Velká hospodářská krize a) Příčiny Období Zlatých 20. let rozsáhlé prosperity (ačkoli se ve skutečnosti jednalo jen o 6 – 7 roků) bylo náhle ukončeno Velkou hospodářskou krizí. Viditelně začala hromadným a prudkým krachem cen akcií na newyorské burze na Wall Street od 24. října 1929 (Černý čtvrtek) – následujícího dne ohlas tohoto otřesu dorazil do Evropy (Černý pátek). Pád akcií destabilizoval na mnoho let celou ekonomiku západního světa a jeho dozvuky měly celoplanetární působnost. Došlo k největší hospodářské krizi moderních dějin. Jaké byly její příčiny? O příčinách Velké krize se diskutuje dodnes. Můžeme říci, že v těchto diskusích se vyprofilovaly 2 hlavní proudy nynějšího ekonomického myšlení. První proud, označovaný jako keynesiánci podle britského ekonoma Johna Maynarda Keynese (1883 – 1946), konstatoval, že hlavní příčinou bylo neregulované působení tržních sil. Naproti tomu druhý proud, označovaný jako monetaristé, tvrdí, že krize mohla proběhnout jako málo dramatická přirozená fáze hospodářského cyklu, ale že ji katastrofálně zhoršily státní zásahy s cílem uměle ovlivňovat hodnotu dolaru. Chaos na Wall Street v říjnu 1929 Pokusíme-li se o stručné shrnutí nesporných faktů, zjistíme, že: 1. Poválečný růst produkce v oblasti průmyslu, obchodu i zemědělstvíbyl ve 20. letech značný. Například v Československu hodnota průmyslové výroby vzrostla v letech 1923 – 1929 (podle různých odhadů) o 70 – 90 %. 2. Mzdy zaměstnanců však stagnovaly. V Československu se průměrná měsíční dělnická mzda zvýšila v letech 1923 – 1929 z 534 Kč na 630 Kč (tedy o 18 %), ale její reálná hodnota (odpovídající kupní síle) narostla ve stejném období jen o 6 %. Zároveň však dělnická časová mzda klesla o 3 %, takže v období, kdy prudce rostly zisky podnikatelů, dělníci museli pracovat déle, aby si alespoň udrželi dosavadní životní úroveň (pro srovnání: v r. 1929 si československá úřednice vydělala měsíčně 840 Kč a její mužský kolega 1550 Kč). 3. Za této situace není divu, že koupěschopnost obyvatelstva prudce zaostávala za tržní nabídkou. Například ve Spojených státech se jen v letech 1928 – 1929 objem zásob neprodejného zboží ztrojnásobil. 4. Firmy však pokles koupěschopné poptávky podcenily a plánovaly další expanzi, pro niž jim banky ochotně půjčovaly další peníze: z průmyslu i bankovnictví se stala nafouknutá, ale vnitřně prázdná bublina nerealistických očekávání. 5. Celní aj. přehrady v mezinárodním obchodu znemožňovaly uplatnit domácí nadprodukci na volnějších trzích v některých jiných zemích. 6. Americká centrální Federální banka (FederalReserveSystem; Fed) považovala za svůj hlavní úkol udržet pro dolar zlatý standard, tedy přísnou vázanost hodnoty dolaru na objem státních zlatých rezerv. Proto nesáhla k devalvaci (řízenému snížení hodnoty měny), která by přehřáté ekonomice ulevila zvýšením množství peněz v oběhu. b) Ekonomické a sociální škody Vliv akciového krachu se ze Spojených států přelil prakticky do celého světa. Poněkud stranou zůstal jen Sovětský svaz, soběstačný v surovinách a obchodně uzavřený vůči zahraničí. Důsledky Černého pátku byly dalekosáhlé:
1. Bezprecedentně poklesla průmyslová výroba: ve světovém měřítku asi o třetinu (takový pokles nebyl nikdy předtím ani potom zaznamenán), ale ve Spojených státech a v Německu o téměř polovinu. Některé obory (ocelářství, výroba lokomotiv, stavebnictví, nábytkářství, sklářství, výroba porcelánu…) zaznamenaly pokles i 50 – 85 %. 2. Pro rodiny průmyslových dělníků – znovu po 15 letech od války – vyvstala hrozba hladu: sociální zabezpečení mohlo jen zmírnit akutní strádání. 3. Prudce klesly ceny obilí a dalších zemědělských produktů (v Kanadě stejně jako např. v Československu zhruba na polovinu), což zdevastovalo příjmovou situaci malých zemědělců. 4. Obrat zahraničního obchodu se celosvětově snížil na 65 %. Docházelo ke zdánlivě paradoxním situacím, že zatímco lidé ve městech hladověli, ve Spojených státech se na venkově či v lokomotivách topilo obilím a v Brazílii spalovali bavlnu a do kamen přikládali kávové brikety. 5. Nejzřetelnějším a nejtragičtějším projevem Velké krize se stala masová nezaměstnanost. Celosvětově přesáhla v r. 1932 (ve vůbec nejhorším krizovém roce) 20 % práceschopného obyvatelstva (podle statistik, které však často situaci podhodnocovaly). Ve Velké Británii byla tehdy nezaměstnanost 24 %, ve Spojených státech asi 30 % (11,4 – 14,7 milionu lidí), v Německu dokonce přes 40 % (5,2 milionu lidí). Pokud se náhodou proslechlo, že některá továrna přijme alespoň dočasně několik jednotlivců do pracovního poměru, před jejími branami se dopředu přes noc utábořily stovky a tisíce zoufalých uchazečů. Československo mělo v r. 1929 nezaměstnanost vcelku nízkou: 55 tisíc lidí. Avšak za pouhé 3 roky se zdesateronásobila (na 554 tisíc v r. 1933) a o rok později počet nezaměstnaných přesáhl tři čtvrti milionu (738 tisíc v r. 1933 = asi 35 %). 6. Ztichlé a opuštěné továrny chátraly a rezivěly, což ztěžovalo jejich pozdější obnovu. 7. Tíha krize zasáhla i soukromý život. Nezaměstnaní otcové rodin propadali beznaději a ztrátě sebedůvěry a čelili i manželským krizím. Mládež hledala útěchu a seberealizaci v povrchních sexuálních vztazích. Mladí manželé se vyhýbali početí dítěte. Celým západním světem prošla silná vlna sebevražd. Snížily se šance na studium a na promyšlené budování profesního i soukromého života. John M. Keynes v r. 1932 v odpovědi na otázku, zda už v minulosti bylo něco podobného jako tato krize: Ano. Říkalo se tomu doba temna, nastalo to po pádu říše římské a trvalo to čtyři sta let. Americká dělnická rodina (asi 1935) Shrnutí: V r. 1929 vypukla Velká krize – nejhlubší ekonomický propad moderních dějin. Byla způsobena různými faktory, od extrémně nerovnoměrné distribuce společenského bohatství až po zastaralou měnovou politiku velmocí. Krize znamenala přinejmenším třetinový propad makroekonomických ukazatelů, situace zaměstnanců a jejich rodin však byla často mnohem horší (zavládla masová nezaměstnanost). Otázky a úlohy: 1. Zjistěte a zaznamenejte, jaké vzpomínky na Velkou krizi se tradují ve vaší rodině. 2. Porovnejte Velkou krizi s krizí po první světové válce. 3. Najdeme podobné krizové jevy i v dnešním světě? Objasněte. Výběr z odborné literatury: Milan Vodička: Den, kdy došly prachy. Praha 2009.
c) Politické důsledky Prudká Velká krize (1929 – 1937; její závěr se lišil podle zemí) samozřejmě ovlivnila i politiku. Demokratické systémy byly destabilizovány. Například ve Francii se za 9 let (1929 – 1937) vystřídalo21 vlád. Významným okamžikem se stal nástup nového prezidenta Spojených států Franklina Delano Roosevelta(1882 – 1945; Demokratická strana). Poprvé byl zvolen v r. 1932 a pak ještě třikrát: svůj úřad zastával v letech 1933 – 1945 (až do své smrti), tedy nejdéle ze všech amerických prezidentů. Tento právník získal sice již v mládí nemalé politické zkušenosti, ale přesto nebyl na první pohled disponován k tomu, aby právě on provedl Spojené státy vůbec nejsložitějšími roky jejich historie: v r. 1921 onemocněl dětskou obrnou a od té doby téměř nemohl chodit. Proslul jako houževnatý bojovník proti korupci a do Bílého domu přišel s jasnou představou, jak sociálně citlivým způsobem skoncovat s krizí. Proto měl řadu nepřátel ve vlivných a majetných kruzích a již na začátku r. 1933 čelil atentátu: nastrčený střelec se jej pokusil zabít během návštěvy města Miami na Floridě. Roosevelt smrti unikl, protože jej vlastním tělem uchránil populární politik Demokratické strany, starosta Chicaga Antonín Čermák (český emigrant), který však na následky střelby zemřel. Roosevelt vyhlásil hned na počátku svého prezidentství program rázného řešení Velké krize. Tento program nazval New Deal (Nový úděl) a během prvních 100 dnů své vlády prosadil jeho právní rámec. New Deal byl obecně postaven na principu 3 R (Relief – Recovery – Reform): Pomoc (nezaměstnaným a chudým) – Obnova (ekonomického růstu) – Reforma (finančních a měnových pravidel). Konkrétně to znamenalo: Placka s FDR 1. Zlatý standard pro dolar byl zrušen a došlo k devalvaci dolaru (tím se do ekonomiky dostalo více peněz). 2. Vláda umožnila snadnou očistu bankovního sektoru od zkrachovalých bank (tím vznikly podmínky pro bezproblémové bankovní úvěry v budoucnu). 3. Vláda omezila vládní výdaje: především snížila platy státních zaměstnanců a výsluhy válečným veteránům (tím získala peníze na financování celého programu). 4. Vláda poskytla finanční podporu farmářům, kteří nechali část půdy neobdělanou (tím se zvýšila cena potravin i příjmy zemědělců). 5. Vládní úřady stanovovaly minimální mzdy, minimální ceny imaximální pracovní dobu,a přispívaly z veřejných rozpočtů podnikům na mzdy (tím byla snížena nezaměstnanost a zkvalitněny pracovní podmínky zaměstnanců). 6. Vláda vytvořila podmínky pro vyšší zaměstnanost žen. 7. Vláda podpořila z veřejných peněz rozšiřování dopravní infrastruktury – přibyly nové silnice, letiště apod. (tím se výrazně snížila nezaměstnanost, usnadnila se cesta za prací a zlevnil transport zboží). 8. Vláda finančně podpořila kulturní aktivity a uměleckou tvorbu (tím se zlepšila celková atmosféra ve společnosti). New Deal vyvedl Spojené státy z krize do r. 1937 (tehdy ekonomická produkce převýšila hodnoty z r. 1929 a nezaměstnanost se do té doby smrskla na 14 %). Jeho jedinou slabinou byla skutečnost, že se sice podařilo zastavit, ale již nikoli zvrátit růst státního dluhu, jenž se v prvních letech krize za vlády republikánů vyšplhal na 40 % hrubého národního produktu. Přesto ohlas celého projektu byl značný: ve Spojených státech nastartoval dlouhou éru neotřesitelné popularity
Demokratické strany (náleželi k ní 4 z 5 prezidentů, kteří se v Bílém domě vystřídali v letech 1933 – 1969). Nizozemská demonstrace proti nezaměstnanosti V Evropě se situace vyvíjela jinak. V reakcích na Velkou krizi bylo možné snadno rozlišit, že západní část kontinentu zaujímají státy s velkou demokratickou tradicí, zatímco střed a východ tuto zkušenost do značné míry postrádá. V západní Evropě se cesta z krize hledala prostřednictvím velmi širokých vládních (a samozřejmě i parlamentních) koalic. Naproti tomu ve střední, jižní a východní Evropě převládla víra ve vládu pevné ruky. Vznikly zde autoritativní až diktátorské režimy, které se vzpírají jednoduché klasifikaci, ale nešlo přehlédnout, že tu velký prostor získaly myšlenky fašismu. Někde se tento vývoj odehrál ještě před Velkou krizí (a byl tedy reakcí spíše na poválečnou situaci), ale ekonomické obtíže jej jen upevnily: nyní bylo snadné přesvědčit velkou část obyvatelstva, že krize je důsledkem rozmařilé liberální záliby v lákadlech moderní společnosti (a že tedy jsme trestáni za zhoubný odklon od uměřených konzervativních tradic) nebo že hlavní vinu nesou okolní země či přistěhovalí cizinci. Takový vývoj postihl Maďarsko (od 1919), Itálii (od 1922/1925), Bulharsko (od 1923), Litvu (od 1926), Polsko (od 1926), Portugalsko (od 1926), Řecko (od 1926), Jugoslávii (od 1929), Německo (od 1932/1933), Rakousko (od 1932/1933), Estonsko (od 1934), Lotyšsko (od 1934), Rumunsko (od 1938). Jediným plně demokratickým státem ve střední a východní Evropě zůstalo Československo. Shrnutí: Prvním státem, kde politici nalezli spolehlivou cestu z krize, byly Spojené státy americké. Nový prezident (1933 – 1945) Franklin Delano Roosevelt veřejnými investicemi (program New Deal) oživil poptávku a tím nastartoval nový ekonomický rozvoj. V západní Evropě však krize vedla spíše ke střídání vlád a ve středovýchodní Evropě ke vzniku autoritativních režimů, často blízkých fašismu.Na konci 30. let existoval na východ od Rýna již jen jediný plně demokratický stát: Československo. Otázky a úlohy: 1. Zjistěte, zda některé zásady New Dealu se používají i dnešním světě. Ke kterým naopak existuje největší odpor, které politické směry je odmítají a proč? 2. Najděte v historii jiné příklady osobností, které – podobně jako Franklin D. Roosevelt – významně zasáhly do historie navzdory svým zdravotním omezením. 3. Ve sdělovacích prostředcích se – zejména zastánci monetarismu – pojmu Velká krize vyhýbají. Jakým výrazem tedy raději vývoj po r. 1929 nazývají? Výběr z odborné literatury: Nigel Blundell: Franklin Delano Roosevelt. Praha 1997. Ivan Brož: Roosevelt. Praha 2010. Výběr z uměleckých zpracování: Literatura: John Steinbeck: Hrozny hněvu, 1939.
d) Vznik a podstata německého fašismu (nacismu) V r. 1920 vznikla v Německu tamější fašistická strana. Nazývala se Nacionálně socialistická německá dělnická strana (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei,NSDAP) a v jejím čele stál rodilý Rakušan Adolf Hitler (1889 – 1945). Pocházel z rodiny celníka, narodil se v městě Braunau am Inn, s obtížemi absolvoval základní vzdělání, ve Vídni se neúspěšně pokoušel o přijetí na výtvarnou akademii a pak tam několik let prožil jako bezdomovec. Silně ovlivněn německým nacionalismem odešel z multikulturní habsburské monarchie do německého Mnichova, kde po vypuknutí První světové války vstoupil dobrovolně do armády. Bojoval na západní frontě jako řadový německý voják a po návratu vstoupil v Mnichově do původně nepatrné strany, kde zaujal schopností získat rázným řečněním přízeň málo vzdělaných posluchačů. Stal se předsedou strany, výrazně zvýšil její popularitu a sblížil ji s prostředím někdejších poválečných ultrapravicových freikorpsů. Podle jejich vzoru vybudoval stranické ozbrojené síly nazývané Sturmabteilung (Útočný oddíl; SA; v čele Ernst Röhm, 1887 – 1934). Hitler poznal a využil sílu úderných symbolů. Znakem strany se stala svastika: hákový kříž, široce používaný v orientální (zejména indické) kultuře (vyvinul se pravděpodobně ze slunečního kříže – kříže v kruhu, který jako základní geometrický symbol, obsahující kruh i přímky, představoval úplnost i jednotu světa). Hitler začal ve straně budovat kult své osobnosti: stranickým pozdravem se stala slova Heil Hitler (něm. Heil = zdar, štěstí). Stranickým pozdravem byla zdvižená pravice (okopírováno od Musoliniho, který tím napodoboval starořímský pozdrav). Na podzim 1923 se Hitler a jeho NSDAP zúčastnili pokusu o politický převrat v Bavorsku: podnětem bylo srpnové jmenování nové celoněmecké vlády vedené kancléřem (a zároveň ministrem zahraničí) Gustavem Stresemannem (1878 – 1929), který posílil dosavadní středovou liberální politiku prezidenta Eberta (v r. 1926 pak byla Stresemannovi udělena Nobelova cena míru). V konzervativním Bavorsku se velká část veřejnosti bouřila proti takovému vývoji německé vlády. Hitler tehdy využil situaci: společně s dalšími funkcionáři NSDAP – se svým stranickým pobočníkem Rudolfem Hessem (1894 – 1987) a známým válečným letcem Hermannem Göringem (1893 – 1946) – a s proslulým generálem Erichem Ludendorffem přepadli se zbraněmi v rukou veřejné zasedání předních bavorských politiků ve velké mnichovské pivnici a pokusili se vydíráním dosáhnout svého zapojení do bavorské zemské vlády (zjevně byli inspirováni Mussoliniovým Pochodem na Řím z r. 1922). Celý pokus o tento Pivní puč však policie rozehnala střelbou a Hitler i Hess skončili na necelý rok ve vězení: Hitler tu napsal své politické programové dílo Můj boj (Mein Kampf). Přihlásil se tu ke všem základním rysům fašismu, které ovšem přizpůsobil svému vidění německé situace v poválečném světě. Zdůrazňoval tedy – jednak ve své knize, jednak v brzké návaznosti na ni: a) vypjatý německý nacionalismus: byl zaměřen jednak proti tržním demokraciím (označeným za plutokracie, tedy za režimy vládnoucích boháčů), jednak proti komunismu (obviňovanému ze spiknutí k ovládnutí světa); b) ostrý antisemitismus: Hitler nahlížel euroamerický Západ i Východ jako pevnosti vlivného mezinárodního židovstva, jež usiluje o likvidaci hodnotné evropské kultury a o zbídačení širokých vrstev obyvatelstva. c) rasismus a šovinismus: Hitler a jeho stoupenci přejali názor, že ačkoli ve světě existuje přirozená nadřazenost Indoevropanů (označovaných jako Árijci nebo árijská rasa), i mezi nimi najdeme kvalitativní rozdíly; zatímco na nižších vývojových stupních stojí např. Slované nebo Romové, na vrcholu ční nordická rasa, která se k vysoké kvalitě vyvinula v drsných podmínkách evropského severu (zahrnujícího i Německo) a jejíž příslušníci se v ideálním případě vyznačují světlou pletí, světlými vlasy, modrýma očima atd. d) sociální segregace: kvůli cíli zachovat čistou, kvalitní árijskou rasu je třeba ze společnosti likvidačně vyloučit menšiny, jako jsou zdravotně handicapovaní, homosexuálové apod. e) revanšismus: Německo, které v První světové válce sice bylo poraženo, ale uhájilo své území před vpádem nepřítele, prohrálo vinou neschopnosti císaře a nespolehlivosti spojenců; nyní
zbytečně trpí pod tíhou válečných reparací a navíc přišlo o zaslouženou velmocenskou pozici, takže spravedlnost v tomto směru může zajistit jen nová, odvetná válka. f) pangermanismus: prvním krokem k nápravě bídného postavení Německa musí být sjednocení Němců v jediném státě; je tedy třeba připojit k Německu Rakousko a německy mluvící oblasti jiných, sousedních států. Hitler a jeho lidé začali svůj typ fašismu označovat jako nacionální socialismus (zkráceně nacismus). Využili tedy tehdejší značné obliby socialismu: usilovali především o voliče ze středních tříd, kde byl tento pojem – ovšem ve svém skutečném významu – dosti populární. Poznámka: Německé slovo Nationalsozialismus by se dalo do češtiny dobře přeložit také jako národní socialismus, ale tento výraz se nepoužívá: naproti tomu přívlastek nacionální jednak zdůrazňuje hitlerovský nacionalismus, jednak zabraňuje záměně s československými národními socialisty, což byla demokratická a intelektuálně laděná politická strana. NSDAP byla sice v letech 1923 – 1925 zakázána, ale ukazovalo se, že antiliberální nálady mají v německé společnosti nezanedbatelný počet stoupenců. Výrazem této skutečnosti se staly v r. 1925 prezidentské volby po Ebertově smrti: prezidentem byl zvolen zestárlý slavný válečný stratég, maršál Paul von Hindenburg (78 let). Jeho politika, poplatná tradicím pruského militarismu, vyvažovala demokratické, liberální a sociálně citlivé směřování vlády. Ještě v r. 1928 však SPD přesvědčivě vyhrála parlamentní volby do Říšského sněmu (30 % hlasů) s velkým náskokem – druhá skončila pravicově konzervativní Německá národní lidová strana DNVP (pouhých 14 %). NSDAP sice do parlamentu pronikla, ale jen s 12 poslanci za 3 % hlasů. Mimochodem: Hitler až do r. 1932 odmítal německé občanství, takže ve volbách nemohl kandidovat: držel se tedy stranou každodenních politických bojů a budoval si působivou pozici zásadového a neomylného muže. V r. 1929 však také v Německu vypukla hospodářská krize a měla zde krutější průběh než ve většině jiných zemí. Došlo samozřejmě k destabilizaci politické situace: v letech 1930 – 1932 se konaly troje parlamentní volby. Přinesly pokles obliby tradičních stran a vzestup stran nabízejících krajní řešení. Nacisté zaznamenali prudký nárůst vlivu: strana NSDAP, donedávna bezvýznamná, v létě 1932 volby vyhrála se ziskem téměř 40 % hlasů a Göring se stal předsedou parlamentu! Hitler v předvolební kampani 1932 Shrnutí: Ve 20. letech vznikla v Německu fašistická strana obecně známá pod zkratkou NSDAP a vedená Adolfem Hitlerem. Stála mj. na rasistických představách o světové nadřazenosti árijské rasy a zejména její nordické (německé aj.) části. Vyznačovala se i silným antisemitismem a usilovala také o německou odvetu za porážku v První světové válce. Dlouho měla jen málo příznivců, ale v podmínkách Velké krize její popularita prudce vzrostla, takže v r. 1932 vyhrála parlamentní volby. Otázky a úlohy: 1. Shrňte, co konkrétního si mohl průměrný Němec slibovat od nacistické politiky. 2. Co to je neonacismus, jaké jsou jeho hlavní rysy a kde např. se s ním lze setkat? Výběr z odborné literatury: Allan Bullock: Hitler a Stalin. Plzeň 1995. Thomas Fuchs: Hitler ve faktech. Praha 2001. Dušan Hamšík: Génius průměrnosti. Praha 1992.
e) Nastolení fašistické (nacistické) diktatury v Německu Koaliční potenciál nacistů byl ovšem i po volebním vítězství v létě 1932 velmi slabý, a tak ještě na podzim 1932 došlo k novým volbám. Velká část německé společnosti se ještě pokusila nebezpečný vývoj zastavit: NSDAP sice opět zvítězila, ale ztratila 2 miliony hlasů. Kromě úspěchu nacistů zneklidňovala i skutečnost, že komunisté se pevně usadili na třetí příčce volebního žebříčku a že svými výsledky předčili demokratickou pravici. Za dané situace vznikla potřeba jednotného postupu německých demokratických stran. Většina pravicových sil však takovému řešení nebyla nakloněna. NSDAP totiž získala podporu představitelů průmyslového a finančního velkokapitálu. Čelnou roli tu hráli např. starobylá (již ze 16. století) podnikatelská rodina Kruppové z města Essenu, která od počátku 19. století vynikala v ocelářském průmyslu (včetně zbrojního), a skupina bankéřů vedená Hjalmarem Schachtem (1877 – 1970), prezidentem státní banky. Pravicoví velkopodnikatelé si od Hitlera slibovali oslabení levice a militarizaci společnosti, což usnadní ovládání dělnictva a prostřednictvím zbrojní výroby nastartuje hospodářský růst. Navíc byli nacisté chápáni jako zábrana před sovětským komunismem a předpokládalo se, že jejich zapojení do vládní politiky jejich politický styl zkultivuje. To všechno byly důvody, pro něž v lednu 1933 Hindenburg jmenoval Hitlera jako předpokládaného sjednotitele politické scény říšským kancléřem – předsedou koaliční vlády. Německé parlamentní volby 1928 – 1932: výsledky sociálních demokratů, lidovců, komunistů a nacistů. SPD V. 1928 IX. 1930 VII. 1932 XI. 1932
DNVP 30 25 22 20
KPD 14 7 6 9
NSDAP 11 13 15 17
3 18 37 33
V Hitlerově vládě byla NSDAP – vzhledem k volebním výsledkům – v menšině. Strana tedy stála před úkolem najít způsob, který by sice vnějškově a formálně měl demokratické náležitosti, ale který by zároveň německou demokracii zlikvidoval a proměnil Německo v nacistickou diktaturu. 27. února 1933 nacističtí provokatéři zinscenovali požár Říšského sněmu v Berlíně. Oheň založil nizozemský nezaměstnaný komunistický zedník Marinus van der Lubbe (1909 – 1934) a věřil, že tím upozorňuje na nebezpečí nacismu. Hned po činu však byl samozřejmě zatčen policií a v soudním procesu konaném v Lipsku byl odsouzen k smrti a následujícího roku popraven. S ním byli souzeni i 4 další komunisté, tři z nich bulharští emigranti. Jejich vůdce Georgi Dimitrov (1882 – 1949), který pobýval v Německu od r. 1929 jako exponent prosovětské Kominterny, ve své řeči před lipským soudem pronesl drtivou veřejnou obžalobu nacismu – šlo o poslední takový projev v Hitlerově Německu. Dosáhl toho, že čtveřice údajných Lubbeho kompliců byla osvobozena. Požár Říšského sněmu a Dimitrov při své obhajobě v Lipském procesu
5. března 1933 se konaly nové parlamentní volby: nacisté měli za cíl dosáhnout nadpoloviční většiny, ale získali jen 45 %. Sáhli tedy k násilí. Jejich ozbrojenci zabránili řadě demokratických poslanců dostavit se na parlamentní zasedání a takto okleštěný Říšský sněm 14. března zakázal komunistickou stranu a 23. března schválil zmocňovací zákon: ten – s odvoláním na výjimečnou situaci ohrožení státu – předával hlavní zákonodárné pravomoci říšskému kancléři, čímž fakticky likvidoval zbytky demokracie v Německu. Během následujících měsíců byly postupně zakázány všechny ostatní strany, takže na konci r. 1933 legálně existovala v Německu jen jedna jediná: NSDAP. Ve stejné době byly zlikvidovány odbory a řada dalších společenských organizací. V celé zemi byla zavedena tvrdá cenzura. Členství v NSDAP se stalo důležitým předpokladem pro zastávání kvalitního zaměstnání ve státní správě, ve školství apod. A aby se Německo vyhnulo tlaku zahraničního nesouhlasu, vystoupilo (stále v r. 1933) ze Společnosti národů. V r. 1934 zemřel prezident Hindenburg a Hitler se stal i hlavou státu s titulem Vůdce (Führer; šlo o kopii Mussoliniova premiérského titulu Duce): jako diktátor tedy v jedné osobě spojil funkci hlavy státu, předsedy vlády, hlavního zákonodárce a předsedy jediné strany. Diktátor Hitler a bankéř Schacht Jako každá totalitní strana začala NSDAP brzy po uchopení moci, kdy jí mizel nezbytný obraz nepřítele, hledat protivníky ve vlastních řadách: hlavním objektem zájmu se staly jednotky SA. V r. 1934 Hitler přikázal povraždit celé vedení této militantní organizace: její velitel Röhm totiž usiloval o křeslo ministra obrany a o začlenění SA do armády, což vyvolalo odpor Hitlerových velkopodnikatelských podporovatelů. V noci z 29. na 30. června (Noc dlouhých nožů) byly skutečně SA zlikvidovány a Röhm se svými druhy zavražděn (k vytvoření nepřátelské atmosféry vůči němu byla využita i jeho homosexualita). Z SA byla zachována jen ta část, která původně sloužila jako Hitlerova osobní ochranka: nazývala se Schutzstaffel (Ochranný oddíl, SS, zkratka se však uváděla v podobě blízké starogermánskému runovému písmu: ), postupně se rozšiřovala a nyní převzala veškerou úlohu zaniklé SA. V čele SS stál další Hitlerův blízký spolupracovník Heinrich Himmler (1900 – 1945). Nacisté ovšem také některé organizace založili, např. mládežnickou Hitlerjugend (Hitlerovu mládež): vznikla již v r. 1922 a byla určena pro chlapce ve věku 14 – 18 let. Věnovala se polovojenské výchově k nacismu a měla i přidružené oddíly pro mladší hochy. Její dívčí obdobou byl Svaz německých dívek. Po r. 1933 nacisté dosavadní dětské organizace (např. včetně skautingu) zakázali a činnost Hitlerjugend upravili zákonem, takže se členství v ní stalo prakticky povinným. Shrnutí: NSDAP získala silnou podporu ze strany velkopodnikatelských kruhů, které si od vlády silné ruky slibovaly překonání hospodářské krize cestou likvidace demokracie a militarizace společnosti. Hitler se proto stal říšským kancléřem i hlavou státu (Vůdcem) a společně se svými stranickými druhy nastolil (1933) v celém Německu tvrdou nacistickou diktaturu. Německo vystoupilo ze Společnosti národů, čímž signalizovalo konfrontační kurs také ve své budoucí zahraniční politice. Otázky a úlohy: 1. Analyzujte tabulku s volebními výsledky: k jakým přesunům hlasů mezi uvedenými stranami patrně docházelo? 2. Kdy ve starších dějinách jsme se již setkali s politicky motivovanými soudními procesy? Výběr z odborné literatury: Hans Bernd Gisevius: Cesta do pekel. Praha 2009.
e) Život pod hákovým křížem
Nacistické Německo: státní vlajka s hákovým křížem (původně vlajka NSDAP), znak nacistického Německa, na němž byl hákový kříž spojen s tradiční německou říšskou orlicí, a nacistický pozdrav vtyčenou pravicí. Mnozí Němci se snažili uniknout tomuto vývoji emigrací, byť v doznívající Velké krizi se mnohé demokratické státy z ekonomických důvodů bránily přistěhovalectví. Z Německa nejvíce emigrovali Židé: v r. 1933 jich v Německu (majícím na 469 tisících km2 65 milionů obyvatel) žilo asi 520 tisíc (tedy asi 0,8 %), z čehož do konce 30. let emigrovalo asi 280 tisíc: častou cílovou zemí pro ně byly Spojené státy, ale také Palestina (spravovaná Brity a Francouzi pod kontrolou Společnosti národů) a latinskoamerické státy; častou přestupní stanicí bylo Československo. Byla nastolena přísná cenzura a političtí odpůrci režimu pronásledováni a odsuzováni k tvrdým trestům. Tuto atmosféru strachu vyvolávala především tajná policie Gestapo (Geheime Staatspolizei, Tajná státní policie), která proslula mj. mučením jako výslechovou metodou. Z nacistického Německa odcházely také známé osobnosti, které se tu právem cítily ohroženy: fyzik Albert Einstein (1879 – 1955, Nobelova cena 1921), spisovatelé bratři Mannové (Heinrich, 1871 – 1950, a Thomas, 1875 – 1955, Nobelova cena 1929), Erich Maria Remarque (1898 – 1970), Lion Feuchtwanger (1884 – 1958) a Franz Werfel (1890 – 1945) (oba posledně jmenovaní ovšem prchali také před rasovým pronásledováním), dramatik Bertolt Brecht (1898 – 1956), filmová herečka Marlene Dietrichová (1901 – 1992) aj. Další vynikající Němci zůstali v rodné zemi za cenu publikačního umlčení a ztráty profese (filozof Karl Jaspers, 1883 – 1969) aj. Na druhou stranu se našli jiní proslulí lidé, kteří – aby si udrželi kariérní pozice – dokonce vstoupili do NSDAP: např. filozof Martin Heidegger (1889 – 1976) nebo dirigent Herbert von Karajan (rakouský rodák, 1908 – 1989). Nacistická diktatura zahájila likvidaci demokratických idejí i v kultuře. Pod vedením ministra propagandy Josepha Goebbelse (1897 – 1945) byla dokonce pořádána veřejná pálení knih považovaných za škodlivé německému duchu: kromě spisů zakázaných a emigrovavších autorů hořela i díla např. Karla Marxe a moderních anglosaských beletristů Herberta George Wellse (1866 – 1946), Jacka Londona (1876 – 1916), Ernesta Hemingwaye (1899 – 1961) aj. Při těchto akcích se angažovaly početné skupiny německého studentstva: ukazovalo se, že mnoha mladým německým lidem není nacismus proti mysli, protože v jeho idejích i politické praxi spatřovali cestu ke svému osobnostnímu vzestupu. Mezi těmito nadějnými posilami nacismu vynikli dva mladí muži, Reinhard Heydrich (1904 – 1942) a Adolf Eichmann (1906 – 1962), kteří působili v SS, a talentovaná filmová režisérka Leni Riefenstahlová (1902 – 2003), která natočila sérii uměleckých dokumentů o monumentálních sjezdech NSDAP. Namísto humanistických knih vyházených z knihoven a modernistických obrazů vyřazených z galerií se objevovalo nové, nacistické umění: jeho styl můžeme nejsnáze označit jako heroický realismus – jeho cílem bylo získávat veřejnost pro ideál rasové čistoty a obrany německé krve a půdy. A mnohé německé ženy přiznávaly, že Adolf Hitler je pro ně sexuálním symbolem.
Příklady nacistického výtvarného umění (obraz rodiny u rádia má název „Vůdce hovoří“) V r. 1935 byl v Německu vydán soubor protižidovských zákonů, označovaný jako Norimberské zákony, protože byly záměrně vyhlášeny ve slavném historickém městě Norimberku. Byly to především Zákon na ochranu německé krve a německé cti a Zákon o říšském občanství. U obyvatel Německa byl zkoumán rodokmen po několik generací zpětně a podle toho bylo stanoveno, zda jsou árijského, nebo židovského původu. Tak byli rozděleni do dvou kategorií: lidé alespoň částečně s židovskými kořeny (týkalo se to i jejich manželů) se oficiálně stali lidmi méněcennými, kteří ztratili německé občanství a byli zcela odděleni od většinové společnosti. Kdo byl označen za Žida, musel ukončit kontakty s ostatní veřejností. Nejprve lidé židovského původu byli vyhnáni z pracovních míst na úřadech, ve školách, nemocnicích, bankách apod. Na Židy tak zbyly jen nejpodřadnější práce, mnozí nenašli nové zaměstnání vůbec (žili z úspor, postupného prodeje majetku apod.). Židé nesměli zaměstnávat ne-Židy. Dalším krokem bylo vyloučení Židů z veřejné dopravy, z návštěv kulturních a společenských akcí, dokonce existovaly i zvláštní nákupní hodiny pro židovské zákazníky (přes den, kdy jsou árijci v zaměstnání). Německé úřady zabavovaly Židům nemovitosti a předávaly je údajně rasově čistým německým zájemcům: hovoří se o arizaci židovského majetku. Dalším stupněm diskriminace byl zákaz Židům vlastnit spotřební předměty považované tehdy za znamení slušného životního standardu: Židé museli odevzdat své automobily, jízdní kola, rozhlasové přijímače, vysoušeče vlasů, varné konvice, lyže apod. Židům byly zakázány i intimní kontakty s ne-Židy. Více než polovina německých Židů uprchla, ale k těm ostatním byli připočteni také rodinní příslušníci (celkem asi 100 tisíc), takže počet německých obyvatel diskriminovaných kvůli etnickému původu se stále pohyboval kolem půl milionu. Shrnutí: Nacisté v Německu pronásledovali mnohé slupiny obyvatelstva kvůli demokratickým názorům či etnickému původu. Hlavními strůjci těchto represí, které často končily mučením, vězněním nebo smrtí obětí, byly stranické bojové síly SS a tajná policie gestapo. Statisíce Němců (včetně mnohých významných osobností) se zachránily emigrací. Osoby židovského původu, které v Německu zůstaly, byly bezpříkladně poníženy vyloučením ze společnosti. Otázky a úlohy: 1. Co víte o významu jednotlivých osobností pronásledovaných nacismem? Znáte některé další? 2. Co ukázky nacistického umění prozrazují o svých autorech a jak měly působit na veřejnost? 3. Co chtěl nacistický režim svou perzekucí Židů sdělovat většinové německé společnosti? Výběr z odborné literatury: Joachim Fest: Hitler. Praha 2008. Matthew Hughes – Chris Mann: Hitlerovo Německo. Praha 2002. Max Picard: Hitler v nás. Praha 1996. Josef Stern: Hitler. Praha 1992. Paul Roland: Ilustrovaná historie nacismu. Praha 2010.
f) Koncentrační tábory Norimberské zákony (1935): Zákon o říšském občanství: § 2 Říšským občanem jest pouze státní příslušník německé nebo příbuzné krve, který dokazuje svým chováním, že je ochoten a schopen věrně sloužit německému národu a říši. (…) Říšský občan je jediným nositelem v zákonech stanovených plných politických práv. Zákon o ochraně německé krve a německé cti: …čistota německé krve je předpokladem další existence německého lidu… § 1 Sňatky mezi židy a státními příslušníky německé nebo druhově příbuzné krve jsou zakázány. (…) § 2 Mimomanželský styk mezi židy a státními příslušníky německé nebo druhově příbuzné krve je zakázán. Nacistická moc brzy sáhla k opatření nejdrastičtějšímu: začala budovat koncentrační tábory určené pro všechny nepřátele nacismu. Základním typem takového tábora byl ostře střežený areál z jednoduchých baráků, do něhož byli soustředěni uvěznění lidé, kteří zde žili v nejnuznějších, zcela nelidských podmínkách a museli vykonávat těžké práce v sousedních továrnách, orientovaných především na těžký průmysl včetně zbrojního. Strážní službu obstarávali příslušníci SS: neposlušnost nebo třeba jen nízkou výkonnost trestali mučením i smrtí. Mezi vězni byli jednak lidé považovaní za méněcenné, tedy Židé (jejich deportace do koncentráků byla označována jako konečné řešení židovské otázky), Romové nebo homosexuálové, jednak lidé politicky nespolehliví, např. ti, kteří ilegálně udržovali činnost svých zakázaných politických stran (komunisté, sociální demokraté aj.). První nacistický koncentrační tábor byl založen již v březnu 1933 v Dachau nedaleko Mnichova. S propuštěním vězňů koncentračního tábora se vůbec nepočítalo: měli pracovat tak dlouho, až zemřou vysílením a pak budou nahrazeni novým lidským zdrojem. Systém koncentračních táborů představuje nejzazší výsledek tržního přístupu k pracovní síle: chytit a deportovat nového vězně bylo lacinější než držet při slušné existenci vězně dřívějšího.
Koncentrační tábor Dachau v r. 1942 a jeho vězni v r. 1945 g) Obraz nacistického Německa ve světě Důležitou součástí mašinerie nacistické diktatury bylo důsledné utajování jejích nejhorších projevů. Dokonce ani lidé již odvážení do koncentračních táborů nevěděli přesně, co je tam čeká, a s hrůzou se to dozvídali až na místě. Tím méně vědělo zahraničí, vůči němuž se Německo snažilo vystupovat jako stát, kde sice vládne pevná ruka, ale ekonomika roste, nezaměstnanost zřetelně klesá a Velká krize mizí. Němečtí konstruktéři ovšem usilovně (ale záměrně bez publicity a víc než kdekoli jinde ve světě) pracovali na zdokonalení všech existujících druhů vojenské techniky.
Německo na sebe upozorňovalo např. rozvojem moderní techniky. Hitler stanovil jako cíl vyvinout osobní automobil natolik úsporný a přitom prostorný, aby si jej mohla koupit i používat každá středostavovská německá rodina: automobil zkonstruoval Ferdinand Porsche (1875 – 1951, český Němec žijící v Německu) a začala jej vyrábět jedna bavorská automobilka, která pro něj použila výraz Volkswagen (lidový vůz): neoficiálně byl nazýván Brouk, a pokud jde o počet vyrobených kusů, jedná se o nejúspěšnější typ v celých dějinách automobilismu (sériově vyráběn 1938 – 2003, přičemž od r. 1978 v Latinské Americe, celkem vyrobeno 21,5 milionu kusů). Firma Volkswagen působí – ovšem již s jinými typy vozů – od r. 1990 také v Českých zemích. Německo významně proniklo také do vzduchu: např. jeho vzducholodě Graf Zeppelin a Hindenburg zajišťovaly osobní dopravu přes Atlantik (až 72 luxusně ubytovaných cestujících, doba letu tam a zpět za necelých 6 dnů) a rozměrově byly největšími vzdušnými dopravními prostředky všech dob: s délkou 245 m se každá z nich blížila někdejšímu zaoceánskému parníku Titanicu, jehož osud však napodobily i jinak: v r. 1937 vzducholoď Hindenburg při přistávání ve Spojených státech shořela a 36 osob přitom zahynulo. Fašistické státy se snažily vyniknout také na poli sportu: na druhém mistrovství světa ve fotbale, které se konalo v r. 1934 v Itálii, vyhrál tým Mussoliniovy země, když ve finále porazil Československo 2:1, třetí skončilo Německo (semifinále ČSR – Německo 3:1). V r. 1936 se v Berlíně konaly XI. letní olympijské hry (pořadatelství bylo Berlínu přiřknuto již v r. 1931). Olympijské hry ve stínu hákového kříže (a oficiálně zahájené hlavou státu, tedy Hitlerem) využil nacistický režim jako příležitost ukázat světu nejen sportovní a organizační zdatnost, ale i přívětivější společenskou tvář, která se snažila zakrýt, že z německé reprezentace byli vyřazeni mnozí neárijští sportovci. Německo zvítězilo v medailovém hodnocení národů (33 zlatých, 26 stříbrných, 30 bronzových), ovšem nejlepším jednotlivcem se stal se 4 zlatými medailemi americký černošský běžec Jesse Owens (1913 – 1980). Na okraj: velkých mezinárodních sportovních soutěží včetně olympijských her se nezúčastňoval od svého vzniku Sovětský svaz: jednak z obavy před emigracemi reprezentantů, jednak proto, aby se nestalo, že by sovětské sportovce poráželi zástupci kapitalistického světa. Hindenburg nad New Yorkem. Zlatý Jesse Owens na berlínských stupních vítězů.
Shrnutí: Nacisté vybudovali v Německu systém koncentračních táborů, kde v otrockých podmínkách oběti rasové či politické diskriminace tvrdě pracovaly až k smrti v podnicích, jež měly Německu vrátit hospodářskou prosperitu. Provoz koncentráků však byl utajován, a tak pro zahraničí Němci poutali pozornost např. technickými i sportovními úspěchy. Otázky a úlohy: 1. Který bývalý nacistický koncentrační tábor je nejblíž vaší škole? Je možné ho navštívit? 2. Kteří němečtí sportovci byli z ideologických důvodů vyřazeni z reprezentace? Zjistěte detaily. Výběr z odborné literatury: Guy Walters: Berlínské hry. Praha 2007.
