praha 5
9/15
ZPRAVODAJ SBORU CÍRKVE BRATRSKÉ V PRAZE 5
PŘÍLIŠ HODNÍ KŘESŤANÉ Spravedlivý, i když sedmkrát padne, zase povstane, svévolníci zaklopýtnou a zle končí. (Přísloví 24,16) Příliš hodní křesťané existují převážně v myslích lidí nemajících o Bohu ani ponětí. Jsou však přesvědčeni, že křesťanství je morálka a že křesťané jsou lidé, kteří žijí slušně podle Desatera. Jenomže to není pravda. Když se pak setkají s věřícím člověkem, který netají svou víru v Krista, dříve nebo později nutně objeví také jeho povahové defekty, hříchy, všelijaké unáhlenosti i opakovaná selhání, načež nechodí daleko s napomenutím typu: „To bys přece jako křesťan neměl!“ Je jen zajímavé, odkud asi lidé bez Boha vědí, jak by měl křesťan žít?! Příliš hodní křesťané existují také v představách nových konvertitů, kteří vlivem čerstvé zkušenosti, ale zároveň ještě životní nezkušenosti, vidí svět černobíle, existuje pro ně jen krystalické dobro a temné zlo. Pochopitelně a oprávněně, neboť srovnávají nedávnou dobu, kdy jim vládl hřích, se současností, kdy zakoušejí svobodu od zlého. Je naprosto nutné, aby mladý křesťan prošel stadiem radikality a vymezení vůči všemu bezbožnému. Ale stejně tak je nevyhnutelné a zdravé, aby se také zklamal sám v sobě, i to je nedílná součást obrácení, protože když se tak nestane, vyroste z něho nesnesitelně hodný křesťan, bez pochopení pro slabost druhých, nevida si na špičku vlastního nosu. Příliš hodní křesťané se ještě vyskytují v představách nových návštěvníků církve. Lidé se tam už na první pohled mají rádi, usmívají se na sebe, zdraví se, dostanou zpěvník do ruky a věřící je tam rádi vidí. Jsou zváni na návštěvy, zakoušejí pocit domova, přijetí, a to všechno bez pokrytectví. Ale ani toto nekritické nadšení nemívá dlouhého trvání, protože, světe div se, ne všichni jsou sympatičtí, najednou jsou třeba vykázáni z místa, které zasedli letitým členům sboru, dozvědí se o řečech, které se tak nápadně podobají pomluvám, zjistí, že tam či onde se někdo urazil a přestal chodit do shromáždění, že ani všechny sliby dané Bohu či lidem se neplní atp. Nicméně i toto vystřízlivění je nutný předpoklad, aby člověk mohl mít ty nedokonalé církevníky doopravdy a pravdivě rád. Příliš hodné křesťany lze ještě najít v naivní literatuře a slibech nemoudrých lidí, kteří zaručují, že když se člověk obrátí ke Kristu, celý život se náhle změní včetně povahy. Dotyčný bude nadále žít už jenom v moci Ducha svatého, odolá všem pokušením, bude skvělý student, úspěšný člověk, dokonalý partner, rodič, neunavitelný služebník církve, vírou bude hory přenášet, nic ho nevyvede z míry a bude dokonale šťastný. Dokonce zvládne lépe i než buddhista všechny touhy duše a žádostivosti těla včetně utrpení. Naštěstí se už takovéto romantické knížky moc nevyskytují, ale stále mívají živnou půdu v představách mnohých, neboť přání bývá otcem myšlenky. Pozorný čtenář
2 Bible však dříve nebo později zjistí, že se nic z takovýchto naivních obrázků ze života víry a církve v Písmu nevyskytuje. Příliš hodní křesťané ale přesto existují. Jsou to všichni skuteční světci, dávní i současní, kteří jsou si paradoxně nejvíce ze všech lidí vědomi svých hříchů. Mají citlivé svědomí a dobře vědí, kolikrát za den nezvládají žít podle přikázání lásky k Bohu i k bližnímu. Mnohokrát zklamou sami sebe i druhé, dokonce se někdy neovládnou, takže ublíží svou vznětlivou, nebo flegmatickou povahou. Jejich dokonalost totiž nespočívá v bezchybnosti, ale v pokoře a ve schopnosti činit pokání, ve statečném přiznání se ke svým vinám, v podané ruce k usmíření, v omluvě a ve snaze napravovat poškozené vztahy. Takové ovoce přináší skutečné obrácení. Příliš hodní křesťané se proto poznají podle toho, že i když někdy vědomě či nevědomě ublíží anebo podlehnou pokušení, vášním či svému sobectví, nezůstanou ležet ve hříchu, nesetrvají v nelásce a ukřivděnosti, ale vždycky vstanou, i kdyby za den padli sedmkrát, znovu se postaví na nohy. A taky sedmdesátkrát sedmkrát za den odpouštějí svým viníkům po způsobu Krista. S tím přirozeně souvisí i fakt, že příliš hodné křesťany ani ve snu nenapadne, aby brali do rukou kamení nebo ponižující soudy a házeli je po hříšnících. Příliš hodní křesťané totiž vědí, že zase tak hodní nejsou, natož pak příliš. Bronislav Matulík
PŘÍBĚH SIMONY KOLKOVÉ Život ve všech jeho formách. Vždycky mě fascinoval. Už jako malá holka jsem si psala deník, deníček, takový můj malý svět ve světě. A v tomhle světe bylo všechno jinak. Tam jsem si mohla klást otázky, v tomhle světě totiž neexistovaly správné a špatné odpovědi. V tomhle světě nebylo dobro a ani zlo. Ten svět jednoduše byl. Byl vepsaný tužkou na papír, na mnoho papírů. Psala jsem často. Doma, ve škole, v parku. A stejně často jsem si připadala hloupě. Teď zpětně to vidím jako nejzásadnější bod v mém životě. Tenhle jeden obyčejný holčičí deník. Nemohu hodnotit svoji rodinu jako ateistickou, víru jsme neodmítali, spíše jsme ji nechápali a nezajímali se. Popíši ji tedy jako laickou. Bibli jsme doma měli, určitě tam byla. Ani nevím, kdy jsem si jí všimla poprvé. Vzpomínám si, jak jsem jako zhruba dvanáctileté dítě chodila kolem a bála se dotknout. Celé dětství jsem si prožila bez Boha a se spoustou otázek. Často jsem se podivovala nad otázkami „Proč? Proč je to tak, a ne jinak? Proč lidé umírají? Co je smyslem života? Co je to život? A pro koho žijeme?“ Odpovědi jsem hledala v knihách – Mikulášovy patálie, Rychlé šípy a Dumbo… Byly mými průvodci ve světě hledání až tak na střední školu. Střední škola je pro mě také velkým otazníkem. Na jednu stranu jsem toužila po vědění a na druhou stranu přijímala život se všemi jeho dostatky a přebytky. V podstatě jsem měla všechno, co jsem chtěla. Ale i přesto v deníku doslova píši: „V hlavě mám, jako by mi tam vybuchl granát. Co s tím? Tohle je ten život?! Tohle, co teď žiji? A co bude pak?“ A začalo mé katolické období. Nejdříve povinné školní mše, křesťanské programy, sborový zpěv (převážně v kostelích) a několik přátel z věřících rodin. Toužila jsem Boha poznat, ale nevěděla jsem, kde začít a čeho se chytit. Velmi dlouho se mi v hlavě honily myšlenky (už nehoní?), že Boha nejsem hodna. Opravdu moc a moc jsem vděčná faráři Jiljímu, který své katolické bohoslužby formuloval tak, že jsem i já byla schopna si z kázání něco málo odnést. Někdy ke konci třetího ročníku střední školy se pro mě neděle začala stávat příjemným „posezením“ v kostele, kde jsem nabývala pocit svobody, nadšení, touhy po poznání. Ovšem k uvěření byla ještě cesta dlouhá.
3 Na vysoké škole jsem si prošla obměnou. Najednou se z touhy po poznání stala nutnost znát, a to byl možná takový nechtěný začátek. Slovům Bible jsem nerozuměla. Moje nejzásadnější otázka byla: „Co když Bůh opravdu je?“ Můj první rok na VŠ byl vážně masakr. Na konci prvního ročníku se má o 10 let mladší sestra ocitla v nemocnici. Jezdila jsem za ní každý den několik měsíců. Autobusem 180 nebo tramvají č. 9, 10. Tyhle cesty byly pro mě cestami plnými slz, obav i radosti. Jednou jsem si do deníku napsala: „Bože, prosím, miluj a přijímej tu malou holčičku tak jako všechny na světě.“ Hm… Prakticky jsem asi svou první modlitbu učinila v tramvaji. Postupem času mi začínalo dávat smysl i slovo Boží. Přiznávám, Bibli jsem otevírala málo, ale když už, tak to pro mě mělo smysl. Jako by všechno začalo zapadat a puzzle mého života se začaly skládat. Spoustu lidí tvrdí, že se nedá uvěřit na podkladě vědy a nauky nebo teologických studií, na která jsem se nehlásila z přesvědčení, ale v podstatě z nutnosti – nechtěla jsem jít na žádnou školu sama bez kamarádek a ony si dávaly sem (HTF UK). Myslím si, že tahle teoretická znalost Boha a všechno to kolem související, ať už historie, všeobecné znalosti církví a spoustu dalšího, mi daly možnost poznat. A s tímhle poznáním se pak dalo pracovat. Na letní brigádě jsem potkala Lenku. Lenka hledala poslední, třetí spolubydlící do bytu v Horních Měcholupech. No tak OK - řekla jsem si. Tři týdny na to jsme spolu začaly bydlet. Já, Lenka a Maya. S nadšením vzpomínám na naše setkání „mezi futry“, kde jsme hodiny a hodiny diskutovaly. O všem. O Bohu, o životě, lásce, vztazích… Některé z jejich odpovědí mám stále před „očima“ a často na ně myslím. Po první návštěvě CB Šeberov jsem si říkala: „Cože? Jako vážně?!“ Při dalších návštěvách jsem se zamilovala. Definitivně, naprosto, odevzdaně do Boha, do církve, do života. Stále jsem navštěvovala katolický kostel, ale postupně jsem to začala střídat. Deník: „Píše se rok 2013, je mi 23 let a kus a já si teprve teď uvědomuji, jak bych chtěla žít a pro koho.“ V prosinci 2015 jsem měla tu potřebu vyhledat společenství v blízkosti mého současného bydliště (u tatínka na Smíchově). Zafungoval strýček google a pár dobrých informovaných duší na křesťanských serverech a šup, od ledna jsem tady na Smíchově. A je mi tady dosti blaze. Nevím přesně, kdy jsem začala přikládat víře životní hodnotu. Tohle opravdu neumím datovat. Bůh se mi chtěl dát poznat i dříve. Teď to vidím. Dříve jsem to neuměla reflektovat a odpovídat mu. Teď už to ale vím a hodlám s tím vším žít. A odpověď na mou otázku kladenou po tak dlouhé období: „Věřím, že je, a chci, aby byl.“ Simona Kolková
PŘÍBĚHY OBRÁCENÍ
Téma podzimního cyklu 2015 Devátý ročník podzimních cyklů kázání a vyučování bude mít společný jmenovatel – obrácení. Zaujala mne zkušenost jednoho katolického řádu, který po svých členech nežádá na prvním místě sliby čistoty a chudoby, ale trvalou každodenní konverzi, tedy obrácení. To je něco, co by mohlo inspirovat i nás, evangelikální křesťany. Obrácení ne jen jako jedna jednorázová zkušenost a požadovaná povinnost pro křest a vstup do církve, ale způsob křesťanského života – obracení se ke Kristu. Zvolili jsme jako základ zvěstování Božího slova novozákonní příběhy lidí, kteří se setkali s Kristem a odpověděli na toto setkání svým obrácením. Přitom nechyběly modlitby, prosby o smilování,
4 vyznávání hříchů i vlastní ubohosti, ale zároveň nechyběla zkušenost nového počátku, rozhodnosti a cesty spolu s Kristem. Budeme se zabývat obrácením prvního z apoštolů Šimona Petra, posedlé Marie z Magdaly, kolaborantů a zlodějů, jakými byli Matouš či Zacheus, ženy ze Samaří, která to měla těžké se vztahy, kouzelníka Šimona, důstojníka Kornélia, Saula, ze kterého se stal misionář pohanů, obchodnice Lydie, Dionysia z Areopagu, tedy jednoho z mála, který uvěřil v Aténách, a nakonec slepého Bartimaia. Bylo by dobré, aby všechna kázání doprovodila naše osobní svědectví o obrácení a změně nasměrování života, o proměně od zaměření na sebe a svého sobectví ke Kristu a bližnímu, o osvobození od hříchu, který dlouho vítězil, ale nevyhrál, od nevíry k víře, od beznaděje k naději atp. Promyslete si své příběhy a zkušenosti, neváhejte se přihlásit. Některé zazní v neděli, jiné přetiskneme ve Sborových listech. Jako i v minulých letech jsme pozvali ke kázání zajímavé hosty, a na každou neděli naváží biblická studia během týdne. Modleme se, aby podzimní cyklus přinesl požehnání, nová obrácení a naše rozhodnutí následovat Krista. Na Smíchově začínáme 20. září, v Berouně o týden později 27. září 2015. K dispozici budou ve sboru pozvánky pro vás i vaše přátele. Bronislav Matulík
KAVÁRNA NEJEN PRO SENIORY
Ke kořenům života a víry s Dagmar Vojtíškovou 30. 9. 2015 Milí pravidelní i nepravidelní návštěvníci Kavárny, prázdniny utekly jako voda a je tu zase pravidelný sborový program, kam patří i Kavárna. Proto vás zvu, abyste si udělali volno ve středu 30. září v 15.30 a přišli si poslechnout, kde se u nás vzala sestra Dagmar Vojtíšková, kdo byli její rodiče a jak ji ovlivnili. Takže se nechejte nalákat a přijďte s námi strávit hezké odpoledne! Jako obvykle bude připraveno malé občerstvení. Jana Matulíková
5
SETKÁNÍ S JANEM VALEŠEM ml.
Otevřený rozhovor s kandidátem na kazatele sboru Na neděli 4. 10. zve staršovstvo na Smíchov k rozhovoru s kandidátem na místo kazatele smíchovského sboru Janem Valešem ml. V rámci otevřeného rozhovoru budeme mít možnost kazatele Jana Valeše více poznat a položit mu i své otázky. Program: 9:30 Shromáždění – Podzimní cyklus Příběhy obrácení Slovem slouží kaz. Jan Valeš ml. 12:00 Oběd s překvapením 14:00 Otevřený rozhovor s vašimi dotazy na kaz. Jana Valeše V neděli dne 11. 10. bude kazatel Jan Valeš hostem v Berouně, kde poslouží výkladem Božího slova a pak se představí i berounskému společenství. I v tomto případě bude možné položit Janu Valešovi otázky z pléna. Ondřej Košťák
DOROSTOVÉ TÁBORY
Smíchov - díl první Jsem Žába, to jen abych se představila. Asi patřím mezi ropuchy, ale já to třídění moc neřeším. Jsem si takhle na louce a najednou tam přijedou svalnatý borci a začnou něco stavět. Je to docela zajímavý, dokud to nepostaví taky na mém oblíbeném místě, kde normálně v noci pozoruju hvězdy. Když si pak jdu na to místo, tak je to nějakej divnej domeček, kde si lehaj lidi, a když těm lidem vlezu na krk, tak mě vyhazujou. Každou noc. Tak jsem se odstěhovala do přilehlýho lesa. Na potok jsem kašlala, ten stejně za pár dní vyschne. Jenže v tom lese se děly věci… Říkají mi slonice Žofie… teda říkali mi tak do té doby, než jsem utekla ze zoo. Schovala jsem se v lese kousek od Vráže u Písku, koho by napadlo tam hledat slonici? Bylo to bezvyš, bylo slunečno
6 a horko, jen hovada byla na obtíž. Musela jsem si dávat majzla, aby mě nikdo neviděl. To bylo zpočátku snadné, jenže pak přijeli lesníci kácet dřevo, následně přijela banda dětí, která se jezdila koupat do mého rybníčku. Navrch přijeli pionýři, tak jsem přešla na noční provoz, protože jak je obecně známo, když nic nevidíš, tak nejsi viděn. Jenže ona ta děcka snad ani v noci nespala! Každou noc byla odváděna do lesa a tam pak potmě bloudila. Jednou dokonce vyrazili v noci do lesa všichni. Běhali tam nějací duchové, hledali Sněhurku, až v té tmě do mě někdo vrazil, málem jsem vyjekla, jak jsem se vylekala. Byl jsem komár Amo-ike. Nevím, proč mne matka pojmenovala takhle, ale já ani nevím, kdo je moje matka. No abych to shrnul, letěl jsem si po louce a najednou mne někdo plácnul. Myslel si, že mne zabil, ale nebylo to tak. A tak jsem ho každou noc sosal. Ale že sem filantrop, dám vám radu: Když plácnete komára, nezapomeňte na něj šlápnout! kolektiv autorů Beroun Dne 25. 7. 2015 jsme s dorostem vyrazili na tábor do Valečkova mlýna, kde jsme strávili krásný týden plného zábavy, her a dnů s Bohem. Tábor jsme měli v tématu o Husitech, o kterých nám každý den úžasně vyprávěl Jirka Pína. Každé ráno nás budily rozcvičky, z kterých měli radost jen vedoucí. Byli jsme poučováni o bojích Husitů, které jsme si vyzkoušeli samozřejmě i my, s ručně vyrobenými zbraněmi a k tomu jsme si vyrobili krásné kalichy z keramiky. A co by byl tábor bez přespání venku? To i u nás proběhlo a už ze začátku jsme zažili dobrodružství, a to přecházení řeky po naší lávce z kmenů. Jinak bych chtěla poděkovat našim vedoucím: Petrovi Kolmanovi, Petře Pínové, Jirkovi Pínovi a Zdeňku Gorošovi za úžasně připravený program, za hry, za dobré jídlo a děkuji Bohu za dobré počasí a že jsme se mohli všichni sejít. Petra Boháčová
OHLÉDNUTÍ ZA SBOROVOU DOVOLENOU 2015 Týden spolu v počtu sto třiceti lidí všech generací, to byl nakumulovaný zážitek, intenzivní obraz sboru, jaký během roku nezažijeme. Nespočet rozhovorů, setkání, společné zpěvy, modlitby i stravování, individuální či skupinkové výlety, vzájemná výpomoc a přátelské družení dlouho do noci, všudypřítomné hemžení dětí, sportování s drobnými úrazy, slunce, déšť, legrace i humor, bezvadná muzika a zajímavé programy, hojné diskuze.
7 Nicméně nebylo všechno ideální. Přes všechno krásné a požehnané se objevily také vztahové konflikty, ublížení, nespokojenost, ironické poznámky, neporozumění, soudy druhých… Ale v některých případech také snaha bolest napravit, pokorně se omluvit a dát věci do pořádku. Takový je náš sbor v celku, takový byl a bezesporu i nadále bude, neboť takový je život křesťanů. Není dobré zapomínat, že církev je sebrankou hříšníků a hřešící hříšníci v ní mají své místo, kdo jiný? Máme proto jedinou možnost, přesně tu, o níž nám na závěr svého programu ve dvou písničkách zpíval Tomáš Najbrt, jít se svým hnojem ke Kristu a modlit se Kyrie eleison – Pane, smiluj se. Láska (Boží i lidská) totiž přikrývá množství hříchů. Bronislav Matulík Na sborovou dovolenou se vždy začnu těšit, když z té předchozí odjíždíme. Jsem moc ráda, že se mohla i ta letošní uskutečnit a že jsme spolu mohli být v krásném prostředí, mít výborné počasí, pohodlné ubytování, vynikající hřiště na sporty a cukrárnu v dosahu. Jsem vděčná za možnost trávit spolu čas takto intenzivně, blíže se seznamovat s těmi méně známými a utužovat vztahy napříč generacemi. Že spolu takto různorodá skupina stále s chutí jezdí, vnímám jako jeden z důkazů Boží existence. Oproti létům minulým se mnohem lépe dařilo společné začínání před jídly, myslím, že to přidává na pocitu, že tam nejsme jako jednotlivci, jednotlivé rodiny, ale jako sbor spolu. Jako asi jediné negativum jsem letos vnímala večerní programy, u nichž se mi zdálo, že převážila forma nad obsahem (s jistými výjimkami samozřejmě; a poslední, zábavný program byl letos naopak velmi povedený). A tak jsme společně kromě neděle vlastně neotevřeli Bibli, o tom, jak hosté uvěřili, se mluvilo pouze technicky (jak to proběhlo a ne jaké motivy, pocity za tím byly), o Ježíši a proměňování života pod jeho vedením se nemluvilo snad vůbec, a to mi připadá škoda. Na druhou stranu, voda s citrónem teď u nás všech asi teče proudem J. Anna Chrásková
8 V den celodenního výletu na hrad Kašperk jsme se s manželkou neodvážili s francouzskými holemi na vrcholový výstup a zůstali jsme radši pěkně při zemi v Kašperských horách. Mají tam kolem dokola pěkné značené a naučné stezky, a tak jsme si vybrali tu nejlákavější, která vedla přes pranýř a Šibeniční vrch k lesní kapličce a pak zpět kolem hřbitovního kostela sv. Mikuláše. Téměř celou cestu jsme měli před sebou kašperský hrad a mysleli jsme na naše výletníky, jak v letním parnu zdolávají nedobytnou pevnost. Zmíněný kostel na severozápadním okraji města je dnes opravený a i hřbitov s mnoha německými hroby je v dobrém stavu. Udržován je pravděpodobně správcem ze sousedícího domku. Když jsme přicházeli, upoutalo naši pozornost asi pětileté děvčátko s konývkou. Mimoděk jsme se zastavili, holčička si nás všimla, přestala zalévat, utrhla pár lesních jahůdek od hřbitovní zdi a hned nám je nabídla. Za chvíli se objevil o málo starší chlapec a oznamoval, že v kostele probíhá prohlídka. Trochu jsme pochodili po hřbitově, a když jsme usedli na lavičku u silnice, děti přiběhly a vyprávěly, že jsou bratr a sestra, kolik je jim let, kdy budou chodit do školy atd. Holčička na chvíli odběhla, vrátila se s několika syrovými mrkvemi a nabízela: „My jich máme hodně, vezměte si, ochutnejte!“ Mohli jsme se odvděčit perníčkem – „Ale on mi dal menší kus!“, posteskla si po chvíli holčička. Dozvěděli jsme se všelicos dalšího, dokonce jsme dostali od chlapce pozvání k další návštěvě: „Přijďte ještě a můžete nám zase něco dobrého přinést.“ Velký zážitek, nezapomenutelná bezprostřednost dívenky, důvěra k příchozím, umění dát i málo, na druhou stranu však snaha získat co nejvíce pro sebe. Hodně jsme si od sv. Mikuláše odnášeli. Čekala nás ještě cesta zpět ulicemi Kašperských Hor. Auto zaparkované kdesi na slunci, horko, čas na zmrzlinový kornout. Tady už nebyla pohoda, ale únava, zaběhlé koleje vlastního sobectví a nevraživosti. Ach jó… Díky, Bože, že slunce nezapadlo nad hněvivostí naší! Jan Blahoslav Kolman Šumavské zpěvy Začalo to špatnou zprávou. Těžké chmury táhnou hlavou. Ježí se nám hrůzou chlupy: Vejdeme se do chalupy?
I když slunce vzduch tu žhaví, výletníky nezastaví. Jako stroje na perka lezem strání Kašperka.
Tu však bratr houževnatý žhaví telefonní dráty. Jeho hlásek nesmělý shání třicet postelí.
Na kopci se, úpal v hlavě, rozhlížíme po Šumavě. A tak s myslí neznavenou užíváme dovolenou.
Povedlo se! Budem spolu usazeni kolem stolu. Až však dojde na spaní, rozprchnem se do strání.
Den je, zdá se, nějak krátký. Musíme se vrátit zpátky. Těšíme se, každý ví, že k večeři zas bude rýže. Daniel Pokorný
9
Příměstský tábor Vrázovka 2015 Letos se v druhém srpnovém týdnu poprvé konal příměstský tábor. Zúčastnilo se nakonec 9 dětí ve věkovém rozpětí 3,5 až 8 let. Tři děti byly „naše“, to znamená ze smíchovského sboru, ostatní se dozvěděly o táboře od kamarádů, z letáčků, ze školky či sdílením tábora přes sociální sítě. Hlavní organizátorkou byla Simona Kolková (sama učitelka MŠ), které vždy alespoň na část dne někdo s dětmi vypomohl – ať už z jejího přímého okolí či ze sboru. Nutno zmínit, že tábor vyšel na týden s tropickými teplotami, ale teta učitelka i děti to zvládly na jedničku. A to díky příjemnému chladu našeho sborového domu, ale hlavně díky hřišti na dvorku, kde se děti vyřádily třeba střílením vodními pistolkami. Hra a osvěžení v jednom! Také podnikaly výlety do okolních parků a hřišť, navštívily zrcadlové bludiště na Petříně či výstavu tradičních řemesel. Kromě toho malovaly, vyráběly, zpívaly a celý týden si vyprávěly příběh o stvoření. Tak se i děti „zvenku“ mohly dozvědět něco více o křesťanství. A jak vím, nejen děti, ale i jejich rodiče, kterým některé děti doma zpívaly táborovou písničku „Bůh tě miluje“. Simoně a všem zúčastněným, její sestře a Olze Lucinové, tedy patří velký dík. Na tábor se pečlivě připravovaly a tak se děti ani chvilku nenudily. Myslím, že šlo o velmi povedený první ročník příměstského tábora. Především je to ale skvělá příležitost misijní služby dětem a jsem vděčná, že staršovstvo tuto službu podpořilo. Jak víme ze zkušeností jiných sborů, tento druh misie může být velmi požehnaný. Zároveň je po příměstských táborech mezi rodiči velká poptávka. Můžeme se tedy modlit za další příležitosti jak sloužit dětem i za nové kamarády a jejich rodiče. Tereza Marková
10
LETNÍ POBYT MLÁDEŽE V JESENÍKÁCH
Záznam z expedice na divokou Moravu Naše odborná výprava vyrazila v pátek 14. 8. 2015 do dosud neprobádané oblasti kolem Zábřehu na Moravě, přesněji do Písařova. Jsme rádi, že náš tým doplnili a podpořili noví, mladí vědci (Matulíková T., Bartošová H., Pokorný T.) a dva také noví, ale již staří vědci (Kolková S. a Jirka F.). Dohromady nás na expedici bylo asi patnáct, přičemž někteří z členů týmu nejeli na celý pobyt. Ubytování jsme získali na katolické faře. Stalo-li se vám kdy, že jste usnuli v cizím prostředí a ráno se probudili a nemohli si vzpomenout, kde jste a proč…, zde by se vám to stát nemohlo. Každé ráno (o víkendu milosrdně v sedm, během pracovního týdne nemilosrdně v šest) nás nenechalo na pochybách odbíjení zvonů z kostela. Zvony byly asi třikrát hlasitější než zkouška sirén a jejich odbíjení trvalo asi třikrát delší dobu. Po prvním úderu obvykle následovala tzv. „pauza naděje“ (termín navržený doc. Pokorným viz POKORNÝ, A. Zvony, zvonky a veřejnost. 2015, Academia, 1462 s.). Několikadenním pozorováním a zaznamenáváním poznatků můžeme potvrdit, že se vždy jednalo skutečně jen o pauzu. Náplň naší výpravy byla pestrá. Prozkoumávali jsme terén, přičemž jsme v krajině zaznamenali poměrně vysoké množství dobytka (PhDr. Žiklová chystá sborník z plánované konference Rozdíly ve výskytu dobytka v Písařově a v Praze), dále jsme experimentovali gastronomicky, objevovali nové harmonické postupy a možnosti hudebních instrumentů, prováděli fyzikální pokusy s talířem, v odborných kruzích nazývaným „frisbee“, zkoumali princip známé volnočasové aktivity minulých desetiletí „kuličky“ (prof. Košťák zhodnotil slovy: „jednou to tam spadne“). Ing. Kolková plánuje během příštího roku napsat o této problematice podrobnou monografii. Na každý večer byl naplánován vážný program, po němž následovala disputace. Expedici vnímáme jako velmi úspěšnou a přínosnou jak pro kolektiv vědců, tak pro veřejnost. O dalších plánovaných expedicích a jejich závěrech vás budeme informovat. Za vědecký kolektiv RNDr. Věra Matulíková
11
Jak to bylo doopravdy Byli jsme na mládežovém pobytu v Písařově od pátku 14. do čtvrtka 20. srpna. Bydleli jsme na faře vedle katolického kostela. V neděli jsme se do toho kostela zašli podívat na bohoslužbu. Je to něco jiného než Církev bratrská, ale i tak to bylo zajímavé. Ve volném čase jsme hráli hry např. frisbee, kuličky nebo bang. Měli jsme každý večer programy. Všechny byly velice zajímavé. Při programech jsme zpívali a hráli na nástroje. Sem tam pršelo a déšť nám také překazil celodenní výlet; i když nebyl celodenní, byl pěkný. Šli jsme moravskou přírodou, povídali jsme si a více jsme se poznávali. Poslední den jsme opékali buřty a odpovídali jsme si na otázky, které jsme předtím dostali na papírku napsané. Cesta tam i zpět byla docela dlouhá, ale stálo to za to. Tereza Matulíková
Z JEDNÁNÍ STARŠOVSTVA Setkání s volební komisí – staršovstvo se sešlo s volební komisí ve složení: Rudolf Pánek, Zdeněk Bartošek, Daniel Pokorný a Judita Košťáková. Tomáš Vodička z důvodu pracovní neschopnosti rezignoval. Staršovstvo se po dohodě s komisí usneslo, že komise začne svou práci v počtu čtyř členů. Komise bude mít možnost požádat o doplnění, pokud bude mít za to, že je to potřeba. Jako předsedu si komise zvolila bratra Rudolfa Pánka. V Berouně bude zvolena místní volební komise. Staršovstvo s komisí prohovořilo její práci a odpovědnost na základě Řádu CB. Vikář sboru – od 1. 9. 2015 nastoupil do našeho sboru bratr Ondřej Vavrečka. Spolu s manželkou Alenou se stali členy našeho sboru. Staršovstvo prodiskutovalo náplň služby a působení ve sboru. Rada CB schválila na žádost smíchovského sboru příspěvek na službu vikáře, v letošním roce 75 tisíc Kč a v příštím roce tutéž částku. Vikářský slib se uskuteční na Smíchově v neděli 20. 9. 2015. Kazatel pro Smíchov – Jan Valeš ml. se sboru formou rozhovoru představí na Smíchově v neděli 4. 10., v Berouně o týden později 11. 10. 2015. Rady CB schválila volbu, kterou provede 8. 11. 2015 předseda RCB Daniel Fajfr. Kazatel pro Beroun – kazatel David Kašper přijal pozvání ke službě jako druhý kazatel v našem sboru s určením pro Beroun. V neděli 25. 10. 2015 se představí v Berouně a 13. 12. 2015 na Smíchově. O uskutečnění volby požádáme Radu CB na leden 2016. Rozhovor s Ondřejem Kaštánkem – bratr požádal o křest a přijetí do sboru. Staršovstvo hovořilo s Ondřejem o jeho víře a přijalo ho do přípravného členství. Druhý rozhovor se Simonou Kolkovou – staršovstvo sestru přijalo do sboru, křest a přijetí se uskuteční v neděli 1. 11. 2015 na Smíchově. Seminář o kázání s Davidem Beňou – uskuteční se na Smíchově v sobotu 10. října 2015 od 15.00 případně od 16.00 hod. Zváni jsou všichni sloužící v rámci našeho sboru ze Smíchova i Berouna včetně dalších zájemců. Hospodářské věci sboru – proběhne výměna kotle v kuchyni a bojleru na záchodech. Bude potřeba zkontrolovat a opravit osvícení banneru na fasádě domu a osvětlených schránek vedle dveří. Ukázalo se, že máme v domě vadný vodoměr, ten byl vyměněn. Staršovstvo souhlasí s prodloužením nájemní smlouvy se Švorcovými. Vzpomínkové shromáždění na Daniele Heczka – 7. 8. 2015 Daniel zemřel po těžké nemoci. Pohřeb měl v Českém Těšíně 14. 8. 2015. V sobotu 19. 9. v 15.00 hod. se bude konat pražské rozloučení s kazatelem Danielem Heczkem v hotelu Krystal v Dejvicích. Pozvání do Dejvic – 20. září 2015 si dejvičtí připomenou 20. výročí vzniku sboru. Za náš sbor dejvické pozdraví místopředseda staršovstva Ondřej Košťák. Pastorálka kazatelů s manželkami – zúčastní se jí Matulíkovi a Ondřej Vavrečka. Příští jednání – 29. září 2015 Daniel Pokorný
12
Hle, co jsem shledal: Je dobré a pěkné, aby člověk jedl a pil a měl se dobře při veškerém klopotném pachtění pod sluncem v časných dnech života, které mu dal Bůh, neboť to je jeho podíl. Tak je tomu s každým člověkem; to, že mu Bůh dal bohatství a poklady i možnost užívat jich, brát svůj podíl a radovat se při svém pachtění, je dar Boží. (Kaz 5,17-18)
PRAVIDELNÁ SHROMÁŽDĚNÍ neděle
úterý čtvrtek pátek
Smíchov 845 modlitební chvíle 930 shromáždění 1800 modlitební chvíle první neděle v měsíci 1800 mládež 1830 biblická hodina 1615 dorost
Beroun 930 shromáždění
1630 dorost 1830 biblická hodina
Vydává: Sbor Církve bratrské v Praze 5, Vrázova 4, 150 00; tel: 257 319 839; E-mail:
[email protected]; www.cb.cz/praha5 Obsahová stránka: Bronislav Matulík, Jan Kolman, Daniel Pokorný Grafická úprava a technická spolupráce: Adam Wichterle a Ondřej Košťák
