, Kč PRÁVO ČASOPIS PRO PRÁVNÍ TEORII A PRAXI ČLÁNKY ZAJÍMAVOSTI Z PRAXE JUDIKÁTY

03/2008

99,–Kč

PRÁVO

®

ČASOPIS PRO PRÁVNÍ TEORII A PRAXI

ČLÁNKY • ZAJÍMAVOSTI Z PRAXE • JUDIKÁTY

Vážení přátelé, vážení kolegové, v historicky třetím čísle našeho časopisu Vám opět přinášíme nejen zajímavé články a judikáty, ale i poznání, že některé staré právní zásady, na kterých je (nebo bylo?) vystaveno evropské právní myšlení od dob starého Říma až do současnosti, už zase neplatí, ale platí zásady jiné, nové, pokrokovější, a kdo je nezná, ten se v dnešním světě právních norem jen stěží zorientuje, natož, aby byl schopný se orientovat ve světě politických frází, úhybných manévrů a diplomatických půlvět, jež mají naznačit něco zcela odlišného od svého jazykového vyjádření. Lisabonská smlouva byla zamítnuta v Irsku, jediné referendum, kde politická reprezentace „povolila“ lidu své země se vyjádřit k nové evropské ústavě (toto označení je tak usilovně odmítáno, až si to překládám z diplomatického newspeeku tak, že se skutečně jedná o evropskou ústavu par excellence), prokázalo, že politické reprezentace ostatních zemí, které z obavy před názorem svých „mandatářů“voličů referendum odmítly vypsat, se obávaly důvodně a že pomyslné nůžky mezi vůlí politických reprezentací, jejichž mandát je pomíjivý, a mezi vůlí jejich voličů, jejichž hlasovací preference jsou nevyzpytatelné, se doširoka rozevírají. Proč ale toto píši jako editorial dalšího čísla našeho časopisu, když podobných úvah bylo za posledních 14 dní napsáno v českých i zahraničních médiích bezpočet? Protože interpretace výsledků irského referenda opět odkryla často nelibě nesenou skutečnost, že my právníci jsem politikům dobří tam, kde se jim to hodí, tam, kde máme sofistikovaně odůvodnit určitý politický postup jako postup legální. Je-li tomu však naopak, a právníci, nebo dokonce právo samo (pokud ovšem stále zastáváme naivní názor, že ještě nějaké vynutitelné právo vůbec existuje) se politickým postupům vzpříčí, musí právníci a jejich právo z kola ven. Nic naplat, pacta sunt servanda již dávno v mezinárodním (a evropském) právu neplatí – irské referendum a věci, které následovaly po něm, jsou toho pregnantním důkazem. V ratifikaci se bude pokračovat, i kdyby zakládací dokumenty ES stokrát říkaly, že takový postup není možný a že nesouhlas jedné země znamená nepřijetí schvalovaného dokumentu en bloc. Podobně je tomu s předložením věci Ústavnímu soudu. Nejsem určitě proti, pokud se má přezkoumat soulad Lisabonské smlouvy s českou ústavou, a výsledek „bádání“ Ústavního soudu na toto téma mě a mé kolegy jistě zajímá. Jde však o to, nakolik je legitimní vytvářet si z Ústavního soudu „křoví“ nebo si z něj dělat „bílého koně“ svých politických kalkulací tam, kde se to té které části politické reprezentace zrovna hodí. Snad bychom i nad tím mávli rukou, kdyby byl jinak ze strany politiků a orgánů moci výkonné vůči nám právníkům respektován i rub uvedené věci – že budou respektovat rozhodnutí ústavního soudu, ať již budou jakákoliv a obecně. Protože pokud nejsou respektována rozhodnutí Ústavního soudu, jak mají být respektována rozhodnutí soudů obecné soustavy? Vypadá to, že „kdo seje vítr, sklízí plody“ (a nikoliv bouři), vypadá to, že kdo nesouhlasí s míněním většiny, bude vyloučen ze společnosti rozesmátých a milých přátel, jež chtějí pro nás všechny (a to i pro nás - kazisvěty) stavět krásný nový svět. V době, kdy se dlouhodobě mluví o deficitu demokracie EU, mrazí z některých prohlášení tamních činitelů i evropských státníků v zádech. Právo nemá mnoho nástrojů,a jak takové demagogii čelit. Právníci nemají takovou moc jako politici. Právníci jsou z povahy své profese považováni za tvory konzervativní, zakotvené svým myšlením uvnitř mantinelů právních norem, jež interpretují. Někdy je to dobře, zejména když jde politika mimo právo, tak se právníci stávají posledním nositelem kýženého statu quo, tedy zachovávání práva a vynucování elementárních právních pravidel – a třeba i politice vzdor. I ve světle shora řečeného je třeba využívat všechny nástroje, které nám právní řád k dispozici dává a výseč své „pravomoci“ zcela naplnit, aby „člověk na plný úvazek plně politický“ nezaujal za chvíli i naše místo, jak se v dějinách čas od času stane. Takové místo mu nepřísluší. Protože nemá na takové místo nárok ze zákona ani z ústavy. Protože mezi námi právníky stále ještě platí ono staré a nemoderní: Pacta sunt servanda. V Praze 30.06.2008

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D.

1

EDITORIAL

Kdo seje vítr, sklízí plody?

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ


ROČNÍK

Adresa redakce: Ústav práva a právní vědy, o.p.s.® Štěpánská 633/49 110 00 Praha 1 tel.: 224 247 011 fax.: 224 241 319 e-mail: [email protected] www.ustavprava.cz

2008

Podmínky přijímání příspěvků: Přijímáme pouze původní příspěvky, tzn. příspěvky nepublikované v jiném periodiku. Autoři nabízejí své příspěvky k publikaci v tomto časopisu tak, že je zasílají vydavateli elektronicky na e-mailovou adresu redakce a zároveň ve dvou výtiscích na poštovní adresu redakce. Nevyžádané příspěvky se autorům zpět nevrací. Příspěvek je přijat k uveřejnění okamžikem, kdy je autorovi zaslána licenční smlouva nakladatelská. Tímto okamžikem nabývá vydavatel výhradní licenci k rozmnožování a rozšiřování díla (příspěvku) v jím vydávaných periodicích, na elektronických nosičích informací či prostřednictvím internetu. Odměna autora za udělení licence je poskytnuta jednorázově, a to do jednoho měsíce po uveřejnění příspěvku v příslušném čísle časopisu. Výše odměny je určena sazebníkem vydavatele a obsahuje též odměnu za případné vydání a šíření příspěvku v elektronické podobě.

Šéfredaktor: JUDr. Josef Srba, MBA Zástupce šéfredaktora: Mgr. Martin Kašpar Tajemnice redakce: Jana Kvasničková Editor: Mgr. Barbora Frantová Redakční rada: JUDr. Josef Srba, MBA JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. Mgr. Bc. Patrik Frk Mgr. Bc. Alice Strnadová, MBA Mgr. Martin Kašpar Mgr. Jan Hrabák Mgr. Bc. Martin Kohout

Autorská výhrada : Všechna práva vyhrazena. Přetisk a jiná užití díla nebo jeho části, včetně zařazení díla do elektronické databáze, jsou zakázány. Ochrana autorského práva k dílu platí i pro jeho části, jakož i pro právní věty odvozené ze soudních rozhodnutí a pro autorsky upravená soudní rozhodnutí. Autorské právo k tomuto časopisu jako dílu soubornému a k dílům do něj zařazených vykonává vydavatel. Právo na ochranu před nekalou soutěží zůstává nedotčeno.

Vydává, tiskne: Ústav práva a právní vědy, o.p.s. ® Štěpánská 633/49 110 00 Praha 1 Příjem inzerce: e-mail: [email protected] Předplatné nebo nové objednávky: Tel: 224 247 011 e-mail: [email protected] Autoři : Mgr. Ondřej Svaček MUDr. et JUDr. Alexandr Thöndel MUDr. Jan Vavrečka doc. JUDr. Lubomír Grúň, CSc. JUDr. et Bc. Jaromír Tauchen, LL.M.Eur.Integration (Dresden) doc. JUDr. Karel Marek, CSc.

Ústav práva a právní vědy © 2008

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ ROČNÍK


Obsah: EDITORIAL JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. .................................................................. 1

ČLÁNKY Dárfúr – přes humanitární intervenci k odpovědnosti chránit a mírovým operacím ... 5 Mgr. Ondřej Svaček Vlastnické právo – římskoprávní regule a jejich odraz v současném právu ......................... 19 MUDr. et JUDr. Alexandr Thöndel Některé možnosti daňového zvýhodnění při podnikání ve společném evropském prostoru ................................................................. 39 doc. JUDr. Lubomír Grúň, CSc. Vzdělávání soudců ve Třetí říši – jeden z prostředků odstranění nezávislosti německé justice ................ 51 JUDr. et Bc. Jaromír Tauchen, LL.M.Eur.Integration (Dresden) K zákonu č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů .............................. 61 doc. JUDr. Karel Marek, CSc.

SERIÁL Skrytá reklama I – fenomén současnosti, kolos budoucnosti .................. 89 MUDr. Jan Vavrečka

MK ČR E 17629 ISSN 1802-9116 Cena za výtisk 99,- Kč 2

2008

3

ČÍSLO TŘETÍ


ROČNÍK

2008

VYBRALI JSME PRO VÁS Z judikatury Ústavního soudu České republiky

PRÁVO ČASOPIS PRO PRÁVNÍ TEORII A PRAXI

[advokát - profesní požadavky]....................................................................... 108 [označení účastníka právního úkonu, námitka promlčení] ........................ 114 připravila: Mgr. Barbora Frantová

4

2008

Dárfúr – přes humanitární intervenci k odpovědnosti chránit a mírovým operacím Mgr. Ondřej Svaček

[spravedlivý proces - řízení v přiměřené lhůtě] ............................................. 95 [spravedlivý proces - náklady řízení] ............................................................. 102


I. Úvod

zornost: humanitární intervence, doktrína odpovědnosti chránit (responsibility to protect, R2P) a mírové operace. Předkládaný článek hodnotí pozici uvedených institutů v mezinárodním právu a aplikuje je na případ dárfúrské krize.

V březnu 2003 podnikly povstalecké skupiny Súdánské osvobozenecké armády (Sudan Liberation Army – dále jen SLA) a Hnutí za spravedlnost a rovnost (Justice and Equality Movement – dále jen JEM) útok na vojenskou pevnost v al-Fashiru, čímž v Dárfúru rozpoutaly občanskou válku trvající v podstatě do dnešních dnů.1) V květnu 2006 sice došlo k uzavření křehké mírové smlouvy, její naplnění však zůstává značně problematické, neboť byla podepsána pouze jednou z frakcí SLA vedené Minni Minnawim – JEM a část SLA řízená Abdel Wahid al-Nurem smlouvu nepodepsaly.2) Odpověď mezinárodního společenství, která dodnes postrádá efektivitu, kterou by si největší konflikt 21. století zasluhoval, 1) Konflikt v Dárfúru je nutno odlišit od byla do jisté míry rovněž schizofrenvleklého sporu mezi severem a jihem zení. mě, Po který pěti sletech, ježpřestávkami uplynulytrval od krátkými od vyhlášení súdánské nezávislosti v roce vypuknutí bojů v západosúdánské 1953 do uzavření mírové smlouprovincii, lze jistě Všeobecné bilancovat a zhodvy (Comprehensive Peace Agreement) notit alternativy meziz Naivashy v lednu postupu 2005, která předponárodního otázce kládá na rokspolečenství 2011 referendumvo nezávislosti jihu V Súdánu. Dárfúru. zásadě lze rozlišit tři 2) Mepham, D., Ramsbotham, A.: Safaguarding různé instituty, jimž byla v rámci Civilians – Delivering Responsibility to Protect mezinárodní diskuze věnována poin Africa. London, IPPR 2007, s. 18.

II. Humanitární intervence v mezinárodním právu Snaha o nalézání definic ve společenských vědách může být velmi zrádná, římská floskule omnis definitio periculosa est si udržela svou platnost do dnešních dnů. Vymezení pojmu, se kterým se na následujících stranách pracuje, je však nezbytné. Z celé řady definic, jež více či méně úspěšně vymezují pojmové znaky institutu humanitární intervence, lze zmínit následující: humanitární intervence „představuje hrozbu nebo použití ozbrojené síly jedním či více státy na území jiného státu za účelem zastavení, popř. prevence závažných a rozsáhlých porušování lidských práv jednotlivců jiných než vlastních státních příslušníků, a to bez souhlasu státu, na jehož území je síly či hrozby silou užito“.3) 5

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

Bez ohledu na souhlas intervencí postiženého státu je nutno rozlišit humanitární intervenci provedenou plně pod egidou Organizace spojených národů (dále jen „OSN“). Jestliže je určitá humanitární katastrofa klasifikována na půdě Rady bezpečnosti (dále jen „RB“) v rámci meritorního hlasování podle kapitoly VII Charty OSN (čl. 39 Charty) jako hrozba pro mezinárodní mír a bezpečnost, a je-li následně ad hoc vytvořená koalice států zmocněna k vojenskému zásahu dle čl. 42 Charty, je taková intervence uskutečněna plně v intencích Chartou OSN předvídaného systému kolek-

2008

tivní bezpečnosti a o její legalitě nelze mít jakékoliv pochyby.4) Totéž lze říci rovněž o mírových operacích, ať už autorizovaných podle kapitoly VI či VII Charty OSN – ve většině případů navíc mírové mise operují i se souhlasem teritoriálního státu. Pozice humanitární intervence dle výše uvedené definice je naproti tomu po staletí kontroverzním tématem, jež vystupuje s naléhavou pravidelností pokaždé, kdy se na scéně objevuje režim hrubě porušující základní lidská práva. Roztříštěné a zcela antagonistické názory na humanitární intervenci je možné shrnout v následujících teoretických přístupech:5) 1. přístup status quo – humanitární intervence nemá jakýkoliv základ v mezinárodním právu, nelze ji podřadit ani pod jednu ze dvou povolených výjimek ze zákazu užití síly (sebeobrana a opatření podle kapitoly VII Charty) – odpovídá pozici Ruska, Číny a Hnutí nezúčastněných států; 2. přístup prominutelného porušení (excusable breach) – humanitární in-

3) Holzgrefe, J. L.: The Humanitarian Intervention Debate. In: Holzgrefe, J. L., Keohane, R. O. (Eds.): Humanitarian Intervention: Ethical, Legal and Political Dilemmas. Cambridge, CUP 2003, s. 18. Pro doplnění je vhodné upozornit na diametrálně odlišný institut tzv. humanitární pomoci (humanitarian assistance) objevující se až v průběhu 20. století. Zatímco humanitární intervence vyvolává mnohé problematické otázky, humanitární pomoc, byť mnohem mladší, se již vzhledem k bohaté státní praxi a podpoře stala pevnou součástí mezinárodního práva. Jediným problematickým aspektem humanitární pomoci může být její zneužití k intervenci do vnitřních záležitostí státu, na což upozornil MSD ve sporu Nikaraguy a USA (srovnej rozsudek MSD ve sporu mezi Nikaraguy a USA ze dne 27. června 1986, Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua (Nicaragua v. United States of America). Merits, Judgment, I.C.J. Reports 1986, s. 115, dostupné na http:/ /www.icj-cij.org/docket/files/70/ 6503.pdf (29. 2. 2008)

4) Srovnej Válek, P.: Is Unilateral Humanitarian Intervention Compatible with U.N. Charter? Michigan Journal of International Law, 26, 2005, 2, s. 1228. 5) Stromseth, J.: Rethinking Humanitarian Intervention: the Case for Incremental Change. In: Holzgrefe, J. L., Keohane, R. O. (Eds.): Humanitarian Intervention: Ethical, Legal and Political Dilemmas. Cambridge, CUP 2003, s. 242-45.

6

PRÁVO



tervence je nelegální, nicméně v situacích obzvláště naléhavých je politicky a morálně přípustná, státy angažující se v zásahu na sebe berou riziko porušení mezinárodního závazku kogentní povahy, nicméně neočekávají, že dojde k uložení sankce; 3. přístup postupného právního ospravedlnění (customary law evolution of legal justification) – hledání precedentů, které by umožnily nejenom politické a morální zdůvodnění, ale rovněž zdůvodnění právní; v praxi států po roce 1945 jsou nalézány určité společné prvky, které by byly základem rozvíjející se obyčejové normy; 4. přístup legality – humanitární intervence je platnou součástí mezinárodního práva; např. M. Reisman původně vyvozoval legalitu humanitární intervence přímo z Charty OSN - poukazoval na fakt, že kdyby RB řádně plnila své funkce vyplývající z primární povinnosti zajišťování mezinárodního míru a bezpečnosti, udržovala by minimální standard ochrany lidských práv sama, poněvadž tak ale nečiní, zákaz užití síly ztratil své opodstatnění v plné šíři.6)

2008

tí síly v mezinárodních vztazích – humanitární intervence musí být dle klasicistů odmítnuta, neboť porušuje oba uvedené principy. Na druhé straně stojí realisté zdůrazňující společné lidské hodnoty (především lidská práva), jde jim o vytvoření kvalifikovaného mezinárodního řádu, který by byl založen na hodnotách lidské důstojnosti. Humanitární intervence je pro realisty nástrojem, který usiluje o dodržování lidských práv, a tudíž v konečném důsledku rovněž o mezinárodní stabilitu.8) Oba přístupy nacházejí svůj odraz v Chartě OSN, která se tím do jisté míry stává rukojmím různých jazykových či historických výkladů nahrávajících jedné či druhé straně.9) Názorový střet, Barinkou označovaný jako klasicisticko-realistické schizma, lze shrnout následovně. Problematika humanitární intervence představuje střet dvou pravidel mezinárodního práva, jimž je při6) Bellamy, A. J., Williams, P.D.: The UN Security Council and the Question of Humanitarian Intervention in Darfur. Journal of Military Ethics, 5, 2006, 2, s. 147. Srovnej dále Reisman, M.: Unilateral Actions and the Transformations of the World Constitutive Process: The Special Problem of Humanitarian Intervention. European Journal of International Law, 11, 2000, 1, s. 3-18. 7) Barinka, R.: Status humanitární intervence v mezinárodním právu. Právník, 142, 2003, 9, s. 867 a n. 8) Faret, T. J.: Human Rights in Lawęs Empire: The Jurisprudence of War. American Journal of International Law, 85, 1991, 1, s. 117-127.

Pro zjednodušení lze názorové rozkoly dále zúžit na dva tábory.7) Do první skupiny spadají odpůrci humanitární intervence (klasicisté), kteří v prvé řadě zdůrazňují principy svrchovanosti státu a zákazu uži7

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

souzena kogentní povaha (tj. požadavek zákazu užití síly a ochrany lidských práv).10) Jestliže je současné mezinárodní právo hierarchicky vystaveno pouze ve vzájemném vztahu dispozitivních norem (tj. norem nemajících kogentní povahu) a norem kogentních, a současně neobsahuje pravidla pro posouzení střetu dvou imperativních norem, nelze v žádném případě připustit převahu jedné kogentní normy nad druhou, jinými slovy, porušení práva na užití síly nelze ospravedlňovat požadavkem na zajištění ochrany lidských práv. Problematika humanitární interven-

2008

ce se tak dostává do bezvýchodné soutěsky, z níž je možno vyjít jen s přihlédnutím k jiným argumentům, respektive jiným pramenům. Ačkoliv zákaz humanitární intervence nevyplývá jednoznačně ze samotného textu Charty, lze jej nalézt výslovně vyjádřený v jiných pramenech mezinárodního práva. V roce 1965 byla Valným shromážděním OSN přijata Deklarace o nepřípustnosti intervence do vnitřních záležitostí státu a ochraně jejich nezávislosti a svrchovanosti, která mimo jiné stanoví, že „žádný stát nemá právo intervenovat, přímo nebo nepřímo, a to z jakéhokoliv důvodu, do vnitřních nebo vnějších záležitostí státu“11), čímž staví intervenci na roveň agresi. Byť byla deklarace přijata v podmínkách probíhající dekolonizace a zdůrazňuje proto rovněž právo na sebeurčení národů, zcela jednoznačně hovoří o zákazu intervence z jakýchkoliv důvodů, tedy i z důvodů veskrze pozitivních. O pět let později byla přijata Deklarace zásad mezinárodního práva týkajících se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy v souladu s Chartou OSN, která byla v rámci přípravných prací koncipována jako autoritativní

9) Stačí srovnat čl. 1 odst. 1 a čl. 1 odst. 3, dále např. čl. 2 odst. 4 a čl. 55 písm. c) Charty OSN. Samostatnou kapitolu představuje restriktivní či permisivní výklad čl. 2 odst. 4 Charty OSN. Z historického hlediska příprav samotného textu Charty OSN lze poukázat na argument klasicistů, že myšlenka humanitární intervence není zdaleka nová a její nezapracování do konečného textu Charty proto musí být vnímáno jako odůvodněné, úmyslné a zcela racionální rozhodnutí států jednajících na konferenci v San Franciscu. Z iniciativy Francie byl totiž dodatek k návrhu Charty, který by státům umožnil intervenovat v cizím státě i bez souhlasu RB, pokud zde došlo ke zřejmému porušení základních svobod a lidských práv ohrožujícímu mezinárodní mír a bezpečnost, skutečně navrhován. Další výjimka ze zákazu užití síly však nebyla přijata pro svou zjevnou vágnost a možnost zřejmého zneužití. Srovnej Barinka, R.: c. d., s. 867 a n.; Válek, P.: c. d., s. 1233 a n. 10) David, V., Sladký, P., Zbořil, F. a kol.: Mezinárodní právo veřejné. Praha, Linde 2007, s. 366-367.

11) Declaration on Inadmissibility of Intervention in the Domestic Affairs of States and Protection of Their Independence and Sovereignty. G. A. Res. 2131, U. N. Doc. A/6014 (1965), dostupné na http://www.un.org/ documents/ga/res/36/a36r103.htm (29. 2. 2008)

8

PRÁVO



výklad Charty OSN.12) Je vhodné zmínit, že deklarace byla přijata v době, kdy již nedílnou součástí mezinárodní práva byly všechny instrumenty směřující k ochraně lidských práv. Deklarace prohlašuje, stejně jako její mladší předchůdkyně intervenci ve vzájemných vztazích mezi státy za porušení mezinárodního práva. Podle Mezinárodního soudního dvora (dále jen „MSD“) formulace principu neintervence obsažená ve zmiňovaných deklaracích představuje kodifikaci moderní státní praxe a opinia iuris, subjektivního prvku spočívajícího v právní závaznosti neintervenčního chování.13) Uvedený závěr potvrdil MSD rovněž ve své rozhodovací praxi v kauze Vojenských a polovojenských aktivit v a proti Nikaraguy (1986).14) MSD konstatoval, že v současném mezinárodním právu neexistuje norma, jež by zakládala právo intervenovat do vnitřních záležitostí státu s cílem podporovat opozici, byť by cíle sledované opozicí v boji proti oficiální vládě byly jakkoliv

2008

politicky a morálně hodnotné. Intervence je dle MSD nepřípustná i v situaci, kdy by byla reakcí na oficiální žádost opozice, stejně jako v případech, kdy by směřovala proti režimu totalitárnímu, tzn. režimu, jehož inherentní vlastností je porušování lidských práv.15) Zcela kardinální význam má odpověď soudu na výslovnou otázku, „zda je přípustná intervence na základě skutečnosti, že vláda dotyčného státu porušuje lidská práva“16), kdy soud konstatoval, že „ačkoliv státy mohou činit svá vlastní hodnocení dodržování lidských práv v jiném státě…užití síly nemůže být vhodnou metodou k monitorování či zajišťování jejich ochrany.“17) Vůdčí soudní orgán mezinárodního společenství tak výslovně vyloučil legalitu humanitární intervence, když potvrdil primát principů svrchovanosti a zákazu užití síly, s nimiž operují klasicisté. K ospravedlnění vpádu cizích vojsk na území jiného státu s proklamovaným cílem zajištění ochrany lidských práv tak vede v právním slova smyslu v podstatě jediná cesta, a sice

12) Declaration on Principles of International Law Concerning Friendly Relations and Cooperation among States in accordance eith the Charter of the United Nations. G. A. Res. 2625, U. N. Doc. A/8028 (1970), dostupné na http:/ /daccessdds.un.org/doc/RESOLUTION/ GEN/NR0/348/90/IMG/NR034890.pdf? OpenElement (29. 2. 2008) 13) Mani, V. S.: Humanitarian Intervention and Interational Law. Indian Journal of International Law, 33, 1993, s. 14.

14) Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua (Nicaragua v. United States of America). Merits, Judgment. I.C.J. Reports 1986 (srovnej pozn. 3). 15) Tamtéž, s. 109, 126, 133. 16) Mani, V. S.: c. d., s. 8. 17) Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua (Nicaragua v. United States of America). Merits, Judgment. I.C.J. Reports 1986, s. 135, para. 268.

9

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

cesta zformování nového obyčeje vyplývajícího z praxe států realizované po přijetí textu Charty OSN. Jestliže by byla potvrzena existence nového obyčejového pravidla týkajícího se humanitární intervence, uplatnil by se klasický princip právní logiky lex posterior derogat legi priori. Jaká je tedy praxe států po roce 1945? Prvním v řadě pomyslných precedentů by byl zásah Indie ve Východním Pákistánu v roce 1971, který vedl k získání nezávislosti na tehdejším Západním Pákistánu a vyhlášení samostatného státu Bangladéš. V rámci indického zásahu na území budoucí Bangladéše však lze jednoznačně rozpoznat geopolitický a strategický motiv. Indie navíc primárně argumentovala právem na sebeobranu proti útokům, které se dotýkaly rovněž jejího území.18) Ještě nejednoznačnější je zásah Vietnamu v Kambodži v letech 19781979 ospravedlňovaný nutností ukončení politiky brutálního teroru realizovaného Pol Potem a jeho Rudými Khmery. Stejně jako v předchozím případě Vietnam svůj zásah ospravedlňoval primárně s poukazem na čl. 51 Charty OSN.19) Vojenská přítomnost Vietnamu v Kambodži ukončená až v roce 1989 navíc není v souladu se

2008

striktními pravidly formulovanými (opatrnými) obhájci humanitární intervence20) – mezi těmito zaujímají výsadní postavení princip subsidiarity (ozbrojený zásah vedený za účelem ochrany lidských práv je „poslední instancí“ nastupující až po vyčerpání nevojenských prostředků řešení sporů)21) a princip výlučné účelovosti (intervenující stát je zainteresován výlučně na zajištění ochrany lidských práv), jednoznačně podkopaný vyhlášením provietnamské loutkové Kambodžské lidové republiky pod vedením předchozích prominentů režimu Rudých Khmerů. Diskutabilní je rovněž zachování principu proporcionality (zásahem nesmí vzniknout větší újma než ta, která se odvrací). V obou situacích navíc RB projevila snahu o přijetí rezolucí požadujících stažení Indie a Vietnamu, nicméně ná19) Tamtéž, s. 218. 20) Rogers, A. P. V.: Humanitarian Intervention and International Law. Harvard Journal of Law and Public Policy, 27, 2004, 3, s. 736. 21) Charta OSN v čl. 2 odst. 3 stanoví, že všichni členové urovnávají své mezinárodní spory pokojnými prostředky, tak aby mezinárodní mír i bezpečnost a spravedlnost nebyly ohrožovány. Rozvedením tohoto základního principu je čl. 33 (pokojné řešení sporů), jenž státy vyzývá, aby spory, jejichž trvání by mohlo ohrozit zachování mezinárodního míru a bezpečnosti, řešily především vyjednáváním, šetřením, zprostředkováním, řízením smírčím, rozhodčím neb, soudním, použitím orgánů neb, ujednání oblastních nebo jinými pokojnými prostředky podle vlastního výběru.

18) Franck, T.: Interpretation and Change in the Law of Humanitarian Intervention. In: : Holzgrefe, J.L., Keohane, R.O. (Eds.): Humanitarian Intervention: Ethical, Legal and Political Dilemmas. Cambridge, CUP 2003, s. 218.

10

PRÁVO



vrhy byly vetovány Sovětským svazem, ve druhém případě svůj nesouhlas nepřekvapivě vyjádřilo rovněž Československo, které v letech 197879 zasedalo jako nestálý člen RB.22) Zásah Tanzanie proti režimu Idi Amina v Ugandě na přelomu let 197879 rovněž nelze přeceňovat a přisuzovat mu hodnotu precedentu. Intervent opětovně argumentoval právem sebeobrany, jak uvádí T. Franck, „tanzanští diplomaté se svědomitě zdržovali prohlášení, že by jednali ve jménu lidských práv.“23) Pro všechny uvedené případy je společné, že mezinárodní společenství příliš neřešilo prospěšnost vpádu, ale spíše rozptylovalo své obavy ze vzniku nového precedentu. Tomu odpovídá rovněž primárně sebeobranná argumentace představitelů intervenujících států, kteří si byli vědomi problematičnosti svého počínání. Situace se nezměnila ani po intervencích ECOWAS v Libérii a Sierra Leone.24) V obou případech bylo všemožně dovozováno následné schválení akcí RB, jdoucí jednoznačně proti smyslu ustanovení čl. 53 Charty OSN25), čímž byla současně potvrzena protiprávnost již podniknutého jednání. Snad nejdiskutovanějším případem humanitární intervence, a snad jediným „čistým“ případem, byl zásah NATO v Kosovu v roce 1999. Okamžitě po vpádu NATO iniciovala

2008

tehdejší Jugoslávie řízení před MSD proti deseti zúčastněným státům, v němž se dovolávala porušení pravidel o zákazu užití síly.26) Soud, s plným vědomím závažnosti vznesené otázky, nicméně rozhodl o své nepříslušnosti a případy vyloučil z pořadu jednání – k vydání meritorního rozhodnutí, které by dalo jednoznačnou otázku na legalitu humanitární intervence, tedy ke škodě věci nedošlo. Převážná většina intervenujících států nicméně nezdůvodňovala zásah jako výkon práva předvídaného mezinárodními pravidly – jedinou výjimkou byla Belgie, jež v řízení před MSD prohlásila, že se jednalo

24) Nutno poznamenat, že se jednalo o intervence podniknuté po vynesení rozsudku MSD ve sporu USA a Nikaraguy, tj. poté, co byla konstatována protiprávnost vpádu cizích vojsk do druhého státu za účelem ochrany lidských práv – situace po roce 1986 jsou proto z hlediska formování obyčejového pravidla obzvláště důležité. 25) Čl. 53 stanoví, že tam, kde je to vhodné, použije RB takových oblastních dohod nebo orgánů pro donucovací akci pod svým vedením. Avšak žádná donucovací akce nebude podniknuta podle oblastních dohod nebo oblastními orgány bez zmocnění RB. Jedinou výjimkou je dnes již obsoletní ustanovení o nepřátelském státu. 26) International Court of Justice: Yugoslavia institutes proceedings against ten States for violation of the obligation not to use force against another State and requests the Court to order that the use of force cease immediately. Press Release, 29.4.1999, dostupné na http://www.icj-cij.org/docket/index. php?pr=408&code=ypo&p1=3&p2= 3&p3= 6&case=111&k=2e (29. 2. 2008)

22) Franck, T.: c. d., s. 218. 23) Tamtéž, s. 219.

11

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

o „legální humanitární intervenci, která byla nezbytně nutná.“27) Německo zdůraznilo výjimečnost podniknuté akce, která se napříště nesmí stát precedentem28), Francie, Argentina, Brazílie či Mexiko zdůrazňovaly a potvrzovaly prerogativy RB jako spouštěcího mechanismu užití síly.29) Obecně vzato státy argumentovaly morálně a politicky (opinio necessitatis) s poukazem na potřebu zajistit ochranu lidských práv v situaci, kdy je RB ohrožena pravděpodobným vetem ze strany Ruska a Číny. Legalitu humanitární intervence rovněž nelze dovozovat z tichého souhlasu OSN. A. Cassese dochází na základě rozboru praxe států při a po zásahu v Kosovu ke konstatování, že „psychologický element obyčejového pravidla už se sice zrodil, ale má stále velmi daleko k obecnému přijetí.“30) Lze shrnout, že dosavadní praxe států je natolik kontroverzní (souběžné prosazování vlastních strategických zájmů), nejednoznačná (státy ar-

2008

gumentují především sebeobranou), výběrová (v mnoha situacích zakročeno vůbec nebylo), že o zformování nového pravidla obyčejové povahy lze jen stěží hovořit. Učiněný závěr je podpořen skutečností, že kdykoliv státy ve výše uvedených případech přistoupily k užití síly, nečinily tak proto, že by se cítily být právně zavázány k ochraně lidských práv, ale proto, že takové řešení bylo vhodné a žádoucí politicky či morálně (místo opinio iuris sive necessitatis zde vystupuje pouze opinio necessitatis).31) Z čistě legálního hlediska lze konstatovat, že humanitární intervence není součástí mezinárodního práva a nepředstavuje další výjimku ze zákazu užití síly. Na uvedeném nic nezměnil ani případ Dárfúru, a to jednoduše proto, že mezinárodní společenství k jednostranné ozbrojené akci nepřistoupilo, Dárfúr proto nemůže být v tomto směru precedentem. Nejdéle ve své snaze zašly Spojené státy, kde byla na půdě Kongresu v roce 2004 přijata rezoluce označující dění v Dárfúru za genocidu a „vyzývající Bushovu administrativu, aby vážně zvážila jednostranné vojenské opatření za účelem prevence genocidy v případě, že OSN selže.“32) V roce 2005 byl představen návrh zákona o odpovědnosti za dárfúrskou

27) Ústní řízení ve sporu Belgie a Srbska a Černé Hory týkajícího se legality hrozby či užití síly vedené dne 10.5.1999, Legality of Use of Force (Serbia and Montenegro v. Belgium), Verbatim Record, dostupné na h t t p : / / w w w. i c j - c i j . o rg / d o c k e t / f i les/105/4515.pdf (28.2.2009) 28) Simma, B.: NATO, the UN and the Use of Force: Legal Aspects. European Journal of International Law, 10, 1999, 1, s. 12-13. 29) Cassese, A.: A Follow – Up: A Forcible Humanitarian Countermeasures and Opinio Necessitatis. European Journal of International Law, 10, 1999, 4, s. 795.

30) Tamtéž, s. 798. 31) Tyagi, Y. K.: Humanitarian Intervention Revisited. Michigan Journal of International Law, 16, 1995, 3, s. 893. Ke stejnému závěru dochází i Barinka.

12

PRÁVO



genocidu (Darfur Genocide Responsibility Act), který zašel ještě dále, neboť výslovně poskytoval prezidentovi zmocnění k podniknutí vojenských kroků v Dárfúru – návrh zákona však nebyl schválen.33)

2008

jemníkovi OSN hodnotící zprávu, v níž se poprvé objevil termín tzv. odpovědnosti chránit (responsibility to protect)34), který na první pohled nahrává do karet zastáncům humanitární intervence, neboť už nehovoří o právu státu k zásahu ve prospěch lidství, jako v případě humanitární intervence, ale povyšuje obsah vztahu na povinnost. Přes nespornou přitažlivost celého konceptu se však nelze ubránit dojmu, že odpovědnost chránit má stále blíže k rétorické deklaraci než k rodící se právní normě. Z legálního hlediska se jedná o zcela nevyjas-

III. Odpovědnost chránit – R2P Dalším institutem, jenž byl a je v souvislosti s dárfúrskou krizí hojně používán, je koncept odpovědnosti chránit (responsibility to protect). Především v důsledku intervence států NATO v Kosovu byla v roce 2000 sestavena nezávislá Mezinárodní komise pro intervenci a státní svrchovanost (dále jen „Komise“). Jak vyplývá z názvu, mandát Komise spočíval v posouzení vzájemného vztahu dvou protichůdných principů stojících v samotném centru pojmu humanitární intervence. O rok později Komise předložila generálnímu ta-

34) International Commission on Intervention and State Sovereignty: The Responsibility to Protect – Report of ICISS, dostupné na http://www.iciss.ca/pdf/CommissionReport.pdf (29.2.2008) V průběhu následujících let se koncept odpovědnosti k ochraně dostal do dalších dokumentů – A More Secure World: Our Shared Responsibility, Report of the UN High-Level Panel on Threats, Challenges and Change, UN Doc. A/59/565 (2004), dostupné na ttp://www.un.org/ secureworld/report.pdf (19.11.2007); In Larger Freedom: Towards Development, Security and Human Rights for All, Report of the Secretary-General, UNDoc. A/59/2005, para 16–22 (2005), dostupné na http:// www.un.org/largerfreedom/contents.htm (19.11.2007) a konečně 2005 World Summit Outcome, GA Res. 60/1, para 138–39 (2005), dostupné na http://www.reformtheun.org/ index.php/ united_nations/1433 (19.11.2007). Tato rezoluce Valného shromáždění byla reflektována i RB v rezoluci 1674. Na koncept R2P zareagovala vzápětí i literatura, srovnej např. MEPHAM, David: Darfur: the responsibility to protect. London, IPPR 2006, 46 s.

32) Poněkud nelogicky se v rezoluci hovoří o prevenci genocidy. USA svou absencí podpořily přijetí rezoluce RB 1593, jíž bylo umožněno stíhání zločinů podle mezinárodního práva spáchaných v Dárfúru Mezinárodním trestním soudem. K pozici USA srovnej Bureš, P.: Znásilnění Římského statutu aneb (O)pozice USA vůči Mezinárodnímu trestnímu soudu. Mezinárodní politika, 30, 2006, 9, s. 31-34. 33) Darfur Genocide Accountability Act of 2005. GovTrack, dostupné na http://www.govtrack. us/congress/billtext.xpd?bill=h109-1424 (29. 2. 2008)

13

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

něný termín kombinující tradiční a progresivní prvky, jenž je obsažen v dokumentech postrádajících právní závaznost. Na jistou „terminologickou schizofrenii“ výstižně upozorňuje C. Stahn, když hovoří o „starém vínu v nových lahvích“.35) Koncept odpovědnosti k ochraně totiž pouze otáčí perspektivu pohledu na vztah intervence a svrchovanosti (ze státu na jednotlivce), nicméně není schopen vyřešit jádro samotného antagonismu mezi oběma pojmy.36) Předně některé aspekty odpovědnosti k ochraně jsou zcela typickou součástí mezinárodního práva či mezinárodní praxe – např. povinnost státu chránit a respektovat lidská práva, trojí struktura odpovědnosti (prevence, reakce, obnova), jež se odráží v mírových operacích. Na druhé straně je neoddělitelnou součástí pojmu pozitivní rámec odpovědnosti, který ukládá povinnost zasáhnout v případě vážného porušování lidských práv nejen pro teritoriální stát, ale rovněž pro meziná-

2008

rodní společenství jako celek. V roce 2001 byla vůdčím kodifikačním orgánem OSN, Komisí pro mezinárodní právo (dále jen „ILC“), přijata ve druhém čtení definitivní verze Návrhu článků o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní chování (dále jen „Návrh článků“), která v čl. 41 předvídá odpovědnostní následky protiprávního chování, které se dotýká zájmu mezinárodního společenství jako celku (typicky spáchání genocidy). Rovněž ILC stanovila pozitivní povinnost v podobě „povinnosti států spolupracovat všemi legálními prostředky za účelem dosažení ukončení protiprávního chování“, nicméně v komentáři k čl. 41 ILC vyjádřila pochybnost, že „tuto povinnost stanoví současné obecné mezinárodní právo“ a přiklonila se k názoru, že „by se mohlo jednat o (pouhý – přidáno autorem) progresivní rozvoj“.37) Jinými slovy, koncept odpovědnosti chránit zachází za hranice současného mezinárodního práva, stanoví primární povinnost reakce, a to i v případě spáchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, tj. nejen v případě genocidy!38) Z logiky věci by navíc vyplývalo, že v případě nesplnění této povinnosti by sekundárně nastupovala odpovědnost státu. Naznačený přístup ve své „progre-

35) Stahn, Carsten: Responsibility to Protect: Political Rhetoric or Emerging Legal Norm? American Journal of Internarnational Law, 101, 2007, 1, s. 111. 36) Otázka užití síly bez předchozí autorizace RB je implicitně připuštěna, nicméně věnuje se jí pouhých pět odstavců (6.366.40) – opět je zdůrazněna spíše OSN, které se z důvodu zachování reputace doporučuje jednat, o přípustnosti samotné intervence v takovém případě se nehovoří.

37) Crawford, J.: The ILCęs Articles on State Responsibility. Cambridge, CUP 2002, s. 249.

14

PRÁVO



sivní“ části patrně nemá šanci na úspěch, což dokládá rozhodné prohlášení velvyslance USA při OSN J. Boltona, že „Spojené státy nemohou přijmout, aby mezinárodní společenství jako celek, Rada bezpečnosti, či jednotlivé státy měly podle mezinárodního práva povinnost k intervenci.“39) Z logického argumentu a minori ad maius vyplývá, že zde stěží existuje povinnost k intervenci, když nelze hovořit ani o právu k zásahu. Institut odpovědnosti k ochraně je v kritické části zaměřen spíše na zvýšení funkčnosti OSN, naléhá na RB, aby v případech mohutného porušování lidských práv využila svou kapacitu a prostřednictvím regionálních organizací či koalice států v krajním případě vojensky zasáhla – v tomto případě se však opět nejedná o nic nového a nelze hovořit o jednostranné humanitární intervenci ve smyslu, ve kterém je vymezena v předchozí kapitole. O vágnosti termínu mnohé vypovídá i skutečnost, že je skloňován nejen v souvislosti s humanitární intervencí, ale rovněž v souvislosti s mírovými operacemi. V případě Dárfúru tak prostřednictvím mírových operací a enormního diplomatického úsilí k aplikaci tohoto institutu sice došlo (a v budoucnu nadále bude docházet v souvislosti s implemen-

2008

tací obnovovacího rozměru odpovědnosti), nejde však o žádné novum, protože v konečném důsledku se jedná pouze o použití prostředků, které mají v mezinárodním právu již své tradiční místo.

IV. Mírové operace Konflikt v Dárfúru nepředstavuje precedent z hlediska humanitární intervence - k užití ozbrojené síly (mimo jiné) za účelem ochrany lidských práv cizích státních příslušníků zde totiž došlo nejen se souhlasem OSN, ale rovněž se souhlasem teritoriálního státu. Vojenská přítomnost cizích vojsk totiž může obecně mít povahu konsensuální, semikonsensuální a nekonsensuální.40) O humanitární intervenci by se jednalo pouze ve třetím případě, přičemž se předpokládá nedostatek souhlasu jak ze strany teritoriálního státu tak ze strany OSN. Konsensuální vojenská intervence je typicky spjata s peacekeepingovými misemi v jejich tradičním pojetí, tj. ve smyslu prostředku pokojného řešení sporů autorizovaného podle kapitoly VI Charty OSN. Účelem těchto misí je dohlížení na

40) Bellamy, A. J.: Responsibility to Protect or Trojan Horse? The Crisis in Darfur and Humanitarian Intervention After Iraq. Ethics & International Affairs, 19, 2005, 2, s. 45.

38) ICISS Report, s. 33. 39) Stahn, C.: c. d., s. 108.

15

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

2008

dodržováním Dárfúrské mírové dohody z roku 2006. Přes veškeré úsilí41) se operace AMIS po celou dobu své činnosti potýkala s nedostatečným vybavením a měla pouze „malý vliv na politickou, bezpečnostní a humanitární situaci v Dárfúru.“42) V roce 2005 bylo rezolucí RB 159043) rozhodnuto o nasazení 10.000 příslušníků vojenského personálu a 715 příslušníků civilního policejního personálu do oblasti jižního Súdánu (UNAMIS). Cílem mise, nasazené se souhlasem Khártúmu, byl dohled nad dodržováním Všeobecné mírové dohody z roku 2005. Vzhledem k nestabilní situaci byl UNAMIS autorizován podle kapitoly VII Charty OSN. Při projednávání rezoluce 1590 se na půdě RB živě diskutovala otázka, zda má být mandát mise rozšířen

dodržování klidu zbraní či kontrola hranic (např. UNEF, UNFICYP, UNAMIR). Druhá kategorie mírových operací se sice rovněž vyznačuje udělením formálního souhlasu ze strany teritoriálního státu, nicméně tento automaticky nevede ke klidu zbraní – ba právě naopak, operační prostředí semikonsensuálních misí je v porovnání s předchozí kategorií značně nestabilní. Právě z tohoto důvodu je nutné, aby jejich mandát vycházel z kapitoly VII Charty OSN a umožnil užití donucovacích prostředů i nad rámec sebeobrany (např. UNAMSIL). Poslední kategorie zahrnuje případy, kdy jsou „modré přilby“ vyslány na území daného státu bez jeho souhlasu, tedy proti jeho vůli. Použití kapitoly VII Charty OSN je v takových situacích zcela nezbytné, neboť mírové sbory jsou de facto ve válečném stavu s centrálními autoritami (UNPROFOR, UNOSOM II). V případě Dárfúru se etablovaly následující mírové mise konsensuální a semikonsensuální povahy. V roce 2004 byla z rozhodnutí Mírové a bezpečnostní rady (Peace and Security Council), výkonného orgánu Africké unie (dále jen „AU“) do Dárfúru vyslána regionální mise AMIS. Jednalo se o typickou konsensuální mírovou operaci, jejímž úkolem bylo monitorování dodržování klidu zbraní mezi SLA, JEM a vládními jednotkami podle dohody z dubna 2004, následně dohled nad

41) Zejména podpora EU a NATO. T. Piiparinen dokonce hovoří o bezprecedentní spolupráci mezi OSN, AU, EU a NATO – Piiparinen, T.: The Lessons of Darfur for the Future of Humanitarian Intervention. Global Governance, 13, 2007, s. 372. 42) Terrie, J.: Military Options for Darfur Responsibility to Protect. In: Mepham, D., Ramsbotham, A. (Eds.): Responsibility to Protect. London 2006, s. 30. Nasazení AMIS bylo schváleno rezolucí RB 1556 – S.C. Res. 1556, U.N.Doc. S/RES/1556 (2005), dostupné na http://daccessdds.un.org/doc/ UNDOC/GEN/N04/446/02/PDF/ N0444602.pdf?OpenElement (29.2.2008) 43) S.C. Res. 1590, U.N.Doc. S/RES/1590 (2005), dostupné na http://daccessdds.un.org/doc /UNDOC/GEN/N05/284/08/PDF/ N0528408.pdf?OpenElement (29. 2. 2008)

16

PRÁVO



rovněž na Dárfúr – iniciativa USA se však setkala s nesouhlasem Ruska a Číny.44) Mandát k užití donucovacích prostředků k zajištění ochrany civilního obyvatelstva tak nemohl být na území Dárfúru využit, rezoluce předvídala pouze technickou a logistickou pomoc misi AMIS. Do konce roku 2007 tak AMIS představovala jedinou zahraniční vojenskou přítomnost v Dárfúru. Neefektivita AMIS však v roce 2007 vedla k přijetí rezoluce 176945), jíž byla schválena hybridní mise AU a OSN s názvem UNAMID o síle až 26.000 členů (z toho téměř 20.000 členů vojenského personálu), což z UNAMID činí největší současnou mírovou operaci. UNAMID operuje na základě kapitoly VII Charty OSN umožňující jí „přistoupit k nezbytným akcím k zajištění ochrany personálu mise a civilních osob“ - uvedené řešení je vzhledem k trvající neochotě části rebelů přistoupit k podmínkám mírové smlouvy z roku 2006 jediné myslitelné. Na druhé straně mandát k užití donucovacích prostředků byl důvodem dlouhodobého nesouhlasu Súdánu s umístěním mise v Dárfúru, který byl po vynaložení značného diplomatického úsilí pře-

2008

konán až v srpnu 2007.

VI. Závěr Pět let trvající dárfúrská krize jednoznačně nemůže být spojována s transformací pravidel mezinárodního práva týkajících se použití síly. Mezinárodní společenství zde přes výzvy některých mezinárodních organizací a teoretiků k jednostranné intervenci nepřistoupilo a zůstalo u tradičních nástrojů řešení sporů v podobě diplomatického vyjednávání a následného nasazení mírových misí. V době dokončení článku (duben 2008) se na území Dárfúru etabluje společná mise AU a OSN UNAMID, k jejímuž nasazení došlo až po obdržení souhlasu ze strany súdánské vlády, což jednoznačně dokládá neochotu mezinárodního společenství přistoupit k nekonsensuálnímu řešení situace v podobě jednostranné humanitární intervence. Prohlášení Německa v řízení před MSD o bezprecedentnosti zásahu NATO v Kosovu se zdá být postupem mezinárodního společenství v západní provincii Súdánu naplněno. Po pěti letech tak lze v případě Dárfúru konečně hovořit alespoň o naplnění (rétorického) závazku k ochraně, který může být realizován bez dalšího právě i prostřednictvím mírových misí, po pěti letech je tak alespoň v hrubých rysech zajiš-

44) Bellamy, A. J.: c.d., s. 50. 45) S.C. Res. 1769, U.N.Doc. S/RES/1769 (2007), dostupné na http://daccessdds.un.org/ doc/UNDOC/GEN/N07/445/52/PDF/ N0744552.pdf?OpenElement (29. 2. 2008)

17

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

2008

PRÁVO



2008

Vlastnické právo – římskoprávní regule a jejich odraz v současném právu

těna ochrana základních lidských práv, což je cíl společný humanitární intervenci, odpovědnosti chránit i mírovým operacím.

MUDr. et JUDr. Alexandr Thöndel

Mgr. Ondřej Svaček Katedra evropského a mezinárodního práva veřejného Právnická fakulta Univerzita Palackého v Olomouci

Tato práce je výstupem grantu: Římskoprávní zásady a jejich odraz v současném právu, který je financován z prostředků GAUK.

byla vcelku jednotným systémem právní vědy. Argument kasuističnosti může mít svůj původ v tom, že při takovém hodnocení bylo odhlédnuto od doby, ve které se římské právo vyvíjelo. Porovnávání jednotlivých institutů z jednotlivých dob jeho vývoje s dnešním zdánlivě neměnným stavem mohlo takový klam vyvolat. Na druhou stranu je nutno dodat, že římští právníci nebyli teoretiky právní vědy ve smyslu pouhého popisu či průzkumu jednotlivých právních institutů. Byli především výbornými praktiky, jejichž zdatnost se opírala o dokonalou teorii. I dnes se dá říci, že pro zvládnutí praxe je zásadní dokonalá teorie. Rozdíl mezi dnešním a římskoprávním pojetím teorie byl v otázce vztahu teorie a praxe. Dnešní právní školy probírají teorii jako nutný základ, ke kterému se budou upínat praktické otázky, římští právníci teorii vyvíjeli při řešení právních problémů. Jejich postup byl tedy z hlediska časového opačný. Jejich pojetí výzkumu obsahu jednotlivých právních institutů vycházelo z nutnosti řešit porušený právní stav. Je to obdobné jako v případě, kdy by se chtěl někdo zabývat

I. Úvod do problematiky věcných práv Literatura o římském právu tradičně zahrnuje do okruhu věcných práv právo vlastnické a věcná práva k věci cizí (iura in re aliena ). V rovině obecné je pojem věcných práv starověkého původu, k jeho hlubšímu teoretickému rozpracování došlo až mnohem později, zejména vlivem středověkých římskoprávních škol. Vrchol teoretických koncepcí vlastnického práva a věcných práv nastal až v 19. století v Německu vlivem historickoprávní školy. Výrazným představitelem této školy byl Friedrich Carl von Savigny (17791861). Je nesporné, že římskoprávní školy vycházely ze zásadních myšlenek římských právníků, nikterak je neměnily, ale jen daleko více rozpracovaly to, co bylo řečeno římskými juristy. Římská právní věda, ač je často nazývána vědou kasuistickou, 18

19

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

tím, co je obsahem vejce. Nejsnazší bude, když ho rozbije. Pak zjistí, co je jeho obsahem. Římští právníci zjišťovali nejčastěji obsah jednotlivých právních institutů právě při jejich porušení, tehdy totiž byli nuceni hledat právní cesty k jejich ochraně a tak se i teoreticky zamýšlet nad obsahem ochraňovaného. Metodou ochrany a tedy i hlubšího teoretického výzkumu byly jednotlivé žaloby. Co dovolilo římské právní vědě nejdříve poznat společnou povahu práv, která pozdější věda označila jako práva věcná, byla okolnost, že byla chráněna žalobami, které Římané označovaly jako žaloby věcné „actiones in rem“, doslovně vzato žaloba do věci. Příznačné pro ně bylo, že jimi bylo před soudem uplatňováno právo k věci. Takové žaloby nesměřovaly proti osobě, která měla určitý závazek, který byla povinna splnit. Věcná žaloba nenutila žalovaného ke splnění určité povinnosti, nýbrž k tomu, aby respektoval žalobcovo právo k věci. Výstižnou zkratkou to bylo vyjádřeno jako actio in rem. Definice věcné žaloby je výstižně uvedena v Gaiově Učebnici práva ve čtyřech knihách: „In rem actio est, cum aut corporalem rem intendimus nostram esse, aut ius aliquod nobis conpetere, veluti utenči aut utenči fruendi, eundi agendi aquamve ducendi vel altius tollendi prospiciendive; aut cum action ex diverso adversario est negative. Věcná žaloba

2008

je ta, kterou vznášíme nárok, že buď (nějaká) hmotná věc je naše, nebo že nám přísluší nějaké právo, např. užívací a požívací, právo na přechod přehánění dobytka, svádění vody, anebo právo stavět nad určitou výšku či právo na výhled, anebo má-li žaloba při záměně postavení stran negativní podobu.“1) Způsob právní ochrany věcných práv tak v římském právu starší a klasické doby odrážel vše, co bylo vlastní jejich ochraně. V prvé řadě to byla jejich trvalost, šlo tedy o oprávnění, kterými právo zajišťovalo trvalý, nebo alespoň značně dlouhodobý vztah osoby k věci. To byl důvod proč věcné žaloby římského práva chránily tyto vztahy jako oprávnění, která se lišila od ostatních právních vztahů, jež mohla k věci vzniknout. Zvláštností takového vztahu byla jeho výlučnost, poskytující oprávněnému možnost vyloučit kohokoliv z jakéhokoliv působení na věc, které by bylo shodné s obsahem jeho oprávnění. Pojem věcného práva nevyjadřuje tedy obecně vztah k věci, věcné právo není věcné proto, že se týká věci, ale proto, že se týká věci zvláštním způsobem. Tato práva zajišťují oprávněnému trvalý a výlučný vztah, který se liší od všech ostatních právních vztahů, jejichž předmětem by se věc mohla stát.

1) Kincl, J.: Gaius Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň, Aleš Čeněk 2007, s.246.

20

PRÁVO



Závěrem by se dal uvézt Gaiův citát obsažený ve čtvrté knize jeho Učebnice: „IN PERSONAM ACTIO EST, QUA AGIMUS CUM ALIQUO, QUI NOBIS VEL EX CONTRACTU VEL EX DELICTO OBLIGATUS EST, ID EST CUM INTENDIMUS DARE, FACERE PRAESTARE OPORTERE. Osobní žaloba je ta, kterou žalujeme někoho, kdo je nám obligatorně zavázán buď ze smlouvy, nebo z deliktu, tedy žaloba kterou vznášíme nárok, že má povinnost něco dát, vykonat, poskytnout. Věcná žaloba je ta, kterou vznášíme nárok, že buď nějaká věc nějaká hmotná věc je naše, anebo že nám přísluší nějaké hmotné právo, např.užívací, požívací apod. …anebo má – li žaloba při záměně stran negativní podobu“.2) Tato velmi výstižná definice osobní žaloby je nutně spojena se sentencí týkající se osudu osobní žaloby: „ACTIO PERSONALIS MORIURT CUM PERSONA“ (pramen sentence nezjištěn). Žaloba ryze osobní zaniká smrtí osoby (bývá zpravidla pasivně i aktivně nezděditelná). Podle Heyrovského právem věcným ius in re v subjektivním smyslu míníme právní panství nad věcí (i) jde o absolutní práva působící proti všem, (ii) povinnost jim odpovídající je formulována negativně, teprve po jejím narušení vzniká nárok,

2008

(iii) obsahem této všeobecné a negativní povinnosti je, že nikdo nemá na věc působit buď vůbec, nebo alespoň ne určitým způsobem a nemá být překáženo věcně oprávněnému.3)

II. Věcná práva jako práva absolutní Současná právní teorie řadí tato práva k právům absolutním. Z toho vyplývá, že ostatní, tedy jiná než absolutní práva, jsou právy relativními. Pro současné pojetí absolutních práv jsou charakteristické některé znaky. Mezi ně patří oprávnění z absolutního práva, tedy právu jednoho konkrétně určeného subjektu odpovídá povinnost neurčitého počtu ostatních subjektů. Oprávnění subjektu absolutního práva odpovídá povinnost nerušit pro ostatní subjekty. Porušení absolutního práva vzniká právo relativní. Práva relativní jsou charakterizována existencí dvou konkrétně určených subjektů a jejich vzájemných práv a povinností. Typickou oblastí relativních práv je právo závazkové. Mezi absolutní práva řadí současná teorie soukromého práva: právo osobnostní, právo autorské, práva k průmyslovým

3) Heyrovský, L.: Dějiny a systém soukromého práva římského. 5. vydání. Praha.

2) Tamtéž, s.246.

21

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

2008

dává se nyní vzniknout proti rušiteli nároku, aby rušení zanechal. Formulací věcného nároku je značně oslabeno pojetí práva na věci jako panství nad věcí“.4) Zde již je patrný náznak zpochybnění tradičního pojetí věcných práv. M. Boháček v zásadě vycházel z tradičního pojetí, zdůraznil, že oprávněný z věcného práva není při nakládání s věcí závislý na jiných osobách. I když věcné právo jako právní vztah osoby k věci přímo nezpochybnil, učinil tak zřejmě nepřímo, když uvedl, že tento vztah k věci vzniká již z nekonečné řady závazků druhých osob.5) ABGB vymezil věcná práva v § 307, zároveň definoval práva osobní (závazková), která byla považována za protiklad věcných práv. Podle zmiňovaného ustanovení platí: „Práva, která náležejí osobě k věci, nehledíc k určitým osobám, nazývají se práva věcná. Práva, která vznikají k věci jen určitým osobám přímo ze zákona nebo ze zavazujícího jednání, slují osobní práva k věcem“. Ani ABGB neobsahuje konečnou a správnou definici, ale obsahuje jenom názor na věc, který převládal na přelomu 18. a 19. století. Tato zákonná definice ale ovlivnila na dlouhou dobu právní teorii. Vyskytly se

vzorům, právo vlastnické a věcná práva k věci cizí. Jejich výčet je uzavřený (numerus clausus). Jedná se o zástavní právo, zadržovací právo a práva odpovídající věcným břemenům. Část občanskoprávní teorie se přiklání k názoru, že absolutním právem je i právo dědické. Pro účely této práce bude výklad sledovat jen ta absolutní práva, jejichž výčet je shodný jak z pohledu římskoprávního, tak z pohledu současné právní teorie. I když se jednotlivá vymezení věcných práv ve starší literatuře od sebe mohou v detailech lišit, spojuje je představa, že tu jde o právní vztah oprávněného k věci, a to na rozdíl od závazků, kde jde o vztah mezi osobami. Matoucí byla zřejmě skutečnost, že zatímco v případě změny vlastníka věci zatížené závazkovým právem tento vztah může zaniknout, u věcného práva k věci cizí tomu tak není. Z toho, že do právního vztahu k oprávněnému vstupuje jakýkoliv další vlastník věci, byl vyvozen závěr, že právo tu působí proti všem. O. Sommer chápal věcná práva jako projev právního panství nad věcí. Věcné právo je podle něj majetkovým absolutním právem, které má s výjimkou práva vlastnického charakter omezení vlastnického práva působícího proti všem. Zajímavé je jeho konstatování: „v právu poklasickém, justiniánském, jest základní konstrukce ochrany věcných práv jiná,

4) Sommer, O.: Učebnice soukromého práva římského. Praha, 1945, díl II., s.179 a násl. 5) Boháček, M.: Nástin přednášek o soukromém právu římském. Praha, 1945, část I., s.51 a násl.

22

PRÁVO



ale i pochybnosti - např. podle R. Mayra bylo sporné, zda je věcným právem každé právo, které působí „bez zřetele k určitým osobám“.6) Důraz byl kladen na to, že oprávněný z věcných práv uspokojuje své potřeby ve vztahu k věci přímo, bez zprostředkování jiných osob.7) Podrobně se problematikou věcných práv zabýval také brněnský profesor F. Weyr. Ten zásadně odmítal rozlišování obligačněprávních a věcněprávních vztahů. Poukazoval na chybějící tertium comparationis, které jen zdánlivě představuje pojem právního vztahu dvou subjektů u práva obligačního a vztahu člověka k věci u práva věcného. Weyr zásadně ztotožňoval konkrétní právní normu a právní vztah. Podle něj je každé právo, ať věcné nebo rodinné, obligačněprávní, neboť nelze si představit právní normu – právo, které by neobligovalo. Připustil sice existenci negativní povinnosti u věcných práv, ale zdůraznil její přítomnost i u práv obligačních. Na obdobnou skutečnost upozornil i Tilsch, když poukazoval na to, že oprávněný z pohledávky má možnosti obrany proti třetím osobám. V tomto směru se nechá shrnout, že podle ná-

2008

zorů zmiňovaných autorů, je i v oblasti práva závazkového prvek absolutní. Názor, že věcně oprávněný může žalovat přímo toho, kdo do jeho práva zasáhne, zatímco obligačně oprávněný se v případě, jde li o zásah třetí osoby (tedy nikoliv druhé strany obligace), musí obrátit na svého smluvního partnera s žádostí, aby narušitele žaloval, tak zjevně neobstojí a již zjevně neobstojí v platném českém právu, které dává i obligačně oprávněnému detentorovi obdobu vlastnických žalob a chrání jej tak absolutně, proti každému erga omnes (srov. ustanovení § 4 a § 126 občanského zákoníku8)).

III. Sentence, jejich překlad, prameny a komentář k nim DOMINUS HABETUR QUI POSSIDET, DONEC PROBETUR CONTRARIUM – Za vlastníka se považuje ten, kdo věc drží, a to dokud nebude prokázán opak9) Věta spatřuje institut vlastnictví nikoliv v obecné rovině neomezeného právního panství nad věcí, ale v osobě vlastníka (slova za vlastníka se považuje). Dispozice vlastnictví je zde podložena hypotézou držby.

8) Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (zde a dále jen „občanský zákoník“). 9) Kincl, J.: Dictae et regulae iuris, aneb právnické mudrosloví latinské. Praha 1990, s.74.

6) Mayr, R.: Soustava vlastnického práva. Brno, 1929, díl I., s. 49. 7) Krčmář, J.: Právo občanské. Praha 1946, díl I., s. 49.

23

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

2008

ze daného stavu. Naproti tomu držba, která potřebuje přítomnost nakládání s věcí jako se svou, vyžaduje, aby se vůle držitele seznatelně projevila ve vnějším světě. Nestačí tedy existence vůle jakožto vnitřního psychického stavu, ale je nutný její vnější projev, a to takový, aby se dalo na vůli objektivně usuzovat. Za splnění těchto podmínek je možné přijetí staré koncepce spočívající v možnosti, že držitel je osoba shodná s vlastníkem anebo osoba od vlastníka odlišná. Rozdíl v postavení držitele odlišného od osoby vlastníka může setřít institut vydržení, za podmínek pro něj stanovených.

Přítomnost jednoho ze základních pojmových znaků vlastnictví – držby zde zakládá vyvratitelnou domněnku existence vlastnictví. Pokud bychom se v teoretické rovině pokusili o negaci prvního výroku této věty – pak se za vlastníka nepovažuje ten, kdo věc nedrží. To je z dnešního pohledu velice těžko obhajitelný názor, neboť je nejenom možné, ale v době velkého hospodářského obratu i velice pravděpodobné, že vlastník věci dnes nebude jejím držitelem – např. majitel bytové jednotky ji dá do nájmu, její nájemce se souhlasem pronajimatele dále do podnájmu, majitel zemědělských pozemků je dá do nájmu (pachtu) hospodáři, který je drží a obdělává, leasingová společnost pronajme automobil za cenu leasingových splátek na určitou dobu apod. Poslední zmiňovaný případ je zajímavý z hlediska případné odpovědnosti za škodu způsobenou automobilem, který je v majetku leasingové společnosti. Za ni odpovídá provozovatel vozidla (s výjimkou případů uvedených v občanském zákoníku). Na druhou stranu je ale otázkou výkladu, co je míněno výrazem věc drží. Jestli držba, nebo pouhá detence. U detence, tedy stavu kdy někdo působí na věc, resp. ji fakticky ovládá ovšem bez vůle s ní nakládat jako se svou, je usouzení existence vlastnictví povrchním nápadem, který má svou oporu jen ve vnějším obra-

DOMINUS EST DOMINUS COELI ET INFERNORUM – Vlastník půdy je vlastníkem nebes i podsvětí (vlastní i prostor nad zemí i pod zemí, vymezený kolmicemi nad a pod hranicemi pozemku)10) Věta se obdobně jako v předchozím případě neopírá o vlastnictví, ale opírá se o osobu vlastníka. Tomu přiřkává kromě vlastnictví povrchu zemského vlastnictví prostoru omezeného kolmicemi na povrchové hranice. Jediné omezení vlastnictví vyplývající z této věty je omezení prostorové. Omezení směrem „nahoru“ ani „dolů“ v ní není obsaženo.

10) Kincl, J.: Dictae et regulae iuris, aneb právnické mudrosloví latinské. Praha 1990, s.74.

24

PRÁVO



Současná platná česká úprava omezuje vlastnictví mnohem více. Vychází ze zásady, že vlastnictví zavazuje, převzaté z Výmarské ústavy z roku 1919. Závaznost, resp. omezení vlastnického práva spočívá jednak v jeho imanentním – pojmovém omezení a dále v omezení veřejnoprávním. Právě normy správního práva limitují rozsah vlastnického práva ve vertikálním směru. Ve směru „vzhůru“ je to zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), ve znění pozdějších předpisů. Ve směru „dolů“ je to zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“), zákon č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lázeňský zákon“). Pokud jde o přírodní léčivé zdroje a zdroje přírodních minerálních vod, ty nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku a nejsou ani předmětem vlastnictví (srov. ustanovení § 4 odst.1 lázeňského zákona). Výtěžek ze zdroje se stane předmětem vlastnictví jakmile je osoba oprávněná podle tohoto zákona odejme ze zdroje. Stejnou koncepci

2008

sleduje i vodní zákon. Ten v ustanovení § 3 stanoví, že povrchové a podzemní vody nejsou předmětem vlastnictví a nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku, na němž nebo pod nímž se vyskytují. Ustanovení vodního zákona ve vztahu k vlastnictví pozemku má velký význam v právní úpravě budování vodních staveb, zejména studní. Vodní stavby podle současné právní úpravy nejsou stavbami jednoduchými. Studna vystavěná z betonových skruží je věcí nemovitou a je příslušenstvím pozemku. Jako taková může být i samostatným předmětem právních vztahů. Touto problematikou se zabývá i rozsudek C 1070 Sou R NS. Ten vymezil studnu tak, jak bylo uvedeno výše. Vymezuje ji jako výsledek stavební lidské činnosti, kterým je hospodářské zařízení určené pro čerpání vody. Nabízí se otázka, zda každá takto vymezená studna je věcí v právním smyslu. Zásadní pro zodpovězení této otázky jsou některé literární prameny římského práva.11) Z nich je možné vyvodit myšlenku, že lze vyjít z toho, že to, co činí z výsledku stavební činnosti takovou věc, je především hospodářská účelnost 11) Boháček, M.: Nástin přednášek o soukromém právu římském. Díl I. – Práva věcná. Praha 1945, s 59. Bonfante, P.: Iinstituce římského práva. Brno 1932, s. 254, 261.

25

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

nakládání s tímto výsledkem jako se samostatnou věcí. Hospodářsky významným výsledkem stavební činnosti je nepochybně již samotné zřízení funkční studny, tedy její vykopání či vyvrtání bez ohledu na její případné vyzdění či jiné zajištění. Proto je třeba ve smyslu vodního zákona považovat za předmět právních vztahů jakoukoliv studnu ve smyslu vodního zákona, která může plnit svůj hospodářský účel. V právním styku jde právě o tento hospodářský účel a nikoliv o stavební způsob provedení studny. V části odborné české literatury se objevuje názor, že ne každá studna je samostatnou věcí. V případě, že nemá konstrukci, která ji zabezpečuje proti zasypání a zajišťující možnost čerpání vody, není podle některých názorů taková studna samostatnou věcí. Stejně zajímavou otázkou jako je problematika získávání a odběru podzemní vody je i problematika tepelných čerpadel – zařízení, která umožňují využívat nízkopotenciální tepelnou energii pozemku. Zásadní je v daném případě, zda tepelná energie pozemku je věcí – tedy druhotným předmětem občanskoprávních vztahů ve smyslu ustanovení § 118 občanského zákoníku. Ten vyžaduje, aby daná věc byla člověku užitečná a zároveň, aby byla objektivně ovladatelná. Tepelná energie z hornin pozemku jeho vlastníka

2008

oba dva znaky kumulativně splňuje. Stejně jako v případě studní je možné tuto energii po splnění podmínek kladených administrativně právními předpisy využívat, a to pomocí tzv. tepelných čerpadel. Ta se zpravidla umísťují do hlubinných vrtů situovaných na předmětném pozemku. Ve vertikálním smyslu směrem „vzhůru“ je vlastnictví omezeno také zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který činí vlastníka pozemku odpovědným za naložení s případným odpadem. S otázkou vertikálního omezení vlastníka pozemku je vhodné zmínit problematiku vlastnictví bytů a nebytových prostor ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Tento zákon navazuje na ustanovení § 125 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že zvláštní zákon upravuje vlastnictví k bytům a nebytovým prostorům. Zákon o vlastnictví bytů se vztahuje na byty družstevní i nedružstevní. Týká se i nebytových prostor. Zásadním pozitivem zákona je, 26

PRÁVO



že umožnil nabývat byty a nebytové prostory do vlastnictví. Byty a nebytové prostory se tak staly samostatnými předměty občanskoprávních vztahů (§ 118 odst. 2 občanského zákoníku). Ve vztahu k problematice vyjádřené římskoprávní sentencí je podstatné, že zákon o vlastnictví bytů vymezuje byty a nebytové prostory jako jednotky. Bytová jednotka nebo nebytový prostor jsou v evidenci katastru nemovitostí, ale nejsou na katastrální mapě. Jsou evidovány pouze na listu vlastnictví. List vlastnictví je pro každý byt a nebytový prostor samostatný. Je na něm označen vlastník bytu nebo nebytového prostoru. Zároveň je byt evidován na listu vlastnictví, na kterém je vedena budova. Tam je také vyznačeno, jaké byty budova obsahuje a kdo je jejich vlastníkem. Byty a nebytové prostory se považují za věci nemovité. Co je ale příčinou takového právního názoru. Je jím ustanovení § 3 odst. 2 zákon o vlastnictví bytů, které stanovuje, že „právní vztahy k jednotkám k bytům se řídí ustanoveními občanského zákoníku a dalšími právními předpisy, které se týkají nemovitostí“. Ustanovení § 3 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů stanoví subsidiární použitelnost občanského zákoníku. Prostorové omezení vlastnického práva je ve vztahu k bytům a nebytovým prostorám vyjádřeno v ustanovení § 2 písm. a) zákona

2008

o vlastnictví bytů: trvalá stavba spojená se zemí pevným základem, která je prostorově soustředěna a navenek omezena obvodovými stěnami a střešními konstrukcemi s nejméně dvěma prostorově uzavřenými samostatnými užitkovými prostory. Podobná je i definice budovy obsažená v ustanovení § 27 písm. k) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zásadní je pak ustanovení § 1 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Citovaný zákon upravuje spoluvlastnictví budovy, kde je spoluvlastník budovy vlastníkem bytu nebo nebytového prostoru jako prostorově vymezené části budovy a zároveň podílovým spoluvlastníkem společných částí budovy. Platná právní úprava je tak založena na spoluvlastnické koncepci, kde hlavním předmětem je budova a vedlejším předmětem byt nebo nebytový prostor, které nejsou reálně oddělitelnými částmi budovy. Jeden ze základních pojmů zákona je bytová jednotka, kterou se rozumí byt nebo nebytový prostor (popř. rozestavěný byt nebo nebytový prostor) jako vymezené části domu § 2 písm. h) zákona o vlastnictví bytů. Pro bytovou jednotku či nebytový prostor platí přiměřeně ustanovení § 123 občanského zákoníku, podle kterého je vlastník oprávněn jednotku držet, 27

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

užívat, požívat plody a užitky a nakládat s ní. Z toho vyplývá, že jednotka jako předmět vlastnictví může být předmětem koupě a prodeje, darování, dědění, nájmu a podnájmu, výměny. Může být předmětem zajištění. Je rovněž způsobilá být předmětem vydržení. V případě, že vlastník budovy je i vlastníkem pozemku, převede na vlastníka jednotky i spoluvlastnický podíl na pozemku odpovídající velikosti spoluvlastnického podílu ke společným částem domu. Ustanovení § 30 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů říká, že s vlastnickým právem k jednotce je nerozlučně spjato spoluvlastnictví společných částí domu a spoluvlastnictví nebo jiné právo k pozemku. Hmotněprávně jsou to společné části domu, na kterých participuje vlastník jednotky alikvotní částí. V souvislosti s problematikou otázky vlastnictví, resp. jeho omezením ve vertikálním směru je vhodné připomenout ještě problematiku jeskyně, melioračního zařízení a ložiska vyhrazených nerostů. Jeskyně je přírodou vytvořený prostor v hornině, který není samostatnou věcí a jako takový je součástí ložiska nerostů, které tvoří její stěny, resp. vymezuje její obvod. Jde-li o ložisko nerostů vyhrazených, patří jeskyně vlastníku ložiska. Jde-li o ložisko nerostů nevyhrazených, patří vlastníku pozemku, pod jehož povrchem se nachází (C 1428 Sou R NS).

2008

Lom je místem, kde dochází k dobývání ložiska nerostů. Není tedy samostatným předmětem právních vztahů, ale je součástí ložiska vyhrazených nerostů anebo v případě, že jde o dobývání nerostů nevyhrazených, součástí pozemku, v němž se nevyhrazené nerosty nacházejí (rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn.3 Cdon 265/96). Meliorační zařízení je součástí pozemku. Limitace vlastnického práva v podzemí je spojena s otázkou nálezu věci skryté na pozemku vlastníka. Ta je řešena v ustanovení § 135 odst. 3 občanského zákoníku. Věcmi skrytými se rozumějí především věci, z jejichž uložení je patrno, že je jejich vlastník chtěl ukrýt před nějakým nebezpečím. Není podstatné kde a kdy se tak stalo. Mohlo se tak stát před staletími, ale i před nedávnem. Rozhodující je, že současný vlastník není znám, a to ani nálezci, ani příslušnému státnímu orgánu, u něhož byly věci uloženy. Nálezem věcí skrytých ve smyslu ustanovení § 135 občanského zákoníku budou i nadále nálezy archeologické (viz zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů). I v tomto případě, podobně jako u věci ztracené, má její nálezce – zde vlastník pozemku – povinnost věc odevzdat u příslušného státního orgánu. Tato povinnost nálezce může být spojena s dalšími 28

PRÁVO



specifickými povinnostmi. Tak tomu bude zejména u nálezů archeologických, u věcí které mají povahu kulturně cenné památky. Analogie s případem věci ztracené není dána, neboť vlastník věci skryté není znám. Nálezce nemá povinnost vydat věc vlastníkovi, poněvadž pojmovým znakem nálezu věci skryté je, že vlastník věci není znám. Nálezce nemá uloženou povinnost vyhledávat, resp. pátrat po vlastníkovi skrytých věcí. Vlastníkem nalezené věci skryté se stává stát. Doba, kdy se tak stane, není ze zákona jasná. Lze usoudit, že se stát stává jejím vlastníkem v okamžiku jejího nálezu, nikoliv teprve v době, kdy byla odevzdána.

2008

ci. Jeho vztahem k věci je panství nad ní. Vlastník věci s ní může nakládat jakýmkoliv myslitelným způsobem. Vlastnictví je všeobecným právním panstvím. Vlastnictví má své typické projevy: faktické ovládání – držení, užívání, a to buď prosté anebo užívání plodů – právo požívání. Důsledkem jeho mocenského vztahu k věci je to, že ji může zničit. Pozdnější právní terminologie tato oprávnění shrnula pod pojmy: ius possisendi, ius utendi, ius fruendi, ius abutendi, ius disponendi. Pro římskoprávní pojetí ale i pro právní pojetí z pozdějších dob platí, že vlastnictví není jen pouhým výčtem oprávnění, byť tato oprávnění mu dávají seznatelný rámec. Podstata vlastnictví se zřejmě skrývá ve všeobecném a ničím neomezeném působení na věc. Vlastnictví je přímým právním panstvím. Vlastník k tomu, aby působil na věc, nepotřebuje prostředníka ani zástupce. Vlastník může svoji věc kdykoliv a kdekoliv uchopit a tak uplatnit svoje právo. Podle původního římského práva tak mohl učinit i svépomocí. Vlastnictví je výlučným právním panstvím. Vlastník může vyloučit jakékoliv působení na věc, neboť věc, která je předmětem vlastnictví, je výlučně vyhrazena jemu. Je nemyslitelné, aby na věc, která je předmětem vlastnického práva, působil někdo jiný.

IV. Římskoprávní pojetí vlastnického práva Vlastnictví je právní panství, je všeobecné, elastické, absolutní, přímé a výlučné, jehož předmětem jsou věci hmotné. Římané se nevěnovali příliš teoretickým úvahám o podstatě vlastnického práva. Soustřeďovali se spíše na to, jaká oprávnění vlastníkovi poskytuje a jak je vlastník může prosadit. V pramenech římského práva se setkáváme spíše s označením proprietas - dominium. První z výrazů říká, že věc je někomu vyhrazena, že je jeho vlastní. Druhý říká, že vlastník je pánem vě29

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

Všechny shora uvedené znaky vlastnictví jsou znaky pojmové – teoretické. Toho si byli velmi dobře vědomi i římští právníci, neboť vlastník může být omezen ve svém působení na věc, a to buď tím, že k věci má věcněprávní oprávnění jiná osoba, anebo tím, že vlastník při výkonu svého vlastnického práva naráží na stejně neomezená práva druhých vlastníků k předmětům jejich vlastnictví. V jedné zásadní otázce římští právníci neopouštěli nikdy teoretickou koncepci vlastnického práva jako pojmově neomezeného právního panství. Byla to otázka elasticity vlastnického práva neboli pružnosti vlastnického práva. V případě omezení vlastnického práva, např. věcným právem k věci cizí, se vlastnické právo původně takto omezené po odpadnutí důvodu omezení obnoví do své původní velikosti. Tak se stane bez prostřednictví či pomoci někoho jiného. Vlastnictví v římskoprávním pojetí bylo významně omezeno normami římského právního řádu. Tyto předpisy se daly rozdělit do dvou skupin. První byly normy práva veřejného – dnes by asi odpovídaly nejvíce normám stavebního práva. Pokud jde o druhou skupinu norem, projevovaly se nejvíce ve městech. Vlastníci městských pozemků byli omezeni tím, že ve městech měl být určitý prázdný prostor – tzv.

2008

ambitus, jehož šíře byla podle Zákona 12 desek stanovena rozměrem 5 stop. Stavebněprávní předpisy určovaly ve městech rovněž největší přípustnou výšku staveb. Zvláštní předpisy také omezovaly bourání domů. Vlastník pozemku byl omezen i tím, že nesměl zrušit hrob, který se na pozemku nalézal, a navíc byl povinen umožnit k němu přístup. Vlastníci pozemků měli povinnost udržovat přilehlou veřejnou cestu. Pokud by vlastník pozemku neudržoval tuto cestu v řádném stavu, musel strpět chůzi po vlastním pozemku. Pro popsaná omezení vlastnického práva byla v průběhu dalších století právní vědou vymezena skupina tzv. legálních neboli zákonných služebností. S tím se v podstatě shoduje i současná občanskoprávní teorie, která skupinu těchto vlastnických omezení nazývá zákonnými – legálními břemeny (srov. ustanovení § 127 občanského zákoníku). Stejně jako dnes byla i v dobách vývoje římského práva aktuální otázka tzv. immissí. Jedná se o otázku, do jaké míry je vlastník pozemku povinen snášet vnikání prachu, kouře, zápachu či hlomozu na svůj pozemek. Omezení se připouštělo jen tehdy, jestliže k immissím docházelo v důsledku běžného užívání sousedního pozemku. Byla-li dotčená míra překročena – např. tím, že vnikání bylo způsobeno zvlášt30

PRÁVO



ním provozem nebo snahou zlovolně šikanovat souseda – mohl se vlastník proti takovým immissím bránit. Vlastník pozemku musel snášet vyborcení sousedovy zdi do prostoru nad svým pozemkem, pokud nepřesahuje určitý rozměr (1/2 stopy). Některé z těchto zásad sousedského práva jsou velmi staré a opíraly se o Zákon 12 desek. Byla to především ustanovení o přesahu větví na sousední pozemek. U polního pozemku byl vlastník povinen snášet přesahování vyšší než 15 stop. Nižší větve si mohl oklestit a dříví ponechat. Zákon 12 desek upravoval i povinnost umožnit sousedovi přístup na svůj pozemek každý druhý den, aby si mohl sebrat plody tam přepadané. Všechny tyto povinnosti bylo možno vynutit zvláštní žalobou, později interdiktem o „ořezání stromů“ i de arboribus caedendis či „sběru žaludů“ de glande legenda. U polních pozemků byl vlastník povinen dále strpět, aby jeho soused při obdělávání svého pozemku – např. při otáčení pluhu – překročil hranici pozemku o 2 a 1/2 stopy.12) Mezi pozemky tak vznikla mez –confinium o šíři 5 stop.13) Mez byla vyloučena z předmětu vydržení. Nebylo tedy možné originární na-

2008

bytí vlastnického práva k tomuto pozemku. Vlastník pozemku nesměl měnit přirozený odtok dešťové vody ke škodě svého souseda.

V. Současné pojetí práva vlastnického Právo vlastnické je podle současné právní teorie základním věcným právem. Toto právo je realizací základních lidských práv zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Ta v čl.11 odst. 1 prohlašuje, že každý má právo vlastnit majetek. V další větě týž článek stanoví, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Zde již je patrný podstatný rozdíl oproti právu římskému, kde existovalo tzv. dvojí vlastnictví – vlastnictví kviritské – Dominium ex iure Quiritum a vlastnictví praetorské – bonitární. Jejich obsah, ale zejména ochrana, shodné nebyly. Stejná myšlenka jako v čl. 11 odst. 1 Listiny je vyjádřena v ustanovení § 124 občanského zákoníku. Dalšími Listinou garantovanými základními právy je stejná možnost všech nabývat vlastnického práva. Omezení spočívá v čl. 11 odst. 2 Listiny a v ustanovení § 125 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterých jsou některé věci – tj. majetek nezbytný k zabezpečení potřeb celé společnosti, rozvoje národního

12) 30,48 cm je 1 stopa 2,5 stopy, 76,20 cm je 30 palců. 13) 5 stop je 1,52 m tedy 60 palců.

31

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

hospodářství a veřejného zájmu – vyhrazeny státu, či určeným osobám. Např. nerostné bohatství je podle zvláštní úpravy ve vlastnictví České republiky, a nikoliv ve vlastnictví vlastníka pozemku (srov. ustanovení § 5 zákona č. 44/1998 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů). Současná právní věda používá promiscue termíny vlastnictví a vlastnické právo. V současných zákonech bývají používány oba dva výrazy. Naproti tomu ABGB v ustanoveních § 353 a 354 rozlišuje vlastnictví ve smyslu objektivním, tj. jako předmět vlastnictví a „právo vlastnické“. Předmětem vlastnického práva vedle věcí hmotných jsou také byty a nebytové prostory. Zvláštními kategoriemi předmětu vlastnického práva jsou: právo duševního vlastnictví, jejichž subjektem mohou být z povahy věci jen osoby fyzické, průmyslovým vlastnictvím lze rozumět zpravidla práva k nehmotným součástem obchodního jmění ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Vymezení vlastnictví v současné právní úpravě má stejně jako v římském právu analytický charakter. Vymezení je obsaženo v ustanovení § 123 občanského zákoníku, kde jsou vyjmenována jednotlivá opráv-

2008

nění vlastníka, rozdíl oproti právu římskému je v omezení těchto oprávnění zákonem: „vlastník je v mezích zákona oprávněn“. Jednotlivá oprávnění vlastníka zde uvedená jsou různorodá a jejich výčet také není úplný. Současná platná právní úprava nerespektuje klasickou romanistickou vlastnickou triádu (ius possisendi, ius utendi et fruendi a ius abutendi) charakterizující typické projevy vlastníkova působení na věc a respektovanou v evropských soukromoprávních kodexech dodnes. Výčet oprávnění v ustanovení § 123 občanského zákoníku obsahuje závěrem i oprávnění s věcí nakládat. Toto oprávnění se dostalo do právní úpravy až v poválečném vývoji. Byl mu dokonce dán latinský název: ius disponendi, ačkoliv se jedná o termín, který v římském právu nemá oporu. Naopak ius abutendi není v dnešní platné právní úpravě zvlášť zmiňováno, ale počítá s ním návrh nového občanského zákoníku. Vlastnické právo je i dnes pojímáno jako právo trvalé – perzistující. Pozbude-li vlastník dočasně všech svých vlastnických oprávnění a jeho vlastnictví tím nezaniklo, zůstává nicméně vlastníkem (tzv. holé vlastnictví – proprietas nuda). Podstatná je otázka úpravy výkonu vlastnického práva a jeho omezení. Výkon vlastnického práva spočívá ve výkonu jednotlivých vlastnických oprávnění. Výkon 32

PRÁVO



vlastnického práva se může uskutečnit jak konáním tak nekonáním. Současná právní úprava, stejně jako římskoprávní, zakazuje vlastnictví zneužít. Zákaz zneužití vlastnického práva se v platné úpravě opírá o čl.11 odst. 3 Listiny a o ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Ten se ale netýká specificky jen vlastnického práva, nýbrž je obecný. Specifický zákaz zneužití vlastnického práva občanský zákoník nemá. Podle současné koncepce je zneužití práva, vzhledem k tomu, že je zákonem zakázáno, jen zdánlivým výkonem práva. Ve skutečnosti je protiprávním úkonem. Takovému protiprávnímu chování by soud neposkytl právní ochranu, nýbrž by naopak poskytl ochranu proti němu. Speciálním ustanovením k této úpravě je ustanovení § 265 obchodního zákoníku, podle kterého výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. Stejně jako v právu římské je vlastnické právo omezeno dvojím způsobem. Za prvé se jedná o omezení pojmové – imanentní. Za druhé je to omezení vnější – ad hoc. Takové omezení je uloženo vlastníkovi jeho právním úkonem, rozhodnutím soudu, zákonem (nikoliv však předpisem nižší právní síly) a nakonec i rozhodnutím správního úřadu. Omezení vlastnictví spočívá zpravidla v povinnosti vlastníka něco nekonat

2008

– tj. něco opomenout (omittere), nebo strpět (pati). Výjimečně spočívá v povinnosti vlastníka něco konat.

V.I. Omezení vlastnictví ze zákona Povinnost nerušit – je součástí širší římskoprávní zásady neminem ledere. Tato zásada je zakotvena v některých obecných i specifických ustanoveních občanského zákoníku. Je to ustanovení § 3 a § 126 občanského zákoníku, který vlastníkovi zaručuje ochranu proti každému, kdo neoprávněně zasahuje do jeho vlastnického práva. Zákonné omezení vlastnictví je obsaženo i v ustanovení § 415 a 417 občanského zákoníku, z nichž první ukládá počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a na životním prostředí. Druhý poskytuje preventivní ochranu, a to svépomocí i soudní každému, komu hrozí škoda, resp. v případě ustanovení § 417 odst. 2 občanského zákoníku vážná škoda. Zákaz porušování lidského zdraví, přírody a životního prostředí je odrazem omezení vlastnického práva vyplývajícího z Čl. 11 odst. 3 Listiny. Zákaz imisí a tzv. zákonná věcná břemena. Imisí se obecně rozumí výkon vlastnického práva, kterým se zasahuje do cizího vlastnictví, resp. do jiného práva nad míru přiměřenou 33

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

daným poměrům. Zákaz imisí vyplývá z tzv. sousedských práv. Ta jsou upravena v ustanovení § 127 občanského zákoníku. Ten ve svém prvním odstavci generální úpravu příkladmo rozvádí. Vlastník pozemku zejména nesmí – ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo stavby na něm zřízené. Nad míru přiměřenou poměrům, a tedy dovolenou, obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nechat vnikat chovná zvířata na sousední pozemek. Nešetrně, tj. nepřiměřeným způsobem a v neodpovídajícím rozsahu, popř. v nevhodné roční době, tj. ve vegetačním období, odstraňovat ze své půdy podrůstající kořeny nebo odstraňovat větve stromů přesahující na jeho pozemek. Právě posledně zmiňovaná úprava omezení vlastnického práva se jeví ve srovnání s právem římským jako vágní a nekonkrétní (římské právo např. přesně určovalo výšku přesahujících větví stromů ze sousedova pozemku a dovolovalo si nechat i dřevo z přesahujících větví, které majitel sousedního pozemku oklestil – viz. blíže ve výkladu o pojetí vlastnictví v právu římském). Zákazy sice vyplývají z tzv. sousedských práv, ale platí nejen ve vztahu k bezprostředním sousedům a nejen ve vztahu k jiným vlastní-

2008

kům, ale ve vztahu ke každému, kdo může být výše uvedeným a podobným vlastníkovým chováním obtěžován nebo ohrožován ve výkonu svých práv. Tzn. i vlastník vzdálenějšího pozemku, nájemce věci, její vypůjčitel apod. Při soudní ochraně sousedských práv musí návrh na zahájení řízení směřovat k určení povinnosti odpůrce zdržet se přesně vymezeného rušení. Výrok rozhodnutí pak musí být formulován určitě, tak aby připouštěl výkon rozhodnutí. Ustanovení § 127 odst. 2 občanského zákoníku zároveň stanoví hmotněprávní podmínky, na základě kterých může soud rozhodnout, že je vlastník pozemku povinen pozemek oplotit. Oplocení musí být potřebné, dále nesmí bránit účelnému využívání sousedních pozemků a staveb a musí být zjištěno stanovisko stavebního úřadu. Shodně s pojetím omezení vlastnického práva v římském právu je dnes upraveno tzv. zákonné – legální břemeno (srov. ustanovení § 127 odst. 3 občanského zákoníku). Za stanovených podmínek se týká nezbytnosti údržby či obhospodařování sousedních pozemků a staveb, umožnění vstupu na vlastní pozemky, popř. stavby na nich zřízené, a to za předpokladu, že tento vstup není možný jinak než přes cizí pozemek. Pro srovnání Zákon 12 desek upravoval i povinnost umožnit sousedovi přístup na svůj pozemek každý 34

PRÁVO



druhý den, aby si mohl sebrat plody tam přepadané. Jak již uvedeno, všechny tyto povinnosti bylo možno vynutit zvláštní žalobou, později interdiktem o „ořezání stromů“ i de arboribus caedendis či sběru žaludů de glande legenda. U polních pozemků byl vlastník povinen dále strpět, aby jeho soused při obdělávání svého pozemku – např. při otáčení pluhu – překročil hranici pozemku o 2 a 1/2 stopy. Zajímavá je dnešní právní úprava odškodnění v případě, že škoda vznikla vstupem na pozemek, či stavbu. V tomto případě se nepoužije obecné – generální ustanovení o odpovědnosti za škodu (srov. ustanovení § 420 občanského zákoníku), ale ustanovení § 127 odst. 3 občanského zákoníku, jakožto zvláštní skutková podstata odpovědnosti za škodu. Odpovědnost je zde založena na objektivním principu – tj. bez ohledu na zavinění. V příslušném ustanovení není uvedený žádný liberační důvod a tak jde o objektivní odpovědnost absolutní. Omezení vlastníka věci ve smyslu použití věci bez souhlasu vlastníka. Ustanovení § 128 občanského zákoníku ukládá vlastníkovi věci strpět, aby nezávisle na jeho souhlasu bylo za určitých zákonem stanovených podmínek použito jeho věci, je-li toho třeba ve stavu nouze nebo naléhavém veřejném zájmu, nelze li účelu dosáhnut jinak, na dobu k dosažení

2008

účelu nezbytnou, v míře k dosažení účelu nezbytné a za náhradu. V případech omezení vlastnictví ad hoc se jedná o případy zákonného zástavního práva (srov. ustanovení § 156 odst. 1, § 672 odst. 1, § 535, § 608 a § 628 odst. 1 obchodního zákoníku). Druhou skupinou případů jsou věcná břemena vzniklá ze zákona (srov. ustanovení § 151o občanského zákoníku). Omezení vlastnického práva je obsaženo i v právní úpravě práva zadržovacího. Omezení vlastnického práva vycházejí z četných norem práva veřejného: zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví a o změně a doplnění některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, ve znění pozdějších předpisů, apod.

V.II. Omezení vlastnictví úředním výrokem Příkladem může být vznik zástavního práva na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu. Nejzásadnější omezení vlastnického práva spočívá v institutu vyvlastnění. 35

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

2008

lu 1 rubrikovaném jako „Vlastnické právo, jeho omezení a ochrana“. Návrh vymezuje vlastnické právo jednak objektivně, tj. z toho hlediska, co je jeho předmětem, tedy co ve vlastnictví může být. Subjektivní vymezení vyčítá souhrn vlastnických oprávnění, která jsou obdobně jako dnes omezena zákonem. Jedná se v podstatě o analytické vymezení vlastnického práva obdobné římskoprávnímu pojetí, a to i v tom ohledu, že zákonodárce si je vědom neúplnosti, resp. nemožnosti dosáhnout úplnosti takového výčtu. Reflexem římskoprávního pojetí je výslovná dikce návrhu, kde se říká, že vlastník může jiné osoby z oprávnění vlastnických (rozuměno vlastnictví) vyloučit. V subjektivním vymezení vlastnického práva je specifikován i dnes chybějící zákaz zneužití vlastnického práva, který současná platná právní úprava zná pouze ve všeobecné povaze a je obsažen v ustanovení § 3 občanského zákoníku. Návrh v podstatě vlastnické právo nedefinuje a zůstává u osvědčeného konceptu neúplného výčtu. Návrh naopak respektuje jednotnost vlastnického práva tj. sepětí jeho pozitivní a negativní stránky. Pozitivní stránka vlastnického práva – právo vlastníka nakládat s věcí zpravidla kterýmkoliv způsobem podle libosti – je tedy reflexem římskoprávního pojetí výlučného a přímého právní-

V.III. Omezení právním úkonem vlastníka Vlastník může své právo omezit vlastním právním úkonem. Vlastnické právo mohl omezit i vlastníkův právní předchůdce. Tak je tomu v případě, že vlastník nabyl smlouvou nebo děděním věci dané do zástavy nebo věci zatížené věcným břemenem.

V.IV. Omezení povinnosti něco konat Současná právní úprava omezuje vlastníka zejména ukládáním povinnosti něco nekonat. I z tohoto „pravidla“ existuje výjimka. Tou je ustanovení § 127 odst. 2 občanského zákoníku, kde je upravena možnost uložit vlastníkovi pozemku povinnost pozemek oplotit. (bližší výklad k této problematice se nachází v části věnované sousedským právům).

VI. Výhled do nové právní úpravy14) Institut vlastnictví je v návrhu nového občanského zákoníku (dále jen návrh“) upraven v díle 3 v oddí14) Text věnovaný výhledu do budoucí právní úpravy v návrhu občanského zákoníku nevychází z nejnovějších výsledků legislativních prací. Je proto možné, že v některých partiích bylo v současné době již dosaženo některých změn, které tento text již nemohl reflektovat.

36

PRÁVO



ho panství nad věcí. Negativní stránka vlastnického práva naopak spočívá v možnosti vlastníka, aby zabránil zpravidla každému jinému, aby jeho věc neužíval nebo na ni jinak nepůsobil ius exclusionis - právo výlučnosti. V návrhu je upraveno i oprávnění vlastníka odpovídající ius abutendi. Je ale upraveno jinde než samotné vlastnické právo, neboť toto oprávnění je podmíněno tím, že vlastník věc drží. To respektuje i návrh a upravuje zmiňované oprávnění v souvislosti s držbou.

2008

upravuje i imise nepřímé, které nejsou přímo vyvolány touto činností, nýbrž jsou jen jejím volným následkem podmíněným přírodními vlivy (spad popílku, šíření hluku, množení hlodavců na pozemku neužívaném nebo ne náležitě obdělávaném). Stejně jako současná úprava má návrh ve výrazu „sousední pozemek“ na mysli nejen pozemek v přímém sousedství, ale každý pozemek zasažený imisemi. Návrh upravuje i otázku přímých imisí pocházející z úředně povoleného závodu. Zde dokonce upravuje možnost náhrady škody takto způsobené. Problematické ale je, že škodu chce nahrazovat uvedením v předešlý stav - restitutione ad integrum, což by v daném případě znamenalo zákaz činnosti daného závodu. Jako schůdnější se tak jeví peněžitý relutární způsob náhrady škody. Zvlášť je upravena i otázka související s chovem zvířat. Stejně jako v současné úpravě je ponechán zákaz nechat chovaná zvířata vnikat na sousední pozemek. Daleko preciznější je nová právní úprava v otázce stromů a jiných rostlin rostoucích na sousedním pozemku. Stejně jako současná právní úprava, svěřuje návrh úpravu vlastnictví k bytům a nebytovým prostorám zvláštnímu zákonu. Činí tak také v případě vlastnictví k některým věcem, jejichž zvláštní režim je dnes upraven v ustanovení § 125 občanského zákoníku.

VI.I. Omezení vlastnického práva v návrhu nového občanského zákoníku Vlastnická oprávnění jsou speciálně upravena zákazem imisí, doplněným zvláštními opatřeními týkajícími se chovu zvířat a pěstování rostlin, úprav pozemku, stavebních prací na sousedním pozemku a užívání cizího prostoru. Zákaz imisí vychází ze současného ustanovení § 127 občanského zákoníku, na druhou stranu je méně kasuistický. Návrh podobně jako římskoprávní úprava navrhuje zakázat jak imise přímé, které jsou v podstatě pokračováním vlastníkovi činnosti (svádění vody trativodem na sousední pozemek – viz výklad v souvislosti s římským právem a obraně proti takové imisi - interdictum cloacae). Návrh 37

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

2008

vyjadřuje základní zásady práva. Stručnost jejich vyjádření je neobyčejná v poměru k tomu, čeho se z pohledu dnešního práva mohou týkat (to je nakonec patrné i ze samotného textu tohoto článku). Mnohé tyto zásady se promítají nejen do současného práva, ale v daleko větší míře se promítají do budoucí právní úpravy v návrhu nového občanského zákoníku.

VII. Závěr Předcházející řádky byly věnovány dvěma okruhům právní vědy. První část se týkala obecné problematiky věcných práv. Druhá část byla věnována tématu reflexe římskoprávních zásad do současného platného práva se zaměřením na institut práva vlastnického. Závěr se týká právní úpravy v návrhu nového občanského zákoníku. Přesto, že od sepsání mnohých římskoprávních regulí uplynulo téměř 2000 let, je evidentní, že i dnešním právníkům mají stále co říci. Strohý a přesný jazyk římských juristů obsažený v krátkých regulích

MUDr. et JUDr. Alexandr Thöndel interní doktorand Katedra právních dějin Právnická fakulta Univerzita Karlova v Praze

38

PRÁVO



2008

Některé možnosti daňového zvýhodnění při podnikání ve společném evropském prostoru doc. JUDr. Lubomír Grúň, CSc. k plánovanému a cílevědomému využívání výhod, které jsou nabízeny různými daňovými systémy. Jednotlivé osoby nebo skupiny osob pak prostřednictvím těchto možností snižují své celkové zdanění. Toto jednání je v současné praxi označováno termínem mezinárodní daňové plánování. Jeho přednostmi jsou nejen minimalizace výsledné daně z příjmu a zvyšování počtu položek uznávaných jako výdaje na dosažení příjmů. Ale také různá koncepce srážkových daní, soustava individuálních smluv o zamezení dvojího zdanění, využití výhod odlišného právního prostředí, ochrana majetku a v neposlední řadě také odlišná regulace některých podnikatelských aktivit.

I. Úvod Vytvoření společného evropského prostoru mělo svůj ideový začátek krátce po druhé světové válce, první použitelnou vizi v osobě J. Delorse a jeho plánu, a také své nejdůležitější vývojové mezníky – Římské smlouvy a Maastricht. Hospodářská a ekonomická vize dostala své měnové kontury a přerostla v hospodářsko-politickou realitu. Pro Českou republiku se tak stalo v roce 2004. Leitmotivem bylo a je svobodné podnikání zbavené mantinelů v podobě státních hranic a nadměrného množství zákonů stanovujících množství omezení, jichž podnikatelský sektor musí dbát. Neboť cílem stále zůstává zisk. Podnikatelé již po staletí a stejně tak i v dnešním globalizovaném světě usilují o maximalizaci zisku především snahou snižovat své náklady. Přičemž daňové zatížení je nezanedbatelnou součástí celkových nákladů. Tento fakt motivuje mnoho států, které se snaží přilákat zahraniční investory a zvyšovat tak svou hospodářskou prosperitu. Na základě této skutečnosti dochází

II. Jednotný vnitřní trh EU Jednotný vnitřní trh tvoří součást prvního komunitárního pilíře (tzv. Maastrichtského chrámu) Evropské unie. Tento pilíř je tvořen Evropskými společenstvími (ES a EURATOM) a byl vytvořen na základě Maastrichtské smlouvy z roku 1992, která vstoupila v platnost v roce 1993. 39

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

Zakladatelské smlouvy Evropských společenství vytvářejí právní základ vnitřního trhu a orgány ES přijímají k jeho realizaci mnoho aktů sekundární legislativy. Velmi důležité jsou také další mezinárodní smlouvy, které jsou považovány za smlouvy subsidiární. Podle čl. 14 odst. 2 Smlouvy o ES „vnitřní trh zahrnuje prostor bez hranic, ve kterém je v souladu s ustanoveními této Smlouvy zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu“. Protože se zde neuplatňují hranice mezi členskými státy, jedná se o trh jednotný. Do jednotného vnitřního trhu patří území celého Evropského společenství, v němž hranice mezi státy neplatí; tento trh nese určité znaky trhu národního. K volnému pohybu zboží dochází transportem přes vnitřní hranice Evropského společenství, respektive EU. Uskutečňování volného pohybu zboží je závislé na celní unii. Společenství tuto unii založilo za účelem zrušení všech dovozních i vývozních cel a všech dávek s rovnocenným účinkem mezi členskými státy a také aby došlo k přijetí společného celního sazebníku ve vztahu ke třetím zemím. Další prostředek, který zajišťuje volný pohyb zboží, je zákaz kvantitativních omezení dovozu i vývozu zboží a veškerých opatření s rovnocenným účinkem. Volný pohyb osob, který umožňuje volný pohyb pracovníků, je ve

2008

Společenství dobře zajištěn. Co se zaměstnání týče, upravuje odměnu za práci a jiné pracovní podmínky. Jakákoliv diskriminace mezi pracovníky založená na základě státní příslušnosti je zakázána. Také rodinní příslušníci pracovníka mají právo pobývat na území cizího členského státu, ale jen za splnění určitých předpokladů. S volným pohybem osob je úzce spojena svoboda usazování, označována též jako svoboda podnikání, obsahující nejen právo zakládat a řídit podniky, ale také právo zahájit a provozovat samostatnou výdělečnou činnost. Vztahuje se tedy jak na činnost právnických osob, tak na činnost fyzických osob, které jsou samostatně výdělečně činné. Omezovat svobodu usazování či podnikání příslušníků jednoho členského státu na území státu druhého je zakázáno. Také jakákoliv omezení při zřizování poboček, zastoupení nebo dceřiných společností na území cizího státu jsou v rámci Evropského společenství, respektive EU, jsou zakázána. Volné poskytování služeb nebo volný pohyb služeb uvnitř Společenství je další svobodou tvořící jednotný vnitřní trh. Jde o služby, které jsou poskytovány většinou za úplatu, ale jen za předpokladu, že nejsou upraveny ustanoveními upravujícími volný pohyb zboží, kapitálu či osob. Jsou to především 40

PRÁVO



služby řemeslné, obchodní, průmyslové a služby poskytované v oblasti svobodných povolání. Uvnitř Společenství je zakázáno omezení volného pohybu služeb pro příslušníky členských států. Na rozdíl od služeb poskytovaných v rámci svobody podnikání se volný pohyb služeb vztahuje pouze na dočasné poskytování služeb, přičemž nedochází k přesídlení do jiného členského státu. Poskytovatel služby může svou činnost dočasně vykonávat na území cizího státu za stejných podmínek, které mají příslušníci daného státu. Poslední svobodou je volný pohyb kapitálu, jenž zahrnuje volný přesun kapitálu a plateb jak mezi členskými státy navzájem, tak i mezi členskými státy a třetími zeměmi. Omezení volného pohybu kapitálu a plateb jsou zakázána. Volný pohyb může být jednotlivými členskými státy omezen pouze ve výjimečných případech. Vývoz a dovoz zboží, tedy volný pohyb zboží, může být omezen jen z důvodů ochrany veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, veřejné mravnosti, ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví, ochrany zdraví. Volný pohyb osob může být státem omezen jen z důvodu veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku a ochrany zdraví, jde-li o svobodu usazování (podle čl. 46 odst. 1 Smlouvy o ES) nebo pracovníky

2008

(podle čl. 39 odst. 3 Smlouvy ES). Sankce a zákazy nejsou z hlediska práva Společenství opodstatněné, neplatí-li pro občany, kteří zde mají domicil, shodným způsobem. Evropský soudní dvůr v rozsudku Adoui a Cournaille z roku 1982 v tomto smyslu stanovil, že určité chování nemůže být považováno za natolik závažné, aby mohlo odůvodnit omezení vstupu a pobytu příslušníka jiného členského státu na území daného státu, pokud tento stát nepřijme vůči identickému chování svého občana donucující nebo jiná opatření k potírání takového chování. Aby byla realizována ustanovení Smlouvy o ES, byla přijata směrnice konkretizující veřejnou bezpečnost, veřejný pořádek a zdraví. Tato směrnice se vztahuje na všechny příslušníky členských států, kteří v jiném členském státě pobývají, anebo tam cestují, za účelem vykonávání zaměstnání nebo samostatně výdělečné činnosti, a také pokud zde pobývají jako příjemci služeb, jako manžel, manželka či rodinní příslušníci. Co se omezení z důvodu ochrany zdraví týče, obsahuje směrnice seznam nemocí, pro něž je možné omezit volný pohyb osob. „Žádný členský stát nesmí zvýhodňovat domácí subjekty nerovným zacházením s jejich potenciálními konkurenty z jiných zemí Evropské unie, ať by šlo o podmínky uvádění výrobků na trh, výši daní a poplatků, vstup do podnikání anebo různé 41

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

podpory.“ Tudíž platí totožné výjimky jako u svobody usazování též pro volný pohyb služeb. Evropský soudní dvůr konkretizoval podmínky pro uplatňování jednotlivých výjimek v případech patřících do jeho jurisdikce. Přesto však členské státy Společenství stále uplatňují mnoho skrytých výjimek, jež je potřeba odstranit. Odstraňování legislativních a administrativních překážek omezujících volný pohyb mezi členskými státy tvoří základ pro realizaci čtyř základních svobod. Jde o oblast práva veřejného, neboť se zde projevuje zájem států. Avšak pohyb zboží a služeb se uskutečňuje především v rámci vztahů podnikatelů z členských zemí, mezi kterými vznikají hlavně obchodněprávní a občanskoprávní vztahy. Což jsou vztahy vznikající na základě soukromoprávních norem, které jsou přijímány jednotlivými členskými státy. Pouze některé dílčí otázky jednotlivých oblastí, jako je ochrana spotřebitele, právo obchodních společností či právo duševního vlastnictví, patří do pravomocí Evropských společenství. Přísná unifikace obecného souboru hmotněprávních norem je i přes značné úsilí odborníků v současné době nedosažitelná. Nedávno označila Evropská komise právě nejednotnost právní úpravy smluvních vztahů jako další překážku

2008

pro bezprostřední funkci jednotného vnitřního trhu. Přitom hlavně smluvní právo je nástrojem regulujícím přeshraniční vztahy. Dokonce Evropský parlament potvrdil, že sjednocení některých segmentů soukromého práva je klíčové pro dokončení vnitřního trhu. Jako nejlepší řešení je shledávána harmonizace zásadních oblastí soukromého práva vytvořením Evropského občanského zákoníku. V další části textu se zaměříme na daňové aspekty a na vybrané země se zvláštními daňovými režimy, na kterých je možné prakticky demonstrovat různé specifické výhody jejich využívání.

III. Daňové preferenční prostředí Hlavním důvodem pro využívání států s daňově preferenčním režimem je tedy optimalizace daňového zatížení, přičemž důraz je kladen zejména na daně z příjmu právnických osob. Přesné údaje o počtu subjektů, které využívají preferenčních daňových režimů, se dají zjistit jen velmi obtížně, neboť drtivá většina států s tímto systémem nevede veřejnou evidenci těchto specifických subjektů. Přesto však chování podnikatelských osob můžeme odhadnout na základě důkladnější studie. Dokonce lze zjistit, které mož42

PRÁVO



nosti daňových struktur jsou v konkrétních státech nejvíce aplikovány. Příkladem může být Česká republika, kde jsou velice často využívány mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění, které byly uzavřeny se státy s nízkou úrovní zdanění, především s Nizozemskem a Kyprem. Nizozemsko je velice výhodné prostředí pro registraci renomovaných zahraničních společností podnikajících v ČR. Tyto subjekty u nás realizují podnikatelské záměry prostřednictvím mateřských společností, jež jsou zaregistrovány v tomto silném a stabilním státě s neobvykle příznivým daňovým režimem a kde hrozí jen minimální riziko změny legislativních a ekonomických poměrů. Právě příznivá konstrukce smlouvy o zamezení dvojího zdanění České republiky s Nizozemskem umožňuje uplatňovat nízké sazby srážkových daní a je tak hlavní příčinou tohoto hojně používaného způsobu investičních aktivit. Také ryze české subjekty mohou profitovat z této výhodné konfigurace, jako například Komerční banka, která emitovala euroobligace přes svou nizozemskou dceřinou společnost (Komercni finance B. V.), přestože za závazky z těchto obligací ručila sama mateřská společnost. Podoba daňových zvýhodnění, které jsou jednotlivými státy poskytovány, se většinou v mnoha ohledech liší. Někdy mívají individuální

2008

charakter. Taková situace nastává v případech, kdy se jedná o výhody určené pouze jednomu subjektu, jemuž jsou výjimky poskytovány na základě dohody mezi konkrétním státem a daným zahraničním investorem. Týkají-li se však daňové výhody všech subjektů daňového systému nebo určitého typu subjektů z tohoto prostředí, jde o univerzální charakter zvýhodnění. Daňová zvýhodnění se dají zahrnout do několika hlavních skupin. Patří sem individuální zdanění nabízená státy velkým investorům, které poskytují vlády jednotlivých států za vytvoření nových pracovních míst a rozvoj dané oblasti. Další jsou daňová zvýhodnění poskytovaná holdingovým společnostem vyspělými státy s vysokým daňovým zatížením. Jsou to především členské státy Evropské unie (Belgie, Dánsko, Francie, Německo, Portugalsko, Rakousko, Španělsko a Velká Británie), ale také Spojené státy americké nebo Švýcarsko. Daňová zvýhodnění vycházející z teritoriálního principu jsou také nezanedbatelným jevem. Dalšími jsou daňová zvýhodnění spočívající v aplikaci snížené sazby daně z příjmu pro zvlášť právně kvalifikované subjekty, z nichž k nejznámějším patří Nizozemské Antily, Kypr a Maďarsko. Nelze opomenout ani daňové výhody plynoucí z paušálního osvobození pro některé subjekty, jenž je používané 43

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

především pro společnosti, které se zakládají podle zvláštního zákona a mají právo podnikat pouze mimo stát původu. Paušální osvobození od přímých daní je nahrazeno fixním ročním poplatkem, který je nezávislý na dosaženém příjmu. Jsou to většinou malé ostrovní státy, příkladem tohoto typu mohou být Britské Panenské ostrovy a Seychely. Velmi zajímavé je daňové zvýhodnění umožňující vznik daňově osvobozených subjektů. Jde o vyspělé státy, ve kterých lze založit subjekt, jehož příjem či část tohoto příjmu bude osvobozena od daňové povinnosti. Státy, které umožňují daňové zvýhodnění formou vyloučení příjmů dosažených v zahraničí z daňového základu, jsou typickým příkladem. Mezi nejznámější patří Jersey, Guersey, Panama nebo Hong Kong. Poslední skupinu tvoří daňová zvýhodnění v zemích, které vůbec neznají daň z příjmu a nezatěžují tedy právnické ani fyzické osoby. Jsou jimi například Antiqua, Bahamy nebo Kajmanské ostrovy.

2008

právním systémem hledat obdobu čtyř základních typů českých obchodních společností a posléze k nim připojit ekvivalenty, které lze nalézt v angloamerických právních systémech. Mnohem zajímavější je rozdělení podle titulu, na základě kterého je konkrétní společnosti umožněno požívat daňové výhody. Kritériem pro toto dělení je, zda společnost byla založena podle speciálního právního předpisu nebo právního předpisu všeobecného. Daňově zvýhodněné společnosti založené podle zvláštních zákonů, které mimo úpravu vzniku a existence společností obsahují též ustanovení rozhodná pro určení daňového režimu, jsou vytvořeny na základě odlišného právního předpisu než společnosti domácí (podnikající v teritoriu konkrétní země). Vzorem takové úpravy se stal zákon o mezinárodních obchodních společnostech vydaný na Britských Panenských ostrovech v roce 1984. Typickým rysem mezinárodních obchodních společností (International Business Companies, IBC) vznikajících podle tohoto zákona a jeho imitací je samozřejmě osvobození od daňové povinnosti. Charakteristická je také absence povinnosti předkládat úřadům účetní výkazy, povinnost mít ve státě založení registračního agenta, registrované sídlo a především zákaz podnikání anebo vytváření příjmů na území státu,

IV. Typy zvýhodňovaných společností Tyto společnosti bychom mohli rozdělit do rozsáhlého množství skupin. Například pro dělení společností podle právní formy by bylo možné ve státech s kontinentálním 44

PRÁVO



kde je mezinárodní obchodní společnost založena (čímž se diametrálně liší od domácích společností). Naopak právnické osoby založené podle obecného zákona o společnostech v jiných státech mohou využívat daňové výhody, i když jen za předpokladu splnění specifických podmínek. Jsou jimi nerezidentní a daňově osvobozené společnosti. Nerezidentní společnosti mají buď částečně anebo zcela osvobozeny příjmy, které byly dosaženy mimo stát založení. Daňově osvobozené společnosti nejsou povinnosti zbaveny automaticky, ale až na základě žádosti podané kompetentnímu orgánu.

2008

stence žádné organizační struktury, což přináší velkou míru svobodného podnikání. Dokonce i finanční náklady na založení bývají téměř zanedbatelné.

IV.II. Holdingové společnosti Tato zvláštní forma obchodní společnosti slouží k udržování majetkové účasti (formou akcií nebo obchodních podílů) v jiných (dceřiných) společnostech. Holdingová společnost neboli mateřská společnost stojí na vrcholu holdingu a ovládá podřízené dceřiné společnosti. Často se pojmu holdingová společnost nepřesně používá jako synonyma pro holding (koncern). Všechny obchodní společnosti, které tvoří holding, jsou právně samostatnými subjekty. Koncern právní subjektivitu nemá, je sdružením (konsorciem) bez právní subjektivity. Společnosti tvořící toto spojení mívají zpravidla právní formu akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným, ekonomicky představují vrcholnou formu systému účasti, v níž se organizují největší monopoly. Tyto společnosti vznikly v USA a jsou přechodným typem rozvoje trustu. Holdingová společnost někdy bývá uspořádána jako čistý holding. V takovém případě je jediným předmětem činnosti mateřské společnosti

IV.I. Partnership Partnership je výtvorem angloamerického právního systému. Jde o společenství dvou nebo více osob, které dávají dohromady své schopnosti a vlastní finanční zdroje za účelem dosažení společného podnikatelského cíle. Nespornou výhodou této formy podnikání je, že v mnoha zemích se namísto daně z příjmu platí pouze nízký paušální poplatek. Někde se zase příjmy nezdaňují daní z příjmu právnických osob, nýbrž dochází k zdaňování pouze na úrovni společníků. Další předností, ať už general partnership nebo limited partnership, je neexi45

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

držení a správa majetkových účastí a dohled nad dceřinými společnostmi. Možná je i situace, kdy koncernová centrála vykonává obslužnou činnost pro všechny subjekty spojení, která zajišťuje společný prodej, odbyt, dopravu, úvěrování a další. Hojně využíván je též kombinovaný holding, ve kterém si holdingová společnost ponechává část svých výrobních a obchodních aktivit a další část jejího zaměření zastupuje správa majetkových účastí. Daňová zvýhodnění, která se vztahují na tento typ společností, se odvíjí od zdanění příjmů plynoucích z majetkových účastí nebo z jejich prodeje. Přičemž jde o osvobození od daně (resp. její snížení) z takhle vzniklých příjmů. Klíčovým faktorem je daňový režim, měl by obsahovat kombinaci následných prvků. Dividendy, které jsou vypláceny zahraniční dceřinou společností do holdingové společnosti, musí být ve státě dceřiné společnosti daněny jen velmi nízkou sazbou anebo nejlépe vůbec. Tyto dividendy by zároveň neměly být daněny (resp. jen minimálně) také ve státě mateřské společnosti. Taktéž by měly být zdaněny i zisky vzniklé prodejem účastí v dceřiných společnostech. Další podmínky, které určují vhodnost země, bývají specifické. Je to například kvalita bankovního systému, přístup ke společnostem v daném státě, možnost začlenění

2008

společnosti z jiných daňově zvýhodněných zemí, celní předpisy, legislativní omezení a další. V této souvislosti je třeba se zmínit o směrnici EU 90/435/EEC o vztazích mezi mateřskou a dceřinou společností, která řeší problematiku zamezení dvojího zdanění dividendových převodů mezi společnostmi z EU. Tato směrnice nahrazuje smlouvu o zamezení dvojího zdanění v případě, že mezi konkrétními členskými státy neexistuje taková smlouva. Cílem této direktivy je tedy zamezení případného dvojího zdanění a zjednodušení podnikání v jednotném vnitřním trhu EU. Účelem je také vyloučení rozdílu mezi zdaněním domácích a zahraničních společností, které mají dividendové příjmy ze stejného členského státu. Tato směrnice zároveň zavazuje členské země (až na několik výjimek), aby byla výplata dividend z dceřiné společnosti do zahraniční mateřské společnosti vlastnící nejméně 25 % akcií osvobozena od srážkové daně.

IV.III. Evropská společnost Evropská společnost, která se často nazývá evropská akciová společnost, je známá též pod latinským názvem Societa Europaea (SE). Je to právní forma podnikání, která je vytvořená na základě práva 46

PRÁVO



Evropského společenství. Jejím účelem je usnadnění volného pohybu kapitálu v rámci vnitřního trhu Evropské unie a sjednotit právní formy obchodních společností v celé EU. Vznik Evropské společnosti umožňuje nařízení o statutu evropské společnosti z roku 2001 a následující implementace tohoto nařízení do jednotlivých národních legislativ. Členské státy EU ukončily implementaci v říjnu 2004, ale první evropské společnosti vznikaly až na začátku roku 2006. Do první poloviny roku 2007 vzniklo bez mála sto evropských akciových společností. Zakladateli Societa Europaea byly především obrovské nadnárodní společnosti. Základní výhodou SE je flexibilita a znamená možnost přesouvat její sídlo v rámci EU bez likvidace společnosti na rozdíl od běžné národní formy podnikání. Takový přesun sídla společnosti při zachování kontinuity společnosti umožňuje výběr nejvýhodnějšího daňového systému v rámci EU. Tato výjimečná možnost měnit daňovou rezidenci v rámci EU i několikrát do roka (tzv. country schopping) je skutečně ojedinělá. Po přesunu společnosti se na evropskou společnost vztahují daňové zákony nového domovského státu. Po výběru sídla může tato společnost využívat například nízké daně z příjmů na Kypru, anebo profitovat z výhodného holdingového

2008

režimu v Nizozemsku. Takto je možné řešit též optimalizaci zdanění budoucích operací, jimiž by mohlo být obchodování s pohledávkami či prodeje podílů. Možnost měnit svou daňovou rezidenci podle svých aktuálních potřeb je obrovskou výhodou. Neboť členské země EU nabízejí širokou škálu daňových systémů, z nichž každý je výhodnější pro určité transakce. Samotný proces přesídlení společnosti nemá pozitivní daňové dopady, neboť zanikající společnosti mají povinnost ke dni předcházejícímu jejich vzniku sestavit mimořádnou účetní závěrku a následně podat daňová přiznání. Ale nově vzniklá Evropská společnost už může sídlit ve státě s výhodnějším daňovým režimem a podléhat svými celosvětovými příjmy nižší sazbě daně. Evropská akciová společnost spadá pod obecné daňové zákony, vztahují se na ni i ustanovení o stálých provozovnách, smlouvy o zamezení dvojího zdanění nebo směrnice EU. Také je možné vybrat si touto cestou vhodnější právní systém, i případné budoucí soudní spory se budou řešit v novém místě sídla společnosti. Úspora nákladů na správu a řízení je také nezanedbatelným jevem. SE si může zvolit tzv. monistický systém řízení a společnost pak řídí pouze jeden statutární orgán (minimálně dvoučlenný), který se nazývá 47

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

Správní rada s předsedou (Presidént directeur général). To znamená velkou úsporu nákladů ve srovnání s běžnou akciovou společností, která musí mít představenstvo a dozorčí radu. Ale náklady na její vytvoření, které mnohonásobně převyšují například náklady na nizozemskou společnost, si opravdu nemůže dovolit každý. Evropská společnost může být založená pěti způsoby, její vytvoření nabízí značné daňové, prestižní a holdingové výhody, které jsou typické pro podnikání ze zahraničí. Evropská společnost určitě není lacinou záležitostí, avšak za cenu desítek tisíc euro se podnikateli dostane vynikajícího flexibilního nástroje s řadou předností. Je to rozhodně nejprestižnější právní forma podnikání, kterou je možné v současnosti založit. Mnoho významných evropských i českých společností takto změnila svoji právní formu anebo založila tuto společnost. Předním motivem je volný pohyb této společnosti v rámci EU, dalšími jsou konsolidace podnikatelské struktury pod holdingovou společnost renomovaného jména a daňové motivy, které jsou spojeny s přesídlením evropské společnosti do liberálnější jurisdikce. Snaha o snižování administrativního břemene podniků je v současnosti světovým trendem. Velké množství osob podniká prostřed-

2008

nictvím zahraničních společností. Důvodů, proč tak činí, je mnoho. Někteří chtějí snížit vysoké zdanění svých podnikových příjmů v domovském státě, jiní mají v úmyslu jen maskovat své aktivity před svými konkurenty. Dalším důvodem, proč podnikat právě prostřednictvím zahraniční firmy, jsou též menší počet legislativních překážek spojených se správou společnosti v dané jurisdikci, ale může to být také vyšší prestiž zahraničního státu či vhodnost určité jurisdikce ke snadnému přístupu na některé zvláštní trhy. V této souvislosti je nutné zmínit se též o některých zvláštnostech a zejména o výhodách jednotného vnitřního trhu Evropské unie a postavení podnikatelských subjektů v jeho prostředí.

V. Některé vzorové příklady Je samozřejmě celá řada zemí, které – ač integrovány v Evropských společenstvích i Evropské unii – vykazují v tomto směru některá specifika. Na tomto místě ovšem raději připomeňme některé tak řečeno atypické země – v tom směru, že se jim snad nedostává až takového prostoru v médiích. Jako první by bylo možno uvést Belgii. V tomto státě jsou zajímavá zejména koordinační centra a holdin48

PRÁVO



gová společnost. Zajímavostí koordinačních center je, přestože platí běžnou daň z příjmu právnických osob, že není zdaňován zisk z podnikatelské činnosti, ale tzv. „výdaje na podnikání“. Přitom výslednou sazbu určuje až jednání s daňovými úřady. Hodnocení Belgie pro založení holdingové společnosti je také velmi příznivé. Belgie je členský stát EU, tudíž se na ni vztahuje výše zmiňovaná direktiva EU 90/435/EEC. Belgie využila možnost danou touto směrnicí a stanovila časový test pro osvobození. Takže jestliže belgická holdingová společnost drží nejméně 25 % akcií dceřiné společnosti z EU po dobu dvanácti měsíců, jsou pak dividendy poukázané dceřinou společností osvobozeny od daně. Ve státech, kde se tato směrnice nepoužije, mohou belgické holdingové společnosti využít rozsáhlou škálu smluv o zamezení dvojího zdanění (má jich 66). Daňová sazba daně z příjmu právnických osob je 39 %, avšak zdanění dividend je ve dvou případech výrazně nižší. Zemička ani ne jako za groš kudla, ale spíš malý krajíc tlustě pomazaný máslem – to je Monako. V letech 1869 až 1963 v Monaku neexistovala prakticky žádná varianta přímého zdanění. Pod záminkou zajištění spravedlivé hospodářské soutěže si však Francie vynutila zavedení daně z příjmu právnic-

2008

kých osob. Od té doby musí společnosti, jejichž hrubý příjem plyne alespoň z 25 % přímo nebo nepřímo ze zahraničí, přiznávat daň z obchodních a průmyslových příjmů. Avšak pochází-li více než čtvrtina příjmu společnosti z Monaka, je daňové povinnosti zbavena. Jakákoli monacká společnost je pro daňové účely považována za rezidentní, pojetí nerezidentní společnosti se zde neuplatňuje. Jsou-li však rezidentní společnosti řádně založeny, mohou spravovat společnosti vytvořené v jiných zemích, kterých se monacké daně nedotýkají. Nejvíce používané typy společností v Monaku jsou monacká akciová společnost a monacká forma general partnership. Hojně jsou zde zastoupeny také pobočky zahraničních společností (seccursales). Ty jsou velmi často využívány k administrativní činnosti zahraničních společností. Podle druhu činnosti se rozeznávají dvě kategorie těchto poboček. Je to čistá administrativní pobočka, která nesmí obchodovat vlastním jménem, ani získávat žádné příjmy na vlastní účet. Pouze poskytuje administrativní služby své mateřské společnosti a k hrazení svých nákladů užívá příspěvků právě od ní. Obchodní agentura je druhým typem pobočky zahraniční společnosti, která se od předchozí liší tím, že může nezávisle poskytovat služby (většinou 49

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

společnostem v rámci vlastní skupiny), za něž může vybírat platby. Jméno pobočky musí být shodné se jménem mateřské společnosti a registračním agentem by měla být osoba s bydlištěm v Monackém knížectví. Činnost pobočky musí odpovídat předmětu podnikání mateřské společnosti v jejích zakladatelských dokumentech. Kopie stanov a zakladatelské smlouvy společnosti musí být předány se žádostí o registraci. Registrační proces trvá až šest měsíců.

2008

ných se správou společnosti v dané jurisdikci, ale může to být také vyšší prestiž zahraničního státu či vhodnost určité jurisdikce ke snadnému přístupu na některé zvláštní trhy. Uvedli jsme samozřejmě jen některé formy a subjekty. Všechny výš uvedené zvýhodněné subjekty jsou nejčastěji používané pro optimalizaci finančních toků a pohybu zboží při mezinárodním obchodu, jenž je předním motivem právě pro aplikaci daňově privilegovaných společností. Neboť právě podnikatelský subjekt, který je založen v příhodném státě a za určitých okolností, může být vynikajícím centrem pro řízení veškerých mezinárodních obchodních transakcí, které při svých aktivitách uskutečňuje. A zároveň může požívat rozsáhlá daňová zvýhodnění, jež jsou pro konkrétní strukturu na základě podrobné selekce nejefektivnější. Vše pochopitelně v duchu dosavadních integračních trendů.

VI. Závěr Všechny formy evropského podnikání zcela logicky nepostrádají snahu o snižování administrativního břemene podniků, která je v současnosti světovým trendem. Velké množství osob podniká prostřednictvím zahraničních společností. Důvodů, proč tak činí, je mnoho. Někteří chtějí snížit vysoké zdanění svých podnikových příjmů v domovském státě, jiní mají v úmyslu jen maskovat své aktivity před svými konkurenty. Dalším důvodem, proč podnikat právě prostřednictvím zahraniční firmy, je též menší počet legislativních překážek spoje-

doc. JUDr. Lubomír Grúň, CSc. Katedra finančního práva, národního hospodářství a ekonomie Právnická fakulta Univerzita Palackého v Olomouci

50

PRÁVO



2008

Vzdělávání soudců ve Třetí říši – jeden z prostředků odstranění nezávislosti německé justice JUDr. et Bc. Jaromír Tauchen, LL.M.Eur.Integration (Dresden)

Citát: „Ochránce práva má politické povolání, jehož výkon závisí obzvláště na světovém názoru a charakteru jeho nositele.“ Walter Mieth1)

Národním socialistům bylo již před převzetím moci jasné, že prosazení jejich politických revolučních cílů nebude možné pouze prostřednictvím zákonů a jiných legislativních opatření. Proto bylo nutné rovněž provést především přeměnu myšlení lidí. Z tohoto důvodu bezprostředně po uchopení moci v roce 1933 upustili národní socialisté od provedení rozsáhlejších institucionálních změn v německé justici. Jejich prvořadým cílem bylo personální zglajchšaltování (Gleichschaltung), tedy odstranění všech nepohodlných osob z justice, které by mohly stát v cestě uskutečnění národně socialistických cílů.

Až v druhém stupni následovaly teprve centralizační snahy, ustavení2) mimořádných soudů (Sondergerichte) a konečně Lidového soudního dvora se sídlem v Berlíně (Volksgerichtshof), které byly obsazeny politicky spolehlivými soudci – pokud možno přesvědčenými národními socialisty - rozhodujícími na základě národně socialistických principů. Před rokem 1933 se otevřeně k NSDAP hlásil jen nepatrný počet soudců a státních zástupců, což se ovšem po uchopení moci rapidně změnilo. Každý demokratický právní stát je založen na nezávislém soudnictví, čímž se odlišuje od státu totalitního, který se všemi dostupnými způsoby snaží nezávislost soudů a soudců odstranit. Ne jinak tomu bylo i ve Třetí říši. Odstranění soudcovské nezávislosti mělo vést ke „zmenšení“ propasti mezi právem a národem a vytvoření soudnictví, které by nebylo odcizeno lidu a které by rozhodovalo podle zájmů národního

1) Citát pochází z: Mieth, W.: Zur Vor- und Ausbildung der Rechtspflegeranwärter. Deutsche Rechtspflege. 1936, č. 10, s. 412.

2) První zákon o převedení soudnictví na Říši z 16. února 1934 (RGBl. I. S. 91).

I. Úvodem

51

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

společenství.3) Těmito požadavky se tedy zdůvodňovaly a ospravedlňovaly zásahy do nezávislosti justice, ať se již jednalo o změny v právním postavení soudce, odstranění zásady zákonného soudce, odstranění soudní samosprávy nebo věcné či osobní nezávislosti soudnictví. Cílem tohoto příspěvku je pojednat o jednom z prostředků ovlivňování nezávislosti soudního rozhodování, a to je o vzdělávání a školení soudců prováděné jak před nástupem do funkce, tak i během jejího výkonu.

2008

soudce při aplikaci práva a donutit je rozhodovat podle národně socialistických představ, prošli samozřejmě i referendáři a studenti právnických fakult. Soudní rozhodování mělo odpovídat „zdravému cítění národa tak, aby každý člen národního společenství měl důvěru k právnímu systému. Právo zakotvené v právních předpisech bylo pouze vodítkem pro skutečné rozhodování, a proto těžiště vzdělání nespočívalo pouze v odborných znalostech“.4) Vzdělávání a ovlivňování soudců, státních zástupců i ostatních právníků se uskutečňovalo v několika formách: prostřednictvím studia na právnických fakultách, v období výkonu referendariátu a prostřednictvím pravidelně pořádaných školení. Organizačně tyto činnosti zajišťovaly na straně státu Říšské ministerstvo spravedlnosti, vyšší říšské orgány justice a na straně NSDAP Svaz národně socialistických německých právníků,5) pozdě-

II. Obecné poznámky k pojetí vzdělání ve Třetí říši Reforma justice a její podrobení národně socialistickým cílům se však nedala provést ze dne na den, přestože národní socialisté usilovali o její uskutečnění co nejrychleji, protože bez pomoci justice a jejího přičinění by nebyli schopni prosadit své revoluční cíle. Z tohoto důvodu bylo bezprostředně po 30. lednu 1933 započato se školením starších právníků, soudců i státních zástupců, které jim mělo dodat ideologický základ pro jejich budoucí činnost. Výchovou a školeními, majícími za cíl ovlivnit

4) Mieth, W.: Zur Vor- und Ausbildung der Rechtspflegeranwärter. Deutsche Rechtspflege. 1936, č. 10, s. 414. 5) Tato oborová organizace NSDAP byla založena Hansem Frankem již v roce 1928. V období Výmarské republiky byla sdružením pro právní ochranu členů strany, poté byla využita v procesu „zglajchšaltování“ při zrušení ostatních soudcovských a jiných právnických stavovských organizací. Blíže viz. Bedürftig, F. Třetí říše a druhá světová válka. Přeložil Petr Dvořáček. Praha : Prostor, 2004, s. 282.

3) Boberach, H.: Richterbriefe. Dokumente zur Beeinflussung der deutschen Rechtssprechung 1942 – 1944. Boppard am Rhein: Hafale Boldt Verlag, 1975, s. 11.

52

PRÁVO



2008

výchovou…“.7) Vzdělání a výchova se tedy neměly omezovat pouze na odbornou stránku, nýbrž důležité bylo i tělesné utužování a ideologické a charakterové školení.8)

ji přejmenovaný na Národně socialistický svaz ochránců práva (NS-Rechtswahrerbund).6) Orgány státu byly příslušné pro další vzdělávání na odborné úrovni, zatímco Národně socialistický svaz ochránců práva převzal ideologické školení. Ideologické kurzy se zaměřovaly především na referendáře a mladé soudce, neboť změna názorů, hodnot a charakteru u starších soudců a státních zástupců se prováděla dosti obtížně. Národní socialismus proklamoval zcela odlišnou představu o pojetí povolání a s ním spojené výchovy. Před uchopením moci bylo povolání chápáno pouze jako „prostředek pro získání peněz a sloužilo jednotlivci a ne celku. Vzdělávání a zkoušení bylo zaměřeno čistě odborně, přičemž bylo přenecháno jednotlivci, aby došel sám k úspěchu. Národní socialismus zastává zcela jiné pojetí povolání. Povolání není již prostředkem k uspokojení potřeb nutných k životu, nýbrž pole, na kterém jeho nositel rozvíjí své síly, kde se osvědčí a ospravedlní svoji existenci. Posun v hodnotách týkající se pojetí zaměstnání vyžaduje rovněž novou reorganizaci vzdělávání podmíněnou politickou

III. Studium, referendariát, vzdělávání právníků a ideologická výchova Soudcem se mohl stát ten, komu bylo po složení dvou státních zkoušek přiznáno oprávnění k výkonu tohoto úřadu. Cíl právnického

7) Mieth, W.: Erziehung, Auslese und Ausbildung des Rechtspflegernachwuchses. Deutsche Rechtspflege, 1936, č. 12, s. 507. 8) Představy o výchově a vzdělávání prezentoval rovněž A. Hitler ve své knize Mein Kampf: „Národní stát svou celkovou teorii výchovy neorientuje v prvé řadě na mechanicky osvojené vědomosti, nýbrž na vypěstění tělesného zdraví. Teprve v druhé řadě dojde na vzdělávání duchovních schopností. Zde však jde v prvé řadě o vývoj charakteru, zejména podporu schopností rozhodování a pevné vůle ve spojení s výchovou k odpovědnosti, a teprve naposledy vědecké vzdělávání. Národní stát přitom musí vycházet z předpokladu, že vědecky i méně vzdělaný, ale tělesně zdravý člověk s dobrým, pevným charakterem, pevnou vůlí a rozhodností, je pro národní společenství hodnotnější než duchaplný slaboch. Tělesné utužování není tudíž v národním státu věcí jednotlivce, ani záležitostí, která se týká v prvé řadě rodičů a teprve v druhé nebo třetí řadě zajímá veřejnost, nýbrž podporou sebezachování národní pospolitosti, zastupované státem.“ Citováno dle: Hitler, A.: Mein Kampf. Přeložil Slavomír Michalčík. Pohořelice : Otakar II., 2000, s. 298 – 299.

6) Johe, W.: Die gleichgeschaltete Justiz. Frankfurt am Main: Europäische Verlagsanstalt, 1967, s. 201.

53

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

vzdělání byl poprvé jednotně pro celé území Německé říše zakotven v řádu o justičním vzdělání (Justizausbildungsordnung) z 22. července 1934 (RGBl. I. S. 727), neboť před rokem 1933 náleželo právnické vzdělávání do kompetence jednotlivých zemí. Národní socialisté potřebovali během vzdělávacího procesu přimět německé soudce k tomu, aby se při svém rozhodování neřídili jen zákonem, ale umožnili přednostní aplikaci práva národního společenství. Přitom jim měly pomoci generální klauzule, jako bylo např. zdravé národní cítění.9) V řádu o justičním vzdělávání byly stanoveny podmínky, na základě kterých se absolvent právnické fakulty mohl ucházet o místo advokáta, soudce či státního zástupce. Studium na právnické fakultě trvalo nejméně šest semestrů, nejvíce deset. Po jeho úspěšném absolvování se student mohl přihlásit k tzv. první státní zkoušce (erste juristische Staatsprüfung). Podle § 4 bylo těžištěm studia získat důkladné odborné vzdělání, přičemž se studium jen na něj neomezovalo. Student měl rovněž získat přehled o duchovním životě národa tak, „jak je nutno očekávat u vzdělaného německého muže“.

2008

Pod duchovním životem národa se skrývaly nejen dějiny a kulturní život německého národa, nýbrž i ideologie národního socialismu. Proto se měl student během svého studia vážně zabývat rovněž ideologickými základy národního socialismu, myšlenkami spojení krve a půdy, rasy a národa, životem národního společenství a velkými muži německého národa. Na základě těchto znalostí měl student v naznačeném směru rozvíjet své odborné dovednosti, znalosti a chápání práva. Od studenta se očekávalo, že bude během prázdnin absolvovat šesti až osmitýdenní praxi u okresního soudu. Rovněž bylo doporučeno, aby uchazeč o složení první státní zkoušky předložil potvrzení o dobrovolné účasti minimálně na jednom tzv. pracovním společenství (Arbeitsgemeinschaft), což bylo ideologické školení sloužící k výchově právníků v národně socialistickém duchu. Bude o něm ještě pojednáno podrobněji níže. Při přihlašování k první státní zkoušce bylo nutno předložit doklad o tom, že uchazeč absolvoval tzv. pracovní službu (Arbeitsdienst). Pracovní služba měla docílit toho, aby mladý právník žil v úzkém společenství se soukmenovci všech stavů a povolání, nebyla mu cizí manuální práce a měl před ní úctu, dovedl si vypěstovat sebekázeň a byl tělesně utužen tak, „jak se sluší německému muži“. Po vykonání pracovní služby musel uchazeč o složení

9) Boberach, H.: Richterbriefe. Dokumente zur Beeinflussung der deutschen Rechtssprechung 1942 – 1944. Boppard am Rhein: Hafale Boldt Verlag, 1975, s. 11.

54

PRÁVO



2008

první státní zkoušky doložit, že udržuje sounáležitost s jinými skupinami německého národa a tělesně se utužuje, „neboť pouze ten, jehož charakter se vytvořil uprostřed společenství a kdo se naučil poslouchat, může jednou také sám vydávat rozkazy“.10) Uchazeč byl povinen ke svým podkladům připojit rovněž doklad o árijském původu, což znamenalo, že Židům nebylo umožněno zakončit započaté univerzitní studium. Kdo složil první státní zkoušku, mohl podat žádost o přijetí do tříleté přípravné služby (referendariát). Jeho žádost mohla být odmítnuta, pokud by byl pro ni uchazeč předem nevhodný nebo by jí byl nehodný. Přípravná služba měla dopomoci referendáři k důkladnější znalosti práva, k potírání škůdců národa a opravňovat ho k tomu, aby mohl radit občanům a prostřednictvím každé takovéto činnosti sloužit pracovnímu smíru. Podle § 34 bylo nutno doplnit praktické vzdělávání soudních referendářů společným školením, o kterém je podrobněji pojednáno níže. Po ukončení tříletého období referendariátu se mohl uchazeč přihlásit k druhé státní zkoušce, jejíž úspěšné složení ho opravňovalo k výkonu soudcovské funkce.

Již od převzetí moci v roce 1933 bylo započato s organizováním kurzů pro advokáty, soudce a státní zástupce. Školení nebyla jednotně řízena ani pravidelně organizována a jejich forma se v jednotlivých částech Německa od sebe odlišovala. Např. na severu Německa pořádaly univerzity společně s rasově-biologickými výzkumnými ústavy pro soudce dvě hodiny týdně trvající dobrovolné přednášky z rasové nauky. Princip dobrovolnosti z prvních let byl však brzy opuštěn a těchto přednášek se později museli povinně účastnit referendáři, přísedící u soudu, soudci a státní zástupci. Rasová biologie se stala jedním z povinných předmětů vyučovaných na právnických fakultách.11) Tato školení však nepřinesla efekt, který si od něj národní socialisté slibovali, neboť přednášky nebyly často navštěvovány a posluchači neprojevovali o daná témata dostatečný zájem. Z tohoto důvodu se začala hledat nová řešení, prostřednictvím kterých by bylo možno myšlení soudců či soudních čekatelů lépe a systematičtěji ideologicky ovlivňovat. Došlo tak ke zřízení víkendových kurzů věnujících se

10) § 2 odst. 3 řádu o justičním vzdělávání z 22. července 1934 (RGBl. I. S. 727).

11) Johe, W.: Die gleichgeschaltete Justiz. Frankfurt am Main: Europäische Verlagsanstalt, 1967, s. 204.

III.I. Školení soudců

55

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

nejrůznějším právním oblastem, např.: připravované reformě trestního práva, činnosti komisaře práce, otázkám národně socialistické judikatury, předmětu a metodám nacionálního právního myšlení apod. Tyto kurzy naopak soudci přivítali, protože se nejednalo již jen o čistě ideologicko-politickou výchovu, nýbrž se věnovaly i odborným a obecně vzdělávacím tématům. Hlavní účel těchto víkendových setkávání však nespočíval v načerpání odborných znalostí, ale v získání pocitu sounáležitosti se společenstvím. Způsob, jímž tohoto mělo být dosaženo, byl výcvik podobný vojenskému. Z referendářů se tak na čas stávali „vojáci“, tábor byl podobný kasárnám: rozsáhlé prostory pro spaní, ranní rozcvička, pořádání kamarádských večerů a vnější uniformita. Rozdílné společenské postavení či úřední hodnosti ztratily po dobu pobytu v táboře svůj význam. Tím mělo být docíleno toho, aby jedinec ztratil svoji individualitu a cítil se jako jeden ze článků společenství.12) NSDAP a Svaz ochránců práva zintensivnily na přelomu let 1936/1937 svojí činnost v oblasti školení soudců, neboť se stranické špičky domnívaly, že po zglajchšaltování justice bude nutno provést důsledné školení a připravit ji na

2008

úkoly, které bude muset plnit v oblasti rozhodování především po začátku války. V souvislosti s vypuknutím války docházelo k postupnému omezení organizování ideologických školení ze strany Národně socialistického svazu ochránců práva. Důvodem bylo povolání soudců a státních zástupců do služby v armádě. Tímto došlo k nedostatku soudců v Německu a s tím spojeným zvýšeným pracovním vytížením již nebyl na ideologická školení prostor. Kurzy pořádané říšským ministerstvem spravedlnosti však byly organizovány i nadále, protože ovlivňování rozhodovací činnosti soudů v době války bylo obzvláště důležité.

III.II. Pracovní společenství Ke stálému zařízení, ve kterém docházelo k systematickému právněideologickému školení referendářů, náležela tzv. pracovní společenství (Arbeitsgemeinschaft) a společný tábor referendářů Hanns Kerrl (Gemeinschaftslager Hanns Kerrl). Jak již bylo uvedeno výše, pracovní společenství jako prostředek vzdělávání referendářů bylo zakotveno v řádu o justičním vzdělávání z 22. července 1934. Jeho úkolem bylo vychovávat referendáře v národně socialistickém duchu. Doba účasti na pracovním společenství činila

12) Tamtéž, s. 210.

56

PRÁVO



2008

osmnáct měsíců. Pracovní společenství byla skupina čítající 20 – 25 členů pod vedením zkušeného a k tomuto účelu vhodnému soudce nebo státního zástupce. Tento vedoucí pracovního společenství měl být „referendářům učitelem, poradcem a zároveň stát se jejich vzorem, pod jehož vedením se měli v duchu vzájemného kamarádství vzdělávat.“13) Poté co bylo pracovní společenství ukončeno, vypracoval jeho vedoucí posudek, ve kterém zhodnotil povahu, charakter, právnické schopnosti, výkony či vůdcovské schopnosti referendáře.14) Národně socialistická dobová literatura15) zdůrazňovala mimořádnou důležitost výběru vhodného vůdce skupiny. Při výběru nebyl rozhodující věk nebo hodnost, nýbrž se muselo v první řadě jednat o „přesvědčené národní socialisty“. Cílem pracovního společenství bylo zabývat se důkladněji otázkami národně socialistické ideologie a jejím zapracováním do nově přijatých zákonů a nařízení.

Druhým prostředkem pro ideologicko-politickou výchovu referendářů byl povinný pobyt ve společném táboře Hanns Kerrl, který měl ještě jednou ve zvýšené míře budoucí soudce a státní zástupce podrobit výchově národního společenství a donutit je, aby se vážně zabývali národním socialismem a jeho ideologickými základy.16) První tábor byl zřízen již v červenci 1933 v Jüterbogu pro pruské referendáře. O jeho zřízení se zasloužil pruský ministr spravedlnosti Hanns Kerrl, po kterém byl také záhy tábor pojmenován. Tábory sledující stejný účel byly vybudovány i v ostatních zemích.17) Jejich existence však neměla dlouhého trvání, protože v souvislosti s centralizací justice a přechodem pravomocí zemí na Říši v této oblasti, došlo k jejich rozpuštění, a tak se stal společný tábor Hanns Kerrl v Jüterbogu jediným školícím táborem pro referendáře.18) Cíl pobytu

13) § 34 řádu o justičním vzdělání (Justizausbildungsordnung) z 22. července 1934 (RGBl. I. S. 727). 14) Johe, W.: Die gleichgeschaltete Justiz. Frankfurt am Main: Europäische Verlagsanstalt, 1967, s. 215. 15) Např. Palandt, O.: Die Arbeit der Ausbildungsabteilung im Jahre 1937. Deutsche Justiz, 1938, č. 1, s. 24.

16) Staff, I.: Justiz im Dritten Reich. Eine Dokumentation. Frankfurt am Main: Fischer Bücherei, 1964, s. 140. 17) Na jihu Německa byl založen např. společný tábor pro referendáře Hans Frank (Das Hans Frank Lager). Blíže k tomu: Freisler, R.: Hanns Kerrl Lager, weltanschauliche Schulung und Volksgemeinschaft. Deutsche Justiz, 1936, č. 47, s. 1750. 18) Friedrich.: Der weitere Ausbau des Gemeinschaftslagers „Hanns Kerrl“. Deutsche Justiz, 1935, č. 16, s. 627.

III.III. Společný tábor referendářů Hanns Kerrl

57

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

v táboře byl zakotven v řádu tábora19) z roku 1937. Společný tábor měl sdružovat referendáře ze všech německých žup k užšímu kamarádství. Referendáři si měli při osmitýdenním pobytu v táboře prohloubit ideologické základy svých znalostí, podporovat je a vytvořit si představu o úkolech budoucího povolání. Sport tvořil jeden ze základních pilířů, na kterých byl tábor založen. Od vojenské výchovy bylo upuštěno.20) Pobyt ve společném táboře museli budoucí soudci a státní zástupci absolvovat během období jejich tříletého referendariátu, ve kterém se intenzivně připravovali na druhou státní zkoušku. Proto jistě překvapí fakt, že jakákoliv bezprostřední příprava na druhou státní zkoušku se nekonala, ba dokonce byla zakázána.21)

19) Řád společného tábora Hanns Kerrl otištěn v: Staff, I.: Justiz im Dritten Reich. Eine Dokumentation. Frankfurt am Main: Fischer Bücherei, 1964, s. 141. 20) V letech 1933 – 1936 byl zaměřen na polovojenský výcvik referendářů tak, aby mohli získat sportovní odznak SA, což ale nebylo samozřejmě účelem tábora a tento postup byl ze strany ministerstva spravedlnosti kritizován. Na základě reformy provedené v roce 1937 se od vojenského výcviku upustilo a těžiště se přeneslo na ideologické školení. Blíže k tomu: Johe, W.: Die gleichgeschaltete Justiz. Frankfurt am Main: Europäische Verlagsanstalt, 1967, s. 220 - 222. 21) Weinkauff, H.: Die deutsche Justiz und der Nationalsozialismus. Ein Überblick. Stuttgart: Deutsche Verlags-Anstalt, 1968, s. 97.

58

2008

PRÁVO



Referendáři se v táboře obeznamovali především s rasovým zákonodárstvím a zákony na ochranu dědičného zdraví, zákony týkajícími se dědičných usedlostí či pracovního práva.22) Dalším cílem pobytu v táboře bylo vytvořit u referendářů pochopení pro současné politické dění a jeho odraz v právních předpisech. Pod vedením učitelů sportovní přípravy měli referendáři možnost účastnit se bojových her a cvičení na přípravu pro získání říšského nebo SA sportovního odznaku. Organizace v táboře byla vystavěna na vůdcovském principu.23) Referendáři byli rozděleni do skupin po 20 osobách. Dobová národně socialistická literatura24) zdůrazňovala princip „kamarádství“, jehož vytvoření bylo jedním z cílů pobytu. Pro každou skupinu byl stanoven jeden vedoucí z řad soudců nebo státních zástupců, kterému asistoval nejstarší refe-

rendář.25) Po ukončení pobytu vystavil vedoucí společného tábora každému účastníku posudek, který byl určující pro jeho další kariérní dráhu.26) Podle provedených průzkumů však účast na pracovních společenstvích ani pobyt ve společném táboře Hanns Kerrl nepřinesl kýžený efekt, který si od něj národní socialisté slibovali. Referendáři spíše očekávali, že se budou věnovat odborným záležitostem, protože ideologických školení za dobu svého studia a následné přípravné služby absolvovali mnoho (Hitlerjugend, SA, NSDAP, univerzitní studium, pracovní služba atd.) a další považovali již za nadbytečné.

22) Palandt: Die fachliche Auswirkung der Gemeinschaftserziehung. Deutsche Justiz, 1936, č. 47, s. 1751. 23) K pojmu vůdcovský princip viz.: Tauchen, J.: Prosazení vůdcovského principu ve státním aparátu Třetí říše. Časopis pro právní vědu a praxi, Brno: Masarykova univerzita, 2007, č. 2, s. 159-164. 24) Hildebrandt: Grundsätzliches zum Dienst im Gemeinschaftslager Hanns Kerrl. Deutsche Justiz, 1936, č. 47, s. 1757.

25) Použité české výrazy nevystihují úplně přesně smysl použitého německého ekvivalentu, neboť při doslovném překladu by jednotlivé termíny v českém jazyce postrádaly svůj smysl. Německé výrazy silně akcentují na význam slova kamarádství, tzn. v textu uvedená slova by se musela přeložit jako „kamarádská skupina“, „vedoucí kamarádství“ či „nejstarší v kamarádství“. 26) Weinkauff, H.: Die deutsche Justiz und der Nationalsozialismus. Ein Überblick. Stuttgart: Deutsche Verlags-Anstalt, 1968, s. 97.

2008

Ovlivňování soudců v jejich rozhodovací činnosti probíhalo několika způsoby. Ideologicky byli školeni již za doby svého studia, při výkonu pracovní služby, prostřednictvím nejrůznějších ad hoc pořádaných školeních a hlavně při povinné účasti na pracovních společenstvích a při pobytu ve společném táboře Hanns Kerrl. Účelem těchto forem vzdělávání byla především ideologickopolitická výchova budoucích soudců a státních zástupců, která měla dopomoci k tomu, aby soudci rozhodovali striktně podle národně socialistických představ a aplikovali právo jednotně. Odborná stránka vzdělávání byla často dávána do pozadí ve prospěch nejrůznějších forem polovojenského výcviku. Ačkoliv vzdělávání soudců nebylo jediným a určujícím prostředkem k odstranění jejich nezávislosti při soudním rozhodování, nepochybně přispělo společně s mnoha dalšími k úplnému podřízení německé justice zločinným cílům národního socialismu.

IV. Závěr Odstranění nezávislosti soudů a soudců náleželo mezi jedno z prvních opatření, které národní socialisté po převzetí moci provedli.

JUDr. et Bc. Jaromír Tauchen, LL.M.Eur.Integration (Dresden) interní doktorand Katedra dějin státu a práva Právnická fakulta Masarykova Univerzita v Brně

59

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ


ČLÁNKY

ROČNÍK

2008

PRÁVO



2008

K zákonu č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů doc. JUDr. Karel Marek, CSc. dokončí podle dosavadních právních předpisů (§ 158 odst. 1 ZoVZ). V řízení o přezkoumání úkonů zadavatele a v řízení o uložení sankce, která byla zahájena po nabytí účinnosti zákona o veřejných zakázkách a která na zadávání veřejných zakázek nebo veřejnou soutěž o návrh podle § 158 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách navazují, se postupuje podle dosavadních právních předpisů. Návrh na zahájení řízení podle věty první je zpoplatněn podle dosavadních právních předpisů (§ 158 odst. 2 ZoVZ). Na základě veřejných zakázek získávají dodavatelé možnost provádění rozsáhlých dodávek. Realizuje se zde značná část společensky disponibilních prostředků. „Na základě veřejných zakázek vznikají relativně stabilní obchodní vztahy se zajištěným financováním. Pro podnikatele, který zakázku získá, je minimalizováno riziko, že za jím poskytnuté plnění neobdrží dohodnutou úplatu.“2) K tomu, aby při získávání těchto zakázek bylo postupováno transparentně

I. Úvodem Zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“ nebo jen „ZoVZ“), nabyl účinnosti dne 1. 7. 2006.1) Od doby vydání byl již třikrát novelizován. V přechodných a závěrečných ustanoveních zákona o veřejných zakázkách je přitom řešen vztah k úpravě provedené dosavadním zákonem č. 40/2004 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 5. 2004. Ustanovení § 158 zákona o veřejných zakázkách určuje, že zadávání veřejných zakázek, veřejné soutěže o návrh, řízení o přezkoumání úkonů zadavatele Úřadem a řízení o uložení sankce zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se

1) Ve Slovenské republice byl rovněž vydán nový zákon o verejnom obstarávaní, a to pod č. 25/2006 Zz. – viz Moravčíková, A.: Nový zákon o verejnom obstarávaní č. 25/2006 Zz. In: Moravčíková, A.: Zodpovednosť a riziko pri vedení firmy. Verlag Dashofer Bratislava 2005. K zadávání veřejných zakázek v SR viz též Husár, J.: Právna regulácia ingerencie verejnej moci do podnikania. EQUILIBRIA Košice 2007, s. 198 – 207.

60

2) Plíva, S.: Obchodní závazkové vztahy, ASPI Praha 2006, 1. vydání, s. 49.

61

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

a nediskriminačně se snaží přispět i nové směrnice ES a na ně navazující tuzemská úprava. Obecně je možno říci, že pro zadávání je potřebné mít jednoduché, průhledné a nediskriminační postupy a preferovat i jednoduché a rychlé postupy přezkumu zadávacího řízení. Pokud jde o koncepční řešení zákona o veřejných zakázkách, je přitom shodné s předchozí právní úpravou. Hlavním důvodem přijetí „nového“ zákona o veřejných zakázkách bylo zajištění transpozice směrnice 2004/17/ES a 2004/18/ES do českého právního řádu a snaha odstranit některé nedostatky dosavadní úpravy. Právní základ současných národních úprav zadávání veřejných zakázek v evropském právu způsobuje, že při výkladu jednotlivých ustanovení národních zákonných úprav již nelze vystačit s tradičními interpretačními postupy vycházejícími z pozitivního textu zákona, ale v rámci národních úprav se přijímá výklad eurokonformní. Proto také uvádíme i některá rozhodnutí Evropského soudního dvora. Evropské zadávací směrnice podrobně upravují postupy při zadávání nadlimitních veřejných zakázek; u podlimitních zakázek se však omezují na zakotvení principu transparentnosti a nediskriminace při jejich zadávání. Předchozí i stávající právní úprava oproti směrni-

2008

cím podrobně rozpracovává postupy i při zadávání podlimitních zakázek. U podlimitních zakázek je však v zákonu o veřejných zakázkách stanoven zvláštní zjednodušený druh řízení. K zásadám nové úpravy patří: • snaha o celkové zjednodušení zadávání, • snaha o odstranění dosavadních problémů a zohlednění praktických zkušeností s prováděním a aplikací předchozí zákonné úpravy, • vyjasnění základních pojmů, • podrobnější specifikace jednotlivých zadávacích postupů, • zařazení subjektů poskytujících poštovní služby mezi sektorové zadavatele, • zavedení možnosti zadávání pomocí společných nákupních subjektů, • stanovení možnosti uzavírání rámcových smluv i pro veřejné zadavatele (nikoli jen pro zadavatele sektorové), • konstituování soutěžního dialogu - řízení určeného pro zvláště složité zakázky, umožňující zadavateli získat inovativní řešení daného projektu v situaci, kdy sám není z objektivních důvodů schopen přesně specifikovat způsob provedení veřejné zakázky, • elektronizace procesu zadávání. 62

PRÁVO



Dodejme ještě, že současně s novou úpravou veřejných zakázek byl vydán též zákon č. 139/2006 Sb., o koncesních smlouvách a koncesním řízení (koncesní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon obsahuje řadu odkazů na zákon o veřejných zakázkách. Nabízela se proto možnost vydání obou úprav v jednom předpisu, což ovšem nebylo provedeno.

2008

Zákon o veřejných zakázkách se člení do devíti částí a má tři přílohy. Část první nazvaná Obecná ustanovení se věnuje Předmětu úpravy, Zadavateli veřejné zakázky, Centrálnímu zadavateli, Relevantní činnosti, Souběhu činností, Zásadám postupu zadavatele, Veřejné zakázce (veřejným zakázkám na dodávky, stavební práce a služby), Vymezení pojmů; věnuje se i výjimkám a hospodářské soutěži související s výkonem relevantní činnosti. Druhá část citovaného zákona upravuje Zadávací řízení, jeho druhy a podmínky použití některých řízení vč. otázek soutěžního dialogu a zjednodušeného podlimitního řízení. Část třetí upravuje zvláštní postupy v zadávacím řízení. Následná část upravuje soutěž o návrh. Ustanovení o ochraně proti nesprávnému postupu zadavatele tvoří část další. Navazující části obsahují ustanovení o seznamu kvalifikovaných dodavatelů, systému certifikovaných dodavatelů, zahraniční seznam dodavatelů a společná ustanovení (zejména o uveřejňování, komunikaci mezi zadavatelem a dodavatelem). Zákon ústí do přechodných a závěrečných ustanovení. Část devátá obsahuje ustanovení o účinnosti. Přílohy č. 1 a č. 2 zákona o veřejných zakázkách tvoří seznam služeb podléhajících uveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie (příloha č. 1)

II. Členění zákona o veřejných zakázkách Zákon transponuje příslušné předpisy Evropských společenství3) a upravuje • postupy při zadávání veřejných zakázek, • soutěž o návrh (směřující k návrhu, projektu nebo plánu),4) • dohled nad dodržováním tohoto zákona, • podmínky vedení a funkce seznamu kvalifikovaných dodavatelů a systému certifikovaných dodavatelů. 3) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/75/ES ze dne 16. listopadu 2005, kterou se opravuje směrnice 2004/18/ES o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby. 4) Soutěž o návrh má v zákonu zvláštní úpravu.

63

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

a seznam služeb tomuto uveřejnění nepodléhajících (příloha č. 2). Příloha č. 3 je nadepsána „Stavební činnosti podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona“. Ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách přitom uvádí, že jde-li o stavební práce uvedené v příloze č. 3, pak se také jedná o veřejnou zakázku na stavební práce. Působnost zákona je vymezena stanoveným okruhem osob.

2008

nebo je státem či jiným veřejným zadavatelem ovládána nebo stát či jiný veřejný zadavatel jmenuje či volí více než polovinu členů v jejím statutárním, správním, dozorčím či kontrolním orgánu. Změna oproti předchozí právní úpravě je provedena u tzv. jiných právnických osob, není proveden individuální výčet některých z nich a zákon je vymezuje stanovenými podmínkami.

III. Zadavatelé Zadavatelem veřejné zakázky se pro účely zákona o veřejných zakázkách považuje veřejný, dotovaný a sektorový zadavatel.

Viz rozsudek Evropského soudního dvora č. C-31/87 ze dne 20. srpna 1988 Gebroeders Beentjes BV v. Nizozemí Cílem směrnice je koordinovat národní postupy při zadávání veřejných zakázek, které jsou v členských státech uzavírány jménem státu, regionálních a místních orgánů a dalších osob veřejného práva, a proto termín stát musí být interpretován ve funkčním smyslu. Cíl uvedené směrnice by byl ohrožen, pokud by ustanovení směrnice byla neaplikovatelná pouze z toho důvodu, že stavební zakázka je zadávána subjektem, který ačkoliv byl legislativou založen k provádění určitých úkolů, není formálně částí státní administrativy. Subjekt, jehož složení a funkce jsou stanoveny legislativou a který je závislý na úřadech na jmenování jeho členů, dodržování povinností vyplývajících z jejich opatření a financování stavebních veřejných zakázek, jehož úkolem je tyto zakázky zadávat, musí být posuzován jako spadající pod pojem „stát“ pro účely výše uvedeného článku, i když není formálně součástí státní administrativy.

Veřejným zadavatelem je (i) Česká republika,5) (ii) státní příspěvková organizace, (iii) územní samosprávný celek nebopříspěvková organizace, u níž funkci zřizovatele vykonává územní samosprávný celek, (iv) jiná právnická osoba, pokud - byla založena či zřízena za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu, a - je financována převážně státem či jiným veřejným zadavatelem

5) Viz zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů.

64

PRÁVO



Viz rozsudek Evropského soudního dvora č. 44/96 ze dne 15. ledna 1998 Mannesmann Anlagebau Austria AG v. Strohal Rotationsdruck GesmbH Veřejnoprávní subjekt (jiná právnická osoba) je subjekt, který byl 1. založen za účelem splňování veřejných potřeb ve veřejném zájmu, který nemá průmyslový nebo obchodní charakter, 2. má právní subjektivitu a 3. je financovaný převážně státem, regionálními nebo místními orgány nebo jinými veřejnoprávními subjekty nebo je těmito orgány řízen, nebo je v jeho správním, řídícím nebo dozorčím orgánu více než polovina členů jmenována státem, regionálními nebo místními orgány nebo jinými veřejnoprávními subjekty. Evropský soudní dvůr shledal, že tyto tři podmínky jsou kumulativní. Jiná právnická osoba, která byla založena za účelem splňování veřejných potřeb ve veřejném zájmu, které nemají průmyslový nebo obchodní charakter, může být pověřena i plněním jiných potřeb – určování, zda se jedná o „jinou právnickou osobu“ na základě poměru aktivit konaných za účelem uspokojování těchto potřeb, by bylo v rozporu s principem právní jistoty. Avšak podnik, který provádí obchodní aktivity a ve kterém má zadavatel většinový akciový podíl, nemůže být považován za „jinou právnickou osobu“, z pouhého důvodu, že podnik byl založen zadavatelem, nebo že zadavatel na něj převedl finanční prostředky, které vydělal z aktivit prováděných k zajištění potřeb ve veřejném zájmu, které nemají průmyslový nebo obchodní charakter. Veřejná zakázka, která splňuje definici veřejné zakázky, nepřestává být veřejnou zakázkou, pokud práva a povinnosti zadavatele jsou převedeny na podnik, který není zadavatelem.

2008

Viz rozsudek Evropského soudního dvora č. C-237/99 ze dne 1. února 2001 Evropská komise v. Francouzská republika Stavební korporace, které plní potřeby ve veřejném zájmu, které nemají průmyslový nebo obchodní charakter, které mají právní subjektivitu a jejich managament je předmětem kontroly zadavatelů, kterým to umožňuje ovlivňovat rozhodnutí vzhledem k veřejným zakázkám, jsou „jinými právnickými osobami“. Viz rozsudek Evropského soudního dvora č. C-223/99 and C-260/99 (spojené případy) ze dne 10. května 2001 Agor Srl and Excelsior Snc di Pedrotti Bruna & C. v. Ente Autonomo Fiera Internazionale di Milano and Ciftat Soc. coop. arl. „Jiná právnická osoba“ znamená subjekt, který byl založen za účelem splňování určitých potřeb ve veřejném zájmu, které nemají průmyslový nebo obchodní charakter, má právní subjektivitu a je úzce závislý na státu, regionálních či místních úřadech nebo jiných subjektech veřejného práva. Podmínka založení za účelem splňování určitých potřeb ve veřejném zájmu, které nemají průmyslový nebo obchodní charakter, není splněna subjektem, jehož účelem je provádění aktivit vztahujících se k organizaci veletrhů, výstav a dalších podobných aktivit, který je neziskový, ale je spravován dle kritérií výkonu, efektivity a efektivnosti nákladů, a který působí v konkurenčním prostředí.6)

6) Veškerá judikatura ESD v tomto článku je citována podle Krč, R. in Krč, R., Marek, K. a Petr, M.: Zákon o veřejných zakázkách a koncesní řízení. Linde Praha, 2006

65

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

Dotovaným zadavatelem je právnická nebo fyzická osoba, která zadává veřejnou zakázku hrazenou z více než 50% z peněžních prostředků poskytnutých veřejným zadavatelem, a to i prostřednictvím jiné osoby, jde-li o (i) veřejnou zakázku na stavební práce, jejíž předpokládaná hodnota odpovídá nejméně finančnímu limitu stanovenému v § 12 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách a předmětem této veřejné zakázky - je provedení stavebních prací, které se týkají některé z činností uvedených v příloze č. 3, nebo - je provedení stavebních prací podle § 9 zákona o veřejných zakázkách týkajících se zdravotnických zařízení, sportovních zařízení, zařízení určených pro rekreaci či volný čas, škol a budov určených pro administrativní účely, nebo (ii) veřejnou zakázku na služby související s veřejnou zakázkou na stavební práce podle předchozího bodu, jejíž předpokládaná hodnota odpovídá nejméně finančnímu limitu stanovenému v § 12 odst. 3 písm. b) zákona o veřejných zakázkách.

2008

Dotovaný zadavatel postupuje při zadávání veřejné zakázky podle ustanovení zákona o veřejných zakázkách platných pro veřejného zadavatele, a to i tehdy, pokud současně naplňuje předpoklady pro zařazení do jiné kategorie zadavatele podle § 2 odst. 2 nebo 6 zákona o veřejných zakázkách. Sektorovým zadavatelem je osoba vykonávající některou z relevantních činností podle § 4 zákona o veřejných zakázkách7), pokud (i) tuto relevantní činnost vykonává na základě zvláštního či výhradního práva, nebo (ii) nad touto osobou může veřejný zadavatel přímo či nepřímo uplatňovat dominantní vliv; dominantní vliv veřejný zadavatel uplatňuje v případě, že - disponuje většinou hlasovacích práv sám8) či na základě dohody s jinou osobou, nebo 7) Zde jsou uvedeny konkrétní relevantní činnosti v jednotlivých odvětvích, tj. v plynárenství, teplárenství, elektroenergetice, vodárenství, činnosti související s vodárenstvím, činnosti související s provozováním dopravních sítí, činnosti související s poskytováním vyhrazených poštovních služeb a jiných poštovních služeb, dalších vyjmenovaných služeb a činnosti vyjmenované prováděné při využívání geograficky vymezeného území. 8) Např. § 12 odst. 1 zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů.

Pro účely uzavření smlouvy se subdodavatelem za dotovaného zadavatele nepovažuje dodavatel, kterému byla veřejným zadavatelem zadána veřejná zakázka. 66

PRÁVO



- jmenuje či volí více než polovinu členů v jejím statutárním, správním, dozorčím či kontrolním orgánu.

2008

Za zadavatele se považuje rovněž jakékoliv sdružení nebo jiné spojení zadavatele (podle § 2 odst. 2, 3 nebo 6 ZoVZ) s fyzickou nebo právnickou osobou, která není zadavatelem, za účelem zadání veřejné zakázky. Ustanovení § 2 odst. 8 věty třetí se použije obdobně. Sektoroví zadavatelé zadávají tzv. nadlimitní zakázky.

Vykonává-li veřejný zadavatel jednu či více relevantních činností podle § 4 zákona o veřejných zakázkách, platí pro něj ustanovení zákona vztahující se na sektorového zadavatele za předpokladu, že veřejná zakázka má být zadávána v souvislosti s výkonem relevantní činnosti veřejného zadavatele (§ 2 odst. 7 ZoVZ). Za jednoho zadavatele se pro účely citovaného zákona považuje i několik zadavatelů uvedených v ustanovení § 2 odst. 2, 3 nebo 6 zákona o veřejných zakázkách, pokud se sdruží či se jinak spojí pro účely společného postupu směřujícího k zadání veřejné zakázky, tzv. sdružení zadavatelů. V takovém případě jsou zadavatelé povinni před zahájením zadávacího řízení uzavřít písemnou smlouvu, ve které si upraví vzájemná práva a povinnosti související se zadávacím řízením a stanoví způsob jednání jménem účastníků sdružení zadavatelů. Pokud je účastníkem sdružení zadavatelů veřejný či dotovaný zadavatel, vztahují se na sdružení zadavatelů ustanovení tohoto zákona platná pro veřejného zadavatele; tím není dotčeno ustanovení § 2 odst. 7 zákona o veřejných zakázkách (§ 2 odst. 8 ZoVZ).

Centrálním zadavatelem je veřejný zadavatel, který provádí centralizované zadávání spočívající v tom, že (i) pro jiné zadavatele pořizuje dodávky či služby, jež jsou předmětem veřejných zakázek, které následně prodává jiným zadavatelům za cenu nikoliv vyšší, než za kterou byly dodávky či služby pořízeny, nebo (ii) provádí zadávací řízení a zadává veřejnou zakázku na dodávky, služby či stavební práce na účet jiných zadavatelů. Stanovením centrálních zadavatelů zákon napomáhá především menším zadavatelům, kteří nejsou pro zadávání veřejných zakázek dostatečně kvalifikovaní a vybavení. Před zahájením centralizovaného zadávání jsou zadavatelé a centrální zadavatel povinni uzavřít písemnou smlouvu, v níž upraví svá vzájemná práva a povinnosti v souvislosti s centralizovaným zadáváním (§ 3 odst. 1 ZoVZ). 67

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

Centrální zadavatel provádí centralizované zadávání podle § 3 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách podle ustanovení tohoto zákona platných pro veřejného zadavatele. Provádí-li však centralizované zadávání výlučně pro sektorové zadavatele či na jejich účet, postupuje podle ustanovení tohoto zákona platných pro sektorového zadavatele. Dojde-li při postupu podle § 3 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách k porušení tohoto zákona, odpovídá za jeho porušení centrální zadavatel, ledaže k takovému porušení došlo jednáním či opomenutím zadavatele, pro něhož či na jehož účet je centralizované zadávání prováděno. Pokud byla veřejná zakázka zadána v souladu se zákonem centrálním zadavatelem, platí, že veřejná zakázka byla zadána v souladu ním i ve vztahu k zadavateli, pro něhož bylo centralizované zadávání provedeno. Centrálního zadavatele je třeba odlišovat od možnosti společného zadávání podle § 2 odst. 8 a 9 zákona o veřejných zakázkách. Centralizované zadávání se může uskutečňovat na všech úrovních, např. pro samosprávné celky (kraje, obce či městské části apod.). Zákon o veřejných zakázkách vymezuje dva základní druhy centralizovaného zadávání. V prvém případě pořizuje v zadávacím řízení centrální za-

2008

davatel dodávky či služby, které následně poskytuje bez navýšení ceny zadavatelům. Tento postup není možné aplikovat u veřejných zakázek na stavební práce. Ve druhém případě podstupuje centrální zadavatel zadávací řízení na účet zadavatelů. To znamená, že zadavatelé centrálního zadavatele např. zmocní k realizaci zadávacího řízení. V tomto případě je přípustné, aby centrální zadavatel pořizoval pro zadavatele zboží, služby i stavební práce. Zadavatelé, kteří pořizují zboží, služby či stavební práce prostřednictvím centrálního zadavatele, sami nepodstupují zadávací řízení, ale toto zadávací řízení podstupuje centrální zadavatel místo nich. Odpovědnost za řádný průběh celého zadávacího řízení nese tedy centrální zadavatel. Zadavatelé uzavírají s centrálním zadavatelem před zahájením centralizovaného zadávání smlouvu, ve které upraví podmínky související s centralizovaným zadáváním. Podle dřívější právní úpravy bylo problémové, pokud došlo k souběhu a příslušná osoba splňovala podmínky jak pro veřejné zadavatele, tak pro zadavatele sektorové, popř. se jednalo u sektorového zadavatele o jinou zakázku než sektorovou. Možné byly přitom různé výklady. To nová úprava zlepšuje (viz § 5 ZoVZ) přesným vymezením. 68

PRÁVO



Souběhem činností se rozumí, souvisí-li předmět zadávané veřejné zakázky s výkonem relevantní činnosti i s výkonem jiné činnosti zadavatele (§ 5 odst. 1 ZoVZ). Dosavadní problém souběhu řeší nový zákon ve prospěch zadavatele a volí pro zadavatele řešení příznivější.

2008

Viz řešení případu STRABAG AG a Kostmann GmbH proti Sterreichesche Bundesbahnen jako předběžnou otázku předložil Bundesvergabeamt, Rakousko zakázka týkající se vybudování železniční tratě spojené případy – rozsudek Evropského soudního dvora č. C-462/03 (Strabag AG) a C463/03 (Kostmann GmbH) ze dne 16. července 2005 celex 62003J0462. Evropský soudní dvůr shledal, že pokud činnost veřejného zadavatele splňuje definici sektorového zadavatele, řídí se při zadávání zakázek v rámci této činnosti sektorovou směrnicí Rady 93/38 EHS o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a telekomunikací.

Při souběhu činností: (i) veřejný zadavatel postupuje podle ustanovení tohoto zákona platných pro sektorového zadavatele pouze tehdy, pokud předmět veřejné zakázky souvisí především s relevantní činností vykonávanou veřejným zadavatelem; v opačném případě nebo pokud nelze objektivně určit, zda předmět veřejné zakázky souvisí především s výkonem relevantní činnosti, postupuje veřejný zadavatel podle ustanovení tohoto zákona platných pro veřejného zadavatele, (ii) sektorový zadavatel nepostupuje podle tohoto zákona, pokud předmět veřejné zakázky souvisí především s jinou jeho činností, než je výkon relevantní činnosti; v opačném případě nebo pokud nelze objektivně určit, zda předmět veřejné zakázky souvisí především s výkonem jiné činnosti, postupuje sektorový zadavatel podle ustanovení tohoto zákona platných pro sektorového zadavatele.

IV. Zakázky malého rozsahu, podlimitní a nadlimitní zakázky Veřejnou zakázkou malého rozsahu se rozumí veřejná zakázka, jejíž předpokládaná hodnota nedosáhne v případě veřejné zakázky na dodávky nebo veřejné zakázky na služby 2 mil. Kč bez daně z přidané hodnoty nebo v případě veřejné zakázky na stavební práce 6 mil. Kč bez daně z přidané hodnoty. Podlimitní veřejnou zakázkou se rozumí veřejná zakázka, jejíž předpokládaná hodnota činí v případě veřejné zakázky na dodávky nebo veřejné zakázky na služby nejméně 2 mil. Kč bez daně z přidané hodnoty nebo v případě veřejné zakázky 69

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

na stavební práce nejméně 6 mil. Kč bez daně z přidané hodnoty a nedosáhne stanoveného finančního limitu. Nadlimitní veřejnou zakázkou je zakázka nad stanovené limity (viz tabulka č. 1), případně alespoň odpovídající těmto limitům. Je-li podle zákona o veřejných zakázkách stanovena povinnost k uveřejnění oznámení, rozumí se tím: • u podlimitních veřejných zakázek uveřejnění v tuzemském informačním systému (§ 157 ZoVZ), • u nadlimitních veřejných zakázek uveřejnění v tuzemském informačním systému a Úředním věstníku Evropské unie (výjimky jsou pro služby podle přílohy č. 2 - viz § 146/1 ZoVZ).

2008

V. Dodavatel, zájemce, uchazeč Zákon o veřejných zakázkách v ustanovení § 17 nazvaném Vymezení některých dalších pojmů definuje pro účely zákona pojmy dodavatel, zájemce a uchazeč a tyto pojmy dále používá ve svých ustanoveních (obdobně jako to činila předchozí úprava). Dodavatelem je fyzická nebo právnická osoba, která (i) dodává zboží, (ii) poskytuje služby nebo (iii) provádí stavební práce, pokud má sídlo, místo podnikání či místo trvalého pobytu na území České republiky, nebo (iv) zahraniční dodavatel.

Tabulka orientačně vyjadřuje, kdy se bude jednat o nadlimitní veřejnou zakázku, uvádí stanovené limity podle nařízení vlády č.77/2008 Sb. s účinností k 15.3.2008 DODÁVKY A SLUŽBY

ZADAVATELÉ

STAVEBNÍ PRÁCE

Česká republika, státní příspěvkové orga3 782 000,- Kč nizace, pro ČR – Ministerstvo obrany plau služeb s výjimkou 146 447 000,- Kč tí tento limit pouze pro zboží podle propodle zákona váděcího předpisu Územní samosprávný celek nebo příspěvková organizace, u níž vykonává funkci zřizovatele, územní Samosprávní celek a tzv. jiná právnická osoba, pro ČR – Ministerstvo obrany pro zboží, které není stanovené prováděcím právním předpisem

5 857 000,- Kč u služeb je podrobnější vymezení v zákonu

146 447 000,- Kč

Sektorový zadavatel

11 715 000,- Kč

146 447 000,- Kč

70

PRÁVO



Uchazečem je dodavatel, který podal nabídku v zadávacím řízení. Zájemcem je dodavatel, který podal ve stanovené době žádost o (i) účast v užším řízení, (ii) v jednacím řízení s uveřejněním nebo (iii) v soutěžním dialogu, (iv) nebo dodavatel, který byl zadavatelem vyzván k jednání v jednacím řízení bez uveřejnění, (v) k podání předběžné nabídky v dynamickém nákupním systému, (vi) k podání nabídky ve zjednodušeném podlimitním řízení, (vii)k podání nabídky v řízení na základě rámcové smlouvy, nebo (viii) k potvrzení zájmu o účast v případě zadávacího řízení zahájeného uveřejněním pravidelného předběžného oznámení.

2008

nic zákona, např. definice sektorového zadavatele či ve vztahu k určeným výjimkám ze zákona).

VI. Dodávky, služby, stavební práce Zakázky se člení shodně s předchozí právní úpravou na • dodávky, • služby, • stavební práce. Veřejnou zakázkou je zakázka realizovaná na základě smlouvy mezi zadavatelem a jedním či více dodavateli, jejímž předmětem je úplatné poskytnutí dodávek či služeb nebo úplatné provedení stavebních prací. Veřejná zakázka, kterou je zadavatel povinen zadat podle tohoto zákona, musí být realizována na základě písemné smlouvy. Jde o obdobné definování jako v předchozí právní úpravě. Zakázka je realizována na základě úplatné písemné smlouvy uzavřené mezi zadavatelem a dodavatelem či dodavateli. Zákon o veřejných zakázkách tak stanovuje obligatorně pro tyto smlouvy písemnou formu, i když tato povinnost z obecných právních předpisů jinak nevyplývá. Pro obchodněprávní smlouvy platí obecně ustanovení § 272 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,

Zákon o veřejných zakázkách definuje v ustanovení § 17 písm. h) přidruženou osobu jako osobu, vůči které je zadavatel ovládající či ovládanou osobou podle zvláštního právního předpisu9) nebo osobu, která je společně se zadavatelem osobou ovládanou jinou osobou podle zvláštního právního předpisu10) (viz grafické znázornění, které nám může pomoci i pro pochopení jiných defi9) Srov. ustanovení § 66a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 10) Tamtéž.

71

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“). Pro úpravu veřejných zakázek lze však dovozovat, že smlouvy nejenže musí být uzavírány písemně, ale i jejich změny musí mít písemnou formu. Musí jít o smlouvy úplatné; právní úprava se tedy nevztahuje na smlouvy, které úplatné nejsou, např. na smlouvy darovací. Podle důvodové zprávy se zákon o veřejných zakázkách nevztahuje na výběr projektů v rámci grantových schémat, přestože tento zákon neobsahuje žádnou výjimku v tomto směru, neboť v tomto případě není splněna definice veřejné zakázky uvedená v § 7 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. V případě grantových schémat sice například státní orgán (potencionální zadavatel) poskytuje příjemci (potencionálnímu dodavateli) finanční prostředky, avšak tento příjemce neposkytuje reciproční plnění státnímu orgánu, který mu peníze poskytl, nýbrž využívá tyto prostředky k plnění určitých funkcí ve veřejném zájmu, jejichž adresátem jsou třetí osoby. Je však třeba upozornit, že zatímco v případě stavebních prací a dodávek pravděpodobně nevznikají pochybnosti o tom, kdo je příjemcem plnění, je třeba v případě služeb pečlivě posoudit, zda je skutečně služba, pro kterou byly finanční prostředky použity, poskytována jiné osobě než zadavateli a tudíž se

2008

skutečně jedná o grantové schéma a nikoliv veřejnou zakázku. K tomu, aby mohlo jít o veřejnou zakázku musí být zadavatel tou stranou smlouvy, která vynakládá peněžité prostředky za poskytnuté dodávky, služby či stavební práce. Podle svého předmětu plnění se veřejné zakázky dělí na tři druhy veřejné zakázky na dodávky, veřejné zakázky na stavební práce a veřejné zakázky na služby. Zatímco veřejné zakázky na dodávky a stavební práce jsou definovány pozitivním výčtem, není tento přístup použit u veřejných zakázek na služby. Za veřejnou zakázku na služby je tak považována jakákoliv veřejná zakázka, kterou není možné podřadit pod definici veřejné zakázky na dodávky ani stavební práce. Tímto způsobem je zajištěno, že uvedené tři druhy veřejných zakázek pokrývají veškerá v úvahu přicházející plnění. Za službu tak může být pro účely zákona považováno i plnění, které by obecně za službu považováno nebylo. Veřejnou zakázkou na dodávky je veřejná zakázka, jejímž předmětem je pořízení věci (zboží), a to zejména formou koupě, koupě zboží na splátky, nájmu zboží nebo nájmu zboží s právem následné koupě (leasing) - viz § 8 odst. 1 ZoVZ. Veřejnou zakázkou na dodávky je rovněž veřejná zakázka, jejímž předmětem je kromě pořízení zboží 72

PRÁVO



podle § 8 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách rovněž poskytnutí služby spočívající v umístění, montáži či uvedení takového zboží do provozu, pokud tyto činnosti nejsou základním účelem veřejné zakázky, avšak jsou nezbytné ke splnění veřejné zakázky na dodávky (§ 8 ZoVZ). Z výše uvedeného je zřejmé, že se používá tzv. princip těžiště, což značí, že u jednotlivých zakázek rozhoduje o druhu zakázky hodnotově převažující plnění. Např. je-li cena dodávek vyšší než cena montáže, jde o zakázku na dodávky. Vždy však je třeba následně uzavřít takovou smlouvu, která v obchodním (občanském) zákoníku koresponduje s příslušným předmětem plnění.

2008

Veřejnou zakázkou na stavební práce je též veřejná zakázka, jejímž předmětem je vedle plnění uvedeného v předchozím odstavci rovněž poskytnutí dodávek či služeb nezbytných k provedení předmětu veřejné zakázky dodavatelem. Za veřejnou zakázku na stavební práce se považují rovněž stavební práce pořizované s využitím zprostředkovatelských nebo podobných služeb, které zadavateli poskytuje jiná osoba. Veřejnou zakázkou na služby (§ 10 ZoVZ) je veřejná zakázka, která není veřejnou zakázkou na dodávky nebo veřejnou zakázkou na stavební práce. Veřejnou zakázkou na služby je též veřejná zakázka, jejímž předmětem je kromě poskytnutí služeb rovněž (i) poskytnutí dodávky podle § 8 ZoVZ, pokud předpokládaná hodnota poskytovaných služeb je vyšší než předpokládaná hodnota poskytované dodávky, nebo (ii) provedení stavebních prací podle § 9 ZoVZ, pokud tyto stavební práce nejsou základním účelem veřejné zakázky, avšak jejich provedení je nezbytné ke splnění veřejné zakázky na služby.

Veřejnou zakázkou na stavební práce (§ 9 ZoVZ) je veřejná zakázka, jejímž předmětem je (i) provedení stavebních prací, které se týkají některé z činností uvedených v příloze č. 3, (ii) provedení stavebních prací podle písmene a) a s nimi související projektová nebo (iii) inženýrská činnost, nebo (iv) zhotovení stavby, která je výsledkem stavebních nebo montážních prací, případně (v) i související projektové či inženýrské činnosti, a která je jako celek schopna plnit samostatnou ekonomickou nebo technickou funkci.

Služby se dělí do kategorií stanovených v přílohách č. 1 a č. 2 k zákonu o veřejných zakázkách. Ustanovení § 18 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách vymezuje 73

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

výjimky pro veřejné zakázky, ustanovení § 18 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách výjimky pro podlimitní veřejné zakázky. Zákon přináší oproti předchozí právní úpravě některá zpřesnění ustanovení týkající se výjimek z povinnosti aplikace tohoto zákona. Některá ustanovení jsou shodná se stávající zákonnou úpravou, popřípadě došlo k upřesnění (příkladmo z nich vybíráme). V oblasti výroby a nákupu zbraní je zřejmé, že tuto zákonnou výjimku je možno vztáhnout pouze na zadavatele z vojenské oblasti, nikoliv na policejní složky. Z důvodu zajištění právní jistoty zadavatelů při aplikaci této výjimky je Ministerstvo obrany zmocněno stanovit seznam vojenského materiálu, na který se tato výjimka vztahuje, vyhláškou. Tento seznam musí vycházet z vymezení vojenského materiálu v právu Evropských společenství. Pod režim zákona o veřejných zakázkách dále nespadají jakékoliv operace zadavatele související s vydáváním či převodem cenných papírů či jiných finančních nástrojů (derivátů atp.), stejně jako jiné operace prováděné za účelem získání peněžních prostředků či kapitálu; nejde však o veškeré operace související se získáváním peněžních prostředků či kapitálu - na získávání úvěru či půjček se ustanovení tohoto zákona vztahují.

2008

V případě České národní banky nespadají pod režim citovaného zákona pouze takové služby, které jsou poskytovány Českou národní bankou při výkonu její působnosti dle příslušných právních předpisů. V praxi se jevilo nevhodné podřizovat režimu zákona nabývání nebo nájem nemovitostí, neboť šlo o konkrétní nemovitost (tzn. i byty) či nebytové prostory. V tomto ohledu v souladu s evropskými zadávacími směrnicemi byla učiněna rovněž výjimka. Výjimka se vztahuje rovněž na finanční služby související s nabytím nebo nájmem nemovitosti či nebytových prostor; to však neznamená, že by režimu zákona nebylo podřízeno například uzavírání úvěrových či leasingových smluv zadavatelem, pokud souvisejí s nabytím či nájmem nemovitostí či nebytových prostor.

VII. Zadávací a jednací řízení Zákon upravuje tyto druhy zadávacích řízení (i) otevřené řízení (§ 27 ZoVZ), (ii) užší řízení (§ 28 ZoVZ), (iii) jednací řízení s uveřejněním (§ 29 ZoVZ), (iv) jednací řízení bez uveřejnění (§ 34 ZoVZ), (v) soutěžní dialog (§ 35 ZoVZ), (vi) zjednodušené podlimitní řízení (§ 38 ZoVZ). 74

PRÁVO



Druhy zadávacích řízení pod e) a f) může použít jen veřejný zadavatel. Otevřené řízení - shodně s předchozí úpravou - je spolu s užším řízením obecným způsobem zadávání. Jeho konání se oznamuje neomezenému počtu dodavatelů. Uchazeči pak podávají svoji nabídku a současně prokazují kvalifikace. Užší řízení je řízení, kdy zadavatel provádí oznámení rovněž neomezenému počtu dodavatelů. Ti však nejprve podávají žádost o účast a prokazují kvalifikace. Posléze teprve tito zájemci podávají nabídku a stávají se z nich uchazeči. Jestliže zadavatel omezil počet zájemců, které vyzve k podání nabídky, měl by oslovené vybrat podle předem určených objektivních kritérií. Takto vyzvaných zájemců musí být v případě výzvy provedené veřejným zadavatelem nejméně pět a sektorovým zadavatelem nejméně tři. Zadavatelé mohou přijmout opatření k omezení počtu žadatelů na přiměřenou úroveň, pokud tak učiní transparentním a nediskriminačním způsobem. Za tímto účelem mohou například použít objektivní faktory, jako jsou zkušenosti žadatelů v dotyčném odvětví, velikost a infrastruktura jejich podniku, jejich technická a odborná způsobilost nebo jiné faktory. Mohou se dokonce rozhodnout pro losování, a to buď

2008

jako jediné kritérium výběru nebo v kombinaci s jinými kritérii. V každém případě musí být počet žadatelů zařazených do užšího výběru takový, aby byla zajištěna přiměřená hospodářská soutěž. Zda použije otevřené nebo užší řízení, to si volí každý zadavatel sám. Jeví se, že problémem otevřených řízení je mnohdy posuzování značného počtu nabídek. U užšího řízení je pak problematické objektivní zúžení počtu zájemců. Jednací řízení se mohou použít jen tam, kde to stanoví zákon. Při jednacím řízení s uveřejněním se postupuje ve dvou etapách (fázích) obdobně jako u užšího řízení. Nejprve dodavatelé prokazují kvalifikace a posléze vyzvaní zájemci podávají nabídky. Zásadně se výzva podává třem zájemcům (zákon upravuje i odchylky). Toto řízení je možno použít jen v zákonem stanovených případech (viz jejich přehled). V jednacím řízení probíhá jednání s uchazeči, které může probíhat i vícekrát. Po ukončení jednání pak předkládá uchazeč, který se umístil první, upravený návrh smlouvy. Použije-li se jednací řízení bez uveřejnění, což může být jen v zákonem stanovených případech, vyzývá zadavatel zájemce nebo jejich omezený počet písemnou výzvou, v níž oznamuje svůj úmysl zadat veřejnou zakázku. 75

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

2008

davatel zájemce, kteří prokázali splnění kvalifikace, k účasti v soutěžním dialogu. Pokud veřejný zadavatel v oznámení soutěžního dialogu omezil počet zájemců v soutěžním dialogu, vyzve k účasti v soutěžním dialogu pouze zájemce vybrané v souladu s § 61 zákona o veřejných zakázkách. Veřejný zadavatel může stanovit i maximální počet zájemců, jež vyzve k účasti v soutěžním dialogu. Veřejný zadavatel je povinen vyzvat k účasti v soutěžním dialogu nejméně 3 zájemce. Pokud byly veřejnému zadavateli podány méně než 3 žádosti o účast nebo méně žádostí o účast, než zadavatel uvedl v oznámení soutěžního dialogu, může veřejný zadavatel vyzvat k účasti v soutěžním dialogu všechny zájemce, kteří podali žádost o účast a prokázali splnění kvalifikace v požadovaném rozsahu. To platí i v případě, pokud splnění kvalifikace prokázali méně než tři zájemci.

VIII. Soutěžní dialog Zákon o veřejných zakázkách nově stanoví soutěžní dialog a podmínky pro jeho použití. Veřejný zadavatel může pro zadání veřejné zakázky se zvláště složitým předmětem plnění použít soutěžní dialog, pokud použití otevřeného řízení či užšího řízení není s ohledem na povahu předmětu plnění veřejné zakázky možné. Za veřejnou zakázku se zvláště složitým předmětem plnění je považována veřejná zakázka, u níž není veřejný zadavatel objektivně schopen přesně vymezit (i) technické podmínky podle určeného ustanovení (§ 46 odst. 4 a 5 ZoVZ), nebo (ii) právní nebo finanční požadavky na plnění veřejné zakázky. V oznámení soutěžního dialogu oznamuje veřejný zadavatel neomezenému počtu dodavatelů svůj úmysl zadat veřejnou zakázku v tomto zadávacím řízení; oznámení soutěžního dialogu je výzvou k podání žádostí o účast v soutěžním dialogu a k prokázání splnění kvalifikace. Vedle oznámení je veřejný zadavatel oprávněn specifikovat své potřeby, požadavky a jiné skutečnosti rovněž v dokumentaci soutěžního dialogu. Zájemci podávají písemnou žádost o účast a prokazují splnění kvalifikace ve stanovené lhůtě. Po posouzení kvalifikace zájemců vyzve veřejný za-

IX. Zjednodušené podlimitní řízení Zákon též nově stanoví zjednodušené podlimitní řízení a podmínky jeho použití. Veřejný zadavatel může použít zjednodušené podlimitní řízení (i) pro zadání podlimitní veřejné zakázky na dodávky nebo podlimitní veřejné zakázky na služby, nebo 76

PRÁVO



(ii) podlimitní veřejné zakázky na stavební práce, jejíž předpokládaná hodnota nepřesáhne 20 000 000,- Kč bez daně z přidané hodnoty.

2008

ternetovou adresu, na které je k dispozici zadávací dokumentace. Dynamický nákupní systém nelze zavést pro účely uzavírání rámcových smluv. Dynamický nákupní systém nesmí trvat déle než 4 roky, vyjma výjimečných a zadavatelem náležitě odůvodněných případů. Zadavatel poskytne dodavatelům neomezený, úplný a přímý dálkový přístup k zadávací dokumentaci, a to od uveřejnění oznámení otevřeného řízení o zavedení dynamického nákupního systému až do ukončení trvání dynamického nákupního systému. Zadavatel specifikuje v oznámení otevřeného řízení o zavedení dynamického nákupního systému a v zadávací dokumentaci alespoň druh a předmět veřejných zakázek, které mají být zadávány v dynamickém nákupním systému, podmínky pro zařazení do dynamického nákupního systému, jež musí obsahovat též požadavky na kvalifikaci dodavatele; to platí pro sektorového zadavatele pouze pokud prokázání splnění kvalifikace požaduje, hodnotící kritéria pro zadávání veřejných zakázek v dynamickém nákupním systému, je-li to s ohledem na časový odstup do zadávání veřejných zakázek v dynamickém nákupním systému vhodné, informace týkající se dynamického nákupního systému a použitého elektronického vybavení a informace týkající se podání předběžných nabídek.

U těchto zakázek vyzývá zadavatel k účasti pět dodavatelů.

X. Dynamický nákupní systém Zákon o veřejných zakázkách rovněž upravuje zavedení dynamického nákupního systému. Pro účely zadávání veřejných zakázek, jejichž předmětem je pořízení běžného, obecně dostupného zboží, služeb či stavebních prací, může zadavatel v otevřeném řízení zavést dynamický nákupní systém. Při zavedení dynamického nákupního systému a zařazení dodavatelů do dynamického nákupního systému postupuje zadavatel v souladu s pravidly otevřeného řízení až do okamžiku zadání veřejných zakázek v dynamickém nákupním systému. Předpokladem zavedení dynamického nákupního systému je uveřejnění této skutečnosti v oznámení otevřeného řízení. Oznámení otevřeného řízení o zavedení dynamického nákupního systému je výzvou k podání předběžných nabídek. V oznámení otevřeného řízení o zavedení dynamického nákupního systému uvede zadavatel rovněž in77

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

Při zavádění dynamického nákupního systému a zadávání veřejných zakázek v dynamickém nákupním systému používá zadavatel i dodavatel výlučně elektronické prostředky (podle § 149 ZoVZ). Zákon o veřejných zakázkách rovněž upravuje elektronické aukce, a to podmínky, rozsah použití a jejich průběh. Tento druh aukcí se může začít postupně uplatňovat.11)

2008

nesmí překročit rozsah kvalifikace nad potřeby souvisící s předmětem veřejné zakázky. Jsou stanoveny tzv. kvalifikační předpoklady základní (§ 53 ZoVZ), profesní (§ 54 ZoVZ), ekonomické a finanční (§ 55 ZoVZ) a technické (§ 56 ZoVZ), kdy se prokazují významné dodávky, služby nebo stavební práce z posledních let. Dodavatelům je dána možnost prokázat splnění části kvalifikace prostřednictvím výpisu ze seznamu kvalifikovaných dodavatelů a nově i prostřednictvím certifikátu vydaného v rámci systému certifikovaných dodavatelů. Veřejný zadavatel je obecně povinen požadovat prokázání splnění kvalifikace dodavatele ve všech zadávacích řízeních. Výjimkou je jednací řízení bez uveřejnění, kde není veřejný zadavatel povinen prokázání splnění kvalifikace dodavatele požadovat. V taxativně vyjmenovaných případech k tomu není ani oprávněn; to se týká rovněž řízení, v němž veřejný zadavatel zadává veřejnou zakázku na základě rámcové smlouvy. Zákon v souladu s evropskou zadávací směrnicí rozlišuje čtyři základní druhy kvalifikačních předpokladů. Všechny tyto kvalifikační předpoklady jsou upraveny v samostatných ustanoveních zákona. Toto řešení by mělo umožnit větší přehlednost.

XI. Předběžné oznámení I zákon o veřejných zakázkách upravuje tzv. předběžné oznámení, které neslouží k iniciování prokazování kvalifikace a podávání nabídek. Předběžné oznámení plní i v nové úpravě informativní funkci, signalizuje tak budoucí veřejné zakázky a umožňuje dodavatelům se na ně předběžně připravit. Je-li použito, umožňuje zkrácení stanovených lhůt.

XII. Kvalifikace Prokazováním kvalifikace prokazují i podle zákona o veřejných zakázkách dodavatelé, že mají předpoklady zakázku provést. Zadavatel

11) K elektronickému zadávání veřejných zakázek viz redakční rozhovor s R. Martínkem, Konkursní noviny č. 11/2006,. s. 1 a příspěvek M. Poremské, Časopis pro právní vědu a praxi, III/2006.

78

PRÁVO



2008

Viz rozsudek Evropského soudního dvora č. C-76/81 ze dne 10. února 1982 SA Transporoute et travaux v. Minister of Public Works Směrnice neumožňuje členskému státu, aby vyžadoval po uchazeči z jiného členského státu, prokazováním jiným způsobem (například předložením povolením k usazení) než je stanoveno ve směrnici ke splnění kritérií vztahujících se k dobré pověsti a kvalifikaci, činit poskytováním služeb v jednom členském státě závislým na vlastnictví povolení k usazení by způsobilo, že článek 59 Smlouvy o založení ES by pozbyl jakékoliv efektivity. Smyslem článku 59 Smlouvy je právě zrušení restrikcí týkajících se svobody poskytovat služby osobami, které nejsou usazeny ve státě, ve kterém mají poskytovat služby.

Prokázání splnění profesních kvalifikačních předpokladů je třeba rozdělit na dvě základní skupiny, a to skupinu profesních kvalifikačních předpokladů, které musí být splněny vždy, a skupinu profesních kvalifikačních předpokladů, které musí být splněny pouze tehdy, pokud tak stanoví zvláštní právní předpis. Do první skupiny patří výpis z příslušné zákonné evidence (zejména výpis z obchodního rejstříku) a oprávnění k podnikání, které pokrývá předmět plnění veřejné zakázky. Do druhé skupiny patří doklady vydané příslušnou profesní samosprávnou komorou či jinou profesní organizací, pokud je třeba, aby dodavatel byl v této komoře či profesní organizaci zapsán či evidován a pokud se současně jedná o veřejnou zakázku na služby. Patří sem rovněž prokázání odborné způsobilosti, pokud je zvláštním právním předpisem požadována (typické zejména pro veřejné zakázky na stavební práce, například dle zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů). Kromě předložení výpisu z obchodního rejstříku či jiné příslušné zákonné evidence je možno ostatní profesní kvalifikační předpoklady prokázat prostřednictvím subdodavatele.

Viz rozsudek Evropského soudního dvora č. C-5/97 ze dne 18. prosince 1997 Ballast Nedam Groep v. Belgie Orgán kompetentní rozhodovat o žádosti k registraci dominantní právnické osoby z uskupení má povinnost, pokud je prokázáno, že taková osoba má skutečně k dispozici prostředky těchto společností nezbytné k provedení stavebních prací, vzít v úvahu reference těchto společností k posouzení způsobilosti dotčené právnické osoby. Viz rozsudek Evropského soudního dvora č. C-176/98 ze dne 2. prosince 1999 Holst Italia SpA v. Comune di Cagliari, intervener: Ruhrwasser AG International Water Směrnice dovoluje poskytovateli služeb prokázat, že splnil ekonomická, finanční a technická kritéria pro účast v zadávacím řízení, odkazem (spolehnutím se) na způsobilost jiných subjektů, bez ohledu na právní povahu spojení, které má s nimi,

79

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

za předpokladu, že je schopen prokázat, že má skutečně k dispozici prostředky těchto subjektů nezbytné k provedení veřejné zakázky.

2008

ani oprávněn. Pro sektorového zadavatele neplatí ustanovení vztahující se na veřejného zadavatele, pokud zákon výslovně nestanoví jinak. Možnost stanovit kvalifikační předpoklady je plně na uvážení sektorového zadavatele, a to bez ohledu na to, zda povinnost požadovat prokázání splnění kvalifikace stanoví zákon či se sektorový zadavatel dobrovolně rozhodne tuto kvalifikaci po dodavatelích požadovat. Kvalifikační předpoklady však vždy musí být založeny na objektivních kritériích, která respektují povahu, rozsah a složitost předmětu plnění veřejné zakázky. I u sektorového zadavatele je obecně dána možnost prokázání splnění části kvalifikace dodavatele prostřednictvím subdodavatele (v takovém případě se aplikuje obdobná úprava jako u veřejného zadavatele).

Viz rozsudek Evropského soudního dvora č. C-126/03 ze dne 18. listopadu 2004 - týká se smlouvy na dopravu odpadu z vykládkových bodů v regionu Donauwald do tepelné elektrárny Mnichov-sever uzavřenou mezi městem Mnichov a soukromým podnikem Rethmann Entsorgungswirtschaft GmbH & Co. KG Evropská komise v. Německo Městu Mnichov byla přidělena veřejná zakázka od regionu Donauwald. Město Mnichov poté svěřilo odpovědnost za dopravu odpadu společnosti Rethmann bez výběrového řízení. Evropský soudní dvůr shledal, že vzhledem k tomu, že město Mnichov je veřejným zadavatelem, mělo město Mnichov na tuto subdodávku vypsat veřejnou zakázku. Viz rozsudek Evropského soudního dvora č. C-129/04 ze dne 8. září 2005 Espace Trianon SA, Société wallonne de locationfinancement SA v. Office communautaire et régional de la formation professionnelle et de ľemploi (FOREM) Evropský soudní dvůr shledal, že národní legislativa může stanovit, že členové sdružení bez právní subjektivity nemohou podat žalobu napadající rozhodnutí zadavatele individuálně.

XIII. Zadávací dokumentace, nabídky Zadávací dokumentací rozumí zákon soubor dokumentů, údajů, požadavků a technických podmínek, kterými zadavatel vymezuje předmět veřejné zakázky. Zadávací dokumentace musí obsahovat: • obchodní podmínky vč. platebních podmínek, • požadavek na způsob zpracování nabídkové ceny,

Sektorový zadavatel není povinen, vyjma užšího řízení a jednacího řízení s uveřejněním, požadovat prokázání splnění kvalifikace dodavatele. V některých případech jednacího řízení bez uveřejnění k tomu není 80

PRÁVO



• podmínky a požadavky na zpracování nabídky, • způsob hodnocení nabídek podle hodnotících kritérií, • případně technické podmínky, • případně varianty nabídek (pokud je zadavatel připustil), • u veřejné zakázky na stavební práce projektovou dokumentaci nebo jinou dokumentaci podle zvláštního předpisu (v nezbytných podrobnostech) a soupis stavebních prací, dodávek a služeb s výkazem výměr, • jiné požadavky.

2008

Zákon o veřejných zakázkách stanoví obligatorní náležitosti zadávací dokumentace, přičemž zadavatel může v zadávací dokumentaci uvést jakékoliv objektivní, transparentní a nediskriminační požadavky na plnění veřejné zakázky. Zadávací dokumentace však musí obsahovat vždy obchodní podmínky, požadavky zadavatele na způsob zpracování nabídkové ceny a požadavky zadavatele na obsah a formu zpracování nabídky. V případě, že to odůvodňuje předmět veřejné zakázky, je nezbytné, aby zadavatel uvedl v zadávací dokumentaci též technické podmínky plnění předmětu veřejné zakázky. Technické podmínky tak nebudou odůvodněny zejména v případech veřejných zakázek na některé tzv. neprioritní služby uvedené v příloze č. 2 zákona o veřejných zakázkách. Zadavatel je rovněž oprávněn požádat, aby uchazeč v nabídce specifikoval své subdodavatele. Zadavatel nesmí zásadně uvést v zadávací dokumentaci, zejména při vymezení předmětu veřejné zakázky či formulaci technických podmínek na plnění veřejné zakázky, jakákoli označení, která jsou příznačná pro určitého dodavatele. Takový odkaz je oprávněn zadavatel použít pouze pokud je to odůvodněno předmětem veřejné zakázky a pokud by popis předmětu veřejné zakázky stanovený technickými

Dodavatel může podat jen jednu nabídku, může obsahovat varianty, pokud jsou připuštěny. V zadávací dokumentaci je zadavatel povinen specifikovat veškeré své požadavky na plnění veřejné zakázky, a to v dostatečném rozsahu, aby uchazeči o veřejnou zakázku byli schopni na podkladě této dokumentace předložit zadavateli vzájemně porovnatelné nabídky. Zadavatel může uvést v zadávací dokumentaci podrobnosti o svých požadavcích vymezených v oznámení či výzvě o zahájení zadávacího řízení. Zadavatel je plně odpovědný za úplnost a správnost údajů obsažených v zadávací dokumentaci a plně nese odpovědnost za nepřesnosti či neúplnosti obsažené v nabídkách vyvolané v důsledku vadných údajů uvedených v zadávací dokumentaci. 81

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

2008

výroby, aby se kvalifikovaly pro určité dotace, musí být považován jako opatření, který má stejný účinek jako kvantitativní omezení dovozu, a je tak zakázán článkem 30 Smlouvy o založení ES.

podmínkami plnění nebyl přesný a srozumitelný. V takovém případě však musí zadavatel připustit jakékoliv jiné obdobné řešení vyhovující jeho požadavkům na plnění předmětu veřejné zakázky. Zadavatel je povinen vymezit své požadavky na plnění veřejné zakázky formulací technických podmínek. V případě veřejných zakázek na dodávky a na služby se za technické podmínky považují veškeré charakteristiky a požadavky zadavatele na poskytování dodávek či služeb. U veřejných zakázek na stavební práce jsou technickými podmínkami technické popisy plnění, které specifikují charakteristiky stavebních prací, jakož i dodávek a služeb nezbytných pro provedení těchto stavebních prací. Zadavatel je povinen při formulaci technických podmínek dodržovat zásady nediskriminace - nesmí tudíž vymezením technických podmínek zvýhodnit některé dodavatele či jakýmkoliv způsobem bránit hospodářské soutěži. Zadavatel je povinen dbát obecného zákazu formulace technických podmínek odkazem na označení, která jsou příznačná pro určitého dodavatele.

Viz rozsudek Evropského soudního dvora č. C-45/87 ze dne 13. března 1987 Evropská komise v. Irsko Národní technický standard nemůže, bez toho aniž by vytvořil evidentní případ překážky obchodu v rozporu s článkem 30 Smlouvy o založení ES, mít za následek vyřazení (bez nějakého přezkoumání) jakékoliv nabídky s jiným technickým standardem uznávaným v jiném členském státě, který poskytuje ekvivalentní záruku bezpečnosti, provedení a spolehlivosti. Viz rozsudek Evropského soudního dvora č. C-360/89 ze dne 3. července 1992 Evropská komise v. Italská republika Článek 59 Smlouvy o založení ES zakazuje nejenom zjevnou diskriminaci odůvodněnou státní příslušností, ale všechny skryté formy diskriminace, které aplikací jiných kritérií rozlišování vedou ke stejnému výsledku. Členský stát, který vyhrazuje jakékoliv veřejné zakázky na stavební práce společnostem, které mají sídlo v regionu, kde mají být stavební práce provedeny a dává přednost dočasným sdružením, které zahrnují podniky, které mají hlavní aktivity v tomto regionu, je v rozporu se závazky stanovenými článkem 59 Smlouvy a zadávací směrnicí na stavební práce. Viz rozsudek Evropského soudního dvora č. C-243/89 ze dne 22. června 1993 Evropská komise v. Dánské království Skutečnost, že zadavatel vyzval uchazeče a jako podmínku vyžadoval co největší použití dánských materiálů, spotřebního zboží, práce a zařízení

Viz rozsudek Evropského soudního dvora č. C-103/84 ze dne 5. června 1986 Evropská komise v. Italská republika Národní předpis vyžadující, aby municipální (obecní či městské) dopravní podniky nakupovaly vozidla národní

82

PRÁVO



a skutečnost, že jednání s vybraným sdružením probíhalo na základě nabídky, která nesplňovala podmínky zadávacího řízení, zapříčinilo, že Dánsko nesplnilo své závazky vyplývající z práva Společenství – zejména článku 30, 48 a 59 Smlouvy, stejně tak zadávací směrnice.

2008

V užším řízení, jednacím řízení s uveřejněním nebo jednacím řízení bez uveřejnění, a v případě veřejného zadavatele též v soutěžním dialogu, nemusí zadavatel poskytovat zadávací dokumentaci v okamžiku zahájení zadávacího řízení. Pro bližší specifikaci požadavků na kvalifikaci je oprávněn využít kvalifikační dokumentaci. Zadávací dokumentace by tak měla být dodavatelům poskytována v návaznosti na výzvu k podání nabídky, a to přímo společně s výzvou nebo odkazem na možnost přístupu elektronickými prostředky. Pokud zadavatel neposkytne zadávací dokumentaci tímto způsobem, je povinen on či jiná pověřená osoba zaslat zadávací dokumentaci dodavateli ve lhůtě šesti dnů od podání žádosti. Tato žádost musí být doručena zadavateli nebo zmocněné osobě nejpozději osm dnů před uplynutím lhůty pro podání nabídek. V soutěžním dialogu předchází výzvě k podání nabídek fáze, kdy zadavatel hledá vhodné řešení, a to na podkladě požadavků uvedených v dokumentaci soutěžního dialogu. Pro poskytování dokumentace soutěžního dialogu platí ustanovení o poskytování zadávací dokumentace obdobně. Zadavatel je oprávněn po dodavatelích požadovat (zvláště v případech, kdy je zadávací dokumentace objemná a náklady na její vyhotove-

Zadavatel je oprávněn formulovat technické podmínky buď jako dosud v souladu s technickými normami a jinými normativními dokumenty, anebo nově odkazem na požadavky na výkon či funkci, případně kombinací obou těchto možností. Výkonové specifikace mají definovat požadovaný výkon stroje nebo technologického zařízení. Prokazují se provedením sjednaných zkoušek. Pokud se pro zkoušky použijí níže uvedené pojmy bez definování jejich obsahu, bude jejich obsah v obchodněprávních vztazích určen podle § 1 odst. 2 obchodního zákoníku podle obchodních zvyklostí. Zadávací dokumentace má být přístupná dodavatelům v otevřeném řízení elektronickými prostředky již od zahájení zadávacího řízení. Pokud zadavatel zadávací dokumentaci v této podobě neposkytne v otevřeném řízení, je povinen ji předat či zaslat dodavateli v zákonné lhůtě na základě žádosti dodavatele podané před uplynutím zákonné lhůty. 83

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

ní, zabalení a zaslání nejsou zanedbatelné) náhradu nákladů. Obecným předpokladem následného zadání veřejné zakázky je podání nabídky určitým dodavatelem v zadávacím řízení. Za nabídku se považuje souhrn dokumentů předkládaných dodavatelem zadavateli k posouzení a hodnocení. Součástí nabídky je vždy podepsaný návrh smlouvy, a to i v případě zadávání rámcové smlouvy. Dále musí nabídka obsahovat podepsané prohlášení, z něhož vyplyne, že uchazeč je vázán celým obsahem své nabídky až do doby, kdy skončí běh zadávací lhůty. Návrh smlouvy a prohlášení musí být podepsány osobou oprávněnou jednat za dodavatele nebo elektronickým podpisem či elektronickou značkou v souladu s požadavky ustanovení o elektronických prostředcích. V otevřeném řízení a ve zjednodušeném podlimitním řízení jsou součástí nabídky rovněž doklady a informace prokazující splnění kvalifikace. Specifický institut předběžné nabídky slouží jako podklad pro zařazení dodavatele do dynamického nákupního systému a dodavatel v rámci ní dokládá splnění podmínek stanovených zadavatelem pro zařazení do tohoto systému. Návrh smlouvy musí přitom odpovídat ustanovením soukromoprávních předpisů.

2008

XIV. Kritéria veřejné zakázky, posuzování, hodnocení Základním kritériem může být (i) ekonomická výhodnost nabídky, nebo (i) nejnižší nabídková cena. Při kritériu ekonomické výhodnosti musí být stanovena dílčí kritéria. Při otevírání obálek s nabídkami (může to provádět k tomu určená komise nebo komise hodnotící) kontroluje veřejný nebo dotovaný zadavatel úplnost nabídky. Posouzení a hodnocení nabídek provádí návazně k tomu určená hodnotící komise. Viz rozsudek Evropského soudního dvora č. C-76/81 ze dne 10. února 1982 Sa Transporte et travaux v. Minister of public Works Pokud se zadavatel domnívá, že uchazečova nabídka je jasně mimořádně nízká vzhledem k transakci, je povinen vyžadovat od uchazeče, před tím než přidělí zakázku, vysvětlení jeho cen nebo informovat takového uchazeče, a dovolit mu v přiměřené době předložit další detaily. Viz rozsudek Evropského soudního dvora č. C-94/99 ze dne 7. prosince 2000 ARGE Gewässerschutz v. Bundesministerium für Land- und Forstwirtschaft Pouhý fakt, že zadavatel dovolí subjektům, které dostávají dotace jakéhokoliv druhu, a to od toho zadavatele či jiných zadavatelů, které jim umožní

84

PRÁVO



předložit nabídky v cenách podstatně nižších než ostatních nedotovaných uchazečů, se účastnit zadávacího řízení, nepředstavuje porušení principu stejného zacházení obsaženého ve směrnici 92/50 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na služby.

2008

XV. Koncese Problematika koncesních smluv je upravena v samostatném zákonu č. 139/2006 Sb., zákon o koncesních smlouvách a koncesním řízení (koncesní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „koncesní zákon“), který ovšem v řadě případů odkazuje na zákon o veřejných zakázkách. Koncesní zákon se zásadně vztahuje na nadlimitní veřejné zakázky, u nichž má být smlouva, na základě které bude veřejná zakázka plněna, uzavřena na dobu určitou, a to nejméně pět let, a dodavatel nese některá ekonomická rizika spojená s realizací veřejné zakázky. Veřejný zadavatel přitom u koncesních smluv poskytuje jiné než peněžité plnění.

Viz spojené případy č. C-285/99 a C-286/99 - rozsudek Evropského soudního dvora č. C285/99 ze dne 27. listopadu 2001 Impresa Lombardini SpA – Impresa Generale di Costruzioni v. ANAS – Ente nazionale per le strade and Societa` Italiana per Condotte d‘Acqua SpA (C-285/99) and Impresa Ing. Mantovani SpA v. ANAS – Ente nazionale per le strade and Ditta Pao–lo Bregoli (C-286/99) Zadavatel má povinnost, za prvé, identifikovat podezřelé nabídky, za druhé, nechat dotčené podniky prokázat jejich opravdovost vyžádáním si detailů, které považuje za potřebné, za třetí, posoudit podstatu vysvětlení poskytnutého dotčenými osobami, a za čtvrté, učinit rozhodnutí, zda přijmout nebo odmítnout tyto nabídky.

XVI. Rámcové smlouvy

Zadavatel pak vybere nabídku, která byla vyhodnocena jako nejvýhodnější. Uzavřít smlouvu nesmí s vybraným dodavatelem před uplynutím lhůty k podání námitek. Teprve po uplynutí této lhůty k podání námitek smlouvu uzavírá. Zákon stanoví případy, kdy je zadavatel povinen zadávací řízení zrušit, a případy, kdy toto řízení zrušit může (§ 84 ZoVZ).

Rámcovou smlouvou se rozumí smlouva uzavřená mezi sektorovým zadavatelem a uchazečem, případně uchazeči, na podkladě otevřeného řízení, nebo užšího řízení, jejímž obsahem je stanovení smluvních podmínek pro veřejné zakázky, zejména s ohledem na ceny nebo předpokládané množství, které mají být zadány v určitém časovém období. Pokud uzavře sektorový zadavatel na základě obecných řízení rámcovou smlouvu, může pak na jejím 85

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

2008

týkající se veřejných zakázek nebo byly porušeny národní předpisy implementující toto právo.

základě volit jednací řízení bez uveřejnění a nemusí použít jednací řízení s uveřejněním (viz § 23 odst. 8 písm. b) ZoVZ). Pokud uzavře rámcovou smlouvu veřejný zadavatel, pak postupuje podle § 92 zákona o veřejných zakázkách a uzavře smlouvu, event. zadá veřejnou zakázku podle podmínek tohoto ustanovení.

Viz rozsudek Evropského soudního dvora č. 470/99 ze dne 12. prosince 2002 Universale-Bau AG, Bietergemeinschaft: 1) Hinteregger & Söhne Bauges.m.b.H. Salzburg, 2) ÖSTÜ-STETTIN Hoch- und Tiefbau GmbH v. Entsorgungsbetriebe Simmering GmbH Směrnice 89/665 neznemožňuje národní legislativě stanovit, že jakákoliv žádost o přezkum rozhodnutí zadavatele musí být podána v určitém časovém limitu, a že jakákoliv neregulérnost v zadávacím řízení musí být také vznesena v tomto časovém limitu, s tím, že pokud již takový časový limit uběhl, není už možné napadnout takové rozhodnutí nebo napadnout takovou neregulérnost, za předpokladu, že předmětný časový limit je přiměřený.

XVII. Dohled, námitky a přezkum Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vykonává dohled nad zadáváním veřejných zakázek. Viz rozsudek Evropského soudního dvora č. C-81/98 ze dne 28 října 1999 Alcatel Austria AG and Others, Siemens AG Österreich and Sag-Schrack Anlagentechnik AG v. Bundesministerium für Wissenschaft und Verkehr Členské státy jsou povinny zajistit, aby zadavatelovo rozhodnutí o výběru bylo před uzavřením smlouvy vždy při splnění příslušných podmínek přístupné přezkumnému řízení, nehledě na možnost získání náhrady škody, pokud již byla uzavřena smlouva.

Viz rozsudek Evropského soudního dvora č. C-26/03 ze dne 11. ledna 2005 Stadt Halle, RPL Recyclingpark Lochau GmbH v. Arbeitsgemeinschaft Thermische Restabfall – und Energieverwetungsanlage TREU Leuna Povinnost členských států zajistit možnost účinného a rychlého přezkumu rozhodnutí učiněných zadavateli se rovněž vztahuje na rozhodnutí učiněná mimo formální postup při zadání zakázky a před formálním vyhlášením zakázky, zejména na rozhodnutí o určení, zda určitá zakázka je v osobní a věcné působnosti směrnice 92/50 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na služby. Možnost přezkumu je dostupná každé osobě, která má nebo měla zájem na získání určité veřejné zakázky, a které v důsledku domnělého protiprávního

Viz rozsudek Evropského soudního dvora č. C-92/00 ze dne 18. června 2002 Hospital Ingenieure Krankenhaustechnik PlanungsGesellschaft mbH (HI) v. Stadt Wien Rozhodnutí zadavatele o zrušení zakázky musí být přístupné přezkumnému řízení, a pokud je třeba, musí být možno takové rozhodnutí zrušit za předpokladu, že bylo porušeno právo Společenství

86

PRÁVO



jednání vznikla škoda nebo jí hrozí, od okamžiku, kdy byla vyjádřena vůle zadavatele, která může mít právní účinky. Členské státy tedy nemohou podmínit možnost přezkumu skutečností, že postup týkající se dotčené veřejné zakázky formálně dosáhl určitého stadia.

2008

kauci ve výši 1% z nabídkové ceny navrhovatele, nejméně však ve výši 50 000,- Kč, nejvýše ve výši 2 000 000,- Kč. V případě, že není možné stanovit nabídkovou cenu navrhovatele, je navrhovatel povinen složit 100 000,- Kč.

Zákon o veřejných zakázkách samozřejmě také upravuje možnost podávání námitek, a to podle § 110 zákona o veřejných zakázkách a přezkoumání úkonu zadavatele podle § 113 a násl. zákona o veřejných zakázkách.12) Při zadávání nadlimitních a podlimitních veřejných zakázek či v soutěži o návrh může zadavateli podat zdůvodněné námitky kterýkoliv dodavatel, který má nebo měl zájem na získání určité veřejné zakázky a kterému v důsledku domnělého porušení citovaného zákona úkonem zadavatele hrozí nebo vznikla újma na jeho právech. Řízení o přezkoumání úkonů zadavatele se u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zahajuje na písemný návrh stěžovatele nebo z moci úřední. S podáním návrhu je navrhovatel povinen složit na účet Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

XVIII. Poznámky k zákonu o zadávání veřejných zakázek Evropské zadávací směrnice podrobně upravují postupy při zadávání nadlimitních veřejných zakázek; u podlimitních zakázek se však omezují na zakotvení principu transparentnosti a nediskriminace při jejich zadávání. Zákon o veřejných zakázkách oproti směrnicím podrobně rozpracovává postupy i při zadávání podlimitních zakázek; u podlimitních zakázek je snaha o zkrácení lhůt, menší administrativní náročnost a zvláštní zjednodušený druh řízení pro zadávání podlimitních zakázek. Máme-li se pokusit o porovnání trendů právní úpravy ES s českou právní úpravou, tj. se zákonem o veřejných zakázkách, můžeme říci, že hlavní směry formované právní úpravou ES korespondují se zásadami stanovenými pro tento zákon. Koncesní smlouvy nejsou upraveny v zákonu o veřejných zakázkách, ale v samostatném koncesním

12) Blíže viz Vích, J.: Ochrana proti nesprávnému postupu zadavatele podle nového zákona o veřejných zakázkách.in Obchodní právo č. 9/2006, s. 2-12.

87

ČLÁNKY

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

ČLÁNKY


ROČNÍK

zákonu, který ovšem v řadě případů odkazuje na nový zákon o zakázkách. Je tedy otázkou, zda nebylo vhodnější volit společnou úpravu. Zákon o veřejných zakázkách je však asi o třetinu rozsáhlejší než dřívější právní úprava. Pro běžného adresáta bude přitom obtížné najít „můstky“, tj. propojení jednotlivých ustanovení, která spolu souvisí, jsou

2008

totiž na různých místech zákona. Uživatelům zde mohou pomoci odborné publikace, např. komentáře či text zákona vydávaný s tzv. vysvětlivkami.13) doc. JUDr. Karel Marek, CSc. Katedra obchodního práva Právnická fakulta Masarykova univerzita v Brně

PRÁVO



Skrytá reklama I – fenomén současnosti, kolos budoucnosti MUDr. Jan Vavrečka Poznámka autora: Vážení čtenáři, milí kolegové, dostal jsem vzácnou příležitost touto formou v několika článcích oslovit vaše odborné řady tématem přehlíženým, tématem naléhavým, tématem, které si zasluhuje nejen mnohem více naší pozornosti, ale také odbornosti ke svému rozpracování. Tímto tématem je skrytá reklama. Sám nejsem právním odborníkem a mé zkušenosti mají původ v mnohaleté praxi na pozici Medical Adviser (kontrola reklamy ve farmacii, potravinářství a kosmetickém průmyslu). Přesto věřím, že vás informace, nejnovější poznatky a pohledy našeho oboru zaujmou nejen jako zajímavá beletrie, ale také po stránce odborné. Téma skryté reklamy dnes skýtá mnoho zajímavých problémů, které nejsou dosud uspokojivě vyřešeny. Dříve však, než přistoupím k jejich popisu a analýze, je důležité seznat kontext a pozadí celého narůstajícího problému.

bez něj své řemeslo vůbec neumějí představit. Marketingová specializace jednotlivců i celých oddělení, důležitá součást živobytí médií a redaktorů, základní produkt celosvětového PR. Tajemství tak veřejné, jak je veřejná sama reklama. Skrytá reklama. Informační znečištění médií. Trik na oklamání obezřetnosti spotřebitelů, klička pro únik z regulačních ustanovení zákonů, jednoznačně nelegální forma reklamy, efektivní manipulativní technika ovlivňující naše chování s podceňovanou mírou společenské nebezpečnosti. Metoda zapsaná na černou listinu nekalých obchodních praktik ES, které mají být zakázány vždy a na celém území EU. Forma reklamy, k jejíž eliminaci efektivním prosazováním práva vyzývá Evropský parlament a Rada všechny své členské státy. Skrytá reklama. Výstavní ukázka marnosti práva v právních státech. Veselá čepice na smutné hlavě evropského zákonodárství. Dítě papírového otce s vrozenou vývojovou vadou vlastní nevymahatelnosti. Rozhodčí finálového zápasu, který si sám pečlivě rozšlapal píšťalku. A … a možná vás napadne ještě něco veselejšího.

I. Úvod

13) Např. Krč, R., Marek, K., Petr, M.: Zákon o zadávání veřejných zakázek, komentář, 2. vydání, 2008, v tisku na 04/2008, 550 s.

88

2008

Skrytá reklama. Jev zcela běžný a naprosto standardní v rámci většiny reklamních kampaní. Jev zakořeněný v profesních stereotypech našeho oboru do té míry, že si mnozí 89

SERIÁL

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

SERIÁL


ROČNÍK

2008

tlak a vyšší „kvalitu“ nástrojů reklamy. Nepravdivé informace, stále sofistikovanější techniky manipulace, psychologické techniky indukce důvěry, vytváření potřeby nepotřebného, výroba neexistujících výjimečností, agresivní praktiky prodeje a mnohé další. Tato kompenzace již dnes nestačí a efektivita reklamy začíná nezadržitelně klesat. Mnozí odborníci však považují za kvantitativně významnější spíše pokles atraktivity reklamy v informační konkurenci. Zejména s rozvojem elektronické komunikace a zábavy, ale také s přemírou vytváření elektronických informací v rámci pracovních stereotypů, dochází k informačnímu přesycení populačních skupin. Celý den s informacemi pracujeme, vykazujeme, píšeme, mailujeme, voláme. Mnozí se ještě těší, jak si volné minuty z pracovní doby „uloupí“ pro nějakou tu počítačovou zábavu apod. Prosazovaný rozvoj informační společnosti bude brzy vystřídán potřebou osobního i systémového informačního hospodářství. Reklama – jako informace primárně nepožadovaná – se ocitá v této konkurenci na pozici výrazného outsidera. (Spolu s reklamou povážlivě zaostává dokonce samotná beletrie.) Do této situace, kdy reklama zoufale hledá možnosti zvýšení nebo alespoň zachování své efektivity, dále vstupuje neustále se zpřísňující

II. Současná situace v reklamě Je veřejným tajemstvím, že se reklama potýká s narůstajícím poklesem své efektivity. Výrazně upadá zejména efektivita klasických tištěných reklamních forem. Odborníci dnes dokonce s nadsázkou hovoří o „návratu do doby předreklamní“. Naděje reklamního sektoru se proto oficiálně upínají na nové nástroje reklamy, inovace, využití nových technologií apod. Neoficiálně je reakce reklamního průmyslu samozřejmě poněkud širší. Rozšiřuje se zejména o využívání typických i dosud nezvyklých skrytých reklamních forem. Tento vývoj má mnohé příčiny v jejichž závažnosti a vzájemných vztazích se názory odborníků výrazně odlišují. Obecně je lze rozdělit do dvou hlavních skupin: 1. Klesající důvěra spotřebitelů v obsah reklamních informací. 2. Výrazně klesající atraktivita reklamy v rámci jiné informační konkurence. Za klesající důvěru spotřebitelů v obsah reklamy je plně odpovědná reklama samotná. Její nástroje, techniky a formy v kombinaci s narůstající negativní empirickou zkušeností spotřebitelů jí samotné podkopávají půdu pod nohami. Pokles efektivity byl dlouho vyrovnáván důrazem na 90

PRÁVO



regulace jejího obsahu. Nové evropské právo a jeho transpozice vyráží de iure reklamě z rukou klíčové nástroje, které ji ještě drží nad vodou. (Například regulace reklamy v oblasti doplňků stravy.) Jaký to vše má vztah ke skryté reklamě? Významný. Tato situace umožňuje poměrně spolehlivou predikci její velké budoucnosti. Skrytá reklama poměrně uspokojivě řeší všechny tři předeslané problémy. Skrýváním svého účelu a imitací jiných informačních zdrojů se skrytá reklama snadněji dostává ke spotřebiteli a ten jí věnuje pozornost. Dále oklame jeho obezřetnost a eliminuje přirozenou nedůvěru dnes předjímanou pro reklamní obsah. A v neposlední řadě umožňuje skrytá reklama obcházet celý systém právních regulačních norem k šíření za jiných okolností již protiprávních informací. Skrytá reklama je už dnes na výrazném vzestupu a v brzké době bude stále důležitějším pilířem reklamního průmyslu.

2008

znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“, nebo jen „ZoRR“) a jednak v zákoně č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“ nebo jen „ZoOS“). Ustanovení § 2 odst. 1 písm. d) zákona o regulaci reklamy reklamu skrytou zakazuje, přičemž takovou reklamou rozumí reklamu, u níž je obtížné rozlišit, že se jedná o reklamu, zejména proto, že není jako reklama označena. K tomu doplňme existenci správních deliktů vztahujících se k zákazu skryté reklamy. Správního deliktu spočívajícího v porušení zákazu se může dopustit právnická nebo podnikající fyzická osoba jakožto šiřitel reklamy (§ 8a odst. 1 písm. e) ZoRR)1), zadavatel reklamy (§ 8a odst. 2 písm. e) ZoRR) nebo zpracovatel reklamy (§ 8a odst. 3 písm. b) ZoRR).2) 1) Právnická nebo podnikající fyzická osoba jakožto šiřitel reklamy se dopustí správního deliktu rovněž tehdy, pokud neoddělí nebo zřetelně nerozliší reklamu šířenou společně s jiným sdělením od ostatního sdělení (§ 8a odst. 1 písm. c) ZoRR). 2) Za všechny tyto správní delikty lze uložit pokutu až do 2.000.000 Kč (§ 8a odst. 5 až 7 ZoRR). Taktéž lze za tyto správní delikty uložit pokutu do 5.000 Kč v blokovém řízení, je-li porušení povinnosti spolehlivě zjištěno, nestačí domluva a obviněný ze správního deliktu je ochoten pokutu zaplatit (viz § 8a odst. 9 ZoRR).

III. Definiční vymezení skryté reklamy Legální definici skryté reklamy nalézáme jednak v zákoně č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve 91

SERIÁL

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

SERIÁL


ROČNÍK

Další legální definici skryté reklamy lze dovodit z Přílohy č. 1 zákona o ochraně spotřebitele, a to z definice jedné formy klamavé obchodní praktiky. Ustanovení § 5 zákona o ochraně spotřebitele normuje, které obchodní praktiky jsou klamavé, přičemž odstavec 3 tohoto ustanovení stanovuje, že klamavou obchodní praktikou je vždy praktika uvedená v příloze č. 1 k citovanému zákonu. Tato příloha pod písm. j) uvádí, že obchodní praktiky jsou vždy považovány za klamavé, pokud podnikatel propaguje ve sdělovacích prostředcích výrobky nebo služby způsobem, při němž si spotřebitel nemusí uvědomit, že se jedná o placenou reklamu výrobku nebo služby. Také zákon o ochraně spotřebitele spojuje porušení zákazu používání nekalých obchodních praktik se skutkovou podstatou správního deliktu. Podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele platí, že výrobce, dovozce, vývozce, dodavatel nebo prodávající se dopustí správního deliktu tím, že poruší zákaz používání nekalých obchodních praktik.3)

3) Podle § 24 odst. 9 písm. c) ZoOS se za tento správní delikt uloží pokuta do 5.000.000 Kč.

92

2008

PRÁVO



Ačkoliv jsou obě právě uvedená definiční vymezení obsahem velmi podobná, pojí se s touto duplicitou dva problémy: 1. První definice svým termínem „je obtížné rozlišit“ není tak úzce vázaná na posouzení spotřebitelem z předpokládané skupiny recipientů reklamního sdělení. Je však otázkou, zda by tento sémantický rozdíl vedl v dílčích detailech k odlišnému výkladu při posuzování předmětné reklamy. 2. Druhý problém je zajímavější. Realizací skryté reklamy se subjekt dopouští současně zákazu reklamy skryté a z identického důvodu zákazu nekalé obchodní praktiky. Obě tyto skutečnosti jsou předmětem odlišných správních deliktů podle zákona o regulaci reklamy. Maximální výše sankcí je u nich navíc odlišná – 2 nebo 5 mil. Kč. Je tedy otázkou, zda je ponechání této legislativní duplicity v něčem přínosné, nebo je pouze apendixem zákonodárné nepozornosti?

2. Skrytá reklama není definována nemožností poznat její účel a cíl, ale tím, že je toto rozpoznání obtížné. Rozpoznání účelu a cíle šířené informace může být obtížné i v případě, že je reklama označena nedostatečně zřetelně, nebo je označena nejednoznačným a běžnému spotřebiteli ne zcela srozumitelným způsobem (např. označení: PR komunikace). 3. Šiřitel se dopustí správního deliktu vždy, pokud reklamu neoddělí nebo zřetelně nerozliší od ostatního sdělení. Takový postup (správní delikt) však ještě neimplikuje závěr, že šlo o skrytou reklamu (viz bod č. 1). 4. Dokud není obsah informace prohlášen relevantním dozorčím orgánem či soudem za reklamu, není účelné se zabývat tím, zda byla spotřebitelům tato skutečnost vyznačena. Fakt označení informace nápisem „reklama“, „inzerce“ apod. nesouvisí se získáním statutu reklamy z pohledu zákona. Pouze jej činí ve většině případů průkazným.

Co praktického vyplývá z definičních vymezení? 1. Reklama nemusí být jako reklama označena, pokud forma jejího zpracování nenechá spotřebitele na pochybách, že se o reklamu jedná. Neoznačená reklama proto ještě nemusí být vždy reklamou skrytou!

IV. Problematika vymahatelnosti práva

2008

řízení vůbec započato „pro neshledání dostatečných důvodů k tomuto řízení“. Za tímto postupem jsou jednoznačné rozpaky a pochyby právních odborníků o realizaci takového správního řízení. V případě skryté reklamy totiž platí základní pravidlo: „Přímý důkaz její realizace neexistuje.“ Prokazovat skryté reklamě její statut na základě hledání faktury dokazující platbu zadavatele šiřiteli s průkazným textem, že je to právě za skrytou reklamu, je samozřejmě naprosto nesmyslné. Stejně tak není vhodné spoléhat se na neinformovanost účastníků správního řízení a jejich sebezničující výpovědi. Skrytou reklamu lze mýtit a sankcionovat pouze na základě důvodného předpokladu této skutečnosti, okolností případu, nepřímých důkazů či případně znaleckých posudků v této věci. (Soudní znalec na tuto problematiku není v ČR dosud jmenován.) Mnozí proto považují toto právo za prakticky nevymahatelné. Tento závěr je ve výrazném rozporu s výsledky dosavadních vědeckých prací v této oblasti. Zahraniční odborníci na skrytou reklamu z řad žurnalistů a reklamních psychologů dokázali, že průkaznost skryté reklamy je na základě odborné analýzy textu často velmi vysoká. K tomuto tématu – hledání a průkaznosti tzv. advertorialových stop – se dostaneme v některém z následujících článků.

Tato část přísluší převážně právním odborníkům. Za naši specializaci se mohu vyjádřit pouze empiricky. V naprosté většině případů terénních podnětů na zcela zřetelnou skrytou reklamu není správní 93

SERIÁL

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ

SERIÁL


ROČNÍK

V. Přehled forem skryté reklamy

2008

Dosud rozlišované formy skryté reklamy: Podprahová reklama Product placement Advertorial Testorial Web-ventorial Blogsicking Dissthefting Callthefting4)

Tento příkladný výčet dnes rozlišovaných forem skryté reklamy berte prosím jako upoutávku k dalšímu článku, který se bude věnovat jejich podstatě a problematice.

Word of Mouth Marketing (WOMM).

MUDr. Jan Vavrečka Medical Adviser TROAS, s.r.o.

PRÁVO



2008

Z judikatury Ústavního soudu České republiky 1) Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. 2) Je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby jeho principy (zakotvené v Listině a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) byly respektovány; případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži jednotlivce, který od soudu právem očekává ochranu svých práv v přiměřené době. Přitom pro řešení této otázky není rozhodující, zda je zvlášť nazírána jurisdikční a správní složka soudní moci. 3) Pro posuzování zbytečných průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (resp. rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem, jenž zahrnuje celkovou úpravu organizace soudnictví včetně množství napadlých věcí či nedostatečného administrativního a technického zázemí obecných soudů. Podle přesvědčení Ústavního soudu je to státní moc jako celek - bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek - která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv; nezbytným atributem takové ochrany je také její včasnost. Z hlediska postavení jednotlivce proto není - v zásadě - významné, jaké příčiny vedly ke stavu, kdy o jeho věci není rozhodováno dostatečně rychle. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci (soudu) nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem. Tuto premisu ostatně respektuje také judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků řízení. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR [I.ÚS 533/05, ze dne 13. června 2006]

4) Web-ventorial, Blogsicking, Dissthefting a Callthefting jsou nově se vyčleňující formy skryté reklamy. Jejich označování dosud není všeobecně zavedené.

94

95

VYBRALI JSME PRO VÁS

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ



ROČNÍK

2008

chází. Protože od července 2004 do května 2005 opět k žádnému rozhodnutí nedošlo, podal stěžovatel dne 6. 5. 2005 návrh podle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon č. 6/2002 Sb.”), , kterým žádal, aby ve věci bylo ve lhůtě 1 měsíce vydáno rozhodnutí. Do dne podání ústavní stížnosti však žádné rozhodnutí vydáno nebylo. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že došlo k porušení jeho právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny a aby Okresnímu soudu Praha-východ přikázal, aby v předmětné věci o jeho návrhu rozhodl. Stěžovatel s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasil.

Z odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti postupu Okresního soudu Praha-východ ve věci vedené pod sp. zn. E 648/95, nyní sp. zn. E 2225/99, jímž bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen “Listina”). Porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech: V roce 1995 podal návrh na výkon rozhodnutí rozsudku Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 4 C 500/84 ze dne 30. 9. 1986 k vy nucení povinnosti povinných zdržet se zastínění jeho pozemku. Návrh byl původně veden pod sp. zn. E 648/95, nyní je veden pod sp. zn. E 2225/99. Přes urgence však ve věci dosud rozhodnuto nebylo. Stěžovatel se proto obrátil na předsedu Okresního soudu Prahavýchod se stížností na průtahy. Dopisem předsedy soudu ze dne 15. 1. 2004 sp. zn. Spr 2001/2004 byla stížnost na průtahy shledána důvodnou. Protože ve věci přesto nebylo jednáno, obrátil se stěžovatel dopisem ze dne 18. 6. 2004 na Ministerstvo spravedlnosti s obdobnou stížností. Stížnost byla postoupena předsedovi soudu, který sdělil stěžovateli, že jeho stížnost bude vyřízena v horizontu 1 měsíce. Stížnost byla opět vyřízena dne 14. 7. 2004 konstatováním, že k průtahům do-

II. Okresní soud Praha-východ ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se omlouvá za prodlevy, k nimž při vyřizování vykonávacího řízení o návrhu povinných na zastavení výkonu rozhodnutí došlo. Omylem byl spis založen do jiného spisu a podařilo se jej dohledat až v závěru roku 2005. Předsedkyně senátu dále uvedla, že vyřizuje agendu občanskoprávní a věci vykonávací agendy E. Průměrný nápad do senátu C je přibližně 40 věcí měsíčně a počet vyřízených věcí kolem 40 až 50 měsíčně a dále zbývá kolem 200 věcí exekučních dosud neprovedených výkonů. Dále se poměrně podílí i na vyřizování agendy 96

PRÁVO



přípravného řízení trestního. Konečně uvedla, že v posledních dvou letech se velmi závažně zhoršil její zdravotní stav, což se negativně projevilo na její koncentraci při pracovní činnosti. Procesní návrhy - pokud jde o ústavní stížnost - toto vyjádření neobsahuje. S upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem vyslovila souhlas.

2008

mocným rozsudkem. Usnesením Okresního soudu Praha-východ č. j. E 448/87-3 ze dne 9. 10. 1987 byla žalovaným uložena pokuta ve výši 1 000 každé a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 11 Co 782/87-9 ze dne 28. 12. 1987 bylo usnesení soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno. Dále bylo jednáno o návrhu povinných na zastavení výkonu rozhodnutí, protože jejich povinnost byla splněna. Soud prvního stupně usnesením č. j. E 448/87-46 ze dne 13. 9. 1988 výkon rozhodnutí zastavil a uloženou pokutu prominul. Usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 11 Co 42/89, 11 Co 67/89-60 ze dne 31. 1. 1989. Následně potom byl usnesením soudu prvního stupně č. j. E 448/87-67 ze dne 15. 8. 1989 výkon rozhodnutí prohlášen za nepřípustný, protože rozhodnutím ONV Praha - východ nebylo povoleno pokácení dalších stromů. Usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 11 Co 634/89-75 ze dne 30. 11. 1989 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Soud prvního stupně usnesení č. j. E 448/87-78 ze dne 26. 2. 1990 výkon rozhodnutí zastavil. Podáním ze dne 15. 5. 1995, doručeným Okresnímu soudu Praha-východ, podal stěžovatel nový návrh na výkon rozhodnutí výše uvedeného rozsudku tohoto soudu, protože protiprávní stav trvá i nadále. Návrh byl veden pod sp. zn. E 648/95.

III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal předmětné spisy od Okresního soudu Prahavýchod. Ze spisu zjistil následující průběh řízení: Stěžovatel jako žalobce podal dne 31. 5. 1984 návrh na zahájení řízení o odstranění stínících stromů proti žalovaným M. K., M. F. a M. M. Ve věci rozhodl Okresní soud Prahavýchod rozsudkem č. j. 4 C 500/84-85 ze dne 30. 9. 1986 tak, že žalovaným uložil povinnost zdržet se stínění pozemku stěžovatele nad míru přiměřenou poměrům ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Zamítl návrh stěžovatele na uložení povinnosti žalovaným vykácet stromy č. 4 - 8. Ve výroku ve věci samé byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 11 Co 236/87-105 ze dne 13. 4. 1987. Dne 15. 7. 1987 podal stěžovatel návrh na výkon uvedeného rozhodnutí, který byl veden podle sp. zn. E 448/97. Domáhal se, aby každému z žalovaných byla uložena pokuta ve výši 5 000 Kč, protože nebyla splněna povinnost uložená pravo97


PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ



ROČNÍK

Usnesením č. j. E 648/95-13 ze dne 9. 9. 1996 uložil soud žalovaným pokutu ve výši 5 000 Kč, kterou jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně ve lhůtě 15 dnů od právní moci usnesení. Přípisem ze dne 15. 10. 1996 žalované sdělily, že požádaly o povolení pokácet stromy rostoucí mimo les. Na toto sdělení soud prvního stupně reagoval tím, že vyčkal na vyřízení žádosti o pokácení stromů (referát na č. l. 19 revers) a následným dotazem zjistil u žalovaných, jaký je stav věci (referát na č. l. 19 revers). Po sdělení žalovaných, že pokácení stromů bylo povoleno, jim zaslal složenku na zaplacení uložené pokuty (referát na č. l. 20 revers). Složenka byla opakovaně zaslána dvakrát. Posledním záznamem ve spisu sp. zn. E 648/95 je záznam ze dne 9. 12. 1997, že pokuta byla zaplacena - podklady byly dohledány v účtárně soudu. Podané přílohy byly právnímu zástupci stěžovatele vráceny dne 23. 4. 1998. Další údaje ve spise založeny nejsou. Stěžovatel podal dne 15. 11. 1999 nový návrh na výkon rozhodnutí výše uvedeného rozsudku. Z jeho podání vyplývá, že v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. E 648/95 byl rozhodnutím soudu prvního stupně sp. zn. E 648/95 ze dne 28. 3. 1997 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 284/98 a 27 Co 285/98 opětovně nařízen výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 10 000 Kč. Stěžovatel v novém návrhu na výkon rozhodnutí uvedl, že v mezidobí od posledního rozhodnutí do dne podání

2008

tohoto návrhu došlo ke dvěma novým skutečnostem. V srpnu 1998 zemřela jedna ze žalovaných (M. F.). Stěžovatel se pokusil s žalovanou K., která jediná nemovitosti užívá, o smírné řešení sporu, protože v době vegetačního klidu od 1. 10. 1997 do 31. 3. 1998 a v době od 1. 10. 1998 do 31. 3. 1999 nebyly stromy pokáceny, ačkoliv povolení k pokácení stromů bylo uděleno. Jednání se žalovanou bylo bezvýsledné, protože navrhovala pouze prořezání větví, i když podle odborných posudků, které má soud k dispozici, by pouhé prořezání větví způsobilo nestabilitu stromů, které by mohly samovolně spadnout. Stěžovatel proto navrhl další výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 15 000 Kč a za každé další porušení uložit stupňované pokuty až do úhrnné částky 100 000 Kč. Návrh byl doručen soudu dne 18. 11. 1999. Podle referátu soudu prvního stupně na č. l. 3 revers z roku 2000 bez určení dalšího data (nečitelné), čekal soud na sdělení, kdo je dědicem po zemřelé spoluvlastnici žalované M. F.; stanovil lhůtu 3 měsíce. Až pokynem z března 2001 žádal soud prvního stupně o sdělení, kdo je dědicem po uvedené žalované a tuto výzvu zaslal stěžovateli a jeho právnímu zástupci se lhůtou 10 dnů. Přípis byl vypraven 22. 3. 2001. Stěžovatel v uvedené lhůtě sdělil soudu, že dědický spis není na Obvodním soudu pro Prahu 2 k dispozici. Referátem ze dne 29. 3. 2001 (č. l. 4 revers) vyžádal soud prvního stupně spis sp. zn. E 260/97, k němuž 98

PRÁVO



byl připojen dědický spis, a referátem ze dne 16. 5. 2001 (č. l. 4 revers) nařídil jednání na den 7. 6. 2001. Návrh na výkon rozhodnutí nebyl žalovaným zaslán, ti však přesto podali vyjádření, které bylo dne 7. 6. 2001 předáno právnímu zástupci stěžovatele. Okresní soud Praha-východ usnesením č. j. E 2225/99-11 ze dne 26. 6. 2001 nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 15 000 Kč splatné na účet označeného soudu do 15 dnů od právní moci usnesení; za každé další porušení této povinnosti uloží soud další stupňované pokuty až do úhrnné částky 100 000 Kč. Rozhodl také o nákladech výkonu rozhodnutí. Kanceláři bylo toto usnesení předloženo dne 26. 6. 2001 a vypraveno dne 10. 7. 2001 (č. l. 12). Žalovaná strana doručila soudu sdělení, v němž uvedla, že výkon rozhodnutí by měl být zastaven vzhledem k nedostatkům vykonávaného rozhodnutí a požádala, aby ve výkonu rozhodnutí nebylo zatím pokračováno až do zpracování potřebného znaleckého posudku (navíc nebylo období vegetačního klidu). Referátem z 2. 7. 2001 byl spis uložen na lhůtu na 3 měsíce (č. l. 13). Další referát soudu prvního stupně byl učiněn až 7. 3. 2003 (č. l. 15 revers), kdy bylo nařízeno jednání na 4. 3. 2003. Žalovaná strana požádala o odročení jednání a upozornila na skutečnost, že další žalovaná (M. M.) převedla svůj spoluvlastnický podíl na žalovanou M. K., která je nyní jedinou vlastnicí stromů, jichž se výkon rozhodnutí týká.

2008

Referátem ze dne 26. 3. 2003 odročil soud prvního stupně jednání na den 5. 5. 2003. Ústní jednání v tento den proběhlo, bylo odročeno na den 9. 6. 2003 za účelem místního šetření. Žalovaná se z místního šetření z pracovních důvodů omluvila a požádala o jeho přesunutí na jiný termín. Soud prvního stupně místní šetření telegramem odvolal (č. l. 47 revers) a referátem ze dne 20. 6. 2003 nařídil místní šetření na den 11. 7. 2003. Místní šetření se v nařízený den uskutečnilo (protokol na č. l. 51- 52). Další úkon učinil soud prvního stupně dne 9. 1. 2004, a to usnesením č. j. E 2225/99-53, jímž byl zastaven výkon rozhodnutí proti M. M. Referátem ze dne 12. 1. 2004 (č. l. 52 revers) vyzval soud prvního stupně právního zástupce žalované k předložení specifikovaných dokladů. Referátem ze dne 24. 2. 2004 uložil soud prvního stupně vymáhání pokuty podle usnesení č. j. E 2225/99-11 ze dne 26. 6. 2001. Další úkon učinil soud prvního stupně dne 30. 12. 2005 - usnesením č. j. E 2225/99-58 zamítl návrh žalované na zastavení výkonu rozhodnutí. Rozhodnutí bylo vypraveno dne 22. 2. 2006. IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti obecných soudů je oprávněn 99


PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ



ROČNÍK

zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadený postup soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud se v několika nálezech vyslovil k problematice průtahů v řízení před obecnými soudy. Prohlásil, že je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby jeho principy (zakotvené v Listině a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) byly respektovány; případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži jednotlivce, který od soudu právem očekává ochranu svých práv v přiměřené době (srov. například nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 55/94; Sbírka nálezů a usnesení, svazek 2, nález č. 42). Přitom pro řešení této otázky není rozhodující, zda je zvlášť nazírána jurisdikční a správní složka soudní moci (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 6/98; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, strana 254). V nálezu sp. zn. I. ÚS 660/03 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, nález č. 24) konstatoval, že pro posuzování zbytečných průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není

2008

rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (resp. rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem, jenž zahrnuje celkovou úpravu organizace soudnictví včetně množství napadlých věcí či nedostatečného administrativního a technického zázemí obecných soudů. Podle přesvědčení Ústavního soudu je to státní moc jako celek - bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek - která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv; nezbytným atributem takové ochrany je také její včasnost. Z hlediska postavení jednotlivce proto není - v zásadě - významné, jaké příčiny vedly ke stavu, kdy o jeho věci není rozhodováno dostatečně rychle. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci (soudu) nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem. Tuto premisu ostatně respektuje také judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků řízení (například rozhodnutí ve věcech Zimmermann a Steiner vs. Švýcarsko, Guincho vs. Portugalsko, Erkner a Hofauer vs. Rakousko). V předmětné věci - jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace soudního spisu - soud prvního stupně v určitých značně dlouhých časových obdobích ve věci nekonal žádné procesní úkony, aniž by pro takovou 100

PRÁVO



situaci existoval procesní důvod (např. od 2. 7. 2001 do 7. 3. 2003, 11. 7. 2003 do 9. 1. 2004, 24. 2. 2004 do 30. 12. 2005). Z vyjádření soudkyně tohoto soudu vyplývá, že nečinnost soudu byla způsobena dílem vysokým nápadem věcí a dílem i subjektivními obtížemi na její straně. Ústavní soud si je vědom některých objektivních nedostatků v organizaci soudnictví a chápe i případnou obtížnou osobní situaci soudkyně, avšak - jak uvedl - tyto faktory k tíži účastníka řízení jít nemohou. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti pro porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle

2008

ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) tohoto zákona uložil Okresnímu soudu Praha-východ, aby nepokračoval v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. E 2225/99 a aby neprodleně v této věci jednal. Za tohoto stavu nepovažoval Ústavní soud za racionální zjišťovat stav ve věci návrhu podaného podle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o němž se stěžovatel zmiňuje. Pokud stěžovatel namítal průtahy vedené i v předchozím vykonávacím řízení pod sp. zn. E 648/95, tam Ústavní soud - podle rekapitulace soudního spisu - neodůvodněné průtahy neshledal. zdroj: http://nalus.usoud.cz

Připravila: Mgr. Barbora Frantová

101


PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ



ROČNÍK

2008

1) Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. 2) Podle ust. § 150 o.s.ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti 3) Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat: „...vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu, patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů“ (srov. Freeman, M. D. A.: Lloyd’s Introduction to Jurisprudence, 7th ed., London, Sweet&Maxwell, 2001, str. 1378-1379 nebo Hart, H. L. A.: Pojem práva, Praha, Prostor, 2004, str. 162). Tento požadavek vyplývající z postulátu fair procesu lze vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení. 4) Ústavní soud dovodil povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o.s.ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Pokud existuje povinnost soudu vytvořit takový procesní prostor, tím spíše existuje též povinnost obecného soudu se s tvrzeními účastníka řízení stran použití moderačního práva v rozhodnutí vypořádat bez ohledu na to, zda soud moderační oprávnění využije, či naopak - navzdory tvrzení účastníka o existenci okolností k aplikaci § 150 o.s.ř. - obecný soud k použití moderace nepřistoupí. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR [II. ÚS 814/08 ze dne 21. května 2008] 102

PRÁVO



2008

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen “Listina”). Porušení tohoto základního práva stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že Vrchní soud v Olomouci se v řízení o odvolání vůbec nezabýval námitkou stěžovatele stran náhrady nákladů řízení. Stěžovatel totiž v doplnění odvolání uvedl, že s ohledem na své majetkové poměry má za to, že existují důvody pro rozhodnutí podle § 150 o. s. ř., tj. pro moderaci přiznané výše náhrady nákladů řízení. Kromě toho měl stěžovatel za to, že cestovní náklady žalované strany nebyly účelně vynaloženy, a tudíž neměly být přiznány (při stejně dlouhé době jízdy vlakem by totiž jízdné dokonce i v první třídě činilo za všechny cesty podle stěžovatele maximálně 600 Kč, nikoliv částku uplatněnou právním zástupcem žalované společnosti). Vrchní soud však na tuto odvolací námitku nikterak nereagoval a rovněž sám zavázal stěžovatele k zaplacení náhrady nákladů odvolacího řízení. Přitom v odůvodnění ani neuvedl, podle jakého ustanovení určil odměnu za právní zastoupení, a podle stěžovatele proto nelze přezkoumat, zda je právní názor soudu správný. Stěžovatel se domnívá, že soudy jsou povinny vypořádat se v rozhodnutí se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdí.

Z odůvodnění: I. Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označené usnesení obecného soudu, kterým byla potvrzena usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2006, č. j. 29 Cm 127/2005-41, a usnesení téhož soudu ze dne 1. 11. 2006, č. j. 26 Cm 136/2005-66, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že stěžovateli společně s dalšími dvěma účastníky byla uložena povinnost zaplatit obchodní společnosti DEZA, a. s., každý 4.298,30 Kč. Vrchní soud v Olomouci rozhodl napadeným usnesením o odvoláních RNDr. M. S. a V. R. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2006, č. j. 29 Cm 127/2005-41, a o odvolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2006, č. j. 26 Cm 136/2005-66, a to poté, co řízení o odvoláních spojil ke společnému řízení. Usneseními soudu prvního stupně byly ve věci samé zamítnuty žaloby na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti DEZA, a. s., konané dne 25. 7. 2005, a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, k níž byli zavázání v obou případech žalobci. V případě usnesení ze dne 1. 11. 2006, č. j. 26 Cm 136/2005-66, které se týkalo návrhu stěžovatele, byl stěžovatel zavázán zaplatit společnosti DEZA, a. s., na náhradě nákladů řízení 16.607,64 Kč. 103


PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ



ROČNÍK

Tato povinnost podle stěžovatele vyplývá rovněž z ustálené judikatury Ústavního soudu, který ji dovozuje z práva na fair proces. Pokud jde o rozhodování o náhradě nákladů řízení, Ústavní soud k ní také judikoval, že je integrální součástí soudního řízení, a proto i na tuto část rozhodování dopadají postuláty spravedlivého procesu. Na základě těchto tvrzení stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil. Ústavní soud zaslal výzvu k vyjádření účastníku řízení a vedlejším účastníkům řízení. Vrchní soud v Olomouci však v určené lhůtě na zaslanou výzvu nereagoval. Z vedlejších účastníků reagovala na výzvu Ústavního soudu k vyjádření pouze obchodní společnost DEZA, a. s. Ta ve svém vyjádření uvedla, že tvrzení stěžovatele nemají ústavní rozměr a nejsou způsobilá přezkumu Ústavním soudem. Vedlejší účastník pak poukázal na nesprávně označený petit, resp. vedlejší účastník upozornil na to, že stěžovatel vznáší argumenty pouze proti výroku o nákladech řízení, přičemž ve vlastním petitu navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu jako celku. Pro tuto “vadu” stížnosti vedlejší účastník navrhl její odmítnutí jako neurčité, případně neopodstatněné. Pro případ, že by tak Ústavní soud neučinil, vedlejší účastník uvedl, že jak Krajský soud v Ostravě, tak Vrchní soud v Olomouci rozhodly o náhradě nákladů

2008

řízení v souladu s platnými ustanoveními občanského soudního řádu tomu, kdo měl plný úspěch ve věci. Vedlejší účastník se domnívá, že otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě, kdy by úvahy soudů vybočily z pravidel upravujících toto řízení, například v důsledku libovůle. V tomto případě se však podle vedlejšího účastníka o libovůli nejedná, neboť soud rozhodl zcela v souladu s § 142 o. s. ř. Podle vedlejšího účastníka lze připustit, že stěžovatel není subjektem zaměřeným na podnikatelskou činnost, je dobrovolným spolkem chránicím zájmy menšinových akcionářů. To ho však nezbavuje odpovědnosti za své jednání. Pokud stěžovatel inicioval žalobu, měl a mohl předvídat neúspěch a musel si být vědom nebezpečí, že bude povinen hradit náklady řízení, které vynaložil žalovaný. S ohledem na to vedlejší účastník navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, eventuálně v celém rozsahu zamítnout. Ústavní soud si dále k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisy Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 29 Cm 127/2005 a 26 Cm 136/2005. Ze spisu sp. zn. 26 Cm 136/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel napadl usnesení soudu prvního stupně odvoláním podaným dne 7. 12. 2006. Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl v celém rozsahu, přičemž uvedl, že důvody odvolání doplní v nejkratší možné době. 104

PRÁVO



Z referátu soudce ze dne 11. 12. 2006 (č. l. 72) vyplývá pokyn kanceláři, aby vyčkala avizovaného doplnění odvolání. Dne 22. 1. 2007 bylo Krajskému soudu v Ostravě doručeno doplnění odvolání, v němž stěžovatel zopakoval rozsah odvolání a uvedl důvody, resp. odvolací námitky, včetně námitky, že jsou zde okolnosti odůvodňující aplikaci § 150 o. s. ř. a moderaci náhrady nákladů řízení a námitky, jíž zpochybňoval účelnost vynaložených nákladů. K odvolání je připojeno čestné prohlášení stěžovatele o tom, že tento subjekt nedisponuje žádnými finančními prostředky, nedisponuje bankovním účtem a nemá ani žádný jiný zpeněžitelný majetek. Dne 15. 2. 2007 bylo odvolání spolu s předkládací zprávou doručeno Vrchnímu soudu v Olomouci (č.l. 78). Z odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci vyplývá, že odvolací soud dospěl k závěru o správnosti usnesení soudu prvního stupně, a proto obě napadená usnesení potvrdil, a to včetně výroků o náhradě nákladů řízení (str. 9 usnesení). Z obsahu odůvodnění však nevyplývá, že by se odvolací soud před přijetím tohoto závěru explicitně zabýval námitkou stěžovatele stran moderace a její neaplikování zdůvodnil, a rovněž chybí jakékoliv úvahy soud stran správnosti vypočtené výše náhrady pro případ, že by neshledal důvody moderace. Naopak sám Vrchní soud v Olomouci k moderaci nepřistoupil, pokud jde o náklady odvolacího

2008

řízení, a rovněž stěžovatele zavázal k jejich zaplacení ve prospěch společnosti DEZA, a. s. II. Ústavní soud po provedeném řízení a poté, co si vyžádal podle ust. § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, souhlasy účastníků řízení (v případě Vrchního soudu v Olomouci byl souhlas udělen konkludentně, neboť tento účastník řízení byl ve výzvě k vyjádření poučen, že v případě, že se nevyjádří, bude Ústavní soud považovat jeho postup za souhlas) s upuštěním od ústního jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity. Ústavní soud především vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 33, č. 69, str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. 105


PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ



ROČNÍK

Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. V rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 727/2000 (in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 22, č. 75, str. 145) pak Ústavní soud uvedl, že podle ust. § 150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti Ústavní soud se již také ve své judikatuře vyslovil, že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat:”...vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy

2008

a námitkami účinně participovat na soudním procesu, patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů (srov. Freeman, M. D. A.: Lloyd’s Introduction to Jurisprudence, 7th ed., London, Sweet&Maxwell, 2001, str. 1378-1379 nebo Hart, H. L. A.: Pojem práva, Praha, Prostor, 2004, str. 162)” (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 269/05, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 37, č. 129, str. 629). V nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 (dosud nepublikován ve Sbírce nálezů a usnesení, dostupný v el. databázi rozhodnutí na http://nalus. usoud.cz) pak Ústavní soud uvedl, že tento požadavek vyplývající z postulátu fair procesu lze vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení. Tento požadavek je proto třeba uplatnit též na rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které - jak již uvedeno výše - je integrální součástí soudního řízení jako celku. V tomto nálezu pak Ústavní soud dovodil povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Pokud existuje povinnost soudu vytvořit takový procesní prostor, 106

PRÁVO



tím spíše existuje též povinnost obecného soudu se s tvrzeními účastníka řízení stran použití moderačního práva v rozhodnutí vypořádat bez ohledu na to, zda soud moderační oprávnění využije, či naopak - navzdory tvrzení účastníka o existenci okolností k aplikaci § 150 o. s. ř. - obecný soud k použití moderace nepřistoupí. V daném případě byla námitka použití § 150 o. s. ř. součástí odvolacích námitek stěžovatele, které vznesl v doplnění odvolání. Podle § 205 odst. 4 o. s. ř. přitom platí, že odvolací důvody lze měnit i po uplynutí lhůty k podání odvolání, tj. kdykoliv v průběhu odvolacího řízení. Ze shora uvedeného vyplývá, že bylo povinností odvolacího soudu se s touto námitkou, resp. návrhem stěžovatele vypořádat, a to nejen ve vztahu k napadenému výroku soudu prvního stupně, ale i s ohledem na vlastní rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení. I pokud by vrchní soud tvrzení stěžovatele neakceptoval, měl povinnost se vypořádat s námitkou zpochybňující výši náhrady, a to na základě zpochybnění účelnosti prostředků vynaložených na nákladech řízení (výše cestovného vzniklá v důsledku používání luxusního vozu s vysokou spotřebou). Pokud v daném případě odvolací soud takto nepostupoval, porušil stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto přikročil ke kasaci napadeného usnesení,

2008

a to v celém jeho rozsahu, byť důvody zrušení spočívají pouze v části rozhodování o náhradě nákladů řízení, a to pouze pokud jde o stěžovatele, nikoliv další účastníky odvolacího řízení. Tento postup Ústavního soudu byl nevyhnutelný vzhledem ke konstrukci výroků napadeného usnesení, kdy výrokem I. byla potvrzena obě posuzovaná usnesení soudu prvního stupně, a to v celém jejich rozsahu (tj. včetně výroků o náhradě nákladů řízení). Přirozeně však platí, že důvody kasace se vztahují pouze na postavení stěžovatele, nikoliv na další účastníky řízení před odvolacím soudem. Ústavní soud pak považuje za nutné zdůraznit, že vzhledem k okolnostem sporu a situaci stěžovatele, který je sdružením minoritních akcionářů, by měl odvolací soud velmi pečlivě vážit, zda zde skutečně nejsou dány okolnosti ospravedlňující použití moderačního principu dle § 150 o. s. ř. Ústavní soud z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil. zdroj: http://nalus.usoud.cz

Připravila: Mgr. Barbora Frantová 107


PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ



ROČNÍK

2008

1) Proces, směřující k rovnohodnotnému právnickému vzdělání se však po ruské invazi v době tzv. „normalizace“ centrálně-byrokratického modelu řízení společnosti, zřejmě rozcházel s nároky, které kladla mocenská centrála na kvalifikaci výkonných aparátů. Zákonné opatření Federálního shromáždění č. 107/1973 Sb. o zřízení Vysoké školy SNB se stalo výrazem jiných, resp. dalších hodnotových a obsahových nároků na pracovníky v rezortu ministerstva vnitra, než těch, které mohly být realizovány řádným globálním a univerzálním právnickým studiem. Vysoká škola SNB se stala oproti právnickým fakultám jakousi rezortní vysokou školou. 2) Nově zřízená Vysoká škola SNB se naproti tomu stala prostředkem ke zvýšení kvalifikace nikoli univerzálně-právní, ale rezortně-specifické. Vychovávala pracovníky k úkolům, vyplývajícím z poslání ministerstva vnitra. Česká advokátní komora při zkoumání odborných předpokladů stěžovatele zjistila z jeho diplomu, že získal na fakultě veřejné bezpečnosti kvalifikaci v oboru právně-bezpečnostním. Z vysvědčení o státní závěrečné zkoušce pak vyplynulo, že tato zkouška byla zaměřena kromě obecné teorie státu a práva na marxismus-leninismus, trestní právo a na kriminalistiku a veřejnou pořádkovou činnost VB, nikoli však na další právní obory, z nichž musel vykonat zkoušky student právnické fakulty (zejména též obory občanského a hospodářského práva). 3) Vzhledem k tomu, že vyučované obory se kryly s výukou na právnických fakultách jen zčásti a že orientace a dimenze výuky, jakož i studijní požadavky byly vedeny cílovými představami, jež se také lišily od profilace univerzálních právníků, Ústavní soud nemůže než dospět k závěru, že navrhovatel jako absolvent fakulty veřejné bezpečnosti Vysoké školy SNB nejen formálně, ale ani materiálně-právně nevyhovuje nárokům stanoveným v § 3 odst. 1, písm. b) a § 30 písm. b) zákona ČNR č. 128/1990 Sb. 4) Od vzniku Vysoké školy SNB až do jejího zrušení byly zřízeny na této škole různé fakulty: fakulta veřejné bezpečnosti, fakulta státní bezpečnosti, fakulta ochrany státních hranic a fakulta vyšetřování. Žádná z nich nebyla právnickou fakultou, poskytující univerzální právní vzdělání ve všech oborech práva. 5) Mohlo by se namítnout, že ani na právnických fakultách nebylo předpokladem pro udělení titulu JUDr. složení dodatečné rigorózní zkoušky ze všech právních oborů, takže když např. v roce 1971 absolvoval student právnickou fakultu závěrečnou zkouškou směru justičního, nebyl např. zkoušen z práva hospodářského apod. Na rozdíl od absolventa Vysoké školy SNB však již předtím musel absolvovat právnické studium ve všech jeho 108

PRÁVO



2008

oborech a vykonat všechny předepsané zkoušky, což lze chápat jako nezbytný předpoklad pro to, aby mohl vůbec přistoupit ke zkouškám doktorským. Právě tento předpoklad však u absolventů Vysoké školy SNB ve srovnatelné míře splněn není. 6) Argument o diskriminaci nelze uznat, protože ani materiálněprávně nelze dovodit shodnost cílů, obsahu a metod výuky, jakož i požadavků, kladených na studenty Vysoké školy SNB a na studenty právnických fakult. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR [Pl.ÚS 7/95 ze dne 13. září 1995]

Protože navrhovatel je absolventem Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti, který též složil rigorózní zkoušku na právnické fakultě a má titul JUDr., má za to, že jde o diskriminaci, která má svůj základ ve výše uvedené formulaci § 3 a § 30 zákona ČNR č. 128/1990 Sb., o advokacii, požadující vysokoškolské vzdělání „na právnické fakultě“. Navrhovatel uplatnil názor, že citované ustanovení zákona, vyjádřené slovy „na právnické fakultě“, jsou protiústavní, již v odvolacím řízení. Městský soud však tehdy nedospěl k závěru, že zákon, jehož má být použito, je v rozporu s ústavním zákonem, a proto nepoužil ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy, aby věc předložil k rozhodnutí Ústavnímu soudu. Proto spojil navrhovatel svou ústavní stížnost ve smyslu § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu s návrhem na zrušení tohoto ustanovení pro rozpor s čl. 3 a 4 Ústavy a čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Jde o ustanovení, která prohlašují Listinu základních

Z odůvodnění: Dne 10. 9. 1994 podal navrhovatel, zastoupený dr. P. R. Ústavnímu soudu ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. 12 C 519/93, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, ze dne 9. 6. 1994, čj. 22 Co 223/94-21. Těmito rozsudky byla zamítnuta jeho žaloba proti České advokátní komoře, kterou se domáhal zapsání do seznamu advokátních koncipientů ČAK v Praze. Rozsudky obou soudů zamítly jeho žalobu a uznaly právem názor České advokátní komory, že dle § 3 odst. 1 písm. b) a dle § 30 písm. b) zákona ČNR č. 128/1990 Sb., o advokacii lze zapsat do seznamu advokátů, resp. advokátních koncipientů, pouze osoby, jež nezískaly vysokoškolské vzdělání jinde, než na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice (nyní České, resp. Slovenské republice). 109


PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ



ROČNÍK

práv a svobod za součást právního pořádku, stanoví, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, upravují princip rovnosti v právech a zakazují diskriminaci. Protiústavnost spatřuje navrhovatel zejména též v porušení principu rovnosti ve smyslu čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Uvádí případ osoby, která se stejným vzděláním jako on sám se mohla stát advokátem. Svůj názor pak stěžovatel formuloval do návrhu na zrušení slov „na právnické fakultě“, a to jak v § 3 tak i v § 30 zákona ČNR č. 128/1990 Sb.

2008

do seznamu advokátních koncipientů je jednoznačné a je přiměřené, že do seznamu advokátních koncipientů lze zapsat pouze absolventy právnických fakult, nikoli jiných vysokých škol, i když svým zaměřením zčásti, jak tomu bylo u Vysoké školy SNB, poskytovaly vzdělání obdobné, jako na právnické fakultě. Předseda Poslanecké sněmovny přitom poukazuje též na stanovisko Nejvyššího soudu z 18. 1. 1995 (sp. zn. Plsn/95), které neshledalo v rozhodnutí obou soudů žádné pochybení. III. Ústavní soud poté, co zjistil, že požadavek vzdělání na právnické fakultě pro činnost v advokacii je v zákoně ČNR č. 128/1990 Sb. jednoznačný a formálněprávně nenapadnutelný, zvážil, zda vzdělání na fakultě veřejné bezpečnosti Vysoké školy SNB je, či není také obsahově (tj. materiálněprávně) shodné se vzděláním na právnické fakultě a zda nejde o nerovné hodnocení rovného, neboť to by odporovalo myšlence materiálního právního státu. Z hlediska stěžovatelem namítané paralely právnického vzdělání na právnických fakultách a na Vysoké škole SNB je třeba ozřejmit její genezi. Již v průběhu 60. let sílily tendence ke zvýšení vzdělání pracovníků v rezortu ministerstva vnitra. Požadavek vyšší kvalifikace byl sice zprvu realizován různými kurzy právnických fakult pro pracovníky tohoto rezortu, ve druhé polovině

II. Vzhledem k tomu přerušil senát Ústavního soudu na základě § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu řízení o ústavní stížnosti JUDr. J. L. a návrh na zrušení právního předpisu postoupil plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Na výzvu soudce zpravodaje zaslal k návrhu JUDr. L. předseda Poslanecké sněmovny vyjádření Parlamentu České republiky. V tomto sdělení se uvádí, že zákon ČNR č. 128/1990 Sb. byl řádným způsobem schválen a vyhlášen a je také obsahově plně v souladu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Ustanovení zákona o advokacii, požadující vysokoškolské vzdělání na právnické fakultě pro zápis 110

PRÁVO



60. let však již i v rámci dálkového studia na právnické fakultě, svým rozsahem a svými požadavky již blízkého nárokům na posluchače řádného studia. Tento proces, směřující k rovnohodnotnému právnickému vzdělání se však po ruské invazi v době tzv. „normalizace“ centrálně-byrokratického modelu řízení společnosti, zřejmě rozcházel s nároky, které kladla mocenská centrála na kvalifikaci výkonných aparátů. Zákonné opatření Federálního shromáždění č. 107/1973 Sb. o zřízení Vysoké školy SNB se stalo výrazem jiných, resp. dalších hodnotových a obsahových nároků na pracovníky v rezortu ministerstva vnitra, než těch, které mohly být realizovány řádným globálním a univerzálním právnickým studiem. Vysoká škola SNB se stala oproti právnickým fakultám jakousi rezortní vysokou školou. Její zřízení nebylo přitom chápáno jako náhrada právnické fakulty, protože kromě absolventů Vysoké školy SNB a těch, kteří z těch či oněch důvodů v rezortu ministerstva vnitra nepotřebovali vysokoškolské, anebo dokonce vůbec žádné vzdělání, přicházeli do tohoto rezortu i nadále též absolventi právnických fakult. Absolvování právnické fakulty zůstalo potřebným předpokladem pro taková pracovní místa v rezortu, jež svou povahou vyžadovala spíše univerzální právnické vzdělání (např. v civilněsprávním úseku).

2008

Nově zřízená Vysoká škola SNB se naproti tomu stala prostředkem ke zvýšení kvalifikace nikoli univerzálně-právní, ale rezortně-specifické. Vychovávala pracovníky k úkolům, vyplývajícím z poslání ministerstva vnitra. Česká advokátní komora při zkoumání odborných předpokladů stěžovatele zjistila z jeho diplomu, že získal na fakultě veřejné bezpečnosti kvalifikaci v oboru právně-bezpečnostním. Z vysvědčení o státní závěrečné zkoušce pak vyplynulo, že tato zkouška byla zaměřena kromě obecné teorie státu a práva na marxismus-leninismus, trestní právo a na kriminalistiku a veřejnou pořádkovou činnost VB, nikoli však na další právní obory, z nichž musel vykonat zkoušky student právnické fakulty (zejména též obory občanského a hospodářského práva). Vzhledem k tomu, že vyučované obory se kryly s výukou na právnických fakultách jen zčásti a že orientace a dimenze výuky, jakož i studijní požadavky byly vedeny cílovými představami, jež se také lišily od profilace univerzálních právníků, Ústavní soud nemůže než dospět k závěru, že navrhovatel jako absolvent fakulty veřejné bezpečnosti Vysoké školy SNB nejen formálně, ale ani materiálně-právně nevyhovuje nárokům stanoveným v § 3 odst. 1, písm. b) a § 30 písm. b) zákona ČNR č. 128/1990 Sb. Ústavní soud se přitom opírá o obsahová zjištění, vyjádřená ve stanovisku Nejvyššího soudu, pod sp. zn. Plsn 1/95, v němž se uvádí 111


PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ



ROČNÍK

zejména, že od vzniku Vysoké školy SNB až do jejího zrušení byly zřízeny na této škole různé fakulty: fakulta veřejné bezpečnosti, fakulta státní bezpečnosti, fakulta ochrany státních hranic a fakulta vyšetřování. Žádná z nich nebyla právnickou fakultou, poskytující univerzální právní vzdělání ve všech oborech práva. Ze stanovených oborů na Vysoké škole SNB a z učebních plánů této školy je zřejmé, že sice poskytovala též určité vzdělání v některých odvětvích práva, ale její zaměření bylo odlišné od právnických fakult a odpovídalo specifickým požadavkům na výuku tehdejších příslušníků bývalého Sboru národní bezpečnosti. Ani skutečnost, že navrhovatel později složil rigorózní zkoušku a získal titul doktora práv, nemůže nahradit právnické vzdělání na právnické fakultě, a to proto, že rigorózní zkouška se provádí pouze v určitém vybraném oboru a nemá univerzálně-právní povahu. Mohlo by se namítnout, že ani na právnických fakultách nebylo předpokladem pro udělení titulu JUDr. složení dodatečné rigorózní zkoušky ze všech právních oborů, takže když např. v roce 1971 absolvoval student právnickou fakultu závěrečnou zkouškou směru justičního, nebyl např. zkoušen z práva hospodářského apod. Na rozdíl od absolventa Vysoké školy SNB však již předtím musel absolvovat právnické studium ve všech jeho oborech a vykonat všechny předepsané zkoušky, což lze chápat jako

2008

nezbytný předpoklad pro to, aby mohl vůbec přistoupit ke zkouškám doktorským. Právě tento předpoklad však u absolventů Vysoké školy SNB ve srovnatelné míře splněn není. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení čl. 3 a 4 Ústavy, jež stanoví, že Listina základních práv a svobod je součástí ústavního pořádku České republiky a že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Argument o diskriminaci nelze uznat, protože ani materiálněprávně nelze dovodit shodnost cílů, obsahu a metod výuky, jakož i požadavků, kladených na studenty Vysoké školy SNB a na studenty právnických fakult. Na tom nic nemění ani jednotlivé případy, které navrhovatel uvedl během jednání. Předmětem tohoto rozhodnutí Ústavního soudu je totiž obecné zjištění, zda slova „na právnické fakultě“ v zákoně o advokacii jsou či nejsou v souladu s ústavními zákony. Zákonodárce v § 43 zákona ČNR č. 128/1990 Sb. stanovil, že advokáti, kteří ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona byli již členy krajských sdružení advokátů a Městského sdružení advokátů v Praze, se zapíší do seznamu advokátů bez žádosti. Ani tím však nebyl porušen princip rovnosti (čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), neboť jde o opatření přípustné v zájmu právní jistoty a stability již existujících právních vztahů, což odpovídá principům právního státu. Návrh na zrušení slov „na právnické fakultě“ v § 3 odst. 1 písm. b) 112

PRÁVO



a v § 30 písm. b) zákona ČNR č. 128/1990 Sb. by kromě toho vytvořil stav, který by připouštěl jako předpoklad pro výkon advokacie pouze obecně „vysokoškolské vzdělání“, aniž by vůbec specifikoval právnickou povahu tohoto vzdělání. Na základě uvedených úvah nemohl Ústavní soud, než dospět zá-

2008

věru návrh na zrušení té části ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) § 30 písm. b) zákona ČNR č. 128/1990 Sb., o advokacii, jež je vyjádřena slovy: „na právnické fakultě“, zamítnout. zdroj: http://nalus.usoud.cz


113


PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ



ROČNÍK

2008

1) Uvede-li obchodní společnost nebo jiný podnikatel v písemném právním úkonu své obchodní jméno (nyní obchodní firmu) nepřesně nebo neúplně, nelze z toho důvodně dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný (od něj odlišná osoba). Jde o vadu projevu vůle, která způsobuje, nelze-li ji odstranit pomocí výkladu, neplatnost právního úkonu. 2) Když označení účastníka smlouvy je formálně bezvadné (zahrnuje všechny potřebné identifikační znaky) a právní úkon tudíž obligatorní náležitosti má, avšak uvedená smluvní strana není způsobilá k právním úkonům [např. jde o právnickou osobu, která přede dnem uzavření smlouvy již zanikla (byla vymazána z obchodního rejstříku)], pak takový nedostatek způsobuje absolutní neplatnost smlouvy podle ustanovení § 38 odst. 1 občanského zákoníku, která již nemůže být zhojena. 3) Když je účastník smlouvy označen vadně (nesprávně či neúplně), pak taková vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem, popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. O typicky nesprávné označení účastníka smlouvy jde, je-li některý z jej identifikujících znaků použit vadně (zkomoleně, vynecháním slova ve víceslovném názvu apod.), popř. některý z těchto znaků chybí. 4) Z povahy námitky promlčení je nepochybné, že možnost vznést tuto námitku má povinná osoba až po uplynutí promlčecí doby, přičemž ji může uplatnit kdykoli během soudního řízení až do právní moci rozhodnutí, tedy i v rámci řízení odvolacího. Uplatnění námitky promlčení až v dovolacím řízení tak není přípustné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR [29 Odo 1158/2003 ze dne 22. dubna 2004] rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a náhradě nákladů státu (výroky II., III. a IV.). V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že po stránce skutkové vyšel z listinných důkazů provedených soudem prvního stupně a z opakovaného výslechu svědka Ing. J. L. Ve shodě se soudem prvního stupně měl za prokázáno, že mezi účastníky

Z odůvodnění: Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 5. června 2002, č.j. 11 C 4/2002-85, kterým Okresní soud v Příbrami uložil žalovanému zaplatit Č. d., s. o., částku 60.553,50 Kč s příslušenstvím, tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Dále odvolací soud 114

PRÁVO



byla 28. dubna 1992 uzavřena smlouva o pronájmu nebytových prostor, a že „na nájemném“ a službách spojených s užíváním nebytových prostor vznikl žalovanému dluh ve výši 60.553,50 Kč, který žalovaný 7. června 2000 uznal a zavázal se jej splácet v měsíčních splátkách po 7.000,- Kč počínaje 1. červencem 2000. Dále dovodil, že 1. února 1993 uzavřeli účastníci označení „ČSD – P. o., m. o., … P., zastoupená Ing. J. L.“, jako budoucí objednatel, a „P. – P. D., ZČ …, K. 94, … K.“, zastoupený P. D., jako budoucí zhotovitel, smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o dílo (dále též jen „smlouva“) podle obchodního zákoníku, jejímž předmětem bylo uzavření budoucích smluv o dílo mezi objednatelem a zhotovitelem, spočívajících v opravách, údržbě a rekonstrukci mostů, mostních konstrukcích a obdobných staveb, jakož i v souvisejících stavebních a obdobných pracech za podmínek dále stanovených smlouvou a případnými dodatky. Jelikož ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že existence žalobou uplatněné pohledávky je dána, považoval za rozhodující, zda tato pohledávka zanikla započtením proti pohledávce, která byla žalovanému postoupena P. D., a která představovala smluvní pokutu dle smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o dílo z 1. února 1993. Zabývaje se otázkou platnosti smlouvy, dospěl k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.

2008

Při řešení výše vymezené otázky totiž soud prvního stupně dovodil, že vzhledem k označení budoucího objednatele ve smlouvě je nepochybné, že smlouvu uzavřel neexistující subjekt. Státní organizace Československé státní dráhy totiž zanikla k 31. prosinci 1992 (srov. § 1 zákona č. 625/1992 Sb., o zániku státní organizace Československé státní dráhy) a k 1. lednu 1993 byly zřízeny České dráhy se sídlem v P. (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 9/1993 Sb., o Českých drahách), jako nástupnický subjekt. Dále vyjádřil přesvědčení, že Ing. J. L. k uzavření smlouvy neměl oprávnění. Proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva je neplatná ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku, a shledal tak procesní obranu žalovaného spočívající v námitce započtení nedůvodnou. S tímto právním posouzením se odvolací soud neztotožnil. Pokud jde o vadu v označení účastníka smlouvy, zdůraznil, že taková vada sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 občanského zákoníku), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy (v tomto směru odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96). V daném případě je budoucí objednatel ve smlouvě označen jako „ČSD – P. o., m. o., … P.“ a při podpisu 115


PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ



ROČNÍK

smlouvy bylo užito razítka se stejnými údaji. Vycházeje z nespornosti zániku Československých drah k 31. prosinci 1992 a zřízení Českých drah, státní organizace, k 1. lednu 1993, jako nástupnické organizace, připustil, že při označení objednatele měla být správně použita zkratka ČD (České dráhy) místo ČSD (Československé dráhy). Současně ale akcentoval, že smlouva byla podepisována jeden měsíc po účinnosti zákona č. 9/1993 Sb., a že z výpovědi svědka Ing. L. bylo zjištěno, že ještě v této době „používali“ stará razítka. Za podstatné považoval dále to, že Československé státní dráhy, státní organizace, byla jediným subjektem svého druhu „v republice“, stejně jako tomu je i v případě jejího nástupce Českých drah, státní organizace, pročež nebylo možno „tuto organizaci“ zaměnit s jiným subjektem, a ostatně ani mezi „účastníky“ nebylo pochyb o tom, kdo je účastníkem smlouvy v postavení objednatele. K oprávnění Ing. J. L. jednat za žalobkyni odvolací soud s odkazem na provedené důkazy uzavřel, že ve smyslu ustanovení § 15 obchodního zákoníku jednání této osoby žalobkyni zavazovalo, přičemž ani případné překročení jednatelského oprávnění by na výše uvedeném závěru vzhledem k ustanovení § 20 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku ničeho nezměnilo, jelikož se smlouva týkala předmětu činnosti žalobkyně a o případném překročení oprávnění k jednání nemohla druhá strana vědět.

2008

Maje za splněné i další podmínky vyžadované pro vznik smlouvy o budoucí smlouvě ustanovením § 289 obchodního zákoníku a nepovažuje za důvodnou ani námitku žalobkyně o neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, odvolací soud uzavřel, že smlouva z 1. února. 1993 je platná. Jelikož žalobkyně svoji povinnost, která byla zajištěna smluvní pokutou, nesplnila, vznikl budoucímu zhotoviteli (rozuměj P. D.) nárok na zaplacení smluvní pokuty (§ 544 odst. 1 občanského zákoníku), který se stal splatným 31. prosince 1999. Vzhledem k tomu, že žalovaný postupní smlouvou z 23. května 2001 prokázal, že pohledávka P. D. ve výši 1,500.000,- Kč na něj v souladu s ustanovením § 524 občanského zákoníku přešla, dopisem z téhož data žalobce postoupení pohledávky oznámil a současně učinil návrh na její započtení, došlo tímto způsobem k zániku žalobou uplatněné pohledávky. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podala státní organizace Správa železniční dopravní cesty dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybnila správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. 116

PRÁVO



Dovolatelka v prvé řadě oznamuje, že k 1. lednu 2003 zanikla státní organizace České dráhy a s jejími závazky a pohledávkami hospodaří státní organizace Správa železniční dopravní cesty (§ 1 a § 20 zákona č. 77/2000 Sb.). Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje zejména v nesprávném právním závěru o platnosti smlouvy z 1. února 1993. Zdůrazňuje, že smlouva byla uzavřena s již neexistujícím subjektem. Dále namítá, že odvolací soud nezohlednil změny vyvolané zákonem č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, který s účinností od 1. ledna 1995 v plné šíři žalobkyni zakazoval chování, k němuž se smlouvou zavázala, což mělo za následek vznik dodatečné nemožnosti plnění „v plném rozsahu smlouvy“. Zastávaje názor, že smlouva je mimo jiné neplatná i pro období od 1. ledna 1995 do 31. prosince 1998, a že nároky za období od podpisu smlouvy do 31. prosince 1994 jsou promlčeny, požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné. O procesním nástupnictví na straně žalobkyně rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 10. října 2003, č.j. 11 C 4/2002-137, a v dovolacím řízení tak Nejvyšší soud pokračoval s žalobkyní Správou železniční dopravní cesty, státní organizací.

2008

Existence zmatečnostních vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovoláním namítána není a z obsahu spisu se nepodává. Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením, podrobil přezkumu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 8 obchodního zákoníku ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, se obchodním jménem rozumí název, pod kterým podnikatel činí právní úkony při své podnikatelské činnosti. Obchodní jméno obchodních společností a družstva je název, pod kterým jsou zapsány v obchodním rejstříku. To platí i pro právnické osoby, které se zapisují do obchodního rejstříku na základě zvláštního zákona. Součástí obchodního jména právnické osoby je dodatek označující jejich právní formu (§ 9 odst. 2 obchodního zákoníku). Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 55/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, 117


PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ



ROČNÍK

podle něhož, uvede-li obchodní společnost nebo jiný podnikatel v písemném právním úkonu své obchodní jméno (nyní obchodní firmu) nepřesně nebo neúplně, nelze z toho důvodně dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný (od něj odlišná osoba). Jde o vadu projevu vůle, která způsobuje, nelze-li ji odstranit pomocí výkladu, neplatnost právního úkonu. V rozhodnutí uveřejněném pod číslem 9/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále Nejvyšší soud uzavřel, že z hlediska závad v označení účastníků smlouvy jsou obecně možné dvě základní situace. První z nich se pojí se stavem, kdy označení účastníka smlouvy je formálně bezvadné (zahrnuje všechny potřebné identifikační znaky) a právní úkon tudíž obligatorní náležitosti má, avšak uvedená smluvní strana není způsobilá k právním úkonům [např. jde o právnickou osobu, která přede dnem uzavření smlouvy již zanikla (byla vymazána z obchodního rejstříku)]. Takový nedostatek způsobuje absolutní neplatnost smlouvy podle ustanovení § 38 odst. 1 občanského zákoníku, která již nemůže být zhojena. Oproti tomu ve druhém případě jde o to, že účastník smlouvy je označen vadně (nesprávně či neúplně). O typicky nesprávné označení účastníka smlouvy jde, je-li některý z jej identifikujících znaků použit vadně (zkomoleně, vynecháním slova ve víceslovném názvu apod.) popř. některý z těchto znaků chybí.

2008

Taková vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, pak sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem, popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. Od výše uvedených závěrů se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani v této věci. Budoucí objednatel byl ve smlouvě označen způsobem „ČSD – P. o., m. o., … Pardubice“. Takové označení účastníka smlouvy je bez jakýchkoli pochybností označením vadným, když neodpovídá názvu, pod kterým byla v obchodním rejstříku zapsána státní organizace Československé státní dráhy, ani obchodnímu jménu (obchodní firmě) Českých drah. Provedl-li odvolací soud za účelem odstranění této vady projevu vůle výklad smlouvy ve smyslu ustanovení § 266 obchodního zákoníku a § 35 odst. 2 občanského zákoníku, nelze mu v tomto směru ničeho vytknout, a to ani pokud jde o následně učiněný závěr, podle něhož jsou stranou smlouvy České dráhy. Další dovolatelkou formulované námitky, akcentující promlčení nároku, jež byl uplatněn k započtení, a následnou nemožnost plnění smlouvy vyvolanou k 1. lednu 1995 zákonem č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, jsou pro zhodnocení správnosti právního 118

PRÁVO



posouzení věci odvolacím soudem nevýznamné. Z povahy námitky promlčení je totiž nepochybné, že možnost vznést tuto námitku má povinná osoba až po uplynutí promlčecí doby, přičemž ji může uplatnit kdykoli během soudního řízení až do právní moci rozhodnutí, tedy i v rámci řízení odvolacího. Uplatnění námitky promlčení až v dovolacím řízení tak není přípustné. Pokud jde o výhradu, podle níž odvolací soud nepřihlédl k následné nemožnosti plnění vyvolané - dle názoru žalobkyně - účinností zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ani tato argumentace není z pohledu správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem významná. Ani její opodstatněnost by totiž ničeho nezměnila na právech a povinnostech vzniklých ze

2008

smlouvy do 31. prosince 1994, včetně případných nároků na zaplacení smluvní pokuty. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost závěrů odvolacího soudu o existenci pohledávky žalovaného vůči žalobci a o zániku vzájemných pohledávek započtením zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Nákladový výrok je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalovanému podle obsahu spisu náklady nevznikly. zdroj: www.nsoud.cz


119


PRÁVO

PRÁVO

ČÍSLO TŘETÍ


ROČNÍK

120

2008

Partner Časopisu:

MBA Public Law

Finanční partner:

Více informací o možnostech financování studia získáte na pobočce České spořitelny Vršovické náměstí 67/8 Praha 10 tel.: 267 204 222

, Kč PRÁVO ČASOPIS PRO PRÁVNÍ TEORII A PRAXI ČLÁNKY ZAJÍMAVOSTI Z PRAXE JUDIKÁTY

Recommend Documents