Neboť Bůh tak miloval svět... Bible je sbírka duchovních pravd. Tyto pravdy jsou podobné majáku, který svítí v temnotách a dává lodím správný směr a jistotu, že se vyhnou nebezpečím číhajícím na moři. Kolikrát jsou lidské životy jako ty lodě, které bez majáku nemají žádný směr. Ale zpět k Božím pravdám. Jedna z těchto pravd říká, že Bůh miluje svět, že Bůh miluje tebe, miluje mne. V našem životě ale nemá Boží slovo žádnou moc, pokud v ně nevěříme a pokud ho nevyslovíme, jak je napsáno: uvěřil jsem, a proto jsem mluvil. Zkus vyslovit vírou "Bůh mě miluje" nebo "Bůh miluje tebe", nezdráhej se a uvidíš, že se v tobě něco začne dít. Jednou na modlitbě jsem v Duchu cítil, že to mám říci nahlas. Nejprve jsem se nad tím pousmál, ale pak jsem poslechl a uvědomil si, že vyslovením Boží pravdy jsem postavil před sebe svítící maják, který zklidnil "mou loď" a dal ji správný směr a pocit bezpečí. Igor Mamojka
Naši milovaní, Tento měsíc budeme prožívat Velikonoce. Velikonoce mohou mít různý význam. Pro někoho jsou největším křesťanským svátkem, pro jiné svátky jara. V obou případech jde o vzkříšení k novému životu. S novým životem přichází nejen radost a veselí, ale také pestrost a naděje. Pro nás v Armádě spásy jsou Velikonoce připomenutím nesmírné Boží lásky k nám. Připomínáme si oběť Ježíše na kříži. List Římanům, 5.kaitola, verše 6-8: Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Všechny Boží děti si uvědomují tuto svoji hříšnost a jsou vděčni za oběť Ježíše, která z nás smývá hřích – jeho smrtí bylo za náš hřích Bohu zaplaceno. To však Bohu nestačilo, jeho láska k nám převyšuje i tuto oběť. On nám dává svého Ducha, toho samého Ducha svatého, jímž byl Ježíš po třech dnech vzkříšen. Římanům 8,11: Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá. To je naše naděje, že budeme i po smrti vzkříšeni Duchem k věčnému životu v naše domově – v Božím království. V Království našeho Otce Boha. Ježíš také zemřel, aby shromáždil rozptýlené Boží děti v jedno. Možná, že vnímáte Boží volání, pak neváhejte odpovědět: „Tu jsem, přiveď mne k sobě, toužím, abys byl mým životem. Toužím po Božím domově.“ Naplní se tak i na vás jeho zaslíbení, které nám dal: „Ale všem, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, totiž těm, kteří věří v jeho jméno (Ježíš)“. To jsou Velikonoce. Bůh Vám žehnej. Josef a Stanislava Knoflíčkovi
Jak jsme vydávali polévku při promítání filmu Magdaléna Na čtvrtek jsme měli v rámci duchovního programu na denním centru naplánováno promítání filmu Magdaléna. V zimním období se na promítání schází vždy větší množství lidí a vždycky přemýšlíme, jak bychom mohli těmto vyprahlým a prokřehlým lidem dát i něco malého do žaludku. Jeden bratr pro nás pravidelně peče buchtu, ale minulý týden onemocněl. A přeci jenom upéct každý týden buchtu pro 30, ale někdy až pro 70 lidí, je dost náročné. A v tom přišla nabídka, jestli bychom nechtěli vydat darovanou polévku. Byl to malý zázrak. Ale museli jsme přemýšlet, jak udělat to, aby polévka vystačila pro cca 50 lidí, očekávali jsme kvůli promítání větší návštěvu. Pán zvláštním způsobem myslí na ty, kteří jsou v nouzi a kteří ho hledají. Provozní vedoucí pan Jakš se sám nabídl, že by nám dodal dvacet porcí polévky navíc z noclehárny, aby se dostalo na všechny. Po páté hodině jsme začali promítat. Již dopředu jsem oznámil, že v 18:00 hodin uděláme přestávku a vydáme darovanou polévku. Jaké bylo mé překvapení, když těsně před 18:00 hodinou byla ve filmu scéna, kdy učedníci žádají Pána, aby poslal lid, který ho následoval, do okolních vesnic, aby si sehnali něco k jídlu. Ježíš jim řekl: „Vy jim dejte jíst!“ a sám pak rozmnožil pět chlebů a dvě ryby. V té chvíli jsme přerušili promítání a šli jsme vydávat darovanou polévku. Jedna várnice byla plná a druhá tak kolem poloviny. Nevěděl jsem, která polévka je která a nějak mi to nedocházelo, protože v jedné měla být polévka pro 30 a v druhé pro dvacet lidí. Někteří lidé pospíchali, protože byli hladoví. Vydali jsme nejprve plnou várnici, ta je zhruba pro 50 lidí. Ale ještě jsme měli tu druhou a v té byla úžasná hustá bramboračka, kterou připravili děti z mateřské školy. Takže ti, co nepospíchali dopředu, dostali ještě lepší polévku než ti, co stáli v řadě jako první. Bylo mezi nimi mnoho těch, kteří následují Pána. Byla to velká milost a připomnělo mi to rčení, že poslední budou první. Lidé měli upřímnou radost a dobře si pochutnali, nakonec jsme s ochotnými pomocníky vydali něco kolem 70 porcí. Nikomu nechybělo, nikdo nezůstal hladový, ještě nám zbylo, že si dva tři nejhladovější lidé mohli přidat – ale jak k tomu došlo, nedokážu říci, dostali jsme 30 polévek od dětí a na 20 jsme se domluvili s naším provozním. Najedlo se 70 lidí. Jak to Pán udělal to nevím, ale v jednom jsem si jistý. Pán rád rozmnoží dary přinesené z lásky a projevené milosrdenství jeho maličkých k těm nejmenším. Jemu a všem, kteří se na tom nějakým způsobem podíleli, buď díky! Jen fotografie jsme v tom šrumci udělat nestihli. František Pekárek
ZPRÁVY Z PRAHY 3 7. února 2013 mezi nás zavítali hendikepovaní studenti, připravující se na svá budoucí povolání pracovníků v sociálních službách. Seznámili se s činností Komunitního centra, navštívili Tvůrčí dílnu a aktivně se zapojili do programu ručních prací.
18. února 2013 nám přišel naladit piáno p. Najman. Po té, co pan Najman odkryl vrchní desky piána, objevil se zajímavý znak - viz foto. V rámci ručních prací jsme se věnovali vytváření dekorací na plánovavné programy, které se mají uskutečnit v KC, a to konkrétně přednášku o tučňácích (21. března od 9.00 hodin) a SDM (28. února od 9.00 hodin). Vyráběli jsme tučňáky z vlněných bambulek, z papíru a papírové Eiffelovky s vlaječkami z korálků. 28. února 2013 se v Komunitním centru konal Světový den modliteb, který v letošním roce připravily sestry z Francie. Programem nás provedla paní Jana Kubaňová, kázání přednesl p. Mgr. David Hron, farář CČSH a závěrečné požehnání p. Josef Špak, patriarcha CČSH. Setkání se zúčastnilo 21 lidí.
VYUČOVÁNÍ O SPRAVEDLNOSTI A PRÁVU V CÍRKVI – 2.ČÁST 2. Jakým způsobem vykonávat právo a spravedlnost. Pokud budeme hovořit o vykonávání práva a spravedlnosti, měli bychom se zaměřit na tři jeho základní oblasti pro nás: a) První oblastí jsem já a moje spravedlnost ve vztahu k Bohu a jeho právo a spravedlnost ke mně. b) Druhou oblastí je spravedlnost a právo uvnitř společenství věřících – já a můj sourozenec v Kristu, v církvi a Boží právo a spravedlnost k církvi c) Třetí oblastí je spravedlnost a právo vůči nevěřícímu světu a Boží právo a spravedlnost vůči nevěřícímu světu. (Toto téma je velmi široké, proto jsem se zaměřil jen na základní věci.) a) Máme nebo nemáme nějaké právo vůči Bohu? Z pohledu práva jako soudu nemáme vůči Bohu žádné právo. Nemůžeme Boha jakkoli soudit. Bůh sám vykonává spravedlivý soud a on sám je Spravedlnost. Pokud se rozhodneme soudit Boží jednání, říkáme mu tím, že jedná špatně a také mu naznačujeme, že jsme chytřejší než on, protože víme, jak to má být. To je jedna z nejčastějších chyb, jakou křesťané dělají. Chtějí Bohu ukazovat, jak to má dělat. Vracíme se tím k samému počátku hříchu. (Genesis 3,1-: Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: "Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?" Žena hadovi odvětila: "Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: »Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli." Had ženu ujišťoval: "Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé." Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.) Problém tohoto světa začíná tím, že všichni vědí, jak se to má dělat. Pokud to není podle nich, okamžitě vyvolají soud, aby dosáhli svého za každou cenu. To vyvolává zmatek a nejistotu. Musíme si uvědomit, že pokud nám nějaké právo Bůh vůči sobě dává, pak je to pouze z jeho milosti k nám. Jinak nemáme žádná práva vůči stvořiteli světa, nebes i země (Římanům 9,15-24). Právo, které od Boha dostáváme, je ve smyslu toho, co můžeme od něho požadovat – na co máme nárok, nebo jinými slovy: co nám zaslibuje, když... Toto právo k němu máme pouze skrze víru v Ježíše Krista. Jan 1,12: Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno. Z tohoto synovství pak vyplývá mnoho jiných nároků. Vše je však podmíněno „synovstvím“. Jako synové si musíme uvědomit, že otec má právo nás vychovávat, i když jako dětem se nám to momentálně nemusí líbit (Židům 12,6: Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna). Důležité je přijmout jeho autoritu s vírou, že nás tak miluje, že vše dělá pro naše dobro. Důkazem toho je, že obětoval svého Syna za nás, když jsme byli ještě hříšní, aby nám mohl pomoci navrátit se do jeho království.
Setkávám se také s věřícími, kteří jsou zdeptáni tím, že se v jejich životě nenaplňují zaslíbení z Písma. Dávají vinu Bohu, že na ně zapomněl, nebo že je nemiluje, nebo neustále hledají, kde se stala chyba. Osobně věřím tomu, že za prvé: zaslíbení patří božím dětem, za druhé: mnoho lidí čte Písmo a chtěli by ty věci, které tam jsou napsány jako zaslíbení. Slovo však je Osoba. Slovo je Kristus. (Jan 1,14: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jediný Syn, plný milosti a pravdy. Jan 1,1: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.) Pokud čtu Písmo jako literu, pak s tím mám problém. Pokud přistupuji ke Slovu jako k Osobě, dostávám od ní osobní zaslíbení. Ne všechna zaslíbení mne zasáhnou při čtení Písma. Jindy mne zasáhnou jiná. Je to jako semínko zaseté do mého srdce, které tam začíná růst ve víře. Tak roste víra od Boha v mém srdci. Pak se Slovo stává živým v mém životě a stává se skutečností a naplněním. Vše je to o vztahu. Zaslíbení jsou o vztahu. Vztah s Kristem je skrze Ducha svatého. Pokud pouze čtu verše a rozhodnu se tomu uvěřit, pak se rozhodnu já a věřím jim vlastní vírou, většinou proto, že dychtím po tom, o čem se tam píše – a ne po vztahu s Kristem. Takové slovo je mrtvé. Za třetí: naše osobní poslušnost Ježíši vede ke spravedlnosti a naplňování Božího práva. Měli bychom si uvědomit, že Boží spravedlnost a právo předchází milosrdenství a věrnost (Žalm 89,15). Dříve než nás začal Bůh vychovávat jako syny, přišel k nám se svým milosrdenstvím a věrností, pro kterou víme, že s námi neskončí, dokud v nás dílo nedokončí. (Filipským 1, 6: Jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, je také do dne Ježíše Krista dokončí.) b) Pokud se přeneseme do společenství a mluvíme zde o právu a spravedlnosti, musíme vědět a rozeznávat, co je hřích a co není. Mnohdy se za hřích pokládá pouze jiný názor, než mám já nebo většina, jindy jiný způsob služby, jiné působení Ducha svatého v životech lidí. To, že mne pohoršuje nějaký jiný způsob myšlení nebo služby, neznamená, že dotyčný bratr nebo sestra žijí v hříchu. Naopak to můžu být já, protože soudím projev Ducha svatého. POZOR! Tady buďme velmi opatrní. Musíme skutečně rozeznat co je z těla a co je z Ducha svatého, nebo raději mlčme. (Marek 3,29: Ale kdokoli by se rouhal proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno na věky, ale propadl věčnému odsouzení.) Tento bod bych rozdělil na dvě části: 1. uplatňování práva a spravedlnosti jeden na jednoho 2. uplatňování práva v církvi. U prvního bodu bude vždy platit, že to máme být my, kdo odpouští provinění těm, kteří se na nás provinili. Někdy je správné přijít k dotyčnému bratru nebo setře a říci: toto a toto mne zranilo, prosím, příště to nedělej. Většinou ale jde o nás a o naši pýchu a pokoru. Dokonce máme raději trpět škodu, než se soudit. (1 Korintským 6,7: Naprostý nedostatek mezi vámi je již to, že máte jedni s druhými soudy. Proč raději nesnášíte křivdu? Proč raději netrpíte škodu?)
Pokud milujeme, dokážeme přejít mnohé křivdy, zranění, škodolibost a další věci, aniž bychom chodili před Boha žalovat na své sourozence. Pamatujme na to, že žalobník našich bratří a sester již existuje, a je to satan (Zjevení 12,10). Určitě nikdo z nás nechce být jeho přisluhovačem a být s ním svržen. Samozřejmě je potřeba mluvit s těmi, kdo žijí v hříchu. A to z lásky k nim, aby mohli hřích uvidět, opustit a vejít do Božího království. To je druhý bod. Jedná se o to, že chceme svého sourozence zachránit. Máme na to návod od Ježíše: Matouš 18,15-17: Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra.Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. Je to tvrdé, ale potřebné, protože pokud napomínaný člověk neuposlechne, stává se kvasem pro druhé a tento kvas se rychle roznese do celého společenství. Platí zde určité zásady. Často se napomínaní brání verši, že vytahuješ třísku z oka a sám máš v oku kládu. Je mnoho bratří a sester, kteří mají oči čisté a vidí věci Božím způsobem. Tato napomínání proto musí vykonávat tito služebníci. Také nemůžeš přijít a napomínat, pokud nejsi ochoten za toho člověka obětovat čas na modlitbách. Setkávám se s tím, že mnozí „spravedliví“ chodí napomínat rodiče pro to, co dělají jejich děti. Možná máš hodné děti, které chodí do církve a dělají vše, co jim řekneš. Prosím, tak děkuj Bohu za tu milost, protože to není samozřejmost, ale dar od Boha. Mnoho rodičů vidí, jak jejich děti špatně žijí a vyzkoušeli již všechno, ale nejsou schopni s tím pohnout. Trápí se, a pak přijde „spravedlivý“, ještě jim „přidá“, místo aby jim žehnal a modlil se za ně. Buďme v napomínání rozvážní, moudří, ale přímí. Pokud dojde k tomu, že musí společenství někoho vyloučit ze svého středu, buďme milosrdní a dejme mu po čase novou šanci.(2 Kor. 2, 6-8: Takovému stačí trest, jehož se mu dostalo od mnohých, takže mu již raději naopak odpusťte a potěšte ho, aby snad nebyl pohlcen přílišným zármutkem. Proto vás prosím, potvrďte mu svou lásku.) Napomínání nemá vést ke zničení, ale k napravení a tím k radosti! c) Bůh je soudce světa. (1. Kor. 5,12-13: Vždyť proč bych já měl soudit ještě ty venku? Nesoudíte snad vy ty, kteří jsou uvnitř? Ty venku pak soudí Bůh. A tak toho zlého vylučte ze svého středu.) Nám soud nad světem zatím nepatří. My máme co dělat dost sami se sebou. Mnohdy se snažíme svět mentorovat. Naším úkolem je být světlem světu, ne mentorem. Světlem, ke kterému budou přicházet ztracené Boží děti. I naši spravedlnost a právo má předcházet milosrdenství a věrnost. Vždyť Ježíš nepřišel svět odsoudit ale zachránit, a my jsme jeho nástrojem. Buďme světlem spravedlností ve své církvi, buďme světlem v lásce, buďme světlem tím, že se budeme zastávat sirotků, vdov a všech odvržených. Buďme světlem. Naše skutky ať jsou solí, která dodá světu chuť, po které zatouží.
JK
Neuvěřitelné! Je to neuvěřitelné, Pane, nad jakékoli pochopení, že bys byl ochotný ztotožnit se s lidským rodem. Existuje něco, co nás doporučuje? Ty znáš ten dlouhý příběh našich zlých vášní, tak to nemusím rozebírat; a ty sis zvolil stát se jedním z nás, narodit se ve chlévě chudým rodičům. Neuvěřitelné! Někdo by mohl namítnout, že’s nevěděl, jak špatně jsme na tom byli před tím, než jsi přišel, ale brzy jsi to zjistil. Přesto ses rád nazýval Syn člověka. Cožpak ses nestyděl veřejně se spojovat s lidmi když jsi věděl, jací jsme? Ale tys to dělal, a to vědomě. Někdy spatřím, co tě to muselo stát, to ponížení, to dobrovolné omezení, když jsi sestoupil na naši úroveň ty, zdroj všeho života, omezený v pohybu i moci; ty, nesmrtelný a věčný, spoutal ses řetězy času; ty, mohutný oceán, ochotný žít jako jedna kapička; ty, Pán všeho, stal ses vesnickým tesařem; Ty, bez hříchu, jsi zemřel za naše hříchy. Neuvěřitelné, ale pravda! Děkuji ti, Pane, že's to udělal pro mne, pro nás všechny. Děkuji! Flora Larsson
JÁ A ARMÁDA SPÁSY – 3. ČÁST Dny mezi svátky až asi do třetího ledna byly vždy spojeny s těmi největšími problémy. Lidé, kteří využívali služeb noclehárny, nebyli zvyklí žít několik dní s někým pohromadě. Během svátků se jich tam sešlo i třicet. Tři dny byly tak akorát. Na konci těchto dnů se lidé často hádali. Dalším velkým problémem byla závislost na alkoholu. Pro mnohé abstinovat tři dny bylo nad jejich možnosti a odráželo se to i v jejich nervozitě. Hned po svátcích se to vše ventilovalo. V dalších letech jsme proto právě v těchto dnech zpřísnili režim a hlavně kontrolu alkoholu v dechu, abychom předešli konfliktům, za které bychom museli lidi trestat zákazem noclehů. S tím souvisela i naše malá „amnestie“, kterou jsem vyhlašoval v těchto dnech. Většinou na začátku nového roku. Týkala se starých dluhů a prohřešků, pro které byl zákaz pobytu na noclehárně. Do té doby byla zavedená praxe, že pokud někdo dluží částku za ubytování, nemůže být ubytován, dokud tu částku nezaplatí. Docházelo k nátlaku ze strany sociálních pracovníků – i křesťanů, aby lidé dostávali trvalý zákaz na zařízeních AS, nebo aby se vedly centrální záznamy o zákazech apod. Vypadá to logicky, ale my jsme vycházeli z jiné teorie (i když nám nějakou dobu trvalo, než jsme se na tom sjednotili). Kdyby k tomu došlo, mnozí lidé by neměli šanci nikdy znovu začít v jiném městě. Neustále by na nich byla nějaká nálepka. Věděli jsme, že pokud k nám někdo přijde bez dokladů a bez vyřízené sociální pomoci, trvá nejméně měsíc, než si dá vše do pořádku. Proto jsme takového člověka nechali na noclehárně zdarma jeden měsíc s podmínkou, že bude spolupracovat na vyřízení dokladů a dávek. Také nebyl problém s tím, aby si to, co snědl a „odnocoval“, odpracoval při úklidu, nebo později na zahradě. Vždy se nějaká práce našla. Často bylo vidět i deset až patnáct lidí, kteří pracovali okolo noclehárny. Snaha jim pomoci se odrazila i na našich příjmech za noclehy. Samotné pracovnice na úřadu se dohodly, že za každého nocležníka s trvalým bydlištěm v Havířově budou platit přímo nám. Stačilo každý měsíc nahlásit počet noclehů jednotlivých nocležníků a ony se již postaraly o zbytek. Pokud přišel někdo nový a my s ním začali vyřizovat všechny formality, doplatili nám za něho všechny noclehy od doby, kdy k nám přišel. (V roce 1999 to bylo něco nového a nikde se něco takového nepraktikovalo.) Původně jsme jen chtěli pomoci lidem zařídit základní věci, bez kterých by nemohli nic dělat, ale Bůh nám naklonil úředníky a požehnal nám. Navíc na nás vždy pamatovali velmi štědrou částkou ze svých dotací. Pro mnohé znamenalo odpuštění dluhů a trestů, že mohli znovu přijít a začít znovu. První vyhlášení bylo pro všechny obrovským překvapením. Většinu těch, kterých se to týkalo, to zasáhlo natolik, že se s nimi pak dalo lépe pracovat a někteří se pak vzchopili
a posunuli se blíž k návratu do běžného života. S jinými jsme začínali znovu každý rok. Je dobré, když lidé mají stále šanci začít znovu. Ti, kteří ji nedokázali využít, na to prostě ještě neměli, a tak měli možnost další rok. (Nakonec jsme neměli skoro žádné dlužníky, a tak se „amnestie“ týkala především různých zákazů za prohřešky proti řádu.) Vzpomínám si na mohutného a silného muže, který budil všude respekt svou postavou. Když však jsme s ním chtěli začít vyřizovat doklady, rozklepal se a nebyl schopen nic udělat. Měl panickou hrůzu z úřadů. Musel jsem ho vzít do auta a odjet s ním na úřad a osobně vyřídit potřebné doklady. V ten den zjistil, že jeho strach byl zbytečný. Stal se v této oblasti svobodným, vyřídil si další potřebné věci již sám. Pak si našel práci a rozloučil se s námi. Několik let nepracoval a nebydlel, protože přišel o doklady a kvůli strachu nebyl schopen zajít na úřad (patřil také mezi ty, kteří AS dluh žili nějakou částku). Osobně si myslím, že institut amnestie je důležitý pro každého člověka a pro vedoucí především. Amnestie dává naději, šanci začít znovu s čistým štítem. Slyšel jsem od někoho, že odpouštět může pouze Bůh., ale je to Bůh, který nás učí, abychom odpouštěli, abychom nezapomínali na to, že i on nám odpustil (a ne jednou!) a dostali jsme mnohokrát od něho samotného novou šanci. On sám je nám vzorem. Dávat lidem nové šance, je v naší práci a životech jedna z nejdůležitějších věcí. Mít tu možnost a odmítnout ji je pohrdání Boží milostí a stavění se pyšně a arogantně vůči Bohu samotnému. Také jsem se naučil lidem nepůjčovat peníze. O většině z těch, kteří si chtěli půjčit, jsem věděl již ve chvíli, kdy jsem jim půjčoval, že mi to nemohou vrátit. To je pak vedlo k tomu, že se mi vyhýbali. (A někdy se vyhýbají církvi, když si v ní od někoho půjčí peníze.) Když jsem to pochopil, rychle jsem přestal půjčovat. Pokud někdo takový prosí o půjčení peněz, zvážím, kolik mu mohu ze svých prostředků dát a dám mu tolik, kolik můžu a jasně zdůrazním, že mu je nepůjčuji, ale dávám. Samozřejmě, že když nemohu, tak nedám. Mohu pak s ním dál udržovat kontakt, aniž by se mi vyhýbal. Všichni jsme se těšili na jaro. Vymýšlet v zimě práce pro nocležníky bylo náročné, zvláště když nepadal sníh. Pokud padal, měli jsme vždy odhrabaný celý kilometr cesty až k hlavní silnici. Myslím si, že to byla jedna z prvních věcí, pro kterou se lidé z okolních domů přestali dívat na naše klienty přes prsty. Pokud pršelo, byl problém. Proto první jarní dny byly něco, co jsme přivítali všichni s velkou radostí. Práce s úpravou zahrady začaly ve velkém stylu. Trávník se začal zelenat a my jsme se pustili do výsadby živého plotu, rybízu apod. Také jsme začali pracovat na venkovním posezení, položili zámkovou dlažbu, vydláždili chodník k posezení a kolem vytvořili pěknou dekoraci z kvádrů.
I venkovní věšák na prádlo byl malým uměleckým dílem. Posezení se stalo vyhledávaným místem pro různé oslavy všech zařízení AS v Havířově, oslav narozenin zaměstnanců a především oázou pro ubytované na noclehárně. Nad tímto posezením se skláněly větve velké třešně, která každý rok rodila mnoho desítek kil třešní. Ze zadní části zahrady, kterou jsme také oplotili, jsme vytvořili sad. Vysadili jsme jabloně a na zbytku pozemku jsme měli malé pole na cibuli, česnek a hrách. Noclehárně vděčím za mnohé praktické zkušenosti v mém životě, ať to již byly zkušenosti se stavěním domů, zahradničením apod. Toho roku jsme začali uvažovat o zbourání přilehlé polorozpadlé stodoly a o její přestavbě na garáž s dílnou a chlévem v přízemí a bytem na půl cesty v prvním patře. Začali jsme věci plánovat a počítat, kolik by to stálo. Toho roku se také stalo několik věcí pro mne důležitých, které se zapsaly do mé paměti natolik, že je stále nosím sebou. Za prvé to byly dva výroky lidí, kterých jsem si vážil pro jejich službu, ale i pro ně samotné. První byl Přemek Kopeček, který mi jednou řekl něco v tomto smyslu: Lidé potřebují dostat to nejlepší, a to platí i o těch posledních. Zapamatoval jsem si to a mnohokrát si ověřil, že když dáváme to nejlepší (ne jen to, co zbylo), pak to Bůh používá a proměňuje lidi, dělá zázraky v lidských srdcích. Druhý výrok byl výrok Mika Stannetta, který mi řekl: „Když uvidíš již zdálky přicházet bezdomovce, musíš ho milovat, i když nevíš s čím a v jakém stavu přichází“. Tyto dvě věci si nosím stále s sebou a jsou mi velmi blízké. Další věc, která se toho roku stala, bylo setkání s W. v/d Harstem, tehdy plukovníkem AS, který byl hlavním tajemníkem územního velitele. Přijeli s K. Tingou i se svými ženami na noclehárnu jen tak na kafe. Poseděli v nově vytvořeném posezení pod třešní a při odchodu se plk. Harst ke mně otočil, objal mne a svou ne dobrou češtinou mi řekl: Bude z tebe dobrý důstojník. V té době jsme nebyli ani vojáky, natož abychom mysleli na to stát se důstojníky. Byli jsme stále členové Apoštolské církve a vedli jsme tam skupinku. Od té chvíle jsem však nad tím přemýšlel a tento rozhovor jsem měl uschovaný v srdci, kde pomalu nebo spíše rychle pracoval. Byly to však i méně příjemné věci, které nás toho roku potkaly. V mé kanceláři si dali schůzku dva ředitelé ubytoven. Když jsem si byl v kanceláři něco vyzvednout, byl jsem svědkem jejich rozhovoru o jejich zaměstnancích. Šokovaly mě jejich názory a pohrdání zaměstnanci. Dlouho jsem se z toho vzpamatovával zvláště proto, že jsem je měl za skvělé křesťany. Nepochopil jsem, že ne každý měl skvělý tým, jakým jsme byli my. Později, když jsme byli na jiných místech, jsem si to uvědomil.
Také jsem měl často tendenci mluvit zle o některých pracovnících, ale Bůh mi vždy ukázal a ukazuje obraz, který jsem tenkrát viděl, abych jednal jinak. Na pracovišti nejsou vždy nejlepší vztahy a někdy se můžeme oprávněně zlobit, měli bychom si však rychle uvědomit, jak mluvíme a smýšlíme o druhých. Jít k Bohu s pokáním a prosit o změnu v srdci. Bez toho bychom zahořkli a nemohli dál tuto práci/službu dělat, ať jsme v jakékoli pozici. Prvním, kdo oslavoval své narozeniny v upravené zahradě, jsem byl já sám. V červenci toho roku mi bylo čtyřicet a sešli se tam nejbližší přátelé a spolupracovníci a má sestra. Byla to jediná velká oslava mých narozenin, kterou mi připravili jiní. V té době byla Stáňa v jiném stavu. I když jsme se skvěle bavili a málem usmáli k smrti, po těchto narozeninách musela Stáňa do nemocnice. Přišli jsme o nenarozenou holčičku. Hned po tom, co Stáňu propustili z nemocnice, nám Přemek s Martou poskytli útočiště v Krnově, kde jsme několik dní jen chodili po městě a odpočívali a hlavně nemuseli s nikým mluvit. Všechno však jednou musí skončit a i my jsme se museli vrátit do Havířova a pokračovat ve službě. Bylo toho mnoho, co v tom roce měl Bůh ještě připravené. Philippa Smalová se vrátila do Anglie a místo ní přišli noví důstojníci a děly se i nové věci kolem nás.
MIMOŘÁDNÉ AKCE V KOMUNITNÍM CENTRU V PRAZE 3
12. března 2013 od 9.30 hodin - setkání Radostného stáří s p. Kábrtem 21. března 2013 od 9.00 hodin přednáška o tučňácích
28. března 2013 od 9.00 hodin Hod beránka 8. dubna - 12. dubna 2013 pobyt Radostného stáří v Jiřetíně pod Jedlovou 25. dubna 2013 přednáška o včelách
Vážený pane Kábrte, dovolte mi, abych Vám jménem Radostného stáří poděkovala za vše, co jste za ta léta pro nás všechny a vůbec pro Armádu spásy udělal. Děkuji Vám za Vaše smysluplná, procítěná a srozumitelná nedělní kázání, která jste občas v Biskupcové míval. Děkuji Vám za všechny cesty, ať jste nás vezl kamkoliv. Vždy jste nás pobavil, poučil a i nějakou sladkostí podaroval a vždy bezpečně dopravil zpět. Pane Kábrte, přeji Vám, aby Váš nový domov Pán Bůh požehnal a prozářil svojí přítomností, Vaše zdraví ochraňoval a aby další dny v kalendáři Vašeho života byly šťastné, spokojené a splnily vše, co od Vašeho rozhodnutí očekáváte. Přeji Vám pokoj v duši a radost v srdci. Magdalena Hatajová VŠICHNI SE PŘIPOJUJEME !!!
A H O J !!!!!!!!
PROGRAM SBORU V BŘEZNU 2013 Modlitby: PO-PÁ 08:00 – 9:00 hod. Sbor Lidická 18, Praha 5 – suterén Skupinky: Bohoslužby: ÚTERÝ 13:00 hod. NEDĚLE 8:30 hod. Biskupcova 38, Praha 3 Azylový dům B. Bureše, STŘEDA 10:30 hod. Tusarova 60, Praha 7 Sbor Armády spásy NEDĚLE 10:00 hod. Lidická 18a, Praha 5 Komunitní centrum AS ČTVRTEK 17:00 hod. Biskupcova 36, Praha 3 Azylový dům B. Bureše NEDĚLE 16:00 hod. Tusarova 60, Praha 7 Sbor Armády spásy Lidická 18a, Praha 5 (prosím, zvoňte) MIMOŘÁDNÉ AKCE 10.3. DEN DARŮ 28.3. OD 14.00 HOD. ROZLOUČENÍ S PAVLEM KÁBRTEM (STĚHOVÁNÍ A ODCHOD DO DŮCHODU) 29.3. 15.00 HOD. KONCERT BANDU AS ZE ŠVÝCARSKA – ANDĚL 17.00 HOD. VELKÝ PÁTEK VE SBORU V LIDICKÉ – BOHOSLUŽBY 30.3. V 17.00 HOD. VELIKONOČNÍ KONCERT AS V PALÁCI AKROPOLIS KUBELÍKOVA 27, PRAHA 3 – POUZE NA VSTUPENKY (VSTUPENKY U VEDOUCÍHO SBORU) 31.3. V 15.00 HOD. KONCERT BANDU AS ZE ŠVÝCARSKA - ANDĚL
Adresa sboru: Lidická 18a, Praha 5, 150 00 Telefon: 773770223, 773770222 e-mail :
[email protected] [email protected] www.armadaspasypraha.cz
