, Kč PRÁVO ČASOPIS PRO PRÁVNÍ TEORII A PRAXI ČLÁNKY ZAJÍMAVOSTI Z PRAXE JUDIKÁTY

01/2009

99,–Kč

PRÁVO

Č A S O P I S P R O P R ÁV N Í T E O R I I A P R A X I

ČLÁNKY • ZAJÍMAVOSTI Z PRAXE • JUDIKÁTY

1

EDITORIAL

A tak nevím,

zda je informace o tom, že ten či onen soudce byl členem zločinecké organizace s názvem Komunistická strana Československa, a pracoval jako nomenklaturní kádr ve službách totalitního režimu, citlivou informací ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů, jak rozhodl Městský soud v Praze. Městský „správní“ soud v Praze doplňuji, aby stigma výše uvedeného rozhodnutí neulpělo na soudcích Městského soudu v Praze rozhodujících spory jiné právní agendy. Skoro by se chtělo říci, že je to neuvěřitelné, ale slovo „neuvěřitelné“ prošlo v tomto světě poměrně značnou devalvací, takže ani jeho větné použití by dost dobře nevystihlo tragičnost celé situace. Znamená to tedy, že čtvrtina soudců, kteří byli členy Komunistické strany Československa (z dnešních více než 3000 soudců bylo podle informací Ministerstva spravedlnosti členy KSČ 714!!!) a aktivně napomáhali upevňování brežněvovsko-husákovského režimu, je z obliga, o jejich minulosti nemá občan právo nic vědět. Citlivý údaj? Jistě, ale není snad zájem veřejný, zde zájem veřejnosti, na takové informaci, společensky zájmem vyšší hodnoty, než individuální zájem soudce? Jindy vždy hájím zájem individuální před zájmem veřejným. Je tomu tak z důvodu, že zájem veřejný jakožto právní terminus technicus nebo spíše správně-právní kriterion považuji za účelovou právní metlu v rukou správních úředníků, často zneužívanou v rozhodnutích, v nichž absentují jiné právní argumenty, v neprospěch osob soukromého práva, jež přeci právě mají být pány a v dobrém slova smyslu „majiteli právního státu“. V kauze shora uvedené je však situace opačná: soudce je veřejný, ba dokonce ústavní činitel, je služebníkem občanů, jeho mandát je od jejich vůle odvozený a občané by jistě měli mít právo vědět, jaká byla politická minulost reprezentantů moci soudní, a to stejně tak, jako mají právo vědět, jaká byla politická minulost reprezentantů moci zákonodárné či výkonné. Všechny 3 složky státní moci reprezentují občany a občané mají právo vědět, jaká je politická minulost jejich reprezentantů. Závěr o citlivém údaji by jistě šlo vyargumentovat u osoby práva soukromého, osobu veřejně činnou a tvořící součást páteře státní moci však přirozeně nechrání, neboť se jí nikdo neptá jako „řadového občana“, ale jako instituce ústavní. A tak nevím. Napadá mě, že vychovávají-li soudci spojení s předlistopadovým režimem mladé soudce a rozhodují-li tito soudci spory, jež před nimi vedou jejich předchozí třídní nepřátelé, není to dobrá „trade mark“ českého soudnictví. Ale co naplat. Je-li normou, že se věci veřejné odehrávají nezřídka za oponou a zdvižený ukazovák možné denunciace v případě nežádoucího chování stále platí víc než právo, je potom fakt, že soudkyně, která odsoudila muže, jenž se z legrace vyfotil s portrétem Gustáva Husáka, či soudce, který soudil Václava Havla, a podobní další, jsou i dnes soudci české justice, pouze s tím rozdílem, že tentokrát hájí zájmy demokratického právního státu, netřeba se pak podivovat tomu, že důvěra v justiční systém nestoupá. Vzpomínám si v této souvislosti na jednoho milého pana profesora, jemuž jsem vyprávěl před lety svůj „právní příběh“. Po vysilující argumentaci, kdy jsem v plén naší diskuse snášel vše, co jsem nastudoval, mě dobrácky chytil za rameno a otcovsky mi pošeptal: „Vzdejte to! Nemáte v ruce nic, vždyť na Vaší straně je pouze zákon…“. Ten profesor byl milý a měl jsem ho rád. V tomto jsem s ním ale souhlasit nemohl. A tak nevím, zda se nyní bojuje jen o citlivé údaje, nebo o teplá místa na okresních a krajských soudech, a tak nevím, zda se nyní bojuje „pouze“ o právo na informace, o jeden segment naší svobody, nebo už dokonce o samu svobodu. Totalita vzniká někdy sice i pomocí tanků, vždy je však odrazem plíživého (nezřídka, vždy však „i“ právního) a destruktivního myšlení, a jako rakovina metastazuje do všech částí systému, který rozkládá. Uřízněme proto raději „pouze“ ruku teď, než bude pozdě léčit celé tělo. Bude to bolet, ale pacient přežije. Zda je k tomu vůle? A tak nevím….Jsem však přesvědčen, že ji vždy najde ten, kdo ji hledá. A není málo, že minimálně Ústavní soud se o to v obdobných případech pokouší. Drolení „malé soudcovské totality“ začíná…. JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL. M.

PRÁVO

ČÍSLO PRVNÍ ROČNÍK II.

ČASOPIS PRO PRÁVNÍ TEORII A PRAXI

Adresa redakce: Ústav práva a právní vědy, o.p.s.® Štěpánská 633/49 110 00 Praha 1 tel.: 224 247 011 fax.: 224 241 319 e-mail: [email protected] www.ustavprava.cz

2009

Podmínky přijímání příspěvků: Přijímáme pouze původní příspěvky, tzn. příspěvky nepublikované v jiném periodiku. Autoři nabízejí své příspěvky k publikaci v tomto časopisu tak, že je zasílají vydavateli elektronicky na e-mailovou adresu redakce a zároveň ve dvou výtiscích na poštovní adresu redakce. Nevyžádané příspěvky se autorům zpět nevrací. Příspěvek je přijat k uveřejnění okamžikem, kdy je autorovi zaslána licenční smlouva nakladatelská. Tímto okamžikem nabývá vydavatel výhradní licenci k rozmnožování a rozšiřování díla (příspěvku) v jím vydávaných periodicích, na elektronických nosičích informací či prostřednictvím internetu. Odměna autora za udělení licence je poskytnuta jednorázově, a to do jednoho měsíce po uveřejnění příspěvku v příslušném čísle časopisu. Výše odměny je určena sazebníkem vydavatele a obsahuje též odměnu za případné vydání a šíření příspěvku v elektronické podobě.

Šéfredaktor: JUDr. Josef Srba, MBA Zástupce šéfredaktora: JUDr. Bc. Martin Kohout Tajemnice redakce: Jana Kvasničková Editor: Mgr. Barbora Frantová Redakční rada: JUDr. Josef Srba, MBA JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M. Mgr. Bc. Patrik Frk Mgr. Bc. Alice Strnadová, MBA Mgr. Martin Kašpar Mgr. Jan Hrabák JUDr. Bc. Martin Kohout Vydává, tiskne: Ústav práva a právní vědy, o.p.s. ® Štěpánská 633/49 110 00 Praha 1 Příjem inzerce: e-mail: [email protected] Předplatné nebo nové objednávky: Tel: 224 247 011 e-mail: [email protected]

ČÍSLO ČTVRTÉ ROČNÍK II.


EDITORIAL JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL. M. ...................................................... 1 ČLÁNKY Smlouvy bankovních služeb ............................................................................. 5 doc. JUDr. Karel Marek, CSc. Prokura – komparace v základních kodexech práva platných na území ČR od účinnosti zákona č. 1/1863 ř.z. do současnosti ........................................ 35 JUDr. Anna Márová Porovnání právní úpravy rozhodčího řízení v ČR a SR ............................ 45 JUDr. Dana Musalová Správní soudnictví: Odkladný efekt kasační stížnosti ............................. 59 JUDr. Petr Kolman, Ph.D. SERIÁL

Všechna práva vyhrazena. Přetisk a jiná užití díla nebo jeho části, včetně zařazení díla do elektronické databáze, jsou zakázány. Ochrana autorského práva k dílu platí i pro jeho části, jakož i pro právní věty odvozené ze soudních rozhodnutí a pro autorsky upravená soudní rozhodnutí. Autorské právo k tomuto časopisu jako dílu soubornému a k dílům do něj zařazených vykonává vydavatel. Právo na ochranu před nekalou soutěží zůstává nedotčeno.

Skrytá reklama III – Známé a nové formy skryté reklamy: Web-ventorial, blogsicking, dissthefting, calltheftig, techniky WOMM MUDr. Jan Vavrečka

MK ČR E 17629

67

VYBRALI JSME PRO VÁS Z judikatury Ústavního soudu České republiky [trestní řízení – zásah do základních lidských práv a svobod] .................... 75 připravila: Mgr. Barbora Frantová Z judikatury Nejvyššího soudu České republiky [rozhodčí řízení – svoboda vůle, arbitrážní centra] ........................................ 91 připravila: Mgr. Barbora Frantová

ISSN 1802-9116 Cena za výtisk 99,- Kč 2

2009

Obsah:

Autorská výhrada:

Ústav práva a právní vědy © 2008

Autoři: doc. JUDr. Karel Marek, CSc. JUDr. Anna Márová JUDr. Dana Musalová JUDr. Petr Kolman, Ph.D. MUDr. Jan Vavrečka

PRÁVO

3



2009

PRÁVO



2009

Smlouvy bankovních služeb doc. JUDr. Karel Marek, CSc. I. Úvod

při podnikatelské činnosti (podle ustanovení § 261 odst. 1 ObchZ) a závazkových vztahů podle ustanovení § 261 odst. 2 obchodního zákoníku, ale je všeobecný, podle ustanovení § 261 odst. 3 obchodního zákoníku, jedná se o typové (absolutní) obchody. Co se týká formy smlouvy, vyžaduje se u smlouvy o otevření akreditivu (upravené v ustanovení § 682 až § 691 ObchZ) forma písemná. Tato forma pro smlouvu o inkasu (upravenou v ustanovení § 692 až § 699 ObchZ) není předepsána. Není jí třeba ani pro smlouvu o bankovním uložení věci (viz ustanovení § 700 až § 707 ObchZ). Pro obě smlouvy o účtu (o běžném účtu viz ustanovení § 708 až § 715a ObchZ a o vkladovém účtu ustanovení § 716 až § 719b ObchZ) se písemná forma k uzavření smlouvy vyžaduje. Protože jde o tzv. smlouvy pojmenované a typové, tj. smlouvy, které obchodní zákoník nejen umožňuje (umožňuje uzavřít i nepojmenované podle ustanovení § 269 odst. 2 ObchZ), ale jejichž speciální úpravu také obsahuje, bude obsah těchto smluv dohodnutý mezi stranami (aby byl v souladu se zákonem) zahrnovat podstatné části smlouvy stanovené

Pod název smlouvy bankovních služeb obvykle řadíme smlouvu o otevření akreditivu, smlouvu o inkasu, smlouvu o bankovním uložení věci, smlouvu o běžném účtu a smlouvu o vkladovém účtu. Banky – a v souladu s ustanovením § 762 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“ nebo „ObchZ“) – i jiné oprávněné osoby, přitom budou podle obchodního zákoníku uzavírat další pojmenované smlouvy (např. smlouvu o úvěru), ale i smlouvy nepojmenované, resp. budou též účastníkem smluv podle ustanovení § 261 odst. 6 obchodního zákoníku. Třetí částí obchodního zákoníku nazvanou „obchodní závazkové vztahy“ se řídí bez ohledu na povahu účastníků jak smlouvy o otevření akreditivu, smlouvy o inkasu, smlouvy o bankovním uložení věci, tak i obě smlouvy o účtu. Dosah této úpravy se tedy nedotýká jen závazkových vztahů mezi podnikateli 4

5

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


v základním ustanovení pro každou z těchto smluv. Bude-li tomu tak, použijí se pro ně ustanovení upravující jednotlivé typy smluv. Právní úprava smluv bankovních služeb je zásadně dispozitivní. Smluvní strany se tedy mohou od ní ve smlouvě odchýlit či ji vyloučit a zákon platí jen tehdy, pokud tak neučiní. Výjimkou jsou základní ustanovení smluvních typů, tj. ustanovení § 682, § 692, § 700, § 708, a § 716 obchodního zákoníku, která jsou kogentní (viz kogentní ustanovení § 263 odst. 2 ObchZ); další kogentní jsou ustanovení § 707 obchodního zákoníku u smlouvy o bankovním uložení věci a § 709 odst. 3, § 710 odst. 2 a 3, § 713 odst. 2, § 714 odst. 4 a § 715a obchodního zákoníku u smlouvy o běžném účtu; kogentní je rovněž ustanovení § 718 odst. 1 a § 719a obchodního zákoníku pro smlouvu o vkladovém účtu. Podle ustanovení § 263 odst. 2 obchodního zákoníku se přitom strany nemohou odchýlit ve třetí části obchodního zákoníku od ustanovení, která předepisují povinnou písemnou formu právního úkonu. Písemnou formu úkonu přitom předepisují základní ustanovení v § 682 odst. 2, § 708 odst. 2 a § 716 odst. 2 obchodního zákoníku a dále ustanovení § 683 odst. 1, § 686 odst. 3, § 715 odst. 1 a odst. 2 obchodního zákoníku. Pro uzavírání smluv bankovních služeb bude typické odkazování na

2009

obchodní podmínky (některé banky je nesprávně nazývají všeobecnými) konkrétních bank (podle ustanovení § 273 ObchZ), kterými se např. stanoví zásady vedení účtů klientů u bank a provádění platebního styku či zúčtování na těchto účtech, případně na mezinárodní obchodní podmínky. Tyto podmínky chápou mnohdy klienti bank a pracovníci bank, kteří jsou ve styku s klienty, jako „předpis“, který je nutno respektovat. Takové chápání však není správné. Jde o obchodní podmínky, kterými se budou strany řídit jako celkem nebo se budou řídit jejich články, jen pokud se tak strany ve smlouvě dohodnou. Odkaz na tyto obchodní podmínky bude však v praxi zřejmě standardním řešením. V poznámkách k obchodním podmínkám se pochopitelně můžeme věnovat jen některým otázkám, není možno komentovat všechna jejich ustanovení a zaujímat stanoviska ke všem problémovým okruhům. Pozornost si však zasluhuje skutečnost, že obchodní podmínky občas recipují i text zákona. Takový postup obvykle označujeme jako „ustanovení napevno“ a býval užíván mnohdy i dříve při uzavírání smluv. I když opakování zákona není racionální, lze důvody, proč se tak děje, do jisté míry pochopit. Opakováním se vlastně zdůrazňuje text zákona a zvyšuje se tak mož6

PRÁVO



nost jeho reflexe u partnera, u něhož se může předpokládat, že – žel – není se zákonem seznámen. Pokud se tak však děje, připomínáme, že by měly být přejímány jen velmi krátké úseky zákona a bez jakékoli změny. Naši pozornost dále soustřeďujeme na ty články obchodních podmínek, v nichž se mj. někdy uvádí, že za písemnou smlouvu se považuje i písemný souhlas klienta s podmínkami. Připomeňme, že ke vzniku pojmenované smlouvy je třeba, aby došlo zásadně k dohodě o celém obsahu smlouvy. Současně musí smlouvy (pojmenované smlouvy) obsahovat podstatné části stanovené v základních ustanoveních. Tyto podmínky nemusí být naplněny jen pouhým souhlasem klienta s podmínkami banky. Za správný není možno považovat ani takový postup (interpretovaný jako vznik smlouvy), kdy klient odsouhlasuje vytištěný formulář s podmínkami banky, který by nebyl označen jako návrh smlouvy a nebyl podepsán oprávněným zástupcem banky (podle podmínek případu by event. mohl být považován jen za souhlas s podmínkami). Je pochopitelně vhodné, že po vydání obchodních podmínek se nemusí veškerý obsah smluvního vztahu vypsat v konkrétní smlouvě, ale že můžeme odkázat na obchodní podmínky jako celek, či na jednotli-

2009

vé články. Jen souhlas s podmínkami vedení účtu, pokud by obsah podmínek neodpovídal požadavku na uzavření smlouvy podle zákona – viz „některá ustanovení o uzavírání smluv“ podle obchodního zákoníku a ustanovení „smlouvy“ podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „občanský zákoník“ nebo „ObčZ“) – zřejmě uzavření smlouvy nenahradí. Vycházíme-li ze zásadně dispozitivní úpravy v obchodním zákoníku a ze situace, že obchodní podmínky platí pro daný vztah jen v dohodnutém rozsahu, lze předpokládat, že klienti nebudou chápat smluvní návrh banky jen jako formulář, který je třeba signovat, ale jako návrh pro smluvní jednání. Rovněž lze předpokládat, že takový přístup budou mít i zástupci banky a že budou pracovníci banky „v první linii“ v běžných otázkách vybaveni určitými oprávněními při smluvním jednání. Zdůraznit lze ještě, že použití obchodních podmínek na daný vztah je smluvně dohodnuto a není možno posléze podmínky jednostranně změnit a smluvní straně to jen oznámit1). Je třeba ještě připomenout, že je nutno respektovat soulad s dobrými

1) K těmto problémům viz např. Marek, K.: Ke smlouvě o běžném (sporožirovém) účtu. Ekonom č. 7/1996.

7

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


mravy, ctít zásadu poctivého obchodního styku, a pokud smluvními stranami nejsou podnikatelé, mohou se tito dovolávat i ochrany podle ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku.2) Konkrétní obchodní podmínky, na které smlouva podle ustanovení § 273 obchodního zákoníku odkazuje, je přitom třeba lišit od obecných podmínek o převodech peněžních prostředků, o kterých je povinna banka, pobočka zahraniční banky a jiná osoba provádějí-

2009

cí nebo zprostředkovávající převody peněžních prostředků jako podnikání na území ČR (tzv. převádějící instituce) stanoveným způsobem informovat podle zákona č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a pla tebních systémech (zákon o platebním styku), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o platebním styku“), i když některá ustanovení obou podmínek se mohou shodovat. Obchodní podmínky ve smyslu ustanovení § 273 obchodního zákoníku budou totiž zřejmě pojednávat o širším okruhu otázek než obecné obchodní podmínky podle zákona o platebním styku. Je však možné, že některé „převádějící instituce“ obchodní podmínky o převodu peněžních prostředků zpracují v širším rozsahu, než jim stanoví zákon o platebním styku, a budou je používat i podle ustanovení § 273 obchodního zákoníku. Podle zákona o platebním styku (viz ustanovení § 7 tohoto zákona) jsou převádějící instituci stanoveny informační povinnosti. Převádějící instituce má informovat veřejnost jasně a srozumitelně písemnou formou ve svých provozních prostorách, a je-li to vhodné též elektronickými prostředky, předem o obecných podmínkách provádění převodů.

2) Naše úprava je v tomto směru harmonizovaná s právem ES/EU. V souladu s evropskými předpisy na ochranu spotřebitele jsou zejména ustanovení právní úpravy o platebním styku, o vydávání a oznámení podmínek o platbách a o vydání podmínek o platebních prostředcích. Země usilující o vstup do EU však v tomto směru získávají zkušenost, a to i od ČR a SR. K harmonizaci v těchto zemích viz mj. Sidak, M.V., Hajnišová, E.: Harmozacia bankivskoho zakonodarstva Ukrajiny do standardiv ES. Naučno – praktyčnyj zbirnyk Milicia Ukrajiny, Seria "Aktuáľni problemy jurydyčnych nauk u doslidžennach včenych" vypusk 43. č. 07(97), 2005, s. 13 – 17; Sidak, M. V., Hajnišová, E.: Zasady adaptacii bankivskoho zakonodarstva Ukrajiny do standartiv ES. Naukovyj visnik Užgorodskovo nacionaľnovo Universytetu, seria Pravo, vypusk 3. Užhorod 2004, s. 108-111; Bysaha, J. M., Sidak, M. V., Hajnišová, E., Sidak, S. V.: Bankivke pravo Ukrajiny. Lira Užhorod 2007, 422 s.; Bysaha, J. M., Jarema, V. I., Sidak, M. V., Hajnišová, E. a kol.: Pravovi zasady dijaľnosti Nacionaľnoho banku Ukrajiny. Lira Užhorod, 2008, 275 s.

8

PRÁVO



2009

telů při vydávání a užívání elektronických platebních prostředků. Vzorové obchodní podmínky a jejich změny zveřejňuje ve Věstníku České národní banky. Vydavatel přitom informuje zájemce o vydání elektronického platebního prostředku o svých obchodních podmínkách pro vydávání a užívání elektronických platebních prostředků, a to v dostatečném předstihu před vydáním elektronického platebního prostředku. Vydavatel je povinen v úvodních ustanoveních svých obchodních podmínek pro vydávání a užívání elektronických platebních prostředků výslovně informovat, zda tyto podmínky odpovídají vzorovým obchodním podmínkám České národní banky a jaký je obsah případných odchylek.

Informace musí vždy obsahovat: • lhůtu nezbytnou k připsání částky převodu ve prospěch účtu převádějící instituce příjemce nebo způsob stanovení této lhůty; počátek běhu této lhůty musí být přesně stanoven, • lhůtu nezbytnou k tomu, aby částka převodu připsaná ve prospěch účtu převádějící instituce příjemce byla připsána ve prospěch účtu příjemce, nebo aby byla částka převodu příjemci k dispozici, • výši nebo způsob stanovení výše ceny, kterou bude klient hradit za provedení převodu, • den, kdy bude částka převodu odepsána z účtu klienta, je-li příkazcem, a den, kdy bude částka převodu připsána ve prospěch účtu klienta nebo kdy mu bude k dispozici, je-li příjemcem, • postupy pro vyřizování stížností a řízení k nápravě včetně informace o postupech pro řešení sporů (§ 12 zákona o platebním styku), • údaj o směnných kurzech používaných při přepočtu.

II. Smlouva o otevření akreditivu II.I. Základní ustanovení Příslušná právní úprava tohoto obchodu (viz § 261 odst. 3 ObchZ) je poměrně stručná (§ 682 až § 691 ObchZ).3)

Zákon o platebním styku současně upravuje i otázky obchodních podmínek při vydávání a užívání elektronických platebních prostředků. Pro ochranu držitelů Česká národní banka vydává pro tento případ vzorové obchodní podmínky, které obsahují úpravu vzájemných práv a povinností vydavatelů a drži-

3) Navazujeme a vycházíme z Marek, K.: Smluvní typy (druhé hlavy třetí části) obchodního zákoníku. MU Brno, 2. vydání, 3. dotisk, 1999, s. 297-303 a Marek, K.: Obchodněprávní smlouvy. 5. vydání, MU Brno 2004, 320 s.

9

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


2009

efektivně snížit rizika platební neschopnosti některého z obchodních partnerů. Podle základního ustanovení tohoto tzv. typového (absolutního) obchodu o otevření akreditivu se smlouvou zavazuje banka příkazci, že na základě jeho žádosti poskytne určité osobě (oprávněnému) na účet příkazce určité plnění, jestliže oprávněný splní do určité doby stanovené podmínky, a pří kazce se zavazuje zaplatit bance úplatu. Smlouva musí být uzavřena písemně. Písemná forma, není-li sjednána, neplatí však zřejmě pro případné změny (dodatky) smlouvy a její zrušení (viz ustanovení § 272 odst. 2 ObchZ); to si však patrně vyžaduje de lege ferenda změnu. Podstatnými částmi smlouvy – kromě přesného určení banky a příkazce – jsou: • závazek banky příkazci, že na základě jeho žádosti poskytne určité osobě (oprávněnému) na účet příkazce určité plnění (jestliže oprávněný splní do určité doby stanovené podmínky), • závazek příkazce zaplatit bance úplatu.

Akreditiv (německy Kreditbrief, anglicky letter of credit) se vyvinul z kupecké poukázky. Slouží jako nástroj placení i úvěrování. Jeho starší označení je „úvěrní list“ (francouzsky accréditer = dát úvěr). V podstatě jde o zvláštní poukázku vystavenou na jednu nebo i několik bank s příkazem vyplatit doručiteli, popř. jiné osobě, na niž je akreditiv vystaven, peněžitý obnos až do výše sumy v akreditivu uvedené nebo poskytnout jiné plnění za stanovených podmínek.4) Podstatnou částí smlouvy o akreditivu bude určení plnění, které se banka zavazuje poskytnout oprávněnému. Většinou půjde o plnění určité peněžité částky. Plnění však může mít také povahu jinou, zejména akceptace směnky, odkoupení směnky nebo obstarání akceptace směnky.5) Z toho důvodu, že akreditiv poskytuje příkazci i oprávněnému vyšší stupeň jistoty, bývá tradičně a běžně používán v mezinárodním obchodu. Postupně se jeho používání rozšiřuje i v tuzemsku, a to jako platebního instrumentu, který může

4) Blíže viz Eliáš, K. a kol.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. Cenné papíry. C. H. Beck. Praha, 2. vydání, 1999, s. 351 a násl. 5) K tomu viz Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M.: Obchodní zákoník. Komentář. C. H. Beck, Praha, 10. vydání, 2005, s. 1359 a násl.

V dnešní situaci, kdy u nás stále existuje platební neschopnost některých subjektů, je důležité, jak vyřešit otázku placení (například v kupní smlouvě, smlouvě o dílo atd.). 10

PRÁVO



U prodávajících (zhotovitelů) bude obava volit převodní způsob placení formou příkazu k úhradě vystaveného kupujícím (objednatelem), budou se obávat pozdní úhrady, popřípadě zda v mezidobí nedojde k zániku povinného subjektu. Pro kupující bude pak riziková volba placení záloh, mj. pro neplnění či možný zánik prodávajících. Použití akreditivu poskytuje oběma stranám vyšší stupeň jistoty. Proto také byl a je akreditiv běžně používán v zahraničním obchodu. Přitom úplata bance nemusí být relativně vysoká, a to ve vztahu k tomu, jakým ztrátám může zabránit. Banka v souladu se smlouvou sdělí písemně oprávněnému, že v jeho prospěch otvírá akreditiv, a oznámí mu jeho obsah. V akreditivní listině musí být určeno plnění, ke kterému se banka zavazuje, doba platnosti akreditivu a akreditivní podmínky, jež má oprávněný v této době splnit k tomu, aby se mohl domáhat plnění vůči bance. Písemné sdělení banka učiní bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy, ledaže ze smlouvy vyplývá, že tak má učinit teprve v době, kdy jí k tomu dá příkazce pokyn. Oznámením vzniká závazek banky vůči oprávněnému. Závazek příkazce vůči bance vzniká otevřením akreditivu.

2009

Akreditivní listina bude zejména obsahovat povinnost banky zaplatit určitou částku nebo jiné plnění zvláště s využitím směnek.6) V akreditivní listině musí být určeno: • plnění, ke kterému se banka zavazuje (např. placení určité sumy, akceptace směnky), • doba platnosti akreditivu, • akreditivní podmínky, jež má oprávněný v době platnosti akreditivu splnit tak, aby se mohl domáhat plnění vůči bance. Písemné sdělení učiní banka vůči oprávněnému buď bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy, anebo, bylo-li to ve smlouvě ujednáno, na příkazcův pokyn. Není-li úplata za otevření akreditivu smluvena, je příkazce povinen zaplatit bance úplatu obvyklou v době uzavření smlouvy. Úplata bude obvykle sjednávána odkazem na sazebník banky. Pokud by tomu tak nebylo, nebude se platit podle sazebníku, ale platit se bude úplata obecně obvyklá. Závazek banky z akreditivu je podle ustanovení obchodního zákoníku nezávislý na právním vztahu mezi příkazcem a oprávněným. To lze ostatně již vyvodit i ze základního

6) K otázkám směnek viz např. Chalupa, R.: Zákon směnečný a šekový – komentář. Linde Praha, 1996, 684 s.

11

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


ustanovení. Musíme totiž rozlišovat vztah banky a příkazce a závazek banky vůči oprávněnému. Vztah příkazce k oprávněnému bude však často zřejmý ze stanovených podmínek pro oprávněného. Jakákoliv odvolávka akreditivu na číslo smlouvy, faktury, objednávky atd. je tedy (není-li to mezi stanovenými podmínkami akreditivu) z hlediska akreditivu irelevantní a má pouze informativní charakter. Banky zkoumají pouze splnění akreditivních podmínek a neřídí se např. kupní smlouvou mezi příkazcem a oprávněným. II.II. Druhy akreditivů a) akreditiv odvolatelný a neodvolatelný Nestanoví-li akreditivní listina, že akreditiv je odvolatelný, může banka akreditiv změnit nebo zrušit pouze se souhlasem oprávněného a příkazce. Stanoví-li akreditivní listina, že akreditiv je odvolatelný, může jej banka – podle instrukce příkazce – ve vztahu k oprávněnému změnit nebo zrušit do doby, než oprávněný splní podmínky stanovené v akreditivní listině. Změnit nebo zrušit akreditiv lze pouze písemně. Z hlediska odvolatelnosti lze tedy akreditivy třídit na odvolatelné a neodvolatelné. Obchodní zákoník vychází z koncepce neodvolatelnos12

2009

PRÁVO



2009

ti akreditivu, pokud není stanoveno jinak. Je-li akreditiv neodvolatelný, nemůže jej banka jednostranně měnit nebo rušit. Akreditiv je ze zákona neodvolatelný, což však neznamená, že by vůbec nemohl být odvolán, tj. změněn nebo zrušen. Neodvolatelnost akreditivu znamená jen, že jej banka nemůže změnit nebo zrušit bez souhlasu oprávněného a příkazce, a jdeli o akreditiv potvrzený i další bankou, tak i bez souhlasu potvrzující banky. Na to je správně v literatuře upozorňováno.7) Má-li být akreditiv odvolatelný, musí to akreditivní listina výslovně uvést. Je-li tomu tak, může banka akreditiv změnit nebo zrušit za podmínek, že tak učiní písemně a dřív, než oprávněný podmínky určené v akreditivní listině splní. Odvolatelný akreditiv není v současnosti častý. Odvolatelný akreditiv znamená nižší jistotu subjektů. Z hlediska zájmů oprávněného lze doporučit trvat na neodvolatelnosti akreditivu, pokud by bylo navrhováno použití akreditivu odvolatelného. Jestliže neodvolatelný akreditiv je z podnětu banky, jež je jím vázána, potvrzen další bankou, vzniká oprávněnému nárok na plnění vůči té-

to bance od doby, kdy oprávněnému potvrzení akreditivu oznámí. Banka, která požádala o potvrzení akreditivu, a banka, která akreditiv potvrdila, jsou zavázány vůči oprávněnému společně a nerozdílně. Pokud došlo k potvrzení akreditivu jinou bankou, bude typické plnění bankou, která akreditiv potvrdila. Oprávněný však může žádat plnění na kterékoliv z nich. Ke změně nebo zrušení akreditivu potvrzeného další bankou se vyžaduje i souhlas potvrzující banky. Jestliže banka, která akreditiv potvrdila, poskytla plnění oprávněnému v souladu s obsahem akreditivu, má nárok na toto plnění vůči bance, která o potvrzení akreditivu požádala. Kromě potvrzení akreditivu jinou bankou známe i tzv. oznámení akreditivu. Banka, která pouze oznamuje oprávněnému, že jiná banka pro něho otevřela akreditiv, odpovídá za škodu způsobenou za nesprávnost tohoto oznámení, nevzniká jí však závazek z akreditivu. Za nesprávnost oznámení lze zejména považovat neověření pravosti akreditivu obdrženého od vystavující banky8) nebo nepřesné oznámení (zkomolení) podmínek akreditivu.

b) akreditiv dokumentární Speciálním druhem akreditivu, upraveným v obchodním zákoníku, je akreditiv dokumentární. Při dokumentárním akreditivu je banka povinna poskytnout oprávněnému plnění, jestliže bance jsou řádně předloženy během platnosti akreditivu dokumenty určené v akreditivní listině. Tento druh akreditivu je velmi rozšířen. Dokumentem mohou být například listiny svědčící o odeslání zboží, zápisy o převzetí smontovaných strojů a zařízení, listiny svědčící o úspěšném provedení garančních zkoušek, listiny osvědčující vlastnictví ke zboží apod. V praxi se dokumenty dělí zejména na:9) • dispoziční a dopravní dokumenty – sem patří zejména námořní/zámořský konosament (Marine Ocean Bill of Lading), FIATA konosament, multimodální konosament, říční náložní list, skladní list (warrant) a vydací list (delivery order). Z hlediska zájmů oprávněného je přitom bezpečnější vyžadovat, aby dispoziční dopravní dokument byl vystaven na řad vystavující banky. Dispoziční a dopravní dokumenty lze převádět.

7) Pelikánová, I. a kol.: Obchodní právo. II. díl. 2. přepracované vydání, CODEX Praha, 1998, s. 333.

8) Čl. 7 Jednotných zvyklostí a pravidel pro dokumentární akreditivy, revize 1993, publikace MOK č. 500.

9) Blíže viz Grmelová, K.: Dokumenty používané při platbách akreditivem. Obchodník č. 6/1995, s. 22 a násl.

13

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


• legitimační dokumenty – ty se převádět nedají. Zboží je obvykle vydáno příjemci po ověření jeho totožnosti. Řadíme zde CMR – silniční nákladní list, CIM – druhopis železničního nákladního listu, AWB – letecký nákladní list, potvrzení speditéra – Forwarders Certificate of Receipt atd. • podpůrné dokumenty – mezi nejvýznamnější řadíme pojišťovací dokumenty, osvědčení o původu (většinou je požadováno – pokud jde o tuzemsko, aby bylo vystaveno Hospodářskou komorou ČR), balící listy, vážní listy, inspekční certifikáty vystavené inspekčními agenturami (např. SGS), veterinární osvědčení, fytopatologické osvědčení pro rostliny. Jedním z nejdůležitějších dokladů bývá obvykle faktura.

2009

Banka odpovídá za škodu způsobenou příkazci ztrátou, zničením nebo poškozením dokumentů převzatých od oprávněného, ledaže tuto škodu nemohla odvrátit ani při vynaložení odborné péče. c) akreditiv revolvingový Ustanovení obchodního zákoníku o dokumentárním akreditivu platí přiměřeně i na jiné akreditivy, podle nichž se lze domáhat plnění při splnění jiných podmínek, než je předložení dokumentů. V praxi jsou známy různé druhy akreditivů. Např. při opakujících se dodávkách (např. vždy měsíčně 100 ks příslušného zboží) se používá, aby se nemusely smlouvy o akreditivu sjednávat opakovaně, tzv. akreditivu revolvingového. Pro případ, že by se část dodávky v určitém období nepodařilo splnit, ale mohlo by se to zdařit v období následujícím, a i v tom případě se chce umožnit čerpání peněžních prostředků (v prvním měsíci by se např. plnilo 90 ks a ve druhém 110 ks), lze sjednat tzv. akreditiv revolvingový kumulativní. Kumulativní revolvingový akreditiv umožňuje nedočerpanou částku z jednoho období převést a provádět čerpání podle akreditivu i v období následujícím. Vystavení revolvingového akreditivu je pro vystavující banku spojeno se zvýšeným rizikem, kterého

Banka je povinna přezkoumat s odbornou péčí vzájemnou souvislost předložených dokumentů a zda jejich obsah zjevně odpovídá podmínkám stanoveným v akreditivní listině. Banka přitom zkoumá pouze vzájemnou souvislost předložených dokumentů a jejich soulad s akreditivními podmínkami, ale není povinna zkoumat jejich faktickou správnost, ani např. faktický stav zboží.10)

10 K tomu viz též Švarc, Z. a kol.: Úplné znění zákona č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník s výkladem. Ekonomický a právní poradce podnikatele, č. 12-13/1996, s. 215.

14

PRÁVO



by si měla být vědoma. Vystavující banka se „dostává do závazku“ nejen za jednu dodávku, ale za celý souhrn dodávek, který by se „pod akreditivem“ mohl uskutečnit. Proto by mělo jít zejména o případy velmi bonitního klienta – příkazce, kterého banka úvěruje, nebo by mělo být vystavení akreditivu jištěno jiným způsobem.

2009

Jak již bylo řečeno, rozšiřuje se tento platební instrument i v tuzemském platebním styku. Typickými dokumenty bývají faktura, dopravní doklad (nejčastěji silniční nákladní list CMR), potvrzení o převzetí zboží potvrzené příkazcem, protokol o přejímce zboží, dodací list atd. e) akreditiv realitní Dále může být využíván tzv. realitní akreditiv. Smlouvy o otevření akreditivu se používá zejména pro převod pozemků, budov, bytů a nebytových prostor. Dokumentem vyžadovaným „pod realitním akreditivem“ je kupní smlouva s vyznačením rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu nebo výpis z katastru nemovitostí.12) Dalším dokumentem, který lze doporučit, je protokol o vyklizení příslušné nemovitosti podepsaný kupujícím (příkazcem) nebo i potvrzení správce daně o zaplacení daně z převodu nemovitosti. Důvodem aplikace tohoto platebního instrumentu je jistota kupujícího, který zaplatí dokumentárním akreditivem až po předložení stanovených dokumentů, které osvědčují vklad do katastru nemovitostí.

d) akreditiv převoditelný Dalším typem akreditivu je převoditelný akreditiv. V podstatě jde o to, že kupující (příkazce) vystaví akreditiv ve prospěch prodávajícího (prvního oprávněného), a ten jej převede na své další obchodní partnery (druhé oprávněné). První oprávněný může být zprostředkovatel, který zná kupujícího (příkazce) a výrobce (druhého oprávněného); kupující a výrobce se však neznají. Další vhodnou situací pro použití převoditelného akreditivu je ta, když první oprávněný je hlavní dodavatel a druzí oprávnění jsou jeho subdodavatelé. Podle platných Jednotných pravidel a zvyklostí pro dokumentární akreditivy musí být akreditiv označen jako převoditelný (transferable). Jedná se o poměrně složité operace.11)

12) Při grafickém vyjádření akreditivů vycházíme z Krč, R., Marek, K.: Smlouva o otevření akreditivu. Právní rádce č. 6/2002 s. 11-13.

11) Milostná, I.: Dokumentární akreditiv – pomocník při Vašem podnikání. Akcionář č. 20/1993, s. 8.

15

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


Předpokladem bezproblémového průběhu transakce je přesné určení předmětu převodu. Akreditiv lze pochopitelně použít také na převod bytů.

2009

částka pracovníky banky na zadní části odepsána. Odepsání se provádí proto, aby oprávněný nepředložil pověřovací list u jiné banky, která by mu mohla v dobré víře proplatit částku dokumentů podruhé. Další možné transakce probíhají s použitím „Back to back akreditivu“, který zahrnuje dva akreditivy. První akreditiv (Selling Credit) je vystaven ve prospěch oprávněného (prostředníka), který není výrobcem a nebyl schopen se dohodnout s kupujícím na převoditelném akreditivu. Oprávněný může požádat svou banku o vystavení akreditivu (Buying Credit) ve prospěch výrobce, podmínky Back to back akreditivu jsou založeny na podmínkách původního akreditivu. Vystavení původního akreditivu (Selling Credit) slouží jako ručení za vystavení druhého akreditivu (Buying Credit). Banka, která vystavila Buying Credit, je odpovědná za proplacení výrobci bez ohledu na to, zda obdrží úhradu z původního akreditivu. Používaný je i „Counter akreditiv“, který je podobný Back to back akreditivu. Na rozdíl od něho není vystavení druhého akreditivu (Buying Credit) jištěno původním akreditivem, ale jiným způsobem. Občas se používá i tzv. krytého akreditivu. Vystavující banka je obvykle z rizikového teritoria nebo k ní nemá oprávněný důvěru.

f) akreditiv s červenou doložkou Tzv. akreditiv s červenou doložkou je akreditivem, který obsahuje speciální klauzuli, jež umožní oprávněnému čerpat část dokumentárního akreditivu od avizující banky před předložením dopravních dokumentů. Tato klauzule byla původně psána červeným inkoustem z důvodu barevného zvýraznění. Tento typ akreditivu je vhodný pro prostředníky nebo výrobce, kteří potřebují „předfinancovat“ před dodáním zboží nebo výrobou. Tento akreditiv např. mohou použít exportéři, kteří potřebují „předfinancování“, aby mohli zaplatit zboží před vývozem. g) další typy akreditivů V určitých oblastech světa se používá tzv. pověřovací list. Oprávněný obdrží originál akreditivu – pověřovací list, který je adresován přímo na něj. Pokud předloží pověřovací list spolu s požadovanými dokumenty, je mu částka podle dokumentů proplacena. Aby však mohl být použit u jakékoliv banky, musí být tzv. volně obchodovatelný. Při předložení pověřovacího listu je 16

PRÁVO



Vystavující banka zašle avizující, případně potvrzující bance akreditiv a současně jí poukazuje částku akreditivu, která je touto bankou uložena na blokačním účtě (může být úročena po dobu platnosti akreditivu). Pokud oprávněný předloží doklady, které jsou v souladu s podmínkami akreditivu, je mu částka vyplacena. Rozšířený je též Standby akreditiv, který vznikl v USA, kde legislativa většiny států USA neumožňuje vystavit bankovní záruku. Jde tedy fakticky o dokument odpovídající bankovní záruce. Standby akreditiv není na rozdíl od klasického akreditivu platebním instrumentem, ale instrumentem zajišťovacím. Oprávněný přepokládá, že bude zaplaceno jinak než prostřednictvím Standby akreditivu. Standby akreditiv se použije pouze v případě, že by tomu tak nebylo. Typickým dokumentem vyžadovaným „pod Standby akreditivem“ je prohlášení oprávněného, že určitá faktura nebyla příkazcem proplacena. Jako dodatečné dokumenty by přicházely v úvahu dokumenty dopravní, balící listy atd., tj. dokumenty, které osvědčují realizaci dodávky. Dalším uváděným druhem akreditivu je permanentní akreditiv. Zahrnuje několik závazků banky, jež se mají plnit za stejných akreditivních podmínek v různé době.

2009

II.III. Poznámky k akreditivům V souvislosti s akreditivy se v široké míře uplatňují obchodní zvyklosti. Lze také odkazovat na „Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy“, které vydala Mezinárodní obchodní komora (MOK) se sídlem v Paříži. Tyto podmínky byly již vícekrát revidovány. Pokud by ve smlouvě nebylo stanoveno jinak, použilo by se jejich poslední znění. Z hlediska právní jistoty lze doporučit, aby na ně akreditiv výslovně odkazoval. Lze to provést např. takto: „Tento akreditiv podléhá Jednotným zvyklostem a pravidlům pro dokumentární akreditivy vydaným Mezinárodní obchodní komorou v Paříži, publikace MOK č. 600.“ Odkaz je vhodný i z toho důvodu, že smlouva o otevření akreditivu v obchodním zákoníku má obecnou podobu a některé otázky vůbec neřeší (např. lhůty pro přezkoumání dokumentů bankami). Nabízí se však i odkaz na Jednotná pravidla pro mezibankovní hojení (Bank to Bank Reimbursements) v rámci dokumentárních akreditivů, publikovaná Mezinárodní obchodní komorou pod č. 525. Lze uvažovat, že v budoucnu se budou stále více využívat i „Mezinárodní pravidla pro Standby akreditivy“ (International Standby Practices – ISP98), publikovaná MOK pod č. 590, která lépe 17

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


vystihují povahu Standby akreditivu než Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy.

2009

Banka inkaso provádí, neodpovídá však za výsledek, jde tedy o „smlouvu o úsilí“. Riziko nesplnění závazku dlužníkem nese příkazce. Banka však musí postupovat podle pokynů příkazce s odbornou péčí, odpovídá za profesionalitu svého výkonu. Přijatou peněžní částku nebo cenné papíry, jež byly předmětem inkasního úkonu, je banka povinna předat bez zbytečného odkladu příkazci. Banka odpovídá za škodu způsobenou ztrátou, zničením nebo poškozením těchto dokumentů, ledaže jim nemohla zabránit při vynaložení odborné péče. Má-li podle smlouvy banka obstarat inkaso prostřednictvím jiné banky určené příkazcem, uskutečňuje se inkaso touto bankou na účet a nebezpečí příkazce. Není-li úplata za obstarání inkasa určena ve smlouvě, je příkazce povinen zaplatit bance úplatu obvyklou v době uzavření smlouvy. Běžné inkaso (nikoli dokumentární) bývá označováno jako inkaso hladké.

III. Smlouva o inkasu Základní ustanovení vymezuje, že smlouvou o inkasu se zavazuje banka obstarat pro příkazce přijetí plnění určité peněžní pohledávky od určitého dlužníka nebo obstarat jiný inkasní úkon. Jiným inkasním úkonem může být zejména akceptace směnky. Podstatné části smlouvy – kromě přesného určení smluvních stran, což platí ostatně pro všechny smlouvy – tvoří: • závazek banky obstarat pro příkazce přijetí plnění určité peněžní pohledávky nebo obstarat jiný inkasní úkon, • uvedení určitého dlužníka. Banka požádá dlužníka o zaplacení peněžní částky nebo provedení úkonu vyžadovaného podle smlouvy uzavřené s příkazcem. Odmítneli dlužník požadovanou částku zaplatit nebo uskutečnit požadovaný právní úkon, anebo jestliže tak neučiní bez zbytečného odkladu, podá o tom banka ihned zprávu příkazci. Při obstarání inkasa je banka povinna postupovat s odbornou péčí podle pokynu příkazce, avšak neodpovídá za to, že se inkaso neuskuteční.

III.I. Bankovní dokumentární inkaso Tak jako je u smlouvy o otevření akreditivu věnováno speciální ustanovení dokumentárnímu akreditivu, je u této smlouvy zvláštní ustanovení o bankovním dokumentárním inkasu. Smlouvou o bankovním dokumentárním inkasu se zavazuje banka 18

PRÁVO



vydat třetí osobě dokumenty opravňující nakládat se zbožím nebo jiné doklady, bude-li při jejich vydání zaplacena určitá peněžní částka nebo proveden jiný inkasní úkon. Dokumenty uvedené ve smlouvě je banka povinna převzít a opatrovat s odbornou péčí. Použití dokumentárního inkasa může být, a také zpravidla bude, dohodnuto při některém frekventovaném druhu obchodu, zejména při kupní smlouvě. Proti zaplacení budou předány doklady ke zboží. Tato ustanovení souvisí též se zákonnou úpravou smlouvy zasílatelské. Stanoví-li totiž zasílatelská smlouva, že před vydáním zásilky nebo dokladů umožňujících nakládat se zásilkou, zasílatel vybere určitou peněžní částku od příjemce nebo uskuteční jiný inkasní úkon, platí přiměřeně ustanovení o bankovním dokumentárním inkasu. Obdobná úprava je i u smlouvy o přepravě věci. Zde platí přiměřeně ustanovení o bankovním dokumentárním inkasu, stanoví-li smlouva, že před vydáním zásilky vybere dopravce od příjemce určitou peněžní částku nebo uskuteční jiný inkasní úkon. Tak, jako byly vydány Mezinárodní obchodní komorou Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy, byla Mezinárodní obchodní komorou pro tuto problematiku vydána Jednotná pravidla pro inkasa.

2009

IV. Smlouva o bankovním uložení věci I při uzavírání této smlouvy musíme respektovat základní ustanovení: Smlouvou o bankovním uložení věci se zavazuje banka převzít určité věci mimo cenných papírů (předmět uložení), aby je uložila a spravovala, a uložitel se zavazuje zaplatit za to úplatu. Forma smlouvy není předepsána, zejména však vzhledem k nutnosti určit přesně předmět uložení bude používána písemná forma. Rovněž ve smlouvě o bankovním uložení věci musí být přesně určeny smluvní strany (banka a uložitel); dále tvoří podstatné části smlouvy: závazek banky převzít určité věci, závazek uložitele k zaplacení úplaty. Banka je povinna předmět uložení převzít a s vynaložením odborné péče jej chránit před ztrátou, zničením, poškozením nebo znehodnocením. Není-li výše úplaty sjednána, je banka oprávněna požadovat úplatu obvyklou v době uzavření smlouvy. I zde často půjde o úplatu sjednanou podle sazebníku banky. Pokud by snad úplata sjednána nebyla a šlo by o smlouvu uzavřenou na poměrně dlouhou dobu určitou, hrozí, že se zde (obdobná situace je i u jiných smluv, například i u kupní smlouvy, tam kde vzniká v souladu se zákonem bez dohody o ceně), event. 19

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


v neprospěch banky, projeví důsledky případného inflačního vývoje. S přihlédnutím k povaze předmětu uložení je banka povinna s odbornou péčí učinit veškeré úkony, které jsou nutné k výkonu a zachování práv, jež uložiteli vyplývají z předmětu uložení, a předat mu bez zbytečného odkladu, co přijala z uplatnění těchto práv. Uložitel je povinen vystavit bance plnou moc, jež je potřebná k těmto právním úkonům, a uhradit výlohy, které bance vznikly při plnění její povinnosti. Uložitel je oprávněn kdykoli požádat o vydání uloženého předmětu nebo jeho části a uložit jej zpět, jestliže smlouva mezitím nezanikla. Po vydání předmětu uložení až do jeho vrácení nemá banka povinnost předmět chránit, ani činit úkony nutné k výkonu a zachování práv. Banka odpovídá za škodu způsobenou uložiteli ztrátou, zničením nebo poškozením předmětu uložení, ledaže je nemohla odvrátit při vynaložení odborné péče. Obě strany mohou kdykoli s okamžitou účinností smlouvu vypovědět. Výpověď s okamžitou účinností je specifikem tohoto smluvního typu. Smlouva rovněž zaniká, jestliže si uložitel vyzvedl všechny věci, jež jsou předmětem uložení, a neprojevil vůli, aby smlouva dále trvala. Způsob zániku smlouvy vyzvednutím věci

2009

a neprojevením vůle může být v konkrétním případě problematický, vzhledem k ustanovení o možnosti uložit předmět zpět, jestliže smlouva mezitím nezanikla. Lze jen doporučit, aby byl určitý projev vůle učiněn. Po zániku smlouvy je banka povinna vydat uložiteli předmět uložení a uložitel je povinen jej bez zbytečného odkladu převzít a vyrovnat dlužnou úplatu za dobu uložení. Banka má k zajištění svých práv z této smlouvy zástavní právo k předmětu uložení, dokud se u ní nachází (kogentní § 707 ObchZ). Ustanovení obchodního zákoníku (§ 700 až § 707 ObchZ) byla novelizována zákonem č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenných papírech“) původně byla v obchodním zákoníku smlouva o uložení cenných papírů, která se dnes nachází v zákonu o cenných papírech. Teprve tímto zákonem byla v obchodním zákoníku stanovena smlouva o bankovním uložení věci. O potřebnosti této speciální úpravy je diskutováno.

V. Smlouvy o účtech Připomeňme, že smlouvy o běžném účtu a smlouvy o vkladovém účtu se řídí obchodním zákoníkem ode dne jeho účinnosti, tj. od 1. 1. 1992, i když k jejich uzavření došlo před 20

PRÁVO



tímto dnem. Podle dosavadních předpisů se přitom až do svého zakončení posuzují všechny lhůty, které začaly běžet před 1. 1. 1992 (viz ustanovení § 763 ObchZ). Jednou ze smluvních stran je stanovena banka. Pro bankovní záruku a pro další vyjmenované smlouvy bankovních služeb však platí, podle § 762 obchodního zákoníku, že místo banky může smlouvy uzavřít i jiná osoba, která je k tomu oprávněná (tzn., že za podmínek stanovených zákonem č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, může být smluvní stranou také spořitelní a úvěrové družstvo). Smlouva o běžném účtu a smlouva o vkladovém účtu se řídí bez ohledu na povahu účastníků třetí částí obchodního zákoníku nazvanou „Obchodní závazkové vztahy“ (viz ustanovení § 261 odst. 3 ObchZ). Smlouva o běžném účtu je upravena v ustanovení § 708 až § 715a obchodního zákoníku a smlouva o vkladovém účtu v ustanovení § 716 až § 719b obchodního zákoníku. Právní úprava smluv o účtech byla novelizována ve všech svých ustanoveních zákonem č. 125/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona

2009

o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů, s účinností k 1. 1. 2003; od této doby pak byla dále novelizována jen vybraná ustanovení. V této souvislosti citujeme novelu provedenou zákonem č. 554/2004 Sb. s účinností k 1. 1. 2005. Vzhledem k tomu, že zákon č. 125/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů a který novelizoval všechna ustanovení smluv o účtech, neřeší v přechodných ustanoveních vztah ke vztahům vzniklým ze smluv před 1. 1. 2003, je třeba zřejmě vycházet z toho, že vztahy vzniklé před 1. 1. 2003 se budou řešit dřívější právní úpravou. Pokud pak k 1. 1. 2003 a později byly a budou prováděny změny smluv, měly by respektovat znění kogentních ustanovení účinných k 1. 1. 2003. Zákon č. 554/2004 Sb. přitom přechodná ustanovení obsahuje a v čl. VI pod bodem 3 uvádí, že podle dosavadních právních předpisů se posuzují plné moci k nakládání s peněžními prostředky na účtu podle § 710 obchodního zákoníku, udělené přede dnem účinnosti tohoto zákona (plné moci zde tedy zanikají smrtí zmocnitele podle § 33b ObčZ), ledaže zmocnitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona písemným právním úkonem s úředně uvěřeným podpisem prohlásí, že jím udělená plná moc nezaniká po 21

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


jeho smrti; je-li prohlášení majitele účtu učiněno před bankou, úřední ověření podpisu se nevyžaduje.

2009

• závazek banky zřídit pro majitele účet, • určitá měna (tedy uvedení, že jde o měnu českou, nebo uvedení určité měny cizí), • určení, od jaké doby je účet zřízen, • závazek banky přijímat na zřízený účet vklady a platby, • závazek banky uskutečňovat ze zřízeného účtu výplaty a platby.

V.I. Smlouva o běžném účtu Smlouvou o běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, přijímat na zřízený účet vklady a platby a uskutečňovat z něho výplaty a platby. To stanoví „základní“ ustanovení § 708 obchodního zákoníku. Pro běžný účet se používá i pojem kontokorent. Původ termínu kontokorent je italský – conto corrento (conto – účet z latinského computare – počítat; corrente – běžící). Bankovní praxe však začasté rozumí běžným účtem jen kreditní účet, z něhož lze provádět platby jen do výše zůstatku. Jako kontokorent se v bankovnictví chápe kreditně – debetní účet, z něhož lze provádět i platby nekryté kreditním zůstatkem na účtu až do sjednaného limitu, do dohodnuté výše debetního zůstatku (z latinského debitum – dluh). Podle ustanovení § 711 obchodního zákoníku se na tyto případy „čerpání debetu“ použijí ustanovení smlouvy o úvěru, nejsou-li práva a povinnosti pro tento případ sjednána ve smlouvě o běžném účtu. Podstatnými částmi smlouvy – kromě přesného určení smluvních stran – jsou:

K uzavření smlouvy se vyžaduje písemná forma podle ustanovení § 708 odst. 2 obchodního zákoníku. Vzhledem k současnému znění § 272 obchodního zákoníku doporučujeme raději dohodnout, že i změny smlouvy budou prováděny písemně. Podle instruktivního ustanovení § 709 odst. 1 obchodního zákoníku označí banka ve smlouvě majitele účtu uvedením obchodní firmy nebo názvu a sídla majitele a identifikačního čísla, pokud bylo přiděleno, jde-li o osobu právnickou, nebo uvedením jména, příjmení, bydliště a rodného čísla nebo data narození majitele, popřípadě obchodní firmy, místa podnikání a identifikačního čísla, jde-li o osobu fyzickou. Smlouva o běžném účtu může podle zákona obsahovat dále (může však pochopitelně řešit i jiné otázky): • osoby oprávněné nakládat s peněžními prostředky na účtu a způsob nakládání s nimi, • výši nebo způsob stanovení výše úrokové sazby, 22

PRÁVO



• období splatnosti úroků, které banka platí ze zůstatku peněžních prostředků na účtu jeho majiteli, popřípadě ujednání, že úroky nebudou placeny, • lhůty, v nichž oznamuje banka majiteli účtu přijaté vklady a platby a provedené výplaty a platby a výši zůstatku peněžních prostředků na účtu, a dále formu tohoto oznámení, • výši nebo způsob stanovení výše úplaty a způsob, jakým tuto úplatu majitel účtu bance zaplatí, popřípadě ujednání, že úplata nebude bankou požadována. Výši úplaty lze sjednat i odkazem na ceník banky.

2009

nebo měnit smlouvu o běžném účtu, anebo ukončit vztah založený smlouvou o běžném účtu (dále jen „nakládání s účtem“). Jiná osoba než majitel účtu může nakládat s účtem jen na základě zvláštní plné moci udělené majitelem účtu, na níž je jeho podpis úředně uvěřen. Úřední ověření podpisu na plné moci se nevyžaduje, je-li plná moc udělena před bankou. Je-li zřízen účet pro více osob, má každá z nich postavení majitele účtu. Spolumajitelé nakládají s účtem společně, pokud se ve smlouvě o běžném účtu s bankou nedohodnou, že s účtem nakládá jeden z nich. Nestanoví-li smlouva o běžném účtu nebo rozhodnutí soudu něco jiného, jsou podíly všech spolumajitelů na zůstatku peněžních prostředků na účtu stejné. Banka je povinna – podle ustanovení § 710 odst. 1 obchodního zákoníku – přijímat na účet v měně, na kterou zní, vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu a z peněžních prostředků na účtu uskutečnit podle příkazu majitele účtu nebo osob oprávněných podle § 710 odst. 2 obchodního zákoníku výplaty nebo platby majiteli účtu nebo jím určeným osobám. Kogentní ustanovení § 710 odst. 2 obchodního zákoníku určuje, že s peněžními prostředky na účtu jsou oprávněny nakládat jen osoby uvedené v podpisových vzorech předaných

Smlouva o běžném účtu tedy (viz text zákona „smlouva může obsahovat“) nemusí být úplatná a nemusí být sjednáno zúročení, vyloučí-li se dispozitivní ustanovení o úplatě § 710 odst. 4 obchodního zákoníku a o úroku § 714 odst. 1 obchodního zákoníku. U tohoto typu účtu musí mít banka vložené prostředky kdykoli k dispozici k provedení platby; bývají úročeny nižší sazbou než vkladové účty. Běžné účty mohou být zejména podnikatelské a osobní. Účet je zřízen pro majitele, dispoziční právo však může mít více osob. Podle kogentního ustanovení § 709 odst. 3 obchodního zákoníku je oprávněn majitel účtu uzavřít 23

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


majitelem účtu bance a jiné osoby pouze za podmínek stanovených ve smlouvě o běžném účtu. Podpisové vzory musí mít náležitosti plné moci. Pokud by v konkrétním případu byly podpisové vzory součástí dané smlouvy, nebylo by zřejmě možné měnit jednostranně. Pokud tedy nejsou splněny podmínky této zvláštní úpravy obchodního zákoníku, nemohou po našem soudu nakládat s účtem (§ 709 odst. 3 ObchZ) a nakládat s prostředky na účtu (§ 710 odst. 2 ObchZ) ani osoby, které obecně jménem osoby nebo za osobu jednají. Banka je oprávněna nakládat s peněžními prostředky na účtu, stanoví-li tak zákon nebo smlouva o běžném účtu. Banka je povinna provést platby řádně a včas, pokud majitel účtu splnil požadavky stanovené zákonem a smlouvou o běžném účtu (viz kogentní § 710 odst. 3 ObchZ). Nejsou-li výše úplaty ani způsob jejího stanovení sjednány ve smlouvě o běžném účtu, je majitel účtu povinen platit úplatu obvyklou v době provedení služby. Jak je zřejmé, jde o placení úplaty, zatímco podle původního textu zákona byly hrazeny jen příslušné náklady. Toto dispozitivní novelizované řešení zvýhodnilo banky na úkor majitelů účtů. Nestanoví-li smlouva o běžném účtu něco jiného, je banka povinna oznámit majiteli účtu po skončení

2009

kalendářního měsíce každý přijatý vklad a platbu a každou provedenou výplatu a platbu v tomto kalendářním měsíci a po skončení kalendářního roku je povinna informovat majitele účtu o zůstatku peněžních prostředků na účtu, a to výpisem z účtu. Banka prokáže majiteli účtu na jeho žádost provedení plateb. Banka je povinna odepsat peněžní prostředky z účtu v den určený osobou oprávněnou nakládat s peněžními prostředky na účtu, předáli tato osoba proveditelný příkaz v době dohodnuté s bankou; není-li tento den určen, ve lhůtě stanovené smlouvou o běžném účtu, a není-li lhůta stanovena, pak nejpozději následující pracovní den po předání příkazu (§ 713 odst. 1 ObchZ). Určení splatnosti příkazu musí být vždy posuzováno z hlediska příkazce a jeho banky. Jde o určení dne, kdy má být platba z účtu příkazce odepsána. Splatnost příkazu se tedy podle obchodního zákoníku neshoduje se dnem splnění pohledávky příkazce vůči příjemci platby, protože obchodní zákoník spojil splnění závazku s okamžikem připsání příslušné částky na účet věřitele (§ 339 odst. 2 ObchZ). Je proto nutné brát v úvahu, že odepsání určité platby z účtu příkazce a její připsání na účet příjemce jsou dvě různé operace, mezi nimiž je časové rozpětí. Příkaz bance k provedení platby je tedy nutno po24

PRÁVO



dávat předem tak, aby částka byla včas připsána na účet příjemce. Banka je povinna připsat peněžní prostředky ve prospěch účtu nejpozději ve lhůtách stanovených zvláštním právním předpisem (kogentní § 713 odst. 2 ObchZ). Vzhledem k tomu, že se jedná o kogentní ustanovení (k ochraně majitele účtu), není zde případné jiné smluvní řešení možné. Zvláštním právním předpisem je přitom zákon o platebním styku, kde je lhůta stanovena. Podle zákona o platebním styku je lhůta stanovena na bankovní pracovní den následující po dni, kdy byla částka převodu připsána ve prospěch účtu převádějící instituce příjemce a kdy tato obdržela podklady nutné k poskytnutí částky převodu příjemci. To platí, nebyla-li dohodnuta lhůta kratší. Navazující ustanovení pak určuje, že nestanoví-li lhůtu zvláštní právní předpis (nešlo by o převody podle zákona o platebním styku) nebo smlouva o běžném účtu, připíše banka peněžní prostředky ve prospěch účtu nejpozději následující pracovní den poté, kdy získala právo s nimi nakládat (viz § 713 odst. 3 ObchZ). Nestanoví-li smlouva o běžném účtu něco jiného, platí banka majiteli účtu ze zůstatku peněžních prostředků na účtu úroky. Úroky z peněžních prostředků na účtu náležejí majiteli účtu ode dne, k němuž

2009

byly peněžní prostředky ve prospěch jeho účtu v souladu s § 713 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku připsány, do dne, který předchází dni, k němuž byly peněžní prostředky z účtu majitele odepsány nebo k němuž byly vyplaceny. Úroková sazba se stanoví jako roční. Úroky jsou splatné, nestanoví-li smlouva o běžném účtu jinak, koncem každého kalendářního měsíce a banka je povinna připsat je k zůstatku peněžních prostředků na účtu nejpozději do pěti pracovních dnů po skončení kalendářního měsíce, za který se k zůstatku peněžních prostředků na účtu připisují. Vzhledem k tomu, že za bankovní úkony, které s připsáním úroku a případným zasláním výpisu souvisí, bude zpravidla majitel účtu hradit úplatu, je při jiných než vysokých částkách na účtu použití tohoto dispozitivního ustanovení pro majitele nevýhodné. Úplata je mnohdy vyšší než připsaný úrok. Nejsou-li výše úrokové sazby nebo způsob jejího stanovení sjednány ve smlouvě o běžném účtu, činí úroková sazba polovinu diskontní sazby stanovené Českou národní bankou ke dni, k němuž se úroky připisují k zůstatku peněžních prostředků na účtu (viz kogentní § 714 odst. 4 ObchZ). Dřívější znění obchodního zákoníku určovalo, že úroky jsou splatné, není-li ve smlouvě stanoveno něco 25

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


jiného, koncem každého kalendářního čtvrtletí a připisují se ve prospěch běžného účtu. Nebyla-li výše úroku sjednána ve smlouvě, byla banka povinna platit úroky stanovené zákonem nebo na základě zákona, jinak úroky obvyklé pro účty vedené za podobných podmínek. Při porovnání dřívějšího a současného textu zákona se nová právní úprava nejeví pro majitele účtu jako výhodnější ani stanovenou výší úroku. Diskontní sazba (a tím i její polovina) je totiž nižší. Předposlední ustanovení právní úpravy obchodního zákoníku věnované tomuto smluvnímu typu, tj. § 715 odst. 1 až 3 obchodního zákoníku, upravuje otázky výpovědi smlouvy. Smlouva o běžném účtu může být majitelem účtu kdykoli písemně vypovězena, i když byla uzavřena na dobu určitou. Dnem doručení výpovědi bance smlouva o běžném účtu zaniká. Banka může smlouvu o běžném účtu kdykoli písemně vypovědět. Smlouva o běžném účtu zaniká s účinností ke konci kalendářního měsíce, který následuje po měsíci, v němž byla výpověď doručena majiteli účtu. Ustanovení § 715 odst. 3 obchodního zákoníku přitom upravuje zvláštní vypovězení smlouvy bankou. Jestliže banka vypoví smlouvu o běžném účtu proto, že majitel účtu porušil podstatným způsobem po-

2009

vinnosti ze smlouvy o běžném účtu, zaniká smlouva o běžném účtu dnem doručení výpovědi majiteli účtu. Výpověď musí být v tomto případě podána jako doporučená zásilka na adresu uvedenou ve smlouvě o běžném účtu. Odmítne-li adresát výpověď převzít nebo výpověď nebylo možné doručit, účinky doručení nastávají v den, v němž držitel poštovní licence vrátil výpověď bance. Zvolená zákonná konstrukce posiluje postavení banky fikcí doručení. K úpravě provedené v § 715 odst. 3 obchodního zákoníku je možno říci, že protože jde o případy porušení povinnosti podstatným způsobem, mohl zákonodárce pro tyto situace raději vycházet z institutu odstoupení od smlouvy (viz § 344 a násl. obchodního zákoníku). Tato úprava tedy podle našeho názoru nebyla nutná. Poslední ustanovení (§ 715 odst. 4 a 5ObchZ) pak upravují vypořádání pohledávek a závazků pro případ „zániku smlouvy o běžném účtu“ (přesněji zániku smluvního vztahu) a postup při zrušení účtu. Zákon rozlišuje zánik smlouvy (smluvního vztahu) a zrušení účtu. Zanikne-li smlouva o běžném účtu, banka bez zbytečného odkladu vypořádá pohledávky a závazky týkající se účtu, zejména provede platby uskutečněné prostřednictvím platebních karet a šeků, pokud byly 26

PRÁVO



použity do dne zániku smlouvy o běžném účtu, a dále je banka oprávněna si započítat své pohledávky, které má vůči majiteli účtu ze smlouvy o běžném účtu. Majitel účtu je povinen vrátit bance platební karty a tiskopisy šeků, které mu k účtu vydala. Po vypořádání pohledávek a závazků týkajících se účtu banka účet zruší. Zůstatek peněžních prostředků zrušeného účtu banka vyplatí majiteli účtu, pokud nedal příkaz, aby jej banka převedla na jiný účet nebo vyplatila jím určeným osobám. Banka je oprávněna si započítat svou pohledávku na úplatu za převod zůstatku peněžních prostředků zrušeného účtu na jiný účet, popřípadě svou pohledávku na úhradu nákladů spojených s úschovou zůstatku peněžních prostředků, jestliže nemohl být vyplacen ani převeden na jiný účet. Banka je podle zákona oprávněna, jak pro případ zániku smluvního vztahu, tak pro případ zrušení účtu, započítat si jen pohledávky, které stanoví zákon. Vzhledem k dispozitivnosti právní úpravy se banky úspěšně snaží o smluvní rozšíření tohoto oprávnění. Po zrušení účtu je banka povinna majiteli písemně oznámit, ke kterému dni byl účet zrušen. Novelou doplněné ustanovení § 715a obchodního zákoníku pro případ smrti majitele účtu stanoví,

2009

že smlouva o běžném účtu smrtí majitele účtu nezaniká. Banka pokračuje v přijímání peněžních prostředků na účet a ve výplatách a platbách z účtu na základě příkazů, které jí dal majitel účtu a osoby jím zmocněné. Majitel účtu však, pro případ smrti, může stanovit výplaty a platby, u kterých po jeho smrti nemá banka pokračovat. Jestliže se banka hodnověrně dozví, že majitel účtu zemřel, zastaví následujícím dnem tyto platby. Přitom plná moc udělená majitelem účtu k nakládání s peněžními prostředky na účtu jeho smrtí nezaniká, pokud z jejího obsahu nevyplývá, že má trvat pouze za života majitele účtu. Na právní úpravu občanského zákoníku a zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, o správci dědictví navazuje ustanovení § 715a odst. 4 obchodního zákoníku. Pro případ, že je bance prokázáno, že byl ustanoven správce dědictví, který je oprávněn spravovat běžný účet zemřelého majitele účtu, má práva a povinnosti majitele účtu a banka se řídí jeho příkazy. To platí pro všechny případy, kdy byl správce dědictví ustanoven v souladu se zákonem, ať se jedná o správce dědictví (správce části dědictví) ustanoveného zůstavitelem či soudem. Úkony, které přesahují rámec obvyklého hospodaření činí 27

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


však správce dědictví (§ 480a odst. 2 ObčZ) jen se souhlasem dědiců a se svolením soudu. Zapojení řady nových subjektů do podnikání, platební neschopnost některých subjektů a problémy s vymáháním peněžitých závazků vyvolaly v našem prostředí nárůst hotovostních plateb. Věřme však, že jde o jev jen časově limitovaný. Hotovostní operace jsou obecně dražší a rizikovější, třebaže tyto jejich nevýhody dnes vyvažuje jejich jediná výhoda: totiž okamžité peněžní uspokojení věřitele. Bezhotovostní styk je však perspektivnější. Podmínkou jeho uskutečňování je uzavření smlouvy o běžném účtu. Pokud by však v určitých obdobích byly částky vložené na účet zúročeny jen nízkou sazbou a úkony prováděné bankami spojené s nemalými úplatami, nemuselo by to příliš motivovat k uzavírání smluv o běžném účtu. Vzhledem k tomu, že je však zvláštním zákonem o omezení plateb v hotovosti stanovena maximální částka k provádění hotovostních plateb, přispívá tato skutečnost k využívání těchto smluv.

2009

• majitel účtu se zavazuje vložit na účet peněžní prostředky, přenechat jejich využití bance na dobu určitou nebo na dobu neurčitou s předem stanovenou výpovědní lhůtou. To určuje „základní“ ustanovení § 716 obchodního zákoníku. Podle ustanovení § 716 odst. 2 obchodního zákoníku se k uzavření smlouvy vyžaduje písemná forma. Vzhledem k současnému znění ustanovení § 272 obchodního zákoníku doporučujeme se i u této smlouvy dohodnout, že změny smlouvy budou prováděny písemně. Proti dřívějšímu znění základního ustanovení došlo ke změně. Povšimněme si, že základní ustanovení přímo stanoví, že přenechání bance může být na dobu určitou nebo na dobu neurčitou s předem stanovenou výpovědní lhůtou. Podstatné části smlouvy tvoří: • přesné určení smluvních stran, • závazek banky zřídit účet pro jeho majitele, • určitá doba, od které se účet zřizuje, • určitá měna, • závazek banky platit úroky, • závazek majitele vložit na účet peněžní prostředky, • závazek majitele přenechat využití peněžních prostředků bance na dobu určitou nebo neurčitou s předem stanovenou výpovědní lhůtou.

V.II. Smlouva o vkladovém účtu Smlouvou o vkladovém účtu se • banka zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele a platit z peněžních prostředků na účtu úroky a 28

PRÁVO



Podstatnou částí této smlouvy, odlišnou od smlouvy o běžném účtu, je ponechání využití peněžních prostředků bance. To souvisí s úročením vkladů. Zúročení se v praxi zvyšuje úměrně době, na niž je smlouva uzavřena, a délce výpovědní lhůty.

2009

Podle ustanovení § 717 obchodního zákoníku, jestliže majitel účtu nakládá s peněžními prostředky na účtu před dobou určenou ve smlouvě o vkladovém účtu, nebo není-li v ní tato doba určena, před uplynutím výpovědní lhůty, nárok na úroky zaniká nebo se sníží způsobem stanoveným ve smlouvě o vkladovém účtu. Účinky zániku nebo snížení nároku na úroky se týkají pouze úroků z částky, u níž nebyla dodržena výpovědní lhůta (§ 717 odst. 1 ObchZ). Stanoví-li to smlouva, není majitel účtu oprávněn nakládat s peněžními prostředky na účtu před uplynutím stanovené doby vůbec. Majitel účtu se přitom může s bankou dohodnout, že doba určená ve smlouvě o vkladovém účtu se opakovaně prodlužuje. Je-li smlouva o vkladovém účtu uzavřena na dobu neurčitou, lze přitom vypovědět i část vkladu. Kogentní ustanovení § 718 odst. 1 obchodního zákoníku je věnováno placení úroků. Banka je povinna platit majiteli účtu úroky sjednané ve smlouvě o vkladovém účtu. Nejsou-li výše úrokové sazby nebo způsob jejího stanovení ve smlouvě o vkladovém účtu sjednány, činí úroková sazba polovinu lombardní sazby stanovené Českou národní bankou (ČNB) ke dni, k němuž se úroky připisují k zůstatku peněžních prostředků na účtu.

Ustanovení § 716a obchodního zákoníku je určitým návodem smluvním stranám a určuje, že smlouva o vkladovém účtu může dále obsahovat (tato formulace pochopitelně neznamená, že by smlouva nemohla upravovat i další otázky): • osoby oprávněné nakládat s peněžními prostředky na účtu, • výši nebo způsob stanovení výše úrokové sazby a období splatnosti úroků, které banka platí ze zůstatku účtu jeho majiteli, • lhůty, v nichž oznamuje banka majiteli účtu přijaté vklady a platby a provedené výplaty a platby a výši zůstatku peněžních prostředků na účtu, a dále formu tohoto oznámení, • ujednání, zda a za jakých podmínek může majitel účtu nakládat s peněžními prostředky na účtu před uplynutím doby určené ve smlouvě o vkladovém účtu nebo před uplynutím výpovědní lhůty (§ 717 odst. 1 ObchZ). Ustanovení § 716a obchodního zákoníku neuvádí hrazení úplaty. Sjednání úplaty však nic nebrání. 29

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


Právní úprava řeší v ustanovení § 718 odst. 2 obchodního zákoníku splatnost úroků. Jsou-li peněžní prostředky uloženy na dobu kratší než jeden rok, jsou úroky splatné po uplynutí lhůty, po kterou jsou peněžní prostředky na účtu vázány, nebo po účinnosti výpovědi podle § 717 odst. 1 obchodního zákoníku. Jsou-li peněžní prostředky uloženy na dobu delší než jeden rok, je banka povinna na žádost majitele účtu úroky vyplatit po uplynutí kalendářního roku. Nebyla-li smlouva o vkladovém účtu sjednána na dobu určitou, jsou úroky splatné nejpozději koncem každého kalendářního roku. Při smlouvě na dobu určitou delší než jeden rok je tedy vyplacení úroku vázáno na žádost majitele účtu a vyplácí se po uplynutí kalendářního roku. U smlouvy na dobu neurčitou není žádosti majitele účtu třeba a vyplacení probíhá koncem každého kalendářního roku. Úroky z peněžních prostředků přitom (podle § 718 odst. 4 ObchZ) náležejí majiteli účtu ode dne, k němuž byly peněžní prostředky ve prospěch jeho účtu připsány, do dne, který předchází dni, k němuž byly peněžní prostředky z účtu majitele odepsány nebo k němuž byly vyplaceny. Banka je povinna uvolněné peněžní prostředky podle příkazu majitele účtu vyplatit nebo převést

2009

majiteli účtu nebo jím určeným osobám (podle § 719 ObchZ). V.III. Poznámky ke smlouvám o účtech Právní úprava smlouvy o vkladovém účtu a smlouvy o běžném účtu je unifikovaná. Kogentní ustanovení § 719a obchodního zákoníku stanoví, že kogentní ustanovení § 715a obchodního zákoníku se použije obdobně. Dispozitivní ustanovení § 719b obchodního zákoníku přitom upravuje, že není-li v ustanoveních § 716 až 719a stanoveno něco jiného, použijí se na smlouvu o vkladovém účtu přiměřeně ustanovení o smlouvě o běžném účtu. V konkrétních případech přiměřeného použití půjde ovšem též o použití ustanovení kogentních. Zákonodárce tyto otázky vyřešil uvedeným způsobem, zřejmě však mohl na použití kogentních ustanovení § 709 odst. 3, § 710 odst. 2 a 3 a § 713 odst. 2 obchodního zákoníku odkázat samostatným kogentním ustanovením (§ 714 odst. 4 ObchZ o výši úrokové sazby se nepoužije vůbec) s použitím obdobným. Protože lombardní sazba dnes není příliš vysoká, pak pokud nejde o vysoké částky, není zřejmě výše úroků motivem k uzavírání těchto smluv.

30

PRÁVO



2009

Dále připomeňme, že uvedený § 20c odst. 4 zákona o bankách obsahuje text: „Technické postupy bank při opravném zúčtování stanoví Česká národní banka vyhláškou“. Česká národní banka přitom k návrhu Vyhlášky č. 62/2004 Sb. zpracovala odůvodnění. V něm se praví, že novela zákona o bankách, která nabyla účinnosti dnem 1. května 2002, zrušila povinnost bank a poboček zahraničních bank (dále jen „banka“) uskutečňovat vzájemný tuzemský platební styk v české měně výlučně prostřednictvím zúčtovacího centra České národní banky. Podle § 20b zákona o bankách jsou banky povinny tuzemský korunový platební styk provádět prostřednictvím platebních systémů provozovaných podle zvláštního zákona nebo platebních systémů České národní banky. Dnem 1. ledna 2003 nabyl účinnosti již zmíněný zákon o platebním styku, který v části čtvrté položil základ právní úpravy platebních systémů. Systém mezibankovního platebního styku České národní banky se dle § 23 odst. 3 zákona o platebním styku považuje za platební systém provozovaný v souladu s tímto zákonem. Dříve platná Vyhláška Státní banky československé č. 51/1992 Sb., o platebním styku a zúčtování mezi bankami, v tehdy platném a účinném znění (dále jen „Vyhláška

VI. Způsob provádění platebního styku, zúčtování na účtech u bank Způsob provádění platebního styku mezi bankami, zúčtování na účtech u bank a technické postupy při opravném zúčtování stanovila Česká národní banka vyhláškou č. 62/2004 Sb., kterou se stanoví způsob provádění platebního styku mezi bankami, zúčtování na účtech u bank a technické postupy bank při opravném zúčtování, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Vyhláška č. 62/2004 Sb.“). Vyhláškou č. 62/2004 Sb. stanoví Česká národní banka nadepsanou úpravu podle zmocňovacího ustanovení § 38 odst. 3 písm. a) zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o České národní bance“ a podle § 20c odst. 4 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o bankách“). Připomeňme, že citovaný § 38 odst. 3 písm. a) zákona o České národní bance určuje, že Česká národní banka stanoví k zajištění jednotného platebního styku a zúčtování v České republice vyhláškou: • způsob provádění platebního styku mezi bankami a zúčtování na účtech u bank; • způsob používání platebních prostředků bankami v platebním styku. 31

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


č. 51/1992 Sb.), byla vydána při vzniku zúčtovacího centra České národní banky za účelem regulace vztahů mezi centrální bankou a bankami při uskutečňování mezibankovního platebního styku prostřednictvím tohoto zúčtovacího centra, tedy dle současné úpravy již nikoliv jediného, ale jednoho z platebních systémů. Takováto zvláštní právní úprava pozbyla opodstatnění, neboť vztahy v platebním systému České národní banky jsou v souladu se zákonem o platebním styku upraveny smlouvou včetně pravidel systému. Vyhlášku č. 51/1992 Sb. nebylo vhodné zrušit bez náhrady před přijetím zákona o platebním styku, protože stanoví lhůty mezibankovního platebního styku. Mimo jiné jako jediný předpis obsahovala standard bankovního spojení v tuzemském platebním styku. Česká národní banka proto zpracovala Vyhlášku č. 62/2004 Sb., která ruší Vyhlášku č. 51/1992 Sb., a stanoví právní úpravu způsobu provádění některých oblastí bankovního platebního styku. Cílem bylo zavést do českého právního řádu některé standardy a důležité zásady chování bank v platebním styku; mnohé z nich byly upraveny ve Všeobecných obchodních podmínkách České národní banky pro vedení účtů a provádění platebního styku, které však nejsou právním předpisem.

2009

Ustanovení § 1 Vyhlášky č. 62/2004 Sb. vymezuje její předmět úpravy; ustanovení § 2 Vyhlášky č. 62/2004 Sb. je pak „základním“ ustanovením. Zde je určeno, že banky provádějí tuzemský platební styk pro své klienty: • formou úhrady, • inkasní formou placení. Úhradou se rozumí operace prováděná na základě příkazu, který dal příkazce své bance za účelem převedení peněžních prostředků ve prospěch příjemce. Inkasní formou placení se rozumí operace prováděná na základě příkazu, který dal příkazce bance příjemce za účelem převedení peněžních prostředků z účtu plátce ve prospěch účtu příjemce. Ustanovení § 3 odst. 7 Vyhlášky č. 62/2004 Sb. k tomu uvádí, že příkazce předává příkazy k zúčtování vždy bance, která vede jeho účet. Postup při inkasní formě placení podle Vyhlášky č. 62/2004 Sb. se jeví složitější (tzn. i dražší a časově náročnější) než v pří padě, že by event. mohl příkaz k zúčtování k inkasu vystavit příjemce platby přímo bance plátce. Posléze uvedené řešení by pomohlo u pravidelně se opakujících a zejména u častých plateb. To však vyhláška neumožňuje, přestože si lze představit, že by to mohlo být připuštěno. 32

PRÁVO



Proti konstituování posléze uvedené inkasní formy placení s příkazem bance plátce bylo argumentováno, že by mohlo docházet ke zneužívání inkasní formy placení. Nabízí se ovšem námitka, že inkasní formu placení nelze provést bez ujednání příjemce a plátce, a bez ujednání plátce a banky plátce (mj. i vč. podpisových vzorů a případných plných mocí k provádění příslušných úkonů). Jinak totiž banka plátce převod peněžních prostředků neprovede, ledaže by chybovala, což ostatně může i při připravovaném inkasu se zapojením obou bank a také v jiných případech. Ostatně to, že podle Vyhlášky č. 62/2004 Sb. příkazce předává příkaz k zúčtování k inkasu vždy bance, která vede jeho účet, situaci možného zneužívání nijak nezlepšuje. Banka, která převzala příkaz k inkasu, nezkoumá totiž při jeho převzetí oprávněnost použití inkasní formy placení. Tato banka jen zpracuje údaje uvedené v proveditelném příkazu k inkasu a předává je prostřednictvím platebního systému jiné bance jako žádost o odepsání peněžních prostředků z účtu plátce a jejich převedení ve prospěch příjemce (podle vyhlášky tzv. „neúčetní žádost“). Vyhlášky č. 62/2004 Sb. dále v ustanovení § 10 a násl. řeší technické postupy bank při opravném

2009

zúčtování, přičemž podle našeho názoru překračuje zákonné zmocnění.13)

VII. Fakturace V souvislosti s bankovními obchody a platebními vztahy lze zmínit i fakturaci (která bývá s těmito vztahy spojována; fakturace však zpravidla předchází placení). Obchodní zákoník se otázkám fakturace obecně nevěnuje (výjimkou jsou ustanovení § 13a a 369a ObchZ). Fakturačními vztahy rozumíme vztahy při vystavování a oběhu účtů, které zásadně předcházejí vztahům při úhradě účtů (tj. vztahům platebním). Fakturace naplňuje nejen funkci nárokování úplaty, ale plní mj. i funkci obchodně-evidenční (kromě funkcí, které plní podle finančně právních předpisů). Lze doporučit, aby si smluvní strany podle rozsahu a složitosti daného obchodního případu sjednaly, že se bude fakturovat, tj. že se bude vystavovat faktura (faktury), kdy vznikne právo fakturovat (v souladu s daňovými předpisy), v jakých

13) K tomu viz Marek, K.: Vyhláška ČNB, kterou se stanoví způsob provádění platebního styku mezi bankami, zúčtování na účtech u bank a technické postupy při opravném zúčtování. Právní rádce, č. 4/2004, s. 58-61.

33

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


lhůtách po vzniku práva fakturovat budou faktury vystaveny, jaké náležitosti budou faktury obsahovat (základ budou často tvořit náležitosti podle ustanovení § 13a obchodního zákoníku a náležitosti daňového dokladu podle příslušných ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty), jaké budou lhůty splatnosti faktur apod. Možné je sjednávání záloh, splátek, dílčí fakturace atd. Doporučit lze též sjednat výši úroku (v souladu s ustanovením § 369 a 369a ObchZ) pro případ pozdní úhrady peněžitého závazku a způsob placení (hladkou platbu převodním příkazem, inkasní způsob placení, šekem, s využitím směnek, pomocí akreditivů atd.). Lze dohodnout placení předem, placení při dodávkách zboží i obchodní úvěr. Ukazuje se však, že např. tam, kde je placeno hotově, tam, kde jsou

2009

uzavírány směnné smlouvy, nevnášejí začasté subjekty příslušné částky do účetní dokumentace. Objevuje se přitom názor, že k řešení lze přispět zavedením alespoň zjednodušeného fakturačního postupu stanoveného právním předpisem. K základní úpravě fakturací de lege ferenda se lze jen přiklonit, a to nejen z uvedeného důvodu, ale z hlediska všech funkcí, které fakturace a placení naplňuje. Tato úprava by však neměla být nijak mimořádně rozsáhlá, rozhodně ani zdaleka v rozsahu dřívějších příslušných prováděcích předpisů k hospodářskému zákoníku (tj. vyhlášce č. 154/1975 Sb. a č. 37/1983 Sb.). doc. JUDr. Karel Marek, CSc. Katedra obchodního práva Právnická fakulta Masarykova univerzita v Brně

34

PRÁVO



2009

Prokura – komparace v základních kodexech práva platných na území ČR od účinnosti zákona č. 1/1863 ř.z. do současnosti JUDr. Anna Márová a jednáním, jež za legitimní neplatí … Úroveň právní kultury nemusí být přímo úměrná vývoji společenských struktur.“1) Ve všeobecném zákoníku obchodním je institutu prokury a prokuristovi, jejich odlišení od obchodní plné moci a obchodního zmocněnce – na rozdíl od v současnosti platného českého obchodního zákoníku – věnován dostatečný prostor odpovídající závažnosti takto podnikatelem uděleného zmocnění a zákonem vymezeného oprávnění. Problematice prokuristů a obchodních zmocněnců je v rámci členění všeobecného zákoníku obchodního na Knihu první o sedmi titulech a 81 článcích, Knihu druhou o třech titulech a 165 článcích, na Knihu třetí o dvou titulech a 20 článcích, Knihu Čtvrtou o pěti titulech a 160 článcích věnován v Knize první

I. Úprava institutu prokury a postavení prokuristy v zákoně č. 1/1863 ř.z., všeobecném zákoníku obchodním Prokura je v současném pojetí generelní plnou mocí, kterou podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku uděluje fyzické osobě oprávnění jednat za podnikatele ve všech právních úkonech, k nimž dochází při provozu podniku. Už v 19. století dokázali legislativci vypracovat funkční, vnitřně logický právní předpis, který nepotřeboval ihned po svém schválení technickou novelu a byl schopen ošetřovat právní vztahy po desítky let, jakým byl zákon č. 1/1863 ř.z., všeobecný zákoník obchodní (dále jen „všeobecný zákoník obchodní“ nebo jen „ADHGB“). Plně souhlasím s J. Bílým, když říká: „Vlivem, který upevnění české demokracie také ztěžuje, je podceňování normativních zřetelů ve společenském vědomí a redukce společenských vztahů na mocenské a silové vztahy. V tomto přístupu se přehlíží, že existuje hluboký rozdíl mezi jednáním, které se uznává jako legitimní,

1) Bílý, J.: Moc a právo v evropské politické tradici. Eurolex Bohemia, Praha 2004, s. 18.

35

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


celý Titul pátý o 16 článcích. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), věnuje prokuře fakticky jeden paragraf – ustanovení § 14 a pouze ve dvou dalších ustanoveních v celém zákoníku je prokura zmíněna. Všeobecný zákoník obchodní byl schválen 17. 12. 1862 a platil na území Čech téměř 88 let – od 1. 7. 1863 do 1. 1. 1951. Institut prokury je v něm zmíněn již v Knize první, Titulu prvním, v čl. 10 O kupcích, kde je její užití vymezeno negativně: „Ustanovení, která obsahuje tento zákoník o firmách, obchodních knihách a o prokuře, nebude použito na hokynáře, vetešníky, podomní a jiné podobné obchodníky s menším provozováním živnosti, dále na hostinské, obyčejné dovozníky, obyčejné plavce a osoby, jejichžto živnost nepřesahuje objem provozování řemesla. Zemským zákonům jest vyhrazeno, určiti tyto třídy přesněji, objeví-li se toho potřeba.“ Kniha první, Titul pátý všeobecného zákoníku obchodního v 16 článcích velmi podrobně a přehledně pojednává o prokuristech a obchodních zmocněncích. Znění ustanovení § 14 odst. 1 obchodního zákoníku naopak vzbuzuje určité pochybnosti: „Prokurou zmocňuje podnikatel prokuristu ke všem právním úkonům, k nimž dochází při provozu podniku, i když se k nim jinak vyžaduje zvláštní plná moc. Prokuru lze udělit jen fyzické

2009

osobě.“ Ustanovení vyznívá nevhodně tak, že jako by nejprve musel existovat blíže a dříve v zákoně nedefinovaný prokurista, kterého následně prokurou podnikatel zmocní k právním úkonům při provozu podniku, nikoli tak, že udělením prokury se fyzická osoba za splnění dalších zákonných podmínek stává prokuristou. Ustanovení čl. 41 všeobecného zákoníku obchodního se naproti tomu s danou problematikou vyrovnalo daleko elegantněji a srozumitelněji. Prvotně definuje, kdo je prokuristou: „Kdo má přikázáno od vlastníka obchodního závodu (principála), aby jeho jménem a na jeho účet obchodní živnost provozoval a per procura firmu podepisoval, jest prokuristou.“ a dále jasně definuje tři způsoby, jakými může být prokurista ustanoven: „Prokurista může býti ustanoven buď udělením plné moci označené výslovně jako prokura nebo výslovným označením zmocněnce za prokuristu nebo zmocněním, aby per prokura firmu principálovu podpisoval.“ Čl. 41 všeobecného zákoníku obchodního dále definoval prokuru kolektivní, čl. 42 téhož zákona stanovil, že „Prokura … nahrazuje každé zvláštní zmocnění, podle zemských zákonů potřebné“. Ve všeobecném zákoníku obchodním prokura a priori neobsahovala zmocnění zcizovat pozemky. Prokurista musel být ke zcizování pozemků specielně zmoc36

PRÁVO



něn. Současná právní úprava však musí hovořit o limitaci nezcizovat nemovitosti, tedy pozemky a stavby, neboť „socialistické chápání vlastnictví popřelo zásadu římského práva „superficies solo cedit“.2) Ve znění všeobecného zákoníku obchodního nebylo třeba výslovně hovořit o stavbách na pozemcích, tyto nebyly v souladu s tehdy platnou úpravou ustanovení § 297 obecného zákoníku občanského vyhlášeného císařským patentem z 1. 6. 1811 č. 946/1811 Sb.z.s. samostatnou věcí, ale pouze součástí pozemku, přičemž touto součástí pozemku se stávala pouze stavba zřízená jako trvalá.3) Všeobecný zákoník obchodní zajišťoval ochranu třetím osobám tím, že stanovil, že omezení prokury jen pro určitá jednání, za určitých okolností nebo na určitém místě nemá právní účinek vůči třetím osobám. Takto je ochrana třetích osob definována i v současných předpisech. Identicky obě úpravy ochraňují dobrou víru třetích osob v zápis v obchodním rejstříku. Prokuristé v právní úpravě dle všeobecného zákoníku obchodního

2009

tak jako dnes, podle úpravy obchodního zákoníku rovněž podepisovali připojením jména k firmě označené dodatkem prokury. Udělení a zánik prokury musel být „přihlášen“4) na obchodním rejstříku. Čl. 47 a čl. 48 ADHGB pregnantně odlišoval prokuru od obchodní plné moci, prokuristu od tzv. obchodního zmocněnce. „Ustanoví-li principál někoho, neuděluje mu prokury, ve své obchodní živnosti buď k provozování celé své obchodní živnosti nebo k určitému druhu jednání anebo k jednotlivým jednáním (obchodní zmocněnec), vztahuje se plná moc na všecka jednání a právní úkony, jež provozování živnosti obchodní toho druhu nebo provádění jednání toho druhu obyčejně s sebou přináší.“ Kromě omezení zcizovat pozemky byl obchodní zmocněnec oproti prokuristovi omezen v oprávnění „podstupovati směnečné závazky, přijímati zápůjčky a vésti spory“. Tyto úkony mohl činit pouze, byl-li k nim výslovně zmocněn, jinak nepotřeboval „k jednáním, na něž se vztahuje jeho plná moc, zvláštní plné moci předepsané v zákonech zemských.“ Obchodní zmocněnec byl povinen „při podpisu za zmocnitele jest zdržovati se při podpisování každého

2) Bílý, J.: Trojí lid – panovníci a jejich lid v evropském středověku. Libri, Praha 2000, s. 206. 3) Pohlová, A.: Vlastnictví pozemku a stavby. http://pravniradce.ihned.cz/c410078260-18556070-F00000_d-vlastnictvipozemku-a-stavby, 30.6.2006.

4) Nařízení ministerstev obchodu a spravedlnosti č. 27/1863 ř.z., jímž se vydávají potřebná opatření o založení a vedení obchodního rejstříku.

37

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


2009

Všeobecný zákoník obchodní výslovně stanovil, že: „rozdílu nečiní, zdali je provedeno právní jednání výslovně principálovým jménem či vyplývá-li z okolností, že podle vůle kontrahentů mělo býti pro principála učiněno. Mezi prokuristou neb obchodním zmocněncem a třetí osobou nezakládá toto jednání ani práv ani závazků.“ Bez výslovného zmocnění principála nebyla prokura ani obchodní plná moc prokuristou ani zmocněncem přenositelná na třetí osobu. Byla-li prokura odvolána, nemělo toto odvolání vliv na stávající služební (tj. v dnešním chápání pracovní) poměr. Všeobecný zákoník obchodní stanovil v čl. 54, že „Úmrtím principálovým nepomíjí ani prokura ani obchodní plná moc.“ Obchodní zákoník se k takto pro nerušený chod podnikání zcela podstatnému ustanovení dopracoval až v rámci novely s účinností od 1. 1. 2005, tedy po 14 letech své platnosti. Podle čl. 55 ADHGB „Kdo, neobdržev prokury neb obchodní plné moci, sjednal nějaký obchod jako prokurista neb obchodní zmocněnec, podobně kdož, jsa obchodním zmocněncem, překročil při sjednání obchodu plnou moc jemu udělenou, ručí osobně třetí osobě podle obchodního práva; tato ho může žalovati buď o náhradu škody nebo na splnění.“ I zde platila výjimka, pokud vstoupil do jednání ten, kdo věděl

přídavku, prokuru naznačujícího; podpisujž se s přídavkem, vyjadřujícím poměr plnomocenský.“ Všeobecný zákoník obchodní se v Titulu pátém přehledně vypořádával i s tím, kdo je prvotně oprávněn od kupujícího převzít protiplnění, cenu za dodané zboží. Obchodního zmocněnce čl. 49, poslední věta ADHGB považoval „za zmocněna vybírati kupní cenu uzavřených jimi prodejů anebo povolovati lhůty k jejímu placení.“ Podle čl. 50 ADHGB ten, kdo pracoval v obchodě nebo ve skladu zboží, se pokládal „za zmocněna prodávati zboží a prováděti jednání, jež se dějí obyčejně v krámech, skladištích a skladech toho druhu.“ Podle čl. 51 ADHGB „Kdo donese zboží a nekvitovaný účet, neplatí pro to ještě za zmocněna přijmouti placení.“ Výše uvedená ustanovení Titulu pátého Knihy první všeobecného zákoníku obchodního srozumitelným a přehledným způsobem stanovila rozdíl oprávnění osob mezi postavením prokuristy, obchodního zmocněnce, prodavače, skladníka od jiné do prodeje zboží zapojené osoby. Podle čl. 52 ADHGB vznikala práva i závazky přímo zmocniteli (principálovi) z právního jednání, jež prokurista nebo obchodní zmocněnec podle prokury nebo plné moci učinil jménem zmocnitele. Toto pojetí respektuje i moderní legislativa. 38

PRÁVO



o nedostatku plné moci či prokury, závazek nevznikl. Všeobecný zákoník obchodní tedy stanovil odpovědnost přestupce podle obchodního práva přímo v zákonném ustanovení. Současná právní úprava takto podstatné ustanovení, jaké právní důsledky má překročení oprávnění prokury, neobsahuje a je tudíž sporné, zda takové jednání podnikatele zavazuje.5) Praxe si byla v tomto směru nucena pomoci rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR, např. v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2207/2003 ze dne 29. 1. 2004. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ČR s odkazem na § 1 odst. 2 věta druhá obchodního zákoníku dochází k závěru, že překročení pravomoci prokuristy je třeba posuzovat podle obecné občanskoprávní úpravy zastoupení. Zde je na místě aplikovat § 33 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), přičemž může nastat situace, že podnikatel bude skutečně úkonem prokuristy, který překročil své pravomoci, např. zatížil nemovitost, vázán. První případ je logický – je zavázán v případě, že právní úkon prokuristy schválí. Druhým případem je případ chránící dobrou víru třetí osoby – úkon je

2009

platný, pokud podnikatel bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl o překročení, neoznámil druhé straně svůj nesouhlas. Všeobecný zákoník obchodní ještě neupravoval společnosti s ručením omezeným. Jejich zakládání pod označením společnosti s ručením obmezeným umožnil až zákon 58/1906 ř. z., o společnostech s ručením obmezeným, v tehdy platném a účinném znění (dále jen „zákon o společnostech s ručením obmezeným“) který v precizně a komplexně zpracovaném právním předpise tyto v současné době nejběžnější společnosti uvedl v českých zemích v život. O prokuře tak, jak ji upravoval tento zákon z roku 1906, se zmíníme později. Všeobecný zákoník obchodní v Knize druhé upravoval pouze veřejné společnosti obchodní, komanditní společnosti, komanditní společnosti na akcie a akciové společnosti. Problematika prokury byla upravena v Titulu prvém O veřejné společnosti obchodní takto: „ Ke zřízení prokuristy jest potřebí, pokud není nebezpečí v prodlení, svolení všech společníků, správou pověřených, a nebyli-li společníci takoví jmenováni, svolené společníků všech.“ Přestože k zřízení prokuristy (udělení prokury) bylo třeba všech správou pověřených společníků, odvolání prokuristy bylo daleko flexibilnější – odvolat jej mohl kterýkoli ze společníků, kteří jí

5) Sum, T.: Překročení oprávnění vyplývajícího z udělené prokury a jeho právní důsledky. http://www.epravo.cz/v01, 9.5.2007.

39

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


mohli udělit. Problém ovšem vždy vznikal v případě obchodů s cizím právním prvkem. V podstatě vždy platilo, co říká J. Bílý ve vztahu k zastupování firmy v cizím právním prostředí: „… V některých zemích nebyly vydány zvláštní zákony a neexistuje specifická úprava právních poměrů obchodního zástupce, ale soudy používaly na tyto právní poměry často velmi uměle, až násilně obecných ustanovení jiných právních institucí, ačkoli hospodářsky specifický vztah principála k obchodnímu zástupci je v obchodním životě států tak důležitý.“6) Obchodní zákoník upravuje jmenování a odvolání prokury jen v části týkající se společnosti s ručením omezeným, a to tak, že pokud odlišnou proceduru nestanoví výslovně společenská smlouva o založení společnosti, uděluje a odvolává prokuru valná hromada, a to prostou většinou přítomných společníků, nemá-li opět společenská smlouva odlišné ustanovení ohledně hlasování ve společnosti.

2009

II. Úprava prokury v zákoně č. 58/1906 ř.z. o společnostech s ručením obmezeným a v zákoně č. 141/1950 Sb., občanský zákoník Jak už bylo shora řečeno, zákon o společnostech s ručením obmezeným, pojednával o pro české prostředí novém typu obchodní společnosti, tj. o společnosti s ručením omezeným. Ustanovení § 28 odst. 2 tohoto zákona stanovilo, že: „nestanoví-li společenská smlouva nic jiného, může býti prokurista zřízen jen všemi jednateli, odvolána může býti prokura každým jednatelem.“ Podle ustanovení § 35 právě citovaného zákona je usnesení společníků (nejvyšší orgán společnosti; dnes valná hromada) oprávněno k „rozhodnutí, zda může býti udělena prokura nebo obchodní plná moc k veškerému provozu obchodnímu“. Úprava prokury v zákoně č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném a účinném znění (dále jen „občanský zákoník z roku 1950“) platná až do 31. 3. 1964 Sb., tj. do účinnosti občanského zákoníku, řešila prokuru v ustanovení § 73 až § 79. Úprava vcelku reflektovala ustanovení všeobecného zákoníku obchodního, samozřejmě s ohledem na nové společenské zřízení. Spojení obchodních institutů s přísně civilními v jednom občanském zákoníku trvalo až do roku 1964. Prokuru

6) Bílý, J.: Firma v právních podmínkách zahraničního obchodu. In: Právní a ekonomické problémy současnosti II., B.I.B.S., Ostrava 2007, s. 45.

40

PRÁVO



mohly udělovat jen podniky zapsané v podnikovém rejstříku, prokurista nemohl prokuru přenést jako v minulosti. Tentokrát bylo výslovně začleněno ustanovení, že prokurista nemůže ustanovovat a odvolávat další prokuristy. Ustanovení § 76 občanského zákoníku z roku 1950 nově umožňovalo prokuru omezit jen na některý ze závodů podniku, pokud podnik bude v udělení výslovně uveden. Při udělení prokury více osobám museli spolu jednat vždy minimálně dva prokuristé. Ustanovení § 80 občanského zákoníku z roku 1950 upravovalo podnikovou plnou moc obdobně jako tímto občanským zákoníkem derogovaný právní předpis upravoval obchodní plnou moc.

2009

z roku 1950, který byl v období velkých rekodifikací v polovině 60. let 20. století nahrazen současným občanským zákoníkem, který už úpravu vztahů mezi podniky neupravoval a zcela je přenechal do působnosti jak zákoníku zahraničního obchodu, tak zákonu č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, v tehdy platném a účinném znění. Právní úprava zákoníku mezinárodního obchodu již díky deklaraci socialistického společenského vlastnictví zcela abstrahovala omezení převádět nemovitosti. Díky zákoníku mezinárodního obchodu institut prokury vstoupil v českém právu bez přerušení do období po sametové revoluci, nejprve v první nutné novelizaci, která reflektovala celospolečenské změny, následně v obchodním zákoníku.

III. Úprava prokury v zákoně č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu) a v zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník

IV. Nesprávná rozhodnutí rejstříkového soudu ohledně zápisu osoby prokuristy Jak již bylo v této práci opakovaně řečeno, prokura je zvláštním a nejširším typem zmocnění podnikatele fyzické osobě, které české právní předpisy znají s minimálními obměnami desítky let. Přesto v praxi opakovaně dochází k záměně tohoto institutu s funkcí statutárního orgánu, ať se již pochybení odráží v požadavku rejstříkového

Zákon č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu), v tehdy platném a účinném znění (dále jen „zákoník mezinárodního obchodu“), ve ustanoveních § 66 až § 70 v podstatě převzal ustanovení občanského zákoníku 41

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


ssoudu na předkládání dokladu o bezúhonnosti prokuristy jako podmínky pro jeho zápis do obchodního rejstříku, který jsou povinni dokládat pouze členové statutárních orgánů, nebo požadavku na předkládání úředně ověřeného čestného prohlášení prokuristy dle § 38l obchodního zákoníku s odůvodněním, že vyhláška Ministerstva spravedlnosti ČR č. 250/2005 Sb. stanoví seznam příloh přikládaných k návrhu sepsaném na formuláři č. 9 pro zápisy do obchodního rejstříku ohledně společností s ručením omezeným. Dle tohoto seznamu v části „Prokura“ položka c) se při zápisu prokury k návrhu přikládá čestné prohlášení prokuristy, že splňuje podmínky podle § 38l obchodního zákoníku. Ustanovení § 32 odst. 4 obchodního zákoníku stanoví, že Ministerstvo spravedlnosti ČR stanoví vyhláškou závazné formuláře pro podávání návrhů na zápis a seznam listin (příloh), které se k návrhům přikládají. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že závazné jsou formuláře, nikoli seznam k nim přikládaných listin. Předkládání listiny uvedené v příloze 9 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 250/2005 Sb. – Prohlášení prokuristy, že splňuje náležitosti podle § 38l obchodního zákoníku – nemá oporu ve znění § 38l obchodního zákoníku, neboť toto ustanovení se vztahuje pouze na

2009

statutární orgány, členy statutárních orgánů a členy ostatních orgánů právnické osoby. Prokurista není orgánem společnosti jednajícím jménem společnosti, ale osobou jednající za společnost na základě generální plné moci – „prokury“. Chybná věta v příloze citované vyhlášky nemůže prokuristovi, potažmo navrhovateli takovou povinnost nad rámec zákonného ustanovení uložit. V České republice povinnosti subjektům ukládá zásadně zákon, nikoli podzákonná norma, tedy chybně formulovaná vyhláška. Další zaznamenaná chybná výzva soudu směřovala k uložení povinnosti k doplnění rozhodnutí valné hromady o způsobu jednání jediného prokuristy společnosti ve formě notářského zápisu. Ustanovení § 125 odst. 2 obchodního zákoníku stanoví, že: „Neurčí-li společenská smlouva jinak, uděluje a odvolává valná hromada prokuru.“ V tomto ustanovení není zákonná opora pro závěr soudu, že by valná hromada měla rozhodovat o úpravě jednání jediného prokuristy a že by rozhodnutí mělo mít dokonce formu notářského zápisu. Zákonnou oporu pro tento názor soudu nedává ani znění § 110 a § 141 obchodního zákoníku Jednání prokuristy beze zbytku upravuje obchodní zákoník v ustanovení § 14. Jde o generální plnou moc, jednání není třeba upravovat, prokurista jedná za společnost roz42

PRÁVO



hodnutím valné hromady o udělení prokury, přičemž prokura nabude účinnosti až právní mocí zápisu do obchodního rejstříku. Způsob podepisování upravuje § 14 odst. 5 obchodního zákoníku. Rozhodnutí o způsobu jednání má proto význam pouze, je-li uděleno více pro-

2009

kur. Takové rozhodnutí musí být součástí listiny o udělení a přijetí prokury. Forma notářského zápisu je obsolentní. JUDr. Anna Márová, advokátka v Praze

43

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


2009

PRÁVO



2009

Porovnání právní úpravy rozhodčího řízení v ČR a SR JUDr. Dana Musalová Civilní soudní řád z roku 1895 upravoval rozhodčí řízení v § 577 a následujících. Podmínkou rozhodčího řízení dle tohoto ustanovení byl platný projev vůle, podle něhož měla být sporná věc rozhodnuta soukromými osobami. Tato vůle musela být vyjádřena ve smlouvě uzavřené mezi stranami.

I. Úvod Na vývoj rozhodčího řízení v českých zemích měl dopad zejména rozvoj rozhodčího řízení v západních zemích ve 12. až 13. století. V českých zemích se uplatnilo rozhodčí řízení ve formách římsko-kanonických, které měly základ v římském právu. V této době se mohly strany podrobit rozhodčímu řízení v každém sporu a v každém stadiu soudního řízení.1) Vznik základů moderního civilního řízení můžeme položit do období osvíceného absolutismu, zejména za panování Josefa II. První civilní soudní řád pro všechny „rakouské“ země byl vydán v květnu 1781 a nahradil tak zásady procesního práva upravené v obnoveném řízení zemském z roku 1627 a k němu vydaných Deklaratorií (1640) a Pragmatik (1753).2)

II. Postavení rozhodčího řízení po r. 1948 Rakouský civilní soudní řád byl nahrazen až v roce 1950 novým soudním řádem (č. 142/1950 Sb.). I tato právní norma obsahovala rozhodčí řízení, avšak podstatně omezila možnost uzavření rozhodčí smlouvy, a to pouze na případy, kdy jednou ze stran byla československá právnická osoba. Z hlediska posuzování podobnosti či rozdílů úpravy rozhodčího řízení je třeba na tomto místě zdůraznit, že obě země mají do jisté míry společnou historii, do počátku 20. století byly obě země součástí Rakousko-Uherska. V roce 1918 se Slovenská národní rada přihlásila ke společnému státu s Čechy a toto

1) Schelle, K., Schelleová, I.: Alternativní způsoby řešení obchodních sporů. KEY Publishing, Ostrava 2006, s. 10. 2) Schelle, K., Schelleová, I.: Alternativní způsoby řešení obchodních sporů. KEY Publishing, Ostrava 2006, s. 14.

44

45

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


společné soužití pak s menšími přestávkami trvalo až do roku 1992, kdy na základě dohody mezi vládami obou republik zanikla ke dni 31. 12. 1992 československá federace a dnem 1. 1. 1993 se konstituovala jak samostatná Česká republika, tak Slovenská republika. Oba státy tak do nedávné doby měly mimo jiné společnou právní kulturu a právní předpisy. Vliv na normotvorbu v obou zemích pak měla významným způsobem i organizace Rady vzájemné hospodářské pomoci, která je zmíněna v další kapitole. Mimo jiné na oba státy v současné době jako jednotící prvek, a to nejen v oblasti práva, působí Evropská unie, jejímiž jsou obě země členy. Po roce 1948 došlo v Československu k vytvoření jednostranné obchodní orientace na země tzv. socialistického bloku v čele se Sovětským svazem. V roce 1949 byla vytvořena Rada vzájemné hospodářské pomoci (dále jen „RVHP“). Pro řešení sporů vznikajících z hospodářské spolupráce se pak začaly vytvářet stále rozhodčí orgány, které rozhodovaly spory vznikající z obchodní spolupráce mezi členskými zeměmi RVHP a při obchodních komorách těchto zemí byly zřízeny rozhodčí soudy. V Československu byl takto zřízen v červnu 1949 Rozhodčí soud Československé obchodní komory. Organizace a čin-

2009

nost tohoto rozhodčího soudu byla upravena Řádem a Statusem rozhodčího soudu a od roku 1960 Řádem rozhodčího soudu (vyhl. č. 150/1960 Sb.). V roce 1951 došlo k uzavření dvoustranných dohod o všeobecných podmínkách pro dodávky zboží a poté v roce 1957 ke schválení jednotných všeobecných podmínek pro dodávky zboží mezi organizacemi zahraničního obchodu členských států RVHP. V těchto všeobecných podmínkách byla zakotvena obligatorní pravomoc rozhodčích soudů. V roce 1968 pak došlo k přijetí Všeobecných dodacích podmínek RVHP (vyhl. č. 12/1969 Sb.), které potvrdily obligatorní pravomoc rozhodčích soudů. V květnu 1972 byla mezi státy RVHP podepsána Úmluva o řešení občanskoprávních sporů vznikajících ze vztahů hospodářské a vědeckotechnické spolupráce v rozhodčím řízení. Vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí, a to č. 73/1980 Sb., o úplném znění Všeobecných podmínek pro dodávky zboží mezi organizacemi členských států RVHP byla v § 90 a § 91 stanovena povinnost, že všechny spory, které mohou vzniknout ze smlouvy nebo v souvislosti s ní, podléhají rozhodování v rozhodčím řízení s vyloučením příslušných obecných soudů. Příslušným je pak rozhodčí soud v zemi žalovaného nebo ve třetí zemi 46

PRÁVO



RVHP. Vyhláška MZV č. 30/1980 Sb., o Všeobecných podmínkách specializace a kooperace výroby mezi organizacemi členských států RVHP, upravovala v § 53 rozhodčí řízení tak, že spory rozhoduje rozhodčí soud při obchodní komoře ve státě žalovaného nebo ve třetím státě dle „Úmluvy“ z r. 1972. Vyhláška č. 73/1980 Sb. byla zrušena až vyhl. MZV č. 101/1989 Sb., o Všeobecných podmínkách pro dodávky zboží mezi organizacemi členských států RVHP. V tomto předpisu jsou rozhodčímu řízení v hlavě XIV. pojmenované „Arbitráž“ věnovány § 104 a § 105, které rovněž stanoví, že spory rozhoduje rozhodčí soud ve státě žalovaného nebo ve třetí zemi RVHP a dále, že rozhodnutí rozhodčího soudu je konečné a závazné. Tato vyhláška, jakož i vyhl. MZV č. 30/1980 Sb., byla zrušena sdělením MZV č. 186/1994 Sb., o odstoupení ČSFR od Všeobecných podmínek specializace a kooperace výroby mezi organizacemi členských států RVHP. Rozhodčím soudem pro řešení sporů z obchodní spolupráce v ČSSR zůstal Rozhodčí soud Československé obchodní komory v Praze, jehož název byl změněn vyhl. č. 69/1978 Sb. na Československou obchodní a průmyslovou komoru. V souvislosti s výše uvedenou Úmluvou došlo i k vypracování Jednotného (vzorového) řádu rozhodčích soudů

2009

při obchodních komorách členských států RVHP. Tento jednotný řád pak vedl k vydání Řádu Rozhodčího soudu Československé obchodní a průmyslové komory, který byl vyhlášen v příloze vyhl. č. 104/1981 Sb. V rámci nových právních úprav občanského práva došlo na počátku 60. let ke dvěma zásadním změnám o oblasti právní úpravy rozhodčího řízení. Jednak byl institut rozhodčího řízení upraven samostatně zákonem č. 98/1963 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. dubna 1964. Druhou a významnější změnou bylo, že rozhodčí smlouvy bylo možné nadále uzavřít jen ve sporech o majetkové nároky z mezinárodního obchodního styku. Tento právní stav v podstatě přetrval až do roku 1994. Při přípravě jak nového českého tak slovenského zákona o rozhodčím řízení pak byl použit při úpravě některých otázek text Vzorového zákona UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráži z roku 1985, přestože se ani jeden z těchto (v současné době platných) zákonů na tento text ve svých ustanoveních výslovně neodvolává.

47

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


2009

rozhodné právo ve sporu s mezinárodním prvkem, rozhodují rozhodci podle práva státu určeného českou kolizní normou).„Jsou země, v nichž vývoj zastupitelského práva je zcela ponechán obchodním zvyklostem a soudním rozhodnutím … Konečně jsou země, v nichž celé zastupitelské právo je dispozitivní povahy a veškerá jeho ustanovení mohou být změněna dohodou stran.“4)

III. Současná právní úprava rozhodčího řízení v České republice Do roku 1994 platil v ČR zákon č. 98/1963 Sb. o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů. Významné změny v možnostech řešení občanskoprávních (a zejména obchodních) sporů v rozhodčím řízení přinesl až zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, který nabyl účinnosti dne 1.1.1995. Důvodem pro uskutečnění zásadní změny právní úpravy rozhodčího řízení v České republice byl požadavek připustit rozhodčí řízení i ve vnitrostátních vztazích a poskytnout možnost i fyzickým osobám, aby své majetkové spory mohly svěřit k rozhodnutí rozhodcům nebo institucionálnímu rozhodčímu soudu.3) Při přípravě textu zákona o rozhodčím řízení byla využita i ustanovení Vzorového zákona UNCITRAL, ač se na ně ve svém textu výslovně neodkazuje. V některých otázkách se však od tohoto Vzorového zákona odchyluje (např. ustanovení zákona se použijí i na vnitrostátní spory v rozhodčím řízení), rozhodci nejsou oprávněni nařizovat předběžná opatření, pokud si strany nezvolí

IV. Současná právní úprava rozhodčího řízení ve Slovenské republice Po rozdělení federace nabyl dne 7. 8. 1996 účinnosti zákon Národní rady SR č. 218/1996 Z.z., o rozhodcovskom konaní, který zrušil platnost kdysi federálního zákona, platného i na území ČR do 31. 12. 1994, č. 98/1963 Sb. Zákon č. 98/1963 Sb. byl na Slovensku novelizován zákonem č. 120/1994 Z.z., který umožnil uzavření rozhodčí smlouvy ve sporech o majetkové nároky vyplývající z obchodněprávních vztahů, ve kterých by jinak byl příslušný soud. Dále umožnil zřizování rozhodčích soudů zájmovými sdruženími podnikatelů. Tento zákon se však ukázal

4) Bílý, J.: Firma v právních podmínkách zahraničního obchodu. In: Právní a ekonomické problémy současnosti II., B.I.B.S., Ostrava 2007, s. 45.

3) Růžička, K.: Rozhodčí řízení před rozhodčím soudem při HK ČR a AK ČR. Aleš Čeněk, 2003, s. 19.

48

PRÁVO



jako neefektivní a účastníci jen velmi málo využívali možnosti řešit podle něj své vnitrostátní nebo mezinárodní obchodní spory. Zákon 218/1996 Z.z. byl pak v roce 2002 nahrazen novým zákonem č. 244/2002 Z.z. o rozhodcovskom konaní, který nabyl účinnosti k 1. 7. 2002. Rovněž tento zákon již vychází do značné míry z ustanovení Vzorového zákona UNCITRAL o rozhodčím řízení. Tento zákon odstranil problémy, které bránily širšímu využívání rozhodčího řízení a to tím, že rozšířil rozsah sporů, které jsou arbitrabilní, tj. projednatelné v rozhodčím řízení, dále jasně vymezuje mechanismy vynutitelnosti rozhodčích smluv a nálezů.

2009

smlouvy, která může být uzavřena jak formou samostatné smlouvy, tak formou rozhodčí doložky. Slovenský zákon o rozhodcovskom konaní (dále jen „ZoRK“) vymezuje v prvních dvou paragrafech okruh sporů, které je možné rozhodovat v rozhodčím řízení tak, že lze rozhodovat majetkové spory vzniklé z tuzemských a z mezinárodních obchodněprávních a občanskoprávních vztahů, pokud je místo řízení ve Slovenské republice a uznání a výkon tuzemských i cizích rozhodčích nálezů ve Slovenské republice, a to za podmínky, že se jedná o spory, ve kterých účastníci mohou před soudem uzavřít smír. V rozhodčím řízení není možné rozhodovat spory o vzniku, změně nebo zániku vlastnického práva a jiných věcných práv k nemovitostem, o osobním stavu, související s nuceným výkonem rozhodnutí a které vzniknou v průběhu konkurzního a vyrovnávacího řízení. Rozhodčí smlouva je na rozdíl od české právní úpravy řešena samostatně v části druhé zákona. Stejně jako v ČR musí být rozhodčí smlouva uzavřena písemně a může mít formu samostatné smlouvy nebo rozhodčí doložky ke smlouvě. Nedodržení písemné formy rozhodčí smlouvy lze však nahradit prohlášením smluvních stran do protokolu před rozhodcem nejpozději před začátkem řízení ve věci samé v rozhodčím řízení o podrobení se pravomoci

V. Porovnání jednotlivých institutů v obou právních úpravách Zákon o rozhodčím řízení (dále též jen „ZoRŘ“) v ČR upravuje ve své první části, v ustanovení § 1 až § 3 okruh sporů, které mohou být v rozhodčím řízení rozhodovány. Jedná se o spory majetkové povahy, jestliže by strany o nich mohly uzavřít smír, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidečních sporů, k jejichž projednání by jinak byla dána pravomoc soudu. Dále je v této části stanovena podmínka písemné formy rozhodčí 49

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


rozhodčího soudu. Obsahem protokolu je rozhodčí smlouva.

2009

Takové ustanovení v české právní úpravě chybí a dle názoru autorky může být takové ustanovení přínosné, neboť představuje určité vodítko pro výběr vhodného rozhodce. Ne vždy musí být právní vzdělání tou správnou kvalifikací pro fundované rozhodování věci. Zejména pokud jde o spory, jejichž předmětem jsou např. složité technické otázky, může být výhodou i technické vzdělání nebo praxe v takovém oboru.

V.I. Rozhodci Kdo může být rozhodcem pak upravuje část druhá ZoRŘ, kdy § 4 stanoví, že rozhodcem může být občan České republiky, který je zletilý a způsobilý k právním úkonům, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak. Cizinec pak může být rozhodcem, je-li podle práva svého státu způsobilý k právním úkonům, postačí však, je-li způsobilý k právním úkonům podle práva České republiky. Ve slovenském zákonu o rozhodčím řízení je pak problematika rozhodců řešení v části třetí. V § 6 zákona je stanovena způsobilost být rozhodcem tak, že se jím může stát každá fyzická osoba, na které se smluvní strany dohodnou, pokud je plnoletá, způsobilá k právním úkonům v plném rozsahu, má zkušenosti pro výkon funkce rozhodce a je bezúhonná, pokud zvláštní předpis nebo tento zákon nestanoví jinak. Za bezúhonného se pro účely tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin. Dále pro případ určení rozhodce „vybranou“ osobou je dána povinnost přihlížet na kvalifikaci požadovanou po rozhodci podle dohody smluvních stran a na okolnosti, které zabezpečí určení nezávislého a nestranného rozhodce.

V.II. Určení, jmenování a vyloučení rozhodců Podle českého ZoRŘ by rozhodčí smlouva měla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny, přičemž počet rozhodců musí být vždy lichý. Pokud rozhodčí smlouva takové ustanovení neobsahuje, pak jmenuje každá strana jednoho rozhodce a tito rozhodci pak volí předsedajícího rozhodce. Z této formulace pak lze dovodit, že v případě „nedohody“ stran, rozhodují vždy tři rozhodci. Pokud by strany rozhodce nejmenovaly nebo pokud se jmenovaní rozhodci neshodnou na předsedajícím rozhodci, jmenuje rozhodce nebo předsedajícího rozhodce soud, pokud se strany nedohodly jinak. Soud musí přitom přihlížet k předpokladům pro nezávislé a nestranné rozhodování rozhodce. 50

PRÁVO



Slovenský ZoRK shodně s českou právní úpravou stanoví, že smluvní strany se mohou dohodnout na osobě a počtu rozhodců, jejichž počet musí být vždy lichý. Pokud se smluvní strany nedohodnou na počtu rozhodců, v rozhodčím řízení rozhodují vždy tři rozhodci. Postup pro jmenování rozhodců, pokud se na nich strany nedohodly, je pak obdobný české právní úpravě. Obě právní úpravy pak shodně uvádějí, že nikdo není povinen přijmout funkci rozhodce. Přijetí funkce rozhodce musí být písemné. Dle obou právních úprav pak je rozhodce povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděli v souvislosti s výkonem funkce rozhodce, pokud nebyli této povinnosti zproštěni. Slovenská právní úprava pak podrobněji řeší námitky proti rozhodci, a to v § 9 ZoRK. Smluvní strany mohou namítat podjatost rozhodce, kterého ustanovily, pouze z důvodů, o kterých se dozvěděly až po jeho ustanovení do funkce rozhodce. Strany se mohou dohodnout v rozhodčí smlouvě nebo nejpozději do začátku rozhodčího řízení o postupu podávání námitek vůči rozhodci. Pokud se strany nedohodnou, může rozhodčí soud v době rozhodování o námitce pokračovat v řízení, avšak nesmí vydat rozhodčí nález až do rozhodnutí o námitce. Proti rozhodnutí o námitce proti

2009

rozhodci není přípustný opravný prostředek. V české právní úpravě zákon řeší pouze možnost stran podat návrh, aby o vyloučení rozhodce rozhodl soud. Námitky proti rozhodci řešeny podrobněji nejsou, což je jistě škoda a při novelizaci zákona by tato skutečnost měla být vzata v úvahu a do textu doplněna, neboť přispěje k odstranění dohadů, kdy a jak lze námitky podávat a zda je možné během rozhodování o návrhu na vyloučení rozhodce, aby rozhodčí řízení pokračovalo. V.III. Stálé rozhodčí soudy Stálým rozhodčím soudům je v české úpravě věnován pouze § 13 ZoRŘ, který stanoví, že stálý rozhodčí soud může být zřízen pouze na základě zákona. Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku. Slovenská úprava je obsažena v § 12 až § 15 ZoRK, kdy rovněž na Slovensku mohou být stálé rozhodčí soudy zřizovány pouze na základě zákona. Na rozdíl od české úpravy však takový stálý rozhodčí soud musí vydat svůj status a jednací řád a zveřejnit v Obchodním věstníku zřízení stálého rozhodčího soudu, zřízení poboček, status a jednací řád a seznam rozhodců. V dalších paragrafech je pak rozvedeno, co je obsahem statusu stálého 51

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


rozhodčího soudu, co upravuje jednací řád a seznam rozhodců. Slovenská právní úprava je tedy v tomto bodě opět o něco podrobnější.

2009

opatření. Rozhodčí řízení je vždy neveřejné. Rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesením v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález. Slovenský ZoRK upravuje rozhodčí řízení v § 16 až § 30 tohoto zákona. De facto shodně je formulováno zahájení rozhodčího řízení a rovněž výslovně zakotvuje rovnost účastníků. Navíc slovenský zákon identifikuje, kdo je žalobce a kdo žalovaný. Dále specifikuje, jaké náležitosti má žaloba a právní účinky žaloby, které jsou stejné, jako by žaloba byla podána u soudu. Na rozdíl od české úpravy výslovně stanoví, že po zahájení rozhodčího řízení nelze v té samé věci jednat a rozhodovat v soudním řízení nebo před jiným rozhodčím soudem. Výslovně zákon stanoví i možnost žalovaného uplatnit svá práva proti žalobci vzájemnou žalobou, a to nejpozději do začátku ústního jednání ve věci samé a stanoví podmínky pro takovou vzájemnou žalobu. V § 22 ZoRK podrobněji než česká právní úprava stanoví podmínky pro předběžné opatření. Na rozdíl od českého zákona může podle slovenské právní úpravy předběžné opatření na žádost účastníka nařídit rozhodčí soud, pokud ho považuje za nevyhnutelné s ohledem na předmět sporu. Rozhodčí soud může žádat od účastníka rozhodčího řízení poskytnutí přiměřené jistoty v souvis-

V.IV. Rozhodčí řízení Rozhodčí řízení je upraveno v § 14 až 29 ZoRŘ. Řízení se zahajuje žalobou a je zahájeno dnem, kdy žaloba došla stálému rozhodčímu soudu nebo rozhodci. Podání žaloby má tytéž účinky jako podání žaloby u soudu. Strany mají v rozhodčím řízení rovné postavení. Pokud by návrh na zahájení řízení byl podán příslušnému soudu, ač byla sjednána rozhodčí smlouva (doložka), musí žalovaný uplatnit námitku nejpozději při jeho prvním úkonu ve věci samé, že věc má být podle smlouvy projednána v řízení před rozhodci. Je-li taková námitka ze strany žalovaného učiněna, nemůže soud věc dále projednávat a věc zastaví. Soud však věc může projednat, pokud účastníci prohlásí, že na rozhodčí smlouvě netrvají. Soud projedná věc i tehdy, pokud věc nemůže být podle práva ČR podrobena rozhodčí smlouvě. Rozhodčí řízení se koná v místě dohodnutém stranami. Pokud místo není určeno, koná se v místě určeném rozhodci s přihlédnutím k oprávněným zájmům stran. Pokud by mohl být ohrožen výkon rozhodčího nálezu, může soud na návrh kterékoliv strany nařídit předběžné 52

PRÁVO



losti s předběžným opatřením. O vykonání předběžného opatření pak lze požádat soud, v jehož obvodě má být předběžné opatření vykonáno. Protože však v ZoRK není stanovena žádná lhůta pro nařízení předběžného opatření, může teoreticky docházet k průtahům bez jakékoliv sankce. V české právní úpravě rozhoduje o nařízení předběžného opatření soud, což je obecně považováno za praktičtější, neboť takový postup umožňuje i to, aby soudy v rámci předběžného opatření uložily povinnosti a omezení i třetím osobám, které nejsou a nebudou účastníky rozhodčího řízení. V této části slovenského zákona je věnován i jeden paragraf doručování, zejména tomu, kam se účastníkům doručují písemnosti a postup v případě, že se účastníkovi nepodaří doručit. Naopak česká úprava hovoří v § 28 odst. 1 ZoRŘ pouze o tom, že rozhodčí nález musí být doručen stranám a po doručení opatřen doložkou právní moci. Jak se bude postupovat v případě, že se doručují stranám jiné písemnosti nebo pokud se doručit rozhodčí nález nepodaří, není výslovně stanoveno. Zde bude třeba vycházet z ustanovení § 30 ZoRŘ, který odkazuje na subsidiární použití občanského soudního řádu, a tedy i doručování se bude řídit jeho ustanoveními. Rozdíl mezi oběma porovnávanými právními úpravami nacházíme

2009

i v oblasti dokazování v rozhodčím řízení. Podle českého ZoRŘ mohou rozhodci vyslýchat svědky, znalce a strany, jen pokud se k nim dobrovolně dostaví a poskytnou výpověď. Také jiné důkazy mohou provádět jen tehdy, jsou-li jim poskytnuty. Procesní úkony, které nemohou rozhodci provést sami, provede na jejich dožádání soud. Náklady řízení, které soudu vznikly, hradí soudu stálý rozhodčí soud nebo rozhodci. Podle slovenské úpravy, pokud nemůže rozhodčí soud zajistit provedení důkazu, požádá o to soud. Rozhodčí soud pak může účastníkovi rozhodčího řízení, který důkaz navrhnul, uložit, aby na dožádaném soudě složil zálohu na úhradu nákladů dožádání. V.V. Rozhodnutí V obou právních úpravách shodně platí, že rozhodčí nález musí být usnesen většinou rozhodců, vyhotoven písemně a alespoň většinou rozhodců podepsán. Podle slovenské úpravy je třeba rovněž uvést důvod chybějícího podpisu. Výrok rozhodčího nálezu musí být určitý. Rovněž shodně obě úpravy umožňují, aby spor byl rozhodnutý podle zásad spravedlnosti, avšak jen tehdy, pokud k tomu rozhodce strany výslovně pověřily. Slovenská úprava podrobně uvádí obsah rozhodčího nálezu, v českém ZoRŘ takové ustanovení chybí, zde bude na místě 53

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


opět podpůrně využít § 30 ZoRŘ, který v takových případech odkazuje na občanský soudní řád. Obě právní úpravy řeší možnost, aby se strany dohodly v rozhodčí smlouvě, že rozhodčí nález může být přezkoumán k žádosti některé ze stran jinými rozhodci. Liší se pouze lhůta k uplatnění žádosti o přezkoumání, kdy dle české úpravy je třeba žádost podat do 30 dnů a podle slovenské úpravy do 15 dnů od doručení rozhodčího nálezu. Dle názoru autorky je lhůta 15 dnů poměrně krátká a je třeba takové lhůtě věnovat náležitou pozornost. Obě právní úpravy rovněž shodně stanoví, že rozhodčí nález, který již nelze přezkoumat, nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný. Oba právní řády také umožňují, aby v rozhodčím řízení byl uzavřen smír a na žádost stran lze smír uzavřít i formou rozhodčího nálezu.

2009

stoupen v řízení zákonným zástupcem takto zastoupen nebyl a konečně, že rozhodčí nález byl ovlivněn trestným činem rozhodce, účastníka řízení nebo znalce, za který byl pravomocně odsouzený. Obě právní úpravy shodně stanoví, že pokud soud zrušil rozhodčí nález z jiného důvodu, než je vydání nálezu ve věci, o níž nelze platně uzavřít rozhodčí smlouvu nebo rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, zůstává rozhodčí smlouva v platnosti. Rozhodci zúčastnění na rozhodčím nálezu, který byl zrušen, jsou z nového projednávání a rozhodování věci vyloučeni. V případě, že byl rozhodčí nález zrušen z důvodu, že nález je vydán ve věci, o níž nelze platně uzavřít rozhodčí smlouvu nebo rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, pak dle české právní úpravy pokračuje v řízení k návrhu některé ze stran po právní moci rozsudku v jednání ve věci samé soud a tuto věc rozhodne. Slovenská úprava nepodmiňuje pokračování soudem tím, že by jej musela navrhnout některá ze stran, ale soud pokračuje z úřední povinnosti.

V.VI. Zrušení rozhodčího nálezu Důvody pro zrušení rozhodčího nálezu jsou v obou zákonech taxativně vymezeny s tím, že slovenská úprava je poněkud širší ve stanovení těchto důvodů – oproti české úpravě jako důvod pro zrušení rozhodčího nálezu uvádí i skutečnost, že ve věci již pravomocně rozhodnul soud nebo jiný rozhodčí soud, dále že účastník, který musí být za-

V.VIII. Uznání a výkon rozhodčího nálezu Uznání a výkon rozhodčího nálezu je ve slovenské úpravě obsažen v části osmé ZoRK, která je rozdělena na část věnovanou tuzemskému 54

PRÁVO



rozhodčímu nálezu a část věnovanou cizímu rozhodčímu nálezu. Česká právní úprava tuto problematiku shrnuje v části páté nazvané „Ustanovení o poměru k cizině“. Obě právní úpravy shodně stanoví, že uznání cizího rozhodčího nálezu se nevyslovuje zvláštním rozhodnutím, ale uznává se tím, že se k němu přihlédne. Slovenská úprava pak podrobněji uvádí, co je považováno za tuzemský rozhodčí nález a co za cizí rozhodčí nález a podmínky jeho výkonu. Za tuzemský je považován takový rozhodčí nález, který je vydán na území Slovenské republiky a za cizí je považován rozhodčí nález vydaný mimo území Slovenské republiky. V české právní úpravě definice tuzemského a cizího rozhodčího nálezu chybí, avšak z ustanovení § 38 ZoRŘ, lze dovodit, že za cizí rozhodčí nález je považován ten, který byl vydán v cizím státě. Z toho vyplývá, že jak česká, tak slovenská právní úprava bere jako kriterium rozdělení rozhodčích nálezů místo konání rozhodčího řízení, které určuje „státní příslušnost“ rozhodčího nálezu. Česká úprava jako podmínku uznání a vykonání cizího nálezu, na rozdíl od slovenské úpravy, výslovně uvádí, že musí být zaručena vzájemnost. Za vzájemnost se současně považuje, pokud cizí stát prohlašuje všeobecné cizí rozhodčí nálezy za vykonatelné za podmínky vzájem-

2009

nosti. Podmínky akceptovatelnosti však bývají velmi sporadické. „Efektivnost normativů veřejné správy je dána značným množstvím s nimi souvisejících okolností, které můžeme rozdělit na okolnosti, vážící se k samému vzniku a existenci právní normy a dále na ty, které souvisejí s praxí, ve které normativ působí, tedy nacházející se mimo vlastní právní prostředí.“5) Obdobně je v obou národních úpravách vymezen okruh případů, kdy uznání nebo výkon cizího rozhodčího nálezu bude odepřen, přičemž slovenská úprava vymezuje dva okruhy případů, a to jednak ty, kdy soud odepře uznání nebo výkon takového nálezu na návrh účastníka a jednak případy, kdy soud odepře uznání i bez návrhu účastníka. Slovenská úprava je tedy v tomto ohledu obšírnější a přesněji vymezuje jak postup pro uznání a výkon rozhodčího nálezu, tak i odepření uznání a výkonu rozhodčího nálezu.

VI. Závěr Výše uvedené porovnání můžeme shrnout tak, že relativně dlouhý společný historický vývoj, jakož i členství obou států v Evropské unii

5) Bílý, J.: K výkonnosti české veřejné správy. In: Současné trendy ve vývoji veřejné správy, MUP, Praha 2008, s.199.

55

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


v současné době, stále výraznou měrou ovlivňuje zákonodárství obou států. Oba právní řády jsou ovlivněny řadou mezinárodních smluv, kterými jsou v této oblasti oba státy vázány a značný vliv na současnou právní úpravu má i Vzorový zákon Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo o mezinárodní komerční arbitráži, jak již bylo zmíněno výše. S přihlédnutím i k nedávné společné historii obou zemí pak není překvapením, že do značné míry jsou si obě právní úpravy značně podobné, kdy v některých případech je jedna či druhá podrobnější, avšak vycházejí ze stejných principů a zásad. Nehledě na to, že „… participace na právním prostoru, v němž platí pravidla hry státu evropského typu, jehož se Evropská unie usiluje stát následovníkem, je nicméně i na základě obsáhlejších analýz považována za jednoznačně přínosnou.“6) Obě právní úpravy lze použít jak na mezinárodní tak vnitrostátní spory. Obě právní úpravy řeší shodně volbu rozhodného práva v případě sporu s mezinárodním prvkem, kdy si strany nedohodly samy rozhodné právo a to tak, že rozhodci rozhodují podle práva státu určeného tuzemskou kolizní normou.

2009

PRÁVO



Rozdílná je pak konstrukce předběžných opatření, kdy v české právní úpravě rozhodci nejsou oprávněni nařizovat předběžná opatření nebo podobné zajišťovací prostředky, podle slovenské úpravy pak rozhodci předběžná opatření sami vydávat mohou. Podle české úpravy je rozhodčí řízení zásadně ústní, slovenská právní úprava dává rozhodčímu soudu možnost úvahy, zda a ve kterém stádiu nařídí ústní jednání či zda řízení bude písemné. Rozdíly bychom našli rovněž v rozsahu úpravy jednotlivých institutů rozhodčího řízení a v některých lhůtách, kdy obecně jsou lhůty dané českým zákonem o rozhodčím řízení delší. Pokud by tedy český podnikatelský subjekt měl v rámci své mezinárodní obchodní činnosti podepsat rozhodčí smlouvu (event. smlouvu s rozhodčí doložkou), která by pro rozhodčí řízení určovala slovenské právo, je možné takový postup doporučit. Bude třeba takového podnikatele upozornit na rozdíly oproti české úpravě a zejména pak na běh lhůt, které mohou být odlišné od české úpravy, avšak v zásadě zde nehrozí žádné nebezpečí nepředvídatelnosti či nevymahatelnosti rozhodnutí vydaného v takovém řízení. JUDr. Dana Musalová advokátka v Mladé Boleslavi

6) Bílý, J.: Moc a právo v evropské politické tradici. Eurolex Bohemia, Praha 2004, str. 202

56

2009

ČLÁNKY

PRÁVO

57


ČLÁNKY


2009

PRÁVO



2009

Správní soudnictví: Odkladný efekt kasační stížnosti JUDr. Petr Kolman, Ph.D. Kasační stížnost je primárně přípustná proti každému takovému rozhodnutí, není-li zákonem stanoveno jinak.

I. Úvod Kasační stížností rozumíme mimořádný (nikoliv tedy řádný) opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (přirozeně i Městského soudu v Praze) ve správním soudnictví. Tímto prostředkem se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Teorie správního práva i zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ nebo „SŘS“) souhrnně nazývá osobu oprávněnou podat kasační stížnost za tzv. stěžovatele.1) Kasační stížnost je relativně „hodně otevřený“ mimořádný opravný instrument, za pomoci kterého se je možno domáhat nápravy, jak v hmotně-právních věcech, tak nápravy chybného procesu.

II. Kdy tedy kasační stížnost možno či nemožno podat? Pětici relevantních důvodů pro podání kasační stížnosti můžeme ve stručnosti označit jako: a) nezákonnost b) vady řízení c) zmatečnost řízení d) nepřezkoumatelnost e) nezákonnost II (rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení) Kasační stížnost je tedy možno podat pouze z důvodu tvrzené a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, b) vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve

1) Což zde nemá samozřejmě pejorativní nádech

58

59

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost, c) zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce, d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, e) nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.2)

2009

III. V jakých případech kasační stížnost ex lege nemožno podat? Kasační stížnost je zcela nepřípustná ve věcech volebních a ve věcech místního referenda. Dále pak nemožno realizovat kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu. Kasační stížnost je rovněž nepřípustná proti rozhodnutí, a) jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Pozor, toto neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, b) jímž se pouze upravuje vedení řízení, nebo c) které je podle své povahy dočasné.

Kasační stížnost může být podána jak pouze z jednoho výše citovaného důvodu, tak i z více důvodů současně (tzv. kumulativně), což v správně-soudní praxi není žádná vzácnost3).

Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 SŘS nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.

3) Srov. Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M.: Soudní řád správní. Komentář. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2004, s.264.

2) Těchto důvodů se užije přiměřeně také pro důvody kasační stížnosti směřující proti rozhodnutí krajského soudu o pořádkové pokutě – viz. ustanovení § 103 odst.2 SŘS.

60

PRÁVO



Připomeňme si, že kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, a bylo-li vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta znovu od doručení tohoto usnesení. Osobě, která tvrdí, že o ní soud nesprávně vyslovil, že není osobou zúčastněnou na řízení, a osobě, která práva osoby zúčastněné na řízení uplatnila teprve po vydání napadeného rozhodnutí, běží lhůta k podání kasační stížnosti ode dne doručení rozhodnutí poslednímu z účastníků. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Nemá-li kasační stížnost všechny náležitosti již při jejím podání, musí být tyto náležitosti doplněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání. Jen v této lhůtě může stěžovatel rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody. Tuto lhůtu může soud na včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů prodloužit, nejdéle však o další měsíc.

2009

u Nejvyššího správního soudu a nikoliv u soudu krajského.4)

V. Odkladný účinek Nyní se již budeme věnovat vlastnímu tématu odkladného (suspensivního) účinku kasační stížnosti. Kasační stížnost ex lege primárně nemá suspensivní účinek. Samotné podání kasační stížnosti tedy nevyvolává oddálení právních následků způsobených pravomocným rozhodnutím krajského „správního“ soudu. V odůvodněných případech může Nejvyšší správní soud České republiky (dále též jen „NSS“) odkladný účinek přiznat. Děje se tak výlučně na návrh stěžovatele. Pokud NSS odkladný účinek opravdu přizná, tak se až do zrušení tohoto opatření nebo až do rozhodnutí o kasační stížnosti pozastavují účinky „krajského soudního“ rozhodnutí. Takže se podle takového soudního rozhodnutí nemůže postupovat!5)

IV. Kde se kasační stížnost podává? 4) Nad rámec tohoto článku pro zajímavost uveďme, že Ústava ČR ani LZPS nárok na vícestupňové soudnictví jako základní lidské právo negarantují. 5) Srov. Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M.: Soudní řád správní. Komentář. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2004, s.282.

Kasační stížnost se podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal. Pro stěžovatele je komfortní, že lhůta je zachována, i když byla kasační stížnost podána nesprávně 61

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


2009

prospěch veřejných financí. P. Mates mj. vymezuje veřejný zájem, jako zájem na zajištění výhody a prospěchu, a to nejen hmotného a finančního pro větší část společnosti a je opakem zájmu soukromého.7) Zde bych si pln akademické zdvořilosti dovolil parciálně s P. Matesem nesouhlasit s jeho tvrzením, že musí jít vždy o opak zájmu soukromého – mám za to, že veřejný zájem je primárně odlišný (nezávislý) na zájmu soukromém a s tímto privátním zájmem může být jak v souladu, tak ve větším či menším rozporu a také může být k němu i v zcela neutrální pozici. Jak jsme již zmiňovali výše, přiznáním suspenzivního účinku se pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.

V.I. V jakých případech NSS přizná odkladný účinek? Ustanovení § 107 SŘS zde expressis verbis odkazuje na použití § 73 odst. 2 až 4 SŘS. Na základě splnění těchto podmínek, soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem. Zde si podtrhněme, že se musí jednat o závažnou nenahraditelnou újmu, nikoliv nějakou ztrátu bagatelní či posléze napravitelnou. Nepostačuje také pouze hrozba újmy!6) A conto veřejného zájmu musíme říci, že v českém právním řádu (stejně jako v právních řádech jiných zemí) není pojem veřejný zájem přímo definován, nicméně si ho zde můžeme volně interpretovat tak, že soudem přiznaný suspenzivní účinek nesmí být v neprospěch obecných zájmů. Především, při vědomí výstižné středoevropské lidové moudrosti, že o peníze, jde až v první řadě, hlavní důraz by měl být kladen na skutečnost, aby výsledný stav nebyl v ne-

Dle ustanovení § 73 odst. 4 SŘS, které se u kasační stížnosti použije přiměřeně, usnesení o přiznání odkladného účinku může soud i bez návrhu usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly.

6) Taktéž Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M.:op.cit. výše, s.282

7) Viz. : Mates, P.: Veřejnoprávní smlouvy podle obecního zřízení. in Právní forum 7/2006, ASPI Praha, 2006, s.258.

V.II. Může NSS zrušit již jednou přiznaný odkladný účinek kasační stížnosti?

62

PRÁVO



Odkladný účinek podle § 107 soudního řádu správního může být v řízení o kasační stížnosti přiznán a působit nejen ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí krajského soudu (či jeho části), ale i přímo ve vztahu ke správnímu rozhodnutí (či jeho části), k jehož přezkumu se dotyčné řízení před krajským soudem vedlo.8) Pro informační komplexnost k problematice suspensivního účinku kasační stížnosti poukažme na zvláštní právní úpravu v oblasti azylové, kde zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), v ustanovení § 32 odst. 5 stanoví, že podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva vnitra ve věci mezinárodní ochrany podle § 32 odst. 1 a 2 zákona o azylu9)

2009

má odkladný účinek. Tedy jinak řečeno, v tomto případě samo podání kasační stížnosti má podle ustanovení § 32 odst. 5 zákona o azylu suspensivní účinek. Někdy se stává, že kasační stěžovatelé odůvodňují své žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tak, že za situace, kdy se zmínění stěžovatelé (a třeba ani jejich nadřízené orgány) neztotožňují s právním názorem krajského „administrativního“ soudu, žádají o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti za účelem jednotného postupu v obdobných případech do rozhodnutí o kasační stížnosti. Po interpretaci soudního řádu správního zastávám názor, že toto není relevantní důvod pro přiznání suspensivního účinku. K obdobnému závěru dospěl i NSS, který např. judikoval: „Zájem na jednotném postupu v obdobných případech do rozhodnutí o kasační stížnosti“ není s ohledem na přiměřené použití § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. sám o sobě důvodem, pro který by bylo možno ve smyslu § 107 s. ř. s. přiznat na návrh stěžovatele odkladný účinek kasační stížnosti.10) Dle mého stanoviska by NSS v tomto přístupu měl pokračovat

8) Viz. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, čj. 2 Afs 77/2005 96. 9) § 32 odst. 1 SŘS: Žalobu proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany lze podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí. § 32 odst. 2 SŘS: Ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení rozhodnutí lze podat žalobu proti rozhodnutí o žádosti o udělení mezinárodní ochrany a) jímž se tato žádost zamítá jako zjevně nedůvodná, b) které bylo doručeno v době, kdy žadatel o udělení mezinárodní ochrany byl umístěn v přijímacím středisku v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, c) podané v zařízení pro zajištění cizinců, nebo d) jímž bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaveno z důvodu nepřípustnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

10) Viz. blíže usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2004, čj. 4 As 52/2004-70.

63

ČLÁNKY

PRÁVO


ČLÁNKY


2009

a z citovaného důvodu nadále nepřiznávat suspensivní účinek kasačních stížností. Přiznání odkladného účinku musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce striktně vymezil v SŘS. Podívejme se na další již řešené kauzy, ve kterých NSS ČR shledal, že v nich obsažené argumenty nejsou důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Dle judikatury NSS tak např. posudek zdravotnického zařízení o způsobilosti k práci (§ 21 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu), vydaný v rámci výkonu péče o zdraví, jenž na základě posouzení zdravotního stavu vysloví, že zaměstnanec pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci, neznamená svými účinky nenahraditelnou újmu, kterou vyžaduje § 73 odst. 2 s. ř. s. (ve spojení s § 107 s. ř. s.) jako jednu z podmínek pro možnost soudu přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.11) V lednu 2005 NSS judikoval, že tvrzená újma spočívající v ohrožení veřejného zájmu na řádném stanovení a vybírání daní a ve zkrácení státního

rozpočtu v souvislosti s vracením přeplatku na dani jako důsledku pravomocného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího orgánu v daňové věci, není důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (§ 73 odst. 2 s. ř. s. přiměřeně použitý podle § 107 s. ř. s.).12) Z důvodu značně omezeného časopiseckého místa, zde přirozeně nemůžeme uvádět všechny relevantní judikáty NSS, avšak mám za to, že přiznávání odkladného účinku u kasačních stížností by mělo být nadále (z důvodu právní jistoty) velice uvážlivé a na pomyslné stupnici četnosti by se, dle mého soudu, mělo pohybovat spíše směrem k nižšímu počtu než k „masovosti“ přiznávání, a to samozřejmě při důsledném dodržování všech relevantních legálních kritérií stanovených soudním řádem správním.

11) Věc: Jiří S. proti Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje o uznání zdravotní způsobilosti pro výkon povolání, o kasační stížnosti žalobce. – NSS ČR – SJS 1068/2007 6 Ads 76/2006-90.

12) Věc: Zdeňka P. proti Finančnímu ředitelství v Plzni o daň darovací, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. – SJS 982/2006 1 Afs 106/2004 – 49.

JUDr. Petr Kolman, Ph.D. Katedra správní vědy, správního práva a finančního práva Právnická fakulta Masarykova univerzita v Brně

64

PRÁVO



2009

Skrytá reklama III Známé a nové formy skryté reklamy: Web-ventorial, blogsicking, dissthefting, calltheftig, techniky WOMM MUDr. Jan Vavrečka 2. Běžné webové stránky, na kterých jsou řádné reklamní sekce 3. Běžné webové stránky, na kterých je občas k vidění jiná forma skryté reklamy (advertorial, testorial apod.) Marketingové agentury dnes stále častěji navrhují, vytvářejí a spravují svým klientům takové stránky, které se účelově tváří jako nezávislé, osvětové nebo redakční informační zdroje. Jejich cílem je rozsáhlá skrytá reklama. Jedná se o velkolepé spotřebitelské blamáže a klamání veřejnosti v širokém slova smyslu. Web-ventorialy disponují prostorem, který není pro izolované reklamní formy dostupný. Tato skutečnost umožňuje efektivní a propracovanou manipulaci s množstvím prvků zvyšujících důvěru a snižujících obezřetnost spotřebitelů. Nezřídka jsou pro formální krytí web-ventorialů zakládána „falešná“ občanská sdružení, satelitní odborné společnosti, vzdělávací nadace, charitativní neziskové organizace, veřejně prospěšné společnosti apod. Ty poté vykonávají svou činnost

Poznámka autora: Vážení čtenáři, milí kolegové, v minulém článku jsem se snažil popsat interdisciplinární problematiku těch známějších ze skrytých reklamních forem – podprahové reklamy, product placementu (umísťování produktu), advertorialu a testorialu. V tomto díle bych rád představil ty z forem skryté reklamy, které se vyčleňují nově, nemají ještě standardizovaná označení, ale nabývají rychle na významu v reklamní praxi.

I. Web-ventorial (Venal - angl. úplatný, prodejný.). Webventorial je moderní formou internetové skryté reklamy. Tento termín je vázán k označování celých webových sídel pod národními doménami prvního řádu a nikoliv pouze dílčích sekcí webových stránek. Web-ventorialy jsou poté ta webová sídla, která jsou celá navržená za účelem podpory prodeje konkrétních produktů, a která tuto svou podstatu skrývají. Web-ventorialem proto nejsou: 1. Řádné webové stránky malých i velkých internetových obchodů 65

SERIÁL

PRÁVO


SERIÁL


zejména na základě sponzorských darů či firemních grantových projektů. Srovnání web-ventorialů s podobou webových stránek nezávislých subjektů přitom vykazuje velmi charakteristické odlišnosti. Stejně tak jsou pozoruhodné rozdíly mezi uměle vytvořenými a pravými neziskovými organizacemi a občanskými sdruženími. Tento analytický a velmi inspirativní výzkum u nás teprve probíhá a bližší informace jsou zatím vzhledem ke své citlivosti neveřejné. Nelegální web-ventorialy jsou prověrkou komplexního řemesla reklamy. Ty rozsáhlejší pravidelně realizují pouze nejzkušenější reklamní agentury. Jejich koncepce bývá inteligentní. Propagační prvky a momenty jsou umně psychologicky zapracovány, často i s nerušícím „pozadím konkurenčních produktů“. Web-ventorialy se občas pokoušejí někteří výrobci si vytvořit sami. Tyto „domácí pokusy“ o skrytou reklamu pravidelně vypovídají o přecenění vlastního umu i právních a reklamních dovedností. Web-ventorialy dnes zažívají rozmach zejména tam, kde je potřeba šířit spotřebitelům informace zákonem již v řádné reklamě zakázané. Účelem zde kupodivu primárně nebývá oklamání obezřetnosti spotřebitele, ale efektivní bránění dozorčím orgánům a soudům prohlásit takto šířené informace za reklamu a vyvodit z toho sankční důsledky. Rozvoj web-ventorialů je proto po-

2009

zoruhodným důsledkem vlastního rozvoje regulace reklamy na území Společenství. Velmi často jsou dnes web-ventorialy k vidění v rámci propagace léčiv vázaných na recept, doplňků stravy (různé zdravotnické portály zaměřené na konkrétní skupiny onemocnění a stránky věnující se zdravému životnímu stylu) a také v oblasti zbraní a střeliva. Nalézat na internetu web-ventorialy není až tak složité, jak by se mohlo zdát. Web-ventorialy jsou pravidelně sběrným bodem reklamních kampaní. Odkazují na ně typické advertorialy v novinách a časopisech. V době masivní TV reklamy jsou příslušné web-ventorialy pravidelně registrovány na předních místech internetových portálů a vyhledávačů. Po otevření takových stránek odborník nemusí dlouho váhat s jejich zařazením. Velmi často se jejich realizace vyznačuje několika zásadními nedbalostními chybami (například domenitou1)). 1) Domenita je typický znak pro falešně založená občanská sdružení a satelitní vědecké společnosti. Je v praxi absolutním pravidlem, že doménu vlastní vždy samotná organizace, výjimečně provozovatel hostingových služeb. Majitele domény lze přitom snadno dohledat. Je proto s velkým podivem (který zakládá výrazné důvodné podezření), když zapsaným majitelem domény občanského sdružení je známá reklamní agentura nebo osoby, které nemají nic společného ani s organizací, ani s provozovatelem hostingových služeb. – Tato nešťastná výjimka se vyskytuje výhradně u web-ventorialů a její průkaznost ≈ 100%.

66

PRÁVO



Web-ventorialy jsou nebezpečnou formou rozsáhlé skryté reklamy. Jejich vliv je výrazný a na rozdíl od běžné tištěné reklamy dlouhodobý. Mají však svou velkou nevýhodu: Ty kvalitní nejsou levné a ty „domácí“ jsou pravidelně plné nebezpečných chyb a nedůsledností.

2009

v mediálním průmyslu a šoubyznysu. (Například v oblasti lékařství v ČR si zatím žádný člen předsednictva odborné společnosti svůj blog nevede.) Tyto blogy renomovaných autorit by přitom marketingové agentury mohly velmi komfortně vést a spravovat včetně jejich propagace. Blogsicking je dnes nejrozvinutější v oblasti podpory prodeje počítačových komponentů a technologií. Zde je tato forma zjišťování a prověřování informací rozšířená a v podstatě již zavedená. Oslovitelná cílová skupina je proto dostatečně široká. Podobná situace začíná nastávat v kosmetickém průmyslu a centrech pro krásu a zdravý životní styl.

II. Blogsicking Blogsicking a dissthefting (viz níže) jsou další z nových forem skryté reklamy, které se vyvinuly v závislosti na možnostech internetu. Podstata blogsickingu je prostá. Klient si zaplatí v oboru oblíbeného bloggera, aby se průběžně činil i pro jeho zájem. Blogger za tímto účelem vytváří autorské články a někdy ovlivňuje i diskusi na svém blogu. Využití techniky je dnes omezené na skupiny spotřebitelů, které sledují tyto moderní formy informací. Do budoucna se zmíněná forma skryté reklamy jeví jako nadějná spíše pro oslovování dospívající mládeže. Nepřehlédnutelnou výhodou jsou minimální náklady. Zatím je poměrně opomíjena potencionální možnost této techniky nahradit částečně funkci KOL (Key Opinion Leaders). Blogy si dnes vede mnoho autorů, ale renomované oborové autority mezi nimi v mnoha odvětvích prakticky nenalézáme. Tato praxe je pozorovatelná pouze

III. Dissthefting (Discussion-thefting). Velmi účinnou a efektivní formou internetové skryté reklamy, která má velkou budoucnost teprve před sebou, je dissthefting. Jedná se o nabourávání internetových diskusních fór, jejichž tématem je spotřebitelská výměna zkušeností o konkrétních produktech. Placení agenti nebo přímo editoři těchto diskusí určitě mohou vytvořit produktům potřebnou gloriolu. Mohou také eliminovat (nebo i vymazat) negativní zkušenosti jiných. Často je používán multiplikační efekt: Placený agent se přihlásí pod 4-6 různými jmény a diskusi v podstatě ovládne sám. 67

SERIÁL

PRÁVO


SERIÁL


Také tato fóra jsou dnes nejčastěji využívána v oblasti elektroniky a PC komponentů. Diskusní praxe se však rychle šíří do mnoha dalších odvětví. Stále více spotřebitelů z mladé a střední generace si dnes informace před nákupem prověřuje touto formou. Hledají optimální volbu vůči ceně a diskusní fóra slouží jako ideální srovnávací platforma. Mnozí zde hledají nejen prověření své předběžné volby, ale také primární inspiraci na jaké produkty zaměřit svou pozornost. Minimální náklady, absolutní neprůkaznost a velká perspektiva této formy skryté reklamy bude vábit stále více výrobců. Tato reklama si s sebou nese zatím dva zásadní problémy: 1. Použití omezené na odvětví, kde je tato spotřebitelská praxe rozšířená. 2. Zatím nedostatečné zapracování do nabídkových stereotypů marketingových agentur.

2009

IV. Callthefting Součástí reklamních kampaní a dlouhodobé propagace produktů je také zřizování a provozování podpůrných telefonních informačních linek. S jejich realizací se ve vztahu k právním normám pojí důležitý problém: Mohou být informace podávané individuálně přes telefon na základě volání ze strany spotřebitele vůbec klasifikovány jako reklama? Odlišnost od klasického působení reklamy je zřetelná: Spotřebitel si pro tyto informace volá sám (je přítomen moment vlastního zájmu) a informace jsou mu sděleny individuálně (1:1). Taková komunikace má charakter odpovědi na dotaz a za reklamu proto často považována nebývá. Uvedená interpretace je však velmi problematická. Ačkoliv mnohé evropské dokumenty dnes přikládají váhu tomu, zda si informaci spotřebitel vyhledal sám nebo mu tato byla cíleně předložena, není tím ovlivněn účel a cíl šíření předmětné informace. Není možné za reklamu z pohledu zákona nepovažovat informaci zcela identického obsahu a cíle jako u řádné reklamy pouze proto, že si pro ni spotřebitel sám zavolal. Pozorovatelný rozdíl je zde pouze ve způsobu jejího šíření, který můžeme rozdělit na aktivní (klasický) a pasivní (podmíněný cílenou aktivitou spotřebitele). Pasiv-

Abychom marketingovým agenturám neupírali potřebnou flexibilitu v této oblasti, nutno říct, že umělé vytváření celých diskusních fór je již dnes běžnou praxí. Zatím však převážně jako součást web-ventorialů, kdy je celá diskuse agenturou připravena a dlouhodobě vedena. Placené infiltrování významnějších diskusních fór provozovaných nezávislými subjekty není u nás zatím rozšířené a není v běžné nabídce komunikačních agentur. 68

PRÁVO



ní formy šíření reklamy mají zajisté svá specifika stran odpovědnosti v některých případech (např. poskytovatelé služeb informační společnosti), o kterých je dnes vhodné vést odbornou diskusi. Touto skutečností by však neměl být zpochybňován obecný statut reklamy. U pasivního šíření je vždy důležité pátrat po tom, jaký moment způsobil, že si spotřebitel začal informace cíleně vyhledávat a jak organizovanou formou mu byly následně předloženy. Velmi často je totiž momentem indukujícím zájem spotřebitele reklama samotná! V takovém případě nelze jednání spotřebitele v žádném případě považovat za nezávislé. Zákon o regulaci reklamy nám v oblasti humánních léčivých přípravků dále poskytuje nepřímé, ale důležité vodítko k vyřešení tohoto problému v rámci současné právní úpravy: Ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) ZoRR normuje, že ustanovení tohoto zákona se nevztahují na korespondenci nutnou k zodpovězení specifických dotazů na konkrétní humánní léčivý přípravek a případné doprovodné materiály nereklamní povahy.2) Forma odpovědi na dotaz tedy není vyjmuta ze zákona o regulaci reklamy, ale pouze z dopadu působnosti jeho regulačních ustanovení. Taková

2009

formulace potvrzuje, že i tato forma informace má z pohledu zákona především statut reklamy. Z dopadu regulace jsou přitom explicitně vyjmuty pouze dotazy a odpovědi realizované výslovně stran léčiv, a to korespondenčně a nikoliv přes telefonní informační linky. (To, že farmaceutické firmy nemohou široké veřejnosti poskytovat informace o vázaných léčivech přes telefon i na konkrétní dotaz, je věc všeobecně známá a v praxi respektovaná.) Informace podporující podnikatelskou činnost podávané přes telefonní informační linky proto jsou reklamou a v takovém případě podléhají zcela i její regulaci. Pokud spotřebitel není zřetelně informován o reklamním cíli telefonicky poskytovaných informací nebo to rozliší pouze obtížně, jedná se o skrytou reklamu – callthefting. Pravděpodobně vás nenapadne mnoho případů, kdy by se na informační lince ozvalo: „Nalézáte se na reklamní lince.“, „Obdržíte reklamní informace.“, „Nalézáte se v inzertní části naší informační linky.“ nebo „Dovolali jste se na produktovou linku přípravku XY“. Sami jsme jich zaznamenali velmi málo. Přesto existují dvě situace, kdy tuto skutečnost spotřebitel snadno pozná. Jedná se o tyto případy: 1) Informační linka je inzerována v médiích s uvedením této skutečnosti. (Informační linka výrobce, produktová informační linka apod.)

2) Doprovodnými materiály nereklamní povahy se v tomto případě míní zejména klinické studie a vědecké práce.

69

SERIÁL

PRÁVO


SERIÁL


2. Informační linka je uvedena na webových stránkách výrobce jako jeho služba zákazníkům. (Za podmínky, že není současně inzerovaná jinou a rozdílnou formou např. v rámci vzdělávacích materiálů.) Výše uvedené situace jsou řádnou formou reklamy, protože to spotřebitel může snadno rozlišit. Byl diskutován i problém, zda jsou skrytou reklamou placené telefonní linky se zvýšeným tarifem. Ty totiž komerční zájem a původ zřetelně představují. Tento fakt sám o sobě však znamená pouze řádné zaplacení za poskytnutí informace. Ta je pouze kupovaným produktem/službou. Její obsah může a nemusí být dále reklamou na jiný produkt/službu. O tomto cíli šíření však už spotřebitel nemusí být informován. Proto informace podávané přes placené telefonní linky mohou být stále ještě reklamou skrytou.

2009

linek. Tato forma skryté reklamy se již rozpoznat dá a spolehlivost takového soudu může být za některých okolností i velmi vysoká. 3. Forma řízená (selektivní): Využití informačních služeb odborníků a odborných institucí k šíření informací s cílem podpořit svou podnikatelskou činnost. Propagace telefonních čísel na konkrétní osoby či instituce, které mohou poskytnout spotřebiteli vhodné informace. Tato forma přitom nemusí nutně vycházet z předpokladu ovlivňování těchto odborníků výrobcem. Výrobce si může vytipovat odborníky s potřebným názorem a na ně poté spotřebitele cíleně směřovat. Touto formou výrobce ovlivňuje obsah poskytovaných informací. Závažné je toto chování zejména v případě, když výrobce cílí spotřebitele na odborníky s minoritními názory v dané oblasti. Mnohem častěji je však výrobce s odborníky předem domluven a jsou jím realizovány málo průkazné motivační mechanismy. Potřeba veřejně prospěšné činnosti a reklamy je diametrálně odlišná. Tyto faktory se výrazně podepisují na specifických rysech provozovaných reklamních a nerek lamních poradenských linek. Rozlišení caltheftingu od řádných informačních telefonních linek je náročné a patří do rukou zkušeným odborníkům.

Callthefting má tři formy: 1. Forma externí: Ovlivňování činnosti zavedených a známých informačních linek provozovaných věrohodnými subjekty převážně za účelem obecně prospěšným. Tato forma je prakticky neprůkazná. Ačkoliv jde o chování odsouzeníhodné, je možné jej postihnout pouze tehdy, když se jeho realizátoři dopustí závažných chyb. 2. Forma interní: Provoz účelově zřizovaných (nových) informačních 70

PRÁVO



2009

e-mailových schránek prvních spotřebitelů, aby následně došlo k jeho spontánnímu rozesílání všem známým (virální marketing). Vtipné video nepochybně posílí efekt současné řádné reklamy. Toto „domácí“ video však není jako reklama označeno, přitom za tímto účelem vzniklo a bylo i primárně šířeno. O skrytou reklamu se v takovém případě z pohledu zákona nepochybně jedná. Spíše do odborné diskuse je problém, zda je tato forma reklamy společensky nebezpečná, nežádoucí, etická, či zda porušuje podmínky rovné hospodářské soutěže. Současná právní úprava ES zatím tuto formu reklamy neumožňuje prohlásit za legální, pokud není její vlastní reklamní původ a účel spotřebiteli zřetelný (spotřebitel může být klamán dojmem, že video je skutečně domácí a vzniklo nezávisle).

V. Word of Mouth Marketing (WOMM) Pokud se mnohým marketerům nyní zaťaly pěsti nad tím, že jsem si dovolil celý WOMM hodit do oblasti skryté reklamy – je to reakce stavovská a pochopitelná. Word of Mouth Marketing je široký reklamní proud, který velmi nabírá na síle a v jehož možnosti se upírají mnohé naděje reklamního sektoru. Efektivita tištěné reklamy povážlivě klesá a ústní doporučení autoritami či známými mají obrovskou budoucnost. Zajišťování KOL (Key Opinion Leaders) je ostatně již dlouhou dobu standardní reklamní technikou. Principem WOMM je působit na veřejnost tak, aby došlo ke spontánnímu spotřebitelskému šíření účelově vypuštěné informace. WOMM dnes reprezentuje již celou množinu různých reklamních proudů, které se často počítají mezi nové nástroje reklamy (např. virální marketing). Ačkoliv je ve své teorii WOMM podmíněn indukcí samostatné „šiřitelské“ aktivity spotřebitelů, mnohé praktické realizace působí jinak a se samovolným šířením informace mají málo společného.

Příklad B: Na ulici vás osloví mladá dvojice, zda byste byl tak laskavý a několikrát ji vyfotil jejich novým modelem fotoaparátu XY. Touto formou je vám umožněno vyzkoušet si skvělý produkt, zejména pokud se vám na krku pohupuje prastarý model AB. Tato dvojice je však placená reklamní agenturou právě k tomuto působení mezi širokou veřejností. O této skutečnosti není nikdo z oslovených informován. Navíc jste poměrně nekorektně klamán a je zneužito vaší důvěry, protože naší dvojici o společné fotografie samozřejmě vůbec nejde. Na otázku: „Nechcete si vyzkoušet nový model fotoaparátu tím, že si

Příklad A: TV reklamě na produkt XY je vytvořeno dvojče formou amatérského domácího videa, které vtipně a vhodně tuto reklamu paroduje. Toto dvojče je s velkým úspěchem vysláno do 71

SERIÁL

PRÁVO

PRÁVO


SERIÁL


2009

PRÁVO



kritériem, které dnes vyjímá WOMM ze spárů skryté reklamy je situace, kdy je z formy zpracování zcela zřejmé, že se o reklamu jedná, aniž by to bylo jinak vyznačené. Ať tak či tak, je dnes velmi překvapující kolik reklamních a marketingových agentur tuto nelegální praxi veřejně prezentuje v rámci své nabídky a jako ukázkové realizace uvádí názorné příklady skryté reklamy.

nás vyfotíte?“, by totiž kladně reagoval pouze zlomek oslovených spotřebitelů. Techniky WOMM jsou staronovým způsobem šíření reklamy. Pokud je jakkoliv šířena právě reklama, musí být spotřebiteli zjevné (lépe přímo vyznačeno), že se o reklamu jedná. Jakmile to spotřebitel může rozlišit pouze obtížně nebo vůbec – šup! – máme zde skrytou reklamu. Některé formy reklamy však zřetelně označit nedokážeme, a to ani při té nejlepší vůli. Primární nevyznačitelnost některých reklamních forem bychom mohli s nadsázkou nazvat „legislativní inkompatibilitou“. Tento problém se týká nejen mnoha realizací WOMM, ale také dynamického product placementu, u kterého vede ke komickým výsledkům. WOMM je často formou ústně šířené reklamy, která označitelná zkrátka není. Je absurdní si představit, že bychom si předávali informace formou: „Poslouchej, nyní ti řeknu něco reklamního o tom, co jsem slyšel o účincích CocaColy.“ Co uděláme s primární nevyznačitelností reklamy v takových případech? To je samozřejmě téma závažné. Současná právní úprava ES staví naprostou většinu těchto realizací mimo zákon. Je otázkou pro mnoho odborníků, jestli jsou tyto právní důsledky správné a žádoucí. Jediným

A co příště? Od teoretického základu přistoupíme ke kuchařce naší, důsledně a důvodně nikým nepoptávané, činnosti – k rozlišování skryté reklamy. V první části si vás dovolím seznámit s tzv. penetračními stopami advertorialů. Jedná se o ty prvky komplexních informací, které se zkrátka častěji vyskytují v reklamních než v redakčních textech, a které jsou měřitelné. Naše pracoviště dnes rozlišuje 26 těchto advertorialových stop zařazených do 8 skupin. Je to problematika nepochybně inspirativní a plná nemilých překvapení.

MUDr. Jan Vavrečka Katedra podnikového a evropského práva Fakulta mezinárodních vztahů Vysoká škola ekonomická v Praze Medical Adviser TROAS, s.r.o.

72

73

2009



2009

PRÁVO



2009

Z judikatury Ústavního soudu České republiky 1) V oblasti regulace následků výkonu veřejné moci a deliktní odpovědnosti státu za způsobenou materiální a nemateriální škodu je třeba hledat mnohem větší sepjetí s ústavním právem, než je tomu u jiných druhů soukromoprávní regulace. To proto, že daná oblast právní regulace řeší důsledky vztahu, v němž stát a jednotlivec vystupovali v nerovném, vrchnostenském postavení. 2) Civilní deliktní právo náleží k těm právním normám soukromého práva, které obsahují kogentní právní úpravu, a proto formují část ordre public v širším smyslu, tzn. že obsahují takové principy, které se aplikují na soukromoprávní vztahy z důvodu veřejného zájmu, a proto jejich aplikovatelnost nepodléhá soukromým ujednáním. Díky svému účelu nejsou tato ustanovení toliko úzce vztažena k veřejnému právu, nýbrž jsou přímo doplňkem veřejného práva. Proto tato ustanovení musí být zvláště otevřená vlivu ústavního práva. To jistě platí tím spíše tam, kde kvazideliktní odpovědnost státu vůči jednotlivci vzniká jako důsledek vadného či nedbalého nebo neodpovědného uplatňování veřejné moci. 3) Má-li být stát skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Nelze totiž přehlédnout, že stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. 4) Je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo. 5) Každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného. Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to 74

75

V Y B R A L I J S M E P R O VÁ S

PRÁVO




2009

tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem. Tím spíše je takovým zásahem omezení osobní svobody jednotlivce, v jehož rámci byl podroben posléze zcela bezúčelnému zkoumání duševního stavu, jako tomu bylo nyní v případě stěžovatele. 6) Vždy je třeba využití procesních institutů zvažovat z pohledu proporcionality zásahu do základních práv obviněného. Prostředky trestního procesu, které nezřídka vedou k omezení základních práv obviněného, proto také nelze posuzovat zcela izolovaně, ale pouze v kontextu účelu jejich použití, jímž je odhalení a potrestání pachatele trestné činnosti. Pokud se v kterékoliv fázi trestního řízení ukáže, že tento účel nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil, a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo zcela liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny, tj. případně včetně prostředku vedoucího k omezení osobní svobody, jímž je vazba. 7) Pro účely odškodnění nelze zcela izolovaně posuzovat vazbu a samotné trestní stíhání. Pokud se trestní stíhání ukázalo jako nedůvodné, byla nedůvodná také samotná vazba jako prostředek vedoucí k vyšetření údajné trestné činnosti. Jinak řečeno, ukáže-li se samotné trestní stíhání jako nedůvodné, platí tento závěr pro všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly. Je totiž třeba vycházet z toho, že nebýt vlastního trestního stíhání, nebyl by jednotlivec podroben povinnosti snášet jednotlivé procesní úkony či uplatnění omezovacích institutů, včetně výkonu samotné vazby. 8) Má-li být jednotlivec povinen se takovým úkonům vůbec podrobit, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že v případě prokázání, že trestnou činnost nespáchal, dostane se mu odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možné trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR [II. ÚS 590/08 ze dne 17. června 2008]

76

PRÁVO



2009

soudu v Praze byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, neboť Nejvyšší soud neshledal jeho přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. 3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti (jejíž některé části evidentně zpracovával sám, byť v zastoupení advokátem, který je pod textem stížnosti podepsán) velmi zevrubně a detailně rozvedl okolnosti svého trestního stíhání, uvalení vazby a následného zproštění obžaloby rozhodnutím Nejvyššího soudu. Stručně shrnuto, proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání, a to na základě sdělení obvinění ze dne 13. 12. 1999 a sdělení obvinění ze dne 9. 5. 2001. V obou případech byl obviněn ze spáchání trestného činu útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zákona, kterých se měl dopustit ve svých písemných podáních doručených na Policii ČR, Obvodní oddělení Plzeň-střed, jejichž obsahem bylo trestní oznámení na soudkyně Okresního soudu Plzeň-město JUDr. H. a Mgr. K. V trestním řízení bylo nařízeno stěžovatelovo psychiatrické pozorování. Dne 29. 9. 2000 bylo trestní stíhání usnesením vyšetřovatele přerušeno, a to z důvodu nepřítomnosti stěžovatele, resp. s ohledem na to, že se stěžovateli nepodařilo doručovat usnesení o nařízení pozorování v psychiatrické léčebně. Dne

Z odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností podanou včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a také co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. 2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice, Ministerstvu spravedlnosti, jíž se stěžovatel domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout výkonem vazby nařízené v trestním řízení skončeném zproštěním obžaloby. Obvodní soud v napadené rozsudku dospěl k závěru, že vzhledem ke skutkovým okolnostem je odpovědnost státu vyloučena podle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel si vazbu zavinil sám. Napadeným rozsudkem Městského 77


PRÁVO




10. 11. 2000 byl Okresním soudem Plzeň-město vydán příkaz k zatčení stěžovatele, dne 3. 1. 2001 byl stěžovatel zatčen a téhož dne vzat do vazby z důvodu podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Stěžovatel v této souvislosti v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že byl po celou dobu trestního stíhání přítomen a dále poukazuje na rozpory v odůvodnění usnesení, z něhož není zřejmé, zda důvodem vazby byla skutečnost, že jej orgány činné v trestním řízení nemohly na udaném místě zastihnout, nebo to, že před soudcem uvedl, že se pozorování v ústavu nehodlá v žádném případě podrobit. 4. Stěžovatel se domnívá, že v trestním řízení bylo zcela účelově zpochybněno jeho duševní zdraví, nebyl brán vůbec zřetel na jeho námitku podjatosti přizvaných soudních znalců. Odmítnutí stěžovatele podrobit se těmto úkonům nebylo z jeho strany svévolné, nýbrž je třeba je považovat za součást vedení obhajoby a ochrany osobnosti stěžovatele. Přesto byl bez vědomí stěžovatele znalci posudek zpracován bez toho, že by byl o něm stěžovatel jakkoliv zpraven, a na základě tohoto posudku bylo nařízeno též stěžovatelovo ústavní vyšetřování. 5. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvedl, že za nezákonný považuje samotný postup, pokud důvodem vzetí do vazby byla skutečnost,

2009

že se odmítal podrobit nařízenému psychiatrickému zkoumání. Stěžovatel se domnívá, že taková konstrukce je zneužitím institutu vazby. Jinak řečeno, stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že "uvěznění občana pod záminkou vyšetření duševního stavu pozorováním jest ... nepřípustné. 6. Stěžovatel rovněž zpochybnil skutečnost , že by se před orgány činnými v trestním řízení skrýval, byl pro ně nedosažitelný či neznámého pobytu, neboť ve stejné době měl provozovat standardním způsobem kancelář, denně pečoval o svého syna, vodil jej do školy a ze školy. V termínech od září do prosince 2000 se účastnil ústních jednání před Okresním soudem Plzeňměsto, tedy v budově téhož soudu, který vydal ve stejné době příkaz k stěžovatelovu zatčení. Ve dnech 27. 11. - 28. 11. 2000 se pak stěžovatel účastnil konference v budově Senátu Parlamentu ČR, kde měl ústní vystoupení. V domě, v němž stěžovatel bydlel, se pak měl potkávat s kapitánem kriminální služby Policie ČR panem K., který užíval byt nad bytem stěžovatele. Stěžovatel se tedy domnívá, že jeho pobyt byl neznámý toliko vyšetřovateli. Rovněž stěžovatelovo zatčení proběhlo tak, že se stěžovatel sám po předchozí telefonické domluvě dostavil na Obvodní oddělení Policie ČR Plzeň-Bory; po sepsání protokolu byl stěžovatel "zatčen" a převezen 78

PRÁVO



k soudu, který rozhodl o uvalení vazby. 7. Ve vazební věznici mělo být se stěžovatelem zacházeno "hulvátsky", jako s duševně chorým, což bylo uvedeno i ve stěžovatelově zdravotní dokumentaci ihned při přijetí do vazby. Stěžovatel byl ve vazbě podroben znaleckému zkoumání, avšak ve vazbě byl držen po dobu dalších šesti týdnů i po skončení tohoto zkoumání. Zatímco znalecké zkoumání mělo skončit dne 22. 8. 2001, stěžovatel byl propuštěn na svobodu až dne 3. 10. 2001. 8. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 7 Tdo 805/2004, pak byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro oba uvedené skutky, které podle Nejvyššího soudu vůbec nepředstavovaly trestné činy. 9. Stěžovatel má proto za to, že vyvrátil tvrzení obecných soudů, že si vazbu zavinil sám, neboť byl zjevně vězněn svévolně, účelově a úmyslně, a proces, který byl proti němu veden, byl nespravedlivý a porušující čl. 6. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se stěžovatel domnívá, že byly porušeny též čl. 1, čl. 13 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl zamítnut jeho návrh na přiznání náhrady škody, zrušil.

2009

10. K vlastnímu textu ústavní stížnosti přiložil stěžovatel návrh, aby Ústavní soud rozhodl podle § 83 zákona o Ústavním soudu o tom, že náklady zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti zaplatí zcela stát. Tento návrh však byl, n a rozdíl od vlastní ústavní stížnosti podepsán toliko stěžovatelem, nikoliv jeho právním zástupcem. 11. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost s žádostí o vyjádření účastníkům řízení, tj. Obvodnímu soudu pro Prahu 2, Městskému soudu v Praze a Nejvyššímu soudu, a vedlejšímu účastníku řízení, Ministerstvu spravedlnosti. Na výzvu Ústavního soudu reagoval pouze Nejvyšší soud, který uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, které uplatnil v předchozím řízení a se kterými se soudy vypořádaly. Právní názory uvedené v napadeném usnesení Nejvyššího soudu pak odpovídají standardnímu výkladu ustanovení upravujících otázku přípustnosti dovolání a stěžovatel sám ani neuvádí žádné argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je nesprávné. Nejvyšší soud proto vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutím nebyla ústavní práva stěžovatele porušena, a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

79


PRÁVO




2009

14. Z úředního záznamu ze dne 29. 12. 1999 vyplývá, že stěžovatel byl předvolán na den 28. 12. 1999 k výslechu, na který se nedostavil ani z něj neomluvil (č. l. 35). Dne 21. 1. 2000 byl stěžovatel k výslechu předveden (protokol o výslechu obviněného na č. l. 37), a to z Obvodního oddělení Policie ČR Plzeň 2, kam se sám dostavil na předchozí předvolání. V průběhu výslechu stěžovatel uvedl, že výrazy použité v podání nepovažuje za urážlivé a hanlivé, neboť jsou uvedeny v učebnicích dějepisu, encyklopediích a jsou běžně používány v hromadných sdělovacích prostředcích. Dále měl za to, že v daném případě je zneužíváno trestněprávních norem, namísto toho, aby bylo případně použito ustanovení § 13 OZ. Uvedené výroky použil, aniž by se chtěl někoho dotknout, či urazit, výroky stěžovatel používá zcela běžně v ostatních podobných souvislostech. 15. Usnesením ze dne 10. 1. 2000 nařídil vyšetřovatel zkoumání duševního stavu stěžovatele, k čemuž byli přibráni soudní znalci v oboru psychiatrie jmenovaní rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 1967, doc. MUDr. J. H., CSc. a prof. MUDr. M. K., DrSc. (č. l. 8). Dne 21. 1. 2000 doručil stěžovatel Policii ČR stížnost proti tomuto usnesení, v níž brojí proti skutečnosti, že byl zpochybněn jeho duševní

II. 12. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp . zn. 17 C 142/2002, jehož součástí byly též stěžejní listinné důkazy pocházející ze spisů z předchozích trestních řízení a rozhodování o vazbě. 13. Z těchto dokumentů si Ústavní soud ověřil následující skutečnosti. Na základě sdělení obvinění ze dne 13. 12. 1999 byl stěžovatel stíhán pro trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zákona, kterého se měl dopustit tak, že v písemném podání adresovaném Policii ČR uvedl, že soudkyně JUDr. H. "jedná zpupně, arogantně, svoji funkci soudce zneužívá ke křivému obvinění uvedením vědomě lživého tvrzení" a že "zasáhla naprosto hrubě nabubřelým, neomaleným způsobem klasicky bolševického stylu podle obsahu tajného pokynu Ústředního výboru Komunistické strany Československa z r. 1948". Dne 9. 5. 2001 bylo stěžovateli sděleno obvinění pro další obdobný skutek, jehož se měl dopustit v podání adresovaném Policii ČR ze dne 23. 4. 1999, v němž "pomlouvá Mgr. M. K. m. j. že,opakovaně účelově lže,,zcela zlikvidovala základní práva dvou dětí a jejich otce, odvolání proti usnesení měla ponechat asi půl roku ve svém šuplíku". 80

PRÁVO



stav a je nucen podrobit se jeho zkoumání, a to přesto, že se podle svého názoru žádného trestného činu nedopustil (č. l. 10). Dopisem ze dne 15. 2. 2000 byl stěžovatel vyzván, aby se dostavil dne 23. 2. 2000 ke znaleckému zkoumání (č. l. 9). Dne 18. 2. 2000 doručil stěžovatel Policii ČR, Městskému ředitelství Plzeň urgenci své předchozí stížnosti (č. l. 13); stížnost byla usnesením Okresního státního zastupitelství Plzeň-město zamítnuta dne 15. 2. 2000. 16. Dne 23. 2. 2000, ani dne 7. 3. 2000, na kdy byl vyšetřovatelem stanoven náhradní termín zkoumání stěžovatele znalci, se stěžovatel nedostavil (úřední záznam a dodatek, č. l. 55). Dne 13. 3. 2000 vypracovali znalci znalecký posudek o duševním stavu stěžovatele, který obsahuje chronologickou rekapitulaci případu a závěry znalců. Ve znaleckém posudku bylo konstatováno, že "obviněný podává své stížnosti vůči orgánům činným v trestním řízení na různé instituce i mezinárodní. Uráží vyšetřovatele, kterého nazývá soudruhem ... dává podnět Inspekci ministra vnitra k jeho postihu ... žádá o přiznání statusu pronásledované a šikanované osoby s následným přiznáním, státního občanství United States'". "Při analýze projevů obviněného znalci vyslovují podezření, že obviněný ztratil schopnost reálně vnímat sociální si-

2009

tuaci, ve které se nachází ... jeho myšlení je kontaminováno bludnými obsahy persekučního charakteru, na jejichž základě rozvíjí širokou škálu,obranných opatření." Znalci však dodávají, že "vlastní exploraci nemohou realizovat ambulantně pro nespolupráci obviněného ...". a že "charakteristika duševního stavu obviněného je hypotetická, suspektní a neověřená psychiatrickým vyšetřením". Znalci proto uzavřeli, že z vyšetřovacího spisu vyplývá podezření, že stěžovatel trpí duševní chorobou, pravděpodobně duševní poruchou s bludy. Tuto diagnózu je však podle znalců možno ověřit pouze během pobytu v uzavřeném psychiatrickém zařízení, resp. ústavní formou. Současně znalci upozorňují, že se stěžovatel může dopouštět závažných protispolečenských jednání. 17. Dne 3. 4. 2000 podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město návrh Okresnímu soudu Plzeň-město k nařízení pozorování ve zdravotnickém ústavu (č. l. 59). Okresní soud dne 6. 4. 2000 tomuto návrhu vyhověl a soud druhého stupně stěžovatelovu stížnost zamítl, když dospěl mimo jiné k závěru, že je nezbytné objektivně a spolehlivě zjistit duševní stav stěžovatele, "neboť nelze vyloučit, že ten není vůbec trestně odpovědný" (č. l. 63A). 81


PRÁVO




18. Ze zprávy Policie ČR, Obvodního oddělení Plzeň 2 ze dne 22. 9. 2000 vyplývá, že bylo provedeno několik pokusů o doručení písemností stěžovateli na adrese jeho kanceláře jak v odpoledních, tak dopoledních hodinách, a od nájemců v domě bylo zjištěno, že se stěžovatel na této adrese zdržuje nepravidelně. Rovněž pokus o doručení na adrese bydliště byl podle zprávy neúspěšný (č. l. 76). 19. Usnesením ze dne 29. 9. 2000 rozhodl vyšetřovatel o přerušení trestního stíhání z důvodu, že pro nepřítomnost obviněného nelze věc objasnit (č. l. 108). Dne 10. 11. 2000 vydal soudce Okresního soudu Plzeň-město příkaz k zatčení, v němž konstatoval, že zde existuje obava, že se obviněný bude trestnímu stíhání vyhýbat (č. l. 111). Z protokolu o jednání, na němž bylo rozhodováno o vazbě stěžovatele, vyplývá, že stěžovatel byl zatčen dne 3. 1. 2001 v 10.30 hod. V průběhu jednání odmítl, že by se na uváděných adresách nezdržoval (v Úslavské ul. 41 se měl starat o nezletilého syna, v Barrandově ul. 16 se měl zdržovat ve své kanceláři). Na dotaz soudce, zda je ochoten se podrobit ústavnímu zkoumání duševního stavu, stěžovatel reagoval tak, že se takovému zkoumání nikdy nepodrobí, neboť má výhrady k osobám znalců (č. l. 115). Usnesením Okresního soudu Plzeň-

2009

město ze dne 3. 1. 2001 byl stěžovatel vzat do vazby na základě vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. V odůvodnění usnesení se konstatuje, že "je rovněž nutno přihlédnout k vyjádření obviněného, kdy tento před soudcem při rozhodování o vazbě uvedl, že se v žádném případě nehodlá podrobit pozorování v ústavu, a lze z toho dovodit, že se úmyslně skrývá, aby se tak trestnímu stíhání vyhnul ...". (čl. 117). 20. Usnesením ze dne 5. 1. 2001 byly do řízení přibrány soudní znalkyně z oboru psychiatrie, a to MUDr. M. H. a MUDr. M. H., kterým bylo uloženo vypracovat znalecký posudek po pozorování stěžovatele ve zvláštním oddělení Věznice Brno. Z dopisu vyšetřovatele znalkyním ze dne 20. 2. 2001 vyplývá, že stěžovatel byl dne 6. 2. přemístěn z věznice Plzeň do Věznice Brno (č. l 163). Dopisem ze dne 8. 2. 2001 bylo zástupcem Vazební věznice Brno vyšetřovateli sděleno, že stěžovatele nelze podrobit pozorování ve zvláštním oddělení věznice, neboť k těmto úkonům je třeba souhlasu soudu (předchozí soudní nařízení se týkalo pozorování v civilním zdravotnickém zařízení) (č. l. 128). Dne 20. 2. 2001 byl stěžovatel vrácen zpět do Věznice v Plzni (čl. 163). Dne 16. 2. 2001 požádal vyšetřovatel soudní znalce K. a H. o sdělení, zda za daného sta82

PRÁVO



vu "se změnila či nezměnila situace ohledně nařízeného pozorování". Znalci ve svém vyjádření uvedli, že na závěrech předchozího znaleckého posudku trvají a že odmítání podrobit se pozorování duševního stavu potvrzuje jejich předpoklad, že duševní porucha přetrvává. Znalci uzavřeli, že na ústavním zkoumání duševního stavu "je nutno kategoricky trvat a to bez ohledu na protesty obviněného" a že je neúčelné opakovat pokusy o ambulantní vyšetření, které "nemá reálnou šanci na úspěch" (č. l. 135 a 136). 21. V dopise ze dne 12. 3. 2001 vyšetřovatel sděluje předsedovi senátu Krajského soudu v Plzni, že k tomuto datu nebylo pozorování stěžovatele započato (č. l. 166). Z usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2001 vyplývá, že nebylo vyhověno stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby a rovněž byla zmítnuta jeho stížnost proti usnesení soudu prvního stupně. Usnesení je odůvodněno tak, že základním důvodem pro omezení osobní svobody stěžovatele byla skutečnost, že se odmítl podrobit vyšetření duševního stavu a stal se pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným. Pokud vyšetření duševního stavu dosud neproběhlo, přetrvává podle soudu obava, že by se stěžovatel nařízeným úkonům i nadále vyhýbal (č. l. 168). Dne 21. 3. 2001 bylo usnesením Okresního soudu Plzeň-měs-

2009

to nařízeno pozorování stěžovatele ve zvláštním oddělení nápravného zařízení (čl. 170). 22. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 6. 2001 byla prodloužena vazba stěžovatele do 3. 10. 2001 s odůvodněním, že dosud nebylo pozorování stěžovatele realizováno. Z hlášení Vězeňské služby, Vazební věznice Brno vyplývá, že stěžovatel byl opětovně převezen z Plzně do Brna za účelem znaleckého pozorování dne 26. 6. 2001 (č. l. 247). Dne 26. 7. 2001 přibral vyšetřovatel opakovaně k podání znaleckého posudku znalkyně MUDr. H. a MUDr. H. (č. l. 197). 23. Z listiny nadepsané Souhrn chorobopisu - Zpráva ošetřujícímu lékaři je zřejmé, že stěžovatel byl opakovaně hospitalizován v době od 26. 6. 2001 do 13. 9. 2001 v psychiatrickém oddělení Vazební věznice Brno (č. l. 30). Dnem 3. 9. 2001 je datován znalecký posudek obou znalkyň (č. l. 250). Z něho vyplývá, že stěžovatele znalkyně navštívily v nemocničním psychiatrickém oddělení Vazební věznice Brno opakovaně (zhruba pětkrát) a teprve v posledním týdnu dvouměsíční lhůty určené pro pozorování se vyšetření podrobil. Podle obsahu posudku má stěžovatel nadprůměrné rozumové schopnosti, lehce formuluje myšlenky, které jsou logicky propojeny; myšlení je bez bludů. Stěžovatelova osobnost má výrazné 83


PRÁVO




rysy kverulatorní a rysy vztahovačnosti. Závěry znaleckého posudku konstatují, že stěžovatel netrpí duševní poruchou ve smyslu psychózy, trpí poruchou s rysy paranoidně kverulatorními a dráždivými a z psychiatrického hlediska není jeho pobyt na svobodě nebezpečný. Psychiatrickou léčbou nelze tuto poruchu ovlivnit. Stěžovatelova osobnost nemá primárně agresivní rysy, pouze v zátěžových situacích může dekompenzovat do stavů verbálně agresivní pohotovosti (č. l. 261 - 262). 24. Dále je ve spise Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 142/2002 založen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 7 Tdo 805/2004, kterým bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 9 To 692/2003, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. 7 T 86/2001, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání dvojnásobného trestného činu útoku na státní orgán. Tímto rozsudkem Nejvyššího soudu byl stěžovatel rovněž zproštěn obžaloby, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že uvedenými skutky se stěžovatel trestného činu útoku na státní orgán nedopustil a rovněž nespáchal ani jiný trestný čin (křivého obvinění či pomluvy). 25. V žalobě ze dne 12. 4. 2002, o níž rozhodovaly obecné soudy nyní napadenými rozhodnutími, se

2009

stěžovatel domáhal náhrady škody za "svévolné držení ve vazbě" v době od 3. 1. 2001 do 2. 10. 2001, resp. odškodnění za svévolnou újmu, a to ve výši 273 000 000 Kč a odškodnění za nespravedlivý proces ve výši 10 000 000 Kč. Stěžovatel doložil, že nárok na náhradu škody uplatnil dopisem zaslaným Ministerstvu spravedlnosti, které jej odmítlo, neboť v době jeho uplatnění dosud probíhalo trestní řízení a stěžovatel nebyl obžaloby zproštěn (č. l. 10). 26. Obvodní soud pro Prahu 2 v napadeném rozsudku uvedl, že "žalobce od samého počátku věděl, že je proti němu vedeno trestní stíhání, a jako takový byl povinen dostavovat se na výzvy k vyšetřovateli a přebírat poštu na uvedených adresách. Z vyšetřovacího spisu však jednoznačně vyplývá, že to žalobce nečinil, naopak výslovně při svém výslechu v souvislosti s rozhodováním o vazbě uvedl, že se k soudním znalcům dostavit nehodlá ...". S ohledem na to dospěl nalézací soud k závěru, že si stěžovatel svým jednáním vazbu zavinil sám a podle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. nemá nárok na náhradu škody. Městský soud v Praze k tomu v napadeném rozsudku doplnil, že v daném případě není dán nárok na náhradu škody předpokládaný v ust. § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. z titulu zproštění stě84

PRÁVO



žovatele obžaloby, protože to vylučuje ust. § 12 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, neboť stěžovatel si vazbu zavinil sám. Stěžovatel si podle odvolacího soudu v trestním řízení nevyzvedával zásilky, nedostavoval se na předvolání k vyšetřovateli a nepodařilo se zajistit jeho přítomnost u vyšetření znalci. Konečně tento závěr potvrdil v napadeném usnesení také Nejvyšší soud, podle něhož k naplnění zavinění postačí i nevědomá nedbalost. Podle Nejvyššího soudu v daném případě se orgánům činným v trestním řízení nedařilo obviněného zastihnout, přičemž při rozhodování o vazbě bylo přihlédnuto i k jeho výslovnému prohlášení, že se v žádném případě nehodlá podrobit pozorování v ústavu. Podle Nejvyššího soudu byly tyto skutečnosti dostatečným důvodem k obavě, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat.

2009

základní práva stěžovatele, byť se Ústavní soud neztotožňuje s argumentací stěžovatele, kterou zásah do svých základních práv odůvodnil. Ústavní soud však již judikoval, že je při svém rozhodování vázán návrhem obsaženým v ústavní stížnosti (petitem), nikoliv však jejím odůvodněním, resp. důvody, v nichž stěžovatel spatřuje zásah do svých ústavně zaručených základních práv a svobod. 29. Jak již Ústavní soud mnohokráte uvedl, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Výklad a aplikaci norem jednoduchého práva nelze provádět zcela autonomně, tedy bez ohledu na ochranu základních práv jednotlivce plynoucích z norem ústavního pořádku ČR. 30. V oblasti regulace následků výkonu veřejné moci a deliktní odpovědnosti státu za způsobenou materiální a nemateriální škodu je naopak třeba hledat mnohem větší sepjetí s ústavním právem, než je tomu u jiných druhů soukromoprávní regulace. To proto, že daná oblast právní regulace řeší důsledky vztahu, v němž stát a jednotlivec vystupovali v nerovném, vrchnostenském postavení. Ostatně Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 85/04 v té to souvislosti citoval rozhodnutí německého Spolkového ústavního

III. 27. Ústavní soud si v souladu s ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci. 28. Po provedeném řízení pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná v tom směru, že napadeným rozhodnutím byla porušena 85


PRÁVO




soudu z 15. 1. 1958 (BVerfGE 7, s. 198, 206), ve kterém uvedl, že dokonce i jen civilní deliktní právo náleží k "těm právním normám soukromého práva, které obsahují kogentní právní úpravu, a proto formují část ordre public v širším smyslu, tzn. že obsahují takové principy, které se aplikují na soukromoprávní vztahy z důvodu veřejného zájmu, a proto jejich aplikovatelnost nepodléhá soukromým ujednáním. Díky svému účelu nejsou tato ustanovení toliko úzce vztažena k veřejnému právu, nýbrž jsou přímo doplňkem veřejného práva. Proto tato ustanovení musí být zvláště otevřená vlivu ústavního práva". To jistě platí tím spíše tam, kde kvazideliktní odpovědnost státu vůči jednotlivci vzniká jako důsledek vadného či nedbalého nebo neodpovědného uplatňování veřejné moci. 31. Ústavní soud již také uvedl (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 642/05, dosud nepublikován, dostupný v el. verzi na http://nalus. usoud. cz), že ústavněprávní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li být stát skutečně považován za ma-

2009

teriální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Nelze totiž přehlédnout, že stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo. 32. Na sepjetí materiálního právního státu s pojetím objektivní odpovědnosti upozorňuje ostatně také srovnávací doktrína deliktního práva: jak v případě Nizozemí, kde se odpovědnost státu řídí normami soukromého práva, tak v případě Rakouska či SRN nejvyšší soudy aplikují v případě kompenzace omezení osobní svobody jednotlivce přímo čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který například německý nejvyšší soud označil explicitně za příklad objektivní odpovědnosti (strict lability) (srov. Bar, Ch. von: 86

PRÁVO



The Common European Law of Torts. Volume One. Clarendon Press, Oxford 1998, str. 571). 33. Jak již Ústavní soud v minulosti také judikoval, každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (nález sp. zn. I. ÚS 554/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 36, nález č. 67, str. 717). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění "liché", což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem. Tím spíše je takovým zásahem omezení osobní svobody jednotlivce, v jehož rámci byl podroben posléze zcela bezúčelnému zkoumání duševního stavu, jako tomu bylo nyní v případě stěžovatele. 34. Ústavní soud si je vědom, že tyto závěry v minulosti vztahoval k náhradě škody za samotné trestní stíhání, nikoliv k náhradě škody za výkon vazby uložené v řízení, které skončilo zproštěním obžaloby. Ústavní soud však má za to, že bez

2009

ohledu na vymezení jednotlivých titulů pro náhradu škody v normách jednoduchého práva, tj. v zákoně č. 82/1998 Sb., je rovněž v projednávaném případě třeba zachovávat postulát ochrany základní práv jednotlivce a principy materiálního právního státu vymezené shora. 35. Trestní stíhání představuje kontinuální proces zjišťování a ověřování skutečností rozhodných pro posouzení jednání obviněného a jejich hodnocení z hlediska trestněprávních norem. Za tím účelem jsou orgány činné v trestním řízení nadány řadou procesních pravomocí, jež umožňují a usnadňují průběh trestního řízení, které ovšem nemohou vykonávat mechanicky. Vždy je třeba využití procesních institutů zvažovat z pohledu proporcionality zásahu do základních práv obviněného. Prostředky trestního procesu, které nezřídka vedou k omezení základních práv obviněného, proto také nelze posuzovat zcela izolovaně, ale pouze v kontextu účelu jejich použití, jímž je odhalení a potrestání pachatele trestné činnosti. Pokud se v kterékoliv fázi trestního řízení ukáže, že tento účel nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil, a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo zcela liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny, tj. případně včetně prostředku vedoucího 87


PRÁVO




k omezení osobní svobody, jímž je vazba. 36. Pro účely odškodnění proto nelze zcela izolovaně posuzovat vazbu a samotné trestní stíhání. Pokud se trestní stíhání ukázalo jako nedůvodné, byla nedůvodná také samotná vazba jako prostředek vedoucí k vyšetření údajné trestné činnosti. Jinak řečeno, ukáže-li se samotné trestní stíhání jako nedůvodné, platí tento závěr pro všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly. Je totiž třeba vycházet z toho, že nebýt vlastního trestního stíhání, nebyl by jednotlivec podroben povinnosti snášet jednotlivé procesní úkony či uplatnění omezovacích institutů, včetně výkonu samotné vazby. 37. Jak již uvedeno shora, na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, ukáží-li se jejich předpoklady jako mylné a nesprávné. Má-li být totiž jednotlivec povinen se takovým úkonům vůbec podrobit, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že v případě prokázání, že trestnou činnost nespáchal, dostane se mu odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by

2009

možné trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet. 38. V daném případě byl stěžovatel vzat do vazby na základě podezření, že se bude zamýšlenému úkonu, tj. ambulantnímu, případně ústavnímu psychiatrickému zkoumání vyhýbat a mařit vyšetření jeho údajné trestné činnosti. Takový závěr lze jednoznačně učinit z odůvodnění usnesení, jímž byl stěžovatel vzat do vazby, jakož i z usnesení, jimiž bylo rozhodováno o dalším trvání vazby a které bylo soudy zdůvodňováno právě dosud neprovedeným psychiatrickým zkoumáním. Za paradoxní Ústavní soud považuje samotný motiv vedoucí orgány činné v trestním řízení k nařízení psychiatrického zkoumání a posléze uvalení vazby, který sledoval případné vyloučení trestní odpovědnosti stěžovatele pro nepříčetnost. Jinak řečeno, okolnost, která by svědčila ve prospěch stěžovatele a vedla k jeho trestní neodpovědnosti, sloužila orgánům činným v trestním řízení jako důvod pro omezení základních práv a svobod stěžovatele, a to nejprve v podobě strpění zásahu do práva na lidskou důstojnost či osobní čest, mě-li být stěžovatel podroben psychiatrickému zkoumání, a posléze dokonce zásahu do osobní svobody, která byla stěžovateli omezena za účelem realizace psychiatrického zkoumání. 88

PRÁVO



Navíc šlo o zásah do základních práv, kdy veřejný zájem spočíval toliko v prošetření podezření ze spáchání jen verbálního trestného činu. 39. V této souvislosti nelze také přehlédnout "specifickou" roli soudních znalců, kteří vypracovali první znalecký posudek bez toho, že by stěžovatele osobně vyšetřili, přičemž v tomto posudku vznesli velmi závažná – avšak, jak se posléze ukázalo lichá – podezření o psychickém stavu stěžovatele. Po vzetí stěžovatele do vazby - zřejmě i přes pochybnosti soudu, jenž se na nutnost psychiatrického zkoumání prostřednictvím vyšetřovatele dotazoval – kategoricky trvali na jeho provedení, dokonce právě ve formě nedobrovolné detence. 40. Rovněž nepřijatelná byla doba, po níž byl stěžovatel ve vazbě držen. Z důkazů založených ve spise Obvodního soudu pro Prahu 2, které Ústavní soud výše rekapituloval, je evidentní, že orgány činné v trestním řízení si opatřovaly oprávnění zkoumat stěžovatelův stav teprve v průběhu vazby, stěžovatel byl zbytečně opakovaně eskortován mezi Vazební věznicí v Plzni a Brně, aby k vlastnímu znaleckému zkoumání došlo až po téměř šesti měsících omezení osobní svobody. Byl-li stěžovatel vzat do vazby pro podezření, že se bude znaleckému zkoumání vyhýbat, je zcela nepřijatelné, aby k vlastnímu zkoumání by-

2009

lo přikročeno teprve po šesti měsících omezení osobní svobody stěžovatele. Takový postup svědčí o naprostém pohrdání osobní svobodou jednotlivce ze strany zainteresovaných orgánů, zejména obecných soudů, které povolovaly prodloužení vazby odkazem na neprovedené znalecké zkoumání. 41. Je proto nepochybné, že samotná vazba představovala pro stěžovatele závažnou újmu, a jak uvedeno shora, omezení osobní svobody touto formou bylo nedůvodné, ukázalo-li se posléze jako nedůvodné celé trestní stíhání stěžovatele. V tomto kontextu je nerozhodné, zda si stěžovatel svým jednáním vazbu přivodil, jak dovodily obecné soudy (ač i tento závěr lze zpochybnit, což však není nyní zapotřebí), neboť nebýt nedůvodného trestního stíhání, nebyl by stěžovatel vůbec vystaven požadavku podrobit se psychiatrickému zkoumání, natož omezení osobní svobody v podobě vazby. 42. Pokud proto obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že stěžovatel nemá nárok na náhradu škody, přehlédly působení principů materiálního právního státu, z nichž lze dovodit bezpodmínečnou odpovědnost státu za nezákonné jednání či postupy, kterými došlo k nedůvodnému a neoprávněnému omezení základních práv jednotlivce, na výklad 89


PRÁVO




norem jednoduchého práva a porušily ústavně zaručené základní právo garantované čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 43. Ústavní soud považuje za nutné se vyjádřit rovněž k uplatněné výši náhrady škody, ačkoliv tato otázka dosud nebyla předmětem posouzení ze strany obecných soudů. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I ÚS 85/04 traktoval, že v případě neoprávněného omezení osobní svobody vyplývá nárok na odškodnění materiální škody i nemateriální újmy přímo z čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to bez ohledu na to, zda v okamžiku vzniku nároku domácí právní řád nárok na náhradu za nemateriální újmu specificky upravoval. Ústavní soud považuje za nutné tuto skutečnost zdůraznit pro případ, pokud by obecné soudy v nyní projednávaném případě dospěly k závěru, že z důvodu časové působnosti nelze na uplatněný nárok vztáhnout ustanovení § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., účinné od 27. 4. 2006, a stěžovateli přiznat vedle náhrady skutečně vzniklé škody také kompenzaci nemajetkové újmy.

2009

44. S ohledem na shora uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. 45. Pokud jde o návrh stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem podle § 83 zákona o Ústavním soudu, považoval jej Ústavní soud za neúčinný, neboť byl zjevně podán pouze samotným stěžovatelem, nikoliv prostřednictvím právního zástupce (text návrhu byl dodatečně připojen k ústavní stížnosti a na rozdíl od vlastní ústavní stížnosti byl podepsán pouze stěžovatelem, nikoliv jeho právním zástupcem). Ostatně vynaložené náklady za obhajobu, jakož i zastupování před všemi soudy, mohou být rovněž součástí nároku na náhradu škody. zdroj: http://nalus.usoud.cz

PRÁVO



2009

Z judikatury Nejvyššího soudu České republiky 1) Rozhodčí řízení umožňuje smluvním stranám, aby určité druhy sporů vyňaly z pravomoci soudů a podrobily je zvláštnímu řízení, v němž o nich budou rozhodovat soukromé osoby – jeden nebo více rozhodců, popř. stálý rozhodčí soud. Prostředkem k dosažení tohoto účelu je smluvní volnost, v jejímž rámci strany vymezí, jaké druhy sporů podrobí pravomoci rozhodců a dohodnou se na tom, zda je bude rozhodovat jeden nebo více rozhodců, popř. stálý rozhodčí soud. 2) Strany si mohou v rozhodčí smlouvě určit okruh rozhodců, způsob jejich jmenování stranami, nebo postup, jímž mají rozhodci vést řízení. 3) I jiné soukromé subjekty než stálé rozhodčí soudy zřízené ve smyslu ustanovení § 13 ZRŘ mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí. 4) Pravidla soukromoprávních subjektů pro určení rozhodců se považují za dohodu obsaženou v rozhodčí smlouvě ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 ZRŘ. 4) Strany se mohou (nikoli musí) dohodnout na určení konkrétních jmen rozhodců. Nevýhodou takové rozhodčí doložky je skutečnost, že od uzavření této doložky do vzniku sporu může uplynout delší doba a nelze vyloučit, že na straně takto jmenovaného rozhodce dojde ke změně poměrů znemožňujících výkon funkce rozhodce. Proto dochází ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 ZRŘ k určení mechanismu, jakým způsobem bude určitý rozhodce pro rozhodování v budoucnosti vzniklých sporů vybrán, přičemž závěr, zda se účastníci rozhodnou pro to, že jejich případné spory bude rozhodovat rozhodce (rozhodci) zapsaný v seznamu vedeného u stálých rozhodčích soudů či jiných soukromoprávních subjektů, je ponechán na dohodě stran. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR [32 Cdo 2282/2008 ze dne 31. července 2008]

Připravila: Mgr. Barbora Frantová Z odůvodnění:

potvrdil bod I. výroku usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 10. 2007, č. j. 25 Cm 101/2007-24, jímž tento soud řízení zastavil

Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 23. ledna 2008, č. j. 7 Cmo 452/2007-40, 90

91


PRÁVO




(bod I. výroku usnesení odvolacího soudu), změnil bod II. výroku usnesení soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů říz-ení, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 25.595,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované (bod II. výroku usnesení odvolacího soudu), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované (bod III. výroku usnesení odvolacího soudu); odvolací soud nepřezkoumal odvoláním nenapadený bod III. výroku usnesení soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl o nevrácení soudního poplatku žalobci. V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadené části (body I. + II. výroku), ve stejném rozsahu přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není a odvolání žalované důvodné je. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 16. 5. 2007 se žalobce po žalované domáhal zaplacení

2009

částky 634.204,50 Kč s příslušenstvím, jež představuje finanční prostředky, které žalované zaplatil na základě „Smlouvy o finančním pronájmu – leasingová smlouva“ (dále jen „leasingová smlouva“), jež je dle přesvědčení žalobce absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Žalobce dále tvrdil, že v důsledku neplatnosti celé leasingové smlouvy a s ohledem ujednání, že spor může být rozhodnut mimo ústní jednání a že nález nebude obsahovat odůvodnění, byl-li vydán bez ústního projednání věci, je neplatná rovněž sjednaná rozhodčí doložka. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že v předmětné rozhodčí doložce, splňující náležitosti stanovené v ust. § 3 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“) (písemná forma), byl ve smyslu § 7 stanoven určitý počet rozhodců (jeden) a rovněž i způsob, jak počet a osoby rozhodců mají být určeny, poněvadž bylo ujednáno, že rozhodce má být vybrán žalující stranou ze Seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností ČR. Námitku odvolatele, že nejsou uvedeni konkrétní rozhodci, jež mají ve věci rozhodnout, neshledal odvolací soud důvodnou, jelikož zákon nestanoví povinnost dohodnout v rozhodčí smlouvě konkrétní jména rozhodců, přičemž v případě, že by rozhodčí 92

PRÁVO



smlouva nestanovila ani způsob určení rozhodců, bude tento ustanoven postupem uvedeným v § 7 ZRŘ. Důvodnou nebyla shledána ani námitka odvolatele spočívající v neexistenci rozhodčího soudu při Asociaci leasingových společností ČR, neboť to nemůže mít dle odvolacího soudu vliv na platnost rozhodčí doložky, jelikož si v ní strany stanovily pro rozhodování sporu rozhodce a nikoli stálý rozhodčí soud ve smyslu ust. § 13 ZRŘ. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně postupoval v souladu s uvedeným zákonem, když dovodil, že účastníci sjednali v leasingové smlouvě platnou rozhodčí doložku, v níž se dohodli na tom, že spory vyplývající z předmětné leasingové smlouvy budou rozhodnuty rozhodcem, a proto není dána pravomoc soudu k rozhodnutí v této věci. Odvolací soud odvoláním žalobce napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v bodu I. výroku jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud na základě odvolání žalované přezkoumal bod II. výroku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a dovodil, že námitky odvolatelky jsou důvodné. V daném případě bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu, takže z procesního hlediska, kdy žalobce nerespektováním rozhodčí doložky zavinil, že řízení mu-

2009

selo být zastaveno, a žalovaný byl s námitkou nedostatku pravomoci soudu úspěšný, je žalobce povinen nahradit účelně vynaložené náklady řízení žalované ve smyslu ust. § 146 odst. 2 věty první o.s.ř., jež činí 25.595,- Kč. Z těchto důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v bodu II. výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 25.595,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované. Odvolací soud současně dle ust. § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované. Dovoláním ze dne 30. dubna 2008 napadl žalobce usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, aniž by uvedl, z čeho dovozuje přípustnost dovolání, a aniž by podřadil své dovolací námitky některému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.). V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že je přesvědčen o věcné a místní příslušnosti soudu prvního stupně k řízení o tomto sporu a že není dána příslušnost ani pravomoc 93


PRÁVO




k rozhodnutí rozhodce vedeného při Asociaci leasingových společností ČR. Namítl neexistenci pravomoci a příslušnosti k rozhodování obchodních sporů Asociace leasingových společností ČR, neboť stálý rozhodčí soud nemůže být založen a provozován kýmkoli, nýbrž může být zřízen jen zákonem, jak vyplývá z ust. § 13 ZRŘ. Dovolatel je přesvědčen, „že podle platného práva nemohou mimo soudů rozhodovat a vlastním jménem vydávat závazné a vykonatelné rozhodčí nálezy žádné jiné instituce, nežli konkrétní rozhodce, na němž se strany dohodly, nebo více konkrétních rozhodců, na nichž se strany dohodly, nebo stálý rozhodčí soud zřízený zákonem v souladu s ust. § 13 zák. č. 216/1994 Sb., na jehož pravomoci se strany dohodly.“ Nesouhlasí s názorem, že platná rozhodčí doložka může obsahovat způsob určení rozhodce (rozhodců) odkazem „na libovolnou osobou vedenou v jakémsi seznamu rozhodců nestálého rozhodčího soudu nezřízeného na základě zákona a vedeného při jakési zájmové asociaci, kdy jeden z účastníků sporu je členem této zájmové asociace“. Tento výklad by dle názoru dovolatele vedl k obcházení ust. § 2 ZRŘ, poněvadž „jednoznačná podmínka pro právo osoby rozhodovat namísto soudů vázaná na členství rozhodce ve stálém rozhodčím soudu zřízeném na základě zákona nebo na

2009

dohodě účastníků o osobě rozhodce“. Vzhledem k tomu, že dovolatel spatřuje nesprávnost napadeného usnesení v tom, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci, „když připustil shora popsaný extenzivní výklad ust. § 2 odst. (1) zákona o rozhodčím řízení“, závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil, vyslovil pravomoc soudu k rozhodnutí ve věci a vrátil věc odvolacímu soudu k řízení s tím, že tento soud rozhodne a přizná žalobci náklady právního zastoupení v odvolacím a dovolacím řízení v souladu s vyhl. č. 484/2000 Sb. a jeden režijní paušál za podání odvolání ve výši 300,- Kč a jeden za podání dovolání. Žalovaná se k dovolání, jak plyne z obsahu spisu, nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání sepsáno. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí 94

PRÁVO



přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání žalobce směřuje do všech bodů výroku usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně v bodě I. výroku o zastavení řízení (bod. I. výroku usnesení odvolacího soudu), změněno v bodě II. výroku usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (bod. II. výroku usnesení odvolacího soudu) a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod III. výroku usnesení odvolacího soudu). V posuzovaném případě je dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení (podle § 106 odst. 1 o.s.ř.), dle § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv.

2009

jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad nebyla v dovolání namítána a dovolací soud tyto vady z obsahu spisu též nezjistil. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil rozhodné skutečnosti podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že v předmětné rozhodčí doložce, splňující náležitosti stanovené v ust. § 3 ZRŘ, byl ve smyslu § 7 stanoven určitý počet rozhodců (přičemž v souzené věci nemůže mít vliv na platnost rozhodčí doložky to, zda může být rozhodčí soud zřízen jen zákonem, jelikož si v ní strany stanovily pro rozhodování sporu rozhodce a nikoli stálý rozhodčí soud ve smyslu ust. § 13 ZRŘ), způsob, jak počet a osoby rozhodců mají být určeny, a nestanovuje-li ZRŘ povinnost dohodnout v rozhodčí smlouvě konkrétní jména rozhodců, účastníci sjednali v leasingové smlouvě platnou rozhodčí doložku, v níž se dohodli na tom, že spory vyplývající z předmětné leasingové smlouvy budou 95


PRÁVO




rozhodnuty rozhodcem, a proto není dána pravomoc obecného soudu k rozhodnutí v této věci. Námitky dovolatele spočívají v tom, že platná rozhodčí doložka nemůže obsahovat způsob určení rozhodce (rozhodců) odkazem „na libovolnou osobou vedenou v jakémsi seznamu rozhodců nestálého rozhodčího soudu nezřízeného na základě zákona a vedeného při jakési zájmové asociaci, kdy jeden z účastníků sporu je členem této zájmové asociace“. Tento výklad by dle názoru dovolatele vedl k obcházení ust. § 2 ZRŘ, poněvadž „jednoznačná podmínka pro právo osoby rozhodovat namísto soudů vázaná na členství rozhodce ve stálém rozhodčím soudu zřízeném na základě zákona nebo na dohodě účastníků o osobě rozhodce“. V souzené věci jde tedy o posouzení otázky, zda věc má být dle smlouvy účastníků („smlouva o finančním pronájmu č. 1010500213 /leasing/“) projednána v řízení před obecnými soudy či před rozhodcem (rozhodci). Dle čl. IV., nazvaného „další ujednání“, smlouvy o finančním pronájmu č. 1010500213 /leasing/ ze dne 8. 6. 2005 jsou nedílnou součástí smlouvy o finančním pronájmu Všeobecné smluvní podmínky finančního pronájmu (leasingu) movitých věcí verze 13/2005. Dle čl. 9 odst. 9.9 Všeobecných smluvních podmínek finančního pronájmu

2009

(leasingu) movitých věcí (verze 13/2005) se „pronajímatel a nájemce dohodli, že majetkové spory vzniklé v souvislosti s leasingovou smlouvou budou rozhodovány podle platného práva ČR rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností ČR.“ Dle § 2 odst. 1 ZRŘ se mohou strany dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Dle § 4 ZRŘ může být rozhodcem občan České republiky, který je zletilý a způsobilý k právním úkonům, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak (odst. 1), přičemž cizinec může být rozhodcem, je-li podle práva svého státu způsobilý k právním úkonům; postačí však, je-li způsobilý k právním úkonům podle práva České republiky (odst. 2). Dle § 7 odst. 1 ZRŘ má rozhodčí smlouva zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. Podle ustanovení § 106 odst. 1 o.s.ř. jakmile soud k námitce žalovaného, uplatněné nejpozději při prv96

PRÁVO



ním jeho úkonu ve věci samé, zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí, že na smlouvě netrvají. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat. V posuzovaném případě bylo účastníky v rozhodčí doložce (smlouvě mezi subjekty soukromoprávních vztahů o tom, že všechny spory, které vzniknou v budoucnu z určitého právního vztahu, budou posouzeny a rozhodnuty soukromoprávním subjektem, a to jedním nebo více rozhodci) ujednáno, že majetkové spory vzniklé v souvislosti s leasingovou smlouvou budou rozhodovány podle platného práva České republiky rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností ČR. Rozhodčí řízení podle ZRŘ umožňuje smluvním stranám, aby určité druhy sporů vyňaly z pravomoci soudů a podrobily je zvláštnímu řízení, v němž o nich budou

2009

rozhodovat soukromé osoby – jeden nebo více rozhodců, popř. stálý rozhodčí soud. Prostředkem k dosažení tohoto účelu je smluvní volnost, v jejímž rámci strany vymezí, jaké druhy sporů podrobí pravomoci rozhodců a dohodnou se na tom, zda je bude rozhodovat jeden nebo více rozhodců, popř. stálý rozhodčí soud (§ 2 odst. 1 ZRŘ). Shodným projevem vůle mohou smluvní strany v rozhodčí smlouvě určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak budou určeny. Nedošloli však k dohodě o počtu a osobách rozhodců, nastupuje pravidlo zakotvené v § 7 odst. 2 ZRŘ, podle něhož každá ze stran jmenuje jednoho rozhodce, a tito rozhodci zvolí předsedajícího rozhodce. V souzené věci využili strany svého práva ve smyslu ust. § 7 ZRŘ a určili v rozhodčí smlouvě nikoli počet ani osoby rozhodců, nýbrž způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Strany si dle uvedeného ustanovení mohou v rozhodčí smlouvě určit okruh rozhodců, způsob jejich jmenování stranami, nebo postup, jímž mají rozhodci vést řízení. I jiné soukromé subjekty než stálé rozhodčí soudy zřízené ve smyslu ust. § 13 ZRŘ mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí. Pravidla těchto soukromoprávních subjektů pro určení rozhodců se považují za 97


PRÁVO




dohodu obsaženou v rozhodčí smlouvě ve smyslu ust. § 7 odst. 1 ZRŘ. Pokud se účastníci dohodli, že spory vzniklé z předmětné leasingové smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností ČR a nikoli rozhodčím soudem ve smyslu ust. § 13 ZRŘ, není námitka žalobce, že „mechanismus, jakým bude tento rozhodce či rozhodci vybráni (…), musí být sjednán výslovně a určitě“ za podmínky, že tento mechanismus musí být vytvořen stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 ZRŘ zákonem, případná, jelikož za situace, kdy – jak shora uvedeno – i jiné soukromé subjekty než stálé rozhodčí soudy zřízené ve smyslu ust. § 13 ZRŘ mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí, se účastníci dohodli, že rozhodce, jenž bude rozhodovat jejich případné spory vyplývající z leasingové smlouvy, bude vybrán ze seznamu nikoli stálého rozhodčího soudu, jenž musí být – jak správně dovolatel dovozuje - zřízen zákonem, nýbrž ze seznamu Asociace leasingových společností ČR. Rozhodování sporu v rozhodčím řízení není porušením ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud účastníci řízení mají možnost ovlivnit, jaký rozhodce (či

2009

skupina rozhodců) bude o jejich právech a povinnostech v souladu s platnou rozhodčí smlouvou ve smyslu ust. § 2 ZRŘ rozhodovat. K tomu má účastníkům napomoci poměrně široké podmínky, které zákon v ust. § 4 a 8 ZRŘ klade na osobu rozhodce a které klade na určení počtu i osob rozhodců (popř. způsobu, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny) ve smyslu ust. § 7 ZRŘ. Dovozuje-li žalobce nutnost dohody na jmenovitě určeném rozhodci, není jeho názor správný. Strany se mohou (nikoli musí) dohodnout na určení konkrétních jmen rozhodců. Nevýhodou takové rozhodčí doložky je skutečnost, že od uzavření této doložky do vzniku sporu může uplynout delší doba a nelze vyloučit, že na straně takto jmenovaného rozhodce dojde ke změně poměrů znemožňujících výkon funkce rozhodce. Proto dochází – stejně jako v souzené věci – ve smyslu ust. § 7 odst. 1 ZRŘ k určení mechanismu, jakým způsobem bude určitý rozhodce pro rozhodování v budoucnosti vzniklých sporů vybrán, přičemž závěr, zda se účastníci rozhodnou pro to, že jejich případné spory bude rozhodovat rozhodce (rozhodci) zapsaný v seznamu vedeného u stálých rozhodčích soudů či jiných soukromoprávních subjektů, je ponechán na dohodě stran. Pokud odvolací soud za uvedeného skutkového stavu v souladu 98

PRÁVO



s ust. § 2, § 7 a § 13 ZRŘ dospěl k závěru, že předmětná rozhodčí doložka je platným ujednáním o způsobu určení počtu a osob rozhodců, že věc má být dle smlouvy účastníků projednána před rozhodci (resp. rozhodcem), že obecný soud v důsledku tohoto nemůže věc projednat, a proto potvrdil výrok soudu prvního stupně o zastavení řízení ve smyslu ust. § 106 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., je toto jeho právní posouzení správné. Jelikož se dovolateli prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 b o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl. Dovoláním dovolatel napadl i body II. a III. výroku usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolacího. Žalobce sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) žádné konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnil. K tomu je nutné uvést, že i kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003),

2009

neboť v ust. § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. jsou uvedena usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde však obsažena není, a proto dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání proti bodům II. a III. výroku usnesení odvolacího soudu (o nákladech řízení) není přípustné. Nejvyšší soud proto s ohledem na shora uvedené rozhodl tak, že dovolání žalobce směřující proti bodu I. výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, dle § 243b odst. 2 věty před středníkem zamítl a dovolání žalobce směřující proti bodům II. a III. výroku usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, dle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř. pro jeho nepřípustnost odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, tak, že žádný z účastníků na jejich náhradu nemá právo. zdroj: www.nsoud.cz Připravila: Mgr. Barbora Frantová 99


PRÁVO

PRÁVO




100

2009

Partner Časopisu:

MBA Public Law

Finanční partner:

Více informací o možnostech financování studia získáte na pobočce České spořitelny Vršovické náměstí 67/8 Praha 10 tel.: 267 204 222

, Kč PRÁVO ČASOPIS PRO PRÁVNÍ TEORII A PRAXI ČLÁNKY ZAJÍMAVOSTI Z PRAXE JUDIKÁTY

Recommend Documents