1 H
ope Dunneová šla po Prince Street v newyorském SoHo a kolem ní se tiše snášel sníh. Bylo sedm hodin, obchody právě zavřely a obvyklý pouliční ruch se před blížící se nocí zklidňoval. Bydlela tady dva roky a líbilo se jí tu. Byla to módní čtvrť New Yorku a Hope připadala přátelštější než městské centrum. Čtvrť SoHo byla plná mladých lidí, pořád tu bylo na co se dívat, s kým mluvit, na každém kroku to vřelo životem, a právě to byla její záchrana. Všechny výlohy vesele zářily do šera. Byl prosinec a do Vánoc scházel pouhý týden. Tuhle roční dobu Hope doslova nesnášela. Stejně jako v posledních několika letech předvánoční a vánoční čas ignorovala a čekala, až prostě přejde. Loni na Vánoce vypomáhala v útulku pro bezdomovce. Rok předtím byla v Indii, kam za ní svátky nedolehly. Po návratu do Států se musela vyrovnat s pořádným šokem: všechno jí tady připadalo trapně komerční a povrchní. Pobyt v Indii jí změnil život, pravděpodobně jí ho zachránil. Odjela tam zcela impulzivně, ale nakonec zůstala přes šest měsíců. Návrat k americkému stylu života byl neuvěřitelně krutý. Ze skladu vyzvedla všechen svůj majetek a Boston vyměnila za New York. Bylo jí vlastně jedno, kde žije, byla fotografka a práce ji automaticky všude provázela. Její snímky z Indie a Tibetu teď tvořily výstavu v jedné prestižní galerii v centru New Yorku. Kritici přirovnávali její dílo k proslulým fotografiím Diane Arbusové. Fascinovali ji lidé vyčlenění na okraj společnosti. Bolest v očích některých jejich objek7
tů rvala divákům srdce stejně jako jí, když ty snímky pořizovala. Její dílo přijímala veřejnost s uznáním, zato její vzhled ani chování v nejmenším nenapovídaly, že je slavnou a významnou osobností. Celý život trávila Hope jako pozorovatel, jako kronikář momentálního stavu lidstva. Vždycky tvrdila, že toho člověk dosáhne jen díky tomu, že sám umí zmizet, stát se neviditelným, aby nenarušil vnitřní rozpoložení subjektu. A její snímky z kouzelného období, kdy pobývala v Indii a Tibetu, to pouze potvrzovaly. Hope Dunneová byla v mnoha směrech téměř neviditelná, ale na druhou stranu uměla být monumentální a její vnitřní záře a síla jako by vyplňovaly celou místnost. Usmála se na procházející ženu a dál kráčela po Prince Street. Sněžilo. Měla sto chutí dopřát si hodně dlouhou procházku, a slíbila si, že později večer se na ni možná vypraví. Nežila podle konkrétního rozvrhu, nemusela brát ohledy na nikoho. Jednou z výhod její osamělé existence byla absolutní svoboda. Mohla si dělat všechno, co si zamanula. Byla to vrcholně nezávislá žena, své práci se věnovala s nesmírnou kázní a s objekty, které fotografovala, jednala s respektem. Občas podzemkou vyrazila do Harlemu, kde se jen v tričku a džínách loudala ulicemi a fotografovala děti. Delší dobu strávila v Jižní Americe, kde se zaměřila právě na snímky dětí a také starých lidí. Zkrátka, chodila a jezdila výhradně tam, kam ji to samu táhlo, a poslední dobou brala jen pramálo komerčních zakázek. Občas udělala nějaké módní snímky pro Vogue, ale jen když šlo o něco zajímavého. Většinu její práce pro časopisy však představovaly portréty lidí, jež považovala za hodnotné a osobité jedince. Vydala dokonce pozoruhodnou knihu portrétů, další knihu se snímky dětí, a co nevidět se měla na trhu objevit její kniha se snímky z Indie. 8
Měla to štěstí, že mohla dělat všechno, co se jí zachtělo. Mohla si svobodně vybírat mezi mnoha nabídkami, které dostávala. Formální portréty dělala sice ráda, ale k takové zakázce se dala přesvědčit nejvýš dvakrát do roka. Daleko častěji se soustředila na fotografování všeho, co potkávala na ulicích během každodenního života. Hope byla drobounká žena s porcelánově bílou pletí a uhlově černými vlasy. V dětství ji maminka škádlila, že vypadá jako Sněhurka, a měla pravdu. Navíc Hope skutečně působila jako z jiného světa. Byla drobná jako skřítek a nezvykle pružná. Dokázala se schovat do těch nejmenších a nejméně nápadných prostor, takže jí nikdo nevěnoval pozornost. Jediným jejím pozoruhodným rysem byly temně fialové oči. Představte si tu nejtemnější modř s nachovým přísvitem nejvzácnějších safírů z Barmy či Cejlonu. Byly to oči překypující soucitem vůči veškerým bolestem světa. Každý, kdo pohlédl do těch očí, rázem pochopil, že tato žena si prošla utrpením, a vyšla z něj důstojně a elegantně. Bolesti ji nestáhly do temna depresí, ale pozvedly ji do světa plného klidu a smíření. Nebyla sice buddhistka, ale tato filozofie jí byla blízká, takže s osudem nebojovala, ale dovolila životu, aby ji jako říční proud nesl od jedné životní zkušenosti k druhé. A právě ta moudrá hloubka nazírání reality zářila z každého jejího snímku: přijetí života se vším, co s sebou přináší, místo zuřivého a marného boje za vlastní přání a představy. Byla ochotná rozloučit se i s tím, co milovala, což bylo nejtěžší ze všeho. A čím déle žila a poznávala se a učila, tím pokornější se stávala. Mnich, s nímž se poznala v Tibetu, ji označil za svatou ženu, a měl pravdu, i když k žádné oficiální církvi ji to netáhlo. Pokud v něco věřila, byl to především život, který se snažila milovat co nejprocítěněji. Byla jako silný rákos ohnutý ve vichru, ale krásný a vzdorující. 9
Než dorazila ke vchodu do svého činžáku, sněžení zhoustlo. Přes rameno si nesla fotoaparát v pouzdře, v němž měla i klíče a peněženku. Jinak s sebou neměla nic, nebyla dokonce ani nalíčená, jenom rty si před odchodem z domu jako vždy přemázla zářivě rudou rtěnkou, což ještě podtrhlo její vzhled Sněhurky. Vlasy černé skoro domodra nosívala stažené dozadu buď v ohonu, nebo copu, jen občas si je vyčesala do uzlu. Rozpuštěné jí sahaly až do pasu. Pohybovala se ladně jako mladá dívka a na obličeji neměla snad jedinou vrásku. Bylo jí sice čtyřiačtyřicet, ale na pohled by jí to nikdo nehádal, spíš ji považovali za výrazně mladší. Podobně jako fotografie, které dělala, a témata jejích prací, stála i ona mimo proud času. Člověk měl sto chutí se zastavit a nekonečně dlouho se na ni dívat. Opravdu výjimečně nosívala barevné oblečení, jinak skoro bez výjimky chodila celá v černém, aby své objekty nerozptylovala. A v horkém podnebí jí ke stejnému účelu sloužila bílá. Odemkla vchodové dveře a svižně vyběhla do třetího patra. Byla promrzlá, takže nedočkavě vstoupila do bytu, kde bylo výrazně tepleji než venku, i když pod vysokými stropy někdy profukoval průvan od oken. Rozsvítila a jako pokaždé se zálibně rozhlédla po spartánském zařízení. Černě natřená betonová podlaha, bílá pohovka a křesílka s vlněným čalouněním v barvě slonoviny; nebylo tam nic křiklavě rušivého. Všechno bylo tak prosté, že to působilo až zenově. Na stěnách visely obrovské zarámované černobílé fotografie, které měla ze svých prací nejradši. Nejdelší stěnu pokrývala série mladičké baletky při tanci. Dívenka na snímcích byla neobyčejně krásná, ladná dospívající plavovláska. Jedinečná série patřila k soukromé sbírce Hope. Na dalších stěnách byly fotografie dětí, několika mnichů z in10
dického ašramu, kde žila, a gigantické zvětšeniny dvou hlav států. Podkrovní byt sloužil ve skutečnosti jako galerie jejích prací a na dlouhém, bíle nalakovaném stole ležela řada polstrovaných podnosů, kde byly s téměř chirurgickou přesností vyrovnány všechny její fotografické aparáty. Občas si najímala asistenty, aby jí pomohli s některou ze zakázek, ale většinou dávala přednost samostatné práci. Asistenti byli sice užiteční, ale příliš ji rozptylovali. Nejradši používala starou leiku, kterou měla už řadu let. V ateliéru měla samozřejmě i značky Hasselblad a Mamiya, ale svůj stařičký foťák milovala. Fotografovat začala v devíti letech a jako sedmnáctiletá šla fotografii studovat na Brownovu univerzitu. V jednadvaceti absolvovala s výborným prospěchem – závěrečnou práci dělala na Středním východě. Brzy po tom, co školu dokončila, se vdala, rok pracovala jako komerční fotografka, ale potom se na dvanáct let stáhla a zakázky přijímala jen vzácně. Posledních deset let už zase působila v branži, a právě během té doby vyvolaly její práce značnou pozornost. Hope byla pořád slavnější a slavnější. A před svými osmatřicátými narozeninami, když MOMA v New Yorku uspořádala velkou výstavu jejích prací, už byla jednoznačně slavná. Tehdy zažila jeden ze svých největších životních úspěchů. Hope zapálila svíčky a stropní světlo ztlumila. Návrat domů byl pro ni vždycky jako hojivý balzám. Spala na malé palandě, kam lezla po krátkém žebříku, a před spaním ráda shlížela na pokoj s pocitem, že se vznáší. Byt se nesmírně lišil od všech míst, kde kdy bydlela, a to se jí na něm líbilo snad nejvíc. Nesnášela změnu, ale možná proto jí teď vyšla naproti. Posílilo ji vědomí, že přijala právě to, čeho se bála. Osud ji pronásledoval příliš 11
mnoha ztrátami a změnami, takže nakonec před nimi přestala utíkat a naučila se jim čelit důstojně a odvážně. V zadní části loftu byla malá kuchyňka s černou žulovou deskou. Hope si uvědomovala, že jíst se musí, proto tam občas zamířila a ohřála si konzervu polévky. Na velké vaření byla většinou líná, živila se polévkami a saláty a vajíčky. V těch vzácných okamžicích, kdy dostala chuť na pořádné jídlo, si vyšla do restaurace, kde se rychle a o samotě najedla, aby tu záležitost už měla za sebou. Nikdy nepředstírala, že je geniální kuchařka, vaření považovala za ztrátu času, protože na světě existovalo tolik zajímavějších věcí – kdysi její rodina, teď její práce. V minulých třech letech jí práce splynula se životem. Vkládala do ní celou svou duši a bylo to znát. Hope zrovna usrkávala polévku a oknem se dívala na padající sníh, když jí zazvonil telefon. Postavila misku na stůl a vydolovala mobil z kabelky. Žádný telefonát neměla domluvený, ale když uslyšela známý hlas svého agenta Marka Webbera, usmála se. Už se neozval hezky dlouho. „Nazdar, kde žiješ teď? V jakém časovém pásmu? Nebudím tě?“ Zasmála se a pobaveně se uvelebila zpátky na pohovku. Mark ji zastupoval už deset let, hned od chvíle, kdy se vrátila k práci. Obvykle se ji snažil uvrtat ke komerčním zakázkám, ale současně si vážil i jejích uměleckých úspěchů. Odjakživa tvrdil, že Hope bude jednou patřit k nejvýznamnějším americkým fotografům své generace, což v mnoha směrech platilo už teď, a proto si vysloužila respekt kurátorů i kolegů ve svém oboru. „Jsem v New Yorku,“ prozradila Markovi s úsměvem. „A rozhodně mě nebudíš.“ „Tak to jsi mě zklamala. Tipoval jsem, že budeš někde v Nepálu nebo Vietnamu, případně na jiném příšer12
ném a hnusném místě. To se divím, že jsi tady.“ Dobře věděl, jak Hope nenávidí svátky a také proč. Byla však bojovnice a v jeho očích milá kamarádka, kterou hluboce obdivoval. „Usoudila jsem, že pro změnu se zdržím tady ve městě. Zrovna se dívám, jak sněží. Krása! Možná že později půjdu udělat pár snímků. Víš, taková ta vyzkoušená staromódní romantika.“ „Mrzne jak na severním pólu,“ varoval ji Mark. „Ať nenastydneš.“ Byl jedním z nevelké hrstky lidí, kteří si kvůli ní dělali těžkou hlavu, a Hope ta péče dojala. V posledních letech se stěhovala tak často, že ztratila kontakt se starými přáteli. Po studiích sice žila v Bostonu, ale když se vrátila z Indie, zvítězil New York. Hope byla vždycky spíš samotářka, a teď ještě víc než dřív. Markovi to dělalo starosti, ale jí to tak zřejmě vyhovovalo. „Právě jsem dorazila domů,“ svěřila se, „a láduju se kuřecí polévkou.“ „Tak to by sis u mé babičky vysloužila pochvalu,“ prohodil Mark pobaveně. „Tak co máš momentálně v plánu?“ Věděl, že Hope žádnou velkou zakázku nemá, protože jí nic nesjednával. „Nic moc. Na svátky jsem si chtěla zajet do domu na Cape Cod. V tuhle roční dobu tam je krásně.“ „Nechtěj mě rozesmát. Líbilo by se tam jenom tobě, protože právě v tuhle roční dobu to tam je na sebevraždu. Mám lepší nápad.“ Nasadil tón jako „mám pro tebe kšeft“ a Hope vyprskla smíchy. Znala ho jako své boty a měla ho ráda. „A jaký? Do jaké šílenosti mě zkusíš uvrtat teď, Marku? Bude to Štědrý den v Las Vegas?“ Ta představa oba pobavila. Mark měl občas potrhlé nápady, ale ona ho skoro vždycky odmítla. Nicméně má právo to aspoň zkusit. Vždyť to slíbil potencionálním klientům. 13
„Nebude, i když Vánoce ve Vegas by mě proklatě lákaly.“ Oba věděli, že Mark je posedlý sázením a občas si do Vegas a do Atlantic City vyrazí za zábavou. „Ale tohle je ve skutečnosti velmi počestná a důstojná akce. Dnes nám volali z velkého nakladatelství. Jejich hvězdný autor si přeje portrét na obálku své nejnovější knihy. Knihu ještě nedokončil, ale už je to na spadnutí, a vydavatel potřebuje snímek předem do katalogu a na plakáty kvůli reklamní kampani na knižních veletrzích. Všichni to berou hrozně vážně a zodpovědně. Má to jediný háček, a sice že to mělo být už včera. Zapomněli to zařídit a teď mají naspěch.“ „Jak moc?“ zeptala se Hope nezávazně a líně se na pohovce protáhla. „Podle edičního plánu potřebují ten snímek do příštího týdne. To znamená práci přes Vánoce, ale autor si vyžádal speciálně tebe a nikoho jiného nechce. No, přinejmenším má dobrý vkus. A honorář stojí za to. Jde o velký kšeft.“ „Kdo je to?“ Agent zaváhal, než prozradil klientovo jméno, protože věděl, že rozhodnutí Hope to značně ovlivní. Byl to významný spisovatel, vyhrál Národní knižní cenu a trvale se držel na předních místech žebříčků bestsellerů, ale byl trochu bohém a v bulváru ho každou chvíli ukazovali s jinou ženou. Mark neměl potuchy, jak se Hope k té nabídce postaví, zvlášť když se dá předpokládat, že to s ním nebude jednoduché. Často se choval jako neřízená střela, a ona dávala přednost práci s lidmi, u nichž věděla, s čím počítat. „Finn O’Neill,“ řekl jen a vyčkával, jak zareaguje Hope. Nechával to výhradně na ní, nevyčítal by jí, kdyby odmítla s tím, že to je moc narychlo, a navíc přes vánoční svátky. „Četla jsem jeho poslední knihu,“ vyhrkla se zá14
jmem. „Byl to horor, ale vynikající.“ Pochvala od ní už něco znamenala. „Pálí mu to. Už ses s ním setkal osobně?“ „Upřímně, ne. Vůbec ho neznám, jenom párkrát jsem ho tady i v Londýně zahlédl na večírku. Podle všeho je to okouzlující chlápek se slabostí pro krásné ženy a mladé dívky.“ „V tom případě se nemám čeho bát!“ zasmála se Hope. Snažila si vzpomenout na autorovu podobu z obálky knížky, kterou četla, ale nepamatovala si ji. „Jenom si tím nebuď tak jistá, vypadáš na polovic. Ale ty si s ním poradíš, z toho nemám strach. Spíš jsem si nebyl jistý, jestli se ti v tuhle roční dobu bude chtít až do Londýna. Na druhou stranu to nezní ani zdaleka tak depresivně jako Cape Cod, takže ti možná přeje štěstí. Zaplatí ti letenku v první třídě a ubytování nabídli v Claridge. Autor žije v Irsku, ale v Londýně má byt a zrovna teď tam je.“ „Škoda,“ zalitovala Hope. „Daleko radši bych ho fotografovala v Irsku. Nebylo by to tak všední jako Londýn.“ „Tak to zřejmě nepůjde. Chce se s tebou setkat v Londýně. Práce by ti neměla zabrat víc než den. Možná se vrátíš ještě včas, aby sis uhnala pořádnou depresi na Cape. Aspoň na Nový rok.“ Hope se Markovým řečem zasmála, ale nabídku opravdu zvažovala. Vypadalo to lákavě. Finn O’Neill byl významný spisovatel a určitě bude i zajímavý objekt k fotografování. Trochu ji dráždilo, že si nemůže vzpomenout na jeho podobu. „Tak co ty na to?“ Mark si říkal, že je dobré, že ho neodmítla hned. Navíc by jí to prospělo – rozhodně víc než pobyt na Cape Cop. Měla tam dům, v němž ráda trávila léto. „A co mi radíš ty?“ Na radu se ptávala často, ačkoliv 15
ne vždy se podle ní zařídila. Ale ptala se, čímž se řada jeho klientů neráčila obtěžovat. „Abys to vzala. Je zajímavý a významný, veřejnost si ho váží a ty jsi portrét už dost dlouho nedělala. Nemůžeš celý život fotit jen mnichy a žebráky,“ prohodil Mark přátelsky. „Jo, asi máš pravdu,“ přisvědčila Hope zamyšleně. Zajímavé lidi portrétovala vždycky ráda, a Finn O’Neill zajímavý rozhodně byl. „Můžeš mi tam domluvit asistenta? Je zbytečné táhnout ho odtud.“ Hope uměla šetřit i cizí peníze. „Někoho seženu, s tím si nedělej starosti.“ Zatajil dech, protože potřeboval slyšet konkrétní potvrzení, že zakázku bere. Věřil, že by jí to prospělo, a kupodivu ona si to myslela taky. Jako vždy se děsila svátků a výlet do Londýna by pro ni představoval skvělé rozptýlení; především teď. „Fajn, beru to. Kdy bych měla vyrazit?“ „Podle mě co nejdřív, aby ses do Vánoc stačila vrátit.“ Hned si však uvědomil, že právě to pro Hope nehraje roli. „Odletět bych mohla už zítra večer. Musím tu ještě zařídit pár věcí, a taky jsem slíbila zavolat kurátorovi do MOMA. Mohla bych se prospat při nočním letu.“ „Výborně. Hned to s nimi domluvím. Slíbili, že všechno zařídí, a já bych ti sehnal asistenta.“ Obstarat spolupracovníky pro Hope bylo snadné. Mladí fotografové se mohli přetrhnout ochotou, jen aby mohli Hope Dunneové asistovat. Navíc se o ní vědělo, že s lidmi vychází dobře. Byla milá, profesionální a nešikanovala a zároveň se studenti od ní naučili spoustu cenného. A záznam i o jen krátké spolupráci s Hope vypadal dobře v životopise. „Jak dlouho tam chceš zůstat?“ „Nevím,“ přiznala. „Pár dní. Nerada bych to uspěcha16
la. Nevím, jak se s ním bude pracovat. Možná budu potřebovat den dva na to, aby se uvolnil. Zamluv mi ubytování, dejme tomu, na čtyři dny. Uvidíme, jak to půjde. Tak budeme mít dost času zvládnout i případné problémy. Zpátky vyrazím, hned jak skončím.“ „Platí! Jsem rád, že do toho jdeš!“ prohlásil Mark vděčně. „A Londýn je v téhle roční době báječný. Všechno je vyzdobené a osvětlené, ne tak umělohmotné jako tady. Britové pořád ještě věří na Vánoce.“ Ve Státech se to slovo stávalo skoro nadávkou. „V hotelu Claridge to mám ráda,“ svěřila se Hope blaženě, ale hned zvážněla. „Třeba se zkusím sejít s Paulem, pokud tam je. Vlastně nevím, kde zrovna je. Trochu jsme ztratili kontakt.“ Připadalo jí podivné, že byli jednadvacet let manželé, a ona teď neví, kde Paul je. Její život teď vystihovalo čínské přísloví: „To bylo tehdy, a tohle je teď.“ A byla to pravda. A taky to byl proklatě velký rozdíl. „Jak se mu vede?“ otázal se Mark mírně. Uvědomoval si, že pro Hope je to citlivé téma, ale vzhledem k tomu, co se stalo, to zvládala pozoruhodně dobře. Hope byla silná osobnost a výjimečný člověk. Jen málokdo by dokázal přežít tak dobře jako ona. „Hádám, že Paul je na tom pořád stejně,“ odpověděla Hope na Markovu otázku. „Podstupuje nějakou experimentální léčbu z Harvardu, ale zřejmě se mu vede slušně.“ „Zavolám vydavateli, že zakázku bereš,“ uzavřel Mark rozhovor. Když šlo o Paula, nikdy pořádně nevěděl, co říct. Hope to brala sportovně, ale věděl, že bývalého manžela stále miluje, i když je smířená s osudem. Nikdy se nechovala zahořkle ani naštvaně. Mark nechápal, kde se v ní bere tolik síly. „Zítra ti zavolám podrobnosti,“ slíbil a rozloučil se. 17
Hope odnesla hrnek od polévky do myčky a znovu se z okna zadívala na padající sníh. Na zemi už ležela deseticentimetrová bílá vrstva a Hope to připomnělo Londýn. Když tam byla naposledy, také sněžilo a město připomínalo vánoční pohlednici. Netušila, jestli je Paul v Londýně, ale rozhodla se nezavolat mu dřív, než tam dorazí. Teď nemohla odhadnout, kolik bude mít volna a jestli se plány nějak nezmění. Navíc neměla velkou chuť se s ním setkat zrovna o Vánocích a riskovat, že si přivolají plačtivě romantickou náladu. Tomu se chtěla za každou cenu vyhnout. Stali se z nich dobří přátelé a Paul věděl, že kdykoliv ji bude potřebovat, Hope je tu pro něho. Bohužel, byl příliš hrdý, než aby ji o něco požádal. Pokud se setkají, oba se budou snažit zůstat nad věcí, což v současné době bylo nejlepší pro oba. O tom ostatním se mluvilo příliš těžko, a navíc by to nikam nevedlo. Hope stála u okna a dívala se na neznámého muže, jenž nechával šlápoty ve sněhu, za ním šla stařenka, venčila psa a při každém kroku jí to na sněhu klouzalo. Hope při tom pohledu nedokázala odolat. Navlékla si kabát a zimní boty a vyšla ven s leikou v kapse – ne s tou novou, kterou také měla a nad níž se všichni rozplývali nadšením, ale s tou starou, co měla nejradši. Byla to její věrná kámoška a oddaně jí sloužila už dlouhé roky. O deset minut později šla po ulici hustým sněžením a vyhlížela vhodné náměty. Neplánovala to, ale dorazila až k podzemce a seběhla do vestibulu. Zčistajasna ji napadlo udělat několik snímků v nočním Central Parku a odtud zamířit do chudších čtvrtí na West Side. Sníh uměl rozněžnit lidská srdce i tváře. Pro Hope večer teprve začínal, a navíc měla pocit, že venku klidně vydrží celou noc. To byla jedna z výhod samotářského života. 18
Mohla pracovat, kdykoliv měla chuť, a nikdy se nemusela cítit provinile. Doma na ni nikdo nečekal. Ve tři ráno se vracela po Prince Street a spokojeně se usmívala; nesla si báječné úlovky. Než došla k domu, přestalo sněžit. Vystoupala po schodech do svého loftu, svlékla mokrý kabát a nechala ho uschnout v kuchyňce. Připomněla si, že ráno se musí sbalit do Londýna, a o pět minut později si už v noční košili hověla na svém zvýšeném lůžku a usnula v tom okamžiku, kdy se hlavou dotkla polštáře. Prožila příjemnou pracovní noc.
19
