Leopold I. ( )

Leopold I. (1658–1705)

Před Leopoldem I. stál možná nejtěžší úkol, neboť musel po většinu svého panování vést těžké boje na dvou frontách. Přitom to byl mírumilovný člověk, jenž chápal svůj úřad jako povinnost danou Bohem a snažil se ji zodpovědně plnit.1 Erich Zöllner/Therese Schüsselová

Jen druhá volba Leopold nebyl prvorozeným synem Ferdinanda III. a měl jen malé vyhlídky na to, že se jednoho dne stane císařem. Proto je na místě alespoň stručně nastínit, jak k tomu došlo. Už vzhledem k tomu, že historikové věnují osobě Ferdinanda III. méně pozornosti než ostatním habsburským panovníkům. Ferdinand III. (1608–1657) byl vysoký štíhlý muž, měl černé vlasy a tmavé oči. Kromě toho charakterizovala jeho vzhled bledá pleť a výrazné rysy tváře. Ani on nebyl prvorozený a na trůn usedl teprve poté, co jeho dva starší bratři, Karel a Jan Karel, předčasně zemřeli. Podobně jako oni nedisponoval ani Ferdinand příliš zdatnou tělesnou konstitucí, tento nedostatek ale později kompenzoval pravidelným sportovním cvičením. V mládí obdržel vynikající vzdělání a ovládal několik jazyků – mimo jiné latinu, španělštinu, italštinu, francouzštinu a maďarštinu. Otec ho velmi brzy zapojil do účasti na vládnutí, v roce 1625 ho dal korunovat uherským a o dva roky později českým králem. Nakonec, 30. prosince 1636, necelý rok před otcovou smrtí, se podařilo prosadit Ferdinandovu volbu za římského krále, tedy budoucího císaře Svaté říše římské národa německého. Ještě předtím, v roce 1634, byl jmenován nejvyšším velitelem císařské armády a během třicetileté války si dobytím Řezna a vítězstvím v bitvě u Nördlingenu (1634) zajistil vojenskou slávu. Po smrti svého otce Ferdinanda II. (v únoru 1637) nastoupil na trůn coby Ferdinand III. Jako většina Habsburků byl i on velmi muzikální, přičemž u něho lze – vzhledem k řadě kompozic, které zanechal – hovořit o nadprůměrném talentu. Za všeho nejvíc miloval operu. Kromě

11

toho se však zajímal i o literaturu a rád diskutoval o technických a přírodovědných tématech. V roce 1631 se Ferdinand poprvé oženil. Jeho volba padla na španělskou příbuznou Marii Annu (1606–1646), sestru krále Filipa IV., s níž se zasnoubil již v roce 1626. Nevěsta vyrazila na cestu v prosinci roku 1629 a do Vídně přijela (triumfálně) 26. února 1631. Svatbu v březnu téhož roku doprovázely oslavy trvající téměř měsíc. Ferdinanda II. stála velkolepá synova svatba údajně 365 280 zlatých, což zhruba odpovídá dnešním 15,5 milionu eur.2 Hned první den oslav uvedli velkolepé baletní představení v novém, speciálně pro tuto příležitost postaveném divadle. Následovaly střídavě opery, bály a hony. Manželství bylo šťastné a platilo za přímo ukázkové. Marie Anna hrála u vídeňského dvora významnou roli. Velkým dílem přispěla k duchovnímu, uměleckému i politickému rozvoji centra habsburské moci. V průběhu patnáctiletého manželství darovala svému choti šest dětí, z nichž se dospělého věku dožili dva chlapci a jedna dívka. Jedním z těchto mužských potomků byl i pozdější římský král Ferdinand IV., druhým císař Leopold I. Posledně jmenovaný se nakonec měl stát tím, kdo po otci usedne na trůn. Dcera, pojmenovaná po matce Marie Anna, se provdala za španělského krále Filipa IV. Mladší bratři Filip August a Maxmilián Tomáš zemřeli hned po narození, zatímco pozdější císař Leopold Ignác vyrůstal se svým o sedm let starším bratrem Ferdinandem. Protože tento bratr hrál v pozdějším Leopoldově životě významnou úlohu, měli bychom si ho také alespoň krátce představit. Ferdinand IV. se narodil 8. září 1633. Byl to otcův absolutní miláček. Již záhy se zúčastňoval vládních porad. Stejně jako jeho otec obdržel i on vynikající vzdělání a ovládal několik cizích jazyků. V roce 1646, tedy ve třinácti letech, byl korunován českým a o rok později také uherským králem. V souladu s habsburskou tradicí se i Ferdinand III. snažil zajistit synovi s předstihem panovnický titul tím, že ho dal v roce 1653 zvolit římským králem. Dokonce pro něj dal k této příležitosti zhotovit zvláštní korunu. Začalo se také uvažovat o vhodné budoucí partii pro Ferdinanda IV. Volba nakonec padla na jeho sestřenici Marii Terezu, dceru španělského krále Filipa IV. Plánovaná svatba se však kvůli Ferdinandově předčasnému úmrtí nikdy neuskutečnila a Marie Tereza se nakonec neprovdala za nikoho menšího než Ludvíka XIV., francouzského „krále Slunce“; ten s ní, jak známo, zacházel velmi špatně. Po boku příjemného a vždy zdvořilého Habsburka by asi žila šťastněji.

12

Současníci popisují Ferdinanda IV. jako velmi statného a zároveň inteligentního. Všichni do něj vkládali velké naděje. Veškerá očekávání však zmařila epidemie neštovic. Ferdinand IV. se stal jednou z obětí této metly lidstva, která nešetřila ani korunované hlavy. Nevyléčitelné nemoci podlehl 9. července 1654, ve věku pouhých 21 let. Po smrti milovaného syna se císař Ferdinand III. téměř přestal zajímat o vládní záležitosti a upadal do stavu hluboké melancholie. Navíc – i když mu bylo teprve 46 let – předčasně zestárl následkem vojenských strastí v mládí, trápila ho dna3 a celkově měl chatrné zdraví.4 Ferdinandova první žena, Marie Anna Španělská, zemřela již v roce 1646 při porodu společně s dítětem, dcerkou Marií, a druhou manželku, jíž se stala arcivévodkyně Marie Leopoldine Tyrolská (nar. 1632), musel císař pohřbít v roce 1949. Uzavřel ještě jedno, třetí manželství, které však zůstalo bezdětné. Rok poté, co Ferdinand III. zemřel (2. dubna 1657 ve Vídni), se vlády nad říší Habsburků ujal jeho syn Leopold, první panovník tohoto jména.

Předurčen pro duchovní stav Leopold Ignatius Joseph Balthasar Felician, rakouský arcivévoda, královský princ Uher a Čech, císaře Ferdinanda III. druhý syn, a tak dále, spatřil světlo světa 9. června roku 1640. Jako malé dítě vyrůstal převážně v blízkosti matky, která ho zahrnula láskou. Chlapec její lásku opětoval, a když v roce 1646 předčasně zesnula, nesl to velmi těžce. Poté, co si jeho otec vzal o dva roky později za ženu svoji sestřenici Marii Leopoldinu Tyrolskou, přenesl Leopold synovskou lásku na ni. Když i ona v roce 1649 zemřela, císař se oženil potřetí, tentokrát s Eleonorou z Gonzagy (1630–1686), která už byla Leopoldovou kmotrou. Také ona si dokázala citlivého chlapce získat; malý arcivévoda prahnoucí po lásce viděl i v ní skutečnou matku, kterou hluboce ctil. Eleonoru měli kvůli její veselé a činorodé povaze rádi všichni. I později, když se stal císařem, s ní Leopold jednal vždy velmi zdvořile a dokonce jí dovolil mluvit do rodinné politiky (což byl její koníček), ačkoliv to normálně přináleželo jen hlavě rodu. Eleonora byla kromě toho velmi inteligentní a vzdělaná žena, psala italské básně a ráda pořádala slavnosti a divadelní představení (komedie a balet). Tato nábožensky založená dáma měla kromě literárních ambicí také hudební zájmy, podobně jako Leopold.

13

Po smrti své matky v roce 1646 obdržel Leopold vlastní dvůr. Ten tvořili kromě sluhů také učitelé a vychovatelé, kteří ho měli připravit na pozdější život. Jelikož s ním otec počítal pro dráhu duchovního, obklopil ho velmi zbožnými, inteligentními a skromnými muži, kteří se v politických otázkách příliš nevyznali a ani se o ně nezajímali. Rozvíjení státnických schopností mělo být doménou císařova prvorozeného a nejmilovanějšího syna, Ferdinanda Františka. Pro druhého syna si Ferdinand III. představoval podobný život, jaký vedl jeho bratr Leopold Vilém. Malý Leopold sám tyto otcovy plány podporoval tím, že s oblibou chodil na mše a z kostek na hraní stavěl kaple. Císař věřil, že jeho druhorozený syn bude zastávat vysoké církevní úřady a díky příjmům, které s nimi souvisejí, povede život ve velkém stylu. Nevylučoval však ani možnost, že jednoho dne svěří Leopoldovi vládu nad holandskými nebo italskými državami. Jedním z chlapcových nejvlivnějších učitelů byl podle všeho jezuita a univerzitní profesor Philipp Mueller ze Štýrského Hradce, učenec v oborech matematiky, filozofie a morální teologie. Dalšími vyučovacími předměty byly dějiny, fyzika, chemie, literatura a astronomie. Zbožný, ale intelektuálně trochu líný chlapec obdržel důkladnou akademickou průpravu. Jeho osobním vychovatelem (ajo) se stal hrabě Johann Ferdinand Portia, urozený šlechtic z Furlánska, pozdější nejvyšší hofmistr císaře Leopolda I. Mladý arcivévoda se vyvíjel podle plánu a při zkouškách vynikal především skvělou pamětí. Kromě rodné němčiny ovládal také latinu, španělštinu, italštinu a pravděpodobně i francouzštinu. Později, jako císař, hovořil podivuhodnou směsicí těchto jazyků. Jistá učenost a intelektuálnost ho doprovázela po celý zbytek života. Raději než s ministry si povídal s lékaři, knihovníky a zpovědníky. I ve vysokém věku si rád četl v knihách, což byly vesměs velmi cenné a vzácné rukopisy. V roce 1681 dal (zhruba v místech, kde se dnes nachází slavnostní sál Rakouské národní knihovny) zřídit knihovnu, která prý měla v době, kdy zemřel, kolem 10 000 svazků. Svoji kompetenci však Leopold dokazoval i mimo studovnu. Dobře jezdil na koni, vášnivě se oddával lovu a pěkně kreslil a vyřezával. Zajímal se také o technické detaily různých strojů a miloval kutilství. Jeho zdaleka největší zálibu však představovala hudba; té bude později věnována zvláštní kapitola.

14

Císař bez moci – volba Leopolda I. Volba císaře Leopolda I. patří k nejspornějším volbám v celých dějinách Svaté říše římské národa německého. Po smrti Ferdinanda III. v roce 1657 zůstal císařský stolec na nezvykle dlouhou neobsazený, takže se dá hovořit o jakémsi mezivládí. Důvod této prodlevy nutno spatřovat jak v Leopoldově relativně nízkém věku, tak i ve skutečnosti, že se s ním pro tento úřad vlastně nepočítalo. Jak jsme již uvedli, Ferdinand III. chtěl zajistit následnictví pro svého nejstaršího syna Ferdinanda tím, že jej dal v roce 1653 zvolit římským králem. Když tento předpokládaný dědic trůnu v následujícím roce zemřel, císař se rychle snažil prosadit místo něj jako svého nástupce Leopolda. První kroky k tomu učinil tím, že ho dal v roce 1655 korunovat na uherského a o rok později na českého krále. Volbu Leopolda za římského krále už ale nestihl zařídit, protože v roce 1657 nečekaně zemřel. Kurfiřti váhali svěřit tak významný a náročný úřad sedmnáctiletému chlapci. Leopold sice vystupoval důstojně, byl však příliš mladý a nepřesvědčoval ani svým zevnějškem – byl malého vzrůstu, pohublý a bledý. Celkově působil mírně degenerovaným dojmem (prostě Habsburk skrz naskrz). Když ještě navíc vystupoval nevlídně, těžko si mohl získat přízeň německých knížat. Koneckonců se mezi nimi vyskytovalo i dost osob, které vůči Habsburkům zaujímaly nepřátelský postoj a chtěly této situace využít k oslabení jejich vlivu. A proti volbě dalšího Habsburka římskoněmeckým císařem se samozřejmě stavěla i Francie, v níž vládl – tehdy ještě mladý – Ludvík XIV. Pozdější král Slunce hodlal na tuto pozici sám kandidovat. Francouzi byli na svého mladého, silou a energií překypujícího panovníka hrdí a nevzhledný, neduživý Habsburk se stal terčem jejich posměchu. Nicméně například benátský velvyslanec Giustinian hodnotil Leopolda zcela odlišně, když v roce 1655 popsal jeho přednosti. … zatím je těžké hodnotit ho jinak, než že je příslibem, ale jedna vlastnost už se projevila výrazně, a to, že je velmi svědomitý a naplněný vědomím povinnosti a zodpovědnosti. S velkým úsilím se snaží proniknout do – pro něj nezvyklých – úkolů spojených s vládnutím, účastní se jednání tajné rady, neúnavně vyřizuje úřední záležitosti a poskytuje audience…5 Po roce 1650 se proti Ferdinandovi III. začala vytvářet aliance říšských knížat. Císař se v roce 1656 zapojil do švédsko-polské války, protože Švédi ohrožovali severní hranice jeho říše. Knížata se obávala, že Ferdinand bude ve válce pokračovat a rozšíří ji; v takovém případě by mu totiž musela dát k dispozici vlastní vojenské oddíly, k tomu je

15

zavazovala přísaha složená římskoněmeckému císaři. Zkušenosti z třicetileté války měli mnozí ještě v živé paměti. I to byl důvod, proč váhali s volbou dalšího Habsburka za svého suveréna. Také úzké personální vazby tohoto rodu ke španělskému království se mnoha lidem v říši nelíbily. Protože španělský král Filip IV. sice zplodil řadu synů, ale v danou chvíli nedisponoval dědicem trůnu, který dosáhl dospělého věku, hrozila celkem reálná možnost, že Habsburkové budou jednoho dne vládnout i na Pyrenejském poloostrově. To by značně narušilo rovnováhu sil v Evropě. Ze všech těchto důvodů se Leopold nejevil německým kurfiřtům jako ideální kandidát pro úřad římskoněmeckého císaře. Nicméně když Filip IV. získal v zimě roku 1657 zdravého syna, ztratila aspoň poslední námitka opodstatnění. Jakmile Ludvík XIV. pochopil, že sám nemá šanci být zvolen, začal aspoň podporovat vlastního kandidáta. Jeho volba přitom padla na bavorského kurfiřta známého svým protihabsburským postojem. Proti volbě Leopolda pracovalo pochopitelně také Švédsko. V této situaci začali dokonce i sami Habsburkové uvažovat o tom, že by místo Leopolda mohl s lepšími vyhlídkami na úspěch kandidovat jeho strýc, arcivévoda Leopold Vilém. Mladý Leopold měl ke strýčkovi stejného jména velmi úzký vztah. Viděl v něm druhého otce, nesmírně si ho vážil a bezvýhradně mu důvěřoval. Arcivévoda Leopold Vilém byl mladší bratr Ferdinanda III. a měl nastoupit kněžskou dráhu; vyššího vysvěcení se mu však nikdy nedostalo. Nicméně se už jako jedenáctiletý stal koadjutorem svého strýce Leopolda V. (1586–1632) v biskupstvích Pasov a Štrasburk a v roce 1627 byl jmenován biskupem v Halberstadtu. V roce 1636 převzal úřad olomouckého a v roce 1655 také vratislavského biskupa. V roce 1641 byl kromě toho zvolen velmistrem Řádu německých rytířů. Během třicetileté války dvakrát úspěšně velel císařskému vojsku. Díky velkorysým církevním prebendám si mohl dovolit stát se jedním z nejvýznamnějších sběratelů umění své doby. Od roku 1646 do roku 1656 zastával úřad místodržícího v holandských državách Habsburků (které zhruba odpovídaly dnešní Belgii). Když dal Leopold Vilém jasně najevo, že se synovcem nehodlá při volbě římskoněmeckého císaře soupeřit, kurfiřti naznačili ochotu přistoupit na Leopolda. Zároveň však neskrývali, že pro to budou Habsburkové muset sáhnout hluboko do kapsy. Pokud chtějí moc, tak ať pořádně zaplatí! Habsburkové museli na zajištění potřebných hlasů vynaložit obrovské částky a Leopold byl donucen ještě před volbou podepsat

16

takzvané kapitulace, v nichž říšským knížatům garantoval větší moc. Této proceduře se podvolil jen velmi nerad, ale nakonec na dohodu přistoupil. Budoucí římskoněmecký císař tak měl už jen omezenou moc a stal se pouhým stínem někdejší velikosti tohoto úřadu. Na druhou stranu byli Habsburkové snad jediný šlechtický rod, který měl natolik silné postavení, že dokázal tomuto titulu propůjčit aspoň zdání důstojnosti. Když už nemohl být skutečným panovníkem římské říše, vládl Leopold alespoň v Čechách, Uhrách a rakouských državách. Přičemž v Uhrách byla jeho moc zredukovaná na úzký pruh země na západě a severu, jelikož zbytek ovládli Osmané a sedmihradská knížata podřízená sultánovi. Ani Tyrolsko zpočátku nespadalo pod Leopoldovu přímou vládu, neboť tam měli hlavní slovo Habsburkové z jedné vedlejší linie rodu. Protože však měl tamní arcivévoda Ferdinand Karel pouze dvě dcery, existovala reálná naděje, že jednoho dne Tyroly spadnou Leopoldovi do klína jako dědictví. A v roce 1665 k tomu skutečně došlo. Aby své nároky pojistil, oženil se Leopold I. v roce 1673 s jedinou ještě žijící dcerou Ferdinanda Karla. Také hlavní habsburské linii, jejíž moc sahala prostřednictvím Španělska až do Nového světa, hrozil zánik. Konflikty s Francií, které trvaly několik desetiletí, říši citelně oslabily. Kromě toho vedly neustálé sňatky mezi vzdálenými příbuznými v rámci habsburského rodu k nepřehlédnutelné degeneraci následníků trůnu. Pyrenejský mír z roku 1659 ukončil válku s Francií, zároveň ale znamenal i konec španělsko-habsburské nadvlády v Evropě. Sňatek Ludvíka XIV. se španělskou infantkou Marií Terezou, jehož dojednání bylo součástí mírové dohody, vedl totiž ve svém důsledku k tomu, že po smrti posledního španělského Habsburka v roce 1700 mohla Francie vznést nároky na španělské dědictví. Při nástupu Leopolda I. na trůn žilo už jen několik Habsburků mužského rodu – a zhruba o osmdesát let později už nežil ani jeden. Zatím si však Habsburkové dělali oprávněné naděje, že se jejich mužská linie opět vzchopí. Vždyť Leopold I. byl ještě mladý a mohl zplodit dost mužských dědiců.

Vzhled a všední den Leopold I. patřil celou bytostí, především ale svým vzhledem, nejtypičtějším Habsburkům; v tomto ohledu dokonale odpovídal všem klišé. Takzvaný habsburský rodový typ, jehož byl možná nejvýraznějším

17

představitelem, se vyznačoval velkým nosem, ospalýma očima a předkusem, tedy vystupující spodní čelistí. Tato fyziologická anomálie dávala Habsburkům hodně zabrat a ztrpčovala jim život, neboť ztěžovala mluvu i příjem potravin. Už císař Maxmilián I. měl až do svého devátého roku takové potíže s řečí, že ho otec považoval za slabomyslného nebo němého, možná dokonce postiženého oběma těmito vadami. O císaři Karlovi V., stejně jako o španělském králi Karlovi II. (posledním Habsburkovi na španělském trůnu), je známo, že měli s mluvením extrémní potíže a jejich výslovnost byla tak mizerná, že jim téměř nebylo rozumět. Karel II. navíc ještě koktal a měl velké potíže při jídle. Turecký velvyslanec ve Vídni, Evliya Celebi, poslal svému pánovi do Instanbulu následující, málo lichotivý popis mladého Leopolda I.: Dalo by se pochybovat, zda se Bůh v jeho případě skutečně pokusil stvořit člověka. Je to mladý muž středně vysoké postavy, bez bradky, s úzkými boky, rozhodně ne tělnatý, ale ani vyzáblý. Z Alláhovy vůle má hlavu jako láhev, nahoře se zužující do špičky jako čapka dervišů nebo hruška, čelo ploché jako prkno, husté černé obočí posazené daleko od sebe, pod dlouhými černými řasami jiskří kulaté světle hnědé oči, podobné pohledu výra. Tvář je podlouhlá a protažená do špičky jako u mistra Reinekeho, uši velké jako dětské pantofle, nos svítí červeně jako nedozrálá kulička hroznového vína a má velikost lilku. Z širokých nosních dírek (do každé by mohl strčit tři prsty) vyčuhují chlupy dlouhé jako knír třicetiletého žoldáka a mísí se s hustým zmatkem porostu, který má pod nosem i na tvářích, kde sahá až do uší. Pysky má odulé jako velbloud a pusu tak velkou, že by mohl naráz pozřít pecen chleba. Také zuby má velké a bílé jako velbloud. Pokaždé, když mluví, prská a z jeho velbloudích pysků odlétají do všech stran kapky slin, takže to vypadá, jako by se chystal zvracet; jedno z půvabných pážat, která stojí vedle něj, mu proto neustále otírá ústa velkým červeným šátkem. Sám si hřebenem češe zkadeřené vlasy. Jeho prsty připomínají okurky langa.6 Také císař Karel V. měl mimořádně vyvinuté čelisti a ústa tak velká, že je sotva dokázal zavřít. Jeden španělský sedlák prý na císaře, který byl také španělským králem, zavolal: „Vaše Výsosti, zavřete ústa, mouchy jsou v naší zemi hrozně neomalené“7 Leopoldův životopisec Rinck vykreslil svého pána – jakkoli ho ctil a miloval – slovy, jež se příliš nelišila od těch, kterými ho popsal turecký velvyslanec: Postavu měl spíše malou než prostřední, končetiny křehké, byť s vyváženými proporcemi… velké, živé oči, velký převislý ret, černé vlasy, nosil

18

však neustále paruku… Vous měl zastřižený po německém způsobu, zuby velké ale převážně zkažené kurdějemi, které ho v mládí téměř připravily o život. Mluvil dost nezřetelně, kvůli převislému rtu… Tvář měl nevýraznou a tak přivykl dalekohledu, že bez něj nedokázal rozpoznat ani blízké objekty.8 Krásné bílé zuby („jako velbloud“), o nichž se zmiňuje turecký diplomat, tedy Leopold I. podle všeho neměl. Ani mít nemohl, vzhledem k těžkému onemocnění, jemuž téměř podlehl a o němž se Rinck také zmiňuje. I řada císařových současníků jej popisuje jako muže středního vzrůstu a spíše hubeného. Leopold se oblékal zásadně do černých španělských šatů, k nimž neodmyslitelně patřily i červené punčochy a červené péro na klobouku. Měl silně vyvinutý smysl pro povinnost, byl velmi zbožný a disponoval bystrým úsudkem. Jak již uvedeno, knihy a hudba mu byly vším. Potrpěl si na nádheru a dvorský ceremoniál, císařské důstojnosti a dynastické vznešenosti přikládal velký význam. Leopold byl extrémně krátkozraký – možná v důsledku toho, že hodně četl při světle svíček – a když si někoho chtěl dobře prohlédnout, potřeboval k tomu brýle. Ernst Lorenzi popsal ve svém životopise tohoto Habsburka velmi názorně, jak tenkrát vypadal císařův běžný den. Dá se předpokládat, že u jeho synů a následníků to nebylo o moc jiné. Vstal každé ráno ve stejnou dobu. Nejdřív ho obsloužili osobní sluhové, Páni černého klíče, a poté i komorníci, Páni zlatého klíče. Absolvoval tři ranní bohoslužby po sobě, přičemž klečel na kamenných stupních kaple a liturgické knihy měl rozložené před sebou. Pak poskytoval audience, při nichž se pořadí předstupujících osob přesně řídilo jejich postavením. Chudí a nižší duchovní obdrželi papírový pytlík se zlatými dukáty. V jednu hodinu panovník obědval. Jedl sám, ale se vší okázalostí a v přítomnosti mnoha dvořanů. Každý, kdo chtěl, mohl přijít a pozorovat ho při jídle. Císař seděl ve vyvýšeném přepychovém křesle pod zlatočerveným baldachýnem, bavil se s pážaty… nebo naslouchal hudbě. Ozbrojení strážci tam stáli s nepokrytými hlavami… Císař sám si i během jídla nechával klobouk na hlavě a sundal si ho pouze při modlitbě u stolu, kterou předříkával kaplan, nebo v přítomnosti císařovny, když pozvedla sklenku, aby připila na jeho zdraví. Pokrmy, které císař jedl, byly připravované v hradní kuchyni a prošly celkem čtyřiadvaceti páry rukou, než skončily před ním. Nikdo kromě císařovny si nesedl s císařem ke stolu, když takto honosně obědval. Po jídle zůstala Výsost sedět, dokud nebylo uklizeno ze stolu, úplně všechno, dokonce i ubrus stažený a nahrazený novým. Pak přišel první komorník císařského stolu s pozlaceným stříbrným umyvadlem naplněným voňavou vodou,

19

v níž si panovník umyl ruce. Nejvyšší hofmistr mu pak podal ubrousek, aby si je mohl osušit. Večeře byla méně formální a většinou se podávala v ložnici císařovny. Tam mohli být přizváni i hosté, panovalo veselí, konverzovalo se, hrála hudba. Dvanáct mladých žen ze šlechtických rodin, císařovniny dvorní dámy, obsluhovaly při večeři a přinášely umyvadla. Večer se zpravidla konal koncert, opera nebo balet, i to podle přísných předpisů dvorské etikety. Císař a císařovna seděli na vyvýšeném pódiu přímo před jevištěm, na křeslech potažených rudým sametem. Dvě pážata klečela u jejich nohou a ovívala Výsosti pomocí vějířů…9 Dvakrát týdně se konaly velké audience. K nim byly zvány jen významné osobnosti, císař oslovil pouze nejvznešenější hosty a jinak mlčel. Běžnou agendu vyřizoval kancléř. Také při této příležitosti císař dohlížel ostřížím zrakem na to, aby byl do nejmenších podrobností dodržován přísný španělský ceremoniál. To ostatně dělal pořád, dokonce i při sestavování jídelníčku. Jednou, když měl během postní doby přijet na návštěvu do Vídně saský kurfiřt Friedrich August I., císař nařídil, že se bude servírovat pouze ryba. Jen při Leopoldových pobytech v některé z rezidencí mimo Vídeň se to nebralo s dvorským ceremoniálem tak přísně. Císař například nevyžadoval, aby ho poddaní zdravili třemi úklonami v pokleku; stačilo jednou se uklonit. Přísnými pravidly se řídilo i oblékání. V Hofburgu byl předepsán takzvaný španělský oděv, který nosil i císař. Tvořil ho obligátní černý plášť, španělský kabátec a krátké kalhoty, rovněž v černé barvě. Černá symbolizovala panovnický status. K „malé toison“ přicházeli dvořané v jednoduchých černých šatech. Pokud bylo předepsáno gala, měli na sobě také černé šaty, ovšem zpestřené červenými nebo zelenými rukávy a punčochami. Pak ještě existovalo „zlaté gala“, při němž tvořila další doplněk černého oblečení zlatá pletenina. Císař také směl – jako jediný – nosit ještě navíc černý klobouk s rudým perem. Každé porušení těchto zvyklostí by u panovníka vzbudilo značnou nevoli. Leopold I. věděl, kdo je, a neustále dbal na to, aby si to uvědomovali i ostatní; přísné dodržování dvorského ceremoniálu sloužilo právě tomuto účelu. Denní program obou nástupců Leopolda I. se mohl lišit v detailech; nicméně také oni přísně dbali na dodržování španělského ceremoniálu. V této souvislosti je často citována zpráva lady Wortleyové-Montagueové z roku 1716 (tedy z doby vlády Karla VI.), v níž se také hovoří o dvanácti dvorních dámách, které sloužily císařovně. Jako další příklad si můžeme uvést velvyslance Johanna Basilia Küchelbeckera, který se ještě v roce 1730 zmiňuje o tom, že celý císařský dvůr v Hofburgu se obléká podle španělského vzoru.

20