, Kč PRÁVO ČASOPIS PRO PRÁVNÍ TEORII A PRAXI ČLÁNKY ZAJÍMAVOSTI Z PRAXE JUDIKÁTY

04/2009

99,–Kč

PRÁVO

®

ČASOPIS PRO PRÁVNÍ TEORII A PRAXI

ČLÁNKY • ZAJÍMAVOSTI Z PRAXE • JUDIKÁTY

ČESKÉ REPUBLIKY & SLOVENSKÉ REPUBLIKY

„Rozhodčí řízení před našimi rozhodci je rychlým způsobem vymožení Vašich oprávněných nároků a v konečném důsledku šetří oběma stranám sporu čas i peníze.“ JUDr. Josef Šípek LL.A. předseda Rozhodčího soudu České republiky a Slovenské republiky

Nabízíme: nestranné a kvalifikované rozhodce rychlou a efektivní spravedlnost Štěpánská 633/49 110 00 Praha 1 tel./fax.: 224 241 319

Lisabonská smlouva a posvátný vyšší svět Bylo vždy jedním ze symptomů totalitních režimů, vědělo-li se předem, jak určitý soud, který požíval majestátu soudu ústavního či nejvyššího, rozhodne a nikdo nepochyboval o tom, že se tak v ústavním státě nemůže stát. I když veřejností a médii hýbe kauza aféry na plzeňské právnické fakultě více než spor o Lisabonskou smlouvu, jejíž soulad s ústavním pořádkem České republiky projednává právě v době, kdy píši tyto řádky, Ústavní soud, rád bych se v tomto úvodu věnoval právě tématu Lisabonské smlouvy. K uvedenému tématu toho již bylo napsáno tolik, že netřeba vše opakovat. Do hlavy se však vrací nutkavá myšlenka, jež vůbec není úvahy právní a nemá ani žádné právně-filozofické konotace, ale je až příliš přízemně psychologická. Všichni víme, že Lisabonskou smlouvou přenášíme na Evropskou unii pořádnou porci kompetencí, které do nyní patřily českým orgánům státní moci. Všichni víme, že evropští úředníci mají za cíl vytvořit pod vedením Německa a Francie profederalistický stát, v němž se postupně „během času“ změní hlasovací qoura z jednosmyslných na většinová, až rozhodovací pravomoc přejde ve své podstatě na velké evropské země. Všichni víme, že Německo a Francie vyvíjejí na českého prezidenta tlak, který nemá v zahraniční politice od dob druhé světové války obdoby. Všichni rovněž víme, že česká média, na čele s veřejnoprávní televizí a mladými „svazáckými“ politology, chce „hurá krokem“ vstoupit do „moderní vyspělé EU“ bez jakýchkoliv ohledů na něco, čemu se dříve říkalo české národní zájmy a co je dnes nazýváno primitivním nacionalismem či rozdmýcháváním falešných nálad. To, kde se bere ta obrovská míra eurokonformity českých (zejména tištěných) médií, je zřejmé z toho, jaký za nimi stojí nadnárodní kapitál. To, kde se bere obrovská míra eurokonformity českých intelektuálů, má svůj původ v tajných snech o elitářské společnosti a společenském uplatnění se na základě protekčních rodinně-klanových vazeb, bez jakýchkoliv aspirací na nezbytnost vytvoření základních a jen málo proměnných transparentních a tržních pravidel lidského chování. Kde se však bere obrovská míra eurokonformity soudců českého ústavního soudu, je mi záhadou snad ještě větší, než kde se v nich bere z právního pohledu a s ohledem na důležitost předmětu věci, o níž rozhodují, těžko pochopitelná a předsedou Ústavního soudu ani neskrývaná vůle, senátorský návrh „so wie so“ zamítnout. Sleduji jednání Ústavního soudu a z tváří jeho soudců je vidět, že už chtějí „mít všechno co nejrychleji za sebou“ a protiargumentace je v podstatě zdržuje. Nabývám z toho dojmu, který snad pozornější pozorovatel dávno ví, že rozhodnutí Ústavního soudu je již dávno napsané a jeho dnešní jednání je jen divadlem. Rozhodnutí Ústavního soudu bude mít pro tuto zemi v nejbližší budoucnosti, jí ještě budeme svědkem, jistě větší důsledky, než má pro právní svět aféra na plzeňské právnické fakultě. Ostatně o tom, co se v českém právnickém (akademickém i neakademickém) prostředí děje a „jak to probíhá“, totiž každý praktikující právník své už ví. O tom, jakým „smutným“ způsobem bude probíhat jednání Ústavního soudu, kdy odpůrci Lisabonské smlouvy jsou v jednacím sále psychologicky téměř „fyzicky nežádoucí“, měl ještě právo mít oprávněné iluze. Pojďme se proto alespoň trošičku uklidnit nějakou právní „klasikou“, kterou nové vydání našeho časopisu přináší. Myslím, že článek docenta Slámy o rakouském právním řádu takovou reflexi nabízí, a myslím, že se obecně filozoficky dotýká i toho, co bylo řečeno shora. Společně s ním lze proto volně parafrázovat, že autority „mají stále mystickou, ba téměř božskou roli. (…), jsou „posvátným, vyšším světem, čímsi jako nebesy, jež se nepozorovaně snesla na zemi, aby spasila hříšníky. Nejvyšším úředníkem byl a je stále Bůh“. Přejme si, aby naše osudy nebyly ani v rukou Boha, ať již má mít ad hoc v různých situacích jakoukoliv podobu. JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL. M.

[email protected]

www.rozhodcisoud.net

1

EDITORIAL

ROZHODČÍ SOUD

PRÁVO

ČÍSLO ČTVRTÉ ROČNÍK II.


Adresa redakce: Ústav práva a právní vědy, o.p.s.® Štěpánská 633/49 110 00 Praha 1 tel.: 224 247 011 fax.: 224 241 319 e-mail: [email protected] www.ustavprava.cz

2009

Podmínky přijímání příspěvků: Přijímáme pouze původní příspěvky, tzn. příspěvky nepublikované v jiném periodiku. Autoři nabízejí své příspěvky k publikaci v tomto časopisu tak, že je zasílají vydavateli elektronicky na e-mailovou adresu redakce a zároveň ve dvou výtiscích na poštovní adresu redakce. Nevyžádané příspěvky se autorům zpět nevrací. Příspěvek je přijat k uveřejnění okamžikem, kdy je autorovi zaslána licenční smlouva nakladatelská. Tímto okamžikem nabývá vydavatel výhradní licenci k rozmnožování a rozšiřování díla (příspěvku) v jím vydávaných periodicích, na elektronických nosičích informací či prostřednictvím internetu. Odměna autora za udělení licence je poskytnuta jednorázově, a to do jednoho měsíce po uveřejnění příspěvku v příslušném čísle časopisu. Výše odměny je určena sazebníkem vydavatele a obsahuje též odměnu za případné vydání a šíření příspěvku v elektronické podobě.

Šéfredaktor: JUDr. Ing. Bc. Martin Kohout Zástupce šéfredaktora: Ing. Jaroslav Charvát, MBA, LL.M. Tajemnice redakce: Milada Záňová Editor: Mgr. Barbora Frantová Redakční rada: doc. JUDr. PhDr. Jiří Bílý, CSc. JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M. JUDr. Klára Samková-Veselá, Ph.D. JUDr. Martin Štefko, Ph.D. JUDr. Ing. Bc. Martin Kohout Ing. Jaroslav Charvát, MBA, LL.M. Mgr. Bc. Patrik Frk Mgr. Bc. Alice Strnadová, MBA Mgr. Ondrej Hamuľák Mgr. Martin Kašpar Mgr. Jan Hrabák

Autorská výhrada: Všechna práva vyhrazena. Přetisk a jiná užití díla nebo jeho části, včetně zařazení díla do elektronické databáze, jsou zakázány. Ochrana autorského práva k dílu platí i pro jeho části, jakož i pro právní věty odvozené ze soudních rozhodnutí a pro autorsky upravená soudní rozhodnutí. Autorské právo k tomuto časopisu jako dílu soubornému a k dílům do něj zařazených vykonává vydavatel. Právo na ochranu před nekalou soutěží zůstává nedotčeno.

Vydává, tiskne: Ústav práva a právní vědy, o.p.s. ® Štěpánská 633/49, 110 00 Praha 1 Příjem inzerce: e-mail: [email protected] Předplatné nebo nové objednávky: Tel: 224 247 011 e-mail: [email protected]

Ústav práva a právní vědy © 2009

Autoři: JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M. Doc. PhDr. Milan Sláma JUDr. Ing. Bc. Martin Kohout JUDr. Eva Kášová, Ph.D MUDr. Jan Vavrečka

MK ČR E 17629

PRÁVO



Obsah: EDITORIAL JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL. M. ...................................................... 1

ÚVAHA Rakouský rozum v právním řádu (Poznámky k myšlení řádu v románu a juristice) ........................................... 5 Doc. PhDr. Milan Sláma

ČLÁNKY Kmetské soudy v soustavě soudů tzv. První republiky ............................. 17 JUDr. Ing. Bc. Martin Kohout Právní režim ochrany dřevin podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů ...................... 27 JUDr. Eva Kášová, Ph.D

NÁZOR Jak to, že máme pouze jeden antimonopolní úřad? ............................................ 53 Ing. Jaroslav Charvát, MBA, LL.M.

SERIÁL Skrytá reklama VI Skrytá reklama v judikatuře, její kritické a její dosud málo řešené problémy ........................................................................................... 63 MUDr. Jan Vavrečka

ISSN 1802-9116 Cena za výtisk 99,- Kč 2

2009

3



2009

VYBRALI JSME PRO VÁS

PRÁVO



2009

Rakouský rozum v právním řádu

Z judikatury Ústavního soudu České republiky [funkce nákladů řízení, stručnost žaloby] ..................................................... 73 připravila: Mgr. Barbora Frantová Z judikatury Nejvyššího soudu České republiky [odůvodnění rozhodnutí] ................................................................................. 81 připravila: Mgr. Barbora Frantová Z judikatury Nejvyššího soudu České republiky [blankosměnka] .................................................................................................. 87 připravila: Mgr. Barbora Frantová Z judikatury Nejvyššího soudu České republiky [změna rozsudku soudu prvního stupně] ..................................................... 93 připravila: Mgr. Barbora Frantová

4

(Poznámky k myšlení řádu v románu a juristice) Doc. PhDr. Milan Sláma V povídce Sjezd abiturientů tematizuje na jednom místě Franz Werfel možné zamyšlení nad povahou „rakouského rozumu“ jako uměním pořádku. „Tenhleten Kio, tenhleten Rakušan starého ražení, nesloužil nějakému národu, nesloužil nějaké vrstvě ani ničemu podobnému nenáležel, ale byl prodchnut vznešenou důstojností jakési nadosobní hierarchie, jaká nesnášela jakékoliv temné povědomí rasy, kmene, lidu. Z četby předepsaných školních klasiků nepřestajně vyvozoval „užitečné poznatky pro každodenní život“, ale ten každodenní život se skládal z tajemných pojmů, z hodnostního pořadí, z žebříčku služebních funkcí, z titulové stupnice a z kompetenčních vymezení. Stát tu hrál mystickou, ba téměř božskou roli. (…) Stát byl posvátným, vyšším světem, čímsi jako nebesy, jež se nepozorovaně snesla na zemi, aby spasila hříšníky. Nejvyšším úředníkem byl Bůh. Bůh však byl instancí neviditelnou, k níž se přímá cesta dala zmoci jen s pomocí vyššího a nižšího kléru. Bůh nechodil ani ve stejnokroji zaměstnanců ani ve vojenské uni-

formě. Jako nejbližší v pořadí jeho c. a k. Apoštolské Veličenstvo císař ve Vídni chodil v generálské uniformě s dubovými ratolestmi: kteroužto ozdobou se odlišoval od ostatní generality. Od císaře vedl pak nepřetržitý žebřík až k nejnižšímu stupni a na něm stáli žáci první třídy c. a k. státního gymnázia. Tisíciletí říše se podle Kiova nejniternějšího domnění stane skutkem, až každý člověk bude postátněn, zúředněn, řádně začleněn do věčného stoupání a sestupování, stane se údem podobného tajemného schématu.“ Gymnasiální profesor Kio je ztělesněním Rakušana „starého střihu“, ztělesněním úředníka. Taková je vstupní charakteristika. Konkrétnější pak vyjadřuje povahu byrokratického vědomí. Pokusme se o přepis toho, co pro další zamyšlení můžeme považovat za nejvýstižnější: a) služba neosobní hierarchii, b) povaha každodenního života s tajemnými pojmy, hodnostním pořadím, žebříčkem služebních funkcí, titulovou stupnicí, kompetenčním vymezením, 5

Ú VA H Y

PRÁVO


Ú VA H Y


c) mystická role Státu, d) strážcem této role je c.k. okresní soudce se symboly spravedlnosti, je to konkrétní osoba IUSTITIE, e) spasitelné poslání Státu1), f) neviditelná instance, dostupná smrtelníkům jen s pomocí kléru.

2009

Témata týkající se problému řádu na pozadí rakouského rozumu lze formulovat také jako problém rakouského rozumu na pozadí řádu. Jaké může být jeho vyjádření? a) juristické myšlení jako způsob racionality, b) reflexe literatury s vyprávěním příběhů myšlení, ironizujících formy racionality, c) charakteristiky „Kaiserkanzleivernunft“, „Beamtesvernunft“ a některými právníky vyslovované vlastní zkušenosti „dětí úřadu“ (Beamteskinder); pražský autor Ludwig Spiegel v sociologické úvaze „Zákon a právo“ (orig. „Gesetz und Recht“, 1913) slovy Hofstaat, Beamtesschaft charakterizoval Monarchii jako „svatou byrokracii“, d) uvažování nad problematičností řádu ve zkušenosti rozpadu, jež se ukazuje především u byrokracie a vědy.2)

To je posvátná říše řádu (pořádku) hierarchická. Skrývají tyto slovní rekvizity možný klíč k zamyšlení nad tématem „rakouského rozumu“? Jaká jsou základní slova s čás tečně religiozní povahou? Mystická role státu – úřad – řád a hierarchie – nedostupnost tajemného schématu.

Čemu se v myšlení podobá fakt sakrální nedostupnosti? Mysleme ve vztahu k tomu, co je posvátné a vznešené, co se vyjadřuje ritualizací. Ritualizace má i svou zpochybňující polaritu, kterou je právo nahlédnutí (jako právo osobního rozumu). V tomto právu je založeno velké téma sporu o povahu řádu. Má v sobě základní myšlenku: „otevřít“ systém c. a k. soudního dvora jako možného klíče k pochopení a vyložení nároku právní nauky na formulování řádu.

Co jsme v této konkrétní době a místě? Tato otázka nebyla s potřebnou naléhavostí vyslovena ani sociology ani filosofy, ale románem. Zamysleme se nad povahou možné reflexe. Román ironizuje (pseudo) nároky

1) Domnívám se, že samostatnou studii by vyžadoval theologizující přístup Kelsenův, o němž píši jen v náznaku na jiném místě této stati.

2) S přirovnáním jazyka Wiener Kreis k řeči, kterou promlouvají listiny císařské kanceláře.

6

PRÁVO



vědy a zpochybňuje „autentické výklady“3), věda si pro sebe nárokuje být mírou literatury. Román je nevědeckým viděním, možná kaleidoskopickým. Metafora kaleidoskopu je však převzata z filosofie, která byl aktualizována s některými dominantními rekvizitami. Jednou z rekvizit je pojetí dezintegrovaného, „vyprázdněného“ Já (Machovo filosoficko-psychologické téma u Hermanna Bahra). Příběh toho Já s možností zaplnění (jako hledání řádu) vypráví román Roberta Musila „Muž bez vlastností“. Jaká jsou jeho témata? a) zkušenost rozpadu s charakteristikou duše jako „díry“ (Lochmensch)4), b) uspořádání duše a možné vědomí řádu (pořádku), c) „andělem“ zaplnění díry v duši je byrokratický rozum ve své nejdokonalejší podobě, kterou je ultralegalismus, d) literární látka se potkává s racionalitou juristiky, e) vyjádření v polaritě „původního“ a „odvozeného“, kde „andělem pořádku“ je „původní“. Armáda, úřednictvo, dynastie. To, co samo dává tvar.

2009

Je vnášení pořádku do duše možným tématem rakouského rozumu? Tento rozum se ukazuje jako byrokratický, jako „rozum císařské kanceláře“. Musil tuto zvláštní povahu racionality popsal jako neosobní závaznost. Zůstaňme ještě u možného pohledu literatury. Bylo řečeno, že román je nevědeckým viděním. Na rozdíl od vědy, která by v tomto případě volila v dobrém úmyslu metodickou analýzu s možným postižením povahy rozpadu, odkazuje vyprávění románu k jinému uchopení, které se svou povahou bude blížit k nejednoznačnému a jistě i spornému pohledu jakým je sociologie vědění (nebo sociální epistemologie?).

Co se myslí pod slovy „vyprázdněné Já“? Podívejme se na jiný možný výraz. Řekneme-li, že Já je v nejistotě, máme na zřeteli slova pro zpochybňování. Domnívám se, s odkazem na další místa tohoto textu, především vzhledem k některým Kelsenovým formulacím, že „nejisté Já“ nějak souvisí s porušenou přirozeností (v theologické mluvě: s dědičným hříchem). Je samo sobě neproniknutelné, neuchopitelné. Zkušeností „Lochmenschen“ je nedůvěra k vlastní osobě, pocit nezdůvodněné existence, a tedy hledání důvodů. Lo gika dávající mysli pořádek,

3) Vzpomeňme si například na karikatury vědy v Haškově románu (vojenská věda, sepisování dějin batalionu, definiční manie plukovníka Krause aj.). 4) Údajně výraz od Hermanna Bahra.

7

Ú VA H Y

PRÁVO

ČÍSLO ČTVRTÉ

Ú VA H Y


přichází ke slovu až v nutné objektivitě juristického (byrokratického) rozumu, kladoucího to, „co má být“ (Sollen). Ryzí právní nauka tematizuje žádoucí stav s možností jeho ustavení. Žádoucí stav je přemáháním rezistence, říká Christian Ehrenfels. Musil s užitím novokantovských rekvizit píše o vkládání zákonů lidské neústupnosti („přirozenosti“). Z literárního díla se nám tedy nabízí možné téma rakouského rozumu jako byrokratického, juristického, státního. Rozumu soudního dvora a císařské kanceláře. Zvláštní povaha racionality, dávající náležitý tvar skutečnosti, zdůvodňující osobní existenci (duše) a mající pro ni míru (přesnost). Musil píše o zřízení sekretariátu pro přesnost a duši, o institucionalizovaném subjektu řádu. Nabízí se ještě zajímavá paralela, kterou byl pokus filosofů „Vídeňského kruhu“ o autentický výklad skutečnosti. Myšlení „vědecké filosofie“ a císařské kanceláře má podobnou řeč. V protokolárních větách zahlédneme formu policejního jazyka raportů (v literárním vyjádření např. Doderer, Hašek). Snaha o převod a očištění výroků na „fyzikalistické“ jako podmínky přijatelných vědeckých výpovědí připomíná ducha cenzury. Zamysleme se nad možnými příběhy racionality. Jaký je jejich původ? 8

ROČNÍK II.

2009

a) stesk po autoritě v úctě k Majestátu (Werfel, Roth), b) zdůvodnění existence – nejprve v jistotách zařazení, kdy možná ontologie osoby je určována „rangem“ a služební postupy jsou chápány jako „míra existování“, viditelnost existence v nadčasové ideji uniformy a administrativněmilitaristický systém jako autentický obraz skutečnosti, c) ve vztazích „nepůvodního“ (odvozeného) a „původního“ žije „odvozené“ s vědomím nedostačujících způsobů existence. „Původní“ nemá potřebu zdůvodnění. V souvislosti s ryzí naukou právní je zde vysloven například problém legitimity s otázkou, co „odvozené“ může vůbec nárokovat. „Původní“ je institucionální a zároveň bez pomocí „zasvěcení“ nedostupné. d) dále do našich úvah náleží tematizace disciplinování s metaforami vojenského ducha a armády jako nejduchovnější skutečnosti. V nerozlučnosti byrokratické racionality a pořádku pozitivního práva jako systému má možná racionalita řád uniforem a paragrafů. Jejich nositelé existují v jistotách zařazení. Mají pořádek v duši. Tvar. Žití podle takového pořádku je v zorném poli disciplin majících ducha přesnosti, jenž je

PRÁVO



neosobní a jeho nositelé zaměnitelní5).

2009

kladním slovům mohou náležet „nedostatečnost“, „vratkost“, „nezřetelnost“. Písmo mluví o hříšnosti. Je nám souzeno existovat v řádu hříšníků. Avšak duch hledá rám, do něhož by vklouzl. Závěrečná kapitola prvního dílu Musilova románu (Cesta domů, Heimweg) je zkratkou příběhu vyprázdněného Já a hledání řádu s perspektivou „jiného stavu“. Jaké může být téma „jiného“? Jiné jako cizí, jiné jako racionalita? K literárnímu tématu jiného stavu náleží existence úředníka s rozdělením na povinnosti a emotivní život, s problémem totožnosti a reálného života. Jiný stav je vyjádřen metaforou tangenciálního dotyku v místech každodennosti. Snad bychom mohli vztah každodennosti a jiného stavu s přihlédnutím k různým variantám výkladu tematizovat jako „racionalizovanou každodennost“. Důraz je na slově „racionalizovaná“. Má blízko k řádu, tedy zmocnění se skutečností. Avšak jde opravdu o zmocnění? S ohledem na jeden příběh v Musilově románu nechávám tuto myšlenku bez odpovědi. Mám na mysli příběh pacienta Moosbrugerra z pohledu psychiatrie, kdy neuchopitelná figura chaosu je uzavřena institucionálně. Myšlenka o neuchopitelnosti vyprázdněného Já odkazuje na Ernsta Macha6).

Hovořit o pořádku v duši, o vědomí řádu a řádu vědomí znamená mít v moci své myšlení. Vyjádřit je jazykem, kterému sami rozumíme. Román však odkazuje i na takové zkušenosti, kdy své myšlení v moci nemáme. V Musilově metafoře zařizování bytu vládne expert jazykem, jemuž nerozumíme. Přichází na pomoc, jestliže přestáváme rozumět svým situacím. Ve stavu bezmocnosti jsme vydání expertům do rukou. „Je těžké být bezmocný a zůstat důstojný“, píše Roth (Pochod Radeckého).

Jak se zbavit bezmocnosti? Přitakat Zákonu, jediné moci. Anděl pořádku je zvěstovatelem existence v jistotě. Zdá se však, že tato existence nemá osobní povahu. Člověk může volit … zůstat v řádu znejistění, tváří v tvář problematičnosti. Řád znejistění je žitím s otázkami, řád jistoty má odpovědi a řešení. Expert má po ruce návod jak „zařídit byt“. Znejistění a žití s otázkami provázejí jednu velkou zkušenost, zkušenost transcendence. K jejím zá5) Musilova ironie: sekretariát pro přesnost a duši. Logika se svou přesností výrazu je mírou duše, psyché, dává ji řád. Proto má v pokušení novokantovského ducha vědy přesnost logika před psychologií.

6) „Erkenntnis und Irrtum“, 1905.

9

Ú VA H Y

PRÁVO


Ú VA H Y


Všechny činy „se přihodí“, naše odpovědnost je zpochybněna. Své činy nemáme v moci, neboť nemáme v moci ani sebe samé. Nejsme hodnověrní a naše duše je rozložitelná (nemá „střed“). Tomu patrně odpovídá i fragmentární podoba skutečnosti, která není uchopitelná. Duše bez středu nemá konstituující funkce, spíše se sama zdá být něčemu vystavena7). V tomto vystavení se jí nabízejí různé vzorce a předcházení do rolí, možností. Ulrich v Musilově románu je „muž bez vlastností“ a „člověk možností“ (Möglichkeitsmensch). Hledá styl a má svá „tajná Já“. Připomeňme si roli sekretariátu pro přesnost a duši. Přesnost je vyjádřena jako uchopitelnost toho, co se vymyká, co je neuchopitelné (unfassbar). Neuchopitelné duši dává smysl nadřazená instance. Odkazování k nadřazené instanci vyjadřuje vydání do moci jiného. Toto „jiné“ je určující, zařizuje naše existování, avšak v tomto zařizování je přece evidentně zkušenost ohrožení. Ve zkušenosti ohrožení je přítomno vědomí neskutečnosti osobní existence. Musil na jednom místě nechává uvažovat Leinsdorfa o důsledcích rozkladného myšlení. Úvahy o náplni státu by vedly k rozpadu řádu

2009

považovaného dosud za neotřesitelný a zaručený dynastií. Ve zkušenosti, která vystavuje existenci problematičnosti, je jedinec mnohem skutečnější pro ostatní než pro sebe sama. Sám si svou nedostatečnost uvědomuje, ale může ji překrývat maskou. Maska je kromě jiného důsledkem vědomí nejistoty. Takovou zkušenost mohou mít rovněž instituce. Za maskami, které si nasazují, je obrana posvátné nedostupnosti. Nedostupné chce být vznešené, důstojné a mocné. Do takové moci vznešeného je vydána existence, která sebe samu považuje za nedostatečnou. Je vydána na pospas moci „duchovní formy“ – disciplinování, normování pořádku. Jaké podoby „nejduchovnější instituce“ nabízí ve své ironii román? a) paráda politické moci (Roth: Pochod Radeckého), b) psychoanalytické popisy, deviace (Musil: Zmatky chovance Torlesse), c) obhajoba kodexu cti (Schnitzler: Poručík Gustl). Důstojnický kodex založený na poslušnosti rozkazu má společný jazyk s juristikou, i když se to může na první pohled zdát až přehnaným tvrzením. Ale společná řeč je založena na principu efektivity a nezpochybnitelnosti (nabízí se zamyšlení nad Musilovou metaforou generálního sekretariátu pro přesnost a duši).

7) Pro psychologii koncem 19. Století není duše „substancí“. Tématem jsou duševní procesy, události, kdy se „něco stává“.

10

PRÁVO



Ironie nejduchovnější instituce se nechtěně ukazuje paralelně v pojetí juristické státovědy, která se uzavírá před nepořádkem přírody8). Kam se uzavírá? Do pořádku uniforem, do bezpečnosti zákona. Do nejvlastnější formy existence, do "zúřednění" jedince, který se ztotožňuje s hierarchickým stupněm. Nebylo by zajímavé uvažovat o podobnosti vojenského a juristického jazyka obšírněji a hlouběji? Příkazy a normy bez zdůvodnění, vyžadující poslušnost a závaznost. Nejduchovnější instituce, nejduchovnější myšlení, nejduchovnější věda. Ze základní instituce, vojenské, je odvozena instituce byrokratická. Na souvislosti administrativního a militárního odkazuje zajímavá Mayerova práce (z roku 1776) „Věda o úřednictvu“. Racionalita náleží především k vojenskému myšlení (duch disciplíny, jazyk příkazů, uniformy, hodnosti, služební třídy). Věda o úřednictvu vyvolává pokušení právní vědy až k její dokonalé formě ryzí nauky. Nejduchovnější je čisté a myšlení je zcenzurované (von Mohl, kolem roku 1860). Věda, která je normativní a odmítá být explikativní, má ducha cenzury9). Taková věda souvisí s povahou svého předmětu, jenž je posvátný

2009

a nedostupný. Nejduchovnější instituce s posvátným charakterem nejsou dostupné všem, píše Werfel o tajemných schématech instancí. Je nutné náležet do správného (patřičného) rangu, mluvit řečí zasvěcenců, respektovat kanonizované výklady expertů. Chceme-li pochopit myšlení (ryzí) právní nauky, musíme pochopit existenci soudního dvora. Soudní dvůr s povahou své nedostupnosti může být možným tématem mythu. Mythos brání nedostupnost zposvátněných instancí a sám nemá být zpochybněn. V mythu soudního dvora nalezneme tematizovaní „původního“. Odvolání se na „původní“ náleží k obraně nedostupnosti a nenahlédnutelnosti. Nehlédnout do tajemného schématu lze jen s pomocí kléru, píše Werfel.

Jaké myšlení může zpochybnit zposvátněnou instanci? Takové, které mluví o právu nahlédnutí. Mythus jako myšlení o nedostupnosti má v sobě ducha cenzury. Magris v zamyšlení nad habsburským mythem nabízí tři základní skupiny: a) mýtus panovnický, b) mýtus byrokratický, c) mýtus hedonistický.

8) Ludwig Gumplowicz přirovnal hájemství juristiky ke království Šípkové Růženky. 9) Ultralegalismus nebo právo na vysvětlení, legitimita?

Panovnický mýtus (Majestát, Koruna) je výrazně ztvárněn v literatuře 11

Ú VA H Y

PRÁVO


Ú VA H Y


i juristických textech10). U Musila (kapitola 1/10 – „Dotek zkušenosti“) je objektem pověstí císař Kakánie. Víra v císaře je jako víra ve hvězdy, které sice již přestaly existovat, ale stále ještě svítí a my jejich lesk vidíme. Byrokratický mýtus je vyprávěním o řádu forem a o obětování osobního myšlení, které se týká všech – i císaře. Ve spojení s panovnickým mýtem povstává Svatá byrokracie, tvůrce státu, s posvátným postavením soudního dvora (Karl Kraus psal o "byrokretenismu"). Musil se zamýšlí nad Majestátem (v kapitole „Velké zasedání“ Majestát jako nejvyšší orientační bod váže lidi, kteří mají pocity nedostačujících důvodů vlastní existence, dává smysl celku jako možnou odpověď na hledání řádu), nad podstatou Rakouska, nad zákony, které vrcholí v panovníkovi, neboť suverenita národa je ústavnímu myšlení Monarchie ještě cizí. Takový mýtus vypovídá a nepůvodnosti národa. Národy v monarchii náleží císaři. Zde se nabízejí k úvaze asi dvě skupiny témat: a) občan a zneosobnění, b) národ bez vlastností.

2009

Ke zneosobnění občana patří povaha juristiky jako původního myšlení a identifikace osoby s neosobními normami. Výrazem zneosobnění v ironizaci románu je nošení uniforem. Nositelé uniforem požadují dodržování zvláštního jazyka, který ovládají a kterým formulují řád a zákon. Zachování této zvláštní řeči střeží zákon před omyly a chrání jeho moc. Stojíme u závažného tématu – řádu ovládání. Mýtus obrany sakrální nedostupnosti preferuje i velký mýtus zákona. V hédonistickém mýtu se zamysleme nad výrazem „Sonderling“ (podivín), jehož užívá německá literatura pro úředníka „ve dvou světech“. Jaké to jsou světy? Úřad – neosobní, uniformní, s maskami důstojnosti. Veřejný dům – s metaforami psychoanalytického popisu. Adorno uvažoval o úzké spojitosti psychoanalýzy a „čistého myšlení“ ve vídeňském prostředí, jako důsledcích vypjaté morálky. Naznačil tím možnou polaritu logiky a psychologie. Jaký je úředník ve dvou světech? Má dvě tváře, ctnostnou a neřestnou. Ctnosti úředníka jsou nezbytnou zárukou racionality. Hanisch11) uvádí čtyři byrokratické ctnosti: píli, poslušnost, přesnost, propočítávání. Tyto ctnosti odkazují spíše k neosobnímu. Kdy je však úředník

10) Například Tezner: Der Kaiser (1909) Kritická studie Ludwiga Spiegela „Das Erbe des absolutischen Staates“ (1908) srovnává formální ohraničení s nedostčeným osobním postavením císaře.

11) Oesterreichische Geschichte 1890-1990.

12

PRÁVO



osobní? V úřadě zcela jistě ne, neboť sama racionalita fungujícího pořádku musí být neosobní. Být osobní je možné jedině cestou za prožitky. Ale i tato „osobní“ cesta je svým způsobem neosobní. Zamysleme se nad slovy „jít za prožitky“. Prožitky někde jsou. Tím místem může být veřejný dům, tam mohu být osobní. Po návratu, odchodu z místa prožitků se zase stávám neosobním. Prožitky za nimiž jdu, jsou jakoby nezávislé, píše Musil. Žijí samy ve svém vlastním prostoru, jenž je démonizován a má povahu provinění (nenabízí se spojitost logického disciplinování emociálního života?). Vraťme se ještě k povaze byrokratického mýtu. Téma „původního“ a „odvozeného“ potvrzuje s odkazem na mýtus habsburský vazbu k ritualizovanému myšlení.

2009

smrtelníky a brání ritualizovanou instituci před otázkami na povahu rituálu. Kdy je tázání možné? Vystoupením z navyklého schématu a zpochybněním ritualizovaného jazyka?

Vyjadřuje tematizaci nedostatečných důvodů existence ontologickou nedostatečnost a provinění? Weiningerova kniha z přelomu století „Geschlecht und Charakter“ jako jeden z dominantních výrazů zkušenosti dekadentní Vídně tematizuje theologický fenomén dědičného hříchu (Erbsünde). K dědičnému hříchu náležejí slova „porušená přirozenost“, „permanentní pocit viny“, „bezmocnost“.

Jak je theologický fenomén

uplatněn v juristice? Kde je ritualizace viditelná?

Vyslovením neschopnosti náhledu do nitra povahy Zákona, Soudu. Myšlení uzavřené v hříšnosti není schopno řádu pro nepořádek v duši. Člověk není vhodným materiálem pro stavbu domu (řádu), praví jedna z metafor. Jinými slovy, přirozenost (Natur) nemá být mírou, přirozené právo není možné. K hříšnosti patří pocit marnosti a znejistění s permanentní cenzurou mysli. Znejistění je nevlastním způsobem existování. Takové existování je přirozeností „bez tvaru“, bez (uni-)

V cenzurovaném myšlení, až k osobní (auto) cenzuře, která je respektováním institucionální nedostupnosti. Myšlení je pod kontrolou, pod mocí. Moc cenzury nad myšlením je obranou instituce vůči pokusu o nahlédnutí. Nedostupnost zákona pro neexperty. Ale právě nahlédnutí je právem osoby a náleží k podstatě evropského myšlení! V rituálu jsme účastníky tajemného schématu. Zasvěcenci („klerus“) vykonávají dozor nad obyčejnými 13

Ú VA H Y

PRÁVO


Ú VA H Y


2009

a státovědy14). Kelsen soudil, že v moci lidí není utvoření organického sociálního útvaru majícího řád. Pokoušel se prokázat, že sociologie, patřící svým způsobem řeči k Natur a Sein nemá pro státovědu význam. Z Natur nemůžeme vysvětlit sociální život s normativní povahou. Normativní (Sollen) je odděleno od explikativního (Sein). Juristické normy patří k Sollen a Sollen a Sein se nemají vzájemně mísit. Příkladem neoprávněného „mísení“ je pro ryzí nauku přirozené právo. Vyloučení řeči o přirozeném právu je i vyloučením těch přístupů, které hovoří o právu nahlédnutí (legitimitě). Myšlení o Naturrecht náleží spíše k Naturwissenschaft stejně jako sociologie. Svět Sein do juristiky nepatří15). Juristika chce být u normativního Sollen, ducha16).

formy. V literární metafoře je tím slovem „civil“. Proto jedinou možnou formou je existence zdůvodněná. Důvod odkazuje odvozené a nahodilé k nutnému. A nutné se ukazuje jako racionální12). Vyslovuje se zřetelně v ideji systému a jejím tématem je ryzí nauka právní v administrativně juristickém řádu. Jazykem ryzí nauky je logika, neboť autentický duch je logický („čistý“). Do problému ryzí nauky můžeme vstoupit přes klíčová slova ve schématech opozic, která jsou vyslovena v duchu novokantovského pojetí vědy: Natur-Geist, Sein-Sollen, empirické-apriorní, explikativní-normativní, sociologické-juristické, přirozené právo-pozitivní právo. Tyto opozice uplatnil klasik ryzí nauky Kelsen již před první světovou válkou v pojednání o rozdílu juristické a sociologické státovědy13). Co tím sledoval? Tematizaci možného řádu, která je oním andělem zaplňujícím díru duše. Anděl přichází shůry, zvěstuje normování duše. Tématem juristického řádu je spor se sociologií o povahu jednoty

14) Většina prací o Kelsenovi a ryzí právní nauce je psána v duchu akademického provozu a obvykle právníky. Chybí tematizace „zápolí“. Jednou z mála výjimek je v tomto ohledu Voegelinova kniha „Der autoritäre Staat“ (1936). 15) Gumplowicz si v odpise americkému příteli Wardovi stěžoval na juristickou scholastiku. Obdobné zkušenosti nám zanechal i Franz Brentano (srv. přednášku před vídeňskými právníky – in: O původu mravního poznání, Praha 1993, s. 19 nn.). 16) „Sollen“ se neodvozuje ze „Sein“, ale z „autonomního ducha“. Norma není tvořena empiricky, ale jen z jiných norem a celý řetězec odvozování končí v základní normě. (Grundnorm).

12) Srv. ironii zdůvodněné existence v rozlišování bytostí nutných a nahodilých u Haška (Osudy dobrého vojáka Švejka). 13) Z roku 1913. Juristicky „čisté“ systémy v Kelsenově požadavku přirovnává Spiegel (Gesetz und Recht, 1913) k obrazu barona Prášila tahajícího sebe sama za cop z vody.

14

PRÁVO



Kelsenova důsledná obhajoba juristického pořádku je obranou „čistého“ myšlení. Svým způsobem, je pokušením předkantovské metafyziky, třebaže zastánci ryzí právní nauky se jí pokoušeli ospravedlnit kantovskými rekvizitami. Zůstali však právě pouze u rekvizit jako nástroje17). Ryzí nauka chce důsledně odlišit osobu jako „jev přírody“ a osobu jako Homo Iuridicus (odosobnění)18). Homo Iuridicus náleží k řádu norem, jenž je vládou neosobního rozumu. V takovém řádu se člověk ocitá v normování svého vlastního života. Svým způsobem jde o myšlení tématu řádu duše, spasení, neboli v případě Homo Iuridicus o té ma Rechtsseele. V nutnosti spásy duše zdůvodňují juristický i theolo gický přístup k existenci osoby. Hříšná duše je neschopna řádu.

2009

Jak je možné zrušit její bezmocnost? Dovolím si vyslovit cosi na způsob religiózní perspektivy juristiky a navrhnout zamyšlení nad skutečností dvojí míry, dvou závazností. V duchu Kelsenovy ryzí nauky jsou těmito závaznostmi stát (právní pořádek) a Bůh19). Státní autorita a boží přikázání. Zákon ke spáse duše. V tématu spasení se nám tak nabízejí dvě velká slova: Milost a Zákon. V religiózní perspektivě jusristiky vládnou zvláštní posvátné vazby. Pokusme se je pojmenovat. a) byrokracie a státní zbožnost (Staatsfrommigkeit), b) posvátnost tajemných schémat s ritualizací, c) soudci a kněží jsou ochránci schématu, d) zvláštní řeč religiózní povahy juristiky a výsada jejího tlumočení, e) ani ve filosofii práva není filosofům dovoleno vstoupit jejich řečí, f) obrana juristické řeči.

17) Tento odstavec již výrazně překračuje téma našeho pojednání. Rád bych upozornil na samotný provoz kolem let 19101914, kdy se juristické myšlení snaží využít dalších rekvizit – fenomenologie. U Reinacha a del Vecchia „žijí“ apriorní právní podstaty jako zvláštní entity. Užívá se i Husslerova výrazu „zření podstat“ (Wessenschau). Ve dvacátých letech se pokusil obhájit ryzí právní nauku obohacením o fenomenologii Felix Kaufmann (Logik und Rechtswissenschaft, 1922). 18) Voegelin: Der autoritäre Staat, § 11 – 14.

Racionalita ryzí právní nauky zpochybňuje jedno z velkých slov západního myšlení – legitimitu. Co náleží k jejím základním postojům? Právo na nedůvěru k řeči, která přeneseným způsobem hovoří o posvátnosti. 19) Kelsen vyjadřuje blízkost Státu a Boha v pojednání „Gott und Staat“ (po roce 1920).

15

Ú VA H Y

PRÁVO


Ú VA H Y


Do čeho nás vtahuje například slovo Staatsfrommigkeit? Nutí nás přijmout posvátnost státu (a jeho institucí, v Kelsenově pojetí posvátnost právního systému). Problém legitimity se zrcadlí ve faktu autoritativní závaznosti vyjadřující bezmocnost při absenci vlastního morálního řádu. Analogie problému legitimity je theologická – člověk nemá spásu ve své moci („hříšná bezmocnost“).

2009

transcendence má právo vstoupit do hájemství ultralegalismu. Transcendující závaznost je nesouhlasem s administrativním rozumem pořádku. Takto chápaná závaznost se odlišuje i od náhražek transcendence. Náhražkami jsou způsoby uvažování charakterizující religiózní perspektivy juristiky. Mají blízko k nitrosvětským religiozitám, ideologiím. Jestliže není dána přednost křesťanskému pojetí osoby, není závaznost v transcendující zkušenosti. Ryzí právní nauka hovoří o závaznosti státní autority, autority mystické povahy, o základní normě (Grundnorm). Základní norma je delegována bez důvodu – není přece dovoleno tázat se na důvody zákona. Jediným hlediskem je povinován20). Viníky se stáváme překročením Zákona. Jedinou mírou viny je selhání (vědomí) vůči Zákonu a posun svědomí ohledně dodržování Zákona. Právníci přece někdy hovoří v tomto duchu: necítit se vinen, jestliže dodržují znění Zákona. Myšlení, zdá se, může být podivně průzračné a jednoduché.

Kdo je potom hodnověrný? Ten, kdo je „původní“ s autoritou zákonodárce. Její skutečnost nárokuje osvědčování poslušnosti, má povahu „prvního“ a nemusí být zdůvodněna. Je tím zpochybněna singulární osoba. Ale v tradici evropského myšlení existuje přece primát křesťanského pojetí, které dává přednost singulární osobě před nároky státu jako poslední podmínce zakotvenosti.

Má ordinátor ontologickou původnost? Kdo je schopen být ordinátorem a vlastníkem míry?

Doc. PhDr. Milan Sláma Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Katedra politologie a sociologie

Ordinátor je autorem pořádku, má podobu skutečnosti ve své moci, pod kontrolou. Primát křesťanského pojetí osoby ve sporu původnosti a odvozenosti se odvolává na transcendentní závaznost pro rozměr řádu. Osoba s otevřeností jako senzorium

20) Kelsenovy argumenty o platnosti norem odkazují pouze k sankcím.

16

PRÁVO



2009

Kmetské soudy v soustavě soudů tzv. První republiky JUDr. Ing. Bc. Martin Kohout Problematika obsazení obecného soudu je jednou ze základních náležitostí každého procesního právního předpisu. Je vhodné, aby nejen z důvodů právní jistoty, bylo účastníkům předem známo, zda v konkrétním případě procesní předpisy předjímají rozhodování soudu prostřednictvím samosoudce, tedy jediného soudce, anebo sboru soudců, kdy je principielně přípustná účast laického prvku vedle soudců z povolání, tj. senátu. Pakliže se sbor skládá toliko z „laického prvku“, obvykle se hovoří o porotě. Pokud předepsané složení rozhodujícího orgánu není v konkrétním případě dodrženo, jedná se o zásadní procesní pochybení, s nímž právní předpisy spojují nejmarkantnější důsledky pro dané řízení. Významným vývojem prošlo i obsazování soudů, jež rozhodovaly mj. o tiskových deliktech. V rakouskouherské monarchii (v oblasti trestního práva) platil zhruba do roku 1850 tzv. inkviziční princip, kdy soud v sobě soustřeďoval krom osoby

soudce i procesní strany, tedy obžalobu i obhájce. Systémové změny byly přineseny novým procesním řádem z počátku roku 1850, jejich význam byl však utlumen bachovským absolutismem, a tak k jejich úplnému prosazení dochází až obnovením ústavnosti. V případě obsazování soudů v trestním řízení to znamenalo zejména zavedení (obnovení) porotních soudů pro oblast zločinů, politických přečinů a zejména tiskových deliktů, i když nikoli absolutně. Trestní řízení ve věcech tiskových je od roku 1873, kdy byl vydán nový trestní řád, zahrnuto do jeho ustanovení. Přejímá definitivně systém porotních soudů jako obecnou instituci či objektivní řízení ve své původní podobě – obnovuje tedy možnost souběžného stíhání odpovědné osoby s objektivním řízením odstraněnou v roce 1869. Státním úřadům se tak dává celá řada nových, resp. obnovených nástrojů persekuce tisku. Procesní předpisy přejala i tzv. První republika. Komplexní a liberální návrhy nového tiskového zákona připravené v roce 1919 a 1921 nebyly v parlamentu úspěšně projednány. K dalším 17

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


reformám tak došlo jen prostřednictvím dílčích novel – k ucelené reformě nedošlo. Změnu tiskových poměrů – především omezování tiskové svobody – přináší zákon na ochranu republiky z roku 1923, o rok později zákon č. 124/1924 Sb. z. a n., o změně příslušnosti trestních soudů a odpovědnosti za obsah tiskopisu ve věcech křivého obvinění, utrhání a urážek na cti, zkráceně zvaný jako „tisková novela“. V průběhu 30. let pak k sérii novelizací přistupuje „malý tiskový zákon“ a zákon na ochranu cti. Do systému obsazování soudů v oblasti tiskových deliktů významně zasáhla tzv. tisková novela – právní předpis především procesního charakteru – která představovala krok zpět od proklamované svobody tisku. Tisková novela měla obsahovat celou řadu opatření, jimiž se má zamezit zbytečným procesním průtahům. Zákon byl namířen především proti odpovědným redaktorům, neboť dosavadní soudní praxe porotních soudů mnohdy odpovědné redaktory osvobozovala, tím vlastně potvrzovala pravdivost zveřejňovaných zpráv a nedávala tedy vládním stranám nástroje na persekuci tisku. Novela stanovuje, že soudní řízení pro trestné činy dále citované přísluší sborovým soudům první stolice, tj. krajským soudům, při nichž jsou zřízeny zvláštní senáty – v pří-

2009

padě přestupků tvořené třemi soudci, v případě přečinů nebo zločinů soudci pěti. V prvním případě se jedná o senát složený výhradně ze soudců z povolání, v druhém případě – pětičlenných senátů – jsou dva členové tzv. přísedícími z lidu – kmety. Odtud pak zvláštní označení pro tyto pětičlenné senáty – kmetské soudy. Novela uvádí důležitou skutečnost, neboť stanovuje, že za souhlasu stran je možné konat hlavní přelíčení nebo v započatém pokračovat i bez kmetů, přičemž i dodatečné přibrání kmetů je vyloučeno. Tato skutečnost vedla v poslanecké sněmovně nejednou k závěrům, že kmeti jsou pouhou dekorací tiskových senátů „a že přihlížejí potlačování svobody projevu a za tímto cílem jsou vybíráni. Uvedená charakteristika podle našeho názoru neměla daleko od pravdy.“1) L. Soukup ve svém příspěvku zmiňuje několik sporných otázek, při jejichž řešení učinila tehdejší justice, ale i tehdejší zákonodárství, z hlediska právní teorie několik závažných chyb. „Příslušnost kmetských soudů byla podle stanoviska nejvyššího soudu vztahována nejen na tiskové delikty spáchané časopi-

1) Soukup, L.: Zákon o tiskových urážkách z r. 1924. In Právněhistorické studie. Sv. 27. Praha: Academia, nakladatelství ČSAV, 1986, s. 97-114.

18

PRÁVO



sy, ale i neperiodickými tiskopisy… Snaha o zostření represe reakci nepohodlného tisku vedla dokonce k tomu, že pro ustanovení tiskové novely o příslušnosti a procesních otázkách byla stanovena zpětná účinnost.“2) Pro sestavování seznamů kmetů (hlavního a doplňovacího), z nichž pak strany sporu vybírají svého kmeta (hlavního a náhradního), se užijí stejná pravidla jako pro sestavování seznamů porotců3), pokud tato novela nestanovuje něco jiného. „Kmet musí býti nejméně 45letý a bydleti v obci pobytu aspoň dvě léta.“4) Řízení za účastni kmeta, jenž by nebyl způsobilý s ohledem na svůj věk, je – dle judikatury Nejvyššího soudu - zmatečné.5) Prvotní seznam porotců vede obecní komise (obecní úřad) a vyznačuje v něm osoby, jež vyhovují zákonným podmínkám a současně jsou zvláště způsobilé k tomuto úřadu. Zákon rozlišuje, vedle ročního seznamu porotců podle zákona č. 278/1919 Sb. z. a n., dva druhy se-

2009

znamů – roční hlavní a doplňovací. Do hlavního seznamu se zapíše takový počet osob, aby žádný kmet nezasedal více, jak pětkrát ročně. Losováním se pak určí v každém seznamu pořadí, v jakém budou kmeti povoláváni k hlavnímu líčení. Každá strana sporu má právo si do 8 dnů před zahájením hlavního líčení vybrat jednoho kmeta z hlavního seznamu a jednoho kmeta náhradníka ze seznamu doplňovacího. Z tohoto důvod má předseda povinnost stanovit den hlavního líčení tak, aby obsílky k hlavnímu líčení byly doručeny alespoň 14 dní před jeho konáním a současně s touto obsílkou doručit stranám sporu i opis hlavního a doplňovacího seznamu kmetů tak, aby mohli s dostatečným předstihem vykonat své právo volby kmeta, a to jednoho ze seznamu hlavního a jednoho ze seznamu doplňovacího. Zákon pamatuje i na situace, kdy: (i) strany včas volbu kmeta nebo náhradníka nevykonaly nebo (ii) by zvolily téhož kmeta, případně náhradníka. V obou případech řeší soud nastalou situaci povoláním kmeta podle pořadí na seznamu. V případě, že nevykoná žádná strana včas volbu, nastává fikce, podle níž se obě strany účasti kmetů souhlasně zříkají, což je s ohledem na fakultativnost účasti kmetů na soudním řízení možné. Ustanovení zákona rovněž upravuje možnost vyloučení a odmítnutí

2) Tamtéž. 3) Zákon č. 278/1919 Sb. z. a n., o sestavování seznamů porotců, ve znění pozdějších předpisů. 4) Zákon č. 124/1924 Sb. z. a n., o změně příslušnosti trestních soudů a odpovědnosti za obsah tiskopisu ve věcech křivého obvinění, utrhání a urážek na cti, ve znění pozdějších předpisů, § 18. 5) Zm II 290/26, sb. č. 2594.

19

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


kmeta, např. pro podezření z podjatosti. O vyloučení či odmítnutí kmeta před hlavním líčením rozhoduje radní komora – obžalovací senát, a to jako první a současně poslední instance. Během hlavního líčení rozhoduje již samotný senát, ovšem bez kmetů. Nutno podotknout, že kmeti mohou být vyloučeni či odmítnuti z týchž důvodů jako soudci v případě věcí trestních, přičemž samotný kmet je vázán povinností sdělit předsedovi senátu skutečnosti zakládají možnost vyloučení či odmítnutí. Ke každému hlavnímu líčení jsou společně s kmety přizváni i jejich náhradníci, a to pro případ, že by kmet povolaný k hlavnímu líčení byl rozhodnutím soudu vyloučen, pravomocně odmítnut, nebo by se k hlavnímu líčení nedostavil. V souladu se zákonem je povinen každý kmet při hlavním líčení složit slib do rukou předsedy senátu, jehož znění obsahuje samotný zákon. „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu při svém rozhodování říditi jen zákonem, že budu hlasovati podle svého nejlepšího vědomí a přesvědčení a že zachovám přísnou mlčenlivost o obsahu tajného přelíčení, jakož i o obsahu porady a hlasování soudu.“6) Před

2009

jeho složením jej předseda senátu poučí o jeho právech a povinnostech, pozůstávajících se především z povinnosti zachovat přísnou mlčenlivost o obsahu tajného přelíčení, poradě, hlasování a rovněž o následcích porušení jeho povinností. Poruší-li kmet svou mlčenlivost tak, jak mu ji předepisuje zákon a prováděcí předpis, stíhá jej – jedná-li se o první prohřešek – pokuta až do výše tisíce korun, opakuje-li se jeho jednání, poté i tříměsíční tuhé vězení a ztráta způsobilosti vykonávat funkci kmeta na dobu 5 let. Náhrada útrat stíhá kmeta, jež, ač řádně obeslán, se bez dostatečné omluvy k hlavnímu líčení nedostaví. Kmeti principielně hlasují před soudci z povolání, a to zásadně v pořadí, v němž jsou zapsaní na seznamu. Způsob přednostního hlasování „laického prvku“ v rámci soudního řízení je zachován i v současné době platícím trestním řádu (pokud tento stanoví, že se ho „laický prvek“ účastní). Má to logické ratio – soudce z povolání by svým odborným názorem „soudce z lidu“ najisto ovlivnil, což je nežádoucí. Procesněprávní změny, které přinesla tisková novela, rozhodně nelze považovat za zjednodušující a urychlující nákladný a zdlouhavý proces ve věcech tiskových – nedosahují tedy cíle, který si předkladatel zákona vytyčil ve své důvodové zprávě k zákonu.

6) Zákon č. 124/1924 Sb. z. a n., o změně příslušnosti trestních soudů a odpovědnosti za obsah tiskopisu ve věcech křivého obvinění, utrhání a urážek na cti, ve znění pozdějších předpisů, § 23.

20

PRÁVO



Lze tedy uzavřít, že zákon je namířen především proti odpovědným redaktorům, které porotní soudy do té doby často osvobozovali. Tyto soudy byly nahrazeny soudy kmetskými, kde účast samotných kmetů, tedy zástupců laického prvku, mohla být vyloučena. Literatura někdy přirovnává jejich postavení v soudním řízení k postavení přihlížejícího, tedy přesně k takovému postavení, které vyhovovalo vládním skupinám v boji proti opozičnímu tisku. Zavedení těchto soudů bylo významným ustanovením zákona, není však jediným. Nutné je zmínit, že zavádí nové nástroje persekuce tisku, především nástroje finanční. Zbývá doplnit, že tisková novela u nás platila až do vydání trestního zákoníku v roce 1950. Do „života“ kmetských soudů měla významně zasáhnout komplexní rektifikace tiskového práva – tzv. „velký tiskový zákon“, jakýsi „předstupeň“ tzv. „malého tiskového zákona“, jak je nazýván zákon č. 126/1933 Sb. z. a n., kterým se mění a doplňují tiskové zákony. Věcná příslušnost byla doposud upravena odchylně od obecné úpravy obsažené v trestních předpisech. I v ustanoveních o věcné příslušnosti soudů se tedy projevily unifikační ambice tohoto návrhu. Zachovává se (pro zemi českou a moravskoslezskou) především výlučná pří-

2009

slušnost okresního soudu v sídle krajského soudu pro projednání přestupků spáchaných tiskem s výjimkou zanedbání povinné péče, která se nově (pro Slovensko a Podkarpatskou Rus) rozšiřuje na celé území tehdejší Československé republiky. Zločiny a přečiny spáchané tiskem a přestupek v podobě zanedbání povinné péče mají spadat pod příslušnost soudů krajských, přičemž hlavní líčení se koná před senátem, tzv. kmetským soudem, složeným ze dvou kmetů a ze dvou soudců z povolání (z nich jeden je předsedou). Tento soud má být zároveň odvolací instancí od okresních soudů projednávajících přestupky. Cílem prakticky rovnocenného postavení soudců z povolání a kmetů bylo zachování „…onoho správného středu mezi nutnou ochranou důležitých veřejných a soukromých právních statků a neméně důležitou občanskou svobodou projevu mínění.“ 7) V případě však, že trestný čin spáchaný tiskem je ve skutkové souvislosti se sbíhajícím se trestným činem, jehož projednání náleží porotnímu soudu, rozhodne porotní soud i o trestném činu spáchaném tiskem. Kmetské soudy mají být výlučně užity k projednání trestných činů 7) Vládní návrh tzv. „velkého tiskového zákona“ z roku 1932. N. S. R. Č. 1932. Tisk 1727. Důvodová zpráva.

21

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


spáchaných tiskem. Sbíhají-li se přestupek se zločinem či přečinem, bude vždy rozhodovat kmetský soud. Pro určení místní příslušnosti je v navrhované osnově stanoveno několik kritérií, jejichž postupné užití má jednoznačně určit místně příslušný soud. V první řadě se jedná o místo tisku, dále pak o místo vydání a konečně též místo rozšiřování. V případě více příslušných soudů rozhoduje ten, u něhož byla věc zahájena dříve. Celý jeden oddíl návrhu osnovy tzv. „velkého tiskového zákona“ je věnován kmetským soudům, jež ve složení dvou soudců z povolání, z nichž jeden předsedá, a dvou soudců laiků, tedy kmetů, rozhodují o trestných činech spáchaných tiskem. Kmetské soudy zná již tisková novela z roku 1924 (o níž bylo pojednáno výše), ovšem ve značně omezené věcné působnosti. Několikaleté zkušenosti odhalily jejich nedostatky, především v oblasti způsobu jejich obsazování. Způsob obsazování tohoto úřadu byl obdobný jako v případě porotců – tedy administrativně těžkopádný a složitý. Navíc se ukázalo, že strany – uplatňujíce své právo výběru kmeta – pohlížejí na kmeta nikoli jako na nezávislého soudce, ale jako na svého důvěrníka. Zkušenost s konkrétními kmety se pak promítla do frekvence jejich obsazování, což mnohdy ved-

2009

lo k přetíženosti „oblíbených“ kmetů (na úkor jiných) a jejich následný „bojkot“ některých jednání. Jejich nepřítomnost na jednání pak zakládala složitou operaci povolávání náhradníka, která mnohdy ústila v nežádoucí prolongaci celého řízení. Úkolem osnovy bylo tedy celý proces ustavování kmetů zjednodušit, zefektivnit a rovněž omezit vliv stran sporu na výběr kmeta tím, že jejich přidělování bude více či méně otázkou náhody – losu. Úřad kmeta může vykonávat bez dalšího každá osoba, jež je způsobilá vykonávat úřad porotce, a to i přes to, že vykonávají svůj úřad v plném rozsahu jako soudci z povolání a nejsou při vlastním rozhodování omezováni jako porotci.8) Další podmínky, jež stanovovala tisková novela, se jeví jako nadbytečné a jsou odstraněny. Ke změnám se osnova uchyluje toliko ve způsobu obsazování tohoto úřadu. Kmetské soudy mají být přiřazeny ke každému krajskému soudu s trestní pravomocí. Bude věcí prezidenta tohoto krajského soudu, aby 8) Kmeti zásadně hlasují před soudci z povolání. Při rovnosti hlasů – k němuž může jednoduše dojít vzhledem k sudém počtu členů senátu - rozhoduje v případě konečného rozhodnutí mínění pro obviněného příznivější, v ostatních případech hlas předsedy. Zde se tedy drobným způsobem projevuje „nadvláda“ profesionality, neboť předsedou může být toliko soudce z povolání.

22

PRÁVO



ad hoc pro každý následující rok určil, kolik kmetů bude zapotřebí. Osnova předpokládá, že u každého krajského soudu bude pouze jeden kmetský senát - s ohledem na skutečnost, že tento senát má zasedat dvakrát do měsíce, je třeba počítat se čtyřmi kmety do měsíce, osmačtyřiceti do roka. Za druhé je nutné zohlednit i fakt, že může v průběhu roku dojít k nárůstu kauz (a z tohoto důvodu ke zřízení druhého senátu), případně mohou někteří kmeti ztratit způsobilost k výkonu funkce. Konečně je pak nutné mít na paměti, aby bylo vždy – i při extrémní vytíženosti senátu – možné vybírat a z výběrového archu se nestal pouhý pořadník s tím, že se „na každého jednou dostane“ – vládní návrh předpokládá, že je nutný seznam s alespoň trojnásobným počtem nutně potřebných kmetů, resp. jejich náhradníků. Racionálním závěrem důvodové zprávy je pak ideální počet kmetů a jejich náhradníků - po sto čtyřiačtyřiceti v ročních seznamech obou skupin. Tento počet kmetů je pak předsedou krajského soudu rozvržen v poměru k počtu obyvatel na jednotlivé politické okresy v rámci obvodu krajského soudu. Osoby do seznamu kmetů navrhuje okresní výbor. Musí při tom dbát na to, aby osoby vyhovovaly zákonným podmínkám a současně „svou pevnou povahou, poctivým

2009

smýšlením a rozhledem zaručovaly neodvislé a nestranné nalézání práva.“9) Takto vytvořený seznam dále podléhá jakémusi reklamačnímu řízení v sídlech všech obecních úřadů okresu tak, aby mohl každý nositel volebního práva do příslušné obce podat námitky proti způsobilosti k výkonu funkce navrženého kmeta. O podaných námitkách – o jejich relevanci – rozhodne s konečnou platností okresní úřad. Po uplynutí reklamační lhůty, nejpozději však do konce října, je seznam zaslán prezidentovi krajského soudu, a to společně s identifikačními údaji člena okresního výboru, jenž se zúčastní sestavování ročního seznamu kmetů na příští rok. V průběhu listopadu pak prezident krajského soudu svolá komisi, která sestaví roční seznam kmetů pro příští rok. Komise se skládá z prezidenta krajského soud nebo jeho náměstka jako předsedy, tří soudců, které povolá prezident z radů krajského soudu nebo přednostů okresních soudů svého obvodu, a prokurátora. Jejími členy jsou dále zástupce zemského úřadu, advokátní komory, tiskové komory a členové okresních výborů k tomu zvolení. Závěrem nutno říci, že zápis na seznamu porotců je neslučitelný se 9) Vládní návrh tzv. „velkého tiskového zákona“ z roku 1932. N.S.R.Č. 1932. Tisk 1727. Paragrafované znění, § 72, odst. 2.

23

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


zápisem na seznamu kmetů (a naopak). Kmetské senáty sestavuje prezident krajského soudu. Jejich předseda a náměstci jsou pak v režii prezidenta vrchního soudu, který je vybere ze soudců působících u krajského soudu. Ostatní členy a náhradníky ustanoví prezident krajského soudu ze soudců působících u „jeho“ soudu. Výběr kmetů pro jednotlivé senáty se děje losem, a to i co se týče stanovení pořadí náhradníků, v němž mají nastupovat. Tím má být zachována co největší nestrannost a zamezeno libovolnému sestavování senátů. Aby bylo co nejrovnoměrněji rozvrženo břemeno obsazení na jednotlivé kmety, mohou být do osudí vložena jména kmetů, kteří byli již vylosováni teprve tehdy, když byla vylosována jména všech ostatních. Výkon úřadu kmeta je občanskou povinností – váží se na ni nejen náhrada hotových výdajů kmeta, případně jiné finanční odměny, ale i represálie v podobě pořádkových pokut v případě, že by kmet svou nepřítomností, případně jinak, znemožňoval výkon trestního soudnictví ve věcech tiskových. Kmeta lze vyloučit či odmítnout ze stejných důvodů jako soudce z povolání, navíc pak z důvodu jeho trestního stíhání pro trestný čin spáchaný tiskem, a to do jeho pravo-

2009

mocného skončení (je-li uznán vinným, pak je vyloučen ex lege po celý rok, na nějž byl ke kmetskému úřadu povolán). Co bylo výše řečeno o pořizování seznamů kmetů, platí i o pořizování seznamu jejich náhradníků s tím rozdílem, že náhradníci bývají vybírání z osob bydlících v politickém okrese sídla soudu, a to především z důvodu jejich flexibility při povolání na uvolněné místo. Aby bylo zajištěno výhod kmetského soudnictví i u odvolací instance, jíž se laický prvek již neúčastní a současně bylo zabráněno, aby vymoženost a demokratičnost kmetského soudnictví byla devastována zrušovacími rozsudky odvolacích soudů a jejich meritorním rozhodováním, je soud vyšší instance vázán skutkovým zjištěním kmetského soudu, pokud bylo učiněno zákonem stanoveným způsobem. Ustanovení má logické ratio, neboť jeho absence by znamenala, že odvolací instance může provést další důkazy a meritorně – bez účasti laického prvku - rozhodnout zcela odlišně. Efektivnost reformy soudnictví ve věcech tiskových pozůstávající se především ze zavedení (reorganizace) kmetských soudů, by pak byla nulová. Osnova navrhovaného zákona tedy definitivně ruší příslušnost porotních soudů ve věcech tiskových a nahrazuje ji příslušností soudů 24

PRÁVO



kmetských. Důvody, pro které mohla být dočasně zastavena působnost porot podle zákona č. 268/1920 Sb. z. a n., o dočasném zastavení působnosti porot, platí i pro soudy kmetské. „Působnost porot může býti zastavena na čas, nejdéle však na rok, jestliže nastaly události, pro něž jest se obávati, že nebudou nalézati právo nestranně a neodvisle. O tom, že působnost porot má býti zastavena, vláda se usnese, když byl slyšen nejvyšší soud. Je však povinna předložiti usnesení hned Národnímu shromáždění nebo, nezasedá-li, výboru podle § 54 ústavní listiny; při tom oznámí důvody pro své usnesení. Vláda je povinna působnost porot obnoviti, jakmile jedna z obou sněmoven, nebo výbor podle § 54 ústavní listiny o to žádají.“10)

2009

Výsledkem velkého projektu komplexní tiskové reformy je pouze dvaceti-paragrafový tzv. „malý tiskový zákon“, který se zabývá pouze kolportáží, tiskopisy ohrožujícími mládež, cizozemskými tiskopisy, tiskovou opravou a konečně trestními ustanoveními, pokud by vyplývala z neuposlechnutí tohoto zákona. Postavení kmetských soudů tak, jak je nastiňuje tisková novela z roku 1924, se výrazně nemění, resp. modifikuje se toliko objektivními skutečnosti, mj. druhou světovou válkou. Upuštění od systému kmetských soudů je spojeno s novým trestním zákoníkem přijatým po „změně poměrů“, v roce 1950.

JUDr. Ing. Bc. Martin Kohout advokátní koncipient Advokátní kancelář Lisse & partneři

10) Zákon č. 268/1920 Sb. z. a n., o dočasném zastavení působnosti porot, ve znění pozdějších předpisů, § 1 odst. 1.

25

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


2009

PRÁVO



2009

Právní režim ochrany dřevin podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů JUDr. Eva Kášová, Ph.D.

movací, princip reparace a princip náhradní výsadby), problematice plantáží rychle rostoucích dřevin, úpravě ochrany dřevin rostoucích mimo les v obecně závazných vyhláškách obcí a vztahem zákona o ochraně přírody a dalších zákonů. Ochranu dřevin lze podle norem veřejného práva v závislosti na právním režimu pozemků, na nichž dřeviny rostou, dělit podle členění používaného M. Damohorským2) na:

I. Úvod do problematiky Široké téma ochrany dřevin můžeme pojmout buď z pohledu práva veřejného, nebo z pohledu práva soukromého1). Právní základ ochrany dřevin nalezneme v normách práva veřejného. Právě normami práva veřejného se budeme níže zabývat. Postupně se budeme věnovat vybraným otázkám, a to členění ochrany dřevin podle norem práva veřejného, obecné ochraně dřevin zakotvené v zákoně č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o ochraně přírody“ nebo „ZoOPK“), tj. krátce ochraně lesních porostů. Podrobněji pak ochraně dřevin rostoucích mimo les a principům, na kterých je tato ochrana založena (princip ochrany, princip péče, princip povolovací, princip ozna-

(i) ochranu dřevin rostoucích v lese. Právní režim ochrany dřevin rostoucích v lese, resp. lesních porostů, je upraven v zákoně 2) Damohorský, M.: Platná právní úprava ochrany dřevin a nakládání s nimi v České republice. Strom pro život - život pro strom V/ Ochrana stromů při stavební činnosti, Sborník příspěvků z Národní arboristické konference a 5. mistrovství ČR ve stromolezectví, 24.-26.srpna 2005 v Plzni, vydala Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, občanské sdružení, Praha 2005, s. 21.

1) Např. Kášová, E.: Právní povaha rostliny v platném právu a některá specifika rostlin jako předmětu. in Soudce, 2008, roč. 10, č. 10, s. 35-39, nebo Kášová, E.: Sousedská práva a ochrana rostlinstva. Právo – Časopis pro právní teorii a praxi, 2008, ročník 2008, č. 4, s. 49-65.

26

27

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů o lesích (zákon o lesích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o lesích“ nebo „ZoL“) a v zákoně č. 149/2003 Sb., o uvádění do oběhu reprodukčního materiálu lesních dřevin lesnicky významných druhů a umělých kříženců, určeného k obnově lesa a k zalesňování, a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o obchodu s reprodukčním materiálem lesních dřevin), ve znění pozdějších předpisů a současně v zákoně o ochraně přírody. (ii) Ochranu dřevin rostoucích mimo les. Právní režim obecné ochrany dřevin rostoucích mimo les je upraven v zákoně o ochraně přírody. (iii) Speciální (zvláštní) právní režim ochrany, a to ochranu dřevin ve zvláště chráněných územích a v přírodních parcích, ochranu památných stromů, ochranu zvláště chráněných rostlin – dřevin a ochranu dřevin jako součásti významných krajinných prvků a územních systémů ekologické stability. Právní režim speciální ochrany dřevin je obsažen rovněž v zákoně o ochraně přírody.

2009

dřevin však slouží také ustanovení zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Ustanovení § 4 odst. 2 stavebního zákona vyžaduje, aby orgány územního plánování a stavební úřady postupovaly ve vzájemné součinnosti s dotčenými orgány chránícími veřejné zájmy podle zvláštních právních předpisů. Mezi tyto předpisy patří například také zákon o ochraně přírody a zákon o lesích. Dotčené orgány pro vydání rozhodnutí podle stavebního zákona vydávají závazná stanoviska na základě zvláštních právních předpisů. Tato stanoviska nejsou samostatným rozhodnutím ve správním řízení, pokud nestanoví zvláštní právní předpisy jinak. Pro postupy podle stavebního zákona, které nejsou správním řízením, pak dotčené orgány vydávají stanoviska, která rovněž nejsou samostatným rozhodnutím ve správním řízení, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Stanoviska jsou závazným podkladem pro politiku územního rozvoje a pro opatření obecné povahy. Závazná stanoviska dotčených orgánů pro potřeby správních řízení podle stavebního zákona a stanoviska dotčených orgánů, která jsou závazným podkladem pro potřeby jiných postupů podle stavebního

Ochrana dřevin je tedy upravena především v zákoně o ochraně přírody a v zákoně o lesích. K ochraně 28

PRÁVO



2009

lem zajistit ekologicky vhodné lesní hospodaření. V § 3 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona o ochraně přírody jsou všechny lesy chráněny v rámci územního systému ekologické stability krajiny a jako významné krajinné prvky. Les může být také chráněn ve smyslu § 3 odst. 1 písm. f) zákona č. o ochraně přírody jako zvláště chráněná část přírody vyhlášená ke zvláštní ochraně státním orgánem podle části třetí nebo čtvrté tohoto zákona. Podle § 4 odst. 3 zákona o ochraně přírody je závazné stanovisko orgánu ochrany přírody také nezbytné ke schválení lesních hospodářských plánů a lesních hospodářských osnov, k odlesňování a zalesňování pozemků nad 0,5 ha a k výstavbě lesních cest a svážnic a lesních melioračních systémů. K pěstebním a těžebním zásahům v lesích prováděným v souladu s lesním hospodářským plánem a při nahodilé těžbě se závazné stanovisko orgánu ochrany přírody nevyžaduje. Ustanovením § 14 zákona o ochraně přírody jsou lesy chráněny jako součást některého ze zvláště chráněných území. Ochrana lesa jakožto významného krajinného prvku vychází z předpokladu, že všechny lesy jsou ze zákona významnými krajinnými prvky, přičemž pro potřeby zákona o ochraně přírody je nutné hodnotit les jako celý ekosystém a ne z pohledu poněkud nevyhovující

zákona, uplatňují dotčené orgány podle zvláštních právních předpisů a podle tohoto zákona. Ochrana dřevin je obsažena také v prováděcích vyhláškách3). Z právních předpisů, které obsahují ustanovení sloužící k ochraně dřevin lze ještě zmínit zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů, v jehož ustanovení § 5 odst. 2 a v § 17 odst. 3 písm. f) je stanoven právnickým a fyzickým osobám zákaz provádět vypalování porostů.

II. Ochrana dřevin rostoucích v lese podle zákona o ochraně přírody Jak bylo výše zmíněno, je ochrana lesa také předmětem úpravy zákona o ochraně přírody. Podle § 2 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně přírody se ochrana přírody a krajiny zajišťuje také účastí na tvorbě a schvalování lesních hospodářských plánů s cí3) V ustanovení § 5 písm. d) vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 526/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona ve věcech stavebního řádu, je také uvedeno, že podmínkami stavebního povolení jsou podmínky pro provedení stavby především ochrany zeleně nebo jejího přemístění. Podle § 16 odst. 2 písm. f) citované vyhlášky platí, že rozhodnutí o povolení odstranění stavby, terénních úprav a zařízení obsahuje podmínky, kterými se podle potřeby zajistí vysázení zeleně.

29

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


2009

definice lesa4) podle zákona o lesích. Podle části čtvrté zákona o ochraně přírody je les chráněn v rámci ochrany soustavy NATURA 2000, jednak jako přírodní stanoviště v evropsky významných lokalitách, jednak jako přírodní stanoviště určitých druhů

ptáků v ptačích oblastech. Významná je také ochrana lesa v rámci přírodních parků a přechodně chráněných ploch jako součásti ochrany krajinného rázu, ochrana lesa jako stanoviště určitých druhů ptáků v rámci druhové ochrany a ochrana

4) V podrobnostech k problematice definice pojmu lesa viz: Flora, M.: Několik poznámek k pojmu „les“ podle § 2, písm. a) lesního zákona. Lesnická práce 3/2001, z něhož lze citovat: „Lesem se podle § 2, písm. a) LesZ rozumí “lesní porosty s jejich prostředím a pozemky určené k plnění funkcí lesa”. Již na první pohled zaujme, že pojem “les” zahrnuje i “prostředí lesních porostů”. Ačkoliv se v lesním zákoně nedozvíme nic bližšího o tom, co všechno se “prostředím lesních porostů” míní, resp. z čeho se takové “prostředí lesních porostů” skládá, nelze se vyhnout analogii iuris a nevyložit zmíněný pojem pomocí pojmu “životní prostředí”, kterým se ve smyslu § 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, rozumí “vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie”. “Prostředím lesních porostů” by pak mělo být přinejmenším vše, co vytváří přirozené podmínky existence porostu včetně jmenovaných hmotných složek. To je závěr patrně zcela správný z hlediska lesnické fytocenologie či ekologie, ovšem neudržitelný z hlediska práva. Důvodem takto kategorického tvrzení je zejména skutečnost, že lesní zákon na mnoha místech pracuje s jiným klíčovým pojmem, s pojmem “vlastník lesa” (za kterého je pro účely LesZ ve smyslu jeho § 58, odst. 1 považován i “nájemce lesa” či “podnájemce lesa”), jehož obsah není blíže specifikován, takže nezbývá, než jej (opět per analogiam iuris) naplnit pomocí ustanovení jiných předpisů vymezujících vlastníka a vlast-

nické právo (zejména § 123 a násl. občanského zákoníku) a výkladem obsahu pojmu “les”. Pokud by pak “prostředí lesních porostů” tvořené ovzduším, vodou, půdou, organismy etc. bylo označeno za součást lesa jako právního pojmu, museli bychom připustit, že předmětem vlastnického práva vlastníka lesa jsou mimo jiné též zmíněné ovzduší či podzemní voda. Považovat však tyto pradávné “rei omnium communes”, tedy věci všem lidem společné, za možný předmět vlastnického práva a tedy i vlastnických dispozic, je myšlenka v českém právu velmi revoluční, s níž dosavadní veřejnoprávní úprava nakládání s ovzduším či vodou (srov. zákon č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami, či zákon č. 138/1973 Sb., o vodách, oba v platném znění) ani právo soukromé (předmětem občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 občanského zákoníku mohou být pouze věci, byty, nebytové prostory a pokud to jejich povaha připouští, též práva nebo jiné majetkové hodnoty) vůbec nepočítá, i když by její prosazení v některých případech mohlo přinést prospěch nejen vlastníkům lesa, ale snad i lesu samotnému4). Proto je zařazení “prostředí lesních porostů” do právního pojmu “les” krajně problematickým počinem, čehož si je patrně vědom i autor nejpreciznějšího komentáře k zákonu č. 289/1995 Sb., který u nás byl dosud publikován, Jiří Staněk, když k § 2 zákona uvádí, že les je vymezen “jako spojení lesních porostů a pozemků určených k plnění funkcí lesa”, aniž by “prostředí lesních porostů” věnoval sebemenší zmínku!“.

30

PRÁVO



lesa jako areálu rozšíření, lovu potravy, rozmnožování, hnízdění, zimování, tahových zastávek, pelichání atp. v rámci vyhlášených ptačích oblastí, coby součásti soustavy NATURA 2000. Na úseku ochrany lesů vykonávají státní správu orgány státní správy lesů, tj. obecní úřady obcí s rozšířenou působností, kraje a Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo životního prostředí. V lesích vojenských, které jsou v působnosti Ministerstva obrany, vykonává v rozsahu působnosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností a krajského úřadu státní správu lesů Vojenský lesní úřad. Vedoucího Vojenského lesního úřadu jmenuje a odvolává ministr zemědělství na návrh ministra obrany. Působnost se však, jak bylo výše uvedeno, dělí mezi dvě ministerstva5), a to Ministerstvo zemědělství, které je ústředním orgánem státní správy lesů s výjimkou území národních parků, a Ministerstvo životního prostředí, které spravuje pouze určitou část lesů o rozloze asi 1% území České republiky, a to lesy v národních parcích.

2009

Česká inspekce životního prostředí je kontrolním orgánem na úseku ochrany lesů a je podřízena Ministerstvu životního prostředí, nikoli Ministerstvu zemědělství, které vykonává státní správu naprosté většiny lesů. Zákon o ochraně přírody pak stanoví speciální ochranu dřevin rostoucích na lesních pozemcích jako ochranu památných stromů v § 46. Vzhledem k významu lesa jako složky životního prostředí a nutnosti zajistit jeho komplexní ochranu se domnívám, že de lege ferenda by bylo logické a ekonomické svěřit státní správu na úseku ochrany lesa opět do působnosti jediného ústředního orgánu státní správy (nejspíše Ministerstva životního prostředí), jak tomu bylo do roku 1995.

III. Ochrana dřevin rostoucích mimo les podle zákona o ochraně přírody Obecná ochrana dřevin rostoucích mimo les je upravena v § 7 zákona o ochraně přírody. Ustanovení § 3 písm. h) zákona o ochraně přírody obsahuje následující definici pojmu dřeviny rostoucí mimo les: stromy nebo keře rostoucí jednotlivě i ve skupinách ve volné krajině i v sídelních útvarech na pozemcích mimo lesní půdní fond. Pojem lesní půdní fond byl nahrazen novým

5) Damohorský, M.: Aktuální otázky lesního práva. in Sborník z mezinárodní českopolsko-slovenské konference Kašperské Hory 2005, Právní úprava ochrany lesa, Procesní právo ochrany životního prostředí, Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta , Praha 2005, s. 41 a násl.

31

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


pojmem les obsaženým v zákoně o lesích, a proto je nutné v souladu se zásadou lex posteriori derogat priori z tohoto nového pojmu, resp. nové definice pojmu, vycházet6) a používat pojem les tak, jak je definován v § 2 písm. a) zákona o lesích, tedy jako lesní porosty s jejich prostředím a pozemky určené k plnění funkcí lesa. Mezi dřeviny rostoucí mimo les řadíme remízky, keře, keřové porosty, stromy rostoucí jednotlivě i ve skupinách, ve stromořadích, sadech, břehové porosty toků a vodních nádrží, dřevinný doprovod komunikací včetně stromů ovocných7). Speciální péče je věnována dřevinám v botanických zahradách8) a arboretech9). Pokud se jedná o pojem dřeviny rostoucí ve skupinách, zabýval se jeho výkladem Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 23. 9. 2005, č.j. 4 Ca 5/2005-3310). Podle výkladu uvedeného soudu jde o skupinu dřevin i v případě, kdy stromy rostou osamoceně a netvoří souvislejší

2009

útvar, postačí, že jde o více pospolu rostoucích dřevin. Právní úprava ochrany dřevin rostoucích mimo les je založena na šesti základních principech obsažených v § 7 až 9 zákona o ochraně přírody. Jsou to princip ochrany, princip péče, princip povolovací, princip oznamovací, princip reparace a princip náhradní výsadby.

III.I. Princip ochrany Obecně jsou dřeviny podle § 7 odst. 1 zákona o ochraně přírody chráněny před poškozováním a ničením, tyto činnosti jsou proto zakázány. Ustanovení § 7 odst. 1 zákona o ochraně přírody obsahuje obecnou ochranu dřevin rostoucích mimo les. Z této obecné ochrany jsou vyňaty dřeviny, na něž se vztahuje přísnější ochrana, tj. ochrana, která je poskytovaná památným stromům podle § 46 zákona o ochraně přírody, zvláště chráněným rostlinám podle § 48 zákona o ochraně přírody nebo ochrana podle zvláštních předpisů11). I tehdy, kdy jsou dřeviny vyjmuty z režimu podle § 7 odst. 1 zákona o ochraně přírody je však v případě

6) Sdělení odboru legislativního MŽP ČR č. 9, Věstník MŽP ČR 3/1996. 7) Madar, Z., Pfeffer, A.: Životní prostředí. Orbis, Praha 1973. Kavka, B., Šindelářová, J.: Funkce zeleně v životním prostředí. SZN, Praha 1978, s. 84 a násl. 8) Nejstarší botanickou zahradou na světě je botanická zahrada v Padově v Itálii. Byla založena již v roce 1545. 9) Arboretum je botanická zahrada stromů a keřů, živá sbírka dřevin. 10) ASPI

11) Jedním z nich je např. zákon o lesích, v minulosti sem patřil i zákon č. 61/1964 Sb., o rozvoji rostlinné výroby a prováděcí vyhláška k tomuto zákonu (vyhláška č. 62/1964 Sb.).

32

PRÁVO



jejich kácení nutno postupovat podle § 8 zákona o ochraně přírody vztahujícího se k institutu kácení dřevin, neboť z tohoto režimu dřeviny vyňaty nejsou12). Režim kácení dřevin se vztahuje také na ovocné dřeviny. Poškozováním a ničením dřevin rostoucích mimo les rozumíme podle definice obsažené v § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva životního prostředí České republiky č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „prováděcí vyhláška“), takový nedovolený zásah, který způsobí podstatné a trvalé snížení jejich ekologických a estetických funkcí nebo bezprostředně či následně způsobí jejich odumření. To znamená, že jako poškození dřeviny lze posoudit jen takový zásah, který trvale a podstatným způsobem ovlivní její funkce13). Jak uvádí J. Jelínková14), v praxi se také objevují názory, že zákaz poškozovat dřeviny se nevztahuje na ty dřeviny, jež lze v souladu s § 8 odst. 3 zákona o ochraně přírody kácet bez povolení, a dále na dřeviny, ohledně

2009

nichž již bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o povolení ke kácení. J. Jelínková v obou případech zastává názor opačný, s nímž nelze nesouhlasit. Ustanovení § 7 odst. 1 zákona o ochraně přírody totiž slouží k obecné ochraně dřevin, vztahuje se tedy na všechny dřeviny bez rozdílu. Je tedy možno uložit pokutu za poškození dřeviny i v případě, že je pravomocně rozhodnuto o povolení ke kácení, protože je sice povoleno dřevinu skácet. Nelze z toho však dovodit, že by současně bylo povoleno dřevinu poškodit, neboť institut povolení poškození dřeviny vůbec náš právní řád nezná, toto by bylo v rozporu s ochranou dřevin a životního prostředí vůbec a bylo by absurdní takovou možnost vůbec z právní úpravy dovozovat. Je nutno si uvědomit, že dřevina je součástí živé přírody. Pravomocným povolením ke kácení získá žadatel právo dřevinu pokácet, nikoli však právo ji jakýmkoli způsobem před pokácením poškozovat. V případě poškození takové dřeviny je tedy možno uložit pokutu. V souvislosti s poškozováním dřevin se často spojuje také problematika poškození dřevin v důsledku jejich ořezu15). Žadatelé, respektive

12) Miko, L. a kol.: Zákon o ochraně přírody a krajiny. Komentář. C.H. Beck, Praha 2005, s. 116. 13) Tamtéž. 14) Jelínková, J.: Ochrana dřevin před poškozováním - nástin některých právně sporných otázek. časopis EKOLOGIE A PRÁVO 1/2006, Praha 2006, s. 7 a násl.

15) Jelínková, J.: Některé problémy organizačního zajištění ochrany životního prostředí v ČR očima právníka České inspekce životního prostředí. Ekologie a právo, ročník 2., 4/2005, s. 10.

33

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


2009

Ořez jako zásah do integrity dřeviny by měl být prováděn vždy v souladu s § 7 odst. 1 a 2 zákona o ochraně přírody neměl by tedy dřevinu poškozovat, naopak měl by být prováděn ku prospěchu dřeviny v rámci její údržby a ošetřování. Pokud tedy je vydáno rozhodnutí o povolení ořezu dřeviny, je nutné jej považovat za nicotné (nulitní)20) správní rozhodnutí, neboť bylo vydáno bez zákonného podkladu, a proto trpí tak závažnou vadou, že to způsobuje jeho neexistenci ex tunc. Správní orgán totiž při vydání takového rozhodnutí překročil své pravomoci v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. De lege ferenda by přicházelo v úvahu zavedení povinnosti oznámit zásah do integrity dřeviny ve lhůtě např. 30 dnů před jeho provedením. Nicotnost rozhodnutí může být způsobena i dalšími důvody. Nicotností správního rozhodnutí rozumíme takovou situaci, kdy správní akt vydaný správním orgánem v důsledku určité závažné vady není vůbec správním aktem, je tedy paak-

neúspěšní žadatelé, o povolení kácení dřevin, pokud dřeviny nepokácí vůbec bez povolení, totiž v některých případech provedou, popřípadě nechají provést, nedůvodný ořez dřeviny neodborně a v takovém rozsahu, že to má za následek uhynutí dřeviny. Další v praxi sporný názor uváděný J. Jelínkovou16) se týká právě těchto případů, kdy je orgánem ochrany přírody vydáno rozhodnutí, nazvané povolením, dovolením či souhlasem, stanoviskem, atp. k ořezu dřevin. Ořez dřevin je tedy možné provádět bez povolení orgánu ochrany přírody17). Zajímavé je, jak se s danou problematikou vypořádaly jednotlivé městské úřady obcí na svých internetových stránkách, např. Příbram a Bruntál18), kde je správně uvedeno, že ořez dřevin nepodléhá povolení, naproti tomu Horní Maršov nazývá formulář k žádosti podle § 8 odst. 3 zákona o ochraně přírody takto: Žádost o povolení skácení (ořezu) dřevin rostoucích mimo les (podle zákona o ochraně přírody)19). 16) Jelínková, J.: Ochrana nelesní zeleně z pohledu právní praxe. článek ze dne 1. 5. 2003, www.konjuktura.cz 17) Stanovisko MŽP č.j. 410/1610/69 k ořezávání dřevin rostoucích mimo les, Soubor stanovisek k zákonu o ochraně přírody a krajiny v letech 1992-2005, MŽP, edice Planeta, ročník XII, číslo 7/2005, s. 22 18) www.pribram-city.cz, www.mubruntal.cz 19) www.hornimarsov.cz

20) V podrobnostech viz: Skulová, S. a kol.: Správní právo procesní. Eurolex Bohemia s.r.o., Praha 2005, s. 173 a násl.

34

PRÁVO



tem nezpůsobilým vyvolat žádné právní následky21). Nicotným rozhodnutím nikomu nevznikne právo ani povinnost. Nicotnost nelze zhojit uplynutím času a lze ji tedy prohlásit kdykoliv. Nicotné (nulitní) rozhodnutí samozřejmě není závazné, neuplatní se ani presumpce jeho správnosti. Pokud by se důvod nicotnosti týkal jen některého z výroků (např. prvním výrokem by nebyl povolen ořez stromu A a druhým pak kácení stromu B), byl by nulitním pouze výrok první. Pojem nicotnost je definován v § 77 a § 78 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je nicotné takové rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný. Nicotným rozhodnutí však nebude v případě, že správní rozhodnutí bylo vydáno nadřízeným správním orgánem. Nicotnost z důvodu absolutního nedostatku věcné příslušnosti zjišťuje a rozhodnutím prohlašuje správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který nicotné správní rozhodnutí vydal. Nicotnost způsobují také vady rozhodnutí, v jejichž důsledku je rozhodnutí vnitřně rozporné nebo právně či fakticky neuskutečnitelné (např. uložení náhradní výsadby 10 ks dřevin ve věku 250 let), anebo jinými vadami, pro něž je ne-

2009

lze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Nicotnost z těchto důvodů vyslovuje soud podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Pokud se důvod nicotnosti týká jen některého výroku rozhodnutí nebo vedlejšího ustanovení výroku, je nicotná jen tato část, jestliže z povahy věci nevyplývá, že ji nelze oddělit od ostatního obsahu. Správní orgány prohlašují nicotnost z moci úřední, a to kdykoliv. Účastníci řízení, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno, a ti, kteří jsou uvedeni v písemném vyhotovení rozhodnutí, včetně právního nástupce všech těchto osob, pokud by byli rozhodnutím vázáni, mohou dát podnět k prohlášení nicotnosti. Pokud však správní orgán neshledá důvody k zahájení řízení o prohlášení nicotnosti, sdělí tuto skutečnost s uvedením důvodů do 30 dnů podateli. Proti rozhodnutí, jímž správní orgán prohlásil nicotnost, nelze podat odvolání. Jestliže správní orgán dojde k závěru, že jiný správní orgán učinil úkon, který je nicotným rozhodnutím, dá podnět správnímu orgánu příslušnému k prohlášení nicotnosti. Pokud se týče otázky dobré víry žadatele, je v případě nicotnosti správního rozhodnutí nutno jeho dobrou víru chránit. Další problematika uváděná J. Jelínkovou se týká znaleckých posudků

21) Vedral. J.: Správní řád: komentář. Bova Polygon, Praha 2006, s. 450.

35

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


či odborných vyjádření k ořezu dřevin. Je zřejmé, že znalec není ve většině případů s to zhodnotit stav stromu před ořezem, ale vzhledem ke své kvalifikaci by měl být a jistě také je schopen posoudit, zda ořezem došlo k poškození dřeviny. Přikláním se k závěru J.Jelínkové, že požadavek, aby znalec jednoznačně zhodnotil stav dřeviny před zásahem, nelze vznášet. Ořez dřevin však může být předmětem závazného stanoviska. Podle § 14 odst. 1 a 6 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, také k úpravě kulturní památky nebo jejího prostředí vydává orgán státní památkové péče závazné stanovisko po předchozím písemném vyjádření odborné organizace státní památkové péče. Takovou úpravou prostředí může zajisté být i ošetřování dřevin spočívající v jejich ořezu22).

2009

o dřeviny včetně jejich udržování a ošetřování23). Plnění povinnosti vyplývající pro vlastníka přímo ze zákona nemůže orgán ochrany přírody žádným způsobem vynutit (lex imperfecta), neboť neplnění této povinnosti zákon nestíhá žádnou sankcí24). De lege ferenda by bylo možné uvažovat o zavedení skutkových podstat přestupků a jiných správních deliktů a stíhat tak neplnění těchto povinností. Vhodné by v tomto ohledu bylo rovněž blíže upřesnit samotný pojem péče. Po novele by věta první § 7 odst. 2 zákona o ochraně přírody mohla znít: „Péče o dřeviny, zejména jejich ošetřování a udržování, je povinností vlastníků a nájemců pozemků, na nichž tyto rostou.“ S danou problematikou souvisí hodnocení provozní bezpečnosti stromů, která, jak uvádí také J. Kolařík25), je nedílnou součástí péče 23) Povinnost pečovat o dřeviny však vyplývá také ze zvláštních právních předpisů, např. povinnost péče o kulturní památky je stanovena zákonem č. 20/1987, o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, povinnost péče o příslušenství pozemní komunikace zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů a povinnost péče o břehové porosty zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů. 24) Pekárek, M. a kol.: Zákon o ochraně přírody a krajiny a předpisy související. Brno 2000 25) Kolařík, J. a kol.: Péče o dřeviny rostoucí mimo les - II. ČSOP Vlašim, 2005, s. 205

III.II. Princip péče Podle § 7 odst. 2 věta prvá zákona o ochraně přírody je povinností vlastníků, tj. vlastníků pozemků, na nichž dřeviny rostou, či také movitých věcí – nádob, kořenáčů, v nichž jsou dřeviny zasazeny, pečovat 22) Knotek, J.: Postup při odstraňování dřevin rostoucích mimo les v památkově chráněných územích. Správní právo ročník XXXIX, 1/2006, MVČR, Praha 2006, s. 8.

36

PRÁVO



o dřeviny. Z povahy péče o dřeviny totiž vyplývá, že tato nesestává pouze z ořezu, ale také z činností preventivního charakteru spočívajících ve sledování zdravotního stavu stromu s ohledem na možný zlom větví, kmene, vývrat kmene anebo pád dřeviny. K vývratům a zlomům může docházet buď předvídatelně, nebo naopak nepředvídatelně v důsledku působení vyšší moci. Za předvídatelná selhání, jako jsou zejména mechanická poškození, hniloby, dutiny, chyby ve větvení atd., nesou odpovědnost správci zeleně. V Německu soudy v těchto případech vyžadují vizuální kontrolu ze země (u starších alejových stromů dvakrát ročně, tj. jednou v olistněném stavu, jednou v bezlistém). S dostatkem znalostí a zkušeností, popřípadě technického vybavení, lze úspěšně předvídatelná selhání odhalit. Obtížněji však lze stanovit míru a dobu hrozícího nebezpečí.

2009

Ve fázi vizuální kontroly nedochází k poškození stromů, hodnocení je jednoduché a rychlé a ve většině případů postačující. Mezi symptomy možného zlomu patří zejména mechanické poškození, otevřené dutiny a k povrchu vystupující hniloby, plodnice dřevokazných hub, výtoky nebo vystupující dřevěný prach z trhlin v borce či ve dřevě, symptomy defektů vzniklé adaptivním růstem, nevhodné větvení, kdy při vidlicovitém větvení kmene ve tvaru „V“ (tlakové) je strom náchylnější k rozlomení více než ve tvaru „U“ (tahové). Symptomy možného vývratu: nepříznivé umístění těžiště nadzemní části stromu, sektoriální odumírání koruny, defektní kořenové náběhy apod.26). Jednou z metod hodnocení provozní bezpečnosti stromů je metoda SIA27). V posledních letech byly vyvinuty přístrojové metody pro hodnocení provozní bezpečnosti stromů, protože vizuálním posouzením nelze vždy spolehlivě zhodnotit některé defekty. Jejich použití však nepřineslo kýžený výsledek. Pro úplnost lze ve zkratce uvést přehled těchto

Posuzování provozní bezpečnosti stromů můžeme rozdělit do tří fází: (i) vizuální kontrola vitality a symptomů biomechanických defektů poškození (pokud nejsou podezřelé příznaky nalezeny, kontrola v této fázi končí), (ii) dochází k potvrzení zjištěných symptomů defektů, určuje se jejich rozsah, podrobněji se zkoumají, (iii) v závěrečné fázi pak stanovíme provozní bezpečnost stromu.

26) V podrobnostech viz Pejchal, M., Lederer, J.: Provozní bezpečnost stromů. Zahrada – Park – Krajina, mimořádné číslo 1999, s. 22-25. 27) V podrobnostech viz Kolařík, J.: Hodnocení provozní bezpečnosti stromů metodou SIA. Zahrada – Park – Krajina 2/1998.

37

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


2009

Význam péče o dřeviny je zřejmý z příkladu břehových porostů. V minulosti byly břehové porosty nesmyslně káceny a břehy zpevňovány betonem a kamenem místo vegetací. K nešetrnému kácení docházelo i u meliorací. Výsledkem takového „hospodaření“ mohou být zátopy a povodně. V současné době je všeobecným problémem bezkoncepční, ba dokonce žádná péče o břehové porosty32), která je do určité míry způsobena rovněž nedostatkem finančních prostředků. Zásah v břehových porostech se totiž obvykle provádí, až když nastane havarijní situace, zásah pak bývá často proveden velmi radikálním způsobem, což je předmětem sporu mezi orgány ochrany přírody a správci toků. Ze zkušeností získaných nejen při povodních v roce 2002 vyplývá, že vyššímu stavu vody odolávají lépe břehové porosty s přirozenou druhovou skladbou, věkově a pro-

přístrojů a upozornit na ty, které poškozují stromy. Přehled přístrojů28): a) analýza odebraných vzorků dřeva29) – provádí se pomocí Presslova nebozezu, při odběru vzorků v případě existence infekce uvnitř kmene dochází k rozsáhlým destrukcím, b) přístroje založené na principu rychlosti šíření zvuku: impulzní kladivo – nedestruktivní metoda, silvatest – nutnost destrukce kmene, arbosonic – nedestruktivní měření, c) přístroje měřící odpor proti postupu vrtáčku (penetrometry): densitomat – 400, resistogaph, sibert DDD 200, – destruktivní postupy, d) přístroje měřící elektrický odpor dřeva: shigometer, vitamat – destruktivní postupy, e) přístroje pro tahové zkoušky: inklinometr30) – zcela nedestruktivní postup umožňující libovolný počet měření na jednom jedinci31). V současnosti se také při hodnocení provozní bezpečnosti dřevin využívá kapesních počítačů a přijímačů signálu GPS.

32) Jedná se zejména o údržbu břehových porostů. Je třeba zdůraznit, že vodní toky jsou ze zákona významným krajinným prvkem a k zásahu, který by mohl vést k jeho poškození, ohrožení či dokonce zničení nebo oslabení jeho ekologickostabilizační funkce, je nezbytné opatřit si závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Tímto orgánem je u významného krajinného prvku ze zákona obecní úřad obce s rozšířenou působností, u registrovaných významných krajinných prvků u pověřeného obecního úřadu.

28) V podrobnostech viz Kolařík, J.a kol.: Péče o dřeviny rostoucí mimo les – II. ČSOP Vlašim, 2005, s. 205 a násl. 29) Kolařík, J.: Kontrola provozní bezpečnosti stromů pomocí přístrojů. Zahrada – Park – Krajina 4/1999, s. 10-11. 30) V podrobnostech viz Kolařík, J.: Kontrola provozní bezpečnosti stromů pomocí přístrojů. Zahrada – Park – Krajina 6/1999. 31) Kolařík, J.: Kontrola provozní bezpečnosti stromů pomocí přístrojů. Zahrada – Park – Krajina 5/1999, s. 14-15.

38

PRÁVO



storově diferenciované a rovněž pravidelně udržované33). Podle § 7 odst. 2 věta druhá zákona o ochraně přírody při výskytu nákazy dřevin epidemickými či jinými vážnými chorobami může orgán ochrany přírody uložit vlastníkům provedení nezbytných zásahů, včetně pokácení dřevin. Tento režim se vztahuje pouze na dřeviny rostoucí mimo les, nevztahuje se tudíž na dřeviny rostoucí na pozemcích určených k plnění funkcí lesa a na případy, kde se uplatní právní úprava přísnější, tedy u zvláště chráněných rostlin a památných stromů, či na případy dřevin chráněných podle zvláštních právních předpisů34). Ani plnění této povinnosti však nemohou příslušné orgány nijak vynutit. Orgánům ochrany přírody, jimiž v tomto případě jsou obecní úřady s rozšířenou působností a správy národních parků či chráněných krajinných oblastí, je § 7 odst. 2 zákona o ochraně přírody dáno významné oprávnění, aktuální zejména v souvislosti se značným nárůstem výskytu tracheomykóz35). Stává se však, že

2009

na základě znaleckého posudku (zjevně účelově vypracovaného) potvrzujícího nákazu či vážnou chorobu jsou pokáceny i naprosto zdravé stromy. Oprávněním se sleduje ochrana veřejného zájmu na zajištění prevence a ochrany na území státu i ochrana majetku všech subjektů. Uložení nezbytných zásahů má podobu správního rozhodnutí. Zákon neupravuje obdobnou povinnost dalších osob, typicky nájemníků, což lze rovněž považovat za nedostatek současné právní úpravy, snadno napravitelný drobnou novelizací zákona. Záleží tedy zatím na vlastníkovi, pokud na pozemku sám nehospodaří, zda si smlouvou upraví, aby nájemce s porosty hospodařil v souladu s výše uvedenými ustanoveními zákona o ochraně přírody a plnil tak vlastníkovy povinnosti. V souvislosti s tímto oprávněním orgánu ochrany přírody je diskutována otázka, zda by toto oprávnění nemělo příslušet spíše orgánu rostlinolékařské péče36). De lege ferenda je však tento nedostatek snadno napravitelný drobnou novelizací zákona, např. níže uvedenou změnou dosavadního znění věty druhé § 7 odst. 2 zákona o ochraně přírody: „Při výskytu nákazy dřevin epidemickými či jinými

33) Vopálka, J.: Přístup ministerstva životního prostředí k problematice povodní, Lesy a povodně. Lesnická práce, Praha 2003, s. 9. 34) Prchalová J.: Zákon o ochraně přírody a krajiny, NATURA 2000, komentář a prováděcí předpisy podle stavu k 1.1.2006. Linde Praha, Praha 2006 s. 44. 35) Chorob rostlin způsobených některými druhy hub.

36) Miko, L. a kol.: Zákon o ochraně přírody a krajiny. Komentář. C.H. Beck, Praha 2005, s. 117.

39

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


jejich vážnými chorobami, může orgán ochrany přírody uložit vlastníkům a nájemcům pozemků, na nichž tyto rostou, provedení nezbytných zásahů, včetně pokácení dřevin.“

2009

du. Povolení lze vydat ze závažných důvodů po vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin. Z výše uvedeného zákazu kácení dřevin připouští zákon tři výjimky, tj. možnosti kdy lze kácet bez povolení: (i) Povolení ke kácení není třeba z důvodů [§ 8 odst. 2 ZoOPK]: - pěstebních, tzn. za účelem obnovy porostů nebo při provádění výchovné probírky, - zdravotních, - při výkonu oprávnění podle zvláštních předpisů. Ve všech těchto případech však musí být kácení oznámeno písemně nejméně 15 dnů předem orgánu ochrany přírody, který by jinak kácení povoloval. Tento orgán pak může kácení, odporuje-li požadavkům na ochranu dřevin nebo rozsahu zvláštního oprávnění, pozastavit, omezit nebo zakázat. (ii) Povolení ke kácení dřevin [§ 8 odst. 3 ZoOPK] se rovněž nepožaduje na pozemcích ve vlastnictví fyzických osob, jestliže tyto osoby pozemky užívají a jde-li o stromy se stanovenou velikostí, popř. jinou charakteristikou, tedy o stromy s obvodem do 80 cm měřeným ve výšce 130 cm nad zemí, případně o souvislé keřové porosty do celkové plochy 40 m2 [§ 8 odst. 2 prováděcí vyhlášky], a tyto dřeviny současně nejsou významným krajinným prvkem [§ 3 písm. b) zákona

III.III. Princip povolovací a oznamovací Ke kácení dřevin je podle § 8 zákona o ochraně přírody zásadně nezbytné povolení příslušného orgánu ochrany přírody, které má formu správního rozhodnutí. Řízení o povolení ke kácení dřevin rostoucích mimo les se zahajuje na žádost vlastníka pozemku či nájemce, ale i jiného oprávněného uživatele se souhlasem vlastníka pozemku. Náležitosti žádosti stanoví § 8 odst. 3 prováděcí vyhlášky. Žádost musí obsahovat jméno a adresu žadatele, doložení vlastnického či nájemního nebo uživatelského vztahu žadatele k pozemkům a k dřevinám rostoucím mimo les, specifikaci dřevin rostoucích mimo les, které mají být káceny, zejména jejich druh, počet a velikost plochy keřů včetně situačního zákresu, udání obvodu kmene stromu ve výšce 130 cm nad zemí a zdůvodnění žádosti. Orgán ochrany přírody přihlíží v souladu s § 8 odst. 5 prováděcí vyhlášky při vydávání povolení ke kácení dřevin k tomu, aby tyto nebyly káceny v době jejich vegetačního kli40

PRÁVO



2009

od jeho provedení. V případě, že fyzická osoba tuto povinnost nesplní, vystavuje se postihu za přestupek [§ 87 odst. 1 písm. e) ZoOPK]. Fyzické či právnické osoby při výkonu podnikatelské činnosti mohou být právně postiženy za správní delikt [§ 88 odst.1 písm. h) ZoOPK]. Pokud se ukáže, že nebyly splněny podmínky stanovené zákonem pro případ nutného kácení stromu, postupuje se stejně jako by bylo káceno bez povolení a jedná se o přestupek podle § 87 odst. 2 písm. e), případně § 87 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně přírody – došlo-li ke skácení skupiny dřevin, správní delikt podle § 88 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody.

o ochraně přírody], za předpokladu, že jsou splněny ostatní podmínky stanovené jinými právními předpisy. (iii) Povolení není nutné ani v případech [§ 8 odst. 4 ZoOPK], kdy je stavem dřevin zřejmě a bezprostředně ohrožen život či zdraví nebo hrozí-li škoda značného rozsahu. Jedná se o zvláštní ustanovení o krajní nouzi, kdy je oprávněn zasáhnout kdokoliv a kdykoliv za podmínky nutného rozsahu opatření jím provedených. Původně zákon pojem škody nevymezoval a v praxi se proto používala definice obsažená v ustanovení § 89 odst. 14 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, kde byl upraven pojem obsahově blízký pojmu škoda značného rozsahu, tj. pojem značná škoda (ta představovala minimálně stonásobek nejnižší měsíční mzdy stanovené pro účely zákona nařízením vlády, tj. nejméně 200 000 Kč). Novela trestního zákona s účinností od 1. 1. 2002 způsob výpočtu škody způsobené trestným činem změnila a stanovila částky rozhodné pro tu kterou kategorii obecného hodnotícího pojmu přímo v trestním zákoně.

III.IV. Princip náhradní výsadby a princip reparační V souvislosti s povolením kácení dřevin obsahuje § 9 zákona o ochraně přírody úpravu principu náhradní přiměřené výsadby37) ke kompenzaci ekologické újmy, definované 37) Jako příklad náhradní výsadby uložené ve městě Příbrami lze uvést povinnost náhradní výsadby za pokácené jasany ztepilé v počtu 2ks s průměrem kmene ve výši 130 cm nad zemí 20 a 25 cm. Povinnému bylo uloženo vysadit 17 ks dřevin, a to na pozemcích městské veřejné zeleně. Místo výsadby a složení dřevin bylo určeno městským sadovníkem. Informace získány na Městském úřadu v Příbrami.

Tomu, kdo kácení provede, ukládá zákon povinnost oznámit kácení orgánu ochrany přírody, a to do 15 dnů 41

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


v § 10 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů, vzniklé pokácením dřevin. Současně může orgán ochrany přírody uložit následnou péči o dřeviny po nezbytně nutnou dobu, nejvýše však po dobu 5 let. Nevýhodou tohoto ustanovení je fakultativnost uložení náhradní výsadby. Uložení tak zcela závisí na volném uvážení orgánu. Období výchovy dřeviny začíná po výsadbě a trvá v závislosti na životních formách dřevin 3-10 (15) let, přičemž u keřů je nejkratší 3-5 leté, u stromů podle druhu a typu sazenice je to 5-10 let38). Náhradní výsadbu lze uložit výhradně žadateli o kácení. Způsob výsadby volí tedy žadatel sám, záleží tedy výlučně na žadateli, jakým způsobem příslušné dřeviny obstará a provede výsadbu. Lze předpokládat, že způsob obstarání dřeviny bude samozřejmě legální. Žadatel tedy může sám dřeviny vysadit nebo pověřit provedením výsadby jinou fyzickou či právnickou osobu. V praxi se již stalo, že žadatel, jemuž byla uložena náhradní výsadba, byl nucen orgánem ochrany přírody uhradit částku ve výši 8.500 Kč technickým službám dotčené obce s tím, že obstarání dřevin a jejich výsadba je ve všech případech zajišťována právě tímto způsobem a jiný způsob

2009

možný není. V dané věci jednala obec protiprávně, zákon totiž neumožňuje v těchto případech uložit žadateli povinnost uhradit náklady spojené s provedením náhradní výsadby, natož konkrétní osobě. V souvislosti s uvedeným protiprávním postupem by však bylo možné novelizovat § 9 zákona o ochraně přírody tak, aby orgán ochrany přírody mohl, resp. musel, vždy uložit provedení náhradní výsadby, tedy obligatorně, a současně i úhradu jejích nákladů, resp. také nákladů péče o vysázené rostliny. Obec by postupovala podle metodiky pro výpočet nákladů upravené vyhláškou a zajistila by provedení náhradní výsadby a péči o dřeviny. Nedostatkem tohoto ustanovení je právě zmíněná fakultativnost ukládání náhradní výsadby. Uložení povinnosti náhradní výsadby je pouze možností a její využití je výsledkem volného uvážení orgánu ochrany přírody. Rozhodnutí o povolení ke kácení by bylo exekučním titulem a bylo by možno operativně dřeviny vysázet a poté vymáhat úhradu částky po žadateli. Neprovedení náhradní výsadby je přestupkem podle § 87 odst. 1 písm. h), popř. správním deliktem podle § 88 odst. 1 písm. h) zákona o ochraně přírody. Náhradní výsadba se ukládá zpravidla na pozemcích žadatele – vlastníka, na pozemcích, které ne-

38) Kolařík, J. a kol.: Péče o dřeviny rostoucí mimo les – I. Vlašim ČSOP, 2003, s. 95.

42

PRÁVO



jsou ve vlastnictví žadatele o kácení, lze náhradní výsadbu uložit podle § 9 odst. 2 věta prvá zákona o ochraně přírody jen se souhlasem jejich vlastníka. De lege ferenda by však bylo vhodné do právní úpravy zahrnout, respektive zpoplatnit také dobu péče o dřeviny, pouze však v případě, že by náhradní výsadba měla být realizována na pozemku ve vlastnictví obce. Úhradu obou položek by pak provedl žadatel o kácení. Rozhodnutí o uložení povinnosti uhradit náklady náhradní výsadby a náklady následné péče o dřeviny by samozřejmě bylo exekučním titulem. Konkrétní výsadbu a péči o dřeviny by zajistila sama obec. Podle § 9 odst. 2 věta druhá zákona o ochraně přírody jsou obce povinny vést přehled pozemků vhodných pro náhradní výsadbu ve svém územním obvodu po předběžném projednání s jejich vlastníkem. Pokud je náhradní výsadba realizována na pozemku ve vlastnictví fyzické osoby, může být její účel zmařen tím, že tato osoba po uplynutí stanovené doby péče o porosty je vykácí v souladu s § 8 odst. 3 zákona o ochraně přírody. Orgán ochrany přírody by měl v rozhodnutí provedení náhradní výsadby specifikovat, aby bylo zřejmé, kdy a kde má být provedena, jaké druhy a jaký počet dřevin má být použit, a stanovit dobu péče o dřeviny. Provedení ná-

2009

hradní výsadby nemůže být nahrazeno peněžitou platbou39). Předpokladem pro úspěšnost výsadby je samozřejmě kvalita vysazovaného stromu. Vnější kvalitu, tedy pevný bal úměrný stromu, nepoškozený vzpřímený kmen atd., můžeme posoudit na první pohled, pokud se týče vnitřní kvality dané způsobem, jakým byl strom pěstován ve školce, počtem přesazení, výživou a zálivkou, nezbývá nám nic jiného, než se spolehnout na pověst dodavatele40). V praxi se bohužel vyskytují i případy, ve kterých je náhradní výsadba uložena, ale její provedení již není zkontrolováno. V rámci ukládání náhradní výsadby může orgán ochrany přírody uložit následnou péči o dřeviny po nezbytně nutnou dobu (nejvýše však 5 let). De lege ferenda lze uvažovat o tom, zda doba pěti let není příliš dlouhá a zda k zajištění zdravého růstu dřevin by nebylo vhodné ji případně zkrátit (např. na 2 roky) nebo by také bylo možné ukládat ve vhodných případech povinnost náhradní výsadby dřevin již vzrostlých (ne tedy odrostků, neboť malé stromky se snáze stanou obětí vandalismu), jejichž cena je sice vyšší, 39) Prchalová J.: Zákon o ochraně přírody a krajiny a NATURA 2000, komentář a prováděcí předpisy podle stavu k 1.1.2006. Linde Praha, Praha 2006, s. 49. 40) V podrobnostech viz Mráz, L.: Krása a užitek stromů. Moderní obec 3/2000.

43

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


ale zato výsadba efektivnější. Ve výjimečných případech by bylo možné uložit místo náhradní výsadby přesazení stromu, který má být skácen (stromy lze přesazovat i ve vegetačním období) a stanovit přiměřenou dobu následné péče o přesazený strom. Přesazení stromu pochopitelně představuje násilný zásah do jeho vývoje (čím starší strom, tím větší riziko úhynu). Je nutno si uvědomit fyzickou, finanční (použití speciálních přístrojů) i časovou náročnost přesazování a nutnost následné péče o strom po dobu nejméně 3 let. Rovněž by bylo možné stanovit obecnou dobu následné péče v rozmezí do dvou let a v určitých případech ji naopak prodloužit a stanovit zvláštní dobu následné péče, tedy i např. delšího trvání, než je tomu nyní (5 let). V těchto případech by bylo vhodnější upravit podrobnosti prováděcí vyhláškou. V úvahu by přicházelo ještě možné stanovení minimální doby trvání obecné následné péče. Dalším významným ale dosud nefungujícím institutem je reparační princip ve formě odvodů za kácení dřevin (dále jen odvody) zakotvený v § 9 zákona o ochraně přírody, které řadíme mezi negativně stimulující nástroje ochrany přírody a krajiny41). Odvod by byl povinen zaplatit

2009

ten, jehož důvodem ke kácení dřevin by byla stavební činnost, nebo ten, komu by nebylo uloženo provedení náhradní výsadby. Jinak tedy platná právní úprava počítá s placením odvodů do rozpočtu obce. Ten kdo by kácel protiprávně, tj. bez povolení, by platil odvod do Státního fondu životního prostředí České republiky. Zákon o ochraně přírody předpokládá vydání speciálního zákona, který by měl stanovit výši odvodů a podmínky pro jejich ukládání nebo též prominutí jejich placení. Je třeba zdůraznit, že placení odvodů musí upravit zákon, nikoli jiný právní předpis nižší právní síly, neboť povinnosti lze uložit pouze na základě zákona. De lege ferenda by bylo vhodné co nejdříve institut odvodů podrobně upravit, aby mohl být používán v praxi (tato právní úprava absentuje již od roku 1992), tzn. upravit způsob výpočtu odvodů s ohledem na druh, stáří a stav dřeviny, podmínky pro ukládání odvodů, kdy v určitých případech by orgán ochrany přírody byl povinen odvod uložit vždy (obligatorní ukládání odvodů), a ve výjimečných případech by pak mohl od jeho uložení buď zcela upustit, nebo neuložit odvod v plné výši. Výše odvodů by však měla být taková, aby se tyto nestaly pouze jakýmsi poplatkem za kácení. Z § 9 odst. 4 zákona o ochraně přírody pak vyplývá vztah ná-

41) Borovičková, H.: Ekonomické a kompenzační nástroje ochrany přírody a krajiny v České republice. Ekologie a právo, 2/2005, Praha 2005, s. 15.

44

PRÁVO



hradní výsadby a zaplacení odvodu podle § 9 k ustanovení § 86 odst. 2 zákona o ochraně přírody. Provedení náhradní výsadby je nejen splněním povinnosti uložené orgánem ochrany přírody, ale též splněním povinnosti odstranit ekologickou újmu, stejně jako tomu je i u odvodu.

2009

táže rychle rostoucích dřevin, popř. produktové plantáže, energetické plantáže či energetický les44). První výmladková plantáž rychle rostoucích dřevin byla v České republice založena roce 199445). Výsadba rychle rostoucích dřevin je podporována dotacemi v souladu se zákonem č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů. Komplexní právní úprava týkající se rychle rostoucích dřevin však zatím chybí. Plocha plantáží rychle rostoucích dřevin v České republice činí zatím kolem 100 ha46) (v roce 2005 to bylo 30-40 ha47)). Tyto dřeviny jsou pěstovány účelově s krátkou dobou obmýtí. Na rozdíl od lesnických lignikultur topolů, sklízených po 20-30 letech růstu, jsou plantáže rychle rostoucích dřevin vysazené na zemědělských pozemcích sklízeny ve

IV. Plantáže rychle rostoucích dřevin V posledních letech dochází k novému jevu, a to k zakládání plantáží42) rychle rostoucích dřevin pěstovaných pro energetické účely43) (porosty dřevin jako např. topol, bříza, vrba atp.). Lze předpokládat, že do budoucna počet těchto plantáží vzroste, resp. již nyní vzrůstá. Porosty těchto dřevin jsou v češtině nazývány nejčastěji výmladkové plan-

44) Weger, J., Vlasák, P., Havlíčková, K.: Shrnutí a vývoj situace výmladkových plantáží rychle rostoucích dřevin pro produkci biomasy v ČR a ve Švédsku. Biom.cz [online]. 2004-05-03 [cit. 2007-08-13]. Dostupné z www: . ISSN: 1801-2655. 45) Tamtéž. 46) http://www.veda.cz/article.do?articleId =42320. 47) Weger, J., Vlasák P. Havlíčková, K.: Shrnutí a vývoj situace výmladkových plantáží rychle rostoucích dřevin pro produkci biomasy v ČR a ve Švédsku. Biom.cz [online]. 2004-05-03 [cit. 2007-08-13]. Dostupné z www: . ISSN: 1801-2655.

42) Staněk, J.: Věcný záměr nového lesního zákona má zpoždění. Lesnická práce 10/2006, Praha 2006. 43) V příloze (Technické podrobnosti pro správu katastru) vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální vyhláška) je upraven způsob využití pozemku nazvaného plantáž dřevin. Na pozemku je semenná plantáž, plantáž energetických dřevin, vánočních stromků, lignikultury apod.

45

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


velmi krátké době obmýtí, tzv. minirotaci, 3-7 let, kterou je možné opakovat několikrát po sobě bez nutnosti nové výsadby48). Podle přílohy č. 1 vyhlášky Ministerstva životního prostředí České republiky č. 482/2005 Sb., o stanovení druhů, způsobu využití a parametrů biomasy při podpoře výroby elektřiny z biomasy, ve znění pozdějších předpisů, patří mezi druh biomasy, který je předmětem podpory podle zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), také ve skupině č. 1 pod písm. b) uvedené cíleně pěstované energetické dřeviny, tj. dřeviny vypěstované mimo lesní půdu, jejichž hmota, vyjma asimilačních orgánů, je zcela využita k energetickým účelům a biopaliva z nich vyrobená. Pokud bude plantáž vysazena mimo pozemky určené k plnění funkcí lesa, bude se na dřeviny vztahovat § 7, 8 a 9 zákona o ochraně přírody, což je vzhledem k účelu vysazení nepraktické. Podle § 12 odst. 2 a 3 zákona o ochraně přírody je k činnostem, které by mohly snížit nebo změnit

2009

krajinný ráz, anebo způsobit zničení, poškození nebo rušení stavu území parku nebo jeho části, nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Mezi takové činnosti můžeme zařadit i zakládání plantáží dřevin, zejména plantáží rychle rostoucích dřevin pro energetické využití. Pokud plantáž bude vysazena na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, nelze na pěstované porosty bez dalšího použít ustanovení zákona o lesích, neboť podle § 3 odst. 2 zákona o lesích nejsou pozemky určenými k plnění funkcí lesa školky a plantáže lesních dřevin založené na pozemcích, které nejsou určeny k plnění funkcí lesa, pokud orgán státní správy lesů na návrh vlastníka nerozhodne jinak. Za problematické považuji to, že nikde v zákoně o lesích není obsažena definice pojmu lesní dřeviny. Pojem lesní dřeviny je možné ve smyslu zákona o lesích podle mého názoru tedy vykládat tak, že lesní dřevinou je jakákoliv dřevina rostoucí na pozemku určenému k plnění funkcí lesa, popř. mimo tento pozemek na plantáži lesních dřevin. Lesní dřevina může tedy být buď součástí lesa, pokud však poroste na plantáži lesních dřevin, součástí lesa nebude. Ve výše uvedeném smyslu pak není pojmově vyloučeno, aby lesní dřevina rostla také jinde než v lese.

48) Weger, J., Havlíčková, K.: Zásady a pravidla pěstování rychle rostoucích dřevin (r.r.d.) ve velmi krátkém obmýtí. Biom.cz [online]. 2002-01-18 [cit. 2007-08-13]. Dostupné z www: . ISSN: 1801-2655.

46

PRÁVO



Lze se domnívat, že orgán státní správy lesů by nemohl postupovat podle § 3 odst. 4 zákona o lesích a plantáž rychle rostoucích dřevin prohlásit rozhodnutím na návrh vlastníka za pozemek určený k plnění funkcí lesa, neboť hlavní a výrazně převažující funkcí rychle rostoucích dřevin je funkce produkční a vzhledem ke krátké době obmýtí nemohou rychle rostoucí dřeviny plnit další funkce v jejich obvyklém rozsahu. Zákon o lesích navíc v rámci úpravy týkající se obvyklého hospodaření v lesích s kácením v tak krátkých časových úsecích od vysazení v horizontu několika let nepočítá. J. Staněk považuje za možné řešení vytvořit samostatnou čtvrtou kategorii lesů se speciální úpravou zásad hospodaření. Tato kategorie by mohla být nazývána kategorií produkční, jak navrhuje V. Ferkl49), a byly by do ní zařazeny porosty charakteru plantáží lignikultur, vánočních stromků a dalších k produkčnímu účelu zakládaných porostů lesních dřevin. De lege ferenda by bylo lze za vhodné považovat nevymezovat plantáže rychle rostoucích dřevin jako čtvrtou kategorii lesa, ale doplnit zákon o lesích o tuto speciální kategorii (nikoli kategorii lesa) v samostatném oddíle.

2009

V. Ochrana dřevin v rámci obecně závazných vyhlášek obcí. Na základě zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“) mohou obce vydávat vyhlášky v samostatné působnosti [§ 35 odst. 2 zákona o obcích]. Zmocnění hlavního města Prahy k vydávání obecně závazných vyhlášek a nařízení vychází z § 44 odst. 3 písm. c) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů50). Samostatná působnost obcí je v zákonech uvedena jednak demonstrativním výčtem a jednak jako péče v územním obvodu obce v souladu s místními předpoklady a zvyklostmi o komplexní územní rozvoj, zejména o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojení potřeby ochrany a rozvoje zdravých životních podmínek atd.. Při vydávání obecně závazných vyhlášek se obce závazně řídí pouze ústavou a zákony. Pokud jde o vydávání obecně závazných vyhlášek obcí, je zajímavý například nález Ústavního soudu ze dne 22. března 2005 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Prostějova č. 8/2003 o náhradách za ekologickou újmu 50) Vaculová, K.: Obecně závazná vyhláška hlavního města Prahy o ochraně veřejné zeleně č. 6/2001. Zahrada – Park – Krajina 4/2001

49) Ferkl, V.: Příspěvek k úvahám o kategorizaci lesa a jejímu uplatňování. Lesnická práce 3/2001.

47

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


2009

při záboru veřejné zeleně v majetku města Prostějova51). V dané věci Ústavní soud rozhodl tak, že zrušil obecně závaznou vyhlášku města Prostějova č. 8/2003 o náhradách za ekologickou újmu při záboru veřejné zeleně v majetku města Prostějova. Vyhláška se ruší pro rozpor s § 10 písm. c) zákona o obcích interpretovaným v souladu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Pro posouzení konformity vyhlášky s ústavními zákony a zákony Ústavní soud zpravidla volí test čtyř kroků (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 63/04 ze dne 22. 3. 2005, publikovaný pod č. 210/2005 Sb.), kdy (i) zkoumá pravomoc obce k vydání obecně závazné vyhlášky, (ii) posuzuje, zda obec při jejím vydání nejednala ultra vires, (iii) zda nezneužila svoji působnost a (iv) poměřuje obsah vyhlášky kriteriem nerozumnosti (míněn je tím – nejen v posuzované věci – nerozumný postup obce při jí vykonávané normotvorbě). Závěry testu byly následující: Ustanovením čl. 104 odst. 3 Ústavy ČR, podle kterého mohou zastupitelstva v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky, byly obce nadány pravomocí vydávat obecně závazné vyhlášky.

Obec se při výkonu samostatné působnosti [ve smyslu § 35 odst. 1 zákona o obcích] řídí při vydávání obecně závazných vyhlášek zákonem. Tomuto zákonnému příkazu odpovídá vymezení věcných oblastí, v nichž je obec oprávněna originárně, tj. bez zákonného zmocnění v pravém smyslu, tvořit právo. Zákon [§ 10 písm. c) zákona o obcích] sice obci svěřuje ukládání povinností na poli životního prostředí a veřejné zeleně, avšak obsah těchto povinností nelze stanovit tak, že se dostane do rozporu s kogentními zákonnými normami nebo s ústavním pořádkem. Tím, že napadená obecně závazná vyhláška zavedla, sice v rozsahu věcně vymezené samostatné působnosti obce, právní institut – poplatek, a přitom přehlédla, že jeho zavedení je vyhrazeno toliko zákonu, dopustila se obec zneužití své věcně vymezené samostatné působnosti tak, že její výkon realizovala při současném opomenutí vzít v potaz příkaz plynoucí z ústavního pořádku, tj. z čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod při aplikaci a interpretaci § 10 písm. c) zákona o obcích. Dalším významným nálezem je Nález Ústavního soudu ze dne 19. září 200652) ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení obec-

51) Publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 210/2005 Sb.

52) http://www.judikatura.cz/cgi-bin/ jus/aspi_lit_4?WVCNC+2686+jus-1

48

PRÁVO



2009

ně závazné vyhlášky města Kopřivnice č. 1/2004 o veřejné zeleni53) (publikovaný pod č. 520/2006 Sb.). V nálezu se uvádí: „Přezkum pravomoci obce vydávat obecně závazné vyhlášky (krok 1. testu) přirozeně nemůže spočívat v prosté konstataci Ústavního soudu, že dle čl. 104 odst. 3 Ústavy mohou zastupitelstva obcí v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky, čili že tuto pravomoc k originární normotvorbě mají ústavně zaručenou. V rámci přezkumu Ústavní soud zkoumá nejen existenci této pravo-

moci a to, zda tato byla vykonána formálně bez vad, ale také, zda při výkonu této pravomoci obec nevykročila z mezí jiných – též ústavně zaručených – kautel. Jinak řečeno, zda ústavně zaručená pravomoc obce vydávat obecně závazné vyhlášky je v konkrétním případě z hlediska jiných významově důležitějších ústavních principů vskutku použitelná, tedy existující. Zjistí-li Ústavní soud, že vydání vyhlášky bylo popřením kautel ústavnosti, postačí sama tato skutečnost k jejímu zrušení pro vykročení obce z existující pravomoci

53) Výrok tohoto rozhodnutí zní: „I. Ustanovení čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2, 3, 4 a 5, čl. 5 odst. 1, 2, 3 a 4, čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 7 odst. 2 věta druhá, odst. 3, 4, 5 a 6, čl. 8 odst. 3 a 4, čl. 9 odst. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7 a 8, čl. 10 odst. 1 věta druhá, odst. 3 a odst. 4 písm. a), b), c), d), e), f), g) a h) a odst. 5 věta druhá, čl. 11 odst. 2 a 3, čl. 12 odst. 2, věty třetí úvodních ustanovení Přílohy č. 1, znějící „O zařazení ploch veřejné zeleně do příslušné kategorie – intenzitní třídy údržby – rozhoduje pověřený pracovník odboru životního prostředí a zemědělství (OŽP) Městského úřadu Kopřivnice na základě významu zeleně, potřeb a zkušenosti“, v Příloze č. 1 pod nadpisem I. intenzitní třída údržby věty znějící „Sečení trávníku min. 5x ročně vhodným mechanizmem s okamžitou likvidací pokosené travní hmoty. První seč musí být provedena nejpozději do 31. 5., druhá do 30. 6., třetí do 31. 7., čtvrtá do 31. 8., pátá do 30. 9.“ a „Zdravotní řez 1x ročně a zmlazovací řez 1x za 3 roky, tvarovací řez min. 2x ročně. Bezpečnostní a zdravotní ořez stromů dle potřeby.“, v Příloze č. 1 pod nadpisem II. intenzitní třída údržby věty znějící „Vyhrazená zeleň – školní zahrady, za-

hrady mateřských škol a jeslí, zeleň ve sportovních areálech a kolem kulturních a zdravotnických zařízení.“, „Sečení trávníku minimálně 3x ročně vhodným mechanizmem s okamžitou likvidací pokosené travní hmoty, nejpozději však do třetího kalendářního dne po provedeném kosení. První seč musí být provedena nejpozději do 31. 5., druhá do 31. 7., třetí do 30. 9.“ a „Zdravotní a zmlazovací řež keřů 1x za 3 roky, případný tvarovací řez 1x ročně. Bezpečnostní a zdravotní ořez stromů dle potřeby.“, v Příloze č. 1 pod nadpisem III. intenzitní třída údržby slov „Garáže Pod Bílou horou“ a věty znějící „Zeleň lesoparků, rekreačních lesů a zahrad, které většinou navazují na zeleň přilehlých částí města, prostory kolem garáží. Patří sem i ostatní zapojené porosty stromů.“, „Pokosení plochy vhodným mechanizmem min. 2x ročně. První seč musí být provedena do 15. 6., druhá do 30. 8. Bezpečnostní a zdravotní ořez dřevin dle potřeby“ obecně závazné vyhlášky města Kopřivnice č. 1/2004, o veřejné zeleni, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. II. Ve zbytku se návrh zamítá“.

49

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


obecně závaznou vyhlášku vydat. Pod tímto zorným úhlem přezkumu nemohlo obstát ustanovení Přílohy 1, odst. 1, věty třetí, které určilo, že „O zařazení ploch veřejné zeleně do příslušné kategorie – intenzitní třídy údržby – rozhoduje pověřený pracovník odboru životního prostředí a zemědělství (OŽP) Městského úřadu Kopřivnice na základě významu zeleně, potřeb a zkušeností.“ Vyhláška v Příloze 1 rozdělila plochu území města Kopřivnice do tří intenzitních tříd údržby a stanovila nároky na minimální údržbu zeleně v té které kategorii. To, které plochy na území města se ve které intenzitní třídě nachází, město Kopřivnice stanovilo slovním popisem doplněným barevným vyznačením v mapové Příloze 4. „Zmocnění“ blíže neurčeného pracovníka odboru městského úřadu, aby bez jakýchkoliv pravidel rozhodl o zařazení ploch veřejné zeleně sám, tak představuje přenesení normotvorné pravomoci obce na jiný subjekt, což je v rozporu s čl. 104 odst. 3 Ústavy. Obecně závaznou vyhlášku, tedy i tu, kterou se novelizuje stávající (již existující) vyhláška, může v mezích své působnosti vydat pouze zastupitelstvo obce, nikoliv pracovník obecního úřadu či obce. Ustanovení Přílohy 1, odst. 1, věty třetí, v testu ústavnosti, kroku 1., jak byl shora vyložen, neobstálo“.

2009

VI. Vztah zákona o ochraně přírody a dalších zákonů Případným kolizím na úseku ochrany přírody a krajiny, resp. ochrany rostlinstva, by měl předejít § 90 odst. 4 zákona o ochraně přírody, v němž zákonodárce stanovil, že zákon a předpisy vydané k jeho provedení jsou zvláštními předpisy ve vztahu k předpisům o lesích, vodách, územním plánování a stavebním řádu, o ochraně nerostného bohatství, o ochraně zemědělského půdního fondu, myslivosti a rybářství. Při řešení konkrétní věci, dotýkající se ochrany přírody a krajiny, včetně odstraňování kácení dřevin, proto má právní úprava daná zákonem o ochraně přírody a krajiny přednost před zákony ostatními. Sporným však zůstává, zda vůbec lze vztah speciality zákona o ochraně přírody a zejména ve vztahu k zákonu o lesích (a výše uvedeným právním předpisům), jichž se má použít subsidiárně, stanovit způsobem, jakým to zákonodárce učinil, tj. založit vztah speciality a subsidiarity právních předpisů zákonem. O vztah speciality jde totiž v tom případě, kdy určitý právní předpis upravuje takovou materii, která je obecně či obecněji upravena jiným právním předpisem. Tento vztah tedy vyplývá z porovnání obecnosti/konkrétnosti právních předpisů a vztahu obsahu předpisů, které se dané problematiky týkají. Problematice § 90 odst. 4 zá50

PRÁVO



kona o ochraně přírody se věnuje například M. Pekárek54). M. Pekárek vychází z definice pojmů les a lesní porosty [§ 2 písm. a) a c) zákona o lesích], z nichž vyplývá, že les je tvořen lesními porosty – stromy a keři lesních dřevin, a prostředím těchto porostů. Součástí lesa jsou tedy nejen půda a lesní dřeviny, ale i další složky ekosystému lesa, tj. další rostliny tvořící bylinné patro lesa, vzduch, voda atd. Dále M. Pekárek vychází ze skutečnosti, že les je specifickou součástí přírody, jejíž ochrana je předmětem úpravy zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť podstatnou část lesa představují lesní porosty a další rostliny. Lesem jako ekosystémem se zákon o lesích zabývá konkrétně, a to lesními dřevinami – pěstováním, těžbou a obnovou porostů a pozemků. Na další součásti lesa (prostředí lesních porostů) se vztahuje zákon o ochraně přírody. Při výkladu vztahu zákona o ochraně přírody k zákonu o lesích je nutné vycházet ze vztahu lesa k přírodě, tedy ze vztahu specifické

2009

části k celku. Podle M. Pekárka je pak zákon o ochraně přírody předpisem obecným a zákon o lesích předpisem speciálním. Tento závěr však neplatí obecně, neboť ve vztahu k režimu zvláštní ochrany přírody a krajiny (ochrana územní, druhová, individuální) je zákon o ochraně přírody ve vztahu k zákonu o lesích předpisem speciálním. K danému výkladu zaujal stanovisko také M. Damohorský55), který respektuje § 90 odst. 4 zákona o ochraně přírody, domnívá se však, že toto ustanovení neplatí bezvýjimečně. M. Damohorský shodně s M. Pekárkem uvádí, že předmět právní úpravy zákona o ochraně přírody je širší než v případě zákona o lesích. Zákon o lesích upravuje nakládání s každým lesem, tedy s lesem obecně, oproti tomu zákon o ochraně přírody se věnuje pouze lesům vybraným, resp. každému lesu pouze z pohledu ekologického, tedy lesu jako významnému krajinnému prvku. M. Damohorský se domnívá, že vztah obecnosti a speciality je nutné vždy dovozovat z logiky a povahy věci v každém jednotlivém předpisu, ba

54) Pekárek, M.: Dvě úvahy k problematice právního režimu lesů, zejména v chráněných územích (se zvláštním zřetelem k lesům Národního parku Šumava). in Damohorský, M., Stejskal, V.: Právní úprava ochrany lesa; Procesní právo ochrany životního prostředí, sborník z mezinárodní česko-polsko-slovenské konference, Kašperské Hory [8.-11.9.] 2005, Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta v nakladatelství Vodnář, Praha 2005, s. 92 a násl.

55) Damohorský, M.: Aktuální otázky lesního práva. in Damohorský, M., Stejskal, V.: Právní úprava ochrany lesa; Procesní právo ochrany životního prostředí, sborník z mezinárodní česko-polsko-slovenské konference, Kašperské Hory [8.-11.9.] 2005, Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta v nakladatelství Vodnář, Praha 2005, s. 47.

51

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


dokonce v každém jednotlivém ustanovení, a nelze jej vykládat účelově ve vztahu ke konkrétní kauze56). Snahou zákonodárce bylo § 90 odst. 4 zákona o ochraně přírody zřejmě usnadnit používání nového zákona v praxi. V souladu s názory M. Damohorského i M. Pekárka lze konstatovat, že v zákoně o ochraně přírody, jakož ani v jiných zákonech, by zákonodárce neměl tímto způsobem upravovat vztahy mezi zákony, resp. může existující vztah speciality a subsidiarity právních předpisů v konkrétní normě adresátu normy pouze připomenout, nemůže však tento vztah založit. Zákonodárce tak však již učinil, a to u materie ochrany přírody

2009

a krajiny, která je sama o sobě dost složitá, a není tedy překvapením, že zákonodárce v tomto případě nedomyslel a ani vzhledem ke složitosti právní úpravy nemohl domyslet možná úskalí této úpravy. Vycházet je tedy třeba z toho, že zákon o ochraně přírody je zákonem speciálním k výše uvedeným zákonům. Toto pravidlo však nelze vykládat absolutně, neboť v praxi mohou vyvstat situace, kdy bude třeba se od tohoto výkladu odchýlit. Závěrem snad již jen tato citace: „Právní úprava nakládání se dřevinami a jejich ochrany nikdy nebude a ani nemůže být vše zahrnující a úplně vyčerpávající. Praktický život přírodní i lidský je totiž natolik pestrý a nečekaný, že sebelepší právní norma nikdy nemůže na všechny tyto situace předem myslet. Jde tedy o to nacházet nejen právní řešení, ale vždy i morální cit a dendrologickou odbornost ve správném přístupu ke stromům“57).

56) Výše uvedenou problematikou se ve svém rozhodnutí zabýval také Krajský soud v Hradci Králové. V rozhodnutí ze dne 18.12.1998, sp.zn. 30 Ca 131/98, judikoval, že vlastníci (uživatelé) pozemků nemohou odstraňovat či kácet dřeviny jen na základě oprávnění daných jim speciálními právními předpisy, aniž by přitom zajistili soulad i s ostatními právními normami a s celým právním řádem. Případným kolizím na úseku ochrany přírody a krajiny předchází zákon o ochraně přírody [§ 90 odst. 4], v němž stanovil, že zákon a předpisy vydané k jeho provedení jsou zvláštními předpisy ve vztahu k předpisům o lesích, vodách, územním plánování a stavebním řádu, o ochraně nerostného bohatství, o ochraně zemědělského půdního fondu, myslivosti a rybářství. Při řešení konkrétní věci, dotýkající se ochrany přírody a krajiny, včetně odstraňování a kácení dřevin, má proto úprava daná zákonem o ochraně přírody přednost před zákony ostatními. Citováno dle ASPI.

JUDr. Eva Kášová, Ph.D. Univerzita Karlova v Praze Odbor pro studium a záležitosti studentů 57) Damohorský, M.: Platná právní úprava ochrany dřevin a nakládání s nimi v České republice. Strom pro život-život pro strom V/ Ochrana stromů při stavební činnosti, Sborník příspěvků z Národní arboristické konference a 5. mistrovství ČR ve stromolezectví konané 24.-26. srpna 2005 v Plzni, Vydala Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, občanské sdružení, Praha 2005, s. 23.

52

PRÁVO



2009

Jak to, že máme pouze jeden antimonopolní úřad? Ing. Jaroslav Charvát, MBA, LL.M. Odpověď na otázku v názvu článku spočívá v poměrně jednoduché odpovědi. Je tomu tak proto, že hlavní příčinou vzniku monopolů obecně je existence překážek vstupu na trh; monopol je jediným prodávajícím daného statku na relevantním trhu, protože ostatní společnosti nemohou na trh vstoupit a soutěžit s ním. Jedním z důvodů překážek je skutečnost, že vláda udělí jediné společnosti výhradní právo na výrobu určitého statku.

jaká dobrá legislativa má být přijata namísto té špatné. Jde o to rozhodnout, jestli je individuální svoboda principiálně slučitelná se současným systémem založeným na legislativě a s legislativou zcela identifikovatelným.“ Dá se říci, že žijeme ve světě fiktivní reality. Prakticky v každém humanitním oboru jsou fakta zahalena nebo zahalována „objektivními“ tvrzení analytiků, vědců, odborníků a sociálních inženýrů. To platí především pro ekonomii. Svobodný trh, kapitalismus trpěl a trpí periodickými ekonomickými krizemi, jejichž náhlé propuknutí je nazýváno „panikou“ nebo ještě eufemističtěji „finanční krizí“ a skomírající období po panice se nazývá „depresí.“ Rozdělení výrobních prostředků v tzv. socialismu vedlo k nemožnosti svobodného trhu a tak tento ekonomický systém trpěl a někde ještě trpí skutečnou, spojitou krizí. Nejslavnější depresí v moderní době je samozřejmě ta, která začala typickou finanční panikou v roce 1929 a trvala až do počátku Druhé světové války. V současné době jsme přímými svědky druhé nejslavnější krize, o jejíchž příčinách a návrzích

Mnoho povyku pro nic Lze konstatovat, že hospodářská soutěž je typickým problémem, který odráží rozdíly vnímání reality ekonomy a právníky. Podobně jako v ekonomii, existuje i v právu nesmiřitelnost dvou základních přístupů: svobody a moci státu. Jak říká Bruce Benson:1)„ Nejde o to rozhodovat, 1) Citováno dle Šíma, J. (ed.): Právo a obrana jako zboží na trhu. Liberální institut. Praha, 1999, s. 43.

53

NÁZOR

PRÁVO


NÁZOR


řešení bylo napsáno poměrně mnoho, přičemž jako jediné možné řešení vidí politici (kde jsou ekonomové?) ve státních intervencích, v dodatečné emisi měny. Není nutné analyzovat blíže funkci trhu. Je pouze vhodné si připomenout, že existuje dělba práce a ta je zřejmě efektivnějším způsobem produkce, než kdyby si každý jedinec vyráběl všechnu pro něho potřebnou produkci sám. Nehledě na to, že s postupem technologií to ani není prakticky možné. Trh tedy existuje jak v „kapitalismu“, tak v „socialismu“. Na trhu se setkávají nabízející, kteří chtějí směnit za peníze, a poptávající, kteří za ně chtějí získat nějaké zboží. Cílem prodejců je maximalizace ceny, zatímco kupující si přejí pravý opak, cenu co nejnižší. Na trhu se tyto protichůdné zájmy střetávají, k transakci dojde pouze v případě, že obě strany jí získávají (jde o dobrovolnou směnu). Nabízející si musí cenit obnosu, který mu kupující nabízí, více než prodávaného zboží. Naopak kupující musí preferovat dané zboží před smluvní částkou peněz. Jestliže jsou obě podmínky splněny, pak dojde k obchodu. Kupující z nabídek, které jsou mu známy, vybere tu nejlevnější. Čím přesněji tedy zná prodejní ceny různých nabízejících, tím se zvyšuje jeho šance nakoupit výhodně. Naopak prodávající se pokouší dosáhnout

2009

nejvyšší ceny. S růstem ceny se však snižuje jeho šance prodat své zboží. Všechny trhy tedy vykazují tendenci směřovat k jediné ceně. Ta by byla ustavena v případě, že by kupující dokonale znali nabídku a žádný prodávající by se tedy nemohl dovolit žádat víc než jeho konkurenti. Tržní hospodářství neboli tržní ekonomika je taková ekonomika, kde jsou ceny určovány pomocí směny na trhu, především peněžní, za cenu, s níž souhlasí obě strany směny. Vymezení tržní ekonomiky je sporné a arbitrární; je nutné vyčlenit prvek násilí. Dobrovolná směna probíhá i v socialismu, socialistická ekonomika je tedy tržní hospodářství silně monopolizované s centrálním rozdělováním výrobních prostředků. Obecně lze konstatovat, že každou směnou, která je činěna dobrovolně, nejde tedy o zřejmou loupež, lze označit za tržní hospodářství. Pojem dobrovolnosti je ovšem zcela fiktivní. Například daň je sice dobrovolná dávka, ale dobrovolná je pouze proto, že tak stanoví zákon.2) Známá definice popisuje tržní hospodářství jako ekonomiku, která alokuje zdroje prostřednictvím decentralizovaného rozhodování mno2) Peníze jsou zboží jako každé jiné, proto uvádím tento příklad, neboť je obecně známý a lehce představitelný.

54

PRÁVO



2009

va se uvádí,3) že hospodářská soutěž na straně poptávky je provázena zpravidla a převážně negativy vyvolané faktem, že nabídka je deficitní. Jako příklad uvádí tlak na zvyšování cen podmíněný existencí ochoty vyšší ceny platit! Ale to je přeci základní axiom ekonomie; zdroje jsou omezené a trh vyrovnává nabídku s poptávkou přes ceny. Právní teorie vnímá rozdíl mezi právem na ochranu hospodářské soutěže a právem proti nekalé soutěži. Potírání nekalosoutěžních praktik předpokládá existenci soutěžního prostředí a je zaměřeno na dodržování poctivosti soutěže. Právo kartelové zastupuje autoregulační vliv soutěžního prostředí v situacích, kdy soutěž vůbec neexistuje. Ekonomické paradigma takovéto dělení nevnímá, protože tvrdí, že zásahy do ekonomiky prostřednictvím práva (například), jsou omezujícím faktorem rozvoje tržního hospodářství, přičemž právě existence a projekce práva hospodářské soutěže do reality je příčinou, nikoli důsledkem tržní nerovnováhy. V další části textu proto nebudu důsledně rozlišovat shora naznačené dělení, které právní věda používá. V uvedených souvislostech nelze souhlasit s názory v učebnicích prá-

ha subjektů (firem a domácností) díky jejich interakcím na trzích zboží a služeb. Dle této definice by bylo možné striktně oddělit „socialistickou“ a „kapitalistickou“ ekonomiku. Problém spočívá v tom, že čistá decentralizace v alokaci zdrojů neexistuje. Nezbývá, než se smířit s tím, že trhy jsou obvykle dobrým způsobem organizace ekonomické aktivity. Na jednu stranu selhalo centrální, komunistické plánování, na druhou stranu je otázkou, zda čistý liberalismus, „laissez-faire“ je životaschopnou filozofií (ne)řízení trhů. Jedno hraniční paradigma je tedy liberalismus, druhé extrém komunismus. Tímto, poněkud obšírnějším úvodem, chci naznačit, že nelze analyzovat regulaci hospodářské soutěže z pohledu práva, aniž bychom vnímali širší historicko-ekonomický kontext.

Chtění je nekonečné, zdroje jsou omezené Právo se k pojmu hospodářská soutěž staví, například, konstatováním, že chvályhodné projevy soutěživosti jsou provázeny negativními jevy jako je snaha získat zákazníky levnými, ale nekvalitními výrobky, snaha soutěž vůbec vyloučit a podobně. V některých učebnicích prá-

3) Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol.: Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. C.H.Beck, Praha, 2004, s. 286.

55

NÁZOR

PRÁVO


NÁZOR


va, které tvrdí, že omezování soutěže bez možnosti právního postihu a nápravy by zvyšovalo možnost omezovatele (rozuměj podnikatele), dosáhnout jeho ekonomických cílů na úkor ostatních soutěžitelů, ale i na funkčnost ekonomického řádu založeného na svobodné soutěži4) (rozuměj na svobodné soutěži regulované právem!). Nicméně právo, tu jako faktor podporující, onde jako faktor omezující, je nutné respektovat, byť s vědomím, že pro oblast hospodářské soutěže je to víceméně ku škodě.5)

Nejlepší je takové jednání, které přináší blaženost největšímu počtu Právo hospodářské soutěže se zabývá přímou regulací této soutěže, přičemž jeho úkolem je chránit pozitivní funkce hospodářské soutěže. Neboli jinak, explicitněji řečeno,

4) Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol.: Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. C.H.Beck, Praha, 2004, s. 400. 5) O nefunkčnosti práva hospodářské soutěže, respektive o jeho funkčnosti omezené, svědčí mnoho příkladů z praxe nejen v České republice (potravinové řetězce, ČEZ, státem dotované České dráhy, zemědělská politika EU, regulace finančního sektoru, vypovídací schopnost výstupů ratingových agentur, nadměrná emise měny a monopol státu na její tisk, masivní podpora automobilového průmyslu a podobně).

56

2009

PRÁVO



právo hospodářské soutěže chrání spotřebitele před negativy volného trhu. S tímto osobně nemohu souhlasit, neboť se v realitě evidentně jedná pouze o projekci práva do ekonomické reality v tom smyslu, že nelze chránit všechny spotřebitele, a ani to není cílem, nýbrž pouze spotřebitele vybrané. Zajímavý pohled mají opět někteří právníci, když tvrdí, že obecný smysl právní úpravy spočívá v prosazování principu neminem leadere, přičemž tento princip promítnutý do práva soutěžního by znamenal zákaz konkurence vůbec. S obdobnou logikou lze tvrdit opak: Prosazování principu neminem leadere znamená neexistenci práva hospodářské soutěže, nebo alespoň jeho významnou minimalizaci. S názorem, že podstata hospodářského soutěžení spočívá v poškozování konkurentů6) snad ani nemá smyslu polemizovat. Pro pochopení (ne)logičnosti regulace hospodářské soutěže mají však shora uvedené vybrané názory zásadní význam. Netvrdím, že nekalosoutěžní praktiky není nutné právně regulovat; tvrdím pouze, že předmětná regulace je v mnoha ohledech příčinou existence monopolů, příčinou růstu

cen, v konečném důsledku příčinou existence stávajícího stavu, který jsme zvykli pojmenovávat „finanční krize“ a tedy příčinou „neochrany“ spotřebitele. Je zřejmé, že ani taková věda jako právo si neumí poradit s podstatou lidského chování, kterou je uvědomělé jednání za účelem dosažení cíle; v souvislostech za účelem tvorby kladného cash flow. Učebnice práva hospodářské soutěže to v podstatě přiznávají tvrzením typu: Hospodářská soutěž má dva velké nepřátele přílišnou svobodu a nedostatek jakékoli regulace na straně jedné a přílišnou regulaci a omezování podnikatelské svobody na straně druhé.7) V reálné praxi potom nejde o nic jiného, než o stanovení limitů, ve kterých se má ekonomika legálně pohybovat. Řečnickou otázkou je pouze to, kdo a pro koho limity definuje a kdo z toho má prospěch. V českém právu je postih nekalé soutěže zahrnut do ustanovení § 44 až § 55 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), přičemž vlastní úprava postihu je koncipována v generální klauzuli, včetně demonstrativního výčtu nekalosoutěžního jednání.

6) Profesor Eliáš in: Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol.: Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. C.H.Beck, Praha, 2004, s. 287.

7) Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol.: Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. C.H.Beck, Praha, 2004, s. 397.

2009

Speciálním zákonem je zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 634/1992 Sb., zákon na ochranu spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“). Trestní postih nekalé soutěže je upraven v § 149 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“). Nutno zdůraznit, že nekalá soutěž je deliktem objektivní povahy, u něhož zákon nevyžaduje zavinění. Vzhledem k rozsahu problematiky se budu dále zabývat pouze právní úpravou ochrany hospodářské soutěže v kontextu se zákonem č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně hospodářské soutěže“) a relevantními ustanovení obchodního zákoníku. Je jen málo oblastí, které by se vyznačovaly takovou mírou jednostranného uvažování, takovou mírou všeobecného odsouzení, takovým rozsahem historické desinterpretace a takovou intenzitou vládních zása57

NÁZOR

PRÁVO


NÁZOR


hů, jako je oblast monopolů a protimonopolní politiky. Dnes a denně slýcháme o nutnosti dalšího zákona nebo dalšího zákroku proti mocným monopolům, proti snaze kartelů rozdělit si trh, proti pokusům velkých obchodních řetězců mít „příliš nízké“ ceny, nebo snaze EU prodat zemědělské výrobky „pod náklady“. Právnické učebnice se zároveň hemží teoriemi o predátorském snižování cen a teoriemi o konstrukci daní, které by odčerpaly „monopolní“ zisky. Jak etatističtí ekonomové či politikové, tak i jejich tzv. protržní soukmenovci se ve většině výše zmíněných případů shodnou na jediném řešení: větší, případně rozhodnější úloze státu a silnější „ochraně konkurence“. Je zřejmé, že největší myslitelná monopolní struktura – stát jako negace trhu nemůže nikdy sloužit „k ochraně konkurence na trhu“ a že monopoly existují pouze tam, kde nad nimi drží ochrannou ruku právě stát.8)

2009

O (ne)významu antimonopolního zákonodárství snad nejlépe vypovídá anekdota: Potkají se tři podnikatelé ve vězení a ptá se jeden druhého, za co byli

odsouzeni. První podnikatel: „Já tu jsem pro to, že jsem prodával své výrobky, které byly tak kvalitní, že si je všichni lidé kupovali, za ceny, které byly vyšší než ceny výrobků mých konkurentů. Byl jsem obviněn ze zneužívání dominantního postavení na trhu a odsouzen.“ „A co ty?“, ptají se ostatní druhého podnikatele. Druhý podnikatel: „Také vyrábím výrobky, které lidé rádi kupují. Jsem nejlepší v oboru, a tak si mohu dovolit prodávat výrobky levněji než moji konkurenti. Ale právě nízké ceny v porovnání s konkurencí se nelíbily úředníkům, kteří dohlížejí na tzv. hospodářskou soutěž. Obvinili mne z cenového podbízení a byl jsem za prodej mých výrobků za nízké ceny odsouzen.“ Třetí podnikatel: „Pánové, věděl jsem o těchto úskalích, která na podnikatele čekají. A protože jsem nechtěl dopadnout tak jako vy dva, rozhodl jsem se, že nebudu prodávat za vyšší ceny, než mají moji konkurenti, ani za ceny nižší, ale že zvolím zlatou střední cestu. Stanovoval jsem tedy stejné ceny, jaké měla konkurence. Ale ani toto mé počínání se úředníkům nelíbilo, byl jsem obviněn z cenové koluze a odsouzen.“9) Je zřejmé, že právní věda, respektive právníci jako nástroj fikce, které říkáme stát, pouze reflektují tvorbou

8) Srovnejme problém „monopolu“ ve vnímání společnosti Microsoft a ČEZ.

9) http://www.libinst.cz/stranka.php?id =61&highlight=monopol.

Co jsme dnes dokázali, bylo kdysi jen představou

58

PRÁVO



právních norem regulujících hospodářskou soutěž na poptávku politiků, kteří sledují pouze a jenom svoje individuální zájmy. Poněkud nešťastnou se potom jeví snaha právníků zasahovat do ekonomické reality, kterou jsou ne vždy a ne všichni schopni vnímat ve všech souvislostech, o čemž svědčí některé shora uvedené názory předních profesorů práva.10) Jak je však již několikrát uvedeno, nezbývá, než se s regulací hospodářské soutěže smířit a vzít na vědomí, že antimonopolní zákonodárství, jež primárně způsobilo stav nazývaný „finanční krize“ spěje ještě k větší regulaci a větší podpoře monopolů, byť pod zástěrkou tvorby nástrojů, majících tuto krizi zastavit. Spojení ekonomicky neerudovaných právníků sledujících své vlastní individuální zájmy s poptávkou politiků neerudovaných v tomtéž a sledujících pro změnu svoje vlastní zájmy, vyúsťuje ve zvláštní závěr vyslovený profesorem Hajnem:11) Rovnováha nabídky a poptávky je prakticky nedosažitelná (v regulovaném prostředí jistě – poznámka autora) a i tehdy, byla-li by dosažena, by by-

2009

la málo stimulující. Argumentace vskutku brilantní; zbývá pouze dodat, že stimulátorem je zde pravděpodobně myšleno právo hospodářské soutěže. Nekalá soutěž je stíhána obecným zákazem nekalé soutěže vůbec. V českém právu je obsažena v § 44 odst. 1 obchodního zákoníku: je zakázáno jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěžitele a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Tato nekonkrétní formulace způsobuje v praxi pochopitelně různé možnosti výkladu, spočívající, například, v již obligátním případu společnosti ČEZ, která se samozřejmě chová v souladu s dobrými mravy a nezpůsobuje újmu spotřebitelům, neboť je v zájmu tzv. státu, aby tomu tak bylo. Ekonomickým paradigmatem nahlíženo, způsobuje jeden soutěžitel újmu druhému již pouze tím, že je schopen realizovat své produkty na trhu za ceny nižší než spotřebitel druhý. Argumentem právníka zcela jistě bude, že tak tomu není, a že je nutné posuzovat případy ad hoc. Aplikace generální klauzule pro (ne)rozvoj volného trhu záleží v moudrém a spravedlivém rozhodnutí soudu, což je právě, vzhledem k existenci individuálních zájmů lidí, velmi nebezpečné. Zcela jistě lze uvést příklady rozhodovací soudní praxe, nicméně to, co soud označí za nekalosoutěžní

10) Na druhou stranu nutno přiznat, že ekonomové naopak infiltrují do prostředí práva, jako například autor této práce. 11) Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol.: Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. C.H.Beck, Praha, 2004, s. 286.

59

NÁZOR

PRÁVO


NÁZOR


jednání dle generální klauzule, se může laikovi, ekonomovi jevit nelogické a analogicky naopak. Nehledě na skutečnost, že lze poměrně bezproblémově argumentovat existencí tzv. zájmu státu. V § 41 obchodního zákoníku je sice stanoveno, že soutěžitelé mají právo svobodně rozvíjet svou činnost v zájmu dosažení hospodářského prospěchu…ale jsou povinni přitom dbát právně závazných pravidel. Přeloženo do řeči ekonomů lze svobodně rozvíjet svoji činnost, ale pouze do určitého stupně rozvoje, respektive lze rozvíjet svoji činnost, ale pouze u těch subjektů (dokonce monopolů) u kterých to, v souladu s právem, povolí stát. Tedy uplatňování antimonopolního práva je ve své podstatě kontraproduktivní a není ku prospěchu ani straně nabídky ani straně poptávkové. Význam má (otázkou je jaká mají bát měřítka) uplatňování sankcí v případě nekalosoutěžního jednání specifikovaného v § 44 odst. 2 obchodního zákoníku. Zákon na ochranu hospodářské soutěže reaguje na požadavek implementace práva evropského, zejména článků 81 a 82 Smlouvy o založení Evropského společenství. Vnímám teoretický rozdíl mezi ochranou hospodářské soutěže (ve smyslu zákona na ochranu hospodářské soutěže) a ochranou hospodářské soutěže proti nekalé soutěži

2009

(ve smyslu obchodního zákoníku), nicméně praktické dopady při realizaci obou právních norem do praxe uvedený rozdíl, alespoň částečně, smazávají. Stejně tak vnímám rozdíly v uplatňování sankcí za porušení uvedených právních norem. Zákon na ochranu hospodářské soutěže upravuje chování soutěžitelů na trhu, přičemž zakazuje nebo upravuje podmínky dohod soutěžitelů, zneužívání dominantního postavení a spojování soutěžitelů.12) Rozhodování o tom, zda je či není ohrožena hospodářská soutěž, spadá do pravomoci Úřadu na ochranu hospodářské soutěže. Automaticky se předpokládá, že Úřad je tou institucí, která ochrání spotřebitele před monopoly. Komentáře paradigmatem práva není třeba, komentář z pohledu ekonomie je již uveden výše. Příkladem budiž pouze snaha evropské automobilové lobby o získání tzv. státní pomoci. Brusel sice prozatím tlaku odolává a zkoumá, zda národní injekce neznamenají nedovolené konkurenční výhody, nicméně je pravděpodobně pouze otázkou

12) Nevím, jestli zajímavé, nicméně skutečné je, že zákon se nevztahuje na jednání soutěžitelů v oblasti výroby zemědělských produktů, pokud soutěžitelé jednají v souladu s právem Evropského společenství.

60

PRÁVO



času, kdy tlaku lobby podlehne.13) Právní věda se možná s problémem vypořádá úpravou předmětných zákonných norem a uvede dočasně kolizní situaci do souladu s právem. Vedlejším účinkem bude sice vytvoření další nerovnováhy na volném trhu, ale to je již problém mimo oblast práva a tedy i právních teoretiků a praktiků. Závěrem je vhodné doplnit, že porušování zákona na ochranu hospodářské soutěže je pokutováno14) v souladu s § 22 tohoto zákona. Úřad může podle § 23 citovaného zákona při zjištění porušení zákazů rozhodnout o uložení opatření k nápravě. Ustanovení § 44 odst. 2 obchodního zákoníku jsou konkrétním vyjádřením obsahu generální klauzule. Regulace hospodářské soutěže se týká zejména: • reklamy a označení zboží a služeb, • vyvolání nebezpečí záměny a parazitování na pověsti, • podplácení a zlehčování.

2009

Reklamu jako marketingový nástroj, umožňující nekalosoutěžní jednání upravuje zákon o regulaci reklamy. Tento zákon obsahuje víceméně kauzistické zákazy, proto není nutné jej blíže analyzovat. Skutková podstata klamavé reklamy spočívá v šíření údajů o vlastním nebo cizím podniku, jeho produktech, které jsou způsobilé vyvolat klamavou představu a zjednat tím jednomu podniku prospěch na úkor druhého. Skutková podstata klamavého označení zboží a služeb spočívá ve způsobilosti vyvolat mylnou domněnku o původu zboží nebo jeho vlastnostech. V praxi dochází k souběhu s parazitováním na pověsti podle § 48 obchodního zákoníku. U skutkové podstaty vyvolání nebezpečí záměny jsou zakázána jednání, jež jsou způsobilá vyvolat dojem zaměnitelnosti soutěžitelů nebo jejich produkce a tím jednoho ze soutěžitelů poškodit. U parazitování na pověsti se jedná o využívání pověsti jiného podniku nebo jeho produkce pro získání prospěchu pro podnik vlastní, kterého by jinak tento podnik nedosáhl. V podstatě jde o rozšíření úpravy uvedené v § 196 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Nejedná se tedy pouze o ochranu dobré pověsti, ale o využívání této pověsti s cílem získat v hospodářské soutěži vlastní prospěch tím, že

13) V tu chvíli, v rámci „vyššího zájmu“ dojde k výjimce při ochraně hospodářské soutěže, přičemž se již nebude zajímat o to, proč automobilovému průmyslu klesá prodej, když poptávka není zcela jistě uspokojena. 14) Absurdní se jeví skutečnost, že pokuta je příjmem státního rozpočtu a jako taková může být použita například k poskytnutí dotací zemědělcům, čímž stát sám porušuje pravidla hospodářské soutěže (v ekonomickém smyslu), byť v souladu se zákonem.

61

NÁZOR

PRÁVO


NÁZOR


podnik využívá image podniku jiného. U skutkové podstaty podplácení nutno rozlišovat rozdíly s trestným činem podplácení podle § 16 trestního zákona, které spočívají zejména v možnosti sankcionovat i právnickou osobu a v tom, že postih za nekalou soutěž je výlučně věcí soukromoprávní a ne veřejnoprávní. Nekalosoutěžního jednání se dopustí ten, kdo nabídne nebo poskytne prospěch osobě, za účelem získání předností pro sebe na úkor jiného soutěžitele. Skutková podstata zlehčování spočívá v uvedení nebo rozšiřování nepravdivých údajů o poměrech nebo produkci jiného soutěžitele, které jsou způsobilé tomuto soutěžiteli přinést újmu.

2009

středí neexistuje vůbec. Z logiky věty předchozí vyplývá, že právo (uměle definovaná norma) vytváří soutěžní prostředí! Lze se částečně ztotožnit s existencí práva proti nekalé soutěži; byť pouze zbývá kazuisticky definovat průměrného spotřebitele (míněno s jistou dávkou ironie), nelze se však v uvedených souvislostech vyrovnat s existencí práva kartelového. Jak je několikrát uvedeno, podstatou lidského konání je to, že člověk jedná za účelem dosahování svých cílů. Neexistuje tedy nic takového jako zájem státu (protože neexistuje stát), nic takového jako zájem politické strany (protože neexistují politické strany) ani nic takového jako zájem jakéhokoli úřadu nebo instituce (protože ani tato instituce neexistuje). Existují pouze zájmy jednotlivců a ti se je, prostřednictví uvedených fiktivních institucí, snaží dosahovat, k čemuž si, mimo jiné, vytvářejí právní normy. Individuální svoboda potom nemůže být slučitelná se současným systémem založeným na legislativě. Respektive může být, ale pouze pro ty individuality, které mají moc vytvářet část fiktivní reality tím, že tvoří právní normy.

„Pokládáme tyto pravdy za samozřejmé“ – Deklarace nezávislosti USA Hospodářská soutěž je chráněna právem na ochranu hospodářské soutěže a právem proti nekalé soutěži. Potírání nekalosoutěžních praktik předpokládá existenci soutěžního prostředí a je zaměřeno na dodržování poctivosti soutěže. Kartelové právo zastupuje (údajně) autoregulační vliv soutěžního postavení v situacích, kdy soutěžní pro-

Ing. Jaroslav Charvát, MBA, LL.M. výkonný ředitel Ústav práva a právní vědy, o.p.s.

62

PRÁVO



2009

Skrytá reklama VI Skrytá reklama v judikatuře, její kritické a její dosud málo řešené problémy. MUDr. Jan Vavrečka Poznámka autora: Vážení čtenáři, milí kolegové, v posledním díle seriálu bych se chtěl vrátit opět blíže vaší hlavní specializaci. Chtěl bych se věnovat dvojici judikátů (Evropského soudního dvora a Městského soudu v Praze) a v kontextu jejich znění se zamyslet nad závažnými problémy skryté reklamy a způsobu její efektivnější eliminace z dnes naprosto standardních stereotypů marketingové a reklamní praxe.

že šiřitelem skryté reklamy ve smyslu zákona nebývá samotný subjekt zadavatele. Šiřitel reklamy je obvykle subjekt snadno identifikovatelný. Nepodařilo se dosud šikovným advokátům vymyslet univerzálnější koncept, jak u zjevného šiřitele reklamy zpochybnit, že skutečně je šiřitelem reklamy z pohledu zákona a nemá proto příslušnou odpovědnost. Co se tak asi dá očekávat, když je zjevný šiřitel podezřele „prokomerční“ informace tázán správními orgány nebo soudem, zda si u něj někdo její šíření nezadal nebo jinak vědomě nezajistil? Informace spotřebitelům jako reklama vyznačena nebyla (snadno konstatovatelný fakt) – je tedy nutné zpochybnit její statut reklamy, jinak bude závěr nutně jednoznačný. Ve všech takových případech se obligátně setkáváme s tvrzením, že se jednalo o vlastní redakční tvorbu s obvyklou novinářskou motivací nebo že tato informace byla šířena výhradně

I. Výmluvy z mediální učebnice Naprostá většina skrytých reklamních forem dnes vzniká ve více či méně vědomé spolupráci médií a vzdělávacích či osvětových neziskových organizací s reklamními a komunikačními agenturami. Někteří výrobci a distributoři dnes mají vlastní reklamní a komunikační zaměstnance (insourcing) a částečně si tak funkci komunikačních agentur zajišťují sami. V naprosté většině všech případů (s výjimkou internetové propagace) však platí zásada, 63

SERIAL

PRÁVO


SERIAL


s cílem vzdělávání veřejnosti. Vlastní účel informace je oním střetem obou světů, úhoří reklamy a redakční mlýnice, protože vlastní obsah informace může být zcela identický a není tedy rozhodný. Tvrzení proti důvodnému až očividnému předpokladu. – Takto bychom mohli často definovat vstupní situaci.

2009

a s tímto cílem svým zadavatelem primárně šířena (třeba právě médiím). • Na straně druhé je zde zcela běžná a nezpochybnitelně legitimní mediální praxe – sledovat všechny informační zdroje a mít možnost na jejich základě vytvářet informace se zcela jiným cílem. Cílem pouze informovat veřejnost o věcech zajímavých nebo jinak potřebných, dle profilu daného média a zájmů a preferencí jeho čtenářské (divácké či posluchačské) obce. Není možné jakkoliv upírat médiím možnost pracovat s informacemi, které jim poskytnou o svých produktech a službách podnikatelské subjekty.

II. Je šíření reklamy jiných ospravedlnitelné jinou pohnutkou šiřitele a je chráněno svobodou projevu? Uvažujme pro tuto chvíli variantu, ve které šiřitel nezpochybňuje reklamní cíle informačních zdrojů, ze kterých čerpal. Pouze tvrdí, že jeho vlastní cíle k šíření takové informace byly jiné a z jeho pohledu, tedy k šíření reklamy (z pohledu zákona) již nedocházelo. Tato situace je velmi problematická pro teorii i praxi. Proč? • Na jedné straně zde máme spotřebitele, který dostal právě takovou informaci, jakou výrobce pro oslovení spotřebitelů účelově a cíleně vytvořil – tedy reklamu dle svého původu. To, že ji získal od šiřitele jednajícího při posunu informace s jiným účelem, nic nemůže změnit na této skutečnosti: Spotřebitel především obdržel informaci, u níž nemohl rozlišit, že byla jako reklama – tedy především účelově – připravena

Ani jeden z obou principů není natolik dominantní a společensky důležitější, abychom mohli druhý ignorovat a nezabývat se jejich vzájemným vyjádřením v každé jednotlivé kauze samostatně. V tomto ohledu ve věcně velmi podobném případě rozhodoval v tomto roce Evropský soudní dvůr.1) Z tohoto

1) Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 2. dubna 2009. Trestní řízení proti Frede Damgaard. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Vestre Landsret – Dánsko. Humánní léčivé přípravky – Směrnice 2001/83/ES – Pojem „reklama“ – Šíření informací o léčivém přípravku třetí osobou jednající z vlastní iniciativy. Věc C-421/07.

64

PRÁVO



2009

na na přezkum důvodnosti a přiměřenosti zásahu. Tak tomu je, pokud jde o obchodní využití svobody projevu, zejména v tak komplexní a proměnlivé oblasti, jako je reklama (viz výše uvedený rozsudek Karner, bod 51)“3). Evropský soudní dvůr tedy na v řízení položené otázky odpověděl tak, „že článek 86 směrnice 2001/83 musí být vykládán v tom smyslu, že šíření informací týkajících se léčivého přípravku, zejména jeho léčebných nebo preventivních účinků, třetí osobou může být považováno za reklamu ve smyslu tohoto článku i tehdy, jestliže tato třetí osoba jedná z vlastního podnětu a právně i fakticky zcela nezávisle na výrobci nebo na prodejci takového léčivého přípravku. Vnitrostátnímu soudu přísluší, aby určil, zda toto šíření představuje formu informování, průzkumu nebo pobídek, které mají za účel podpořit předepisování, výdej, prodej nebo spotřebu léčivých přípravků“4). Výrok citovaného rozhodnutí tudíž zní: „Článek 86 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu Společenství týkající se humánních léčivých přípravků, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/27/ES ze dne 31. března 2004, musí být vykládán v tom smyslu, že šíření informací týkajících se léčivého

rozhodnutí Evropského soudního dvora lze citovat, že „je-li zásada svobody projevu výslovně uznána článkem 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané dne 4. listopadu 1950 v Římě, a představuje-li základní prvek demokratické společnosti, ze znění odstavce 2 tohoto článku nicméně vyplývá, že tato svoboda může podléhat určitým omezením odůvodněným cíli obecného zájmu, jsou-li tyto výjimky stanoveny zákonem, jsou-li vedeny jedním nebo více cíli legitimními ve vztahu k uvedenému ustanovení a jsou-li nezbytné v demokratické společnosti, tedy odůvodněny naléhavou sociální potřebou, a zejména jsou-li přiměřené sledovanému legitimnímu cíli (viz rozsudek ze dne 25. března 2004, Karner, C–71/02, Recueil, s. I–3025, bod 50)“2). Evropský soudní dvůr dále konstatuje, že „je nesporné, že posuzovací pravomoc příslušných orgánů při určení patřičné rovnováhy mezi svobodou projevu a výše uvedenými cíli je proměnlivá pro každý z cílů, které odůvodňují omezení tohoto práva, a podle povahy dotčených činností. Pokud výkon této svobody nepřispívá k diskusi v obecném zájmu a pokud se navíc jedná o kontext, ve kterém mají členské státy určitý prostor pro uvážení, je kontrola omeze-

3) Tamtéž, viz bod 27 odůvodnění. 4) Tamtéž, viz bod 29 odůvodnění.

2) Tamtéž, viz bod 26 odůvodnění.

65

SERIAL

PRÁVO


SERIAL


2009

přípravku, zejména jeho léčebných nebo preventivních účinků, třetí osobou může být považováno za reklamu ve smyslu tohoto článku i tehdy, jestliže tato třetí osoba jedná z vlastního podnětu a právně i fakticky zcela nezávisle na výrobci nebo na prodejci takového léčivého přípravku. Vnitrostátnímu soudu přísluší, aby určil, zda toto šíření představuje formu informování, průzkumu nebo pobídek, které mají za účel podpořit předepisování, výdej, prodej nebo spotřebu léčivých přípravků“5). K tomuto však nutno dodat, že reklama ve smyslu článku 86 ve výroku citované směrnice6) je pojem

o něco širší než reklama ve smyslu jiných produktů. Pro každou jinou reklamu proto platí stejný závěr jako pro „širší“ reklamu podle tohoto článku. Z tohoto judikátu vyplývají důležité závěry, které mají univerzální platnost, ačkoliv byl judikát formulován na specifickém případu reklamy na léčivý přípravek. Lze však na jeho základě konstatovat: A. Svoboda projevu médií může být omezena nejen v případě možného dotčení se práv konkrétních jiných osob a subjektů, ale také ve veřejném zájmu tam, kde je tento zájem zákonem stanoven a chráněn. (Zákaz skryté reklamy.)

5) Tamtéž, viz výrok. 6) Článek 86 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu Společenství týkající se humánních léčivých přípravků, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/27/ES ze dne 31. března 2004 zní takto: „Pro účely této hlavy se „reklamou na léčivé přípravky“ rozumí všechny formy informování, průzkumu nebo pobídek, které mají za účel podpořit předepisování, výdej, prodej nebo spotřebu léčivých přípravků; zahrnuje zejména: – reklamu na léčivé přípravky určenou široké veřejnosti, – reklamu na léčivé přípravky určenou osobám způsobilým je předepisovat nebo vydávat, – návštěvy obchodních zástupců pro léčivé přípravky u osob způsobilých předepisovat léčivé přípravky, – dodávání vzorků, – poskytování pobídek pro předepisování nebo vydávání léčivých přípravků formou daru, nabídky nebo příslibu jakéhokoliv prospěchu nebo finanční či věcné odměny s výjimkou těch, jejichž skutečná hodnota je zanedbatelná, – spon-

zorování propagačních setkání, jichž se účastní osoby způsobilé předepisovat nebo vydávat léčivé přípravky, – sponzorování vědeckých kongresů, jichž se účastní osoby způsobilé předepisovat nebo vydávat léčivé přípravky, a zejména úhrada jejich cestovních výdajů a výdajů na ubytování vzniklých v této souvislosti. 2. Tato hlava se nevztahuje na – označení na obalu a přikládané příbalové informace, které podléhají ustanovením hlavy V, – korespondenci, popřípadě s přiloženými podklady, které nemají propagační povahu, nezbytnou k zodpovězení zvláštních dotazů ohledně konkrétního léčivého přípravku, – věcná informativní oznámení a podklady týkající se např. změn balení, upozornění na nežádoucí účinky jako součástí obecných bezpečnostních opatření ohledně léčivých přípravků, prodejních katalogů a ceníků, a to za předpokladu, že neobsahují žádné tvrzení o přípravku, – informace o lidském zdraví nebo o onemocněních lidí za předpokladu, že neobsahují žádný, ani nepřímý odkaz na léčivý přípravek“.

66

PRÁVO



B. Využití svobody projevu médií k vlastním obchodním cílům není a priori nezákonné – je především možné. Shledání rozporu se zákonem v takových případech je však možné také. Rozhodnými faktory v těchto případech jsou: a) Důvodnost takového zásahu. Tedy přímé či nepřímé důkazy včetně znaleckých posudků, že v daném případě informace médii šířená má alespoň částečný původ v reklamních zdrojích nebo přímo u výrobce či jeho komunikačních agentur, že informace byla účelově vytvořena a že bylo kalkulováno s tím případně i podpořeno to, že ji média zachytí, zpracují a budou dále šířit. b) Přiměřenost takového zásahu. Měl by být vždy vyhodnocen také vlastní obsah takto šířené „propagační“ informace. Existují zejména 3 skupiny reklamních informací šířených médii s jiným cílem, vůči nimž je takový zásah přiměřený. Jsou to: • Médii šířené informace, které obsahují takové dílčí propagační momenty, které nejsou přípustné v řádné formě reklamy na dané produkty nebo služby, protože by zde byly v rozporu se zákonem. Není přípustné, aby svoboda projevů médií byla využívána k obchodním cílům v tom rozsahu, který je protizákonný v řádné formě

2009

reklamy – v obvyklé formě dosahování těchto cílů. • Médii šířené informace, které obsahují propagační momenty, a které se svou formou snaží vyvolat ve spotřebiteli maximální pocit důvěry v nezávislost (a tedy objektivitu) daného informačního zdroje. Do této skupiny patří zejména všechny účelové reklamní informace vkládané do úst různých odborníků a společenských autorit, aniž by spotřebitel měl možnost toto snadno rozpoznat. • Všechny PR články, které jsou pro média připravovány a médii přímo přetištěny nebo pouze po menší textové úpravě. Ačkoliv nemusí být jejich obsah jinak nelegální, ani nemusí zneužívat důvěru spotřebitelů, nejedná se už o žádnou svobodu projevu médií. Jedná se o mechanické přebírání a přetiskování reklamy od podnikatelských subjektů bez vlastní redakční odpovědnosti za vytvořený obsah. Média v takovém případě slouží pouze jako tiskárna marketingových oddělení firem. I tomuto jevu samostatně je nutné maximálně efektivně bránit ve veřejném zájmu. C. Samotné vyjádření šiřitele v tom smyslu, že sám šířil informaci s odlišným cílem, než je legální cíl reklamy, nezakládá nikdy důvod 67

SERIAL

PRÁVO


SERIAL


k jednání správního orgánu na základě tohoto vyjádření bez dalšího. (Nezahájení správního řízení nebo ukončení správního řízení s negativním nálezem na základě tvrzení šiřitele o jeho pohnutkách a úmyslu je vždy chybou.) I takový postup může být shledán reklamou a proto musí být dále zkoumán, je-li důvodné podezření, že se o šíření reklamy spotřebitelům jednat mohlo.

2009

věrům tyto postupy a stanoviska (dovozeno): 1. Zkoumal charakter sdělené informace v kontextu zaměření pořadu a charakteru informací, které by v takovém pořadu bylo možné přiměřeně očekávat včetně jejich váženého zastoupení. (Proporcionalita, obsahová šíře apod.) 2. Zkoumal obsah sdělené informace ve vztahu k základním informačním prvkům, o kterých se lze domnívat, že z takového obsahu především budou spotřebitelem získány. 3. Soud se přiklonil k názoru, že uvádění komerčních subjektů v určitých typech pořadů je samozřejmě možné, ale v obvyklých případech se tak děje v pořadech se srovnávací a hodnotící povahou, kde větší zastoupení více subjektů a jejich objektivní představení nebo představení jejich produktů je k takovému adresnému postupu přiměřené i přes jeho možné propagační důsledky. 4) Soud dále zkoumal alespoň některé z typických reklamních prvků (prvků častěji se vyskytujících v reklamních než redakčních realizacích) a jejich přítomnost. V tomto případě nepřiměřené opakování a vrstvení informací. (Dle mého názoru zde měl Soud ještě mnohem větší argumentační prostor.) 5) Soud se také vyjádřil, že i pouhá část pořadu motivovaná reklam-

II. Městský soud v Praze – 7 Ca 134/2008 V zajímavém případě týkajícím se skryté televizní reklamy rozhodoval u nás Městský soud v Praze7). Jednalo se o domněle skrytou reklamu na společnost Mediterannea v pořadu Design, architektura, stavebnictví, kterou Rada pro rozhlasové a televizní vysílání za skrytou označila a sankcionovala. Český rozhlas jako „šiřitel této skryté reklamy“ rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání napadl žalobou. Obligátně došlo ke sdělení, že motivace autora k vytvoření a šíření této informace byla reportážní a zpravodajská s cílem sdělit informace o zajímavém jevu. Soud mimo jiné použil ke svým obšírnějším zá7) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2009, sp.zn.: 7 Ca 134/2008.

68

PRÁVO



ními úmysly mu zakládá statut skryté reklamy, pokud je z praktického úhlu pohledu významná. (Ekvivalent „přiměřenosti zásahu“ uvažovaného Evropským soudním dvorem.)

2009

ty) jako nosiče atraktivity pro média, jehož vedlejším důsledkem (a především primárním záměrem) je široká mediální reklama. Slovy Evropského soudního dvora: Jedná se o využití svobody projevu médií k obchodním cílům. V tomto případě jde zcela zjevně o zneužití médií k reklamě serveru www.skoly.cz. Reklama propagující server oslovuje lidi s potřebou dalšího vzdělávání nebo u váhajících tuto potřebu vytváří. Kolik respondentů však mohla tato reklama pro klienta získat? Z povahy realizace bylo zcela zřejmé, že tato reklama má horizont své realizace maximálně několik dní, než bude zastavena. (Vzhledem k tomu, že se tak skutečně stalo, lze tento závěr se zpětnou platností prohlásit za předpokládatelný pro profesionálně a s dostatečnou odbornou péčí jednající subjekt.) Tato reklama proto mohla

III. Měl jsem se líp učit, aneb skrytá reklama a „public affairs - eventy“ Určitě máte ještě všichni v živé paměti tuto mediální kauzu rómů, pracujících na výkopech v ulicích Prahy se žlutými tričky s nápisem: Měl jsem se líp učit. www.skoly.cz“. O tom, zda je tato reklama v rozporu s dobrými mravy teprve bude rozhodováno. Tato reklama je však podle mého názoru také závažnou formou reklamy skryté. Jedná se přitom o známou techniku přípravy a realizace „veřejné události“ (even-

69

SERIAL

PRÁVO


SERIAL


oslovit maximálně 1500 kolem procházejících osob a z toho sotva 5% mohlo tuto reklamu reflektovat (75-100 osob by snad mohlo navštívit adresu .) – To by přece byla zoufale neefektivní reklama! A ještě vzhledem k tomu společenskému riziku – to opravdu není pro klienta a jeho zájem přitažlivá varianta. Ovšem zdání klame. Tato reklamní realizace nutně počítala se zájmem médií, která teprve měla zrealizovat vlastní celoplošný reklamní záměr zadavatele i zpracovatele reklamy a také se tak stalo. V takovém případě je médiím k zachycení veřejné události pravidelně „pomoženo“. Již v první den této realizace informovaly o „rómech v tričku“ významné informační zdroje. Realizátoři to nenechali náhodě a riskovat široké PR až třeba třetí den, když to někdo může už první den zarazit, nebylo opravdu vhodné. Zdokumentování akce pro média proběhlo ihned v první den této události. V tomto případě nalezneme tisíc a jeden dobrý důvod ke shledání případného zásahu dozorčích orgánů důvodným. Bude však prohlášení této reklamní realizace za skrytou reklamu a sankční postih také postupem přiměřeným? V tomto případě dle mého názoru nepochybně ano. (Už z předpokladu, že toto především je nelegální forma reklamy, která je v rozporu s dobrými mravy.)

2009

V jiných případech podobných reklamních realizací však bude situace méně jednoznačná. Přesto se domnívám, že právě účelovost a jasný kalkul s následným šířením zamýšlené informace pomocí médií skrytě (protože spotřebiteli nevyznačeně, pouze formou zpravodajské informace) není možné shledat legální formou reklamy. Odporuje to nejen zdravému rozumu, ale zejména společenským cílům, které především v této oblasti celá koncepce informační regulace sleduje. (Reklama má být slušná, čestná a pravdivá vyjma obvyklého reklamního přehánění.) Spíše si umím v této souvislosti představit liberační důvody pro chování médií, kdy za tyto formy skryté reklamy bude sankcionován pouze její zadavatel a zpracovatel a nikoliv šiřitel. Tento pohled však může být sám možná až příliš liberální. V žádném případě však nesmí tyto případy padat pod stůl jako podněty neřešené nebo reklama, která je zcela v pořádku.

IV. Skrytá reklama a vzdělávací cíle Neméně složitou je situace, kdy zadavatel se zpracovatelem vytvoří zcela jednoznačně vzdělávací materiál, jehož cílem je z jejich strany samozřejmě podpora prodeje - tedy reklama produktu. Materiál přitom 70

PRÁVO



může být i objektivní do jisté míry i proporcionální a především má klasickou strukturu vzdělávacích informací. (Nejlepším výrobkům na trhu se ostatně nemusí příčit zcela objektivní srovnání s konkurencí.) Tyto situace jsou zajímavé zejména tím, že zadavatel (podnikatelský subjekt) se hlásí k autorství této informace, je pod ní často podepsán, a nevzniká tedy pochybnost o tom, že tato není výsledkem nezávislé redakční práce. Z definice reklamy nevyplývá, že je tato určena výhradně hlavním motivem jednání zadavatele, zpracovatele či šiřitele takové informace. Motivace samozřejmě může být i zde vícečetná. Reklamní a propagační cíle mohou zcela legitimně existovat hned vedle snahy o vzdělávání a osvětu veřejnosti. V takovém případě je na místě určitě velmi uvážlivý, ale nikoliv nihilistický postup. • Pokud má informace takový obsah a takové možné důsledky jako řádná a obvyklá forma reklamy, není možné u ní primárně popřít nebo upozadit právě tyto cíle a motivaci jednajících subjektů. Obzvláště nikoliv, je-li jednajícím subjektem sám výrobce, distributor nebo komunikační agentura. (Případně nezisková organizace realizující toto za peníze od těchto subjektů.) • Pokud může mít vzdělávací informace také reklamní důsledky vůči vlastním produktům, musí

2009

si být této skutečnosti profesionálně a odpovědně jednající podnikatelský subjekt především vědom. („To jsme netušili.“ není a priori „legální“ odpovědí.) • Pokud si je podnikatelský subjekt vědom možného reklamního cíle informací jím šířených, nelze již nikdy odlišit, zda toto bylo či nebylo také jeho kalkulovaným cílem. Mohlo být – v naprosté většině případů, ale také nemuselo být – velmi akademická teorie. V případech, kdy obsah informací zadaných očividně ke zpracování a šíření výrobcem nebo distributorem produktu ve formě nevyznačené spotřebiteli jako „reklama“, je proto vždy na místě postupovat jako u možné skryté reklamy pokud: a) Šířená informace obsahem a důsledky odpovídá běžným formám a obsahu předpokládatelné reklamy. b) Je takový zásah důvodný ve smyslu absence pochybností o přímé informační účasti zadavatele nebo jím zmocněných subjektů na vytvoření „vzdělávací“ informace. c) Je takový zásah přiměřený. – Toto bude vždy v praxi nejproblematičtější podmínka dalšího postupu, která vždy zakládá na individuálních okolnostech případu, nikdy však výhradně na vlastních vyjádřeních zadavatele, zpracovatele či šiřitele informace. 71

SERIAL

PRÁVO


SERIAL


2009

jmu činné organizace financovaly satisfakcí z finančních zdrojů jimi úspěšně napadených zadavatelů, zpracovatelů a šiřitelů reklamy. Součástí sankce je v takovém případě platba nákladů organizaci, která případ zachytila, připravila k řešení a jeho řešení zajistila (podmíněno samozřejmě pozitivním nálezem a rozhodnutím příslušného orgánu). Je zjevné, že této varianty se naše podnikatelské, ale i politické prostředí bude obávat jako „čert kříže“. Je to však jediná možná cesta efektivního vymáhání práva v dostatečně plošné šíři, kterou megatunová kvanta reklamní produkce nutně vyžadují. – Jinak budou právní normy v této oblasti určeny pouze ke čtení a psaní odborných článků.

V. Závěrem Skrytá reklama je fenoménem budoucnosti, jejíž expanzi je prakticky nemožné zastavit v rozsahu nástrojů, kterými dnes státní moc disponuje. (Kvantitativní a kvalitativní aspekty vymahatelnosti práva.) Osobně se domnívám, že jedinou relevantní protiváhou nekalým a skrytým reklamním technikám mohou být v budoucnu organizace na ochranu spotřebitele. Tyto organizace však musí získat právní legitimaci k přímé účasti ve správních a soudních řízeních (evropské právo to již nyní generálně umožňuje, bohužel členským státům zatím nenařizuje). To samo o sobě stačit nebude. Každá činnost (i ve prospěch veřejnosti) má své náklady. Spotřebitelské organizace se mohou aktivně, odborně a v potřebné kvantitativní šíři brát za veřejný zájem pouze v případě, že naleznou zdroje financování těchto aktivit. (15 mil. Kč grantových zdrojů Ministerstva průmyslu a obchodu ročně na všechny tyto organizace je skutečně vysoce efektivní ochrana nekalých obchodních praktik v reklamě.) Tak velké zdroje však z ve řejných rozpočtů asi není možné získat. Proto evropské právo již nepřímo vybízí (poukazuje) na možnost, aby se takto ve veřejném zá-

VI. Poděkování Chtěl jsem touto formou poděkovat vedení redakce za umožnění publikace takto rozsáhlého interdisciplinárního tématu na stránkách tohoto časopisu.

MUDr. Jan Vavrečka Katedra podnikového a evropského práva Fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze Medico-Adviser TROAS, s.r.o.

72

PRÁVO



2009

Z judikatury Ústavního soudu České republiky 1) Rozhodování o nákladech řízení se z pohledu obecných soudů může jevit jako oblast „jednoznačně podružná“, což však neznamená, že nejde o aplikační akty s významnými dopady na práva účastníků řízení, neboť mj. významně ovlivňují úvahu o tom, zda je úsilí o ochranu práva ve svém celku účelné. 2) Způsob, jímž soud rozhodne o některé ze složek nákladů řízení, může vést k podstatnému omezení v přístupu k soudu, což není z hlediska čl. 36 Listiny akceptovatelné. Rozhodnutí, kterým soud úspěšnému účastníkovi nepřizná náhradu nákladů řízení, nesmí být zatíženo libovůlí. Ten, kdo se rozhodl bránit své právo u soudu a uspěl, by neměl být nepřiměřeně a bezdůvodně zatěžován náklady, které si soudní ochrana vyžádala, neboť soudním rozhodnutím se mu dostává jen toho, co měl po právu mít. 3) V občanském soudním řízení, v němž vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce (a shodně pak též ve sporech vyvolaných konkursním řízením a v řízeních, jejichž účastníkem se stal místo úpadce), přísluší správci stejná práva a povinnosti, jaká mají jiní účastníci občanského soudního řízení, tedy i právo dát se v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí. Takovým zástupcem může být i advokát; okolnost, že správce konkursní podstaty je sám advokátem, nemá na tento závěr žádný vliv. 4) Ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. neumožňuje omezit právo účastníka řízení před správním soudem na náhradu nákladů zastoupení z důvodu, že účastník sám byl advokátem. Takový postup by byl v rozporu s principem rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. 5) Pokud správní soud v samostatně vedeném řízení nepřizná stěžovateli za provedené úkony vyžadující právní pomoc žádnou náhradu nákladů zastoupení s odůvodněním, že stěžovateli již byly náklady uhrazeny v jiném řízení, vykročí z mezí v nichž lze vykonávat státní moc (čl. 2 odst. 2 Listiny), neboť použije argument v zákoně neobsažený, a neočekávatelný z hlediska předchozího postupu. 6) Náklady řízení plní dvě významné funkce. Jde o funkci preventivní a o funkci sankční. Přístup k soudnímu řízení bez nutnosti jakýchkoliv výdajů s sebou nese riziko jeho zneužívání (zbytečného či svévolného souzení, sudičství). Proti takovým případům by měla právní úprava nákladů řízení působit

73

V Y B R A L I J S M E P R O VÁ S

PRÁVO




2009

preventivně. Účastník řízení, který svým protiprávním jednáním (např. porušením povinnosti vyplývající ze smlouvy, nerespektováním vlastnického práva jiného subjektu apod.) zapříčinil, že druhá strana musí bránit svá práva v soudním řízení, zásadně ponese sankci v podobě povinnosti nahradit náklady řízení, které takto vzniknou (Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní. 5. aktualizované vydání doplněné o předpisy evropského práva. Linde Praha, 2008. str. 331). 7) Zkoumá-li soud, zda jsou v konkrétní věci důvody hodné zvláštního zřetele, přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním poměrům účastníků, a to obou, nikoliv jen toho, koho by stíhala povinnost náklady řízení platit. Je nutno brát v úvahu i to, jak by se takové rozhodnutí dotklo majetkových poměrů oprávněného, který by např. musel zaplatit část odměny svému advokátovi ze svého. Soud rovněž musí brát v úvahu okolnosti, které vedly k soudnímu sporu, k postojům účastníků v něm apod. (Kindl, M. a kol.: Občanské právo procesní. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. str. 239). 8) Stručnost žaloby rozhodně nelze považovat za ústavněprávně akceptovatelnou okolnost mající vliv na rozhodování o náhradě nákladů řízení. 9) Schopnost koncipování stručného a současně vyčerpávajícího procesního podání lze považovat za okolnost usnadňující chod justice, a mimo jiné tím naplňuje poslání advokátního stavu. Díky kvalitně poskytované právní pomoci pak také mají účastníci, kteří jsou advokátně zastoupeni, možnost se soustředit na vlastní činnost více, než na soudní řízení, čímž dochází k naplnění postulátu respektu státní moci vůči právům občanů podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR [II.ÚS 851/07 ze dne 11.06.2009] nemá právo na náhradu nákladů řízení. Tvrdí, že tím byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). 2. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a z předložené kopie napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Teplicích roz-

Z odůvodnění: I. Rekapitulace ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 30. března 2007 se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. shora označeného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků řízení 74

PRÁVO



hodl o převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty, vykázanému k 16. říjnu 2006 (tj. po 12. listopadu 1998, kdy byl na majetek úpadce prohlášen konkurs), na úhradu nedoplatku silniční daně vykázanému u téhož správce daně k témuž dni. Následně správce daně zamítl reklamaci stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí. Ke správní žalobě byla obě rozhodnutí správce daně zrušena. Ve vztahu k náhradě nákladů soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. s odůvodněním, že stěžovatel byl sice procesně úspěšný, avšak jedná se o správce konkursní podstaty, který je sám advokátem, a proto nebylo nezbytné, aby se nechal v projednávané věci zastupovat dalším advokátem. 3. Stěžovatel uvádí, že byl aplikován ve skutečnosti § 60 odst. 7 s.ř.s. a nikoliv § 60 odst. 1 s.ř.s., jak bylo v rozhodnutí uvedeno. I materiálně však považuje rozhodnutí za svévolné a poukazuje na rozhodnutí téhož soudu ve věci sp. zn. 10 Co 610/2001 (in systém Aspi), kterým byly přiznány žalobci - advokátovi jako náklady řízení odměna za zastoupení v řízení jiným advokátem. Dále poukazuje na to, že právní pomoc advokátkou byla v daném případě poskytována na základě mandátní smlouvy, schválené věřitelským výborem, jehož členem je i vedlejší účastník řízení. Vytýká soudu, že nepřiznání nákladů řízení

2009

bylo použito v rozporu se zásadou výjimečnosti takového postupu a zasáhlo tak do jeho práva na právní pomoc v řízení před soudem. Poukazuje i na kritéria odůvodnění rozhodnutí o důvodech zvláštního zřetele, vyvozená např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), a rozvádí, že možnost nepřiznat náhradu nákladů řízení má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, v opačném případě se jedná o projev libovůle. Soud se však nijak nezabýval existencí podmínek pro nepřiznání náhrady nákladů řízení a nelze přehlédnout, že řízení bylo nepřípustnou kompenzací veřejnoprávních pohledávek ze strany vedlejšího účastníka řízení, ačkoliv byla protizákonnost takového postupu vedlejšímu účastníkovi řízení známa. Považuje za zarážející, že soud v důsledku legitimní obrany stěžovatele chrání správce daně před předvídatelnými následky. II. Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení 4. Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti zopakoval odůvodnění svého rozhodnutí. Dále uvedl, že se podle jeho názoru nejednalo o věc složitou, neboť ohledně projednávané problematiky existuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 648/04 (N 145/38 SbNU 135), a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 37/2006, 75


PRÁVO




a žaloba byla sepsána o třech stručných bodech včetně petitu. Obdobné žaloby přitom stěžovatel shodně zastoupen podal i v dalších případech. Důvodem pro zastupování správce konkursní podstaty - advokáta – dalším advokátem podle něj nemůže být to, že Finanční úřad v Teplicích soustavně porušuje zákon prováděním nepřípustných zápočtů. Poukázal dále na to, že Finanční úřad v Teplicích v této věci podal kasační stížnost, jejíž vyřízení by však s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v dané problematice nemělo trvat delší dobu. 5. Finanční úřad v Teplicích uvedl, že proti rozsudku napadenému ústavní stížností podal kasační stížnost. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta s ohledem na to, že před jejím podáním nebyly ještě vyčerpány veškeré prostředky k ochraně práv stěžovatele, byť nebyly podány stěžovatelem samým, nýbrž druhou stranou sporu.

2009

návrh téhož soudu v obdobné věci na přezkum ústavnosti aplikovaných předpisů podústavního práva. Po důkladném zvážení všech okolností daného případu tedy Ústavní soud usnesením ze dne 1. listopadu 2007 přerušil řízení o ústavní stížnosti do doby skončení řízení o kasační stížnosti, vedené Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 9 Afs 100/2007. V uvedeném usnesení se přitom Ústavní soud vypořádal i s námitkou nepřípustnosti ústavní stížnosti vznesenou vedlejším účastníkem řízení. 7. Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca 284/2006, který byl Ústavnímu soudu doručen 20. února 2009, bylo zjištěno, že kasační stížnost vedlejšího účastníka řízení byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 100/2007-52 ze dne 5. února 2009. Odpadla tedy příčina, jež vedla k přerušení řízení o ústavní stížnosti, a v řízení bylo tedy pokračováno.

III. Přerušení řízení 6. S ohledem na obsah vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení se Ústavní soud zabýval otázkou procesní přípustnosti ústavní stížnosti. U Nejvyššího správního soudu totiž zjistil, že vedlejší účastník řízení skutečně podal kasační stížnost, která byla vedena pod sp. zn. 9 Afs 100/2007, přičemž řízení o ní bylo přerušeno s ohledem na

IV. Východiska 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy tyto orgány 76

PRÁVO



svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního. 9. Rozhodování o nákladech řízení se z pohledu obecných soudů může jevit jako oblast „jednoznačně podružná“ (sp. zn. III. ÚS 191/06, N 14/44 SbNU 183), což však neznamená, že nejde o aplikační akty s významnými dopady na práva účastníků řízení, neboť mj. významně ovlivňují úvahu o tom, zda je úsilí o ochranu práva ve svém celku účelné. Způsob, jímž soud rozhodne o některé ze složek nákladů řízení, může vést k podstatnému omezení v přístupu k soudu, což není z hlediska čl. 36 Listiny akceptovatelné (sp. zn. I. ÚS 664/03, N 56/40 SbNU 547). Rozhodnutí, kterým soud úspěšnému účastníkovi nepřizná náhradu nákladů řízení, nesmí být zatíženo libovůlí. Ten, kdo se rozhodl bránit své právo u soudu a uspěl, by neměl být nepřiměřeně a bezdůvodně zatěžován náklady, které si soudní ochrana vyžádala, neboť soudním rozhodnutím se mu dostává jen toho, co měl po právu mít. 10. Správci konkursní podstaty z titulu jeho funkce přísluší vymáhat ve prospěch podstaty plnění

2009

(uplatňovat pohledávky úpadce), která vedou k rozmnožení majetku podstaty, včetně vymáhání cestou soudní (podáním příslušné žaloby). V občanském soudním řízení, v němž vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce (a shodně pak též ve sporech vyvolaných konkursním řízením a v řízeních, jejichž účastníkem se stal místo úpadce), přísluší správci stejná práva a povinnosti, jaká mají jiní účastníci občanského soudního řízení, tedy i právo dát se v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí. Takovým zástupcem může být i advokát; okolnost, že správce konkursní podstaty je sám advokátem, nemá na tento závěr žádný vliv (stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/98 ze dne 17. června 1998, bod XX.). 11. Ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. neumožňuje omezit právo účastníka řízení před správním soudem na náhradu nákladů zastoupení z důvodu, že účastník sám byl advokátem. Takový postup by byl v rozporu s principem rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny (II. ÚS 187/06 ze dne 19. června 2007). 12. Pokud správní soud v samostatně vedeném řízení nepřizná stěžovateli za provedené úkony vyžadující právní pomoc žádnou náhradu nákladů zastoupení s odůvodněním, že stěžovateli již byly 77


PRÁVO




náklady uhrazeny v jiném řízení, vykročí z mezí v nichž lze vykonávat státní moc (čl. 2 odst. 2 Listiny), neboť použije argument v zákoně neobsažený, a neočekávatelný z hlediska předchozího postupu (nálezy sp. zn. III. ÚS 458/07 ze dne 2. srpna 2007, sp. zn. II. ÚS 456/07 ze dne 20. září 2007, sp. zn. IV. ÚS 607/07 ze dne 16. října 2007, sp. zn. I. ÚS 454/07 ze dne 19. května 2008, aj.). 13. Náklady řízení plní dvě významné funkce. Jde o funkci preventivní a o funkci sankční. Přístup k soudnímu řízení bez nutnosti jakýchkoliv výdajů s sebou nese riziko jeho zneužívání (zbytečného či svévolného souzení, sudičství). Proti takovým případům by měla právní úprava nákladů řízení působit preventivně. Účastník řízení, který svým protiprávním jednáním (např. porušením povinnosti vyplývající ze smlouvy, nerespektováním vlastnického práva jiného subjektu apod.) zapříčinil, že druhá strana musí bránit svá práva v soudním řízení, zásadně ponese sankci v podobě povinnosti nahradit náklady řízení, které takto vzniknou (Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní. 5. aktualizované vydání doplněné o předpisy evropského práva. Linde Praha, 2008. str. 331). 14. Zkoumá-li soud, zda jsou v konkrétní věci důvody hodné zvláštního zřetele, přihlíží k majet-

2009

kovým, sociálním, osobním poměrům účastníků, a to obou, nikoliv jen toho, koho by stíhala povinnost náklady řízení platit. Je nutno brát v úvahu i to, jak by se takové rozhodnutí dotklo majetkových poměrů oprávněného, který by např. musel zaplatit část odměny svému advokátovi ze svého. Soud rovněž musí brát v úvahu okolnosti, které vedly k soudnímu sporu, k postojům účastníků v něm apod. (Kindl, M. a kol.: Občanské právo procesní. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. str. 239). V. Závěry 15. Jak již bylo uvedeno, šlo v uvedené věci meritorně o započtení přeplatku na dani na daňový dluh správcem daně – vedlejším účastníkem řízení – za trvání konkurzu, proti němuž se stěžovatel žalobou u správního orgánu úspěšně bránil. Správní soud vyšel zcela správně mimo jiné z ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu počínaje nálezem sp. zn. III. ÚS 648/04 (ze dne 28. července 2005, N 145/38 SbNU 135), na kterou bylo navázáno i nálezem Pl. ÚS 48/06 ze dne 9. prosince 2008. K uvedenému započtení přitom došlo rozhodnutím vedlejšího účastníka řízení ze dne 16. října 2006, tj. až poté, co výše uvedená rozhodovací činnost Ústavního soudu začala vznikat. Z obsahu vyjá78

PRÁVO



dření správního soudu přitom vyplývá, že vedlejší účastník řízení takto rozhodoval vůči stěžovateli opakovaně, čemuž odpovídalo i opakované podávání žalob, co do obsahu rovněž obdobných. Na rozdíl od správního soudu Ústavní soud považuje za významné, že vedlejší účastník řízení jednal vůči stěžovateli soustavně protiprávně, protože tím více nabývá význam preventivní a sankční charakter náhrady nákladů řízení, resp. tím více nabývá na významu řádná a předvídatelná soudní ochrana coby základní právo stěžovatele, resp. jím reprezentovaných osob, institutů a hodnot. Postup správního soudu byl tedy pro stěžovatele nepředvídatelný a neočekávatelný. Dlužno dodat, že Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti vedlejšího účastníka řízení naopak předvídatelně neshledal důvody, pro něž by neměl stěžovateli zcela přiznat náhradu nákladů řízení. 16. Se správním soudem lze konečně souhlasit v tom, že žaloba stěžovatele byla stručná. Je obsažena na dvou stranách A4 a vlastní obsah včetně žalobního žádání je v celkem sedmi odstavcích rozdělených do tří částí. Podle názoru Ústavního soudu však stručnost žaloby rozhodně nelze považovat za ústavněprávně akceptovatelnou okolnost mající vliv na rozhodování o náhradě nákladů řízení. Naopak, podle názoru

2009

Ústavního soudu schopnost koncipování stručného a současně vyčerpávajícího procesního podání lze považovat za okolnost usnadňující chod justice, a mimo jiné tím naplňuje poslání advokátního stavu. Díky kvalitně poskytované právní pomoci pak také mají účastníci, kteří jsou advokátně zastoupeni, možnost se soustředit na vlastní činnost více, než na soudní řízení, čímž dochází k naplnění postulátu respektu státní moci vůči právům občanů podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. I činnost správce konkursní podstaty je přitom významně ulehčována, pokud vůči němu ostatní státní orgány nejednají protiprávně a zpeněženou konkursní podstatu lze i díky tomu co nejdříve rozdělit mezi konkurzní věřitele v souladu s jejich legitimním očekáváním. 17. Ústavní soud tedy uzavírá, že správní soud porušil základní práva stěžovatele podle čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 37 odst. 2 a 3 tím, že bez ústavněprávně akceptovatelné argumentace nepřiznal stěžovateli jako procesně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení. Proto bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno a napadený výrok byl zrušen. VI. Akcesoria 18. Ústavní soud neshledal, že by bylo možné od ústního jednání očekávat další objasnění věci. Stěžovatel a Krajský soud v Ústí 79


PRÁVO




nad Labem výslovně souhlasili s upuštěním od ústního jednání. Finanční úřad v Teplicích byl vyzván ke sdělení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání s upozorněním, že absence odpovědi bude vykládána Ústavním soudem jako souhlas. Na tuto výzvu

2009

Finanční úřad nijak neopověděl. Ústavní soud tedy od ústního jednání upustil, když k tomu shledal podmínky podle § 44 odst. 2 zákona. zdroj: http://nalus.usoud.cz

Připravila: Mgr. Barbora Frantová

PRÁVO



2009

Z judikatury Nejvyššího soudu České republiky 1) Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. 2) Požadavek přezkoumatelnosti právního posouzení věci přitom není naplněn za situace, kdy odůvodnění rozsudku obsahuje pouhý odkaz, popř. výčet právních předpisů, jež soud na zjištěný skutkový stav použil. V důvodech rozhodnutí je totiž nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. 3) V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR [33 Cdo 500/2007 ze dne 11.6.2009] rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 30. ledna 2002, č. j. 4 C 909/94-180, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 478.170,- Kč s 3% úrokem ode dne 1. 1. 1992 do zaplacení, žalobu o zaplacení částky 72.242,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. K odvolání žalovaných odvolací soud usnesením ze dne 29. května 2002, č. j. 28 Co 147/2002-205, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění: Žalobce se po žalovaných domáhal, aby mu společně a nerozdílně zaplatili 550.512,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že účastníci společně podnikali na základě smlouvy o konsorciu, podle níž měl právo na jednu polovinu dosaženého zisku. Ačkoli za rok 1991 jeho podíl na zisku představoval částku 580.512,- Kč, žalovaní mu vyplatili pouze 30.000,- Kč. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 17. července 1995, č.j. 4 C 909/94-43, žalobu o zaplacení částky 550.512,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. 1. 1992 zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. února 1997, č.j. 18 Co 360/95-95, 80

81


PRÁVO




Soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 25. března 2003, č. j. 4 C 909/94-240, žalobu o zaplacení částky 478.170,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% od 1. 1. 1992 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Odvolací soud rozsudkem ze dne 7. října 2003, č. j. 28 Co 366/2003-266, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, a ve výroku o nákladech řízení státu, změnil jej ve výroku o nákladech řízení účastníků a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 17. května 2005, č. j. 33 Odo 101/2004-288, rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté, co doplnil dokazování, v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 4 C 213/2005-316, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 478.170,- Kč s 3% úrokem od 1. 1. 1992 do zaplacení, vše do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vyšel ze zjištění, že dne 16. 7. 1990 účastníci uzavřeli písemně smlouvu, kterou označili jako „dohodu o spolupráci a založení konsorcia Č.“ (dále jen „dohoda“), v níž si sjednali, že se spojují

2009

k provozování stěhovacích a přepravních služeb; za tím účelem budou společně užívat veškerá motorová vozidla, která mají ve vlastnictví. Společně povedou evidenci nákladů a výnosů a zisk vzniklý ze společného provozování činnosti mezi sebe rozdělí tak, že žalobce obdrží jednu polovinu a žalovaní druhou polovinu. Všichni účastníci byli ke dni uzavření dohody podnikateli. Po uzavření dohody vyvíjeli společně činnost směřující k naplňování účelu dohody. Žalobce zajišťoval provozní činnost tak, že zajišťoval nákup pohonných hmot, náhradních dílů a přiděloval práci. Žalovaná zpracovávala objednávky a vystavovala faktury. Žalovaný uskutečňoval výběry ze tří účtů, které účastníci při podnikání využívali, a žalobci z nich předával prostředky na nákup nafty a náhradních dílů. Oproti ujednání v dohodě, že povedou evidenci nákladů a výnosů společně, se účastníci následně dohodli, že účetnictví povede žalovaná. Fakticky je však měl na starosti žalovaný, který ovšem nevedl řádně účetní knihy pro daňové účely. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalovaných, že jim žalobce nepředával účetní doklady o nákupu pohonných hmot a náhradních dílů, neboť „opisem souboru Č.“ a zprávou Finančního úřadu P. ze dne 27. 11. 1992 bylo prokázáno, že výdaje za rok 1991 byly podloženy účetními 82

PRÁVO



doklady o nákupu pohonných hmot a náhradních dílů. Účastníci dosáhli společnou činností v roce 1991 příjmy ve výši 5,162.160,12 Kč a měli výdaje ve výši 3,985.798,12 Kč. Za tento rok byly žalobci vyplaceny podíly na zisku v částkách 30.000,- Kč a 43.875,- Kč. Kromě toho mu byla stejně jako žalovaným vyplácena měsíčně podnikatelská odměna ve výši 10.000,- Kč. Společná činnost účastníků nebyla vykonávána od roku 1992. Žádný úkon k ukončení této činnosti účastníci neučinili. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že předmětnou dohodou nedošlo ke vzniku smlouvy o konsorciu ve smyslu § 106za odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění v tu dobu platném (dále jen „hospodářský zákoník“), neboť dohoda neobsahovala všechny náležitosti podle § 360a odst. 2 hospodářského zákoníku, jež jsou zákonným předpokladem vzniku smlouvy o konsorciu. Zároveň však s přihlédnutím k § 24b hospodářského zákoníku dospěl k závěru, že shodné projevy vůle účastníků obsažené v písemné dohodě splňují náležitosti hospodářské smlouvy podle § 152 a násl. hospodářského zákoníku. Účastníci se dohodli na předmětu a čase plnění, podnikatelskou činnost vyvíjeli na základě smluvního ujednání obsaženého v dohodě. Dohodu změnili pouze

2009

v části týkající se vedení účetnictví (evidence nákladů a výnosů); místo toho, aby účetnictví vedli společně, měla je vést žalovaná. Soud prvního stupně dovodil, že ke změně části dohody došlo konkludentně, konkrétně shodným jednáním účastníků, jež nevzbuzovalo pochybnosti o tom, že projevili vůli, aby účetnictví vedla žalovaná. Jelikož hospodářský zákoník neobsahoval v žádném svém ustanovení podmínku, že písemně uzavřený úkon může být změněn pouze písemně, soud prvního stupně konstatoval, že ke změně písemné dohody mohlo takovým způsobem dojít. Protože finančními prostředky, které byly získávány naplňováním obsahu hospodářské smlouvy, disponovali žalovaní, stíhá je povinnost ze smlouvy vyplatit žalobci jednu polovinu zisku dosaženého účastníky v roce 1991. Odvolací soud rozsudkem ze dne 5. září 2006, č. j. 28 Co 369/2006-354, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 478.170,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 1. 1992 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Správným shledal právní závěr soudu prvního stupně, že dohodou ze dne 16. 7. 1990 nevznikla smlouva o konsorciu, neboť postrádala zákonné náležitosti takové smlouvy. Vyslovil však nesouhlas se závěrem, že po 16. 7. 1990, v blíže neurčené době, účastníci uzavřeli 83


PRÁVO




konkludentně hospodářskou smlouvu. Cituje ustanovení § 24 odst. 2 a § 24b hospodářského zákoníku, vyslovil právní názor, že nárok uplatněný žalobcem je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, který je ovšem promlčen. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odvolacímu soudu především vytýká, že svůj právní závěr nedostatečně zdůvodnil, takže není zřejmé, jaké úvahy jej vedly k opačnému právnímu závěru, než který zaujal soud prvního stupně; tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Není srozuměn s právním závěrem odvolacího soudu, že mezi účastníky nemohla vzniknout nepojmenovaná smlouva podle hospodářského zákoníku (§ 24 odst. 2 a § 24b hospodářského zákoníku). Je přesvědčen, že i když jejich smluvní ujednání neobsahovalo všechny zákonné náležitosti smlouvy o konsorciu, může obstát z hlediska platnosti a funkčnosti, neboť upravovalo jejich spolupráci při podnikatelské činnosti a účastníci se jím bezezbytku po dobu dvou let řídili. S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 546/03 navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé. I nadále je názoru, že smlouva

2009

o konsorciu mezi účastníky nevznikla pro absenci jejích nezbytných náležitostí. Nevznikla ani smlouva jiná, neboť vůlí účastníků bylo uzavřít jedině smlouvu o konsorciu. Tomu nasvědčuje název smlouvy a to, že později žádný z účastníků nezpochybnil platnost či existenci této smlouvy. Nárok žalobce se proto řídí režimem bezdůvodného obohacení. Žalobcem zmiňovaný judikát Ústavního soudu je pro daný případ nepoužitelný, jelikož účastnické strany svým projevem zamýšlely uzavřít smlouvu o konsorciu. Má výhradu k tvrzení žalobce, že se strany smluvním ujednáním bezezbytku řídily. Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění – dále jen „o.s.ř.“) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Dovolací soud se proto dále zaměřil na posouzení otázky, zda je též opodstatněné. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Až na 84

PRÁVO



posledně uvedenou vadu řízení žalobce jiné vady nenamítal a jejich existence z obsahu spisu nevyplývá. Podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. je mimo jiné i nepřezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí soudu. Podle § 157 odst. 2 o.s.ř. (v odvolacím řízení ve spojení s § 211 o.s.ř.) soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Požadavek přezkoumatelnosti právního posouzení věci přitom není naplněn za situace, kdy odůvodnění

2009

rozsudku obsahuje pouhý odkaz, popř. výčet právních předpisů, jež soud na zjištěný skutkový stav použil. V důvodech rozhodnutí je totiž nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků (v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně). V posuzovaném případě soud prvního stupně účastníky písemně uzavřenou smlouvu, v níž si sjednali, že budou společně provozovat stěhovací a přepravní služby za blíže smluvených podmínek, právně posoudil jako hospodářskou smlouvu podle § 152 a násl. hospodářského zákoníku (která byla v části týkající se vedení účetnictví konkludentní dohodou účastníků změněna), z níž žalobci vzniklo právo na podíl ze zisku dosaženého společnou činností účastníků v roce 1991. K tomuto závěru dospěl poté, co shledal, že písemná smlouva sice není pro absenci zákonných náležitostí smlouvou o konsorciu podle § 106za a § 360a odst. 2 hospodářského zákoníku, avšak ujednání 85


PRÁVO




účastníků v ní obsažené splňuje náležitosti jiného právního úkonu (§ 24b hospodářského zákoníku). Odvolací soud bez bližšího vysvětlení (zřejmě v důsledku mylné interpretace závěrů soudu prvního stupně) vyšel z předpokladu, že právní posouzení věci soudem prvního stupně spočívá na závěru, že účastníci uzavřeli uvedenou hospodářskou smlouvu konkludentním způsobem, a konstatoval, že takový závěr je v rozporu s § 24 odst. 2 a § 24b hospodářského zákoníku, aniž svůj právní názor jakkoli zdůvodnil a vyložil. Spokojil se pouze s citací uvedených ustanovení a nikterak se nezabýval odvolacími námitkami žalovaných, že vůle účastníků vtělená do písemné smlouvy směřovala jedině k uzavření smlouvy o konsorciu, a proto nemohli platně uzavřít smlouvu o spolupráci podle § 152 hospodářského zákoníku.

2009

Žalobci lze přisvědčit, že odvolací řízení je zatíženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Popsaný nedostatek přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem v dovolání napadeném rozsudku totiž dovolacímu soudu neumožňuje, aby posoudil jeho správnost (srovnej rozhodnutí publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, sešitu 3/94 č. 10). Vzhledem k řečenému dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.). Další dovolací námitkou se již pro její předčasnost nezabýval. zdroj: www.nsoud.cz

PRÁVO



2009

Z judikatury Nejvyššího soudu České republiky 1) Vyplňovací právo (jehož podstata tkví v oprávnění doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na (blanko)směnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem listiny). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). 2) Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být (jako v posuzovaném případě) zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva a jeho rozsahu. 3) Při převodu (nebo přechodu) blankosměnky na jinou osobu právo vyplnit blankosměnku přechází na nabyvatele listiny, aniž by bylo nutné ohledně něj uzavírat smlouvu o postoupení pohledávky nebo smlouvu obdobnou, přičemž obsah vyplňovacího práva se bez dalšího (tj. pouze v důsledku převodu či přechodu blankosměnky na jinou osobu) změnit nemůže. I po převodu (nebo přechodu) blankosměnky na jinou osobu je tak pro vyplnění chybějících údajů nadále určující pouze obsah uzavřené dohody o vyplnění. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR [29 Cdo 2605/2007 ze dne 22.4.2009]

Připravila: Mgr. Barbora Frantová Z odůvodnění:

nečný platební rozkaz téhož soudu ze dne 28. června 2003, č. j. 61 Sm 100/2003-8, ve zbývající části pak rozsudek změnil tak, že směnečný platební rozkaz se v rozsahu směnečného peníze 2,476.601,90 Kč s 6% úrokem z této částky od 20. prosince 2002 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 8.255,36 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 185.240,- Kč zrušuje (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o přechodu

V rchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 2006, č. j. 12 Cmo 336/2006-81, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2005, č. j. 49 Cm 24/200441, v části, v níž byl v rozsahu směnečného peníze 318.731,50 Kč s 6% úrokem z této částky od 20. prosince 2002 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 1.062,44 Kč vůči žalovanému ponechán v platnosti smě86

87


PRÁVO




poplatkové povinnosti (výroky II. a III.).

2009

ku 2,795.333,40 Kč, odpovídající součtu pohledávek postoupených na něj původním majitelem směnky (ve výši 318.731,50 Kč) a svých vlastních pohledávek za společností (v celkové výši 2,476.601,90 Kč). Odkazuje na ustanovení čl. I. § 10 a § 77 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že žalovanému námitka nesprávného vyplnění blankosměnky přísluší a je i z větší části důvodná. Zdůraznil, že v posuzovaném případě není – se zřetelem k tomu, že společně s blankosměnkou bylo na žalobce převedeno také právo ji doplnit a žalobce tak přesně znal obsah vyplňovací dohody – významné, že blankosměnka byla původním majitelem na žalobce indosována; o žádný z případů upravených ustanovením čl. I. § 10 směnečného zákona zde nejde a žalovanému proto (i přes výše uvedenou skutečnost) námitky z jeho vlastního vztahu (k původnímu majiteli směnky), založeného uzavřenou dohodou o vyplnění blankosměnky, zůstaly zachovány. Bylo-li v dohodě o vyplnění blankosměnky - tak jako v projednávané věci - sjednáno, že blankosměnka zajišťuje splnění všech pohledávek věřitele vůči dalšímu účastníkovi smlouvy, je nutné podle odvolacího soudu dovodit, že dohoda dopadá

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých 1) sporná směnka vlastní byla vystavena jako blankosměnka s nevyplněným údajem směnečné sumy, dne splatnosti a platebního místa; 2) mezi původním majitelem směnky – L. Č. (dále jen „původní majitel směnky“) na straně jedné a výstavcem směnky - společností B. spol. s r.o. (dále jen „společnost“) a žalovaným jako směnečným rukojmím na straně druhé byla v ústní formě uzavřena dohoda o vyplnění blankosměnky [jejíž obsah byl zachycen ve směnečném vyplňovacím prohlášení ze dne 28. listopadu 2002, podepsaném společností a žalovaným (dále jen „směnečné vyplňovací prohlášení“)], podle které směnka zajišťovala splnění všech pohledávek původního majitele směnky vůči společnosti; 3) smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. prosince 2002 postoupil původní majitel směnky žalobci své pohledávky za společností v celkové výši 318.731,50 Kč; 4) současně s postoupením těchto pohledávek byla na žalobce převedena rovněž vystavená blankosměnka, a to spolu s právem blankosměnku doplnit; 5) žalobce doplnil do blankosměnky jako směnečnou sumu část88

PRÁVO



pouze na konkrétního věřitele, který je jejím účastníkem. Žalobce tak byl oprávněn doplnit do blankosměnky výši směnečného peníze odpovídající pouze součtu všech pohledávek původního majitele směnky vůči společnosti (tj. částku 318.731,50 Kč), nikoli však pohledávek, které měl za společností sám. Odvolací soud proto shledal námitku nesprávného vyplnění blankosměnky co do částky 2,476.601,90 Kč důvodnou. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)]. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého ujednání (obsažené v dohodě o vyplnění blankosměnky) o tom, že směnka zajišťuje splnění všech pohledávek věřitele, dopadá pouze na účastníka takové dohody. Akcentuje, že podle směnečného vyplňovacího prohlášení byl věřitel oprávněn doplnit na směnku směnečnou sumu, která bude odpovídat všem současným i budoucím závazkům výstavce směnky vůči směnečnému věřiteli. Jelikož dovolatel na základě smlouvy o postoupení pohledávky „vstoupil do všech práv a povinností původního věřitele a stal se tedy rovněž věřitelem ze směnky“, mohl v souladu se směnečným vy-

2009

plňovacím prohlášením zahrnout do směnečné sumy také své pohledávky za výstavcem směnky. Podle názoru dovolatele navíc žalovanému uvedená námitka vůbec nepřísluší, a to jednak z toho důvodu, že v námitkách netvrdil (a tedy v řízení následně ani neprokázal), že by žalobce ve smyslu ustanovení čl. I. § 10 směnečného zákona nabyl směnku ve zlé víře anebo se při jejím nabývaní provinil hrubou nedbalostí, popř. ve smyslu ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona jednal při nabývání směnky vědomě na škodu dlužníka, a dále proto, že žalovaný je na směnce podepsán jako směnečný rukojmí, který (odkazuje v této souvislosti na čl. I. § 32 odst. 2 směnečného zákona) nemůže „kauzální námitky“ uplatňovat. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud v dovoláním dotčeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 89


PRÁVO




Podle ustanovení čl. I. § 10 směnečného zákona nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí. V projednávané věci není pochyb o tom, že směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, byla původně tzv. blankosměnkou, tj. směnkou, vydanou záměrně v neúplné podobě s tím, že chybějící údaje (v daném případě směnečná suma, den splatnosti a platební místo) budou doplněny v souladu s uděleným vyplňovacím právem. Vyplňovací právo (jehož podstata tkví v oprávnění doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na (blanko)směnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem listiny). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být (jako v posuzovaném případě) za-

2009

chycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva a jeho rozsahu. Při převodu (nebo přechodu) blankosměnky na jinou osobu právo vyplnit blankosměnku přechází na nabyvatele listiny, aniž by bylo nutné ohledně něj uzavírat smlouvu o postoupení pohledávky nebo smlouvu obdobnou (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2008, sp. zn. 29 Odo 1407/2006), přičemž obsah vyplňovacího práva se bez dalšího (tj. pouze v důsledku převodu či přechodu blankosměnky na jinou osobu) změnit nemůže. I po převodu (nebo přechodu) blankosměnky na jinou osobu je tak pro vyplnění chybějících údajů nadále určující pouze obsah uzavřené dohody o vyplnění. Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními § 35 odst. 2 občanského zákoníku a § 266 obchodního zákoníku (k vymezení zásad pro výklad právních úkonů srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03) pak – ve shodě s odvolacím soudem – nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že ujednání, podle něhož byl původní majitel směnky oprávněn – ve vztahu k údaji směnečné sumy – 90

PRÁVO



doplnit do blankosměnky „částku zahrnující veškeré nebo částečné pohledávky věřitele za dlužníkem včetně příslušenství, smluvních pokut, které budou splatné ke dni splatnosti směnky“, se může vztahovat pouze na pohledávky věřitele, který se směnečným dlužníkem (směnečnými dlužníky) dohodu o vyplnění blankosměnky uzavřel. Uvedený závěr přitom jednoznačně plyne již z jazykového výkladu textu směnečného vyplňovacího prohlášení, v němž je jako „věřitel“, tedy osoba, jejíž pohledávky za společností byly blankosměnkou zajištěny, výslovně označen původní majitel směnky. Oproti tomu výklad zastávaný dovolatelem, podle kterého blankosměnka zajišťovala nejen pohledávky původního majitele směnky za společností, ale též pohledávky jiných (ve vyplňovacím směnečném prohlášení neoznačených) osob, na něž původní majitel (blanko)směnku případně v budoucnu převede, nemá v ujednání původního majitele směnky a žalovaného žádnou oporu. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce na základě uzavřené postupní smlouvy nastoupil (ve vztahu ke směnkou zajištěným pohledávkám) na místo původního věřitele, když změnou v osobě věřitele směnkou zajištěných pohledávek se bez dalšího na obsahu dříve uzavřené dohody

2009

o vyplnění blankosměnky nic nemění. Závěr odvolacího soudu, podle kterého byl žalobce oprávněn doplnit do blankosměnky jako směnečnou sumu jen částku odpovídající výši pohledávek původního majitele směnky za společností (tj. částku 318.731,50 Kč), je tak správný. Za důvodnou Nejvyšší soud nepovažuje ani námitku dovolatele, podle níž žalovanému s ohledem na ustanovení čl. I. § 10, § 17 a § 32 odst. 2 směnečného zákona nepřísluší námitka nesprávného vyplnění blankosměnky. Odvolací soud v této souvislosti správně uzavřel, že za situace, kdy na žalobce byly – vedle samotné blankosměnky a práva ji doplnit - převedeny také směnkou zajištěné pohledávky, zůstala žalovanému uvedená námitka zachována, neboť na žalobce je – z pohledu ustanovení čl. I. § 10 směnečného zákona – nutné nahlížet stejně jako na prvního majitele směnky, který se žalovaným dohodu o vyplnění uzavřel. Pro posouzení otázky přípustnosti námitky nesprávného vyplnění blankosměnky je pak – se zřetelem k tomu, že žalovaný uzavřel s původním majitelem směnky vlastní dohodu o vyplnění blankosměnky – rovněž bez významu skutečnost, že žalovaný směnku podepsal jako směnečný rukojmí (a má tudíž – jak plyne mimo jiné z dovolatelem odkazovaného ustanovení 91


PRÁVO




čl. I. § 32 odst. 2 směnečného zákona – postavení samostatného směnečného dlužníka). Konečně Nejvyšší soud neshledává opodstatněnou ani výhradu dovolatele, podle níž žalovaný ve včas podaných námitkách netvrdil, že žalobce nabyl směnku ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí (čl. I. § 10 směnečného zákona), popř. že při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka (čl. I. § 17 směnečného zákona); uvedené tvrzení totiž nepředstavuje samostatnou námitku proti směnečnému platebnímu rozkazu (jde toliko o předpoklad přípustnosti námitek, majících původ ve vlastních vztazích k před-

2009

chozímu majiteli směnky) a zásadě koncentrace směnečného řízení (vyjádřené v ustanovení § 175 odst. 1, 4 o. s. ř.) nepodléhá. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř. ), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. zdroj: www.nsoud.cz

Připravila: Mgr. Barbora Frantová

PRÁVO



2009

Z judikatury Nejvyššího soudu České republiky 1) Občanský soudní řád stojí nyní na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný než názor soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod číslem C 3795). 2) Odvolací soud, který změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by před vydáním rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem – odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit – v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a tím ve svých důsledcích zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02); to platí tím spíše, pokud odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně z důvodu uvedeného v ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to z důvodů pro účastníka nepředvídatelných. 3) O nepředvídatelné rozhodnutí jde v případě, že odvolací soud posoudí zjištěný skutkový stav po právní stránce jinak, než dosud činili účastníci řízení anebo než jej posoudil soud prvního stupně, takže účastníci se k tomuto právnímu názoru nemohou vyjádřit, resp. vznést tvrzení odpovídající právnímu názoru odvolacího soudu a navrhnout k nim důkazy. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR [30 Cdo 2983/2007 ze dne 2.7.2009] Z odůvodnění:

a státu náklady řízení ve výši 880,- Kč (výrok III.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně dne 26. 10. 2005 půjčila A. J. 273.584,50 Kč na zaplacení hypotečního úvěru s tím, že do 15. 11. 2005 měla být mezi nimi uzavřena kupní smlouva ohledně shora uvedených nemovitostí za dohodnutou cenu. Později však k uzavření zamýšlené kupní smlouvy nedošlo, neboť se žalobkyně s A. J. na podmínkách koupě

Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 20. července 2006, č. j. 6 C 138/2006-29, určil, že kupní smlouva ze dne 22. 3. 2006, jíž prodala A. J. žalované ve výroku blíže specifikované nemovitosti, je vůči žalobkyni právně neúčinná (výrok I.). Současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6.150,- Kč (výrok II.) 92

93


PRÁVO




neshodly. Žalobkyně má vůči dlužnici A. J. vymahatelnou pohledávku přiznanou na základě platebního rozkazu ze dne 18. 4. 2006, č. j. 6 C 80/2006-9. Na začátku měsíce března 2006 zjišťoval manžel žalované zájem žalobkyně o koupi nemovitostí a informoval se o finančních závazcích dlužnice vůči žalobkyni. Dne 22. 3. 2006 dlužnice s žalovanou uzavřela kupní smlouvu s právními účinky vkladu ke dni 23. 3. 2006. Nejpozději 22. 3. 2006 měla dlužnice z prodeje nemovitostí získat částku 250.000,- Kč, přičemž žalobkyni zaplatila pouze částku 50.000,- Kč. Soud prvního stupně projednávanou věc posoudil podle ustanovení § 42a odst. 1 a 2 obč. zák. Dovodil, že dlužnice uzavřela předmětnou kupní smlouvu s úmyslem zkrátit žalobkyni, neboť prokazatelně na uspokojení pohledávky žalobkyně nebylo možné použít jiný majetek. Žalovaná musela vědět o úmyslu dlužnice A. J. zkrátit žalobkyni, když sice žalovaná od samotné dlužnice nevěděla o existenci jejího závazku vůči žalobkyni, ale věděla o jejích dalších závazcích, konkrétně o jejím dluhu vůči bývalému manželovi. To bylo probíráno u J. N., jenž kupní smlouvu sepisoval, přičemž informace o úmyslu dlužnice A. J. zkrátit žalobkyni měl rozhodně manžel žalované. Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé

2009

změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva ze dne 22. 3. 2006, jíž prodala A. J. žalované ve výroku blíže specifikované nemovitosti, je vůči žalobkyni právně neúčinná. Současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 16.648,50 Kč a státu náklady řízení ve výši 880,- Kč. Po doplněném dokazování se odvolací soud neztotožnil zejména s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Dovodil, že žalovaná v době podpisu kupní smlouvy nepochybně věděla o dluhu prodávající dlužnice vůči jejímu bývalému manželovi a rovněž o jejím dluhu vůči žalobkyni z titulu půjčky na zaplacení hypotéky. Z žádného důkazu provedeného soudem prvního stupně však nebylo možné dovodit, že by zároveň žalovaná v době podpisu odporované smlouvy věděla o úmyslu dlužnice A. J. zkrátit některého ze svých věřitelů. Za situace, kdy sama žalobkyně se nedlouho předtím výslovně vyjádřila na přímý dotaz manžela žalované, že nemá o předmětné nemovitosti zájem a trvá na finančním vypořádání své půjčky, pak ani vědomost o dalším závazku dlužnice ve vztahu k bývalému manželovi nemůže sama o sobě (resp. s vědomím o dluhu vůči žalobkyni) vést k závěru o vědomosti žalované o úmyslu dlužnice zkrátit některého z těchto věřitelů prodejem uvedených nemovitostí, jak nespráv94

PRÁVO



ně uzavřel soud prvního stupně. Obecně totiž platí, že pokud dlužník prodává movitý či nemovitý majetek za kupní cenu, která odpovídá tržní ceně, a pokud tedy za ně získává odpovídající finanční protihodnotu, potom pouze ta skutečnost, že kupující věděl o dluzích prodávajícího, nemůže bez dalšího znamenat, že zároveň věděl či vědět musel o úmyslu dlužníka nepoužít získané peníze na úhradu dluhů. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje zřejmě z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zejména namítá, že odvolací soud porušil zásadu dvouinstačnosti občanského soudního řízení, neboť účastníkům odepřel možnost přezkoumání správnosti nových skutkových zjištění, které učinil po doplnění dokazování, a ve svých důsledcích vydal rozhodnutí v jediném stupni. Výrazně tak zasáhl do práva na nestranný soud, který je zakotven v Listině základních práv a svobod. Odvolacímu soudu dále vytýká, že v rozporu s trestním řádem provedl důkaz úředním záznamem o podaném vysvětlení, jenž byl součástí

2009

trestního spisu. Konečně poukazuje na současnou judikaturu, se kterou se rozhodnutí soudu prvního stupně shoduje. Žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§ 219 o. s. ř.) nebo zrušení (§ 219a o. s. ř.) a jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. 95


PRÁVO

PRÁVO




Občanský soudní řád stojí nyní na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný než názor soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod číslem C 3795). Podle § 221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud, který změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by před vydáním rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem – odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit – v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a tím ve svých důsledcích zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02); to platí tím spíše, pokud odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně z důvodu uvedeného v ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to z důvodů pro účastníka nepředvídatelných. O nepředvídatelné rozhodnutí jde v případě, že odvolací soud posoudí zjištěný skutkový stav po právní stránce jinak, než dosud činili

2009

účastníci řízení anebo než jej posoudil soud prvního stupně, takže účastníci se k tomuto právnímu názoru nemohou vyjádřit, resp. vznést tvrzení odpovídající právnímu názoru odvolacího soudu a navrhnout k nim důkazy. V dané věci odvolací soud zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně, a proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; přitom neposkytl dovolatelce možnost se k jeho právnímu názoru vyjádřit a případně vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy. Řízení před odvolacím soudem je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod číslem 24, ročník 2007, str. 909 -910). Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je nesprávný; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž napadené rozhodnutí odvolacího soudu posuzoval z hlediska dalších uplatněných námitek. zdroj: www.nsoud.cz

Připravila: Mgr. Barbora Frantová 96

www.ustavprava.cz

Finanční partner: ➤ odborný garant programu: Prof. JUDr. František Zoulík, CSc. ➤ 2 semestry ➤ e-learningová forma studia ➤ získání profesního titulu LL.A. ➤ zápis do seznamu rozhodců Ústav práva a právní vědy, o.p.s. 110 00 Praha 1, Štěpánská 633/49 tel.: 224 247 011 fax.: 224 241 319 email: [email protected]

Více informací o možnostech financování studia získáte na pobočce České spořitelny Vítězné nám. 9 Praha 6 tel.: +420 224 307 310

Zahájení programu 1. 4. 2010

, Kč PRÁVO ČASOPIS PRO PRÁVNÍ TEORII A PRAXI ČLÁNKY ZAJÍMAVOSTI Z PRAXE JUDIKÁTY

Recommend Documents