1.4.2 Leopold Koželuh (26. 6. 1747 - 7. 5. 1818) Život a dílo Leopold Koželuh se narodil 26. června ve Velvarech jako dvojče se svou sestrou Josefou Petrolinou. Byl pokřtěn na jméno Jan Antonín, ale později začal používat jméno Leopold, aby se rozlišil od svého staršího bratrance, který působil v Praze jako svatovítský kapelník. Až do svých 31 let žil v Čechách. Prvního hudebního vzdělání se mu dostalo od velvarských kantorů. Po odchodu do Prahy se věnoval humanitnímu studiu, dle zpráv Dlabače pravděpodobně dokončil filozofický a matematický učební kurz a také byl posluchačem práv na univerzitě 1. V Praze se věnoval i studiu hudby, a to u svého bratrance Jana Antonína Koželuha (1738-1814), který mu
poskytl základy kontrapunktu a
vokálního komponování. Jeho dalším učitelem v Praze byl František Xaver Dušek (1731-1799), u kterého Koželuh studoval hru na klavír a kompozici. Dušek mu poskytl přípravu především pro komponování symfonií a klavírních sonát. Prvního skladatelského úspěchu se mu dostalo v letech 1771-79 2 s balety a pantomimami. Koželuh se rozhodl plně věnovat hudbě a opustil studia práv. V roce 1778 odešel do Vídně, kde se záhy prosadil jako klavírista, učitel a skladatel. Působil jako dvorní učitel hudby, jehož předchůdcem byl Georg Christoph
Wagenseil.
V této
funkci
se
těšil
zájmu
nejvyšší
šlechty
(Liechtensteinové, Valdštejnové, Haugwitzové ad.). V roce 1781 byl natolik známý, že mu bylo nabídnuto místo dvorního varhaníka ve službách salzburského arcibiskupa namísto Mozarta. Tuto nabídku však nepřijal, ve Vídni měl zajištěnu
1
Dlabacž, Johann Gottfried: Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien. Drei Bände in einem Band. Hildesheim-Zürich-New York, Georg Olms Verlag 1998, s. 115-119. 2 tamtéž
22
existenci a patřil mezi nejlépe situované osobnosti vídeňského hudebního prostředí3. Koželuh se ve Vídni stává členem svobodných zednářů. Toto prostředí mu umožňovalo rozšiřovat styky a známosti s osvícenskou šlechtou, vědci, básníky a hudebníky, pravděpodobné je i setkání s dalším českým hudebníkem ve Vídni Františkem Adamem Míčou, který byl členem lóže Zur Beständigkeit 4. Setkání však doloženo nemáme. Samotný Koželuh byl členem lóže Zu den drei Adlern, která byla úzce spjata s lóžemi Zur Beständigkeit a Zur gekrönten Hoffnung, protože všechny tři lóže zasedaly v místnosti posledně jmenované 5. Koželuh v 80. letech požíval ve Vídni pedagogické vážnosti i rozvíjel svoji skladatelskou tvorbu. Vytvořil okolo 120 skladeb, z nichž většina byla vydána tiskem v zahraničí. Roku 1784 založil vlastní nakladatelství, které později převzal jeho bratr Antonín Tomáš Koželuh (1752-1805). Koželuhovy skladby se těšily i veřejnému provádění, a to v mnohých reprízách (např. oratorium Moise in Egitto 6). K příležitosti pražské korunovace Leopolda II. na podzim roku 1791 objednaly české stavy u Koželuha kantátu Cantate Steiner K. K. Majestät Leopold dem II. gewidmet, jejíž premiéra byla 12. září. Kantáta byla provedena ke korunovaci císařovny Marie Ludviky na českou královnu a dostalo se jí příznivého přijetí. 12. června 1792 byl Koželuh jmenován komorním kapelníkem a dvorním skladatelem císaře Františka II. V těchto funkcích se nikterak neomezila jeho tvůrčí aktivita. Do popředí se dostává tvorba klavírních trií a okolo roku 1804 úpravy
3
Poštolka, Milan: Leopold Koželuh. Život a dílo. Praha 1964, s. 19. Více o F. A. Míčovi in: Staňková, Jana: František Adam Míča. Symfonická a kvartetní tvorba. Bakalářská práce. Brno 2005. 5 Poštolka, Milan: Leopold Koželuh. Život a dílo. Praha 1964, s. 29. 6 Dlabacž, Johann Gottfried: Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien. Drei Bände in einem Band. Hildesheim-Zürich-New York, Georg Olms Verlag 1998, s. 117. 4
23
skotských, irských a velšských lidových písní pro edinburghského vydavatele George Thomsona. V posledních
sedmnácti
letech
Koželuhova
života
dochází
k poklesu
skladatelské tvorby. Příčinou byly první příznaky dny a její častější záchvaty, které mu znemožňovaly psát
a komponovat. Koželuh se také vrátil k pedagogické
činnosti, která v 90. letech ustoupila do pozadí kvůli vytížení u dvora. Mezi jeho žáky v letech 1804-10 patřila i dcera Františka II., pozdější manželka Napoleona, Marie Louisa. Koželuhova díla se po roce 1800 objevují v koncertním vídeňském životě jen zřídka, upadá o ně zájem a Koželuh mizí z hudebního povědomí. Jeho činnost je spojena především s vyučováním a aktivitami vyplývajícími z funkce u dvora, kterou zastává až do svojí smrti. Zemřel 7. května 1818 ve Vídni patrně na následky vleklých problémů spojených s dnou. Většinu svého díla vytvořil Koželuh ve Vídni mezi jedenatřicátým a pětapadesátým rokem svého života. Počet jeho skladeb činí okolo 420, z toho původních autentických děl je asi 250. Převážnou část tvorby zastávají světské skladby. Těžištěm jeho zájmu byla především hudba pro klavír, a to sonáty, klavírní tria a klavírní koncerty. Koželuhovo dílo lze rozdělit do třech hlavních oblastí. Rysy vídeňského raného klasicismu charakterizují většinu Koželuhovy vokální tvorby z 80. let 18. století, především písně a arietty. Druhou oblast tvoří symfonie a klavírní koncerty, které vychází z vídeňského klasicistního prostředí. Třetí oblast představují díla klavírní a komorní z konce 80. let a především 90. let 18. století, kterými předchází a připravuje výraz Beethovenův. Z oblasti vokální tvorby stojí za zmínku dramatické dvoudílné oratorium Moise in Egitto pro čtyři sólové hlasy (1787). Koželuh vytvořil celkem devět sborových
24
kantát, z nichž raně klasicistní Joseph, der Menschheit Segen (1783) a Cantate Steiner K. K. Majestät Leopold dem II. gewidmet (1791) patří mezi příležitostné skladby k oslavě panovníka. První uvedená kantáta vznikla jako projev vděčnosti Josefu II. za ochranu poskytnutou zednářské lóži, druhá byla objednána ku příležitosti korunovace Leopolda II. (viz výše). Z oblasti vokální tvorby se dále jedná o sólové kantáty, písně, arietty a úpravy skotských, irských a velšských lidových písní. Symfonická tvorba spadá především do 80. let 18. století. Celkem napsal asi 30 symfonií, z toho osm symfonií vyšlo tiskem již v letech 1786-87. Nejranější symfonickou tvorbu reprezentuje např. Symfonie C dur (vznik nejpozději 1786), východiskem pro Koželuha v této oblasti byla hlavně tvorba Josepha Haydna. Naopak mezi nejzralejší symfonie lze zařadit Symfonii F dur či vrcholnou Symfonii g moll, která se od ostatních liší mollovou tóninou. Koželuhovy klavírní koncerty představují důležitý mezičlánek mezi starším vídeňským koncertem a zralým Mozartem. Napsal jich asi třináct. Je v nich využito stupnicových běhů, pasáží a figur a působí virtuózním dojmem. Psal i violoncellové či klarinetové koncerty, ve kterých uplatňoval podobné principy. Tvorba klavírní a komorní představuje vývojové těžiště Koželuhova skladatelského významu. Vychází z daných prostředků vídeňského klasického slohu, ale předjímá některé rysy projevu Beethovena a Schuberta. V klavírních sonátách užívá především dvojhlasého vedení, zřídka trojhlas. Dynamika je oproti symfoniím vypracována daleko podrobněji, což umožňovaly nástrojové možnosti kladívkového klavíru. Oblast komorní tvorby představuje šest smyčcových kvartetů, 63 triových sonát, dueta, serenády, divertimenta, notturna či parthie.
25
Koželuh jako klavírista a pedagog významně ovlivnil prosazování hry na kladívkový klavír v záplavě cembalové hry. Společně s Haydnem, Mozartem či Vaňhalem se zasloužil se o rozšiřování zvukových a technických možností nového nástroje, které pak prosazovali především Dusík a Beethoven. Jevištní tvorba zahrnuje šest oper, např. francouzskou komickou operu Mazet (premiéra 1780, Vídeň), či heroickou operu Gustav Vasa (po roce 1792). V operní tvorbě je znatelný italský vliv ve spojení s vídeňským klasicismem. Dále šest baletů a pantomim, např. balet La ritrovata figlia di Ottone II. (1794, Vídeň). Celkově podléhal Koželuh vlivu vídeňského hudebního prostředí. Ve své orchestrální a komorní tvorbě využíval dobových harmonických prostředků za občasného užití alterovaných akordů, modulací či využívání mimotonálních dominant a subdominant. Tonální plán lze založit především na terciové příbuznosti. Po stránce kontrapunktické využívá především imitační postupy. Nalézáme u něj i zbytky generálbasové praxe, které přežívají i u Pichla a Jírovce. Instrumentační stránka je podobná partiturám Haydnovým, základ tvoří smyčcová skupina, z dechů využívá hlavně dva hoboje a dva lesní rohy. Zajímavé je, že ani v jedné symfonii se neobjevuje klarinet. Často využívá koncertantních možností jednotlivých nástrojů, podobně jako Mozart. Komponuje v sonátové formě, která u něj převládá v symfonických finálních větách nad formou rondovou. Zvláštní je, že například v námi vybraném notturnu se ani v jedné větě sonátová forma neobjevuje7. Při práci s tematickým materiálem využívá především kontrastu dvou témat. I přesto, že komponoval pod bezprostředním vlivem tehdejších velkých skladatelských osobností, jeho vlastní přínos je pro nás významný hlavně z hlediska šíření české hudebnosti do vídeňského prostoru.
7
Více v kapitolách 2.2 a 2.4.
26
