2011 ROČNÍK 20 (14)

2/2011 ROČNÍK 20 (14) Společná priorita | Setkání Marie Voce s konstantinopolským patriarchou Bartolomějem I. | 20

Programem mého života byl bližní | 22

Dostat se pod povrch | Dopisy K. Hyršlové a P. Štěpána | 6

www.focolare.cz

Otevřená náruč | 9

POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ

Ohlédnutí za výstavou Výstava Královský sňatek se koná k 700. výročí svatby Elišky Přemyslovny s Janem Lucemburským. Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské náměstí, Praha, do 6. února 2011.

V

ystavené předměty s mimořádně vysokou uměleckou a řemeslnou úrovní, jakými js ou faksimile listů z výpravně ilustrované kroniky cesty do Itálie Janova otce, císaře Jindřicha VII., či soubor předmětů denní potřeby, včetně hraček a dětských bot, poklad ze Slezské Středy s pravděpodobnou svatební korunou Elišky Přemyslovny umožňují poskládat si obraz o době a jejím směřování. Jsou též svědectvím o vyspělosti tehdejší české společnosti a její pevné sounáležitosti s evropským kulturním i duchovním světem počátku 14. století. Výstava dává nahlédnout do duše tehdejších lidí, otevírá komunikační most s jejich světem, s mnohdy pohnutými, obtížnými poměry, které bychom jen těžko mohli porovnávat s tím, co prožíváme v přítomnosti. Poznání o jiné době a o osudech jejích protagonistů nám může otevřít jiný, zralejší a možná i pokojnější pohled na dnešek. Marek Trizuljak

Dvě tváře svatosti Příklady těch, kteří „nezakopali své talenty“.

P

odzim minulého roku byl poznamenán dvěma zajímavými událostmi. Papež Benedikt XVI. při návštěvě Anglie blahořečil kardinála

J. H. Newmana a brzy nato byla blahořečena italská dívka Chiara Luce Badano. Těžko si lze představit dvě rozdílnější osobnosti: kardinál Newman se narodil v roce 1801 v Anglii, Chiara Luce o 180 let později v Itálii. On prožil dlouhý život, plný hledání, bojů a pochyb, ona krátký v náruči milující rodiny. Kardinál Newman, původně anglikánský teolog, dokázal odvážně zveřejnit v obsáhlém teologickém díle výsledky svých vnitřních zápasů o poznání pravdy a statečně čelit kritice po konverzi ke katolické církvi. Chiara Luce nenapsala jedinou knihu a statečně a trpělivě čelila zákeřné a bolestivé nemoci. On zemřel v roce 1890, ona o sto let později. Oba byli blahořečeni na podzim roku 2010. Kromě tohoto data je spojuje stejně vášnivá láska ke Kristu, díky níž dokázali žít naplno pro Boha. Oba jsou příkladem těch, kteří „nezakopali své talenty“, ale proměnili je v zisk věčného života. Jiřina Balková

Divadlo až do obýváku Loutkové divadlo Hany Voříškové.

Z

ačátkem adventu se u nás sešlo několik rodin na oslav u pr v ních narozenin čtyř batolat. Dárkem naší maminky by lo miniaturní loutkové divadlo paní Hany Voříškové, které za námi přišlo až do obýváku! Její dvacetiminutová stínohra „Pokoj vám“ zpřítomnila kouzelným způsobem betlémské události. Bylo to výživné kulturní sousto, ke kterému jsme se dlouho vraceli. Hana Voříšková je výtvarnice, učí na ZUŠ v Chocni a mnoho let se věnuje loutkovému, zejména papírovému divadlu. Sama vymýšlí scénář, vše navrhuje, vyrábí a své postavičky i hraje.

Tento nevšední zážitek může být dostupný i pro většinu čtenářů Nového města, protože Hana Voříšková na požádání objíždí vlakem české a moravské kraje a hraje v komorním prostředí malým skupinám diváků – při rodinných oslavách i jiných příležitostech. V repertoáru má vícero samostatných představení. Kontaktovat ji lze na telefonním čísle 465 471 767 nebo e-mailem: [email protected]. Františka Diblíková

Jsem tu pro lásku Film o životě a díle PhDr. Jiřiny Prekopové.

P

řed Vánocemi jsme měli vzácnou př í l e ž ito s t shlédnout díky Č e s ké t e l e v i z i film pod názvem Mámo, táto, obejmi mě! o životě a díle české psycholožky a psychoterapeutky Jiřiny Prekopové, kterou před čtyřiceti lety vyhnala sovětská okupace naší země do Německa. Jiřina Prekopová zasvětila svůj život šíření poznání, že člověk nemůže naplno žít a rozvíjet se bez lásky, bez přijetí, jež není vázáno na žádné podmínky. Měřítkem takové lásky je Kristova láska k nám, milující až k smrti. Láska jako životní styl i možnosti pomoci a terapie v případech, kdy se jí člověku v klíčových bodech jeho života nedostalo, je náplní tohoto strhujícího příběhu, v němž se životní zkušenost autorky prolíná s terapií pevným objetím chlapce trpícího autismem – těžkou poruchou, postihující podstatu lidství, protože jej zbavuje schopnosti vcítit se do druhých a navazovat s nimi vztahy. Film na DVD vydalo nakladatelství Portál pod titulem Jsem tu pro lásku. Má sílu oslovit toho, kdo má otevřené srdce k úsilí o růst v lásce, která je prvotním povoláním člověka. Film k tomu dodává i cenné podněty, které lze prohloubit četbou některé z mnoha knih Jiřiny Prekopové, jež jsou u nás k dostání (za všechny jmenujme tu nejnovější: I rodiče by měli dělat chyby). Jaroslav Šturma

2/2011 | Nové město |

3


E

vropská organizace pro jaderný výzkum (CERN) se sídlem v Ženevě oznámila nové a povzbudivé výsledky výzkumu, prováděného v LHC, obřím urychlovači subatomárních částic. Její webové stránky (public.web.cern. ch/public/) jsou nyní jedny z nejnavštěvovanějších na světě. Pokaždé, když vyjde nová tisková zpráva, vyrojí se informace o posledních novinkách ve všech důležitých médiích. Faktem je, že věda jde kupředu jako nikdy a v CERNu se prostřednictvím urychlovače LHC (Large Hadron Collider – velký hadronový srážeč) vydává na zcela neprobádané cesty fyziky. Navíc má CERN perfektně organizované poskytování informací, kdy lze téměř

Kvarky a gluony Obří urychlovač LHC, největší svého druhu na světě, byl postaven u Ženevy Evropskou organizací pro jaderný výzkum (CERN) v kruhovém tunelu o obvodu 27 km, 100 metrů pod zemí. Stavěl se zhruba 16 let. Do jeho přípravy se zapojilo více než deset tisíc fyziků, na pět set výzkumných institucí a firem z celého světa i z České republiky. S jeho pomocí se hledají odpovědi na nejožehavější otázky podstaty vesmíru a experimentálně se ověřují některé základní fyzikální teorie. v přímém přenosu vidět, jak základní výzkum pokračuje stále důmyslnějšími experimenty, a díky zpracování spatřit jeho „viditelné“ výsledky (barevná grafika, přehledné simulace, popularizující výklady), které umožňují i široké veřejnos-

ti nahlédnout do netušené spletitosti našeho mikrosvěta. Zprávy z 8. a 17. listopadu 2010 přinesly dva cenné výsledky základního fyzikálního výzkumu. První říká, že poté, co byly v oblasti základní fyziky během

několika týdnů ověřeny výsledky obtížně dosažené za posledních sto a více let, se mění tempo vědy. Dva protonové paprsky používané do současné doby byly nahrazeny dvěma svazky iontů olova (iont je atom zbavený elektronového obalu). Jádro atomu olova je velmi těžké, protože obsahuje 82 protonů. V okamžiku, kdy se dva svazky kroužící v urychlovači v opačných směrech potkají a srazí, vzniká obrovská koncentrace energie a hmoty, podobně jako tomu bylo v prvních okamžicích existence vesmíru po velkém třesku. Je to druh hmoty, která dnes na naší Zemi neexistuje, takzvané kvark-gluonové plazma, ze kterého se pak skládají částice, jak je známe, protony, neutrony a další částice. Pochopit, jak se došlo od jed-

Působivý výsledek první srážky dvou svazků těžkých iontů, obrovská srážka energetických částic, z nichž každá zanechává svou stopu.

4

| Nové město | 2/2011

Fota: CERN


Stroj pro vhánění iontů olova do okruhu urychlovače LHC.

noho typu hmoty k jinému, tedy obecněji, jak se spojením kvarků a gluonů vytvořily protony a neutrony, je právě cílem experimentu. Ke studiu tohoto fenoménu je však nutné udržet vzniklé plazma pod kontrolou a v čase sledovat jeho vývoj. To nyní urychlovač LHC dokázal. Druhá zpráva se týká nových výsledků v problému antihmoty. Zaplnila stránky deníků i proto, že se mohly psát palcové titulky o antihmotě, popisované v právě módním románu (Dan Brown, Andělé a démoni, pozn. překl.). Zpráva v podstatě říká, že v rámci experimentu ATLAS urychlovače LHC bylo vyrobeno a udrženo jisté množství atomů antivodíku. Událost

je zajímavá proto, že vesmír, ve kterém žijeme, je tvořen hmotou, ale při velkém třesku vznikla i antihmota. Kde skončila? To nikdo neví. Antihmota je ve všem stejná jako běžná hmota až na to, že tam, kde hmota má elektrický náboj kladný, má antihmota náboj záporný a naopak; podobné pravidlo platí i o některých dalších, komplikovanějších fyzikálních veličinách, jako jsou leptonová čísla, baryonové číslo, hypernáboj a jiné. Charakteristickou vlastností antihmoty je, že jakmile se setká s hmotou, obě komponenty se navzájem zničí a zbude po nich jen vyzářené, energeticky bohaté prostředí (zvané bosonové), které se podobá světlu, ale není s ním totožné. Při této vzájemné anihilaci se i při

nepatrném množství hmoty a antihmoty vytvoří obrovské množství zářivé energie. Hypotéz je mnoho: někdo říká, že existují galaxie nebo i větší celky z antihmoty vytvořené a (zatím) nedostupné našemu pozorování, jiní se domnívají, že antihmota zmizela po velkém třesku nějakým dosud neznámým způsobem. Abychom se dozvěděli více, je třeba nejen antihmotu vyrobit, ale také ji udržet mimo kontakt s hmotou, a to na dobu dostatečnou k tomu, aby se daly pozorovat její vlastnosti. Prvních devět atomů antihmoty (jak předpovídal Paul Dirac už v letech 1928–1932) se podařilo v CERNu vyrobit v roce 1995, ale ty byly okamžitě zničeny okolní hmotou. V roce 2002 se objevila

možnost, jak je vyrábět ve větším množství. Nyní LHC vyrobil 38 atomů antivodíku, každý složený z antiprotonu a pozitronu, a udržel je řádově asi desetinu sekundy, což je ve srovnání s průměrnou životností částice antihmoty v našem světě dlouhá doba. Základní fyzikální zákony, jak jsou v současnosti formulovány, zvláště takzvaná CPT symetrie, bude nyní možno ověřovat. LHC je od prosince do února z důvodů technické údržby zastaven. Pak nás zase začne znovu překvapovat. Mezitím bude výzkum antihmoty pokračovat i ve vesmíru: experiment vesmírné stanice AMS se bude snažit zachytit případné atomy antihmoty bloudící v kosmu. Giulio Meazzini


5

Dopisy Květy Hyršlové a Petra Štěpána o umění, Bohu, hledání pod povrchem, o tom, co má moc obrátit život naruby a přeskupit, převracet hodnoty.

J

e to vlastně velmi snadné, milý Petře, ale také dost obtížné – myslím tím úkol, který jsme dostali. Známe se dlouho, na sítnici svého oka mám stále tvá „zvěstování“, tvé anděly, tvé ilustrace, v uších tvou spontánní hudbu a v srdci řádky, jimiž sděluješ čtenářům Nového města své zážitky a zkušenosti, jak v tomto našem čase žít to, čemu jsme se naučili a uvěřili. Pro mě jsi člověk dnešní doby par excellence, ty, Petr Štěpán, umělec. Bytost, které se daří spojit život s uměním – a ještě víc: měnit život v umění. Nejraději ze všeho bych se zeptala: Jak to děláš? Jsi přece také manžel, otec, dědeček, živoucí součást živého organismu společnosti a Díla1. Kolem tebe je tak zvaný obyčejný život, někdy v dosti drsné podobě. Odvracíš se od něj? Určitě ne… Utíkáš od něj nebo před ním – nejspíš také ne. Tady bych ráda vyslovila tvůj návrh, jak bychom tento náš „rozhovor“ mohli uskutečnit, aniž bychom jeden druhého „lámali“, popřípadě strkali do předem připravených formulí a formiček. Dovol mi, prosím, abych naznačila své domněnky či hypotézy o umělci, který bez

6


PhDr., DrSc. Květa Hyršlová, germanistka, vysokoškolská učitelka, autorka; v Akademii věd pracovala v oddělení světových literatur a literární teorie; členka Českého centra Mezinárodního PEN klubu.

spojit to, co je „vně“, s tím, co je „uvnitř“. Dovedeš si představit život bez toho? Nebylo by nic než povrch. A my, místo abychom Foto: archiv Petra Štěpána

Dostat se pod povrch

okázalostí, nehlučně, pozorně kráčí realitou a světu dává to, co je pod jejím povrchem. Prosím, vyber ze všeho jen to, co tě oslovilo, ostatní pomiň, případně mě vyhubuj za to, co tě pobouřilo. Mé hlavní přání je umožnit ti, abys mohl volně hovořit o tom, co máš na srdci a co nás zajímá. Nebo nejde snad (a to i pro nás laiky) zejména o to, jak se dostat pod povrch, odškrabovat z šedé krusty škvířičku, abychom mohli zahlédnout co je za ní, u toho pak setrvat a pátrat dál? Nebo lze samozřejmě postupovat i opačným směrem: vyzdvihovat na povrch, co je uvnitř tebe, co rozechvívá tvou duši, přinést uvnitř tušené navenek,

Foto: Markéta Jírů

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ byli neustále na poslechu, bdělí přijmout vzkaz, který je pro nás přichystán, bychom natrvalo zůstali obyvateli pohodlných, ale neplodných pohovek. Milý Petře, především na tuto otázku bych chtěla slyšet odpověď. Jasnou pro všechny. Neboť jsem přesvědčena, že každý, ať je si toho vědom nebo ne, ať chce nebo nechce, je ve svém nitru utvářen jako umělec. A je-li dost vnímavý a dá-li si práci, i on zatuší, zahlédne, „prozře“. Je to ovšem práce, dřina. Ale neplatí snad: Bůh je krása? A cesta k Ní, cesta k Němu… Abych teď nezapomněla také na ony více praktické okolnosti tvé práce umělce, které by nás mohly zajímat. Uvaž, zajímají-li jen tebe a podle toho konej. Co se nabízí samo: Kdy jsi prvně pocítil potřebu prodírat se vrstvou kolem sebe, hledat škvírky pod povrchem věcí? Hledáš to, co nejvíc rezonuje s tím tvým uvnitř (a dojde-li opravdu k onomu doteku – to horečné rozechvění, ta touha co nejdéle okamžik zadržet, co nejvěrněji sdělit!). A pak ti tvoji andělé! Na tvých kresbách a obrazech jakoby na dosah ruky. Jsou tu pro nás, těší je naše blízkost, naše zaměření na ně. A docela na závěr: Tvá, domnívám se, deviza – tvar, tón, slovo. Tíhnutí k celku. Přitažlivost jednoty. V Praze 31. prosince 2010, 17.44 hod. K. H.

M Vox Angelicus, bývalý jezuitský kostel v Litoměřicích.

ilá Květo, beru na milost mail, umožňuje-li nám tento rozhovor na dálku. Z tvých řádek je mi jasné, že otázky budou lepší než odpovědi. Ty s jazykem celoživotně pracuješ, já ho používám. I když – narážíš na to – se dopouštím dosti pravidelně psaní do Nové-

ho města. To, že stále ještě přispívám, je částečně tvoje a Zbyňkova vina. Po vašem dopise, který jste mi poslali o Vánocích 2007, jsem se rozhodl pokračovat. Ocitnul jsem se totiž na hraně. Po určité době spontánního a radostného psaní přišla obava, abych se neopakoval, potřeba pracovat s formou, proporcí, s jazykem. To je ale vážná práce, které je třeba dát mnoho sil a času, což já nemůžu a nechci. Avšak uznal jsem důvody a píšu dál, jen jsem si stanovil určitá omezení. Podobně to mám s hudbou. Dotýkám se toho světa, který také žádá celého člověka. Tady jsem udělal volbu už v mládí na konzervatoři. V roce 1974 jsem ukončil studium kompozice u Ilji Hurníka. Místo závěrečné ročníkové práce, dechového kvintetu, jsem přinesl složku kreseb. Byl to radikální řez o to těžší, že jsem zklamal profesora, který si mě vybral z řady uchazečů, a kterého jsem si vážil. Byl jsem jeho prvním a hned nevydařeným žákem kompozice na konzervatoři. Studoval jsem ji jako druhý obor vedle varhan. S hudbou jsem se ale nerozešel. Je se mnou při varhaničení v kostele i při malování. Drahá Květo, tvá slova o člověku dnešní doby par excellence mně zní jako výňatek z nekrologu. Kdyby to mohl jednou někdo říct nad mou rakví, to by se mně líbilo. Realita je však jiná. Spíš si připadám jako člověk mimo dnešní dobu. V tom rozvinutém kapitalismu nedozírných možností nejsem ani schopen uživit rodinu. Svojí výtvarnou činností se míjím s požadavky doby. V tradičním prostředí, například církevních zakázek, jsem příliš moderní, v sou-

Foto: archiv Petra Štěpána

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Petr Štěpán s manželkou Evou.

časném výtvarném provozu zpozdilý a neaktuální. Ptáš se na obyčejný život. Zde je asi na místě zmínit hlubší vrstvu. Dostal jsem jedinečnou možnost být nablízku lidem zasvěceným Bohu. Dokonce ještě mnohem víc. Církev naší doby totiž umožnila takovéto zasvěcení i ženatým osobám v rámci Hnutí fokoláre. To obrací život naruby, přeskupuje, převrací hodnoty. Neúspěch, bolest, pokoření mohou být prožity jako nezměrný dar. Starost o duši, o spojení s Bohem se dostává před umění i před rodinu, ale zpětně je trvale ovlivňuje a poznamenává. Ještě něco o mém hlavním zaměstnání, výtvarné práci. To, že ji mohu takto celoživotně dělat, mě stále udivuje. Tíže tohoto privilegia spočívá na bedrech mé ženy Evy, která kolem mě trvale vytváří atmosféru bezpečí a normálnosti. Bez tohoto zázemí bych už nemohl pracovat. Začínal

jsem dost pozdě. Nebyl jsem ten spontánní typ malující od narození. Ve škole jsem při výtvarné výchově trpěl, domácí úkoly za mě občas maloval tatínek, v lidové škole umění, kam jsem chodil na klavír, mě ani nenapadlo hlásit se na výtvarný obor. Až v šestnácti letech v průběhu angíny, ještě v horečce, jsem začal kreslit krajiny podle fotografií. Hned po uzdravení jsem pokračoval v plenéru2. Výsledek byl překvapivý, tatínek mé pastely paspartoval, ale já byl nespokojený. Jeden večer, někdy v roce 1972, jsem si doma rozsvítil lampu a začal kreslit zpaměti. Pod tužkou se rozevřela propast, nedozírný svět. Už jsem nemusel chodit malovat do krajiny. Od té doby jsem toho hodně pokreslil a pomaloval, ale tento zážitek se stále vrací. Bude asi důvodem, proč nedělám něco jiného. Ptáš se na anděly. Ano, jsem s nimi v pravidelném pracovním styku. S nelibos-

tí sleduju, jak se z nich stalo v poslední době módní téma. Je jich plná populární hudba, ve velkém je vyrábějí všelijací kýčaři a falešní naivisté. Vedlo mě to ke snaze se od nich oprostit, ale do obrazů a kreseb se mně sami stěhují. Mám z toho radost, pochopitelně. Kdybych je měl charakterizovat slovy, pokud to jde, řekl bych síla a průzračnost. Kéž by tyto vlastnosti přinášeli do mých obrazů. Na závěr nadhazuješ téma jednoty. Samozřejmě po ní toužím i ve své práci. Dospět k velkorysé syntéze. Ale to je ojedinělý dar, který si nelze zasloužit ani vymodlit. Já však mám rodinné zázemí, kde atmosféra jednoty existuje, což je milost, která se snad odrazí i v tom co dělám. Děkuji ti za otázky, Petr.

1. Díla Mariina – Hnutí fokoláre. 2. Ve volné přírodě.


7

RODINA

Foto: Ludmila Šturmová

Dům, kde přebývá láska

PhDr. Jaroslav Šturma (vlevo) s doc. MUDr. Martinem Bojarem, zástupcem Konta Bariéry.

Moderní a harmonicky vyhlížející dům s novou přístavbou, který se nachází v areálu Dětského centra hlavního města Prahy Paprsek, vybudovaného uprostřed staré vilové zástavby pražské čtvrti Hloubětína, se stal 20. prosince loňského roku cílem asi stovky návštěvníků.

P

rávě se zde konalo slavnostní otevření Rodinného centra, které nese jména dvou drahých a vzácných osobností, významných českých psychologů, prof. Zdeňka Matějčka a PhDr. Jiřiny Prekopové. Prof. Matějček byl spoluzakladatelem Dětského centra a působil zde od založení až do posledních měsíců svého života. PhDr. Jiřina Prekopová zasvětila svůj život šíření a obnově lásky v rodině a je tvůrkyní terapie pevným objetím. Rodinné centrum má sloužit rodinám, a to především těm, které se chystají přijmout do náhradní rodinné péče jedno či více dětí nebo při jejich doprovázení životem vnímají potřebu odborné pomoci psychologa, logopeda, fyzioterapeuta či dalších odborníků. O kořenech stojících za myšlenkou vybudovat v rámci Dětského centra Paprsek (ke kterému dnes patří celkem šest středisek s denními stacionáři, chráněné bydlení pro autisty a chráněné dílny i poradny pro rodiče a děti a také Rodinné centrum) vypráví PhDr.

8


Jaroslav Šturma, jeho ředitel a zakladatel: „Před dvaceti lety jsme s prof. Zdeňkem Matějčkem, povzbuzováni a podporováni prof. Theodorem Hellbrüggem z mnichovského Dětského centra, pocítili potřebu něco udělat v oblasti péče o postižené děti. V té době bylo běžné a normální, že děti s postižením byly odmalička dány do ústavu, který se často nacházel v nějakém opuštěném zámku v pohraničí, daleko od místa bydliště, takže rodiče, i když své děti měli rádi, se nakonec v životě orientovali na něco jiného a děti tam zůstaly osamocené. Vnímali jsme nutnost vrátit dítě do středu dění, soustředit aktivity kolem něj a kolem jeho rodiny, ne dítě od rodiny odtrhnout. Dítě s postižením má zrovna tak nárok vyrůstat v rodině a dokonce se lépe vyvíjí v zázemí rodiny. My k tomu můžeme přispět tím, že rodičům přes den pomůžeme s odbornými interdisciplinárními službami, aby jim pak večer zbyl čas na to věnovat se dítěti. Setkáváme se však také s dětmi, které

toto zázemí našly až v náhradní rodině, protože ne všichni vlastní rodiče zvládají či jsou ochotni o tyto děti pečovat. Tak jsme se dostali do problematiky sociálního postižení a dotkli se oblasti náhradní rodinné péče.“ Slavnostního otevření se zúčastnila i dcera prof. Matějčka, paní Mgr. Jana Severová, sociální pracovnice. Vzpomínala na to, jaký její otec měl obrovský dar nadchnout a shromažďovat lidi, kteří chtěli něco dobrého vykonat, jak je uměl spojit a podpořit ve všem dobrém. Vyslovila přesvědčení, že by byl určitě velmi potěšen, kdyby viděl, jak se v jeho duchu dál pokračuje. Zazněla slova díků, díků těm, kteří se na budování centra podíleli, ať již svou prací, sponzorskými dary, morální podporou i jinak. Díky představitelům města, pracovníkům odboru sociální péče Magistrátu hlavního města Prahy, představitelům Prahy 14, sponzorům, z nichž je obzvláště třeba zmínit Konto Bariéry Nadace Charty 77, panu architektu Lukešovi a celému pracovnímu týmu Dětského centra, dalším mnoha spolupracovníkům, rodičům a především PhDr. Jaroslavu Šturmovi. Slova se ujal též doc. MUDr. Martin Bojar, zástupce Konta Bariéry, který podtrhl hluboce humanistický charakter poskytovaných služeb, a také proděkanka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy doc. PhDr. Ilona Gillernová, jež připomněla i to, že Paprsek je klinickým pracovištěm katedry psychologie, kde budoucí psychologové (a další odborníci), získávají potřebné praktické dovednosti. Jak během odpoledne zaznělo, každý člověk, i ten nejpostiženější, má v sobě to, co ho činí člověkem, co je neopakovatelně jedinečné, a také žádný člověk není bez duchovního rozměru. Novému centru požehnal kardinál Miloslav Vlk. Vyjádřil přání, k němuž jej inspirovala atmosféra místa a setkání, že by tento dům měl být „domem, kde přebývá láska“. Jak řekl, láska je součástí identity člověka, protože každý člověk potřebuje milovat a být milován. „Vy sloužíte a dáváte těmto lidem poznat, že je má někdo rád.“ Ludmila Šturmová

RODINA

Otevřená náruč

Co konkrétně znamená náhradní rodinná péče pro život rodin, kterých se týká? Setkání s drsnou realitou, velkou trpělivost nebo obdarování?

PRÁZDNÁ ŽIDLE Prázdná šestá židle u stolu naší pětičlenné rodiny získala v určitou chvíli symbolický význam. Stala se vyjádřením toho, že je u nás volné místo. Co to pro nás znamenalo a znamená? Dobrodružství v kontaktu se sociálními pracovnicemi, psychology, dětskými domovy. Obohacení o jedno dítě. Takovéto rozšíření rodiny nám trvale pomáhá rozumět a otevírat se lidem mimo církev. Zpočátku existovaly rozdíly ve výchově, které byly zapříčiněné obavou z nedorozumění, snahou vynahradit třináctileté Evě prožité ztráty, ale ty se postupně smazaly. Dnes je jí 22 let a o vlastních rodičích mluvíme jen velmi málo, protože je to stále bolestivé téma, ale s jejím bratrem udržujeme osobní kontakt. E. a P. Š. (4 děti, z toho 1 přijaté) VELKÁ TRPĚLIVOST Rodiče mého manžela jsou pěstouni. Jednou se na ně obrátila o radu rodina, která měla v pěstounské péči pětiletého handicapovaného Marka a péči o něj nezvládala. Na jednom setkání rodin mě také zaujala myšlenka, že křesťanské rodiny mají být otevřené pro potřeby tohoto světa. Když jsem se vrátila, řekla jsem manželovi, jestli to nemáme být právě my, kdo by mu měli dát novou rodinu. Manžel a naše tři děti souhlasili, a tak jsme podali žádost. Za krátkou dobu byl Marek u nás a postupně ještě nyní devítiletá Julie a desetiletý Jeremiáš. Musíme

být především milosrdně důslední. Dvě děti jsou jiného etnika a výchova není tak snadná, jak by se zdálo. Snažíme se respektovat jejich přirozenost a zároveň poskytnout milující rodinu. Vyžaduje to velkou trpělivost a neustálou snahu začínat znovu. Zároveň jsme od nich velmi obdarováni, mají spoustu pozitivní energie, talentů. Péče o ně znamená nemyslet jen na sebe, což je dobrá deviza pro každou rodinu. V tom, jak děti vychováváme, jak je milujeme, co jim dáváme a co od nich vyžadujeme, rozdíly nejsou. U biologických dětí, na které si také nemůžeme dělat nároky, protože nám jsou od Boha „jen“ svěřeny, můžeme trochu dopředu odhadnout jejich chování, prožívání, pocity. U přijatých dětí tak ne. Snažíme se jim nabízet šťastné dětství

a to, jak má rodina vypadat. S nejstarším synem, který je handicapovaný, o jeho původní rodině nemluvíme, bylo by to zbytečné. On je šťastné dítě. S dalšími dvěma ano, nikdy však negativně. M. a K. F. (6 dětí, z toho 3 přijaté)

Foto: Vitantonio Carreta

D

ěkujeme všem, kteří se rozdělili o své zkušenosti, a uvádíme krátký výběr odpovědí na položené otázky: co rozhodnutí pro přijetí dítěte předcházelo, tedy jak jste k rozhodnutí dospěli, co to pro vás znamenalo a znamená, existují-li rozdíly ve výchově vašich a přijatých dětí a zda s dětmi mluvíte o jejich vlastní rodině.

NECHÁVAT SVOBODU Pán nás na tento úkol připravoval už od dětství. Láďa navštěvoval dětský domov se svou maminkou, která tam pracovala. Já jsem jako malá holka byla vyhlášená chůva ulice. Láďa měl vždycky představu vzít si dítě z dětského domova. Po svatbě se nám narodilo pět synů, šesté dítě si Pán předčasně vzal k sobě. Zůstali jsme s otevřenou náručí, ale prázdnou. I já jsem začala přemýšlet, co nám Bůh chce touto událostí říct. Za rok k nám přišel jedenáctiletý Vojta z dětského domova. Do té doby jsme žili křesťansky skleníkovým způsobem života, děti věděly, kde je jejich místo a co mají dělat, uměly se poprat i si odpustit, omluvit se. Okamžikem příchodu prvního dítěte se všechno změnilo. Všechno bylo velmi drsné. Setkali jsme se se světem, který neprožil lásku, nepoznal pohlazení. Mnohdy narážíme na tvrdý odpor učitelů, sousedů… Individuální přístup potřebují biologické i přijaté děti. Vnímáme hluboce, že všechny děti jsou Boží a jednou je budeme muset Bohu odevzdat. Snažíme se výchovně působit, abychom odevzdali děti, které budou schopné pracovat, mít rády lidi kolem sebe a starat se o své děti. O vlastních rodičích hovoříme jen tehdy, když ony samy chtějí a rozhovor začnou. Stává se to, když je vytvořena příjemná atmosféra a oni cítí potřebu se ze všech vzpomínek vypovídat. Jindy to jsou zátěžové situace, když se jejich rodiče najednou ozvou a chtějí se přijet na ně podívat. Necháváme jim svobodu v rozhodování. D. a L. M. (13 dětí, z toho 7 přijatých) Zpracovala Ilona Špaňhelová


9

RODINA

Chození jako vzájemné poznávání Ukončit vztah, nebo doufat, že se druhý změní? Podmínit volbu životního partnera společnými hodnotami nebo životním stylem?

„J

dy rozejít, když jsme se snažili vytvořit vážný vztah a chtěli jsme se vzít? Jak si vlastně mohu být jistá, že je on ten pravý? Jakou váhu mají kromě základních etických otázek třeba životní styl, způsob jednání, povaha a osobnost, dosavadní život, zvyky, zájmy, plány, pohled na život, náklonnost, rodinný kontext, vztahy k ostatním?‘ “ M. N.

edna moje studentka, třiadvacetiletá praktikující katolička, která chodí několik let s jedním ´dobrým chlapcem´ (to jsou její slova), se mi svěřila, že má o něm určité pochybhození je jedním z nejkrásnějších, nosti. Nedokáže se dost dobře vyrovale i nejsložitějších období v živonat s jeho některými povahovými rysy, tě: podobá se hřišti, kde trénujeme které jí nejsou příjemné, a proto mě jak žít pro druhého, jak rozvíjet prosila o radu: ´Věřím v autentickou všechny vlastnosti lásky, jak se společně lásku, chápanou jako zodpovědnost rozhodovat v malých i velkých věcech a závazek na celý život, jako přijetí dru- budoucího života. Chiara hého a dar sebe sama, jako něco, co má Lubichová Je to také doba, kdy poznáváme, jestDouale sliněkterými vyústit v manželství a co se opíráv také ona nebo on je slučitelný s našimi průkopníky Hnutí o vůli, co vše přikryje, odpouští, snáší, nejhlubšími potřebami a laděním naší fokoláre v Africe, doufá. V lásku nezištnou, bezpodmíosobnosti. Mezi láskou a tímto poznáčerven 1965. nečnou, schopnou oběti. Mohu se te- váním není rozpor, protože pár musí,

Foto: Domenico Salmaso

C

i přes svoji zamilovanost, pozorně posoudit své skutečné předpoklady pro to, zda spolu může prožít celý svůj život. Nestačí jen vyznávat společné hodnoty, ale jsou potřeba i navzájem slučitelné povahy. Nemusíme druhého podrobit přehnaně detailnímu zkoumání, ale nesmíme být ani slepí a jen ve vleku svých citů. Nemá žádný smysl chtít dál setrvávat ve vztahu, který nefunguje, ze strachu, že už nebudeme mít příležitost navázat nový. V našem hodnocení nám pomůže, nebude-li mezi námi chybět psychofyzická přitažlivost, která je pro společnou cestu důležitá. Jde o radost a touhu být spolu, o pocit, že se společnosti druhého nemůžeme nabažit, že se raději vzdáme vlastních plánů, jen abychom druhého viděli nebo se s ním nějak kontaktovali. Zkrátka všechny ty krásné zkušenosti typické pro obdo-

10


bí zamilovanosti. Ale přesto nesmíme přehlížet a potlačovat v mysli případné varovné signály, které svědčí o určité ohrožující disharmonii. Je třeba zapojit i rozum, abychom pochopili, zda jsme skutečně stvořeni jeden pro druhého. Povahové rozdíly mohou být obohacením, ale nesmí se stát břemenem a zdrojem častých problémů. Pokud zjistíme, že jsou obtížně slučitelné s naší vlastní povahou a mohly by v běžném životě vyvolávat opakovaná citová zranění, je možná lepší se včas o vztahu s někým zkušeným podrobně poradit a svěřit se mu se svými pochybnostmi. Před vstupem do manželství není na místě doufat, že se nám v budoucnu podaří partnera změnit, protože to se zpravidla nestane. Ukázkou se může stát příběh jedné dvojice. Ve volbě dívky sehrálo roli, že její budoucí partner je věřící, aktivní ve farnosti a chce pomáhat trpícím. Podcenila, že je málo realistický a praktický, že své plány málokdy dotáhne do konce a že má problém dostudovat. Vzali se, ale brzy přišla vážná krize, protože pro ni, svědomitou a praktickou, schopnou vše zorganizovat a udělat, byly jeho flegmatismus, nepraktičnost a laxní vztah k povinnostem nepochopitelné. Pokud u druhého najdeme nějaký povahový rys, který nás sice hodně trápí, ale jsme připraveni jej na celý život přijmout, bez toho abychom tajně plánovali, že jej změníme, pak můžeme – vážíme-li si ostatních pozitivních a pro nás důležitějších vlastností partnera – v takovém vztahu i pokračovat a zaměřovat se právě na ty pozitivní stránky, které jsme našli. Ale pokud nejsme připraveni tuto pro nás závažnou jinakost přijmout, je spíš lepší najít odvahu a vztah ukončit. Přesto se může stát, že navzdory našemu rozumu vyplynou na povrch některé povahové rysy, které nám budou působit problémy, až v každodenním manželském soužití. Volba partnera s sebou vždycky nese riziko, ale bez rizika není ani lásky. Svátostí manželství se však situace mění, a proto můžeme v manželství všechny ty charakteristické rysy lásky, které jsi ve svém dopise vypočítala, prožívat mnohem radikálněji. Maria e Raimondo Scotto

Foto: Domenico Salmaso

RODINA

Právě s ním?

K

dyž jsem úspěšně dokončila střední školu a zapojila se do pracovního procesu, začala jsem chodit s chlapcem. Mně bylo devatenáct, on byl o sedm let starší. Uplynul rok a oběma se nám zdálo, že nic nestojí v cestě tomu, abychom se vzali. Oba jsme pracovali, tedy jsme byli – na rozdíl od mnohých našich vrstevníků – i hmotně zajištěni. Měli jsme mnoho společného – především víru v Boha, ale také společné zájmy, společné přátele, kteří nám velmi v našem vztahu fandili. Asi po roce chození jsme se dohodli a začali jezdit k jednomu knězi na přípravu na manželství. Po půl roce, koncem jara, jsme udělali soukromé zásnuby a dohodli se, že na podzim bude svatba. V létě jsme pak společně s partou dalších lidí podnikli zajímavou a dobrodružnou cestu do zahraničí. Jezdili jsme třemi auty, spali pod stanem, nebo jak se dalo, vařili na plynových vařičích. Můj snoubenec měl celou akci na starost. Velmi svědomitě vše plánoval – cestu, jídlo, spaní… Co se ale nedá naplánovat, je to, jak se kdo ve které situaci zachová. A protože jsme spolu byli

celé dva týdny, samozřejmě docházelo i k různým konfliktům, které bylo třeba řešit. Alespoň já jsem si myslela, že je třeba vše řešit hned. Najednou jsem začala zjišťovat, že máme i velmi rozdílné názory na řešení některých situací a s tím jsme se pak i vrátili zpět domů. A ve mně začaly vyvstávat velmi silné pochybnosti, zda právě s ním bych měla žít celý život. Po několika dnech, ve kterých jsem se také intenzivně modlila, abych věděla, co dál, jsem dospěla k tomu, že se s ním chci rozejít. Když na to dnes vzpomínám, byla to určitá milost, protože to byl velmi krásný a posvátný okamžik. Vyprávěla jsem mu, co jsem v posledních dnech prožila a o čem jsem přemýšlela. On mi velmi pozorně a chápavě naslouchal. Nakonec jsem mu vrátila zásnubní prstýnek a objali jsme se. Ujistili jsme se také, že chceme zůstat přáteli. Naši společní přátelé, ani kněz, který nás připravoval, nechápali, že zrovna my dva jsme se rozešli. Je to už více jak 15 let a jsem velmi vděčná za to, že jsem později poznala svého manžela, a za naše tři děti. D. K.


11

CITADELA

12


V citadele mladých Jižní Amerika, Argentina, citadela O´Higgins – mluvím o ní s Pavlem Markem ze Strakonic. Strávil tam deset měsíců a už během telefonátu s ním dostávám chuť ji více poznat a mrzí mě, že mnohé z jeho zajímavých postřehů nelze vtěsnat do několika málo řádků.

Pavel Marek (vpředu) s pracovním týmem truhlárny.

bydlelo asi čtyři až pět kluků. Každý domeček se nějak jmenuje, jeden například Marcos – po jednom gen, který též prožil určité období v citadele. Když byl pak doma, šel do práce místo někoho, kdo tam nemohl jít. Vybuchla tam bomba s plynem a on umřel. Ve stejné době jako já byl v Mariapoli Lia i Marcosův bratr. Pracovali jsme spolu a ze začátku jsme se neměli moc rádi, zdál se mi namyšlený. Ale postupem času se náš vztah úplně proměnil a stali jsme

se dobrými přáteli.“ V citadele nechybí ani domy rodin – pro ty, které sem přijíždějí na roční zkušenost, i pro ty, které se sem přestěhovaly natrvalo. Celkem zde žije asi 220 obyvatel (mezi nimi vysoké procento mládeže) pocházejících z Argentiny, Latinské Ameriky, ale v posledních letech též z evropských států. Zajímá mě, co Pavla vedlo k rozhodnutí vypravit se právě sem: „Bylo to jednoduché,“ odpovídá, „chtěl jsem strávit nějakou dobu Fota: archiv Pavla Marka

N

ejprve malá virtuální prohlídka citadely, nazvané dnes Mariapoli Lia podle jedné z vůbec prvních fokolarínek, která žila mnoho let v Argentině. Citadela se nachází asi 4 km od lokality O´Higgins, zhruba 250 km na západ od Buenos Aires. Pavel mě přes skype navádí na internetové stránky této citadely (www. mariapolis.org.ar) a komentuje fotografie. Ukazuje mi truhlárnu, která zde vznikla hned na samém počátku. Dobrodružství citadely začalo už v lednu roku 1968 díky otcům kapucínům, kteří darovali 50 hektarů půdy spolu se starobylým klášterem. Krásná, zrekonstruovaná budova bývalého kláštera dnes slouží jako hotel pro četné hosty, kteří sem přijíždějí prožít nějakou chvíli s ostatními obyvateli citadely. Nechybí zde ale ani kaple, učebny, kanceláře, sál. Nedaleko je pomerančový sad, kam, jak vypráví, „jsme si chodili natrhat čerstvé pomeranče na snídani. Původně sad zásoboval podnik na výrobu marmelád, ale postupně se výroba rozrostla tak, že přestal stačit. Pomeranče na výrobu marmelády se začaly dovážet a ovoce ze sadu se používá pro domácí konzumaci.“ O kus dál, v takzvaném Salonu Civitas, jak mi Pavel říká, „je sál, kde jsme se scházeli z celé citadely na nedělní mše či na jiné společné akce, protože jinam bychom se všichni nevešli,“ vysvětluje, a oceňuje nádhernou plochou střechu Salonu, kam prý lze tajně vylézt a sledovat krásné noční nebe nebo se na chvíli stáhnout, když člověk potřebuje být sám. Poblíž, pokračuje Pavel, „jsou též malé, příjemňoučké domečky. V jednom nás

Areál bývalého kláštera, který slouží jako hotel pro hosty.

v citadele. Zároveň mě přitahovaly španělsky mluvící země – toužil jsem jet třeba do Mexika a měl jsem rád Španělsko. Vzpomněl jsem si, že na jednom setkání jsme mluvili o argentinské citadele, kde je hodně mladých. To byl začátek…“ A jak vlastně probíhal takový obyčejný den? „Ve všední dny jsme pracovali, v poledne jsme šli na mši, po obědě následovala siesta. Pracoval jsem v dřevařské umělecké dílně, kde jsem mohl využít i svých zkušeností z domova. Mám radost, že se ujaly některé výrobky, na jejichž tvorbě jsem se podílel. Večer po práci byl ještě čas něco dělat – večeřet bývá zvykem až kolem desáté. Měli jsme služby, každý domeček měl něco na starosti, někdo třeba zajišťoval program pro hosty. Jinak jsme měli večer volno, využívali jsme ho pro setkání v rámci domečků a častou aktivitou byl fotbal. Zajímavé bylo, že se všichni přátelili, ale jak šlo o fotbal, tak se neznal bratr. Po skončení však se všichni zase bratřili.“ Na otázku, co pro Pavla znamenalo setkání s jinou kulturou, odpovídá jednoduše: „Problémy s jinou kulturou jsem neměl, strašně se všichni snažili mi pomoct a ulehčit. Bylo to dost mezinárodní prostředí, takže národnostní rozdíly se začaly smývat. Jasně, byly i věci, na které si bylo těžké zvyknout – třeba že se na uvítání líbají a objímají. Nebo jsem si o sobě myslel, že jsem vtipný a přátelský, ale vedle jejich mentality jsem působil jako studený čumák.“ Svou zkušenost by Pavel prý bezpochyby dál doporučil. „Nechal jsem tam dokonce dvě české knížky, počítal jsem s tím, že tam někdo pojede.“ Ludmila Šturmová

I.

I V.


13

D

Bůh Láska a modlitba

DOKONČENÍ alší vynikající způsob, jakým můžeme rozvíjet vztah k Bohu, nám nabízí meditace. Meditace je jako cesta, která umožňuje tomu, kdo po ní pravidelně chodí, proniknout za pomoci duchovních textů do niterného rozhovoru s Ježíšem a zakusit jeho živoucí přítomnost v hloubi duše. Je to Boží přítomnost, která nás naplňuje a která spaluje naše nedokonalosti; díky této přítomnosti víme, kudy máme jít, a zaplavuje nás pokoj. Právě kontakt s Ježíšem nás občerstvuje a uzdravuje, tak jako kdysi uzdravil nemocnou ženu, o které vypráví evangelium a která byla přesvědčena, že bude uzdravena, dotkne-li se alespoň jeho šatu (srov. Mk 5,25–34). Ježíš totiž opravdu miluje ty, kteří se k němu obrátí, i pokud by byli zatíženi těmi nejtěžšími hříchy. Bůh však ve své úžasné lásce svázal mnohé milosti, které má připravené pro svět, naší přímluvou. Tou je prosebná modlitba. Bůh ji od nás očekává, aby nám dal radost z toho, že s ním spolupracujeme na spáse světa. Tato modlitba se pak stává maximálně účinnou, když v sobě znovu prožíváme tajemství smrti a vzkříšení vtěleného Božího Syna do té míry, že můžeme prohlásit spolu se sv. Pavlem: „… na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev.“ (Kol 1,24) Další formou modlitby je slovní modlitba. Je to modlitba, kterou církev vřele doporučuje, abychom díky ní ponořili celé své bytí do oné duchovní intimity s Bohem, která je již na zemi předzvěstí nebe. Snad nejkrásnějším výrazem této modlitby je růženec k Panně Marii, díky němuž – jak nádherně tvrdí Jan Pavel II. – dostává slovo „láska, s níž se neúnavně obracíme k milované osobě s výrazy,

Škola Abba

Právě v tomto postoji Ježíšovy naprosté orientace na Otce, v jeho naprosté závislosti na Bohu, skrze něj prosvítá ten, kterého Ježíš zjevuje. V plné Ježíšově jednotě s Otcem se zároveň odhaluje Ježíšovo synovství. V Ježíšově jednání je to, jak se zjevuje Otec, neoddělitelné od toho, jak se zjevuje Syn. V důsledku toho může Ježíš prohlásit, že není nikdy sám, protože „ten, který mě poslal, je se mnou. Nenechal mě samotného, protože já stále konám to, co se mu líbí.“ (Jan 8,29) Nyní chápeme, že dílo, které má Ježíš na zemi dokonat, se neomezuje jen na činění nějakých znamení (zázraků), ale že spočívá v jeho samotné existenci a neustálé orientaci na Otce, tak jako od věčnosti Slovo směřuje k Otci. V podstatě se tímto dílem stává samotná existence Syna, který žije mezi lidmi. Ježíšovo synovství je zřejmé díky jeho každodenní poslušnosti. Tato poslušnost však není slepá. Ježíš není pasivním vykonavatelem Otcovy vůle. Ježíšovo dílo sice je Otcovým dílem, ale zároveň jde o Ježíšovo vlastní dílo, do něhož Ježíš vkládá veškerou svoji odpovědnost. Jedná se o „dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal“ (Jan 17,4). Otcovo dílo, které Ježíš dokonal, je zároveň plně dílem Syna. Ježíš vyjadřuje Otce tím, že je sám sebou, a právě tím uskutečňuje svůj vztah jednoty s Otcem. Podle Jana představuje ukřižovaný Ježíš vrchol zjevení láskyplného vztahu mezi Otcem a Synem a tím ukazuje, kdo je Bůh: Bůh je společenství Osob. Bůh není jakási transcendentní individualita, nýbrž zdroj vztahů, trojiční Láska. Díky tomu tedy věřící nenachází v Ježíšovi jen jednu osobu, nýbrž milující „my“. Ježíš na konci svého života otevírá učedníkům v závěrečné modlitbě možnost účasti na trojičním dialogu: „Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe.“ (Jan 17,1) Toto vzájemné oslavení na prahu oné hodiny dobře vystihuje to, co vyplývalo z celého Ježíšova života a co velikonoční tajemství Ježíše ukřižovaného osvětluje: nádheru jejich vztahu, v němž každá Osoba se stává sama sebou tím, že se zcela vydá a přijímá druhého. V tomto vztahu tak každý zastává první místo. Jde o nádheru vnitřního Božího života, který se však nyní nabízí i lidem: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal.“ (Jan 17,24) Vztah mezi Otcem a Synem se tedy neodehrává v uzavřeném kruhu. Ve vtěleném Synu se tento vztah otevřel pro lidstvo. Člověk je pozván, aby poznal Boha ani ne tak skrze nějakou nauku, nýbrž tím, že vstoupí do láskyplné dynamiky vztahu. (Pokračování) Gérard Rossé

TEOLOGIE JEDNOTY

TEOLOGIE PRO INSPIRACI JEDNOTY

viděl.“ (Jan 1,18a) Zároveň evangelista prohlašuje: „Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten (o něm) podal zprávu.“ (Jan 1,18b) Ježíš tedy jako jediný opravdu zjevuje Boha, protože je Synem, který je od věčnosti u Otce. Cesta, která vede k Otci, je tedy nutně christologická. Aby Ježíš mohl přesvědčivě splnit úkol zjevit Boha, je třeba, aby byl nejprve přijat jeho božský původ – odtud pramení důraz, který evangelista klade na otázku Ježíšova původu. Ježíš ve čtvrtém evangeliu usiluje o to, aby byl uznán jako ten, který je vyslaný od Otce. Proto ve své vrcholné modlitbě říká: „Skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.“ (Jan 17,8) Uznat Ježíšův božský původ znamená uznat Ježíše jako toho, kdo plně zjevuje Boha a vidět vztah, spojující ho s Otcem, který ho zjevuje jako Syna. K tomuto uznání Ježíšova božského původu dochází na různých úrovních: prostřednictvím jeho zázraků, které dávají zahlédnout jeho „slávu“; skrze jeho promluvy, v nichž Ježíš odhaluje své spasitelské poslání tím, že říká charakteristická slova „já jsem…“. Existuje však ještě hlubší rovina, kdy toto zjevení nevyplývá ani z pouhého zázraku či z promluvy, ale je obsaženo v Ježíšově každodenním chování. Ježíš zjevuje Boha ani ne tolik tím, že o něm abstraktně hovoří, jako spíše tím, že zve své učedníky, aby v jeho životě, chování a každodenních postojích objevili jeho vztah s Otcem, vztah, který je prožíván, abychom tak řekli, na způsob „spirituality společenství“. Je důležité si všimnout, jakými slovy Jan hovoří o Božím zjevení: nejde o nějakou tajnou nauku, jak tomu bylo v mnoha tehdejších náboženstvích, nýbrž o cestu k Otci díky zkušenosti setkání s ním. Je příznačné, že evangelista používá sloveso ukázat Otce či vidět Otce. To nás přivádí k existenciálnímu charakteru Zjevení, které primárně nespočívá ve sdělení pravdy, nýbrž ve svědectví o tom, co bylo spatřeno. Právě v kontemplaci Ježíšova jednání, jeho každodenního života se Ježíš stává průzračným prostředníkem, skrze něhož lze vidět pravdu, která v něm přebývá, a tajemství jeho vlastní osoby. „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo.“ (Jan 4,34) Toto je tedy Ježíšův program, jeho základní existenciální volba. Nejde o nějaký neobvyklý jev, který by měl přilákat pozornost, ale o konání vůle Otce. „Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám ze sebe konat nic, nýbrž jen to, co vidí, že koná Otec; co totiž koná on, koná stejně i Syn.“ (Jan 5,19) „Neboť já jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, ten mi dal příkaz, co mám říkat a co hlásat.“ (Jan 12,49)

které jsou si svou formou sice podobné, avšak zároveň stále nové; to kvůli citům, které je prostupují.“1 Na závěr bych se chtěl alespoň zmínit o jednom zvláštním typu modlitby. Tato modlitba se rodí, když vztah pravé křesťanské lásky spojuje člověka s člověkem, bratra s bratrem. V té chvíli je Ježíš jakoby přitažen touto vzájemnou láskou a tajemným, leč reálným způsobem se zpřítomní uprostřed nich (srov. Mt 18,20). Každá zábrana padá a vztah s ním se stává svým způsobem jakoby hmatatelný. Chápeme tedy, proč v této Ježíšově přítomnosti spočívá celá podstata modlitby, proč je tato přítomnost sama modlitbou, nevyřčenou, leč podstatnou. V nazaretské rodině s Ježíšem, Marií a Josefem tato modlitba dosáhla svého vrcholu. Na nás je, abychom se stále více blížili tomuto vzoru, i když pro nás zůstane nedosažitelný. Pasquale Foresi

1. BOŽÍ ZJEVENÍ Již v prologu evangelia Jan silně zdůrazňuje absolutní transcendenci, a tudíž nedostupnost Boha: „Boha nikdo nikdy ne-

III.

| Nové město | 2/2011 2/2011

kapitola evangelia podle Jana představuje závěrečný vrchol tohoto čtvrtého evangelia, který předchází vyprávění o Ježíšově mučednické smrti. Navzdory tomu je zde Ježíš, který se obrací na své učedníky a skrze ně na církev všech dob, již vzkříšeným Kristem. Hovoří v okamžiku oné hodiny, tedy na vrcholu svého zjevení. Tím, že je zasazena do tohoto místa, je modlitba, kterou zde Ježíš vyslovuje, úběžníkem všech velkých témat tohoto evangelia, která právě zde získávají svůj pravý smysl. Abychom lépe pochopili modlitbu za jednotu v perspektivě spirituality společenství, bude vhodné přiblížit se k textu postupně tak, že nejprve prozkoumáme dvě důležitá témata, která se v této modlitbě evangelia stávají jedním – jde o Boží zjevení a o etický požadavek.

17.

Spiritualita společenství a Ježíšova závěť

1. Rosarium Virginis Mariae, 26.

II.

14

SLOVO ŽIVOTA

Slovo života na únor 2011 Kresba: Petr Ettler

„Všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové.“ (Řím 8,14)1

T

ato slova jsou ústředním tématem chvalozpěvu, jímž Pavel opěvuje krásu křesťanského života, jeho novost a dar svobody. Je to plod křtu a víry v Ježíše, díky nimž jsme s Ježíšem plně spojeni a skrze něj vtaženi do dynamiky trojičního života. Stáváme se s Kristem jednou osobou, a proto se podílíme na jeho Duchu a všech jeho plodech, především na Božím synovství. Jestliže Pavel hovoří o „adopci“2, dělá to jen proto, aby odlišil naše postavení od skutečného synovství, které náleží pouze jedinému Božímu Synu. Náš vztah s Otcem není jen právní, jak by tomu mohlo být u adoptivních dětí, ale je něčím zásadním, co mění celou naši přirozenost. Je jako nové narození, protože celý náš život vychází z nového zdroje, z nového ducha, jímž je samotný Duch Boží. Chtěli bychom proto bez přestání spolu s Pavlem opěvovat zázrak smrti a vzkříšení, který v nás působí milost křtu. „VŠICHNI, KDO SE DÁVAJÍ VÉST BOŽÍM DUCHEM, JSOU BOŽÍ SYNOVÉ.“

Tato slova vypovídají něco o tom, co je společné pro náš křesťanský život, do něhož Ježíšův duch vnáší dynamiku a napětí, které Pavel charakterizuje protikladem mezi tělem a duchem. Tělem má na mysli celého člověka, s jeho tělem a duší, se vší jeho křehkostí a neustálým bojem mezi egoismem a zákonem lásky, dokonce se samotnou Láskou, která byla vlita do našich srdcí3. Ti, kteří jsou opravdu vedeni Duchem, musí den co den „dobře bojovat pro víru“4, aby dokázali přemáhat sklon ke zlému a žili podle víry vyznané křtem. Ale jak? Víme, že k působení Ducha Svatého je zapotřebí, abychom s ním spolupracovali. Když svatý Pavel psal tato slova, myslel především na povinnost Kris-

tových následovníků, spočívající právě v sebezáporu, v boji proti egoismu v jeho nejrůznějších podobách. Ale tato smrt vlastního já vyvolává nový život stejně jako každý ořez, každé prořezání stromu. Každé „ne“ našemu sobeckému já je zdrojem nového světla, pokoje, radosti, lásky, vnitřní svobody, je otevřenou branou Ducha. Když poskytneme Duchu Svatému, který je v našich srdcích, větší svobodu, bude nám moci štědřeji rozdávat své dary a vést nás po cestě života. „VŠICHNI, KDO SE DÁVAJÍ VÉST BOŽÍM DUCHEM, JSOU BOŽÍ SYNOVÉ.“ Jak tedy máme žít toto Slovo života? Především bychom si měli být stále více vědomi, že je v nás přítomen Duch Svatý. Ve svém nitru nosíme nesmírný poklad, ale dostatečně si jej neuvědomujeme. Vlastníme mimořádné bohatství, které však zůstává z větší části nevyužité.

Abychom naslouchali jeho hlasu a následovali ho, musíme odmítat vše, co je proti Boží vůli, a souhlasit se vším, co chce on. Tedy odmítat pokušení a v zárodku odstraňovat vše, co pokušení vyvolává, souhlasit s úkoly, které nám Bůh svěřil, říkat „ano“ lásce ke všem bližním, zkouškám a těžkostem, s nimiž se setkáváme… Když budeme takto jednat, Duch Svatý nás povede, učiní náš křesťanský život přitažlivým, dá mu sílu, svěžest a světlo, které k autentickému křesťanskému životu nezbytně patří. Potom i ten, kdo je nám nablízku, si všimne, že nejsme jen děti naší lidské rodiny, ale že jsme děti Boží. Chiara Lubichová 1. Slovo života na červen 2000, otištěno v časopise Città Nuova č. 10/2000, s. 7 a v časopise Nové město č. 6/2000, s. 15. 2. Srov. Řím 8,15; Gal 4,5. 3. Srov. Řím 5,5. 4. 1 Tim 6,12.


15

ŽIVOT ZE SLOVA

Učit pětiletého hře na piano Foto: Markéta Jírů

V

loni v létě jsem začala dávat hodiny hry na piano. Mým prvním žákem byl David, velmi bystrý a roztomilý pětiletý chlapec. Chodil na hodinu dvakrát týdně a já jsem se snažila vidět v něm dar od Boha. David byl velmi hudebně nadaný, ale snadno během výuky ztrácel pozornost. Moc rád přehrával melodie, které někde slyšel, ale učit se a plnit mé pokyny se mu už tolik nechtělo. Na jeho náročnou třicetiminutovou výuku jsem se často připravovala více než hodinu. Snažila jsem se udělat vše, co bylo v mých silách. Prosila jsem i své dva syny, aby se k nám připojili a snažili se povzbudit jeho zájem a soustředění. Můj mladší syn ho učil bubnováním rytmus, starší nové noty a pro lepší pochopení mu hrál na violoncello. Ale

David stále moc neposlouchal. Nejraději by si s námi jen hrál nějaké hry. Bylo to dost skličující. Pokaždé jsem prosila Boha, aby mi daroval moudrost a novou sílu k lásce. Po několika měsících se ale Davidův přístup začal měnit. Jeho soustředění se zlepšilo

a učil se bez odporu všechno, co jsem požadovala. Snažil se, aby toho už hodně uměl, a dělal rychlé pokroky. Každé vyučování jsme si teď spolu užívali. Po čase se mi Davidova maminka svěřila s jeho úspěchem. David se účastnil

koncertu hudební akademie ve Filadelfii, na kterém také vystupoval. Jeho hra tam prý dopadla více než dobře. Když k nám potom David přišel na hodinu, byl ještě dychtivější než kdy jindy. Jednou jsme při hodině psali noty a David mě požádal o další papír. Nakreslil několik postaviček a napsal: „Mám vás rád, paní Kim.“ Potom vysvětloval: „Paní Kim, to jste vy a vaši dva synové.“ Když si ho maminka přišla vyzvednout, ukázal jí obrázek a náhle vykřikl: „Na něco jsem zapomněl!“ Přikreslil k obrázku ještě tři postavy a řekl: „To je moje maminka, tatínek a sestra Dasey. Rodina jsme my všichni dohromady!“ Dal mi obrázek a řekl: „To je pro vás. Ukažte ho, prosím, i své rodině.“ Byla jsem nesmírně šťastná a děkovala jsem Bohu, že jsem to s Davidem nevzdala. L. K.

Výčitky na jazyku

V

neděli večer, ve čtvrt na devět, přišel náš syn dolů do kuchyně celý zakaboněný. „Jsem strašně unavenej,“ řekl. Hned jsme vytušili, co za tím asi bude. Nechal si spoustu domácích úkolů včetně jedné dlouhodobé práce na tento jediný nedělní večer. Pátek večer strávil u televize, v sobotu jezdil na kanoi, v neděli byl v kostele a na pracovní brigádě. Teď neví, co s tím, a naše rodičovská autorita bude muset zasáhnout. Hned to mezi námi pořádně zajiskřilo. Láskyplná atmosféra s Ježíšem v našem středu byla ta tam. Vzmáhala se ve mně zlost a v duchu jsem mu začala klást za vinu, že si vše nechal nezodpovědně na poslední chvíli. Už jsem měla na jazyku výčitky: „Říkali jsme ti, aby sis všechno dopředu plá-

16


noval… Také se nám nelíbí, když během školního roku v neděli pracuješ… Musíš si seřadit priority… Ty sis to zavinil, tak teď z toho nedělej problém a vyřeš si to…“ Ale pak jsem si uvědomila, že „nový člověk“ ve mně by v takové situaci jednal zcela jinak – s láskou. Teď jsem mohla milovat jako první. Můj muž uhodl, co se ve mně děje, a já jsem vycítila, že to vnímá stejně. A tak jsme zprvu nic neříkali. Jen jsme pokývali hlavou a nechali si chvilku, aby nám tichý hlas v našich srdcích mohl napovědět, co říct. Víme, že když milujeme (zde při naslouchání našemu synovi), je Ježíš s námi a dá nám moudrost, abychom věděli, jak v lásce pokračovat. A tak jsme mu položili několik otázek: „Máš nějaké písemné zkoušky?“ „Ne.“

„Je něco, co se dá odložit na zítra?“ „Ne.“ „Budeš potřebovat počítač?“ „Jo.“ Také já jsem ten večer potřebovala počítač, a tak přišla má příležitost: „Měla jsem v plánu pracovat večer na počítači, ale myslím, že si tu práci můžu udělat zítra.“ Nebylo to pro mne vůbec lehké, protože jsem si už plánovala, že až budu doma se vším hotová, vyřídím si večer na počítači, co je třeba. Na synovi bylo v té chvíli vidět, že si tento skutek lásky z mé strany uvědomil. Povzbudilo nás to, abychom udělali další krok a nabídli mu, že pokud bychom mu mohli ještě něco usnadnit – připravit místo na práci, pomoci s něčím – že to rádi uděláme. V našem domě se zase rozhostil klid. Napětí pominulo a syn se pustil sám, bez odporu, energicky a soustředěně do práce. J. M.

SPIRITUALITA JEDNOTY

Následující úryvek je převzatý z úvodníku, který vyšel v roce 1967 v říjnovém čísle časopisu Gen, měsíčníku mladých z Hnutí fokoláre (zkratka gen znamená „generazione nuova“, nová generace), který právě toho roku začínal vycházet.

C

hceš se naučit milovat? Milovat Boha a pro něj milovat bratry? Nečekej ani chvíli, ani o tom moc nepřemýšlej, nezůstávej jen u přání milovat, ale miluj hned, v přítomném okamžiku. Milovat znamená okamžitě konat Boží vůli, ne svoji, a to hned teď, v této minutě. Život je složen jen z přítomných okamžiků, které jsou cenné pro toho, kdo chce něco vykonat. Minulost už je pryč, tu vložme do Božího milosrdenství, a budoucnost ještě nenastala. Bude tu, až se stane „přítomností“. Přítomnost má cenu, prchající okamžik, který musíme – já, ty, my všichni – zachytit a dobře prožít, až do úplného konce, a udělat v něm to, co po nás Bůh právě chce: učit se, chodit, spát, jíst, trpět, radovat se, hrát si… Nauč se v hloubi svého nitra naslouchat Božímu hlasu, hlasu svědomí, který ti řekne, co po tobě Bůh v každém okamžiku žádá. Hašteříš se se svým bližním? „Pozor,“ říká svědomí, „máš milovat všechny, dokonce i nepřátele…“ Chce se ti vynechat hodinu učení? „Pozor,“ říká svědomí, „když teď splníš svoji povinnost pořádně, budeš si pak s větší radostí hrát.“ A tak dále… Prožívejme dobře, co od nás Bůh v přítomném okamžiku chce. Stejně jako jeden bod vedle druhého tvoří přímku, tak okamžik za okamžikem tvoří život. Jsou dvě možnosti, jak prožít každý okamžik: buď budeme konat svoji vůli, nebo vůli Boží. Jsme-li „nová generace“, pak musíme v každém okamžiku konat Boží vůli, která z nás dělá „novou mlá-

(Z: Colloqui con i Gen, 1966/69, Città Nuova Ed.)

Pečeť pravých křesťanů

B

oží vůle vstoupila do mé duše jako znamení. Zdá se mi, že mi nikdo nemůže odejmout to, co jsem díky ní pocítila. Pochopila jsem jednu velkou světici – byla to, myslím, Marie

Magdaléna de´ Pazzi – která upadla do extáze, jen když uslyšela slovo „Boží vůle“. Důvod, příčina toho možná spočívala v tom, že Boží vůle a Bůh je jedno a totéž. Chtěla bych během tohoto roku udělat vše proto, aby se všichni přesvědčili o její nesmírné důležitosti a aby se rozhodli ji žít s celým nasazením. Viděli bychom, jak se svět mění. Všichni by směřovali ke svatosti. Ve všech oblastech lidského života by se vyřešily problémy, jeden po druhém. Kraloval by mír, štěstí, zdraví – i to fyzické. Země by byla nebem. Vím, že mnohé zůstane jako dřív, ale chtěla bych, aby alespoň ti, kteří jsou s vámi v kontaktu, přijali za svou tuto myšlenku, která je pečetí pravých křesťanů. Chtěla bych, aby tak jako vesmír poslouchá řád, který do něho vtiskl Stvořitel, lidé konali totéž. Tehdy by byl Bůh skutečně milován a láska by slavila vítězství mezi lidmi, protože především zde je Boží vůle. Chiara Lubichová 2. října 1980 Foto: M. Zimová

Začni hned milovat

dež“ a brání tomu, aby v nás žil „starý člověk“, jak svatý Pavel nazývá toho, kdo koná jen svoji vůli. Trénujme se tedy v každém okamžiku. A když nám to někdy nepůjde, poprosme Boha o odpuštění a začněme znovu. I velcí atleti poznali pády, úrazy, ale protože vytrvali, dosáhli vítězství. Pohár, který očekáváme my, je mnohem cennější. Jmenuje se „Ráj“, kam chceme dojít s nekonečným zástupem gen, které jsme získali. Chiara Lubichová


17

SPIRITUALITA JEDNOTY

1944 rahá Rosetto, i když jsem tě zahlédla jen krátce, srdcem tě už dobře znám. Vím o tobě sice jen dvě věci, ale ty mi o tobě vypovídají vše: Že jsi byla povolána tajemným, tichým a jemným hlasem – hlasem Lásky. Že Láska pro tebe připravila veliké věci a pohlédla na tebe pohledem vyvolení. Věřím v tyto dvě věci pro neotřesitelnou víru v Lásku, a právě díky těmto dvěma věcem mi tě láska umožnila poznat. Milá Rosetto, jak veliký je dar, který ti dala Láska. Mysli na to, že on rozdává své dary v té míře, v níž přináší do srdcí Lásku a v duších probouzí sladké božské myšlenky. Pomysli, Rosetto, že Bůh sestoupil na zem jen jednou jedinkrát, a tehdy byl člověkem a nechal se přibít na kříž! Tato myšlenka mi dává obrovskou sílu, abych s radostí přijímala ten malý kříž, který nás vždy provází.

D

18


Když pak dává duším, které miluje – jako je tvoje duše, které se dotkla Láska – nějakou větší bolest, je to proto, že chce, aby v té duši zcela zvítězila jeho Láska! Drahá Rosetto, včera se mi o tobě zmínila Angelina. Myslela jsem na tebe a řekla jsem si: „Jak obrovské má štěstí.“ Nemocný, který nezná Lásku, je nešťastníkem, protože jak říká Pán v „Následování Krista“, nemocný postupuje v lásce jen obtížně.1 Ten však, kdo zná Lásku, spojuje své bolesti s utrpením Ježíše na kříži a rozpouští svoji kapku krve v krvavém moři Kristovy božské krve, má to nejčestnější místo, kterého se člověku může dostat.

přijmeš Boží dar, kterým bolest vždy je, má větší hodnotu než veškerá aktivita nějakého kazatele, který hovoří a hovoří, ale Boha málo miluje. Miluj ho takto: „Staň se, Pane, všechno – nebo i víc – pokud chceš, abys byl milován! Vím, že trpím málo, ale spojuji svoji malou bolest s tvou nesmírnou bolestí! Ty sám učiň, aby Láska byla opět milována.“ Moje srdce je ti nablízku a mám tě nesmírně ráda. Silvia Udělala bys mi obrovskou radost, kdybys mi mohla napsat! 1. Chiara zde volně cituje Následování Krista Tomáše Kempenského: „Pokud onemocníš, nevím, co budeš moci dělat. Málokdo se zlepší v nemoci, stejně jako málokdo se posvětí skrze množství poutí.“ (I, 23)

Chiara Lubichová při křtu Chiaretta Calò, červen 1969.

Být jako Bůh, který sestoupil na zem, jako Spasitel světa. Rosetto, jsi s námi. Tvoje láska k Pánu se slévá vjedno s naší láskou k němu. Prosím tě z celého svého srdce, nepromarni zbytečně ani okamžik svého tak vzácného života. Víš to? Ano, ty to víš! Ježíš obrátil svět svým slovem, příkladem, svým hlásáním, ale proměnil ho důkazem Lásky – křížem. Na něm během dvou a půl hodin, ve stavu hrozné úzkosti a strašlivé bolesti, přitáhl všechna srdce k sobě. Věř, Rosetto, že jedna minuta tvého života na nemocničním lůžku, pokud s radostí

Tvoje a naše štěstí

Fota: archiv

Dopis Rosettě Zanoniové, pravděpodobně z listopadu roku 1944. Rosetta byla dívka z Tridentu, která se svými rodiči utekla před bombardováním na venkov. Poznala sestry Valerii a Angelellu (Angelinu) Ronchettiovy z Pergine u Tridentu. Každý den dojížděla do Tridentu na korbě nákladního auta a večer se vracela vlakem. Při těchto velmi nepohodlných cestách na nákladním autě prochladla, dostala zánět pohrudnice a musela být hospitalizována. Chiara jí během její nemoci psala a pomáhala jí pochopit vzácnost této chvíle.

Foto: C.S. Chaira audiovisivi

To nejčestnější místo

Dopis Rosettě Zanoniové z 8. prosince 1944. Chiara se zmiňuje o bolesti, kterou lze překonat v radosti. Je si čím dál víc vědoma, že dar, který od Boha dostala, je čímsi novým. Ježíš opuštěný je definován jako „nová rána“ a Ideál, který nabízí, je „normou nového života“. V dopise se hovoří také o Aldě Ghezziové, jedné z dívek, které ji následovaly. Neposkvrněné početí Panny Marie 1944 ejdražší Rosetto, už dlouho ti chci napsat a nyní nadešla ta pravá chvíle. Vím od Aldy a Angeliny, jak moc tě Láska miluje.

N Škola, kde Chiara s Pieritou Folgheraiterovou vyučovala.

SPIRITUALITA JEDNOTY Rosetto od Lásky, jak veliký je Bůh, jak plná lásky je Láska! I ty jsi s námi. I tvoje Láska je opuštěná. Ano, ano, i ty víš, že je třeba ji utěšit, zcela utěšit! Znáš Ježíše opuštěného? Víš, že nám dal všechno? Co víc nám mohl dát Bůh, který z lásky zapomíná, že je Bohem? My, které s tebou následujeme tento Ideál, ten nejkrásnější a nejpřitažlivější Ideál, jsme se zcela vrhly do této nové rány opuštěnosti! A tam uvnitř jsme v bezpečí, protože tam žijeme v srdci naší Lásky. A nejen to – tam uvnitř vidíme veškerou nesmírnost Boží lásky, která se vylévá do světa. Vrhni se i ty tam dovnitř! Najdeš světlo Lásky, protože Ježíš je světlo světa. Ani netušíš, jaké je tvoje a naše štěstí, že můžeme následovat tuto opuštěnou Lásku! On nás ve svých nevyzpytatelných plánech vyvolil mezi tisíci a tisíci, aby nám dal zaslechnout svůj úzkostný výkřik: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ A on, coby Bůh, učinil z tohoto výkřiku normu nového života podle nového Ideálu. Naše láska, ta láska, která má vládnout v našem srdci, musí být, protože Ježíš to chce, rajskou láskou, neustále radostnou láskou! Věř, Rosetto, že i kdyby nám Láska poslala sebevíc bolestí, jsou stále ničím ve srovnání s Ideálem, který žádný jiný ideál nemůže překonat! Neurážejme proto tuto Lásku naříkáním či trudomyslností, ale buďme vždy připraveny překonat každou bolest s radostí a v radosti, protože taková je Boží vůle s námi. Máme k tomu veškerou milost, stačí ji jen umět využít. Ať tě Neposkvrněná vezme pod svůj plášť, který je zářivější než slunce,

a ať učiní, abys žila naplno Ideál. Ta, která tě v Lásce miluje jako sebe Chiara Všechny naše sestřičky, které tu jsou se mnou, tě z celého srdce pozdravují.

On rozdává pouze Lásku Dopis Pieritě Folgheraiterové o Vánocích roku 1944. Pierita byla ve školním roce 1940–1941 Chiařinou kolegyní ve františkánské škole Opera Serafica a též její přítelkyní. Díky jejich

přátelství s ní Chiara hovoří o hluboké lásce, která zaplavuje její srdce, a o své touze, aby Láska byla milována. Vánoce 1944 ejdražší Pierino, dostala jsem tvůj dopis a spolu s přáním i tvé dobré srdce. Víš, Pierinetto, chtěla bych tě teď mít blízko sebe, v tomto období drsného a tvrdého boje – ale je to období velkého světla a ohně! Žár! Ty víš, co se kolem mě přihodilo, znáš mé bolesti, které mi otevírají srdce, aby pochopilo, jak moc lidstvo trpí. Ani nevíš, co mi tato bolest dala. Drahá Pierinetto, vždycky jsem v tobě měla věrnou přítelkyni, která sice o sobě nedává tak často vědět, ale když se

N

pak opět ozve, vše se mi oživí v srdci a ve vzpomínkách víc, než kdy předtím! Právě proto ti bez obav otevírám své srdce, tak jako jsem to dělala vždycky, protože jsi pro mě víc sestrou, než přítelkyní. Ty víš, že Ježíš, můj a tvůj Ježíš, mi způsobil utrpení. Trpěla jsem! On ale nerozdává bolest! Ne, ne! On bolest dopouští, ale nikdy bolest nesesílá, tu si vždy lidé způsobují sami. On rozdává pouze lásku! On umí pouze milovat! Přitahuje srdce, aby ho následovala – on je zcela láskou! Nikdo neumí milovat tak jako on! Nikdo neumí tak utěšit jako on! Vložil do mého srdce velikou vášeň – je jí on ukřižovaný a opuštěný! To on mi ze svého kříže říká: „… všechno, co bylo mé, jsem nechal zapadnout… všechno! Už nejsem krásný, už nejsem silný, už tady nenacházím pokoj, spravedlnost je pro mě mrtvá, nic nevím, pravda zmizela. Zůstává jedině moje láska, která ti chtěla rozdat své božské bohatství…“. Toto mi říká a volá mě svou „šílenou“ Láskou, kterou má vůči mně, abych ho následovala „šílená“ láskou! On je moje vášeň, s níž jsem se ti svěřila, Pierino, ale uchovej to pohřbené v tajnosti ve svém srdci, abys nezradila přítelkyni! A tak tě ve jménu Ježíše, z lásky ke mně a k tobě ukřižovaného, prosím – přijmi za své toto mé přání: Ať ti Láska dá pochopit, jak moc tě milovala a miluje! Probuď ve svém srdci stejnou vášeň lásky, aby Ježíš i v tobě nakonec nalezl zde na zemi malé srdce, v němž by měl trochu oné útěchy, kterou mu svět odepírá. Líbám tě

Pierita Folgheraiterová.

tvoje Silvia


19

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

N

20


Maria Emmaus Voce a patriarcha Bartoloměj I.

Společná priorita Maria Voce, prezidentka Hnutí fokoláre, navštívila spolu s dalšími členy Hnutí konstantinopolského patriarchu Bartoloměje I. v jeho sídle v Istanbulu. věřícími Bartoloměj I. zdůraznil, jak pouze na základě svědectví života „nezůstává dialog prázdným a neplod-

ným akademickým řečněním, které mohou snadno napadnout ti, kdo se i nadále staví proti ekumenicFota: Domenico Salmaso

ízké mraky nad c e lý m B o s p o rem a neustálé mrholení doprovázely 27. prosince Marii Voce, prezidentku Hnutí fokoláre, na rušných istanbulských ulicích až k Fanaru, historickému sídlu pravoslavného ekumenického patriarchátu. Bartoloměj I. zde srdečně přivítal dědičku odkazu Chiary Lubichové. Patriarcha přijal prezidentku Hnutí fokoláre, zástupce Hnutí v Turecku Angelu Caliaro a Carmine Donnici a členy dvou fokoláre v Istanbulu ve své soukromé pracovně. „Je nás dvanáct jako apoštolů,“ podotkl s potěšením. Přítomen byl i metropolita Apostolos z ostrova Halki a otec Dositheos, ředitel tiskového oddělení patriarchátu. Bartoloměj I. ve svém pozdravu připomněl, že byl svědkem „úcty, obliby a obdivu, který choval jeho předchůdce patriarcha Dimitrios k současné prezidentce a k dílu, které koná Hnutí fokoláre“. Maria Voce totiž žila v této metropoli od roku 1978 až do roku 1988. V těchto letech se Bartoloměj, tehdejší patriarchův sekretář, a Maria Voce seznámili. Nyní se ve svých nových rolích setkali poprvé. „Fokoláre sjednocuje především církve nového a starého Říma,“ pokračoval. „Vy všichni jste dnes nadšenými spolupracovníky milovaného papeže Benedikta i naší maličkosti.“ Poté zdůraznil „již viditelné plody fokoláre, od Chiary Lubichové po mladou Chiaru Luce, první členku Hnutí, která dosáhla svatosti.“ Ohledně vztahů mezi pravoslavnými a katolickými

U hrobu Athenagora I. a Dimitria I.

kému a mezináboženskému dialogu.“ „Dialog je pro nás priorita.“ Maria Voce přinesla darem bohaté album fotografií, kde jsou zachyceny hlavní události, mezinárodní cesty a setkání z prvních dvou a půl let jejího předsednictví. „Řekla jsem fokolarínům, že pojedu do Istanbulu na jediné setkání, a to s vámi, Vaše Svatosti, a jiné schůzky si plánovat nebudu.“ „Jako Chiara,“ zněla pohotová odpověď. Oba měli zjevně radost a dárky si vyměnili ve skutečně vánoční atmosféře. Maria Voce tlumočila pozdravy, projevy vděčnosti a ujištění o modlitbách od příslušníků Hnutí z celého světa, neboť všichni o tomto setkání věděli. „Vím dobře, že vaše komunikační síť vždycky funguje,“ komentoval patriarcha. „Nyní se s vámi, Vaše Svatosti, rozloučíme, protože máte jistě další povinnosti.“ „Práce je pořád,“ odpověděl patriarcha, „ale Marii Voce tu nemáme každý den.“ Na konci audience zvolal Bartoloměj I. „Deo gratias!“ a pokračoval: „Deo gratias za vaše přátelství, vaši návštěvu, za plody vašeho Hnutí, za to, že toto Boží dílo pokračuje a vzdává chválu Jeho jménu.“ Na závěr pětapadesátiminutové audience byla ještě chvíle pro společnou fotografii. Patriarcha při ní vyslovil přátelské přání, aby na fotografii nechyběl ani přítomný fotograf z italské redakce Nového města. Zkrátka „ut omnes nevyjímá nikoho“, přesně jak to Bartoloměj I. řekl během audience. Následovala návštěva hrobů patriarchů Athenagora I. a Dimitria I., kteří znali dobře Chiaru Lubichovou. Paolo Lòriga

Detektiv svatých

P. Cristoforo Bove s Benediktem XVI.

Fota: archiv

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Řeholník Cristoforo Bove OFM Conv. byl dlouhá léta pověřený zkoumáním životů budoucích světců. Poznal svatou cestu života otce Pia i Chiary Luce Badano.

J

eho pracovna byla napěchovaná zásuvkami s připevněnými bílými lístečky se jménem, datem úmrtí a někdy i vybledlou dobovou fotografií. Uvnitř se skrývaly příběhy laiků i řeholních osob, budoucích světců. Byli jsme ve Vatikánu, na Kongregaci pro blahořečení a svatořečení, v pracovně Cristofora Bove, minority1, který třicet let studoval a bádal o životech budoucích světců. V jeho archivu se nalézají významná jména, jako otec Pio, manželé Beltrame Quattrocchi, Gianna Beretta Molla i Chiara Luce Badano. Jsou zde i rozpracované kauzy politiků, Giorgia La Pira a Igina Giordaniho. Otec Bove už je nebude moci dovést do konce, neboť v říjnu minulého roku náhle zemřel. Ještě několik dní před smrtí jsme se s ním setkali; tehdy nám vysvětloval, jak tento úřad funguje. Bylo to jeho poslední interview, svědectví o jeho fascinaci svatými, nikoli o byrokracii svatosti. Proč jsou jen někteří prohlášeni za svaté, když mnoho lidí žije hrdinsky? „Svatost je vždy Božím zázrakem v dějinách lidské malosti. Svatí nejsou výjimeční muži a ženy, Bůh si je vyvolil jako svědky své podivuhodnosti. Proč si vybral jen některé a jiné ne, to nevím. Svatořečení papežem je jen špička ledovce. Církev nicméně za staletí urazila dlouhou cestu: vyšla z řecké představy o hrdinovi, a před Tridentským koncilem kanonizovala jen duchovní osoby. Pak přišli na řadu vychovatelé a dnes je to manželská svatost, jak to dokazují manželé Beltrame Quattrocchi, nebo svatost díky sociální práci, jako matka Tereza. Dnes svatost zahrnuje různé oblasti života, poněvadž svatí nám pomáhají svým příkladem.“

Otec Pio a La Pira, jeden řeholník a jeden laik. Co vás zaujalo na jejich životech? „Svatost není tajemství, je to společné povolání všech lidí, všech, kteří žijí poctivě a čestně před tváří tajemství transcendentna. Otec Pio není svatý kvůli stigmatům, vůním či bilokaci. Projevy něčím ohromující, které nás zaujmou, to jsou jen doprovodné jevy, protože mystický život je lidská zkušenost, v níž je i úzkost a pot. Mě spíš plnila úžasem jeho schopnost setrvávat hodiny a hodiny před svatostánkem, potřeba být ve spojení s tajemstvím. La Pira byl starostou, znal zákruty administrativy, ale nevnášel do své práce svědectví bigotního křesťana, nýbrž své morální přesvědčení – nekázal ho, ale žil.“ Za Jana Pavla II. se vaší kanceláři říkalo „továrna na svaté.“ Nebylo jich trochu moc? „Než jel Wojtyla na nějakou apoštolskou cestu, vždy se ptal, jestli existují

Otec Pio z Pietrelciny.

nějaké velké osobnosti toho etnika či národa, protože chtěl každému národu dát jeho vzory, zvláště však otevřel církvi oči na tabu kolem mučedníků nacistických a komunistických režimů, španělských mučedníků, mučedníků sociálních revolucí. Církev nikdy nepoznala tolik nových svatých jako ve dvacátém století. Náš úřad není továrna. Jsme ve službách Petrova stolce.“ Jedna zainteresovaná otázka. Co si myslíte o Chiaře Lubichové, která je také charismatickou svědkyní dvacátého století? „Chiara není jen zakladatelkou Hnutí fokoláre, je více než zakladatelka. Povolání k jednotě a vztah k opuštěnému Ježíši jsou dva stěžejní duchovní body, které v dějinách křesťanství předtím neexistovaly. Církvi tím darovala charisma, které nepatří jen Hnutí, takže redukovat ji pouze na zakladatelku tohoto Hnutí se mi zdá málo. Její následovníci se jí nevzdávají snadno, ale je třeba ji navrátit celé církvi. Chiařina svatost nespočívala v hrdinství. Byla to žena cele zaujatá neustálým rozjímáním tajemství Boha a člověka a která jej žila způsobem odrážejícím to, kým sama byla: ženou, která pečovala o sebe samu, o vztahy s ostatními, do nejmenších detailů. A pak je tu zástup lidí, který ji následuje, a to z ní činí velikou ženu, to z ní dělá proroka.“ Za rozhovor děkuje Maddalena Maltese (redakčně kráceno) 1. Františkánská větev – Řád menších bratrů konventuálů.


21

V létě 1. srpna 2010 povolal nebeský Otec do svého náručí Milku Pappovou. Vzal si tento vzácný květ, kterým byla pro Hnutí fokoláre v bývalém Československu už od jeho počátků. Byla u nás nejen první z volontárek, ale i první, která za ně přebrala zodpovědnost.

Programem mého života byl bližní

M

ilka se narodila 31. července 1926 v Čeľadicích u Nitry a v ro dině se jí dostalo hluboké křesťanské výchovy. Ve dvanácti letech odešla studovat do Nitry a po ukončení studia na obchodní akademii nastoupila v dubnu roku 1945 do zaměstnání. Už v červenci téhož roku však dostala jako politicky nespolehlivá výpověď. Protože tajně přepisovala náboženskou literaturu a šířila ji mezi svými přáteli, stala se podezřelou pro Státní tajnou bezpečnost, která ji začala sledovat. Odešla do Bratislavy na jiné pracovní místo, které však musela rovněž ze stejného důvodu opustit. V Ústřední katolické kanceláři potom pracovala tři roky. Během práce v Bratislavě Milka nadále udržovala kontakty se skupinou věřících a některými kněžími. Byla v kontaktu i s kardinálem Jánem Chryzostomem Korcem a plně se angažovala pro církev. Samozřejmě, že ani státní moc nespala a Milku zatkli. O vězení později řekla: „Když bylo vyšetřování nejtěžší, byla jsem si vědomá toho, že Bůh o mně ví.“ Po uklidnění politické situace Milka získala zaměstnání v obchodním domě Dunaj a v úseku obchodu pracovala až do důchodu. Navzdory tomu, že byla

22


V rozhovoru s přáteli z Hnutí fokoláre.

nějaký čas vězněná, řekla po několika letech o komunistech: „Zde na pracovišti jsem změnila svůj názor na mnohé komunisty. Uvědomila jsem si, že neměli takovou výchovu jako

já a nezajímali se v plném rozsahu o zlo, které komunismus přinášel. I když mi samotná práce po celé roky nevyhovovala (vztah k obchodu), zvykla jsem si právě proto, že jsem tu objevovala

Z MILČINY DUŠE „Ze spirituality Chiary Lubichové jsem pochopila, že je třeba žít v přítomné chvíli pro toho, kdo je vedle mne, protože je to Ježíš. Bližní – bratr se stává celým mým programem. Pak nemám čas zabývat se sebou. Život podle této spirituality mě dovedl i k hlubší modlitbě. I předtím jsem se modlila, byla to pro mne povinnost. Ale zde jsem se naučila vést osobní rozhovor s Bohem právě proto, že s ním můžu často hovořit o bližním. Společenství je pro mne posvátná půda. Cítím, že je mezi námi Ježíš. Zde získávám světlo pro každodenní život.“ (Z rozhovoru pro slovenský časopis Nové mesto č. 6/1998) „Až pod vlivem charismatu jsem nově pochopila smysl a podstatu bolesti.“ (Z dopisu Chiaře Lubichové, leden 1999)

Foto: archiv

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Milka Pappová

nejen komunisty, ale v nich i lidi.“ Spiritualitu Hnutí fokoláre poznala v roce 1966, když cestovala se svojí přítelkyní Cilkou do Říma. Zde se setkali s knězem Stanislavem Xavérem Číkem a biskupem Pavlem Hnilicou, kteří jim zprostředkovali kontakty s Hnutím fokoláre. Po setkání s lidmi z fokoláre Milka řekla: „Setkala jsem se s mladými dívkami s krásnými účesy, moderně oblečenými… Cosi nevídaného, ta vnější krása byla v harmonii s tím, co nám říkaly. (…) Zaujal mě jejich pohled – všechny zářily láskou. Později jsem to vyjádřila tak, že měly v očích nebe. (…) Dvě hodiny stačily na to, abych zažila ´pavlovské osvícení´. Našla jsem Boha, kterého jsem hledala po celý dosavadní život: Boha-Lásku.“ Po návratu domů Milka hledala příležitost, jak se zkontaktovat s lidmi, kteří takto žijí. V Bratislavě se setkala s italskou fokolarínkou Teresou Cifaldi, která v roce 1969 přinesla spiritualitu tohoto Hnutí do bývalého Československa. Milka žila tento nový život od začátku naplno. Snaha žít pro Boha ve světě se v Hnutí fokoláre (Díle Mariině) sladila s jejím duchovním povoláním volontárky. Milka o tom při jedné příležitosti řekla: „V Díle Mariině se nezdůrazňuje povolání. Nejdůležitější je láska. Bůh potom každému

ukáže, kde je jeho místo. Já jsem pochopila, že když se budu starat o Boží věci, on se postará o moje. Časem jsem pod vlivem různých okolností pochopila, kde je moje místo: chtěla jsem žít pro Boha ve světě, přinášet do něj Boží království, avšak naplno, celým srdcem.“ Dlouhou dobu byla v bývalém Československu první zodpovědnou za volontárky. Pro všechny byla milující matkou, neznala soukromí a její čas a dokonce i byt patřily všem. Po odchodu do důchodu neúnavně pracovala s celým srdcem pro celé Hnutí. Za volontárkami cestovala od Košic až po Aš. Milka byla silnou osobností, ale hluboká a pravá pokora ji dělala blízkou každému člověku. Společenská angažovanost, zájem o dění ve světě byly pro ni samozřejmostí.

Řekli o ní

S

Milkou jsme se poprvé setkaly asi v roce 1972, na jedné z prvních Mariapolí v lese, v okolí Prahy. Byla zodpovědná za volontárky z celého Československa už od začátku formování této větve v Díle až do rozdělení republiky a vzniku dvou samostatných zón. Starala se o nás skutečně jako matka, její láska byla osobní, měla svoji lidskou i duchovní dimenzi. Navzdory svým zdravotním těžkostem se snažila využít všechny příležitosti k setkání nejen při duchovních obnovách, na Mariapoli, ale i při společných dovolených. Pro mne byla tím, kdo mi bezprostředně předával a dával pochopit povolání volon-

K otázce vstupu křesťanů do veřejného života při jedné příležitosti řekla: „Pro křesťany musí být samozřejmá společenská angažovanost, přítomnost v politice. Nesmějí spojovat křesťanství jen s kostelem. Oslovilo mě, když jednou Chiara řekla, že by byla nejraději, kdyby všichni působili ve veřejném životě. Je však důležité, abychom byli schopni vést dialog se světem, pochopit všechny. Charisma Díla Mariina je na to vynikající prostředek, a přiznám se, že bez uplatňování jeho principů si umím jen stěží představit skutečný dialog. Pokud žijeme evangelium konkrétně, pokud máme Ježíše mezi sebou, pokud používáme proti světu Ježíšovu zbraň – lásku, máme velkou víru, že všechno je v Božích rukou a svět spěje k novému začátku.“ tárky. Nemohu zapomenout na mnohahodinové rozhovory, často dlouho do noci v jejím bytě, který mi dávala k dispozici při každé mé návštěvě v Bratislavě, kdy jsme se dělily o svoje zkušenosti, radostné i těžké, a hledaly spolu Boží vůli pro každou z nás. Dodávala mi odvahu, ukazovala mi, jak přijímat i zdánlivě neřešitelné situace, jak spojit život v rodině s angažovaností v Hnutí. Vždy zdůrazňovala, abych neodmítala nic, co se ode mne chce, i když nevím, jak to zvládnu. Možná ode mne Bůh chce jen to „ano“, dát se k dispozici, a pak najde jiné řešení. Milka byla pro mne skutečnou sestrou. Milena Součková Pro mě byla Milka vzorem, jednak tím, jak uměla vytvářet atmosféru rodiny, a jednak si pamatuji, jak

Fota: archiv slovenského Nového mesta

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Na dovolené ve Ždiaru.

Milka nebyla ušetřená velkého utrpení, protože těžká nemoc, kterou snášela více než pět let, jí působila nesmírné tělesné i duchovní bolesti. Při dvouhodinových záchvatech bolesti však říkala: „Miluji tě, i když byla věrná v maličkostech. Učila mě například vařit kávu. Tehdy jsem dělala sekretářku, a když teď pro někoho připravuji kávu, vzpomínám si, jak říkala: několikrát zalít, ve velké lásce, vše dělat slavnostně. Brala jsem ji jako zralého člověka, který se dívá na lidi a na život Božíma očima, vidí do jejich srdcí a rozpoznává Boží záměr s nimi. Anna Rožnovská S Milkou jsem se setkal v srpnu 1970 na mé první Mariapoli v Mokropsích u Prahy. Pak jsme se vídali často, protože jsem pracoval v Ústavu pro výzkum rud a jako vedoucí ekonomického úseku jsem každý měsíc jezdil na poradu do Bratislavy. Byla velmi konkrétní, šlo jí o skutečný život, a to se mi na ní velice líbilo. Byla velice výrazná osobnost, vůdčí typ,

to tak bolí!“ Když musela být umístěná ve specializovaném lékařském zařízení, velmi trpěla tím, že se nemohla volně pohybovat. Vždy i během nemoci stále toužila jen po jednom – po společenství. Nejbližší jí byla Angelika Staňová, která se o ni s velikou láskou starala. Když se její nemoc zhoršila, musela Milka být vícekrát hospitalizovaná. V neděli 1. srpna 2010, když ji přišly do nemocnice navštívit přítelkyně z Hnutí, odešla k nebeskému Otci obklopená láskou, právě uprostřed toho společenství, pro které celý život žila. Chiara Lubichová jí dala Slovo života z Listu Galatským: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“ (Gal 2,20) Mária Zajícová (Převzato ze slovenského časopisu Nové mesto)

měla všechny předpoklady pro to, aby se u nás stala zodpovědnou za volontárky. Rudolf Kubát Znala jsem ji od roku 1977. Svůj život žila doopravdy pro druhé – nic ale nedělala násilně, nic nepředstírala. V určitém období jsem hledala své místo v Díle Mariině. Ona mi v tomto hledání byla velmi nablízku. Pamatuji na její větu: „Když nevíme a dáme se do Božích rukou, vždycky to bude dobré.“ Byla ta, která ukázala, ale nenaléhala. Cítila jsem z jejího života, že nechce omezovat svobodu, kterou dává Bůh, stále se jí držela. Vždy měla otevřenou náruč pro nás a pro všechny. V dobách těžkostí mi připomínala Boží lásku, a že on mě nikdy neopustí. Marie Musilová


23

U ŠÁLKU ČAJE S WALTAREM SCHMIDTEM

24


Mezi odsouzenými Walter Schmidt z Wuppertalu, bývalý ředitel dvou průmyslových podniků, je kromě svého narození v Praze spjat s Českou republikou hlubokými přátelskými vztahy a tím, že zde stál u zrodu firmy TRANS-TECHNIK. Po odchodu do důchodu hledal nějakou smysluplnou činnost a našel ji jako dobrovolník mezi vězni. Jeho dobrodružství poodkrývá Dietlinde Assmus, kterou někteří z čtenářů znají z 90. let, kdy žila v bratislavském fokoláre. Foto: Dietlinde Assmus

W

a l t e r Schmidt se narodil v roce 1932 v Praze, v rodině práv níka. Z Liberce, kde později žil se svojí rodinou, byli po válce přesídleni do Německa. Když tento otec pěti dětí, nyní žijící ve Wuppertalu u Kolína nad Rýnem, odcházel v roce 1997 do důchodu, bylo mu jasné, že se chce věnovat dobrovolnictví. Přesto nebylo hledání správného místa jednoduché. Jeho dlouholeté onemocnění cukrovkou mu způsobilo silnou vadu zraku, a tak neměl výběr dobrovolných činností příliš široký. Otci pěti dětí a dědečkovi dvanácti vnoučat se nakonec zalíbila myšlenka individuálního doprovázení vězňů. Než dostal k této činnosti, organizované charitou, potřebná povolení, musel se sám nechat důkladně prověřit (výpis z trestního rejstříku, dluhy, drogová a jiná závislost…) Pokud ale dobrovolník získá povolení, může se pak ve vězení volně pohybovat. Může vést rozhovory mezi čtyřma očima bez účasti vězeňského dozoru, aniž by to předem nahlásil. „Nepřicházím s nějakým pedagogickým nebo terapeutickým záměrem a svému partnerovi to také sděluji,“ vysvětluje Walter Schmidt. „Pokud vím, za co někdo sedí, řeknu mu to také hned na začátku. A řeknu mu též, že je na něm, jestli o tom chce nebo nechce mluvit.“ Na začátku vypráví vězňům často své osobní zkušenosti, jak se on sám ocitl v mezních situacích, a jak se mu je dařilo zvládat, a tak pomalu buduje vztah důvěry. „Vyprávím o svých osobních, rodinných nebo pracovních těžkostech, kdy mi často pomohlo poslech-

Walter Schmidt

nout své svědomí nebo rady rodiny a přátel a mnohdy také modlitba. A nezatajuji ani porážky.“ Walter Schmidt nechce vězněným dělat kázání o morálce. „Jde mi prostě o to, abych jim předal svou zkušenost.“ A proč by měl přitom zatajovat, že ledacos dobře dopadlo, „protože v tom měl prsty ještě někdo jiný“? Rozhovory se snaží vést jako rovný s rovným. Proto dává partnerům na začátku svou vizitku s osobními údaji.

Přesto však není při jednání s vězni naivní, poněvadž ti si často přejí kontakt z vypočítavých důvodů. Tím nejbanálnějším může být nuda. „To je jedno,“ říká Walter Schmidt, „hlavně že se rozhovor uskuteční. Důvěra se buduje až pak.“ Musí být připraven, že jeho protějšek chce ze setkání vytěžit co nejvíce pro sebe a musí počítat s triky, kterými se to snaží získat. Přes všechen důvtip a obezřetnost si ale musí stále zachovat široké, otevřené

srdce. Je mu jasné, že pokud někdo nemá důvěru k sobě ani ke svému okolí, je velmi náchylný k recidivitě. Nezřídka je skutečnou příčinou recidiv hluboce narušené sebevědomí. Proto je jeho prvním cílem navodit pocit upřímnosti. K jeho činnosti patří i nezdary. Stane se, že třeba jede do věznice úplně zbytečně. „Při příchodu je mi sděleno, že je můj partner indisponován… Přiznám se, že se pak cítím unavený a rozčarovaný. Ale stává se to zřídka,“ relativizuje takovéto negativní zkušenosti. Na otázku na úspěch jeho činnosti a na to, jestli něčeho dosáhl, se Walter Schmidt významně usmívá. „Svatí z mých klientů asi nebudou.“ Je ale přesvědčen, že v každém člověku vězí dobro i zlo. Slova „můžeš za to sám!“, se kterými se mnozí rychle loučí s utrpením druhých, jsou pro něj v této dobrovolné činnosti tabu. „Od Chiary Lubichové jsem se naučil, že s Bohem se můžeme setkávat v lidech okolo nás, zvláště v trpících. Kdo však trpí víc, než ti, kteří jsou vyloučeni ze společnosti?“ Co má Walter Schmidt z toho, že se ve svých 78 letech vystavuje takové námaze? „Nové úhly pohledu,“ odpovídá. „Například to, že není žádný pádný důvod cítit se lepší než kdokoliv jiný. Všichni jsme slabí a zranitelní. My, kteří za těmito lidmi přicházíme, nejsme lepší, máme se jen lépe díky svým rodičům, výchově, učitelům a přátelům. Z toho vyplývá povinnost tento potenciál využít i pro ty, kteří nám jsou svěřeni. Mám-li po rozhovoru pocit, že jsem tomuto cíli o něco blíž, mám radost.“ Dietlinde Assmus (redakčně kráceno)


25

Z

temnělá večerní krajina, kamenné schodiště stoupající k obloze. Široké, příčné stupně nečekaně světlé, vsazené do kvádrů tmy. Dole na rozcestí osamocená pouliční lampa, jediný světelný zdroj široko daleko. Možná jsou pískovcové bloky záhadně napájeny jejím světlem hasnoucím pod botama nočních poutníků. Nebo je to zrcadlení jasu, který tušíme za baldachýnem těžkých mraků sklenutých nad krajem. Možná toto jemné vyzařování prozrazuje spojení schodiště s nebem, kam nás, putující, neomylně vede. Růžencové schodiště mariánského poutního místa Homole. Moje poutní místo, kamenná zdviž, do níž už čtyřicet let vstupuju. Kostel Panny Marie Bolestné měl původně stát na protějším kopci Chlumu. Po započetí stavby však andělé brali stavební materiál a po tři noci ho přenášeli na kopec Homoli. Následkem toho bylo staveniště přemístěno. Tato pověst je pravdivá. Vyjadřuje důležitost místa, kde stavba stojí. Svědčí názorným způsobem o podstatném hledisku našich předků, když určovali, kde stavět. Nerozhodovaly jen důvody finanční, vlastnické či estetické, ale důvody spirituální, náboženské. Existovala ještě citlivost je poznat a vůle je prosadit. Poutní kostel stojí na jediném možném místě, které je jeho součástí. Proto mu ani chátrání, vandalismus či krádeže nemohou vzít jeho moc přibližovat člověka Bohu. Po růžencovém výstupu vcházíme brankou na malý hřbitůvek, obklopující kostel

26


lety jsme zde dostali zvláštní milost a od té doby se sem vracíme. Ryze duchovní událost se nám propojila s těmito schody, s touto svatyní. Člověk občas potřebuje vidět neviditelné a dotýkat se nehmotného. Naštěstí má naše víra tuto lidskou stránku. Její žití nevyžaduje nějakou vypjatou duchovnost.

Nemusím být výjimečný citlivec, abych mohl vejít do rozhovoru s Bohem. Modlit se mohu i nohama na kamenných schodech, které namáhavě zdolávám. Petr Štěpán (Psáno ke čtyřicátému výročí vzniku choceňské „Bandy“) Kresba: Petr Štěpán

Schody

Panny Marie. V úplné tmě stojíme před jeho barokním portálem, už beze slov. Potom pár kroků a bočním vchodem dovnitř. Kostel je rozsvícen, připravuje se ke mši. Lavice téměř zaplnili naše děti, vnuci, přátelé, lidé přitáhnutí silou místa. Bohoslužba je sloužena na poděkování. Před čtyřiceti

OSMISMĚRKA

Naše osmisměrka

12. února 1931, tedy před 80 lety, se uskutečnilo první vysílání vatikánského rádia. Zahájil ho (TAJENKA OSMISMĚRKY), a to latinskou promluvou.

O

N

L

D

I

P

O

K

O

V

P

Á

L

A

P

L

U

X

T

E

Š

E

Ž

E

O

P

I

S

E

R

I

C

U

K

Ř

D

V

S

A

O

J

O

O

E

Y

R

D

M

E

M

T

N

T

L

E

E

Á

I

U

U

C

R

K

N

I

K

A

T

Ý

T

N

A

AUTOŘI, IDYLKA, KLEC,

NERVSTVO, NIKA,

KOMIK, KOPIDLNO,

OCEÁN, OKOLO, OXIDY,

LUX, MARŠÁL, NEMOC,

TRN, TUMOR, VEŠLI

PIPO

Musím udělat tolik věcí!!!

Mohu ti nějak pomoct?

A

Co? Počkej, nezdržuj. Mám moc práce!

Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected] Časopis je v distribuci též v Knihkupectví Paulínky, Jungmannovo nám. 18, Praha 1. Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 IBAN: CZ71 2700 0000 0060 4314 1003 Swift: BACXCZPP Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová Administrativa redakce: Veronika Němečková Redakční rada: Štěpán Filcík Dott. Martina O’Byrne RNDr. Irena Sargánková, CSc. Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D. PhDr. Ilona Špaňhelová Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá Ing. Milena Honetschlägerová Mgr. Veronika Matiášková Ing. Václava Dunovská PhDr. Drahomíra Syrůčková Mgr. Zdeňka Růžičková PhDr. Jarmila Synková Mgr. Tomáš Tatranský

TIPO

Spíš než pomocnou ruku potřebuješ… pomocnou nohu.

Časopis Hnutí fokoláre Únor 2011, ročník 20 (14)

Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON ISSN 1212 – 0782

Díky!

Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994 Nové město ve světě vychází celkem ve 37 vydáních ve 23 jazycích (viz www.focolare.cz) Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected]

BÁC Walter Kostner

Titulní strana: Maria Emmaus Voce a patriarcha Bartoloměj I. Foto: Domenico Salmaso

27

ici

Fota: Lukáš Bajer

S etkání na ul

Po dobrých ohlasech našich přátel bez domova z minulých let jsme se i před uplynulými Vánocemi vydali potěšit je koledami, drobnými dárky a naší pozorností. Nejprve příprava, a pak ve dvanácti hurá do pražských ulic. K pěkným setkáním došlo na holešovickém či Masarykově nádraží nebo i ve středisku Naděje „U Bulhara“. Nikdo jsme nelitovali. L. B.

í n á v o r a d b o é n m e j Vzá

Fota: Jana Křivánková

Na konci prosince jednotlivá společenství dětí z Hnutí fokoláre, která se scházejí v Brně, prožila i s rodiči odpoledne vánočního obdarování.

Program byl jako mozaika poskládaná z písniček, her, scének připravených různými skupinkami.

2011 ROČNÍK 20 (14)

Recommend Documents