Nejvyšší soud, 30 Cdo 294/2005, [C 3788] Zajišťovací převod věcného práva
Zajišťovací převod práva je bezúplatný a spočívá tom, že dlužník převede své právo (i právo věcné, včetně vlastnického) na věřitele s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn, popřípadě může být zpětný převod práva dohodnut.
§ 553 ObčZ – zajištění závazku převodem práva
Usnesení ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 294/2005
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyň a) J. H. a b) J. H., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému D. N., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 C 216/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. října 2004, č. j. 19 Co 1897/2004 644, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po změně žaloby soudem připuštěné domáhaly, aby bylo určeno, že „smlouva o koupi rodinného domu čp. 242, stav. parc. č. 104/11 o výměře 218 m2, parcely č. 104/12 o výměře 54 m2, pozemku parc. č. 104/5 o výměře 488 m2, ostatní plocha staveniště, a č. parc. 104/13 o výměře 45 m2, orná půda, zapsaných na LV č. 313 pro obec a kat. území S. u Katastrálního úřadu v Č., uzavřená dne 30. 7. 1998 mezi manžely J. H. a J. H., jako prodávajícími, a žalovaným D. N., jako kupujícím, je neplatná“ a že „v době smrti J. H. dne 24. 9. 1998 byli J. H. a J. H. spoluvlastníky nemovitostí, které měli ve společném jmění manželů, a to nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v Č., v katastru nemovitostí pro okres Č., obec S., kat. území S., na LV č. 313 jako vlastnictví pozemku a stavby parc. č. 104/11 o výměře 218 m2, zastavěná plocha, domu čp. 242 postaveného na parcele č. 104/11 o výměře 218 m2, zastavěná plocha, parcely č. 104/12 o výměře 54 m2, zastavěná plocha, rozestavěné budovy na parcele č. 104/12 o výměře 54 m2, zastavěná plocha, a dále pozemku parc. č. 104/5 o výměře 488 m2, ostatní plocha, a č. parc. 104/13 o výměře 45 m2, orná půda.“ Žalobu odůvodnily zejména tím, že kupní smlouva je neurčitá, nesrozumitelná a zmatečná, formulace v ní použité jsou nepřesné, není v ní vyjádřeno, kterému prodávajícímu bude vyplacena kupní cena, smlouva neobsahuje přesné vymezení příslušenství, nemovitosti v ní označ
ené nejsou v souladu s výpisem z katastru nemovitostí, vklad vlastnického práva byl proveden v rozporu se zákonem, smlouva byla podepsána v omylu a při absenci vážnosti vůle, prodávajícím nebyla zaplacena kupní cena, a smlouva je neplatná i podle § 39 obč. zák. , neboť jejím účelem bylo jen zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, kterou první žalobkyně a J. H. uzavřeli dne 29. 7. 1998 se žalovaným. Protože žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník uvedených nemovitostí a žalobkyně bez rozhodnutí soudu o určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení vlastnictví k nemovitostem nedocílí zápisu v katastru nemovitostí a nemovitosti nemohou být předmětem projednání dědictví po zemřelém J. H., mají žalobkyně naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. na požadovaném určení. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 5. 1999, č. j. 8 C 216/98 - 146, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyň Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14. 9. 1999, č. j. 19 Co 2334/99 - 174, rozsudek soudu prvního stupně z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Českých Budějovicích po doplnění dokazování ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 31. 1. 2001, č. j. 8 C 216/98 - 252, tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. K odvolání žalobkyň Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. 5. 2001, č. j. 19 C 977/2001 - 307, rozsu dek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že ve věci je zapotřebí provést další dokazování. Po doplnění řízení v naznačeném směru Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 12. 2002, č. j. 8 C 216/98 - 434, žalobu znovu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. K odvolání žalobkyň Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 5. 2003, č. j. 19 Co 593/2003 - 465, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy potvrdil a ve výroku o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva první žalobkyně a jejího zemřelého manžela ke dni jeho smrti a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že otázka platnosti kupní smlouvy bude při rozhodování o žalobě na určení vlastnictví k nemovitostem ke dni 24. 9. 1998 řešena jako otázka předběžná, a proto shledal, že žalobkyně na tomto určení nemají naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. Dále shodně s okresním soudem dovodil, že z hlediska určitosti a srozumitelnosti kupní smlouvy nezpůsobují její absolutní neplatnost podle § 37 odst. 1 obč. zák. některé chyby se v ní nacházející, ani okolnost, že ve smlouvě nejsou uvedeny všechny stavby, neboť v řízení bylo zjištěno, že tvoří příslušenství věci hlavní. Přisvědčil i jeho názoru, že v řízení nebylo prokázáno, že by tato smlouva byla uzavřena v omylu a v důsledku toho by byla neplatná. Vytkl mu však, že rozhodoval na základě skutkových zjištění, která z provedených důkazů nevyplývají, a že provedené důkazy řádně nehodnotil ve smyslu ust. § 132 o. s. ř. , a z tohoto důvodu je jeho závěr o platnosti kupní smlouvy předčasný. Uložil mu, aby s ohledem na provázanost smlouvy o půjčce, smlouvy kupní i směnky dokazování doplnil a zjistil, zda účelem kupní smlouvy datované dnem 29. 7. 1998 byl skutečně převod nemovitostí, či zda se nejednalo o zajištění pohledávky z titulu smlouvy o půjčce, a aby posoudil, zda smyslem kupní smlouvy nebylo sjednání tzv. propadné zástavy a zda kupní smlouva není pro rozpor s účelem zákona neplatná podle § 39 obč. zák. Dovolání žalobkyň proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2003, č. j. 30 Cdo 1876/2003 506, odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Okresní soud v Českých Budějovicích ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 25. 5. 2004, č. j. 8 C 216/98 - 597, tak, že určil, že J. H. a J. H. byli v době smrti J. H. dne 24. 9. 1998 spoluvlastníky uvedených nemovitostí, které měli ve společném jmění manželů, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně, stejně jako ve svých předchozích rozhodnutích, shledal, že žalobkyně mají na požadovaném určení vlastnictví k nemovitostem naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. a že jsou ve sporu aktivně legitimovány, neboť nemovitosti byly ve vlastnictví manželů H. a první žalobkyně jako pozůstalá manželka a druhá žalobkyně jako dcera zůstavitele jsou dědičkami po zemřelém J. H.; v daném případě tedy jde o určení rozsahu majetku, který bude předmětem dědického řízení. Na základě velmi obsáhlého důkazního řízení provedeného v původním a dalším řízení soud zjistil, že dne 29. 7. 1998 (k němuž byly předmětné nemovitosti ve vlastnictví první žalobkyně a jejího zemřelého manžela) uzavřeli manželé H. se žalovaným jako věřitelem smlouvu o půjčce částky 2.200.000,- Kč, kterou téhož dne převzali, a zavázali se jí vrátit do 29. 9. 1998; v bodu II. smlouvy se dále uvádí, že „v návaznosti na tuto smlouvu uzavřeli dlužník s věřitelem dne 29. 7. 1998 kupní smlouvu, jejíž kopie je přílohou č. 1
této smlouvy o půjčce, a že od této kupní smlouvy smluvní strany v okamžiku splacení předmětné půjčky dlužníkem s okamžitou platností odstoupí za předpokladu, že půjčka bude vrácena v termínu splatnosti“. Dále bylo ujednáno, že „dlužník vystaví Vlastní směnku na řad věřitele, která je garancí předmětné půjčky a nelze jí uplatňovat samostatně“, a dále se „dlužník zavázal, že v případě nesplacení předmětné půjčky ve stanoveném termínu poskytne jako náhradní plnění movitý a nemovitý majetek v jeho vlastnictví a v rozsahu bezpodmínečně nutném k finančnímu vyrovnání půjčky“. Dne 30. 7. 1998 uzavřela první žalobkyně a její zemřelý manžel jako prodávající se žalovaným jako kupujícím kupní smlouvu (datovanou dnem 29. 7. 1998), jejímž předmětem byly nemovitosti uvedené shora, a kupní cena byla dohodnut a na částku 2.200.000,- Kč (podle kupní smlouvy byla kupní cena uhrazena, ve skutečnosti k jejímu zaplacení nedošlo). Dále účastníci kupní smlouvy ujednali, že „nejpozději do 29. 9. 1998 předá prodávající uvedené nemovitosti v řádném stavu, tj. domek vyklizený, kompletně vystěhovaný a uvolněný a zcela schopný k okamžitému a řádnému užívání ze strany kupujícího“. Právní účinky vkladu vlastnického práva žalovaného k nemovitostem nastaly ke dni 30. 7. 1998. Dále vzal soud prvního stupně z výpovědi účastníků, svědků a listinných důkazů, včetně obsahů spisů Policie ČR, za prokázané, že manželé H. nejednali s úmyslem uzavřít jako prodávající kupní smlouvu se žalovaným o převodu vlastnického práva k nemovitostem, a že z jejich pohledu šlo pouze o formální uzavření kupní smlouvy, která měla sloužit jako zajišťovací institut pro již uzavřenou smlouvu o půjčce. Tento závěr je podporován výpovědí žalovaného jak před Policií ČR, kde uvedl, že kupní smlouva sloužila jako záruka pro případ, že by nedošlo k vrácení dluhu, tak i v daném řízení, kdy jako účastník řízení vypověděl, že za poskytnutou půjčku ve výši 2.200.000,- Kč mu manželé H. měli ručit jejich domem a tato platba byla dvojúčelová, tzn. že se jednalo o kupní cenu, ale zároveň i o půjčku. Strany tedy neměly úmysl své právní poměry upravit smlouvou kupní, ale jednalo se o smlouvu o půjčce peněz a její zajištění uvedenými nemovitostmi, a účelem uzavření kupní smlouvy nebylo převést vlastnické právo manželů H. k nemovitostem na žalovaného, ale zajistit pohledávku ze smlouvy o půjčce, pokud tato nebude řádně a včas dlužníky uspokojena. Podle soudu by bylo nelogické, aby si manželé H. půjčovali 2.000.000,Kč, kdyby jejich úmysl směřoval k prodeji nemovitostí a inkasovali by kupní cenu ve stejné výši. Skutečnost, že kupní smlouva měla sloužit pouze jako zajišťovací institut, vyplývá i ze smlouvy o půjčce, v níž je sjednána rozvazovací podmínka, ta však nevyplývá ze smlouvy kupní; za této situace se nemohlo jednat o zajišťovací převod práva ve smyslu ust. § 553 obč. zák. Je tedy zřejmé, že právní úkon, označený jako kupní smlouva, měl podle vůle účastníků sloužit jako zajišťovací institut k uhrazení předmětné pohledávky. Taková kupní smlouva, jejímž skutečným účelem je uspokojení pohledávky věřitele ze smlouvy o půjčce tím, že mu předmět kupní smlouvy připadne do vlastnictví, pokud nebude jeho pohledávka včas a řádně uhrazena, je pro rozpor s účelem zákona a pro jeho obcházení podle § 39 obč. zák. neplatná (viz rozsudek NS ČR sp. zn. 21 Cdo 2204/99). Okresní soud proto dospěl k závěru, že žaloba na určení vlastnického práva první žalobkyně a jejího zemřelého manžela ke dni jeho smrti k nemovitostem označeným ve výroku rozsudku (tedy včetně jejich příslušenství), je opodstatněná. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 10. 2004, č. j. 19 Co 1897/2004 - 644, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech státu potvrdil, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi účastníky jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. Vycházeje ze skutkových zjištění okresního soudu shodně s ním dovodil, že smyslem kupní smlouvy nebyl převod předmětných nemovitostí, nýbrž zajištění závazku ze smlouvy o půjčce, což je zřejmé z toho, že smlouva o půjčce, tvořící přílohu kupní smlouvy, obsahuje ujednání, že od kupní smlouvy strany v okamžiku splacení půjčky odstoupí za předpokladu, že půjčka bude vrácena v termínu splatnosti a že kupní smlouva neobsahuje rozvazovací podmínku ani dohodu o zpětném převodu nemovitostí. Neexistence vážné vůle účastníků kupní smlouvy k prodeji nemovitostí vyplývá i z dalších provedených důkazů a rovněž i z výpovědi žalovaného před orgány Policie ČR a z jeho účastnické výpovědi, když uvedl, že kupní smlouva sloužila jako záruka pro případ, že by nedošlo k vrácení dluhu a že platba 2.200.000,- Kč byla dvojúčelová, tzn. že bude-li vrácena tato částka, která je zároveň půjčkou, odstoupí od kupní smlouvy; nebude-li však vrácena, smlouva o půjčce zaniká a je platná kupní smlouva. Nedostatek vážnosti vůle účastníků kupní smlouvy k převodu předmětných nemovitostí má za následek, že tato smlouva je podle § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná. Odvolací soud nekvalifikoval kupní smlouvu jako zajištění pohledávky převodem práva podle § 553 obč. zák. , neboť kupní smlouva neobsahuje rozvazovací podmínku ani
závazek zpětnéh o převodu, či „jiný způsob závislosti účinku kupní smlouvy na splnění zajištěného závazku“, ale naopak obsahuje ujednání o kupní ceně ve výši 2.200.000,- Kč, které je v rozporu s institutem zajištění závazku, a v souladu s institutem zajišťovacího práva není ani ujednání o odstoupení od smlouvy, obsažené navíc jen ve smlouvě o půjčce. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a namítá, že kupní smlouvu o převodu nemovitostí je nutno vykládat v souvislosti se smlouvou o půjčce, neboť účelem kupní smlouvy bylo zajištění návratnosti půjčky, kterou žalovaný poskytl „žalobcům“, přičemž záruka splacení půjčky byla realizována převodem vlastnických práv k předmětným nemovitostem. Kupní smlouvu je proto nutno považovat za smlouvu o zajišťovacím převodu práva ve smyslu ust. § 553 obč. zák. , jež jako jedinou podmínku stanoví písemnou formu, a smlouva tedy nemusí obsahovat rozvazovací podmínku. Podle názoru dovolatele může být tato podmínka obsažena v jiné smlouvě, než ve smlouvě kupní, což se v daném případě stalo, neboť rozvazovací podmínka je uvedena ve smlouvě o půjčce. Protože žalovaný nebyl zástavní věřitel a protože k převodu vlastnictví nemělo dojít až v případě, že dlužníky nebude uspokojena pohledávka ze smlouvy o půjčce, nýbrž uzavřením kupní smlouvy, resp. vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí, nemohlo se jednat o tzv. propadnou zástavu, jak tvrdily žalobkyně. V této souvislosti poukazuje na to, že návrh na vklad do katastru nemovitostí byl podán po uzavření kupní smlouvy, takže vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo na žalovaného s účinky vkladu ke dni 30. 7. 1998. Za nesprávný považuje rovněž závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva je neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve svém velmi podrobném písemném vyjádření k dovolání ztotožnily s rozsudkem odvolacího soudu a s poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu navrhly, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. § 237 o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán prá vním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně sice rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, nebyl však vázán závazným právním názorem odvolacího soudu. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Podle § 553 odst. 1 obč. zák. splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Toto ustanovení zakotvuje zajišťovací institut, mající akcesorickou povahu (je systematicky zařazeno v oddílu pátém části osmé občanského zákoníku), jenž má dlužníka motivovat ke splnění závazku a věřiteli dávat pro případ nesplnění dluhu možnost těžit z převedeného práva. Tento způsob zajištění je založen na tom, že dlužník převede své právo (vedle pohledávky za třetí osobou zákon nevylučuje ani převod práva věcného, včetně práva vlastnického) na věřitele s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn, popřípadě může být zpětný převod práva dohodnut; s plněním dluhu převedené právo přechází zpět na dlužníka. Zajišťovací převod práva tedy spočívá v podmíněném převodu práva z dlužníka na věřitele. Právní skutečností, na základě které může k převodu práva ve smyslu citovaného ustanovení dojít, je smlouva uzavřená mezi věřitelem a dlužníkem závazkového právního vztahu, z něhož vyplývající závazek dlužníka má být převodem práva zajištěn. Pro smlouvu o zajišťovacím převodu práva nestanoví ust. § 553 obč. zák. žádné zvláštní obsahové náležitosti. Smlouva musí vyhovovat alespoň obecným požadavkům, zejména musí být dostatečně určitá. Ve smlouvě musí být kromě vymezení smluvních stran obsaženo také vymezení zajišťovaného závazku a určení práva, které dlužník převádí ve prospěch věřitele. I když strany této smlouvy nemusí výslovně rozvazovací podmínku sjednávat, je její existence obsažena v tom, že smlouva je uzavírána k zajištění závazku a tento úmysl stran musí být z obsahu smlouvy, popř. alespoň z jejího názvu, patrný, tj. že účelem prováděného převodu je zajištění splnění závazku. Zajišťovací převod práva je umožněn ust. § 132 odst. 1 obč. zák. a jde o převod bezúplatný. Oproti tomu v kupní smlouvě datované dnem 29. 7. 1998 bylo dohodnuto, že nemovitosti ve vlastnictví první žalobkyně a jejího zemřelého manžela se převádějí do vlastnictví žalovaného za dohodnutou kupní cenu ve výši 2.200.000,- Kč, tedy vlastnické právo k nemovitostem bylo převedeno nikoliv bezúplatně a podmíněně, nýbrž při absenci rozvazovací podmínky splnění zajištěného závazku či dohody, že splně ním dluhu převedené právo přechází zpět na dlužníky, tedy na první žalovanou a jejího manžela. V souladu s institutem zajišťovacího převodu práva pak není ani ujednání, že „od kupní smlouvy smluvní strany v okamžiku splacení půjčky dlužníkem s okamžitou platností odstoupí za předpokladu, že půjčka bude vrácena v termínu splatnosti“, obsažené jen ve smlouvě o půjčce, v níž se uvádí, že její „součástí je kupní smlouva ze dne 29. 7. 1998“ (bez jakékoliv její bližší specifikace), avšak součástí kupní smlouvy není smlouva o půjčce, a z obsahu kupní smlouvy ani nevyplývá, že by byla uzavírána k zajištění splnění závazku ze smlouvy o půjčce. Je proto správný závěr odvolacího soudu, že právní vztah účastníků nelze podle ust. § 553 obč. zák. posuzovat (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99). Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Jestliže odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při svém rozhodnutí vycházel ze skutkového závěru (který není předmětem dovolacího přezkumu), že vůle účastníků kupní smlouvy nesměřovala k prodeji předmětných nemovitostí, ale jejím smyslem bylo zajištění závazku ze smlouvy o půjčce, nelze mu vytýkat nesprávný názor, že smlouva nebyla učiněna vážně, když účastníci smlouvy svým projevem vůle nechtěli způsobit převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalovaného, a že z tohoto důvodu je tato smlouva podle § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná od počátku (ex tunc). Lze se ztotožnit i s názorem soudu prvního stupně, že kupní smlouva je neplatná i podle § 39 obč. zák. pro rozpor s účelem zákona a pro jeho obcházení (jmenovitě ustanovení občanského zákoníku o zajištění závazků), když jejím účelem bylo zajistit pohledávku ze smlouvy o půjčce převodem vlastnických práv dlužníků k nemovitostem na věřitele, jak je ostatně namítáno i v dovolání. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření k dovolání) v částce 3.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. § 10 odst. 3, § 5 písm. b), a snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle § 18 odst. 1, a zvýšená o 20% podle § 17 odst. 2 vyhlášky] a náhrady hotových v ýdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
