Zvěstník CČSH ve Zlíně Z V Ě S T N Í K. Církve československé husitské ve Zlíně. Vydáno za podpory Kulturního fondu města Zlína

Zvěstník CČSH ve Zlíně – 2009

Z V Ě S T N Í K Církve československé husitské ve Zlíně

2009 Vydáno za podpory Kulturního fondu města Zlína

1

2


Obsah Úvodník (J. Chaloupková) Vikariát Východní Morava (M. Sladkowski) Dopis Radě starčích CČSH v N. (Z. Svoboda) Rozhovor s bratrem R. Medkem (M. Sladkowski)

3 4 6 7

Z vikariátu Pastorační středisko Kvasice (L. Pliska) Ztráty a nálezy na Slovácku (M. Sladkowski) O práci s dětmi a táboře ve Fryštáku (J. Buttová)

22 28 30

Ze Zlína Bohoslužby a biblické hodiny 2008 (M. Sladkowski) Vzpomínka na L. Kopeckého (J. Pala) Bohoslužebné prostory ve Zlíně (M. Sladkowski) Pohřeb řídícího učitele Adolfa Šišky (M. Sladkowski) Prapory náboženské obce Zlín (M. Sladkowski)

33 36 39 43 46

Z hlav a srdcí O podávání rukou (R. Váňová) Básně (Z. Svoboda) Vilémov (R. Váňová) Básně (A. Kojanová) Prečo by mali kresťania čítať rozprávky (J. J. Dovala) Pro děti (V. Procházková) Informace o zlínské náboženské obci

48 50 52 54 56 59 60


3

Vážení a milí čtenáři, většina z vás, kteří berete do rukou nové číslo zlínského Zvěstníku, bydlí bez ohledu na to, zda jste členy CČSH či ne, v okruhu vikariátu Východní Morava. Pokud jste členy církve a našich sborů, tak se dost dobře známe. Můžeme se za sebe modlit, můžeme si pomáhat, radovat se z různých společných akcí. Napříč různými církvemi se potřebujeme a vědí o nás i ti, kteří se nehlásí k žádné církvi, ale na ostatních lidech a kvalitě života jim záleží. Chci proto jako vikářka vyjádřit přesvědčení, že tam, kde mají lidé v srdci pochopení pro druhého, nesobectví, dobrotu, vnímavost a chuť prokazovat si lásku navzájem – je kolem nich radost a pokoj. A to bez ohledu na to, že nás čeká jakási „ krize ekonomiky“, že budeme mít na talíři méně, že budeme muset více šetřit. Tam, kde nás potká úsměv, pohlazení, podaná ruka či laskavé slovo, tam můžeme ledacos kolem sebe změnit. Přeji vám co nejvíce dobrých lidí, přátel, šťastnou rodinu, laskavé sousedy, příjemné spolupracovníky a ze srdce hojnost Božího požehnání. Vaše vikářka Jana Chaloupková

4


Vikariát Východní Morava Církve československé husitské Církev československé husitská (CČSH) se administrativně dělí na diecéze a ty dále na vikariáty a náboženské obce. Brněnská diecéze CČSH má tři vikariáty: Brno, Vysočina a Východní Morava. Na rozdíl od diecéze, která má sídlo v Brně, není sídlo vikariátu pevně určeno – je jím ta náboženská obec, jejíž farář je zároveň vikářem. Sídlem vikariátu Východní Morava je proto v současné době Kroměříž. Vikariát Východní Morava tvoří 11 náboženských obcí (NO), v nichž podle údajů z počátku roku 2008 žije 2962 věřících: Břeclav (66 členů), Bzenec (365), Hodonín (136), Hovorany (482), Kroměříž (388), Kvasice (529), Kyjov (293), Morkovice (99), Uherský Brod (276), Zborovice (81) a Zlín (247). Náboženská obec Kvasice je počtem členů třetí největší obcí v diecézi, naproti tomu Břeclav třetí nejmenší. Bohoslužby se kromě sídel náboženských obcí konají také v 13 bohoslužebných střediscích: Uherské Hradiště, Uherský Ostroh, Vracov, Veselí nad Moravou, Žeravice (patří k NO Bzenec), Čejkovice (NO Hovorany), Holešov (NO Kroměříž), Halenkovice, Napajedla, Otrokovice, Žlutava (NO Kvasice), Luhačovice a Žitková (NO Uherský Brod). Církev má ve vikariátu 10 vlastních sborů nebo modliteben, v nichž se konají bohoslužby: v Bzenci, Hodoníně, Hovoranech, Kroměříži, Kvasicích, Kyjově, Morkovicích, Uherském Brodě, Zborovicích a Vracově. Vlastní sbor nemají NO Břeclav a Zlín, naproti tomu svůj kostel má bohoslužebné středisko Vracov. V místech bez vlastních budov se bohoslužby konají v prostorách pronajatých většinou od obcí (obřadní síně) nebo je využito pohostinství jiných


5

církví (Českobratrská církev evangelická, Církev adventistů sedmého dne, Jednota bratrská). Ve vikariátu působí aktuálně 8 duchovních: vikářka a farářka Jana Chaloupková (Kroměříž, Morkovice), faráři Olga Medková (Zborovice), Lubomír Pliska (Kvasice, Zlín), Iva a Pavel Pospíšilovi (Uherský Brod, Bzenec, Kyjov), Juraj Dovala (Hodonín, Břeclav), Dana Konečná (Hovorany) a jáhenka Radana Váňová (Zlín). V některých náboženských obcích ještě vypomáhají kazatelé a pastorační asistenti. kow

6


Dopis Radě starších CČSH v N. Vážení, k Vašemu písemnému dotazu, která nedělní hodina (8., 9., 10., 14., 15., 16.) by byla nejvhodnější ke konání bohoslužeb, sdělujeme: V neděli si naše rodina chce pospat, protože po celý týden (kromě soboty) vstáváme brzy, abychom přišli včas do práce či do školy. Osmá i devátá hodina jsou pro nás příliš časné. Jedině naše dcera Sabina se budí dřív. Náš pes Baron ji totiž už po sedmé hodině tahá za polštář, protože chce jít ven. Sabina má Barona ráda a na procházku s ním se vždycky těší. Kolem deváté se nasnídáme a jedeme společně autem do supermarketu, kde nakoupíme na celý týden, co je třeba, neboť jindy na to není čas. Také tam společně poobědváme. Odpoledne, když je pěkné počasí, si vyjedeme do přírody, v létě na houby, jahody či maliny, případně zamíříme na koupaliště, abychom udělali něco pro své zdraví. Někdy se jdeme podívat na fotbal, protože náš syn Patrik hraje za zdejší klub The Best Burčák. V zimě se věnujeme běžkám a v deštivých dnech k nám chodí příbuzní a sousedé na kus řeči. Z toho, co jsme Vám vylíčili, sami vidíte, že bychom se těžko v uvedených hodinách mohli bohoslužeb zúčastnit. Zůstáváme však stále členy církve, protože člověk nikdy neví. Naši prarodiče také velmi pomáhali při stavbě zdejšího Husova sboru. Přejeme Vám hodně zdaru a pozdravujeme Vás. Rodina X. Z archivních dokumentů Zdeněk Svoboda


7

Člověk musí skončit v jistotách víry

Rozhovor s bratrem emeritním biskupem Rudolfem Medkem S bratrem biskupem Medkem jsme se sešli jednoho mrazivého zimního rána na faře ve Zborovicích, kde žije se svou ženou, farářkou Olgou Medkovou. Připadal jsem si na té staré klidné faře jako u své babičky. Prožil jsem tam půlden s plnou penzí. Začínalo se snídaní, k níž se podával horký čaj a – jak jinak – biskupský chlebíček. Pohostinná sestra farářka nás potom nechala o samotě (nepočítám-li zvědavou kočku Číču), a tak jsem mohl zapnout diktafon a ptát se bratra biskupa, co za svůj dlouhý a pestrý život zažil. Zdání rozšafného dědečka, jemuž chybí jenom fajfka, však klamalo. Najednou tu byl pohotový diskutér a kritický polemik, který se, opřen o hlubokou víru a zkušenost, nebojí ostrých slov do vlastních řad. Může si to dovolit. Pro svůj věk? Nejenom. Pamatuji, jak na jednom vikariátním shromáždění v teologické disputaci s bratrem farářem Kolářem něco nepřesně formuloval a hned se sebekriticky omluvil: „Odpusť, jsem stařec.“ Z přísné sebereflexe tedy sebe nevyjímá; a to je vzácná vlastnost. Bratr biskup Medek je osobnost tesaná z jednoho kusu.

8


Bratře biskupe, svou aktivní kněžskou službu jste prožil přesně v letech komunistického režimu. Je to tak? Ano, od počátku do konce, od roku 1949 do roku 1989, takže jsem službu za jiného režimu nepoznal. Jaké byly začátky? Začínal jsem v Humpolci v hradecké diecézi, kde jsem byl rok. Pak se měnily hranice diecézí, tak mě biskup Tabach přeložil z Humpolce do Nechanic s tím, že se tam zakládá náboženská obec, které jsem měl být prvofarářem. Poslal jsem si tam dřevěný kufr s věcmi a pak přijel s tím, že jdu na faru. Vystoupil jsem z autobusu a vidím, že před poštou stojí můj kufr. Tak komusi říkám: „Prosím vás, to je můj kufr, odneste mi ho na farní úřad“. A on: „Kde je tady farní úřad?“ Já že nevím, jen jsem slyšel, že tady je. „Kdepak, tady nic není.“ Co jsem měl dělat? Ten pán mi řekl, abych se zeptal nějakých čechoslováků. Jenže předseda rady starších byl na dovolené, já jsem stál u kufru a nevěděl, co dál. Zkrátka – biskup mi řekl, že se obec zakládá, ale nebylo tam vůbec nic; a mým úkolem bylo něco sehnat. K večeru jsem našel jednoho člena církve, u kterého jsem přespal, a na druhý den jsem jel do Hradce. Ale biskup nebyl doma. Nakonec jsem sehnal ubytování v jedné zrušené nechanické restauraci, i se stravováním. Jenže tak jsem všechny potravinové lístky dal za stravu. Měl jsem sice vydatný oběd, ale pak mi nezůstalo ani na rohlík. Byly tam švestkové aleje, tak jsem se kromě oběda živil jen švestkami. No, byl jsem tam jen krátce, tři týdny, ale zařídil jsem bohoslužby ve škole a u jednoho příslušníka našel místnost pro farní úřad, takže jsem obec jakž takž založil. Pak mě povolali do Prahy na fakultu. Tam jsem to odskákal za profesora Trtíka, protože byl tehdy v nemilosti a já byl jeho asistent. A protože na Trtíka dobře nemohli – on se dovedl hájit – tak se hledaly chyby na asistentovi. Kromě toho, že jsem se připravoval k doktorátu, jsem měl jediný úkol: když Trtík nemohl, tak za něj přednášet, tedy spíš číst jeho přednášky, pracovat se studenty atd. Ale za rok mě vyhodili.


9

Fakulta byla tehdy nová, vznikla v roce 1950. Jaká na ní byla atmosféra? Tehdy bylo vše v církvi ovládáno lidmi, kteří nebyli příslušníky komunistické strany, ale smýšlením byli komunisté. Jak v ústřední radě, tak na fakultě. Zpočátku tam byly dvě sekce, evangelická a československá, formálně spolupracovaly, ale evangelíci se na nás dívali skrz prsty. Považovali nás za ty, kteří se jim teologicky nevyrovnali, a také věděli, že naši úředníci, ba i někteří duchovní byli smýšlením komunisté. Já jim to nemám za zlé, věřili, že s pomocí KSČ vytvoří království boží na zemi, to byl jejich úkol. No, zklamali se. To byla jistě složitá atmosféra. Já jsem s nimi nebyl, staral jsem se o studium. Ale pořád mi vytýkali, že má teologie je reakční, málo pokroková. Mínili tím Trtíkovu teologii, ale jemu se to neodvážili říct. Byl jsem tehdy hodně ovlivněn Barthem, který přinesl mnoho nového, ale i Hromádkou, k němuž jsem chodil na přednášky a který mě pak taky doporučil na studium do Švýcarska. Ale postavil se proti tomu ministr Nejedlý a marně Hromádka i patriarcha Kovář intervenovali. Mělo nás původně jet šest, z CČS já jediný. Nakonec to ministr zredukoval, že pojede jeden evangelík a jeden čechoslovák, Lochman a já. Dostali jsme roční stipendium do Basileje. Ale nepustili ani mě, ani Lochmana. Lochman pak do Švýcarska emigroval a udělal tam v Basileji kariéru, stal se dokonce rektorem. Tehdy byli totiž nějací bohoslovci v Americe a nevrátili se, tak to Nejedlého zatvrdilo, že tedy ne, nepojede nikdo. Tak jsem místo do Švýcarska byl ustanoven do duchovní správy. A to jsem si představoval, že budu dělat akademickou dráhu. Je vám to dnes, po těch desítkách let, ještě líto? No, podívejte se, já jsem měl možnost v roce 1981: přišel za mnou děkan Salajka, že nemá žádného historika, abych si udělal habilitaci. Práci jsem udělal a podal fakultě, ale zrovna v té době jsem byl zvolen biskupem a měl se rozhodnout, zda jít na fakultu nebo dělat biskupa. Tak jsem zase fakultu vzdal.

10


Proč? Myslím, že profesor Kučera se tehdy trochu bál konkurence, byli jsme teologicky trochu jinde. Já stál na linii Barthově, on byl tillichovec. Vycítil jsem to a řekl, že tedy vezmu biskupskou funkci a docenturu dělat nebudu. Velkou část života jste prožil tady na venkově ve Zborovicích. Měl jste tu prostor pro teologickou práci, pro kontakt s fakultou? Ne, tu na vesnici jsem byl odříznutý. Naštěstí jsem měl známého knihovníka v Kroměříži, kde je v zámku velká arcibiskupská knihovna. Byl náhodou ze Zborovic, tak mi umožňoval si tam literaturu vyhledávat. Literatura to byla samozřejmě spíš starší, protože když knihovna přešla na stát, tak se už nedoplňovala. Z fakulty jsem nedostával nic a z univerzitních knihoven to bylo složité. Samozřejmě, když jsem jel do Prahy, prošel jsem všechna knihkupectví, katolická, evangelická a nakupoval. No, dnes už jsem to většinou rozdal. Jaká byla vaše hlavní teologická témata? Systematická teologie, věrouka a dějiny dogmatu. To mě bavilo, neměl jsem ani jiný koníček než studium. Filozoficky jsem byl ovlivněn existencialismem, ale ne francouzským, spíš duchovním a teologickým, Jaspersem a Buberem. Ale v mládí jsem byl ovlivněn také mystikou, silně zejména Tomášem Kempenským. Jeho Následování Krista byla má denní četba. A potom také Karel Weinfurter. Jak jste skloubil existencialismus s křesťanstvím? Někdy to může vypadat, že jdou zdánlivě proti sobě. Nešlo mi ani tak o extrémní existencialismus, ale opravdu o duchovní, kdy teologie není postavena na spekulaci, ale na zkušenosti ze života. To jest být v situaci, v existenci, prostě to, co vyznávám, žít. Aby víra vycházela z prožitku, z existence. To se mi dařilo skloubit. Na rozdíl od francouzského existencialismu, který vidí člověka jako vrženého do zkaženého cizího světa, z něhož je mu doslova na blití. Vezměme Sartra, třeba hrdiny jeho knihy Cesty svobody. Člověk je pod-


11

le existencialismu svobodný a může se rozhodnout tak nebo onak, ale nakonec končí krachem, protože vidí absurditu světa a je mu z ní zle. Já taky vidím absurditu světa, ale věřím, že Bůh jej přece jen má v rukou, že za vším mohu vidět jeho ruku. To je rozdíl existencialismu filozofického a teologického. Teolog vidí stvoření Boží a ví, že všechno má svůj cíl a plán, i když ho člověk nechápe. Někdy se stane, že člověk nenajde smysl života, ale Bůh smysl každého života zná a řídí. Trochu to připomíná váš osobní život, který byl velice složitý a pestrý. Záhy jste přišel o rodiče a byl vychován v klášterním sirotčinci na Slovensku. Tatínek umřel, když mi byly tři roky, a maminka, když mi byly čtyři, takže jsem je ani nezažil. Klášterní sirotčinec vedly maďarské řádové sestry, takže jsem jako děcko plynně mluvil maďarsky. Tatínek byl Čech, maminka Slovenka, ale učila na maďarské škole, a babička byla Němka. Doma se mluvilo česky a s babičkou německy. Ale maďarštinu už jsem zapomněl. Jaké bylo klášterní prostředí? Studené. Sestřičky se sice snažily a byly laskavé, bylo tam jídlo a teplo, ale přece jen jsem byl děcko, které touží po lásce, mamince a tatínkovi, a tohle teplo domova tam nebylo. Dokonce jsme i utekl, toulal jsem se po ulicích, až mě večer policajti našli a přivedli zpátky. Po tom dobrodružství se mě ujali cizí lidé, známi mého tatínka z legií, kteří mi pak rodiče dokonale nahradili. Vzpomínám na ně s velkou úctou a vděčností. Nakonec jsem měl dobré mládí. Co váš bratr, který byl taky v klášteře? Rozdělili jsme se, jedna rodina si vzala mě a jiná rodina jeho. Každý jsme žili jinde, takže jsme se mnoho nestýkali. Bratr zůstal katolíkem, kterým jsem byl původně i já. Ale moji noví rodiče byl zapálení čechoslováci, kteří mě nechali přepsat do své církve. Bratr byl uvědomělý katolík, mystik. Byl učitelem matematiky a kreslení, kterého pro víru vyhodili, tak pracoval jako textilní dělník.

12


Za války jste chodil na obchodní akademii v Rakovníku. Myslel jste už tehdy na teologii nebo se to ve vás zrodilo později? Už na obchodní akademii. Můj třídní profesor ing. Fencl, který byl členem pražské diecézní rady, mě k tomu i trošku vedl, ale hlavně já sám jsem chtěl, od malička. Jako děcko jsem si hrál na faráře, zpíval liturgii. Když jsem šel na bohosloví, představoval jsem si, že budu na střední škole učit náboženství a dějepis, ale během studia se ukázalo, že to není možné. Jeden čas jsem myslel, že budu vojenským duchovním, ale duchovenská služba v armádě byla zrušena, tak to taky padlo. Takže jediné východisko bylo, že budu farářem, s čímž jsem nepočítal, nechtěl jsem být farářem. No, dopadlo to takhle. Jak jste se vlastně dostal na obchodní akademii? Původně jsem byl na vojenském gymnáziu, ale když přišel Hitler, bylo zrušeno, museli jsme svléknout uniformu a jít do civilu. Tak jsem šel na gymnázium do Rakovníka. Tam se stala taková věc, že kdosi v kvartě rozházel protiněmecké letáky, což německým úřadům stačilo jako záminka, aby celou kvartu vyhodili ze školy. Co teď? Tak jsem šel na Křivoklát učit se obchodním příručím. Mezitím obchodní akademie udělala extra třídu, do které vzali vyhozené z gymnázia a tam jsme dostudovali. Po válce, v roce 1945, jsem jako bývalý student vojenského gymnázia dostal nabídku, abych šel do vojenské akademie, že stačí jeden rok a vyřadí mě jako poručíka. Ale po zkušenostech z války už se mi to nelíbilo a šel jsem na bohosloví. Profesor Fencl se za mě přimluvil, aby mě vzali do koleje, protože jsem byl chudý a nic jsem neměl. Jaké zkušenosti z války máte na mysli? Ještě jako dítě jsem nastoupil na vojenské gymnázium v Moravské Třebové, v nepřátelském německém prostředí. Nedalo se tam pomalu jít ani na vycházku. Jednou jsme si vyrazili s kamarádem do lesa


13

a uviděli jsme skupinu německých kluků. Otočili jsme se a utíkali pryč, ale asi uslyšeli nějaké dupání, tak se za námi pustili. Utíkali jsme jako zběsilí, jich bylo asi třicet a my dva, to by nás byli ztloukli. Když jsme po Mnichovu z Třebové odcházeli, pomalovali jsme stěny hákovými kříži a šibenicemi s Hitlerem; byl to bezmocný vztek. Co se dalo, to jsme zpustošili, vytrhali dráty, telefony, zničili lustry, no všechno. Němci přišli, převzali to, a když odešli, tak se to opakovalo. Nás přesunuli do Hranic, kam přišli Němci v březnu 1939. Vzpomínám na ten sněžný poprašek ráno, my byli ve třídách, obrněná auta stála před vojenskou akademií a hlavně kulometů mířily do oken. Na fakultu jste nastoupil hned po osvobození v roce 1945? Ano, ale bylo to složité v tom, že jsem z obchodní akademie neměl maturitu z latiny, což bylo podmínkou univerzitního studia. Takže jsem nastoupil jako mimořádný posluchač s tím, že si do roka dodělám doplňovací maturitu z latiny. V Praze byl kurs latiny pro studenty práv, tak jsem šel na právnickou fakultu a do roka tu latinu sice s odřenýma ušima, ale udělal. Pak jsem byl zapsán jako řádný posluchač Husovy fakulty. Byl jsem tam šťastný a spokojený, na kolejní léta rád vzpomínám. Kdo byli vaši spolužáci? Vlastimil Zítek, pozdější olomoucký biskup, biskup Fialka z Plzně, Luděk Beneš. Už z nich nežije nikdo, jen Anežka Ebertová, která pak učila na fakultě sociologii. (Farářka Anežka Ebertová zemřela 27. 1. 2009, týden poté, co se uskutečnil tento rozhovor; pozn. MS). Jaký byl kolejní život? Výborný, ráno jsme šli na fakultu, celé dopoledne byly přednášky, odpoledne jen výjimečně. Na koleji byla samospráva, která všechno řídila, žili jsme tam velice pěkně. Měli jsme ranní a večerní pobožnosti, profesoři za námi docházeli a vedli rozhovory. Velice na to vzpomínám.

14


Vašimi vyučujícími byli také Alois Spisar a Zdeněk Trtík. Jak byste je charakterizoval? Po lidské stránce mi byl Spisar bližší než Trtík. Dovedl s člověkem promluvit a vyměňovat si názory. Napsal jsem třeba písemku, on řekl: „Víte, bratře, já s vámi nesouhlasím, ale písemku přijímám a dám vám z ní jedničku“. To u Trtíka nebylo, když jsem psal disertaci, musela být v souhlasu s jeho názory. Byl skvělý debatér, ovšem jiný názor nesnesl. Měl od nás odstup, i potom, když jsem byl jeho nejbližším asistentem a bavili jsme se o všem, třeba, jak se vaří guláš, nejen o teologii. A kdo vám byl blíž teologicky? Trtík. Spisar byl přesvědčený liberál, pro něho byl Ježíš Kristus člověk, učitel, prorok, ale nikoliv Syn Boží. Já už jsem byl pod vlivem Bartha, Trtíka a Hromádky. Trtík byl taky barthovec, ale nemohl mluvit jasně, jen opatrně, protože mu pořád hrozil vyhazov z fakulty. Ale v soukromí se s ním dalo hovořit jinak. Zůstal jste s ním v kontaktu i po odchodu z fakulty? Ano, vedli jsme spolu debaty, trošku jsme se i časopisecky „porvali“ v Náboženské revui. Chtěl prosadit biskupské svěcení a já jsem hájil počáteční ideál Církve československé, že je jedno kněžství Kristovo, ne vyšší a nižší kněžství jako u katolíků, kde pravým plným knězem je biskup, který jaksi odkapává něco ze své svátostné moci na nižší svěcení. Zastával jsem, že když jsem vysvěcen na kněze a pak dostanu vyšší pravomoc, tak je to úřední jurisdikce, ne vyšší kněžství. V tom dal vývoj v církvi za pravdu vám... ...víte, nejsem si tím jistý, protože dnes mladí pořád volají po apoštolské posloupnosti. Já věřím apoštolské posloupnosti nikoliv ve smyslu předávání úřadu, ale předávání víry. Víra se předává z pokolení na pokolení, což sice platí i u katolických biskupů, ale domnívám se, že nepřetržitá řada biskupů by se nedala dokázat. O apoš-


15

tolskou posloupnost úřadu bych zrovna nestál, je i proti počátečním ideálům Církve československé. Mě na tom spíš zaujalo, jak se teolog z venkova pustí do sporu s hlavním teologem církve a církev dá za pravdu tomu prvnímu. Nu, církev není nic statického, je to živý organismus, který se vyvíjí a působí na ni různé vlivy, dobré a zlé. Tak to bylo vždycky. Stále se musí vyrovnávat s podněty. I když já se v tom, jak se naše církev vyvíjí, začínám cítit cizincem. Neříkám, zda se vyvíjí k horšímu nebo lepšímu, ale některé věci jsou mi cizí. Můžete uvést příklad? Podívejte, naše církev chce být v obraze, viditelná a slyšitelná. A já jsem vždycky toužil po ideálu církve jako tichých v zemi, neokázalých zbožných věřících, o kterých svět nemusí vědět, ale kteří jsou věrní Pánu. Popravdě řečeno si myslím, že společnost nestojí o to, co říká církev, to může mluvit o potratech, rodině, eutanazii. To je realita. A proto se domnívám – a to jsem se učil od Rutrleho – že jako církev máme být tiší v zemi. Možná je církev nucena mluvit nahlas právě proto, že o ni společnost nestojí. Na upozadění církve se jistě podepsal i komunistický režim, když ji zatlačil do ghetta. Jaké to bylo v 50. letech, kdy jste byl farářem velké náboženské obce v Prostějově? Člověk cítil, že ho neustále někdo hlídá. Cokoliv jsem podnikal, musel jsem rozvážit, co z toho vzejde. Dal jsem třeba na vývěsku citát: Pomni, abys den sváteční světil. Církevní tajemník to viděl a už jsem šel na kobereček: „Co to tam máte napsané? Vždyť lidé dnes chodí pracovat i v neděli. To musíte suspendovat.“ Já na to, že je to slovo Boží, to suspendovat nemůžu, ale že to tedy vyměním. Tak jsem tam dal citát z žalmu: Lépe sedět v domě Boha svého, nežli přebývat v stáncích bezbožníků. A znova na kobereček: „Kdo jsou ti bezbožníci, komunisti?“ Člověk se musel pořád hlídat, to znervózňovalo. Nemohl jsem dělat, co jsem chtěl. Byl bych rád víc pracoval s mládeží, ale to nešlo.

16


Kvůli práci s mládeží vás nakonec donutili odejít? Takové příklady jsou známy, třeba faráře Františka Nygrýna kvůli práci s mládeží přeložili z Jihlavy do Hrušovan u Brna. To se tak říct nedá. Mně vytýkali, že se stýkám s reakčními živly. Tomu jsem se bránil tím, že se přece stýkám se svými příslušníky a že se neptám na jejich politické názory, o tom s nimi debaty nevedu. Ale ano, velmi jim vadilo, že jsem vedl mládež a že jsem vůbec měl nějakou mládež. Potřebovali nějakou záminku, aby se mě zbavili. Ale nezahořkl jsem, tady na vesnici jsem měl klid a pokoj, tady mě nikdo nehonil. A když jsem byl biskupem, tak s krajským církevním tajemníkem jsem vycházel celkem dobře, ale musel jsem být opatrný. Přišel jste do styku jak s okresními církevními tajemníky, tak poté jako biskup s krajským církevním tajemníkem. Dá se postoj těch složek srovnat? Když jsem byl v olomoucké diecézi, byl tam církevní tajemník Černý – to byl neřád, abych to řekl doslova. Několikrát jsem byl u něj na koberečku, kdy na mě řval, vyhrožoval soudy a vězením. Jednou jsme na okrskové schůzi duchovních mluvili o práci s mládeží a já jsem utrousil poznámku: „To abychom tu práci dělali ilegálně.“ A jeden z duchovních šel a udal mě krajskému tajemníkovi. Dnes to mohu říct rovnou, byl to pozdější biskup Marceluch. Kdežto s Bělohoubkem, který byl krajským tajemníkem v Brně, jsem vycházel dobře, i když měl poslední slovo. Takže nebyl tajemník jako tajemník. Tady v Kroměříži jsem poznal dva: první se celkem o nic nestaral, druhý se vychloubal, jakou má moc a člověk ho musel vyslechnout. Byli církevní tajemníci, jako třeba ve Vyškově, kteří chtěli hlásit i to, že přijedu do náboženské obce na biřmování apod. S některými se dalo jednat slušně, někteří byli tvrdí. Koncem 50. let jste nuceně přešel z Prostějova do Morkovic a poté do Zborovic. Jaký byl rozdíl v práci faráře ve velkém městě a na venkově? Rozdíl byl znatelný. V Prostějově jsem byl sám, neměl jsem ani čas přečíst noviny. Byl jsem zapřažený do práce od rána do večera, učil


17

ve školách, pracoval s mládeží a biřmovanci, konal svatby a pohřby, chystal biblické hodiny nebo večery duchovní četby. Na pastoraci jsem téměř neměl čas. Tady na vesnici to bylo jiné. Je rozdíl, když máte ve sboru v neděli stovku lidí a nebo tady na vesnici dvacet. Je to rozdíl, a přitom příprava je pořád stejná. Přechod z toho množství sem, to mě tísnilo. Ale dalo se tady víc přiblížit lidem, to těšilo. Taky mě tu nikdo moc nekontroloval, snad jen jednou mi vytkli, že jsem nevyvěsil prapor na prvního máje nebo co to bylo. Od 60. let jste byl venkovským farářem a zdálo se, že tak i dokončíte svou službu. Ale do toho přišel biskupský úřad. Jak k tomu došlo? Celá řada lidí mi říkala, abych kandidoval, protože diecézi řídilo Brno a bylo potřeba, aby se ke slovu dostaly také mimobrněnské obce. Ale Brno chtělo biskupem bratra Štěpánka, který v té době dělal i politickou kariéru. Ve volebních průzkumech jsem však měl víc hlasů já. Ministerstvo by také raději vidělo Štěpánka, tak si mě zavolali a tvrdili, že pro doktora bohosloví je Brno malé, ať přejdu do Prahy, že začnu jako diecézní tajemník, nemocný biskup Kupka za chvíli odejde a já po něm budu pražským biskupem. Takhle na mě šli. Řekl jsem, že si to rozmyslím, ale poměry v pražské diecézi jsem neznal, v brněnské ano, proto jsem se rozhodl zůstat v Brně. Tak na mě z ministerstva naléhali, abych se vzdal kandidatury. Ten tlak vzešel ze strany státu? Ano, z ministerstva. Ale postavil jsem si hlavu – ne že bych o to místo stál, ale chtěl jsem, aby byla volba. Podle

18


naší ústavy se biskupové volí a já chci, aby byl volen z několika kandidátů. Byli tedy tři kandidáti, ale ve skutečnosti dostal státní souhlas k volbě jen jeden, bratr Štěpánek. Byl jsem zvolen bez státního souhlasu, který mi byl udělen až dodatečně. Ale i potom jsem ze strany brněnských cítil určitou opozici. Brňáci mě biskupem nechtěli, chtěli Štěpánka. Odstěhoval jste se do Brna? Ne, nechtěl jsem sloužit více než deset roků, takže jsem dojížděl. Kromě toho mi v Brně nedali byt a ani jej nesháněli. Jako biskup jsem bydlel ve středisku na Lipové v jednom z hostinských pokojů. Když se mě ptali, jestli budu kandidovat znovu, říkal jsem, že jedno funkční období stačí a chci se vrátit na faru. Ale už jsem se na faru nevrátil. Měl jsem toho dost a šel jsem rovnou do penze. Jaké hlavní úkoly jste řešil v biskupském úřadě? Byly to přesuny duchovních, kteří se mnohdy nelíbili státním úřadům, a ty nesdělovaly důvody. Ale podle zákona je nebyly povinny sdělovat. Nebo se udělovaly důtky duchovním, já jsem je sice neuděloval, ale musel jsem u toho být. Snažil jsme se duchovní hájit, někdy jsem de facto prosil. Jednou mě církevní tajemník nutil, abych jednal proti svému svědomí. To jsem nemohl udělat a raději jsem předčasně na funkci biskupa rezignoval. Nelitoval jste nakonec svého biskupského úřadu? Víte, nikdy jsem nelitoval, že jsem se stal knězem, tu službu jsem konal rád. Možná, že biskupa jsem dělat nemusel. Ale myslel jsem to dobře, chtěl jsem deset let posloužit diecézi. Snad jsem i posloužil, já nevím. Můžete z perspektivy desítek let kněžské služby posoudit budoucnost naší církve? Řeknu to jako Gamaliel v židovské veleradě: Když Bůh bude chtít, abychom tu byli, tak tu budeme. A já věřím, že tady budeme: nebude nás milion ani sto tisíc, možná jen pár tisíc. Jsou takové církve. Hu-


19

sitská církev se rozhodně zmenší, ale bude tady. V Novém zákoně jsou dvě zaslíbení: ostatkové zůstanou (Ř 11, 5) a skálu církve brány pekel nepřemohou (Mt 16, 18). Fundament církve zůstane a je nepřemožitelný. Je to dogmatická víra, ne pragmatická, protože podle toho, co kolem sebe vidím – jak církev upadá a vymírá – bych řekl, že za dvacet roků bude po ní. Ne, nebude, ostatkové zůstanou a skálu církve brány pekel nepřemohou. O budoucnost se v tomto směru nebojím. I když to asi bude jiná církev a možná bližší mému ideálu tichých v zemi. Církev má být vyznavačská, ne lidová. Co se mi nelíbí, je přemíra žen v církvích. Sám mám manželku duchovní, ale – je jich trochu moc. Začínal jste jako kněz v době, kdy byly v naší církvi svěceny první ženy. Byl jsem proti tomu. Dnes věřím, že ženy zachraňují církev. Proč jste byl proti tomu? Protože Pán Ježíš žádnou ženu mezi svými učedníky neustanovil. A učedníci své pověření předávali dál zase mužům. Ženy od začátku v církvi pomáhaly, ale kněžskou službu vykonávali muži. Ale věřím, že služba žen byla potřebná a možná je to i vůle Boží, možná to čeká nakonec i katolíky. Ženy dělají svou práci dobře, já proti nim vůbec nic nemám. Popravdě řečeno, mnohé to dělají lépe než muži. To souhlasím. Neměli bychom ještě zapomenout na vaši knihu Katechismus v duchu církve československé husitské. Připravoval jste ji celý život nebo je plodem nějakého období? Celý život ne, začal jsem ji připravovat na vojně. Jako radiotelegrafistu mě popravdě řečeno moc nehonili a měl jsem čas promýšlet tyto věci. Domnívám se, že Katechismus je dodnes platný. Možná bych některé věci doplnil. Telefonovali mi úplně neznámí lidé, kteří dostali do rukou Katechismus nebo i Výklad velkého vyznání víry a říkali, že se jim to moc líbilo. Taky bohoslovcům pomáhá při studiu. Mám odezvu, že má dodnes co říct.

20


Katechismus je formálně a strukturou podobný Trtíkovým Základům víry, základnímu věroučnému dokumentu církve. Je to náhoda nebo záměr? Původně jsem jej chtěl psát pro mládež, protože Základy víry, ač jsou jejich formulace přesné, se mi zdály být příliš učené. Jinak s nimi souhlasím, jen jsem je chtěl dělat lidovějším srozumitelnějším způsobem. Rudolf Horský navrhl, abych psal pro děti, ale to neumím. Začal jsem, ale pak jsem toho nechal. Horský pak sám napsal katechismus Cesta. Já jsem myslel především na bohoslovce. Když jsem totiž začínal jako bohoslovec po roce 1945, celkem žádná teologická literatura nebyla, začala se objevovat až během mého studia a ještě k tomu sporadicky, protože komunismus vydávání teologické literatury nepřál. Takže jsem to cítil jako naléhavou potřebu a kromě toho jsem si ty otázky řešil i sám pro sebe. Vydání z roku 1990 bylo první nebo mu nějaká předcházela? Nepředcházela. Je to první vydání a další už asi nebude. Ale mě spíš rmoutí, že naši věřící literaturu, a tím nemyslím jen Katechismus, nečtou. Pořád objevujeme Ameriku. To, co jsme už jednou promysleli a vyřešili, se zapomene a dělá zase od začátku. To je chyba. Já už, kvůli nemoci, nemůžu číst, ale slyším o tom, co píše Tomáš Halík. Vidí křesťana jako Zachea, toho, kdo hledá. Nu ano, nehledá jen křesťan, hledají všichni, ale člověk nemůže pořád hledat, jednou také musí dojít určitých jistot. Jak píše svatý Augustin: „Nepokojné srdce hledá, dokud nespočine v Tobě“. Člověk nakonec musí skončit v jistotách víry a už nehledá. S bratrem Rudolfem Medkem rozmlouval Marcel Sladkowski


21

Olga a Rudolf Medkovi s dcerou Irenou

ThDr. Rudolf Medek (nar. 23. 6. 1926 v Banské Bystrici) studoval na Státním vojenském reformním reálném gymnáziu v Moravské Třebové (1937-1938), po mnichovské dohodě přemístěném do Vojenské akademie v Hranicích (1938-1939). Ve studiu pokračoval na Reálném gymnáziu Zikmunda Wintera v Rakovníku (1939-1942) a Obchodní akademii v Rakovníku (1942-1945). Teologii studoval na Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké v Praze (1945-1949). Sloužil jako farář v Humpolci (1949-1950) a Nechanicích (1950), pak byl asistentem na Husově československé bohoslovecké fakultě v Praze (1950-1951) a opět farářem v Drahotuších (1952-1954), Prostějově (1954-1958), Morkovicích (1958-1959), pomocným duchovním v Kroměříži (1959-1961) a farářem ve Zborovicích (1961-1981). V letech 1981-1989 byl brněnským biskupem. Plodem jeho celoživotní teologické práce jsou knihy Katechismus v duchu církve československé husitské (1990) a Výklad velkého vyznání víry církve československé husitské (1990). Publikoval také v Teologické revui a Českém zápase.

22


Z vikariátu Rok Pastoračního a vzdělávacího střediska Náboženské obce Církve československé husitské v Kvasicích Výstavba střediska Dne 15. ledna 2008 byla oficiálně Mateřským centrem Kalíšek a kurzy angličtiny zahájena činnost Pastoračního a vzdělávacího střediska Náboženské obce Církve československé husitské v Kvasicích. Málokdo však ví, že jeho otevření předcházely dva roky plánování, běhání po úřadech a rozsáhlých stavebních prací v Husově sboru. Zcela na počátku ležel před námi ještě jeden velký problém. Aby se pro různé volnočasové aktivity připravily nejen vyhovující místnosti, ale i sociální zařízení, bylo zapotřebí sehnat nějaké peníze. Pokusili jsme se proto získat finanční obnos z fondů EU. Jelikož to však je nejistý běh na dlouhou trať, bylo navrženo jiné řešení: neudělat všechno hned, nýbrž alespoň něco, aby se mohlo začít co nejdříve. A tak v roce 2006 podala Rada starších NO CČSH v Kvasicích žádost na Obec Kvasice o finanční pomoc, která byla zastupitelstvem schválena ve výši 250 000 Kč. Po schválení dotace rada starších prošla již dříve zhotovenou projektovou dokumentaci na vnitřní úpravy Husova sboru a stanovila, aby byla nejen dopracována,


23

ale aby byl zvlášť vypracován i projekt na přípojku pitné vody a kanalizace pro Husův sbor. V dubnu 2007 byla projektová dokumentace hotova a začalo se vyřizovat územní rozhodnutí a stavební povolení na vnitřní úpravy Husova sboru včetně sociálního zařízení a přípojky vody a kanalizace. Podle této dokumentace bylo sociální zařízení navrženo do věže Husova sboru namísto ocelového schodiště, a to jak v přízemí vedle místnosti rady starších, tak v prvním patře v sousedství varhanního kůru a místností za ním. Nové schodiště na kůr pak mělo být postaveno v hlavní lodi Husova sboru. Novotou měla zazářit především zrekonstruovaná místnost v průčelí Husova sboru (za varhanním kůrem), která předtím sloužila jako skladiště, kam se 40 let dávalo všechno, co by se mohlo někdy hodit a co se stejně nikdy na nic nehodilo. Tato místnost má nyní sloužit k výuce angličtiny pro předškolní i starší děti, k dětskému divadlu, videoprojekcím, odborným přednáškám, ale i jako zázemí pro Mateřské centrum Kalíšek a různé pěvecké a folklorní soubory, které především o adventu v Husově sboru vystupují.

Místnost za varhanním kůrem před rekonstrukcí po rekonstrukci (Bára Plisková při hře s dětmi)

24


Pro výuku anglického jazyka dospělých a k výkladům Bible měla být na úkor vstupní chodby do Husova sboru zvětšena místnost rady starších. V plánu bylo zrekonstruovat i místnost nad farou (po levé straně varhanního kůru), která by sloužila jako herna pro děti a mládež. Pro nedostatek finančních prostředků však bylo od tohoto záměru upuštěno. Původně jsme mysleli, že v říjnu 2007 budou všechny stavební úpravy dokončeny. Bohužel dvě stavební firmy nám pro větší zakázky odmítly provést dojednané práce, takže se s většími stavebními úpravami v říjnu teprve začínalo. Do té doby se nám však brigádně podařilo vyklidit místnost za varhanním kůrem a položit v ní novou základní podlahu z trámů a desek, vybourat ve stěnách kůru dva otvory pro dveře, posunout stěny ve vstupní chodbě, aby se na pravé straně chodby zvětšila místnost rady starších a na levé straně mohla vzniknout hospodářská místnost pro uložení betlému, věcí k pohřbům a úklidových prostředků. Dále jsme brigádně provedli veškeré výkopy pro přípojku vody a kanalizace, a poněvadž nové schodiště bylo už tehdy z větší části hotové, pustili jsme se i do bourání starého ocelového schodiště. Do konce roku 2007 se zásluhou zedníků, elektrikářů, sádrokartonářů, truhlářů, stolařů a instalatérů podařilo kompletně dokončit místnost za varhanním kůrem (v průčelí Husova sboru) včetně podlahy z OSB desek, elektroinstalaci, sádrokartonové stropy, nové dubové schodiště s ocelovou konstrukcí, dřevěnou podlahu na kůru, sociální zařízení, kanalizaci a rozvody kanalizačního i vodovodního potrubí a vodovodní přípojku. Na tomto místě je třeba poznamenat, že z finančních důvodů jsme chtěli některé stavební práce načas odložit, ale díky půjčce Náboženské obce ve Zlíně i půjčce dalších členů naší církve a především díky Boží pomoci jsme vše nutné zvládli, a to i přesto, že celková částka se vyšplhala na 947.488,- Kč. Dne 15. ledna 2008 jsme s velkou radostí obdrželi kolaudační souhlas, a tak Pastorační a vzdělávací středisko mohlo konečně


25

zahájit činnost a náš Husův sbor se tak mohl stát místem setkávání pro všechny občany. Vždyť člověk je uzel vztahů a nic jiného. A právě svými pouty existuje. Chrám také existuje skrze každý ze svých kamenů. Odstraníš jeden: chrám se zhroutí (Antoine de Saint – Exupéry). Mateřské centrum Kalíšek

Každou středu od 9.30-11.30 se koná v nově zrekonstruované místnosti v průčelí Husova sboru Mateřské centrum Kalíšek, které navštěvuje 5-8 maminek a jejich děti. Program mateřského centra je pohodový a spíše volnější. Nejprve si děti hrají a maminky povídají, potom pod vedením pastorační asistentky Barbory Pliskové probíhá za pomocí říkadel a tanečků rozcvička, po níž následuje opět volná zábava. Přibližně v 11 hodin je čas na divadélko s maňásky, kdy zahrajeme dětem krátkou pohádku. Na závěr si všichni společně zazpíváme pár dětských písniček, někdy i s hudebním doprovodem na klávesy nebo kytaru.

26


Angličtina u Kalíšku Ve středu a ve čtvrtek odpoledne probíhá ve stejné místnosti také angličtina u Kalíšku. Na začátku roku 2008 jsme začínali se 6 dětmi, krátce na to jich bylo už 14, takže jsme je museli rozdělit do dvou skupin. V současné době navštěvuje předškolní angličtinu zhruba 40 dětí v pěti skupinách. Výuka probíhá hravou formou, za pomocí říkadel, písniček a her. Dospělí se k výuce anglického jazyka schází v pondělí v místnosti rady starších vpravo od vstupních dveří a jsou rozděleni do dvou skupin: mírně pokročilí a začátečníci. Přihlášeno je 15 studentů. Nepravidelné akce Pastoračního a vzdělávacího střediska V létě jsme pro rodiče a děti několikrát připravili na farní zahradě opékání špekáčků s různými hrami, soutěžemi, maňáskovým divadélkem a dokonce i aquaparkem u Kalíšku, kdy se děti mohly koupat jak v malém, tak i ve velkém bazénu. K dispozici byla také vodní skluzavka, houpačky, pískoviště a různé hračky.

Broučkiáda

Vánoce v Husově sboru


27

Na podzim jsme pro změnu přichystali lampiónový průvod s názvem „Broučci hledají poklad“, neboli první ročník „Broučkiády“. I když vše nasvědčovalo tomu, že se pro deštivé počasí lampiónový průvod neuskuteční, přesto na nás Bůh milostivě shlédl a jako zázrakem půl hodiny před zahájením průvodu přestalo pršet. Díky tomu se „Broučkiády“ zúčastnilo na osmdesát dětí, jejichž tváře se rozzářily nadšením ze světýlek v lampionech i lucerničkách. Bylo velkou radostí vidět, jak dítka proměněná v broučky s křidélkami a tykadly podlehla magickému kouzlu světýlek a za doprovodu rodičů jdou s nadšením stezkou lemovanou překrásně nazdobenými sklenicemi s plápolajícími svíčkami. Na konci této stezky v Husově sboru je navíc čekal poklad v podobě sladkostí, diplomu a malého občerstvení, což ještě umocnilo zážitek z prvního ročníku „Broučkiády“. V prosinci pak do Mateřského centra Kalíšek a do angličtiny u Kalíšku přišel Mikuláš, který všechny děti obdaroval sladkostmi. Děti na oplátku Mikulášovi zazpívaly a krásně se mu anglicky představily. V sobotu 20. prosince si děti pod vedením pastorační asistentky Barbory Pliskové připravily pro své rodiče, babičky a dědečky vánoční besídku, jejímž tématem bylo narození Kristovo. Na úvod besídky manželé Pliskovi zahráli maňáskové divadelní představení o ovečkách, které pastýři opustili kvůli zjevení anděla, jenž zvěstoval narození Pána a Spasitele. Když se pak pastýř Matouš vrátil od právě narozeného betlémského dítěte, byl ve svém srdci proměněný, což vyvolalo u jedné z oveček otázku, co se vlastně stalo. Děti převlečené za anděly, Marii, pastýře, a mudrce od východu pak ovečce a všem přítomným zahrály, co se vlastně tenkrát v Betlémě stalo. Za zmínku stojí, že všechny písničky děti zpívaly v jazyce anglickém. Lubomír Pliska

28


Ztráty a nálezy na Slovácku Sestra farářka Iva Pospíšilová se v uplynulém roce rozhodně nenudila. Kromě obvyklých radostí a starostí, které ji přináší duchovní správa tří náboženských obcí, se podařilo sehnat finanční prostředky na opravu dvou ze čtyř sborů, které spravuje – v Uherském Brodě a Bzenci. Spousta času, který přitom ztratila, snad byla vyvážena zajímavými nálezy. V chrámu Mistra Jana Husa v Uherském Brodě bylo potřeba vyměnit podlahu napadenou červotočem a dřevokaznými houbami. Za tímto lakonickým konstatováním se však skrývalo velké překvapení. Tedy přesněji řečeno – skrývalo se pod zmíněnou podlahou historického kostela v centru královského města. Práce se totiž konaly za asistence archeologů Slováckého muzea, kteří v kostele prozkoumali tři vrstvy zeminy s historickými stopami od gotiky po současnost. Největší pozornost vzbudilo velké množství hrobů s často neúplnými kostrami. Předpokládá se, že patří obětem bočkajovských vpádů na Moravu počátkem 17. století. Při příležitosti oprav byla také znovu otevřena hrobka faráře Jana Trchalíka, který zemřel v roce 1739. Krypta, která byla při vyklízení kostela v roce 1920 plná vody, je po sanačních zásazích roce 1994 suchá; po provedeném archeologické průzkumu však byla překryta podlahou Výzkum krypty faráře Trchalíka kněžiště a už není přístupná.


29

Výměna poškozené podlahy, plánovaná na tři měsíce, byla zahájena v srpnu a protáhla až do vánoc; díky extrémnímu úsilí mnoha členů obce se však povedlo za 4 dny chrám kompletně uklidit, nastěhovat mobiliář a nazdobit tak, že v něm mohly být slaveny vánoční bohoslužby. Na rok 2009 zbývá ještě zaplynování kostela, které zahubí červotoče, a následné vymalování; k úplné spokojenosti pak už bude chybět jen generálka varhan. Přestože Sbor Jana Amose Komenského ve Bzenci je proti středověkému uherskobrodskému chrámu ještě dítětem – byl postaven v roce 1939 – potřebuje také lecjaké opravy. V poslední době ho trápilo zejména zavlhání, které stoupalo do stěn sboru. Sbor byl proto na podzim roku 2007 vyklizen, omítky osekány a bylo provedeno odvlhčení zdiva. Následovaly omítkové práce, bylo zhotovena nová podlaha v kněžišti a udělán nový rozvod elektřiny ke světlům; díky půjčce od městského úřadu mohl být sbor současně i vymalován. Potěšitelné je, že se vždy našlo dost potřebných brigádníků; třeba podlahu sboru přišli vydrhnout samí muži! Bzenecká náboženská obec, která po dobu oprav konala bohoslužby nouzově na faře, se do opraveného sboru vrátila rovněž při vánočních bohoslužbách roku 2008. kow

Rozkopaná podlaha v Chrámu M. J. Husa v Uh. Brodě

30


O práci s dětmi a táboře ve Fryštáku Ze zprávy v Českém zápase jsme se dozvěděli, že se děti z pražských náboženských obci Krč a Braník přijely o prázdninách nadýchat svěžího vzduchu k nám do Hostýnských vrchů. Jejich vedoucí, sestru farářku Jindřišku Buttovou, jsme proto požádali o krátký rozhovor. Jakou tradici má práce s mládeží ve vašich náboženských obcích a o kolik dětí v současné době pečujete? S dětmi a mladými pracuji – nebo se snažím pracovat – od doby, kdy jsem nastoupila do své první náboženské obce, tj. od listopadu 1984. Mám určitě velikou výhodu, že pocházím z farářské rodiny. Můj tatínek Jindřich Hanuš vždy pracoval s dětmi a mládeží, učil náboženství ve školách; za to byl také jako farář v letech 1959-1960 vězněn. Jako dítě i dospívající jsem nepřetržitě prošla duchovní péčí o děti, biřmovance a mládež, to byla naprostá samozřejmost života mého sboru ve Frýdlantu. Jsem za to nesmírně vděčná Bohu i svým rodičům. Také v současnosti si nedovedu představit farářskou činnost bez práce s dětmi, ať už v jakékoli podobě, na faře, ve škole. (V letech 1991-1993 jsem vedla křesťanskou skautskou družinu Vlaštovek.) Domnívám se, že naše církev se na tuto oblast činnosti dostatečně nezaměřuje, duchovní chodí málo do škol. V současné době vedeme s kolegyní – pastorační asistentkou Danou Kalivodovou – pravidelně týdně 62 dětí a mladých na dvou farách v Krči a Braníku a ve čtyřech základních školách. Ve třech jako nepovinný předmět, v jedné jako kroužek Bible. Jsou to děti z náboženských obcí nebo své aktivity otevíráte i dětem z jiných rodin? Z uvedených 62 dětí je 14 z rodin z náboženských obcí, shromaž-


31

ďují se na farách, zvlášť mladší děti „Broučci“ a zvlášť starší děti – už skoro mládež. Ostatní jsou ve školách – je to misijní příležitost. Můžete stručně nastínit program duchovní péče? Jaký má ohlas? Ve školách probíráme hlavní biblické příběhy, „Broučci“ se nyní seznamují s Mojžíšem a mladí s knihou Skutky apoštolů, někdy vložíme tématický večer. S dětmi hodně zpíváme, hrajeme biblické hry a soutěže, s malými kreslíme, se všemi dohromady hrajeme biblické dramatizace. Ohlas? To ať posoudí jiní. Ale kdyby nechtěli chodit, tak by je nikdo nedonutil! Pokolikáté jste pořádali tábor ve Fryštáku a jak jste vůbec na tábořiště Eliška přišli? Tábory pořádáme každý rok, většinou pokaždé na jiném místě. Ve Fryštáku jsme byli v srpnu 2008 poprvé, zúčastnilo se 16 dětí a tři dospělí vedoucí. Moc se nám ve Fryštáku a okolí líbilo. Eliška je skautské tábořiště, máme napojení na Svaz skautů a skautek, já sama jsem skautka. Co bylo náplní tábora? Tábor byl pro děti a mladé, s kterými pracujeme ve svých náboženských obcích. Každý den jsme měli s dětmi biblická zamyšlení s písněmi. Ta byla spolu s hrami a soutěžemi zaměřena na misijní cesty apoštola Pavla. V neděli jsme uskutečnili táborovou bohoslužbu v přírodě – v lese u tábořiště, kde je vytvořeno bohoslužebné místo s přírodním stolem Páně a křížem. Dá se říci, že je tábor vyvrcholením vaší celoroční práce s dětmi? Jaké z něho máte dojmy? Tábory pokládáme za důležitou součást své práce s dětmi. Celý rok se na ně těšíme a promýšlíme nosnou myšlenku spojenou s celotáborovou hrou. Od jara připravujeme konkrétní biblické hry a soutěže. Do této přípravy zapojujeme i mládež.

32


Jsme rádi pospolu, dovídáme se nové věci nejen z Bible a užijeme i mnoho legrace. O tom, že se tábory líbí, svědčí skutečnost, že s námi chtějí děti a mladí stále jezdit. Děkujeme Bohu za možnost práce s dětmi. A děkujeme také rodičům za jejich důvěru. Marcel Sladkowski

Táborová bohoslužba ve Fryštáku


33

Ze Zlína Bohoslužby a biblické hodiny v minulém roce Protože veškeré úsilí rady starších (a ovšem i dalších členů náboženské obce) o nového faráře pro Zlín se zatím míjelo účinkem, žili jsme po celý rok v podmínkách, na jaké jsme dlouho nebyli zvyklí: totiž jako administrovaná obec. Na první pohled to mnoho neříká, ale skrývá se za tím mnoho úkolů a problémů, včetně těch nejzákladnějších, jako je zajištění pravidelných bohoslužeb a biblických hodin. Administrace je svěřena bratru faráři Lubomíru Pliskovi z Kvasic už od začátku roku 2007, plně pak na jeho bedra spadla po úmrtí bratra faráře Kopeckého v dubnu 2007. Znamená to, že vedle své domovské (a početné) obce v Kvasicích si musí najít čas i pro Zlín. Bohoslužebná praxe se ustálila tak, že bratr farář Pliska slouží ve Zlíně jednou za dva týdny (v sudé neděle), v ostatních nedělích vypomáhají faráři Iva a Pavel Pospíšilovi z Uherského Brodu. Nesnadná situace má vliv na bohoslužebný život v celém vikariátu, protože nesmíme zapomínat, že manželé Pospíšilovi mají vedle Uherského Brodu na starost také administraci náboženských obcí v Kyjově a Bzenci; a slouží-li bratr Pliska ve Zlíně, zajíždí do Kvasic sestra vikářka Jana Chaloupková z Kroměříže... I proto je velmi důležitá výpomoc jáhenky Radany Váňové, která zpravidla jednou měsíčně slouží bohoslužbu slova.

34


Hned na začátku roku 2008 zažila naše obec radost spojenou s křtem děťátka, žel jediného, které nám v tomto roce ve Zlíně přibylo. Pěknou slavnost jsme prožili v červnu, kdy k nám zavítal bratr biskup Petr Šandera, aby svátostí biřmování posloužil dvěma sestrám – Dagmar Lissové a Šárce Sladkowské. Na obou těchto bohoslužbách se sešlo okolo 40 věřících, jinak však průměrná návštěvnost bohoslužeb poklesla; zatímco v minulých letech se pohybovala kolem 22 osob, v uplynulém roce to bylo jen 19 osob. Nelze jinak, než v modlitbě vyhlížet budoucí kýžené obsazení farářského místa a pracovat o to. Prozatím můžeme jen smutně konstatovat, že Zlín je jediným krajským městem bez stálého husitského faráře.

Biřmování 1. 6. 2008 ve Zlíně. Před evangelickým kostelem, zleva vzadu: Petr Šandera, Eva Máčelová, Radana Váňová, Lubomír Pliska, v popředí biřmovankyně: Dagmar Lissová a Šárka Sladkowská.


35

Přes všechny obtíže pokračoval pravidelný cyklus biblických hodin, které se mimo letní měsíce konají každou středu na faře. Na rozdíl od bohoslužeb počet jejich účastníků neklesá, schází se stále kolem šesti osob, občas dokonce devět nebo deset, a to je pak na naší malé faře znatelný nával. V těchto podvečerních hodinkách nacvičujeme méně užívané písně z našeho zpěvníku, modlíme se, čteme žalmy a především se věnujeme výkladům biblických textů. S bratrem farářem Pliskou jsme pokračovali v obtížných místech knih Mojžíšových, po nich následoval seriál o egyptských ranách a navazujících pasážích 2. knihy Mojžíšovy. Potom jsme pozornost obrátili k některým z tzv. malých proroků (Jonáš, Ámos). Svůj výklad bratr farář opíral o díla předních českých teologů Jana Hellera, Martina Prudkého (Obtížné oddíly knih Mojžíšových), Jiřího Beneše (V moci slova) a Vladislava Žáka (Pozvání k Bohu). Biblické hodiny jsou jedinečnou příležitostí k porozumění často nesnadným textům Písma. Probíraná témata zpravidla zavdávají podnět k různým úvahám a diskusím, které spoluvytvářejí atmosféru těchto večerů. A jaká je ta atmosféra, to lze posoudit každou středu v 18 hodin. Protože se nejedná o žádný uzavřený kroužek chytrých hlav, je každý nově příchozí vítán. Marcel Sladkowski

36


Vzpomínka na bratra faráře Ladislava Kopeckého Před dvěma lety – na Velikonoční neděli 8. dubna 2007 zemřel ve věku nedožitých 84 let dlouholetý farář Církve československé husitské ve Zlíně Ladislav Kopecký. Každý, kdo se někdy s bratrem farářem Kopeckým setkal, brzy poznal, že víra v Boha pro něho nebyla jen prázdným slovem, nýbrž obsahem celého jeho života. Měl zvláštní charismatický dar, kterým přitahoval lidi – měl je totiž rád.

Bratr farář Kopecký s manželkou na faře o Vánocích 2006


37

Znali jsme se plných 33 let. Byl to on, kdo se účastnil svatební hostiny, když jsem se ženil, byl to on, kdo měl úvodní modlitbu při oslavě mých abrahámovin. S radostí mohu napsat, že jsme byli velcí přátelé. Velmi rád jsem ho navštěvoval na faře, ale i doma na Kudlově; s přibývající lety tyto návštěvy byly stále častější. Bratr farář dovedl naslouchat, dovedl poradit. Snad někoho překvapí, že na husitské faře se konaly pravidelně každý týden hodiny němčiny, které pro desítku dobrovolníků, většinou z katolické církve, připravoval právě bratr farář. Vždy s malým pohoštěním a vždy zdarma. Na tyto pěkné chvíle dnes s láskou a vděčností vzpomínají – lékařka, dvě zdravotní sestry, dělnice, účetní, redaktor, katolický kněz, novinář... Když v roce 1979 poprvé vyšel ekumenický překlad Písma svatého, a to jen v omezeném nákladu a samozřejmě určený jen pro nekatolické církve, byl to právě bratr farář Kopecký, který zařídil, že naši věřící dostali několik desítek nových Biblí. Po listopadu 1989 z jeho iniciativy vznikla v našem městě Komenského akademie; byl to právě on, kdo zavedl pravidelné bohoslužby ve zlínské nemocnici. Katolická církev se pak k jeho iniciativám postupně přidávala. Jeho pravidelných týdenních pobožností v Domově důchodců na Burešově, které vedl plných 14 let, se zúčastňovalo s vděčností mnoho našich věřících. Bratr farář stál u zrodu Křesťanské mateřské školy ve Zlíně, kde většina dětí byla z katolické církve. Jeho třiatřicetileté požehnané působení v našem městě zapustilo ekumenické kořeny do srdcí mnoha věřících v katolické církvi. Vždyť s jeho jménem jsou spojeny ekumenické bohoslužby, při nichž také několikrát kázal ve farním kostele sv. Filipa a Jakuba.

38


Vždycky jsem obdivoval jeho hlubokou lásku a úctu k Písmu svatému, jeho osobní zaujetí o pronikání do pravdy Písma. To se také výrazně promítalo v jeho kazatelské službě i při biblických hodinách, které s láskou připravoval. Oceňoval jsem jeho nadšení při přípravě této katecheze. I když věděl, že na biblické hodiny přijde jen několik lidí, jejich přípravě věnoval tolik času, jako by se jich mělo zúčastnit velké společenství věřících. O jeho lásce k Bibli svědčí jeho překlady kázání na starozákonní témata z němčiny (Adam, Abraham, Jákob). Napsal a přeložil desítky náboženských článků, ať už jeho původních, nebo z překladu, často publikoval na půdě své vlastní církve (Český zápas, Teologická revue, Kalendář Blahoslav). S jeho homiliemi se však mohli setkat i čtenáři Katolického týdeníku. Na závěr připomínám jednu zajímavost. Na podzim 2006 navrhlo několik katolických věřících faráře Ladislava Kopeckého na Cenu města Zlína za rok 2006, žel, Magistrát města Zlína udělil cenu jiným dvěma kandidátům. My všichni, kdo jsme ho znali, však věříme, že Ten, kterému zasvětil celý život, mu dal daleko větší odměnu – podíl na jeho království (Kol 3,24). Josef Pala, Římskokatolická církev ve Zlíně


39

Bohoslužebné prostory CČSH ve Zlíně Zlínská náboženská obec během své více než sedmdesátileté existence nikdy nezískala vlastní bohoslužebný prostor. Byla odkázána na různé více či méně vhodné nájmy a trvalý azyl našla až po druhé světové válce v evangelickém kostele. Tento přehled stručně připomíná místa, kde se naše církev v minulosti scházela k bohoslužbám. Sociální ústav firmy Baťa (2. polovina 20. let) Dům z roku 1925 byl v době, kdy se tu konaly bohoslužby, novostavbou. Později byl zbourán a na jeho místě je dnes park se sochou Jana Antonína Bati.

40


Sokolovna (2. polovina 20. let) Honosná budova byla v letech po svém postavení (1921) chloubou města.

Zámek (1929-1935) Poté, co zámek přešel do majetku Baťova podpůrného fondu (1929), v něm církev získala místnost pro konání bohoslužeb. Fotografie úpravy stolu Páně je z dubna 1935.


41

Husova síň v Komenského škole (1935-1939) Po zrušení školy byla celá místnost v patře poskytnuta církvi československé.

Masarykovy školy (1939-1943) Bratr farář Ferdinand Valík za stolem Páně ve škole kolem roku 1940. Školy stály v místech nyní budovaného Kongresového centra.

42


Dům bezpečnosti (1943) Bohoslužby byly přechodně i v domě hasičů, dnešní pomocné budově Městského divadla.

Komorní kino (1943-1944, 1945, 1946) Další dočasný domov církve, dnes budova Základní umělecké školy a Malé scény.


43

Malý sál evangelického kostela (od 1947) Od roku 1947 církev trvale užívá malý sál evangelického kostela, na snímku úprava asi z 50. let.

Pohřeb řídícího učitele Adolfa Šišky Před šedesáti lety zemřel Adolf Šiška, učitel a vlastivědný pracovník Zlínska, velký propagátor díla Františka Bartoše a věřící Církve československé. Rodák z Droždína, kde přišel na svět 22. května 1863, se celý život věnoval učitelskému povolání. Poté, co vystudoval učitelský ústav, nastoupil své první místo ve Zlíně (1886) a zdejšímu kraji už zůstal věrný. Několik let učil ve Spytihněvi a v Babicích, než v roce 1894 přešel jako řídící učitel na nově vybudovanou školu na Mladcové. Tam setrval 33 let, až do odchodu na penzi v roce 1927. Odstěhoval se pak do svého domku v Kroměříži, ale na Mladcovou se nikdy nepřestal vracet. Však tu zanechal podstatný kus života vyplněného prací nejen pro školu. Dlouhé roky byl tajemníkem obecního zastupitelstva, kronikářem obce, zakladatelem a režisérem ochotnického kroužku, a také místního odboru Národní jednoty. V blízkém městě Zlíně stál u zrodu Sokola.

44


Adolf Šiška s manželkou

Adolf Šiška se na počátku 20. století stal nejbližším přítelem slavného národopisce Františka Bartoše, který svá poslední léta trávil na rodné Mladcové. Učitel Šiška neúnavně popularizoval Bartošovo dílo po jeho smrti (1906), inicioval výstavbu mladcovského kulturního domu Bartošov a byl hlavním organizátorem jubilejních bartošovských oslav v roce 1926. Adolf Šiška také pilně bádal o minulosti a vlastivědě Mladcové a Zlínska; své poznatky porůznu uveřejňoval v časopisech a shrnul v knížce Zlínský okres (1930). Málo známý je jeho pokus na poli dramatickém – divadelní hru Bezejmenná napsal pro své mladcovské ochotníky. Na církevním poli se zřejmě výrazněji neangažoval nebo o tom aspoň nejsou doklady. Po roce 1927 byl členem náboženské obce v Kroměříži, kde také 15. března 1949 zemřel v požehnaném věku 86 let. Album z jeho pohřbu uložené ve Státním okresním archivu ve Zlíně je možná paradoxně nejucelenějším dokladem jeho příslušnosti k Církvi československé. Zároveň je – i přes slabší technickou kvalitu – svědectvím o podobě pohřebního obřadu církve v polovině 20. století.


45

Adolf Šiška byl podle svého přání pohřben na Mladcové v sobotu 20. března 1949. Do smutku ponořená obec vzdala svému řídícímu učiteli náležitou poctu. Rakev byla nejprve vystavena na katafalku, u nějž drželi čestnou stráž zástupci hasičů a Sokola. Ti se také postavili do čela smutečního průvodu, který se předjarním odpolednem pomalu ubíral na hřbitov za vsí. Za uniformované Sokoly se řadily skupiny školních dětí, pohřební automobil, dechová hudba a příbuzenstvo v čele v vdovou Boženou a oběma dcerami, Jarmilou Zapletalovou a malířkou Mladou Kobzáňovou. S nimi kráčeli jejich manželé, učitel Jaromír Zapletal a akademický malíř Jan Kobzáň. Atmosféru průvodu dokreslovaly holé kmeny ovocných stromů a siré zbytky sněhu na polích okolo cesty. Rozloučení u rakve a uložení do půdy mladcovského hřbitova vykonal zlínský farář Ferdinand Valík. Vzpomínka na zesnulého konaná následujícího dne při bohoslužbě v Miličově sboru v Kroměříži pak udělala poslední tečku za životem Adolfa Šišky, poctivého učitele a vlastivědného pracovníka východní Moravy. Marcel Sladkowski

Z pohřbu Adolfa Šišky

46


Prapory náboženské obce Zlín K prvním desetiletím Církve československé neodmyslitelně patří také prapory, které si nechávaly šít téměř všechny náboženské obce a které zpestřovaly atmosféru náboženských poutí a slavností. V průvodech, při slavnostních bohoslužbách, při otevírání nových sborů, ale i na pohřbech měly prapory své čestné místo. Dnes už je tomu jinak, prapory se téměř nepoužívají a buď zapadají prachem ve skříních nebo jsou v lepších případech vystaveny v kostelech. Také náboženská obec ve Zlíně má dva prapory, které upomínají na její počátky. Jsou uschovány na faře včetně originálních žerdí a nástavců. Jedním praporem se honosila náboženská obec ve Zlíně, druhý patřil místnímu výboru církve v Březnici. Po výtvarné stránce to nejsou příliš zdařilé exempláře, takže jejich hodnota je dnes převážně historická. Oproti zvyklostem nejsou datovány, proto dobu jejich vzniku můžeme jen odhadovat. Zlínský prapor vznikl někdy před rokem 1935, protože z toho roku máme doklad o jeho běžném používání. Březnický prapor můžeme datovat do doby po roce 1930, kdy se v této vesnici ustavil místní výbor církve. Prapor NO Zlín: obdélný, v žerďovém okraji připevněný kovovými úchyty k dřevěné žerdi s kovovým nástavcem tvaru kalichu v trnovém věnci. líc: v černém poli v horním a dolním okraji ozdobné červené stuhy, mezi nimi v dolní části bílá lipová ratolest se ze-


47

lenými listy, ve střední části břemeno (položená černá kniha s bílým lemováním, na ní postaven červený kalich, z nějž vyrůstá bílá hostie) a v horní části červený nápis: PRAVDA VÍTĚZÍ! rub: v černém poli v horním a dolním okraji ozdobné červené stuhy, mezi nimi červený nápis: CÍRKEV / ČESKOSLOVENSKÁ / VE ZLÍNĚ. Prapor místního výboru Březnice: obdélný, v žerďovém okraji připevněný kovovými úchyty a černou šňůrou k dřevěné žerdi s kovovým nástavcem tvaru kalichu v lipovém věnci.

líc: v černém poli s červenou linkou v okrajích červený třířádkový nápis, mezi řádky po jednom červeném svazečku lipových listů; nápis: CÍRKEV / ČESKOSLOVENSKÁ / BŘEZNICE rub: v černém poli s červenou linkou v okrajích v dolní části dvě červené zkřížené lipové ratolesti, ve střední části červený kalich, z nějž vyrůstá červená hostie, v horní části červený nápis: ZA SVOBODU kow

48


Z hlav a srdcí O podávání rukou Když mi bylo asi tak patnáct, poučili mě dospělí o podávání rukou. Dozvěděla jsem se, že není jedno, jakým způsobem ruku podám a stisknu. Dá se tím někdy vyjádřit víc, než co lze říct slovy. Kromě toho platí určitá pravidla o tom, kdo podá ruku první a komu ji podá nejdříve. Přečetla jsem si také pár pojednání o této součásti etikety. Od té doby přikládám tedy podání ruky význam, který si zaslouží. Jak vlastně tento pozdrav vznikl? Bylo to už velmi dávno, v dobách, kdy se k sobě lidé nepřibližovali vždy jen s přátelskými úmysly. Tehdy podaná pravice ujišťovala druhého, že ten první nemá v ruce zbraň. Dnes už to nemáme zapotřebí, aspoň doufám. Zůstala však v platnosti funkce podání rukou jako výrazu přátelství a navázání bližšího kontaktu, než jakým je pouhý pozdrav. Zvyk podávat si ruce, běžný v Evropě nebo na americkém kontinentě, není obvyklý všude, třeba v Asii či v Africe. To je dobré vědět především při styku s cizinci. Někde je považován tak blízký fyzický kontakt za neslušný. V některých zemích je zvykem doplnit slovní pozdrav úklonou či sepjatýma rukama. Politikové se však zasloužili o rozšíření původně evropského zvyku podávání rukou i tam, kde tento zvyk není doma. Při návštěvě Německa nás naopak překvapí až nezvykle časté podávání ruky. Byla jsem svědkem toho, jak děti podaly ruku rodičům na dobrou noc – místo políbení nebo jiného projevu něžnosti běžného u nás. V církvi si podáváme ruku velmi často, snad při každém setkání či loučení, také při blahopřání. Někde je podání ruky zavedeno i v bohoslužbě při pozdravení pokoje. U římských katolíků je to krásný zvyk navazující na starokřesťanské bratrské políbení. Když se


49

pozdravení pokoje s podáním ruky pokoušela zavést ve svém sboru jedna naše farářka, šokovala ji reakce sestry, která řekla: „To abych se vždycky dívala, vedle koho si sednu. Přece nepodám ruku Kolomazníkové! To po mně, sestro farářko, nechtějte!“ Při podání ruky s různými lidmi si můžeme všimnout rozdílů daných jak jejich temperamentem, tak i vzájemným vztahem. Někdo stiskne ruku srdečně a podívá se přitom druhému do očí. Jiný vám podá ruku jako kus hadru a ještě se přitom dívá stranou. Nemusí jít vždycky o nepřátelství nebo nezájem. Ti lidé třeba nebyli nikým poučeni, jako jsem byla kdysi já. Někdo vám zase místo celé ruky podá jen konečky prstů, jakoby se bál druhému příliš přiblížit, otevřít. Snad se někdy v lidech zklamal… Když je řeč o temperamentu, tak se musím přimluvit za více ohleduplnosti ze strany těch, kdo mají přemíru energie a síly. Když vám takový člověk stiskne ruku až k bolesti, tak už tady hraničí srdečnost s neurvalostí. Naše děti je potřeba poučit, že mají počkat s podáním ruky na impuls od starších, že nemají mít přitom druhou ruku v kapse a že se nesluší potřásat rukou druhého dlouze a významně, jako to dělají politikové před novináři a fotografy. Ne vždy je třesení rukou nutné nebo vhodné. Jednou jsem zavinila nehodu, když jsem se vítala s člověkem obtěžkaným zavazadly. Kvůli mé vnucené pravici upustil magnetofon a ten se rozbil. Mezi věřícími bývám někdy svědkem komické situace. Člověk zaměstnaný prací a s plnýma rukama se pozdraví s druhým slovně. Po dlouhé chvíli, když má konečně volné ruce, přispěchá znovu k dotyčnému a podává mu k jeho údivu ruku. Bez toho by pozdrav nepovažoval za úplný. Pokud mám plné ruce nebo jsou zašpiněné či mokré, pak podání ruky vynechám a doufám, že to ten druhý pochopí. Věřím, že jste tento můj příspěvek přijali v přátelském duchu, jak byl míněn. Srdečně vám tisknu ruku a těším se na mnoho příležitostí k přátelskému podání ruky v církvi. Radana Váňová

50


Když jsme v předloňském Zvěstníku chtěli uveřejnit seznam literárního díla jubilanta Zdeňka Svobody, museli jsme mu vyčlenit téměř celou stranu. Bratr farář však ani po osmdesátce nepolevil v tempu a za uplynulé dva roky má na kontě další dvě knihy. V roce 2007 to byla kniha pohádek O princích Áránovi a Árámovi a v loňském roce sbírka poezie Stesky a rozbřesky. Z ní přinášíme dvě ukázky.

Pečeť V Ohnici Jiřího Jakuba se po dlouhá léta skrývalo psaní se jménem z ráje A u toho jména pečeť dívčích rtů Před mrazivou mocí času všechno bledne Ale v té pečeti stále přebývá ohnivý žár plamen Hospodinův A srdce znova taje Zdeněk Svoboda


51

Otázka V Bílé čtvrti jednoho města vykřikla na mě z chodníku před villou Vlasta otázka psaná křídou MARTINE ONDRO HONZO KDE STE? A já jsem nevěděl Opravdu ne Mohl jsem nanejvýš připsat další jména křídou Věřím však že ti co si smluvili schůzku v Bílé čtvrti u villy jednou jistojistě přijdou Zdeněk Svoboda

52


Vilémov Neznáte Vilémov? Je to malá úpravná vesnička na Hané poblíž Litovle, v pěkném zákoutí Drahanské vrchoviny. Kromě několika domů a zahrad jsou tam dva kostely, obchod, hostinec, škola, školka, pošta a obecní úřad. A ještě to nejzajímavější – aspoň pro nás – pravoslavný klášter. Naše věřící bude možná zajímat, že součástí kláštera je Gorazdovo cyrilometodějské středisko duchovních setkání. Je pojmenováno po biskupu Gorazdovi, který se jmenoval vlastním jménem Matěj Pavlík. Byl nejdříve katolickým knězem, poté se zapojil do zakládání Církve československé a později se stal pravoslavným biskupem. A je to tentýž Matěj Pavlík, kterého popravili nacisté během heydrichiády. Vloni v létě jsme prožili v tomto klášteře zvaném monastýr spolu se skupinou podobně orientovaných lidí týden duchovního cvičení. Sjelo se 40 zájemců o prohloubení kontemplativního modlitebního života ze všech koutů republiky, také jeden Slovák a jedna Němka. Vedoucím kurzu byl Jan Šedivý, katolický jáhen žijící v Německu. Složení naší skupiny bylo nadkonfesní. Sešli jsme se v naprosté svobodě a také program celého soustředění byl tolerantní k přesvědčení každého jednotlivce. Prostředí kláštera vyhovovalo zaměření naší skupiny. Je tam ticho, čisto, skromná a vkusná výzdoba, všude květiny. Rumunské řeholnice, které v klášteře žijí, nám nechaly naprostou volnost, abychom se věnovali svému programu. Staraly se o naši stravu a ubytování a vyhověly nám v každém přání. Snažili jsme se vzájemně nerušit. Naše skupina se setkávala několikrát denně v přednáškovém sále, který jsme přizpůsobili svým potřebám. Seděli jsme


53

v kruhu na nízkých stoličkách, jen starší účastníci měli židle. Po celý den jsme zachovávali mlčení, výjimkou byl jen společný zpěv nebo hlasité předčítání textů z Bible či úryvků duchovní poezie. Každý z nás měl také možnost pohovořit o samotě s vedoucím kurzu. Přednášky našeho školitele nebyly přednáškami v pravém slova smyslu. Šlo více o uvedení do kontemplace, o motivaci ke cvičení, o návod k tomu, jak se beze slov nebo jen s velmi úspornými slovními prostředky obracet k Bohu. Učili jsme se v tichosti a rozjímání naslouchat Božímu hlasu ve svém nitru. Toto sezení bylo střídáno pomalou meditativní chůzí po chodbách kláštera. Obzvlášť krásné byly chvíle zpěvu písní z Taizé. V centru klášterního areálu stojí bělostný kostelík zvaný chrám. Už na první pohled je zřejmé, že jde o pravoslavnou stavbu. Vnitřní výzdoba je bohatá, ale vkusná, typická pro pra-

54


voslavné chrámy. Zúčastnili jsme se spolu s místními lidmi bohoslužby zvané svatá liturgie. Místo zvonů zvoucích na mši mají ve Vilémově jiný zvyk – zřejmě rumunského původu. Jedna ze sester-řeholnic obchází volným krokem kostel a vyklepává na velký kus dřeva zvláštní rytmus. Mohli jsme se zapojit do bohoslužby se zpívanou liturgií Jana Zlatoústého a vyslechli jsme kázání zdejšího duchovního, který přišel z Polska. Po skončení nám jeden z věřících podal zasvěcený výklad o chrámu, jeho funkci a historii, o významu ikonostasu – totiž té bohatě zdobené stěny pokryté ikonami v přední části chrámu, za kterou smí vkročit jen kněz. Aby naše aktivita nebyla jednostranná, byly zařazeny také bloky tělesných cvičení na venkovním prostranství, které přiléhá k přednáškovému sálu. Kromě toho někteří z nás, kteří si ráno přivstali, chodili bosky ranní rosou po lukách v okolí kláštera. Každé odpoledne jsme měli také příležitost ke krátké procházce. Vlídné letní počasí jen umocnilo hezké zážitky z tohoto pobytu. Radana Váňová

Loňské listopadové shromáždění úcty a vděčnosti v náboženské obci Zlín bylo tentokrát spojeno s prezentací poezie Anny Kojanové. Připomněli jsme si tak 70. narozeniny autorky, jejíž verše jsou známé především v okruhu autorů a návštěvníků Klubu přátel hudby a poezie. Ten vznikl před lety z jejího popudu a pro něj již deset let připravuje pravidelné klubové večery pod názvem Vnímání. Sestra Kojanová je sama autorkou čtyř sbírek, k nimž v loňském roce přibyla pátá s názvem Doteky naděje. Přinášíme ukázku:


55

Budí se kdesi tam jak hejna ptáků vzpomínky dusí příval něhy zaklíněný v čase zralosti A přec vzepřel se oř vzlétl unáší přes pahorky bytí k výšinám sladké zpěvy vytryskly s Pegasem v letu dolů shlížím dým mění se v oblaka nabírám lehkost a sním věčná lásko smím vstoupit do tvého hájemství? Anna Kojanová

56


Prečo by mali kresťania čítať rozprávky Kto by nepoznal Kristove podobenstvo o „pšenici a kúkole“. Medzi pšenicu zasial nepriateľ semená kúkoľa a steblá oboch rástli odvtedy povedľa seba. Hospodár pod hrozbou zakázal vytrhať plevel skôr, ako dozrejú veky. Toto kolosálne podobenstvo nám odhaľuje svetové dianie vo svojej nahej prapodstate. Je jadrným opisom večného boja dobra so zlom. Rozprávky a staré mýty, či rôzne náboženské systémy nás poúčajú o zápase medzi dobrom a zlom. Pravú rozprávku rozpoznáme od falošnej – obvykle modernej, ktorá stratila transcendentný rozmer – podľa toho, či v nej víťazí dobro nad zlom. Ak je to naopak, zlo triumfuje, príp. moment zápasu týchto dvoch veličín sa tam nevyskytuje, môžete si byť istí, že ide o podvrh. V tom prípade máme do činenia s falzifikátom a o žiadnej rozprávke nemôže byť reč. V pravej, skutočnej, rozprávke, sa musia nadpozemské hodnoty objaviť, musia v nej vystupovať a dobro musí – hoci po ťažkých skúškach – zlo premôcť. Sú prípady, v ktorých navonok zlo porazí dobro, napr. u Andersena. Autor však stojí na strane dobra, snaží sa čitateľa primäť k súcitu a k premýšľaniu nad žalostným stavom veci a morálne víťazstvo prisudzuje dobru. Rozprávky sú odrazmi šifier a symbolov podvedomia každého národa, dokonca každej individuality. Súboj dobra so zlom je v človeku vpísaný: naše svedomie vedie tento zápas každý deň, preto rozprávky odzrkadľujú navonok skryté vnútorné procesy. Nie je tomu inak ani v mýtoch, ktoré súboj dobra so zlom pozorne sledujú. Každé svetové náboženstvo, či už ide o mazdaizmus, judaizmus, buddhizmus, hinduizmus, kresťanstvo či islam, zlu prorokuje dočasný stav trvania. Zlo nemôže večne odolávať sile dobra. Zápas ľudských dejín je zápasom o absolútne víťazstvo Dobra.


57

A Kristove podobenstvo tento zápas naplno uchopuje a stavia pred človeka otázku: kúkoľ či pšenica? Kto sa skrýva za maskou koho? – Uvidíme na konci; eschatón je bezpochyby momentom mnohých prekvapení. Podobenstvo pripomína skutočnosť, že pred Bohom nestojíme v pozícii chudobných a bohatých, Aténčanov alebo Berlínčanov, moslimov alebo kresťanov, ani v pozícii učiteľov alebo žiakov, rodiacich sa alebo práve umierajúcich, ale v pozícii kúkoľa či pšenice – obhajcov zla alebo dobra. Podobenstvo hovorí: nie je dôvod chvieť sa hrdosťou nad tým, že patríte do vyvoleného náboženstva ani nie je nutné byť smutní z toho, že nie ste jeho súčasťou. Kristovho nasledovníka nerobí kresťanom jeho pozícia a verbálne potvrdenia. Ak nevie preukazovať milosrdenstvo, odvahu, súcit a v prvom rade lásku, zostáva stále – povedzme to Kristovými slovami – pohanom. Rozdiel medzi kresťanom a pohanom leží práve kdesi tam, kde leží rozdiel medzi skutočnou a fiktívnou rozprávkou. Židia či Gréci hľadeli svojho času na ostatné národy ako na pohanské. Svoju hodnotu nadradzovali nad ostatné, menej vyspelé kultúry. Pohanstvo ale nie je otázka etnickej ani náboženskej príslušnosti. Pohanstvo je stav duše. Stav, v ktorom absentuje etika a spiritualita. Ešte presnejšie – ide o nepochopenie dejinného zápasu medzi dobrom a zlom a indiferentnosť k hodnote dobra, pravdy, krásy. Bohu tým dávame najavo, že nezdieľame jeho absolútnu kvalitu, ktorú bez prestania tvorí a vyžaruje. V danom stave nie sme schopní Boha poznávať, uctievať, ani oslavovať. Kto nevníma dobro, neplynie k Bohu. Kto nepadá pred dobrom na kolená, nesvätí Božie mystériá. Kto nepozná Božiu pieseň – o večnom hľadaní plameňa lásky, o pití nektáru z jej kalicha, – nemôže ju ani spievať. „Boh je láska, a kto zostáva v láske, zostáva v Bohu a Boh v ňom.“ (1J 4,16) Ani v rozprávke, ani v kolosálnom svetovom dianí nie je dôvod členiť sa na etnické, náboženské, rasové, kultúrne, politické a iné fronty. Benedikt XVI. ešte ako kardinál Ratzinger povedal: „Katolíci sú ľudia ako všetci ostatní. Nájdeme medzi nimi všetky stupne

58


dobra i zla. Ale aj v ostatných náboženstvách existujú ľudia vnútorne rýdzi, ktorí sa prostredníctvom svojich mýtov dotýkajú veľkého tajomstva a nachádzajú správny spôsob človečenstva. Myslím, že by sme nemali vypočítavať, kde sú najlepší ľudia. Jedno sa však odvažujeme tvrdiť: Kto skutočne trpezlivo žije svoju vieru a necháva sa ňou formovať, bude skrze mnohé krízy a slabosti očistený a bude dobrý.“ A rozprávky? Hovoria tou istou rečou. Podávajú síce správu na okraj o tom, že dievčatko sa volalo Červená čiapočka, že Janko s Marienkou blúdili lesom a nevedeli nájsť cestu, že Popoluška našla tri oriešky, že Dievčatku so zápalkami bola zima, avšak každý čitateľ rýchlo pochopí, že jadrom príbehu zostáva to, ako sa zachovali, čo urobili pre to, aby sa svet stal lepším. Keď berieme do rúk knihu, nemusíme tušiť, o aké rozprávky sa jedná: či sú japonské, gruzínske, indiánske..., ale sotva nám unikne, kto stojí na ktorej strane. Činy postáv, ich reč, myslenie nás neoklamú. Vyvstávajú pred naším zrakom holé charaktery. Ako v Kristovom podobenstve. Ak v kresťanovi nevíťazí dobro, neodložil starý „stav pohana“ a kresťanom sa zatiaľ nestal. Ktorákoľvek rozprávková postava, ktorá je dobru prospešná, ho predchádza do kráľovstva nebeského. Kristove vysvetlenie podobenstva mnohému napovedá. Existujú len dva typy ľudí: dobrí a zlí. Respektíve, existujú iba dve formy činov, dobré alebo zlé (s miliónmi odtieňov). Málokedy nájdeme vyhranené extrémy – zásadne dobré či zásadne zlé individuality. V takých prípadoch sa jedná o vzácne výnimky, svätcov alebo tyranov. Skôr nás každodenné činy priraďujú raz k jednej, raz k druhej skupine. Rozprávky nás v rovnakom duchu ako evanjelium učia, že máme v rukách moc stať sa kúkoľom alebo pšenicou. Tú moc nám dal Boh; a je to on, kto očakáva, že sa zachováme ako praví rytieri či vznešené panny z príbehov, ktoré nás inšpirujú k tomu, aby sme svoj osud vedeli plne odovzdať do služieb mocností Dobra, Pravdy a Krásy. Juraj Jordán Dovala

Jméno učedníka:

V křížovce je ukryto jméno jednoho z učedníků Pána Ježíše Krista. Který to je?

Zvěstník CČSH ve Zlíně – 2009 59

Pro děti

60


Náboženská obec Církve československé husitské ve Zlíně Sídlo (fara): Telefon: Farář – administrátor:

Štefánikova 2193, Zlín, 760 01 577 439 597 Mgr. Lubomír Pliska (573 358 026, 776 190 320) Jáhenka: MgA. Radana Váňová Předsedkyně rady starších: MgA. Radana Váňová Bohoslužby v neděli v 8 hod. v malém sále evangelického kostela Biblické hodiny ve středu v 18 hod. na faře. * * * * * ZVĚSTNÍK Církve československé husitské ve Zlíně Ročník čtvrtý Vydala Náboženská obec Církve československé husitské ve Zlíně v březnu 2009 Odpovědný redaktor: Mgr. Marcel Sladkowski Jazyková úprava: Mgr. Zdeněk Svoboda Tisk: Tiskové středisko DR CČSH v Brně © 2009 Fotografie:

archiv NO CČSH Zlín (str. 34, 40 dole, 41, 43, 46, 47), NO CČSH Kvasice (str. 23, 26), NO CČSH Praha-Krč (str. 32), NO CČSH Uherský Brod (str. 28, 29), Josef Pala (str. 36), Radana Váňová (str. 52), rodinný archiv br. R. Medka (str. 7, 17, 21), Státní okresní archiv Zlín (str. 39, 40 nahoře, 42, 44, 45).

Fotografie na obálce: Husův sbor a fara ve Zborovicích

Zvěstník CČSH ve Zlíně Z V Ě S T N Í K. Církve československé husitské ve Zlíně. Vydáno za podpory Kulturního fondu města Zlína

Recommend Documents