S věř yna že d í , věč ne , ab al sv Bůh ný za y ž ého ta á ž h k ivot. ynul dný, jedno mil , a kd ro ova N le o ze l mě v n né svě ebo vše ěj ho t, ť l c j á sko hny js ná dn em ní y s v A svě až ám h ta. do i p le, o
Bře
6 1 0 2 zen
Oznámil ti, člověče, co je dobré a co od tebe žádá Hospodin: Abys jednal spraved livě, miloval milosrdenství a kráčel se svým Bohem v pokoře.
Úvodník Přibližte se k modlitbě a přiblížím se k vám… Minulý týden jsem se připravoval na promluvu a rozloučení s Jiřím Wagnerem. Vzpomínal jsem na to, co jsme spolu prožili, včetně modliteb s pomazáním v říjnu roku 2012. Potřeboval jsem se trochu zorientovat ve svém duchovním světě, ve svém vztahu k Pánu Bohu, a proto jsem si udělal chvíli čas a pročítal si za posledních 10 let svůj modlitební deník. Velmi mě obohatilo pozorovat různá období v mém životě spojená s konkrétními zápasy. V některém období jsem více Pána prosil, v jiném zase děkoval. Přestože nejsem velký pisálek, jsem rád za to, že jsem si kdysi po vzoru své manželky modlitební deník zavedl. Nemá stovky stran, a přesto je v něm skryto mnoho z mého života. Teď zpětně mohu potvrdit, že Bůh je v mém životě mnohem přístupnější a plastičtější. Na mnohé modlitby odpovídá oklikou, na jiné zcela konkrétně a často mě svým přístupem dojímá. Opět mohu žasnout nad jeho velikostí, nespoutaností, možností nad jeho činy pochybovat a zároveň se k němu opět navracet. Přeji vám, abyste zahořeli touhou být Bohu nablízku a hledali způsoby, jak se k němu přiblížit. Můžete se třeba i rozhodnout založit modlitební deník nebo skupinku s někým, komu důvěřujete. On je toho hoden! Tou největší překážkou bude vždy lidské srdce. Může být zraněné, zahořklé, unavené, zmatené, lhostejné, nebo také toužebně vyhlížející, ochotné se nechat vést či poučit, srdečné a milující. Bůh se k nám chce přiblížit, tak ho pusťme dovnitř… Jakub 4,7 Martin Žůrek
2
Seznamte se… Již nějaký ten měsíc mezi námi žije jeden bratr, který je obyvatelem ve vedle stojícím Domově pro seniory. O co víc, od konce roku je již i členem našeho sboru. A tak si myslím, že by bylo dobré se o něm něco bližšího dozvědět. Takže jsem jej oslovil, nastínil otázky k seznámení a čekal, jak se nám bratr Štefan Juhász představí. K mé radosti se vše povedlo a tak v následujících řádcích jej můžete poznat, skrze osobní popis jeho života. Tak prosím seznamme se. Jmenuji se Štefan Juhász. Narodil jsem se 9. listopadu 1936 v Nových Zámkoch na jihu Slovenska. Pocházím z dělnické rodiny. Vyrůstal jsem v prostředí římskokatolických tradic, což znamená, že jsem byl pokřtěn po osmi dnech od narození, kde se mě ujal kmotr s kmotřenkou a zodpovídali za můj duchovní růst. V sedmi letech jsem byl na prvním svatém přijímání a ve dvanácti na biřmování. I když v časech mého dětství nebylo lehké žít, vzpomínky na dětství mám pěkné. Vyrůstal jsem se svou o pět let mladší sestrou v bytě, který byl městem rodičům přidělen, neboť otec byl zaměstnán městským úřadem coby technický zaměstnanec vybaven povozem a koněm. Dramatické chvíle jsem společně s matkou prožíval, když můj otec obdržel povolávací rozkaz. Navždy do paměti se mi vryly poslední pohledy otce darované své rodině, protože to byly poslední společné chvíle než otec odešel na frontu,ze které
se již nikdy nevrátil. Po skončení druhé světové války nám Mezinárodní červený kříž oznámil, že náš otec nebyl nalezen, tudíž je prohlášen za nezvěstného. Život bez otce byl velmi těžký. Již v raném věku jsem musel rychle dospět a pomáhat s prací mé matky, jak jen to šlo. Často pracovala u soukromníků celé dny a protože jsme měli malé hospodářství, musel jsem pracovat na poli a postarat se o hospodářská zvířata. Později matka pracovala na městském úřadě jako uklízečka a s hospodářstvím mi pak více pomáhala. Horší to bylo se školní docházkou. V posledních letech války angloamerické svazy bombardovaly město Nové Zámky s cílem zničit strategický železniční dopravní uzel. Bombardování proběhlo celkem třikrát. Při něm zahynulo více jak 4000 lidí. Nebyla ušetřena ani škola, do které jsem chodíval. Ta pak byla na rok uzavřena. Území, kde jsem bydlel bylo maďarské. Po válce však 3
připadlo Slovákům. Ti se mstili na Maďarech pronásledováním, perzekucemi, vystěhováním. Maďarské školy byly uzavřeny a tak jsem ztratil další rok. Nakonec jsem nastoupil na slovenskou školu, ale o dva ročníky zpět. Počátky v přizpůsobování se jazyku slovenskému nebyly jednoduché a nevyhnul jsem se komickým situacím. První střípky seznámení se s biblickými pravdami a s písemným odkazem E. G. Whiteové mne inspirovali již v deseti letech, kdy jsem chodíval za svou babičkou do Kbelců asi 30 km od Nových Zámků. Babička si v té době koupila Bibli a Velký spor věků od Budapešťských kolportérů. Několik jejich sousedek včetně jí pak navštěvovaly kazatelskou stanici. Já sám osobně jsem s chutí četl knyhy E.G. W. Po završení 15let jsem nastoupil do učení a vyučil jsme se jako univerzální soustružník. V profesi jsem zůstal nadále i jako pracovník. Po dvou letech praxe jsem musel civilní život přerušit a narukovat na povinnou vojenskou službu v Táboře a to nejprve na poddůstojnické škole. Po ukončení poddůstojnické školy jsem nastoupil jako velitel legendárního tanku T 34 -85 s číslem 239 k 17. tankovému pluku. Roku 1958 jsem odešel z vojny a nastoupil do závodu Elektrosvit Nové Zámky, kde jsem se původně vyučil a v profesi jsem již zůstal až do důchodu. 4
Asi po roce jsem jednou šel okolo sboru CASD a tehdy jsem se pevně rozhodl, že budu žít dle Bible. Náhlé rozhodnutí padlo v sobotní večer a následující středu nabylo konkrétní podoby, kdy jsem svému mistrovi nekompromisně nahlásil, že v sobotu nepůjdu do práce. Mistr mé rozhodnutí podstoupil k řešení dílenskému výboru. Ten si mne pozval, aby zjistil, jak dalece mé rozhodnutí ovlivní chod výroby závodu. Když se ujistili zkušebním dotazem, zda bych šel pomoci v případě havárie v podniku, například požáru, pravil jsem, že bych byl v sobotu mezi prvními, kteří by hasili. Tak se shodli, že to se mnou zkusí a umožní mi volné soboty. Až později jsem se dozvěděl, že podle závěrů výboru jsem nepředstavoval významné společenské nebezpečí v podobě neuznalého fanatika a tak vyhověli mému přesvědčení dodržovat Boží zákony. Volnou sobotu jsem si mohl odpracovat v jiný náhradní termín. V sobotu jsem pravidelně navštěvoval sbor CASD v Nových Zámcích. Přesto však moje záležitost byla podstoupená nadřazené složce a to závodnímu výboru. Zde převládal názor, že bych měl být propuštěn ze zaměstnání. Avšak pohotová intervence manželky mého mistra, která byla v té době členkou tohoto výboru nakonec snahy o propuštění odvrátila. Zdůraznila, že její manžel
jako můj nadřízený je s mou pracovní morálkou velmi spokojen a že není vhodné dobrého pracovníka propouštět. Její slova se potvrdila, když za dva roky mne podniková komise v prvomájové soutěži ohodnotila jako nejlepšího pracovníka a byl jsem uveden na nástěnku cti. V roce 1960 jsem ve výše zmíněném sboru pokřtěn a v následujícím roce jsem se oženil. V roce 1962 se nám narodila dcera. Jednou v roce 1964 do závodu, kde jsem pracoval přijeli dva inženýři provádějící nábor do Východoslovenských železáren v Košicích. Jejich nabídku jsem okamžitě přijal mimo to také z důvodů, že jsme bydleli v kazatelském bytě s rodiči mé ženy. Její otec byl kazatel a v té době již odcházel do důchodu a stěhoval se s mou tchýní do Bystřice nad Olší. Já pak získal podnikový byt v Košicích a zde počala další etapa mého života. Na čtyřleté aktivní působení ve sboru CASD v Nových Zámcích jsem plynule navázal duchovní činnost i v Košicích. V Nových Zámcích jsem zastával funkci vedoucího mládeže a učitele sobotní školy. V těchto funkcích jsem pokračoval i ve sboru v Košicích, který měl 150 členů. Mládež byla činorodá, toužící po duchovním růstu, což mně pomáhalo stmelovat tento mladý kolektiv. V rámci sboru se mně podařilo zorganizovat týdenní autobusové zájezdy k moři do Bulharska a Rumunska nebo na Balaton v Maďarsku. Každý rok v jednu neděli jsem
pořádali výlet do Tater na Gerlachov. Předseda sdružení CASD Gašpar Lovaš tam se sestrami připravoval skvělý guláš. Dále každoročně jsme pořádali celkem čtyři sborové besídky, které navštěvovalo mnoho přátel. Založili jsme mládežnický pěvecký sbor a jako třešničku na dortu jsme měli mandolínový soubor do deseti členů. I malé děti měly svou školku a svůj pěvecký soubor. Třeba připomenout, že v té době jsme měli každý pátek v podvečer pobožnost spojenou s nácvikem zpěvu a v sobotu odpoledne byla také pobožnost, kterou vedli tentokrát členové mládeže. Bylo to pro mladé lidi velmi dobré, protože získávali zkušenosti ve vedení pobožnosti, organizování zpěvu a podobně. Také jsem využil možnosti stát se laickým kazatelem v Nových Zámcích a v Košicích na dopoledních a odpoledních pobožnostech. Měl jsem vzácnou příležitost, kdy nám své bohaté duchovní zkušenosti předával profesor Štefanec, jeden z kolektivu autorů překladu ekumenické Bible. Po deseti letech vedení mládeže jsem pak byl zvolen vedoucím
5
sobotní školy a za nějaký čas i prvním diakonem. Ve finále jsem byl zvolen starším sboru CASD v Košicích, což lze chápat jako vedoucí sboru. Z důvodu vážné nemoci mé tchýně jsem se s rodinou rozhodl počátkem 80tých let minulého století, že se přestěhujeme k ní do bystřice nad Olší, abychom ji byly nápomocni při překonávání její nemoci. To již mi bylo 44 let. Velkou radost měla naše dcera, protože babičku milovala a měla ráda prostředí, kde babička žila. Každé prázdniny za ní jezdívala. I přes velkou naši obětavost nakonec má tchýně po roce zemřela. Brzy po nastěhování se v Bystřickém sboru konaly volby a již jsem byl znovu uveden do funkce vedoucího mládeže a pokračoval v laické kazatelské činnosti. Působil jsem ve dvanácti sborech, včetně Dětmarovic, Karviné až po Čadcu včetně. Této duchovní práci jsem se plně věnoval až do důchodu a v tomto období jsem výboru, jehož členem jsem byl navrhl, že již nadále nebudu kandidovat a přenechám funkce mladším členům sboru a pokud budu moci radami předám i své zkušenosti. Svůj volný čas jsem v důchodu plně věnoval aktivnímu odpočinku v podobě práce na zahrádce a ve skleníku, údržbě rodinného domu, horskou turistikou, vycházkami se psem… Velmi smutným okamžikem v této části mého života byla ztráta mé milované ženy, která po velmi krátké ale těžké nemoci zemřela v roce 2010. Krátce po její smrti přišla další rána, když jsem musel opustit svůj rodinný domek, který měl ustoupit plánované výstavbě nové silnice. Z toho důvodu jsem si musel zajistit ubytování v pečovatelském domě v Bystřici nad Olší, kde jsem strávil tři roky. Pak jsem prodělal náročnou operaci a tak 6
rostl požadavek dohledu na mou osobu po zdravotní stránce. Na rok a půl jsem se odstěhoval ke své dceři do Českého Těšína. Souhrou šťastných náhod a jistě Božím záměrem jsem jednou v sobotu navštívil sbor sbor ve Valašském Meziříčí, kde ten čas měl kázání Jaroslav Šlosárek, syn Adolfa Šlosárka. Jakmile mne Adolf spatřil, hned mne poznal a dali jsme se do družného hovoru. Při řeči se zmínil o svém pobytu v Domově seniorů v Efatě ve Zlíně a navrhl mně, abych se ucházel o ubytování v tomto domově. Popsal služby tohoto Domova. Přitom mne zaujala informace o nepřetržité pečovatelské službě, kterou jsem potřeboval kvůli mému zdraví. To rozhodlo a další průběh již nabral rychlý spád v rozhodnutí a vyřízení všech potřebných formalit, které nakonec vyústilo v přijetí do tohoto domova pro seniory. Jsem tu asi pšt měsíců a postupně se seznamuji nejen v interním prostředí Efaty, ale i s okolím- tedy se Zlínem jako městem, o kterém jsem mnoho nevěděl. Mezi ostatními seniory a personálem jsem velmi oblíbený, snažil jsem se co nejrychleji zapadnout mezi novými přáteli a bratry v Kristu. Na to abych posoudil, jak se i zde líbí ve sboru je ještě brzy, ale přeji si ze všeho nejvíce, abych byl připraven, až se náš Pán Ježíš Kristus podruhé vrátí a totéž ze srdce přeji CASD, tedy i zlínskému sboru. Štefan Juhász
Stíny života nám cestu zahalí Zpívá se… „život je krásný daleko od lidí…“. proč? Kytice růží je nádherná a ta vůně, ale pozor – o tuto nádheru se můžeme zranit! Má trny a tak je to i s trny života! S problémem utrpení se dříve nebo později setká každý člověk. Nezdá se, že nás moderní doba zbavila všech stínů, pouze je přeskupila. Středověký mor kosil statisíce. Dnes historie utrpení pokračuje zákeřněji, rostoucí kriminalitou, narušením přírody i se všemi tragickými důsledky. Jestliže pro samé trní nesmíme přehlédnout růži, ony stovky slunných dnů pohody a štěstí. Krátké zamyšlení pro nejčastější příčiny utrpení. - Jednou z nich je nerespektování mravních a duchovních zákonů, jež Bůh vložil do života člověka i vesmíru. V Bibli čteme v knize Přísloví 11,19 - „spravedlnost vede k životu, ale kdo se žene za zlem, spěje k smrti“. Poslušnost Božích rad vede k dobrým výsledkům, neposlušnost se promítá v následcích. Jsme‑li sobečtí, zbavujeme se pohody a štěstí. - A to jsme již u další příčiny utrpení – narušené mezilidské vztahy. Bible připomíná: Řím. 14,7 -„nikdo nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá“. Žel, nedoplácíme jen na vlastní nedostatky, nýbrž i na zlo zaviněné druhými. Někdy nesou děti následky za rodiče, jindy opačně. Opilí řidič může způsobit utrpení a smrt několika nevinným lidem. Kolik napětí a nenávistí se rodí například pro majetkové nesrovnalosti, kolik neštestí a bolesti plyne z rozvodů a osamělost dětí.
- Častou příčinou utrpení bývá nemoc. Někteří lidé zredukovali péči o své tělo na „biologický stroj“, kterému neposkytují ani nejzákladnější „údržbu“, ale naopak organismus soustavně poškozují chybným stravováním i kouřením. Přece Bible připomíná, že naše tělo je chrám a že je třeba o něj pečovat – 1. Kor. 6,20. - Existuje však i soužení, které doléhá bez přímého zavinění jedincem a to velmi bolestně. Dále je utrpení, které způsobují přírodní katastrofy, hladomory, plenící kruté armády masakrují tisíce obyvatel. Člověk byl stvořen jako mravně a svobodně jednající bytost. A právě pro tuto svobodu nejedná Bůh jako strážník, který hned zasahuje – domlouvá nám slovy z 5. Moj. 30,19.20 - „Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země. Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení… Bible představuje prapříčinu utrpení a tou je hřích. Poprvé přišel Pán Ježíš na naši planetu, aby nás vykoupil z hříchu. A také dostal trnovou korunu na hlavu – trpěl za naše hříchy a nesl na svých bedrech i s následky, jakými jsou utrpení a smrt. Spasitelovy probodené ruce jsou věčným znamením, že nás miluje! A tato láska nakonec zlikviduje utrpení a ve vesmíru znovu zavládne dobro a láska. Modleme se jeden za druhého. - Řím. 12,10.12 Zpívejme: Radost mi vrátila Golgota, našel mne Pán Ježíš… „Již nežiji Já, ale žije ve mně Kristus. S láskou vaše sestra Evža Macháčková 7
Něco málo pro zasmání Pár anekdot pro zasmání a pro potěchu v době, kdy možná víc než smutek potřebujeme rozveselení. A protože ty „křesťanské“ jsou taky dobré, tak tady si počtěte, zasmějte… - Jednou se modlil kterýsi věřící: „Pane, ty víš, že jsem slíbil zítra vypomáhat v církvi… ale je ten super fotbalový zápas… Tak já si hodím mincí a jestli mám jít opravdu pomáhat, ať padne orel!“ (padl orel) „Ehm, dobře. Tak ať padne hlava!“ (padla hlava) „OK, Pane, jestli mám vážně zahodit ty strašně drahý lístky na fotbal, ať teď u mě doma během dvou vteřin…“ (crrrrrr) „…zazvoní telefon…“ „Dobře, Pane, jestli nemám na ten zápas jít a pomáhat v církvi, ať sem teď hned přijde ooobrovskej slon.“ (za dveřmi je slyšet řev slona) „…a co slon na kole!?“ (cililink…) - Anglického probuzeneckého kazatele Spurgeona vyhledala po kázání vznešená dáma a požádala ho, aby jí doporučil nějaký dokonalý sbor, kam by se mohla přihlásit a být jeho členkou. „Vážená lady,“ odpověděl Spurgeon, „jestliže vás takový sbor přijme za členku, pak přestane být dokonalý!“ - Mladý muž si čte na lavičce u kostela knihu. Jde kolem nějaký teolog a slyší jej vyjadřovat nadšení pro obsah knihy: „To je úžasné. Chvála Pánu…“ Zastaví se a ptá se jej, co čte. „Tady čtu, jak Bůh vedl svůj lid z egyptského otroctví a vysušil před nimi Rudé moře, aby mohli přejít.“ „Tak na to zapomeň. Jednak to bylo Rákosové moře a nikoliv Rudé a dneska už víme, že tehdy tam byla mělčina, 8
ve které bylo po kotníky vody, takže ji jednoduše přebrodili.“ „Aha, tak to jsem nevěděl.“ Teolog se zadostiučiněním jde dál. Po chvíli se vrací a vidí mladíka opět vyjadřovat nadšení z četby. „To je úžasné. Chvála Pánu…“ „Co jsi zase objevil?“ ptá se teolog s úsměvem. „No,žasnu nad tím jaký je Bůh mocný, když v té mělčině, jak jste říkal, utopil celou faraonovu armádu.“ - Tři synové opustili domov a každý si šel po svém… Když se společně vrátili domů, chlubili se dary, které dali své stárnoucí mámě. První řekl: „Postavil jsem pro svou mámu velký přepychový dům.“ Druhý řekl: „Poslal jsem mámě nejnovější Mercedes i s řidičem.“ Třetí se usmál: „Trumfnul jsem vás, mládenci. Pamatujete si, jak máma ráda četla Bibli? A víte také, že teď moc dobře nevidí. Poslal jsem ji pozoruhodného papouška, který recituje Starý i Nový zákon. Mnichům v klášteře to zabralo 12 let, než ho to naučili. Je jediný svého druhu. Stačí, když mu máma poví číslo kapitoly a verše a papoušek ho odříká.“ Brzy nato máma poslala svým synům děkovné dopisy: „Miltone“, psala prvnímu synovi, „dům, který jsi mi postavil je příliš velký. Žiji pouze v jednom pokoji, ale musím uklízet celý dům.“ „Geralde,“ psala druhému synovi, „jsem příliš stará na to, abych někde cestovala. Většinu času travím doma, a tak zřídkakdy Mercedes používám, navíc, řidič je tak hrubý!“ „Nejdražší Donalde,“ psala třetímu synovi, „ty víš přesně, co tvé matce udělá největší radost. To kuře bylo vynikající.“ převzato
…A je mi deset!!! Chtěl bych vám povědět skutečný příběh o sobě. Jmenuji se… - vlastně ani nevím jak se jmenuji. Někdo mě říká časopis, někdo bulettin, či měsíčník, oběžník… Vlastně ani nezáleží na tom, jak se skutečně jmenuji. Faktem je, že nejčastěji na mé vizáží je nejviditelnější nápis Zlín a poslední dobou i logo rozevřené knihy se třemi plamínky nad ní. Odkud a kdy jsem se vlastně vzal? No to je dobrá otázka. To odkud, z jakého popudu si vlastně ani moc nepamatuji, jen vím, že u mého zrodu stála trojice. V případě člověka to byla Božská trojice. V mém případě to byla trojice mužů – Jarek Jerry Šlosárek – tehdejší pastýř a pastor našeho adventistického sborečku ve Zlíně. Za odborníky v oboru grafika a sazba pro tisk Radek Koutný a pak Petr Matula, coby ten, co se rozhodl mě již od počátku krmit – tedy plnit můj obsah měsíc co měsíc. Musím přiznat, že rozhodnutí o tom, že budu vždy nový 11 krát do roku byl počin vskutku odvážný a zavazující. Ale jsem rád, že i když někdy to bylo obtížné, tak se to vždy podařilo. Ale abych se nezapovídal, což ostatně někdy se mě stává, tak mé narození se uskutečnilo v březnu 2006. Musím čestně přiznat, že ve Zlínském sboru jsem nebyl novátorem – tím prvním počinem svého druhu. Již na přelomu 20 a 21 století tu byl můj předchůdce Občasný Obšťastník, a její matkou tvůrkyní Jana Bijoková – později provdána Podsedníková. Musím ji tímto poděkovat, že prošlapala novou cestičku tohoto druhu. A jak se mě dařilo a dodnes daří? Myslím, že jsem celkem čilý a mám se k světu. Díky moc za vaši přízeň. Taky
chci poděkovat všem těm, co o mě pečují, co mě „krmí“ a „sytí“. Především díky Evžence Macháčkové. Ta i ve svém pokročilém věku čile a s velkou péčí měsíc co měsíc přispívá k mému i vašemu počtení. František Krajíček je dalším z těch, co čas od času něco poskytnou a mé „bříško“ se tak může naplnit. Vzpomínám i na občasné „přikrmovatele“ - žel za deset let mého života vás bylo několik a i jména mě již vypadla. Pokud bych tedy někoho opomenul, tak se omlouvám a v nejbližší době se mě připomeňte. Abych pokračoval ve výčtu těch všech, kteří o mě s láskou a ochotou pečují tak nesmím zapomenout na Hanku a Ivanku Pelčákovy – řečené Pelčy. Ty rozhodují o tom, že jsem spisovný v jazyce českém – i když občas mluvím i po slovensky. Přiznávám, že je často přivádím do stavu šílenosti a zběsilosti – to když se s opravou jazyka přiženu na poslední chvíli, nebo tehdy, když se rozhodnu pro staročeskou mluvu. Díky jim za jejich péči o mou mluvu. O tom, jak vlastně pěkně barevné posledních pět let vypadám má zásluhu Renek Koutný – tiskne mne pro vás a i pěkně sešije a poskládá. Dokonce i to, že jsem cenově pro vás dostupný je jeho štědrým příspěvkem do mého života. Jeho bráška Radek je zase tím skvělým disajnérem – hovorově – designerem – spisovně. Nejenže vládne klidnou povahou, kdy řeší zmatky a zmatené pokyny P. Matuly, ale přidává do mého života soulad, barevné sladění a pěkné obrázky. A to vše tak s klidem a přehledem. Díky Radku. Posledním ve výčtu těch, co o mě pečují je náš současný pastýř a pastor 9
Martin Žůrek. Dobrovolně – pod mírným nátlakem každý měsíc dodává předkrm – hned za obalem. Témata předkrmů jsou pestrá a rozmanitá a mají vždy co říci. A i když se předkrm často „upeče“ téměř na poslední chvíli, tak se stane i zázrak a „upečeno“ je již tak brzy, že pak dojde k vymazání předkrmu – tak jak se stalo v minulém mém vydání. To pak je SOS volání a SMSkování Martinovi na dovolenou a jen jeho pohotovost a ochota zachrání předkrm pro dané vydání. Díky Martine… Vzpomínat na to, co a jak za těch 10 let mnou prošlo za „krmivo“ je obtížné. Štěstím je, že jsem se stal takovou živou kronikou sboru CASD Zlín a proto si mě
10
svázali do knižní podoby. Prvních 8 let ve čtyřech svazcích je k dispozici a poslední dva roky mého života budou svázány v brzké době. Ale když tak vzpomínám, tak těch rozhovorů s různými lidmi bylo nepočítaně. Mnohé jsme poznali jen díky mé zvídavosti se seznámit. Jiné jsme díky mé upovídanosti mohli připomenout. Pak jsem také zavítal na pole teologie, duchovního zamyšlení, příběhů – vážných i nevážných. Také jsem si s vámi dříve rád zasoutěžil, poveselil veselými větami a citáty. Mou nedílnou součástí je i vás informovat o tom co se u nás ve sborečku děje. Takže jsem vás zval, děkoval, přál. Jo když jsme u toho informování. Omlouvám se, že někdy jsem byl špat-
ným zdrojem informací – nepopřál jsem ve správný čas a správné osobě. Taky rád vás informuji o tom, kdo, kdy a kde „vypráví“ z bible – tedy jak se říká „vznešeně“ káže Boží Slovo. Posledních pár let vás informují i o to, kdo a kdy bude „učit“ v sobotní škole. Ale co dělám nejraději? No přece to, když vám vyprávím příběhy ze života našeho sboru. Co jsme kdy, kde a s kým prožili – tvz. reportáže. Díky tomu všichni víme, že se v našem sborovém společenství něco děje. Že jsme živým společenství. A myslím, že to je dobře a já děkuji vám všem, že mohu být u toho a vše pro vás a pro budoucnost zaznamenávat. Ono když s potom do mě s odstupem času
podíváte, uvidíte, jak a v čem se měníme, v čem jsme třeba stejní, nebo to jak jsme dříve vypadali, žili… A tak při příležitosti mých desátých narozenin jsem rád, že mě máte rádi, že o mě stojíte. Za sebe vám můžu slíbit, že se budu snažit vás dále bavit, těšit, hladit, možná někdy i rozčilovat – to když budu upřímný… Ale především jsem tu pro vás. Ale abych byl vždy plný, nakrmený a sytý potřebuji i vás. Vás, kteří do mě přispějete, budete ochotni třeba i popovídat si se mnou v rozhovoru. To jak budu živý a jak budu vypadat v budoucnu nemá v rukou tým tvůrců, ale především VY. Příběh desetiletého přepsal P. Matula
Modlitba pro každý prst ruky člověka Palec – je prst nejbližší. Začni se tedy modlit za ty, kteří jsou ti nejblíž. Jsou to lidé, na které si vzpomeneme nejsnadněji. Modlitba za naše drahé je „milá povinnost“. Ukazováček – je dalším prstem naší dlaně. Modli se za ty, kdo učí, vzdělávají a pečují o druhé. Sem patří učitelé, profesoři, lékaři a duchovní. Potřebují podporu a moudrost, aby ostatním ukazovali správný směr. Vždy na ně pamatuj ve svých modlitbách. Prostředníček – je prst největší. Připomíná nám naše vůdce. Modli se za prezidenta, poslance a průmyslníky a další osoby v zodpovědném postavení. Také nezapomeň na vůdce tvé církve, sboru. Ti všichni jsou lidé, kteří řídí osud vlasti, církve a ovlivňují veřejné mínění, nálady, směr životů nás všech. Potřebují Boží vedení.
Prsteníček – je čtvrtým prstem tvé dlaně. Mnozí se budou divit, ale je to náš nejslabší prst, což nám může připomínat modlitbu za slabé, zkoušené a nemocné. Potřebují tvé modlitby ve dne i v noci. Modliteb za ně nebude nikdy dost. Prsteníček nás zve i k modlitbě za manželské páry, vždyť na něm často nosíme symbol našeho manželství. Malíček - a ten je již dle svého názvu nejmenší. Podobně malými se máme cítit i před Bohem a před bližními. Bible říká „ že poslední budou prvními“. Malíček ti připomíná, aby ses modlil i za sebe. Poté, co se pomodlíš za všechny ostatní, lépe pochopíš, jaké jsou tvé potřeby, a uvidíš je správným úhlem pohledu. Pro naši inspiraci vybrala Evženka Macháčková
11
10 vět pozitivních lidí 1. Mýlil jsem se Nikdo není dokonalý, ale je těžké otevřeně se přihlásit k chybě. Schopnost přiznat si a také nahlas uznat pochybení zázračně otevírá vztahy a umožňuje vzájemné sblížení. 2. Omlouvám se, je mi to líto Procítění toho, jak naše nedokonalost ovlivňuje druhé, usnadňuje vytvoření emocionálního mostu mezi námi a těmi, kdo se cítí poškozeni. Omluva je klíčem k hlubšímu porozumění. 3. Dokážeš to Pochybnosti, které se nám honí hlavou, jsou břemena, která nás omezují v našem rozletu i úsilí. Povzbuzující podpora ve slovech „Dokážeš to“ nám usnadňuje podstupovat rizika a pokusit se i o nemožné. 4. Věřím v tebe „Věřím v tebe“ jde mnohem dál, než Dokážeš to. Tímto prostým sdělením dáváme druhým pocítit jejich hodnotu a probouzíme vytrvalost i pro čas obtíží. 5. Jsem na tebe hrdý, mám z tebe radost Toužíme po tom, aby z nás někdo měl upřímnou radost. Prahneme po potlesku, který by byl ze srdce a nadšení. Vyjádřením „Jsem na tebe hrdý“ můžeme otevřít léčivý a láskyplný proud, který proměňuje, zavazuje a dodává křídla pochybujícím. 6. Potřebuji tě Empatie a podpora druhých se často zrodí až ve chvíli, kdy dokážeme přiznat svou potřebnost, zranitelnost a omezené možnosti. Přiznání vlastní slabosti 12
nebo potřebnosti velmi často umožňuje druhým, aby objevili svoji skrytou sílu a poskytli nám pomoc. 7. Děkuji ti Nebrat nic jako samozřejmost, umět oceňovat vše, co pro nás nebo s námi druzí dělají, vytváří atmosféru vzájemnosti. Buďte však vždy velmi korektní. 8. Věřím ti Osobní důvěra zavazuje víc než cokoliv jiného. Tím, že někomu důvěřujeme, stáváme se zranitelní a dáváme všanc sami sebe. To vede k odhodlání dodržet daný závazek. 9. Vážím si tě a respektuji tě Dát druhému pocítit jeho hodnotu, vyjádřit to, jak je pro mne důležitý, je mocnou silou, která probouzí vnitřní sílu. Pokud přitom dokážeme respektovat druhého takového jaký je, vytváříme atmosféru přijetí a nepodmíněné lásky. 10. Mám tě rád Umění vyjádřit svou lásku je zlatým klíčem, který otevírá lidská srdce a umožňuje skutečné setkání. Neměl by proběhnout jediný den bez této mocné věty. VYZKOUŠEJTE V PRAXI DOPAD TĚCHTO VĚT. KAŽDÝ TÝDEN SI VYBERTE JEDNU Z NICH A UČTE SE JI ŘÍKAT, PSÁT I SDĚLOVAT BEZE SLOV. ZNÁSOBTE JEJICH POUŽÍVÁNÍ. DÁVEJTE JE BLÍZKÝM I CIZÍM LIDEM, NEŠETŘETE. VÁŠ ŽIVOT SE ZMĚNÍ A POMŮŽETE DRUHÝM, ABY SE MĚNILI TAKÉ. od A. Vyčánkové
Vzpomínka na pohodáře s letáním v krvi Vzpomínání máme jako lidé v krvi. A vzpomínáme často rádi na to, či na ty, které máme nebo jsme měli rádi. Vzpomínky na Jirku Wagnera, který v úterý 23. února dokončil svou životní pouť a dle své celoživotní vášně – létání by se dalo říci, že absolvuje své mezipřistání do cílového letiště Nová zem. Nemoc nám dočasně vzala jeho tělo, ale jako lidé Bible máme neochvějnou naději a víru na shledání s ním právě na tom Věčném letišti Nová Zem. Dovolte mě, abych našeho Jirku, či Juru, jak jsme mu mnozí říkali nám připomněl – skrze vzpomínky, tak jak zazněly i při rozloučení s ním v neděli 28. února v obřadní síni Kvítkovického hřbitova. Život Jiřího Wagnera Můj čas odstartoval 8. června 1950, kdy jsem se narodil jako druhý syn, mamince Františce a otci Jaroslavu Wagnerovi. Otec byl návrhářem a technologem v podniku vyrábějícím vánoční ozdoby a maminka s námi kluky v domácnosti. Vyrůstal jsem společně se svými bratry, nejstarším Petrem, Jarkem a Svaťou v Hošťálkové na Damašku, kde byl život tvrdý, ale svým způsobem i krásný.
Rodiče si s Jirkou nevěděli moc rady, protože se dobře přizpůsobil svému drsnému okolí. Byl tvrdohlavý až umíněný. Už od mala ho přitahovalo létání. Své pilotské dovednosti zahájil tím, že učil slepice létat. A prý jim to šlo moc dobře. Vždyť to znáte z jeho vyprávění. Bylo však také nutné získat nějaké vzdělání, takže začal navštěvovat základní školu v Hošťálkové a během cesty ze školy vymýšlel různé návrhy svých odvážných samoletů. Ale nejen to. Na jedné cestě domů, kdy se uprostřed krásné přírody zcela přirozeně učil 13
rozmlouvat s Bohem, udělal ve svých 12 letech svoji první smlouvu: „Bože, kdyby se cokoliv v mém životě stalo, chtěl bych ti za všech okolností zůstat věrný.“ Měl hodně svých plánů a očekávání. Jen některá se mu podařila realizovat. To ho však nezviklalo na cestě víry, kterou se s Bohem vydal. Po ukončení ZŠ se vyučil ve Vsetíně instalatérem a při dovršení plnoletosti potvrdil svoji smlouvu s Bohem při křtu, u kterého mu asistoval bratr kazatel Petr. Vojenské službě se bravurně vyhnul. Dostal v podobě modré knížky takový malý předkrm svobody, po které od mládí toužil. Po škole začínal pracovat jako instalatér, pak dělal 2 roky v lese, než ho v jeho 26 letech očarovala tmavovlasá kráska ze Žlutav. Znali se od dětství, protože na Damašek se jezdilo na tábory a rodinné akce. Ten rok to byl tábor Luďka Švihálka, na který byla Zdeňka pozvána jako vedoucí. Osudného večera, po nočním pochodu si spolu sedli za stany a povídali. Když se Svaťa vytratil, Jiří přešel do akce. Po negativní odpovědi na otázku, zda s někým Zdeňka chodí, z Jirky vypadlo: „Tak já to s tebou zkusím.“ Vyvolená však musela splnit určité požadavky. To Jirka vysílal do éteru už předem: musela umět lyžovat, plavat a nebát se dobrodružství. Jirka se v té době totiž chystal na emigraci z republiky, jako ještě několikrát. Vždy dobrodružnými způsoby, ale všechny přípravy a naděje skončily posledním pokusem v roce 1984, kdy sice dostali deviz. příslib do Kanady, ale výjezdní doložku už ne. 8. července roku 1977 si v evangelickém kostele ve Zlíně se Zdeňkou Vávrovou slíbili před Bohem, L. Švihálkem a dalšími svědky, věrnost dokud je smrt neroz14
dělí. Příští rok by to mu bylo 40 let. Jejich prvním bydlištěm byla na sedm let evangelická modlitebna v Napajedlech. Tam se jim po roce narodila dcera Renata a následně syn Petr. Jiří poctivě asistoval výchově svých dětí včetně krmení a přebalování. Pak se stěhovali na Žlutavu, do Zdenčina rodného domku, kde bydleli dva roky s rodiči. Zde se jim narodila nejmladší dcera Simona. Rádi spolu cestovali na motorce, později s dětmi Barkasem převážně po Čechách, Slovensku a zvlášť po Maďarsku do termálek. Jiří po přestěhování do Napajedel až do starobního důchodu dělal opět instalatéra, a sice ve Stavebním bytovém družstvu v Otrokovicích. Mohli jste ho znát jako šikovného pracanta, který si uměl se vším poradit. Do poslední chvíle jste ho mohli vidět na lešení, jak přestavoval a opravoval dům. Ještě minulou neděli volal z postele na Zdeňku: „dones mi tepláky, půjdu sekat kachličky“. Měl rád humor, vyprávěl příběhy ze svého života, vtipkoval dokonce i o své smrti. I když moc neuměl projevovat city, naučil se své děti a vnučky objímat. A lidem s ním bylo dobře. Zdence rád říkával: „Ty jsi moje zlato“. Empaticky pomohl, kde bylo třeba a dveře jste měli u Wagnerových vždy otevřené. Rád si při práci zpíval či pobrukoval různé lidové písně. Do té doby, než mu u Klodových shořela basa, hrál se vsetínskou skupinou Šípls. Bavilo ho pracovat na zahrádce, pěstovat rajčata, papriky, okurky a v poslední době měl zvlášť oblíbené procházky přírodou se svým čtyřnohým kamarádem Fildou. V 50letech si udělal pilotní průkaz na malé letadlo‑ultralight. Za mlada to zkoušel s vlastnoručně vyrobeným rogalem. V Kroměříži na letišti měl svoji Máju, na
které létal. A přesně tak, jak pohodově létal, tak i jak žil. Mohu potvrdit na vlastní kůži v jeho kokpitu. Většinu života bez karambolů, bez nemocí. Když chtěl zdůraznit, že má něco rád, obligátně opakoval po stařence ustálenou frázi: „A my máme rádi máslo.“ V září roku 2012 však byla Jiřímu diagnostikována rakovina ledviny. V listopadu šel do Fakultní nemocnice v Olomouci na operaci, kde mu ji odebrali, a následovala léčba, kterou ne vždy dobře snášel. V roce 2015 po předchozích komplikacích se objevil nádor v hlavě. Čekala ho další operace, tentokrát Gama nožem v Praze na Homolce. Po té se jeho stav zdál chvíli stabilizovaný. Na podzim minulého roku však hodně shodil a začal mít velké bolesti nohou, které se zhoršovaly. Průběh nemoci v posledních dnech už byl velmi rychlý. Odešel tiše, ale v nás zůstává mnoho hlasitých a živých vzpomínek
na jeho skromný, ale přitom bohatý život. Na smutečním oznámení jsme mohli číst nadějný text z Izajáše 43,18. 19. Bible hovoří o nových věcech, které Bůh chystá. O věčném životě v blízkosti toho, který nás miluje víc, než kdy jsme byli kýmkoli milováni. Protože on je zdrojem lásky a života v plnosti. A možná i proto mu chtěl být Jiří blíž na křídlech své Máji. Nechte se i vy vynést blíže Bohu, odstraňte ze svého života vše, co by tomu mohlo bránit a očekávejte s nadějí a otevřeným srdcem na to nové, co Bůh ještě zamýšlí vytvořit. M. Žúrek – P. Matula- předslovo
15
