ZDENĚK HRON
blboun nejapný [BÁSNĚ 2004–2005]
BLBOUN NEJAPNÝ
ZDENĚK HRON
blboun nejapný [BÁSNĚ 2004–2005]
Praha 2008
BLBOUN NEJAPNÝ Copyright © Zdeněk Hron, 2008 Epilogue © Rudolf Matys, 2008 Czech edition © dybbuk, 2008 ISBN 978-80-86862-49-1
Janu Vladislavovi
Spal duhu. Nebo barvy zpopelni.
[ K Ř TA L T ]
Hurikán
Z vypitých číší čiší vyprahlost, jež smaže duhu, barvy zpopelní a hýbou jimi červi, kteří ti sežerou, lásko, tělo všech tvých krás. Do lebky prázdna vítr od moře zuřivě duje, až jí lezou z důlků, v nichž shnily oči, trubky, které nám připomínají, zatím němě, soud. 8. II. 2004
11
Luk a dvě luny I
Pokaždé, když si rozepínáš pyžamo, setmí se mi v očích a na prsou ti vycházejí dvě luny v úplňku. Můj luk, opilý jejich září, vidí je dvojmo, sám se napíná a do rána pohřbívá ti v klíně zlaté šípy.
12
Na Olšanech
Svatý Rochu, máš rotundu, v níž pokřtili básníka, co znal lásku, co znal…, z nichž hrob tělo nesvlíká.
13
Bílé ráno
Černovír vánice přežily jen světci-svědci stromy, však pro nás, živé pochodně, otázka zní: „Co je zlomí?“
14
Měsíc za soumraku
Z oblohy trčí bledá holá řiť: na hovna hrobů jde se vyprázdnit.
15
Oraniště
Obličej vleče na krku okolo vrásek zlatý rám. Cestu si do stop pneumatik zasévá denně každý sám.
16
Strom hoří zaživa
Strom odrostlých let hoří zaživa a hroudy popelaví v jeho stínu, pod kůrou prach a půdu zažívá, s kořeny se však, smrti, brzy minu.
17
Semper eadem
Ve vlasech větru zešedivěl sníh na květech o půlnoci poledních…
18
Mrtvice
Ochrnul dech. Z hlubokosti. Větry v střevech. Lámou kosti. Na hroby smrt z výšky kašle. Do sytosti. Do sytosti.
19
Probuzení
Nemám už dávno po ruce důkaz, že bydlím v proluce mezi vším líným dřením a věčným zatracením?
20
Bezmocné čekání
Tu hasne dech, tam zeje děloha. I ruka cizí mrtvé matky svým stínem tíživěji doléhá na čelo, pod nímž chrápou zvratky.
21
U konce s dechem
Na černé kůži oblohy krví se podepsaly důtky hvězd. Prstoklad ticha doťukal stín podpatky slov do mlčení cest.
22
[ŠLÁŘ]
Průsvitný černý závoj
Tušil jsem to: tvé oči sledovaly otvory ve tmě propálenými mou zahleděnost, a tak upřeně, dokud jsem oslněním nezavřel ty svoje, spíš už dovnitř obrácené, abych zas spatřil, jak se slepě žene po poušti nitra přesýpaný čas.
25
Milování
Rozevři se mi jako noty, z nichž, smrti, lásku zpívalas, ať zpijeme se do němoty tím hrdlem, jež už ztrácí hlas.
26
Květy periferie
Pod šturcem vůně z květů akátu ve zlomku žití, lásko, zmizely zetlelé listy, louže, odpadky. Vlezl snad metař smrti do zelí?
27
Cestou zapomnění
Vánice pápěří z tvých topolů, předměstí smrti, jímž se belháme už ruku v ruce s šaty do rakve z neviditelné látky zapomnění.
28
Kořeny hlubin
Do kůry stromů oblečený dech, jejž jaro chytá z větví pálených pro ten dým, do kterého halí se kořeny hlubin až zas do květů.
29
Na Solné stezce
Šel tovaryš na zkušenou do Itálie a u prvního renesančního dómu zabředl s malířkou na skle… Panence Marii, pod níž dědeček sloužil celou válku, teď zgruntu renovují dům, doufám, že nikoli na celou věčnost konzumního pohanství. Po slupkách z kaštanů, vždy takhle na podzim, chodím rád bos, abych si vzpomněl i na to, co jsem už pustil z hlavy, a hlavně co nechci si přiznat — ani v skrytu duše, natož nahlas.
30
Slzy si přisolím návratem dějinami po Solné stezce až k pelechu, v němž snad umřu, a věřím, že mě křížaly letních vzpomínek zahřejí sluncem, které se koupalo v Dunaji a v Innu.
31
Óda na západní vítr
Vítr, jenž pendreky a slzným plynem rozhání demonstrace podzimních plískanic, vrže svou na jediné struně — na zrezivělém drátě ze železné opony, stočeném do smyčky bludného kruhu: Když zima přichází, může snad jaro dokopat až na Sibiř?
32
Bouře
Za oponou mlhy loutkové divadlo se stromy hraje vichřice pro naše pimprlové ksichty, jen je vyřezat.
33
Camera obscura
Co kamera v televizních zprávách nalže a nabulíkuje nám oslepeným v reklamě… Kdo v mládí pod zavřeným oknem stál a div si nezoufal, že zahlédl za závěsem jiného, a vzápětí dostal po tlamě.
34
Zavíjení do průhledného kokonu
V gázovém tanci horečky vysvléká se v nás donaha, co — vychrleno bez vlečky — možná by byla odvaha.
35
Zamžený pohled
Nesčetněkrát sis dýchl na brýle, na průzory ochranné masky, na přední sklo v autě. I kdyby sis je však stokrát protřel, až ozve se řinkot tříštěného skla, plivni si do vlastních očí.
36
Lebka pod závojem obličeje Emblém
Až závoj strhneme i s parukou anebo místo sukně vyhrneme, oboje s něhou navždy bezrukou, zkamení rysy — výmluvné i němé.
37
[KSICHT]
I. Ksicht vrostlý do masky
Obličejíček právě narozený a omytý na nahou mimiku choulí se zimomřivě v samotě a v grimasách nenápadně vrůstá do masky z papíru a gypsu, v níž musíme hrát svou roli v osobním mocenském dramatu, ačkoli časem stejně popraská.
41
II. Ksicht uvízlý v papírovém draku
Obličej, který v rozjásaných barvách namaloval na papíru tatínek a nám se vznesl na šňůře nad naše pozemské království v okamžiku, v němž sousedům umřelo v nemocnici dítě.
42
III. Ksicht, který shořel v bývalé plynové lampě
Když krátkozraký lampář, dlouho marodě, i bambusovou hůl zapomněl v hospodě, vyvedli vrabci na ostrově Kampě mláďata v hnízdě v opuštěné lampě. Jenže on, jen tak hladce obrace, se vrátil jednou večer do práce!
43
IV. Ksicht hnaný uličkou
Ksicht, nejdřív hnaný uličkou hanby jen pro záblesk nahoty, nakonec skončí umrskán lískovkami kamarádů.
44
V. Ksicht puklý prázdnotou
Ksicht, jenž si hoví na obláčku před zrcadlem s porotou, i za ním naparuje se, když pukne prázdnotou.
45
VI. Ksicht právě odvátý větrem
Úsměv z té dětské fotografie v očích se mihl staré paní, usedl na prach dějin, smet i je, jen aby nevynesl spaní.
46
VII. Ksicht vyválený v téru a peří
Ksicht zohavený a zavržený, do smrti smrťoucí nikým neluštěný. Už před početím rozbitý a v sebe zajizvený.
47
VIII. Ksicht utkvělý v posmrtné masce
Ksicht odchlíplý od obličeje, z nějž shořela navyklá maska, odhalen nahotou, nám na památku ozáble otiskl se do té posmrtné.
48
IX. Ksicht právě zpopelňovaný a v popel proměněný
Obličej, který vyletěl komínem, se vším hněvem i smíchem v plamenech zvěčněný v jedinou jiskřičku, jež ve vichru vzpomínek vyhasne v palčivou sazi a z oka vyloudí slzy.
49
X. Ksicht s cáry plakátů plácajících se ve větru
Před smrtí, jejím tajemstvím nové a nové opony: jen do větru strháváme plakáty lživých úsměvů na konci každé lásky, každé sezony.
50
XI. Ksicht civící z díry v podrážce
Tak často odpočívali jsme na cestě, vyčerpáním tupě zahleděni do díry v něčí botě, jíž na nás zoufale visela pohledem skleněného oka bezradnost bloudění, než jsme je oba, zas odpočinutí, zároveň s nedopalkem podešví zadusili!
51
XII. Ksicht zašlápnutý místo vajglu
Ksicht zašlápnutý do bláta místo vajglu v krajině, v které je míň Brueghelů než brajglu.
52
[TICHO PŘED Z T R O S K O TÁ N Í M ]
„Ztroskotání“
Tvé nohy: co ses jich naroztahovala, abychom se spojili v téměř nebetyčné slasti, jež ovšem nepostrádala náležitou příchuť bolesti, obzvláště když ses sama „narážela na kůl“! Jak lehce sežehávala má dlaň samet tvých nahých stehen, která sis vyvracela až k skrytému vchodu do jeskyně, a já pil z podzemních štáv vyvěrajících ti potmě na světlo ve studánce v rozkroku zastíněné rákosím Venušiných chloupků, v mušličce z mramoru tvého masa, perlorodce, v níž dodnes mi šumí moře! A jak jsi přitom sténala rozkoší, celá ses rozlévala po hladině rozbouřené krve, která se, potažena hořící naftou z tankeru touhy rozstříkaného torpédem, donekonečna tříštila o útesy nervů… 55
Vzpomínka na budoucnost
Alespoň stín slov dechu přihodit na misku vah už příliš vychýlených na stranu nevykopaného hrobu! Zabít tu mouchu spící na stěně a pak si do skvrny z ní zatlouct skobu… Ve Slavii 13. X. 2004
56
Zrůžovělé růže Podzimní bilance
V mincovnu větru proměnil se topol. Polibek, v létě zapomenutý, konečně dolehl ti na trn rtů a po hladině mrazu plují tvářemi zrůžovělé růže.
57
Koncert v kostele
Na cello hraješ. Leží na břiše, z kterého vyšlo ti pět dětí. Tón, vrostlý do plamene cypřiše, ladí až ze dna hrobu… — letí!
58
Rovnostář podzim
Doševelily listy rtů zežloutlé do papíru slov. Plameny ticha ve větvích. Třas srovná se zemí i rov!
59
Tanec smrti
Ve zlaté paruce staré stromy do tanečních se chtějí vrátit, před sebou v poutech kořenů prchají vždy s prázdnou náručí v tanci smrti.
60
Galantní podzim
Kytice šlehajících stromů v parku podává sochám rokokový rok: galantní lichotkou chce doběhnout i tvoji všemocnou libost, smrti.
61
Kanadský javor v jednom plameni
V hořící paruce kanadský javor na podzim… Živý sloup v prázdné náruči (z větví se ruce nestanou) zoufale svírá touhu a kořenům nedokáže utéci.
62
Všechny klouby světa
Všechny klouby světa zas mě bolely. Cesta mnohaletá v louži v posteli navěky se mění v bláto na botách, které v běsu lpění ze zajatce stáh zápas o zatmění, které neskončí. Smrt už lovcem není, je jen náhončím.
63
Kouř na střeše
Mladší kouř hrudí jde proti staršímu, maso snů udí na zimu. Kominík v smutku pracovně povinném vyletěl vskutku komínem.
64
Ticho před ztroskotáním
Z hladiny dna, jež vyschla na bahno, vzlétají zablácené labutě a rvaná plachta, ráhno neráhno, do tváře větru mlčí: „Dlabu tě!“
65
Rákosí v rybníku
Když vášeň vichřicí je změkčí, rozčepýřené, vonně vrabčí, chloupky jsou krásné, klín však není hnízdo všech možných rozběsnění.
66
[ P I E D E S TA L PRÁZDNA]
Piedestal prázdna I
Nikoli, v rakvi z třísek těla, z nichž nejedna už dohořela, dech ani k hrobu nedonese, kdo před mikrofonem se třese, protože Slovo zaživa už lavinou slov pohřbívá.
69
Piedestal prázdna II
Na posledním sloupu, jenž ještě zbývá z chrámu, hnízdí v nás prázdno. Naparuje se místo čápů, kálí nám na hlavu a časem krmí mláďata.
70
Inspirace
Do důlku ve tvém rameni našeptám závěť, Veroniko, testament všeho, co jsem smlčel sám sobě, ženě, přátelům i veršům — hrobu mlčení o svatodušních svátcích ticha, v němž rozbouřená krev má účel. Štědrý den l. P. 2004
71
Parte roku
Otočen zády k ohňostroji nevím, proč slavit Nový rok. Kdo do rakve se potmě strojí, čeká jen na soud. Na výrok.
72
Zvadlá orchidej
Orchidej v přístavní putyce, rozpadlé na rohu ulice, v níž zapadá ti za výstřih chlupaté slunce kund a břich, co se i v hrobě rozvírají, konečně samy — v čubčím ráji.
73
Komíny bez kouře
Mrazivý přísvit, pod nímž zkameněla Paříži sůl všech revolučních slz. Ze stružek bulvárů hluk vyšuměl až k střechám, kterým v komíně kouř zmrz.
74
Parodie na pyramidu
Ta parodie na pyramidu, co žebrá o vliv na nádvoří Louvru, dočká se už, že v džungli zřícenin povládne chvíli na pastvinách zubrů.
75
Luk a dvě luny II
Vír těl bez oblin, luk a dvě luny. Ač horký, je klín hrob málo slunný.
76
Zhaslé oharky šípků
I slepým ve výhledu z vlaku stíní z oharků šípků, dávno zhaslých, jíní. U trati na kraj si však hafan leh a tobě, lásko, střádá horký dech.
77
Hořící obilí v Polsku
Slunce, ne pumy, spadlo do polí: v plamenech zůstanou stát — obilí, červené vlčí máky, modré chrpy —, dokud v těch klasech Kristus nedotrpí.
78
Idyla l. P. 2004
Kam jít, když v očích ryje rytiny alergie a cesta do polí se stejně topolí…
79
Zimní známost
Sníh ticho dokoktal, bezcestí dobloudilo, proud šedé pestrosti podemlel hrobu dílo. Jen mladá fúrie zašla se převléct za bič, na nějž zas naletěl do lásky spadlý vábič.*) Ve Slavii 25.–26. ledna 2005
*) Drastičtější varianta: travič.
80
[ŠLAK]
Povznášení mysli
Na zaplivané, zblité refýži před tebou, Pane, kleknout neumím: na nebi řeholnice oblaků drhnou si ovšem „schody do azuru“.
83
Obleva
Svůj ryzí zlaťák, vnitřní slunnou líc, v níž zrcadlí se, v dětském prasátku, na rubu slzy, krev i okouzlení, házíš nám, lásko, do marastu dní.
84
Zjevení
Včerejší dívko, zkrate zjevení, natřikrát fialová (čepice, šálka, punčochy) stála jsi v bílém kožíšku a v černých kozačkách u tyče, bohužel s nohama zkříženýma v tramvaji, která nás vezla jedním směrem: tebe do budoucnosti — mne do zapomnění.
85
Bílá smrt
Kožichem větru stal se zmrzlý les, jenž v srsti zvěře v rampouchy ztvrd dnes. Vrávoral od hranic, těch západních, až také do závějí zapad — sníh.
86
Praha pod sněhem
Zamrzlá Vltava, zas plná lodí, jimž v stopách z dálky vystydl už mnohý, a do budoucna před námi se brodí sněhem jen mnohoslibné ženské nohy.
87
Koutky Řehoře Samsy
V zákoutích nevětraných místností batolící se vnoučata po starcích nacházejí dědictví — rozkvetlý prach.
88
Vždy mezi vnučkami a vdovami…
Vždy mezi vnučkami a vdovami z kalných vod, jež se zavřou nad námi, lovíme síť i prázdnotu ok v ní pro pohár smrti, jenže putovní.
89
Porcelánová panenka Sen
Dva dnešní manažerské typy, on a ona, celí v černém, zezadu k nerozeznání, zda muž či žena a zda v obleku nebo v kalhotovém kostýmu, jdou přede mnou a drží se za ruce. Zničehonic se promění v japonské dětské panenky nebo loutky, vysoké asi půl metru, v černém volném úboru a s bílými porcelánovými hlavičkami. Jeden vždy popadne druhého za spodní lem roucha, vší silou praští partnerovi hlavičkou o zem, pak mu ji pofouká a nakonec mu ji ona roztříští, až se na všechny strany rozlétnou jemné sněhobílé střepy.
90
Poselství
Modř na obloze zesinala. Na nás teď budou padat pírka, dokud déšť nepohřbí holuba, jenž zabloudil k nám s cizí zprávou.
91
Paměť slov
Co ze zoufalství, nadšení či nudy kdy zrodila a spolykala hrdla, co v zápase s rozžvýkaným jídlem na jazyku se po staletí dere ven, co z nitra do úst bereme jen nadarmo, ožívá v rozpacích zamilovaných i v koktavém udavačství závisti a nevýslovna, které chce rozkřičet hlas zpitý do němoty.
92
Socha Svítání
Všechna mužova tělesná dřina se odehrává dole, a může být hodně tvrdý, působit i příjemnou bolest, jít si slepě za svým — zajímavé, že svou roli v tvůrčím aktu, zplození bytosti či díla, může, ba musí do jisté míry sehrát i sobectví —, vždyť je třeba znovu naplnit břicho, které už porodilo dítě (viz hluboce zaříznutou rýhu na podbřišku pod úpatím Venušina pahorku), ale to podstatné, co při aktu lásky spojuje muže se ženou, se i vleže projeví nahoře na jejím obličeji: crescendo, v němž vráží penis do klína, má přece v ženě uvolnit nahromaděné, vystupňované napětí, zbavit ji bolesti a trápení a ukojit její touhu, způsobit, aby jí v pánvi vyšel úplněk a pod víčky se jí rozzářilo letní slunce — zkrátka má jí rozjasnit tvář. To vše pod hrozbou sevření ve svěráku rozvášněných stehen!
93
Magnetická rezonance
Kvůli podezření na mozkovou příhodu mě neurolog poslal na vyšetření mozku magnetickou rezonancí do Chodova. Zazvonil jsem na zvonek označený MR, vlastnoručně vyplnil a podpisem stvrdil prohlášení, že jsem byl řádně poučen, posadil se na židli a čekal. Pacienti, kteří chodili na konkurenční CT, se střídali, jak tomu vždy při čekání bývá, mnohem rychleji než my, kteří jsme přišli na MR. Potom se v manželově doprovodu dostavila stárnoucí, dobře promaštěná krasavice střední příjmové kategorie, vplula do stísněného koutu mezi mnou a otevřenými dveřmi, které ji v něm bezvýchodně přivřely, čekala, až najdou její zatoulanou žádost o vyšetření, s proužkem z posledních sil ještě svěží kůže na břiše ve výši mého sedícího nosu, abych si
94
k ní mohl doslova a do písmene přičichnout a potom čichat a čichat s rozkoší, jež ovšem byla stupňována náležitou dávkou ostražitosti před ostřížím majetnickým dohledem zlých očí sršících z manželova obličeje posetého hluboce zaříznutými vráskami, které připomínaly spíš špatně zhojené šrámy. Mezitím i poté mi před očima defilovali hostitelé všech možných chorob. Do budoucna nejslibnější výhled se otvíral na sedmdesátiletého starce, který seděl naproti mně v ošuntělém pyžamu, byl chudák celý rozpíchaný, ohadičkovaný a zafačovaný, z poklopce mu zplihle visel svraštělý střapeček, do něhož měl zavedenou cévku a pod nímž se bimbal plastikový pytlík zpola naplněný močí, a mladý zdravotník do něho skrze zažívací trakt postupně vléval dva litry kontrastní tekutiny nezbytné ke zdárnému prozkoumání příslušného tělesného orgánu. Mé vyšetření hlavy v tunelu byl hotovo, právě když jsem začínal být ochoten učinit
95
doznání, že „jsem právě asi zabil pana arcivévodu Ferdinanda“. Zpráva s výsledky samozřejmě bude hotova až časem, jen ať se každý pěkně smaží ve vlastní šťávě! Vracel jsem se tedy povznesen na duchu ke stanici metra. Betonovou džungli, rozpálenou na 40 stupňů ve stínu, mi provoněly jen dvě věci — závan z otevřených dveří čínské restaurace a zoufale upocená, z vedra už opravdu pouze pro pořádek projevovaná snaha o rádoby vtipné pokřikování desítek stavebních dělníků hřadujících (zřejmě o polední přestávce) místo vlaštovek na drátě na soklu obloženém kachlíčky, na něž se vzmohli ve chvíli, kdy se kolem nich plížila nepříliš upravená svobodná matka celá pod pěnou a vlekla za sebou místo ocasu komety na první pohled nechtěné dítě. A v podzemí se pohled na skutečně nejnutněji oblečené ženy, pod líčidly a parfémy bez ohledu na věk a krásu vadnoucí žárem, sám vypínal v sebeobraně a z touhy po přežití. A tak mě nakonec, když už jsem se
96
tedy začal loučit sám se sebou, napadlo jediné, co mě napadnout mohlo a muselo: To nám ten den, v němž se mi pod lebkou zrychleně promítl celý život, pěkně utek!
97
[VRAK]
Tyrkysový dopis Pan Mortovivo vzpomíná na prahu neznáma
Vítr od moře mi rozraženým oknem zahodil na stůl tyrkysový dopis, jejž přivlekl zcela zaslepený vztekem ve svých vykotlaných zubech. Proč právě mně? Nejspíš se s ním už nechtěl vláčet dál, prostě ho to po balkánsku přestalo bavit. Snad z tebe, také kdysi zamlada, žádostí celý v říji strhl cár plavek a do obálky z něho znovu zapečetil všechny odstíny oblohy a hladiny i vůně, něžnosti a vzpomínky, které už dávno vyvanuly. Podle poštovního razítka jsem přesto hned poznal místo, na němž prý, když jsem se opilý krví nás dvou před lety vracel z prázdnin, byl spáchán zločin z vášně. Nevím, nevzpomínám si. Avšak z kapsy všech kalhot, jež jsem si od té doby koupil, mi dodnes trčí hrdlo láhve s vyznáním (nebo snad doznáním?), kterou jsem tenkrát nehodil do příliš rozbouřených vln. 101
Minulost
Všechny ty vyšeptané slivky citů? Léčené srdce, lásko. Z bakelitu!
102
Blboun nejapný
Ano, básník — láskou zmítaný, dávno vyhynulý pták.
103
V jižních Čechách
Nad rodným krajem dál klene se obloha mých šedesáti let. Stín vrůstá do země, tím pomaleji jdu z návštěvy u předků. Zrak koupu v rybníku, do něhož dští mi tmu slepnutí, noc a hrob.
104
Býšov
I cestou z pobořené tvrze, z níž dávno vyčpěl už pot předků, ceckaté vedro vzrušuje příslibem šílení z rubu i z líce téže slasti, kterou je ničení a plození, dokonce prý snad na hrobě.
105
Natahování budíku
Neboj se, vstanem! Zatím klidně spi. Poslední cestu nikdo nezaspí. Kam šla bys, lásko, zpívat rekviem? Život je, co jen spolu dožijem. Na rakvi jedině mě zaráží, že nevím, kde má ten vlak nádraží. Po smrti bude všechno jako dřív, z pohřbu však jeden nevrátí se živ.
106
Přeslechnuté ticho
Tvé přeslechnuté ticho, smrti, promluvit nikdo nedonutí…
107
Živá urna
Nádobu prázdna pálí bez oblin slast, kterou v křečích tělu vlévá klín.
108
Předjaří
Lepkavé lupeny stop v stromořadí podrážky slizem z břečky neohladí. Provlík se velbloud uchem jehly, však svíce kaštanů nic nepostřehly.
109
Andělský husar Památce Jana Sobieského a staré Evropy
Tísní-li kolem čest, až sama spíš chce smrt, i básník čeká v sedle, v levhartí kůži a s andělskými křídly z labutího peří, nemá však šik, sám, jen s kopím slov — a třeba proti tankům!
110
Poslední vůle
Můj popel z urny vysypte do moře v St Andrews, v němž jsem prožil dva nejkrásnější měsíce zahrnut pozornostmi Skotů. Ať břidlicové vlny pod molem, na němž se po nedělních bohoslužbách v talárech promenují studentky, stanou se vikinskou pohřební lodí, bouřlivým hrobem bez hranic, když celý život — beznadějný neplavec — chtěl jsem být námořníkem.
111
Život
Plameny listů sežehnou v oharcích barev pupeny…
112
[DRAK]
Černou křídou do komína
Z pupenu plamene snad raší list: kdo bude parte psané sazí číst?
115
Mrak drak
Světlo se svléká z krajiny, snad v chůzi spí i déšť, před nímž se schoval pod okap mrak, v kterém ulít drak.
116
Rub jarních barev
Rub jarních barev… Podzim maluje trvání prázdna, v kterém pominem. Zas mladé holky. Staré statue. Pouštět si draka? Leda komínem!
117
Máme na vybranou?
V posteli, na marách, kdybychom tělo neměli, jak mučil by nás stesk či strach?
118
Bezzubá slova
Bezzubá slova nad hroby všech zbylých bezzubé zuby starců přežvykují. Snad „rozohňují se“, v té vlčí chvíli, chladem, jenž čiší z vyhořelých tújí.
119
Podzimní rovnodennost
Kocour Zrzek triumfálně trůní uprostřed trávníku. Má také proč být hrdý! Na rozdíl od blbých psů, kteří celé léto zbůhdarma proštěkali, zřejmě aby se zalíbili svým ještě blbějším „pánům“, oblažoval kočky, uhájil si teritorium před vpády mladších vetřelců a vylízal se ze všech krvavých ran, které při tom utržil. Když ho teď na nějakou dobu pustily touhy, přestal línat, oděl se v zářivě tiziánovou hustou srst a tloustne na zimu. Čím dál častěji mne sedmikilové Jeho Veličenstvo obdařuje milostí a ráčí se na mně protahovati a dospávati, za což je mi občas dovoleno je hladit. Mně, když chci někomu říci, že ho mám rád, čím dál častěji zdřevění jazyk. Nad Atlantikem zuří jako obvykle prudké bouře. Jedna z nich krátce před mým narozením roztřískala umělý přístav Mulberry — betonový morušovník, který čtvrt roku předtím podstatně
120
přispěl k zajištění úspěšného uchycení invazních sil v Normandii. A starý milovaný básník se k dovršení všeho ještě ptá: „Kam došli jste kdo…“
121
Noční můra
Pro toho, kdo byl někdy unesen, co zdá se, nemusí být nutně sen, a teprve až zemřeš, smíš si dát v bezčasí věčnosti snad o snech zdát.
122
Nespavost
Jen na skle mráček, šmouha po dechu, v němž zhas dým dokouřených cigaret. Klíčová dírka zeje z obzoru. Krvácí do slov rozkousaný ret.
123
Zimomřivá slova
Když umřít, tedy třeba hned. Umlknout. Nežít pro výlov. Němě se smrti ptát a chvět v rákosí zimomřivých slov.
124
Kocovina
Je den a mamon par nás čichovou duhou mámí, láká nás na Montparnasse, kde leží staří známí. V zobáku krák však straka má, že prý nám hýbou rukama červi žil, lásko, zaživa. Ať žijí jitra zářivá!
125
Laické proroctví
Pelešíme se. Napořád. Ledaskdo s kdekým. Ledajak. Nás tíží víra. Vás zas řád. Půlměsíc číhá… čínský drak!
126
Nénie
Bez deštníku a svetru skonal pták. Posmrtnou masku větru snímá mrak. Uletí v okamžení a tím, že není, je. To je má nénie.
127
[MRAK]
Potopa
Včera jsem pouštěl draky. Pod mrakem dnes ptám se: Odplavu i s barákem? Největší klid je v oku hurikánu: Mám se už začít učit u cikánů? Vzlétne snad, až zas zastře cirrus mys, potopě vstříc inženýr Cyrus Smith?
131
Poslání
Kdo to v poušti zmizel Odkud šel a kam? Jaký to měl svízel Že byl v poušti sám? Jen zavátý stopy Starý klobouk ve křoví Nikdo nic nepochopí Nikdo se nic nedoví. ——— Tak kam se poděl můj doposud dokonalý zrak Na všem leží neproniknutelný mrak Tmavomodrý mrak. V&W
132
Těmi dvěma Ježkovými blues a slovy obou jeho autorských kolegů ke mně dosud často promlouvá mládí, které se také dalo nachytat, okouzlit a rozohnit, když zázrak shůry nakrátko rozhrnul příkrov tmy a vanutím ještě živého dávna v nás rozdmýchal jiskřičky vnitřního světla. Dosud cítím, jak mi koluje v krvi, i když hlas, jímž mne volá, je mi čím dál vzdálenější a cizejší, jako by doléhal ozvěnou z onoho břehu. Avšak snad právě proto pořád sám sobě na rozloučenou slibuji, že se nepřestanu takhle ptát a že v tom vytrvám — jak říkají Rusové —, пока морда выдержит.
133
Suché růže
Poslední živé polyantky, jež na vánočním stole žhly, hledaly, s rděním mudrlantky, kout vzdálený a odlehlý, v kterém by bez trnitých pout donekonečna mohly žhnout, až příští rok zas růži raní venku vší touhou rozkvétání.
134
Sen
Bylo mi krásně pozdě k ránu, nespal jsem, nýbrž zesnul v Pánu a ve snu poznal onen svět. Nemám však o čem vyprávět. Protože byl jsem unesen, nic neviděl jsem. Sen je sen.
135
Vlk samotář v zemi nikoho
Vrávoráš, smrti, vítr náměstím, s kanálem v mlze opilá noc spí, ani teď ale nechoď na mě s tím, že vyhnal jsem se sám. Ven za náspy.
136
Náměsíčný sen
Pod svetrem nahé dlaně. Na tvé pleti. V snu z mládí praští. Mrtvě Kampa spí. Úplněk v rakvi vidím, a ta letí! Do smrti rozdávat chci Kampaspy.
137
Sen ve snu
Naráží pohled na skleněnou stěnu, ústa se zalykají němou tmou, v které zas, smrti, snadno přijdeš k věnu. Smlčená slova tebe nedojmou!
138
Bezesný sen
Projít, ač do lodi se voda valí, zmizelé vinárny i mléčné bary, do nichž jsme, lásko, nazí chodívali, a ve dne v noci spolu… Jsem už starý.
139
Zasněný sen
Řeknu-li: „Šíráz,“ tepich rozprostru si, jako ty širás, rodná máti Rusi, na prkně letím, smrt už nezná žertu, živím se smetím, řeknou-li sny: „Žer tu.“
140
Dech v krvi stydne
Do dutin v puklém tichu doznívá aorta po své krvi žíznivá. Nemysli, smrti, v lásce na porod: dech v krvi stydne — ženě sedlem hrot.
141
Výklad snu
„Ještě se snažím domlouvat si schůzky svým v rakev dřevěnícím jazykem, zaživa napůl mrtvým bez vlády…“ Na tlapkách koček tvá noc spí. Hrob. V plachtě námořnických snů moře tě v tichu pohltí.
142
V posledním tažení I
Poslední svého rodu, nocí se naposledy rozhlížím. A noc? — Noc spí. Kéž navždy spím! Spím…
143
[V ZEMI NIKOHO]
Loučení
K dveřím se víckrát nevrátí zarůstající pěšina. Zůstane navždy před vraty ta možnost „končí-začíná“.
147
Životopis
Protože zrak mám svěží, stal jsem se hlásnou věží. Reflexe rovněž schopen, raději koukám z oken, kdo v svitu hvězdiček zas loupe perníček, abych mu, buď kdo buď, popřát moh dobrou chuť.
148
Cesta stromu
Strom vstoje spí, v listech mu hoří šek, z výdělku za rok zbývá oříšek, na který vsadil všechno raději, aby měl cestou nikam naději, a mávl rukou: „Jde to se mnou z kopce, ačkoli kořeny tu trčím v hrobce!“
149
Vysychání
Loď roku narazila na jez, dnu řekla: „Náplavů se najez.“ Z Vltavy je jen Vyšší Brod. V Pobaltí už se udí šprot.
150
Kamufláž
Řev nervů skrytý v tichu strof vydává vyžraný zub slov. Až se však k smrti probolím, zmlknu a splynu s okolím.
151
Smrákání
Na hřbetu dlaně pijavice žil plíživým mrazem v krvi promodraly. Více v nich prahne ten, kdo více žil z pum prázdnoty, z paprsků temnot v dáli.
152
V zemi nikoho
Drátěné zátarasy nervů. Pročichat ráz dna. Vyměnit trychtýř za konzervu, proviant prázdna!
153
Únava materiálu
Na bedra mostu, jenž se rozpadá, doléhá tíha cest. Dokonce těch, co po něm nevedly a byl je nucen nést.
154
Vady řeči
Dvě krásné dívky jedou tramvají a vesele si nahlas koktají, kdežto mně, rakvi, jazyk dřevění, zaživa zavřený v tvém vězení.
155
Vyhlídky
Babička loví v kapsáři, vnučka už zase kramaří a já si okno otvírám, k prázdnému obličeji rám.
156
Podzimní rozcestí
Park v myších stopách vybarveným listím zasypal „jitra zářivá“. Sám proti zbloudění se nepojistím. Čím prázdný sud*) se zahřívá? Ve Slavii 14. XI. 2005
*) A což teprve hrob!
157
V posledním tažení II
Neslyším smrt, jíž, lásko, podlehlas: pronikavý tón změnil podle hlas.
158
[POEZIE Z LISTU]
Jméno Zdeňka Hrona je, i navzdory celé řadě sbírek původní poezie, které tomuto autorovi začaly vycházet po roce 1989, mnohdy s mnohaletým zpožděním, vnímáno stále ještě spíše v souvislosti s jeho tvorbou překladovou. Není to v žádném případě spravedlivé, ale přece jen, i když rozhodně nehodláme jeho vlastní básnické texty považovat jen za nějakou „poezii překladatelskou“ (tak trochu si přece „zabásní“ snad každý, i ten ryze „řemeslný“ překladatel), bylo by užitečné, i v kontextu s Hronovou sbírkou, kterou jste právě dočetli, jeho překlady připomenout. Hron totiž nikdy nebyl překladatelem básnických textů, které se mu jen příležitostně
161
nabídly, nebyl k mání „na objednávku“. Své autory si vybíral podle hluboce osobního klíče, na základě „příbuzenství volbou“. Dá se tedy říci, že jeho překlady a původní tvorba jsou rovnomocnými a často navzájem korespondujícími komponentami jediného spojitého integra. Tak tomu bylo už od Hronových studentských časů, tedy od 60. let, v nichž napsal svou první, pozoruhodnou, ale bohužel nevydanou sbírku Kdo ráno snídá kořalku, a kdy si prakticky souběžně pro sebe objevil poezii Shakespearovy doby, a zejména tvorbu poshakespearovské generace tzv. „metafyzických básníků“. Začal ji systematicky překládat a už jí zůstal na mnoho let věrný! (Jen na okraj tu konstatujme, že jeho vynikající překlady, zvláště ty, které zpřítomňovaly poezii Johna Donnea, vstoupily do tehdejší české literární i obecně duchovní situace obzvláště cenným způsobem — připomeňme tu třeba souběžnou aktualizaci tohoto dědictví v Holanově díle — a měly svůj nepominutelný vliv i na tvorbu nejednoho tehdy mladého básníka.) I když Zdeněk Hron k tomuto iniciální-
162
mu vkladu později připojil i mnohé překlady další (z angličtiny především Shakespearovy Sonety, Blakea, romantiky, z nich hlavně tzv. „jezerní básníky“, dále klasiky moderní poezie, jako např. T. S. Eliota, a také některé „ostrovní“ autory současné; příležitostně překládal i básníky německé, italské a francouzské), a některá z těchto setkání, zejména ta „romantická“, zanechala rovněž, více či méně zřetelnou, stopu v jeho díle, přece jen se domnívám, že s jeho původní tvorbou nejtrvaleji a nejhlouběji souvisí právě svět těchto anglických „metafyziků“, plný neúprosných, ale zároveň bytostně nejednoznačných kauzalit, srázů a dramatických pomezí mezi časným a věčným, vnějším a vnitřním, duchovním a tělesným. Souvisí s jeho tvorbou, ale, a to je podstatnější a bazální, právě i s jeho vnitřním utvářením, s jeho mentalitou. Již první nasazení, úvodní, uhrančivý, disonantní akord této Hronovy sbírky je v tomto ohledu výmluvný. Představa hurikánu — stavu nejvyššího ohrožení ničím nejištěných „námořníků života“ — navozuje pocit bilančního vyme-
163
zení vůči ultimativně podstatnému, a to v hraniční, finální situaci, kdy už „hrob svléká tělo“. Tou básní tedy vane „hurikán času“, který strhává do svého víru všechno časné a šalebné, učiní z vezdejší krásy marnost a chvilkovou cetku, a jeho prázdné oko se v rafinované hře významů nakonec stane průzorem, jímž dohlédáme až k apokalyptickým trubkám posledního soudu. Silové, energetické pole této básně, kresba jejích významové silokřivek, to vše je jistě nápadně podobné některým dávným básním Hronem překládaným, má tedy snadno čitelný „barokní rodokmen“. Ale antiiluzívní pronikavost takového pohledu zůstává trvale přítomna i v těch Hronových textech, které se od tohoto výchozího impulzu, od zjevné, bezprostřední vázanosti na barokní model, již vzdalují, ať už ve své „ikonografii“, v matérii obrazů, v konkrétním dobovém „koloritu“ či v použitých jazykových prostředcích, a jsou strhávány do proudu reálně, smyslově zakoušené životní zkušenosti. A tedy i v těch polohách, kdy je spirituální pól oněch do sebe zaklíněných dvojvětví „duše / tělo“ a „lás-
164
ka / smrt“ méně zřetelný, ba i tam, kde raně barokní intelektuálně rafinovaná vyběravost je už zcela vytěsněna jazykovým a tématickým živlem nesrovnatelně „plebejštějším“… Motto celé sbírky, převzaté právě z této úvodní básně: „Spal duhu. Nebo barvy zpopelni.“, je pro básníka i jakýmsi mementem a pro jeho čtenáře vyzváním na cestu. Je zcela zřejmé, že vylučuje jakoukoliv hladkou líbivost, lyrickou rozechvělost měkkých nálad, které k ničemu dalšímu neodkazují, ale stejnou měrou i vyšisovanou, čistotně vypreparovanou bezpohlavní „duchovnost“, tedy šmahem vůbec všechno existenciálně bezpříznakové. Tato poezie tedy nezná ani elegantní noblesu nedělních poetických špacírů, ona ostatně nechodí a neběhá, spíš kulhá nebo zadrhavě vrávorá (zmítaná láskou, které průběžně přes rameno nahlíží smrt), mnohé je v ní říkáno až ode dna a od zdi. Je budována z materiálů neohebných, hmotnatých, často i robustních a sytě krevnatých. Je zryvná, plná vrás, klopýtá se v ní přes kořeny. Nemaluje se tu štětcem, spíše vyleptává nebo ryje do již
165
i tak zdrsněného dřeva, a to mnohdy nožem zubatým, vykousaným zoufalstvím či marnou touhou. Reliéf těchto povětšinou krátkých básní je zprohýbán tlakem zvnějšku, který vyvolává vnitřní vztlak, a jejich vyrovnávání se stává vlastním zdrojem jejich dramatičnosti… Příznačně tu tedy převažují až na kost strohé tvary, zhusta gravitující ke gnómě, jejíž „poselství“ bývá neseno často až říkankově hranícím rytmem a stejně výraznými konturami rýmu. Tváře pod maskou, spatřené básníkovým zrakem, se na jeho málem středověkých dřevorytech mění v pouhé šklebné „ksichty“. Ostatně jde-li už o všudypřítomnou hmotnatost této poezie: i cosi tak nehmotného, jako je vítr, má v Hronově poezii „posmrtnou masku“ a schody do azuru se „drhnou“… Do obrazu této poezie ovšem patří i její bazální fyziologičnost a sexuální tělesnost, nikoli však jako zdroj nějakých lahůdkových prožitků a únikových extravagancí, ale jako „existenciálie“, jako zakoušení osudu z těsného blízka, zakoušení jeho bytostné uzavřenosti do těla, ale zároveň i jako (tragicky) jediné možné cesty, jak
166
se z té uzavřenosti prolomit a aspoň na vratkou chvíli zrodu / zániku vykoupit onu všeprostupující tíseň bytí. Tedy hlad po těle, ano, ale zároveň s „vertikálním“ vědomím, jak podstatně ve svých hloubkách souvisí sexuální akt se smrtí… A čím vyjádřit dyspepsii ze světa a jeho přeplněných prázdnot než opět fyziologicky: koprolálií třeba! Ale může se vůbec básníku, není-li už chlapcem, ale stárnoucím mužem, jevit skutečnost jinak než jako protimluvná? Hluboce protimluvný, paradoxní, ambivalentní svět je tedy i ten Hronův. Nemá čas (píše přece i poezii časové tísně!) na zahlazování jeho hran. A tedy právě paradox, vidění očima oxymoronu a jeho sourozenců — ironie, sebeironie a především sarkasmu a jeho zgroteskňujícího šklebu (viz i sám název celé sbírky!) — tato poloha leckdy upomíná na ovzduší básnického expresionismu, někdy i na jeho „krčemní variantu“, laborující často na velmi senzitivním terénu jazyka hovorového) — patří k nepominutelným charakteristikám Hronovy poetiky.
167
Bylo by ovšem nedorozuměním vnímat Hrona jen jako nějakého chmurného apokalyptika, úpějícího v poutech života a jeho nepřetržitých torturách. Jeho šerosvitná poezie „her doopravdy“ zná samozřejmě i okamžiky úlevné, onu „lehkou dobu“, jaká je podmínkou každé hudby, i té bůhvíjak zdrsnělé: radost vydechující ze setkání, chvíle stvrzujícího štěstí v prostoru rodiny atp. Tyto vzácnosti na temném pozadí svého okolí pak ovšem působí o to silněji a platněji. A taky: je-li co pro Hrona zcela suverénní a nezpochybnitelné, a lze to prokázat na řadě míst v jeho textech, je to jistě prožitek soucítění a citové vroucnosti. Na sto dvacet textů přítomné Hronovy sbírky představuje jistě velmi pestrý a různorodý celek, jak v šíři svého žánrového spektra (básně, básně v próze, deníkové fragmenty, sny, a to jak jejich věrné záznamy, tak i básnické stylizace atd.), v bohaté variabilitě básnických forem, tak i v tématické rozmanitosti; také jejich skupenství se začasté proměňují a jejich optika střídá záběry: shora, zdola; zblízka, zdálky… A mnohé tvary
168
i motivy sem přecházejí z předcházejících básníkových sbírek (např. sny, objevuje se tu i, odjinud z Hrona známá, dvojdomá fiktivní postava Mortoviva). Přesto však nejde o nějaká rozptýlená „membra disiecta“, celek nevyvolává dojem hromádky básní jen tak nazdařbůh rozházených z básníkova kapsáře. Nemá-li tato knížka svou záměrně budovanou architekturu, má ovšem své pevné pojivo, a jím je „křtalt“. Toto krásné staročeské slovo, kterým Hron pojmenoval úvodní oddíl své nové kolekce, znamená, abychom citovali Jungmannův Slovník, „podobu“, „formu“, „species“. Ze sbírky vyvstává tedy především netěkavá a nikde nezadlužená podoba básníkova, „nikterak na jiný křtalt nepředělaná“. Možná že se sice v něčem ohlíží po „křtaltu starých forem“, avšak, dostatečně podsklepena vlastním osudem, nic nedbá toho, kdo, co a kde… Rudolf Matys
OBSAH
[ K Ř TA L T ] Hurikán Luk a dvě luny I Na Olšanech Bílé ráno Měsíc za soumraku Oraniště Strom hoří zaživa Semper eadem Mrtvice Probuzení Bezmocné čekání U konce s dechem
11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22
[ŠLÁŘ] Průsvitný černý závoj Milování Květy periferie Cestou zapomnění Kořeny hlubin Na Solné stezce Óda na západní vítr Bouře Camera obscura
25 26 27 28 29 30 32 33 34
Zavíjení do průhledného kokonu Zamžený pohled Lebka pod závojem obličeje: Emblém [KSICHT] I. Ksicht vrostlý do masky II. Ksicht uvízlý v papírovém draku III. Ksicht, který shořel v bývalé plynové lampě IV. Ksicht hnaný uličkou V. Ksicht puklý prázdnotou VI. Ksicht právě odvátý větrem VII. Ksicht vyválený v téru a peří VIII. Ksicht utkvělý v posmrtné masce IX. Ksicht právě zpopelňovaný a v popel proměněný X. Ksicht s cáry plakátů plácajících se ve větru XI. Ksicht civící z díry v podrážce XII. Ksicht zašlápnutý místo vajglu
35 36 37
41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52
[ T I C H O P Ř E D Z T R O S K O TÁ N Í M ] „Ztroskotání“ 55 Vzpomínka na budoucnost 56 Zrůžovělé růže: Podzimní bilance 57 Koncert v kostele 58 Rovnostář podzim 59 Tanec smrti 60 Galantní podzim 61 Kanadský javor v jednom plameni 62 Všechny klouby světa 63
Kouř na střeše Ticho před ztroskotáním Rákosí v rybníku
64 65 66
[ P I E D E S TA L P R Á Z D N A ] Piedestal prázdna I Piedestal prázdna II Inspirace Parte roku Zvadlá orchidej Komíny bez kouře Parodie na pyramidu Luk a dvě luny II Zhaslé oharky šípků Hořící obilí v Polsku Idyla l. P. 2004 Zimní známost
69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80
[ŠLAK) Povznášení mysli Obleva Zjevení Bílá smrt Praha pod sněhem Koutky Řehoře Samsy Vždy mezi vnučkami a vdovami… Porcelánová panenka: Sen Poselství Paměť slov
83 84 85 86 87 88 89 90 91 92
Socha Svítání Magnetická rezonance
93 94
[VRAK] Tyrkysový dopis: Pan Mortovivo vzpomíná… Minulost Blboun nejapný V jižních Čechách Býšov Natahování budíku Přeslechnuté ticho Živá urna Předjaří Andělský husar: Památce Jana Sobieského… Poslední vůle Život
101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112
[DRAK] Černou křídou do komína Mrak drak Rub jarních barev Máme na vybranou? Bezzubá slova Podzimní rovnodennost Noční můra Nespavost Zimomřivá slova Kocovina Laické proroctví Nénie
115 116 117 118 119 120 122 123 124 125 126 127
[MRAK] Potopa Poslání Suché růže Sen Vlk samotář v zemi nikoho Náměsíčný sen Sen ve snu Bezesný sen Zasněný sen Dech v krvi stydne Výklad snu V posledním tažení I
131 132 134 135 136 137 138 139 140 141 142 143
[V ZEMI NIKOHO] Loučení Životopis Cesta stromu Vysychání Kamufláž Smrákání V zemi nikoho Únava materiálu Vady řeči Vyhlídky Podzimní rozcestí V posledním tažení II
147 148 149 150 151 152 153 154 155 156 157 158
Poezie z listu (Rudolf Matys)
159
poezie sv. 9
Zdeněk Hron BLBOUN NEJAPNÝ Doslov Rudolf Matys Redakce Michaela Šmejkalová Grafická úprava Jan d’Nan Vytiskly Těšínské papírny, s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk, Jan Šavrda, Sekaninova 12, 128 00 Praha 2, www.dybbuk.cz, roku 2008 jako svou 60. publikaci. Vydání první ISBN 978-80-86862-49-1
9 788086 862491
