S věř yna že d í , věč ne , ab al sv Bůh ný za y ž ého ta á ž h k ivot. ynul dný, jedno mil , a kd ro ova N le o ze l mě v n né svě ebo vše ěj ho t, ť l c j á sko hny js ná dn em ní y s v A svě až ám h ta. do i p le, o
Z
6 1 0 2 áří
Oznámil ti, člověče, co je dobré a co od tebe žádá Hospodin: Abys jednal spraved livě, miloval milosrdenství a kráčel se svým Bohem v pokoře.
Úvodník I dnes se mohu radovat z dobra Každoročně jsou letní prázdniny jakýmsi pomyslným vrcholem cestovního ruchu. Někdy až honbou za objevováním nových koutů matičky země. Máme za to, že za těmi nejlepšími zážitky je potřeba vycestovat hodně daleko a našetřit spoustu peněz. Naše rodina prožila letošní prázdniny opět velmi aktivně, a přestože nevyšly naše původní plány, strávili jsme mnoho krásných chvil na uzení Čech (Moravy) a Slovenska. Jedním z velmi silných dojmů pro mě byla návštěva bývalého spolužáka z Teologického semináře v podhorské vesnici na úpatí Roháčů. Pobyt ve Smrečanech umocnilo i to, že pan farár chová na své faře čtyřnohé ovečky a udí vlastní sýr. Farníky pak obchází pěšky se svým velkým psem, v zimě, v létě, v dešti. Po vystudování TS absolvoval Janko Evangel. teol. fakultu a vrátil se k víře, ve které vyrůstal. Stal se farářem Evangelické církve augsburského vyznání, u které měl vždy své srdce. Jako v jedné z mála protestantských církví zde praktikují zpívanou liturgii (bohoslužby), pro nás dost staromódní a s písněmi, které mají 10 až 20 slok. Ale když se zaposloucháte do hlubokého a mohutného zpěvu faráře, který zpívá čelem k oltáři, a nasloucháte slovům požehnání, máte husí kůži. Při bohoslužbě se nikam nespěchá, na všechno je dost času, vše má svoje pevné místo. Ráno jsme na faře zahájili společnou snídaní, před kterou jsme zpívali poděkování za jídlo, které mělo 14 slok. Skoro jsem během toho zapomněl, že jsme šli snídat… Po jídle je pronášena opět děkovná modlitba. Vše má trochu jiný řád. Výstup do zvonice a hřmění zvonu přímo u hlavy, návštěva hor a místní jídlo samozřejmě umocnilo dojem z celého pobytu. I když nebyl dlouhý, byl velmi intenzivní. Přemýšlel jsem, jak to bude Pán Bůh všechno jednou soudit, ale v konečném důsledku ve mně přetrvaly myšlenky na vděčnost za krásné lidi, které jsem mohl tyto prázdniny potkat. Život není jednoduchý, místy i dost těžký, ale pokud pochybujete o tom, že na světě je pořád dost dobra, dobrých lidí a touhy hledat krásno, podívejte se na krátké video, které můj střípek z dovolené potvrzuje. Martin Žůrek http://cestovani.idnes.cz/rob‑ greenfield‑ na‑ ceste‑ mezi‑ panamou‑ a-americkym‑ san‑ diegem‑pnt-/kolem‑sveta.aspx?c=A160827_145132_kolem‑sveta_hig 2
Bezva „dovča“ na Karolíně O tom, že část z nás se v létě pojede rekreovat společně na východ Čech, si cvrlikali ptáčci již od zimy. To se tehdy Vilmuš Skřivánkové podařilo vystihnout volný týden na pověstné chatě Karolína ve Rtyni v Podkrkonoší. Proč pověstné? No třeba proto, že se tam již několik let náš sbor chystal, ale nikdy se to nějak nepovedlo. Nebo třeba i proto, že se tam dostat na pobyt bylo a stále je téměř nemožné. A od těch, kteří tam již někdy v minulosti byli, bylo slyšet jen oslavné ódy. A tak již od zimy se začala formovat parta těch, kteří se rozhodli týden od 14. do 21. srpna prožít společně. A jak se termín blížil, tak se i formovalo složení posádek do aut. S tím byla i spojena otázka – dostaneme se se všemi věcmi do aut, či co si nevzít, abychom to uvezli.
doplnili tekutiny v parném dni a uháněli vstříc kilometrům, které nás čekaly. Cesta to byla zajímavá, ale místy i zdlouhavá. To když se do cesty připletly kombajny, nebo všudypřítomné české speciality – rozkopané a věčně opravované komunikace. Takže kolona pěti aut se tím pádem rozpadla. Opět se spojila nedaleko Holic v Čechách u jedné hospůdky. Tam jsme všichni dostali informaci, že posádka rodiny Kubičíkových ze Vsetína, jedoucí sólo, zůstala s poruchou přetrženého klínového řemenu stát u Mohelnice. Takže
A máme tu slunečné poledne 14. srpna a parkoviště v Malenovicích u Makra. Již teď se ví, že odtud odjede 5 plně naložených aut, další tři posádky jedou sólo, jak tentýž den, tak i - v případě rodinky Vyčánkových starších – v pondělí. Nedočkavci již stáli naloženi pár minut před daným časem srazu, ti další si dávali „načas“. Ale dočkali jsme se. Řidiči nastavili navigace, domluvili trasu a vyrazili jsme. V Přerově jsme ještě do vozu Silvy Reitererové posadili poslední pasažérku tetičku Miklicovou,
v nás vzrostla obava, co s nimi bude, a jak jim na tu vzdálenost pomoci. Štěstí v neštěstí je, že u Šumperku bydlí jejich rodina, a tak díky jejich pomoci nezůstali nocovat někde na silnici s porouchaným autem. Ovšem jejich příjezd se o nějaký ten den opozdil. Po všech těch peripetiích jsme nakonec pozměnili i trasu a zamířili nejrychlejší, i když míň pohodlnou cestou přímo do cíle. Kdo místo našeho pobytu zná, ví, že chata stojí v kopci a tak i cesta tam je hodně náročná. O to víc, pokud do kopce 3
šplhají plně naložená auta po úzké, i když pěkně vyasfaltované cestě. Ale podařilo se a jsme tam!!! Chata je už na první pohled pěkná, útulná, ale i prostorná. I okolí je super – krytý bazén, hřiště na míčové sporty, travnatý plácek na fotbal, či koutek pro nejmenší – s pískovištěm, skluzavkou, trampolínou a houpačkami. Prostě skoro jako v ráji. A zdá se, že i uvnitř se nám bude líbit. Prostorná společenská místnost, kuchyň se vším, co k vaření potřebujete. A pokoje taky super. Navíc nahoře herna s kulečníkovým a pingpongovým stolem. A tam se na celý pobyt zabydlely naše tři teenagerky – Naty, Denda a Amča. Po zabydlení jsme si udělali volný podvečer a večer. Někteří odpočívali, někteří vyzkoušeli bazén a jiní vyrazili na průzkum okolí a především okolních lesů, za účelem rekognoskace výskytu lesních 4
plodů. A průzkum dopadl výborně. To, co hledali, našli. Večer jsme si nastínili program na další den a rozdali společné úkoly – ranní zamyšlení či večerní modlitby. Ale také jsme očekávali příjezd rodiny Beňkových. To je rodina, která nás nikdy neviděla a jela s námi na dovolenou na pozvání své tety – paní Rafajové, která do našeho sborového společenství již nějaký čas přichází. O to víc patří obdiv této rodině, že se pustila do neznáma. A snad i proto zamířila dle navigace do úplně jiné Karolíny - do té, která stojí na druhém konci Krkonoš, u Vrchlabí. Takže po telefonu byli navigováni správným směrem – a to do té naší Karolíny. Již se šeřilo, když dorazili. Unaveni, vyčerpáni, ale šťastní, že se to podařilo. Naše omladina našla společnou řeč při hrách a my ostatní si prostě užívali volno a pohodu. A pak jsme ulehli s únavou a přáním pokojné noci. Pondělní ráno jsme se trousili ke snídani. V 8 hodin jsme si přečetli jitřenku a společnou modlitbou pozvali do společenství i našeho nebeského Otce. Podkrkonoší nám je ale také blízké tím, že v nedaleké Úpici se nachází ráj adventistů – milovníků uzenin. Abych to upřesnil a vysvětlil. Firma Maso Kazda zde již dlouhá léta kromě běžného masa a uzenin vyrábí uzeniny pro všechny ty, kteří nepojídají vepřové či jiné biblicky nečisté živočišné produkty. A dokonce své výrobky posílá i poštou kamkoliv po celé naší republice. Takže i my jsme několikrát tyto produkty okusili, a moc nám chutnaly. A proto jsme se rozhodli, že si pojedeme přímo k výrobci zakoupit uzeniny na večerní opékání u ohně. A tady začíná neobyčejný příběh naší dovolené.
Pondělí, to má většina uzenářů zavřeno, protože po víkendu jsou uzeniny snězeny a nové je třeba vyrobit, vyudit… Každého by to napadlo. Ne tak nás, i když jsme se předtím ujišťovali, že u nich to tak není. Teď ale stojíme v počtu osmi dospělých a jednoho nemluvněte v kočárku před prodejnou a uvnitř ticho, tma a prázdné chladící pulty. Co teď? Chuť a nadšení mizí. Ne tak fištrón a improvizace Ládika Skřivánka. Vytáčí číslo vylepené na dveřích a se svým šarmem sděluje paní na druhém konci telefonu, že jsme přijeli z Moravy nakoupit jejich produkty a žel je pondělí. A ejhle, paní na druhém konci k naší radosti sděluje, že neodejdeme s prázdnou a i když mají oficiálně zavřeno, tak nás přijme. Asi ještě dodnes má údiv v očích, když se ve vratech zjevuje tlupa 8 lidí +1 dítě v kočárku. Ale kupodivu nepanikaří a ukazuje se jako velmi zdatná obchodnice. Co víc, stává se z ní takříkajíc „kastelánka“. Pouští nás dovnitř, dokonce nám ukazuje provoz, kde to vše vzniká, kde se z masa rodí uzenina. A i lidé uvnitř jsou nesmírně
přátelští, usměvaví. Musím přiznat, že pro mě se návštěva místa, kde vznikají takové dobroty, stává větším zážitkem, než prohlídka kdejakého zámku či hradu. A hrdě to paní – jak se nakonec ukázalo - samotné majitelce a vedoucí Šárce Křížové sděluji. A tak se dostáváme do míst, kde se výrobky chladí, či za prodejní pult – ze strany prodávajícího. O tom, že jsou dobří a populární, svědčí i fota na zdech prodejny - foto zakladatele pana Kazdy s K. Gottem, J. Bohdalovou a dalšími celebritami. A zatímco se v prodejně Silva a Vilma ujímají krájení salámu pod dozorem paní majitelky, o kousek dál se Laďa seznamuje se zakladatelem panem Kazdou. Při hovoru se dozvídáme, jak to vlastně vzniklo, že vyrábí nevepřové uzeniny. I to, že je vše bez přídavku náhražek – mouky, sóji a že není pravda, že to bez „vepře“ nejde. Švitoříme, smějeme se a dozvídáme se, že pan Kazda, postavou drobný muž, je řezníkem od roku 1949. A také se při hovoru ukazuje fakt, že adventisté v kraji jsou známí, protože když jsme řekli, že bydlíme na Karolíně, hned věděli, že jsme ti adventisté. Znají i rodinu Krmáškových, správců objektu. Nakonec se stavíme do rolí celebrit, protože se s nimi společně fotíme. A kdo ví, třeba se objevíme vedle Gotta, neboť paní Křížová vyslovila prosbu o společné foto… Končíme skvělou exkurzi s pocitem, že i dnes jsou lidé vstřícní a milí. A aby toho „ráje „ nebylo málo, tak naproti se nachází zmrzlinový 5
stánek s „rajskou“ zmrzlinou. Točená jahodová s vanilkovou. Nikde a nikdy jsem lepší neměl. Od té doby mám nový žebříček kvality zmrzliny. Zbytek dne je ve znamení lenošení či sportování, slunění, koupání a čekání na příjezd Vyčánkových. Také se dozvídáme, že oprava auta Kubičíkových se podařila v rekordním čase a odpoledne dorazí. I počasí nám přeje, a tak si užíváme dovolenou – dá se říct, že „rajskou“. Mužská část prošmejdila les a přitáhla dříví na večerní opékačku. V potu tváře dřevo pořezali a připravili ohniště a nám všem tak připravili základ pro pěkný večer ve svitu hořícího ohně. Jídlo, zpěv a vyprávění nás unavilo a tak jsme mohli v klidu ulehnout a odpočinout si na další – náročný den. V úterý se naším cílem staly Adršpašské skály. Tento přírodní skalnatý útvar se nachází severovýchodně od Rtyně a nabízí množství divů. Protože jsme velká skupina, podařilo se Vilmě získat příznivé vstupné a dostáváme i mladého průvodce. Negativní stránkou však je fakt, že je to velmi oblíbené místo a tak i počet návštěvníků je obrovský. Davy lidí se valí 6
sem a tam a je to až nepříjemné. Ale výklad průvodce to nahrazuje, takže se dozvídáme víc, než ti, kteří průvodce nemají. Ostatně, kdo tam již byl, ví, že je co vidět. Zvláště cesta zpět po 750 schodech je náročnější, takže ti méně zdatní či tělesně hendikepováni volí cestu zpět v opačném gardu, než jsme přišli. Výhledy na okolní skalní scenérii jsou zajímavé. Ukazují na nádherný div stvoření a na to, že to nemohlo vzniknout náhodou. Část omladiny si půjčuje pramici a zkouší plavbu po jezírku, které vzniklo vytěžením písku. Takže i hloubka je místy velmi velká. Společným focením končíme náš první výlet a unaveni vítáme, že nás auta dovezou zpět. Někteří na zpáteční cestě doplňují proviant a opět se nacházíme v dočasném domově. Odpolední a podvečerní čas trávíme každý po svém a užíváme si dovolenou. Středa se stala dnem, kdy se rozdělujeme a trávíme čas porůznu. Skřivánkovi a Reitererovi míří do Liberce, do aquaparku. Cesta i pobyt tam budou hodně náročné a tak věříme, že to zvládnou. Beňkovi a Smílkovi míří do Dvora Králové do ZOO parku. Matulovi a Kubičíkovi se rozhodli pro návštěvu Hradce Králové, s místním obřím akváriem a prohlídkou města. Ostatní rekreanti volí odpočinkový den na chatě a nabírají síly společenskými hrami, sportem a jinými aktivitami.
V podvečer se sjíždíme zpět, jen aquatým z Liberce doráží až za tmy. Ale ještě předtím mnozí využívají luxus v podobě sauny. Vyhřátí a spokojení si libovali, jaká je to paráda. Někteří unaveni, či jiní naopak odpočatí vítáme noc s její hlavní náplní – spánkem. Podrobnější výklad tohoto dne vám můžou podat účastníci podle toho, kdo kde byl. Čtvrtek je dnem prosluněným. Tentokrát za cíl volíme Nové Město nad Metují a jeho zámek s parkem. Na náměstí parkujeme čtyřkolé oře – nezvykle bez placení - a za svitu slunce vyrážíme za poznáním. Ne všichni jsou milovníky zámků a hradů. A tak zatímco velká část prochází místy, kudy šla historie, ti zbývající se fotí v přilehlém parku, sluní se na pálícím sluníčku, či korzují po okolí. Na náměstí se pak osvěžujeme zmrzli-
nou či svačinou. Ti bez svačiny využívají místních restauračních zařízení – samozřejmě pohostinnost je nutné zaplatit peněžním obnosem. No a právě gurmáni se specializací na zmrzlinu neváhají vyšlápnout si kousek dál a získat tu skoro nejlepší. Vůdcem je gurmán Ládik, neváhaje přitom vyžadovat „všimné“ za dobrý tip. Ale neuspěl – k jeho lítosti a naší radosti. Cestou zpět jsme se měli zastavit v pevnostním komplexu z doby před 2. světovou válkou – v Dobrošově. Nakonec ale únava způsobila, že se tam vypravilo jen auto Smílkových. Zbývajícḯ odpolední čas opět využíváme k odpočinku a relaxaci. Zejména omladina a děti vítají možnost si zasportovat a vyblbnout se v bazénu. Ale čtvrtek je také posledním dnem, kdy jsme hráli celodenní hry, připravené Rendou Koutným. V pondělí jsme hráli
7
hru Astala Vista, kdy každý si vylosoval jméno někoho z nás a musel jej přistihnout o samotě. A pak jej mohl obrat o život slůvkem Astala Vista. Žel, mnozí tuto hru dlouho nehráli, protože je ti druzí brzy obrali o životy. Vítězkou a nejlepší lupičkou životů se stala Skřivánkovic Denda. Úterní hra na anděly měla za cíl pomáhat tomu, koho jsem si vylosoval. A udělat to tak, aby to dotyčný či dotyčná nepoznali. Odměna čekala pak stejně na všechny, na ty co to poznali a na ty, co pomohli skrytě a nepozorovaně. Středeční hra na zakázaná slova byla nejvíc zákeřná. Slova stůl, Liberec, fotbal, jídlo, bazén a výsledky byla zvolena fakt zákeřně. Ti, co jeli do Liberce a do bazénů, to měli těžké a ti, co doma hráli fotbal, taky. A ta zbylá slova jsou taky dost frekventovaná. Nakonec se nejlepším lovcem zakázaných slov, vyslovených kýmkoliv z nás, stal Matulovic Tom. Poslední čtvrteční hrou byla hra na úkoly. Každý si vybral losem úkol, který měl přes den či večer splnit. Večer se pak zjišťovalo, zda se to podařilo či ne. Pohled na Danušku Koutnou, jak krmí jogurtem Dendu s bryndáčkem a dudlíkem jako nemluvně, byl k popukání. Nebo báseň složená a přednesená paní Rafajovou se nám tak líbila, že jsme ji napsali do knihy návštěv chaty Karolína. Ale zlatým hřebem dne bylo vhození Rendy Koutného – jako odměna za přípravy her - do bazénu. Ale nakonec nás tam v oblečení skončilo více. Škodolibost některých je neskutečná.(Ale nebylo to tak nepříjemné). Pátek jsme zvolili za den dobrovolného programu. Beňkovi vyrazili na Opočno a tamější zámek. Smílkovi naopak v pátek ukončili pobyt – a to plánovaně. V dalším 8
týdnu je čekala cesta do Německa a tak nás opustili o pár dní dřív. Ještě jsme vyrazili pro objednané uzeniny do Úpice a na zmrzku. A zatímco v pondělí jsme u firmy Maso Kazda zažili příjemnou paní vedoucí a pana zakladatele, prodavačky jsme v páteční dopoledne asi moc nepotěšili. Ale co čekáte, když se do malé prodejny nahrne skoro 15 lidí, hlučí a jsou jako „zdrogovaní“. Nepotěšili jsme je, co se počtu týče, ale množstvím koupeného zboží jsme radost udělat museli. Byla toho plná uzenářská přepravka. Zmrzlina taky nepotěšila. Ten den byla ve složení vanilka a černý rybíz - dobrá, ale jahoda je jahoda. Ještě v Úpici jsme před sobotou doplnili proviant a odpoledne odpočívali či chystali oběd na sobotu, nebo kluci postavili ohniště na sobotní poslední ohýnek. V podvečer se opět využila sauna a odpočinková dovolená mířila ke svému všednímu konci – tedy co se všedního dne týče. Odpoledne ještě 2 auta odjela navštívit Babiččino údolí, což je místo, kde se snoubí historie a kulturní dědictví. V pátek večer jsme společně vítali sobotní den zpíváním a zamyšlením. Ostatně takto jsme to dělali každý den. Jen v ten pátek jsme vítali den Boží. Již dříve jsme naplánovali, že sobotní bohoslužbu prožijeme v nedalekém sboru v Červeném Kostelci. A protože například Skřivánkovi tam již dříve byli a navíc mají ve sboru rodinné vazby, tak najít sbor nebyl problém. Problémem se ale při vstupu do modlitebny stalo naše početné osazenstvo. Poté, co jsme se usadili do lavic, byl sbor z poloviny zaplněný. A to ještě nepřišli místní členové a případné návštěvy. Naštěstí jsou místní plně flexibilní a místo se nakonec našlo pro všechny. Sobotní školu a děti svou škol-
ku jsme prožili téměř stejně, jako doma. Například třída, ve které jsme někteří byli, se nenacházela jako u nás nahoře, ale naopak dole, v suterénních prostorách. A byla stejně živá a inspirující, jako ta naše „horní třída“. Ale věřím, že i nahoře v hlavním sále si naši zástupci sobotní školu užili a prožili. Po přestávce následovalo kázání a Božím slovem sloužila legenda adventistického tisku – br. Jiří Drejnar. Pro domácí to asi nebylo nic neobvyklého, protože nedaleko od Červeného Kostelce má svou chatu, takže bývá ve zdejším kraji a sboru častým návštěvníkem. Spolu s ním tam byla manželka a manželé Žaludovi – s. Žaludová je dcera br. Drejnara. Kázání o Jobovi bylo zamyšlením nad příběhem, který mnozí z nás v poslední době prožívají a řeší. Díky za něj. Odpoledne jsme prožili nejen malým pospáním po vydatném obědě, ale také jsme mnozí zavítali do okolního lesa za poznáním, pro děti i s připravenou hrou, a při cestě nám do „nosu“ cvrnkly
i nějaké ty plody lesů – hřiby. A nechat je tam by bylo hříchem. A někteří dokonce obtěžkali i svá trička. Podvečer a večer jsme strávili ve společnosti milého hosta. I když slovo host v jeho případě je nesprávné, přesnější je „domácí pán“ Dozvěděli jsme se o historii tohoto místa, o tom, že současná podoba chaty je hodně dílem bratra Tomáše Staše. Poutavé a vtipné vyprávění nás zaujalo. Je i v brožurce „Malá příhoda velkého příběhu“, kterou nám bratr daroval a vy jste si ji mohli vzít v uplynulých dnech. Ale brožurka je jen v kostce a tak jsem si domluvil rozhovor na téma Karolína a její neopakovatelná historie, současnost, budoucnost. To vše se dozvíte v říjnovém vydání sborového časopisu. A aby těch Stašů, kromě Tomáše a jeho ženy Zdeny, nebylo málo, tak za námi dorazil i bratr Petr, v současnosti kazatel na Královéhradecku. A to byla teprve „jízda“. Těch historek nejen o Karolíně a o tomto místě bylo mnoho. Musím říci, že umí oba skvěle vyprávět, a to i o situ-
9
acích a věcech, které původně humorné a úsměvné nebyly. Vyprávění pokračovalo i při ohýnku – večer by bez táboráku nebyl tím správným zakončením dovolené. Rozloučili jsme se s nimi až v pozdní noci. Díky Stašovým za nádherný večer. Neděle byla nejsmutnějším dnem pobytu. A to proto, že jsme balili a museli opustit toto kouzelné místo a zakončit krásně prožitý a požehnaný týden. Podmračené nebe nevěstilo nic příjemného pro cestu zpět na Moravu. A opravdu, vydatně pršelo celou cestu. Po cestě se kolona aut rozpadala tak, jak se jednotlivé posádky zastavovaly u známých či rodin na trase. Každý z nás šťastně dorazil do svých domovů a zůstaly jen vzpomínky a množství fotek ve foťácích či telefonech. Perlička na závěr. Skřivánkovi, poté co dorazili v pozdním odpoledni domů, potkali souseda a ten jim sdělil, že v lese rostou bedly, ať si dojdou pro „úrodu“. A že jich bylo! Až tolik, že nám zavolali, ať jim s tou úrodou pomůžeme. Nakonec bych vám chtěl představit všechny ty, kteří společně prožili týden na východě Čech. Začnu od rodiny Skřivánkových, kteří byli po celý týden tahouny téměř ve všem. K nim samozřejmě patří i Amálka a babička Malárová. A aby jí nebylo někdy smutno – jakože nebylo, tak si s sebou „přibalila“ i rodnou sestru Lidii Miklicovou – maminku Vlastíka Miklici. Další rodinou byli Smílkovi, kteří nezkazili žádnou legraci a především Pája byl uprostřed té naší omladiny slyšet a vidět. Reitererovi byli ve složení Silva a David. U něho bych se zastavil s drobnou příhodou. V pátek si vyrazil na kolo, které s sebou z Moravy vezl. Vyrazil směr Náchod. 10
Když tam dorazil, tak u místního nákupního centra kolo zamkl a šel dovnitř. A zatím mu venku neznámý zloděj to drahé kolo odcizil. Takže milý Davča zůstal bez kola, bez možnosti vrátit se do Rtyně a také s pocitem, že si člověk nemůže být ničím jistý. Naštěstí má po svém boku anděla strážného – maminku. Ta jej nejenže dovezla zpět, ale také při něm stála při sepisování protokolu s policií. Ale o té příhodě dnes již asi víte více a tak dále nechci rozepisovat, co a jak bylo. Rodina Koutných byla tou další perličkou v řetízku naší party. O Rendovi a jeho příspěvku do programu jsem se již zmínil. Další členové nezůstali se svým podílem na pěkné atmosféře pozadu. Manželé Vyčánkovi myslím prožili týden, kdy mohli zregenerovat své psychické síly po tom, co si v minulých týdnech a dnech zažili. Díky, že jste mohli být s námi a my s vámi. Bylo to pro nás přínosem mít vás s sebou. Ze Vsetína jsme s sebou měli rodinu Kubičíkových. Otec Milan byl vítanou posilou, co se muzikantského doprovodu týče. A i zbytek rodiny byl požehnáním pro nás všechny. Díky, že jste vyrazili s námi Zlíňáky. Rodina Beňkových byla pro nás velkou neznámou – jak jsem již psal na začátku reportáže. Snad jsme je nezklamali a i oni prožili pěkný a požehnaný týden. Paní Rafajová byla s námi také poprvé a myslím, že se jí s námi líbilo. Doufám, že i ona si to užila. A pak rodina Matulových – tedy i já, jako pozorovatel a pisatel, abychom měli celý ten týden zaznamenaný pro budoucí čas. A abychom to neměli tak pohodové, přibalili jsme s sebou i neteř Veroniku s dcerkou Emmičkou. Ta byla nejmladší účastnicí týdne.
Závěr se dá pojmout různě. Nechci však dál vyprávět o tom, co jsme prožili, či co z toho plyne za poučení… Spíše chci věřit, že takováto dovolená, ať již třeba na Karolíně nebo někde jinde, nás zase popotáhla dál v našem životě, blíže k sobě
a blíže k nebeskému Otci. Díky Ti, Otče za ochranu, díky za nádherný kus přírody a země, kterou jsi nám stvořil a dal k užívání. Reportáž s díky sepsal P. Matula
Jak bylo v Chorvatsku Ve dnech 25. června až 3. července se několik členů našeho sboru zúčastnilo rekondičního pobytu v chorvatské Podace. Konkrétně to byli Danka, František, Radek a René Koutní, Danka, Petr a Míša Škrlovi, Boženka Davidová, moje kamarádka Danka Pavlů a já. Nadchli jsme se pro možnost strávit týden u Jadranu s „přidanou hodnotou“ cvičení v moři, rehabilitačního cvičení Pilates, přednášek New start, navíc s pestrou rostlinnou stravou, zdravotním měřením, poradenstvím, školou vaření, masážemi a hlavně bezvadnou partou převážně věřících lidí. Z Olomouce jsme se přepravili autobusem do malé osady Podaca, ležící v ob-
lasti Makarské riviéry poblíž Zaostrogu a městečka Gradac. Náš penzion Selma se nacházel v klidné zátoce, po obou stranách lemované oblázkovými plážemi ve vzdálenosti 150 metrů od moře. V ceně byla bohatá snídaně a vždy chutný oběd. Spalo se ve dvou až třílůžkových pokojích nebo ve čtyřlůžkových apartmánech s terasou, kuchyňkou a sociálním zařízením. Naprosto dostačující komfort – chybička se ale vloudí. Zrovna v naší koupelně se už třetí den pobytu porouchala sprcha, takže nám od úterý až do soboty netekla teplá voda. To nás nevyvedlo z míry, možnost využívat funkční sprchu nám
11
nabídla naše sousedka Jana Konečná, organizátorka celé výpravy. Při dopoledních a při dvou večerních přednáškách jsme si užili zasvěceného projevu charismatického MUDr. Milana Moskaly. Vždy usměvavá Jana Konečná nás zásobila dobrými radami a recepty na přípravu zdravých pokrmů…a hlavně modré moře, azurová obloha a klid. A co zaujalo některé zlínské účastníky? „Náš největší zážitek je ze cvičení v moři. Bylo to zajímavé a mamku to uchvátilo. A druhý zážitek bylo zajímavé vyprávění životního příběhu nově pokřtěného bratra ze Slovenska, který tam byl současně masérem,“ napsal za rodinu Koutných René. Taky přiložil fotku svých rodičů jako zástupců jejich rodiny. Společně prý vyfoceni nejsou. „Zážitků bylo mnoho,“ vzpomíná Danka Škrlová, „vybavuje se mi třeba, jak nás jednou v noci probudila pěkná hudba přicházející směrem od moře. Vyšli jsme na terasu a zjistili jsme, že hudba hraje na projíždějící, krásně osvětlené výletní lodi. Nebo jak jsme šli za poměrně parného
12
dne do kopce k vesnici Selo. Sice mne to docela vyčerpalo, ale zato jsem si mohla natrhat čerstvý bobkový list,“ ochotně sděluje Danka. Velmi jsem ji obdivovala, jak se poctivě zúčastňovala všech aktivit. Věrně doprovázená svojí rodinou nechyběla na přednáškách, absolvovala rozcvičky a oděna do neoprénu také všechna cvičení ve vodě. Se svým manželem plavala dlouhé trasy podél mořského pobřeží. „Já jsem se už chtěl vrátit, ale Danka chtěla plavat ještě dál,“ dodává s úsměvem Petr Škrla. Míša vše fotil a natáčel, věřím, že by byl schopen z toho
pro zpestření vyrobit na některé sobotní odpoledne pěknou prezentaci. My dvě s Dankou jsme si hlavně užívaly moře. Danka není věřící, přesto se zúčastnila také několika přednášek pana doktora Moskaly na duchovní téma. Velmi se jí líbila celková atmosféra, přístup personálu i vzájemné vztahy účastníků. Jako extrémně štíhlá žena měla „za úkol“ v Chorvatsku přibrat, což se jí díky výtečné kuchyni a bohatému odpočinku podařilo. Odjížděla s jedním kilogramem živé váhy navíc:-). „Nevím, co bych z celkového pobytu nejvíce vyzdvihla, snad setkání s panem doktorem. Prostě mi tam bylo moc fajn,
úžasně jsem si odpočinula a taky si to tam trochu srovnala v hlavě,“ uzavírá paní inženýrka Dana Pavlů. Alena Rusová
Sobota u kapličky na Pasekách Tradici prožití sobotní bohoslužby v prázdninovém čase mimo obvyklé místo v naší modlitebně se podařilo „obnovit“ v loňském roce. Pamatujete na loňské léto, kdy jsme se sešli v Ratiboři u Škrlů? A protože se tam líbilo a míst, kde bychom mohli prožít sobotní bohoslužbu v přírodě pár máme a známe, tak se setkání mohlo uskutečnit i letos. Pozvání jsme obdrželi od Medřických, kteří svůj domov mají u kapličky na Zlínských Pasekách. A kdo to tam zná, ví, že dům a především rozsáhlý pozemek je na kopci, ale přesto je to ideální místo pro takovéto naše sobotní setkání. Co se však nejprve nepovedlo, bylo počasí. V původním plánu jsme se měli radovat z bohoslužby v přírodě
v sobotu 16. července. Ale letní počasí se nekonalo, i když bylo léto. Spíše se to podobalo sychravému podzimu, bylo po vydatnějších deštích a i teploty nebyly noc vlídné. A tak se termín posunul, a to nakonec na závěr prázdnin, na sobotu 27. srpna.
13
Sluníčko a teplé počasí nás v ten den vítalo, stejně jako Medřičtí, kteří byli na nás všechny dobře připraveni. Postupně jsme na Paseky „vystoupali“ a zasedli či zalehli na sluníčko či do stínu kapličky. Po zazpívání několika písniček a modlitbě jsme ve skupinkách přemýšleli nad tématy sobotní školy. I naše se děti v prázdninový čas nenudily s námi dospělými a pod vedením Marti Sukupa si užívaly svou školku. Na část, která patří slyšení Božího poselství, jsme se přesunuli vedle přes chodník, protože se tam vyskytoval příjemný stínek a na přemýšlení bylo tedy vhodnější prostředí. Kázání se ujal host z Valašska – Marek Wagner. A jak
sám podotkl, bylo mu tam příjemněji než v klasické modlitebně. I kázání na téma Láska bylo pro nás tím milým pohlazením v tento krásný sobotní den. Každý z nás si určitě odnesl to, co pro sebe do dalších dní potřeboval. Díky za inspirující slovo. V polední čas jsme díky pohostinnosti Medřických, ale také díky příspěvkům něčeho na zub od mnoha z nás mohli naplnit své tělesné potřeby. Z bohatě prostřeného stolu se nasytilo mnoho hladových krků. A pak již byl volný čas na družné hovory, odpočinek, i na procházku. Sluníčko hřálo, stromy a slunečníky vytvářely příjemný chládek a čas plynul tak volně a příjemně, že nás to jen těšilo. Ono v přírodě je fakt krásně. Ani se mnohým domů nechtělo, tak se nám tam spolu líbilo. Díky všem za krásnou, příjemnou a požehnanou sobotu v přírodě. Díky, Medřičtí, za vstřícnost a pohostinnost u vás. Moc moc se nám u vás líbilo. A snad se opět někdy společně setkáme při sobotní bohoslužbě v přírodě. P. Matula
Co o tobě prozrazují tvé modlitby Jaké jsou? Žalm 65,3: „K tobě, jenž modlitby slyšíš, přichází veškeré tvorstvo.“ Bůh nikdy není hluchý k prosebným žádostem svých věrných služebníků. Můžeme si být jisti, že nám naslouchá. 14
I když se ve stejnou dobu modlí k Bohu miliony křesťanů, nikdo z nich neslyší „obsazovací tón“. Přistupujme k Bohu s pokorou. Žalm 138,6. 7. Měli bychom prosit, aby nás zkoumal,
žádal o to i David v Žalmu 139, 23.24: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení a po cestě věčnosti mě veď!“ Nezapomínejme děkovat. Pokud nás z jakéhokoli důvodu svírá úzkost, měli bychom uplatnit Pavlovu radu. Fil 4,6.7: „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ Kdybychom se však modlili jenom když něco potřebujeme, co by to prozrazovalo o našich pohnutkách? Naše prosebné žádosti bychom měli dávat Bohu na vědomí spolu s díkůvzdáním. Ježíš děkoval Bohu za jídlo i pití. Dělal to při různých příležitostech, i při poslední večeři s učedníky. Kromě toho, že děkujeme za tyto dary, měli bychom vzdávat díky i za podivuhodná díla vůči lidským synům. Modlíme se i za druhé, tak se může změnit náš postoj k nim a náš vzájemný vztah se může zlepšit. 1 Jan 4,21: „A tak máme od něho toto přikázání. Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“ Prosíme Boha ve svých osobních mod-
litbách, aby nám svým Duchem svatým pomohl projevovat lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, víru, mírnost, sebeovládání? Pokud si uvědomíme, že naše děti jsou v pokušení podvádět ve škole při písemkách, měli bychom se za ně modlit a také jim biblickými myšlenkami pomáhat, aby jednaly poctivě a neprovedly něco špatného. Pavel napsal křesťanům do Korintu: 2 Kor 13,7: „Modlíme se k Bohu, abyste neudělali nic zlého…!“ Takové pokorné modlitby těší Boha a vrhají na nás příznivé světlo. Také můžeme prosit druhé, aby se za nás modlili, jak to žádá apoštol Pavel. U Mat 6,5-8 čteme o tom, jak se máme modlit, a ve verších 9 – 13 je uvedena modlitba Páně. Ano, a také my se máme tak modlit ke svému Stvořiteli a Vykupiteli. Přís 16,9: „Člověk uvažuje v srdci o své cestě, ale jeho kroky řídí Hospodin.“ Haleluja, amen. Svým spoluvěřícím s láskou sestra Evža
Slovo z redakce Možná jste si při čtení zářijového sborového časopisu všimli, že chybí tradiční rozhovor, či není mnoho toho teologického a duchovního zamyšlení. Naopak tu máme mnoho textů, které jsou reportážemi z našich cest a dovolených, které jsme v létě prožili. Doufám, že vás toto složení článků potěšilo a třeba i namoti-
vovalo obohatit náš sborový časopis pro budoucnost. Časopis bude takový, jaký si ho uděláme my, ne tak jak si ho udělá někdo – jedinec, či pár „nadšenců“. Díky za vaši podporu. Za redakci P. Matula 15
