Paul Johnson: Jeˇz´ısˇ
1
Paul Johnson
Jeˇz´ısˇ ˇ Zivotopis pro 21. stolet´ı Barriseter & Principal, Brno, 2010 preklad: Jiˇr´ı Svoboda
• 36 (. . .) Pycha vyvˇeraj´ıc´ı z lidsk´e schopnosti pozn´an´ı – za cenu, zˇ e se cˇ lovˇek nebude zn´at k Bohu – je jen dalˇs´ı formou ´ modlosluˇzebnictv´ı. • 68 ˚ Jeden kl´ıcˇ ovy´ duvod, proˇc se kˇrest’anstv´ı pozdˇeji rozˇs´ırˇ ilo do cel´eho svˇeta, spoˇc´ıval v tom, zˇ e Jeˇz´ısˇ s´am byl univerza˚ ˇ ˚ tak miloval svˇet, lista. J´a [. . .] pˇrit´ahnu vˇsechny lidi k sobˇe.“, prav´ı v Janovˇe evangeliu (12,32). A zduraz nuje, zˇ e Buh ” ” ˚ ho seslal ne proto, aby tento svˇet cˇ i [. . .] aby kaˇzdy, ´ kdo vˇerˇ´ı [v jeho Syna], nezahynul, ale mˇel vˇecˇ ny´ zˇ ivot“. Buh nˇejakou jeho cˇ a´ st soudil, ale aby svˇet byl jeho prostˇrednictv´ım spasen“ (Jan 3,16-17). V tomto univerz´aln´ım posl´an´ı ” ˚ posledn´ı pokyny ohlednˇe jejich nadch´azej´ıc´ıho misijnen´ı m´ısta pro zˇ a´ dn´a omezen´ı cˇ i vyjimky. Kdyˇz d´aval apoˇstolum ´ ˚ n´ıho pusoben´ ı, nestanovil zˇ a´ dn´e zemˇepisn´e, spoleˇcensk´e, n´arodn´ı cˇ i rasov´e hranice. Mˇeli j´ıt do cel´eho svˇeta“ a uˇcit ” ” vˇsechny n´arody“ (Mk 16,15; Mt 28,19). • 71 (. . .) Jeˇz´ısˇ nebyl ani tak rˇ eˇcn´ık cˇ i kazatel jako sp´ısˇ e b´asn´ık. Myslel, uvaˇzoval a mluvil jako b´asn´ık – v obrazech, s pronikavou inspirac´ı a v metafor´ach ze svˇeta pˇr´ırody. Celou dobu, kdyˇz uˇcil, podnˇecoval mal´e obrazy v mysl´ıch naslouchaj´ıc´ıch muˇzu˚ a zˇ en. Byl b´asn´ıkem ctnosti, bardem spravedlnosti, pˇevcem Boˇz´ı l´asky. Jeho rˇ eˇc byla rapsodi´ı, a kdyˇz pouˇcoval, jeho slova se skl´adala do b´asn´ı a palinodi´ı (b´asn´ı pop´ıraj´ıc´ıch obsah b´asnˇe pˇredchoz´ı). • 75 ´ cinnost´ı (. . .) Svˇetlo jako protiklad temnoty je Jeˇz´ısˇ ovou nejobl´ıbenˇejˇs´ı metaforou ze vˇsech a pouˇz´ıv´a ji s velkou uˇ ˇ ık´a, zˇ e pˇrich´az´ı, pokud je den [. . .], konat skutky toho, ktery´ mˇe poslal; pˇrich´az´ı noc, kdy nikdo a nal´ehavost´ı. R´ ” ˚ ze pracovat“ (Jan 9,4). Cel´e Janovo evangelium je od svych ´ nemuˇ ohromuj´ıc´ıch uvodn´ ıch odstavcu˚ epickou b´asn´ı ´ ´ oslavuj´ıc´ı svˇetlo. V tˇechto odstavc´ıch je slovo svˇetlo“ pˇrirovn´av´ano k pozn´an´ı Boˇz´ı pravdy, kter´a je pravym v proze ´ ” ” ˚ svˇetlem, jeˇz osvˇetluje kaˇzd´eho cˇ lovˇeka pˇrich´azej´ıc´ıho na tento svˇet“ (Jan 1,9). Jeˇz´ısˇ ovo pusoben´ ı se vyznaˇcuje prudkymi ´ kontrasty mezi svˇetlem pravdy a temnotou nevˇedomosti, d’´abla a zla. Jeˇz´ısˇ vˇzdy dychtil uˇcinit, aby slep´ı prohl´edˇ li, protoˇze tento cˇ in vystihoval a ztˇelesnoval jeho posl´an´ı – vidˇet“ znamenalo vˇedˇet“, poznat pravdu a n´asledovat ” ” ji. Janovo evangelium rovnˇezˇ jasnˇe rˇ´ık´a, zˇ e v Jeˇz´ısˇ ovˇe uˇcen´ı je kontinuita mezi slovem, svˇetlem a zˇ ivotem. Jeˇz´ısˇ pˇriˇsel do tohoto svˇeta, aby hl´asal slovo: Ten, kdo naslouch´a m´emu slovu [. . .], pˇreˇsel ze smrti k zˇ ivotu.“ (5,24). Jeˇz´ısˇ vˇzdy ” ˚ ˇ zduraz noval, zˇ e fyzick´a smrt, o n´ızˇ mluv´ıme, je pouze usnut´ım“. Skuteˇcnou smrt´ı je hˇr´ıch. Naopak zˇ ivot“ je budouc´ı ” ” kr´alovstv´ı, mimo cˇ as a na vˇeky. V Janovˇe prologu je kl´ıcˇ ovou vˇetou velk´a metafora svˇetla: Co bylo v nˇem, byl zˇ ivot ” ˚ n´azor jako moralisty, zˇ e a ten zˇ ivot byl svˇetlem lid´ı.“ (1,4). Je to obraz poeticky, ´ ale t´ezˇ filozoficky. ´ Vyjadˇruje Jeˇz´ısˇ uv ˚ a vˇsem svym ˚ lid´e, navzdory hˇr´ıchum pˇrirozenˇe t´ıhnou k pravdˇe. Pravdu zjevuje slovo, Logos, tedy ´ nedostatkum, Jeˇz´ısˇ : toto slovo pravdy v´ab´ı Boˇz´ı dˇeti ke svˇetlu, jako magnet pˇritahuje kovy, zat´ımco pouh´e kameny se nepohnou. Milovat svˇetlo znamen´a milovat pravdu. Je to hluboce filozofick´a myˇslenka, kterou vˇsak kupodivu prost´ı, nevzdˇelan´ı lid´e instinktivnˇe ch´apou, protoˇze je rovnˇezˇ b´asnick´a.
Paul Johnson: Jeˇz´ısˇ
2
Svˇetlo a temnota: evangelia jsou slovn´ım jeviˇstˇem, na nˇemˇz se Jeˇz´ısˇ ovo poselstv´ı odehr´av´a v nejintenzivnˇejˇs´ım sˇ erosvitu, pozvolny´ rozbˇresk vytryskne v mohutnou z´aplavu svˇetla, mraky se s hˇrmotem shlukuj´ı, prosvˇecov´any klikat´ıc´ımi se blesky, a pak jsou rozehn´any – je to temnota vskutku d’´abelsk´a, kter´a nakonec ustupuje svˇetlu tak oslniv´emu ˚ ˇ any, a pak ve a vˇsepronikaj´ıc´ımu, zˇ e je vpravdˇe nebesk´e. Temnota a svˇetlo jsou v Jeˇz´ısˇ ovˇe posl´an´ı neust´ale zduraz nov´ ´ skuteˇcn´em, tragick´em zˇ ivotˇe vyvrchol´ı v soumraku posledn´ı veˇceˇre, pˇr´ıtm´ı smrteln´e uzkosti v Getsemansk´e zahradˇe, ´ ˚ zˇ ivot vn´ımany´ temnotˇe ukˇriˇzov´an´ı, a nakonec v usvitu tˇret´ıho dne zjevuj´ıc´ıho oslepuj´ıc´ı svˇetlo vzkˇr´ısˇ en´ı. Jeˇz´ısˇ uv touto zˇ ivouc´ı metaforou je pak ztˇelesnˇen´ım svˇetla, jeho intenzity, sˇ´ırˇ en´ı, pˇrij´ım´an´ı, zhasnut´ı a z´azraˇcn´eho opˇetovn´eho zaˇzehnut´ı do vˇecˇ n´eho jasu. • 77 Podstatou Jeˇz´ısˇ ovych ´ podobenstv´ı je podnˇecovat myˇslen´ı a pˇrimˇet lidi uvaˇzovat samostatnˇe a dobrat se pochopen´ı n´aboˇzenskych myst´eri´ı – myst´erium je tajemstv´ı zjeven´e Bohem, kter´e bychom neznali, kdyby n´am ho nezjevil. ´ Podobenstv´ı napom´ah´a rˇ eˇsit probl´em, jak nadpˇrirozen´e vˇeci vyj´adˇrit pˇrirozenym ´ jazykem. • 77 Jeˇz´ısˇ nˇekdy naznaˇcoval, proˇc podobenstv´ı uˇz´ıv´a. Marek uv´ad´ı, zˇ e Jeˇz´ısˇ rozliˇsoval mezi svymi duchovnˇe vzdˇelanymi ´ ´ uˇcedn´ıky a svymi obecnymi posluchaˇci (4,11 n.): A bez podobenstv´ı k nim nemluvil, ale v soukrom´ı vˇse vysvˇetloval ´ ´ ” ˚ svym Kdyˇz se obracel ke svym rˇ´ıkal jim: V´am je d´ano tajemstv´ı Boˇz´ıho kr´alovstv´ı; ale ´ uˇcedn´ıkum.“. ´ vyvolenym, ´ ” k tˇem, kteˇr´ı jsou vnˇe, vˇse pˇrich´az´ı v podobenstv´ıch.“. Tato epizoda, v n´ızˇ je vˇedˇen´ı pojedn´ano jako majetek, obˇ sahuje obt´ızˇ ny´ verˇs 25: Nebot’ tomu, kdo m´a, bude d´ano a tomu, kdo nem´a, bude odnato i to, co m´a.“. To se zd´a byt ´ ” ˚ Jeˇz´ısˇ ale mluvil o porozumˇen´ı. Ti, nerozumn´e a t´ezˇ nespravedliv´e, d´ıv´ame-li se na to z pohledu materi´aln´ıch statku. kdo si vypˇestuj´ı schopnost ch´apat, dostanou v´ıce, avˇsak ti, kdoˇz nech´apou, musej´ı byt ´ o sv´e faleˇsn´e vˇedˇen´ı pˇripraveni, aby mohli zaˇc´ıt znovu. • 79 U podobenstv´ı bylo zvykem, zˇ e se vypr´avˇelo jako skuteˇcny´ pˇr´ıbˇeh (bez ohledu na to, jak nepravdˇepodobny) ´ a zˇ e ˚ zit´e v pˇr´ıpadˇe podobenstv´ı o milosrdn´em Samarit´anovi. ho posluchaˇci jako skuteˇcny´ pˇrij´ımali. To je obzvl´asˇ tˇe duleˇ Nebylo se co divit, zˇ e jeden cestovatel putuj´ıc´ı do Jericha upadl mezi lupiˇce“, kteˇr´ı ho okradli, zbili a svl´ekli. Cesta ” na vychod od Jeruzal´ema byla tˇemito zloˇciny nechvalnˇe proslul´a, coˇz platilo i tehdy, kdyˇz jsem po n´ı cestoval pˇred ´ ˚ stolet´ım. Stejnˇe tak bylo pravdˇepodobn´e, zˇ e knˇezˇ ´ı a levit´e sˇ li d´al“. Jeˇz´ısˇ ovi posluchaˇci r´adi vˇerˇ ili, zˇ e n´aboˇzenˇst´ı pul ” pˇredstavitel´e jako celek jsou pokryteˇct´ı a nemilosrdn´ı. Ale soucit a sˇ tˇedrost samarit´ansk´eho obchodn´ıka – ktery´ nejen zˇ e neboˇza´ ka oˇsetˇril, ale zajistil, aby se o nˇeho postarali v hostinci, a zaplatil za jeho ubytov´an´ı do doby, neˇz bude ˇ e Samarit´any nen´avidˇeli se zuˇrivost´ı, kter´a byla iracion´aln´ı a pro n´as tˇezˇ ko pochozdr´av – musely byt ´ uvˇerˇ iteln´e. Zid´ piteln´a, a lid´e z Galileje, kteˇr´ı byli Samaˇrsk´em oddˇeleni od Judska, v t´eto nen´avisti rozhodnˇe nezaost´avali. Byla to kvazin´aboˇzensk´a nen´avist a forma m´ıstn´ıho rasismu nejl´ıtˇejˇs´ıho raˇzen´ı. Jeˇz´ısˇ tento pˇr´ıbˇeh vypr´avˇel v reakci na ot´azku ˚ bliˇzn´ı?“. A vypr´avˇel ho tak dobˇre a pˇresvˇedˇcivˇe, zˇ e milosrdny´ Samarit´an vstoupil do dˇejin a literatury, Kdo je muj ” umˇen´ı a dramatu jako ide´aln´ı pomocn´ık cˇ lovˇeku v nesn´az´ıch. Jeˇz´ısˇ tak dokl´adal univerzalistickou z´asadu, kter´a byla ˚ zitˇejˇs´ım prvkem jeho spoleˇcensk´eho poselstv´ı: my vˇsichni jsme bliˇzn´ı jeden druh´emu a naˇse lidsk´e patrnˇe nejduleˇ souruˇcenstv´ı z´avis´ı na laskavosti, milosrdenstv´ı, nikoli na kmeni, rase, barvˇe pleti cˇ i n´arodnosti. T´ımto pˇr´ıbˇehem zamyˇ ´ slel natolik sˇ okovat sv´e zˇ idovsk´e posluchaˇce, aby tuto pravdu pochopili, a tak´e je sˇ okoval, protoˇze jeho dovednˇe navozen´a pravdˇepodobnost je pˇrimˇela mu uvˇerˇ it. Je to skvostnˇe vypr´avˇeny´ povzn´asˇ ej´ıc´ı pˇr´ıbˇeh. Po v´ıce neˇz dva tis´ıce ˚ ych let se lid´e v zem´ıch v ruzn neˇz v onom podobenstv´ı, ´ konˇcin´ach svˇeta, pro nˇezˇ tento term´ın nem´a jiny´ vyznam ´ snaˇzili byt samarit´any“. ´ milosrdnymi ´ ” • 80 Jak dokl´ad´a rˇ ada podobenstv´ı, [Jeˇz´ısˇ ] vˇzdy souc´ıtil s chudymi. Nikdy se ale nedopustil omylu v tom, zˇ e by se ´ domn´ıval, zˇ e chudoba cˇ in´ı lidi ctnostnymi. ´ • 81 ˚ obecny´ postoj k bohatstv´ı lze charakterizovat n´asledovnˇe: vˇse z´aleˇz´ı na tom, jak s n´ım naloˇz´ıme. Jeˇz´ısˇ uv • 83 (. . .) Pˇr´ıbˇeh [o marnotratn´em synovi] je tak zˇ ivy´ a vˇsichni tˇri muˇzi v nˇem jsou zachyceni nˇekolika brilantn´ımi tahy ˚ Nen´ı otec hloupy´ cˇ i pˇrinejmenˇs´ım nerozumny? vypr´avˇen´ı tak jasnˇe, zˇ e vyvol´av´a bezpoˇcet koment´arˇ u. ´ Hloupy, ´ zˇ e ˚ vubec d´a sv´emu radov´ankami posedl´emu synovi jeho cˇ a´ st majetku: pochopitelnˇe ji promrh´a. Nerozumny, ´ kdyˇz ned´a sv´emu dobˇre vychovan´emu starˇs´ımu synovi, ktery´ se tvrdˇe lopot´ı venku na pol´ıch, vˇedˇet, zˇ e se jeho marnotratny´ syn vr´atil a chyst´a se hostina. Nam´ısto toho se odd´a vesel´ı a dobry´ syn se o tom dozv´ı, aˇz kdyˇz se unaveny´ a zpoceny´ vrac´ı z pr´ace a slyˇs´ı hudbu a tanec“. Nen´ı divu, zˇ e se rozhnˇeval a odm´ıtal j´ıt dovnitˇr“. Vkr´ad´a se domnˇenka, zˇ e ” ” marnotratny´ syn byl vˇzdy otcovym ´ obl´ıbencem, a nab´ız´ı se ot´azka, jak to vlastnˇe vˇsechno dopadne. Opˇet propadne
Paul Johnson: Jeˇz´ısˇ
3
nerozumn´emu zˇ ivotu? Rozzlob´ı se dobry´ syn tak, zˇ e poˇza´ d´a otce o svou cˇ a´ st a zaloˇz´ı si vlastn´ı hospod´arˇ stv´ı? A co ˚ zitou? Nebo tam byly matky dvˇe? Dohady podn´ıcen´e matka a jej´ı nepˇr´ıtomnost? Je mrtv´a? Povaˇzov´ana za neduleˇ t´ımto pˇr´ıbˇehem nemaj´ı konce, coˇz je nepochybnˇe zn´amkou toho, zˇ e je to pˇr´ıbˇeh dobry. ´ • 91 ˚ Jako uˇcitel je Jeˇz´ısˇ vymluvn y, e ´ ´ avˇsak slovy neplytv´ ´ a. Nen´ı zvykem, aby pouˇzil dvˇe slova, kde postaˇc´ı jedno. Pusobiv´ myˇslenky pˇred´avan´e v jeho nauˇcen´ıch a podobenstv´ıch se vyznaˇcuj´ı pozoruhodnˇe stˇr´ıdmym ´ zach´azen´ım se slovy, ˚ aniˇz by vˇsak budily dojem pˇr´ıliˇsn´e strohosti cˇ i struˇcnosti. Zpusob pod´an´ı je vˇzdy uvolnˇeny, ´ a je-li to zapotˇreb´ı, i bohaty´ na detaily. Podstatnou cˇ a´ st´ı jeho posl´an´ı je vˇsak t´ezˇ mlˇcen´ı. Jeho rˇ eˇc byla stˇr´ıbro, ale jeho mlˇcen´ı vyvaˇzujeme zlatem. • 104 Jeˇz´ısˇ se vyznaˇcoval m´ırnost´ı, trpˇelivost´ı a shov´ıvavost´ı. Mˇel obrovskou intuici. Nesn´asˇ el jak´ekoli dogmatick´e dodrˇzov´an´ı pˇr´ıkazu˚ cˇ i tˇezˇ kop´adn´e rozklady, mˇel radˇeji z´ablesky bezprostˇredn´ıho porozumˇen´ı a poezie, kter´e osvˇetlovaly ˇ ˚ Nebyly to vlastnosti typick´e pro muˇze. Ve jeho rˇ eˇc a promˇenovaly jeho vyroky v n´ahrdeln´ıky tˇrpytivych ´ ´ drahokamu. snaze srozumitelnˇe podat nˇejakou myˇslenku v´ıce spol´ehal na cit neˇz rozum, coˇz je zˇ enˇstˇejˇs´ı prvek, neˇz jaky´ by zˇ eny ˚ od kazatele nauky oˇcek´avaly. On vˇsak nebyl kazatel, a to se zˇ en´am na nˇem l´ıbilo. Uˇcil, zaj´ımavym ´ a jasnym ´ zpusobem vysvˇetloval obt´ızˇ n´e vˇec´ı za pouˇzit´ı obrazu˚ z kaˇzdodenn´ıho zˇ ivota a pr´ace. Byl moralista, ale b´asnivy´ moralista. • 119 ˚ ve skuteˇcnou osobnost. Jeˇz´ısˇ uˇcil, zˇ e kaˇzdy´ z n´as je jedineˇcny´ a kaˇzdy´ m´a kromˇe tˇela duˇsi, (. . .) Kaˇzdy´ z n´as mus´ı vyrust ˚ zitˇejˇs´ı v n´ızˇ je zachov´an n´asˇ charakter. Tˇelo je kˇrehk´e a smrteln´e, duˇse je nezniˇciteln´a a vˇecˇ n´a. To je Jeˇz´ısˇ ovo nejduleˇ uˇcen´ı, kter´e je obsaˇzeno ve vˇsech jeho vyroc´ ne v nˇejak´em sobeck´em ´ ıch. M´ame povinnost st´at se sebevˇedomymi: ´ ˚ zeme m´ıt nejruznˇ ˚ ejˇs´ı kolektivn´ı exissmyslu, ale t´ım, zˇ e budeme svou existenci vn´ımat jako akt Boˇz´ıho stvoˇren´ı. Muˇ tence, jako pˇr´ısluˇsn´ıci rodiny, kmene, n´aroda, rasy, n´aboˇzensk´e skupiny a urˇcit´e profese. Ale pˇred tv´arˇ´ı Boha naˇse osobnost, tak jak ji utv´arˇ´ıme a neseme s sebou, stoj´ı absolutnˇe sama. On o n´as v´ı vˇse, vid´ı a zvaˇzuje vˇse, co dˇel´ame, rˇ´ık´ame a mysl´ıme. Naˇse pozn´an´ı t´eto skuteˇcnosti je kl´ıcˇ ovym ´ prvkem naˇseho sebevˇedom´ı. • 121 Trvalym, kaˇzdodenn´ım a ustaviˇcnym ´ ´ smyslem Jeˇz´ısˇ ova uˇcen´ı je vidˇet lidsk´e pokolen´ı jako celek. Kaˇzd´a duˇse je jedineˇcn´a, ale kaˇzd´a je souˇca´ st´ı lidstva. Zde, jako tak cˇ asto, Jeˇz´ısˇ zcela absolutnˇe rozliˇsuje mezi hmotnym ´ a duchovn´ım. Rozd´ıly mezi jednou osobnost´ı a jinou, jednou duˇs´ı a jinou mohou byt ´ obrovsk´e. Hmotn´a odliˇsnost mezi jedn´ım a jinym ´ tˇelem, kdyˇz se srovnaj´ı jejich z´akladn´ı podobnosti, je zanedbateln´a. Vˇsichni jsme bliˇzn´ı v oˇc´ıch Boˇz´ıch a mus´ıme se st´at bliˇzn´ımi ve svych ´ vlastn´ıch oˇc´ıch. Jeˇz´ısˇ ovo uˇcen´ı o bliˇzn´ım, nejpozoruhodnˇeji vyj´adˇren´e jeho podobenstv´ım o dobr´em Samarit´anovi, je pˇr´ımo cˇ i nepˇr´ımo pˇr´ıtomno ve vˇsem, co rˇ ekl cˇ i vykonal. Politicky a spoleˇcensky je to nesm´ırnˇe mocn´e uˇcen´ı. Jeˇz´ısˇ se nikdy nestavˇel do role pacifisty, demokrata, hlasatele multirasovosti cˇ i humanisty. Pokud je jakykoli z tˇechto proudu˚ platny, ´ ´ patˇril ke vˇsem z nich. L´aska k Bohu pro nˇej znamenala milovat sv´eho bliˇzn´ıho jako sebe sam´eho, a jakmile tuto myˇslenku cˇ lovˇek pˇrijal za svou, dodrˇzov´an´ı tohoto nejvˇetˇs´ıho pˇrik´az´an´ı“, ” jak to nazval, v sobˇe zahrnulo vˇsechna prospˇesˇ n´a uspoˇra´ d´an´ı, kter´a lidsk´a vynal´ezavost vytvoˇrila s c´ılem spojit lidi v univerz´aln´ı harmonii. • 121 Snahu byt t´eto tendence ´ prvn´ı Jeˇz´ısˇ povaˇzoval za odpornou. Vˇedˇel, zˇ e lid´e maj´ı sklon vytv´arˇ et hierarchie, ale vysledky ´ se mu pranic nezamlouvaly. Zarmoutilo ho, kdyˇz se jeho uˇcedn´ıci, dokonce jeho apoˇstolovˇe, mezi sebou pˇreli, kdo z nich je nejvˇetˇs´ı. Pˇr´ıcˇ ila se mu ctiˇza´ dostivost. Kdyˇz se pˇredn´ı starˇs´ı cˇ i pˇredstavitel´e synagogy snaˇzili zaujmout vyˇssˇ´ı m´ısta na sedadlech, znechucenˇe se odvracel. Varoval pˇred tˇemi, kdo obsazuj´ı pˇredn´ı leh´atka na hostin´ach. Nikdy nevynechal pˇr´ıleˇzitost odsoudit neˇcitelnost bohatych a vl´adcu˚ svˇeta a chv´alit chud´e a pokorn´e v duchu. Neust´ale ´ opakovany´ refr´en jeho evangelia znˇel: prvn´ı budou posledn´ımi a posledn´ı prvn´ımi“ (Mt 19,30). To neznamen´a, zˇ e ” ´ ım a p´ıl´ı nebo si necenil nad´an´ı. Znaˇcn´a cˇ a´ st jeho uˇcen´ı a podobenstv´ı chv´alila ty, kdo usilovnˇe by Jeˇz´ısˇ pohrdal usil´ a dobˇre pracovali. Pro nˇej byl dobry´ a vˇerny´ sluˇzebn´ık“ vzneˇsenou postavou. A zrovna tak j´ı byla i chud´a vdova se ” svymi dvˇema pen´ızky. ´ • 125 Jeˇz´ısˇ posouval ctnosti jako milosrdenstv´ı, kam aˇz to sˇ lo, ale nebyl extremista. Naopak, vˇse v evangeli´ıch svˇedˇc´ı o vyrovnanosti jeho zˇ ivota, o neomylnosti, s jakou se rozumnˇe pohyboval mezi pˇremrˇstˇenymi pozicemi. Byl uzavˇreny, ´ ´ nebyl vˇsak poustevn´ık. R´ad byval s´am, ovˇsem jen po kr´atkou dobu. V pˇrimˇerˇ en´e m´ırˇ e se tˇesˇ il ze spoleˇcnosti. Mluvil ´ a mˇel toho hodnˇe co rˇ´ıci, vyjadˇroval se vˇsak struˇcnˇe a vystiˇ ´ znˇe a vˇedˇel, kdy pokl´adat ot´azky a kdy mlˇcet. Byl m´ırny, ´ nicm´enˇe se dok´azal rozhoˇrcˇ it, bylo-li toho zapotˇreb´ı. Plakal, ale nikdy si nezoufal. Umˇel se sm´at, byt’ se o tom nikde vyslovnˇ e nedoˇcteme, vˇzdy se vˇsak sm´al s lidmi, nikoli lidem. Byl posm´ıv´an, a nikdy se neposm´ıval. Kdyˇz byl udeˇren, ´ nastavil druhou tv´arˇ . Ve vˇeku z´asˇ ti a nen´avisti, kdy vl´adl n´aboˇzensky´ extremismus, bylo obt´ızˇ n´e ho nem´ıt r´ad, natoˇz
Paul Johnson: Jeˇz´ısˇ
4
˚ jeho vyrovpak nen´avidˇet. A kdyˇz ho nakonec nevyrovnan´ı lid´e nen´avidˇeli natolik, zˇ e ho zabili, bylo to pr´avˇe kvuli nanosti. Peˇcliv´a cˇ etba evangeli´ı n´am odhaluje cˇ lovˇeka, ktery´ nikdy neztr´acel hlavu (byt’ ztratil zˇ ivot), kdyˇz ji ostatn´ı ztr´aceli. Evangelia n´as uˇc´ı trpˇelivosti, m´ırnosti, sebek´azni, klidu, vyrovnanosti, hled´an´ı a zachov´av´an´ı pokoje uprostˇred zˇ ivotn´ıch bouˇr´ı. Po v´ıce neˇz dvˇe tis´ıcilet´ı z nich cˇ erpaj´ı cenn´a ponauˇcen´ı jedinci a spoleˇcnosti dostateˇcnˇe inteligentn´ı natolik, aby si z nich tato ponauˇcen´ı vzali. • 125 ˚ zˇ ivot a smrt pˇredstavuj´ı boj proti tˇem, jejichˇz mysl je zavˇren´a. Nesn´asˇ el bigotnost v jak´ekoli podobˇe (. . .) Jeˇz´ısˇ uv ˚ pˇredstaviteli jeho doby, pˇredevˇs´ım mezi muˇzi z Chr´amu a vudci a neust´ale proti n´ı k´azal. Bujela mezi n´aboˇzenskymi ´ ˚ sekt, jako byli farizeov´e a saduceov´e. Bigotnost byla zˇ ivena legalismem, durazem na dodrˇzov´an´ı litery z´akona a jeho ´ uzkoprs y´ vyklad. Je pˇr´ıznaˇcn´e, zˇ e Jeˇz´ısˇ ovi posluchaˇci rˇ´ık´avali, zˇ e mluvil pˇresnˇe naopak neˇz z´akon´ıci. T´ım mysleli, zˇ e ´ neust´ale pouˇz´ıval sv´e oˇci a rozum, svou pˇredstavivost a inteligenci, aby se dobral nov´eho pozn´an´ı. Luk´asˇ cituje jeho zvol´an´ı: Bˇeda v´am, znalci Z´akona, protoˇze jste odstranili kl´ıcˇ k pozn´an´ı!“ (11,52). Jeˇz´ısˇ mˇel neust´ale oˇci otevˇren´e, aby ” mu neuniklo nic z toho, co vidˇel v kaˇzdodenn´ım zˇ ivotˇe, a uˇsi otevˇren´e, aby naslouchal tomu, co muˇzi a zˇ eny rˇ´ıkaj´ı. To bezprostˇrednˇe souviselo s mysl´ı otevˇrenou novym ´ zkuˇsenostem a myˇslenk´am. Slovo otevˇreny“ ´ bylo, stejnˇe jako ” slovo svˇetlo“ v jeho slovn´ı z´asobˇe poˇzehnan´e. Svˇerˇ il je lidstvu. A bˇehem onˇech dvou tis´ıcilet´ı po jeho ukˇriˇzov´an´ı ” se svˇet zlepˇsoval, pokud udrˇzoval svou mysl otevˇrenou. Vˇsechny pˇr´ınosn´e str´anky ran´e c´ırkve (svrˇzen´ı pohanstv´ı), kˇrest’anstv´ı (veˇsker´e pokusy vytvoˇrit skuteˇcnˇe n´aboˇzenskou spoleˇcnost), renesance (zachov´an´ı toho, co bylo na starovˇeku nejlepˇs´ı), reformace (n´avrat k apoˇstolsk´e ctnosti), vˇedeck´e revoluce (zaveden´ı experimentu a ovˇerˇ ov´an´ı), osv´ıcen˚ zˇ en a dˇet´ı) stv´ı (touha po exaktn´ım vˇedˇen´ı) a modern´ıch reformn´ıch spoleˇcnost´ı (snaha zlepˇsit osud prostych ´ muˇzu, ´ esˇ n´e, pokud si jejich vudci ˚ ´ esˇ n´e, pokud podlehli dogmatu a korektnosti“. byly uspˇ zachovali otevˇrenou mysl, a neuspˇ ” ˚ ˇ Jeˇz´ısˇ neust´ale zduraz noval, zˇ e dogmatick´e n´azory, bigotnost a pˇresvˇedˇcen´ı, zˇ e existuje pouze jedin´a spr´avn´a“ cesta, ” jak nˇeco dˇelat, myslet a mluvit – coˇz jsou jevy pˇrevl´adaj´ıc´ı ve spoleˇcnosti v jeho stejnˇe jako naˇs´ı dobˇe –, pˇredstavuj´ı skuteˇcny´ protiklad pravdy. Hled´an´ı pravdy, cel´e a neupraven´e, prost´e a jasn´e, nepˇrikr´asˇ len´e sekt´arˇ skym ´ pouˇz´ıv´an´ım a neposkvrnˇen´e v´asˇ nˇemi, je nejcennˇejˇs´ı z lidskych ´ aktivit. (. . .) • 127 Pravda je jednak Boˇz´ı pravda a pravda v pˇr´ırodˇe. Pravda se d´a nal´ezt kr´acˇ en´ım po Boˇz´ıch cest´ach a v souladu s pova˚ hou svˇeta pˇr´ırody, nikoli v rozporu s n´ı. Jeˇz´ısˇ pˇr´ırodu miloval. To je i duvod, proˇc kdyˇz chtˇel soustˇredˇenˇe pˇremyˇ ´ slet a pohrouˇzit se do modlitby, odebral se na pouˇst’ nebo do hor, kde je pˇr´ıroda ve sv´e nej nˇeho stinnˇejˇs´ı a nejholejˇs´ı podobˇe. Velk´a spousta jeho obrazu˚ byla pˇrevzata pˇr´ımo z pˇr´ırody, pˇr´ıroda byla z´akladem jeho poezie. Pˇr´ıroda jako celek i jej´ı cˇ a´ sti byly metaforou jeho diskurzu. Byla stvoˇrena, a tud´ızˇ v urˇcit´em smyslu posv´atn´a. Vˇsechno bylo podrobnˇe a s l´askou vedeno v patrnosti v Boˇz´ı prozˇretelnosti: Coˇz se neprod´av´a pˇet vrabcu˚ za dva hal´erˇ e?“ (Lk 12,6). ” Jeˇz´ısˇ miloval pˇr´ırodu, protoˇze miloval pravdu, a j´ıt proti pˇr´ırodˇe znamenalo pop´ırat pravdu. Z toho plynulo, zˇ e veˇsker´e lidsk´e kon´an´ı by mˇelo byt ´ v souladu s povahou pˇr´ırody, nikoli v rozporu s n´ı. Vidˇel pˇr´ırodu jako rˇ´ızenou ˚ zˇ ivych prozˇretelnost´ı, uspoˇra´ danou, uspokojivou a kr´asnou a jeho cˇ ast´e odkazy na rust ´ vˇec´ı (Mk 4,18, 26-28, 31n., 13,28; Lk 13,8,21; Jan 15,2-4) a chov´an´ı zv´ırˇ at (Mt 6,26; 7,15; 10,16; Lk 13,34; Jan 10,3-5,10,12) jsou dokladem jeho ˚ c´ıho kolobˇehu, kterym ˚ projevuje ve svˇetˇe pˇr´ırody. Jestliˇze lid´e bezhlavˇe a nesmyslnˇe z´aliby v pozorov´an´ı tvurˇ ´ se Buh ˚ ve sv´em niˇc´ı pˇr´ırodu, zˇ ivou cˇ i neˇzivou, pak hˇreˇs´ı. Lid´e maj´ı obyvat, vyuˇz´ıvat, zachov´avat a chr´anit svˇet, jak ho Buh ´ prozˇreteln´em pl´anu zamyˇ ´ slel. To znamen´a byt ´ vˇeren pˇr´ırodˇe (. . .). • 128 V Jeˇz´ısˇ ovˇe zˇ ivotˇe a smrti bylo pˇredestˇreno vˇse, co souvis´ı s moc´ı, a on s´am, nejprve ve svych z´azrac´ıch a pak ve ´ sv´em utrpen´ı, je archetypem vˇsemocn´eho a bezmocn´eho. Bˇehem onˇech dvou tis´ıcu˚ let od doby, kdy zˇ il a zemˇrel, ˚ pozemˇst´ı vl´adcov´e a ti, kdo trp´ı v dusledku jejich pokˇriven´e pˇredstavy o moci, mˇeli moˇznost obr´atit se na evangelia, jedni, aby v nich hledali inspirativn´ı pˇr´ıklad, druz´ı nadˇeji. Ukˇriˇzov´an´ı vˇesˇ t´ı zk´azu svˇetsk´e moci a vzkˇr´ısˇ en´ı ohlaˇsuje ˇ adn´a pˇr´ıruˇcka politick´e teorie, zˇ a´ dny´ projekt rozdˇelen´ı a uˇz´ıv´an´ı moci, zˇ a´ dn´a analyza vzestup bezmocnych ´ z hlubin. Z´ ´ ˚ ze pˇrispˇet niˇc´ım podstatnym jej´ıho zneuˇz´ıv´an´ı cˇ i pl´an, jak tomuto zneuˇz´ıv´an´ı zamezit cˇ i ho napravit, nemuˇ ´ k pˇr´ıbˇehu o Jeˇz´ısˇ ovi a moci, jak je vypr´avˇen evangelisty. V nˇem najdeme vˇse, co potˇrebujeme vˇedˇet a cˇ eho je n´am tˇreba se ´ ´ e k bezmocnym, vyvarovat, a jakykoli soubor politickych ıch uspoˇra´ d´an´ı, jehoˇz z´aklad nespoˇc´ıv´a na uctˇ se ´ ´ cˇ i ustavn´ ´ nutnˇe mus´ı prohˇreˇsovat proti pravdˇe a l´asce. • 129 Jak stolet´ı ub´ıhala, charakteristick´e ctnosti Jeˇz´ısˇ ova poselstv´ı pˇredan´eho lidem v jeho zemi postupnˇe prostupovaly spoleˇcnost, zanech´avaj´ıce za sebou vz´acn´e stopy l´asky a soun´aleˇzitosti, milosrdenstv´ı a odpuˇstˇen´ı, odvahy v utrpen´ı a v´ıry v dobro. • 130
Paul Johnson: Jeˇz´ısˇ
5
Lidsky´ pokrok se ale ve skuteˇcnosti aˇz pˇr´ıliˇs cˇ asto uk´azal byt ´ sp´ısˇ e iluzorn´ı. Naˇse spoleˇcnost v mnoha ohledech nen´ı o nic l´epe organizov´ana a vedena neˇz v onˇech kruˇsnych ´ cˇ asech pˇred dvˇema tis´ıci lety, kdy vl´adli muˇzov´e jako Herodes a Pil´at. Pokud jsme se zlepˇsili – v p´ecˇ i o chud´e, nemocn´e, slab´e, bezmocn´e, v chov´an´ı k dˇetem, v mor´aln´ı ´ ı sˇ´ırˇ it materi´aln´ı blahobyt a podnˇecovat lidi k prokazov´an´ı vychovˇ e a pˇr´ıpravˇe, v penologii a n´apravˇe kˇrivd, v usil´ ´ vz´ajemn´e laskavosti a pomoci svym ´ bliˇzn´ım v obt´ızˇ nych ´ cˇ asech –, pak k tˇemto zlepˇsen´ım doˇslo proto, zˇ e jsme mˇeli rozum, vn´ımavost, inteligenci a vytrvalost n´asledovat Jeˇz´ısˇ e. Pokud m´a dobro v naˇsem svˇetˇe 21. stolet´ı m´ısto, je to ˇ adny´ jiny´ cˇ lovˇek v dˇejin´ach nemˇel takovy´ proto, zˇ e n´am Jeˇz´ısˇ svymi slovy a skutky uk´azal, jak ho v nˇem uchov´avat. Z´ ´ vliv po tak dlouhou dobu, po cel´em svˇetˇe a v tak sˇ irok´em spektru oblast´ı. • 131 Ud´alosti vedouc´ı k Jeˇz´ısˇ ovu ukˇriˇzov´an´ı, jak jsou pops´any ve cˇ tyˇrech evangeli´ıch, byly sloˇzit´e a nen´ı divu, zˇ e se v nich objevuj´ı drobn´e nesrovnalosti. Jedno evangelium bylo naps´ano pˇr´ımym ´ svˇedkem, ostatn´ı tˇri byla zaloˇzena na ˚ Shoduj´ı se ve vˇsech podstatnych vypr´avˇen´ı oˇcitych ´ svˇedku. ´ bodech. To je pozoruhodn´e, protoˇze prameny o Jeˇz´ısˇ ovˇe smrti vykazuj´ı vˇetˇs´ı shodu neˇz zdroje o zavraˇzdˇen´ı Julia Caesara v rˇ´ımsk´em sen´atu o m´enˇe neˇz stolet´ı dˇr´ıve, tˇrebaˇze Caesar byl svˇetovˇe proslulou postavou a sen´at byl vl´adn´ım centrem zn´am´eho svˇeta. Smrt Jeˇz´ısˇ e-ˇclovˇeka je tragicky´ pˇr´ıbˇeh. Je dobˇre zdokumentov´an t´emˇerˇ ve vˇsech detailech a pˇri jeho l´ıcˇ en´ı spojuji vˇsechna cˇ tyˇri pod´an´ı s c´ılem sestavit ´ co moˇzn´a nejuplnˇ ejˇs´ı a nejvˇernˇejˇs´ı verzi. • 131 ´ esˇ nˇejˇs´ım n´aboˇzenskym Jeˇz´ısˇ byl svou podstatou nejuspˇ ´ uˇcitelem ve starovˇeku. Jeho vzhled, hlas, slova, jedineˇcn´e spojen´ı autority a vl´ıdnosti, to vˇse ho cˇ inilo pˇritaˇzlivym ´ pro lidi vˇsech vˇekovych ´ skupin, tˇr´ıd a ras. Uzdravoval nemocn´e, byt’ obvykle v soukrom´ı a na jejich prosbu. Nikdy svou moc uzdravovat nestavˇel na odiv. Jeho schopnosti tu vˇsak ˚ ´ radu, ˚ pˇredevˇs´ım byly a vˇedˇelo se o nich. A tak se na nˇej t´emˇerˇ od prvn´ıho dne jeho pusoben´ ı up´ırala pozornost uˇ n´aboˇzenskych. Ob´avali se ho. Vidˇeli v nˇem hrozbu pro sv´e postaven´ı, dokonce i pro sv´e zˇ ivoty. Veleknˇez Kaif´asˇ , ´ ˚ prohnany´ a schopny´ manipul´ator, ktery´ si nesm´ırnˇe zakl´adal na sv´e pozici duchovn´ıho vudce ortodoxn´ı zˇ idovsk´e komunity a op´ajel se svou moc´ı, velmi dobˇre vych´azel s Pontskym ´ Pil´atem, rˇ´ımskym ´ m´ısto drˇzitelem Judska, a Herodem Antipou, nejvyznamnˇ ejˇs´ım z nevyznamn ych ´ ´ ´ svˇetskych ´ zˇ idovskych ´ kr´alu˚ v oblasti, a chtˇel zachovat dany´ stav. ˇ Obl´ıbeny´ zˇ idovsky´ uˇcitel, kter´eho nemˇel pod kontrolou, ztˇelesnoval hrozbu jeho autoritˇe, a pokud by se jeho uˇcen´ı uk´azalo byt ´ revoluˇcn´ım, mohlo vyvolat nepokoje, za nˇezˇ by nesl odpovˇednost. Jak se Jeˇz´ısˇ ova sl´ava sˇ´ırˇ ila a stoupal poˇcet lid´ı, kter´e pˇritahoval, tak se toto nebezpeˇc´ı zd´alo vˇetˇs´ı. Zpr´ava, zˇ e pˇrimˇel v´ıce neˇz pˇet tis´ıc lid´ı vystoupit na horu ˇ a tam naslouchat jeho k´az´an´ı a pak je z´azrakem“ nasytil rybami a chleby, naplnovala vl´adnouc´ı knˇeze strachem. Co ” kdyby to udˇelal v tomto mˇestˇe? Nemohl by ho pak dobyt ´ silou? Co kdyby to udˇelal v samotn´em Jeruzal´emˇe? Pak by ˇ ıman´e by se pak st´ahli, s vyjimkou ho mohl obsadit, prohl´asit se za nov´eho kr´ale Davida a st´at se knˇezem-kr´alem. R´ ´ pevnosti Antonie, vr´atili by se s posilami ze Syrie v obrovsk´em poˇctu, dobyli mˇesto, povraˇzdili jeho zˇ idovsk´e oby´ vatele, rovnˇezˇ a pˇredevˇs´ım knˇezˇ ´ı, a srovnali ho se zem´ı. Byli dost dobˇre schopni nˇeco takov´eho udˇelat, naloˇzili tak uˇz ˚ zˇ ivot i o sv´e postaven´ı a majetek. A v urˇcit´em smyslu se b´ali s jinymi vzbouˇrenymi mˇesty v rˇ´ısˇ i. Knˇezˇ ´ı se tˇra´ sli o svuj ´ ´ opr´avnˇenˇe, protoˇze k takov´e katastrofˇe v roce 70 po Kr. skuteˇcnˇe doˇslo a Jeruzal´em byl dobyt a kolem roku 132 byl po ˚ ´ ı zjistit, dalˇs´ıch nepokoj´ıch zcela zniˇcen, nezustal z nˇej k´amen na kameni. Pˇresto vˇsak nikdy nevyvinuli skuteˇcn´e usil´ ˚ co pˇresnˇe Jeˇz´ısˇ uˇcil a jak si pˇredstavoval vyvrcholen´ı sv´eho pusoben´ ı. Pravidelnˇe vys´ılali sˇ pehy cˇ i agenty provokat´ery, aby z nˇej vyl´akali usvˇedˇcuj´ıc´ı slovn´ı vyj´adˇren´ı, kter´e by pozdˇeji mohli vyuˇz´ıt k jeho usmrcen´ı. Nikdy vˇsak nepˇrijali jeho ujiˇst’ov´an´ı, zˇ e kr´alovstv´ı, o nˇemˇz hovoˇr´ı, je duchovn´ı a nen´ı z tohoto svˇeta. Pˇredstava svat´eho muˇze bez svˇetskych ´ ambic´ı byla jejich uvaˇzov´an´ı naprosto ciz´ı. Byli zkaˇzen´ı a materialistiˇct´ı, neschopni rozpoznat duchovn´ı dobro, kdyˇz ho vidˇeli. Vyslovnˇ e Jeˇz´ısˇ ovi jeho moc neup´ırali, ale tvrdili, zˇ e byla d´ılem d’´ablovym ´ ´ (. . .). • 150 (. . .) Tak doˇslo k nejvˇetˇs´ımu justiˇcn´ımu omylu v dˇejin´ach, k exempl´arn´ımu a archetyp´aln´ımu poruˇsen´ı z´akona, pr´avn´ı˚ ´ ˚ kter´e maj´ı v´est ke koneˇcn´eho postupu, pravidel tykaj´ ıho rˇ´ızen´ı a vˇsech n´aleˇzitych u, ´ ıc´ıch se svˇedectv´ı a dukazn´ ´ ukon ˚ pod´ıl na tom mˇely vˇsechny nectnosti a slabosti, kter´e podryvaj´ mu verdiktu. Svuj ´ ı spravedlnost, od zbabˇelosti pˇres ˇ e, tak R´ ˇ ıman´e ve svych kˇrivopˇr´ıseˇznictv´ı, po vl´adu ulice. Jak Zid´ odliˇsnych tradic´ıch ctili z´akon. Byli nejvˇetˇs´ımi ´ ´ z´akonod´arci vˇsech dob. V tomto pˇr´ıpadˇe vˇsak spoleˇcnˇe pˇredvedli parodii, kter´a se sˇ kleb´ı stalet´ımi jako pravy´ opak pr´ava. Tˇezˇ ko rˇ´ıci, kdo je za toto nesm´ırn´e zlo odpovˇednˇejˇs´ı, zda zˇ alobce Kaif´asˇ , nebo Pil´at, ktery´ mˇel moc. • 163 (. . .) Evangelia jsou liter´arn´ımi d´ıly stejnˇe jako historickymi cˇ i duchovn´ımi prameny. Jsou kr´atk´a, sleduj´ı jeden c´ıl, jsou ´ ´ zasnˇejˇs´ıch dˇel, kter´a se n´am z dob bezprostˇredn´ı a napsan´a s urˇcitym ´ z´amˇerem a jako takov´a spoleˇcnˇe tvoˇr´ı jedno z nejuˇ ˇ ıc´ı zˇ ivotopisy cˇ lovˇeka, starovˇeku dochovala. Je tomu tak proto, zˇ e se jedn´a o kr´atk´e, vz´ajemnˇe se potvrzuj´ıc´ı a doplnuj´ ´ zasnym ktery´ s´am byl b´asn´ıkem a ktery´ slova pouˇz´ıval s uˇ zvuˇcnost a kr´asu. Jeho obrazy ´ citem pro jejich vyznam, ´ ˚ a metafory, zpusob, jakym ´ vypr´avˇel pˇr´ıbˇehy a podobenstv´ı, jeho neutuchaj´ıc´ı tvoˇriv´e objevov´an´ı novych ´ moˇznost´ı
Paul Johnson: Jeˇz´ısˇ
6
vyjadˇrov´an´ı z nˇej neˇcin´ı jen vynikaj´ıc´ıho uˇcitele, ale i velk´eho umˇelce. Rovnˇezˇ do rozhovoru zapojoval lidi a naslouchal jim, kladl jim ot´azky a vyjadˇroval se k jejich odpovˇed´ım. Pˇrev´azˇ n´a cˇ a´ st evangeli´ı sest´av´a z rˇ eˇci citovan´e doslova, cˇ asto ˚ ˚ ˚ proˇc se tolik tˇechto se jedn´a o dialog. Pusob´ ı to zˇ ivˇe, jako bychom vˇsemu pr´avˇe naslouchali. To je jeden z duvod u, slovn´ıch obratu˚ stalo souˇca´ st´ı bˇezˇ n´e mluvy a liter´arn´ıch odkazu˚ ve vˇsech jazyc´ıch svˇeta. Mluven´a podoba jazyka Jeˇz´ısˇ e a jeho souˇcasn´ıku˚ byla aramejsk´a a n´aslednˇe byla pˇreloˇzena do rˇ eˇctiny a na poˇca´ tku dvac´at´eho prvn´ıho stolet´ı jejich jazyk pouˇz´ıv´ame stejnˇe cˇ asto jako kdykoli dˇr´ıve, protoˇze se stal souˇca´ st´ı, a to souˇca´ st´ı tolik milovanou, naˇseho vlastn´ıho jazyka. Sami slyˇs´ıme Jeˇz´ısˇ e, t´emˇerˇ jako kdybychom sedˇeli u jeho nohou na hoˇre. Je to souˇca´ st pokraˇcuj´ıc´ıho z´azraku glob´aln´ı komunikace, ktery´ zapoˇcal na sv´atek letnic. • 164 ˇ ım cˇ astˇeji tak cˇ in´ıme, t´ım vˇetˇs´ı je naˇse potˇesˇ en´ı z nich, Evangelia jsou urˇcena k tomu, aby byla cˇ tena, a to opakovanˇe. C´ t´ım hlubˇs´ı naˇse porozumˇen´ı a t´ım v´ıce vn´ım´ame jejich realismus. Je v nich pravda. Co n´am vypr´avˇej´ı, se opravdu stalo. Jejich postavy jsou skuteˇcn´e. Detaily jsou podivuhodnˇe, aˇz tajemnˇe pˇresvˇedˇciv´e. • 165 ˚ Heroduv ˚ syn Antipas byl rozmaˇrily´ Herodes Veliky´ byl zly´ cˇ lovˇek, ktery´ povraˇzdil nevinn´e dˇeti, aby si uchr´anil trun. ˚ poˇzitk´arˇ , ne nepodobny´ nˇekterym ale byl to tak´e cˇ lovˇek, ktery´ svou lehkov´azˇ nost obˇcas ´ dneˇsn´ım arabskym ´ princum, prokl´adal vraˇzdou. Veleknˇez Kaif´asˇ byl cˇ lovˇek stejnˇe zly´ jako Herodes a nadto se vyznaˇcoval pokrytectv´ım, duchovn´ı ˚ ci dobrym pychou a obzvl´asˇ tn´ı z´asˇ t´ı vuˇ ´ ´ lidem. Pontsky´ Pil´at je archetypem slabocha, s n´ımˇz se dennˇe setk´av´ame ve svˇetˇe naˇs´ı politiky: pˇredst´ır´a, zˇ e prosazuje pravdu a spravedlnost a naslouch´a veˇrejn´emu m´ınˇen´ı, z´arovenˇ je nerozhodny, ´ zbabˇely´ a m´a nakonec sklon podˇr´ıdit se n´atlakovym ´ skupin´am, i kdyˇz v´ı, zˇ e jednaj´ı nespr´avnˇe. Kaˇzdy´ aspekt sˇ patn´e vl´ady, ktery´ zn´ame z dneˇska, m´a svou analogii v Palestinˇe prvn´ıho stolet´ı, coˇz v neposledn´ı rˇ adˇe plat´ı ˚ ernosti, kter´a pro ni byla tak typick´a. o on´e chab´e prumˇ • 167 Jeˇz´ısˇ zˇ il v krut´em, bezohledn´em svˇetˇe a jeho zˇ ivot a smrt se staly vymluvn ym ´ ´ protestem proti nˇemu. Nab´ıdl alternativu: nikoli vnˇejˇs´ı zˇ ivot revoluce a reformy, ale vnitˇrn´ı zˇ ivot pokory a l´asky, sˇ tˇedrosti a milosrdenstv´ı, odpouˇstˇen´ı a nadˇeje. I my zˇ ijeme v krut´em svˇetˇe, stejnˇe tak bezohledn´em, tˇrebaˇze je pln vˇedˇen´ı, univerzit, komunikaˇcn´ıch prostˇredku˚ a odbornych ´ znalost´ı. A tak je Jeˇz´ısˇ ova alternativa st´ale platn´a: J´a jsem ta cesta, pravda a zˇ ivot.“. Kdyby ” ˚ zeme si byt ˚ ale stejnˇe tak i t´ım, zˇ e by byl dnes Jeˇz´ısˇ opˇet pˇriˇsel, muˇ ´ jisti nejen t´ım, zˇ e by naˇsel bezpoˇcet n´asledovn´ıku, pron´asledov´an a zabit.
Stano Krajˇci, 20.–21. 7. 2011
typeset by LATEX
