S věř yna že d í , věč ne , ab al sv Bůh ný za y ž ého ta á ž h k ivot. ynul dný, jedno mil , a kd ro ova N le o ze l mě v n né svě ebo vše ěj ho t, ť l c j á sko hny js ná dn em ní y s v A svě až ám h ta. do i p le, o
6 1 0 2 n e Led
Oznámil ti, člověče, co je dobré a co od tebe žádá Hospodin: Abys jednal spraved livě, miloval milosrdenství a kráčel se svým Bohem v pokoře.
Úvodník Zaručeně zdravý a zároveň dobrý recept Milí čtenáři, zdravím Vás v novém roce 2016 a děkuji vám za projevenou přízeň i skvělou spolupráci v roce minulém. Ke konci prosince jsem od vás dostal mnoho pozdravů a přání. Většinou přišla elektronicky, ale od několika přátel i v papírové podobě skrze Českou poštu. Nevím, jak jste na tom vy. Jestli některá přání přelítnete, jiná čtete pozorně, dokonce i dvakrát, a nad některými se i zarazíte, protože úplně nerozumíte, co jimi autor sleduje. Každopádně vás mile potěší a zahřejí na duši. U mě to tak je. Mimo jiné jsem dostal dvě přání, která mě minimálně vyvedla z rovnováhy. Jedno bylo podepsané, ale autora z Čech jsem neznal a druhé podepsané nebylo, i když bych měl odesílatele znát. V obou případech to však bylo velmi milé překvapení. Děkuji Bohu za vás i za vaši tvořivost. Na oplátku se s vámi podělím o jeden zaručený recept, který jsem dostal jako poslední z novoročních pozdravů. Není úplně jednoduchý, ale zato je možné ho připravovat na každý den a věřím, že se vám nepřejí. Možná se vám bude hodit právě teď po Vánocích, kdy potřebujete nějaké to kilčo sundat dolů. Vezme se 12 měsíců, pořádně se očistí od veškeré nečestnosti, chamtivosti a zloby. Každý měsíc se rozdělí střídavě na 29, 30 a 31 dílků tak, že vystačí na celý rok. Potom se každý den upraví tak, že se vezme: 1 porce důvěry 1 dávka poctivé práce 2 dávky dobré nálady přidají se 3 vrchovaté lžíce optimismu dáme velkou nádobu zdraví čajová lžička snášenlivosti zrnko taktu a špetka trpělivosti. To vše se promíchá a bohatě zalije láskou. Takto připravený pokrm se ozdobí kytičkou pozornosti. Podává se s milým úsměvem a dobrým slovem. Pokud jste se od ledna rozhodli podpořit myšlenku obrody našeho sboru, přeji vám, aby se vám podařilo nejen s modlitbou a půstem, ale i skvělými recepty obohatit váš život a službu druhým v roce 2016. M. Žůrek
Muž slova a písma Dnešní rozhovor je připomenutím někoho, kdo před dlouhými lety prošel zlínským sborem a kdo díky svým rodičům je s naším sborem stále spojen. A protože v prosinci sloužil v našem sboru kázáním, tak jsem využil příležitosti a požádal jej o rozhovor. Nebudu vás dál napínat a prozradím, že tím dnešním zpovídaným je bratr Vlastík Fürst mladší. Musím přiznat, že velice obdivuji jeho blogerskou a facebookovou činnost. No, ne že bych neoceňoval i tu jeho hlavní životní službu - kazatelskou, ale přece mě osobně, coby pisatele našeho měsíčníku, víc přitahuje právě ta služba písmem. Proto i ten nadpis dnešního rozhovoru. Ale již dost mého úvodu a dávám prostor našemu rozhovoru. - Na úvod našeho rozhovoru by se skoro dalo říci, že tě představovat netřeba, protože v historii sboru ve Zlíně nějaká ta stopa po tobě zůstala. Jenže ta stopa je již časem zaprášená. A tak začnu otázkou: odkud, z jaké rodiny pocházíš – rodiče, sourozenci? Moje kořeny je třeba hledat z poloviny na Hané, kde se narodil táta a z druhé půlky na Příbramsku, odkud pochází maminka. Moje rodiče znáte a myslím, že i sourozence, takže představovat je ve Zlíně by asi bylo nošení dříví do lesa. - Kolik let ti bylo, když jsi s rodiči
a sourozenci přišel do Zlína? A jaká je tvá nejsilnější vzpomínka na tu dobu vašeho příchodu do Zlína? Chodil jsem tehdy do šesté třídy, takže jsem měl 12 let. Můj první dojem z tehdejšího Gottwaldova byla jeho zvláštní Baťovská architektura a pak horký segedínský guláš, se kterým na nás v našem budoucím domově čekala tetička Lakomá, která tím jen dokázala, že má úplně špatné příjmení. pozn. redakce – stejnou vzpomínku připomněl i mladší bráška Honza - U vzpomínání na dětství a dospívání bych zůstal. Jak jsi prožíval toto období, jaké jsi měl záliby, koníčky, zájmy? Dětství, to byl Vyškov, kde jsem se narodil. Měl jsem čtyři sourozence a tak jsem se nikdy neměl čas nudit. K tomu jsem rád sportoval, obdivoval přírodu a vše, co jsem v ní chytil, nosil domů. Od žab a ještěrek, přes myši, potkany a třeba hrdličky, až po zmiji, která ale musela okamžitě z domu. Také jsem sbíral známky, mince a minerály. Máma o mně pravdivě říkala: „Devět řemesel a desátá bída.“ V dospívání, které už je pro mne spojeno s Gottwaldovem, jsem měl to štěstí, že jsem ještě zachytil závěr zlaté éry „gottwaldovské mládeže“, kterou tehdy vedl stále mladý důchodce strýc Pernica. Možná ještě víc mne ale ovlivnil strýček Kekrt, který v sobě nezapřel prvorepubli-
kového četníka. V patnácti jsem byl přijat mezi učitele sobotní školy, kterou tehdy vedl právě on. Nikdy nezapomenu na jeho výrok: „Neúčast na učitelském omlouvá jen nemoc, smrt a kriminál“. - V té době člověk také začíná přemýšlet, co dál, co budu studovat, čím budu. Jak to bylo u tebe? Co jsi nakonec vystudoval a co jsi dělal? Mým snem byl od mládí lesník. Teprve v pubertě jsem změnil své rozhodnutí a chtěl jsem být stavebním inženýrem. Díky tomu, že můj táta byl kazatelem, jsem ale skončil jako zámečnický učeň v ZPS s tím, že nikdy nesmím jít studovat. Pak se změnil církevní tajemník a já přešel na strojní průmyslovku. V té době jsem uvažoval o tom, že bych studoval teologii na Karlově univerzitě, ale k tomu mi odmítlo dát doporučení nejen vedení mé střední školy, ale i vedení církve. Nakonec ze mne byl inženýr, ale ne stavební, protože jsem vystudoval telekomunikační techniku na VUT v Brně. - Kdy a kam tě zavedly první kroky ze Zlína? Na to už jsem vlastně odpověděl v předchozí otázce. Snad jen doplním, že po studiu na VUT mne čekala vojna v Tachově a po ní jsem se přiženil na Slovácko do Boršic. - Další blok otázek bych zaměřil na duchovní rovinu. Pocházíš z ryze adventistického prostředí, a tak víru a vztah k Bohu jsi měl tak trochu „nalajnovanou“. Jenže vím, že to tak úplně pravda není. I ten, kdo pochází z křesťanské rodiny, musí sám najít a prožít víru a obrácení. Jak a kdy to bylo u tebe? Ono je to trochu složitější. V 15 letech
jsem byl pokřtěn s Mirkem Bijokem a sestrou Vlastou Procházkovou v křtitelnici holešovského sboru. Potom byl táta za dost zvláštních okolností propuštěný z práce kazatele a v padesáti musel hledat novou práci. To mne dost poznamenalo. Navíc spousta členů mého sboru na to vše nezareagovala zrovna nejlépe. Pomlouvali mé rodiče a vymýšleli si dost bizarní pomluvy. Byl jsem v té době vedoucím gottwaldovské mládeže, a protože jsem přecházel na vysokou školu do Brna, tak jsem nakonec změnil i sbor. Bylo to období bloudění, ale díky Bohu jsem nakonec po různých peripetiích zakotvil ve sboru na Střední ulici v Brně. Znovu jsem si ujasnil, že nechci žít bez Boha a asi v té době prožil něco, co by se dalo nazvat obrácením a možná i křtem Duchem svatým. - Co bylo tím stěžejním, že ses rozhodl v dalším období svého života pro teologii – povolání do kazatelské práce? Co tě vedlo a vede dodnes k této službě? Jak už jsem psal, kazatelem jsem se chtěl stát v době, kdy mne čekala maturita. Jenže církev to v té době viděla jinak a tak jsem se vydal jinou cestou. Povolání nakonec přišlo až poté, co jsem se oženil a založil rodinu. Asi to tak muselo být, protože moje žena nechtěla kazatele. Mne si brala s tím, že vzhledem k mému jménu kazatelem nikdy nebudu. Dnes má kazatele a já si myslím, že už se s tím smířila a někdy je na mne možná i trochu hrdá. - Každý duchovní – kazatel má něco, co je mu ve službě nejbližší – teologie, pastorace, evangelizace… Co je to u tebe? Nebo to nerozlišuješ? Ono se to v mém životě mění. Prvních deset let jsem věnoval nejvíc času
pastoraci. Pak začala převládat evangelizace. No a posledních už skoro deset let se věnuji i práci s lidmi prostřednictvím internetu. - Kde a jak dlouho jsi dosud působil a jaké si z těch míst neseš poznatky, zkušenosti – pokud se to dá takto definovat? Začínali jsme ve sborech Veselí a Kyjov, kde jsme byli rok a půl. Potom jsme dalších sedm a půl let prožili v Jeseníku, ke kterému patřily Hanušovice. Následoval Havířov, kde jsem se osm let staral o sbory Suchá a Šumbark, a tři roky jsem byl v té době i vysvěceným kazatelem pro Karvinou. Nejdéle jsme byli ve Frýdku Místku. O tento sbor jsem se staral spolu s Vojkovicemi a Místkem deset let. V té době jsem měl pár let na starosti i skupiny Kaňovice a Ježonky. Nejkratší dobu jsem měl v péči sbory Brno‑Olomoucká, Vyškov a skupinu Slavkov. Bylo to pouze na jeden rok. Teď jsem od června minulého roku kazatelem sboru Brno‑Střední, ke kterému patří skupinka v Kloboukách. No a posledním místem bude důchod, který mne čeká za necelých šest let. Kde to bude, to zatím ví jen Bůh. - Jsou z tvého pohledu věřící, křesťané, adventisté všude vesměs stejní, nebo se liší místem a prostředím, kde žijí? Mám za to, že na severní Moravě jsou lidé přímější, drsnější a možná i víc žijí pro církev. Na jihu je to trochu jiné. Přesto si ale myslím, že naše víra nestojí a nepadá na tom, odkud pocházíme.
Záleží jen na každém z nás, zda se víra v Boží existenci časem vyvine ve vztah osobní vzájemné důvěry. - Poslední blok bych zaměřil na tvé rodinné a soukromé pole. Takže jak a kde jsi poznal svou manželku? Bohunku, která pochází ze Slovácka, jsem poznal v Gottwaldově. V Brně jsem prožil celodenní výslech na „krajské úřadovně StB“, který mi dal tak zabrat, že jsem místo na výlet s brněnskou mládeží jel po delší době na sobotu domů. V evangelickém kostele bylo okrskové shromáždění a tam jsem ji uviděl v pěveckém sboru, který tehdy dala dohromady sestra Lidka Loderová. - Jak ona přijala rozhodnutí, že budeš kazatelem? Jak snáší třeba skutečnost stěhování z místa na místo, či to, že jsi často mimo domov? Už jsem se o tom zmiňoval. Kazatele nechtěla. Nakonec ale souhlasila, protože mne měla ráda a viděla, že je to povolání, které se tak lehce neodmítá. Stěhování samo o sobě ji netrápí. Spíš je problém v přetrhání přátelství. Myslím, že už se to
naučila zvládat. Díky Bohu na každém novém místě vždy našla zaměstnání a díky němu i nové přátele, kterým může pomáhat poznávat Boha. - A co děti? Kolik jich máš, co dělají v současnosti a kde bydlí? Jak se říká na Hané, děti nemáme. Máme jen dva syny. Starší Vlastík je zatím svobodný a bydlí teď po delší době zase s námi, protože byl v Brně dřív než my. Pracuje jako programátor ve firmě AVG. Mladší syn se nám loni v létě oženil. Dokončuje studium ekonomie na ČVUT v Praze. - A co volný čas, máš jej? A jak jej nejraději a nejčastěji trávíš? S volným časem je to horší. V neděli se většinou snažíme navštívit rodiče. Máme to obrovské požehnání, že i v našem věku máme oba dva rodiče. Pokud máme s manželkou volný čas společně, tak se snažíme vyrazit na procházku. Pokud ho mám v době, kdy jsem sám, tak rád sedím u počítače a píšu. Buď nějaké zamyšlení, nebo si píšu s lidmi, které jsem v životě neviděl, ale známe se díky internetu. Těším se, že se s mnohými z nich jednou osobně poznám v Božím království. - Nechci také opomenout i tvou spisovatelskou – blogerskou „kariéru“. Jak ses k tomu dostal, co tě vedlo tímto směrem? A máš někde zaznamenáno, kolik knížek a blogerských příspěvků již z tvého „pera“ vzniklo? Na tom má zásluhu můj syn, který začal na blogu dřív než já. Protože jsem vždy lépe psal, než mluvil, tak jsem tuto možnost přivítal. Za těch osm let jsem na blogu napsal zhruba 2300 článků, další tisí-
covku v různých sborových zpravodajích a na stránkách sborů, kde jsem působil., Na Facebooku třetí rok realizuji projekt, během kterého se svými přáteli čteme jednu kapitolu denně a já k ní vždy dám k dispozici stručný komentář. No a teď jsem od Nového roku zase začal na iDnes každodenní ranní zamyšlení z Bible, v nichž bych rád ukázal, jak se lidstvo vydalo z ráje do Božího království. Co se týče knih, tak pokud se nemýlím, zatím mi tiskem vyšly čtyři a pár dalších je zatím jen v elektronické podobě. - Jsi ale především duchovní – kazatel? Co tě na této službě baví, co ti to přináší do tvého osobního, ale i rodinného života? To největší dobrodružství je vždy možnost sledovat, jak se další lidé postupně seznamují s Ježíšem a prožívají při tom radikální proměnu svého života. Jsem rád, že to mohu prožívat s desítkou lidí i zde v Brně. - Na závěr bych se zeptal, jak často se dostaneš sem do Zlína – za rodiči, bratrem Jirkou? Jak moc a na koho ze zlínského sboru si vzpomínáš? Jak už jsem psal, k rodičům se snažíme vyrazit každou volnou neděli. S Jirkou se tak často nevidíme, ale díky mobilu se alespoň můžeme slyšet vždy, když máme chuť si chvíli popovídat. Při poslední návštěvě sboru v Malenovicích jsem zjistil, že daleko víc je těch, na které už mohu jen vzpomínat. Díky Bohu za ty, které jsem mohl pozdravit osobně. Těší mne ale, že si díky tomu mohu stále více uvědomovat cenu toho, že se se všemi jednou uvidím v Ježíšově království.
- Co by sis ty osobně přál do budoucna a co přeješ i všem křesťanům – kdekoliv, třeba i ve tvém současném sboru, nebo i ve sboru Zlín? Abychom se mohli každé ráno znovu odevzdat do Božích rukou a večer mu děkovat za to, že má pro nás místo ve svém království. Přeji nám všem, aby Ježíš
denně plnil naše nitro svým pokojem a abychom pak mohli být jeho svědky, kteří pomohou svým rodinám, sousedům, spolužákům nebo spolupracovníkům poznat Ježíše a stát se jeho učedníkem. Díky za rozhovor – Petr Matula
Život je především dar Skončil rok, nastala doba bilancování a uzávěrek. I v našich řadách bývá zvykem sčítat možné i nemožné, hodnotit… A přece jako křesťané víme, že jsme v zásadě od hodnocení a souzení osvobozeni, protože soudit bude jedině Bůh. Jen On zná přesný rozdíl mezi dobrem a zlem. Jen On ví, co skutečně obstojí na věčnosti – a konečně jen On zná lidské srdce do dna. Pro nás existuje něco důležitějšího než sčítání a hodnocení. Pro nás je nutné podívat se z nějakého úhlu na náš život, ve kterém žijeme. A tak bychom si měli uvědomit, že život, který žijeme, ten, který jsme v uplynulém roce prožili, byl především darem. My jsme přece náš život ani nevymysleli, ani nevypěstovali, ani nesestrojili. My jej užíváme lépe či hůře. My jej ledasčím z vlastní aktivity naplňujeme. Život, který žijeme, je v prvé řadě Darem! Bohu jsme odpovědní za to, jak s naším životem hospodaříme. Vždyť On s námi počítá jako s rozumnými bytostmi. Jako s těmi, kterým svěřuje něco, co má být naším přičiněním zhodnoceno. Mat.25/21,26 -třetí služebník je odsouzen – ne pro zpronevěru, ne proto, že by udělal něco zlého, ale „jen proto“, že neudělal dost dobrého. Že nepochopil, co mu jeho Pán svěřuje, že nespolupracoval se zájmem svého Pána. A v tomto podo-
benství se máme poznat. Nesmýšlejte jako pohané, kteří se dívají, jak byli úspěšní a sčítají, o kolik jsou bohatší. Uznejme nejprve pravdivě, že jsme byli i tento rok obdarování životem, obdarování příležitostmi ke konání dobra. Otázka nezní, kolik dobrého jsme dostali, ale v prvé řadě: co jsme sami udělali pro svého bližního. Jak jsme uměli zhodnotit ten nesmírný Dar, jímž je život! Vzpomeňte si, jak děti mají radost, když jsou obdarovány a děti ví, že ten, kdo je obdaroval, je má rád. Totéž máme my pochopit ve vztahu k Daru života. Pak si nebudeme na prahu nového roku dělat nepřiměřené starosti o budoucnost. Jedno je však jisté. Přinese nám radost, i když nevíme, na jak dlouho, ale víme, že ještě budeme mít příležitost spolupracovat s Bohem, s tím Bohem, se kterým se chceme setkat a toužíme být k němu přivedeni jeho Synem Pánem Ježíšem Kristem. Toužíme být přivedeni k živému Bohu, našemu Otci s díkem a důvěrou. Amen. Hodně lásky aBožího požehnání všem věřícím ve sboru CASD Zlín- Malenovice, všem lidem na celém světě. Pokoj vám. Vaše sestra Eugenie Macháčková
Ztratili jsme se Následující řádky jsem dostal mailem a myslím, že stojí za to, abyste je četli i vy. Nastoupila jsem do tramvaje a posadila se proti staré paní. Někdo se chtěl něco zeptat řidiče, ale ten je uzavřený ve své kukani. Vzpomněla jsem si, jak dříve v tramvaji sedával průvodčí. Mohlo se ho ptát na cestu, přestupy a vůbec jenom s ním mluvit. Stará paní mi něco říkala. Chtělo se jí povídat. Všimli jste si, jak staří lidé navazují hovor? Většinou ale nemají s kým. Mladá maminka vezla v kočárku holčičku. Holčička na maminku mluvila, ale marně, ta ji neslyšela. Ve sluchátkách, jak je teď u mladých lidí zvykem, jí duněla muzika. U lékaře jsem seděla blízko, ale on neměl čas se na mě ani podívat. Sledoval o mně všechno v počítači. Proč by se mě měl vyptávat, jak mi je, když mu všechno o mých neduzích řekne počítač? Z našeho domu vyšel pán. Asi tu bydlí, napadlo mě, ale neznám ho, jako neznám další obyvatele domu. A zase jsem si vzpomněla, jak navečer před naším domem sedávala správcová paní Nováková. Zastavovala jsem se u ní na kus slova. Pro mě to býval tenkrát pocit bezpečí domova. Dnes nikde v ulicích nenajdete společenství lidí jen tak si povídajících. Za rohem měla obchod s potravinami paní Jirásková. Než jsme nakoupili, ptala se nás, co děti, nemoci, a my jsme věděli, že nás má ráda a že patří do našich životů.
V samoobsluhách nenajdeme většinou nikoho, kdo by nám poradil. U pokladny zmatkujeme s nákupním vozíkem, se zbožím na pásu a s mačkáním pinu. Těžko s námi může unavená pokladní promluvit, nemá čas se na nás ani podívat. Doma jsem volala poruchy. Zlobil telefon. Po nekonečně dlouhé době se ozval hlas jako ze záhrobí: „Co pro vás můžu udělat?“ Na tuhle otázku už jsem alergická. Slyším ji při každém volání do všech institucí. „Zmáčkněte jedničku, když.“ radil hlas. „Zmáčkněte dvojku, když. Zmáčkněte křížek, když.“ „Když co“, jsem v rychlosti nezaznamenala. Zkusila jsem mačkat dle pokynu, abych se nakonec dozvěděla, že protože nebylo nic stisknuto, spojení je přerušeno. „Co mám zmáčknout, aby lidi k sobě zase našli cestu?!“ křičela jsem do hluchého telefonu. Vzpomínáte si, jak jsme v dětství sedávali s rodiči po večeři u stolu a povídali? Dnes sedí rodiče u televize, děti většinou taky, nebo spíš u počítače. Ztratili jsme se. Jestli se nenajdeme, bude nám jednou všem těžko a smutno. Zkusme to zkusit znovu, jestli to půjde. Kdo nezkusí??? A jak to máme my? Třeba ve svých domovech, rodinách, sboru, se svými přáteli… (doslov redakce) převzato
Vězni svědomí - svoboda v nesvobodě Putování po stopách dějin a zkušeností perzekuovaných v době nesvobody pokročilo do pátého pokračování. Co mě tak trochu mrzí je, že příběhy, které jsem přímo na místě zpracovával já, dnešním vydáním končí. Další příběhy a osudy zpracovávali Pavel Horák, tedy soused z blízkého sboru Napajedla, a Míša Hrachovcová, rozená Krynská, tedy velmi vzdálená, co se bydliště týká. V případě Pavla mám příslib, že se dočkáme zpracování pro tisk v našem měsíčníku. Tak doufám. Ale od Míši žel dosud i přes několik proseb a výzev stále nemám odezvu. Takže další osud našeho seriálu, který má podle mě význam především pro připomínku Božích zázraků a Božího vedení, je zatím ve hvězdách… Nicméně dnes jsou tu ještě odpovědi posledních dvou, které jsem zpovídal. Oba prošli nejen vězněním, ale v dalším období také službou kazatelskou. A dodnes slouží – tak jak umí a zvládají.
Benjamin Pražan Narozen: 19. 9. 1934 Sbor CASD: Hrušovany nad Jevišovkou Obvinění: vyhýbání se vojenské službě z náboženských důvodů Trest: 10 měsíců nepodmíněně Věznice: pracovní tábor Jáchymov, věznice Pankrác Jak probíhal tvůj duchovní život při věznění: Neměl jsem Bibli, neměl jsem nic než jen modlitby. A můžu Pánu Bohu poděkovat, že mě zbavil pocitu hladu. Přesto že jsem nejedl nic než tu naši adventní čistou stravu a byly hladovky, samotky, tak já jsem nepociťoval hlad. Zažil jsi nějakou zkušenost, ze které bylo jasné že byla od Boha? V Jáchymově zařval jeden bachař: „ toto, je zázrak, to se nám ještě nestalo“. A já mohu jen Pánu Bohu poděkovat, že jsem byl účastníkem tohoto zázraku. Protože když jsme tam přišli, tak jsme se museli svlíknout, a teď vás celé prohlížejí, tělo, do uší, nosu, dívají se do pusy, jestli máte všechny zuby, a taky do konečníku. A to jsme si prožili asi všichni. Potom vás berou na přísná měření výšky. Dva to kontrolovali, než to zapsali. Potom váhu přesně, přitom se nesmíte hýbat a vrtět, na to byli hákliví. Po třech měsících jsem byl přeložen na Pankrác a před odjezdem znova tato procedura – prohlídka, měření, vážení. A na váze teď jeden ten bachař nahlásil váhu, a ten druhý říká: „ to není možné, to je nějaký jiný vězeň. Jak se jmenujete“? Tak jsem musel říct
jméno. „Jaké máte oči?“ „No je to on, je to on“. A teď zařval to: „Toto je zázrak, to se nám ještě nestalo. My jsme si ho tady vykrmili“. Změnil se tvůj vztah k Pánu Bohu, upevnil? Když začneš bojovat, tak musíš vytrvat. Jinak to nejde.
Vítězslav Vurst Narozen: 16. 1. 1950 Sbor CASD: Praha – Smíchov Obvinění: § 289 – vyhýbání se vojenské službě Trest: 10 měsíců nepodmíněně Vazba i věznění – Praha – Pankrác Jak probíhal tvůj duchovní život při věznění: (smích) – Složitě. Něco jiného bylo ve vazbě, něco jiného ve výkonu trestu.
Žádné soukromí. Ve vazbě, tam to šlo, tam jsme byli tři na cele. Ve výkonu trestu nás bylo na cele ke čtyřiceti, na trojácích postelích, na kterých se přes den nesmělo ležet. Téměř pořád zavření na oddělení, tak to bylo hodně složité. Spíš to člověk prožívá sám v sobě. Zažil jsi nějakou zkušenost, ze které bylo jasné že byla od Boha? Já je mám, ale to je tak problematické, protože každá ta zkušenost je strašně interní. Já když ji popisuji, když jsem ji popisoval, tak pro druhého je to nic a pro mě to bylo strašně moc. To jsou takové zkušenosti, že v té chvíli pro mě znamenaly šíleně moc a já už je nerad vyprávím, protože jsou takovým mým vnitřním pokladem, který si nesu. To je podobné, jako když mi někdo vyprávěl něco z 2. světové války a já nerozuměl té atmosféře toho prožívání. Takže ty věci odtamtud vázané k mým prožitkům v tom místě jsou zkrátka nepřenositelné a tak je nevyprávím. Změnil se tvůj vztah k Pánu Bohu, upevnil? Já to nedokážu porovnávat s tím, jaké by to bylo, kdybych nebyl vězněn. Na tu otázku se nedá odpovědět. Ale samozřejmě mě to ovlivnilo. Ovlivnilo to moje hodnoty obecně v životě. Můj vztah ke společnosti, lidem. Já se třeba začal dívat jinak na vězněné lidi. To byla pro mě ohromná zkušenost, že ne každý, kdo je vězněný, je lump. Bylo to v tomhle ohledu pro mě strašně silné. A ve vztahu k víře? Já nevím, jak bych se vyvíjel, kdybych nebyl ve vězení. Já vím, stálo to za to. Vzpomínám na to rád. Pokračování? Snad bude.
Sborová oznámení Od 6. do 16. 1. 2016 probíhá Deset dní modliteb za vylití Ducha svatého.
bohoslužby členské shromáždění za účasti činovníků MSS.
Došlo ke změně místa setkání učitelů DSŠ v sobotu 30. 1. 2016 s br. Jurečkem. Nebude to ve Zlíně, ale v Uherském Hradišti, ve 14.00hod.
- v Sobotu 16. ledna od 19.00 hodin bude opět tělocvična, se zaměřením na volejbal.
12. 3. 2016 večer proběhne v naší modlitebně koncert kapely ESPÉ (chvály) 13. 3. bohoslužba zlínských církví. Bylo schváleno, aby se všechny dveře do sálu (hlavní, z kuchyňky, z učitelské místnosti, zadní do chodby) zamykaly jedním společným klíčem kvůli větší bezpečnosti, zvlášť v době, kdy v přilehlých místnostech probíhají jiné akce (přibývá ve sboru technického vybavení a elektroniky).
- v neděli 17. ledna jsou děti zvány na zimní olympiádu do Uherského Hradiště. Více informací u Romana Vyčánka. 21. 1. v 16:00 koncert v Evangel. kostele „Loučení s Vánocemi“ vokálně ‑instrumentální soubor CALATA z Ostravy s programem vánočních písní - 23. ledna 2016, v modlitebně CASD Uh. Hradišti Bohoslužba nejen pro neslyšící (případně jinak handicapované) s názvem „SVĚT TICHA“ Tajemník sboru
- 16. ledna bude po skončení dopolední
Vzpomínka… Naše Evženka Macháčková je stálým a velkým přispěvatelem do našeho měsíčníku. I při svém vysokém věku si dokáže najít čas a prostor, aby nás obohacovala svým darem sdílení, služby. To vše můžeme každý z nás zažít skrze její srdečná přání k našim narozeninám. A také nám občas připomene i ty, kteří opustili pozemskou vlast a čekají na vzkříšení. A tak přispěla do dnešního vydání i vzpomínkou na sestru Editu Libscherovou a její recitační obdarování. Někde ve svých „archivech“ našla jednu z básní, která je vyznáním o Tom, který je naším
největším lékařem. A protože lékaře každý z nás potřeboval a potřebuje, je zde vzpomínka jak na sestru Editu, tak především na toho nejlepšího lékaře z nejlepších. Velký lékař Přišla jsem k velkému Lékaři. Říkají, že je nejlepší, že prý neexistuje ani jediný případ, kdy by poslal někoho pryč. Stoprocentnost jeho léčby, podmíněna pouze odevzdáním se do jeho péče, mě uchvátila.
Se sepnutýma rukama jsem vešla do ordinace. Měl na mě spoustu času, poslouchal můj životní příběh a chápavě mi každou chvíli stíral slzy. Byl pozorný. Všiml si tržné rány na mém srdci a nabídl mi i hojivou mast na mé poloslepé oči. Nakonec jsem se ho zeptala, co se mnou udělá. Odpověděl: „Budeš užívat denně Golgotský lék, studuj denně pečlivě jeho užívání“. S pocitem úcty beru do rukou ten vzácný biblický recept a ptám se znovu:
„A kdy mám přestat s užíváním“? „Raději už nikdy, potom bych ti mohl už těžko pomoci“. „A nemohu se předávkovat?“ „Ne, ten lék je zvláštní, čím více ho užíváš, tím lépe“. „A přijď se mi ukázat co nejčastěji“. Ráda, slibuji. S pocitem velkého štěstí odcházím, a s vděčností čtu na receptu Jeho podpis Bůh – Otec nebeský – v Ježíši Kristu Na Editu Libscherovou vzpomínala Evža Macháčková
Zlín pong 2015 Prosincový měsíc byl bohatý nejen na společné akce, třeba ty, které jsou popsány v článku sdílení, společenství a jídlo. K té pestrosti a bohatosti přispěl dnes již tradiční, letos 4. ročník turnaje ve stolním tenise – Zlín pong. Tento turnaj založil Jerry Šlosárek a i letos jej zorganizoval. Jen ten termín se tak trochu změnil. Dřívější únorovo‑březnový termín se přesunul na termín prosincový a o to víc může být nazván „ turnajem profíků k ukončení roku“. Musím přiznat, že podle toho, jak se Jerry na to těšil, a jak nadšeně o tom mluvil, čekal jsem turnaj plný „nabušených“ borců, a velké konkurence. Neděle 20. Prosince. Ráno jako stvořené pro sportování. Oba vzpomínané atributy se skutečně naplnily. Nabušených“ borců tam několik bylo a i konkurence se dostavila. Jen tak nějak ve zmenšeném počtu. Celkem se do bojů zapojilo 10 sportu chtivých chlapů. Nejvíce „nabušený“ přišel náš Mira
Vindyš. Bylo ho vidět a slyšet u všeho. A protože přijeli i další 4 kamarádi z domu Naděje, a tam se ta nabušenost skutečně potvrdila, bylo s kým a co hrát. Pravda, my zbývající – Peťa Medřický, Tom Picek, Jerry, můj tchán Standa Měrka a má maličkost jsme se nakonec ocitli v pozici olympioniků – není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Prostě jsme dělali čtyřem kamarádům z Naděje jen tréninkové sparing partnery. Jelikož množství hráčů a množství hracích stolů bylo 2:1 byl nakonec čas sehrát i neoficiální líté boje ve čtyřhře. Silnější partneři získali ty méně zdatné a tak jsme si nakonec zahráli, někdy i ve stylu volném. Zvláště Mira Vindyš chtěl alespoň něco vyhrát, a tak prostřídal dva spolubojovníky. Jestli se mu to podařilo nevím, ale nakonec jsem rád, že i když ve dvouhře nic nevyhrál a v průběhu už byl dokonce v civilu na odchodu, tak nakonec zůstal a nejen že se pobavil, ale že si i zahrál.
Možná že vám chybí jména a umístění v turnaji. Vítězem se stal Béďa Bulava, druhé místo vybojoval minulý vítěz Jožka Slovák. V boji o třetí místo zdolal Mirek Galia jejich vedoucího – a teď jsem zjistil, že mi jméno vypadlo. Takže se omlouvám, ale faktem zůstává, že proti loňsku, kdy alespoň Jerry dosáhl na čtvrtou bramborovou placku, tak tentokrát kamarádi z Naděje odvezli i tu. Tato reportáž by měla i ostatní sportu
chtivé a schopné naladit na příští konec roku, kdy snad Jerry opět ping‑pongově vzplane a turnaj zorganizuje. A že konečně snad vytvoříme pro kamarády z Naděje konkurenci a něco vyhrajeme. Sportu a ping pongu zdar. Reportáž od zelených stolů sepsal Petr Matula
Prosinec – měsíc společenství, sdílení se, jídla… Závěr roku, jak to tak vnímám již po dlouhá léta, bývá pro drtivou většinu měsícem shonu, kvapu, kdy je málo času na sebe, na odpočinek… Mnozí si řeknou: „to ta doba vánoc a konce roku, když to pomine, tak nám bude hej“. Jenže ať chceme či ne, okolní svět nás stejně semele. V zaměstnání – tedy pokud jej máte, či nejste tradiční zaměstnanci, je poslední měsíc tím nejhektičtějším. Vše
se musí stihnout do konce roku, uzávěrky, dokončení zakázek. Dále netřeba pokračovat. Když jen čistě z praktických důvodů zamíříte do obchodu, abyste si obstarali obživu, narazíte na davy lidí. Všichni se těší a připravují na dobu, kdy bude většina z nás mezi svými blízkými, bude čas se zastavit, popovídat, potěšit, společně se pohostit… Jsem rád, že letošní prosinec v našem
sboru byl prodchnut těmito projevy. A to hned několikrát. Těší mě, že každý, kdo jen trochu chtěl a toužil po společenství, se některé z akcí zúčastnil. Tou akcí myslím přesně to, co hlásá nadpis celého ohlédnutí se za posledním měsícem roku 2015. Ale abych to vzal popořádku, tak musím začít u první prosincové soboty. To dle rozpisu bohoslužeb byla na plánu bohoslužba památky Večeře Páně. A ta již poněkolikáté začíná chválami – písněmi a čtením textů Božího slova. Toho se ujímá pěvecký soubor, zvaný Zlinchor, pod vedením Davida Bijoka. A protože i zpívání potřebuje zkoušet, tak zpěváci cvičili již delší dobu před tím. No vidíte sami – i tady příprava byla potřebná. Než jsme pokračovali k vyvrcholení bohoslužby – kázání, měli jsme tu přednost přivítat do našeho sborového nově příchozí členy – i s rodinami. Do Domu pro Seniory se přistěhoval bratr Štefan Juhász a z nedalekých Napajedel se po letech vrací do Zlína Roman a Ola Vyčánkovi – i s dětmi. Věříme, že se všem bude u nás líbit a budeme se snažit v budoucnu je pro náš časopis vyzpovídat. Samotný průběh – kázání, služba umývání nohou a přijí-
mání chleba a vína - bylo v duchu a pravdě – jak by se dalo říci. Jen dle mého pohledu možná chybělo více toho optimismu a „upřímného úsměvu“. Ale to je jen můj pohled – tak pokud měl někdo jiný pohled, tak se za vyslovený názor omlouvám. Po této slavnostní bohoslužbě následovalo agapé - „bohoslužba“ společenství, sdílení se a jídla. A aby nešlo jen o to poslední – jídlo, byl tentokrát připraven i následný program. V něm jsme mohli shlédnout fota i videa z let minulých. Viděli jsme nejen sebe o pár let mladší, krásnější, ale i ty, kteří již buďto žijí jinde, nebo také ty, kteří čekají na příchod Krista a vzkříšení. Věřte, bylo na co se dívat. Nechci zapomenout i na ty někdy až groteskní zážitky, které mnozí z vás vyprávěli, ze svých bohatých životních zkušeností. A taky se zpívalo, povídalo, jedlo. Tím druhým setkáním, kdy byli pozváni všichni, ale ne všichni přišli, byla sobota 26. prosince. Tato sobota připadla na tzv. sváteční dny. A protože lze vnímat naše společenství jako rodinu, tak vznikl i nápad na uspořádání společného slavnostního oběda. Vnímáme, že v našem sborovém společenství máme i dost těch, kteří svou vlastní rodinu již nemají, či se s ní tak úzce nepotkávají. To bylo i první myšlenkou, proč takový oběd připravit. Ale ne jedinou. V předstihu bylo všem sděleno pozvání, spojené s drobným finančním příspěvkem od každého přihlášeného. Také se vytvořil tým organizátorů, bylo vymyšleno menu, a další věci, které
by obohatily naše společné chvíle. Sváteční chvíle možná i zapůsobily na jednoho nejmenovaného kuchaře – profesionála, který na úkor svého volna navařil zelí, knedlíky a zajistil i suroviny pro „Mňam mňam“ pečeni. A to vše jen za ceny tzv. režijní. Tímto mu děkujeme velice. Naše žaludky zaplesaly. Slavnostně nazdobené stoly, zasedací pořádek připraven – a je tu sobota. K bohatě prostřenému stolu usedá naše společenství a věřím, že v Boží přítomnosti. Na úvod zapělo duo Vierka Malárová a Jarek Škrla. Pak bylo popřáno dobré chuti a bylo slyšet již jen cinkání talířů a příborů, spokojené oddychování. Ale i družné hovory, smích, i naše děti se dobře bavily. Jen co jsme poobědvali, už tu máme zákusky, něco k pití, ovoce. Vyprávět asi dál netřeba. Vy, co jste byli přítomni, máte svůj zážitek. A vy, co jste nebyli – nechci být škodolibý, ale máte škodu. A když jsme u té škody, bylo slyšet mezi vámi i to, že slavnostního oběda se zúčastnili hlavně ti, kterým na vzájemném společenství velmi záleží. No jistě názor, stojící za zamyšlení, i když dle mě ne úplně pravdivý. Musíme uznat, že mnozí zamířili ke svým rodinám, či byli zdravotně indisponovaní, či jiné závažné důvody je nepřivedly mezi nás.
To, jaká byla atmosféra a co si o tom myslí účastníci, se můžete zeptat jich samotných. Ale dovolte, abych zveřejnil pár slov od Evženky Macháčkové, které k dané události sepsala. Vážení a milí v Kristu, chci touto cestou poděkovat. A to nejen za moji osobu. U stolu, kde jsem měla jmenovku, seděl vedle mě bratr Martin Sukup a ten řekl: „Toto byl velmi dobrý nápad, kdy někteří naši členové neměli možnost usednout ke společnému stolu doma s rodinou. A bylo to připraveno v „horní místnosti“, kde také při poslední večeři seděli učedníci s Pánem Ježíšem“. Ještě jednou velké díky vám všem, kteří jste připravovali toto velké pohoštění! Poprvé, co žiji, jsem neměla společnou večeři s rodinou – a to i s dětmi. Moc moc děkuji. Tolik ze slov Evženky Macháčkové. Poslední společně organizované setkání bylo pod vedením Vilmy Skřivánkové. Pozvánkou, rozeslanou mnohým z nás, jsme byli pozváni na silvestrovské společné ukončení kalendářního roku a to do prostorů naší modlitebny. Procházka do okolí nás měla naladit k dalšímu následnému programu. Žel jen,
k zaslouženému a posilujícímu spánku. Pravda, většina měla před sebou cestu ještě dalekou. Ale věříme, že všichni byli potěšeni a trocha té únavy a pozdního ulehnutí do svých postelí za to stála.
že malé množství účastníků při procházce budilo obavy – bude nás dost, bude to všechno, co bylo nachystáno k něčemu? Naštěstí se ale celý podvečer, večer a noc vyvedly na jedničku. Pozvání vyslyšeli jak Egerovi z Holešova, tak i Hermanovi a Miturovi z Valašských Klobouk. Nechyběli i někteří naší již senioři – Jarek Škrla s manželkou Evou, Koutní – i když v případě Renka a Radka se o seniory nejedná. A pak i další a další – jmenovat již ani nedokážu. Já sám jsem se z důvodu nemoci večera nemohl zúčastnit, tak vše mám zprostředkované z vyprávění mé rodiny. A program? Hry, zpívání, povídání, tombola – drobné dárky pro každého, zobání dobrot, popíjení nápojů… Společné ukončení roku ve sboru bylo hezkým setkáním. Půlnoční přivítání se nějak prošvihlo, ale nechyběla děkovná modlitba za Boží vedení a požehnání, oblíbené kolečko. Nakonec i mladí hoši v našem středu neodolali a použili něco málo z pyrotechniky. Po podívání se na okolní ohňostroje jsme se vydali
A tak mě při vzpomínkách na všechny tyto společné chvíle povzbuzuje, že přece jen máme mezi sebou nějaké ty vztahy. A že i když slyšíme všude okolo nás, že dnešní lidé se neumí družit, jsme každý spíše sólisty – není to až tak pravda. Když budeme chtít a potlačíme své já a své představy a názory, tak to jde. Přece jen chci věřit, že jsme Kristovo společenství a že právě ON nás dokáže sjednotit. A to bez ohledu, jestli se nám to líbí či nelíbí. Když totiž necháme Krista působit v našich srdcích, tak naše ega nebudou mít šanci! Do nového roku 2016 vám přeji mnoho Božích přiznání ve vašich životech, hodně zdraví a šťastných a veselých chvil. A třeba zas někdy u společného sdílení se a jídla na shledanou. Nejen z osobních zážitků sepsal P. Matula
Odkud jsme? Já vím, kde bydlíš Zjev 2,13 Napadlo vás, z jaké dálky nás vidí Bůh? Musí to být miliony světelných let. Jaká je naše vesmírná adresa? Našim státem ve vesmíru je galaxie Mléčné dráhy. Našim místem je sluneční soustava a naší ulicí je oběžná dráha naší planety. Díky poznatkům z astronomie a fyziky můžeme lépe pochopit, na jakém výhodném místě ve vesmíru se naše planeta nachází. Naše Mléčná dráha leží ve vzdálenosti asi 28 000 světelných let od středu galaxie. Je v ní ideální koncentrace základních prvků nezbytných pro život. Dále od středu je těchto prvků málo. Blíže ke středu hrozí nebezpečí silného záření. Jeden časopis napsal – žijeme v luxusním prostředí. Výjimečná je i naše ulice. Naše oběžná dráha Země kolem Slunce obíhá ve vzdálenosti asi 150 milionů kilometrů a je v oblasti, kterou vědci nazývají hvězdná obyvatelná zóna. V této oblasti je dokonalá elektrárna. Je stabilní, má správnou velikost a vyzařuje optimální množství energie. Nenašli byste lepšího souseda pro naši Zemi, než je Měsíc. Má průměr o něco menší, než je čtvrtina průměru Země. Je neobvykle velký ve srovnání s jinými měsíci, které obíhají kolem jiných planet. To má své opodstatnění. Díky Měsíci dochází k přílivu a odlivu, které hrají velmi důležitou úlohu v ekologii naší planety. Měsíc také stabilizuje polohu zemské osy. Jeho existence udržuje její polohu ve správném místě. Sklon zemské osy je 23,5 stupně. Díky tomu se na naší planetě udržuje mírná teplota, střídají se roční
období a existují různé podnebné pásy. Poloha osy je dokonale nastavena. Proto zde mohou žít i vyšší formy života. Rychlost rotace naší Země kolem osy je tak upravena, aby vyhovovala našemu životu. Kdyby byla rychlost pomalejší, pak by strana obrácená ke Slunci byla spalována, zatím co na odvrácené straně by panoval krutý mráz. Kdyby se Země otáčela rychleji, tak by kromě jiných jevů foukal na celé planetě vítr o síle vichřice. Všechno, co souvisí se Zemí, svědčí o promyšleném plánu. I vědci ateisté používají poetický jazyk, když mluví o velikosti, velkoleposti, harmonii, eleganci a propracovanosti vesmíru. To všechno potřebovalo moudrého a laskavého Stvořitele, který to udělal hned pouhým slovem bez výzkumných laboratoří. Vědci odmítají Boha ne proto, že by je přesvědčily důkazy, ale proto, že se rozhodli pro materialismus. Základem všeho ve vesmíru je pro ně hmota a vše ve vesmíru začalo existovat samo sebou bez nadpřirozeného zásahu. Jeden vědec to vyjádřil takto: „Věřím v evoluci jen proto, abych nemusel věřit ve Stvoření“. Bernard Shaw to vyjádřil takto: „Čemu všemu musí věřit nevěřící, aby zůstal nevěřícím“. sepsal Fr. Krajíček st.
Novoroční poselství Maria Brita: Z chaosu ke Kristu Přes určitou pomoc sborů při loňské uprchlické krizi se ukázalo, že reakce církve v Evropě na podobné velké výzvy současnosti je jen velmi pomalá a nesmělá. Uvádí to ve svém novoročním poselství předseda Interevropské divize Církve adventistů sedmého dne Mário Brito (na snímku). Ačkoli církev v Evropě není mezi těmi, jejichž členské základny strmě klesají, pokud se přístup vedoucích i členů církve zásadně nezmění, toto nebezpečí jí podle Mária Brita brzy dostihne. „Potřebujeme vést lidi z chaosu, strachu a nejistoty k Ježíši Kristu,“ vyzývá předseda. Přinášíme překlad celého jeho poselství: „Pozorujeme‑li přírodu, objevujeme mnohý koloběh – dny, měsíce, roční období a tak dále – mnoho poučení odkazujících na velkou Boží moudrost. Každý nový cyklus přináší novou energii, radost z nového začátku, naději a příležitost učit se a zlepšovat se v různých oblastech našeho života. Nicméně, abychom se mohli nejlépe poučit z našeho minulého působení, musíme být otevření a autentičtí ve způsobu, jakým je a sebe budeme hodnotit. Žijeme ve světě, v němž války, přírodní katastrofy, rostoucí nepřátelství a násilí mezi jednotlivci a národy přibývají s nebývalou intenzitou a frekvencí. V důsledku toho, kromě mnoha jiných věcí, se po celém světě enormě zvýšil počet vysídlených lidí. Fenomén masové migrace, jež postihuje Evropu jako celek, je spojen také s našimi sbory. V některých zemích naše sbory nabízejí nově příchozím pohostinnou podporu a útočiště. Ač v omezené míře, jsou tyto projekty
cenným příspěvkem migrantům a poskytují jim trochu příležitosti vzpamatovat se, i když velmi pomalu, z hrozných ran, které utrpěli. Musíme si nicméně přiznat, že celkově byla naše reakce na uprchlickou krizi velmi pomalá a nesmělá. Války a násilí, které se dějí a posilují propasti mezi lidmi, jsou pro nás neospravedlnitelné. Přestože většina těchto krvavých konfliktů se vede ve jménu Božím. Tyto konflikty a problémy se dějí za dveřmi a dokonce i uvnitř našich zemí. Tak či onak se dotýkají nás všech. Strach stupňovaný útoky, především v Paříži, stejně jako v jiných evropských i neevropských zemích, nás nemůže nechat lhostejnými. Mnoho místních a národních vůdců uznalo nebo prokázalo svým jednáním, že nebyli připraveni čelit takovým zkouškám, které ohrožují mír a stabilitu jejich národů a světa. Jsme my, církevní vedoucí na všech úrovních naší církevní organizace, připraveni lépe odpovědět na výzvy přírodních katastrof, rostoucího násilí, válek a jejich důsledků? Potřebujeme vést lidi z chaosu, strachu a nejistoty k Ježíši Kristu. Velmi často jsme schopni jen beznadějně mluvit o znameních doby. Hlásáme je zevrubně a obšírně a zapomínáme na to, že nemají smysl samy o sobě, ale jen v Ježíši Kristu, našem Spasiteli. Jen v Něm můžeme najít pokoj uprostřed stupňující se celosvětové vřavy, mít jistotu spasení a věčného života. Lidé potřebují slyšet, že existuje cesta ven z noční můry, kterou procházejí. Nové filozofické, teologické a náboženské proudy aktivně podkopávají hodnoty a principy, na kterých jsou založeny naše křesťanské společnosti. V důsledku toho
se účast lidí a členství v hlavních křesťanských církvích rychle zmenšují. Mnoho příslušníků těchto společenství s nimi končí a přijímá životní styl a chování v naprostém protikladu k učení Bible. I když účast a členství v našich sborech neklesají tak dramaticky, jako je tomu u jiných křesťanských denominací, potýkáme se s problémy. Na jedné straně jsme pokřtili další duše, založili nové sbory a naše misijní projekty nadále šíří adventní poselství v tomto konkrétním evropském kontextu. Na druhé straně jsme ztratili značný počet členů naší církve, zejména mezi nejmladšími skupinami, a nebyli jsme schopni přijmout takový plán pro udržení nově příchozích a získání zpět odcházejících, který by se osvědčil. Konečným výsledkem je jen velmi pomalý růst. Ale je to také otázka ideových sporů založených na rozdílných pozicích v církvi, způsobených spíše nedostatkem dialogu než definitivního ideálu. Naše církev není imunní proti těmto konfliktům, jejichž řešení může být dosaženo pouze společnou ochotou k dobré vůli ve prospěch všech. Jsme si vědomi, že postoje, které různé divize zaujaly k ordinaci žen do plné duchovenské služby, vytvořily znepokojivou čáru mezi dvěma tábory. Přesto bychom se měli soustředit na společné body víry a misii a pamatovat na to, že patříme k celosvětové církvi. Jako její součást bychom měli růst všichni společně bez ohledu na překážky, na které narážíme. Na závěr bych chtěl představit, ve stručnosti, některá z nejdůležitějších poučení získaná z hodnocení naší činnosti během posledních dvanácti měsíců: – masivní vlny imigrantů přicházející k našim břehům ukázaly, že nejsme připraveni na takovou výzvu odpovědět
efektivně – musíme se naučit, jak lépe komunikovat poselství adventistů sedmého dne. Nejen opakovat beznadějné zprávy šířené médii, ale být schopni poskytnout praktickou a laskavou pomoc v krizových chvílích a nezapomínat při tom na to, vést lidi k skutečným řešením našich problémů v Ježíši Kristu – potřebujeme trénovat naše vedoucí a nastavit systém, který nás propojí a umožní nám efektivněji reagovat na velké krize – nejsme umírající církví, ale něco se musí naléhavě učinit, abychom se takovou také nestali – každý sbor potřebuje mít jasný plán, jak udržovat v aktivním zapojení a péči všechny členy církevní rodiny a jak znovu získat ty, kteří církev opouštějí – naše sbory se musí stát centry společenského života. Je třeba, aby se staly místy pohostinnosti a péče, kde se i naše děti a mládež budou cítit milovány a vítány – naše sbory by měly být povzbuzovány a připravovány ke službě a podpoře lidí uvnitř i vně. Toto je také čas pro to, abychom chválili a děkovali našemu nebeskému Otci za mnohá požehnání, která jsme obdrželi v průběhu právě uplynulého roku. A abychom se znovu rozhodli k neustálé chvále našeho Boha a Stvořitele, stejně jako k službě Jemu i všem, se kterými přijdeme do kontaktu v tomto roce. Požehnaný rok 2016!“ -AIS-
