Zvěstník CČSH ve Zlíně Vikariátní Z V Ě S T N Í K. Církve československé husitské ve Zlíně. Vydáno za podpory Kulturního fondu města Zlína

Zvěstník CČSH ve Zlíně – 2010

Vikariátní

Z V Ě S T N Í K Církve československé husitské ve Zlíně

2010 Vydáno za podpory Kulturního fondu města Zlína

1

2


Obsah Milý čtenáři (M. Sladkowski) Přehled bohoslužeb ve vikariátu „...zůstaňte zde a bděte se mnou…“(J. Chaloupková) Nechme lidi dělat dobré skutky. Rozhovor s vikářkou J. Chaloupkovou (M. Sladkowski)

3 4 6 8

Z vikariátu O Tiskovém středisku Brněnské diecéze (P. Pospíšil) Výročí první české mše v Uherském Brodě (M. Sladkowski) Komenského pamětní deska v Uherském Brodě (M. Sladkowski) Pozoruhodné vzpomínky (Z. Svoboda) Masarykovská slavnost v Čejkovicích (D. Konečná) Prapor náboženské obce Kvasice (M. Sladkowski) Vikariátem na vlnách internetu (M. Sladkowski)

23 24 26 28 30 32 33

Ze Zlína Bohoslužby a biblické hodiny ve Zlíně (M. Sladkowski) Medaile pro učitelku Žofii Kopeckou (M. Sladkowski) O pouti do Compostelly (M. Sladkowski) Z vděčnosti za ta slova (M. Ticháček)

35 36 37 38

Z hlav a srdcí Duchovní cvičení – znáte? (Š. Sladkowská) Jinakost (R. Váňová) Rozhledna (Z. Svoboda) Prvá cigareta (J. J. Dovala) Stesky a rozbřesky Zdeňka Svobody (V. Štěpánek) Doplňovačka s tajenkou (R. Váňová)

41 43 45 47 50 52


3

Milý čtenáři,

ať už husito nebo nehusito. Dostáváš do rukou páté, vlastně jubilejní číslo našeho Zvěstníku. Když před pěti lety tento sborníček začínal, sloužil hlavně věřícím náboženské obce, která jej začala vydávat, tedy ve Zlíně. Postupně se však začal rozhlížet více za humna a vybírat poutavá témata, události a příběhy z širšího okolí. Dnes už přiznáváme, že Zvěstník není jen zlínský, ale východomoravský, tedy že se zajímá o dění v husitském vikariátu Východní Morava. Kulaté narozeniny však letos neslaví jen Zvěstník, ale celá Církev československá husitská. Je jí devadesát let a máme ji rádi. Třeba proto, že bez jejího vzletu a rozmachu, ale i bez její únavy a hledání, bez její tu více, tu méně úspěšné práce na vinici Páně bychom neměli o čem psát. A tak jí náš Zvěstník věnujeme k narozeninám s přáním, aby byla požehnaným domovem pro mnohá srdce a mysli věřících. Ať slouží ke spáse. Pěkné počtení a vše dobré s Bohem

Marcel Sladkowski

4


Přehled bohoslužeb ve vikariátu Břeclav: adventistický kostel – 1. neděle v 13,50 hod. Bzenec: Komenského sbor – 1., 3., 4., 5. neděle ve 13,30 hod. Čejkovice: modlitebna v Domku T. G. Masaryka – 2., 4. neděle v 10,30 hod. Halenkovice: obecní úřad – 2. neděle ve 13,30 hod. Hodonín: Husův sbor (modlitebna ve farním domě) – neděle v 9 hod. Holešov: sbor Jednoty bratrské – svátečně. Hovorany: chrám Spasitele – neděle v 8,30 hod. Kroměříž: Milíčův sbor – neděle v 10 hod. Kvasice: Husův sbor – neděle v 8 hod., 1. sobota v 16 hod. (pro rodiče s dětmi) Kyjov: Husův sbor – neděle ve 14 hod. Luhačovice: evangelický sborový dům – 2. neděle ve 14 hod. Morkovice: sbor Jana Blahoslava – 1., 3., 5. neděle v 8 hod.


5

Napajedla: evangelická modlitebna – 2. neděle v 15 hod. domov důchodců – 1. pondělí v 10 hod. Nová Dědina: obecní úřad – 1. neděle v 10 hod. Uherský Brod: chrám Mistra Jana Husa (v zimě modlitebna Husův dům) – neděle v 8,30 hod. Uherský Ostroh: obřadní síň na zámku – 2. neděle v 10,15 hod. Uherské Hradiště: evangelický dům J. A. Komenského – 2. neděle v 8,30 hod. Veselí nad Moravou: adventistický kostel – 4. neděle v 15,45 hod. Vracov: Husův sbor – 1., 3., 5. neděle v 11 hod. Zborovice: modlitebna ve farním domě – neděle v 8 hod. Zlín: malý sál evangelického kostela – neděle v 8 hod. Žeravice: obřadní síň obecního úřadu – po domluvě svátečně v 9 hod. Žítková: čp. 88 (Kohoutovi) – sobota po dohodě Žlutava: obecní úřad – 3. neděle v 10 hod.

6


„ ... zůstaňte zde a bděte se mnou … “

Matouš 26,36-46 Ezdráš 8,18-23

Milé sestry a milí bratří!

V bibli čteme mnohokrát o modlitebním úsilí jednotlivce či skupiny lidí. Pokud je to modlitba „v duchu a v pravdě“, modlitba pokorná a vroucí, máme naději na vyslyšení. Jedno z velkých modlitebních úsilí je popsáno ve Starém zákoně v knize Ezdráš. Jde o propuštění izraelského lidu z babylónského zajetí a jeho návrat zpět do vlasti a do Jeruzaléma. Nešli s prázdnou, perský král jim vrátil ukradené chrámové bohatství a nádobí. Čekali bychom také ozbrojený královský doprovod na nebezpečnou cestu. Ale je to jinak, Ezdráš odmítl. Čteme: „Tam, u řeky Ahavy jsem vyhlásil půst, abychom se před svým Bohem pokořili a vyprosili si u něho pro sebe, své dítky a všechen svůj majetek přímou cestu“ (Ezd 8,21). „Řekli jsme králi: „Dobrotivá ruka našeho Boha je nade všemi, kdo ho hledají. (...) Proto jsme se postili a prosili jsme v této věci svého Boha, a on naše prosby přijal“ (Ezd 8,22-23). I o letošních Velikonocích uslyšíme o dalším velkém modlitebním úsilí. Je to zpráva přímo o Pánu Ježíši Kristu. Často se na ni nesoustředíme, protože je vložena mezi dvě dramatické události: poslední večeři Páně a Ježíšovo zatčení. Víme, že Pán Ježíš často odcházel na klidná pustá místa, aby tam sám rozmlouval se svým Otcem, aby se modlil. Změnou však je, že tentokrát s sebou bere Petra, Jakuba a Jana. Učedníci dostávají jeden jediný úkol té chvíle: „... bděte se mnou ...“.


7

Pokud se sami opravdu ztišíme a pomalu si několikrát přečteme ten oddíl evangelia, pochopíme, jak Pán Ježíš v modlitbě zápasí se strachem z očekávaného utrpení. Učedníci svému úkolu nedostáli. Usnuli, dokonce třikrát. Nepřekonali svým tělem námahu dne, nepřekonali únavu z přesycenosti dobrým jídlem, nepřekonali spánek. I nám se to, sestry a bratří, občas stává. Duch by byl pohotový – ale tělo je mdlé. Jak velký to byl Ježíšův zápas, jak velmi na něj pokušitel doléhal a vykresloval mu tělesné hrůzy, jak velká byla Ježíšova osamělost, to vidíme z toho, že dokonce budil učedníky a vyčítal jim jejich spánek. Pro něho to byla velká chvíle – pro ně, kteří netušili, co Ježíše čeká, chvíle lhostejnosti a uvolnění. Přesto slyšíme nakonec z úst Synových ono pokorné: Ne má, ale Tvá vůle, Otče, se staň... Poslední zápas, kterým znovu překonává Božího nepřítele a vítězí i pro nás nad věčnou smrtí. I o tom jsou, sestry a bratří, Velikonoce. O našich selháních, o naší nedůvěře v Hospodinovu moc. O našich slabostech těla a nedostatku empatie ke druhým lidem. Protože pro učedníky byl přece Pán Ježíš člověk, sice zvláštní a moc mající, ale prostě člověk. Neodmítejme duchovní a modlitební doprovázení svých bližních. Ono „bděte se mnou“ je úkolem křesťana. Nejen práce rukama či hlavou nebo obětavost, ale také modlitebnictví. Ora et labora. Modli se a pracuj! V tomto čase, kdy si připomínáme 90 let trvání své církve, i pro nás může platit: Dobrotivá ruka Hospodinova je nad námi, co nám může udělat člověk? Kéž tedy i letošní Velikonoce jsou o pokorném modlitebním úsilí a vzájemném podepírání. Amen.

Jana Chaloupková, vikářka

8


Nechme lidi dělat dobré skutky Rozhovor se sestrou vikářkou Janou Chaloupkovou V čele našeho vikariátu stojí už dvě desítky let. Za tu dobu poznala snad i tu nejzapadlejší husitskou výspu tohoto kraje a jistě není mnoho věřících, kteří by neznali ji. Ale jak ji znají? Jako zpravidla ráznou mluvnou dámu, která s temperamentem rozdílí úkoly, diskutuje a povzbuzuje k činnosti. Ano, i taková je. Ale je třeba s ní zasednout k rozhovoru ve dvou, abychom pochopili, že sílu ke své činorodosti čerpá z hluboké studny víry a že za širokým úsměvem se skrývá křehké a přemýšlivé nitro. Překvapivá a pevná. Taková je ta malá velká žena, sestra vikářka Jana Chaloupková. Když dovolíte, sestro vikářko, vzal jsem si k našemu rozhovoru na pomoc diktafon... Jestli vám nevadí moje ráčkování... Rozhodně nevadí a taky můžu na to téma položit první otázku. Četl jsem v Českém zápase článek Pavla Hýbla (ČZ 6/2010, s. 3), kde tvrdí, že dovedností farářů by měla být také pečlivá výslovnost a adepti, kteří jí nedosahují, by neměli být přijímáni na fakultu. Co vy na to? Neocitáme se hodně hluboko ve Starém zákoně? Souhlasím, chybí tam novozákonní láska. Fakt je, že projev duchovních by měl být pro lidi příjemný a alespoň poloprofesionální. Něco se dá odstranit, něco nedá. Já jsem od prv-


9

ní třídy chodila do logopedické poradny, ale nic moc mě nenaučili. Zjistili, že mám špatně přirostlý jazyk. Takže „er“ ze sebe nedostanu, nejde to. Cítíte to jako hendikep pro duchovenskou službu? Cítila jsem to jako hendikep mezi spolužáky, pak jsem se na to vykašlala. Ale když jsem měla začít duchovenskou službu, hodně jsem se rozmýšlela, protože jsem občas sama sebe nahrávala a slyšela jsem to velice katastrofálně. Ale lidé okolo říkali, že jim to nevadí, že si na můj způsob mluvy zvykli. Tak jsem to pustila k vodě. Když jsem dělala bohoslužby do rozhlasu odsud z Kroměříže, nikdo k tomu neměl připomínky, naopak jsem dostala hodně dopisů ohledně kázání, což mě potěšilo. Myslím, že pokud se člověk snaží a zvěstuje Boží slovo s láskou, tak to lidi berou, a když se to dotýká jejich srdcí, tak mu odpustí drobný nedostatek. Někdo zase neumí zpívat, což, řekla bych, je v liturgické církvi ještě horší. Ale to, že jste dosáhla takové církevní funkce, jako je vikář, svědčí o tom, že to není taková překážka. Jak dlouho jste vikářkou? Taková církevní funkce? To jistě nemyslíte vážně. Vikářkou jsem od roku 1989, kdy manžel dost těžce onemocněl. Takže jste po něm funkci zdědila? V podstatě jo. Jak probíhá výběr vikáře? Dřív to bylo tak, že okrskové shromáždění dalo návrh a volilo předsedu okrsku. Teď jmenuje vikáře biskup, ale bratr biskup to nechává vikariátním shromážděním schválit. Vikář je zástupcem biskupa ve vikariátu, měl by řešit menší problémy v náboženských obcích, aby se obce neobracely na bratra biskupa s každou hloupostí. Anebo když bratr biskup nemůže, povolává vikáře jako svého zástupce. Vikář má za povinnost konat vizitační návštěvy, ale vzhledem

10


k tomu, že farářů je málo, těžko si mohu dovolit jet v neděli na vizitaci s bohoslužbami. Ale já vikariát znám, dělala jsem bohoslužby mimo Břeclav ve všech obcích. Jaké jsou další povinnosti vikáře? Víceméně organizační. Měla bych vědět, kdy jsou výroční shromáždění pro případ, že by mě bratr biskup uložil něco tam řešit, posílá se mi datový plán, řeším dovolené a záskoky v případě nemocí. Musím připravovat vikariátní konference duchovních, určit, kdo bude dělat pobožnost, kdo referát podle materiálů, které dostáváme z ústřední rady, projednat návrhy sněmovních komisí, kdo udělá zápis. Taky jsme si zvykli, že tam, kde se konference koná, vaříme teplé jídlo. Společné stolování má něco do sebe, sklidíme ze stolu, pomodlíme se a to je důležité. Není to jen, že někde sedíte a koušete rohlík. Jak často se konají vikariátní konference duchovních a jaký je jejich užitek? Tak sedm až osmkrát do roka. Užitek... Zaprvé poznáme jednotlivé náboženské obce, pak je důležitý teologický referát, společně probíráme a řešíme teologické otázky. Zařazujeme i kazatelskou přípravu na některou blízkou neděli, to někoho vyberu, aby udělal exegetickou přípravu na kázání. Protože každý, když píše kázání, má jiné nápady, jinak to vidí, a tady se texty mohou teologicky ujednotit. A to je vždy obohacující, protože máme zkušené i méně zkušené duchovní. Navíc jsem se s kolegyněmi a kolegy domluvila, že je zbytečné, aby úvodní pobožnost byla na texty minulé či příští neděle. Možná jsem chtěla nějakým jemným způsobem přinutit duchovní, aby dělali exegetickou práci a co nejvíc pracovali s biblí. Víte, kázání pro faráře by mělo být jiné než pro lidi, a jestliže si duchovní vezme kázání z minulé neděle, tak tam objasňuje věci, které jsou duchovním naprosto jasné. Nemusíte jim říkat základní věci, oni je vědí, nebo by měli vědět. Čili jde spíš o posílení, povzbuzení, slovo do našich řad. Proto jsme vymysleli, že to bude kázání na libovolný text, ale skutečně kázání pro faráře. To si lidé neuvědomují: když


11

jsem třeba požádána, abych napsala kázání do Českého zápasu, musí být trochu jiné než kázání do mého sboru, kde mohu být osobní, kde mě lidi znají. A když skončí pobožnost, dávám prostor k diskusi, což se ze začátku některým lidem nelíbilo, ale nejde o kritiku, faráři mezi sebou by neměli mít strach něco k tomu říct nebo doplnit. Znáte bratra faráře Svobodu, ten má vždycky nějakou připomínku, je to ale dobře, protože upozorní i třeba jen na jazykovou stránku. Je to zdejší specifikum nebo to funguje i na jiných vikariátech? Pobožnost a teologický referát je na všech vikariátech, ale samozřejmě místo na určitá specifika je, řeší se diecézní věci za přítomnosti bratra biskupa, plány na další setkání, věci kanceláře diecézní rady apod. Máte z pozice vikářky možnost ovlivnit nebo koordinovat obsazení duchovenských míst? Z pozice vikářky asi ne, ani bych si netroufala, myslím, že není dobré, aby toto dění vikář ovlivňoval. Ale bratr biskup svolává několikrát do roka teologický poradní sbor a poradu vikářů, na které předkládá možnosti obsazení a žádosti duchovních o přijetí do služeb. Čili to řešíme společně. Je to samozřejmě jen poradní orgán, ale náš bratr biskup není z těch, kteří řeknou: takhle jsem rozhodl, tak to bude. Vždy se radí, chce vědět názory druhých. V naší církvi není dostatek duchovních. Jak je na tom náš vikariát v porovnání s jinými? Vždy se nějaká obec administruje, teď je to horší tím, že odešel bratr farář Kopecký. Podařilo se díky Bohu obsadit Kvasice bratrem Pliskou, to je výborné – včetně služby jeho manželky. Jsou volná místa na jižní Moravě, ale myslím, že na tom nejsme tak zle, pokud se podaří obsadit Zlín a časem i Kroměříž - protože člověk neví, jak dlouho mu Pán Bůh dá zdraví a sílu sloužit. Kvasice mají hodně bohoslužebných středisek, a když se obsadí Zlín, tak některá, jako

12


Napajedla, Otrokovice, by mohla klidně spadat pod Zlín. Když jedna obec má hodně středisek a druhá žádné, není problém, aby se mladí kolegové domluvili. Zřejmě vznikne mikroregion Zlína, Kvasic a Kroměříže včetně Morkovic a Zborovic, kde se tyto věci budou organizovat a řešit. Je potřeba s tím do budoucna počítat. Je tu mladý farář Pliska, a přijde-li někdo mladší do Zlína, byla by to základna, na které se dá stavět. Takže to vidím nadějně. Doba, kdy jsem dělala tři obce, z toho Vyškov s mnoha středisky, je snad za námi. Sama jste do duchovenské služby nastoupila relativně pozdě. Jak k tomu došlo? Od patnácti jsem chtěla být farářkou a stala jsem se jí ve dvaačtyřiceti. Pán Bůh někomu dává delší čas - třeba aby uzrál? Chtěla jsem vždycky studovat teologii, ale po maturitě v 50. letech jsem šla do továrny, na vysokou jsem z rodinných důvodů nemohla, protože se narodily tři malé děti, nebyly peníze. Pak jsem se vdala za faráře, chtěli jsme mít rodinu, nepovedlo se to, takže po deseti letech jsem se znovu zajímala o studium. Tenkrát byla možnost dálkově studovat fakultu po 35 letech věku, podala jsem si přihlášku, ale v ten rok dálkové studium zrušili. Jezdila jsem potom aspoň na kazatelské kurzy, první začal v roce 1968. Jako manželka faráře jsem do ledačehos nakoukla, dělala s ním spoustu věcí, ale až časem se otevřela možnost dálkového studia. K němu bylo třeba mít zkoušky z teologického minima a fakultu bylo nutné vystudovat do pěti let. Člověk taky dostal jáhenské svěcení, ale též ihned nastoupil do služby. A tak jsem od 1. ledna 1983 sloužila jako jáhenka v Morkovicích. Pětadvacet let jsem odpracovala v různých civilních zaměstnáních s různým doplněním různých vzdělaní od elektrotechnické průmyslovky po poštovní školu - a pak nastoupila jako jáhenka. Bylo víc adeptů takového studia? Ano, prvně jsme byli čtyři, pak už víc. Třeba bratr ing. Šik, který pak v Úpici a Broumově založil Diakonii, mladý bratr Kaňák, nebo sestra Šimonová, co je farářkou v Rudolfově.


13

Jak reagoval stát na lidi, kteří v produktivním věku najednou chtěli – v normalizační době 70. a 80. letech - studovat teologii? Tak nás zas nebylo tolik, aby jim to vadilo, možná kdyby nás byla stovka... Občas něco povolili, aby to nevypadalo, že všechno zakazují. Jinak nás omezovali všemožně. Mě stálo dva roky života, než jsem přesvědčila církevního tajemníka, že když sloužím v Morkovicích a manžel v Kroměříži a někdo z nás onemocní, tak jeden druhého – manželé! – můžeme zastoupit na pohřbu. Dva roky trvalo, než to tajemník schválil. Státní souhlas ke službě byl totiž jen pro určité místo. Své první místo jste nastoupila v Morkovicích a pak přešla do Kroměříže? Ne, ne, Morkovice mám stále od roku 1983. Začínala jsem tam jako jáhenka, za půl roku jsem dostala Prostějov jako zástup za mateřskou, pak Ivanovice na Hané, které se později sloučily s Vyškovem, takže jsem dostala i Vyškov. Tady v Kroměříži jsem sloužila sporadicky. Když jsem dostala Vyškov natrvalo a říkala bratru biskupovi Štěpánkovi, že se nedostanu v neděli do středisek, do Ježkovic, Ruprechtova, tak řekl: „No tak ti seženeme auto.“ Já na to: „No dobře, ale já nemám řidičák a budu mít padesát.“ „No, tak si ho uděláš.“ Byla jsem myslím poslední, kdo z konta bratra patriarchy Nováka – on měl zahraniční konto, na kterém shromažďoval dary z ciziny pro církev a potom z něj koupil auto pro duchovního – kdo tedy dostal těch 22 000 tuzexových bonů na škodovku. Pak už to konto bylo vyčerpané. Když manžel v roce 1992 zemřel, dala jsem se bratru biskupovi k dispozici s tím, že jsem sama, nemám děti, takže mě nic neváže a můžu jít, kde mě bude potřeba. Protože je tu velký byt a fara, předpokládala jsem, že tu může žít nějaká rodina. Řekla jsem to na radě starších, ale oni, že mě chtějí. Tak jsem zůstala. Ale myslím, že to bylo svým způsobem oživení náboženské obce. Ne kvůli mé osobě, ale já jim hned řekla: „Mám dvě obce a ještě Vyškov, takže budete pracovat. Ne jako za mého manžela, kterého spousta věcí bavila, takže psal kroniku, fotokroniku, matriku... Kaž-

14


dý bude dělat svou práci.“ A oni to vzali. Víte, není problém, aby farář dělal sám spoustu věcí, spíš je problém, aby k práci a službě pustil druhé. Protože lidi rádi udělají, když je o to požádáte. Když je požádáte o dobrý skutek. Nechme lidi dělat dobré skutky. Tohle můj muž, jak byl dobrý farář, neuměl. Jaký byl váš muž? Jako náš bratr biskup, tichý modlitebník. Strašně hodný. Hodný a důvěřivý. Já jsem prošla několika civilními povoláními ve fabrikách a nebyla to za bolševika žádná legrace, takže jsem znala i tvrdost života, že lidi jsou vypočítaví, pomlouvační, závistiví. Že občas lžou. On byl hrozně bezelstný a někdy jakoby nechápal zlo. Nádherně zpíval. Někdy, když jsem seděla v kostelní lavici, jsem měla pocit, že nemám tělo. Jak se stavěl k vaší touze po duchovní dráze? Podporoval mě v tom, ano. Dá se říct, přestože jste byli manželé, že jste v teologii byla jeho žačka? Přepisovala jsem jeho kázání na stroji, což pro mě byla úžasná škola, protože jsme nad spoustou věcí diskutovali. Však mi spolužáci na fakultě říkali: „Ty se máš, manžel ti napíše kázání...“ Víte, kázat kázání, co napsal muž, to ženská nemůže, protože máme úplně jiné vyjadřovací schopnosti. Navíc jsme byli věkem od sebe sedmnáct let a ať chcete nebo ne, na jeho generaci se podepsalo školství první republiky, na mě se podepsalo školství 50. let. Neměl jedno kázání, kde by nebyl přechodník. Mě přechodník z pusy nevyleze. Takže jsem S manželem Milanem


15

nemohla použít jeho kázání. Dodnes jsou tu po něm štosy svázaných kázání, ale já je nemůžu použít, to nejde. A je to dobře, že to nejde, protože každý duchovní má svědčit o Kristu za sebe. Jsem schopna se trefit do vyjadřovacích schopností dvou mých kolegyň. Občas si vyměníme kázání, ale stejně si ho musíte upravit na „svá ústa“. Můj muž, cokoliv jsem potřebovala, mi vysvětlil. Je úžasné, když máte k sobě někoho zkušeného, kdo vám poradí, než si zvyknete stoupnout před lidi na kazatelnu. To jsou věci, které vás na fakultě nenaučí a které vám může poradit kolega nebo manžel. V tom mi byl úžasnou pomocí. Jak jste se seznámili? To chcete vědět hodně do hloubky... On byl mým farářem v Jihlavě, byl mým duchovním. Když mi bylo patnáct, byl v Jihlavě farář Nygrýn a jako druhý duchovní přišel Milan. Tam jsme se poznali. Vždycky jsem si z něj dělala legraci: jak sis mě vychoval, takovou mě máš. Byl přeložen, když mi bylo asi šestnáct. Tvrdil, že do mě byl zamilovaný od začátku, ale protože jsem byla mladá, nedal mi to najevo. Pak jsme se setkali, když mi bylo dvacet a on byl v Třebíči. Brzy jsme se domluvili a vzali. Bylo jasné, že k sobě patříme. Brali jsme se ve sboru v Brně na Botanické, oddával nás bratr biskup Janota. Bratr farář Nygrýn byl vyhlášený svou prací s mládeží. Jak na to vzpomínáte? Byla jsem pokřtěna a do deseti let vychovávána bratrem farářem Vyskočilem. Ale naše rodina moc do kostela nechodila, protože v neděli se jezdilo na chatu; náš otec byl přírodní živel, čili hory, lyže, les, zahrada. Ale když mi v deseti letech zemřela maminka a byla jsem psychicky špatná, přišel k nám bratr farář Nygrýn. Co mluvil s otcem, netuším, ale otec si asi myslel, že mi pomůže, když začnu chodit do duchovní péče. Utvořila se skupina dětí k první večeři Páně, pak biřmovanců a už před biřmováním někteří z nás vypomáhali, protože v obci bylo přes sto dětí a každou neděli byly dětské bohoslužby. My nejstarší biřmovankyně jsme měly jednou týdně schůzku s fará-

16


řem a vedly jsme skupiny dětí, nedělní školku po bohoslužbách, kdy jsme si děti rozebraly a pomáhaly je učit pod dohledem sestry katechetky. I po biřmování zůstala velice dobrá skupina mládeže. Bratr farář Nygrýn uměl zaujmout, sám měl dvě děti a jeho manželka hrála na klavír a vedla velký pěvecký sbor. A bylo to v době, kdy do nás nikdo jiný nevkládal takové etické hodnoty. Ve škole vládl bolševik, byli jsme zmatená generace, co si budeme povídat. Bratr farář nás učil modlit se, číst v bibli, přednášel o přátelství, sexu, rodině, o věcech, které nás mravně a křesťansky vedly. V rodinách na to moc času nebylo, matky začínaly být zaměstnané, protože se budoval socialismus. A lidi se i báli něco dětem říkat, aby to pak neřekly ve škole. Bratr farář byl výborný a moc nám do života dal. Bohužel byl pak odejit a s ním i můj budoucí muž, přišel jiný farář a co si budeme povídat, v tu ránu to skončilo. Bratra faráře Nygrýna jsem si velmi vážila, provedl mě nelehkými padesátými lety a zvraty mé puberty - proto se později stal i naším svědkem na svatbě. Vstupovala jste do manželství s farářem, což není jednoduché, říká se, že fara je skleněný dům, do kterého je vidět... ...a jestlipak víte, kdo tohle říkal? To nevím. Profesor Trtík. To vím totiž od Milana. Řekl mi, že profesor Trtík jim říkal právě tuto větu a je to pravda. „Musíš si uvědomit, že nebudeš mít neděle a svátky, farář si musí čas určovat tak, jak jde jeho služba. Rodina se musí přizpůsobit.“ V tom byl zodpovědný a upozornil mě na to dopředu. Ale mně to nedělalo problémy. V Blansku, kam jsme se přestěhovali za rok po svatbě, bylo asi osm bohoslužebných středisek, nachodili jsme toho moc pěšky, udělali jsme si takový výšlap a já chodila s ním. To byla taky škola. Až mnohem později jsem si uvědomila, jak manželka, když přijde s farářem na bohoslužby, ovlivňuje náboženskou obec. Lidé jsou rádi, když vidí manželství duchovního. Obec taky napodobuje paní farářovou. Vždycky říkali,


17

ať si sednu dopředu, a já jsem pak zjistila proč; přesně věděli, kdy mají vstávat, kdy zpívat, když jsem brala zpěvník do ruky. Na vesnicích nebyl varhanní doprovod, vše se zpívalo a capella. Taky jsem zjistila, že pozorují. Když byly Vánoce nebo Velikonoce a byly třetí bohoslužby za sebou, tak jsem nešla k večeři Páně. Rozumíte, prožijete jedny bohoslužby v hlavním kostele a jdete k večeři Páně, potom odpoledne další, ale pak už člověk nedává tak pozor, kázání slyší potřetí; podpoříte faráře, ale už to není takový prožitek jako poprvé nebo podruhé. Farář to má jinak, protože má pokaždé jiné posluchače. Já jsem se necítila hodna jít k večeři Páně. Ale hned jsem slyšela: „Asi se pohádali, ona nejde k večeři Páně. Co se tam stalo?“ Tak jsem se zvedla a šla. Je důležité, když manželka dělá vše s farářem a lidi ji znají. Nakonec zjistíte, že když mají sestry v obci osobní problémy, nejdou za farářem, který je muž, ale za paní farářovou. Svěřovali se mi, přestože jsem proti nim byla mladá holka. Manželka může být i takový most k duchovnímu... Víte, to, o čem mluvíme, je vlastně hodnocení celého mého života. Uvědomuju si, že ho prakticky ovlivnilo pět mužů. Mimo ně mám dvě životní přítelkyně v pravém slova smyslu a spoustu dobrých známých lidiček, se kterými se cítím velmi dobře a jsme kamarády. Ale o těch nechci mluvit. V prvé řadě můj život ovlivnil táta. Přestože jsem byla dcera, vychovával mě od počátku jako syna. Sokolsky! Přísně a tvrdě, i když s láskou. Ve stylu Masarykova „nelhat, nebát se a nekrást.“ Jakoukoliv lež nesnášel. A vtloukal do mě zásadu: „Když něco děláš, dělej to pořádně, nebo to nedělej vůbec.“ Další muž, který ovlivnil můj duchovní růst, byl bratr farář Nygrýn, jak jsme o něm hovořili. Pochopitelně můj manžel... Člověk tiché a hluboké víry, který mě „táhl“ dál za Ježíšem a umožnil mi být to, co nyní jsem. Díky Bohu za těch třicet společných let. Muž, který mně pomáhal ve studiu a byl na mě náročný a ukládal mi stále vyšší úkoly, byl bratr farář Jiří Bednařík. Se svou manželkou Miluškou, mou přítelkyní

18


od mládí, byli pevná skála našich životů. Ve studiu mě vedl a ovlivnil také přítel a spolužák mého muže, bratr profesor Vladimír Kubáč, starozákoník. Když jsem se bránila nějakým úkolům navíc, pronesl přísnou větu: „Komu bylo mnoho dáno, od toho bude mnohé vyžadováno“. Naučil mě odpovědnosti za hřivny, které jsem dostala. A posledním mužem, který můj život ovlivnil, byl zlínský bratr farář a přítel Ladislav Kopecký. Vedl mě praktickými úskalími kněžského života, uměl moudře a nenápadně povzbudit a přidat vhodný biblický text k zamyšlení. Jeho hluboká víra, modlitebnictví a empatie mě v mé službě, zvláště na počátku – při pochybách o sobě - velmi pomohly. Vy jste vlastně k duchovenské práci přičichla, ještě než jste se stala farářkou... Ano, od začátku. Civilní život je úžasná příprava, při práci v Tesle v Brně, na poště v Blansku, člověk pozná ledacos a je to úžasná zkušenost. Za prvé se naučíte hospodařit s časem. Protože v tomhle povolání si mimo pravidelné bohoslužby, duchovní péči, biblické hodiny a pohřby určujete sami, kdy budete co dělat. Jestli píšu kázání v pět ráno nebo o půlnoci, to je moje věc. Ale musím hospodařit s časem a být ukázněný sám u sebe. A to se naučíte v civilním zaměstnání, zvláště když váš čas hlídají píchací hodiny. Mohla jste to, co jste načerpala na faře v rozhovorech s lidmi, uplatnit v civilním životě? Ano. Když jsem se vrátila z dovolené na poštovní přepážku v Blansku, říkaly moje kolegyně, abych si příště ty své „abonenty“ brala s sebou. Víte, lidi zjistí, že je někdo odbude, a pak za ním nejdou. Když ke mně totiž někdo přišel a začal při čekání na telefon vykládat své problémy, tak jsem nemohla říct, že mě to nezajímá. Prý – říkalo se – mám na poště pobočku fary. Nejde o to halasně se vnucovat a předvádět se, ale dát lidem pocítit, že můžou přijít. Zažila jsem to i v Tesle v Brně, kde byla hala s osmdesáti chlapy, uprostřed malá kukaň, kde seděl mistr a já jako plánovačka. A ti chlapi se naučili


19

za mnou chodit a svěřovat se. Lidé vycítí důvěru i víru, která je zajímá tím, že jste jiní než oni. Zjistí, že jste manželka faráře a ptají se: „Vy s ním opravdu žijete jako žena?“ To byly první otázky. Církev je zajímala, protože s ní téměř neměli zkušenost. A já jsem mohla vysvětlovat. Měla jsem mistra, který byl velký komunista, a štvalo ho, že jsem ženou faráře. Přišel do práce a řekl: „Pochválen Pán Ježíš Kristus“. Já řekla: „Až na věky.“ Týden jsme to praktikovali a on čekal, kdy mu vytknu, že si ze mě dělá legraci. Tak jsem mu řekla: „Mistře, mě dělá dobře, že mě křesťansky zdravíte, ale mám o vás strach. Jestli vás nějaký kolega komunista uslyší, tak nevím, jak to bude s vaší kariérou ve straně.“ Přišel pak v pondělí a řekl: „Dobrý den.“ Ano, někoho víra provokuje. Ale na druhou stranu přišli za mnou, že chtějí, abych dělala důvěrnici ROH. Říkám: „Proč já, jsem žena faráře, to vám při kádrování neprojde, tak se zklidněte.“ Ale předsedkyně ROH šla za předsedou KSČ, že mě chce, že dobře pracuju, a když je něco potřeba, tak za lidi mluvím. Protože co se mně mohlo stát, nanejvýš by mě vyhodili... A tak jsem dělala důvěrnici ROH. Tím, jak se chováte, reprezentujete křesťanství a jsou to maličkosti, kterými si lidi získáváte. Vy myslíte, že se chováte normálně, a druzí na to koukají jako na zjevení. To mi nikdy nešlo do hlavy, že jsem se chovala tak, jak jsem to považovala za běžné, ale druzí se s tím nesetkali. Vztahy lidí se za komunismu strašně zhoršily. Byla jste přirozenou součástí světského prostředí. Když jste se stala duchovní, nepřestaly tyto možnosti oslovování? Já myslím, že ne. Mám takovou zkušenost. Na podzim 1990 přišli za mnou z KDU-ČSL, jestli bych za ně nekandidovala do zastupitelstva. Říkala jsem, že nejsem katolička a nevstoupím do politické strany, ale oni, že jako bezpartijní mě dají někam na zadní místa. Tehdy nikdo neměl zkušenost s politikou, tak jsem si řekla, že to zkusím. Jenže v den voleb jsem byla na schůzi diecézní rady v Brně, a když jsem utíkala na tramvaj, zůstal mi podpatek v kolejišti a zlo-

20


mila jsem si levý kotník. V neděli jsem se zataženým kotníkem odsloužila bohoslužby a večer mi přišli říct, že jsem byla zvolená. Z nevolitelného místa jsem najednou byla na druhém. Nevím, proč jsem dostala tolik hlasů, asi to bylo ještě náladou proti bývalému režimu. V pondělí jsem jela do nemocnice, kotník mi dali do sádry a já jela na první zasedání zastupitelstva. Byla tam televize, strašná sláva, všichni s novými účesy, jen já s mokrou sádrou a v kalhotách od sádry. Před městským úřadem jsem vylezla z auta taková trochu zanedbaná, všichni mi začali tleskat a do prvního poschodí mě vynášeli. Nebyl tam výtah. Hned všichni věděli, kdo jsem. A tak jsem byla čtyři roky v zastupitelstvu. Ale zjistila jsem, že i tam se dá vytvořit důvěrnější vztah k duchovnímu než k „normálnímu“ člověku. Zvolili mě předsedkyní bytové komise. Bránila jsem se, že o tom nemám ponětí. Ale starosta mi řekl, že je potřeba, aby tyto funkce dělali spolehliví a neúplatní lidi – měli by to slyšet dnešní politici! – „abyste se nedala podplatit, budou to na vás zkoušet“. A je to pravda, zkoušeli. Protože na to byli zvyklí. Ono to jistě funguje i naopak, že se zkušenosti z běžného života přináší do církve. Ano, i tu jsou věci, které jako křesťanka dělat nechci a nemohu. Když jsme v roce 1992 prodávali hulínský sbor, mohli jsme dostat dvakrát tolik peněz, kdybychom odřekli těm, kterým jsme dům písemně slíbili. Rada starších se málem pohádala, protože dva členové viděli jen peníze, že se budou hodit na opravy Milíčova sboru. Ale za cenu, že jako křesťané porušíme slib? Řekla jsem: „Dobře, nemusím tady být, domluvte se, hlasujte a pak mě zavolejte. Ale řeknu vám jedno, jestli to přijmete, tak volejte bratru biskupovi, ať vám dá jiného faráře, protože v obci, kde rada starších poruší svůj slib, já farářovat nechci.“ Já vím, že to bylo vydírání a nátlak, ale prostě jsem jim to musela říct. Samozřejmě se tak dlouho dohadovali, až odmítli, ale... Peníze jsou strašný magnet. Jinak tady mám dobré zkušenosti.


21

Jaké máte zkušenosti s kroměřížskou ekumenou? Přišli jsme sem v roce 1977, to tu byl ještě děkan Bártek, katolická osobnost u sv. Mořice. Dodnes na něj lidí vzpomínají. Ekumena byla vždycky u nás v Milíčově sboru, protože se tu scházely všechny nekatolické církve, baptisti, adventisti, evangelíci. V roce 1968, když se to trochu uvolnilo, tak si každá ta církev rychle koupila nějakou budovu, ale to, že se lidi znají a potkávají, fungovalo pořád. A religiozita tohoto města jako arcibiskupského sídla přetrvává, v lidech je náklonnost k náboženství. Genius loci se tomu říká. Mně se tady dobře slouží. Mluvila jste o spolupráci s nekatolickými církvemi. Jak je to s katolickou církví? S páterem Říhou od sv. Mořice to funguje dobře. Totéž se sestřičkami z nemocnice, z obou klášterů, už jsem v jejich kaplích několikrát kázala. S polskými kněžími řádu oblátů je to nyní trošku horší. Ale v jejich kostele Panny Marie jsme v lednu měli ekumenické bohoslužby. A pravoslavní? Pravoslavní mají kostelík na Slovaně. A pan Stehlík, jejich protojerej, je můj zubař. Taky se zúčastňuje. Před pár lety to občas trochu kulhalo, ale už je to dobré. Já mám tu výhodu – nebo nevýhodu? - že jsem jediná ženská mezi místními kněžími. Asi je to výhoda, protože aby si před druhými nezadali, respektují mě. Jste dlouhodobě farářkou v Kroměříži a zároveň v Morkovicích. Dají se nějak srovnat přístupy práce faráře na venkově a tady ve městě? Víte, už kázání je jiné na vesnici a ve městě. I když dnes na vesnicích je spousta vysokoškoláků, tak málokdo z nich je křesťan, a když už, tak tady na Moravě katolík. Kázání tomu musí být přizpůsobeno. Ve městě sedí inženýři, doktoři, to musí mít zase jinou skladbu. Na vesnici jsou lidi přístupnější, ale nemůžete například odmítat pozvání, což je problém po pohřbu, kdy se musím hodně rozhodovat, jestli odmítnout jít na hostinu nebo ne. Občas to vypadá,

22


že se pozůstalí před nevěřícími příbuznými chlubí, že tam mají farářku nebo faráře, že je to pro ně velká čest. Takže k odmítnutí už musím mít vážný důvod. Ještě k tomu kázání: musím uvažovat, kde a komu budu kázat. Ale ať na vesnici nebo ve městě, důležité je při kázání se držet textu a tématu. Pro věřící je strašně důležité, aby věděli, o čem se kázalo. Lidé jsou zahlceni tolika informacemi, slovy, obrazy, televizí, které zbožně naslouchají se slovy: „V televizi říkali...“. Jak postavit proti prázdným lidským nesmyslům Boží slovo, které nejen vyslechnou, ale které jim něco dá do života? Je třeba kázat srozumitelně a do situace. Kázat evangelium a jasné Boží slovo pro život, pro všední den, pro radost, které je v křesťanství tolik a my ji někdy nevnímáme. A mít přitom rád lidi i svou církev.

Se sestrou Janou Chaloupkovou rozmlouval

Marcel Sladkowski

Mgr. Jana Chaloupková, rozená Hodáčová (nar. 29. 5. 1941 v Jihlavě) studovala na Jedenáctileté střední škole v Jihlavě (1955-1958). Po maturitě pracovala jako dělnice a kancelářská síla v Tesle Jihlava (1958-1962), Tesle Brno (1962-1963), po roce 1963 na poště v Blansku, potom jako fakturantka Ústřední expedice tisku v Brně. Od roku 1977 byla fakturantkou Poštovní novinové služby v Kroměříži. Ve službě církve je od ledna 1983. V únoru 1962 se vdala za třebíčského faráře Milana Chaloupku (18. 6. 1924 – 12. 1. 1992). Teologii studovala dálkově na Husově československé bohoslovecké fakultě v Praze (1983-1987). Na kněze byla vysvěcena 10. října 1987 v Kroměříži. Slouží dlouhodobě v Morkovicích (1983-1987 jáhenka, 1987-1992 farářka, od 1993 administrátorka) a v Kroměříži (únor-prosinec 1992 administrátorka, od 1993 farářka). Sloužila také jako administrátorka náboženských obcí v Prostějově (1984-1987), Ivanovicích na Hané (1986-1990), Vyškově (1989-1998, 2000-2001) a Kvasicích (2002-2003). Od roku 1989 je vikářkou východomoravského vikariátu.


23

Z vikariátu

O Tiskovém středisku Brněnské diecéze Tiskové středisko Brněnské diecéze vzniklo v roce 2006. Diecéze tak reagovala na nedostatek drobných tiskových materiálů, které v duchovenské práci chyběly. Jako první jsme vydali dvě malé brožurky „Povzbuzení“. Následovaly další brožurky, modlitbičky pro děti i omalovánky. Činnost tiskového střediska se ale brzo rozšířila i na vydávání básnických sbírek, próz a duchovních zamyšlení, jejichž autoři jsou z řad našich duchovních i členů církve. Nabídku jsme také rozšířili o materiály potřebné při práci duchovního (křestní listy, obětinky, různá přání k životním jubileím) a o různé pohlednice, kartičky na vzkazy i vizitky. Vydali jsme i několik sborníků, vzdělávacích materiálů i zpracovaných textů přednášek. V současné době můžeme nabídnout přes 25 různých brožurek a knížek i mnoho pracovních materiálů. Jsme k dispozici náboženským obcím, pokud by chtěly vydat materiály o své historii a činnosti. Byli bychom rádi, kdyby naše práce sloužila náboženským obcím i jednotlivcům v celé naší církvi a byla posilou jejich víry. Pavel Pospíšil

24


Výročí první české mše v Uherském Brodě Koncem října 1919 se uherskobrodský katecheta Oskar Malý, jeden ze zakladatelů Církve československé (CČS), odvážil nevídaného kroku. Ve farním kostele v Uherském Brodě sloužil tehdy mši v českém jazyce, čímž předběhl událostem z Vánoc toho roku, kdy se na mnoha místech v českých zemích sloužila přes odpor církevní hierarchie mše podle Českého misálu Karla Farského. Na paměť těchto podzimních událostí se 24. října 2009 v Uherském Brodě konal sborový den brněnské diecéze, na kterém se setkala asi stovka bratří a sester vesměs z našeho vikariátu, ale také z Brněnska. Program byl zahájen bohoslužbami v nově rekonstruovaném chrámu mistra Jana Husa, který naše církev užívá od roku 1920. Ve vedení liturgie se vystřídali místní faráři Iva a Pavel Pospíšilovi, emeritní patriarcha Vratislav Štěpánek, brněnský biskup Petr Šandera a patriarcha Tomáš Butta. Kázáním posloužil bratr biskup Šandera. Nebylo to ovšem liturgie, jakou známe z nedělních bohoslužeb, nýbrž v původním Farského znění z roku 1922. Také některé antifony a modlitby pocházely z počátků liturgické tvorby CČS. Pozoruhodných bylo jistě více míst, mezi nimi například zpívané desetislokové vyznání víry. A protože bratr farář Pospíšil pečlivě připravil brožurku s původní liturgií včetně notového záznamu, mohli se věřící i v ne zcela známých částech dobře orientovat. Program sborového dne pokračoval po obědě přednáškou bratra patriarchy, v níž se zabýval dějinami užití domácího jazyka (zvláště češtiny) v bohoslužbě. Přednáška se konala v Husově domě


25

a pěkně ji doplnila výstavka historických zpěvníků CČS, kterých v prvních dvou desetiletích církve vycházelo překvapivé množství nejen péčí ústřední rady, ale i mnoha náboženských obcí. Na přednášku bratra patriarchy později odpoledne navázal místní sběratel a galerista Josef Koller, který představil část svých sbírek věnovaných Janu Amosi Komenskému. Program však pokračoval i v chrámu Mistra Jana Husa, kde se promítala fotodokumentace z archeologického průzkumu kostela. V původně středověkém chrámu bylo v roce 2008 odkryto několik historických vrstev, mimo jiné hroby s oběťmi bočkajovského vpádu počátkem 17. století nebo krypta faráře Jana Trchalíka z roku 1739. Závěrečnou tečku sborového dne obstaralo místní Collegium classic koncertem duchovní hudby. Hra komorního smyčcového orchestru a zpěv talentované sopranistky Lenky Bařinové potěšily posluchače nejen z řad našich věřících, ale i obyvatel města, pro něž byl program sborového dne jistě také přitažlivý. Sborový den s pestrým a obsahově podnětným programem měl pěkné vyznění i díky tomu, že byl po organizační stránce bezvadně zvládnutý. Je to zásluha manželů – farářů Pospíšilových a jejich uherskobrodské náboženské obce. A také inspirace všem, kteří by se do takové akce s pomocí Boží chtěli pustit. Naše církev by si to k 90. narozeninám zasloužila.

Marcel Sladkowski

26


Komenského pamětní deska v Uherském Brodě Mezi památkami vztahujícími se k naší církvi ve vikariátu Východní Morava jsou takové, které se nedají přehlédnout, pak ty, které jsou menší, ale i takové, o jejichž existenci ví jenom znalec. K těm posledně jmenovaným se řadí i pamětní deska Jana Amose Komenského v Uherském Brodě. Přes svoji nenápadnost je však něčím jedinečná. Je to nejstarší hmotná připomínka Církve československé (CČS) v regionu a jistě jedna z nejstarších vůbec, protože její vznik spadá již do léta 1920. Zasloužil se o ni především Oskar Malý, spoluzakladatel CČS a její první farář v Uherském Brodě, který už na podzim 1919 sloužil ve zdejším farním kostele mši v českém jazyce (píšeme o tom na jiném místě) a od počátku se plně dal do služeb národní církve. O jeho usilovné propagační a organizační činnosti svědčí, že zakladatel církve dr. Karel Farský navštívil Uherský Brod třikrát jen během roku 1920. Jedním z výsledků práce Oskara Malého je také pamětní deska, jejíž instalací na Brázdově domě se chtěla nová náboženská obec CČS v Uherském Brodě přihlásit k odkazu velkého rodáka, filozofa, myslitele a biskupa Jednoty bratrské Jana Amose Komenského. Slavnostní odhalení desky se konalo 22. srpna 1920. Jeho předvečer vyplnil koncert Luhačovické filharmonie v Občanské besedě. V neděli 22. srpna ráno před sochou Komenského sloužil bohoslužbu farář Rostislav Stejskal z Vacanovic (pozdější moravský biskup). Slavnost pokračovala na radnici, kde se sešli pozvaní hosté, mezi nimi například sociolog a poslanec Antonín Uhlíř, profesor Alois Tuháček (autor Bohoslužebné knihy a misálu CČS), slovenský


27

politik, senátor a místopředseda Matice slovenské Matúš Dula, poslanec a bývalý ministr výživy Fedor Houdek nebo ministerský rada, luhačovický rodák Ladislav Janík. Hosté se pak připojili k průvodu, který vyšel z Nadsklepí a směřoval k Brázdovu domu na Masarykově náměstí. Tam za přítomnosti velkého množství lidí včetně krojovaných venkovanů a za zvuků hudby byla pamětní deska odhalena. Sváteční den byl zakončen odpolední národní slavností ve školní zahradě. Od té doby uplynulo již 90 let, mnohé se změnilo, ale pamětní deska s bílým reliéfem „učitele národů“ dál připomíná euforickou dobu, kdy po vzniku Československé republiky následoval vznik Církve československé. Dodnes na desce můžeme číst: POŘÍZENO NA PAMĚT 250. LET. ÚMRTÍ PODLE NĚKTERÝCH ZPRÁV NARODIL SE NA TOMTO MÍSTĚ

28. III. 1592. A DĚTSTVÍ SVÉ PROŽIL

J. A. KOMENSKÝ, POSLEDNÍ BISKUP

JEDNOTY ČES. BRATŘÍ

PROROK

A VELIKÝ UČITEL

NAŠÍ SAMOSTATNOSTI

NÁRODŮ.

PÉČÍ CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ V UH. BRODĚ.

Marcel Sladkowski

28


Pozoruhodné vzpomínky Brněnská diecéze CČSH vydala v roce 2009 publikaci s názvem Můj životopis a podtitulem Vzpomínky spoluzakladatele Církve československé (husitské). Její autor Oskar Malý (1876-1948) se narodil ve Vídni jako syn českého poddůstojníka a matky Slovinky. Rodiče se šesti dětmi pak žili na Moravě. Chlapec Oskar od dětství tíhl ke zbožnosti. Po maturitě nastoupil do římskokatolického semináře v Olomouci. Byl i jazykově nadán; kromě mateřskéFarář Oskar Malý ho jazyka ovládal němčinu, italštinu a polštinu. Ovlivnil jej církevní reformismus, myšlenky sociální spravedlnosti a národní uvědomění. V roce 1899 přijal kněžské svěcení a po několika letech služby zakotvil v Uherském Brodě, kde působil 12 let jako katecheta a 18 let jako kněz, nejprve v Církvi římskokatolické a pak v Církvi československé (CČS). Poutavé je jeho svědectví o událostech v Uherském Brodě v souvislosti s 28. říjnem 1918 a o jejich vlivu na církev. Oskar Malý se rozhodl vykonat při prvním výročí vzniku Československé republiky mši v českém jazyce, což bylo věřícími přijato s nadšením. Od té doby sloužil mše jen česky. 5. listopadu uzavřel sňatek s Marií Walterovou.


29

Vývoj směřoval ke vzniku národní církve. Stalo se to 8. ledna 1920 v Praze. Oskar Malý se k ní přihlásil a byl 11. ledna 1920 církví římskokatolickou suspendován a pak i exkomunikován. Musel čelit mnoha protivenstvím, byl napadán, pomlouván a dostával hanlivé anonymní dopisy. K Církvi československé se hned zpočátku přihlásilo v místě na 2000 lidí. V Uherském Brodě stál odsvěcený kostel Jana Křtitele ze 14. století, který svého času užívali i husité. Mnoho let sloužil jako hasičské skladiště a muzeum. V prosinci 1920 byl tento kostel dán do užívání CČS s názvem chrám M. J. Husa. V počátcích církve bylo třeba řešit řadu problémů, např. spoluužívání hřbitovů aj. Rozsah služby bratra faráře O. Malého byl nesmírně velký. Působení v pěti okresech (i na Slovensku), bohoslužby dvakrát až čtyřikrát za neděli, 25 hodin vyučování náboženství týdně, biblické hodiny pro anglické chlapce ve Zlíně atd. V roce 1937 byl zakoupen dům nedaleko chrámu, opraven a sloužil pak církvi jako Husův dům. Farář Oskar Malý odešel v roce 1938 do důchodu. V závěru jeho vzpomínek čteme toto vyznání: „Celou duší jsem křesťanem, avšak mým ideálem je křesťanství nejprvotnější.“ Na závěr pár osobních slov. Bratr farář Oskar Malý mě křtil a chodil jsem k němu do hodin náboženství. Jeho vzpomínky mně pomohly lépe porozumět vzrušené době, v níž vznikala církev, ke které se vděčně hlásím.

Zdeněk Svoboda

30


Masarykovská slavnost v Čejkovicích Jednou z akcí, kterými si CČSH připomíná odkaz T. G. Masaryka, bylo setkání 14. března 2010 v Čejkovicích, v krajině jeho dětství, která bezpochyby formovala jeho životní postoje. Naši pradědové a dědové měli možnost se s ním setkávat osobně, my už jeho život nahlížíme pouze z perspektivy dějinné. A to, že se k jeho významným životním jubileím vracíme i přes prohlubující se propast času, svědčí o tom, že T. G. Masaryk je dodnes nepřehlédnutelnou osobností humanisty, demokrata a státníka. Z iniciativy bratra patriarchy Tomáše Butty a náboženské obce Hovorany – střediska v Čejkovicích, jsme se sešli spolu s představiteli občanského života i církví z okolních obcí před jeho pomníkem, abychom položili V čejkovické modlitebně; zleva hodonínský farář Juraj Dovala, patriarcha Tomáš Butta a hovoranská věnec, vyslechli profarářka Dana Konečná. mluvu a modlitbu bratra patriarchy. Slavnostní atmosféra byla umocněna několika písněmi v podání místního mužského pěveckého sboru Révokaz. Poté jsme se odebrali k bohoslužbě, kterou posloužil bratr patriarcha spolu s duchovními z Hodonína a Hovoran. Naše modlitebna je v nedalekém domku, v němž TGM trávil velkou část svého dětství. Byla zcela zaplněna hosty, a ti, kteří se dovnitř nevešli, postávali na zápraží, aby i k nim dolehlo něco ze slavnostní atmosféry bohoslužby.


31

Setkání pokračovalo prohlídkou expozice v druhé části domku. Domek, který patří TJ Sokol, dlouho chátral, až v prosinci 1989 bylo rozhodnuto o jeho zachování. Již v následujícím roce bylo za přispění členů Sokola, MNV, JZD a mnoha dobrovolníků započato s rekonstrukcí celého stavení. V expozici bylo především využito matriálů a dokumentů ze sbírek Karla Hlinského, který je po mnoho let shromažďoval a zpracovával. Současnými správci expozice jsou manželé Pazderkovi, členové naší náboženské obce. Ani v pamětní síni nebylo k hnutí, tak velkému zájmu se prohlídka vystavených exponátů těšila. Po ukončení oficiální části slavnosti jsme se přemístili do Hovoran, kde zdejší sestry připravili pro hosty oběd, a beseda pokračovala vzpomínkami při sklence vína. Prožili jsme krásný den, který se stal důstojnou připomínkou života i odkazu T. G. Masaryka, křesťana, humanisty a státníka, na kterého se nezapomíná. Dana Konečná

32


Prapor náboženské obce Kvasice K prvním desetiletím Církve československé neodmyslitelně patří také prapory, které si nechávaly šít téměř všechny náboženské obce a které zpestřovaly atmosféru náboženských poutí a slavností. V průvodech, při slavnostních bohoslužbách, při otevírání nových sborů, ale i na pohřbech měly prapory své čestné místo. Dnes už je tomu jinak, prapory se téměř nepoužívají, a buď zapadají prachem ve skříních, nebo jsou v lepších případech vystaveny v kostelech.

Farář Lubomír Pliska u praporu své náboženské obce.

V loňském Zvěstníku jsme představili dva prapory náboženské obce ve Zlíně, letos si představíme jediný prapor, který se dochoval v náboženské obci Kvasice. V současné době je uschován v archivní skříni na kůru Husova sboru. Originální žerď nebo nástavec k praporu se zřejmě nedochovaly. Prapor není datován, takže doba jeho vzniku se dá jen odhadovat. Zřejmě byl vyšit nedlouho po vzniku náboženské obce v roce 1929.


33

Prapor NO Kvasice: čtvercový, v žerďovém okraji kovové úchyty a šňůry k připevnění na žerď. líc: v béžovém (původně snad bílém?) poli v rozích zkřížené lipové ratolesti přirozené barvy, ve střední části břemeno (na lipové ratolesti přirozené barvy rozevřená kniha se zlatou ořízkou a červenou záložkou, na ní postaven červený kalich) rub: v béžovém (původně snad bílém?) poli v rozích zkřížené lipové ratolesti přirozené barvy, ve střední části mezi dvěma lipovými trojlisty přirozené barvy červený nápis: NÁBOŽENSKÁ OBEC / C. Č. S. / KVASICE.

kow

* * * * *

Vikariátem na vlnách internetu Asi jen málokdo neví, co je internet. Nejrychlejší a neprogresivnější informační médium současnosti využívají lidé na celém světě a církve v tom nejsou výjimkou. Pochopitelně i naše církev má své webové stránky – na adrese www.ccsh.cz se lze dovědět mnoho potřebných informací, byť orientace v nich není vždy pohodlná a v tomto ohledu máme oproti jiným církvím co dohánět. Už na úrovni diecézí se setkáme s mezerami, když ze šesti našich diecézí dvě své webové stránky vůbec nemají (plzeňská, slovenská). Kvalita těchto webových prezentací je rozdílná a nás může těšit, že stránky naší brněnské diecéze (www.ccshbrno.cz) jsou co do přehlednosti a aktuálnosti nejlepší v celé církvi.

34


Na úrovni náboženských obcí (NO) je webová prezentace naší církve velmi chabá. Především většina náboženských obcí žádné webové stránky nemá a mnohé z těch, co je mají, jim nevěnují patřičnou péči. V tomto ohledu patří CČSH mezi nejméně zdatné mezi českými církvemi. Vikariát Východní Morava v tom není výjimkou, protože z 11 jeho náboženských obcí mají vlastní internetové stránky pouhé dvě: Hodonín a Zlín. Hodonínské webové stránky (www.husitihodonin.wz.cz) vznikly před několika lety a mají v tomto ohledu ve vikariátu primát. Mohou se pochlubit jednoduchou nevtíravou grafikou a přehledným řazením rubrik, ze kterých návštěvník rychle získá požadované informace o bohoslužebných setkáních, přednáškách, koncertech a kontaktech na duchovní správu. Zajímavostí stránek je přehled duchovních působících v náboženské obci, který je propojen s historickou i současnou fotogalerií. Koncem loňského roku zprovoznila své webové stránky také NO ve Zlíně, a to na adrese www.ccshbrno.cz/no/zlin/. Grafika stránek je oproti hodonínských prostší, přehlednost je na dobré úrovni. Také zde se dozvíme o programech duchovní péče, podrobně je představena historie NO a ve stručnosti její současnost. Nechybí přehled potřebných kontaktů a poměrně bohatá fotogalerie. Rubrika kázání by byla ještě užitečnější, kdyby se ji dařilo pravidelně aktualizovat. Zlínské webové stránky nabízejí také rubriku pro děti a různé texty úředního i uměleckého charakteru (básnické sbírky Zdeňka Svobody, starší čísla Zvěstníku). Užitečnost vlastních webových stránek je nesporná, proto věřme, že v dohledné době budou za prvními vlaštovkami na východní Moravě následovat další. Podle věrohodných zpráv se takové připravují v Kvasicích. kow


35

Ze Zlína Bohoslužby a biblické hodiny ve Zlíně Situace v Náboženské obci (NO) Zlín se z hlediska duchovní správy v minulém roce nezměnila. NO je nadále administrována bratrem farářem Lubomírem Pliskou z Kvasic, což je stav, který platí od roku 2007. Vzhledem k rozsáhlosti jeho mateřské NO je pro Zlín nezbytná výpomoc i z dalších NO, především z Uherského Brodu, odkud v lichých nedělích k bohoslužbám přijíždějí faráři Iva a Pavel Pospíšilovi. Duchovenský sbor doplňuje zlínská jáhenka Radana Váňová, která jednou za měsíc slouží pobožnost. Omezený výkon duchovní správy se projevuje v určité stagnaci náboženské obce, která se potýká s nedostatkem dětí a mládeže. Výmluvným a smutným faktem je, že za poslední dva roky nebyl v NO ani jediný křest. Počet členů NO tak klesá, většinou úmrtími a odstěhováním. Není proto překvapivé, že také klesá počet návštěvníků bohoslužeb. Jen o Vánocích se nás sešlo přes 30, o Velikonocích alespoň 25, ale jinak průměrná návštěvnost dosahovala 17 osob, zatímco v předchozím roce 2008 to bylo 19 osob. Rada starších spolu s bratrem farářem Pliskou nehledí na tento stav se založenýma rukama a snaží se v rámci svých možností nalézt vhodného kandidáta na místo budoucího zlínského faráře. Není to snadné, ale přece jen nějakých výsledků bylo dosaženo, především při jednání s adepty z jiných diecézí.

36


Výbornou možností pro setkávání během pracovního týdne jsou biblické hodiny, k nimž se mimo letní měsíce scházíme každou středu v 18 hodin na faře. Bývá nás okolo šesti osob. Po letních prázdninách jsme zahájili cyklus biblických hodin, v němž jsme až do Vánoc diskutovali nad pracovním textem našeho bratra biskupa Šandery, který byl pod názvem První podněty k rozhovorům rozesílán do všech NO v diecézi. Od ledna jsme pak svou pozornost upřeli k listu Judově z Nového zákona. Na programu biblických hodin je také zpěv písní, modlitby a četba žalmů. Program je tedy, jak patrno, pestrý a otevřený každému nově příchozímu zájemci. Marcel Sladkowski * * * * *

Medaile pro učitelku Žofii Kopeckou

Je známou pravdou, že se věřící projevují různými způsoby obdarování, někteří nápadněji a jiní třeba na první pohled méně nápadně. Takovou je i sestra Žofie Kopecká, kterou jsme po dlouhá léta byli zvyklí vídat po boku manžela, bratra faráře Ladislava Ko-


37

peckého, aniž bychom věděli, jaké je její životní povolání. Jen zpovzdálí jsme vnímali, že pracuje ve školství, a tušili, že být učitelkou po boku kněze bylo za komunistického režimu spojeno s mnoha ústrky. Práce sestry Kopecké se však nakonec dočkala i lidského uznání: v loňském roce jí byla hejtmanem Zlínského kraje dr. Stanislavem Mišákem udělena pamětní medaile „za pedagogickou činnost a významný přínos pro výchovu a vzdělávání mladé generace“. Upřímně blahopřejeme. kow * * * * *

O pouti do Compostelly Větší část členů náboženské obce CČSH ve Zlíně tvoří starší lidé, kteří už zpravidla nepodnikají daleké cesty a výlety. Proto je pro ně, ale i pro ostatní, přitažlivé poslechnout si povídání o zajímavých místech za hranicemi všedních dnů. Třeba i takových, která byla ještě před dvaceti lety pro nás téměř nebo zcela nedostupná. Takovým je i severošpanělské Santiago de Compostella spojené s fenoménem svatojakubských poutí. O něm nám 20. března 2009 přijel vyprávět bratr farář Tomáš Chytil z Ostravy-Svinova spolu s dalším účastníkem pouti Radkem Šoustalem. Program s názvem Pouť do Compostelly - Camino Frances přilákal několik desítek návštěvníků, kteří byli zvědaví na nevšední

38


zážitky z několikatýdenní pěší pouti, kterou bratr farář se svým „týmem“ absolvoval nejobvyklejší trasou, tedy tzv. Francouzskou cestou (Camino Frances) vedoucí do Santiaga z Pyrenejí. Oblíbená trasa je vybavená skromným, ale dostatečným a vždy dostupným servisem, který poutníkům umožňuje věnovat se co nejvíc krásám kastilské a galicijské krajiny a staroslavných měst (Burgos, León atd.). Příjemný večer byl obohacen promítáním fotografií a zpestřen esejem bratra faráře Chytila, který napsal pod dojmem jedinečných zážitků ze svatojakubské pouti. kow

Z vděčnosti za ta slova Církev československá husitská byla vždy církví diasporní, tedy takovou, která pečovala i o malá stádce svých věřících roztroušená nejrůzněji po venkově. Za první republiky to bývali třeba učitelé se svými rodinami a pár ostatních, kteří se hlásili k CČS, třebaže možnosti duchovní péče byly daleko. Je tomu tak mnohde dodnes. K takovým patří bratr Miroslav Ticháček z Lukovečka, věrný příslušník dnes již zaniklého bohoslužebného střediska ve Fryštáku. Své vsi sloužil desítky let jako místopisec a z jeho zájmu a práce vyrostla objemná a obsažná kniha Lukoveček. Historie obce vydaná v roce 2004. Bratr Ticháček je člověkem, jehož bychom v minulých staletích nejlépe charakterizovali přídomkem písmák. O jeho pevné, nezdolné víře vypovídají vybrané úryvky z dopisů, které své zlínské náboženské obci tento dobrý pětaosmdesátník posílá. * * * * *


39

V Lukovečku 18. 3. 2009

Vážená sestro!

Děkuji Ti upřímně za blahopřání k mým pětaosmdesátinám. Potěšilo mě, že jste na mě vzpomněli – já též nezapomínám na naši církev. Bohužel, nemohu se dostavovat na naše bohoslužby v 8 hodin. Prvým autobusem, který od nás z Lukovečka v neděli jede, bych tam byl až v 9 hodin. My vlastní auto nemáme, dcera a synové bydlí jinde, buďto bych si musel auto najat, nebo sám jít pěšky do Fryštáku na autobus. Jezdím už jen k lékařům do nemocnice, zdraví mám špatné. (...) I když se nikde neúčastníme žádných bohoslužeb, naučili jsme se se svou manželkou Julií (od r. 1951, nyní 80 let, evangeličkou) žít s Bohem v trvalé shodě a žít na tomto světě jako slušní, ohleduplní dočasní hosté – jak k tomu Kristus lidi nabádal. Neprosíme a neděkujeme sice Bohu předepsanými formulemi modliteb, ale jak nám to říká naše srdce, svědomí a vděčnost. Můj postoj k Bohu a Kristem hlásané Boží vůli zocelil několikerý Boží zásah, který mě zachránil od jisté smrti. Například když v 21 letech, kdy jako zajatým partyzánům, odsouzeným k trestu smrti, nám bylo asi 10 minut před popravou, při chaosu, způsobeném leteckým náletem, pomoženo dvěma německými poddůstojníky uprchnout z kasáren, „abychom věděli, že jsou Němci také lidé“! Tyto a podobné věci způsobily, že mohu umřít s čistým svědomím. Že jsem si ho jinak ničím nezatížil, vděčím dvěma osobám, své matce a bratru faráři Valíkovi.

S pozdravem Tobě a radě starších

* * * * *

Miroslav Ticháček

40


19. 3. 2010

(...) Veškeré neduhy, co mě trápí, teď nevnímám, protože po půlročním utrpení mě opustila moje vzácná životní opora, moje věrná a dobrá manželka. Byla nakonec převezena do hospice ve Val. Meziříčí a tam zemřela na rakovinu mozku. S bratrem farářem Valíkem jsem býval ve velmi přátelském vztahu (učil mě náboženství, jakož i předešlí faráři, Růžička a Hrnčíř), proto když nás sezdával v evangelickém kostele ve Zlíně dne 25. 8. 1951, promlouval nám „do duše“ taková slova, která jsme si pevně vryli do svých srdcí a celý život se snažili podle nich žít a vychovávat naše děti. To nebyly fráze, které se obvykle při svatbách pronášejí, to byla hluboká moudrost. Z vděčnosti za ta slova, která byla zlatou nití a světlem, co nás životem vedly, se stále hlásím k církvi, i když na bohoslužby z důvodů dopravy nechodím. Jiné to bývalo, když jsme mohli každý měsíc na bohoslužby jít pěšky do Fryštáku, kde byly slouženy obvykle ve škole. (...) Srdečně Vás pozdravuji a prosím, abyste pozdravovala ode mě všechny při bohoslužbách. Děkuji!

Julie a Miroslav Ticháčkovi

Miroslav Ticháček


41

Z hlav a srdcí Duchovní cvičení – znáte? Brněnská diecéze pořádá dvakrát do roka třídenní a jedno týdenní duchovní cvičení. Kratší bývají v době před Adventem a v období půstu před Velikonocemi, delší o prázdninách. Konají se ve velmi milém a příjemném prostředí školicího střediska CČSH v Brně na ulici Lipová. Ubytování je v pěkných pokojích se sprchou, o hladové žaludky se výtečně stará paní domácí. Zatím jsem měla možnost zúčastnit se třídenních cvičení, proto se dál zmiňuji pouze o nich. Duchovní část a vedení cvičení si vždy bere na starost bratr biskup Petr Šandera, který postupuje podle rozjímání Ignáce z Loyoly. Během tří dnů cvičení je kladen důraz na ztišení, ticho, proto má každý k dispozici vlastní pokoj a mlčení je dodržováno i při společných setkáních u jídla či programu. Nyní něco k dennímu programu. Po ranních půlhodinových společných chválách, přímluvách a modlitbách je snídaně a po ní ranní konference, kde bratr biskup nastíní pomocí vybraných biblických veršů, nad čím máme zkusit dopoledne rozjímat. Také vždy poradí, jakým způsobem se o modlitbu můžeme pokusit. Před obědem je místo pro bohoslužbu s Farského liturgií. Po obědě následuje volno a čas pro osobní modlitbu. Kolem třetí hodiny je druhá – odpolední konference a po ní opět čas na rozjímání. V šest hodin jsou půlhodinové večerní chvály, večeře a o půl osmé třetí a poslední večerní konference, po které bychom se ještě měli věnovat osobním modlitbám a rozjímání.

42


Během dne má každý možnost osobní konzultace s bratrem biskupem, záleží jen na účastníkovi, zda příležitosti k rozhovoru využije. Může s ním probrat cokoliv – jak se mu daří či nedaří při rozjímání, požádat o radu či zpověď. Samozřejmě nic z programu není povinné, můžete kdykoliv cokoliv vynechat. Duchovní cvičení je ideální příležitost k přiblížení a rozhovoru s Bohem, k pochopení jeho záměrů s námi či poznání cesty, kam nás chce vést. Může pomoci i při rozhodování o dalším životě. Je to příležitost ke ztišení, odpoutání se od běžných starostí a denních stereotypů. Ale jak říká sám bratr biskup, není zaručené, že se nám vždy podaří do modlitby ponořit, že každé rozjímání nás přivede k cíli či kontaktu s Bohem. Důležité je to zkoušet a vytrvat, výsledek se může ukázat dokonce až po příjezdu domů. Z vlastní zkušenosti vím, že první den ještě není na soustředění ideální, neumím se úplně odpoutat od starostí, co se děje doma, co jsem zapomněla udělat a podobně. Ale k večeru už se daří a další dny většinou nemám problém se do rozjímání ponořit. A vždy odjíždím osvěžená a s novým poznáním a jistotou Božího záměru. Nezbývá než poděkovat všem, kdo se o program duchovního cvičení a o nás starají. Jmenovitě bratru biskupovi Šanderovi, který je báječný „duchovní vůdce“, sestře farářce Evě Buttové, jež bratru biskupovi pomáhá s vedením chval, sestře Michaele Ravonjisonové, která se stará o praktickou organizaci cvičení, a manželům Dočkalovým, kteří mají na starosti ubytování a stravu. Závěrem chci pozvat všechny, kdo ještě nezkusili, kteří váhají či mají obavy – nebojte se a přijeďte, nic neztratíte, naopak, odjedete odpočinutí a hlavně bohatší o nové zkušenosti i nečekané zážitky ze setkání s naším Pánem. Šárka Sladkowská


43

Jinakost Všimli jste si: Někteří lidé krájejí štrúdl od levého konce! Nepřipadá vám to divné? Anebo způsob, jak lidé zasouvají papíry do eurosložek: Někdo je tam strká po hlavě! Jiný příklad (s prominutím): toaletní papír. Mohla bych vám zdůvodnit, proč považuji za správnější umístit roličku na držák tak, aby se papír odvíjel směrem do místnosti a ne ke zdi, což mi připadá divné. Ale měli byste trpělivost číst to vysvětlování? Teď mně však napadá: Možná právě vy jste těmi „divnými“ a kroutíte nad mými řádky hlavou. U lidí, se kterými se setkáváme, nás může rozčilovat spousta věcí, které dělají jinak než my. Třeba sklon písma, způsob připevňování kancelářské sponky, zavazování tkaničky u bot, zacházení s kapesníkem, posunky při řeči, výslovnost a přízvuk… Abyste však poznali mou toleranci, popíšu jednu svou zkušenost. Donedávna mě rozčilovalo, když někdo psal čárky nad písmeny zdola nahoru. Tak jsme se to přece ve škole neučili! Ale pak přišla změna názoru, když jsem pozorovala, jak rychle a přitom úhledně píše moje šéfka. A ona píše právě čárky zdola! Zkusila jsem to taky a už mi to zůstalo – navzdory školnímu drilu. Vždyť je to tak praktické! Podobně se to má s mnoha dalšími odlišnostmi. Když člověk pozná jejich příčinu anebo se podívá na věc z jiného úhlu, je ochoten je u druhých tolerovat, ba dokonce je někdy i sám přijme za své. Tak třeba ty pravolevé odlišnosti mohou být dány tím, že jejich nositel je přeučený levák. Jiné zvláštnosti jsou určeny různým temperamentem. U mladých lidí mohou mít výstřelky v oblékání nebo v účesech původ ve snaze být jiný než ti druzí. To, co starší generace vnímá

44


jako provokaci, bývá často projevem hledání vlastní identity mladého člověka, odmítnutím zaběhnutých stereotypů, upřímnou touhou po změně. Když se rozhlédneme kolem sebe v církvi, také si všimneme, že ne všichni se chováme stejně. Jsou to v první řadě vnější odlišnosti. Například znamení kříže děláme převážně zprava doleva. Ale občas se setkáme s věřícím, který se křižuje opačně. Původ prvního způsobu je v pravoslavné tradici, u druhého je dán katolickou výchovou. Při modlitbě užíváme různá gesta i postoje. Žádné gesto není lepší než to druhé. Každé z nich má své opodstatnění, pokud souhlasí s naší vnitřní potřebou a neuráží naše spolubratry. Navštívíme-li bohoslužby v jiných obcích, překvapí nás například, že ti druzí zpívají pomaleji nebo naopak rychleji. Někde věřící stojí v částech liturgie, kde my jsme zvyklí sedět a naopak. Dříve, než začneme tyto vnější odlišnosti kritizovat, měli bychom se zamyslet, jak dalece jsou důležité. Jistě má větší význam to, co člověk prožívá vnitřně. Připomeňme si, že naše církev byla v době svého vzniku moderní, novátorská. Její zakladatelé převzali z tradice jen to, co uznali za životaschopné. Odmítli naopak zvyky, které ztratily své opodstatnění. Pokud si má naše církev udržet svou živost, pokud chce být zajímavá i pro nastupující generaci, nesmí ustrnout na stereotypech. Je životně důležité, aby reagovala na změny ve společnosti a nebála se novot. Snad mi rozumíte, že nemám na mysli překotné změny za každou cenu, ale vývoj v rámci daných pravidel. Však je máme v Bibli. Když procházejí dva lidé obdobím zamilovanosti, líbí se jim na tom druhém všechno. Zjišťujeme, čím se partner od nás liší. Připadá nám to zpočátku velmi zajímavé a objevovat všechny zvláštnosti toho druhého je přímo dobrodružné. Pokud později vztah


45

ochladne, mohou nás právě ony odlišnosti u druhého rozčilovat. Co se nám dřív líbilo, teď nám leze na nervy. Proto, zejména jako křesťané, přijímejme jinakost těch druhých s laskavou tolerancí, se snahou pochopit je. A pokud nám přesto některé způsoby našich bližních půjdou na nervy, zamysleme se nad tím, jestli je opravdu důležité zabývat se jimi. Vždyť kdybychom byli všichni stejní, byla by to nuda! Buďme vděčni těm „jiným“ za to, že obohacují náš život, že nás vedou k přemýšlení, zda naše chování je to jedině správné. Buďme vděčni Stvořiteli za to, jak bohaté a pestré je všechno, co z jeho vůle existuje!

Radana A. Váňová

* * * * *

Rozhledna Vítám vás, vážení účastníci zájezdu z Moravského Slovácka, na rozhledně nad naším městem Milostínem. Postavili ji před osmdesáti lety místní sokolové a je odtud vskutku nádherný rozhled. Starobylý Milostín je před námi jak na dlani, obkličují jej hluboké lesy a v dálce jej stráží Krkonoše. Ale teď se věnujme městu samému, kterému vévodí tři výjimečné stavby: katolický barokní kostel svaté Kateřiny, evangelický toleranční kostel a funkcionalistický Husův sbor. Jsem už člověk v letech a pamatuji si, že za mého mládí bývaly tyto církevní objekty

46


o nedělích a svátcích plné. Avšak vývoj se zastavit nedá a v poslední době zely tyto budovy prázdnotou a chátraly. Nakonec je církve daly do správy městu, které se o ně stará a smysluplně je využívá. V katolickém kostele se konají varhanní i jiné koncerty. Kromě toho sem často přicházejí tuzemští i zahraniční návštěvníci, aby zde za mírné vstupné naslouchali tichu. Pro ty, kteří touží po delším zážitku ticha, jsou kromě lavic k dispozici i lehátka. V evangelickém kostele našlo přístřeší zdejší muzeum, jeho mineralogické oddělení je široko daleko známé. A moderní husitský kostel slouží různým sportům, například košíkové. Tak se podařilo tyto významné objekty zachránit. Ještě na něco vás chci upozornit. Je to ta rozlehlá budova vpravo, obklopená spoustou aut. Původně to byla sokolovna, ale ta také už po řadu let nesloužila svému účelu. Posléze ji koupil jeden šikovný podnikatel a přebudoval ji na supermarket GLORIA. Naši občané tam rádi nakupují a zvlášť o svátečních dnech přijíždějí do GLORIE celé rodiny, povznášejí se pohledem na bohatou nabídku, diskutují o cenách a kvalitě zboží, zůstávají v přilehlé restauraci na oběd a nakonec nakoupí a vracejí se šťastni domů. My nyní sestoupíme z rozhledny dolů k autobusu a vydáme se do našeho krásného Milostína, abychom se zblízka pokochali jeho poklady.

Zdeněk Svoboda


47

Prvá cigareta Ukázka z knihy Som Husákovo dieťa, která by měla vyjít v roce 2010 1. januára 1977 zverejnilo pár desiatok občianskych aktivistov (v oficiálnej rétorike Československej socialistickej republiky: stroskotancov, alkoholikov a protištátnych živlov) manifest s názvom Charta 77. Malé deti, ktoré boli v tom čase šesť – sedem ročné, nemali ani zdanie o tom, čo sa v spoločnosti deje. No napriek tomu do ich podvedomí prenikali reakčné myšlienky a nálady, ktoré nikým nepozorované bujneli a o dvanásť rokov neskôr spôsobili revolučný výbuch, ktorý sa už nedal zastaviť. To stroskotanectvo, alkoholizmus a protištátnosť im navždy zostali v krvi... „Dodo, čo som ti naposledy vravela?! Nemôžeš byť ako ostatní tvoji kamaráti? Odvrávať súdružke učiteľke sa nepatrí, jednoducho to nesmieš... Nebudeš robiť žiadne hlúposti, zlostiť súdružku, biť sa a škriepiť s deťmi... Ty malý chuligán,“ na čele pocítil pery matky a opäť trhnutie rukou, aby pridal a nevliekol sa, keď je naponáhlo. „Mal ťa zo škôlky prísť vziať otec, ale vidím, že sa na neho zase v poslednom čase nedá spoľahnúť.“ Otvorila bránku: „Choď zatiaľ k tete Božke, ja musím bežať do kaderníctva, kým mi nezavrú. A poslúchaj,“ líca sa mu opäť dotkli pery a vlasy rozhrabala ruka. „Božka, tak daj, minule si mi povedala, že si zafajčíme,“ Jozef sa naťahoval ponad stôl k tetkinej ruke, ktorá medzi prstami zľahka zvierala predmet jeho záujmu. Miestami si z neho poťahovala a chlapca privádzalo do vytrženia a úžasu, keď videl ako sa jej tvár zahaľuje v mračnách voňavého dymu.

48


„Ale Dodo, čo to vravíš, tebe ešte tak treba dať do ruky autíčko....“ „Ale už minule si mi to sľúbila, fajčičku, sľúbila si, že keď prídem..., dáme si fajčičku...“ Teta Božena, susedka Hamanovcov, sa v prekvapení zhrozila, naposledy keď bol u nich mu to sľúbila, ale len preto, že nechcel ísť s mamou domov a už pred tým s tým dlho otravoval ich debaty a posedenia pri káve. „Dodo, vari si to pamätáš? Vieš, čo by mi mama povedala, keby som ti dala..., no, tá by mi nadala...“ To ho nezaujímalo, sľub utkvel v detskej mysli príliš pevne na to, aby nejaké výčitky svedomia mohli stáť v ceste jeho realizácii. Drankal ďalej. „No dobre, však teba to hneď prejde.“ Podala mu do ruky Spartu z tvrdého balenia, čo Jozef vtedy ešte príliš nedoceňoval, za to však zmysel aktu prežíval naplno. Sotva si ju vzal, už mu svietila v ústach ako veža starého Eiffela nad Parížom a pery jej prítomnosť slastne vychutnávali. Díval sa tak nedočkavo na prekvapenú ženu, až ju ten obraz zamrazil. „Tak poďme na to,“ chystala sa škrtnúť zápalkou, aby mu pripálila. „Ja sám, Božka, sám...“ vystrel ruku. V izbe sa rozprestrelo ticho napätia. Bolo nezvyčajné sledovať päťročné dieťa so zapálenou cigaretou v ústach. Jozefove pohyby a mimika boli vskutku hladké, prirodzené, mali náter arizonských westernov, dokonca ani skúsený fajčiar a džentlmen Winston Churchill by sa nerozpakoval pojať ho do svojho klubu. Božka sa v ohromení tak zadívala, že neregistrovala svoje dcéry, ktoré medzitým prišli do kuchyne. Až výkrik zdesenej dvanástky ju naplno vrátil


49

späť do reality, čo nebránilo Jozefovi pokračovať v poťahovaní a len rukou dievčatám naznačiť, aby si tiež sadli. Teraz ho sledovali všetky tri a pani Božena sa rozhodla urobiť tomu rázny koniec. „Dodo, teraz...“ „Božka, aj ty,“ prerušil ju v strede vety. „Dobre, dám si aj ja.“ Pripálila si tiež. „Teraz skús urobiť, Dodo, toto, napodobňuj ma. Potiahneš si a potom sa zhlboka nadýchneš, ale zhlboka.“ Účinok bol stopercentný. Jozef šiel okamžite k zemi, cigareta mu z ruky vypadla a kotúľala sa po stole, zatiaľ čo kašeľ a zaslzená červená tvár náramne bavili copaté dievčatá. S prvými čerstvými nádychmi, ešte stále počas mierneho kašľa, sa na ne pozrel a vraví: „Čóóó sa smejete?“ jednou rukou si trel hrudník a druhou bral z popolníka cigaretu, „fajčičkuuu mám prvý krát...“ „No to snáď nie...!“ pani Božena mu v tom chcela zabrániť. „Neboj, Božka, ja sa to raz naučím,“ potiahol si, „raz sa to tiež naučím ako veľkí, teraz zatiaľ budem ťahať len tak, ako to viem ja..., ako to môžu deti...“ Juraj Jordán Dovala Anotácia: Román Som Husákovo dieťa som napísal v roku 1999. Mal som vtedy dvadsať päť a cítil som potrebu vyjadriť čosi z toho, čo sa okolo mňa dialo. Je to príbeh o jednom z milióna „Husákových detí“. Dotýka sa tienistých stránok života i spoločnosti – úteky z domova, alkohol, vojenská služba, šikan, drogy, narkomani, bezdomovci..., ale rovnako je tam aj túžba po dobre a po hľadaní Boha. Je to kniha undergroundová, miestami drsná, prajem si však, aby v konečnom dôsledku vnášala ľuďom do duše pokoj a súcit. JJD

50


Stesky a Rozbřesky Zdeňka Svobody Brněnská diecéze díky svému tiskovému středisku vydává v kapesním formátu řadu knih různých autorů z církve i ekumeny, které mohou být k užitku, ať už se k nim dostanou čtenáři z církve naší či jiných. Mám před sebou drobnou knížečku 41 básní či zamyšlení rozdělených na dva díly – Stesky a Rozbřesky, autora bratra faráře Zdeňka Svobody, který naposledy uspořádal kalendář Blahoslav 2009. Literátů a básníků z církve, kteří tu a tam vydávají své sbírky, máme povícero (například Jindřiška Kubáčová, Olga Nytrová, Miroslav Matouš, Ladislav Muška, Alois Volkman, Jarmila Konečná a další). V dlouhé řadě dosud vydaných kalendářů najdeme od nich řadu z jejich prací. Zdeňkovi Svobodovi vyšlo za posledních takřka čtyřicet roků podle seznamu na poslední straně tohoto díla nejméně 25 prací. Jsou mezi nimi také překlady z maďarštiny, na nichž se podílel Daniel Kostsánszky, a z němčiny, které pořídil se svou ženou a mou spolužačkou z fakulty Jarmilou Olejníčkovou, s níž jsme byli v roce 1953 spolu vysvěceni na duchovní. Uvedená sbírka má několik básní s věnováním známým osobám z církví (Miloš Kejklíček, Adolf Mádr, Milan Balabán, Jiří Kabíček, Jan Šimsa). Z tvorby Zdeňka Svobody jasně vyplývá, že je motivován svou službou v církvi, do níž nastoupil před jednašedesáti


51

lety a s výjimkou dvouleté služby v armádě v Bratislavě působil v mnoha našich náboženských obcích v diecézi plzeňské, brněnské a královéhradecké. Básně jsou z velké části psané volným veršem. Několik je ve vázaných verších. Uvádím jednu z posledních:

Paklíč

Srdce je za ozdobnou mříží Naslouchá rozechvěle kdo se k němu blíží

Na padlém sněhu ani stopy Nikdo sem nepřichází Nikdo vězně nevykoupí

A přece paklíč Pouhá víra na dosah leží Ten zámky zevnitř otevírá

Sbírka je doprovázena dvěma vkusnými kresbami sestry farářky Jany Wienerové. Zdeněk Svoboda se na svátek Cyrila a Metoděje dožívá osmdesáti tří let. Pán mu žehnej!

Vratislav Štěpánek

52


Doplňovačka s tajenkou

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

12.

13.

14.

15.

Legenda: 1) slavný židovský král; 2) muž, který vyvedl Izraelce z Egypta; 3) manželka Abrahamova; 4) bývalý celník; 5) syn Adamův; 6) první izraelský král; 7) babylónský král; 8) první křesťanský mučedník; 9) bratr Ezauův; 10) manželka Jákobova; 11) manželka Samsonova; 12) obr; 13) milovaný syn Jákobův; 14) evangelista; 15) matka Ježíšova Nápověda: 1 Kor 13,13

Náboženská Církve československé husitské ve Zlíně Zvěstník CČSHobec ve Zlíně – 2010 53 Sídlo (fara): Telefon: Web: E-mail: Farář – administrátor: Jáhenka: Předsedkyně rady starších:

Štefánikova 2193, Zlín, 760 01 577 439 597 www.ccshbrno.cz/no/zlin/ [email protected] Mgr. Lubomír Pliska (573 358 026, 776 190 320) MgA. Radana Váňová MgA. Radana Váňová

Bohoslužby v neděli v 8 hod. v malém sále evangelického kostela Biblické hodiny ve středu v 18 hod. na faře. * * * * * Vikariátní ZVĚSTNÍK Církve československé husitské ve Zlíně Ročník pátý Vydala Náboženská obec Církve československé husitské ve Zlíně v březnu 2010 Odpovědný redaktor: Mgr. Marcel Sladkowski Jazyková úprava: Mgr. Zdeněk Svoboda Tisk: Tiskové středisko DR CČSH v Brně © 2010

Fotografie na obálce: Milíčův sbor v Kroměříži

Zvěstník CČSH ve Zlíně Vikariátní Z V Ě S T N Í K. Církve československé husitské ve Zlíně. Vydáno za podpory Kulturního fondu města Zlína

Recommend Documents