ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM

POUTNÍ VADEMECUM III.

ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM

Lk 1, 68-79 Potom se říká následující kantikum z evangelia s příslušnou antifonou. Antifona k Zachariášovu kantiku je v liturgickém mezidobí pro každou neděli vlastní, pro všední dny je uvedena na příslušném místě v žaltáři. O slavnostech, svátcích a památkách svatých, pokud není vlastní, bere se ze společných textů; o památkách svatých se může vzít též z příslušného dne liturgické doby.

Mesiáš a jeho předchůdce

POCHVÁLEN BUĎ HOSPODIN, BŮH IZRAELE, * NEBOŤ NAVŠTÍVIL A VYKOUPIL SVŮJ LID. VZBUDIL NÁM MOCNÉHO SPASITELE * Z RODU SVÉHO SLUŽEBNÍKA DAVIDA, JAK SLÍBIL OD PRADÁVNA * ÚSTY SVÝCH SVATÝCH PROROKŮ; ZACHRÁNIL NÁS OD NEPŘÁTEL, * Z RUKOU VŠECH, KDO NÁS NENÁVIDÍ. SLITOVAL SE NAD NAŠIMI OTCI + ROZPOMENUL SE NA SVOU SVATOU SMLOUVU

*

NA PŘÍSAHU, KTEROU SE ZAVÁZAL NAŠEMU OTCI ŽE NÁM DOPŘEJE,

ABRAHÁMOVI:

+

* ZBOŽNĚ A SPRAVEDLIVĚ SLOUŽILI PO VŠECHNY DNY SVÉHO ŽIVOTA. ABYCHOM MU BEZE STRACHU A VYSVOBOZENI Z RUKOU NEPŘÁTEL

A TY, DÍTĚ, BUDEŠ PROROKEM NEJVYŠŠÍHO, * NEBOŤ PŮJDEŠ PŘED PÁNEM PŘIPRAVIT MU CESTU, DÁT JEHO LIDU POZNÁNÍ SPÁSY * V ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ

BOHA, * S KTEROU NÁS NAVŠTÍVIL TEN, KTERÝ VYCHÁZÍ Z VÝSOSTI, ABY ZAZÁŘIL TĚM, KDO ŽIJÍ V TEMNOTĚ A V STÍNU SMRTI, * A UVEDL NAŠE KROKY NA CESTU POKOJE. Z MILOSRDNÉ LÁSKY NAŠEHO

SLÁVA OTCI I SYNU * I DUCHU SVATÉMU, JAKO BYLA NA POČÁTKU, I NYNÍ I VŽDYCKY A NA VĚKY VĚKŮ.

Opakuje se antifona.

AMEN.

*

KANTIKUM PANNY MARIE

Lk 1, 46-55 Potom se říká následující kantikum z evangelia s příslušnou antifonou. Antifona ke kantiku Panny Marie je obvykle mezi vlastními texty. Pro všední dny liturgického mezidobí je uvedena na příslušném místě v žaltáři. O slavnostech, svátcích a památkách svatých, pokud není vlastní, bere se ze společných textů; o památkách svatých se může vzít též z příslušného dne liturgické doby.

Můj duch jásá v Bohu

VELEBÍ MÁ DUŠE HOSPODINA * A MŮJ DUCH JÁSÁ V BOHU MÉM SPASITELI, NEBOŤ SHLÉDL NA SVOU NEPATRNOU SLUŽEBNICI.*

OD TÉTO CHVÍLE MNE BUDOU BLAHOSLAVIT VŠECHNA POKOLENÍ, ŽE MI UČINIL VELIKÉ VĚCI TEN, KTERÝ JE MOCNÝ.* JEHO JMÉNO JE SVATÉ. A JEHO MILOSRDENSTVÍ TRVÁ OD POKOLENÍ DO POKOLENÍ * K TĚM, KDO SE HO BOJÍ. MOCNĚ ZASÁHL SVÝM RAMENEM,* ROZPTÝLIL TY, KDO V SRDCI SMÝŠLEJÍ PYŠNĚ. MOCNÉ SESADIL Z TRŮNU * A PONÍŽENÉ POVÝŠIL, HLADOVÉ NASYTIL DOBRÝMI VĚCMI * A BOHATÉ PROPUSTIL S PRÁZDNOU. UJAL SE SVÉHO SLUŽEBNÍKA IZRAELE,* PAMATOVAL NA SVÉ MILOSRDENSTVÍ, JAK SLÍBIL NAŠIM PŘEDKŮM,* ABRAHÁMOVI A JEHO POTOMKŮM NAVĚKY. SLÁVA OTCI I SYNU * I DUCHU SVATÉMU, JAKO BYLA NA POČÁTKU, I NYNÍ I VŽDYCKY A NA VĚKY VĚKŮ.

Opakuje se antifona.

AMEN.

*

Svatyně Slz Panny Marie v Syrakusách.

Bazilika sv. Lucie v Syrakusách.

Dobová fotografie události.

Oltář s relikviářem a sochou mučednice.

Katedrála sv. Agáty v Catánii.

Svatyně Slz Panny Marie Oratoř na Via degli Orti Na Via degli Orti di San Giorgio se na č. 11 nachází prostý domek, kam se po svatbě v roce 1953 nastěhovali manželé Iannusovi, a kde došlo k zázraku slz.

Dnes je domek na Via degli Orti místem modlitby a usebrání. Na místě, kde původně byla postel nad níž visel zázračný obraz, dnes stojí oltář na němž se každodenně slaví mše svatá.

Horní chrám Na realizaci projektu svatyně, kterou si tolik přáli biskupové Sicílie, byl vyhlášen mezinárodní konkurs, jehož se účastnilo 100 architektů ze 17 zemí. Vítězi se stali dva francouzští architekti - Michel Andrault e Pierre Parat. Horní chrám, jehož stavba byla zahájena v roce 1989, byl slavnostně posvěcen papežem Janem Pavlem II., 6. listopadu 1994. Svatyně je vysoká asi 103 metry, 94,30 metru od podlahy. Nepočítáme-li kaple, pak průměr svatyně je 71,40 metru. Kapacita chrámu je přibližně 11.000, z toho 6.000 k sezení. Tvar vybízí k vícero výkladům. Architekti měli v úmyslu vytvořit koncepci ve významu pozvednutí lidstva k Bohu. Kruhová stavba skutečně představuje lidstvo, jež pozvolna, díky zvedajícímu se žebroví a sílící intenzitě světla vzhlíží k Bohu. Dalšími výklady připisovanými tvaru chrámu jsou: maják – vyjadřující Marii, která přivádí k přístavu, kterým je Ježíš; stan – v němž Maria přijímá své děti, aby je vedla k Otci; slza – padající shůry. Obrovská a slavnostní „aula“ je vydlážděna vzácnými mramory do tvaru hvězdy: Maria, hvězda jitřní, ohlašující východ slunce, kterým je Ježíš. 139

Presbytář Jedinečnost obrovského kruhovitého prostoru nachází pro pohled poutníka jednotu a harmonickou konvergenci v bílém mramoru (Lasa), na němž spočívá oltář, za kterým se zvedá bílá stěna, rovněž z mramoru, do níž se zasazen stříbrem lemovaný relikviář, ve kterém se uchovává zázračný obraz Slzící Panny Marie. Nad oltářem je umístěn vzácný kříž ze 17. století. Oltář vytvořil sochař Giancarlo Marchese: má tvar kvádru a skládá se ze dvou částí. Bronzovou základnu tvoří čtyři panely, ny nichž je několik výjevu z Apokalypsy: trůn, nový Jeruzalém, beránek, a napravo strom života; sloup a napravo svitek. Velká menza je z modického kamene. Na boku menzy je v řečtině vytesána věta z listu sv. Pavla Efezanům - „Kristus miloval Církev a za ni se obětoval“ (Ef 5,25). Marchesovo dílo nese název: „Nová nebesa a nová země“, protože má vyjadřovat závěr dějin a Ježíšův návrat. Svatyně má 16 kaplí. Při pohledu k oltáři je vlevo kaple Nejsvětější svátosti, napravo kaple, v níž se vystavuje k uctívání Relikviář Mariiných slz. Vedle pak je kaple svatého Josefa s dřevěnou sochou tesaře z Nazareta. Majestátní vstupní brána, celá z bronzu (dílo sochaře Giacoma Albana), představuje bránu ovčince a nese řecký verš z Janova evangelia (10,9). Na vnější straně: „já jsem dveře, kdo vchází skrze mne, bude spasen“; na vnitřní straně pak: „bude vcházet a vycházet a nalezne pastvu“. Ježíš je branou, která vede k Otci. Vrchol svatyně zdobí socha Panny Marie ze zlaceného bronzu, zcela reprodukující výjev ze slzícího obrazu. Je vysoká asi 3 metry a váží kolem 600 kg (podle projektu Francesca Caldarelly). Maria má ruce rozpřažené k hlavnímu vchodu, jako by přijímala své děti do Otcova domu.

Krypta Krypta byla posvěcena 28. srpna 1968. Má kruhovitý tvar s vnějším průměrem 80 metrů (vnitřní průměr je 38 metrů) a výškou 9 metrů. Do krypty se vstupuje 18 branami a má kapacitu 3.000 míst k sezení. Hlavní oltář spočívá na červeném granitu. Presbytář ve tvaru půlkruhu vyjadřuje motiv otevřené vítající náruče. Právě na tomto oltáři spočíval zázračný obraz Panny Marie v letech 1968-1987 a od 1. května 1994 do 4. listopadu 1994. V kryptě je několik kaplí: jedna z nich je zpovědní místnost, v další je trvale vystaven betlém se soškami z terracoty z Caltagirone, pocházejícími z různých dob, v jiné pak je stálá expozice posvátných rouch. 140

Kaple Svaté Rodiny Tato kaple představuje Nazaretskou rodinu jako vzor každé rodiny, vždyť i Mariiny slzy kanuly v prostředí rodiny. Kaple Svaté Lucie V této svatyni nemže scházet připomínka Patronky Syrakus, kde se nachází její hrob a místo její mučednické smrti v roce 304 na svědectví věrnosti Kristu. Na mozaikové výzdobě kaple vyniká několik symbolických prvků tradice (palma připomíná mučednictví, oči že je ochránkyní zraku, spřežení volů, které se ji marně snaží táhnout, připomíná, že ani nejhrubší síla nedokáže strhnout toho, kdo má silnou víru). Kaple svaté Agáty I tato patronka nedaleké Katánie zemřela jako mučednice v roce 251. Také v této kapli se setkáváme s řečí symbolů (palma připomíná mučednictví, nůžky pak způsob její mučednické smrti – byla jí odříznuta ňadra) Kaple svatého Konráda Patron nedaleké diecéze Noto, byl bohatým šlechticem z Piacenzy. Symboly na mozaice vypovídají tradici: oheň připomíná událost, kdy proto, aby ulovil co nejvíce zvěře, nechal založit požár, jemuž však padly za oběť i domy a seníky; z tohoto činu však obvinili jiného; Konrád však uznal svůj omyl a svým majetkem odškodnil postižené. Nato se stal eremitou a putoval po různých místech až dospěl do Nota. Řeka a skály připomínají údolí Nota; holubice a jelen, že žil v kontaktu s přírodou; kniha a růženec, jak mnoho se modlil. Kaple svatých Petra a Pavla Se Syrakusami jsou spjaty i postavy dvou apoštolů a pilířů Církve. Petr, protože v době, kdy byl biskupem v Antiochii, posílá do Syrakus svého učedníka Marciana jako prvního biskupa. Petr je významnou postavou pro úlohu, kterou mu svěřil Ježíš – být hlavou Církve; klíče představují dar moci otvírat a zavírat brány nebeského království. Podél celé Petrovy postavy je obrácený kříž, připomínající, že se nechal ukřižovat hlavou dolů, neboť se nepovažoval za hodna zemřít jako jeho Mistr. Pavel společně s Lukášem strávil v Syrakusách tři dny během své cesty do Říma, kde ho čekal soud a smrt (Skt 28,12: „Přijeli jsme do Syrakus a zůstali tam tři dni“.). Na mozaice je symbol meče: jedinou Pavlovou zbraní bylo Ježíšovo slovo „ostřejší než každý dvojsečný meč“. Kaple svatého Františka Patron Itálie je na mozaice zobrazen s vlkem z Gubbia. V pozadí je město Assisi v němž vyniká Porziuncola, kostelík zasvěcený Panně Marii. Kaple svatého Kříže Na mozaice je popsána událost pod křížem: Mariino mateřství se rozšiřuje, aby zahrnulo všechny lidi jako děti, zde zastoupené apoštolem Janem. Slzy v Syrakusách jsou důkazem, že ani dnes nám Maria nepřestává být Matkou. 141

Kaple Nejsvětější Svátosti Postavy zde ztvárněné nemají jasné kontury, vše splývá, neboť veškerá pozornost modlitby se upírá na svatostánek, eucharistickou přítomnost Pána Ježíše. Klečící postavou je sv. Markéta Marie Alacoque, řeholnice, které v Paray le Monial zjevil Ježíš tajemství svého Božského Srdce (druhá postava na mozaice). Ježíš ukazuje Srdce, symbol své lásky. Vše zahrnuje barevný jícen vycházející od svatostánku (ve tvaru démantu): láska eucharistického Ježíše přitahuje v životě Církve všechny k sobě. „Kristus Světla“ U vstupu do krypty je kříž (dílo umělce Francesca Scialfy), který nese název „Kristus Světla“: z obou rukou, nohou i hlavy vycházejí proudy světla, připomínajícího událost zmrtvýchvstání.

Stéla Téhož roku, kdy došlo k zázračnému prolévání slz, 19. září 1953, byl obraz kvůli obrovským zástupům poutníků přemístěn z domku na Via degli Orti na nedaleké Euripidovo náměstí. Tady byl zasazen do stély z bílého kamene a na tomto místě setrval až do 29. srpna 1968, kdy po dokončení a posvěcení krypty byl přenesen nad hlavní oltář. Stéla, která po patnáct let chránila zázračný obraz byla poté přemístěna do parku u svatyně.

Relikviář Relikviář obsahuje živý a nezvratný důkaz o události: Mariiny slzy. Spočívá na osmistěnném podstavci a nad rukojetí má tři patra. V prvním patře se uchovává část tkané látky, kterou používala paní Antonina Giusto k zakrývání a ochraně obrazu. Tato byla často zcela prosáklá slzami. Dále se zde uchovává polovina kapesníku, rovněž prosyceného slzami; dále pak zkumavka se slzami, které vědecká komise odebrala 1. září z očí Panny Marie na obrazu (asi 30 slz) a několik chomáčků tkaniny. Na rozích relikviáře jsou čtyři postavy: svatá Lucie, patronka Syrakus, sv. Marcian, první biskup města, svatý Petr a svatý Pavel, pilíře Církve spjaté s dějinami Syrakus. V druhém patře jsou čtyři panely připomínající zázrak: reprodukce zázračného obrazu, prolévání slz v ložnici manželů Iannusových, výstav obrazu na Via degli Orti, obraz na Euripidově náměstí - první „svatyni“ pod širým nebem. Na třetím patře, nad nímž bdí čtveřice andělů, spočívá skleněná schránka, v níž se uchovává lahvička s posledními slzami, které zůstaly po vědeckém zkoumání. Relikviář byl zapečetěn 8. května 1954 a se stejným datem byl podepsán pergamen, potvrzující jeho věrohodnost. Na podstavci relikviáře latinsky stojí: „Slzící Panno, dej z tvrdosti našeho srdce vyřinout slzám kajícnosti – 29. srpna 1953“. 142

Modlitba Jana Pavla II. k slzící Madoně v Syrakusách Slzící Madono, naše bolestná Matko, otevřela jsi nám své srdce a nás sis vybrala za adresáty a ochránce Tvých slz. Tvůj pláč, ó Matko, znamení Tvého bolu, je relikvií Tvé lásky a zárukou Tvé přímluvy. Pros za nás Otce milosrdenství, aby se dotkl našich zatvrzelých srdcí, aby oblomil vzdorné vůle, vyburcoval nás z duchovní strnulosti, obrátil nás ke své lásce. Svými slzami, ó Matko, oroduj u Tvého Syna, aby dobrotivě pohleděl na naše slzy: očekávaje, že budou navždy osušeny, ať je sbírá, aby se neztratily, uchovává ve svém srdci jako perly, ať je promění v dar vykoupení. Pros, ó Svatá panno, Ducha Lásky, aby vylil na tvé děti světlo milosti, aby viděly podlost hříchu, prolévaly slzy lítosti a poslušně odpovídaly niternému Mistru, aby prahnuly velkou láskou po výšinách svatosti: aby napodobujíce tvou starostlivou lásku a dokázaly sdílet a osušovat pláč bratří. Ó Matko, bdi nad tímto městem a nad diecézí, která tě tímto chrámem uctívá, žehnej všem, kdo se svěřují Tvé ochraně, zbav Itálii, Evropu a celý svět z metly války, a vypros lidstvu vytoužen mír a všeobecné bratrství. Amen.

 Slzící Madono, pohleď s mateřskou dobrotou na bolest světa! Osuš slzy trpícím, opomíjeným, zoufalým, obětem všeho násilí. Vypros všem slzy kajícnosti a nového života, jež otevírají srdce obnovujícímu daru Boží lásky. Vypros všem slzy radosti, poté, co viděli hlubokou něhu tvého srdce. 143

7. červenec 2012 14. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 2. týden žaltáře

PRVNÍ NEŠPORY V. Bože, pospěš mi na pomoc. O. Slyš naše volání. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Světlo jsi oblažující, Kriste, slávy jas mající od Otce věčného, od Boha nesmrtelného, nebeského a svatého, věčně blaženého. Denní námahu nesouce došli jsme k západu slunce, hle, večer začíná. Otci, Synu, Duchu sláva, Bohu jedinému chvála ať nyní zaznívá. Sluší se po všechny časy chválit tebe všemi hlasy, Kriste, Synu Boží. Ty nám věčný život dáváš, proto se ti celý svět náš klaní u podnoží. ŽALMY 1. ant. Svítilnou mým nohám je tvé slovo, Hospodine. Aleluja. Žalm 119 (118), 105-112 XIV (Nun) Rozjímání o Božím zákoně To je mé přikázání: Milujte se navzájem. (Jan 15,12)

144

Svítilnou mým nohám je tvé slovo * a světlem mé stezce. Přísahám a pevně si umiňuji, * že budu dbát na tvá spravedlivá rozhodnutí. Jsem velmi soužen, Hospodine, * dej mi život podle svého slova. Sliby mých úst přijmi, Hospodine, * a nauč mě svým rozhodnutím! Můj život je stále v nebezpečí, * ale nezapomínám na tvůj zákon. Bezbožníci pro mě nastrojili léčku, * ale nezbloudil jsem od tvých nařízení. Mým dědictvím navěky jsou tvá přikázání, * neboť jsou radostí mého srdce. Přiměl jsem své srdce plnit tvé příkazy, * trvale a přesně. Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. Svítilnou mým nohám je tvé slovo, Hospodine. Aleluja. 2. ant. U tebe je hojná radost, Hospodine. Aleluja. Žalm 16 (15) Bůh je mým dědičným podílem Bůh Ježíše vzkřísil a zbavil ho bolesti smrti. (Sk 2,24)

Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. + Pravím Hospodinu: »Ty jsi můj Pán. * Bez tebe nemám štěstí.« K svatým, kteří jsou v zemi, * jak podivuhodnou mi dal lásku! Rozmnožují si útrapy, * kdo se drží cizích bohů; nepřidružím svou úlitbu k jejich úlitbám krve, * přes mé rty nepřejde ani jejich jméno. Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, * ty mně zachováváš můj úděl. Můj podíl padl do rozkošného kraje, * mám velikou radost ze svého dědictví! Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, * k tomu mě i za nocí vybízí mé nitro. Hospodina mám neustále na zřeteli, * nezakolísám, když je mi po pravici. 145

Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, * i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, * nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení. Ukážeš mi cestu k životu, + u tebe je hojná radost, * po tvé pravici je věčná slast. Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. U tebe je hojná radost, Hospodine. Aleluja. 3. ant. Při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi i na zemi. Aleluja. Kantikum Kristus, Boží služebník Flp 2, 6-11 Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, * nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, + vzal na sebe přirozenost služebníka * a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, + ponížil se a byl poslušný až k smrti, * a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil * a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno * na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: * Ježíš Kristus je Pán. Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. Při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi i na zemi. Aleluja. KRÁTKÉ ČTENÍ Kol 1, 2b-6a 146

Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce. Když se za vás modlíme, nepřestáváme děkovat Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista. Slyšeli jsme totiž o vaší víře ve spojení s Kristem Ježíšem a o vaší lásce ke všem věřícím, a to pro naději na odměnu, která je vám připravena v nebi. O té naději jste slyšeli už dříve při hlásání slova pravdy, radostné zvěsti, která k vám pronikla. A jako už přináší ovoce a šíří se na celém světě, tak je tomu také u vás. ZPĚV PO KRÁTKÉM ČTENÍ O. Od východu slunce až do jeho západu * ať je chváleno Hospodinovo jméno. Od východu. V. Nebesa vypravují o Boží slávě. * Ať je chváleno Hospodinovo jméno. Sláva Otci. Od východu. EVANGELIJNÍ CHVALOZPĚV Antifona ke kantiku Panny Marie Mnoho lidí Ježíše poslouchalo a říkali celí užaslí: Jaká moudrost mu byla dána!

PROSBY Bůh podporuje a chrání lid, který si vyvolil za své dědictví, aby ho učinil blaženým. Děkujme mu a volejme pamětlivi jeho lásky: V tebe, Bože, doufáme. Nejlaskavější Otče, prosíme tě za našeho papeže N a za našeho biskupa N, — ochraňuj je a posvěcuj svou mocí. Ať nemocní pocítí, že mají účast na Kristových utrpeních — a že v něm mají stálý zdroj útěchy. Pohlédni ve své lásce na ty, kdo jsou bez přístřeší, — aby mohli najít místo vhodné k bydlení. Dej a uchovej plody země, — aby všichni nacházeli každodenní chléb. nebo: Dobrotivě ochraňuj náš národ od zlého, — aby žil v pokoji a hojnosti. Provázej zemřelé svou láskou — a uveď je do nebeského domova. Otče náš, ... MODLITBA Bože, tvůj Syn se ponížil, aby zachránil svět a vysvobodil lidstvo z otroctví hříchu; naplň nás radostí z vykoupení a dej, ať tato naše radost dozraje v radost věčnou. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání. 147

8. červenec 2012 14. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 2. týden žaltáře RANNÍ CHVÁLY V. Bože, pospěš mi na pomoc. O. Slyš naše volání. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Když překrásné slunéčko vychází a temná noc pryč od nás odchází, vzdejme za to Bohu chvály, že jsme zdraví z lože znovu vstali. Nebeská i pozemská stvoření, slunce, měsíc s jasnými hvězdami, všechno každý den vesele chválí svého Pána, Stvořitele. Pamatuj i ty ráno každý den, že jsi k obrazu Božímu stvořen, máš Stvořitele chváliti a za všechno mu děkovati. Buď ti za to chvála, Pane Bože, že jsme všichni vstali ráno z lože; prosíme tě, milý Pane, ať se nám dnes nic zlého nestane. Zaopatřuj nás, Pane, tento den pokrmem, nápojem i oděvem; rač krmiti tělo chlebem a duši svým svatým Božím slovem. ŽALMY 1. ant. Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu. Aleluja. Žalm 118 (117) Píseň radosti ze záchrany 148

Kristus je ten kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kvádr nárožní. (Sk 4,11)

Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, * jeho milosrdenství trvá navěky. Nechť řekne dům Izraelův: * »Jeho milosrdenství trvá navěky.« Nechť řekne dům Árónův: * »Jeho milosrdenství trvá navěky.« Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: * »Jeho milosrdenství trvá navěky.« V soužení jsem volal Hospodina, * Hospodin mě vyslyšel a vysvobodil. Hospodin je se mnou, nebojím se, * co by mi mohl udělat člověk? Hospodin je se mnou, on je můj pomocník, * a já vítězně shlížím na své nepřátele. Lépe je utíkat se k Hospodinu * než důvěřovat v člověka. Lépe je utíkat se k Hospodinu * než důvěřovat v mocné. Všichni pohané mě obklíčili, * avšak potřel jsem je v Hospodinově jménu. Odevšad mě obklíčili, * avšak potřel jsem je v Hospodinově jménu. Obklíčili mě jako včely, + sežehli jak oheň trní, * avšak potřel jsem je v Hospodinově jménu. Vrazili do mě, abych padl, * avšak Hospodin mi pomohl. Hospodin je má síla a statečnost, * stal se mou spásou. Jásot ze spásy * zní ve stanech spravedlivých. Hospodinova pravice mocně zasáhla, + Hospodinova pravice mě pozvedla, * Hospodinova pravice mocně zasáhla. Nezemřu, ale budu žít * a vypravovat o Hospodinových činech. Hospodin mě sice těžce ztrestal, * nevydal mě však smrti. Otevřte mně brány spravedlnosti, * vejdu jimi, abych vzdal díky Hospodinu. Toto je brána Hospodinova, * jí procházejí spravedliví. Děkuji ti, žes mě vyslyšel * a stal se mou spásou. 149

Kámen, který stavitelé zavrhli, * stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, * je to podivuhodné v našich očích. Toto je den, který učinil Hospodin, * jásejme a radujme se z něho! Hospodine, dej spásu, * Hospodine, popřej zdaru! Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu. * Žehnáme vám z Hospodinova domu. Bůh je Hospodin a dopřál nám světlo. * Seřaďte průvod s hojnými ratolestmi až k rohům oltáře! Ty jsi můj Bůh, děkuji ti; * budu tě slavit, můj Bože! Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, * jeho milosrdenství trvá navěky. Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu. Aleluja. 2. ant. Zpívejme chvalozpěv našemu Bohu. Aleluja. Kantikum Všechno tvorstvo chválí Boha Stvořitel . . . ať je velebený navěky. (Řím 1, 25)

Dan 3, 52-57

Požehnaný jsi, Pane, Bože našich otců, * chvályhodný a svrchovaně velebený navěky. Požehnané je tvé slavné svaté jméno * a svrchovaně chvályhodné a velebené navěky. Požehnaný jsi ty ve svém svatém slavném chrámě * a svrchovaně chvályhodný a slavný navěky. Požehnaný jsi ty na svém královském trůně * a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky. Požehnaný jsi ty, který shlížíš na hlubiny a trůníš na cherubech, * a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky. Požehnaný jsi ty na klenbě nebes * a velebený a plný slávy navěky.

150

Všechna díla Páně, velebte Pána, * chvalte a oslavujte ho navěky. Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. Zpívejme chvalozpěv našemu Bohu. Aleluja. 3. ant. Chvalte Hospodina pro jeho svrchovanou velebnost. Aleluja. Žalm 150 Chvalte Boha Zpívejte žalmy duchem i srdcem: oslavujte Boha svou duší i tělem. (Hesychius)

Chvalte Hospodina v jeho svatyni, * chvalte ho na jeho vznešené obloze! Chvalte ho pro jeho mocná díla, * chvalte ho pro jeho svrchovanou velebnost! Chvalte ho hlaholem trouby, * chvalte ho harfou a citerou! Chvalte ho bubnem a tancem, * chvalte ho strunnými nástroji a flétnou! Chvalte ho zvučnými cimbály, + chvalte ho cimbály hlučnými! * Všechno, co dýchá, ať chválí Hospodina! Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. Chvalte Hospodina pro jeho svrchovanou velebnost. Aleluja.

KRÁTKÉ ČTENÍ Ez 36, 25-27 Pokropím vás očistnou vodou a budete čistí od všech svých nečistot, očistím vás ode všech vašich model. Dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha, odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím do vás svého ducha a způsobím, že budete žít podle mých zákonů, zachovávat má přikázání a plnit je.

151

ZPĚV PO KRÁTKÉM ČTENÍ O. Velebíme tě, Bože, * a vzýváme tvé jméno. Velebíme. V. Vypravujeme o tvých divech * a vzýváme tvé jméno. Sláva Otci. Velebíme.

EVANGELIJNÍ CHVALOZPĚV Antifona k Zachariášovu kantiku Jaké zázraky se dějí jeho rukama! Copak to není syn Mariin? PROSBY Děkujme našemu Spasiteli, že přišel na tento svět, aby se uskutečnilo, že Bůh bude s námi. Vzývejme ho: Kriste, Králi slávy, buď naším světlem a radostí. Kriste, náš Pane, světlo vycházející z výsosti, prvotino budoucího vzkříšení, — dej, ať tě následujeme, abychom nezůstávali ve stínu smrti, ale abychom kráčeli ve světle života. Ukaž nám svou dobrotu, kterou zahrnuješ všechno stvoření, — abychom ve všem viděli odlesk tvé slávy. Pane, nedopusť, abychom byli přemoženi zlem, — ale učiň, ať zlo přemáháme dobrem. Tys byl při křtu v Jordánu pomazán svatým Duchem, — dej, ať milost Ducha svatého vede po celý den také nás. Otče náš, ...

MODLITBA Bože, tvůj Syn se ponížil, aby zachránil svět a vysvobodil lidstvo z otroctví hříchu; naplň nás radostí z vykoupení a dej, ať tato naše radost dozraje v radost věčnou. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání:

Pán s vámi. O. I s tebou. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn † i Duch svatý. O. Amen.

152

SVATÁ LUCIE Patronka Syrakus a Sicílie DIOKLECIÁN A ŘÍMSKÁ KRIZE Lucie byla jednou z mnoha obětí Diokleciánova pronásledování. Ten, jen co se stal císařem v roce 285, musel záhy čelit hluboké ekonomické a společenské krizi, jakož i hrozbám vážného politického a vojenského chaosu. Posílil proto hranice impéria, ohrožované nájezdy barbarů, kteří vyvíjeli tlak v hraničních pásmech kvůli hledání nových území, a rozpad císařské moci se snažil zastavit založením systému tetrarchie, na jehož základě byla moc rozdělena mezi dva „Císaře“, vybírané „Augusty“, a ti byli předurčení stát se jejich nástupci. ROZDĚLENÍ IMPÉRIA Impérium bylo tedy rozděleno na čtyři části, tak že v každé z nich byla rovnocenná odpovědnost za dohled nad hranicemi, přičemž „Augustové“ a „Císařové“ Relikviář sv. Lucie v dómu v Syrakusách. současně spolupracovali na zajištění jednoty Západu a Východu, protože už dlouhý čas se mezi oběma stranami prohlubovala neschopnost vzájemného soužití. Jen co císařové upevnili svou moc a zajistili hranice, začali pronásledovat křesťany, které považovali za nepřátele politicko-náboženské stability. NEJKRUTĚJŠÍ PRONÁSLEDOVÁNÍ V DĚJINÁCH Když si Galerius, jeden ze dvou „císařů“, povšiml, že nové náboženství se rozšířilo i mezi jeho vojáky, začal se obávat, že nové náboženství by mohlo přivést vojáky k tomu, že by odmítli používat zbraně a podněcován matkou Romulou, přesvědčil Diokleciána, který až do té doby zaujímal vůči křesťanům tolerantní postoj, o nebezpečí nového náboženství. V letech 303 a 304 tak byly vydány edikty v Nikomédií (jejich obětí se stal i sv. Pantaleon, patron pustiměřské rotundy) a začalo nejkrutější pronásledování v dějinách. ŽÁDNÁ TOLERANCE Edikty nařizovaly, že křesťané nemohou požívat žádných poct či čestných úřadů, mají být podrobeni všem druhům mučení bez ohledu na sociální postavení. Měli zakázáno domáhat se práva, pokud se stali obětí bezpráví, násilí či loupeží; dokonce byli zbaveni i jakéhokoli práva na svobodu a obhajobu.

153

MUČENÍ Pronásledování křesťanů bylo kruté a zuřivé. Zvěrské instinkty vedly Galeria k tomu, že degradoval křesťany z postavení vážených či dokonalých; trestal je předhazováním šelmám, ohněm, křižováním; jen ve zcela ojedinělých případech a jako mimořádné gesto ohledu dopřál stětí, což byl trest vyhrazený lidem urozeného původu. DIOKLECIÁNOVA ABDIKACE Lactantius, jeden z Otců Církve, napsal spis „Smrt pronásledovatelů“, v němž označil pronásledování za zločiny a pronásledovatele za prachsprosté zločince. Mezi nezákonnostmi, kterých se dopouštěli patřilo nenávistné a hanebné znásilňování křesťanských panen. Tertulián tuto praxi odsoudil slovy: „Když odsuzujete nějakou křesťanku k vydání kuplíři místo lvu (latinsky „leno“= kuplíř, „leo“= lev), vězte, že skvrna zneuctění je pro nás krutější než jakýkoli trest a jakákoli smrt“. Pronásledování polevilo po Diokleciánově abdikaci v květnu roku 305, ale protáhlo se až do roku 311, kdy byl vydán edikt Galeriův, Liciniův a Konstantinův, který křesťanskému náboženství uděloval svobodu kultu. V JAKÉM RODINNÉM PROSTŘEDÍ VYRŮSTALA SV. LUCIE? Je známo, že pocházela z urozeného rodu a že jí otec zemřel, když byla ještě dítětem. Od té chvíle žily matka a dcera pro sebe navzájem. Dokážeme si představit Luciino dětství strávené pod láskyplným pohledem a péčí matky Eutichie, která měla radost z půvabné dívenky, naděje urozeného rodu. Lucie neměla zalíbení v zahálčivém a bezstarostném životě, jaký vedli mladí jejího zámožného a patricijského prostředí. Byla vychována k upřímnosti, zbožnosti a lásce. S vroucností se otvírala vznešenému světlu evangelia a v jejím srdci si razila cestu stále intenzivnější a nade vším převládající touha: totiž, co nejvíce se připodobnit Panně Marii, a v skrytu svého srdce slavnostně slíbila, že se zcela zasvětí nebeskému Snoubenci. „Chvála dětí, zvláště pak dcer, směřuje k matce“, pronesl kdysi Cantú a nemohl snad ani pronést pravdivější výrok, neboť matka je skutečně největší inspirací ke všemu dobru, jakého –zvláště dívenka -, může dosáhnout a vykonat, a k němuž může vést poté sama, když se stane matkou. Eutichie kromě hrdosti nad tím, že dala život tak vznešené naději, měla zásluhu na tom, že ji dokázala vychovat tak, že i dnes by tolik matek dokázalo hrdě vzhlížet k takové dceři a tolik dcer by dokázalo vyjádřit svou vděčnost a svůj obdiv takové matce. NA POUTI K HROBU SVATÉ AGÁTY Dějiny Církve té doby tvoří jedno velké nebe, poseté zářivými hvězdami zástupu mučedníků, které Kristus obdařil palmou mučednictví v čase pronásledování křesťanů. Mezi těmito hvězdami však byla jedna, která zvlášť mocným jasem Lucii vedla a osvěcovala: Agáta, hvězda církevní obce v Catánii, která zemřela mučednickou smrtí během pronásledování za císaře Decia, 5. února 251. Svatá Agáta, krásná a bohatá dívka, byla podrobena nepopsatelnému mučení kvůli tomu, že se nechtěla podvolit touhám sicilského prefekta Quintiniána, a proto zemřela ve vězení (srv. Farní Informátor, 29. 1. 2012, str.24-31). Zakrátko byl na místě jejího mučednictví vybudován chrám, který dnes nese název Sant´Agata Vetere. Pověst slavné mučednice Agáty se rozšířila po celé 154

provincii (tehdy provincie zahrnovala celou Sicílii), díky zázrakům, které se děly na její přímluvu a byla proto uctívána i v Syrakusách, odkud se lidé chystali na pouť k hrobu katánské mučednice, aby prosili o její přímluvu. Právě tehdy i Lucie, ustaraná nad zdravím matky, která už nějaký čas trpěla krvácením bez jakékoli naděje na vyléčení, se vydala na pouť do nedaleké Catánie, aby se modlila na hrobě sv. Agáty a vyprosila mamince milost brzkého uzdravení. LUCIE PROSÍ SV. AGÁTU S největší pravděpodobností to bylo 5. února 301, o svátku svaté mučednice, kdy Lucie s matkou dorazily do Catánie. Jaké uspokojení a blaženost prožívala Lucie, když se s vroucí důvěrou a radostí mohla vyslovit svou modlitbu nad hrobem vznešené mučednice v chrámu, který jí byl zasvěcen, v naději, že i matka bude uzdravena ze svého neduhu a zcela vyzdraví. Sama si chtěla vyprosit milost zasvěcení života Bohu v naději, že matka se vzdá přání provdat ji za mládence, který se do ní zamiloval. Navíc v kostele se při mši svaté právě četl úryvek Matoušova evangelia o uzdravení ubohé ženy, která dvanáct let trpěla krvácením (Mt 9,20-22), a k němuž došlo pouhým dotekem lemu Ježíšových šatů. Jen co Lucie úryvek vyslechla, obrátila se na matku a říká jí: „Mučednice Agáta, Pánova služebnice, má k Němu otevřený přístup, a proto dotkneš-li se jejího hrobu, budeš na její přímluvu uzdravena“. ZJEVENÍ SV. AGÁTY Po skončení bohoslužby se odebraly ke hrobu, padly na kolena a dlouho se modlily. Luciina duše se zcela pohroužila do vroucí modlitby, a jakoby uchvácena extazí, ocitla se v působivém vidění. Zjevila se jí svatá Agáta, obklopena anděly, jakoby se jí chystala něco říct. A tu jí praví: „Lucie, sestro moje, proč žádáš ode mne to, co můžeš pro jiné obdržet sama? Hle, tvá matka vyzdraví pro tvou víru. A stejně jako díky mně se blahořečí Catánii, tak skrze tebe budou zachráněny Syrakusy“. Když se Lucie probrala z tak jasného vidění, řekla matce: „Maminko moje, pro Kristovu milost a na přímluvu jeho mučednice, hle, jsi uzdravena a tvá modlitba byla vyslyšena. Jen o toto tě nyní žádám, abys přede mnou už víc nemluvila o ženichovi, ani po mně nežádala pomíjivé plody; vše, cos mi nabídla, že mi dáš jako věno, abych se provdala za smrtelného člověka, mi dej, abych mohla přilnout k Ženichu nesmrtelnému; Kristus, náš Pán, nám slibuje velké odměny“. Nato jí matka odvětila: „Lucie, dceruško má, uchovávám veškeré jmění své i tvého otce, ba dokonce jsem je ještě navýšila. Avšak pokud ti to není příjemné, ujmi se mého jmění i dědictví svého otce po mé smrti a potom s ním nalož dle svého uvážení“. Lucie nato: „Ach, maminko, tvůj návrh není zcela hoden Ježíše; jestliže mu chceš vzdát hold za to, že ti tak požehnal, obětuj mu, co bys musela opustit, kdybys zemřela. Dokud jsi naživu, daruj Kristu to, co jsi nabyla nebo co jsi mi slíbila věnovat“. 155

MUČEDNICTVÍ Když se vrátily do Syrakus, Eutichie, uzdravená na těle a s duší překypující duchovní radostí, začala na Luciino přání vše prodávat a co utržila, rozdala chudým. To vše nepřešlo bez povšimnutí mládence, který se ucházel o ruku Lucie. Netrvalo dlouho, aby pochopil, že Lucie vyznává křesťanskou víru a jen stěží by si vzala za manžela pohana jako byl on. Když si uvědomil, že Lucie se nikdy Krista nezřekne, zklamán neuskutečněnou svatbou, neváhal Lucii udat místodržiteli Paschasiovi a obvinit ji, že uctívá Krista a tím nezachovává ustanovení Diokleciánova ediktu. Lucie byla proto zatčena a předvedena před nejvyšší představitele. JSEM POSLUŠNA ZÁKONA MÉHO BOHA Tichá a klidná dívka, v jistotě, že jí Kristus dá sílu, aby vydržela jakýkoli trest, i mučednictví, bude-li toho třeba, vyznala před Paschasiem otevřeně svou víru a své smýšlení a rázně odmítla obětovat bohům: „Jsem poslušna zákona mého Boha, stejně jako ty jsi poslušen císařských zákonů – zněla Luciina odpověď – ty chováš úctu ke svým nadřízeným, já vzdávám hold mému Pánu; jestliže ty nechceš urážet císaře, mohla bych snad já urážet Boha? Ty se snažíš zalíbit císařům, já se chci líbit jedině Bohu ... jednej tedy, jak uznáš za správné, já budu jednat podle mého svědomí a mých zásad“. PASCHASIOVY HROZBY Jen co Paschasius uslyšel, jak Lucie opěvuje křesťanské náboženství, pohrozil jí krutostmi a mučením. Dívka však, místo úleku, jakoby ještě více ožila u vědomí příslibu Pána, který své učedníky, vláčené po cestě mučednictví, ujistil pomocí Ducha svatého. Paschasius se jí zeptal: „V tobě tedy přebývá Duch svatý?“ A Lucie odpovídá slovy svatého Pavla: „Ti, kdo žijí čistě a zbožně jsou chrámem Ducha svatého, který v nich bydlí“. Tato slova nemohl Paschasius pochopit, proto ještě více rozhorlen jí pohrozil: „Najdu velmi dobrý způsob, jak z tebe vyhnat tohoto Ducha, o kterém říkáš, že je Svatý. Ach, ty tedy chceš zůstat věrnou snoubenkou svého Boha? Inu dobrá, podrobím tě neslýchanému mučení a uvidíš, jak z tebe ten Duch Svatý prchne, je-li pravda že ho nosíš v srdci“. 156

ZÁZRAČNÝ ZÁSAH Jen co dokončil tuto řeč, nařídil, aby dívku odvedli na místo, kde bude podrobeno násilí její panenství: mnoho vojáků se jí snažilo vší silou násilně vytlačit, ale ať se namáhali jakkoli, jejich námahy vyšly nadarmo. Svázali ji proto řemeny na rukou a na nohou a všichni společně se snažili ji odtáhnout, leč marně. Pokusili se tedy odtáhnout ji párem volů, ale křehká dívenka zůstávala nehybná jako skála. Zázračný zásah Boží učinil Lucii natolik nehybnou, že jí žádná lidská síla nedokázala pohnout z místa. TYTO PLAMENY MĚ NEMOHOU SPÁLIT Tehdy Paschasius, rozzuřený nad tím, co se událo, nařídil, aby její tělo pokryli smolou, pryskyřicí, olejem a zažehli mohutný oheň. Plameny se však odkláněly, aniž by tělu dívky jakkoli ublížily. „Paschasie, tyto plameny mě nemohou spálit, aby věřící mohli poznat zjevnou sílu mučednictví a aby nevěřící byli zmateni a mnozí z nich, poté co se vzdají pýchy, dokázali uvěřit a pokořit se před Pánem“. Paschasius nevěřil svým očím, proto se zeptal: „Jak a čím je to možné, že s tebou, která jsi tak křehká, nedokázalo pohnout ani tisíc vojáků?“ Lucie odpověděla: “Tisíce padnou po tvé pravici, desetitisíce po tvé levici, ale nikdo se k tobě nepřiblíží“. KORUNA MUČEDNICTVÍ Blížila se velká chvíle. Lucie byla připravena přijmout korunu mučednictví a přilnout ke svému Caravaggio, Pohřbívání sv. Lucie. Stvořiteli, svému nebeskému Snoubenci. Se zrakem i duší upřenou k nebi jakoby patřila na usmívající se svatou Agátu, která ji zvala. Lucie ještě dodala: „Nastala má hodina. Udeř, Paschasie, a já zemřu. Ale oznamuji ti, že pro Boží Církev nastane mír. Dioklecián a Maximián pominou, a křesťanství se bude šířit dál“. Lucie padla na kolena jako při modlitbě. Tu její tělo zasáhl meč a oddělil hlavu. Byl 13. prosinec roku 304: Lucie uzavřela svůj mladistvý věk pozemského života a zrodila se ve slávě. DIES NATALIS Den smrti je pro světce a mučedníky pravým dnem znovuzrození pro život věčný – „dies natalis“. Martyrologium u data 13. prosince uvádí: „V Syrakusách, městě na Sicílii, den zrození svaté Lucie, panny“. Značný nesoulad panuje kolem mučednické smrti sv. Lucie. Zatímco řecká Akta říkají, že byla sťata, latinská tradice tvrdí, že Lucii prokláli hrdlo. Syrakuský jezuita P. Otavio Gaetani del Marchesi ze Sortina, velký znalec historiografie starobylé Sicílie, objevil řecká Akta sv. Lucie u Georgia Papadopula, kněze byzantského obřadu a praví: „řecká Akta sv. Lucie jsou starší než latinská a proto si jich velmi cením“. 157

8. červenec 2012 14. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 2. týden žaltáře

DRUHÉ NEŠPORY V. Bože, pospěš mi na pomoc. O. Slyš naše volání. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja.

HYMNUS Pravý Bože na výsosti, předivný jsi v své moudrosti, kterou všechno spatřuješ, nebe, zemi spravuješ. Chvála Všemohoucímu, chvála Vševědoucímu! Jediným slovem své moci učinil jsi všechny věci, nic tobě nemožného ani nic nesnadného. Ó Bože všemohoucí, buď chválen dnem i nocí! Tys v nebi kůry andělské, v světě pokolení lidské stvořil, by ti sloužili, navěky s tebou byli. Buď tobě za to chvála věčná a neskonalá! Kdo tebe vpravdě poznají, v tebe naději skládají, neb tys věčná dobrota, uvádíš do života. Ó Bože dobrotivý, budiž nám milostivý!

158

ŽALMY 1. ant. Kristus je kněz navěky podle Melchizedechova řádu. Aleluja. Žalm 110 (109), 1-5.7 Mesiáš, vítězný král a kněz On musí kralovat, dokud mu Bůh nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám. (1 Kor 15,25)

Hospodin řekl mému Pánu: + »Seď po mé pravici, * dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvým nohám.« Žezlo moci ti podává Hospodin ze Siónu: * »Panuj uprostřed svých nepřátel! Ode dne zrození je ti určeno vládnout v posvátném lesku: * zplodil jsem tě jako rosu před jitřenkou.« Hospodin přísahal a nebude toho litovat: * »Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova!« Hospodin je po tvé pravici, * potře krále v den svého hněvu. Cestou se napije z potoka, * proto povznese hlavu. Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. Kristus je kněz navěky podle Melchizedechova řádu. Aleluja. 2. ant. Bůh náš je na nebesích, učinil všechno, co chtěl. Aleluja. Žalm 115 (113 B) Chvála náleží jedině Bohu Obrátili jste se od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a pravému. (1Sol 1,9)

Nikoli nám, Hospodine, nikoli nám, + ale svému jménu zjednej slávu * pro své milosrdenství, pro svou věrnost! Proč mají pohané říkat: * »Kdepak je ten jejich Bůh?« Bůh náš je na nebesích, * učinil všechno, co chtěl. Jejich modly jsou stříbro a zlato, * dílo lidských rukou. Mají ústa, ale nemluví, * mají oči, ale nevidí. Mají uši, ale neslyší, * mají nos, ale nečichají. 159

Mají ruce, ale nehmatají, + mají nohy, ale nechodí, * hlas nevydávají svým hrdlem. Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, * každý, kdo v ně doufá. Izraelův dům doufá v Hospodina, * je jim pomocníkem a štítem. Árónův dům doufá v Hospodina, * je jim pomocníkem a štítem. Hospodinovi ctitelé doufají v Hospodina, * je jim pomocníkem a štítem. Hospodin na nás pamatuje * a požehná nám, požehná domu Izraelovu, * požehná domu Árónovu, požehná Hospodinovým ctitelům, * malým i velkým. Hospodin vás rozmnoží, * vás i vaše syny. Požehnáni jste od Hospodina, * který učinil nebe i zemi. Nebesa jsou nebem pro Hospodina, * avšak zemi dal lidským dětem. Mrtví nemohou chválit Hospodina, * nikdo z těch, kteří sestupují do podsvětí. My však velebíme Hospodina, * nyní až navěky. Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. Bůh náš je na nebesích, učinil všechno, co chtěl. Aleluja. 3. ant. Chvalte Boha, všichni, kdo mu sloužíte, malí i velcí. Aleluja. Aleluja postačí říkat na začátku a na konci každé strofy. Pokud se zpívá, vkládají se i ta, která jsou v závorkách. Kantikum Beránkova svatba Aleluja. Vítězství, sláva a moc našemu Bohu, (O. aleluja.) 160

Srv. Zj 19, 1-7

neboť jeho soudy jsou pravdivé a spravedlivé. O. Aleluja (aleluja). Aleluja. Chvalte našeho Boha, všichni, kdo mu sloužíte (O. aleluja.) a kdo se ho bojíte, malí i velcí! O. Aleluja (aleluja). Aleluja. Pán, náš Bůh vševládný, se ujal království! (O. Aleluja.) Radujme se, jásejme a vzdejme mu čest! O. Aleluja (aleluja). Aleluja. Neboť nadešla Beránkova svatba, (O. aleluja.) jeho nevěsta se připravila. O. Aleluja (aleluja). Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. Chvalte Boha, všichni, kdo mu sloužíte, malí i velcí. Aleluja.

KRÁTKÉ ČTENÍ 2 Sol 2, 13-14 Je to naše povinnost, abychom Bohu stále za vás děkovali, bratři Pánem milovaní, že vás vyvolil jako první, abyste došli spásy. To se stalo tak, že vás Duch posvětil a vy že jste uvěřili v pravdu. Bůh vás naším kázáním evangelia povolal k tomu, abyste dosáhli slávy u našeho Pána Ježíše Krista. ZPĚV PO KRÁTKÉM ČTENÍ O. Veliký je náš Bůh, * jemu patří všechna moc na nebi i na zemi. Veliký. V. Jeho moudrost převyšuje všechno, * jemu patří všechna moc na nebi i na zemi. Sláva Otci. Veliký. EVANGELIJNÍ CHVALOZPĚV Antifona ke kantiku Panny Marie Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti. 161

PROSBY Chvála a čest Kristu, neboť on může navěky spasit ty, kdo skrze něho přistupují k Bohu; stále totiž žije, aby se za nás přimlouval. Posíleni touto vírou ho prosme: Pane, pamatuj na svůj lid. Ježíši, slunce spravedlnosti, na sklonku dne tě prosíme za celé lidské pokolení, — aby se všichni stále těšili z tvého světla, kterého neubývá. Opatruj novou úmluvu, kterou jsi zpečetil svou božskou krví, — a posvěcuj svou církev, aby byla neposkvrněná. Pane, pamatuj na své shromáždění, — na svůj lid, v němž přebýváš. Uveď poutníky na cestu pokoje a pravého štěstí, — aby ve zdraví a radosti došli k vytouženému cíli. Pane, přijmi duše zemřelých, — uděl jim odpuštění a věčnou slávu. Otče náš, ... MODLITBA Bože, tvůj Syn se ponížil, aby zachránil svět a vysvobodil lidstvo z otroctví hříchu; naplň nás radostí z vykoupení a dej, ať tato naše radost dozraje v radost věčnou. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání:

 9. červenec 2012 Pondělí, mezidobí, 14. týden 2. týden žaltáře

RANNÍ CHVÁLY V. Bože, pospěš mi na pomoc. O. Slyš naše volání. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. 162

HYMNUS Děkujeme, ó Bože náš, že jsi z lásky otcovské této noci naše byl stráž a že nad námi svou moc neprovedl nepřítel náš. Tebe my, Otče prosíme, veď nás svým svatým Duchem, ať před tebou nehřešíme, dej, ať tento celý den k tvé cti a chvále strávíme. Zažeň od nás ďábla zlého, vzdal od nás i člověka lstivého a nepravého, pošli k naší ochraně anděla svého svatého. A poněvadž v potu tváři svůj chléb jísti musíme, Bože, dobrý Hospodáři, požehnej pracím našim, ať se nám zde dobře daří. Na tvou lásku spoléháme, tobě se poroučíme se vším, co od tebe máme, dej, ať ve zdraví času večerního se dočkáme. ŽALMY 1. ant. Kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář? Žalm 42 (41) Touha po Bohu a jeho svatyni Kdo žízní, ať přijde, kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. (Zj. 22,17)

Jako laň prahne po vodách bystřin, * tak prahne má duše po tobě, Bože! Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu: * kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář? Mé slzy jsou mi pokrmem ve dne i v noci, * když den co den slyším: "Kde je tvůj Bůh?" Na to si vzpomínám, má duše tím přetéká: + jak jsem putovával v zástupu, * 163

jak jsem je vodíval k Božímu domu s hlasitým jásotem a chvalozpěvem * ve svátečním průvodu. Proč se rmoutíš, má duše, * a proč ve mně sténáš? Doufej v Boha, zase ho budu chválit, * svého spasitele a svého Boha. Rmoutím se uvnitř v duši, * proto vzpomínám na tebe v končinách Jordánu a Hermonu, na hoře Misar. Přívaly na sebe volají hukotem tvých vodopádů, * celé tvé příboje a vlny se přese mě převalily. Za dne ať Hospodin dává svou milost, * za noci mu budu zpívat a chválit ho, neboť mi dává život. Říkám Bohu: "Má Skálo, proč na mě zapomínáš? * Proč se musím smutně vláčet, tísněn nepřítelem? Drtí mi to kosti, když mě tupí protivníci, * když den co den mi říkají: "Kde je tvůj Bůh?" Proč se rmoutíš, má duše, * a proč ve mně sténáš? Doufej v Boha, zase ho budu chválit, * svého spasitele a svého Boha. Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. Kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář? 2. ant. Pane, ukaž všem lidem své milosrdenství. Kantikum Modlitba za svaté město Jeruzalém Sir 36, 1-7. 13-16 (řec. 1-5. 10-13)

Věčný život je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (Jan 17, 3)

Smiluj se nad námi, Pane, Bože všehomíra, * shlédni a sešli svou bázeň na všechny pohany. Zdvihni svou ruku na cizí národy, * aby viděli tvou moc. Jako jsi jim ukázal na nás, že jsi svatý, * tak ukaž nám svou moc na nich, aby tě poznali, jako víme my, * že není boha kromě tebe, Pane. Obnov divy a opakuj zázraky, * posilni ruku a pravé rámě. 164

Shromáždi všechny Jakubovy kmeny * a vezmi si je v dědictví jako kdysi. Pane, smiluj se nad lidem, jenž má tvé jméno, * nad Izraelem, kterého jsi nazval svým prvorozeným. Slituj se nad svým svatým městem, * nad Jeruzalémem, místem, kde sídlíš. Naplň Sión svou velebností * a svatý chrám svou slávou. Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. Pane, ukaž všem lidem své milosrdenství. 3. ant. Požehnaný jsi, Bože, na nebeské klenbě. Žalm 19 (18) A, 2-7 Celá příroda chválí Boha, svého stvořitele Navštívil nás ten, který vychází z výsosti ... aby uvedl naše kroky na cestu pokoje. (Lk 1, 78.79)

Nebesa vypravují o Boží slávě * a dílo jeho rukou zvěstuje obloha. Den dni o tom podává zprávu, * noc noci sděluje poučení. Není to slovo a nejsou to řeči, * jejichž hlas by nebylo slyšet. Do celé země vychází jejich hlahol, * až na konec světa jejich slova. Tam rozestřel stan pro slunce, + které vychází jako ženich ze své svatební komnaty, * jásá jako rek, když se do běhu dává. Na jednom okraji nebe vychází + a obíhá až na jeho druhý okraj, * nic se nemůže skrýt před jeho žárem. Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. Požehnaný jsi, Bože, na nebeské klenbě.

165

KRÁTKÉ ČTENÍ Jer 15, 16 Když se nalezla tvá slova, byla mi pokrmem; tvé slovo se mi stalo radostí a potěšením srdce, protože mám tvé jméno, Hospodine, Bože zástupů! ZPĚV PO KRÁTKÉM ČTENÍ O. Radujte se, spravedliví, z Hospodina: * sluší se, aby ho všichni chválili. Radujte se. V. Zpívejte mu píseň novou: * sluší se, aby ho všichni chválili. Sláva Otci. Radujte se. EVANGELIJNÍ CHVALOZPĚV Antifona k Zachariášovu kantiku Pochválen buď Hospodin, neboť nás navštívil a vysvobodil! PROSBY Náš Spasitel nás učinil královským kněžstvem, abychom přinášeli oběti Bohu příjemné. Vděčně ho tedy vzývejme: Pane, zachovej nás ve své službě. Kriste, věčný Veleknězi, tys dal svému lidu podíl na svém kněžství, — uděl nám, abychom stále přinášeli duchovní oběti Bohu příjemné. Uštědři nám v hojnosti plody svého Ducha, — trpělivost, dobrotu a vlídnost. Ty, který jsi láska sama, dej, ať jsme s tebou v lásce spojeni, — ať správně jednáme, abychom tě chválili také svým životem. Pomáhej nám hledat to, co je užitečné pro naše bratry, — aby snáze dosáhli spásy. Otče náš, ... MODLITBA Všemohoucí Bože, děkujeme ti za tento nový den a prosíme tě: chraň nás svou milostí, abychom nesešli na cestu hříchu, a veď naše myšlenky, slova i skutky, abychom ti dnes zbožně a spravedlivě sloužili. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání:

Pán s vámi. O. I s tebou. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn † i Duch svatý. O. Amen. 166

SV. AGÁTA, PATRONKA SICÍLIE Jméno svaté Agáty pochází z řeckého „αγαθή“, což znamená „dobrá“. Světice podstoupila mučednickou smrt v polovině III. století. Archeologické nálezy dokazují její úctu už několik desetiletí po její smrti, k níž podle tradice došlo 5. února 251. Agáta se narodila v prvních desetiletích III. století (někdy kolem roku 235?) v Catánii. Na Sicílii, stejně jako v celém rozlehlém římském impériu zuřilo v této době pronásledování křesťanů, které rozpoutal – i když čistě náhodně – kolem roku 40 po Kristu císař Nero. Snad nejintenzivnější však bylo ve II. století, kdy byl vydán zákon, zakazující křesťanský kult. Ve III. století pak císař Septimus Severus vydal nařízení, v němž stanovil, že křesťané mají být nejprve udáni úřadům a pak vyzváni, aby veřejně hájili své nové přesvědčení. Vysloví-li souhlas s tím, že se vrátí k pohanství, dostanou potvrzení (libellum), dosvědčující jejich příslušnost k pohanskému náboženství. V opačném případě, totiž pokud odmítnou obětovat bohům, mají být nejprve mučeni a pak popraveni. Byl to nemilostný a důmyslný systém, protože císař chtěl, aby bylo více odpadlíků než mučedníků, neboť tito se pokládali za mnohem nebezpečnější než živí křesťané. Když v roce 249 císař Decius viděl, jak se křesťanství šíří, počínal si ještě krutěji: všichni křesťané – ať už byli udáni či nikoli, měli být automaticky místními úřady vyhledáváni, zatýkáni, mučeni a pak popraveni. Catánie byla v tomto období vzkvétajícím a prosperujícím městem, a to jak pro svou geografickou pozici, tak díky velkému přístavu, který byl místem čilého obchodu a kulturní výměny pro celé Středozemí. Stejně jako všechna města římského impéria, měla i Catánie svého prokonzula či guvernéra, který zastupoval decentralizovanou moc impéria, které už tehdy bylo velmi rozlehlé. Jmenoval se Quintinianus a byl mužem příkrým, pyšným a velmi mocným, navíc obklopen početným dvorem, čítajícím příbuzné, značný počet otroků, císařské gardy. Obýval skvostný pretoriánský palác s přilehlými budovami, v nichž se odvíjela veškerá veřejná činnost města. Podle „Passio Sanctae Agathe“, napsaném v polovině V. století, jehož latinský a řecký překlad se uchovaly dodnes, Agáta patřila k bohaté a šlechtické katánské rodině: otec Rao a matka Apolla vlastnili domy a úrodná pole, a to jak ve městě, tak v okolí. Protože byli křesťany, vychovávali podle křesťanského náboženství i svou dceru. Agáta vzkvétala v dětství a mládí ku kráse, ryzosti a čistotě panenství. Už v útlém věku pocítila ve svém srdci touhu patřit zcela Kristu. Když dosáhla 15. roku, měla za to, že nastal ten správný okamžik, aby se zasvětila Bohu. Zasvěcené panny se svým novým stylem života byly v počátcích křesťanství božským průlomem do tehdejšího pohanského a rozkládajícího se světa. Katánský biskup její žádosti vyhověl a během oficiálního obřadu, zvaného „velatio“, na ni vložil „flammeum“, neboli červený závoj, přinesený zasvěcenými pannami. 167

Na mozaice v kostele S. Apollinare Nuovo v Ravenně (VI. stol.) je zobrazena v dlouhé tunice, dalmatice a štolou přes ramena, což by vedlo k mínění, že byla diakonkou. Katánský prokonzul Quintinianus ji jednou zahlédl a bláznivě se do ní zamiloval. S odvoláním na Déciův edikt o pronásledování křesťanů ji obvinil z hanobení státního náboženství, což bylo běžné obvinění u všech křesťanů, a nařídil, aby ji zatkli a odvedli do paláce prétoria. V tomto bodě existují různé lidové tradice, které říkají, že Agáta před zatčením prchla a uchýlila se jak tradice vypráví – do Galerma, osady nedaleko Catánie, nebo na Maltu či do Palerma. Byla však zatčena a předvedena před Quintiniána. Když před ním stanula, byl prokonzul uchvácen její krásou a zmocnila se ho vášeň. Jeho pokusy svést ji však byly marné, protože mladičká Agáta byla ve své věrnosti Kristu nezlomná. Prokonzul tedy zahájil proces dívčiny převýchovy a svěřil ji kurtizáně lehkých mravů, jménem Afrodísie (od Afrodité=bohyně lásky), aby ji tato zlomila a učinila povolnější. Uběhl měsíc a byla znovu vystavena pokušením všeho druhu, flirtováním slavnostem, obscénním zábavám, hostinám; ona však neústupně chránila své panenství, zasvěcené nebeskému Ženichovi, jemuž chtěla zůstat věrna za každou cenu. Afrodísie tak poprvé během své pestré kariéry musela uznat, že je vůči čisté a ctnostné Agátě bezmocná. Pokořená a zklamaná předstoupila před Quintiniána a odevzdala mu Agátu se slovy: „Její hlava je tvrdší, než láva Etny“. Rozlícený prokonzul s ní proto zahájil proces. Nechal si ji předvést v odění otrokyně, jaké užívaly Bohu zasvěcené panny: „Jsi-li svobodná a šlechetná“ – namítl jí prokonzul – „proč vystupuješ jako otrokyně?“ Nato Agáta odvětila: „Protože nejvyšší šlechetnost spočívá v tom, být Kristovými otroky“. Podle jedné z legend při dalším výslechu a hrozbách mučení řekla soudci: „Obilí se nemůže uložit do sýpky, dokud není dobře vymláceno a zrno z klasů odděleno od slámy. Stejně tak ani moje duše nemůže vstoupit do ráje, jestliže nedáš nejprve zmučit mé tělo svými katany“. Agáta byla natahována na skřipec, trhána železnými hřebeny, pálena žhavými břity. Místo toho však, aby kruté mučení zlomilo její odpor, zdálo se, že jí naopak dává novou sílu. Rozzuřený Quintinián ji chtěl pokořit v jejím ženství, proto rozkázal, aby jí ohromnými kleštěmi utrhli či odřízli ňadra. Tehdy mu Agáta řekla: „nestydíš se zbavit ženu zdrojů života, z něhož jsi sál ty sám, když jsi byl kojen z prsou své matky?.. Ty drásáš mé tělo, má duše však zůstává nedotčena!“ Tento druh mučení se pak následně stal symbolem její mučednické smrti, takže Agáta bývá zobrazována s prsy na podnose a kleštěmi. Krvácející a posetá ranami byla odvlečena do cely. Trpěla horečkou a krutými bolestmi. Vše ale snášela z lásky k Bohu. Když se v noci modlila, zjevil se jí o půlnoci A. Balestra, MUČEDNICTVÍ SV. AGÁTY, opatství Villanova svatý apoštol Petr v doprovodu s dítětem nesoucím lucernu, a amputovaná prsa uzdravil. Po pěti dnech byla znovu předvedena před prokonzula, který když spatřil zhojené rány, nevěřícně se tázal, co se stalo? Tehdy mu Agáta odvětila: „Uzdravil mi je Kristus“. Pro Quintiniána to byla krutá porážka, jeho někdejší žár lásky se proměnil v zuřivou nenávist. 168

Proto nařídil, aby ji položili na lože řeřavých uhlíků, na rozžhavený rošt a s žhavými bodci. Zatímco oheň stravoval její tělo, její závoj – jak říká tradice – neshořel. Proto se „závoj sv. Agáty“ stal ihned jednou z nejcennějších relikvií. Vícekrát byl nesen v procesí k proudů lávy, vyvěrajícím z Etny, a ty se před ním zastavily. Když Agáta umírala v hořící peci, postihlo město Catánii silné zemětřesení, prétorium se zhroutilo a pohřbilo dva Quintiniánovi popravčí rádce. Lid Catánie byl jat hrůzou a vzbouřil se proti krutému rozsudku nad nevinnou dívkou. Prokonzul proto nechal dívku vyrvat z plamenů a v agónii ji dal přenést do její cely, kde krátce nato skonala. Přesně rok po její smrti – 5. února 252, ohrožovala Catánii silná erupce Etny: tehdy mnoho křesťanů i obyvatel města – a to i pohanů – utíkalo k jejímu hrobu, a nesli její zázračný závoj, kterým se halila: postavili ho do cesty žhavé lávě, která se před ním zastavila. Agáta už od té doby není jen patronkou Catánie, ale i ochránkyní před vulkanickými erupcemi a před požáry. V poslední době se její mocná ochrana – prostřednictvím zázračného závoje – projevila v roce 1886, kdy jej arcibiskup Catánie nesl v procesí, zatímco opakovaná erupce Etny ohrožovala městečko Nicolosii, ležící na úpatí vulkánu a to bylo před pohromou uchráněno. G. Lanfranco, SV. PETR UZDRAVUJE SV. AGÁTU, 1613-14, Národní galerie, Parma

Passio Sanctae Agathae Vyprávíme dějiny mučednické smrti nejblahoslavenější panny a mučednice Agáty, kterou podstoupila v provincii Sicílie, ve městě Catanii, 5. února za času císaře Decia, kdy tento byl potřetí konzulem. Když se Quintinianus, konzul sicilské provincie dověděl o bezúhonné pověsti Agáty, panny zasvěcené Bohu, z mnoha důvodů a za velkého přemýšlení hledal, jak by se k ní dostal. V každém zločinu svého nitra totiž v sobě probouzel vášeň odpovídajících neřestí: Prahnoucí po světské slávě, bažící po vzrůstu své prestiže, dal Boží služebnici zatknout právě proto, že pocházela z urozené rodiny. Tak chtěl lidem ukázat, že on, neurozeného původu, je schopen podřídit své vůli dokonce i ty nejváženější. Jako chlípník pak chtěl probudit vášeň očí při pohledu na krásnou pannu. Jako lakomec rozpoutal svou chamtivost po jejím bohatství. Jako modloslužebník a sluha démonů, rozpálený svou zlobou nemohl ani slyšet Kristovo jméno. Tak zvrácen fúrií vášně nechal svými obdivovateli zatknout bl. Agátu, jak bylo řečeno, a předal ji matróně jménem Afrodisia, která měla devatero zvrácených dcer, stejných, jako jejich matka. Učinil tak proto, aby ji po třicet dní neustále pokoušely lichotkami a změnily její city. A tu jí hned slibovaly radosti, hned jí hrozily, doufajíce, že odradí její svatou mysl od dobrých předsevzetí. Svatá Agáta jim však říkala: Má mysl je pevně zakotvena v Kristu: vaše slova jsou vanutími větru, vaše hrozby vodními proudy, které přestože dorážejí na základy mého domu, tento nemůže padnout, protože spočívá na pevné skále. Toto řkouc celý den plakala 169

a modlila se. A jako vyprahlý letním žárem touží po svěžích vodách, tak toužila dosáhnout koruny mučednictví a podstoupit pro Krista mnohá muka. Když si Afridisia povšimla, že její duše zůstává neochvějná, šla ke Quintiánovi a řekla mu: Je snazší rozdrtit kameny a změnit železo ve vláčné olovo, než odvrátit duši této dívenky od křesťanského smýšlení. Já i moje dcery jsme bez přestání, střídajíce se navzájem ve dne v noci nedělaly nic jiného, než se snažily zlomit jejího ducha k souhlasu s dobrou radou. Já jsem jí dokonce nabídla perly a vzácné šperky, i šaty zlatem tkané: Slíbila jsem jí paláce a vily, postavila před ni drahocenný nábytek i otroky obojího pohlaví a věku: Ale jako zemí, po níž nohama šlape, ona vším pohrdá. Tehdy nahněvaný Quintinián poručil, aby byla předvedena před jeho soud. Jakmile usedl začal mluvit takto: Jakého jsi stavu? Bl. Agáta odpověděla: - Nejenže jsem se narodila svobodná, ale z urozené rodiny, jak dosvědčuje mé příbuzenstvo. Konzul Quintinián odvětil: Jestliže tedy dokládáš, že jsi svobodná a urozená, proč dáváš najevo, že žiješ a oblékáš se jako otrokyně? Sv. Agáta řekla: Protože jsem služebnicí Krista, proto ukazuji, že jsem otrokyně. Quintinián pravil: Ale pokud jsi skutečně svobodná a urozená, proč se chceš stát otrokyní? Sv. Agáta řekla: Nejvyšší svoboda a urozenost spočívá v projevování, že jsme služebníci Krista. Quintián pravil: A to proč? My, kteří pohrdáme podřízeností Kristu a ctíme bohy svobodu nemáme? Sv. Agáta odpověděla: Vaše svoboda vás vláčí tolikerým otroctvím, že nejenže z vás dělá sluhy hříchu, ale také vás podřizuje dřevu a kamení. Quintinián řekl: To všechno, co jsi bláznivými slovy potupila, dokáží pomstít kruté tresty. Ale dříve, než přistoupíme k mučení, řekni mi, proč pohrdáš svatostí bohů? Sv. Agáta řekla: Neříkej bohů, ale spíše řekni démonů. Ti, jejichž obraz si ztvárňujete v sochách a jejichž sádrové a mramorové obličeje pokrýváte zlatem, jsou totiž démoni. Quintinián řekl: Nyní si vyber, dle libosti, buď jako pošetilá půjdeš vstříc různým trestům s odsouzenci, anebo jako moudrá a urozená, jak tě příroda stvořila, budeš obětovat všemocným bohům, kteří jsou pravými bohy jak dokazuje jejich pravé božství. Sv. Agáta odpověděla: Přeji ti, aby tvá manželka byla taková jakou byla tvá bohyně Venuše, a ty byl takovým, jakým byl Jupiter, tvůj Bůh. Jakmile to Quintinián uslyšel poručil, aby jí zpolíčkovali a pravil jí: Neopovažuj se ztřeštěně žvanit v pohrdání soudcem. Sv. Agáta odpověděla: Řekl jsi, že to jsou tvoji bohové, jež pravé božství ukazuje jako takové; ať je tedy tvá manželka jako Venuše, a ty jako Jupiter, abyste i vy mohli být připočteni k počtu vašich bohů. Quintinián pravil: Je více než zřejmé, že sis zvolila trpět různá mučení, protože mě opakovaně urážíš. Sv. Agáta odpověděla: Divím se, že ty, moudrý muž, jsi dospěl k takové pošetilosti, že ctíš tvé bohy, jejichž život nechceš aby napodobovala tvá manželka a že současně říkáš, že 170

tě uráží ten, kdo ti přeje žít podle jejich příkladu. Jsou-li tito bohové praví, přála jsem ti dobro, když jsem ti řekla, aby tvůj život byl takový jaký byl, jak se říká, ten jejich. Pokud se však jejich společnosti děsíš, pak souhlasíš se mnou. Potom to řekni jasně, že jsou tak hnusní, tak mrzcí, že chce-li kdo někoho urazit, stačí mu popřát, aby byl takový jak ohavný byl jejich život. Quintián řekl: K čemu tento příval slov? Buď obětuj bohům anebo ti dám za rozličného mučení umřít. Sv. Agáta odpověděla: Jestliže mne dáš předhodit šelmám..., tyto, jakmile uslyší Kristovo jméno, zjihnou; vydáš-li mne plamenům, andělé z nebe si pospíší z rosou spásy, poseješ-li mne ranami a bitím, mám v sobě Ducha svatého, který mi dá sílu, abych pohrdla každým z tvých mučení. Tehdy Quintinián, potřásl hlavou a vydal rozkaz, aby ji uvrhli do temného žaláře řka: Dobře si to rozmysli a čiň pokání, tak budeš moci uniknout strašným mukám, jež rozsápou tvé tělo. Agáta odvětila: Ta, služebníku satanův, ty čiň pokání, protože jen tak se vyhneš mukám věčným. A protože jej hlasitě odmítala, navíc před veřejností, Quintinián nařídil, aby ji co nejrychleji odvedli do žaláře. Sv. Agáta pak naplněna radostí a hrdostí vstoupila do vězení a jakoby pozvaná na svatbu, vzplanula radostí a v modlitbách svěřovala Bohu svůj zápas. Následujícího dne ničemný Quintinián poručil, aby před něj byla znovu předvedena a řekl jí: Jak ses rozhodla pro svou záchranu? Sv. Agáta odpověděla: mou záchranou je Kristus. Quintinián řekl: Jak dlouho ještě se necháš strhávat nešťastnice touto marnou ideou? Zřekni se Krista a začni se klanět bohům, zaopatři si tak své mládí a vyhneš se hořké smrti. Sv. Agáta řekla: Ty se zřekni svých bohů, kteří jsou kamení a dřevo, a klaněj se pravému Bohu, svému stvořiteli, který tě učinil; pokud jím pohrdneš padneš za kořist přísným trestům a věčnému ohni. Tehdy rozezlený Quintinián nařídil, aby byla zavěšena na velký skřipec a mučena. Zatímco ji mučili Quintinián jí říká: Opusť tuto ideu své duše! Zachráníš si tak život. Sv. Agáta odpověděla: já v těchto mukách zakouším takovou radost: jako když někdo slyší dobrou zprávu anebo když někdo spatří někoho, po němž dlouhý čas toužil, anebo jako ten, kdo nalezl mnoho pokladů, tak se raduji i já, podrobena na krátký čas těmto útrapám. Obilí se totiž nemůže uchovávat na sýpce, jestliže se nejprve hrubě neodstraní jeho slupka a nerozdrtí se na kousky: tak ani má duše nemůže vejít do Pánova ráje s palmou mučednictví, aniž bych předtím nenechala katany aby důkladně rozsápali moje tělo. Tehdy rozzuřený Quintinián poručil, aby ji mučili na ňadru a pak aby jí ho pomalu zcela utrhli. Bl. Agáta řekla: zlý, krutý a nelidský tyrane, nestydíš se vyrvat ženě to, z čeho jsi sám sál u své matky? Ale já mám jiná ňadra, nedotčená, v nitru mé duše, ta, která živí mé city a už od dětství jsem je zasvětila Kristu Pánu. 171

Tehdy Quintinián nařídil, že má být znovu uvržena do vězení, žádný lékař se nesmí opovážit k ní přiblížit a nesmí jí dát chléb ani vodu. Když byla takto zavřena ve vězení, hle, kolem půlnoci přišel stařec (před nímž kráčel chlapec s loučí) a nesl v rukou různé léky. Říkal, že je lékař a dal se s ní do hovoru: Přestože tě hloupý konzul sklíčil tělesným utrpením, tys mu svými odpověďmi způsobila těžší rány. A protože on tě mučil a dal ti vyrvat ňadra, jeho žírnost se mu změnila ve zlovůli a jeho duši je vyhrazena věčná hořkost. A protože jsem byl přitom, když jsi tyto věci trpěla, dával jsem pozor a přispěchal jsem, aby se tvému ňadru dostalo péče a záchrany. Tehdy mu Agáta řekla: Nikdy jsem svému tělu nedávala pozemské léky a nehodí se, abych nyní přišla o to, co jsem zachovala od nejútlejšího věku. Stařec jí řekl: také já jsem křesťan a ovládám dobře lékařské umění: nemusíš se přede mnou rdít. Agáta mu říká: A jaký ruměnec bych mohla mít z tebe, který jsi už pokročilého věku? A pak, i když jsem dívenka, mé tělo je tak rozdrásané, že už samotné rány mi ani nedají pomyslet, že bych se mohla rdít. Ale děkuji dobrý otče, že jsi měl o mne takovou starost a opakuji, že mého těla se nikdy nedotkne lék udělaný lidmi. Onen stařec jí řekl: Ale proč nedovolíš, abych tě léčil? Agáta odvětila: Protože mám jako Spasitele Pána Ježíše Krista, který pouhým slovem léčí každou nemoc a jen jeho hlas vše občerstvuje. Jestli on bude chtít, uzdraví mě. Tu jí stařec s úsměvem povídá: vždyť právě on mne poslal k tobě: já nejsem než jeho apoštol: a vez, že v jeho jménu máš být uzdravena. Jen co to řekl, zmizel jejím očím. Nato sv. Agáta padla na kolena v modlitbě a řekla: Děkuji ti, Pane Ježíši Kriste, že sis na mne vzpomněl, a poslal jsi svého apoštola, který mě potěšil a uzdravil mé údy. Jen co skončila s modlitbou, pohlédla na své tělo poseté tolika ranami, a hle, všechny její údy byly uzdraveny: dokonce i ňadra byla obnoveno. Navíc po celou noc v kobce zářilo takové světlo, že hlídky zděšeně prchli a nechali vězení otevřené. Ti, kteří byli dole uvězněni, říkali sv. Agátě aby uprchla. Ona však odpověděla: Ať je ode mne daleko taková myšlenka, že bych přišla o svou korunu a uvrhla do potíží rty, kteří mne hlídali. Navíc, když mi pomáhá můj Pán Ježíš Kristus, vytrvám ve svědectví Jemu, který mne zachránil a potěšil. Po čtyřech dnech nařídil Quintinián, aby ji znovu přivedli před jeho tribunál a řekl jí: Dokdy budeš bláznivě vzdorovat nařízením nepřemožitelných císařů? Obětuj bohům, pokud ne, věz, že budeš vydána ještě krutějším mukám. Agáta odpověděla: Všechna tvá slova jsou hloupá, prázdná a zlá, tvé příkazy dokonce zamořují ovzduší. Proto jsi ubohý a bez rozumu. Kdo by prosil o pomoc kámen a ne pravého a nejvyššího Boha, který neváhal uzdravit všechny mé rány, které jsi mi způsobil, a dokonce vrátit mému tělu moje ňadra? Quintinián pravil: Ale kdo tě to vyléčil? Agáta odpověděla: Kristus, Boží Syn. Nato Quintinián: Ty se ještě odvažuješ vyslovit Kristovo jméno? Agáta odpověděla: Já vyznávám Krista ústy i srdcem a nikdy ho nepřestanu vzývat. Quintinián řekl: Uvidím, jestli tě teď tvůj Kristus uzdraví. A přikázal, aby na zem vysypali ostré střepy a pod ně dali žhavé uhlíky a Agáta v nich měla být nahá vyválena. Jen co byl rozsudek vykonán, místo, kde bylo svaté tělo položeno se zatřáslo, spadlo kus zdi a zabilo 172

soudcova poradce jménem Silván i jeho přítele jménem Falconius, na jejichž rady páchal hanebnosti. Také celé město Catania bylo zasaženo silným zemětřesením. Všichni proto běželi k soudnímu tribunálu a dali se do velkého křiku, protože svatá Boží služebnice byla krutě mučena a proto se všem hrozilo vážné nebezpečí. Quintinián se tehdy snažil utéct, poděšen na jedné straně zemětřesením a na druhé vzpourou lidu. Přikázal proto, aby ji odnesli zpátky do vězení, a on se dal na útěk bočními dvířky, takže dav nechal u bran. Poté, co svatá Agáta znovu přišla do vězení, rozepjala ruce k Pánu a řekla: Pane, který jsi mne stvořil a chránil od mého dětství, a jenž jsi mi v mládí dal tak mužně jednat; který jsi mě zbavil lásky ke světu a mé tělo uchoval bez porušení, který jsi mi dal zvítězit nad mučením katanů, železem, ohněm i okovy, který jsi mi uprostřed muk dal ctnost trpělivosti; prosím Tě, abys nyní přijal mého ducha, neboť nadešel čas, abych na tvůj příkaz opustila tento svět a u tebe dosáhla milosrdenství. Jen co tato slova jasným hlasem dořekla za přítomnosti mnohých, odevzdala ducha. Jakmile se o tom doslechly zástupy zbožných, velmi rychle přišly, vzali její tělo a uložili ho do nového hrobu. Když její tělo mazali vonnými mastmi a s velkou pečlivostí jej ukládali do hrobu, přišel k nim mladý muž oděný do hedvábí, a za ním více než stovka hochů slavnostně oděných a spanilých. Nikdo předtím ani potom ho v Catanii neviděl. Ba ani nikdo z ostatních ho neznal. Ten tedy přišel k místu, kde spočívalo její tělo a poblíž hlavy jí položil mramorovou tabulku, na které byl nápis: SVATÁ MYSL, SPONTÁNNÍ ÚCTA K BOHU A OSVOBOZENÍ VLASTI. Tento nápis, jak jsem řekli, položil k ní do hrobu a tak tam zůstal stát dokud nebyl s velkou pečlivostí uzavřen. Po uzavření hrobu odešel, a jak jsme zmínili nikdo ho už nikdy nespatřil ani o něm neslyšel mluvit v okolí ani v celém sicilském kraji. Z toho se domníváme, že to byl její anděl. Ti, kdo to písmo viděli a šířili, probouzeli vroucnost ve všech obyvatelích Sicílie: takže ať Židé či pohané všichni začali svorně s křesťany uctívat její hrob. Tehdy se Quintinián s doprovodem kvapně vydal na cestu, aby si prohlédl její vlastnictví a pozatýkal všechny její příbuzné: ale Boží soud ho stihl uprostřed řeky. Když se na bárce plavil přes řeku, dva koně se splašili, jeden zaútočil zuby, druhý pak ho zasáhl kopytem, svrhl ho do řeky Simeto a jeho tělo se až dodnes nenašlo. Proto rostla bázeň a úcta ke svaté Agátě, a nikdo si nedovolil nikoho z jejich příbuzných sužovat. Vzhledem k tomu, že se pak jasně potvrdil nápis, který tam Pánův anděl položil, kdy asi po roce skoro v den jejího narození sopka Etna vybuchla obrovským plamenem a láva se jako nesmlouvavá řeka, zkapalňující kamení i půdu, blížila k městu Catania, tehdy množství obyvatel vesnic prchalo z hory a mířili k jejímu hrobu. Vzali závoj, kterým byl její hrob přikrytý a postavili ho proti ohni, který se na ně valil: v tu chvíli se božskou mocí zastavil. Plameny začaly šlehat prvního února a přestaly 5 února téhož měsíce, který je dnem jejího pohřbu. Tak náš Pán Ježíš Kristus potvrdil, že z nebezpečí smrti a z ohně byli vysvobozeni pro zásluhy a na přímluvu sv. Agáty. Jemu buď čest, sláva a moc na věky věků. Tak se staň. 173

PEREGRINATIO AD PORTAM FIDEI

PAROCCHIA DI SAN BENEDETTO A PUSTIMER; 683 21 PUSTIMER 84, REPUBBLICA CECA RESPONSABILE: DR. JOSEF BENICEK; tel: +420.723.593.106; e-mail:[email protected]; www.pustimer-farnost.cz,

SISTEMAZIONE – PAOLA: 9. - 10. 7. 2012 SINGOLE

n. camera

211

nome Beníček Josef, Dr. - parroco DOPPIE

n. camera

nomi

n. camera

102

autista autista NAVLÁČILOVÁ Jaroslava NAVLÁČIL Martin BENÍČEK František, Mgr. BENÍČKOVÁ Františka BENÍČKOVÁ Marie KRÁLOVÁ Ludmila VELECKÝ Milan VELECKÁ Marie MARTINKOVÁ Libuše HURTÍKOVÁ Milada, MUDr. KOUTNÁ Marie, Ing. SUMCOVÁ Hana, Mgr. MLÝNEK František FRÝBORT Jiří, Ing. TURČEKOVÁ Anna KRATOCHVÍLOVÁ Irena RAGASOVÁ Helena, MUDr. RAGAS Rudolf, Ing. KUDRMANN Jiří KUDRMANNOVÁ Marie ADAMEC Josef HOLADA Jaroslav, Ing.

216

107 108 109 110 111 114 115 202 204 206 214

207 214 303 304 306 201 203 209 208 112

nomi MENŠÍKOVÁ Marie PULTEROVÁ Marie ZÁLEŠÁK Martin ZÁLEŠÁKOVÁ Alena WALDSBERGEROVÁ Vilma WALDSBERGEROVÁ Katrin MIČANOVÁ Zdeňka PECHOVÁ Růžena JANSKÁ Zuzana VOLDŘICHOVÁ Alena, PharmDr. STUDENÍK Michal STUDENÍKOVÁ Jarmila JURÁKOVÁ Vlasta GALÁSKOVÁ Zdenka HIEKOVÁ Anna LANGEROVÁ Filoména KRAJSA Miroslav KRAJSOVÁ Jana BUČEK Petr BUČKOVÁ Markéta KOLENIČ Milan KOLENIČOVÁ Marie

TRIPLE

n. camera

205 174

nomi MANDÍKOVÁ Petra MANDÍKOVÁ Františka MANDÍKOVÁ Marika

n. camera

301

nomi BÁBÍK Jakub SUMEC Michal STRAKA František

Lumen Calabriae SV. FRANTIŠEK Z PAOLY Francesco Martolilla se narodil v Paole, 27. března 1416 rodičům Giacomu Alessiovi řečenému „Martolilla“ a Vienně Fuscaldo. Už jeho narození bylo velkým Božím darem, Rodiče měli za sebou patnáct let bezdětného manželství. Zbožní rodiče se vroucně modlili ke sv. Františku z Assisi a prosili o přímluvu. Tak už skoro nečekaně přišel syn, jemuž z úcty ke svatému přímluvci dali jméno František. Radost z narození však byla vzápětí poznamenána bolestí, protože maličký dostal těžký zánět levého oka, který zasáhl i rohovku, takže lékaři vzdali naději na jeho záchranu. Rodiče se proto znovu obrátili na světce z Assisi s prosbou o další zázračný zásah a slíbili, že jakmile maličký dosáhne odpovídajícího věku dají pošlou ho jako obláta do františkánského kláštera. Také v tomto případě byla jejich modlitba vyslyšena. Výchova mladého Františka se odehrávala v rodinném prostředí intenzívně prožívané lidové zbožnosti. Rodiče velmi dbali na jeho náboženskou výchovu a to především vlastním příkladem bezúhonného křesťanského života, který se vyznačoval přísnými posty, mezi něž patřil celoroční přísný postní asketický režim. Chlapci se nepochybně také dostalo možnosti kulturní formace, i když v tomto smyslu je třeba vyloučit systematickou výchovu. Jakmile dospěl, odebral se do S. Marco Argentano, do kláštera františkánských konventuálních bratří, aby dostál slibu, který dali rodiče. Pro Františka to byl významný a rozhodující rok pro budoucí životní volbu. Příklad dobrých řeholních bratří mu pomohl dále růst ve zbožnosti, kterou mu vštěpovali rodiče. Už tehdy byly patrné první rysy jeho svatosti: byl velmi zbožný a vlídný, mnoho se modlil, a to i v noci, byl úslužný a nezdráhal se vykonávat ani ty nejprostší domácí práce. Snad proto, že tak byl vychován doma od rodičů, na rozdíl od bratří, praktikoval postní zdrženlivost, nejedl maso ani masné výrobky. Zavolal si otce a matku a prosil je, aby ho doprovodili na pouť do Assisi. Právě tato se stala rozhodující duchovní zkušeností jeho života. Nejenže se tak splnila jeho zbožná touha uctít svatého patrona, jehož jméno nosí, ale sama cesta byla skutečným hledáním vlastního povolání. Rozhodující byl v tomto ohledu i návštěva několika pusteven během cesty a rozhovory s eremity, kteří je obývali. Když se vrátil do Paoly, rozhodl se vést poustevnický život v usedlosti, kterou mu dali k dispozici sami rodiče a někteří příbuzní. To vše se odehrálo v době, když Františekovi bylo asi 16 let. Několik let žil sám v jedné jeskyni, praktikoval poustevnický život 175

modlitby, manuální práce, přísných odříkání a postů. Složení jeho pokrmů bylo stroze postní, tvořily je byliny a luštěniny. Přítomnost mladého eremity v horách kolem Paoly a způsob jeho života nezůstaly dlouho bez povšimnutí. K jeho pustevně začaly brzy proudit lidé. Podobně jako všichni ostatní poustevníci, zastával i František úlohu rádce lidí, jejich důvěrníka a depozitáře jejich důvěrností i problémů, morálního a duchovního vůdce, mluvčím jejich hmotných i duchovních potřeb, karatelem jejich zlozvyků a bezprávných svévolí. Jeho pověst muže zbožného a První jeskyně, v níž eremita pobýval. svatého ještě umocnily divy, které konal. K pustevně tak ještě hojněji začaly proudit zástupy nejen z okolí Paoly, ale postupně z celého kraje Cosenza a nakonec z celé Kalábrie. Mezi zbožnými ale i zvědavými příchozími byli i jeho první následníci, kteří toužili po intenzivnějším křesťanském životě a u něj takový vzor života spatřovali. Prosili tedy, aby jej mohli následovat.František si je dobře vědom, že bude muset částečně upravit svůj život, ale přijímá je. Nelze však uvést žádné přesné datum začátku tohoto spontánního poustevnického sdružení. S jistotou lze říci, že se jedná o období mezi léty 1435-1450. Rostoucí počet poustevníků a stále více se šířící Františkův věhlas, upoutal i pozornost Církve. Hnutí už nebylo možné přehlížet. Poté, co na katedru diecéze Cosenza usedl nový arcibiskup, Mons. Pirro Caracciolo, dal impuls k novému období. Arcibiskup byl osobně velmi nakloněn tomuto hnutí a ústně dal svolení k vybudování malého kostelíka, aby tak bylo možné zahájit právní uznání rodící se poustevnické kongregace. Na začátku stavby kostela došlo k pozoruhodné události: nějaký frátr, ztotožňovaný se sv. Františkem z Assisi, opravil Františkovi rozměry, které původně stanovil, a nakreslil kostel mnohem větších rozměrů. Život mladého eremity a jeho druhů však nevzbuzoval pouze uznání a souhlas, ale i obavy. Styl jejich chudého a kajícího života bytostně připomínal ten, který vedli tzv. Fraticelli, bludařské hnutí vycházející z františkánské observance. Řím má obavy a proto posílá v roce 1467 apoštolského vizitátora v osobě Baldassarreho de Gutrossis, který pocházel z městečka Spigno v Ligúrii, odborníka v kanonickém právu a velmi vlivnou osobnost v římské kúrii. Tento nejprve navštěvuje arcibiskupa Pirru, který na Františka pěje jen chválu pro plody dobra, které on a jeho druhové přinášejí zvláště pro smír a pokoj mezi lidmi. Pak se odebírá do Paoly. Jen co Františka potkal, vyčítal mu jeho styl života, který – podle jeho soudu – nemohou zachovávat všichni, kdo by jej chtěli následovat. 176

František – aby dokázal možnost toho, co předkládal, vzal do rukou oheň a krátce nato praví: „Tomu, kdo miluje Boha, je možné všechno“. V tu chvíli monsignor padl na kolena, aby mu políbil ruku. Svatý František jej zvedá a uvádí počet let jeho kněžství. To monsignor užasl nad poustevníkem ještě víc, dokonce až tak, že když se vrátil do Říma, žádal od papeže dispens, aby se sám mohl k hnutí připojit. Arcibiskup Pirro vydává v roce 1470 dekret „Decet nos“, kterým dává schválení poustevnické kongregace sv. Františka z Assisi, podřízenou přímo Svatému Stolci. Sixtus IV. ji pak v roce 1474 definitivně schvaluje konstitucí „Sedes Apostolica“. Schválení poustevnického hnutí z Paoly se stává novým impulsem a je novým milníkem ve Františkově životě. Pověst o jeho svatosti se rozšířila po celém Neapolském království. Lidé se už neomezovali pouze na putování do Paoly, ale nyní už zvali Františka, aby k nim sám přišel, a zakládal nové pustevny na jejich území. Tak začíná putování eremity po Kalábrii: do Paterno Calabro, Spezzano, Corigliano, kde zakládá další pustevny, obývané jeho následovníky. Všude kam přichází se opakuje stejné nadšení a spolupráce obyvatel, zázraky na nemocných a potřebných všeho druhu, sociální a náboženská díla, apoštolát obrácení. Po konventech v Kalábrii se sv. František ubírá na Sicílii, aby odpověděl na požadavky obyvatel Milazza. Po cestě jej vždy lidé přijímali s velkým nadšením a radostí. Kudy prochází, žehná a vybízí lidi, aby zachovávali věrnost křesťanskému životu. Všichni obdivovali jeho styl života: chudobu, hlubokou modlitbu, posty a odříkání, prostotu a pokoru, odhodlanost, vlídnost, přívětivost a velkou ochotu. Vše na něm uchvacuje, zvláště pak tvář, z níž vyzařuje niterné spojení s Bohem. Po smrti o něm napsali: buď se modlil nebo působil dojmem modlícího se.Nescházely ani zázraky, jako např. rozmnožení chlebů, když procházeli Borrellem, a především jeho přechod Messinské úžiny na plášti z břehů Catony až do Messiny. Převozník po něm žádal peníze za přepravu. František mu odvětil, že peníze nemá. Když mu lodník nedovolil nastoupit do bárky, eremita rozprostřel na hladinu moře svůj plášť, vstoupil na něj i se svým spolubratrem, který ho doprovázel a vydali se k Messině, kde je s jásotem vítal zástup lidí, kteří se sešli na břehu moře, když zdáli pozorovali neobvyklou plavbu. Zázraky však neskončily: po cestě do Milazza vzkřísil k životu oběšeného muže, a divy pokračovaly i v Milazzu během stavby kostela a pustevny.

177

Když pobýval na Sicílii, přihodilo se něco nevídaného, co ještě více povzbudilo jeho život. Ludvík XI. francouzský král, byl těžce stižen mrtvicí a všemožně hledal, jak zcela vyzdravět: lékařské péče ani útěcha u relikvií svatých a léčitelů, kroužících kolem jeho paláce nestačily. Jeden neapolský kupec, Matteo Coppola, se jednou zmínil o Františkovi a jeho zázracích. Nato král napsal papeži Sixtu IV. a neapolskému králi Ferrante Aragonskému, aby nařídili poustevníku odebrat se do Francie a uzdravit ho. František žehná Ludvíku XI. Papež i král vnímají politické výhody, které z tohoto prokázaného dobrodiní mohou vzejít a všemožně se snaží vyjít králi vstříc. Píše se rok 1482. Začínají horečnatá jednání, jak přimět Františka k přijetí pozvání. Poté co se rozhodl, opouští v únoru roku 1483 pustevnu v Paterno Calabro a vydává se do Francie. Cesta do Francie způsobí v životě sv. Františka zásadní zvrat. Pokračuje ve svém zažitém stylu života: intenzívní modlitba (nachází jeskyni i v královském parku na zámku v Plessiz-Iez-Tours), velká přísnost života (Francouzi žasli nad jeho strohým a osamělým životem), manuální práce (pracoval na zahradě, aby si vypěstoval zeleninu pro svou postní stravu). Změnil se však životní podmínky kolem něj: už to není rolnické a lidové prostředí Kalábrie, ale městské a to dokonce města královského, křižovatky evropské politiky té doby, setkání odlišných kultur, prubířské prostředí reformních kvasů Církve. Eremita z Paoly se bez svého přičinění cítí katapultován do nové reality, v níž se však pohybuje s moudrostí a prozíravostí Božího muže. Stojí po boku Karla VIII., jak slíbil umírajícímu Ludvíku XI., a mladý panovník přijímá tento duchovní dohled a rád se s ním téměř každodenně setkává, a s ním se radí. Zajímá se o politické problémy Francie a Evropy, pokojně řeší otazníky visící mezi Španělskem a Francii. Zajímá se o politické problémy, týkající se Svatého Stolce a jeho království. Pozorně sleduje dění na dvoře a opakovaně píše papeži, aby učinil nezbytné kroky k zažehnání váleční hrozby. Nevíme jak stanovisko zaujal během válek Itálie vedených nejprve s Karlem VIII. a pak s Ludvíkem XII.: nepochybně se modlil za bezpečí Karla VIII., ale pravděpodobně se stavěl na stranu těch, kdo v zásahu Karla VIII. viděli jediné řešení pro reformu Církve a obranu italských břehů před tureckou hrozbou. Mladý francouzský král byl všemi představován jako Boží vyslanec. Františkova osobnost se stala ve Francii odkazem pro ty, kdo vroucně toužili po reformě Církve. Jeho způsob života ztělesňoval evangelijní prostotu, překonání světskosti a sekularizace, považované za hlavní zla ovládající Církev té doby. Nejpozornější duchové upírali pozornost na něj. On podporoval Karla VIII. v jeho reformních iniciativách, jakou 178

bylo Shromáždění pro reformu Církve ve Francii v roce 1493, konané právě v Tours, během něhož – i když nepřímo, byl odkazem i pro ty, kteří nepříliš dobře nesli jeho přítomnost ve Francii a jeho dílo. Když mu francouzský král daroval pozemek vedle královského paláce v Tours, František se rozhodl zahájit život Řádu i ve Francii, kam začali přicházet první následovníci. Někteří z nich přicházeli s jiných náboženských zkušeností, ale toužili žít evangelijní kajícností s přísností s jakou ji žil František, vědomi si toho, že tak spolupracují na reformě Církve. Mezi nimi je třeba vzpomenout benediktina P. Francesco Bineta (který se po smrti sv. Františka stal prvním generálním korektorem), františkán P. Pietro Gebert (řeholník observance, velmi vzdělaný), španělský eremita z Monserratu, P. Bernard Buyl (který doprovázel Kryštofa Kolumba na jeho druhé cestě do Amerik jako první apoštolský vikář). V těchto letech s rostoucím počtem řeholních bratří i konventů, se František usilovně zabývá zaměřením spirituality svého řádu, píše pro něj Řeholi a žádá o její schválení papeže. Ovlivněn apokalyptickou literaturou konce století, tíhne stále rozhodněji k formulování svého charizmatu výrazem pokání, zatímco na počátku vyjadřoval stejný obsah poustevnickou terminologií chudoby. Evangelijní „přinášejte plody hodné pokání“ se stává převažující evangelijní hodnotou, která inspiruje celou jeho duchovní nabídku. Nakažlivá Františkova svatost zasáhla i Francouze a tak dochází ke neustálému růstu počtu klášterů i řeholníků, kteří se vydávají v jeho šlépějích. Ke stejnému jevu dochází také v Itálii. Sám František se postaral o založení dvou slavných konventů: v Janově na návrší Caldetto a dnes slavného konventu Trinità dei Monti na Pinciu v Římě. K zakládání dalších konventů dochází pak v Čechách. Německu a Španělsku. Evangelijní svěžest jeho nabídky života si získává sympatie reformních hnutí a je spousta takových, které se připojily k jeho Řádu, který v roce 1501 dostává definitivní název Řád minimů.

Socha sv. Františka z Paoly ve výklenku levého pilíře Michelangelovy kopule v bazilice sv. Petra v Římě.

Nakonec přišla smrt – jistě už dlouho očekávaná, vždyť tak dlouhý věk – 91 let - byl v té době něčím naprosto výjimečným. Když přišla, byl ještě plný mentálních i fyzických sil, i když ty druhé již samozřejmě odpovídaly věku starce. Více než kdy jindy byl zaměstnán vedením Řádu: zakrátko měl obdržet schválení IV. Řehole a na prosince 1507 připravoval generální kapitulu: měla být významná, protože se měly vyřešit problémy stran všeobecného přijetí IV. Řehole. František věděl, že kolem tohoto bodu existovalo mezi jeho spolubratry napětí. Navíc tu byly další fundace, poslední z nich konvent 179

v Bomiers, které jej obzvlášť vyčerpávaly. Dokázal mít Řád pevně v rukou, a všemožně – zvláště pak častými promluvami k bratřím - usiloval o dodržování zásad, které formuloval v Řeholi. To vše činil v plné mentální a fyzické síle. O Květné neděli, 27. března 1507, je však stihla nemoc, provázená neustávající horečkou, a o Svatém týdnu se mu ještě více přitížilo. Ani to mu ovšem nezabránilo, aby se sám odebral do kostela na Zelený čtvrtek a byl přítomen mši svaté na památku večeře Páně a v slzách přijal eucharistii. Nato se odebral do světnice, svolal všechny řeholníky konventu, jak obvykle činíval o vigílii svátečních dnů. Povzbudil je k zachovávání Řehole, k vzájemné lásce a především k dodržování slibu postního života. Zatímco však mluvil, vzplál podstavec ohřívadla na uhlí. Zatímco všichni pobíhali sem a tam, aby zabránili požáru a našli náhradní podstavec, František uchopil ohřívadlo do rukou a říká: „Stejně, jako já dokážu udržet v rukou toto ohřívadlo, aniž by mne popálilo, tak i vy budete s to zachovávat Řeholi, kterou vám předkládám, budete-li opravdově milovat Boha“. V pátek si nechal předčítat Pašije podle svatého Jana, několikrát se pokropil svěcenou vodou, a opakovaně pohlédl ke kříži. Krátce předtím, než vydechl, pronesl poslední modlitbu: „Pane Ježíši Kriste, dobrý pastýři našich duší, uchovej spravedlivé, obrať hříšníky, přiveď do nebe duše zemřelých a buď milostiv mně, ubohému hříšníkovi“. Tak skonal. Bylo kolem desáté hodiny ráno, dne 2. dubna 1507. jeho tělo bylo pohřbeno v klášterním kostele v Tours, kde požívalo velké úcty až do roku 1562, kdy v souvislosti s náboženskými válkami, Hugenoti právě aby potupili Minimy, kteří tehdy stáli v první linii boje za katolickou pravověrnost, exhumovali tělo sv. Františka, dosud neporušené a spálili je. Místo Františkova hrobu, odkud Hugenoti Zachránilo se jen několik kostí, které se exhumovali jeho tělo, potupili je a spálili. uchovávají v Paole (kam byly přeneseny v roce 1935) a malá část ve farním kostele Notre Dame v La Riche.

ZÓNA ZÁZRAKŮ Pec U vstupu do tzv. „Zóny zázraků“ se nachází první připomínka zázraků, které sv. František učinil. Jedná se o pec, které se používalo při výrobě materiálu potřebného ke stavbě kostela a kláštera. Už první životopisy uvádějí, jako do ní svatý divotvůrce vstoupil, aby ji opravil zatímco hořela na plný výkon, aniž by si způsobil jakoukoli popáleninu. Jindy z ní povolal k životu beránka „Martinella“, kterého dělníci snědli a jeho kosti hodili do ohně. 180

Bomba Na konci oblouků, co propojují starobylou stavbu kláštera s onou odvážnější a moderní liturgickou aulou v malém výklenku zdi, se nachází nábojnice od „bomby“, která během bombardování v roce 1943 dopadla do řečiště potoka Isca a zázračně zůstala nevybuchlá. Postupy, kterých bylo zapotřebí během zneškodňujících operací doložily naprosto dokonalý stav rozbušky mechanizmu.

Voda lžíce Procházíme-li „Zónou zázraků“ přijdeme k výklenku Vody dřevěné lžíce. Krátký nápis připomíná, že tomuto prameni dal světec zázračně vytrysknout, aby napojil žíznivé dělníky, pracující na stavbě kláštera. V této vodě vrátil světec k životu pstruha „Antonellu“, který byl pokoutně uloven a pozřen, když do vody vhodil rybí kosti. Tato voda, kterou se nabírá „dřevěnou lžící“, si uchovává stále stejnou hladinu. Dějiny uvádějí, že Francouzi ji nechali v roce 1806 vyschnout, aby si ověřili pravdivost tvrzení a vskutku museli konstatovat, že voda se zakrátko vrátila do své běžné hladiny.

Ďáblův most Od pramene Cuchiarella se úzkou pěšinkou přijde k „Ďáblovu mostu“. Legenda vypráví, že jej na příkaz samotného světce postavil ďábel: jako odměnu žádal duši prvního, kdo po něm přejde. Svatý František po něm nechal jako prvního přejít psa. Ďábel se rozzuřil kopl do levého zábradlí (díra je zjevná směrem ke středu mostu) a opřel se o protilehlou stěnu, kde zanechal otisk.

Světcova cela Jde o třetí příbytek, který světec používal ve svatyni sv. Františka. Kolem roku 1435 se mladý eremita uchýlil nejprve do výduti poblíž starobylého středověkého mostu, dnes známého jako „ďáblův most“. Z důvodu, že tudy procházely lidé, sestoupil nížeji do údolí a vyhloubil si ve skále jeskyni, která se na mnoho dalších desetiletí stala jeho novým domovem. Po roce 1467, po skončení apoštolské vizitace, začaly práce na stavbě kostela a přilehlé pustevny. Cela, kterou světec užíval až do odjezdu do francie (1783), je velmi 181

stísněných rozměrů a je spojena s chórem, kde světec trávil mnoho hodin v noci, a po jeho kanonizaci (1519) byla přestavěna na kapli. V cele světce se kromě obrazu, který jej zachycuje při extazi, jsou na stěnách výjevy dvou zázraků. První zachycuje svatého Františka, když při návštěvě papežského vizitátora mons. Baldassarre De Gutrossise, a kanovníka dona Carlo Pirry, který zastupoval arcibiskupa z Cosenzy, drží v rukách řeřavé uhlíky, aniž by se popálil. Druhý zobrazený zázrak reprodukuje vzkříšení Nicoly Alessia, který zemřel po těžké nemoci.

Matka Brigita Martolilla, sestra sv. Františka, chlapci vícekrát bránila v rozhodnutí následovat život svého strýce a nechtěla mu dát svolení, aby vstoupit do jeho poustevnické kongregace. František využil situace a po pohřbu řekl sestře: „Kdyby tvůj syn ožil, požehnala bys jeho záměru obléci řeholní šat?“ Nebylo třeba dlouho čekat a uslzená sestra dala kladnou odpověď, nicméně provázenou přesvědčením, že už je příliš pozdě. Světec neztrácel čas a nechal přinést mrtvolu chlapce do své cely. Poté, co strávil noc na modlitbách, představil ráno živého chlapce, oděného do řeholního šatu, nevěřící sestře.

Balvan Vedle vchodu do baziliky leží velký kámen strávený věkovitou úctou věřících, který dokládá, jak je znázorněno na vedlejším obrázku, jeden z mnoha zázraků, které světec vykonal. Tento balvan – jenž světec učinil lehkým – byl na příkaz samotného Františka přinesen od moře nemocným člověkem, který kromě toho, že s překvapivým úžasem zakusil jeho lehkost, začal během cesty pociťovat, jak se krok po kroku uzdravuje jeho nemocná noha. 182

PLNOMOCNÉ ODPUSTKY PAOLY U PŘÍLEŽITOSTI 50. VÝROČÍ PATRONÁTU NAD KALÁBRII

Apoštolská Penitencierie, na základě zvláštního pověření Svatým otcem, který takto projevuje svou otcovskou náklonnost, velmi rád vyhlašuje Jubilejní rok ke cti sv. Františka z Paoly spojený s plnomocnými odpustky, které mohou věřící získat pouze jedenkrát za den a to za obvyklých podmínek (svatá zpověď, svaté přijímání a modlitba na úmysly Svatého otce). Odpustky mohou být přivlastněny také duším věřících v očistci: a) jestliže alespoň jedenkrát navštíví jako poutníci jubilejní svatyni a účastní se tu bohoslužby nebo nějaké pobožnosti b) pokaždé, když navštíví baziliku sv. Františka z Paoly a před relikviemi svatého patrona budou věnovat přiměřený čas zbožnému zamyšlení, zakončenému modlitbou Otče náš, Věřím v Boha a vzývání blahoslavené Panny Marie a sv. Františka. Věřící, kterým v tom brání stáří nebo vážná nemoc mohou získat Plnomocné odpustky, jestliže vzdáleni jakémukoli hříchu a s úmyslem splnit tři obvyklé podmínky, co nejdříve jim to bude možné, se duchovně připojí k jubilejním slavením před jakýmkoli malým obrázkem nebeského Patrona a obětují milosrdnému Bohu své modlitby a svá utrpení. Tento dekret platí po celý jubilejní rok (6.1. – 31. 12. 2012).

Církev zahájila 13. května 1512 kanonický proces o mimořádných ctnostech Františka z Paoly, a bulou papeže Lva X. Illius qui semper in Sanctis suius mirabilis est ze dne 7. července 1513 byl prohlášen za blahoslaveného. Liturgická památka světce byla stanovena na 2. dubna, den úmrtí patriarchy. Dne 1. května 1519, o neděli in Albis (2. neděle velikonoční - dnes neděle Božího milosrdenství), pouhých dvanáct let po smrti, k čemuž nikdy předtím v dějinách Církve nedošlo, papež Lev X. bulou Excelsus Dominus vepsal eremitu do seznamu svatých. Francouzští panovníci, kteří značně přispěli svými prosbami k velmi rychlé kanonizaci poustevníka, se podíleli značnými sumami a nádhernými dary (vzácné tapiserie a stříbra) i na přípravách tohoto obřadu v bazilice sv. Petra a velké oválné kartony a plátno s portrétem svatého Františka a insigniemi papeže, francouzského krále a znakem Charitas. Na trvalou památku události dal sám francouzský monarcha razit pamětní medaili, na níž je na jedné straně vyryt jeho portrét s celou královskou rodinou a na druhé portrét sv. Františka z Paoly s nápisem Regiae stirpis Propagatori. Uvedu aspoň několik významných úryvků z papežské kanonizační buly eremity (Excelsus Dominus): „Když za našich dnů nebeský Hospodář navštívil podle svého zvyku svou vinici, uvedl k jejímu obdělávání silného muže, totiž slavného Františka z Paoly, vyznavače ... jenž mezi 183

ostatními Kristovými spolubojovníky, s pomocí Boží milosti, svými zásluhami a příkladem velmi ozdobil svatou Církev a jasem svého světla obdivuhodně zahnal temnoty přítomného času. Vedl vskutku neúnavný boj proti světu, tělu i ďáblu, spěchal za líbeznou vůní Nejvyššího, a tak za sebou přitáhl velké množství věřících obojího pohlaví, a zanechal, téměř po celém světě rozšířenu, zbožnou generaci následovníků, aby byla uchována jeho nebeská památka pro osvícení národů, jako zářivá hvězda na nebi Církve. ... Ke cti všemohoucího Boha Otce, Syna a Ducha svatého, k povýšení katolické víry a šíření křesťanského náboženství, útěchy a prosperity Řádu Minimů .... vyhlašujeme a deklarujeme, že František z Paoly, blahé paměti, zakladatel Řádu Minimů, již přidružený k chóru blahoslavených v slávě nebeského Jeruzaléma, má být zapsán do seznamu svatých vyznavačů; a tímto jej tam vepisujeme, a prohlašujeme a nařizujeme, aby byl soukromě i veřejně uctíván jako svatý. Prohlašujeme, že jeho svátek má být slaven ve všeobecné Církvi každoročně 2. dubna.“ Kalvínští Hugenoti, 13. dubna 1562, v souvislosti s náboženskými válkami, přepadli klášterní kostel v Plessiz v oblasti Montils, exhumovali z hrobu tělo světce, které bylo i 55 let po smrti neporušené (dar neporušenosti) a k pohanění víry jej vláčili na oprati kostelem a klášterem a nakonec spálili v klášterním útulku pro pocestné na dřevě z velkého kříže, jak to svatý František z Pauly už za života předpověděl. Jen na tomto ohni se stráví ostatky světce. Řád Minimů chápe tuto těžkou potupu jako posmrtné mučednictví eremity. V nápise, který se nachází nad místem, kde bylo jeho tělo spáleno, se praví: „Oheň stravuje bezkrvé tělo, aby duše, která nyní zemi vzdálená, září božskými poctami uprostřed nebeských duchů, přidala ke svým dalším zásluhám palmu mučednictví. Už za života si takto přál zemřít; ale Bůh mu udělil po smrti to, co mu nedopřál za života.“ Tak se naplnilo přání světce z Paoly, k němuž Bůh přidal další odměnu, kterou nikdy nedal jiným svatým, kteří v Krista věřili a pro Krista trpěli. Svatý František z Paoly však v Krista věřil, pro Krista a s Kristem trpěl, neboť obraz Božího Syna je materiálem a nástrojem jeho mučednictví. Některým věřícím, kteří se zamíchali mezi Hugenoty, se podařilo vyrvat uchránit před plameny třináct fragmentů svatých kostí eremity z Paoly. 184

Pius XII., brevem Quod Sanctorum Patronatus, prohlásil sv. Františka z Paoly nebeským patronem italských námořníků. Jan XXIII. pak brevem Lumen Calabriae s datem 2. června 1962, vyhlásil sv. Františka z Paoly hlavním patronem Kalábrie, a tento patronátní svátek se slaví každoročně od 2. do 4. května. Svatý František z Pauly byl také 24. dubna 1990 jmenován velvyslancem UNICEF pro obranu práv dětí. Připomeňme si několik úvah papeže Jana Pavla II. o sv. Františku z Pauly, převzatých z promluv, které pronesl v jeho svatyni v Paole u příležitosti návštěvy Kalábrie v říjnu 1984: „Svatý František byl opravdu jedním z těch „maličkých“, které Bůh uvádí do poznání svých „skrytých věcí“. On, maličký, ba dokonce „nejmenší“ jak se rád označoval sebe sama i své syny, si zasloužil být učitelem těch velkých na zemi a to díky světlu, které Bůh vléval do jeho duše, prahnoucí po Něm.“ „Ve svědectví Františka z Paoly, postavy, která v sobě zahrnuje nejcennější rysy velkodušného obyvatelstva Kalábrie, vystupují s jasnou zřejmostí prvky každého života zasvěceného službě Bohu a Církvi. Jak nevzpomenout na tomto místě neustálý proud věřících, kteří z blízkých měst a osad kráčeli vzhůru, aby se setkali s eremitou Františkem? On, muž Boží a neúnavný dělník, jim ochotně naslouchal, rozptyloval jejich pochybnosti, někdy vyřešil jejich problémy i zázrakem a vždy, když je propouštěl, zanechával v nich spokojenost a mír, který je mnohem cennější než dobra hmotná i samotné zdraví. 185

„V Paole je opravdová pevnost, pevnost Církve v Kalábrii! Když jsem přijížděl do Kalábrie, myslel jsem, že nejvýznamnějším místem je Reggio Calabria, možná Catanzaro, snad Cosenza, ale vidím, že nejvýznamnějším místo je to, kde je svatý František z Paoly. To jsem předtím nevěděl, ale když jsem sem přijel, vidím to, a vidím to i při této příležitosti (po modlitbě růžence pozdě večer 5. října 1984, pozdravován ovacemi více než 15.000 věřících na náměstích naproti baziliky), že papež musí přijít do této svatyně ještě podruhé“. Svatý František z Paoly je také Ochráncem rodiček, předchůdcem sociální spravedlnosti a občanského volontariátu, obhájce práv osoby a přistěhovalců, hlasatelem dobročinné lásky, prorokem konverze, kazatelem smíru a pokoje, vítězem nad ďáblem a hříchem, ale především Apoštolem naší doby. Jednomu příteli světec říkal: „Jestliže jsme se potkali a tys na mě zapomněl, nic jsi neztratil; ale potkáš-li Krista a zapomeneš na něj, přišel jsi o všechno“. Svatý muž, postní a eucharistický, eremita, ve své Charitas a pokoře, z výšin svého neposkvrněného ducha, vždy hledal spásu hříšníků a slávu a primát Boží. Světlem svých slov zažíhal nitra těch, kdo mu naslouchali, aby usilovali o ctnost a kráčeli po cestě evangelijní kajícnosti. Ještě dnes svatý František z Paoly, muž Boží, jenž umí promlouvat o právech, důstojnosti, svobodě a spravedlnosti, při naplňování niterného poslání nápravy svědomí, a ukazuje, že je skutečným tlumočníkem evangelia. V poselství o míru vyzývá: „Odložte všechny nenávisti a nepřátelství a milujte pokoj, protože je nejlepším pokladem, jaký si můžeme pro národy přát.“. V poselství o smíření doporučuje: „Protože láskyhodný, milovaný a úžasný Ježíš Kristus má velké zalíbení v kvítcích ctností, proto pokorně vybízíme vás všechny, bratři a sestry, abyste očistili a zkrášlili vaše svědomí náležitou svatou zpovědí“. V poselství o obrácení povzbuzuje: „Jdi, vyčisti svůj dům (své svědomí) a buď dobrým křesťanem. Upřímně slibte obrácení svého života a nápravu vašich způsobů jednání. Litujte svých minulých hříchů, neboť Bůh na vás čeká s otevřenou náručí“. V poselství o odpuštění doporučuje: „Bratři, Nenávist a nepřátelství odložte, prozíravě šetřte tvrdými slovy. A když je přece jen vypustíte z úst, neuškodí, když týmiž ústy, která zranila, pronesete něco hojivého. A také si navzájem odpouštějte, abyste si později nepřipomínali křivdy, které jste si vzájemně způsobili. Připomínat křivdu znamená totiž další bezpráví a dovršení hněvu, znamená 186

držet se hříchu a nenávidět spravedlnost, znamená mít v ráně střelu zrezivělou a srdce plné jedu, znamená plýtvat silami a mít na duše červa, znamená zmatení v modlitbě a roztržitost při přednášení proseb Bohu, znamená odcizení v lásce a osten vězící v srdci, znamená, že nepravost nikdy neusíná a hřích nikdy nepřestává, znamená každodenní smrt. Žijte tak, aby se vám dostalo Pánova požehnání, a pokoj Boha, našeho Otce, ať je vždycky s vámi.“ V poselství o dobročinné lásce vybízí: „Milovaní bratři, ať je mezi vámi jedna vůle, jedno srdce a jedna duše v Bohu, jak říká prorok, neboť jak je krásné a radostné být pospolu jako bratři. Nikdo nemá právo zasévat koukol, nesvornost či omyl mezi ostatní. Posluhujte si navzájem jedni druhým a tak uvádějte ve skutek zákon Boží, jak říká apoštol Pavel, neste břemena jeden druhého a tak naplníte zákon Kristův“. V poselství o modlitbě doporučuje: „Milovaní, každého z vás vybízím, aby se oddal svaté modlitbě, maje na paměti, že vytrvalá modlitba spravedlivých je velkou silou, a jako věrný posel, plní své poslání, když proniká tam, kam tělo nemůže dosáhnout“. Neopouštěj svatyni, bez přijetí této Františkovy vroucí výzvy. Svědectví muže, zcela prodchnutého Bohem, i jeho naléhavá výzva ke smíření, budiž ti výzvou k pravidelnému přijímání svátostí smíření a eucharistie. A dej se vyburcovat jeho napomenutím:

„Jdi, vyčisti svůj dům tedy své svědomí, buď dobrým křesťanem“ a vrať se domů s úmyslem překonat nenávisti a nepřátelství. 187

9. červenec 2012 Pondělí, mezidobí, 14. týden 2. týden žaltáře NEŠPORY

V. Bože, pospěš mi na pomoc. O. Slyš naše volání. Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Vší cti, chvály nade vše hodný, dobroty plný, mocný, moudrý, silný, náš Pán, Bůh velebný, Stvořitel všech stvoření, není jemu rovný. On je od věčnosti jediný, v moci, v moudrosti, v skutcích svých předivný, místem neobsáhlý, v cestách svých nevystihlý, v bohatství nesmírný. On učinil anděly v nebi, člověka stvořil a svěřil mu zemi i všechno stvoření, ten však vzal porušení, byv ďáblem svedený. Bůh pak vida bídy náramnost, stvoření svého pro hřích těžký zašlost, viny trestuhodnost, rozhodl se pomoci pro svou dobrotivost. Proto ho chválí všichni věrní, vzdávají Bohu svému děkování za hojné spasení: Chvála tobě, náš Bože, za tvé smilování. ŽALMY 1. ant. Krásou vynikáš nad lidské syny, půvab se rozlévá po tvých rtech.

188

Žalm 45 (44) Svatební píseň krále Mesiáše Ženich je tady! Jděte mu naproti! (Mt 25, 6)

I (2-10) Srdce mi překypuje radostnými slovy, + přednáším králi svou báseň, * rydlem zručného písaře je můj jazyk. Krásou vynikáš nad lidské syny, + půvab se rozlévá po tvých rtech, * proto ti Bůh požehnal navěky. Svůj bok si, hrdino, přepásej mečem, * svou nádherou a vznešeností! Vyprav se do úspěšného boje za pravdu a právo, * ať tě proslaví tvá pravice! Šípy máš ostré, národy se ti podrobují, * odvaha králových nepřátel klesá. Tvůj trůn, Bože, trvá na věčné časy, * žezlo tvé vlády je žezlo nestranné! Miluješ spravedlnost, nenávidíš nepravost, + proto tě Bůh, tvůj Bůh pomazal * olejem radosti před tvými druhy. Myrhou, aloem, kassií voní všechna tvá roucha, + blaží tě zvuk strunných nástrojů * v paláci ze slonové kosti. Vstříc ti vycházejí dcery králů, * po své pravici máš královnu, ozdobenou ofirským zlatem. Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. Krásou vynikáš nad lidské syny, půvab se rozlévá po tvých rtech. 2. ant. Ženich je tady, jděte mu naproti! II (11-18) Slyš, dcero, pohleď a naslouchej, * zapomeň na svůj národ, na svůj otcovský dům! Sám král touží po tvé kráse: * vždyť je tvým pánem, před ním se skloň! Tyrský lid přichází s dary, * velmoži národa se ucházejí o tvou přízeň. 189

V plné kráse vstupuje královská dcera, * její šat je protkán zlatem. V barevném rouchu ji vedou ke králi, * za ní ti přivádějí panny, její družky. Provázeny radostným jásotem * vstupují v královský palác. Místa tvých otců zaujmou tvoji synové, * ustanovíš je za knížata po celé zemi. Chci tvé jméno připomínat všem budoucím pokolením, * proto tě národy oslaví na věčné věky. Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. Ženich je tady, jděte mu naproti! 3. ant. Bůh sám u sebe ustanovil, že všechno sjednotí v Kristu, až se naplní čas pro dílo spásy. Kantikum Bůh spasitel

Ef 1, 3-10

Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, * on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, * abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, * abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, * neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém milovaném Synu. V něm máme vykoupení skrze jeho krev, * odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost, kterou nám tak bohatě projevil * s veškerou moudrostí a prozíravostí: seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, + jak se mu to líbilo * a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: * že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi. Sláva Otci i Synu * i Duchu svatému, 190

jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. Bůh sám u sebe ustanovil, že všechno sjednotí v Kristu, až se naplní čas pro dílo spásy. KRÁTKÉ ČTENÍ 1 Sol 2, 13 Bez ustání děkujeme Bohu za to, že když jste nás uslyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží – vždyť jím skutečně je. A protože věříte, ukazují se na vás i jeho účinky. ZPĚV PO KRÁTKÉM ČTENÍ O. Má modlitba, Hospodine, ať stoupá k tobě * jako vůně kadidla. Má modlitba. V. Mé zvednuté dlaně ať jsou jako večerní oběť, * jako vůně kadidla. Sláva Otci. Má modlitba. EVANGELIJNÍ CHVALOZPĚV Antifona ke kantiku Panny Marie Veleb, duše má, Hospodina! PROSBY Chvalme Krista, neboť on miluje svou církev, sytí ji a pečuje o ni. S důvěrou ho prosme: Pane, splň prosby svého lidu. Pane Ježíši, učiň, aby všichni lidé byli spaseni — a došli k poznání pravdy. Ochraňuj našeho papeže N a biskupa N — a přispěj jim na pomoc svou silou. Veď ty, kdo touží po spravedlnosti, — aby prožili svůj život v radosti a bezpečí. Pane, buď útočištěm trpících — a buď jim pomocníkem v soužení. Svěřujeme ti ty, které jsi za života povolal k posvátné službě, — ať tě v nebi oslavují navěky. Otče náš, ... MODLITBA Všemohoucí Bože, ty nám dáváš sílu, protože víš, že bez tvé pomoci jsme slabí a nic nezmůžeme; přijmi naši večerní modlitbu jako poděkování za dary, kterés nám dnes udělil. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání. 191

PIETRELCINA RODNÉ MĚSTEČKO SV. PIA Z PIETRELCINY Pietrelcina je malá, malebná osada s širokými ulicemi, pohlednými vilkami, upravenými zahrádkami, antickými stopami svých starobylých dějin, i místy, která připomínají narození a život Svatého Frátra. Antická brána připomíná baronské počátky městečka, na boční straně oblouku tři majolikové výjevy zachycující s uměleckou prostotou svatého Michaela, Korunování Panny Marie a sv. Antonína. V tomto rolnickém a hluboce křesťanském prostředí spatřil světlo světa 25. května 1887 Francesco, čtvrtý syn rodiny Grazia Forgione a Marie Giuseppy De Nunzio. Francesco Forgione prožíval své dětství a mládí v tomto klidném a pokojném kraji, který jej mimořádným způsobem poznamenal, přičemž svůj čas rozdělil mezi kostel, dům a pole. Jeho rodiče, stejně jako většina osadníků, obdělávali pole, chovali dobytek, žili světem vesnice. V tomto rolnickém prostředí velmi silně vynikají základní hodnoty solidarity, přátelství, oběti, rodiny. Tady se narodil a den co den se znovu rodí Pater Pio; sem se vrací jako dospívající, jako mladík díky stopám svých kroků, které nikdy nemizí, protože šlépěje svatých se nevytrácejí a neblednou.

KAPLE SV. FRANTIŠKA „Tato kaplička se mi stala skutečným kostelíkem“, řekne později Pater Pio. Právě na místě, kde byla kaplička, Mercurio Scocca, přítel P. Pia z dětství, který bydlel ve velké usedlosti vedle té jeho na Piana Romana, začal v roce 1958 se stavbou kostelíka zasvěceného sv. Františkovi z Assisi. Piniová alej dnes k tomuto místu přivádí stále četnější zástupy poutníků.

RŮŽENCOVÁ STEZKA Stezka sv. růžence začíná v hradní čtvrti nedaleko brány Madonella, prochází polem, lemována živými ploty, stromovím, obdělanými poli, vinicemi, zahradami a vede na Piana Romana. Pater Pio už jako chlapec a později jako student i kněz touto osamělou stezkou procházel šeptaje Zdrávas Maria, zatímco mu mezi prsty splývaly zrnka svatého růžence. „Všichni rolníci byli 192

rozptýleni na polích a také pastýři vycházeli se svými stády. V křoví zpívali slavíci. Tu bylo slyšet mečení ovcí, tam zase skotačení beránků“. Podél této cesty se nachází most nad potokem „Quadrieli“, místo podivných a hrůzu nahánějících střetů s „kozáky“. Pater Pio viděl jejich stíny ve vodním zrcadle na hladině pod mostem. Tyto bytosti se mu snažili nahnat strach, on však pokračoval v cestě, stoupající k Piana Romana. Na tomto mostě došlo ve Františkově životě k dvěma epizodám. Tady na něj čekali „ti čmuchalové“, ďáblové, kteří ho strašili křikem a posměchy: „Teď prochází svatý! Teď jde svatý! A on se bránil pouze modlitbou růžence. Jindy se mu přihodilo, že se dusil kouřem, když chtěl vyzkoušet chuť „toskánské“ cigarety.

STATEK PIANA ROMANA Piana Romana je doposud rajským koutkem hned za Pietrelcinou. Tady, na návrší bohaté úrody a památných jilmů, se nachází skromné hospodářství, kde Františkova rodina trávila měsíce polních prací. Na statku, tvořeném jednou kamennou světnicí, bez omítky a podlahy, s krbem a podstřeším, kde se skladovalo seno, se uchovává vybavení, které v té době sloužilo rolníkům k práci na polích, nádobí a kámen k drcení obilí. Na polích Piana Romana mladý František pásl své maličké stádo a prožíval dlouhé hodiny klidu: obklopen tichem přírody, trávil svůj čas v slaměné chýši postavené vedle jilmového kmene, četl, studoval a modlil se. Tato místa byla rozhodující pro jeho duchovní putování: v Piana Romana se setkal s frátrem Camillo od svatého Eliáše, který inspiroval jeho povolání a právě tady měl první znamení stigmat.

KOSTEL SV. ANNY Byla vybudována v nejvyšším bodě „hradní“ čtvrti. Kostel je dvojlodní a jeho počátek sahá do XIII. století. Za hlavním oltářem je obdivuhodný obraz ze 17. století, znázorňující Loretánskou Pannu Marii; v menší lodi jsou malé výklenky se soškami Nanebevzaté, Korunované a sv. Růženy. 193

V menší lodi je rovněž oltář svaté Anny, kde se uchovávají ostatky sv. Pia, mučedníka, vzaté z Priscilliných katakomb a darovaných Pietrelcině feudálem Carafou v roce 1801. Úcta k tomuto světci byla v Pietrelcině velmi prožívaná a právě proto si jméno mučedníka zvolil za své řeholní Francesco Forgione. Vstoupíme-li do kostela, vlevo vidíme fresku znázorňující Ježíšův křest, tady se nachází křtitelnice, kde 26. května 1887 přijal maličký Francesco svátost křtu z rtukou dona Nicolantonia Orlanda. Tady P. Pio přistoupil 27. září 1899 k 1. svatému přijímání, ve dvanácti letech tu byl biřmován arcibiskupem Beneventa, Mons. Donatem Maria Dell´Olio. Kostelík svaté Anny, perla prostoty a spirituality, je skutečnou „klenotnicí“ zkušeností duchovního putování Patera Pia: narození, křtu, biřmování, eucharistického života, extazí a vidění. Tady slavil mši svatou a zpovídal prosté duše z Pietrelciny. Tady měl nesčetné mystické zážitky jako zjevení Panny Marie a anděla strážného; či chvíle niterného setkání se svátostným Ježíšem: „Tlukot srdce, když jsem se svátostným Ježíšem, je velmi silný. Někdy se mi zdá, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. U oltáře prožívám takové vzplanutí celé bytosti, že to nedokážu ani popsat, jako by celá tvář měla vzplát“.

KOSTEL PANNY MARIA ANDĚLSKÉ Kostel Panny Marie Andělské je dnes farním kostelem Pietrelciny. Uchovává dřevěnou polychromovanou sochu Panny Marie Osvoboditelky pocházející z neapolské školy z konce 17. století. Pater Pio ji něžně nazýval „la Madonella nostra“. V tomto kostele začal frátr Pio svůj apoštolát, a poté, co přijal jáhenské svěcení udělil zde v roce 1909 svůj první křest dítěti-chlapci, který se pak stal knězemredemptoristou. V této souvislosti se vypráví, že Pater Pio použil tolik soli, že novorozenec otevřel ústa, vytřeštil oči, „protočil panenky“ – podle slov Patera Pia, který zcela vystrašený běžel k arciknězi donu Salvatoru Pannulovi a vyhrkne: „zabil jsem dítě“. O vigílii slavnosti Nanebevzaté, 14. srpna 1910, čtyři dny po kněžském svěcení, tu Pater Pio slavil svou první mši svatou. Pár dní nato napsal otci Benediktovi ze San Marco in Lamis: „několik dní jsem se cítil poněkud špatně; hlavní příčinou bylo zřejmě přílišné dojetí, jemuž byl duch v těchto dnech podroben ... srdce mi překypuje radostí a cítí se stále silnější když je potká jakákoli sklíčenost, když jde o to líbit se Ježíši“. V tomto kostele prožil Pater Pio nekonečné chvíle modlitby a niterného setkání s Bohem, extaze u oltáře i mystický jev splynutí srdcí: „Srdce Ježíšovo a moje, dovolte mi to vyjádření, už nebyly dvojicí srdcí, samostatně tlukoucích, nýbrž jedním jediným. Mé srdce zmizelo, jako kapka vody, která se ztratí v moři“. A dále: „Cítím se zcela stravován žárem bez ohně ... tisíce plamenů mne stravují, cítím, jako bych bez přestání umíral a přece jsem stále naživu“. Pater Pio slavíval v tomto kostele „příliš dlouhé“ mše a 194

„nevýslovné tajemství“, takže pater kvardián prosil faráře, aby ho myslí odvolal, protože tak pro svatou poslušnost ihned uposlechne.

PROROCTVÍ A KAPUCÍNSKÝ KLÁŠTER Dějiny budování kláštera jsou obestřeny „proroctvím“. Při jedné ze svých obvyklých večerních procházek, obklopen seminaristy a mladým kapucínem, arciknězem donem Salvatore Pannullou, který – jak dosvědčuje očitý svědek obyčejně věnoval slovům Forgioneho velkou pozornost, nás znenadání zastavil a vyzval, abychom se ztišili a poslouchali co Forgione říká. Slyšel andělský chór a zvony, co zaznívaly z místa, které od nás nebylo daleko, a napřaženou rukou ukázal k místu napravo od cesty. Žádny z nás nic neslyšel a ticho prolomil výbuch našeho smíchu. Andělé, možná roztrpčení, už nikdy nedali zaslechnout svůj chór, ale hlas zvonu, který se nyní rozléhá do údolí a vystupuje na výšiny připomíná, že už před tolika lety jej slyšel mladý kapucín už předtím, než byl zbudován klášter a kostel pro jeho bratry v Pietrelcině, v končině, která ještě krátce předtím se jmenovala „Gregarie“, tehdy otevřené pole a místo, kde se scházeli pastýři. Práce začaly poté, co několik občanů Pietrelciny požádalo May Pyle, aby jim pomohla zbudovat v jejich osadě kapucínský konvent pro Andělskou provincii. Mary Pyle návrh přijala a promluvila o tom s duchovním otcem. „Otče, mohu postavit v Pietrelcině klášter?“ Pater Pio jí odvětil: „Ano, učiň tak brzy. A ať je zasvěcen Svaté Rodině“.

RELIKVIE P. PIA V klášterním kostele „Svaté Rodiny“ se lze setrvat v modlitbě před drahocenným relikviářem, který uchovává jedinou relikvii z těla P. Pia – jazylková kost, která se uchovává jinde než v San Giovanni Rotondu. Kost ve tvaru písmene „U“ se nachází u kořene jazyka – mezi bradou a hrtanem. Není spojena s kostrou žádnými klouby, ale z obou stran je zavěšena na výběžek spánkové kosti svalovými úpony, na jazylce pak je zavěšen hrtan. Proto je jedinou kostí, která se přirozeně uvolnila při kanonickém zkoumání těla Patera Pia. Kapucínská řeholní provincie „Sant´Angela a 195

P. Pia“ věnovala tuto relikvii městečku Pietrelcina. Je tedy vystavena a uchovává se v kostele, který si přál sám Pater Pio.

DOMEK NA VICO STORTO VALLE 28 Na čísle 28 ulice Vico Storto Valle se nacházejí další dva malé prostory, které si pronajal otec Grazio. První, velmi skromného vzezření, byla kuchyně rodiny Forgione. Druhý prostor naproti otevírá pohled na obdělávaná pole a na klikatou stezku vedoucí k Piana Romana. Tady byla ložnice Františka a jeho sourozenců. Tady prožil P. Pio své první nadpřirozené zkušenosti. Už odmalička František prahnul po utrpení a pokání. Často si místo polštáře kladl pod hlavu kámen.

PIANA ROMANA Vedle někdejší vinice, tam kde se nyní zelenají pinie, je dosud studna. Maminka Patera Pia často vyprávěla o tom, k čemu došlo při jejím hloubení. Strýc Grazio kopal a kopal, ale přestože už dosáhl hloubky tří metrů – voda nikde. Nazloben začínal ztrácet trpělivost. Malý František prosil otce, aby se nehněval, protože voda nevytryskne tam, kde kopou, ale na jiném místě, které on sám ukázal podle toho, jak mu to vnukl Ježíš. Strýc Grazio Františkovi odvětil, že tedy bude kopat na označeném místě; ale běda, pokud ani tam voda nevytryskne, skončí v jámě on sám. Po dvou či třech metrech začala voda prolínat a maličký povzbuzoval, aby pokračovali, dokud pramen nebude dostatečně mocný, což se skutečně stalo.

DOMEK NA VICO STORTO VALLE 27 Františkův rodný dům se nachází na ulici Vico Stortro Valle č. 27.

DOMEK NA VIA SANTA MARIA DEGLI ANGELI V letech 1910-1912, když mu krajní fyzické utrpení znemožnilo přístup do „Torretty“, Pater Pio se přestěhoval do nedalekého příbytku bratra Michaela na 196

Via Santa Maria degli Angeli č. 44. Malebný trojpodlažní domek, v němž Pater Pio pobýval až do 17. února 1916. Tentýž domek bude později hostit i Mary Pyle, duchovní dceru Patera Pia, která v letech 1941-43 pobývala v Pietrelcině. Tento domek je velmi významným místem na životní i mystické cestě mladého Patera Pia. Byl svědkem mnoha nadpřirozených událostí, takže když na něj Pater Pio později vzpomínal, pronesl: „Kdyby jen ty kameny mohly promluvit...“. V tomto domě Pater Pio, tolik vysílený na těle, čelil tvrdým bojů s ďáblem: duchovnímu zápasu, ale také fyzickým střetům, během nichž musel frátr podstoupit bití, snášet pokušení a muka. V jednom z dopisů pateru Augustinovi, svému duchovnímu vůdci, se Pater Pio svěřil: „Ti kozáci mě neustále tlučou, mnohdy mě také shazují z postele, strhávají mi košili a tak mě mlátí. Ale ani tak z nich nemám strach. Ježíš je vůči mně vždy tak laskavý, dokonce až natolik, že mne mnohdy pozvedne ze země a uloží na lůžko“. V tomto pohnutém období se Pateru Piovi dostává útěchy a náklonnosti od jeho rodiny. Matka Peppa navštěvuje syna, nosí mu čisté povlečení a uklízí dům. Často jej nachází zkoušeného a mnohdy posetého ranami, způsobenými bojem s ďáblem. Pater Pio ji ujišťoval: „Maminko, tím se netrap. Nezneklidňuj se kvůli mně. Je tady Matka Boží! Vždy mi pomáhala a tak tomu bude i nadále“.

BRÁNA MADONELLA Historické centrum Pietrelciny tvoří „hrad“, malá středověká čtvrt, do které se vstupuje branou Madonella. Na bráně je zděný výklenek, tvořený 3 majolikovými kazetami s posvátnými výjevy. Uprostřed je Panna Maria královna, která se zjevila jednomu rolníkovi se dvěma volky po boku; napravo je svatý Antonín z Padovy s Dítětem Ježíšem v náručí, Vlevo pak archanděl Michael, jak drtí hadovu hlavu. Den co den tudy Pater Pio procházel, ať už šel do školy, do kostela anebo na Piana Romana, kde měl za úkol hlídat malé rodinné stádo. V tomto koutku Pietrelciny shromáždil Pater Pio jako kněz první modlitební skupinu: vždy shromažďoval velké množství lidí k mariánským pobožnostem, především v měsíci květnu, účastnil se modlitby svatého růžence u příležitosti „novény“, která předcházela svátkům světců v kapličce vyobrazených. „Chtěl bych mít tak silný hlas, abych vyzval hříšníky celého světa, aby milovali Pannu Marii. Ale protože to není v mých silách, prosil jsem a budu prosit svého anděla strážného, aby mi tuto službu prokázal“. 197

VÍŽKA Kousek od rodného domu Patera Pia, na návrší s ruinami starobylého hradu, se nachází „Torretta“ (vížka). Malá místnost zbudovaná na skále, k níž se vystupuje po příkrém schodišti. Tento pokojík hostil Patera Pia v letech 1909-1912, v těžkém údobí nemoci, kvůli níž musel opustit klášter a kdy nemohl pobývat v rodném domě. Regule kapucínů byla totiž tehdy velmi přísná a přikazovala bratřím, kteří se vzdálili klášteru, aby svlékli šat sv. Františka. Ať už museli pobývat mim o klášter jakkoli dlouhou dobu, v žádném případě nemohli žít u své rodiny. Proto mu rodiče pronajali tuto malou světnici ve vížce, kde trávil zimní měsíce a postavili mu chýší na Piana Romana, nedaleko jilmu, který měl Pater Pio tolik rád, aby mu byla přístřeším v horkých letních měsících. V těchto letech začal vést pater Pio se svými duchovními vůdci – P. Benediktem Nardellou a P. Augustinem Danielem – duchovní korespondenci, úchvatnou autobiografii díky níž můžeme mít účast na jeho duchovním životě, na jeho utrpeních, na jeho zápasech s ďáblem. Na tomto místě, jak říkají dopisy, se Pateru Piovi dostalo útěchy díky mateřské přítomnosti Panny Marie i samotného Ježíše, anděla strážného a sv. Františka. Tato léta v rodné obci, obklopen láskou rodiny a přízní spoluobčanů, byla pro Patera Pia časem klidu, pokoje a chvil, které mu navždy zůstanou v paměti. Tady Pán připravuje Patera Pia k jeho nadcházejícímu velkému poslání ve světě. „Nevím jak poděkovat našemu drahému Ježíši, za tolikerou sílu a odvahu, kterou mi dává, abych nejen snášel mnohé nemoci, které mi sesílá, ale také neustálá pokušení, která bohužel dopouští, a kterých den co den přibývá. Tato pokušení mnou otřásají od hlavy až k patě, abych urazil Boha.“

„Sono un povero frate che prega“ „Jsem chudý bratr, který se modlí“. Takto odpovídal Páter Pio těm, kdo se jej tázali, jak by se definoval. A hned dodával: „V knihách Boha hledáme, v modlitbě ho nacházíme. … Modlitba je tou nejlepší zbraní, kterou máme, je klíčem, který otvírá Boží srdce“. Stejně jako sv. Pavel, postavil na vrchol svého života a svého apoštolátu kříž svého Pána jako svou sílu, moudrost i slávu. 198

Zapálen láskou k Ježíši Kristu, připodobnil se mu v oběti sebe sama za spásu světa. Následoval a napodoboval Krista Ukřižovaného tak dokonale, že mohl říci se svatým Pavlem: "Spolu s Kristem jsem ukřižován a proto nežiji už já, ale ve mně žije Kristus" (Gal 2,19-20). Poklady milosti, které mu Bůh štědře udělil, neúnavně svou službou rozdával, pomáhaje mužům i ženám, kteří k němu stále hojněji přicházeli, tvoříce nesčetný zástup jeho duchovních synů a dcer. Tento ctihodný muž, kráčející ve šlépějích sv. Františka z Assisi se narodil 25. května 1887 v Pietrelcině, v arcidiecézi Benevento, v rodině Grazia Forgioneho a Marie Giuseppy De Nunzio. Den po narození byl pokřtěn a dostal jméno František. Ve dvanácti letech přijal svátost biřmování a přistoupil k prvnímu svatému přijímání. V 16-ti letech - 6. ledna 1903 vstoupil do noviciátu Řádu Menších bratří kapucínů v Morcone, kde 22. téhož měsíce oblékl františkánský hábit a přijal jméno Fra Pio. Po skončení ročního noviciátu, složil jednoduché sliby a potom, 27. ledna 1907, sliby věčné. Po kněžském svěcení, které mu bylo uděleno 10. srpna 1910 v Beneventu, zůstal až do roku 1916 doma u rodiny, ze zdravotních důvodů. V září téhož roku byl poslán do konventu v San Giovanni Rotondo, kde setrval až do své smrti. P. Pio - zapálený láskou k Bohu a bližnímu - prožíval v plnosti povolání přispívat ke spáse člověka, a to skrze zvláštní poslání, kterým se vyznačoval celý jeho život a které naplňoval prostřednictvím duchovního vedení věřících, skrze svátostné smíření kajícníků a slavením eucharistie. Vrcholným momentem jeho apoštolské činnosti bylo slavení mše svaté. Věřící, kteří se jí účastnili, dobře chápali tento vrchol a plnost jeho spirituality. Na poli sociální charity se P. Pio snažil ulehčovat bolesti a strádání mnoha rodin, zvláště pak založením "Casa Sollievo della Sofferenza" (Dům útěchy v utrpení), jenž byl slavnostně otevřen 5. května 1956. Přestože byl od počátku zamýšlen jako sanitární struktura otevřená pro všechny, nebyl o nic méně vybaven než ostatní nemocnice. Naopak, P. Pio chtěl, aby byl vybaven těmi nejmodernějšími vědeckými a technologickými přístroji, aby byl místem skutečného pohostinství, láskyplného respektu a účinné terapie pro každého trpícího. Víra byla pro P. Pia životem: vše, oč usiloval a co konal, dělal ve světle víry. Byl stále pohroužen do modlitby. Během dne i po značnou část noci setrvával v dialogu s Bohem. Říkával: "V knihám hledáme Boha, v modlitbě Ho nacházíme. Modlitba je klíčem, který otevírá Boží srdce". Byla to právě víra, která ho za všech okolností přiváděla k přijímání tajemné Boží vůle. Stále byl pohroužen do nadpřirozených skutečností. Nejenže sám byl mužem naděje a naprosté důvěry v Boha, ale tuto ctnost šířil i na všechny, kdo k němu přicházeli, a to jak slovem, tak příkladem. Naplňovala ho Boží láska, uspokojujíc všechna jeho očekávání; dobročinná láska byla inspirujícím základem jeho dnů: Bůh, kterého je třeba milovat a dát milovat. Odtud jeho zvláštní starost: růst a nechat růst v lásce. Svou lásku k bližním projevoval až do krajnosti, když více než padesát let přijímal množství lidí, kteří se utíkali k jeho službě, k jeho zpovědnici, k jeho radě a útěše. Byl téměř neustále v obležení: hledali ho v kostele, v sakristii, v konventu. A on se dával všem, probouzel víru a vnášejíc světlo, rozdílel milost. Zvláště v chudých, trpících a nemocných spatřoval obraz Krista a proto jim se věnoval především. Zvláště v této naší době, kdy se mnozí klamně domnívají, že se konflikty vyřeší násilím a ovládáním, a nezřídka se uchyluje k pokušení zneužívání zbraní, opakuje P. Pio to, co měl jednou říci: "Jakou hrůzou je válka! V každém člověku postiženém na těle je trpící 199

Ježíš". Nemůžeme proto nechat bez povšimnutí fakt, že oběma svým dílům - Domu útěchy v utrpení i Modlitebním skupinám - dal podnět v roce 1940, zatímco v Evropě zuřila II. světová válka. Nezůstal tím nedotčen, ale z jeho zapadlého konventu u Gargána, odpovídal modlitbou a díly milosrdenství, láskou k Bohu a k bližnímu. A dnes z nebe opakuje všem, že toto je pravá cesta míru. S pokorou se považoval se za neužitečného, nehodného Božích darů. Mezi tolikerým obdivem světa opakoval: "Jsem chudým bratrem, který se modlí". Už od dětství nebylo jeho zdraví nikterak pevné, a zvlášť v posledních létech se rychle zhoršovalo. Sestra smrt jej našla připraveného a s jasnou myslí - 23. září 1968, ve věku 81 let. Jeho pohřbu se účastnilo nevídané množství lidí ze všech koutů světa. 20. února, necelé tři roky po jeho smrti, papež Pavel VI. o něm řekl: "Pohleďte, jakou měl pověst, jakou světovou klientelu kolem sebe shromáždil! Ale proč? Snad proto, že byl filozofem? Protože byl moudrým? protože měl k dispozici prostředky? Protože pokorně sloužil mši svatou, od rána do večera zpovídal, a byl - jak těžko se to říká - vtištěným představitelem stigmat našeho Pána. Byl mužem modlitby a utrpení". Už za života požíval značné pověsti svatosti, vzhledem ke svým ctnostem, duchu modlitby, oběti a naprosté odevzdanosti dobru duší. A tak 29. listopadu 1982 začal beatifikační proces, který byl ukončen 21. prosince 1998 dekretem o zázračném uzdravení k němuž došlo na přímluvu P. Pia. 2. května 1999 jej papež Jan Pavel II. prohlásil na náměstí sv. Petra v Římě za blahoslaveného, přičemž datum jeho liturgické památky bylo stanoveno na den jeho smrti, 23. září. Pro kanonizaci postulátor předložil odpovědnému dikastériu uzdravení maličkého Mattea Pia Colelly ze San Giovanni Rotonda. Po bedlivém zkoumání lékařským konsíliem a Kongregací pro svatořečení, byl 11. prosince 2001 za přítomnosti Jana Pavla II. promulgován dekret o zázraku a 26. února 2002 vydán kanonizační dekret. Za svatého byl P. Pio prohlášen v neděli, 16. června 2002 na náměstí sv. Petra v Římě. Svou homílii tehdy Svatý otec zakončil slovy modlitby:

Prosíme tě, nauč i nás pokoře srdce, abychom byli připočteni k maličkým evangelia, jímž Otec slíbil odhalit tajemství svého Království. Pomoz nám modlit se a nikdy neochabovat, s jistotou, že Bůh ví, co potřebujeme dřív než ho žádáme. Vypros nám pohled víry, jenž dokáže v chudých a trpících rychle poznat tvář samotného Ježíše. Buď nám oporou v hodině zápasu a zkoušky, a padneme-li, dej nám zakusit radost ze svátosti odpuštění. Předej nám svou něžnou úctu k Marii, Matce Ježíšově i naší. Provázej nás na pozemské pouti k nebeské vlasti, kde jak doufáme, dospějeme i my, abychom věčně kontemplovali slávu Otce, Syna a Ducha svatého. Amen. 200

APOŠTOL MATOUŠ

(promluva Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 30. srpna 2006 na náměstí sv. Petra v Římě)

Drazí bratři a sestry, dnešním vyprávěním o Matouši pokračujeme v sérii portrétů dvanácti apoštolů, kterou jsme započali před několika týdny. Plně vylíčit jeho postavu je popravdě řečeno takřka nemožné, protože zprávy, ve kterých se o něm hovoří, jsou skrovné a zlomkovité. Nemáme-li tedy k dispozici jeho životopis, pokusíme se aspoň, na základě evangelií, načrtnout jeho profil. V seznamu dvanácti Ježíšem vybraných apoštolů se však Matouš, jehož hebrejské jméno znamená „dar Boží“, vyskytuje pokaždé (srv. Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,15; Sk 1,13). První kanonické evangelium, které nese jeho jméno, jej v seznamu apoštolů velmi přesně charakterizuje jako „celníka“ (Mt 10,3). Takto je ztotožněn s člověkem sedícím v celnici, kterého Ježíš volá, aby jej následoval: Když odtamtud šel Ježíš dál, uviděl v celnici sedět člověka, který se jmenoval Matouš. A řekl mu: “Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním“ (Mt 10,3). Také Marek (srv. 2,13-17) a Lukáš (5,27-30) vyprávějí o povolání člověka, jenž seděl v celnici, a nazývají ho Levi, ale je to tentýž apoštol. Abychom si mohli představit scénu, popisovanou v Matoušově evangeliu (9,9), stačí si vybavit velkolepý Caravaggiův obraz nacházející se zde v Římě v kostele sv. Ludvíka (obr.). Z evangelií vyplývá další životopisná črta - v pasáži, která bezprostředně předchází vyprávění o povolání, se mluví o zázraku, jenž Ježíš vykonal v Kafarnau (srv. Mt 9,1-8; Mk 2,1-12) situovaném v blízkosti Galilejského moře, tedy Tiberiadského jezera (srv. Mk 2,13-14). Z toho lze vyvodit, že Matouš vykonával funkci výběrčího daní v Kafarnau, které leží právě „při moři“ (Mt 4,13) a kde byl Ježíš v Petrově domě stálým hostem. Na základě těchto prostých údajů plynoucích z evangelia můžeme vyvodit několik závěrů. Prvním z nich je, že Ježíš přijímá do skupiny svých blízkých člověka, jenž byl podle tehdejšího veřejného mínění v Izraeli obecně považován za hříšníka. Matouš totiž nejen manipuloval penězi považovanými za nečisté, protože pocházely od národa, který byl Božímu lidu cizí, ale spolupracoval také s jeho nenávistně chtivým představitelem, jímž vybrané daně pak mohly být libovolně použity. Z tohoto důvodu evangelia několikrát a jednotně mluví o „celnících a hříšnících“ (Mt 9,10; Lk 15,1) či o „celnících a nevěstkách“ (Mt 21,31). Kromě toho v celnících spatřují příklad hamižnosti (srv. Mt 5,46: mají rádi pouze ty, kteří mají rádi je) a zmiňují jednoho z nich, Zachea, jako „vrchního a velmi bohatého celníka“ (Lk 19,2). Lid o celnících dokonce hovoří jako o „lupičích, 201

podvodnících a cizoložnících“ (Lk 18,11). Na základě těchto narážek nás upoutá první fakt: Ježíš neodepírá své přátelství nikomu. Ba dokonce právě u stolu v domě MatoušeLeviho pronáší jako odpověď těm, kteří vyjadřovali své pohoršení nad tím, že přichází do tak málo doporučeníhodné společnosti, důležité prohlášení: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mk 2,17). Dobrá zpráva evangelia spočívá právě v tom, že Boží milost je nabídnuta hříšníkovi! Na jiném místě, v proslulém podobenství o farizeovi a celníkovi, kteří se přišli modlit do chrámu, Ježíš přímo poukazuje na celníka jako na cenný příklad pokorné důvěry v Boží milosrdenství. Zatímco farizej je hrdý na svou mravní dokonalost, „celník ...se neodvažoval ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“. A Ježíš k tomu poznamenává: „Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“ (Lk 18,13-14). V postavě Matouše nám tedy evangelia podávají skutečný paradox: ten, kdo je zdánlivě nejvíc vzdálen svatosti, se může stát dokonce vzorem pro přijetí Božího milosrdenství a nechat pak ve svém životě vyniknout jeho podivuhodné účinky. V této souvislosti sv. Jan Chrysostom činí významný postřeh, když poznamenává, že pouze v několika vyprávěních o povolání se poukazuje na práci, kterou dotyční právě konali. Petr, Ondřej, Jakub a Jan byli povoláni, když byli na rybolovu, Matouš právě když vybíral daně. V obou případech jde o práci malého významu, poznamenává Chrysostom, „poněvadž není nic odpornějšího než výběrčí daní a nic obyčejnějšího než rybolov“ (In Matth Hom.: PL 57,363). Ježíšovo povolání tedy dopívá i k lidem z nižších sociálních vrstev při konání jejich každodenní práce. Další závěr, který plyne z evangelního vyprávění, spočívá v tom, že Matouš na Ježíšovo povolání okamžitě reaguje: „vstal a šel za ním“. Stručnost této věty jasně ukazuje na Matoušovu pohotovost v odpovědi na povolání. Znamenalo to pro něho opustit všechno, zejména to, co mu zaručovalo příjem jistého, třebaže často nespravedlivého a nedůstojného výdělku. Matouš zřejmě pochopil, že důvěrné přátelství s Ježíšem mu již nedovoluje pokračovat v činnosti, kterou Bůh neschvaluje. A lze si snadno domyslet, jak zmíněnou skutečnost vztáhnout na dnešek: také dnes je nepřijatelné, abychom přilnuli k věcem, jež se neslučují s následováním Ježíše, jako například nepoctivé obohacování. Ježíš to říká bez obalu: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě“ (Mt 19,21). A právě to učinil Matouš, vstal a následoval ho! V tom, že ?vstal?, lze právem spatřovat jeho rozhodnutí skoncovat s životem v hříchu a vědomě přijmout novou, poctivou existenci ve společenství s Ježíšem. Připomeňme nakonec, že starobylá tradice církve je jednotná v tom, že Matoušovi připisuje autorství prvního evangelia. Poprvé to zmiňuje již Papiáš, biskupem z Hierapolis ve Frýgii, který kolem roku 130 píše: „Matouš sesbíral [Pánova] slova v hebrejském jazyce, a každý je vykládal jak uměl“ (viz Eusebius z Cesareje, Hist.eccl. II,39,16). Historik Eusebius k tomu dodává: „Když se Matouš, který kázal nejprve mezi hebreji, rozhodl odejít také k jiným národům, napsal ve své mateřské řeči evangelium, jež hlásal ve snaze nahradit těm, od nichž odcházel, písemně to, co jeho odchodem ztráceli“ (ibid. III,24,6). Evangelium napsané Matoušem hebrejsky či aramejsky už nemáme, ale v řeckém evangeliu, které máme, i nadále slyšíme přesvědčivý hlas celníka Matouše, jenž poté, co se stal apoštolem, pokračuje v hlásání spásonosného Božího milosrdenství. A tomuto poselství svatého Matouše nasloucháme, stále znovu o něm rozjímáme, abychom se i my naučili rozhodnosti vstát a následovat Ježíše. 202