2011 ROČNÍK 20 (14)

5/2011 ROČNÍK 20 (14) Maria Voce, prezidentka Hnutí fokoláre, přijede do České republiky | 2

Mnoho církví, avšak jeden lid | 22

Když je i smrt životem | Proces blahořečení Renaty Borlone | 20

www.focolare.cz

Návštěva Jeruzaléma | 20

POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ Foto: Petr Ettler

Síť solidarity Hudba jako cesta ke sblížení národů.

H

udba byla a je mým koníčkem a ten se propojil i s profesí. V západním cípu naší republiky, v Aši, vedu pěvecké sbory jak pro dospělé, tak i pro děti. Právě s dětským sborem SAšáci jsme v roce 2005 absolvovali koncertní turné do Japonska, kde jsme se spřátelili se čtyřmi dětskými sbory, které nyní postupně přijíždějí na reciproční turné do Aše. Návštěva sboru z městečka Kasaoka byla dlouho dopředu naplánována a události, které se v uplynulých týdnech odehrály v Japonsku, i když se nedotýkaly jejich domovů, jsme prožívali spolu s nimi velmi hluboce. Hledali jsme způsob jak pomoci a napadlo nás uspořádat společný benefiční koncert, do jehož organizace se zapojila i ašská farnost a skauti. Byli jsme překvapeni účastí (přišlo přes 200 lidí) i výtěžkem ve výši téměř 40 tisíc Kč! V porovnání s celou katastrofou, tváří tvář světu, kde mnohdy vládne sobectví, se to může zdát kapkou v moři, ale jak by mohl existovat oceán, nebýt jednotlivých kapek, jak by mohla existovat síť solidarity, vzájemné pomoci, kdyby neexistovaly drobné uzlíky, které tuto síť spojují? Alexandra Benešová

Noc kostelů Kostely jako místo setkání světa víry a nevíry, objevování krásy křesťanské kultury a života, pátek 27. května 2011.

„P

ane faráři, vy máte krásný kostel! Už tu bydlím dvacet let a ještě jsem v něm nebyla,“ pronesla starší paní. Vyprovokováni měnící se evropskou kulturou, rozhodli se kardinálové J. M. Lustiger z Paříže, Ch. Schönborn z Vídně a J. da Cruz

Levné knihy nemusí být bezcenné V obchodě s levnými knihami lze narazit na jedno ze stěžejních děl C. S. Lewise. Ne snad, že by šlo o brakovou literaturu. Naopak!

K Policarpo z Lisabonu, že se pustí ve spolupráci s Komunitou Emmanuel a dalšími ochotnými a nadšenými lidmi do městské misie. Po náročných přípravách se první konala v květnu 2003 ve Vídni. Její zdar dokládá skutečnost, že vyprovokovala mnoho trvalých iniciativ. Jednou z nich je snaha vhodným způsobem otevřít kostely pro ty, kteří do nich většinou běžně nevstoupí. Tak vznikla „Noc kostelů“, která se ve Vídni konala poprvé v roce 2005. V České republice se k ní v roce 2009 připojila brněnská a plzeňská diecéze a loni i zbývající. Arcibiskup D. Duka již vícekrát upozornil, že se jedná o pozvání lidí dobré vůle ke společnému setkání a k objevování krásy křesťanské kultury a života církve. Celá akce je jistě jakýmsi „nádvořím národů“, tedy setkáním světa víry a nevíry, o kterém od návštěvy v České republice hovoří často Benedikt XVI. Proto se i letos ve většině farností v pátek 27. května otevřou navečer kostely a bude nabízen kulturní i duchovní program. Avšak, jak dobře víme, na celém projektu je nejdůležitější, aby se kněz a co nejvíce aktivních věřících zapojilo ve službě osobního kontaktu s příchozími. Osobní přivítání nemůže nic nahradit. Jen tak se kostel promění v živou budovu a podaří se zasévat seménka naděje a víry. Jan Balík

osmická trilogie se úmyslně vymyká pojmu vědeckofantastická. C. S. Lewis ji napsal jako reakci na stále více odlidštěné příběhy tohoto žánru. Hrdinou fantazijního světa je profesor Ransom, (jehož předobrazem byl Lewisův blízký přítel J. R. R. Tolkien). Zprvu přízemní mladý vědec zažívá během svých cest do jiných světů postupně souznění s neznámými bytostmi, vnitřní probuzení a dokonce jakousi duchovní transformaci. Návštěvníci z mlčící planety (1. díl) staví hrdinu do situací, kdy musí přehodnotit svůj postoj vůči polozvířecím obyvatelům planety a zvířeckým vlastnostem lidských bytostí. Perelandra (2. díl) vtahuje čtenáře filmově barvitým líčením do prostředí voňavé a hebké planety, kde se znovu odehrává drama prvotního hříchu. Ransom tu bojuje se Zlým o nevinnost vlastní duše a záchranu nové Evy. Ta obludná síla (3. díl) provádí hlavní postavy životními dilematy v prostředí vyhrocených ambicí. Je možné přehlédnout drobné nemorálnosti k získání pracovních výhod? A co všechno může člověk tolerovat, chce-li se stát součástí „velké vize“ někoho jiného? Čtenáře, který se vydá napospas jeho knihám, provede C. S. Lewis hlubokým vesmírem lidské duše. Clive Staples Lewis (* 29. 11. 1898, + 22. 11. 1963) přední představitel křesťanské apologetiky. Mimo jiné autor oblíbených Letopisů Narnie. Helena Filcíková

5/2011 | Nové město |

3

POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ

Sociální nauka církve a ekonomika společenství Úkolem tohoto příspěvku je krátce připomenout „ekonomiku společenství“ a současně poukázat na její souvislost se sociální naukou církve.

votě, jak na to výrazně ukázala aktuální krize6. „Sociální nauka církve je toho názoru, že opravdu lidské vztahy – vztahy přátelské, uvnitř společenství, solidární a vzájemné – mohou být prožívány i v rámci ekonomické aktivity… Ekonomická sféra … není svou povahou nelidská a antisociální … a právě proto, že je lidská, musí být také eticky strukturována a institucionalizována. Velkou výzvou …, která byla vyvolána problémy rozvoje v této době globalizace – a stala se ještě naléhavější následkem hospodářské a finanční krize -, je prokázat na rovině myšlení i jednání …, že v tržních vztazích může, ba musí najít své místo v rámci běžných ekonomických aktivit princip nezištnosti a logika daru jako výraz bratrství. Je to požadavek člověka současné doby i požadavek ekonomické logiky samé. Je to požadavek lásky a zároveň požadavek pravdy.“7 Miloslav Kněz

J

4

| Nové město | 5/2011

Jeden z podniků ekonomiky společenství.

miky společenství, kterých bylo k závěru roku 2010 v celém světě registrováno 797 3 , vznikají spontánně z iniciativy lidí formovaných láskou a „kulturou dávání“, aby dosvědčovaly lásku k bratřím a naplňovaly Ježíšovu závěť4. Také v České republice jich několik existuje. Všeobecně jde o podnikatelské aktivity nejrůznějšího typu: o sdružení, jednotlivé živnostníky, korporace, družstva, kapitálové společnosti apod., které se s různým obratem a počtem zaměstnanců zabývají výrobou, obchodem a službami. Smyslem tohoto „podnikání“ není především privátní zisk, jak je to v duchu jakéhosi neoliberálního kapitalismu obvyklé v dnešním globalizovaném světě, ale „lidštější a sociálnější cíle“ 5. Čistý zisk se jako u prvních křesťanů dává do společného a dělí se na tři díly: na inovaci podniku, pro formaci nových lidí, protože bez nových lidí není možné

vytvářet novou společnost, a pro chudé. V roce 1998 si Chiara Lubichová přála, aby tato nová zkušenost Hnutí byla i odborně popsána jako nová ekonomická teorie, která by obstála na světovém fóru. To se také stalo a nyní se ekonomika společenství rozšiřuje i mimo Hnutí. V současné době vyvolávají zájem o ekonomiku společenství dva důvody: všeobecně se o ní zmiňuje papež Benedikt XVI. v souvislosti s ekonomií ve své sociální encyklice Láska v pravdě a dále jde o nezbytnost dodržování hodnot v hospodářském žiFota: archiv

ak známo, právě před 20 lety se zrodila ekonomika společenství, kterou Chiara Lubichová představila 29. května 1991 v brazilské citadele Araceli (nyní nese název Ginetta), jako výraz života charismatu jednoty v oblasti ekonomiky. Společenství majetku, které v Hnutí existovalo od začátku, se neomezilo jen na charitativní aktivity. Byla tu také snaha citlivě reagovat na sociální otázky, na společenská pnutí a pomáhat je řešit1. Není proto náhodou, že ekonomika společenství se zrodila právě v Jižní Americe, v Brazílii, zemi dramatických sociálních kontrastů, s chudinskými čtvrtěmi favelas, které jako „trnové koruny“ obklopují její velkoměsta, jak se tehdy vyjádřil kardinál Arns, arcibiskup ze Sao Paula. Chiara také připomněla encykliku Jana Pavla II. Centesimus Annus, která byla vydána 1. května 1991, na svátek sv. Josefa dělníka, ke 100. výročí encykliky Lva XIII. Rerum novarum: „… nádherná encyklika, dokonalý pohled pronikající do celé ekonomické, sociální a politické situace dnešního světa; dává nové potvrzení sociální nauky církve…, která naléhavě vyzývá k solidaritě, až po hypotézu světové ekonomiky… to je sen, ale i naděje.“2 Podniky v duchu ekono-

1. Srov. Come un arcobaleno, Città Nuova, Řím 1999, str. 85, v češtině V barvách duhy, Společenství majetku, ekonomika a práce, Nové město, Praha 2009, str. 61. 2. Come un arcobaleno, Città Nuova, Řím 1999, str. 87, v češtině V barvách duhy, Společenství majetku, ekonomika a práce, Nové město, Praha 2009, str. 62–23. 3. Srov. Economia di Comunione, Rapporto 2009/2010, str. 7. 4. Srov. Ch. Lubichová, Evropský parlament, Štrasburk, 1998. 5. Benedikt XVI., Láska v pravdě, čl. 46. 6. Economia di comunione, Rapporto 2009/2010, str. 11 7. Benedikt XVI., Láska v pravdě, čl. 36.

POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ

Jeho tajemstvím byla modlitba? „Všichni si pamatujeme zvolání, s nímž začal Jan Pavel II. svůj pontifikát: Ótevřete, otevřete dveře dokořán Kristu.´ A nejen že to řekl, ale osobně šel otevřít mnohé dveře na celém světě. Často jsem se sám sebe ptal, kde nachází papež sílu na

Vzpomínky na Jana Pavla II.

a to i po velmi únavném dni, kdy se končilo hodně pozdě. Skoro jako by byl k Bohu připoután. Fotograf Arturo Mari, který ho doprovázel na mnoha cestách, mi vyprávěl, jak se jednou ráno vydal do kaple a myslel, že tam bude sám. Když vešel, všiml si, že papež už tam je. Papež se domníval, že je sám, a mluvil nahlas. Arturo Mari se zachvěl a pomalu odešel. ´V tu chvíli mluvil s Bohem,´ řekl mi Arturo Mari. Necítil jsem se hoden toho okamžiku a pochopil jsem tajemství života Jana Pavla II. – modlitbu.´“

V Římě se 1. května konalo blahořečení Jana Pavla II. za ohromné účasti poutníků z Polska i dalších zemí. Kardinál Angelo Comastri, který prožil určitý čas v jeho blízkosti, vzpomíná na papeže Wojtylu – na jeho obdivuhodné lidství a hlubokou spiritualitu.

Jan Pavel II. při návštěvě Centra Hnutí fokoláre v Rocca di Papa v roce 1984.

tolik cest, i tu fyzickou, protože můžete chtít cestovat, ale když chybí síly… Jsem přesvědčený, že Jan Pavel II. nacházel sílu v modlitbě. Ti, kdo doprovázeli papeže na Mezi dětmi se papež cítil dobře.

jeho cestách, mi vyprávěli, že často ráno, když za ním šli na těch různých nunciaturách, kde byl ubytován, nikdy ho nenašli v pokoji nebo v pracovně, ale v kapli, Fota: archiv

A

ť na veřejnosti či v soukromí se papež rád smál a rozesmával i své okolí… „Smysl pro humor je u Jana Pavla II. známý. Velmi ho zlidšťoval a přibližoval k lidem. Pamatuji si několik příhod. Na jedné audienci v aule Pavla VI., kdy už papež chodil o holi, kterou velmi často mával na pozdrav, byli přítomní mladí lidé a hodně jich začalo volat: Áť žije papež, ať žije papež.´ Hned, jak se mu dostal do ruky mikrofon, řekl: ´Papež žije, žije i když má hůl.´ A vzal hůl a zvedl ji. Prostě si dělal legraci z tohoto svého omezení, že musí chodit o holi. Nebo jiná jedinečná příhoda, která ukazuje jeho schopnost najít humornou stránku i na nejtragičtějších událostech. Po atentátu 13. května 1981 musel být papež zraněn jistě i psychicky, nejen fyzicky. Rok nato, v červnu 1982, jel do Argentiny. Poklekl, jak měl ve zvyku, aby políbil zemi, která ho hostí. Zatímco líbal zem, ozvala se střelba a papež sebou trhl. Když pochopil, že to byly slavnostní salvy z kanónů, obrátil se na otce Tucciho (kardinála Roberta Tucciho, tehdejšího ředitele Radio Vaticana, pozn. red.) a poznamenal: ´Tentokrát nestřílejí po mně.´ Vtipkoval i o takovýchto věcech. Tato příhoda, myslím, toho říká o papežově krásném lidství dost.“

Kdy jste ho viděl naposledy? „Naposledy jsem se s Janem Pavlem II. setkal 31. března 2005, tři dny před jeho smrtí. Papež ležel na lůžku a trpěl. Na výzvu sekretáře Mons. Dziwisze jsem k němu přistoupil, abych ho požádal o požehnání, ale neměl jsem odvahu se papeže dotknout. Sekretář s ním pohnul a řekl mu: ´Svatý Otče, je tu Loreto,´ papež otevřel oči, podíval se na mne a řekl: Ńe, Svatý Petr.´ (arcibiskup Comastri tehdy teprve nedávno přešel z Loreta do Říma, kde byl jmenován arciknězem baziliky sv. Petra a předsedou její správy, pozn. red.) Pamatoval si, že mě přeložil do Říma, a mně naskočila husí kůže, protože jsem si myslel, že mě nepozná. V tu chvíli jsem si dodal odvahy a řekl jsem mu: ´Svatý Otče, jsem teprve na začátku, dejte mi požehnání.´ Měl klidný pohled, modré oči, ve kterých jako by byl odlesk nebe, ráje. Pokusil se zvednout pravou ruku, ale spadla zpět. Tak jsem mu řekl, že to tak stačí, protože požehnání už vyšlo ze srdce. To je moje nejdražší vzpomínka.“ Za rozhovor děkuje Aurelio Molé


5

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Z

jakého prostředí pocházíte, má váš vztah k Bohu a k přírodě kořeny už v rodině, v dětství? „Rodiče pocházejí ze Slovenska, narodil jsem se v Trnavě, a když mi bylo asi 5 let, přestěhovali jsme se do Prahy. Táta byl sólista Národního divadla jako tenor, zpíval tam 32 let a teď je v důchodu. Maminka je kožní lékařka. Po sametové revoluci si zřídila kožní ordinaci u sebe doma, v Ruzyni. Bratr je také hudebník – hraje v Mariánských Lázních na hoboj. Rodiče nás brali od malička poctivě do kostela, od nich mám takový ten základ ve víře. A vztah k přírodě – to přišlo samo. Od malička jsem prý pozoroval, co se kde v jaké louži hýbe, příroda mě táhla. Bylo to opravdu takové moje první povolání od Pána Boha.“ Chodil jste do skautu nebo nějakého kroužku? „Ne, ne. Jako kluk jsem byl spíš asociální typ, vystačil jsem si se svým hobby – brouky. Naprosto mě to naplňovalo, takže když třeba na jaře zazvonilo po poslední hodině, tak už jsem nemyslel na nic jiného, než jak vyrazím do Čimického háje a budu odloupávat kůru na stromech a kuchat trouchnivé pařezy a hledat v nich brouky. V blízkých lesích jsem znal snad každý kámen a pamatoval si, co jsem pod ním našel za brouka. S tím jsem si úplně vystačil. Později, asi od 14 let jsem začal navštěvovat kroužek, který vedl Dr. Strejček, náš přední entomolog. Na to jsem se vždycky hrozně těšil. Entomologii jsem potom také vystudoval. Ale rozhodně žádný skaut nebo jinak organizovaný kolektiv mě netáhl, to by byl horor. Proto

6


Starejme se o lidi, ne o zdi

30 a seminář na stará kolena je logicky trošku utrpením. Například to ranní vstávání, na které jsem nikdy nebyl zvyklý a ani seminář mě to nenaučil.“

Kněz, doktor přírodních věd, entomolog, ekolog, vysokoškolský pedagog, houbař, ilustrátor, fotograf, milovník klidných zákoutí a duchovní správce farnosti Český Brod – P. Matúš Kocian. Vyrůstal v Praze, nejdříve v Kobylisích, později poblíž ruzyňského letiště. Od mládí tráví hodně času v přírodě. Říká, že náturou byl spíše samotář. I proto mu vyhovovala věda a výzkum. Když jej Bůh zavolal na cestu kněžství, nechal slibné kariéry a klidného života a šel sloužit lidem. V útulném pokoji českobrodské fary, naproti šestisetlitrovému akváriu a vedle krbových kamen si povídáme nad hrnkem čaje.

Najdete si ještě dneska sem tam čas na entomologii? „Teď už na to čas nemám, a abych pravdu řekl, mně už je taky líto ty brouky bezdůvodně do té sbírky zabíjet. Oni sice často žijí v přírodě jenom 14 dní až měsíc, ale proč jim to ještě ukracovat. Ale občas, když jedu třeba na dovolenou, si pár brouků přivezu. Hlavně ty, které jsem ještě neviděl nebo nepotkal. Sbírku mám v Praze doma u rodičů. Sem tam si u nich otevřu krabici a pokochám se. Byl jsem mnohokrát sbírat ve Středomoří, jednou v Jižní Americe, ve Francouzské Guajaně a dvakrát v Turecku, taky v Severní Americe, v Atlantě. Bylo to nádherné, je na co vzpomínat. A k entomologii jako vědě se třeba ještě vrátím, až budu v kněžském důchodu…“

P. Matúš Kocián při žehnání zvířat.

jsem nikdy nebyl na žádném pionýrském táboře ani na ničem takovém a rodiče mě naštěstí do ničeho takového nenutili.“ A jak jste se dostal od brouků ke kněžství? Je to celkem výrazná změna směru… „S brouky to moc nesouviselo, byla to spíš taková cesta dozrávání. Velmi mě oslovil P. Machač, to byl farář na Hanspaulce v Dejvicích, kam jsme chodili do kostela. Byl to výborný kněz. Díky němu jsem poznal společenství u sv. Matěje. Líbilo se mi na něm, že on tu skupinku mladých věřících lidí nevedl moc aktivně, ale hlavně se za nás modlil. Fun-

govalo to tam velice pěkně, spontánně, řekl bych, že teprve tehdy jsem našel cestu, kterou jsem do té doby moc neřešil. Zároveň jsem taky poznal bosé karmelitány a začal se stýkat s jejich komunitou ve Slaném. Blízko Janova v Itálii jsem s nimi potom strávil také rok života. Po návratu jsem ale pochopil, že tohle není moje cesta a nastoupil jsem do druhého ročníku semináře. O rok později mě pan kardinál poslal na tři roky do Říma, abych tam dostudoval. Na koleji v Nepomucenu to bylo krásné, byla tam taková svoboda, měl jsem pocit, že se se mnou nezachází jako s malým dítětem. Ono už mi taky bylo v té době přes

Takže máte takovou světovou sbírku, počítal jste někdy kolik brouků máte? „To nevím, ale oproti mnoha kolegům mám malou sbírku. Odhaduji, že tam budu mít tak 15 000 kousků. To ale opravdu nic není. Já jsem nebyl takový shromažďovač, abych musel mít od každého brouka třeba 100 kusů, jak to dělají někteří velkosběratelé.“ Napadlo vás někdy, jak vzniklo rčení „mít v hlavě brouka?“ „To sice ne, ale je to trefné rčení. Například já mám těch brouků v hlavě také pěknou sbírku.“ V dnešní době se často mluví o ekologii a všich-

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Pět let jste knězem. Jak vidíte otevřenost církve pro všechny lidi, aby se mezi námi cítili dobře? Není to tak, že máme velké bohatství, které neumíme nabídnout ostatním? „Místo od místa je to jinak. Obecně ale platí, že je to záležitost nás všech, farář sám bez ostatních lidí nic nezmůže. Koneckonců, vždyť farníci jsou a pracují s ostatními lidmi mnohem více než farář. Co můžeme nabídnout? Například tady v Brodě máme dobré vztahy s mnoha lidmi a úřady. S novým starostou vycházíme velmi dobře, je otevřený vůči farní komunitě. My

můžeme nabídnout také naši účast ve stávajících strukturách, které ve městě jsou, což se tady docela daří – máme teď v zastupitelstvu čtyři farníky a svoje plody to určitě přináší.“ Také stavíte komunitní centrum… „Ano, brzy začneme stavět. Komunitní centrum za farou bude sloužit širší veřejnosti jako nabídka moderních čistých prostor. Rádi bychom měli také farní vinárničku ve sklepě. Na některé akce reaguje veřejnost velmi kladně – třeba o Vánocích jsme měli živý Betlém a do kostela přišly davy lidí. Je to moment, kdy veřejnost zřejmě cítí duchovní potřebu.“ Ještě se zeptám jinak: co může církev ještě udělat, aby zůstala autentickou a přitom se přiblížila lidem? Nemyslím teď lokálně, ale víc obecně. Není v Čechách zatím nějaký blok vůči církvi a nemůžeme si za něj trochu sami?

„Historici říkají, že ten blok se odblokuje až za několik generací po pádu komunismu. Navíc v Čechách sahá averze k církvi ještě mnohem dál do minulosti, a tedy nezájem je zde dost hluboký. Co bychom měli změnit? Těch věcí na změnu je samozřejmě mnoho. Někdy mi přijde, že se moc zaměřujeme na údržbu staveb (například prázdných filiálních kostelů) a už pak nezbývá síla a čas na duchovní rozvoj farnosti. Často bojuji například s mentalitou některých lidí – takovou fixovaností na momenty, které už zkrátka nejsou. Žít, to neznamená jen mít pěkný opravený kostel. Měli bychom být schopni do společnosti vnášet také aktivní prvek. Důležité je pochopit, že role církve je dnes jiná než před 100 nebo 50 lety. Bohužel v mysli lidí se často nejvíc zapíše farář, který všecko opravil, který běhal v montérkách a nic moc po těch lidech nechtěl, co se týče jejich náboženského

života. Tedy vidím potřebu zaměřit se více na lidi, na život, a méně na zdi.“

Fota: archiv P. Matúše Kociána

ni k tomu mají tak trochu co říct. Jak to vidíte vy, jako přírodovědec? Stojíme opravdu před velkým průšvihem, nebo se to trochu zveličuje? „No, já myslím, že nestojíme před průšvihem, my v tom průšvihu už dávno jsme. Jenom je otázka, kdy to vezmeme na vědomí a začneme s tím něco dělat. A chováme se, jako by se vůbec nic nedělo. Problém plýtvání ropou, odlesňování, problematika zásob a znečištění vody, vymírání spousty druhů živočichů. Ochuzujeme biosféru a druhy, které tu vznikaly tisíce let, šmahem ničíme. Ale s ekologií musíme začít samozřejmě každý u sebe. Například se snažit produkovat méně odpadu, nejíst tolik masa, jednoduše zvažovat, jak naše chování zatěžuje planetu. Souvisí to koneckonců s evangelními hodnotami – se skromností, s citem pro ostatní, nechat jim prostor, vidět jejich potřeby, nejenom sebe. A nesnažit se vyrovnat těm hloupým celebritám, které nám pořád, i s jejich často pochybným způsobem života, vnucuje obrazovka.“

Zavařování hub.

Pro některé kněze jsou opravy možná takovým koníčkem. Jak relaxujete vy, nebo jak trávíte dovolenou? „Relax je pro mne odejít do přírody. Bohužel poslední dobou nemám takovou tu pravidelnost, takže to cítím docela těžce a je to moje hloupost. Nabral jsem si poslední dobou moc aktivit a vidím, že je třeba brzdit. Potřebuji jednou za rok vyjet na ´svůj kopec´ v Tivoli za Římem. Tam si postavím stan v lese a strávím tam aspoň týden. Okolo mě běhají divočáci, já je sleduji, fotím a jsem tam spokojený. Smysl našeho života nespočívá v aktivismu. To je jenom něco, čím zastíráme to, co chybí uvnitř. Toto mnohem lépe umí právě lidé z jižanských států, táhne mě to tam. I my se potřebujeme učit vnímat krásno, estetično. V tomto smyslu souhlasím s romantiky, že je důležité žít v sepětí se sebou samým a jednotě s přírodou.“ Kromě občasné návštěvy vašeho kopce v Tivoli, co děláte rád přes rok, co vás baví? „Chodím pravidelně do přírody, zavařuji houbičky, rád fotím, dřív jsem také ilustroval vědecké knížky, učím na zemědělské univerzitě ekologickou etiku. Těch koníčků mám spoustu. Nejsem člověk, který by si nedopřál odpočinek a ani bych bez něj nedokázal fungovat. Myslím, že každý potřebuje určitou vyváženost, jinak život ztrácí na hodnotě. Pán Ježíš také odcházel na opuštěná místa, aby se modlil, aby byl od davů pryč. A tak to má být.“ Za rozhovor děkuje Petr Diblík


7

RODINA

8


Dítě a úmrtí v rodině Zemře-li někdo v rodině, kde jsou malé děti, jsou dospělí často konfrontováni s otázkou, nakolik a jakým způsobem se mají děti pro svůj věk takové události účastnit. chápe rozdíl mezi fantazií a vzpomínkou, mezi nepřítomností a smrtí, mezi odchodem a umíráním. Má už k času reálný postoj. V období dospívání je mladý člověk, pokud jde o smrt, velmi zranitelný. Vnímá ji sice jako něco, co do života patří, co se děje, má z ní však velkou obavu. Těší se na všechno, co ho v životě potká, na svoji budoucnost, na

lásku… Tak jako ve vztahu k mnohým jiným věcem je velmi citlivý a často se u něj střídají nálady. Jak s těmito pocity dítěte naložit a jak mu pomoct v jeho vnímání smrti? Především je třeba nebát se o ní mluvit. Ne však příliš a ne často. Ale mluvit. Důležité je o ní mluvit pravdivě. Dávat dítěti nejdříve méně informací a čekat, zda se bude Foto: M. a K. Broschovi

M

oje babička říkávala: „Milé dítě, smrt je ta nejjistější věc, kterou na světě máme.“ A měla pravdu. Jak prožívá smrt dítě a kdy ji začne vnímat reálně? Podle vývojové psychologie dítě v předškolním období, tedy mezi třetím a šestým rokem, prožívá smrt jako něco negativního, hrozného. Psychologové jsou toho názoru, že dítě je asi od tří let schopné si smrt uvědomit jako něco nevratného. Příčinou je prožitek a vědomí dítěte, že určité skutečnosti, osoby jsou pro něho stálé. Podle své zkušenosti si uvědomuje, že například táta, který odchází do práce, se zase vrátí. Je si tím jisto. Dítě si také více uvědomuje vlastní tělo, možnost jeho poškození a má z toho strach. Tím se u něj vyvíjí i obava ze smrti. Pokud se dostane do situace, že ztratí někoho blízkého, je často smutné, zmatené a vyjadřuje to ve hře nebo si povídá s neviditelným kamarádem a vše mu sděluje. Dítě v mladším školním věku (před jedenáctým rokem) už dokáže lépe říct, co všechno se mu honí hlavou, když přemýšlí o smrti. Bere smrt jako nevratnou událost. Nedokáže si představit, že by ono samo nebo někdo z jeho blízkých mohl umřít. Podle různých autorů (například Kubíčková, Šubrtová, Říčan) dochází u dětí ke zlomu kolem desátého roku. Slovo „kolem“ znamená, že to může být u některých dětí dříve, u některých později. Záleží na jejich individuálním vývoji, vyspělosti, komunikaci s nejbližšími, na setkání se smrtí… Dítě si v tomto věku více uvědomuje pojem času a prostoru,

chtít zeptat na další. Být jako rodič otevřený pro sdělování vlastních pocitů a informací. Pokud je rodič věřící, nebát se mluvit i o tom, co bude po smrti, v co věří a jaká je nauka církve. Pro dítě je vhodné, aby se rodiče nebáli vzít ho na pohřeb. Je ale zapotřebí, aby byl na pohřbu ještě někdo další rodiči „k ruce“, kdo není danou událostí tak emočně zasažen. Aby mohl pomoct, pokud by to bylo zapotřebí. Není-li možné dítě na pohřeb vzít nebo z toho mají rodiče obavu, je důležité pak dítě vzít na hřbitov a ukázat mu, kde babička, děda, teta… odpočívají, a nebát se dítěti odpovědět i na otázky, které mnohdy dospělému nepřipadají vhodné (dítě se ptá na všechno možné – například jak teď babička vypadá, jaké má šaty…). Pohřeb znamená pro dítě jakési završení nebo ukončení náročné situace. Hrob je pak něco konkrétního, kam může dítě za svým příbuzným chodit. Na závěr popíšu příběh, který v diplomové práci o smrti a vnímání smrti dětmi popsala moje studentka: „Maminka s pětiletou dcerou šla na hřbitov. Zatímco ona šla pro vodu, dcera spustila: ´Tak dědo, slepice uš sou plyč, tak bude mít babi míň pláce. Babi myslela, že dá plyč i kocoula. To ale ulčitě neudělá. Kdopak by s ní pak byl, ktyž tam nejsem já, že?!´“ Podle studentky byla vnučka zvyklá chodit na hřbitov s babičkou a ta si s dědou vždy živě povídala. Moje zkušenost s prací s dětmi a jejich prožíváním smrti je taková, že děti jsou dříve v psychické pohodě, pokud s nimi mluvíme pravdivě. Pokud s nimi opravdu komunikujeme. A pokud je to komunikace oboustranná. Ilona Špaňhelová

RODINA O svých zkušenostech v brněnském Domácím hospicu Tabita vypráví jeho sociální pracovnice Mgr. Ludmila Plátová. Říká, že i zde lze darovat naději, která spočívá v lásce, protože to, co zůstává, a nikdy nekončí, je láska. I na tomto místě lze prožít velké věci.

Šance k poznání hodnoty vztahu

Co je důležité brát v úvahu při rozhodování, zda o těžce nemocného člověka pečovat doma? „Důležité je, aby se mohl vyjádřit i nemocný. Často lékaři a sestry hovoří spíše s příbuznými pacienta. Většina lidí, kteří umírají, jsou však při vědomí a téměř nikdo není zbavený svéprávnosti. Svá přání by měl především vyjádřit nemocný, a možnost péče by se měla s příbuznými zvažovat až poté. Je nutné dobře uvážit síly a možnosti, informovat se o prognóze, zeptat se lékaře, zda se předpokládá, že nemocný má před sebou dny, týdny, měsíce… S tím souvisí například uvolnění z práce (ošetřování člena rodiny, dovolená, zkrácený úvazek,

Foto: archiv

V

čem spočívá vaše práce? „Přicházím do prvního kontaktu s rodinami, které se rozhodly nebo rozhodují pečovat o nemocného doma. Domácí hospicová péče je komplexní, stará se jednak o léčbu příznaků nevyléčitelného onemocnění (například se snažíme, aby nemocní netrpěli bolestmi, nechutenstvím a ostatními příznaky), ale zároveň se snažíme hledat to, co člověk potřebuje na rovině sociální, psychologické a duchovní. Hlavní náplní mé práce je však poskytovat rodinám oporu.“

neplacené volno apod.). Je třeba poprosit o pomoc příbuzné a přátele. Pomoci mohou (mimo hospic) i další instituce, především praktický lékař, pečovatelské služby, agentury domácí péče, služby osobní asistence apod.“ Co byste řekla těm, kdo by se rádi o blízkou osobu starali v domácím prostředí, ale podmínky jim to neumožňují? „Cítím, že to, co vytváří domov, nejsou na prvním místě stěny, které nemocného obklopují. Domov jsou především vztahy, osoby, které člověka chrání a doprovázejí. Často mi lidé říkají, že když za nemocným přijdou, nemluví, většinu doby prospí, případně má zastřené vědomí. I v tomto stavu však člověk vnímá, že u něj někdo sedí, drží ho za ruku. Je důležité s ním být.

Když příbuzný umírá, je možné dojít za lékařem nebo primářem oddělení a poprosit, jestli by bylo možné v nemocnici zůstat mimo návštěvní hodiny, případně i přes noc. Myslím, že v mnoha nemocnicích to lze domluvit. V opačném případě je třeba i v tom, že to Bůh dopouští, vidět jeho lásku, tuto bolest přijmout a můžeme ji obětovat za nemocného. I obětovaná bolest má hodnotu… Určitě však stojí za to udělat vše, abychom tam být mohli.“ Jaká jsou častá témata rozhovorů s rodinnými příslušníky? „Hodně s nimi hovořím o tom, jak komunikovat s nemocným a mezi sebou o nemoci, o její vážnosti, o smrti. Sdělit nemocnému, že jeho nemoc je nevyléčitelná, by měl lékař. Ale na

nás a na rodině je pak umět s ním o tom mluvit. Když nemocný ví, že umře, není fér mu říkat, že ne, že to bude dobré. To může vztahu spíše ublížit. Známá autorka Kübler-Rossová popsala fáze přijímání nemoci (fáze popírání, hněvu, smlouvání, deprese a smíření, kdy je nemocný znovu schopen se radovat z drobných darů života, žít naplno život, který má před sebou). Potvrzuje se, že těmito fázemi neprochází jen nemocný, ale i jeho blízcí. Stává se, že nemocný je již v pokročilejší fázi než rodina. Jsou věci, které je třeba si v tomto období říct – poděkovat si, odpustit, ujistit druhého, že to tu zvládneme a že se budeme snažit dělat to, co nás naučil. Zvlášť pro lidi, kteří nemají dar víry, je toto období nesmírně náročné a může pro ně znamenat velkou beznaděj. Člověk do ní může s nimi sestoupit, vzít ji spolu s nimi na sebe, a dát jim naději, která spočívá v lásce. Oni ji mohou zakusit v lásce k nemocnému. Někdy mě překvapuje, jak často situace smrti lidi opravdu velmi posouvá v hledání duchovních hodnot, Boha. Hodně takto pracuji i s rodinami, kde už někdo zemřel.“ Co pro vás znamená tato práce? „Určitě mnoho bolesti, nejistoty, obtíží, ale ještě víc šanci k poznání opravdové hodnoty vztahu. Často se říká, že smrt vezme člověku všechno, ale ukazuje se, že co zůstává a nikdy nekončí, je láska. Ta neznamená jen pro druhého něco udělat, ale i pomoc přijmout. A láska nekončí smrtí, můžeme dál zakusit pomoc druhého a pomáhat si.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová


9

RODINA Fota: M. a K. Broschovi

Poslední dny života mého tatínka

M

ůj tatínek žil po maminčině smrti už devátý rok sám, tři sta kilometrů daleko od našeho bydliště. Přestože byl vždy dobrý jedlík, začal si při jedné návštěvě stěžovat na bolest žaludku, kvůli které už nemohl jíst. Následně u něj byla diagnostikována rakovina žaludku, kterou si ale lékaři v jeho bydlišti netroufli pro složitost diagnózy operovat, a tak se tatínek nou chvíli mi to ale nijak nepomohlo. vydal k nám. Zde však lékaři konstato- Manžel nebyl na telefonu, abych mu Chiara Lubichová zavolala, a tak jsem zavolala své dobré vali, že rakovina je už v takovém stádiu, v Douale některými a všechno jsem jí mezi slzaže operace nemá smysl. Pro tatínka to spřítelkyni průkopníky miHnutí pověděla. Její naslouchání a to, že mi byl šok. fokoláre v Africe, dala prostor, abych se mohla vyplakat, Následoval půlrok vzájemnéhočerven sou- 1965. žití u nás doma. Nabídli jsme mu, že mi pomohlo. Bylo mi pak nejen líp, ale u nás může být, a on souhlasil. Dochá- také to upevnilo náš vztah. Stal se silzel k lékaři, který mu dávkoval morfio- nější, otevřenější a propojenější. Změnila jsem svoji práci, neprodlouvé tablety. Vždy s ním někdo byl, nikdo však nevěděl, jak dlouhé to bude obdo- žila jsem smlouvu, kterou mi nabízeli. bí. Udělali jsme mu u nás doma pokojík Začala jsem plně pracovat jen na „volné a naše tři děti se učily s ním více sžívat. noze“, abych se mohla přizpůsobit tak, Tatínek byl vždy bojovník, a tak bylo aby vždy byl někdo s tatínkem doma. Popro něho velmi těžké přijmout, že s ne- kud nikdo nemohl, přišla na pomoc sestmocí už nejde nic dělat. Děti si rozdělily ra, která žije ve stejném městě jako já. V den, kdy tatínek umíral, s ním byla služby, kdy se kdo bude spolu s ním dívat na televizi a hledaly pro něj vhodné právě ona. Zastavila jsem se doma, měla pořady, protože věděly, že televize je jsem mít ještě jednu přednášku. Viděla v jeho životě číslo jedna. Někdy s námi jsem, že tatínek je už velmi neklidný vyšel ještě na zahradu, pak ale přestal a že pro sestru je to náročná chvíle. Zůstala jsem tedy doma, sedla si k němu, jíst a pít a chřadnul. V rodině jsme se bavili o smrti i spo- vzala jsem jeho ruce do svých a zpívala lu s ním otevřeně. To samé jsem mohla jsem mu píseň Matičko Kristova, klíčudělat i ve společenství. Náš kněz chodil k tatínkovi a donášel mu Eucharistii. Věděla jsem, že na situaci nejsem sama. Pomáhal mi především manžel, děti a kamarádi ze společenství. Jednu chvíli mě ale přepadla velká tíseň. Bylo to právě ve chvíli, kdy už tatínek nepil, a já jsem věděla, že se smrt už blíží. Bylo mi teskno, truchlila jsem, že ztrácím i druhého rodiče, že moje děti nebudou vyrůstat s babičkou a dědou. To všechno se mi honilo hlavou a já se strašně rozplakala. Věděla jsem, že můžu svoji bolest odevzdat nebeskému Otci, v da-

10


nice nebe, kterou měl rád, a uklidňovala jsem ho, aby se nebál odejít. Ujišťovala jsem ho, že na něj čeká maminka a spousta jeho kamarádů. Uklidnil se. Za zpěvu tatínek zemřel. Pak jsme měli ještě mnoho hodin čas se s ním rozloučit, protože si přál, aby pro něj přijela pohřební služba z jeho bydliště. Naše děti se za ním nebály přijít, přijely i děti sestry, přišly moje kamarádky a všichni jsme se s ním rozloučili. Jeho odchod byl pro naši rodinu velkou zkušeností nového vztahu mezi námi. Mohli jsme se na sebe více spolehnout a prohloubila se i vzájemná komunikace. Naučili jsme se spolu mluvit i o tématech, která jsou náročná, ze kterých může mít člověk obavu. Viděla jsem, jak jsou děti „nasazené“ nenechat svého dědu o samotě. Měla jsem zkušenost i se společenstvím, díky němuž jsem se v těchto náročných i posvátných chvílích opravdu necítila být na vše sama. Ilona Špaňhelová

Maminka

M

oje maminka měla rakovinu plic a přála si zemřít doma mezi svými. Poslední půlrok jsme ji měli doma a v opatrování jsme se střídali s manželem a sestrou. Byla to doba nevýslovných Božích milostí a darů. Každý první pátek ji navštívil kněz a maminka přijala svátost smíření. Denně

jsme se s ní modlívali. Když měla někdy velké bolesti, vzdychla si, že ji Pán opustil. Ujišťovala jsem ji, že on ví, jak je silná, a nenaloží jí na bedra víc, než unese. Krásné, i když bolestivé okamžiky jsme zažívali, když nám maminka dávala rady, co máme dělat, až tady nebude. Nebo když dávala vnukům požehnání do dalšího života. Vzpomínali jsme spolu na prožitý život, odprošovali se a odpouštěli si, nebo jsme tiše seděli a drželi se za ruce. Když už byla nemocná, doprovodila jsem ji se sestrou na Svatý Hostýn. Se slzami v očích nám děkovala, že jí bylo dopřáno na svatém místě Panně Marii za celý život a za nás všechny poděkovat. Měla starost, kdo mě bude opatrovat, až budu stará, když mám samé syny. Uklidňovala jsem ji. Jako jsme my viděli, že ona opatrovala svoji maminku, oni zase vidí, jak opatrujeme ji. Snad jim to bude příkladem. Poslední neděli jako bych tušila, že nastává okamžik její smrti, jsem požádala manžela, aby zůstal doma. Chtěla se posadit – špatně se jí dýchalo. Opřela jsem ji o sebe a držela kolem ramen. Hladila mě po ruce. Začali jsme se modlit, a když jsme skončili, vydechla naposled. Byla jsem Pánu vděčná, že si ji vzal z mé náruče. Helena Šebestová

Babička Vzorka

M

artina: „Máme šest dětí, z toho tři v pěstounské péči. Bydlíme na hájovně, vedle domu rodičů mého manžela. I oni

Foto: archiv rodiny Fürstovy

RODINA

Babička Zorka.

jsou početná pěstounská rodina, takže o návštěvy a mnoho malých i velkých dětí u nás není nouze. Moje maminka žila většinu svého života spíš sama, s mým mladším bratrem. Když nás navštěvovala, nebylo to pro ni jednoduché – všude se něco dělo, stále rozruch. Vnímali jsme určité napětí a snažili jsme se, aby se u nás cítila dobře. Děti se na její návštěvy těšily. Když onemocněla, mohli jsme si ji vzhledem k mé původní profesi zdravotní sestry a díky tomu, že jako pěstounka jsem nechodila do zaměstnání, vzít k sobě. Připravili jsme jí pokojíček, ale komplikace byla v tom, že jsme neměli televizi, na kterou byla denně zvyklá.“ Karel: „Kolikrát jsem přijížděl z práce dost vyčerpaný a maminka na mě kladla čím dál tím větší požadavky, třeba kvůli té televizi. Pro ni to byla jedna z nejdůležitějších věcí. Snažili jsme se jí

vyjít vstříc a televizi jsme zařídili. Dali jsme ji k ní do pokoje, ale nakonec jsme maminku každý den přenášeli do obýváku, protože chtěla být uprostřed rodiny. Zdravotní stav se rychle horšil a to vyžadovalo, aby se o ni nestarala jen Martina, ale celá rodina. Museli jsme pomáhat například s jídlem a částečně i s hygienou. Martina: „Všichni jsme se museli vyrovnávat s tím, že maminka je nevyléčitelně nemocná a její život na zemi spěje ke konci. Ona o tom nechtěla mluvit (bylo jí teprve 60 let), ale několikrát řekla, jak je ráda, že může být u nás a ne v nemocnici. Tři týdny před smrtí jsem jí navrhla, jestli by nechtěla mluvit s knězem. I když do kostela nechodila, překvapivě s tím souhlasila. Smířila se s Bohem a přijala svátosti. Řekla mi pak, že je velmi šťastná.“ Karel: Děti daly babičce nové jméno. Jmenuje se Zorka, ale nemluví o ní jinak než o babičce Vzorce. Byla u nás pouze tři měsíce, ale bylo to intenzivní období. Všichni se snažili zahrnout ji láskou. Když odešla, mí rodiče říkali, že si nikdy nedokázali představit, jak budou jednou odcházet, ale po této zkušenosti se už nebojí.“ Martina: „Zemřela večer a byla jsem velmi ráda, že jsem ji mohla držet za ruku, zpívat jí, modlit se u ní… Když slyšela můj hlas, usmívala se a byla klidná. Dokonce zemřela s úsměvem na rtech. Nechali jsme si ji doma do rána, abychom se mohli všichni rozloučit. Když ji odváželi, vzal mě náš psychicky handicapovaný syn kolem ramen, abych se o něj mohla opřít a vyplakat. Byla to velmi silná zkušenost, že se mohu o manžela a všechny své děti opřít.“ Martina a Karel Fürstovi


11

CITADELA

Alchymie lásky

Mariapoli Renata – citadela Hnutí fokoláre v Loppianu.

První citadela Hnutí fokoláre byla vybudována v Loppianu, na toskánských pahorcích poblíž Florencie. Je neodmyslitelně spojená se jménem Renaty Borlone.

DOKÁZALA HLUBOCE NASLOUCHAT P. Miroslav Cúth, působící v pražské karlínské farnosti, vypráví, jak měl možnost se s životem Renaty seznámit přímo na místě: „Do Loppiana jsem se poprvé dostal v únoru roku 1994, v rámci své měsíční dovolené. O životním příběhu Renaty jsem se tam dozvěděl víc podrobností. Kromě jiného se o ní říkalo, že dokázala velmi hluboce naslouchat druhým. To mě velmi zaujalo. Měl jsem tehdy velké přání přijet do Loppiana na delší dobu, na školu kněží. Vzhledem k tomu, že Renata byla léta zodpovědnou za toto městečko, spontánně mě napadlo jí tuto moji touhu svěřit. Společně s dalším českým knězem jsme často chodili na její hrob a tuto záležitost jí svěřovali. Také jsme ji prosili

12


o dar kněze pro nově vznikající citadelu v Praze – Vinoři. Během pěti měsíců jsem opravdu dostal možnost se kněžské školy účastnit a strávil jsem tam sedm měsíců. Do Vinoře byl duchovní správce také jmenován. A zde v Praze jsem jí svěřil takzvanou Karlínskou dvanáctitisícovku, sbírku na rekonstrukci a dostavbu farního domu. Bylo třeba sehnat mnoho peněz. Tady ji lidé neznají, a tak jsem to nikomu moc neříkal, ale svěřil jsem jí to. První inzerát o této sbírce do Katolického týdeníku jsem cíleně odeslal 27. února 1998 – v den výročí jejího ńarození pro nebe´. Věřím, že její přímluva způsobila, že sbírka vykonala a stále ještě koná své dílo.“ PROMĚŇOVALA BOLEST Postulátorka procesu blahořečení Lida Cicarelli žije

přímo v Loppianu. V jednom rozhovoru 1 o Renatě řekla: „Kdyby Renata Borlone neudělala z evangelia své pravidlo života, věnovala by se vědecké práci. Měla velmi ráda fyziku, chemii a chtěla objevovat podstatu věcí a jevů. Možná by odešla do Ameriky, tak jako mnoho našich ´mozků´. K jejímu ´útěku´ však přece jen došlo – k útěku k Bohu, kterého objevila, díky setkání s Chiarou Lubichovou, jako Lásku. V něm zapustila své kořeny. Šířila kolem sebe lásku, kterou pociťovali ti, kdo se s ní setkali. Prožívala tak bezvýhradné duchovní mateřství. S kolika lidmi se během života setkala, tolik jich bylo díky ní ´znovu zrozeno´. Každý měl v jejích očích důstojnost Božího dítěte a jako s takovým s ním jednala. Každý, kdo se s ní setkal, se před ní jevil v lepším světle, jako by Fota: archiv

R

enata byla od roku 1967 až do své smrti v roce 1990 spoluzodpovědná za tuto citadelu, která nyní nese její jméno: „Mariapoli Renata“. 18. prosince 2003 byl na tomto místě zahájen proces Renatina blahořečení a letos, 27. února, byla slavnostně ukončena diecézní fáze procesu, který nyní bude pokračovat na Kongregaci pro blahořečení a svatořečení.

Buddhističtí mniši u hrobu Renaty Borlone, Loppiano v roce 2009.

její úsměv – rozkvetlý díky bolesti – očišťoval. To byla Renata – procházela světem a proměňovala lidskou bolest alchymií lásky. Byla velkou odbornicí na chemii, ale jiného druhu.“ Na otázku, co Renata znamenala pro Loppiano, odpověděla: „Když se s ní jednoho dne Chiara Lubichová setkala v Loppianu, hned řekla: ´Jsi tak průzračná, že jsem tě ani neviděla!´ To je výmluvné. Renata byla pro Loppiano čistým průhledem k Bohu. To bylo pro rozvoj citadely podstatné. Když na sebe přijala zodpovědnost, slavnostně slíbila, že je připravená zemřít, jen aby uchovala jednotu mezi všemi – mladými a starými, laiky a představiteli církví, občanskými a náboženskými institucemi. Takto žila až do konce, protože citadelu bylo možné budovat podle charismatu, které Bůh dal Chiaře, jen skrze jednotu. Její láska se vždy uměla zaměřit na to podstatné… Člověku se při práci s ní vracela víra v to, že je možné pro zlepšení společnosti udělat něco navíc a mít větší naději v budoucnost. Byla velmi praktická, měla smysl pro humor a nechyběla jí uvážlivost. Ale uměla též riskovat. Především v tom, že dávala druhým plnou důvěru. Když vyprávěla návštěvníkům o svém objevu Boha a o životě jednoty, její křehká postava jako by vyrostla a její hlas nabyl na netušené síle… Renata ještě ´žije a působí´ v citadele, a nejen v ní.“ Zpracovala Ludmila Šturmová (Více též na str. 20 – 21.)

1. A Loppiano con Renata (V Loppianu s Renatou), Violetta Conti, 26. února 2011, www.cittanuova.it.

1. Přednáška z 6. srpna 1996. 2. Käsemann, in Prospettive paoline, Brescia 1972, s. 166. 3. „Charisma“ pro Pavla ještě neznamená mimořádnou milost pro potřeby univerzální církve, nýbrž partikulární dar, který dostává každý jednotlivec od Ducha Svatého uvnitř společenství. 4. M. Theobald, Römerbrief, Stuttgarter kleiner Kommentar Neues Testament 6/2, Verlag Kath. Bibelwerk, 1993, s. 48.

I V.

Společenství s Bohem je tedy prožíváno v lásce k bratru, který ani v nejmenším není překážkou nebo tím, kdo nás od sjednocení s Bohem odvádí – je naopak výsostným místem tohoto společenství. Chiara dále píše: „Vnitřní život se živí vnějším životem. Nakolik pronikám do duše bratra, natolik pronikám do Boha ve mně; nakolik pronikám do Boha ve mně, natolik pronikám do bratra… Bůh-já-bratr: je to jeden svět, jedno království, kde každé já je prostředníkem mezi Bohem a bratrem a je pro bratra svátostí Boha.“ Dvojí Ježíšovo přikázání lásky k Bohu a k bližnímu tedy nachází svůj vrchol v životě jednoty a vyjadřuje se růstem důvěrnosti s Bohem díky bratru a jednotou s bratrem díky osobnímu vztahu s Bohem. Z tohoto textu rovněž vyplývá, že život jednoty není předpokladem k tomu, abychom dosáhli sjednocení s Bohem: život jednoty už je život v samém Bohu; a prožíváme již zde na zemi eschatologickou skutečnost (tedy že jsme bratři, protože jsme Boží děti), kterou jsme dostali jako dar při křtu a kterou neustále dostáváme v Eucharistii. „Kolektivní“ spiritualita se tak uskutečňuje vzájemností prožívanou v Božím nitru, vzájemností tří božských osob. „Kdo prožívá jednotu, žije s Ježíšem a žije v Otci. Žije neustále v nebi, v ráji: v pozemském ráji zde na zemi, protože země se díky stonásobku stává rájem, a v nebeském ráji ve věčném životě.“ Žít v lůně Otce, jak o tom hovoří tento text, neznamená utíkat před světem, nýbrž to nevyhnutelně znamená vtělovat evangelium (stonásobek) do konkrétního společenského života. Život jednoty, právě proto, že je to život evangelia, působí, že život ráje sestupuje do lidského prožívání pozemských skutečností. (Pokračování) Gérard Rossé

nám nyní chce Duch Svatý přinést, záleží na nás a na tobě. A vyžaduje, abychom skrze sebe nechali procházet Boha. A pokaždé, když projde (a projde, když se ho zříkáme), jde k bratru, osvěcuje ho a oživuje ho jako další úd Krista.“ Všimněme si této krátké poznámky: „a projde, když se ho zříkáme“. Jedině ne-bytí z lásky, která ztrácí i Boha pro Boha, dává prostor Bohu, aby se projevil tak, jak chce.

I.

éma, které chci nabídnout, se týká „kolektivní spirituality“, tak jak vyplývá ze spisů Chiary Lubichové. Pavel nám nabídne pozadí, abychom ji pochopili. Bude zapotřebí připomenout si ekleziologii tohoto apoštola, v níž je křesťanské společenství ztotožněno s Kristovým tělem, tedy se samotnou osobou Zmrtvýchvstalého, s Jedním, jenž je přítomný v mnohých a který z mnohých činí jedno. To je charakteristika „eucharistické ekleziologie“, která bere v potaz církevní rozměr Eucharistie, jak je vyjádřen v 1 Kor 10,17: „Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě.“ V této perspektivě nás nesmí překvapit, že pro apoštola Pavla je „kolektivní spiritualita“ vlastním projevem křesťanského života, protože pramení z podstaty církve. Jelikož společenství je Kristus ve svém těle, jeho hlubokou identitou je jednota. V této jednotě jsou nerozlučně spjaty vztahy horizontální (mezi jednotlivými členy) a vertikální, což je zpřítomněno právě v Eucharistii. Pro Pavla nemá smysl hovořit o věřícím, který by žil svou víru sám, bez vzájemného vztahu s bratry, který by žil lásku bez směřování k uskutečnění jednoty – pro něj tedy neexistuje „individualistická“ spiritualita. Osobní vztah s Bohem je vždy prožíván v bratrském společenství a v něm také roste. Jinými slovy, typickou spiritualitou církve je jednota prožívaná mezi jejími členy. Žít v jednotě s druhými znamená být věrný vlastnímu původu („jedno v Kristu“) a projevit svou pravou identitu: Krista.

T

„Kolektivní“ spiritualita Chiary Lubichové 1 ve světle nauky sv. Pavla

Škola Abba

TEOLOGIE JEDNOTY


13

TEOLOGIE PRO INSPIRACI JEDNOTY

Chiara napsala: „Naší mystikou je vlastní mystika Ježíše a Marie. Je to novozákonní mystika, mystika nového přikázání, mystika církve, díky níž je církev opravdu sama sebou, protože je jednotou, mystickým tělem, láskou, protože v ní proudí Duch Svatý, který z ní činí Kristovu Snoubenku.“ Souznění se svatým Pavlem (a s dalšími autory Nového zákona) a tudíž s biblickým Zjevením je zřejmé. Z citovaného textu jasně vyplývá, že spiritualita jednoty není nazírána jako nějaká nová spiritualita, která vyvstává vedle jiných spiritualit uvnitř církve, nýbrž jako spiritualita, lze-li to tak říct, samotné církve, přestože vždy zůstává konkrétní duchovní cestou, která je odlišena od jiných tradičních spiritualit. „Já mám milovat. A mám myslet na to, že Bůh nechce, abych napodobovala nějakého světce. Mám svou vlastní cestu. Je to po Marii cesta té nejvyšší důvěrnosti s Bohem, protože moje cesta je cesta jednoty.“ To, co Chiara nazývá „moje cesta“, je ve skutečnosti, zdá se mi, cesta samotné církve, avšak vyjádřená s osobním přesvědčením vlastního charismatu. Pokud je církev sama sebou, když žije v jednotě, je evidentní, že i společenství – jako primární svátost Kristovy přítomnosti – nalezne v jednotě svoji autentickou tvář. V důsledku bude právě kvůli jednotě uvnitř tohoto společenství vyžadován postoj vstřícnosti vůči bratru. V tomto bodě je nauka svatého Pavla stálá. Jeho povzbuzování má vždy církevní rozměr, s vědomím, že každý křesťan je údem Kristova těla. Jeden exegeta proto napsal: Pavel „chtěl, aby ve světě bylo vidět, kde se Kristus na zemi stává tělem, a na každého jednotlivého křesťana se díval z tohoto hlediska. Všude tam, kde křesťané dokazují, že takto žijí, se podle něj zjevuje Kristovo tělo reprezentované každým jednotlivým společenstvím.“2 Některým věřícím z církve v Korintu, kteří kladli příliš velký důraz na své vlastní charisma3, apoštol odpovídá: „Když se sejdete, někdo má žalm, někdo má poučení, někdo má zjevení, někdo má projev v neznámém jazyku, někdo má jeho výklad.“ Ale v odpovědi Pavel vyjadřuje důležitý princip: „Všechno však musí sloužit k duchovnímu užitku.“ (1 Kor 14,26) Všimněme si, jak Pavel pětkrát používá sloveso mít (sloveso vyjadřující „vlastnictví“) a jak proti němu staví „duchovní užitek“, tedy budování společenství v jeho identitě Kristova těla. Protiklad je záměrný a výmluvný: i pro Pavla je třeba případné inspirace podřídit jednotě. „Při shromáždění raději pronesu pár slov ze svého rozumu, abych poučil i druhé, než tisíce a tisíce slov v neznámém jazyku.“ (1 Kor 14,19)

III.

Jelikož jednota není monolitem, nýbrž společenstvím, je pro ni podstatný vztah mezi jednotou a odlišností. Aby to vysvětlil, používá Pavel příměr těla jako živého organismu (1 Kor 12; Řím 12). Obraz těla dobře vystihuje fakt, že pro jednotu je podstatná mnohost, každý úd slouží druhým a celku a jednota zase celé tělo oživuje. Společenství v různosti osob, charismat a funkcí „je tělesnou podobou Krista, jenž je nerozdělený a přítomný v tomto společenství“.4 Je pravda, že Pavel v exhortační části svých listů hovoří o společenství, o Kristově těle a o bratrských vztazích a odpovídá tedy na konkrétní problémy, které se vynořily mezi lidmi v jednotlivých společenstvích. Jeho starost je tedy pastorační, jeho pozornost se obrací na vztahy, jaké mají být mezi různými charismaty a funkcemi ve společenství. U Chiary je pozornost více zaměřena na bratra, čili na vztahy s bratrem, jenž je vnímán ve své vlastní hodnotě a ne pouze z hlediska své funkce. „Pocítila jsem, že jsem byla stvořena jako dar pro mého bližního a můj bližní byl stvořen jako dar pro mě. Jako Otec v Trojici je celý pro Syna a Syn je celý pro Otce.“ Příměr s trojičními vztahy ukazuje, že takové bytí, kdy je každý darem pro druhé, nezahrnuje pouze různé úkoly v rámci společenství; věřící jakožto úd Kristova těla je darem v samotném svém bytí. Proto je v Chiařiných textech teologicky vysvětlena hodnota vzájemnosti mimořádně silným způsobem. Lapidárně to můžeme shrnout těmito slovy: spiritualita je bratr. „… tak jako stačí jediná svatá hostie z miliard hostií na zemi, abychom se mohli živit Bohem, stačí jediný bratr (ten, kterého nám Boží vůle přivádí do cesty), abychom se mohli spojit s mystickým Ježíšem…“ Nebo dále: „Je třeba milovat Boha v bratru – Boha, který je od bratra odlišný, ale je v něm. A milovat znamená dávat se – myslet na bratra, žít pro něho.“ Ve vzájemném dávání sebe se každý pro druhého stává zdrojem božského života, setkáním s Bohem: „Veškerá jednota, kterou

Můžeme to zevšeobecnit: když Pavel vyzývá křesťany k pokoře, k trpělivosti atd., nejde mu ani tak o to, aby vychovával ctnostné lidi, jako spíše o to, aby ve věřících posílil vlastnosti podporující jednotu. To, co nazýváme ctnosti, neslouží v první řadě k budování sama sebe, k dosažení vnitřní harmonie osobnosti člověka; ctnosti by měly sloužit k životu ve společenství, měly by podporovat bratrské vztahy. Pak to již nebudou vlastnosti, které si pěstujeme kvůli vlastní náboženské formaci, nýbrž výrazy bratrské lásky. Chiara to vyjadřuje výstižně: „Po nás (Bůh) chce ctnosti, které jsou Bůh sám – lásku (a v Bohu jsou všechny ctnosti láskou).“

II.

| Nové město | 5/2011 5/2011

14

SLOVO ŽIVOTA

T

Slovo života na květen 2011 Kresba: Petr Ettler

„MILUJ PÁNA, SVÉHO BOHA, CELÝM SVÝM SRDCEM, CELOU SVOU DUŠÍ A CELOU SVOU MYSLÍ.“ (MT 22,37)1 ypickým tématem, jemuž se v Ježíšově době věnovaly diskuse v rabínských školách, bylo téma největšího z mnoha přikázání v Písmu. Ježíš, považovaný za učitele Zákona, se této problematice nevyhýbá. Na otázku „Které přikázání je v Zákoně největší?“ odpovídá originálním způsobem – spojuje lásku k Bohu s láskou k bližnímu. Tyto dvě lásky nemohou jeho učedníci od sebe nikdy oddělit, tak jako u stromu není možné oddělit kořeny od koruny. Čím více milují Boha, tím více posilují svou lásku k bratřím a sestrám. Čím více milují bratry a sestry, tím více se prohlubuje jejich láska k Bohu. Ježíš ví lépe než kdokoli jiný, kdo je skutečně Bůh, kterého máme milovat, a ví také, jak ho máme milovat. Je to jeho Otec a náš Otec, jeho Bůh a náš Bůh (srov. Jan 20,17). Je to Bůh, který miluje každého osobně. Miluje mne, miluje tebe – je to můj Bůh, tvůj Bůh („Milovat budeš Pána Boha svého“). Můžeme ho milovat, poněvadž on nás miloval jako první. Láska, která je nám přikázaná, je tedy odpovědí na Lásku. Můžeme se na Boha obracet se stejnou důvěrou a nadějí, jakou měl Ježíš, když ho oslovoval Abba, Otče. Podobně jako Ježíš s ním můžeme často hovořit i my, můžeme mu svěřovat všechny své potřeby, úmysly a plány, vyjadřovat mu svoji výlučnou lásku. Také my netrpělivě čekáme na okamžik, kdy se v modlitbě ponoříme do hlubokého vztahu s ním. Modlitba je dialog, sdílení a intenzivní přátelský vztah.

Během ní můžeme dát naší lásce volný průchod. Můžeme Boha adorovat nade vším stvořeným, oslavovat ho přítomného v celém vesmíru, chválit ho v hloubi srdce nebo živého ve svatostáncích a myslet na něj tam, kde právě jsme – doma, v práci, v úřadě, mezi lidmi… „MILUJ PÁNA, SVÉHO BOHA, CELÝM SVÝM SRDCEM, CELOU SVOU DUŠÍ A CELOU SVOU MYSLÍ.“ Ježíš nás učí i dalšímu způsobu, jak milovat Boha. Milovat znamená pro Ježíše plnit Otcovu vůli, dát k dispozici svoji mysl, srdce, energii i celý život. On se cele odevzdal plánu, který s ním Otec měl. Evangelium nám ho představuje vždy zcela zaměřeného na Otce (srov. Jan 1,18), vždy v Otci, připraveného říkat pouze to, co slyšel od Otce, a dělat jedině to, co mu Otec řekl. I od nás žádá totéž. Milovat znamená konat vůli milovaného bezmezně, celým svým bytím – „celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“. Láska totiž není

jen cit. „Proč mě oslovujete ´Pane, Pane´, když neděláte, co říkám?“ (Lk 6,46) ptá se Ježíš těch, kdo lásku projevují jen slovy. „MILUJ PÁNA, SVÉHO BOHA, CELÝM SVÝM SRDCEM, CELOU SVOU DUŠÍ A CELOU SVOU MYSLÍ.“ Jak máme tedy žít toto Ježíšovo přikázání? Tak, že bezvýhradně setrváme v přátelském vztahu k Bohu jako jeho dcery a synové. Především ale budeme dělat to, co chce on. Náš postoj vůči Bohu bude jako Ježíšův – budeme stále zaměřeni na Otce, budeme mu naslouchat, abychom poslušně spolupracovali na jeho díle – jedině na něm a na ničem jiném. V tom se od nás žádá nejvyšší radikálnost, protože Bohu nelze dát jen něco, ale je třeba mu dát všechno: celé srdce, celou duši, celou mysl. A to znamená dělat dobře a naplno tu činnost, kterou od nás žádá. Abychom žili podle jeho vůle a sjednotili se s ní, je často zapotřebí ztratit vlast-

ní vůli, obětovat všechno, co nám leží na srdci nebo co máme na mysli, netýká-li se to přítomné chvíle. Může se jednat o názor, cit, myšlenku, přání, vzpomínku, věc, člověka… Tak budeme naplno ponořeni do toho, co se od nás žádá v přítomném okamžiku. Hovořit, telefonovat, naslouchat druhým, pomáhat, studovat, modlit se, jíst, spát, žít jeho vůli, aniž bychom z ní vybočili. Budeme vykonávat různé činnosti cele, ryze, dokonale, celým srdcem, duší a myslí. Jedinou pohnutkou každé naší činnosti bude láska, abychom mohli v každém okamžiku dne říci: „Ano, můj Bože, v této chvíli, v této činnosti jsem tě miloval celým srdcem, celým svým bytím.“ Jen takto budeme moci říct, že milujeme Boha, že opětujeme jeho lásku. „MILUJ PÁNA, SVÉHO BOHA, CELÝM SVÝM SRDCEM, CELOU SVOU DUŠÍ A CELOU SVOU MYSLÍ.“ Abychom žili toto Slovo života, bude užitečné se čas od času zkoumat, abychom viděli, zda je Bůh opravdu v naší duši na prvním místě. Co tedy máme během tohoto měsíce dělat? Znovu si zvolit Boha, aby byl jediným ideálem našeho života, aby pro nás byl vším. Znovu jej postavit na první místo a dokonale žít jeho vůli v přítomném okamžiku. Měli bychom být schopni mu upřímně říkat: „Můj Bůh a mé všechno“, „miluji tě“, „jsem celá tvá“, „jsi Bůh, jsi můj Bůh, náš Bůh nekonečné lásky!“ Chiara Lubichová

1. Slovo života na říjen 2002, otištěné v časopise Città Nuova č. 18/2002, s. 7 a v časopise Nové město č. 10/2002, s. 15.


15

Obyčejný život řidiče kamionu

V

16


se svačinou, které jsme nechali u vchodu, tím spíš, že když jsme si sedli, Chiara dostala za chvíli hlad. Velmi mne překvapilo, když jí jedna paní okamžitě podala namazanou housku a za chvíli druhá pití. Nebyla to nějaká samoúčelná gesta – zachytil jsem za nimi životní styl, který byl pro mne nový. Začal jsem vše sledovat s větším zájmem… Vrátil jsem se domů úplně jiný, měl jsem v sobě radost, pokoj, touhu dát se do služby druhým. Tak jsem se předtím neznal. Ze svědectví, která jsem toho dne vyslechl, se mi poskládal úplně nový způsob jak žít a přiblížil se mi Bůh. Teď když ráno brzy vstávám, dávám pozor, abych jako dřív neotvíral okenice a nebudil tak Terezu. A když Chiara rozbila jednou večer láhev s olejem, dokázal jsem přemoci svoji výbušnou povahu a nevynadal jsem jí. Připadalo mi, že naše vztahy jsou čím dál krásnější. Maminka byla už léta ochrnutá a nebylo lehké jí být nablízku, ale nyní jsem měl novou sílu, abych ji dokázal častěji navštěvovat.

mion se kvůli vybité baterii nerozjel. Jeho pohled jako by mi říkal, že teď už přece nelze nenadávat. Přesto ale mlčel. Kousek jsem ho táhl za svým autem, abych mu pomohl rozjet se. Protože to celé trvalo přes hodinu, nemělo už pro mě smysl spěchat. Když jsem se s ním rozloučil, běžel ještě za mnou a chtěl mi dávat peníze. Samozřejmě jsem je odmítl. Zavolal za mnou: „Vás mi snad poslal sám Ježíš!“ Když jsem se pak vrátil domů, zjistil jsem, že notář posunul čas schůzky právě o tolik, kolik dělalo moje zpoždění, a já jsem vše stihl. Dřív jsem chodil v neděli na mši jen někdy, když jsem zrovna nešel na hon. Doma mi přišlo úplně normální okomentovat všechno, co dělala moje žena Tereza, nebo vyžadovat autoritu od naší dcery Chiary, či mít prostě vždy pravdu. Pak jsem se jednou nechal přesvědčit, že se zúčastním mezinárodního setkání rodin v Římě. Přistoupil jsem na to hlavně proto, abych dcerce mohl ukázat Řím. Při příchodu do arény Palaeur bylo mojí jedinou starostí, abychom našli naše tašky Foto: archiv

čera večer jsem dělal společnost jednomu kamarádovi, který se cítil osamělý, a tak jsem šel spát až kolem jedné. Odjížděl jsem jednak ani ne po dvou hodinách spánku (jako řidič kamionu vyrážím ráno velmi brzy) a navíc jsem se obával, že se odpoledne nestačím včas vrátit na schůzku s notářem. Najel jsem na dálnici a už jsem chtěl zrychlit, když jsem si hned za branou všiml stojícího kamionu. Řidič mi dával znamení, že mu došla nafta. Zatímco jsem ji přečerpával, nadával na svého šéfa a na kolegu, který mu dal špatné údaje, kvůli nimž si zbytečně zajel, a teď zůstal na suchu. Když jsem ho viděl, jak si takhle vylévá zlost, zabolelo mě to. Ne že bych ho chtěl za to odsuzovat, ale bylo mi to líto kvůli němu. I já jsem se před několika lety choval stejně. Když jsme uvolňovali zatuhlé šrouby, chtěl znovu začít nadávat, ale když se na mě podíval, zmlknul. Konečně se chystal k odjezdu, ale ka-

Ruggero Badano.

Foto: SIF

ŽIVOT ZE SLOVA

Jednou ráno jsem musel odjet na urgentní cestu o trochu dřív než obvykle. Přišel jsem před třetí hodinou ke garáži a našel před ní stát auto, takže jsem nemohl odjet. Bylo zamčené a nedokázal jsem s ním pohnout. Řešením by bylo rozbít okénko, tím spíš, že stálo na soukromém parkovišti. Ale hned mi v hlavě naskočila otázka: „Je to ta správná věc?“ Nechal jsem toho a rozhodl se, že budu ještě spát, ale v kamionu, abych nerušil v domě. Ještě jsem přemáhal pokušení otevřít to auto násilím a modlil jsem se za majitele. V sedm hodin se mi podařilo za pomoci dalších lidí auto posunout a odjet. Bylo to divné, ale po cestě jsem měl v srdci radost a pokoj, jaký jsem ještě nezakusil, jako bych se dostal do jiné dimenze. V jednu chvíli jsem musel dokonce zpomalit, protože jsem měl oči plné slz. Připadalo mi, že si tuto radost nezasloužím. Cítil jsem vedle sebe Ježíše, jako by on sám řídil. Na zpáteční cestě jsem volal do fabriky, kde na mne čekali, abych jim vysvětlil důvod svého zpoždění. K mému velkému údivu mi řekli: „Nevadí, dnes ráno se porouchal městský vodovod, takže jsme v práci stejně nemohli pokračovat.“ Ruggero Badano, otec blahoslavené Chiary Luce Badano (Jeho zkušenosti opublikované v Città Nuova č. 4/1988, redakčně kráceno.)

SPIRITUALITA JEDNOTY Foto: M. a K. Broschovi

Naše odpověď na lásku První část celoročního tématu, které Maria Voce, prezidentka Hnutí fokoláre, předložila 27. září 2010 celému Hnutí. Obsahem je „Boží vůle v myšlenkách a životě Chiary Lubichové“.

U

plynul rok od chvíle, kdy jsme se pustili do objevování všech zázraků, které charisma jednoty, darované Bohem Chiaře, může přinést našemu životu. Proto jsme se začali zabývat naší spiritualitou bod po bodu. Tato chvíle navazuje na základy uplynulého roku, pokračujeme tedy ve stejném duchu. Chtěla bych proto téma o Boží vůli, které nás bude provázet v nadcházejícím roce, začít Chiařinými slovy, kterými jsem zakončila svoji úvahu o Bohu Lásce. „Vnímám svou bezmocnost, ale odevzdávám ji Bohu. Všechno stavím na neochvějné víře: […] věřím, že mě Bůh miluje a ve jménu této Lásky žádám od svého života a od života těch, kdo jdou po cestě mého ideálu, velké věci hodné toho, kdo ví, že ho Bůh miluje.“1 Toto Chiařino úsilí se pojí s rokem 1946. O několik let později, při pohledu na následný rozvoj Hnutí, Chiara řekla: „Neměly bychom ve světě smysl, pokud bychom nebyly malým plamenem nekonečného ohniště: láskou, která odpovídá na Lásku.“2 V této odpovědi už je všechno, je v ní i souhrn všeho, co můžeme o Boží vůli říct a jak ji můžeme žít, tedy Boží vůli s každým z nás, s celým Hnutím a celým lidstvem. Jak říkají naše stanovy: „Lidé, kteří patří do Hnutí fokoláre […], aby milovali Boha Lásku, plní jeho vůli.“3 Abychom však stále lépe odpovídali svou láskou na Boží lásku, chtěli bychom v tomto roce více prohloubit poznání Boží vůle projevující se mnoha způsoby. Láska k Bohu spočívá především „v plnění jeho vůle“, to znamená „žít láskyplný vztah syna s Otcem, který se rea-

lizuje plněním jeho vůle.“4 Sám Ježíš připomíná: „Ne každý, kdo mi říká ´Pane, Pane!´, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce.“ (Mt 7,21) Co ale je Boží vůle? Chiara na toto téma mnohokrát hovořila velmi podrobně a pokaždé, když o něm mluvila, znovu jsme se do Boží vůle zamilovali. Předávala nám nové pochopení Boží vůle, tak jak jí ho daroval Duch Svatý. Boží vůle – říká Chiara – je „zlatá nit, nebo spíše zlaté božské tkanivo, které tká náš pozemský život, a po něm i ten další“. Je to způsob, jakým Bůh vyjadřuje svou lásku k nám, „lásku, která vyžaduje odpověď, aby on v našem životě mohl konat své zázraky“, v našem životě a v životě každého člověka na zemi. V těchto dnech jsem měla možnost číst myšlenku teologa Bonhöffera, který, myslím, velmi dobře poukazuje na lidské činy a jednání, skrze které Bůh realizuje svoji vůli. Říká: „Význam veškerého Ježíšova etického přikázání spočívá spíše v tom, že člověku říká: stojíš před Boží tváří, milost Boží má nad tebou moc, na druhé straně jsi ale ve světě, musíš tedy konat, jednat. Měj proto při svém jednání na paměti, že jednáš před Bohem, který se na tebe dívá a má svou vůli, kterou chce uskutečnit. Co tato vůle obnáší, to ti řekne daný okamžik. Důležité je jen to, aby nám bylo naprosto jasné, že se má naše vůle

pokaždé ztotožnit s Boží vůlí. Pokud se má naplnit Boží vůle, musíme se své vůle zříct. Protože se tedy od člověka, který jedná před Bohem, vyžaduje úplné zřeknutí se vlastních nároků, můžeme etické jednání křesťana definovat slovem láska.“5 Boží vůle je „Boží hlas, který k nám nepřetržitě promlouvá a zve nás,“6 říká Chiara, takže když se naučíme poslouchat hlas, který k nám promlouvá v našem svědomí, a když jednáme podle toho, co říká, zakusíme, že jeho záměr „je vlastně náš život“, „naše svoboda“, „osvobozuje nás, abychom byli skutečně sebou samými.“7 (Pokračování) Maria Voce

1. Ch. Lubichová, „Il perché della mia vita“, in Lettere dei primi tempi, Řím 2010, s. 44. 2. Ch. Lubichová, Una via nuova, Řím 2002, s. 35, v češtině Cesta ke společenství, Praha 2005. 3. Všeobecné stanovy Díla Mariina, část I, kap. III, čl. 8, 2. 4. Srov. Ch. Lubichová, Il sì dell’uomo a Dio, in Scritti Spirituali/4. Dio è vicino, Řím 1981, s. 231, 238. 5. Dietrich Bonhöffer, Scritti Scelti (Vybrané spisy) (1818–1933), ed. Queriniana, 2008, kap. II, s. 257. 6. Ch. Lubichová, Santi insieme, Řím 1994, s. 98. 7. Ch. Lubichová, Santità di popolo, Řím 2001, s. 98.


17

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Když je i smrt životem

Renata Borlone (uprostřed).

27. února byla v Loppianu uzavřena diecézní fáze procesu blahořečení Renaty Borlone. Kardinál Poupard v této souvislosti řekl, že Renata je vzorem křesťanského života a to ji činí svatou.

C

hiara Lubichová 27. února 1990 sdělila celému Hnutí fokoláre: „Nyní máme v nebi anděla, pro něhož nedokážu najít vhodné pojmenování.“ O dvacet let později, rovněž 27. února, uzavřela v Loppianu slavnostní ceremonie, které předsedal fiesolský biskup Mons. Mario Meini, diecézní fázi procesu blahořečení služebnice Boží Renaty Borlone, po níž je zdejší citadela pojmenovaná Mariapoli Renata. Kdo se s ní osobně setkal v Loppianu, Siracuse, Miláně, Grenoblu, Paříži, či na jakémkoli dalším místě, jímž prošla, asi by potvrdil, že by se proti takové pozornosti, která se na ni soustředila, obrnila úsměvem. Po pravdě řečeno to, co vystoupilo do popředí, nebyla ani tak ona sama, jako spíše „její lidé“, to nekonečné množství lidí zasažených její láskou. Renata měla srdce otevřené všem a pro každého, v pevné víře, že má-li

20


být dokončen projekt nového města, nové společnosti založené na evangeliu, musí v něm mít každý svůj úkol, svůj konkrétní dar pro ostatní. A Renata byla tou, která dokázala kohokoliv vést, podporovat, dodávat odvahu, pozvedat

KDO BYLA RENATA BORLONE Narodila se roku 1930 v italském městě Civitavecchia. Po střední škole se zapsala na vysokoškolské studium chemie. Prožila šťastné dětství a jako dospívající dívka začala chodit do kostela. V devatenácti letech poznala Hnutí fokoláre a začalo podivuhodné dobrodružství jejího života, svědčícího o evangeliu. Poté, co se zhostila zodpovědných úkolů v Itálii i v zahraničí, přišla roku 1967 do Loppiana, kde během 23 let přispívala k rozvoji citadely a obdivuhodným způsobem vedla duchovní formaci fokolarínek. Když v 59 letech vážně onemocněla, začal její strmý výstup k Bohu, v něhož Renata vždy věřila. Až do konce opakovala: „Chci svědčit o tom, že smrt je život.“ Zemřela 27. února 1990.

– a to i z bahna – na jeho cestě přerodu v nového člověka, v evangelní kámen stavby nového světa, z níž, jak věřila, nikdo nesměl být vyloučen. Na tomto slavnostním aktu nechyběl mezi mnoha Renatinými přáteli ani kardinál Paul Poupard, emeritní předseda Papežské rady pro kulturu a Papežské rady pro mezináboženský dialog, který se s Renatou osobně seznámil na konci osmdesátých let. Kardinál při mši svaté v přeplněném kostele Matky Boží připomenul, že chceme-li změnit život druhých, musíme mít odvahu změnit ten svůj tak, jak to udělala Renata. Řekl: „Prožívala intenzivně radost z toho, že dala vše Bohu, naučme se od ní být světu zároveň znamením něhy i pevnosti života zakotveného v Bohu.“ Odpoledne se velký sál v Loppianu zaplnil představiteli náboženského a civilního života, členy veřejné správy, fokolarínkami, jejichž formaci se Renata po mnoho let věnovala, rodinami, kněžími, mládeží i staršími lidmi. Našli se zde i někteří z prvních fokolarínů, kteří následovali Chiaru Lubichovou a s Renatou sdíleli první roky dobrodružství Hnutí fokoláre, a v neposlední řadě i její rodina – sestra Vera se svými dětmi. Za přítomnosti členů diecézního církevního tribunálu zde začal právní akt, jemuž předsedal fiesolský biskup Mario Meini, do jehož diecéze Loppiano náleží. V žádném případě však nešlo o nějaké strohé právnické jednání – všichni především viděli velké množství dokumentů – stovky dopisů, záznamů toho, co kdy pronesla, a mnoho dalšího – které svědčily o jejím životě, že jej celý zasvětila jednotě. „Na příkladu jejího svědectví se chceme učit, jak být lidmi, kteří podle Mariina příkladu dovedou Božímu slovu naslouchat a uchovávat ho ve svém srdci, ne žárlivě jako poklad, ale jako schopnost sloužit, o niž se lze rozdělit se všemi bratry.“ Četbu protokolů, podpisy a právnické úkony často přerušoval potlesk, který svědčil o radosti a dojetí všech zúčastněných. Výstižně to vyjádřila postulátorka Lida Ciccarelli: „Když dnes předáváme dokumentaci týkající se Renaty Kongregaci pro svatořečení, otevíráme se širšímu pohledu církve, zakoušíme tajemství Boží milosti, která ve všech dobách probouzí zářivé svědky své lásky.“ Svoji vděčnost vyjádřil hudebním recitálem také Valerio Ciprì, dlouholetý

člen hudební skupiny Gen Rosso a jeden z těch, jichž se osobně dotkla Renatina láska. Závěrečné slovo patřilo Eli Folonari, jedné z nejbližších spolupracovnic Chiary Lubichové, která tlumočila pozdravy Marie Voce, současné prezidentky Hnutí fokoláre. „Hnutí jsem znala strašně málo, s ní jsem zažila první zkušenost společenství a života. S ní jsem se naučila rozlišovat přirozené a nadpřirozené, starého a nového člověka.” Renata svým jednáním dokázala, že život prožitý v lásce je jako předobraz vzkříšení, a až do své smrti opakovala: „Chci svědčit o tom, že smrt je život.“ Oslava, prožitá s Renatou, jak by se dal tento naplněný den charakterizovat, byla ukončena muzikálem „Maria“ v podání mezinárodní hudební skupiny Gen Verde. „Byla to hodina hudby a meditace,“ řekl emeritní fiesolský biskup Mons. Luciano Giovannetti, který proces blahořečení služebnice Boží zahajoval, „během níž jsme mohli zahlédnout postavu Renaty, jak prosvítá postavou Mariinou.“ Tanino Minuta, Stefania Tanesini

Fota: archiv

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Ukončení diecézní fáze blahořečení R. Borlone. Krabice s dokumenty svědčícími o jejím životě.

Z MYŠLENEK RENATY BORLONE

naši nejistotu, tajemství lásky k těm, kteří nás obklopují.

Dnes udělám mnoho skutků lásky všem, se kterými se setkám. Budu v nich vidět Ježíše. Budu stát – bude-li třeba – abych uvolnila někomu židli. Budu trpělivě naslouchat tomu, kdo mi bude chtít něco říct. Půjdu za tím, kdo mě až tak lidsky nepřitahuje. Tuto poslední věc bych si měla zvyknout dělat stále a často si připomínat, že je snadné milovat toho, kdo mě miluje.

Naučit se dívat na okolnosti a lidi Božíma očima. Kdo má lásku, má moudrost, a moudrost ukazuje věci z pohledu Boha. To však nevylučuje, abychom nepoznali to, co znepokojuje mysl lidí, abychom se „neponořili“ do problémů tohoto světa a bezprostředně se jich nedotkli. Do světa je třeba vstoupit, ale musíme do něho proniknout „jako Ježíš“, abychom přinesli jeho, alespoň závan jeho života.

Život jednoty je jako tkanivo utkané z maličkostí… Přepokládá lásku, bez níž nic nemá hodnotu. Je to umění pokaždé osekat tvrdě dlátem vše, co překáží lásce. Je to umění boje proti sobě samým, aby se druhý mohl vyjádřit a cítil se svobodný. A když někdo z nás mluví, nehleďme na to, zda udělá nějaký trapas! Jsme zde proto, abychom dali život, ne abychom se u toho zastavovali. Ježíš ukřižovaný a opuštěný. Jsem si jistá, že v něm nalezneme náš „poklad“… odpověď na naše omezení, na

Je tvrdé vidět trpět ty, které milujeme. Často se v noci vzbudím, a tak už delší dobu čtu v těch chvílích evangelium, abych se učila od Ježíše… Co v podstatě děláme my, křesťané? Pomáháme lidstvu, té malé části lidstva, které Bůh staví vedle nás, aby v utrpení nalezlo Boha. Je to velký úkol, který se nám daří, nakolik každý z nás miluje Ježíše na kříži.

Radost, která je v Loppianu, vychází z „mlýnku“, „lisu“, z rozhodnutí zemřít sám sobě, které každý udělá. Řekla bych, že tím je jednota mezi národy už uskutečněná, protože v oleji z vylisované olivy, už se neodlišují jednotlivé olivy… V těchto dnech jsem se cítila vyprahlá jako prohlubeň, která by do sebe chtěla načerpat všechnu vodu z pramene, kterým je Ježíš, ale místo toho zjistí, že ji pořád ještě hledá sama v sobě a nic nenachází. Jdu však kupředu, s důvěrou v něho… a upřímně jsem mu řekla: „Jsi to ty, který vedeš kupředu město, každou duši, všechno, všechno…“ Když mi bylo špatně, pochopila jsem, že pravými „poklady“ světa jsou ti, kdo trpí, a bolesti se mi zdály jako jediné kameny schopné vystavět budovu. Pochopila jsem hlubším způsobem, jak svět žízní po Lásce a jak je nutné ji všude přinést. Ne slovy, ale životem, skutky, tichem… žitá láska kdekoliv se nacházíme… Mnoho situací, mnoho věcí se ve chvílích utrpení vzdaluje… zůstává jen to málo z nás, co jsme mohli dát druhým.


21

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

P

ro Chiaru Lubichovou znamenaly hranice mezi lidmi výzvu k překračování, k setkávání s druhými jako východisku ke společné cestě. Jednotě, která stírá rozdíly víry či původu a nastoluje mezi lidmi vztah univerzálního bratrství, zasvětila celý život. Tři roky po její smrti se na její počest konalo mezinárodní setkání, které mělo ukázat, že jednota mezi věřícími z různých církví je nejen možná, ale že se jí lze někde i dotknout. 12. března se v Tridentu sešlo přes tisíc účastníků z více než dvaceti křesťanských denominací, včetně jejich významných představitelů. Toto setkání dobře charakterizoval nápis „Chiara Lubichová: charisma, život pro jednotu křesťanů“. Mezi osobními příspěvky a poselstvími náboženských autorit nechyběl pozdrav Bartoloměje I., konstantinopolského patriarchy, svázaného s Hnutím fokoláre dlouholetým přátelstvím, který připomněl, že musí jít o „vztahy založené na upřímném sdílení, které dovedou rozehnat jakoukoli nedůvěru“. Maria Voce, prezidentka Hnutí fokoláre, hovořila o tom, že „žité Boží slovo sjednocuje křesťany z různých církví“, protože „žijeme-li společně evangelium, přibližujeme se jeden druhému“. Zdůraznila také silný ekumenický náboj některých vět z evangelia, které díky tomu, že byly během let „uváděny do života, se staly novou silou na ekumenické cestě“. Reverend Olav Fykse Tveit, generální sekretář Ekumenické rady církví, řekl k výzvě „uvádět jednotu do praxe“, že znamená „ztělesnit jednotu v Kristu ve všech aspektech života“. Kardinál Koch, předseda Papežské rady pro

22


Mnoho církví, avšak jeden lid Mezinárodního ekumenického dne v Tridentu, pořádaného na počest Chiary Lubichové, se zúčastnilo přes tisíc věřících z více než dvaceti křesťanských církví.

Sdílení zkušeností bylo neodmyslitelnou součástí programu.

jednotu křesťanů, připomněl, že „každodennost vztahů s jejich zdánlivě nepatrným šířením dialogu jsou hlavním přínosem k ekumenickému hnutí“. Jeho starostí, s níž se svěřil, je „kontrast, který se občas objevuje mezi ekumenismem shora a ekumenismem zdola“. Maria Voce zdůraznila, že „je nutné, aby ekumenismus na základní úrovni a ekumenismus na úrovni hierarchie šly ruku v ruce. Nejsou-li teologické kroky doprovázeny základními, opravdovými a vzájemnými vztahy, nejsou tyto kroky příliš účinné.

Existuje-li však ekumenismus na základní úrovni, jsou jeho výsledky trvalé a významné.“ Někteří biskupové hovořili o bolesti z rozdělení a nemožnosti slavit společně bohoslužbu. Anglikánský biskup Robin Smith uvedl, že však „díky vzájemné lásce je to Ježíšova přítomnost mezi námi, která z nás činí faktickou církev”. „Eucharistie bude výrazem dosažené jednoty, není však nástrojem k jejímu dosažení,“ uzavřel kardinál Miloslav Vlk. Dialog je možné mít na zřeteli i v politickém živo-

Mezinárodní ekumenické setkání bylo zároveň úvodním dnem 58. ekumenického týdne, pořádaného Centrem Uno Hnutí fokoláre, které se zaměřuje na dialog mezi církvemi. 400 účastníků, mezi nimi i desetičlenná skupina z České republiky, mělo v Centru Mariapoli v Cadine (v Tridentu) možnost prostřednictvím tematických přednášek, sdílených zkušeností a svědectví, zamyšlení nad Božím slovem a setkání ve skupinách prohloubit ekumenické vztahy.

tě, uvedl tridentský starosta Alessandro Andreatta. „Je výzvou i pro nás, členy samosprávy, nejen pro věřící. V protihráči je třeba vidět víc partnera v dialogu než protivníka nebo nepřítele,“ řekl. Dialog mezi křesťany se v posledním desetiletí díky iniciativě „Společně pro Evropu“, v jejímž rámci se představitelé mnoha křesťanských hnutí snaží aktivně přispět k identitě starého kontinentu, dostal zajímavým způsobem i na občanskou úroveň. Setkání oslavilo také padesáté výročí existence Centra Uno Hnutí fokoláre, které se věnuje navazování vztahů mezi křesťany různých církví, ať už iniciováním různých kurzů, setkání či ekumenických týdnů. Na závěr Maria Voce vyslovila přání: „Chtěla bych, aby zkušenost z tohoto setkání nenechala nikoho chladným a aby každý odjížděl s otevřenějším srdcem, připraveným setkávat se s lidmi jako s bratry. Když každý učiní krok směrem k bratru ze své církve, z jiné církve, jiného náboženství či k člověku bez víry, naváže tak nový vztah, a tyto vztahy budou sítí na cestě k o něco více sjednocenému světu.“ Maddalena Maltese (redakčně kráceno) POHLEDEM NĚKTERÝCH ČESKÝCH ÚČASTNÍKŮ

N

a setkání jsem byla vyslána svým pracovištěm, Husitskou teologickou fakultou Karlovy univerzity, v rámci grantového projektu „Církve v Českých zemích a otázka nacionalismu – historické problémy, jejich překonání a výhled směrem k mnohonárodnostní a multikulturní evropské společnosti“. Oslovily mě především aspekty setkání, které se tý-

Z HNUTÍ FOKOLÁRE katolické eucharistie a kolik katolíků přistupovalo ke stolu Páně při „protestantské“ bohoslužbě, i když místo svátosti mohli přijmout „pouze“ požehnání. Byli pro mne důkazem toho, co říkala sestra Maria Voce, když mluvila o „ekumenismu zdola“. Setkání v Tridentu a Cadine bylo věnováno především vděčné vzpomínce na Chiaru Lubichovou, která již tři roky oslavuje Pána spolu s církví vítěznou. Snad proto, jestliže jsem to ovšem nepřeslechl, se nezmínilo, před jakými úkoly Hnutí fokoláre stojí, co promýšlí, na co se připravuje, za co se modlí. To chci nyní sledovat a na to se také ptát! Jaromír Dus, farář Českobratrské církve evangelické v důchodu

G. Fallacara (druhá zprava) představuje historii ekumenického dialogu Hnutí fokoláre.

jako trocha kvasu stačí prokvasit celé měřice mouky. Wendy Drozenová

N

a nedáv né setkání s bratry a sestrami z Hnutí fokoláre v Tridentu a Cadine vzpomínám rád a vděčně. Můj dík patří především Pánu Bohu, sestrám z Mariapoli ve Vinoři, které mne na toto setkání pozvaly a mé ženě, která mně cestu do severní Itálie přála. Díky tomu, že i zde platilo, co se o křesťanech říkalo odedávna, totiž „milují se, dříve než se potkali“, sblížil jsem se s některými účastníky setkání více, než bych čekal. Ti, kdo je připravovali a organizovali, činili tak s láskou. Vynikající italská

kuchyně, laskavé a usměvavé sestry, které jídlo vařily, i ochota všech účastníků pomáhat s nádobím, také to, co bylo řečeno „oficielně“ nebo „v soukromí“, a ovšem i společné pobožnosti, plánované na různých místech pro jednotlivé konfese a společné modlitby, to vše vytvářelo společenství, v němž byla patrná Kristova láska. Někdy jsem měl pocit, jako bych se jí přímo „dotýkal“. Pokud jde o to, co mne v Cadine zvláště zaujalo, byl to větší počet těch, kdo vyrůstali a žijí a působí v jiných křesťanských církvích, než je církev římskokatolická, a jsou členy Hnutí či Díla Mariina, a i to, když jsem viděl, kolik „nekatolíků“ se účastnilo

V Fota: Centro Uno

kaly překonávání předsudků mezi národy, nejednoty mezi církvemi a snahy o vytvoření duchovně jednotné Evropy. V kontextu setkání různých kultur jsem vnímala i vlastní duchovní přínos Chiary Lubichové – ideu sepětí jednoty a Ježíše opuštěného. Světové dějiny nám předaly hrůzný odkaz, se kterým se nelze vypořádat prostředky lidské spravedlnosti (od náboženských válek až po etnické čistky), proto ani žádná politická opatření nejsou dostatečná k tomu, aby mohla odstranit důsledky historických křivd a sporů. Již samo setkávání s jinakostí druhého obsahuje často bolestný aspekt vyrovnávání se s předsudky, nepochopením a nepřijetím, kdy se cítíme vtlačováni do předem vytvořených šablon. Mimořádně poučné po této stránce bylo svědectví jedné anglikánky, která vyprávěla o své zkušenosti se setkáním s katolickou stranou. Pravé společenství, vytváření jednoty, zahrnuje vždy aspekt sebeodevzdání, obětování vlastních předem vytvořených představ. Toho je však schopen jen člověk, který má skutečnou lásku, lásku, která neprosazuje sebe sama – jinak by zůstal jen „zvučící kov“. Ze spirituality „fokoláre“ tak vystupuje na povrch nový styl žití křesťanství, spiritualita společenství. Protože je založena na evangeliu, je otevřena příslušníkům všech církví, a tak křesťané – i nadále pevně zakotveni ve svých církvích – mohou na tomto základě vytvářet mezi sebou pouta křesťanské lásky. Protože dobro má přirozený sklon se šířit, přesahuje význam křesťanské lásky rámec samotných křesťanských společenství a svým dosahem má vliv i na sekularizovanou společnost, tak

Anglikánský kněz žehná.

elmi silně jsem se setkal s bolestí rozdělení křesťanských církví. Možná nás katolíky to tak nepálí, jsme prostě nějak spokojeni. Zakusil jsem však velmi intenzivně, jak nejednota církví trápí nekatolíky, a uvědomil jsem si, že se nejednota nevyřeší nějakou zkratkou a experimentem při společném slavení eucharistie nebo večeře Páně. Rána nejednoty se musí řešit z podstaty. Jestliže někdy v minulosti vznikla z nedostatku lásky, musí být mezi námi pěstována a nastolena láska. Jako nás Ježíš vyzývá, abychom milovali druhého jako sebe, tak jsme v ekumenismu pozvaní milovat církev druhého jako svoji. To byla ambice tohoto setkání, a to chápu jako cestu, kterou je třeba nastoupit a uskutečňovat ji. To vyžaduje opravdovou touhu po spolupráci, po osobních kontaktech s lidmi jiných vyznání, aby se mohla uskutečnit láska. Pavel Rousek, katolický kněz


23

U ŠÁLKU ČAJE S JIŘINOU BALKOVOU...

Jak se ve vás zrodilo toto povolání? „Velmi mne jednou oslovila zkušenost jedné paní ze Slovenska. Ocitla se v domově důchodců, i když by raději zůstala doma, v rodině, ale nešlo to. Rozhodla se, že bude žít Boží vůli, Boží slovo. Každé ráno obcházela pokoje, popovídala s obyvateli, přečetli si třeba Slovo života. Byla spojnicí všech. Pro tyto lidi už je těžké se skamarádit, bývají uzavření. Za několik let mě oslovili někteří senioři z domova důchodců v Horní Plané. Říkali, že je tam mnoho lidí, kteří nedojdou do kostela. Pan farář tam sice chodí, ale vždycky se tam nedostane. Domluvila jsem se s kulturní referentkou a následovaly dva roky biblických hodin. Začínala jsem s pěti šesti lidmi, pak jich bylo dvacet a nemohli jsme se do kaple domova vejít. Pak chodil i personál, stáli na chodbě, poslouchali, přiváželi a pak rozváželi obyvatele na vozících. Byla to mimořádná zkušenost.“ O jakých tématech jste třeba hovořili? „Oni odešli ze svých domovů, byli umístěni do domova důchodců, kde bydlí

24


Cenná doba

V poslední době připravuji program v duchu programu KLAS.“

na malém prostoru a nezůstalo jim skoro nic… Říkala jsem jim, že museli všechno zanechat a teď jsou v kapli a jdou za Kristem. Četli jsme si k tomu úryvek z evangelia a oni byli nadšení, že platí i pro ně. Pak jsme si říkali, že se vrátíme a budeme se snažit mít rádi druhé, modlit se za toho, kdo leží vedle, budeme trpěliví, všimneme si, co pro nás personál dělá, a projevíme vděčnost. Naplno jsme též mluvili o tom, že naše budoucnost je v nebi, a ti první, kdo tam odejdou, se budou za nás přimlouvat. Dojímaly mě vztahy: třeba těžko chodící klient se staral o ležícího, četl mu nebo si k němu sedl a povídali si. Nebo se vypravil s referentkou do cukrárny a koupil zákusek i tomu ležícímu. I do poslední chvíle je možné žít pro druhého.“ Jak vypadá vaše práce nyní? „Postupně jsem začala chodit ještě do dvou domo-

Foto: Ludmila Šturmová

O stáří jako cenné době, v níž má člověk čas hodnotit události svého života a nacházet v nich Boží přítomnost, vypráví u šálku čaje Bc. Jiřina Balková, která se věnuje seniorům.

Bc. Jiřina Balková

vů důchodců. Dotýkáme se často tématu věčnosti. Lidé to potřebují, chtějí slyšet, co je čeká. Používám přirovnání, že je to jako přeskočit potok. Možná máme strach, ale na druhé straně nás čeká Otec s otevřenou náručí. R á d a t é ž p ov z bu z uj i k modlitbě – rádi reagují na to, že ta je dnes nedostatkovým zbožím a oni mají čas a možnost se jí věnovat, prosit za druhé. Foto: Irena Sargánková

M

ohla byste říct něco o své práci? „Jsem pastorační asistentka v římskokatolické farnosti v Českém Krumlově, kde je zároveň sídlo vikariátu. Původně jsem ale oční optička, což bylo zaměstnání, které jsem milovala. Na konci totality jsem se v Praze přihlásila na katechetický kurs a mou hlavní pracovní náplní posledních dvaceti let bylo učit náboženství. Teď se ale cítím silně povolaná mezi seniory.“

Co je to KLAS? „Klub aktivních seniorů – forma práce se seniory, kterou vytvořilo brněnské biskupství. Zúčastnila jsem se jejich kurzu, abych více porozuměla psychologii seniorů. Tato práce je určena především společenství seniorů například na sídlišti, kde žije mnoho lidí osamoceně. Schází se třeba jednou za dva týdny. Setkání má stanovený program. Je stavěné na tréninku paměti, motoriky, smyslů, které starý člověk ztrácí, nacvičování situací, do kterých se může dostat, když je sám. Po tréninku paměti bývá hlavní téma, to může být náboženské. Před Velikonocemi chtěli, aby se mluvilo o Velikonocích z křesťanského hlediska. V domovech seniorů je ale třeba program setkání upravit, časově zkrátit.“ Takže jde o formu práce s lidmi, kteří mají blízký vztah k náboženství? „Forma by měla být přijatelná i pro nevěřící lidi. Ale ideální je, jestliže náplň je náboženská. Musí se však brát v úvahu složení skupiny. Jedna asistentka mi vyprávěla, že nemůže mluvit o Bohu, ale snaží se lidi vést k tomu, aby stáří prožívali i s duchovním rozměrem. Jednou jsem mezi předměty úmyslně položila růženec. Ten den mezi nás přišla – vlastně omylem – jedna osmdesátiletá paní. Při příštím setkání vyprávěla, že když byla malá, v adventě se modlili s tatínkem růženec a že tatínek byl velmi zbožný. Jenom předmět někdy člověku připomene to dobré v životě, co prožil…“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová


25

Foto: M. a K. Broschovi

Tvůj hlas

B

yla to jedna z hádek, kterou oba nesnášeli. Kvůli nějaké hlouposti se začali přít o každé slovíčko. Poslední neblahé slovo, které hádka vyprovokovala, vyřkl on. Nastalo ticho. Ale ne takové ticho jaké se rozhostí v noci, když jde člověk spát a vypne televizi nebo rádio a jen skrze zdi a z velké dálky slyší cosi uklidňujícího. Zavládlo ticho, které jako by nemělo konce. Připomínalo klid před bouří, předtím, než vypukne s celou svou silou. Bylo to ticho, které prostupovalo vším a vše ochromovalo. Když se uklidnil, snažil se být k ní přívětivý a chtěl ji udobřit. Prosil ji za odpuštění. Hovořil na ni s úsměvem,

26


vtipkoval. Dělal všechno, co na něm milovala. Ale ona byla neoblomná. Neústupně se zahalila do svého mlčení a nereagovala ani na „dobré ráno“ po probuzení, ani nepoděkovala, když jí přinesl hrnek s horkou kávou. Nic, ani slovíčko. Chodila kolem něj mlčky, s kamennou tváří, která jako by už dopředu odrážela každý pokus o prolomení mlčení. Bylo to čím dál nesnesitelnější. Chápal, že je možné se urazit, ale to ticho už bylo něčím víc než jen důsledkem běžné roztržky. Byla to podivná situace, která mu už začínala přerůstat přes hlavu. Nevěděl, co si s tím má počít. Najednou začal horečně běhat po bytě, jako by před ním bylo něco ukrytého, co musí za každou cenu okamžitě najít. Začal všechno zběsile otvírat, všechny dveře, dvířka od skříněk, šuplíky a šuplíčky, ty s prádlem i doklady,

s kořením i kosmetikou. Ty, které byly v ložnici, obýváku, kuchyni i v koupelně. Nevynechal ani svou pracovnu. Jak spěchal, nechával za sebou nezavřené vše, co se dalo otevřít, jako by nesmělo dojít k žádnému prodlení, jako by záleželo na každém okamžiku. Stejně, jako se bez prodlení otevírají okna, je-li třeba vyvětrat dům, v němž je nehybný a zatuchlý vzduch. Dívala se na něj nedůvěřivě. On si jí ale nijak nevšímal a nesmyslně pokračoval dál, jako by ho poháněl neovladatelný vztek. Nevydržela to. „Co to, prosím tě, hledáš?“ Zkameněl. S úlevou se nadechl a usmál. „Už jsem to našel.“ „Co?“ „Hledal jsem jenom tvůj hlas.“ Paulina Orlows

DOPLŇOVAČKA

1

2

3

4

5

6

7

8

9

M

M

M

M

M

M

M

M

M

Časopis Hnutí fokoláre Květen 2011, ročník 20 (14) Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected] Časopis je v distribuci též v Knihkupectví Paulínky, Jungmannovo nám. 18, Praha 1. Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 IBAN: CZ71 2700 0000 0060 4314 1003 Swift: BACXCZPP Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová Administrativa redakce: Veronika Němečková

1/ Muž, který se zabývá výpočty. 2/ Ráno prvního dne v týdnu šla Marie ??? ještě za tmy k hrobu. (Jan 20/1) 3/ Běžec na trati dlouhé 42,195 km. 4/ Hořčík latinsky. 5/ Obor lidské činnosti, který se zabývá malbou.

6/ ??? kultury v letech 1994–6 byl Pavel Tigrid. 7/ Sbírky vojenských předmětů. 8/ Melicharovou, partnerku pana Jonáše, v divadle Semafor hrála Jitka ???. 9/ Divadelní hru Maryša napsali bratři Alois a Vilém ???.

Co to asi bude?

TIPO

Redakční rada: Štěpán Filcík ThDr. Miloslav Kněz Dott. Martina O’Byrne RNDr. Irena Sargánková, CSc. Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D. PhDr. Ilona Špaňhelová Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá Ing. Milena Honetschlägerová Marie Hrabětová Mgr. Veronika Matiášková PhDr. Jarmila Synková PhDr. Drahomíra Syrůčková Mgr. Zdeňka Růžičková Mgr. Tomáš Tatranský

Walter Kostner

Naše doplňovačka

André Maurois: V KAŽDÉ VELKÉ LÁSCE JE OBSAŽENO… Dokončení myšlenky francouzského spisovatele naleznete v tajence naší doplňovačky.

Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON PRAHA, spol. s r.o., U Elektry 650, 198 00 Praha 9 ISSN 1212 – 0782

A

Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994

PIPO

Nové město ve světě vychází celkem ve 37 vydáních ve 23 jazycích (viz www.focolare.cz)

Musím to tajemství rozluštit.

To jsem hloupý. Hledal jsem řešení dole.

A přitom je třeba hledat ho nahoře.

Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected] Titulní strana: Maria Voce a Giancarlo Faletti Foto: New City Press (Filipíny)

2011 ROČNÍK 20 (14)

Recommend Documents