ZDENĚK HRON
řeka v dešti [BÁSNĚ 2007–2008]
ŘEKA V DEŠTI
ZDENĚK HRON
řeka v dešti [BÁSNĚ 2007—2008]
Praha 2009
ŘEKA V DEŠTI Copyright © Zdeněk Hron, 2009 Czech edition © dybbuk, 2009 ISBN 978-80-86862-93-4
Marku Fikarovi
Zabubnoval déšť a na jezeře vyrostlo strniště. „Pojacháme,“ mumlá obchodník a odchází na dvůr, provázen ohnivým písmem. Karel Poláček
[ŘEKA V DEŠTI]
Déšť
Stromy, na nebe vzaté, opadávají. Praha 11. V. 2007
11
Řeka v dešti I Láďovi Hodnému
Proud i loď v zákeřném závětří vedra nebezpečí zavětří, když vůním všech květin na marách kapkami zvlhne a voní prach. Bouře bubnuje i smyčci, v blescích hroutí se v ní býčci hrůzou, zda je nevykleští. Tiše třeští řeka v dešti. Týn 30. VII. 2007
12
Míjení I
Víno ve vodu rozohnit zkoušíme hrůzou, že má hnít, ale pak — zprahlí — pozvednem až pohár, co nás pozve dnem.
13
Jehelníček očí
Oslněn sluncem jehelníček očí pod víčky se v tvém stínu neschová, má lásko, ani ti jej nepřekročí tvá obloha, vždy krví nachová.
14
Noční můry
Nemám tušení, jak hluše mluví slova o předtuše. Zas a znova jsou tak snová, je tah tuše nezachová.
15
Jonathan Livingston Racek Po třikrát dvaceti letech
Pořád ještě se učím, ale už jen jak být Jobem na smetišti světa i vlastního života, které se mi rozpadají před slepýma očima.
16
Koncert v zámecké zahradě M. a R.
Nad zámkem svítí nám tma z jiných dob, náš večer v ní je obílený hrob. Vzpomínkou na budoucnost, které není, rodný kraj dopřává mi zapomnění. Bohu zbyl z nebe promáčený strop. Zahrado, dál se vyprahlostí krop!
17
Řeka v dešti II
Jen jehelníček hladiny lijáku nastavuje řeka. Má husí kůži na zádech a bůhví co ji na dně čeká.
18
Naposled do teplých krajin?
Prázdniny skončily, zas nad školou k odletu houfují se vlaštovky. Hoch s nosem na skle steskem nepláče, za něj mží slzy z druhé strany déšť. Do Svaté země letí poutníci a v letadlech spíš z nudy růženec bezzubě přežvykují, po zrnkách důkladně, zato bez zaujetí. Vlaštovky krouží také nad školkou, do které brzy začne chodit vnučka. Vlaštovčí dědečku, proč stranou hejn tak bázlivě se choulíš na drátě?
19
Míjení II Janu Marešovi
Poutník, který pad, poustevník, jenž zběh: Co ho jímá za očima, blátivýma pláčem, který pojal déšť podzimů, v nichž nám krev slzí v listech spadlých pozdě-brzy, když nás vzal už nešť?
20
Noc, túje, déšť
Noc vláčí túje do kaliště stínů, zčernalé, ohořelé plameny. A měly, v dešti prachu zbaveny, plápolat na hřbitově bolestínů!
21
Inkvizice noci
Ač zvědavá, noc dechu nepřipouští otázky navždy bez odpovědí. A stíny, až se vymotají z houští, před soudem tmy nic nevypovědí.
22
Sportovní zprávy ze života
Nejkrásnější je babička, skoro slepá a bez jednoho prsu. Na druhém místě bojuje dcera, plná života, která má o dvanáct let mladšího manžela. A třetí skončila vnučka, jež si v pětadvaceti přes plot stýská, že se už nikdy nevdá.
23
Slunovrat
Zezlátl podzim. Růžový sen má. Rozhostila se tmavomodrá tma. Tma mahátma, text k písni beze slov. V malátných stínech mlčí si ji nov.
24
Řeka v dešti III paní Věně Hrdličkové
Řeka má husí kůži, jak bere po kapkách lék deště. V březích se jí dech úží. A na dně rezavějí žestě.
25
Dům na písku
Tak se to s tebou, lásko, naklání, až provaz oběsí se na své skobě. Ňadra — vždy ta dvě srdce na dlani. A Zahnschmerzen im Herzen nesou obě!
26
Provazochodkyně
Na prsou vycházejí ti dvě slunce a úplněk ti, lásko, skrývá klín. Na ostří balancuješ bosá. Unce — a padáš do propasti nahotin.
27
Ticho před sněhem Další z variací
Mlčení, které volá do nebe, zem z kůže staženou už nezebe a sníh, to zalklé ticho po pěšině, i k lavinám se z mraků skoupě šine.
28
Bezcestí
Sám místo vánic sněžím do dveří všem, kteří chystají se odejít za tebou, lásko, která svádíš z cest vedoucích na hřbitov, kde máme žít.
29
Krajina v rubáši sněhu
Krajině zbývá odvanutá tvář, když vánice v závěji dodělala. Rubáši mráz řek, dílo se ti zdař, však z ledových soch stromů dál dech sálá.
30
[LÁHEV NA DNĚ]
Dvojí dno světa
Na zemi, na dně nebe, dožívám, prožívám do dna, čeho jsem se dožil.
33
Bezživotí
Jen v záchvatech už učím se opilý chodit po římse. Noc hvězdami mě posela, šedivým pádem popela.
34
Podzim
Zešedivělé hlavy pampelišek v zeleni konečně syté na podzim, dosud však větrem nerozfoukané do trávy, kterou stejně vyhodí. Pavouček noci souká stíny v síť, do níž se chystá chytat místo much sluneční svit, který rezaví v oku pod maskou tmy na šedém zákalu.
35
Narkóza
Pod rouškou zfalšované tmy si noc, s černými brýlemi a s bílou hůlkou do bláta bludných kruhů zabředlá až po soumrak, šla k mlhám vyžebrat neviditelnost, po níž marně lapal pod víkem rakve vyražený dech, na denní světlo nazpět vytažený z těch věčných lovišť, jimž se říká navždy.
36
Stesk stáří Aleši Skřivanovi
Jen na sklo v oknech omšelý dech starců sípá, co ještě upytlačit šlo by, kořist, s níž v mládí vraceli se z harcu, pět švestek muklů, tají — bludné hroby. Co ústa smlčí, vybreptají ruce, vyhaslou touhou němě roztřesené. Mlčení, i když v mrtvém pajazyku, však vnukům dává smysl, a ne že ne!
37
Bludné hnízdo
Jsi hnízdo v oblacích, stále se ztrácíš před očima a zase se bludně navracíš, když je ti v teplých krajích zima. Ponorná řeka, lásko, jsi, skrýváš se před sebou, propouštíš na hodinu, vytékáš do písku v mumraji vyprahlých stínů. Přesto však zůstáváš jedinou oázou, v níž by si na poušť zvyk opilý blátošlap i ztroskotaný námořník.
38
Špehýrkou
Chci být tou brázdou za lodí, do které skáčou sebevrazi, a prohlédnout až puklinou v krunýři, do níž nůž dech vrazí.
39
Alchymie lásky Památce Johna Donnea
Dýmá láhev. Krví vře. Slast ji první otevře. Žárlí mícha. Jedy míchá. Věrnost věří v nevěře.
40
Kytice v čínské váze
Slunce a luny chryzantém v noci se z vázy derou tmou. V souboji barev sršatém tvou svírá dlaň, dře loket mou.
41
Červánky
Požár. Z něj žár, jenž vysouší i poušť, na niž tě, lásko, večer vyhnal hněv. Až po kapkách se bude vracet krev, blesk svítání si poručí: Jen houšť!
42
Po bengálské noci
Do troudu tmy noc lásky křesala si, a blýskalo se na nejlepší časy! — Oblohu obrůstá dnes divný mech: uvízlé mraky na útesech střech.
43
Láhev na dně Aničce Liškové
Mlhou se halí řeka v dešti. Proud, steskem zpitý ke dnu, prosí sklo: Ještě jednu… A v láhvi kručí: Slzo, nedšti!
44
Inkarnace
Háv přilnul k tělu, v nevyléčitelné nemoci je konečně vtělením. Pan Mortovivo ve své kůži.
45
Už navždy nic než nov
Den chodil po rukou. Noc závrať má. Šedivá pitím mlhy v okně tma. Tvář pouze pro úplněk žalu žije pohřbena v stínu žaluzie.
46
Proud času
Ve vyschlé řece let se popelí dny, které zašly. Zrádně, ne snad ladně. Jizvám se ve vrzání postelí ozývají sny nahlas. Teprv na dně.
47
Staré obrazy Potupa Rubensovi
V příboji textilu a tkání se odehrává milování. Pod pustou pletí pučí vřed. Po bouři nikdy. Pořád před.
48
Rozcestí
I když jsme upoutáni na lože, silnice zdrhují se k uzlu. Pod ním tři časované nálože: Ku Praze. Ku Prospěchu. Ku Zlu.
49
Paradoxy
Paběrkuji, ač nejsem poklasný. Strom skáceli, a prý byl okrasný! Čistotě vepřů svědčí kaliště. S jedem si hraj a těš se na příště.
50
Po bouři
Liány svitu. Kapky obráceně napodobují déšť a — jedna, druhá — šplhají nahé vůně k nahým barvám, které si na paletě míchá duha.
51
Povzdech vyschlé řeky
Sotva se z bahna nad hladinu zvednu, kapkami přibíjí déšť vlny ke dnu…
52
[PŘEHÁZENÁ ROČNÍ OBDOBÍ]
Když říjen tlením lehce čpí
Očima očichávám barvy v dálce, když říjen tlením lehce čpí, kabřincem lesů v mžení obkládá si dům, aby se u cest sám sobě ztratil v blátě.
55
Vysoké léto
Ani párem volů, ani stádem slonů nestáhneme dolů slunce do kořenů. Nebe na obzoru prosté je všech sporů lodí o páru mlžných oparů.
56
Velikonoce jara
Příroda přináší si k vzkříšení beránky, vajíčka i chřest, kdežto my, přesycením zkažení, obnovit odmítáme křest.
57
Zima u Karlova mostu
Prosluněnou šedí zoceluje vlny jezu větrem mráz. Přejdou dny, jež vědí, po krk prázdna plny, k jezuitům snáz.
58
Bezčasí
Ty chvíle, lásko, v dobách bez roků, kdy k tobě — zjihlí — překračují práh ti, jež svrab shonu svědí v rozkroku, a po tvých bosých nohou prahne prach…
59
Uzdravení slepého
Na víčka bláto slepému, na to, co rozevláto sní, že zrak ví. Prohléd a sálá, Ježíši chvála, na dně hrob z mála má bez rakví.
60
Výkřik
Dech, co už jednou málem zdech, ač plíce na ruku dál mu šly, teď čmárá po plesnivých zdech ozvěnu vyšeptanou v mušli.
61
Prohlédnutí po operaci
Vidím zas očima, ale jen dračíma. Párána hrubým stehem voní noc sněhem. Noc bez tmy v ní. Ticho, a nezná mlčení! Sníh závěj przní. Usnul si. Zmrzni.
62
Mořská panna Tetování
S hrdými prsy žena, loď pod plachtami, svou krví rozvichřena, opíjí, svádí, mámí, sůl vtírá vodě do ran, v nichž má hrob propast, přičemž lán není zorán a moře nelze propást.
63
Sníh v květech I
Pichlavé plody platanů na jaře dutě kostmi chřestí ve vichru, který po ránu žene sníh — květy do neštěstí.
64
Jarní touhy
Milostné vzdechy, štěkot feny a všechno, čím jsou cudné ženy tak nestydatě obdařeny, krčí se v jednom vajíčku, které se v tanci, líčko na líčku, vyklube v lásku,*) zrádnou vějičku.
*) Případně v dítě.
65
Velikonoce A. D. 2008 „Středověk vrcholný a stárnoucí.“ Josef Šusta
Tuším, že zase přezrál věk: Evropa zbabělá a líná, bez Boha zpustlý Kdožkolvěk, choulí se do kožichu… líná…
66
Odér rozkladu
Doufá a touží past všech bludných cest: „Vyklube se z tmy, kterou nakladu v stínohře něhy, v hygieně gest, mumraj much v navoněném rozkladu.“
67
Sníh v květech II
Stromy si podávaly kytici… K odvodu přijít střízliv, čist a prost. Svit, mrazivě do květů sněžící, před zraky tmy rozprostřel paví chvost.
68
Děvčátko s tulipánem a se zobcovou flétnou vnučce Cecilce
Děvčátko s tulipánem a se zobcovou flétnou. Už teď jsem rudým ránem, kdy tóny nedolétnou k mým navždy zalklým uším. Prasklými bublinami, už vím to, aniž tuším, že tón, s nímž jsme tak sami, vyšumí do cibulky, v níž rozkvetou ti prsty, až moře nás, dvě půlky, pohladí proti srsti.
69
S poctivostí nejdál dojdeš
V louskáčku stehen tvrdý oříšek, zvláště když před očima hoří šek.
70
Míjení III
Tvé nohy. Oslněné. Sluncem? Čím? Kam nesou tě teď ulicí? Kam dál? Tvou ztepilost jsem v mládí touhám přál. Teď svému stínu z cesty uskočím.
71
Sníh v květech III
Stromy si podávají kytice, bohužel v máji zasněžené. Vždyť k plodům, lásko, vzplanutí se v nás tak prudce už nežene.
72
Pláč deště
Kapky, pláč, v kterém déšť nezadržel slzy. A závist, lidská masařka, čeká, až přijde rosa na kámen.
73
Sníh a tma
Na zádech noci důtky zkouší déšť, mráz by rád zahnal do inferna. V závějích mokvá sníh a tma. Jen krev je bílé noci věrná.
74
[OČI VE TMĚ]
Úřední oznámení
Konečná stanice v polích. Krušná. Pustě zeje. Rušná jen o vejplatě na Krušovice. Smrt spáchala už atentát. Zbývá jen umřít. Na nic se neptá. Odpověď vyžaduje v mrtvém jazyce.
77
Obzory za obzorem
Obzor, k němuž jsme došli krajinou, před námi otvírá vždy další. Na moři je to jiné, tam k němu musíme kráčet po hladině. Ještě jednou si udělat výlet na zříceninu vlastního těla! A doma mlít kávu na starém mlýnku, jen pro tu čerstvou vůni dálek z dětství.
78
Bílá noc za černého dne
Šedý zákal v očích, než zjistíme, že to, čím v přesýpacích hodinách docházející písek barvíme si na růžovo, je naše vlastní krev, která z nás crčí, kde nemá. Potom noc čeká. Bez tmy v záběru. Nunvář smrt nespí. Ladí niněru.
79
Okno tonoucí v zeleni Zátiší
Petrolejová lampa, v své krvi dohasíná zelení. Napodobovat vampa netopýr létat k oknu nelení.
80
Víra Antonínu Límanovi
Strom v kořenech se třás, předstíral odvahu: „Vždyť se nic neděje. Dokonce na prahu smrti prý máme čas a zbývá naděje!“ Týn 28. V. 2008
81
Vojákova poslední vůle
Jen tobě, lásko, věrnost přísahám, jen v tobě měl jsem tady vše, i vlast. Vášním všech předků uzdu popouštím. Do smrti nech je s koňmi volně pást.
82
Čekání na smrt
Smrt v cizích hlavách nakladená do hnid svědí i tebe. Polívka, kterou nepřestanem klohnit, přihřátím zebe.
83
Oči ve tmě I
Skutečnost symbolů tmě prázdnem vane a sčítá příznaky. Smrt na číhané.
84
Nespavost Tomáši Fürstenzellerovi
Tma vnitřní i vnější, tma plná skrejší, tma propastnější o záblesk v bludišti.
85
Mlčení slov Karlu Kellerovi
Do vrše veršů, smrti, chytám dno, tvé sdělení, jež v slovech němě bloudí. Pouští se štvát je přesto záhodno. Vyměnit kozí chlupy za velbloudí…
86
Suchopár
Malé nádraží — kdo se odváží? O štěrk odřená dětská kolena. Strupy z nich i krev, hnědé stopy střev slízá suchopár. Žár i v stínu már.
87
Strašák v poli
Strašák v poli — sám — k snům se nelísám, ptákům pro špačky pouštím obláčky, na vytření zraku nestačíš však, mraku.
88
Dědictví po živé Janě Kantorové-Bálikové
V blýskání šarlatové sukně tvé nohy přicházely do módy… Vyčpělo tělo, saze ve tmě, zatuchlé v prádle na dně komody.
89
Oči ve tmě II
Noc. Kuželky. Kdo chybí v rakvi, je předveden. Pak okem leklé ryby mě ohlodává den.
90
V kostnici
Neptá se vítr, který západ sil, náhrobních křížů nahých zimních stromů, jež snáší apel na pokraji sil: „Na hřbitov v rakvi? Popel v urně domů?“ Mrtvý bod, východisko sebevraždy, nezkoumá kosti, ani jakou dobu trvá dnům zapomenout navždy tajemství smrti vypáčené z hrobu.
91
Umřít, spát…
Ohnivé vodě v hrdle plamen zhas, snad hrůzou, že se vrací do lahví. Masu se kouří z ran, však jenom mráz, co tělu z hlavy vykouří se, ví. Řeka se krčí (proud by peří dral) až za hromadou vyplavených dřev. I sníh už, smrti, ztuh a promodral. Spí na závěji dechu pečeť. Krev.
92
Leklý letní den
Klíčovou dírkou v obloze nahlíží utopený den, jak nadmutě, jak uboze byl kalem světla podveden, když — třetí v řadě — vyplaval v závrati na hladinu z dna, kde hloubka, v které proudem vál, mu připadala bezedná.
93
Moře před bouří
Svou nepotopitelnou vodou smaž z povrchu moře příboj, hladino, mydlinky, které rozmělňují pláž. V zrcadle hlubin roztříšti spíš loď, jež v lidský hřbitov vrakem změní dno, před potápěči jej však neoploť.
94
Oči ve tmě III Sylvii Stanovské
Oči, dvě srdce vyřezaná v okenici na bludném domě těla, v kterém se za stálého šera tma sváří se světlem až do smrti.
95
[ZNAMENÍ PODZIMU]
Narození? Vyvržení?
Když jsem byl v Modré jeskyni na Capri, vzpomněl jsem si na Jonáše. Zažil jsem to předtím už jednou, když první podzimní den nechtěl dál nosit útěžek. Narodil jsem se? Byl jsem vyvržen?
99
Němá řeč podzimu
Do všech odstínů rzi, co jich lze nalézt na rytířské zbroji, oděl se podzim a čpí vůněmi blahobytné plnosti a tlení. Kořeny vyšlehly až do hroznů a kuličky se hemží v mraveništi sťatých hlav až k důlkům dětských úst, z nichž v němém úžasu páří se slova v bublinách.
100
Příznaky podzimu Janu Šulcovi
V květnu zelená se žluť, v září zas zeleň žloutne. I mouchy pohledů k odletu láká obzor. Po listech stříbřitá vlna větru přejede smyčcem — a pak strom, až na pařáty větví opadaný. Poslední paprsek, na něm mech stínu. Velrybí kůže brázd vysychá v mlze, spálená voda léta popelaví v ohních.
101
* * *
Popelář podzim zalez do hospody, popíjí s lampářem a venku obchází jen ponocný — mráz Držkraj. O Dušičkách v dlani sochy na náhrobku rozčepýřené, prázdné hnízdo: vosk dochází i v nás. Zbývá jen čekat, co na talířcích dětských očí přinese Štědrý den.
102
Předtuchy podzimu
Mandloni šištice už uvnitř hoří, déšť na ně vyplakává sůl všech moří. Do mlhy rozplývá se solný sloup: zhloup, otočil se, ztvrdlou kůži sloup.
103
Dohořívá svíce
Ještě pohled do plamene na dně lodě bezejmenné. V stínu vlastních zašlých stop vykopu si v moři hrob.
104
Krajina stesku
Samota čiší z obzoru, z vyhaslých barev v cárech mlh do uzavřených prostorů, kde pomalu nás dusí vzduch, do nějž noc vydýchala tmu, a když nám jazyk v rampouch ztuh, vidíme co Jan na Pathmu.
105
Před vinobraním
Modrovous už se v hroznech rdí. Vzpomíná réva, čím je vina. Projdeš nám, slunný dechu vína, tmou hrdel? Spíš stín prolne zdí!
106
Obraná vinice
Pavoučku zlatý, milé mezi ňadry visívals rozpálený vášněmi. Teď hlavou dolů, zešedivělý a mlžný, snad oběšenec v posledním tažení, soukáš nám vrásky na hrdle a v popelavé pavučině mi vyhasne moucha pohledu, která si ještě z posledních sil poletuje a blahem bzučí. List vykrvácel, už nás nepřikryje. Z černých děr po hroznech v žilách touha nám víckrát nezakručí.
107
Odlet vlaštovek
Děs z dálky i strach z pádu na stydkost nervů brnká, drátěné stíny chvění, před kterým v houfu odletěly vlaštovky.
108
V podzimním slunci
Jablko spadlé z višně k nohám růží je mládí, které dohasíná v nás, a i když červi v kolenou se tuží, v zahradě barev trní vítr spás.
109
Plameny listů
Podzime, tančíš se stromy a tělo červeným vínem obrůstá ti. Bohužel psím.
110
Podzimní cesta
Stranou všech betonů i asfaltů ztrácí se stopa z bláta do louže. Pach rozkladu i řeku uspal tu. Ticho, jež donutil mráz mlčet, lže.
111
Chvilkové podlehnutí
Zedník, co klopýt, nespad z lešení, ale už nikdy neudělá nic, přízemnost postižená závratí, jsi, touho, lásce zjihle nevěrná?
112
Rozkopaná ulice
Po deseti letech, kdy k nám zarůstal chodníček býlím, konečně rozkopali naši ulici. Položili nové vodovodní potrubí, kanalizaci a teplofikaci. Zoufalý pohled do otevřených útrob země. Tady válka skutečně skončila teprve včera! Teď už tu hanbu zakrývají, brzy budou asfaltovat vozovku a dláždit chodníky. Kouřil jsem u otevřeného okna dýmku, loučil se s létem, s dalším prožitým rokem a — v tu chvíli nepřiznaně — trochu i se samým životem. Kolik jen kopáčské dřiny a kolik smutku, především toho staletého cikánského, se vejde do jedné rozvrtané uličky! A místní se záhy začnou hádat o místo k parkování. Snad tudy alespoň jednou projdou do krve rozedraní osudoví milenci…
113
Pavouček v říjnové zahradě
Na hrdlo, jež ve vzpomínkách lapá po dechu, vášnivě dýchá ti, souká z tvých vrásek síť pavouček, však ne ten z lásky na řetízku zlatý, ale už takřka zasypaný vlastním popelem.
114
Tři pohledy do plamene Halloween
I V plameni svíce sněží. Plameny věží sníh neosvěží, zhasnou, zřítí se do tmy, do jejichž sítí upadne, kdo se jí sytí.
II Bílá duše bezu zčerná v svíci v knot. Do plamene vlezu, v něm naleznu hrob.
115
III Světlo v svíci tkví, srdce pod tykví. Stojí v jednom plameni: komu dává znamení? Šikmými štěrbinami v očích si lžeme sami.
116
Stopy v dešti
Den, příliv v mračném moři nad námi, jemuž jsou naše stopy v písku dnem. Do něho rovněž vlévají se vzhůru řeky. Některé ulice na Žižkově končí v nebi.
117
Podzimní předzvěsti
Stříbrným smrkům zešedivělo už jehličí, jež dávno na sníh čeká. Po hroznech révě v hrdle zbývá kyselo. Zfialověla závistí vln řeka.
118
V krasu tmy
Z krápníků nespavosti kape čas, tiká mi v žilách ze stydnoucí krve. Do tvrdé hlavy hloubí důlek krás, v úžasu zahlédnutých ponejprve.
119
Velryba vyvrhuje Jonáše
V seníku do louže luk u Třeboně spadl jsem, lásko, z bláta povětroně, zralého dávno před zrozením pro pád, své hvězdy — díry v střeše, jíž jsem propad. Ve větru teče řeka proti proudu, srší z ní kapky místo jisker v troudu. Tolik se snažím vyhnout, smrti, tobě, že celý život hniju v cizím hrobě.
120
[POSLÁNÍ]
Na mraze mlčení
Rampouchy ticha nelze omlátit. Rozmělnit do nosičů. Střelit hit. Skončí déšť, spadlý z nebe pozdě k ránu na husí kůži řeky, v oceánu. A tak se děje mi už rok a půl, že z touhy píšu prsty na svůj stůl o hrobu v moři, jenž se dvoří — mlze. Bůh nechce si mě vzít! Drží mě v hrůze.
123
OBSAH
[ŘEKA V DEŠTI] Déšť Řeka v dešti I Míjení I Jehelníček očí Noční můry Jonathan Livingston Racek: Po třikrát dvaceti letech Koncert v zámecké zahradě Řeka v dešti II Naposled do teplých krajin? Míjení II Noc, túje, déšť Inkvizice noci Sportovní zprávy ze života Slunovrat Řeka v dešti III Dům na písku Provazochodkyně Ticho před sněhem: Další z variací Bezcestí Krajina v rubáši sněhu
11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30
[LÁHEV NA DNĚ] Dvojí dno světa Bezživotí
33 34
Podzim Narkóza Stesk stáří Bludné hnízdo Špehýrkou Alchymie lásky: Památce Johna Donnea Kytice v čínské váze Červánky Po bengálské noci Láhev na dně Inkarnace Už navždy nic než nov Proud času Staré obrazy: Potupa Rubensovi Rozcestí Paradoxy Po bouři Povzdech vyschlé řeky
35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52
[PŘEHÁZENÁ ROČNÍ OBDOBÍ] Když říjen tlením lehce čpí Vysoké léto Velikonoce jara Zima u Karlova mostu Bezčasí Uzdravení slepého Výkřik Prohlédnutí po operaci Mořská panna: Tetování
55 56 57 58 59 60 61 62 63
Sníh v květech I Jarní touhy Velikonoce A. D. 2008 Odér rozkladu Sníh v květech II Děvčátko s tulipánem a se zobcovou flétnou S poctivostí nejdál dojdeš Míjení III Sníh v květech III Pláč deště Sníh a tma
64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74
[OČI VE TMĚ] Úřední oznámení Obzory za obzorem Bílá noc za černého dne Okno tonoucí v zeleni: Zátiší Víra Vojákova poslední vůle Čekání na smrt Oči ve tmě I Nespavost Mlčení slov Suchopár Strašák v poli Dědictví po živé Oči ve tmě II V kostnici Umřít, spát…
77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92
Leklý letní den Moře před bouří Oči ve tmě III [ZNAMENÍ PODZIMU] Narození? Vyvržení? Němá řeč podzimu Příznaky podzimu * * * Předtuchy podzimu Dohořívá svíce Krajina stesku Před vinobraním Obraná vinice Odlet vlaštovek V podzimním slunci Plameny listů Podzimní cesta Chvilkové podlehnutí Rozkopaná ulice Pavouček v říjnové zahradě Tři pohledy do plamene: Halloween Stopy v dešti Podzimní předzvěsti V krasu tmy Velryba vyvrhuje Jonáše [POSLÁNÍ] Na mraze mlčení
93 94 95
99 100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114 115 117 118 119 120
123
poezie sv. 18
Zdeněk Hron ŘEKA V DEŠTI Jazyková korektura Pavla Vašíčková Grafická úprava Jan d’Nan Tisk Akcent, tiskárna Vimperk, s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk, Jan Šavrda, Sekaninova 12, 128 00 Praha 2, www.dybbuk.cz, roku 2009 jako svou 103. publikaci. Vydání první ISBN 978-80-86862-93-4
9 788086 862934
