2008 ROČNÍK 17 (11)

11/2008 ROČNÍK 17 (11)

CO VÁS ZAJÍMÁ...

Nejsme takoví

OBSAH

„Moc nesleduji televizní zprávy, ale když se na ně podívám, zraňuje mě, vidím-li, že nás mladé lidi ukazují jako násilníky, nespokojence, zabijáky bez výčitek svědomí nebo nanejvýš jako spotřebitele hledající zábavu. Nemyslím si, že bych byla svatá, ale tento obraz mi nesedí. Zdá se mi, že neodpovídá většině mladých lidí.“ Antonia – Florencie

Z

různých důvodů s tebou plně souhlasím. To, že sdělovací prostředky hovoří o mládeži a často přitom zdůrazňují, co se týká jen její nepatrné části, bývá zejména proto, že to „vytváří zprávu“. I kdyby byly některé negativní vlastnosti zdůrazňované u mladých lidí skutečně obecně rozšířené, bylo by značně omezené připisovat je pouze mladé generaci. Vy mladí, stejně jako my dospělí, žijete v tomtéž světě, který je z mnoha důvodů plodem toho, co dělala nebo ne-

dělalapředcházejícígenerace. Na realitu, která nás obklopuje, je nutné se dívat z jiného úhlu pohledu, máme-li její skutečné podstatě porozumět a nalézt její mezigenerační souvztažnost. Objevíme tak světla a stíny nejen mladých lidí, ale i dospělých. Pro zdůraznění dobrých vlastností dnešních mladých lidí, které jsou často opomíjeny, bych vyzdvihl jejich velkou otevřenost a jednoduchost, s níž hledají a přijímají duchovní hodnoty, velkou citlivost vůči problémům světa a potřebě univerzálního bratrství. Mladí lidé také

Foto: archiv

Nejsme takoví 2/ Velká výzva k transformaci bankovního sektoru 3/ Být svědkem zázraku 4/ Mnichovská dohoda – otázky živé ještě dnes 6/ Křesťanské rodiny – „hořící oheň“ ve společnosti 8/ Zvláštní milost 10/ Část Prahy, kde k sobě lidé mají blízko 12/ Škola Abba 13/ Slovo života 15/ Život ze slova 16/ Mírná a silná 17/ Biskupové, kteří věří v ekumenu 19/ Cesty a očekávání dnešní kultury 21/ Rok svatého Pavla 22/ Odhalovat poklady na rozmezí vědy a víry 24/ Komix 25/ „Dušičky“ mohou být víc než jen vzpomínkou 26/ Křížovka 27/ Její boty jsou prošlapané 28/

dovedou upřímně přiznávat svá omezení a jsou schopni začínat znovu.Především ale vidím jejich upřímnou citlivost ve vztahu k druhým. Jestliže chceme obrátit pozornost na jejich stinné stránky a slabosti, je třeba se na ně dívat s citlivou pozorností a zároveň si připomínat, že nestačí skončit jen u jakési analýzy. Je zapotřebí znát úmysl, pro který to chceme dělat. Pak v mezigeneračním dialogu - otevřeném, upřímném a přátelském - společně hledejme, jaké zvolit prostředky pro jeho dosažení. Na každou informaci, která se snaží poukazovat jen na extrémní, okrajové jevy či mezigenerační rozepře, odpovězme tak, že budeme mezi všemi mladými (i méně mladými) vytvářet s novým nasazením pozitivní a konstruktivní vztahy, napomáhající každému k jeho plné seberealizaci. Francesco Châtel

2

| Nové Město | 11/2008

6 5 4 0 0 0 3 2 1 P 9005297 78 Velká výzva k transformaci 2 2 0 0 1 bankovního sektoru 1 9 4 4 9 1 0 9 5 9 8 7 7 2 1 8 0 0 1 9 7 6 0 1 0 2 0 0 1 o krachu „Washington Mutual“, který se v posledních týdnech připojuje k pádům amerických bank a fondů, je již jasné, že se ocitáme před nejhorší finanční krizí po té, která byla v roce 1929. Stačí pomyslet, že suma, o kterou Henry Paulson požádal americký kongres, aby ji s cílem vymazat „nejjedovatější“ položky bank uvolnil, činí okolo 700 miliard dolarů. Blížíme se tedy pádu kapitalismu? Možná ne, ale je pravděpodobné, že stojíme u konce určitého finančního a spekulativního kapitalismu, který příliš – a špatně – vyrostl za posledních dvacet let, a jehož je současná krize pouze jedním (i když ne jediným) výmluvným projevem. Jde o krizi, jejíž příčiny mají hluboké kořeny jak ve finančním systému, tak v životním stylu a spotřebě. První příčinou je zásah do přirozené úlohy a funkce banky a peněžnictví. Bankovní a další finanční instituce jsou v moderní ekonomice neodmyslitelné. Banka byla a je nadále hnací silou sociálního přenosu mezi generacemi (úspory dospělých umožňují investice mladých) a mezi rodinami a podnikateli. Banky jsou tedy pro veřejné blaho podstatné. První lidové banky byly františkánské „Monti di pietà“ (doslovně to znamená „hory soucitu“ – pozn. překladatele), které v 15. století vymysleli jako prostředek k vysvobození chudých z osidel lichvy. Nemocí současného kapitalismu je progresivní transformace bank na instituce věnující se spekulativním obchodům, které nemají samy o sobě skutečnou hodnotu, ale jsou pouze prostředkem k obohacování akcionářů. Ekonom Yunus, nositel Nobelovy ceny míru, zakladatel Grameen Bank, jež je jednou z nejzajímavějších bankovních inovací posledního století, vícekrát potvrdil, že v tržní ekonomice je přístup k úvěru základním právem člověka, poněvadž bez tohoto práva by lidé nedokázali uskutečňovat vlastní plány a vymanit se z mnoha osidel bídy. Je-li to pravda, musí tedy být spekulativní aktivity banky v tržní ekonomice výjimkou a nikoliv pravidlem. Dá se skutečně pozorovat, že současná krize

Foto: R. Spencer/AP

Luigino Bruni reaguje na současné dění na světových trzích. Působí na milánské univerzitě a v rámci Hnutí fokoláre je koordinátorem projektu ekonomiky společenství.

Tabule akciových záznamů na newyorské burze.

nebyla rozpoutána řádnými bankami, ale bankami, které se příliš zabývaly spekulacemi. Může se to zdát paradoxní, ale podstata banky je blízká neziskové organizaci, ne organizaci vzniklé za účelem spekulací. Nezisková organizace (univerzity, divadla) je instituce, která má být hospodárná a rentabilní, která nemá za cíl zisk, nýbrž naplnění zájmů mnoha subjektů. Z pádů – a ještě více ze záchranných prací – v těchto dnech vyplývá, že banka je instituce s velkou sociální hodnotou a s velkou zodpovědností. Nová a pozornější úprava peněžních trhů, kterou si mnozí ekonomové velmi přejí, se ubírá směrem k tomu přiznat bankám sociální zodpovědnost, která se v posledních desetiletích vytratila, přestože geometrickou řadou narůstaly ratingové agentury (ratingové agentury měří, zda jsou instituce schopné dostát svým závazkům, čili zda jsou podniky zdravé nebo ne – pozn. překl.). Za touto krizí je však také nepřiměřená spotřeba rodin, která se z amerického kapitalismu šíří na celý bohatý Západ. Ve společnosti, která dává přednost konzumaci „zde a nyní“ a která zapomněla na etickou hodnotu úspor, se k nespláceným

hypotékám za bydlení připojily celé řady dluhů z dalších úvěrů. Nikdo nepopírá, že do určité míry může být zadluženost rodin pro ekonomiku oprávněná. Ve skutečnosti je ale spotřeba stále častěji pobízena a povzbuzována možnostmi snadno dostupných půjček, jejímiž spoluviníky jsou i média, která rodiny navádějí k zadlužování za hranice skutečných možností dluhy splácet. Současná krize tedy může být i velkou příležitostí k zamyšlení nad neudržitelným stylem života, který finanční kapitalismus podněcuje. Nejde o to představovat si ekonomii bez peněžních institucí. Tyto instituce jsou však příliš důležité, než aby je bylo možné ponechat pouze spekulativním aktivitám. Historie evropského peněžnictví dává po staletí život bankovním institucím „s ideálními pohnutkami“, které moderní ekonomii zlidštily. Je potřebné, aby i dnes přicházeli podnikatelé a bankéři vedení vyššími cíli, než je pouhý zisk. A aby bylo možné na tuto výzvu odpovědět, vyžaduje to úsilí od všech a od každého. Uvnitř trhů i mimo ně. Luigino Bruni (LÓsservatore Romano, 28. září 2008, redakčně kráceno)

11/2008 | Nové Město |

3

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Termín hospic, který do českého povědomí více proniká teprve od devadesátých let, je v našich podmínkách neodmyslitelně spjat se jménem MUDr. Marie Svatošové.

Jaké jsou vaše záliby? Čím si odpočinete? „Nemohu říct, že bych žádné záliby neměla, ale moje současná práce je z velké části vytlačila na okraj. Stala se mi koníčkem, což může na první pohled sice vypadat sympaticky, ale zároveň to může být ďábelská past. Proto už i ve zpovědnici slibuji, že trochu přibrzdím a Bohu děkuji za geniální opatření – povinnost sedmého dne odpočívat. Nechci-li umřít jako workoholik, musím si to hlídat. Občas se mi to i povede. Například nedávno jsem měla být zároveň na šesti různých místech. Znamenalo to, že tak jako tak se na pěti akcích musím omluvit. Rozhodla jsem se jet na farní výlet do meditační zahrady pana Hrušky v Plzni a vím, že jsem udělala dobře.“

Foto: Irena Sargánková

Být svědkem zázraku

ho života nemám. Tohle bych ráda řekla všem, kteří se s podobným problémem v životě budou muset vyrovnávat.Není to žádná tragedie, je to celé jen o poznání a přijetí Boží vůle.“

MUDr. Marie Svatošová

M

UDr. Marie Svatošová pracovala přes dvacet let jako praktická lékařka v Praze a zároveň se věnovala rodinám, které chtěly svým umírajícím dosloužit doma. V roce 1990 opustila ordinaci,aby realizovala myšlenku hospice, kterou znala ze samizdatové literatury. Roku 1993 založila Sdružení Ecce homo pro podporu domácí péče a hospicového hnutí. Vystudovala jste medicínu. Jak jste se pro studium rozhodla? „Od dětství jsem si moc přála být zdravotní sestrou a v osmé třídě jsem si podala přihlášku na zdravotnickou školu. Když jsem se divila, že všem přicházejí pozvánky k přijímacím pohovorům

4


a mně stále nic, řekl mi soudruh ředitel: „Tvou přihlášku jsem ani neodeslal, protože na to tělesně a duševně nestačíš.“ Byla to pomsta za to, že se rodiče nenechali zastrašit a v padesátých letech nás (kantorské děti) vytrvale přihlašovali na hodiny náboženství. O rok později jsem se do školy dostala, po maturitě se opakovalo něco podobného, s dalším ročním odkladem jsem se dostala i na lékařskou fakultu.“ Řekla byste něco o své rodině? „Vyrostla jsem na venkově, v tradičně katolické rodině, jako nejstarší ze tří sourozenců. Prožila jsem téměř čtyřicet let v (nechtěně) bezdětném manželství. Několik měsíců jsem vdovou, ale rozhodně se necítím osamělá. Křesťan nikdy není sám. I když jsem po dětech toužila marně, pocit nenaplněné-

Co vás v životě ovlivnilo? Máte nějaký svůj osobní vzor? Co vám dodává sílu, z čeho čerpáte? „Téměř polovinou mého dosavadního života mě provázel, duchovně vedl a formoval P. MUDr. Ladislav Kubíček. Byl pro mě velkým darem z nebe. Pán mi ho do cesty poslal ve chvíli, kdy jsem nevěděla jak dál, uvědomovala si svou absolutní bezmocnost a Boží všemohoucnost a v úpěnlivé modlitbě prosila o Světlo. Jiný zdroj síly nemám, pominu-li chléb náš vezdejší, ale i ten je koneckonců od Boha.“ Jak jste se dostala k hospicové práci? „Měla jsem k tomu dva motivy, jeden silnější než

druhý. Jednak jsem se desítky let jako praktická lékařka setkávala s rodinami, které opravdu upřímně chtěly posloužit svým blízkým doma, ale z nějakého důvodu na to nestačily. Druhým důvodem byla hrozba uzákonění eutanazie. Už v době totality jsem si uvědomila toto nebezpečí a že na to musíme být připraveni a být schopni nabídnout jinou alternativu. Tehdy jsem se v samizdatovém časopise Salus dočetla o hospicích ve světě, konkrétně v Anglii, ale zde se tenkrát nedalo dělat nic. Takže po změně režimu jsem se do toho pustila.“ Jak vypadaly začátky hospiců u nás? „První hospic paradoxně nevznikl v Praze, kde bydlím a kde jsem si ho nejdřív přála, ale ve východních Čechách u polských hranic. Tato práce se totiž nedá dělat bez lidí a já jsem v miliónové Praze nenašla spolupracovníky. Objevila jsem je až ve svém rodišti. Proto byl první hospic otevřen v Červeném Kostelci.“ Jak byste stručně vystihla cíle činnosti hospiců a jak se je daří naplňovat? „Už před patnácti lety jsme si jasně stanovili, čeho chceme dosáhnout. Naši taktiku a strategii jsme vytiskli na vizitkách, které používáme dodnes. Zaprvé začít o umírání a smrti nahlas mluvit a hlavně přemýšlet. Zde došlo, myslím, opravdu k posunu. Před patnácti lety to bylo ještě větší tabu než teď. Jako další bod jsme si stanovili snahu vybudovat první český hospic a tím ukázat, že když se chce, všechno jde. To se podařilo už dávno. 8. prosince 1995 byl otevřen první hospic a dnes už máme třináct hospiců lůžkových a několik mobilních.

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Mohla byste to dokreslit nějakou vaší konkrétní zkušeností? „Před necelými dvěma lety mi v náchodské nemocnici umírala kmotřička na mrtvici. Když jsem přijela, bylo jasné, že je v terminální fázi svého života. Nebyl čas ani nebylo vhodné ji převážet do hospicu v nedalekém Kostelci. Tak jsem se u ní posadila a rozhodla jsem se, že se od ní nehnu. Když to personál zjistil, dokonce mi nabídli sousední volný pokoj. Kmotřičku převezli a nechali nás tam spolu až do poslední chvíle. Asi třikrát během noci sestřička přišla a opatrně se mě ptala, jestli nechci uvařit kávu nebo čaj. V podstatě mi vytvořili hospicové prostředí. A takové možnosti jsou všude, jen záleží na lidech.“

U lůžkových hospiců se to už podařilo a u mobilních o to teď bojujeme. A také samozřejmě usilujeme o důstojnější financování.“ Pro které pacienty je hospic určen? „Jde o pacienty ve většině případů s infaustní, to znamená smrtelnou prognózou, převážně s pokročilým nádorovým onemocněním. Do hospicu nepatří pacienti, kteří potřebují dlouhodobou péči, rehabilitaci. Na to není hospic zařízen. Tato vesměs nestátní zdravotnická zařízení jsou postavena především na kvalitní paliativní péči. Zde nejde o vyléčení pacienta, a to z jednoduchého důvodu: Není to v silách současné medicíny. Jde však o zachování co nejvyšší kvality zbývajícího života.“ Jak vypadá péče o pacienta v hospici? „Hospic se stará – a tím

se asi liší od všech ostatních zdravotnických zařízení – o všechny potřeby pacienta, které nejsou jen tělesné, ale také psychické, sociální a duchovní.Hospic se však nestará pouze o nemocného. Naším klientem jsou také pacientovi blízcí, jeho rodina, protože trpí současně s ním. Fázemi vyrovnání se s nemocí, které popsala paní dr. Kübler-Rossová, prochází nejen pacient, ale i rodina. Velmi často je problém v tom, že pacient už pokročil do fáze smíření, to znamená přijetí své nezměnitelné situace, ale rodina za ním ještě pokulhává ve fázi smlouvání, vyjednávání. V praxi to vypadá tak, že on už chce mít od všeho pokoj, ale rodina by ještě zkoušela všechny možné způsoby léčby. Všichni se pochopitelně dostávají do stresu a konfliktů. V těchto případech si musíme na pacientovy příbuzné udělat čas a pomoci jim přejít do fáze smíření. To

Foto: archiv

Zatřetí – zkušenosti z hospice předávat dál – pořádat přednášky, semináře, stáže. To běží na plné obrátky.Všechny hospice umožňují stáže zdravotníkům, nezdravotníkům, rodinným příslušníkům. Už tehdy jsme si stanovili i vzdálený cíl: Myšlenku hospice prosadit i mimo jeho budovy – všude tam, kde lidé umírají. To je samozřejmě běh na dlouhou trať, ale tu a tam se to už daří. Myslím, že dnes už těžko někde najdeme nemocnici, kde by například byly návštěvy povoleny pouze ve středu a v neděli od 14 do 16 hodin jako dříve.“

Je něco, co vám po organizační stránce leží na srdci, co je potřeba řešit? „Asi před dvěma lety jsme vytvořili asociaci poskytovatelů hospicové paliativní péče – tj. péče, která je zaměřená na zmírnění příznaků při vážné nemoci, například léčba bolesti, dušnosti, nechutenství. Vypracovali jsme standardy, usilujeme o zakotvení hospiců v systému zdravotní péče. V hospicích je zajištěna péče nejen o tělesné, ale také psychické, sociální a duchovní potřeby pacienta.

je důležité, protože teprve pak může být umírání důstojné.“ Během posledních deseti let u nás proběhly několikrát živé diskuse o eutanazii. Nedávno paní senátorka Václava Domšová předložila návrh zákona o „důstojné smrti“, který nakonec nebyl přijat k projednávání. Názory veřejnosti na podstatu problému se však dosti liší, a tak lze předpokládat výskyt dalších podobných návrhů. Co byste k tomu mohla říct z pohledu svých zkušeností?“ „Máme zkušenost, že jsouli uspokojeny všechny čtyři oblasti potřeb pacienta,o žádnou eutanazii nežádá. Obráceně, kdybychom slyšeli: Úž mně zabijte, nechci žít,´ nutně by to musela být i pro nás alarmující výzva ke zpytování svědomí, protože je to důkazem toho, že jsme v některé oblasti péči nezvládli. Pak musíme spolu s pacientem hledat příčinu a snažit se ji alespoň minimalizovat. Stane se, že někdo řekne: Ćo to je za život, ti vaši pacienti, nebylo by lepší to nějak zkrátit, jaký to má smysl?´ Čas, který u nás nemocní prožívají, má veliký smysl:Vidíme obrácení na smrtelné posteli. Na tom jsem pochopila ďábelskost eutanazie pod rouškou falešného milosrdenství: Vzít pacientovi čas, který potřebuje ke svému uzrání. To nejradostnější na naší práci je právě být svědkem konverzí. Křty, sňatky na smrtelné posteli. To je to, co mi dává sílu: Když už jsem unavená, vyždímaná, a jsem svědkem nějakého zázraku v hospici – ne že by tam někomu narostla noha nebo se uzdravil, ale zázraky takového druhu, že se usmíří otec se synem, tchýně se snachou, jsou opravdu na denním pořádku. V hospicích jde tedy skutečně o hodně, jde o duše.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová 11/2008 | Nové Město |

5

LIDÉ A UDÁLOSTI

P

očátkem září jsem měl možnost strávit společně s kolegou J. Němečkem z Historického ústavu Akademie věd České republiky několik dní studijního pobytu v Berlíně, v archivu německého ministerstva zahraničí (PolitischesArchiv des Auswärtigen Amtes), které jsme věnovali bádání k tématice česko-německých vztahů a postojům Vatikánu k nacistické ideologii. Při této příležitosti nám velká vstřícnost kolegů z archivu umožnila, abychom si prohlédli také originál Mnichovské dohody. Labyrintem chodeb ministerstva zahraničí jsme sestoupili do sklepních prostor, až k masivním želeným dveřím, vedoucím do trezorové místnosti, kde jsou uloženy hlavní dokumenty německé zahraniční politiky. V okamžiku, kdy se na stole objevila obsáhlá složka s nápisem „Münchener Abkommen…“, pocítil jsem zvláštní mrazení v zádech. Poprvé jsem na vlastní oči spatřil dokument, který tak bolestně ovlivnil naše národní dějiny a současně stál na počátku velkých tragédií, spojených s druhou světovou válkou. Originál mnichovské smlouvy s podpisy čtyř šéfů evropských vlád, na jejímž základě muselo Československo odstoupit – především Německu – rozsáhlá pohraniční území, může vidět poprvé také česká veřejnost, a to na výstavě v pražském Národním muzeu, otevřené 28. října letošního roku. Děje se tak díky spolupráci s německou vládou, protože místo svého současného uložení opustil originál dohody z bezpečnostních důvodů zatím jen jednou, a to na výstavu do bavorského Zwieslu. Toto gesto určitě dokumentuje zlepšující se úroveň vzájemných

6


Mnichovská dohoda – otázky živé ještě dnes Zvláštní mrazení v zádech: na vlastní oči spatřit originál mnichovské smlouvy. Protichůdné debaty, téma stále živé. Potřeba reflexe; nemusí se vyplatit přehlížet nazrávající problémy.

J. Němeček před dveřmi trezoru německého ministerstva zahraničí, za nimiž se skrývá originál Mnichovské dohody. vztahů a slouží jako konkrétní příklad překonávání starých křivd. Jak navíc ukázaly současné debaty, týkající se reflexe jejího sedmdesátého výročí, je to téma stále živé. Jen málokterý dějinný zlom u nás ještě po letech dokáže spolehlivě vyvolat tolik protichůdných debat, jako právě konec prvorepublikové demokratické státnosti. Je to jistě dáno hlubokým traumatem, které kapitulace ve společnosti vyvolala. Náhlý kolaps tohoto odhodlání se pak podepsal na nebývalém morálním úpadku za druhé republiky, kdy do popředí vystoupily spodní proudy české národní povahy. Tehdy, v šo-

ku z potupné porážky, odvrhla velká část české společnosti během krátké doby demokratické tradice. Mnichov ovšem bývá v české paměti často redukován na pouhé dva osudové týdny, do nichž se vtěsnala nejdůležitější dějství, počínaje stupňováním protistátních útoků henleinovců, přes diplomatická jednání, všeobecnou mobilizaci až po mnichovskouschůzkučtyřevropských mocností. Mnichovskou dohodou se však zauzlily zejména národnostní problémy, s nimiž se Československo muselo od svého vzniku potýkat. Není od věci připomenout alespoň zásadní milní-

ky vývoje česko-německého vztahu. Po vzniku československého státu se již začlenění tří a půl milionu Němců setkalo s odporem. Postupně se však situace uklidnila a část německých stran byla ochotná na zlepšení stavu věcí s československými úřady spolupracovat a stala se postupně součástí vládních koalic. Hlavním zlomem se však stala doba velké hospodářské krize na přelomu 20. a 30. let, která zapříčinila hospodářský rozvrat a s tím spojenou politickou radikalizaci širokých vrstev obyvatelstva. V Německu se dostal k moci nacismus a v Československu se poté velmi rychle pod vedením Konrada Henleina zformovalo mezi Němci hnutí, jež si kladlo za cíl sjednotit všechny Němce bez ohledu na sociální, náboženské nebo politické rozdíly. Československá vláda se snažila, zvláště po vítězství Henleinovy Sudetoněmecké strany ve volbách v roce 1935, situaci v pohraničí řešit, ale na zformování nového konceptu národnostní politiky již bylo pozdě. Přestože Sudetoněmecká strana navenek stále deklarovala loajalitu vůči státu, řešení česko-německých problémů viděla již několik měsíců před Mnichovskou dohodou v přičlenění pohraničních oblastí k Hitlerově Třetí říši. Republice však přes rostoucí napětí zůstala část německého obyvatelstva věrná, včetně řady křesťanů. Zastrašování však postupně přesvědčilo i velkou část váhajících, aby se k Henleinovi připojili. V dubnu předložila strana programové požadavky, z nichž již bylo jasné, že se otevřeně hlásí k nacistickému světonázoru. Od jara 1938 tak byla situace v pohraničních oblastech natolik vyhrocená, že scházela vůle k hledání nějakého kompromisního řešení a události směřovaly k osu-

dovému mnichovskému vyvrcholení. Za zamyšlení však stojí také události podzimu roku 1938, související s pádem prvorepublikové demokracie. Hluboké rozčarování a zklamání z průběhu mnichovské krize vyvolalo ve společnosti myšlenkový zmatek a nejistotu. Nelze však nevidět, že se ke změnám smýšlení ve společnosti i k politickým transformacím připravovala cesta už mnohem dříve. Jejím charakteristickým znakem byla prohlubující se nedůvěra vůči politickému stranictví a demokratickému parlamentarismu. Politické strany byly totiž obviňovány z toho, že neřídily svou politiku „podle zájmů státu a občanstva, ale pouze podle potřeb zisku svých obchodních a zájmových korporací“, jak se dočteme v dobovém tisku. Stále více příznivců nacházela podoba takzvané autoritativní demokracie, založené na vládě pevné ruky a národní jednotě. Ve volání po změně politického systému můžeme zahlédnout symptomy proměny společenských nálad (ve prospěch omezení politické a názorové plurality), které po roce 1945 do určité míry usnadnily v Československu nástup komunistické moci. Jak jsem již zmínil, je to téma stále živé, a diskuse o něm ani s velkým časovým odstupem neutuchá. Při hodnocení tehdejší situace se ještě i v současnosti projevuje inklinace k extrémnímu vidění skutečnosti; společnost jakoby nechtěla nad širšími souvislostmi mnichovského dramatu uvažovat. Z toho pak plyne, že politici z té doby jsou buď naprosto nekriticky adorováni, nebo stejným způsobem zatracováni. Debata se často vede na téma, zdali jsme se měli či neměli bránit. Skoro každý z nás asi ve školních lavicích slyšel, jak

Fota: archiv J. Šebka a J. Němečka

LIDÉ A UDÁLOSTI

Strana mnichovské dohody s podpisy čtyř signatářů. jsme měli vybudované pásmo pevností kolem hranic a v nich vojáky, odhodlané republiku bránit. Armáda měla v té době značný kredit, podporovaný od poloviny 30. let i natáčením propagandistických filmů. Při debatách se však příliš neuvažuje nad tím, že v řadách československého vojska sloužili i příslušníci národnostních menšin, kteří horlivostí k obraně země moc nepřekypovali (je například otázkou, jak by se zachovali němečtí odvedenci, pokud J. Šebek nad složkou s Mnichovskou dohodou. Vedle vlastního textu dohod obsahuje ještě dodatkové protokoly k jejímu provedení.

před mobilizačním rozkazem rovnou nedezertovali za hranice, jak se ve značné části případů dělo). S vynášením jednoznačných soudů to tedy tak jednoduché není. Zájem o Mnichovskou dohodu je bezpochyby dán také aktuálními přesahy, které lze v oněch událostech stále najít. Zcela nedávno bylo možné zaznamenat snahu o hledání analogie mezi obsazením našeho pohraničí a ruskými akcemi v Gruzii. Hledat nějaké paralely je ale vždy ošidné,

protože každá událost se odehrává v neopakovatelných specifických podmínkách. Podle mého názoru nabízí výročí Mnichova zejména příležitost k aktuální diskusi o otázkách mezinárodní bezpečnosti či o východiscích naší zahraniční politiky, nebo z křesťanského hlediska také o potřebě vzájemného respektu a spravedlnosti mezi národy, které by na základě těchto zásad mohly spolupracovat a budovat své kontakty, jak o tom hovořil například Benedikt XVI. v letošním novoročním poselství. Zkušenost pomnichovského vývoje současně ukazuje, jak se nemusí vyplatit přehlížet nazrávající problémy (nedostatky politické kultury, ignorance vůči zachovávání morálního rozměru v politice, veřejném a hospodářském životě), které by se mohly ve společnosti dříve či později spolupodílet na spuštění krizových situací. Na místě je otázka, zdali by se podobné přízraky nezjevily u nás znovu – v čase možných budoucích zkoušek, způsobených třeba politickými a ekonomickými problémy. A pokud takový vývoj nastane, dokážeme rozpoznat skutečné osobnosti od falešných proroků a líbivých populistů s lacinými recepty řešení? Otázek by se při zpětných recepcích „mnichovského syndromu“ vynořila jistě celá řada, odpovědi na ně však už tak lehké nejsou. Velká zodpovědnost při úvahách nad těmito problémy leží také na křesťanech; ti by měli přispívat ke kultivaci veřejné sféry, aby se politika nestala jen záležitostí lobování pochybných skupin a nebo PR agentur1, ale byla skutečnou službou, odpovídající na potřeby občanů. Jaroslav Šebek 1. Placená agentura, zabývající se mediální strategií a obrazem lidí a konkrétních událostí.


7

RODINA

V červnu letošního roku se stal po úmrtí kardinála Alfonsa Lópeze Trujilla novým předsedou Papežské rady pro rodinu kardinál Ennio Antonelli. Předtím než byl Benediktem XVI. jmenován předsedou Papežské rady po rodinu, byl kardinál Ennio Antonelli arcibiskupem ve Florencii. V minulosti vyučoval literaturu a dějiny umění, byl asistentem Asociace katolických učitelů a Hnutí učitelů katolické akce. Před svým působením ve Florencii stál také v čele diecézí Gubbio a Perugia.

Křesťanské rodiny se mohou stát „hořícím ohněm“, orientačním bodem pro všechny.

8


V

září 2008 se v sídle svého úřadu setkal s novináři a hovořil o problematice současných křesťanských rodin. Prohlásil, že „nemáme-li co ukázat, těžko někoho přesvědčíme“. Proto je potřeba o „kráse křesťanské rodiny svědčit

konkrétně“, je to výzva k „vytváření rodin opravdu křesťanských, které se mohou stát hořícím ohněm, orientačním bodem pro všechny, a které bude charakterizovat „hluboká vnitřní jednota, úcta k odlišnostem, velkorysá otevřenost k životu“ a „péče o slabší“. Kardinál pak připomněl dva hlavní směry úsilí Papežské rady pro rodinu: podpo-

Foto: Giuseppe Distefano

Foto: C. Laruffa/La Presse

Křesťanské rodiny –„hořící oheň“ ve společnosti

rovat„úctu k lidskému životu, etiku života, takzvanou bioetiku“ a usilovat o „vyšší hodnocení rodiny v církvi, kultuře a občanské společnosti“. Život a rodina jsou „základními dobry“ člověka. Rodina je „více než jedinec“, který je „jedinečným, neopakovatelným, sebevědomým, svobodným subjektem, avšak také zakotveným ve vztahu s druhými a s Bohem“. Právě v rodině – ve vztahu muže a ženy, rodičů a dětí – „se setkávají základní lidské odlišnosti“ a tyto rozdíly se „střetávají, navzájem splétají a rozvíjejí veškeré své bohatství a všechny své možnosti“. Projekty, které nový předseda chce ve svém úřadě realizovat, jsou v zásadě dva: na jedné straně chce „co nejvíce rozvíjet konzultační činnost s biskupy, biskupskými

konferencemi, rodinami, odborníky, institucemi a sdruženími pečujícími o rodinu“, na druhé straně podporovat každodenní pastoraci rodin. Tento aspekt je zvláště významný, chceme-li ukázat šťastnou křesťanskou rodinu. Z toho důvodu je důležité věnovat velkou pozornost dobré přípravě snoubenců na manželství. Proto si kardinál přeje, aby cesta předcházející sňatku nebyla kurzem, ale skutečným provázením na cestě, a to „co nejosobnějším“. Stejně tak je nutné se pečlivě věnovat rodinám v těžkostech nebo rodinám, které nejsou v úplném souladu s církví. Zdůraznil, že v tomto směru „nesmíme myslet jen na situaci rozvedených, ale i na domácí násilí,pomýlené vztahy mezi rodiči a dětmi a další problémy, které často unikají statistikám, ale jsou stejně bolestné jako rozchody“. V takových případech musí být církev učitelkou a matkou, „pomáhat manželským párům v jejich problémech, nenechávat je samotné“ a ukazovat jim, že chce „otvírat prostor všem“. K citlivé situaci rozvedených žijících v novém manželství prohlásil kardinál, že existuje snaha je „přijmout všemi možnými způsoby, aby pocítili, že církev jim stojí po boku, konkrétně je zapojuje do života křesťanského společenství a vytváří pro ně i specifické způsoby podpory“. Řekl, že přesto „nesmíme zapomenout, že nerozlučné manželství je zakotveno v evangeliu a církev musí objektivně uznat, že podobné situace nejsou v plném souladu se samotným evangeliem“. Podle Zenitu zpracovala Irena Kyliánová

Foto: archiv

RODINA

a k č i n A e š a N

D

říve jsem si nikdy ani nepomyslela, že by se mi mohlo narodit postižené dítě. A letos je to osmnáct let, co

se to stalo. První dva měsíce po porodu Aničky jsme s manželem prožívali radost, že se nám po synovi narodila i dcera. Anička se ale začala opožďovat ve vývoji, měla mnoho zdravotních problémů. To, co ve vývoji u jiných dětí trvá krátce, u ní trvalo mnohem déle. Například po usilovném cvičení podle MUDr. Vojty dcera začala chodit ve dvou a půl letech. Postupně se začalo projevovat i její mentální opoždění. První roky jejího života jsem velkou část své energie věnovala péči o ni v naději, že se její vývoj srovná s vrstevníky. Dlouho jsem doufala a modlila se, ale později jsem pochopila, že je to stav trvalý. Péče o Aničku je náročná. Letos chodí posledním rokem do speciální školy. Nemůže být bez dozoru. Musíme jí téměř vše udělat nebo alespoň pomoci. Není a ne-

bude nikdy schopna žít sama. Velkým problémem pro nás je, jak ji stále vhodně zaměstnávat. Nevydrží se soustředit. Odbíhá po chvilce od jakékoliv činnosti. Později se nám narodily ještě dvě zdravé děti, za čtyři roky dcera a za patnáct let syn. Většinou člověk pečuje o zdravé dítě a takzvaně má výsledky. U handicapovaného dítěte okolí vnímá, že výsledky jsou méně viditelné, i když péče je daleko náročnější. Pozoruji na našem příbuzenstvu, ale i na okolí, že se všichni s handicapovanými lidmi učíme žít. Je to pro nás nová, neznámá situace. Musíme řešit problémy, které by nás dřív ani nenapadly. Jsem ráda, že jsem věřící a prosím o pomoc Boha. V naší rodině máme Aničku všichni moc rádi a snažíme se překonávat těžkosti dne. Učíme se trpělivosti a často s ní zažíváme hodně radosti. Je čistá a milá. Bezpečně vycítí, zda ji má druhý člověk rád. A od toho se odvíjí její komunikace s ním. Vždy mi dělá radost, když o ni někdo stojí, když někoho

zajímá. Vždyť je to Boží dítě, stejně jako druhé děti, i když je jiná. Má tu přednost, že si dobře pamatuje jména lidí. Má své oblíbené osoby, často duchovní otce. Vybízí nás, abychom se za ně modlili, napsali pozdrav či zavolali. Je v tom důrazná a neodbytná. Naše další děti se ve svém životě musí srovnat se situací, že jeden jejich sourozenec je jiný, a že mu to někdy ostatní dají pocítit. Vidím však na nich, že díky tomu vnitřně rostou a citlivě přistupují k druhým. Všichni v rodině si přejeme, aby Anička byla ve svém životě šťastná. Snažíme se k tomu přispět. Chceme pochopit, co je pro ni dobré. Nyní hledáme zařízení, kde by mohla trávit část dne a byla spokojená, že má své kamarády, něco svého. Jednou mi jeden duchovní otec řekl, že nikdo nechce mít handicapované dítě. Připadalo mi to pravdivé. Každý si přeje, aby se mu dítě narodilo zdravé. Přesto se snažíme dennodenně s láskou přijímat tuto naši situaci jako Boží vůli pro nás a učíme se s ní žít. A. M. 11/2008 | Nové Město |

9

SPIRITUALITA JEDNOTY

Zvláštní milost Pokračování tématu Chiary Lubichové o Slově života z roku 1975. Foto: Anna Paula Meier

díme mnohem jasněji, že výraz nebe měl svůj význam, protože Ježíš praví: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (Jan 14,23)

Chiara Lubichová. SLOVO ŽIVOTA PŮSOBÍ ÚPLNOU ZMĚNU SMÝŠLENÍ

S

lovo Boží působí úplnou změnu smýšlení. Vlévá Kristovo myšlení do srdcí všech lidí – Evropanů, Asijců, Australanů, Američanů, Afričanů, a to jak jednotlivců, tak i celé společnosti. Z každého občana země činí občana nebes, nového člověka. Pavel doporučuje: „Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru.“ (Ef 4,23–24) SLOVO VYTVÁŘÍ Z KAŽDÉ DUŠE NEBE K označení naší duše i duše bratra, který žije tentýž ideál, jsme v prvních dobách užívali název nebe: nebe mé duše, nebe tvé duše. Dnes, s odstupem doby, vi-

10 10


Závěrem lze říci, že život podle slova vede člověka k tomu, že celý jeho způsob myšlení, jeho láska i všechny jeho tužby se promění podle evangelia. Evangelium, zákon života, se v nás stává tělem. Evangelium není kniha jako ostatní. Kde zapůsobí, tam vyvolává hlubokou a radikální křesťanskou proměnu,protože diktuje zákony nejen pro spojení duše s Bohem, ale i lidí mezi sebou, ať jsou to přátelé nebo nepřátelé, a žádá jakožto imperativ jednotu všech. Ježíšova závěť se má realizovat ve společenské struktuře alespoň tam, kde jsou křesťané, žijící slovo. A všude tam, kde žije jeden z nich, rozkvete i poušť. ZVLÁŠTNÍ MILOST Nyní se nám naskýtá otázka, jak jsme dokázali proniknout do slova Božího, pochopit je tak, že se nám jevilo jako nové a nabité životní a revoluční silou? Dnes to můžeme říci s určitostí. Bylo to možné díky zvláštní milosti, která nás učila způsobu, jak uvést do společenství Kristovu přítomnost a do hloubky ji žít. Pán si počínal takto: při svém vyučování nám napřed zdůraznil některá slova, která se mohou zdát nejsnazší. K tomu, že zvolil právě tato

slova, ho vedla zcela určitá pohnutka. Byla to slova, která se všeobecně týkala lásky: „Miluj bližního jako sebe sama“, „milujte se navzájem“, „milujte nepřátele“, „milujte…“. Důvod této volby jsme pochopili až později: kdo miluje, dostává světlo, protože plodem lásky je vnitřní osvícení. Ale pokračujme ještě dále: láska, kterou Bůh pak vkládá do našeho nitra, je láska nadpřirozená. Je současně účastí naší lásky na lásce Boží a je tedy svou povahou oboustranná, vzájemná. Když se láska stala obapolnou, Pán nás pomalu navykal na to, abychom vnímali jeho přítomnost mezi námi. A jeho přítomnost se

podílela na pochopení slova. On byl naším Mistrem, který nás učil, jak jeho slova chápat. Byl to určitý druh exegeze, kterou neprováděl nějaký odborník v teologii, ale sám Kristus. Svatý Anselm praví: „Něco jiného je umět se snadno vyjadřovat a používat oslňujících výrazů, a něco jiného je vniknout až do žil a morku nebeských slov a nazírat čistýma očima srdce na hluboká a skrytá tajemství. To nám žádným způsobem nemůže dát ani věda ani vzdělanost světa, dá nám to jen čistota mysli skrze působení Ducha Svatého. Jedině Duch Svatý dává pochopit slovo Boží.“ Přítomnost Ježíše mezi námi přináší jeho Ducha.

SPIRITUALITA JEDNOTY jedině plodem zcela zvláštního světla milosti. Když se podařilo vniknout do Ježíšovy závěti, jak a nakolik Bůh chtěl, bylo snadnější chápat ostatní slova evangelia. Často jsme užívaly tohoto příkladu: Představte si evangelium jako zem, na níž jsou napsána všechna slova. Vespod, pod povrchem země je Ježíšova závěť, která je syntézou evangelia. Pán nás naučil jednotě, na niž se napojují všechny evangelní pravdy. Představovaly jsme si to tak, jako by pak Pán v této zemi vytvořil otvory, abychom jimi pronikly do zbytku evangelia, pochopily ho zevnitř a zachytily kořen každého slova v jeho nejvlastnějším významu. Foto: Marek Trizuljak

JEŽÍŠOVA ZÁVĚŤ Též si vzpomínáme, že jedna z prvních stránek, které jsme četly, byla Ježíšova závěť. To byla velice závažná událost. Máme ještě v živé paměti to, jak jsme poznenáhlu přecházely od jednoho slova k druhému a každé z nich jako by se rozsvěcovalo. A bylo to, jako by nám kdosi říkal: „Dávej pozor. V této škole se budeš muset naučit mnoha věcem, ale souhrn všeho je toto a jen toto: posvěť je v pravdě…, aby všichni byli jedno…, budete mít plnost radosti…, budete jedno jako já jsem jedno s Otcem…“ atd. A vnímaly jsme to s takovou chápavostí, která mohla být

Po pěti, šesti letech nám bylo jasné, že různé věty evangelia, které jsme žily, jsou si podobné. Všechny měly cosi společného, dalo by se říci, že jedna věta splývala s druhou. Účinky, které určitá žitá slova působila v duši, byly stejné jako účinky jiných slov. Například když jsme žily slovo: „Kdo vás slyší, mě slyší,“ neznamenalo to, že budeme čekat s jeho praktickým uskutečněním, až narazíme na nějakého biskupa nebo představeného, ale náš celý život, každá vteřina naší existence byla výrazem toho, čemu nás kněží učili v katechismu a toho, čemu jsme se naučily přímo od Boha a co jsme pak podrobily církvi. Takže žít toto slovo se rovnalo žití všech ostatních slov, například těch, která hovoří o konání vůle Boží, o lásce k Bohu nebo o lásce k bližnímu. Vše se tak zjednodušovalo. Došly jsme až do tohoto bodu a mohlo se zdát nadbytečné věnovat každý týden zvláštní pozornost jednomu slovu. Jenomže dáváli se člověk vést milostí, a to je všeobecná zkušenost, Bůh jej formuje tím, že mu dává tak vznešené dary světla, že pak máme dojem, jako bychom pochopili celé evangelium. Pod vlivem těchto zvláštních milostí také chápeme, že je celý Ježíšův život zaměřen na Otce. Pak čteme znovu a s novým zájmem evangelium a zaměřujeme tímto směrem celý svůj život. Mohou nastat i chvíle temnot. Jsou to okamžiky, cosi jako peklo, kdy pochybuješ o všem. Ale zvláště tě může napadnout jedna strašlivá pochybnost: pochybnost o logice evangelia. A tu si řekneš – či řekne ti spíše někdo jiný, z něhož cítíš plíživou vtíravost ďábla: „Milu-

ješ? Ohlédni se, ať vidíš, jak tě ten systém pohlcuje!“ Nadpřirozený život se ti v onom okamžiku jeví jako nebezpečí, připravující tě o tvou svobodu, kdy slyšíš: „Počkej, zastav se, nemiluj a budeš sám sebou.“ A ďábel udělá vše pro to, abychom nemilovali. Ale miluješ-li a konáš pravý opak toho, k čemu tě pokušení svádí, tu se najednou před očima tvé duše doširoka rozevře nové, hlubší vidění evangelia a zdá se ti, že jsi je objevil jako jedinou knihu života a že nikdy nedokážeš pochopit, jaká je „šíře i délka, výška i hloubka“ Božího slova. (Ef 3,18) A takto zůstává evangelium věčnou knihou pro tvou duchovní potravu. SLOVO RODÍ KRISTA Slovo Boží! Slovo Boží není jako všechna ostatní slova. Není to slovo určené pouze k poslechu. Má totiž moc vykonat to, co říká. A jelikož slovo je Kristus, rodí Krista v naší duši a v duších ostatních. Jsme-li křesťany, předtím, než začneme žít slovo, máme v sobě Kristův život, tedy milost a s touto milostí i trochu světla, trochu lásky. Ale všechno je jakoby uzavřené v kukle. Láska vyvolaná životem evangelia způsobuje, že na tuto kuklu dopadá světlo, světlo zvětšuje lásku a kukla se začne hýbat, dokud se z ní nestane motýl. Tím motýlem je malý Kristus, který si začíná v tobě dělat místo a roste stále víc, až tě celého naplní. Tomu nás učí náš Ideál. Slovo Boží v nás chce utvářet Krista už od nynějška tak, aby příprava na druhý život byla prostě vrcholem života žitého pro ten den, pro tu hodinu, pro ten pravý život. (Pokračování) 11/2008 | Nové Město |

11 11

CITADELA

O

slavy byly příležitostí k bilancování, k vyzdvižení všeho pozitivního, ať už na první pohled viditelného (občanská vybavenost, technická infrastruktura, úpravy veřejných komunikací a prostranství, budov, zahrad), nebo bohatství, které je penězi těžko vyčíslitelné, ale přesto by nemělo být přehlíženo. Tím je opravdová ochota a nasazení mnoha občanů pro společné dobro – od dětí po seniory, od učitelů po úředníky a policisty. Letošní oslavy měly mezinárodní charakter. Vinoř při této příležitosti navštívili též zástupci partnerské obce Schulzendorf, ležící v blízkosti Berlína, v čele se starostou Herbertem Burmeisterem. Skupina německých školáků, která se oslav rovněž zúčastnila, byla ubytována v místních rodinách a díky jim se úspěšně navazovala četná nová přátelství. Další charakteristikou oslav byl úsměv na tvářích lidí, přátelskost a dobrá nálada – ať už ve školách, v sokolovně, kostele, na faře, v Centru Mariapoli či v přízemní hale zámku. Zorganizována byla také prohlídka zámku ve Ctěnicích a výstavy dokumentů z historie Vinoře a místní školy. Centrum Mariapoli bylo v pátek večer 12. září dějištěm slavnostního zahájení oslav. Po melodiích písní, přednesených ženským sborem Upanišada, které rozezvučely celý sál, přivítal starosta František Švarc všechny hosty a slavnostním proslovem zahájil oslavy. Vyjádřil v něm přání, aby si Vinoř – i přes současnou masovou zástavbu – po-

12


Část Prahy, kde k sobě lidé mají blízko Foto: Vinořský zpravodaj

Městská část Praha – Vinoř, na jejímž území vzniká citadela Hnutí fokoláre, oslavila v září 920 let od první písemné zmínky své existence.

Slavnostní zahájení oslav v sále Centra Mariapoli začalo písněmi sboru Upanišada. nechala svůj spíše vesnickopříměstský charakter, a lidé si zde byli i nadále blízcí, k sobě ohleduplní a ochotní si vzájemně pomáhat. Součástí zahájení oslav byla i vernisáž obrazů zde žijícího Petra Ettlera, uvedená citlivým slovem Magdaleny Rytinové. Ta mimo jiné zmínila, že

jeho obrazy překvapují kouzlem zachycených vinořských míst, jejichž poezie se může ve shonu všedních dní vytrácet, přestože jsou místním důvěrně známá. Obrazy zachycující tyto motivy jsou více než hmatatelným dokladem vztahu autora ke zdejšímu místu a jeho snahy zachytit vidi-

Název obce Vinoř je v místním povědomí odvozován z pěstování vína. Vinice zde skutečně byly. Jejich existenci potvrzují historické doklady již ze 16. století. Dodnes se svahu nad rybníkem říká Pod Vinicí. Vědecké zdůvodnění je prozaičtější: Jméno Vinoř mohlo být utvořeno přivlastňovací příponou z osobního jména Vinor. Ve starých písemných památkách se objevuje název obce psaný jako Uinar, Vinori, Winarz (ještě roku 1860) až k dnešní podobě Vinoř. Král Vratislav II. roku 1088 daroval vyšehradské kapitule řadu obcí a prebend v okolí Prahy, mezi kterými je jmenovaná i Vinoř. Právě od této listiny, v níž je poprvé písemně zmiňována, se odvíjí datování její existence. Předpokládá se však, že samotná Vinoř může být mnohem starší. Dnes má Vinoř téměř 3500 obyvatel. Tento počet se má do pěti let zvýšit až na 6000.

telným způsobem genia loci. V závěru vernisáže byl představen kalendář na rok 2009, vydaný k této slavnostní příležitosti grafickým atelierem R. Rytiny, doplněný právě obrazy vinořských motivů Petra Ettlera. První den oslav byl zakončen koncertem, který připravila umělecká skupina MusicArt v.s.o. Sobota 13. září byla další příležitostí k setkání. Oslavy pokračovaly v sokolovně, která tentokrát posloužila jako místo konání slavnostního zasedání zastupitelstva Městské části Praha – Vinoř, sledované zcela zaplněným sálem. Zasedání se neslo v duchu díků a výrazů vděčnosti vůči generacím předků, kteří se zasadili o rozvoj Vinoře, i vůči současníkům, z nichž pěti bylo uděleno ocenění za podíl na rozvoji Vinoře. Starosta poděkoval všem, kteří iniciativně a nezištně přispívají ke společenskému dění ve Vinoři. Mezi jinými jmenoval i Hnutí fokoláre. Během oslav nechybělo ani položení věnců k pomníkům padlých a umučených obětí v první a druhé světové válce a večerní zábava s vepřovými hody. Oslavy pokračovaly v neděli slavnostními bohoslužbami, které sloužil místní rodák P. Jaroslav Krajl. Během dopoledne proběhla řada akcí na vinořském náměstí a farní zahradě – především pro děti. V průběhu odpoledne byly zasazeny dva stromy – jeden pamětní a druhý strom přátelství s partnerskou obcí Schulzendorf.Stromy zasadili starostové obou obcí a zúčastnění občané. Hlavní část oslav byla ukončena koncertem farního sboru a skupiny Swing Cheek v místním kostele. František Filip, místní kronikář Ludmila Šturmová

ANDĚLA Z FOLIGNA (1248 – 1309) Anděla z Foligna, františkánská terciářka, popisuje utrpení duše, kterým byla vystavena, a používá přirovnání k oběšen-

I.

I V.

ernard z Clairvaux, typický představitel obnovy mnišství na začátku druhého tisíciletí, sděloval svým mnichům velmi upřímně a detailně osobní zkušenost vnitřní zkoušky: „Nějakou dobu jsem vnímal, že je má duše zaplavená určitým typem ochablosti, vyprahlostí mysli a neobvyklou nečinností ducha. Běžel jsem dobře, ale na cestě se vyskytla překážka: Narazil jsem na ni a upadl.“ Popisuje svůj vnitřní stav jako určitou „neplodnost duše, jako nedostatek zbožnosti“, „vyprahlost srdce“, které se stalo „půdou bez vody“. „Nedokážu vymačkat slzy zkroušenosti,“ pokračuje, „tvrdost srdce je veliká. Nemám zálibu v žalmech, nemám chuť číst, nezakouším zalíbení v modlitbě, nic mě při rozjímání nenapadá. Kde je opojení ducha? Kde je veselost mysli, pokoj a radost Ducha Svatého?“ Jeho zkouška, píše dále, spočívala v lenosti při manuální práci, v ospalosti při bděních, v prudkosti hněvu, v neústupnosti nenávisti a tak dále. Komentuje pak úryvek z Písně písní, „Navštiv, Pane, hory, které jsou okolo, ale ty z Gileádu přejdi,“ a pokračuje: „Jsou to snad náhodou ty, které Snoubenec překročil?“ Dívá se kolem sebe a zdá se mu, že všechny ostatní mnichy Snoubenec navštívil s bohatstvím plodů, darů a milostí. „Já však, který v sobě nenacházím žádnou z těchto věcí, jak jinak o sobě mohu uvažovat, než jako o jedné z hor pohoří Gileádu, které tento nejdobrotivější návštěvník všech ostatních ve svém hněvu a rozhořčení překročil?“16

B

B E R N A R D Z C L A I R V A U X ( 10 9 0 – 115 3 )

3. ČÁST

Noc jako čas zkoušky

Škola Abba

16. Sermone 54, 8, v Sermoni sul Cantico dei Cantici, podle M. Turco, Vivere In, Trani 1982, str. 507–509. 17. Duše „nemá útěchu z nebe, ve kterém ještě nepřebývá, a nechce ji ze země, na které se teď už nenachází: je jako ukřižovaná mezi zemí a nebem, a trpí, aniž by jí někdo pomohl.“ (Vita, 20, 11, in Opere, Postulazione generale OCD, Roma 1985, str. 193). 18. Notte oscura II, 6, 5, in Opere, cit., str. 412. 19. Memoriale, 3–4, in Il libro dell‘esperienza, podle G. Pozzi, Adelphi. Milano 1992, str. 179–181. 20. Homilie 40, v O. Daviers, Nell‘intimo con Dio. La mistica nella tradizione nordeuropea. Città Nuova, Roma 1991, str. 111. 21. Trattato sul purgatorio, in Caterina da Genova, Vita mirabile, Dialogo, Trattato sul purgatorio. Città Nuova, Roma 2004, str. 259. 22. Vita mirabile, kap. 30, tamtéž., str. 97. 23. Vita mirabile, kap. 39, tamtéž., str. 124. 24. Trattato sul purgatorio, tamtéž., str. 255. 25. Autobiografia, čl. 21–25. 26. Esercizi spirituali, 317. 27. Je možné číst dopis (21. ledna 1773) od otce generála Lorenza Ricciho, který je adresován celému Tovaryšstvu Ježíšovu, ve kterém když mluví o opuštěnosti, která prospívá, píše: „My jsme zbaveni každé lidské pomoci. Bůh tedy vyhrazuje péči o nás sám sobě a nechce, abychom zakusili pomoc od jiných.“ V dekretu č. 11 Generální kongregace XIX (1758) se už předvídá možnost zrušení (řádu – pozn. překl.) a čteme: „Pokud by Bůh ve svých úctyhodných plánech dopustil, že budeme zkoušeni protivenstvími, neopustí ty, kteří budou s ním spojeni a budou niterně sjednoceni mezi sebou. Dokud se budeme moci k němu utíkat s čistým a upřímným srdcem, nebude nám chybět žádná pomoc.“ (CG XIX, dekr. 11, Institutum II, 449–450). Tato kongregace, poslední před zrušením, zvolila generála Lorenza Ricciho, který zemřel ve vězení Andělského hradu.

zmatku myšlenek náhle přicházela velká nechuť k životu, který vedl, a naléhavý impuls ho opustit.“25 V Duchovních cvičeních se tato zkušenost stala základem pro vypracování Pravidel, podle nichž by bylo možné vytušit a rozpoznat různá hnutí, která v duši vznikají. Mluví zde též o „duchovní neútěše“, složené z „temnoty duše, jejího nepokoje, lákání k nízkým a pozemským věcem, ze změti různých pokušení, která bez naděje a lásky vedou k nedůvěře, kdy se člověk cítí zcela lenivý, vlažný, nešťastný, jakoby byl od svého Stvořitele a Pána oddělen“.26 Zrušení Tovaryšstva Ježíšova, jezuitského řádu, může být vnímáno jako exemplární příklad toho, co je ve „Slovníku mystiky“ řečeno o kolektivní noci: „Společný prožitek noci patří zvlášť k některým situacím a zkušenostem církve nebo jejích významných skupin.“ Zrušení je tedy noc, která se týká nejen jednotlivého jezuity, ale celého Tovaryšstva.27 (pokračování) Fabio Ciardi

TEOLOGIE JEDNOTY


13

TEOLOGIE JEDNOTY ci, který zůstává pověšený na šibenici a přitom žije, ale bez opory a posily, s rukama spoutanýma za zády a se zavázanýma očima. „Vidím, jak ďáblové věší mou duši,“ píše, „v tom smyslu, jako když je člověk na šibenici zbaven jakékoli opory. Tak je to s duší.“ Tento obraz oběšení je též použit sv. Terezií z Avily, která mluví o ukřižování mezi nebem a zemí,17 a sv. Janem od Kříže, který přirovnává duši v tomto stavu k „oběšenému, který nemůže dýchat“18. Také Henricus Herp (+ 1477) ve své Teologia mystica mluví o duši, která nenachází útěchu ani v Bohu, ani ve stvoření, a zůstává viset mezi nebem a zemí. Vraťme se k Anděle z Foligna: „Všechny schopnosti duše jsou před vlastním zrakem v chaosu. Když duše vidí tento totální rozvrat, pociťuje tak zoufalou bolest a hněv, že mohu jen stěží a zřídka plakat, protože mi v tom hněv brání. Někdy pláču bez zábran. Někdy hněv roste do té míry, že se stěží ovládnu, abych hněvem nepukla. (…) Tehdy na Boha křičím: „Můj synu, můj synu, neopouštěj mě.“ Anděla byla silná žena. Nenaříkala, nerezignovala na svůj stav, který definovala jako „děsuplnou temnotu bez Boha, kdy se zdá, že není žádná naděje; opravdu hroznou temnotu“. Nevzdala se a bojovala s Bohem: „A tedy křičím, volám, aby mi Bůh, pokud chce, poslal jakýkoli způsob smrti. Křičím k Bohu, jestli mě chce poslat do pekla, aby to udělal brzy a neotálel. A říkám: „Když už jsi mě opustil, zabij mě a utop mě.“19 JAN TAULER (1300 – 1361) Jan Tauler, dominikán, německy hovořící propagátor mysticismu Mistra Eckharta a snad i první autor, který v duchovní cestě rozdělené na tři úseky mluví o Bohu, který se zjevuje, a pak se úmyslně skrývá, aby nás očistil a mohl naši duši nakonec vzít do sebe sama. Mluví o zkoušce očištění jako o „podivném zmizení Boha, který nechává duši v agonii a v nahotě“, v takové opuštěnosti, „že už vůbec Boha nepoznává“, až do té míry, že upadá „do takové sklíčenosti, že neví, zda vůbec kdy byla na správné cestě, nebo zda skutečně Bůh existuje, nebo zda jsme ještě živí či mrtví. Padá na nás tak zvláštní bolest, až se zdá, jakoby na nás padal celý ohromný svět. Nemáme již žádný prožitek či poznání Boha, ale též vše ostatní se nám zdá tak odporné, že máme dojem, jako bychom byli uvězněni mezi dvěma zdmi, kdy nás zezadu ohrožuje meč a zepředu kopí.“20

II.

KATEŘINA Z JANOVA (1447 – 1510) Zvláštní milostí mystického prožitku Kateřiny z Janova bylo, že na sobě zakoušela očišťující utrpení duší v očistci: „Vidím, že má duše přebývá v tomto těle jako v očistci, který je podobný tomu pravému (…) Vidím ducha vzdáleného od všech věcí, i duchovních, které by ho mohly sytit, například od radosti, veselosti, zalíbení nebo útěchy. Ducha neschopného vůlí, rozumem či pamětí vychutnávat nějakou věc, ať už časnou nebo duchovní, a to až tak, že jsem na tom mohla mít účast. (…) Mé nitro je jako v obležení, protože všechny věci, v nichž duchovní a časný život nacházel útěchu, mu byly postupně odejmuty.“21 Když hovoří o „ztracení se“ v Bohu, píše, že Bůh „odnímá duši její přirozenou aktivitu až do té míry, že ji změní v nicotu a Bůh zůstává sám a člověk je zanechán bez duše, bez těla, bez nebe a země.“22 Třetí stupeň očišťování je, když Bůh odpírá duši „klíče od svých pokladů, které jí dal, aby se z nich radovala“, a pracuje s „tak pronikavými, silnými a ostrými paprsky plamenů a ohnivými záblesky božské lásky, že pokud by to bylo možné, strávily by člověku nejen tělo, ale i duši“.23 Jsou paprsky, které „nejdříve očišťují a pak stravují“, tak jak to dělá oheň se zlatem. „Když je [duše] očištěna, zůstane celá v Bohu, bez čehokoliv svého v sobě. Její bytí je Bůh, který ji přivedl k sobě a tímto způsobem ji očistil. Tehdy už neprožívá utrpení, protože už jí nezbývá nic, co by mělo být stráveno.“24

IGNÁC Z LOYOLY (1491 – 1556) Přicházíme ke zkušenosti Ignáce prožité v Manrese, která může být považována za jeho „ráj“. Tomuto období osvícení, které vrcholí „velkým světlem“ Kardoneru, předcházela pokušení, střídání protikladných stavů duše, utrpení ze skrupulí, které ho přivedly až k přání se zabít. „Často,“ vypráví v Autobiografii, „bylo cítit takovou vyprahlost, že neexistovala žádná chuť ke slovní modlitbě, k účasti na mši svaté a k jakékoliv formě meditace, kterou se snažil konat. (…) Začal být sužován mnohými skrupulemi.“ I poté, co se vyzpovídal, „se skrupule znovu objevovaly se stále větší rafinovaností, že se cítil velmi stísněný“. „Často, stržen těmito myšlenkami, byl zavalen tak prudkými pokušeními, že se vrhal do velkého výklenku, který byl v té místnosti blízko místa, kde se modlil.“ „Po tom všem

III.


14

Kresba: Petr Ettler

SLOVO ŽIVOTA

Slovo života na listopad 2008 „KDO CHCE JÍT ZA MNOU, AŤ ZAPŘE SÁM SEBE, DEN CO DEN BERE NA SEBE SVŮJ KŘÍŽ A NÁSLEDUJE MĚ.“ (LK 9,23)1

N

emysli si, že když jsi ve světě, musíš se v něm cítit jako ryba ve vodě. Nemysli si, že vstupujeli ti svět do domu prostřednictvím nejrůznějších rozhlasových a televizních stanic, opravňuje tě to poslouchat všechny programy a dívat se na jakékoliv vysílání. Nemysli si, že když chodíš po cestách světa, můžeš se beztrestně dívat na všechny plakáty a neuváženě si kupovat v trafice nebo v knihkupectví kterýkoliv tisk či knihu. Nemysli si, že proto, že žiješ ve světě, můžeš si vzít za svůj každý způsob, kterým svět žije, ať už jde o lákavé vzrušující zkušenosti, nemravnost, potraty, rozvody, nenávist, násilí, krádeže. Nikoli! Ty jsi ve světě, samozřejmě. Ale ty nejsi ze světa.2 V tom je velký rozdíl. To tě řadí me-

zi ty, kteří se živí ne tím, co je ze světa, ale tím, o čem v tvém nitru promlouvá Boží hlas. Tento hlas je v nitru každého člověka, a jestliže ho posloucháš, umožňuje ti vstoupit do království, které není z tohoto světa, v němž se žije pravá láska, spravedlnost, čistota, mírnost, chudoba a kde panuje sebeovládání. Proč mnozí mladí lidé utíkají na Východ, například do Indie, aby zde nalezli trochu ticha a porozuměli tajemství velkých duchovních osobností, ze kterých díky dlouhému umrtvování jejich nižšího já prosvítá láska (…), která oslovuje každého, kdo se k nim přiblíží? Je to přirozená reakce na rámus světa, na hluk, který je kolem nás i v nás a který nenechává žádné místo tichu, abychom mohli slyšet Boha. Ach my ubozí! Je ale opravdu zapotřebí jít do Indie, když nám Ježíš již dva tisíce let říká: „Zapři sám sebe… “? Křesťanovi není vlastní pohodlný život v klidu. Kristus nežádal a nežádá od tebe méně, chceš-li ho následovat. Svět na tebe doráží jako rozvodněná řeka a ty musíš jít proti proudu. Svět je pro křesťana jako hustý les, v němž je tře-

ba umět najít správnou cestu. Kudy se tedy vydat? Po stopách Kristových, které zanechal, když kráčel po této zemi. Jsou to jeho slova. Dnes ti opakuje: „KDO CHCE JÍT ZA MNOU, AŤ ZAPŘE SÁM SEBE…“ Možná, že proto zakusíš opovržení, nepochopení, posměch, pomluvy. Přinese ti to osamocení a vybídnutí smířit se s tím, že zanecháš-li pouze povrchního křesťanství, nemusí ti to přinést uznání v očích světa. Ale znamená to ještě víc: „KDO CHCE JÍT ZA MNOU, AŤ ZAPŘE SÁM SEBE, DEN CO DEN BERE NA SEBE SVŮJ KŘÍŽ A NÁSLEDUJE MĚ.“ Ať chceš nebo ne, bolest ztrpčuje každý život. I tvůj. A malé a velké bolesti přicházejí každý den. Chceš se jim vyhnout? Bouříš se? Vyvolávají v tobě reptání? Pak nejsi křesťan. Křesťan miluje kříž, miluje bolest, i když uprostřed slz, protože ví, že mají hodnotu. Bůh si totiž mezi nespočetnými prostředky, které měl k dispozici pro spásu lidstva, nevybral bolest bez důvodu. Ale on – pamatuj si – poté, co nesl kříž a byl na něm přibitý, vstal z mrtvých. Vzkříšení je i tvým údělem3, jestliže místo toho, abys bolestí opovrhoval, ji budeš umět s láskou přijmout – tu bolest, kterou ti přináší život i tvůj důsledný křesťanský postoj. Tehdy zakusíš, že kříž je již na této zemi cestou k radosti, jakou jsi předtím nepoznal. Život tvé duše bude růst, Boží království v tobě bude pevné a vnější svět bude ve tvých očích pomalu ztrácet svou hodnotu a pozbývat lesk. A nebudeš už nikomu závidět. Tehdy se budeš moci nazývat Kristovým následovníkem: „KDO CHCE JÍT ZA MNOU, AŤ ZAPŘE SÁM SEBE, DEN CO DEN BERE NA SEBE SVŮJ KŘÍŽ A NÁSLEDUJE MĚ.“ A stejně jako Kristus, jehož jsi následoval, budeš světlem a láskou, která hojí bezpočetné rány trýznící dnešní lidstvo. Chiara Lubichová 1. Slovo života na červenec 1978. Vyšlo v knize Essere la tua parola. Chiara Lubich e cristiani di tutto il mondo, Řím 1980, str. 67 – 69. 2. Srov. Jan 17,14. 3. Srov. Jan 6,40.


15

ŽIVOT ZE SLOVA

P

racovala jsem jeden den v týdnu jako supervizorka v jedné cizojazyčné mateřské škole. Moje práce spočívala v tom, že jsem pomáhala učitelům v práci s dětmi a dětem ve vztazích. Konzultovali jsme přístup rodičů k dětem, výchovné prohřešky, upevňování vztahu dětí k rodičům, jejich vzájemnou komunikaci. Když jsme před prázdninami hodnotily s ředitelkou školky naši práci, oběma se nám zdálo, že je výborná, situace ve školce je velmi klidná a těšily jsme se na další spolupráci po prázdninách. Majitelka této soukromé školky vlastní školky dvě. Na konci prázdnin mi přišel e-mail, že chce obě školky více sjednotit, a tak psycholožka, která pracuje ve druhé školce, si vezme na starost i tu moji. Tudíž se se mnou loučí a spolupráce je ukončena. E-mail mi však nepřišel od majitelky, která tak rozhodla, ale od ředitelky, která to dostala příkazem. Zaskočilo mě to, neměla jsem předem žádné signály. Bylo mi to také trochu líto, protože jsem práci viděla jako hodně smysluplnou, bavila mě a vztahy ve školce jsem vnímala jako velmi dobré. Především mě ale překvapil způsob, jakým mi to bylo sděleno. E-mailovou formu jsme s ředitelkou používaly jen při stručných informacích. Více jsme se snažily vše sdělovat ústně a pokud možno z očí do očí, aby to byla komunikace přímá, kdy si vyříkáme nejasnosti. Z mého

16


ho jednání s druhým něco dělá, nějak na něj působí. Myslím si, že je to hodně důležité.“ Po nějakém čase jsem zavolala majitelce školek. Řekla jsem jí, jaký pocit jsem z celé události měla, že jsem se způsobem ukončení spolupráce nesouhlasila. Především jsem jí ale řekla, že chci, abychom měli mezi sebou čistý vztah. A pokud je něco mezi námi, abychom si to vyříkaly, abychom mohly zase vztah nastartovat. Byl to moc pěkný telefonát, majitelka končila slovy: „Chtěla jsem to také udělat, zavolat ti. Za celý způsob výpovědi se ti omlouvám, byla to moje chyba. Budu ráda, pokud budeme moci spolupracovat dál na jiném poli.“ I. Š.

Tajemství je stejné

P

racuji jako učitelka. Zadala jsem velmi náročnou písemnou práci. Jeden chlapec za ni získal nelichotivou známku. Ve chvíli, kdy ji uviděl, na celou třídu

procedil mezi zuby: „Kráva.“ Rázem bylo ve třídě ticho jako v kostele. Všichni čekali na mou reakci. Nebylo možné přejít delikt mlčením. Řekla jsem: „Přijď o přestávce do kabinetu.“ Přemýšlela jsem, co dělat. Tajemství pedagogiky a lásky je stejné: nenávidět hřích, milovat provinilce. Pojmenovat chybu, provinilce přijmout. Bůh nás miluje bezpodmínečnou láskou, i s našimi chybami. Přišel a byl zkroušený. Věděl, že by vzhledem ke všem jeho ostatním prohřeškům na škole stačilo málo, aby měl velký průšvih. „Tak co se stalo, Péťo?“ Nechápavě se na mě díval. „No, co se děje? Jsi přece dobrý kluk, ale máš nějaké problémy…?“ Dozvěděla jsem se, že má velké problémy doma s rodiči. Ono slovo nepatřilo mně. V té chvíli jsem byla zástupcem maminky, kterou jsem mu připomněla. Díky tomu, že se mi podařilo zachovat správný postoj, jsme mohli řešit tento jeho skutečný problém. Ten chlapec na to nikdy nezapomněl. Našli jsme k sobě nádherný vztah a tento vztah zůstal. Dnes, když už je dospělý, mi dokonce přivedl ukázat svou dceru. M. N. Foto: D. Spada/La Presse

Ukončení spolupráce mě zaskočilo

pohledu jsme měly vytvořený pěkný přátelský vztah. Situaci jsem nerozuměla a rozhodla jsem se zareagovat jako první. S láskou, ale přímo. Nechtěla jsem tento vztah ztratit. A proto bylo nutné udělat první krok k jeho obnově, pokud byla obnova nutná. Tak jsem zvedla telefon a zavolala jsem. Nedozvěděla jsem se žádný důvod, naopak jsem slyšela, jak je situace těžká i pro ředitelku, která se cítí manipulovaná do věcí, které jí nejsou vysvětleny. Sešly jsme se osobně, abychom mohly o všem hovořit. Protože jsem měla dvouměsíční výpovědní lhůtu, žádala jsem, aby byla dodržena. Jinou formou. Nechtěla jsem po prázdninách už mezi děti chodit, aby si na mě dva měsíce nezvykaly a pak by si těžce zvykaly na někoho dalšího. Píšu tedy na přání školky pro její potřeby příručku o dětském světě v období předškoláka. Při loučení mi ředitelka řekla: „Naučila jsi mě nebát se říct to, co v danou chvíli cítím. Ne jako výčitku nebo hrozbu, ale jako informaci o tom, jak já vnímám situaci. Tak dávám svému protějšku najevo, že je-

Z HNUTÍ FOKOLÁRE „Mírná“ je nejčastěji se opakující přívlastek v četných vzpomínkách na Chiaru Lubichovou, která odešla z této země 14. března 2008.

Mírná a silná Foto: Michele Zanzucchi

N

Chiara Lubichová v Bernu na shromáždění 300 švýcarských politiků s tématem: „Bratrství: utopie nebo nutnost?“. Září 2004. a odlišnost kultur jsou často důvodem ke střetům, Chiara aktivně podněcovala dialog. Jednoho dne se jí někdo zeptal, zda dialog převyšuje toleranci. Ve své odpovědi toleranci nezavrhla – lepší tolerance než střet, řekla tehdy – ale potom zdůraznila, že dialog má zcela jinou váhu, jiný význam, protože vytvá-

ří zde na zemi bratrské společenství. Nás vede k tomu, abychom se stali „lidmi světového formátu“, kteří jsou schopni do svého nitra přijímat všechny ostatní a dokáží druhé obdarovat. „Mírná“ – bez plánů a předem připravovaných projektů. V jejím životopise najdeme mnohé nepředvídané

Foto: M. Casuboloo/Centro S. Chiara

ení to náhoda. Byla křesťanka 20. století – žila tedy v Evropě válek, nenávisti a pronásledování – a její silná vůle, kreativita a otevřenost jí dovolily dorůst v osobnost světového formátu. Spolu s ní dozrával, v mnohdy tragickém ovzduší Evropy, její Ideál. Jednota. Utopie? Chiara byla žena velkých, závratných, univerzálních snů, které nejsou ani utopií, ani ideologií, protože mají své kořeny v Bohu. S novou svěžestí uváděla do života evangelium lásky; nejen evangelium Janovo, ale také to, které nebylo napsáno – o Marii, mírné v pravém a nejvyšším smyslu slova. „Mírná“ – tedy „ne vládnoucí“. Jsou snad mírnější hesla než ta její? „Miluj politickou stranu druhého jako svou vlastní“, „miluj církev druhého jako svou vlastní“, „miluj hnutí druhého jako své vlastní“… A to ani v nejmenším neznamená zřeknutí se vlastní identity, či míšení různých idejí. „Mírná“ – „beze zbraní“, vyzbrojená pouze láskou. Do paměti všech se nesmazatelně zapsal její projev v mešitě Malcolm X v newyorkském Haarlemu v roce 1997, v němž bez zábran mluvila o křesťanství. Citovala však i Korán, aby zdůraznila některé společné body se svou ryzí vírou. Stála před třemi tisíci muslimů, samými muži, afroameričany. Ona, křehká žena, se zahalenou hlavou… Získala si je a otevřela cestu dialogu, který dodnes přináší své plody. Dnes, kdy náboženství

„začátky“, například začátek dialogu mezi křesťany v 60. letech, i když pár let předtím právě ona tvrdila, že ekumenismus není cílem Hnutí fokoláre… Chiara toužila překonávat rozdělení: To byl její ideál. V době, kdy začínala, znamenalo rozdělení mezi křesťany skutečnou historickou, teologickou i psychologickou propast… Nebo jiný „začátek“, v roce 1956, kdy na výzvu papeže Pia XII. v souvislosti s revolučními událostmi v Maďarsku zakládá „dobrovolníky Boží“. Často se připomíná, jak se rozbíhal projekt, který mnozí pokládali za „bláznovství“. Šlo o jakýsi druh partnerství s kamerunským kmenem, tehdy jednoznačně směřujícím k vymření. Chiara vyslala na pomoc své spolupracovníky: několik lékařů, dělníků, profesorů. Právě tam lze najít „začátek“ dialogu mezi kulturami, vytváření inkulturace. Tehdy se psal rok 1964. V roce 1991, pod silným dojmem „trnové koruny“ chudinských čtvrtí favelas, která obklopuje Sao Paolo v Brazílii, přišla Chiara s myšlenkou ekonomiky společen-

Dialog vytváří bratrské společenství. Chiara Lubichová s imámem W. D. Mohammedem v mešitě Malcolm X v newyorském Haarlemu v roce 1997.


17

Foto: Centro S. Chiara

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Chiara Lubichová a patriarcha thajského buddhismu H. H. Somdet Phra Nyanasamvara při setkání v roce 1997. ství, o níž hovořil i kardinál jakési ´běda mi, nebudu-li stala mu věrná až do smrti. Ano, věrná. Další rys ChiaBertone v homilii při jejím evangelizovat´! Chiara, mapohřbu. Načrtla novou eko- lá obyčejná žena, která nepři- řiny „síly“. Věrná svému ponomickou teorii a praxi, za- stoupila na polovičatý způsob volání, povolání k Lásce. Věrloženou na bratrství, jejímž života a čerpala z Ježíše. Šla ná charismatu, které papežocílem je udržitelný rozvoj ve velkou cestou, přizvala na tu- vé – počínaje Piem XII. až po prospěch všech. to velkou cestu ostatní a stala Benedikta XVI. – schválili po dlouhém a bolestném období Prof. Andrea Riccardi, zase velkou. To byl její život.“ kladatel Komunity SantÉgiMnozí novináři a komentá- zkoumání. Charismatu, které dio, Chiaru charakterizuje: toři – pravděpodobně ti, kte- dokazuje svou životaschop„Byla to drobná žena z pro- ří Chiaru znali blíže – připo- nost „evangelními plody“ vinčního italského města, jili k přívlastku „mírná“ i dal- zrajícími na celém světě. Nastala chvíle „postavit učitelka, někdy nesmělá, žijí- ší: „silná“. Zdá se, že právem. cí v době, kdy být v církvi že- Evangelium je často paradox- světlo na svícen“. Chiara ale nou a laičkou znamenalo mé- ní, stejně jako ti, kdo o něm dělala i toto s pro ni příznačně než nic. Tato malá žena vydávají svědectví. I život nou jednoduchostí. Významvykonala velké věci. To je její Chiary je proniknutý mírnou ná ocenění, čestná občanství, čestné doktoráty byly pro ni poselství naděje pro nás, kte- silou, či silnou mírností. ří jsme spoutáni vším, co nám Silou ukotvenou v jámě jednou z příležitostí, jak nepřipadá nemožné, čím nará- kříže, kříže z Golgoty – nebo chat zazářit ve všech oblasžíme na své hranice. Poselství, lépe řečeno – zakořeněnou tech lidského života krásu které mluví nejen o snu, ale v ukřižovaném Kristu visícím Božího záměru. Odborníci, kteří se zabývai o naději. Její životopis nám na kříži. Toho si Chiara zvoukazuje ženu uskutečňující lila. Jeho v okamžiku, kdy už jí studiem charismat, vědí, že neuskutečnitelné věci. Je po- neprolévá krev těla, ale krev věrnost zakladatele musí být třebné zhodnotit její působe- duše – v bolesti nejnesnesi- vyzkoušena duchovní nocí ní – od rodného Tridentu až telnější a pro současný svět každého druhu – nocí smysk těm nejvzdálenějším kou- „nejaktuálnější“. V bolesti lů, ducha a „nocí Boha“ – tak tům světa. Ani v posledních opuštěnosti od Otce – v tom jak je to obvyklé. Chiara proletech svého života nepřesta- čase a na tom místě, kde došlo šla všemi z nich, ale uvedla la překračovat vlastní hrani- k vykoupení celého lidstva. ještě jednu novou noc – „koce, objevovat nové světy, no- Na místě, kde se rodí jednota lektivní a kulturní“, noc dnešvé přátele, vést dialog, zaklá- – Ježíšova neutuchající touha ního lidstva, které vstupuje dat, sjednocovat. Co ji k tomu – kde se bratrství stává dědic- do třetího tisíciletí s obrovvedlo? Pobízela ji k tomu neu- tvím všech.„Můj snoubenec“, ským potenciálem, ale zmítá hasitelná láska ke všem lidem: tak mu říkala Chiara, a zů- se na rozbouřeném moři.

18


Chiara byla „silná“, ale současně to u ní znamenalo být „mateřská“. Nepředstavitelně rozsáhlá korespondence za ta desetiletí svědčí o pozornosti, s jakou ke každému přistupovala, ať už šlo o státníka, nemocného na vozíku nebo dítě setkávající se s prvními otazníky v životě. Pro každého našla slova povzbuzení a naděje. I její poslední okamžiky života, kdy se s ní loučily stovky lidí, byly proniknuté „mateřstvím“. Bylo to loučení s maminkou. S matkou, která se vždy snažila žít to, co říkala, rozdávat, co dostávala: květiny, peníze, obrazy, sladkosti… S matkou, která nezaváhala dát svůj kabát tomu, kdo jej potřeboval. Pohřeb Chiary Lubichové se konal v bazilice svatého Pavla za hradbami. I to má svoji symboliku. Je to jedna ze čtyř římských papežských bazilik, ale je to bazilika „za hradbami“, tedy otevřená k přijetí každého, kdo není ve městě. Proto se považuje za baziliku „ekumenickou“. Je ale také zasvěcena apoštolu, který byl hlasatelem evangelia a misionářem. Tato bazilika možná někomu připomněla evangelní paradoxy v životě této ženy, vždy zakotvené v srdci církve, ale stojící též na nejzazším okraji její otevřené náruče, kam ji odjakživa vedla její vášnivá láska k lidstvu – k lidstvu jejího Snoubence. Chiara ráda říkala,že Hnutí se rozšířilo do 182 zemí, říkala to ne z velikášství, ale jako vyjádření láskyplné náruče, která objímá celý svět, protože celý svět byl jejím domovem. Chtěla přijít na všechna místa se svojí intuicí, chutí poznávat a zanechávat za sebou stopu jednoty… Takto se snažila během všech let obejmout náš rozdělený svět, který touží především po lásce. Zpracovala Mária Langschová

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Biskupové, kteří věří v ekumenu

Biskupové na troskách města Týru v dnešním Libanonu.

V roce svatého Pavla se účastníci 27. ekumenického setkání biskupů, přátel Hnutí fokoláre, vypravili po stopách apoštola na území dnešního Libanonu a Sýrie. Jejich hlavním cílem nebyla diskuse nad otázkami ekumenismu, ale živé společenství, které vychází z touhy poznat druhé církve a stavět ekumenický dialog na základech, které jsou společné všem křesťanským církvím.

Z

vrcholku hory lze přehlédnout záliv Jounieh jediným pohledem. Je to záplava světel zářících do noci. Dnes je historické datum: Prezident Libanonu pozval představitele různých politických frakcí, mezi nimiž existuje napětí, aby byli iniciátory dialogu a jednoty na záchranu země. Dnešek byl šťastnou shodou okolností pro Bejrút historickým dnem i kvůli jiné události – začátku 27. ekumenického kongresu biskupů, přátel Hnutí fokoláre. Sešlo se na něm dvaatřicet biskupů ze šestnácti církví a šestnácti zemí – od Islandu až po Austrálii. Místní biskupové, kteří byli na kongresu přítomni, i čtyřicet dalších biskupů a patriarchů, s nimiž bylo možné se během tohoto týdne setkávat, nacházeli u přítomných bra-

trů biskupů chápavé porozumění pro to, co jejich církve dnes na Středním východě prožívají. Zaznělo zde výstižné a dramatické svědectví biskupa Georgese Abou Zakhema, metropolity pravoslavné řecko-melchitské církve ze syrského Homsu. Jeho slova vyjadřovala hluboký zármutek nad tím, že Střední východ opouštějí křesťané, kteří stále odcházejí do Severní a Jižní Ameriky, Austrálie i Evropy, což vede k rozpadu křesťanských komunit na místech, kde křesťanství vznikalo a kde se během dějin podivuhodně rozvíjelo. Než začal exodus palestinských křesťanů, bylo v Libanonu 70% křesťanů a 30% muslimů. Dnes se poměr obrátil. Občanská válka v letech 1975 – 1990 přinutila mnohé lidi k emigraci. Kdo odešel, už se nevrátil. Ekumenické setkání a ekumena vůbec je především

o vzájemném poznání. Kongres byl proto putovní, biskupové navštívili jednotlivé patriarchy v jejich sídlech, například katolického arménského patriarchu Nersèse Bédrose s jeho šesti biskupy z různých částí Blízkého východu, kteří připravují synodu, katolikose arménské apoštolské církve, biskupy z města Zahlé, ale i řecký pravoslavný klášter v Deir el Harf. Na každém místě setkání byli přítomní i místní biskupové nejrůznějších církví. „Církev je jen jedna,“ slyšíme opakovat,„i když má mnoho projevů a výrazů.“ Různost je bohatstvím! Lze to zakusit i při obřadech, liturgiích nejrůznějších ritů, ať už v arabštině,aramejštině,řečtině či syrštině, nebo v modlitbách, které složili velcí církevní otcové, jako byl Basil a Jan Zlatoústý, nebo Jakub, dodnes nazývaný bratrem Páně… „Libanon,“ napsal Jan Pavel II., když do této země přijel, „není díky bohaté mozaice kultur a vyznání jen jednou zemí, ale obsahuje určité poselství.“ „Libanon by nebyl Libanonem bez soužití křesťanů a muslimů, ztratil by svoji identitu.“ Ekumenický dialog kongresu se tedy rozšířil i na dialog mezináboženský, a účastníci mohli prožít intenzivní chvíle při setkání s hlavními muslimskými vůdci v místech, kde v Bejrútu sídlí, ať už šlo o duchovního vůdce a viceprezidenta

vrchní rady muslimských šiítů žijících v Libanonu, nebo o libanonského muftího, duchovního vůdce sunnitských muslimů či duchovního vůdce drúzů. Jeden ministr libanonské vlády, šiítský muslim, se podělil se všemi o své pevné přesvědčení, že ve světě, který si staví nové modly a zbožňuje moc a peníze, jsou věřící všech vyznání povoláni – bez ohledu na svoji náboženskou příslušnost – aby svědčili o jediném a pravém Bohu a odmítali jakékoli násilí. Dialog se šíří i za hranice Libanonu, až do Damašku, přes fascinující syrskou poušť, plnou kamenitých hor a pahorků, vzdálených vesnic, obklopených holými skalami a balvany, ztracených v tichu. Setkání s dalšími biskupy a patriarchy zde byla stejně početná jako v Libanonu. V Damašku nastala chvíle k uskutečnění dalšího cíle kongresu – symbolického setkání s apoštolem Pavlem. Řehoř III. Laham, antiošský patriarcha řecko-melchitských katolíků připomněl, že „je-li Tarsus městem jeho pozemského zrození a Řím jeho zrozením pro nebeské království, je Damašek místem jeho zrození pro víru.“ Biskupové procházeli„východní branou“ a šli po „ulici, která se jmenuje Přímá“, kde Pavel bydlel, šli navštívit Ananijášův dům, městské hradby

V přátelském rozhovoru. 11/2008 | Nové Město |

19

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Nezapomenutelné bylo setkání se syrským pravoslavným patriarchou Ignácem Zakku I Iwasem, který všem předal moudrá slova: „Moje srdce je z vaší návštěvy plné radosti. Vidím, že Duch Svatý mezi námi všemi pracuje stejně, jako pracoval v zakladatelce tohoto požehnaného Hnutí. Je to poprvé, co vidím tolik představitelů různých církví pohromadě… Je zde mnoho kultur, ritů, výrazů a tradic, ale církev je jedna a spojuje nás sám Kristus, který je Bůh a láska. Vidím ve vašem Hnutí, že jeho lid pracuje ve vzájemné lásce a s láskou pro jednotu. Jednota nemůže existovat bez lásky, jednota je možná jedině v lásce. Blahoslavíme tuto ženu, Chiaru, která Hnutí započala. Vidíme, že její práce je skutečně prací samotného Ducha Svatého… Dílo vašeho Hnutí je požehnané, protože shromažďuje nejrůznější denominace kolem Krista. Je to blahoslavené dílo, protože je to dílo Mariino, je to Mariina láska.“

V kostele Pavlovy památky v Damašku. – zvláště místo, kde byl podle tradice Pavel spuštěn v koši… A nakonec kostel „Pavlovy památky“ na předměstí, který na jednom úseku antické královské cesty, vedoucí do Palestiny, označuje podle tradice místo Pavlova obrácení. Právě zde dosáhl kongres svého vrcholu: byl vysloven tradiční, ale stále nový „pakt jednoty“ a slib trvalé vzájemné lásky. Byla to prostá, ale podmanivá liturgie. V aramejštině, řečtině, angličtině, francouzštině se četl Pavlův hymnus o lásce, v řečtině bylo vyslovené apoštolské vyznání víry, po něm následovala modlitba paktu, bratrská objetí… Představitelé Hnutí

fokoláre z celé Sýrie, z nichž někteří přijeli z velké dálky autobusem, doprovázeni nemalým počtem mladých, „způsobilých svědků“ paktu zpečeťujícího jednotu mezi biskupy, sdíleli a rozmnožovali radost z této události. Následující den se kongres navrátil po stopách Pavla do Týru a Sidonu, známých biblických míst. I zde se uskutečnilo setkání s několika biskupy z různých církví. V Damašku však zůstane zkušenost jednoty navždy potvrzená. „Byla to jedinečná a nezapomenutelná zkušenost,“ svěřil se luteránský biskup z Maďarska, Irme Szebik, když vzpomínal na apoštol-

Kardinál Miloslav Vlk se tohoto ekumenického setkání zúčastnil v roli moderátora.

O

smyslu setkání řekl: „Pro nás je důležité prožít už nyní jednotu církve, i když řada skutečností není ještě mezi církvemi vyřešena. Je totiž mnoho věcí, které máme společné: bibli, křest, Ducha Svatého, Věřím, Otčenáš. Je toho mnoho, co můžeme už společně žít. Vzájemná láska v duchu spirituality jednoty, podle charismatu Chiary Lubichové, nám dává možnost se vzájemně poznat a znovu a znovu společně zakoušet, že jednota mezi různými církvemi je

20


ské vyznání víry, recitované v řečtině. „Zakusili jsme, že můžeme prožít velkou jednotu v lásce. Doktrína je zapotřebí také, ale je důležité, aby na prvním místě mezi křesťany a církvemi byla láska.“ Byly to dny prožívané nejen „vně“, na setkáních s křesťanskými a muslimskými osobnostmi, ale i „uvnitř“ společenství, v každodenním úsilí vykládat a žít Boží slovo, zakoušet jeho četné plody, sdělovat proměny, které působí, jak to učila Chiara Lubichová svým „Slovem života“, které je dnes odkazem celé církve, všech církví. Bylo to poprvé, kdy ekumenický kongres biskupů, přátel

už dnes možná. Za uplynulá léta jsme zjistili, že i přes různé teologické rozdíly, dosud nevyřešené, můžeme společně žít Boží slovo, evangelium. Když se například snažíme mezi sebou uskutečňovat základní Ježíšovo slovo: ´Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.´ (Jan 15,12), pak vnímáme, že Ježíš zmrtvýchvstalý na nás naplňuje své slovo: ´Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.´ (Mt 18,20) Je to on, kdo v Duchu Svatém přináší jednotu mezi námi.“ Během dní strávených s biskupy různých církví se přítomní biskupové neomezili jen na ekumenický dialog, ži-

Hnutí fokoláre, proběhl bez zakladatelky. A přesto zde byla, stejně jako na předchozích setkáních, silně přítomná díky videu,vyprávějícímuoposledních dnech jejího života a o její smrti, nebo prostřednictvím jejího projevu o tom, co působí Slovo… Stále přítomná se zrcadlila ve tvářích, naplňujíc srdce svých synů a dcer, členů Hnutí, kteří v těchto dnech nabídli své služby kongresu jako tlumočníci, technici, sekretáři, průvodci. Se svým podivuhodnýmcharismatemjednoty je přítomna v srdcích biskupů, jak bylo možné vyčíst i z jejich tváří… Fabio Ciardi (redakčně kráceno)

vé byly vztahy i s muslimy.„V tomto islámském prostředí jsme navštívili i tři podoby islámu v Libanonu: šiíty, sunnity a drúzy. Setkání s nimi bylo velmi přátelské, projevy z obou stran hovořily o porozumění a spolupráci. Nejsme jistě schopní posoudit politické pozadí vztahů mezi křesťany a muslimy, určitě však nelze všechny muslimy vidět prizmatem teroristů. Když jsme touto zemí cestovali, všude jsme viděli vedle sebe pokojně existovat mešity (ve velkém množství) a křesťanské chrámy, které sice neměly tak vysoké věže, ale na mnoha místech v Libanonu i v Sýrii stojí vysoko nad městem mariánské sochy, v noci osvětlené.“

KULTURA

Cesty a očekávání dnešní kultury

„Základem kultury je hledání Boha“ – takové je hlavní poselství nedávného projevu papeže Benedikta XVI.1 O obsahu těchto slov jsme měli možnost přemítat během naší zářijové cesty po Sardinii, divukrásném ostrově s dávnou historií.

R

ozeseté po krajině, v blízkosti cest, na kopcích i v odlehlých místech se zachovaly monumentální kamenné stavby, nuragy, jako svědectví o kultuře staré nejméně 3500 let. Při vykopávkách zde bylo nalezeno množství bronzových sošek, různé nástroje a umně tvarovaná keramika. Ve vnímání tehdejších lidí byl každodenní život přirozeně propojený s uctíváním posvátného. Nuragy sloužily především jako obranné pevnosti a obydlí, ale podobou svých vnitřních prostor navozují neodbytný pocit, že mohly být současně i svatyněmi. V archeologickém muzeu v Cagliari jsme si s údivem prohlíželi drobné kultovní plastiky, ztvárňující například sedící matku s dítětem, pastýřestrážce či stojící ženskou postavu s rozevřeným ochranným pláštěm, jako by téměř byly předzvěstí mnohem pozdějších vyobrazení, známých ze středověkého křesťanského umění. Sardinie pak udivuje mnoha dalšími

věcmi. Uprostřed řídce osídlené pastevecké krajiny ve vnitrozemí se před očima najednou vynoří dobře zachované románské baziliky,vypovídající o mimořádné dovednosti a o uměleckém cítění svých stavitelů. Na mnoha místech dává příroda pocítit svoji odvěkou drsnost a vzbuzuje dojem, jako by ani nebyla dotčena lidskou rukou. To platí jak o náhorních planinách, tak o členitém pobřeží, které hýří sytými barvami a bizarními tvary. Místní lidé se vyznačují hrdostí a často i určitou rezervovaností vůči návštěvníkům, kteří sem přicházejí ze všech končin světa.Vždyť cizinců se tímto ostrovem za jeho historii prohnalo už tolik, že to ani nelze spočítat, ale původní obyvatelé zde přesto vytrvali díky své houževnatosti a neměnnosti základních životních návyků. Sardština byla nedávno uznána jako svébytný jazyk, v němž bude také vedena školní výuka. A určitě vás uchvátí melodie mnohohlasných lidových zpěvů, podobné složitým křivkám hor, s majestátnou ozvěnou časů velice dávných. Jako mnohé jiné země světa, obdařené nádhernou přírodou, bohatstvím historie a hrdými, schopnými lidmi, i Sardinie se nám zdála mimořádně připravená pro zrod nové kultury. Při různých setkáních s místními lidmi jsme si však uvědomili, že je k tomu nutné ještě něco. Kaž-

1. Projev papeže Benedikta XVI. „Základem evropské kultury je hledání Boha“ přednesený 12. září 2008 v Paříži na setkání se světem kultury.

Fota: Marek Trizuljak

Nurag Losa v centrální části Sardinie, jedna z mimořádně dobře zachovaných staveb nuragické kultury.

dá doba a místo potřebují svoji inspirující jiskru, svoji živou, pulzující duši. „Bůh stvořil Sardinii tak krásnou! Připravují se velké změny a má se hodně investovat do rozvoje turistiky. My bychom si však velice přáli, aby se krása naší země zachovala i do budoucna,“ řekla nám Luisa Foddai z městečka Alghero. „Ale v dobách, kdy byla ve východoevropských zemích nesvoboda, jsme na vás velice často mysleli a prosili jsme za to, aby se poměry u vás zlepšily,“ dodala v zápětí.V jejích slovech se zrcadlí právě taková „inspirující jiskra“, jednoduchý a průzračný život podle spirituality Chiary Lubichové. Hledání Boha v dnešní době není odkázáno na vzhlížení k nějaké tajemné a nedostupné bytosti, k níž bychom se teprve museli klopotně přibližovat pomocí kultovních vyobrazení a symbolů. Je to blízký, milující Bůh, který lidem zjevil vše podstatné o tom, kým je, a zároveň se jim také celý daroval, položil za ně svůj život. Volá nás k tomu, abychom spolu přebývali ve svornosti a přivolávali tak jeho přítomnost „uprostřed mezi svými“. Krásy země, lidská svoboda a vzájemné bratrství v poznání, že máme jediného společného Otce, se mohou slít v jedno, jako základ očekávané nové kultury,která nezničí nic z původních hodnot, ale zachová je a rozvine. Miroslava a Marek Trizuljakovi

Soška stojící ženy z doby bronzové. Nálezy z nuragické kultury. Archeologické muzeum v Cagliari.


21

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

J

eho začátky jsou slibné i na ekumenickém poli. Již tradiční návštěva Říma konstantinopolským patriarchou získala letos při příležitosti svátku svatých Petra a Pavla hlubší význam. Oba náboženští představitelé společně prožili slavnostní zahájení Roku svatého Pavla v bazilice svatého Pavla za hradbami. Spolu s nimi se zúčastnilo i mnoho delegátů ji-

Objetí Benedikta XVI. s Bartolomějem I. při oslavě svátku svatých Petra a Pavla.

22


ných církví a církevních společenství.Mezipravoslavnými církvemibylyzastoupenycírkve z Jeruzaléma, Kypru, Řecka i syrsko-pravoslavná církev z Antiochie, které váže k apoštolovi zvláštní pouto, protože představují zeměpisnou oblast jeho života předtím, než se dostal do Říma. Kromě toho byli přítomní dva zástupci moskevského patriarchátu a anglikánský primas Západní Indie Drexel Wellington Gomez, který zastupoval canterburského arcibiskupa a celé anglikánské společenství. Záměrem Benedikta XVI. je naučit se od Pavla „víře a pravdě, v níž jsou zakořeněny důvody jednoty“. Jeho přáním je, aby tento rok pomohl „všem křesťanům obnovit ekumenické úsilí a zintenzívnit společné iniciativy na ces-

O

jeho rodině nevíme téměř nic. Historik Eusebius tvrdí, že jeho rodina pocházela z Galileje. Podle Lukáše se Pavel narodil jako římský občan, což bylo pro obyvatele provincií výjimečné privilegium. Jak se jím stal? Je jisté, že byl členem diaspory Židů roztroušených mezi pohanskými národy, a že také studoval v Jeruzalémě u Gamaliela, v té době již vyhlášeného učence. Hovořil hebrejsky, aramejsky a řecky. Jako všichni farizeové se živil rukama: vyráběl stany. Pravděpodobně vlastnil malou dílnu. Zkrátka rodící se intelektuál. Mluvíme o Šavlovi (hebrejsky Šaul) nebo Pavlovi (řecky Paulos). Narodil se zhruba před dvěma tisíci léty v Tarsu, na území dnešního Turecka. Proto je mu věnován rok, který začal 29. června.

Prof. Gérard Rossé. tě k jednotě mezi všemi Kristovými učedníky“. Viditelnou radost měl i Bartoloměj I. „Tato oslava je také příležitostí pro obě naše sesterské církve, aby se společně modlily a slavily s cílem zpečetit naši snahu o smíření a posílit vzájemná pouta solidarity.“ Paolo Senesi (redakčně kráceno)

Proč je Pavel stále aktuální Pojďme spolu s Gérardem Rossé objevovat, čím může být Pavel dnes pro nás. Rossé, původem z AlsasFoto: R. Siciliani

Jako by to byl sám Šavel z Tarsu, narozený někdy mezi léty 6 až 8 našeho křesťanského letopočtu, pozdější vynikající hlasatel evangelia a apoštol národů, kdo stál za inspirací papeže Benedikta XVI. a konstantinopolského patriarchy Bartoloměje I. vyhlásit ve svých církvích Rok svatého Pavla.

Foto: archiv

Rok svatého Pavla

ka, nyní vyučuje exegezi na rodící se univerzitě Sophia v Loppianu nedaleko Florencie. Postava Pavla z Tarsu ho, jak sám říká, fascinuje.

Proč je Pavel i dnes aktuální? „Především proto, že je aktuální Nový zákon. Ale i proto, že dokázal dát evangeliu úniverzální rozměr´, tedy dokázal vyložit Ježíšovo poselství tak, aby ho mohli prožívat i ti, kteří nepatřili k židovskému národu.V jeho době to byl nemalý počin: Pavel byl farizej a věděl tedy, jak je Ježíš ńebezpečný´. Pouhým logickým uvažováním by nikdy nedokázal pochopit, že Ježíšovo učení je univerzální, proto byl v Damašku óbrácen´. Pavel přemýšlel správně, byl to velký teolog, který dokázal uchopit povelikonoční skutečnost církve, na níž dodnes církev spočívá,

Fota: Pietro Parmense

INSPIRACE A SOUVISLOSTI a která jí umožňuje být univerzální.“ Pavel šel „proti“ příliš přísnému židovskému zákonu… „Kristus je naplněním zákona. Proto Pavel nekritizoval formální poslušnost zákona a nepopíral jeho hodnotu jako Božího daru, takže nepopíral ani to, že by se měl plnit. Ale s Ježíšem Pavel pochopil, že zákon není spasitelný; Bůh se nám navždy daroval v Kristu a ne už v Mojžíšově zákoně. Bůh spasí jen skrze Krista, spasitele všech, a to i toho, kdo o něm neví nebo ho nezná. Pavlův nový přístup k zákonu je patrný v příhodě v Antiochii, kde Petr stoloval s pohany. Pak však kvůli protestu jeruzalémských židů jedl jen s židokřesťany, s ´čistými´. V této příhodě je vidět světlo, které přináší: Onen ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Kristus stojí mimo zákon. Pavel netoleruje žádné pokrytectví, vždy nám předkládá podstatu křesťanské víry. I dnes jde o to najít ústřední bod křesťanského kréda, kterým je ospravedlnění z víry. Bůh se nám cele dává sám, nedává nám jen zákon.“

Cesta v Efesu (dnešní Turecko), která vedla od divadla k přístavu. „Zákon, který dává Bůh, už není vně daným souhrnem zákonných předpisů, ale je to sama Boží vůle, sám Boží život vložený do srdce věřícího. Je to uskutečnění slibu, přítomného už v Písmu u Jeremiáše a Ezechiela. V tom tkví obrovská novost křesťanské etiky; věřící sám v sobě nese Boží vůli. Boží vůle, která je tímto zákonem, se stává tím, co ty sám chceš dělat, stává se tvojí osobní vůlí. Což zname-

ná maximální poslušnost Božímu zákonu, ale v maximální svobodě. ´Miluj a dělej, co chceš,´ psal svatý Augustin, který Pavla dokonale pochopil. To je novost křesťanského života: Bůh ti dává všechno, protože ti dává sám sebe.“ Svatost tedy nezískáme jenom svým úsilím… „Křesťan dává rozkvést tomu, co už dostal od Boha. Cesta k Bohu vede přes bratra; nelze po ní projít, když se

Co znamená pro Pavla smlouva, kterou máme s Bohem a mezi sebou navzájem? „Podstatou tohoto vztahu je láska. V Kristově smlouvě nabízí Bůh svůj nový zákon, tedy lásku, kterou vdechuje do srdce věřícího Duch Svatý. To je ten ńový zákon´, jak o něm píše Pavel v prvním listu Soluňanům, když jim sděluje, že nepotřebují, aby je učil jak milovat, protože je o tom sám Bůh poučuje. Co je aktuálnějšího?“ Už to není sbírka předpisů…

Damašek, hlavní město Sýrie: prostory Ananiášova domu, kde Pavel strávil první dobu po pádu z koně.

mu chceme vyhnout, nedostaneme se na ni jen cestou askeze a odříkání. Naopak, jde o to otevřít se druhým a v této otevřenosti realizovat sebe. Pavel nemluvil pro nic za nic o církvi jako o ´těle Kristově´. Byl si jist, že ve společenství je Kristus přítomen. Ježíš stále a vždy přítomný uprostřed svých.“ Jaká je Pavlova církev? „Je to církev, která se neustále obnovuje. Naše víra je příliš často plná neužitečných forem a nevyužívá dost sílu pohoršující smrti Boha na kříži. Právě tehdy se musí stále znovu rodit život ve společenství.Křesťanství není obyčejná étika ctnosti´, askeze. Znamená umírat i dnes spolu s Ježíšem na kříži a žít spolu s ním vzkříšeným. To je hloubka křesťanské existence a života církve. Pavel nám předkládá způsob, jak být plně realizovanými lidmi. Myslím, že to může být pro dnešního člověka stejným podnětem i vzorem, jakým to bylo pro pohana v pavlovské době. Zásadní otázky zůstávají tytéž.“ Za rozhovor děkuje Pietro Parmense 11/2008 | Nové Město |

23

U ŠÁLKU ČAJE S LUBOMÍREM MLČOCHEM....

Odhalovat poklady na rozmezí vědy a víry

ný. Stává se otrokem funkce, postupu, peněz…“

Prof. Lubomír Mlčoch byl nedávno jmenován Benediktem XVI. řádným členem Papežské akademie sociálních věd. Zařadil se tak do skupiny přibližně třiceti akademiků z celého světa, mezi nimiž je již druhým jmenovaným z České republiky.

P

Byl jste jmenován řádným členem Papežské akademie sociálních věd. Jejím posláním je přinášet podněty pro sociální učení církve. Jak zde probíhá dialog mezi vědou a vírou? „Do této akademie mohou být jmenováni i lidé, kteří nejsou věřící, ale jsou ochotní vést z pozice vědy, v níž zaujímají nějaké významné místo, dialog o principech sociální nauky církve. Už 2. vatikánský koncil v konstituci Radost a naděje vyjádřil optimistickou vizi, že vědec, který usiluje ve svém oboru poctivě, cílevědomě a dlouhodobě o pravdu, by se neměl dostat do rozporu s Božím pohledem. Církev tím dala najevo svou otevřenost dialogu se světem vědy. Na rozmezí vědy a víry se dají odhalovat ty nejhlubší poklady.“ Mladí lidé se setkávají s tím, že jsou tlačeni, i v pracovně-právní oblasti, k určitým kompromisům. Kde mohou hledat vzory? „Tento problém je obecný, netýká se jen mladých. Nároky evangelia jsou vysoké a křesťan je vystavován zkouškám, pokušením. Dávám v těchto souvislostech za vzor doktora Františka Noska, františkána a výrazného politika první republiky, který předvedl, že politika a svatost se nevylučují. Pro něj politická moc měla sloužit jen společnému dobru, jinak ztrácela opodstatnění. Politik, křesťan, by měl zahánět už jen pomyšlení využít své pozice k osobnímu

24


Foto: Ludmila Šturmová

rof. Mlčoch je profesorem Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, členem Rady Iustitia et Pax České biskupské konference a vedl práci na dokumentu Pokoj a dobro. Přispěl také k vydání českého překladu Kompendia sociální nauky církve.

Prof. Lubomír Mlčoch. prospěchu. Je to velmi náročné, ale on předvedl, že je to možné.“ Jak se díváte dnes, kdy jsme zavaleni starostmi o fungování celosvětových finančních trhů, na hodnotu lidské práce? „Práce samozřejmě hraje v katolické sociální nauce klíčovou úlohu. Vždy však hrozí zneužití, vykořisťování. I v dnešním světě musíme připustit, že existuje vykořisťování, a to dokonce v bohatých zemích. Objevuje-li se termín ´teorie řízení lidských zdrojů´, měl by křesťan zpozornět, zda se na člověka nenahlíží jen jako na pouhý zdroj. Pozornost zasluhují i rafinované teorie motivace, vyvolávající v člověku pocit, že pracuje sám na sobě, na svém zdokonalení, ale přitom mu hrozí nebezpečí, že začne vykořisťovat sám sebe. Možná si přestal uvědomovat, že i když je stále lépe placen, je také stále méně svobod-

Kde vidíte kořeny ekonomické krize, kterou můžeme v posledních dnech sledovat v ekonomicky vyspělých zemích světa? „Hrozba chaosu, který se dnes objevuje na světových finančních trzích, je důsledkem deficitu etického chování, podlehnutí pokušení peněz a bohatství ve světě byznysu. Velké pokušení sehrála i reklama,marketingová komunikace, která v lidech psychologickypromyšlenoutaktikouvyvolávala umělé potřeby, hrazené půjčkami, které pak nebyli schopni splácet. V souvislosti s krizí můžeme vidět problém i ve způsobu odměňování v tržní ekonomice, zejména špičkových manažerů. Například ve finančním sektoru v Americe měli vrcholoví manažeři před dvaceti lety asi čtyřicetinásobek průměrného platu sektoru. Dnes není výjimkou pětisetnásobek i více. Paul Anthony Samuelson, americký ekonom a nositel Nobelovy ceny, si klade otázku, zda je odměňování manažerů vůbec morální. V Evropě mělo po druhé světové válce tržní hospodářství, zejména v Německu, jako jeden ze svých stavebních kamenů také sociální katolickou nauku. Trh se akceptoval, ale v oblasti rozdělování důchodů, tedy příjmů a bohatství, se vyžadoval sociální korektiv, měla-li být zachována sociální soudržnost. Dneska pociťuji tlak toto úplně opustit, například v diskusích o rovné dani. Ochota platit progresivní daň z velkých platů se snižuje. Proti trendu rozevírání nůžek by naopak měla daněmi vynucená solidarita růst. Dnes by se mělo jednat dokonce o solidaritu v globálním měřítku. K tomu je ale potřeba mít vlastníky kapitálu, kteří jsou naklonění takovémuto typu rozvoje.“ Tomuto typu rozvoje by tedy odpovídala ekonomie společenství? „Ekonomie společenství je s tím nepochybně zjevně konzistentní. Ekonomie společenství se zabývá nejen statky fyzickými, statky zboží, ale také dobry, jako je dobro vztahů mezi lidmi. Tradiční ekonomie se věnuje jenom objektivně měřitelnému bohatství. Ukazuje se, že tudy cesta nevede. Mají-li lidé více statků, nejsou o to více šťastní.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová

Až přijdeš ze školy, ukliď to tu.

Ráno dostal Roman úkol.

Je to sice zábava, ale co chudák Roman.

Odpoledne přišel Olda domů dřív než Roman a usedl k oblíbenému seriálu. Olda vypnul seriál a udělal práci za bráchu.

Udělal jsi mi radost.

Oldovi nevadilo, že byl pochválený Roman. Radost byla přeci na všech stranách.

Podle skutečných příběhů připravuje Helena Filcíková. 11/2008 | Nové Město |

25

„Dušičky“ mohou být víc než jen vzpomínkou „Dušičky“ – 2. listopad. Památka všech věrných zemřelých…

K

Byla to babička na venkově, kterou si pamatuji, jak sedí u rozpálené plotny, přidává dřevo do kamen a peče na rozpáleném plechu pravé domácí lívance, které jí my, děti, skoro až „trháme“ z ruky. Pamatuji si její radost z toho, že nám chutná to, co připravila. Pamatuji si i naše dětská očekávání, která se stupňovala v den odjezdu od babičky – například po prázdninách – kdy jsme čekali na to, čím nás při odjezdu obdaruje. A babička nás nikdy nezklamala. Tak tomu bylo i jedny prázdniny… Rozloučili jsme se, plní radosti a dojmů jsme odjížděli do města a netušili, že to babiččino zamávání na prahu domu je pro nás na této zemi poslední. Za týden se tatínek vrátil z návštěvy babičky předčasně a druhý den Foto: archiv

aždý rok je období kolem tohoto data pro mnohé lidi nostalgické, řekl bych až někdy „zachmuřené“. Vše se jakoby zahalí do smutečních barev a většinou i počasí tomu přidá svůj díl. Návštěvy hřbitovů nejsou jen chvílemi vzpomínek; pro mnohé z nás se stávají i místem „rozhovorů“ s těmi, které jsme měli a ještě máme rádi a kteří nás předešli na druhý svět. Pro mne jsou tyto návštěvy hrobů nejen místem rozhovorů, ale často i místem radostných setkání, někdy až se slavnostním nádechem.

Když jsem se před časem po sedmnácti letech vrátil do svého rodného města, navštívil jsem znovu místa, která jsem znal ze svého dětství či mladosti. S těmito místy jsou pro mne spojeny i konkrétní osoby. A právě z nich už mne nemálo předešlo na druhý svět. U mnohých si ani přesně nevybavuji jejich tvář, ale pamatuji si události, které se mi vryly do srdce; různé příhody ze školky nebo z období dospívání a školních problémů, nečekaná či pravidelná setkání… S některými z nich jsem se opakovaně setkával,aniž jsem tušil, že některé z těch setkání bude na této zemi poslední. Zvlášť si vzpomínám na své babičky, které se o mne v dětství staraly, hlídaly mne a v jejichž přítomnosti jsem strávil víc než jen krátkou dobu.

26 26


nám řekl, že nečekaně zemřela… Těch příležitostí, kdy se setkávám s lidmi – a jsem často poslední, kdo s nimi tady na zemi hovoří – není málo. Také to je pro mne výzvou, abych každé setkání s kýmkoliv považoval za„potencionálně“ poslední. Z tohoto pohledu se potom každé setkání s kýmkoliv stává jiným, má jiný odstín, řekl bych nadpřirozený. Také si vzpomínám na svoji poslední návštěvu u druhé babičky, kterou jsem vždy navštěvoval, když jsem přijel do rodného města. Při té „poslední“ měla babička bolesti páteře, a tak jsem se jí nabídl, že jí namažu záda, aby se jí trochu ulevilo. Snažil jsem se to udělat dobře (i když pak v člověku stejně zůstane otázka, zda by to neudělal ještě lépe, kdyby věděl, že je to naposledy). Bylo to naše poslední setkání. Babička musela za krátkou dobu do nemocnice, kde zemřela. Když mi bratr volal, že je babička po smrti, první moje myšlenka byla na její záda. Byl jsem rád, že jsem jí mohl tenkrát trochu pomoci, i když jsem netušil, že to bude to poslední, co pro svoji babičku budu moci udělat. Určitě jsem jí zůstal mnoho dlužen,… fyzicky jí ten dluh nemohu splatit, ale náš vztah pokračuje. A tak jsou pro mne každoroční „dušičky“ nejen vzpomínkou na všechny ty osoby, které jakýmkoliv způsobem vstoupily do mého života, ale i na ty mnohé, na něž si už nepamatuji, nebo o nichž možná ani nevím, že ovlivnily můj život. „Dušičky“ jsou pro mne výzvou, abych si připomněl, že každé setkání s tím, kdo stojí vedle mne, je na této zemi „potencionálně“ poslední. To mi dodává sílu i ochotu něco pro toho druhého udělat. Martin Uher

KŘÍŽOVKA Letošní listopad je plný zajímavých výročí. Před 630 lety zemřel Karel IV., před 90 lety se narodil Miroslav Horníček, před 110 lety se české země, jako druhá zakladatelská země stala členem Mezinárodní hokejové federace a 90 let také uplynulo od stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. My si ale v naší dnešní křížovce připomeneme mnohem starší událost, která se v budoucnu bude týkat bez výjimky každého z nás. Před 1010 lety se poprvé začala připomínat TAJENKA 1, jinak řečeno TAJENKA 2. Nejdříve jako svátek benediktinů, později se tento zvyk rozšířil na celou katolickou církev. 2

3

4

5

6

7

8

9

Naše křížovka

A B C D E F G H I J K VODOROVNĚ A ukradl (slang.) • obyvatel Skotska B název zn. poloměru • plazila se • zn. rentgenu C 1. část TAJENKY 1 • zn. sodíku D opice • německy sever • název zn. síry E asfalt • zn. uranu • angl. „je“ • šestý stupeň stupnice C dur F 2. část TAJENKY 1 G 1. písmeno abecedy • slovensky „ze“ • zn. sodíku • říční korýš H Evropská unie • román A. Jiráska • iniciály spisovatele Rollanda I realitní kancelář (zkr.) • TAJENKA 2 J zn. kyslíku • lososovitá ryba • operační systém (zkr.) K ostří • patřící červovi

PIPO

10 POMŮCKA: AEROB • NVU • SINE • SIVEN • TRAPÉZ

1

A

SVISLE 1 mluvení bez hlasu • mikroorganizmus potřebující k životu kyslík 2 visutá hrazda • Univerzita Karlova (zkr.) • řecký (zkr.) 3 samohláska slova „pít“ • zn. metru • koroze • zn. křemíku 4 záměr • posuzovat 5 letadlo • program na tvorbu webu 6 zkratka zkratky • ten, který unáší 7 používal cukr • nevládní organizace pro vzdělávání indiánů (angl. zkr.) 8 iniciály dirigenta Ančerla • mléčný výrobek • zkr. „čísla“ • zn. poloměru 9 zn. obvodu • zápor • ukrajinské město na východ od Kyjeva 10 dráha • patřící krysám

TIPO Walter Kostner

Důležité je chtít znovu začínat.

Časopis Hnutí fokoláre Listopad 2008, ročník 17 (11) Roční příspěvek 330,- Kč Půlroční příspěvek 165,- Kč Příspěvek na jedno číslo 30,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová Technický redaktor: Veronika Němečková Redakční rada: RNDr. Irena Sargánková, CSc. PhDr. Ilona Špaňhelová Štěpán Filcík Administrace: Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994 Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON ISSN 1212 – 0782 Překlady a redakční spolupráce: PhDr. Jarmila Synková Mgr. Irena Kyliánová Mgr. Anna Černá P. Bohumil Kolář Mgr. Veronika Matiášková PhDr. Drahomíra Syrůčková Mgr.Jarmila Vachová Jan Ouška NOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚ Argentina Ciudad Nueva Austrálie New City Belgie Nieuwe Stad Brazílie Cidade Nova Dánsko Ny Stad Filipíny New City Francie Nouvelle Cite` Holandsko Nieuwe Stad Hongkong San Sing Seung Yuet Hong Chorvatsko Novi svijet Itálie Citta` Nuova Kanada Nouvelle Cite` Kolumbie Ciudad Nueva Korea Cumul Maďarsko Új Város Německo Neue Stadt Polsko Nowe Miasto Portugalsko Cidade Nova Rumunsko Oras Nou Slovensko Nové mesto Slovinsko Novi svet Španělsko Ciudad Nueva a Ciutat Nova Švýcarsko Citta` Nuova Švédsko Enad Värld Uruguay Ciudad Nueva USA Living City Velká Británie New City Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected] Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Redakcia Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko Fax: 00421 252 492 183 e-mail: [email protected] Titulní strana: Foto: Fabio Ciardi 27. ekumenické setkání biskupů, přátel Hnutí fokoláre.

27

Příští den přišel Italo do školy s malým balíčkem. Rychle šel za paní učitelkou, aby ho nikdo neviděl. Nechtěl Pavlínu zahanbit, proto poprosil paní učitelku, aby jí boty předala a neprozradila, od koho jsou. O přestávce si paní učitelka Pavlínu zavolala a dala jí boty. Pavlína byla přešťastná a hned si je obula. (Chile)

„M

ami, mohu dát Pa v l í n ě s v é modré boty?“ zeptal se Italo z Chile, když se vrátil domů ze školy. „Ty ke školní uniformě?“ ptala se udiveně jeho maminka. „Musíš je přece nosit každý den a máš jen dvoje takové! Víš moc dobře, že když se potrhají, nemůžeme ti koupit nové, protože tolik peněz nemáme.“ „Ale maminko,“ odpověděl Italo, „Pavlíniny boty jsou už prošlapané a nemá jiné!“ Italova maminka nevěděla, co má odpovědět. Krátce nato šla nakupovat. Pořád ještě přemýšlela o tomto rozhovoru. Nechtěla být sobecká, ale i její rodina byla chudá a ona musela živit čtyři děti. Nebylo jednoduché něco darovat. V obchodě maminka potkala jednu přítelkyni. Hned se jí zeptala: „Proč jsi tak vážná?“ Maminka jí vyprávěla o rozhovoru se svým synem. Přítelkyně jí odpověděla: „Poslyš, myslím, že ti mohu pomoci! Moje dcera má takové boty a už je nepotřebuje. Určitě bych ti je mohla dát.“

Pojď do kuchyně!

D malila a Karolína vyhrála. Podařilo se: Karolína se zase usmívala.

J

ednoho rána seděla Karolína ve své školní lavici a byla velmi smutná. Když to Anna uviděla, šla za ní a zeptala se: „Co ti je?“ „Můj malý pejsek umřel,“ odpověděla Karolína se slzami v očích. Anna by ji ráda potěšila, ale nevěděla jak. Přemýšlela o tom celé dopoledne. Pak přišla hodina tělocviku. Tentokrát byl na programu závod v běhu. Anna je většinou nejrychlejší ze třídy. Teď měla běžet o závod i s Karolínou. Pak ji napadlo, že má „milovat jako první“ a dostala nápad, jak by mohla Karolínu zase rozradostnit. Krátce před cílem nenápadně zpo-

Ukážu mu to

T

oni často něco zapomíná. „Mohl bys mi to půjčit?“ ptá se většinou svého spolužáka Mirada, který mu vždy rád pomůže. Dnes měl Mirado s sebou málo křídy, a proto nemohl dokončit svůj úkol na tabuli. Poprosil tedy Toniho: „Mohl bys mi půjčit jednu ze svých?“ „Ne, já je sám potřebuji,“ odpověděl mu. Mirado je naštvaný, protože Tonimu vždycky své věci půjčil. Celé dopoledne s ním nemluvil. O přestávce si Mirado koupil něco k jídlu. Najednou se vedle něho objevil Toni a ptal se: „Dal bys mi kousek?“ „Ten si ale dovoluje!“ pomyslil si Mirado. „On mi nikdy nic nedá. Ukážu mu to.“ Toni se na něho díval s napjatým očekáváním a vtom si Mirado vzpomněl, že si dal předsevzetí milovat i nepřítele, jak to dělal Ježíš. Krátce zaváhal a pak se s Tonim rozdělil o svou housku. Později, o další přestávce,

ěti si znovu dělají z Michala legraci. Má na rtech dlouhou jizvu a často se mu kvůli tomu vysmívají – hlavně Kája. Tentokrát to zaslechla i Michalova maminka: „Teď dost! Já jim ukážu!“ volá rozhořčeně. „Kájova maminka by měla konečně něco podniknout. Její syn s tím nepřestává, přestože jsem jí už jednou říkala, že musí něco udělat. Tak to dál nejde.“ Michal slyší maminku a říká: „Ale maminko, my přece chceme mít rádi i nepřátele jako Ježíš,“ a navrhuje: „Pojď, vyzkoušíme to. Já zkusím Kájovi odpustit, že mě pořád zlobí, a ty odpustíš jeho mamince, že ještě nic nepodnikla!“ Michalova maminka je překvapená a chvíli se na něho beze slov dívá. Pak na Michala mrkne a řekne: „Pojď se mnou do kuchyně, upečeme koláč. Chtěla bych pozvat Kájovu maminku.“ (Brazílie) Ilustrace: Christiane Heinsdorff

Ale její boty jsou prošlapané

Anna je nejrychlejší

se ho Toni zeptal: „Mirado, líbí se ti tato nálepka? Daruji ti ji.“ (Madagaskar)

2008 ROČNÍK 17 (11)

Recommend Documents