2011 ROČNÍK 20 (14)

1/2011 ROČNÍK 20 (14) Komunikace v rodině | 8

www.focolare.cz

Nestat se milionářem | 6

Budoucnost ekonomiky společenství | 22

Foto: Ludmila Šturmová

POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ

Škola vzdělává i vychovává – etická výchova Jednodenní seminář na téma Etická výchova – výchova k prosociálnosti se koná 5. února 2011 v Centru Mariapoli v Praze – Vinoři.

V

posledních letech prochází české školství mnoha změnami. Jednou z nich je rostoucí důraz na výchovu. Základ výchovy a její stěžejní oblast přísluší rodině, ale protože se dnes často hovoří o krizi rodiny, je to pro školy nová výzva. Z tohoto důvodu školy ve svých školních vzdělávacích programech posilují výchovné složky. Od roku 2006 pro gymnaziální vzdělávání a od 1. ledna 2010 pro základní školy byla do výchovného a vzdělávacího programu škol začleněna etická výchova. Stručně ji lze charakterizovat jako výchovu k prosociálnosti, tedy ke schopnosti konat dobro ve prospěch druhého bez nároku na odměnu. Etická výchova probíhá formou prožitkového vyučování, které rozvíjí základní dovednosti zejména v oblasti psychosociální – formuje postoje, upevňuje a ujasňuje hodnoty. Autor tohoto projektu je R. Roche – Olivar z barcelonské univerzity a úpravu projektu pro potřeby České republiky provedl Ladislav Lencz z Bratislavy. Projekt výchovy k prosociálnosti je jedním z cenných odkazů inspirovaných Chiarou Lubichovou. 5. února 2011 se pedagogové, pracovníci s dětmi a mládeží i rodiče (projekt klade

Příběh z maloměstského prostředí, zabydleného lidmi s charakterovými vadami, dovede jejich zprvu banální osudy do zrůdných konců. Neodpuštěné viny, pohrávání si s city, touha po moci, příživnictví, lenost a infantilní dobrotivost nabobtnají v nezastavitelné běsy, které rozervou vztahy a poníží své nositele. Protože „není-li Boha, je vše dovoleno“. Životy na sebe narážejí. Nepojí je žádný vnitřní řád. Ničí se. Bez újmy zůstane jen cynik a rezignovaný sobec. Přežijí, ale nezvítězí. Nedosáhnou vyrovnanosti, protože jí nejsou schopni. Jak je možné s tak strašnými postavami soucítit a chápat je? Odpověď je zřejmě v pravdivosti charakterů vylíčených Dostojevským a v dovednosti herců odžít před očima diváků vnitřní boje, které jsou ve větší či menší míře známé i mnohým v hledišti. Helena Filcíková, časopis IN!

Dobrá zpráva velký důraz na spolupráci rodičů a školy) mohou s novým předmětem etická výchova seznámit na celodenním semináři, který proběhne v Centru Mariapoli v Praze – Vinoři. Po teoretickém úvodu a seznámení s projektem proběhnou v odpoledních hodinách prožitkové bloky, které účastníky seznámí s praxí výuky. Více na pozvánce na www.pontes-os.cz. Marie Nováková, pedagožka

Běsi F. M. Dostojevskij – Běsi v dramatizaci Alberta Camuse a režii Alexandra Minajeva. Praha, Divadlo v Celetné.

V

malém prostoru pražského divadla v Celetné lze na herce téměř dosáhnout, což jim umožňuje, aby se z této blízkosti dotýkali citlivých míst ve svědomí diváků. Podle míry osobní zkušenosti se tu měří hloubka zásahu a síla prožitku.

WEST, Christopher: Dobrá zpráva o sexu a manželství. Praha, Paulínky, 2010.

V

dnešní době se člověk často setkává s dotazy lidí, kteří odmítají katolickou církev jako takovou především pro její pohled na předmanželský sex, antikoncepci, potrat, homosexualitu apod. Hovoříme-li s nimi na toto téma, měli bychom být sami se vším důkladně obeznámeni. I když budeme vědět, co není správné, můžeme začít tápat, jestliže neumíme svůj postoj srozumitelně vysvětlit a obhájit. Tento nedostatek může potom lidi mimo církev spíše utvrdit v jejich nesouhlasu. V této souvislosti mě nedávno zaujala kniha od Christophera Westa – Dobrá zpráva o sexu a manželství, která je souborem nejrůznějších otázek, tak jak zazněly na mnoha autorových přednáškách, a jeho odpovědí, které jasným a logickým způsobem vysvětlují stanovisko katolické církve. Ludmila Marie Zvěřinová, pedagožka

1/2011 | Nové město |

3

POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ Foto: archiv

Ubavit se k smrti

Orwell se obával, že pravda bude v budoucnosti před lidmi skrývána. Huxley, že pravda zanikne v moři bezvýznamnosti. Postman přitakává úpadku významu pravdy díky čím dál větší dychtivosti po zábavě. Jeho kniha provokuje k zamyšlení, nakolik nekritické přitakání kultuře „informačního věku“ omezuje svobodu člověka.

V

p oslední dob ě mne velmi zaujala kniha amerického sociologa Neila Postmana „Ubavit se k smrti“, s podtitulem „Veřejná komunikace ve věku zábavy“ (nakladatelství Mladá fronta, Praha 2010). Ačkoli byla napsána již v polovině 80. let, tedy ještě před internetem a v době studené války, stává se po nástupu tohoto média a po pádu bipolárního světa ještě aktuálnější. Jako východisko k jeho úvahám slouží Postmanovi porovnání známých vizí, které vyjádřili dva utopističtí autoři ve svých dílech: „1984“ George Or wella a „Překrásný nový svět“ Aldouxe Huxleyho (česky vyšlo pod názvem „Konec civilizace“). Ten první varuje před „Velkým bratrem“, který představuje ztělesnění totalitních ideologií, jak jsme je poznali ve 20. století. Naštěstí byly poraženy a snad se jejich návratu nemusíme obávat. Naproti tomu subtilnější Huxleyho vize je stále aktuální. Obává se pomalého umírání civilizace nikoli

4

| Nové město | 1/2011

z důvodu smrtonosné ideologie, jež by vycházela z nějakých napsaných manifestů, ale proto, že se nastoluje životní styl relativně pohodlné stádovitosti bez velkého strádání, proces jakési pomalé eutanazie společnosti. „Orwell se obával těch, kteří zakážou knihy. Huxley se obával, že knihy už nebude třeba zakazovat, protože nebude nikoho, kdo by je chtěl číst. Orwell se obával těch, kteří nám zamezí přístup k informacím, Huxley se obával těch, kteří nám jich poskytnou tolik, že nás to dovede k pasivitě a egoismu. Orwell se obával, že před námi bude skrývána pravda. Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamnosti. (…) Tato kniha se zabývá možností, že pravdu neměl Orwell, ale Huxley,“ říká Postman na začátku své práce. Dále autor sleduje proces ústupu od kultury slova a příklonu ke kultuře obrazu, k němuž dochází s rozvojem a dominancí televize a jehož důsledkem je trivializace pravdy na úkor zábavy. Informace postupně ztrácejí svou serióznost a stávají se předmětem toho, co se na-

zývá „infotainment“. To je kombinace dvou výrazů: information (informace) a entertainment (zábava). Proces informování v obrazových médiích postupně vstupuje do služby zábavě, je převáděn na společného jmenovatele, kterým je schopnost pobavit, kdy je člověk masírovaný záplavou nesourodých a většinou bezvýznamných informací a ztrácí schopnost poznávat skutečnost a zamýšlet se nad ní. Pro úspěch ve věku televize není až tak rozhodující, co si politik myslí a jak jedná, ale jaký vytváří „image“ a jak dokáže zapůsobit v médiích a na média. Myslím, že i v našich podmínkách to platí beze zbytku. S Postmanem lze samozřejmě v mnohém polemizovat. Moderní média mají v sobě i mnoho pozitivního a jsou také prostředkem pro velké sbližování lidí a pro solidaritu v celosvětovém měřítku. V jednom mu ale zásluhu nelze upřít. Jeho kniha provokuje k zamyšlení nad tím, do jaké míry nekriticky přijímaná kultura takzvaného „informačního věku“ vede k osvobození člověka, a vzbuzuje otázku,

zda se spíše nesnaží člověka vmanipulovat do určitého opojení z „nesnesitelné lehkosti bytí“. Velkou rozporuplnost mezi realitou a médii vidíme zejména v oblasti informací, které se do schématu „infotainmentu“ dají těžko vměstnat. Jako příklad můžeme uvést zprávy z církevního světa, které se většinou redukují na dvě oblasti mediálním pracovníkům blízké a srozumitelné: sex a peníze; jejich sdělení redukovaná v tomto duchu nabývají pro více znalé podobu mnohdy spíše tragikomickou. Postman končí svou knihu výzvou k pěstování takové vzdělanosti, která nám pomůže porozumět významu médií a lépe se orientovat v jejich nepřehledném světě. Myslím, že je to jeden z velkých úkolů naší doby, který se týká nejen jednotlivců, ale celé společnosti, nemáli podlehnout huxleyovské hrozbě, podle níž „tragédie obyvatel ´překrásného nového světa´ Konce civilizace nespočívala v tom, že se místo myšlení smáli, nýbrž v tom, že nevěděli, čemu se smějí a proč vlastně myslet přestali“. Jiří Kratochvíl

POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ

Chraňme modré zlato Chovat se v domácnosti ekologicky šetrně neznamená jen třídit odpad, ale například i neplýtvat vodou. Několik doporučení, jak lze snížit spotřebu vody. chou ušetříte polovinu vody potřebné k napuštění vany. Montáží úsporné sprchové hlavice se stop ventilem a perlátorem (provzdušňuje proud vody) ušetříte asi 50% vody. Při mytí nádobí pod tekoucí vodou je její

spotřeba minimálně třikrát větší než při mytí v uzavřeném dřezu. Moderní úsporné pákové baterie ušetří až 40% vody. Nejvíce vody se spotřebuje v průmyslu a zemědělství. Na výrobu jedné tuny cukFoto: archiv

V

oda je na Zemi neodmyslitelnou součástí života a jsou na ní závislé veškeré živé organismy včetně člověka. Potřebná je především sladká voda; ta tvoří jen asi 3% vody na Zemi, zbytek je slaná voda. Znečišťováním vodních zdrojů, špatným a neuváženým hospodařením, ale i odpařováním se zásoba pitné vody ročně zmenší zhruba o 1%. Už dnes je čistá voda strategickou surovinou, a bude čím dál vzácnější. Více než miliarda lidí, zvláště v zemích Střední Asie a Afriky, pociťuje její nedostatek, a tak se voda stává zdrojem různých sporů, konfliktů i válek. Problémem není jen nerozumné hospodaření s vodou, ale i její ochrana a přístup k čisté pitné vodě, která především v rozvojových zemích není samozřejmostí. Každý den kvůli nedostupnosti vody umírají tisíce dětí na nemoci způsobené dehydratací, jak to vyplývá ze studie britské společnosti Royal Academy of Engineering, zatímco v západních zemích se přístupné vodní zdroje využívají takřka neomezeně. Šetření vodou by mělo být nejen morální povinností nás všech, ale i nezbytností. Často se u nás doslova plýtvá pitnou vodou, která se používá na účely, na které by se měla používat užitková voda. Každý z nás se může přiučit jednoduchým návykům, jak vodou zbytečně neplýtvat. Pokud vám každých pět vteřin ukápne z netěsnícího kohoutku jedna kapka vody, za den je to asi sedmnáct litrů, a za rok tak odteče více než dva tisíce litrů. Opravte kohoutek hned, jak je to jen možné. Pětiminutovou spr-

ru se používá až sto dvacet tisíc litrů vody a na výrobu jedné tuny papíru se potřebuje sto dvacet až sto devadesát tisíc litrů. Také se vypočítalo, že na výrobu jedné plastové lahve potřebujeme tři litry vody. V domácnosti se asi 20% vody využívá na zahradě, 30% ve sprše, 50% na praní a splachování WC. Každý den spotřebujeme 90 až 130 litrů vody na osobu. Používáním úsporného splachování toalet systémem dvou tlačítek spotřebujete jen tři a šest litrů vody místo deseti litrů u starších typů. Když omýváte ovoce nebo zeleninu anebo necháváte odtéct studenou vodu, vložte pod kohoutek nádobu. Tuto vodu můžete použít třeba na zalévání květin. Totéž platí pro zkondenzovanou vodu z klimatizace nebo sušičky. Ještě se dá na něco využít. Další možností šetření je využití dešťové vody, zachycené ve sběrném zařízení, na splachování WC a na praní. V konvici vařte jen tolik vody, kolik potřebujete a zmrazené potraviny rozmrazujte v mikrovlnce, ne pod tekoucí vodou. Na menší množství prádla volte úsporný program pračky a myčky nezapínejte poloprázdné. Spotřeba vody v myčce je menší než když umýváte nádobí ručně. A nakonec, nenechávejte zbytečně téct vodu při mydlení ve sprše, holení nebo čištění zubů (za dvě minuty odteče až deset litrů vody úplně zbytečně). Zamysleme se nad tím, vždyť voda je také dar, který jsme dostali. Když se pokusíme dodržovat uvedené rady, ušetříme nejen peníze, ale budeme se chovat šetrně i k přírodě, životnímu prostředí a s ohledem na ty, kdo přijdou po nás. Stanislav Levendovský


5

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Nestat se milionářem Foto: archiv rodiny Diblíkovy

Čeho by ses bál?

P

řed deseti lety, v lednu roku 2001, jsem měl tu čest seznámit se spolu se svým bratrem Karlem v Pákistánu s Robertem Samsonem. Pracoval tehdy jako poměrně vysoce postavený zaměstnanec na italské ambasádě. Vzpomínám si, jak postupně zbavoval prostředí ambasády úplatků spojených s vydáváním víz do Evropy. Za to mu byl italský velvyslanec nesmírně vděčný, ale následkem jeho očistné kůry přišlo na ambasádě dost lidí o práci (a nebyli to rozhodně jen řadoví úředníci). Měl tak nemálo nepřátel. Zaujalo mě, že se vůbec nebál. „Když děláš věci pro Boha, čeho by ses bál?“ říkal. Vytvářel tehdy ve skromném domečku nedaleko hlavního města domov pro sedm kluků ve věku okolo 20 let. V tomhle domečku jsme s nimi strávili týden. Velice mi utkvělo v paměti, jak uměl perfektně a rychle vařit. Ač to byl nesmírně schopný chlap, cílevědomý a urputný (nejspíš i díky čínské krvi z maminčiny strany), měl v sobě i nesmírnou dávku mateřské lásky. Tuhle mateřskou lásku jsme měli pak znovu možnost pocítit na vlastní kůži v roce 2005 i s manželkou Lucií v Irsku, kam jsme se po svatbě vydali na studia. Vždycky, když jsme ho navštívili, perfektně se o nás postaral a dal nám pocítit atmosféru domova. Stal se pak i kmotrem našeho prvního syna Tobiáše. Roberta máme rádi a zároveň ho obdivujeme. Vážíme si ho, protože Bohu daroval všechno, i když by se svými schopnostmi a hřivnami mohl vést lidsky a materiálně velice luxusní život. Kdybychom měli ale Roberta vystihnout jedním slovem, pak bychom řekli, že je to supermáma. Není totiž snad nic, co by neuměl, nebo čemu by nerozuměl. Zároveň ale dokáže nesmírně konkrétně a velkoryse pomoci, pochopit a mít rád. Jan Diblík

6


Robert Samson s Tobiášem Diblíkem.

Setkali jsme se spolu v červnu loňského roku na svatbě v rodině mých přátel v Praze. Robert Samson zaujme na první pohled. Vypadá jako učitel tajemných bojových umění z amerického filmu. Možná, že kdyby se někdo jeho život pokusil zfilmovat, mohl by z toho být také docela napínavý příběh.

R

oberte, odkud jste? „Narodil jsem se a vyrostl na Filipínách. Tatínek je Filipínec se španělskými kořeny a pracoval jako ředitel banky. Maminka je Číňanka a byla ředitelkou Červeného kříže na Filipínách. Pocházím tedy z velmi dobře situované rodiny a dlouhou dobu jsem měl také velmi jasný životní cíl: být ve třiceti letech milionářem. Vystudoval jsem mediální obor a hned po jeho ukončení jsem nastoupil do banky, která byla konkurencí banky mého otce. Velmi dobře a za velmi slušné peníze jsem tam vedl propagaci a kampaň proti ostatním bankám a tudíž i té otcově.“ Vypadá to, že jste byl velmi brzy blízko svého cíle… „To ano. Dokonce jsem měl děv-

če z podobné rodiny a plánovali jsme svatbu. Měla být v katedrále v Manile, což je poměrně prestižní místo, takže svatby se tam sjednávají tři čtvrtě roku dopředu. Jenže já jsem najednou s vidinou tak brzy splněného životního snu začal být nespokojený. Říkal jsem si: ´Pravděpodobně budu ve třiceti letech dobře oženěný milionář. Ale co dál?´“ To je tedy opravdu „krizová situace“. Jak jste ji řešil? „Kdosi mě tehdy donutil jít na nějaké setkání Hnutí fokoláre. Tam mě napadla představa, že by se smysl mého života nemusel nutně odvíjet od materiálních hodnot. Já Hnutí znal od malička, protože rodiče v něm aktivně žili, ale vůbec nic mi to neříkalo. Setkáním, která pořádalo, jsem se mistrně vyhýbal. Tehdy jsem ale uvíznul drápkem a po čase se pochybnost změnila v jistotu, že bych se měl vydat na tuto duchovní cestu.“ Nekolidovalo to trochu s tou snoubenkou a zamluvenou katedrálou? „Samozřejmě. Snoubenka i její rodiče byli věřící, a tak byli schopni do určité míry pochopit, co se ve mně událo. Nebylo to lehké ani pro jednoho z nás, ale ten, kdo byl opravdu proti, byl kardinál Sin. Když jsem přišel odřeknout zamlu-

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Vzhledem k tomu, že nejste ženatý, našel vás kardinál Sin šťastného. Nebo na to zapomněl? „Kdepak. Já žil tehdy ve formační škole v městečku Loppiano. Když nám byla ohlášena návštěva skupiny biskupů, ve které měl být i kardinál Sin, nacvičili jsme pro ně s dalšími kluky z Filipín náš národní tanec. Všichni jsme si tehdy nechali narůst dlouhé vlasy a byli jsme si dost podobní, takže mě pan kardinál vůbec nepoznal. Přesto si mě nechal zavolat, protože ho zaujala radost, se kterou jsem tancoval. Teprve když mě uviděl zblízka, poznal mě a uznal, že jsem jeho podmínku splnil a k ´deportaci´ na Filipíny nedošlo.“ Po skončení formační školy jste zůstal nejprve nějakou dobu v Itálii. Kam vedly vaše cesty potom? „Po pár letech mi bylo nabídnuto, abych si vybral nové místo, kde bych byl Hnutí užitečný. Na výběr bylo mezi Filipínami, Vietnamem a Pákistánem, přičemž poslední místo bylo opatrně označeno za problematické… Tak jsem se rozhodl jít tam. Protože jsem za dobu pobytu v Itálii získal italské občanství, dostal jsem práci na pákistánském italském zastupitelství, kde docházelo díky mému vzhledu k mnoha vtipným situacím. V Pákistánu je situace katolíků hodně komplikovaná, ale přesto se i tady Hnutí fokoláre snažilo organizovat setkání a žít tak jako jinde ve světě, včetně práce s dětmi. Já měl na starosti malé kluky. Chtěl jsem, abychom si dobře rozuměli a bylo mi jasné, že si musím hledat cestu já k nim a ne oni ke mně. Snažil jsem se od nich naučit jejich jazyk – urdštinu. Kluci byli dobrými učiteli a kromě toho, že jsem se naučil urdsky, oni se naučili trpělivosti a tomu, že i když nic nemají, můžou mi darovat svoji řeč.“ Jak dlouho jste žil v Pákistánu? „Když mě tam posílali, říkali, že je to

tak těžký život, že málokdo tam vydrží déle než čtyři roky. Já tam s radostí strávil osm.“

se střetli ramenem s jedním z mladíků. Protože jsem mohutný a on byl drobnější, smýklo to s ním stranou, což byla záminka, aby mě výhrůžně obstoupili. ´Ty se nebojíš, Číňane?´ Ńebojím, já jsem připravený umřít,´ prozradil jsem jim svůj plán. Á vy? Jste taky připraveni?´ Zřejmě viděli mnoho filmů s bojovníky kung-fu, protože si mezi sebou začali šuškat, jestli náhodou něco takového neovládám, a nechali mě jít.“

Ale teď žijete na hodně odlišném místě. „Ano i ne. Žiju už šest let v Irsku. Tam je materiální situace nesrovnatelná s Pákistánem, ale když je někde duchovní bída, tak je stejná tam i tam. Já pracuji s problémovou mládeží. Když člověk poslouchá jejich životní příběhy, slyší jen o lidské bídě.“

To byl dost odvážný kousek. „Jenže on to ještě není konec příběhu. Sice mě nechali jít, ale z povzdálí mě následovali ke klubovně. Vešel jsem dovnitř, oni zůstali stát na chodníku a rokovali. Ukázal jsem svůj ´úlovek´ oknem kolegovi, který rezolutně prohlásil, že tihle sem tedy nevkročí, protože jsou mezi nimi místní vykradači aut a vybíječi výloh. Jenže to už kluci brali za kliku a já je usadil k čaji. Po nějaké době, ani nevím jak, si začali vyprávět své osudy. Jeden byl smutnější než druhý. První kluk měl doma odmalička každý měsíc jiného otce, druhého matka byla prostitutka, třetí pobýval v ústavech a u prarodičů, protože rodiče byli permanentně zavření…“

Opustil jste práci s médii a stal jste se sociálním pracovníkem. Jde asi o dost dobrodružnou práci… „Mezi problémovou mládeží v Irsku je i hodně přistěhovalců. Hned můj první den byl zajímavý. Jeden z našich klubů byl blízko přístavu, a tak jsem se vydal obhlédnout terén. Jít u nás do přístavu je jako jít v New Yorku do Bronxu. Během pár minut si mě všimlo šest kluků, tak mezi šestnácti a osmnácti lety. Zatarasili řadou skoro celý chodník a zvolna se blížili směrem ke mně. Bylo jasné, že je to hra nervů: kdo uhne dřív. Prolétlo mi hlavou několik profesionálních pouček, ale pak jsem se zastavil u jedné, kterou mě naučil život v Hnutí. Být připraven zemřít za druhého tak, jako Ježíš zemřel za nás. S touto odvahou jsem pokračoval v chůzi. Nakonec jsme Foto: archiv R. Samsona

vený termín svatby, dlouho se mnou mluvil a snažil se rozebírat mé rozhodnutí ze všech úhlů pohledu. Když viděl, že jsem pevně rozhodnutý odjet na formační školu do Itálie, řekl: ´Já za nějakou dobu do Itálie pojedu. Najdu si tě, a jestli tě neuvidím šťastného, přivezu tě zpět a ožením.´“

R. Samson ve svých 22 letech v Loppianě.

Co se dá s takovými výrostky pořídit? „Já jsem zkusil jednu věc. Poprosil jsem je o pomoc v klubu. Oni se mi vysmáli. Mysleli, že chci, aby pracovali s mladšími dětmi, a sdělili mi, že oni nehlídají děti ani svým sestrám, natož aby se starali o cizí. Vyvedl jsem je z omylu. Nechtěl jsem, aby pracovali s ostatními. Chtěl jsem, aby pomáhali mně. Já jsem vyrostl v jiném prostředí, a tak nevím, co tady mladí potřebují a co je trápí. Řekl jsem, že to bude částečně placená práce a dal jsem jednomu z nich jako zálohu skoro celý zbytek své výplaty. Řekl jsem, že to je na jídlo, pití a jiné věci kromě cigaret a alkoholu. Ať si koupí, co potřebují, ale přinesou od všeho účtenky. To byl zásadní zásah. Jeden z nich se téměř rozplakal a řekl, že doteď mu nikdo neprojevil kousek důvěry a že tohle ho opravdu dostalo. Abych to zkrátil: Všech šest kluků se mnou v klubu spolupracuje dodnes. Všichni se něčemu vyučili nebo něco vystudovali a legálně se živí.“ Za rozhovor děkuje Helena Filcíková


7

RODINA

8


Komunikace v rodině Skutečný rozhovor nepotřebuje množství slov, ale vnitřní ztišení a prostor pro naslouchání druhému. O lásce a umění rozhovoru, o vzácnosti času věnovaného dětem vyprávějí Alberto a Anna Friso, zodpovědní za Nové rodiny Hnutí fokoláre. Foto: M. a K. Broschovi

Č

asto dnes slýcháme, že rodina je v krizi, což je bohužel smutná pravda. V krizi ale není samotná podstata rodiny; v nejrůznějších průzkumech veřejného mínění stále většina oslovených lidí, dokonce i mladých, říká, že mít dobrou rodinu je v jejich životě to největší přání. To, co je v krizi, jsou rodinné vztahy. Především vztah mezi manželi, ale i vztah rodičů a dětí. Všichni dnes máme stále naspěch. K tomuto zničujícímu tempu můžeme připočíst vliv rozhlasu, televize, internetu a dalších nových médií, které sice samy o sobě mohou přispívat k vytváření společenství, ale pokud nejsou správně používány, naopak vzájemnou komunikaci ničí a nechtěně přispívají k vnitřní roztříštěnosti rodiny, v níž je nade vše potřebná láska a vzájemné sdílení. Mezi manželi panuje po vzájemném sdílení obvykle velká touha. Například my dva, když jsme byli snoubenci, jsme spolu hovořili donekonečna. Byli jsme tak dychtiví poznat jeden druhého, že času na to nikdy nebylo dost. Ale záhy jsme si uvědomili, že naše rozhovory by se lehce mohly stát jen mořem prázdných slov. Na to, abychom spolu opravdu komunikovali, nestačí jen mluvit. Někdy, máme-li sklon mluvit příliš, může to být druhému na obtíž. Díky Bohu jsme na jednom setkání během prvních měsíců našeho manželství poznali Boha Lásku. Od té doby se naše společné chvíle začaly měnit. Předtím jakoby to všechno bylo nějak roztříštěné, beztvaré. Postupně jsme začali rozeznávat, že láska je jakousi zlatou nití, která může všechno, co jsme

udělali nebo děláme, pospojovat a dávat tomu smysl. Objevili jsme, že tato zlatá nit je to nejcennější, co si můžeme navzájem darovat. A brzy jsme s překvapením zjistili, že na to, abychom spolu skutečně hovořili, stačí méně slov! Jednou večer jsem si uvědomila, že chci s manželem sdílet něco hlubšího, něco, co jsem opravdu v hloubi duše prožila, i když pro mě nebylo snadné se otevřít tak, aby to, co povím, bylo skutečně pravdivé. Řekla jsem mu: „Dneska jsem nechtěla vzít telefon, když jsem zjistila, že je to tvoje maminka a že mi asi jako obvykle nic důležitého nechce. Ale potom jsem si uvědomila, že je v ní Ježíš a telefon jsem zvedla. Zača-

la jsem s ní mluvit a snažila jsem se nebýt netrpělivá a s láskou ji vyslechnout. Myslím, že jsme obě dvě měly nakonec radost.“ Bylo to poprvé, kdy jsem s manželem opravdu komunikovala, protože jsem mu dala něco ze sebe, ze své duše. TICHO Jedním z mnoha způsobů komunikace mezi manželi je ticho. U zamilovaných to není nic neobvyklého, jestliže zmlknou při pohledu na západ slunce, na praskající oheň v krbu nebo na spící dítě v postýlce. Jde o zkušenost ticha, v němž hovoří naše emoce, silné pocity, které společně prožíváme. Díky tomu, že máme (nebo se domníváme, že má-

me) hodně práce, se časem začnou takové chvíle vytrácet. Měli bychom být na to pozorní, a jestliže si to uvědomíme, začít je znovu vyhledávat. Nemusíme v životě komplikovaně hledat nějaké rafinované zážitky, můžeme být jako děti, radující se ze všech maličkostí, které Bůh dává každý den. Jde jen o to, umět se o radost podělit s těmi, kteří žijí vedle nás. Dalším způsobem komunikace jsou gesta – láskyplné objetí, něžný pohled, pohlazení na znamení souhlasu, povzbuzení, úsměv, práce, kterou děláme z lásky. Gesta, která mají často větší cenu než spousta slov. ROZHOVOR Je třeba říci, že dokázat s druhým vést opravdový rozhovor je největší umění komunikace. Rozhovor rovněž vyžaduje ticho, vnitřní ticho. Chiara Lubichová nám radila, abychom se s druhým „sjednocovali“ tím, že nejprve vyprázdníme vlastní nitro od sebe sama, svých myšlenek a pocitů, abychom byli láskou, která druhému vytváří prostor, do něhož ho můžeme s úctou přijmout a ocenit, co nám chce říct. Ticho, které hovoří naším postojem a vyjadřuje všechnu naši lásku. Dokonce i výraz naší tváře je důležitý, záleží na tom, zda se v něm odráží náš vnitřní pokoj, plný důvěry a zájmu o druhého. Je-li tomu tak, nasloucháme druhému beze spěchu, aniž bychom ho přerušovali. Když mi Alberto něco vypráví, vím, že musím být zcela otevřená pro to nové, co mi v té chvíli sděluje. Není to lehké, protože se známe už mnoho let, a tak mě už dopředu instinktivně napadá, co mi chce říct. Anebo zatímco mluví, pře-

RODINA mýšlím, jakou mu dám odpověď. To vše je ale třeba si odvykat. „Sjednocovat se“ znamená být prázdná ode všeho a být nadále pozorná, abych mohla pochopit a přijmout to, co mi chce sdělit. Druhý tak vnímá intenzitu mého soustředění, s níž mu naslouchám, a cítí se ještě více povinován mluvit pouze z lásky. Navzdory snaze naslouchat a hovořit z lásky, nevnímá druhý vždycky to, co mu chceme říct. Někdy jako by slyšel něco zcela odlišného od toho, co jsme chtěli vyjádřit. To je proto, že se od sebe můžeme značně lišit, vzděláním, charakterem, citlivostí, ale hlavně proto, že jsme muž a žena. Jedni manželé nám jednou řekli: „Když mluvíme o penězích, o dětech nebo o našich rodinách, vždy to skončí tím, že se pohádáme. Někdy bychom si raději přáli se těmto žhavým tématům vyhnout, abychom předešli konfliktům.“ Ale právě to jsou důležité otázky, a pokud je manželé nebudou spolu řešit, dřív nebo později se objeví vážné problémy. Řešením je vždy láskyplný rozhovor. Jen láska dokáže druhého ocenit a zároveň umožní oběma pochopit, že všichni máme své limity, které musíme navzájem přijmout. Ne vždy musíme ne-

bo můžeme stejně smýšlet, ale vždy se musíme snažit naslouchat a pochopit důvody toho druhého a naučit se z lásky ztratit svůj názor. Zjistili jsme, že když každý z nás dvou má odvahu „ztratit“ svůj pohled na věc, jsou rozhodnutí, která později učiníme, opravdu společná, i když jsme začali ze dvou protilehlých pólů. Často se stává, že ze dvou různých myšlenek, ztracených kvůli druhému, vznikne třetí myšlenka, která není ani moje, ani toho druhého, a je to řešení, které se líbí oběma. My věříme, že tato třetí myšlenka je myšlenkou Ježíše uprostřed nás. Nedávno nám mladý manželský pár vyprávěl, jak dostali darem obrazy. „Mně,“ řekla ona, „se líbí obrazy pověšené ve stejné výšce a blízko sebe. Mému manželovi se naopak líbí, když je jeden obraz výš a druhý níž.“ Ona se zpočátku snažila manžela přesvědčit, že její názor je lepší. Potom si vzpomněla na ono „sjednotit se“. A z lásky ustoupila od svého názoru. On učinil totéž. Potom začali spolu hledat pro obrazy místo, ale jeden druhému přitom naslouchali, ztráceli vlastní a přijímali myšlenky druhého, až našli to nejlepší řešení. Pokud se jedná pouze o obrazy, může to mít jen

relativní význam. Když se ale ocitneme před situací, že našeho syna nebo dceru chtějí vyhodit ze školy, nebo že naše dcera chce odejít a žít s přítelem, nebo se musíme rozhodnout, co uděláme s našimi rodiči, kteří jsou staří a potřebují nepřetržitou péči, jde o vážné věci. Někdy se v rodině vyskytnou problémy, které nás přesahují. Ale řešení je vždy stejné – naslouchat si, přijímat se, věřit v lásku toho druhého a nepřestat spolu hovořit. DĚTI Zatím jsme hovořili o manželské dvojici. Avšak v rodině jsou i děti. Když přijde první dítě, rozhovor v rodině se obohatí o nového partnera. Ještě sice neumí mluvit, ale už má nástroje komunikace. Například pláč. V tomto směru existuje mnoho teorií – nechat ho plakat, protože ho tak nerozmazlujeme, anebo jít mu okamžitě na pomoc, protože tak nebude růst s pocitem opuštěnosti. Náš názor je, že každý rodič je vybavený otcovským a mateřským instinktem, který je už sám o sobě dobrým vodítkem, a společně se jim podaří pro dítě najít správný postup. Prarodiče, tety, strýčkové a sestřenice mohou poradit, ale ze všeho

nejlepší je nechat to na otci a matce. Když se k instinktu přidá vědomí, že naše děti jsou v prvé řadě děti Boží, můžeme jako rodiče získat jednu přidanou hodnotu – vědomí, že milovat naše děti znamená pomoci jim uskutečnit plán, který s nimi má Bůh. Abychom to splnili, je zapotřebí s dětmi už odmalička hovořit. I když nemusí jít o nějaké dlouhé hovory, musíme se s dětmi, když jsou malé a potom když dospívají, naučit „ztrácet“ čas. Musíme jim naslouchat, být s nimi, povzbuzovat je, najít si čas na napomenutí vyslovené s láskou, nabídnout jim to cenné pro jejich růst, co je naší rodičovskou povinností jim poskytnout. Nesmíme všechno přenést jen na školu, křesťanské společenství nebo zájmovou skupinu. Je část, kterou musíme a můžeme udělat jen my. Od rodičů se dítě učí projevovat city, učí se vztahu k druhým, jsou to rodiče, kdo rozvíjejí osobnost dítěte a posilují jeho vůli. S vědomím, že to, co je bude formovat, nebudou tolik slova, ale příklad života a jednota mezi rodiči. Anna a Alberto Friso (redakčně kráceno)


9

RODINA

Jak se bránit chřipce Foto: archiv

Epidemie chřipky jsou doloženy již od 5. století př. Kr., jak o tom svědčí písemné záznamy ze starověkého Řecka. I když se dosud zdá nemožné zbavit lidstvo chřipkových epidemií, můžeme chřipce alespoň určitým způsobem předcházet.

Chiara Lubichová v Douale s některými průkopníky Hnutí fokoláre v Africe, červen 1965.

C

o je chřipka? Chřipka začíná jinak než běžné virózy, vzniká náhle, typické jsou pro ni vysoké teploty, zimnice, bolesti hlavy, svalů a kloubů, schvácenost a veliká únava, suchý kašel. Jde o respirační onemocnění vyvolané viry, které útočí na dýchací cesty (nos, krk a plíce). Zpravidla ale nezačíná rýmou jako nejčastější virózy, které postihují dýchací cesty a souvisejí s nachlazením. Ty jsou sice nepříjemné, ale na rozdíl od chřipky neohrožují v naprosté většině případů život. Proč se každoročně objevuje nějaký nový typ chřipky? Rozlišujeme tři hlavní typy virů. Typ A, který infikuje i savce a ptáky, nejčastěji způsobuje epidemie a pandemie. Může výrazně mutovat a svou změnou zcela znehodnotit lidskou imunizaci předchozími infekcemi. Lidé jsou obvykle víc odolní proti typu B (infikuje jen lidi) a C (infikuje lidi a prasata), protože tyto typy nemají takovou schopnost mutací a rekombinací. Pokud s nimi přijde člověk s nenarušeným imunitním systémem do

10


styku, může se – jde-li o nepozměněné viry typu B či C – nakazit jen jednou za život. Obecně jsou však chřipkové viry nevyzpytatelné tím, že mění svoji strukturu a každoročně vznikají nové kmeny. Lidé se snadno nakazí, protože na tyto rychlé změny si člověk nestačí vytvořit předchozími infekcemi protilátky. Ve 20. století bylo zaznamenáno několik epidemií chřipky. Nejznámější byla pandemie „španělské chřipky“ v roce 1918–1919. Podlehlo jí více lidí, než padlo v první světové válce. Další epidemie byly v roce 1957 – „asijská chřipka“ a v roce 1968 „hongkongská chřipka“. Protože už od roku 1969 nebyly na světě zaznamenány velké epidemie s vysokou mírou úmrtnosti, zvyšuje se díky této pauze pravděpodobnost nového, cyklického pandemického ataku. Proto přicházela varování před „ptačí“ a v loňském roce „prasečí“ chřipkou, která se naštěstí nenaplnila. Jak se chřipka přenáší? Vzduchem, kapičkami slin při kašli, kýchnutím nebo pouhým mluvením. Inkubační doba chřipky se pohybuje v řádu hodin až dní. Chřipka se vyskytuje hlavně v zimě,

a protože severní a jižní polokoule mají zimu v různém čase v roce, existují na Zemi každý rok dvě chřipková období. Není zcela jasné, proč intenzita výskytu chřipky je sezónní a ne rovnoměrná během roku. Jedno možné vysvětlení je, že lidé jsou v zimě méně venku, jsou častěji v blízkém kontaktu, a to je příčinou nákazy. Další možné vysvětlení je, že chlad oslabuje imunitní systém. Je možné chřipce předcházet? Obranyschopnost organismu závisí na mnoha okolnostech. Kromě správné výživy a dostatku pohybu na čerstvém vzduchu souvisí také s množstvím stresu a tím, jak se zvládá. Mnohem užitečnější než doplňky stravy (vitamíny či laktobacily) v tabletách je přijímat tyto látky v přirozené stravě, nejlépe v zelenině a kysaných mléčných výrobcích. Je možné snížit riziko nákazy tím, že se vyhneme přímému kontaktu s nemocným (nebo pravděpodobně nemocným) a také uzavřeným, přeplněným a nevětraným prostorám (metro je rizikovější než povrchová doprava). Prevence vyžaduje dodržování základních hygienických návyků (mýt si ruce vodou a mýdlem při příchodu domů, před jídlem a před tím, než si sáhneme na ústa a oči), nevypůjčovat si například mobilní telefony, sklenice, příbory, hračky apod. Velkým zlozvykem je při kašli a kýchání si zakrývat ústa rukou, nikoliv kapesníkem. Použité kapesníky by měly končit mezi odpadky, nikoliv v kapse. Prospívá přiměřený pobyt venku, vyhýbání se kouření, a to i pasivnímu, alkoholu a prochlazení. Časté a prudké změny teplot (opakované vycházení z přetopené místnosti do mrazivého prostředí venku) oslabuje obranyschopnost organismu. Komu je určeno očkování? Možnost nákazy chřipky a míru rizika jejího průběhu by měly zvážit osoby starší 65 let, dále osoby chronicky nemocné chorobami srdce a cév, plic a dýchacích cest, astmatem, léčenou cukrovkou a osoby dlouhodobě umístěné v ústavní péči. Nikdy si však nemůžeme být stoprocentně jistí, že se v rámci tohoto „věčného boje“ člověka s přírodou povede správně „namíchat“ protichřipkovou vakcínu, i když se to v posledních letech celkem daří. Světová zdravotnická organizace (WHO) podporuje každý rok

RODINA

Pornografie

Komu se naopak očkování nedoporučuje? Zcela jistě se nedoporučuje dětem do tří let. Ani na očkování starších dětí není dosud ve světě jednotný názor. Očkovat by se neměly osoby alergické na vaječný bílek a další složky vakcíny. V poslední době jsme svědky rozdílných přístupů k očkování jako takovému. Jednotní nejsou ani samotní zdravotníci. Pro každého člověka je tak dobré zvážit vlastní únosnost rizika onemocnění. Vakcína pak chrání jen proti určitým virům, a právě zde každoročně hraje svoji roli i správná předpověď. Z toho navíc vyplývá, že očkování neznamená trvalou imunitu.

„Někteří mí vrstevníci považují prohlížení pornografie mezi mladými a dospívajícími za něco normálního. Když něco takového ale vidím, je mi z toho docela nanic. Myslím si, že na rozdíl od pornografie musí být láska o něčem úplně jiném a mnohem krásnější.“ D. M.

Jak se léčí? Základem terapie chřipky je především úleva nemocnému od nepříjemných pocitů a povzbuzení vlastního imunitního systému, aby si s infekcí poradil. Horečka je do určité míry zdravá, zvyšuje schopnost organismu bojovat s patogeny. Tradičními léky proti horečce jsou paracetamol (Paralen), ibuprofen (Modafen), dostatek vitamínu C, selen, zinek. Při horečnatých onemocněních je třeba se vyvarovat námahy, chladu, průvanu a nedostatku tekutin – zejména při vyšších horečkách u dětí a starších pacientů hrozí dehydratace. Tradičně lze využít i čaj z lípy, bezu, máty, nebo černý čaj s medem a citrónem. Doplnit stravu lze i o šípky, rajčata, citróny a pomeranče (i s bílou částí kůry), grepy (zejména červené). U malých dětí a starších lidí však chřipka představuje velké riziko komplikací, které mohou mít vážné následky. Především u kojenců a batolat se mohou v souvislosti s náhlým vzestupem horečky objevit febrilní křeče. V tom případě je třeba neprodleně vyhledat pediatra. Proto je u dětí důležité snížit tělesnou teplotu podáváním antipyretik (Paralen nebo Brufen), dostatkem tekutin, eventuelně pomocí zábalů.

V

elmi s tebou souhlasím. Láska je o něčem úplně jiném. Nepovažuji pornografii za něco normálního. Domnívám se, že ani u nás v Česku není pornografie považována mezi mladými za něco normálního. Podle slovníku cizích slov je pornografie něco, co představuje „necudné, oplzlé, jednostranné užití motivů sexu a pohlaví“. S láskou to tedy nemá nic společného. Jaká jsou další negativa pornografie? Pokud se na fotky, časopis, film podíváš, stává se, že ti pak začnou tyto obrazy kolovat v hlavě. Může se stát, že to pak zabíhá i do dalších myšlenek, představ. Proto ti doporučuji, aby ses na něco takového ani nedíval. Sám píšeš, že z toho nemáš žádný dobrý pocit. Lásku – opravdový cit k druhému člověku – si jistě takto nepředstavuješ. Cit znamená, že se jeden o druhého zajímá, chce poznat jeho názory, přání, chce s druhým vytvářet upřímný vztah. Chce být ke druhému citlivý, chápat ho, být nesobecký a ochotný pro něj i hodně udělat. Láska je oboustranná – dává i přijímá.

Současná mediální společnost nám vedle mnoha pozitivních aspektů přináší i zmatek a podvod. Svět citů je často prezentován jako divadlo, které má přitáhnout co nejvíc diváků, ale nakonec je zklame. Často se stává, že televize, internet nebo film vzbudí tolik emocí, že se člověk nechá vtáhnout do děje a začne se s ním a jeho osobami ztotožňovat. Člověka mohou emoce k něčemu tak přitahovat, že se může stát – pokud není dostatečně kritický a nemá pevné zásady – na něčem závislý. Pokud je cílem emocí jen vyvolat nějaké vzrušení, které není výrazem celé osobnosti, jejích citů, hodnot atd., zanechávají tyto emoce po sobě jen prázdno a zklamání právě kvůli tomu, že nejsou v souladu s celým člověkem. Takže nahá těla, která vidíme v pornografii, se nemilují, ale „provozují sex“, protože oddělují tělo od celého člověka. Každý člověk má v sobě už od narození některé základní pravdy, mezi nimi i to, že tělo je projevem celé osobnosti (což se v pornografii neděje) a že pravda přináší radost a faleš smutek. Proto je velký rozdíl mezi dvěma lidmi, kteří „provozují sex“, a těmi, kteří se milují. V prvním případě to, co dělají, je nenormální (protože je to falešné), v druhém případě je to intimní projev, který je pravdivý. Přeji ti, abys hledal ve svém životě lásku a aby ses nebál svůj postoj vyjadřovat i mezi svými vrstevníky. Ezio Aceti Ilona Špaňhelová Foto: Giuseppe Distefano

výrobu dvou vakcín – jedné pro severní a druhé pro jižní polokouli.

Jak se léčit nemá? Proti chřipce nijak nepomáhají antibiotika, protože ta léčí bakteriální infekce. Antibiotikum je vhodné v případě bakteriálních komplikací, které mohou během nemoci nastat. Každopádně se má chřipka léčit, nikoliv přecházet. Miroslava Zimová


11

CITADELA

12


Nesjednocujeme státy, nýbrž lidi Tato slova Jeana Monneta, jednoho ze zakladatelů Evropského společenství, se stala spolu s nadpisem „Média mají ´v popisu práce´ spojovat lidi“ podtitulkem pozvánky na 17. konferenci Člověk a média, věnované vztahu médií a Evropské unie, kterou v říjnu minulého roku pořádalo Hnutí fokoláre a Konrad Adenauer-Stiftung ve spolupráci s Nadačním fondem Josefa Luxe, o.s. Pontes a mezinárodním projektem NetOne v Centru Mariapoli v Praze - Vinoři. důležitost zpětné vazby, kterou již některá organizační ustanovení umožňují (mimo jiné Eurobarometr). Jak také řekl, „každý občan se může tázat a dostane odpověď, což někdy funguje lépe než mezi úředníky“. „Míra otevřenosti v EU,“ jak vyslovil, „je velmi vysoká.“ Druhý z přednášejících, Ondřej Houska, přítomným zprostředkoval pohled z druhé strany. Byla to místy kritická slova do vlastních řad, když se zmiňoval o tom, že čeští novináři neznají reálie Evropské unie, nepřebírají zprávy, které jim připadají nezajímavé, a opomíjejí informovat i o závažných událostech. Vyjádřil názor,

že Evropská unie je v Česku v podstatě brána jako součást zahraniční, nikoliv vnitřní politiky. Pokud se hovoří o některých událostech, jde často – zhodnotil kriticky – o dvě extrémní polohy: buď o „adoraci EU“ nebo o zkratkovité „Brusel je zlo“. Není-li slyšet diskuse ani mezi politiky (s výjimkou Václava Klause), tak média nad unijními tématy rovněž diskusi neotvírají. Česká média podle něj nepomáhají formulovat „český zájem v EU“, i když se na unijní půdě „odehrává bitva o každé euro“. Česká média, řekl, ještě tak možná „nálepkují, kdo je euroskeptik“ a podobně. Jako příklad

nezájmu médií o unijní témata uvedl, že z důležitého jednání evropských ministrů financí, které se týkalo krize, nebyl žádný mediální výstup nejen v Česku, ale ani v některých dalších státech. Z jeho slov, která na konferenci zazněla, zmiňme ještě jeho nesouhlas s názorem, že u nás je příliš malý mediální trh, aby se na něm uplatnil seriózní deník. Jako příklad uvedl mnohem menší Irsko, kde podle něj kvalitní média nechybí. Poslední z přenášejících, Radko Kubičko, zaujal ve srovnání s oběma předchůdci k tématu odlišný přístup. Jeho slova do jisté míry reflektovala obecné názory na smysl existence Evropské unie a s tím související politické a občanské postoje. Z jeho slov by bylo možno vyvodit alarmující závěr: pokud u nás není zájem o evropské politické reálie a lidé je neznají a ani seriózní média jim nevěnují dostatečnou pozornost, je třeba apelovat na obě strany. Zodpovědný občanský přístup vyžaduje aktivně vyhledávat informace a od úlohy jejich zprostředkování by se média neměla odvracet ani tehdy, nezvyšuje-li to sledovanost. Anna Černá Foto: Štěpán Filcík

J

ak se již stalo pravidlem, program konference tvořily tři přednášky, v jejichž závěru byl ponechán prostor pro diskusi auditoria s přednášejícími. Pozvání k přednášce přijali Jan Michal, vedoucí zastoupení Evropské komise v České republice, Ondřej Houska, redaktor zahraniční redakce Radiožurnálu a bývalý zpravodaj Českého rozhlasu v Bruselu u institucí Evropské unie, a Radko Kubičko, vedoucí Redakce analytické publicistiky a zpráv Českého rozhlasu 6. První z nich, Jan Michal, považoval za užitečné připomenout nejprve smysl a poslání Evropské unie – zajistit mír, bezpečnost, prosperitu a stabilitu, přiměřený ekonomický a sociální rozvoj a podporu společných evropských hodnot. Ve své rekapitulaci zmínil i období po roce 1993, kdy unie převážně řešila vlastní institucionální problémy vyvolané rozšiřováním a otázky spojené se změnami základních smluv, které dnes, po schválení Lisabonské smlouvy, považuje již za překonané. O to důležitější je nyní otázka informovanosti občanů, za niž, jak řekl, zodpovídají jednotlivé členské státy. Jedině na základě dobré informovanosti se dá získat podpora lidí. V této souvislosti vyslovil důležitý postřeh: pokud informace nejsou pravdivé, stávají se pouhou ideologií. Jan Michal rovněž připomněl úlohu regionálních médií. Zmínil, že právě jimi se někdy obsah informací posune. „Je třeba překonávat komunikační vzdálenost, aby Evropská unie navenek komunikovala jedním hlasem.“ Dále hovořil o vnitřní komunikaci s občany, která musí probíhat obousměrně; zde vidí

17. koncerence Člověk a média.

1. Srov. Ch. Lubich, Una via nuova. La spiritualità dellúnità, Città Nuova, Řím 2002, s. 31–34.

I V.

ním, takže není schopen ničeho, dokonce ani slov, a kdo v této situaci obětuje Bohu, byť jen v jediném okamžiku, celý svůj život. Tuto formu modlitby můžeme považovat za asi nejhlubší, protože vsazuje duši do místa, kde je kontakt s Bohem bezprostřední a přímý. Avšak i práce se může stát modlitbou oběti. Mám na mysli zvláště ty, kteří jsou během dne tak zatíženi fyzickou námahou, že je pro ně téměř nemožné najít dostatek sil, aby se mohli modlit. I oni však, pokud ráno obětují prostou myšlenkou Bohu svůj den, pocítí, že žijí v neustálém vztahu s ním, a večer, když se třeba jen na chvilku v tichu soustředí, naleznou jednotu s Bohem. V podstatě asi platí, že právě na to je dnes lidstvo zvláště citlivé – je citlivé na fakt, že celý vesmír a veškeré dění v něm se může proměnit v jeden veliký proud modlitby, která se neustále pozvedá k Bohu. Na druhou stranu je pravda i to, že ten, kdo zasvětí svůj život Pánu, získává možnost věnovat část svého času výslovnému rozhovoru s Bohem praktikováním určitých modliteb. I pro tyto lidi však neustále zůstává v absolutní platnosti toto zásadní Ježíšovo varování: „Ne každý, kdo mi říká ´Pane, Pane!´, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce.“ (Mt 7,21) Je tak zdůrazněno, že to, na čem záleží, je autentický vztah k Bohu, nikoli množení pouze vnějškových projevů. Mezi různými klasickými formami modlitby zaujímá význačné postavení liturgická modlitba, protože v ní se modlí církev. Liturgická modlitba má totiž jednu podstatnou vlastnost: je to modlitba celého společenství, v němž každý vstupuje do vztahu k Bohu spolu s ostatními. Dochází k tomu nikoli prostě proto, že liturgie se účastní lidé, kteří se k ní sešli, nýbrž spíše proto, že při liturgii se obnovuje tajemné setkání lidstva, které vyjadřuje církev, s Bohem. Toto setkání je zpečetěno samotnou Boží přítomností, která vrcholí v Eucharistii, sjednocující nás mezi sebou a způsobující, že „vstupujeme do Boha“. (Pokračování) Pasquale Foresi

I.

BŮH NÁS NESMÍRNĚ MILUJE a počátku této nové spirituality, kterou Duch Svatý skrze Chiaru Lubichovou a jí založené Hnutí fokoláre daroval naší době, je zářivý objev. Je to objev Boha, který proto, že je Láskou, miluje každého nekonečnou a osobní láskou. Chiara to neúnavně opakovala svým prvním družkám i všem těm, kteří s ní přišli do kontaktu: „Bůh tě nesmírně miluje. Bůh nás nesmírně miluje.“1 Vzpomínám si, že i na mne učinila tato zvěst hluboký dojem – pochopil jsem, že má zásadní význam a řekl bych, že byla pro mne čímsi absolutně novým. Po mnoha letech se nicméně musím zeptat: Nakolik jsem si to opravdu uvědomoval? Nakolik jsem opravdu plně pochopil dopad této skutečnosti? Naše chápání Boha a jeho působení je totiž často spjato s naším omezeným viděním. Míra našeho porozumění, formulovaného prostřednictvím jen dílčích myšlenkových kategorií, je limitována našimi možnostmi. Tak se může stát, že když se občas cítíme nedokonalí, a proto tak málo hodní Boží lásky, přenášíme tento svůj pocit na Boha, až začneme věřit, že nás nemůže milovat, anebo že nás může milovat jen částečně. Ve skutečnosti tomu tak není. Bůh nás miluje neustále a nekonečně, jeho láska je nám nablízku a je pro nás oporou v každém okamžiku naší cesty. Obrazně můžeme vyjádřit charakter této Boží lásky přirovnáním, které se často objevuje v Písmu i u řady duchovních autorů – Bůh nás miluje tak, jako snoubenec miluje svoji snoubenku. Podobně jako ten, kdo je bezhlavě zamilovaný, nehledí ve své lásce na hodnotu milované osoby a miluje ji tolik, že na ní vidí všechno jen krásné, pozitivní a pro všechno má pochopení, dokonce pro její nedokonalosti. Vidí je, ale zároveň je láskou překonává a proměňuje.

N

Bůh Láska a modlitba

Škola Abba

TEOLOGIE JEDNOTY


13

TEOLOGIE PRO INSPIRACI JEDNOTY

Ve skutečnosti se většinou výrazem modlitba označují spíše různé způsoby modlitby, od prosebné po vnitřní modlitbu, od liturgické modlitby po svátostnou. Všechny tyto způsoby nám nepochybně pomáhají, abychom vstoupili do vztahu s Bohem nebo abychom vyjádřili vnitřní duchovní skutečnost, nicméně nejsou totožné s podstatou modlitby. Mezi skutečnou modlitbou a různými způsoby modlitby je totiž podstatný rozdíl, který se pokusím ukázat nejprve na příkladu modlitby nevědomé, která však touto skutečnou modlitbou je.

RŮZNÉ ZPŮSOBY MODLITBY Začněme tou formou modlitby, která na první pohled ani nemusí vypadat jako modlitba. Jde o modlitbu oběti. Žije ji ten, kdo je zdeptán fyzickým nebo duchovním utrpe-

| Nové město | 1/2011 1/2011

Je tu však i jiné přirovnání, které podobně působivě vyjadřuje Boží lásku k nám. Jde o obraz matky, která miluje svého syna tak, že je kdykoli připravena na něj čekat, přijmout ho a zapomenout na vše špatné, i kdyby jeho situace byla sebetrýznivější a sebevíc zavrženíhodná. Taková je vskutku mateřská láska – nezničitelná, bytostná. Vynikající svědectví o takové lásce vydala Monika, která takto milovala svého syna Augustina. Přesto je i její láska jen slabým odleskem Boží lásky. Evangelium nám to zjevuje na svých dojímavých a zároveň tajemných stránkách. Boží láska je zde totiž přirovnána k šokující lásce otce, který jde naproti ztracenému synu (srov. Lk 15,11–32), nebo opustí devětadevadesát ovcí, aby se vydal hledat ovci, která se zatoulala (srov. Lk 15,4–7), nebo vybízí, abychom odpustili bližnímu „sedmdesátsedmkrát“, protože i Bůh nám odpouští bez míry (srov. Mt 18,21–22). A co víc: Boží láska jde tak daleko, že Bůh Otec posílá svého Syna – rovněž Boha a jednu z osob Trojice – aby na sebe vzal naši lidskou přirozenost a jako člověk – jako my lidé – za nás zemřel, aby nás tak vykoupil z každého hříchu a pozval na oslavu do svého království. Pokud pocítíme, byť jen na okamžik, dosah této lásky, všechno se promění – život, který je nám dán, svět, který nás obklopuje, každá radostná či smutná událost. Všechno pro nás získává pečeť osobního Božího daru, protože Bůh chce, abychom byli svatí, jako on je svatý (srov. 1 Petr 1,16). Tato Boží láska ke každému, tato láska Boha, jemuž se i my máme zcela oddat, abychom odpověděli na jeho lásku, to je základ celého křesťanského života. NAŠE LÁSKYPLNÁ ODPOVĚĎ Co má být ale naší odpovědí? Co má být její podstatou? Především je třeba říct, že Boží láska k nám je tak veliká, že proměňuje v Boha každého, kdo se touto láskou nechá zcela uchvátit. Proto se v jistém smyslu opravdový návrat člověka k Bohu stává návratem Boha k sobě samému. Právě tento návrat je tím nejvyšším a nejopravdovějším okamžikem toho, co nazýváme modlitbou.

III.

Když v noci naše oči pohlédnou na hvězdné nebe, spatří úžasně krásný vesmír, který okouzluje a uchvacuje tím, jak tiše dodržuje jediný zákon: zákon života a harmonie, který ho od počátku ustanovil a v každém okamžiku ho podpírá. Tento zákon sám o sobě svědčí o Stvořiteli. A pokud to platí pro hvězdy na nebi, platí to i pro rostliny a květiny, které „vědí“, kdy se mají rozvinout a rozkvést, kdy mají vydat plody a odkvést. Všechny živé bytosti jsou spojeny hlubokým vztahem s Bohem. Odvažuji se tvrdit, že tento vztah je hlubokou modlitbou, protože tyto bytosti, aniž by si toho byly vědomy, již samou svojí existencí uznávají Boha, následují ho a „vypravují o Boží slávě“ (Ž 19,2). Tato skrytá modlitba však nachází svůj výraz – a to výraz nejvyšší, protože vědomý a svobodný – též v člověku. Je to modlitba, která se zrodí, jestliže člověk ještě předtím, než začne s Bohem hovořit, ho uzná jako Otce, který ho stvořil a který ho udržuje při životě, tak jako udržuje celý vesmír. Takto tedy vystupuje do popředí vztah k Bohu ve své skutečné podstatě, zároveň živoucí a léčivý. Člověk je tudíž povolán, aby tento vztah s Bohem každý den udržoval, nebo aby o něj Boha prosil – k tomu vybízejí i někteří duchovní učitelé, kteří v tomto smyslu originálně vykládají prosbu z otčenáše: „chléb náš vezdejší dej nám dnes“. Podívejme se nyní na různé způsoby, jakými se může tento vztah rozvíjet.

II.

14

SLOVO ŽIVOTA

Slovo života na leden 2011 konkrétní solidarity a projevovala se sdílením majetku s bratřími a sestrami, kteří byli v nouzi. Právě proto, že jednota byla autentická, nedovolovala, aby ve společenství někteří žili v hojnosti, zatímco jiným by chybělo to potřebné.

Také letos se v týdnu od 18. do 25. ledna v mnoha částech světa, včetně České republiky, slaví Týden modliteb za jednotu křesťanů, iniciovaný Papežskou radou pro jednotu křesťanů a Světovou radou církví, který se na jiných místech světa připomíná o Letnicích.1 Biblický verš, vybíraný pro Týden modliteb za jednotu křesťanů, každoročně komentovala Chiara Lubichová. Téma zvolené pro letošní rok zní: „Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách.“ (Sk 2,42) Předkládáme komentář Chiary Lubichové k verši ze Skutků apoštolů 4,32 z roku 1994.

T

ato slova představují jeden ze způsobů literárního vyjádření (viz též 2,42; 5,12–15), kterým nás autor Skutků apoštolů zběžně seznamuje s první křesťanskou komunitou v Jeruzalémě. Charakterizovala ji nejen mimořádná svěžest a duchovní dynamika, modlitba, svědectví, ale především velká jednota, která by podle Ježíšova přání měla být nezaměnitelným znakem a zdrojem plodnosti jeho církve. Protože Duch Svatý, kterého při křtu dostávají všichni, kdo přijímají Ježíšovo slovo, je duchem lásky a jednoty, spojil všechny věřící v jedno se Zmrtvýchvstalým a mezi sebou tak, že překonali všechny rozdíly rasy, kultury a sociálního postavení. „OBEC VĚŘÍCÍCH MĚLA JEDNO SRDCE A JEDNU DUŠI. NIKDO NEŘÍKAL O NIČEM ZE SVÉHO MAJETKU, ŽE JE TO JEHO VLASTNÍ, ALE MĚLI VŠECHNO SPOLEČNÉ.“ Ale podívejme se na aspekty této jednoty podrobněji. Duch Svatý vytvářel především jednotu srdcí a myslí mezi věřícími tím, že jim pomáhal překonávat všechny pocity, které v životě bratrského společenství jednotu ztěžují. Největší překážkou jednoty je náš in-

dividualismus, lpění na vlastních myšlenkách, pohledech a osobním zalíbení. Svým egoismem budujeme bariéry, jimiž se izolujeme, a tak vylučujeme toho, kdo je jiný než my. „OBEC VĚŘÍCÍCH MĚLA JEDNO SRDCE A JEDNU DUŠI. NIKDO NEŘÍKAL O NIČEM ZE SVÉHO MAJETKU, ŽE JE TO JEHO VLASTNÍ, ALE MĚLI VŠECHNO SPOLEČNÉ.“ Jednota vytvářená Duchem Svatým se na životě věřících nutně odrážela. Jednota myslí a srdcí se vtělovala do Kresba: Petr Ettler

„OBEC VĚŘÍCÍCH MĚLA JEDNO SRDCE A JEDNU DUŠI. NIKDO NEŘÍKAL O NIČEM ZE SVÉHO MAJETKU, ŽE JE TO JEHO VLASTNÍ, ALE MĚLI VŠECHNO SPOLEČNÉ.“(SK 4,32)2

„OBEC VĚŘÍCÍCH MĚLA JEDNO SRDCE A JEDNU DUŠI. NIKDO NEŘÍKAL O NIČEM ZE SVÉHO MAJETKU, ŽE JE TO JEHO VLASTNÍ, ALE MĚLI VŠECHNO SPOLEČNÉ.“ Jak tedy budeme žít Slovo života tohoto měsíce? Toto slovo zdůrazňuje společenství a jednotu, kterou nám Ježíš tolik klade na srdce a pro jejíž uskutečnění nám dává svého Ducha. Snažme se hlasu Ducha Svatého naslouchat, a tak růst ve všem a všude v této jednotě. Zvláště překonávejme ve svém nitru všechny zárodky rozdělení, které v sobě neseme. Bylo by protismyslné, kdybychom chtěli být s Ježíšem sjednoceni a přitom byli mezi sebou rozděleni, chovali se individualisticky, jednali každý na vlastní pěst, navzájem se posuzovali nebo dokonce vylučovali. Proto je tedy třeba se nově obrátit k Bohu, který chce, abychom byli sjednoceni. Kromě toho nám toto slovo pomůže stále lépe chápat rozpor, který je mezi křesťanskou vírou a sobeckým používáním hmotného majetku. V rámci našich možností nám pomůže být opravdově solidárními s lidmi, kteří jsou v nouzi. Protože jsme v měsíci, kdy se slaví Týden modliteb za jednotu křesťanů, povede nás toto slovo též k modlitbě, posilování pout jednoty a ke sdílení lásky s našimi bratřími a sestrami z jiných církví, s nimiž máme společnou jedinou víru a jediného Kristova Ducha, kterého jsme dostali při křtu. Chiara Lubichová 1. U nás, tak jako v některých dalších zemích, navazuje na ekumenický Alianční týden modliteb organizovaný Evangelikální aliancí. 2. Slovo života na leden 1994, otištěno v časopise Città Nuova, 24/1993, s. 34–35.


15

Foto: Irena Sargánková

ŽIVOT ZE SLOVA Nakonec mi řekla, že má v úmyslu opustit společenství mladých, s kterými se do té doby scházela. Ve městě byl hustý provoz, takže jsme měly po cestě dost času na rozhovor. Nevím, co jsem jí řekla. Myslím, že jsem jen stačila říct to, co pro mne znamená žít spiritualitu jednoty. Po chvíli ticha mi řekla: „Rozumím.“ A začala si notovat jednu písničku, jakoby mi tím chtěla naznačit, že krize, kterou procházela, je překonaná. A. F.

Křesťanka v muslimské zemi

P

Umění zacházet s časem

K

dyž jedné z našich dcer bylo šestnáct let, potřebovala novou bundu. „V sobotu půjdeme na nákup,“ slíbila jsem jí. Nebylo lehké si pro to najít čas, protože jsem tehdy měla velmi náročné období v práci. Odpoledne jsme odešly z domu a já jsem doufala, že to rychle vyřídíme a zůstane mi ještě trochu času na práci. Místo toho jsme chodily z obchodu do obchodu, ale stále jsme nic nekoupily. Na každé bundě dcera něco našla. Jedna jí neseděla, jiná měla příliš světlé barvy, další byla moc obyčejná.

16


Mně se některé líbily, ale ona si stála na svém. Nechápala jsem to. Až mi vysvětlila, že určitý typ oblečení vyjadřuje, kam kdo patří. Prostě mladí se svým oblečením ztotožňují s jistými postoji a názory. Přemohla jsem svoji netrpělivost a snažila jsem se dceru pochopit a její hledání vzít vážně. Až okolo osmé večer jsme našly tu správnou bundu. Byla jsem z toho vyčerpaná, ale snažila jsem se nedat to na sobě znát. Když jsme nastoupily do auta, bylo zvláštní, že se mi dcera začala svěřovat. Nejprve mi začala velmi opatrně svěřovat svůj problém se spolužáky, kteří nechápou, jak může patřit do nějakého katolického hnutí.

ocházím z muslimské země, kde křesťané tvoří jen tři procenta obyvatelstva. V době, kdy jsem začala chodit na univerzitu, mě začaly rozdíly mezi těmito dvěma náboženstvími tížit. Často mě zraňovaly, byly jako zdi, které nás rozdělovaly. Vzpomínám si, jak jednou profesor ve třídě pronesl něco, co mne jako křesťanku zranilo. Uvědomila jsem si, že v té chvíli je zbytečné se snažit reagovat. Mohla jsem ale udělat něco jiného. Přijmout tuto těžkou situaci a nepřestat milovat. Pomohla mi v tom myšlenka, že i Ježíš na kříži je obrazem diskriminovaného. Tak jsem se v tichu za toho profesora a za všechny svoje spolužáky pomodlila. K mému překvapení se mi příštího dne profesor omluvil a od té doby byl jeho přístup jiný. Mezitím jsem se spřátelila s jedním muslimským děvčetem. Pro ni jsem byla první křesťanka, se kterou kdy navázala osobní kontakt. Na začátku to nebylo jednoduché, právě tak jako já narážela na nepochopení svých kamarádek. Rozhodla jsem se, že budu v přátelství pokračovat, aby se mezi oběma světy vytvářely nové mosty. Už několik let s dalšími mladými, kteří žijí pro vytváření sjednoceného světa, vyučujeme íránské děti, které jsou v naší zemi běženci. Jsme křesťané i muslimové, tak jako i tyto děti jsou z obou náboženství. V uplynulých letech jsme viděli mnoho hrozných situací… Ale mezi námi existuje skutečně nezištné přátelství a vzájemné obdarování, které s některými pokračuje i poté, když odejdou se svými rodinami z naší země. D. J.

SPIRITUALITA JEDNOTY

Od tohoto čísla začínáme publikovat některé (mimo jiné dosud nevydané) texty, v nichž Chiara Lubichová pojednává o jednom ze stěžejních bodů spirituality jednoty – Boží vůli.

O

bdivuji jednu Ježíšovu větu: „Mým pokrmem je konat vůli mého Otce.“ Ježíš tedy sytil svoji duši okamžik za okamžikem Boží vůlí. Uvědomuji si, jak často je moje duše v přítomném okamžiku zahlcena dvěma, třemi věcmi, které by se měly udělat, takže je pak určitým způsobem nepokojná. A tak vidím, jak často touhu přijít ke všem, všechno udělat, obejmout svět, vlastně nesprávně interpretuji. Je to duchovní chtivost, která stále patří starému člověku, i když má nátěr horlivosti. To není křesťanský způsob života. I ten, kdo je v prodejně potravin, může sníst to či ono, ale ne vše najednou a ne vše, co je v obchodě. Je třeba se nasytit, a proto stačí spokojit se s tím, co Bůh od nás v přítomném okamžiku chce. Zkusila jsem tak v posledních dnech jednat. Je to úžasná zkušenost. Když jsem přísně odvrhla všechno, co není Boží vůle, a zaměřila se jen na ni, poznala jsem, co je to sytost duše: je to pokoj, radost, štěstí! Krásný pocit. Nyní chápu, jak pravdivá a moudrá jsou slova papeže Jana XXIII.: „Musím dělat každou věc, modlit se každou modlitbu a dodržovat každé pravidlo, jako bych neměl nic jiného na práci, jako by mne Pán postavil do světa jen proto, abych dobře udělal tuto jednu věc a na jejím dobrém vykonání závisela moje svatost, aniž bych myslel na to, co bude a co bylo.“ (Nevydaný deník, 30. září 1980) Když někdy myslíme na snahu konat Boží vůli, zdá se nám, že musíme svůj život redukovat jen na řadu dokonalých činů. Ale není to tak. Víme, že Ježíš zaujal místo, které měl ve Starém zákoně Zákon. A jaká je tedy Boží vůle, kterou Ježíš zjevuje? Jaký je nyní Zákon? Jeho souhrnem je nové přikázání. Takže žít Boží vůli znamená především žít toto přikázání, které se musí

Cesta k rozvoji jedince i společnosti Také dnes je důležité rozpoznat, jaká je Boží vůle pro člověka, vyplývající z jeho sounáležitosti k lidskému společenství.

H

ovořit s moderním člověkem o Boží vůli jako o životním programu není jednoduché: je to způsobeno tím, že má chybnou Foto: Marek Trizuljak

Boží vůle

stát základem pro celý křesťanský život. (…) Řada více či méně dokonalých činů může být duchovním životem toho, kdo nezná naši spiritualitu, pro nás (kteří jsme tuto milost dostali) je to ale něco jiného: jistě musíme uskutečňovat Boží vůli v přítomnosti celým srdcem, duší a ze všech sil, ale v atmosféře Ježíšova přikázání a na základě vzájemné lásky. To od nás Ježíš chce. (Nevydaný deník, 26. října 1980)

představu o samotném Bohu a v důsledku toho i o jeho vůli. Ježíš zjevil a ukázal Boha, který je láska, láska vždy milující své tvory, a tedy jeho vůlí není nic jiného než dobro, tedy skutečné dobro lidstva. Toto dobro je celé zahrnuto v přikázání lásky, které nachází své naplnění v jednotě a univerzálním bratrství. Vše, co spolupracuje, ztělesňuje a uskutečňuje tento plán, je realizací Boží vůle. Pochopit, co je Boží vůle v přítomném okamžiku, je cestou osobního i společenského zrání a růstu. Proto je dnes důležité ona „místa“ Boží vůle nepřehlédnout, ale rozpoznat. Především v každodenním životě se všemi jeho požadavky, závazky a povinnostmi: placením daní, dodržováním dopravních předpisů, hygienických norem, hospodárným využíváním energetických zdrojů, kritickým přístupem ke konzumnímu stylu života (srov. GS 31), v profesním životě rozšiřováním vlastní odbornosti, vědomím pracovních povinností a jejich plněním pro dobro celku. Další místo, kde se projevuje Boží vůle, je dáno „znameními doby“ – událostmi, které poukazují na dějinné proměny lidstva, díky nimž lze zachytit souběh Božího plánu a lidských snah. Zkoumat znamení doby a interpretovat je ve světle evangelia znamená podílet se na společném uskutečňování Boží vůle a Božího plánu. Mezi příklady znamení časů lze zařadit globalizaci, vedoucí k větší vzájemné závislosti národů, změny v různých oblastech vyvolané novými technologiemi, emancipaci žen, velké migrační proudy, nárůst subjektů občanské společnosti, které pracují pro mír, rozvoj, ochranu života, mezináboženský dialog atd. V těchto oblastech je každý člověk ve svém svědomí volán k tomu, aby se svým úsudkem snažil rozpoznat nejen v čem je obecné dobro, ale i jeho konkrétní podobu, aby věděl, co má konat, a rozpoznal zlo, které konat nemá. Tak naplní – třeba i nevědomky – láskyplnou Boží vůli a bude spolupracovat na vytváření lepšího, lidštějšího, více sjednoceného a bratrského světa. Vera Araújo


17


Jediný poklad, který mám Dopis Chiary (podepsaný zdrobnělinou) rodné sestře Lilianě a Chiarelle z 9. ledna 1945. Chiarella patřila pravděpodobně do skupinky dívek, které se kolem Chiary shromáždily a které Chiara nazývala „sestrami“. Z dopisu je patrná atmosféra válečného nebezpečí. Tyto okolnosti propůjčují dopisu závažnost závěti.

Trident, 11. ledna 1945

N

9. ledna 1945

N

ejdražší sestřičky, čekala jsem na vás, ale marně. Víte asi proč. Posílám vám tento list! Tolik bych chtěla doufat, že za tuto celou dobu neubylo vaší lásky k Ježíši! Je to tak, Chiarello? Je to tak, Janny? Běda, kdybych od vás uslyšela, že jste vlažné a že nemilujete Ježíše, který je pro nás vším! Viďte, že jste jej neopustily? Velice doufám, že mohu Lásku utěšovat vašimi dvěma srdci. Bylo by pro mne obrovskou ranou, kdybych viděla, že jste se znovu vrátily k životu, jaký jste vedly předtím – sice k dost dobrému životu, to ano, ale bez lásky k Bohu! Řekněte mi, že to tak není, ujistěte mne o tom. Budu vám však dál psát, dál o něm hovořit. Čtěte tyto stránky. Napsala jsem je hlavně pro vás. Ale nikomu je neukazujte, pokud vám neřeknu. Tady okolo hřmí stále bouře! Ale vaší sestřičce, která je zde jedině pro něho, pro opuštěného Ježíše a pro duše, které jí byly svěřeny, stačí jediný pohled na kříž! Vidím jeho krev! Slyším jeho výkřik. Vím, že jsou zde opuštěné duše a všichni utíkají. Já ty

18


Chiara Lubichová (první zleva) se spolužačkami na školním výletě na horách nedaleko Tridentu v roce 1936.

duše ale nechci ztratit. Ježíš za ně zaplatil krví. Mohu mu alespoň darovat trochu stesku po vás, po mamince, a trochu síly, s níž čelím nebezpečným časům. Stále se za mne modlete, sestřičky! Modlete se, aby mne Pán učinil svatou a – budeli chtít – nechal mě ještě naživu, abych probouzela lásku k němu! Smrt mi nenahání strach. Milovala jsem ho, svoji Lásku, a jen on mne bude soudit. Buďte mu stále věrné a staňte se dědičkami jediného pokladu mého srdce – nekonečné touhy milovat ho tak, jak ho ještě nikdo nemiloval! Vaše Lila

Řekni mi, jestli tě nemiloval Dopis sestře Lilianě z 11. ledna1945. Chiara nazývá sestru zdrobnělinami, s nimiž jsme se setkali i v jiných dopisech, a sama se také podepisuje zdrobnělinou. Z tohoto dopisu vyzařuje přesvědčení o vznešeném povolání člověka být v lásce „partnerem“ Boha.

ejdražší Janny, tvůj krátký dopis, který mi prozradil tvé myšlenky a především tvou touhu, mi udělal velikou radost. Ach, Janny! Chtěla bych být vedle tebe, vzít tě za ruku a doprovodit tě nahoru do kostelíka, přistoupit s tebou ke svatostánku a ukázat ti svatostánek, na jedné straně holý a chladný, možná obklopený květinami a svíčkami, ale bez srdcí, a na druhé straně s živým Ježíšem uvnitř! Ten Ježíš, který je Bůh! Který tě stvořil a daroval ti krásu přírody a do srdce lásku k mamince, tatínkovi, Paolovi, Silvii, Ginovi, Carle a ke všem lidem, které miluješ! Chtěla bych tě přivést do blízkosti Ježíše, který se na celou věčnost stane tvým rájem a který tě nyní volá svojí neodbytnou láskou. Toho Ježíše, který v bláznivé lásce k lidem (a mezi nimi jsi i ty a já), chce – když takto zemřel – i dál prožívat bolestnou opuštěnost ve svatostánku! Chtěla bych ti tam před ním říct: „Řekni mi, Liano, jak můžeš nechápat jeho lásku? Jak ho můžeš nevidět opuštěného, jestliže je kostel prázdný nebo plný vypočítavců, kteří namísto toho, aby po něm žádali lásku, která jediná má cenu, žádají pro sebe všechno jen pro tento život, který prchá tak rychle?“ Potom bych ti řekla: „Podívej se výš, na kříž, kde je on! Řekni mi, jestli tě nemiloval! Řekni mi, co musel zakoušet, jestliže se – v té temnotě – cítil v očekávání smrti ode všech opuštěný a ve svých bolestech necítil ani pohled svého Otce! A to všechno proto, aby se


Chiara Lubichová (uprostřed) na Mariapoli v roce 1956. Vpravo markýza Elisabetta Pacelli in Rossignani, sestra Pia XII.

ale hlavně se svou snahou stát se plamenem, aby Paolo poznal Lásku a zamiloval si Ježíše! Uvidíš, Janny, co dokáže Láska! Svěřuji tě Ježíši tvoje Lila Věř, věř v Lásku. Dal za tebe všechno a všechno ti hned odpouští, jakmile u tebe uvidí lítost. Zažeň skrupule. Nemyslíš, že Ježíš je schopen ti odpustit poté, co byl pro tebe opuštěný na kříži?

Zůstaň pokorná, chceš-li milovat Dopis Vittorii Salizzoni1 (zřejmě z počátku roku 1945), jedné z prvních Chiařiných družek. Chiara ji nazvala Ala nebo Aletta, což znamená „křídlo“, „křidélko“. Jde o symbol, obraznou představu, že

i pouhým „mávnutím křídly“ lze vzletět vzhůru, do jiné dimenze, k Bohu, Ideálu. P. Casimiro Bonetti, OFMCap (řeholník, který skupinu mladých lidí kolem Chiary duchovně doprovázel) k tomu připojil: „Ala od Ježíše opuštěného… Musíš být tedy ´křídlem´, které letí k ráně Ježíše opuštěného, abys byla jeho rájem!“ V dopise se hovoří zvláště o jedné ctnosti, kterou má Chiara stále na mysli, ale jen vzácně o ní hovoří.

M

alá Alo od opuštěné Lásky! Milá sestro ve svatém Františku, jak ráda ti píšu při vědomí, že ses vydala za Ježíšem, za Láskou! Dívej se na něj na kříži, jak zkrvavený vydává pronikavý výkřik. Ty ho znáš, protože ten výkřik je tvůj život! „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ a myslí tím také „I ty, malá Alo, mne opustíš?“ A ty se mnou odpovíš: „Nikdy, to raději smrt.“ Sestřičko, milovat znamená nikdy lásku neopustit. Mít stále lásku! Víš ale jaký je nutný předFota: C. S. Chiara audiovisivi

od tvého srdce domohl úkonu lásky! Kousíček lásky pro Něho! Ach, Liano, dej mu celý svůj život. Dej mu svoji vůli. Je to tak – jeho vůle se musí stát tvojí vůlí. A celá jeho vůle je toto: Miluj Boha celým svým srdcem! Miluj bližního jako sebe samu. Tvůj bližní (= nejbližší) je ten, kdo s tebou bude sdílet tvůj život. Je to Paolo. Miluj ho, protože ti ho dal Ježíš, a mysli na to, že i jeho duše stojí za tu nesmírnou bolest opuštěného Ježíše! Miluj ho tedy, jako by to byl opuštěný Ježíš! Modli se za něj, modli se, aby pochopil, že jen Bůh, který je láska, má cenu, a že musí s tebou tento život prožít v očekávání dalšího života, v němž bude vše dokonalé. Lianello! Miluj Ježíše ve svatostánku. Řekni mu, že ho chceš milovat tak, aby ho i Paolo miloval. Ano, je to právě Ježíš, který mi teď vnuká tuto myšlenku. Řekni zítra ráno Ježíši při svatém přijímání, že mu nabízíš celý svůj život – s prací, bolestmi a radostmi,

poklad k tomu, abys jej nikdy neopustila? Abys byla beze strachu, že ho ztratíš? Naslouchej světici: „Není nic, co by uchvacovalo lásku více než pokora.“2 Pokora ho přitáhla z nebe do lůna Panny! Pokora vítězí v opuštěném Ježíši, vzoru všech ctností. Ježíš snáší i to, že se cítí nehodný pomoci svého Otce. A… po tom výkřiku mu Otec svoji lásku navrací a on odpovídá: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“3 Světice ještě říká: „Není pokory bez lásky a není lásky bez pokory!“4 Láska v srdci roste úměrně k pokoře. Považuj se vždy za nejhorší ze všech. Ty neznáš míru milostí, které ti Bůh udělil. Ty, na rozdíl od mnoha dalších, znáš hodnotu opuštěnosti. Ty víš, že tam na kříži se Ježíš pokořil tak, že ho přítomní považovali za člověka a ne za Boha. A to všechno pro tvou lásku! Malá Alo, zůstaň pokorná, chceš-li létat a chceš-li milovat! Jsou-li ve tvém srdci hrdé a pyšné myšlenky, odstraň je dříve, než je vyslovíš! Ježíš tě soudí a proniká do hloubi tvého srdce. On je tvým srdcem. Prosím tě pro opuštěnou lásku: neodháněj lásku, ale pěstuj v sobě pokoru, aby tě naplnil a ty ses stala jeho malým rájem na zemi. Odevzdávejme se vzájemně Lásce. Tvá sestra Chiara

1. Viz též dopis Zástup svatých, Nové město 11, 2010, s. 11. 2. Viz svatá Terezie z Avily, Camino de perfección, kodex z Valladolid. 3. Viz Lk 23,46. 4. Viz svatá Terezie z Avily, Camino…, cit.


19

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

P

okusme se proniknout trochu více do spirituality jednoty. V epoše globální vesnice, kdy lidstvo cítí, že je povoláno být jednou rodinou, není náhoda, že Chiara Lubichová nabyla přesvědčení, že Ježíšovo slovo, které je právě v této době povolána spolu s celým Hnutím hlásat a uskutečňovat, zní „ut omnes unum sint“, aby všichni byli jedno. Je to sice jedno z mnoha slov, která Ježíš řekl, ale je zároveň srdcem i shrnutím jeho poselství a jeho života. Jde totiž o touhu Otce, o vrcholnou modlitbu Syna, který se stal člověkem, o naléhavé a nejdůležitější přání v životě každého člověka, o největší výzvu nejen naší doby. […] Celou spiritualitu Hnutí tak vyjadřuje slovo jednota, které je shrnutím evangelia, a Ježíš ukřižovaný a opuštěný, který je vrcholem každé spirituality, a skrze nějž lze tuto jednotu naplnit. […] I když v Chiařině srdci hořela touha žít celé evangelium, ona a první fokolarínky byly fascinovány především těmi slovy, která hovoří výslovně o lásce: „miluj svého bližního“ (Mt 5,43); „milujte své nepřátele“ (Mt 5,44); „Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: ´Miluj svého bližního jako sebe´.“ (Gal 5,14) Jsou to slova s neobyčejnou mocí, jediná slova, která dokážou radikálně proměnit život, tak jak se to stalo i jim. Díky mimořádné milosti přivedl Duch Svatý tyto dívky brzy k jádru evange-

20


Charismata církve v nové síle Foto: Michele Zanzucchi

Pokračování proslovu Marie Voce, prezidentky Hnutí fokoláre, 23. října 2010 v Assisi. (Viz Nové město 12, 2010, s. 22–23.)

Chiara Lubichová na setkání tradičních a nových charismat, Assisi, říjen 2000.

lia a vepsal do jejich srdcí ohnivými písmeny přikázání, které Ježíš nazývá svým a novým: „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy.“ (Jan 13,34) Jak nás Ježíš miloval, pochopily, když jim Boží světlo osvětlilo tajemství Ježíšova výkřiku na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46) Tam spatřily, „jak“ nás miloval, tam nalezly míru jeho lásky i vzájemné lásky, kterou Ježíš od nás žádá – je to míra bez míry, povinnost dát všechno a neponechat si nic pro sebe, připravenost dát nejen svůj život, ale i veškeré duchovní a hmotné bohatství. Ve svém výkřiku Ježíš opravdu dal všechno. Zatemnilo se v něm i vědomí jeho jednoty s Otcem, od něhož se cítil oddělen. Tak se stal tvůrcem a cestou k jednotě lidí s Bohem i mezi sebou. Ježíš opuštěný se stal z lás-

ky ničím, zmařil sám sebe, aby nám dal to nejzářivější vysvětlení, že láska spočívá v naprosté věrnosti, v tom stávat se ničím, abychom mohli být účinnou láskou. To je opravdová, plná a nejautentičtější láska. Díky Boží milosti a navzdory naší malosti jsme se všichni z Hnutí fokoláre snažili spolu s Chiarou takto žít a zakoušeli jsme, že Ježíš přinesl na zem život, jakým se žije v nebi. Věrnost a vzájemná láska žitá podle vzoru Ježíše ukřižovaného a opuštěného totiž ústila v jednotu podle vzoru života Nejsvětější Trojice. […] PŘÍNOS CHARISMATU JEDNOTY CÍRKVI, KTERÁ JE SPOLEČENSTVÍM Viděli jsme, jak dosavadní zkušenost společenství mezi charismaty umožnila zakoušet v církvi rozmnožení mnoha plodů a jak díky tomu církev začala podávat

světu věrohodnější svědectví. Zvláště vzájemné poznávání a výměna darů umožnily objevit fakt, že jednotlivá charismata se navzájem doplňují, a že se díky tomu může naplnit poslání církve být „koinonia“. Tak jsme zakusili to, o čem píše sv. Bernard ve své Apologii Vilémovi ze Saint-Thierry: „Obdivuji všechny řeholní řády. Do jednoho z nich patřím zachováváním řehole, ale do všech láskou. Všichni se navzájem potřebujeme – ta duchovní dobra, která nemám, dostávám od druhých. V tomto vyhnanství je církev ještě na cestě a je, abych tak řekl, pluralitní: je to však pluralita v jednotě a jednota v pluralitě. Všechny rozdíly, které svědčí o bohatství Božích darů, pak přetrvají v jediném Otcově domě, v němž je mnoho příbytků. Nyní jsme svědky rozdělení milostí; poté nastane rozlišení ve slávě. Jednota, ať již tady či tam, spočívá v jednotě lásky.“8 To, co sv. Bernard napsal o tom, jak se řeholní řády vzájemně doplňují, dnes může a má být rozšířeno na všechna charismata, tedy i na charismata nových církevních subjektů, jak to potvrzuje i článek 30 instrukce Kongregace pro zasvěcený život Ripartire da Cristo. Dalším jedinečným plodem, který vznikl díky společenství mezi charismaty a který jsme zakusili, je nový objev vlastní charismatické identity. Vztah mezi různými charismaty posiluje a obohacuje identitu každého. Chiara na jednom setkání zorganizovaném Papežskou radou pro laiky, kam byla pozvána, aby hovořila o své zkušenosti i o zkušenosti Hnutí fokoláre, doporučila každému hnutí, aby bylo věrné Božímu záměru, oné

Z HNUTÍ FOKOLÁRE vnější hrad, jak ráda říkávala Chiara, a představujeme pravou tvář církve – „úplného Krista“, jak rád říkával sv. Augustin. Tímto způsobem, i díky přínosu charismat ve vzájemném společenství, bude moci církev opravdu realizovat své poslání přinášet lidstvo i celý vesmír do lůna Trojice, aby tak svět mohl nyní na zemi kontemplovat společenství, které svatí, realizovaní křesťané, již prožívají v nebi. Tak bude možné žít ono „jako v nebi, tak i na zemi“. MARIA – IKONA CÍRKVE, KTERÁ JE SPOLEČENSTVÍM Nemohu zakončit tento svůj projev o společenství charismat, aniž bych obrátila pohled na Marii, Matku církve a jednoty, kterou tehdejší kardinál Ratzinger nazval „vzor církevního společenství, (…) protože je uprostřed apoštolů, v samotném srdci rodící se církve i církve všech dob“14. V našich všeobecných stanovách se zdůrazňuje, že Hnutí fokoláre nese název Dílo Mariino i proto, že „touží být – nakolik je to možné – přítomností (Marie) na zemi a jakoby jejím pokračováním“15. „Maria,“ napsala Chiara, „je typickým údem mystického těla, v němž všechny milosti přinesly své plody, a žádná nezůstala nevyužita. Ona je tak trochu shrnutím mystického těla, je jako malá církev, která stojí před Ježíšem, jenž je hlavou církve. Proto se v ní všichni ti členové mystického těla, kteří využili

ve svém životě milosti, jež každý z nich dostal, mohou najít a mít v ní ten nejdokonalejší vzor.“16 Svěřme dnes společně Marii společenství všech dětí charismat, tradičních i nových, aby církev byla stále více obrazem Trojice a svědectvím opravdové lásky a jednoty. Ať Maria i prostřednictvím naší vzájemné lásky znovu daruje světu přítomnost svého syna Ježíše, pro dobro každého člověka i celého lidstva, a Ježíš ať nás k Boží slávě všechny sjednotí. (redakčně kráceno) 8. Sv. Bernard, Apologia a Guglielmo di Saint-Thierry, IV, 8: PL 182, 903–904; srov. Vita consacrata, 52. 9. Chiara Lubichová, „Non la mia ma la tua”, in Disegni di luce, Città Nuova Editrice, Roma 1996, v češtině in Cesty světla, Nové město, Praha 1996. 10. Chiara Lubichová, „Si va a Dio insieme”, in Una via nuova, Città Nuova Editrice, Roma 2002, s. 15. 11. Tamtéž. 12. Chiara Lubichová, cit. in J. M. Povilus, Gesù in mezzo nel pensiero di Chiara Lubich, s. 74. 13. De exhort. Cast., 7, PL, 971. 14. J. Ratzinger, Dopis biskupům katolické církve o některých aspektech církve chápané jako společenství, Editrice Vaticana, 28. 5. 1992. 13. Všeobecné stanovy Díla Mariina, čl. 2. 16. Chiara Lubichová, „E nacque il focolare”, in Dottrina Spirituale, Mondadori, Milano 2001, s. 91. Foto: M. Casubolo/Centro S. Chiara

specifické Boží vůli, jež je obsažena v každém charismatu. Již v prvních dobách Chiara vyzývala své družky, aby každá z nich kráčela po paprsku Boží vůle směrem ke slunci: „Pozoruj slunce a jeho paprsky. (…) Jdi ke slunci ve světle svého paprsku, který je odlišný ode všech ostatních, a naplňuj onen podivuhodný, zvláštní záměr, který má Bůh s tebou. Nekonečné množství paprsků, všechny z jednoho a téhož slunce – jedna jediná Boží vůle, ale přece pro každého zcela jedinečná. Čím více se paprsky blíží slunci, tím více se přibližují sobě navzájem. (…) Až nakonec budeme všichni jedno.“9 Jaká je ona zvláštní Boží vůle pro toho, kdo byl obdarován charismatem jednoty a je povolán darovat toto charisma církvi, aby byla nejen společenstvím, ale aby mohla rovněž uskutečňovat své poslání svědčit světu o jednotě? (Srov. GS 24) P. Jesús Castellano, který byl velkým znalcem spirituální teologie, Chiaře napsal, že „specifickým přínosem Hnutí fokoláre a jeho kolektivní spirituality je vize a praxe společenství, církevního života po vzoru ´mystického těla´, v němž se odehrává vzájemnost osobního darování v dimenzi sjednocování“ 10. „Tento přínos“, pokračuje P. Jesús, vede k tomu, že lze říci „je-li Trojice ve mně i v tobě, pak je Trojice i mezi námi, pak jsme v trojičním vztahu; (…) náš vztah je tedy na způsob Trojice, či lépe, sama Trojice v nás žije tento vztah.“11 Chiara to potvrzuje: „Naším úkolem je napodobovat život Trojice tím, že se s Boží milostí budeme mezi sebou milovat tak, jak se mezi sebou milují Osoby Nejsvětější Trojice. A právě takový život je tím nejsilnějším svědectvím Boha světu.“12 To je tedy ona Boží vůle, kterou máme uskutečňovat – nechat proudit v žilách mystického těla Kristova trojiční lásku, aby tato láska osvítila vztahy uvnitř každé církevní buňky, a vnést vzájemnou lásku i do dialogů s vyznavači jiných náboženství a s lidmi dobré vůle bez náboženské příslušnosti. A to proto, že vzájemná láska, kterou Ježíš žádá, je podmínkou, abychom si zasloužili jeho přítomnost, díky níž lze vytvářet a budovat církev. Jak tvrdí Tertullián: „Kde jsou dva nebo tři (sjednoceni), i kdyby to byli laici, tam je církev.“13 Díky této přítomnosti budujeme

Ch. Lubichová při rozhovoru s několika františkánskými řeholníky v Assisi.


21

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Budoucnost ekonomiky společenství

Bank Tower v Los Angeles.

22


DVACET LET TRVÁNÍ a konci května roku 2011 se lidé spjatí s myšlenkou a jednotlivými projekty ekonomiky společenství sejdou v brazilském São Paulo. Na setkání si nejen připomenou, co stálo na počátku jejího zrodu, ale budou i společně uvažovat nad její budoucností. Dnes

N

Foto: K. Johnson/AP

Posláním charismatu jednoty je rozpoznávání a uzdravování ran současnosti z rozbitých a chybějících vztahů, různých forem nejednoty. Projekt ekonomiky společenství, inspirovaný tímto charismatem, oslaví dvacáté výročí. V podnikatelském prostředí chce být stimulem a inspirací pro etičtější způsob podnikání.

je ekonomika společenství dostatečně vitální, a i přes nepříznivý ekonomický kontext současného světa roste. V květnu roku 1991 Chiara Lubichová poprvé navrhla, aby v rámci Hnutí fokoláre byly zakládány také podniky a výrobní družstva inspirovaná charismatem jednoty. V květnu roku 1998 pak dala popud k tomu, aby tato nová ekonomická zkušenost byla odborně popsána, a pokud to bude možné, aby byla vypracována nová ekonomická teorie, která by obstála na světovém fóru. Její návrh nezapadl a v rámci Hnutí se ho chopily tisíce lidí i institucí, které se snažily dát této myšlence tvar. Myšlenky ekonomiky společenství se v poslední době – díky tomu, že už dozrály i první plody – rozšiřují také mimo Hnutí. Zároveň se zdá, že je dnes zapotřebí, aby zkušenost ekonomiky společenství pokročila o kus dál a byla schopná čelit novým výzvám, které se před ní rýsují. Nedávno jsem v Brazílii spolu s několika místními protagonisty ekonomiky společenství znovu prošel některé počáteční okolnosti spjaté s tímto projektem. Zvláště mne zaujala jedna epizoda, o níž se málo ví, a která se mi stále vrací na mysl i do srdce. Chiara si při návratu z cesty po Brazílii povšimla jednoho detailu na obrazu „Marie Desolaty“, který měla ve své pracovně a který jí před mnoha lety daroval Igino Giordani. Na tomto obraze Maria pevně tiskne k hrudi trnovou korunu. Chiaru ihned napadla paralela s „trnovou korunou chudoby“, kterou viděla ve favelas v São Paulo. Právě tato souvislost se stala inspirací pro zrod ekonomiky společenství. Tato epizoda nás vedla k zamyšlení nad povahou původní inspirace a nad perspektivami, které se dnes před námi otevírají a které budou platit i pro další období. Je to trnová koruna, bolest chudých, které máme podle Chiary milovat a zbavovat je chudoby. Je trnovou korunou nejen São Paula, ale i ostatních měst, je to trnová koruna světa, jíž jsou korunováni chudí, sloužíli globální kapitalismus jedinému cíli – co největšímu privátnímu zisku. Chiara v této souvislosti neviděla pouze chudé z Hnutí; ti se pro ni stali počátečním zastavením na mnohem delší cestě. Perspektiva, která se před ekonomikou společenství otevírala, byla tedy

velkorysá. Přispět k tomu, aby vznikl nový ekonomicko-společenský řád, nový model rozvoje na základě přehodnocení vztahu dvou ústředních skutečností kapitalismu, dodnes stojících v protikladu, a to podnikání, které je hybatelem ekonomického rozvoje, a chudoby těch, kdo jsou z tohoto rozvoje vyloučeni. Bilancování ekonomiky společenství se dnes musí především týkat tohoto rozměru projektu – vztahu mezi podnikáním jako tvorbou zisku a nemožností se na něm podílet. Postavení ekonomiky společenství a její vliv, který měla a má pro církev, společnost a odbornou sféru, je přes všechnu jeho důležitost pouze druhotný. Na prvním místě je její poslání stát se příkladem etického způsobu podnikání. Musíme přiznat, že jsme od naplnění tohoto poslání ještě daleko. Úspěch takového projektu se totiž neměří počtem jednotlivých podniků, které se do projektu ekonomiky společenství zapojily, ani velikostí nahromaděného a darovaného zisku (kterého je navíc stále příliš málo), ani rozvojem průmyslových zón. Ekonomika společenství bude plně v souladu se svým posláním teprve tehdy, až se tady a teď stane pro společnost modelem nového, člověku méně odcizeného způsobu podnikání, jehož výkladní skříní bude společenství, které bratrsky vytvářejí všichni, kdo se na něm podílejí. Abychom dosáhli tohoto cíle, který je každý den díky naší svobodě přehodnocován mírou naší zodpovědnosti, je třeba umět a chtít čelit nejméně třem závazným výzvám. TŘI VÝZVY Především je třeba, aby se ekonomika společenství se svojí praxí stále více zapojovala jako vzor do sítě sociálních a občanských ekonomik, které se snaží zlidštit ekonomiku. Je to výzva, kterou Chiara formulovala ve své přednášce v roce 1999, když přebírala čestný doktorát na Katolické univerzitě Sacro Cuore v Piacenze. Během deseti let, jež od této události uplynula, se pár kroků udělalo, ale je třeba dělat víc a ve větším, národním a mezinárodním měřítku. Na druhém místě je problém chudoby, jejíž různé podoby je třeba nepřehlédnout. Nesmí jít jen o materiální chudobu brazilských favelas, která Chiaru zasáhla v roce 1991 (i když bude tento rozměr

Foto: A. Meneghini/AP

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Obrovské chudinské čtvrti na pozadí mrakodrapů v brazilském Sao Paolo.

vždy ústřední a důležitý, protože je často příčinou dalších forem chudoby). Vyloučení, osamělost, absence smyslu života, skutečných hodnot, schopností, práva, svobody se dnes ukazují stále více jako typické formy chudoby 21. století, které se přidružují k jejím tradičním formám. Na základě charismatu jednoty, jejímž výrazem je ekonomika společenství, je zvláště dnes nutné napřít svoji lásku tímto směrem a pečovat o tyto nedostatky, vznikající z rozbitých a chybějících vztahů, různých forem nejednoty (soukromé, občanské, politické). Charisma jednoty má poslání nezavírat před tím oči, musí vidět tyto rány a uzdravovat je. Je tedy třeba přejít k nové tvůrčí, inovační fázi, v níž by si různí podnikatelé a současní i budoucí aktéři ekonomiky společenství zachovali vlastní svobodu a zodpovědnost, ale přitom by přezkoumali staré a nové formy chudoby a sociálního vyloučení a hledali jejich řešení, jehož prioritou by bylo vytváření nových pracovních míst. A konečně je třeba usilovat o osvětu a v rámci dialogu s mnoha dalšími subjekty o další rozvoj teorie. Ta by pak měla pomoci vytvořit nový ekonomický model, zohledňující zkušenosti prvních let ekonomiky společenství, který by se neomezoval jen na úvahy o jednotlivých či dílčích aktivitách. Jsem přesvědčen, že ekonomové, podnikatelé a pracovníci ekonomiky společenství mají potenciál navrhovat nové modely rozvoje a růstu a mohou je nabídnout

jako příspěvek k novému ekonomickému řádu, který dnes mnozí hledají a který je stále potřebnější nalézt. Takový řád, který by byl trvale ekologicky, společensky i ideově udržitelný. Bude-li ekonomika společenství mít „charismatickou odvahu“ tyto výzvy rozpoznat a čelit jim, stane se Chiařino proroctví solí dějin a přispěje k lepšímu životu dnešních (i budoucích) lidí závislých na globálním trhu i mimo něj. Není náhoda, že kromě připravovaného květnového setkání v Brazílii byl v rámci ekonomiky společenství vypracován dílčí projekt na celosvětové úrovni, nazvaný „projekt mládež“, jehož významnými fázemi bude konání dvou mezinárodních škol – jedné v Latinské Americe a druhé v Africe, obě v lednu roku 2011. V konzumní kultuře se může a musí realizované projekty ekonomiky společenství stát oázami společenství a nezištnosti, které budou mít sílu nejen inspirovat, ale i stimulovat společenský pokrok, tak jako to činila středověká opatství. Chiara jako první vystihla budoucí tvář ekonomiky společenství, když z jedné vyhlídky v horách ve Švýcarsku pozorovala benediktinské opatství. Je třeba, aby ve světě, kde se peníze stávají vším, protože se za ně dá skoro všechno koupit, zaznělo poselství společenství a nezištnosti. Ekonomika společenství připomíná, že největším bohatstvím je bohatství darované a sdílené – ať jde o jednotlivce nebo celé země. Luigino Bruni


23

U ŠÁLKU ČAJE S MARIÍ ŠLEGLOVOU

A můžete tento obor uplatnit i v Praze? „Může se to zdát překvapivé, ale ano. Pracuji na pražském magistrátu, na odboru ochrany prostředí v oddělení městské zeleně, kde se zaměřujeme na parky celopražského významu. Snažíme se je uzpůsobit občanům, bráníme je, aby se tam netlačila výstavba a lidé tam mohli nacházet klid a prostor pro relaxaci. Před několika lety jsem na Petříně iniciovala vysazení nové vinice. Uprostřed Prahy se pod Strahovským klášterem staráme o sad s meruňkami, hruškami, oskerušemi, jabloněmi a o vinici, kde lze i ochutnat zralé plody a kde nechybí ani včelí úly.“ Jak se magistrát stará v Praze o přírodovědně cenné lokality? „Mezi přírodovědně cenné lokality spadají nejen zvláště chráněná území, například přírodní památky a přírodní rezervace, v nichž se mohou

24


Péče o přírodu v Praze Rozhovor s Ing. Marií Šleglovou o její práci a vztahu k přírodě. Foto: archiv

J

aký obor jste vystudovala? „Pocházím z jižní Moravy, a proto výběr mého studia nebyl tak zvláštní, jak se to může jevit v Praze, kam jsem se přestěhovala. Protože mi v době totality nebylo umožněno studovat vybranou školu, začala jsem na středním odborném učilišti v učebním oboru vinař a ovocnář. Po roce mi bylo nabídnuto studium na střední škole stejného zaměření. Obor mi byl blízký, protože v našem rodě je tradice pěstování révy a výroby vína doložena již z poloviny 19. století. Ve studiu jsem pokračovala v Lednici na zahradnické fakultě, kde jsem se specializovala na šlechtění vinné révy.“

Marie Šleglová

nacházet různé kategorie lesů, vodních ploch, louky, stepi nebo skály či lomy, ale také takzvané ´významné krajinné prvky´, kam spadají třeba různé mokřady, remízky, meze nebo malé stepní enklávy, ale i v tomto smyslu opomíjené jabloňové sady a třešňovky. V lesích vyznačujeme dřeviny určené ke kácení, určujeme druhy vhodné k výsadbě. Na loukách volíme správný termín sečí, jejich množství i rozlohu. Stepi necháváme spásat smíšeným stádem ovcí a koz nebo je také kosíme.

V sadech se zachovávají staré stromy až do úplného rozpadu a volná místa jsou doplňována starými, pokud možno původními odrůdami. V rybnících se maximálně omezují rybí obsádky, aby v nich byly vodní rostliny a na ně vázaní bezobratlí a mohli se zahnízdit i vodní ptáci. Skály a lomy se většinou udržují bez vegetace, aby vynikaly geologické profily, a na nepokrytých skalních stěnách mohly žít tamní druhy bezobratlých.“ Jakou roli mohou sehrát občanské iniciativy, jde-li

o změny územního plánu na úkor klidových zón, jestliže s nimi občané nesouhlasí? „ O b č a ns ké i n i c i at iv y v podobě spolků, sdružení apod. se mohou zapojit do příslušných správních řízení jako jejich účastníci. Jak se ale ze zkušeností posledních let ukazuje, pokud se nejedná o občanské aktivity týkající se velkého území, nebo pokud nejsou aktivity obzvláště dobře organizované a hodně medializované, mívají snahy občanů jen velmi malý efekt.“ Váš odbor se také zabývá ochranou ovzduší? Nakolik je Praha „nezdravé“ město? „Za posledních dvacet let došlo k velkému posunu ve struktuře výrobních zdrojů, zejména energetických, zatěžujících životní prostředí. V Praze velké výtopny spalující původně pevná paliva dnes většinou slouží jako předávací stanice pro distribuci tepla z mělnické elektrárny, nebo byly přebudovány na jiná paliva. Obecně lze říci, že se konverze tepelných zdrojů příznivě promítla do kvality ovzduší, ale na druhé straně velmi výrazně narostl vliv silniční dopravy, kterou hlavně trpí centrální část města, a proto je snahou přemístit dopravu z centra do okrajových částí nebo mimo zastavěnou konturu města. Míru znečištění ovzduší v Praze sleduje 22 měřicích stanic Českého hydrometeorologického ústavu. Česká inspekce životního prostředí dohlíží na plnění stanovených kritérií vypouštěných exhalací. V případě nedodržování stanovených kriterií trestá provozovatele pokutou, nebo v případě opakujících se deliktů může provoz zdroje i zcela zastavit.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová


25

Ilustrace: Valerio Spinelli

Slunce znovu vysvitne

N

a ten večer nemohu zapomenout. Neobvykle prudká bouře se mi snažila zabránit odejít z domu. Přitom jsem ale cítila, že svůj slib musím nutně splnit. Slíbila jsem totiž Sergiovi, svému mladému příteli závislému na drogách, že za ním v ten den zajdu do nemocnice. Nekonečné proudy vody se valily z oblohy, zvedal se silný vítr, až jsem si chvílemi myslela, že tak mocný nápor větru nemohou stromy v zahradě vydržet a začnou se lámat nebo snad vyvra-

26


cet z kořenů. Snažit se držet v ruce deštník bylo skoro zbytečné, protože mě nedokázal ochránit před deštěm, který se mi vpíjel do oblečení jako snad ještě nikdy. Jen těžko jsem čelila nárazům silného větru a deště, když jsem se snažila dostat k bráně neurologické kliniky. Venku zuřila bouře, ale ještě více to bouřilo v mysli mého přítele. Podporován mým přátelstvím nastoupil nedávno odvykací léčbu, ale při návratu do „normálního“ života se mu tíha jeho životní situace ukázala ve své kruté nahotě. Jeho rodiče byli už unave-

ní a vypadalo to, že se o něj nechtějí dál starat. Měl také manželku, která ho opustila, když rozházel všechen společný majetek, a o své dceři neměl žádné zprávy. Takhle jsem ho našla, rozvráceného, bez naděje, s minulostí, na niž by bylo lepší zapomenout, a bez budoucnosti. Naslouchala jsem jeho nářkům, a pak jsem mu řekla: „Viděl jsi, jaká je dneska bouřka? A přece víš, že v jednu chvíli prostě skončí. Možná dnes v noci, možná zítra, ale dříve či později prostě vysvitne slunce. Tak proč nevěříš, že by se něco podobného mohlo stát i ve tvém životě?“

Výstižný příklad, možná díky upřímnému citu, který nežádá nic zpět, anebo možná proto, že díky němu zahlédl něco, čeho by se mohl zachytit, co by mu pomohlo dostat se z propasti beznaděje ven… Jisté je, že od té chvíle se v něm něco změnilo. Touha začít nový život se stala odrazovým můstkem ke skutečné nápravě. Změnil život, i když ho rodina i lékaři považovali za beznadějný případ. Bůh si může posloužit i obyčejnou bouřkou, aby ukázal svoji lásku. Rosa Maria Cigna (redakčně kráceno)

DOPLŇOVAČKA

Naše doplňovačka

30. ledna si připomínáme smrt velké osobnosti 20. století, Mahátma Gándhího. V naší doplňovačce proto najdete části jeho myšlenky: Jsem proti (TAJENKA 1), protože i když se zdá, že je pro dobrou věc, ta dobrá věc je pouze přechodná, ale (TAJENKA 2), které zplodí, je trvalé.

A

B

C

D

E

F

G

H

I

S

S

S

S

S

S

S

S

S

Časopis Hnutí fokoláre Leden 2011, ročník 20 (14) Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected] Časopis je v distribuci též v Knihkupectví Paulínky, Jungmannovo nám. 18, Praha 1. Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 IBAN: CZ71 2700 0000 0060 4314 1003 Swift: BACXCZPP Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová Administrativa redakce: Veronika Němečková

A/ samice chobotnatce B/ týkající se horní komory Parlamentu C/ vyhotovená psaním D/ televizní pořady s mnoha díly

PIPO

A

E/ údobí o délce 1200 měsíců F/ malé dřevěné uzavíratelné kusy nábytku G/ polsko-české území H/ informace I/ písemná dohoda

Redakční rada: Štěpán Filcík Dott. Martina O’Byrne RNDr. Irena Sargánková, CSc. Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D. PhDr. Ilona Špaňhelová Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá Ing. Milena Honetschlägerová Mgr. Veronika Matiášková Mgr. Zdeňka Růžičková PhDr. Jarmila Synková Mgr. Tomáš Tatranský Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON ISSN 1212 – 0782

TIPO Walter Kostner

Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994 Nové město ve světě vychází celkem ve 37 vydáních ve 23 jazycích (viz www.focolare.cz)

Je lepší dávat otázky nebo odpovědi?

Lepší je dávat odpovědi…

Proto jsem mu položil otázku.

Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected] Titulní strana: Foto: M. a K. Broschovi

27

2011 ROČNÍK 20 (14)

Recommend Documents