2008 ROČNÍK 17 (11)

12/2008 ROČNÍK 17 (11)

CO VÁS ZAJÍMÁ...

Ježíš v islámu 2/ Technologie a kvalitní život 3/ Žít ve společenství s Ježíšem 4/ Naděje pro Evropu 6/ Dům postavený na skále 8/ Slovo se musí proměnit ve skutek 10/ Svědomí jako korektiv práce každého novináře 12/ Škola Abba 13/ Slovo života 15/ Bůh mi to vrátí 16/ Před vznikem Hnutí fokoláre 17/ Laboratoř dialogu 20/ Musíme nést odpovědnost 21/ Prostor pro sdílení dobrých věcí 24/ Komix 25/ „Uhašeči“ 26/ Křížovka 27/ Co darujeme Ježíši k narozeninám? 28/

I

slámsko-křesťanský dialog, který se vede v rámci Hnutí fokoláre, trvá čtyřicet let. Začal v Maghrebu, kde fokolaríni poprvé vstoupili do kontaktu s muslimskou vírou a kulturou. Již od začátku na ně zapůsobila blízkost obou monoteistických náboženství: víra v jediného dobrotivého a milosrdného Boha, naprostá oddanost Boží vůli, velká úcta k Ježíši a Marii, jeho matce. Několik tisíc muslimských přátel, mezi nimi i imámové, je v mnoha zemích v úzkém kontaktu s Hnutím. Od roku 1992 se konají mezinárodní islámsko-křesťanská setkání. Jejich cílem je podpořit vzájemné poznání a prohloubení charismatu jednoty. Výsledkem tohoto dialogu není synkretismus1, nýbrž znovuobjevení vlastních náboženských kořenů a toho, co

2

| Nové Město | 12/2008

Foto: archiv

OBSAH

Když se Ježíš – Boží Slovo – stal člověkem, zcela se přizpůsobil tomu, jak žili lidé; byl dítětem a synem, mužem, dělníkem. Ukázal však lidem jiný život, jakým žil ve svém nebeském domově, a chtěl, aby lidé i věci nalezli nový řád, zákon nebe – a tím je láska. Chiara Lubichová Vánoce, Nové město 1998 Milí čtenáři, z celého srdce přejeme Vánoce plné lásky a pokoje. Ať světlo Ježíšova narození prozáří vaše domovy i každý den roku 2009! Vaše redakce

Ježíš v islámu nás spojuje. Posiluje se společné nasazení pro šíření jednoty a míru. Poslední, v pořadí šesté takové setkání, se konalo v říjnu tohoto roku v Castelgandolfu u Říma. S blížícím se významným křesťanským svátkem narození Krista se nám zdálo zajímavé se zeptat na to, jak tuto skutečnost pojímá islám. O odpověď jsme požádali předního českého islamistu prof. PhDr. Luboše Kropáčka CSc. (redakce) Muslimové rozhodně chovají k Ježíšovi upřímnou úctu a ve svých zemích důrazně odmítají jakékoli filmy nebo tištěné texty, které by tohoto významného proroka hanobily. Některé prvky koránského obrazu Ježíše jsou v obecných rysech shodné s údaji evangelia: Ježíš se narodil z panenské matky Marie (Marjam), konal početné zázraky a hlá-

sal ušlechtilé Boží poselství. Jsou zde ale i rozdíly. Muslimové věří, že početí bylo Panně Marii zvěstováno, přičemž Ježíše neoznačují v duchu nicejského kréda za „zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem“, nýbrž za Bohem přímo stvořeného, tak jako byl Adam. Podle vzoru některých heterodoxních apokryfů2 a raných židokřesťanských sekt3 nevěří v Ježíše jako v Syna Božího a v jeho spasitelskou smrt na kříži. Pokládají ho pouze za významného proroka, kterého označují deformovaným jménem Ísá. Při četných zmínkách, které o něm přináší Korán, se objevují i další pojmenování jako například Slovo (Kalima) nebo al-Masíh, tj. Mesiáš či Kristus, i ta však jsou islámskými teology vykládána ve významech odlišných od svých křesťanských vzorů.

Vedle evangelijních zázraků hovoří muslimové o dalších, převzatých z apokryfů. První zázrak prý vykonal hned po narození, kdy promluvil, aby zachránil svou panenskou matku před pohoršeným davem. Ježíšovu smrt na kříži Korán popírá nejasným veršem, že se to „jenom tak zdálo“. Už ve středověku hledali muslimští exegeti výklad tohoto nejasného výroku v apokryfní literatuře. V dnešních mezináboženských polemikách se objevují i názory, že na kříži mohlo jít jen o klinickou smrt. V islámské teologii převládá názor, že Ísá nikdy nezemřel, ale Bůh ho vyzvedl k sobě, odkud před koncem světa znovu přijde. Z velkých křesťanských svátků jsou muslimům bližší Vánoce než Velikonoce s vrcholným mystériem křesťanské víry. Ve smíšených křesťansko-muslimských rodinách se nezřídka Vánoce slaví. Zmiňují se i v muslimském pojetí kalendářů: vedle islámského lunárního, který se označuje H podle svého výchozího bodu, to jest Muhammadovy hidžry (622), muslimové přijímají i světový křesťanský kalendář, označovaný M. Jde o symbol výrazu míládí, tj. od Kristova narození. Mezi křesťanskými církvemi a duchovními představiteli islámu se v naší době ujal zvyk výměny blahopřání při příležitosti náboženských svátků. Křesťané blahopřejí muslimům při svátku na závěr ramadánu, muslimové křesťanům gratulují k Vánocům.

1. Splývání náboženských a kulturních prvků v jeden celek. 2. Z řečtiny, jiné než pravověrné (nekanonické) spisy. 3. Ebionité, elkazaité.

Foto: Pietro Parmense

Technologie a kvalitní život

Z

účastnil jsem se jednoho setkání v Holandsku, které se zabývalo otázkou „Kvalitního života v éře rozvíjejících se technologií“. Mezi nejčastěji se opakujícími tématy převažovalo téma racionality a iracionality v souvislosti s tím, jak se projevuje v každodenním rozhodování lidí. Jednou z velkých myšlenek moderní doby je tvrzení o nezávislosti dospělého lidského jedince, o jeho autonomii, díky níž již nepotřebuje žádné vedení, žádný paternalismus, tedy nikoho (stát, církev), kdo by uskutečňoval volbu za něho. Pojem anti-paternalismu patří ke klíčovým pojmům moderní, a ještě více postmoderní kultury. Vědecké studie naproti tomu stále více ukazují, že tento dospělý, nezávislý, autonomní a zralý jedinec je ve skutečnosti stejně nejistým „dítětem“, nezralým, neschopným se rozhodnout, co upřednostnit, aby to přispělo k jeho dobru. (…) Věda nám dnes říká, abychom technologie využívali pro naši kreativitu, ale tržní mechanismy nás navádějí k tomu, abychom dávali přednost zboží zvyšujícímu komfort. Dostáváme se do podobné situace, jako když se ráno coby autonomní a dospělí lidé rozhodneme, že budeme dodržovat nízkokalorickou dietu, ale večer si potají dáme zmrzlinu. Současný vztah mezi trhem a technologiemi zvyšuje u homo technologicus zahálčivost a nudu, a nezvyšuje, ale spíše snižuje pocit životního štěstí. (…) Když budou technologie ve službě vztahům mezi lidmi, mohou přispět velkou měrou ke kvalitnímu životu. Existuje mnoho zkušeností v tomto smyslu: od péče o staré po trávení volného času. Problémy nastanou, když svět technologií (dnes stále virtuálnějších) bude člověku nahrazovat reálný svět. Při zjištění, že dnes asi 700 tisíc lidí na světě stráví největší část dne ve virtuálním druhém světě na internetu, by si někdo mohl začít dělat starosti. Skutečná výzva se však týká něče-

ho jiného: Nenechat se přemoci strachem tváří v tvář technologickým inovacím, ale dát jim lidský rozměr, naplnit je novým smyslem, aby mezi společností, ekonomikou, politikou a technologiemi mohl vzniknout nový vztah, který by skutečně sloužil „kvalitnímu životu“. Luigino Bruni

Vánoční dar

P

rávě jsem se vrátila z Londýna. Celé město již bylo svátečně vyzdobené: letiště, ulice, obchody. Všude bylo plno světla, barev, girland a zvoucích výkladních skříní… (…) V televizi se téměř denně hovoří o tom, kolik se utratí za dárky a co se bude letos nejvíce prodávat. I když obchodníci budou chtít prodat především luxusnější zboží, půjde určitě o praktičtější věci (vzhledem k tomu, že lidé mají méně peněz). Lidé si asi neodepřou spotřební elektroniku, ale na prvním místě budou jistě hračky (vždyť o Vánocích jde především o děti). Snad se nebude šetřit ani na tom, co se dá na vánoční stůl. (…) Směs upřímnosti a marnivosti, přání si užívat, ale také touha po pravých vztazích, po rodině. Pokušení rozhazovat, ale i chuť se s někým rozdělit; touha po pravé radosti, ale i po té předstírané. Takové

jsou Vánoce v této společnosti, která žije nad své možnosti a nadále tvrdohlavě věří, že její štěstí spočívá v hojnosti. Poselství Vánoc je stále nové i stále stejné a zní s naléhavostí a vytrvalostí, i když nedělá hluk. Vždy je zde někdo, kdo bude malým i velkým vyprávět, že Vánoce znamenají „dar Boží lásky lidstvu v Ježíši“, dítěti narozeném z Marie v chudobě betlémské jeskyně. Je to výjimečný dar, královský dar, dar lásky jeho dětem. Z této nuzné jeskyně vyzařuje pro nás všechny smysl našeho života (…): lásku, soucit a dobrotu projevovat tím, že budeme dávat. Dávat nejen věci, ale také sebe, být sami darem – jednoduše a prostě, v radosti, s úsměvem, pozváním, slovem, chvílí prožitou společně. Dary, které nestojí peníze, ale úsilí (a proto jsou cennější), předpokládají vyjít ze svého já, abychom mohli jít k druhému. Tak jako se Slovo vzdalo svého božství, aby se stalo člověkem a přišlo přebývat mezi nás a s námi; stalo se jedním z nás, aby nám řeklo slovy a svým životem, že jsme děti jednoho Otce, a ne sirotci, že jsme svobodní, a ne otroci. Ať se města oblečou do světel a ať jsou domy plné svátečního ruchu. Ať se kostely naplní lidmi, ať znovu zní písně a hlas zvonů, protože se narodil Emanuel, Bůh s námi. Vera Araújo 12/2008 | Nové Město |

3

Fota: archiv Jana Graubnera

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Prezident Václav Klaus dne 28. října 2008 propůjčil arcibiskupu Janu Graubnerovi řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv. Rozhovor s arcibiskupem Janem Graubnerem, který při této příležitosti přinášíme, překračuje rámec této události.

P

ane arcibiskupe, co pro vás toto uznání znamená? „Je to povzbuzení, které potěší. Chci mu rozumět tak, že si někdo všiml hodnot, o něž se snažím, a to by bylo dobré znamení.“ V letošním roce jste oslavil významná životní jubilea – 60 let svého života a 35 let kněžství. Povolání ke kněžství ve vás dozrálo již na základní škole, cesta k němu se však zpočátku zdála být nelehká. Jak jste to prožíval? „Tehdy dětsky, ale ve víře. Překonávání překážek prohlubovalo náboženskou zkušenost. Vzpomínám na pouť na Svatý Hostýn v deváté třídě, kdy jsem říkal Panně Marii: ´Tady děláš zázraky. Mně říkají, že kdybych se dostal na gymnázium, byl by to zázrak. Bez gymnázia knězem nebudu a já si myslím, že jím mám

4


Chvíle odpočinku ve Švýcarsku během setkání biskupů, přátel Hnutí fokoláre.

Žít ve společenství s Ježíšem Foto: archiv arcibiskupství olomouckého

Maturitní fotografie.

být. Jestli si to taky myslíš, tak to musíš zařídit.´ Nevím, jestli to byl zázrak, ale přijali mě, i když s podmínkou, že mě převychovají. Po maturitě mě poslali získat si dělnický původ. Nebral jsem to tragicky. Nutnost nést kříž a snést křivdu kvůli Kristu jsem chápal na příkladu svých rodičů.“ Jaké okamžiky vašeho kněžského života pro vás byly zvláště důležité? „Setkávání v kněžském společenství. To byla nejen opora a jistota, ale i stálá duchovní formace. Objev Hnutí fokoláre byl velkým přínosem nejen pro můj život, ale i pro kněžskou službu.“ Za své biskupské heslo jste si zvolil slova Panny Marie na svatbě v Káni „Quod dixerit vobis facite“ – „Co vám řekne, učiňte.“ (Jan 2,5) Co vás k tomu vedlo a jakým způsobem tato slova ovlivňují vaši biskupskou službu? „Byl jsem zvyklý učit se od Panny Marie. Když jsem byl jmenován biskupem – a pro člověka, který se na kariéru nepřipravoval, bylo všechno nové – ptal jsem se Panny Marie, co mi poradí. V Písmu je zapsaná jen tato jediná její rada. Chci ji brát jako výzvu k plnění Boží vůle. I kdyby se to zdálo někdy tak nevhodné jako nosit vodu na svatební stůl, chci věřit, že Přímluvkyně si zbytek s Ježíšem domluví sama. Já nemusím všemu rozumět, ale musím splnit svůj díl.“ Jsou místa, která pro vás měla a mají v životě mimořádný význam a na která se rád vracíte? „Ano, například od dětství je to Svatý Hostýn, jak jsem už o tom mluvil.“ Jste pastýřem olomoucké diecéze, předsedou České biskupské konference, jejím delegátem pro charitu a misie, předsedou církevní komise pro jednání se státem,

Fota: archiv Jana Graubnera

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Návštěva českých krajanů v srbské Kruščici.

Na pastorační cestě v Bangladéši. předsedou Správní rady Univerzity Palackého v Olomouci, abych jmenovala některé z úkolů, které vám jsou svěřeny. Všechny tyto úlohy s sebou nesou velkou zodpovědnost, a předpokládám, že kromě radostí přinášejí i starosti, kříže. Co vám pomáhá je nést, kde čerpáte sílu? „Ve společenství s Ježíšem. Chvíle modlitby nestačí. Mám dojem, že se málo modlím a málo systematicky rozjímám, protože kromě spousty jednání musím pořád něco promýšlet a připravovat. Snažím se ale prožívat s Ním přítomný okamžik. Jeho důvěrná blízkost je krásná a vytváří atmosféru domova kdykoliv a kdekoliv. Žít přítomnost a nevracet se k minulosti, kterou odevzdáme Pánu, osvobozuje od přetížení, pomáhá dobře se soustředit a podat větší výkon. K tomu nás Chiara učí milovat toho, komu se právě věnujeme, a v těžkostech poznávat tvář Opuštěného, kterého je třeba s láskou obejmout, protože jsme si ho zvolili za Snoubence své duše. Pak je člověk s Ježíšem hodně často. Ale pořád jsem jen začátečník.“ Máte obzvláštní lásku k charitě, kterou jste v 90. letech pomáhal obnovit. Od roku 1991 jste byl předsedou České katolické charity a inicioval jste dnes již tra-

diční Tříkrálovou sbírku, za kterou jste letos převzal od Akademie populární hudby cenu Anděl. Jak se tato iniciativa rodila, co stálo u jejích počátků? „V jiných zemích tuto sbírku charita nedělá. Dlouho jsem neúspěšně myslel na možnost této sbírky, ale když při povodních na Moravě získala charita takový kredit, bylo nutno začít. Nejde jen o peníze pro charitu, ale o kontakty a široký kruh spolupracovníků, které charita potřebuje stejně jako peníze. Považuji za nutné s koledníky

pracovat, pak je sbírka i pastoračním prostředkem. Zpočátku jsem nenašel oporu nikde, takže jsem to ve své diecézi musel nařídit a snažil se ředitelům charit pomáhat, aby to vzali za své. Výsledek byl takový, že další rok se přidaly všechny diecéze České republiky.“ „Jak vidíte úlohu nových církevních hnutí v církvi a konkrétně ve vaší diecézi?“ „Má-li být církev živá, potřebuje hnutí, která vytvářejí živá společenství. Krásnou zkušenost spolupráce jednot-

Oslava 60. narozenin v prostorách olomouckého arcibiskupství.

livých hnutí máme – ovšem na národní úrovni – při velehradských Dnech lidí dobré vůle. Na diecézní úrovni máme trochu dluhy. Hnutí nemají diecézní strukturu, a tak se někdy hůř hledá systém pro spolupráci. Doufám, že najdeme cestu ke zlepšení.“ Účastníte se setkání biskupů, přátel Hnutí fokoláre. Jak byste tato setkání charakterizoval a jaký mají přínos pro vaši biskupskou službu? „Především je to duchovní obnova v duchu charismatu Chiary Lubichové, společenství s Ježíšem uprostřed, ale i mimořádná zkušenost světového společenství těch, kteří zastávají v církvi biskupskou službu. Snadněji se pak chápe zodpovědnost biskupa nejen za vlastní diecézi, ale i za světovou církev. Znalost situace jiných ulehčuje řešení vlastních úkolů.“ Máte nějaké přání, odkaz, který byste rád vzkázal čtenářům Nového města? „Chci poděkovat všem, kteří se aktivně podílejí na vytváření živého společenství církve a budování jednoty, kteří se dělí o milosti, které dostali, kteří si poklad víry a charismatu nenechávají pro sebe. Věřte, pozná se to a má to cenu.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová 12/2008 | Nové Město |

5

LIDÉ A UDÁLOSTI

6


Jeden z workshopů. Snímání masek jako jeden ze symbolů s hlubokým významem.

Naděje pro Evropu Je pondělí 6. října odpoledne. Ocitám se ve speciální škole v Praze – Horních Počernicích. Na chodbách panuje vzrušení, slavnostní atmosféra plná otazníků a očekávání. Právě začíná realizační fáze výměnného projektu, který se zde v těchto dnech může uskutečnit díky grantu Evropské unie, zprostředkovanému národní agenturou pro mládež, v rámci programu Mládež v akci.

Lucia Bianchini z Piacenzy, která je hybným motorem projektu, vyjadřuje poděkování patřící všem: „Jestliže

bylo možné něco takového uskutečnit, tak jen díky tomu, že každý dal něco ze svého. Každý skutečně otevřel své Foto: Daniela Tuliani

ZÁVĚREČNÉ VYSTOUPENÍ Vrcholem společně prožitých dní byl páteční večer 10. října. Aktéři projektu, jejich rodiny, učitelé, vychovatelé, přátelé a známí i pozvaná veřejnostsesešlivCentruMariapoli v Praze – Vinoři. Někteří si před několika dny jen stěží uměli představit, že se podaří připravit společné vystoupení, v němž úžasným způsobem dojde k propojení dětí či mladých s postižením, dobrovolníků, učitelů a vychovatelů. V rámci představení, jež samo o sobě vyjadřovalo motto celého projektu „Jednota v odlišnosti“, se harmonicky sladily výsledky práce tří skupin, zapojených do jednotlivých workshopů: hudebního, tanečního a výtvarného.

Foto: Alžběta Cibochová

P

řichází přibližně padesátičlenná italská skupina ze sdružení AS.SO. FA.1 Její složení je pestré: děti, mladí, dospělí. Z nich asi sedmnáct mladých s postižením, kteří budou spolu s dětmi ze speciální základní školy v Horních Počernicích a Dětského centra Paprsek v Praze – Hloubětíně hlavními protagonisty těchto dní. S nimi přichází množství mladých dobrovolníků. Čekají na ně české děti spolu se svými vychovatelkami a učiteli. PhDr. Jaroslav Šturma, ředitel Dětského centra Paprsek, je vítá i jménem Mgr. Alžběty Cibochové, ředitelky speciální základní školy: „Vítejte v Praze. Jsme moc rádi, že jste tady, abychom mohli společně pracovat, hrát si, radovat se, protože sdělená radost je dvojnásobná radost.“ Odpoledne věnované uvítání, vzájemnému představení, písním a výměně darů, završené opékáním buřtů, je jen začátkem pěti intenzivních dnů workshopů, sdílení a bližšího poznávání.

Úvodní část vystoupení pro veřejnost.

srdce, aby do něj mohl vstoupit druhý. Začali jsme vzájemným poznáváním a cítili jsme, že jsme přijati nádherným způsobem, s velkou láskou a otevřeným srdcem našich přátel z Prahy.“ Nechme však hovořit některé z hlavních aktérů. Laura, Italka, svou zkušenost vyjádřila slovy: „Vše, co jsem viděla a vše, co jsem dělala, se mi zdálo nádherné, protože jsme to dělali společně. To, co se dělá společně, dopadne vždycky dobře. S některými přáteli to bylo snadné, s některými těžší, protože jsem s nimi nedokázala hovořit (…) To, co nás dnes spojuje, již není jazyk, ale naše pocity, které vyjadřujeme hudbou. Když jsem odjížděla z Piacenzy, měla jsem velký strach, ale teď mám naději, protože si všichni rozumíme.“ Tento projekt umožnil, aby se všichni společně cítili protagonisty historie, která se mění, protože odlišnost, jak pochopil Nicola, „již není něčím negativním, ale je bohatstvím. Spolu s vámi jsem objevil, že jsem sympatický a že se umím bavit.“ Dvanáctiletý Lukáš z Prahy své prožitky vystihl takto: „Nezáleží, jaký kdo je, když děláme společně krásné věci, jako třeba kostýmy pro představení.“ Čtrnáctiletý Matěj, který s velkým nasazením pracoval ve výtvarném workshopu, napsal: „Bylo moc pěkné, když jsem mohl malovat. Udělal jsem klobouček a dal jsem ho na hlavu jedné Italce. Všechny obrázky jsme dělali spolu, i kostýmy, a velkou radost mám z namalované lodě ve vodě.“ Lucii, 15 let, se líbilo tancování a řekla: „Mám je všechny moc ráda. Mluvili jsme s nimi, nevím jak, ale při tanci jsme si rozuměli. Je dobře, že přijeli.“ Claudia z Itálie, která se

Foto: Ludmila Šturmová

LIDÉ A UDÁLOSTI pro své postižení vyjadřuje prostřednictvím komunikátoru, sdělila: „Jsem nadšená z této zkušenosti, patřila jsem do hudební skupiny. Mezi námi a dětmi z Prahy byla velká harmonie. Zdálo se, že jsme spolu hráli už dlouhou dobu, nikdo nevyšel z rytmu.Všichni jsme si rozuměli, ne jazykem, ale pohyby našeho těla. (…) Všichni jsme byli hrdí na to, že jsme mohli být členy tohoto orchestru. Nikdo si nestěžoval, i když v místnosti bylo teplo a my jsme se potili.“ JAK PROJEKT HODNOTÍ DOSPĚLÍ? Mgr. Alžběta Cibochová, ředitelka speciální školy: „Nedovedla jsem si představit, jak můžeme společně dát dohromady představení a předvést je veřejnosti. Ale hned po prvním dnu jsem věděla, že máme společný zájem, že nejsou žádné problémy ani jazykové bariéry. Práce v dílnách byla zcela jednotná i přes různé odlišnosti, všichni si i beze slov rozuměli. Mezi námi nebyly rozdílnosti a pracovalo se velice dobře. Právě takové společné zážitky jsou podle mého názoru důležitými stavebními kameny v procesu evropského sbližování. Společné představení bylo nevídané, nápadité a profesionálně zorganizované. Odměnou nám všem byla radost dětí a vděk jejich rodičů, kteří byli představením přímo dojati.“ Za výtvarný workshop hovoří Mgr. Eva Špinarová, pedagožka: „Můj pocit v přípravné fázi byl spojen s obavou, jak to vše zvládneme. Zadané výtvarné téma mi připadalo pro naše děti velmi náročné. (…) Děti, které společně vytvářely předkreslené obrazy, pracovaly s opravdovým potěšením. Když jsem je viděla, tak mě už neopustil klid a pře-

Píseň na uvítanou pro italské přátele. Základní speciální škola v Praze – Horních Počernicích. svědčení, že všechno dobře dopadne. (…) Mým výsledným pocitem je radost, že se nám všem podařilo obstát a konečné dílo má po odborné stránce nadprůměrnou hodnotu. Díky všem, všem!“ Silvia, které byl workshop svěřen za italskou stranu, dodává: „Pracovala jsem ve výtvarném workshopu s paní učitelkou Evou a dalšími učitelkami. Tak jako ona i já jsem měla starost, jak to udělat, aby se všechny děti cítily dobře. Díky přípravě, preciznosti a velké kompetenci všech učitelů se nám podařilo společně zpracovat téma, které bylo velmi komplexní.(…) Atmosféra, která se vytvořila, umožnila dětem vyjádřit se (…) Do Itálie si díky vašim dětem a žákům odvážím velkou lekci: cítím, že jsem díky vám všem po lidské a odborné stránce mohla vyrůst.“

„Společně strávený týden ve mně vyvolal spoustu otázek. Jsou žáci ovlivňováni odlišnými tradicemi a zvyklostmi? Naváží nové vztahy? Komunikace hudbou, tancem a uměním je možná a má smysl. V navázání nových kamarádských vztahů mezi lidmi dochází k otevírání hranic v duších nás všech v Evropě. Odpovědí na všechny mé otázky je to, že projekt má smysl a to veliký.“ (L. Klusáček, speciální pedagog) Jedna z italských dobrovolnic se podělila o své zkušenosti, které „obohacují srdce, protože člověk prožívá opravdový vztah (…), vztah rovného s rovným. Nejde jen o to, že člověk dává, ale též dostává.“ GiancarloBianchini,ředitel sdružení AS.SO.FA., který ho doprovází již od jeho vzniku, večer zakončil slovy Alessandra, dospělého autistického

chlapce,který přes komunikátor popisuje svou zkušenost, která se odehrála při vzájemném poznávání během workshopu. Bylo navrženo, aby se jeden díval druhému do očí, Ital Čechovi a Čech Italovi: „Rozumím, že dívat se jeden druhému do očí znamená lépe poznat člověka a jeho kořeny. (…) Dnes jsem pohlédl do očí jedné dívce. Řekla mi: ´Není třeba bydlet ve stejném domě, stačí mít se rádi. Stačí jeden hluboký pohled, který se na tebe s láskou podívá.´“ Giancarlo dodal: „Naše rodina, naše společnost i naše Evropa, by byla jiná, kdyby si všichni mohli navzájem s láskou pohlédnout do očí. Nová Evropa se po válce zdála být nereálným snem. Dnes je v ní 27 zemí, které dříve mezi sebou bojovaly, a dnes žijí v míru. Mír je třeba zaručit i do budoucna. To je možné, když tito mladí, mající problémy, budou přijímáni jako učitelé lidskosti, protože umí naslouchat, přijímat a rozdělit se, i když nehovoří stejným jazykem.“ „Nashledanou za rok v Itálii,“ zaznívá sálem. Tam se uskuteční pokračování projektu. Zpracovala Ludmila Šturmová 1. Dobrovolné sdružení rodinné solidarity pro osoby s postižením. Vzniklo v diecézi v severoitalské Piacenze, aby vyšlo vstříc potřebám rodin s dětmi s postižením. Začali jako skupina laiků uspořádáním sobotní odpolední slavnosti, dnes nabízejí volnočasové aktivity každé odpoledne, i o víkendech a o prázdninách. Jejich služeb využívá přes šedesát rodin. Nyní má sdružení osm spolupracovníků, čtyři na plný úvazek a čtyři na částečný. Do aktivit je zapojeno 140 dobrovolníků, z nichž je asi polovina mladých. 12/2008 | Nové Město |

7

RODINA

8


říci „dělej tohle“, ale tón hlasu, kterým jsem mu tyto věci říkal, byl jiný. Můj kamarád byl prefektem v Parmě, stavěl jsem mu dům, byl autoritou, největší autoritou ve městě… Je v něm Ježíš, jaká změna se ve mně stala! Stali jsme se skutečnými přáteli. Biskup, který mne jmenoval prezidentem organizace katolických mužů, byl biskupem mého města, ale vidět v něm Ježíše, jak jiný postoj to vyžadovalo! Měli jsme možnost k hlubokým setkáním; i tito lidé, když se cítí milováni, jak milováni být mají, se otevřou a řeknou věci, které by možná jiným lidem neřekli, protože se cítí pochopeni. Všichni byli Ježíšem, kterého je třeba milovat, sloužit mu, jak to požaduje evangelium. Byla to injekce Ideálu, která změnila náš život, přes všechny chyby, které jsme možná udělali, protože jsme jenom ubozí lidé jako všichni.

Dům postavený na skále Vztah, kdy mezi rodiči a dětmi proudí evangelní život, je pro výchovu velmi důležitý. Pak jsme učiteli i žáky zároveň. Náš dům se skutečně může stát „domem postaveným na skále“. V březnu minulého roku mluvili Anna Maria a Danilo Zanzucchi na setkání rodin v Římě o vlivu žitého evangelia na život rodiny. tě v kočárku. Ta fokolarínka řekla: „Vy chcete pro ně veliké dobro, a to je správné. Můžete proměnit lásku, kterou už máte, v lásku, která se živí Boží láskou. Ježíš totiž řekl: ´Cokoli jste učinili jednomu z mých nejmenších, mně jste učinili.´“ Přiznávám, že do té doby jsme v našich dětech viděli plody naší lásky, velký dar, který nám Bůh dal. Optikou evangelia se věci měnily. Když se například v noci

budily nebo zlobily, vědomí, že v nich mohu milovat Ježíše, měnilo mé chování, dávalo mi víc trpělivosti, více síly, choval jsem se jinak. Pochopili jsme, že dříve než nám, patří děti Bohu. Evangelium nás učí milovat všechny bez rozdílu. Byl jsem mladý stavitel, chodil jsem po stavbách. V přidavači, který stoupal po schodech s pytli cementu, byl Ježíš. Jak jinak jsem se musel chovat! Musel jsem ho řídit, musel jsem mu

Foto: Giancarlo Nuzzolo

D

anilo: Když jsem se setkal se spiritualitou Chiary Lubichové, vše pro mne bylo nové. Pro ni a pro první fokolarínky bylo slovo evangelia životní realitou. V mém životě to znamenalo obrat a brzy to byl také způsob, jak žít s Annou Marií v naší rodině. Žitím Slova naše manželská láska – veliká, krásná, plná citu – získala zcela zvláštní charakteristiku, stávala se láskou podle evangelia, podle Ježíšova nového přikázání, abychom se milovali tak, jako on miloval nás. Tím se stalo logické milovat, ať už věci šly dobře, nebo se mezi námi či zvenčí objevil nějaký stín. Pomalu jsme objevovali, jak tato nová láska buduje jednotu, což je něco jiného, než prostě být spolu. Zjišťovali jsme, že jednota byla podmínkou, abychom měli Ježíše mezi sebou. Brzy jsme pochopili, že musíme milovat jako první. Tohle byla pro nás veliká novinka! Já jsem jako první musel milovat Annu Marii, i když jsem se vracíval unavený ze zaměstnání. Pracoval jsem jako stavitel. Musel jsem ji milovat jako první, jak doporučuje evangelium, a tak jsem si všiml, že možná také její den se dvěma malými dcerkami byl náročný, ne-li náročnější. Pochopil jsem, že místo abych večer odpočíval v křesle, musím se bez ohledu na únavu podílet na všem, co je třeba udělat. Nebylo to vždy jednoduché, byla to velká změna. Bylo to jako závod lásky mezi námi dvěma, protože Anna Maria dělala totéž. Zpestřovalo to náš život a naplňovalo nás to radostí. Mám ještě v živé paměti rozhovor s jednou z prvních fokolarínek. Stáli jsme ve dveřích s našimi prvními dvěma dceruškami, jedna byla ješ-

Anna Maria: Ne vždy jsme dokázali žít Slovo života se stejnou intenzitou. Ale jakmile jsme si všimli, že pozornost ochabuje, snažili jsme se znovu začít. Zažili jsme pak radost, klid, svěžest života, sílu, schopnost postavit se tváří v tvář životu, jakou jsme dřív neměli. Veliký dar pro nás manžele a pomocí pro žití Slova je sdělovat si vzájemně zkušenosti; tím roste vzájemná duchovní důvěra mezi námi i dětmi. Nedávno mi jeden tatínek vyprávěl, jak jeho sedmiletá holčička poté, co mu řekla, že z lásky půjčila tužku kamarádce, se ho neočekávaně zeptala: „A ty, tatínku, jaký skutek lásky jsi dnes udělal?“ Naštěstí tatínek si také ten den vzpomněl, že má milovat, a udělal skutek lásky, o kterém mohl vypravovat. Podobné příhody jako ta-

to se staly nám všem, děti nás donutily zpytovat svědomí! Představte si, jakou důležitost získává ve výchovném procesu takový vztah, kde mezi rodiči a dětmi proudí evangelní život. Pak jsme učiteli i žáky zároveň. Náš dům se skutečně může stát „domem postaveným na skále“. Často se nám zdá, že naše děti některé důležité věci nechápou. Nikdy nesmíme zmalomyslnět, ztratit odvahu. Musíme zdůrazňovat lásku a oceňovat jejich snahu milovat a uvědomovat si, že mnoho z toho, co se nám zdá negativní, patří k růstu. To, co jsme do nich vložili v prvních i pozdějších letech života, je zcela jistě ovlivnilo a v jejich chování v dalším životě, který třeba nebude zcela podle našich představ, se to jistě projeví. Ještě ale v evangeliu nalezneme, že nás Ježíš vybízí žádat v jeho jménu Otce o cokoli, s příslibem, že to dostaneme, pokud máme víru! Kolikrát s odstupem, ale plni důvěry jsme žádali Otce! Mohu říci, že mnoho našich dětí pochopilo, cítilo existenci Boží, protože viděly jednat Prozřetelnost. Jiný příklad: práce. Pracovat poctivě už samo o sobě znamená jít hodně proti proudu. Ale ve světle evangelia nemá být práce na prvním místě, má být konána dobře, jako pracoval Ježíš, jako pracoval sv. Josef, ale také s jistým odstupem. Tedy, pokud je to možné, vybrat si takovou, která umožní mít čas pro rodinu. Je třeba se snažit mít čas pro rodinu, čas účastnit se společenského života, čas na duchovní život. Evangelium dává pro každou situaci, jak šťastnou, tak smutnou nebo neutrální, spíše než konkrétní řešení základní postoj, ducha, se kterým k nim máme přistupovat. Chiara říká, že Slovo dává

Foto: M. a K. Broschovi

RODINA

štěstí, jaké svět nezná. Všichni jsme zažili, i když jsme procházeli nějakou těžkostí, že klid a hluboká vyrovnanost v nás zůstaly. Zůstávají také, když trpíme, například kvůli dítěti, které udělalo jiná rozhodnutí, než ta, která bychom chtěli, nebo odmítá hodnoty, ve které věříme. Slovo nás očišťuje, abychom uměli bez protestů „hrát“ v Boží hře, i když nemůžeme konkrétně dělat nic, abychom přesvědčili syna nebo dceru vrátit se na správnou cestu. Je to život, nechávat se očistit situací, nebýt však shrbeni, být pouze Opuštěným Ježíšem, přijmout kříž, žít tuto situaci s odvahou. Bude to Slovo samo, které nás nechá udělat správné kroky v pravý čas, protože uvnitř nás probudí Boží hlas, který nás vyzve, abychom jednali podle jeho vůle. Víme, že Bůh Láska bdí nad každým z nás, tedy také nad každým z našich dětí. On je Otec, a jistě dá nám i našim dětem ve své veliké lásce možnost návratu na správnou cestu.

Jak proměňuje a přitahuje mnoho srdcí k Bohu svědectví rodiny, která žije evangelium! Ale láska trvá, i když jednoho z manželů stihne nečekaná nemoc. Je to zvláštní láska, naplněná utrpením. Jednota dvou manželů v takových situacích se zdokonaluje. Jejich komunikace se obohacuje o zcela zvláštní slovník, kdy různými způsoby, často i mlčením jeden druhému říká, jak je mu drahý, jak ho má rád. Viděli jsme, jak v bolestných chvílích manželé prohlubovali svůj vztah více než dřív. A ještě existuje láska – veliká láska – když jeden ze dvou odchází do Ráje. Zde bych ráda něco řekla o jedné zkušenosti, kterou jsem prožila. Byla jsem v Loppianu, když Chiaretta Nembrini odešla do nebe (Nové město 1, 2008, str. 19 – 20). Tak jsem mohla být blízko jejího manžela Gabriela, čtyř dětí, její matky, která přijela z Filipín, aby jim pomohla při narození nového bratříčka. Chiaretta zemřela v noci při porodu Giacoma, pátého dítěte.

Viděla jsem Gabriela klečícího u postele, jak říkal čtyřem zrovna probuzeným dětem: „Ježíš přišel dnes v noci a vzal si maminku k sobě, i když my bychom byli rádi, kdyby byla ještě chvíli s námi. Máte štěstí, že jste maminku poznali a budete to vy, kdo naučí Giacoma ji znát.“ V tu chvíli jsem pochopila, čím je evangelium pro rodinu. Je to tajemství pro život i v nejtěžších situacích, i pro mučednictvívnesnesitelných situacích. Viděla jsem mladého tatínka překonávat sama sebe pro lásku k dětem, ke tchýni, k příbuzným; děti překonávat opuštěnost díky lásce tatínka a babičky; babičku dávat život za vnoučata. Neviděla jsem zoufalství, viděla jsem snášenou bolest, přijatou díky lásce druhých. Konkrétní láska pro toho, kdo je blízko, je silou, světlem k životu a proměňuje v dar každou tragédii. Byla to bolest zcela proměněná jistotou, že jednoho dne se všichni dohromady setkáme v Ráji, natolik, nakolik budeme žít Slovo. (redakčně kráceno) 12/2008 | Nové Město |

9

SPIRITUALITA JEDNOTY

Slovo se musí proměnit ve skutek Foto: Anna Paula Meier

život. Musíme je aplikovat na náš životní styl, na náš způsob života, uvažování a mluvení… Takto je křesťanský život neobyčejně přitažlivý.“

Chiara Lubichová. Dokončení tématu Chiary Lubichové o Slově života z roku 1975.

A

že slovo v nás skutečně rodí Krista, to říkají světci, papežové a církevní otcové. Vybrala jsem část z velkolepé stati Pavla VI., který hovoří o účincích slova a o tom, jak jej máme přijímat. Dokonce ukazuje určitou metodu, která se zdá být i naší metodou. Praví: „Jakým způsobem je Ježíš přítomný v duších? Prostřednictvím sdělení slova se v nás zpřítomňuje božská myšlenka, Slovo, vtělený Syn Boží. Bylo by možno tvrdit, že Pán se vtěluje v nás, když přistoupíme na to, aby jeho slovo… v nás žilo. Nasloucháme-li výkladu evangelia, každý by měl vytrvale usilovat o to, aby se zmocnil alespoň jednoho cenného poznatku; a až se vrátíme domů… během celého následujícího týdne se živme tímto sytým duchovním pokrmem: slovem Páně… Tedy především naslouchat, pak… opatrovat toto slovo, neztratit je… Nestačí je však přijmout jen pasivně. Je nutné reagovat aktivně, reflexivně, je nutno o slově rozjímat. A je zde ještě třetí moment: Slovo se musí proměnit ve skutek a má řídit náš

10 10


Nádherným způsobem hovoří o slově sv. Ignác z Antiochie. Říká, že potom, co jsme byli uvedeni Božím záměrem do života, jsme určeni k tomu, abychom se do něho vrátili jako slovo Boží. Když píše věřícím, aby mu nebránili v mučednictví, praví: „Nechci, abyste hledali to, co se líbí lidem, ale co se líbí Bohu, jemuž jste milí. Já už nebudu mít příležitost, jako je tato, abych došel k Bohu… Budete-li mlčet (necháte-li mne jít na mučednickou smrt), stanu se slovem Božím.“ Apoštol Jakub praví: „On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli (jako) prvotiny ze všeho, co stvořil.“ (Jak 1,18) BÝT MATKOU KRISTA Pak je v evangeliu ještě jedna Ježíšova věta, nad kterou je třeba se hlouběji zamyslet. Když k němu přicházejí apoštolové a říkají mu, že jeho matka a jeho bratři jsou venku a čekají na něho, Ježíš ukazuje na apoštoly a praví: „Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo.“ (Lk 8,21) Je tedy nějaká možnost, kterou Ježíš sám připouští, jak se stát též jeho matkou? Ano, protože on to řekl! Podobně jako rodí matka, můžeme zrodit Krista v duších, a to právě skrze slovo. A že můžeme být Ježíšovou matkou, o tom jasně hovoří sv. Řehoř Veliký: „Musíme si být vědomi toho, že kdo je bratrem a sestrou Ježíše skrze víru, stává se jeho matkou skrze skutky slova. Jestliže někdo svou vírou způsobí, že se zrodí v duši bližního láska k Pánu, takový člověk vlastně rodí Krista, protože působí, aby se Kristus zrodil v srdci toho, kdo slyší jeho slovo, a stává se tak Pánovou matkou.“ Stejně tak svatý Pavel skrze slovo za-

seté do srdce svých věřících cítí silně své otcovství, cítí, že se stal jejich otcem. Praví: „…Neboť i kdybyste měli na tisíce vychovatelů v křesťanské víře, otců nemáte mnoho. Tím, že jsem vám zvěstoval evangelium, stal jsem se já vaším otcem v Kristu Ježíši.“ (1 Kor 4,15) Augustin vidí církve zrozené ze slova Božího: „Sami apoštolové, na nichž byla církev zbudována, následovali příkladu Kristova, hlásali slovo pravdy a stáli u zrodu církví.“ Církev je tedy zrozena právě skrze hlásání slova. Církev sama je matka a rodí duše skrze slovo, které dává, a pak skrze křest. Totéž můžeme říci i o našem Díle. Zrodilo se skrze slovo, které Bůh zasel do našeho srdce, a je matkou mnoha duší, protože je plodí tím, že vkládá do lidských srdcí slovo, které není jen obyčejným pojmem, ale je „duch a život“ (Jan 6,63). Slovo života tedy rodí Krista v lidech, ve společenstvích a církvích. Proto mohl Klement Alexandrijský říci: „…Kdo poslouchá Pána a skrze něj se řídí Písmem, které nám bylo dáno, je plně přetvářen k podobě Mistrově. Dospěje tak daleko, že žije jako Bůh v těle. Ale této výše ne-

SPIRITUALITA JEDNOTY mohou dosáhnout ti, kteří nenásledují Boha tak, jak je on vede; a on nás vede jedině skrze božsky inspirované Písmo.“ Vždy, když jsme v kontaktu se slovem Božím, znamená to vstoupit do životního kontaktu s Kristem a přijmout jeho život. Můžeme zde vnímat ozvěnu Písně písní, která praví: „Kéž políbí mě polibkem svých úst!“ (Pís 1,1) a prohlásit, že každý okamžik, kdy žijeme slovo, je polibkem na Ježíšova ústa, ta ústa, která nevyslovovala nic než slova života. On, jenž je Slovem, sděluje naší duši sebe. A my jsme s ním jedno! Rodí se v nás Kristus! Tuto myšlenku vyjadřuje sv. Řehoř Nyssenský: „Pramenem (živé vody Slova) jsou ústa Ženichova, z nichž tryskají slova věčného života, která naplňují ústa toho, kdo pije. Je tedy nutné, aby ten, kdo se chce napít z pramene, přiložil ústa k té vodě: Tím pramenem je Pán, který řekl: ´Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije.´ (Jan 7,37) A ten, který má tento tryskající pramen pro všechny, chce, aby všichni byli spaseni, nedopustí, aby někdo z těch, kdo docházejí spásy, tento polibek postrádal – polibek, který se stává očistou každé skvrny.“

Po všem tom, co bylo řečeno o slově, nám zbývá učinit jeden jediný závěr: Kolik života nám ještě zbývá? Žijme v přítomném okamžiku slovo se stále větší intenzitou, abychom pro svět a ke slávě Kristově i my byli Bohem v těle.

Vyrovnat stezky


A

dvent končí, již brzy přijde Pán. Liturgie nás vyzývá: „Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!“ (Mk 1,3) On, který vstoupil do lidských dějin, chce vejít i do našeho života, ale cesta v nás je plná překážek. Je třeba je odstranit. Jaké překážky to jsou? Všechny touhy naší duše, které se neshodují s Boží vůlí, špatné sklony, které nás svazují. Touha po ocenění, úctě, lásce, touha po věcech, snaha o zdraví za každou cenu. Jsou to však zvláště ty nejhorší lidské skutky, vzdor, pomluvy, pomsta… To všechno v sobě musíme s velkou rozhodností uhasit, přijmout Boží vůli – připravovat Pánu cestu. To všechno nás z cesty k Bohu odvádí. Potlačíme-li své špatné touhy, budeme opět kráčet po paprsku Boží vůle. To, co nás nepochybně vede po přímé cestě, je láska k bližnímu. Začněme tedy znovu a milujme každého, s kým se setkáme. Zapalme ve svém srdci touhu horoucí a chvályhodnou, kterou si jistě přeje i Bůh: touhu milovat bližního a s nezištnou, neomezenou láskou se s ním ve všem sjednocovat. Láska oživí lidi i vztahy a nedovolí, aby se sobecké touhy vkradly do našeho nitra. Naopak bude účinkovat jako ta nejlepší protilátka. Můžeme si připravit vánoční dárek i pro Ježíše: bohaté a šťavnaté ovoce – svoje srdce – horoucí a strávené láskou. VÁNOCE KAŽDÝ DEN Nastal Štědrý večer! Slovo se stalo tělem a přináší nám lásku. Nastal Štědrý večer! Chtěli bychom, aby nikdy neskončil. Nauč nás, Pane, jak trvale prožívat tvou duchovní přítomnost mezi námi. Nastal Štědrý večer! Kéž tvá láska hoří v našich srdcích, kéž

se navzájem milujeme tak, jak to chceš ty. Budeme-li mít takovou lásku, můžeme slavit Vánoce každý den. BLAHOSLAVENÍ CHUDÍ Nikdy jsem ještě Kristovo narození neočekávala tak radostně jako letos. Vlastně to ani nebylo očekávání – s adventem pro mne vánoční doba už nastala! Důležitá je láska, opravdová láska… Láska, kterou cítíme, když ve svém nitru bez ustání hledíme na ukřižovaného a opuštěného Ježíše. V tom spočívá tajemství jednoty, znovuzrození našich duší, a snad i celého světa. Kéž se o vánoční noci Ježíš v našich srdcích opět narodí, kéž v nich zazáří jako jediná hvězda našeho života. Pane, pomoz nám, ať nehledíme jen na pomíjivé věci, ať máme oči jen pro tebe! Prosme o jedinou milost: abychom milovali Boha v každém okamžiku svého života. On jej pak může proměnit v paprsek světla – svědectví o něm. To úplně stačí. Milujme ho v sobě, v nesčetných odstínech svých strastí; milujme ho však především ve svých bratřích, ve všech lidech kolem sebe. Můžeme-li mezi nimi někomu dát přednost, milujme ho v těch nejubožejších, nejotrhanějších, v těch, kteří vzbuzují největší odpor, v nejopuštěnějších, v těch, které společnost zavrhuje. Ježíš řekl, že byl poslán „aby přinesl chudým radostnou zvěst“ (srov. Lk 4,18). Kéž to platí i o nás. Evangelium slibuje blaženost především plačícím, hladovým, pronásledovaným… Věnujme pozornost hlavně jim, jsou Pánem vyvolení! Vyvolme si je i my! Zcela se darujme: hledejme a nalézejme okolo sebe tvář Opuštěného a prosme o takovou lásku, abychom se stali druhým Ježíšem, živou církví, druhou Marií. Buďme Marií do té míry, aby trpící mohli říkat i o nás: „Refugium peccatorum, Consolatrix afflictorum, Auxilium christianorum…“ „Útočiště hříšníků, Těšitelko zarmoucených, Pomocnice křesťanů…“ Chiara Lubichová (z knihy Vánoce, Nové město, Praha 1997) 12/2008 | Nové Město |

11 11

CITADELA

12 12


Svědomí jako korektiv práce každého novináře Co by asi řekli Marťané, kdyby přistáli na Zemi a chtěli rozluštit otázku, k čemu lidstvu slouží záplava médií. Současné kinematografii se věnovala letošní podzimní 13. konference „Člověk a média“, pořádaná Hnutím fokoláre a Konrad Adenauer-Stiftung ve spolupráci s Nadačním fondem Josefa Luxe, o.s. Pontes a mezinárodním projektem NetOne. příklad toho, že lze v médiích čelit úpadku kvality navzdory všestrannému pokušení komerce, uvedla jeden týdeník, který se vhodně zvolenou přestavbou dokázal vymanit z hrozícího propadu čtenářů. I když nesnížil svoji úroveň, dokázal dokonce několikanásobně zvednout svůj náklad. O úpadku distribuce filmů s vyšší uměleckou kvalitou, které se obracejí spíše na náročnějšího diváka, a tedy o jejich nedostupnosti u nás, se rozhovořila druhá přednášející, filmová producentka Kateřina Černá. Je český divák opravdu tak nenáročný, skutečně ho nezajímají náročné umělecké filmy? Podstatné je,

zmínila, že pokud se u nás nějaký umělecky náročnější film přece jen promítá, může ho s největší pravděpodobností shlédnout pouze divák ve velkém městě. Mimo velká centra se podle ní promítají jen „zaručeně komerčně úspěšné filmy“. V podstatě se vyjádřila, že český divák nemá ani příliš příležitosti, aby mohl být filmy s vyšší uměleckou kvalitou kultivován. Dobré vysvědčení Kateřina Černá nedala ani současné většinové české filmové produkci.„Český film prochází krizí“, českou kinematografii vede byznys. Není ve světě, na festivalech úspěšný, „nedá se se zahraničími snímky srovnat“. „Je vidět jen komerce“, Foto: Štěpán Filcík

P

odobnou otázkou uvedla na začátku konference svůj příspěvek Tereza Brdečková, žena s širokou tvůrčí zkušeností (sama sebe považuje především za spisovatelku, ale zabývá se i scenáristikou či publicistikou), první ze tří přednášejících žen. A protože se toto setkání, zaměřené zvláště na kinematografii, věnovalo převážně naší domácí skutečnosti, šlo o reflexi české zkušenosti. Poslání médií předávat informace se proměňuje a média „stále více slouží k vydělávání peněz“; takto pojmenovala dnešní převažující účel médií. Jejich kvalita – zvláště v posledních pěti letech – zažívá ale krizi, která podle ní souvisí i se zaváděním internetové podoby novin. (V závěrečné diskusi se k internetu ještě vrátila zajímavou myšlenkou, že internet znásobuje negativní jevy, včetně násilí, které tím dostanou „daleko větší potenciál“, než ve skutečnosti mají, aniž dnes známe odpověď, co to se společností udělá.) Ve svém příspěvku se také věnovala úvaze, podnícené pokleslou úrovní některých médií, o důležitosti morální odpovědnosti jejich pracovníků. To, zda nedochází k jejímu posunu, považuje za jednu z hlavních otázek. V tomto smyslu položila velký důraz na svědomí jako na korektiv práce každého novináře. Z jejího pohledu jde o jakési „špinění životního prostředí v duchovním slova smyslu“. Zazněl i varující poznatek, že pod tlakem komerce„velké osobnosti přestávají patřit do médií“; individualita přestává mít hodnotu a být potřebná. Zajímavé bylo také hodnocení úrovně filmové kritiky, která se ve světě dostává do stále většího vleku těch, kdo filmovou produkci financují. Jako pozoruhodný

Producentka Kateřina Černá při diskusi s účastníky konference.

spjatá s poptávkou průměrného diváka, který v kině hledá jen povrchní rozptýlení a jehož hlubší témata nezajímají. Její slova o tom, že však i zde jsou tvůrci, kteří se snaží dělat „český film trochu jinak, nekomerčně“, přece jen představují posun dobrým směrem. Je zajímavé, že současnou filmovou tvorbu dobře neohodnotila ani třetí přednášející, scenáristka a režisérka Angelika Hanauerová (mj. autorka dokumentárního filmu Ecce homo kardinál). „Filmu chybí velká idea“, v současnosti se projevuje „krize scenáristiky“,„náměty jsou velmi plytké“… Existují-li dnes multikina ve velkých nákupních centrech, „film se stal zbožím“; na stejném komerčním principu pak funguje i televize. Zajímavá byla i její zmínka o vlivu, který na filmovou tvorbu měly dobové ideologie – ať už šlo o fašismus, komunismus nebo třeba „americký sen“. Dnešek pak příznačně nazvala obdobím „postideologických režimů“, v němž společnost neovládají nějaké ideologie, ale snad „tušení lidských práv, lidské důstojnosti“. Absenci ideologie však musela vyplnit „nějaká hodnota, a to jsou peníze“. Její trefné postřehy zavedly přítomné do současnosti, jejíž skutečnosti si možná všichni plně neuvědomujeme, nebo jimž ještě nepřikládáme význam, který si zasluhují. Podle jejích slov přestáváme být „pouhými konzumenty“, „ale sami se můžeme stát spolutvůrci“. Digitalizace nám nejen umožňuje větší výběr, zvětšuje nabídku, ale dovoluje nám stávat se i tvůrci filmů a zveřejňovat je (YouTube). Potenciál kvalitních tvůrců tak nemusí být závislý jen na komerci a zůstávat v rámci této živelně rostoucí nabídky stranou. Je jen třeba se nenechat z tohoto úžasně se otevírajícího mediálního prostoru vytlačit. Anna Černá

PAVEL OD KŘÍŽE (1694 – 1775) Velké očišťování Pavla od Kříže přišlo po zkušenosti proměňujícího sjednocení. Jeho temná noc trvala čtyřicet pět let (šedesát pět podle A. Calabrese)32. Hovoří o „mystické smrti“, o „čistém utrpení“, o „nejtemnější půlnoci víry“33, o „strašlivé nicotě, která budila dojem, že je horší než peklo“34. „Zdálo se mi, že jsem nejhorším nepřítelem Boha. Za-

I.

I V.

dyž Terezie mluví o „zahradě“ duše, píše o obdobích, v nichž se zdá „suchá a bez vody na zalití, jakoby v duši nikdy nebyl stín ctnosti“. Vypočítává pak některá utrpení, která musí duše snášet dříve než vkročí do sedmých komnat vnitřního hradu.28 Myšlenky, že je vše ztraceno, projevy lidské nesnášenlivosti, vzdálenost od přátel, velmi bolestné tělesné utrpení, nejistota a pochybnosti zpovědníka, myšlenky, že kvůli jejím hříchům Bůh dopustí, aby byla duše pomýlená, dojem, že zpovědník se mýlí, vyprahlost. „Rozum je tak zatemněný, že není schopen vidět pravdu.“ „Vnitřní sklíčenost“ se stává „tak mučivou a nesnesitelnou, že nevím, k čemu jinému bych ji přirovnala než k mukám pekla. V této bouři je každá útěcha vyloučená.“29 „Nejlepší lék, aby je člověk vydržel – ne aby utrpení přestala nebo se uklidnila – je zabývat se skutky lásky nebo jinými vnějšími věcmi, v plné důvěře v Boží milosrdenství, které nikdy nechybí tomu, kdo v Něj důvěřuje.“30 Podle jejích slov jsou utrpení temné noci taková, že bez zázraku by to přirozená lidská slabost nemohla vydržet více než tři nebo čtyři hodiny31.

K

T E R E Z I E Z AV I LY ( 1515 – 15 8 3 )

4. ČÁST

Noc jako čas zkoušky

Škola Abba

28. Srov. Castello interiore, VI, 1 (celá kapitola), in Opere, cit., str. 855–863. Tamtéž., VI, l, 9,str. 860. 29. Tamtéž, VI, 1, 9, str. 860. 30. Tamtéž, VI, 1, 13, str. 862. Srov. E. Bortone – B. Goya, čl. Purificazione, in Dizionario Enciclopedico di Spiritualità, od E. Ancilli, Città Nuova, Roma 1990, str. 2097. 31. Srov. Castello interiore, VI, 11, 8, v it. čl. cit., str. 932. 32. La via mistica di san Paolo della Croce, LEV, Città del Vaticano 2001. 33. Lettere IV, otci Marcaureliovi, 22. prosince 1776. 34. Lettere II, str. 721, 25. května 1751. 35. Lettere II, str. 753, otci Tomášovi. 36. Cit. z A. Calabrese, La via mistica di san Paolo della Croce, LEV, Città del Vaticano 2001, str. 129. 37. Lettere I, str. 153, 3. října 1736. 38. Srov. J. Nguyen Thuong, La „kénose de la foi“ de Sainte Thérèse de Lisieux lumière pour présenter l‘Evangile aux incroyants d‘aujourd‘hui, Teresianum, Roma 2001; Teresa di Lisieux, Manoscritto C (o Ms C) 4v°-7v°; Storia di un‘anima, Città Nuova, Roma 1997, str. 224–227. 39. LT 112, 1. září 1890, Opere complete, LEV-OCD, Roma 1997, str. 409. 40. Srov. Biblioteca Carmelitana, Procès de Béatification et de Canonisation de Sainte Thérèse de l‘Enfant Jésus et de la Sainte-Face, II: Procès Apostolique, Teresianum, Roma 1976, str. 559. 41. Srov. tamtéž, I, str. 402. 42. Storia di un‘anima, cit. str. 224–227. 43. Texty vzaty z M. C., Madre Teresa di Calcutta. La prova della notte oscura, v „Testimoni“ 19 (2001), str. 8; Id., Madre Teresa e il silenzio di Dio, tamtéž, 1 (2007), str. 16. 44. Notte oscura, II, 5, 1, v Opere, cit. str. 406, „Je to utrpení, které duše v důsledku své hříšnosti zakouší, když je ozářena opravdovým Božím světlem. Je to nesmírné utrpení, neboť když ji obklopuje toto světlo, které vyhání nečistotu, duše se cítí velmi pošpiněná a ubohá a zdá se jí, že Bůh je proti ní a že ona se staví proti Bohu. (…) Duše tedy i v této temnotě skrze toto čisté světlo nyní vidí svou nečistotu a jasně poznává, že není hodna Boha, ani žádného jiného stvoření. To, co jí způsobuje největší utrpení, je myšlenka, že toho nikdy nebude hodna, a že i její dobro je ztraceno.“ (Notte oscura, II, 5,5, tamtéž, str. 409).

OČIŠTĚNÍ První důvod je podle klasické teologie v tom, že směřuje k očištění duše, aby mohla dosáhnout intimního spojení s Bohem. „Tato temná noc,“ vysvětluje sv. Jan od Kříže, „je působení Boha v duši, které ji očišťuje od jejích neznalostí a návyků, přirozených a duchovních nedokonalostí.“44 Čím více chce Bůh se sebou sjednotit nějakého člověka, tím více ho opracovává. Stačí tato zmínka, protože to je nejčastější a nejznámější důvod. (pokračování) Fabio Ciardi

Myslím si, že odpověď na tuto otázku bychom měli rozčlenit.

TEOLOGIE JEDNOTY

12/2008 | Nové Město |

13

TEOLOGIE JEDNOTY

království plného světla. (…) najednou se mlhy, které mě obklopují, stávají hustšími, pronikají mou duši a zahalují ji tak, že už v ní nejsem schopna znovu nalézt sladký obraz mé Vlasti. Vše zmizelo. (…) Zdá se mi, že temnoty, ve kterých ke mně mluví hlasy hříšníků, mi s posměchem říkají: „Ty sníš o světle, o vlasti s nejjemnějšími vůněmi, sníš o tom, že budeš věčně mít Stvořitele všech těchto divů, a věříš, že jednoho dne vyjdeš z těchto zimních mlh, které tě obklopují. Klidně si v to věř! Raduj se ze smrti, která ti dá ne to, v co doufáš, ale ještě hlubší noc, noc nicoty!´“ Poté, co Terezie jen nastiňuje v těchto řádcích „temnoty, které zahalují mou duši“, uzavírá slovy: „Nechci pokračovat v psaní, bála bych se, že se rouhám…“ A když dále mluví o své zkušenosti, svěřuje se, že to, co se obvykle nazývá „závojem víry“, se pro ni stalo „zdí, která se tyčí až k nebi a přikrývá hvězdy“42.

PROČ TEMNÁ NOC? Při četbě těchto několika stránek o některých světcích a jejich noci se v člověku vynoří otázka: Proč Bůh takto zachází s těmi, kteří jsou jeho?


koušel jsem ukrutným způsobem velmi silná pokušení proti teologálním ctnostem, pokušení netrpělivosti, útoky rouhání, beznaděje a především hrozné soužení ducha, které ani nelze popsat.“35 Při procesu beatifikace vypovídal jeden svědek o „strašné bezútěšnosti, pokušeních, trudnomyslnosti a vnitřních velmi bolestných opuštěnostech (…). Jak ubíhala léta, tak velmi rostla intenzita a četnost těchto duchovních muk. Proto mohl při určitých příležitostech říci, že jeho temnota nebo duchovní bezútěšnost stále roste tak, jako se s nástupem noci prohlubuje temnota.“36 Noc pro něj byla o to temnější, že předtím zakusil blaženost nejvyššího společenství s Bohem. Napsal o tom: „Ach! Duše, která zakusila nebeské radosti, a pak se ocitla zbavená úplně všeho. Dokonce to došlo tak daleko, že se cítí od Boha opuštěná, že se jí zdá, jakoby ji už Bůh nechtěl, nestaral se o ni a byl na ni velmi rozhněvaný. Proto se jí zdá, že vše, co taková duše koná, je špatně uděláno a tak podobně. Ach! Neumím to vyjádřit, jak bych si přál, ale stačí, abyste věděla, má dcero – píše Anežce Gazi – že toto je jistý druh jakoby trestu zavržení (říkám to tak), trestu, který je nad každý trest.“37 TEREZIE Z LISIEUX (1873 – 1897) Terezie od Dítěte Ježíše, učednice Jana od Kříže, prožívá noc zvláštního odstínu. Její noc v sobě odráží účast na noci mnohem širší, na noci lidstva, které směřuje k ateizmu.38 V jednom dopise své rodné sestře Pavlíně (Anežce od Ježíše) napsala, že se nachází „v podzemí, které je velmi temné!“ Vytušila, že existuje vztah mezi temnotou, kterou prožívá, a světlem, jež má zářit v druhých: „Ó, proste Ježíše, vy, která jste mým světlem, aby nedopustil, aby duše byly kvůli mně připraveny o světlo, které potřebují, ale aby mé temnoty sloužily k jejich osvícení.“39 Svědectví nám říkají, že se cítila zavržená40, že nevěřila ve věčný život41. Sama nám zanechala významnou stránku: „Ó jak by se lidé divili, pokud by zkouška, kterou už rok trpím, se ukázala jejich očím (…) V radostných velikonočních dnech mi Ježíš dal pocítit, že opravdu existují duše bez víry (…). Dopustil, aby má duše byla zaplavená těmi nejhlubšími temnotami, a aby pro mě nejsladší myšlenka na nebe byla už jen zápasem a utrpením! (…) Je třeba projít tímto temným tunelem, aby člověk pochopil temnotu. (…) Pane, vaše dcera pochopila vaše Božské světlo, prosí vás za odpuštění pro své bratry a přijímá to, že se bude živit chlebem bolesti tak dlouho, jak budete chtít a nechce povstat od tohoto stolu plného hořkosti, ze kterého jedí ubozí hříšníci, dříve než v den, který jste ustanovil. (…) Chci sama dobře jíst chléb zkoušky až do chvíle, kdy se vám zalíbí mě uvést do vašeho

III.

TEREZA Z KALKATY (1910 – 1997) Nedávné vydání knihy Mother Teresa: Come Be My Light (Přijď a buď mým světlem) od postulátora Briana Kolodiejchuka umožnilo lépe poznat dlouhou a mučivou noc Terezy z Kalkaty, ostatně již známou. I když byla Božím hlasem – utěšujícím a dávajícím naději – necítila sama ani tento hlas, ani jeho útěchu. Až do konce svého života zakoušela pocit opuštěnosti od Boha a pocit, „že není Bohem chtěná, že je odstrčená, prázdná, bez víry, bez lásky, bez horlivosti“, jak se dočítáme v jedné její písemnosti. Svému duchovnímu otci se svěřuje: „Přeji si cele patřit Bohu… Ale čím víc si to přeji, tím méně se cítím od něho chtěná. Mám touhu ho milovat, protože není milován – a přesto zakouším odloučení, hroznou prázdnotu, pocit Boží nepřítomnosti.“ Také otci T. Picachymu, který se pak stal arcibiskupem v Kalkatě a kardinálem, sděluje své utrpení: „Říkají, že zavržení v pekle trpí věčným trestem, ztrátou Boha… V duši zakouším právě toto hrozné utrpení ztráty Boha, který mě nechce, Boha, který není Bohem, Boha, který ve skutečnosti neexistuje. Ježíši, prosím tě, odpusť mi rouhání – byla jsem požádaná, abych napsala všechno – odpusť mi tuto tmu, která mě obklopuje ze všech stran. Přeji si Boha všemi silami své duše, a přesto cítím toto hrozné odloučení… Už se ani nemodlím, má duše už není s tebou, a přece když jsem sama na cestě, mluvím k tobě mnoho hodin o přání být s tebou.“43

II.

14

SLOVO ŽIVOTA

V

zpomínáš si? Jsou to slova, s nimiž se Ježíš obracel k Otci v Getsemanské zahradě. Dávala smysl utrpení, po kterém následovalo zmrtvýchvstání. Vyjadřují v celé své síle drama, které se odehrávalo v Ježíšově nitru, vnitřní konflikt, vyvolanýhlubokýmodporem jeho lidské přirozenosti vůči smrti, chtěné Otcem. Ale Kristus nečekal až na tento den, aby přizpůsobil svoji vůli vůli Boží. Dělal to po celý život. Choval-li se takto Kristus, má takový být i postoj každého křesťana. I ty máš opakovat ve svém životě: „NE MÁ VŮLE AŤ SE STANE, ALE TVÁ.“ Možná jsi na to dosud nepomyslel, ačkoliv jsi pokřtěn a jsi dítětem církve. Možná jsi zredukoval tuto větu na výraz rezignace, kterou vyslovuješ, když už se nedá nic jiného dělat. Ale to není její pravá interpretace. V životě si můžeš vybrat mezi dvěma směry: konat vlastní vůli nebo si svobodně zvolit vůli Boží. Jde o dvě různé zkušenosti. První z nich tě brzy zklame, neboť se chceš vyšplhat na horu života pomocí svých vlastních omezených prostředků a představ, svých ubohých snů, vlastních sil. Dříve či později zakusíš plochou všednost své existence, která přináší nudu, marnost, šeď a někdy zoufalství. Přestože toužíš po pestrém životě, zakoušíš povrchní život, který zdaleka nenaplňuje tvé nejhlubší nitro. Nemůžeš to popřít, musíš si to přiznat. Je to život uzavřený smrtí,

Slovo života na prosinec 2008 Kresba: Petr Ettler

„NE MÁ VŮLE AŤ SE STANE, ALE TVÁ.“ (LK 22,42)1

která nezanechá stopy: jen pár slz a neúprosné, úplné zapomenutí. Druhá zkušenost je ta, ve které i ty opakuješ: „NE MÁ VŮLE AŤ SE STANE, ALE TVÁ.“ Podívej, Bůh je jako slunce. A ze slunce vychází mnoho paprsků, které se dotýkají každého člověka. Jsou Boží vůlí s každým z nás. Křesťan – nebo člověk dobré vůle – je v životě povolán, aby kráčel ke slunci ve světle vlastního paprsku, jiného a odlišného od všech ostatních. Tak naplní nádherný jedinečný plán, který s ním má Bůh. Když to tak budeš činit i ty, pocítíš, že jsi vtažen do božského dobrodružství, o kterém se ti nikdy předtím ani nesnilo. Budeš současně hercem i divákem něčeho velikého, co Bůh působí v tobě a skrze tebe v lidstvu. Všechno, co se ti přihodí – bolesti i radosti, co je příznivé i nepříznivé, významné události jako jsou úspěchy, štěstí nebo naopak nehody či úmrtí blízkých, bezvýznamné udá-

losti jako je každodenní práce doma, v úřadě nebo ve škole – to vše získá nový význam, protože je ti to podáváno z rukou Boha, který je Láska. On každou věc chce nebo dopouští pro tvé dobro. Poznáváš-li to nejprve jen vírou, postupně uvidíš také očima duše zlatou nit, která spojuje události a věci a vytváří nádhernou výšivku – plán, který má s tebou Bůh. Možná tě tato vyhlídka přitahuje. Možná chceš upřímně dát svému životu ten nejhlubší smysl. Pak tedy poslouchej,povím ti, kdy máš plnit Boží vůli. Jen pomysli: Minulost je nenávratně pryč. Nezbývá, než ji vložit do Božího milosrdenství. Budoucnost tu ještě není. Budeš ji žít, až nastane. V rukou máš pouze přítomný okamžik. Právě v něm se musíš snažit uskutečňovat slovo: „NE MÁ VŮLE AŤ SE STANE, ALE TVÁ.“ Když se vydáš na nějakou cestu – a také život je takovou cestou – sedíš pěkně na svém

místě. Nenapadne tě po vagónu chodit sem a tam. Tak by se choval ten, kdo by chtěl žít život ve vysněné budoucnosti, která tu ještě není, nebo v myšlenkách na minulost, která se nikdy nevrátí. Čas však plyne sám od sebe. Je třeba být pevně zakotveni v přítomnosti, aby náš život zde na zemi byl naplněn. Zeptáš se mě: Ale jak odlišit Boží vůli od své vlastní? Není těžké v přítomnosti rozeznat Boží vůli. Ukážu ti jednu cestu: Naslouchej onomu jemnému hlasu ve svém nitru. Možná jsi jej mnohokrát potlačil, až se stal skoro nepostřehnutelným. Poslouchej ho dobře, je to hlas Boží.2 Říká ti, kdy je chvíle vhodná ke studiu nebo k tomu, abys miloval někoho, kdo to potřebuje, abys pracoval, překonával pokušení nebo plnil své křesťanské či občanské povinnosti. Vybízí tě, abys poslouchal toho, kdo k tobě hovoří ve jménu Božím, nebo s odvahou čelil těžkým situacím… Poslouchej! Neumlčuj ten hlas. Je to ten nejvzácnější poklad, který máš. Následuj ho. Tak budeš okamžik za okamžikem vytvářet příběh svého života, který bude současně lidský i božský, protože ho vytváříš ve spolupráci s Bohem. Uvidíš zázraky. Uvidíš, co může Bůh způsobit v člověku, který celým svým životem říká: „NE MÁ VŮLE AŤ SE STANE, ALE TVÁ.“ Chiara Lubichová 1. Slovo života na srpen 1978. Vyšlo v knize Essere la tua Parola. Chiara Lubich e cristiani di tutto il mondo, Řím 1980, str. 81 – 84. 2. Srov. Jan 18,37; srov. Zj 3,20. 12/2008 | Nové Město |

15

ŽIVOT ZE SLOVA

Bůh mi to vrátí

N Foto: Mario Ponta

a neděli jsme měli naplánovanou větší rodinnou oslavu. Měly se slavit narozeniny dvou našich synů a mělo se nás doma sejít na společný oběd dvanáct. Po obědě a oslavě u nás jsme byli s manželem, oslavencem a jeho ženou pozváni na odpolední posezení a oslavu zase k druhým rodičům. Na závěr tohoto výjimečného dne byla naplánovaná společná návštěva divadelního představení. Sestavili jsme přesný časový rozvrh dne a mně bylo jasné, že musím většinu příprav a vaření udělat v sobotu, protože v neděli už to nepůjde. Na so-

16


botu odpoledne jsem ještě měla předem naplánovanou asi dvouhodinovou návštěvu. Dopoledne jsem si začala už něco připravovat na neděli, a protože se udělalo výjimečně krásné počasí, rozhodli jsme se s manželem, že se půjdeme po obědě spolu projít, pak půjdu na návštěvu a večer dovařím a upeču vše zbývající. Pak mi zazvonil mobil. Volala jedna známá paní, že má na večer dva lístky na koncert, ale nemá s ní kdo jít. Obvolala několik známých, ale nikdo nemohl. Ptala se, jestli bych s ní nešla já. Při představě toho, co jsem měla ještě stihnout na druhý den připravit, se mi na koncert vůbec nechtělo. Tu-

šila jsem, že po koncertě ještě přijde pozvání jít si někam sednout na kávu. Ale pak jsem si uvědomila, že ta paní opravdu nemá nikoho, s kým by šla, a že samotné se jí jít nechce. Protože ji znám, tak vím, že to nemá v životě lehké. Řekla jsem tedy, že s ní půjdu. A protože bylo Slovo života „Dávejte a dostanete“, cítila jsem jistotu, že když já dám nějakou hodinu svého času té paní, Bůh mi to nějak vrátí. Pak zapípal mobil a přišla esemeska, že divadlo v neděli začíná až o hodinu později proti původnímu plánu. A za chvíli další esemeska, že návštěva u druhých rodičů se odkládá na jiný termín, protože maminka se necítí dobře. Tak jsem vzápětí dostala v neděli pár hodin navíc na klidnější přípravu a průběh oslavy. J. F.

Zapomněli jsme se pomodlit

O

dovolené jsem si vyjela na týden s dětmi mé sestry ke kamarádce. Měli jsme k dispozici její byt a kola. Byli se mnou dvě neteře ve věku deset a jedenáct let a pětiletý synovec. Děti vyrůstají v rodině, kde je z obou rodičů věřící jen matka – má sestra. Když se sestra s dětmi modlí, švagr je po čas modlitby většinou přítomen, ale neúčastní se jí. Synovec švagra přesně napodobuje, a tak se ani on s ostatními nahlas nemodlí. Je mi to líto, a proto když k nim přijedu na návštěvu, modlím se s nimi ráno, když jsou samotné a chvíle modlitby není ničím ovlivňována. Snažím se, abychom se modlili vlastními slovy, a chci, aby modlitba obsahovala děkování, prosby i chvály. Většinou prosíme za Ježíšovu přítomnost mezi námi – abychom zůstávali v jeho lásce, aby rodiče byli zdraví, abychom si uměli vzájemně odpouštět. Ráno o dovolené jsme také tak začínali den. Můj pětiletý synovec vždy při modlitbě jen stál a s ostatními se nahlas nemodlil. Mrzelo mě to. Jednou ráno jsme vyjížděli na kolech ven a děti se začaly mezi sebou hádat a dělat si naschvály. I po cestě na sebe pokřikovaly. Najednou mi malý synovec řekl: „Teto, ale my jsme se dnes zapomněli pomodlit.“ Zastavili jsme se na cestě a společně jsme se modlili, aby Ježíš mezi námi obnovil lásku. Tato příhoda se během našeho pobytu zopakovala ještě jednou. Měla jsem velkou radost, že i přes vnější pózu vnímal všechno tak intenzivně. P. D.

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Před vznikem Hnutí fokoláre Místa a tváře z dob, kdy Chiara Lubichová byla Silvia, mladá učitelka ve Val di Sole.

B

yl konec července. Šplhali jsme se s přáteli autem nahoru do Castella, vesničky vysoko ve Val di Sole, nedaleko od Passo del Tonale, kde s čerstvým učitelským diplomem vyučovala ve školním roce 1938–39 tehdy osmnáctiletá Chiara Lubichová. Byla to v té době osada mezi sosnovými lesy a zelenými loukami, v nadmořské výšce asi 1300 metrů, přibližně se dvěma sty obyvateli, kteří byli všichni zemědělci. Po svém příchodu na toto odlehlé místo, kde byla téměř divočina, nenašla Chiara (tehdy se jmenovala Silvia) hned ubytování, a tak první noc strávila na faře jako host patera Francesca Marcolly. Dnes jsou v Castello nové a opravené domy, vydlážděné cesty s náměstíčkem ve strmém svahu, na němž jsou přilepené obytné domy. Ale na jeho okraji si ještě můžeme všimnout zchátralého horského obydlí z kamene a dřeva, pozůstatku těch minulých časů. V prvé řadě jsme šli navštívit Giacoma a Elenu Molignoni, bratra a sestru, fokolaríny, kteří odpočívají na malém hřbitůvku za farností sv. Donáta, na úplně nejvyšším místě vesnice. Hned jsme mezi ostatními zahlédli fotografie s jejich usměvavými tvářemi. Zdálo se nám, že nás vítají a připomínají, že jsme součástí jediné velké rodiny. Při návštěvě hrobů nás předešla stařenka se sněhobílými vlasy (druhá obyvatelka, kterou jsme zatím viděli). Krátce nato jsme se s ní setkali, když se v nedávno opraveném kostele z XV. století modlila růženec. Na konci 30. let kostel musel vypadat úplně jinak, nejen proto, že mu

Zvonice kostela sv. Donata, kde byl farářem P. Francesco Marcolla.

Sestry Molignoni: vlevo Carmela, Chiařina žákyně v době, kdy vyučovala v této vesničce poblíž Tridentu. 12/2008 | Nové Město |

17

Z HNUTÍ FOKOLÁRE chybí dřevěný kůr a oltář je dnes obrácený k lidem, ale že chybí i oprýskaný nábytek, který rušil Chiařino estetické cítění. Vypráví se, že když se jednou opovážila dát kvůli tomu pateru Francescovi nějaké návrhy, kněz jí zpočátku odporoval, protože nechtěl ztratit respekt před tím děvčátkem, které si v tu chvíli zařadil mezi „snílky“, ale u něhož – i při jiných příležitostech – obdivoval rozvážnost a moudrost. Vyšli jsme z kostela spolu se stařenkou. Spontánně jsme se pozdravili. Nevím podle čeho na nás poznala, že patříme k Hnutí fokoláre, a k našemu překvapení se představila jako Maria, jedna z rodiny Molignoni. Byla v Castello na návštěvě u Carmely, další z dosud žijících sester Eleny a Giacoma, a pozvala nás k ní na kávu. Přijali jsme pozvání a během krátké jízdy jsme využili čas a zahrnuli ji otázkami na místa, kde Chiara působila. Kde je například škola, kde učila v jednotřídce první až čtvrtou třídu základní školy? Dověděli jsme se, že se už rozpadla a že si Maria ani nevzpomíná, před kolika lety to bylo. Nyní se na místě té jednoduché velké světnice hned pod kostelem, v závětří kamenné zdi, otevírá rozšířené prostranství. „Dětí, které v mé době navštěvovaly jednotřídku, bylo asi čtyřicet. Teď tu jsou dvě tři a chodí do školy jinam, do Pelizzana. Škoda – povzdechla si Maria – že je tato vesnice poloprázdná. Můžeš se tu procházet a nikde nikoho nepotkáš. Ožije jen trochu v srpnu, když přijedou turisté.“ A fara, kam se Chiara přestěhovala v době, kdy pater Marcolla byl po operaci pobřišnice v Clès (právě díky naléhání Chiary, aby se léčil), zůstala prázdná? „Ta je právě naproti tomu prázdnému místu po jednotřídce. Balkonek, na kterém Giacomo uviděl mladou učitelku, ještě existuje, ale je vzadu, obrácený k lesu. Mladý Molignoni šel právě tam, snad na dřevo, když vtom – jak uviděl Chiaru, která byla přibližně jeho vrstevnicí – byl zaskočen vnitřním hlasem, který mu říkal: ,Ona bude tvojí matkou.‘ Umíte si představit, jaký zmatek to v něm vyvolalo. Byl to prostý zemědělec, který byl ještě sklíčený po smrti své matky.“ Kousek níž, pod farou, nám Maria ukázala dům, kde během školního roku Chiara v přízemí bydlela. A vysvětli-

18


Elena, nejstarší ze sourozenců Molignoni. Když Chiara přišla do Castella, bylo Eleně patnáct let. la změny ve vesnici: Tady se vybudovalo nové stavení a tam se jedno staré zřítilo do propasti… Přijeli jsme k domu. Vystupovala před námi po vnějším schodišti. Zaklepala. „Je otevřeno!“ ozval se zevnitř hlas Carmely. „Podívej, kdo nás přijel navštívit…,“ odpověděla sestře. Hned jsme zaplnili malou kuchyňku, kde další člen rodiny Molignoni byl u sporáku a házel do hrnce s vařící vodou noky z polenty. Na stole ležely dvě knihy meditací Chiary, Slovo života a brýle: Detail, který vy-

Chiara Lubichová v době, kdy učila.

povídal o věrnosti těchto starých sester charismatu jednoty, které se v době, kdy Chiara byla Silvia, ještě neprojevilo, ale jehož předzvěst už tehdy existovala. Když jsme objevili, že Carmela byla její žačka, spontánně jsme se začali vyptávat, jaká byla Chiara učitelka. Je to pravda, že žáci o přestávkách dávali spíš přednost jejímu vyučování než nějakým hrám? „Ó, ona si je získávala láskou, i ty nejživější. Nikdy nepoužívala k získání respektu při vyučování rákosku, která byla v té době tak oblíbená.“ O tom, jak si vážila těch, kteří jí byli svěřeni, svědčí následující příhoda, na kterou si ještě Carmela vzpomněla: „Ve Val Piana, nad Ossana, byl svátek stromů a školáci tam za doprovodu Chiary šli sázet stromečky. Černé mraky však nevěstily nic dobrého. A skutečně, začalo lít jako z konve, takže člověk mohl být hned promočený na kůži. Někdo proto slečně Lubichové nabídl deštník, ale ona ho odmítla: ´Jak bych se mohla sama schovat, když moji žáci zůstanou na dešti? Já a oni jsme si rovní.´“ A to se stalo v době, kdy zvláště v malých místech byl učitel autoritou a byl obklopen respektem. Když sem Chiara přišla, bylo Marii o dva roky méně než jí. Vyšla ze školy a pracovala na poli. „Byl to tvrdý život, nikdy ani den odpočinku, nikdy. Člověk uléhal vyčerpaný od námahy a už po pár hodinách se musel vzbudit, ještě za tmy, okolo druhé v noci, kdy bylo třeba vyhnat dobytek na pastvu nahoru do hor. I v neděli se pracovalo, zvlášť když hrozil déšť a bylo třeba shrabat suché seno.“ Mezi tyto tvrdé rolníky, soustředěné na přežití hospodářství, přinesla mladičká učitelka z Tridentu dotek noblesy a také krásy. „Ano, Chiara byla krásná,“ říká se zápalem Maria. „Nikdy předtím jsem nepotkala tak krásné děvče.“ Ale oči lidí se k ní neupíraly jen proto.„V té době nás učili obávat se Božího trestu a také to, že nejsme hodni chodit k přijímání, a proto se k němu chodilo jen třikrát čtyřikrát ročně, o významných svátcích. Bylo proto pochopitelné, že lidé v kostele, místo aby hleděli na svatostánek, se spíš dívali na Chiaru, která chodila k přijímání každý den.“ V těch dobách byla Bible pro lidi málo přístupná, protože byla psána latinsky. A tak když později vznikající Hnutí všem nabízelo pro jejich každodenní život jed-

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Mezitím, co se dovařovaly noky, Carmela vytáhla z pomačkané obálky pár Chiařiných dopisů. Jeden, který jsme už poznali, byl adresován Eleně, které na konci školního roku svěřila svoje „aspirantky“. „Pamatuj si, Eleno,“ znělo její slavnostní rozloučení, „když budeš dobrá, ony budou zlé. Jen když ty budeš svatá, ony budou dobré.“ Ostatní dopisy byly adresovány jisté Dolores, jiné dívce z té skupinky, o kterou pečovala, která nyní bydlí v Pellizzanu. Už jen při pomyšlení, že může přijít některý z dopisů od jejich slečny, se Elena a její přítelkyně vzchopily, a už téměř necítily ani námahu, ani žízeň, ani hlad při tvrdé práci na poli. Stačilo si je-

Pohled na dnešní Castello. den z nich přečíst a setkání bylo hotovo. Tímto způsobem pokračovalo výchovné působení Chiary na její mladé přítelkyně z Castella. Bez toho, že by si to uvědomovaly, se připravovaly do života. Nakonec nás Maria zavedla dozadu na malou terasu, nejhezčí místo v domě, odkud se mohly naše oči svobodně kochat pohledem na nádherné panorama hor a vzrostlé borovice. Tu a tam bylo vidět opuštěné stáje a statky, pohlcené zelení. Zmizela políčka a zahrady, které před šedesáti lety zajišťovaly obživu.

Les se rozrostl a triumfálně znovu zabral místo, které mu člověk odňal. Po dojemném loučení se sestrami Molignoni jsme opustili domek plný fotografií a vzpomínek. Když jsme sjížděli od Castella cestou plnou zatáček, nemohla chybět ani krátká zastávka, abychom pořídili pár záběrů ze známého balkonku fary. Všichni jsme měli dojem, že naše duše pookřála, jako kdybychom se vrátili z pouti, kde jsme byli znovu nasměrováni k Bohu. Oreste Paliotti Fota: archiv

nu větu z evangelia s komentářem, šířeném na lístcích papíru, bylo to něco opravdu nového. „Při kázáních v kostele,“ pokračovala Maria, „se evangelium moc nekomentovalo, ale kněz většinou vyčinil mužům, že chodí do hospody, nebo těm, kdo chodili večer tančit a podobné věci…“ „Co se dá dělat,“ omlouvala ho,„také kněží byli vychováváni určitým způsobem.“ Na žádost patera Marcolly obnovila Chiara s pomocí nejstarší ze sester Molignoni, Eleny, činnost místní Katolické akce.„Kdo nestihl nedělní mši, jako se to občas stávalo mně, když jsem honila dobytek na pastvu, neměl tam podle kněze patřit. Ale Chiara přijala bez rozdílu všechny, které měly zájem, a tak jsem se mohla účastnit i já.“ Jak dlouhá byla setkání a kde se konala? „Jak byla dlouhá nedokážu říci, mně se to zdálo deset minut, tak byla pěkná, a čas uletěl jak nic. Setkávaly jsme se ve škole.“ Chiara odešla z Castella jedné červnové neděle roku 1939. Mezi těmi, kdo to těžce nesli, byl pater Francesco. Když ji viděl, jak se vzdaluje se svým skromným zavazadlem, měl dojem, že ta hromádka domků tam zůstává ještě ubožejší, opuštěnější, a že slunce dopadající na kameny je méně zářivé. Jakoby se s jejím odchodem vyprázdnilo přes půl vesnice. Vzpomněl si, jak jí jednou řekl: „Vy, slečno, budete příští rok chtít třídu v Tridentu, která bude hodna vašich schopností.“ A Silvie odpověděla jednou ze svých odpovědí, nad kterými člověk zůstával beze slov: „Ne, kdybych mohla, zůstala bych tady. Je krásnější začínat z ničeho.“

Giacomo Molignoni. 12/2008 | Nové Město |

19

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

13.

říjen 2008 se zapíše do kronik nejen celého Hnutí fokoláre, ale vstoupí i do dějin univerzitního vzdělávání. Ten den byly zahájeny přednášky nového Univerzitního institutu Sophia, založeného Chiarou Lubichovou. K jeho vzniku dala podnět spolu s mezinárodní skupinou univerzitních profesorů. Institut byl zřízen papežským dekretem ze dne 7. prosince 2007. Jeho cílem je být laboratoří dialogu mezi národy, kulturami a věděním. Sídlí v mezinárodní citadele Hnutí fokoláre v Loppianu poblíž Florencie. Citadela poskytuje studentům Sophie příležitost setkání a dialogu mezi kulturami, a to díky svým 900 obyvatelům pocházejícím z více než šedesáti zemí. Založení univerzitního institutu předcházela pilotní zkušenost, letní škola, kterou absolvovalo i několik studentů z České republiky (viz Nové město 12, 2006, str. 22-23). Vznikla ve Švýcarsku v roce 2001, pak probíhala v Itálii a v Německu. Čtyřletou letní školou prošlo za doby jejího konání celkem 250 studentů mnoha studijních směrů, pocházejících z 37 zemí. Univerzitní institut nabízí studentům dvouleté magisterské studium v oboru „Základy a perspektivy kul-

20


Volné chvíle před vstupem do Univerzitního institutu Sophia v Loppianě u Florencie.

Laboratoř dialogu tury jednoty“ a odpovídající doktorát. Na akademický rok 2008-2009 bylo přijato čtyřicet žádostí studentů ze šest-

nácti zemí světa. V prvním roce studia se jim nabízejí kurzy ve čtyřech základních oborech: teologie, filozofie,

Přednášky probíhají již od 13. října.

Fota: Giuseppe Di Stefano

Chiara Lubichová již od svého mládí toužila prohloubit studium, které vnímala jako cestu k pravdě. Její hledání pravdy bylo prozářeno světlem evangelia a vedlo cestou lásky k Bohu a k lidem. Z této zkušenosti poznání v lásce, která stále charakterizuje přístup Hnutí fokoláre ke kultuře a studiu, vyrůstají kořeny nového Univerzitního institutu Sophia v Loppianě.

sociální vědy a logicko-vědecká racionalita. Ve druhém roce si zvolí mezi směrem teologicko-filozofickým a politicko-ekonomickým. Přednášky budou doplňovány cvičeními,exkurzemi,setkáními s významnými osobnostmi, praxí a stážemi v různých oblastech, především v pracovním, kulturním a sociálním procesu, který je vyjádřením „kultury jednoty“. Tímto vyjádřením jsou například podniky „ekonomie společenství“. Ředitelem institutu je Mons. Piero Coda, profesor trinitární teologie na Papežské lateránské univerzitě v Římě a předseda Italského teologického sdružení. Podle něho je cílem institutu Sophia „nacházet v Ježíši pramen moudrosti veškerého vědění tím, že bude vyzdvihovat kulturní a vědecké způsoby vyjádření a odpovídat tak na výzvy dnešní doby“. Ke stálým profesorům,kteří budou přednášet a věnovat se výzkumu patří: Antonio Maria Baggio, dříve stálý profesor sociální etiky na Filozofické fakultě Papežské gregoriánské univerzity v Římě; Luigino Bruni, profesor politické ekonomie na milánské univerzitě; Judith Povilus, dříve docentka matematiky na De Paul University v Chicagu (Illinois); Sergio Rondinara, docent vědecké filozofie na Filozofické fakultě Papežské salesiánské univerzity v Římě; Gérard Rossé, exegeta a profesor exegeze Nového zákona na École de la Foi ve Friburgu (Švýcarsko). 1. prosince 2008 proběhne slavnostní zahájení za účasti prezidentky Hnutí fokoláre Marie Voce (Emmaus), která je vicekancléřkou Institutu. Zpracovala Ludmila Šturmová

Ředitel institutu Mons. Piero Coda o přestávce při rozhovoru se studenty.

EKOLOGIE

„D

otkl jste se tématu stvoření a vykoupení a mně se zdá, že toto nerozlučné spojení musí opět vystoupit do popředí. Nauka o stvoření se v posledních letech téměř z teologie vytratila. (…) Musíme nově uznat: On je Creator Spiritus (Duch Stvořitel), Rozum, který je na počátku. Z něho vše pochází a náš rozum je jen jeho malou jiskrou. Je to On – sám Stvořitel – který také vstoupil do dějin. Může do nich vstoupit a v nich působit právě proto, že je Bohem celého stvoření a nejen jedné části. Uznáme-li to, vyplyne z toho přirozeně, že Vykoupení, být křesťanem, křesťanská víra, vždy a za každých okolností znamená také nést odpovědnost za stvoření. Před dvěma anebo třemi desetiletími byli křesťané obviňováni (…), že jsou odpovědní za ničení stvoření, protože slovo obsažené v knize Genesis „Podmaňte si ze-


Problémy životního prostředí, jako například klimatické změny, mizení ledovců, sesuv hor, problémy s cenami energie, doprava a znečišťování vzduchu, jsou čím dál tím aktuálnější. „Co můžeme udělat, abychom vnesli do života křesťanských obcí větší pocit odpovědnosti za stvoření? (…) Jak můžeme být příkladem křesťanského životního stylu, který je udržitelný? Jak jej spojit s kvalitou života, který je přitažlivý pro lidi naší země?“ Takovéto otázky byly položeny Benediktu XVI. na setkání s klérem diecéze Brixen v severní Itálii 6. srpna 2008. Předkládáme úryvky z jeho odpovědi.

Musíme nést odpovědnost mi“ prý vedlo k oné aroganci vůči stvoření, jejíž následky dnes zakoušíme. Myslím, že se musíme nově naučit chápat toto nařčení v celé jeho falešnosti. Dokud byla země chápána jako Boží stvoření, úkol „podmanit si zemi“ nebyl nikdy chápán jako příkaz k jejímu zotročení, nýbrž spíše jako úkol být strážcem stvoření a rozvíjet jeho dary. My sami máme účinně spolupracovat na díle Boha, (…) aby byla uznána hodnota darů stvoření a ne aby byly pošlapány a zničeny. Pozorujeme-li to, co se zrodilo v okolí klášterů, jak na těch místech vznikaly a dále vznikají malé ráje, oázy stvoření, pak je jasné, že (…) tam, kde bylo Stvořitelovo slovo správně pochopeno, (…) tam se vynakládala námaha na záchranu stvoření a ne na jeho ničení. Do tohoto kontextu zapadá také osmá kapitola listu Římanům, kde stojí, že „tvorstvo trpí a sténá“ pod porobou porušení, v níž se nalézá a že čeká (…) na lidi, kteří na ně budou hledět v souvislosti s Bohem.

Hrubé konzumování stvořeného nastupuje tam, kde v myšlení lidí není Bůh, kde je hmota pouze materiálem pro nás, kde my sami jsme posledními instancemi, kde celek je zkrátka naším vlastnictvím a my ho spotřebováváme pouze pro sebe. Plýtvání stvořeným nastává tam, kde nad sebou neuznáváme žádnou instanci, nýbrž vidíme jen sebe. Nastává tam, kde neexistuje již žádná dimenze života po smrti. (…) Myslím si, že skutečné a účinné snahy proti plýtvání a ničení stvořeného mohou být realizovány, rozvíjeny, chápány a žity pouze tam, kde je stvoření viděno v souvislosti s Bohem (…) v zodpovědnosti před Bohem (…) Všemi způsoby musíme proto usilovat o prezentování víry na veřejnosti. (…) Nejde jen o to najít prostředky zabraňující škodám, i když je velmi důležité najít alternativní zdroje energie a další. To všechno ale nebude stačit, jestliže my sami nenajdeme nový životní styl, kázeň, která se skládá i z odří-

kání, respektování druhých, jimž patří stvoření stejně jako nám, kteří s ním můžeme nakládat snadněji; kázeň odpovědnosti za budoucnost druhých i za naši vlastní, protože je to odpovědnost před tím, který je naším soudcem a jako soudce je Vykupitelem, ale právě tak také skutečně naším soudcem. Myslím tedy, že je vždy nutné spojovat oba rozměry – stvoření a vykoupení, pozemský život a věčný život, odpovědnost za stvoření a odpovědnost za druhé a za budoucnost. A že je naším úkolem srozumitelně a rozhodně mluvit k veřejnosti. Aby nám naslouchala, musíme ukazovat svým životním stylem, že přinášíme poselství, ve které my sami věříme a podle kterého lze žít. Chceme prosit Pána, aby nám všem pomáhal odpovědně žít víru tak, aby náš životní styl se stal svědectvím, a mluvit tak, že naše slovo bude do naší doby věrohodně vnášet víru jako ukazatele cesty.“ Podle Rádia Vatikán zpracovala Irena Kyliánová 12/2008 | Nové Město |

21

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

D

razí bratři v biskupské službě, drazí bratři a sestry, na začátku našeho synodu nám Liturgie hodin předkládá úryvek velkého žalmu 118 (119) o Božím slově: Je to oslava tohoto slova, projev radosti Izraele z toho, že ho může znát a může v něm poznávat jeho vůli a jeho tvář. Chtěl bych s vámi meditovat o některých verších tohoto úryvku žalmu. Začíná slovy: „Na věky, Hospodine, trvá tvé slovo, je pevné jako nebesa… založil jsi zemi, a ona trvá.“ Mluví tu o pevnosti slova. To je pevné, je opravdovou realitou, na níž mámezaložitsvůjživot.Připomeňme si v Ježíšových slovech pokračování tohoto žalmu: „Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.“1 Z lidského pohledu slovo, naše lidské slovo, ve skutečnosti není téměř nic, jen dechnutí. Jakmile je vysloveno, zmizí. Zdá se, že je ničím. Ale i lidské slovo má neuvěřitelnou sílu. Právě slova utvářejí dějiny, formulují myšlenky, myšlenky, z nichž vychází slovo. Slovo formuje dějiny, skutečnost. O to víc je Boží slovo základem všeho, je opravdovou realitou. Abychom byli realisty, musíme právě s touto skutečností počítat. Musíme změnit svoji představu, že hmota, předměty, kterých se můžeme dotknout, jsou nejpevnější a nejjistější skutečností. Na konci Kázání na hoře k nám Pán promlouvá o dvou možnostech budování domu našeho vlastního života: na písku a na skále. Na písku buduje ten, kdo staví jen na věcech viditelných a hmatatelných, na úspěchu, kariéře, penězích. Zdá se mu, že ty jsou opravdovou realitou. Ale toto vše jednoho dne pomine. Vidíme to nyní na krachu velkých bank: Peníze se rozplynou, stanou se

22


Boží slovo v životě a poslání církve Od 5. do 26. října 2008 proběhlo v Římě XII. řádné generální shromáždění synody biskupů. Pracovní program prvního dne shromáždění zahájil Benedikt XVI. meditací po krátkém čtení z modlitby uprostřed dne, jejíž text uvádíme.

ničím. A stejně všechny tyto věci, které se zdají být opravdovou skutečností, se kterou máme počítat, jsou skutečností druhého řádu. Kdo staví svůj život na těchto skutečnostech, na hmotných věcech, na úspěchu, na všem, co je zdánlivé, staví na písku. Jen Boží slovo je základem celé skutečnosti, je pevné jako nebe a ještě víc než nebe, je to realita. Musíme tedy změnit své pojetí realismu. Realista je ten, kdo v Božím slově, této zdánlivě tak slabé realitě, rozpozná základ všeho. Realista je ten, kdo na tomto základě postaví svůj život, který zůstane věčně. A tak nás tyto první verše žalmu zvou k objevení toho, co je skutečné, a tím k nalezení základu našeho života, k tomu na čem náš život postavit. V následujícím verši se ří-

ká: „Omnia serviunt tibi.“ 2 Všechny věci pocházejí ze Slova, jsou plodem Slova.„Na počátku bylo Slovo.“3 Na začátku promluvilo nebe. A tak se skutečnost rodí ze Slova, je „creatura Verbi“4. Vše je stvořeno Slovem a vše je povoláno Slovu sloužit. To znamená, že celé stvoření je zamýšleno jako místo setkání mezi Bohem a jeho stvořením, jako místo, kde láska stvořeného odpovídá na božskou lásku. Místo, na němž se rozvine děj lásky mezi Bohem a jeho stvořením. „Omnia serviunt tibi.“ Děj spásy není jedna malá událost na nějaké bezvýznamné planetě v nezměrném vesmíru. Není to nepatrná věc, která se náhodou přihodí na jedné odlehlé planetě. Je to důvod všeho, důvod stvoření.Vše je stvořeno kvůli

tomu, aby zde existoval tento děj setkání mezi Bohem a jeho stvořením.V tomto smyslu děj spásy, smlouva, předchází stvoření. V helénistické době judaismus rozvinul ideu, že Tóra5 předcházela stvoření hmotného světa. Tento hmotný svět byl stvořen pouze proto, aby poskytl místo Tóře, Božímu slovu, které tvoří odpověď a stává se dějem lásky. Zde již tajemně prosvítá tajemství Krista. To je to, co nám říkají listy Efezským a Koloským: Kristus je „protòtypos“, narozený jako první ze stvoření, idea, pro kterou byl vymyšlen vesmír.V Něm je všechno. My vstupujeme do bytí vesmíru sjednocením se s Kristem. Lze říci, že zatímco hmotné stvoření je podmínkou pro děj spásy, děj smlouvy je pravou příčinou vzniku vesmíru. Dostáváme se ke kořenům bytí, jestliže dojdeme k tajemství Krista, k živému Slovu, které je cílem celého stvoření.„Omnia serviunt tibi.“ Službou Pánu uskutečňujeme cíl bytí, cíl naší vlastní existence. Teď přeskočíme: „Mandata tua exquisivi.“6 My stále hledáme Boží slovo. Není v nás jednoduše přítomné. Pokud se zastavíme u doslovného znění, ne vždy pochopíme skutečné slovo Boží. Existuje nebezpečí, že vidíme pouze lidská slova a nenajdeme v nich skutečného činitele, Ducha Svatého. Nenacházíme ve slovech Slovo. Svatý Augustin nám v této souvislosti připomíná zákoníky a farizeje, kteří radí Herodovi ve chvíli příchodu tří mudrců. Herodes chce vědět, kde se narodí Spasitel světa. Oni to vědí, odpovědí správně: v Betlémě. Jsou to velcí specialisté, kteří vědí vše. A přece nevidí skutečnost, neznají Spasitele. Svatý Augustin říká, že jsou ukazateli cesty pro ostatní, ale sami se nehýbou. To je také velké nebezpečí při naší četbě Písma, že se zasta-

víme u lidských slov, u slov minulosti, u příběhu minulosti, a neobjevíme v minulosti to přítomné, Ducha Svatého, který k nám dnes slovy minulosti promlouvá. Tak nevstoupíme do niterného působení Slova, které oděné do lidských slov skrývá a otevírá slova Boží. (…) Musíme hledat Slovo ve slovech. Tedy exegeze,skutečné čtení Písma svatého není jen literatura, není to pouhá četba knihy. Je to pohyb mého bytí. Je to pohyb směrem k Božímu slovu ve slovech lidských. Pouze přizpůsobením se Božímu tajemství, Pánu, který je Slovem, můžeme vstoupit dovnitř do Slova, můžeme najít skutečně v lidských slovech Slovo Boží. Modleme se k Pánu, aby nám pomáhal hledat nejen rozumem, ale celým svým bytím, abychom nacházeli Slovo. A nakonec: „Omni consummationi vidi finem, latum praeceptum tuum nimis.“ 7 Všechny lidské věci, všechny věci, které můžeme vymyslet, vytvořit, jsou konečné. Také všechny náboženské zkušenosti jsou konečné, ukazují skutečnost jen z jednoho úhlu pohledu, protože naše bytí je konečné a rozumí vždy jen části, jen některým věcem: „latum praeceptum tuum nimis“. Jen Bůh je nekonečný. A proto i jeho slovo je univerzální a nezná hranic. Vstoupíme-li tedy do Božího slova, vstupujeme skutečně do světa božského. Oprošťujeme se od omezení našich zkušeností a vstupujeme do skutečnosti, která je vskutku univerzální. Vstoupíme-li do společenství s Božím slovem, vstupujeme do společenství církve, která žije Boží slovo. Nevstupujeme do malé skupinky, do pravidel malé skupinky, ale vycházíme ven z naší omezenosti.Vycházíme směrem k širší skutečnosti, ke skutečné šíři jediné pravdy, velké pravdy Boží. Jsme skutečně v univerzální

Fota: archiv

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

skutečnosti. Vstupujeme tak do společenství se všemi bratry a sestrami,s celým lidstvem, protože v našem srdci je ukryta touha po Božím slově, které je jedno. Proto také hlásání evangelia, misie, není určitým druhem církevního kolonialismu, kterým chceme ostatní zapojit do své skupiny, ale znamená vyjít za hranice jednotlivých kultur do univerzality, která všechny spojí a činí z nás všech bratry. Modleme se opět, aby nám Pán pomáhal skutečně vstoupit do plné

„šíře“ jeho slova, a tak se otevřít univerzálnímu horizontu lidství, které nás sjednocuje se všemi rozdílnostmi. Nakonec se ještě vraťme k předchozímu verši: „Tuus sum ego: salvum me fac.“8 (…) Slovo Boží je jako žebřík, kterým můžeme s Kristem stoupat a také sestupovat do hloubky jeho lásky. Je to žebřík k dosažení Slova ve slovech. „Já jsem tvůj.“ Slovo má tvář, je osobou, je to Kristus. Dříve než my můžeme říci: „Já jsem tvůj,“ on nám již řekl:

Benedikt XVI. se zdraví s pravoslavným patriarchou Bartolomějem I. Ekumenický patriarcha poprvé v historii promluvil na biskupské synodě katolické církve.

„Já jsem tvůj.“ V listě Židům, kde je citován žalm 40 (39), se říká: „Ale připravils mi tělo… Proto jsem řekl: Tady jsem.“ Pro Pána bylo připraveno tělo, aby mohl přijít. Svým vtělením říká: Já jsem tvůj. A při křtu mi řekl: Já jsem tvůj. V posvátné Eucharistii vždy znovu opakuje: Já jsem tvůj, abychom my mohli odpovědět: Pane, já jsem tvůj. Na cestě Slova, při vstupu do tajemství jeho vtělení, do jeho bytí s námi, si chceme přivlastnit něco z jeho bytí, chceme se zříci své existence, darovat se tomu, který se daroval nám. „Já jsem tvůj.“ Modleme se k Pánu, abychom se mohli naučit celou svou existencí říkat tato slova. Tak budeme v srdci Slova. Tak budeme spaseni. 1. Mt 24, 35. 2. Žalm 119 (118), 91, „…všechno ti slouží“. 3. Jan 1,1. 4. „výtvorem Slova“. 5. Tóra, část Bible, kterou křesťané jmenují Pentateuch. Hebrejská bible je společná i křesťanům. 6. Žalm 119 (118), 94, „Hledal jsem tvá nařízení.“ 7. Žalm 119 (118), 96, „Viděl jsem, že každá dokonalost má své meze, tvůj zákon však nemá konce.“ 8. Žalm 119 (118), 94, „Já jsem tvůj, zachraň mě.“ 12/2008 | Nové Město |

23

U ŠÁLKU ČAJE S HELENOU A BEDŘICHEM VOTÝPKOVÝMI....

24


Prostor pro sdílení dobrých věcí V říjnu 2008 byl založen Nadační fond časopisu Nové město. Vypravila jsem se za manželi Helenou a Bedřichem Votýpkovými, jeho zřizovateli. Během svého třicetiletého manželství vychovali tři děti a nyní je na cestě čtvrté vnoučátko. Časopisu Nové město „fandí“ již od počátku. Manželé Votýpkovi.

vydávání časopisu velmi těžká věc. Zároveň možnost pro Hnutí fokoláre mít svůj časopis, prostor pro sdílení mnoha dobrých a užitečných věcí, je úžasná. Není jednoduché mít dobrou úroveň, čtivost, atraktivní tvář, aby čtenář časopis otevíral s radostí. Podle reakcí mnoha známých soudím, že se to daří. Se ženou si však uvědomujeme, že vydávání tohoto časopisu není po finanční stránce jednoduchá záležitost.“ Proto jste se rozhodli časopisu pomoci? Bedřich: „Když jsme se dověděli o nápadu založit na-

dační fond, zalíbil se nám a nabídli jsme svou pomoc. Zpočátku to nebylo jednoduché. Proplížili jsme se administrativním bojištěm přes nejrůznější úřady, až byl fond ke 14. říjnu 2008 oficiálně založen. Na jeho účet se mohou posílat dary, jak od nás, tak i ze zahraničí. Budeme uzavírat darovací smlouvy a tak dále.“ Jaký je smysl a poslání nadačního fondu časopisu? Bedřich:„Finanční podpora vydavatele. Samozřejmě, že pokud chce někdo podpořit časopis, může poslat peníze i přímo na jeho účet. Ale

Číslo účtu Nadačního fondu časopisu Nové město, na které lze posílat finanční dary: 43-2646440207/0100, Komerční banka a.s., pobočka Praha 2 se sídlem: náměstí Míru, Italská 2, 120 00 Praha 2.

Foto: H. a B. Votýpkovi

Č

asopis Nové město znáte už dlouho? Helena: „Samozřejmě. S velkým zájmem ho vždy pročítáme a sledujeme už od dob jeho vzniku, a to ne sami, ale s rodinami, manželskými páry, které se u nás scházejí. Náš byt je totiž otevřen mnoha návštěvám a často se u nás konají setkání lidí, kteří čerpají z myšlenek fokoláre.“ Se spiritualitou Hnutí fokoláre jste se začali seznamovat již v roce 1977. Pomáhá vám tato spiritualita i ve vaší profesi? Helena: „Zcela jistě. Pracuji na Základní umělecké škole a na gymnáziu. Učím hru na klavír. Protože pracuji mezi lidmi, mám příležitost vidět v druhém bratra. Svůj život vnímám ve třech rovinách: Tou první je rodina, nejen nejbližší, ale i příbuzní, které mé děti ´vyženily´. Dál to jsou žáci, z nichž nejmladším je pět a nejstarším pětadvacet let. Třetí rovinou je ostatní svět kolem nás – lidé ve farnosti, kostele, známí a návštěvy, lidé v ulicích i na nákupech. V každém se snažím vidět Ježíše.“ Bedřich: „Ačkoliv jsem vystudovalkonstrukcipočítačů, pracuji už dvacet pět let jako jednatel pro firmu, která vyrábí zvukoměrnou techniku. V dnešní době bohužel není často v podnikatelské sféře dodržována základní etika. Ne každý zákazník dodržuje slovo, ne každý konkurent má smysl pro čestnost. Někdy nejsou jednoduché ani vztahy mezi kolegy v práci, a tak jsem velmi rád, že je se mnou na pracovišti i kamarád ze společenství fokoláre. Můžeme se tak navzájem podporovat.“ Vraťme se k časopisu. Jak se díváte na jeho vydávání? Bedřich: „V dnešní době je

jde nám o oslovení i možných sponzorů a dárců, kteří časopis či jeho vydavatele neznají zblízka.Účetnictví nadačních fondů je ze zákona velmi přísné a průhledné, takže každý dárce má přesný přehled o naložení se svým darem. To je důležité zvláště pro firmy a větší instituce. O využití daru rozhoduje celá správní rada.“ Kdo tuto správní radu tvoří? Bedřich: „Skladba naší správní rady je pestrá. Jsou zde zastoupeni lidé mnoha profesí a zkušeností – patří tam PhDr. Jaroslav Šturma, dětský psycholog, jeho žena Ludmila, zdravotní sestra, dále lékař MUDr. Martin Uher, kněz Miroslav Cúth, Ing. Jana Friedová, ekonomka, a revizorem je Ing. Rudolf Kubát, též ekonom. Já a Helena jsme zřizovatelé.“ Máte konkrétní plány, jak budete o existenci nadačního fondu informovat? Bedřich: „Každým dnem přicházejí další nápady. Nyní jsme vydali první informační leták, který hovoří o existenci a poslání fondu. Budeme jej šířitprostřednictvímfarností, společenství a nejrůznějších setkání. Nejvíce samozřejmě člověk osloví osobním setkáním, proto připravujeme jednání s konkrétními možnými sponzory.“ Helena: „Rádi bychom také oslovili čtenáře časopisu Nové město: Pokud máte tento časopis rádi, záleží vám na jeho úrovni i atraktivitě, pomozte nám v naší práci. Vánoční číslo vychází ve zvýšeném nákladu, je možné jím, případně s celoročním předplatným, někoho obdarovat. Možná jsou i ve vašem okolí potencionální sponzoři, které doposud nikdo neoslovil… Budeme vděční za vaši pomoc a spolupráci.“ Za rozhovor děkuje Ilona Špaňhelová

12/2008 | Nové Město |

25

Foto: archiv Předsudky, stereotypy… které nás často ovlivňují!

J

ako děti jsme se ve škole učili, že hasiči, pošťáci, strážníci atd. se nazývají pracovníci veřejných služeb. Tedy všichni ti, kteří každodenně pracují od rána do večera, pod spalujícím sluncem, v dešti, sněhu, v každé nepřízni počasí a pro dobro společnosti tím často riskují svůj život. Ti, kdo mezi všemi v naší dětské fantazii stáli na vrcholu hrdinství, byli zcela jistě hasiči. Které dítě by nikdy nesnilo o tom, že se vyšplhá do jednoho z těch starých červených hasičských aut a bude brázdit ulice se zapnutou sirénou, aby zachránilo celou rodinu před nenasytnými plameny ohně? Vzpomínám si, jako by to bylo dnes, že jsme pokaždé, když zahoukala siréna blízko našeho domu, utíkali, abychom uviděli hasiče, jak obětavě a co nejry-

26


„Uhašeči“ chleji vyjíždějí k zásahu. A potom, když auto odjelo, jsme jako přibití hleděli s otevřenou pusou na opět pustou ulici… Problém nastal tehdy, když jsme dorostli do dospělosti a život anebo okolnosti nás od povolání skutečných hasičů vzdálily, a my jsme pak začali být vystaveni riziku, že se staneme jen smutnými postavami „uhašečů“. Začalo to tím, že jsme raději „uhasili oheň“ kolegy v práci, abychom moc neriskovali, protože jeho nápady příliš vybočily z našich schémat. Nebo jsme „uhasili oheň“ dospíva-

jícího syna či dcery, když jednoho dne dostali ten štastný nápad koupit si bicí nebo si dovést domů kamaráda, který „nebyl podle nás“. Nebo když jsme navrhli novému faráři, aby nedělal mnoho změn v organizaci a způsobu života farnosti. Nebo když nám uklouzla věta typu: „Ty jsi ale blázen!“ anebo „To by se za mých časů nikdy nestalo.“ Uvažuji jako „uhašeč“ pokaždé, když nenechám prostor ohni fantazie, kouzlu bezelstné nevědomosti, žáru naděje, plameni lásky. Stávám se „uhašečem“, jestliže nejsem připraven připustit, že druhý může mít pravdu, když bojuji se zaťatými zuby za bezvýhradné přijetí svého názoru, ztrácím-li naději v mladé lidi nebo opovrhuji-li něčím novým… Bože, dej, ať ten malý plamínek, který všichni nosíme uvnitř, nikdy neuhasne, ale ať podpořen tvým dechem naopak roste a šíří se jako požár, který obejme celý svět. Lito Amuchástegui

POMŮCKA: AEON, ENKOLPION, OPEC

KŘÍŽOVKA

Naše křížovka

PIPO

Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected]

Walter Kostner

A

TIPO

NEJVĚTŠÍ BETLÉM NA SVĚTĚ Před 170 lety, 12. prosince 1838 se narodil v Jindřichově Hradci ctihodný měšťan TAJENKA 1, který byl TAJENKA 2, ale proslavil se stavbou dřevěného mechanického betléma. Bylo to jeho celoživotní dílo. Výroba trvala plných 60 let a zabírá plochu šedesáti čtverečních metrů. Obsahuje 1398 figurek lidí a zvířat, z nichž se 133 pohybuje a vedle tradičních scén (chlév se svatou rodinou, Herodesův palác, útěk z Egypta apod.), je betlém doplněn poetickou vesnickou krajinou dokládající život lidí 19. století. Původní mechanismus, který byl zpočátku poháněn ručně a později nahrazen elektromotorem, rozvádí pohyb z jediného centra. Jedinečnost tohoto díla dokládá i záznam v Guinessově knize rekordů – jde totiž o největší betlém tohoto druhu na světě. A od roku 1935 jej můžete spatřit ve sbírkách jindřichohradeckého muzea.

Časopis Hnutí fokoláre Prosinec 2008, ročník 17 (11) Roční příspěvek 330,- Kč Půlroční příspěvek 165,- Kč Příspěvek na jedno číslo 30,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová Technický redaktor: Veronika Němečková Redakční rada: RNDr. Irena Sargánková, CSc. PhDr. Ilona Špaňhelová Štěpán Filcík Administrace: Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994 Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON ISSN 1212 – 0782 Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá Ing. Zuzana Kaizlová P. Bohumil Kolář Mgr. Irena Kyliánová Mgr. Veronika Matiášková PhDr. Jarmila Synková PhDr. Drahomíra Syrůčková P. Martin Šmíd Mgr. Jarmila Vachová NOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚ Argentina Ciudad Nueva Austrálie New City Belgie Nieuwe Stad Brazílie Cidade Nova Dánsko Ny Stad Filipíny New City Francie Nouvelle Cite` Holandsko Nieuwe Stad Hongkong San Sing Seung Yuet Hong Chorvatsko Novi svijet Itálie Citta` Nuova Kanada Nouvelle Cite` Kolumbie Ciudad Nueva Korea Cumul Maďarsko Új Város Německo Neue Stadt Polsko Nowe Miasto Portugalsko Cidade Nova Rumunsko Oras Nou Slovensko Nové mesto Slovinsko Novi svet Španělsko Ciudad Nueva a Ciutat Nova Švýcarsko Citta` Nuova Švédsko Enad Värld Uruguay Ciudad Nueva USA Living City Velká Británie New City

O Vánocích jsou k sobě všichni přátelštější…

Obdarovávají se…

Už se nehádají…

A proč by tedy Vánoce nemohly být celý rok?

Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Redakcia Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko Fax: 00421 252 492 183 e-mail: [email protected] Titulní strana: Vánoční trhy. Foto: Štěpán Filcík

27

O Vánocích slavíme Ježíšovo narození. Co mu můžeme dát?

Chiara Lubichová na setkání s gen 4.

Přineseme mu mnoho skutků lásky!

J

ednou Chiara Lubichová vyprávěla gen 4(1), jak se učila milovat. „Byla jsem malá jako vy, ale nemohla jsem být gen 4, protože v té době gen 4 nebyly. Takže mě naučily milovat řádové sestřičky. Sestřičky jsou výborné ženy, které se cele darují Bohu. Já jsem poznala řádovou sestřičku, která se jmenovala sestra Karolína. Ta mě naučila milovat Boha, Ježíše, a dělat skutky lásky. Abychom dělaly skutky lásky a počítaly je, dávala mně a dalším holčičkám obleček z papíru, byl to Ježíšův obleček. Měl spoustu zástřihů. Za každý skutek lásky jsem měla jeden ohnout. Vznikl z něho trojúhelníček, a tak jsem mohla vyšít celý obleček mnoha skutky lásky. Pak, když byl obleček celý vyšitý láskou, jsem jej odnesla Ježíšovi.“ 1. Společenství dětí ve věku 4 – 9 let, čtvrtá generace Hnutí fokoláre. TENTO JEŽÍŠŮV OBL OBLEČEK LEČEK VYRÁBÍ MNOHO HO D DĚTÍ Ě Í ĚT NA CELÉM SVĚTĚ. VĚTĚ. CHCEŠ TO ZKUSIT SIT I TY?? Obkresli buď sám, m, nebo s něčí pomocí obleček podle odle obrázku a vystřihni ho. Podlee nákresu ho přelož nejprve podle čáry A a udělej několik drobných zástřihů. Obleček opět rozlož a totéžž udělej podle čar G a B a potom na rukávcích (E, utek lásky můF, C, D). Za každý skutek žeš ohnout nahoru jeden zástřih. Až bude obleček celý „vyšitý“ skutky lásky, můžeš ho nalepit na tvrěmu hlavičku, dý papír, dokreslit k němu ručičky a nožičky a položit Ježíška ek. pod vánoční stromeček.

D

E

F

C

G

A

B

Foto: archiv

Co darujeme Ježíši k narozeninám?

2008 ROČNÍK 17 (11)

Recommend Documents