2008 ROČNÍK 17 (11)

5–6/2008 ROČNÍK 17 (11)

„Podívej, jsem člověk, který jde tímto světem. Viděla jsem mnoho krásných a dobrých věcí, a jen ty mě vždy přitahovaly. Jednoho dne (už přesně nevím kdy) jsem uviděla světlo. Zdálo se mi krásnější než všechny ostatní krásné věci, a následovala jsem ho. Uvědomila jsem si, že je to Pravda.“

2

| Nové Město | 4/2008

Z dopisu Chiary Lubichové ze 40. let

Foto: Margarita Melanová

Zůstáváme spolu Ve čtvrtek zpráva: Chiaru odvážejí z nemocnice domů. Bolest: maminka odchází. A my, co my teď?

N

ásledující noci, 14. března 2008,odešla.Zemřela Chiara Lubichová, zakladatelka Díla Mariina – Hnutí fokoláre, rozprostřeného na všechny kontinenty. Veliká postava církevních dějin, veliký člověk – bližní všech. Neúnavná

Květa a Zbyněk Hyršlovi s Chiarou Lubichovou v roce 2001 v Praze. iniciátorka. Pomocnice, která vychází vstříc víc než jen na půl cesty – vždy jako první, s radostí. Byla to ona, smíme-li zmínit i zcela osobní svědectví, kdo nám před třiceti lety, kdy zemřel náš jediný syn, otevřela novou cestu: ne už jen trpně odevzdanou, ale činorodou, radostnou – naučili jsme se znovu být i šťastni

– cestu možné svatosti. To, že jsme jí za to směli vyjádřit díky z očí do očí, pokládáme oba za jedno z dalších svědectví Boží velkorysosti. Odešla bytost – společnice svatých. Zůstala maminka Chiara. Zůstáváme s ní. Zůstáváme spolu. Květa a Zbyněk Hyršlovi

Kresba: Petr Štěpán

Když odchází maminka stojíme kolem jejího lože držíme se za ruce pevně nepláčeme (ale možná i trochu pláčeme) spolu s ní spojeni spolu zůstáváme.

5–6/2008 | Nové Město |

3

Foto: Thomas Klann

NA SHLEDANOU, CHIARO!

Odkaz duchovní rodině Při posledním rozloučení s Chiarou Lubichovou v římské bazilice svatého Pavla za hradbami se kolem zakladatelky Hnutí fokoláre shromáždila její duchovní rodina. kali: Chiara je více anglikánkou než my všichni.“ Jeden buddhistický mnich hovořil o „mamince Chiaře“ a byl přesvědčen o tom, že „nepatří jenom křesťanům,nýbrž celému lidstvu“. V tomto kontextu pak bylo pro všechny překvapující, že papež Benedikt XVI. ve svém poselství především děkoval za její „poslušnou věrnost“ církvi a papežům. Jednoduchá rakev jakoby se téměř ztrácela na zemi před obrovským oltářním prostorem. Přesto k sobě stále přitahovala pozornost, a to včetně televizních kamer, a tento moment se všem, kteří spoluprožívali poslední pozdrav Chiaře, hluboce vtiskoval do paměti. Tři červené

karafiáty, které byly na rakvi položeny, připomínaly také jeden z okamžiků Chiařina života, plný jednoduchosti: totiž 7. prosinec 1943, den jejího darování se Bohu, kterému se zasvětila při mši svaté a poté na oslavu koupila tři červené karafiáty a položila je svému Snoubenci před kříž. Malá knížka evangelia připomínala nepomíjivost Božího slova, které Chiara postavila do středu svého života. Tajemství pestré rodiny, jež se nalézala ve svatém Pavlu za hradbami, vystihl velmi přesně hlavní celebrant pohřebních obřadů, státní sekretář kardinál Tarcisio Bertone úvodními slovy: „Její život byla píseň lásky, píseň na lásku.“ Pak ještě vysvětlil, jak je Chiařino charisma jedinečné. „Zakladatelka Hnutí fokoláre nevytvářela insti-

Ú Někteří účastníci z České republiky.

4

| Nové Město | 5–6/2008

Poselství papeže Benedikta XVI.

Foto: Thomas Klann

J

akoby mnohé věci byly to odpoledne 18. března v jednom z největších římských kostelů na první pohled v určitém protikladu. Ke smuteční slavnosti se zde shromáždilo přes 8 000 lidí. Dalších 12 000 sledovalo dění prostřednictvím velkoplošných obrazovek před bazilikou. Vítali Chiaru dlouhým, neutuchajícím potleskem – skoro stejně jako kdyby přicházela na setkání, při němž se nyní radostně vyjadřovala vděčnost a uznání. Byl to pestrý lid,který Chiara kolem sebe ještě jednou shromáždila: 18 kardinálů, přes 40 biskupů, množství kněží; zástupci anglikánské, reformované, luteránské a pravoslavné církve; lidé všech kontinentů a věkových skupin; buddhisté, hinduisté, muslimové, příslušníci dalších náboženství; politici nejrůznějších barev – bylo zde zastoupeno celé spektrum italských politických stran – a zástupci veřejného života. Široké spektrum názorů vyjadřovala také slova, jež poté zazněla z úst některých těchto osobností. Anglikánský biskup Robert Smith například prohlásil: „Se svými spolubratry jsme si často ří-

Foto: Osservatore romano

V bazilice sv. Pavla za hradbami 18. března 2008.

tuce věnující se pomoci a povznesení člověka, ale snažila se svým tichým a pokorným způsobem zapalovat Boží lásku v srdcích.“ Skutečnost, že tento odkaz nyní přechází na její duchovní rodinu, nezdůraznili jen papež a jeho státní sekretář. Mnoha přítomným se zdálo, jakoby jim to Chiara ještě jednou sama řekla ve videonahrávce svého rozhovoru z roku 2002: „Teď je řada na vás!“ Gabi Ballweg

častním se duchovně slavnostní liturgie, kterou při rozloučení s touto zemí doprovází křesťanské společenství Chiaru Lubichovou, aby vstoupila do lůna nebeského Otce. Znovu vyjadřuji s láskou svou účast zodpovědným a celému Dílu Mariinu – Hnutí fokoláre, a těm, kdo spolupracovali s touto velkorysou svědkyní Krista, vždy pozornou na „znamení času“ a věnující se ze všech svých sil šíření evangelní-

ho poselství do všech oblastí současné společnosti. Církev dostala v této ženě neohrožené víry, tiché nositelce naděje a míru, zakladatelce rozsáhlé duchovní rodiny, zahrnující mnohé oblasti evangelizace, dar, za který je třeba z mnoha důvodů Pánu děkovat. Chtěl bych především poděkovat Bohu za službu, kterou Chiara poskytla církvi: Za tichou a výraznou službu, která byla vždy v souladu s učením církve. „Papežové nás vždy chápali,“ říkala. To proto, že Chiara a Dílo Mariino se vždy snažily odpovídat na každou výzvu a přání papežů s poslušnou věrností. Nepřetržité pouto s mými ctihodnými předchůdci, služebníkem Božím Piem XII., blahoslaveným Janem XXIII., služebníky Božími Pavlem VI., Janem Pavlem I. a Janem Pavlem II. je toho konkrétním svědectvím. Názor papeže byl pro ni jistým vedením, podle kterého se orientovala. Sledujeme-li iniciativy, které vyvolala, mohlo by se dokonce říci, že měla prorockou schopnost je vytušit a v předstihu uskutečnit. Její dědictví přechází nyní na její duchovní rodinu. Ať Panna Maria, neustálý vzor Chiary, pomáhá každému fokolarínu a fokolarínce pokračovat na téže cestě a přispívat k tomu, co napsal milovaný Jan Pavel II. v předvečer Jubilejního roku 2000: Aby církev byla stále více domovem a školou společenství. Bůh naděje ať přijme duši této naší sestry a utvrdí a podpoří úsilí těch, kteří berou za svůj její duchovní odkaz. Ujišťuji svou vzpomínkou v modlitbě a posílám všem přítomným na bohoslužebných obřadech apoštolské požehnání. Ve Vatikánu, 18. března 2008 Benedikt XVI.

Foto: archiv

NA SHLEDANOU, CHIARO!

Kardinál Tarcisio Bertone při slavnostní homílii.

Homilie kardinála Tarcisia Bertoneho, státního sekretáře Vatikánu Hlavním celebrantem při rozloučení s Chiarou Lubichovou byl vatikánský státní sekretář, kardinál Tarcisio Bertone. Předkládáme znění jeho homilie, tak jak zazněla po úvodním oslovení všech přítomných.

P

rvní čtení nám znovu nabídlo k zamyšlení známý text z Knihy Jób. Spravedlivý a těžce zkoušený Jób téměř křičí: „Já vím, že můj Vykupitel je živ … já ho uzřím … mé oči ho uvidí, ne někdo cizí“ (Jb 19, 25.27). Zatímco vzdáváme poslední projev úcty Chiaře Lubichové, slova svatého Jóba v nás vyvolávají vzpomínku na její vroucí touhu setkat se s Kristem, která byla znakem celého jejího života a ještě intenzivněji se projevovala v posledních měsících a dnech. Ty byly poznamenány zhoršující se nemocí, která ji zbavila všech fyzických sil, a její pozvolný výstup na Kalvárii vyvrcholil pokojným spočinutím v Otcově lůně. Chiara prošla závěrečnou etapu své pozemské pouti doprovázená modlitbami a láskou všech svých blízkých, kteří se kolem ní pevně semkli. Její poslední „ano“, vyřčené uprostřed noci mystickému snoubenci její duše – Opuštěnému a Zmrtvýchvstalému Ježíši – bylo bolestné, ale rozhodné. Teď je skutečně vše dokonáno. Její počáteční ideál se stal skutečností a vášnivá touha se naplnila. Chiara se setkává s tím, kterého milova-

la, aniž ho viděla, a plná radosti může zvolat: „Ano, můj Vykupitel žije!“ Zpráva o její smrti vyvolala na pěti kontinentech, v každém prostředí, mezi tisíci muži a ženami, věřícími i nevěřícími, mezi mocnými i chudými této země vroucí soustrastné ohlasy. Benedikt XVI. udělil ihned své utěšující požehnání a v této chvíli mým prostřednictvím znovu ujišťuje o své účasti na veliké bolesti její duchovní rodiny. Představitelé různých křesťanských církví i jiných náboženství jednohlasně projevili spolu s obdivnou úctou svou hlubokou účast. Sdělovací prostředky připomněly práci, kterou konala, aby se evangelní láska šířila mezi lidmi rozdílných kultur, vzdělání a náboženství. Můžeme říci, že Chiařin život byl písní lásky k Bohu – k Bohu, který je Láska. „Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm“ (Jan 4,16). Kolikrát Chiara meditovala o těchto slovech a kolikrát je citovala ve svých spisech, například ve „Slovech života“, z nichž čerpaly a byly duchovně formovány statisíce lidí! Není jiné cesty jak poznat Boha a dát lidskému životu smysl a hodnotu. Pouze Láska, božská Láska přetváří naše srdce, abychom mohli rozdávat lásku a milovat dokonce i nepřátele. To přináší křesťanství a v tom spočívá celé evangelium. Jak můžeme milovat takovou láskou? Po Poslední večeři, při dojemném loučení s apoštoly – jak jsme slyšeli před chvílí – se Ježíš modlil, „aby všichni byli jedno“. Kristova modlitba tedy podpírá cestu jeho přátel v každé době. Jeho Duch probouzí v církvi svědky živého evangelia; je to On, živý Bůh, který nás vede v hodinách smutku a pochybností, těžkostí a bolestí. Kdo se svěřuje jemu, nebojí se ničeho, ani námahy při přechodu přes rozbouřené moře, ani překážek a nepřízní všeho druhu. Kdo buduje svůj dům na Kristu, buduje na skále Lásky, která vše vydrží, vše překoná a nad vším zvítězí. Dvacáté století je poseto zářivými hvězda5–6/2008 | Nové Město |

5

NA SHLEDANOU, CHIARO! možné pro každého, protože evangelium má na dosah každý: biskupové i kněží, děti, mladí i dospělí, zasvěcení i laici, lidé v manželství, rodiny a komunity. Všichni jsou povoláni žít ideál jednoty, „aby všichni byli jedno“.Ve svém posledním poskytnutém rozhovoru Chiara prohlásila, že „zázrak vzájemné lásky je životodárnou mízou Kristova mystického Těla“. Hnutí fokoláre usiluje o to, aby se věrně žilo evangelium, které je „nejmocnější a nejúčinnější sociální revolucí“. Z něho vyrůstá hnutí „Nových rodin“ a „Nového lidstva“, nakladatelství „Città nuova” („Nové město“), citadela Loppiano a další městečka na různých místech světa, která jsou svědectvím tohoto života, i větve, jako jsou například „Boží dobrovolníci“ – volontéři, žijící uprostřed

ré z těchto průkopníků lásky církev už prohlásila za svaté nebo blahoslavené: Alois Guanella, Alois Orione a Giovanni Calabria, Matka Tereza z Kalkaty a ještě další. Bylo to také století, ve kterém vznikala nová církevní hnutí. Pro vlastní, původní charisma, které má apoštolský charakter, náleží mezi nimi místo i Chiaře Lubichové. Zakladatelka Hnutí fokoláre nevytvářela instituce věnující se pomoci a povznesení člověka, ale snažila se svým tichým a pokorným způsobem zapalovat Boží lásku v srdcích. Inspirovala lidi, kteří jsou sami láskou a žijí ve společenství s Bohem a bližními charisma jednoty. Jsou to lidé, kteří šíří „lásku – jednotu“ tím, že ze sebe samých, ze svých domovů a pracovišť vytvářejí „fokoláre“, kde se planoucí láska stává nakažlivou a zapaluje toho, kdo je nablízku. Takové poslání je

světa. Chiařina odvážná ekumenická otevřenost a hledání dialogu mezi náboženstvími nacházely úrodnou půdu v ovzduší obnovy vyvolaném pontifikátem blahoslaveného Jana XXIII. a Druhým vatikánským koncilem. V letech revolty mladé generace spojilo hnutí GEN tisíce a tisíce mladých lidí, nadchlo je ideálem evangelní lásky a ještě rozšířilo okruh činnosti s „Mladými za sjednocený svět“. Návrh žít evangelium bez výhrad předložila Chiara i dětem, pro něž bylo založeno hnutí „Chlapci a děvčata za jednotu“. V Brazílii vyšla vstříc těm, kteří žijí na periferii velkých metropolí, a předložila projekt „ekonomiky společenství“, z jehož zkušeností vyrůstá nová ekonomická teorie a praxe založená na bratrství, s cílem udržitelného rozvoje ve prospěch všech. Kéž by Pán dal, aby mnoho vědců a ekonomů přijalo ekono-

Foto: archiv

mi Boží lásky. Proto bychom si ho neměli připomínat jen pro podivuhodné objevy na poli vědy a techniky a pro ekonomický pokrok, který ani neodstranil, ale dokonce ještě prohloubil nespravedlivé rozdělování zdrojů a majetku mezi národy. Do historie nevstoupí pouze úsilí vynakládané na zajištění míru, které bohužel nezabránilo děsivým zločinům proti lidskosti, konfliktům a válkám, které nepřestávají třísnit krví rozsáhlé oblasti země. Minulé století, i když v sobě nese nemálo rozporů, bylo stoletím, kdy Bůh povolal nespočetné hrdinské muže a ženy, kteří léčili rány nemocným a trpícím, sdíleli osud nejmenších, chudých a nejubožejších. Rozdávali chléb lásky, která léčí srdce, otevírá mysl pro pravdu, vrací důvěru a elán životům zlomeným násilím, nespravedlností a hříchem. Někte-

6

| Nové Město | 5–6/2008

miku společenství jako seriózní východisko pro vytváření nového světového pořádku, na základě vzájemného sdílení materiálních a ostatních hodnot. Díky Hnutí se ještě uskutečnilo mnoho dalších setkání – se zástupci různých náboženství, s představiteli politiky či kultury. Mariapoli, Mariina města – takto nazvala setkání i projekt společnosti obnovené evangelní láskou. Proč Mariina města? Protože pro Chiaru byla Panna Maria „nejvzácnějším klíčem k otevření evangelia“. A možná právě proto byla schopná účinně a konstruktivně ukazovat v církvi její „mariánský profil“. Rozhodla se svěřit Marii své Dílo tím, že ho nazvala Dílem Mariiným. Jak Chiara říká, Dílo „zůstane na zemi jako druhá Maria: je celé evangeliem a ničím jiným než evangeliem, a protože je evangeliem, nezemře“. Jak si nepředstavovat, že to byla právě Nejsvětější Panna, která doprovodila Chiaru do jejího cíle na věčnosti? Drazí bratři a sestry, pokračujme ve slavení eucharistie a přinesme na oltář naše poděkování Pánu za svědectví, které nám tato sestra v Kristu zanechává, za její prorockou intuici, která předběhla dobu a připravila ji na velké dějinné změny a na mimořádné události, které prožila církev 20. století. Naše díky se spojují s Chiařinými. Když Chiara rozjímala o tolika darech a tolika milostech, které dostala, říkala, že až přijde před Boha a Pán se jí zeptá na její jméno, odpoví jednoduše: „Mé jméno je ´díky´. Díky, Pane, za všechno a stále.“ Nám, a především jejím duchovním dětem, patří úkol pokračovat v jejím započatém poslání. Ona v nebi, kam – jak rádi věříme – byla přijata Ježíšem, svým snoubencem, bude i nadále s námi a bude nám pomáhat. Když se s ní dnes s láskou loučíme, vyslechněme si její slova, která tak ráda mnohokrát opakovala: „Chtěla bych, aby celé Dílo Mariino na konci věků, kdy bude očekávat svůj příchod před Opuštěného a Zmrtvýchvstalého Ježíše, si mohlo vzít za svá slova belgického teologa Jasques Leclercqa, která mě stále dojímají, a opakovat: ´...Ve tvůj den, můj Bože, přijdu k Tobě... přijdu k Tobě, můj Bože (...) se svým nejbláznivějším snem: přinést Ti celý svět v náručí.´“ To byl Chiařin sen, to je i naše neutuchající touha: „Otče, aby všichni byli jedno, aby svět uvěřil.“ Amen!

Foto: CSC Audiovisivi

ŽIVOT

DOBRODRUŽSTVÍ JEDNOTY

Chiara

5–6/2008 | Nové Město |

7

ŽIVOT Charisma inspirované evangeliem, přístupné a srozumitelné všem, charisma s mnoha plody. Ideál a životní orientace. Lid zrozený z evangelia.

P

ero neví, co má napsat, štětec neví, co má namalovat a dláto neví, co má vytesat. Když Bůh vezme do svých rukou nějakou bytost, aby skrze ni dal v církvi vzniknout nějakému svému dílu, vybraný člověk neví, co má vykonat. Je nástrojem. Myslím si, že tak tomu je i se mnou.“ Chiara sama, těmito slovy dala klíč k porozumění příběhu, mnohokrát vyprávěnému a vzpomínanému, který zpravidla začínal slovy: „Byla válka a všechno se hroutilo…“ Zuřila druhá světová válka a Trident prožíval nelítostné bombardování. Za takových okolností se zrodilo hnutí, které má kvality vlastní jen Božímu dílu. „Přináší stále více ovoce a šíří se větší měrou, než nač by stačila jakákoli lidská moc nebo vlohy. Nese s sebou kříže, ale přináší plody, a to mnohé plody. Boží nástroje mají obvykle jednu vlastnost: jsou malé a slabé… Je-li nástroj používán Boží rukou, je také formován tisíci bolestmi a radostmi, aby byl stále způsobilejší k práci, kterou má konat. Až si uvědomí hlubokou pravdu o sobě a dojde k určitému tušení Boha, aby mohl říci: Já jsem nic a Bůh je všechno. Když začalo v Tridentu naše dobrodružství, neměla jsem žádný plán, nevěděla jsem nic. Myšlenka Hnutí byla v Bohu, byl to plán v nebi.“

„

8

| Nové Město | 5–6/2008

1920 Silvia Lubichová, narozená po bratru Ginovi, přišla na svět v Tridentu, pokojném malém městě, jehož obyvatelé jsou plní energie, pilní a pracovití. Záhy se v její povaze projevuje pro ni typická jemnost i síla. Snímek je asi z roku 1921.

1920 Pocházela z dělnické rodiny. Všichni se vždy zajímali o současné dění. Otec byl antifašista, matka žena pevné víry. V rodině vládlo ovzduší vzájemného porozumění. Rodiče pracovali v tiskárně. Bratr Gino byl v čele komunistického odboje a s Davidem Lajolem se stal slavným redaktorem novin L’Unità. Po budapešťských událostech roku 1956 se od levice odvrátil. Sestra Liliana se provdala za budoucího senátora Berlandu.

SILVIA, DÍVKA S RADOSTNOU POVAHOU Silvia bylo jméno, které Chiara dostala při křtu. Narodila se 22. ledna 1920 jako druhá ze čtyř dětí. Otec byl Luigi Lubich, obchodník s vínem, bývalý tiskař, antifašista, socialisticky smýšlející. Matka Luigia měla silnou tradiční víru. Starší Chiařin bratr Gino se za druhé světové války, po studiích medicíny, účastnil odboje slavných Garibaldiho brigád. Po válce – než po maďarských událostech roku 1956 uvěřil v ideály Hnutí a přidal se ke Chiaře – působil jako novinář v komunistickém deníku L’Unità. Igino Giordani kdysi vyprávěl příhodu z Chiařina dětství, která se odehrála v roce 1930. Byla o tom, jak drobná a půvabná postavička, oblečená do chudých šatů, nenápadně kráčela svým lehounkým krokem, připomínajícím míhání paprsku světla, a když došla na konec ulice Torrione, najednou pocítila, že je povolána k mučednictví. Bylo to jasné a náhlé povolání. Překvapeně se tehdy zastavila, obrátila tvářičku k nebi a odpověděla – „ano“. V osmnácti letech získala Silvia plný počet bodů, aby mohla dostat diplom učitelky na základní škole. Přála si dál studovat, a tak se pokusila o přijímací zkoušky na milánské katolické univerzitě Sacro Cuore. Bylo to marné, protože skončila třicátá čtvrtá a neplacených míst bylo k dispozici jen třicet tři. Jelikož nebylo u Lubichů dost peněz, aby mohla pokračovat v placených studiích, navíc v jiném městě, byla Silvia nucena začít pracovat. Od školního roku 1940– 41 začala v Tridentu vyučovat na škole Opera Serafica, založené kapucíny. Giordani

ŽIVOT popsal učitelku Silvii Lubichovou v úryvku, který dobře charakterizoval její pedagogické schopnosti: „Vcházela do třídy skromně, usebraně, nedbala na ty, kteří tropili rámus a nepořádek a šla rovnou ke katedře. A jak šla, hlasy pomalu umlkaly, nastávalo ticho. Vstupovalo něco posvátného a děti si toho všimly. A tak mohla hovořit tiše. Všechno dělala přívětivě, takže se jí dětské duše připodobňovaly a uklidňovaly se. Disciplína byla výsledkem úcty, kterou k ní cítily, poněvadž pramenila z jejího soužití s Bohem. Nebylo slyšet ani hlásku, pokud někoho nevyvolala… Uměla se sjednotit s dětmi, které sotva začínaly, i s dospívajícími, kteří odcházeli… používala Ježíšovu didaktickou metodu. Posvěcovala sebe, aby posvětila i je. Milovala každého z nich jako sebe.“

LORETO Rozhodujícím počátkem její božsko-lidské zkušenosti byla cesta, kterou vykonala v roce 1939. „Jsem pozvaná na sjezd katolických studentek do Loreta,“ napsala Chiara, „kde je podle tradice uchováván ve velkém kostele domek Svaté rodiny z Nazareta… Na koleji se spolu s ostatními účastním přednášek, ale jakmile mohu, utíkám tam. Poklekám před stěnou začazenou svíčkami. Zahaluje mě něco nového, božského, téměř mne to drtí. Kontempluji v myšlenkách panenský život těch tří. Maria zde bydlela, myslím si, a po tomto místě chodil Josef. Malý Ježíš s nimi tady po dlouhá léta přebýval. Stěny zněly jeho dětským hláskem… Každá taková myšlenka se mne dotýká, svírá mi srdce, až nekontrolovatelně pláču. O přestávce sem vždycky pospíchám.

Je poslední den. Kostel je plný mladých. Napadá mne jasná myšlenka, která se nikdy nesetře: Bude tě následovat zástup panen.“ Když se Chiara vrátila z Loreta zpět do Tridentu, vyhledala kněze, který ji v té době duchovně vedl. Když ji spatřil rozzářenou a skutečně šťastnou, zeptal se jí, zda už našla svoji životní cestu. Chiařina odpověď ho zdánlivě zklamala, protože mladá žena dokázala pouze vyjmenovat povolání, která pro ni nejsou – tedy ta tradiční – ani klášter, ani manželství, ani zasvěcený život ve světě. Nic víc.

1943 Už v sedmi letech prosila Chiara Ježíše o „jeho světlo a oheň“. Její osobní vztah k němu brzy dozrál. V devatenácti letech, při jejím pobytu v Loretu, vzal na sebe konkrétní podobu. V jednom dopise napsala, že jí dal Ježíš pochopit, co od ní chce. Tušila vrcholy i propasti toho, co mělo následovat, ale odpověděla: „Tady jsem.“ Pracovala jako učitelka a studovala. Své „ano“ stvrdila památného 7. prosince 1943, kdy se zasvětila Bohu. Na snímku je učitelka Chiara se svými žáky.

1945 Uprostřed válečné vřavy, zasažena obrovskou Boží láskou se se svými prvními družkami rozhodně nasadí pro život podle evangelia. Od toho okamžiku vše nabralo na rychlosti. 31. května vyprávěla zkušenost: „Když jsou lidé spolu, každý se stává krásnější.“ Nechala stranou řešení nabízená tehdejší dobou: kolektiv nebo individuum. Evangelium ji vedlo k nové syntéze.

7. PROSINCE 1943 Po návštěvě Loreta – mezi roky 1939 až 1943 – Silvia dál studovala, pracovala a zapojila se do služby církvi. Stala se františkánskou terciářkou a přijala jméno Chiara, „po krásnější polovičce Prosťáčka“, jak napsal Giordani. V roce 1943 bylo Chiaře dvacet tři let. Jednou šla několik kilometrů z domova pro mléko do místa nazývaného Bílá Matka Boží. Šla tam tehdy místo mladších sester, které tam maminka posílala, ale ony nešly kvůli veliké zimě. Ve chvíli, kdy šla pod železničním mostem, pocítila, jak ji Bůh volá: „Dej se mi celá.“ Od toho okamžiku už Chiara více neztrácela čas a dopisem hned požádala kapucínského kněze, otce Kazimíra Bonettiho o dovolení, aby se mohla zcela odevzdat Bohu. Po důkladném rozhovoru jí to dovolil. V šest hodin ráno, 7. prosince 1943, se zasvětila Bohu. Toho dne neměla Chiara v srdci žádný záměr něco zakládat, pouze se darovala Bohu. To pro ni znamenalo vše. Teprve po nějaké době se k tomuto datu přiřadil symbolický začátek Hnutí foko5–6/2008 | Nové Město |

9

ŽIVOT láre. V každém případě, jak Chiara později napsala, onoho 7. prosince 1943, byla její „vnitřní radost nevysvětlitelná, skytá, ale nakažlivá“.

PŘIPOJUJÍ SE DALŠÍ MLADÉ DÍVKY Nakažlivá, přesně tak. Žádné slovo by nevyjádřilo lépe, co se stalo v následujících několika měsících. Chiařina vnitřní radost přitahovala další mladé dívky. Některé z nich chtěly jít po stejné cestě jako ona – nejprve Natalia Dallapiccola, pak Doriana Zamboni a Giosi Guella, následovaly Graziella de Luca a sestry Gisella a Ginetta Calliari, Bruna Tomasi, Aletta Salizzoni. Později se přidala ještě další dvojice sester, Valeria a Angelella Ronchetti. Všechno to se stalo, přestože cesta fokolarínek nebyla ještě ani vytýčená. Byl zde jen Chiařin absolutní evangelní radikalismus. V té době zuřící válka zanechávala po sobě v Tridentu trosky pobořených domů a spoustu mrtvých. Chiara a její družky si zvykly scházet se při každém náletu v protileteckém krytu. Jejich touha být spolu a objevovat stále nový způsob jak být opravdovými křesťany, jak praktikovat evangelium, byla od chvíle, kdy pocítily povolání učinit z Boha střed svého mladého života, velice silná. „Každá událost se nás hluboce dotýkala,“ řekla později Chiara. „Lekce, kterou nám Bůh uštědřil prostřednictvím těchto okolností, byla jasná. Všechno je marnost nad marnost, všechno pomíjí. Zároveň však Bůh vkládal do mého srdce i do srdce ostatních otázku a spolu s ní i odpověď: Existuje ideál, který neumírá, který žádná bomba nerozdrtí a kterému bychom se mohly cele oddat?

10

| Nové Město | 5–6/2008

Ano, Bůh. Rozhodly jsme se, že z něj učiníme ideál svého života.“

1947 Tajemstvím evangelní lásky se pro ni 24. ledna 1944 stalo tajemství výkřiku opuštěného Ježíše na kříži, který hovoří o hloubce Boží lásky, o jednotě mezi třemi božskými osobami a dává klíč k bratrskému vztahu mezi lidmi. V Římě jí v únoru roku 1947 řekl otec Veuthey, odborník na mystickou teologii: „Vy začínáte tam, kde jiní končí.“

1947 Konkrétní láska prvních fokolarínek k chudým vyvolává obdiv dokonce i u tridentských komunistů. O Vánocích roku 1947 tato láska vyústí v organizované společenství majetku. Dvěma komunistickým vůdcům, kteří ji přátelsky provokovali, Chiara odpověděla: „Je nás málo, jsme chudé a jsme dívky, ale uvidíme, kdo vyhraje.“ Brzy pochopily, že láska léčí i nehmotné životní rány.

SVĚTLO Bylo jaro roku 1944. Chiara vysvětlovala Dorianě, které už nějaký čas dávala soukromé hodiny, Kantovu filosofii. „Její metodou bylo milovat každého myslitele,“ zdůraznila později Doriana. „Milovat jedni druhé, a tedy je chápat, rozumět jim, sledovat jejich myšlenky. Tak jsme se dostaly ke Kantovi, doslova nadšené jeho myšlenkami… Ale studium nás odvádělo od božské reality, kterou jsme objevovaly, když jsme uskutečňovaly evangelium. Takže Chiara řekla: ´Zastavme se a pomodleme se Krédo. Kantovský systém nevede k věčnému životu.´ Tehdy se mnou Chiara začala mluvit o vzkříšení těla a věčném životě. Společně jsme měly pocit, jako by z obrazu Nejsvětějšího Srdce Páně vytryskl paprsek světla. Později jsme tomuto silnému světlu začaly říkat Ideál.“ Jednou v květnu četly dívky v tmavém sklepě domu Natalie Dallapiccoly při světle svíčky evangelium, jak už bylo v té době jejich zvykem. Namátkou ho otevřely a narazily na Ježíšovu modlitbu před jeho smrtí: „Otče, aby všichni byli jedno.“ (Jan 17,21) Je to podivuhodný a složitý text evangelia, je to Ježíšova závěť, kterou studovalo mnoho exegetů a teologů všech křesťanských věků.V té době však byl trochu pozapomenut, protože byl pro většinu lidí příliš tajemný. Navíc se slovo jednota dostalo do slovníku komunistů, kteří si na něj v určitém slova smyslu dělali nárok. „Zdálo se nám, jako by se jedno slovo po druhém začalo vyjasňovat,“ napsala Chiara, „a vkládala nám do srdce přesvědčení,

ŽIVOT že pro tuto stránku evangelia jsme se narodily.“ Později, na Vánoce roku 1946, si dívky vybraly pro sebe slova – jednota nebo smrt. Jednou se jich jeden kněz zeptal: „Víte, jaká byla největší Ježíšova bolest?“ Podle všeobecně rozšířeného mínění křesťanů té doby mu dívky odpověděly: „Bolest, kterou vytrpěl v Getsemanské zahradě.“ Kněz jim však odpověděl: „Ne, Ježíš nejvíce trpěl na kříži, když volal: ´Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil.´“ Jeho slova na Chiaru velice zapůsobila. Jakmile osaměly, řekla Chiara jedné své družce: „Máme jen jeden život, prožijme ho co nejlépe! Jestli bylo největší bolestí Ježíše to, že se cítil opuštěný od Otce, následujme opuštěného Ježíše.“ Od té chvíle se pro Chiaru stal právě On jediným životním druhem.

DOMEK Válečný konflikt zatím nepolevoval. Rodiny dívek se z velké části rozprchly do horských údolí, dívky se ale rozhodly, že zůstanou v Tridentu. Některé kvůli studiu nebo práci, další jako Chiara proto, aby neopustily tolik lidí, kteří se kolem nich začali shromažďovat. Chiara v té době bydlela v podnájmu u jedné své známé. Když příštího září našla na tridentské periferii přístřeší v domku číslo 2 Kapucínského náměstí, přestěhovala se, a s ní i některé její nové družky. První se připojila Natalia Dallapiccola a poté další. Vzniklo tak první fokoláre. Skromný byt o dvou místnostech se nacházel v široké aleji poblíž kapucínského kostela. Říkaly mu „domek lásky“ nebo jednoduše „domek“. Dívky, které zde bydlely, ale i lidé, kteří se kolem nich shromažďovali, cítili v tomto

1948 Setkání se spisovatelem a poslancem Iginem Giordanim v září roku 1948 přivedlo Chiaru ze vzdáleného Tridentu do srdce katolického světa, do Říma. Seznámila se s osobnostmi, jako byl prezident italské rady ministrů De Gasperi, který o začínajícím Hnutí 20. listopadu 1950 prohlásil: „Církev podá své mínění, ale podle mne je to úžasná věc.“ Snímek je ze 70. let.

1949 Duchovní život rodícího se Hnutí se postupně obohacoval a v létě roku 1949 vyústil v okamžiky hluboké kontemplace. Zrodil se mystický rozměr, který z mladé Chiary Lubichové učinil osobu, jejíž hloubku je třeba stále ještě objevovat. Chiara se spolu s první skupinou definitivně vydala po nových cestách církevního a společenského života.

období, že se určitým způsobem stává jejich život lepší. Zakusili, jak mezi nimi Ježíš uskutečňuje svůj slib: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20) S touto novou zkušeností už nechtěli přítomnost Ježíše nikdy ztratit a dělali všechno pro to, aby se neztratila jejich vinou. „Později, mnohem později,“ upřesnila Chiara, „jsme to pochopili. Je to napodobení, v zárodku, a svým způsobem originální, Nazaretského domku: soužití osob žijících v panenství (a brzy i vdaných a ženatých) s Ježíšem uprostřed nich. To je fokoláre, místo, kde oheň lásky ohřívá srdce a pozvedá mysl. Abychom ale měly Ježíše uprostřed,“ vysvětlovala svým družkám, „musíme být připraveny dát život jedna za druhou. Ježíš je duchovně a plně mezi námi přítomen, pokud jsme takto sjednoceny. On řekl, „aby byli všichni jedno v nás, aby svět uvěřil“. (srov. Jan 17,21) K životu jednoty se totiž semklo kolem Chiary a dívek z fokoláre překvapivě mnoho lidí. Přitahoval je svou novostí, ačkoli byl sotva v začátcích. Nechyběly ani nejrůznější konverze. Zachraňovala se ohrožená povolání a vznikala nová. Brzy, dalo by se říci téměř ihned, začínaly dívky z fokoláre následovat i mladí muži a dospělí. Maria Tecilla, sestra prvního fokolarína Marca, vzpomíná: „Ne že by tam byli jen fokolaríni,komunita byla jedním celkem. Bylo mezi námi mnoho maminek od rodin, bývalých terciářek i stařenek.“ Z této doby se do paměti zapsala zvláště hojně navštěvovaná a intenzivně prožívaná setkání, která probíhala každou sobotu ve tři hodiny odpoledne v sále zvaném Massaia. Tam Chiara vyprávěla o zkušenostech s žitím 5–6/2008 | Nové Město |

11

ŽIVOT evangelia a prvních objevech toho, co se později rozvinulo jako spiritualita jednoty. Nadšení neuvěřitelně rostlo, takže už v roce 1945 toužilo téměř pět set lidí všeho věku – muži i ženy různých povolání i sociálního původu – sdílet ideál dívek z fokoláre. Všechno měli společné, tak jako tomu bylo v prvních křesťanských obcích.

DALEKÉ ZEMĚ V evangeliu čtou: „Dávejte a bude vám dáno.“ Jsou to slova, která se proměňovala v každodenní zkušenost. Dávali – dívky a jejich přátelé neustále dávali – a stále znovu dostávali. V domě zůstalo pro všechny jen jediné vajíčko? Darovali ho chudému člověku, který zaklepal na dveře. Ještě téhož dopoledne jim někdo nechal na prahu domku sáček… vajec! V evangeliu je také napsáno – „proste a dostanete“. Prosili tedy o všechno možné, co kdo potřeboval. Ne pro sebe, ale pro bratry v tísni. A i ve válečném nedostatku přicházely pytle mouky, mléko, sklenice marmelády, otýpky dřeva, oblečení. Ve fokoláre nezřídka sedávali kolem stolu prostřeného pěkným ubrusem, jaký se dává, když přijde vzácná návštěva – fokolarínka vedle chudého, vedle něj fokolarínka a zase chudý… Na slavnost Krista Krále se Chiara a ostatní fokolarínky setkaly po mši kolem oltáře. Obracely se k Ježíši s prostotou těch, které pochopily, co znamená být Božími dětmi. Prosily ho: „Ty víš, jak se dá uskutečnit jednota, ut omnes unum sint. Tady jsme. Chcešli, použij nás.“ Denní liturgie je fascinovala. Když v jednom žalmu četly,„požádej mne a já ti dám do vlastnictví národy, budeš vládnout nad dálavami země“, nežádaly ve své evan-

12

| Nové Město | 5–6/2008

1950 V září roku 1950 požádala Chiara mladého Pasquale Foresiho, narozeného roku 1929, aby s ní sdílel zodpovědnost za vznikající Hnutí. Jako kněz a teolog doprovázel Hnutí na cestě k církevnímu schválení, viděl vznik časopisů, knižního vydavatelství a citadel Hnutí. Pomáhá formulovat dopad charismatu na teologii a humanitní vědy. V současnosti to vyústilo v založení Univerzity Sophia. Snímek ze 70. let.

1956 Chiara měla velmi živý vztah k Písmu, takže návštěva Svaté země ji uchvátila. O otvoru v kameni, kde byl vztyčen první kříž, napsala: „Kdyby zde nebyl ten první kříž… Ten, který na něm byl vyzdvižen jako zločinec, daroval hodnotu a smysl moři úzkostí, v němž se často topí lidstvo a nezřídka i každý člověk.“

gelní prostotě o nic menšího, než jsou dálavy země. Pro ně byl Bůh všemohoucí. Chování dívek z „domku“ udivovalo každého, kdo se s nimi setkal. O radikalitě fokoláre se vypráví jeden příznačný příběh, který se odehrál ještě za války. Gino, Chiařin bratr, a jeho kolega z medicíny, oba tehdy komunisté, navštívili na Kapucínském náměstí Chiaru, která byla právě nemocná. Ginův přítel se od zdravotní sestry Ducci Calderari, pracující v jejich nemocnici, dozvěděl o činnosti fokolarínek, zvláště o tom, jak žijí společenství majetku. Chtěl Chiaře vyjádřit svůj obdiv a zeptal se jí: „Kdo vás k tomu vede?“ Chiara místo odpovědi ukázala na ukřižovaného. Oba sklopili oči a Ginův přítel pak dodal: „To, co jste dokázaly mezi málo lidmi, chystáme my na celém světě.“ Chiara mu odvážně odpověděla: „Nás je málo, jsme chudé a jsme dívky, uvidíme, komu se to podaří dřív.“ To všechno nemohlo zůstat bez povšimnutí ve městě, které v té době mělo několik desítek tisíc obyvatel, a tím spíše v tridentské církvi.

„JE V TOM PRST BOŽÍ“ Věta evangelia – „Kdo vás slyší, mne slyší“ – se Chiary a jejích družek velmi dotkla. Vyvodily z toho, že kdo poslouchá biskupa, poslouchá Krista. Právě v té době si je dal biskup zavolat. Chiara neznala důvod a přemýšlela proč. Ve velkolepé budově biskupství na náměstí Fiera předstoupila před biskupa a předložila mu, co ve městě dělají. Byl to obraz skutečné revoluce, která jim rostla pod rukama, aniž si to uvědomovaly. Ale byly připraveny okamžitě zničit všechno, co do té doby vybudova-

ŽIVOT ly, pokud by si to biskup přál. Skrze biskupa, domnívaly se, hovoří Bůh. Bůh byl jediný, kdo je zajímal. Při této příležitosti vyslechl Chiaru a její první družky biskup Carlo de Ferrari. Usmál se, a řekl větu, která zůstává v historii Hnutí zachována: „Je v tom prst Boží.“ Jeho schválení a požehnání doprovázelo Hnutí až do jeho smrti. Od té chvíle se téměř nepostřehnutelně před nimi začaly posouvat hranice jejich působení. Byly pozvány do Milána, do Říma, na Sicílii. A všude začaly vznikat křesťanské komunity po vzoru té tridentské. Očekávaly je však ještě větší dálky. V této době se k nim připojila nečekaná osobnost – křesťanský myslitel pronásledovaný v období fašismu, novinář, politik a poslanec Igino Giordani. Byl to on, kdo dokořán otevřel dveře a okna bytečku na Kapucínském náměstí takřka do celého světa. On vzbudil pozornost veřejnosti, když poukázal na velikost charismatu, na jeho univerzální hodnotu. Rodící se Hnutí nebylo podle něj určené jen pro náboženský svět, jen pro katolíky, ale bylo darem pro celé lidstvo. Giordani šířil jistotu, že rodící se spiritualita v sobě skrývá skutečnou teologickou a společenskou revoluci, určenou v prvé řadě laikům, včetně těch, kteří žijí v manželství. Byl přesvědčen, že přinese revoluci i v oblasti myšlení. V létě roku 1949 se Giordani připojil ke Chiaře, která se uchýlila do údolí Primiero v Tonadicu, v horách u Tridentu,aby si odpočinula.Spolu s komunitou zde intenzivněprožívalaevangelníúryvek o Ježíšově opuštěnosti.Chiara si 12. července poznamenala: „Opuštěný Ježíš! Důležité je, abychom byli pozorní, když projde kolem nás, a slyšeli to, co nám chce říci, pro-

1960 Do zahraničí se Hnutí šířilo od roku 1958. Chiara v roce 1960 vyslala za železnou oponu lékaře a jiné odborníky. Tento svět pro ni zvláštním způsobem představoval tvář opuštěného Ježíše, protože tam nechtěl, nebo si netroufal jít žádný věřící. Odvážný krok vyvolal u komunistických autorit překvapení z křesťanství, z jeho sdílení a solidarity. Na fotografii se buduje berlínská zeď.

1965 Pius XII. krátce před smrtí řekl Chiaře, že schválil Hnutí ne proto, že by mu to někdo doporučil, ale z toho důvodu, že je to dílo Boží. Papež Pavel VI. schválil roku 1965 odvážný rozvoj Hnutí: „Vy jste architekty tohoto díla.“ Jan Pavel II. umožnil, aby „v čele tohoto díla stála vždy žena“. Na snímku je jedna z četných audiencí u Pavla VI. Uprostřed Dina Zenari, jedna z prvních „Božích dobrovolníků“.

tože nám má stále co nového říci. Ježíš opuštěný si přeje, abychom byli dokonalí. Ježíš je náš jediný učitel a využívá všechny okolnosti k tomu, aby nás přetvářel, aby pročistil všechny záhyby naší povahy, aby nás posvětil. Jediná věc, kterou musíme udělat, je poslouchat za všech okolností jeho hlas. Všechno, co se kolem mě děje, se děje pro mne a je výrazem Boží lásky ke mně.“ Od 16. července, o čtyři dny později začalo období, známé jako „Ráj 1949“. Chiara to tehdy vyjádřila slovy: „Snažili jsme se prožívat vlastní nicotu, být ´prázdní od sebe´, aby Ježíš mohl žít v nás. Igino Giordani a já jsme při svatém přijímání – které jsme milovali a objevili v něm pouto jednoty – požádali Ježíše, aby na této nicotnosti sjednotil naše duše, tak jak to umí jenom on. Díky zvláštní milosti jsme zakusili, co znamená být živou buňkou mystického těla Kristova. Znamenalo to být Ježíšem, a jako takoví spočinout v Otcově lůně. Slova ´Abba, Otče´ spontánně vytryskla z našich úst. Takto začalo mimořádné období světla, kdy se nám kromě jiného zdálo, že Bůh nám chce ukázat určitý plán s naším hnutím. Lépe jsme také pochopili různé pravdy víry, zvláště kým je pro lidstvo a pro stvoření opuštěný Ježíš, který v sobě všechno shrnuje. Tato zkušenost byla tak silná, že jsme si mysleli, že život bude takový už napořád – světlo a nebe. Skutečnost, která pak následovala,byla ale všední. Zprudka jsme procitli a ocitli se znovu nohama na zemi. On jediný nám dal sílu dále žít.“ Na papír s hlavičkou poslanecké sněmovny, který jí Giordani půjčil, napsala tehdy Chiara jedním tahem pera své veledílo, které začíná dnes už proslulou větou: „Mám jediného Snoubence 5–6/2008 | Nové Město |

13

ŽIVOT na zemi: Ježíše opuštěného.“ (viz str. 49) Sestup z této „malé hory Tábor“ znamenal definitivní potvrzení toho, že Opuštěný je cestou k jednotě. „Půjdu světem a budu ho hledat v každém okamžiku svého života,“ bylo napsáno na onom papíře. Nebyla to jen slova. V roce 1959 se pokoušeli někteří fokolaríni – s různým úspěchem – dostat za železnou oponu do komunistického Německa. Tehdy se někdo neočekávaně Chiary zeptal, proč se Hnutí snaží dostat do toho, tehdy temného kouta Evropy, kde se zdála jakákoli evangelizace nemožná. Její bezprostřední odpověď zněla: „Protože milujeme Ježíše opuštěného.“

OBDOBÍ PARADOXŮ Ve čtyřicátých letech, ještě v Tridentu, vzbuzovalo Hnutí v katolickém světě svou originalitou mnohé otazníky. Od doby, kdy se fokolaríni začali v padesátých letech šířit do zbytku Itálie, započala církev v Římě spolu s ostatními italskými biskupy rodící se Hnutí pozorně zkoumat. Vycházelo sice z tradičních pravidel laických spolků, ale svou novostí vyvolávalo u některých pastýřů nemálo pastoračních a doktrinálních obav. Tehdy začala rozporuplná doba, která trvala asi patnáct let. Na jedné straně církev v Římě – a zejména italští biskupové – vyjadřovali nutnost hlouběji zkoumat rodící se Hnutí. Na druhé straně ti, kteří charisma jednoty následovali, si stále větší měrou uvědomovali, že „jsou církví“ a spontánně Hnutí dále šířili. Toto šíření už po několika letech není možné vysvětlit podle běžných parametrů apoštolátu. Světlo, zrozené v létě 1949, bylo prostě pří-

14

| Nové Město | 5–6/2008

1966 Poprvé došlo k mezináboženskému dialogu roku 1966 v rámci kmene Bangwa v Kamerunu, spjatého s tradičními domorodými náboženstvími. Král Chiaru přijal bratrsky, a když kmen se 160 tisíci příslušníky viděl úžasný výsledek bratrské pomoci fokolarínů v sociální a zdravotnické oblasti, vzdal Chiaře v roce 2000 čest jako své Mafua Ndem – královně seslané z nebe.

1967 Málokdy byla Chiara přijata srdečněji! Starý pravoslavný patriarcha v Istanbulu, prorocká osobnost, žil pro jednotu „jako fokolarín“, jak jednou sám řekl. Dějiny jednou zhodnotí, jakou roli Chiara sehrála ve vztahu Athenagora I. a Pavla VI. Ekumenická zkušenost Hnutí fokoláre svědčí o síle vztahů, které dokázala od roku 1960 navazovat navzdory jakýmkoli hranicím.

liš silné na to, aby kolem sebe nešířilo svoji zář. Pasquale Foresi poznal ideál jednoty v Pistoi. Stal se, jak to vyslovila Chiara, jedním ze spoluzakladatelů vznikajícího Hnutí. Hnutí bylo v té době konfrontováno s tíživými společenskými jevy: s palčivým problémem komunismu (Chiařin bratr a někteří první fokolaríni pocházeli přímo z marxistického prostředí), se složitým poválečným obdobím (De Gasperi vstupuje v kontakt s Chiarou) a se skandálním rozdělením křesťanstva (kardinál Bea a Giordani byli v katolické církvi průkopníky ekumenismu). Hnutí v těchto letech prolomilo severní italské hranice a rychle se rozšířilo téměř do všech evropských zemí. V letech 1958 až 1967 vkročilo už do všech pěti kontinentů.

ZKOUŠKY Několik let po začátku Hnutí přicházely podle Boží logiky zkoušky. Byly to těžké duchovní zkoušky a pro někoho znamenaly dlouhé období temnoty. Především to ale kvůli zdlouhavému a podrobnému zkoumání ze strany církve s sebou přinášelo přerušení činnosti a pocity nejistoty. Chiara k tomu říkala: „My víme, že za život se platí. Život, který skrze nás vstupuje do mnoha duší, se rodí ze smrti. Jen skrze mráz se dojde k ohni.“ A dále: „Zvláště jedna myšlenka mne neustále neopouštěla. Byla výsledkem bolestné vnitřní zkoušky, která byla v té době nejpalčivější. Pochopila jsem, kdo jsem já a kdo je On. On je vše. Já nic. On je síla. Já jsem slabost. A právě toto vědomí mé slabosti mne přesvědčovalo, že ovoce, které přinášíme, ty tisíce obrácení, mohou být jedině Božím dílem.“ Chiara přirovnávala toto

ŽIVOT období k bolestem, za nichž se rodí člověk, a které jsou jakousi ozvěnou Ježíšova výkřiku na kříži. Tyto bolesti pramenily vždy z jednoho hlubokého důvodu – strachu, že Hnutí bude zrušeno… Ježíš si však ani v opuštěnosti nezoufal, nemohl ztratit naději. Někteří říkali, že jeho výkřik byl nářkem. Nářkem jsme proto nazvali i těchto pár řádků: „Jsme unaveni, Pane, jsme unaveni pod křížem a při každém malém kříži se nám zdá nemožné nést ty větší. Jsme unaveni, Pane, jsme unaveni pod křížem, pláč nám svírá hrdlo a polykáme hořké slzy. Jsme unaveni, Pane, jsme unaveni pod křížem. Urychli hodinu svého příchodu, protože tady pro nás už není místo radosti, není nic než opuštěnost. Protože dobro, které milujeme, je celé tam, zatímco tady jsme unaveni, příliš unaveni, pod křížem. Panna Maria je vedle nás, krásná, i když smutná bytost. Pomoz skrze její osamělost té naší dnešní.“

ZROZENÍ Vytoužené církevní schválení přišlo 23. března 1962. V tu dobu se duch jednoty rozšířil již i do nejvzdálenějších světadílů. Chiara o několik let později napsala o tomto období: „Zkoumání trvalo dlouho. Církev ve své staleté zkušenosti a moudrosti mateřsky zkoumala novou církevní realitu, která nedávno vznikla.“ Chiara nikdy neustoupila ani o milimetr ze své naprosté důvěry v církev. Několikrát se svěřila svým nejbližším, že kdyby bylo došlo k rozpuštění Hnutí, všichni by toto rozhodnutí poslechli. Od té chvíle se více než dřív Chiařin příběh proplétal s příběhem Hnutí, které založila, a které se dál šířilo podle přesného Božího

1967 Chiara toužila prohloubit vztah k mladým generacím. Při pohledu na noční hvězdnou oblohu napsala v roce 1961: „Přijdou ještě nové generace a to jsou všechny ty hvězdičky tam nahoře.“ O několik let později dorostla druhá generace Hnutí – „gen“.

1967 Jednota je dar nebe, úlohou lidí je pečovat o vzájemné vztahy a léčit zranění tam, kde vztah byl porušen. Hnutí se začalo zabývat problematikou rodiny. Objevily se nové zkušenosti, inspirované Chiařinými radami. Od roku 1967 se rozvíjí rozsáhlá síť rodin zapojených do společenství Nových rodin, které je dnes nejrozšířenější částí Hnutí fokoláre.

plánu, a to nejen geograficky. Začala totiž vznikat nová povolání, navzájem odlišná, ale všechna stejně radikální. V roce 1956, poznamenaném událostmi v Maďarsku – lidovou vzpourou krvavě potlačenou sovětskou invazí – Chiara pociťuje naléhavou potřebu vnést znovu Boha do společnosti, aby v něm lidstvo znovu nacházelo pramen svobody a bratrství. Vedle fokolarínů vyrostli takzvaní Boží dobrovolníci (volontáři), schopní budovat novou společnost…, která by svědčila o jediném, o Bohu. Bylo to i v souladu s touhou tehdejšího papeže Pia XII. Zároveň s volontáry se k životu hlásila další nová hnutí – dětí, mládeže, rodin, farností či povolání rozličně společensky angažovaná. A v následujících letech se ještě rozvinula další. V roce 1961 začal duch Hnutí pronikat také mezi nekatolické bratry křesťany. Že to byl Bůh, kdo jednal, dokazuje fakt, že v roce 1950 Chiara na otázku otce Boyera vyloučila, že by podstatou Hnutí byl ekumenismus. „Bůh na mne počkal,“ řekne později.

KONCIL, MODERNA A MLADÍ Po prvním schválení, které přišlo z Vatikánu s podpisem Jana XXIII., následovaly audience u Pavla VI. a další schvalování. V roce 1967 dozrála na celém světě druhá generace Hnutí. S postupem času přicházela také třetí a čtvrtá generace. Bylo to období prožívané s kombem a kytarou, roky skupin Gen Rosso a Gen Verde a mnoha dalších kapel mládeže Hnutí. Při jejich prvním veřejném vystoupení v květnu roku 1975 zaplnilo dvacet pět tisíc mladých každé místečko 5–6/2008 | Nové Město |

15

ŽIVOT v římské sportovní hale, kde se konají rockové koncerty či politické mítinky. Ale byla to také doba intenzivních společenských aktivit. Křesťanům různých povolání, která v Hnutí spontánně vznikala, jakoby něco bránilo zůstat jen do sebe uzavřenou skupinou horlivých a dobrých věřících. Díky tomu se Hnutí v těchto letech rozvinulo ještě o další specifická společenství. Kolem fokolarínů žijících v manželství vzniklo hnutí Nové rodiny, kolem volontárů hnutí Nové lidstvo, kolem diecézních kněží kněžské hnutí, kolem seminaristů nová kněžská generace, kolem kněží působících ve farnostech farní hnutí… Zrychlení bylo patrné i na poli ekumenismu. 13. června 1967 začaly mimořádné kontakty Chiary s istanbulským pravoslavným patriarchou Athenagorem I., člověkem plným lásky, moudrosti a prozíravosti, který přestože byl jednou z největších osobností dvacátého století, se chtěl stát – jak několikrát sám řekl – obyčejným fokolarínem. Chiara o tomto vztahu napsala: „Od něj jsem se naučila milovat všechny národy, nacházet na každém dobro. Nikdy o nikom neřekl špatné slovo. Athenagoras byl skutečně veliký a nikdy na něj nezapomenu. To on mi ukázal krásu pravoslavné církve. Od něj jsme pochopili, jaký důraz se na Východě klade na život, na umění převádět pravdu do života, a jak je vyzdvihována role lásky.“ Živé dění nechybělo ani na poli kultury. Časopis Ecclesia pod vedením dona Foresiho začal teologicky formulovat některé body spirituality, které přinášely něco obnovujícího. Množily se formační časopisy a vzniklo první studijní centrum.

16

| Nové Město | 5–6/2008

Hnutí tak komplexně anticipovalo globalizaci konce tisíciletí a představilo se jako společenská a církevní realita, která je ze své přirozenosti mezinárodní, multikulturní a mnohonárodnostní.

1977 Templetonovou cenou (Londýn) začala etapa jednoho z nejintenzivnějších dobrodružství Chiařiny historie – mezináboženského dialogu. Na tomto poli se toho do té doby příliš neodehrálo, i když koncil otevřel cestu. O třicet let později mohla Chiara najít své duchovní děti ve všech velkých náboženstvích. Odvolávají se na ni stavitelé mostů mezi velkými světovými náboženstvími.

1984 Vydala svoji nejočekávanější knihu o opuštěném Ježíši. Téma má velkou doktrinální hodnotu. V roce 2000 následuje kniha „Výkřik“ (v českém vydání vyšla v roce 2001 v nakladatelství Nové město – pozn. red.). Už od roku 1955 říkala Chiara, že se nebojí, že by „Paříž“ (symbolika studia) zatlačila do pozadí „Assisi“ (symbol spirituality). 16 čestných doktorátů, originální experiment skupiny kolem školy Abba a nová univerzita jsou toho důkazem. Na snímku přijímá čestný doktorát z psychologie na Maltě.

KONSOLIDACE A PROHLOUBENÍ V roce 1976 se v Rocca di Papa z iniciativy cášského biskupa Klause Hemmerleho poprvé konalo setkání biskupů, přátel Hnutí. Následující rok dostala Chiara v Londýně Templetonovu cenu za pokrok v náboženství. V této době se začal rozvíjet otevřený dialog Hnutí i s mimokřesťanskýmináboženstvími. Navenek však bylo Hnutí dál málo známé, zůstávalo relativně skryté, vyjma několika viditelnějších setkání mládeže. Na celém světě se začala rodit nová sociální díla. Svědectvím života Hnutí se stávají městečka společného života zvaná citadely, která rostou a přijímají nové obyvatele, počínaje Loppianem v italském Toskánsku. Vznikl fundovaný časopis pro šíření kultury jednoty nazvaný Nuova umanità (nové lidstvo). V roce 1982 se v aule Pavla VI. konala historická eucharistická slavnost, které předsedal Jan Pavel II. a které se účastnilo 7000 kněží a řeholníků z Hnutí. O dva roky později tento papež navštívil v Rocca di Papa centrum Hnutí fokoláre. Chiara napsala o svých vztazích s papeži: „Stává se mi, že když například při audienci vytvářím papeži velkou jednotu, jako dcera, mám dojem, jakoby se nebe otevřelo a já se ocitám ve veliké jednotě s Bohem, bez prostředníků. Cítím velmi silnou jednotu s Bohem, a co tuto jednotu charakterizuje, je právě to, že je bez prostřed-

ŽIVOT níků. Jednota s Bohem bez prostředníků.“ V tomto období také došlo na půdě Hnutí k prvnímu setkání spřátelených biskupů, pocházejících z různých křesťanských církví a církevních komunit. Chiara se též účastnila biskupských synod,svolávaných ve Vatikánu papežem. V roce 1985 byla v roli pozorovatele na mimořádné synodě biskupů svolané při příležitosti dvacátého výročí ukončení Druhého vatikánského koncilu a v roce 1987 hovořila na synodě biskupů věnované laikům. Za podporu vztahů mezi církvemi je v roce 1988 Chiaře udělena v německém Augsburku cena, vydávaná na paměť uzavření augsburského míru.

ROKY RADOSTI A CHVAL Potvrzení spirituality a její prohlubování, zvláštní duchovní formace členů a sympatizantů Hnutí fokoláre se ukázaly v devadesátých letech a na počátku třetího tisíciletí jako nezbytné, jestliže měly podpořit to, co vznikalo. V roce 1990 schválila Papežská rada pro laiky obecné stanovy Hnutí. Téhož roku založila Chiara ve spolupráci s cášským biskupem Klausem Hemmerlem školu Abba. Ta počítá s přítomností vzkříšeného Ježíše uprostřed společenství, která je plodem lásky k opuštěnému Ježíši a vzájemné lásky, stále obnovované paktem všech členů. Na tomto základě se snaží vyjádřit v jasné a spolehlivé doktríně život společenství a spiritualitu jednoty. V roce 1991 dala zakladatelka a prezidentka Hnutí v Brazílii popud k realizaci projektu „ekonomiky společenství“, která se v krátké

1987 Chiara se účastnila synodu, který se zabýval povoláním laiků. Vynořilo se téma hnutí a nových komunit. Chiara pak napsala svou zkušenost: „Jedná Někdo, kdo převyšuje jednotlivce i celek a všechno mocně obrací směrem, který nikdo neočekává, k nové etapě, kterou je církev povolána prožít. Ten Někdo je Duch Svatý.“ O něm pak napsala jako o posledním bodu své spirituality.

1991 Když Chiara zahájila v Brazílii éru ekonomiky společenství, začalo pro ni nové období. V roce 1955 řekla: „Nebude jen ´Paříž´ a ´Assisi´, ale i ´Hollywood´.“ Tím chtěla vyjádřit, že vzniknou iniciativy, které se dostanou do celé společnosti, mimo náboženskou sféru. Bratrství mezi chudými a podnikateli první z řady iniciativ, které vnášejí bratrství do dnešní společnosti.

době rozšířila do pěti světadílů a oslovila mnoho podnikatelů a firem, které se do ní zapojily. Tyto tři události svědčí spolu s dalšími o pronikání spirituality do nejrůznějších oblastí lidského konání. Mimo jiné to bylo potvrzeno i šestnácti čestnými doktoráty, které Chiara obdržela v letech 1996 až 2008 za činnost v různých oborech. V roce 1996 se jí dostalo dalšího uznání. Unesco jí udělilo cenu Za výchovu k míru a v roce 1998 rozhodla Rada Evropy, aby byla Chiaře předána Cena za lidská práva. V téže době ještě Chiara získala více než dvanáct čestných občanství. V těchto letech vznikly v úzkém sepětí se školou Abba i velmi originální iniciativy. Představují snahu aplikovat v nejrůznějších oborech prvky učení, vycházející z charismatu jednoty, které mohou otevírat nové obzory v teologii, filozofii, politice, ekonomii, psychologii, pedagogice, umění, architektuře, mediální práci a dokonce i ve sportu. Jde o proces, který se v současnosti dále rozvíjí a zasahuje stále nové a nové oblasti. Mnoho cest, které Chiara vykonala po Evropě i po jiných kontinentech a které sledovala místní i mezinárodní média, ukázaly viditelným způsobem univerzální rozměr charismatu.

DIALOG VE VŠECH OBLASTECH Během Chiařiných cest vyšlo zvláštním způsobem najevo, že činnost Hnutí je také charakteristická vedením čtyř typických dialogů. První z nich je veden uvnitř katolické církve. Jeho důležitým mezníkem byly Letnice roku 1998, kdy se na 5–6/2008 | Nové Město |

17

ŽIVOT pozvání Jana Pavla II. setkalo na náměstí sv. Petra více jak 350 tisíc příslušníků církevních hnutí a nových komunit, za účasti mnohých zakladatelů. Chiara tehdy před církví za tento dialog přijala zodpovědnost. Církev otevírající se třetímu tisíciletí ovanul mocný závan Ducha Svatého. Na ekumenickém poli se kromě jiného připomínají plodné kontakty Chiary s Konferencí evropských církví a „ekumenická spiritualita“, kterou formulovala na setkání v rakouském Štýrském Hradci. V posledních letech jde také o slibný dialog mezi hnutími z různých církví. Ten je rozvíjen zvláště v Německu, kde již vyústil ve dvě ekumenická setkání, konaná ve Stuttgartu pod názvem Společně pro Evropu. Oblast mezináboženského dialogu doznala pravděpodobně nejneočekávanějšího rozvoje díky otevřenosti, s níž Chiara dokázala udržet konstruktivní a nepřerušované vztahy s některými jeho představiteli. V této souvislosti lze jmenovat například imáma W.D. Mohammeda, vůdce afroamerických muslimů v USA. Chiara se stala dokonce první bílou ženou a křesťankou, která promluvila v mešitě Malcolma X. v Harlemu. Vztahy navázala i s buddhisty, stoupenci Theravady z thajského města Chiang Mai, s významnými hinduistickými skupinami v Indii nebo s japonským laickým buddhistickým hnutím Rissho Kosei–kai… V roce 1994 byla Chiara zvolena čestnou prezidentkou WCRP (Světové konference náboženství za mír) a v lednu 2002 vybrána, aby mluvila jménem katolické církve spolu s Andreou Riccardim, zakladatelem Komunity Sant´Egidio, na velkém mezináboženském

18

| Nové Město | 5–6/2008

1998 Touha dostat se ke všem dovedla Chiaru k tomu, že rozvinula v církvi plodný dialog mezi jednotlivými charismaty. Zrodila se iniciativa Společně pro Evropu se svým již dvojím setkáním ve Stuttgartu. Vykonala usilovnou práci i ve službách politiky. Na snímku z roku 1996 dostává Chiara v Paříži cenu Unesco Za výchovu k míru.

2001 Léta 1995 až 2004 znamenala pro Chiaru podivuhodné období cest, při nichž otevírala nové obzory dialogu v Indii, USA, Thajsku, Taiwanu, v Africe… Zde vidíme její přílet na bratislavské letiště.

setkání v Assisi, iniciovaném papežem. Na řadu přišel také dialog s lidmi bez náboženského přesvědčení. Chiara řekla „přátelům“ (jak tyto lidi nazývá): „Naše dílo má univerzální poslání. Proto je naším heslem, ´aby všichni byli jedno´. Uvnitř těchto ´všech´ jste i vy. Nemůžeme to bez vás uskutečnit… Budeme jedno v hodnotách, v některých myšlenkách či v něčem konkrétním.“ Zvláštní zmínku zasluhuje rozvoj citadely Hnutí ve Fontem v Kamerunu, kde po Chiařině návštěvě v roce 2000 proběhla opravdu nová a celonárodní evangelizace a začala i realizace projektu sociálního rozvoje. Je třeba zmínit i klíčící semínka v tak složitých prostředcích komunikace, jako jsou televize a film. Každý z těchto dialogů vedený na jejich půdě byl navázán díky schopnosti Chiary sblížit se s každým člověkem a udržovat osobní vztahy, které vybudovala. Pečetí za tímto obdobím je papežský list Novo millennio ineunte, v němž papež Jan Pavel II. představil celé církvi spiritualitu společenství, která je se spiritualitou Hnutí fokoláre v jedinečné harmonii.

BUDOUCNOST V roce 2003, při příležitosti 60. výročí založení Hnutí, poskytla Chiara krátké interview, které doprovodila téměř neobvyklým patosem. Na jednu otázku v něm odpověděla: „Toto výročí mne přivádí k obdivnému mlčení, úžasu, jelikož jsem za tato desítiletí uviděla svýma očima rodit, růst a rozvíjet se Boží dílo, které se z malého zrnka stalo, jak už o tom mluvil Pavel VI., velkým stromem, který svými větvemi dosahuje

POSLEDNÍ ZKOUŠKA Poslední tři léta pozemského dobrodružství Chiary Lubichové patřila k nejtěžším. Opuštěný Ježíš, její ženich, se dostavil na schůzku „slavnostním způsobem“: s temnotou, v níž Bůh zapadl jako slunce za obzorem. Pře-

2004 Poslední Chiařino veřejné vystoupení v římské hale Auditoria při druhém Světovém dni vzájemnosti. Krátce poté, po desítkách let neúnavné práce začalo její dlouhé „odebrání se do ústraní“.

Foto: Anna Paula Meier

až k nejzazším končinám země.“ Pak Chiara uvedla dlouhý seznam důvodů, které ji vedly k tomu, že zakoušela intenzivní pocit vděčnosti Bohu, který byl tak silný, že už nezbylo místo pro nic jiného. Byl to seznam dlouhého působení mnoha milostí: „Děkuji za všechno a navždy, z tisíce a tisíce důvodů. Za to, že jsem se narodila v jeho církvi a že si mne vybral za nástroj, že jsem se stala Boží dcerou a fokolarínkou, že mne sytil sebou, skrze Eucharistii, pouto jednoty. Díky za hojné světlo charismatu jednoty, které dal mně i mnoha dalším, a za duchovní rodinu, která z něj vznikla. Za to, že mi jako první sdělil tajemství jednoty – Ježíše opuštěného. Za stonásobek ve všech směrech, který jsem zakusila. Za to, že mě utvrdil ve víře, za to, že mi ukázal lásku jako nejvyšší dobro. Za to, že mi dal za matku Marii a alespoň částečně účast na jejím univerzálním mateřství. Děkuji, že mi odpustil hříchy a za všechno utrpení, které dovolil. Také za to, že mi otevřel srdce pro celé lidstvo, za dlouhá léta, která mi dopřál jako znamení své lásky. Za… za…“ Na otázku po budoucnosti Hnutí byla její odpověď velmi prostá: „Neznám ji. Je to psáno v nebi. My musíme tuto budoucnost odhalovat a naplňovat – a to ještě lépe, než jak jsme se o to doposud s Boží pomocí snažili.“

Fota: CSC Audiovisivi

ŽIVOT

2008 Chiara, která zamlada napsala článek o třetím věku nazvaný „Snad ještě krásnější“, prožila v posledních letech snad nejvýznamnější období svého plodného života. Jako dědictví této zkušenosti zanechala téměř nepopsatelné svědectví o „kulturní noci“, kterou sdílela s jistotou, že se před dnešním člověkem otevírá nová cesta. Čekalo ji poslední svítání.

sto Chiara dál milovala, okamžik za okamžikem, bratra za bratrem. Dál sloužila Božímu plánu s Hnutím, jehož kroky sledovala až do posledních dnů, kdy byl ve Vatikánu schválen – k její velké radosti – vznik univerzity Sophia. Vždycky měla jen jediné přání: „Chtěla bych, aby na konci věků, až bude celé Dílo Mariino v očekávání, že stane před opuštěným a zmrtvýchvstalým Ježíšem, mu mohlo opakovat: ´Dnes, můj Bože, přicházím k tobě… se svým nejbláznivějším snem, přinést ti v náručí celý svět.´ Otče, ať jsou všichni jedno!“ Chiara zemřela 14. března 2008, krátce po druhé hodině ranní. Poslední měsíc strávila v nemocnici Gemelli v Římě. Tam ještě vedla korespondenci a konala pro Hnutí důležitá rozhodnutí. Byl jí doručen dopis od papeže, který si často pročítala a nacházela v něm velkou útěchu. Pravoslavný patriarcha Bartoloměj z Istanbulu ji v nemocnici navštívil, aby ji pozdravil a požehnal jí. V posledních dnech vyjadřovala opakovaně přání vrátit se domů. Bylo jí vyhověno. Osobně se ještě rozloučila s těmi, se kterými společně začínala dobrodružství jednoty a se svými nejbližšími spolupracovníky. Zatímco se její stav zhoršoval a její život dohasínal, přicházely stovky lidí k ní domů a po jednom vcházeli do jejího pokoje, aby ji viděli, políbili jí ruku a vyslovili své „díky“. I když dojetí bylo veliké, víra v lásku byla mnohem větší. Zní Magnificat o velikých věcech, které s ní učinil Pán, a obnovujeme snahu žít evangelium, tedy milovat, jak to Chiara vždy dělala a učila. Michele Zanzucchi (spolupráce: Bennie Callebaut, Giulio Meazzini a Michel Vandeleene) 5–6/2008 | Nové Město |

19

ŽIVOT

O

Chiara s Eli Folonari a Doni Fratta v obývacím pokoji svého fokoláre, kde se konala četná setkání.

CESTA K VRCHOLU

Fota: Anna Paula Meier

Poslední roky

Září 2004, začátek závěrečné „noci“. Fyzické utrpení, duchovní zkoušky, otázky bez odpovědi. Závěrečné období Chiařina života ve svědectví Eli Folonari, její nejužší spolupracovnice.

Chiara i v době své nemoci přijímala doma návštěvy. Snímky jsou z října 2007, kdy během setkání delegátů Hnutí fokoláre z jednotlivých oblastí světa ji mohli pozdravit i zástupci z České republiky. První zleva Martin Uher.

20

| Nové Město | 5–6/2008

sobní vztah, který prožívá během svého života každý zakladatel s Bohem, je vždycky něčím zvláštním. Ale závěrečná fáze jeho života se vyznačuje skutečnou cestou k vrcholu. Důležité schůzky, cesty, vystoupení na veřejnosti, spolu s neustálými povinnostmi prezidentky Hnutí plnily životní kalendář Chiary Lubichové i v září 2004. Pak se náhle ve druhé polovině měsíce musela zakladatelka Hnutí fokoláre zastavit. Zdánlivě pro to nebyl důvod. „Pamatuji si, že jen řekla: ,Necítím se dobře‘,“ vzpomíná Giulia Folonari, pro všechny Eli, nejbližší Chiařina spolupracovnice, která žila v malé komunitě okolo zakladatelky už od roku 1953. V listopadu 2006 měla Chiara zápal plic, kvůli kterému byla hospitalizovaná na poliklinice Gemelli v Římě. Když nemoc překonala, mohla rok v Hnutí sledovat i zásadní věci. Pak přišlo postupné slábnutí a v určitém okamžiku se v organismu, který byl zkoušen dlouhým životem, prožitým v neobvyklé intenzitě, zhoršily dýchací funkce. Jak se Chiara v posledních letech vyrovnávala se svou nemocí? „Viděla v tom vůli Boží.Pro Chiaru bylo obvyklé, že v každé okolnosti rozpoznávala Boží vůli a v lásce ji přijímala. Bylo tomu tak i při těchto zdravotních obtížích.Výrazem Boží vůle pro ni bylo i to, co říkali lékaři, a proto odpovídajícím způsobem dbala poslušně jejich doporučení.“ Co se s ní dělo v tomto období duchovně? „Pro Chiařin život byly charakteristické duchovní výšiny i hlubiny, světla i stíny. V posledním roce nám prostřednictvím některých poznámek dávala nahlédnout do velké duchovní zkoušky, kterou prožívala.“ A oč se v ní jednalo? „Vysvětlovala nám, že v temné noci Ducha, jak ji popisuje sv. Jan od Kříže, Bůh duši radikálně očišťuje, aniž ona rozumí tomu, co se s ní děje. Ví to jedině Bůh. Ale duše Ho nicméně vnímá; ví, že On zde koná.“ A jak tomu bylo u Chiary? „Ona už vůbec nepociťovala Boží přítomnost,nevnímala Jeho konání.Použila přirovnání jako když slunce zapadne za obzor a definitivně se ztratí. Její zápisky tedy nakonec naznačují, že toto byla ještě strašlivější noc, v níž si člověk klade otáz-

ŽIVOT

Vít Valtr při osobním pozdravu Chiary. Říjen 2007. chom mohli udělat. Viděli jsme, jak její utrpení přináší plody do života celého Hnutí, ale pro ni to moc neznamenalo. Pak v určitou chvíli začala říkat, že ty výsledky vnímá jako své a to jí přineslo určitou útěchu.“ Myslela s rostoucí slabostí častěji na smrt?

„O smrti nehovořila. Možná uvnitř cítila, že přichází ona hodina, ale také v tom rozeznávala Boží vůli.“ Zajímala se ještě v poslední době o to, co se odehrávalo ve světě? Sledovala zprávy? „V posledním období je již nesledovala, a také se již přestala informovat o staFota: Anna Paula Meier

ku: Proč žiji? Co dělám na tomto světě? Pro co jsem vlastně žil, když už můj Ideál neexistuje?“ To jsou – často nevyslovené – otázky dnešního člověka, stěžejní otázky světa, který žije, jakoby Bůh neexistoval. „Velmi mě zasáhla věta, kterou Chiara opakovala: ,Trpím za všechny hříchy světa, za všechny hříšníky.‘ V nádherném telegramu,který nám papež zaslal,zdůraznil vykupitelskou hodnotu utrpení.Souznělo mi to právě s tím, co Chiara říkala – i v posledním týdnu života, kdy bylo možné vidět její všeobjímající pohled.“ Stýskalo se jí po intenzivním životě, který prožívala před svým onemocněním? „Takový postoj jí byl zcela cizí. Neměla už sice sílu konat to, co by ráda dělala, ale současně se vždy dívala dopředu, aby tvořila něco nového.“ Chiara již neměla možnost setkat se osobně s papežem Benediktem XVI. To pro ní muselo být bolestné, že? „Určitě. S tehdejším kardinálem Ratzingerem se setkávala v rámci práce na uznání všeobecných stanov Hnutí. Když se jí loni v září udělalo o něco lépe, chtěla ho navštívit. Ale síly jí už na to jednoduše nestačily.“ V posledních letech Chiara navzdory všemu přijímala mnoho lidí z Hnutí. Lze vysledovat ve slovech, vyřčených při těchto setkáních něco, co se jimi vine jako „zlatá nit“? „Chiara odpovídala na všechny možné otázky. Všem, se kterými se setkala, však zejména zdůrazňovala, že mají posilovat lásku k Ježíši a Marii tím, že budou rozhodně a nekompromisně žít Slovo.“ A co říkala vám, které jste s ní žily ve společném fokoláre? „Chiara byla náročná a současně plná lásky. V posledních letech její láska ještě rostla. Měla s námi nekonečnou trpělivost – především, když pozorovala, že nejsme ,nahoře‘. Ne vždy mezi námi byla ta pravá míra jednoty, ale ona se tomu nepřizpůsobovala. Považovala za svou povinnost znovu nás dovést ,nahoru‘. Proto se nám také snažila říkat to, co by nám mohlo pomoci v žití komunitární spirituality.“ Bylo v tomto období fyzického a duchovního utrpení také něco, co jí přineslo radost? „Její život byl vztah s Bohem. Když ho necítila, nemohlo jí přinést radost nic, opravdu nic. A my jsme nevěděli, co by-

Chiara měla po celý svůj život mimořádnou lásku k dětem. Na snímku se skupinou dětí na podzim loňského roku. Ještě v únoru 2008 se s mateřskou starostlivostí zajímala o zdraví Dominika Fürsta z Jižních Čech, který nemohl přijet na kongres. 5–6/2008 | Nové Město |

21

Fota: Anna Paula Meier

ŽIVOT

A bylo něco, čemu se v poslední době zasmála? „Andrea Riccardi jí při návštěvě v nemocnici řekl: ,Podívej, kolik jsem shodil. To je kvůli tomu, že už jsem u tebe dlouho nebyl na obědě.‘ A Chiara odpověděla: ,Hned, jak budu zpátky doma, tak tě pozvu.‘ Když Chiara měla sílu, neztrácela svůj smysl pro humor.“ Co bylo jejím posledním textem, který vytvořila? „Jedna duchovní myšlenka pro celé Hnutí, kterou sepsala a několikrát kori-

govala. Téma se týká kvality našeho vztahu k Bohu a našich vzájemných vztahů na základě žitého evangelia. Jejím zcela posledním textem je však poselství k padesátému výročí existence Hnutí v Německu.“ Trvala její duchovní noc až do smrti? „Někdy volala ,mami‘, jakoby chtěla poprosit o pomoc, porozumění. Několik dní před smrtí upřela svůj pohled dopředu a vyslovila ,Madona‘. Zeptala jsem se jí, jestli pocítila útěchu. To mi potvrdila. Celé odpoledne pak působila šťastně a spokojeně. Také v posledních třech dnech se zdála být uvolněná. Možná i předtím, ale někdy volala zpovědníka.“ Během posledního týdne Chiara několikrát vyjádřila přání, vrátit se zpět domů. Byla jsi ráda nebo jsi měla nějaké obavy? „Již před delší dobou napsala, že si lidé bezprostředně před smrtí přejí, aby se mohli vrátit zpátky domů. Je to však touha ne po pozemském domově, ale po nebeském. V okamžiku, kdy Chiara vyslovila toto své přání, sevřelo se mi hrdlo…“ Byla Chiara ráda, když se mohla vrátit domů? „Určitě. Vrátily jsme se kolem jedné v noci. Když se pak následující ráno vzbudila, podívala se z okna na zahradu a radovala se ze slunečného dne. Byla ráda.“

Teresa Cifaldi a Marie Koukolová předávají Chiaře CD s životním příběhem Mons. Karla Pilíka, jednoho z průkopníků Díla Mariina v naší zemi, jehož si Chiara nesmírně vážila. Říjen 2007.

Slunce se pro ni vrátilo – venku i uvnitř. Poté, odpoledne 13. března, se však její zdravotní stav zhoršil. Mnoho lidí mělo ještě možnost se s ní rozloučit. Podřimovala, její dech se krátil. Mnozí ji políbili, pohladili její ruku. Pro všechny tyto lidi byla matkou, které chtěli být nablízku. Radost a bolest, vděčnost a náklonnost se zde vzájemně prostupovaly a zpod okna byly slyšet písně zpívané pro ni. Poslední návštěvník k ní přišel kolem desáté večer. Řekl jí: „Navrátíš se brzy do Otcova lůna a zůstaneš tam navždy.“ Chiara odpověděla jasným „ano“. To bylo její poslední slovo. Celý svůj život hovořila o Otcově lůně a 14. března, ve dvě hodiny ráno do něj došla. Také Benedikt XVI. se ve svém telegramu zmínil o Otcově lůně. Byla to náhoda?V životě zakladatelů takové shody nechybí. Odkazují na bohatství, které se odkryje až časem – k dobru všech. Paolo Lòriga

S přípravným ekumenickým výborem „Společně pro Evropu“. vu věcí. Ovšem prostřednictvím dopisů, které z Hnutí dostávala ze všech částí světa, byla přesto dobře informovaná. Dozvěděla se tak například o nepokojích, odehrávajících se v mnoha afrických zemích, nebo o napětí panujícím mezi Venezuelou a Kolumbií. Dříve mi často říkala: ,Pošli tam nebo tam pozdrav a řekni našim lidem, že se za ně modlím a čekám na zprávy.‘ V poslední době se to však již nedělo – buď z únavy nebo proto, že duchovní dimenze jejího života překryla všechno ostatní. Nejsem schopná to posoudit.“

22

| Nové Město | 5–6/2008

Foto: archiv

CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ

Co přitahuje moderní svět Co přitahuje moderní svět? Ponořit se do nejhlubší kontemplace a zůstat v zástupu člověk vedle člověka. A co víc? Být ztracen v zástupu, a nechat se proniknout Božskou silou, tak jako víno prostupuje chléb do něj ponořený. A co víc? Jako účastníci Božích záměrů s lidstvem, svolávat na zástup paprsky světla a přitom se dělit s bližními o potupu, hlad, rány, o letmé radosti. Protože naši dobu přitahuje, stejně jako všechny ostatní doby, to nejlidštější a nejbožštější, co si lze přestavit: Ježíš a Maria, Slovo Boží, syn tesařův, stolice Moudrosti, matka, žena v domácnosti. Chiara Lubichová (Cesty světla, Nové město, 1996) 5–6/2008 | Nové Město |

23

CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ

Nástroj Boží Poselství papeže, státního sekretáře Svatého stolce a konstantinopolského ekumenického patriarchy.

Foto: Pinio Lepri/AP

S

hlubokým dojetím jsem přijal zprávu o smrti paní Chiary Lubichové, která zemřela s velkou vírou v našeho Pána po dlouhém a plodném životě, poznamenaném neúnavnou láskou k Ježíši opuštěnému. V této chvíli bolestného loučení jsem duchovně s láskou nablízku všem jejím blízkým, celému Dílu Mariinu – Hnutí fokoláre, které díky ní vzniklo, i všem, kdo si vážili jejího vytrvalého úsilí o společenství v církvi, o ekumenický dialog a o bratrství mezi všemi národy. Děkuji Pánu za svědectví jejího života, který prožila s porozuměním pro potřeby současného člověka, v plné věrnosti církvi a papeži. Svěřuji její duši Boží dobrotivosti, aby byla přijata do lůna Otce. Přeji těm, kdo ji poznali, setkali se s ní a obdivují mimořádné věci, které Bůh vykonal prostřednictvím její misionářské horlivosti, aby ji následovali v neporušenosti jejího charisma-

24

| Nové Město | 5–6/2008

tu. S tímto přáním vyprošuji, aby se za vás Maria mateřsky přimlouvala, a s radostí všem uděluji své apoštolské požehnání. Benedikt XVI.

Dar církvi a světu

D

ěkuji časopisu Città nuova (Nové město) za možnost naposledy pozdravit Chiaru Lubichovou a za příležitost předat svá slova celému Hnutí fokoláre, které se v toku lidských dějin snaží žít a realizovat charisma jednoty, darované Chiaře Bohem. Při setkáních s Chiarou a lidmi z Hnutí jsem vždy vnímal jejich velikou duchovní a apoštolskou plodnost, intenzitu radosti – té radosti, jakou si tolik přeje Benedikt XVI. a která má své kořeny v trinitárním společenství. V současné době,čelící stále rozšířenějšímupoklesuvýznaKardinál Tarcisio Bertone, státní sekretář Svatého stolce.

mu víry a relativizaci pravdy, která pak pozbývá dostatečnou přitažlivost a vede ke ztrátě jistot, jsou zapotřebí zapálení lidé, skuteční neúnavní svědkové pravdy. Chiara Lubichová jednala přesně v tomto duchu, když vyzývala k hojnému rozšiřování Božího slova a přinášela důvody ke křesťanské naději. Konala to nejen tím, že se snažila poznat a prohlubovat pravdu, ale i tak, že mnohé lidi – a především mladé – doprovázela svou vlastní zkušeností víry. Kdo žije z víry, je to na něm vidět; je jí proměňován, a proto přitahuje, podmaňuje, vyzařuje. Kdo žije ideál společenství, je Božím nástrojem, díky němuž lze zakusit ráj v míře, jak je to na zemi možné. To, co nejvíce zraňuje a brzdí tuto možnost, je rozdělení, lpění na vlastních pozicích, osamocení a lidská zatvrzelost. Krajním prožitkem nesdělitelného osamění je peklo, zatímco společenství otevírá nebe. Sartre říkal: „Druzí jsou pro mne peklem,“

zatímco Gabriel Marcel jako věřící odpovídal: „Druzí jsou pro mne nebem.“ Tak tedy nebe, ráj začínáme už zde, jestliže žijeme spiritualitu společenství,odpovídajícíplněcharismatu jednoty, darovanému Bohem Chiaře Lubichové. V bohatství a kompletnosti Chiařiny spirituality byl ukřižovaný Ježíš ve své vrcholné osamělosti – i když stále pod láskyplným pohledem Otce – klíčem ke znovuzískání společenství s Bohem a bratry a nevyčerpatelným zdrojem života ve společenství. Jednou z charakteristik Hnutí fokoláre je rodinná atmosféra lásky, která prostupuje každé setkání, z nichž některá se příznačně nazývají „Mariapoli“ – Mariino město. Je to charakteristický rys, který se objevuje, byť trochu jiným způsobem, i v promluvách Svatého otce Benedikta XVI., ve kterých často používá výstižná slova jako přátelství a společenství, a kdy přátelstvím označuje sílu citů, která drží pohromadě lidskou spoFoto: R. Squillantini/La Presse

PŘI VZPOMÍNCE NA CHIARU

lečnost a je neodmyslitelnou pomocí života ve společenství. Při svých setkáních s Chiarou Lubichovou, zvláště v posledních letech jejího života, jsem měl možnost vnímat v jejích osobních rysech a v záři jejího pohledu mimořádné bohatství citů prostoupených Duchem Svatým. Během mého zodpovědného úkolu v církvi mi Chiara ve chvílích, kdy jsem to potřeboval, stála nablízku – jak svou modlitbou, tak i konkrétní iniciativou. Chiara v sobě vždy živila touhu, aby – nakolik je to možné – žila ctnosti blahoslavené Panny Marie. A to nejen ona sama, ale i všichni ti, kteří ji následují. A možná právě proto dokázala v církvi účinně a tvořivě představovat její „mariánský profil“. ŽivotopisChiaryLubichové je plný významných uznání, téměř jako důkazů toho,že síla evangelní mírnosti a moudrost srdce představují dnes víc než kdy jindy „mariánské rysy“, které by měly neodmyslitelně patřit do nejrůznějších oblastí lidské činnosti – ať už jde o umění, vědu, ekonomiku i politiku – aby se dalo vyjít ze slepé uličky, do které nás zavedl materialismus. Hnutí fokoláre se stalo pod moudrým a mateřským vedením své zakladatelky od samého počátku pramenem, který zmohutněl v řeku, zavlažující svými blahodárnými vodami církev a svět. V jeho apoštolských a společenských aktivitách, realizovaných dnes po celém světě, můžeme zakoušet účinnost evangelního života, který má moc proměňovat, vyvolávat obdiv, pozornost a údiv také u nekřesťanů. Dar těchto průzračných vod byl na nejvyšší úrovni uznán církevnímiautoritami,samotnými papeži – zvláště Janem Pavlem II., a dnes i papežem Benediktem XVI. Závěrem bych chtěl Hnu-

Foto: Domenico Salmaso

CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ

Konstantinopolský ekumenický patriarcha Bartoloměj I. tí fokoláre do všech jeho činností popřát, aby stejně jako jeho zakladatelka, bylo podle slov encykliky Spe salvi papeže Benedikta XVI. stále více „hvězdou naděje, která vysílá své paprsky všude, přitahuje a vytváří jednotu, světlo a přináší radost“. Kardinál Tarcisio Bertone

Ovlivnila milióny lidí

E

xistují lidé, jejichž život se dotkne naší existence tak univerzálním způsobem, že i po jejich odchodu přetrvává jejich nesmazatelná inspirace a milost. Jedním, takto prožitým životem, který si pro svůj význam a důstojnost zaslouží, aby se na něj vzpomínalo, je život Chiary Lubichové, zakladatelky Hnutí fokoláre. Z at í m c o v h lu b o ké a upřímné bolesti oplakáváme její zesnutí v Pánu, záro-

veň si uvědomujeme, že po ní nezůstalo prázdno, protože svými skutky ovlivnila milióny lidí na celém světě. Chiara Lubichová během svého života zakládala komunity založené na lásce, živené prvním Ježíšovým přikázáním lásky a shodné s jeho hlavní výzvou: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“ (Jan 13,34) Plody takové lásky nikdy neuvadnou, ale budou dále žít v každém jednotlivém člověku. Chiara Lubichová se snažila žít slova evangelia, být v jednotě s církví, šířit univerzální bratrství. Právě tím se její činnost dotkla nejen desítek tisíc členů a miliónů sympatizujících s Hnutím fokoláre, ale povzbudila i mnoho lidí jiných vyznání a náboženství; v duchu pravé pokory a lásky objímala všechny. Ať vítala zástupce církví, nebo zdravila hlavy států, ať přijímala ceny za dialog mezi náboženstvími nebo čestné doktoráty v oboru humanitních věd, ať mluvila k milovaným členům své veliké

komunity nebo k váženému shromáždění OSN, byla stále plná ohně a všechny naplňovala plamenem Božího ducha, rozdávaného vždy s úsměvem. Osobně nikdy nezapomeneme, jak nás v každém městě, které jsme navštívili a kde byla kvetoucí komunita fokoláre, pokaždé podle jejího vzoru velkoryse přijala a přivítala květinami. Chiara si za své obrovské dílo při šíření ekumenických vztahů„dialogem lásky“ zaslouženě získala největší a nejhlubší respekt naší velké konstantinopolské církve. V tomto úsilí úzce spolupracovala s papežem Pavlem VI., takže jí ekumenický patriarcha Athenagoras přátelsky udělil jméno „Tekla“, po vzoru apoštolské spolupracovnice svatého Pavla. Rádi vzpomínáme na její četné návštěvy patriarchy Athenagorase a mého předchůdce Demetria, i na návštěvy během mé pokorné služby. Především nikdy nezapomeneme na naše společné setkání při naší nedávné návštěvě Říma, na počátku března tohoto roku, několik dní před jejím svatým odchodem na věčnost. Jako život vzkříšeného Ježíše vyrůstá z reality kříže a křesťanská církev je budována na krvi mučedníků, tak není překvapením, že Chiara Lubichová vybudovala své hnutí na ruinách a utrpení druhé světové války. Posláním celého jejího života bylo zmírňovat lidské utrpení, chudobu a bolest, a na všech místech naší planety být znamením „radostné zvěsti“ pokoje a smíření. Kéž její duše najde odpočinek tam, kde spočívají spravedliví, v místě, kde už není bolest, utrpení a pláč. Jsme si jisti, že vzpomínka na Chiaru bude věčná. Ať Pán života a smrti utěší všechny, kdo ji 5–6/2008 | Nové Město |

25

CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ

PRVNÍ SVĚDCI

Matka a učitelka života Rozhovor s některými z těch, kdo v Tridentu s Chiarou začínali dobrodružství jednoty.

K

do vlastně Chiara byla, kým byla pro tebe, a jak si nyní představuješ budoucnost? Tak zněly otázky položené Bruně Tomasi, Marcu Tecillovi,Aldo Stedilemu a Dorianě Zamboni těsně po Chiařině odchodu.

| Nové Město | 5–6/2008

Foto: archiv

HARMONIE LIDSKÉHO A BOŽÍHO Byla mi matkou. Tak jako matka dává život svému dítěti, i Chiara mi byla matkou, protože mi dala život – život v Bohu. Ukázala mi nové, živé křesťanství, sdílené a žité ve společenství. Zdůrazňovala některé aspekty evangelního poselství, které sice byly známé už z učení církevních Otců, ale potom se nestaly běžnou praxí, tak jak to zamýšlel Ježíš. Za všechny vyberu jeden příklad. Byla jsem v počátcích tohoto nového ideálu plná rozpaků. Vždy jsem měla strach z utrpení, z kříže. Jednoho dne jsem se s tím Chiaře svěřila. Odpověděla mi: „Nedívej se na kříž, dívej se na Ježíše na kříži. On je Láska.“ Chtěla tím říct: nezastavuj se u nástroje utrpení, dívej se na toho, kdo jej přijetím utrpení proměnil v lásku, ve spásu. Tato odpověď, tak jednoduchá, se mi stala provždy řešením, a to zvláště ve chvílích, kdy se objevila bolest. Prožila jsem s Chiarou dvanáct let, až do té doby, než jsem odešla za dalším posláním. Byla to zkušenost života plně shodného s evangeliem, dokonalosti lásky, v níž jsem nacházela jednotu lidského a Božího. Stačilo položit si otázku, co by tomu řekla nebo co by udělala Chiara v nějaké situaci, abych věděla jak jednat. Byl to vzor člověka, který znovu žije Ježíše, který znovu žije Marii. Později, když jsem navštívila několik našich center

26

mi, mohu s tebou mluvit!” Zdálo se mi, jako bych se s ní vrátila do stejného vztahu, jako když byla zde, ne víc, ne míň. Je to vztah v Bohu, který trvá. Ano, Chiara nám dál pomůže nést dopředu své Dílo, udržet lásku mezi námi, být jedno v Kristu. Bruna Tomasi

v Německu, spontánně jsem fokolarínkám řekla: “Promiňte, ale ještě nejsme tím, čím by nás Chiara tady chtěla mít!” Bylo to tím, že já jsem tu zkušenost udělala, ale ony ne. Mohlo by se říci, že jsem na ně byla náročná; v hloubi srdce jsem ale cítila, že dospět k takovému stupni lásky bylo i jejich touhou. Dar obdržený od Chiary je život, který naplňuje radostí, dává možnost překonat každou těžkost, vždy nasměruje na to podstatné, na Boha, bez toho, aby se člověk ztrácel v lítosti. Odtud pramení jak má nekonečná vděčnost, tak i plná odpovědnost žít tak, jak mne vždy učila. Před několika dny, když jsme se všichni obávali o její život, mi proběhla hlavou jedna myšlenka. Bez Chiary by byl svět chudší, ztratil by pramen, z něhož čerpalo a bylo obdarováno lidstvo i církev. A tak, když jsem se dnes ráno dověděla, že odešla, byla jsem rozrušená, ale jakmile jsem se ocitla sama, spontánně jsem si řekla: “Jsi tady víc než dřív, nasloucháš

Chiara během jedné z Mariapolí v Dolomitech.

STÁLÉ ZNOVUZAČÍNÁNÍ Když jsem jako mladý a plný sil slyšel, jak mluví o Bohu, oslnilo mne nenadálé světlo a zasáhla láska. Jako by mi z očí spadly stejné šupiny jako Pavlovi z Tarsu. Od té doby zůstal můj život spojený s jejím. V té době byla velká propast mezi dělníky a intelektuály. I když jsem byl dělník a ona učitelka zapsaná na univerzitu, přesto se ke mně chovala jako k sobě rovnému, věnovala mi důvěru, protože pro ni ona propast neexistovala. V ní jsem našel matku, která mne vedla krok za krokem na mé cestě konverze. Vzpomínám si na jednu známou epizodu. Jelikož jsem byl dělník a uměl jsem různé typy prací, mnohokrát jsem se večer ubíral něco opravovat do prvního tridentského fokoláre na Kapucínském náměstí, kde jsem měl možnost poslouchat rozhovory Chiary a těch, které se k ní přidružily. Prostředí fokoláre mne stále víc a více přitahovalo, bylo v něm cítit vysoce duchovní atmosféru. Jeden večer jsem měl nějakou delší opravu, než bylo běžné. Když jsem skončil svou práci, Chiara mě pozvala, abych si sedl a trochu si odpočinul. Začala mi vyprávět o tom Ježíši, ve kterého jsem věřil, ale kterého jsem cítil vždy velice daleko, ač jsem se považoval za horlivého křesťana.„Ježíš,“ řekla mi mimo jiné, „byl vždy Ježíšem, i když pracoval, modlil se, konal zázraky, jedl, odpočíval… Kdyby přišel dnes do tohoto 20. století, myslím, že by byl dělníkem jako ty.“ Bylo to pro mne světlo. Na jedné straně se mi zhroutil můj svět svátečního křesťana, a na druhé povolání být druhým Ježíšem celých 24 hodin denně. Tahle nová vize mne natolik ohromila, že jsem tu noc nedokázal zamhouřit oko.Později,během vojenské služby (kdy už jsem přemýšlel nechat všeho, abych následoval stejnou cestu jako Chiara), jsem od ní dostal dopis, z něhož mi utkvěla jen jediná věta,jako ohněm vypálená do mé duše: “Pamatuj si, Marco, že náš život je neustálé znovuzačínání.“ Pro mne to znamenalo věřit vždy a za jakoukoliv cenu v Boží lásku.Například v situaci, kdy jsem musel opustit Brazílii kvů-

Fota: archiv

CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ

Bruna Tomasi: „Vztah s Chiarou je vztah v Bohu, který pokračuje.“

Marco Tecilla: „Jsme povoláni být Ježíšem celých 24 hodin denně.“

li nemoci, ke které se účinkem léků přidalo úplné vyčerpání. Chiara, která tehdy pobývala ve Švýcarsku, mne zavolala k sobě, aby mohla zblízka sledovat mou zdravotní situaci. Ve stavu, v jakém jsem byl, jsem se jí se slzami v očích svěřoval se svým trápením. Ona mně dvě hodiny naslouchala a chovala se přitom skutečně jako matka. Tisíckrát jsem zakusil, že mně znovu dala život. Zda mám nějaké starosti o budoucnost? Vzpomínám si, co nám Chiara při několika příležitostech říkala. „Až tady nebudu, určitě to bude pro Hnutí těžká chvíle, ale já budu z ráje sledovat každý váš krok, a vy najdete ve všem, co jsem vám zanechala (přednášky, nahrávky, myšlenky a tak dále), moudrost, abyste nesli Hnutí kupředu.“ Jsem si jistý, že tuto schopnost budeme mít. A zde bych také rád vzdal chválu Bohu, který nás ve své lásce v těchto posledních třech a půl letech Chiařiny nemoci na tuto chvíli připravil. Když už jsme jí nemohli být tak nablízku jako dřív, byli jsme každý z nás nuceni pohlédnout do tváře toho druhého a říci si: co by dělala, co by řekla teď ona na našem místě? Marco Tecilla ZKUŠENOST DVANÁCTI Poprvé, když jsem slyšel Vale, jedno z prvních děvčat, která se ke Chiaře přidružila, vyprávět o ideálu jednoty skupině lidí v Roveretu, byl jsem úplně fascinován. Tehdy jsem zaváhal – já, který jsem snil o tom, že se stanu umělcem a založím si pěknou rodinu – zda nemám malování i snoubenku zanechat a následovat tato děvčata z Tridentu, která všechno opustila pro Boha. Tato myšlenka ve mně vnitřně sílila, když jsem poznal Chiaru a ostatní z Kapucínského náměstí. Při návštěvách prvního fokoláre v Tridentu se mi hned před očima vybavoval obraz Ježíše s jeho učedníky.

Aldo Stedile: „Setkat se s Chiarou znamenalo prožít zkušenost dvanácti apoštolů s Ježíšem.“

Krátce poté jsme s Marcem a Carlem začali v jednom domku, dříve používaném jako kurník a sklad dřeva, dobrodružství prvního mužského fokoláre. Vzpomínám si, jak jednou večer Chiara přijala naše pozvání na večeři. V totální chudobě těchto začátků jsme neměli ani ubrus, kterým bychom pokryli stůl, ani si nepamatuji co jsme jedli, což bylo stejně úplně druhořadé. Pamatuji si však, jak jsme jí s dětskou důvěrou říkali, co pro nás ona, jako naše matka a vůdkyně znamená. Rozloučila se tehdy s námi touto větou: „Víte, našla jsem tu ztělesněný Ideál.“ Ale připojila k tomu příklad zlaté sošky Ježíše, čerstvě vytažené z formy, avšak ještě pokryté zbytky surového kovu. Jako by chtěla říci – ano, našla jsem Ideál, ale je třeba ho opracovat – protože jsme byli ještě neopracovaní, jako skuteční začátečníci. Setkat se s Chiarou a mluvit s ní skutečně znamenalo prožít zkušenost dvanácti s Ježíšem uprostřed, tak jako před dvěma tisíci lety. I když tentokrát se těchto dvanáct jmenovalo Marco, Bruna, Dori, Graziella… Bylo to společenství učedníků, kteří sice žili ve 20. století, ale měli jako první apoštolé stejné milosti a těžkosti, které museli překonávat, aby změnili svět. O tom jsme nejen byli, ale stále jsme přesvědčeni. Náš Ideál je schopen měnit svět, dnes stejně jako tehdy. S podmínkou, že On je mezi námi. Aldo Stedile UČILA MNE ŽÍT Byla učitelkou. Nejen proto, že mne učila studovat a doučovala mne, abych dohnala nedostatky v některých předmětech, ale protože mne učila žít, abych věděla, jak se zachovat v jakékoli situaci. Zpočátku se mým rodičům zdál Ideál, který jsem chtěla následovat, nepřirozený, přehnaně duchovní. V té době se mi

Doriana Zamboni: „Jsem si jista, že nám Chiara bude pomáhat víc než kdy jindy.“

snažila pomoci jedna básnířka, sympatizantka s rodícím se Hnutím. Pokoušela se mým rodičům vysvětlit, že se naopak jedná o dobrou věc. Musím ale přiznat, že neměla valného úspěchu. Tehdy jsem se začala, nevím proč, cítit jakoby nesvá, plná strachu. Šla jsem se s tím hned Chiaře svěřit. Když mne viděla v slzách, zcela dezorientovanou, tak mi řekla: “Víš, proč tak trpíš? Protože jsi hledala řešení svých problémů u někoho zvenku, místo abys ho hledala v Ježíši uprostřed. Pouze dáme-li vše do společného, budeme-li se milovat a budeme-li mít Jeho mezi námi, dokážeme jisté věci pochopit a vyřešit.“ A také později, když viděla, že se lopotím s nějakou zkouškou fyzickou nebo duchovní, mi opakovala stejné pozvání k důvěře v jednotu. Pokaždé, když nějaký stín zatemňoval můj život, bylo pro mne spontánní křičet z celé duše: „Chiaro! Chiaro!“ Jako ty panenky, které když se stisknou na bříšku, volají: „Mami!“ Byl to zkrátka velice silný impulz k tomu, abych jí vše svěřila, a mohla pak věci vidět v novém světle. Jednoho dne mi řekla: “Přijde k nám jeden řeholník, kterému bys měla vyprávět o našem Ideálu.“ Protože jsem se na to necítila, měla jsem chuť jí říct, že jsou jiné fokolarínky, mnohem schopnější než já, ale neřekla jsem nic. Když viděla mé váhání, dodala mi pro povzbuzení: „Ideál máš uvnitř i ty, a proto o něm můžeš klidně mluvit.“ Po jejích slovech jsem se do rozhovoru s tímto řeholníkem pustila. Byl z našeho setkání nadšený. A teď, když tak bolestně, ale sladce odešla do ráje? Ó, já jí budu volat do své blízkosti co nejčastěji, jak jen to bude možné. Jsem si jista, že nám bude pomáhat víc než kdy jindy. Ostatně ona sama nám to řekla. Doriana Zamboni Za rozhovor děkuje Oreste Paliotti 5–6/2008 | Nové Město |

27

CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ ho, kdo se později stal prvním fokolarínem knězem“.

PRVNÍ FOKOLARÍN KNĚZ

Svědek charismatu Rozhovor s Pasqualem Foresim, který se důležitým způsobem podílel na realizaci ideálu jednoty.

P

asquale Foresi je fokolarín, kterého si Chiara přála mít nablízku, aby jí pomáhal uskutečňovat Boží plán v díle, které se utvářelo. Byl prvním fokolarínem knězem. Intenzivně pomáhal Chiaře začlenit Hnutí do církve. Sehrál rozhodující roli při pokládání základů dialogu, který fokoláre vede na poli kultury. Dal vzniknout nezbytným nástrojům k uskutečňování tohoto rozvoje: citadelám, vydavatelstvím, čtrnáctidenníku Città nuova (Nové město) a kulturnímu časopisu Ekklesia, dnes známému jako Nuova umanità, Institutu Mystici Corporis v Loppianu, který byl nyní určen za sídlo vznikající univerzity Sophia. Don Foresi odpověděl časopisu Città nuova na několik otázek.

28

| Nové Město | 5–6/2008

Jak jste se seznámil s Chiarou? „Na konci roku 1949 jsem se spolu s Giuliem Marchesim a Antoniem Petrillim, kteří tam jeli z Říma, vypravil na pozvání Grazielly, jedné z prvních Chiařiných družek, do Tridentu. Tam jsme se setkali s prvními tridentskými fokolaríny (Marco Tecilla a Aldo Stedile) a fokolarínkami, které žily s Chiarou. Tehdy jsem se s ní setkal poprvé. Byl jsem ještě skoro chlapec, ale už jsem znal církev a svět. Byl jsem však nesmělý a velmi uzavřený. To setkání poznamenalo moji budoucnost.“ Když Giordani hovořil o tomto prvním setkání dona Foresiho s Chiarou, mluvil o jeho „nadšeném obdivu k ní, jejím prvním družkám a prvním fokolarínům a jejich neustálé radosti; a také o jejich radosti z příchodu to-

Fota: archiv

Don Pasquale Foresi s Chiarou na Svatopetrském náměstí zdraví Jana Pavla II. při příležitosti Mariánského roku.

Zvolil jste si, jako i jiní, v jednotě s Chiarou službu Bohu a jeho dílu, které se rodilo, a nazpět jste se neohlížel. Mohu se vás zeptat nyní, v této zvláštní chvíli, kdy se oči těch, kdo mají vztah ke Chiaře, obracejí k ráji, co Chiara pro vás, a podle vašeho mínění pro církev, pro lidstvo znamenala a ještě znamená? „Chiara je jednou z největších charismatických postav, které kdy v katolické církvi žily. Pamatuji si, jak mi některé fokolarínky říkaly: ´Známe Chiaru už mnoho let a nikdy jsme neviděly, že by se dopustila jen nejmenšího pochybení.´ Vím, že to není možné, pokud člověk nemá zvláštní milost, a myslím, že se jí Chiaře dostalo. Chceme-li říci,co znamenala pro církev, musíme projít její život a pročíst mnoho jejích spisů a těch,které byly napsány o ní. A především pozorovat nekonečný zástup osob, které ji chtěly následovat v různých povoláních, jež z jejího charismatu v Hnutí vznikla. Jsou jich po světě milióny a žádná národnost nezůstala mimo oblast jejího vlivu.

Hnutí se rozšířilo i mezi nekatolíky. To byla v církvi velká novinka, protože se ještě nikdy nestalo, aby nekatoličtí příznivci tvořili součást katolického hnutí. Ale Hnutí se postupně rozšířilo i mezi nekřesťany. I to bylo v církvi velkou novinkou. I muslimové, buddhisté, šintoisté a hinduisté se rozhodli být součástí Hnutí a Svatý stolec je schválil jako ´spolupracovníky´. Dva papežové, zejména Jan Pavel II. a před ním Pavel VI., Chiaře žehnali a podporovali ji. Zřejmě cítili vliv jejího života na církev. I mnohým biskupům byly myšlenky Hnutí tak blízké, že chtěli v jeho duchu žít, aniž by s ním byli v nějakém právním vztahu. A pokud jde o lidstvo, myslím, že všechno, na co se v souvislosti s Chiarou vzpomíná, mělo na něj nějaký vliv. Na sociální rovině stačí zmínit jen jedinou kapitolu této historie, totiž ekonomiku společenství. Nesmíme zapomenout ani na vliv, který měla Chiara na kulturu a na společnost, na její četné čestné doktoráty, na vydavatelství a časopisy, které se tisknou po celém světě, a na vznikající univerzitu Sophia.“ Giuseppe Garagnani

Chiara spolu s donem P. Foresim na jednom z prvních kongresů mladých v Centru Mariapoli v Rocca di Papa.

CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ

PAKT

Setkání v Montecitoriu Cesta vzdělaného muže, Igina Giordaniho, se setkává s cestou Chiary. Rodí se „pakt“, který je začátkem netušeného rozvoje Hnutí.

Igino Giordani na svatbě dvou mladých v citadele Loppiano u Florencie.

I

gino Giordani, významná osobnost na poli církve i kultury, přijal v Montecitoriu několik františkánů. V té době byl poslancem. Mezi františkány byla i mladá dívka Chiara, která „mluvila jako člověk inspirovaný Duchem Svatým“ a ohlašovala „začátek nové doby: Ježíšovy éry“. Byl to hlas, na který čekal a který v něm „vyvolal něco jako novou konverzi“; zahořel plamen Ducha Svatého, který, jak napsal,„se stal duší mé duše“. Jeho cesta ke svatosti individuálního typu se nyní proměnila ve „společný výstup“ k Bohu, kterého mu tato dívka ukázala jako Lásku. Při návštěvě komunity v Tridentu konstatoval velikost a novost Chiařina „božského dobrodružství“. Zpočátku, když viděl její „kontemplativní i praktickou zbožnost“, ji přirovnával ke svaté Kláře z Assisi. Když se ale setkal s jejím hnutím, s lidmi zasvěcenými evangeliu, uprostřed světa, přirovnal ji spíše ke svaté Kateřině Sienské. Jako dominikánský terciář rozjímal Kateřininy Dopisy a čerpal z jejího Dialogu s Boží prozřetelností do své vlastní knihy mystiky (Krev Kristova); vážil si jí tak, že o ní psal jako o „druhé Marii“ a považoval ji „za největší ženu po Panně Marii“. Nyní viděl Kateřinu znovu žít v Chiaře; proto požádal, aby se s ní mohl spojit

slibem poslušnosti, jak to činili katerináti (název pro žáky sv. Kateřiny Sienské, pocházející z její doby, pozn. překl.). Chiara mu však navrhla „pakt“ s Ježíšem v Eucharistii. Giordani byl připraven a souhlasil. Bylo 16. července 1949. Pro Chiaru vyplynuly z paktu dary hluboké kontemplace, o něž se dělila s Giordanim. Ten byl fascinován a v jednom dopise z 20. července prorocky napsal: „Chiara dosáhla takových vrcholů a tak hlubokého osvícení, že jsem až rozechvěn. Po Panně Marii tu na světě snad nebyla duše tak spojená s Bohem.“ Ten, kdo Chiaru hodnotil takto odvážně, byl člověk formovaný ve škole církevních otců, publikoval životopisy svatých jako byli Jan Zlatoústý, Justýn, Pavel z Tarsu, Ignác, Jan z Boha: nešlo o historicko-filologické výzkumy, ale byly to meditace plné světla o specifickém poselství jejich svatosti, kterou Giordani předkládá dnešním křesťanům. Právě pro tyto křesťany svědčil slovem a životem o kráse Chiařina poselství. Tommaso Sorgi

Chiara Lubichová a Igino Giordani v „Centro Uno“ (centrum ekumenického dialogu Hnutí fokoláre), které vzniklo v roce 1961. Fota: archiv

Chtěla dojít ke všem Uveřejňujeme text, který Igino Giordani napsal v roce 1977, den po udělení Templetonovy ceny Chiaře Lubichové za pokrok v náboženství.

L

etos byla Templetonova cena udělena Chiaře Lubichové. Byla zvolena souzněním hlasů lidí různých ras, náboženství, různého přesvědčení; podle programu Templeton je to ocenění univerzality lásky. V Chiaře Lubichové jsme viděli apoštola Kristovy lásky: lásky darovanéevangelijnímsvědectvímvlastního života – světlo, které vzešlo z alpského města Tridentu k nebi, aby osvěcovalo města a tvořilo z lidí jeden Boží národ. Náhlá proslulost nenarušila její skromnost, tím méně její odstup od lidského uznání, protože základy své spirituality zakotvila v bolesti Krista opuštěného na kříži. Apoštolát Chiary Lubichové se soustředil na lásku k Bohu a s ní neodlučitelně spjatou lásku k bližním. Už jako dívka psala v dopisech svým spolužačkám, že je naléhavě třeba žít pro to, „aby Láska byla milována“. Její touha milovat bez hranic s ní spojila první družky, které s ní za války hrdinsky sloužily tridentským obětem. Bez prostředků,bez pomoci,sama chudá, přijímala všechny, muže i ženy, bohaté i chudé, mladé i staré, chtěla se dostat ke všem: od kmene Bangwa z Kamerunu po státníky, spisovatele a umělce, od brazilských mocambos po korejské chatrče, od De Gasperiho po Daniela-Ropse, od kardinála Bey po Světovou radu církví, od katolíků po luterány, reformované i nekřesťany, nevěřící i ateisty. Ti, kteří usilovali o svatost, oceňovali její dary. Athenagoras ji nazýval svou „dcerou“, říkal jí Tekla a viděl v ní jedno z pojítek s Pavlem VI. Pavel VI. v březnu 1968 zase napsal Chiaře Lubichové:„kolik útěchy, povzbuzení a naděje vzbudily v mé duši zprávy, které jste mi sdělovala po rozhovorech se ctihodným patriarchou Athenagorem, kterého tolik obdivuji a miluji“. Zakladatel Taizé Roger Schutz napsal v předmluvě ke Chiařině knize Meditace: „Vím, že prostřednictvím žen, jako je Chiara, nám Bůh dává jedinečný nástroj jednoty – pro nás, rozdělené křesťany.“ Igino Giordani 5–6/2008 | Nové Město |

29

Foto: archiv

CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ ších komunistických zemích východní Evropy. Byl velmi dojatýanečekaněpoznamenal: „V dějinách církve bylo hodně radikalismů lásky. Existuje váš radikalismus lásky, Chiařin a fokolarínů. Láska otvírá cestu.“ A dodal: „Vidím, že se skutečně věrně držíte definice, kterou církev o sobě uvedla na Druhém vatikánském koncilu.“ Tyto zprávy se přes železnou oponu dostaly až ke mně, i když jsem tehdy byl nucený dělat myče oken v Praze. Památné zůstanou Letnice roku 1998. Církevní hnutí a nová církevní společenství se tehdy setkala s Janem Pavlem II. Papež – do té doby nevídaným způsobem – zdůraznil podstatnou sounáležitost charismatické a institucionální dimenze církve. Chiara mu poté slíbila, že se v lůně církve ujme práce pro jednotu mezi hnutími. Plody toho se brzy projevily i mimo katolickou církev. V předvečer Velkého jubi-

Pavel VI. s Chiarou Lubichovou.

CHIAŘIN VZTAH S PAPEŽI

Od Pia XII. po Benedikta XVI.

M

ám ještě živě před očima krátký rozhovor mezi Chiarou a Janem Pavlem II.ze dne 12. února 1999, na konci soukromé audience biskupů, přátel Hnutí fokoláre. „Dílo Mariino je dílem Božím,“ řekl už postarší papež. Byl si vědom, kdo ho nejen poslouchá, ale i ze srdce miluje. Tento výjev pro mne zůstane navždy jako ikona zobrazující setkání dvou profilů církve: petrovského a mariánského. V souvislosti s tím si vzpomínám, jak roku 1985 Chiara pracovala na stanovách Díla Mariina a zeptala se papeže Wojtyly, zda by prezidentkou Díla mohla být stále žena. On odpověděl: „Ano, dokonce je to pěkné!“ A na vysvětlení dodal: „Vidím ve vás projev

30

| Nové Město | 5–6/2008

mariánského profilu církve.“ Nyní je to již černé na bílém. Kontakty Jana Pavla II. a Chiary byly časté a intenzívní, zvláště při velkých setkáních rodin, mládeže, kněží a řeholníků nebo farností. Často během nich papež překročil stanovený protokol a použil překvapivé výroky. Jednou například řekl: „Přeji vám, abyste byli církví.A církvi přeji, aby byla jako vy.“ Když byl papež Wojtyla již vážně nemocný, Chiara nechala zdokumentovat tato setkání formou krátkého videa s názvem: Díky, Svatý otče! A poslala mu to. Jak jsme slyšeli, vícekrát se na to podíval. Velmi významným mezníkem se stala návštěva Jana Pavla II. v mezinárodním Centru Hnutí v Rocca di Papa dne 19. srpna 1984. Kromě jiného se dověděl, jak hustě je rozšířeno Hnutí fokoláre v tehdej-

Foto: Thomas Klann

Názory papežů měla stále před sebou. Prorocká schopnost Chiary je pochopit a uskutečňovat. Úloha Pavla VI. a Jana Pavla II.

lea vyzval papež Jan Pavel II. ve své encyklice Novo millennio ineunte celou církev,aby všude šířila spiritualitu schopnou„vytvářet z církve domov a školu společenství“. Za několik dní, když psal kardinálům a biskupům, přátelům Hnutí fokoláre, vysloveně se zmínil o Hnutí fokoláre: „Takto žitá spiritualita jednoty a společenství, která charakterizuje vaše Hnutí, jistě přinese hojné plody obnovy u všech věřících.“ V souvislosti s Janem Pavlem II. nemohu nevzpomenout schválení „biskupů, přátel Hnutí fokoláre“ jako větve Hnutí fokoláre. Stalo se to 21. května 1996, krátce po jejich setkání s Chiarou, také za mojí přítomnosti. Rozhodující podíl na řešení teologických a kanonických záležitostí měl tehdy kardinál Ratzinger. Budoucí Benedikt XVI. měl 8. prosince 1989 v Centru Mariapoli v Castelgandolfu setkání s všeobecnou radou

Díla. Hovořil o povolání fokolarínů k dialogu. Použil při tom evangelní podobenství o stromu, který vyrůstá z nepatrného semínka, ale se svými rozkošatěnými větvemi se později stává útulkem pro nebeské ptactvo. Zároveň zdůraznil, že se v hnutích rozmáhá nové chápání víry, které je schopno víru novým způsobem vysvětlovat a žít. Po této návštěvě jeho vztah s Chiarou dostal charakter vzájemné hluboké úcty. Velkou odvahu získala Chiara především na základě proslovu kardinála Ratzingera o Letnicích roku 1998, předneseného s názvem Církevní hnutí a jejich postavení z teologického hlediska. Když došlo k volbě nového papeže, byla už Chiara nemocná. Benedikt XVI. se opakovaně zajímal o její zdraví, posílal jí své pozdravy a požehnání. Pavel VI. byl příbuzný Eli Folonari, úzké Chiařiny spolupracovnice. Kolem roku

Foto: M. Casubolo/Centro S. Chiara

CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ

Chiara Lubichová s kard. Josefem Ratzingerem v době, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku víry. 1954, kdy Mons. Montini působil ve vatikánském Státním sekretariátu, došlo k prvnímu setkání. Obsah rozhovoru plného lásky inspiroval Chiaru k napsání známé

meditace: „Jestliže jsme sjednoceni, Ježíš je mezi námi. A to má hodnotu. Ano, on má větší cenu než… umělecká díla tak velkého města, jako je Řím.“ (viz str. 35)

V deníku z let 1964 až 1965 Chiara napsala: “Kdyby mě Bůh ve svém milosrdenství povolal k sobě, přála bych si, aby na mém hrobě byla jako symbol kupole chrámu sv. Petra. To pro mě symbolizuje všechno. Hovoří o tom, co nejvíce miluji a chci milovat, o církvi... „ Na snímku je mozaika s tímto symbolem na stěně naproti Chiařinu hrobu v kapli mezinárodního Centra Hnutí fokoláre v Rocca di Papa.

Ještě jako milánský arcibiskup měl v rámci italských biskupů rozhodující vliv na to, aby Hnutí fokoláre nebylo rozpuštěno. Také jako papež se hluboce zajímal o Hnutí a o jeho rozvoj.Snažil se zabezpečit, aby jeho právní schválení plně odpovídalo tomu, k čemu ho inspirovalo charisma. „Zde je možné všechno,“ řekl Chiaře jednou. A osobně se podílel v tomto duchu na úpravách stanov. Na této audienci, ale i během dalších audiencí u papežů, zakoušela Chiara mimořádnou jednotu s Bohem. Audienční místnost jakoby „neměla strop a nebe a země se spojily“. Zároveň Chiara pochopila, že papež je „prostředníkem“. Významným rysem pontifikátu Pavla VI. byl jeho vztah s ekumenickým patriarchou Athenagorem. Několik let byla jejich prostředníkem právě Chiara. Myšlenka Jana XXIII. o církvi jako znamení a nástroji jednoty, která se stala duší Druhého vatikánského koncilu, byla s Chiařiným charismatem ve zvláštním souzvuku. Právě za papeže Roncalliho církev schválila 5–6/2008 | Nové Město |

31

Jan Pavel II. s Chiarou Lubichovou v Rocca di Papa v roce 1984 v mezinárodním Centru Hnutí fokoláre. Foto: Markéta Jírů

do té doby neslýchanou skutečnost, jaká je v Hnutí, které kromě jiného sjednocuje lidi žijící v panenství s těmi, co žijí v manželství, a to v jednom jediném společenství zvaném fokoláre. Tomu předcházely roky důkladného a často bolestného zkoumání ze strany církevních úřadů. Avšak Chiara ujišťovala: „Papežové nás pokaždé pochopili.“ Vskutku, Pius XII. byl vícekrát proti, když mu bylo navrženo, aby Hnutí rozpustil. Velké důsledky měla soukromá audience 21. května 1953, kterou udělil papež Pacelli zodpovědným za Hnutí. Brzy se zrodila intenzivní práce za „železnou oponou“, z které jsem mohl osobně těžit. V paměti se mi vynořují i další vzpomínky. Když v roce 1956 Pius XII. při pohledu na krvavý konec povstání v Maďarsku během jednoho rozhlasového poselství zvolal: „Bůh, Bůh…“ Chiara pocítila potřebu vzniku takzvaných „Božích dobrovolníků“. Jde o větev Díla se širokým okruhem působení v sociální oblasti. Jednoho dne jsem se s překvapením dozvěděl,že Chiara měla na stěně ve své pracovně v domě v Rocca di Papa neustále před sebou zarámované dopisy různých papežů. Je to výmluvná skutečnost o jejím vztahu k nástupcům sv. Petra. Nositelka charismatu a spirituality jednoty se cítila hluboce svázaná s tím, kdo má v církvi univerzální poslání jednoty. Její kontakty a setkání s papeži představovaly rozhodující etapy, ale vnitřní pouto s nimi bylo nepřetržité. Ne náhodou vyjadřuje ve svém Deníku z let 1964 až 1965 touhu, aby na jejím náhrobku byla zobrazená kupole chrámu sv. Petra. kardinál Miloslav Vlk

Foto: Centro S. Chiara

CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ

Kardinál Miloslav Vlk s Chiarou Lubichovou v Praze v roce 2001.

32

| Nové Město | 5–6/2008

Osobní vzpomínka

„V

rozhovorech s Chiarou Lubichovou jsem cítil, že mám před sebou ženu, která je hluboce zakotvena v Bohu a žije trvale přirozeně v lásce, která zapomíná na sebe a je tu zcela pro toho, kdo stojí před ní... Její postoj nebyl něčím umělým, strojeným, ale cítil jsem vždy, že je přirozeně nadpřirozený. Bůh byl v jejím srdci, v jejích slovech a v jejím jednání vždy na prvním místě, a proto se její postoj jevil jako hluboká pokora. Z těchto rozhovorů jsem se učil, co je to pravá láska a jednota, aniž mě o něčem poučovala. V této atmosféře jsem hmatatelně cítil pravdivost Ježíšova slova: „Kde jsou dva nebo tři ve jménu mém,tam jsem já uprostřed nich...“ V kontaktu se mnou i s druhými žila své charisma a měla úctu k přítomnosti Ježíše v druhém člověku, zvláště v biskupovi... Ze života Chiary Lubichové a úzkého společenství, které měla kolem sebe, jsem pochopil, že tak mimořádné světové rozšíření této náročné spirituality vychází ne z nějakých organizačních a manažerských schopností, ale ze silného společenství, vyrůstajícího ze žitého slova Božího,které vytváří prostředí vzájemné lásky a jednoty, v níž je přítomen Ježíš zmrtvýchvstalý, a ten je vlastní silou rozšíření Hnutí ve světě... Když jsem ji v posledním půlroce dvakrát navštívil, a zvláště krátce před její smrtí, pochopil jsem, že celé její životní dílo by nebylo možné bez úžasné věrnosti Ježíši ukřižovanému a opuštěnému, kterému Chiara jako svému snoubenci zasvětila celý svůj život, a on ji věrně doprovázel až k poslednímu vydechnutí...“ kardinál Miloslav Vlk (Katolický týdeník 13/2008)

CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ byla, bylo pro ni zcela samozřejmé a přirozené. Vyplývalo to přímo z hloubi její životní zkušenosti s Bohem. Ta vystupovala do popředí, když hovořila o Panně Marii, krásné a vznešené v tom, že není nositelkou autority, ale tou, která silou vlastního bytí zdůrazňuje prvenství lásky. Bylo to i tehdy, když zasvěceně popisovala „mariánský profil“ církve – jako nevyhnutné charismatické spojení světla a lásky – který podporuje „profil petrovský“. Bylo to tehdy, když dokázala utišit spěch typický pro „zakladatele“, aby zůstala věrná svému poslání vytvářet vždy nejprve jednotu. Tváří v tvář těžkým situacím riskovala všechno pro zachování vztahu. Bylo to i tehdy, když se při projevech k různorodým shromážděním politiků nebála znovu všechny vyzývat k politice prožívané jako povolání, povolání k lásce, která je pravou podstatou

autority. Chiařina programová hesla, vycházející z její neustálé niterné konfrontace se slovy evangelia, zůstala v mnoha parlamentech světa: „Milovat vlast toho druhého jako vlastní… Milovat stranu toho druhého jako vlastní…“ Mateřství Chiary, univerzálnost jejího života zasvěceného Bohu v pannenství, které si zvolila z lásky, však bylo možné pochopit především tehdy, když nás učila „umění milovat“. Říkala, že je to jediné umění, které může každého vtáhnout do všeobecného plánu míru a bratrství díky tomu, že se jeho účinky šíří jako kruhy na vodě. V roce 1989, když hovořila o specifickém poslání ženy v církvi a ve společnosti, řekla: „Existují ženy, které jsou skutečnou nadějí, protože Duch Svatý pracuje v jejich prospěch.“ A skrze ni se zajisté projevil jako ten, který činí „všechno nové“. Lucia Crepaz

Chiara Lubichová ve Fontem, ve východním Kamerunu, spolu s „fonem“, králem kmene Bangwa (vpravo) a s králem ze sousedního Fonjumetaw. Ti se právě zavazují, že budou žít vzájemnou lásku mezi různými etnickými skupinami.

5–6/2008 | Nové Město |

DUCHOVNÍ MATEŘSTVÍ

Žena nového lidstva To, že byla bytostně ženou, vyplývalo přímo z hloubi její životní zkušenosti žité s Bohem.

„P

Foto: M. Casubolo/Centro S. Chiara

řijela jsem do Kamerunu, do pr a l e sa, kde žije kmen Bangwa. Na jejich krále udělalo silný dojem obsáhlé rozšíření Hnutí do všech pěti kontinentů, a tak se na mne obrátil slovy: ´Jste žena, a proto neznamenáte nic. Řekněte mi, jak k tomu všemu došlo?´ Mohu vás ujistit, že mě tato věta nesmírně potěšila, pro-

tože jsem věděla, že to, o čem vyprávím, není v žádném případě dílo nějaké ženy, ale dílo Boží.“ Těmito slovy zahájila Chiara svůj proslov v Londýně v roce 1977 při příležitosti převzetí Templetonovy ceny. Byla si vždy všeho velmi jasně vědoma. Do jaké míry však asi mohla ovlivnit zrod, organizaci a rozšíření Hnutí fokoláre skutečnost, že u jeho vzniku byla žena? Chiara takto nikdy neuvažovala. Ale to, co vykonala i způsob jakým to dělala, vždy ukazoval, jaký je to osobitý dar – mít v čele ženu. Její osobní identita, to, čím

33

CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ V Ježíšovi Bůh sestoupil až tam, kde Boha není. Právě toto je Chiařin objev.

H

11. října 1984: Chiara během ekumenického setkání biskupů v Konstantinopoli při návštěvě patriarchy Dimitria. Po její pravici biskup Klaus Hemmerle, po levici metropolita Chrysostomos Konstantinidis a patriarcha Dimitrios.

NEZNÁMÉ OBZORY

Fota: archiv Centra S. Chiara

Ježíš opuštěný

Biskup Klaus Hemmerle a arcibiskup Miloslav Vlk spolu s Chiarou.

34

| Nové Město | 5–6/2008

istorieHnutífokoláre není ničím jiným než stálým objevováním a stále hlubším pronikáním do tajemství, soustředěného v pojmu „Ježíš opuštěný“. Právě toto je jedinečná novost Chiařiny zkušenosti s Bohem: v Ježíšovi Bůh sestoupil až tam, kde Boha již není, v Ježíšovi vzal na sebe Bůh svou nepřítomnost mezi lidmi. Jeho láska jde až tak daleko, že se podle slov svatého Pavla stal „hříchem“ a „prokletím“ (srov. Gal 3,13; 2 Kor 5,21). Nelze si představit větší bláznovství lásky než sdílet a prožívat oddálení od Boha z lásky k těm, kteří jsou od něj vzdáleni, i kdyby jejich vlastní vinou. To skutečně velmi převyšuje teologii, která se zabývá jen pravdou a přikázáními, i když ani jí nechci vůbec nic ubírat. Zde se totiž vyskytuje cosi jiného: jde o nové pochopení tajemství Boha. Důsledkem tohoto objevu neexistovalo pro Chiaru a pro ty, kteří ji následovali, nic důležitějšího, než ustavičné vyhledávání této tváře plné bolesti. Já tento Chiařin objev vidím jako dar nejen pro ty, kteří chtějí žít jako křesťané, ale i jako dar pro teologii. Jednota všech křesťanů, jak je vyjádřena u svatého Jana v Ježíšově velekněžské modlitbě (srov. Jan 17) a která je určitým způsobem shrnutím všeho, co Bůh od nás chce, nikdy nedosáhla, nakolik je mi známo, takové radikálnosti a hloubky jako u Chiary. Tato jednota v sobě obsahuje život Trojice, ale zároveň i opuštěnost Bohem, kterou Ježíš vytrpěl. I když už dříve teologové uvažovali o některém z těchto hledisek, Chiařin pohled na jednotu otvírá nový horizont k poznání Boha, který neznala ani teologie. Klaus Hemmerle

Foto: archiv

Z TRIDENTU DO SVĚTA

Jsme-li sjednoceni, Ježíš je mezi námi

J

estliže jsme sjednoceni, Ježíš je mezi námi. A to má hodnotu. Ano, on má větší cenu než každý jiný poklad, který by mohlo vlastnit naše srdce; je víc než matka, než otec, než bratři, víc než děti. Má větší hodnotu než dům, než práce, než majetek, než všechna umělecká díla tak velkého města, jako je Řím. Je víc než všechny naše záležitosti, víc než příroda, která nás obklopuje se svými květy a loukami, mořem a hvězdami – víc než naše duše.

Právě on vnukal svatým věčné pravdy, a tak z každé doby vytvářel epochu. Také tato naše hodina je jeho hodinou, ne snad hodinou nějakého světce, ale Jeho hodinou! Hodinou Ježíše mezi námi, hodinou Ježíše žijícího v nás, kteří v jednotě lásky budujeme jeho mystické Tělo. Ale tohoto Krista je zapotřebí zvěstovat dál. Je třeba působit, aby rostl v ostatních údech, abychom se stali, tak jako on, nositeli Ohně.

Ze všech vytvořit „jedno“ a ve všech Jednoho! A nyní žijeme v lásce okamžik za okamžikem ten život, který nám on dává. Bratrská láska – to je základní přikázání. Proto je hodnotné vše, co je výrazem upřímné bratrské lásky. Z toho, co děláme, nic nemá cenu, chybí-li prožitá láska k bratřím, poněvadž Bůh je Otec a má neustále v srdci jedině své děti. Chiara Lubichová (Cesty světla, Meditace, Nové město, 1996) 5–6/2008 | Nové Město |

35

Foto: Giuseppe Distefano

Z TRIDENTU DO SVĚTA

Ammán, Jordánsko: shromáždění Světové konference náboženství za mír (WCRP) v listopadu roku 1999. Od roku 1994 byla Chiara čestnou prezidentkou WCRP.

Živé buňky Chiara neměla plán zakládat fokoláre, přesto však dala život síti tisíců a tisíců skupin, které jsou „jen láskou“.

kém italském městě Tridentu, odkud se rozšířil až do vzdálených vesnic v Indonésii či do srdce Amazonie, kde o Tridentu, stejně jako třeba o tridentském koncilu nikdy předtím neslyšeli. Je to příběh ženy, která svým životem přinesla dar, o němž zpočátku ani sama netušila, jaký bude mít dopad. Se srdcem naprosto oddaným Bohu, který jí kdysi řekl, „dej se mi celá“, sledovala jeho plán, který se

odvíjel ve stále nových událostech. A mnozí ji následovali; nejprve stovky, pak tisíce a nyní milióny. Své síly a vlohy dávají do služeb budování jednoty, i když se to někdy jeví jako pouhý sen, protože stejně jako za časů druhé světové války, kdy všechno začalo, stále existují nové a nové konflikty. Když dnes vstoupíte do haly skleněného paláce OSN, řekli byste, že se pro množství

Foto: Michele Zanzucchi

„JEJÍ“ HNUTÍ

„B

yla válka a všechno se hroutilo…“ Tak začíná známý příběh o Chiaře, který se vypráví v mrakodrapech v New Yorku a Sao Paulu, stejně jako na zanedbaných předměstích velkých měst od Bombaje po Nairobi, ať už malým skupinkám nebo zástupům, které plní světové stadióny. Je to příběh, který má své kořeny v evangeliu, v pevné víře v Boha – Lásku. A je také výzvou ke vzájemné lásce, aby nás Bůh vždy vedl po cestě určené lidstvu od věčnosti, po cestě univerzálního bratrství. Příběh začal v nepříliš velSkupina mladých v ekumenické citadele Ottmaring, Německo.

36

| Nové Město | 5–6/2008

detektorů kovů jedná spíše o nějakou pevnost. Tak tomu bylo i onoho 28. května roku 1997, kdy zde mluvila Chiara. Přinesla sem téhož tridentského ducha, ale s novou tváří. Šlo o tytéž silné impulzy, nabízené s vroucí výzvou ke vzájemné lásce mezi národy jako cestě k většímu dobru. Výzva, která zněla v těchto zdech až neskutečně, byla adresována těm, kteří byli přímo určeni k tomu, aby na všech úrovních podporovali dialog. Pro Chiaru jako by se tato výzva už naplňovala, vždyť pro ni ve světě existovaly tisíce „zapálených ohnisek“, „fokoláre“, rozžehnutých „jejím“ hnutím. „Musím stále svědčit o Bohu, kterého miluji nade vše,“ řekla při té příležitosti.Proto se její životní ideál rozšířil jako záplava do mnoha zemí světa. Také dnes je to veliká a velmi soudržná rodina. Mohli bychom ji přirovnat k rozsáhlé síti, kterou drží pohromadě nekonečné množství uzlíků. Jsou to menší či větší komunity, dočasné či trvalé, boha-

Chiara zdraví děti během své návštěvy Prahy v roce 2001. velice blízko, všichni byli nějakým způsobem „jejími dětmi“. A bude to tak i nadále, navždy. Nesčetné dopisy, které napsala, se budou dál číst, a budou přispívat k vybudování tisíců živých buněk, uzlíků sítě, kamínků mozaiky, jimiž jsou bezpočetná malá „životodárná společenství“ Hnutí fokoláre. Dopisy, které ujišťovaly o solidaritě s trpícími, o modlitbě za nemocné, dávaly odpovědi na závažné otázky mladých, cenné rady

rodinám, podněty k setkání těch, kteří ztratili životního partnera, vzácná slova k vykročení na novou cestu… „Milovat, milovat, milovat“,„nade vším zvítězí láska“, „milovat vždy“, „vyprázdnit nitro a přijmout moudrost“, „zůstávat stále v Bohu“... „Založila jsi velké Hnutí,“ opakovali jí často. Ano, velké, zahrnující obnovené rodiny, staré lidi předávající své životní zkušenosti, a mnoho mladých, dospívajících i dětí.

Jedna z malých holčiček napsala po setkání Chiaře, že jí připadalo, jako by kolem ní prošel oheň. „A víš proč? Protože ty jsi láska všech, láska celého světa.“ Moje myšlenky na závěr směřují k mezinárodnímu setkání WCRP (World Conference of Religions for Peace – Světová konference náboženství za mír, pozn. překl.). Konalo se roku 1999 v Ammánu, v Jordánsku. Chiara tam byla pozvaná jako hlavní přednášející. O přestávkách za ní chodilo mnoho delegátů, aby jí předali pozdravy z celého světa. Byli to lidé všeho věku, barvy pleti a národností;buddhisté,muslimové, hinduisté, křesťané z různých církví. Chiara byla překvapená a spíše sama pro sebe si říkala: „Podívej, kam až se dostala láska.“ Ano, pro ni bylo Hnutí vždy a jen láska, zrozená z charismatu, které ona sama definovala jako „lásku, která je jednotou, která je církví, která předpokládá ´dva a více´“. Serenella Silvi Foto: Giuseppe Distefano

té svým evangelním životem a Ježíšovými slovy, „kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20). Proto jsou to také místa naděje, osvětlující nové cesty, místa, řečeno slovy Chiary, „která přispějí k tomu, že se svět bude usmívat“. Na tuto síť se lze dívat také jako na kaleidoskop, ve kterém se kombinují stále nové a nové barvy. Chiara iniciovala skupiny tvořené lidmi, kteří žijí a pracují například v oblasti umění v duchu společenství, nebo se angažují v politice, šité na míru člověka. Mohou to být ale i lidé pracující na radnicích, ve školách, v továrnách, ve sportovních klubech…Tisíce různých barev se stejnými kořeny. Chiara jednou řekla, že mnozí z těch, kteří ztratili smysl života, ho najdou, jestliže mezi lidmi potkají ty, kteří všechno dávají z nezištné lásky. A to se stává, ona sama tomu šla příkladem. Vždycky byla svým lidem

Foto: archiv

Z TRIDENTU DO SVĚTA

Manželské páry z celého světa na Familyfestu v Římě v roce 2006. 5–6/2008 | Nové Město |

37

Z TRIDENTU DO SVĚTA

zodpovědní za různé větve a skupiny, po dvou zodpovědných za jednotlivé zóny v celém světě a určitý počet voličů, zastupujících jednotlivé regiony.Shromáždění volí prezidentku, spoluprezidenta a minimálně 30 poradců a poradkyň do všeobecné rady. Skutečnost, že v čele Hnutí bude stát vždy žena, výslovně schválil papež Jan Pavel II. Chiaře

Lubichové při jedné audienci v roce 1985. Poukázal přitom na teologa Hanse Urse von Balthasara, podle něhož bylo možné již v prvotní církvi najít čtyři profily: petrovský, janovský, pavlovský a mariánský. V Hnutí fokoláre viděl zvláštním způsobem živoucí mariánský profil také skrze to, že jeho prezidentkou bude vždy žena.

Foto: Centro Santa Chiara zkušenost. Mým protějškem byl Bohem vyvolený člověk, jeden z jeho nástrojů, s jehož pomocí chtěl Bůh darovat církvi a lidstvu nové charisma. V naslouchání hlasu Ducha Svatého se Chiaře podařilo postupem doby vlít tento dar také do odpovídající právní formy a popsat tímto způsobem dílo, jež z tohoto

charismatu vyrostlo a jehož nejjemnější vlákna zná pouze ta, skrze kterou vzniklo. Na začátku snah o právní zachycení Chiařina charismatu, tváří v tvář revoluci, kterou přinášel život evangelia, vyvstaly určité pochybnosti. Potřebuje vůbec život, který vzešel z evangelia a ztělesňuje ryzí křesťanství, nějaké stanovy? Tyto pochybnosti však byly vystřídány Chiařiným přesvědčením, že tato revoluce na sebe vzala podobu díla Božího, které je třeba zasadit do církevní půdy, aby přinášelo dobré plody. Toto poznání šlo ruku v ruce s Chiařinou nesmírnou láskou k církvi, v níž vždy viděla matku, a také ji tak milovala. Proto přijímala každý podnět ze strany církve s velikou vděčností a viděla v něm Boží dar. Aktualizace stanov patřila v posledních letech k velkým Chiařiným přáním. Chtěla, aby odpovídaly nejnovějšímu vývoji. Ve spolupráci s ní vyvstávaly přede mnou některé stěžejní body Chiařina přístupu. Její pohled byl vždy nasměrován na uskutečnění univerzálního bratrství. Proto se snažila formulovat právní předpisy v největší možné otevřenosti. A co bylo vždy důležité,Chiarapřitomvycházela z konkrétního života. Tvorba předpisů kvůli předpisům pro ni byla nemyslitelná. Každé pravidlo muselo

Kardinál Eduardo Pironio, předseda Papežské rady pro laiky, předává v roce 1990 Chiaře Lubichové schválené znění všeobecných stanov Hnutí fokoláre.

STANOVY

Život a pravidla Fokolarínka Maria Voce je církevní právnička a společně s Chiarou pracovala v posledních letech na nejnovější aktualizaci všeobecných stanov Díla Mariina – Hnutí fokoláre.

D

íky mým studiím práv a zkouškám z oboru kanonického práva jsem mohla v posledních letech pomáhat Chiaře při práci na přepracování a aktualizaci všeobecných stanov Díla Mariina. Byla to pro mě zvláštní

NOVÉ VOLBY V důsledku úmrtí Chiary Lubichové musí být v Hnutí fokoláre nově obsazeny důležité vedoucí funkce. Z tohoto důvodu se bude v červenci 2008 konat mimořádné všeobecné shromáždění. Účastní se ho dosud úřadující členové všeobecné rady Hnutí,

38

| Nové Město | 6–6/2008

být odvozeno ze života, vždy také životu sloužit a mít tedy schopnost nový život utvářet. Současně si byla vědoma důležitosti takové práce. Tyto stanovy měly totiž také uchovat charisma – s požehnáním církve – pro budoucí staletí. Proto bylo jejím velkým přáním, aby každý detail ve stanovách vyjadřoval ono společenství, na němž je život celého Hnutí postaven a které je předpokladem každého dalšího pravidla. Z tohoto důvodu naslouchala každému podnětu,i když věděla,že nakonec jen ona sama mohla stvrdit, zdali je pravidlo v souladu s jejími inspiracemi z počátků Hnutí, a popsat, definovat jeho fyziognomii.Chiařino nasazení pro práci na stanovách charakterizovaly zápal a horlivost. Cítila, že ji Bůh pobízí k dokončení této práce, aby mohla zanechat všem, kteří její charisma nejrůznějším způsobem následují, soubor jednoduchých a přece radikálních norem. Ty měly být srozumitelné a současně použitelné k tomu, aby utvářely život a působily na cestě jednoty radost. „Naše Dílo musí být v těchto stanovách dobře zakotveno,“ říkala Chiara s pohledem na dobu, kdy zde již fyzicky nebude přítomná. „Stanovy vám potom řeknou, co máte dělat. Pustíte se do života a vrátí se radost, vrátí se jistota, vrátí se štěstí.“ Maria Voce

Prezidentka, spoluprezident, poradci a poradkyně mohou být do svých funkcí zvoleni maximálně dvakrát po sobě – tedy nejvýše na dvanáct let (funkční období je šestileté). Volbou nové prezidentky také končí všechny vedoucí funkce, do kterých ona musí jmenovat nové osoby, včetně zodpovědných za jednotlivé zóny.

Z TRIDENTU DO SVĚTA

A

ť už to bylo pro Chiařin živý pohled upíraný do budoucnosti nebo pro její neutuchající dynamičnost, strhující nadšení při uskutečňování cílů, či přirozené cítění, prostě jen velmi zřídka jsme slyšeli mladé lidi hovořit o Chiaře jako o někom z jiné generace. „Je to jedna z nás.“ „Rozumí nám.“ „Mluví naším jazykem, ale umí nás vést jako nikdo jiný,“ slýchali jsme často. Byla mladá, a to i podle data narození, když Hnutí fokoláre dělalo první krůčky a přitahovalo do nového dobrodružství lidi všeho věku, ale hlavně mnoho a mnoho mladých, ochotných ji po dosud neznámé cestě následovat. Do této doby mne přenesla zažloutlá fotografie, kterou mám ve své kanceláři. Zobrazuje ji jako učitelku v jednom sirotčinci. Upoutá na ní chudoba dětí, bosých a bídně oblečených, ale ještě více to, jak se všechny smějí. Nic nemají a škola nemá co jim nabídnout, ale díky lásce té, která nad nimi ve třídě bdí, mohou hledět do budoucnosti klidně. Je pro mne znamením, ikonou výchovy, založené nikoli na hmotných prostředcích, programech a technikách, ale na tom, co nepomíjí: na opravdových vztazích. Pak přišla léta protestů, rok šedesátý osmý, a Chiara šla dál po boku mladých, v nichž viděla druhou generaci Hnutí, ty, kteří ponesou dál evangelní revoluci, začínající se už šířit. Vroucí výzvou a parafrází jiných revolučních vět –„Mladí celého světa, spojte se!“ – začal otevřený a upřímný dialog, který Chiara vedla a rozvíjela v minulých čtyřiceti letech jak s mladými, dospívajícími a dětmi z Hnutí (kteří si brzy začali říkat „gen“1), tak i s jejich ostatními vrstevníky, s nimiž se setkávala často na svých cestách a při různých akcích. Jedna vzpomínka jako příklad za všechny: bylo to na stadionu Flaminio v Římě v srpnu roku 2000. Chiara přecházela trochu nejistým krokem přes zelené sportoviště,s rukama napřaženýma, jako by chtěla obejmout desítky tisíc mladých, kteří ji vítali, a blížila se k tribuně. Ani hlasitá hudba nemohla přehlušit potlesk, který podtrhoval hmatatelný vztah mezi ní a celým shromážděním. Její slova tehdy byla přímočará, se silným apelem, protože pramenila z hloubky života podle evangelia. Všichni se cítili osloveni, ať už to byli gen nebo mladí z jiných hnu-

MLADÍ A NEJMLADŠÍ

Jedna z nás Chiara měla vždycky slabost pro nové generace. Nikdy neváhala, aby jim ukázala velké ideály a žádala po nich maximální velkorysost.

tí, mladí křesťané či hinduisté, buddhisté a muslimové, či teprve hledající nebo nějak zklamaní životem. Když jsem pozoroval halasné sváteční nadšení, které doprovázelo každé setkání a bylo spojeno i s dojetím, a navzdory davu i s pocitem osobní blízkosti, musel jsem s úsměvem myslet na svoji chlapeckou tvář, kterou jsem objevil na jednom snímku z prvních let Hnutí. Jsem na něm zachycen, jak s pusou dokořán stojím před Chiarou, když odpovídala na naše malá a velká proč. Vzpomenu-li na minulá léta, na četná

setkání, která po sobě následovala, měl bych si i já přisvojit nadšení, s nímž žila s mladými. Přestože se generace obměňovaly, znovu ji bezpečně následovaly, protože cítily, že kráčí s nimi a má v ně vždy důvěru. Dokonce ani negativní fakta a statistiky nedokázaly Chiaru přivést ke všeobecně vládnoucímu pesimismu. Vždycky v mladých lidech viděla jejich kvality a poukazovala na jejich nadšení pro ideály a životní elán. Předávala jim své nejcennější duchovní bohatství a představovala je jako svou naději, jako budoucnost toho daru světla moudrosti, který jí dal Bůh. I při rostoucích obavách ze situace, definované jako krize výchovy, ukazovala Chiara ve své přirozené pedagogice obrovskou hodnotu živého vztahu s mladými jako cestu k autentickému růstu. Byla skutečnou učitelkou, protože byla věrohodným svědkem. Na nikoho nehleděla s předsudky a každému důvěřovala.Vedla mladé lidi k tomu, aby sami pomáhali jiným mladým. Myšlenkou vzájemného sebedarovánípřekonávalaobvykléspory mezi generacemi. Kdybychom se ale dívali jen na masová setkání, mnoho aspektů vztahu mezi

Chiara uprostřed dětí při její návštěvě v Praze v roce 2001. Foto: Margarita Melanová 5–6/2008 | Nové Město |

39

Z TRIDENTU DO SVĚTA

Chiara zdraví gen 3 na jejich Superkongresu v roce 2002, který vyvrcholil před Koloseem. Foto: Giuseppe Distefano

40

| Nové Město | 5–6/2008

va a její tvář však dál přitahovaly, ať už prostřednictvím webových stránek nebo části videa na Youtube, tradiční knihy či nějaké z akcí, které se díky ní zrodily a stále se množí po celém světě. Vedou je mladí lidé, činní na nejrůznějších frontách, aby pokračovali v revoluci lásky, kterou rozpoutala. Osobní setkání tak s Chiarou pokračovala jinou formou. „Vím, že s ní mohu vždy počítat,“ říkala o ní rozhodně Luisa z Německa. „Mohu jí napsat všechny svoje myšlenky, a jsem si jistá, že mi odpoví.“ „Při hledání něčeho velkého, krásného a nefalšovaného jsem našel ženu s velkým charismatem,“ vyjádřil Lakis z Řecka.„Osobně jsem se s ní nesetkal, ale na základě jejích spisů, její radosti a vzájemné lásky lidí, kteří ji následují, jsem změnil svůj život.“ „Je to pro mne dobrá přítelkyně,“ tvrdil Moon, mladý

Foto: archiv

zakladatelkou Hnutí fokoláre a mladými by nám chybělo. Byly to tisíce osobních dopisů, které jí za tuto dobu přišly z celého světa; od dětí, co se sotva naučily psát, až po dostudovanou mládež. Dopisy, které často nezůstaly bez odpovědi, v níž byla vždy cenná rada, a hlavně ujištění o tom, že nejsme ve svých velkých životních krocích sami. Uskutečnilo se i mnoho osobních setkání, při nichž se každý mohl cítit jako doma; byl pochopen, podpořen a nabral nový elán. Není to tak dlouho, co přišla ke Chiaře například skupinka děvčat a chlapců, kteří s ní chtěli trochu pobýt „bez dospělých“, a Chiara, i když byla nemocná a měla málo sil, je přijala a vyslechla. V příštích dnech je pak následovalo mnoho dalších, kteří jí přicházeli zazpívat pod okno a přinášeli dárky k narozeninám. Chiara nikdy neměřila, kolik lásky, světla a moudrosti rozdává, a dělala to vždy nenuceně, prostě a s tichostí. Setkávala se zvláště s těmi, kteří to nejvíce potřebovali. Byla jim nablízku mnoha různými způsoby,s prostou přirozeností, která mnoho lidí přiměla se jí s důvěrou otevřít a navázat s ní trvalý vztah. Zrodily se vztahy, které zůstávají, a to i s těmi, kteří se pak rozhodli pro jinou cestu. „Chtěl bych poděkovat za to, co dala každému z nás a co nepomíjí,“ svěřil mi jeden přítel, s nímž jsem jako chlapec čelil stejným životním výzvám, ale který pak šel po jiných cestách. Mnoho mladých už nemělo příležitost se s ní v těchto posledních letech osobně setkávat, protože stále méně a méně cestovala a veřejně vystupovala. Její slo-

Pákistánec,„která mi vždy pomůže. Chci přinést mnoha lidem světlo, které mi ona dala, spolu se zodpovědností.“ „Světlo, které se rozšířilo do světa,“ jemně vysvětlila Gioia, „přišlo i do mé země, do Koreje. Ona nám nabízí moudrost, aby nám pomohla se navzájem milovat, odpovídat společně na všechny naše bolesti.“ „Je to velká revolucionářka současného světa,“ potvrdila s brazilskou živostí Josiane, „protože přinesla lidstvu novou naději na mír. S ní jsem se naučila žít pravou lásku, naučila jsem se, co je štěstí. Je to velká žena, moje skutečná matka.“ „Je pravda“, řekli Diego a Miguel, dva bratři z Mexika,„že bychom se mohli v tomto světě nadobro ztratit, ale díky tomu, že vedla nás a naši rodinu, máme radost z následování Ježíše. Je příkladem křesťanského radikalismu tohoto století.“ Immaculée ze Rwandy dosvědčila: „Zdá se mi, že mne dobře zná. Potřebuji její přítomnost vedle sebe a cítím, že ona žije v mém srdci a já žiji v jejím.“ To byla slova mladých lidí, díky nimž bude sen, vyprávěný jednoho dne Chiarou, stále hmatatelný: „Dříve, než jste se narodili, než byla druhá generace Hnutí, byla jsem na horách ve Švýcarsku. Byla noc, šla jsem po cestě a nebe bylo nádherné, plné hvězd. Když jsem se podívala vzhůru, uviděla jsem Mléčnou dráhu, tvořenou spoustou hvězd! Spoustou maličkých hvězdiček. A když jsem se tak dívala na nebe, ve svém nitru jsem pochopila – Ježíš mi to dal pochopit – že přijde druhá generace, a tou budete vy, a naše cesta nikdy neskončí.“ Francesco Châtel 1) zkratka italských slov „generazione nuova“ (nová generace)

Na Genfestu v roce 2000 na stadionu Flaminio během Světového setkání mládeže, kterého se zúčastnila i početná skupina z České republiky.

Z TRIDENTU DO SVĚTA

ŠTĚSTÍ NA DOSAH RUKY

Rodina a láska Z Chiařiny intuice se zrodilo velké hnutí Nových rodin rozšířené po celém světě, kvas nové kultury rodin. nom rozhovoru v roce 1960, „byli kolem naší první skupiny i lidé žijící v manželství, kteří se cítili přitahováni, aby se cele odevzdali Bohu v tomto ideálu, tak jak to umožňovaly podmínky jejich manželství.“ Je totiž známo, že do ráje jdeme sami za sebe, nebudeme tam žít jako manželé. Je tedy rodina stvořena jen pro tuto zemi? Chiara pokračuje: „Ale brzy jsme viděly, že Pán volá do našeho Hnutí celé rodiny. To je nádherná věc!“ Tato spiritualita odpovídá potřebám každého člena rodiny, je pro celou rodinu. „Kromě toho,“ poznamenává Chiara, „uskutečňování Ježíšova snu ´aby všichni byli jedno´, nemůže vylučovat božskou instituci, jíž rodina je. Proto rodina tvoří podstatnou a velmi důležitou součást Hnutí fokoláre, jehož cílem je jednota mezi všemi lidmi.“ Setkání s Iginem Giordanim znamená pro rozvoj Božího plánu s Hnutím fokoláre zásadní etapu. Část tohoto roz-

Chiařina láska k dětem byla příslovečná. Nikdy je neopomněla pozdravit. Foto: archiv voje se týká právě rodiny, kde se mohou fokolaríni v manželství „někdy sami, někdy společně připojit k fokoláre a přinášet světu velmi potřebný kvas dokonalosti. Nesou oheň lásky od jednoho pólu k druhému a znovu budují ve světě mosty,“ připomíná Giordani. Ve Valtournanche v roce 1964 Chiara potvrzuje tuto „kontemplaci rodiny-fokoláre“: „Taková rodina působí na svět velice přitažlivě, protože svět hledá právě tyto dva prvky: štěstí v lásce. Tyto rodiny jsou nádherné, protože naplňují jak svátost,tak přirozenou funkci. Je to tedy něco krásného, co ani nedovedu popsat.“ O tři roky později: Je ráno 19. července 1967. V Loppianu nedaleko Florencie probíhá první škola pro fokolaríny v manželství. Chiara jim chce něco nového říct a tak rychle jedou do Říma. Foto: archiv Nových rodin

C

hiara Lubichová je zakladatelkou komplexního díla, které zahrnuje osoby žijící zasvěceným životem, laiky, děti, mládež, kněze, řeholníky, biskupy, hnutí širokého záběru, vydavatelství, citadely, školy, studijní centra, ale které si za východisko a model bere rodinu. První, ještě neurčité povolání, nepřišlo náhodou právě v Loretu, na mariánském poutním místě, kde je podle tradice uchováván domek nazaretské rodiny.Zde Chiara v roce 1939 pocítila, že našla svoji cestu, kterou pak nedokázala vysvětlit těm, kdo se jí ptali po příčině jejího štěstí. Pochopí to až později, když světlo světa spatří „fokoláre“ a jeho tajemství nadpřirozené jednoty ztělesněné rodinným soužitím osob žijících v panenství i v manželství. Chiara milovala a chápala rodinu jako málokdo. Pocházela z normální rodiny, otec byl socialista, matka hluboce věřící katolička. Měla dvě sestry a bratra idealistu, který přešel z hnutí Katolická akce k partyzánskému boji a komunistickému militantismu. „Ale všichni jsme se měli velmi rádi,“ říkala Chiara, „nekonečně rádi, rodina držela vždy pohromadě a všechno překonávala.“ Odtud zřejmě pramení její postoj k dialogu s těmi, kteří smýšlejí jinak: spontánně jim vychází vstříc, téměř jako by jí to bylo vrozené, otevírá se světu na 360°. „Už od počátku,“ říká v jed-

Chiara Lubichová s některými rodinami ze školy Loreto v Loppianu, citadely Hnutí fokoláre nedaleko Florencie.

Chiara mluví spontálně, jako by potřebovala vylít srdce téměř neschopné pojmout oznámení nového kroku, který mají rodiny v Hnutí učinit. Mluví oduševněle a rozhodně jako zakladatelka: „Musí vzniknout, a já vám to nyní oznamuji, obrovské hnutí našeho Díla, kde budou vdané a ženatí pracovat pro svět rodin. Toto velké hnutí leží na vašich ramenou a já vám dnes oznamuji, že vznikne!“ Chiara mluví o obnovených rodinách, které budou líhní nejrůznějších povolání. Pro tyto manžele vznikne stálá škola, kam budou moci rodiny jezdit na formační kurzy. Předvídá zástup snoubenců, kteří budou prožívat objevování lásky jako Božího daru. Byla to prorocká řeč, která nás přibila na židle, naplnila Boží přítomností a zároveň otazníky a pocitem zodpovědnosti. Protože po seznamu věcí, které je třeba udělat, následoval seznam křížů, které je třeba nést: vdovství, sirotci, rozchody, rozvody, všechny ty obrazy Boha umírajícího v opuštěnosti. „Zde před vámi,“ uzavřela Chiara, „se mi zdá, že vidím jiného Ježíše, Ježíše, který hledí na svět, na jeho trápení a má s ním soucit: protože z celého tohoto světa jsem na vaše bedra vložila to nejrozbitější a nejpodobnější Jemu opuštěnému. Tento Ježíš se musí našima očima dívat na to trápení a nechat rozkvést obrovskému hnutí, aby soucit nezůstal jen u sentimentu, ale přešel k činům.“ Uběhlo čtyřicet let a toto proroctví se pomalu naplňuje. Nové rodiny jsou skutečně rozšířené všude. Téměř není hlavního města, kde by nebyla skupina Nových rodin.Toto hnutí zorganizovalo kongresy a formační kurzy, tři velká setkání, nazývaná Familyfest, která se zapsala do dějin 5–6/2008 | Nové Město |

41

Nové rodiny v České republice

R

odina je v každé společnosti základní stavební buňkou, ve které se rodí a roste láska, vzájemná úcta a solidarita bez ohledu na politický režim. Právě v naší zemi Boží prozřetelnost zcela zvláštním a mimořádným způsobem použila rodinu jako nástroj k šíření spirituality jednoty.

42

| Nové Město | 5–6/2008

Prostý úsměv, který získával každého bez rozdílu věku. S odstupem času je vidět, že rodina byla vlastně tím jediným přirozeným prostředím, které dokázalo skrýt Ježíše mezi námi před zlovůlí moci, stejně jako kdysi nazaretská rodina skryla Ježíše před císařem Herodem. Rok 1968 byl tím historickým okamžikem, kdy také do naší republiky pronikla spiritualita jednoty. Řada mladých laiků, ale i kněží a řeholníků, byla oslovena spiritualitou založenou na vzájemné lásce a důsledném životě podle slov Písma. Na počátku sedmdesátých let byla u nás uzavřena řada manželství, která si zvolila Ježíše za Ideál svého života a rozhodla se budovat svoji rodinu na pevných základech žitého evangelia. Když přišlo normalizační pronásledování církve, staly se tyto rodiny jakýmsi inkubátorem, ze kterého se Ideál jednoty bezpečně šířil dál: osobním svědectvím a osobním kontaktem. K setkáním se využívalo

rodinných oslav a společných výletů, jichž se často účastnili i kněží, kteří žili tutéž spiritualitu. Při společném životě těchto Nových rodin se profilovala řada duchovních cest, povolání i rozhodnutí. Některé rodiny se rozhodly osvojit či vzít si do pěstounské péče děti z dětských domovů. Objevili se i jedinci, kteří měli pedagogické nadání a začali děti potajmu vyučovat katechismus. Další rodiny nabídly svoji pomoc a praktické zkušenosti při přípravě na manželství a otevřely poradnu pro plánování rodičovství podle encykliky Humanae vitae. Jiné rodiny se začaly systematicky starat o snoubence. Z malého společenství Nových rodin časem narůstalo větší, které zasahovalo další rodiny po celé republice. Životní styl Nových rodin spontánně vtiskoval své stopy i do pracovního prostředí, ve kterém se rodiny pohybovaly.

Odborný seminář „Den pro rodinu“ 19. dubna 2008 v Centru Mariapoli v Praze.

Foto: Markéta Jírů

a kultury sdružování rodin. Vstoupilo do médií, ovlivnilo politiku a vede stále intenzivnější dialog se současnou společností a kulturou. Dalo popud nové a mohutné akci solidarity vůči dětem v nouzi. Za 25 let této činnosti získalo třicet tisíc dětí a jejich rodin hmotnou nezávislost díky adopcím na dálku. Zkrátka to, co bylo řečeno v Chiařině prorockém proslovu, se stává konkrétní skutečností. Není to samozřejmě všechno. Chiařina láska k rodině také myslela na bolesti, v nichž žije nejrozbitější část lidstva: osamělí lidé, vdovy, rozvedení. Právě k tomuto zástupu se dnes obrací Nové rodiny se stejným zápalem v srdci jako Chiara. Na nedávné setkání pro rozvedené žijící v novém manželství poslala ona sama své poslední dojemné poselství lásky. Věděla, že setkání bude končit společným čtením Bible a uctěním svatého kříže. Poslala tedy pro tento obřad svůj osobní kříž, před nímž bděla v noci před 7. prosincem 1943, kdy řekla své definitivní ano Bohu. Je to znamení lásky a něhy matky, která má srdce veliké jako lidstvo. Nedo Pozzi

Foto: archiv Nových rodin

Z TRIDENTU DO SVĚTA Mezi některými Novými rodinami narostla touha žít spiritualitu jednoty ještě radikálněji, jako fokolaríni a fokolarínky žijící v manželství. V tomto období nebylo v naší zemi skutečné fokoláre, jezdily za námi rodiny ženatých fokolarínů ze zahraničí, především z NDR a naopak zase my jsme řadu let jezdili pravidelně do fokoláre v NDR a na Slovensku. Některým se podařilo strávit větší část své dovolené v prostředí, kde život podle spirituality jednoty již zapustil hluboké kořeny. Život Nových rodin se po pádu železné opony podstatně nezměnil. Zůstal v zásadě stejný, rozšířily se ale kontakty s Novými rodinami z celého světa. Nové rodiny v České republice se skrze „adopce na dálku“ postupně během třinácti let postaraly o sto dvacet dětí z chudinské čtvrti v Sao Paulo v Brazílii a v této iniciativě stále pokračují. Postoj Nov ých ro din „jít proti proudu“ začal být v liberální konzumní společnosti mnohem náročnější a nesnadnější. Hovoříme-li o vztahu rodiny a společnosti, nemůžemenevidětspíšenegativní vlivy „velké“ společnosti na fungování„malého“ rodinného společenství. Ale právě k těmto stále častějším problémům rodiny nám dala Chiara klíč: Ježíše nám podobného, Ježíše opuštěného. Spolu s Iginem Giordanim si Nové rodiny i u nás uvědomují, že „zachránit rodinu znamená zachránit civilizaci. Stát je tvořen rodinami; jestliže se rozpadají rodiny, je ohrožen i stát (…). Láska se z rodiny šíří do zaměstnání, do obce, do národa, do lidstva jako vlna, která se šíří do nekonečna.“ Zapálený oheň lásky v rodině a náruč otevřená bolestem lidstva – to jsou výzvy pro Nové rodiny i na počátku třetího tisíciletí. P. a S. Ettlerovi J. a J. Synkovi

Fota: Giuseppe Distefano

Foto: Markéta Jírů

Z TRIDENTU DO SVĚTA

V lednu roku 2000 získává Chiara čestné občanství města Říma.

V LIDSTVU

Město člověka Pro Chiaru byl vždy duchovní rozměr neoddělitelný od rozměru společenského. Evangelium může ovlivnit každou rovinu lidského života, i tu nejvšednější.

17.

duben roku 2005 byl na náměstí Campidoglio v Římě dnem velkého svátku rodin – „Familyfestu“. Setkání bylo satelitem propojeno se stovkami dalších měst světa a stalo se cennou událostí v životě rodin. Chiara měla z tohoto úspěšného setkání radost, ale ihned pocítila potřebu dalšího směřování. „Další setkání,“ řekla tehdy, „bude určeno městu.“ Představovala si ho jako okamžik, v němž by se ukázalo, jak ideál jednoty zasáhl na občanské rovině do nejrůznějších společenských záležitostí a jak prokvasil evangeliem společnost nejrůznějších kultur. Město. Jak jí odjakživa leželo na srdci! Během svých posledních let prošla nejdůležitějšími městy světa – od Říma po Florencii, Buenos Aires, Sao Paulo, Londýn, Štrasburk, Tokio, Manilu, Nairobi, Bangkok. Dostávala čestné doktoráty a uznání, ale především i mnohá

čestná občanství. Ta jí pak poskytovala příležitost ukázat na dějinách toho kterého města jeho jedinečnou specifičnost, a v kontextu rozvoje společnosti jako celku, i jeho osobité „povolání“. Kořeny Chiařiny lásky k městu ale sahají mnohem hlouběji. Dá se říci, že až do okamžiku, kdy se v noci z 13. na 14. května 1944 rozhodla jako mladá dívka, po jednom z tragických náletů na Trident, že nechá svoji rodinu nalézt útočiště v horách, ale sama se vrátí do města zničeného bombami. Tímto činem si vyvolila trpící lidstvo, jehož součástí a symbolem bylo zničené město. V Tridentu, v městě plném zmaru a utrpení, začala se svými družkami originální duchovní cestu, spojenou s pomocí všem potřebným, díky čemuž během krátké doby vznikla první komunita. Komunita, jako plod spirituality společenství, v níž proudí láska, a kde lze zažít bratrství a rovnost všech. U Chiary se tedy od samého počátku spojoval duchovní rozměr s rozměrem společenským, evangelium u ní nikdy nepostrádalo své konkrétní uplatnění. V roce 1983 zaplnili zástupci z mnoha zemí římský stadion Palaeur, aby svědčili o plodech jednoty, jakémsi opakování

Buenos Aires, duben 1998: Chiara přijímá čestné občanství v argentinském hlavním městě.

Praha – Břevnov, 5. května 2001. Začíná iniciativa „Zlatá Praha“. zázraku první tridentské komunity, tentokrát už na mnoha místech světa. Chiara je tehdy představila Janu Pavlu II., který mezi ně přišel, a prozradila mu i tajemství rozkvětu. Bylo dílem lidí, kteří obzvlášť toužili„svým životem svědčit světu, který je obklopuje, a ukázat jasnými činy, jaký je přínos a vliv evangelia i na ten nejpozemštější aspekt života, individuální i společenský, a co je při budování pozemských měst schopno nabídnout Boží slovo uvedené do praxe“. Pino Quartana

Zlatá Praha

P

raha je jedním z měst, které je díky své architektuře, kultuře a zvláštní atmosféře magnetem pro velké množství turistů. Jak by bylo krásné, kdyby mohli o Pražanech říkat:„Podívejte, jak se mají navzájem rádi, jeden za druhého je připraven dát život.“ Nebo jinak: „Podívejte, jak nás mají rádi...“ Tuto myšlenku vyjádřila Chiara Lubichová při setkání s komunitou Hnutí z Prahy a okolí 5. května 2001. Iniciativa, pro niž se ihned ujal název „Zlatá Praha“, má být konkrétní realizací jejího návrhu k uskutečňování nové evangelizace v prostředí města. Přívlastek „Zlatá“ symbolizuje ty nejcennější hodnoty, jimiž je konkrétní láska, která má své kořeny v evangeliu. Již sedmým rokem se pravidelně každou třetí neděli v měsíci v podvečer konají setkání, která jsou inspirací a povzbuzením v úsilí o pozitivní mezilidské vztahy v každodenním životě. M. K.

5–6/2008 | Nové Město |

43

Truhlářské učiliště v Manile na Filipínách. Jedna z mnohých sociálních iniciativ Hnutí fokoláre.

KONKRÉTNOST

Myšlenky uvedené do života Z charismatu jednoty vznikají tisíce různých společenských aktivit, vydavatelství, školy…, a dokonce města a univerzity.

„S

lovo života“ je slovo, které se žije. Pro Chiaru Lubichovou nebylo Boží slovo jen předmětem meditace, ale bylo v běžném životě prakticky uskutečňované. V důsledku toho roste počet větších i menších konkrétních aktivit, které si kladou za cíl vytvářet ovzduší univerzálního bratrství a přispívat k míru.

Už od počátku Hnutí, hned po válce, se Chiara snažila v Tridentu zmírňovat chudobu. Nebyla to náhoda. Ve městě se díky jeho přirozené různorodosti mohlo bratrství zviditelnit, a tak se dala zakoušet právě ona jednota společnosti, kterou si přeje Bůh. První setkání, na němž se sešly tisíce lidí, bylo nazváno „Mariapoli“, tedy Mariino město. Tato letní setkání nejsou duchovními obnovami,

Chiara Lubichová v redakci Città nuova. Časopis vznikl v roce 1956 a dnes má 36 vydavatelství ve 22 jazycích po celém světě. První zleva je Gino Lubich, Chiařin bratr, dlouholetý redaktor časopisu. První zprava je Spartaco Lucarini, bývalý ředitel časopisu. Uprostřed s brýlemi je další bývalý ředitel Guglielmo Boselli. Foto: archiv Città nuova

44

| Nové Město | 5–6/2008

kam se každý jede občerstvit, ale místa, kde se to duchovní proměňuje v lidských vztazích ve „skutky lásky“, tedy ve spalující Boží lásku k člověku. Protože bylo potřeba udržovat mezi těmito lidmi kontakt, vznikl tehdy přirozeně časopis Città nuova (Nové město), jehož padesáté výročí jsme nedávno oslavili. Ale Città nuova není od počátku jen sympatickým časopisem spojujícím členy nějakého společenství. Přináší bezprostřední pohled na svět a na církev, který odhaluje, dává růst a ukazuje to, co později Druhý vatikánský koncil nazval „znamením času“. Časopis Città nuova je otevřený světu, je otevřený každému – a ve vší skromnosti dává mnoha lidem doporučení pro jejich život. Nejprve byl překládán z italštiny, nyní už ideál jednoty, „inkulturovaný“ do místních tradic, rozvíjí 36 samostatných nakladatelství. Tak se časopisy a knihy dostávají do nakladatelského povědomí v mnoha zemích. Při padesátém výročí vydávání časopisu ve Francii zdůraznil předseda syndikátu křesťanských vydavatelství originalitu Nouvelle Cité (pozn.: francouzská verze časopisu Nové město): „Je to nakladatelství vskutku otevřené dnešnímu světu, aniž by se vzdalo svých

hlubokých kořenů spjatých s velmi silnou spiritualitou Chiary Lubichové.“ Zviditelnit Boží lásku, vytvořit ideální město, stálé „město na hoře“, ne omezené jen na několikadenní setkání na Mariapoli – to byla další z myšlenek Chiary Lubichové. Při pohledu na benediktinské opatství ve švýcarském Oberibergu se tato myšlenka nezdála ničím novým. Z každé spirituality se rodí styl architektury s vlastním pojetím prostoru, v němž mají lidé žít. Ve 20. století bylo pro Chiaru právě město místem sdílení života lidí. Bylo k tomu však zapotřebí „znamení“ Ducha Svatého, který vedl intuici zakladatelky Hnutí fokoláre. V roce 1964 navštívil jeden z jejích spolupracovníků pozemky, které zdědil v Toskánsku, aby je prodal. Při jeho návratu do Říma se během malé porady zrodila myšlenka: „A co když je to místo, které nám Bůh dává, abychom zde vybudovali stálou dílnu jednoty, citadelu, stálou Mariapoli?“ Po důkladném promyšlení se toto místo stalo prvním „městem na hoře“ Hnutí fokoláre, které brzy znal celý svět: Loppiano ve Valdarnu nedaleko Florencie. Během let se podobná městečka rozvíjela na všech kontinentech. Nejde při tom

Foto: Michele Zanzucchi

Z TRIDENTU DO SVĚTA

Fota: Markéta Jírů

Z TRIDENTU DO SVĚTA

marněn jejich odkaz. Chiara nejen těmto mladým rozuměla, ale odkázala jim i své ideály. Mluvila jejich řečí a navrhla jim skutečnou revoluci: sdílení majetku, ochranu nejchudších a úctu k druhým… Někteří mladí lidé to, co dostali a co prožívali v každodenním životě, vzápětí ztvárnili do hudby, do písní. Po světě vzniklo několik hudebních skupin; v čele stojí Gen Rosso a Gen Verde, profesionální a proslulé kapely, s hudbou rytmů a melodií své doby. Přibývá příkladů, inspirovaných nasloucháním Duchu Svatému, příkladů lásky k bližnímu, kterou Chiara klade každému na srdce. Po světě se rodí mnoho konkrétních aktivit, které odpovídají na potřeby naší doby: adopce dětí, sociální projekty, umělecké a sportovní skupiny, centra dialogu…, ale i univerzita, která přispívá k šíření a rozvoji kultury života vyrostlé z těchto mnoha zkušeností. Ještě před několika měsíci Chiara Lubichová poznamenala, že pokud se Hnutí fokoláre po desetiletí představovalo jako velká duchovní skutečnost, musí se dnes prezentovat i jako velká skutečnost kulturní. Pole, které je třeba zúrodnit, je rozsáhlé. Jean-Michel Merlin

5. května 2001: Chiara Lubichová navštívila vznikající citadelu v Praze – Vinoři. Vložila na místo budoucí stavby Centra Mariapoli medailky Panny Marie, které jí darovala Matka Tereza z Kalkaty. Model celého objektu Centra Mariapoli v Praze – Vinoři. Autor Ing. arch. Jindřich Synek.

Foto: Markéta Jírů

o nějakou ideální předlohu, která by se na různých místech neustále kopírovala. Jednota v sobě zahrnuje bohatství odlišností, počítá s tím, že bude každý bratrsky přijímán se všemi rysy své osobnosti. Tato městečka tak dostala různá zabarvení: v Latinské Americe reflektují sociální problémy, v Asii mají mezináboženský charakter, v Africe usilují o dobré soužití v multietnicky uspořádané společnosti, v Německu a Velké Británii o ekumenické vztahy… Formační centra, průmyslová střediska, rekreační místa a místa dialogu jsou otevřená pro kohokoli, ať je jakékoli rasy, náboženství a politického nebo filozofického přesvědčení. Tyto citadely hostí po celý rok děti, mládež i dospělé, ať už na několik hodin, či na několik dní. Panuje v nich harmonie prostředí, práce a odpočinku, respekt k jeho obyvatelům i k přírodě. Citadely jsou opravdu dílnami jednoty,které ukazují světu, že bratrství je možné. V roce 1967 se mládež celého světa vzbouřila. Dospělí měli z těchto mladých a dospívajících strach, protože jim přestávali rozumět; báli se nebezpečí, že se ztratí „zdravé hodnoty“ autority a respektu a že bude pro-

První budova centra Mariapoli, která je v provozu od podzimu roku 2002.

5–6/2008 | Nové Město |

45 45

Z TRIDIENTU DO SVĚTA Foto: archiv

PRO DNEŠNÍ CÍRKEV

Spiritualita společenství Charisma jednoty otevřelo lidem nejrůznějších povolání duchovní cestu k soudobému křesťanství a učinilo z nich posly jednoty a bratrství, míní Vincenzo Zani, podsekretář římské Kongregace pro katolickou výchovu.

A

očekával papež Jan XXIII. od Druhého vatikánského koncilu. Z tohoto důvodu nepřekvapuje, že papež Jan Pavel II. zdůraznil v roce 1984 při své návštěvě mezinárodního Centra Hnutí fokoláre, že zde našel všechny podstatné rysy pokoncilní církve. Díky objevu, že Boží slovo může velice rychle měnit osobní a společenský život, začala vznikat malá společenství. Pro ně bylo charakteristické, že v nich vládly bratrské vztahy,které byly typické i pro

Chiara Lubichová s několika kněžími z Hnutí fokoláre. Vlevo vedle Chiary, s brýlemi, je před rokem zesnulý don Silvano Cola, který byl mnoho let zodpovědný za větev diecézních kněží Hnutí fokoláre. prvopočátkykřesťanství.Praxe oblékat Slovo života každý den jako oděv uchvacovala milióny lidí. Chiara Lubichová tak plnila přání koncilu o nové evangelizaci. Společenství Hnutí toužila vytvářet prostor, v němž

by mohl být Ježíš díky vzájemné lásce (srov. Jan 15,12) přítomen v jeho středu (srov. Mt 18,20). Tak se on sám stával tím, který vyzýval – stejně jako tehdy v Palestině – nesčetné množství lidí různého věku ke svému následování.

Foto: Giuseppe Distefano

Foto: M. Casubolo/Centro S. Chiara

ž časem bude možné porozumět, jaké účinky má pro život církve charisma jednoty a z něho vyrostláspiritualita.Zkušenosti prvních šedesáti let však mohly něco z toho již zachytit. Duch evangelia, který charakterizoval Hnutí fokoláre od jeho počátků v Tridentu, se překvapivě rychle rozšířil po celém světě a byl jistě jedním z průkopníků církevní obnovy, kterou

Chiara při rozhovoru s několika františkánskými řeholníky v Assisi v roce 2001. Foto: archiv

Řeholnice různých kongregací a národností na jednom mezinárodním setkání v USA.

46

| Nové Město | 5–6/2008

Jedna z mnoha mimořádných audiencí u papežů. Na snímku je Jan Pavel II. s Chiarou a biskupy, přáteli Hnutí fokoláre během jejich mezinárodního setkání v roce 1995.

Tato zkušenost vedla uvnitř Hnutí fokoláre k objevení a rozvinutí množství rozmanitých povolání, mezi nimi i vyloženě laických, která v sobě nesou jasný společenský závazek, například podnikatelé v rámci „ekonomiky společenství“ nebo politici v rámci Hnutí jednoty v oblasti politiky. Z kolektivní dimenze evangelia se rozvíjela spiritualita společenství, kterou darovala Chiara Lubichová církvi. Zvláštní síla této spirituality pochází z toho, že jejím ústředním bodem se stalo tajemství ukřižovaného a opuštěného Ježíše. On učí otevírat se druhým, být vnitřně prázdným od sebe a zároveň plným lásky. Takové jednání umožňuje jednotu v mnohosti. Díky tomu přijalo charisma jednoty nejen široké spektrum laiků, ale též duchovních, řeholníků a biskupů. V celém světě našli diecézní kněží a seminaristé jeho prostřednictvím cestu, na níž svou službu neplní jen jako osamělí bojovníci, ale společně, v nejrůznějších formách života ve společenství a v bratrské shodě – právě v duchu přání Druhého vatikánského koncilu. Jedenznejdůležitějšíchplodů „spirituality společenství“ je posléze i výraznější „vyzařování“ Panny Marie v církvi, mariánský profil. Chiařina spiritualita představuje Pannu Marii jako model, matku a formu církve, jako Matku lidstva. Napodobovat Pannu Marii znamená následovat její duchovní cestu. Panna Maria byla připravena všechno ztratit, dokonce i svého Syna, který jí dal z kříže za syna místo sebe Jana. Vidět Pannu Marii tímto způsobem jako Matku církve, znamená být dovedeni k základům křesťanství, být svědky a staviteli jednoty, aby všichni byli jedno, aby svět uvěřil (srov. Jan 17,21). Vincenzo Zani

Foto: M. Casubolo/Centro S. Chiara

Z TRIDIENTU DO SVĚTA

MEZI NEBEM A ZEMÍ

Na shledanou!

Chiara Lubichová s několika fokolaríny u hrobu Teilharda de Chardina (ve Spojených státech, nedaleko New Yorku). Přechod ze smrti do života byl vždy jedním z hlavních témat úvah zakladatelky Hnutí fokoláre.

Chiařina zkušenost nebyla zkušeností osamělé a izolované mystičky. Dokázala nás do ní vtáhnout, přiblížit nebe zemi.

N

ikdo se odtamtud ještě nevrátil, aby nám řekl, zda nebe skutečně existuje.“ Kolikrát jsme už slyšeli nebo dokonce vyslovili podobná slova plná pochyb, zvláště ve chvílích, kdy jsme ukládali naše drahé do země. Je to pravda, nikdo se ještě nevrátil. Ale jsou tací, kteří tam došli a přitom zůstali mezi námi. Jsou to mystikové, muži a ženy uchváceni do extáze, kteří slyšeli a viděli nebeské věci. Chiara byla jednou z nich. Byla ženou naší doby, které jsou cizí extatické jevy, vnější projevy nebo zvláštní stavy. A přece byla tato dcera v Synu uvedena Duchem do Otcova lůna. Tato žena společenství nám dala účast na tom, co viděla („ne těmato očima,“ měla ve zvyku opakovat, „ale bylo to, jako bych to viděla“), a vložila nám do srdce palčivou touhu po ráji. Její zkušenost nebyla zkušeností osamělé a izolované mystičky. Dokázala nás do ní vtáhnout, takže jsme si uvědomili skutečnější a hlubší realitu, do níž jsme ponořeni: „Jsme tak v Bohu, že jsme jeho nitrem.“

„

Ale jsme-li tam, v Bohu, tak i ten, kdo díky smrti přebývá tam, žije zde s námi. Je to, jako by Chiara prolomila neprostupnou hráz mezi nebem a zemí a znovu nastolila nikdy nepřerušené společenství mezi mrtvými a živými: „Cítím, že jsou blízko, cítím, že na mne čekají.“ Jaký je mezi nimi a námi vztah? Oni jsou vtaženi do společenství tří božských osob, které žijí jedna pro druhou, v druhé a z druhé. My můžeme prožívat tentýž nebeský život, protože Ježíš ho z nebe přinesl a shrnul do přikázání vzájemné lásky. A také mezi nebem a zemí je totéž pouto proudící lásky: „Ne, naši bratři nejsou ztraceni. Žijí v nebeské vlasti, a skrze Boha, v němž jsou, se můžeme dál s nimi navzájem milovat.“ My je milujeme tím, že si připomínáme jejich příklad, jejich slova, ctíme jejich hroby a prosíme je o pomoc. Oni nás milují tak, že nám stojí nablízku a přimlouvají se za nás. Jsme jedna jediná rodina, která čeká, až se opět setká. „Na shledanou,“ řekla mi, když jsem ji viděl naposledy. Fabio Ciardi 5–6/2008 | Nové Město |

47

Z TRIDIENTU DO SVĚTA

Vyslankyně nebes

48

| Nové Město | 5–6/2008

Kresba: Petr Štěpán

M

ožná teprve teď, když odešla, ji uvidíme. Naše oči, naše mysl se nezarazí o její strhující osobnost. Zachytíme, přečteme lépe než dosud zprávu, svědectví o věčném životě, které nám nesla a bohatě předala. Po zesnulých bývá prázdno. Jen pomalu zaplňujeme osiřelý prostor. Tato zemřelá však, jako by byla po svém odchodu přítomnější než dříve. Je to asi tím, že patřila více nebi než zemi. Navrátila se domů, došla plnosti, ke které tak vášnivě směřovala. Nevím jak o ní psát. Byla neuchopitelná, vymykala se představě duchovního vůdce. Masová média ji téměř nezaznamenala. Záměrně se ničím vnějším neodlišovala. Uměřený zevnějšek dokonale upravené paní učitelky neprozrazoval výjimečnost. Byl výrazem touhy být blízko ostatním, být darem pro druhého. Nebyl to však projev asketismu. Přijímala současnou kulturu, hledala její podoby a dokázala jim vracet duchovní rozměr. Smiřovala přirozené s nadpřirozeným, ukázala dostupnost mystiky, zbožnost, která není nadstavbou spořádaného života, ale která prostupuje vše, co děláme. Byla tlumočnicí nadpřirozena. Překládala nám posvátné texty do naší řeči. Gejzíry myšlenek strhávaly posluchače, překvapovaly a někdy šokovaly. Aktivně přijímat bolest, sjednotit se s druhým až po hranici hříchu, být ničím… Nebylo to nic jiného než evangelium zbavené všeho archaismu a historizující vůně. Zcivilněné, přesazené do naší skutečnosti ohromovalo svojí novostí. Nevím jak o ní psát. Možná by bylo účinnější o ní zpívat či malovat. Též bych ji mohl přiblížit psaním o sobě. Od jisté chvíle se jí týkalo vše, co jsem dělal a žil, vše bylo poznamenáno, dotčeno jejím vlivem. Moje manželství, výchova dětí, konání v církvi, kontakty s lidmi, moje profese. Pomalu mi dochází, jaká to byla

milost žít v její době. Jednou o tom budu vyprávět svým vnoučatům. V její blízkosti bylo těžké nemyslet na svatost. Ukládali jsme si ovšem zdrženlivost. Nehodí se takto smýšlet a mluvit o někom žijícím. Nedalo se však přehlédnout, že její průzračná, celistvá osobnost měla rysy modelu, vzoru, příkladu. Byla si toho asi vědoma, také proto pečlivě skrývala vše jedinečné, vše, čím převyšovala své okolí. Myslím, že nám byla dána jako živá ikona současného životního stylu křesťana. Měla charakteristický úsměv. Byl

nakažlivý, rozpoznatelný na tvářích mnohých jejích následovníků. Zrcadlil něco velmi podstatného, jádro její spirituality. Znamenal asi toto: „Především mě zajímáš ty. Možná mám důležité úkoly, poslání, jedinečné poznání, ale ty jsi pro mě prvořadý.“ Mohli jsme pozorovat, jak tento postoj nechal rozkvést mnoha lidem i mnohým dílům. Zůstal pro nás trvalou lekcí o privilegiu lásky, která čerpá svoji totožnost a sílu z trojiční podstaty Boha. Petr Štěpán

INTUICE

M

Mám jediného Snoubence na zemi Foto: Michele Zanzucchi

ám jediného Snoubence na zemi: Ježíše opuštěného; nemám jiného Boha kromě něho. V něm je celý ráj s Trojicí a celá země s lidstvem. Proto je mé všechno, co je jeho, a nic jiného. Jeho je všechna bolest – a tedy i má. Půjdu světem a budu ho hledat v každém okamžiku svého života. To, co mi působí bolest, je mé. Má je bolest, která na mne doléhá v přítomnosti. Má je bolest duší okolo mne (to je můj Ježíš). Mé je všechno, co není pokoj a radost, co není krásné, laskavé a milé…, tedy to, co není ráj. Vždyť i já mám svůj ráj, a sice ten, který je v srdci mého Snoubence. Neznám žádný jiný. Po všechny roky, které mi ještě zbývají, budu tedy žíznit po bolestech, po úzkostech, po zoufalství, po smutku, po odloučení, po vyhnanství, po opuštěnosti, po mukách, po všem, co je On. A On je hřích, peklo. Tak budu vysoušet slzy trýzně v mnoha blízkých srdcích, a díky spojení se svým všemohoucím Snoubencem, i vzdálených. Přejdu jako oheň, který spálí vše, co má padnout, a nechá stát pouze pravdu. Avšak je třeba být jako On, je třeba být jím v přítomném okamžiku života. Chiara Lubichová (Výkřik, Nové město, 2001) 5–6/2008 | Nové Město |

49

INTUICE

MATKA VŠECH

Foto: archiv

Panna Maria a její Dílo „Celá oděná Slovem“ se ukazuje Chiaře Matka Boží. Je mostem a též vrcholem, je vzorem k následování.

Z

Chiara Lubichová pochopila, že Boží záměr s Dílem je žít jako Maria. jako „celá oděná do Slova Božího“, a tedy nekonečně krásná. To vyvolá v Chiařině srdci silnou přitažlivost, úplně novou lásku k Panně Marii. Lásku, skrze kterou se ještě jasněji zjevuje ve své nevýslovné velikosti jako Matka Boží, Theotòkos. Jde o úplně nové pochopení tohoto tajemství. Dříve bývala Maria přirovnávána k měsíci a Kristus ke slunci. Nyní se Maria ukazuje jako „obrovské mod-

Foto: Michele Zanzucchi

dá se, že mezi mnoha intuicemi, které se týkají skutečností víry, vystupují do popředí zvláště ty o Marii. Jsou to intuice, které už od počátků měly svůj značný podíl při formování Díla, které příznačně nese název Dílo Mariino. První intuice spadá do roku 1939. Ve svatyni Panny Marie v Loretu je uchovaný Mariin nazaretský „domek“. V tomto „domku“ Chiara pochopila, že ji bude následovat zástup panen. O několik let později se začíná v Tridentu stále přesněji rýsovat spojení mezi Pannou Marií a Hnutím. Zuří válka, život je v neustálém nebezpečí, a v těchto chvílích Chiara prožívá bolest z toho, že pokud by zemřela, nemohla by se už modlit Zdrávas Maria. Jak pochopí později, v té modlitbě je předobraz budoucího Díla, pojmenovaného podle Panny Marie. Už v roce 1949, který je v historii Hnutí „obdobím světla“, Chiara zvláštním způsobem objevuje podstatu Marie a následně i její Dílo. Maria se jí ukazuje

Velká prosklená okna kostela zasvěceného Panně Marii, Matce Boží (Theotòkos) v Loppianu.

50

| Nové Město | 5–6/2008

ré nebe, ve kterém je slunce“. I když je Maria obklopena Trojicí, je v ní Trojice zvláštním způsobem přítomná, a to skrze Syna, který sám je Bohem. V letech objevování Mariiny podstaty se otevírá nový rozměr jejího tajemství: Je to její zármutek u paty kříže, kde má s nevýslovnou intenzitou účast na opuštěnosti Syna, který se vzdaluje i v tom, že jí naznačuje přechod k jinému mateřství: „Ženo, hle tvůj syn.“ (Jan 19,26) Maria je tedy povolaná nejen k tomu, aby ztratila Ježíše, ale aby na jeho místo přijala někoho jiného. Díky tomuto nejvyššímu zřeknutí se stává naší matkou, matkou nespočetného množství lidí, stává se vzorem univerzálního mateřství a Chiara cítí, že je k němu povolaná s celým Dílem. Při kontemplaci takové velikosti a krásy Marie, „Matky krásného milování“, „Dcery Otce v nejvyšším slova smyslu“, „Ženy lásky“ vystupuje stále do popředí typická skutečnost jejího příkladu ve vztahu k Hnutí a všem jeho členům. V ní poznávají vzor, tedy to, jakými „mají být“, zatímco každý z nich Marií „může být“. Chiara pochopila, že Boží záměr s Dílem je žít jako Maria. Dokonce víc. Máme žít znovu určitým způsobem Marii. Potvrzuje to jedinečná epizoda, jejíž obsah se stal známým rozjímáním (viz str. 62). „Jednoho dne jsem vešla do kostela a se srdcem plným důvěry jsem se Ho ptala: ,Proč jsi chtěl zůstat na zemi, na všech místech země, v předrahé Eucharistii, a nenašel jsi ty, který jsi Bůh, žádný způsob, abys nám dal a zanechal zde i Pannu Marii?‘ Odpověď byla jasná: ,Protože ji chci znovu vidět v tobě.‘ “ V letech, kdy se Hnutí velmi rozšířilo a objímá nejrůznější části lidstva, se nám zdá, že se projevilo to duchovní mateřství, kterým Maria Chiaru obdarovala, a tím přispěla k vyniknutí mariánského profilu v církvi. Je to záměr, který nese Hnutí v sobě, a který Chiara zpečetila v jeho stanovách. V nich čteme, že „Dílo Mariino touží být – nakolik je to možné – Mariinou přítomností zde na zemi a jakoby jejím pokračováním.“ Vidíme, že se tato touha realizuje jako odpověď na modlitbu, která jednoho dne vytryskla Chiaře ze srdce, a se kterou se obrátila na Marii: Je to prosba, aby si zde na zemi vytvořila „rodinu ze synů a dcer, kteří by byli zcela jí“. Alba Sgariglia

INTUICE Foto: archiv

ANTROPOLOGIE A SPOLEČENSKÉ VZTAHY

Noví lidé Chiařina výzva k humanismu není jen jednou z mnoha. Životní harmonie člověka se upevňuje ve společnosti. bí tuto proměnu křest a další svátosti; silně ale vnímala, že je k tomu zapotřebí naší odpovědi, naší snahy a naší spolupráce. Být druhým Ježíšem, domnívala se, znamená mít Ježíšovu mysl a smýšlení, Ježíšovy city a srdce, Ježíšovu vůli a jednání.Jak toho dosáhnout? Chodit do jeho školy, následovat ho – tedy znát, žít a uplatňovat v praxi jeho učení. Objev skutečněprastarý,ale zároveň stále platný a aktuální. Evangelium je třeba žít slovo za slovem, abychom znovu evangelizovali sami sebe,abychom se stali láskou, lidmi, kteří milují. Jednoduchá, univerzální věta, která platí pro všechny: „Když milujeme,

jsme druhým Ježíšem.“ Vidíme ale také Ježíše ve všech, nacházíme ho ve všech lidech. Ježíšův pohled ve mně vnímá a odkrývá Ježíše v druhých. Ježíš, který je ve mně, a Ježíš v druhém, nastolí vzájemnost lásky. Díky tomu se pak všude rodí a vznikají silná společenství. Lásky se lze dotknout, lze ji vidět. Láska, jakmile se stane společenstvím, buduje, vytváří, proměňuje a šíří se. Je to nová společná cesta, jejíž podstatou je láska. Chiara a její družky a lidé z první tridentské komunity po léta pracovali a živili se „slovy – láskou“ z evangelia. Malá vzpomínka: Když jsem se s Chiarou seznámiFoto: archiv

V

průběhu dějin je lidstvo stále konfrontováno s hledáním nového humanismu. Slovo „nový“ tu znamená „dokonalejší“,zasazenýdokonkrétních souvislostí. Humanistických výzev bylo již mnoho. Ta Ježíšova je ale jedinečná – vtělené Slovo přináší Boží život do lidskosti, aniž by ji ničilo, ale naopak ji přivedlo k plnosti. Ježíš sám se stává vzorem i cestou k fascinujícímu cíli. Poselství evangelia nás zve na novou cestu: Být láskou, abychom rozdávali lásku a budovali „civilizaci lásky“. „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“ (Gal 2,20) Toto tvrzení sv. Pavla nepřestává provokovat křesťany a v podstatě každého člověka, každého Abrahámova potomka. Také Chiara už od začátku svého mimořádného duchovního i lidského dobrodružství chápala tuto pravdu, která je základem nového života. V roce 1946 psala svým družkám: „Duše musí směřovat k tomu, aby se co nejdříve stala druhým Ježíšem… Působit jako Ježíš na zemi. Propůjčit Bohu své lidství, aby je použil k tomu, že v něm znovu nechá žít svého milovaného Syna.“ Chiara znala dobře učení církve, podle něhož půso-

Chiara Lubichová při interview pro janovský deník „Secolo XIX“.

la na Mariapoli roku 1959 ve Fiera di Primiero, můj první dojem byl silný a jemný: realizovaná, opravdová žena, která se mnou navázala velmi hluboký a nekomplikovaný vztah, a změnila tím směr mého mladého života. Mariapoli jsem vnímala jako něco, o čem jsem snila a co jsem dlouho hledala: Společnost, kde všechno funguje, protože všichni milují. Postupně Chiara formulovala otázku: Láska je náš život, ale život a každé společné soužití vyžaduje i pravidla, zákon, řád. Může být láska naším pravidlem? Byla to intuice, která se stala inspirací a kterou Chiara vnímala jako dar světla. Její vyprávění je tak prosté, že má příchuť „objevu“, objevu ozářeného darovaným světlem, které jí Bůh dával. Ona sama říká: „Láska je světlo, jako paprsek světla; když tento paprsek prochází kapkou vody, lomí se do duhy, v níž můžeme obdivovat sedm barev. Jsou to všechno barvy světla, které mají nekonečné množství odstínů. Jako je v duze červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá, indigová, fialová, tak i láska – Ježíšův život v nás – má mnoho barev a projevuje se různými, odlišnými způsoby.“ Stejně jako má duha sedm barev, tak i život nové komunity je uspořádán do sedmi aspektů, výrazů lásky: láska, která znamená duchovní a hmotné společenství; láska, která má schopnost se šířit, vyzařovat; láska zakořeněná v Bohu, k němuž se obrací v modlitbě, v rozhovoru; láska, která uzdravuje, pečuje a je tedy zdravím, a to i tělesným; láska, která shromažďuje lidi do společenství a vytváří domov; láska, jejíž rozum a moudrost vše poznává a prostupuje jako světlo; láska, která z mnoha tvoří jedno, která buduje jednotu. 5–6/2008 | Nové Město |

51

jsou v souladu. Člověk prožívá jednu jedinou realitu – lásku – ve všech jejích výrazech. Je láskou, když pracuje, nakupuje, modlí se, trpí, jí či spí, je-li s rodinou nebo s ostatními, studuje-li, přemýšlí nebo se baví. Život na veřejnosti a život v soukromí nejsou v rozporu, už není kontrast mezi vztahy anonymními a přátelskými, rodinnými. Vše je spojeno jediným pohledem na všechny jako na „kandidáty jednoty“ a v každé společnosti vidíme „možnost sjednoceného světa“. Je to řád, který se přizpůsobuje životu

společností a národů, rodin a komunit, i vztahům mezi kulturou a vědou. Je to globální model organizace, jejíž jednotlivé části, nebo lépe řečeno, členové mají i při své odlišnosti společný průnik a navzájem se doplňují, aby dosáhli společného cíle. Takto se stává každý člen, jeli ve vztahu lásky k druhému, jedinečným, důležitým a nenahraditelným, tvůrcem společenství. Rozbije-li se společenství a ve vztazích se objeví konflikty, je jediným možným způsobem, jak znovu začít, Foto: Giuseppe Distefano

Tyto mnohé podoby lásky se staly životní normou všech, kdo Chiaru následovali, staly se normou každé aktivity Hnutí: od citadel po fokoláre, od formačních center po život v rodinách, až po velká setkání a Mariapoli.Všude na světě jsou různé podoby lásky organizačním modelem života, modelem, který má mimo jiné schopnost vnořit se do různých kultur. Zůstávají stále láskou, a tak v sobě spojují řád a svobodu, tvořivost a harmonii,individualitu a společenství. Každý je protagonistou, subjektem a zároveň je otevřený a připravený dostávat i ztrácet. Tyto aspekty lásky Chiara vysvětlovala, prohlubovala, osvětlovala, vtělovala do struktur Hnutí s mateřskou péčí a velkou moudrostí, dokud nám nepřešly do krve. Humanismus, který pramení z charismatu jednoty a směřuje k co největší dokonalosti: Ježíš-já, Ježíš-ty, Ježíšmy, Ježíš-všichni, přináší každému jednotlivci, který se stává osobou v pravém slova smyslu, tedy Ježíšem, vnitřní a vnější sjednocení. Jeho smýšlení a jeho činnost

Foto: Domenico Salmaso

INTUICE

52

| Nové Město | 5–6/2008

jak obnovit důvěru a vyřešit problémy, vždy láska. Láska, která pak z překonaných problémů vychází ještě více posílená. Představme si, jak by mohlo vypadat město, kdyby hospodářství, národnostní vztahy, etika, zdravotnictví, architektura, umění, kultura, škola, komunikace, média a mnoho dalších prvků utvářejících život města, byly ve vzájemném souladu a žádný aspekt by nepřevažoval nad jiným, kde by každý z lásky sloužil ostatním. Pokud by se i příslušná autorita stala službou lásky celému společenství, výsledkem by byl nejen rozvoj lidského potenciálu, ale i rozvoj celého města – podle jeho rázu a specifického zaměření. Mohlo by být obohacením i pro širší komunitu, do které je každé město začleněno. Také by na svém území přispělo aktivní a konstruktivní spoluúčastí k budování sjednoceného světa. Představme si továrnu, podnik nebo jakoukoli výrobní činnost, kde se jednotlivci snaží prosadit a mít převahu nad ostatními, v často tvrdé a stresující soutěživosti. Organizace, řídící se aspekty lásky, by vytvářela soulad mezi funkcemi jednotlivců, lidé by raději spolupracovali, než soutěžili a láska by je vedla ke společnému cíli. Představme si vzájemnou spolupráci věd a kultur, kde by se každý rozvíjel a zdokonaloval ve vlastním oboru podle jeho specifičnosti. Pro dobro člověka a společnosti by vstupoval do vztahu lásky se všemi ostatními obory. Není to iluze: Už se to děje, a může to být velmi cenný a hodnotný příspěvek k modernímu způsobu života, k hledání jednoty v odlišnosti a odlišnosti v jednotě. Vera Araújo

Foto: archiv

INTUICE

Chiara Lubichová při jednom z mnoha vysílání „kolegamenta“, tentokrát během své návštěvy v Irsku v roce 2004.

KOMUNIKACE

Vzájemnost

Chiara se nebojí techniky, nemá negativní pohled na moderní způsoby komunikace. Chápe je jako nástroje, které mohou ve světě napomáhat ke sjednocení.

Z

dá se, jakoby dnešní dorozumívání ve světě trpělo nebezpečnou formou schizofrenie. Na jedné straně je přímá komunikace mezi lidmi a na druhé straně v protikladu k ní komunikace prostřednictvím médií. Obě se od sebe vzdalují, jako by mezi nimi neexistovaly žádné styčné body. Odborníci, kteří se zabývají hromadnými sdělovacími prostředky, informatici a sémiologové totiž příliš často zastávají názor, že by se o každé z nich mělo

hovořit zcela samostatně, jako by jedna byla nezávislá na té druhé. Chiara svými myšlenkami a tím, jak je uváděla do života, chtěla naší globalizované společnosti naopak sdělit, že komunikace prostřednictvím moderních médií musí být v neustálém vztahu s mezilidskou komunikací. Jen tak si udrží svůj skutečný cíl, totiž přispívat ke stmelování společnosti, dělat ze světa místo, kde se dá lépe žít, kde je více jednoty a bratrství. Příklad? V osmdesátých letech „vymyslela“ to, co bylo

později nazváno„kolegamento Ch“ („spojení Ch“, Ch jako Švýcarsko, kde toto mediální dobrodružství začalo, ale samozřejmě i jako Chiara). Nejprve se jednalo o telefonáty s některými blízkými spolupracovníky v Itálii. Pak se tato iniciativa rozšířila do celého světa a sloužila pro komunity Hnutí jako jistý druh „rozhlasových zpráv“ v přímém přenosu. Posléze se „kolegamento Ch“ stalo televizním. Trvá asi půl hodiny a nabízí zprávy, duchovní podněty, sdílení společenství, zkrátka pravou komunikaci. Pokaždé spojuje desítky, možná i stovky tisíc lidí. Tato iniciativa – o kterou se léta stará Anna Paula Meier, jedna z Chiařiných „nejvěrnějších“ spolupracovnic, která také stála Chiaře po boku zejména v posledních letech nemoci – je malým příkladem „prorocké síly“ Chiařiny intuice v oblasti komunikace.

Takový prostředek nás může ve stejnou dobu spojit, abychom mohli prožívat společně tutéž událost. Podporuje vzájemnost naší komunikace – naslouchání, sdílení a dávání. Usnadňuje proudění zpráv, napomáhá mondializaci, kterou Chiara odedávna pěstovala, daleko dříve, než se stala hlavním tématem sociologů a odborníků zabývajících se masmédii.Je nástrojem,který využívá pokročilé technologie, satelit a digitální přenos. Hlavní rysy komunikace – naslouchání a řeč – nenalézají u Chiary svůj vzor v ničem menším než v Ježíši opuštěném – zřítelnici Božího oka, skrze niž lze s láskou hledět na svět – a v Panně Marii u paty kříže, Marii „celé oděné do Slova“. S těmito vzory se vydaly na cestu mediální bratrské oboustranné komunikace již tisíce novinářů a pracovníků sdělovacích prostředků. Pietro Parmense 5–6/2008 | Nové Město |

53

INTUICE

SPIRITUALITA PRO MĚSTO

Změna pohledu Dívat se na svět Božíma očima, pochopit ho, milovat, změnit ho. A umět „položit život za své lidi“.

H

ledám únik před bolestí v ulicích Sao Paola, kde chatrče z hlíny a papírových krabic obepínají město jako trnová koruna; zpomaluji krok na tokijských dopravních tepnách a v davu mne přepadá pocit osamění; mezi domy v Nairobi spěchám poháněná hrůzou z všudypřítomného násilí; ztrácím se v Jeruzalémě, kde jsou územní vztahy a uličky spletité jako bludiště a srdce i konfese rozdělené; z krvavých tržišť Bagdádu by se mi chtělo vykřičet do světa všechnu bídu svého města. Už nechci vidět nic dalšího a zastavuji se.

du. Když se uvnitř sebe přidržím toho, co nepodléhá prostoru a času, mohu se vrátit a vyhlédnout ven; ale už se nedívám já, „je to Kristus, jenž skrze mne hledí a vidí slepé, kteří potřebují světlo, němé, kteří touží promluvit, a chromé, kteří chtějí chodit.“ Tak se město opět zalidňuje svými obyvateli, lidmi čekajícími na vlídné slovo a problémy, které je nutné řešit. Chiara takto žila, vedla nás k tomu,

abychom se starali o místa, v nichž žijeme, do té míry, abychom byli připraveni „zemřít za své lidi“. Když procházela městem Sao Paolo, poprvé ji napadla myšlenka ekonomiky společenství; snila o citadelách, kde by se žilo vzájemné sdílení majetku, jako o svících které se neukrývají, ale naopak staví se na svícen, o citadelách, které dnes rostou po celém světě. Když hleděla Božíma očima, vidě-

Přicházejí mi na mysl Chiařina slova z roku 1949: „Když pohlédnu na Řím, jaký skutečně je, cítím, že můj ideál je daleko.“ I jí se jevily vzdálené ony časy, kdy první křesťané svým životem prozařovali zdi nynějších římských památek, ale nezastavila se. Nechávám se jí vést a utíkám se do sebe, hledám pravé hodnoty. Tento můj ústup ze světa je předzvěstí změny pohle-

Bratislava la i v ostatních stejné světlo, jaké nesla ve svém nitru. Jistě existují různé názory na to, co je to vlastně město. Můžeme ho vnímat také jako řadu po sobě jdoucích generací, životů krásně prožitých, i těch promarněných. Město v sobě akumuluje množství ambicí i snů o lepší budoucnosti, a možná také dobře myšlených záměrů, či ideálů, z nichž některé nemají pevný základ a rychle vyprchají. Dnes se můžeme ve světě setkat s bohatými metropolemi, v jejichž centru se tyčí vznosné budovy s okázale estetickou architekturou, ale přesto tam na nás dýchne smutek a odcizení. A na druhé straně se možná někde uprostřed rozvalin a válečných hrůz zase probouzí nová naděje. „Spiritualita pro město“ se rodí z proŠternberk

54

| Nové Město | 5–6/2008

Fota: Marek Trizuljak

INTUICE

UNIVERZÁLNÍ BRATRSTVÍ

Sestra Chiara Jeruzalém, cesta do arménské čtvrti.

měny duše: Když změníme úhel pohledu, roste v nás schopnost chápat svět, milovat ho a měnit. Je to práce, v níž nikdy nemůžeme zůstat sami. Bůh přebývá tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu, stan mezi stany, dům mezi domy. Učinit naše města obyvatelnějšími znamená vytvářet prostory pro vzájemnost, kde je možné se setkat v pluralitě příslušností a identit. Vzájemnost vyjadřuje dynamickou rovnováhu života, shodu a vztah, krizi a syntézu, soutěž a dohodu, drží pohromadě alternativy, rozdíly znovu se skládající v jednotu, příbytek mnohého pod ochranou jednoho. Tomu, aby se všechno toto dalo uskutečnit, slouží lidé připravení osobně se nasadit, schopní odhalovat příležitosti právě uprostřed těžkostí. V naší zemi jsme začali rozvíjet – za velké podpory a součinnosti přátel z jiných evropských zemí – projekt s názvem „Město jako místo pro člověka“. Ten vytváří příležitosti k setkání a dialogu mezi umělci, politiky, univerzitními profesory, studenty, sociology, filosofy, architekty, literáty a lidmi mnoha dalších oborů. První kroky směřují k vytváření prostoru pro vzájemnou komunikaci. Specifická a od daného projektu neoddělitelná je snaha, aby tento prostor byl ovlivněn přítomností uměleckých forem, dimenzí krásy, či harmonie zprostředkované uměleckými díly. Často přitom objevujeme, že

i lidé navzájem značně vzdálených specializací mají uvnitř podobné smýšlení. Občas probleskne a silněji zazáří touha po jiné, vroucnější a lidštější kvalitě života. Člověk je neustále znovu pokoušen k tomu, aby využíval dobra tohoto světa jenom pro sebe a aby přijímal veškerá rozhodnutí v takzvané „svrchované autonomii“, sám o sobě, jako jedinec. Končí však smutný a oklamaný. Vidina globalizovaného světa naplněného zástupy izolovaných, bezbranných, manipulovatelných a svrchovaně osamělých lidských bytostí je strašlivá. Tím naléhavěji potřebujeme znovu objevit a vynést na světlo pravou podstatu našeho bytí, jíž je vzájemnost a společenství. Neznamená to jenom dílčí svazky mezi lidmi, jakkoliv pěkné, jako jsou společné zájmy, přátelství, rodina, či náležitost k národu a státu. Ve hře je mnohem víc, skutečná vzájemnost vyžaduje přítomnost lásky, takové, která se umí vzdát všeho pro dobro druhého, která přitahuje Boha, aby přišel a „učinil si příbytek“ uprostřed mezi svými. To je to skutečné a životodárné „místo“ pro člověka, to je naše pravé bytí, k němuž jsme povoláni, jak zde a v této chvíli, tak i pro celou naši budoucnost. Hledám světla v městských ulicích. A kde jsem dřív viděla jen roztříštěnou kompozici, naučila mne Chiara jako občanka a vzdělaná žena hledat „předurčení“, které v sobě každé město nese, „slovo“, které může vyslovit. Elena Granata, Miroslava a Marek Trizuljakovi

Bratrství – nejužší, nejhlubší, nejvýlučnější pouto, které spojuje to nejširší společenství, lidstvo. Bratrství nemůže být omezené, neboť je všeobecné svojí podstatou. Není nestálé, protože patří k podstatě lidské identity, a není utopií, neboť ho už mnozí vědomě uskutečňují.

5.

února roku 2000 jsme se, tak jako každou sobotu, setkali s Chiarou. Bylo nás něco přes dvacet. V ten den se konala „Škola Abba“, která vznikla před deseti lety z Chiařiny iniciativy ke studiu doktrinálního a kulturního obsahu charismatu jednoty. Během setkání jsme četli několik úryvků z Chiařiných spisů a hovořili jsme o nich s ní i mezi sebou. Chiara vysvětlovala, že je zbytečné namlouvat si, že budujeme křesťanství a necháváme v sobě růst Krista, pokud v sobě nejdříve nezpřetrháme ostatní pouta, která nás svazují.Teprve potom můžeme do srdce a mysli opět nechat vstoupit Boha Otce – tak jak to dělal Ježíš. Na ideálu jednoty má proto účast pouze ten, kdo se úplně oprostí od všech pout, aby se přidružil k ostatním, díval se na ně jako na bratry v Kristu, a tedy miloval je pro Boha samotného, „v univerzálním bratrství. Tak nastoluje jednotu, která byla narušena hříchem. Jde o rodinu s jediným Otcem – Bohem a ostatními jako bratry a sestrami.“ Když Chiara před mnoha lety psala tato slova, myslela především na překonání pokrevních pout. Avšak když jsme je tehdy na 5–6/2008 | Nové Město |

55

INTUICE

Foto: M. Casubolo/C. Santa Chiara

konci tisíciletí četli znovu, opakovaně se v našich rozhovorech vynořovala touha nechat z charismatu jednoty vytrysknout novému pojetí společnosti a politiky. Abych uvedl jeden příklad: Vzpomínám si, že jsme v této souvislosti pojmenovali jako pouta, která je potřeba přetrhnout, i všechny formy utlačování a nespravedlnosti, přízemních zájmů a nezákonností. Ježíš vstal z mrtvých a Otec ho povýšil nad všechny „trůny“ a „mocnosti“, které, jak se nám zdálo, ztělesňovaly všechny ty mocenské struktury, které lidstvo v průběhu dějin vytvořilo ke spoutání jedněch druhými. Chiaře vždy záleželo na kulturní dimenzi politiky, a proto mezi modly, od kterých Ježíš osvobozuje, řadila také ideologie. Hořel v ní jediný plamen: byla očividně vedená vnitřním impulzem k tomu, aby

56

se snažila konkrétně vyjádřit veřejný rozměr ideálu jednoty, aby zapojila do evangelní proměny jak školy a továrny, tak i parlamenty a náměstí. „Pouštíme se do dobrodružství! Přijměme každé pozvání, abychom přinesli oheň všude!“ To byla slova, která jsme četli onoho 5. února 2000, ale Chiara je napsala před padesáti lety, což dokazuje, že v ní tento oheň planul stále. Právě tehdy se zdálo, že přišel ten okamžik, že dozrál čas, aby se do veřejného života rozšířila nová myšlenka: už existoval „lid jednoty“, přítomný a angažovaný ve všech oblastech ekonomiky, politiky a života společnosti. A tak se představila nosná myšlenka: bratrství, avšak chápané tak, jak ho chce Bůh. Chiara vysvětlovala, že „Bůh má zájem na Božím poutu“. Jaké je? „Duch Svatý, kte-

rý z nás dělá Boží děti a bratry a sestry navzájem. Jedině On je poutem bratrství. Abychom ho dosáhli, je třeba zpřetrhat ostatní pouta, která jsou na překážku, přetrhnout je, což znamená spálit je Duchem Svatým.“ Chiara chápe Ducha jako oheň, který spaluje a proměňuje, a tak my, kteří žijeme pravou Lásku, která je Duchem, můžeme jako on všechno spálit, proměnit a zbožštit. Pro Chiaru tedy není bratrství omezené na pokrevní vazby, ani nestálé jako nějaký cit, ani neuskutečnitelné jako nějaká utopie. Je to reálný stav, do kterého Ježíš uvedl všechny lidi navzájem, když se stal bratrem všech. Duch je pouto mezi Otcem a Synem, které Ježíš na kříži již necítí. Chiara vysvětluje, že ho necítí, protože ho dává nám všem. Bratrství je tedy totéž pouto, které je mezi

Chiara Lubichová v Insbrucku v Rakousku na kongresu starostů „Tisíc měst pro Evropu“, uspořádaném Hnutím fokoláre v roce 2001, s Romanem Prodim a rakouským prezidentem Thomasem Klestilem. Přítomná byla i početná delegace z České republiky.

| Nové Město | 5–6/2008

božskými osobami a je darované lidstvu. Celému lidstvu, těm,kteří vyznávají jinou víru než křesťanství, těm, co nevěří, a přece tím, že jsou lidské bytosti, jsou plně schopní žít v bratrství. „Trojiční vzor“ se stává modelem mezilidských vztahů, jejich bohatství a rozmanitosti, vztahů, které zrcadlí nekonečnost a svobodu božské lásky. Bratrství – hle, jaký paradox: Nejužší, nejhlubší, nejvýlučnější pouto spojuje to nejširší společenství – lidstvo. Bratrství nemůže být omezené, neboť je všeobecné svojí podstatou. Není nestálé, protože patří k podstatě lidské identity, a není utopií, neboť ho už mnozí vědomě uskutečňují. Nyní je na nás, abychom ho skloňovali ve všech pádech a v každém jazyce, do kterého se může obléci při nejrůznějších lidských činnostech, abychom objevili jeho cesty a vztyčili jeho stavby. Na začátku třetího tisíciletí Chiara znovu předkládá výzvu ke všeobecnému bratrství. Ve skutečnosti čerpá z toho, co tu bylo už na začátku její zkušenosti. Copak nezačala se svými prvními družkami pomáhat a milovat ostatní – bratry a sestry, postižené hrůzami války, aby tak odpověděly na Boží lásku, Bohu – Lásce, který se během bombardování dal poznat jako jediný ideál, který nepomíjí? Chiara tedy byla především sestrou. Na tomto prvotním pojetí bratrství se rozvinulo Hnutí fokoláre. Všechna sociální díla, hnutí zaměřená na specifické aspekty, které se z něj zrodily (jako je ekonomika nebo politika), celé poselství, které Chiařino Dílo přináší světu, jsou výrazem tohoto bratrství, které buduje jednotu. Oheň hoří dál. Antonio Maria Baggio

INTUICE

DOPIS OD SRDCE

Chiara Lubichová s chudými z předměstí Jardim Margarida, ve Vargem Grande Paulista (Brazílie).

Díky jménem chudých i podnikatelů Slova jednoho z nejbližších Chiařiných spolupracovníků na projektu ekonomiky společenství, který navštívil i naši republiku.

M

ilá Chiaro, nejprve ti děkuji jménem chudých, a potom i jménem všech podnikatelů a pracujících, kteří jsou zapojeni do ekonomiky společenství. V roce 1991 jsi nám svojí intuicí otevřela v oblasti běžné hospodářské činnosti cestu ke štěstí, svobodě a spravedlnosti. Ekonomie je jedním z oborů, kde tvé charisma přineslo nejvíce ovoce. Věnovala jsi jí velkou pozornost, mnoho času, sil a lásky. Dala jsi život novému pojetí ekonomiky. Začala jsi u chudých, u svých dětí, které jsi viděla ve slumech v Sao Paulo. Inspirovaly tě k myšlence, že společenství může být cestou i pro ekonomiku, že je standardní cestou pro všechny. Mnohá charismata v historii církve ovlivnila hospodářské prostředí (Benedikt, František, Ignác…), avšak tvoje charisma nejen vdechlo život významným hospodářským projektům, ale přineslo plody a přináší je dál i v rámci eko-

nomické teorie. Setkáváme-li se v dnešní odborné a společenské diskusi s termíny jako „dobro mezilidských vztahů“, „nezištnost“, „ničím nepodmíněná vzájemnost“, „společenství“, „agapé“ a podobně, vděčíme za to tobě, která jsi svými činy a myšlenkami tyto nové pojmy inspirovala. Nyní ti mohu říci, že jsem během své vědecké dráhy nikdy nepřišel na nic originálního, co by nebylo ve vztahu k tobě, protože ty jsi byla vždy pramenem mé inspirace i při čistě vědecké práci. Bylo mi sotva třicet let, když jsi mi zavolala do Londýna a požádala mě, abych přijel do Říma a spolu s dalšími úžasnými kolegy pomohl dát ekonomice společenství vědeckou váhu. Ve skutečnosti jsem si hned všiml, že jde o víc, než jen o vědeckou vážnost, tu vážnost jsi tomu dala ty, protože jsi ekonomiku založila na lásce k chudým, o níž hovoří evangelium. Deset let práce s tebou ve škole Abba a na teorii ekonomiky společenství bylo pro mne nejvýznamnější zkušeností mého života, jak z intelektuálního, tak

i z lidského hlediska. Zkušeností, kterou jsi mi poskytla nezištně, bez jakýchkoli nároků, jako skutečný dar, který nás proměňuje, protože ho nečekáme, ani si ho nezasluhujeme. Z těchto let se mi do duše a do mysli nejvíce vryly tři věci. Zaprvé jsem díky tobě pochopil, co je to duchovní dar, a jakou úlohu hraje nejen tvoje charisma, ale každé autentické charisma v občanském a hospodářském životě. Pochopil jsem, že kde působí charisma, tam existuje skutečná svoboda a nezištnost, protože lidé jednají na základě svého svědomí. Zadruhé jsi mne svým životem naučila, že nelze učinit žádnou opravdu intelektuální zkušenost, jestliže se teorie a myšlenky, na kterých pracujeme, nestanou skutečným životem toho, kdo je jejich tvůrcem. Ve tvé škole jsem pochopil, že pokud chci nějak významně a závazně přispět k teorii ekonomiky společenství, musím se i já sám postupně začlenit do společenství ve všech oblastech svého života. Když jsem pracoval po tvém boku, zjistil jsem, že není možné psát a mluvit o daru, společenství, nezištnosti, nejsem-li sám darem, společenstvím a nezištností. Ukázala jsi mi, že takto prožívaný život je větší a předchází všem idejím. A jedině takovýto život skutečně zachrání nás i ostatní. A konečně zatřetí jsem díky tobě,Chiaro, objevil hluboký smysl bohatství a chudoby. Pochopil jsem, že nejcennějším majetkem je vždy vztah k Bohu a k lidem, vzájemná láska, Ježíš mezi námi. Bez vzájemných vztahů se žádný majetek nestane blahem, a i když je majetku málo a je ohrožen, vzájemná láska nenechá nikoho v bídě. Pouze společenství je cestou k plnému štěstí, štěstí, které přichází jen tehdy, zapomeneme-li na sebe a darujemeli se navzájem druhým. A o tomto štěstí jsem se snažil mluvit i ve svých studiích. Z charismatu jednoty, které se rodí z výkřiku opuštěného Ježíše na kříži, nyní vzniká i ekonomická teorie vztahů mezi lidmi, zvláště vhodná k tomu, aby hledala odpovědi (ekonomika společenství) na novou chudobu dneška a zítřka, která plyne z osamění a nedostatku nezištných vztahů. To je logika charismat, kterou jsi nám odkryla, darů prozřetelnosti Boží, které mají v určité historické době ulehčovat břemeno a zpříjemňovat život. Tvé charisma nám dává nové oči, abychom zahlédli novou bídu a viděli nový prospěch plynoucí ze vztahů, abychom 5–6/2008 | Nové Město |

57

INTUICE

Jeden z kongresů zabývající se ekonomikou společenství. Druhý zprava Luigino Bruni, docent politické ekonomie na milánské univerzitě.

„Aby svět uvěřil“ Pár myšlenek vyvolaných odchodem Chiary Lubichové na věčnost.

S

e jménem Chiara Lubichová jsem se setkával v létech svého návratu do církve: Na různých lístečcích, psaných a kopírovaných na psacím stroji, byla krátká myšlenka, intence modlitby, meditace. Přiznávám, že jsem dlouho nevěděl, kdo je ta žena, jen mne udivovalo – v mé mužské domýšlivosti – že je to právě žena, kdo usiluje o hluboké pochopení znamení naší doby. Žena jako prorok? Nicméně myšlenky dokázaly natolik zaujmout, že předchozí otázky ztrácely na významu... Po mnohých letech přijela tato světově proslulá žena i k nám, a mně byla dána příležitost ji z blízka vidět a slyšet. Při odchodu z pražského arcibiskupství, si (ne)jeden čelný křesťanský politik kladl otázku, zda „má na to“ vést stranu, když je na křesťana kladen tak vysoký nárok. Zaznamenal jsem i bratra, který otevřeně přiznával – s nevěřícným vrtěním hlavy – že „na to nemá“, aby miloval i politiky z těch „protivných“ stran, zvlášť té jedné... V mezičase asi dvou desítek let jsem se seznámil s „Novým městem“ a s růz-

nými lidmi z Hnutí fokoláre v naší zemi. V časopise jsem zjistil, že existuje „ekonomie společenství“ a dokonce jí inspirovaná ekonomická teorie. Vydal jsem se na boloňskou univerzitu, abych se po patnácti letech setkal s profesorem Stefano Zamagnim a dověděl se něco víc od jednoho z univerzitních ekonomů, kteří na nejstarší evropské univerzitě nominovali laickou sestru Chiaru na doktorát ekonomických věd, protože jim dala inspiraci, jak dál v krizi paradigmatu dnešní ekonomie. Dva jeho kolegy jsem pak mohl přivítat na našem institutu v Opletalově ulici a vést s nimi kolegiální bratrský dialog o dobru mezilidských vztahů mezi ekonomickými partnery a soupeři. I já zjistil, že je to patrně to, co dávno hledám – a co jsem už nalézal v životě a díle jednoho českého františkána žijícího ve světě, JUDr. Františka Noska... Jiný profesor z Hnutí, L. Bruni, mne přivedl k tématu „ekonomie a štěstí“. Té-

Fota: archiv

budovali ekonomiku člověka a lásky, mariánskou ekonomiku. Práce, která před námi stojí, je velká, to jsi nám vždy připomínala, ale začátek je nádherný, úžasný a fascinující. Za to všechno, a za všechno, čím jsi byla, Chiaro, pro mne, pro ekonomy, pro podnikatele, pro pracující a hlavně pro chudé – díky! Luigino Bruni

ma zřejmě zaujalo i kolegy z redakce „Politické ekonomie“, a tak úvahu o tom, že „více někdy není lépe“,umístili jako úvodní stať. Česká Iustitia et Pax se k tématu inspirovanému touto cestou rovněž vrátila, v době kdy i v naší společnosti začalo být patrné, že konzum není cestou ke štěstí... BratrFrantišekbylnejenpolitikemjako „vystřiženým“ pro Hnutí jednoty, on byl i organizátorem hospodářských družstev a lidového svépomocného peněžnictví. Způsob duchovního i profesionálního vedení těchto podniků nápadně připomíná „ekonomii společenství“, jen ještě o další generaci dříve oproti těm, kdož chtěli totéž – jenže bez Boha – a proto neuspěli(?). Ale ouha: Můj soud je příliš příkrý, vždyť jsem se sám po pádu komunismu podílel na realizaci myšlenky katolického družstva. My jsme se k Bohu modlili, a přece jsme (také) neuspěli... Co když jsme také stavěli víc na sobě než na Bohu? Běda tomu, kdo by se chtěl spolehnout (jen) na člověka – to je už starozákonní moudrost. Najde-li se někdo takový, jako sestra Chiara Lubichová, kdo se spolehne plně na Boha, Bohu se odevzdá, a plní věrně jeho vůli, pak jeho skutky, dokonce i pouhé myšlenky, „nápady“, a vybídnutí mohou dělat divy. Divy ve světovém měřítku! Kéž bychom dovedli lépe naslouchat radám Chiary i my u nás! Ona už je u Boha – jak si troufám věřit – a proto je i naší slabosti nápomocná víc než dříve. Modleme se, abychom byli jedno, aby svět uvěřil. A nevzdávejme ani sny o hospodářství a politice s „lidskou tváří“. Jen si buďme vždy vědomi, že i své sny máme zakládat na Bohu – ne na sobě. Lubomír Mlčoch, OFS

Brasilský hutnický podnik, který se hlásí k projektu ekonomiky společenství.

58

| Nové Město | 5–6/2008

INTUICE

Úloha krásy v životě Foto: Giuseppe Distefano

Nejkrásnější ubrus prostřený pro chudé. Nahlížení Boha zde a nyní

„D

Chiara s brazilským zpěvákem Tico da Costa. Foto: Marek Trizuljak

vě píšťaly vydávají dva rozdílné hlasy,ale rozeznívá je tentýž Duch. První z hlasů říká: ,Krásný, nejkrásnější mezi lidskými syny.‘ A druhý, společně s prorokem Izajášem, praví: ,Viděli jsme ho, neměl krásy ani vzhledu, nic v čem bychom nalezli zalíbení.‘ Do obou píšťal fouká Boží Duch, proto v jejich zvuku ve skutečnosti není disharmonie. Nelze jim přestat naslouchat kvůli zdánlivému rozporu, spíše se snaž pochopit je. O jaké kráse a jakém vzhledu mluví? Je to láska, abys mohl žít a milovat, milovat a žít.“ V těchto slovech svatého Augustina snad můžeme zachytit něco z hlubokého vztahu Chiary ke kráse, kterou hledala a bláznivě milovala, podobně jako nevěsta z Písně písní, po celý svůj život. Je to krása Vzkříšeného, který zároveň nese na svém těle rány po hřebech. Je to oslavný zpěv, který je ozvěnou výkřiku opuštěnosti. Toto pravdivé, plné a vitální pojetí krásy může vyléčit srdce těch, kdo kvůli záplavě utrpení ve světě ztrácejí naději a nechávají se zmáhat úzkostí. A může také překonat nedorozumění u těch, kdo si krásu zaměňují s pomíjivými estetickými pravidly, či dokonce s povrchní líbivostí. V kráse, zprostředkované například uměním, se ukrývá potenciál schopný ovlivnit naše konání. Kdysi jsme v jednom kostele osazovali nový oltář. V určité chvíli jsme uvízli s velkým blokem mramoru v prostoru pod kůrem. Kolem

5–6/2008 | Nové Město |

59

INTUICE

60

| Nové Město | 5–6/2008

vání všeho jmění je „stonásobek“. (srov. Mk 10,30) Pro Chiaru je tímto stonásobkem i harmonie, z níž vyzařuje Boží přítomnost. Všechno v lidském životě podléhá této základní potřebě. Každý člověk má nárok na krásu, vždyť jsme Božími dět-

Jak ji poznat, na to není žádná jednoduchá poučka, či návod. Ale ani tak nelze souhlasit s těmi, kdo krásu zpochybňují, či dokonce popírají. Vždyť nás všude obklopuje, je v otlučené staré zdi, je ve vrásčité tváři stařenky, je v narozeném dítěti, je v každém koutku

mi. Ona nás obklopuje, ale my ji mnohdy nevidíme kvůli negativním věcem – a přitom nás může zachránit. Pomáhá správnému rozlišování, pomáhá nalézání toho, co je dobré a důležité, toho, z čeho se můžeme radovat. Povznáší naši mysl, ale také odhaluje, co je falešné.

přírody jako nepřehlédnutelný rukopis toho, kdo ji stvořil. Krása je všude kolem, máme šanci ji vidět na každém kroku, jenom nesmíme mít uzavřené srdce. Chiara měla v oblibě hledače na cestě krásy ve všech formách umění všech kultur a náboženství. Podněcova-

Kresba: Miroslava Trizuljaková

kamene bylo nejméně dvanáct mužů, ale nebyli schopní s ním pohnout ani o kousek. Nebylo to pro nedostatek síly, ale proto, že každý se napínal sám za sebe, i když s maximálním nasazením a podle své nejlepší představy. Mezitím se z kůru rozezněla hudba, neboť právě začala zkouška pěveckého sboru. Byl to zvláštní kontrast: Nahoře krásné a složité harmonie Händelovy mše a dole pod kruchtou, v přítmí, vlhku a zimě jsme prožívali chvíle bezmoci a narůstajícího napětí. A pak, myslím že určitě pod vlivem té hudby, jsme se najednou dali všichni spontánně do pohybu, otočili jsme kámen správným směrem, zvedli ho a naložili na připravený vozík. Mnoho jiných detailů z toho dne už zapadlo, ale na ten okamžik, kdy jsme najednou všichni napnuli síly společně jedním směrem, se zapomenout nedá. Krása má velice konkrétní praktický smysl, jak napovídají kromě jiného také přírodovědní výzkumy. U mnoha forem života na zemi lze pozorovat, že harmonicky vyvinuté organizmy zjevují často také svým vnějškovým vzhledem – svojí krásou, že nesou zdravé a neporušené genetické informace. Už od čtyřicátých let se v prvním fokoláre na Kapucínském náměstí v Tridentu rozdával přebytečný majetek. Spalo se na matracích na zemi a na zdi visel jen jeden obraz: byl to návrat k těm nejzákladnějším věcem. Ale zároveň se prostíral chudým na večeři ten nejhezčí ubrus. Výsledkem odpoutanosti od majetku a rozdá-

la je k tomu, aby se nešetřili a aby se rozdávali skrze svá díla, aby se nechávali přetvářet společenstvím s ostatními, aby vytvářeli umění, které zasahuje člověka do hloubi srdce a posiluje jeho společenskou důstojnost a zodpovědnost. Celý život Chiary ukazuje na dokonalý soulad Augustinem popsaných dvou hlasů píšťal. Krása se u ní spojuje s oním výkřikem opuštěnosti od Otce, s okamžikem, který je zároveň nejvyšším důkazem Krásy. U Chiary je krása této cesty k cíli zralá, dospělá, naplněná vědomím dokonalé formy. Je to krása, která překonala porodní bolesti, jsou to však bolesti druhého zrození, k němuž vede cesta skrze bránu smrti. „Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě.“ (Jan 12,32) Běh po cestě lásky k Ježíši opuštěnému umožňuje Chiaře kontemplaci nových nebes a nové země. „Tam uvidíme a uslyšíme tance, hudbu a poezii jako nikdy předtím, budou tam hory a údolí, jezera, ptáci, ale i lidská díla, Boží krása jako ryzí láska se bude rozeznívat odevšad,“ píše Chiara v jenom dosud nepublikovaném textu. Pro Chiaru to však znamená nečekat až na „potom“, tento Ráj musíme budovat už nyní, v každodenním životě, ve všech okamžicích, které znamenají„dávat život“ za každého člověka, s nímž se setkáme. Podle článku Marie Thérèse Henderson „Il ruolo della bellezza“ (Città Nuova 7/2008) zpracovali Miroslava a Marek Trizuljakovi.

INTUICE

Společné povolání k jednotě Svědectví bratra Aloise, představeného komunity Taizé, následovníka zakladatele bratra Rogera, který byl velkým Chiařiným přítelem.

P

o mnoho let sbližoval našeho bratra Rogera a Chiaru Lubichovou vztah důvěry a hlubokého společenství. Chtěl bych se podělit o osobní vzpomínky. Když pobýval bratr Roger v Římě, čas od času rád zval Chiaru do našeho bytu nedaleko náměstí Venezia. Pokaždé to byly radostné chvíle, jak pro něj, tak pro nás bratry, kteří jsme s ním společně bydleli. Prostřeli jsme na stůl ubrus, abychom si u něj mohli vypít čaj, a koupili jsme kytici. Přál si, aby vždycky dostala bílé květiny, i když to v ně-

kterých ročních obdobích nebylo snadné. Po Chiařině příchodu začal jejich společný rozhovor. Jak bylo krásné být při tom! Oba byli velice komunikativní a rádi sdíleli stejný vnitřní oheň, který v sobě nesli. Oba byli povoláni k jednotě a často si kladli otázku, jak předávat v dnešní době Krista. Shodovali se v tom, že život je při tom důležitější než slova. Bratr Roger oceňoval to, čím byl život zakladatelky Hnutí fokoláre. Dva měsíce před svojí smrtí, prvního června 2005, jí napsal: „Nezapomenu na to všechno, co nás po tolika letech spojuje, na naše

setkání v Římě a Grazu. Jste přítomná v mém srdci a v mých modlitbách. S bratry víme, že náš život dostává smysl, když je konkrétní odpovědí na Boží povolání, na výzvu krok za krokem dávat sami sebe, aniž bychom znali další cestu. A to jsme my objevili. V pokorném darování vlastního života je štěstí!“ Už dávno se naše cesty nejednou setkávaly s cestami Hnutí fokoláre. A to na mnoha různých místech světa. Pokaždé jsme mohli zakoušet naše vzájemné přátelství, zejména ve východoevropských zemích před změnami v roce 1989. Pamatuji si například, jak jsem jednou doprovázel bratra Rogera do východního Německa. Přišla ke mně nenápadně jedna mladá žena a řekla mi: „Jsem z Hnutí fokoláre.“ Toto setkání v tak těžce zkoušené zemi na mne velmi zapůsobilo. Nyní se Chiara přimlouvá za nás všechny u Boha a já bych se chtěl modlit za všechny, kteří patří k Hnutí fokoláre slovy našeho bratra Rogera: „Kriste slitovný, dej, abychom byli ve společenství s těmi, kteří nás předešli, ale mohou zůstat blízko nás. Oni již hledí na Neviditelného. A ty připravuješ i nás na přijetí paprsků tvého světla.“ Foto: archiv

STEJNÝ OHEŇ

Chiara Lubichová s bratrem Rogerem Schutzem. Uprostřed Eli Folonari, jedna z nejbližších spolupracovnic zakladatelky Hnutí fokoláre.

5–6/2008 | Nové Město |

61

DIALOGY

Poněvadž ji chci znovu vidět v tobě

J

ednoho dne jsem vešla do kostela a se srdcem plným důvěry se obrátila na Ježíše: „Proč jsi chtěl zůstat na zemi, na všech místech země, v předrahé Eucharistii, a nenašel jsi ty, Bůh, žádný způsob, abys nám dal a zde zanechal i Pannu Marii, Matku nás všech, poutníků?“ Zdálo se mi, jako by v tichu odpovídal: „Nezanechal jsem ji zde, protože ji chci znovu vidět v tobě.“ I když nejste bez poskvrny, moje láska vás učiní panensky čisté a ty, vy, s mateřskou náručí otevřete srdce lidstvu, které žízní – tak jako kdysi – po svém Bohu a jeho Matce. Nyní je vaším úkolem zmírňovat bolesti, hojit rány, stírat slzy. Zpívej litanie a usiluj o to, abys v nich viděl svůj obraz. Chiara Lubichová (Cesty světla, Nové město, 1996) Kalai Chelvan: Madona s Dítětem.

62

| Nové Město | 5–6/2008

Foto: M. Casubolo/Centro Santa Chiara

DIALOGY

Jedno z mnoha setkání Andrey Riccardiho, zakladatele komunity Sant´Egidio, s Chiarou.

HNUTÍ SPOLEČNĚ

Osobní přátelství Slova zakladatele komunity Sant´Egidio a docenta současných dějin na římské Univerzitě Roma Tre.

S

mrt Chiary Lubichové je pro mne velikou ztrátou. Byl jsem Chiařiným dobrým přítelem, i když patřím do jiné generace a mám za sebou odlišnou životní zkušenost, i tu duchovní. Přes to všechno jsme měli mezi sebou hluboký duchovní a bratrský vztah. Chiara, ačkoli byla v Hnutí neustále pracovně vytížená, měla přirozený smysl pro přátelství. Pamatuji si na mnoho rozhovorů, setkání, obědů, diskusí i na projevy její osobní starostlivosti. Pominu-li osobní rovinu, jsem přesvědčen, že Chiařin odchod pocítí i církev. Byla to laička, žena, která začala v obyčejných podmínkách. Získala moudrost srdce, došla stáří. Ukázala, čím může laik v církvi být. Žila pro svůj veliký sen o jednotě mezi lidmi, jednotě mezi národy, o jednotě s Bohem. Všechno mělo svůj počátek v evangeliu, obyčej-

to tridentské dívky, musíme si povšimnout s jakým přesvědčením a s jakou pokorou přijala dar, charisma jedné cesty. Tak vzniklo Hnutí fokoláre. Na tomto místě nebudu hovořit o jeho mnohotvárné a krásné činnosti. Ale skloním se před zrnem, které Chiara Lubichová zasela a kterým sama byla. Dnes Chiara zesnula. Její tělo strávené nemocí a námahou tvrdého života bude pohřbeno. Ale Chiara žije dál ve svém Hnutí a v síti přátelství a jednoty, kterou za svůj život utkala. Dívka z Tridentu se stala moudrou starou ženou, stále plnou vitality, která dále snila (pomysleme na události ve Stuttgartu), i když by mohla „usnout na vavřínech“ svých úspěchů. Během posledních let je-

jí nemoci jsme na ni nezapomněli. Několikrát jsem se s ní setkal. Vždy jsem ji našel pozornou, a i když ji to namáhalo, nikdy nebyla soustředěná na sebe. Nyní její smrt, která nás kolem ní shromáždila, znovu upozorňuje na její sen o jednotě. Stává se novým okamžikem jednoty,který nás vede k zamyšlení nad tím, jak nenechat padnout sen, který neplatí jen pro její, ale i pro mnohá hnutí. Chiara,stejně jako Jan Pavel II., prožila druhou světovou válku jako něco dramatického, co si od ní žádalo velkorysou odpověď lásky a touhy po jednotě. Nestačily už drobné dobré skutky. Chiara psala: „Zpočátku jsme, hlavně kvůli bolestným okolnostem války, směřovaly svoji lásku k chudým, poněvadž jsme si

ný, velmi obyčejný ideál, ale nesmírný: původce jednoty. „Byla válka. Všechno se před námihroutilo…“tojsouChiařina slova, jimiž vzpomíná na zrození svého snu. Všechno bylo rozbité na kusy a Chiara objevila ideál jednoty. Našla ho v Ježíši a ve slovech evangelia. „V evangeliu jsme nacházely všechno,“ vzpomínala. Byla dívkou na začátku cesty: „Čím více žijeme evangelium, tím více chápeme.“ Proto bylo potřeba kráčet. A Chiara došla na této cestě daleko. Je to historie jejích cest, šíření Hnutí, hlubokých setkání s mnoha různými lidmi. Jedním Chiařiným ponaučením je, že žít evangelium znamená pracovat. Chiara pracovala ve svém životě mnoho, až do svých posledních sil. Jsem toho svědkem. Její cesta byla cestou mnoha bolestí (Chiara neměla nikdy v oblibě je zdůrazňovat), mnoha radostí,mnohé námahy, ale především velké lásky. Když hledíme na cestu téZe setkání církevních hnutí a komunit České republiky v Praze. Květen 2001.

5–6/2008 | Nové Město |

63

DIALOGY byly jisté, že v jejich vyhublých a často odpudivých tvářích vidíme tvář Pána. Byla to škola.“ Bylo zapotřebí nového snu. A tím se stalo charisma jednoty. V temnotě, v dramatu válečného konfliktu, za ztráty všech pevných bodů vybledly všechny ostatní sny. Zrodil se z nich nový sen: jednota pro rozdrásaný svět. Zrod charismatu je zvláštním příběhem. Naléhavě přichází touha po něčem zcela novém, až by se v tom mohlo spatřovat opovrhování církví, jejími institucemi, tím, co již existuje. Ze strany církevní struktury by to mohlo být vnímáno jako něco alternativního. Chiara však milovala církev odvěkou, církev tradiční i současnou, ale cítila, že musí budovat novou cestu. Nebylo snadné to vysvětlit, ale mladá dívka z Tridentu, následovaná mnoha dalšími, šla s přesvědčivou pokorou kupředu. Křehká dívka Chiara vždy v obtížích projevovala pevné a pokorné přesvědčení o svém charismatu. Sloužila celé církvi. Obnovovala svět řeholníků intenzivní prací několika desetiletí. Navrátila smysl a svěžest mnoha kněžím, kteří přilnuli ke spiritualitě Hnutí. Zosobňovala hledání jednoty s mnoha křesťany jiných církví. Učila hodnotě charismatu mnoho nových komunit. Žila to, co říkal Pavel VI.: „Církev se stává dialogem.“ Prvními přáteli Hnutí, mohu-li to tak říci, byli chudí. Ježíš fokoláre je Ježíš chudý, Ježíš opuštěný: „Jestli za mnou přijdou mladí, až budu vetchou stařenkou,“ řekla, „a budou chtít, abych jim stručně definovala náš Ideál, slabým hlasem jim odpovím: Je to Ježíš opuštěný.“ Síla evangelia se nikdy nestane lidskou všemohoucností, protože musí počítat s omezením, s křížem. Je to zkušenost, kterou Chiara

64 64

| Nové Město | 5–6/2008

Setkání církevních hnutí a komunit České republiky s Chiarou Lubichovou v Praze. Květen 2001. Fota: Markéta Jírů prožila v bídě nemoci a tíži let. Naposledy jsem se s ní setkal v nemocnici Gemelli. Dívala se na mne láskyplným pohledem a svým hlasem dál tkala naše, už dávné

přátelství. Navzájem jsme se rozloučili s ujištěním, že spolu v budoucnu poobědváme. Chiara si vždycky dopředu domlouvala další schůzku. Andrea Riccardi

Malé osobní vyznání Chiaře

Chiaru Lubichovou jsem měla tu čest a milost osobně spatřit či se s ní pozdravit jen několikrát v životě. Na setkáních nových hnutí a komunit a potom při její cestě do Prahy, kde se zúčastnila setkání hnutí a komunit v České republice. Kdykoli jsem věděla, že Chiara na některém z jmenovaných setkání bude, o to více jsem se těšila. yla to pro mne vždy žena, která svědčila o důstojnosti a radosti učednice evangelia a ze které zářila neobyčejná láska Krista ke každému, s kým se setkala, byť na pár okamžiků. O její životní cestě vždy ráda vyprávím mladým lidem z Komunity Sant´Egidio v České republice jako o cestě ženy, která si právě za války uvědomila, že při úsilí o mír musí být v životě křesťana na prvním místě autentické přátelství s Pánem. Chiara, když začínala svou velkou cestu s Dílem Mariiným – Hnutím fokoláre, jistě musela ze svého přátelství s Kristem,jeho církví a Pannou Marií, čerpat velikou odvahu a sílu. Vždyť jako žena budovala laické hnutí v době před Druhým vatikánským koncilem! Chiařina odvaha, jež se vždy snoubila s pokorou a velkou schopností číst znamení doby, je pro mne velkým příkladem krásy ženy, která se živí Kristovou láskou. A tak mi nezbývá než děkovat Bohu, že mi dal tuto krásnou ženu poznat, děkovat Chiaře za všechno, co nám dala a čemu nás naučila a žít dál její odkaz s neutuchající radostí a pokorou žité víry, jež je zdrojem lásky a jednoty, které tento svět tolik potřebuje. Kristina Koldinská, Komunita Sant´Egidio v České republice

B

DIALOGY

SPOLEČENSTVÍ NEJEN MEZI KATOLICKÝMI HNUTÍMI A KOMUNITAMI

Ze všech svých sil Setkání nových církevních hnutí a komunit s Janem Pavlem II. o Letnicích roku 1998 a závazek vzájemné spolupráce. Od historického mezníku v Římě po stuttgartská setkání.

O

Letnicích roku 1998 vyslovila Chiara Lubichová před Janem Pavlem II. tato slova: „Víme, že si církev přeje úplné společenství mezi hnutími, jejich jednotu, která se už začala naplňovat. Vzhledem k tomu, že naším specifickým charismatem je jednota, chceme vaši Svatost ujistit, že se budeme snažit ze všech svých sil, abychom přispěli k její úplné realizaci.“ V předvečer Letnic, 30. května 1998, svolal polský papež poprvé na Svatopetrské náměstí nová církevní hnutí a komunity. Byla to nevídaná událost, kterou po něm zopakoval i Benedikt XVI. (Nové město 7–8/1998; 7–8/2006). Tehdy bylo cílem vytvořit společenství mezi katolickými hnutími, která toto náměstí zaplnila. Už jen to představovalo náročný program. A málokoho napadlo, že se brzy touha a snaha po společenství rozšíří i na hnutí jiných církví. Pravděpodobně na to nemyslela ani Chiara Lubichová. Ani ona, ani ostatní neměli v tomto směru nějaký „strategický“ plán.„Jak to bude, je psáno v nebi. Až se setkáme, naším úkolem bude naslouchat, co nám říká Duch Svatý, naslouchat jeho hlasu,“ řekla. Asi o rok později, 31. října 1999, navečer po historickém podpisu „Společného prohlášení k nauce o ospravedlnění“ mezi Světovým luterským sva-

zem a katolickou církví, se konalo první setkání Chiary Lubichové, Andrey Riccardiho a zástupců patnácti evangelických komunit a hnutí. O dva roky později položila Chiara solidní základy dialogu, když vyzvala sedm set zástupců hnutí z různých církví v Německu, aby mezi sebou uzavřeli „pakt vzájemné lásky“. Měli tím naplnit Ježíšovo nové přikázání, a to nejen mezi sebou, ale i mezi hnutími, která představují – milovat i charisma bližního jako své vlastní… V Itálii, Německu i jinde začaly vznikat přátelské vztahy v Kristu, což se stalo prvním charakteristickým rysem

tohoto společenství.Brzy nato byl vytýčen cíl „vrátit Evropě duši“, s vědomím, že lze společně nacházet konkrétní řešení pro dobro starého kontinentu. Tak vznikla dvě setkání, nazvaná „Společně pro Evropu“, která se konala v roce 2004 a 2007 ve Stuttgartu, a kterých se zúčastnilo na 250 hnutí a komunit z různých církví. Byla to důležitá setkání přenášená satelitem do celého světa, během kterých se více než sto tisíc lidí účastnilo paralelních setkání na dalších místech Evropy.„Našel jsem takovou lásku k Evropě, jakou jsem jinde neviděl,“ řekl Romano Prodi.„Díky vašemu společenství dáváte jednotě Evropy tvář a sítí svých aktivit budujete mosty mezi různými kulturami a národy,“ prohlásila německá kancléřka Angela Merkelová. Jeden africký biskup se k tomu vyjádřil: „Dosud jste nám vy Evropané a křesťané přinášeli Krista po kouskách, nyní mám naději, že ze Stuttgartu přijde na náš kontinent ´celý´ Kristus.“ „Chiara je předsedkyní a inspirátorkou společenství mezi hnutími. V tom, co řekne, nacházíme cestu, jak řešit problémy lidstva,“ vyslovil se nyní již zesnulý Helmut Nicklas, jeden z německých evangelických organizátorů setkání „Společně pro Evropu“, bývalý odpovědný za sdružení YMCA v Mnichově a viceprezident YMCA World Urban Network.

Ve Stuttgartu se konala dvě setkání „Společně pro Evropu“, která měla „vrátit duši“ starému kontinentu a vybudovat mosty mezi náboženstvími a kulturami. Na fotografii je první setkání v květnu roku 2004. Foto: Domenico Salmaso 5–6/2008 | Nové Město |

65

DIALOGY Chiara i v době své nemoci sledovala každý krok společenství mezi hnutími jako jednu z věcí, která jí nejvíce ležela na srdci. Nepřestala je povzbuzovat a radit jim. Vždyť pro to vždy žila. Už v padesátých letech Chiara pěstovala vztahy se zakladateli jiných hnutí – s Matkou Terezou z Kalkaty, Rogerem Schutzem z Taizé, s Riccardem Lombardim z Hnutí za lepší svět, Patrickem Peytonem z Crociata del Rosario, Pedrem Richardsem z hnutí Familiar Cristiano, Werenfriedem van Straaten… Obrovskou důležitost těchto vztahů vysvětlovala takto: „Když jsme začínali s naším Hnutím, setkání s těmito charismatickými lidmi nám dávalo mnoho odvahy a síly. Ale je ještě jeden důvod, proč se radovat z těchto setkání. Když v nás Ježíš trochu povyroste, často se zrodí přání udělat v životě veliké věci. Například když se díky televizi dozvím o strašném hladu ve světě,mám chuť založit hnutí, které by proti němu bojovalo. A tehdy si vzpomenu na Matku Terezu z Kalkaty, která mi často opakuje: ´To, co můžeš udělat ty, nemůžu udělat já, a to, co dělám

Chiara Lubichová s Matkou Terezou z Kalkaty. Panovalo mezi nimi velké přátelství a duchovní porozumění. Foto: archiv

já, nemůžeš dělat ty.´ V tu chvíli se mi zdá krásné a nutné žít, pracovat a zemřít pro to, co ode mne Bůh chce: přinést do světa trochu jednoty, znovu spojovat rodiny, oživovat farnosti, sjednocovat křesťany, vést dialog s nekřesťany a s těmi, kteří nemají náboženské přesvědčení. Setkání se všemi těmito charismatickými lidmi je pro mne zdůrazněním, že v Kristově těle mají všichni svůj úkol, kterému musejí zůstat věrní.“ Chiaru k tomu pobízelo její radikálně evangelní a vůči všem otevřené chování. Ve svém deníku 1. června 1967 napsala: „To, co naše spiritualita učí v oblasti vztahů mezi jednotlivci, se musí dostat na společenskou úroveň. Hnutí je tím autentičtější, čím více zná a váží si ostatních hnutí, učí se od nich a ostatní se učí od něj. Ze vzájemného společenství duchovních darů vyroste spolupráce na základě vůle i srdce, a my tak budeme sloužit církvi, kterou se snažíme milovat.“ Kdoví, jak bude chtít Bůh použít společenství mezi hnutími, které Chiara iniciovala, ve svých plánech s církví a světem. Severin Schmidt

Chiara Lubichová a někteří další zakladatelé na náměstí Sv. Petra během setkání církevních hnutí a komunit s Janem Pavlem II. Bylo to 30. května v předvečer Letnic roku 1998. Foto: Giuseppe Distefano

66

| Nové Město | 5–6/2008

DIALOGY

VELKÁ NÁBOŽENSTVÍ

L

Nepatří jen vám! Phramaha Thongratana Thavorn je buddhistický mnich z Thajska. V roce 1995 se setkal s Chiarou Lubichovou, která mu dala jméno „Luce Ardente“ (Zářící světlo).

Shahrzad Houshmand. juje. Takové okamžiky spirituální výměny jsem dosud nikdy nezažil. Od té doby jsem ji nazýval „maminkou Chiarou“, neboť jsem se také já cítil být jejím synem. A ona mě nazvala jménem, které se mi velice líbilo – „Luce Ardente“ (Zářící světlo). Ke Hnutí fokoláre patří v Thajsku mnoho buddhistů. S křesťany je spojuje vzájemná láska. V tomto duchu žijí společně pro sjednocený svět, svět pokoje a míru. Svým křesťanským bratřím a sestrám stále

opakuji: „Maminka Chiara nepatří jen vám, ale také nám. Patří celému světu.“ Phramaha Thongratana Thavorn

Nebeský květ Boží Shahrzad Houshmand pochází z Íránu. Je muslimská teoložka a v Římě mimo jiné vyučuje islámskou kulturu. Fota: archiv

S

eznámil jsem se s Chiarou před 13 lety. Poprvé mi o ní vyprávěl jeden mladý buddhista, který byl v kontaktu s mladými lidmi z Hnutí fokoláre. Mohu tedy říci, že jsem se o Chiaře dozvěděl prostřednictvím jejíhoduchovníhodítěte.Později jsem měl možnost strávit nějakou dobu v Loppianu nedaleko Florencie,městečku Hnutí fokoláre. Tamní pobyt pro mě znamenal převratnou zkušenost.Začal jsem objevovat význam opravdové lásky, lásky v duchu „agapé“, kterou rád srovnávám s buddhistickým učením „Metta Karuna“. Nakonec se uskutečnilo i dlouho očekávané první setkání s Chiarou.Doposud se mi však nepodařilo tuto událost výstižně popsat. Byl jsem uchvácen její osobou, jejíma očima, její jednoduchostí, tím, jak se mi věnovala, jejím respektem k mé osobě, jejím pozorným nasloucháním, atmosférou, kterou nelze slovy vyjádřit... Vyprávěla mi o křesťanské víře, o charismatu jednoty, o Ježíšově modlitbě („aby všichni jedno byli“) a o tajemství jeho výkřiku na kříži. Ukázalo se, že se velmi zajímá o buddhismus, a chtěla vědět, co nás vzájemně spo-

Druhý zleva Phramaha Thongratana Thavorn – „Luce Ardente“ (Zářící světlo).

idé přicházejí a odcházejí. Po všechny časy a na všech místech světa. Mezi nimi však existují tu a tam osoby, které plně a radikálně milují. Jejich srdce se stává chrámem Boha, který není nic jiného než Láska. Jejich srdce vyzařuje milost, milosrdenství a pokoj, podobně jako jen průzračně čisté zrcadlo odráží světlo. Chiara byla oním požehnaným chrámem Božím. Stejně jako její Ženich, milovala i ona všechny bez hranic a bez rozdílu. Byla ztělesněním milosrdenství, které se v Koránu nazývá „rahma“. Chiaro! Tys byla pokojem, tys byla dárcem pokoje a prostřednictvím tvých duchovních dětí pokoj šíříš i nadále. Pro mě, jako muslimku, jsi byla – a teď jsi ještě více než dřív – krásným a reálným vyjádřením islámu.Islám totiž znamená:„zcela se svěřit Božímu pokoji“. Tvůj ideál byl bratrstvím, objímajícím celý svět a usilujícím o jednotu všech lidí. To je poselství každého náboženství,jež zůstává věrné svým počátkům. Desetdnůpředtvýmodchodem jsem ve spánku potichu a dlouho plakala. Prosila jsem Boha za tvé zdraví a tvoji – také fyzickou – přítomnost mezi námi. Bůh mi odpověděl tím, že mi ukázal jednu nebeskou scénu. Před mýma očima se objevil velkolepý obraz,ve kterém bylo znázorněno tvé jméno, jméno fokolarínů a tvého ideálu… Vše bylo ponořeno do jediného světla. Naproti tobě byla země, celá modrá, a uprostřed ní velký blankytný nápis: „Pokoj“. Dál už tam nestálo nic... Pokoj proto, že ty spolu se svými následovníky přinášíte světu a celé planetě pravý a plný mír a pokoj – onen mír, který je Bohem, Láskou a Světlem. Když myslím na tento sen, pociťuji ve svém srdci hluboký, nebeský pokoj. Shahrzad Houshmand 5–6/2008 | Nové Město |

67

Foto: Gabriele Viviani

CHIARA PATŘÍ VŠEM

Rozšířit srdce

J

e zapotřebí, abychom rozšířili své srdce na míru srdce Ježíšova. Jaký úkol! Ale to jediné je potřebné! Když toto dokážeme, vykonali jsme vše. Jde o to, abychom každého, kdo se ocitne v naší blízkosti, milovali tak, jak ho miluje Bůh. A poněvadž žijeme v čase, můžeme v jednom okamžiku milovat jen jednoho bližního, a nesmíme si v srdci ponechávat nějaké city k bratrovi, s nímž jsme se setkali minutu předtím. Vždyť ve všech

68

| Nové Město | 5–6/2008

milujeme téhož Ježíše! Jestliže nám však v srdci něco zůstane, znamená to, že jsme předešlého bratra milovali kvůli sobě nebo kvůli němu…, ne kvůli Ježíšovi. A tady je právě ta chyba! Pro nás je nejdůležitější zachovat si ryzost Boha, to znamená mít v srdci takovou lásku, jakou miluje Ježíš. Být čistí neznamená zbavit srdce lásky a potlačit ji. Je zapotřebí rozšířit své srdce na míru srdce Ježíšova a milovat všechny! A tak jako z miliard proměněných hostií sta-

čí jedna jediná, abychom se nasytili Bohem, tak stačí jediný bratr, kterého nám Boží vůle posílá do cesty, abychom mohli být spojeni s celým lidstvem, které tvoří mystického Ježíše. Mít společenství s bratrem – to je druhé přikázání, které následuje hned po přikázání lásky k Bohu a je jeho určitým výrazem. Chiara Lubichová (Cesty světla, Nové město, 1996)

CHIARA PATŘÍ VŠEM

Hold tisíců Chiaře Lubichové Svědectví, vyslovená bezprostředně po odchodu Chiary Lubichové z této země.

V

klidné atmosféře, naplněné dojetím a modlitbami, neustále přicházely zástupy lidí všech věkových kategorií vzdát úctu Chiaře Lubichové. Její rakev byla vystavena v konferenčním sále mezinárodního centra Hnutí fokoláre v Rocca di Papa, v Římě. Chiara spočívala uprostřed sálu, obklopena záplavou květin. Za ní byl umístěn obraz Matky Boží s Dítětem, známá„Černá Madona“ z Čenstochové, dar od papeže Jana Pavla II. Ošetřující lékař Salvatore Valente, svědek posledních týdnů života Chiary během jejího pobytu v římské nemocnici Gemelli: „Chiara v tomto posledním období snášela všechno utrpení s vyrovnaností a živou účastí, které dojímaly. Utrpení v takových případech často znamená pouze bolestnou zátěž. Chiara si však až do samotného odchodu udržela jasný pohled, kterým mě velice oslovila.“

tra Rogera.„My v Taizé,“ řekl bratr Alois, „děkujeme Bohu za Chiařin život. Je pro nás světlem. Světlem, které zůstane mezi námi.“ Připomněl také „velkou úctu a lásku, kterou ke Chiaře choval bratr Roger.“

Kardinál Stanislav Rylko, předseda Papežské rady pro laiky.

osobní dojem: „Chiara mi vštípila vědomí o důstojnosti charismatu, o jeho hodnotě. Ukázala mi, že to je to nejcennější, co máme.“ A dodal: „Chiara patří všem: církvi, stejně tak jako lidem jiného vyznání. Chiara náleží celému světu, neboť náležela Ježíši. A právě nyní, když spočívá v tichosti, bychom se měli naučit jí naslouchat ještě lépe. To se nám podaří pouze tehdy, budeme-li mezi sebou usilovat o jednotu.“ Salvatore Martinez, italský národní koordinátor hnutí Obnovy v Duchu Svatém, prohlásil: „Chiařin odkaz je dědictvím lásky jejího duchovního mateřství. Chiaře patří vděčnost nás všech laiků.“ Vyzdvihl svědectví této ženy, „která se nezastavila před výzvami sekularizace, ani před kulturními, ideologickými a náboženskými rozpory.“ V modlitbě před Chiarou setrval spolu se dvěma spolubratry též bratr Alois, převor komunity v Taizé, nástupce bra-

Kardinál Stanislav Rylko, předseda Papežské rady pro laiky, který se přijel osobně rozloučit s Chiarou do Rocca di Papa: „Setkal jsem se s Chiarou vícekrát. Naposledyběhemvánočníchsvátků.Každé z těchto setkání ve mně však zanechalo hlubokou stopu. Chiara měla dar nakazit každého, s kým se setkala, svým nadšením pro věci Boží.“ Kardinál se také obrátil na Chiařiny duchovní děti: „Odvážně neste dál oheň tohoto charismatu. Jeho historie v církvi nekončí, ale začíná.“ Andrea Riccardi, zakladatel Komunity Sant´Egidio, vyjádřil jako jeden ze zakladatelů nových církevních hnutí svůj

Telegram zaslaný Italskou biskupskou konferencí, který vlastnoručně podepsali předseda kard. Angelo Bagnasco a generální sekretář Mons. Giuseppe Betori, hovoří o Chiařině „zkušenosti společenství, která obohacuje život církve v Itálii a ve světě“. A připomíná „s velkou vděčností sílu Chiařina svědectví,které nabízí duchovní cestu založenou na principu jednoty. Cestu, která je jak v církvi, tak ve světě lemována lidskými životy žitými v plnosti a radosti.“ Kard. Giovanni Coppa, první nuncius v naší zemi po sametové revoluci. „Právě jsem se vrátil z baziliky svatého Pavla za hradbami, kde se obrovské zástupy rozloučily s Chiarou na její cestě do Otcova domu. Během mše svaté, kterou jsem koncelebroval s ostatními šestnácti kardinály, mnohými biskupy a nespočetnými kněžími, jsme se modlili, aby Pán daroval věčný pokoj této velké duši, jež nyní v nebi pracuje s ještě větším zápalem pro jednotu křesťanů. Dnes ráno jsem ve své soukromé kapli sloužil mši svatou za vás všechny z Díla Mariina. Za to, aby vás odchod zakladatelky do nebeského domova posílil ve víře, umožnil vám věrně převzít dědictví, které vám zanechala, a obdařil vás novými podněty vedoucími k novým cílům, a to vše s Boží pomocí a pod vedením Chiařina příkladu, který bude zářit v církvi stále jasněji. Chtěl jsem vám toto napsat ještě před koncem dnešního dne. Nejste sami, Chiara je s vámi, přimlouvá se za vás a předchází vás na cestě v lásce Kristově a v lásce církve. Přeji požehnané Velikonoce dnes, na tento předčasný Velký pátek! Již začínají zářit světla Zmrtvýchvstání.Odvahu.Žehnám vám ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého.“ Karel Skalický, vedoucí Katedry systematické a ekumenické teologie TF Jihočeské univerzity. „Dnes se mi donesla smutná zpráva o odchodu zakladatelky a duchovní matky Hnutí fokoláre Chiary Lubichové. Byla velkou ženou a velkou křesťanskou duší, která šířila ducha společenství tou měrou, že její zásluhou se tento rys církve skutečně prohloubil. Její ekumenické charisma, schopné spojovat

Salvatore Martinez koordinátor hnutí Obnovy v Duchu Svatém.

5–6/2008 | Nové Město |

69

zdánlivě nesjednotitelné a překonávat náboženské rozdíly mezi lidmi, je něčím, co Chiaru odlišuje od všech ostatních charismatických zakladatelů duchovních hnutí vzešlých z katolické církve 20. století. Uchovávám drahou vzpomínku na setkání s Chiarou 23. června 1966, které pro mě bylo cennou duchovní zkušeností. Při této příležitosti Chiara vyprávěla kardinálu Beranovi a mně o vnějších okolnostech a niterných inspiracích, které ji vedly k založení Hnutí fokoláre. Od té doby chovám k Fokoláre skutečnou sympatii. Ztrátu vaší ´Matky´ proto spolu s vámi nesu o to bolestněji. Věřím však, že od onoho pátku 14. března máte u Toho, jemuž Chiara obětovala svůj život, velkou přímluvkyni. Přeji vám, abyste pro vaše hnutí zvolili důstojnou nástupkyni Chiary.“ Mnohá svědectví pocházejí z úst zakladatelů, prezidentů a zodpovědných za nová církevní hnutí a komunity, které spolu s Chiarou vyzval v roce 1998 papež Jan Pavel II. ke vzájemnému sdílení. Uvádíme zde některé z prvních projevů účasti od zástupců hnutí a komunit z České republiky. „´Je země živých a země mrtvých, a mostem mezi nimi je láska...´ T. Wilter. Drazí, dovolte mi vyjádřit smutek nad odchodem vzácné ženy Chiary Lubichové a zároveň i naději, že došla Domů, k Otci, k veliké Lásce svého života...“ Růžena Fialová, hnutí Modlitby matek “Drazí přátelé v Hnutí fokoláre, známí i neznámí, neseme vás i vaši drahou

Foto: archiv

CHIARA PATŘÍ VŠEM Chiaru v modlitbách, děkujeme, že jsme se mohli vaším prostřednictvím seznámit se spiritualitou Díla Mariina a odžívat ve společenství s vámi úsilí o jednotu a lásku, které naplňovaly Chiařin život. Věříme, že Chiara bude všechny vaše další kroky provázet i nadále v lůně toho nejdokonalejšího společenství Jednoty a Lásky.“ Luďka Koukalová, Ludvík Kolek, Komunita Emmanuel „Drazí přátelé, s pohnutím jsme přijali zprávu o odchodu zakladatelky Hnutí fokoláre Chiary Lubichové. Završil se tak pozemský život jedné z nejvýraznějších osobností moderního křesťanství a ženy ducha vpravdě prorockého; jedné z těch, jejichž tvořivá a neúnavná spolupráce s vanutím Ducha Svatého přinesla ono ´jaro církve´, jehož jsme svědky. Jistě také cítíte, že odchod vaší zakladatelky není jen smutnou událostí a ztrátou, ale i čímsi velikým aslavnostním–odchodemvěrnéslužebnice do pravého domova, k milujícímu a milosrdnému Otci. Vaše hnutí teď čeká velká změna – získává u Boha přímluvkyni a zároveň odpovědnost za jeho duchovní vedení budou muset přijmout jiní. Nejste v této situaci sami. Možná, že to, že nyní odchází generace zakladatelů nových duchovních hnutí, je znamením, Boží výzvou k věrnosti i tvořivosti, k vytrvalosti přesahující generace i k obnovené naději, víře a lásce. Dovolte drobnou osobní poznámku: Při rodinné bohoslužbě v naší farnosti přicházejí děti se spontánními přímluvami. Děvčátko, které dnes bylo první, nás všechny překvapilo: ´Za Chiaru Lubichovou´. Rádi se k její prosbě připojujeme.” Bořivoj Tydlitát, Hnutí Cursillo

Romano Prodi

Velkorysé dílo Jednomyslné ocenění činnosti Chiary také na poli politiky a kultury.

C

hiara Lubichová celý život pracovala bez únavy, soustředěně, v tichosti a velkodušně jako matka, pro dobro světa a církve v rámci své univerzální vize, v pravém smyslu slova „katolické“. Když jsem byl prezidentem Evropské komise, vždy na mne zapůsobila diskrétní, avšak přátelská přítomnost Hnutí fokoláre. Kamkoli jsem přišel jako představitel ideje Evropy, která byla Chiaře tak drahá, velmi uctivě mně vždy někdo z nich, kdo v dané oblasti žil a pracoval,nabídl s pohostinnou otevřeností svou pomoc. Na této srdečné otevřenosti Chiara vybudovala univerzální hnutí, určené pro každého,

70

| Nové Město | 5–6/2008

Chtěl bych vám všem vyjádřit nejupřímnější soustrast nad odchodem Chiary. Vím, jakou inspirací byla pro vaše životy a jak formovala v Hnutí fokoláre váš velkorysý vztah k zodpovědnému občanství a vzájemné závislosti. Byl bych vděčný, kdybyste mohli říci všem, které v Hnutí znám,jak hluboce obdivuji Chiaru pro její úžasné bohatství duše, vážím si jejího díla pro schopnost oslovit i lidi mimo církev a najít v bratrství společnou řeč se všemi. Benjamin R. Barber, politolog USA

Ron Austin jako mně ukázala Chiara svou zvláštní osobitou cestu a svedla nás dohromady. Věřím, že tenhle můj zážitek vůbec nepatří minulosti. Chiara nám pomáhá teď, stejně jako dřív. Odešla přece tam, kde nejsou žádné hranice. Po správné Cestě. Veronika Sedláčková, novinářka Praha Když čelíme ztrátě bezprostřední přítomnosti Chiary Lubichové mezi námi,

měli bychom zároveň cítit i hlubokou vděčnost za její život a učení. Její myšlenky a její příklad prohloubily moji práci a můj život, stejně jako životy mnoha dalších. Byla vedena světlem lásky a byla paprskem světla, který nikdy nezhasne. Ron Austin, hollywoodský režisér S Chiarou Lubichovou jsem měla možnost se setkat osobně na tiskové konferenci v Praze koncem dubna roku 2001. Novinářům se tehdy představila temperamentní, jemná, dobře upravená žena, ze které vyzařovala velká osobní jiskra. Zaujalo mě, jak se nestavěla do popředí zájmu, ale naopak působila v jisté skrytosti. Vzpomínám si, že na otázky odpovídala konkrétně a uváděla hodně příkladů z osobní zkušenosti. Mimo jiné se mluvilo i o nové evangelizaci a v souvislosti s ní Chiara říkala, že všichni laici mají charismata, která by měli dát do služeb nové evangelizace. Ovšem, aby jejich svědectví bylo věrohodné, musí začít u sebe. I slovo dialog pro ni, myslím, bylo důležité. Mluvila o potřebě vést dialog ve společnosti, která už není křesťanská. I o tom, že je důležité vést dialog vzájemně mezi sebou, s lidmi z jiných kultur, jiných národností a náboženství. A k dialogu vyzývala i novináře. O tom, že Chiara nezůstávala jen u slov, a že své charisma nabídla plně, svědčí i dialog, který otevřela, a který mnohé nenechává lhostejnými. Daniela Brůhová, redaktorka ČRo2 Praha Foto: Margarita Melanová

podle Ježíšových slov „aby všichni byli jedno“. Často jsem se sám sebe ptal, proč jsou pro mne její myšlenky neustále takovou výzvou. Chiara nikdy nic nežádala ani pro sebe, ani pro své lidi! Zahrnula mne do velkých a hřejivých setkání Hnutí jednoty v oblasti politiky, které má budovat základy spolupráce a míru ve všech koutech světa. Věřím, že tento ideál jednoty i v ekonomii – ztvárněný do ekonomiky společenství, která má sílu přetvořit ekonomiku zisku – je tu proto, aby nám ukazoval možnou cestu, pro kterou se slovo „společně“ stává účinným a trvalým doporučením. Chiara toto slovo, odhalující tajemství neustálé lásky ke všem lidem, používala v každodenním životě a učila nás je realizovat i v těch nejsložitějších otázkách, kterým politika čelí. Je to poselství, které mi zanechala i při posledním dojemném setkání před několika měsíci v Rocca di Papa. Romano Prodi, bývalý předseda italské Rady ministrů a Evropské komise

Foto: Domenico Salmaso

CHIARA PATŘÍ VŠEM

S Chiarou Lubichovou jsem se setkala před asi deseti lety ještě jako redaktorka České televize. Tehdy jsem nevěděla o Hnutí fokoláre skoro nic. Přemýšlela jsem v těchto dnech, k jakému zážitku z tohoto setkání bych se měla vrátit, aby opravdu vypovídal o významu, který pro mě mělo. Snažila jsem se vybavit si specifický tón hlasu, gesto ruky nebo úsměv. Pak mě ale napadlo, že to vlastně není důležité. Právě díky Chiaře jsem poznala lidi, kteří v Hnutí fokoláre žijí u nás, v Česku. Jsou jedineční svou vírou i optimismem, schopností odevzdat úplně všechno Bohu a zůstat otevření každému okamžiku každého dne. Jim, stejně Daniela Brůhová s Chiarou Lubichovou na tiskové konferenci v Praze. Duben 2001.

5–6/2008 | Nové Město |

71

CHIARA PATŘÍ VŠEM

LID, KTERÝ SE ZRODIL Z EVANGELIA

Díky, Chiaro! Malá i velká svědectví osobní lásky. První nepatrný výběr z množství poselství a svědectví ze světa i od nás, která ještě stále přicházejí.1

72

| Nové Město | 5–6/2008

„Život Chiary je pro mě učebnicí křesťanského života a jeho nejvyššího naplnění. V údivu stojím nad dílem, které mění a naplňuje životy lidí a dává jim smysl. Její nový pohled na život z víry dal i mému životu nový směr. Děkuji Bohu za tebe, Chiaro! Raduj se v náručí svého Ženicha.” Jitka Beníšková, Praha

je nepochybně jednou z největších postav církve. Teď je to možná ještě troufalost a chce to časový odstup.Ale je fakt, že si ji Bůh vybral a díky jejímu ´ano´ nám dal mimořádné charizma. Milost, díky které se vrátil na zem ´uprostřed společenství´. A já jsem velmi vděčný za to, že ji můžu následovat.“ Jiří Hájek, Praha

„Chiara mi ukazuje, co to znamená opravdu ´být´. ´Být´ znamená být taková, jakou mě chtěl On. Být skutečněrealizovanýmčlověkem znamená být Ničím. Budu-li Ničím, budu Jím, tedy vším... Chiaru jsem nikdy necítila blíž než teď… Vždyť už tu cestu ´prošlápla´! Čeho se bát? Stačí jí jen podat ruku a jít… Díky, že jsi, Chiaro.” Marie Kotková, Brno

„První Slova života, která mi dávala jedna moje kolegyně jsem ignorovala, aniž bych je četla, ale když nadešla chvíle bolesti, věnovala jsem jim trochu času, abych do nich pronikla. Naučila jsem se obětovat i své těžkosti spojené s částečným ochrnutím těla, protože jedině Ježíš opuštěný nám dává pochopit tajemství každé bolesti. Díky, Chiaro.” Luisa, Itálie

„Odchod Chiary do nebe je pro mne bolestný i radostný současně. Na jednu stranu mám pocit opuštěnosti a na druhou se raduji. Nikdy jsem jí nenapsal dopis a neměl jsem ani moc pochopení pro ´emocionální výlevy duše´ směrem k ní. Nicméně můj vztah k ní byl jako k matce, která mi dala život duchovní. A musím říci, že po její smrti je mnohem silnější než předtím. Jakoby ten blok zmizel. Mám s ní nyní vztah mnohem silnější a osobnější. Je u Boha, mimo prostor a čas a může pomáhat a přimlouvat se. Ostatně, prosím Boha na její přímluvu a funguje to moc dobře! Chiara

„Po smrti Chiary jsem zcela jasně pocítila, že to vše, co nám zde zanechala, slyším jakoby zesíleně.” Ludmila Kalná, Praha „Nepatřím k Hnutí fokoláre, ale Chiara mě i tak měla velmi ráda. To mi ukázalo míru její obrovské duše, která uměla přijímat a živit všechny.” Cristina Mannari, Pisa „Odvaha, kterou jsi mi vštípila, abych bojoval, byla obrovská. Na jednom Genfestu jsi nám řekla: ´Drazí mladí, máte pouze jeden život, nepromarněte ho, směřujte vzhůru!´ Toho dne jsem ta slova vzal vážně. Myslím, že

tam se zrodilo moje povolání politika, protože žít pro druhé, aby všichni byli jedno, je politika.” Raffaele Scamardì, Řím „Byla to veliká slavnost. Účastnit se pohřbu Chiary pro mě znamenalo jít jí poděkovat za všechno, co mi v životě dala. Prožívala jsem velmi silně hlubokou vděčnost. Setkání s lidmi, kteří žijí tuto spiritualitu, před dvěma desítkami let naprosto ovlivnilo můj život. Naučila mě, a učím se tomu stále, prožívat život naplno – tedy v lásce ke všem lidem. Co mě už při prvním setkání s touto spiritualitou oslovilo, byl kromě nadpřirozené lásky mezi všemi také velmi silný duch rodiny. Se stejnou realitou, ale mnohonásobně umocněnou, jsem se setkala nyní v Římě při pohřbu Chiary.“ Veronika Němečková, Praha „Narodil jsem se dvakrát: poprvé fyzicky z mojí matky, podruhé duchovně z Chiary. Učinila ze mne hlasatele evangelia, člena místní i univerzální církve.” Toni, Udine (Itálie) „V den,kdy Chiara zemřela, jsem večer obcházela všechny naše děti s přáním na dobrou noc. Když jsem přišla k nejmladší Terezce, v modlitbě chtěla myslet na Chiaru. Tak se tedy začala modlit: ´Milý Pane Ježíši. Pozdravuj Chiaru v nebíčku a aby Chiara měla pořád ráda všechny děti a ostatní lidi a modlila se za nás.A až se zase sejdeme s gen 4 (pozn. redakce: děti z Hnutí fokoláre, 4. generace), abychom pořád myslely na Chiaru v modlitbě. Tvoje Terezka.´ Starší dcera Maruška se mohla zúčastnit pohřbu v Římě. I pro ni měla tato událost velký význam a skrze naše děti i zpětně pro celou naši rodinu, společenství...“

CHIARA PATŘÍ VŠEM Alexandra, Stanislav, Maruška, František a Terezka Benešovi, Aš „S hlubokým pohnutím a se zármutkem v srdci jsme přijali zprávu o skonu Chiary Lubichové, zakladatelky a prezidentky Hnutí fokoláre. Jsme oba příznivci tohoto hnutí, které nás již před lety hluboce oslovilo a ukázalo nám, že se vskutku vyplatí zasazovat se o takové, vpravdě morální a navýsost lidské hodnoty, jako přátelství, kolegialita, obětavost a láska k bližnímu.“ Eva a Petr Tatranští, Praha „Jsme Chiaře velmi vděční, že jsme mohli poznat praktické žití evangelia se všemi lidmi, se kterými se v životě setkáváme! Budeme ji nosit ve svém srdci až do našeho odchodu z tohoto světa.“ Bohunka a Ivan Podolští a Kateřina Rezková, Brno „Když jsme na sklonku noci přijeli do Rocca di Papa a po rozednění vešli do domu Hnutí fokoláre, kde Chiara Lubichová žila a zemřela, mým hlavním dojmem byla vděčnost. Za všechny impulsy, které jsem od ní dostával a které ovlivňovaly a nasměrovaly můj život během více než dvaceti let. V té době už to byla známá osobnost, vždy obklopená davy lidí, takže nebylo jednoduché se s ní setkat osobně. Představoval jsem si během těch let, jaké to asi bylo na začátku Hnutí. Jak kolem zakladatelky vznikalo´neformálníspolečenství´ lidí všeho druhu, které spojoval stejný ideál, kdy nezáleželo na tom, že někdo je poslanec nebo profesor, někdo jiný dělník nebo žena v domácnosti, všichni byli jako bratři a sestry v rodině. Po vstupu do sálu s vystaveným tělem Chiary mi blesklo hlavou, že asi takhle nějak to tehdy bylo. Zau-

jala mě velká otevřenost pro tu různorodou společnost, která tam přicházela. Při mši svaté, sloužené jedním biskupem a několika kněžími neseděli v prvních řadách nějací ´zasloužilí členové Hnutí´, ale mladí lidé, kteří ji poznali teprve nedávno. Vedle zodpovědného za Hnutí v nějaké zemi byl místní obyvatel, který se o ní poprvé dověděl, když zemřela. Buddhistický mnich, který přišel uprostřed mše svaté sloužené katolickým biskupem, před ním setrval až do konce, aby pak mohl na rozloučenou zazpívat píseň své ´druhé mamince´, neboť ona ho učila, že Bůh je Láska, která miluje všechny… Nic nebylo problém, všechno se odehrávalo v atmosféře velkého pokoje. Obdobné to bylo pak i v bazilice sv. Pavla za hradbami a v kapli při ukládání těla do hrobu. Když jsem poté, co se náš autobus vydal zpět do Prahy, rekapituloval ve svém srdci celý den, zjistil jsem, že vedle vděčnosti v něm převládá ještě něco – touha být po návratu stále také tak otevřený pro každého, koho potkám – ať už to bude kdokoliv.” Petr Křivánek, Praha „Setkala jsem se Chiarou, když jsem byla ještě hodně malá a poznávala jsem Hnutí. Věděli jsme, že přijede a nachystali jsme si pro ni nějakou písničku. Když jsem ji poprvé uviděla, úplně mě uchvátila svým úsměvem a takovou jiskrou, co měla v očích. Zazpívali jsme jí připravenou písničku a potom jsme k ní běželi, abychom se s ní mohli osobně setkat. Překvapila mě hodně osobitým přístupem a velkou láskou a dobrotou ke všem, co tam byli. I když musela být unavená, chtěla s každým něco prohodit a setkat se. Když jsem k ní přišla, usmála se na mě a objala mě. I když neumím italsky a už si nepamatuji,

co mi tehdy řekla, stejně mě zážitek s ní uchvátil. Věděla jsem, že se snaží o dobro a je to vidět na každém kroku.“ Maruška Slavíková, Brno „Přijaly jsme zpráv u o úmrtí vaší velké zakladatelky Chiary Lubichové. Chtěly bychom vám sdělit, že jsme vám nablízku modlitbou v této chvíli, která přes bolest odloučení je plná naděje – naděje z toho, že se vítězná církev v nebi rozrostla o další svatou a že Chiara je vám blíže než kdykoliv dříve a přimlouvá se za celé Hnutí fokoláre i za nás všechny.“ Sestry trapistky, Praha „NejdražšíChiaro,pokaždé, když jsme odjížděli ze setkání v Castel Gandolfu, mohli jsme ti napsat dopis. Teď mi ta chvíle chybí, ale cítím, že i když jsi na cestě do ráje, musím ti ´napsat´. Tvým odchodem ze světa sice něco skončilo, ale zároveň začalo něco nového, krásného. Od chvíle, kdy jsem se dověděla o tvém odchodu mi v srdci zní píseň o Panně Marii. Ty jsi pro mě byla ´druhou Marií´, která milovala Krista a dávala ho světu. Stále jsi žila pro Něj a naplňovala nás žitím Jeho slova. Mé srdce jsi naplnila touhou jít stále za Ním a rozdávat Jeho lásku všude tam, kam mě pošle.“ Dita Boudová, Praha „Setkání s Chiarou pro mne bylo jako ´nový křest´. Vše rozkvetlo ve mně i okolo mne. Moje řeholní rodina znovu dostala odvahu a naději. Přišla nová povolání.” Sr. Cristina Di Nocco, Sestry františkánky chudých, Itálie „Chiaro, díky za tvé ´ano´ největší lásce – Ježíši opuštěnému.” Jozefa Honková, Liberec 1) Texty jsou redakčně kráceny.

Časopis Hnutí fokoláre Květen – červen 2008, ročník 17 (11) Roční příspěvek 330,- Kč Půlroční příspěvek 165,- Kč Příspěvek na jedno číslo 30,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová Technický redaktor: Veronika Němečková Redakční rada: RNDr. Irena Sargánková, CSc. PhDr. Ilona Špaňhelová Štěpán Filcík Administrace: Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994 Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON ISSN 1212 – 0782 Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá P. Bohumil Kolář Mgr. Veronika Matiášková PhDr. Drahomíra Syrůčková Dr. Jaroslav Šebek Ph. Dr. Jarmila Synková Ing. Ludmila Čiháková Mgr. Irena Kyliánová NOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚ Argentina Ciudad Nueva Austrálie New City Belgie Nieuwe Stad Brazílie Cidade Nova Dánsko Ny Stad Filipíny New City Francie Nouvelle Cite` Holandsko Nieuwe Stad Hongkong San Sing Seung Yuet Hong Chorvatsko Novi svijet Itálie Citta` Nuova Kanada Nouvelle Cite` Kolumbie Ciudad Nueva Korea Cumul Maďarsko Új Város Německo Neue Stadt Polsko Nowe Miasto Portugalsko Cidade Nova Rumunsko Oras Nou Slovensko Nové mesto Slovinsko Novi svet Španělsko Ciudad Nueva a Ciutat Nova Švýcarsko Citta` Nuova Švédsko Enad Värld Uruguay Ciudad Nueva USA Living City Velká Británie New City Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected] Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Redakcia Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko Fax: 00421 252 492 183 e-mail: [email protected] Titulní strana: Přivítání na letišti|v Praze | ruzyňském 5–6/2008 Nové Město 73 26. dubna 2001. Foto: Jaroslav Hodík

SLOVO ŽIVOTA

Slovo života na červen 2008

„KDO ZACHOVÁVÁ JEHO PŘIKÁZÁNÍ, ZŮSTÁVÁ V BOHU A BŮH V NĚM.“ (1 JAN 3,24) á-li člověk někoho rád, chce být stále s milovanou osobou. Přání Boha, který je Láska, je stejné. Stvořil nás, abychom se s ním mohli setkat, a my nezažijeme plnou radost, dokud nedosáhneme niterného spojení s ním. On je jediný, kdo může uspokojit naše srdce. Sestoupil z nebe, aby byl s námi, a chce nás uvést do svého společenství. Jan ve svém dopise hovoří o „zůstávání“ jednoho v druhém – nás v Bohu a Boha v nás. Připomíná nám nejzávažnější požadavek, který Ježíš pronesl při poslední večeři. „Zůstaňte ve mně, a já (zůstanu) ve vás,“ řekl Mistr, když podobenstvím o kmeni a ratolestech vysvětloval, jak silné a podstatné je pouto, které nás s ním spojuje. 1 Ale jak sjednocení s Bohem dosáhnout? Jan neváhá a říká, že stačí zachovávat jeho přikázání.

M

74

| Nové Město | 5–6/2008

„KDO ZACHOVÁVÁ JEHO PŘIKÁZÁNÍ, ZŮSTÁVÁ V BOHU A BŮH V NĚM.“ Je mnoho přikázání, která je třeba zachovávat, aby člověk dospěl k této jednotě? Od chvíle, kdy je Ježíš promítl do jednoho jediného přikázání, jich není třeba mnoho. Jan těsně předtím, než vyslovil toto Slovo života, zvolené pro tento měsíc, připomněl: „A toto je to jeho přikázání, abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil.“ 2 Věřit v Ježíše a milovat se navzájem tak, jako on miloval nás – to je jediné přikázání. Jestliže k naplnění lidské existence dochází tehdy, když Bůh přebývá mezi námi, existuje jen jediný způsob, jak se stát naplno sami sebou: milovat! Jan je o tom tak přesvědčený, že to opakuje v průběhu celého listu: „Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm“,3 a „když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás…“. 4 Tradice v souvislosti s tím vypráví, že když se ho už jako starého ptali na Pánovo uče-

ní, opakoval stále slova nového přikázání. Na otázku, proč nemluví o něčem jiném, odpovídal: „Protože je to Pánovo přikázání. Jestliže se uskutečňuje, stačí to.“ Tak je tomu s každým Slovem života – nevyhnutelně vede k lásce. Nemůže tomu být jinak, protože Bůh je Láska, a každé jeho Slovo obsahuje lásku, vyjadřuje ji, a jestliže se podle něho žije, proměňuje v lásku. „KDO ZACHOVÁVÁ JEHO PŘIKÁZÁNÍ, ZŮSTÁVÁ V BOHU A BŮH V NĚM.“ Slovo tohoto měsíce nás vybízí,abychom věřili v Ježíše, abychom celým svým bytím přilnuli k němu a k jeho učení. Věřit, že On je láska Boží, jak nás tomu učí Jan v tomto listě, a že dal z lásky za nás život.5 Věřit, i když se zdá, že je daleko, i když ho necítíme, i tehdy, zakoušíme-li těžkosti nebo přijde bolest… V síle této víry dokážeme žít podle jeho příkladu, být poslušni jeho přikázání a milovat se, jako on miloval nás. Milovat i tehdy, když se druhý už nezdá být hoden naší lásky, nebo máme-li

dojem, že naše láska je nepřiměřená, neužitečná a není opětovaná. Tak oživíme mezi sebou vztahy, které budou stále upřímnější, stále hlubší, a naše jednota přitáhne Boha, aby přebýval mezi námi. „KDO ZACHOVÁVÁ JEHO PŘIKÁZÁNÍ, ZŮSTÁVÁ V BOHU A BŮH V NĚM.“ „Já a můj manžel jsme byli v prvních letech manželství do sebe zamilovaní, a proto byl náš vztah snadný. V poslední době je však manžel velmi unavený a vyčerpaný. V Japonsku leží práce na bedrech muže jako těžký balvan. Jednou večer, když se vrátil z práce, sedl si za stůl k večeři. Sedla jsem si vedle něho, ale on se na mě rozkřikl, abych odešla: ´Nemáš právo jíst, protože nepracuješ!´ Strávila jsem s pláčem celou noc a přemítala o tom, že odejdu z domu a rozejdu se s ním. I následujícího dne mne sužovaly tisíce myšlenek, například že jsem udělala chybu, když jsem si ho vzala, nebo že už s ním nezvládnu žít. Odpoledne jsem o tom mluvila s přítelkyněmi, se kterými sdílím svůj křesťanský život. S láskou mě vyslechly a díky jejich společenství jsem znovu nalezla nezbytnou sílu a odvahu jít kupředu. Ještě se mi podařilo připravit pro manžela večeři. Jak se postupně přibližovala chvíle jeho návratu, rostla ve mně obava, jak bude dnes reagovat. Ale jakoby mi nějaký hlas uvnitř říkal: ´Přijmi tuto bolest, nevzdávej se. Pokračuj a miluj.´ V tu chvíli se objevil ve dveřích a v rukou držel krabici s dortem pro mě. ´Promiň mi, prosím, ten včerejšek,“ řekl. Chiara Lubichová 1) 2) 3) 4) 5)

Srov. Jan 15,1–5. 1 Jan 3,23. 1 Jan 4,16. 1 Jan 4,12. Srov. 1 Jan 3,16.

Časopis Nové město vděčí za svůj vznik Chiaře Lubichové, která inspirovala v roce 1956 zrod italského časopisu Città nuova. Nové město vzniklo v roce 1992 nejprve jako československá, v roce 1998 jako samostatná česká verze. Je jedním z 36 vydání vycházejících ve 22 jazycích. Každé číslo obsahuje Chiařina slova a snaží se šířit život a myšlenky, které se rodí z charismatu jednoty.

CHARISMA VE SPOLEČENSTVÍ Co přitahuje moderní svět Nástroj Boží Matka a učitelka života Svědek charismatu Setkání v Montecitoriu Od Pia XII. po Benedikta XVI. Žena nového lidstva Ježíš opuštěný

OBSAH

NA SHLEDANOU, CHIARO! Zůstáváme spolu Odkaz duchovní rodině Poselství papeže Benedikta XVI. Homilie kardinála Tarcisia Bertoneho

ŽIVOT Chiara Poslední roky

23/ 24/ 26/ 28/ 29/ 30/ 33/ 34/

INTUICE Mám jediného Snoubence na zemi Panna Maria a její Dílo Noví lidé Vzájemnost Změna pohledu Sestra Chiara Díky jménem chudých i podnikatelů Úloha krásy v životě Společné povolání k jednotě

49/ 50/ 51/ 53/ 54/ 55/ 57/ 59/ 61/

DIALOGY Poněvadž ji chci znovu vidět v tobě Osobní přátelství Ze všech svých sil Nepatří jen vám! Nebeský květ Boží

62/ 63/ 65/ 67/ 67/

CHIARA PATŘÍ VŠEM Rozšířit srdce Hold tisíců Chiaře Lubichové Velkorysé dílo Díky, Chiaro! Slovo života Má závěť

68/ 69/ 70/ 72/ 74/ 76/

3/ 4/ 4/ 5/

7/ 20/

Z TRIDENTU DO SVĚTA Jsme-li sjednoceni, Ježíš je mezi námi 35/ Živé buňky 36/ Život a pravidla 38/ Jedna z nás 39/ Rodina a láska 41/ Město člověka 43/ Myšlenky uvedené do života 44/ Spiritualita společenství 46/ Na shledanou! 47/ Vyslankyně nebes 48/

Má závěť bo z jakéhokoliv jiného důvodu? Radujte se s ním, aby se jeho srdce nezarmoutilo a duše se neuzavřela, ale aby radost patřila všem. Odchází někdo? Nenechte ho odejít, aniž byste mu naplnili srdce jediným dědictvím – prožitím příslušnosti k rodině – aby ho přinesl tam, kam se ubírá. Nedávejte nikdy přednost žádné činnosti, ani duchovní ani apoštolské, před duchem rodiny s bratry, s nimiž žijete. A kamkoli půjdete přinášet Kristův ideál… neuděláte nic lepšího, než když se budete s diskrétností a rozvahou, ale i s rozhodností snažit vytvářet ducha rodiny. Je to duch pokory, který chce dobro druhých, nenadýmá se… je to vlastně opravdová, dokonalá láska. Stručně řečeno, kdybych měla od vás odejít, přála bych si, aby vám Ježíš ve mně opakoval: „Milujte se navzájem… aby všichni byli jedno.“ 25. prosince 1973

K

dybych dnes měla opustit tuto zemi a někdo mě požádal o poslední slovo, které by vyjádřilo náš Ideál, řekla bych vám – s jistotou, že budu v pravém slova smyslu pochopena – „buďte rodinou.“ Jsou mezi vámi ti, kteří trpí pro duchovní nebo morální zkoušky? Chápejte je jako matka, dokonce více než matka, darujte jim světlo slovem nebo příkladem. Nedopusťte, aby jim chybělo teplo rodiny. Naopak ho kolem nich zintenzivňujte. Jsou mezi vámi ti, kteří trpí fyzicky? Ať patří mezi nejmilovanější bratry. Trpte s nimi. Snažte se až do hloubky pochopit jejich bolesti. Dejte jim účast na plodech vašeho apoštolského života, aby věděli, že k nim přispěli více než ostatní. Jsou mezi vámi ti, kteří umírají? Představte si, že jste na jejich místě, a dělejte, co byste si přáli, aby se až do posledního okamžiku prokazovalo vám. Raduje se někdo z nějakého úspěchu ne-