S věř yna že d í , věč ne , ab al sv Bůh ný za y ž ého ta á ž h k ivot. ynul dný, jedno mil , a kd ro ova N le o ze l mě v n né svě ebo vše ěj ho t, ť l c j á sko hny js ná dn em ní y s v A svě až ám h ta. do i p le, o
Du
6 1 0 2 n e b
Oznámil ti, člověče, co je dobré a co od tebe žádá Hospodin: Abys jednal spraved livě, miloval milosrdenství a kráčel se svým Bohem v pokoře.
Úvodník Jaká je naše sebehodnota? Na březnovém setkání KD v sobotu odpoledne jsme si mohli během krátkého testu zjistit index sebehodnocení. Výsledky zůstaly vaším tajemstvím a vy jste možná přemýšleli, co by se s nimi dalo dělat. Někteří šťastlivci se blížili plnému počtu bodů, jiní zápasili s čísly na hranici 75 bodů, tedy s vážnými nedostatky zdravé sebedůvěry. Pokud jste dospěli k nízkým výsledkům, nabízejí se určitá řešení. Jednak si můžete znovu projít test a v tvrzeních, které jste ohodnotili malým počtem bodů si klást otázku, co za tím stojí? Jaká je příčina? Proč takto uvažuji? Nebo se dle rad apoštola Pavla naučit jedné z největších dovedností křesťana: nesoudit druhé, ale ani sebe (1. Kor 4,3-5). Vedle vědomí vlastní hodnoty existují ještě dva podobné termíny: sebepojetí a sebeúcta. Sebepojetí si utváříme podle toho, co se domníváme, že si o nás myslí jiní lidé. Sebeúcta pochází z toho, co víme sami o sobě. My sami nejlépe víme, zda jednáme čestně nebo se přetvařujeme, kličkujeme. Skutečné a hluboké vědomí vlastní hodnoty pochází od Boha. Bůh nás stvořil, zemřel za nás. Kdyby nebylo toho úžasného faktu, že za nás Kristus položil svůj život, naše hodnota by se vytratila. Ti, kteří tuto hodnotu nenalezli, ji pak nahrazují vlastním úsilím, úspěchy nebo snahami být nejlepšími. Žel, že takový způsob myšlení proniká i do řad věřících lidí. Zdravá sebedůvěra pochází od Boha. Projevuje se vděčností, nesobeckostí, neochotou soudit druhé a především vědomím, že se Bůh o mě zajímá. On po nás chce, abychom svoji hodnotu nalézali právě v tom, že jsme jeho děti. Jedním z předpokladů vstupu do Božího království (už tady na zemi) je radost z toho, co pro nás přichystal Bůh. Radost z toho, že Bůh je velkorysejší, než jsem já. A já se od něho mám co učit. Pokud tento způsob uvažování nepřijmeme, troufám si říct, že budeme o Bohu jen teoretizovat, ale zakoušet ho budou jiní. Otázka vědomí vlastní hodnoty, sebeúcty a sebe chápání souvisí předně s tím, jaký vztah mám k Bohu. Uvěřil jsem tomu, že mne opravdu Bůh miluje? Našim největším úkolem je naučit se mít rád sám sebe. Mít k sobě úctu. Teprve pak budu schopný mít rád bližního a přijímat Boží lásku, která je tak pestrá. V každém jaru (Velikonocích) to znovu a znovu potvrzuje. Martin Žůrek
2
Těším se na setkání se svou maminkou Za tímto přáním se skrývá osobnost, která je pro mnoho „Zlíňáků“ velmi známá. S mnohými z vás vyrůstal, někteří dosud žijící jej – a vlastně i jeho ženu - učili v sobotní školce a pak i v sobotní škole. A i když oba nemají v rodném listě napsáno Gottwaldov -Zlín, přesto je můžeme považovat za zdejší rodáky. Nechci dále napínat ty zvídavé. Ano, o rozhovor pro dnešní vydání časopisu jsem požádal br. Libora Škrlu a i jeho ženu Ivanku – rozenou Fürstovou. Možná otázka – proč? Odpověď je jednoduchá. Čas od času je přece dobré vzpomenout na ty, kteří mezi námi a s námi tady žili. Vždyť na ty, kteří prošli našimi životy, je přece potřebné a milé vzpomínat. A nejen vzpomínat, ale taky se dozvědět, jak dnes žijí, co dělají… Když jsem Libora prosil o odpovědi, tak odpověděl slovy - zdravím z míst tobě dobře známých do míst dobře známých zase mně - resp. nám… To jen pro dokreslení, že svět je malý – oba dnes žijí ve městě, odkud pocházím já a já žiji v jejich téměř rodném městě… Ale teď již dám slovo jak Liborovi, tak i místy Ivance… - Na začátku každého rozhovoru se vždy ptám na to, odkud a z jakého prostředí zpovídaný pochází. V tvém případě a vlastně v případě celé tvé ro-
diny by to nebylo třeba, protože Zlín je místem, odkud vlastně pocházíte. Ale protože tento rozhovor budou číst i ti, kteří tebe a tvou rodinu vůbec neznají, tak i tady takhle začneme. Takže odkud a z jaké rodiny pocházíte - ty a tvá žena Ivanka? L: Ani jeden z nás nepocházíme ze Zlína… Já jsem se narodil na Vsetíně (jak říkají Valaši) a rodištěm Ivanky je Vyškov. V době, kdy jsem se narodil, bydleli moji rodiče u tatínkových rodičů (tedy u mého dědečka a mé babičky) v Ratiboři, nicméně brzy se přestěhovali za prací do Zlína, tehdy do Gottwaldova… Oba moji rodiče byli adventisté, stejně jako tatínkovi rodiče, takže jsem prakticky vyrůstal „ve sboru“, převážně v tom gottwaldovském, ale hodně sobot jsme prožili na Vsetíně a také v Kateřinicích. Jsem moc vděčný svým rodičům za dobrý základ, který mi dali do života, za jejich příklad víry i za svobodu, kterou mi dali v období mého rozhodování, co a jak dál… I: A já jsem se narodila svým rodičům jako páté dítě do kazatelské rodiny… První roky jsme bydleli ve Vyškově, ale já si víc pamatuji až Zlín, kam jsme se přestěhovali, když mi bylo 5 roků… Jsem svým rodičům vděčná, že nás spolu s mými čtyřmi staršími brášky, i když nebyla lehká doba, vždy vedli k Bohu… 3
v kuchyni a „piloval“ úkol SŠ. Jsem mu velice vděčný za to, že mě už jako mládežníka brával na učitelské shromáždění k sobotní škole, kde jsem mohl naslouchat poznámkám takových osobností, jako byl např. br. Kekrt, br.Pimek nebo s.Lakomá a další – hodně mi to dalo, co se týká vztahu k úkolům sobotní školy… Moc rád vzpomínám na víkendy a prázdninové týdny s rodiči na chalupě v Ratiboři - Borčí… Asi nejvíc na jeden víkend, kdy jsem přijel z vojny na „opušťák“. Jeli jsme tam sami, jen já a můj táta, a společnými silami jsme tam spořádali tátovým nezapomenutelným způsobem připravené kuře na rožni, při jehož přípravě jsme si tenkrát moc fajn popovídali… - Po úvodní rozvláčné otázce slibuji, že v dalších otázkách budu svižnější. Na co vzpomínáš ze svého dětství a dospívání? Ze svého dětství snad jen pár vzpomínek… Tak nějak si mlhavě pamatuji naše první bydliště v domečku na Vodní ul. (někde tam, kde jsou dnes Barvy‑Laky) se zahradou, která vedla až k železniční trati, na maminku, která byla dispečerkou dopravy v Technických službách a jednou, když jsem byl nemocný a dostal jsem vysoké horečky, tak pro mě přijela s prvním řidičem, který se objevil… Byla to (pokud si to ještě někdo pamatujete) velká kropící cisterna, a mně se už jenom díky té cestě v kabině toho „kropičáku“ ještě než jsme dojeli k paní doktorce, výrazně ulevilo… Moc rád vzpomínám i na to, jak pro mě byl můj táta v období mého dospívání stále víc něco jako starší kamarád, kterého jsem obdivoval… Rád vzpomínám na to, jak u nás v sobotu ráno v kuchyni vonělo kakao nebo bílá káva, táta seděl za stolem 4
- Můžeš nám prozradit, jaké jsi měl v době dětství a dospívání představy o tom, co bys v budoucnu chtěl dělat? A jak moc se to lišilo od toho, co jsi nakonec vystudoval, co jsi pak dělal? Možná díky prvnímu bydlišti a tomu, že nám na konci zahrady jezdil vlak, jsem měl od malička kladný vztah k vlakům, železnicím, jízdním řádům, a mým dlouholetým snem bylo nějaké povolání, které by k tomu mělo blízko… Ale nakonec jsem skončil na Střední ekonomické škole… Nicméně, po absolvování 2-leté vojenské služby jsem strávil cca 7 let jako nákupce a pak i vedoucí zásobování v Dopravním podniku Zlín, takže myslím, že od vlaků zase tak daleko k trolejbusům a autobusům nebylo… - Možná, že ptát se na to, jak jste se vlastně dali dohromady s Ivankou, je troufalé, ale jsem tak trochu zvídavý a vlastně to ani nevím. I když se to dá tušit, vzhledem k tomu, že jste žili v jednom sboru, v jedné mládeži. Ale
přesto, prozradíš nám to – některým připomeneš? Když jsem nastoupil na 2-letou vojenskou službu (do Tachova v západních Čechách), tak mě moji spolumládežníci více či méně vytrvale povzbuzovali svými dopisy… A možná nejvytrvalejší v tom byla právě Ivanka… Když jsem se vrátil, uběhl nějaký čas a já doma dostal za úkol před vánoci zajet do města koupit kapra… Tak jsem dostal nápad, že by mi s tím mohla „pomoci“ právě ona… (i když dodnes ke kaprům a rybám jako takovým má vysloveně záporný vztah…). Přesto tehdy tuto nabídku přijala a tak díky tomuto začátku, na kterém byla tato opravdu „němá tvář“, jsme se postupně začali sbližovat a skoro „do roka a do dne“ (15. prosince 1988) byla svatba – tak jak to v té době bylo obvyklé: nejprve úřední na radnici ve Zlíně a pak i ve sboru, kdy jsme přijali Boží požehnání pro náš společný život prostřednictvím br.Adolfa Šlosárka. - Vyrůstal jsi v křesťanském prostředí, takže vztah k církvi, Bohu byl jednodušší. Bylo to tak, nebo co a jak tě přivedlo k osobnímu rozhodnutí se pro Krista? Ano i ne… I když jsem vyrostl „ve sboru“, musel jsem se rozhodnout, kterým směrem se v životě vydám. Byl jsem vyučovaný celkem 3x, a to třemi různými kazateli… s odstupem nějakých cca 7 let. Za mé rozhodnutí může úmrtí mého valašského (ratibořského) dědečka. Byl jsem bezmála 1 rok na vojně, bez nějaké šance dostat se aspoň na pár dnů domů. Vraceli jsme se tehdy z nějakého cvičení, a já už na korbě „vétřiesky“ cítil takový nějaký zvláštní neklid. Když jsme přijeli do kasáren, dozvěděl jsem se, že mi přišel telegram se zprávou o jeho úmrtí… V tu
chvíli mi blesklo hlavou: „Když budeš takhle žít dál a „sedět na dvou židlích,“ tak se s ním v tom Božím království neuvidíš…“ Takže tento moment považuji za to, čemu v křesťanské terminologii říkáme obrácení. Po návratu z vojny v říjnu 1986 přišlo to třetí biblické vyučování br.Janem Loderem, který mě také v prosinci 1987 v Holešově pokřtil… - Když jsme u vzpomínek, co se stalo, že muž již s rodinou a zaměstnáním se rozhodl studovat teologii a následně nastoupit do služby kazatele? K tomu, abych se v roce 1989 přihlásil na dálkový Teologický seminář, mě vybídnul tehdejší kazatel br. Gustav Kloda… Mým motivem tenkrát bylo „rozšířit si obzory“, abych mohl být užitečnější ve službě pro sbor… Ale postupem času při studiu „dozrávalo“ rozhodnutí, že kdyby přišlo povolání do kazatelské služby… a pak najednou jednoho krásného dne u nás v obýváku seděli bratři z MSS a spolu s Ivankou jsme řekli: „Ano, s Boží pomocí do toho půjdeme…!“ - Když volně navážu – jak toto tvé rozhodnutí přijala tvá rodina, či bylo to společné rozhodnutí…? Bez našeho společného rozhodnutí (s Ivankou) a bez podpory širší rodiny by toto rozhodnutí ani nebylo možné. Dodnes je praxe taková, že když přichází vedení církve s nabídkou povolání do kazatelské služby, vždycky se ptají obou manželů – protože bez souhlasu a podpory manželky by to opravdu nešlo! Moc si dodnes vážím nejen její podpory, ale i podpory jejích rodičů, Fürstových, kteří nás v tomto rozhodnutí podpořili a dodnes svými modlitbami podporují. Vážím si i toho, jak mě přijali jako svého dalšího 5
syna… Proto neříkám, že mám tchýni a tchána, ale druhou maminku a druhého tatínka… (tato skutečnost pro mě má velký význam, protože moje maminka zemřela před téměř 24 lety, v roce 1992). - Kdy a kde jsi poprvé nastoupil do kazatelské služby a jak dlouho jste na tom prvním místě byli? Ještě před nástupem na plný úvazek jsem byl několik měsíců (od října 1992 do června 1993) částečným „kazatelem při zaměstnání“ (40h./měs. s cílem věnovat se evangelizaci a pastoraci v oblasti Val. Klobouk a Vizovic), a od 1. 7. 1993 jsem nastoupil jako biblický pracovník (dnes by se řeklo jako kazatel v nástupní praxi) pro sbor Liptál u Vsetína a tehdy ještě skupinu Valašské Klobouky. Na prvním místě jsme byli 3 roky (což byla tehdy víceméně obvyklá doba) s tím, že po 1 roce se nám podařilo vyměnit byt ve Zlíně na Jižních Svazích za byt ve Valašských Kloboukách, takže asi 2 roky (v letech 1994 – 1996), jsme bydleli ve Valašských Kloboukách. - A pak až do dneška jste byli jako kazatelská rodina kde a jak dlouho? Od roku 1996 – 2005, tedy 9 let, to byly sbory Frýdlant nad Ostravicí a Frenštát pod Radhoštěm v krásných Beskydech (z obývacího pokoje ve Frýdlantě bylo krásně vidět na Lysou horu…) Dalších 9 let, v roce 2005 – 2014 to byly sbory Brno‑Olomoucká, Vyškov a pak i skupina Slavkov u Brna. Od roku 2014 jsou naším působištěm zase sbory Nový Jičín, Kopřivnice a Suchdol nad Ostravicí na severní Moravě (jedna zajímavost pro pořádek: bydlíme v Šenově u Nového Jičína, protože ta část ulice, na které je budova 6
modlitebny, patří k obci Šenov, kdežto druhá strana ulice patří k Novému Jičínu) Takže my říkáme, že dřív se plánovalo na „pětiletky“, a nám to církev, resp. Moravskoslezské sdružení, plánuje na „devítiletky“. - Když své vzpomínání posunu, tak musím vzpomenout rodinu. Takže manželka Ivana a pak – děti. Lenku si pamatujeme ještě jako holčičku ze Zlína – kolik je jí dnes, co dělá a jak a kde žije? Lence je dnes 26 let, v Brně absolvovala gymnázium a pak i Pedagogickou fakultu, takže je z ní učitelka. Od Velikonoc 2014 je už 2 roky vdaná… a spolu se svým manželem Pavlem se i ve sboru věnují dětem (Pathfinder, mladší mládež) - Druhým dítětem je syn Jakub. Co ten, kde a jak žije? Kuba se také narodil ve Zlíně (v době, kdy jsme bydleli ve Val. Kloboukách), a také on nám zůstal v Brně a na naše současné působiště už se s námi před 2 lety nestěhoval. Po maturitě na Integrované střední škole automobilní (obor: dopravní prostředky) si našel práci, podnájem a pracuje jako řidič pro jednu menší přepravní firmu… - Zeptat se musím taky na Ivanku – co v současné době dělá za zaměstnání? Já to sice vím, ale můžeš nám to ty, nebo ona sama prozradit? Takže ona sama… Asi bych to zaměstnáním nenazvala a snad se na mě nikdo nebude zlobit, protože být pěstounem nemůže být jen práce… Druhým rokem jsem pěstounkou na přechodnou dobu… i když to není vždy lehké a jednoduché, jsem moc ráda, že jsem se k tomu roz-
hodla, a Libor v tom stál za mnou. Je skvělé, když vidíte, jak se z malého tvorečka, který neměl vůbec dobrý start do života, vyklubává úžasný človíček… Co mě těší, že tyto děti přijímá velmi dobře i celá naše rodina a novojičínský sbor se spolu s námi modlí za jejich budoucnost… - Volný čas pro své koníčky a záliby máš? A co tak nejčastěji a nejraději ve volném čase děláš? Jako rodina jsme „načichlí“ sportem a sportovní dění nejen sledujeme, ale snažíme se být i aktivní… V Brně jsem (dá se říci pravidelně) chodil i s našimi dětmi hrávat florbal a fotbal, občas nějaká ta vycházka na hory… (rádi jsme dřív i s dětmi jezdívali v létě na dovolenou na Ježonky do Beskyd). V poslední době (když k nám přijedou děti, Lenka s Pavlem a Kuba) rádi soupeříme při bowlingu… Pokud to čas a zdraví umožňuje, chodím s dalšími sportovními nadšenci z novojičínského sboru do tělocvičny hrát fotbal – když jsou u nás Lenka s Pavlem, nebo Kuba, tak se obvykle přidají i oni… - Musím přiznat, že jsme vás ve Zlíně, konkrétně ve sboru, snad od vašeho odchodu neviděli. Mýlím se? Jak vůbec na rodný Zlín vzpomínáš, na koho si stále pamatuješ? Ve Zlíně se (konkrétně na sobotu) sice objevujeme hodně zřídka, ale určitě těch návštěv ve sboru za dobu, kdy jsme se odstěhovali, bylo víc „než prstů na jedné ruce“… Dnes už je zlínský sbor jiný, a to nejen prostředím, ale i složením…
Rádi dodnes i s Ivankou vzpomínáme na malý sál evangelického kostela, kde jsme prakticky vyrostli (a kde ještě několik let asi do svých 3 let s námi chodila i naše Lenička), na spolumládežníky… Rád vzpomínám na osobnosti, které tehdy ve zlínském resp. ještě gottwaldovském sboru byly – a nebylo jich málo: br.Fr.Pernica, br.Rostislav Pimek, br.Josef Kekrt, s.Libuše Lakomá, s.Zdena Froňková, br. Miloš Bijok a další… a ve výčtu osobností z historie zlínského (gottwaldovského) sboru by se nemělo zapomenout na dlouholetého staršího sboru br. Karla Samiece. - Máš na Zlín a tamější sbor nějakou veselou vzpomínku – historku? Snad jednu… v souvislosti s br. Kekrtem – byli s mým tátou dlouhá léta spolupracovníky v sobotní škole. Br.Kekrt byl známý jako člověk, který důsledně vyžadoval přesnost, dochvilnost v docházce na učitelské shromáždění i do sboru jako takového, a také „ustrojenost“. Zřejmě to bylo jeho původním povoláním – on totiž býval četník (ne policista, ale opravdu četník!) Jednou v létě jsem přišel do sboru odpoledne v kalhotách a v košili s krát7
kým rukávem… Když mě uviděl, tak se na mně nejdřív šibalsky usmál, pak se ale podíval už trochu přísněji, a povídá: „Kde máš vázanku?“ - Ve svém kazatelském působení jsi měl možnost poznat různé lidi, v různých končinách Moravy a Slezska. Jaká je tedy naše církev z tvého pohledu a lidé v ní? Když se nás ptají bratři a sestry z našeho předchozího působiště v Brně a okolí, kde to bylo lepší, jestli u nich, nebo tam, kde jsem teď, tak zpravidla odpovídám takto: „Všude jsou lidé…“ a protože teď žijeme na severní Moravě, tak říkám, že: „Severní vítr není krutý, je jen o něco čerstvější…“ Každý kraj, každá oblast má svá specifika – jak Zlínsko, Valašsko, tak i třeba Brno, jižní nebo severní Morava. Vnímám to, že církev vždycky byla, je a bude „živým organismem“, „tělem s hlavou v nebesích“, kterou je Ježíš Kristus (1.Kor.12.) - Náš rozhovor jsem vytvářel hlavně proto, abych tak trochu připomněl někoho, kdo tu vyrostl a žil. Na závěr
bych se tedy zeptal, co si do budoucna přeješ ty osobně? Žít i nadále s jistotou Božího povolání, být Božím nástrojem v rámci těch obdarování, která mi svěřil, a být s Jeho pomocí tím, kdo povzbuzuje a některé i provází při jejich cestě poznávání Ježíše Krista, jako jejich i mého Spasitele a Zachránce… vstříc setkání s Ním při Jeho 2.příchodu. Být i nadále vděčný své rodině za zázemí, které pro tuto službu vytváří… - A co přeješ církvi, sborům kde dnes působíš a také nám do zlínského sboru a města? Zlínskému sboru, církvi nejen na Moravě a ve Slezsku, ale vůbec na celé naší kulaté Zemi bych popřál slovy apoštola Pavla: „…a jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista…“ (Fil. 1,6), při kterém díky Boží milosti budeme moci setkat se i s těmi, se kterými jsme se museli dočasně rozloučit. Já osobně se moc těším na setkání se svou maminkou…! Díky za rozhovor – Petr Matula
Sborová oznámení - Výbor odsouhlasil jednorázový příspěvek sboru 5 000 Kč pro misionáře Pavla Novotného. - V tomto roce je navýšen příspěvek sboru na KKC na 750 Kč měsíčně. - Bangladéšského studenta Stiiva podpoříme na studiích na UTB jednorázově částkou 2 000 Kč. - V sobotu 23. 4. 2016 proběhne v naší modlitebně Múzička., tentokrát na téma „Bůh hledá talent“. Na úvod bude krátké 8
kázání, pak 20minutová SŠ v jedné třídě. - Hostem okrskového shromáždění 22. 10. 2016 bude R. Jonczy, vedoucí KD při ČS Unii. Bohoslužba bude „rodinná“ – zapojí se děti a mládež. - V sobotu 9. 7. bude bohoslužba u Medřických na zahradě. Tajemnice sboru
Jaro – slunce A již se všechno kolem probouzí. A tak jsem si vzpomněla na 60tá léta, kdy můj tatínek byl včelař a na název filmu „Tisícročná včela“. Ano, včela. Je to vzor píle a důvod obdivu. V nejstarším známém překladu Starého zákona do řečtiny – Septuagintě, je v knize Přísloví uveden verš o včele, který ve známých hebrejských rukopisech chybí: „ Jdi ke včele a uč se z její píle, jak vážně koná své dílo, jehož výtěžku užívají králové i prostí lidé ke zdraví. Je žádaná a vážená všemi, ačkoliv je malé tělesné síly, prokazuje poctu moudrosti“. Včelky jsou velmi užitečným hmyzem. Sbírají sladký nektar z květů a zpracovávají jej na med, který je velmi prospěšný nejen včelám, ale také lidem. Tatínek mně dal knihu „O včelách“, abych si uvědomila, jak malý je to tvoreček a kolik květů musí navštívit – 1000 květů a na 1 kg medu více než 50 miliónů květů. Přísloví 24:13 - „Můj synu, jez med, je dobrý, plástev medu je tvému patru sladká, právě tak poznávej moudrost pro svou duši.“. Kdybych vás chtěla se vším seznámit, tak by nestačil ani náš měsíčník. Tak například dorozumívání. Jen krátce. Včely se zásadně neřídí podle nějakých zřetelných předmětů na horizontu, ale mají astronomickou orientaci. Obloha může být zcela pokryta mraky, a včely přesně vědí v kterém místě je slunce. Včela má zcela jinak uspořádanou stavbu oka než například člověk. Obdiv – řád v úle. Tam má každý svůj úkol. Průzkumné včely jsou létavky, které hledají nové zdroje, a když je objeví, nasbírají vzorky nektaru a vrátí se s ním do úlu, kde jej rozdělí jiným dělnicím a v krátké chvíli je touto zprávou vzrušen celý úl. Svým chováním – tj. tan-
cem - ukazují včely jiným včelám, kterým směrem mají letět. Včelí plást – vzor úspornosti a přesnosti. Včelí plást je stavba z včelího vosku, složená ze dvou vrstev buněk ve formě šestibokých nádob, které se navzájem dotýkají dnem. Plást vyrábějí dělnice a to tak, že vosk, který vylučují potními žlázami na bříšku, zpracovávají svýma nohama do stěn komůrek plástve. Uspořádání včelího plástu neušlo pozornosti odborníků, kteří se zabývají stavbou obilninových sil. Svými konstrukcemi začali napodobovat včelí plást a zjistili, že při takové stavbě se spotřebuje až o 30% méně betonu než na sila obvyklého typu. Další zjištění od vysokoškolských profesorů matematiky, přírodních věd, fyziky. Tito vědci se začali zabývat touto stavbou buněk a výsledek? Potvrdil, že se nemýlila včela, ale učenci s logaritmy. Včela je vybavena úžasnými schopnostmi. Kdo však posoudí, co je obdivuhodnější? Chápání, rozum a důvtip, nebo „životní pravidla“, jež dal Bůh každému tvoru v dědičné složce chromozomů na jeho životní pouti, aby byl dobře připraven pro život? Toto vše, co jsem napsala o včelkách, může potvrdit jen včelař, například naše sestra Mirka Zbořilová, která se o včelky starala mnoho let. Jen náš Otec v nebesích dává vše, co každý tvor na této zemi potřebuje k životu! I já děkuji, že jsem mohla poznat od svého otce, co dokáže včela. S láskou pro vás moji milí napsala vaše Evža Macháčková
9
Chléb a česnek, aneb jak jsme si „voněli“ Při plánování, co společně můžeme dělat, čím si vzájemně obohatit sobotní odpoledne, padl nápad na společný oběd v sobotu 5. března. Ale ne ledajaký oběd. Za hlavní suroviny byly zvoleny prosté potraviny- chléb a česnek. No, nezůstalo jen u těchto dvou surovin. Všichni ti, kteří se zúčastnili, si přinesli i další potřebné ingredience. Takže jsme mohli vidět a konzumovat třeba i mnoho zeleniny, ovoce, ale i něco z produktů sladkého „pečiva“. A aby ten chléb a česnek nebyl jen tak na „sucho“, tak několik z nás přineslo i své topinkovače a grily k opečení základní potraviny. To slovo v nadpisu – voněli - je nadnesené, protože po česneku se spíše… No dál to rozvádět netřeba. Spíše je třeba popsat, co se kromě toho společného jídla dělo jiného. Jídlo nás mělo zasytit na další část sobotního odpoledne. Pod vedením Vilmy Skřivánkové a za doprovodu muzikantů jsme společně „pěli“ při společných písních. Rodina Koutných nám pak svým vyprávěním a prezentací fotografií ukázala něco málo ze své letní
10
dovolené v Řecku, kam vyrazili i s partou jiných našich „Kristovských sourozenců“. O tom, že Řecko je plné historie, a to i té křesťanské, nemusíme pochybovat. Z vyprávění a fotek jsme to také viděli, ale slyšeli něco i o pobytu této skupiny turistů. Moc, Koutní, děkujeme. V další části jsme se pobavili a potěšili – někdy i na úkor druhých. To pár záludnými otázkami byli vyzpovídaní manželé Žůrkovi a manželé Vyčánkovi mladší. Dozvěděli jsme se něco o jejich seznámení a také nějaké „podrobností“ jejich manželství. To, že každý z manželů vypovídal odděleně, znamenalo často i rozdílné odpovědi a tak bylo o smích a humor postaráno. Zvláště, když otázku o datu svatby Olinky a Romana Vyčánkových musela „upřesnit“ maminka Alenka Vyčánková. No umí si to zařídit, tak proč ne? U Žůrků jsme zjistili, že díky doučování angličtiny- Pavla doučovala Martina- se „suché“ doučování změnilo v lásku, manželství a dva syny. Taky zajímavé, že? Aby těch humorných zpovídání nebylo pomálu, tak bylo připraveno pár záludných a zvídavých otázek i pro další manželské páry. Proto k oběma předchozím párům se přidali i Koutní, Vyčánkovi starší, Slováčkovi. Bota v ruce sloužila k vyjádření odpovědi. A věřte nebo ne, soutěž přinesla vcelku jasné odpovědi. Jen sem tam byla neshoda. Abych to ještě doplnil, manželé seděli zády k sobě, takže odpovědi
svého partnera tak nemohli „opsat“ či se domlouvat. Humorných a veselých situací bylo opravdu hodně. O celém setkání v horním sále sboru by se mohlo napsat více. To, že to bylo milé a potěšující odpoledne – tak to snad může potvrdit každý ze zúčastněných. A tak jsme společný oběd zopakovali hned příští sobotu – 12. března – po slavnosti Večeře Páně. To ale nebyl chléb a česnek jako hlavní pochutina a i program byl jiný, volnější. Ale o tom žel psát nemohu, protože jsem se jej nezúčastnil. Ale ti, kdo byli, mají ve svých vzpomínkách a mys-
lích i tento společně prožitý čas. A tak si myslím, že je dobře, že máme kde, kdy a s kým se setkávat. Že i když žehráme, že to není jako dřív a že vztahy jsou „na nic“, tak přece jen tak hrozné to není. Chce to jenom chtít se přátelit, mít k sobě otevřený a upřímný vztah. Mít na paměti, že ne já jsem „středem vesmíru“, ale spíše ti druzí. Díky všem, autorům a realizátorům tohoto odpoledne i těm, kdo se zúčastnili. Sepsal P. Matula
Vstaň a choď Letošní Jarní tání – akce klubu Pathfinder - byla opět tradičně v sokolovně na Žlutavě, ale nově letos pod jiným vedením. Roman Vyčánek starší, coby oblastní vedoucí Pathfinderu, to vzal na sebe. Dobrý vedoucí se pozná tak, že dokáže „zaměstnat podřízené“. Těmi podřízenými myslím všechny ty, kteří byli jím osloveni ku pomoci a kladně odpověděli. K těm spolupracovníkům patřili především naši mládežníci. Ano - ti, kteří nám v poslední době dělají radost svými
písněmi, hudebním doprovodem… Další pomocníci byli z řad rodičů a přátel dětí – nejen z našeho, ale i z napajedelského sboru. Ono totiž bylo potřeba mít zajištěnu i stránku proviantní. Hladový muž je mrzutý a protivný. Ale hladové dítko je divoké, nezvladatelné a nevyzpytatelné… To, že je akce dvoudenní, znamená, že je potřeba mít vše dobře naplánováno a „na minutu“ vypočítáno. Sobota 19. března ráno v sokolovně. 11
To bylo nutné připravit se na příjezd několika desítek dětí a jejich dospěláckého doprovodu. Židle, zvuková a obrazová technika, doprovodný hudební „ansámbl“. To vše se muselo připravit. Mimo to i v kuchyni se děly přípravy pro nakrmení všech hladových žaludků. U vstupu se příchozí účastníci zaregistrovali a stali se tak právoplatnými účastníky Jarního tání 2016. Dopolední část byla tradiční. Zahájení, společná píseň, modlitba. Pak se děti rozešly do skupinek dle svého věku. Celkem byly 4 skupinky. Děti ve svých skupinkách tvořily a zamýšlely se nad hlavním tématem – které je i v nadpisu této reportáže – Vstaň a choď. To, co vytvořily a co se o tomto tématu dozvěděly, si musely pod vedením našich „tet a strýců“ vedoucích připravit pro odpolední prezentaci. A tak, kdybyste se mohli do těch skupinek podívat, viděli byste, jak se malovalo, tvořilo, společně pomáhalo… Bylo to určitě zajímavé. Tedy alespoň co se těch mladších dětí týkalo. Ano, ti „pubertální“ byli poplatni svému věku a jejich skupinka podle toho vypadala. No ale přesto se podařilo i je zapojit. 12
Zatímco děti byly ve svých skupinkách, mládežníci a dospěláci měli své studium Bible – dle svého věku a zaměření. Druhá část dopoledne byla věnována duchovní stravě – slyšení slov od hlavního hosta – br. Dana Dobeše. To, že je tajemníkem Moravskoslezského sdružení a přijel k nám z Ostravy, by nebylo nic zvláštního. Spíše to, že je rodákem z našeho kraje a to konkrétně od „Hradišťa“. Takže vlastně přijel do téměř rodných končin. Ve svém zamyšlení nás zavedl do dějů 4 příběhů ze 4 evangelií, kde Ježíš sloužil darem uzdravení. Čtyři rozdílné příběhy a také čtyři rozdílné myšlenky pro nás. A i když děti je těžké zaujmout a zklidnit, tak přesto si myslím, že jak ony, tak i my dospělí si něco z tohoto vyprávění neseme do dalších dní našeho života. Polední čas byl časem, kdy tělo dostalo svou dávku proviantu. Zeleninová polévka s chlebem dala do těla živiny pro zvládnutí odpoledního programu. Po malém odpočinku se totiž děti a jejich doprovod vypravili do „terénu“. Na řadě byla „minibiblická“ hra v prostorách obce Žlutava. Autor hry Martin Sukup, coby
místn, letos poprvé zavedl účastníky do nových scenérií luk a hájů této malebné obce. Kompas a mapa byly hlavními pomocníky a dalším důležitým pomocníkem k plnění záludných úkolů byla Bible. Hru provázelo slunečné, ale i větrné počasí. Skupiny dětí, které se pro tuto hru vytvořily, zamířily do terénu, navíc ještě obdarovány lampionem štěstí. V průběhu hry měly tyto lampiony vzlétnout. Ono přání je věc jedna, ale skutečná realizace je věc druhá. Větrné počasí totiž udělalo z vypouštění lampiónů štěstí spíše soutěž – komu odstartuje, komu hořící palivo nezhasne, či kdo zapálí či nezapálí okolní stromy, když jim lampion spadne, místo toho, aby letěl „do dálek“. To pak někteří běželi lokalizovat kouř a oheň, a popřípadě hasit. Naštěstí stromy nechytly a tak Jarní tání se neproměnilo v jarní hašení. Některé skupinky potřebovaly pro své zpracování soutěže více času a tak dorazily poněkud později a „na pokraji sil“. Ale odpolední svačinka v podobě jogurtíku a rohlíku zase „dobila baterky“. Odpolední, tedy spíše již podvečerní čas byl věnován představením a prezentacím dopoledních závěrů skupinek dětí.
Scénka, kresby, písnička… to vše bylo to, co jsme viděli a slyšeli. K tomu jsme opět zazpívali, potěšili se… Přiblížil se závěr soboty a na její ukončení jsme ještě slyšeli něco málo z Božího slova od milého hosta Dani Dobeše, následovala modlitba díků našemu Nebeskému tatínkovi. No a nakonec obří kolečko okolo celé sokolovny. A pak nastalo to „správné rošambo“. Několik desítek dětí zaplnilo plochu sokolovny a například při sedacím fotbalu se třemi balóny šlo často o zdraví a neukopnutou hlavu. Další hry následovaly a tak totálně vyčerpaly síly téměř všech zúčastněných. I když byly i výjimky a tak ulehnutí ke spánku bylo ve znamení dlouhého tišení a uklidňování. Nedělní čas byl tradičně o hře týmů. To vám žel nepopíšu, protože v neděli jsem již na Žlutavě nebyl. Co vím, že vítězný tým obdržel jako odměnu dort, vyrobený Maki Štěpaníkovou. Podoba dortu byla příznačná k tématu letošního Jarního tání – postel s nápisem Vstaň a choď. Kdo že to vyhrál, jsem se dodnes nedozvěděl, ale nepotvrzená informace je, že Hradišťáci.
13
A tak abych ukončil celý popis Jarního tání, musím poděkovat všem zúčastněným. Jak aktivně zapojeným, tak i těm, kteří přijeli. A přijeli z mnoha koutů naši Moravy. Nejdál to asi měli Trávníčkovi od Blanska. Ale taky jsme se potěšili účastí zástupců Vsetínska, Valašských Klobouk, Uherského Hradiště a jeho okolí, Holešovska, Zlína, a nejbližšího okolí, či domácí Žlutavy a Napajedel. Díky taky všem těm, kteří se starali o hladové žaludky. Ale i všem těm, co připravili jak sobotu, tak i nedělní hru. Vše by se neobešlo nejen bez nich, ale také bez ochrany Nebeského tatínka, za kterou
děkujeme. Někdy to s námi dětmi má těžké, když nás musí chránit před vším tím, co nás může ohrozit. Díky za možnost vám toto vše popsat. P. Matula
RACHAB - Tajemství karmínového provázku Pokud by Česká televize pozvala Ježíše Krista do svého populárního dokumentárního cyklu Tajemství rodu, objevily by se osudy, o kterých se skoro nesluší mluvit, a když už, tak po 22. hodině. Třeba Rachab, prostitutka. V Bibli se s ní poprvé setkáváme ve starozákonní knize Jozue ve 2. kapitole. Co nám může tahle netradiční hrdinka starých časů předat do nové doby? Následující řádky prozradí, co to pro nás znamená, že se v jednom z oken ve čtvrti červených luceren objevil červený provázek. Jozue 2,1: I poslal Jozue, syn Núnův, ze Šitímu tajně dva zvědy se slovy: Jděte, prohlédněte si tu zemi i Jericho. Šli tedy, přišli do domu prostitutky 14
jménem Rachab a ulehli tam. Neznáme detaily, ale nevěstka Rachab uvěřila v Boha. Zachrání proto život dvěma špionům, kteří pocházejí z Božího vyvoleného národa. Dvěma Izraelcům, kteří jsou předvojem dobyvatelské armády. Na oplátku Rachab žádá jednu věc. Jozue 2,12-13: Nuže, přísahejte mi, prosím, při Hospodinu, že když jsem vám prokázala milosrdenství, prokážete také vy milosrdenství domu mého otce a dáte mi spolehlivé znamení. A necháte žít mého otce i matku, mé bratry i sestry a všechno, co jim patří, a vysvobodíte naše duše od smrti. Prosí o jedinou věc: o milost – pro sebe a svoji rodinu. Na ničem jiném tak nezá-
leží: Prosím o záchranu mých blízkých! Tato bordelmamá z Jericha neslyší od Boha: Promiň, takového člověka, jako jsi ty, zachránit nemůžu, ani tvoji rodinu. Naopak, v Boží odpovědi zní: Já vím, že zachránit potřebujete. Ukážu vám, jak na to. Svůj vzkaz posílá Bůh skrze zvědy. Jozue 2,18-19: Přivážeš provázek z těchto karmínových šňůr do okna, z něhož jsi nás nechala sestoupit, a shromáždíš svého otce, matku, bratry a celý dům svého otce k sobě do domu. A krev každého, kdo vyjde ze dveří tvého domu na ulici, spočine na jeho hlavě a my budeme nevinní, ale krev každého, kdo bude s tebou v domě, spočine na naší hlavě, jestliže na něho dopadne něčí ruka. Pozvi i celou svou rodinu sem. Shromážděte se pod znamení karmínového provázku. Ta barva – to není náhoda. Reprezentuje krev Ježíše Krista. Skrze ni budete zachráněni nehledě na to, jak špatná je vaše minulost. V tvojí minulosti není nic, co by přebilo moc Ježíšovy krve. Rachab, jestli ale chceš, aby tvoje rodina byla zachráněna, musíš pro to něco udělat. Vezmi karmínový provázek a přivaž ho do okna. Ty to udělej. Nebylo řečeno, aby pozvala kněze, ať se o to postará. Je to tvůj úkol. Osobně se angažuj! Pokaždé když se modlíte za svoji rodinu, natahujete nad ní karmínový provázek. Vyvěšujte karmínovou šňůru nad svými blízkými skrze půst. Rachab dobře věděla, že když tam ten provázek nebude, její rodina nemůže být zachráněna. Umím si dost dobře představit, že když ráno vstala, šla se podívat, jestli tam ta šňůra visí.
Těsně před tím, než šla spát, přesvědčila se:Ano, karmínový provázek je na svém místě. Pak tu byl ještě jeden úkol: Rachab je musela přivést k sobě domů. Co myslíte, ke kolika lidem vyrazila s poselstvím karmínového provázku? S jakou naléhavostí s nimi asi mluvila?! Kolik lidí ji odmítlo, protože se cítili za vysokými hradbami v bezpečí. Od kolika lidí slyšela: Já jsem v pohodě. Nepotřebuju Boha, nepotřebuju tvoji karmínovou šňůrku. Nejeden z jejích sousedů nejspíš argumentoval: Já žiju dobrý život, Izraelcům jsem nic neudělal. Se mnou to určitě dopadne dobře, až přijdou dobýt Jericho. Jiní se konejšili slovy: Klid! Myslím na to. Až budu v důchodu, určitě to všechno kolem Boha dotáhnu do konce a k tobě domů dorazím. Už to ale nikdy nestihli. Vírou nevěstka Rachab nezahynula spolu s těmi, kteří neuposlechli… dozvídáme se z novozákonního biblického dopisu Židům 11,31. Není od věci připomenout, že v čele izraelské armády před branami Jericha stál Jozue, hebrejsky Ješua. Stejně tak se hebrejsky řekne i jméno Ježíš. Pro některé přišel Ješua do Jericha jako zachránce – pro ty, kteří našli útočiště pod znamením karmínového provázku. Pro ostatní přišel jako soudce. Ješua přijde znovu. Je na tobě, jestli pohlédneš do očí soudce, nebo zachránce. Rozhodně platí: I ty můžeš být zachráně- ný. Rozhodně platí: I ty můžeš přivést zachránce – natáhnout karmínovou šňůru do své rodiny, mezi svoje přátele, spolužáky, kolegy. Jedna prostitutka to zvládla. Určitě to zvládneš i ty! převzato 15
