1.1 Cíle práce a metodologie

1. Úvod

Na základě zkoumání historického vývoje ekonomik jak v kontextu jednotlivých států, tak i zemí vyspělého světa jako celku, lze nepochybně dovodit, že hospodářství se vyvíjí v cyklech. Typickým důkazem cyklického vývoje světové ekonomiky budiž světová hospodářská krize, která propukla v období roku 1929 tzv. krachem na americké burze cenných papírů a postupně zachvátila celou řadu národních ekonomik a byla překonána až ve druhé polovině 30. let 20. století, přičemž historikové na ni nazírají jako na jednu ze zásadních příčin druhé světové války. Ekonomická teorie rozlišuje čtyři základní fáze hospodářského cyklu. Jsou jimi expanze, pro níž je charakteristický hospodářský rozvoj a růst, vrchol, který současně znamená i zastavení růstu, po němž následuje krize, pro níž je charakteristický pokles výkonnosti ekonomiky a nakonec tzv. sedlo, tedy stav opětovného vyrovnání a počátku ekonomického růstu. V rámci zkoumání vývoje jednotlivých národních ekonomik byly, zejména v období růstu zakončeného vrcholem, pozorovány u jednotlivých ekonomických subjektů aktivity směřující k jejich majetkovému propojování, přičemž nejčastějším důvodem pro takováto spojení je snaha o získání dominantního postavení na trhu určitého výrobku nebo služby a také proniknutí na nové trhy. Toto propojování se v minulosti odehrávalo a i dnes odehrává buď na bázi spojování jednotlivých ekonomických subjektů nebo propojování majetkových struktur, přičemž výsledkem má být zpravidla stav, kdy se ekonomický subjekt stává v důsledku onoho propojení silnějším a dominantnějším a samozřejmě pro případ nastoupivší krize méně zranitelným. Je nepochybné, že soudobá společnost, v níž působí určité regulativy společenských vztahů, musí těmto ekonomickým procesům, směřujícím ke spojování subjektů poskytnout určitý regulační rámec, stanovící pro ně v určitých momentech podmínky mající za cíl mimo jiné dosažení transparentnosti těchto procesů a ochrany osob souvisejících s propojovanými ekonomickými subjekty. Jedním z regulativů společenských vztahů, který je oproti ostatním (například morálce) nadán i charakterem vynutitelnosti, je právo. V demokratické společnosti 1

lze považovat za ideální stav, kdy právo a vývoj společnosti jdou ruku v ruce a působí na sebe vzájemně jako korektivy, přičemž působení práva koriguje společenské vztahy, u nichž vznikla v minulosti potřeba stanovit pravidla pro určitou situaci v objektivní realitě, která nastala jako důsledek zájmu jednotlivců vstupovat do určitých společenských vztahů, přičemž na straně druhé společnost poskytuje zpětnou vazbu právu z hlediska hodnocení optimálnosti jeho působení ve společenských vztazích. Je nepochybné, že nejdynamičtějším vývojem procházejí společenské vztahy na úseku hospodářských činností, přičemž smyslem právních úprav v této oblasti je jednak zajištění hladkého průběhu kontraktačních procesů, k nimž mezi obchodníky každodenně dochází a to při respektování požadavku transparentnosti

ve vztazích, dále pak požadavek eliminace jednání, které lze

označit jako rozporné s principy morálky, což je zajišťováno právní reprobací určitých druhů jednání a v neposlední řadě také požadavek formulace principů, jejichž aplikací lze řešit sporné situace, které mezi účastníky hospodářských činností vznikly. Jak již bylo výše naznačeno, v ekonomice dochází v průběhu jejího cyklického vývoje k propojování hospodářských entit, přičemž toto se děje buď na bázi spojování osob, tedy podnikatelů nebo propojování majetkových struktur. Jednou z možností, kterou nabízí platné právo, jsou dispozice s podnikem, čímž se v soudobé realitě rozumí účelově sdružený majetkový celek, který má v rukou podnikatele realizovat jeho podnikatelský záměr. I přes zdánlivou výrazovou jednoduchost je právní pojem podnik jevem velmi složitým a jeho podstata, spočívající, jak bylo výše naznačeno, v účelově sdruženém majetkovém celku, prošla v průběhu vývoje práva poměrně složitým vývojem a lze říci, že i dnešní soukromoprávní úprava ponechává mnoho otázek v souvislosti s dispozicemi s podnikem

(coby

důsledku

obecné

snahy

o

propojování

podnikatelů)

nezodpovězených a z tohoto tak vytváří dostatečnou základnu pro vědecké zkoumání.

2

1.1

Cíle práce a metodologie Tato disertační práce se zabývá právním pojmem podnik a historickým

vývojem tohoto institutu, přičemž je zapotřebí zdůraznit, že název podnik je zde užíván pro jisté zjednodušení přístupu k problému a pro přehlednost, neboť, po stránce struktury, práce postihuje nejprve chronologický vývoj právního institutu spočívajícího v účelovém sdružení nejrůznějších majetkových hodnot, který nebyl podnikem nazýván. Práce popisuje zrod tohoto právního institutu v prostředí římského práva a dále pak v období moderních kodifikací, které byly účinné na našem území až po současný vývoj včetně nové platné právní úpravy páteřního kodexu soukromého práva, kterým je nový Občanský zákoník, u nějž běží období legisvakance. Práce se zaměřuje jednak na historický vývoj institutu podniku, přičemž hodnotí tento vývoj i z hlediska pragmatického nazírání tohoto institutu (coby předmětu právních vztahů) ze strany aplikační praxe a jednak na fungování tohoto institutu v podmínkách tržních ekonomik, kdy se do popředí dostává především jeho praktická role, coby jednotně posuzovaného celku, právně rovněž považovaného za jedinou věc, kterážto skutečnost je nepochybně nutným předpokladem pro majetkové dispozice. Tato práce vychází ze zájmu autora o institut podniku a proto je záměrem postihnout specifické otázky dispozic s podnikem a jejich důsledky v soukromoprávních vztazích a dále pak dispozice s podnikem v různým právních situacích a v neposlední řadě i praktické otázky v procesu uzavírání smlouvy o prodeji podniku. Je nepochybné, že pojem podnik, coby hospodářskou jednotku, je nutno vnímat jednak jako ekonomický celek a jednak jako právní institut, jehož vznik si vynutila objektivní potřeba a tedy smyslem právní úpravy tohoto institutu, resp. jeho zakotvení v právním řádu a stejně tak úpravy dispozic s ním, je vytvoření právního rámce nejen pro právní existenci tohoto institutu, jako samostatného objektu soukromoprávních vztahů, ale i pro dispozice s podnikem na principu vyváženosti subjektivních práv účastníků smluv a princip ochrany subjektů, jichž, resp. jejichž právního postavení, se mohou důsledky majetkových dispozic s podnikem dotýkat. Práce se snaží přistupovat k problematice analytickým 3

způsobem a provádí tedy (v návaznosti na deskripci historického vývoje) nejprve popis a následně i analýzu zkoumaných jevů, přičemž výsledkem analýzy je formulace problémových okruhů, na něž se práce snaží najít adekvátní odpovědi s poukazem na platné právo a to i za použití právní analogie. Text práce je rozvržen do několika celků, a jejich jednotlivé řazení je konstruováno na principu chronologie, tedy nejprve je věnována pozornost historickému vývoji institutu, následně je provedena deskripce platné právní úpravy, jsou formulovány problémové okruhy a je nastíněno jejich možné nazírání, jsou posouzeny majetkové dispozice s podnikem v různých právních situacích a dle právních předpisů, které se k těmto situacím vztahují a je provedeno jejich srovnání s právní úpravou smlouvy o prodeji podniku obsaženou v Obchodním zákoníku a konečně je provedena deskripce procesu uzavírání smlouvy o prodeji podniku, přičemž pozornost je věnována okolnostem podstatným jak pro uzavírání smlouvy, tak i pro realizaci práv a povinností vyplývajících z uzavřené smlouvy o prodeji podniku. Cílem práce je nastínění podstaty právního institutu podniku a analýza specifických vztahů podnikatele a podniku. Výsledkem těchto analýz je pak instrumentárium, které je dostatečné pro formulaci problémových otázek, mezi něž řadím předně otázku podílového spoluvlastnictví podniku a vliv podílového spoluvlastnictví na jednotlivé složky podniku, dále pak proces uzavírání smlouvy o prodeji podniku, právní důsledky uzavřené smlouvy a otázky plurality účastníků smlouvy o prodeji podniku. Literatura, z níž disertační práce vychází se sestává jak ze samotných textů právních předpisů, tak i z děl právní vědy, tzn. odborných monografií a v menší míře i z odborných časopiseckých článků zabývajících se právními instituty, které bylo při zpracování disertační práce nutno analyzovat, dále pak z komentářové literatury a v neposlední řadě z textů obsažených v informačních systémech dostupných na internetu, v tomto ohledu zejména publikovaná judikatura vyšších soudů soudní soustavy. 4

2. Historický vývoj právního institutu podniku 2.1. období klasické jurisprudence římské Pojem podnik ve smyslu souboru určitých majetkových hodnot byl definován právní doktrínou a legislativou až v průběhu moderních kodifikací od počátku 19. Století, nicméně i dřívější právní systémy a to počínaje římskou jurisprudencí znaly a užívaly právní institut tzv. věci hromadné (universitas rerum), jako umělé právní konstrukce, jejímž obsahem bylo institucionalizování určitého souboru primárně samostatně existujících movitých věcí, které byly spojeny buď pevně nebo pouze byly udržovány (coby stále samostatné věci) v celku na témže místě pro určitý účel (zpravidla hospodářský). Pojem universitas rerum je právním pojmem složeným, jehož podstatou a základem je římskoprávní institut „universitas“, což znamená soubor či celek osob (universitas personarum – např. korporace) či věcí (universitas rerum). Tento pojem byl institucionalizován v období klasické jurisprudence římské, avšak v této době zatím – na rozdíl universitas personarum – celku osob, do nějž se včítal i římský lid „polulus romanus“, neměl samostatnou právní existenci, nebyl objektem práva jako celek, nýbrž se po právní stránce choval jako faktický soubor vícero věcí, z nichž každá v jeho rámci byla samostatným objektem práva. V rámci právního pojmu „universitas rerum“1 docházelo dále k další vnitřní diferenciaci na tzv. „universitas rerum distantium“2, čímž se rozuměl soubor samostatných movitých věcí, které však byly spojeny, či lépe řečeno udržovány pohromadě ke stejnému účelu (typickým příkladem bylo stádo dobytka či řemeslnická dílna) 1) Bartošek, M.: Encyklopedie římského práva, Praha: Academia, 1994, s. 274. 2) Sub. 1).

5

a na tzv. „universitas rerum cohaerentium“3 (typickým příkladem byl povoz nebo dům). Až v období Justiniánských kodifikací obdržel institut „universitas iuris“4 odpovídající právní vyznění a to především v právu obligačním. Typickým příkladem právní kazuistiky justiniánských kodifikací byla reivindikační žaloba na vydání stáda dobytka tzv. „vindicatio gregis“5, kdy, na rozdíl od „obecné“ úpravy justiniánských kodifikací, podle níž musel vlastník věci bezvýjimečně prokázat své vlastnického právo k individuálně určené věci, vlastníku stáda v rámci procesu dokazování postačilo pro úspěšné prokázání svého vlastnického práva k celému stádu prokázání vlastnického práva k nadpoloviční většině kusů ve stádě. Co, resp. jaké hmotné celky byly v období klasické jurisprudence římské bylo resp. nebylo považováno za věc, určoval sám právní řád. Pro období klasické jurisprudence římské bylo charakteristické pevné zakotvení právního pojmu věc v platném právu. Věcí se rozuměl vždy hmotný celek mající samostatnou existenci, přičemž pro potřeby nástinu vývoje vedoucího k institutu podniku a k dispozicím s ním je vhodné uvést i základní členění věcí na ty, které nemohou být předmětem soukromých práv, tzv. „res extra commercium“ a věci, které vyloučeny nejsou. Mezi věci, které byly v římskoprávní tradici „vyloučeny z obchodu“ byly pravidelně věci sloužící ke kultovním a votivním účelům, náboženské stavby, hřbitovní pozemky, dešťová voda, vzduch, mořské pobřeží, cesty, náměstí atp. S ohledem na skutečnost, že římské právo upravovalo i právní režim osob nesvobodných, je tedy nasnadě, že v kontextu této skutečnosti označovalo římské právo za věc nejen věc neživou, ale také „věc“ živou, za kterou považovalo právně nesvobodné lidi a zvířata. Hlavním znakem věci, které byly určeny pro obchod a byly tedy způsobilým objektem vlastnického práva, byla jejich hmotná podstata a prostorová vymezenost. 3) Sub. 1). 4) Sub. 1). 5) Bartošek, M.: Encyklopedie římského práva, Praha: Academia, 1994, s. 281.

6

Současná platná právní úprava vymezující pojem podnik, jak je tato obsažena elementárně v zákonu č. 513/1991 Sb., § 5 odstavec 1, definuje podnik jako „soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek k podnikání. K podniku náležejí věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit. Dále v odstavci 2. tohoto zákonného ustanovení je determinování podniku jako věci hromadné. Právní pojem podnik bychom tedy z hlediska vědy římského práva vymezili jako věc hromadnou, tzv. universitas rerum a to jako její poddruh universitas rerum distantium, tedy soubor věcí, jehož jednotlivé složky sloužily témuž účelu a byly z tohoto důvodu drženy pohromadě. Oproti dnešnímu pojetí však původně objektem práva nebyl soubor věci – tedy věc hromadná jakožto celek, nýbrž jednotlivé právně (i fakticky) samostatné věci, z nichž se ona věc hromadná skládala a, jak již bylo naznačeno, až v době pozdější (viz justiniánské kodifikace) došlo k tomu, že tento právní institut dostal odpovídající vyznění např. v právu obligačním či procesním a byl považován za jeden celek i ve smyslu právním. Právě výskyt a tedy užití právního pojmu „věc hromadná“ (res universa) a případné obsahové proměny tohoto pojmu v čase na území České republiky se jeví být více než vhodným pro sledování vývoje tohoto institutu, který rezultuje až v definici podniku, coby věci hromadné v současné právní úpravě. 2.2. Obecný občanský zákoník První právní normou, která poprvé pracuje, resp. pracovala s pojmem „podnik“ na našem území a současně první právní normou, která poprvé uceleně kodifikovala soukromé právo byl Obecný občanský zákoník, tj. zákon č. 946/1811 Sb.z.s., který byl do československého právního řádu, po vzniku samostatného Československa, přejat recepční normou – zákonem

č. 11/1918 Sb.z.s., která

v podstatě převzala právní řád Rakousko-uherské monarchie a zachovala kontinuitu právního vývoje mj. i na poli soukromého práva. O Obecném občanském zákoníku (dále jen ABGB), který byl na území Československa účinný až do 31.12.1950, lze v hrubých rysech říci, že převzal 7

podstatu třídění věci z dob klasické jurisprudence římské (viz. výše), kdy v rámci třídění věci (pomineme-li třídění věci na „res commercium“ a „res extra commercium“, které již na počátku 19. století bylo neaplikovatelné) byly věci tříděny na hmotné a nehmotné, dále pak movité a nemovité, zuživatelné a nezuživatelné a na cenitelné a necenitelné – viz ustanovení § 292 ABGB. Věcí hmotnou byla dle tehdejší právní úpravy věc, kterou „bylo možno smysly vnímati“, zatímco věcí nehmotnou byla subjektivní práva (kdy zákon výslovně uváděl jako demonstrativní enumeraci „právo loviti, ryby chytati a všechna jiná práva). Oproti v současné době zastávané občanskoprávní doktríně, jak je tato promítnuta i do nyní platného Občanského zákoníku (zák.č. 40/1964 Sb. v platném znění) se dle ustanovení § 298 ABGB považovaly za věci i práva a to zpravidla za věci movité (§ 293 ABGB) a současně i nehmotné (§ 292 ABGB) a to s výjimkou práv, jež byla spojena s držbou nemovité věci nebo zemským zřízením prohlášena za nemovitou věc. Z naznačeného mj. plyne i to, že pohledávky byly, coby právo považovány za věci movité. Pakliže se týkalo třídění věcí movitých a nemovitých, toto se také do značné míry lišilo od pojetí a doktríny zastávané v současné době, neboť za movité věci (viz. ustanovení § 293 ABGB) se považovaly „Věci, které bez porušení jejich podstaty z jednoho místa na druhé lze přenášeti“, zbylé věci se považovaly za nemovité. Oproti soudobému pojetí nemovitých věcí tak byly za nemovité věci považovány i „tráva, stromy a všechny plody pokud nebyl odděleny od země, dále pak ryby a zvěř, pokud nebyla ulovena a dále pak „veškeré dříví, obilí, nářadí, sklizené plodiny, veškerý dobytek, nástroje a nářadí k nemovitému statku náležející, pokud jich k dalšímu řádnému provozování hospodářství je zapotřebí“. V případě této definice nemovité věci (viz. ustanovení § 296 ABGB) si nelze nepovšimnout jisté „podobnosti“ s definicí podniku, jak je tato vymezena v ustanovení § 5 Obchodního zákoníku. Byť je enumerace v ustanovení § 5 Obchodního zákoníku provedena, s ohledem na odchylné třídění věcí, poněkud abstraktněji, nicméně sjednocující myšlenka, tj. účelová determinace souboru věcí a tím pádem jejich odlišení od věcí jiných, provedená na bázi hospodářského určení (provoz hospodářství – provoz podniku) těchto věcí, je v případech obou věcí zcela patrná, přičemž lze konstatovat, že vyčlenění souboru určitých původně individuálních věcí provedené na principu 8

téhož (zpravidla hospodářského) určení se jeví být praktickým. Obdobným způsobem je pak pojata i první legální definice „věci hromadné“, tedy „universitas rerum“, jež byla obsažena v ustanovení § 303 ABGB, kdy za hromadnou věc se považoval „úhrn několika věcí jednotlivých, který se za věc jednu považuje a bývá označován společným jménem“, dále je konstatováno, že hromadná věc se pokládá za celek. Ze zákonného ustanovení § 303 ABGB a z jeho zařazení je patrno, že věc hromadná může být tvořena věcmi jak hmotnými tak i nehmotnými, movitými i nemovitými, přičemž podmínkou je, že tyto věci se považují za věc jedinou. V návaznosti na definování hromadné věci dává ABGB tomuto institutu odpovídající vyznění i ve specifikách smluvních dispozic s touto věcí, kdy v ustanovení § 427 ABGB stanovuje „u takových movitých věcí, které pro svoji povahu neumožňují hmotného odevzdání, jako u dlužných pohledávek, nákladů, u skladiště zboží nebo jiné hromadné věci, dopouští zákon odevzdání znameními“, přičemž za znamení se dle zákonného textu považovaly listiny odevzdané příjemci, jimiž se prokazovalo vlastnické právo, nástroje, jimiž se příjemce uváděl do stavu ujmout se držby nebo opatření věci znakem, z něhož může být každému patrno, že věc byla předána. Na margo lze podotknout, že princip nabytí vlastnického práva k movitým věcem tradicí byl přejat i do nyní platného Občanského zákoníku. Současně pak i v ustanovení § 452 ABGB, který specificky pojednává o odevzdání jako způsobu vzniku zástavního práva k movitým věcem, u nichž není možno předání tzv. tradicí, tak, že je aplikován obdobný princip jako v případě převodu vlastnického práva k takovýmto věcem a je učiněn výslovný odkaz na ustanovení § 427 ABGB. Toto ustanovení ABGB, definující podmínky převodu vlastnického práva, má význam i z toho pohledu, že obsahem právní normy je uvedení demonstrativního příkladu věci hromadné a sice „skladiště zboží“, tedy jinými slovy je za věc hromadnou považován soubor určitých movitých věci sloužícím témuž hospodářskému účelu. Pokud jde o užití pojmu podnik, pak ABGB neobsahuje legální definici tohoto pojmu, avšak na dvou místech, a sice v ustanovení §§ 905 a 1409 tohoto pojmu užívá. § 905 ABGB pojednává o místě plnění, kdy „nelze-li místo splnění zjistiti ani z úmluvy, ani z povahy nebo účelu jednání, je plniti v místě, kde dlužník měl v době uzavření smlouvy své bydliště, nebo, jestliže závazek vznikl při provozování 9

dlužníkova podniku živnostenského nebo obchodního, v místě závodu“. Ustanovení § 1409 ABGB hovoří o tom, že „převezme-li někdo jmění nebo podnik, odpovídá, bez újmy dalšího ručení zcizitelova, věřitelům za dluhy, náležející ke jmění nebo podniku, které při odevzdání znal nebo musil znáti. Ručení jest však zbaven, jakmile zaplatil na takových dluzích již tolik, kolik činí hodnota převzatého jmění nebo podniku.“ Právě uvedené ustanovení se z hlediska zařazení v kodexu nachází v oddíle „změna práv a závazků“, kdy tento případ změny je, dle mého názoru, již v tomto zákoně chápán jako výjimka z jinak obecné zásady, že ke změně v subjektu závazků, může dojít pouze za souhlasné vůle obou účastníků závazkového právního vztahu. Lze konstatovat, že tento funkční princip byl patrně inspirací současné právní úpravy Smlouvy o prodeji podniku, kdy ustanovení § 477 odst. 1, odst. 3 Obchodního zákoníku stanoví, že „Na kupujícího přechází všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje“ a „K přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím“. Z hlediska dnešní systematiky platného práva je právní úprava podniku obsažena v Obchodním zákoníku, přičemž pouze na margo je vhodné zdůraznit, že Všeobecný obchodní zákon, tj. zákon č. 1/1863 ř.z. nejen, že pojem podniku nijak nedefinoval, ale ani o něm v žádném ze svých ustanovení nepojednával. Je pravdou, že zákon samotný pracoval s pojmem závod, avšak jeho zákonná definice rovněž není v této právní normě obsažena a jak je pojednáno níže, právní doktrína oba pojmy (tj. podnik a závod) od sebe odlišovala. Tento zákon byl, prostřednictvím recepční normy č. 11/1918 Sb. platný a účinný v Československé republice až do roku 1950, kdy byl zrušen „novým“ Občanským zákoníkem č. 141/1950 Sb. Po probádání dostupných pramenů práva Rakousko – Uherské monarchie, které, jak již bylo výše naznačeno, bylo v souladu se zákonem č. 11/1918 Sb. recipováno do právního řádu nově se rodícího Československého státu, je nutno konstatovat, že pojem podnik se poprvé objevuje v řádu pro veřejné dražby č. 565/1786 Sb.z.s., kde se v ustanovení § 8 podává,že „Draží-li se nemovitosti, práva, výsady, důchodky, podniky, dodávky atd. ať ku prodeji nebo pachtu, má komisař řádný a přesný dražební zápis buď sám sepisovati anebo pod svým dozorem dáti sepisovati, kterýž 10

zápis se připojí ke zprávě, jež se podá, se všemi přílohami.“ Tato právní norma, recipovaná dle výše zmíněného zákona, byla zrušena až právní úpravou pozdější, tj. zákonem č. 174/1950 Sb. O dražbách mimo exekuce. Další významnou právní normou, která pracovala s pojmem podnik je císařský patent ze dne 26.11.1852 ř.z., tzv. Starý spolkový zákon, který reglementoval podmínky státně mocenského povolení ke zřízení spolků, resp. ke spolčování, a to pro případy výslovně uvedené, přičemž např. v ustanovení § 2 jsou zmiňovány podniky paroplavebné či podniky hornické, kdy zákon mj. definoval podmínky povolení spolku, který se měl věnovat určitým „náročnějším“ činnostem, jako byly již zmíněné paroplavebné či hornické podniky, dále pojišťovny a také např. „úvěrní ústavy“. Další významnou právní normou byl císařský patent č. 227/1859 ř.z., jímž byl vydán živnostenský řád, přičemž tato norma rovněž užívá pojmu podnik. Dlužno podotknout, že i v celé řadě dalších právních norem, které nabyly účinnosti buď do vzniku samostatného Československa nebo i v době pozdější, a to až do období roku 1945, tj. po 2. světové válce, se pojem podnik vyskytoval. Všem těmto právním normám, které nabyly platnosti a účinnosti jednak do roku 1918 a pak i dále až do roku 1945 je společné to, že tyto nijakým způsobem pojem podnik nedefinují, přičemž ani z dostupné judikatury, která se vyvinula po dobu účinnosti těchto právních norem, nebyla dohledána explicitní definice podniku, kterou by vyvodila soudní praxe. Z kontextu právních úprav je však možno dovodit, že pojem podnik byl chápán výlučně ve smyslu ekonomickém a to jako majetkový konglomerát sestávající se z věcí (tak, jak je definoval ABGB), tzn. z věcí hmotných, nehmotných, movitých i nemovitých včetně jejich příslušenství, přičemž determinující okolností pro to, zdali určitá věc náleží či nenáleží k podniku, bylo to, zda je užívána určitým subjektem majícím podnik k naplňování účelu, ke kterému byl podnik zřizován či nikoliv. Z výslovné dikce ustanovení § 1409 ABGB a dále pak z ustanovení § 8 Řádu pro veřejné dražby (viz výše), ale i z dalších právních norem, zejména z oblasti daňové správy, je patrno, že již tehdejší právní úprava považovala podnik za způsobilý objekt vlastnického práva a současně jako věc způsobilou prodeje. Na základě této logické dedukce a s ohledem na absenci explicitní zákonné úpravy pojmu podnik je nutno se zabývat nejen vymezením pojmu podnik z hlediska všech jeho složek, jimiž 11

je tvořen, ale dále pak i důsledky, s nimiž se převod podniku spájel. Pouze na okraj zmíním, že institut smlouvy o prodeji podniku (coby nominátního kontraktu), řešící komplexně jednak vymezení podniku, tedy nepřímého předmětu smlouvy, dále pak přímý předmět smlouvy ve smyslu definování subjektivních práv a povinností účastníků smluvního vztahu a dále právní důsledky uzavření takovéto smlouvy, nebyl v předcházejícím období, tj. od roku 1811 do roku 1991 v tehdy platném právu obsažen. Samotná norma obsažená v ustanovení § 1409 ABGB (kromě explicitní úpravy možnosti dispozice s podnikem) řeší i otázku právních důsledků v podobě přechodu závazků, které náležejí k podniku či jinak řečeno vznikly jako předpoklad a současně i jako důsledek hospodářské činnosti podniku. Není zapotřebí příliš zdůrazňovat, že z výše citovaných norem zřetelně vyplývá pojímání podniku jako předmětu, s nímž bylo možno právně disponovat. K výše uvedenému je však nutno primárně zdůraznit, že pojem podnik, explicitně zmiňovaný v právních úpravách výše uvedených, je důsledně pojímán jako objekt vlastnického práva (a tedy institut práva soukromého) a toto pojetí, na nějž bylo navázáno v době po roce 1989, kontrastuje s institutem podniku resp. přesněji řečeno „národního podniku“, který se do právního řádu začal prosazovat od konce 2. světové války a to v návaznosti na tzv. „Benešovy dekrety“ a zejména pak v období po únoru 1948. 2.3. poválečné zákonodárství Povalečné zákonodárství roku 1945 reagovalo téměř výlučně na situaci po konci Světové války. Dekretem presidenta republiky Edwarda Beneše ze dne 19.5.1945, č. 5/1945 Sb. byla zavedena tzv. „národní správa“ do podniků a určitých majetkových podstat v držbě, správě a nájmu tzv. osob státně nespolehlivých. Dekrety presidenta Beneše č. 100/1945 Sb., 101/1945 Sb., 102/1945 Sb. a 103/1945 Sb. došlo ke znárodnění dolů, některých potravinářských podniků, akciových bank a soukromých pojišťoven, přičemž o dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb. lze hovořit jako o „páteřním dekretu“, na nějž se ostatní vytčené dekrety jednotlivostech odkazovaly. Dlužno podotknout, že dekretální pravomoc prezidenta republiky trvala do 27. října 1945 a poté již následovala „běžná“ legislativní činnost 12

zákonodárného sboru a sice Národního shromáždění, které přijalo mj. i zákon č. 57/1946 Sb.6, jímž byly veškeré dekrety presidenta republiky prohlášeny zákonem. Charakteristickým rysem dekretů presidenta republiky, týkajících se znárodnění bylo jednak to, že ke znárodnění došlo formou zestátnění a za náhradu, tzn. že Československý stát nabyl vlastnické právo k podnikům, které byly vytčeny vždy v ustanovení § 1, přičemž osobám, které byly zbaveny vlastnického práva, byla, samozřejmě s výjimkami (viz níže), poskytována relutární náhrada. Dalším obecným rysem bylo to, že „pro futuro“ byl jediným subjektem oprávněným k zakládání nových podniků v odvětvích, v nichž došlo k znárodnění, Československý stát a velmi důležitým a pro účely této práce podstatným rysem bylo to, že z komplexů majetkových hodnot vyvlastňovaných podniků byly následně zřizovány tzv. „národní podniky“, které, dle právní úpravy vyvlastňovacích dekretů, však vykazovaly, z hlediska svého právního zakotvení, prvky návaznosti na předchozí pojetí podniku, coby soukromoprávního institutu a způsobilého objektu vlastnického práva, neboť, dle výslovné dikce ustanovení všech vyvlastňovacích dekretů, byly majetkem státu, avšak měly formální postavení samostatných právnických osob, vedly účetnictví a podléhaly daňové povinnosti, čili vykazovaly do značné míry stejné rysy, jako podniky osob soukromého práva, u nichž k zestátnění nedošlo. Zatím tedy, byť se jednalo o zestátněné podniky náležející ipso facto státu, nedocházelo ještě k tzv. právnímu ztotožnění subjektu vlastnického práva s jeho objektem, což bylo hlavním rysem socialistického vlastnictví. Jedním z projevů tohoto byl i postup, kdy majetkový substrát zestátněných podniků byl vložen do nově zřízených národních podniků, jejichž zřízení bylo vyhlašováno ministrem průmyslu vlády Československé republiky. Národní podniky byly subjektem, který se zapisoval do rejstříku, který vedly krajské soudy dle místní příslušnosti – sídla národního podniku. Pakliže šlo o činnost národních podniků jako takových, byly pro jejich činnost a vnitřní organizaci vydány 2 vládní nařízení a sice vládní nařízení č. 6/1946 Sb., kterým se vydával statut národních podniků průmyslových a vládní nařízení č. 77/1946 Sb., 6) Jednalo se o ústavní zákon schválený prozatímním národním shromážděním tehdejší republiky Československé dne 28.3.1946.

13

jímž se vydával státu národních podniků potravinářských.

Dalším rysem

charakteristickým pro znárodnění cestou prezidentských dekretů byla otázka náhrady za zestátněný majetek. S výjimkou případů, kdy byl zestátněný podnik předlužen a s výjimkou případů, kdy se jednalo o majetek zestátňovaný etnickým Němcům, Maďarům, osobám účastnícím se ve fašistických či nacistických hnutích a spolcích atd., byla poskytována náhrada buď ve formě peněžního plnění nebo cenných papírů, jejichž výnos v čase byl garantován státem. Dalším důsledkem, který byl charakteristický pro zestátnění majetku poválečnými dekrety, byl obecně přechod závazků vzešlých z hospodářské činnosti podniku před zestátněním, na nově vzniklý národní podnik, kdy právní úprava výslovně stanovila, že „národní podnik, do nějž se začleňuje majetek znárodněného podniku, vstupuje v den převzetí v jeho závazky, přičemž v to je nutno včítat i práva a povinnosti plynoucí z tzv. služebních smluv, tj. zaměstnaneckých smluvních vztahů. Z hlediska vývoje a, lze snad říci, i obsahové náplně a šíře právního institutu podniku, se jeví být, z hlediska právní teorie, ustanovení upravující rozsah znárodnění, který se dle těchto dekretů výslovně vztahoval na nemovitosti, budovy, budovy, zařízení, ložiska surovin, dále pak příslušenství podniku, do čehož zákon řadil veškeré movité věci a práva (např. i živnostenské oprávnění, licence atp.), směnky, cenné papíry, hotovost a pohledávky, jako ustanovení, které do jisté míry popisuje jednotlivé součásti podniku. Byť tedy došlo v důsledku poválečných dekretů k nucenému vyvlastnění ve prospěch státu, je zde stále patrná tendence zachovat pojem podniku a právní následky přechodu vlastnictví na stát, stále v mezích soukromoprávní úpravy, dané ABGB, což se projevovalo mj. i v principu hodnotové náhrady, principu přechodu práv a povinností ze závazkových vztahů, tedy stále zde byla tendence odlišit veřejné vlastnictví od vlastnictví soukromého. Pokud se týče znárodnění po únoru 1948, pak toto se principiálně nijak zásadně neodlišovalo od znárodnění realizovaného na základě „Benešových dekretů“, avšak významným z hlediska dokončení procesu znárodnění, tedy již v podmínkách po únoru 1948, byl zákon č. 114/1948 Sb. O znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků, který v § 1 odst. 1 bod 25) stanovil, že „ke 14

dni 1.1.1948 se znárodňují zestátněním všechny ostatní podniky, pokud se na ně nevztahují předpisy o znárodnění nebo o vyloučení ze znárodnění a pokud počet osob v podniku zaměstnaných nebo činných dosáhl kdykoliv od 1.1.1946 počtu 50 osob. Po únoru 1948 také započala postupná likvidace právního pojmu soukromého vlastnictví, což mělo samozřejmě vliv i na pojetí podniku, coby objektu vlastnického práva a nastoupila vývojová etapa rezultující ve stav, kdy bylo právně nemožné vlastnictví podniku osobou soukromého práva a v konečném důsledku se de facto stíral rozdíl mezi subjektem vlastnictví a objektem vlastnictví. Prvním krokem byla tzv. „poúnorová ústava“, tzn. ústavní zákon. č. 150/1948 Sb. 7, v němž nelze nepovšimnout si ustanovení čl. XII. Odst. 1) a 2), které uvádí, že „Hospodářská soustava Československé republiky je založena na znárodnění nerostného bohatství, průmyslu, velkoobchodu a peněžnictví, na vlastnictví půdy podle zásady - půda patří tomu, kdo na ní pracuje a na ochraně drobného a středního podnikání a na nedotknutelnosti osobního majetku a dále bylo stanoveno, že všechno národní hospodářství v české republice nechť slouží lidu. Dále § 146 pojednával o tom, že „výrobní prostředky“ jsou buď národním majetkem, nebo majetkem lidových družstev a nebo jsou v soukromém vlastnictví jednotlivých výrobců (což již bylo vlastnictví neprivilegované a stojící z hlediska jeho ochrany důsledně mimo zájem tehdejší legislativy). Významným pro vývoj institutu „socialistického vlastnictví“ (lzeli vůbec tento termín v doktríně soukromého práva užít) pak bylo ustanovení § 149 odst. 1, který pojednával o tom, že „národní majetek je zásadně v rukou státu“. Jedná se zde o první explicitní právní úpravu, která nakročila k již výše zmíněnému setření institutu soukromého vlastnictví, či přesněji řečeno soukromého vlastnictví nikoliv omezeného na předměty osobní spotřeby. Je sice pravdou, že ustanovení § 149 bylo lze nahlížet v kontextu ustanovení § 147 zmíněné ústavy, který stanovil, že „národním majetkem jsou zejména také hospodářské hodnoty znárodněné podle ustanovení zvláštních zákonů a rovněž jakýkoliv veřejný statek, který slouží obecnému prospěchu“, ale tendence k marginalizaci vlastnictví výrobních 7) Jedná se o první zákon zavádějící do tehdejšího právního řádu pojem národní majetek a to v ustanovení § 146.

15

prostředků soukromými osobami v této právní normě a v dalších právních normách následujících v časovém sledu je patrná. Důsledné ztotožnění subjektu vlastnictví s jeho objektem pak lze nalézt v ústavě Československé socialistické republiky, tj. v ústavním zákoně č. 100/1960 Sb., kde je sice zmíněno jak „socialistické vlastnictví tak i „osobní vlastnictví“, ovšem tento ústavní zákon obsahuje již demonstrativní enumeraci předmětů osobního vlastnictví, jemuž je poskytována ochrana a bylo redukováno pouze a výlučně na spotřební předměty, předměty osobní a domácí potřeby, rodinné domky (toto nikoliv ovšem bezvýjimečně) a úspory nabyté prací. Naproti tomu socialistické vlastnictví, které se dále vnitřně dělilo na vlastnictví „všeho lidu“ a vlastnictví družstevní bylo jednoznačně dominujícím a byla mu poskytována ochrana. K nastíněnému vývoji je nutno současně i doplnit vývojovou linii v oblasti soukromého práva, kde od 1.1.1951 nabyl účinnosti tzv. „střední“ Občanský zákoník, jehož právní úprava vlastnictví již zřetelně tendovala k tzv. „socialistickému vlastnictví“, zejména pak, což je důležité pro účely této práce, vycházela z předpokladu, že ve vztahu k výrobním prostředkům, předpokládala socialistické vlastnictví, kterému výlučně byla poskytována právní ochrana. Střední občanský zákoník definoval tři druhy vlastnictví. Jednak to bylo vlastnictví socialistické, které bylo vnitřně diferencováno na vlastnictví státní a družstevní, dále pak vlastnictví osobní a vlastnictví soukromé, přičemž vlastnictví osobnímu byly vyhrazeny (jak již bylo výše popsáno), pouze předměty osobní spotřeby, rodinné domky a úspory (demonstrativní enumerace osobního vlastnictví je totožná jak v Občanském zákoníku, tak i v Ústavě). Uvedenými kodexy bylo v podstatě teoreticky znemožněno soukromé vlastnictví výrobních prostředků, které de facto tvoří esenci podniku. Celý proces faktické likvidace soukromého vlastnictví pak byl následně završen přijetím Občanského zákoníku, tj. zákona č. 40/1964 Sb., který důsledně pokračoval v trendu marginalizace osobního vlastnictví pouze na předměty, které uspokojují opět a pouze osobní potřeby občanů. Na základě výše uvedeného lze v podstatě uzavřít, že počínaje únorovou ústavou roku 1948 započal 16

proces likvidace soukromého vlastnictví ve vztahu k podnikům, které byly považovány za komplex výrobních prostředků a začaly existovat pouze podniky národní. První právní úpravou, která na úrovni zákonného předpisu reglementovala institut národní podnik, byl zákon č. 103/1950 Sb., kterým byla zrušena předchozí právní úprava provedená vládním nařízením č. 6/1946 Sb., které upravovalo statut národních podniků průmyslových. K tomuto zákonu je dlužno uvést pouze tolik, že tato právní úprava z hlediska otázky založení a vzniku národního podniku přejala předchozí úpravu vládního nařízení 6/1946 Sb. Zajímavou, a pro tu dobu charakteristickou a na základě výše popsaného vývoje nikoliv neočekávanou, byla konstrukce vlastnictví majetku národního podniku v tom duchu, že vlastníkem majetku národního podniku byl stát, který národnímu podniku tento majetek pouze propůjčil do správy. Možnost národního podniku disponovat s majetkem ve smyslu jeho zcizení byla v zákoně č. 103/1950 Sb. zcela vyloučena, neboť vlastníkem majetku byl stát. Je zde tedy naprosto zřejmě ztotožnění subjektu vlastnictví s jeho objektem a ve vztahu k podniku již nelze hovořit ani o nejzákladnější podmínce pro existenci podniku jako objektu vlastnického práva, čímž jest oddělení subjektu vlastnického práva (vlastníka) od jeho objektu a to jak přímého, tj. souhrnu subjektivních práv vlastníka vůči podniku jako celku tak i nepřímého tj. konkrétních věcí tvořících podstatu podniku. Tento zákon byl následně zrušen zákonem č. 51/1955 Sb., O národních podnicích a hospodářských organizacích, který pouze odchylně od předchozí úpravy řešil otázku vzniku národního podniku a pokud se týkalo dispozice s majetkem ve smyslu jeho zcizení, pak sice bylo připuštěno, aby majetek podniku, který byl obecně označován jako základní fondy, byl zcizen případně zatížen, ovšem pouze v rozsahu, v jakém to stanovovaly resp. aprobovaly zvláštní předpisy (ustanovení § 10 odst. 2). Tato právní úprava byla následně zrušena zákonem č. 109/1964 Sb., Hospodářským zákoníkem, který pojem národní podnik nahradil zastřešujícím pojem socialistická organizace, který zahrnoval jednak státní podniky, státní hospodářské organizace, rozpočtové a jiné státní organizace, družstevní organizace a jiné organizace, jejichž činnost přispívá k rozvoji socialistických vztahů“ a výslovně definoval, že socialistické organizace jsou právnickými osobami. Období právního vývoje od roku 1948 až po rok 1988 je 17

v podstatě charakterizováno sice existencí institut podniku, nicméně však ne, coby institutu soukromého práva a objektu práva vlastnického, coby předpokladu pro dispozice s podnikem a toto období, které je charakterizováno jednak časovou působností Občanského zákoníku – zák. č. 40/1964 Sb. a dále pak Hospodářského zákoníku – zákona č. 109/1964 Sb., který sice, jako to činily všechny předchozí předpisy, pracoval, coby s instrumentáriem, s institutem podniku, avšak tento nedefinoval v žádném ohledu a lze konstatovat, že s ohledem na vývoj soukromého vlastnictví a vlastnictví výrobních prostředků po únoru 1948, kdy de facto jediným vlastníkem výrobních prostředků byl stát, resp. tyto prostředky byly v socialistickém vlastnictví a existoval institut národního podniku, k potřebnosti definice nebyl ani žádný důvod. Porovnáme-li doposud nastíněný vývoj institutu podniku v období od právní romanistiky do období druhé poloviny 20. století či přesněji řečeno do období centrálně plánovaného hospodářství, lze konstatovat že podnik byl nejprve chápán jako věc hromadná (universitas rerum distantium) souhrn věcí, (lhostejno zda hmotných či nehmotných – viz. k tomu ABGB), čili určitých statků či práv a bylo lze o něm obecně hovořit jako o objektu vlastnického práva a to až do února 1948. Poté nastoupilo období marginalizace soukromého vlastnictví, kdy byl podnik nejprve ještě stále objektem vlastnického práva, avšak již ve vlastnictví státu a posléze došlo k tomu, že národní podnik nebyl vlastníkem žádného majetku a tento mu byl, coby právnické osobě zřizované státem, propůjčován státem do správy k plnění hospodářských úkolů, podnik tedy definitivně ztratil svůj hmotný substrát a pojmem národní podnik se označovala, lze říci, organizačně právní forma hospodářské činnosti státu. Jistá odlišnost se projevila v právní úpravě přijaté v období pozdějším, tj. v osmdesátých letech, a sice v zákoně č. 42/1980 Sb. O hospodářských stycích se zahraničím, kde je v ustanovení § 13 definován podnik zahraničního obchodu, coby právnická osoba zřizovaná k provádění zahraniční obchodní činnosti, která odpovídá za porušení svých závazků a ostatních povinností svým vlastním majetkem. Jedná se o první právní normu v období centrálně plánovaného hospodářství, která explicitně předpokládala existenci právnické osoby, která nemá majetek pouze propůjčen k plnění hospodářských úkolů ze „socialistického vlastnictví“, nýbrž je zde již konstrukce směřující k nabývání 18

vlastnictví a tedy je možno, dle mého názoru sledovat, již počátek odklonu od koncepce státního vlastnictví výrobních prostředků. Je však pravdou, že tato právní norma byla přijímána v období účinnosti ústavního zákona č. 100/1960 Sb., který však nedoznal, v návaznosti na přijetí žádných změn a dále konstruoval vlastnictví výrobních prostředků setrvale pouze v rukou státu a tedy o skutečném úmyslu zákonodárce lze mít jisté pochyby. V této právní úpravě je však patrný jistý náznak znovuobnovení koncepce spočívající v tom, že určitý subjekt práva (byť tedy označovaný jako podnik) je definován nejen svou právní podstatou, coby právnická osoba, subjekt práva, ale je definován také svým majetek, tedy určitým hmotným substrátem, který má, resp. jej svou činností vytváří. Při určité míře nadsázky lze uzavřít, že se jedná o první právní úpravu, kdy „podnik má podnik“, toto vše však za situace, kdy podnik není ani v nejobecnější rovině, coby právní pojem definován tak, jak je definován nyní platným obchodním zákoníkem a pro období, kdy byla tato právní norma účinná, není legislativou (setrvale) definován vůbec. V období druhé poloviny osmdesátých let 20. století, pro nějž bylo charakteristické jisté pozvolné uvolňování centralizace hospodářství a později i výlučnosti státu coby vlastníka výrobních prostředků lze vypozorovat návrat nejprve ke koncepci „jisté formy“ soukromého v tomto ohledu snad lépe řečeno „nestátního podnikání“, coby činnosti směřující k dosažení zisku a jeho rozdělení v zákone č. 94/1988 Sb. O bytovém, spotřebním a výrobním družstevnictví, v němž se v ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) pojednává o tom, že člen družstva má právo podílet se na výsledcích družstevního

hospodaření.

Za

první

právní

normu,

která

byla

jakýmsi

předznamenáním návratu soukromého podnikání, byl zákon č. 173/1988 Sb. O podniku se zahraniční majetkovou účastí. Tato právní norma zachovává koncepci nastíněnou výše, tzn. užívání podniku není výrazem realizace vlastnického práva, nýbrž jde ještě stále o pojmenování organizačně právní formy či ještě jinak právnické osoby, pro níž bylo charakteristické to, že byla založena na základě smlouvy a to za účasti alespoň jednoho československého a jednoho zahraničního účastníka, přičemž československým zakladatelem mohla být pouze právnická osoba založená podle československého práva a mající sídlo v Československu, avšak zahraniční osobou mohla být fyzická i právnická osoba mající bydliště resp. sídlo 19

mimo území Československé socialistické republiky. Tato právní úprava, byť toto výslovně nestanoví, implikuje u takovéhoto podniku vytváření majetkového substrátu, který již zřetelně vykazuje rysy podniku z hlediska jeho definice uvedené v ustanovení § 5 Obchodního zákoníku, neboť tato právní norma předpokládala existenci majetkového substrátu podniku, je zjevné, že se nejednalo o majetek v socialistickém vlastnictví, neboť na podnikání tohoto „podniku“ se podílel cizí kapitál. Tento podnik provozoval hospodářskou činnost za účelem dosažení zisku, norma rovněž předpokládala při realizaci hospodářské činnosti vznik pracovněprávních vztahů a v neposlední řadě pak byla zakotvena odpovědnost podniku za porušení závazků a ostatních právních povinností celým jeho majetkem a rovněž nutnost provést při zániku podniku jeho likvidaci. V témže období byl přijat rovněž i zákon č. 88/1988 Sb. O státním podniku, který definoval státní podnik jako právnickou osobou (čili socialistickou organizaci), jejímž hlavním společenským posláním je svou podnikatelskou činností

účelně a hospodárně uspokojovat

potřeby socialistické společnosti (viz. ustanovení § 2 odst. 1). Zákon výslovně stanovil, že podnik vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Coby novum byla zakotveno právo podniku držet, užívat a disponovat se stáním majetkem. Zakladatelem podniku však mohl být (stejně jako v právní úpravě Hospodářského zákoníku, která byla vůči tomuto lex generalis) buď ústřední orgán státní správy nebo národní výbor. Tento Zákon byl záhy po 17. listopadu 1989 zrušen a nahrazen novým zákonem č. 111/1990 Sb. O státním podniku, již v podmínkách rodícího se tržního hospodářství, kdy podnik sice hospodaří s majetkovými právy a hodnotami svěřenými zakladatelem (tj. státem nebo obcí) a tyto jsou stále ve vlastnictví státu a státní podnik je napojen na státní rozpočet, avšak výdaje na své provozní náklady měl zajišťovat především z výsledků podnikatelské činnosti. Choval se tedy výslovně jako podnikatelský subjekt na trhu, pouze s tím specifikem, že jeho majetkový substrát pocházel nikoliv od osob soukromého práva nýbrž ze státu. Na základě výše uvedeného je tedy patrno, že žádná právní úprava od počátku existence samostatného Československého státu a to včetně recipovaných právních úprav Rakousko-Uherska až do 1.1.1992 Sb. neznala a tudíž nepracovala s pojmem 20

podnik v té šíři, jak jej nyní upravuje, coby právní institut, Obchodní zákoník. Nejprve, tj. v období od působnosti Obecného občanského zákoníku, s tímto pojmem sice pracovala, chápala jej však jako souhrn zvláště vyčleněných majetkových hodnot určených k provozování hospodářské činnosti a lze říci, že v tomto ohledu obecně byl podnik objektem práva. V době následné, tj. po 2. světové válce a zejména pak po únoru 1948 pak došlo vlivem zestátňování, které započalo již dekrety prezidenta Edwarda Beneše, vytváření národních (ve smyslu zestátněných) podniků pod národní správou. Zcela patrný ústup od vymezení podniku jako objektu práva je již v poúnorovém zákonodárství, jehož páteřními právními normami byla jednak „revoluční“ ústava roku 1948, tzv. střední Občanský zákoník roku 1950 a socialistická Ústava z roku 1950 a následně již nyní platný Občanský zákoník a Hospodářský zákoník, kdy se pojem podnik stal nikoliv souhrnným označením věci hromadné (tj. objektu práva) nýbrž subjektem práva, právnickou osobou zřízenou socialistickým státem k zajišťování jeho hospodářských potřeb. A v praktické rovině tak došlo ke ztotožnění subjektu práva s jeho objektem v rámci tzv. „socialistického vlastnictví“, kdy lze uzavřít, že konstrukce oddělení podniků (ať už byly označovány jako národní podniky, státní podniky či socialistické organizace) od státu byla pouze velmi teoretická a v podstatě pojem státní hospodářské organizace (míněno jako zastřešující pojem) se rovnal státu. 2.4. historický vývoj definice právního pojmu podnik Právní definice podniku v období od vzniku samostatného Československa až do účinnosti Obchodního zákoníku byla ponechána právní doktríně, neboť žádná právní norma tento pojem nedefinovala, avšak z výše uvedeného je patrno, že s tímto institutem pracovalo v minulosti, tj. až do roku 1991, mnoho právních norem. Existence určitého právního pojmu nutně presumuje existenci jeho definice a není tomu jinak ani v případě podniku. Specifikem tohoto pojmu je to, že tento nemá jen rovinu právní ale i ekonomickou (coby určitá hospodářská jednotka) a je nutno zdůraznit, že toto nazírání pojmu podnik bylo po dlouhou dobu dominantní. Právní doktrína první poloviny 20. století, resp. přesněji do roku 1947 se pokoušela definovat pojem podnik, přičemž je v této souvislosti nutno vyzdvihnout práce 21

Gustava Švamberka: Rukověť obchodního práva8, dále pak práci Arnošta Malovského-Weniga: Příručka obchodního práva9 a konečně práci Jaroslava Drábka: Právo na podniku a jeho reflexy na osobní svobodu10. Jaroslav Drábek v roce 1934 shrnul ve své práci dosavadní přístupy k právní definici podniku, přičemž konstrukce přístupu k podniku a nazírání podniku shrnul do čtyř právních teorií a sice teorie právní subjektivity podniku, teorie osobního práva, teorie vlastnické a teorie zvláštního práva na státu nehmotném. Teorie právní subjektivity podniku záležela v premise, že podnik je samostatným právním subjektem a je odlišný od osoby podnikatele, přičemž tato teorie však byla nejen autorem, ale i dalšími osobami tehdejší vědy obchodního práva (viz. např. Hermannem-Otavským, Wennigem-Malovským) odmítnuta. Teorie osobního práva záležela v tom, že za objekt práv nebyl považován podnik, nýbrž část osobní sféry podnikatele a vycházela z předpokladu, že podnikateli přísluší v určitých mezích právo, aby při výkonu své činnosti nebyl s nikým zaměňován a nikým rušen. Předmětem práva, dle této teorie, tedy není podnik, coby zvláštní jednotný statek, determinovaný svým účelem, nýbrž část osobní sféry podnikatele, kterému přísluší, právo nebýt s nikým jiným zaměňován a rušen. Tato teorie tedy neakcentuje podnik, coby věc, nýbrž jako okruh určité činnosti podnikatele. Často je v této souvislosti zmiňováno osobní právo podnikatele na volnou podnikatelskou činnost (viz např. německý právní komercionalista Rosenthal v monografii Wettbewerbsgesetz, vydáno roku 1930). Teorie vlastnická vycházela při definování vztahu podnikatele a podniku z vlastnického práva. Předmětem práva však nebyla věc hmotná, nýbrž jakýsi nehmotný zjev souhrnný, který byl zastánci této teorie definován jako „zvláštní 8) Švamberg, G.: Rukověť obchodního práva, Praha: Tiskem a nákladem tiskárny Palásek a Kraus, 1946. 9) Malovský-Wenig, A.: Příručka obchodního práva, Praha: Československý kompas, 1947. 10) Drábek, J.: Právo na podniku a jeho reflexy na osobní svobodu, Praha: Knihovna věd právních a státních, 1934.

22

jmění“, přičemž pro tento souhrn bylo typickým to, že do tohoto majetkového celku vstupovaly a z něj vystupovaly určité majetkové hodnoty a to jak z vůle podnikatele (např. nákup nových strojů) tak i nezávisle na jeho vůli (úmrtí kusů dobytka). Tato teorie byla zastávána především ve Francii, nicméně v české komercionalistice nenašla širšího ohlasu. Poslední teorií byla teorie zvláštního práva na statku nehmotném, přičemž tato teorie se stala na území Československa převládající a akceptovanou v kruzích českých komercionalistů první poloviny 20. století. Podstata teorie tkví v tom, že podnik byl chápán jako nehmotný statek ležící mimo podnikatelovu osobnost, je tedy objektem práva. Tato teorie se odlišuje od teorie osobního práva, neboť podstatou této teorie bylo podnikatelovo subjektivní právo podnikatele nebýt rušen při podnikání. Tato teorie, resp. interpretace právní podstaty podniku byla akceptována nejen právní doktrínou, nýbrž i právní praxí, kdy tehdejší judikatura říšskoněmecká vyvodila subjektivní právo podnikatele na ochranu jeho „práva na zařízeném a provozovaném podniku“ a přiznala proti škůdci právo na náhradu škody. Právní úprava francouzská, zejména pak Code civil, ustanovení čl. 1625 definovalo podnik, coby celek, jako věc v právním smyslu. Stejné nazírání na podnik bylo ostatně charakteristické i pro právní úpravu platnou a účinnou v tehdejším Československu, neboť již dříve zmiňované ustanovení § 1409 ABGB pojednává o zákonném převzetí dluhů při převzetí podniku. Právní doktrínu, která definovala pojem podniku, může z hlediska přístupu k definici podniku dělit na školy, které vycházely při poznání podniku pouze a výlučně z instrumentária, které jim poskytovala právní věda a poznávaly tedy podnik pouze normativní metodou za pomoci právních pojmů upravených právními normami. Lze konstatovat, že tyto školy vyvodily všechny 4 právní teorie, o nichž pojednává Jaroslav Drábek ve své výše zmíněné monografii. Představitelem škol, které považovaly za nezbytné při definici podniku užívat i poznatků věd jiných než právních a které akcentovaly při definici pojmu podnik nutnost vycházet rovněž i z poznatků věd ekonomických či sociologických, byl např. Gustav Švamberk, který ve své monografii nazvané Rukověť obchodního práva, I. díl, (vydáno coby součást 23

Sborníku hospodářského práva v Praze roku 1946)11 vycházel z ekonomické podstaty podniku a při definování složek, které k němu náležejí, vycházel z kritéria determinace k provozování obchodů. Je nutno podotknout, že školy, které, coby instrumentárium při definování podstaty podniku, využívaly poznatků věd mimoprávních, nebyly zastánci tzv. normativní metody akceptovány. Dle mého názoru však jsou pro definici podniku významné zejména poznatky věd mimoprávních, které slouží k tomu, aby byl podnik definován nejprve fakticky, tedy deskripce určitého funkčního celku věcí, práv, vztahů a činností a následně, aby mohl být právně definován, coby objekt práva a jinými slovy tedy jednak souhrn subjektivních práv a povinností k podniku a dále práv a povinností s podnikem souvisejících. Gustav Švamberk ve své práci shrnul vývoj pojmu podnik a jeho výskyt v právních úpravách až do roku 1946. Současně provedl, na podkladě poznatků věd ekonomických, diferenciaci pojmů podnik a závod, kdy pojem závodu byl užíván v případě podniku, do něhož náleželo více hospodářských jednotek (v smyslu provozů, dílen, výroben atp.), kdy závod byl charakterizován jako celek s uzavřeným a samostatným chodem, který tvořil součást celého podniku. Jedná se o definici ryze ekonomicko-organizační, avšak, jak jsem již uvedl, ekonomické pojetí není bez významu, neboť obchodní právo musí reflektovat charakteristicky a upravovat specifické situace a jevy, které se v tomto odvětví vyskytují a promítnutím tohoto principu v současné právní úpravě, je nepochybně i právní úprava odštěpného závodu, coby organizační složky podniku (viz. např. ustanovení § 7 Obchodního zákoníku). Švamberk dále provedl shrnutí dosavadních přístupů právních komercionalistů k problematice definice podniku tím způsobem, že tyto přístupy rozdělil do dvou základních pohledů. První pohled nazíral na podnik, coby pojem ve smyslu subjektivním. Tento pohled akcentoval podnik jako podnikatelskou organizaci, organizační a komerční činnost a podnik byl řazen do statků nehmotných. Druhý pohled nazíral na podnik, coby pojem ve smyslu objektivním, tj. coby předmět práv a byl označován jako tzv. poměrový statek, „který je tvořen 11) Sub. 8.

24

z komplexu práv věcných, obligačních a tzv. goodwill, přičemž tehdejší právní doktrína vnímala tento původně anglický právní pojem jako označení určité přednosti plynoucí ze vztahů a pověsti podniku bez ohledu na to, plyne-li z jeho výhodného umístění nebo zvláštních znalosti, zkušeností a důvěryhodnosti podnikatele nebo jiných cenných statků nehmotných např. firmy, ochranných známek atd.“ 12 Nejpropracovanějším dílem, pojednávajícím v rámci právní komercionalistiky o problematice podniku a to včetně jeho definice, prvé poloviny 20. století byla monografie Arnošta Malovského-Weniga s názvem Příručka obchodního práva, která byla vydána roku 1947 v Praze nakladatelstvím Československý kompas. Malovský-Wenig definoval v ní podnik jako komplex určitých činností – uzavírání obchodů, který spojuje aktiva, čímž se rozuměla penězi ocenitelná soukromá práva, která sloužila k provozování podnikatelské činnosti a byla funkčně oddělena od zbylé masy aktiv podnikatele, tj. od ostatního majetku, který nesloužil k provozování obchodní činnosti. Stejně jako Gustav Švamberk definoval i Malovský-Wenig podnik ve smyslu subjektivním a objektivním a to dle týchž kritérií, jak jsou tyto naznačeny výše. Jak již bylo naznačeno výše, definoval ABGB institut věci hromadné a současně je v rámci této právní úpravy výslovně na několika místech zmiňován pojem podniku, aniž by byla podána jeho legální definice (a stejně je tomu i v ostatních výše zmíněných právních normách až do zákona č. 513/1991 Sb). Československá věda obchodního práva (jak se tato vyvíjela od roku 1918) však podnik nechápala jako věc či právo, resp. souhrn věcí či práv, nýbrž jako tzv. statek poměrový, který vznikl uskutečňováním podnikatelské činnosti. Ta část právním komercionalistů, která byla ve vztahu k otázce podstaty podniku zastáncem teorie zvláštního práva na statku nehmotném současně i dovozovala, že na podnik mohou být vztaženy předpisy ABGB upravující věcná práva či obligace pouze cestou 12) Švamberg, G.: Rukověť obchodního práva, Praha: Tiskem a nákladem tiskárny Palásek a Kraus, 1946, s. 60.

25

analogie. Tehdejší věda obchodního práva se pak zabývala rovněž problematikou definice příslušenství podniku a došla k závěru, že pod tento pojem spadají všechny „věci, které jsou užívány souvislosti s podnikem a které jsou nezbytné pro jeho další provozování a byly to tedy (nahlíženo prismatem teorie zvláštního práva na statku nehmotném, coby převládající teorie) například zásoby zboží. Pojem příslušenství věci definuje ABGB pouze ve vztahu k věcem hmotným a jak již bylo výše uvedeno, bylo podřazování pojmu podnik pod kategorii věcí dle ABGB pouze cestou analogie, nicméně tehdejší komercionalistika dospěla k závěru, že pro definici příslušenství podniku lze vyjít ze stejné zásady, která byla platná pro příslušenství věci hmotné a sice, že příslušenství sdílí právní osud věci hlavní. O tom, které teoretické právní koncepce nazírání na podstatu a postavení podniku v dobách účinnosti ABGB resp. Všeobecného zákoníku obchodního byly v právní praxi obecně akceptovány, vypovídá nejlépe ta skutečnost, že judikatorně bylo standardně vyvozováno, že obchodní podnik může být zcizen, tj. prodán, směněn, vnesen jako majetkový vklad do společnosti, přičemž již v době účinnosti ABGB a Všeobecného obchodního zákoníku se v určitém ohledu projevovala dichotomie úprav, kdy se na prodej podniku aplikovala buď pouze ustanovení ABGB týkající se smlouvy trhové (dle ustanovení § 1053 a násl. ABGB) nebo všeobecná ustanovení Všeobecného obchodního zákoníku o obchodech (viz ustanovení § 38 a násl. Všeobecného obchodního zákoníku) společně s ustanoveními ABGB. Diferenciačním kritériem pro aplikaci zákonných ustanovení obou norem bylo to, zda se jedná o prodej podniku, coby akt podnikatelské činnosti prodávajícího i kupujícího, přičemž na straně převodce se pravidelně jednalo o poslední dispozici s podnikem, přičemž na straně nabyvatele podniku se mohlo jednat o koupi za účelem provozování podniku, dalšího prodeje třetímu subjektu či případně k odstranění konkurence (nabízí se zde jistá analogie k vymezení působnosti Obchodního zákoníku v části týkající se závazkového práva viz. § 261 Obchodního zákoníku), a pokud tomu tak bylo, řídil se závazkový právní vztah jak ustanoveními Všeobecného obchodního zákoníku, tak i ABGB. Pokud nebylo možno dovodit, že prodej podniku je obchodem ve smyslu Všeobecného obchodního zákoníku, pak na právní vztahy založené smlouvou, jejímž předmětem byla dispozice s podnikem, byla aplikována pouze 26

ustanovení ABGB o smlouvě trhové. Bylo-li pak podstatou smlouvy o dispozici s podnikem jeho zcizení, vyplývala povinnost prodávajícího převést podnik na kupujícího, přičemž věcné účinky převodu nastávaly momentem, kdy převodce (zcizitel) umožní nabyvateli s podnikem sám fakticky disponovat a současně byl zcizitel povinen převést na nabyvatele všechny věci, které tvoří příslušenství podniku (nářadí, technické prostředky, zboží, obchodní knihy. Je nutno zdůraznit, že součástí podniku nebyly obchodní pohledávky. Poměrně zásadní a tudíž detailněji propracovanou byla v právní praxi otázka ručení nabyvatele podniku za závazky právního předchůdce. Zde se opět projevuje dichotomie právních úprav, kdy již zmíněné ustanovení § 1409 ABGB (jehož podstata byla rozebrána výše) se aplikuje na případy zcizení podniku v režimu Všeobecného obchodního zákoníku pouze v případě, že neexistuje určitá odchylná obchodní zvyklost ve smyslu tohoto zákona. Ve vztahu k dané problematice však existoval, coby obchodní zvyklost, ten princip, že nabyvatel obchodního podniku ručil neomezeně za obchodní závazky svého předchůdce od okamžiku, kdy způsobem v místě a čase obvyklým (např. v denním tisku) vyhlásí, že přejímá podnik se všemi závazky. Ustanovení § 1049 ABGB v případě zcizení podniku zakládalo omezené ručení nabyvatele za závazky, které k podniku náležely, nicméně převodce podniku ručil za tyto závazky také, přičemž momentem, kdy vznikalo ručení, bylo odevzdání podniku do rukou nabyvatele podniku. Zákon rovněž konstruoval, že od tohoto momentu vzniká vůči věřitelům pohledávek váznoucích na podniku solidární ručení převodce i nabyvatele podniku. Ve vztahu k výše naznačenému je nutno zmínit, že se nejedná o ručení v pojetí současně platných soukromoprávních norem (tedy Občanského i Obchodního zákoníku), tedy o sekundární právní vztah ručení, který předpokládá existenci primárního obligačního vztahu, nýbrž se jedná o vztah, který je primární. Na margo lze podotknout, že závazky, které přináležely k podniku mohly být jak peněžité, tak i nepeněžité, mohly pocházet jak z kontraktu, tak deliktu či jiných právních skutečností, a stejně tak se mohlo jednat o závazky soukromoprávní i veřejnoprávní (např. správní poplatky, daně atd.). Ručení (v pojetí odpovědnosti) nabyvatele však bylo omezeno pouze na závazky, které při převzetí podniku musel nebo měl znát (přičemž ohledně tohoto tížilo v případném obchodním sporu důkazní břemeno 27

věřitele, avšak s výjimkou situace, kdy nabyvatelem byla osoba zciziteli blízká), a dále platil princip, že nabyvatel podniku ručil (odpovídal) za dluhy jemu známé (viz. předchozí omezující princip) a jen do výše hodnoty nabytého podniku opět s výjimkou osoby blízké, která ručila bez omezení touto hodnotou. Nabyvatel je tedy zproštěn dalšího ručení, jakmile uhradí obchodní závazky v takové hodnotě, která se rovná hodnotě nabytého podniku. Na základě výše naznačeného vývoje lze obecně shrnout, že pojem podnik prošel od své prvotní podoby, coby organizovaného celku a tedy objektu právních vztahů vývojem, který se dotknul jak jeho strukturálních proměn, tak i otázky samotného právního postavení podniku, nejprve, coby objektu soukromoprávních vztahů, posléze jako objektu právních vztahů v podmínkách centrálně plánovaného hospodářství při umenšování významu soukromého vlastnictví a následně opět coby objektu občanskoprávních vztahů v podmínkách tržního hospodářství.

3. Pojem podnik v současné právní úpravě Při definování právního pojmu podnik v mezích, jak jej pojímá současná právní úprava, vycházím pro přehlednost pojednání nejprve ze zákonné dikce ustanovení § 5 Obchodního zákoníku a jejím vývoji a poměru občankoprávní a obchodní úpravy a následně bude pojednáno o komunitárních souvislostech. Obchodní zákoník, tedy zákon č. 513/1991 Sb., je prvním právním předpisem na území České republiky, který obsahuje právní definici pojmu podnik. Ustanovení § 5 původně definovalo podnik jako soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku, dle této definice, náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají k tomu účelu sloužit. Později k tomuto ustanovení byl přidán druhý odstavec, který označuje podnik jako věc hromadnou a současně stanoví, že na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Tato definice podniku znamená především odklon od chápání podniku, coby socialistické organizace, které započalo, jak již bylo výše naznačeno po roce 1945 a trvalo až do 28

roku 1989. Podnik začal být znovu chápán jako předmět právních vztahů a institut soukromého práva a přestal být ztotožňován se subjektem práva. Jedná se o první pokus legálně definovat podnik. Tato legální definice samozřejmě navazuje na českou právní doktrínu prvé poloviny 20. století, která se snažila pojem podniku definovat. Předně je nutno zdůraznit, že od momentu, kdy nabyl účinnosti Obchodní zákoník je pro české soukromé právo charakteristickou dichotomie právních úprav Občanského zákoníku, který upravuje základní soukromoprávní vztahy a definuje soukromoprávní instituty a Obchodního zákoníku, který, obecně řečeno, rozvíjí instituty občanského práva a de facto přizpůsobuje jejich fungování a obsah podmínkám hospodářské činnosti. Za této situace vzbudila definice podniku dle ustanovení § 5 Obchodního zákoníku (rozuměj v období před novelou provedenou zákonem 370/2000 Sb.) nemalé interpretační těžkosti. Je pravdou, že tato definice je sice popisnou, avšak do značné míry přesto nekonkrétní, neboť nedefinuje explicitně podnik jako některý z předmětů občanskoprávních vztahů (lépe řečeno před doplněním druhého odstavce v § 5 Obchodního zákoníku tomu tak bylo bezvýhradně a i po tomto doplnění vzbuzuje začlenění podniku do skupiny předmětů občanskoprávních vztahů jisté rozpaky). Ustanovení § 118 odst. 1 a 2 Občanského zákoníku (které bylo účinné v okamžiku, kdy nabyl účinnosti Obchodní zákoník) definovalo jako způsobilé objekty občanskoprávních vztahů pouze věci, práva, byty, nebytové prostory a jiné majetkové hodnoty. Za této situace nebylo jasné, do kterého z uvedených předmětů občanskoprávních vztahů lze podnik zařadit. Legislativa tuto otázku výslovně neupravovala a právní věda obchodního práva se neshodla na jediném „správném“ právním stanovisku. Z právních komercialistů zmíním Irenu Pelikánovou13, která považovala od počátku existence právní úpravy tohoto institutu podnik za hromadnou věc a v tomto ohledu jde tedy o subsumpci pod jeden z druhů objektů občanskoprávních vztahů dle ustanovení § 118 Občanského zákoníku. 13) Např. Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 1. díl, 4. Aktualizované vydání Praha: ASPI, 2004, s. 67.

29

Karel Eliáš14 zastával stanovisko odchylné a tvrdil, že podnik je předmětem občanskoprávních vztahů sui generis, přičemž coby institut je existenčně legálně zakotven právě v ustanovení § 5 Obchodního zákoníku. Na základě těchto výše uvedených právních názorů, z nichž žádný nelze a priori odmítnout jako nesprávný, je explicitně patrná problematičnost původní definice podniku (tj. v období před novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb.). Z hlediska úvah o právním postavení podniku v době před novelou v intencích ustanovení § 118 Občanského zákoníku bylo lze nazírat podnik buď jako věc či jinou majetkovou hodnotu. Ostatní explicitně zmíněné objekty občanskoprávních vztahů nepadaly, s ohledem na svou podstatu, v úvahu. Irena Pelikánová15 definovala již v období před novelou podnik jako věc hromadnou a tato definice vyplývala z hlubší analýzy samotné podstaty podniku, kdy podnik zcela logicky nebyl jednou jedinou věcí, byl souborem věcí jejichž „pospolitost“ byla determinována stejným účelem a sice realizací podnikatelské ideje a nebyl ani jinou majetkovou hodnotou, neboť subsumpce podniku pod jinou majetkovou hodnotu by znamenala „odhmotnění“ podniku, neboť jiné majetkové hodnoty byly chápány právní doktrínou jako statky nehmotné povahy. Je pravdou, že k podniku náležejí i jiné majetkové hodnoty, avšak netvoří jedinou a výlučnou složku podniku a jsou pouze jednou z jeho částí. Jako jinou majetkovou hodnotu v prostředí podniku lze například jmenovat know-how či obchodní podíly ve společnosti s ručením omezeným. Právní pojem věc hromadná je v současné právní úpravě obsažen jak v Občanském zákoníku tak i Obchodním zákoníku. Opět však chybí legální definice tohoto pojmu. Do občanského zákoníku se tento institut dostal novelou, která nově upravila problematiku zástavního práva, kdy ustanovení § 153 odst. 1 Občanského zákoníku nyní výslovně definuje, že zástavou může být mj. „podnik nebo jiná věc hromadná“. 14) Eliáš, K.: K vymezení podniku v českém obchodním zákoníku. Právní rozhledy, 1993, č. 3, s. 75. 15) Sub. 13).

30

Tato novelizace ustanovení § 153 odst. 1 nade vší pochybnost souvisí s harmonizační novelou Obchodního zákoníku provedenou právě zákonem č. 370/2000 Sb., který mj. novelizoval i definici podniku, kdy ustanovení § 5 bylo doplněno o druhý odstavec, o čemž bude pojednáno níže. Je nutno podotknout, že ani judikatura Nejvyššího soudu nedává v žádném ze svých rozhodnutí pregnantní definici pojmu věc hromadná a pouze v rámci odůvodnění některých rozhodnutí kazuisticky tento pojem definuje. Například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne spisové značky 21 Cdo 3757/200916 definuje jako způsobilý předmět zástavního práva sklad zboží (ve smyslu určitého komplexu zboží, jehož množství a druhová struktura se v průběhu existence zástavního práva neustále proměňují) a to jako věc jedinou, přičemž však Nejvyšší soud na margo poznamenává, že v dané věci není rozhodující, zdali je sklad zboží věcí hromadnou či jiným souborem věcí. Dalším významným rozhodnutím, které obsahově definuje pojem věci hromadné je rozhodnutí Nejvyššího soudu spisové značky 28 Cdo 1080/200517, kde Nejvyšší soud přijímá právní závěr, že způsobilým předmětem právního vztahu nájmu může být i soubor věcí v právním smyslu, tedy podle okolností např. byt, nebytové prostory, pozemky, které se pronajímají ke specifickému účelu jako ucelený soubor, tedy věc hromadná – universitas rerum. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2006, sp.zn. 33 Odo 447/200418 pak definoval právní situaci, kdy více věcí může tvořit jediný celek a je s nimi jako s celkem nakládáno, přičemž právní teorie pro tento celek používá pojem věc hromadná. Stav, kdy definice právního pojmu podnik, jak byla tato obsažena v ustanovení § 5 Obchodního zákoníku, vyvolávala řadu interpretačních nejasností, byl ukončen novelou provedenou zákonem č. 16) Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.1.2011, zdroj: internetová stránka www.nsoud.cz. 17) Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.5.2007, zdroj: internetová stránka www.nsoud.cz. 18) Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.2.2006, zdroj: internetová stránka www.nsoud.cz.

31

370/2000 Sb., která rozšířila citovaný § 5 obchodního zákoníku o druhý odstavec, který nově právně definoval podnik jako věc hromadnou a dále stanovil, že na jeho právní postavení se použijí ustanovení o věcech v právním slova smyslu. Touto novelou byly odstraněny pochybnosti o charakteristice podniku. Lze konstatovat, že poměrné zdařilý a zobecňující návod k interpretaci pojmu podnik nabízí odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2011, spisové značky 23 Cdo 37/201019, v němž se uvádí, že „Podnik ve smyslu obchodního zákoníku je třeba chápat jako ucelený a organizovaný soubor podnikání, jako svébytný ekonomický organismus, jenž sestává ze složky hmotné (věcí nemovitých a movitých), složky nehmotné (pohledávek a jiných majetkových hodnot, např. práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví) a složky osobní (lidských zdrojů, jež jsou k dispozici, zejména jejich kvality)“. Nejvyšší soud však dále podotýká, že „Ze zákonné definice podniku není možno dovodit, že pojmovou náležitostí podniku je existence všech těchto složek a není tedy vyloučeno, že určitý podnik s ohledem na určitá specifika své činnosti nebude některé složky obsahovat“. Kritériem příslušnosti k podniku se tak stává jednak hledisko objektivní potřeby k naplnění cílů určitého druhu podnikání a dále pak vůle podnikatele určité složky jako součást podniku zařazovat. Z výše uvedeného dovozuje Nejvyšší soud interpretaci zákonné definice podniku dle § 5 Obchodního zákoníku v tom duchu, že „podnik je věcí hromadnou zahrnující vše, co v konkrétním případě a v souladu s vůlí podnikatele náleží k organismu jím vytvořenému za účelem jeho podnikání. V podstatě tutéž interpretaci zákonné definice podniku dovozuje Irena Pelikánová v Komentáři k Obchodnímu zákoníku.20

Uvedenou interpretací však není možno přehlížet

ustanovení § 118 Občanského zákoníku definující objekty občanskoprávních vztahů. Znovu je tedy nutno se zamyslet nad právní povahou podniku, coby objektu občanskoprávních vztahů. Jako jednoduché řešení by se mohlo jevit podřazení pojmu podnik pod zastřešující pojem věc, zejména pak za situace, kdy sám 19) Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.3.2011, zdroj: internetová stránka www.nsoud.cz. 20) Sub. 13).

32

zákon v novelizovaném ustanovení § 5 odst. 2 Obchodního zákoníku definuje podnik jako věc hromadnou a současně pak Občanský zákoník připouští coby způsobilý předmět zástavního práva také k „k podniku či jiné věci hromadné“ (viz. ustanovení § 153 odst. 1 Občanského zákoníku). V období před novelizací ustanovení § 5 vyvolávalo toto ustanovení, jak již bylo výše uvedeno řadu interpretačních nejasností. Je pravdou, že harmonizační novela (tj. zákon č. 370/2000 Sb.) tyto interpretační těžkosti do jisté míry vyřešila tím, že prohlásila podnik za věc hromadnou, avšak interpretační pochybnosti nejen, že nevymizely, nýbrž se projevily nové. Předně je nutno se zaměřit na samotný pojem věc hromadná. Při bližším zamyšlení nad podstatou věci hromadné mám za to, že věc hromadnou není možno podřadit pod pojem věci obecně a chápat ji pouze jako soubor určitého počtu individuálních věcí (pokud by takové nazírání bylo možné, pak by bylo lze podnik bez obav řadit pod pojem věc v právním slova smyslu). Věc hromadná sama není v platném právním řádu definována a je coby institut zmiňována v Občanském i Obchodním zákoníku. Důvodem, který mne vede k závěru, že právní institut věci hromadné nelze subsumovat pro účely interpretace pod právní pojem věc (a nelze z interpretace tohoto institutu při definování věci hromadné vycházet) je to, že zákon nijakým způsobem nepostihuje ono specifikum, které je vůdčí myšlenkou při konstrukci věci hromadné a tím je účelová určenost této věci. Domnívám se, že individuálně určená věc, coby část celku, který se nazývá věc hromadná, nezíská sice v důsledku začlenění do věci hromadné jinou hmotnou podstatu, ale může např. nabýt jinou užitnou hodnotu. Dále zákon nijakým způsobem nedefinuje (ač připouštím, že taková definice je složitá) principy, za nichž dochází k pohybu jednotlivých majetkových složek v rámci věci hromadné, které garantují či by měly garantovat, že věc - onen komplex věcí, bude stále vykazovat znaky věci hromadné (jinými slovy jaké jsou nejzazší limity pro posouzení určitého souboru věcí jako věci hromadné a zda toto posouzení je ryze subjektivní, tedy záležející na vlastníkovi věci či objektivní, a v tom případě je zapotřebí definovat zákonné hodnotící kritérium). 33

Celá věc je dále komplikována i skutečností, že např. oproti právní úpravě ABGB (viz. výše) nezná současná soukromoprávní úprava právní pojem věc nehmotná (viz. ustanovení § 292 ABGB), do kteréžto kategorie se řadila i práva. Naše právní úprava (viz. ustanovení § 118 Občanského zákoníku) je rezultátem užšího právního pojetí věcí (promítnutého například v německém Občanském zákoníku – BGB), které pod právní pojem věci řádí pouze věci mající hmotný substrát a jsou smyslově seznatelné ve vnějším světě. Okolnost, která, dle mého názoru, determinuje nezařazení pojmu podnik resp. pojmu věc hromadná do kategorie prostých (jednotlivých) věcí je to, že podnik je „věcí hromadnou“, jejíž obsahová náplň je proměnlivá v čase. Některé složky do ní v čase vstupují a jiné z ní vystupují, přičemž však proměnlivost obsahové podstaty, která je v podstatě funkčním principem podniku je u „běžných věcí“ pojmově zcela vyloučena a znovu v této souvislosti podotýkám, že žádná právní norma pojem věci hromadné právně nedefinuje. Je tedy otázkou pro právní doktrínu, čím podnik vlastně je? Legislativa v ustanovení § 5 odst. 2 Obchodního zákoníku stanoví, že „podnik je věcí hromadnou a na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Na základě tohoto ustanovení lze, dle mého názoru dovodit, že zákonodárce zde, byť možná nechtěně, definoval nový objekt občanskoprávních resp. obecněji soukromoprávních vztahů (a nepřímo tak novelizoval ustanovení § 118 odst. 1, 2 Občanského zákoníku), který, dle mého názoru fakticky není totožný s pojmem věci v právním slova smyslu. Důsledkem výslovného zákonného zakotvení pojmu podnik do rámce věcí hromadných je již výše zmíněná ochrana, která je poskytována vlastnickému právu (ať už se jedná o ochranu vlastnického práva v Občanském zákoníku nebo v Ústavě). Na základě výše uvedeného tedy vyvozuji svůj právní názor, že pojem podnik resp. zastřešující pojem věc hromadná je i přes legální začlenění mezi věci hromadné, dalším objektem soukromoprávních vztahů výslovně neuvedeným v ustanovení § 118 odst. 1 Občanského zákoníku (a v tomto ohledu se ztotožňuji s právním názorem Karla Eliáše21) a to z následujících důvodů: 21) Sub. 14).

34

Předně je nutno konstatovat, že samotný § 118 odst. 1 i 2 Občanského zákoníku, který definuje způsobilé objekty občanskoprávních (a tedy i obchodních vztahů), je svou povahou kogentní. V této souvislosti se nabízí otázka, která právní norma právně zakotvuje podnik, coby objekt soukromoprávního vztahu. Z výše nastíněné platné právní úpravy nelze než vyvodit, že touto normou je ustanovení § 5 odst. 1 Obchodního zákoníku. Zřejmým důvodem, proč neřadím podnik do obecné kategorie věcí, je ta skutečnost, že podnik, coby určitý účelově určený soubor, který je ve vnějším světě prezentován zejména svou hmotnou složkou, není tvořen jen a pouze touto složkou, nýbrž i složkami nehmotnými (viz. i samotná legální definice v ustanovení § 5 odst. 1 Obchodního zákoníku). Za situace, kdy je podnik definován nejen svou hmotnou složkou, ale také svou nehmotnou složkou, která však není od podniku nijak právně oddělená a tvoří jeho součást, nelze, dle mého názoru, nazírat na podnik jako na věc v právním slova smyslu. Na tomto závěru nemění ničeho ani skutečnost, že v ustanovení § 5 odst. 2 Obchodního zákoníku je podnik definován jako věc hromadná. Jak již bylo obsáhle podáno výše, žádná právní norma nepodává legální definici věci hromadné a její definování je ponecháno právní praxi a právní doktríně. Věcí hromadnou se, dle aktuálního stavu judikatury Nejvyššího soudu a plně ve shodě s právní doktrínou, rozumí komplex věcí individuálně určených, které z nejrůznějších důvodů jsou drženy pohromadě a tento celek plní určitý další účel, který by nemohly tyto věci plnit, pokud by byly osamoceny. Neodůvodněnost zařazení vyplývá opět především z toho, že podnik není charakterizován pouze jako věc, nýbrž má například i personální substrát (pracovníky) a ve vztahu k této složce je stěží představitelné uplatnění vlastnického práva a stejně tak i ochrana vlastnického práva. Ještě patrnější je tento rozpor v otázce pohledávek, které, coby subjektivní právo relativního charakteru (které je navíc promlčitelné – viz. § 387 odst. 1 odst. 2 Obchodního zákoníku). Obecně lze konstatovat, že současná legální definice podniku je rezultátem ekonomického pojetí podniku. Je otázkou širší diskuze, zda by podnik neměl být definován poněkud úžeji, tj. pouze jako soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot (či obecně řečeno určitých hodnot penězi ocenitelných, lhostejno zda hmotných či nehmotných) a k tomuto by se přimykaly další práva (povětšinou obligačního charakteru). 35

Definice podniku obsažená v ustanovení § 5 odst. 1 Obchodního zákoníku je plným promítnutím definice podniku obsažené v rozhodnutí Soudního dvoru Evropských společenství č. 19/61 ve věci Mannesmann AG proti Vysokému úřadu Evropského společenství uhlí a oceli, dle něhož se podnikem rozumí „jednotná organizace osobních, hmotných a nehmotných prvků vázaná na autonomní právní subjekt a sledující trvale určitý ekonomický cíl.“ Definice podniku v komunitárním právu se dále vyvíjí a to především v podobě judikaturní aktivity Evropského soudního dvora na poli soutěžního práva. V této souvislosti je nutno zmínit např. rozhodnutí soudního dvora ze dne 11.července 2006 sp.zn. C – 205/03 ve věci FENIN proti Komisi evropských společenství, kdy dle soudního dvora „zahrnuje podnik jakoukoliv entitu vykonávající hospodářskou činnost nezávisle na svém právním postavení (tj. bez ohledu na právní povahu) a způsobu financování.“ Podnik v komunitárním pojetí je tedy stále více chápán v ekonomickém slova smyslu a jako element soutěžního práva a charakterizování jeho právního postavení, resp. definic vzájemného vztahu mezi podnikatelem a podnikem ustupuje do pozadí. Jde zejména o stav, kdy je akcentována a normativně upravována hospodářská pozice podniku ve vztahu k zachování principů soutěže a spojování soutěžitelů na relevantním trhu. Za stavu, kdy komunitární judikatura akcentuje především soutěžní prvek, lze konstatovat, že s výjimkou rozsudku ve věci Mannesmann (viz. výše) nebylo dosud vydáno jiné rozhodnutí meritorní či rozhodnutí o předběžné otázce, které by se zabývalo právní povahou podniku, resp. by o této problematice pojednávalo odchylně a veškerá pozdější rozhodnutí Evropského soudního dvora, pakliže řeší otázku právní podstaty podniku a otázku vztahu mezi podnikem a podnikatelem, odkazují právně na výše zmiňovaný judikát ve věci Mannesmann.

4. Definování vztahu podnikatele a podniku 4.1. pluralita podniku

36

Při definování jednotlivých složek, kterými je, resp. může být, podnik tvořen, je, dle mého názoru, nutné nejprve objasnit elementární vztah mezi podnikatelem a podnikem. Česká právní doktrína prvé poloviny 20. století se ujednotila na nazírání podniku jako objektu práva a definovala principy vztahů mezi podnikatelem a podnikem. Lze konstatovat, že stejně nazírá podnik i komunitární právo a zejména komunitární judikatura. Je nutno podotknout, že pojem podnik není v komunitárním právu v žádné normě definován a jeho definice je tedy ponechána především aplikační praxi. Při definování vztahu mezi podnikatelem a podnikem je vhodné nastínit i otázku, kolik podniků má, resp. může mít jeden podnikatel a dále pak i otázku (vycházíme-li z ustanovení § 5 odst. 2 Obchodního zákoníku) zda může být podnik předmětem i podílového spoluvlastnictví či případně společného jmění manželů. Platná právní úprava nenabízí uspokojivou odpověď na otázku, zda může mít podnikatel jeden či více podniků. Tato otázka není doposud ani právní doktrínou jednoznačně zodpovězena a v dostupné české judikatuře se mi nepodařilo najít soudní rozhodnutí, které by tuto otázku také explicitně řešilo. V oblasti právní doktríny lze za zastánce jediného podniku jediného podnikatele označit Karla Eliáše22, který při formulaci tohoto závěru vychází především ze zákonné formulace ustanovení § 5 Obchodního zákoníku, který formuluje podnik jako celistvý soubor všech složek, které jej vytvářejí a které náležejí určitému podnikateli. Dle jeho názoru je „všeobsažná jednota podniku jednoho podnikatele podporována i samotnou právní úpravou, která v ustanovení § 487 pojednává o prodeji části podniku“ a dále pak ustanovení § 7 odst. 1, 2 Obchodního zákoníku, který rovněž pojednává o tzv. odštěpném závodu, coby organizační složce podniku. Karel Eliáš tedy uzavírá svou argumentaci na tom, že „zákonodárce nepředpokládá existenci více podniků jednoho podnikatele a pro účely vnitřní diferenciace v rámci jediného (všezahrnujícího) podniku podnikatele užívá např. právní institut organizační složky.“ V tomto pojetí má tedy podnikatel vždy pouze jeden podnik, bez ohledu na to, kolik živností ve skutečnosti provozuje a jak je jeho činnost rozsáhlá a vnitřně 22) Sub. 14).

37

organizovaná. Lze však uvést, že věda obchodního práva spíše tenduje k připuštění plurality podniků jednoho podnikatele. (viz např. Irena Pelikánová).23 Při zodpovězení otázky kolik může mít podnikatel podniků, jsme konfrontováni jednak s vnitřní nesouladností jednotlivých ustanovení Obchodního zákoníku a dále pak i s nesouladností mezi jednotlivými právními předpisy. Z dikce ustanovení § 5 Obchodního zákoníku by sice bylo možno dovodit (na základě jazykové interpretace normy) existenci pouze jediného podniku ve vztahu k jednomu podnikateli, avšak toto ustanovení kontrastuje s ustanovením § 21 odst. 3 Obchodního zákoníku, které stanoví, že podnikáním zahraniční osoby na území České republiky se rozumí pro účely tohoto zákona podnikání této osoby, má-li podnik nebo jeho organizační složku umístěnou na území České republiky. Při porovnání úpravy obsažené v ustanovení § 5 Obchodního zákoníku a úpravy obsažené v ustanovení § 21 odst. 3 Obchodního zákoníku lze dojít paradoxně k závěru, že zahraniční osoba bude mít svůj podnik umístěn na území České republiky a při absenci možnosti plurality podniků dle § 5 Obchodního zákoníku, by již nemohla mít podnik ve svém „domovském“ státě, což se jeví jako nelogické, zejména pak s odkazem na princip ochrany jednou nabytých práv, který je principem vlastním všem soukromoprávním úpravám minimálně v kontinentálním právu. Další otázkou, která implikuje předchozí úvahu je to, jaký právní význam, resp. dopad do sféry podniku zahraniční osoby – podnikatele na území domovského státu, by měl fakt založení podniku na území České republiky a na tuto otázku je nutno odpovědět, že žádný. Právní podstata podniku ani právo podnikatele k podniku na území domovského státu by nedoznalo žádné změny. Explicitním připuštěním možnosti existence více podniků jednoho podnikatele je ustanovení § 98 odst. 1 Insolvenčního zákona, které uvádí, že „Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, kdy se dozvěděl, nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo 23) Pelikánová, I. a kol.: Obchodní právo II. díl, 2 přepracované vydání, Praha: ASPI, 2003, s. 163.

38

exekuce podle zvláštního právního předpisu proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik. Zákon zde výslovně připouští možnost existence více podniků. Já sám se kloním k závěru o obecné přípustnosti plurality podniku a svůj závěr opírám o logický předpoklad, že podnikatel (lhostejno zda osoba fyzická či právnická) může v rámci své podnikatelské činnosti vyvíjet nejrůznější aktivity, které budou natolik odchylné (např. specifickou osobní složkou podniku – specialisté, specifickými hmotnými nároky, charakterem smluvních vztahů, do nichž podnikatel v rámci provozu podniku vstupuje) co do druhu činnosti a současně majetkové celky, s jejichž pomocí budou tyto aktivity realizovány, budou natolik autonomní, že nebude možno spojovat jednu určitou část podnikatelské činnosti jednoho podnikatele se zbývající částmi jeho hospodářské aktivity. Bylo by kupříkladu stěží představitelné, kdyby jediný podnik jednoho podnikatele byl tvořen současně výrobnou potravinářských výrobků a jednak např. rudným dolem, přičemž k podniku by současně náležela i jiná majetková hodnota v podobě obchodního podílu na společnosti provozující chemickou úpravu rudy. V této souvislosti je dále v případě ustanovení § 487 Obchodního zákoníku, který pojednává o prodeji části podniku, za který považuje organizační složku, nutno se zamyslet nad úmyslem zákonodárce při formulaci tohoto ustanovení. Je otázkou, zda zákonodárce hodlal upravit danou situaci tím způsobem, že připustí prodej části podniku pouze v případě organizační složky podniku zapsané v obchodním rejstříku, či zda se tímto rozumí organizační složka v jejím ekonomicko-organizačním členění, tj. jako dílčí, funkčně do jisté míry samostatná složka či spíše část podniku, tedy bez reflexe na „statusovou existenci“ této složky. I v tomto případě se projevuje nedokonalost a vnitřní rozpornost jednotlivých ustanovení obchodního zákoníku. O této problematice však bude pojednáno dále v práci. Připuštění existence plurality podniků jednoho podnikatele však implikuje nutnost formulace diferenciačních kritérií pro to, aby mohl být určitý organizační celek označen jako podnik. Je nepochybné, že jedním ze základních diferenciačních kritérií bude lokalizace podniku, kdy lze logicky dovodit, že podnik musí mít určitou prostorovou organizační strukturu v místě a čase (ačkoliv nelze vyloučit, že v určitých specifických případech, např. složité technologické celky, 39

může být na jednom místě přítomno více samostatných podniků). Dalším výrazným diferenciačním kritériem je charakter podnikatelské činnosti a s tím úzce související jednak personální základna podniku – osobní složka, dále pak již zmíněné právní vztahy, do nichž podnikatel mající určitý podnik vstupuje a tyto právní vztahy jsou pak pro jeho činnost typickými. 4.2. otázka existenční spjatosti podniku a podnikatele Další otázkou, kterou je vhodné si při definování podniku položit, je to, zda je či není podnik existenčně spjatý s osobou podnikatele. Je evidentní, že podnik na území České republiky může být ve vlastnictví jak podnikatelů fyzických osob, tak obchodních společností. Stejně tak může být ve vlastnictví zahraničních fyzických osob a právnických osob, které mají sídlo mimo území České republiky. Jak již bylo výše naznačeno, je resp. byla pro tvůrce legální definice podniku inspirací ekonomická věda (neklamným důkazem tohoto je ostatně i definice podniku v rozsudku Evropského soudního dvora ve věci Mannesmann). Podnik v intencích ustanovení § 5 Obchodního zákoníku je tedy chápán jako integrální celek hmotných, nehmotných a osobních složek k podnikání a náleží do něj věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku. Při analýze této definice si nelze nepovšimnout opakovaného užití termínů podnikání resp. provozování podniku. Mám za to, že zákonodárce zde definuje podnik (ve smyslu komplexu různorodých hodnot) jako element mající sloužit k podnikání. Je tedy otázkou, zda dojde v případě, že již tento komplex hodnot nebude sloužit k podnikání, k zániku podniku jako objektu vlastnického práva (tj. věci hromadné) a zda a pokud ano, tak jak se změní právní vztah mezi vlastníkem podniku a podnikem. V případě fyzické osoby může být nastolena zmíněná problematika ve dvou situacích. Jednou z nich je ukončení podnikatelské činnosti (bez ohledu na to, z jakých důvodů k němu došlo) a druhou je úmrtí fyzické osoby – podnikatele. V případě úmrtí fyzické osoby podnikatele je situace relativně jednoduchá v tom ohledu, že zodpovězení tohoto problému plyne jednak z právní analýzy institutu podniku, tedy věci hromadné v intencích ustanovení § 5 Obchodního zákoníku. Z výše uvedeného tedy lze, dle mého názoru, nepochybně dovodit, že předmětem 40

dědění je podnik jako celek. O správnosti tohoto závěru svědčí mj. i ustanovení § 175f odst. 4 Občanského soudního řádu, které stanoví, že je-li předmětem dědění podnik nebo nemovitost, ustanoví soud správcem dědictví osobu, která má zkušenost s vedením podniku nebo správou nemovitostí. Z nastíněného tedy jednoznačně plyne, že právní institut podniku zůstane zachován i po úmrtí podnikatele, jeho vlastníka. S ohledem na to, že se jedná o věc hromadnou, je tedy způsobilým předmětem dědění a v souladu s obecným pravidlem, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, se stane jeho vlastníkem dědic (lhostejno zda testamentární či intestátní). Je tedy patrno, že dědic nabude podnik jako celek, tj. veškeré složky sloužící k podnikání. Další otázkou ovšem je, jaký právní charakter bude mít tato věc hromadná v případě, že nabyvatel dědictví již nebude mít v úmyslu pokračovat v podnikání (stejná situace zde bude i v případě, že se podnikatel rozhodne ukončit podnikání či podnikatel prodá svůj podnik osobě, která jej nehodlá provozovat za účelem podnikatelské činnosti). Fakticky tedy bude existovat určitá majetková složka, která byla držena pohromadě pro účely realizace podnikatelské činnosti, avšak nyní již tento účel neplní, neboť podnikatel nebo lépe řečeno vlastník podniku již nepodniká. Otázkou tedy zůstává, jak se změní povaha podniku v návaznosti na neexistenci podnikatele. Existuje zde tedy osoba vlastníka, nepodnikatele, který však vlastní určitý majetkový celek, který sice může být provozován za účelem podnikání jinou osobou, avšak osoba vlastníka jej jako podnik již provozovat nehodlá. V této souvislosti je však nutno důsledně odlišovat případy dispozice s podnikem ve smyslu jeho prodeje osobě, jíž je zakázáno podnikat, resp. která nemá pro podnikání oprávnění, neboť tyto případy řeší ustanovení § 3a Obchodního zákoníku. Při odpovědi na otázky výše nastíněné, tj. jak se změní podstata podniku, je-li vlastněn osobou nepodnikatele, tj. osobou, která podnik neprovozuje a ani nehodlá provozovat k podnikatelské činnosti, je nutno vyjít ze zákonné dikce ustanovení § 5 odst. 1 Obchodního zákoníku, který definuje podnik mj. i tak, že se jedná o „soubor složek k podnikání“ a dále uvádí, že k podniku náležejí věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku. Po analýze této definice je, domnívám se, nesporné, že podmínkou existence podniku (coby věci hromadné) je právě faktické užívání věcí 41

tvořících podnik pro realizaci podnikání, či alespoň záměr podnikatele provozovat podnik jako celek, či jinak řečeno složky, které jej tvoří za účelem podnikání, přičemž právě podnikatel a jeho vůle je oním kritériem, které diferencuje mezi podnikem (coby věcí hromadnou) na straně jedné a například souborem individuálních movitých či nemovitých věci či práv, které sice budou náležet jediné osobě, avšak nebudou provozovány, resp. drženy pohromadě za účelem podnikání a ani k tomuto nebude jejich užití zamýšleno. Nastane-li tedy situace, že podnik již není užíván k realizaci podnikatelské činnosti, ztrácí, dle mého názoru, charakter věci hromadné (a tedy charakter jediného objektu vlastnického práva) a stává se souborem věcí a práv, k nimž jednotlivě určité osobě svědčí subjektivní právo, lhostejno zda například vlastnické či obligační. 5. Spoluvlastnictví podniku a podnik ve společném jmění manželů 5.1. legální předpoklady podílového spoluvlastnictví podniku Při definování vztahů mezi podnikatelem a podnikem je nutno zodpovědět i otázku, zdali může být podnik předmětem podílového spoluvlastnictví a zdali může být předmětem společného jmění manželů. Jde-li o otázku, zda může být podnik předmětem podílového spoluvlastnictví, pak na tuto otázku je nutno odpovědět jednoznačně pozitivně. S výhradou výše uvedené akademické úvahy stran toho, zda podnik spadá do kategorie věcí (a není tedy dalším samostatným objektem občanskoprávních vztahů), je nutno opřít závěr o přípustnosti podílového spoluvlastnictví o ustanovení § 5 odst. 2 Obchodního zákoníku, které podnik definuje jako věc a dále deklaruje, že na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu.

Je však evidentní, že pojem

podniku oproti „běžným“ věcem bude vykazovat jistá specifika, a to především s ohledem na rozmanitost složek, jimiž je tvořen. Situace je relativně jednoduchá, pakliže se týče podílového vlastnictví k movitým věcem a nemovitostem. Vzhledem k tomu, že vlastnictví podniku není žádným zvláštním druhem vlastnictví, který by se obsahem subjektivních práv vlastníka odlišoval od běžného vlastnictví, bude se spoluvlastnictví k těm složkám podniku, které jsou tvořeny nemovitostmi, 42

projevovat ve stavu zápisu v listu vlastnictví, v souladu s intabulačním principem, jako podílové spoluvlastnictví jednotlivých podílových spoluvlastníků podniku. Jde-li o movité věci, pak zde v podstatě nevzniká žádná komplikace, neboť lze vyjít z obecné úpravy spoluvlastnictví v Občanském zákoníku. Relativně složitější situace nastává u podniků

v podílovém spoluvlastnictví ve vztahu k ostatním složkám

tvořícím podnik, k nimž nelze vztáhnout vlastnické právo v pravém slova smyslu. Pravidelně se bude jednat o práva a jiné majetkové hodnoty, přičemž z těchto lze zdůraznit především právní režim pohledávek a závazků a dále například právní režim tzv. společného obchodního podílu, know how, předmětů průmyslového vlastnictví a dále pak otázku tzv. osobních složek, tedy mj. zaměstnanců. Při řešení otázky pohledávek a závazků společného, či lépe řečeno spoluvlastněného podniku, je nutno vyjít z občanskoprávní teorie pojednávající o společných závazcích, avšak s jistými úpravami – viz. např. ustanovení § 293 Obchodního zákoníku (viz níže). Je-li tedy podnik způsobilým objektem spoluvlastnického vztahu, pak je evidentní, že při hospodářské činnosti jeho spoluvlastníků budou vznikat obligační vztahy, pro něž bude charakteristickou pluralita subjektů závazkového vztahu a to na jedné či obou stranách. Při důsledném uplatnění zásady, že podnik je objektem občanskoprávních vztahů (a nikoliv jeho subjektem – viz historický vývoj pojmu podnik), je pro posouzení společných závazků rozhodující to, o jaký druh plurality se jedná, tj. zda půjde o aktivní pluralitu, tedy pluralitu na straně věřitelů (coby vlastníků podniku), přičemž tuto právní situaci můžeme nazvat společným právem, nebo o pluralitu pasivní, tzn. pluralitu na straně dlužníků (opět coby vlastníků podniku) a tuto situaci nazýváme společným závazkem. Význam bude dále mít i to, zda se jedná o závazek s plněním dělitelným či nedělitelným a dále zda se jedná o závazek solidární či dílčí. Jde-li o závazky s plněním nedělitelným, pak o nich pojednává výslovně občanský zákoník pouze v ustanovení § 512 odst. 2 Občanského zákoníku. Jedná se o případy tzv. aktivní plurality, kdy je na straně věřitelské větší počet subjektů a z citovaného ustanovení vyplývá, že dlužník je oprávněn plnit kterémukoliv z věřitelů, nebylo-li dohodnuto něco jiného s tím, že toto plnění jednomu z věřitelů má za následek zánik závazku 43

solucí. Občanský zákoník počítá, s ohledem na nedělitelný charakter plnění i se situací, že se věřitelé na plnění nedohodnou a v tomto případě vzniká dlužníkovi subjektivní právo složit předmět plnění do soudní úschovy. Pro oblast obchodněprávní je úprava nedělitelných plnění obsažena v ustanovení § 296 Obchodního zákoníku a jedná se o právní úpravu v podstatě navazující na právní úpravu obsaženou v § 512 odst. 2 Občanského zákoníku, přičemž však s tím rozdílem, že oproti úpravě občanskoprávní (viz. § 512 odst. 2 Obchodního zákoníku), podle níž není dlužník povinen plnit jednomu z věřitelů bez souhlasu ostatních věřitelů, z interpretace ustanovení § 296 Obchodního zákoníku plyne, že každý z věřitelů je oprávněn požadovat celé plnění a pokud některý z věřitelů tento požadavek na plnění vznese, je dlužník povinen plnit tomuto věřiteli. Jde však v tomto případě o normu, od níž se účastníci právního vztahu mohou odchýlit, přičemž dispozitivnost je vyjádřena v samotném textu normy. Typickým příkladem nedělitelného plnění s aktivní pluralitou je situace, kdy podnikatelé, kteří spoluvlastní podnik, zakoupí za účelem provozování podnikatelské činnosti automobil. Zde nepřichází v úvahu možnost částečného plnění. Jde-li pak o závazky s plněním dělitelným, pak je možno konstatovat, že: „Plnění bude považováno za dělitelné tehdy, když při jeho částečném poskytnutí souhrn těchto částí nebude mít pro věřitele nižší hodnotu než je hodnota plnění poskytnutého najednou.“24 Znamená to tedy, že závazek s plněním dělitelným je možno splnit po částech, prostřednictvím postupných dílčích plnění. Pro závazky s plněním dělitelným bude charakteristickou, ostatně stejně jako pro závazky s plněním nedělitelným, jednota zavazovacího důvodu, nicméně oproti nedělitelnému plnění má de facto každý z věřitelů vůči dlužníkovi svou samostatnou pohledávku tvořenou na něj připadajícím podílem na celém závazku. Z logiky věci je pak každý z věřitelů dělitelného plnění oprávněn uplatnit vůči dlužníkovi jen na něj připadající díl, přičemž typickým příkladem budou právě závazky peněžité. Je zapotřebí podotknout, že právní teorie se doposud neshodla na tom, zdali může být nepřímým předmětem solidárních závazků (když za přímý předmět závazků považuji chování subjektu závazku), samozřejmě vedle plnění 24) Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné, 3. opravené a doplněné vydání, Brno: Doplněk, 1993, s. 203.

44

dělitelného, i plnění nedělitelné. Pro zjednodušení možno uvést, že převažujícím názorem je ten, který tuto možnost připouští, avšak nikoliv obecně, nýbrž v návaznosti na charakter plnění a pouze pro tento účel je provedeno další členění nedělitelných plnění na plnění, které je možno realizovat pouze součinností všech dlužníků nerozlučně – viz. učebnicový přiklad závazku v podobě přehrání skladeb symfonickým orchestrem a dále pak tzv. solidárně nedílně plnění, přičemž takovéto plnění může být poskytnuto kterýmkoliv spoludlužníkem nebo kterémukoliv spoluvěřiteli najednou.25 Na základě výše uvedeného třídění je pak evidentní, že solidarita je prakticky vyloučena u tzn. nerozlučných závazků, které mohou být splněnu součinností všech dlužníků, neboť je v tomto případě logicky vyloučen princip solidarity (tj. že každý solidární dlužník je vždy zavázán k celému plnění). Z výše uvedeno pak současně rezultuje závěr, že předmětem solidárného závazku může být tzv. solidárně nedílné plnění. Závazkem dílčím se ve své podstatě rozumí závazek, který

je de facto tvořen několika samostatnými závazky, přičemž

podmínkou je, aby obsahem závazku bylo plnění, které je možno dělit (typicky opět peněžitý závazek). Smysluplnost výše naznačeného třídění, která s ohledem na značnou podobnost termínů i interpretaci pojmů (viz. např. dělitelné plnění a dílčí závazek) je patrná zejména tehdy, pokud si uvědomíme, jakým způsobem, resp. z jakého pohledu budeme společný závazek posuzovat. Budeme-li jej hodnotit z hlediska povahy předmětu plnění, pak vidíme logickou odlišnost existence závazku s plněním nedělitelným (který tak může být splněn pouze všemi dlužníky najednou) a závazku s plněním dělitelným (který může být plněn i po částech). Ve vztahu k výše naznačenému třídění je nutno na margo podotknout i tu skutečnost, že toto třídění má jen částečnou oporu v hmotném právu (a je tedy dílem právní teorie) a mám tím na mysli především Občanský zákoník (jako základní právní předpis soukromého práva), neboť tento například neupravuje vůbec problematiku společných závazků, ať už s plněním dělitelným či 25) Knapp, V., Luby, Š. a kol.: Československé občanské právo, Svazek 1, druhé vydání, Praha: Orbis, 1974, str. 473.

45

nedělitelným, v případech, kdy je na straně dlužnické pluralita subjektů. Jde-li pak o třídění na závazky solidární a dílčí, pak toto třídění je logickým vyústěních odlišností jednak ve vnitřních vztazích mezi subjekty na jedné straně závazkového vztahu, což se logicky promítá i do vztahu mezi stranou dlužnickou a věřitelskou (kupříkladu u závazků dílčích plní dlužník pouze na něj připadající část dluhu s účinky soluce pro svou osobou, zatímco v případě závazku solidárního je vůči věřiteli dlužník zavázán ve vztahu k celému existujícímu závazku, bez ohledu na existenci dalších spoludlužníků, neboť otázka regresu se uplatňuje pouze ve vnitřním vztahu mezi solidárně zavázanými dlužníky. Jak již bylo výše naznačeno, občanskoprávní úprava solidarity závazků, coby pravidlo v případě vzniku společných závazků, obecně nepředpokládá a tedy v případě vzniku společných závazků budou tyto vznikat ve formě závazků dílčích. Pro vznik solidárného závazku v režimu občanskoprávním je nutno, aby byl přítomen některý z kvalifikovaných zavazovacích důvodů, přičemž v tomto ohledu se ještě dále dělí zavazovací důvody v případě solidarity pasivní (viz. ustanovení § 511 odst. 1 Občanského zákoníku) a solidarity aktivní (viz. ustanovení § 513 občanského zákoníku). Zatímco pro pasivní solidaritu je způsobilým zavazovacím důvodem právní předpis, rozhodnutí soudu, povaha plnění nebo dohoda účastníků (přičemž tato enumerace v ustanovení § 511 odst. 1 občanského zákoníku je taxativní) vzniká aktivní solidarita (viz. § 513 Občanského zákoníku) pouze na základě ustanovení zákona, dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Porovnáme-li právní úpravu občanskoprávní a obchodněprávní, pak lze v podstatě dovodit, že ustanovení § 293 a násl. obchodního zákoníku v podstatě jen modifikují podmínky vzniku solidárních závazků, přičemž Obchodní zákoník oproti Občanskému zákoníku v pochybnostech (viz. ustanovení § 293 Obchodního zákoníku) presumuje u společného závazku pasivní solidaritu. Naproti tomu podle občanskoprávní úpravy vzniká solidární závazek pouze v případech výslovně zákonem stanovených. Lze shrnout, že právní úprava společných závazků v Obchodním zákoníku není komplexní a reflektuje pouze nejdůležitější právní situace, v nichž se subjekty obchodního práva ocitají. Na margo je vhodné zdůraznit i to, že Obchodní zákoník upravuje v ustanovení § 293 pouze presumpci pasivní solidarity pro obchodně závazkové vztahy. Aktivní solidarita, resp. podmínky jejího 46

vzniku v režimu obchodních závazkových vztahů, nejsou upraveny. Je sice pravdou, že ustanovení § 296 Obchodního zákoníku řeší problematiku nedílných závazků se solidárně nedílným plněním, avšak nezakotvuje aktivní solidaritu (tak jako to zákonodárce činí v případě pasivní solidarity v ustanovení § 293 Obchodního zákoníku). Lze souhlasit s názorem Ireny Pelikánové, že „aktivní solidarita se ani v obchodněprávních vztazích nepresumuje, nýbrž musí být výslovně stanovena.“26 Jsem si vědom toho, že otázka spoluvlastnictví podniku, resp. podnik tvořící společné jmění manželů je otázkou velice složitou, zejména pak z toho důvodu, že podnik, coby věc hromadná, není tvořen pouze věcmi, ale i právy (včetně pohledávek), jinými majetkovými hodnotami (např. know how) a je poměrně dosti složité aplikovat na všechny složky podniku v konkrétním případě ustanovení o vlastnickém právu. Právní úpravu společných závazků, ať už se jedná o právní úpravu občanskoprávní nebo obchodněprávní je nutno označit za nedostatečnou a pomíjející celou řadu důležitých právních situací, které se u společných závazků vyskytují. Lze říci, že právní úprava společných závazků v Obchodním zákoníku je ve vztahu k úpravě občanskoprávní (§ 511 - § 515 Občanského zákoníku) v postavení lex specialit, nicméně s ohledem na neúplnost právní úpravy obecné lze konstatovat, že „právní úprava obsažená v obchodním zákoníku se neuplatní toliko v obchodních závazkových vztazích, ale z důvodu značné mezerovitosti současné občanskoprávní právní úpravy též v některých případech analogicky i v civilních obligacích.“27

5.2. podílové spoluvlastnictví podniku a dopad na pracovněprávní vztahy V souvislosti s otázkou spoluvlastnictví k podniku a otázkou jeho prodeje nelze opomenout další složitou problematiku a tou je ona osobní složka podniku, přesněji řečeno zaměstnanci. Zaměstnanci tvoří tzv. osobní složku podniku, přičemž vztah podnikatele k této složce podniku není ovládán vlastnickým právem a dokonce 26) Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 3. díl, Praha: Linde, 1996. 27) Fiala J., Kindl M., Občanský zákoník, komentář II. díl, Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2009, str. 890.

47

se nejedná ani o závazkových právní vztah v režimu Obchodního nebo Občanského zákoníku. Ve vztahu k zaměstnancům tedy nelze hovořit o vlastnickém, resp. spoluvlastnickém právu a dokonce se nejedná ani o závazkový vztah v režimu Obchodního zákoníku. Ve vztahu k zaměstnancům je nutno řešit otázku postavení zaměstnanců podniku v podílovém spoluvlastnictví a to jednak při provozu podniku a dále pak při jeho prodeji. Při provozování podniku a stejně tak i při jeho prodeji nevzniká žádný právní problém v případě, kdy je podnik vlastněn pouze jednou osobou, lhostejno, zda se jedná o osobu fyzickou či právnickou a v případě prodeje je prodáván opět do vlastnictví jediné osoby. Jednou z nejdůležitějších otázek v souvislosti se spoluvlastnictvím podniku je vztah spoluvlastníků podniku k zaměstnancům, přičemž naléhavou v kontextu této práce se jeví být odpověď na otázku, jakým způsobem dojde k sukcesi práv a povinností pracovněprávních vztahů (dle § 480 Obchodního zákoníku) v případě, že bude uzavřena smlouva o prodeji podniku, kdy na straně kupujícího bude více subjektů a podnik tedy do budoucna bude spoluvlastněn. Při odpovědi na tuto otázku, kterou je možno zobecnit i tak, že je to otázka přípustnosti plurality subjektů pracovněprávního vztahu je, dle mého názoru, nutno vyjít z definice závislé práce, jak je tato vymezena v ustanovení § 2 odst. 4 Zákoníku práce, z něhož se podává, že za závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele

podřízenosti zaměstnance se považuje

výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho zodpovědnost. Dále pak je nutno zdůraznit i ustanovení § 13 odst. 1 Zákoníku práce, z něhož vyplývá, že pracovněprávní vztahy mohou vzniknout jen se souhlasem fyzické a právnické osoby. Z definice závislé práce vyplývá, že se jedná o práci zaměstnance vykonávanou jménem zaměstnavatele za mzdu v dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Z pojmů použitých v legální 48

definici závislé práce nelze než dovodit, že se jedná o striktně individualizovaný vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, kdy výkon práce je vykonáván na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost a výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů se uskutečňuje na obou stranách vždy individualizovaně, tedy vztah jednotlivého zaměstnance k jedinému zaměstnavateli a naopak. Zákonodárce

nikoliv

náhodně

používá

ve

vztahu

k oběma

stranám

pracovněprávního vztahu vždy tvar jednotného čísla. Dále pak z ustanovení § 7 odst. 1 a 2 Zákoníku práce se podává, že zaměstnavatelem se rozumí fyzická nebo právnická osoba, která někoho zaměstnává a dále pak stanovuje, že zaměstnavatel vystupuje v pracovněprávních vztazích svým jménem. Interpretací tohoto ustanovení je nutno opětovně dovodit, že výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů dle Zákoníku práce je individualizován na osobu jednoho zaměstnavatele a jednoho zaměstnance. Přípustnost opaku, tj. plurality subjektů na straně zaměstnavatele vykonávajících práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích, s ohledem na zásadní odlišnost právních vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, by zákonodárce jistě upravil.

Stejným prismatem je nutno

vnímat dále i ustanovení § 13 odst. 1 Zákoníku práce, které pojednává o tom, že pracovněprávní vztahy dle Zákoníku práce mohou vzniknout jen se souhlasem fyzické osoby a zaměstnavatele. Zákonodárce tedy při vzniku pracovního poměru vyloučil možnost vzniku pracovního poměru mezi zaměstnancem a několika zaměstnavateli, avšak nelze již říci, že by totéž explicitně vyloučil v případě změny v subjektech již existujících pracovněprávních vztahů, neboť zákon na tuto situaci nepamatuje. Uvedenou situaci bude tak nejspíše nutno řešit cestou analogie. Při hledání analogické normy je nutno předeslat, že výsledkem aplikace konkrétní normy či norem by neměl být stav kdy na straně zaměstnavatele stanou dva (případně

více)

subjektů,

které

budou

vykonávat

práva

a

povinnosti

z pracovněprávních vztahů, v důsledku čehož by zde tedy existoval jakýsi spoluzaměstnavatelský poměr. Podpůrným argumentem pro tento závěr budiž i skutečnost, že zákonodárce, ač tak v mnohých jiných případech činí, neodkazuje v případě právních úkonů v pracovněprávních vztazích na ustanovení Občanského zákoníku upravující společné závazky, solidaritu závazků či např. regresy. 49

Hlavním problémem, před který by byli společní zaměstnavatelé v v případě „spoluzaměstnavatelského“ postaveni, by byla problematika formulace vůle ve vztahu k zaměstnanci a v obecné rovině tedy vystupování v pracovněprávních vztazích, neboť nelze vyloučit spory mezi zaměstnavateli, coby spoluvlastníky podniku v otázkách pracovněprávních a dále pak se jeví jako problematická otázka odpovědnostních vztahů v pracovním právu. Nastíněná situace by zejména na straně zaměstnance rezultovala v právní nejistotu, zejména pokud se týče formulace jeho povinností z pracovního poměru a jejich výkon vůči zaměstnavateli, což je nepřípustné. Za této situace a s ohledem na skutečnost, že prodej podniku do rukou podílových spoluvlastníků je obecně přípustný, je nutno posoudit, jakým způsobem dojde k přechodu práv z pracovněprávních vztahů a to nikoliv na bázi „spoluzaměstnaneckého“ poměru, který by s účinností smlouvy o prodeji podniku měl vzniknout. Je nutno zdůraznit, že Zákoník práce a ani Obchodní zákoník explicitní úpravu neobsahuje. Dle mého názoru je nutno při odpovědi na tuto otázku vyjít z ustanovení § 338 Zákoníku práce, upravujícího přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Dle odstavce druhého tohoto ustanovení se za přejímajícího zaměstnavatele bez ohledu na právní důvodu a bez ohledu na to, zda dochází k převodu vlastnických práv, považuje právnická osoba, která je způsobilá jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činnosti dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu. Interpretací všech výše zmíněných zákonných ustanovení jak Obchodního zákoníku, tak i Občanského zákoníku a Zákoníku práce lze dojít pouze k tomu závěru, že úprava přechodu práv a povinností z pracovního poměru je otázkou zákonem výslovně neřešenou a jedná se o tzv. pravou mezeru v právu, tedy mezeru ve smyslu de lege lata.28 V rámci analýzy uvedeného právního problému mám za to, že Občanský zákoník upravuje problematiku podílového spoluvlastnictví a to i ve vztahu k podniku, přičemž věc hromadnou považuje pro účely občanskoprávních vztahů za věc jedinou (ačkoliv je diskusní,

zdali

je

věc

hromadná

věcí

nebo

občanskoprávních vztahů). Je tedy 28) Knapp, V., Teorie práva, Praha: C.H.Beck, 1995, str. 66.

50

dalším,

novým

objektem

připuštěna právní možnost plurality vlastníka. Dále je nutno dovodit, že otázka přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů je řešena jak Obchodním zákoníkem tak i Zákoníkem práce, přičemž lze konstatovat, že při porovnání obou zákonných ustanovení, se jeví být

určující úprava Zákoníku práce, zejména

s ohledem na svou zobecňující povahu a právní úprava obsažená v § 480 Obchodního zákoníku se může jevit na první pohled být úpravou nadbytečnou. K tomuto závěru mne vede analýza je v podstatě úpravou nadbytečnou. K tomuto závěru mne vede právní analýza ustanovení § 338 Zákoníku práce, které stanovuje podmínky přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, přičemž tato úprava je zobecňující v tom směru, že zákonodárce v hypotéze normy nestanoví, dokonce ani v podobě demonstrativní enumerace, konkrétní právní skutečnosti, na základě nichž dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů a namísto toho užívá při formování hypotézy normy pracovně řečeno stavový popis, kdy determinuje, na základě jakých událostí resp. důvodů odchází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů a těmito tedy jsou převod činnosti zaměstnavatele

nebo

části

činnosti

zaměstnavatele

nebo

převod

úkolů

zaměstnavatele nebo jejich části k jinému zaměstnavateli. Z uvedeného rezultuje (ve shodě s komentářovou literaturou), že „Právním důvodem přechodu úkolů nebo činnosti zaměstnavatele k jinému zaměstnavateli nebo jejich části je každá právní skutečnost, kterou se převádí na jiného výroba, poskytování služeb nebo jiná obdobná činnost, aniž by současně nutně muselo dojít k přechodu vlastnických práv.“29 Takovýmto důvodem může být kromě smlouvy o prodeji podniku například i přeměna obchodní společnosti dle Zákona o přeměnách obchodních společností a družstev nebo například prodej podniku v dražbě v rámci řízení o výkon rozhodnutí nebo v rámci exekučního řízení. Při posouzení smysluplnosti existence ustanovení § 480 Obchodního zákoníku, které hovoří o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů se dostává do popředí, dle mého názoru fakt kogentnosti této normy. Na základě výslovného ustanovení § 263 Obchodního zákoníku 29) Bělina, M. a kolektiv, Obchodní zákoník, komentář, 2 vydání, Praha: C.H.Beck, 2010, s. 931.

51

je tato norma kogentní, kterážto okolnost může napomoci pře hledání odpovědi na otázku způsobu řešení přechodu pracovněprávních vztahů při pluralitě kupujících u smlouvy o prodeji podniku. Ustanovení § 338 odst. 2 Zákoníku práce mimo jiné stanoví, že za přejímajícího zaměstnavatele se bez ohledu na právní důvod převodu a na to, zda dochází k převodu vlastnických práv, považuje právnická nebo fyzická osoba, která je způsobilá jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činnosti

dosavadního

zaměstnavatele

nebo

v činnosti

obdobného

druhu.

Interpretací této normy by bylo lze dospět k tomu, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dojde v případě, že je zde fyzická nebo právnická osoba, která je způsobilá jako zaměstnavatel pokračovat zjednodušeně řečeno v dosavadní činnosti původního zaměstnavatele, přičemž tuto způsobilost lze nepochybně v tomto kontextu chápat jako způsobilost nejen právní (která se tedy rozumně předpokládá), ale zejména odbornou, technickou, finanční atd. Argumentem a contrario by bylo lze dovodit, že pokud tyto odborné, technické způsobilosti u přejímajícího zaměstnavatele chybí, nemuselo by k přechodu práv a povinností dojít. V této souvislosti lze na margo podpůrně zmínit i situaci, kdy je prodáván podnik, resp. přesněji řečeno veškeré jeho složky (tedy předměty, k nimž se typicky vztahuje vlastnické právo) avšak prodej se neuskutečňuje za účelem dalšího provozu podniku kupujícím (a podnik je tak prodáván osobě, která jej nemá v úmyslu dále provozovat k hospodářské činnosti) a je v tomto ohledu, domnívám se, nesporné, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů nedojde. Vše výše uvedené je však komplikováno ustanovením § 480 Obchodního zákoníku. Zatímco stav, kdy je prodáván podnik nepodnikateli, lze vyřešit interpretací ustanovení § 5 Obchodního zákoníku, podle kterého je podnik definován jako soubor hmotných nehmotných a osobních složek k podnikání a dále, že k podniku náležejí věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit (a tedy na základě rozhodnutí podnikatele již tyto věci, resp. složky nejsou určeny k podnikání, resp. k provozování podniku a v případě jejich převodu se již nebude jednat o prodej podniku), je situace v případě, že o prodej podniku půjde, komplikována tím, že nebude patrně možno použít interpretaci ustanovení § 338 odst. 2 Zákoníku práce (v kontextu nesplnění 52

odborné, technické a jiných způsobilostí provozovat podnik), neboť tato norma se s ohledem na kogentní charakter § 480 Obchodního zákoníku neuplatní. Je-li tedy výše naznačenou interpretací postavena najisto skutečnost, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dojde, je nutno se zabývat důsledky tohoto přechodu. Nastane-li tedy občanskoprávní skutečnost v podobě uzavření smlouvy o prodeji podniku, dojde od okamžiku její účinnosti, v souladu s ustanovením § 480 Obchodního zákoníku k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů a ustanovení § 338 odst. 2 (týkající se výše zmíněných podmínek způsobilosti) se neuplatní, neboť jeho aplikace by mohla vyloučit aplikaci ustanovení § 480 Obchodního zákoníku, které je kogentní. Na základě výše uvedeného právního rozboru docházím k závěru, že účinností smlouvy o prodeji podniku, jejímiž účastníky na straně kupujících bude více subjektů, dojde k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů a to bezpodmínečně. Nastane-li již tato skutečnost, je zapotřebí řešit právní vztah mezi zaměstnanci na straně jedné a novým zaměstnavatelem na straně druhé. Jak již bylo výše naznačenou interpretací norem dovozeno, zákonodárce neupravil pro oblast pracovněprávních vztahů explicitně možnost plurality na straně zaměstnavatelů a to ani přímo ani prostřednictvím normy, která by odkazovala na aplikaci ustanovení Občanského zákoníku o společných závazcích. Právní stanovisko vyjádřené v předchozí větě s sebou však nutně nese otázku jak, resp. na kterou z více osob přejdou v důsledku platné a účinné smlouvy o prodeji podniku práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů. Při formulaci úvah vedoucích k odpovědi na tuto otázku se jeví jako vhodné posoudit tuto situaci nejen z pohledu vztahu mezi zaměstnavatelem prodávajícím podnik a osobami kupujícími podnik, ale také z pohledu zaměstnance, coby subjektu pracovněprávního vztahu. Na základě výše naznačených právních úvah se domnívám, že s účinností smlouvy o prodeji podniku dojde k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů současně na oba resp. všechny kupující. Tento závěr opírám o skutečnost, že ustanovení § 480 Obchodního zákoníku hovoří o přechodu práv bezpodmínečně. 53

Opačná úvaha, tj. stav, kdy by v důsledku plurality kupujících přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů jen na jednoho z kupujících, nemá oporu v hmotném právu, neboť žádná z norem neupravuje přechod práv a povinností pouze na některého z několika nastoupivších zaměstnavatelů, ačkoliv by k tomuto právnímu závěru mohla svádět interpretace ustanovení § 338 odst. 2 Zákoníku práce. Důvodem pro neaplikování tohoto ustanovení je právě posouzení dané právní situace z pohledu zaměstnance. Na zaměstnavatele přecházejí totiž nejen práva ale i oprávněné nároky zaměstnanců z pracovněprávních vztahů, které ke dni účinnosti smlouvy o prodeji podniku nebyly uspokojeny, přičemž pracovní poměr zaměstnanců ke dni účinnosti smlouvy o prodeji podniku trval. Těmito nároky mohou být typicky nároky zaměstnanců na náhradu škody, ať už hmotné či škody na zdraví vzniklé jako důsledek pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Za stavu, kdy objektivní právo nastíněnou situaci nijak neřeší, je nutno vyjít z předpokladu, že Zákoník práce neobsahuje explicitně ani prostřednictvím odkazujících norem úpravu společných pracovněprávních vztahů, což se jeví být racionálním zejména s ohledem na nutnost formování vůle zaměstnavatele a zde zejména její jednotnosti a faktický výkon subjektivních práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Za této situace se tedy jeví být nezbytnou dohoda nastoupivších podílových spoluvlastníků, který z nich bude oprávněn vykonávat práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu, ovšem jeho jednání se bude logicky přičítat i zbývajícím, tj. nejednajícím podílovým spoluvlastníkům, přičemž v tomto ohledu se domnívám, že mezi podílovými spoluvlastníky se bude jednat opět vztah solidární (a to podle okolností jak aktivní tak i pasivní). Závěr o existenci solidarity stavím opět na obecném občanskoprávním ustanovení § 139 odst. 1 Občanského zákoníku a dále pak na ustanovení § 511 odst. 1 Občanského zákoníku, resp. ustanovení § 293 Obchodního zákoníku. S ohledem na skutečnost, že se mezi zaměstnancem a dvěma zaměstnavateli bude jednat o právní vztah, jehož režim je podroben Zákoníku práce, budou výše uvedená ustanovení aplikována na principu analogie. Dále je nutno vzít v úvahu skutečnost, že je-li důsledkem účinné smlouvy o prodeji podniku stav, kdy např. neuspokojená peněžitá pohledávka z pracovněprávních vztahů vzniklá před účinností smlouvy o prodeji podniku přejde na několik nabyvatelů podniku, tedy na několik podílových 54

spoluvlastníků a stane se tak pohledávkou dílčí, je tento stav v rozporu s občanskoprávním principem ochrany práv třetích osob. V konečném důsledku by toto mohlo znamenat zhoršení postavení věřitele, kdy například fyzická osoba zemře bez zanechání dědiců nebo právnická osoba zanikne bez právního nástupce (obecnou výjimkou z pravidla přechodu pracovněprávních pohledávek předchozího zaměstnavatele je ustanovení § 291 odst. 1 Insolvenčního zákona). Stejně negativně by bylo lze pohlížet na úvahu založenou na striktním popření možnosti plurality v pracovním právu, neboť by účinný právní úkon, na jehož základě by došlo k prodeji podniku, znamenal, že práva i povinnosti z pracovněprávních vztahů přejdou pouze na jednoho z více kupujících a nutno poznamenat, že pro tento právní závěr neskýtá hmotné právo žádnou oporu. Podpůrný argument pro existenci solidarity je možno spatřovat i v právní úvaze o tom, jak by se změnilo postavení věřitele pohledávky v případě prodeje podniku, pokud by vznikl v důsledku prodeje podniku dvěma kupujícím místo původního tzv. jednoduchého závazku (jednoho dlužníka) závazek dílčí. K nastíněnému problému je nutno zaujmout stanovisko, že právní jistota věřitele by se nepochybně změnila, neboť by věřitel již nebyl oprávněn uplatňovat na kterémkoli z vlastníků podniku celou původní pohledávku, nýbrž jen její dílčí část. Ačkoliv se může na první pohled jevit aplikace zásady ochrany práv třetích osob jako nelogická za situace, kdy zde řešíme pracovněprávní důsledky uzavření smlouvy o prodeji podniku, je nutno mít na zřeteli i to, že skutečnost, na základě které dochází ke změně v subjektech závazku, je charakteru občanskoprávního a je jí smlouva o prodeji podniku. Skutečnost, že prodej podniku má důsledky i v rovině pracovněprávní, je v daném případě až sekundární. Lze tedy mít důvodně za to, že ač zákonodárce výslovně nekonstruuje v Občanském zákoníku ani v Obchodním zákoníku solidaritu v těchto případech, plyne tato solidarita, dle mého názoru z ustanovení § 139 odst. 1 Občanského zákoníku za současného použití ustanovení § 338 odst. 2 Zákoníku práce. Obdobným případem mohou být i pracovněprávní vztahy vzniklé v důsledku činnosti sdružení podnikajících fyzických osob dle ustanovení § 829 a násl. Občanského zákoníku. Takovéto sdružení samozřejmě nemá právní subjektivitu a tedy nemůže tedy vystupovat v pracovněprávních vztazích. Je-li tedy deklarováno 55

(zpravidla ve smlouvě o sdružení) naplňování stanoveného cíle sdružení za pomoci osob v pracovněprávních vztazích, je nutno, aby jeden z účastníků sdružení, jinak řečeno kterýkoliv nositel právní subjektivity, plnil funkci zaměstnavatele a činil právní úkony v pracovněprávních vztazích, neboť, jak již bylo výše uvedeno Zákoník práce nezná pluralitu při výkonu práv a povinností v pracovněprávních vztazích. Ovšem vzniknou-li mezi jedním z účastníků sdružení a třetími osobami pracovněprávní vztahy, pak se na závazky vzešlé z těchto pracovněprávních vztahů bude aplikovat ustanovení § 835 odst. 2 Občanského zákoníku, které pro režim závazků vůči třetím osobám vzniklých jako důsledek naplňování účelu sdružení, zakotvuje pasivní solidaritu. 5.3. Solidarita v obchodních závazkových vztazích a prodej podniku Teorie dílčích resp. solidárních obchodních závazkových vztahů nabývá na významu zejména v souvislosti s jejich přechodem z prodávajícího na kupujícího, přičemž v souvislosti s tímto převodem bude nutno zodpovědět především otázku, jak se změní pohledávka, resp. právo na straně jedné a závazek či dluh na straně druhé, a to jednak v podmínkách pracovně řečeno tzv. jednoduchého převodu (tj. prodeje podniku mezi jedním prodávajícím a kupujícím), a složitého převodu (tj. prodeje podniku, kdy na straně jedné či obou bude vystupovat více subjektů. Relativně nejjednodušší je situace, kdy dojde k přechodu práv a závazků z prodávajícího na kupujícího. Aplikace hmotného práva na tento skutkový

stav nezpůsobuje

v podstatě žádné interpretační těžkosti. Nutno poznamenat, že skutečnost, že došlo k prodeji podniku, což má svůj důsledek v přechodu práv a závazků, nezpůsobuje primárně jakoukoliv změnu v povaze závazků, a to jak dílčích tak i solidárních. Při prodeji podniku může např. nastat i situace, kdy dochází k přechodu závazku, který má pasivně solidární povahu, či naopak práva, které má aktivně solidární povahu, přičemž druhým či obecně dalším oprávněným nebo naopak povinným bude osoba, která nemá žádná vlastnická práva k prodávanému podniku. Jako východisko při řešení této problematiky je nutno vyjít z toho, že jednotlivé solidární zavazovací důvody jak pro občanskoprávní tak i pro obchodní vztahy vyplývají pro případ pasivní solidarity z ustanovení § 511 Občanského zákoníku (s modifikacemi vzniku 56

solidárních závazků – viz. § 293 - § 295 Obchodního zákoníku), a pro případ aktivní solidarity z ustanovení § 513 Občanského zákoníku. Sdílím právní názor vyjádřený v komentáři Občanského zákoníku autorů Češky, Z., Kabáta, J., Ondřeje, J., Švestky, J., kdy zde je dovozeno, že „solidární závazky jednotlivých dlužníků mohou lišit co do obsahu právního důvodu svého vzniku i zániku. Jediné, co závazky jednotlivých solidárně zavázaných dlužníků spojuje, je identita plnění, resp. předmětu plnění. V případě pasivní solidarity proto existuje tolik právních vztahů, kolik je dlužníků.“30 Při hledání odpovědi na otázku, jakým způsobem se změní práva (pohledávky) a závazky v případě prodeje spoluvlastněného podniku nebo naopak prodeje podniku z výlučného vlastnictví do podílového spoluvlastnictví, je nutno, dle mého názoru, vycházet z ustanovení § 139 Občanského zákoníku upravujícího obsah podílového spoluvlastnictví. Domnívám se, že zákonná ustanovení pojednávající o společných závazcích by v případě prodeje podniku z nebo do podílového spoluvlastnictví měla být interpretována právě pod prismatem kogentní úpravy § 139 odst. 1 Občanského zákoníku, z něhož se podává, že z právních úkonů týkajících se společné věci jsou oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně. Při přechodu práv a závazků je nutno zohlednit právní skutečnost, s níž je přechod spojen a tou je uzavření smlouvy o prodeji podniku. Ustanovení § 477 odst. 1 Obchodního zákoníku explicitně kogentně stanoví přechod těch práv a závazků, na něž se přechod vztahuje. Bude se tedy jednat vždy o pohledávky a závazky, které vznikly v souvislosti s provozem podniku podnikatele a vznikly v době přecházející časovému momentu uzavření smlouvy o prodeji podniku, resp. její účinnosti. Vnímání problematiky společných závazků při prodeji podniku pouze prismatem úpravy ustanovení § 511 a násl. Občanského zákoníku, pojednávajících o společných závazcích (a tedy o podmínkách vzniku společných závazků) bez zohlednění úpravy v § 477 odst. 1 Obchodního zákoníku a § 139 odst. 1 Občanského zákoníku se jeví nesprávným. Je sice pravdou, že pasivní solidarita a stejně tak i aktivní solidarita vznikají pouze z právních důvodů výslovně vytčených zákonem, přičemž na nastíněnou problematiku nedopadá žádné 30) Češka, Z., Kabát, J., Ondřej, J., Švestka, J.: Občanský zákoník, Komentář, Díl I, Praha: Panorama, 1987, s. 256-259.

57

z ustanovení § 511 odst. 1 Občanského zákoníku a tedy pokud bychom při odpovědi na otázku měli vycházet pouze z tohoto ustanovení, došli bychom opět k paradoxnímu závěru, že v důsledku účinné smlouvy o prodeji podniku došlo k přechodu závazku na podílové spoluvlastníky tak, že tento původně jednoduchý závazek jednoho dlužníka vůči jednomu věřiteli se změnil na samostatné dílčí závazky podílových spoluvlastníků podniku vůči jednomu věřiteli. To by v konečném důsledku znamenalo, že uzavřením smlouvy o prodeji podniku se změnilo právní postavení věřitele a to za situace, kdy tento věřitel nebyl účastníkem smlouvy o prodeji podniku, kdy lze na okraj podotknout, že otázka asekurací v podobě sekundárního právního vztahu ručení prodávajícího za splnění převedených závazků kupujícím, založeného zákonem je v dané věci, znovu opakuji, druhořadá a nemůže kompenzovat kvalitativní změnu v obsahu závazku (a snížení jistoty na straně věřitele), k níž by došlo, pokud bychom danou situaci nazírali pouze prismatem obecných ustanovení o závazkovém právu v Občanském zákoníku a nikoliv tedy za současného použití ustanovení § 477 odst. 1 Obchodního zákoníku a § 139 odst. 1 Občanského zákoníku. Při interpretaci ustanovení § 139 odst. 1 obchodního zákoníku v souvislosti s prodejem podniku podílovým spoluvlastníkům je nutno poznamenat, že za právní úkon týkající se společné věci, se dle dnes již ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, spisové značky 33 Cdo 1079/99) nepovažuje právní úkon zakládající ve svém důsledku vztah podílového spoluvlastnictví (např. i smlouva o prodeji podniku do podílového spoluvlastnictví) a vztahy pasivní či aktivní solidarity tak začínají vznikat buď jako důsledek právních úkonů následujících po vzniku podílového spoluvlastnictví nebo, dle mého názoru, jako důsledek přechodu práv a závazků na podílové spoluvlastníky a

dochází tedy

ke vzniku společných závazků resp.

společných práv. Podpůrně lze závěr o tom, že společné závazky vzešlé z právních úkonů upravených Obchodním zákoníkem budou mít solidární charakter, opřít i o ustanovení § 293 Obchodního zákoníku, které v „pochybnostech konstruuje pasivní 31) Rozsudek Nejvyššího soudu české republiky ze dne 26.3.2001, zdroj: internetová stránka www.nsoud.cz.

58

solidaritu (když aktivní solidarita není Obchodním zákoníkem upravena), přičemž však pochybnost musí mít svůj původ v povaze závazku a nikoliv např. v interpretaci smluvních ujednání.“32 Při aplikování výše nastíněných principů lze řešit následující modelové situace, které se v podnikatelské činnosti mohou vyskytnout, takto: a) Vlastník podniku je solidárně zavázán spolu s třetí osobou k plnění určitému věřiteli, přičemž v důsledku uzavřené smlouvy o prodeji podniku dojde k přechodu závazku jednoho z původních solidárních dlužníků na dva (případně více) nabyvatele podniku. -

V daném případě se domnívám, že v důsledku přechodu závazku jednoho ze solidárně zavázaných dlužníků na více osob (nabyvatelé podniku), musí nutně dojít k tomu, že noví podíloví spoluvlastníci nastoupí do existujícího závazkového právního vztahu jako další solidární dlužníci v totožném postavení jako solidární dlužník původní (jehož závazek vůči věřiteli nepřešel v návaznosti na smlouvu o prodeji podniku). Přechod solidárního závazku jednoho solidárně zavázaného dlužníka nemůže způsobit vznik jakéhosi smíšeného závazku „solidárně dílčího charakteru“, kdy by původní dlužník byl zavázán (jejž se netýká smlouva o prodeji podniku) by byl zavázán solidárně a nastoupivší m podíloví spoluvlastníci by byli zavázáni k dílčímu plnění, neboť by to znamenalo opět nepřípustný zásah do právního postavení a tedy jistoty věřitele, který není účastníkem smlouvy o prodeji podniku.

b) Vlastník podniku je solidárně zavázán k plnění (např. spolu s několika dalšími solidárními spoludlužníky), přičemž v důsledku uzavřené smlouvy o prodeji podniku dojde k přechodu závazku tohoto solidárního dlužníka na jednoho kupujícího ze smlouvy o prodeji podniku. Tato modelová situace, resp. její právní posouzení, v podstatě nezpůsobuje aplikační nejasnosti, když je evidentní, že nabyvatel podniku nastoupí do právního postavení původního vlastníka podniku a tedy i do právního postavení solidárního dlužníka ze závazkového právního vztahu. 32) Lavický, P.: Solidární závazky, Beckova edice právní instituty, Praha: C.H.Beck, 2004, s. 52.

59

c)

Vlastník podniku je solidárním věřitelem (spolu s dalšími solidárními spoluvěřiteli), přičemž v důsledku uzavřené smlouvy o prodeji podniku dojde k přechodu práva solidárního věřitele na jednoho kupujícího ze smlouvy o prodeji podniku

-

Ani tato modelová situace nezpůsobuje aplikační nejasnosti, když mám za to, že nabyvatel podniku nastoupí do právního postavení solárního věřitele ze závazkového právního vztahu.

d) Vlastník podniku je věřitelem jednoduchého závazku, přičemž v důsledku uzavřené smlouvy o prodeji podniku dojde k přechodu práva (pohledávky) na dva kupující ze smlouvy o prodeji podniku. -

V dané situaci je nejprve nutno opět na okraj poznamenat, že obchodní zákoník nepresumuje a de facto ani neupravuje aktivní solidaritu. Při řešení dané situace je tedy nutno vyjít opět z obecného ustanovení § 139 odst. 1 Občanského zákoníku upravujícího spoluvlastnictví. Lze mít za to, že v tomto případě vznikne na straně nabyvatelů podniku stav aktivní solidarity.

e) Vlastník podniku je dlužníkem jednoduchého závazku, přičemž v důsledku uzavřené smlouvy o prodeji podniku dojde k přechodu závazku na dva (či více) kupující ze smlouvy o prodeji podniku. -

V tomto případě lze konstatovat, že analogicky, jako v předchozím případě, vycházím z ustanovení § 139 odst. 1 Občanského zákoníku a mezi nabyvateli podniku tedy ve vztahu k závazku vznikne stav pasivní solidarity.

f)

Spoluvlastníci podniku, kteří jsou solidárními dlužníky / solidárními věřiteli ze obchodních závazkových vztahů vzešlých z činnosti podniku, přičemž na základě smlouvy o prodeji podniku prodávají všichni spoluvlastníci podnik do rukou jediného vlastníka

-

V tomto případě je naprosto evidentní, že společné závazky (pasivní solidarita) a společná práva (aktivní solidarita) v důsledku toho, že de jednotlivá solidární práva 60

či solidární závazky kumulují v rukou jednoho subjektu, zaniknou a vznikne tak jednoduchý závazkový vztah.

Výše uvedené právní úvahy je však, dle mého názoru nutno odlišovat od právní situace, kdy dochází k nikoliv k prodeji podniku, nýbrž k převodu spoluvlastnického podílu u podniku v podílovém spoluvlastnictví, o čemž bude dále podrobněji pojednáno.

5.4.

Podnik a společné jmění manželů (bezpodílovém spoluvlastnictví manželů).

Pro posouzení právních vztahů manželů k podniku je nutno nejprve zodpovědět otázku, zdali vůbec tvoří podnik součást společného jmění manželů případně bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Současně platná právní úprava již nezná pojem bezpodílové spoluvlastnictví manželů, když tento právní institut byl nahrazen s účinností ke dni 1.8.1998 institutem společného jmění manželů. Právní úprava bezpodílového spoluvlastnictví, vymezená původně v ustanovení § 143 Občanského zákoníku v období před účinností novely provedené zákonem č. 91/1998 Sb., zahrnovala do bezpodílového spoluvlastnictví manželů vše, co mohlo být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání je jednoho z manželů. Dle tehdejší judikatury Nejvyššího soudu lze do kategorie věcí sloužících k výkonu povolání jednoho z manželů řadit i podnik osob, které provozují podnikání ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 Obchodního zákoníku. Za této situace tedy podnik podnikatele, který byl založen před účinností novely provedené zákonem č. 91/1998 Sb., tj. do 31.7.1998, náležel do výlučného vlastnictví podnikajícího manžela a netvořil tak součást bezpodílového spoluvlastnictví. Součástí zákona č. 91/1998 Sb. je i ustanovení čl. VIII odst. 2, věta prvá, které stanoví, že věci, které ke dni 1. srpnu 1998 tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, se stávají součástí společného 61

jmění manželů. Aplikací argumentu a contrario na danou věc lze dovodit, že věci, které ke dni 1. srpna 1998 netvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, nenáležejí ani od 1. srpna 1998 do společného jmění manželů. Na podnik podnikajícího manžela, který byl založen před účinností zákona 91/1998 Sb. tedy nelze aplikovat ustanovení o společném jmění manželů dle § 143 odst. 1 Občanského zákoníku ve znění od 1.8.1998, které v porovnání s předchozí úpravou bezpodílového spoluvlastnictví značně rozšiřuje okruh věcí náležejících do společného jmění manželů. Logicky je nutno dovodit, že všechny podniky, k jejichž založení došlo po datu 1.8.1998 naopak tvoří součást společného jmění manželů.

5.5 Společný obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným náležející k podniku. Ustanovení § 114 odst. 3 Obchodního zákoníku stanoví, že jeden obchodní podíl může náležet více osobám, přičemž za tohoto stavu mohou tyto osoby vykonávat svá práva jen společným zástupcem a ke splacení vkladu je zavázány společně a nerozdílně. V definici podniku, jak je tato podávána v ustanovení § 5 Obchodního zákoníku, jsou vymezeny jeho jednotlivé (a lze říci, že i typické) složky. Obchodní podíl se z hlediska teorie řadí do kategorie tzv. jiných majetkových hodnot (do této kategorie řadíme např. i klientelu). Mám za to, že jedinou podmínkou pro to, aby mohl být obchodní podíl posuzován jako součást podniku, je to „slouží k provozování podniku“, což v praxi bude nejčastěji znamenat, že se jedná o obchodní podíl ve společnosti, která má pro provoz podniku, resp. zobecněno, pro naplňování podnikatelské ideje vlastníka podniku, určitý, zpravidla hospodářský význam. Může se jednat např. podnik výrobního charakteru, k němuž bude náležet obchodní podíl ve společnosti ve společnosti věnující se logistice. Při prodeji podniku může nastat situace, kdy obchodní podíl náležející k podniku jediného vlastníka bude v důsledku uzavřené smlouvy o prodeji podniku náležet dvěma osobám, coby nabyvatelům podniku (kupujícím), a nebo již společný obchodní podíl podílových spoluvlastníků podniku přejde v důsledku uzavřené smlouvy o prodeji podniku na jiné nabyvatele. Naopak z logiky věci plyne, že o společný obchodní 62

podíl nepůjde tehdy, kdy podnik náležející původně do podílového spoluvlastnictví bude prodáván jedinému kupujícímu a obchodní podíl tvořící jeho součást již nebude náležet více subjektům. Otázkou, kterou je zapotřebí se zabývat je to, jaké důsledky bude mít smlouva o prodeji podniku, jehož součástí je obchodní podíl, pro společnost, k níž se obchodní podíl váže, neboť účinností smlouvy o prodeji podniku dojde ke změně v osobě společníka obchodní společnosti. Otázkou, kterou je zapotřebí zodpovědět, je to, zda-li je nutno na prodej podniku, jehož součástí je obchodní podíl, aplikovat ustanovení § 115 Obchodního zákoníku. Tato otázka byla již v soudní praxi řešena usnesením Vrchního soudu Praze, spisové značky 14 Cmo 41/2003, v němž Vrchní soud vyjádřil právní názor, že „k převodu obchodního podílu, který je součástí podniku, dochází dnem účinnosti smlouvy o prodeji podniku; postup podle ustanovení § 115 Obchodního zákoníku se nevyžaduje.“33 Vrchní soud dovodil, že prodej podniku je určitým případem univerzální sukcese a právní úprava smlouvy o prodeji podniku je vůči právní úpravě obsažené v ustanovení § 115 Obchodního zákoníku v poměru lex specialis. S tímto právním názorem souhlasím. Zákon tedy v případě prodeje podniku nevyžaduje, aby se k prodeji podniku a tedy v konečném důsledku ke změně v osobě společníka, vyjadřovala valná hromada (pakliže společenská smlouva podmiňuje převod obchodního podílu souhlasem valné hromady) nebo aby nový společník či nabyvatelé společného obchodního podílu přistupovali ke společenské smlouvě. V této souvislosti lze na okrajově zmínit i právní režim nabývání obchodního podílu fyzickou osobou - manželem a důsledky tohoto nabytí pro společné jmění manželů. Po změně ustanovení zákonného textu ustanovení § 143 Občanského zákoníku, byl institut bezpodílového spoluvlastnictví nahrazen „všeobsažným“ institutem společného jmění manželů, který zahrnuje i podnik. V praxi dochází k tomu, že jeden z manželů, provozující podnikatelskou činnost, uzavře smlouvu o prodeji podniku, jehož součástí je obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným. Otázkou, která se v této souvislosti nabízí je to, zda na prodej podniku a tedy s ním související nabytí obchodního podílu ve společnosti s ručením

63

omezeným, je možno vztáhnout ustanovení § 143 odst. 2 Občanského zákoníku, které stanoví, že nabytí obchodního podílu jedním z manželů nezakládá účast 33) Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14.8.2003, zdroj: ASPI – Wolters Kluwer ČR, a.s.

druhého manželů na družstvu. K uvedenému se domnívám, že není důvod pro to, aby ustanovení § 143 odst. 2 Občanského zákoníku nebylo aplikováno i na případy, kdy dochází k nabytí obchodního podílu v souvislosti s prodejem podniku. Na podporu tvrzení lze uvést i úvahu (podpořenou judikaturou), že právní úkony mají mít zásadně dopad jen na jejich účastníky a nikoliv na osoby třetí (což nelze směšovat například s problematikou smluv ve prospěch třetích osob). Je ovšem evidentní, že pokud se týče majetkové hodnoty obchodního podílu, ta samozřejmě do společného jmění manželů náležet bude a bude tak i předmětem vypořádání zaniklého společného jmění manželů po eventuálním zániku manželství rozvodem.

5.6. Členská práva a povinnosti v družstvu náležející k podniku Stejně jako může tvořit součást podniku obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, není žádný důvod se domnívat, že by součástí podniku nemohla být členská práva a povinnosti, zkráceně členství v družstvu a to i bytovém. Jisté omezení by mohly přinést stanovy družstva, které by vyloučily z nabytí členství například právnickou osobu (což by se mohlo týkat bytových družstev, jejichž smyslem je zajištění bytové potřeby jejich členům). Komplikovaná situace ovšem nastává v případě, že součást podniku tvoří členská práva a povinnosti v družstvu (i bytovém) a tento podnik je prodáván smlouvou o prodeji podniku. Zde se ocitáme v obdobně svízelné situaci jako v případě spoluvlastnictví podniku a vztahu spoluvlastníků k zaměstnancům. Zatímco v případě úpravy vztahů spoluvlastníků k zaměstnancům šlo o otázku logické návaznosti mezi dvěma právními předpisy, v tomto případě se ocitáme v situaci vnitřní rozpornosti v rámci jediného kodexu – Obchodního zákoníku, případně rozpornosti mezi Občanským a Obchodním zákoníkem, což však lze pro 64

tyto případy považovat za právní úpravu jednotnou. Zatímco v případě společnosti s ručením omezeným zákonodárce upravil právní možnost vzniku společného obchodního podílu a sice v ustanovení § 114 odst. 3 Obchodního zákoníku, právní úprava družstva, tj. § 221 a násl. Obchodního zákoníku ponechává tuto otázku zcela bez povšimnutí. Právní normou, která v určitých omezených případech a ve vztahu k určitým osobám připouští vznik společného členství v bytovém družstvu, je Občanský zákoník a to v ustanovení § 705 odst. 2 Občanského zákoníku, který stanoví, že vznikne-li jen jednomu z manželů právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným nájmem bytu manžely i společné členství manželů v družstvu. Jedná se o zvláštní případ, kdy zákonodárce v jiném právním předpisu (byť s námitkou, že po stránce aplikační je nutno oba kodexy v mnohých případech považovat za právní úpravu jednotnou, což zákonodárce mj. označil zejména v textu Obchodního zákoníku např. názvem „některá ustanovení o…..“) konstruuje možnost vzniku společného členství v bytovém družstvu, zatímco vlastní právní úprava družstevního práva tuto otázku ponechává zcela nepovšimnutu. V souvislosti s prodejem podniku do podílového spoluvlastnictví je tedy zapotřebí vyřešit otázku, zda může být členský podíl v družstvu (a to i bytovém, neboť v případě obchodních závazkových vztahů při prodeji podniku je stěží aplikovatelné ustanovení § 705 odst. 2 Občanského zákoníku) ve společném držení více osob (o spoluvlastnictví nelze s ohledem na současnou právní úpravu, považující členství v družstvu za jinou majetkovou hodnotu, vůbec hovořit). Jak již bylo výše naznačeno, právní úprava Obchodního zákoníku zcela pomíjí otázku společného členského podílu v družstvu a v dostupných pramenech se nepodařilo dohledat ani judikaturu vyšších soudů, která by se uvedenou problematikou zabývala. Problematikou družstevního práva se zabývá v rámci své publikační činnosti Tomáš Dvořák, kdy k této otázce zaujímá stanovisko, že „toto není možné, neboť právní úprava je vybudována (s výjimkou společného členství manželů v bytovém družstvu) na principu individuálního členství v družstvu. Jestliže by se podíl dostal do společného majetku vícera osob, pak by zde logicky nemohlo vzniknout individuální, nýbrž kolektivní členství spolumajitelů podílu, což je objektivně nemožné při neexistenci výslovné normativní úpravy.“34 Tento právní názor je sice podpořen 65

logickou právní argumentací, avšak nemohu se s ním ztotožnit. Dle mého názoru je nutno při řešení otázky vyjít ze smyslu a účelu dvou institutů a sice spoluvlastnictví 34) Dvořák, T.: Družstevní právo, Beckovy příručky pro právní praxi, Praha: C.H.Beck, 2006, s. 71.

a podnik. Dále není možno přecházet bez povšimnutí ani tu skutečnost, v jakých historických podmínkách a souvislostech vznikala právní úprava obchodního práva. Je nepopiratelné, že v žádném z ustanovení Obchodního zákoníku není řešena otázka společného členství v bytovém družstvu a úpravu obsaženou v § 705 odst. 2 Občanského zákoníku je nutno v tomto kontextu povařovat za nesystémové a v jistém ohledu „nedotažené“ řešení určité právní situace. Kodifikace nových právních vztahů, které začaly vznikat po opětovném vzniku plnohodnotného soukromého vlastnictví v prostoru tržní ekonomiky, byla, lze říci, jednak živelnou a jednak vznikala v prostředí Občanského zákoníku, tj. zákona č. 40/1964 Sb. jehož základní filozofie již v období po roce 1989 neodpovídala realitě doby a tento obecný nedostatek, stejně jako mezerovitost úpravy, nebyly napraveny ani v důsledku četných novelizaci. V této souvislosti se jeví být základním problémem právní pojetí věcí v Občanském zákoníku, což je pak dalším východiskem pro právní úpravu spoluvlastnictví. Občanský zákoník neobsahuje v žádném ze svých ustanovení definici věci (na rozdíl od nového Občanského zákoníku č. 90/2012 Sb.). Platná právní úprava pouze v ustanovení § 118 odst. 1 a 2 Občanského zákoníku stanoví, že předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty a dále pak byty a nebytové prostory. Ustanovení § 119 pak definuje věci tak, že tyto jsou movité a nemovité, kdy za nemovité věci jsou považovány pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Za daného stavu věci byla ponechána definice movité věci aplikační praxi a Nejvyšší soud se k této problematice v prvé polovině devadesátých let minulého století vyjadřoval, přičemž sjednocujícím momentem interpretace věcí v pojetí občanského zákoníku je to, že pod pojem věci lze řadit pouze věci objektivně uchopitelné či jinak seznatelné lidskými smysly, přičemž jako 66

věci movité byly označovány věci, které lze přemístit beze změny jejich podstaty. Nedokonalost této právní úpravy je zjevná především v porovnání s Obecným občanským zákoníkem č. 946/1811 Sb.z.s., který byl skrze recepční normu, jako celek účinným na území Československa až do účinnosti tzv. středního občanského zákoníku z roku č.141/1950 Sb. Obecný občanský zákoník obsahoval v ustanovení § 285 definici věci, přičemž tuto pojímal tak, že věcí se rozumí vše odlišné rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. Dále pak Obecný občanský zákoník mj. lišil v ustanoveních § 282 věci na hmotné a nehmotné (přičemž věci hmotné byly ty, které lze vnímat smysly, ostatní byly nehmotné a sem se řadila zejména práva) a v ustanovení § 293 věci na movité a nemovité. Lze konstatovat, že tímto tříděním a definováním věcí v právním slova smyslu byl inspirován i nový občanský zákoník, který v ustanovení § 489 a násl. tuto definici i třídění věcí v podstatě převzal. Současně platný a účinný občanský zákoník tak, s ohledem na svou konstrukci liší do samostatných objektů občanskoprávních vztahů jak věci tak práva a jiné majetkové hodnoty. Je nepochybné, že obchodní podíl, stejně jako členský podíl v družstvu je možno řadit, jak podle Obecného občanského zákoníku, tak i podle schváleného, nýbrž dosud neúčinného, nového Občanského zákoníku do kategorie věcí a sice věcí nehmotných, přičemž z hlediska budoucí právní úpravy již není pochyb o tom, že tato bude připouštět spoluvlastnictví i účastnických podílů v obchodních korporacích (s jistou eventualitou plynoucí z ustanovení § 597 Zákona o obchodních korporacích, který umožňuje vyloučit spoluvlastnictví družstevního podílu na základě výslovného znění stanov – ačkoliv tato úprava bude v budoucnu nutně implikovat otázku, jakým způsobem bude postupováno v případě prodeje závodu, k němuž náleží i členský podíl v družstvu do podílového spoluvlastnictví za situace, kdy stanovy vyloučí možnost vzniku podílového spoluvlastnictví k členskému podílu). Pro odpověď na otázku zdali lze připustit v obecné rovině řečeno „pluralitu účastníků k jednomu členskému podílu v družstvu“ je nutno si uvědomit, jakým vývojem prošla právní úprava vlastnictví a věcných práv v Občanském zákoníku od roku 1989 do současnosti. Je nepochybné, že celá řada právních předpisů upravujících různé objekty občanskoprávních vztahů (byty, nebytové prostory, 67

průmyslové vzory, vynálezy) definuje k těmto objektům vlastnické resp. spoluvlastnické vztahy, aniž by se jednalo o věci movité, nebo přinejmenším reálně uchopitelné. Z naznačeného je nepochybné, že i za současně platné a účinné právní úpravy se jeví být princip, podřazující pod kalorií věcí pouze hmotné předměty, jako neudržitelný. Rezultátem uvedené úvahy nemůže být automatická dedukce, která by směřovala (za současné platné a účinné právní úpravy) k rozšíření pojmu věc v právním smyslu slova i na práva či jiné majetkové hodnoty – v tomto případě členský podíl v družstvu, nicméně se domnívám, že i bez výslovné úpravy odkazu na ustanovení o podílovém spoluvlastnictví je tato úprava aplikovatelná na všechna práva resp. jiné majetkové hodnoty, které mají určitou hodnotovou podstatu, resp. jejichž hodnota je vyjádřitelná v penězích. Současně nelze zapomínat ani na to, že jedním z důsledků prodeje podniku je (jak se mj. podává i z usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. 14 Cmo 41/2003)35 jistá forma universální sukcese nabyvatele do všech práv a závazků souvisejících s podnikem. Úmyslem zákonodárce při vytváření tohoto pojmenovaného smluvního typu bylo způsobit sukcesi ve vztahu k veškerým složkám podniku a to ve vztahu mezi účastníky předmětného právního úkonu, tj. smlouvy. Jistě, lze namítnout, že v této práci bylo již argumentováno i tím, že výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů nemůže být realizován několika subjekty, což je samozřejmě pravdou, nicméně tato situace se od nyní posuzované liší především v charakteru složky podniku, která v tomto případě má zřetelně osobní charakter, který musí být respektován. V daném případě se nejeví jako přijatelný právní závěr v tom duchu, že by na základě dohody (výslovného ustanovení smlouvy) nabyl členský podíl v družstvu pouze jeden z kupujících, neboť by tímto byla popřen smysl spoluvlastnictví, tj. stav kdy věc, právo či jiná majetková hodnota jsou nabývány tak, že vlastnické právo k nim nabývá více spoluvlastníků, přičemž spoluvlastnický podíl nevymezuje určitou část věci, nýbrž rozsah, jakým se jednotlivý spoluvlastník v poměru k ostatním spoluvlastníkům podílí na právech a povinnostech plynoucích ze spoluvlastněné věci. Domnívám se, že za situace, kdy Obchodní zákoník chápe podnik pro čely převodu, vztaženého k určitému časovému momentu, jako jednotný 68

celek, nelze, byť na principu smluvního ujednání, dohodnout, že určité vymezené složky, jimiž je tvořen prodávaný podnik, bude nabývat pouze jeden z kupujících, zatímco ohledně zbývajících složek bude platit, že je nabývají společně (ať už do 35) Sub. 33).

podílového spoluvlastnictví resp. do vztahu podobného spoluvlastnictví – viz. např. zmíněné ustanovení § 114 odst. 3 Obchodního zákoníku). Spoluvlastnictví podniku zakládané smlouvou o prodeji podniku se konstruuje na principu definování podílu, jakým se každý z podílových spoluvlastníků podílí na právech a povinnostech a nikoliv na principu toho, jakou část majetku, resp. složek podniku, které by měly (nebýt jejich začlenění do podniku) charakter samostatných věcí, práv či majetkových hodnot. Možnost takovéhoto nabývání samostatných složek je možno připustit, ovšem nikoliv na bází smlouvy o prodeji podniku, nýbrž by se jednalo o zcela jinou smlouvu (lhostejno zda pojmenovanou či nepojmenovanou dle Obchodního zákoníku či jiného právního předpisu – dle charakteru převáděné složky). Současně se domnívám, že nesprávnou v kontextu výše uvedeného se nutně musí jevit i úvaha ústící v závěr, kdy by v důsledku uzavřené smlouvy o prodeji podniku nedošlo k převodu členského podílu na několik nabyvatelů z důvodu jejich existující plurality s argumentem, že pro takovýto postup, resp. vyvolání důsledku není opora v zákoně, neboť takováto interpretace normy by ústila v popření smyslu a funkce institutu smlouvy o prodeji podniku a takováto argumentace by znamenala nemožnost uzavření smlouvy o prodeji podniku zahrnujícího členský podíl v družstvu za situace, kdy by byla na straně nabyvatelů pluralita subjektů. Lze rovněž poukázat i na skutečnost, že v porovnání právní úpravy převodu členského podílu v družstvu, jak je tato vymezena v ustanovení §§ 229, 230 Obchodního zákoníku, s právní úpravou smlouvy o prodeji podniku je právní úprava smlouvy o prodeji podniku v postavení lex specialis. Na základě výše uvedených právních úvah docházím k závěru, že existenci společného členského podílu je nutno připustit, přičemž na vnitřní vztahy mezi jednotlivými osobami, jimž náleží společný členský podíl, je nutno analogicky (v souladu s ustanovením § 1 odst. 2 Obchodního zákoníku) aplikovat ustanovení 69

Občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví, přičemž v kontextu výše uvedeného mám za to, že i bez explicitní úpravy v Obchodním zákoníku bude právní režim společného členského podílu obdobný jako např. v případě společného obchodního podílu, který je upraven u ustanovení § 114 odst. 3 Obchodního zákoníku. V souvislosti s danou problematikou se jeví vhodné poznamenat (jak již bylo naznačeno výše), že „nový Občanský zákoník, který již prošel legislativním procesem a je publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 89/2012 Sb. se při konstruování právní úpravy věcných práv zřetelně inspiroval právní úpravou věcí v právním smyslu a jejich tříděním, jak jsou tyto obsaženy v Obecném občanském zákoníku, kdy toto třídění (věci hmotné a nehmotné, movité a nemovité, věc hromadná atd.), které znamená v porovnání s nyní platným a účinným Občanským zákoníkem (č. 40/1964 Sb.) zásadní průlom, neboť za věc v právním smyslu bude napříště považováno vše odlišné od fyzické osoby (a logicky i právnické) sloužící potřebě lidí. V návaznosti na definici věci hromadné je definován i obchodní závod (podnik). Nová právní úprava Občanského zákoníku tak považuje za věc mj. i obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným nebo družstevní podíl, které jsou za nyní platné právní úpravy definovány jako tzv. jiné majetkové hodnoty. Na základě této skutečnosti a dle výslovných ustanovení § 1115 a násl. „nového“ Občanského zákoníku (upravujících spoluvlastnictví) a ve spojení s explicitní úpravou ustanovení § 32 odst. 4 zákona č. 90/2012 Sb., Zákon o obchodních korporacích, je nutno dovodit, že podíl v obchodním společnosti je (coby věc) způsobilým objektem podílového spoluvlastnictví. Zajímavým se v tomto ohledu jeví ustanovení § 597 Zákona o obchodních korporacích, z něhož se podává, že „stanovy (družstva) mohou vyloučit, aby byl družstevní podíl ve spoluvlastnictví.“ Poté, kdy nová právní úprava nabude účinnosti, bude tedy „patrně“ zapotřebí řešit obdobnou otázku, jíž jsem se výše zabýval. Nepůjde již o to, zda může být družstevní podíl nabýván do spoluvlastnictví (což nová právní úprava explicitně zakotvuje), nýbrž o vzájemný vztah ustanovení § 597 Zákona o obchodních korporacích a ustanovení § 2175 Občanského zákoníku, který pojednává o koupi závodu (coby věci hromadné), kdy toto úvodní ustanovení je konstruováno v podstatě ve stejném duchu jako nynější 70

úvodní ustanovení, přinejmenším pokud se týče principu převodu všech složek (bez ohledu na jejich hmotnou či nehmotnou povahu) náležejících k podniku a to jedinou smlouvou. Domnívám se, že na danou situaci by bylo lze obdobně aplikovat myšlenkovou úvahu Vrchního soudu v Praze vyjádřenou v rozhodnutí sp.zn. 14 Cmo 41/2003, které diferencuje mezi převodem členství v družstvu na základě dvoustranného právního úkonu a mezi právní úpravou prodeje podniku (nyní tedy prodejem závodu), což lze i dle dikce „nového“ Občanského zákoníku považovat za lex specialis ve vztahu k obecné právní úpravě dispozic s družstevním podílem dle Zákona o obchodních korporacích (viz. ustanovení §§ 599 – 601 Zákona o obchodních korporacích) a tedy zákaz spoluvlastnictví družstevního podílu, obsažený ve stanovách, se na případy vzniku podílového spoluvlastnictví jako důsledku prodeje závodu neuplatní.

5.7. Spoluvlastnictví podniku a know-how Při prodeji podniku nepochybně dochází i k převodu souboru poznatků, informací a znalostí vztahujících se k převáděnému podniku. Obchodní zákoník definuje pouze na jednom místě (a sice v ustanovení § 17 Obchodního zákoníku) institut zahrnující v sobě obecně vzato hospodářské informace vztahující se k podniku, které mají nikoliv veřejnou povahu a současně stanovuje podmínky pro to, aby určitá informace do tohoto celku náležela. Jedná se o obchodní tajemství. Z obsahu zákonné definice tohoto institut se podává, že čtyřmi klíčovými prvky pro to, aby (obecně řečeno) určitá informace mohla být považována za obchodní tajemství je to, že se jedná o informaci, která má buď materiální nebo nemateriální hodnotu, není v příslušných obchodních kruzích běžně dostupná a podnikatel má jednak v úmyslu tyto informace utajovat současně toto utajení odpovídajícím způsobem zajišťuje. Obchodní zákoník ani jiné platné právní předpisy obchodního práva nedefinují pojem know-how a tato definice je tedy přenechána právní doktríně a právní praxi. Zobecněným závěrem zkoumání definic know-how podávaných právní doktrínou a soudními rozhodnutími, které se mi podařilo dohledat, je jeho definování coby složky obchodního tajemství, kdy je dovozováno že know-how je 71

plně podřaditelné pod pojem obchodní tajemství jako jeden z jeho předmětů. S tímto názorem se lze obecně a pro velkou většinu případů ztotožnit, ačkoliv ne zcela bez výhrady. Tato výhrada pramení právě z definice obchodního tajemství, kdy jedním z pojmových znaků obchodního tajemství je vůle jej utajovat a této vůli odpovídající aktivita spočívající v zajištění utajení. Je-li tedy know-how souborem v určitém ohledu jedinečných informací a poznatků obchodního charakteru a zkušeností, „pak tato skutečnost nemusí (na rozdíl od obchodního tajemství) nutně implikovat skutečnost spočívající v utajování obchodního tajemství“ (in: Zábrš, A., Know-how, součást vlastnictví firmy, hospodaření s ním a jeho ochrana, časopis Průmyslové vlastnictví, 1993, č. 2, svazek 37). Z výše uvedeného vyplývá, že knowhow může, avšak nutně nemusí, tvořit součást zastřešujícího pojmu obchodní tajemství. Absentuje-li u know-how vůle utajovat jeho obsah, není obsah tohoto know-how podřaditelný pod ustanovení § 17 Obchodního zákoníku.

Je ovšem

evidentní, že pokud by absentovala na straně podnikatele vůle utajovat know-how a toto by bylo de facto volně dostupné a tudíž i obecně známé, nebylo by pak již možno hovořit o majetkové hodnotě informací a poznatků obsažných v know-how, neboť jejich znalost by nepřinášela např. žádnou konkurenční výhodu či lepší situaci na trhu (samostatnou úvahu je však věnovat otázce utajování know-how, jehož vlastníkem není podnikatel). Jak již bylo výše uvedeno, tak současná platná právní úprava nedefinuje pojem know how, ovšem nebylo tomu tak vždy. V minulosti byl pojem know-how upraven v ustanovení § 2 písm. e) vyhlášky Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. 198/2001 Sb. (tato vyhláška byla zrušena zákonem č. 361/2005 Sb., O ochraně hospodářské soutěže). Tato vyhláška definovala know-how jako „soubor nepatentovaných výrobně technických, obchodních a jiných podstatných a identifikovaných zkušeností a poznatků, které nejsou známé ani všeobecně dostupné. Tato definice je zajímavá především tím, že pod pojem knowhow nezahrnuje obecně řečeno předměty práv z průmyslového vlastnictví. Definice tedy činí rozdíl mezi předměty práv z průmyslového vlastnictví, kterým náleží patentová ochrana (např. vynálezy, průmyslové vzory), a které byly řádně patentovány, resp. zapsány a tudíž jim svědčí ochrana dle zvláštních předpisů (která je v porovnání s ochranou know-how v podobě utajování nepoměrně silnější). 72

Know-how je právní doktrínou řazeno k tzv. jiným majetkovým hodnotám a je tedy způsobilým objektem občanskoprávních vztahů a může náležet k podniku, přičemž tento závěr je logickým vyústěním skutečnosti, že soubor poznatků a informací tvořících know-how má zpravidla určitou majetkovou hodnotu vyjádřitelnou penězi. Jak právní doktrína tak judikatura Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že know how, coby jiná majetková hodnota může být předmětem dispozic, ať už ve smyslu nabytí know-how, užití know-how třetí osobou, vkladu do obchodní společnosti atd. V souvislosti s prodejem podniku do podílového spoluvlastnictví je nutno řešit povahu know how ve vztazích mezi nabyvateli. Jak již bylo výše naznačeno, pravidelným rysem know-how podnikatelů bude jeho utajování. Dojde-li k prodeji podniku a tedy k převodu know-how na více osob, bude zapotřebí řešit jejich vnitřní vztah při užívání know-how přinejmenším, pokud se týče vůle jej dále utajovat. Je nepochybné, že s ohledem na charakter know-how nelze hovořit o jakési analogické formě podílového spoluvlastnictví, neboť z povahy know-how (coby zkušeností, informací, poznatků atd.) bude evidentní, že jimi budou v plném rozsahu disponovat všichni podíloví spoluvlastníci. Z tohoto, dle mého názoru, plyne závěr, že každý z podílových spoluvlastníků podniku a tedy uživatelů know-how bude vůči ostatním podílovým spoluvlastníkům povinen chovat se tak, aby byla hodnota know-how zachována a aby se nesnížila. Otázkou další je dispozice podílového spoluvlastníka se spoluvlastnickým podílem k podniku, kde se, dle mého názoru, v plném rozsahu uplatní obecná ustanovení o podílovém spoluvlastnictví a to včetně předkupního práva spoluvlastníků v případě zcizení spoluvlastnického podílu. Je nepochybné, že i převodem spoluvlastnického podílu (na třetí osobu, nikoliv jiného spoluvlastníka) dojde k převodu know-how v plném rozsahu na nového podílového spoluvlastníka. 5.8. Spoluvlastnictví podniku a cenné papíry Při popisu specifik podílového spoluvlastnictví podniku ve vztahu k jeho jednotlivým složkám je zapotřebí se zmínit rovněž o problematice cenných papírů, z nichž typickými budou účastnické cenné papíry v podobě akcií a dále pak směnky. Definice akcie je uvedena v ustanovení § 155 odst. 1 Obchodního zákoníku. Dle tohoto ustanovení je akcie cenným papírem, s nímž jsou spojena práva akcionáře 73

jako společníka podílet se podle tohoto zákona a stanov společnosti na jejím řízení, jejím zisku a na likvidačním zůstatku při zániku společnosti. Obchodní zákoník užívá při definování akcie mj. pojem cenný papír, který však není v žádném právním předpisu definován a jeho definice je tedy ponechána právní doktríně. Pro zobecnění názorového vývoje právní doktríny při definování institutu cenných papírů je nutno dovodit, že právní doktrína původně vycházela z definice cenného papíru uvedeného v ustanovení § 185i občanského soudního řádu, z něhož se podává, že cenným papírem je taková listina, kterou je třeba předložit k uplatnění práva v ní inkorporovaného. Uvedená definice, resp. definice cenného papíru obecně jsou do jisté míry rezultátem absence definice pojmu věc v Občanském zákoníku a s tím související těžkosti při definování cenného papíru, coby objektu občanskoprávních vztahů. Při restriktivním výkladu institutu věci movité dle Občanského zákoníku, který je již de facto ustálen, nezbývalo v období před novelizací ustanovení § 1 odst. 2 Zákona o cenných papírech, než konstatovat, že cenné papíry se řadí (stejně jako např. obchodní podíl, know-how) do kategorie jiných majetkových hodnot. Zmíněná novelizace ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb. přinesla změnu oproti tradičnímu vnímání věcí v občanském právu, když de facto přiznala cenným papírům status věcí movitých. Z uvedené novelizace je patrná tendence k návratu k definici věcí a jejich třídění podle Obecného občanského zákoníku. Za daného stavu právní úpravy pak již není pochyb o tom, že akcie jsou bez ohledu na to, zda jsou v listinné či zaknihované podobě věcmi v právním smyslu slova a vztahují se na ně ustanovení o vlastnickém právu a to včetně ochrany. Logickým vyústěním tohoto principu je připuštění možnosti de facto podílového spoluvlastnictví k akcii, což vyplývá z ustanovení § 156 odst. 9 Obchodního zákoníku. Při prodeji podniku může vzniknout (případně přetrvat) vztah podílového spoluvlastnictví k akcii buď za situace, že bude prodáván podnik výlučného vlastníka do podílového spoluvlastnictví několika nabyvatelů a nebo podnik v podílovém spoluvlastnictví několika převodců bude prodáván do podílového spoluvlastnictví několika nabyvatelů. Pro případ vzniku spoluvlastnictví k akcii zákon vyžaduje dohodu spolumajitelů stran toho, který z nich bude vykonávat akcionářská práva a 74

v případě, že k dohodě nedojde, musí být určen společný zmocněnec. S ohledem na to, že ustanovení § 156 odst. 9 Obchodního zákoníku obsahuje výslovný odkaz na ustanovení občanského zákoníku o spoluvlastnictví, bude nezbytné na vzájemné vztahy spoluvlastníků aplikovat ustanovení § 139 odst. 2 Občanského zákoníku, z něhot se podává, že o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny a nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud. V tomto kontextu mohou vznikat problémy nejvíce v případech, kdy půjde o dva rovnodílné podílové spoluvlastníky. Budou-li naopak spoluvlastnické podíly na společném podniku v různému poměru, uplatní se bez dalšího princip majorizace s tím, že podílovému spoluvlastníků, který byl při rozhodování o hospodaření se společnou věcí (kam lze obecně řadit i rozhodování o osobě vykonávající akcionářská práva a povinnosti) přehlasován, nepřísluší právo obrátit se na soud. Toto právo svědčí menšinovému spoluvlastníkovi pouze v případě, že by se jednalo o důležitou změnu společné věci. Občanský zákoník pojem důležité změny nevysvětluje a ponechává tuto otázku aplikační praxi. V daném případě je například představitelná situace, kdy se na soud obrací menšinový podílový spoluvlastník akcie, má-li být v rámci výkonu akcionářských práv realizovaných na valné hromadě rozhodováno např. o fúzi společnosti, jejíž účastnický cenný papír je právě v podílovém spoluvlastnictví. Otázka spoluvlastnictví akcie a rozhodování o hospodaření se společnou věcí se dostává znovu do popředí i v situaci výkonu práv spojených s listinnou akcií na majitele dle ustanovení § 156 odst. 7 Obchodního zákoníku, kdy nelze vyloučit, že výkon akcionářských práv bude činit i menšinový podílový spoluvlastník. Ještě v nedávné minulosti byla často akcentována v souvislosti s prodejem podniku otázka převodu listinných cenných papírů, v tomto ohledu především směnek a tedy v tomto ohledu otázka zda je nutno dodržet postup stanovený zvláštním právním přepisem, tj. Zákonem směnečným a šekovým, potažmo Zákonem o cenných papírech pro převod listinného cenného papíru, k němuž dochází v souvislosti s prodejem podniku. Uvedená otázka byla řešena v rozsudku Nejvyššího soudu spisové značky 29 Odo 314/2001, v němž se Nejvyšší soud vyjádřil 75

k otázce vzájemného vztahu právní úpravy smlouvy o prodeji podniku a právní úpravy převodu cenných papírů, přičemž krátce řečeno dovodil, „že právní úprava smlouvy o prodeji podniku je ve vztahu k ustanovením o převodech cenných papírů v postavení lex specialis. Na základě ustanovení § 477 odst. 1 a § 479 Obchodního zákoníku zákon nepožaduje žádné další úkony k tomu, aby došlo k přechodu práv a závazků, na něž se prodej vztahuje.“36 Není tedy nutno na směnku připojovat jakékoliv indosamenty a k převodu listinných cenných papírů, které jsou součástí podniku, postačí uzavření smlouvy o prodeji podniku. Lze říci, že Nejvyšší soud po formální stránce zodpověděl to, jakým způsobem dochází k převodu práv ze směnky, nicméně pro posouzení účinků převodu závazků ze směnky pro případ smlouvy o prodeji podniku, za situace, kdy na straně kupujících je více subjektů, je nutno zabývat se otázkou plurality směnečných závazků. Na začátku je nutno zdůraznit, že zákon č. 191/1950 Sb. explicitně nenaznačuje možnost, kdy by na směnce v určitém postavení vystupovalo více osob, avšak současná právní praxe tuto pluralitu ve směnečných závazcích akceptuje. Na margo lze poznamenat, že názorným příkladem pro akceptaci plurality směnečných pohledávek je situace, kdy dědictví po zůstaviteli bude tvořeno pouze směnečnou pohledávkou a na straně dědiců (ať už testamentárních nebo intestátních) bude pluralita, kdy se dědicové nedohodnou a soudní komisař bude nucen potvrdit nabytí dědictví všem dědicům v určitém poměru. Za situace, kdy judikatura dovodila přípustnost plurality účastníků směnečného vztahu, je nutno se zaměřit na osoby jednotlivé účastníky z hlediska převodu směnečných závazků a pohledávek v důsledku prodeje podniku. Jak již bylo výše naznačeno, dovodila judikatura (viz citovaný judikát Nejvyššího soudu, sp.zn. 29 Odo 314/2001), že pro převod práv a povinností ze směnky není nutno provádět ať už do směnky či mino směnku žádné směnečně-právní úkony a k převodu tak postačuje účinná smlouva o prodeji podniku. Pro jistou názornost se budu při analýze problematiky zabývat pouze směnkou vlastní. Uvažujeme-li o pluralitě na straně směnečných účastníků, coby důsledku prodeje podniku, ocitáme se v situaci, kdy došlo k převodu směnečných prvá a povinností, aniž by tato okolnost měla 76

jakýkoliv dopad ve vztahu k obsahu směnky, coby listinného cenného papíru. Pod prismatem výše nastíněného judikátu je tedy nutno odpovědět na otázku jakého charakteru bude vnitřní vztah účastníků směnečných vztahů, bude-li na některé ze 36) Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.10.2002, zdroj: internetová stránka www.nsoud.cz.

stran pluralita. V základním vztahu směnečné pohledávky budou proti sobě stát na straně jedné směnečný dlužník doplněný případně směnečným rukojmím (avalem) a na straně druhé směnečný věřitel. V praxi je při prodeji podniku představitelná pluralita ve vztahu ke všem těmto směnečným účastníkům, která vznikne za předpokladu, že prodávající podniku bude původně (před účinností smlouvy o prodeji podniku) v právním postavení výstavce směnky nebo rukojmího ze směnky nebo naopak v postavení směnečného věřitele, v jehož prospěch byla původně směnka vystavena. Důsledkem platné a účinné smlouvy o prodeji podniku (kdy na straně kupujících je pluralita účastníků) je stav, kdy na místo původního účastníka směnečného vztahu nastoupí v totožném postavení více účastníků, kteří, dle mého názoru, budou v solidárním postavení. Jde-li o situaci, kdy v důsledku prodeje podniku dojde ke změně v osobě věřitele ze směnky, přičemž nastoupí mnohost věřitelů, bude, domnívám se, založena aktivní solidarita a tedy stav, kdy bude směnečný dlužník zavázán k témuž (peněžitému) plnění několika věřitelům, z nichž každý může po dlužníkovi uplatňovat plnění. Z hlediska procesního, přesněji řečeno z hlediska prokázání aktivní a pasivní věcné legitimace v řízení bude na směnečném věřiteli, aby prokázal přechod směnečných pohledávek a závazků, přičemž za situace, kdy se tento přechod neodrazí ve stavu zápisů na směnce, bude na žalobci, aby důkaz o převodu směnečných pohledávek a závazků (pravidelně se bude jednat o předložení smlouvy o prodeji podniku dokládající převod konkrétních směnečných pohledávek a závazků). Jde-li pak o postavení směnečného rukojmího (avala), pak zde je situace naprosto obdobná. Bude-li původně na směnce v postavení směnečného rukojmího prodávající podniku, nastoupí na jeho místo (i bez připojeného podpisu) oba kupující ze smlouvy o prodeji podniku. Pokud se týče vztahu pasivní solidarity směnečně zavázaných osob, tak tento vyplývá jednak ze 77

společného postavení kupujících, coby podílových spoluvlastníků podniku a dále pak i z ustanovení čl. I. § 47 odst. 1 Zákona směnečného a šekového, kdy se z něj podává, že všichni, kdož směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se za ni zaručili, jsou zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou. Uvedenou situaci by bylo možno samozřejmě nahlížet i tak, že každý z podílových spoluvlastníků v souvislosti s uzavřením smlouvy o prodeji podniku nabývá do podílového spoluvlastnictví určitý spoluvlastnický podíl, kterým se podílí na právech a povinnostech souvisejících se společnou věcí, tzn. podnikem a přicházelo by tedy v úvahu i posouzení dané věci tak, že vznikne-li v důsledku prodeje podniku podílové spoluvlastnictví, bude každý z nastoupivších podílových spoluvlastníků odpovídat za závazky a tedy i směnečné (bez ohledu na to, zdali je dlužník v postavení výstavce směnky nebo avala) v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, kdy navíc je evidentní, že tyto spoluvlastnické podíly nemusejí být stejné a tedy by bylo lze uvažovat o odpovědnosti za peněžitý závazek pouze v poměru spoluvlastnického podílu. Takovýto závěr však neakceptuji s poukazem na skutečnost, že na straně kupujícího ze smlouvy o prodeji podniku vystupují dva (nebo více kupujících) vždy společně. Současně nelze zapomínat ani na ustanovení § 139 odst. 1 Občanského zákoníku, podle kterého jsou z právních úkonů týkajících se společné věci oprávněni a povinni všichni podíloví spoluvlastníci společně a nerozdílně. Výsledkem takovéto úvahy by pak nutně bylo jakési vnitřní štěpení podniku, pro což není v hmotném právu žádná opora.

6. Proces kontraktace – uzavírání smlouvy o prodeji podniku a srovnání s ostatními dispozicemi s podnikem 6.1. východiska kontraktačního procesu Úvodem této části práce je vhodné pojednat, opět pod prismatem podílového spoluvlastnictví k podniku jednak o smlouvě o prodeji podniku na straně jedné a dispozicích se spoluvlastnickým podílem k podniku na straně druhé. Je nepochybné, že vedle právních úkonů, jejichž podstatou je dispozice se společnou věcí (v tomto 78

případě s podnikem), je nutno odlišovat právní úkony, jejichž obsahem je dispozice se spoluvlastnickým podílem. Rozdílnost mezi převodem podniku cestou smlouvy o prodeji podniku a prodejem, resp. převodem spoluvlastnického podílu k podniku je nutno posuzovat zejména ve vztahu k důsledkům, jaké má převod spoluvlastnického podílu na postavení nabyvatele spoluvlastnického podílu. Je pravdou, že ustanovení o převodu spoluvlastnického podílu, tj. ustanovení § 140 Občanského zákoníku, se explicitně nezmiňuje o otázce přechodu práv a závazků souvisejících se společnou věcí. Právní teorie rozlišuje mezi právy absolutními (působícími erga omnes) a právy relativními (působícími inter partes). Z logiky věci tedy bude právem působícím erga omnes, tedy právem absolutním, které působí a poskytuje určitému subjektu ochranu proti všem ostatním subjektům zejména právo vlastnické, čili právo k věci. Naproti tomu právem působícím inter partes bude právo, které působí (jak sám latinský termín napovídá) pouze mezi účastníky určitého právního vztahu bude typicky právo závazkové. Je nepopiratelným faktem, že v rámci činnosti podniku (tedy nástroje k realizaci podnikatelských cílů podnikatelů) vstupují podnikatelé do celé řady obchodních závazkových vztahů, které souvisejí s faktickým provozem podniku. Je nesporné, že tyto vztahy jsou upravovány právními normami působícími pouze inter partes, tj. mezi účastníky těchto právních vztahů. Při hodnocení dané věci je nutno vycházet, dle mého názoru ze širších souvislostí, za nichž ony závazky či pohledávky vznikají. Bude-li důvodem vzniku závazků hospodářská činnost podnikatelů, realizovaná

v rámci činnosti podniku, který je v podílovém

spoluvlastnictví, je zcela nepochybné, že se jedná o závazky nesouvisející v určitém ohledu s osobou podnikatele či podnikatelů, nýbrž závazky související s podnikem, jako nástrojem realizace podnikatelských záměrů. S určitou mírou nepřesnosti tedy lze říci, že se bude jednat o práva a závazky nesouvisející výlučně s osobou podnikatele, ale s podnikem samotným. Je nepochybné, že odpovědnost za závazky vzešlé z činnosti podniku či obecněji řečeno z podnikatelské činnosti realizované v podniku nesou podílové spoluvlastníci společně a nerozdílně (viz. ustanovení § 139 odst. 1 Občanského zákoníku). Trvání vztahu pasivní solidarity (a stejně tak aktivní solidarity v případě pohledávek) vzešlé z hospodaření se společnou věcí, je, dle mého názoru, existenčně spjatá s trváním vztahu podílového spoluvlastnictví, 79

přičemž specifikem odlišujícím tyto závazky od „běžných občanských závazků“ charakteru inter partes, je především ona vázanost jejich kauzy (tj. důvodu jejich vzniku) k podniku, či obecně řečeno k věci. Za tohoto stavu je pak nezbytné dospět k závěru, že ona speciální povaha závazků souvisejících s hospodařením se společnou věcí bude mít nepochybně dopad i do sféry přechodu práv a povinností souvisejících s provozem podniku. Diferenciačním kritériem zde tedy bude právě úzká souvislost těchto pohledávek a závazků s podnikem a za situace, kdy dochází k převodu spoluvlastnického podílu k podniku, nelze dovozovat, že by pohledávky a závazky vzešlé sice z činnosti podnikatele (podnikatelů), avšak v úzké souvislosti s podnikem, nepřešly na nabyvatele spoluvlastnického podílu a nadále by zavazovaly resp. svědčily ve prospěch subjektu, který již žádným způsobem s podnikem nesouvisí. Správnost této úvahy je, dle mého názoru, podpořena i související úvahou, na jejímž počátku je zapotřebí si položit otázku, jak by vypadal závazek vzniklý v souvislosti s hospodářskou činností podniku za situace, kdy by došlo k převodu spoluvlastnického podílu na třetí osobu? Pokud bychom dovodili relativní samostatnost takto vzniklých závazků, tj. bez jakéhokoliv dopadu převodu spoluvlastnického podílu k podniku na existující závazek, došli bychom nutně k závěru, že by v určitém časovém momentu mohl existovat stav, kdy stávající podílový spoluvlastník bude zavázán společně a nerozdílně k plnění s osobou, která již nemá spoluvlastnický podíl k podniku, z jehož činnosti závazek vzešel, a na druhé straně by k témuž časovému momentu existoval podílový spoluvlastník, který by nebyl společně a nerozdílně zavázán ve vztahu k závazku, který vznikl před účinností převodu spoluvlastnického podílu na podniku. Tímto by došlo ke vzniku dílčích závazků v rámci jednoho předmětu podílového spoluvlastnictví. Stejným, prismatem je nutno pohlížet i na situaci, v níž by byla solidárním věřitelem z pohledávky související s podnikem osoba, která již není spoluvlastníkem podniku, a logicky by tak vznikl stav, kdy by nastoupivší podílový spoluvlastník nebyl, i přes svůj spoluvlastnický podíl v podniku, věřitelem. Takovýto závěr se jeví být právně absurdním. Domnívám se, že jak práva tak i závazky, které co do příčiny svého vzniku souvisejí s podnikem musejí, s ohledem na důvod svého vzniku, „následovat osobu spoluvlastníka“ podniku a nemohou být spjata s osobou, která již, s ohledem 80

na převod spoluvlastnického podílu k podniku s tímto nesouvisí. Dalším z argumentů na podporu tohoto právního závěru by mohla být konstrukce spočívající v analogické aplikaci ustanovení § 477 Obchodního zákoníku nejen na případy, kde k přechodu práv a závazků dochází v souvislosti s prodejem podniku, ale i na přechod závazků a práv v souvislosti s převodem spoluvlastnického podílu na podnik, nicméně se domnívám, že úvaha stojící na kauzální souvislosti práv a závazků s podnikem, při jehož provozování vznikly, se jeví být argumentačně silnější. Podpůrně, dle mého názoru, svědčí o správnosti tohoto závěru i ustanovení § 338zq Občanského soudního řádu, z něhož vyplývá, že na výkon rozhodnutí prodejem podílu spolumajitele podniku se užijí ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem podniku, nestanoví-li zákon jinak. Za této situace tedy je nutno aplikovat (neboť zákon nestanoví jinak) ustanovení § 338zk Občanského soudního řádu, který hovoří o přechodu práv a závazků souvisejících s podnikem. Jistě, je zapotřebí konstatovat, že v případě exekuce přechodem spoluvlastnického podílu nedojde k přechodu práv a závazků, jako celků, nýbrž u vydražitele spoluvlastnického podílu (bude-li odlišný od podílového vlastníka, který je postižen výkonem rozhodnutí) vznikne okamžikem nabytí spoluvlastnického podílu ke vzniku pasivní solidarity ve vztahu k závazkům, ke vzniku aktivní solidarity ve vztahu k pohledávkám, resp. právům a ve vztahu k ostatním majetkovým hodnotám vztah, na který lze (jak zákon často stanoví) aplikovat ustanovení Občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví. 6.2.

princip smluvní volnosti při dispozici s podnikem

Je nepochybné, že smlouva o prodeji podniku vyvolává celou řádu právních následků, kterých je možno docílit také uzavřením většího počtu různých druhů smluv, ať už se bude jednat o nominátní kontrakty či inomináty. Obecně lze připustit převod jednotlivých složek tvořících podnik „dílčími“ smlouvami, přičemž se typově bude jednat nejčastěji o kupní smlouvy, jejich předmětem budou věci movité či nemovité, dalším typickým příkladem bude cese pohledávek nebo například převzetí dluhu či smlouvy o převodu práv z průmyslového vlastnictví. Obecně lze konstatovat, že každý subjekt občanskoprávních vztahů je nadán autonomií vůle, jejímž konkrétním projevem ve sféře závazkového práva je autonomie smluvní, tzn. 81

volnost při uzavírání smluv, volnost tvorby jejího obsahu a volnost při výběru účastníka právního úkonu, jímž se zakládá smluvní závazkový vztah. Z uvedeného by bylo lze dedukovat, že tedy vlastníku podniku na straně jedné a kupujícímu na straně druhé nic nebrání v tom, aby namísto uzavření smlouvy o prodeji podniku, tedy smluvního typu upraveného v Obchodním zákoníku, uzavřel jinou smlouvu či větší počet smluv, jimiž, resp. jejichž účinností jako celku sleduje stejný cíl a účinek, jaký by mělo uzavření smlouvy o prodeji podniku. V praxi se bude nejčastěji jednat o situaci, kdy vlastník podniku nebude ochoten uzavřít smlouvu o prodeji podniku, neboť součástí podniku jsou věc, právo či jiná majetková hodnota, které prodávající nehodlá na kupujícího převést a v důsledku toho se vyhne uzavření smlouvy o prodeji podniku. Jak již bylo výše naznačeno, panuje v soukromoprávních vztazích princip smluvní volnosti, avšak v této souvislosti se domnívám, že tento princip nelze aplikovat bezbřeze, neboť v konkrétním případě by se chování subjektů na principu smluvní volnosti mohlo dostat do rozporu s principem zákazu obcházení zákona podle ustanovení § 39 Občanského zákoníku. Typickým příkladem budiž situace, kdy se kupující určité majetkové složky podniku chce vyhnout nepříznivým následkům smlouvy o prodeji podniku, které plynou např. z ustanovení § 477 Obchodního zákoníku, tj. přechod práv a závazků tvořících součást podniku, a uzavře tedy s prodávajícím namísto smlouvy o prodeji podniku kupní smlouvu. Při obcházení zákona (jednáním in fraudem legis) se strany pokoušejí vyhnout právním překážkám (nebo pro ně nepříznivým důsledkům – pozn. autora) tím, že chtějí stejných právních nebo hospodářských následků dosáhnout pomocí jiných právních pravidel. Pro závěr o existenci právního úkonu obcházejícího zákon je nutno zkoumat vždy všechny okolnosti daného případu.

V případě právních úkonů

obcházejících uzavření smlouvy o prodeji podniku to bude zpravidla blízká časová souvislost jednotlivých právních úkonů, jejichž předmětem bude majetková dispozice se složkami podniku, dále pak totožnost účastníků právních úkonů a zejména to, že předem právního úkonu bude dispozice s majetkem, který de facto tvoří součást stále existujícího podniku. Takovéto úkony bude nutno pokládat zcela zjevně za úkony obcházející zákon, které jsou sankcionovány absolutní neplatností. 6.3. prodej podniku ve specifických právních situacích 82

V souvislosti s institutem smlouvy o prodeji podniku je jistě vhodné pojednat i o prodeji podniku, který však vzniká jako důsledek specifické právní situace. Mám na mysli prodej podniku jako důsledek zpeněžení majetkové podstaty v průběhu insolvenčního řízení a dále pak prodej podniku v rámci výkonu rozhodnutí, resp. exekučním řízení a dále jako realizaci uhrazovací funkce zástavního práva. Pro uvedené příklady prodeje podniku je charakteristická, na rozdíl od dobrovolně uzavírané smlouvy o prodeji podniku, absence vůle vlastníka podniku věc prodat. Ustanovení § 290 Insolvenčního zákona umožňuje insolvenčnímu správci zpeněžit podnik dlužníka jedinou smlouvou, přičemž tuto smlouvu může insolvenční správce uzavřít jen se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru s tím, že souhlas soudu i věřitelského výboru jsou předpokladem pro to, aby smlouva nabyla účinnosti. Podle ustanovení § 291 odst. 2 Insolvenčního zákona se na smlouvu podle § 290 Insolvenčního zákona obdobně použijí ustanovení obchodního zákoníku o prodeji podniku. Z takto nastíněné právní úpravy je patrno, že prodej podniku je v dikci Insolvenčního zákona chápan totožně jako v Obchodním zákoníku a plní stejnou funkci, tj. prodej podniku, tj. všech složek, jimiž je tvořen, do rukou nabyvatele. S ohledem na skutečnost, že se jedná o nucený prodej vyvolaný v důsledku úpadku vlastníka podniku, má ustanovení § 290 odst. 2 Insolvenčního zákona za cíl ochranu zájmů přihlášených insolvenčních věřitelů, mezi něž logicky patří zpeněžení podniku za co nejoptimálnější částku. Na rozdíl od právní úpravy smlouvy o prodeji podniku dle Obchodního zákoníku však obsahuje jistá specifika, pokud se týče důsledků uzavření smlouvy o prodeji podniku, neboť na rozdíl od smlouvy o prodeji podniku, uzavírané v rámci působnosti pouze Obchodního zákoníku, kdy podle § 477 odst. 1 Obchodního zákoníku přecházejí na kupujícího všechna práva a závazky, na něž se prodej vztahuje, přecházejí na kupujícího v případě prodeje podniku v rámci probíhajícího insolvenčního řízení pouze práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům dlužníkova podniku a to navíc (oproti úpravě v Obchodním zákoníku) s další výjimkou, kterou jsou pohledávky z pracovněprávních vztahů dlužníkových zaměstnanců vzniklých do účinnosti smlouvy o prodeji podniku, neboť tyto pohledávky jsou podle ustanovení § 169 odst. 1 Insolvenčního zákona pohledávkami se stejným postavením jako 83

pohledávky za majetkovou podstatou. Dalším významnou odlišností oproti právní úpravě smlouvy o prodeji podniku podle Obchodního zákoníku (viz. ustanovení § 477 odst. 3 Obchodního zákoníku) je to, že podle Insolvenčního zákona prodávající v souvislosti s prodejem podniku neručí za splnění závazků, které přešly na nabyvatele. Tato právní úprava se jeví logickou za situace, kdy by bylo v rozporu se smyslem a účelem insolvenčního řízení, bylo-li by toto dodatečně zatěžováno dalšími potenciálními výdaji v souvislosti realizací existujícího sekundárního právního vztahu ručení vznikajícího přímo ze zákona. Z výše nastíněného je tedy patrno, že Insolvenční zákon, resp. jeho ustanovení §§ 290 a 291 Obchodního zákoníku, jsou ve vztahu k právní úpravě smlouvy o prodeji podniku v Obchodním zákoníku v postavení lex specialis. Z hlediska předmětu smlouvy je evidentní (zejména pak z explicitního odkazu na ustanovení Obchodního zákoníku o prodeji podniku), že podnik pro účely prodeje je vymezen naprosto totožně v obou právních úpravách a že tedy není rozdílu, pokud se složek podniku týče. Stejně tak přináší odlišnosti právní úprava výkonu rozhodnutí prodejem podniku resp. exekuce prodejem podniku. Stejně jako v případě zpeněžení podniku v rámci insolvenčního řízení, je i v případech těchto řízení kladen důraz na finanční stránku celé věci, tudíž dosažení maximálního výtěžku zpeněžení. Právní úprava prodeje podniku v rámci výkonu rozhodnutí je upravena pro oblast výkonu rozhodnutí v ustanovení § 338f až § 338zr Občanského soudního řádu, přičemž tato právní úprava se za podmínek ustanovení § 71 Exekučního řádu použije i v případě prodeje podniku v rámci exekučního řízení podle zákona č. 120/2001 Sb. O soudních exekutorech a jejich činnosti. Ve všech výše zmíněných případech vystupuje, jak již bylo výše naznačeno, do popředí složka státního donucení, neboť se jedná o prodej podniku za situace, kdy je nuceně nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce na základě exekučního titulu ukládajícího dlužníkovi povinnost k peněžitému plnění. Pro posouzení podobnosti či rozdílnosti důsledků (exekuce) prodejem podniku a smlouvy o prodeji podniku se jeví jako klíčové ustanovení § 338zk Občanského soudního řádu, které pojednává o přechodu práv a závazků na vydražitele. Z tohoto ustanovení se podává, že na vydražitele přecházejí veškeré věci, práva a jiné majetkové hodnoty, práva z průmyslového a jiného duševního vlastnictví související 84

s prodávaným podnikem, práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů (zde, oproti právní úpravě v Insolvenčním zákonu není zahrnuta výjimka v podobě nepřipuštění přechodu části pracovněprávních závazků vzniklých v určité době) a konečně i závazky patřící k vydraženému podniku, pokud nebyly uspokojeny při rozvrhu výtěžku zpeněžení podniku. S odkazem na ustanovení § 71 Exekučního řádu lze dovodit, že ustanovení § 338zk Občanského soudního řádu bude plně aplikováno. Lze konstatovat, že i přes skutečnost, že se jedná o nucený prodej podniku a tedy nezávisle na vůli prodávajícího, vykazuje právní úprava prodeje podniku v exekučním řízení co do důsledků obdobné rysy jako v případě prodeje podniku na základě smlouvy o prodeji podniku podle Obchodního zákoníku. Ovšem, je zapotřebí připustit, že na rozdíl od prodeje podniku na základě smlouvy o prodeji podniku, patrně v případě ať už soudní dražby podniku nebo dražby prováděné exekutorem, nedojde ke vzniku plurality na straně vydražitelů a tedy vlastníků podniku. Posledním případem, o němž je vhodné pojednat v souvislosti s prodejem podniku je prodej zástavy. Ustanovení § 153 odst. 1 Občanského zákoníku připouští jako způsobilou zástavu i podnik nebo jinou věc hromadnou. Podnik jako předmět zástavy vykazuje, po mém soudu, jistou specifičnost, neboť se nejedná o statický celek, nýbrž celek dynamický, v jehož rámci se neustále mění majetkové hodnoty a tedy i hodnota podniku jako celku. Některé majetkové hodnoty do podniku vstupují a jiné z něj vystupují, pravidelně jako důsledek hospodářské činnosti. Zástavní právo zřizované k podniku je zřizováno jako k celku a nikoliv k individuálně určené věci. Specifická povaha podniku se projevuje i ve způsobu vzniku zástavního práva k podniku, kdy podle ustanovení § 158 odst. 1, odst. 2 Občanského zákoníku vzniká zástavní právo k podniku zápisem do rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České republiky a sice na základě zástavní smlouvy sepsané ve formě notářského zápisu. Neplní-li zástavní dlužník své závazky plynoucí z hlavního závazkového právního vztahu, přichází na řadu uhrazovací funkce zástavního práva. A sice v souladu s ustanovením § 165a Občanského zákoníku. Nebyla-li splatná pohledávka zástavního věřitele uhrazena, přísluší mu v intencích zmíněného ustanovení právo 85

domáhat nezpeněžení zástavy a to buď ve veřejné dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb. O veřejných dražbách nebo v rámci soudního prodeje zástavy. Jak již bylo výše naznačeno, je podnik plně způsobilou zástavou a jsou-li splněny podmínky pro uhrazovací funkci zástavního práva, je na zástavním věřiteli, kterou ze dvou variant zpeněžení zvolí. Hodlá-li zástavní věřitel dosáhnout zpeněžení zástavy cestou soudního prodeje, řídí se postup soudu ustanovením § 200y a násl. Občanského soudního řádu. Řízení o soudním prodeji zástavy je návrhovým řízením (tedy nezahajovaným z úřední pravomoci), přičemž návrh, jímž je řízení zahajováno, se nazývá žaloba a účastníky řízení jsou zástavní věřitel a zástavní dlužník, soud rozhoduje usnesením, přičemž jeho právní moc a vykonatelnost nastává týmž okamžikem. Na základě pravomocného usnesení soudu, jímž je nařízen prodej zástavy za účelem uhrazení v usnesení definovaného závazku zástavního dlužníka, má zástavní věřitel v zásadě dvojí možnost. Buď může podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku v intencích ustanovení § 338zr odst. 1 Občanského soudního řádu, nebo alternativně podat návrh na nařízení exekuce v intencích zákona č. 120/2001 Sb., Exekuční řád, přičemž soudní exekutor v případě soudního prodeje zástavy nemá, jak je tomu v případě obecné exekuce, volbu způsobu provedení exekuce, nýbrž musí postupovat pouze v intencích usnesení soudu, jímž byl nařízen soudní prodej zástavy. Exekuční řád výslovně uvádí v ustanovení § 59 odst. 3, že exekuci prodejem zástavy lze pro zajištěnou pohledávku provést prodejem zastavených movitých věcí a nemovitostí. V tomto ohledu je zjevné, že se jedná o nedostatek v právní úpravě, kdy zákonodárce patrně opomněl v tomto ustanovení explicitně uvést i další způsoby provedení exekuce, neboť způsobilým předmětem zástavy a tudíž i realizace zástavy nejsou jen movité věci a nemovitosti. V daném případě však z povahy věci bude možno provést exekuci prodejem zástavy v podobě podniku podle obecného ustanovení o exekuci ukládající zaplacení peněžitého plnění (viz. ustanovení § 59 odst. 1 písm. d) Exekučního řádu). V ustanovení § 338zr Občanského soudního řádu se uvádí, že na výkon rozhodnutí prodejem zastaveného podniku se užijí ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem podniku, nestanoví-li zákon jinak. Toto ustanovení přináší, dle mého názoru zásadní interpretační problém, zejména pokud se týče ustanovení § 86

338zk Občanského soudního řádu, o čemž bude pojednáno níže ve spojitosti se zákonem o veřejných dražbách. Jiná (a po mém soudu mnohem komplikovanější) situace ovšem nastává v případě, zvolí-li zástavní věřitel při realizaci uhrazovací funkce zástavního práva na základě ustanovení § 165a Občanského zákoníku zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě. Institut veřejných dražeb je upraven zákonem č. 20/2000 Sb. v platném znění, O veřejných dražbách. Norma samotná kromě obecných ustanovení pojednávajících o podmínkách výkonu funkce dražebníka vnitřně člení právní úpravu na část věnovanou problematice tzv. dobrovolných dražeb (viz. ustanovení §§ 17 – 35 zák.č. 26/2000 Sb.), kdy pro zjednodušení uvádím, že se jedná o dražby konané z popudu majitele věci, která má být v dražbě zpeněžena, a na část věnovanou problematice tzv. nedobrovolných dražeb (viz. ustanovení §§ 36 – 61 zák.č. 26/2000 Sb.). S ohledem na okolnost, že je dražba navrhována zástavním věřitelem a bude se jednat o dražbu „vynucenou okolnostmi“, je evidentní, že půjde o tzv. nedobrovolnou dražbu. Je samozřejmě obecně myslitelné a v praxi k tomuto čas od času dochází, že se vlastník (vlastníci) podniku dobrovolně rozhodne prodat jej, nikoliv však cestou smlouvy o prodeji podniku, nýbrž cestou veřejné dobrovolné dražby. Po posouzení všech okolností, které dražba provází lze dojít k závěru, že co do porovnání důsledků dobrovolné dražby na straně jedné a uzavření smlouvy o prodeji podniku na straně druhé (tj. např. přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, přechod práv a závazků atd.) budou oba způsoby zpeněžení podniku v podstatě obdobné, s tou výjimkou, že v případě dobrovolné dražby nepůjde o tradiční proces kontraktace (ačkoliv dle názoru právní praxe se o kontraktaci jedná) a až do okamžiku udělení příklepu není známa osoba vydražitele a tudíž nového vlastníka podniku. Pokud se týče důsledků, s nimiž je spojeno uzavření smlouvy o prodeji podniku (viz. ustanovení §§§ 477, 479, 480 Obchodního zákoníku), pak je pro případ dobrovolné dražby explicitně stanoveno v § 30 odst. 3 Zákona o veřejných dražbách, že na vydražitele přecházejí (zkráceně řečeno) všechna práva a závazky včetně práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů,

oprávnění

užívat

obchodní

jméno

spojené

s podnikem,

práva

z průmyslového a jiného duševního vlastnictví, které se týkají podnikatelské činnosti 87

daného podniku. Tato právní úprava v podstatě koresponduje s ustáleným právním názorem soudní praxe stran povahy právního důvodu nabytí vlastnického práva v dobrovolné dražbě, přičemž judikatura se v podstatě ustálila na závěru, že se jedná o převod vlastnictví na základě smlouvy. Zatímco tedy v případě dobrovolné dražby, která je pokládána za případ sui generis převodu vlastnického práva na základě smlouvy a důsledky, mj. i v podobě přechodu práv a závazků, jsou v podstatě totožně jako v případě prodeje podniku (a bylo by tedy možno hovořit de facto o smlouvě o prodeji podniku realizované ovšem cestou veřejné dražby) pak ovšem v případě tzv. nedobrovolné dražby zastaveného podniku takováto úprava přechodů závazků a práv zcela chybí. Je tedy otázkou, jak tuto absenci explicitní úpravy přechodu práv a závazků vážících se k podniku interpretovat. Pro analýzu problému je zapotřebí nejprve posoudit přechod závazků a práv souvisejících s podnikem v obdobných situacích. Na základě výše uvedených případů tzv. nedobrovolného prodeje podniku zde máme případ soudního výkonu rozhodnutí prodejem podniku, kde dochází k přechodu práv a závazků dle § 338zk Občanského soudního řádu) a tomuto na roveň postavený exekuční prodej podniku, kdy dle ustanovení § 71 Exekučního řádu se na provádění exekuce prodejem podniku přiměřeně použijí ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem podniku. V daném případě, s ohledem na to, že se jedná o prakticky stejný způsob výkonu rozhodnutí, lišící se pouze ve vykonavateli, je i přes užití termínu „přiměřeně použijí“ možno dospět k závěru, že není důvodu pro to, aby se toto ustanovení § 338zk Občanského soudního řádu neaplikovalo i v případě exekuce prodejem podniku. Dále je vhodné posoudit při řešení problému i situaci soudního prodeje zástavy, která je upravena v ustanovení § 338zr odst. 1 Občanského soudního řádu, z něhož se podává, že na výkon rozhodnutí prodejem zastaveného podniku se použijí ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem podniku, nestanoví-li zákon jinak. Zákon tedy v tomto případě explicitně stanoví, že v důsledku výkonu rozhodnutí prodejem zastaveného podniku dojde rovněž k přechodu práv a závazků souvisejících s podnikem na vydražitele. Jsou zde tedy tři případy nedobrovolného prodeje podniku, v jejichž důsledku dojde k přechodu práv a závazků souvisejících s podnikem na osobu vydražitele (alespoň dle jazykové 88

interpretace norem). K tomuto však přistupuje prodej zastaveného podniku v režimu zákona o veřejných dražbách, který však v části věnované nedobrovolným dražbám nepojednává o přechodu závazků v rozsahu, v jakém k němu dochází u tří předchozích případů (a stejně tak i u smlouvy o prodeji podniku). Zákon zde pouze stanoví omezený přechod zástavních práv dle ustanovení § 58 odst. 2 Zákona o veřejných dražbách. Otázkou tedy je, jak za stejné právní situace (tj. realizace uhrazovací funkce zástavního práva) pohlížet na situaci, kdy na základě aplikace jedné právní normy (Občanského soudního řádu) dojde k přechodu práv a závazků souvisejících s podnikem a na základě aplikace druhé normy (Zákona o veřejných dražbách) nedojde k přechodu práv a závazků souvisejících s podnikem. Je sice pravdou, že by bylo lze namítnout, že aplikace ustanovení o přechodu práv a závazků souvisejících s podnikem dle ustanovení § 338zk Občanského soudního řádu by mohla být vyloučena, pokud by zákon stanovil jinak (viz. ustanovení § 338zr Občanského soudního řádu), avšak toto „jiné stanovení“ nelze pro tento případ v hmotném právu nalézt. Jistě, můžeme říci, že absence ustanovení o přechodu práv a závazků souvisejících s podnikem v právní úpravě nedobrovolných dražeb dle zákona č. 26/2000 Sb. je výrazem tzv. pravé mezery v zákoně, a pak by snad přicházela v úvahu aplikace ustanovení § 338zk Občanského soudního řádu na principu analogie, avšak je v této souvislosti otázkou, zdali se skutečně jedná o mezeru v zákoně a nikoliv o úmysl zákonodárce. Současně musím konstatovat, že po mém soudu nelze akceptovat závěr, kdy by pouze na základě svobodné volby, učiněné zástavním věřitelem, kterou z cest realizace zástavního práva vytčených v ustanovení § 165a Občanského zákoníku se udá, mělo dojít v jednom případě k tomu, že práva a závazky na vydražitele podniku nepřejdou a ve druhém případě ano. Takováto interpretace by dle mého názoru negativně zasáhla do právního postavení věřitelů, kteří mají za dlužníkem, jehož podnik je zpeněžován, pohledávky související s podnikem. V daném případě lze k problému přistoupit z hlediska posouzení institutu tzv. nedobrovolné dražby. V minulosti již bylo judikatorně dovozeno, že nabývání vlastnictví příklepem ve veřejné nedobrovolné dražbě (dle zákona č. 26/2000 Sb.) je jedním z příkladů tzv. originárního nabytí vlastnického práva k vydražené věci. 89

Originárním nabytím vlastnického práva se rozumí stav, kdy se vlastnické právo nabývajícího vlastníka neodvozuje od jeho právního předchůdce a mezi předchozím vlastníkem a novým vlastníkem tedy není žádná spojitost. Mezi případy originálního nabytí vlastnického práva kromě příklepu v tzv. nedobrovolné dražbě podle zákona 26/2000 Sb. patří rovněž vydržení nebo rozhodnutí soudu. Nabývá-li tedy vydražitel v nedobrovolné dražbě podle zákona 26/2000 Sb. vlastnictví k předmětu dražby originálním způsobem, je na místě si položit otázku, jakým způsobem nabývá vydražitel vlastnické právo k věci v případě dražby konané v rámci soudního výkonu rozhodnutí a nebo v případě dražby v rámci exekuce např. prodejem podniku. Pokud odpověď na tuto položenou otázku vyznívá tak, že se jedná rovněž o originární nabytí (podporou tomuto závěru budiž skutečnost, že příklep má formu usnesení soudu nebo soudního exekutora, který provádí exekuci z pověření soudu), je nutno si položit otázku, z jakého důvodu dochází v případě originárního nabytí vlastnictví (v návaznosti výkon rozhodnutí, resp. exekuci prodejem podniku) k přechodu práv a závazků souvisejících s podnikem? V tomto ohledu je vhodné zamyslet se nad diferenciačním kritériem mezi dražbou dobrovolnou (dle zákona 26/2000 Sb.), která je považována za kupní smlouvu s určitým specifickým procesem kontraktace (a jde tedy o derivativní nabytí vlastnictví a de facto převod), a dražbou nedobrovolnou, dle téhož zákona, kdy v případě vydražení se vlastnické právo nabývá originárně, případně se tento proces označuje jako přechod vlastnického práva. Podstatou nedobrovolné dražby je nucené zpeněžení určité věci nebo podniku a to bez ohledu na vůli dlužníka resp. zástavního dlužníka (či zástavce). Máli se považovat nabytí podniku v důsledku nedobrovolné dražby (lhostejno, z jakého důvodu k ní dochází a kdo dražbu provádí) za originární nabytí a tedy nabytí bez vztahu k právnímu předchůdci, kdy nabyvatel své vlastnické právo neodvozuje od vlastnického práva původního vlastníka, pak má být s ohledem na takovýto způsob nabytí principiálně dán zákaz přechodu jakýchkoliv práv a závazků na vydražitele. Uvedená situace může být posouzena i tak, že zákonodárce, vědom si originárního charakteru nabytí vlastnického práva, v zákoně zakotvil pro případ výkonu rozhodnutí prodejem podniku, exekuce prodejem podniku nebo zástavního práva, přechod práv a závazků, lze vnímat danou situaci de facto jako výjimku z 90

jinak obecně platného pravidla, že vydražitel neodvozuje (v případě originálního nabytí) své vlastnické právo od původního vlastníka. A pod tímto prismatem tedy lze chápat situaci, kdy v důsledku prodeje zastaveného podniku ve veřejné dražbě nedojde k přechodu práv a závazků souvisejících s podnikem, tak, že se jedná o případ standardně působícího institutu. Posouzení dané problematiky není jednoduché a ani v dostupné judikatuře nebylo nalezeno rozhodnutí, které by se touto problematikou zabývalo.

6.4. Prodej státního podniku V rámci pojednání o procesu kontraktace je vhodné pro účely diferenciace pojednat rovněž o dispozici se stáním podnikem. Státní podnik, coby právní institut, je upraven v zákonu č. 77/1997 Sb. O státním podniku. Dle ustanovení § 2 odst. 1 citovaného zákona je státní podnik právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost a dále je v ustanovení § 2 odst. 2 téhož zákona stanoveno, že podnik má právo hospodařit s majetkem státu a nemá vlastní majetek. Již z úvodních ustanovení Zákona o státním podniku je patrno, že pojem podnik v dikci ustanovení § 5 Obchodního zákoníku na straně jedné a institut státního podniku na straně druhé jsou zcela odlišné. Zatímco pojem podnik v Obchodním zákoníku můžeme elementárně charakterizovat jako objekt občanskoprávních vztahů, k němuž jsou uplatňována vlastnická práva, pak státní podnik je nositelem právní subjektivity, jedná se o právnickou osobu, tedy subjekt právních vztahů, který provozuje podnikatelskou činnost s majetkem státu, aniž by jej vlastnil. Na rozdíl od soukromoprávního podniku, který náleží podnikateli, je státní podnik subjektem práva, který však žádný majetek nevlastní. Dle ustanovení § 16 odst. 4 citovaného zákona, nabývá-li státní podnik majetek od jiné osoby než od státu, nabývá jej pro stát, což tedy znamená, že v případě, že státní podnik v rámci své podnikatelské činnosti nabývá majetkové hodnoty, nabývá je pro stát. V návaznosti na zákonem stanovený mechanismus, jakým státní podnik disponuje s majetkem, je nutno si položit otázku, zdali státní podnik (coby právnická osoba), provozující podnikatelskou činnost, vytváří podnik, 91

tj. soubor hmotných, nehmotných a osobních složek k podnikání, v intencích ustanovení § 5 Obchodního zákoníku. Při formulování odpovědi lze vyjít právě z definice podniku obsažené v § 5 odst. 1 Obchodního zákoníku. Je nepochybné, že i pro státní podnik bude charakteristické vytváření faktické struktury majetkových a osobních složek, zpravidla v podobě prostředků k materiálnímu zajištění podnikání a zaměstnanců a to vše pro účely podnikatelské činnosti. Determinující však, dle mého názoru, bude otázka vlastnictví (případně obdobného práva postaveného na roveň právu vlastnickému). Obchodní zákoník v ustanovení § 5 odst. 1, věta druhá, Obchodního zákoníku definuje složky, které k podniku náležejí tak, že jde o věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli. Z ustanovení § 2 odst. 1, odst. 2 Zákona o státním podniku vyplývá, že státní podnik je právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu a dále pak, že podnik má právo hospodařit s majetkem státu a nemá vlastní majetek. Za tohoto stavu lze nepochybně dovodit, že státní podnik sice provozuje podnikatelskou činnost, je tedy podnikatelem, nicméně nevlastní majetek, který používá k realizaci podnikatelské činnosti, tento je ve vlastnictví státu a stejně tak pokud podnik v průběhu své podnikatelské činnosti nabude majetkové hodnoty, nabude jej pro stát. Nelze tedy hovořit o skutečném vlastnickém právu podnikatele k podniku. Z ustanovení § 16 odst. 2, odst. 3 Zákona o státním podniku vyplývá, že podnik vykonává při hospodaření s majetkem státu práva vlastníka podle zvláštních právních předpisů a jedná vlastním jménem v právních vztazích týkajících se majetku státu (který je státnímu podniku svěřen do užívání), nicméně právní úkony vztahující se k podniku učiněné bez schválení zakladatele podniku jsou neplatné od samého počátku. Lze tedy dojít k závěru, že státní podnik vytváří podnik v intencích ustanovení § 5 Obchodního zákoníku, coby státem účelově vyčleněný soubor majetku určený k realizaci podnikatelské činnosti. Jedním ze specifických projevů této úpravy je to, že z celkové masy obchodního majetku, do nějž v intencích ustanovení § 16 odst. 1 Zákona o státním podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty státu, s nimiž má právo státní podnik hospodařit, se vyčleňuje tzv. určený majetek (viz. § 2 odst. 5 citovaného zákona), který je vymezován v zakládací listině a zapisován do obchodního rejstříku, přičemž státní podnik tímto majetkem neodpovídá za své 92

závazky a tedy proti takovémuto majetku nelze vést výkon rozhodnutí, resp. exekuci. Na rozdíl od podniku náležejícího podnikateli – osobě soukromého práva, což je obecný princip v soukromém právu, nepojí státní podnik s majetkem, s nímž tento hospodaří, vlastnické právo. Tato skutečnost má pak za následek, že při zcizování takovéhoto státního majetku osobám soukromého práva (privatizace) bude postupováno dle zvláštních právních předpisů. Základním předpisem je zákon č. 92/1991 Sb. O podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Z ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že tento zákon upravuje podmínky převodu majetku státu, k němuž mají právo hospodaření mj. státní podniky. Porovnáním právní úpravy zákona č. 92/1991 Sb. a právní úpravy smlouvy o prodeji podniku dle Obchodního zákoníku lze dovodit, že jde o poměr obecné právní úpravy obsažené v Obchodním zákoníku a speciální právní úpravy obsažené v zákoně č. 92/1991 Sb. a tedy Obchodní zákoník bude aplikován v případech prodeje státního podniku subsidiárně. Zákon č. 92/1991 Sb. obsahuje, stejně jako úprava smlouvy o prodeji podniku v Obchodním zákoníku, úpravu některých důsledků prodeje podniku a sice v ustanovení § 15 odst. 1 princip přechodu práv a závazků souvisejících s privatizovaným majetkem a dále pak v ustanovení § 17 téhož zákona princip přechodu práv a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo organizační složce, jichž se privatizace týká.

7. Pojmové znaky a náležitosti smlouvy o prodeji podniku 7.1. právní východiska kontraktace v režimu Obchodního zákoníku Jak již bylo naznačeno v části práce věnované historické genezi prodeje resp. dispozic s podnikem, stojí za právní úpravou pojmu podnik snaha zákonodárce právně uchopit určitou ekonomickou jednotku vnímanou původně jako souhrn právně samostatných věcí, a to při akcentování její jednoty na bázi totožnosti důvodu, proč jsou určité, pro zjednodušení řekněme, věci drženy a užívány pospolu, přičemž tímto účelem je realizace hospodářské činnosti, či jinak řečeno podnikatelské ideje vlastníka podniku. 93

První právní normou na území České

republiky, která explicitně upravila prodej podniku za situace, kdy je podnik vnímán jako jediný a celistvý objekt práva, bez ohledu na různorodost jeho složek, je zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník. V právní úpravě obchodního zákoníku řadíme tento smluvní typ k tzv. pojmenovaným neboli nominálním kontraktům upraveným v 3. části Obchodního zákoníku, obsahující úpravu obchodních závazkových vztahů. Pojem obchodní závazkový vztah není v Obchodním zákoníku definován a stejně tak není definován ani pojem závazkový vztah. Za této situace je nutno vycházet z definice závazkového vztahu obsažené v ustanovení § 488 Občanského zákoníku, coby lex generalis. Toto ustanovení definuje závazkový právní vztah jako právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek. Přesnou definici právního pojmu obchodní závazkový vztah nepodává ani právní doktrína. Lze však vyjít z toho, že pod pojem obchodní závazkový vztah lze řadit „vztah související s podnikáním zásadně alespoň jedné ze stran závazkového vztahu a alespoň jednou ze stran bývá podnikatel nebo osoba zákonem mu na roveň postavená“ (in: Bejček, Eliáš, Raban a kol., Kurs obchodního práva, Obchodní závazky, 4 vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 25). V rámci třídění obchodních závazkových vztahů, které je nastíněno v ustanovení § 261 Obchodního zákoníku lze podřadit smlouvu o prodeji podniku, coby smluvní typ do tzv. typových obchodů (dříve tzv. absolutních obchodů), neboť tento smluvní typ je explicitně uveden v ustanovení § 261 odst. 3 Obchodního zákoníku, přičemž právní norma stanoví, že právní úpravou Obchodního zákoníku se řídí, a to bez ohledu na povahu účastníků, veškeré závazkové vztahy uvedené v tomto odstavci. Jedná se zde de facto o výjimku z obecného pravidla vymezeného v ustanovení § 261 odst. 1 a 2 Obchodního zákoníku, akcentující podnikatelskou činnost jako podmínku pro aplikaci právních norem 3. části Obchodního zákoníku na závazkový právní vztah. Je-li tedy smlouva o prodeji podniku explicitně uvedena v ustanovení § 261 odst. 3 Obchodního zákoníku, není pochyb, že na subjektivní práva a povinnosti plynoucí z takovéhoto závazkového právního vztahu budou aplikována ustanovení Obchodního zákoníku, ovšem není tomu tak bezvýjimečně. Novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. proniknul do obchodních závazkových vztahů princip ochrany té ze smluvní stran závazkového vztahu, která 94

není podnikatelem. Tato úprava je obsažena v ustanovení § 262 Obchodního zákoníku, jehož aktuální znění je důsledkem novely provedené zákonem č. 353/2001 Sb. a je promítnutím směrnice Rady č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Z odstavce čtvrtého tohoto ustanovení se mj. podává, že „ustanovení Občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klausulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle Občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení Občanského zákoníku.“ Z hlediska aplikačního, za situace, kdy jedním z účastníků smlouvy o prodeji podniku bude osoba nepodnikatele, bude nepochybně důležité stanovit co nejpřesněji podmínky, resp. předpoklady, za nichž bude docházet k aplikaci ustanovení Občanského zákoníku, resp. jiných právních předpisů. Významná část právních komercionalistů ustanovení interpretuje tak, že ustanovení Občanského zákoníku (případně jiného právního předpisu) budou aplikována v případě, že budou pro tu smluvní stranu, která není podnikatelem, příznivější. Současně je evidentní, že ona „ochranářská ustanovení“ budou aplikována pouze a jen ve prospěch té smluvní strany, která není podnikatelem. Otázkou, kterou je v této souvislosti nutno zodpovědět je i to, jak posuzovat onu „prospěšnost“ určité právní normy. Je zjevné, že celá řada právních institutů je upravena jak v Občanském, tak i Obchodním zákoníku, přičemž se bude jednat o úpravy téhož institutu, které budou komplexní, dále pak o instituty primárně upravené v Občanském zákoníku, přičemž odchylky reflektující specifičnost obchodních závazkových vztahů budou upraveny v Obchodním zákoníku (tyto normy bývají zpravidla ve svém názvu označovány jako „některá ustanovení o….“) a dále pak o instituty, které budou upraveny (samozřejmě s akcentováním osoby nepodnikatele) pouze v Občanském zákoníku. Je nutno poznamenat, že se nabízí celá řada právních institutů, které jsou upraveny odlišně jak v Obchodním zákoníku, tak i v Občanském zákoníku a typickými příklady je například institut promlčení nebo například smluvní pokuty či odstoupení od smlouvy. Jde-li o právní institut promlčení, pak typickou 95

otázkou v této souvislosti bylo, zda se například závazek dlužníka vůči věřiteli plynoucí ze smlouvy o úvěru promlčuje ve tříleté lhůtě dle § 101 Občanského zákoníku (s odkazem na argument, že občanskoprávní úprava je pro dlužníka příznivější s ohledem na délku promlčecí doby) nebo ve čtyřleté lhůtě dle § 397 Obchodního zákoníku. Uvedenou otázkou se zabýval v rámci své rozhodovací činnosti i Nejvyšší soud v rozsudku spisové značky 32 Cdo 3337/2010, z něhož se mj. podává, že „aplikace dvou právních úprav na jeden závazkový právní vztah pouze na základě toho, zdali je jeden z účastníků podnikatelem či nikoliv by vnášela do právního vztahu značnou nejistotu a došlo by k narušení principu rovnosti.“37 Nejvyšší soud dovozuje, že úprava promlčení v Občanském zákoníku není úpravou, která by směřovala k ochraně spotřebitele, nýbrž se jedná o výsledek odlišných legislativních procesů. Nejvyšší soud současně v tomto rozhodnutí akcentoval, „že aplikace rozdílné délky promlčecí doby v návaznosti na to, v jakém postavení se nachází

smluvní

strana

(tj.

zda

v postavení

dlužníka

či

věřitele),

je

neakceptovatelné.“ Jde-li pak o otázku smluvní pokuty, je situace o poznání složitější, neboť jak Obchodní zákoník, tak i Občanský zákoník obsahují ustanovení obsahující smluvní pokutu, avšak je nutno zdůraznit, že základní východiska tohoto institutu jsou upraveny v Občanském zákoníku, zatímco obchodněprávní úprava je pouze úpravou rozšiřující. V tomto ohledu bude zajisté frekventovanou otázka nepřiměřenosti výše smluvní pokuty v intencích ustanovení § 301 Obchodního zákoníku. Zatímco právní úprava Občanského zákoníku sankcionuje nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu neplatností a sice pro rozpor s dobrými mravy, dle ustanovení § 3 odst. 1 Občanského zákoníku, absolutní neplatností dle § 39 Občanského zákoníku, pak ustanovení § 301 obchodního zákoníku opravňuje soud ke snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. Při odpovědi na tuto otázku je nutno vyjít z ustanovení § 261 odst. 4 Obchodního zákoníku, které mj. stanoví, že „touto částí zákona se řídí i právní vztahy vzniklé ze zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, které se řídí touto částí zákona (3. část Obchodního zákoníku). Předně je zapotřebí uvážit, zda nepřiměřenost výše smluvní pokuty (v případě smlouvy o prodeji podniku) bude 96

posuzována v režimu Občanského či Obchodního zákoníku. Ustanovení § 301 Obchodního zákoníku umožňuje soudu „pouze“ moderaci, zatímco aplikace ustanovení § 3 odst. 1 Občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 39 37) Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.7.2012, zdroj: internetová stránka www. nsoud.cz.

Občanského zákoníku umožňuje nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu, resp. právní úkon sankcionovat neplatností pro rozpor s dobrými mravy. Obecně je nutno konstatovat, že jak právní doktrína tak aplikační praxe připustila aplikaci dobrých mravů, coby korektivu rovněž v obchodním právu. S dobrými mravy úzce souvisí jiný obchodněprávní korektiv a sice princip poctivého obchodního styku, který je upraven v ustanovení § 265 Obchodního zákoníku. Oba korektivy jsou i přes jistou podobnost posuzovány samostatné a podmínky jejich aplikace se liší. V určitých případech může dojít k tomu, že v jednání účastníka obchodního závazkového vtahu bude možno spatřovat jak rozpor se zásadami poctivého obchodního styku (který zákon obecně sankcionuje nevymahatelností práva) tak i rozpor s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 Občanského zákoníku (který Občanský zákoník sankcionuje absolutní neplatností dle § 39 Občanského zákoníku) a naopak v jiných případech bude určité jednání, resp. právní úkon v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, avšak nemusí se nutně ocitat v rozporu s dobrými mravy. Tento výše uvedený právní názor, s nímž se ztotožňuji, zastává A. Bělohlávek a je obsažen odborném článku s názvem „Neplatnost právního úkonu při porušení dobrých mravů.“38 K opačnému závěru, tj. že pokud se určitý právní úkon dostává do rozporu s poctivým obchodním stykem, dostává se ve svém důsledku současně i do rozporu se zásadou dobrých mravů, dospívá B. Havel a tento právní názor je vyjádřen v odborném článku s názvem „K aplikovatelnosti dobrých mravů v obchodním styku.“39 V konkrétním naznačeném příkladu smluvní pokuty je tedy nutno se, s ohledem na ustanovení § 262 odst. 4 Obchodního zákoníku zabývat tím zdali v případě nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty je možno posoudit ustanovení § 3 odst. 1 Občanského zákoníku jako

97

ustanovení chránící „slabší“ smluvní stranu, v konkrétním případě tedy opět nepodnikatele prodávajícího podnik podnikateli. Domnívám se, že ani v tomto 38) Bělohlávek, A.: Neplatnost právního úkonu při porušení dobrých mravů, Právní rádce, 2006, č. 1, s. 21 – 25. 39) Havel, B.: K aplikovatelnosti dobrých mravů v obchodním styku, Obchodní právo, 2001, č. 2, s. 11 – 15.

případě nelze hovořit o ustanovení § 3 odst. 1 Občanského zákoníku jako o ustanovení chránícím spotřebitele, resp. nepodnikatele, neboť z výše uvedeného je patrno a judikatorně de facto již konstantně vyvozováno, že korektiv dobrých mravů v intencích ustanovení § 3 odst. 1 Občanského zákoníku se obecně aplikuje i v obchodních závazkových vztazích a nejedná se tedy v tomto ohledu o výhodu, která by svědčila pouze jednomu z účastníků obchodního závazkového vztahu. Jinou otázkou je však samozřejmě posouzení souladnosti určitého konkrétního právního úkonu, resp. jednání s dobrými mravy, kdy jde o otázku výlučně individuální posouzení všech okolností daného případu. Současně ve vztahu ke korektivu dobrých mravů a jejich působení ve sféře občanského práva i obchodního práva zastávám přesvědčení, že institut dobrých mravů je jednotný co do svého obsahu a jeho aplikace, resp. porovnávání souladnosti určitého chování s dobrými mravy je totožné a tedy neexistuje obsahově jiný korektiv, resp. jiná hranice pro posouzení určitého chování jako souladné či rozporné s dobrými mravy pro právo občanské a obchodní. Konečně nelze nezmínit rovněž i subjektivní právo účastníka smluvního závazkového vztahu, které je normativně upraveno v ustanovení § 49 Občanského zákoníku a sice právo odstoupit od smlouvy uzavření v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Jedná se výlučně o úpravu v Občanském zákoníku, analogickou právní úpravu v Obchodním zákoníku nenajdeme. Ustanovení § 49 Občanského zákoníku není obecně možno aplikovat na obchodní závazkové vztahy. Domnívám se však, že jsou-li naplněny předpoklady ustanovení § 262 odst. 4 Obchodního zákoníku, bude toto ustanovení možno aplikovat ve prospěch smluvní strany obchodního závazkového vztahu, která není podnikatelem. Interpretací ustanovení § 49 Občanského zákoníku a § 262 odst. 4 Obchodního zákoníku je 98

nutno, dle mého názoru dovodit, že se jedná o ustanovení chránící zájmy spotřebitele (nepodnikatele) a je jim na prospěch. Je evidentní, že aplikace analyzovaného ustanovení § 262 odst. 4 Obchodního zákoníku bude přicházet v úvahu typicky v případech, kdy jednou ze smluvních stran smlouvy o prodeji podniku bude nepodnikatel, například dědic podniku. 7.2. Osoby oprávněné k uzavření smlouvy o prodeji podniku Při pojednání o procesu kontraktace nelze opomenout ani analýzu osob oprávněných za kontrahenta k uzavření smlouvy o prodeji podniku. Je zjevné, že nejčastějším případem účastníků smlouvy o prodeji podniku budou fyzické či právnické osoby – podnikatelé. Jak již bylo naznačeno výše, nelze vyloučit, že na jedené straně smlouvy o prodeji podniku, zpravidla na straně prodávajícího, může vystupovat fyzická osoba - nepodnikatel (viz např. již výše zmiňovaný případ dědice podniku, který se rozhodne nepokračovat v dalším provozování podniku po zůstaviteli) a v takovémto případě, byť se jedná o obchodní závazkový vztah podléhající výlučně obchodnímu zákoníku, dle § 261 odst. 3 písm. d) Obchodního zákoníku, bude nutno na tento právní vztah aplikovat v intencích ustanovení § 262 odst. 4 Obchodního zákoníku i právní normy spotřebitelského práva, resp. obecněji Občanského zákoníku v případech, kdy to bude ku prospěchu smluvní strany, která není podnikatelem. V praxi může samozřejmě nastat i situace, kdy se vlastníkem podniku stane osoba, která není v plném rozsahu způsobilá k právním úkonům, typicky se bude jednat o nezletilého dědice podniku. Takovýto dědic musí mít již v dědickém řízení dle § 37 Zákona o rodině ustanoveného kolizního opatrovníka, přičemž následně usnesení, vydané soudním komisařem v řízení o dědictví (lhostejno, zda je obsahem dědictví dohoda dědiců nebo potvrzení nabytí dědictví zůstaviteli) musí být schváleno opatrovnickým soudem. Obdobná situace bude nastávat v případě dispozice s podnikem nezletilého. Zákon o rodině v § 37a stanoví, že správu jmění dítěte vykonávají rodiče, kteří mají povinnost toto jmění spravovat s péčí řádného hospodáře. V odůvodněných případech, kdy by majetkové zájmy dítěte mohly být ohroženy (zejména se to týká rozsáhlejšího majetku, tedy pravidelně i podniku) může opatrovnický soud ustanovit nezletilému opatrovníka 99

pro správu jmění a sice dle ustanovení § 37b Zákona o rodině, přičemž osobu opatrovníka ustanovuje soud v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu (viz ustanovení § 81 odst. 1 Občanského soudního řádu). Má-li být disponováno s majetkem ve vlastnictví nezletilého ve smyslu jeho zcizení, jedná se opět o nikoliv běžnou dispozici s majetkem. S majetkem nezletilého, jak již bylo výše naznačeno mohou disponovat buď rodiče nebo opatrovník, resp. poručník (viz. ustanovení § 78 a násl. Zákona o rodině). Výše naznačený princip dohledu soudu nad majetkovými záležitostmi nezletilých (s ohledem na nikoliv běžnou dispozici) tak platí beze zbytku i v případě zcizení majetku, kdy u opatrovnického soudu následně proběhne v intencích ustanovení § 28 Občanského zákoníku tzv. řízení o schválení úkonu za nezletilého. Z logiky věci vyplývá, že souhlas opatrovnického soudu v tomto případě je vždy následný, tj. soud schvaluje konkrétně existující právní úkon zasahující do majetkové sféry nezletilého. Ne jinak tomu bude samozřejmě v případě prodeje podniku z vlastnictví nezletilého, tedy smlouvu o prodeji podniku uzavřenou např. rodiči, coby zákonnými zástupci nebo opatrovníkem pro správu jmění na straně jedné a kupujícím podniku na straně druhé bude následně v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé schvalovat opatrovnický soud, přičemž schválení, resp. neschválení právního úkonu za nezletilého má vliv na samotnou platnost právního úkonu a to dle ustanovení § 179 Občanského soudního řádu. Zákonné zastoupení nezletilého, resp. obecněji osoby, která nemá plnou způsobilost k právním úkonům, není jediným případem zastoupení v obchodním právu. Kromě případů, kdy podnikatel jedná svým jménem a to buď osobně v případě fyzických osob nebo jménem právnické osoby, jako její statutární orgán, existuje v Obchodním právu celá řada případů zastoupení. Nejobecněji jej můžeme členit na zastoupení zákonné a smluvní. V oblasti zákonného zastoupení je v souvislosti s prodejem podniku, resp. oprávněním k uzavření smlouvy o prodeji podniku, vhodné zmínit především zastoupení dle § 15 Obchodního zákoníku a dále pak zastoupení vedoucím organizační složky podniku dle § 13 odst. 3 Obchodního zákoníku. V ustanovení § 15 Obchodního zákoníku je upraveno zákonné zastoupení podnikatele osobou, která byla při provozování podniku pověřena určitou činností. Z odstavce 1. tohoto ustanovení se podává, že zmocněnec je zmocněn ke všem 100

právním úkonům, k niž při výkonu pověřené činnosti obvykle dochází. Obchodní zákoník nijakým způsobem neřeší otázku, na základě jakého právního vztahu tato osoba ve společnosti působí. V praxi však bude nejčastějším případem pracovní poměr. Z textu ustanovení § 15 odst. 1 Obchodního zákoníku vyplývá, že činnost tohoto zákonného zmocněnce musí souviset s provozem podniku a je tedy otázkou, jak široce lze interpretovat pojem „činnosti při provozování podniku“, zejména pak s ohledem na to, že pod toto zákonné ustanovení jsou subsumovatelné i osoby zastávající řídící posty, kdy z hlediska struktury řízení zastávají tyto osoby čelné pozice, aniž by při tom nezbytně náležely k členům statutárního orgánu. Za tohoto stavu věci je tedy otázkou, zdali takovéto osoby mohou zastupovat podnikatele při uzavírání smlouvy o prodeji podniku. Domnívám se, že na tuto otázku je nutno dát negativní odpověď, přičemž argumentace pro tento závěr vychází, dle mého názoru, přímo z textu zákonného ustanovení § 15 odst. 1 Obchodního zákoníku, z něhož vyplývá, že se má obsahově jednat o činnosti realizované v rámci provozu podniku. Teleologickým výkladem ustanovení § 15 Obchodního zákoníku lze dojít k závěru, že smyslem právní úpravy (coby projevu vůle zákonodárce) bylo vymezit případy, kdy určitá osoba koná při běžném provozu podniku právní úkony, jejichž společným jmenovatelem je to, že jsou z hlediska

standardního provozu

podniku

charakteristickými pro určitou pozici. Z výše naznačeného vyplývá, že vždy musí jednat o činnosti v rámci provozování podniku. Argumentem a contrario lze dovodit, že zákonný zmocněnec dle tohoto ustanovení není zmocněn k takovým právním úkonům, k nimž nedochází při provozování podniku. Mezi takové právní úkony budou zcela jistě patřit právní úkony, v jejichž důsledku by došlo k tomu, že podnik přestane náležet podnikateli nebo úkony, které by jiným způsobem znemožnily podnikateli provoz jeho podniku a to i beze změny vlastnictví. Jinými slovy, lze říci, že prodej podniku zcela evidentně nenáleží mezi úkony, k nimž běžné dochází při činnosti tohoto zákonného zástupce. Důsledky překročení rozsahu zmocnění jsou upraveny v ustanovení § 15 odst. 2 Obchodního zákoníku a vyplývá z něj, že jednáním zmocněnce j podnikatel vázán pouze v případě, že třetí osoba o překročení zmocnění nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem vědět nemohla. Došlo-li by teoreticky k situaci, že osoba zmocněná dle § 15 odst. 1 101

Obchodního zákoníku uzavře smlouvu o prodeji podniku, pak se domnívám, že takovýmto jednáním by nebyl podnikatel vázán, neboť s ohledem na zaujaté právní stanovisko, mám za to, že překročení zmocnění zde bude stav rozporný s hmotným právem, přičemž za situace, že třetí osoba bude srozuměna s tím, že jedná se zákonným zmocněncem dle § 15 odst. 1 Obchodního zákoníku, se nebude moci (v souladu s principem ignorantia legis neminem excusat) odvolávat na to, že o překročení nevěděla, neboť se bude jednat o otázku znalosti rozsahu zákonného zmocnění, coby znalost právní. Druhým případem zákonného zastoupení je zastoupení vykonávané vedoucím organizační složky. Z dikce ustanovení § 13 odst. 1 Obchodního zákoníku „Vedoucí organizační složky podniku (§ 7 odst. 1 a 2), který je zapsán do obchodního rejstříku, je zmocněn…………“, vyplývá nejen, že podmínkou vzniku zastoupení je zápis do obchodního rejstříku, ale rovněž i to, že zápis do obchodního rejstříku bude mít, dle mého názoru, konstitutivní povahu. Z rozsahu zákonného zmocnění dle tohoto zákonného ustanovení vyplývá rozsah zmocnění tak, že vedoucí organizační složky je oprávněn činit veškeré právní úkony za podnikatele (je zde tedy v porovnání s dříve popsaným případem zákonného zmocnění dle § 15 odst. 1 Obchodního zákoníku rozsah zmocnění pojat šířeji), přičemž tyto právní úkony se však věcně musejí týkat pouze organizační složky (odštěpného závodu) jíž je zmocněnec vedoucím. Při odpovědi na otázku, zda na základě tohoto zákonného zmocnění je vedoucí organizační složky oprávněn uzavřít smlouvu o prodeji podniku jako celku, je nutno odpovědět opět negativně a to s poukazem na skutečnost, že zmocnění vedoucího je věcně omezeno tak, že se vztahuje pouze na právní úkony týkající se organizační složky a tedy nikoliv celého podniku. Jinou otázkou ovšem je, zdali může vedoucí organizační složky uzavřít za podnikatele smlouvu o prodeji části podniku. Prodej části podniku, který je upraven v ustanovení § 487 Obchodního zákoníku. Existuje-li tedy organizační složka podniku, bude záležet na tom, zda se jedná o odštěpný závod, který byl zapsán do obchodního rejstříku a vedoucímu této organizační složky tak vzniklo k okamžiku zápisu jeho osoby do obchodního rejstříku zmocnění za podnikatele činit veškeré právní úkony týkající se organizační složky, a nebo se jedná o organizační složku která existuje pouze v rámci vnitřní diferenciace pro účely 102

optimalizace řízení podniku. Jde-li o organizační složku, která není zapsána do obchodního rejstříku, pak zde logicky nevzniká ani funkce vedoucího organizační složky, který by byl zmocněn k zastupování podnikatele ve věcech týkajících se této organizační složky a pokud tedy fakticky existuje oddělená organizační složka podniku, která je v rámci vnitřní struktury nadána jistou samostatností, může plynout zákonné zmocnění ve prospěch určité osoby zodpovědné za chod takovéto organizační složky pouze z ustanovení § 15 odst. 1 Obchodního zákoníku a jak jsem již výše nastínil, mám za to, že osobám, které jsou dle § 15 odst. 1 Obchodního zákoníku zákonem zmocněny k určitým právním úkonům, nevzniká právo disponovat s podnikem. Jiná situace ovšem nastává v případě, že organizační složka podniku – odštěpný závod je zapsána do obchodního rejstříku a má svého vedoucího. Jak již bylo výše naznačeno, je zmocnění vedoucího odštěpného závodu v porovnání se zmocněním dle § 15 odst. 1 Obchodního zákoníku podstatně širší, kdy je zmocněnec oprávněn ke všem právním úkonům týkajícím se organizační složky. Vezmeme-li v úvahu, že předmětem smlouvy o prodeji podniku bude pouze část tvořící samostatnou organizační složku, pak lze připustit, že zmocnění vedoucího odštěpného závodu bude zahrnovat i právo uzavření smlouvy o prodeji části podniku, jejímž předmětem samozřejmě musí být organizační složka, jejímž je vedoucím. Jde-li pak o zastoupení smluvní, je v obchodních závazkových vztazích plně aplikována obecná občanskoprávní úprava zastoupení, které vychází z tzv. dohody o plné moci. Dohoda o plné moci předpokládá vymezení obsahu zastoupení buď k určitým právním úkonům a nebo ke všem, tzv. generální zmocnění. Samotná plná moc, coby projev zmocnění může být učiněna buď ústně nebo písemně a to v případech, kdy je třeba, aby byl právní úkon učiněn v písemné formě (viz. ustanovení § 31 odst. 4 Občanského zákoníku), což je i případ smlouvy o prodeji podniku. Na zmocněnce je samozřejmě kladen onen nejobecnější požadavek, tj. aby byl plně způsobilý k právním úkonům. Případem smluvního zastoupení v právní úpravě Obchodního zákoníku je tzv. prokura, která je upravena v ustanovení § 14 Obchodního zákoníku. Prokura je plnou mocí, jíž podnikatel zmocňuje prokuristu ke všem právním úkonům, k nimž dochází při provozu podniku, i když se k nim jinak 103

vyžaduje zvláštní plná moc a je možno ji udělit pouze fyzické osobě. Prokuru může udělit právnická osoba a dále fyzická osoba zapsaná v obchodním rejstříku a samotné udělení prokury je účinné zápisem do obchodního rejstříku, jinými slovy tento zápis má konstitutivní charakter. Z dikce ustanovení § 14 odst. 1 Obchodního zákoníku tedy vyplývá, že prokura je zvláštním zmocněním k právním úkonům, k nimž dochází při provozu podniku. V této souvislosti si nelze nepovšimnout podobnosti znění právní normy v případě zákonného zastoupení dle § 15 odst. 1 Obchodního zákoníku, tedy zmocnění na základě pověření určitou činností a znění prokury dle § 14 odst. 1 Obchodního zákoníku. Bez ohledu na skutečnost, že se v jednom případě jedná o zákonné zastoupení a v druhém o smluvní, je nutno akcentovat rozsah prokury, který je kogentně stanoven a vyplývá z něj zmocnění prokuristy k takovým právním úkonům, k nimž dochází při provozu podniku. Zápis prokury do obchodního rejstříku plní legitimační a důkazní funkci. Na základě takto vymezeného zmocnění je patrné, že toto se, obdobně jako v případě zákonného zmocnění dle § 15 odst. 1 Obchodního zákoníku, týká právních úkonů, k nimž dochází při provozu podniku, a tedy patrně nebude možno toto zmocnění vztáhnout i k úkonům, jimiž se disponuje s podnikem jako celkem. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu tato otázka nebyla meritorně řešena, avšak v usnesení Nejvyššího soudu, spisové značky 29 Cdo 2720/200940, které se týká řízení ve věcech obchodního rejstříku se Nejvyšší soud vyjadřuje k otázce zda určitý právní úkon spadá do provozu podniku či nikoliv a v této souvislosti vyvozuje, že „dispozice s podnikem, které v konečném důsledku znamenají ukončení provozování podniku určitým podnikatelem (např. prodej podniku) nepatří k právním úkonům souvisejícím s provozem podniku a tudíž prokurista není zmocněn k takovým právním úkonům, jejichž podstatou je dispozice s podnikem jako celkem.“ Na tomto závěru nebude, dle mého názoru nic měnit ani tzv. rozšířená prokura, zahrnující oprávnění ke zcizování a zatěžování nemovitostí. V této souvislosti je nutno podotknout, že dle ustáleného názoru aplikační praxe, vyjádřeného mj. ve stanovisku Nejvyššího soudu, spisové značky Cpjn 19/98 41

104

není insolvenční správce účastníkem insolvenčního řízení, nýbrž je zvláštním procesním subjektem se samostatným postavením jak vůči dlužníkovi (úpadci), 40) Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.4.2010, zdroj: internetová stránka www.nsoud.cz. 41) Stanovisko Nejvyššího soudu české republiky ze dne 17.6.1998 k výkladu některých ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, zdroj: internetová stránka www.nsoud.cz.

tak i vůči věřitelům a nelze jej proto považovat ani za zástupce dlužník (úpadce). Dochází-li tedy k prodeji podniku dlužníka sepsaného do majetkové podstaty dle Insolvenčního zákona, lze poukázat i na specifický postup při prodeji podniku v rámci insolvenčního řízení, který podléhá souhlasu insolvenčního soudu, kterážto okolnost také nesvědčí pro postavení insolvenčního správce, coby zástupce podnikatele. V souvislosti s uzavřením smlouvy o prodeji podniku existují rovněž i určité výjimky z obecné možnosti podnikatelů uzavírat smlouvy o prodeji podniku. Obecně lze říci, že se jedná o podmínky, které mají svůj základ ve specifickém charakteru prodávaného podniku. Jedním ze zákonů, který reflektuje specifičnost podniku je zákon č. 256/2004 Sb. O podnikání na kapitálovém trhu. Podle ustanovení § 20 odst. tohoto zákona je k uzavření smlouvy o převodu podniku nebo části podniku obchodníka s cennými papíry je třeba povolení České národní banky. Dále pak dle ustanovení § 47 odst. 1 citovaného zákona je k uzavření smlouvy o převodu podniku organizátora regulovaného trhu nebo jeho části třeba opět povolení České národní banky a tentýž princip definovaný v ustanovení § 107 odst. 1 citovaného zákona platí ve vztahu k prodeji podniku nebo části podniku centrálního depozitáře. Naproti tomu zákon č. 189/2004 Sb. O kolektivním investování v platném znění, v ustanovení § 97 výslovně stanoví, že převod podniku nebo části podniku investiční společnosti nebo investičního fondu nejsou přípustné. 7.3. Podstatné náležitosti smlouvy, forma uzavření smlouvy

105

Jak již bylo v práci několikrát zdůrazněno, je smlouva o prodeji podniku typem nominátního kontraktu, který je upraven výlučně v Obchodním zákoníku a sice v ustanoveních §§ 476 až

488a Obchodního zákoníku. Ustanovení § 476

Obchodního zákoníku, coby základní ustanovení vymezuje předmět smlouvy a základní závazky účastníků smlouvy, které musejí být ve smlouvě explicitně obsaženy (nikoliv však, např. u převzetí závazků, ve smyslu jejich taxativní enumerace, nýbrž jako projev vůle spočívající v akceptování zákonných požadavků při uzavírání určité pojmenované smlouvy v režimu Obchodního zákoníku) a dále v ustanovení § 476 odst. 2 Obchodního zákoníku stanoví z hlediska formy smlouvy obligatorně písemnou formu. Základní ustanovení tohoto smluvního typu, včetně právní normy stanovící písemnou formu smlouvy, jsou kogentní a to s odkazem na ustanovení § 263 odst. 2 Obchodního zákoníku. Požadavek písemné formy smlouvy o prodeji podniku implikuje otázku, zda ke změně smlouvy o prodeji podniku je vyžadována rovněž písemná forma. Ustanovení § 272 odst. 2 Obchodního zákoníku stanoví, že „obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že muže být měněna nebo rušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo rušena pouze písemně.“ Jazykovým výkladem této normy by bylo možno dospět k závěru, že toto ustanovení bude aplikováno obecně na všechny případy změn smluv, kdy aplikace tohoto ustanovení přichází v úvahu, tedy bez ohledu na skutečnost, zda je právní normou pro smlouvu předepsána písemná forma či nikoliv. Domnívám se, že východiskem k zodpovězení této otázky je posouzení vzájemného vztahu Občanského a Obchodního zákoníku. Právní úprava obsahující definici právního úkonu, jeho pojmové znaky a náležitosti, stejně tak jako důsledky nesplnění náležitostí právního úkonu je komplexně upravena pouze v Občanském zákoníku a Obchodní zákoník upravuje pouze odchylky od této úpravy. Lze obecně konstatovat, že Občanský zákoník, resp. jeho jednotlivá ustanovení je nutno aplikovat vždy, když Obchodní zákoník určitou právní problematiku neupravuje. Zatímco pojmovými znaky právního úkonu rozumíme esenciální složky, které musí být současně přítomny, aby bylo lze hovořit o právním úkonu a jsou jimi vůle, coby složka psychická (vnitřní) a dále pak její projev ve vnějším světě, tak mezi náležitosti právního úkonu (coby podmínky platnosti právního úkonu) patří mj. 106

náležitost projevu vůle, pod kterýžto pojem řadíme srozumitelnost, určitost a v některých případech i formu právního úkonu, ohledně níž v občanském právu platí zásada, že pokud zákon nestanoví obligatorně písemnou formu, je možno učinit právní úkon v libovolné formě, tzn. i ústně případně konkludentně. Obchodní zákoník pod sankcí neplatnosti stanovuje pro případ smlouvy o prodeji podniku obligatorně písemnou formu a nedostatek této formy sankcionuje neplatností. Obchodní zákoník neobsahuje právní úpravu právní úkonů, je nutno (a možno) aplikovat pouze právní úpravu Občanského zákoníku. Právní důsledky nedostatku (písemné) formy právního úkonu, která je zákonem stanovena, jsou rovněž obsaženy výlučně v Občanském zákoníku a sice v ustanovení § 40 odst. 1 Občanského zákoníku, kdy tento sankcionuje tento nedostatek formy absolutní neplatností. Současně je v ustanovení § 40 odst. 2 Občanského zákoníku stanoveno, že „písemně uzavřená dohoda může být měněna nebo zrušena pouze písemně.“ Jedním z výsledků interpretace požadavku obligatorní písemné formy právního úkonu je to, že subjektivní práva a povinnosti mohou vznikat, resp. být založena v tomto případě pouze písemným aktem. Platí-li tedy tato podmínka pro vznik subjektivních práv a povinností, není zde žádný rozumný důvod pro domněnku, že by tato subjektivní práva a povinnosti, jednou založená obligatorně písemným aktem, mohla doznat změny na základě jiného aktu, který by byl co do formy, odlišný. Subjektivní práva a povinnosti vyplývající z právního úkonu musejí mít od počátku svého vzniku až do momentu zániku, oporu čili jinými slovy vyplývat z právního úkonu, který co do formy splňuje požadavky kladené na něj zákonem a tedy v tomto případě § 476 odst. 2 Obchodního zákoníku. Domnívám se, že opačný výklad by nutně vyústil v konflikt s požadavkem právní jistoty účastníků obchodního závazkového vztahu. Lze namítnout, že Obchodní zákoník obsahuje odlišnou úpravu v ustanovení § 272 odst. 2, nicméně mám za to, že tímto ustanovením nedochází k průlomu do obecného pravidla vymezeného v ustanovení § 40 odst. 2 Občanského zákoníku. Právě komplikovanost výkladu zmíněného ustanovení § 272 odst. 2 Obchodního, které, budeme-li jej interpretovat pouze jazykovou metodou, se ocitá v rozporu s ustanovením § 40 odst. 2 Občanského zákoníku, byla patrně inspirací pro mnohem preciznější právní úpravu této problematiky v novém, doposud 107

neúčinném, Občanském zákoníku (zák.č. 89/2012 Sb.), která stanoví, že vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li tuto formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje. Ze systematického zařazení smlouvy o prodeji podniku a stejně tak ze základního ustanovení pojednávajícího o tomto smluvním typu je patrno, že smlouva o prodeji podniku je de facto zvláštním druhem kupní smlouvy, přičemž oním specifickým elementem, který v konečném důsledku zavdal příčinu k samostatné právní úpravě smluvního typu, je podnik, coby objekt práva. Zásadní odlišnost spočívá v tom, že předmětem kupní smlouvy jsou vždy věci, a to buď určené individuálně nebo genericky či hromadně, zatímco v případě smlouvy o prodeji podniku je předmětem smlouvy podnik jako soubor hmotných, nehmotných a osobních složek podnikání, přičemž jednou ze zjevných diferencí je mj. i povaha složek podniku, kdy, na rozdíl od věcí určených individuálně, genericky a konec konců i hromadně je společným rysem to, že se sestávají z hmotných věci, tj. prostorových předmětů v existujících v čase, je podnik souborem věcí nikoliv pouze hmotných, nýbrž i práv (pohledávek, závazků, práv z průmyslového vlastnictví atd.) a kategorií, které nazýváme jinými majetkovými hodnotami, přičemž pojímání všech těchto složek do jednoho celku věci hromadné zakotvuje objektivní právo pouze v případě podniku . V práci již dříve bylo pojednáno o možnosti kontrahentů, dané zásadou smluvní volnosti, neuzavírat smlouvu o prodeji podniku, která je jako smluvní typ upravena ve 3. části Obchodního zákoníku, nýbrž uzavřít v intencích ustanovení § 269 odst. 2 Obchodního zákoníku i nepojmenovanou smlouvu a bylo pojednáno i o limitech principu smluvní volnosti s ohledem na zákaz obcházení zákona. Dle ustanovení § 476 odst. 1 Obchodního zákoníku se ve smlouvě o prodeji podniku zavazuje prodávající odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku, a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem. Výše uvedené závazky jak prodávajícího, tak kupujícího 108

musejí být ve smlouvě o prodeji podniku explicitně uvedeny, aby se jednalo o smlouvu o prodeji podniku, neboť s poukazem na ustanovení § 269 odst. 2 Obchodního zákoníku mohou být zákonná ustanovení, upravující jednotlivé (pojmenované) smluvní typy, aplikována jen tehdy, pokud obsah dohodnutý smluvními stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro daný smluvní typ (tzv. esentialia negotii). Je vhodné současně pojednat i o tom, že předmětem prodeje může být nejen podnik jako celek, nýbrž i jeho část, tvořící samostatnou organizační složku, přičemž pro smlouvu o prodeji části podniku platí naprosto stejný právní režim jako pro smlouvu o prodeji podniku. Pojem samostatná organizační složka se v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu pro účely prodeje podniku nerozumí jen taková složka, která je ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 Obchodního zákoníku zapsána do obchodního rejstříku, nýbrž i jiná část podniku, která fakticky tvoří samostatnou organizační složku (bez nutnosti zápisu do obchodního rejstříku), přičemž pravidelným rysem oddělujícím organizační složku od jiné součásti podniku, byť i relativně autonomně fungující, je vedení odděleného účetnictví týkající se této složky, z něhož lze mj. i dovodit, s jakým majetkem ve smyslu věcí, práv a jiných majetkových hodnot, organizační složka disponuje a jaké majetkové hodnoty tedy budou předmětem smlouvy o prodeji části podniku. Nejvyšší soud ve své, v podstatě již konstantní, judikatuře akcentuje posuzování samostatnosti organizační složky, coby předpokladu pro uzavření smlouvy o prodeji podniku, avšak s tímto názorem se nelze ztotožnit beze zbytku. Domnívám se, že organizační struktura určitého podniku a vedení vnitropodnikového účetnictví (neboť právní relevanci pro účely správy daní má pouze účetnictví hospodářské jednotky jako celku v souladu se Zákonem o účetnictví). Nejvyšší soud ve svém rozsudku spisové značky 21 Cdo 1323/2000 jednoznačně dovodil, a s tímto názorem nelze než se ztotožnit, že „v případě, že předmětem smlouvy není podnik jako celek nebo část podniku tvořící samostatnou organizační složku nemá smlouva povahu smlouvy o prodeji podniku (jeho části), jež je jako smluvní typ upravena v Obchodním zákoníku, a proto v takovém případě nenastávají ani účinky s touto smlouvou spojené.“ Nejvyšší soud současně v právě citovaném rozsudku ve vztahu k procesu uzavírání smlouvy o prodeji podniku také dovodil, že „není vyloučeno, aby 109

namísto jediné smlouvy o prodeji podniku plnilo tutéž funkci, resp. vyvolalo stejné důsledky, několik dílčích smluv, které budou tvořit vzájemně provázaný celek,“42 vždy ovšem musí být splněna základní podmínka a sice vymezení převáděného podniku. V souvislosti se smlouvou o prodeji podniku, coby jedním ze způsobů dispozice s podnikem, je vhodné pojednat i o podniku (eventuelně jeho části), coby vkladu do obchodní společnosti. Tato otázka je upravena v ustanovení § 59 odst. 5 42) Rozsudek Nejvyššího soudu české republiky ze dne 25.5.2001, zdroj: internetová stránka www.nsoud.cz.

Obchodního zákoníku, které stanoví přiměřené použití ustanovení o smlouvě o prodeji podniku. Toto ustanovení předpokládá uzavření smlouvy o vkladu, která s odkazem na přiměřenou aplikaci ustanovení § 476 Obchodního zákoníku bude mít obligatorně písemnou formu. Současně nelze opomenout, že v případě, kdy společníkem vkládajícím podnik do společnosti bude obchodní společnost, bude v intencích ustanovení § 67a Obchodního zákoníku nezbytný souhlas společníků nebo valné hromady, přičemž na margo je nutno podotknout, že souhlas společníků, resp. valné hromady bude aplikován jak v případě prodávajícího ze smlouvy o prodeji podniku, tak i kupujícího. V souvislosti s tímto ustanovením se bude v praxi nabízet otázka, zdali musí souhlas společníků, resp. valné hromady časově předcházet uzavření smlouvy o vkladu podniku nebo může být udělen i následný souhlas, tj. po uzavření smlouvy o vkladu. Dle mého názoru nic nebrání tomu, aby souhlas společníků, resp. valné hromady byl i následný, tj. po faktickém uzavření smlouvy o vkladu podniku, nicméně se domnívám, že na smlouvu o vkladu, ve vztahu k níž absentuje souhlas společníků nebo valné hromady bude nutno pohlížet ve smyslu ustanovení § 47 odst. 1 Obchodního zákoníku jako na smlouvu, která sice platně vznikla, nicméně není účinná. Na margo se rovněž domnívám, že teleologickým výkladem ustanovení § 67a Obchodního zákoníku je nutno dospět k závěru, že souhlas, především, pokud tento časově předchází, se musí vždy vztahovat k návrhu smlouvy určitého obsahu, nelze připustit možnost „paušálního“ souhlasu bez ohledu na obsah smluvních ujednání. Současně se domnívám, že bude 110

nutno beze zbytku aplikovat i ustanovení § 47 odst. 2 obchodního zákoníku, stanovící nevyvratitelnou právní domněnku odstoupení od smlouvy v případě, že do tří let nebyl podán návrh na rozhodnutí - v intencích ustanovení § 67a Obchodního zákoníku společníků nebo valné hromady. S ohledem na přiměřené použití ustanovení smlouvy o prodeji podniku pro vklad podniku je rovněž evidentní, že v souladu s ustanovením § 477 odst. 1 Obchodního zákoníku dojde k přechodu všech práv a závazků souvisejících s vkládaným podnikem. Stejně tak bude logicky nezbytné aplikovat například i ustanovení § 478 odst. 1 a 2 Obchodního zákoníku, pojednávající o právě věřitele k podání odporu v případě, že by došlo vkladem podniku ke snížení dobytnosti pohledávky. Jiným případem dispozice s podnikem, který je navíc, stejně jako smlouva o prodeji podniku, případem univerzální sukcese, je převod jmění obchodní společnosti včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jednoho přejímajícího společníka. Právní úprava převodu jmění obchodní společnosti na jejího společníka je upravena v ustanoveních §§ 337 – 359 Zákona č. 125/2008 Sb. O přeměnách obchodních společností a družstev. Hlavní rozdíl mezi smlouvou o prodeji podniku a převodem jmění na společníka je spatřován v důsledcích těchto převodů. Zatímco převod jmění na společníka má následek v podobě zrušení společnosti bez likvidace (z důvodu absence majetkové podstaty), pak prodej podniku bez dalšího nezpůsobuje ani likvidaci ani zrušení společnosti. Lze připustit, že podnik v právním slova smyslu (tj. v mezích definice vymezené v ustanovení § 5 Obchodního zákoníku) může být převeden i darovací smlouvou dle ustanovení § 628 Občanského zákoníku. S ohledem na princip smluvní volnosti lze samozřejmě uzavřít i nepojmenovanou smlouvu, jejímž předmětem bude dispozice s podnikem. 7.4. předpoklady aplikace právní úpravy smlouvy o prodeji podniku Podstatnými částmi smlouvy o prodeji podniku jsou vymezení podniku, který je předmětem smlouvy, závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího vzniklé v souvislosti s podnikem a závazek kupujícího zaplatit kupní cenu. Z dikce ustanovení § 476 odst. 1 Obchodního zákoníku vyplývá, že předmětem smlouvy o prodeji podniku musí být podnik jako celek, případně jeho část tvořící samostatnou 111

organizační složku, která je účetně oddělena. Povahu smlouvy o prodeji podniku tedy nemůže mít smlouva, jejímž předmětem není podnik jako celek, nýbrž určité složky, které však k podniku náležejí, jsou vyloučeny. Takováto smlouva není způsobilá vyvolat důsledky, s nimiž se pojí uzavření smlouvy o prodeji podniku. Ve smlouvě o prodeji podniku musí být vyjádřena vůle, jejímž obsahem je závazek k převodu celého podniku a odevzdání podniku a dále vůle, jejímž obsahem je převzetí závazků a uhrazení kupní ceny. Nebude-li smlouva obsahovat tyto závazky, bude neurčitou a to s důsledky neplatnosti dle ustanovení § 37 Občanského zákoníku. Z hlediska uzavírání smlouvy je nutno pro zajištění určitosti zdůraznit, že vůle smluvních stran, projevená v písemném dvoustranném právním úkonu (tj. ve smlouvě o prodeji podniku) musí směřovat k převodu vlastnického práva k podniku, což musí být expresis verbis vyjádřeno. Jakákoliv jiná smlouva, případně i smlouvy, jejichž podstatou by byl převod určitých složek, které tvoří součást podniku, by nemohly být považovány za prodej podniku v případě, že z projevené vůle nebude možno dovodit jednak určení podniku a jednak jeho převod. Závazek spočívající v úhradě kupní ceny je rovněž obsahovou náležitostí a nedostatek tohoto závazku, stejně tak jako absence závazku převést vlastnické právo k podniku, vyvolá následek v podobě neplatnosti smlouvy dle § 37 Občanského zákoníku. Z ustanovení § 476 odst. 1 Obchodního zákoníku nevyplývá požadavek na explicitní uvedení kupní ceny ve smlouvě o prodeji podniku (a s ohledem na skutečnost, že podnik podléhá v průběhu času dynamickému vývoji, kdy se neustále mění jeho majetková struktura, by takovéto stanovení ceny mohlo být na újmu). Dle ustanovení § 269 odst. 3 Obchodního zákoníku může být dohoda o určité části smlouvy nahrazena dohodou stran o způsobu umožňujícím dodatečné určení obsahu závazku, jestliže tento způsob nezávisí na vůli jedné strany. Mám za to, že ve smlouvě buď bude výslovně stanovena kupní cena, nebo stanoven způsob jejího bezprostředního zjištění nebo musí být dohodou určen způsob, jakým bude dodatečně stanovena. Mám za to, že na smlouvu o prodeji podniku není možno analogicky aplikovat ustanovení § 409 odst. 2

Obchodního zákoníku, týkající se kupní smlouvy a

pojednávající o právu účastníků kupní smlouvy uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny. K tomuto závěru mne vede znění základního ustanovení smlouvy o 112

prodeji podniku, tj. ustanovení § 479 Obchodního zákoníku, které takovéto oprávnění účastníků smlouvy neobsahuje. Současně je nutno zdůraznit, že právní úprava smlouvy o prodeji podniku obsahuje v ustanovení § 482 Obchodního zákoníku právní domněnku určení ceny na základě údajů obsažených v účetnictví ohledně jednotlivých složek podniku. Od případu, kdy je kupní cena podniku stanovena neurčitě nebo závazek k zaplacení ceny není obsažen vůbec, je nutno odlišovat případy, kdy je ve smlouvě výslovně dohodnuta bezplatnost převodu podniku. Tuto otázku řešil ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud, přičemž v odůvodnění rozsudku spisové značky 29 Odo 1058/2003 dovodil, že se „nemůže jednat o smlouvu o prodeji podniku, neboť úmyslem stran nebylo vyvolat úplatný převod podniku, nýbrž na tuto smlouvu je nutno pohlížet jako na nepojmenovanou smlouvu dle ustanovení § 269 odst. 2 Obchodního zákoníku,“ a současně dovodil, že „na obchodní závazkový vztah založený takovouto smlouvou bude možno analogicky aplikovat ustanovení § 477 o přechodu práv a závazků souvisejících s převáděným podnikem.“43 Je-li povinnou náležitostí smlouvy o prodeji podniku závazek prodávajícího převést vlastnické právo k podniku a odevzdat kupujícímu podnik, je zapotřebí odpovědět na otázku, jaké jsou minimální požadavky na vymezení, resp. popis podniku, který je předmětem smlouvy. Věda obchodního práva a stejně tak i aplikační praxe dospěla k závěru, že pro platnost smlouvy o prodeji podniku nemusí dojít k přesnému vymezení věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které tvoří součást podniku. Podmínkou pro platnost smlouvy je, dle mého názoru to, že bude podnik nezaměnitelným způsobem popsán jako celek sestávající se z určitých funkčních složek s ohledem na způsob a účel jeho provozování. Z hlediska požadavku určitosti právního úkonu, bude ve smlouvě o prodeji podniku zapotřebí specifikovat alespoň to, o podnik jakého hospodářského určení se jedná, jaké k němu náležejí nemovité (viz. formální požadavky kladené Zákonem o zápisech vlastnických a jiných věcných práv do katastru nemovitostí) a dále pak popis movitých věcí, který však nemusí být přesný, důležitější dle mého názoru bude definování movitých věcí na bázi společného funkčního zaměření celku movitých 113

věcí. Pokud se týče dalších složek podniku, tedy práv a jiných majetkových hodnot souvisejících s převáděným podnikem, pak ani ve vztahu k nim není nutno tyto ve smlouvě přesně specifikovat (samozřejmě za předpokladu, že vymezení podniku bude dostatečně určité, aby z něj bylo lze dovodit, že převáděnou součástí podniku jsou i tato práva, resp. jiné majetkové hodnoty. Přesnou specifikaci jiných majetkových hodnot však lze doporučit zejména v souvislosti s obchodním podílem, který náleží k převáděnému podniku a to v návaznosti na soudní řízení ve věcech obchodního rejstříku a nezbytnost specifikovat, který obchodní podíl je předmětem 43) Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 27.7.2005, zdroj: internetová stránka www.nsoud.cz.

potřebné pro zápisné účely přesně vymezit převáděné předměty průmyslového vlastnictví a tytéž požadavky budou platit v případech převodů členských práv v bytových družstvech). Jedním ze prostředků pro vymezení podniku může být i místo, kde se podnik nachází. Přesnou míru požadavku na vymezení, resp. popis, podniku nelze stanovit obecně, neboť tato bude vždy vycházet z určité konkrétní situace a z konkrétního podniku a složek, jimiž je tvořen. Je zřejmé, že podniky určené k realizaci různých mohou mít různou strukturu složek. Nelze například vyloučit, že součástí podniku nebudou v konkrétním případě žádné movité věci. Z hlediska požadavku na jistou preciznost obsahu smlouvy s ohledem na to, že smlouva a její jednotlivá ustanovení mají plnit také preventivní funkci a jejich interpretace by měla vést k co možná nejpřesnějšímu vymezení práv a povinností, které jsou obsahem smluvního závazku, je nanejvýš vhodné specifikovat podnik a jeho složky co možná nejpřesněji, přičemž tato přesná specifikace svědčí především ve prospěch kupujícího, neboť ten se v porovnání s prodávajícím ocitá v jisté informační nevýhodě, neboť jeho informace o převáděném podniku se z převážné většiny sestávají právě z informací poskytnutých právě prodávajícím. Jako mnohem zásadnější se tento požadavek projevuje v případě smlouvy o prodeji části podniku. 7.5.

Jednotlivé složky podniku, předpoklady a právní důsledky prodeje podniku

114

věci movité a nemovité Jde-li o jednotlivé složky podniku, pak relativně nejjednodušší situace nastává u nemovitostí. Jde-li o nemovitost evidovanou v katastru nemovitostí, pak, jak již bylo výše naznačeno, je nutno při formování obsahu smlouvy dostát požadavkům Zákona o katastru nemovitostí a Zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv. Současně lze poznamenat, v souladu s právním názorem S. Plívy, že: „ustanovení § 46 odst. 2 Občanského zákoníku ve druhé větě stanoví, že projevy stran musí být na téže listině, jestliže jde o smlouvu o převodu nemovitostí.“44 44) S. Plíva in: Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kolektiv, Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání, Praha: C.H.Beck, 2010, s 1119.

Vlastnické právo pak přechází na kupujícího, v návaznosti na účinnou smlouvu o prodeji podniku, až vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí. Bude-li součástí převáděného podniku nemovitost, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnické právo k této nemovitosti okamžikem účinnosti této smlouvy a to dle ustanovení § 133 odst. Občanského zákoníku. Specifická situace může teoreticky nastat u tzv. rozestavěné stavby. Pro posouzení převodu rozestavěné stavby, coby součásti prodeje podniku je nejprve vhodné podotknout, že i rozestavěná stavba (pakliže již existuje jako objekt práva – viz dále) může za podmínek ustanovení § 5 odst. 1 Obchodního zákoníku tvořit součást podniku, a to nikoliv jako věc sloužící k provozování podniku, nýbrž jako věc, která má, resp. v budoucnu bude, tomuto účelu sloužit. Determinujícím kritériem tedy je účelové určení budované stavby. Elementárně je však nutno zodpovědět, k jakému okamžiku dochází ke vzniku stavby jako věci. Tato otázka je v rámci rozhodovací praxe soudů řešena již konstantně tak, že „pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stádia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci; tímto minimálním okamžikem je u nadzemních staveb stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným, způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží.“. Je-li tedy vyřešena otázka vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu, pak je zapotřebí vyřešit 115

otázku, jakým způsobem, resp. za jakých podmínek dochází u takovéto rozestavěné stavby k přechodu vlastnického práva z prodávajícího podniku na kupujícího. V minulosti se po dlouhou dobu setrvale dovozovalo, že v případě rozestavěné stavby neevidované dosud v katastru nemovitostí má translační účinky již samotná smlouva, jejíž podstatou je převod vlastnického práva. Obrat v nazírání této problematiky znamenal rozsudek Nejvyššího soudu, spisové značky 30 Cdo 1485/2008, z něhož se podává, že „je-li předmětem převodu vlastnického práva 45) Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31.1.1994, spisové značky 3 Cdo 95/92, publikovaný v systému ASPI – Wolters Kluwer ČR, a.s.

nemovitost – rozestavěná stavba, doposud neevidovaná v katastru nemovitostí, ač splňuje podmínky pro zařazení do evidence nemovitostí ve smyslu katastrálního zákona, není možné k ní nabýt vlastnické právo okamžikem účinnosti smlouvy, tedy v režimu, který občanský zákoník stanoví pro nabývání nemovitostí, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, ale až v důsledku povolení vkladu vlastnického práva podle smlouvy.“46 Z tohoto právního názoru současně vyplývá nutnost stanovit podmínky, které musí být u stavby splněny pro to, aby tato byla kvalifikována jako rozestavěná stavba a byla evidována v katastru nemovitostí. Katastrální zákon (zák.č. 344/1992 Sb.) v ustanovení § 2 odst. 1 písm. e) stanoví, že v katastru nemovitostí se evidují rozestavěné budovy nebo byty a nebytové prostory, které budou podléhat evidenci podle § 2 odst. 1 písm. b, c) (téhož zákona) v souvislosti se vznikem, změnou či zánikem věcného práva k nim. Odpověď na otázku jaká kritéria musí splňovat pro účely evidence v katastru nemovitostí rozestavěná stavba pak dává ustanovení § 27 písm. l) Katastrálního zákona, z něhož se podává, že rozestavěnou budovou se rozumí budova alespoň v takovém stupni rozestavěnosti, že již je patrné stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží, pokud jí dosud nebylo přiděleno číslo popisné nebo evidenčním, a u budovy, které se číslo popisné nebo evidenční nepřiděluje, pokud dosud nebylo započato s jejím užíváním. Na základě výše uvedených právních závěrů obou citovaných judikátů lze dojít k nepochybnému závěru, že okamžik 116

vzniku stavby, jako věci a okamžik, kdy je takto vzniklá (doposud rozestavěná stavba) způsobilá zápisu do katastru nemovitostí spadají v jedno. Výslednicí výše uvedených právních stanovisek je závěr, že rozestavěná stavba, která splňuje kritéria § 27 písm. l) Katastrálního zákona je (coby součást) způsobilým předmětem smlouvy o prodeji podniku. Pakliže tedy bude součástí podniku i rozestavěná stavba, za předpokladu, že splňuje podmínky pro evidenci v katastru nemovitostí, bude nezbytné pro účinný převod vlastnického práva k této složce podniku, stavbu nejprve evidovat v katastru nemovitostí a následně, v návaznosti na platnou a účinnou smlouvu o prodeji podniku, podat ,místně příslušnému katastrálnímu úřadu 46) Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, ze dne 25.2.2010, zdroj: internetová strana www.nsoud.cz.

návrh na zahájení správního řízení ve věci vkladu vlastnického práva k rozestavěné stavbě do katastru nemovitostí. Složitější situace nastává u movitých věcí. I přesto, že smlouva o prodeji podniku nevyžaduje ke své platnosti specifikaci movitých věcí, bude více než vhodné o souboru movitých věcí pojednat. V souvislosti s nemovitými věcmi je evidentní, že tyto budou prodávajícím podniku zpravidla vlastněny dlouhodobě. Naproti tomu věci movité a zejména pak kategorie tzv. oběžného majetku, do nějž řadíme např. zásoby, budou podléhat z hlediska účetního neustálým změnám, a to jak v době před okamžikem účinnosti smlouvy o prodeji podniku tak i v době po tomto okamžiku. Zejména v případě prodejů podniků, jejichž předmětem bude průmyslová výroba se jeví jako značně nepraktická aplikace ustanovení § 483 odst. 3 Obchodního zákoníku, stanovící kogentně mimo jiné, že vlastnické právo k věcem, jež jsou zahrnuty do prodeje, přechází z prodávajícího na kupujícího účinností smlouvy. Zejména proto je dána kontrahentům možnost, vymezená v ustanovení § 445 Obchodního zákoníku a to za současného použití ustanovení § 483 odst. 3, věta třetí Obchodního zákoníku, smluvit si, že kupující nabude vlastnické právo ke zboží později, než účinností smlouvy. Smlouva o prodeji podniku není smluvním typem, ve 117

vztahu k němuž by bylo specifickým způsobem stanoveno, kdy nabude smlouva účinnosti a tudíž se aplikuje obecná úprava uzavírání smlouvy v Občanském zákoníku, která stanoví, že smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. K momentu, kdy se setká oferta s akceptací však často není jisté, jaké konkrétní majetkové hodnoty (zejména onen zmíněný oběžný majetek) kupující podniku nabývá a to především s ohledem na to, že, jak již bylo výše naznačeno, oběžný majetek podléhá v čase změnám. Současně je nutno zdůraznit, že jednotlivé složky v souvislosti s prodejem mají samozřejmě vliv i na cenu převáděného podniku a za tohoto stavu se opět jeví jako praktičtější, za podmínek ustanovení § 269 odst. 3 Obchodního zákoníku, dohoda účastníků smlouvy o způsobu dodatečného určení ceny, např. dle výsledků inventarizace zásob k určitému časovému momentu. Je samozřejmě nutno na margo podotknout, že ujednání stran o pozdějším nabytí vlastnického práva dle ustanovení § 445 Obchodního zákoníku musí mít logicky reflexi i části smlouvy, která je věnována vymezení podniku, aby se tak nedostal závazek prodávajícího spočívajícího převést vlastnické právo k určitým složkám tvořícím podnik do rozporu s pozdějším stavem, kdy kupující nabude podnik, do něhož by oproti závazku ze smlouvy o prodeji podniku nenáležely určité hodnoty, které například byly v mezidobí předmětem plnění z obchodního závazkového vztahu uzavřeného s třetí osobou. Jiné majetkové hodnoty Specifický problém, jak již bylo zmíněno dříve v práci, může nastat u prodeje podniku, do nějž budou náležet jiné majetkové hodnoty a sice členská práva, resp. členství v bytovém družstvu. Právní úprava vzniku členství (s výjimkou úpravy vzniku společného nájmu a

společného členství manželů v bytovém družstvu dle

ustanovení § 703 odst. 2 a 3 Obchodního zákoníku). Právní vztahy mezi družstvem a jeho členy upravují primárně, dle ustanovení § 226 Obchodního zákoníku stanovy, přičemž toto ustanovení obsahuje i taxativní enumeraci povinných obsahových náležitostí stanov. Ustanovení § 226 Obchodního zákoníku stanoví pouze minimální obsah stanov, v praxi bývají stanovy podstatně obsáhlejší. Jedním z možných ustanovení, které se však v praxi bytových družstev vyskytuje velmi často je 118

pravidlo, že členem družstva (jehož cílem je zajištění bytových potřeb svých členů) mohou být pouze fyzické osoby. Ustanovení § 227 odst. 1 stanoví, že členem družstva mohou být fyzické i právnické osoby. Právní otázky vzniku a zániku členství, práva a povinnosti členů k družstvu a družstva ke členům, mají být, v souladu s ustanovením § 226 odst. 1 písm. c) Obchodního zákoníku součástí stanov. Stanovy družstva mohou upravovat odchylné podmínky pro vznik členství v družstvu. S ohledem na ustanovení § 227 odst. 1 Obchodního zákoníku je předně nutno odpovědět na otázku, zdali je přípustné, aby stanovy bytového družstva vylučovaly právnické osoby z členství v družstvu a v této souvislosti je nutno připomenout obecný princip rovnosti fyzických a právnických osob. Domnívám se, že přípustnost takovéto úpravy ve stanovách je odůvodnitelná zvláštní povahou bytového družstva. Bytové družstvo primárně není zakládáno k podnikatelské činnosti, nýbrž k zajištění bytové potřeby. Je zjevné, že bytová potřeba může být zajišťována primárně pouze pro fyzické osoby. Bylo by jistě možno namítnout, že právní vztah nájmu bytu může nepochybně vzniknout i v případě, že nájemcem budce právnická osoba, nicméně se domnívám, že právě ono akcentování zajišťování bytové potřeby svých členů umožňuje upravit ve stanovách obecně princip členství pouze ve vztahu k fyzickým osobám. Pokud lze tedy dospět k závěru, že členství v bytovém družstvu může vzniknout pouze fyzické osobě, je tedy nutno řešit otázku právních důsledků uzavření smlouvy o prodeji podniku v případě, kdy jako prodávající podniku vystupuje fyzická osoba, zatímco kupujícím je osoba právnická. V daném případě je nezbytné při hledání právního řešení této otázky porovnat jednak ustanovení § 227 odst. 2 Obchodního zákoníku (a na jeho základě samozřejmě i znění stanov bytového družstva), pojednávající o podmínkách vzniku členství v bytovém družstvu s ustanovením § 477 odst. 1 Obchodního zákoníku, pojednávající o přechodu veškerých práv a závazků, na něž se prodej vztahuje. Toto ustanovení je nutno chápat, tak, že smlouvou o prodeji podniku přecházejí závazky vzniklé ze závazkových vztahů, bez ohledu na to, zda mají či nemají obchodní povahu. Domnívám se, že ustanovení § 477 odst. 1 Obchodního zákoníku je ve vztahu k ustanovení § 227 odst. 2 Obchodního zákoníku (a potažmo k právní úpravě obsažené ve stanovách) v poměru lex specialis. Opačný výklad by rezultoval v právní 119

závěr, že smlouva o prodeji podniku by ve své určité části, týkající se členských práv, neúčinnou a takovýto výklad by byl zjevně rozporný s jinak obecným principem přechodu veškerých práv a závazků, na něž se prodej podniku vztahuje a de facto by znemožnil uzavření smlouvy o prodeji podniku. Rovněž lze aplikovat již dříve zmíněnou argumentaci, že prodej podniku je jedním z případů univerzální sukcese, která znamená, že na základě určité občanskoprávní skutečnosti nabývá kupující všechna práva svého předchůdce. V této souvislosti lze poznamenat, že zdánlivou nemožnost prodeje podniku zahrnujícího členský podíl v bytovém družstvu právnické osobě, jak byla tato výše popsána a překonána výkladem, nelze směšovat s nepřípustností prodeje podniku v případě, kdy uzavření takovéto smlouvy zákon výslovně zakazuje – viz ustanovení § 97 Zákona o kolektivním investování. Jde-li pak o obchodní podíly ve společnostech s ručením omezeným, které bývají rovněž součástí prodávaného podniku a jsou považovány rovněž za tzv. jiné majetkové hodnoty, pak je nutno zdůraznit, že i v tomto případě se aplikuje ustanovení § 477 odst. 1 Obchodního zákoníku a s účinností smlouvy o prodeji podniku dochází ke změně v osobě společníka společnosti s ručením omezeným, neboť pozdější zápis takovéto změny společníka v obchodním rejstříku má, dle ustálené rozhodovací praxe, pouze deklaratorní charakter. Je nutno samozřejmě poznamenat, že ustanovení § 477 odst. 1 Obchodního zákoníku se opětovně projevuje jako lex specialis ve vztahu k právní úpravě převodu obchodního podílu dle ustanovení § 115 Obchodního zákoníku. Tato specialita se uplatní v případě ustanovení § 115 Obchodního zákoníku ve dvou směrech. Předně se domnívám, že v případě, kdy je obchodní podíl součástí prodávaného podniku, se nepoužije ustanovení § 115 odst. 2 Obchodního zákoníku, které připouští převod obchodního podílu na třetí osobu (tzn. osobu odlišnou od jiného společníka společnosti s ručením omezeným) pouze tehdy, je-li toto právo výslovně vyjádřeno ve společenské smlouvě a současně ani nepřichází v úvahu schválení převodu obchodního podílu (uskutečněného v rámci smlouvy o prodeji podniku) valnou hromadou. Dle mého názoru nepřichází v úvahu ani uzavírání samostatné smlouvy o převodu obchodního podílu, tedy nad rámec uzavírané smlouvy o prodeji podniku. Neaplikování ustanovení § 115 Obchodního zákoníku, jak již bylo několikrát výše konstatováno, vyplývá jednak ze speciality 120

ustanovení § 477 odst. 1 Obchodního zákoníku či jinými slovy z univerzální sukcese, jejímž jedním z příkladů je právě smlouva o prodeji podniku. Cenné papíry Rovněž tak v případě cenných papírů se uplatňuje prima facie ustanovení § 477 odst. 1 Obchodního zákoníku. V současné době již konstantní judikatura Nejvyššího soudu setrvale dovozuje, že „při převodu podniku, jehož součástí jsou listinné cenné papíry, není k převodu těchto listinných cenných papírů na kupujícího potřebný indosament ani splnění dalších podmínek, které jsou nezbytné při samostatném převodu cenných papírů.“47 47) Např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, ze dne 30.10.2002, spisové značky 29 Odo 314/2001, zdroj: internetová stránka www.nsoud.cz

Poněkud složitější situace může nastat v případě zaknihovaných cenných papírů. Právní úprava evidence zaknihovaných cenných papírů byla původně obsažena v Zákonu o cenných papírech (zák. č. 591/1992 Sb.) S ohledem na rozvoj kapitálového trhu, růst počtu dematerializovaných počtu emisí cenných papírů, jakož i vliv komunitární právní úpravy podnikání na kapitálovém trhu bylo přistoupeno k přijetí nového právního předpisu upravujícího evidenci investičních nástrojů a sice Zákona o podnikání na kapitálovém trhu (zák. č. 256/2004 Sb.) tento zákon upravuje mj. evidenci dematerializovaných cenných papírů a způsoby dispozice s nimi. Evidence dematerializovaných cenných papirů je vedena na účtech dvojího druhu. Prvním druhem je účet vlastníka, který je veden na jeho jméno a druhý je účet zákazníka, přičemž v tomto případě jsou veškeré dematerializované cenné papíry vedeny na osobu, která tyto cenné papíry spravuje pro svého zákazníka. V souladu s ustanovením § 94 odst. 4 Zákona o podnikání na kapitálovém trhu lze na účtu zákazníka evidovat pouze investiční nástroje, které majitel účtu převzal od jejich vlastníků. Současně je v ustanovení § 94 odst. 3 téhož zákona stanovena vyvratitelná domněnka, že vlastníkem investičních nástrojů evidovaných na účtu vlastníka je osoba, pro níž je účet vlastníka zřízen, pokud není prokázán 121

opak. Právní úprava zápisu do evidence cenných papírů je obsažena v ustanovení § 95 Zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Dle ustanovení odstavce prvního tohoto zákonného ustanovení jsou jako rozhodující údaje pro uplatnění práv ze zaknihovaného cenného papíru (investičního nástroje) údaje zapsané na účtu vlastníka investičního nástroje k závěrce dne, který je určen v zákoně stanoveným způsobem. Z pojetí zákona vyplývá, že převážná většina investičních nástrojů je vedena na účtu zákazníků, který spravuje osoba oprávněná vést evidenci investičních nástrojů. Takovýmito osobami budou především obchodníci s cennými papíry a investiční společnosti, které mají v povolení pro svou činnost uvedenou investiční službu úschovy a správy investičních nástrojů včetně souvisejících služeb (viz ustanovení § 92 odst. 3 písm. a), b) Zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Struktura evidence investičních nástrojů je (s jistými odchylkami) pojímána primárně jako dvoustupňová, což znamená, že je-li evidován určitý investiční nástroj na účtu vlastníka, musí být v navazující evidenci (např. u obchodníka s cennými papíry) evidován na účtu vlastníka. V ustanovení § 96 odst. 1 odst. 2 Zákona o podnikání na kapitálovém trhu jsou upraveny účinky převodu investičního nástroje, přičemž účinky převodu jsou diferencovány dle toho, zdali je určitý investiční nástroj veden na zákaznickém účtu (například obchodníka s cennými papíry) nebo na účtu vlastníka. Jedná-li se tedy o převod zaknihovaného cenného papíru na nového vlastníka, dochází k převodu vlastnictví v okamžiku zápisu na účet zákazníků s tím, že majitel účtu zákazníků (zpravidla obchodník s cennými papíry nebo investiční společnost) je povinen neprodleně zapsat tuto změnu na účtu vlastníka (tj. v navazující evidenci), nejpozději však do závěrky dne, přičemž změna se zapíše zpětně k časovému okamžiku zápisu na účet zákazníků (viz ustanovení § 96 odst. 1 Zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Pokud se převádí zaknihovaný investiční nástroj a změna se nezapisuje na účtu zákazníků nýbrž přímo na účet vlastníka, dochází k převodu vlastnictví k okamžiku zápisu na účet vlastníka, přičemž změna se zapíše neprodleně, nejpozději však do závěrky dne (viz ustanovení § 96 odst. 2 Zákona o podnikání na kapitálovém trhu). Výše uvedená zákonná ustanovení kogentně stanovují okamžik převodu vlastnického práva k zaknihovanému cennému papíru vždy v návaznosti na časový okamžik zápisu na účtu v evidenci investičních 122

nástrojů. Dle mého názoru má tento zápis do evidence konstitutivní účinky. Právní úprava smlouvy o prodeji podniku v ustanovení § 483 odst. 3 věta první, Obchodního zákoníku stanoví, že vlastnické právo k věcem, které jsou zahrnuty do prodeje, přechází z prodávajícího na kupujícího účinností smlouvy. Z ustanovení § 1 odst. 2 Zákona o cenných papírech vyplývá, že na cenné papíry se vztahují ustanovení o věcech movitých, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní předpis jinak. Ani Zákon o cenných papírech a ani Zákon o podnikání na kapitálovém trhu přitom žádnou odchylku v tomto směru neobsahují. Ustanovení § 91 Zákona o podnikání na kapitálovém trhu stanoví, že zastupitelné cenné papíry mohou být nahrazeny zápisem do centrální evidence cenných papírů….. atd., přičemž tento zákon současně upravuje evidenci i dispozice s takovýmito cennými papíry. Vzhledem k výše uvedené právní úpravě v ustanovení § 96 odst. 1 odst. 2 Zákona o podnikání na kapitálovém trhu, které stanoví časové momenty převodu vlastnictví zaknihovaných cenných papírů, je nutno pohlížet na tuto úpravu jako na právní úpravu zvláštní, která bude mít přednost před ustanovením § 483 odst. 3 Obchodního zákoníku, když lze podotknout i to, že pojímání zaknihovaných, tj. dematerializovaných cenných papírů, které neexistují v reálné podobě na hmotném substrátu, nýbrž pouze jako datový záznam v evidenci cenných papírů, jako věcí v intencích ustanovení § 1 odst. 2 Zákona o cenných papírech, je v současné době již neakceptovatelné. Lze v této souvislosti zmínit např. názor J. Dědiče, že „pojem cenný papír je ve svém obecném významu označením pro zvláštní druh objektu soukromoprávních vztahů, jehož podstatou je inkorporace (spojení osudu práva s písemným projevem vůle) v případech, kdy tak stanoví zákon. Cenný papír proto není možno považovat jen za věc nebo jen za právo, nýbrž za zvláštní majetkovou hodnotu, zejména poté, kdy je možné vydávat i zaknihované cenné papíry.“48 Za věc v právním slovy smyslu by snad mohly být považovány pouze listinné cenné papíry´. I v takovém případě však není věcí cenný papír jako takový, ale pouze hmotný substrát, který zachycuje skripturní akt, s nímž jsou spojena práva stanovená zákonem. Záznam v evidenci Střediska cenných papírů (dle právní úpravy účinné v době formulace právního názoru) však v žádném případě za věc v právním slova smyslu považovat nelze. 123

Průmyslová práva Otázka přechodu průmyslových práv v souvislosti s prodejem podniku je primárně upravena v ustanovení § 479 Obchodního zákoníku. Tato právní úprava, konkrétně odstavec 1. Stanoví, že na kupujícího přecházejí všechna práva vyplývající z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, jež se týkají podnikatelské činnosti prodávaného podniku. Toto ustanovení není uvedeno ve výčtu kogentních ustanovení § 263 odst. 1 Obchodního zákoníku, z čehož vyplývá, že účastníci smlouvy o prodeji podniku by se ve smlouvě mohli dohodnout i odchylně, případně i tak, že mluvně vyloučí přechod všech práv průmyslového, resp. duševního vlastnictví. Pak se ovšem nabízí otázka vzájemného poměru ustanovení § 477 48) J. Dědič in Dědič, J. a kol.: Právo cenných papírů a kapitálového trhu, Praha: Prospektrum, 2000, s. 21.

odst. 1 Obchodního zákoníku hovořící o přechodu všech práv a závazků, na něž se prodej vztahuje, přičemž toto ustanovení je kogentní. Při porovnání obou norem je patrně nutno vyvodit závěr, že ustanovení § 479 odst. 1 Obchodního zákoníku lze nazírat jako ustanovení speciální ve vztahu k obecnému ustanovení § 477 odst. 1 Obchodního zákoníku. Jde-li pak o jednotlivé druhy práv z průmyslového nebo duševního vlastnictví, lze na prvním místě zmínit Zákon o ochranných známkách č. 441/2003 Sb. Právní úprava změny vlastníka ochranné známky je obsažena v ustanovení § 15 Zákona o ochranných známkách, přičemž zákon výslovně stanoví v odstavci druhém, že ochranná známka přechází na nového vlastníka též v případech stanovených zvláštními právními předpisy (přičemž v poznámce pod čarou je v rámci demonstrativní enumerace uvedeno i ustanovení § 479 Obchodního zákoníku. Právě s ohledem na dispozitivní charakter ustanovení § 479 odst. 1 Obchodního zákoníku a s přihlédnutím k ustanovení § 15 odst. 1 Zákona o ochranných známkách lze, dle mého názoru, dovodit, že účastníci smlouvy o prodeji podniku se mohou dohodnout nejen na tom, že na kupujícího ze smlouvy o prodeji podniku přejdou pouze některé ochranné známky prodávajícího a stejně tak se 124

mohou dohodnout, že smlouvou o prodeji podniku bude převedena ochranná známka pouze pro část výrobků a služeb, resp. pro určité třídy výrobků a služeb dle Niceského třídění. S ohledem na skutečnost, že Zákon o ochranných známkách nestanoví (jako je tomu v případě Zákona o podnikání na kapitálovém trhu) odlišnou konstrukci nabytí vlastnictví ochranné známky v návaznosti na uzavřenou smlouvu o prodeji podniku, lze dovodit, že vlastnické právo k ochranné známce nabývá kupující dnem účinnosti smlouvy o prodeji podniku. Zápis převodu ochranné známky v rejstříku ochranných známek pak nemá v tomto ohledu konstitutivní význam. Jedná-li se pak o případ patentů na vynálezy, je právní úprava obsažena v zákoně č. 527/1990 Sb. O patentech a zlepšovacích návrzích. V tomto zákoně je v ustanovení § 15 stanoveno, že patent se převádí písemnou smlouvou, která nabývá účinnosti vůči třetím osobám zápisem do patentového rejstříku, který vede (stejně jako v případě ochranných známek) Úřad průmyslového vlastnictví. Zákon neobsahuje žádné speciální ustanovení týkající dispozic s patentem v návaznosti na převod podniku. Opět, s ohledem na skutečnost, že zákon nestanoví k účinnosti převodu patentu (mezi účastníky smlouvy) publikaci v patentovém rejstříku či jinou podmínku, dojde k převodu patentu v návaznosti na účinnou smlouvu o prodeji podniku a pouze účinnost převodu patentu vůči třetím osobám nastane, v souladu s ustanovením § 15 citovaného zákona, zápisem do patentového rejstříku. Patentový zákon výslovně připouští v ustanovení § 16 odst. 1 tzv. spolumajitelství patentu s tím, že pokud není spolumajiteli dohodnuto jinak, má právo využívat patent každý ze spolumajitelů, přičemž na vztahy mezi spolumajiteli se uplatňují normy Občanského zákoníku upravující podílové spoluvlastnictví. Právní úprava patentu ve spolumajitelství je upravena v ustanovení § 16 odst. 4 citovaného zákona a tato stanoví, že k převodu patentu je zapotřebí souhlasu všech spolumajitelů; spolumajitel je oprávněn bez souhlasu ostatních převést svůj podíl jen na některého ze spolumajitelů; na třetí osobu může spolumajitel převést svůj podíl jen v případě, že žádný ze spolumajitelů nepřijme ve lhůtě jednoho měsíce písemnou nabídku převodu. S ohledem na speciální charakter převodu spolumajitelského podílu, coby součásti podniku, se domnívám, že ve vztahu k tomuto ustanovení bude ustanovení § 479 odst. 1 Obchodního zákoníku v postavení lex specialis a současně nelze 125

přehlednout opět ani tu skutečnost, že prodej podniku je pojímán jako případ univerzální sukcese a tedy k přechodu spolumajitelského podílu dojde bez ohledu na vůli ostatních spolumajitelů patentu. Problematika užitných vzorů je upravena v zákonu č. 478/1992 Sb. O užitných vzorech. Tento zákon neobsahuje samostatnou právní úpravu dispozic s užitným vzorem, nýbrž pokud se týče mimo jiné práv k užitnému vzoru, spolumajitelských vztahů, zápisu licenčních smluv a převodů užitných vzorů, odkazuje Zákon o užitných vzorech v ustanovení § 21 odst. 2 na aplikaci příslušných ustanovení zákona č. 527/1990 Sb. O patentech a zlepšovacích návrzích. Právní úprava průmyslových vzorů je obsažena v zákonu č. 207/2000 Sb. O ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb. O vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích. Převod práv z průmyslových vzorů je upraven v ustanovení § 30 uvedeného zákona a ve vztahu k předchozím, výše zmíněným, právním úpravám průmyslových práv je obdobná, tedy práva z průmyslového vzoru se převádí písemnou smlouvou, tedy v našem případě smlouvou o prodeji podniku, přičemž tato smlouva je ve vztahu mezi jejími účastníky účinná od okamžiku jejího uzavření, zatímco ve vztahu k třetím osobám pak až zápisem do rejstříku průmyslových vzorů. Zákon o ochraně průmyslových vzorů připouští v ustanovení § 33 spoluvlastnictví průmyslového vzoru, přičemž právní úprava spoluvlastnictví průmyslového vzoru je v podstatě totožná s právní úpravou spolumajitelství patentu dle zákona č. 527/1990 Sb. O patentech a zlepšovacích návrzích a shodně, jako v případě patentu je nutno zdůraznit, že v případě prodeje podniku se právní úprava obsažená v ustanovení § 33 odst. 3 Zákona o ochraně průmyslových vzorů nepoužije a to opět z toho důvodu, že ustanovení § 479 odst. 1 Obchodního zákoníku je ve vztahu k ustanovení § 33 odst. 3 rovněž ve vztahu speciality. Pokud se týče označení původu a zeměpisných označení, pak tato problematika je upravena v ustanovení v zákonu č. 452/2001 Sb. O ochraně označení původu a zeměpisných označení. Tento zákon v žádném ze svých ustanovení explicitně neupravuje právní otázky převodu těchto práv a to z důvodu 126

odlišného charakteru těchto práv. Oproti předcházejícím druhům průmyslového vlastnictví je označení původu, resp. zeměpisné označení do jisté míry specifické, neboť zvláštnost určitého výrobku (nebo služby) nevplývá z jeho zvláštní (jedinečné) povahy či technického řešení, nýbrž z okolnosti, že pochází z určité geografické oblasti, která je určitým způsobem charakteristická. Zákon pod pojmem označení původu rozumí název oblasti, určitého místa nebo země, používaný k označení zboží pocházejícího z tohoto území, jestliže kvalita nebo vlastnosti tohoto zboží jsou výlučně

nebo

převážně

dány

zvláštním

zeměpisným

prostředím

s jeho

charakteristickými přírodními a lidskými faktory a jestliže výroba, zpracování a příprava takového zboží probíhá ve vymezeném území; za označení původu pro zemědělské výrobky nebo potraviny jsou pokládána i tradiční zeměpisná nebo nezeměpisná označení pro zboží pocházející z vymezeného území, splňuje-li takové zboží ostatní podmínky dané zákonným ustanovením (citace ustanovení § 2 písm. a) Zákona). Zeměpisným označením se pak rozumí dle ustanovení § 2 písm. b) téhož zákona název území používaný k označení zboží pocházejícího z tohoto území, jestliže toto zboží má určitou kvalitu, pověst nebo jiné vlastnosti, které lze přičíst tomuto zeměpisnému původu, a jestliže výroba nebo zpracování a nebo příprava takového zboží probíhá ve vymezeném území. Dle ustanovení § 5 odst. 1 citovaného zákona může o zápis označení původu požádat buď sdružení výrobců nebo zpracovatelů pro zboží vyrobené nebo zpracované a nebo připravené na území a za podmínek vymezených v § 2 písm. a) Zákona. Jednotlivá fyzická osoba nebo právnická osoba může o zápis označení původu do rejstříku požádat, jestliže v době podání žádosti jako jediná vyrábí, zpracovává a připravuje zboží na území a za podmínek vymezených v ustanovení § 2 písm. a) Zákona. V souladu s ustanovením § 12 téhož zákona se pro náležitosti žádosti o zápis zeměpisného označení aplikují tytéž podmínky. Označení původu, které bylo úspěšně zapsáno do rejstříku chráněných označení původu a chráněných zeměpisných označení, je oprávněn, dle ustanovení § 8 citovaného zákona užívat, zejména umisťovat na zboží, jehož se označení původu (a rovněž tak i zeměpisné označení týká) každý, každý (nikoliv jen osoba, která podala žádost o zápis), kdo vyrábí, zpracovává a připravuje zboží s odpovídající kvalitou či vlastnostmi na vymezením území, a to bez ohledu na to, 127

zda je či není zapsán rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví. Dojde-li tedy k prodeji podniku, pro jehož výrobky bylo užíváno označení dle předmětného zákona a byly dodržovány zákonné podmínky a předpoklady pro užívání označení, není zde důvod se domnívat, že by kupující ze smlouvy o prodeji podniku nemohl pro výrobky podniku užívat stejného označení jako jeho právní předchůdce a totéž samozřejmě platí pro zeměpisné označení dle tohoto zákona. Současně je nutno pojednat i o ustanovení § 479 odst. 2 Obchodního zákoníku, který stanoví, že „k přechodu práva dle odstavce 1 však nedochází, jestliže by to odporovalo smlouvě o poskytnutí výkonu práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví nebo povaze těchto práv.“ Příkladem práva, jehož povaha nepřipouští přechod práva, je právo na autorství dle Autorského zákona.

Zaměstnanci Zaměstnanci jsou právě onou osobní složkou podniku, nejedná se zde s ohledem na charakter této složky ve vztahu k ní o výkon vlastnického práva, resp. práva stavěného na roveň právu vlastnickému. Zaměstnanci, resp. práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů a jejich přechod v souvislosti s uzavřením smlouvy o prodeji podniku jsou je explicitně upraven v ustanovení § 480 Obchodního zákoníku. Lze se důvodně domnívat, že smyslem právní úpravy v Obchodním zákoníku, tak i korespondující úpravy v Zákoníku práce, a sice v ustanovení § 338, je, dle mého názoru, sociální aspekt, který je akcentován na straně zaměstnanců, neboť zaměstnancům je garantováno, že v důsledku prodejem podniku dojde k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů bez toho, aby se jakkoliv změnila subjektivní práva a povinnosti. Současně lze uvést, že tato právní úprava se jeví být praktická i pro kupujícího podniku, který vstupuje v důsledku koupě podniku do práv a povinností zaměstnavatele, neboť spolu s podnikem získává i personální substrát, který již v podniku před realizací prodeje působil, je odborně zdatný a garantuje plynulý chod podniku bez ohledu na změny v jeho vlastnické struktuře. V této souvislosti je na margo vhodné poznamenat, že 128

pod pojem pracovněprávní vztahy řadíme dle ustanovení § 74 odst. 2 Zákoníku práce i i dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, k nimž náleží jednak dohoda o provedení práce dle ustanovení § 75 Zákoníku práce a dohoda o pracovní činnosti dle ustanovení § 76 Zákoníku práce. Oproti předcházející právní úpravě obsažené v předchozím Zákoníku práce (tj. zákon č. 65/1965 Sb.), kdy dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr nebyly řazeny k pracovně právním vztahům, nynější právní úprava takto činí a vzhledem k tomuto a současně s poukazem na skutečnost, že v ustanovení § 77 Zákoníku práce není ve vztahu k dohodám o pracích konaných mimo pracovní poměr obsažena žádná výjimka z aplikace ustanovení § 338 Zákoníku práce, je nutno dovodit, že pracovněprávní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr, resp. práva a povinnosti z těchto vztahů vzešlé, přejdou okamžikem účinnosti smlouvy o prodeji podniku na kupujícího. Již v dřívější části práce bylo pojednáno o komplikacích v souvislosti s podílovým spoluvlastnictvím podniku. V dostupné literatuře a ani v aplikační praxi jsem nenalezl odborné pojednání, resp. právní stanovisko, které by se touto otázkou zabývalo. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací činnosti v minulosti zabýval situací, kdy účastníci smlouvy o prodeji podniku výslovně ve smlouvě o prodeji podniku vyloučí přechod některých závazků z pracovněprávních vztahů a dovodil pouze částečnou neplatnost smlouvy o prodeji podniku, přičemž dále zdůraznil, že pokud je ve smlouvě obsaženo ujednání, které je rozporné s ustanovením § 480 Obchodního zákoníku, bude aplikováno právě toto ustanovení, které je kogentního charakteru a podle kterého tedy přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů na kupujícího podniku. Právní praxe se sjednotila se v otázce věcného rozsahu přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, ujednotila na závěru, že na kupujícího přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů těch zaměstnanců, jejichž pracovní poměr trval ke dni, kdy se smlouva o prodeji podniku stala účinnou. Za případ trvajícího pracovního poměru samozřejmě nelze považovat trvající nárok někdejšího zaměstnance na výplatu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povoláním druhé straně však bude trvajícím pracovním poměrem i pracovní poměr zaměstnance, ve vztahu k němuž 129

běží výpovědní doba. Vzniklo-li takovémuto zaměstnanci v souvislosti s ukončením pracovního poměru právo na odstupné, přechází tento závazek samozřejmě v důsledku účinné smlouvy o prodeji podniku na kupujícího. 8. Přechod závazků souvisejících s podnikem Přechod závazků nastává jako důsledek účinnosti smlouvy o prodeji podniku. Z ustanovení § 476 odst. 1 Obchodního zákoníku vyplývá, že podstatnou náležitostí smlouvy o prodeji podniku je závazek kupujícího k převzetí závazků souvisejících s podnikem. Pokud by si smluvní strany sjednaly ve smlouvě explicitně, že některé závazky související s podnikem na kupujícího nepřejdou, jednalo by se o nedostatek způsobující neplatnost celé smlouvy. V předchozí kapitole bylo pojednáno o odchylném ujednání smlouvy o prodeji podniku v případě přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, které se ocitá v rozporu s kogentním ustanovením § 480 Obchodního zákoníku a tudíž je smlouva o prodeji podniku v této části neplatná a na právní vztah založený smlouvou o prodeji podniku se tak bude aplikovat kogentní ustanovení § 480 Obchodního zákoníku. Tedy toto ujednání nevyvolává neplatnost celé smlouvy. Naproti tomu odchylné ujednání ohledně závazku, který tvoří pojmový znak určitého smluvního typu a, je jako podstatná část smlouvy, vyjádřen v základním ustanovení tohoto smluvního typu, se bude jednoznačně ocitat v rozporu právě s tímto ustanovením a v konečném důsledku vyvolá neplatnost smlouvy o prodeji podniku. Přechod závazků, na které se prodej vztahuje nastává ze zákona, aniž by bylo zapotřebí činit jakékoliv úkony. Soudní praxe dovodila (stejně jako je tomu v případě specifikace věcí, práv a jiných majetkových hodnot), že pro platnost smlouvy není nezbytné specifikování, resp. konkretizování přecházejících závazků a to s odkazem na kogentní zákonné ustanovení § 477 odst. 1 Obchodního zákoníku, neboť na kupujícího přecházejí ze zákona všechny závazky související s podnikem.49 Je však v této souvislosti nutno zdůraznit, že přecházejí všechny závazky bez ohledu na to, zda vyplývají z Obchodního zákoníku, Občanského zákoníku nebo jiného soukromoprávního předpisu. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu50 a stejně tak i Ústavního soudu51 je ve vztahu k ustanovení § 477 odst. 1 Obchodního zákoníku dovozován 130

přechod soukromoprávních závazků avšak nikoliv veřejnoprávních povinností ukládaných zvláštními zákony. Dle ustanovení § 477 odst. 4 Obchodního zákoníku je kupující povinen bez zbytečného odkladu oznámit věřitelům převzetí závazků a prodávající dlužníkům přechod pohledávek a závazků. K tomuto ustanovení je nutno poznamenat, že přechod práv a závazků nesouvisí žádným způsobem se splněním oznamovací povinností dle tohoto zákonného ustanovení a nastane tedy jako 49) Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5.10.2005, spisové značky 35 Odo 653/2004, zdroj: internetová strana www.nsoud.cz. 50) Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.8.2007, spisové značky 25 Cdo 296/2006 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.9.2004, spisové značky 29 Odo 405/2003, zdroj: internetová strana www.nsoud.cz. 51) Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15.1.1999, čísla jednacího IV. ÚS 499/98, zdroj: internetová strana www.nalus.usoud.cz.

důsledek účinnosti smlouvy naprosto bez vazby na jakékoliv oznámení. Obchodní zákoník konstruuje přechod závazků bez ohledu na vůli věřitele závazku. S ohledem na tuto skutečnost je věřiteli poskytováno jednak jisté beneficium v podobě zákonného ručení prodávajícího za splnění převedených závazků kupujícím a dále mu pak svědčí i právo odporu dle ustanovení § 478 Obchodního zákoníku. Současně je zapotřebí i uvést, že pokud v důsledku prodeje podniku přecházejí na kupujícího i závazky zajištěné ve prospěch věřitele právem třetí osoby (například ručení, zástavní právo, zajišťovací převod práva) trvá takovéto zajištění i v případě, že třetí osoba, která zajištění zřídila, nevyslovila souhlas se změnou dlužníka. Logicky je nutno také dovodit, že v případě, kdy k prodávanému podniku náležejí závazky vůči třetí osobě nikoliv z primárního právního závazkového vztahu, nýbrž z akcesorického, vzniklého při zajištění pohledávky (lhostejno zda se jedná o zajištění závazku vlastníka podniku nebo zajištění závazku třetí osoby), vstupuje kupující do právního postavení osoby povinné z tohoto akcesorického právního vztahu a tedy v případě, že v důsledku realizace např. ručitelského prohlášení poskytne věřiteli plnění, dochází k zákonné cessi pohledávky původního věřitele na ručitele a ručitel je oprávněn tuto pohledávku po dlužníkovi vymáhat. 131

V souvislosti s prodejem podniku může dojít k tomu, že na kupujícího podniku přejdou určité závazky, resp. právní břemena a závady, které sice nebudou nijakým způsobem souviset s prodávaným podnikem a jeho činností, nicméně k jejich přechodu dojde v souvislosti se vznikem občanskoprávní skutečností, s níž je spojen jejich přechod. Typickým příkladem budiž zástavní právo váznoucí na nemovitosti, která je, coby součást podniku, předmětem smlouvy o prodeji podniku. Toto zástavní právo přechází spolu s převodem nemovitostí na kupujícího (nabyvatele nemovitosti) a to nikoliv dle ustanovení § 477 Obchodního zákoníku, nýbrž dle ustanovení § 164 Občanského zákoníku. Obecně je nutno konstatovat, že v případě, že podnikatel zajišťuje své závazky vzešlé z podnikatelské činnosti, dojde v důsledku prodeje podniku i k přechodu závazků plynoucích ze zajištění. Jako spornou z hlediska přechodu závazků je nutno vnímat situaci, kdy podnikatel zajišťuje závazek třetí osoby. S ohledem na skutečnost, že na kupujícího ze smlouvy o prodeji podniku přecházejí pouze závazky související s podnikem, bude nutno aby takovýto zajišťovací (akcesorický) závazek, nebo hlavní závazkový právní vztah (jehož účastníkem však vlastník prodávaného podniku není) souvisely s podnikem. Specifická situace může nastat i v případě, že na kupujícího ze smlouvy o prodeji podniku přechází například peněžitý závazek vůči třetí osobě, který je zajištěn zajišťovacím převodem vlastnického práva na nemovitosti, která náležela původně, tj. před účinností smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k podniku. V této souvislosti je nutno předeslat, že zajišťovací převod práva je, coby zajišťovací institut, upraven pouze v Občanském zákoníku a sice v jediném ustanovení § 553 a právní úprava je plně aplikovatelná i na obchodní závazkové vztahy. S ohledem na kusou úpravu tohoto institutu v Občanském zákoníku, je v podstatě tato problematika podrobněji upravována aplikační praxí a to zejména rozhodnutími Nejvyššího soudu, které stanovují přípustné způsoby vzniku zajišťovacího převodu práva (tj. přípustnost určitých smluvních ujednání) a způsoby jeho realizace. Z povahy zajišťovacího převodu vlastnického práva je patrno (s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi), že účinností smlouvy o zajišťovacím převodu práva přechází na věřitele vlastnické právo (samozřejmě v návaznosti na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí). Dochází-li následně k uzavření smlouvy 132

o prodeji podniku, nelze, dle mého názoru, považovat onu nemovitost za součást podniku, neboť prodávající není de iure jejím vlastníkem. Pokud tento zajišťovací převod vlastnického práva zajišťuje závazek prodávajícího a tento závazek bude souviset s podnikem, dojde při prodeji podniku rovněž k přechodu tohoto závazku na kupujícího. Dle mého názoru je nutno dovodit, že v souvislosti s prodejem podniku bude sukcedovat kupující podniku na místo prodávajícího i do smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Problematickou se v této souvislosti jeví otázka vzájemného poměru výše zajišťované pohledávky a hodnoty věci (nebo i práva), které předmětnou pohledávku zajišťuje. Jak jsem již uvedl, nelze dle mého názoru hovořit o vlastnickém právu k nemovitosti, která je převedena ještě před účinností smlouvy o prodeji podniku na zajištěného věřitele. Jediným právním vztahem, který pojí původního vlastníka nemovitosti (a pozdějšího prodávajícího podniku) k nemovitosti je právě vztah plynoucí ze smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, přičemž účinností smlouvy o prodeji podniku vstoupí kupující do všech práv a povinností z tohoto zajišťovacího smluvního vztahu. Pokud je závazek vztahující se k podniku řádně uspokojen, obnoví se vlastnické právo původního vlastníka v plném rozsahu. S ohledem na charakter smlouvy o prodeji podniku, coby jednoho z případů univerzální sukcese, pak je nutno mít za to, že v případě řádného splnění hlavního závazku se neobnoví již vlastnické právo původního vlastníka (prodávajícího ze smlouvy o prodeji podniku) nýbrž vlastnické právo bude svědčit již kupujícímu ze smlouvy o prodeji podniku. Vznikne-li tedy rozdíl v hodnotě zajišťované pohledávky a hodnoty věci, kterou se pohledávka zajišťuje, může dojít k nepoměru v plnění, kdy se podnik může rozrůst o reálnou hodnotu, která v době uzavírání smlouvy byla nejistou. Bude-li vycházeno při tvorbě ceny podniku z údajů o souhrnu věcí, práv a závazků vedených v účetní evidenci prodávaného podniku ke dni uzavření smlouvy (viz ustanovení § 482 Obchodního zákoníku) bude, dle mého názoru, velice obtížné kalkulovat při tvorbě ceny s hodnotou takto převedené nemovitosti, neboť tato nemovitost ke dni uzavření smlouvy o prodeji podniku není ve vlastnictví prodávajícího. Jediným možným, ačkoliv nikoliv optimálním, řešením by snad bylo provést ocenění takovéto složky majetku a od této hodnoty odečíst hodnotu zajišťované pohledávky (včetně jejího případného příslušenství či 133

samostatných nároků – např. smluvní pokuty) a rozdíl tohoto vyčíslení (ať už pozitivní či negativní zahrnout do výsledné ceny podniku). Kromě obecného principu přechodu zajištění závazků, které v důsledku uzavřené smlouvy o prodeji podniku přecházejí na kupujícího je, jako beneficium, pro věřitele závazků, které prodejem podniku přešly rovněž kogentním způsobem stanoven vznik sekundárního právního vztahu ručení prodávajícího za splnění převedených závazků kupujícím.

9. Právo odporu S přechodem závazků váznoucích na podniku úzce souvisí právo odporu. Institut odporu je z hlediska soukromoprávní úpravy obsažen jak v Občanském zákoníku, tj. v ustanovení § 42a Občanského zákoníku, tak i v Obchodním zákoníku a to pouze v ustanovení § 478. Zatímco předpokladem odporovatelnosti dle ustanovení § 42a Občanského zákoníku jsou právní úkony, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu krátit věřitele, musel-li tento úmysl být druhé straně znám a dále pak takovým právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými, nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob. Z uvedeného ustanovení je patrno, že odporovatelnost je zde vybudována primárně na úmyslu dlužníka svým právním úkonem krátit věřitele v jeho právu na uspokojení pohledávky z majetku dlužníka. Právní úprava odporovatelnosti dle Obchodního zákoníku již není vybudována na podmínce v podobě úmyslu jednající osoby, nýbrž na posouzení, zda se v důsledku prodeje podniku zhorší dobytnost pohledávky věřitele. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí Nejvyššího soudu spisové značky 1 Odon 70/1997, jehož právní věta zní: „Na zhoršení dobytnosti pohledávky prodejem podniku ve smyslu § 478 odst. 1 Obchodního zákoníku lze usuzovat z konkrétních projevů, resp. chování nového majitele v bezprostřední souvislosti s uzavřením smlouvy o prodeji podniku, zejména z nezájmu na plnění převzatých reálných závazků, již sama skutečnost, že k prodeji podniku mezi původním majitelem a dalším majitelem a následně mezi dalším majitelem a novým majitelem došlo téhož dne. Z právní úpravy odporovatelnosti dle ustanovení § 478 odst. 1 Obchodního 134

zákoníku je současně nutno vyvodit, že podmínkou pro uplatnění odporu není předcházejí výkon práva ze zákonného ručení dle ustanovení § 477 odst. 3 Obchodního zákoníku. Z dikce ustanovení § 478 odst. 1 Obchodního zákoníku je nutno rovněž dovodit, že pro posouzení zhoršení dobytnosti pohledávky věřitele nebude mít žádný právní význam ta skutečnost, že věřiteli svědčí právo uplatňovat vůči prodávajícímu právo na plnění z titulu ručení dle ustanovení § 477 odst. 3 Obchodního zákoníku. Obchodní zákoník pro výkon práva odporu stanoví diferencovaně lhůty a to v návaznosti na to, zdali se prodej podniku zapisuje do obchodního rejstříku či nikoliv, přičemž počátky běhu lhůt pro podání odpůrčí žaloby je stanoven buď subjektivně, tj. 60 dnů od okamžiku, kdy se věřitel dozví o prodeji podniku a nebo objektivně, tj. 6 měsíců ode dne uzavření smlouvy (v případech, kdy se prodej podniku nezapisuje do obchodního rejstříku) resp. 6 měsíců od dne, kdy byl prodej podniku zapsán do obchodního rejstříku. V souladu s ustanovením § 478 odst. 3 Obchodního zákoníku je výsledkem úspěšně uplatněného odporu povinnost prodávajícího splnit závazek v době splatnosti vůči věřiteli, který odpor uplatil, přičemž poskytnutím plnění věřiteli vzniká prodávajícímu právo uplatňovat toto plnění na kupujícím. 10. Cena podniku Jak již bylo v této práci mnohokráte konstatováno, je povinností kupujícího převzít závazky prodávajícího a zaplatit kupní cenu. Z ustanovení § 476 odst. 1 Obchodního zákoníku nelze dovodit, že by kupní cena musela být ve smlouvě o prodeji podniku explicitně stanovena, což by bylo v případě reálně fungujícího rozsáhlejšího podniku i nepraktické, avšak musí být závazně stanoven alespoň způsob jejího určení (viz ustanovení § 269 odst. 3 Obchodního zákoníku), Judikatura Nejvyššího soudu se k otázce ceny ustálila na stanovisku, že kupní cena podniku musí být ve smlouvě buď vyjádřena nebo musí být stanoven způsob jejího určení a to za podmínek ustanovení § 269 odst. 3 Obchodního zákoníku. Nebude-li cena podniku stanovena a nebude-li stanoven ani dostatečně určitě způsob jejího určení, vyústí tento nedostatek v neplatnost smlouvy. Obchodní zákoník obsahuje v právní úpravě smlouvy o prodeji podniku pouze jediné ustanovení týkající se ceny a sice 135

ustanovení § 482 Obchodního zákoníku, které je však, s ohledem na své znění, spíše vykládacím pravidlem, resp. návodem k tomu, co by mělo být reflektováno při tvorbě ceny podniku. Současně toto ustanovení konstruuje (patrně pro případy sporů účastníků smluv o prodeji podniku) vyvratitelnou domněnku vyvozování ceny z účetní evidence. Toto ustanovení je dispozitivního charakteru a patrně nebude v praxi smluvními stranami příliš využíváno a spíše bude mezi smluvními stranami docházet ke zcela odchylným způsobům konstruování kupní ceny. Je zapotřebí zdůraznit, že otázka způsobu stanovení ceny, resp. její výše, je plně v rukou kontrahentů. Zákon č. 526/1990 Sb. O cenách ani jiný právní předpis nestanoví žádné zákonné podmínky pro určování ceny. Jistou korektivní funkci při určování ceny však mohou plnit dobré mravy dle ustanovení § 3 odst. 1 Občanského zákoníku a také zásada poctivého obchodního styku (viz ustanovení § 265 Obchodního zákoníku). Z hlediska praktického bude explicitní stanovení kupní ceny ve smlouvě o prodeji podniku spíše výjimkou. Mnohem častěji se lze setkat s více či méně složitým způsobem určování ceny na bázi oceňování jednotlivých složek tvořících podmnik. Zásadním v procesu určování ceny bude okamžik, ke kterému je cena určována. V ustanovení § 482, věta druhá, Obchodního zákoníku je zakotven (v případě určení ceny podniku na bázi účetní evidence) princip změny výše kupní ceny v případě pozdější účinnosti smlouvy a to s přihlédnutím ke zvýšení nebo snížení jmění, ke kterému v mezidobí došlo. I kdyby smluvní strany smlouvy o prodeji podniku odchylnou dohodou vyloučily aplikaci ustanovení § 482, věty prvé, Obchodního zákoníku, pak se domnívám, že aplikace ustanovení § 482, věty druhé, bude pravidlem. Zejména při prodeji větších podnikových celků, které ke dni uzavření smlouvy o prodeji podniku budou vyvíjet hospodářskou činnost se nedá rozumně předpokládat ani to, že bude stanoven přesný rozsah aktiv, zejména, jak již bylo dříve v práci uvedeno, rozsah oběžného majetku, kdy například ze surovin, které mají samy o sobě svou hodnotu a náleží k podniku je vyráběn výrobek, jehož reálná hodnota není (dle konstantních poznatků ekonomické vědy) tvořena pouhým součtem hodnot surovin, resp. komponentů, z nichž je tento vyroben, nýbrž je vyšší o přidanou hodnotu (nikoliv v daňovém smyslu slova). Exkurz k oceňování podniku a tvorbě cen 136

Podstatou stanovení kupní ceny prodávaného podniku je stanovení hodnoty prodávaného majetku. V oblasti podnikové ekonomie se rozvinulo velké množství různorodých oceňovacích metod, které lze pro potřeby této práce zobecnit na výnosové metody, tržní metody a majetkové metody. Podstata výnosových metod tkví ve stanovení hodnoty budoucích předpokládaných výnosů z provozu podniku. Tržní metoda je ve své podstatě metodou empirickou, zaměřenou na sledování situace na trhu a porovnávání cen obdobných podniků, jejichž prodej již byl realizován. Tato metoda však nebude příliš aplikovatelná v případech prodejů podniku, neboť tento smluvní typ se i v rozvinuté ekonomice nevyskytuje s takovou frekvencí jako například kupní smlouva v režimu obchodního zákoníku. Posledním druhem oceňovacích metod je majetková metoda, která se de facto nejvíce podobá konstrukci ceny ve smyslu ustanovení § 482, věta první, Obchodního zákoníku. Podstata této metody spočívá ve stanovení ceny podniku s ohledem na hodnotu majetku (tedy věcí, práv a jiných majetkových hodnot), přičemž od této hodnoty majetku se odečítá hodnota závazků. V praxi při oceňování podniku se používají určité oceňovací metody vždy s ohledem na charakter podniku a majetkové složky, jimiž je tvořen. Zpravidla dochází i ke směšování jednotlivých druhů oceňovacích metod. Jak již bylo výše naznačeno, v praxi bude často přicházet do úvahy sjednání pozdější účinnosti smlouvy nebo případně i sjednání odkládací podmínky účinnosti smlouvy (například ve vazbě na vypořádání závazku zajištěného převodem práva) pro účely objektivizace ceny. V ustanovení § 409 odst. 2 Obchodního zákoníku je smluvním stranám kupní smlouvy dána možnost uzavřít kupní smlouvu i bez určení kupní ceny, avšak toto ustanovení není možno, dle mého názoru analogicky aplikovat na případ prodeje podniku a to z toho důvodu, že v případě, že není cena kupní stanovena nebo dohodnut způsob jejího určení, je kupující povinen zaplatit cenu obvyklou za podmínek ustanovení § 448 odst. 2 Obchodního zákoníku. K závěru o neaplikovatelnosti tohoto ustanovení na případy prodeje podniku mne vede přesvědčení, že možnost smluvních stran nesjednat výši kupní ceny při prodeji zboží je odůvodnitelná pouze s ohledem na charakter předmětu prodeje. 137

Hospodářská praxe a zejména pak soutěžní prostředí, které panuje v tržní ekonomice, vede jednotlivé soutěžitele k úpravám cen zboží, čímž má v konečném důsledku jednotlivý soutěžitel dosíci lepšího postavení, což by mělo rezultovat v tržní úspěšnost. Z uvedeného vyplývá, že zboží obecně, resp. transakcí s určitým druhém zboží bude v jednotlivé tržní ekonomice probíhat celá řada a tvorba ceny obecné je pak jen otázkou zvážení empirických poznatků z tržního prostředí. Takovou frekvenci uzavírání smluv o prodeji podniku a tím spíše srovnatelných podniků vzhledem k jejich provozu však nelze v případě podniků očekávat. Patrně tato okolnost vedla zákonodárce k tomu, že možnost, která je dána pro kupní smlouvu dle ustanovení § 409 odst. 2 Obchodního zákoníku, do právní úpravy smlouvy o prodeji podniku nepojal. V souvislosti s tvorbou ceny podniku je vhodné zmínit i dohodu o stanovení ceny s odkazem na závěry znaleckého posudku. V obecné rovině, s poukazem na ustanovení § 269 odst. 3 Obchodního zákoníku lze takovouto možnost obecně připustit. Z dostupné judikatury Nejvyššího soudu týkající se problematiky dohody o ceně u smluv, jejichž pojmovým znakem je úplatnost plnění,52 vyplývá, že cena může být stanovena i jiným způsobem, než je uvedení konkrétní částky, nicméně způsob stanovení musí vyústit ve zcela přesný způsob její objektivizace, přičemž tato perfekce musí být splněna již v době uzavření smlouvy. Na základě tohoto právního názoru tedy může být sjednání ceny učiněno odkazem na znalecký posudek, avšak tento znalecký posudek musí ke dni uzavření smlouvy již existovat. Toto rozhodnutí však vychází z platné právní úpravy ustanovení Občanského zákoníku, který kogentně požaduje pro vznik kupní smlouvy dohodu o předmětu prodeje a ceně. Domnívám se, že ustanovení Obchodního zákoníku, zejména pak ustanovení § 269 odst. 3 Obchodního zákoníku umožňuje mezi stranami platně sjednat z hlediska způsobu stanovení ceny i odkaz na znalecký posudek, který bude vypracován, neboť z tohoto znaleckého posudku bude následně kupní cena objektivně zjistitelná. Konečně nelze nezmínit i možnost danou účastníkům smlouvy o prodeji podniku, a to opět v intencích ustanovení § 269 odst. 3 Obchodního zákoníku, dohodnout stanovení ceny cestou tzv. cenové arbitráže. V případě cenové arbitráže se jedná o specifický způsob stanovení kupní ceny, přičemž však tato kupní cena není stanovena jako výsledek dohody mezi kupujícím a 138

prodávajícím, nýbrž tak, že tuto kupní cenu určí nezávislá třetí osoba, lhostejno zda fyzická či právnická (například znalecký ústav). Takováto dohoda účastníků smlouvy o prodeji podniku nahrazuje dohodu o ceně a výsledek tohoto způsobu určení ceny je pro smluvní strany závazný. Obecná přípustnost tohoto způsobu stanovení ceny je zakotvena jednak v ustanovení § 269 odst. 3 Obchodního zákoníku a jednak z ustanovení § 291 Obchodního zákoníku, z něhož (a stejně tak podpůrně i z ustanovení § 476 odst. 2 Obchodního zákoníku vyplývá, že tato dohoda musí mít písemnou formu a zpravidla takovéto ujednání bude obsaženo jako integrální součást samotné smlouvy o prodeji podniku. 52) Například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.1.2003, spisové značky 22 Cdo 1625/2002 a nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.3.2012, spisové značky 22 Cdo 1848/2010, zdroj: internetová strana www.nsoud.cz.

11. Přechod práv souvisejících s podnikem Ustanovení § 476 odst. 1 Obchodního zakotvuje kogentní přechod veškerých práv souvisejících s podnikem, resp. s částí podniku v podobě organizační složky. Smlouva o prodeji podniku (jak již bylo několikrát v práci zdůrazněno) jako jeden z případů univerzální sukcese (dalšími jsou typicky smrt fyzické osoby nebo převod obchodního jmění na společníka) dochází k nástupu kupujícího do všech právních vztahů, které se týkají podniku. Na kupujícího ze smlouvy o prodeji podniku přecházejí nejen práva (a samozřejmě i povinnosti) ze základního (obligačního) vztahu, ale rovněž i práva ze zajištění. Pokud tedy kupující sukceduje do obchodního závazkového vztahu na straně věřitelské, přičemž tento závazek je zajištěn některým ze zajišťovacích instrumentů, svědčí tyto instrumenty bez dalšího ve prospěch kupujícího. Opět v této souvislosti nelze přehlednout onen specifický zajišťovací instrument a sice zajišťovací převod práva dle ustanovení § 553 odst. 1 a 2 Občanského zákoníku. Judikatorně bylo dovozeno, že smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva je možno sjednat i jako „kupní smlouvy, ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku splatnosti zajišťované pohledávky, s tím, že bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní ceny, a 139

s tím, že nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku.“53 Podstatou zajišťovacího převodu práva je v případech, kdy se převádí vlastnické právo, převod vlastnictví na zajištěného věřitele s tím, že pokud nebude zajištěná pohledávka včas a řádně uhrazena, je možno dosáhnout úhrady závazku cestou realizace uhrazovací funkce zajišťovacího převodu práva, tj. v konkrétně naznačeném případu zápočtem pohledávek. Samozřejmým důsledkem právního názoru ve výše vytčeném rozsudku Nejvyššího soudu je trvalé nabytí vlastnického práva. Z výše naznačené situace rezultuje, že se v rámci podniku mohou vyskytovat i majetkové složky, které například ke dni uzavření smlouvy o prodeji podniku do něj mohou náležet, zatímco později nastalá 53) Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.10.2008, spisové značky 31 Odo 495/2006, zdroj: internetová strana www.nsoud.cz.

právní skutečnost (typicky řádné splnění závazku) způsobí zánik vlastnického práva na straně nabyvatele podniku a současně obnovu vlastnického práva na straně osoby, která v právním postavení dlužníka toto zajištění poskytla. Na druhé straně nikoliv řádné splnění závazku ze strany dlužníka, který poskytl prodávajícímu ze smlouvy o prodeji podniku zajištění v podobě zajišťovacího převodu vlastnického práva, bude nutně rezultovat (za předpokladu že bude provedeno započtení pohledávky z titulu kupní ceny proti pohledávce z hlavního závazkového právního vztahu) v trvalé (nepodmíněné) vlastnictví někdejšího předmětu zajištění. S ohledem na možnost nabývání podniku do podílového spoluvlastnictví a stejně tak i z podílového spoluvlastnictví do výlučného vlastnictví je nutno dovodit, že v případě, kdy dojde k uzavření smlouvy o prodeji podniku a na straně kupujících bude vystupovat více subjektů, dojde v době po účinnosti smlouvy o prodeji podniku (a v důsledku řádného splnění závazku) v případě zajišťovacího převodu práva nikoliv k obnovení výlučného vlastnictví ve prospěch nabyvatele podniku, nýbrž dojde, dle mého názoru, ke vzniku podílového spoluvlastnictví. Specifickým druhem zajištění je rovněž zástavní právo k obchodnímu podílu ve společnosti s ručením omezeným dle ustanovení § 117a Obchodního zákoníku. V souladu s ustanovením § 117a odst. 3 Obchodního zákoníku má zápis zástavního práva do 140

obchodního rejstříku konstitutivní účinky. Je nutno uzavřít, že tytéž účinky bude pak mít zápis změny zástavního práva k obchodnímu podílu a to v důsledku přechodu práva dle ustanovení § 477 odst. 1 Obchodního zákoníku v návaznosti na účinnost smlouvy o prodeji podniku. Zástavní právo k obchodnímu podílu tedy přejde na kupujícího až zápisem do obchodního rejstříku, když lze mít za to, že ustanovení § 117a odst. 3 Obchodního zákoníku je ve vztahu k obecné úpravě účinnosti právního úkonu speciální. K tomuto přechodu dochází s poukazem na ustanovení § 477 odst. 2 Obchodního zákoníku a dle ustanovení § 524 odst. 2 Občanského zákoníku. Naopak judikatorně bylo dovozeno, že v případě směnek dochází k přechodu práva ze směnky a stejně tak i závazku, či zajištění závazku (směnečné rukojemství) již účinností smlouvy o prodeji podniku a to s odkazem na ustanovení § 477 odst. 1 Obchodního zákoníku.

12. Obchodní firma Obchodní zákoník definuje obchodní firmu v ustanovení § 8 odst. 1 jako název, pod kterým je podnikatel zapsán v obchodním rejstříku. Současně je v odstavci druhém téhož ustanovení výslovně uvedeno, že na podnikatele nezapsaného v obchodním rejstříku se ustanovení Obchodního zákoníku o firmě nevztahují. Podnikatelé nezapsaní v obchodním rejstříku podnikají pod svým jménem, což je v případě fyzické osoby jméno a příjmení a u ostatních subjektů pak jejich název. Jak jméno fyzické osoby, tak i její název pak může být doplněn o dodatek, který zpravidla odlišuje osobu podnikatele nebo označuje druh podnikání, avšak vyloučen není ani fantazijní dodatek. Dle ustáleného názoru vědy obchodního práva lze firmu tvořit jako osobní, věcnou fantazijní a smíšenou, přičemž osobní firma, tvořená jménem a příjmením bude typická pro podnikatele – fyzické osoby, zapsané v obchodním rejstříku a dále pak právnické osoby, jejichž obchodní firma obsahuje jméno společníka; věcná firma souvisí s předmětem podnikání, fantazijní je pak zcela abstraktní a nemá žádnou vypovídací hodnotu o zaměření společnosti. Obchodní firma je způsobilým předmětem převodu v souvislosti s uzavřením smlouvy o prodeji podniku a tato otázka je normativně upravena v ustanovení § 11 141

odst. 1, odst. 4 Obchodního zákoníku. V odstavci prvém jsou obsaženy obecné podmínky pro užívání obchodní firmy právním nástupcem. V ustanovení odstavce 4 je pak pojednáno o převodu firmy, přičemž je zakotven princip nepřípustnosti převodu firmy bez současného převodu podniku a současně je umožněn převod firmy i v případě převodu jen části podniku, pokud podnikatel (prodávající část podniku) bude zbývající část podniku provozovat pod jiným jménem nebo tato část zanikne likvidací. Z výše uvedeného je patrno, že ve smlouvě o prodeji podniku musí být převod firmy z prodávajícího na kupujícího, resp. vůle směřující k převodu firmy explicitně vyjádřena. Oproti obecné úpravě obsažené v odstavci 1 nebude nutné v případě převodu obchodní firmy v souvislosti s prodejem podniku užívat nástupnický dodatek. V ustanovení § 11 odst. 5 Obchodního zákoníku je pro případ osobní firmy obsažen speciální princip ochrany jména společníka nebo člena právnické osoby, který přestal být jejím společníkem nebo členem a Obchodní zákoník váže další užívání jména někdejšího společníka, resp. člena v obchodní firmě na jeho souhlas a v případě smrti či zániku společníka, resp. člena pak právo souhlasu přísluší dědici, resp. právnímu nástupci. V této souvislosti si lze důvodně pokládat otázku, zdali je v návaznosti na uzavření smlouvy o prodeji podniku, jejíž součástí je v intencích ustanovení § 11 odst. 4 Obchodního zákoníku i ujednání o převodu firmy, v případě, že se jedná o případ právnické osoby s osobní firmou, rovněž nutný souhlas společníka (člena), jehož jméno je v osobní firmě obsaženo. V právní úpravě ustanovení § 11 Obchodního zákoníku není tato otázka explicitně řešena. Při odpovědi na tuto otázku je nutno vyjít nejzákladněji z ustanovení článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Mám za to, že pod ochranu jména je plně podřaditelný i případ užívání jména společníka v osobní firmě v případě, že tohoto společníka již s podnikem, s nímž předmětná obchodní firma souvisí, nic nepojí. Při zodpovězení této otázky bude zapotřebí zohlednit ustanovení § 11 odst. 5 Obchodního zákoníku, a toto ustanovení za pomoci logického výkladu a sice skrze argument per analogiam legis aplikovat i na daný případ. Je-li v případě, kdy je přerušena přímá vazba mezi společností a společníkem, stanoven pro případ, kdy společnost má nadále užívat ve 142

své firmě jméno bývalého společníka, obligatorní souhlas, lze logicky dovozovat, že obdobným případem je i stav, kdy součástí smlouvy o prodeji podniku je i převod obchodní firmy, což tedy také rezultuje v přerušení přímého vztahu mezi společníkem a podnikem společnosti. Právě nastíněnou právní úvahou dospívám k závěru, že hodlá-li kupující ze smlouvy o prodeji podniku užívat osobní firmu právního předchůdce, měl by pro tento účel disponovat jeho souhlasem.

13. Předání a převzetí věcí, vady předmětu koupě Ustanovení § 483 odst. 3 Obchodního zákoníku kogentním způsobem stanoví, že vlastnické právo k věcem, které jsou zahrnuty do prodeje, přechází z prodávajícího na kupujícího účinností smlouvy a dále pak, že vlastnické právo k nemovitostem přechází vkladem do katastru nemovitostí. S ohledem na použití právního pojmu věc resp. nemovitost, lze mít za to, že zákonodárce tímto způsobem měl v úmyslu řešit účinky smlouvy pouze ve vztahu k těmto složkám podniku. Ohledně ostatních složek podniku (tzn. práva, resp. jiné majetkové hodnoty) bude platit obecně, že majetková práva vážící se k nim, přecházejí z prodávajícího na kupujícího rovněž účinností smlouvy, nikoliv však bezvýjimečně, přičemž výjimky (například v podobě zápisu v zákonem stanovené evidenci jako podmínku přechodu práva) stanoví zákon. Byť je ustanovení § 483 odst. 3 Obchodního zákoníku kogentní, připouští se možnost odchylné dohody o přechodu vlastnického práva, ovšem to za podmínek ustanovení §§ 444 – 446 Obchodního zákoníku. Je evidentní, že tato odchylná úprava se nebude týkat nemovitostí, neboť ve vztahu k nim, resp. pro nabývání vlastnického práva platí i v režimu Obchodního zákoníku obecná občanskoprávní úprava ovládaná intabulačním principem (viz ustanovení § 133 odst. 2 Občanského zákoníku). Lze tedy uzavřít, že smlouva o prodeji podniku má sama translační účinky. Dispozitivně je v ustanovení § 483 odst. 1 Obchodního zákoníku stanoveno, že ke dni účinnosti smlouvy je povinen prodávající předat a kupující převzít věci zahrnuté do prodeje. Současně je stanoveno, že o převzetí se sepíše zápis podepsaný oběma stranami. Toto ustanovení bude v praxi často nahrazováno odchylnou dohodou stran, neboť pro potřeby objektivizace a 143

kvantifikace veškerých movitých věcí tvořících podnik. Věda obchodního práva se v minulosti pozastavovala nad tím, že v ustanovení § 483 odst. 1 Obchodního zákoníku absentuje závazek k předání všech složek podniku a jsou vytčeny pouze věci. Současně v odstavci druhém zákonodárce stanoví (opět dispozitivně) přechod nebezpečí škody na předaných věcech k okamžiku převzetí. Základním východiskem v otázce nebezpečí škody na věci je, že toto jde k tíži vlastníka (pakliže druhá smluvní strana nebude nést nebezpečí škody na věci z důvodu prodlení – viz obecná úprava v ustanovení § 368 Obchodního zákoníku). S ohledem na disproporčnost principu nesení nebezpečí škody vlastníkem v případě prodeje podniku došlo k začlenění odstavce druhého. Pokud jde o právní úpravu předání a převzetí věcí zahrnutých do prodeje dle ustanovení § 483 odst. 1 Obchodního zákoníku, je poukazováno vědou Obchodního práva na nedokonalost normy, neboť povinnost k předání a převzetí věcí (byť dispozitivně stanovená) je ukládána pouze ve vztahu k věcem a ve svém důsledku tedy absentuje závazek převést ostatní složky podniku. Lze se důvodně domnívat, že se jedná o opomenutí zákonodárce, neboť v ustanovení § 484 Obchodního zákoníku je ve vztahu k zápisu, který je presumován v ustanovení § 483 odst. 1 Obchodního zákoníku již uvedena zákonná povinnost prodávajícího upozornit kupujícího na všechny vady převáděných věcí a jednak i i práv a jiných majetkových hodnot. Závazek spočívající v „odevzdání“ podniku jako celku, zahrnujícího všechny jeho složky, lze dovodit ze základního ustanovení tohoto smluvního typu, tj. z ustanovení § 476 odst. 1 Obchodního zákoníku, přičemž tomuto závazku musí být logicky imanentní nejen předání věcí, ale veškerých dalších podkladů (lhostejno zda listinných, či například v podobě datových záznamů na nosičích), které umožní kupujícímu, aby mohl disponovat s podnikem a to tím spíše, že přechod některých práv je vázán na konstitutivní zápis v zákonem stanovené evidenci. Jak bylo naznačeno výše, je právní úprava týkající se předání podniku (s výjimkou ustanovení 483 odst. 3 Obchodního zákoníku) dispozitivní a je tedy právem účastníků dohodnout se v otázce předání a převzetí podniku, resp. jeho složek odchylně. V rámci procesu předání podniku nelze než doporučit pořízení dokumentace o celém předávacím procesu, jak ji má na mysli jak ustanovení § 483 144

odst. 1 a potažmo ustanovení § 484 Obchodního zákoníku, které ukládá prodávajícímu povinnost upozornit na vady předmětu koupě, resp. složek předmětu koupě. Předně je zapotřebí se zabývat otázkou, jaký stav je možno považovat za vadu. Pokud jde o věci movité, pak bude zapotřebí nejprve kvalifikovat, co, resp. jaké movité věci náležejí do této složky podniku a následně definovat, alespoň v obecné rovině a ve vztahu k cennějším předmětům, jejich charakteristiky, tj. kdy byla věc pořízena, zda se jedná o věc užívanou či neužívanou, zda tvoří spolu s jinou věcí, resp. věcmi funkční celek atd. Právě z tohoto důvodu je evidentně vhodné (ač toto jako podmínku platnosti smlouvy Obchodní zákoník nepožaduje) provést, ať už v přímo v písemné smlouvě nebo v přílohách k ní, vymezení movitých věcí a stejně tak i ostatních složek. Zákon v ustanovení § 484 Obchodního zákoníku současně stanoví negativní důsledky pro prodávajícího v případě, že v zápisu o předání neupozorní na všechny vady (tedy včetně právních vad), o kterých ví, nebo musí vědět, jinak odpovídá za škody, kterým by bylo možno předejít, pokud by na ně bylo upozorněno. Ve vztahu k tomuto ustanovení mám za to, že se netýká právních vad váznoucích na věcech, resp. právech či jiných majetkových hodnotách, pokud jsou tyto právní závady publikovány ve veřejně přístupných rejstřících a platí pro ně princip formální publicity (například zástavní právo v katastru nemovitostí nebo zástavní právo k obchodnímu podílu ve společnosti s ručením omezeným, které je zapsáno s konstitutivní účinky v obchodním rejstříku). Z ustanovení § 486 odst. 1 Obchodního zákoníku vyplývá, že zápis o převzetí dle ustanovení § 483 odst. 1 není pouhou jednostrannou písemnou deklarací pořízenou prodávajícím, nýbrž se předpokládá aktivní role kupujícího, neboť ustanovení § 486 odst. 1 zakotvuje nemožnost přiznání práva na slevu z kupní ceny podniku v případech, kdy chybějící věci nebo zjistitelné vady (zde se domnívám, že půjde především o vady zjistitelné senzoricky) nebyly zachyceny v zápisu dle § 483 odst. 1 Obchodního zákoníku (ledaže o nich prodávající věděl v době předání věci). Právní úprava zřetelně tenduje k požadavku co možná největší preciznosti při vymezování složek podniku. Pokud je podnik v kupní smlouvě precizován v podobě soupisu, je situace jednodušší v tom ohledu, že předávací soupis je porovnáván s podnikem, jak je tento vymezen v samotné smlouvě o prodeji podniku. Požadavek co možná nejpřesnějšího 145

vymezení prodávaného podniku tedy není samoúčelný, nýbrž jej lze chápat jako preventivní úkon, který má zabránit sporům o to, zdali určitá majetková hodnota v obecném smyslu slova k podniku náleží či nikoliv a stejně tak pro potřeby objektivizace stavu podniku a uplatnění nároků z vad. Jde-li pak o skryté vady podniku, které se projeví později a to až v návaznosti na zahájení provozu podniku, ve vztahu k nim je prodávající povinen vytknout prodávajícímu tyto vady bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistil nebo při odborné péči mohl zjistit, nejpozději však do uplynutí 6 měsíců ode dne účinnosti smlouvy. Je evidentní, že tento princip se bude týkat především movitých věcí. V tomto ohledu je nutno podotknout, že kupující podniku nekupuje podnik sestávající se (pokud se týče věcí) pouze z nových věcí, nýbrž se jedná rovněž i o věci, které již byly užívány jeho právním předchůdcem při realizaci podnikatelského záměru, a tedy za vadu věci nebude možno považovat stav hmotného opotřebí jednotlivých majetkových složek (zpravidla movitých věcí a nemovitostí). V ustanovení § 486 odst. 2 Obchodního zákoníku jsou pak stanoveny podmínky pro odstoupení kupujícího od kupní smlouvy, přičemž základní podmínkou je to, že podnik není způsobilý pro provoz stanovený ve smlouvě a vady, které byly včas oznámeny jsou buď neodstranitelné a nebo je kupující neodstranil v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou mu kupující stanoví. Z tohoto ustanovení je patrné právo kupujícího na odstranění vad, pokud tyto byly včas oznámeny a současně jde o takové vady, které činí podnik nezpůsobilým provozu. V porovnání s ustanovením § 486 odst. 1 je evidentní, že v případě vad, které váznou na podniku, resp. jeho složkách, ale které nezpůsobují nezpůsobilost provozu podniku právo na odstranění vad nepřísluší a v těchto případech zákon konstruuje vnik práva na přiměřenou slevu z kupní ceny, ovšem samozřejmě s výhradou, že toto ustanovení je opět dispozitivní a je tedy možno,a by si strany sjednaly úpravu zcela odchylnou. Specifickou otázkou je právní vady předmětu koupě. V ustanovení § 486 odst. 4 Obchodního zákoníku je v první větě obsažena pouze odkazující norma a to sice na ustanovení § 433 až 435. Současně je dále stanoveno oprávnění kupujícího odstoupit od smlouvy v případě, že na nemovitosti, která tvoří součást podniku, vázne závada, v jejímž důsledku nepřejde vlastnické právo a prodávající tuto závadu neodstraní v přiměřené dodatečné lhůtě, kterou mu kupující určí. V rámci dané 146

problematiky je vhodné se zabývat liberačním důvodem, spočívajícím ve vědomosti kupujícího o existenci právních vad předmětu koupě. Z ustanovení § 434 Obchodního zákoníku vyplývá, že „nárok z právních vad nevzniká, jestliže kupující o právu třetí osoby věděl v době uzavření smlouvy nebo prodávající podle smlouvy byl povinen při plnění svých postupovat podle podkladů, které mu předložil kupující. Z interpretace tohoto ustanovení by, z hlediska jazykové interpretace, bylo možno dovodit, že se liberace v tomto případě vztahuje pouze na vady, o nichž kupující věděl. Právní vady jsou, pokud se týče vad, zvláštní kategorií. Zejména pokud se týče nemovitostí, pak je značná část právních vad, typicky např. zástavní právo, předkupní právo s věcnými účinky nebo koneckonců i generální inhibitorium v důsledku zahájeného exekučního řízení nebo řízení o výkon rozhodnutí projevena ve stavu zápisu v katastru nemovitostí. Ústavní soud v podstatě již setrvale vyvozuje závěry o nemožnosti výkonu práva z vad, které existovaly na předmětu smlouvy (na nemovitosti) a zatěžovaly jej, přičemž tato okolnost byla zjevná ze stavu zápisu v katastru nemovitostí, který je ovládán zásadou formální publicity. Domnívám se, že ustanovení § 434 Obchodního zákoníku je ve světle výše zaujatého právního názoru vykládat tak, že jde nikoliv pouze o právní vady, o nichž prodávající věděl, ale rovněž i o vady, o nichž byl povinen vědět s ohledem na princip formální publicity rejstříků, v nichž jsou tyto právní závady zapisovány.

14. Konkurenční doložka Novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. bylo začleněno do Obchodního zákoníku ustanovení o konkurenčních doložkách. Před účinností zákona č. 370/2000 Sb. Obchodní zákoník žádné ustanovení pojednávající o konkurenčních doložkách neobsahoval. Začlenění institutu konkurenčních doložek do obchodního práva vyplývalo pro českou republiku z požadavku harmonizace národní právní úpravy s požadavky komunitárního práva a sice směrnice č. 86/653/EHS. V této směrnici jsou v článku 20) definovány konkurenční doložky a rozumí se jimi dohody, které předvídají omezení profesionální činnosti obchodního zástupce po ukončení smluvního vztahu obchodního zastoupení. Směrnice stanovuje pro konkurenční 147

doložky obligatorně písemnou formu a stanoví buď pouze zeměpisnou oblast nebo skupinu zákazníků a zeměpisnou oblast svěřené obchodnímu zástupci a rovněž i druh zboží, pro které měl obchodní zástupce vykonávat zastoupení podle sjednané smlouvy. Konkurenční doložka má být platná nejdéle po dobu 2 let. Institut konkurenčních doložek pronikal do českého práva velmi pozvolna. Nejprve byl zakotven v oblasti pracovního práva v tehdy platném Zákoníku práce (tj. zákon č. 65/1965 Sb.) Nutno podotknout, že výše zmíněná směrnice nebyla, pokud se konkurenčních doložek týče, transponována do Obchodního zákoníku ve zcela přesné podobě, neboť ustanovení § 672a Obchodního zákoníku, zní do jisté míry odchylně. Smyslem konkurenční doložky (a to nejen v případě obchodního zastoupení, ale i v případě prodeje podniku) je ochrana podniku zastoupeného podnikatele před nebezpečím tkvícím především v přetahování klientely nebo obecněji řečeno konkurenčním bojem v posuzovaném případě mezi podnikatelem, který prodal podnik, avšak dále pokračuje v obdobném druhu podnikání a na stejném území, a mezi nabyvatelem podniku. Obchodní zákoník obsahuje v ustanovení § 672a Obchodního zákoníku nejen ustanovení směřující k ochraně obchodního zástupce, ale i ustanovení směřující k ochraně zastoupeného směřující k ochraně podnikání zastoupeného před škodlivými zásahy někdejšího obchodního zástupce. V tomto ohledu se zde projevuje vazba na ustanovení § 657 Obchodního zákoníku o zákazu sdělování údajů získaných od zastoupeného při činnosti obchodního zástupce bez jeho souhlasu, popřípadě poskytování těchto informací jiným osobám nebo využití pro potřeby své nebo jiných osob. Konkurenční doložka (jak v případě obchodního zastoupení tak i v případě prodeje podniku) není obligatorním druhem smluvního ujednání mezi stranami. Je však nutno (s ohledem rozhodovací praxi Nejvyššího soudu) dbát na dodržení přesné formulace konkurenční doložky dle požadavků ustanovení § 672a odst. 1 Obchodního zákoníku. Pokud by se ujednání konkurenční doložky odchylovalo od požadavků vytčených v ustanovení § 672a odst. 1 Obchodního zákoníku, vyústil by tento nedostatek v neplatnost ujednání o konkurenční doložce, avšak jednalo by se o neplatnost relativní. Je otázkou, jak lze pohlížet na sjednání konkurenční doložky, v níž by nebyla uvedena doba jejího trvání. Stanislav Plíva v komentáři 148

k Obchodnímu zákoníku54 dochází k závěru o podpůrné platnosti konkurenční doložky na dobu 2 let. Apriori však nelze vyloučit ani posouzení konkurenční doložky bez stanovení doby jako neplatné, přičemž ona neplatnost, stanovená v ustanovení § 672a odst. 2 Obchodního zákoníku, by mohla vyplynout z nedodržení požadavku vyjádřeného v odstavci prvém, tedy: „Ve smlouvě o obchodním zastoupení je možno písemně dohodnout, že obchodní zástupce nesmí po stanovenou dobu, nejdéle však dva roky……..“ Z uvedeného ustanovení by bylo možno dovodit obligatorní požadavek stanovení doby trvání konkurenční doložky, avšak jsem si vědom, že uvedený názor může být posouzen i jako přepjatý formalismus. 54) S. Plíva in Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání, Praha: C.H.BeCk, 2010, s. 1133.

15. Odstoupení od smlouvy o prodeji podniku Obecně je nutno zdůraznit logický předpoklad, že odstoupit je možno pouze od takové smlouvy, která platně vznikla. Je nutno zdůraznit z dle obchodněprávní úpravy (viz ustanovení § 344 Obchodního zákoníku) lze od smlouvy odstoupit pouze v případech, kdy tak stanoví smlouva nebo Obchodní zákoník. Obchodní zákoník obsahuje v rámci právní úpravy smlouvy o prodeji podniku pouze jediné ustanovení, v němž je explicitně zakotveno právo kupujícího odstoupit od smlouvy a sice ustanovení § 476 odst. 2 Obchodního zákoníku a to v souvislosti s vadami podniku, v jejichž důsledku je podnik nezpůsobilý provozu. Kromě tohoto ustanovení je v plném rozsahu aplikovatelná (byť rovněž dispozitivní) ustanovení o podstatném porušení smlouvy, a podmínkách pro odstoupení od smlouvy (viz ustanovení § 345 Obchodního zákoníku) a taktéž ustanovení o nepodstatném porušení smlouvy (viz ustanovení § 346 Obchodního zákoníku). Zatímco v případě odstoupení od smlouvy dle Občanského zákoníku se smlouva ruší s účinky ex tunc, v případě obchodněprávní úpravy je to s účinky ex nunc. Pokud se týče důsledků odstoupení od smlouvy, lze se ztotožnit s právními závěry, které zastávají L. Kopáč a J. Švestka a 149

sice, že: „že při odstoupení od smlouvy o prodeji podniku pozbývá tento převod účinnosti. Věřitelem převedených pohledávek a dlužníkem převedených závazků se stává znovu prodávající podniku. Poněvadž však nemá odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku zpětné účinky, nejsou ani dotčeny právní následky inkasa převedených pohledávek kupujícím podniku a vyplacení závazků, které bylo uskutečněno před odstoupením od smlouvy. Zpětný převod se týká pouze pohledávek a závazků, které existovaly v době prodeje podniku a existují ještě v době doručení právního úkonu odstoupení od smlouvy.“ (in: Kopáč, L.; Švestka, J.: K některým následkům odstoupení od smlouvy o prodeji podniku, Právní rozhledy 1997, č. 2, str. 334-338). Právě s ohledem na to, že odstoupení od smlouvy v režimu Obchodního zákoníku má účinky ex nunc, tj. k okamžiku perfekce právního úkonu spočívajícího v odstoupení od smlouvy, není takovéto odstoupení od smlouvy způsobilé vyvolat stav, jako by žádný smluvní vztah před odstoupením od smlouvy neexistoval. Rezultátem tohoto pojetí je i princip vyjádřený v ustanovení § 302 Obchodního zákoníku a sice, že odstoupení od smlouvy se nedotýká nároku na zaplacení smluvní pokuty. V souvislosti s účinky odstoupení od smlouvy ve vztahu k nemovitostem je dnes již obecně akceptovaným závěrem to, že takováto občanskoprávní skutečnost se ve vztahu k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí promítne nikoliv vkladem, nýbrž pouze záznamem. Pokud však jde o práva, která přecházejí z prodávajícího na kupujícího nikoliv účinností smlouvy, ale až v návaznosti na zápis do zákonem stanovené evidence, je otázkou k právní diskusi, jakou povahu v návaznosti na odstoupení od smlouvy tento zápis bude mít (typickým příkladem budiž například evidence zaknihovaných cenných papírů v souladu se Zákonem o podnikání na kapitálovém trhu nebo například ustanovení § 117a odst. 3 Obchodního zákoníku pojednávající o zápisu zástavního práva k obchodnímu podílu do obchodního rejstříku). Jde-li o otázku vypořádání vzájemných plnění mezi stranami v návaznosti na odstoupení od smlouvy, pak toto se provede v souladu s ustanovením § 351 odst. 2 Obchodního zákoníku.

16. Zápis do obchodního rejstříku 150

Kogentní ustanovení § 488 Obchodního zákoníku ukládá povinnost publikace uzavření smlouvy o prodeji podniku pouze straně prodávajícího. Smyslem zápisu o prodeji podniku do obchodního rejstříku je především ochrana třetích osob, v tom zejména věřitelů. Nelze vyloučit, že věřiteli pohledávky za prodávajícím podniku nebude oznámeno uzavření smlouvy o prodeji podniku, v jejímž důsledku došlo k přechodu závazku na kupujícího. V odstavci druhém tohoto ustanovení je upraven výmaz právnické osoby v návaznosti na prodej podniku a to tak, že „Právnická osoba, jež prodala podnik tvořící její jmění, může ukončit svou likvidaci a být vymazána z obchodního rejstříku teprve po uplynutí jednoho roku po tomto prodeji, jestliže v této době nebylo zahájeno soudní řízení podle § 478 nebo později, když byly zajištěny nebo uspokojeny nároky, jež byly v tomto řízení úspěšně uplatněny.“ Při hledání smyslu této právní úpravy je nutno se zaměřit mimo jiné i na vzájemnou provázanost ustanovení § 488 odst. 1 Obchodního zákoníku a ustanovení § 478 odst. 1 Obchodního zákoníku, z něhož vyplývá, že zápisem prodeje podniku do obchodního rejstříku započíná běh šestiměsíční objektivní lhůty pro podání odpůrčí žaloby. Pokud není žaloba podána, nic nebrání ukončení likvidace a výmazu právnické osoby z obchodního rejstříku. Pokud však žaloba podána byla a řízení skončilo meritorním rozhodnutím (nikoliv procesním, např. v důsledku nezaplacení soudního poplatku), lze likvidaci ukončit a společnost z obchodního rejstříku vymazat pouze tehdy, pokud byly nároky uplatněné odpůrčí žalobou zajištěny nebo uspokojeny. Na druhé straně je ovšem nutno poznamenat, že v případě, kdy prodávající, proti němuž je úspěšně uplatněna odpůrčí žaloba, poskytne věřiteli plnění, vzniká mu eo ipso pohledávka za kupujícím ve výši plnění poskytnutého věřiteli a to včetně příslušenství, tudíž je s touto pohledávkou zapotřebí účetně disponovat a pokud by likvidátor tuto pohledávku za kupujícím podniku nevymáhal, odpovídal by za škodu, a jeho jednání by mohlo za určitých podmínek vykazovat znaky přečinu porušování povinností při správě cizího majetku dle Trestního zákoníku.

17. Závěr 151

Cílem této dizertační práce bylo nastínění právního institutu smlouvy o prodeji podniku, definování její pozice v obchodním právu, popis kontraktačního procesu se zaměřením na specifika v podobě podílového spoluvlastnictví, což má dopad jak ve sféře prodávajícího tak i kupujícího a porovnání důsledků smlouvy o prodeji podniku s jinými právními skutečnostmi, na jejichž základě rovněž dochází k převodům nebo přechodům podniku. Nezbytným instrumentáriem pro tento úkol bylo předně definování pojmu podnik, čemuž je věnována úvodní část práce. Z geneze vývoje pojmu podnik je nepochybné, že tento byl v procesu svého vývoje od dob klasické jurisprudence římské (v té době ještě nebyl jako podnik označován) považován za objekt práva, přičemž v průběhu vývoje (zejména v období od počátku 20. Století) se dostávalo do popředí nazírání podniku jako subjektu práva, což s sebou samozřejmě neslo změny existenční podstaty tohoto pojmu, aby pak v konečném důsledku došlo k opětovnému a lze říci, že nyní již pevnému, zakotvení pojmu podnik

jako

objektu

právních

vztahů.

Podnik

jako

způsobilý

objekt

soukromoprávních vztahů je však celkem složitým, neboť se skládá jednak z celé řady majetkových hodnot, které se nesestávají pouze z věcí, případně práv, ale i z majetkových hodnot, které jsou dle současného třídění věcí, jak jej nabízí Občanský zákoník, neuchopitelné a mezi ně řadíme například obchodní podíl. Smlouva o prodeji podniku je smluvním typem výslovně upravených v českém obchodním právu. Některé evropské právní řády tento způsob dispozice s podnikem vůbec nezakotvují a v případě právních řádů, které tento druh kontraktu reglementují, je právní úprava do jisté míry (v porovnání s právní úpravou českou) odlišná. Na úrovni evropského práva pak smlouva o prodeji podniku není upravena vůbec. Reflexí skutečnosti, že se podnik, coby právní pojem, lze říci, plně etabloval v prostředí obchodního práva a právní úprava smluvních dispozic s ním se stala běžně využívanou, je i promítnutí tohoto pojmu do nového a dosud neúčinného Občanského zákoníku, tedy zákona č. 89/2012 Sb., lhostejno, že nová právní úprava užívá namísto pojmu podnik pojem závod. Je nutno předeslat, že právní úprava definice podniku prošla od doby svého zakotvení v ustanovení § 5 Obchodního zákoníku také svým vývojem, v jehož rámci došlo ke zpřesňování definice. Složitost definování podniku, dle mého názoru vychází z toho, že podnik nelze chápat 152

primárně jako institut právní, nýbrž jako ekonomický a při hledání odpovídající definice je nutno z tohoto ekonomického pojetí vycházet a až následně tomuto pojetí udělit odpovídající právní vyznění v podobě jeho zakotvení, coby právního institutu. V práci samotné je, dle mého názoru, dostatečným způsobem odůvodněna prospěšnost existence smlouvy o prodeji podniku, coby jednoho z případů univerzální sukcese v soukromém právu. Případů, kdy na základě právního úkonu komplexně sukceduje určitá osoba do právního postavení svého předchůdce není v soukromém právu mnoho, přičemž případy univerzální sukcese spočívající na volním jednání subjektů, zná obchodní právo pouze dva a sice smlouvu o prodeji podniku, obsaženou, coby pojmenovaný smluvní typ v Občanském zákoníku a převod obchodního jmění na společníka, kterážto právní úprava ze obsažena v Zákonu o přeměnách obchodních společností a družstev. Je nutno zdůraznit, že smlouvě o prodeji podniku je imanentní dispozice s celou řádnou majetkových hodnot a to nejrůznějšího charakteru, přičemž k celé řadě takovýchto hodnot není možno vztáhnout za současně platné občanskoprávní úpravy ani vlastnické právo (viz například zmíněný obchodní podíl ve společnosti as ručením omezeným) a na právní postavení těchto jiných majetkových hodnot je pak nutno analogicky aplikovat ustanovení o vlastnickém právu, resp., obecněji o věcných právech dle příslušných ustanovení Občanského zákoníku. Obecně lze konstatovat, že pro soudobé občanské právo je charakteristické, lpění na tradičním třídění objektů občanskoprávních vztahů na věci (objekty vnějšího světa seznatelné lidskými smysly) a práva. Další objekty občanskoprávních vztahů a to zejména ony jiné majetkové hodnoty si získávaly své místo v soukromoprávní úpravě jen velmi obtížně a doposud se plně neujaly, přičemž tento stav má svůj průmět i v poněkud komplikovanějších dispozicích s těmito právy. Právě otázka dispozic s různými majetkovými hodnotami je, lze říci esenciální pro realizaci dispozic s podnikem. Za zásadní komplikaci současné právní úpravy je nutno považovat, znovu opakuji, vztažení vlastnického práva pouze k věcem, z čehož vyplývá, že značná část dispozic s majetkovými hodnotami se ocitá v situaci, kdy se na ně aplikují ustanovení páteřního kodexu soukromého práva, kterým Občanský zákoník nepochybně je, 153

pouze za pomoci analogie. Nelze než s povděkem kvitovat rekodifikaci soukromého práva, která proběhla a která, co do úpravy základních institutů občanskoprávních vztahů, znamená v jistém kontextu návrat k třídění osob a věcí dle Obecného občanského zákoníku z roku 1811, který byl v českém právním prostředí nahrazen až tzv. středním Občanským zákoníkem, tj. zákonem č. 141/1950 Sb. Je nutno konstatovat, že současná podoba fungování (a současně i nazírání) institutu prodeje podniku je ve značné míře výslednicí rozhodovací činnosti vyšších článků obecné soudní soustavy. Jako obecné a již dříve zmíněné negativum zdůrazňuji vnitřní rozpornost jednotlivých ustanovení v rámci soukromoprávních předpisů, které například místo důsledků, které má přinášet institut univerzální sukcese, rezultují v nutnost činění dalších (zpravidla registračních úkonů), které mají povětšinou konstitutivní charakter nebo, ovšem těchto případů je podstatně méně, teoreticky vylučují přechod určitých majetkových složek v návaznosti na prodej podniku. Tyto zkušenosti se však již nyní ukazují a v blízké budoucnosti jistě ukážou být cennými, neboť fungování institutu prodeje podniku (závodu), tj., dispozice s určitým majetkovým celkem mající dopad nejen ve sféře majetkové, nýbrž i obligační, bude v prostředí nové občanskoprávní úpravy nahlíženo právě prismatem zkušenosti s předcházející právní úpravou. Z hlediska cílů, které si práce kladla a to zejména pojednání o historickém vývoji institutu podniku a jeho zakotvení v současném právním řádu, lze říci, že rezultátem této části práce je nastínění chronologického vývoje právního pojmu podnik. V následné části práce jsou formulovány, v návaznosti na předchozí deskripci prvků předmětného závazkového právního vztahu, problematické otázky související především s pluralitou účastníků na jedné či obou stranách smlouvy o prodeji podniku, přičemž při hledání odpovědí na tyto otázky je vycházeno z platného hmotného práva, které je interpretováno v souladu s interpretačními metodami a výsledky interpretace a z nich vyplývající odpovědi na sporné otázky jsou právně i logicky odůvodněny.

154

ABSTRAKT DIZERTAČNÍ PRÁCE NÁZEV: Smlouva o prodeji podniku AUTOR: Mgr. Vladimír Trnavský KATEDRA: Katedra obchodního práva ŠKOLITEL: Prof. JUDr. Stanislava Černá, Csc.

Tématem této dizertační práce je smlouva o prodeji podniku. Jedná se o téma, které je v soudobé aplikační praxi velmi akcentované. Cílem práce je nejprve nastínit genezi vývoje institutu podniku počínaje obdobím klasické jurisprudence římské až po současnost a následně, v návaznosti na vymezení základních funkčních charakteristik smlouvy o prodeji podniku, odpovědět na specifické otázky, které implikuje uzavření smlouvy o prodeji podniku za určitých právních situací a sice 155

vznik

podílového

spoluvlastnictví

k podniku,

právní

úprava

podílového

spoluvlastnictví k jednotlivým složkám podniku a otázka plurality na jedné či obou stranách smlouvy o prodeji podniku a její důsledky jak v oblasti obchodněprávní tak i pracovněprávní. V neposlední řadě je kladen důraz i na posouzení vzniku aktivní a pasivní solidarity a jejich důsledky při prodeji podniku. Mezi cíli práce je i zodpovězení otázky nabývání specifických majetkových hodnot (například členských práv a povinností v družstvu) jednak v návaznosti na to, jaká osoba je kupujícím podniku a jednak v návaznosti na případnou pluralitu kupujících. Cílem práce je rovněž pojednat o procesu kontraktace a jeho srovnání s ostatními případy dispozice s podnikem a vzájemné porovnání důsledků těchto odchylných dispozic s důsledky smlouvy o prodeji podniku. Cílem práce je systematická analýza jednotlivých složek právního úkonu, jehož obsahem je smlouva o prodeji podniku a sice definování způsobilých účastníků a obsahu smluvních ujednání a následků uzavření smlouvy o prodeji podniku s akcentováním důsledků prodeje podniku pro jednotlivé typické složky podniku. Z hlediska vědeckých metod aplikovaných při zpracování práce je nutno zdůraznit metodu komparace s jednotlivými prvky generalizace při vyvozování vývojových tendencí právní úpravy, kterýchžto metod bylo užito zejména v úvodní části práce pojednávající o vývoji právního institutu podniku. V rámci pojednání o konkrétních otázkách současné právní úpravy jsou užívány především metody analytické a sice při interpretací zákonných textů a soudních rozhodnutí, přičemž analýza zákonných ustanovení rezultuje v aplikaci analogie na zkoumané jevy, které byly v procesu vytváření práce shledány jako interpretačně obtížené. Obsahem první části práce je definice podniku a vývoj tohoto právního institutu od doby klasické jurisprudence římské po současnou právní úpravu. Akcentována je právní úprava Obecného občanského zákoníku z hlediska vymezení podniku jako předmětu a následně pak poválečné právní úpravy, z nichž je patrný odklon od nazírání podniku jako objektu práva. V následující části práce je věnován nejprve prostor pro definování vztahu mezi podnikatelem a podnikem a následně je přistoupeno k definování 156

problematické otázky podílového spoluvlastnictví podniku. V následující kapitole je věnována pozornost problematice podílového spoluvlastnictví podniku a vztahu podílového spoluvlastnictví k zaměstnancům. Problematika plurality vlastníků podniku je dále rozvíjena v kapitolách věnovaných otázkám solidarity v obchodních závazkových vztazích s důrazem na prodej podniku, dále pak otázkám společného jmění manželů, otázce členských práv v družstvu, spoluvlastnictví a know how Rozsáhlejší samostatná kapitola je věnována procesu kontraktace, přičemž jsou porovnány i ostatní možnosti dispozic s podnikem, přičemž je smlouva o prodeji podniku a její účinky porovnávány s jinými právními případy, kdy rovněž dochází k prodeji podniku, ovšem nikoliv na principu dobrovolnosti a sice dle Insolvenčního zákona, v rámci exekuce nebo prodeje zástavy. Samostatná kapitola je rovněž věnována problematice definice státního podniku a dispozic s jeho majetkem. Významnou z pohledu kontraktace samotné je pak kapitola pojednávající o osobách, které jsou oprávněny k uzavření smlouvy o prodeji podniku a to vždy s ohledem na to, zdali je smluvní stranou fyzická osoba nebo právnická osoba. Na tuto kapitolu pak navazuje pojednání o podstatných náležitostech smlouvy o prodeji podniku a zvláštní pozornost je věnována právním důsledkům prodeje podniku na jednotlivé složky podniku. Jednou z nejsložitějších a současně nejdůležitějších otázek je přechod závazků souvisejících s podnikem. Práce se snaží metodou zobecnění jednotlivých případů přechodu závazků nastínit principy přechodu závazků jako důsledek uzavření smlouvy o prodeji podniku. V rámci této kapitoly je rovněž pojednáno o právu odporu. Klíčovou z hlediska existence podstatných náležitostí smlouvy o prodeji podniku je cena, přičemž v rámci této kapitoly je věnována pozornost nejen cenovým ujednáním, ale i ekonomickým metodám užívaným pro objektivizování ceny podniku.

157

V kapitole popisující časový moment od uzavření smlouvy do budoucna je pojednáno o důsledcích uzavření smlouvy o prodeji podniku pro obchodní firmu, dále pak o konkurenční doložce a zápisu smlouvy o prodeji podniku do obchodního rejstříku. Samostatnou podkapitolu pak tvoří pojednání o odstoupení od smlouvy o prodeji podniku. Z hlediska cílů práce lze uzavřít, že práce nastínila odpovědi na většinu otázek, které byly průběžné v práci kladeny, ačkoliv některé odpovědi, resp. právní úvahy jsou spíše diskusní a měly by být v rámci právní analýzy posouzeny. Důležitým závěrem práce je vyvození závěru o přípustnosti plurality účastníků smlouvy o prodeji podniku včetně závěru, že s dopadem plurality účastníků smlouvy o prodeji podniku se hmotné právo vypořádává způsobem souladným se smyslem a účelem tohoto smluvního typu. Klíčová slova: prodej podniku, spoluvlastnictví, závazky, solidarita; ABSTRACT THESIS TITLE OF THESIS: Contract for the sale of enterprise AUTHOR: Mgr. Vladimír Trnavský DEPARTMENT: Commercial law department ADVISOR: Prof. JUDr. Stanislava Černá, Csc.

The theme of the thesis is „contract for the sale of enterprise“. The theme itself is very acctented within the frame of legal practice. The main goal of this work is to outline the development genesis of the legal term enterprise since the time of classical roman law period to the contemporary legal regulation and subsequently, after defining the fundamental charts of the contract for the sale of enterprise, to answer specific questions resulting from the contract for the sale of enterprise in 158

specific situations, i.e. the question of joint ownership of enterprise, legal frame of joint ownership relating to particular components of the enterprise, question of plurality on one or both parties to a contract a its consequences in commercial and labour law. The assess of creation of active and passive solidarity and its impact on the sale of enterprise i salso emphasized. Among the thesis goals also belongs the finding the answer on query of specific property values (for example the shares in cooperative society) with respect to the person who acquires the entrerprise and with respect to possible plurality of buyers. The goal of the work is also to treat the contractual process and also comparison with other forms of disposal with enterprise. Among the thesis goals also belongs the systematic analysis of particular components of legal act consisting in the contract for the sale of entrprise and also defining eligible parties to a contract and contractual provisions as well as consequences of selling of enterprise with respekt to particular elements of enterprise.

As regards to the scientitic method, that are applied in this thesis, I must stress the method of comparation with particular elements of generalisation at the assessing of the development trend of legal provisions (those methods were applied especially at the innitial part of thesis, dealing with the developlemt of legal term „enterprise“). Method of analysis is especially applied within the frame of particular questions of contemporary legal provisions and courts decisions and the analysis of legal provisions results in use of analogy on assessed questions, which were, in the course of drafting the thesis, found difficult from the interpretative point of view. The content of the first part of thesis comprises the definition of legal term „enterprise“ and the development of this legal institute since the period of roman law to contemporary legal regulation. The legal regulation comprised in „General civil code“ (as regards to the defining the legal term „enterprise“) is accentuated following the „after-war“ legal regulations, for which the turnover in regarding the enterprise as the object of law is typice. 159

The following part of thesis deals primarily with the defining the relationship between the enterpriser (as the owner of enterprise) and enterprise and subsequently the part deals with the defining the question of joint ownership in the case of enterprise. The focus of following chapter is question of joint ownership and relation between joint ownership and eployees. The question of owner´s plurality is further developed in following chapters devoted to the questions of solidarity in commercial law contracts, with the accent on the sale of enterprise, spouses joint ownership, question of coopertive society and know how. Extensive particular chapter is devoted to the questions of contractual process and within the scope of this chapter the comparison of selling the enterprise with other legal occurence of selling the enterprise not on the basis of free will but on the basis of Insolvency act, property execution and mortgage deed. Individual chapter is also devoted to the question of government enterprise.

As a considerable chapter I may assess the chapter devoted to the question of legal personality with respects to contractual process in case of selling the enterprise and especially with respect to persons and body corporate. The following chapter deals with essential appurtenances of the contract for the sale of enterprise as well as the impacts of contract on particular components of enterprise. One of the most difficult questions within the frame of the sale of enterpise is transfer of obligations. On the basis of generalisation the thesis endeavours to chart the fundamental principles of the transfer of obligations as a result of making the contract fot the sale of enterprise. This chapter is also devoted to the question of the institution of objection against contract from the part of creditor. The key question within the frame of essential appurtenances of the contract for the sale of enterprise is price. The chapter comprises the analysis of price agreement, the question of price formativ with respect to economical methods.

160

Following chapter describes the period after the contracting to the future and is dedicated to the consequences of existing contract and its impact on trade name. The chapter also comprises analysis of competetitive clause and questions relating to company register. Individual subchapter is dedicated to the question of recision of the contract. From the point of view of thesis goals I can conclude, that the thesis charts the answers on the majority of questions, which were placed on the fly of drafting the thesis, althoug some questions, respectively results of legal analysis may be subject to legal discussion and they should be reanalyzed. The important legal conslusion of the thesis is admisibility of plurality of parties to contract in case of contract for the sale of enterprise, including the conslusion that substantive law deals with this plurality in accordence with the sence of this type of contract. Key words: selling of the enterprise, joint ownership, obligations, solidarity;

Použitá literatura Knapp, V.: Teorie pozitivního práva, 1. Vydání, C.H.Beck, Praha 1995 Rouček, F.: Československý obecný zákoník občanský a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi, Československý kompas, Praha 1932 Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k čs. Obecnému zákoníku občanskému a občanskému právu platnému na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Právnické a ekonomické nakladatelství Linhart, Praha 1936 Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, 2, vydání, Linde, Praha 1999 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M.: Římské právo, C.H.Beck. Praha 1998 Vážný, J.: Římské právo obligační, Československý akademický spolek Právník, Brno 1946 161

Bartošek, M.: Encyklopedie římského práva, Academia, Praha 1994 Pelikánová, I. a kol.: Obchodní právo I. díl, Codex, Praha 1993 Pelikánová, I. a kol.: Obchodní právo II. díl, Codex, Praha 1993 Pelikánová, I.: Obchodní právo I. díl, ASPI, Praha 2005 Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 1. Díl, 4. aktualizované vydání, ASPI, Praha 2004

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník, komentář, 13. Vydání, C.H.Beck, Praha 2010 Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 3. část, Linde, Praha 1996 Pelikánová, I., Komentář k obchodnímu zákoníku, 5 část, Linde, Praha 1996 Bartošíková, M. a kol.: Základy obchodního práva, Prospektrum, Praha 1994 Dědič, J., Švarc, Z. a kol.: Učebnice práva pro ekonomy, Prospektrum, Praha 1994 Eliáš, K.: Obchodní zákoník, poznámkové vydání, 3. Vydání, Linde, Praha 1999 Bělina, M. a kol.: Zákoník práce, komentář, 2 vydání, C.H.Beck, Praha 2010 Pipková, H.: Ochranná známka společenství a ochranná známka v Evropském společenství, ASPI, Praha 2007 Eliáš, K., Bějček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol.: Kurz obchodního práva, Obecná část, Soutěžní právo, 3. Vydání, C.H.Beck, Praha 2001 Eliáš, K., Bartošíková, M., Pokorná, J. a kol: Kurz obchodního práva, Právnické osoby jako podnikatelé, 3. vydání, C.H.Beck, Praha 2001 Hermann – Otavský, K. Všeobecný zákoník obchodní, Česksoslovenský kompas, Praha 1929

162

Kanppová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek I. a II., 2. Vydání, Codex, Praha 1997 Kopáč, L.: Příručka obchodního práva, Prospektrum, Praha 1992 Samuelson, P. A., Nordhaus, W.D.: Ekonomie, z anglického originálu přeložili Mejstřík, M., Sojka, M., Kotulán, A.: nakladatelství Svoboda, Praha 1991 Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I., komentář, 1. Vydání, C.H.Beck, Praha 2008 Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník II., komentář, 1. Vydání, C.H.Beck, Praha 2008 Fiala, J., Kindl, M., a kol.: Občanský zákoník, Komentář I. díl, Wolters Kluwer, Praha 2009 Fiala, J., Kindl, M., a kol.: Občanský zákoník, Komentář II. díl, Wolters Kluwer, Praha 2009 Holub, M., Fiala, J., Borovský, J.: Občanský zákoník, poznámkové vydání s judikaturou, 6. vydání, Linde, Praha 1999 Marek, K.: Obchodněprávní smlouvy, Masarykova univerzita, Brno 2001 Faldyna, F. a kol.: Obchodní zákoník s komentářem, II. díl, Codex, Praha 2000 Horáček, R.: a kol.: Zákon o ochranných známkách, Zákon o ochraně označení původu a zeměpisných označení, Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, Komentář, 2., podstatně doplněné vydání, C.H.Beck, Praha 2008 Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol.: Listina základních práv a svobod, Wolters Kluwer, Praha 2012 Dvořák, T.: Družstevní právo, 3. vydání, C.H.Beck, Praha 2006 Štenglová, I.: Obchodní rejstřík po novele, ASPI, Praha 2005 Knapp, V.: Vědecká propedeutika pro právníky, Eurolex Bohemia, Praha 2003

163

Tripes, A.: Exekuce v soudní praxi, 3. vydání, C.H.Beck, Praha 2006 Kotásek, J., Pihera, V., Pokorná, J., Raban, P., Vítek, J., Kurs obchodního práva, Právo cenných papírů, 5. Vydání, C.H.Beck, Praha 2009 Kovařík, Z.,: Směnka a šek v České republice, 6. Vydání, C.H.Beck, Praha 2011 Kotoučová, J. a kol.: Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), C.H.Beck, Praha 2010 Baršová, E., Baudyš, P.,: Zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, komentář, 3. vydání, Praha 2001 Lavický, P.: Solidární závazky, C.H.Beck, Praha 2004 Kovařík, Z.: Směnka jako zajištění, C.H.Beck, Praha 2002 Mikeš, J., Muzikář, L.: Dědické právo, 2. Aktualizované vydání, Linde, Praha 2005 Faldyna, F., Hušek, J.,Pohl, T.: Zajištění a zánik obchodních závazků, 2., rozšířené vydání, ASPI, Praha 2007 Giese, E., Dušek, P., Payne-Koubová, J., Dietschová, L.: Zajištění závazků v České republice, 2. Přepracované a doplněné vydání, C.H.Beck, Praha 2003 Holub, M., Nová, H., Hyklová, J.: Zákon o rodině, komentář a přepisy související, Linde, Praha 2005 Dvořák, T.: Bytové družstvo, převody družstevních bytů a další aktuální otázky, C.H.Beck., Praha 2009 Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné, třetí opravené a doplněné vydání, Doplněk, Brno 2002 Dědič, J. a kol.: Právo cenných papírů a kapitálového trhu, Prospektrum, Praha 2000 Švamberk, G.: Rukověť obchodního práva, Tiskem a nákladem tiskárny Palásek a Kraus, Praha 1946 164

Malovský-Wenig, A.: Příručka obchodního práva, Českosloveneský kompas, Praha 1947 Drábek, J.: Právo na podniku a jeho reflexy na osobní svobodu, Knihovna Sborníku věd právních a státních, Praha 1934 Drápal. L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I, § 1 – 200za, komentář, 1. vydání, C.H.Beck, Praha 2009 Holländer, P.: Filozofie práva, Aleš Čeněk, Plzeň 2006 Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J.: Občanské právo hmotné 1, 4., aktualizované a doplněné vydání, ASPI, Praha 2005 Kubů, L., Hungr, P., Osina. P.: Teorie práva, Linde, Praha 2007 Boguszak, J., Čapek, K., Gerloch, A.: Teorie práva, ASPI, Praha 2004 Knapp, V., Luby, Š. a kol.: Českoslovesnké obchodní právo, svazek 1, 2. vydání, Orbis, Praha 1974 Marek, K., Žváčková, L.: Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla, ASPI, Praha 2008 Fiala, J., Novotný, M., Oehm, J., Horák, T.: Zákon o vlastnictví bytů, 3. doplněné a přepracované vydání, C.H.Beck, Praha 2005 Liška, P., Lišková, V.: Zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor, 3. vydání, C.H.Beck, Praha 2005 Chalupa, R.: Zajišťovací směnka, Linde, Praha 2009

165

166