, Kč PRÁVO ČASOPIS PRO PRÁVNÍ TEORII A PRAXI ČLÁNKY ZAJÍMAVOSTI Z PRAXE JUDIKÁTY

02/2009

99,–Kč

PRÁVO

®

ČASOPIS PRO PRÁVNÍ TEORII A PRAXI

ČLÁNKY • ZAJÍMAVOSTI Z PRAXE • JUDIKÁTY

Slíbil jsem všem čtenářům našeho časopisu, ale i členům redakční rady, že jediný můj editorial nebude politický. Že nebude mít politický nádech, jsem slíbit ovšem nemohl, protože editorial není právní rozbor a nelze v něm vycházet pouze z gramatického znění zákona a za pomoci dalších interpretačních pomůcek se dobírat objektivního výkladu toho či onoho zákonného ustanovení. Při psaní úvodu, či chcete-li editorialu, takový luxus, tedy luxus zachytit se záchranného stébla právní normy, nemáte, musíte fabulovat a vymýšlet, jak zaplnit list bílého papíru něčím, co by mohlo smysluplně vyjadřovat to, co si (třeba nesmysluplně) myslíte, a současně přihlížet i k tomu (bohužel!), aby Vám redakční rada článek pustila a aby tento rozzlobil pokud možno nejmenší možný počet lidí, které by rozzlobit neměl. V podstatě něco obdobného jsem sám sobě a všem slíbil, ale dodržet to nemohu. Nejsem sice vyznavačem rčení, že každý slib je od toho, aby se čas od času porušil, jak bychom si mohli myslet o slibech našich politických reprezentantů, ale přeci jen – návštěva amerického prezidenta Obamy ve mně nechala tak hluboký dojem, že jsem jej (ji) nemohl z tohoto sloupku vynechat. Přátelé o mě říkají, že někdy neví, zda něco myslím vážně, nebo to říkám jen ironicky. Proto zde říkám: slova „hluboký dojem“ myslím v tomto případě opravdu jen ironicky. Projev prezidenta Obamy mi připomněl základoškolská a gymnaziální léta, kdy jsme v plynových maskách stáli vymrzlí před školními dveřmi a čekali na varovný signál chemického či jaderného poplachu, na který jsem museli být připraveni vždy (tak nám to říkala soudružka učitelka), kdyby opilý a zlý americký voják na základně „přebral“ a zmáčknul „knoflík na jaderném kufříku“. Podobné nesmysly jsem cítil v projevu Barracka Obamy nyní. Bylo to stejné, jen v jiném koloritu, jiné, ale stejné. S českým prezidentem ani premiérem se na veřejnosti skoro neukázal, přijel si udělat one man show do sbírky svých evropských fotografií za peníze českého daňového poplatníka. Na hodinu nám ukradl Hradčany, aby v projevu, kterému sotva někdo rozuměl, varoval před hrozbou jaderných zbraní a prezentoval se jako „chlapík, který to dokáže“. Vím, že bych asi měl svůj názor nějak odůvodnit, ale neudělám to. Ten, komu se v očích leskne slza naděje na lepší zítřek pro něj i pro lidstvo, jak jej v poslední době slýcháme a vídáme na koncertech podporujících jednou děti v Africe, podruhé boj proti globálnímu oteplování a potřetí, abychom se všichni měli rádi (a ten, kdo se s námi nechce mít rád, ať jde někam), toho o cirkusovém představení beztvarého principála Obamy nepřesvědčím. A ten, kdo si zachoval smysl pro soudnost, moje odůvodnění nepotřebuje. Abych ale zas úplně neubočil – i já mám svůj sen. Je přesně opačný, než je sen většiny příznivců Barracka Obamy na straně jedné, a jeho přátel, co budují evropský superstrát jako naši novou a lepší budoucnost, na straně druhé. Je to sen ideově nevzletný až přízemní, sen, který nezvedá lidi ze židlí a který asi i dost nudí. Jeho obsahem je naše budoucnost, v níž neexistuje žádná lepší společná budoucnost, ale jen lepší budoucnost těch, kteří na sobě tvrdě pracují, je to sen, v němž neexistuje jednání podmiňované (a „pod-minované“) masovým „my“, ale jednání jako součet tvrdých a inspirativních střetů jednotlivých individuálních „já“, je to sen, v němž neexistuje společná ani společenská poptávka po jakémkoliv konkrétním jednání, ale toliko poptávky a zájmy individuální, výslednicí jejichž společného názorového střetu je zájem veřejný, vznikající z průsečíků volních autonomií a nikoliv direktivou úředníka z Washingtonu, Bruselu, Moskvy, Berlína, Paříže, či Prahy. Tento sen je velký stejně jako nereálný, protože bezmezná lidská touha stát se vždy spojencem svých vlastních hrobníků je stará jako lidstvo samo. Mám ještě jeden sen a ten je menší, možno říci „právní“ (není však menší právě z tohoto důvodu). Je to sen, aby advokáti advokátovali, soudci soudili a exekutoři exekuovali. Takový sen uskutečnit lze a může jej „vyrobit“ každý z nás, kdo jej „vyrobit“ chce. Bez toho, aby k tomu potřeboval armádu rozesmátých přátel, pochodujících svorně vpřed, bez toho, aby tím nutně zachránil Zemi před celoplanetárním neštěstím. JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL. M.

1

EDITORIAL

I have a dream too… A tak zase porušuji sliby.

PRÁVO

ČÍSLO DRUHÉ ROČNÍK II.


Adresa redakce: Ústav práva a právní vědy, o.p.s.® Štěpánská 633/49 110 00 Praha 1 tel.: 224 247 011 fax.: 224 241 319 e-mail: [email protected] www.ustavprava.cz

2009

Podmínky přijímání příspěvků: Přijímáme pouze původní příspěvky, tzn. příspěvky nepublikované v jiném periodiku. Autoři nabízejí své příspěvky k publikaci v tomto časopisu tak, že je zasílají vydavateli elektronicky na e-mailovou adresu redakce a zároveň ve dvou výtiscích na poštovní adresu redakce. Nevyžádané příspěvky se autorům zpět nevrací. Příspěvek je přijat k uveřejnění okamžikem, kdy je autorovi zaslána licenční smlouva nakladatelská. Tímto okamžikem nabývá vydavatel výhradní licenci k rozmnožování a rozšiřování díla (příspěvku) v jím vydávaných periodicích, na elektronických nosičích informací či prostřednictvím internetu. Odměna autora za udělení licence je poskytnuta jednorázově, a to do jednoho měsíce po uveřejnění příspěvku v příslušném čísle časopisu. Výše odměny je určena sazebníkem vydavatele a obsahuje též odměnu za případné vydání a šíření příspěvku v elektronické podobě.

Šéfredaktor: JUDr. Josef Srba, MBA Zástupce šéfredaktora: JUDr. Bc. Martin Kohout Tajemnice redakce: Milada Záňová Editor: Mgr. Barbora Frantová Redakční rada: JUDr. Josef Srba, MBA JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M. Mgr. Bc. Patrik Frk Mgr. Bc. Alice Strnadová, MBA Mgr. Martin Kašpar Mgr. Jan Hrabák JUDr. Bc. Martin Kohout

Autorská výhrada: Všechna práva vyhrazena. Přetisk a jiná užití díla nebo jeho části, včetně zařazení díla do elektronické databáze, jsou zakázány. Ochrana autorského práva k dílu platí i pro jeho části, jakož i pro právní věty odvozené ze soudních rozhodnutí a pro autorsky upravená soudní rozhodnutí. Autorské právo k tomuto časopisu jako dílu soubornému a k dílům do něj zařazených vykonává vydavatel. Právo na ochranu před nekalou soutěží zůstává nedotčeno.

Vydává, tiskne: Ústav práva a právní vědy, o.p.s. ® Štěpánská 633/49 110 00 Praha 1 Příjem inzerce: e-mail: [email protected] Předplatné nebo nové objednávky: Tel: 224 247 011 e-mail: [email protected] Autoři: JUDr. Petr Kolman, Ph.D. JUDr. Ing. Miloš Olík JUDr. Bc. Martin Kohout Pavel Kohn, BA (Hons) MUDr. Jan Vavrečka Mgr. Barbora Frantová

Ústav práva a právní vědy © 2009 MK ČR E 17629 ISSN 1802-9116 Cena za výtisk 99,- Kč 2

PRÁVO



2009

Obsah: EDITORIAL JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL. M. ...................................................... 1 ČLÁNKY Vybrané aspekty veřejnoprávních smluv ....................................................... 5 JUDr. Petr Kolman, Ph.D. Srovnání pravomoci rozhodce podle českého a francouzského práva ...... 19 JUDr. Ing. Miloš Olík Obecně závazné vyhlášky ve světle recentní judikatury Ústavního soudu ČR ........................................................................................ 35 JUDr. Bc. Martin Kohout Srovnání právní úpravy kupní smlouvy v českém a německém právním řádu ..................................................................................................... 45 Pavel Kohn, BA (Hons) SERIÁL Skrytá reklama IV Rozlišování skryté reklamy od redakčního textu v tištěných médiích; princip a potřeba nové metody, její důkazní aspekty .................................. 57 MUDr. Jan Vavrečka Z PRÁVNÍ PRAXE (Ne)Odpovědnost České pošty, s.p. za způsobenou škodu ..................... 67 Mgr. Barbora Frantová VYBRALI JSME PRO VÁS Z judikatury Ústavního soudu České republiky [náklady řízení vzniklé státu] .......................................................................... 71 připravila: Mgr. Barbora Frantová Z judikatury Nejvyššího soudu České republiky [škoda způsobená nezákonným rozhodnutím] .............................................. 77 připravila: Mgr. Barbora Frantová 3



2009

PRÁVO



2009

Vybrané aspekty veřejnoprávních smluv JUDr. Petr Kolman, Ph.D.

veřejné správy nebo k úpravě jejich výkonu.1) Pokud bychom v historii správního práva zalistovali ještě hlouběji, můžeme připomenout slova významného českého předválečného administrativisty J. Hoetzela, jenž veřejnoprávní smlouvy charakterizoval tak, že jde o souhlasný projev vůle nejméně dvou stran, projevy vůle musí být vzájemně skloubeny, právní následky spočívají v tom, že se tu zakládají mění či ruší vztahy správního práva2); takže nikoliv práva veřejného jak uvádí ustanovení § 159 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“, nebo „SŘ“)3). Spolu se R. Rysem musíme připomenout, že veřejnoprávní smlouvy se na našem území vyskytovaly již za Rakouska-Uherska. Pravidlem až do

I. Úvodem Píše se rok 2009, v USA vládne první prezident afroamerického původu, světem se nadále valí hypoteční a finanční krize, Česká republika se stala předsednickou zemí Evropské unie, na Slovensku se od 1. 1. 2009 začalo platit eurem, členské země EU letos mj. čekají volby do Evropského parlamentu … rok 2009 je však také čtvrtým rokem účinnosti „nového“ správního řádu, tedy klíčového předpisu správního práva procesního. V předloženém časopiseckém příspěvku se samozřejmě nebudeme (a ani nemůžeme) věnovat správnímu řádu celému, především se zaměříme na tématiku veřejnoprávních smluv, a to zejména z pohledu přezkoumání souladu veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy. Dle D. Hendrycha je veřejnoprávní smlouva dvoustranným nebo vícestranným správním úkonem, kterým se zakládá, mění nebo ruší vztahy správního práva. Prostřednictvím těchto smluv může v mezích zákona docházet k přesunům působnosti a pravomoci subjektů 4

1) Cit: Hendrych, D. a kol.: Právnický slovník. 2. rozšířené vydání, Praha: C.H.Beck, 2003 (zpracovatel hesla: Smlouva veřejnoprávní – prof. Dušan Hendrych). 2) J. Hoetzel v citaci P. Matese in Veřejnoprávní smlouvy podle obecního zřízení, Právní forum 7/2006, ASPI Praha, 2006, s. 257. 3) O tom nejen terminologickém problému bude pojednáno v textu níže.

5

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


dnešních dnů ovšem bylo, že tento právní institut, veskrze progresivní4), nebyl na našem území nikdy hojně užíván a jeho legislativní úprava byla vždy chabá nebo žádná.5) V komparaci se správními akty jsou v administrativní praxi veřejnoprávní smlouvy6) jevem méně četným. P.Průcha je výstižně označuje jako atypickou formu realizace veřejné správy, která mj. plyne z mocenské podstaty veřejné správy a administrativně právní metody regulace příslušných mocenských vztahů 7) Nicméně jak mj. píše J. Staša „jde však o institut, který má ve správním právu své místo a budoucnost“.8) K pojmu veřejnoprávní smlouva dále P. Havlan uvádí, že stejně jako smlouva soukromoprávní (občanskoprávní) je tato smlouva primárně založena na tzv. smluvním

2009

konsenzu, tj. vzájemně adresovaných, obsahově shodných a v zásadě svobodných projevech vůle dvou nebo více stran. Nicméně okolnost, že její obsah se týká výkonu veřejné moci, ji dává vrchnostenský ráz.9) Nutno připomenout, že v právním řádu ČR doposud chyběla obecná úprava veřejnoprávních smluv. Pro komplexnost pohledu dodejme, že první parciální úprava těchto smluv byla zakotvena v ustanoveních zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), a to prostřednictvím novely z. č. 313/2002 Sb.10), v ustanovení § 66c až 66e (obecné podmínky pro uzavírání, platnost, změnu a zrušení veřejnoprávní smlouvy, rozhodování sporů z veřejnoprávní smlouvy a způsob jejího zveřejnění). Tato úprava byla zrušena až článkem I. (viz změna zákona o obcích) zákona č. 501/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím správního řádu.11) Absence obecné úpravy byla kritizována i v odborné literatuře a tisku (např. D. Hendrychem in Právnický slovník, 2. rozšířené vydání, Praha:

4) R. Rys z MV ČR v této souvislosti používá přídavných jmen moderní a pokrokový – viz Veřejnoprávní smlouvy v teorii a praxi – Veřejná správa (týdeník MVČR) 33/2006. 5) Viz.: Rys, R.: Veřejnoprávní smlouvy v teorii a praxi in Veřejná správa (týdeník MVČR) 33/2006. 6) Dříve také nazývané jako dohody správně-právního charakteru. 7) Srov. Průcha, P.: Správní právo. Obecná část. Masarykova univerzita v Brně, 2003, s. 155. 8) Cit: Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. rozšířené vydání, C. H. Beck, 2003, s. 160, (zpracovatel kapitoly J. Staša), abych se nedopustil zkreslení: i J. Staša ve svém textu zmiňuje menší četnost výskytu v porovnání se správními akty.

9) Srov. Havlan, P. in kolektiv Správní právo procesní, Eurolex Bohemia, Praha, 2005, s. 251. 10) S účinností od 12. 7. 2002. 11) Viz. Rys, R.: Veřejnoprávní smlouvy v teorii a praxi in Veřejná správa (týdeník MVČR) 33/2006.

6

PRÁVO



C. H. Beck, 2003 nebo R. Polčákem in Normativita veřejnoprávních smluv, Veřejná správa č. 23/2003). Dodejme, že se do jisté míry jedná (a z logiky věci musí jednat) o úpravu hmotněprávní, která by na první pohled v procesním předpisu mohla budit dojem jisté cizorodosti. Ale jak se koneckonců trefně uvádí i v důvodové zprávě ke správnímu řádu, nebylo jiného východiska, než začlenit12) příslušná obecná ustanovení do správního řádu. Jelikož správní právo zpravidla nezná obecné hmotněprávní úpravy. Z pohledu územní samosprávy dodejme zajímavý fakt, že smlouvy uzavírané podle zákona o obcích byly doposud nejběžnějším případem veřejnoprávních smluv a lze tušit, že tomu tak bude ještě v horizontu několika dalších roků. V zákoně o obcích nalezneme jednak veřejnoprávní smlouvy takto označené, a dále pak další, které jsou označeny jako tzv. dohody (§ 19 a § 26 zákona o obcích) nebo jako smlouvy (§ 46 zákona o obcích).13)

2009

II. Dělení veřejnoprávních smluv Stručně řečeno, v teorii správního práva dělíme veřejnoprávní smlouvy na: (i) koordinační – tj. uzavírané mezi subjekty veřejné správy navzájem14). Současně s P. Havlanem si připomeňme, že koordinační veřejnoprávní smlouvy, jejichž předmětem je výkon státní správy, možno uzavírat, jen stanoví-li tak zvláštní zákon (např. zákon o obcích) a jen se souhlasem svého nadřízeného orgánu.15) Zmíněnými subjekty veřejné správy, zde mohou být nejen stát a veřejnoprávní korporace (např. obce, kraje, profesní komory), ale i jiné právnické osoby zřízené zákonem (např. VZP) a fyzické a právnické osoby, pokud vykonávají zákonem nebo na základě zákona svěřenou působnost v oblasti veřejné správy (např. lesní či rybářská stráž, nebo STK).16) (ii) subordinační – tj. uzavírané mezi subjektem veřejné správy a odlišným

12) Důvodová zpráva dokonce používá relativně dramatičtější termín, že nebylo zbytí. 13) Mates, P., citovaná práce , s. 260 či Staša, J. in Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. rozšířené vydání, C. H. Beck, 2003, (zpracovatel kapitoly o veřejnoprávních smlouvách zde byl právě J. Staša). V obou těchto zmíněných dílech možno nalézt bližší informace k problematice veřejnoprávních smluv v rámci obecního řízení.

14) Např. veřejnoprávní smlouva o realizaci výkonu přenesené působnosti dle zákona o obcích či veřejnoprávní smlouva dle ustanovení § 1 odst. 6 a § 3 a zák. č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů. 15) Srov. Havlan, P. a kol.: Správní právo procesní. Eurolex Bohemia, Praha, 2005, s. 254. 16) Viz. Havlan, P., Skulová, S. et al.: Správní právo procesní. Plzeň: A.Čeněk, 2008 s.372.

7

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


2009

druhé, popřípadě ti, kdož účastníky takového řízení jsou, mohou uzavřít veřejnoprávní smlouvu týkající se převodu nebo způsobu výkonu jejich práv nebo povinností, nevylučuje-li to povaha věci nebo nestanoví-li zvláštní zákon jinak. K uzavření takové veřejnoprávní smlouvy je třeba souhlasu správního orgánu; ten posuzuje veřejnoprávní smlouvu a její obsah z hlediska souladu s právními předpisy a opět s veřejným zájmem.

neveřejnoprávním subjektem mající za cíl plnění veřejnosprávních úkolů ve veřejném zájmu17). Doplňme, že při uzavírání smlouvy subordinačního typu mají kontraktační subjekty rovné postavení, ale to se po jejím uzavření následně transformuje na postavení nerovné, kdy vrchnostenskou pozici zaujímá orgán veřejné správy.18) Pro zajímavost uveďme, že švýcarská právní teorie údajně napadá tento smluvní typ pro jeho název, „neboť jakápak subordinace, když mají smluvní strany při uzavírání této smlouvy rovné postavení“.19) K výše zmíněným dvou základním teoretickým typů dle správního řádu přibývá typ třetí: (iii) Veřejnoprávní smlouva mezi účastníky SŘ20) – ti, kdo by byli účastníky podle § 27 odst. 1 SŘ, kdyby probíhalo řízení podle části

Správní řád vyhradil pro úpravu veřejnoprávních smluv svou část pátou (§ 159 až § 170), ekvivalentní pojem dohoda správně-právního charakteru se zde nepoužívá. Pod pojmem veřejnoprávní smlouva správní řád rozumí dvoustranný nebo vícestranný právní úkon. A to takový úkon, jenž zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti (tedy úkon rázu konstitutivního nikoli deklaratorního) v oblasti veřejného práva. Veřejným právem se v moderním evropském pojetí rozumí tzv. širší správní právo, kdy se do veřejného práva už nepočítá ani trestní právo ani občanské právo procesní. Jinak řečeno, širší správní právo je vlastně veřejným právem v novém pojetí, jde o soubor právních odvětví práva správního, finančního, sociálního zabezpečení a životního prostředí.

17) Např. v Česku smlouvy o závazku veřejné služby v oblasti silniční nebo drážní dopravy, ze severoamerické právní kultury možno zmínit veřejnoprávní smlouvy se soukromými provozovateli věznic v některých státech USA. 18) Srov. Průcha, P.: Správní právo. Obecná část. Masarykova univerzita v Brně, 2003, s. 156. 19) R. Rys, cit.práce výše a jím citovaný Häfelin/Müller: Allgemeines Verwaltungsrecht. 4. vydání, Schulthess, Zürich 2002, s. 218. 20) Tento třetí smluvní typ, není právní teorií zcela akceptován, někdy bývá použito pouze prvních dvou typů.

8

PRÁVO



Ustanovení § 159 odst.1 SŘ sice expressis verbis mluví o veřejném právu (tedy jako celku), z charakteru předmětného ustanovení a analytickou interpretací relevantního kontextu musíme dojít k závěru, že zákonodárce měl na mysli tzv. širší správní právo21) (tedy včetně odvětví tzv. práva životního prostředí, práva finančního a části tzv. práva sociálního zabezpečení, která se historicky ze správního práva oddělila). Nikoliv však celé veřejné právo – těžko si představit veřejnoprávní kontrakt, jenž zakládá, mění nebo ruší práva z veřejnoprávní zóny spadající, např. do teritoria práva trestního či občanského práva procesního. O vhodnějším použití termínu správní namísto veřejné právo notabene svědčí i Hoetzelova slova citovaná v úvodu mého textu.

2009

Obcházení zákona (chování in fraudem legis) si volně např. společně s K. Adamovou a zažitou právní22) praxí můžeme definovat tak, že se subjekt sice chová secundum legem, ale takovým způsobem, aby záměrně dospěl k výsledku právní normou nepředvídaného a společensky nežádoucího.23) Soukromoprávní a veřejnoprávní teoretikové se shodnou na tom, že chování in fraudem legis fyzických a právnických osob se vyskytuje nejčastěji tam, kde ho zákonodárce umožní mezerou (trhlinou) v právním předpisu či nesrozumitelně a nejednoznačně24) formulovanou konstrukcí právní normy obsažené v právního předpisu. Když jsem v předchozím souvětí (ne)přímo zmínil problematiku nesrozumitelnosti předpisů a norem nemohu v tomto vysoce erudovaném odborném časopisu nezmínit stále živá slova právního filozofa G. Radbrucha25) – která se notabene objevila i v judikatuře dnešního NSS ČR26) – „interpret by měl zákonu rozumět

III. K některým náležitostem veřejnoprávní smlouvy Nezbytnou legální náležitostí každé veřejnoprávní smlouvy je fakt, že nesmí nejen být v jakémkoliv rozporu s právními předpisy, ale nesmí je ani obcházet.

22) A to především soukromoprávní praxí. 23) Srov. Adamová, K. in Madar, Z.: Slovník českého práva. 2. vydání, Linde Praha, 1999, s. 779. 24) V českém pozitivním právu se s těmito nešvary přirozeně setkáváme v různé míře intenzity. 25) Radbruch, G.: Rechtsphilosophie. Studienausgabe.Heidelberg 1999, s. 107. 26) Takže zmínka o stále živých slovech zde není oblíbenou „studentskou“ frazí, ale relevantním tvrzením.

21) K obdobnému závěru dochází i Vedral, J.: Nový správní řád a územní samospráva in sborník z mezinárodního workshopu Nový správní řád a místní samospráva (eds. Kadečka, S. et Kliková, A.), Masarykova univerzita v Brně, 2006, s. 73.

9

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


2009

vymezuje veřejný zájem, jako zájem na zajištění výhody a prospěchu, a to nejen hmotného a finančního pro větší část společnosti a je opakem zájmu soukromého.31) Zde bych si pln akademické zdvořilosti dovolil parciálně s P. Matesem nesouhlasit s jeho tvrzením, že musí jít vždy o opak zájmu soukromého – mám za to, že veřejný zájem je primárně odlišný (nezávislý) na zájmu soukromém a s tímto privátním zájmem může být jak v souladu, tak v větším či menším rozporu a také může být k němu i v zcela neutrální pozici.32) A conto veřejného zájmu můžeme spolu s Vopálkou napsat,

lépe než autor“, což je myslím pro stávající české správní právo nedostižitelná maxima.27) Rovněž Lon L. Fuller ve svém skvělém spise Morálka práva (The Morality of Law)28) již dříve vyjmenoval základní principy, bez kterých není možné, aby právo fungovalo a adresáti ho respektovali. Jedním z těchto principů je mj. jejich jasnost a srozumitelnost, protože bez možnosti seznámit se s právními předpisy a porozumět jim se stát stěží může odvolávat na prastarou zásadu neznalost zákona neomlouvá. Dalším legálním axiomem je povinnost souladu s veřejným zájmem. V českém právním řádu není pojem veřejný zájem přímo definován, nicméně si ho zde můžeme interpretovat tak, že veřejnoprávní smlouva nesmí být uzavřena v neprospěch obecných zájmů. Především, při vědomí výstižné středoevropské lidové moudrosti, že o peníze, jde až v první řadě, hlavní důraz by měl být kladen na skutečnost, aby výsledný stav nebyl v neprospěch veřejných financí.29, 30), P. Mates v této souvislosti

30) Hlubším zájemcům o problematiku veřejných financí a materii finančního práva vůbec možno doporučit zdařilou dvoudílnou publikaci Mrkývka, P a kol.: Finanční právo a finanční správa. Masarykova univerzita v Brně, 2004 k tématice státního rozpočtu jako vrcholného nástroje finanční politiky státu, jímž se řídí veškeré finanční hospodaření v poslední době erudovaně pojednala např. Pařízková, I: Vnitřní struktura státního rozpočtu. ČPVP 2/2006, Brno, 2006, s.131 a násl. 31) Srov. Mates, P., cit. dílo výše. s. 258. 32) Např. je ve veřejném zájmu vybudování investiční zóny v určitém kraji, což pro paní Razítkovou může značit jak soulad s jejím soukromým zájmem (najde tam práci a bude mít více peněz), v rozporu (najde tam sice zaměstnání, ale bude tím vážně narušen její soukromý zájem na dosavadním dopoledním sledování telenovel) či zcela neutrální (bydlí v zcela jiném samosprávném kraji, o investiční zóny se nezajímá a nikterak se nedotýkají jejích soukromých zájmů a plánů).

27) Mám za to, že jde o problém všech členských států EU. 28) Fuller, Lon L.: Morálka práva. Překlad: Jiří Přibáň. Vyd. 1. Praha : Oikoymenh, 1998. 29) Tím samozřejmě autor nechce říci, že ochrana veřejných financí je jediným prvkem spadajícím do množiny veřejného zájmu. Jako komponent veřejného zájmu chápu např. i důvěryhodnost veřejné správy.

10

PRÁVO



že činnost subjektů správy směřuje k uspokojování veřejného (obecného) zájmu. Z právního hlediska je požadavek činnosti pouze ve veřejném zájmu součástí působnosti a pravomoci, je tak vždy kritériem legality.33) Uzavření veřejnoprávní smlouvy, jejíž stranou je správní orgán, dále nesmí snižovat důvěryhodnost veřejné správy. Nepokládám z teoretickoprávního hlediska začlenění legální věty: „nesmí snižovat důvěryhodnost veřejné správy“ – tedy věty třetí v souvětí prvém v ustanovení § 159 odst. 3 SŘ za zcela vhodné, spíše bych takovou větu raději viděl v komentáři či právnické učebnici než přímo v normativním textu zákona, nota bene když toto nepřímo vyplývá i z jiných ustanovení správního řádu a dalších právních předpisů. Smířlivěji bych se k takovéto kvazinormativní větě stavěl, pokud by byla začleněna do úvodních paragrafů zákona – tedy do ustanovení vymezujících zásady. Rovněž uzavření kontraktu musí být účelné (zásada efektivity34) ve veřejné správě) a správní orgán musí

2009

mít při jejím uzavírání za cíl plnění úkolů veřejné správy. Je důležité zmínit, že veřejnoprávní smlouva se vždy posuzuje podle svého skutečného (nikoliv formálního) obsahu. V ustanovení § 164 odst. 1 SŘ je ukotvena tradiční zásada správního procesu, a to písemnost.35) Veřejnoprávní smlouva musí být tedy uzavřena písemně (v žádném případě tedy orálně) a projevy vůle všech (tedy dvou a více) smluvních stran musí být na téže listině. Gramatickým výkladem ustanovení § 164 odst. 1 SŘ dojdeme k závěru, že veřejnoprávní smlouvu v režimu správního řádu de lege lata nemožno uzavřít elektronicky, a to ani za použití institutu zaručeného elektronického podpisu.36) Mám za to, že vzhledem k rozvoji moderní informační společnosti a jejím silném vlivu na utváření tzv. e-goverment by de lege ferenda bylo správné a progresivní umožnit subjektům uzavírat veřejnoprávní smlouvy i v elektronické podobě. Jsou-li smluvní strany (či jejich pověření zástupci dle ustanovení

35) Zásadu písemného řízení (výjimečně modifikovanou ústností a zásadou „přímosti“ a veřejnosti) ve svých pracích uvádí i Hoetzel – srov. Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. rozšířené vydání, C.H.Beck, 2003, s. 314. 36) Ke stejnému závěru dochází i Vedral, J.: Správní řád – komentář. Bova Polygon, Praha 2006, s. 930.

33) Cit. Vopálka,V. in Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. rozšířené vydání, C.H.Beck, 2003 a literatura zde citovaná (Rivero, J., Forsthoff, E.), s.84. 34) K této zásadě více Jurčík, R.: Specifika obce jako zadavatele veřejných zakázek. Daně a právo v praxi. Ročník VIII, č. 8/2003, s. 44 až 46.

11

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


§ 22 a násl. ObčZ37)) přítomny současně, je veřejnoprávní smlouva uzavřena okamžikem připojení podpisu poslední smluvní strany. Nejsou-li smluvní strany přítomny současně, je veřejnoprávní smlouva výlučně uzavřena okamžikem, kdy návrh veřejnoprávní smlouvy opatřený podpisy ostatních osob, jimž byl určen, dojde navrhovateli smlouvy. Ustanovení správního řádu o fikci doručení zde nemohou být uplatněna. Jestliže zákon stanoví, že k uzavření veřejnoprávní smlouvy je třeba souhlasu správního orgánu, je veřejnoprávní smlouva uzavřena dnem, kdy tento souhlas nabude právní moci. Zmíněný souhlas se vydává v právní formě správního rozhodnutí, pro které se obligatorně použije ustanovení části druhé a třetí správního řádu. Kdo je zde účastníkem řízení? Dle dikce ustanovení § 27 odst. 1 správního řádu

2009

jsou jimi smluvní strany předmětného veřejnoprávního kontraktu.38) Netřeba myslím dodávat, že tu jde o tzv. řízení návrhové. Správní orgán, který dal souhlas k uzavření veřejnoprávní smlouvy, zveřejní veřejnoprávní smlouvu na své úřední desce40) – zásada publicity ve veřejné správě.

IV. Přezkoumání souladu veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy Jak plyne z ustanovení § 170 SŘ41) na veřejnoprávní kontrakty uzavírané dle správního řádu nemožno aplikovat ustanovení občanského zákoníku o neplatnosti právních úkonů. Soulad veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy lze přezkoumat z moci úřední. Strana veřejnoprávní smlouvy, která není

37) Zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí státního orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné moci. Zástupce musí jednat osobně; dalšího zástupce si může ustanovit, jen jestliže je to právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto. I z právních úkonů dalšího zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.

38) Srov. Vedral, Správní řád – komentář. Bova Polygon, Praha 2006, s. 931. 39) Viz. ustanovení § 44 a § 45 SŘ. 40) Viz. ustanovení § 164 odst. 3 SŘ. 41) Citace předmětného paragrafu: Při postupu podle této části se obdobně použijí ustanovení části první a přiměřeně ustanovení části druhé tohoto zákona; nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se přiměřeně ustanovení občanského zákoníku, s výjimkou ustanovení o neplatnosti a odporovatelnosti právních úkonů, ustanovení o odstoupení od smlouvy, ustanovení o změně v osobě dlužníka nebo věřitele, nejde-li o právní nástupnictví, a ustanovení o započtení.

12

PRÁVO



správním orgánem, může dát podnět k provedení přezkumného řízení. Kam zmíněný podnět podat? Podnět se podává u toho správního orgánu, jenž je věcně příslušný k přezkumnému řízení (§ 165/5 SŘ). Při chybném podání – tedy k nepříslušnému administrativnímu orgánu, je tento orgán povinen dle ustanovení § 42 SŘ podnět postoupit k opravdu příslušnému správnímu orgánu.42) Zákonem je zakotvena subjektivní třicetidenní lhůta ode dne, kdy se tato strana (tedy odlišná od správního orgánu) o důvodu zahájení přezkumného řízení dozvěděla.43) V ustanovení § 165 odst. 2 SŘ je výslovně dána povinnost správního orgán zrušit takovou veřejnoprávní smlouvu, která byla uzavřena v rozporu s právními předpisy, takovou tedy správní orgán obligatorně zruší. Zákon hovoří o všech právních předpisech, lhostejno zda původní, či odvozené povahy. Jinými slovy řečeno, veřejnoprávní smlouva musí být ex lege uzavřena za plného souladu se všemi právními předpisy ČR. Připomeňme si – ve zkratce – že nyní rozlišujeme následující druhy právních předpisů: (i) původní povahy – Ústava, ústavní zákony, zákony, zákonná opatření

2009

Senátu PČR, obecně závazné vyhlášky obcí v samostatné působnosti, obecně závazné vyhlášky krajů v samostatné působnosti. Pro úplnost můžeme společně s A. Gerlochem doplnit, že do této skupiny patří i platné dekrety prezidenta republiky ČSR přijaté v rámci jeho dekretální pravomoci v letech 1940-1945 a ratihabované Prozatímním Národním shromážděním ČSR jako zákony v roce 1946 44). (ii) odvozené povahy – jsou jimi nařízení vlády, obecně závazné právní předpisy ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, nařízení krajů v přenesené působnosti, nařízení obcí v přenesené působnosti45). Veřejnoprávní smlouva by neměla být ani v rozporu s takovou mezinárodní smlouvou (normativní povahy), která je součástí našeho právního řádu – tedy, že je jí ČR vázána, byla po příslušné proceduře ratifikována naším Parlamentem a byla řádně vyhlášena. Připomeňme si, že pokud ratifikovaná a publikovaná mezinárodní smlouva 44) Viz. Gerloch, A.: Teorie práva. 3. rozšířené vydání, Plzeň, 2004, s. 84. 45) Srov. např. Průcha, P.: Správní právo. Obecná část. Masarykova univerzita v Brně, 2003, s.61 nebo monografie prof. A. Gerlocha citovaná v předešlé poznámce – taktéž s. 84.

42) Srov. Vedral, J.: Správní řád – komentář. Bova Polygon, Praha 2006, s. 936. 43) Viz. ustanovení § 165 odst. 1 SŘ.

13

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


je v rozporu se zákonem, tak má přednost úprava obsažená v mezinárodní smlouvě. Z toho plyne, že pokud by posuzovaná veřejnoprávní smlouva byla v rozporu např. s ustanovením určitého zákona, ale současně by v témže bodu byla v souladu s mezinárodní smlouvou, tak by měla být ponechána nezrušena.46) Může nastat situace, že jsou v rozporu s právními předpisy jen některá ustanovení veřejnoprávní smlouvy, pak se zruší jen tato protiprávní ustanovení.47) To se však může uplatnit pouze v případě, že z povahy předmětné veřejnoprávní smlouvy nebo z jejího obsahu, anebo z okolností, za nichž byla uzavřena, nevyplývá, že je nelze oddělit od ostatních. Teoreticky tedy můžeme veřejnoprávní smlouvy rozdělit na kontrakty sevřené povahy, u kterých nemožno oddělit určité „invalidní“ části a kontrakty volnějšího charakteru s možností „amputace“ vadného ustanovení. Samozřejmě, že existují smlouvy (a bude jich ve veřejnosprávní praxi značný počet), které spadají do obou načrtnutých kategorií, tedy u kterých se bude lišit mí-

2009

ra intenzity provázanosti jejich jednotlivých ustanovení s ostatními, takže některá méně klíčová ustanovení budou moci být zrušitelná a smlouva bude schopná právního života a naopak v téže smlouvě budou ustanovení natolik provázaná se zbylými, že možnost parciálního rušení nebude uplatnitelná. Zdůrazněme si tu, že zmíněné vady veřejnoprávních smluv nelze zkorigovat tak, že by předmětný veřejnoprávní kontrakt byl v rámci přezkumu upraven48). Zrušení veřejnoprávních smluv uzavřených podle ustanovení § 160 nebo § 161 SŘ anebo zrušení jejich ustanovení se nedotýká úkonů učiněných vůči třetím osobám smluvní stranou při výkonu působnosti převzaté od jiné smluvní strany na základě této veřejnoprávní smlouvy. Po právní moci nebo předběžné vykonatelnosti rozhodnutí o zrušení (ať již celkovém, či parciálním) přechází působnost v těchto věcech na správní orgány, které byly příslušné tyto úkony činit před uzavřením zrušené veřejnoprávní smlouvy.49)

48) Taktéž Mates, P.: Veřejnoprávní smlouvy podle obecního zřízení. Právní forum 7/2006, ASPI Praha, 2006, s.260. 49) Popřípadě na správní orgány, na něž příslušnost mezitím přešla v důsledku změny okolností rozhodných pro její určení. To platí obdobně i v případě zrušení souhlasu k uzavření veřejnoprávní smlouvy podle § 160 SŘ.

46) V praxi samozřejmě půjde o zcela okrajovou záležitost, jedná se tu spíše o akademickou úvahu autora. 47) Lidově řečeno, aby nedocházelo k situaci, že s vaničkou je vylito i veřejnosprávní dítě.

14

PRÁVO



U veřejnoprávních smluv uzavřených podle ustanovení § 160 SŘ (koordinační smlouvy) nebo § 161 SŘ (subordinační smlouvy) je k přezkoumání souladu veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy příslušný správní orgán oprávněný řešit spor z veřejnoprávní smlouvy. Tyto jsou vymezeny v ustanovení § 169 odst. 1 SŘ. Jsou jimi (i) Ministerstvo vnitra ČR, (ii) příslušný krajský úřad, (iii) správní orgán, který je společně nadřízený smluvním stranám, (iv) správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který je stranou veřejnoprávní smlouvy, (v) správní orgán, který k jejímu uzavření udělil souhlas, jde-li o veřejnoprávní smlouvu podle § 162 SŘ.

2009

nami obce, které nejsou obcemi s rozšířenou působností (tj. obce prvního a druhého stupně), nepřevezme-li věc Ministerstvo vnitra, (iii) správní orgán, který je společně nadřízený smluvním stranám, jde-li o jinou veřejnoprávní smlouvu podle § 160 SŘ; není-li takového správního orgánu, řeší spor v dohodě ústřední správní úřady nadřízené správním orgánům, které jsou nadřízeny smluvním stranám, (iv) správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který je stranou veřejnoprávní smlouvy, jde-li o veřejnoprávní smlouvu podle § 161 SŘ, nebo (v) správní orgán, který k jejímu uzavření udělil souhlas, jde-li o veřejnoprávní smlouvu podle § 162 SŘ.

Konkrétněji vymezeno, spory z veřejnoprávní smlouvy dle správního řádu tedy rozhodují: (i) Ministerstvo vnitra, jde-li o veřejnoprávní smlouvu podle § 160 SŘ a je-li alespoň jednou ze smluvních stran kraj nebo jsou smluvními stranami obce s rozšířenou působností (tj. tzv. obce třetího stupně); Ministerstvo vnitra věc projedná s věcně příslušným ministerstvem nebo jiným věcně příslušným ústředním správním úřadem, (ii) příslušný krajský úřad, jde-li o veřejnoprávní smlouvu podle § 160 SŘ a jsou-li smluvními stra-

U zvláštních veřejnoprávních smluv sjednaných podle ustanovení § 162 SŘ50) je to správní orgán nadřízený 50) Ti, kdo by byli účastníky podle § 27 odst. 1 SŘ, kdyby probíhalo řízení podle části druhé, popřípadě ti, kdož účastníky takového řízení jsou, mohou uzavřít veřejnoprávní smlouvu týkající se převodu nebo způsobu výkonu jejich práv nebo povinností, nevylučuje-li to povaha věci nebo nestanoví-li zvláštní zákon jinak. K uzavření takové veřejnoprávní smlouvy je třeba souhlasu správního orgánu, ten posuzuje veřejnoprávní smlouvu a její obsah z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem.

15

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


správnímu orgánu, jehož souhlasu je třeba k uzavření veřejnoprávní smlouvy. Důležitou procesní otázkou je, kdo má legální postavení účastníka takovéhoto přezkumného řízení u veřejnoprávních smluv? Účastníky jsou zde ex lege smluvní strany a u specifických veřejnoprávních smluv podle ustanovení § 162 SŘ též správní orgán, jehož souhlasu je třeba k uzavření této veřejnoprávní smlouvy. Není-li stanoveno jinak, platí pro přezkoumání souladu veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy obdobně ustanovení správního řádu o přezkumném řízení s tím, že správní orgán není vázán lhůtami uvedenými v § 96 odst. 1 SŘ – tedy že usnesení o zahájení přezkumného řízení lze vydat nejdéle do 2 měsíců ode dne, kdy se příslušný správní orgán o důvodu zahájení přezkumného řízení dozvěděl, nejpozději však do 1 roku od právní moci rozhodnutí ve věci a taktéž není vázán ustanovením § 97 odst. 2 SŘ – tedy že rozhodnutí ve věci v přezkumném řízení v prvním stupni nelze vydat po uplynutí 15 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí ve věci. Probíhá-li přezkumné řízení, správní orgán je usnesením zastaví, usnesení se pouze poznamená do spisu. Při určení účinků rozhodnutí se přiměřeně použije ustanovení § 99 SŘ (ustanovení týkající se účinku rozhodnutí v přezkumném řízení).

2009

Velice důležitou procesní náležitostí tu je, že rozhodnutí o sporech z veřejnoprávních smluv nelze použít řádných opravných prostředků správního řádu, tedy nelze podat odvolání ani rozklad. Spolu s předním českým administrativistou P. Průchou musíme ovšem připomenout, že je možné ho napadnout mimořádnými opravnými prostředky a také je možné přezkoumání soudem, a to dle ustanovení o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu.51) Pro vyšší informační komplexnost – nad rámec předloženého textu – si připomeňme, že v českém pozitivním právu existují i veřejnoprávní smlouvy, které nejsou typově ve správním řádu upraveny. Tedy smlouvy stojící jakoby parciálně mimo správní řád – spadají sice pod ustanovení § 159 SŘ, avšak následující ustanovení §160 až § 162 SŘ. Za takové můžeme označit například některé (ne ovšem veškeré) kontrakty o centrálním zadávání podle ustanovení § 3 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů nebo některé smlouvy koncesní dle zákona č.139/2006 Sb., o koncesním

51) Průcha, P.: Nový správní řád, zákon č.500/2004 Sb. ASPI, Praha, 2005, s. 216, z této Průchovi práce cituje i Mates, P.: Veřejnoprávní smlouvy podle obecního zřízení. Právní forum 7/2006, ASPI Praha, 2006, s. 260.

16

PRÁVO



řízení a koncesních smlouvách, ve znění pozdějších předpisů.52) Výše zmíněné vybočení některých veřejnoprávních smluv uzavíraných nositeli veřejné moci (ne)přímo vede k tomu, že správní řád neupravuje spory ze všech typů veřejnoprávních kontraktů.53)

2009

k transferu určitých kompetencí v rámci české veřejné správy. Staloli se tak za využití nového správního řádu – část pátá, možno pokládat za vhodné řešení. Doufejme, že tato úprava posílí právní jistotu nejen stran uzavírajících tyto dohody (ať už koordinační či subordinační), ale i fyzických a právnických „konzumujících“ služby naší veřejné správy. Na úplný závěr bych chtěl připomenout zásadu obsaženou v ustanovení § 4 relativně stále ještě nového správního řádu – veřejná správa je službou veřejnosti. Myslím, že tato zásada by měla být plně respektována i při administrativní realizaci v sektoru veřejnoprávních smluv.

V. Závěrem Vítáme rozhodnutí zákonodárce, že do značné míry konečně54) zaplnil (především procesně-právní) mezeru na důležitém úseku zákonné úpravy veřejnoprávních smluv, díky nimž dochází ve veřejném zájmu

52) Srov. Jurčík, R.: Veřejnoprávní smlouvy podle z. č. 500/2004 Sb., uzavírané orgány místní samosprávy podle právní úpravy veřejných zakázek a koncesí in sborník z mezinárodního workshopu Nový správní řád a místní samospráva (eds. Kadečka, S. et Kliková, A.), Masarykova univerzita v Brně, 2006, s. 316 nebo blíže nový Jurčíkův „šedý beckovský“ komentář k zákonu o veřejných zakázkách. Nejen z důvodu vědecké poctivosti si připomeňme, že problematikou koncesních jako veřejnoprávních smluv se mj. zabýval i Kadečka, S.: Veřejnoprávní smlouvy a návrh správního řádu. Parlamentní zpravodaj, Praha, číslo 12/2001. 53) Srov. Jurčík op.cit. výše s. 320. 54) Příslovce „konečně“ zde není použito jako výraz neúcty k zákonodárci, nicméně doba, po kterou se na nový SŘ čekalo, nebyla opravdu krátká, jistou indicií správnosti užití zmíněného příslovce je i fakt, že vysoce fundovaný právní peda

JUDr. Petr Kolman, Ph.D. Katedra správní vědy, správního práva a finančního práva Právnická fakulta Masarykova univerzita v Brně

17

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


2009

PRÁVO



2009

Srovnání pravomoci rozhodce podle českého a francouzského práva JUDr. Ing. Miloš Olík znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoRŘ“), prvně v ustanovení § 2 odst. 1 ZoRŘ, nicméně není tímto zákonem definován a jako takový může zahrnovat všechny typy rozhodčích smluv, jimiž jsou samostatná rozhodčí smlouva, rozhodčí doložka (není samostatná) a smlouva o rozhodci. V praxi je nejčastěji se vyskytujícím typem rozhodčí smlouvy rozhodčí doložka.

I. Úvod Rozhodčí řízení („arbitráž“) je alternativním způsobem řešením sporů. Jeho moderní historie začala s hospodářským rozvojem po 1. světové válce, jeho obliba celosvětově stoupá a v mezinárodní obchodní sféře již postupně vytlačuje klasickou soudní juris dikci.

II. Rozhodčí smlouva jako základ pravomoci rozhodce

II.I. Právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu

Pravomoc rozhodčího soudu vyplývá zejména z rozhodčí smlouvy, která je základem pravomoci rozhodce. Bez uzavření platné a přípustné rozhodčí smlouvy není rozhodce rozhodcem a nemá právo rozhodovat ve sporu o právech a povinnostech stran. Proto je třeba nejdříve podrobně rozebrat význam a přípustnost rozhodčí smlouvy, aby poté mohla být blíže zkoumána podstata a režim pravomoci rozhodců. Pojem rozhodčí smlouva je sice používán v českém zákoně č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve 18

Pravomoc rozhodců je založena výhradně na základě rozhodčí smlouvy. Proto je jako první nutné stanovit jaké právo je rozhodné pro určení přípustnosti rozhodčí smlouvy. V praxi se vyvinulo více metod pro určení pravidel, jakými se bude řídit režim rozhodčí smlouvy. V České republice se používá výhradně metoda kolizní. Kolizní metoda spočívá v tom, že kolizní norma určuje právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu. Tato metoda umožňuje, aby se rozhodčí smlouva řídila právem, které k ní má užší 19

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


vztah než právo soudu, který rozhoduje např. o platnosti rozhodčí smlouvy (lex fori). Výhodou této metody je její předvídatelnost pro strany rozhodčí smlouvy a následná právní jistota v těchto vztazích. Nevýhodou ovšem může být možná roztříštěnost právní úpravy vedoucí k tomu, že např. k posouzení platnosti rozhodčí smlouvy bude použito více právních řádů, podle toho na co ukáže kolizní norma. Na základě ustanovení § 37 odst. ZoRŘ použijí rozhodci právo určené kolizními tuzemskými právními předpisy, pokud si strany samy nezvolí právo, kterým se bude řídit rozhodčí řízení. Ve Francii se do 70. let XX. století také používala výhradně metoda kolizní. Nicméně, zejména na základě judikatury, se vyvinuly ještě dvě alternativní metody pro posouzení pravidel rozhodčí smlouvy. Přispěl k tomu režim právních enkláv z doby francouzských kolonií. „Právo enkláv se však víceméně přizpůsobuje právnímu myšlení území, které je obklopuje“.1) Nové metody měly přispět ke zjednodušení a odstranění výše zmíněné možné roztříštěnosti posuzování přípustnosti rozhodčí smlouvy, ale na rozdíl od předvídatelných kolizních norem ohrožují právní jistotu. Tyto metody se nazývají metoda přímá a dále metoda absence no-

2009

rem. Obě metody jsou si v hrubých rysech podobné, dá se říci, že metoda absence norem je pokračováním trendu nastoleném metodou přímou. Podstatou přímé metody je použití přímých norem (tzv. règles matérielles), za což je považováno posouzení existence a platnosti rozhodčí smlouvy nezávisle na určení rozhodného práva. Vyústěním této metody je vytvoření přímé normy autonomie rozhodčí smlouvy, podle které je rozhodčí doložka platná nezávisle na smlouvě hlavní, v které je obsažena. Použitím této metody rozhodci vycházejí při posouzení její platnosti hlavně z vlastního textu rozhodčí smlouvy, který je vykládán ve prospěch její platnosti, přičemž odhlížejí i od norem právního řádu rozhodného pro rozhodčí smlouvu. Užíváním přímé metody dospěla francouzská judikatura až k metodě absence norem, která platnost rozhodčí smlouvy abstrahuje od všech národních právních norem a rovnou presumuje platnost rozhodčí smlouvy. II.II. Přípustnost rozhodčí smlouvy Bylo by logické, kdyby se přípustnost rozhodčí smlouvy řídila obecně právem rozhodným pro samotnou rozhodčí smlouvu. Obecně je však zastáván názor, že v tomto případě by byl dán až příliš velký prostor pro autonomii vůle stran a mohlo tímto způsobem docházet

1) Bílý, J.: Základy právních nauk. Praha, ČZU 2004. s. 80.

20

PRÁVO



k nežádoucímu obcházení imperativních norem vnitrostátního práva, které by jinak znemožňovaly v konkrétním případě uzavření rozhodčí smlouvy. Proto čl. 5 odst. 2 písm. a) Newyorkské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z 10. 6. 1958 (dále jen „NYÚ“)2) stanoví, že právo soudu, který rozhoduje o uznání a výkonu rozhodčího nálezu, je právem rozhodným pro přípustnost rozhodčí smlouvy. Česká republika a Francie jsou smluvními stranami NYÚ, proto je jejich úprava v souladu s touto konvencí a přípustnost rozhodčí smlouvy se posuzuje dle lex fori (právo místa soudu). Tato metoda skrývá dvě úskalí. Hlavním je nejistota přípustnosti rozhodčí smlouvy v závislosti na místní úpravě státu, kde má být rozhodčí nález vykonán. Druhým úskalím je, že právní řád lex fori často nemá žádnou blízkou vazbu na právní řád sporu samotného. V českém právním řádu se dle ustanovení § 36 odst. 1 ZoRŘ posuzuje přípustnost rozhodčí smlouvy dle tohoto zákona, což znamená výlučné použití práva lex fori pro posouzení přípustnosti. Francouzské právo je v tomto ohledu liberálnější, neboť ve vztazích s mezinárodním prvkem nepoužívá přísné podmínky

2009

vnitrostátního práva, čímž se přibližuje metodě absence přímých norem. Francouzská liberální úprava je přesto v souladu s NYÚ, neboť ta zakazuje pouze stanovení podstatně tíživějších podmínek pro uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů, než jsou stanoveny ohledně národních rozhodčích nálezů (čl. III NYÚ) a naopak stanoví výhradu příznivějšího vnitrostátního práva (čl. VII odst. 1 NYÚ). Výše zmíněnými metodami se určí rozhodné právo pro rozhodčí smlouvu, jež tvoří právní režim rozhodčí smlouvy. Jen platná rozhodčí smlouva může vyvolat požadovaný účinek, kterým je delegace pravomoci rozhodování sporu od obecných soudů k rozhodčímu soudu či rozhodcům. II.III. Podmínky platnosti rozhodčí smlouvy Podmínky platnosti rozhodčí smlouvy je možno rozdělit na dvě části. První část tvoří podmínky obecné, které v podstatě odpovídají podmínkám platnosti běžných soukromoprávních smluv. Sem patří forma smlouvy, dále splnění obecných náležitostí právních úkonů a způsobilost stran uzavřít smlouvu. Druhou částí pak jsou specifické podmínky pro rozhodčí smlouvy, což je samotná přípustnost rozhodčí smlouvy. První podmínkou jsou obecné náležitosti právních úkonů, což znamená, že rozhodčí smlouva uzavřená

2) Vyhláška č. 74/1959 Sb. ze dne 6. listopadu 1959 o Úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů.

21

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


2009

hodčí smlouvu sjednaly“.3) Francouzská úprava je striktní co se týče požadavků pro vnitrostátní rozhodčí smlouvu, kde požaduje písemnou formu, ovšem v oblasti mezinárodních rozhodčích smluv (resp. rozhodčích smluv s mezinárodním prvkem) je benevolentnější. Ačkoliv je dle judikatury preferována písemná forma, tak je připouštěna i ústní forma odkazu na rozhodčí smlouvu, která ovšem již musí být písemná.

mezi dvěma a více stranami musí jasně vyjadřovat jejich vůli řešit spory v rozhodčím řízení, s tím že musí splňovat obecné náležitosti vůle a shody projevu a vůle dle občanských zákoníků obou zemí. V české úpravě je to požadavek ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“), který k platnosti právních úkonů stanoví, že musí být učiněny svobodně a vážně, určitě a srozumitelně. Francouzský nový zákoník občanského procesu (dále jen „NCPC“) upravuje podmínky platnosti smluv obecně stejným způsobem v článcích 1108 až 1122.

II.V. Způsobilost stran uzavřít rozhodčí smlouvu Další podmínkou platnosti rozhodčí smlouvy je způsobilost stran uzavřít rozhodčí smlouvu. V českém právu tato způsobilost vychází z obecných náležitostí ObčZ. První podmínkou pro uzavření smlouvy je na základě ustanovení § 38 odst. 1 ObčZ zletilost. Výše zmíněný paragraf stanoví: „Neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům“. Tato způsobilost se dle českého práva nabývá v plném rozsahu zletilostí (obecně dovršením 18 let věku). Za právnické osoby činí tyto úkony jejich statutární orgány. Francouzkou úpravu dle NCPC není třeba rozvádět, protože se v článcích 1123 až 1125 v zásadě shoduje s českou.

II.IV. Forma rozhodčí smlouvy Co se týče formy rozhodčí smlouvy, tak NYÚ v čl. II odst. 2 vyžaduje v zásadě písemnou formu rozhodčí smlouvy. Rozhodčí smlouva musí být obsažena ve smlouvě nebo dokumentu podepsaném oběma stranami, nebo být výsledkem „výměny písemných projevů, které nemusí splňovat náležitost podpisu“. Podle ZoRŘ v souladu s NYÚ musí být rozhodčí smlouva uzavřena písemně, jinak je neplatná (§ 3 odst. 1 ZoRŘ). Za písemnou formu se považuje i tehdy, „je-li rozhodčí smlouva sjednána telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení jejich obsahu a určení osob, které roz-

3) § 3 odst. 1 ZoRŘ

22

PRÁVO



II.VI. Arbitrabilita sporu

2009

II.VII. Účinky platně uzavřené rozhodčí smlouvy

Aby byl spor přípustný dle českého práva, tak musí splňovat podmínky stanovené v ustanovení § 2 odst. 1 ZoRŘ, který vymezuje okruhy sporů disponující tzv. „arbitrabilitou“, což je vlastnost sporu být přípustným pro řešení rozhodčím soudem. Musí se jednat o majetkové spory mezi stranami, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc obecnému soudu. V režimu francouzského práva je stejně jako v České republice přípustnost rozhodčí smlouvy podmínkou její platnosti a tudíž i podmínkou pravomoci rozhodčího soudu. Rozdílem je, že podléhá jinému režimu než platnost rozhodčí smlouvy podle závazkového práva. Jak již bylo zmíněno v části týkající se formy rozhodčí smlouvy, uplatňuje francouzské právo méně přísné podmínky na přípustnost mezinárodní rozhodčí smlouvy, než na přípustnost vnitrostátní rozhodčí smlouvy. V oblasti mezinárodních arbitráží ve Francii vše závisí pouze na mezinárodním veřejném pořádku. Nepoužijí se tedy normy vnitrostátního francouzského práva. To je důsledkem ve Francii silně chápané zásady autonomie rozhodčí smlouvy vůči všem ostatním národním právním řádům. Arbitrabilita proto závisí pouze na mezích vyznačených francouzskou koncepcí mezinárodního veřejného pořádku.

Jak již bylo výše zmíněno, účinkem platně uzavřené rozhodčí smlouvy je přenesení pravomoci rozhodování o sporu mezi stranami z obecných soudů na smluvně dohodnuté soudy rozhodčí (resp. rozhodce). Toto přenesení pravomoci rozhodovat o sporu se dá rozložit na několik okruhů účinků v závislosti na okruhu dotčených subjektů. Prvním okruhem subjektů jsou samotné strany, které uzavřely rozhodčí smlouvu. Těmto vzniká možnost předložit rozhodcům všechny spory vyplývající z okruhu dotčeném rozhodčí smlouvou. Z toho vyplývá, že dané spory jsou tímto vyjmuty z pravomoci rozhodování obecných soudů. Odejmutí pravomocí obecným soudům není absolutní, existují instituty, které obecným soudům dovolují přezkoumat pravomoc rozhodců ve věci a dále také povinnost soudů k součinnosti s rozhodčím řízením. V obecné rovině je povinností soudu, k němuž byla podána žaloba ve věci, ohledně které byla uzavřena platná rozhodčí smlouva, dané řízení zastavit, krom výjimek uvedených v zákoně. Důležitým prvkem právní jistoty v rozhodčích smlouvách je zásada autonomie (separability) rozhodčí smlouvy. Podstata této zásady spočívá v rovině, že rozhodci jsou 23

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


oprávněni rozhodnout spor i v případě, kdy druhá strana namítá neexistenci nebo neplatnost hlavní smlouvy. Taková námitka se díky této zásadě nijak nedotkne platnosti rozhodčí smlouvy a tudíž ani na ní založené pravomoci rozhodců. Výjimkou z tohoto pravidla může být situace, v níž příčina neplatnosti hlavní smlouvy zasahuje zároveň i smlouvu rozhodčí, v ní obsaženou. Zásada autonomie rozhodčí smlouvy je obsažena v čl. V odst. 3 Evropské úmluvy o obchodní arbitráži (dále jen „EÚ“)4), podle něhož je rozhodce oprávněn rozhodnout „o existenci nebo platnosti rozhodčí smlouvy nebo smlouvy, jejíž součástí je rozhodčí smlouva“. Tato zásada je vyjádřená i v českém právu, a to v ustanovení § 267 odst. 3 první věty zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObchZ“): „Je-li součástí jinak neplatné smlouvy dohoda o volbě práva nebo tohoto zákona (§ 262) nebo dohoda o řešení sporu mezi smluvními stranami, jsou tyto dohody neplatné pouze v případě, že se na ně vztahuje důvod neplatnosti“. Ve francouzské úpravě je separabilita rozhodčí smlouvy nejvíce vyjádřena v rozsudku Gosset5) z r. 1963,

2009

který se ale týká výhradně mezinárodní arbitráže. Podle kasačního soudu „v oblasti mezinárodní arbitráže se rozhodčí dohoda, ať byla uzavřena zvlášť nebo obsažena v právním aktu, na který se vztahuje, vždy vyznačuje úplnou právní nezávislostí, kromě zvláštních okolností, kterých se strany v tomto případě nedovolávají, což vylučuje, aby byla dotčena případnou neplatností tohoto aktu“. II.VIII. Účinky vůči třetím stranám Co se týče účinků platně uzavřené rozhodčí smlouvy mezi stranami rozhodčí smlouvy, pak jsou tyto účinky, vzhledem k výše řečenému, v podstatě shodné jak v českém, tak ve francouzském právu. Odlišnosti mezi právními řády ale spočívají v přechodu rozhodčí smlouvy na právní nástupce stran. Tato zásada jako taková je přijata víceméně všemi právními řády, Českou republiku a Francii nevyjímaje. V českém právu je tato zásada zcela jasně vyjádřena v ustanovení § 2 odst. 5 ZoRŘ, který stanoví: „Rozhodčí smlouva váže také právní nástupce stran, pokud to strany v této smlouvě výslovně nevyloučí“. Ohledně významu tohoto ustanovení nejsou pochybnosti, výraz že „váže také právní nástupce stran“ znamená, že tato vázanost vzniká ze zákona, i pokud si to strany smluvně nedohodly, pouze s výjimkou v případě,

4) Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 176/1964 Sb. ze dne 3. srpna 1964, o Evropské úmluvě o obchodní arbitráži. 5) Cass. civ. 1re, 1963, Rev. arb. 1963, str. 60, JDI 1964, s. 82.

24

PRÁVO



že výslovně stanovily, že tomu tak nebude. Francouzské právo ve svém NCPC výslovně přechod právního nástupnictví neřeší, nicméně z judikatury francouzských soudů vyplývá možnost přechodu rozhodčí smlouvy také na právní nástupce stran. Jenže zde se skrývá velký rozdíl oproti českému právnímu řádu. Francouzská judikatura totiž připouští přechody na osoby, které nebyly stranou rozhodčí smlouvy, ale jsou členy skupiny společností, v níž se rozhodčí smlouva objevila. Takové rozšíření je dle francouzského práva přípustné, pokud se lze domnívat, že s ním strany konkludentně souhlasily. Takový přechod se objevil například v rozhodčím nálezu Dow chemical.6) Rozhodčí soud v tomto případě připustil domněnku určité společné vůle všech zainteresovaných společností být stranami rozhodčích smluv, ačkoliv je tyto společnosti samy nepodepsaly, a aby se na ně tím pádem vztahovala rozhodčí doložka. Později ještě v judikátu Kis France7) je toto dále rozšířeno o možnost žalovat mateřskou společnost na základě roz-

2009

hodčích smluv uzavřených jejich dceřinými společnosti, z důvodu kontroly mateřských společností nad obchodním a finančním vedením jejich dceřiných společností. Druhou odlišností francouzského práva, resp. jeho judikatury od českého pojetí přechodu rozhodčí smlouvy je možnost zmíněná v rozsudku CIMAT v. SCA, ve které soud rozhodl o možnosti putování rozhodčí smlouvy nezávisle na hlavním závazku takto: „v oblasti mezinárodní arbitráže se rozhodčí doložka, právně nezávislá na hlavní smlouvě, převádí s touto smlouvou, bez ohledu na platnost převodu hlavního závazku“.8) Jinými slovy, je irelevantní, jestli je právní úkon přechodu hlavní smlouvy platný nebo ne. K přechodu rozhodčí smlouvy dojde nezávisle na tom. Tento přístup velmi silného pojetí autonomie vůle je ovšem podle mého názoru velmi nešťastný. Není vhodné vytvořit nevyvratitelnou právní domněnku stanovící, že strana souhlasila s řešením sporů pomocí rozhodčího řízení, aniž by to mohla platně očekávat v okamžiku, kdy nedošlo ani k přechodu smlouvy hlavní. Je to analogie např. k zásadě, že „podle

6) Rozhodčí nález CCI č. 4131, 23.9.1982, Rev. arb. 1984, str. 137, JDI 1983, str. 899; CA Paris, 21. 10. 1983, Dow Chemical, Rev. arb. 1984, str. 98. 7) CA Paris, 31. 10. 1989, Kis France, Rev. arb. 1992, s. 92.

8) Cass. civ. 2e, 28. května 2002, Société Burkinabe des ciments et matériaux (CIMAT) c/ Société des ciments d'Abidjan (SCA); Rev. crit. DIP 2002, str. 759, RTDcom, 2002, str. 667.

25

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


2009

jmů to není problémem. V tomto směru je francouzština přesnější, neboť adekvátně k českému pravomoc rozhodce je používán pojem compétence znamenající příslušnost.

francouzského práva podléhají promlčení zásadně všechna práva majetková, kdežto práva osobní se nepromlčují“.9)

III. Pravomoci rozhodců III.I. Pojmy „pravomoc“ a „příslušnost“ Předmětem pravomoci rozhodce je rozsoudit spor mezi dvěma a více stranami pomocí autoritativního výroku a tímto rozhodnout o jejich právech a povinnostech. Zatímco ale u obecných soudů není ohledně významu samotného pojmu pravomoc sporu, tak v českém právu je tento pojem víceznačný, protože v případě rozhodců dochází dle právní teorie ke splývání pojmu pravomoci a příslušnosti. Rozhodčí smlouva přenáší na rozhodce pravomoc rozhodnout o sporu, ale zároveň se rozhodčí smlouvou stává rozhodce i příslušným k rozhodnutí daného sporu. Ačkoli z hlediska právní teorie by pravděpodobně bylo správnější hovořit v případě rozhodce o příslušnosti (vycházejíc z dělení příslušnosti občanským soudním řádem), tak z hlediska výše zmíněného splývání těchto po9) Bílý, J.: Právní úprava promlčení a prekluze v právních řádech EU. In: Právní a ekonomické problémy současnosti I. Ostrava, Key Publishing 2007, s. 7.

26

PRÁVO



ní rozsahu, ve kterém se použije na rozhodčí řízení občanský soudní řád, přípustnost existence rozhodčích center a jejich zapojení do rozhodčího řízení, povaha rozhodování dle zásad spravedlnosti a mnohé další.

III.II. Teoretické přístupy vymezující pravomoci rozhodce

III.III. Pojetí v českém právu

Právní úprava rozhodčího řízení je poměrně stručná. Z důvodu pochopení vymezení pravomocí rozhodce a následné praxe týkající se postupu v rozhodčím řízení je proto velmi důležité vyložit rozdíly v teoretickém přístupu k otázce, na jakých základech je založena pravomoc rozhodce. Mnohé pro praxi důležité otázky arbitráže nejsou řešeny výslovně zákonem a je nutné je řešit pomocí výkladu založeného na některé z teorií rozhodčího řízení. Aby situace nebyla příliš jednoduchá, přistupují k arbitráži teorie smluvní, jurisdikční, smíšená a autonomní často ze zcela jiných pozic, což má za následek nejen rozdílný náhled na povahu a teoretický základ arbitráže, ale i docela jiné závěry při zkoumání konkrétních, praxí často řešených otázek. Jedná se například o takové problémy, jako odpovědnost rozhodce za škodu způsobenou jeho špatným rozhodnutím, možnost podání arbitrážní žaloby rozhodci již určenému či jmenovanému, který však dosud funkci rozhodce nepřijal a účinky takového podání, vymeze-

Bohužel názor na danou problematiku není v českém právu jednotný. Ačkoliv mnohé teoretické publikace se přiklání k jurisdikční teorii, praxe jednoznačná není. Ve stručnosti můžeme říci, že jurisdikční teorie chápe rozhodčí řízení jako obdobu sporného řízení před státními soudy. Rozhodčí řízení je považováno za jeden z druhů civilního procesu. Základem tohoto přístupu je představa o původu pravomoci rozhodce rozhodovat spor od státu, nikoli z dohody stran. Jediný rozdíl mezi postavením soudce a rozhodce je potom ten, že zatímco soudce odvozuje své ustanovení a autoritu přímo od státu, rozhodce sice odvozuje svou autoritu také od státu, avšak jeho nominace je záležitostí stran. Podle jurisdikční teorie je rozhodčí činnost delegovaným výkonem soudní činnosti a tedy výkonem veřejné moci. Rozhodčí nález je dle ustanovení § 28 odst. 2 ZoRŘ jurisdikčním aktem, protože české právo přiznává řádně doručenému rozhodčího nálezu účinky pravomocného soudního rozhodnutí.

2009

Ovšem co se týče aplikační praxe, tak Ústavní soud České republiky (dále jen „Ústavní soud“) se při odůvodnění některých svých rozhodnutí přidržel teorie smluvní.10) Ústavní soud totiž dospěl k názoru, že rozhodčí nález nemá povahu rozhodnutí orgánu veřejné moci a že rozhodčí soud je soukromou osobou, která je soudem jen podle názvu, nepatří do soustavy soudů podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a není orgánem veřejné moci. Jeho moc tedy není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud, kterou mu svěřily. Rozhodčí nálezy dle Ústavního soudu nejsou rozhodnutím orgánu veřejné moci. To, co má platit pro stálý rozhodčí soud, tím spíše bude platit pro rozhodce ad hoc. III.IV. Pojetí ve francouzském právu Teorie francouzského přístupu se jeví jako jasnější. Z povahy ustanovení NCPC je patrné, že obsahuje jak prvky smluvního přístupu, tak i prvky jurisdikčního. Příkladem smluvního principu je ustanovení 10) Srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. IV. ÚS.

27

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


článku 1442 NCPC, které zakládá pravomoc rozhodčího soudu přímo na základě smlouvy. Na druhou stranu z ustanovení článku 1476 NCPC, který stanoví, že nález rozhodčího soudu zakládá překážku res iudicata, stejně jako rozsudek řádného soudu, lze dovodit uplatnění i jurisdikční teorie. Toto tedy zakládá dle mého názoru nejvhodnější teoretický přístup k rozhodčímu řízení, kterým je teorie smíšená, kombinující prvky jak smluvního, tak jurisdikčního přístupu. Dle smíšené teorie hmotné právo určuje podmínky platnosti rozhodčí smlouvy, včetně podmínek platnosti projevu vůle stran, jejich způsobilosti i dovoleného předmětu smlouvy, zatímco procesní právo stanoví přípustnost vyloučení pravomoci řádných soudů nebo účinky rozhodčích nálezů.

2009

Spencerova suverenita soukromoprávní smlouvy, uvolňující nové možnosti a podněty soukromé iniciativě“.11) Z pohledu na pravomoci rozhodce je patrné, že nejvhodnější se jeví pojetí jeho pravomoci jako smíšené. Smluvní prvky se projevují tím způsobem, že celý proces odebrání pravomoci k řešení sporů obecným soudům a její přenesení na rozhodce je založené čistě na dohodě stran, je jejich společnou vůlí. Rozhodce je totiž nadán pouze pravomocí k rozhodnutí sporu (tzv. jurisdictio), která je založena na základě vůle stran aby rozhodl o jejich sporu. Pokračováním této vůle je např. ustanovení §19 odst. 1 ZoRŘ, které stanoví, že strany se mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení. Hlavním důsledkem smluvního pojetí je to, že rozhodci nemají donucovací pravomoc; např. provádění dokazování pomocí třetích osob je proto omezeno na to, jestli se třetí osoby dobrovolně zúčastní rozhodčího řízení a jestli budou ochotny svědčit. Pokud ne, tak je zde rozhodci poskytnuta možnost obrátit se na pomoc k obecnému soudu (pomocná pravomoc obecných soudů vzhledem k rozhodčímu řízení). Stejně tak rozhodci nemohou vydávat

III.V. Smíšená povaha pravomoci rozhodce Pro pochopení smíšené teorie je ještě nutné zmínit základy teorie smluvní. Ta spočívá na premise, že rozhodčí nález je pokládán za smluvní účinek rozhodčí smlouvy a výhradně ze soukromoprávní povahy také vychází jeho pravomoc. Soukromoprávní teorie tedy považuje rozhodčí nález už od 18. století výhradně za soukromoprávní akt, „kde na místo státní reglementace nastupují autoregulační mechanismy ...

11) Bílý, J.: Moc a právo v evropské politické tradici. Praha, Eurolex Bohemia 2004. s. 70.

28

PRÁVO



předběžná opatření. V českém ZoRŘ je toto upraveno v ustanovení §22, které stanoví, že „Ukáže-li se v průběhu rozhodčího řízení nebo i před jeho zahájením, že by mohl být ohrožen výkon rozhodčího nálezu, může soud na návrh kterékoli strany nařídit předběžné opatření“.

2009

nejnověji i české zásada pravomocpravomoc. Účinek této jednotné zásady je však v České republice a Francii odlišný. Dle ustanovení § 15 ZoRŘ „rozhodci jsou oprávněni rozhodovat o své pravomoci“. Podobnou formulaci můžeme nalézt také v čl. V odst. 3 EÚ (rozhodce je „oprávněn rozhodnout o své vlastní příslušnosti“) anebo v čl. 23 odst. 1 Řádu rozhodčího soudu při HK a AK ČR „o pravomoci (příslušnosti) Rozhodčího soudu rozhoduje jeho předsednictvo“. Otázku vnitrostátní arbitráže ve Francii řeší čl. 1466 NCPC: „pokud před rozhodcem jedna ze stran zpochybňuje pravomoc rozhodce co do jejího principu nebo rozsahu, přísluší rozhodci rozhodnout o platnosti a mezích jeho ustavení“. Podobně se judikatura staví i k mezinárodnímu rozhodčímu řízení. O své pravomoci tak nejprve rozhoduje rozhodčí soudce, ve výjimečných případech zjevné neplatnosti (nullité manifeste) může jedna ze stran namítnout nulitu přímo u obecného soudu. Francouzské právo rozlišuje dvojí působení zásady pravomoc-pravomoc. Pozitivním účinkem je možnost rozhodčího soudce rozhodnout o své pravomoci. Negativním účinkem je nemožnost státního soudu rozhodovat o této otázce, jeho pravomoc je rozhodčí smlouvou derogována a přenesena na rozhodčí soud.

III.VI. Určování pravomoci rozhodčího soudu Odlišnost rozhodčích soudů (ad hoc i stálých) spočívá hlavně v tom, že se jedná o ad hoc soudní orgány. Pravomoc obecných soudů rozhodovat spory je daná až na výjimky vždy, zatímco rozhodce v zásadě pravomoc nemá. Bylo proto třeba vyřešit otázku, zdali má mít rozhodčí soudce oprávnění rozhodnout ve věci vlastní pravomoci, která se bytostně dotýká i jeho případné odměny. Kontinentální právo se nakonec shodlo na odpovědi, že rozhodce má pravomoc rozhodovat o své pravomoci. III.VI.I. Zásada pravomoc-pravomoc Dle této zásady je oprávnění rozhodčího soudce rozhodnout o své vlastní pravomoci základním pravidlem rozhodčího řízení. Pro tuto zásadu se používají různé názvy, například anglický competencecompetence, francouzský principe de la compétence-compétence anebo 29

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


Významem pozitivního účinku zásady pravomoc-pravomoc je, že rozhodčí soudce rozhoduje nejenom o existenci a mezích své pravomoci, má také právo vykládat rozhodčí smlouvu a právo na ochranu proti obecným soudům. Základem pro posouzení pravomoci je pro rozhodce text rozhodčí smlouvy.

2009

Negativní účinek zásady pravomoc-pravomoc směřuje vůči obecním soudům. Tyto soudy totiž na jejím základě musejí zastavit soudní řízení, pokud vyplyne, že tato věc má být řešena v rozhodčím řízení. III.VI.III. Absolutní negativní účinek ve francouzském právu

III.VI.II. Vztah zásady pravomocpravomoc a autonomie rozhodčí smlouvy

Negativní účinek je ve Francouzském zákoníku občanského procesu upraven v čl. 1458 následovně: „Státní soud se musí prohlásit nepříslušným, pokud je mu předložen spor, v němž byl spis již předán rozhodčímu soudu na základě rozhodčí smlouvy. Pokud spor ještě nebyl předán rozhodčímu soudu, státní soud se také musí prohlásit nepříslušným, ledaže by rozhodčí smlouva byla zjevně neplatná. V žádném případě státní soud nemůže svou nepříslušnost prohlásit z moci úřední“. Tento článek může být přímo použit na mezinárodní rozhodčí řízení. Jedině v případě, že rozhodčí soud není sestaven a zároveň je rozhodčí smlouva zjevně neplatná (manifestement nulle), může obecný soud odmítnout námitku existence rozhodčí smlouvy. Obecné soudy však tuto možnost skoro vůbec nevyužívají a spíše bez dalšího řízení při existenci rozhodčí smlouvy zastaví.

Rozhodci mohou v případě námitek vůči hlavní smlouvě posoudit tuto smlouvu a případně ji prohlásit za neplatnou bez toho, aby zároveň dospěli k neplatnosti rozhodčí smlouvy. Jejich pravomoc tak zůstane zachována. Tato zásada – zásada autonomie rozhodčí smlouvy – ale neopravňuje rozhodce řešit otázku platnosti anebo neplatnosti samotné rozhodčí smlouvy. Společným znakem obou zásad je presumování vůle stran předložit všechny sporné otázky rozhodci. Zachovává se tak jednotnost řízení. Tento pozitivní účinek zásady pravomoc-pravomoc se však může uplatnit jenom v případě, že je nejprve žalováno u rozhodčího soudu a nikoliv před soudy obecnými. V takovém případě se uplatní negativní účinek zásady pravomoc-pravomoc, který chrání rozhodčí řízení před zásahy obecných soudů. 30

PRÁVO



Takovýto absolutní negativní účinek je však v českých podmínkách odmítán, hlavně z důvodu hospodárnosti řízení, šetření nákladů i času. Pokud obecný soud rozhodne o neplatnosti rozhodčí smlouvy, strany mohou případnou žalobu podat už jenom u obecných soudů. V České republice má tak rozhodčí smlouva jenom tzv. relativní negativní účinek. Upravuje jej ustanovení § 106 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Při otázce své pravomoci využije český soud předpisy lex fori, na základě kterých může soud posuzovat platnost rozhodčí smlouvy. Na základě vlastního úsudku pak řízení zastaví, přeruší nebo věc projedná. Francouzský soud by mohl ve věci rozhodnout jenom v případě již zmiňované zjevné neplatnosti. Dle ustanovení § 106 OSŘ soud řízení zastaví jenom, jestliže žalovaný namítne existenci rozhodčí smlouvy a pokud následně zjistí, že rozhodčí smlouva platně derivuje jeho pravomoc. Věc tak může projednat například v případech, že se jedná o nearbitrovatelný spor, že rozhodčí smlouva je neplatná, neexistuje nebo že projednání daného sporu by přesáhlo její rámec, anebo že se rozhodčí soud odmítl věcí zabývat.

2009

III.VII. Subjekty a moment rozhodování o pravomoci rozhodčího soudu Problémem u rozhodčího řízení je neexistence nezaujatého orgánu, který by o pravomoci rozhodců rozhodoval. Tak jako rozhodci jsou i obecné soudy soudci ve vlastní věci, jelikož rozhodují také o své (ne)pravomoci. Další nejasností v rozhodčím řízení je skutečnost, kdy má soud rozhodovat o pravomoci rozhodců. Ve francouzské úpravě je jasně stanoveno, že soud o pravomoci rozhoduje pouze na základě námitky stran, a to před jeho prvním úkonem ve věci samé. Česká úprava není jednoznačná, lze debatovat, zda má soud rozhodnout o pravomoci rozhodců pouze k námitce stran, nebo i z úřední pravomoci. Tyto dva teoretické přístupy jsou zmiňovány i v literatuře, první přístup prosazovaný Komentářem k OSŘ (nakladatelství C. H. Beck) pod vedením J. Bureše12), druhý přístup je zastáván kolektivem A. Winterové v Komentáři k OSŘ.13) Žalovaný musí námitku uplatnit nejpozději při jeho prvním úkonu ve věci samé (§ 106 odst. 1 první věta OSŘ). 12) Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: C. H. Beck 2003. s. 370. 13) Winterová, A. a kol.: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. Praha, Linde 2003. s. 186.

31

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


2009

moci vždy, když jakákoli strana namítá jeho nepříslušnost. Toto rozhodnutí rozhodce o své pravomoci ale není definitivní, protože ještě nadále může podléhat následné kontrole obecného soudu. Ve francouzské úpravě existuje opravný prostředek namířený přímo proti rozhodnutí rozhodce o vlastní pravomoci. Tento opravný prostředek je založen na tom, že francouzská judikatura pojímá toto rozhodnutí jako druh rozhodčího nálezu (sentence partielle sur la procédure), z čehož vyplývá možnost podat návrh na jeho zrušení. V případě české úpravy není možné jednoznačně říci, jestli takový opravný prostředek existuje. Nejasnost spočívá v tom, jestli se ustanovení o zrušení rozhodčího nálezu (§ 31 až § 35 ZoRŘ) vztahují na rozhodování rozhodcem o vlastní pravomoci. Spornost spočívá ve faktu, že ZoRŘ v § 15 odst. 1 stanoví, že „Rozhodci jsou oprávněni rozhodovat o své pravomoci. Dospějí-li k závěru, že jejich pravomoc k rozhodnutí není dána, rozhodnou o tom usnesením“. Z toho lze dovodit, že v případě, že rozhodci rozhodnou, že jejich pravomoc dána je, tak rozhodují nálezem. Nicméně z dikce ustanovení § 23 ZoRŘ lze dovodit nemožnost vydání částečného rozhodčího nálezu. To však znamená možnost soudního přezkoumání pozitivního rozhodnutí o vlastní pravomoci až po vydání konečného rozhodčího nálezu.

III.VIII. Rozhodování o pravomoci rozhodce podle platného práva Při kontrole pravomoci rozhodců můžeme v zásadě rozlišovat tři fáze této kontroly: (i) Rozhodčí soud rozhoduje přímo o své pravomoci jenom, když to jedna ze stran navrhne, (ii) řádný soud nepřímo kontroluje pravomoc rozhodčího soudu v případě opravného prostředku vůči rozhodčímu nálezu, (iii) řádný soud navíc nepřímo posuzuje pravomoc rozhodčího soudu pokud má příležitost rozhodovat o své vlastní pravomoci. I když některé právní řády, typicky zemí common law umožňují přímou kontrolu pravomoci řádným soudem, tak dle judikatury francouzského kasačního soudu je možnost podat žalobou na určení, zda pravomoc rozhodčího soudu je či není dána, jednoznačně vyloučena. Co se týče jednotlivých variant posouzení kompetence rozhodce k řešení sporu, francouzská judikatura dává rozhodci přednost v posouzení své pravomoci, zatímco úprava ČR mu takovou možnost poskytuje jen v případě, že spor byl jako první předložen jemu a ne obecnému soudu. Každopádně rozhodčí soud rozhoduje o své pravo32

PRÁVO



V posledním případě rozhoduje český obecný soud o pravomoci rozhodce v případě, že rozhoduje o své vlastní příslušnosti a jedna ze stran namítá existenci rozhodčí smlouvy. V případě rozhodnutí, že soud je pravomocný rozhodovat o daném sporu, tím také zároveň nepřímo rozhodne o nepravomoci rozhodce. Naproti tomu je dle judikatury francouzského kasačního soudu možnost podat žalobou na určení, zda pravomoc rozhodčího soudu je či není dána, jednoznačně vyloučena.

2009

mocí obecných národních soudů. Z pohledu zákona je rozdělení pravomocí mezi řádnými soudy a rozhodci jednoznačné, zatímco v praxi mohou nastat situace, kdy hranice soudní a rozhodčí pravomoci bude záviset na výkladu rozhodčí smlouvy. V tomto směru je ještě velice podstatný přístup osoby vykládající rozhodčí smlouvu spolu s jejím teoreticko-právním pojetím. Zde je vyspělejší francouzské pojetí, kde je přístup jasně vyřešen jako smíšený, zatímco v českém právu pokračuje rozpor mezi judikaturou Ústavního soudu, který upřednostňuje smluvní pojetí, a teorií, který je nakloněna spíše jurisdikční koncepci.

IV. Závěr Z výše zmíněného je patrné, že rozhodčí smlouva je naprostým základem pravomoci rozhodce v obou právních systémech – českém i francouzském – a její rozsah určuje rozsah pravomocí rozhodců. Ti „v rámci kontinentálního systému tak právo nevytvářejí, ale nalézají“.14) Toto je společné pro oba právní systémy, s tím rozdílem, že francouzský je mnohem více nakloněn presumpci správnosti rozhodčí smlouvy, stejně jako benevolentnější v otázce jejího přechodu. Na druhou stranu je rozsah pravomocí rozhodců omezen pravo-

JUDr. Ing. Miloš Olík společník ROWAN LEGAL, spol. s r.o.

14) Bílý, J.: Srovnávací právo. Brno, B.I.B.S. 2008. s. 8.

33

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


2009

PRÁVO



2009

Obecně závazné vyhlášky ve světle recentní judikatury Ústavního soudu ČR JUDr. et Bc. Martin Kohout

34

Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky (čl. 99 Ústavy)1). Územní samosprávě věnuje Ústava celou hlavu sedmou, přičemž zaručení samosprávy územních samosprávných celků je vtěleno již do úvodních článků Ústavy, in concreto čl. 8. Ústava vychází z principu, že ať už základní územní samosprávné celky, tak i vyšší územní samosprávné celky jsou společenstvími občanů mající právo na samosprávu, realizovanou prostřednictvím ve svobodných volbách ustaveného zastupitelstva (čl. 101 odst.1 Ústavy), jsou veřejnoprávními korporace – mají tedy právní subjektivitu a mohou pod svých jménem a na svou odpovědnost vstupovat do právních vztahů, nést i případnou sekundární odpovědnost sankčního charakteru, mohou vlastnit majetek a hospodařit podle vlastního rozpočtu (čl. 101 odst. 3 Ústavy – ekonomický základ) a zásahy do jejich ži-

vota ze strany státu jsou možné pouze v případech, kdy to vyžaduje ochrana zákona a v takovém případě jen zákonem stanoveným způsobem (čl. 101 odst. 4 Ústavy). Současně Ústava již předjímá, že zákon může stanovit, v jakých případech jsou obce správními obvody – to je důležité zejména při výkonu státní správy v přenesené působnosti realizované orgány obce. Zaručené právo na samosprávu je pak vtěleno i do vlastní normotvorby obcí, resp. jejich zastupitelstev, zejména v podobě obecně závazných vyhlášek. Základními právními předpisy obce jsou v samostatné působnosti vydávané obecně závazné vyhlášky a v přenesené působnosti vydávaná nařízení obce. Obecně závaznou vyhláškou může obec uložit povinnost v případech uvedených v ustanovení § 10 zákona o obcích2) – v jiných případech to možné není,

1) Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů (zde a dále jen „Ústava“).

2) Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (zde a dále jen „zákon o obcích“).

35

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


srov. Pl. ÚS 4/05 ze dne 6. března 2007: „V případech, kdy obec vydává obecně závaznou vyhlášku, jejímž obsahem jsou právní povinnosti, může tak činit jen v případě výslovného zákonného zmocnění, protože je vázána čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst.2 Listiny základních práv a svobod. Tímto základním zákonným zmocněním je pro obce ustanovení § 10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích.“ Nařízení obce je možné vydat pouze na základě zákona a v jeho mezích, je-li k tomu obec zákonem zmocněna – jedná se tedy o podzákonný, odvozený a prováděcí právní předpis (uplatňuje se zásada secundum et intra legem). Právní předpisy obce (obecně závazné vyhlášky a nařízení) musí být vyhlášeny, což je podmínkou platnosti těchto předpisů. Procedura vyhlášení je upravena tak, že se právní předpis obce vyvěsí na úřední desce obecního úřadu po dobu 15 dnů. Dnem vyhlášení právního předpisu obce je první den jeho vyvěšení na úřední desce. Kromě toho může obec uveřejnit právní předpis obce způsobem v místě obvyklým – takovým místem může být např. nástěnka u místní prodejny či vyhlášení místním rozhlasem apod. Tvorba právních předpisů územními samosprávnými celky je upravena již v normě nejvyšší právní síly – Ústavě. Ustanovení čl. 104 odst. 3 Ústavy stanoví, že „Zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky.“ Ustanovení

2009

čl. 79 odst. 3 Ústavy pak normuje, že „Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.“ Uvedená ustanovení jsou chápána jako ústavní základy normotvorby územních samosprávných celků, v prvém případě v samostatné působnosti, v druhém pak v přenesené působnosti. Horzinková uvádí, že „Obecně závazné vyhlášky obcí a krajů jsou originární sekundární právní předpisy. Jsou to předpisy podzákonné a neodvozené.“3) Koudelka doplňuje, že „Jde o součást právního řádu České republiky. Obecně závazná vyhláška je mocenským právním nástrojem určeným k plnění úkolů obce či vyššího územně samosprávného celku při řešení místních nebo krajských či zemských záležitosti. Obecně závazné vyhlášky vydávané v oblasti samosprávy mají povahu prvotních normativních právních aktů, tato primárnost vyplývá z akceptace práva na samosprávu v moderním demokratickém světě.“4) Stejně jako u každé právní normy, lze i v případě obecně závazných vyhlášek hovořit o jejich působnosti,

3) Horzinková, E., Novotný, V.: Základy organizace veřejné správy v ČR. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. s. 95. 4) Koudelka, Z.: Obecně závazné vyhlášky. 1. vyd. Praha : Linde Praha, a.s., 2000. s. 24-25.

36

PRÁVO



a to ve všech čtyřech jejích složkách, tedy věcné, územní, osobní a časové. Věcná působnost je dána tím, že obec je oprávněna je vydávat v rámci řešení místních záležitostí veřejné správy, která je svěřena obci, bez ohledu na to, zda se jedná o samostatnou, či přenesenou působnost. Územní působnost takové obecně závazné vyhlášky je dána administrativním členěním České republiky – obecně závazná vyhláška má územní působnost v rozsahu administrativního teritoria, jehož zastupitelský orgán ji vydal – pojem administrativní teritorium však a priori nelze zaměňovat s pojmem katastrální území, což je pojem vytvoření pro účely evidence nemovitostí. Oba dva pojmy, resp. jejich teritoriální rozsah, se mohou překrývat, není to však pravidlem, zvlášť ve větších obcích, kde území obce tvoří více katastrálních území. Z hlediska osobního působí obecně závazná vyhláška na všechny subjekty na jejím území, jak na fyzické, tak právnické osoby. Časová působnost je pak dána dvěma základními termíny (časovými okamžiky) – platností a účinností. Platná se obecně závazná vyhláška stane ve chvíli, kdy projde řádným legislativním procesem a je promulgována, tj. vyhlášena na úřední desce obce. Tím se stává součástí platného právního řádu na daném území. Od platnosti je však

2009

nutné odlišit účinnost, tj. okamžik, od kdy obecně závazná vyhláška (jakákoliv právní norma) může způsobit zamýšlené následky. Tento okamžik, který nesmí předcházet datu platnosti vyhlášky (může však být shodný), je uveden obvykle jako poslední ustanovení obecně závazné vyhlášky, není-li, pak nastává fikce, že účinnosti obecně závazná vyhláška nabyde 15. dnem po vyhlášení. Stejně jako v případě zákona, nic nebrání tomu, aby obecně závazná vyhláška byla novelizována. Dozor nad vydáváním a obsahem obecně závazných vyhlášek obcí a usnesení, rozhodnutí a jiných opatření orgánů obcí v samostatné působnosti obsahuje zákon o obcích v ustanovení § 123 až § 124. Zákon v první řadě procesně rozlišuje dozor nad vydáváním obecně závazných vyhlášek obce na straně jedné, a vydáváním usnesení, rozhodnutí nebo jiných opatření orgánu obce v samostatné působnosti na straně druhé. V rámci těchto uvedených skupin je pak nutné rozlišit, zda dotčený právní předpis odporuje zákonu či je ve zřejmém rozporu s lidskými právy a svobodami. Věcně příslušným dozorujícím orgánem je ministerstvo vnitra. Dospěje-li ministerstvo vnitra k závěru, že obecně závazná vyhláška odporuje zákonu, vyzve obec ke zjednání nápravy, k čemuž má obec ex lege 60 dnů od doručení výzvy. Není-li 37

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


náprava zjednána, může ministerstvo rozhodnout o pozastavení účinnosti této obecně závazné vyhlášky, a to ke dni doručení tohoto rozhodnutí. I v této fázi má obec právo na stanovení přiměřené lhůty, během níž může zjednat nápravu – učiní-li tak, ministerstvo své rozhodnutí o pozastavení účinnosti neprodleně zruší. V případě zřejmého rozporu obecně závazné vyhlášky obce s lidskými právy a základními svobodami může ministerstvo vnitra pozastavit její účinnost bez předchozí výzvy ke zjednání nápravy. Proti jednotlivým rozhodnutím ministerstva jako ústředního orgánu státní správy je možno podat opravný prostředek – rozklad – nestane-li se tak, marným uplynutím lhůty pro podání rozkladu počíná běžet třicetidenní lhůta ministerstva k podání návrhu Ústavnímu soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“), aby dotčenou obecně závaznou vyhlášku zrušil. Je-li rozklad podán, lhůta počíná běžet ode dne právní moci rozhodnutí o rozkladu. Jakékoliv jiné rozhodnutí Ústavního soudu, než obecně závaznou vyhlášku obce rušící (zamítnutí, odmítnutí, zastavení) způsobuje automatické zrušení rozhodnutí ministerstva vnitra o pozastavení účinnosti vyhlášky. V případě usnesení, rozhodnutí a jiného opatření orgánů obcí v samostatné působnosti platí s drobnými odchylkami v zásadě stejný

2009

postup. I zde se rozlišuje, zda je usnesení, rozhodnutí nebo jiné opatření orgánu obce v samostatné působnosti v rozporu se zákonem, ale navíc i jiným právním předpisem na straně jedné, nebo se jedná o zřejmý a závažný rozpor usnesení, rozhodnutí nebo jiného opatření orgánu obce v samostatné působnosti se zákonem (nikoli tedy výslovně s lidskými právy a základními svobodami). V případě pasivity obce nastupuje soudní rozhodnutí – v případě této skupiny rozhodnutí obce se však nejedná o soudní přezkum Ústavním soudem, ale o přezkum v rámci soustavy obecných soudů – ve správním soudnictví. Zbývá doplnit, že pokud bylo takové rozhodnutí již vykonáno, jeho výkon ministerstvo nepozastavuje, pouze podává návrh na jeho zrušení. Ustanovení § 124 odst. 6 zákona o obcích pak stanoví, v jakých případech se předchozí odstavce nepoužijí – nepoužijí se v případě porušení právních předpisů občanského, obchodního nebo pracovního práva a v případě, kdy jsou dozor nebo kontrola výkonu samostatné působnosti obcí upraveny zákonem č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), ve znění pozdějších předpisů. Judikatura Ústavního soudu je velice bohatá na jednotlivá řízení o zrušení obecně závazných vyhlášek – medializovaná byla např. 38

PRÁVO



řízení, kdy ministerstvo vnitra podalo návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky zastupitelstva města Krupka vydané na základě ustanovení § 10 písm. a) a ustanovení § 84 odst. 2 písm. i) zákona o obcích a ustanovení § 24 odst. 2 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, která mimo jiné stanovovala, že mezi činnosti, které by mohly narušit veřejný pořádek na území města nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, patří i „požívání alkoholických nápojů na vymezených místech města Krupka, která budou označena nápisem „Zákaz požívání alkoholických nápojů“. Ministerstvo vnitra v dané právní věci dospělo k závěru, že toto ustanovení zasahuje do oblasti, která je upravena zákonem č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, ve znění pozdějších předpisů, který obec toliko zmocňuje k tomu, aby obecně závaznou vyhláškou za určitých podmínek omezila nebo zakázala prodej a podávání alkoholických nápojů, nikoli upravovala jejich požívání. Podle názoru v řízení navrhovatele (ministra vnitra) obecně závazná vyhláška obce nemůže upravovat oblasti, které jsou zakotveny v zákoně nebo obecně závazném právním předpisu, ať už se jedná o předpisy práva veřejného nebo soukromého.

2009

Ústavní soud přezkoumal návrh ministra vnitra metodou, kterou dlouhodobě označuje jako tzv. test čtyř kroků. V rámci tohoto testu Ústavní soud zkoumá, zda měla obec pravomoc vydat napadené ustanovení obecně závazné vyhlášky, zda se při vydávání napadeného ustanovení obecně závazné vyhlášky nepohybovala mimo zákonem vymezenou věcnou působnost, zda při jejím vydání nezneužila zákonem svěřenou pravomoc a působnost a zda přijetím napadených ustanovení nejednala zjevně nerozumně. Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům: a) „Vydání obecně závazné vyhlášky města Krupky bylo v pravomoci obce. b) Město Krupka sledovalo v době přijetí předmětné vyhlášky napadeným ustanovením legitimní cíl v rámci věcně vymezené oblasti, v níž může bez zákonného zmocnění ukládat obecně závaznou vyhláškou povinnosti, c) že se vydáním napadené obecně závazné vyhlášky neocitlo mimo zákonem vymezenou věcnou oblast samostatné působnosti obce a nejednalo ultra vires.“5) Z dikce odůvodnění uvedeného ústavního nálezu je patrné, že Ústavní soud mění své dosud zastávané stanovisko vtělené např. do rozhodnutí Pl. ÚS 34/06 či Pl. ÚS 44/06, v nichž Ústavní soud zrušil

5) Pl. ÚS 33/05 ze dne 12. srpna 2008.

39

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


ustanovení týkající se zákazu konzumace alkoholu na veřejných prostranstvích: „Ústavní soud nemohl odhlédnout od dvou nálezů, které se týkaly obecně závazných vyhlášek obcí zakazujících konzumaci alkoholu na některých veřejných prostranstvích, a to nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/06 ze dne 20. 2. 2007 ve věci obecně závazné vyhlášky města Mladá Boleslav (č. 128/2007 Sb.) a nálezu sp. zn. Pl. ÚS 44/06 ze dne 3. 4. 2007 ve věci obecně závazné vyhlášky obce Těrlicko (č. 189/2007 Sb.), v nichž Ústavní soud zrušil ustanovení týkající se zákazu konzumace alkoholu na veřejných prostranstvích s odůvodněním, že „Problematiku konzumace alkoholických nápojů, kouření a požívání jiných návykových látek řeší zákon č. 379/2005 Sb., o ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o návykových látkách"). Zákon mimo jiné stanoví opatření, která mají omezit dostupnost tabákových výrobků a vymezuje místa, kde se kouření zakazuje (§ 8 odst. 1); mezi těmito místy vypočítává též čekárny veřejné silniční a drážní dopravy a městské hromadné dopravy, a vnější i vnitřních prostory všech typů škol a školských zařízení. V případě alkoholu vedle opatření, která sám stanoví, zákon o návykových látkách opravňuje obec, aby obecně závaznou vyhláškou omezila nebo zakázala prodej, podávání a konzumaci alkoholických 40

2009

PRÁVO



nápojů. Může tak ale učinit pouze v souvislosti s konáním kulturní, společenské nebo sportovní akce přístupné veřejnosti s důvodným rizikem nárůstu problémů a negativních společenských jevů způsobených jednáním fyzických osob pod vlivem alkoholu, a to jen v určitých dnech nebo hodinách nebo na určitých místech. Zákaz konzumace alkoholu na veřejných prostranstvích bez splnění uvedených kritérií však z žádné právní normy dovodit nelze. Čl. 3 odst. 6 písm. l) vyhlášky je zde se zákonem o návykových látkách v kolizi. V nyní projednávané věci musel Ústavní soud zvažovat, zda setrvá na stanovisku vyjádřeném ve shora citovaných nálezech, či s přihlédnutím k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/06 ve věci obecně závazné vyhlášky města Jirkova bude do budoucna akceptovat omezené zákazy konzumace alkoholu na některých přesně vymezených a označených veřejných prostranstvích obcí. Město Krupka posoudilo konzumaci alkoholu na některých veřejných prostranstvích jako závažný společenský problém, který je s to narušit jak veřejný pořádek, tak být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku a z tohoto důvodu konzumaci alkoholu zakázalo, nikoli však plošně, ale pouze na některých veřejných prostranstvích.“6) Návrh ministra vnitra tak v této části úspěšný nebyl – Ústavní soud

jeho návrh zamítl s tím, že „regulace konzumace alkoholu na některých veřejných prostranstvích obce je dle zákona možná, pokud se vzhledem ke konkrétním místním podmínkám jedná o jev, který je způsobilý narušit veřejný pořádek, dobré mravy či bezpečnost, zdraví a majetek v obci.“7) Shora uvedený převratný judikát – Pl. ÚS 33/05, opravňující za určitých podmínek obec k regulaci konzumace alkoholu na některých veřejných prostranstvích obce, je více než aktuální – řízení bylo vydáním ústavního nálezu ukončeno dne 12. srpna 2008. Dalším zajímavým případem je Pl. ÚS 45/06 ze dne 11. prosince 2007. Předmětem tohoto řízení byla obecně závazná vyhláška zastupitelstva města Jirkova schválená 13. dubna 2005 pod č. 4/2005 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku na veřejných prostranstvích. Předmětem kritiky ministra vnitra se stalo ustanovení čl. 3 normující opatření k zajištění ochrany zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně, znějící: „1. Vlastníci nebo uživatelé veřejné zeleně na katastru města Jirkov jsou povinni zeleň udržovat formou pravidelných sečí. Četnost sečí je minimálně 2x ročně, přičemž: a) první seč musí být provedena do 25. 5. příslušného roku

6) Tamtéž.

7) Tamtéž.

2009

b) druhá a případně další seč v závislosti na vegetačních podmínkách. 2. Hrabání trávy z provedených sečí bude provedeno do tří dnů po seči a odvoz odpadu po seči nejdéle následující den po nahrabání. 3. Vymezení veřejné zeleně na katastru města Jirkov, na kterém jsou uloženy povinnosti dle odst. 1 a 2. tohoto ustanovení, je uvedeno v grafické podobě jako příloha č. 2 této obecně závazné vyhlášky, jako tmavě označená místa.“ Podle navrhovatele – ministra vnitra - napadené ustanovení odporuje čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) tím, že stanovuje povinnost obecně pro vlastníky pozemků. Pojem veřejná zeleň lze totiž dle jeho názoru subsumovat pod pojem veřejného prostranství podle § 34 zákona o obcích, jenž zahrnuje příslušné pozemky bez ohledu na vlastnictví, tedy i pozemky v soukromém vlastnictví. Navrhovatel rovněž namítal neurčitost pojmu „uživatel veřejné zeleně“, neboť zahrnuje nejen osoby, které veřejnou zeleň užívají právně určitým způsobem (např. na základě smlouvy), ale i kteroukoliv jinou osobu, jež užívá veřejnou zeleň jiným způsobem. Dalším argumentem na straně navrhovatele se stala i skutečnost, že vyhláška údajně reguluje problematiku již upravenou, konkrétně ustanovením § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/2004 Sb., 41

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


o rostlinolékařské péči, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě ministr využil svého zákonného zmocnění a pozastavil účinnost předmětného ustanovení obecně závazné vyhlášky, k čemuž město Jirkov vzneslo námitku, že „zatímco k zahájení řízení došlo ve věci vyhlášky jako celku, rozhodnutí o pozastavení účinnosti se vztahuje pouze na napadené ustanovení.“8) Taková námitka je jistě oprávněná. V dané právní věci aplikoval Ústavní soud opětovně tzv. test čtyř kroků, popsaný výše u předchozího judikátu Ústavního soudu. Ústavní soud dospěl během tzv. testu čtyř kroků k následujícím dílčím závěrům, že: 1. „Napadená obecně závazná vyhláška města Jirkova tak první krok testu s úspěchem překonala, neboť napadený právní předpis byl přijat ve formě obecně závazné vyhlášky, orgánem k tomu kompetentním – zastupitelstvem města Jirkova – a v souladu s předepsanou procedurou přijímání obecně závazných vyhlášek a týká se úpravy místních záležitostí veřejného pořádku a ochrany veřejné zeleně, tedy oblastí, které prima facie spadají do samostatné působnosti obce [§ 10 písm. a) a písm. c), § 35 odst. 1 a odst. 2 zákona o obcích]. Vydání obecně závazné vyhlášky města Jirkova č. 4/2005 včetně napadeného

2009

ustanovení tak bylo v pravomoci obce.“9) 2. „Ústavní soud uzavírá, že město Jirkov se vydáním napadeného ustanovení obecně závazné vyhlášky neocitlo mimo zákonem vymezenou věcnou oblast samostatné působnosti obce a nejednalo ultra vires.“10) 3. „Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda město Jirkov při vydání napadené obecně závazné vyhlášky nezneužilo zákonem svěřenou pravomoc a působnost. Nic takového navrhovatel netvrdil a ani Ústavní soud nezjistil žádné indicie, které by mohly naznačovat, že by město Jirkov vydáním napadené obecně závazné vyhlášky sledovalo zákonem neaprobované, nelegitimní cíle nebo bylo vedeno nerelevantními úvahami. Ústavní soud neshledal nic, co by mohlo zpochybnit rozumnost napadené obecně závazné vyhlášky v extrémní míře jím vyžadované.“11) 4. „Ústavní soud se konečně zabýval i tím, zda napadená obecně závazná vyhláška splňuje obecná kritéria kladená na právní předpisy vyplývající z pojmu demokratického právního státu.“12) Po delší argumentaci Ústavní soud uzavřel s tím, že ani čtvrtý krok shora specifikovaného testu neprokázal jakékoliv pochybení na straně obce při územněsprávní normotvorbě, za 9) Tamtéž, odst. 30. 10) Tamtéž, odst. 45. 11) Tamtéž, odst. 47. 12) Tamtéž, odst. 49.

8) Pl. ÚS 45/06 ze dne 11. prosince 2007.

42

PRÁVO



zmínku však stojí dikce odstavce 50 předmětného judikátu o formulaci právních předpisů jednotlivými obcemi: „Ústavní soud předesílá, že zejména od menších obcí nelze očekávat, že své právní předpisy budou formulovat ve stejné kvalitě, jakou by měly mít formulace zákonných norem, neboť obce zpravidla nedisponují erudovanými legislativci. Na stranu druhou však nelze ani v případě právních předpisů obcí připustit, aby jejich ustanovení byla formulována natolik neurčitě či nesrozumitelně, že by adresát těchto norem nebyl schopen předvídat jejich aplikaci a neměl možnost upravit podle toho své chování.“13)

2009

a účelem zákona. Obecně závazné vyhlášce není možné vytknout ani závažnější formální nedostatek. Ústavní soud mimo jiné dospěl k závěru, že pojmy uživatel veřejné zeleně či četnost sečí je minimálně 2x ročně, jejichž neurčitost navrhovatel namítal, jsou právně určitými pojmy. Obecně závazná vyhláška se tak nedostala ani do kolize s ustanovením čl. 11 odst. 4 Listiny, když povinnost uložila v souladu s ustanovením § 10 zákona o obcích. Ze shora uvedeného je patrné, že i judikatura Ústavního soudu prochází mnohdy až převratným vývojem – v tomto případě je to patrné při změně stanoviska Ústavního soudu k vydávání obecně závazných vyhlášek, jimiž je regulována konzumace alkoholu na veřejných prostranstvích. Zatímco v minulosti (r. 2007) Ústavní soud zastával striktní stanovisko a obecní zákazy konzumace alkoholu na veřejných prostranstvích rušil, současná rozhodovací praxe již připouští (judikáty z r. 2008), aby obec takový zákaz do obecně závazné vyhlášky, za splnění Ústavním soudem vytyčených podmínek, vtělila.

Z výše uvedených důvodů (dílčích závěrů Ústavního soudu) nemohl Ústavní soud dospět k jinému závěru, než že ke zrušení obecně závazné vyhlášky nejsou dány zákonné důvody, a proto je třeba návrh na jejich zrušení v plném rozsahu zamítnout. Obec totiž v řízení o přijetí vyhlášky postupovala plně v souladu se zákonem, neocitla se mimo rámec samostatné působnosti, v rámci níž tuto obecně závaznou vyhlášku vydala, při jejím vydávání v žádném případě nezneužila svou pravomoc a působnost – rovněž i její úvahy a cíle při vydávání právního předpisu byly v souladu se smyslem

Článek reflektuje právní stav ke dni 20. 12. 2008. JUDr. et Bc. Martin Kohout advokátní koncipient Advokátní kancelář Lisse & partneři

13) Tamtéž, odst. 50.

43

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


2009

PRÁVO



2009

Srovnání právní úpravy kupní smlouvy v českém a německém právním řádu Pavel Kohn, BA

č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“ nebo „ObčZ“) i v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“ nebo „ObchZ“). Občanský zákoník upravuje tuto smlouvu v ustanovení § 588 až § 610 a použije se v zásadě ve vztazích mezi nepodnikateli a mezi podnikatelem a nepodnikatelem. V obchodním zákoníku ji najdeme v ustanovení § 409 až § 470. Obchodní kupní smlouva je uzavírána mezi podnikateli, jestliže je při jejím vzniku zřejmé, že se uzavírá v souvislosti s jejich podnikáním. Úprava týkající se kupní smlouvy obchodní povahy v obchodním zákoníku je mnohem podrobnější než úprava v občanském zákoníku. I když u nás platí obdobný vztah mezi kodexy jako v Německu, nebude ani podpůrná aplikace zvláštních ustanovení o kupní smlouvě s výjimkou úpravy týkající se vedlejších ujednání při kupní smlouvě (§ 601

I. Popis české a německé právní úpravy kupní smlouvy I.I. Česká úprava Kupní smlouva, dříve také nazývaná jako smlouva trhová, je jedním z nejstarších institutů soukromého práva, ne-li institutem vůbec nejstarším. Její vznik se datuje do doby vzniku směnných zbožně peněžních vztahů, do doby nejstarších civilizací hospodářsky využívajících základní mechanismy trhu, tedy výměnu zboží za jiné zboží a později za peníze. „Ostatně nesrovnává se s historickým vývojem tvrzení, že by nejmladší formou směny bylo úvěrové hospodářství. S tím se potkáváme už v dobách naturálního hospodářství, ba dokonce toto bez úvěru není ani dobře myslitelné. Teprve oslabení úvěru nastala potřeba peněžního hospodářství.“1) Kupní smlouvu, která byla u nás až do roku 1950 nazývána smlouvou trhovou, najdeme v českém právním řádu upravenu v zákoně

1) Bílý, J.: Homo oeconomicus evropského feudalismu. Praha, Eurolex Bohemia 2004. s. 31.

44

45

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


a následující ObčZ) potřebná. Zvláštní ustanovení občanského zákoníku o kupní smlouvě se nevztahují ani na smlouvy, jejichž předmětem je prodej podniku nebo jejich části, na koupi cenných papíru a na burzovní obchody, jež se řídí obchodním zákoníkem, popř. zákonem č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, a to i v případě, že smluvní stranou není podnikatel. Naproti tomu kupní smlouva, jejímž předmětem je nemovitost, se řídí vždy občanským zákoníkem. Pokud ovšem by se jednalo o prodej podniku, v jehož rámci se nachází i nemovitost, použila by se ustanovení § 476 a následující ObchZ. Pokud jsou předmětem prodeje zemědělské a některé lesní pozemky z vlastnictví státu, vztahuje se na ně zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů. Občanský zákoník říká v ustanovení § 588: „Z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.“2) Pojmovým znakem kupní smlouvy je i povinnost prodávajícího pře-

2009

vést na kupujícího vlastnické právo k prodávané věci, tak jak to stanoví ustanovení § 409 ObchZ. Kupní smlouva je tedy právní skutečností, která vede ke vzniku právního vztahu, jehož obsahem jsou práva a povinnosti prodávajícího na jedné straně a kupujícího na straně druhé. Podstatnými náležitostmi obsahu smlouvy jsou označení předmětu koupě a určení kupní ceny. Dále může smlouva obsahovat i další ujednání upravující práva a povinnosti smluvních stran, tzv. obvyklé a vedlejší náležitosti obsahu. Jedná se například o dobu a místo plnění nebo způsob zaplacení kupní ceny. Pokud není úprava těchto otázek ve smlouvě obsažena, lze subsidiárně (podpůrně) použít zákon. „Není také každé ujednání v evropském právu, obsahující závazky jedné či více stran, právně platnou smlouvou.“3) I.I.I. Předmět koupě Předmětem prodeje a koupě může být vše, co může být předmětem občanskoprávního vztahu podle ustanovení § 118 ObčZ, pokud to občanský zákoník či zvláštní úprava obsažená v jiných předpi3) Bílý, J.: Kauza závazku jako podstatná náležitost obchodní smlouvy v evropském právu. In: Právní a ekonomické problémy současnosti IV. Brno, Key Publishing 2007, s. 38.

2) Viz ustanovení § 588 ObčZ.

46

PRÁVO



sech nevylučují. Předmětem koupě tak nemohou být například orgány a tkáně odebrané za účelem transplantace, nebezpečné výrobky nebo potraviny nebezpečné lidskému zdraví. Předmětem kupní smlouvy nemohou být ani peníze, pokud plní funkci zákonného platidla. Pokud by se tak stalo, nešlo by již o smlouvu kupní, ale o smlouvu směnnou. Naopak předmětem koupě mohou být například zvířata, neboť ta jsou po právní stránce považována za věci. Může se jednat o věci existující i o věci budoucí. Předmětem kupní smlouvy u občanského zákoníku může být věc movitá i nemovitá, zatímco obchodní zákoník hovoří pouze o věcech movitých. ObchZ v ustanovení § 409 rozlišuje zboží určené jednotlivě a zboží určené podle druhu. Jednotlivě určené zboží není jen věc, která je svou existencí jedinečná, ale i věc, která se ve smlouvě uvede charakteristickými znaky, jež ji odlišují od jiných věcí téhož druhu (např. výrobním číslem). Individuálně určené zboží se považuje za nezastupitelné. Genericky (druhově) určené zboží musí být určeno alespoň vymezením množství. Výslovnou dohodu o přesném vymezení druhu a množství lze nahradit sjednáním způsobu jeho dodatečného určení, které však nesmí záviset jen na vůli jedné ze smluvních stran.

2009

Obchodní zákoník hovoří o předmětu koupě jako o zboží. Tento termín má z hlediska ustanovení § 409 odst. 1 ObchZ povahu legislativní zkratky a označuje movité věci, které mají být dodány. Ustanovení § 409 odst.1 ObchZ zní: „Kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu.“4) Pojem zboží byl definován v ustanovení § 13 v zákoníku mezinárodního obchodu, který však byl zrušen. V současnosti definici tohoto pojmu nikde v našem platném právním řádu nenajdeme. I.I.II. Kupní cena Druhou podstatnou náležitostí kupní smlouvy je dohoda o kupní ceně. Cenu je možné dohodnout pevnou částkou nebo jiným jednoznačným způsobem (například procentním vyjádřením). Ujednání o ceně může mít i podobu úmluvy o způsobu, jakým bude dodatečně určena. Lze také určit třetí osobu, která má cenu dodatečně stanovit. Výrazná odlišnost obchodní kupní smlouvy od této smlouvy upravené v občanském zákoníku spočívá

4) Viz ustanovení § 409 odst. 1 ObchZ.

47

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


v tom, že kupní cena nemusí být bezpodmínečně smluvena. Podle obchodního zákoníku je možné cenu vůbec nedohodnout, pokud strany vyjádří vůli uzavřít smlouvu bez dohody o ceně. V písemné formě smlouvy je zapotřebí takové vyjádření výslovně uvést. Cena podle občanského zákoníku obecně není ničím omezena, může však být stanovena cenovým předpisem. Pokud je cena určena cenovým předpisem a skutečná cena je nižší, nemělo by to v zásadě vadit platnosti smlouvy. Pokud je účtovaná cena naopak vyšší než určuje cenový předpis, pak je smlouva platná pouze tehdy, jestliže to příslušný cenový předpis připouští. Pokud to není připuštěno, je smlouva neplatná pouze relativně. Poškozená strana se tedy musí neplatnosti smlouvy dovolat a je neplatná pouze v rozsahu, ve kterém tomuto předpisu sjednaná cena odporuje. Pokud není cena stanovena předpisem, vychází se z principu smluvní volnosti. Cena ovšem nesmí odporovat dobrým mravům. Na zaplacení kupní ceny váže občanský zákoník převod vlastnického práva při samoobslužném prodeji (§ 614 odst. 3 ObčZ). V ostatních případech nemá zaplacení kupní ceny na převod vlastnického práva vliv. Může být tedy nejprve zaplacena kupní cena a teprve poté plněno (např. předplatné tisku) nebo nao-

2009

pak nejprve plněno a až poté placeno (např. prodej na úvěr). Jinak vlastnické právo nabývá kupující obvykle převzetím věci (u nemovitostí vkladem do katastru nemovitostí). Místo ani dobu zaplacení kupní ceny občanský zákoník neupravuje, rozhodující jsou proto ujednání obsažená ve smlouvě. Není-li sjednáno nic jiného, platí zákonná ustanovení o splnění dluhu (§ 559 a následující ObčZ). Pokud je kupní cena plněna prostřednictvím banky nebo pošty, je tato povinnost splněna připsáním částky na účet věřitele nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti, není-li sjednáno něco jiného. Pojem cena je stanoven v § 1 odst. 2 zákona o cenách, č. 526/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako peněžní částka sjednaná při nákupu a prodeji zboží nebo vytvořená při oceňování zboží, dalšího majetku a majetkových práv k jiným účelům. Cena tedy vždy musí být vyjádřitelná v penězích. „Kupní smlouva vzniká, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu. K platnosti smlouvy se vyžaduje písemná forma jen v případě je-li předmětem koupě nemovitost, jinak může mít formu libovolnou.“5) Vedle obecné úpravy kupní smlouvy obsahuje občanský záko5) Fiala, J., a kol.: Občanské právo hmotné. Brno, Doplněk 2002. s. 262.

48

PRÁVO



ník zvláštní ustanovení, která upravují prodej zboží v obchodě (§ 612 a následujícího ObčZ). Při této situaci je ve srovnání s obecnou úpravou kupní smlouvy omezena smluvní volnost účastníků a je zároveň zpřísněna odpovědnost za vady věci. V této části je upraven i prodej zboží na objednávku (§ 613 ObčZ). Z tohoto ustanovení vyplývá, že prodávající nemá zboží ještě k dispozici, ale zavazuje se jej v dohodnuté lhůtě obstarat.

2009

od jiných dodavatelů z výjimkou odběratele), jedná se o kupní smlouvu a dodavatel je prodávajícím a odběratel kupujícím. Z tohoto pravidla platí tři výjimky, z nichž dvě jsou upraveny v ustanovení § 410 odst. 2 ObchZ a třetí v ustanovení § 536 odst. 2 ObchZ. Za prvé se jedná o situaci, kdy materiál sice nedodal zákazník, ale převážná část závazku spočívá ve vykonání činnosti. Pokud převažuje podíl práce nad hmotou, jedná se o smlouvu o dílo. Za druhé, pokud závazek dodavatele zahrnuje montáž věci, jedná se automaticky také o smlouvu o dílo. Podle třetí výjimky jde o smlouvu o dílo vždy, když se jedná o zhotovení, montáž, údržbu, opravu nebo úpravu stavby nebo její části. Uvedené pojmové rozlišení mezi kupní smlouvou a smlouvou o dílo platí tehdy, pokud ze smlouvy nevyplývá něco jiného. Jestliže je poměr hmoty a práce přibližně vyrovnaný a strany označí smlouvu za smlouvu kupní nebo smlouvu o dílo, je rozhodná vůle stran (pokud to samozřejmě povaha závazku dovoluje). Toto ustanovení nemá kogentní charakter a v praxi se uplatní v případech, kdy strany použily k označení smlouvy neutrálního termínu (např. smlouva o dodávce zboží).

I.I.III. Kupní smlouva vs. smlouva o dílo Kupní smlouvu je potřeba odlišit od smlouvy o dílo. Základní rozdíl mezi nimi spočívá v jejich předmětu. Předmětem smlouvy o dílo je činnost (tzn. např. zhotovení nebo montáž), zatímco předmětem kupní smlouvy je věc. Toto rozlišení může způsobit potíže, pokud se jedná o věc dosud nezhotovenou. Obchodní zákoník zvolil k odlišení obou smluvních typů obecné kritérium materiál. Rozhoduje tedy to, kdo dodal materiál, ze kterého bude věc zhotovena. Pokud odběratel předá dodavateli podstatnou část materiálu, z něhož má být věc zhotovena, jde o smlouvu o dílo, přičemž dodavatel je zhotovitelem a odběratel objednatelem. Pokud si naopak materiál zajišťuje dodavatel sám (nebo 49

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


2009

konkrétně ustanovení § 473 a § 744 ObchZ. Jedná se o ujednání o určení kupní ceny s tím, že její konečná výše bude upravena ve vazbě na výrobní náklady nebo na pohyb měnových kurzů. U zpětné koupě je možné se smluvně dohodnout, že prodávající bude mít po určitou dobu právo požadovat movitou věc zpět (samozřejmě proti vrácení kupní ceny). Občanský zákoník požaduje pro toto ujednání písemnou formu a při uplatnění práva má původní kupující práva prodávajícího a naopak původní prodávající práva kupujícího. Týká-li se právo zpětné koupě věci určené podle druhu, je při uplatnění práva prodávajícího kupující povinen vrátit věc téhož druhu v tomtéž množství. Je-li předmětem práva zpětné koupě věc jednotlivě určená, je kupující povinen vrátit tutéž věc, kterou koupil (§ 607 až § 609 ObčZ). Pokud si strany nedohodnou něco jiného, musí prodávající právo ze zpětné koupě uplatnit do jednoho roku od odevzdání věci kupujícímu. Obsahem předkupního práva je závazek zavázaného věc, o kterou ve smlouvě jde, nabídnout v prvé řadě oprávněnému ke koupi, pokud by se zavázaný rozhodl věc prodat. Předkupní právo ukládá povinnost pouze tomu, kdo slíbil věc nabídnout ke koupi. Oprávněný nemůže být donucován k tomu, aby realizo-

I.I.IV. Vedlejší ujednání v souvislosti s kupní smlouvou Vedlejší ujednání v souvislosti s kupní smlouvou jsou v českém právním řádu upraveny v ustanovení § 601 až § 610 ObčZ a v ustanovení § 471 až § 475 ObchZ. Úprava v obchodním zákoníku není úplná, proto lze i pro obchodní kupní smlouvu použít ustanovení občanského zákoníku. Za vedlejší ujednání se zpravidla považují taková ujednání, která v návaznosti na určité právní skutečnosti umožňují modifikovat obsah práv a povinností jedné nebo obou stran z kupní smlouvy. Asi nejznámějším vedlejším ujednáním je výhrada vlastnictví, která je upravena v ustanovení § 445 ObchZ i v ustanovení § 601 ObčZ. Strany si mohou smluvit, že kupující nabude vlastnického práva ke zboží později než k datu jeho předání, zpravidla až zaplacením kupní ceny. Při koupi na zkoušku jde o uzavření kupní smlouvy s podmínkou, že kupující do uplynutí zkušební doby zboží schválí (§ 471 ObchZ). Pokud smlouva nestanoví zkušební dobu, zákon ji podpůrně určuje na tři měsíce. Pokud se kupující rozhodne zboží nekoupit, musí ho prodávajícímu vrátit ve stavu, v jakém ho převzal. Cenové a měnové doložky jsou upraveny v obchodním zákoníku, 50

PRÁVO



val své předkupní právo. Není-li dohodnuta doba, do kdy má být prodej proveden, musí oprávněná osoba vyplatit movitost do osmi dnů, nemovitost do dvou měsíců po nabídce, jinak předkupní právo zanikne (§ 602 až § 606 ObčZ).

2009

mu obchodního práva. Subjektivní systém nevychází z charakteru jednání typických pro obchodní styk, ale vychází z osoby obchodníka. Avšak pojem obchodníka je tak jako tak těsně spjat s provozováním obchodní živnosti.“6) V HGB je obchodní kupní smlouva upravena v knize čtvrté, která se týká obchodnických obchodů a v oddílu druhém s názvem Obchodnická koupě, v ustanovení § 373 až § 382. V Německu platí mezi obchodním a občanským zákoníkem stejný vztah jako v české právní úpravě. Obchodní zákoník je úpravou speciální, občanský zákoník úpravou všeobecnou. Pokud tedy nenajdeme určité ustanovení v HGB, použijeme podpůrně ustanovení z BGB. Na rozdíl od českého právního řádu není kupní smlouva upravena v HGB komplexně. Mezi oba zákoníky se v hierarchii pramenu vklínily ještě obchodní zvyklosti, které mají v Německu přednost před BGB. Základní ustanovení, které se týká kupní smlouvy, najdeme v ustanovení § 433 BGB. Podle tohoto ustanovení je prodávající povinen předat věc kupujícímu a opatřit mu vlastnictví k této věci a kupující je povinen zaplatit prodávajícímu dohodnutou kupní cenu a koupenou

I.II. Německá úprava V německé právní úpravě je kupní smlouva upravena v občanském zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch, dále jen „BGB“), který byl publikován v říšské sbírce zákonů 18. srpna 1896 a nabyl účinnosti 1. 1. 1900. Tento zákon platí na území Německa s řadou novelizací dodnes. Největší změny v závazkových vztazích přinesla asi novela z roku 2002, kdy byla změněna ustanovení související s promlčením, porušením smluv, náhrady škody a odstoupením od smlouvy. Tyto změny byly provedeny v souvislosti s implementací směrnic Evropských společenství. V tomto kodexu je kupní smlouva upravena v knize druhé, oddílu sedmém (jednotlivé závazkové vztahy), v ustanovení § 433 až § 493. Dalším, neméně důležitým, pramenem upravujícím obchodní kupní smlouvu je obchodní zákoník (Handelsgesetzbuch, dále jen „HGB“), který byl schválen v roce 1897 a nabyl rovněž účinnosti 1. 1. 1900. „HGB je založen na subjektivním systé-

6) Švarc, Z., Dědič, J., Kotoučová, J.: Srovnávací obchodní právo I. Praha, Oeconomica 2004. s.32.

51

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


věc převzít. Podle následujících ustanovení je prodávající povinen opatřit kupujícímu prodávanou věc nezatíženou věcnými nebo právními vadami. Na jedné straně existuje tedy závazek prodávajícího předat prodávanou věc kupujícímu a opatřit mu k dané věci vlastnické právo a na druhé straně závazek kupujícího věc převzít a zaplatit za to prodávajícímu dohodnutou kupní cenu.

2009

o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, se smlouva o úplatném převodu cenných papíru řídí úpravou kupní smlouvy v obchodním zákoníku. Předmětem tedy mohou být věci movité nebo cenné papíry. Pokud by předmětem kupní smlouvy byla nemovitost, použila by se v Německu zásadně ustanovení obsažená v BGB stejně jako u nás ustanovení občanského zákoníku. I.II.II. Kupní cena

I.II.I. Předmět koupě

Podle německého práva je obchodní kupní smlouva smlouvou úplatnou, stejně jako podle české úpravy. BGB ve výše citovaném ustanovení hovoří pouze o tom, že kupující je povinen zaplatit prodávajícímu dohodnutou kupní cenu. Z daného ustanovení lze usuzovat, že určení kupní ceny je podstatnou náležitostí kupní smlouvy a její výše závisí na dohodě stran. Kupní cena musí být vyjádřena v penězích. Pokud je protiplněním jiná věc nebo právo, nejedná se o koupi, ale o směnu.

O předmětu kupní smlouvy se v BGB hovoří jako o věci, tedy jak o věci movité, tak o věci nemovité nebo právech. Předmětem tedy může být vše, za co lze zaplatit. O obchodní kupní smlouvu se podle HGB jedná tehdy, pokud je předmětem koupě zboží, tedy věc movitá. Stejně tak mohou být předmětem obchodní kupní smlouvy cenné papíry, jak vyplývá z ustanovení § 381 odst.1. HGB: „Ustanovení tohoto oddílu týkající se koupě zboží se vztahují též na koupi cenných papírů.“7) Z výše uvedeného lze odvodit, že předmět obchodní kupní smlouvy je podle českého i německého práva obdobný. ObchZ stanoví, že předmětem kupní smlouvy je věc movitá a podle § 13 zákona č. 591/1992 Sb.,

I.II.III. Zvláštní druhy kupní smlouvy Zvláštní druhy kupní smlouvy jsou upraveny v ustanoveních § 494 až § 514 BGB. Jedná se o koupi na zkoušku, zpětnou koupi a předkupní právo.

7) Aleš, M.: Německé právo pro obchodní praxi. Praha, Linde 1995. s. 260.

52

PRÁVO



Uzavřením smlouvy o koupi na zkoušku vzniká kupujícímu právo si předmět koupě prohlédnout a vyzkoušet a povinností prodávajícího je toto vyzkoušení kupujícímu umožnit. „Záleží pak na volné úvaze kupujícího, zda do konce smluvené lhůty, nebo přiměřené lhůty, poskytnuté mu prodejcem, koupi schválí, čímž dojde k definitivnímu uzavření smlouvy, nebo ne (v tom případě smlouva nevznikne).“8) Byla-li věc za účelem zkoušky nebo prohlídky kupujícímu předána, platí jeho mlčení za schválení. U práva zpětné koupě si vyhrazuje prodávající možnost koupit po určitou dobu předmět prodeje od kupujícího nazpět. K uplatnění tohoto práva stačí prohlášení prodávajícího, že toto právo uplatňuje a původní kupující je povinen mu koupený předmět včetně příslušenství vydat a původní prodávající vyplatit zaplacenou kupní cenu. Lhůta, po kterou může prodávající své právo využít, záleží na dohodě stran. Zákon určuje pouze maximální hranici, a to na 3 roky u movitých věcí a na 30 let u nemovitostí. Pokud je uzavřena smlouva (případně ujednání v kupní smlouvě) o předkupním právu, může oprávněný předkupní právo vykonat, jakmile povinný uzavřel o tomto

2009

předmětu se třetí osobou kupní smlouvu. Prodávající je povinen oprávněnému sdělit neprodleně obsah smlouvy uzavřené s třetí osobou a oprávněný může své předkupní právo uplatnit u nemovitostí pouze do dvou měsíců a u věcí movitých do jednoho týdne od přijetí sdělení. Předkupní právo je nepřevoditelné. „V německé právní oblasti platí i zvláštní předpisy o promlčení. Složitá problematika promlčení a prekluze je nezaměnitelnou položkou v mozaice německého právního vědomí.“9) To však již zabíhá do širších konotací problému.

II. Srovnání právních úprav kupní smlouvy Kupní smlouva je považována za základní typ smlouvy a je jí tedy v obou výše zmíněných právních řádech věnován náležitý prostor. Jeden z rozdílů spatřuji v tom, že v české právní úpravě je (téměř) komplexně upravena kupní smlouva v obchodním i občanském zákoníku a na určité závazkové vztahy lze použít pouze obchodní zákoník. Naproti tomu v německé právní úpravě obchodní zákoník pouze doplňuje zákoník občanský. V obchodním 9) Bílý, J.: Právní úprava promlčení a prekluze v právních řádech zemí EU. In: Právní a ekonomické problémy současnosti I. Ostrava, Key Publishing 2007, s. 6.

8) Fessl, V.: Kupní smlouva a smlouva o dílo podle německého práva. Krnov, KONZULEXMROPOR 1993. s. 42.

53

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


zákoníku chybí úplná úprava kupní smlouvy a uchyluje se jen k úpravám, které jsou pro obchodníky odlišné. Všechny kodexy prošly v posledních letech úpravami v souvislosti s implementací směrnic Evropských společenství. Předmět kupní smlouvy může být podle obou právních řádů v podstatě shodný. Jsou jimi věci movité i nemovité, pohledávky i práva. Podle obchodních zákoníků mohou být předmětem koupě pouze věci movité nebo cenné papíry. V případě, že by předmětem kupní smlouvy byla nemovitost, použije se vždy občanský zákoník. Kupní cena je všude podstatnou náležitostí smlouvy. Pouze podle českého obchodního zákoníku nemusí být sjednána, pokud smluvní strany vyjádřily vůli uzavřít kupní smlouvu bez stanovení kupní ceny. Žádný z právních řádů nestanoví povinnou písemnou formu kupní smlouvy. Výjimka platí pro prodej nemovitosti, kdy je v českém právním řádu požadována písemná forma. V německé úpravě sice výslovně požadována není, ale přechod vlastnictví je spojen se zápisem do určitého veřejného registru, k čemuž je nutné předložit listinu, která tento zápis umožňuje. Fakticky je tedy i pro smlouvy o prodeji nemovitosti nejjednodušší použít právě písemnou formu kupní smlouvy.

2009

Zvláštní typy kupní smlouvy (v českém právním řádu pojmenované jako Vedlejší ujednání v souvislosti s kupní smlouvou) jsou v Německu upraveny v občanském zákoníku. I když náš právní řád např. výhradu zpětného prodeje nebo prodej s výhradou lepšího kupce výslovně neupravuje, lze takové výhrady smluvně sjednat. Instituty, které jsou shodné, jsou upraveny v obou právních řádech velmi obdobně. Jak je patrné, kupní smlouva tvoří jeden z pilířů obchodního styku a její úprava musí být obsažena v právních řádech jednotlivých zemí. V souvislosti s Evropskou unií bude pravděpodobně i do budoucna docházet k dílčím harmonizacím. Nicméně se domnívám, že úprava kupní smlouvy v českém i německém právu je již harmonizována dostatečně a nemělo by docházet k příliš výrazným rozporům. „Tříbení názorů na tento dualismus patří dlouhodobě k nosným tématům evropského právního myšlení.“10)

PRÁVO



Kupní smlouva tvořila, tvoří a do budoucna i tvořit bude jeden z pilířů obchodního styku a její úprava musí být obsažena v právních řádech obou zemí. V souvislosti s Evropskou unií bude pravděpodobně i do budoucna docházet k dílčím harmonizacím. Nicméně se domnívám, že úprava kupní smlouvy v českém i německém právu je již harmonizována dostatečně a nemělo by docházet k příliš výrazným rozporům. Soudím, že je možné se uspokojivě vyjádřit k úrovni naší právní úpravy kupní smlouvy, neboť naše právní úprava odpovídá právní úpravě vyspělých evrop-

ských států. Ovšem „zhodnotit rozdílný původ, vývoj i současné podoby velkých světových právních systémů v kontextu globalizačních procesů a specifik evropského práva“11) je ostatně úkolem každé komparativní studie, tedy i této. Problematika kupní smlouvy je velice rozsáhlá oblast, její znalost je však nezbytná pro kvalitní orientaci v závazkových vztazích a obchodním právu.

Pavel Kohn, BA (Hons) konzultant FPP Consulting spol. s r.o.

III. Závěr Kupní smlouva je považována za základní typ smlouvy a její tedy v obou srovnávaných právních řádech věnován náležitý prostor. 10) Bílý, J.: Nároky pro vady kupované a prodávané věci v evropském právu. In: Czech law in the European union. Ostrava, Key Publishing 2007, s. 60.

54

2009

11) Bílý, J.: Srovnávací právo. Brno, B.I.B.S. 2008. s. 5.

55

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


2009

PRÁVO



2009

Skrytá reklama III Rozlišování skryté reklamy od redakčního textu v tištěných médiích; princip a potřeba nové metody, její důkazní aspekty MUDr. Jan Vavrečka Poznámka autora: Vážení čtenáři, milí kolegové, v předchozích 3 dílech jsem se věnoval teoretickým základům skryté reklamy, příčinám jejího rozvoje a známým i novým formám skrytých reklamních forem. Dnes bych chtěl přistoupit k první části praktické problematiky v oblasti rozlišování skryté reklamy. Informace níže uvedené jsou syntézou odborných prací zahraničních i domácích autorů v dané oblasti a výsledkem vědeckovýzkumné činnosti, které se věnujeme na Katedře podnikového a evropského práva Fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze.

o reklamu skrytou. U skrytých reklamních forem přitom nikdy nenalézáme právě ono průkazné označení jejich cíle a účelu, dnes nejčastěji představované těmito způsoby vyznačení: 1. Reklama 2. Inzerce / Inzertní příloha 3. Komerční komunikace 4. PR komunikace 5. Obchodní komunikace 6. Obchodní zpráva 7. Obchodní prezentace / O. P.

I. Současné důkazní prostředky v oblasti skryté reklamy

U každé skryté reklamy proto především soudům a správním orgánům chybí přímý důkaz toho, že se vůbec jedná o reklamu z pohledu zákona. Přímým důkazem účelu a cíle šíření informace (skryté reklamy) může být pouze zajištění objednávky nebo faktury mezi zadavatelem či zpracovatelem reklamy a jejím šiřitelem, která ponese průkazný text stran právě této skutečnosti. Jinou možnou formou přímého důkazu je poté již pouze doznání jednoho

Z definice reklamy vyplývá, že tato je vždy důsledkem vědomého chování alespoň jednoho ze subjektů zúčastněných na jejím šíření. Pokud by neexistoval vědomý cíl šíření této informace za účelem podpory podnikatelské činnosti nějakého subjektu, nemohlo by se z pohledu zákona jednat o reklamu, tedy per argumentum a majori ad minus ani 56

57

SERIÁL

PRÁVO


SERIÁL


z realizátorů skryté reklamy výpovědí ve svůj neprospěch. Z toho vyplývá důležitý závěr: Přímý důkaz skryté reklamy prakticky neexistuje. Vymáhání práva postavené na hledání přímého důkazu realizace skryté reklamy je primárně odsouzeno k neúspěchu, a to v každém takovém případě, kde jsou účastníci řízení či strana žalovaná alespoň minimálně informováni o tom, co se vlastně řeší. Sebeusvědčující výpovědi nelze od informovaných subjektů očekávat a chyby v existenci a textech účetních dokumentů se dají velmi snadno vyřešit jejich výměnou (stačí pouze záměna textů objednávek a faktur, při zachování všech ostatních hodnot dokumentů v původním stavu). V této souvislosti nemohu proto souhlasit se závěry jiných našich autorů1), kteří takovou praxi v rámci vymáhání práva přímo, či nepřímo preferují a k tomuto cíli směřují aktivity příslušných orgánů a soudů. Proti skryté reklamě lze dnes v praxi postavit pouze sílu správní či soudní úvahy vedené okolnostmi případu - nepřímými důkazy, případně znalecký posudek. Oba tyto postupy však mají své velmi slabé stránky. 1. Správní či soudní úvaha jsou v této věci vždy a nutně neodborným vyjádřením, hraničícím s věcnou relevancí daného závěru.

2009

Úvahou soudu či správní úvahou se lze určitě vyjádřit například k míře klamavosti reklamy, protože se jedná o aplikaci spotřebitelských standardů vnímání – a spotřebiteli jsme určitě všichni. Ta rozhodnutí, která mají především reflektovat specifické oborové znalosti teoretické i empirické, nemohou právní specialisté rozhodovat samostatně, při zachování požadavku maximální věcné přesnosti. (Typickým příkladem je rozhodování o trvalých následcích úrazů a příčinné souvislosti zdravotního stavu, úrazu a terapie.) Z pohledu správního řádu by takový postup přímo odporoval zásadě dobré správy, kdy příslušný orgán je povinen zajistit si informace, k jejichž vytvoření sám nedisponuje potřebnou odborností. (Soud by mohl každou takovou správní úvahu reflektovanou v rozhodnutí příslušného orgánu zcela důvodně vrátit k novému projednání a doplnění.) Rozlišování okolností a projevů reklamní a redakční komunikace je problematikou nepochybně velmi odbornou, o čemž svědčí obsah četných vědeckých prací v této oblasti - zejména od zahraničních autorů. 2. Znalecký posudek a jeho výpovědní hodnota je dnes omezena několika zásadními skutečnostmi: a) V této chvíli není v ČR ustanoven jediný soudní znalec specificky

1) F. Winter: Právo a reklama v praxi. Linde 2007.

58

PRÁVO



v oblasti skryté reklamy nebo hraničního oboru. (Znalci zapsaní v oblasti reklamy mají standardní dovednosti, které vycházejí pouze z obecné marketingové praxe bez klíčových znalostí vědeckovýzkumné činnosti v této interdisciplinární oblasti.) b) Znalecký posudek vycházející pouze z empirické oborové zkušenosti, nepodložený objektivně přezkoumatelnými údaji, se může opírat pouze o použití tzv. metody kvalifikovaného odhadu. c) Proti jakémukoliv znaleckému posudku vycházejícímu pouze z kvalifikovaného odhadu, lze zajistit či přímo nakoupit znalecký posudek stejné odborné váhy, vycházející ze stejné empirické zkušenosti, jehož závěr však bude zcela opačný. Lze v této souvislosti důvodně předpokládat, že znalecké posudky, které si na ochranu své standardní praxe je schopen zajistit komerční sektor, budou disponovat vyšší odbornou váhou jmen i celých asociací, než znalecký posudek zajištěný ve věci skryté reklamy správním orgánem či soudem.

2009

metoda kvalifikovaného odhadu učiněného na základě empirické zkušenosti, bude skrytá reklama zcela bezpečnou a systémově nepostižitelnou nekalou obchodní praktikou.

II. Princip nové metody prokazování tištěných forem skryté reklamy Každá informace, která je reklamou, sleduje určité komerční cíle. K dosažení těchto cílů je vždy potřeba sady komunikačních nástrojů – prvků s určitým informačně-důsledkovým efektem, jejichž součinností může být cíl dosažen. Stejná situace je také v případě redakčního textu. I ten má své cíle, kterým je zejména: Informační uspokojení čtenáře daného periodika právě na daném místě. Cíle redakční práce sledují především prodej vlastního periodika. Cílené vyvolávání spotřebitelské potřeby je u reklamy směřováno na konkrétní výrobky či služby, u redakčního textu je primárně cíleno na vyvolání potřeby daného periodika. Také cíle redakčního textu je nutné dosahovat určitou sadou komunikačních nástrojů. Z této situace logicky vyplývá, že: Odlišnost primárních cílů reklamní a redakční informace vytváří přirozenou potřebu používání jiných komunikačních nástrojů.

Proto lze formulovat tento praktický závěr: Dokud nebudou důkazní prostředky soudů a správních orgánů posíleny o nové postupy či nástroje silnější výpovědní hodnoty, než je 59

SERIÁL

PRÁVO


SERIÁL


Situace však samozřejmě není tak jednoduchá. Nelze říci, že použití nějaké informace znamená text reklamní a použití jiné zase vždy text redakční. Deterministický přístup k hodnotám informačních prvků zde určitě neplatí. Situaci rozdílů mezi redakčním a reklamním textem velmi přiléhavě popisuje tento model: Máte neomezený počet dlaždic 4 různých barev: Bílé, černé, červené a modré. Vašim úkolem je sestavit z těchto dlaždic dvě velké plochy tak, aby z leteckého pohledu byla jedna plocha světle fialová a druhá tmavě karmínová. Tento úkol se vám rozhodně podaří splnit. Jistě jste snadno identifikovali v dlaždicích jednotlivé informační prvky, které se vyznačují určitou samostatností svých důsledků na názor čtenáře (barvou). Jedna plocha představuje text reklamní, druhá text redakční. Nemůžeme prohlásit, že by některá z dlaždic byla svou barvou specifická pouze pro jeden typ textu. Rozhodně však můžeme říci, že pravděpodobnost výskytu dlaždice určité barvy může být v jedné skupině vyšší než ve druhé a studiemi obou ploch dokonce kvantifikovat hodnotu této pravděpodobnosti. Na tomto principu je založena nová detekční metoda na prokazování skryté reklamy, kterou vyvíjíme na našem pracovišti.

2009

III. Advertorialové penetrační stopy a index průkaznosti skryté reklamy - stanovení Existuje velké množství informačních prvků, které bychom mohli definovat na základě jejich způsobilosti vyvolat změnu nebo posílit jinou formou nabytý názor v mysli čtenáře. Tyto prvky lze definovat a zkoumat četnost jejich výskytu v reklamním a redakčním textu. Z tohoto terénního výzkumu nám vyplynou tři velké skupiny informací: 1. Prvky, které se vyskytují v obou typech textů zhruba se stejnou pravděpodobností. 2. Prvky, které jsou četnější v textu redakčním. 3. Prvky, které jsou četnější v textu reklamním. První skupina prvků je neutrální. Jejich sledováním nemůžeme ničemu příliš pomoci. Druhé dvě skupiny nám již v rozlišování redakčního a reklamního textu pomoci mohou. Tyto prvky označujeme jako advertorialové penetrační stopy (Advertorial penetration trails - AT). Prvky druhé skupiny jsou tzv. negativní advertorialové stopy. Tato skupina informací je sice velmi zajímavá, ale současně také problematická a prakticky málo významná. Stojí dnes na okraji vědeckého zájmu u nás i ve světě. Zcela zásadní význam mají prvky ze skupiny třetí, které nazý60

PRÁVO



váme pozitivní advertorialové penetrační stopy a dále se již v textu budeme věnovat výhradně jim. Advertorialová penetrační stopa je definovaný a tedy objektivně určitelný informační prvek, který nalezneme v reklamním textu s vyšší pravděpodobností než v textu redakčním. Hodnotu této pravděpodobnosti přitom dokážeme pro každou stopu stanovit terénními studiemi a tedy s určitou odchylkou předem určit. Pravděpodobnost (%) s jakou se daný prvek vyskytuje v reklamním textu můžeme přitom hodnotit jako absolutní i jako relativní. Absolutní pravděpodobnost výskytu odpovídá pozorované hodnotě. Pokud se v 10 reklamních textech prvek vyskytne 6x, je absolutní pravděpodobnost jeho výskytu 60%. Relativní pravděpodobnost výskytu vychází ze vzájemného poměru pravděpodobností výskytu prvku v reklamním a v redakčním textu. Pokud se stejný prvek v 10 reklamních textech vyskytne 6x a v 10 redakčních textech vyskytne pouze 1x, jsou absolutní pravděpodobnosti 60% a 10%. Ty však musíme přepočítat na celkový součet = 100%. Výsledek relativní pravděpodobnosti výskytu stopy tedy nebude 60%, ale 85,8%.

2009

torialové stopy. Říká nám toto: Pokud v textu objevíme daný informační prvek, je tento text reklamou s pravděpodobností = hodnotě indexu průkaznosti této stopy. Každý text se přitom skládá z většího či menšího počtu různých informačních prvků. Při posuzování skryté reklamy je tedy důležité najít všechny v ní obsažené advertorialové penetrační stopy a při znalosti hodnot jednotlivých indexů průkaznosti stop vypočítat celkovou pravděpodobnost s jakou se před námi nalézá text reklamního původu. Tuto sumární hodnotu nazýváme indexem průkaznosti skryté reklamy. Jedná se o forenzně použitelný údaj – nepřímý důkaz, pokud dosahuje alespoň výše 80%. Tato hodnota svým významem a objektivním způsobem určení mnohonásobně předčí význam metody kvalifikovaného znaleckého odhadu. Zcela ideální by byla v praxi kombinace obou těchto metod – za předpokladu, že poskytnou shodné výsledky. (Což u znaleckých posudků není nikdy jisté.)

VI. Advertorialové penetrační stopy - klasifikace Na základě našich i zahraničních výzkumů a prací v této oblasti jsme navrhli toto třídění advertorialových penetračních stop. Dnes rozlišujeme 26 typických stop rozdělených

Relativní pravděpodobnost nazýváme indexem průkaznosti adver61

SERIÁL

PRÁVO


SERIÁL


2009

do 8 skupin. Předpokládáme, že tento výčet může být ještě rozšířen, spíše však na úrovni jednotlivých podskupin. V rámci rozsahu tohoto článku Vám mohu poskytnout pouze základní informace o jednotlivých z osmi uvedených skupin. Problematika definičního vymezení jednotlivých prvků je velmi rozsáhlá.

E) Stopy informační nabídky 13. Lokální reklama a stopy její přítomnosti 14. Stopy distanční reklamy

A) Stopy brandové a korporátní (sk. 1-3 = stopy frekvenční) 1. Uvádění názvu produktu 2. Uvádění názvu výrobce 3. Uvádění názvu produktu a současně názvu výrobce 4. Nepřiléhavost a poziční abnormality v uvádění názvu produktu nebo názvu výrobce 5. Používání prvků jednotného vizuálního stylu

G) Stopy reklamního stylu a zásahu (stopy zásahové) 19. Textový zlom 20. Konkurenční pozadí 21. Elementární testorial

B) 6. 7. 8.

F) 15. 16. 17. 18.

Stopy evoluční Brandové a grafické identity Formulační identity a analogie Sekvenční identity Numerické identity

H) Stopy důsledkové a okolnostní 22. Lokální standardizace advertorialové formy 23. Nestandardní autorizace 24. Negativní autorská analýza textu 25. Interní inklinace (cyklická reklama, nullitární reklama, domenita aj.) Externí inklinace (souběžnost, potenciace aj.)

Stopy titulkové – „Labelling“ Labelling poziční Labelling přístupový Labelling kontrastní

Skupina A: Vychází z reklamní potřeby posílení paměťové stopy spotřebitele stran produktu či výrobce. Prvky 1-4 se určitě často vyskytují i v textech redakčních. V reklamním textu je však jejich frekvence vyšší, a vykazují někdy i typickou pravidelnost (začátek, střed, konec). často jsou použity ve věcně ne zcela přiléhavém kontextu. Prvky 1-4 mají spíše nižší index své

C) Stopy informačních zdrojů 9. Odkazy a linkování 10. Fotografické zdroje (direktivní, abnormální aj.) D) Stopy odborně-autoritativní 11. Působení přímou a nepřímou autoritou 12. Further research efect

62

PRÁVO



průkaznosti. Zcela jinak je tomu u prvku č. 5. Pokud se v „redakčním textu“ objeví grafika, motiv, obrázek, piktogram či jiná ilustrace, která jinak doprovází produkt v řádných reklamních materiálech, je index průkaznosti tohoto nálezu velmi vysoký.

2009

Skupina C: Vychází z reklamní potřeby informační navigace spotřebitele. Spotřebitel se často nerozhoduje na základě jedné informace. Mnohé informace také nelze často dostat přímo do obsahu skryté reklamy. Reklamní text, tedy podbízí spotřebiteli mnohé další informační zdroje, často již zřetelně reklamního původu. Zcela klasický je odkaz na produktové webové stránky. Redakční text tuto potřebu nemá. Chce uspokojit čtenáře na daném místě a ne jej prohnat světem internetových stránek či jiných periodik. Odkazy na informační zdroje proto byly pozorovány s výrazně vyšší pravděpodobností výskytu právě u reklamních textů. U fotografických zdrojů je situace poněkud odlišná. Vyplývá z redakčních a reklamních standardů v používání zdrojových databank a zdrojů od výrobce. Musí se hodnotit v kontextu zavedené praxe daného periodika a posouzení je velmi náročné. Je vždy vysoce podezřelý například takový nález: Redaktor píše o nových výsledcích výzkumu produktu v zahraničí (přebíraná informace ze světového tisku), ale všechny fotografie k článku, které zachycují daný produkt, si nafotil sám případně doplnil o fotografie z databáze výrobce. Tato praxe se u nezávislých redakčních článků objevuje pouze sporadicky a jsou použity převážně zdroje z fotobanky.

Skupina B: Vychází z odlišností v rámci standardů označování redakčního a reklamního textu. Tyto standardy jsou často zcela automatické a zakořeněné v myslích reklamních textařů na zcela podvědomé úrovni. Copywrigteři velmi často používají například ztotožňujících titulků (cílem je aby se čtenář ztotožnil už s názvem článku, který jej přímo vyzývá k souhlasu, a proto si jej také přečetl), které jsou v pravém redakčním textu velmi vzácné. Například titulky jako: Rakovině chci říct: NE! (Těžko by se hledal někdo, kdo řekl: ANO!) Odpovědné maminky se rozhodují jinak! (Čtěte jak – tedy jste-li odpovědnou maminkou.) Tyto titulky jsou typickými zástupci přístupového labellingu s vysokým indexem průkaznosti faktu, že se jedná o skrytou reklamu podvrženou v rámci PR aktivit komunikační agentury a redakce daného periodika. 63

SERIÁL

PRÁVO


SERIÁL


Skupina D: Stopy odborně autoritativní jsou založeny na klasickém reklamním momentu: Potřeby zvýšit důvěru spotřebitelů v produkt i zvýšení jeho vnímané potřeby jménem konkrétní či obecné autority, jednotlivce či organizace. – Typicky autorita lékaře nebo známého herce doporučující zubní pasty nebo doplňky stravy. Podobné důsledky má také uvádění efektu rychlého vědeckého pokroku použitého při vývoji nových produktů. Všechny tyto informace se samozřejmě objevují i v textech redakčních. Zde však mají nižší frekvenci výskytu, a významně přiléhavější a důvěryhodnější kontext. Například: V článku, který je představován dvěma malými odstavci a je formulován jako odpověď redakce na dotaz čtenáře stran poruchy potence po úraze, je plná polovina textu věnována uvedení citace zdroje uvádějícího zcela nově zjištěné vlastnosti určitého konkrétního léčiva. Je přitom použit celý anglický název tohoto časopisu, zdůrazněn rychlý vědecký pokrok a výzkum v této oblasti. Tedy forma komunikace, kdy čtenář sice může padnout na své pozadí ohromením, ale na svůj původní dotaz se dozví pouze: „Ber tento lék.“.

2009

četnosti výskytu a hodnoty indexu průkaznosti). Vycházejí z běžné praxe víceúrovňového působení reklamy a reklamních kampaní. V tomto případě jde o kombinaci řádných reklamních forem doprovázených neoznačenými advertorialy. Je až překvapivé, jak často se vyskytuje advertorial a řádně označená reklama na tentýž produkt nejen v jednom periodiku, ale dokonce na téže dvojstraně časopisu. Tato kombinace je označována jako advertorial supportovaný reklamou, v některých případech také jako tzv. „hladový advertorial“. (Advertorial vyvolávající u čtenáře cíleně potřebu shlédnout danou přiloženou reklamu a zkonkretizovat si v textu pouze nadhozené informace a možnosti.) Skupina F: Stopy evoluční se obecně vyznačují velmi vysokým indexem průkaznosti, ale nízkou dostupností svého vyhodnocení. Jsou všechny založeny na komparativním posouzení zkoumaného článku a řádných reklamních materiálů na daný produkt z relevantního období šíření těchto materiálů. Je zcela pravidelné, že skrytá reklama, která vzniká klasickým systémem PR produkce a šíření těchto článků vychází ze stejných zdrojů textových i grafických jako řádné reklamní materiály. Vysoká míra shody ve specifických prvcích prakticky vylučuje nezávislou redakční práci.

Skupina E: Stopy informační nabídky jsou jedny z nejnebezpečnějších pro realizátory skryté reklamy (kumulativní hledisko absolutní 64

PRÁVO



Skupina G: Stopy reklamního stylu a zásahu jsou již méně konzistentní skupinou. Vycházejí z typických nástrojů působení reklamy, které vznikají konkrétní potřebou nebo konkrétním procesem. Konkrétní potřeba je například „pohanění konkurence“, ovšem formou, která není právně napadnutelná. Takové momenty spadají pod techniku vytváření konkurenčního pozadí. Například: Pokud chcete potlačit konkurenci, je vhodné ji vychválit co do účinnosti a užitečnosti v tom parametru, který spotřebitel v dané chvíli nehledá. O to více pak vynikne propagovaný produkt pochválený v parametru, který je předmětem zájmu spotřebitele. – Modelově: Vakcíny A, a B určené proti rakovině prsu. U vakcíny A (propagované) vychválíte účinnost proti rakovině prsu. U vakcíny B (konkurenční) vychválíte účinnost na zmírnění menstruačních bolestí, aniž byste se jakkoliv zmiňovali o její účinnosti vůči rakovině prsu. Textový zlom je naopak projevem parciální lenosti redakce, která po dohodě napíše obecný úvodník článku a dolepí k němu ryzí PR závěr dodaný ve zdroji agenturou. Oblast přechodu těchto textů lze často velmi snadno pozorovat a rozlišit. Elementární testorial je obecně citací spokojenosti spotřebitele (dopisy spotřebitelů, vyjádření oslovené maminky apod.) U re-

2009

dakční práce se vyskytují málo a v některých svých podobách dokonce vůbec. Skupina H: Stopy důsledkové a okolnostní jsou velmi pestrou a nehomogenní skupinou, jejíž společný původ vychází z odlišných procesů realizace skryté reklamy a nezávislého redakčního textu či nezávislých vyjádření neredakčních informačních zdrojů (odborných společností apod.) Příkladem bych rád uvedl jednu z překrásných stop, kterou je tzv. domenita. Tu řadíme mezi skupinu prvků interních inklinací. (Prvky naznačující reklamní kořeny informace, které jsou součástí daného informačního materiálu.) Domenita je prvek s výhradní příslušností k internetové reklamě, tzv. web-ventorialům. Pokud marketingová agentura na žádost svého klienta zřídí falešné občanské sdružení nebo satelitní vědeckou společnost s cílem šířit zakázané informace jakožto ne-reklamní, protože s jiným cílem (vzdělávání a osvěta), dopustí se často kritické chyby: Zakoupí doménu webového sídla a nechá si její registraci ve svém majetku a nikoliv v majetku zřízené neziskové organizace. Takový nález jsme ještě nikdy (ani v jednom případě) neobjevili u řádně fungujících neziskových organizací. Nález domenity má tedy index průkaznosti = 100 % a vždy znamená skrytou 65

SERIÁL

PRÁVO


SERIÁL


reklamu, pokud ovšem není web otevřeně komunikován jako prodejní, reklamní či jinak zřetelně spotřebiteli označen – což je možné.

2009

Co tedy příště? V předposlední části seriálu bych se ještě chtěl věnovat některým problémům použití nové metody v praxi. Ve druhé části bych Vám rád názorně ukázal rozbor 2 skrytých reklamních forem navržených podle skutečné realizace velkých nadnárodních farmaceutických společností a jejich marketingových agentur zachycených v terénu v roce 2008.

V. Výsledky nové metody Předběžné výsledky naší nové metody jsou zatím velmi uspokojivé. U redakčních textů je hodnocený index průkaznosti skryté reklamy dostatečně nízký a u skrytých reklamních forem často přesahuje až 90%! Specificita i senzitivita metody se jeví jako velmi příznivé. Ale o těchto praktických aspektech bych se detailněji rád zmínil až příště.

MUDr. Jan Vavrečka Katedra podnikového a evropského práva Fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze Medico-Adviser TROAS, s.r.o.

66

PRÁVO



2009

(Ne)Odpovědnost České pošty, s.p. za způsobenou škodu Mgr. Barbora Frantová Cílem mého článku je poukázat na skutečnost, že tak obecný právní a morální princip jako je princip nikomu neškodit (neminem laedere) a v případě, že již k nějaké škodě dojde, tak vzniklou škodu napravit, neplatí bezvýjimečně. Na níže popsaném příkladu z právní praxe tuto skutečnost podrobněji přiblížím a již na úvod podotýkám, že níže popsaný případ se může přihodit každému z nás, neboť (troufám si tvrdit) se takovému riziku vystavujeme téměř každodenně. Je známo, že člověk vstupuje v průběhu své každodenní činnosti do řady právních vztahů, ráno, když si koupí ke snídani kávu, v průběhu dne, když pracuje, a večer (či kdykoliv jindy), když jde na poštu odeslat dopisy či uhradit energie, telefony, pojistné a jiné služby prostřednictvím oblíbených či méně oblíbených poštovních poukázek. Toto jsou situace známé každému z nás bez rozdílu a všichni si uvědomujeme, jaké jsou důsledky neuhrazení těchto poplatků. S ohle-

dem na představu uvedení své osoby na seznamu dlužníků, nabíhající úroky z prodlení a další jiné sankce za prodlení, složenky hradíme včas, v nejhorším případě poslední den splatnosti požadovaný obnos složíme na přepážce nejbližší pošty, a to v domnění, že tímto jsme svou smluvně převzatou nebo zákonem stanovenou povinnost splnili (ponechávám stranou ustanovení § 567 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ObčZ“).1) Někteří z nás si po provedené transakci ponechají podací stvrzenku (ústřižek složenky) pro případné reklamace a ti ostatní ji vyhodí. Pro ty, kteří spadají do prvně uvedené skupiny osob a až do tohoto okamžiku doufali, že ponechaný ústřižek složenky jim umožní v budoucnosti vyřešit jakoukoliv nepříjemnost, mám nepotěšující informaci.

1) Plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím peněžního ústavu nebo provozovatele poštovních služeb, je dluh splněn připsáním částky na účet věřitele vedený u peněžního ústavu nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti, není-li dohodnuto jinak.

67

Z P R ÁV N Í P R A X E

PRÁVO




Ústřižek od složenky sice může pomoci při reklamaci poskytnutých služeb, a to v tom smyslu, že České poště, s.p. umožní přesně určit, kdy a kde jste uskutečnili úhradu dlužné částky a jaký kód byl Vaší zásilce přidělen, nicméně tímto je jeho faktická pomocná funkce skončena. Přijde-li Vám za nějaký čas upomínka, že jste ve lhůtě splatnosti neuhradili předepsané pojistné, energie apod., patrně věřiteli odepíšete, že nikoliv a své tvrzení doložíte kopií ústřižku, který jste si pro tento případ ponechali. Zanedlouho však přijde namísto upomínky žaloba, resp. platební rozkaz, ve kterém Vám je uložena povinnost k úhradě dlužné částky včetně často nemalého příslušenství (nákladů řízení). Po dlouhém soudním jednání, kdy prokazujete, že jste dlužnou částku včas uhradili a žaloba tak nebyla podána důvodně a věřitel naopak prokáže, že od Vás žádnou platbu neobdržel, zjistíte, že Česká pošta, s.p. Vaši platbu neuskutečnila, resp. že ztratila Vaši složenku, za což se Vám omlouvají a v souladu s ustanovení § 14 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (dále jen „ZoPS“ či „zákon o poštovních službách“)2) ve spojení s Poštovními podmínkami České pošty, s.p., jež se až nezvykle často mění a o nichž rozhodně nelze říci, že jsou pro laika srozumitelné a přehledné, a to konkrétně s jejich

2009

čl. 56 odst. 5, Vám nabízejí vrácení původně poukázané peněžní částky a úroky z prodlení. Zjištění skutečnosti, že jste prodlení s úhradou dlužné částky nezavinili, ovšem může mít za následek pouze exkulpaci z povinnosti hradit případnou smluvní pokutu. Nic se však nemění na skutečnosti, že jste dlužnou částku neuhradili včas a tudíž byla žaloba podána zcela po právu, a proto je Vám rozsudkem soudu uložena jak povinnost k úhradě dlužné částky, úroků z prodlení, tak i veškerých nákladů soudního řízení k rukám žalobce s odůvodněním a odkazem na ustanovení § 567 odst. 2 ObčZ citovaného v poznámce pod čarou č. 1 s poučením, že případnou vzniklou škodu můžete uplatňovat po skutečném viníku této situace, a to České poště, s.p. S ohledem na zvolený název tohoto článku by nekorespondovalo, kdyby nyní Česká pošta, s.p. k vý-

2) Za škodu vzniklou v souvislosti s poštovním poukazem provozovatel odpovídá jen tehdy, bylo-li to v poštovní smlouvě sjednáno, k čemuž uvádím, že poštovní smlouvu provozovatel poštovních služeb musí uzavřít s každým, kdo mu její uzavření v mezích a způsobem stanovených v poštovních podmínkách navrhne (viz ustanovení § 4 ZoPS). Vyhlášením poštovních podmínek provozovatel poštovních služeb její uzavření nabízí, přičemž k uzavření poštovní smlouvy dojde v případě poštovní poukázky jejím podáním, tj. konkludentně.

68

PRÁVO



zvě k úhradě způsobené škody (minimálně nákladů předcházejícího soudního řízení) požadovanou škodu uhradila. Naopak, Česká pošta, s.p. se k odpovědnosti za způsobenou škodu nehlásí. V návaznosti na poučení soudu obsažené v odůvodnění rozsudku zažalujete Českou poštu, s.p. o náhradu škody, jejíž vyčíslení je jednoduché a prokážete ji pravomocným rozsudkem soudu, kde je výslovně uvedeno, že škodu způsobila Česká pošta, s.p. Žalovaný se však začne bránit a poukazuje na již výše zmíněná ustanovení zákona o poštovních službách a Poštovních podmínek. Z uvedeného tak vyplývá, že byť existuje obecná a základní zásada soukromého práva nikomu neškodit a byť dle obecně platných právních předpisů existuje obecná odpovědnost za škodu3), obsahuje náš právní řád zcela nemyslitelnou speciální úpravu o zákonné odpovědnosti za škodu způsobenou porušením právní povinnosti, když v případě poskytování poštovních služeb, resp. konkrétně při poskytování poštovních služeb za použití vnitrostátní poštovní poukázky, odpovědnost za škodu primárně zcela vylučuje a až teprve jako alternativu zákon připouští možnost si odpovědnost za

2009

škodu sjednat smluvně. Překvapující je skutečnost, že nabídnutí sjednání odpovědnosti za škodu při využívání poštovních služeb poštovní poukázkou zákon přenechává v těchto případech v neekonomicky nevyváženém právním vztahu slabší straně, tedy v tomto případě odesílateli, který v tomto závazkovém vztahu navíc vystupuje jako spotřebitel ve smyslu ustanovení § 52 ObčZ a režim sjednávání poštovních smluv tak spadá do režimu spotřebitelských smluv. Je známo, že v souladu se stávajícími celospolečenskými tendencemi sílí ochrana poskytovaná spotřebitelům, a proto se ptám, kde je ona proklamovaná ochrana spotřebitele v tomto případě? Jistě, nejednoho z nás v tomto případě napadne i další proklamovaná zásada linoucí se jako červená nit celým právním řádem, a mnozí z nás jí začnou argumentovat. Ano, je to ona klasická římská zásada vigilantibus iura scripta sunt, aneb bdělým náležejí práva. Ve snaze řídit se touto zásadou a s vědomím existence zákonné úpravy o vyloučení odpovědnosti za škodu způsobenou při použití poštovních poukázek a možnosti nabídnout České poště, s.p. sjednání poštovní smlouvy, v níž by bylo ujednání o odpovědnosti za škodu (a pochopitelně s vědomím, když je České poště, s.p. známo, že se na ni spotřebitelé

3) Viz ustanovení § 420 odst. 1 ObčZ „Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti“.

69


PRÁVO




mohou s touto ofertou obrátit), jsem doufala, že např. na internetových stránkách České pošty, s.p.4) , kde jinak lze stáhnout různé typy smluv, naleznu alespoň stručný návod, co by taková oferta ujednání o odpovědnosti za škodu měla obsahovat. Marně. Na tomto místě se opět ptám, lze po odesílateli vůbec až do takové míry vyžadovat, aby natolik podrobně znal text zákona a Poštovních podmínek a současně, aby měl takové právní povědomí, aby byl schopen učinit kvalifikovanou ofertu o odpovědnosti za škodu? Domnívám se, že u tak běžné každodenní činnosti, jako je podávání poštovních zásilek na poště, nelze tuto skutečnost po odesílateli vyžadovat a měla by to být naopak Česká pošta, s.p., která z pozice poskytovatele služeb, jež nabízí své služby de facto ve formě adhezních smluv, by byla povinna odesílateli nabídnout uzavření poštovní smlouvy s odpovědností za škodu (tj. v tom pro mě méně přijatelném případě,

2009

neboť jsem toho názoru, že žádný subjekt nemůže být zbaven odpovědnosti za škodu způsobené porušením (prokazatelně) právní povinnosti, a proto by ustanovení § 14 zákona o poštovních službách mělo být zcela zrušeno). Uvedený příklad z praxe nemá řešení, jež by dávalo odpověď na uvedené otázky, cílem tohoto postřehu rovněž nebylo poskytnout na uvedené otázky jednoznačnou odpověď. Vzhledem k tomu, že jsem se v soudní judikatuře prozatím nesetkala s žádnou žalobou, jež by odpovídala uvedenému příkladu, ponechávám na uvážení všech, zda je zákonná úprava o poštovních službách zcela v souladu s obecnými právními principy a zda zachovává zásadu rovnosti stran v soukromoprávních vztazích.

Mgr. Barbora Frantová advokátní koncipient Advokátní kancelář Lisse & partneři

PRÁVO



Z judikatury Ústavního soudu České republiky 1) Je všeobecně známo, že ústřední orgány státní správy mají zřízeny, k výkonu právních agend, příslušné právní (legislativní) odbory, zaměstnávající dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů České republiky před soudy. 2) Nebyl důvod, aby žalovanou stranu zastupoval, byť už jen v odvolacím řízení, advokát. Pokud se tak stalo, nelze za této situace na stěžovateli spravedlivě žádat, aby hradil žalované straně náklady řízení takto vzniklé, protože tyto náklady nelze považovat za „náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva“, ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ. 3) Je-li stát, k hájení svých právních zájmů, vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým byl v přezkoumávaném případě advokát. 4) Nezávislost rozhodování obecných soudů se totiž uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Procesně právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z článku 36 a násl. Listiny i z článku 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 OSŘ), a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 OSŘ. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 94/1997). Tento požadavek se samozřejmě týká i odůvodnění výroku o nákladech řízení. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR [I. ÚS 2929/07 ze dne 09. 10. 2008]

4) http://www.cpost.cz

70

2009

71

V Y B R A L I J S M E P R O VÁ S

PRÁVO




2009

druhého účastníka sporu ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ. V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), byla vyžádána vyjádření účastníků řízení. Městský soud v Praze zdůraznil, že kterýkoli účastník soudního řízení, tedy i advokát či právnická osoba, zaměstnávající právníky, má právo přibrat si jako zástupce advokáta, který mu v řízení poskytne odbornou právní pomoc. Náklady takového zastoupení jsou proto vždy potřebné k účelnému bránění práva, v tomto případě žalované strany. Postupem soudu ani jeho rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, proto navrhl ústavní stížnost odmítnout či zamítnout. Ministerstvo financí, jako vedlejší účastník řízení, za které podal vyjádření Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sdělilo, že se jednalo o spor z roku 1999, který stěžovatel vedl původně proti dvěma žalovaným, jednak proti ČR – Ministerstvu financí, jednak proti Fondu národního majetku České republiky. Po skončení sporu vedeného proti ČR - Ministerstvu financí se vedlo řízení již jen proti Fondu národního majetku ČR (dále jen „FNM ČR“), který byl v řízení zastoupen advokátem, což byla tehdy běžná praxe.

Z odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, kterým bylo rozhodnuto o jeho povinnosti (v řízení před obecnými soudy žalobce) zaplatit žalované České republice, Ministerstvu financí (dále též „žalovaná“), náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 563.269,- Kč (náklady právního zastoupení advokátem). Tímto výrokem odvolacího soudu došlo, podle stěžovatele, k zásahu do jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Náklady řízení žalované totiž nebyly, podle stěžovatele, náklady účelně vynaloženými. Ministerstvo financí totiž disponuje dostatečným množstvím odborných zaměstnanců, způsobilých zajišťovat ochranu zájmů České republiky v řízeních před soudy. Nebyl tedy důvod, aby v předmětném řízení zastupoval žalovanou advokát, a nikoli pověřený pracovník Ministerstva financí ČR. Stěžovatel sice nezpochybňuje právo České republiky nechat se zastupovat advokátem, ale v takovém případě nelze odměnu advokáta považovat za „účelně vynaložené náklady“, k jehož náhradě by soud mohl zavázat 72

PRÁVO



V souvislosti se zrušením FNM ČR k 31. 12. 2006 přešla jeho agenda na ČR – Ministerstvo financí, které se tak opět ocitlo v řízení na straně žalované. Zmíněná advokátní kancelář zastupovala ČR – Ministerstvo financí jen v odvolacím řízení před Městským soudem v Praze. Všechny předcházející úkony právní pomoci činila za žalovaný FNM ČR. Vzhledem ke skutečnosti, že v r. 2007, kdy již FNM ČR neexistoval a předmětný spor byl už ve stadiu odvolacího řízení, nebyl předán Ministerstvu financí k dokončení, ale dokončila jej zmíněná advokátní kancelář, které byly náklady právního zastupování přiznány podle výsledku sporu. Proto by měla být ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta. Z obsahu ústavní stížnosti a z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2007, čj. 13 Co 24/2007 – 253, Ústavní soud zjistil, že předmětem sporu před obecnými soudy byl požadavek žalobce (stěžovatele v řízení před Ústavním soudem) na zaplacení částky 29,506.000,-- Kč z titulu náhrady škody proti státu. Obvodní soud pro Prahu 1, rozsudkem ze dne 25. 8. 2005, čj. 23 C 246/1999 – 168, žalobě částečně vyhověl a zamítl ji co do částky 29,430.372,-- Kč. Výrokem ad. III. uložil stěžovateli zaplatit žalované straně 317.025,-- Kč. Doplňujícím usnesením pak mj. uložil stěžovateli zaplatit státu zálohované náklady řízení ve výši 4.350,-- Kč.

2009

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli 51.259,-- Kč (výrok I.). Výrokem II. uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 563.269,-- Kč. Tento výrok odůvodnil odkazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ s tím, že stěžovatel byl v odvolacím řízení zcela procesně neúspěšný. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud tedy není v žádném případě soudem, který by zevrubně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Jak Ústavní soud shrnul svou judikaturu, týkající se otázky nákladů řízení, „je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby ... rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud 73


PRÁVO




by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti“ (srov. nález sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006, přístupný na www.judikatura.cz). V přezkoumávané věci tato skutečnost nastala. Z obsahu spisu a z vyjádření Městského soudu v Praze a Ministerstva financí ČR, za které dnes jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, vyplývá, že jde o spor z roku 1999, který vedl stěžovatel proti žalovaným ČR – Ministerstvu financí a Fondu národního majetku ČR (dále FNM ČR). Žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí ve věci uspěla, a poté se spor vedl pouze s druhým žalovaným – FNM ČR, který byl zastoupen advokátní kanceláří. V důsledku zrušení FNM ČR ke dni 31. 12. 2006 stanula na straně žalované opět Česká republika - Ministerstvo financí, neboť zbylá agenda FNM ČR přešla ze zákona na tuto organizační složku státu. Vzhledem k tomu, že tento spor byl, v době zániku FNM ČR, již ve stadiu odvolacího řízení, nebyl předán zpět Ministerstvu financí ČR a řízení dokončila zmíněná advokátní kancelář. Za této situace uložil odvolací soud stěžovateli povinnost

2009

zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení s odkazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ, podle zásady úspěchu ve sporu, v konkrétním případě v odvolacím řízení. Z uvedeného vyplývá, že v odvolacím řízení vystupovala na straně žalované ČR – Ministerstvo financí, tj. jeden z ústředních orgánů státu. Je všeobecně známo, že ústřední orgány státní správy mají zřízeny, k výkonu právních agend, příslušné právní (legislativní) odbory, zaměstnávající dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů České republiky před soudy. To nejméně pokud jde o dobu před vydáním zákona č. 201/2002 Sb., kterým byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který z větší části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal. Nebyl tedy důvod, aby žalovanou stranu zastupoval, byť už jen v odvolacím řízení, advokát. Pokud se tak stalo, nelze za této situace na stěžovateli spravedlivě žádat, aby hradil žalované straně náklady řízení takto vzniklé, protože tyto náklady nelze považovat za „náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva“, ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ. Je-li stát, k hájení svých právních zájmů, vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i perso74

PRÁVO



nálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým byl v přezkoumávaném případě advokát. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, zmíněný soud shora nastíněné otázky vůbec nevzal v úvahu a svůj výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil jen odkazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. Otázkou, zda se skutečně jedná o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, se tedy vůbec nezabýval. Tím zatížil své rozhodnutí vadou, mající ústavně právní rozměr, spočívající v porušení článku 36 odst. 1 Listiny. Nezávislost rozhodování obecných soudů se totiž uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Procesně právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z článku 36 a násl. Listiny i z článku 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při

2009

rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 OSŘ), a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 OSŘ. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 94/1997). Tento požadavek se samozřejmě týká i odůvodnění výroku o nákladech řízení. Ústavní soud tedy stěžovateli vyhověl a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2007, čj. 13 Co 24/2007 - 253, zrušil podle § 82 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, pro porušení základního práva stěžovatele, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. zdroj: http://nalus.usoud.cz

Připravila: Mgr. Barbora Frantová

75


PRÁVO




2009

PRÁVO



2009

Z judikatury Nejvyššího soudu České republiky 1) Předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím vydaným ve správním řízení podle uvedeného zákona je skutečnost, že pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno, a nikoliv otázka charakteru pochybení správního orgánu, který takové rozhodnutí vydal, ani otázka případného zavinění. 2) Protože odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je odpovědností objektivní, není rozhodné, zda nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno z důvodů procesních vad, pro vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní posouzení. Zákon nepožaduje, aby rozhodnutí orgánu prvního stupně bylo zrušeno přímo orgánem rozhodujícím o mimořádném opravném prostředku, nýbrž pro splnění uvedené podmínky dostačuje, že je zrušeno i později odvolacím orgánem na základě předchozího rozhodnutí jemu nadřízeného orgánu o mimořádném opravném prostředku. 3) O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí, tedy je-li nezákonné rozhodnutí a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí, ke škodě by nedošlo. 4) Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta skutečnost, bez níž by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR [28 Cdo 2397/2006 ze dne 7.10.2008]

Z odůvodnění:

nezákonným rozhodnutím podle § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Uvedl, že dne 22. 5. 2002 požádal Českou inspekci životního prostředí

A. Předchozí průběh řízení Žalobce se domáhal, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit částku 1.095.756,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené 76

77


PRÁVO




– oblastní inspektorát Ú. n. L. (dále jen „inspekce“) o souhlas s trvalým provozováním tavící pece po skončení zkušebního provozu, který byl žalobci povolen rozhodnutím Městského úřadu v J. do 20. 5. 2002. Tavící pec je středním zdrojem znečištění, a proto je podle § 126 odst. 1 stavebního zákona č. 50/1976 Sb. k rozhodnutí stavebního úřadu potřeba souhlas orgánu ochrany ovzduší, který uděluje inspekce podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 309/1991 Sb., o ovzduší. Rozhodnutím inspekce ze dne 28. 5. 2002, vyjádřila inspekce nesouhlas s provozováním tavící pece s odůvodněním, že podle výsledku provedených kontrol žalobce nedodržuje technologickou kázeň. Včas podané odvolání bylo rozhodnutím Ministerstva životního prostředí (dále jen „ministerstvo“) ze dne 6. 9. 2002, zamítnuto pro nepřípustnost. Na podnět žalobce posledně uvedené rozhodnutí přezkoumal podle § 65 správního řádu č. 71/1967 Sb. ministr životního prostředí a rozhodnutím ze dne 8. 11. 2002, je zrušil. Novým rozhodnutím o odvolání ze dne 25. 11. 2002, ministerstvo rozhodnutí inspekce pro nedostatečné zjištění skutkového stavu zrušilo a věc vrátilo inspekci k novému projednání. Inspekce poté rozhodnutím ze dne 13. 12. 2002, souhlas s provozováním tavící pece udělila. Na základě souhlasu inspekce Městský

2009

úřad v J. kolaudačním rozhodnutím ze dne 2. 1. 2003, užívání tavící pece povolil. Protože bez souhlasu inspekce nemohl žalobce dosáhnout povolení k užívání tavící pece, musel po dobu sedmi měsíců (červen až prosinec 2002) přerušit provoz pece. Z téhož důvodu musel také propustit své zaměstnance a vyplatit jim odstupné. Stejně tak nemohl realizovat nasmlouvané dodávky, a tím nemohl včas uhradit faktury svým dodavatelům, kterým byl následně nucen platit penále. Tím vznikla žalobci škoda ve výši žalované částky. Žalovaná namítala, že první rozhodnutí ministerstva ze dne 6. 9. 2002 nebylo ministrem zrušeno proto, že by žádosti žalobce o souhlas mělo být vyhověno, nýbrž pro procesní vadu, kdy o odvolání žalobce mělo být namísto zamítnutí pro nepřípustnost rozhodnuto meritorně. Odmítla tvrzení, že by rozhodnutím ministerstva byl porušen zákon a tvrdila, že žalobce si původní nesouhlasné rozhodnutí inspekce zavinil sám tím, že nedodržoval technologickou kázeň, a odkázala na shodný názor uvedený v závěrečné zprávě veřejného ochránce práv ze dne 27. 11. 2002. Podle názoru žalované je rozhodnutí inspekce o souhlasu pouze rozhodnutím předběžné povahy, které samo o sobě není vykonatelné a slouží jako podklad pro rozhodnutí stavebního úřadu. 78

PRÁVO



Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. 8. 2005, č. j. 14 C 310/2004-46a, žalobu zamítl. Kon statoval, že zamítavé rozhodnutí inspekce ze dne 28. 5. 2002, č. j. 4/OO/3455/02/Ba, bylo jako pravomocné zrušeno pro nezákonnost na základě mimořádného opravného prostředku zrušeno, čímž je dána podmínka nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou však podle soudu prvního stupně není příčinná souvislost, neboť rozhodnutí inspekce o souhlasu je jen tzv. podkladovým rozhodnutím, které samo nezakládá práva ani povinnosti, a proto nemůže způsobit škodu. Podle soudu prvního stupně dále zákon neukládá ani inspekci, ani stavebnímu úřadu, aby vydaly rozhodnutí v určité lhůtě, ostatně žalobce průtahy v řízení ani netvrdil. Žalobce pak nemusel ukončit provoz pece proto, že mu nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí, nýbrž proto, že skončilo období, na které měl povolen zkušební provoz, přičemž o prodloužení zkušebního provozu nepožádal. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2006, č. j. 22 Co 1/2006-59, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že soud prvního stupně měl žalobu zamítnout už proto, že není splněna podmínka pravomocného

2009

rozhodnutí, které by bylo zrušeno pro nezákonnost. Podle odvolacího soudu bylo sice zamítavé rozhodnutí ministerstva rozhodnutím ministra zrušeno, ale tím se věc vrátila do stadia nepravomocně skončeného odvolacího řízení, a proto druhým rozhodnutím ministerstva bylo zrušeno opět nepravomocné rozhodnutí inspekce. Podle odvolacího soudu tak rozhodnutí inspekce nikdy jako pravomocné zrušeno nebylo. Odvolací soud dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 593/2003, podle něhož za nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat rozhodnutí, které bylo sice pro nezákonnost zrušeno, ale příslušný orgán v řízení pokračuje. V ostatním odvolací soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil. B. Dovolání Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že se jedná o právní otázku, která ještě nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Namítal, že pokud bylo nadřízeným orgánem rozhodnuto, že rozhodnutí inspekce je nezákonné, je dána základní podmínka podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Řízení o souhlasu 79


PRÁVO




orgánu ochrany ovzduší je podle žalobce samostatným správním řízením, přičemž stavební úřad může podle § 126 odst. 1 stavebního zákona vydat kolaudační rozhodnutí pouze v případě, že s tím orgán ochrany ovzduší souhlasí, a proto účastníkovi správního řízení může vydáním nesouhlasného rozhodnutí inspekce vzniknout škoda. Pokud by totiž inspekce souhlas vydala, nic by nebránilo vydání kolaudačního rozhodnutí, a žalobce by proto nebyl nucen přerušit výrobu. Žalobce má za to, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, a navrhl proto, aby Nejvyšší soud jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného s tím, že odvolací soud rozhodl na základě aplikace příslušného ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., která pro něj zcela zřejmě nepředstavovala právní otázku zásadního významu. Podle žalované opírá žalobce svoji argumentaci výlučně o formální právní moc podkladového rozhodnutí a opomíjí jeho další související vlastnosti.

2009

Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání. Protože dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v projednávané věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je podle § 237 odst. 3 o. s. ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Otázka, zda nezákonným rozhodnutím, které samo o sobě vykonatelné není, ale slouží jako závazný podklad pro rozhodnutí jiného orgánu, může účastníku řízení vzniknout škoda, nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Navíc, jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že ve věci není dána podmínka nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., rozhodl v rozporu s hmotným právem. Z uvedených důvodů je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

C. Přípustnost Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. 80

PRÁVO



D. Důvodnost

2009

Protože odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je odpovědností objektivní, není rozhodné, zda nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno z důvodů procesních vad, pro vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní posouzení. Zákon č. 82/1998 Sb. v § 8 odst. 1 („Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.“) nepožaduje, aby rozhodnutí orgánu prvního stupně bylo zrušeno přímo orgánem rozhodujícím o mimořádném opravném prostředku, nýbrž pro splnění uvedené podmínky dostačuje, že je zrušeno i později odvolacím orgánem na základě předchozího rozhodnutí jemu nadřízeného orgánu o mimořádném opravném prostředku. V projednávané věci by ostatně, nebýt nezákonného zamítnutí odvolání pro nepřípustnost, původní rozhodnutí inspekce vůbec nenabylo právní moci, a odpovědnost státu by tak nemohla být založena. Z uvedených důvodů dovolací soud uzavřel, že rozhodnutí inspekce ze dne 28. 5. 2002, bylo rozhodnutím pravomocným, které bylo pro nezákonnost zrušeno, a proto je dána podmínka vzniku odpovědnosti státu za škodu podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

1. K existenci nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Již v rozsudku ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 453/2001, Nejvyšší soud uvedl, že předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím vydaným ve správním řízení podle uvedeného zákona je skutečnost, že pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno, a nikoliv otázka charakteru pochybení správního orgánu, který takové rozhodnutí vydal, ani otázka případného zavinění. V projednávané věci bylo odvolání proti rozhodnutí inspekce ze dne 28. 5. 2002, ministerstvem zamítnuto, čímž se uvedené rozhodnutí stalo pravomocným. To, že uvedené rozhodnutí bylo zrušeno až druhým rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 25. 11. 2002, a nikoli přímo rozhodnutím ministra na základě mimořádného opravného prostředku (přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle § 65 správního řádu), nemění nic na skutečnosti, že původní rozhodnutí inspekce bylo určitou dobu pravomocné a tedy i způsobilé vyvolat právní účinky v tom smyslu, že bránilo vydání kolaudačního rozhodnutí. (Dále viz ad 2.) 81


PRÁVO




Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, č. j. 25 Cdo 593/2003, je pro projednávanou věc nepřípadný. Uvedený rozsudek se totiž vztahuje na případ, kdy sice bylo pravomocné rozhodnutí správního orgánu pro procesní vadu zrušeno, ale po jeho zrušení správní orgán v řízení pokračoval a v době vydání rozhodnutí soudu nebylo ještě správní řízení skončeno, a proto bylo v uvedené věci třeba žalobu zamítnout jako předčasnou. V projednávané věci se však jedná o případ odlišný, neboť po zrušení rozhodnutí inspekce ze dne 28. 5. 2002, byl souhlas s trvalým provozováním tavící pece pravomocně vydán, tj. řízení je pravomocně skončeno. Za této situace dovolací soud uzavřel, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když dospěl k závěru, že v projednávané věci není splněna podmínka nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Pro úplnost dovolací soud dodává, že na nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu by nemohlo nic změnit, ani kdyby na vydání rozhodnutí o souhlasu inspekce neměl žalobce právní nárok, neboť nezákonnost rozhodnutí podle § 8 odst. 1 cit. zákona je dána tím, že bylo pro nezákonnost zrušeno. Na zákonné rozhodnutí má účastník řízení nárok vždy (srov. § 3 odst. 1 správního řá-

2009

du č. 71/1967 Sb., nyní § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.). 2. K otázce příčinné souvislosti mezi nezákonným „podkladovým“ rozhodnutím a škodou. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se o vztah příčinné souvislosti jedná, vznikla-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí, tedy je-li nezákonné rozhodnutí a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta skutečnost, bez níž by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 344/2001). Podle § 126 odst. 1 stavebního zákona č. 50/1976 Sb., dotýká-li se řízení podle tohoto zákona zájmů chráněných zvláštními předpisy, rozhodne stavební úřad jen v dohodě, popřípadě se souhlasem orgánu státní správy, který chráněné zájmy hájí. Takovým orgánem je podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 309/1991 Sb., o ovzduší, orgán ochrany ovzduší (tj. inspekce), jehož 82

PRÁVO



souhlas obsahující podmínky ochrany ovzduší se vyžaduje k umísťování a povolování staveb velkých a středních zdrojů znečišťování včetně jejich změn a k jejich uvedení do provozu. Z uvedených ustanovení plyne, že stavební úřad může kolaudační rozhodnutí vydat jen na základě pravomocného rozhodnutí inspekce o udělení souhlasu. Ačkoli rozhodnutí o udělení souhlasu samo nezakládá práva a povinnosti, může nezákonné rozhodnutí o neudělení souhlasu přesto způsobit účastníkovi řízení škodu, a to v případě, že všechny ostatní podmínky pro vydání kolaudačního rozhodnutí jsou splněny a jeho vydání brání právě jen nezákonné rozhodnutí o neudělení souhlasu. Stavební úřad totiž není oprávněn zkoumat zákonnost rozhodnutí o neudělení souhlasu a zároveň bez takového souhlasu užívání zdroje znečištění (zde tavící pece) povolit nesmí. Právní názor soudu prvního stupně, na který odvolací soud odkázal a podle něhož „podkladové“ rozhodnutí nemůže způsobit účastníkovi řízení škodu, by přivedl poškozeného účastníka řízení do začarovaného kruhu, neboť náhrady škody způsobené mu případným rozhodnutím stavebního úřadu o nepovolení užívání stavby by se

2009

rovněž domoci nemohl, protože zamítavé rozhodnutí stavebního úřadu by bylo samo o sobě zcela v souladu se zákonem, podle něhož se stavební úřad musí řídit právě uvedeným (v daném případě nezákonným) podkladovým rozhodnutím. Uvedený závěr je navíc v rozporu s článkem 36 odst. 3 Listiny, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné správy. Protože odvolací soud věc nesprávně právně posoudil (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud jeho rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§ 243b odst. 3 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího (§ 243d odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o. s. ř.) V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). zdroj: www.nsoud.cz

Připravila: Mgr. Barbora Frantová

83


PRÁVO

Partner Časopisu:

MBA Public Law

Finanční partner:

Více informací o možnostech financování studia získáte na pobočce České spořitelny Vítězné nám. 9 Praha 6 tel.: +420 224 307 310

, Kč PRÁVO ČASOPIS PRO PRÁVNÍ TEORII A PRAXI ČLÁNKY ZAJÍMAVOSTI Z PRAXE JUDIKÁTY

Recommend Documents