ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM

ITER AD CHRISTIANAE RELIGIONIS DIVITIAS IN ITALIA QUAE AD FIDEM AMOREMQUE CHRISTI NOS PROMOVENT 24. června - 8. července 2016

PAROECIA SANCTI BENEDICTI PUSTIMER (CZ)

POUTNÍ VADEMECUM IV.

ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM

Lk 1, 68-79 Potom se říká následující kantikum z evangelia s příslušnou antifonou. Antifona k Zachariášovu kantiku je v liturgickém mezidobí pro každou neděli vlastní, pro všední dny je uvedena na příslušném místě v žaltáři. O slavnostech, svátcích a památkách svatých, pokud není vlastní, bere se ze společných textů; o památkách svatých se může vzít též z příslušného dne liturgické doby.

Mesiáš a jeho předchůdce

POCHVÁLEN BUĎ HOSPODIN, BŮH IZRAELE, * NEBOŤ NAVŠTÍVIL A VYKOUPIL SVŮJ LID. VZBUDIL NÁM MOCNÉHO SPASITELE * Z RODU SVÉHO SLUŽEBNÍKA DAVIDA, JAK SLÍBIL OD PRADÁVNA * ÚSTY SVÝCH SVATÝCH PROROKŮ; ZACHRÁNIL NÁS OD NEPŘÁTEL, * Z RUKOU VŠECH, KDO NÁS NENÁVIDÍ. SLITOVAL SE NAD NAŠIMI OTCI + ROZPOMENUL SE NA SVOU SVATOU SMLOUVU

*

NA PŘÍSAHU, KTEROU SE ZAVÁZAL NAŠEMU OTCI

ŽE NÁM DOPŘEJE,

+

ABRAHÁMOVI:

* ZBOŽNĚ A SPRAVEDLIVĚ SLOUŽILI PO VŠECHNY DNY SVÉHO ŽIVOTA.

ABYCHOM MU BEZE STRACHU A VYSVOBOZENI Z RUKOU NEPŘÁTEL

A TY, DÍTĚ, BUDEŠ PROROKEM NEJVYŠŠÍHO, * NEBOŤ PŮJDEŠ PŘED PÁNEM PŘIPRAVIT MU CESTU, DÁT JEHO LIDU POZNÁNÍ SPÁSY * V ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ

BOHA, * S KTEROU NÁS NAVŠTÍVIL TEN, KTERÝ VYCHÁZÍ Z VÝSOSTI, ABY ZAZÁŘIL TĚM, KDO ŽIJÍ V TEMNOTĚ A V STÍNU SMRTI, * A UVEDL NAŠE KROKY NA CESTU POKOJE.

Z MILOSRDNÉ LÁSKY NAŠEHO

SLÁVA OTCI I SYNU * I DUCHU SVATÉMU,

JAKO BYLA NA POČÁTKU, I NYNÍ I VŽDYCKY A NA VĚKY VĚKŮ.

Opakuje se antifona. 206

AMEN.

*

ITER AD CHRISTIANAE RELIGIONIS DIVITIAS IN ITALIA QUAE AD FIDEM AMOREMQUE CHRISTI NOS PROMOVENT 24 giugno - 8 luglio 2016 PARROCCHIA SAN BENEDETTO A PUSTIMER; 683 21 PUSTIMER 84, REPUBBLICA CECA RESPONSABILE: DR. JOSEF BENICEK; tel: +420.723.593.106; e-mail:[email protected]; www.pustimer-farnost.cz

POMPEI - 30.6. -1.7.2016 SINGOLE

n.

nome BENÍČEK Josef

TRIPLE

n.

n.

nome BÁBÍK Jiří BÁBÍKOVÁ Jana BÁBÍKOVÁ Patricie nome RUDLOVÁ Vlasta FIŠEROVÁ Miroslava MIKULČÍKOVÁ Jarmila

n.

nome SLOVÁK Josef SLOVÁKOVÁ Ludmila SLOVÁK Pavel

n.

nome MENŠÍKOVÁ Marie VAKRČKOVÁ Marie CROY Jana

DOPPIE

n.

nomi

autista autista VANĚK Vlastimil REK Jiří NAVLÁČIL Martin NAVLÁČILOVÁ Jaroslava KUDRMANN Jiří KUDRMANNOVÁ Marie TRÁVNÍČKOVÁ Marie POSPÍŠILOVÁ Zuzana HURTÍKOVÁ Milada PULTEROVÁ Marie GAZDÍK Václav GAZDÍKOVÁ Jitka ADAMCOVÁ Václava MARTINKOVÁ Libuše

n.

nomi BAROŠ Bohuslav PAZDERA Karel JANSKÁ Zuzana VOLDŘICHOVÁ Alena ADAMEC Josef HOLADA Jaroslav BLAŽEK Jiří BLAŽKOVÁ Anna KALINOVÁ Jaroslava PÁTEROVÁ Božena DANČÁKOVÁ Marie DANČÁK Josef NAVLÁČIL Jakub NAVLÁČILOVÁ Petra MIKEŠ Josef MIKEŠOVÁ Magda

nomi STAŇOVÁ Marta CHRENKOVÁ Eva RÍDL Vojtěch SLOVÁK Vojtěch MAŘASOVÁ Anna ŠPENDLÍKOVÁ Miroslava MANDÍKOVÁ Františka KRATOCHVÍLOVÁ Irena SLAVÍKOVÁ Ludmila HNÁTKOVÁ Marie ŠILHÁN Jan ŠILHÁNOVÁ Jaroslava FORMANOVÁ Jana KARPINSKÁ Halina

207

1. červenec 2016 pátek 13. týdne v mezidobí 1. týden žaltáře

RANNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja.

HYMNUS Nebeská slávo odvěká, naděje blahá člověka, ty, Synu Otcův jediný, nejčistší pannou zrozený. Vzbuzeným podej ruku svou, ať vstanou s myslí střízlivou, jež chválou tvou ať vždycky zní a vzdává ti dík povinný. Hle, vyšlá jitřenka se skví, o světle nese poselství. Rozpadají se noční tmy, nás jasem nebe prožehni. Ten jas ať tkví nám ve hrudi a z ní tmy noci vypudí, by neustále během dne nám chránil srdce čistotné. Ať víra předně žádaná kořeny v hloubi srdce má, s ní ať se těší naděje, tím víc se láska zaskvěje. Laskavý Vládce, Ježíši, buď s Otcem ti čest nejvyšší, i Duchu, který těší nás, po všechny věky, v každý čas. Amen.

208

PSALMODIE Ant. 1 Opět se ti, Pane, zalíbí oběť na tvém oltáři. Žalm 50 (51) Smiluj se nade mnou Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového. (Srov. Ef 4, 23-24) 3

4

5 6

7 8

Smiluj se nade mnou, Bože, * jenž jsi tak milosrdný, tak plný slitování, * a moji nepravost zahlaď! Smyj ze mne všechnu mou vinu * a z mého hříchu mě očisť! – Uznávám, špatně jsem činil, * svůj hřích mám na očích stále. – To proti tobě jsem hřešil, * spáchal, co tobě se příčí, takže tvůj soud je správný, * tvůj ortel spravedlivý. – Vždyť jsem už narozen s vinou, * matka mě počala s hříchem. Ty máš rád upřímné srdce, * v skrytu mě moudrosti učíš. –

9

Pokrop mě yzopem, zas budu čistý, * umyj mě, bělejší budu než sníh. 10 Veselí, radost mi zakusit dopřej, * ať jásají kosti, které jsi zdrtil. – 11 12

13 14

15 16

17 18

Odvrať se tváří od mých hříchů, * všechny mé špatnosti nadobro zahlaď. Stvoř ve mně čisté srdce, Pane, * nového, stálého ducha mi dej. – Neodvrhuj mě od své tváře, * ať ve mně trvá tvůj svatý duch. Dej, ať se opět těším z tvé spásy, * posil mě velkodušností. – Hříšníky budu učit tvým cestám, * bezbožní k tobě se vrátí zas. Před krveprolitím zachraň mě, Pane, * zajásám, jak jsi spravedlivý! – Odemkni, Pane, opět má ústa, * mé rty ti zapějí chvalozpěv. V krvavých žertvách zálibu nemáš, * 209

19

20 21

obětí tou se ti nezavděčím. Má oběť, Pane, je zkroušený duch, * zdrcené srdce neodmítneš. – Oblaž, Pane, svou dobrotou Sión, * zbuduj zas hradby Jeruzaléma! Pak se ti zalíbí v obětech řádných, † v zápalných žertvách a celopalech, * na oltář budou ti býčky klást.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Opět se ti, Pane, zalíbí oběť na tvém oltáři. Ant. 2 Vítězství a slávy dojde v Pánu celý rod Izraele. Kantikum Ať se k Pánu obrátí všechny národy Při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno. (Srov. Flp 2, 10) 15

Vpravdě ty jsi Bůh skrytý, * Bůh Izraele, Spasitel. –

16

Zastydí se a zahanbí, s potupou odejdou všichni, * kdo zhotovovali modly. Svůj lid vede Pán ke spáse, * k spáse, která potrvá na věky. Nebudete potupeni ani zahanbeni * na věčné časy. –

17

18

19

20

21

Tak praví Pán, Stvořitel nebes, * Bůh, který utvořil a upevnil zemi, její Tvůrce; nestvořil ji, aby byla pouští, * upravil ji k obývání: „Já jsem Pán, jiný není. * Nemluvil jsem skrytě na tmavém místě, neřekl jsem marně dětem Jákoba: Hledejte mě! * Já jsem Pán a mluvím pravdu, skutečnost hlásám“. – Shromážděte se, pojďte a přistupte všichni, * kdo jste zachráněni z pohanů. Ti, kdo pečují o své dřevěné modly, jsou bez rozumu, * kdo se doprošují boha, který nemůže pomoci. Dohodněte se, přijďte a poraďte se: * Kdo to stále říkal, kdo to dávno předpověděl: Což já nejsem Pán, †

210

Iz 45, 15-25

což je Bůh mimo mne? * Jen já jsem spravedlivý Bůh Zachránce. – 22

Obraťte se a dejte se spasit všechny končiny země, * neboť já jsem Bůh a nikdo jiný!

23

Při sobě přísahám, z mých úst vychází slovo pravdy, * slovo, jež nelze odvolat. Každé koleno se mně bude klanět, * přísahat každý jazyk. –

24

Řekne: Jen v Pánu je vítězství a síla, * s hanbou přijdou k němu všichni, kdo se mu vzpírali. Vítězství a slávy dojde v Pánu * celý rod Izraele.

25

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Vítězství a slávy dojde v Pánu celý rod Izraele. Ant. 3 S plesáním pojďte před tvář Páně. Pokud se tento žalm použil k invitatoriu, použije se žalm 94 (95). Žalm 99 (100) Radost poutníků při vstupu do chrámu Bůh dává vykoupeným zpívat vítěznou píseň. (Sv. Atanáš) 1 2

Jásejte Pánu všechny země! † A služte Pánu s radováním, * s plesáním pojďte před tvář jeho! –

3

Vězte, jen Pán je naším Bohem! † Stvořil nás, proto my jsme jeho, * lid jeho, stádo jeho pastvy. –

4

Vcházejte v jeho brány s díkem, † do jeho síní s chvalozpěvem! * Chvalte a ctěte jeho jméno! –

5

Protože Pán je dobrotivý, † po všechny věky milosrdný, * věrný je ke všem pokolením.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. 211

Ant. 3 S plesáním pojďte před tvář Páně. KRÁTKÉ ČTENÍ Ef 4, 29-32 Ať vám z úst nevychází žádná ošklivá řeč, ale mluvte jen taková slova, která mohou přispět k duchovnímu prospěchu tam, kde je toho třeba. Tak vaše řeč přinese užitek těm, kdo vás budou poslouchat. Nezarmucujte svatého Božího Ducha, který vám vtiskl svou pečeť pro den vykoupení. Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti. Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Dej mi zrána * zakusit tvou milost. R. Dej mi zrána * zakusit tvou milost. V. Dej mi poznat cestu, jíž mám kráčet. R. Zakusit tvou milost. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Dej mi zrána * zakusit tvou milost. ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM Ant. k Zachariášovu kantiku Pán navštívil a vykoupil svůj lid. PROSBY Klaňme se Kristu, neboť on skrze svůj kříž přinesl spásu lidskému pokolení, a volejme k němu: PANE, PROKAŽ NÁM SVÉ MILOSRDENSTVÍ. Kriste, ty jsi slunce našeho života, osvěcuj nás svými paprsky — a uč nás překonávat všechny špatné náklonnosti. Ochraňuj naše myšlenky, řeči a skutky, — abychom se ti dnes mohli líbit. Nehleď na naše hříchy — a zahlaď všechny naše nepravosti. Skrze svůj kříž a své vzkříšení — naplň nás útěchou Svatého Ducha. Otče náš, ... MODLITBA Bože, tys poslal na svět svého Syna, světlo, které osvěcuje každého člověka a zahání temnoty nevědomosti; chraň a posiluj naši víru, ať žádné pokušení neuhasí oheň, který v nás zanítila tvá milost. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

 212

MODLITBA K PANNĚ MARII RŮŽENCOVÉ V POMPEJÍCH 8. května  1. neděle v říjnu

Vznešená Královno Vítězná, Královno nebe a země, v tvém jménu se radují nebesa a chvěje podsvětí. Slavná Královno Růžence, my tvoje děti, shromážděné v tento slavný den, ti chceme vyjádřit vroucnost svého srdce a s dětinnou důvěrou ti předkládáme naše trápení, z Trůnu laskavosti, na němž sídlíš, přívětivě shlédni, ó Maria, na nás, na naše rodiny, na Evropu i svět. Ať u Tebe dojdou soucitu naše strádání a soužení, co nám ztrpčují život. Pohleď, ó Matko, co nebezpečí duše i těla, co pohrom a zármutků na nás doléhá. Matko, vypros nám u svého božského Syna milosrdenství, A svou laskavostí pokoř srdce hříšníků. Ukaž všem, jaká jsi, Královno míru a odpuštění. Zdrávas Maria … Je pravdou, že my, i když jsme tvými dětmi, každým hříchem znovu v srdci křižujeme našeho Ježíše, a znovu probodáváme tvé srdce. Přiznáváme, že zasluhujeme ty nejpřísnější tresty. Ale rozpomeň se, jak jsi na Golgotě spolu se svatou Krví, přijala závěť umírajícího Spasitele, který tě prohlásil naší Matkou, Matkou hříšníků. 213

Jako naše Matka, jsi proto naší Přímluvkyní, naší nadějí. A my, v slzách, vztahujeme své prosebné ruce a voláme: smiluj se. Dobrá Matko, smiluj se nade námi, nad našimi dušemi, nad našimi rodinami, nad našimi příbuznými, nad našimi zemřelými, především nad našimi nepřáteli i nad mnohými, kteří si říkají křesťané, a přece urážejí milující Srdce tvého Syna. Dnes prosíme, smiluj se nad zbloudilými národy, nad celou Evropou, nad celým světem, aby se kajícně vrátil k tvému Srdci. Nade všemi se smiluj, Matko milosrdenství! Zdrávas Maria … Maria, rač nás milostivě vyslyšet! Do tvých rukou vložil Ježíš všechny poklady své milosti a svého slitování. Ty, korunovaná Královno, sedíš po pravici svého Syna, v zářivé nehasnoucí slávě, nade všemi kůry andělů. Tvá vláda se rozpíná až do konce nebes, tobě je podrobena země i celé stvoření. Jsi všemohoucí skrze milost. Proto nám můžeš pomoci. Pokud bys nám pomoci nechtěla, protože jsme nevděčné děti a tvé ochrany si nezasloužíme, nevíme, na koho se obrátit. Tvé mateřské srdce nedopustí, abys viděla, nás své děti, ztracené. Děťátko, jež spatřujeme na tvém klíně a mystický růženec, který obdivujeme v tvé ruce, nám dodávají důvěry, že budeme vyslyšeni. A my ti zcela důvěřujeme, jako slabé děti se odporoučíme do nejněžnější mateřské náruče, a dnes od tebe očekáváme toužebné milosti. Zdrávas Maria…. Prosme o Mariino požehnání A nyní tě, Královno, prosíme o poslední milost, kterou nám v tento slavný den nemůžeš odepřít. Nám všem uděl svou stálou lásku a především své mateřské požehnání. Neodejdeme od Tebe, dokud nám nepožehnáš. Požehnej, Maria, v této chvíli Svatému Otci. K dávnému jasu své koruny, k vítězstvím tvého růžence, pro něž tě nazývají Královnou vítěznou, připoj Matko ještě toto: dej zvítězit náboženství a uděl mír lidskému společenství. Žehnej našim biskupům, kněžím a zvláště těm, kdo horlí pro tvou svatyni. Žehnej konečně všem, kdo pěstují a šíří úctu k svatému růženci. Ó posvátný růženci, sladký řetězci, co nás spojuješ s Bohem, pouto lásky, co pojíš nás s anděly, věži spásy při útocích zla, bezpečný přístave v ztroskotáních světa, už tě nikdy neopustíme. Budeš nám útěchou v hodině úzkosti, tobě patří poslední polibek hasnoucího života. Posledním vzdechem našich rtů pak bude tvé přesladké jméno, Královno růžencová, naše drahá Matko, Útočiště hříšníků, Potěšení zarmoucených. Budiž všude požehnaná, na nebi i na zemi, nyní a navěky. Amen. Zdrávas Královno…. 214

Lodí za rybářem z Galileje

Pobřeží Amalfi je jedno z nejkrásnějších v Itálii, pod strmými skalami modré moře, a město jakoby vlepené na kousek volné půdy. Ptáme se tedy, jak k tomu došlo, že právě tu postavili tak krásnou katedrálu a že je v ní hrob apoštola Ondřeje, hlavního patrona východní církve, podobně jako je sv. Petr patron církve Římské. Musíme se vžít do situace raného středověku a tehdejší komunikace. Nebyla letadla, nebyly autostrády, do dálky se nejlíp cestovalo jen po moři. A tak se stalo, že chudí rybolovci z pustého zálivu, kteří měli mnoho dětí, naučili se stavět lodi a ovládat je tak dobře, že se stali světovou velmocí. V době křížových výprav dobyli dokonce i Cařihrad a odtud si ostatky apoštola přivezli k sobě. A on se jim stále zjevuje jako živý, jeho kosti mají zvláštní úkaz. Je tu tedy vhodné místo k modlitbě za jednotu mezi východem a západem. (Tomáš kardinál Špidlík S.J., čestný občan pustiměřský)

215

Sv. Ondřej, Protóklitos

/katecheze Benedikta XVI.při středeční generální audienci, 14. června 2006 na náměstí sv. Petra/

Drazí bratři a sestry, v posledních dvou katechezích jsme mluvili o postavě sv. Petra. Nyní chceme, nakolik nám to prameny dovolí,poznat trochu blíže i ostatních jedenáct apoštolů. Proto dnes promluvíme o svatém Ondřeji, bratru Šimona Petra; také on byl jedním ze Dvanácti. První charakteristika, která na Ondřeji upoutává pozornost, je jméno: není hebrejské, jak by se dalo očekávat, ale řecké, což je nepřehlédnutelným znakem jisté kulturní otevřenosti jeho rodiny. Nacházíme se v Galileji, kde řecký jazyk a kultura jsou do značné míry zastoupeny. V seznamech Dvanácti zaujímá Ondřej druhé místo, jako u Matouše (10,1-4) a Lukáše (6,13-16), nebo čtvrté místo jako u Marka (3,13-18) a ve Skutcích apoštolů (1,13-14). Každopádně se v prvních křesťanských komunitách jistě těšil velké vážnosti. Z evangelií jasně vyplývá pokrevní vztah mezi SOCHA SV. ONDŘEJE, katedrála v Amalfi Petrem a Ondřejem, stejně jako společné povolání, s nímž se na ně Ježíš obrátil. Čteme tu: „Když se Ježíš ubíral podél Galilejského moře uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře, byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí“ (Mt 4,18-19; Mk 1,16-17). Ze čtvrtého evangelia vyplývá další významná zvláštnost: Ondřej byl nejprve učedníkem Jana Křtitele; to nám dokazuje, že byl mužem, který hledal, který sdílel naději Izraele, který chtěl co nejblíže poznat slovo Pána, skutečnost přítomného Pána. Byl skutečně mužem víry a naděje; a od Jana Křtitele jednoho dne slyšel, jak prohlašuje Ježíše za „beránka Božího“ (Jan 1,36); povstal tedy a spolu s dalším nejmenovaným učedníkem následoval Ježíše, Toho, jehož Jan nazval „beránkem Božím“. Evangelista říká: „viděli, kde bydlí a ten den zůstali u něho“ (Jan 1,37-39). Ondřej se tedy těšil vzácným okamžikům Ježíšovy blízkosti. Vyprávění pokračuje významnou poznámkou: „Jeden z těch dvou učedníků, který slyšel Janova slova a šel za ním byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten jako první nalezl svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše – to přeloženo znamená Kristus – a přivedl ho k Ježíšovi“ (Jan 1,40-43), čímž okamžitě projevil nevšedního apoštolského ducha. Ondřej byl tedy prvním z apoštolů, který byl povolán následovat Ježíše. Právě proto jej byzantská liturgie uctívá titulem Protóklitos, jenž doslova znamená „první povolaný“. Je také jisté, že vzhledem k bratrskému vztahu Petra a Ondřeje se Církev v Římě a Konstantinopoli vnímají zvláštním způsobem jako sesterské Církve. Můj předchůdce 216

Pavel VI., aby tento vztah zdůraznil, vrátil v roce 1964 vzácnou relikvii svatého Ondřeje až do této doby uchovávanou ve vatikánské bazilice -, pravoslavnému biskupumetropolitovi města Patrasu v Řecku, kde byl podle tradice apoštol ukřižován. Evangelijní tradice zvláště připomínají jméno Ondřeje při jiných třech příležitostech, které nám dávají poznat tohoto muže trochu více. Prvním je rozmnožení chlebů v Galileji. V tomto úryvku se právě Ondřej zmínil Ježíšovi o přítomnosti chlapce, který měl sebou pět ječných chlebů a dvě ryby: trochu málo – jak podotkl – pro všechny lidi, kteří se na tom místě sešli (srv. Jan 6,8-9). V tomto případě zasluhuje důraz Ondřejův realizmus: vzpomněl chlapce, - proto se ptá: „Ale co je to pro tolik lidí?“ (tamtéž) - a uvědomil si také nedostatečnost jeho skrovných zásob. Nicméně Ježíš se dokázal postarat, aby bylo dostatek pro celé množství lidí, co si ho přišli poslechnout. - Druhá příležitost se naskytla v Jeruzalémě. Při odchodu z města jeden učedník zmínil Ježíšovi úchvatný pohled na mohutné hradby, které obléhaly chrám. Mistrova odpověď byla překvapivá: řekl, že z těch hradeb nezůstane kámen na kameni. Tehdy se ho Ondřej společně s Petrem, Jakubem a Janem zeptali: „Řekni nám, kdy se to stane a jaké bude znamení, že se to všechno už naplňuje?“ (Mk 13,1-4). V odpovědi na tuto otázku Ježíš pronesl důležitou řeč o zničení Jeruzaléma a o konci světa, přičemž vybídl své učedníky, aby prozíravě četli znamení časů a vždy zůstali bdělí. Z té události můžeme vyvodit, že se nesmíme obávat klást Ježíšovi otázky, ale zároveň musíme být ochotni přijmout učení, které nám nabízí, i když jsou překvapivá a obtížná. V evangeliích je nakonec zaznamenána třetí Ondřejova iniciativa. Dějištěm je opět Jeruzalém, krátce před utrpením. K slavení Paschy – vypráví Jan - přišli do svatého města i někteří Řekové, pravděpodobně proselyté nebo bohabojní věřící, aby se o svátku Paschy klaněli Bohu Izraele. Ondřej a Filip, dva apoštolové s řeckými jmény, dělají této malé skupině Řeků tlumočníky a prostředníky u Ježíše. Pánova odpověď na jejich prosbu se jeví – jako tomu bývá často v Janově evangeliu – záhadná, avšak právě proto vystupuje její bohatý význam. Ježíš říká dvěma učedníkům a skrze ně, řeckému světu: „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo, odumře-li však, přinese hojný užitek. (12,23-24). Co v této souvislosti ta slova znamenají? Ježíš chce říci: Ano, k setkání mezi mnou a Řeky dojde, nebude to ale prostý rozhovor mezi mnou a několika osobami, které žene především zvědavost. Mou smrtí, která se dá přirovnat k pšeničnému zrnu, co padá do země, nadejde hodina mého oslavení. Z mé smrti na kříži vzejde velká plodnost: „odumřelé pšeničné zrnko“ – symbol mého ukřižování – se ve vzkříšení stane chléb života pro svět; bude světlem pro národy a kultury. Ano, k setkání s řeckou duší, s řeckým světem, dojde v oné hloubce, na níž ukazuje pšeničné zrno, které do sebe nasává síly země i nebe a stává se 217

chlebem. Jinými slovy, Ježíš prorocky mluví o Církvi Řeků, Církvi pohanů, Církvi světa jako plodu své Paschy. Pradávné tradice spatřují v Ondřejovi, který toto slovo tlumočil Řekům, nejen tlumočníka několika Řeků v právě zmíněném setkání s Ježíšem, nýbrž považují ho za apoštola Řeků ve létech, která následovala po Letnicích. Uvědomují nás, že ve zbývajícím životě byl hlasatelem a tlumočníkem Ježíše pro řecký svět. Petr, jeho bratr, dospěl z Jeruzaléma přes Antiochii do Říma, aby tam konal své všeobecné poslání. Ondřej byl naopak apoštolem řeckého světa: tak se v životě i ve smrti jeví jako opravdoví bratři bratrství, které se symbolicky vyjadřuje ve zvláštním vztahu stolce římského a cařihradského, vskutku sesterských církví. Pozdější tradice, jak jsem se zmínil, vypráví o Ondřejově smrti v Patrasu, kde i on podstoupil trest ukřižování. V tom svrchovaném okamžiku však, podobným způsobem jako bratr Petr, žádal, aby byl přibit na kříž odlišný od toho Ježíšova. V jeho případě jde o kříž ve tvaru písmene X, kdy je totiž příčně břevno skloněno, proto je nazýván „kříž sv. Ondřeje“. Krátce před svým ukřižováním - podle starobylého vyprávění (z počátku 6. století), nadepsaného: „Ondřejovo utrpení - měl apoštol říci: „Buď pozdraven, ó kříži, slavnostně uvedený Kristovým tělem a ozdobený jeho údy, jako vzácnými perlami. Dříve než na tebe Pán vystoupil, naháněl jsi pozemský strach. Nyní však, obdařen nebeskou láskou, jsi přijímán jako dar. Věřící vědí kolik je v tobě radosti, kolik máš připraveno darů. S jistotou tedy a naplněn radostí přicházím k tobě, abys i mne přijal jásajícího jako učedníka toho, který byl na tebe pověšen ... Ó blažený Kříži, který jsi přijal vznešenost a krásu Pánových údů!… Uchop mě a nes mě daleko od lidí a odevzdej mě mému Mistru, aby mě skrze tebe přijal ten, který mě skrze tebe vykoupil. Buď pozdraven ó Kříži, vskutku buď pozdraven!“ Jak patrno, je tu velmi hluboká křesťanská spiritualita, která vidí v kříži nejen nástroj mučení, ale spíše nesrovnatelný prostředek plného připodobnění se Vykupiteli, pšeničnému Zrnu, padlému do země. Odtud se musíme naučit velmi důležité lekci: naše kříže nabývají hodnotu, jsou-li chápány a přijímány jako podíl na kříži Kristově, padne-li na ně odlesk jeho světla. Jen tímto Křížem jsou i naše utrpení zušlechtěna a nabývají svůj pravý smysl. Apoštol Ondřej, nás tedy učí ochotně následovat Ježíše (srv. Mt 4,20; Mk 1,18), mluvit o Něm s nadšením všem, s nimiž se setkáme, a především pěstovat s Ním opravdu důvěrný vztah, s vědomím, že pouze v Něm můžeme najít poslední smysl svého života i své smrti.

218

AMALFI „Den co den sem přicházejí tisíce turistů, aby obdivovali krásy kouzelné přírody a umění, jež proměnilo skály ve svatyně… Přijď a přines nám bohatství svého lidství, my bychom ti rádi nabídli vroucnost našeho přátelství. Čekáme tě.“ (Beniamino Depalma, arcibiskup Amalfi-Cava de'Tirreni)

Amalfské pobřeží - pohled z Ravella

Jedinečným svědectvím o úloze, kterou měli obyvatelé Amalfi v šíření hodnot evangelia na Východě a zvláště v zemi Ježíšově jsou dějiny počátků Suverénního Maltézského řádu. Řád maltézských rytířů byl založen fra Gerardem Sassem, šlechticem z osady Scala, která se prostírá na amalfském pobřeží. Byl mužem „osvědčené svatosti, jenž po dlouhý čas a během války, jež vedla k dobytí Jeruzaléma křižáky (1. Křížová výprava v r. 1099) sloužil v městské nemocnici, založené Amalfskými. Mons. Cesario D´Amato, emeritní opat kláštera sv. Pavla za hradbami v Římě a historik amalfských kořenů, ve své knize L'Origine dell'Ordine Ospedaliero di S. Giovanni di Gerusalemme (1974) datuje založení amalfském nemocnice v Jeruzalémě do let 1020-1048. Podle zpráv, jež nacházíme v Dějinách Normanů, sepsaných v letech 1080-1089 montecassinským mnichem Amatem, byla nemocnice vybudována jistým Maurem, synem Pantaleona, „šlechtice z Amalfi, který žil bezustání před Bohem“. Mezi mnoha dobrými díly (daroval i bronzové brány dómu v Amalfi, opatství na Montecassinu a sv. Pavla za hradbami) založil v Jeruzalémě 219

nemocnici se záměrem „přijímat zdravé i nemocné“, kteří se vydali na pouť k Svatému Hrobu. Kláštery a hospice postavili „amalfští obchodníci naproti branám chrámu Pánova zmrtvýchvstání“. Svými sbírkami rovněž zajišťovali chod nemocnice. Během dobývání Jeruzaléma, k němuž došlo v průběhu první křížové výpravy, byl Gerardo de Saxo jedním z mnichů či dobrovolníků, kteří přijímali chudé v hospicu, zasvěceném sv. Janovi. Během obléhání „se muslimové obávali, že by jim mohl činit úklady a proto ho uvrhli do vězení“. Křižáci, kteří pak vstoupili do Jeruzaléma, jej nalezli „v temném a krutém žaláři, přikovaného okovy a zmučeného mnohým trýzněním…. Svatý muž, i přesto že bil dobitý, se ihned s velkou horlivostí a láskou vrátil ke své svaté službě pohostinnosti“. Jakmile Gottfried z Bouillonu vstoupil do Jeruzaléma, chtěl navštívit nemocnici a byl jí tak nadšen, že jí věnoval některé ze svých držav ve Francií. Tak se začalo vytvářet jmění nemocnice, která za krátký čas „značně rozmnožila svá vlastnictví i renty“. Tyto dary se už nedávaly opatství, ale přímo nemocnici, která tak začala nabývat vlastní ekonomické nezávislosti. Fra Gerard stál před nutností postavit fungování nemocnice na nových základech. Zrodil se tak nový řeholní řád, první v dějinách Církve, jenž vznikl s přesně daným cílem, totiž sloužit chudým. Špitální řád sv. Jana Jeruzalémského dosud existuje a je znám rovněž pod názvem Maltézští rytíři.

DÓM Dóm v Amalfi je zasvěcen svatému Ondřeji, k němuž se pojí následující zázrak. Psal se 27. červen 1544. Tu se na moři znenadání objevily pirátské lodi. Obyvatelé Amalfi byli zděšeni. Sebrali se proto na modlitbách v katedrále a prosili o ochranu svého patrona, sv. Ondřeje, apoštola. Tu se moře začalo vzdouvat jako za velké bouře a přinutilo pirátské lodě odplout. Všichni volali: zázrak! Na poděkování za obdrženou milost, Amalfští zasvětili 27. červen připomínce této události. 220

Katedrála byla postavena v IX. století. V roce 990 byla rozšířena, když dóže Mansone III. získal od papeže Jana XV. „její povýšení na biskupský kostel s hodností metropolitního chrámu“. V roce 1203 pak byl rekonstruován. V roce 1208 chrám prožíval nejprestižnější okamžik svých dějin, kromě toho, že byla už téměř dokončena jeho architektonická struktura. Pietro Campano, učený muž z amalfském šlechtické rodiny, papežský legát v Sýrii, jehož Inocenc III. jmenoval kardinálem, přinesl do Amalfi tělo apoštola Ondřeje, jemuž už byl zasvěcen městský kostel. Díky získání relikvií a papežského jmenování, se amalfském chrámu dostává nové výsady, neboť od této chvíle se nazývá „katedrála“. Po přinesení ostatků se poprvé kostel nazývá „ecclesia maior“ zatímco ještě před pár lety se objevoval rovněž název „ecclesia mater“.

Interiér dómu Promlouvá stylem pozdního baroka. V letech 1690-1724 prošel restaurováním, které uskutečnil Arcangelo Guglielmelli, nejslavnější architekt té doby. Trojlodní interiér, ve tvaru latinského kříže, je rozdělen dvaceti pilíři. Strop z počátku XVIII. století, zdobený zlatými kazetami, jež jsou dílem neapolského řezbáře Francesca Goriho, dává ve čtyřech velkých obrazech, jejichž autorem je Solimenův žák Ondřej z Asty -, číst svědectví „jednoho ze Dvanácti“: bičování sv. Ondřeje, jeho ukřižování, zázrak many a obraz světce vyvýšeného na kříž. Od stejného autora pochází i obraz na hlavním oltáři, po jehož stranách jsou dva mozaikami zdobené ambony z konce XII. století. Obdiv si zaslouží i starobylá křtitelnice z červeného egyptského porfýru, pocházející z Paestum, která spočívá v první kapli nalevo. Z levé lodi, mezi čtvrtou a pátou kaplí, vede schodiště do krypty. 221

Krypta dómu Byla vybudována v roce 1253 a obnovena v roce 1719. Stěny schodiště zdobí obrazy: Madony s Dítětem, sv. Jana a Ondřeje a Pieta ze XVI. století. Oltáři, jehož autorem je Domenico Fontana, vévodí bronzová socha sv. Ondřeje, vytvořená Michelangelem Naccherinem a věnovaná španělským králem Filipem III., přičemž oltářní architráv uzavírají dvě mramorové sochy – sv. Štěpána a sv. Vavřince s dílny Pietra Berniniho. Pod oltářem se uchovávají relikvie svatého apoštola Ondřeje, přenesené v roce 1208 kardinálem Pietrem Capuanem při návratu ze Svaté země. Kosti sv. Ondřeje, uložené v nádherně zdobeném relikviáři, vydávají zvláštní substanci, zvanou ´mana´.

Nejslavnější poutníci a zázrak many Mezi nejslavnějšími poutníky, kteří v minulých staletích překročili práh dómu v Amalfi, historikové uvádějí návštěvu královny Jany z Neapole s manželem Ludvíkem a pár staletí nato pouti španělských vicekrálů. Mezi nesčetnými poutníky je třeba připomenout sv. Brigitu Švédskou, patronku Evropy, která se na hrobě sv. Ondřeje modlila v roce 1366, snad právě v den jeho svátku, 30. listopadu, na závěr své pouti po jižní Itálii. Ještě předtím však jedna starobylá i místní tradice uvádí, že k hrobu sv. Ondřeje připutoval i sv. František z Assisi. Zástupy zbožných ctitelů svatého patrona Amalfi se ještě rozrostly počínaje 29. listopadem 1304, v důsledku tzv. ´zázraku many´, kdy jeden starý poutník, vracející se ze Svaté země, si povšiml, že z vázy nad urnou světce vyvěrají jakoby gumovité bublinky podobné jinovatce. Od tohoto okamžiku byly relikvie přemístěny tak, aby se mana, během svých častých výlevů, mohla díky kanálku uchovávat. Amalfští tento jev chápou jako znamení, že apoštol nad nimi drží svou ochrannou ruku. Nádoba je položena na hrobě světce v kryptě dómu. 222

Bronzová brána dómu Vstupní brána dómu byla ulita v Konstantinopoli v roce 1066 a katedrále přímořské republiky, svému rodnému městu ji daroval bohatý obchodník Pantaleon z Maura. Do této konstantinopolské série patří i dvě brány baziliky sv. Marka v Benátkách, rčená sv. Klementa, a ta, kterou daroval Leo z Molina, kurátor baziliky v letech 1112-1138. Tepaným křídlům brány vévodí kříž, připomínající Ježíšovu oběť, skrze niž se člověku dostalo věčné spásy. Čtveřice kazet znázorňuje přímluvu Panny Marie a svatých, kteří orodují za Církev u Krista, aby dal člověku vstoupit do chrámu, tedy do Božího království.

Rajský klášter Byl vybudován v polovině XIII. století (1266-1268) učencem a filantropem Filipem Augustaricciem, arcibiskupem Amalfi. Rozkládá se poblíž starobylé baziliky sv. Kříže. Arcibiskup měl v úmyslu vytvořit hřbitov, kde by kosti mrtvých mohly znovu vyrašit, podle dogmatu o vzkříšení, jako ráj, a odtud také název kláštera. Prameny říkají, že jako první tu byl pohřben arcibiskupův bratr Jan, který zemřel v roce 1282, jenž skoro čtyřicet let působil jako soudce svého města a je autorem reformy Consuetudines Amalphiae. S pohřbíváním na tomto místě se ustalo počínaje XVI. stoletím. Z kláštera je rovněž nádherný výhled na věž dómu.

Bazilika sv. Kříže Nejvznešenější stavbou starobylé přímořské republiky Amalfi je tzv. „druhotná katedrála“ – bazilika sv. Kříže. Původní struktura stavby pochází ze VI. století. Původně byla zasvěcena Nanebevzetí Panny Marie a svatým Kosmovi a Damiánovi. Architektonicky byla původně trojlodní bazilikou. Bazilika sv. Kříže, svou klasickou formou dávných křesťanských chrámů, tvořila po staletí jediný architektonický komplex s katedrálou. Dnes se v ní nachází dómské muzeum. 223

RAVELLO Před lidským géniem toto místo zvěčnil ve své nekonečné dobrotě sám Umělec nejvyšší, když v něm zahrnul vše, co ´proniká a vyzařuje v celém vesmíru´.

Název označuje skalnatou a příkrou pozici, vévodící celému Amalfskému pobřeží, jehož úchvatnou perlou je právě Ravello. Tak je opěvoval už Giovanni Boccaccio (+1375) v Dekameronu: „Mezi městy Amalfského pobřeží, vypínajícími se nad mořem, se nachází jedno, jež nese název Ravello, v němž kdysi stejně jako dnes sídlí bohatí lidé, a kde žil také jeden velmi bohatý jménem Landolfo Rudolfo“. Romantický hudební skladatel Richard Wágner, nadšen při své návštěvě Ravella štěstím, že v Rufolově vile, dýchající kouzlem a tajem, našel Parsifalovo zákoutí, napsal magickou větu: „Našel jsem nádhernou Klingsorovu zahradu – 26. května 1880.“ Počátky města lze klást do IV.-VI. století po Kristu, jak dokazují různé sarkofágy, náhrobní urny a kameny. Díky cestám a komerčním aktivitám svých podnikatelů, „lidí bohatých a zběhlých v obchodu“ se všemi městy Středomoří, kde vyloženě zakládali čtvrti, zvané „Rua Ravellensium“, dosáhlo Ravello v X.-XIII. století výšin své občanské, ekonomické i kulturní velkoleposti. Křesťanství proniklo do Ravella s nejvyšší pravděpodobností mezi IV. a VI. stoletích po Kristu. Byly to římské aristokratické rodiny, které právě na tomto území, chráněném horami, našly jisté útočiště před nájezdy barbarů a přinesly do Ravella radostnou zvěst 224

evangelia. Významným svědectvím o křesťanském životě v těchto stoletích – kromě jiných památek – zůstává čelní strana sarkofágu, vyobrazující klanění Mágů, a s ohledem na charakteristické stylové a ikonografické prvky je datována do roku 340 a uchovává se v Rufolově vile; dále pak se zachoval sarkofág s vytesaným křížem, který se nyní nachází v dómském muzeu. Po sledu 54 biskupů, většinou z ravellských patricijských, kteří dodali místní Církvi lesk a věhlas, byla v roce 1818 arcidiecéze zrušena a podřízena Arcidiecézi Amalfi. Po II. vatikánském koncilu byl tento titul starobylé diecéze dáván biskupům, pověřeným v Církvi zvláštními posláními; v současnosti má kupř. titul arcibiskupa z Ravella Mons. Claudio Gugerotti, apoštolský nuncius v Gruzii, Arménii a v Azerbajdžánu. Někdejší katedrála, zasvěcená Panně Marii Nanebevzaté, uchovává vzácnou relikvii patrona města sv. Pantaleona, lékaře a mučedníka z Nikomédie, který žil ve IV. století (patron prvního pustiměřského kostela – rotundy!). Prosperující a mocné město dosáhlo úplné nezávislosti na Amalfské republice. Jen co se po celém rozsáhlém území rozšířilo křesťanství, začaly se kolem roku 1000 či 1039 stavět kostely; byly tu založeny dva řeholní instituty sv. Benedikta, totiž ženský – Nejsvětější Trojice v roce 944 a mužský - sv. Trifona. Díky normanskému Ruggeru d’Altavilla, zvanému Borsa, synu Roberta Giuscarda, vévody Puglie a Kalábrie, bylo v roce 1086 povýšeno papežem Viktorem III. na biskupství, s privilegiem být podřízeno přímo Apoštolskému Stolci. Po dlouhém a pohnutém období krize, způsobené válkami mezi Robertem Guiscardem a Gisulfem ze Salerna, upadá v roce 1135 do rukou Pisánských, kteří je tři dny plenili a pálili. Jen co se z porážky vzpamatovalo, bylo Ravello nadále po další dvě staletí bohatým a vzkvétajícím uměleckým, náboženským a kulturním centrem. Od XV. století, díky přesídlení významných ravellských šlechtických rodin do Neapole a také v důsledku dalších politických i přírodních událostí, začal jeho pozvolný úpadek, který vyvrcholil v XVII.-XVIII. století. Zásluhou zahraničních cestovatelů, kteří v XIX. století šířili pověst o jeho přírodních krásách i starobylých a uměleckých památkách, začala občanská, ekonomická a kulturní renesance místa. 225

DÓM V XI. století jej vybudoval první biskup města, místní patricij a mnich benediktinského kláštera sv. Trifona, Orso Papicio, a stavbu financoval šlechtic Nicolò Rufolo. Jde o stavbu bazilikálního stylu, rozdělenou do tří lodí, z nichž každá je nesena osmi granitovými sloupy, a transeptu, v němž se otvírají tři absidy. V roce 1941 byl zapsán do seznamu národních památek. Na průčelí najdeme jak prvky románské tak pozdější. K portálu původně vedlo dvojí schodiště, které však bylo zničeno zemětřesením v roce 1786. Tvořily jej oblouky na sloupech, z nichž čtyři jsou na průčelí viditelné dodnes. Interiér dómu, původně v románském slohu 18. století, byl přebudován na barokní; a v posledních dvaceti letech byl v lodích obnoven původní románský styl Skutečným skvostem této katedrály, v němž se obdivuhodně zračí víra, umění i sama příroda s rozmanitými květinovými a mozaikovými dekoracemi, je ambon k hlásání evangelia. Obdivný pohled ihned směřuje ke lvům a lvicím s bohatou hřívou a hrozivými chřtány, kteří jsou jako živí, nesouce na svých zádech drahocenné břímě; k točitým sloupům, pokrytým pestrými mozaikami; k nádherné orlici s plavým peřím, symbol evangelisty sv. Jana, jenž k nám promlouvá úvodní větou svého evangelia „Na počátku bylo Slovo“. Úchvatný monument, bohatý na vzácné mramory a smaltované mozaiky, jenž v arabsko-byzantském stylu umocňuje románský sloh, je dílem velkého mistra Nicoly Bartolomea z Foggi, který je vytvořil v roce 1272 na žádost vznešeného a štědrého Nicoly Rufola, k poctě Panny Marie, zobrazené s Dítětem uprostřed projektu; po bocích pak vidíme znak bohaté a mocné rodiny 226

Rufolových. Na její připomínku zůstala malá kaple, pro kterou donátor jako prosbu za spásu svou i svých drahých, zanechal různé statky V Ravellu a v Puglii, kde zemřel v květnu 1276. Naproti nádhernému hlavnímu ambónu, který se používá k hlásání evangelia především o slavnostech, stojí nalevo jiný, skromnější, ale starší, který nechal zbudovat druhý biskup Ravella, Costantino Rogadeo, jenž stál v čele diecéze v letech 1094-1156. Je ozdoben dvěma mozaikami, znázorňujícími proroka Jonáše: napravo je prorok pohlcen rybou, nalevo pak vyvržen na pláž: symbol Kristovy smrti a zmrtvýchvstání, jak v Matoušově evangeliu sám říká: „Jako byl Jonáš v břiše ryby tři dny a tři noci, tak bude i Syn člověka tři dny a tři noci v útrobách země“ (Mt 12,39). Uprostřed Pod pultem se otvírá nika, symbolizující Kristův prázdný hrob jako znamení jediného historického důkazu jeho zmrtvýchvstání. Nahoře po bocích arkády centrální niky jsou dva pávi, směřující k prameni vody: jsou symbolem touhy člověka po životě věčném, která čerpá jedině z Boha, pramene života. Dva kosmické kruhy symbolizují svět v jeho pohybu a odkazují na stvořitelské působení Slova. Tento ambon je vskutku "Monumentum Resurrectionis Christi", pomníkem Kristova zmrtvýchvstání. Monumentem výjimečného umění je i brána dómu vytvořená Barisanem z Trani: poprvé v Itálii totiž použil techniky bronzového reliéfu namísto rytého, jehož se používalo v Cařihradě, jak to uvidíme na branách katedrály v Amalfi.

KAPLE SV. PANTALEONA Její zbudování si přál biskup Michele Bonsio. Stavba byla zahájena v roce 1617 a dokončena v roce 1643 na místě předcházející stejnojmenné kaple. Uchovává se v ní ampule s krví světce, která se dvakrát v roce – květnu a červenci – zkapalňuje. Svědectví biskupa Costantino Rogadeo dokládá přítomnost relikvie v Ravellu už od roku 1112.



Svatý Pantaleon Vlastí světce bylo starobylé a lidnaté město v Bithýnii, rozkládající se nad Marmarským mořem, místo vskutku okouzlující a rozkošné. Název dostalo po králi Nikomédovi I., který je založil

Obraz sv. Pantaleona v presbytáři v Pustiměři 227

v roce 264 před Kristem a udělal z něj hlavní město svého království. Plínius je nazývá městem přeslavným, a vskutku jím bylo jak počtem obyvatel, tak bohatstvím pamětihodností, ale i svým hospodářstvím a obchodem. Tady, po porážce u Zamy, hledal útočiště nejproslulejší vojevůdce v dějinách – Hanibal z . Když se však dověděl, že jej pruský král míní předat Římanům, než by padl do rukou nepřátel, končí svůj život číší s jedem. Tady spatřil světlo světa mučedník, sv. Pantaleon. Přesný rok jeho narození neznáme, ale jistě to muselo být v posledních letech Probova impéria, to znamená v období 280-282. Pantaleonův otec se jmenoval Eustorgius a matka Eubola. Oba patřili k nejvyšší nikomédské aristokracii. Eustorgius však byl zarytým a zapřisáhlým pohanem, zatímco Eubola byla květem křesťanských ctností, svatou ženou, plnou dobroty a lásky. Když se jí narodil syn, zasvětila ho Bohu a s velkou starostlivostí mu vštěpovala ryzí nauku evangelia, očekávajíc, že se Boží milost dotkne manželova srdce, aby mu dovolil udělit svatý křest. Nebylo jí však dopřáno se toho dne dožít, protože zemřela, kdy bylo synovi jen několik málo let. Když Pantaleon povyrostl, ukázalo se, že má mimořádné nadání, proto byl vzdělán ve vší moudrosti východní a řecké literatury. Jen co dokončil literární a vědecká studia, projevil přání věnovat se medicíně. Vstoupil tedy do školy Eufrosina, slovutného profesora Nikomédie. V jeho škole si Pantaleon zakrátko získal obdiv nejen pro své mimořádné vlohy, ale spíše díky svému přívětivému vystupování, mimořádní skromnosti a dobrotě. Eufrosinus jej dával za vzor a jednoho dne jej vzal na královský dvůr a představil ho císaři, který jej jmenoval dvorním lékařem. V té době žil v Nikomédii svatý a horlivý kněz jménem Hermolaus. Tento den co den viděl mladého Pantaleona procházet ráno pod svými okny a byl uchvácen jeho šlechetností. Rozhodl se získat jej pro Krista. Jednou se proto s ním dal do řeči, a když se dověděl, že je synem senátora Eustorgia, a že navštěvoval lékařskou školu, zeptal se ho: „Nejsi křesťanem?“ „Ne“, odpověděl Pantaleon – „maminka mi ale často vyprávěla o Ježíši Kristu; říkala, že je synem Božím, který přišel na svět, aby zachránil lidi, že udělal mnoho zázraků, že měl zalíbení v těch, kdo jsou čistého a nevinného srdce, a že ho Židé – i přes jeho nezměrnou něhu, milosrdenství a dobrotu – ukřižovali. To mi vyprávěl moje maminka. Ale pak umřela a nikdo už mi více o Ježíši Kristu nic neřekl, protože můj otec je proti tomuto náboženství, které odsuzuje a zakazuje modly jeho předků“. „A přece pravda není než jedna – říká Hermolaus, - stejně jako je jeden Bůh, který si nemůže protiřečit. Ty však už nejsi dítětem jako kdysi, dokud žila maminka; jsi už mladým mužem, a navíc vzdělaným a inteligentním; budeš-li se jen dál trochu vzdělávat, 228

dokážeš sám rozpoznat na čí straně je pravda, zda-li u Krista anebo na straně otcových model. Není třeba mnoho, aby ses přesvědčil, že křesťanské náboženství je jediným pravým náboženstvím: stačí když si jen uvědomíš, že Ježíš Kristus udělal mnoho zázraků, a to nikoli v soukromí, ale na veřejnosti, v přítomnosti velkých zástupů, v chrámě, na náměstích, všude. Ten, kdo koná zázraky je Bůh anebo Boží posel. Ale Ježíš Kristus prohlásil, že je Syn Boží, a dokázal to především zázrakem svého zmrtvýchvstání. Proto Ježíš Kristus je opravdu syn Boží a náboženství Ježíše Krista je vskutku božské.Ale je tu ještě mnohem víc, synáčku můj. Božské náboženství nemůže ponechat bez odsouzení všechny neřesti, zlé vášně a bezpráví, jež degradují lidskou důstojnost. A právě to činí náboženství Ježíše Krista, zatímco pohanská náboženství tolerují, schvalují a podílejí se na těch neodpornějších hanebnostech a do očí bijících zločinech. Podle pohanů nemají všichni lidé stejný původ; proto je správné, aby jedni byli svobodní a druzí otroci. Ježíš Kristus naopak učí, že všichni lidé jsou bratři, protože všichni pocházejí od téhož otce, všichni jsou Boží tvorové. Pohanství říká: potlačujte, drťte, a krvavě splácejte utrpěná příkoří, zlo odplácejte zlem. Ježíš Kristus naopak hlásal zákon odpuštění, dobroty a lásky a učil, že hrdinství ctnosti spočívá právě v zapomínání utrpěných příkoří a v prokazování dobra nepřátelům. A sám dal příklad: bylo to na vrcholu Kalvárie, když i přes kruté bolesti strašné agónie, se modlí za ty, kdo ho ukřižovali, a říká Otci: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. Ach, řekni mi, Pantaleone, řekni mi v celé šlechetnosti své duše, které z těchto dvou náboženství se ti zdá být skutečně dokonalým a božským, náboženství Ježíš Krista, které hlásá lásku či náboženství pohanů, které šíří nenávist a mstu? Není pochyb, že jedině náboženství Ježíše Krista vyzařuje božským jasem v nauce i mravnosti: proto náboženství Ježíše Krista je jediným pravým náboženstvím. Ty, můj synu, - pokračoval Hermolaus – ses dal na vznešené povolání a mám z tebe radost, protože medicínou můžeš ulehčovat v mnoha bolestech. Ale pamatuj, že lidstvo je sužováno dvěma druhy zla, zly fyzickými a zly mravními, zly, která napadají tělo a zly, která napadají duši. Ta druhá jsou mnohem zhoubnější než ta první, protože ohrožují to nejvznešenější, co člověk má. Staneš-li se křesťanem, budeš nejen lékařem těla, ale také duše a budeš společnosti přinášet dvojí dobrodiní. Pouvažuj nad tím a až se rozhodneš přijď. Velmi rád tě znovu uvidím“. Hermolaova slova se neztratila. Jak semeno zaseté sourodné země, zapouští hluboké kořeny a pak mocně vyrůstá, stejně tak to bylo se slovem Hermolaovým. Padlo do Pantaleonovi srdce, dobře připraveného matčinou výchovou, proto nemohlo než zapustit kořeny. Pantaleon se skutečně znovu zamýšlel nad tím, co slyšel od matky a uvažoval nad tím, co mu opakoval kněz Hermolaus. Stále více docházel k přesvědčení, že mají pravdu. Na slova matky i na slova Hermolaova se rozpomněl právě jednoho dne, kdy Pán skrze zázrak rozptýlil jeho poslední pochybnosti, poslední nejistoty jeho mysli. Jednoho dne tedy, když si Pantaleon zcela sám vyšel na procházku do blízkých polí a rozjímal nad nevýslovnými krásami nového náboženství, uviděl chlapce, usmrceného uštknutím jedovaté zmije, která se pyšně dmula jen pár kroků od mrtvého. Při tom pohledu Pantaleon zjihnul, a skoro bezmyšlenkovitě zvolal: „Ó, Ježíši, jsi-li skutečně Boží Syn, zjev se; dej, ať tento chlapec znovu ožije, a jedovatá zmije v okamžení zhyne“. 229

Pantaleon ani nedokončil svou modlitbu, když došlo k zázraku. Chlapec znovu nabyl barvy, vrátil se mu dech, ožil a postavil se na nohy svěží a zdravý, zatímco zmije zůstala zasažena na místě. Tímto zázrakem se božství Ježíše Krista ukázalo v celém svém poledním jase, a Pantaleon bez váhání spěchal k Hermolaova, aby přijal svatý křest a byl přijat do společenství věřících. Od chvíle, kdy se Pantaleon stal křesťanem, nepřestal se modlit za svého otce, jehož upřímně miloval. Dostal od něj tělesný život, proto mu ho chtěl vynahradit tím, že mu dá život ducha a milosti. Vznešená tužba, kterou Ježíš Kristu nemohl neocenit! A vskutku ji odměnil tím, že učinil další nevídaný zázrak. Zázrakem bylo toto. Když byl jednoho dne Pantaleon doma s otcem, přivedli k němu chudáka slepého, který – jen co stanul před mladým lékařem, říká: „Doktore, já, jak vidíš, jsem slepý a nepřeji si nic jiného, než prohlédnout. Až do této chvíle jsem se radil skoro se všemi lékaři města, ale žádný z nich mne nedokázal uzdravit. Nyní jsem přišel k tobě: jestliže se ti podaří oživit mé zřítelnice, dám ti všechno své honosné jmění. Pantaleon mu odvětil: „Nepochybuj, synu můj. Jestliže mi slíbíš, že veškeré své bohatství rozdáš chudým, uzdravím tě“. Slepec slíbil. Pantaleon tedy povstal, dotkl se jeho očí a vzýval jméno Ježíše Krista, a slepý ihned nabyl zraku. Po tomto úžasném zázraku se všichni přítomní obrátili, a spolu s nimi i Eustorgius, který až do té doby nechtěl o novém náboženství ani slyšet, uvěřil v Ježíše Krista a rovněž požádal o svatý křest. Pár let nato odevzdal duši Bohu s vděčností synovi, který jej znovuzrodil ve světle pravdy a víry. Nejhanebnější ranou pohanství bylo otroctví. Kvůli němu byla více než polovina lidského rodu odsouzena žít bez práv a platu v područí krutých pánů. Někteří páni měli stovky otroků, které nechávali dělat naprosto všechno bez jakéhokoli uznání. Kdyby s nimi aspoň dobře nakládali! Ale vůbec nic z toho, naopak jako by se v nelidskosti a krutosti až předháněli. Pro nic za nic je zasypávali urážkami, do krve bičovali, bodali zahrocenými dýkami, uvrhali do páchnoucích kobek, nechávali je strádat, mrzačili je, a nezřídka po nesčetných a rozmanitých službách je věšeli, zabíjeli, podřezávali bez rozlišování stejně jako se podřezávají prasata. Každý z pánů měl svou šibenici, každé město své trhy a tržiště, kde se za potupnou cenu prodávali stejně jako ovce chudáci otroci. A nebylo nikoho, kdo by proti tolikerému barbarství pozvedl hlas! Nikdo. Žádný zákonodárce, žádný filozof, žádný mudrc. Ba co víc, čím více se civilizace rozvíjela, tím více přibývalo otroků. Ježíši Kristu náleží sláva za to, že tyto kovy rozlámal a smazal tuto hanbu. Ježíš Kristus ji vyhladil tím, že vyhlásil rovnost všech lidí. Všichni lidé jsou bratřími, řekl Ježíš, a otroctví se pozvolna vytrácí, když do zákonodárství i lidového povědomí proniká duch evangelia. Vskutku, ne všichni z těch, kdo v prvních staletích přijali křesťanství, měli vznešenou myšlenku dát svobodu svým otrokům; všichni je ale považovali za bratry v Ježíši Kristu a jednali s nimi s úctou, láskou a vlídností. Právě tuto výhodu přineslo křesťanství. Pro tu dobu nebylo možné učinit více, aniž by to vyvolalo krvavá povstání. Církev tedy byla v prvních staletích při řešení tohoto palčivého problému velmi opatrná a prozíravá a dělala 230

dobře. Nicméně, nelze si myslet, že žádný z křesťanů své otroky nezrovnoprávnil: právě naopak, bylo mnoho těch, kdo tento úkon hrdinské lásky vykonali. A byl mezi nimi i Pantaleon. V Eustorgiově domě byl značný počet otroků, a Pantaleon, jen co se stal křesťanem, jim chtěl dát svobodu, protože si byl vědom, že otroctví se nedá skloubit s duchem evangelia; ale podřídil se, aby nepodněcoval otce k hněvu. Jakmile se však otec obrátil k víře v Ježíše Krista, tyto překážky padly, a proto ihned rozlámal pouta svých otroků a začal jim vyplácet mzdu, aby do budoucna mohli jíst svobodný a čestný chléb. Po otcově smrti učinil ještě víc: Ježíš Kristus byl chudý, proto chtěl být chudým i on. Proto rozdal všechno bohatství svého značného dědictví potřebným. Pantaleon tak stejně jako všechny velké duše křesťanství, začal svůj nový život epopeou rozsáhlé dobročinnosti. Ode dne, kdy Pantaleon vrátil zrak slepému, získalo jeho jméno značnou popularitu. Celé město nemluvilo než o něm a jeho dům byl neustále v obležení nemocných, kterým pomáhal a uzdravoval je ve jménu Ježíš Krista, navraceje jim zdraví těla i duše. To vzbudilo závist u kolegů lékařů, jejichž kliniky pozvolna zely prázdnotou a tím jejich profesní zisky povážlivě klesaly. Rozhodli se proto, že ho zničí a udali jej Diokleciánovi. Všichni vědí, že křesťanské náboženství bylo po celá tři staletí tříbeno ohněm krutých pronásledování. Tím nejzarputilejším a nejstrašnějším bylo to desáté, totiž pronásledování za císaře Diokleciána. Diokleciána, jenž usedl na trůn římských císařů v roce 285, nalezl impérium ve značně neutěšeném stavu, a to kvůli barbarům, kteří se vyskytovali téměř ve všech provinciích. Protože sám by tyto rebélie potlačit nedokázal, zvolil si společníka v osobě Maximiána, jenž dostal titul Augustus. Tak byli císařové dva: Maximián pro Západ se sídlem v Miláně a Diokleciána pro Východ se sídlem v Nikomédii. Když potom seznali, že ani ve dvojici nejsou s to udržet si respekt před nepřáteli, zvolil si každý z nich koadjutora s titulem císař. Maximián si vybral Konstace Chlora, který se usadil v Trevíru v Galii, a Diokleciána si k sobě vzal Galeria, jenž se usadil v Sirmiu na Sávě. Maximián i Galerius byli mužové velmi krutí a brutální; byli to oni kdo přiměli Diokleciána, aby pronásledoval nevinné křesťany. Diokleciána totiž, jimi naveden, vydal v roce 303 tři edikty o pronásledování proti Církvi. Prvním nařídil zboření chrámů a archivů, druhým vraždění biskupů a kněží, třetím pak pobití všech věřících, kteří by odmítli veřejně obětovat modlám. Kvůli těmto ediktům byla jak na Východě, tak na Západě prolévána krev křesťanů. Jen v pouhé Nikomédii zemřely tisíce stoupenců kříže, a byla to doslova taková „jatka“, že se po celé říši říkalo, že pokud by křesťanství nebylo náboženstvím božského původu, muselo by po tak strašlivém pronásledování vymizet. Jen co byl vydán třetí edikt, lékaři z Nikomédie usoudili, že nadešel čas, aby se Pantaleonovi pomstili. Předstoupili tedy před vladaře a promluvili těmito slovy: „Císaři, syn zesnulého senátora Eustorgia, jistý Pantaleon, jehož jsi poctil titulem dvorního lékaře, se vysmívá zákonům impéria. I přes tvé poslední edikty se veřejně prohlašuje křesťanem. A co je horší, že pro získávání proselytů uzdravuje nemocné Esculapiovým uměním a pak prohlašuje, že je uzdravil mocí Kristovou. Neznalý plebs tomu věří a mnozí se stávají křesťany. Neučiní-li se šílenství tohoto nadšeného mladíka přítrž, nebude trvat dlouho a celá Nikomédie, navzdory císařským zákonům, se přikloní ke kultu Nazaretského. Před nějakým časem měl Pantaleon štěstí, že navrátil zrak slepému, a od toho dne se jeho dům stal líhní velkého počtu nových křesťanů“. 231

Císaře tato zpráva zneklidnila, ale skoro jako by nevěřil tomu, co mu vyprávěli, nechal si uzdraveného slepce zavolat. Tento mu vypověděl o zázraku, který Pantaleon vykonal, a to do nejmenších detailů. A slavnostně prohlásil, že v důsledku tohoto zázraku, se i on stal křesťanem. Toto vyznání jej však stálo život, protože jej císař dal okamžitě sťat. Jen co si událost ověřil, aniž by ztrácel čas, dal si zavolat Pantaleona k „redde rationem“ – vydání účtů. A když před ním stanul řekl mu: „Co to slyším, Pantaleone? Že prý jsi propůjčil jméno odporné sektě křesťanů? Je to vůbec možné? Informovali mě o tom, ale já nechtěl věřit, protože si nedokážu vysvětlit, že by vzdělaný a inteligentní mladý muž jako ty, mohl přijmout nauku jakéhosi podvodníka, který skonal na kříži zločinců. A potom, bylo by divné, že bys ty, dvorní lékař, pohrdl císařskými edikty. Státní zákony jsou jasné: neuznávají jiný kult, než kult model. Porušit tyto zákony, znamená nechat dopadnout na svou hlasu blesky té nejhroznější spravedlnosti. Beru na tebe zvláštní ohledy: proto ti to oznamuji. Jsem si jist, že bys mi nechtěl způsobit mrzutosti“. Na tato slova Pantaleon odpověděl: „Především bych, ó císaři, rád prohlásil, že respektuji a ctím císařský majestát, protože vím, že pochází od Boha, a ten kdo se staví proti ustanovené autoritě, staví se proti Bohu a dopouští se těžkého provinění. Ale vím také, že nad císařem je Bůh, nad zákony lidskými jsou zákony Boží, nad společenskými konvencemi je pravda. Nyní mi tedy řekni, je dovoleno zradit Boha, je dovoleno zavřít oči před pravdou, jen abych se zalíbil císaři? Ty říkáš, že Ježíš Kristus je podvodník, a mluvíš tak, protože ho neznáš. Já ho však znám a vím, že Ježíš Kristus je Bůh. Jak bych se neměl klanět Ježíši Kristu? Ostatně, ó císaři, skutky jsou výmluvnější než slova. Skutky ti tedy dokážu, že Ježíš Kristus je Bůh. Není třeba, než nějaký nemocný, těžce nemocný, který už skoro umírá. Nad tímto nemocným ať pohanští kněží vzývají své bohy, zatímco já budu vzývat svého Krista. Uvidíme z které strany přijde zázrak uzdravení“. Návrh se císaři líbil, takže jakkoli byl rozhněván, hned nařídil, aby vyhledali nemocného. A netrvalo dlouho a přinesli ho k němu. Byl to skoro umírající ochrnulý, který se už zmítal v smrtelné křeči. Na znamení všichni zmlkli a pohanští kněží začali se svými modlitbami, vzývajíc všechny bohy Olympu, ale k zázraku nedošlo. Pak se modlil Pantaleon: modlil se bez povyku, bez hluku, jak tomu bylo u pohanských kněží, nýbrž srdcem, celou vroucností své duše. „Pane – řekl – nikoli kvůli mně, ale pro svou slávu a triumf pravdy, uzdrav tohoto ubohého nemocného; uzdrav ho na těle i na duši, aby i on je tvým tvorem, a také on se znovuzrodil z tvé božské krve“. Jen co to řekl, povstal, přistoupil k ochrnulému, vztáhl k němu ruku a uzdravil ho. Zázraky však zůstávají bez účinku pro ty, kdo vědomě zavírají oči světlu milosti a víry. Tak tomu bylo i v případě císaře; v podlosti své duše, setrvával v nevěře a krutosti a zázraky, které Pantaleon konal připisoval magickému umění. Když s ním zůstal o samotě, znovu jej vyzýval, aby obětoval bohům a přitom mu vyhrožoval smrtí, pokud neuposlechne. Pantaleon však byl nezlomný, a nic nedbaje na vyhrožování, odpověděl: „Císaři, není snad větší zbabělosti, než zapřít poznanou pravdu. Kdybych obětoval modlám, pokryl bych hanbou své jméno, zneuctil památku mé matky, která mi jako první vložila na rty požehnané jméno Ježíš, a svolal bych na sebe blesky Božího hněvu. Ostatně, je-li krásné a božské položit život za pozemskou vlast, oč krásnější a božštější je zemřít za vlast nebeskou. Před Božím zlořečením proto dávám přednost pronásledování ze strany císaře, který může zabít mé tělo, ale nemůže zahubit mou duši“. 232

Císař byl proti této neochvějnosti ducha bezmocný. Propadl pekelné zuřivosti a přikázal, aby Pantaleona mučili stejným způsobem, jako každého jiného stoupence Nazaretského. První muka byla vskutku ukrutná, dlouhá, strašlivá a nelidská. Odřezávali mu kousky masa, drásali mu tělo ostrými hřebeny; opalovali mu rány loučemi; uvrhli ho do kotle s vařící smolou; a když shledali, že žádné z těchto mučení nedokázalo zlomit jeho hrdinský zápal víry, a že i uprostřed muk oslavoval Ježíše Krista, přivázali mu na krk velký mlýnský kámen a hodili ho do moře. Pantaleon se však zanedlouho objevil na břehu živý a zdravý, posilován Ježíšem Kristem, který jej přišel povzbudit v postavě starce Hermolaa. Zpráva o těchto událostech císaře zneklidnila. Stůj co stůj ho chtěl vidět. Nechal jej proto předvést a zeptal se: „Jen mi řekni, řekni mi, Pantaleone, kdo tě naučil těmto prestižním hrám; odhal mi svého učitele, abych mu mohl blahopřát“. Nato Pantaleon odvětil: „Císaři, ty nazýváš zázraky Boží všemohoucnosti hrami. Nevím, co ti mám říct, co bych ti ještě neřekl? Mým Učitelem je Ježíš Kristus. Ježíš Kristus učinil neškodným var tvých kotlů, Ježíš Kristus mě vysvobodil z mořských peřejí. Neexistuje lidská moc, která by proti Ježíši Kristu mohla bojovat. Jen bude-li chtít, budou se moci tvoji kati pyšnit vítězstvím nade mnou.“ Při jménu Ježíše Krista císař zneklidněl ještě víc, začal řvát a rozkázal, aby Pantaleona vyvedli do cirku a předhodili šelmám. Cirk a amfiteátr byly u pohanů veřejnou stavbou oválného či kruhového tvaru, kde se davu předváděli hrůzné krvavé podívané. Stejně jako dnes se o křesťanských svátcích lid baví pyrotechnickými ohňostroji, tak se o pohanských svátcích bavil pohledem na gladiátorské zápasy, při nichž umíraly stovky zápasníků, kteří se pobíjeli navzájem a to s jediným cílem: obveselit divácký plebs, který se scházel jako by se jednalo o něco naprosto nevinného. Ne vždy však gladiátoři zápasili mezi sebou: častěji museli měřit své síly s divokými šelmami, které se v hojném počtu chovaly v podzemí cirků a amfiteátrů. Před zápasem nechávali šelmy vyhladovět, a když nadešla hodina střetu ještě víc je poštvali, aby tak podnítili krveprolití. A tyto masakry nevinných lidských bytostí byly vskutku tak strašlivé, že si to nikdo nedokáže představit, V okamžení se kolbiště změnilo v tratoliště krve, poseté mrtvolami, zatímco dav se oddával bezuzdnému jásotu. Tak tomu bylo až do chvíle, kdy poté, co se rozpoutala nenávist vůči vyznavačům Ukřižovaného, začalo jejich pronásledování. Od té chvíle už šelmám nepředhazovali gladiátoři, nýbrž nevinní křesťané. Měl-li být trest co nejexemplárnější, vháněli se křesťané do arén v celých zástupech za burácivé barbarské vřavy přihlížejících davů. Pohanští představitelé se domnívali, že těmito veřejnými tresty uhasí rozmach nové víry. Jenže často docházelo k opačnému účinku a to z důvodů velkých zázraků, k nimž při těchto událostech docházelo. Tak tomu bylo i v případě hrdinského Pantaleona. Vskutku, jakmile se rozšířila zpráva o tom, že lékař Pantaleon byl odsouzen k předhození šelmám, hrnuli se do cirku velké zástupy, aby se pokochaly hrůznou podívanou. Ale k čemu došlo? Divoké šelmy, namísto toho, aby se na nezlomného šampióna víry vrhli a rozsápali ho, lehli si mu poslušně k nohám a olizovali mu šaty, čímž vyjadřovaly hlubokou úctu. Zázrak byl až příliš zřejmý, záštita nebes natolik zářná, že dav diváků před tímto nadpřirozeným jasem propukl v aplaus sympatie k velkému hrdinovi víry, oslavoval Krista a mnoho z nich se přihlásilo ke křesťanství. Císař ještě více rozezlen, nechal všechny nové vyznavače pobít. 233

Zatímco se spřádaly plány pro potrestání všech nových stoupenců víry, byl Pantaleon, držen v městském vězení. Čekalo jej další mučednictví, trest kolem. Jednoho krásného dne jej přivázali ke kolu posetému břity, poté jej odvezli na vrchol hory a svrhli ho po příkrém svahu dolů. Každý pochopitelně čekal, že jej tam dole uvidí strašně rozsekaného. Avšak, nebylo tomu tak. K úžasu všech vyvázl živý a zdravý. Tento další zázrak způsobil mnoho nových konverzí. I sami kati museli uznat, že zasáhl prst Boží. Vždyť kolo se rozbilo na tisíce kousků, navíc zabilo mnoho z těch, kdo chtěli zblízka vidět barbarskou tragédii. Jen císař zůstával zatvrzelý. Zaslepen víc než kdy předtím poslední utrpěnou porážkou, pohroužil se ještě hlouběji do své brutální zloby, a poté, co si nechal předvést Pantaleona, řekl mu: „Ty ničemo, se domníváš, že unikneš mým rukám, ale já tě nenechám, doku nebude tvé tělo na kousky. Tvůj učitel Hermolaus byl prozíravější než ty: veřejně obětoval modlám a bylo mu odpuštěno. Ty však vzdoruješ. Zakrátko uvidíš, čeho je schopen císařův hněv. Máš ostatně ještě čas, aby sis vše rozmyslel: vzpamatuješ-li se, bude ti prokázána stejná laskavost jako tvému učiteli“. Pantaleon se však nenechal chytit do léčky. Vědom si toho, že Hermolaovo odpadnutí je nemožné, odvětil: „Císaři, já znám víru svého učitele; taková víra nemůže být než nezlomná. Ale i kdyby Hermolaus zradil Ježíše Krista, měl bych ho kvůli tomu snad zradit i já? Je neznám jiného Boha kromě Ježíše Krista: kdybych ho zradil, poskvrnil bych své svědomí ohromným a neodpustitelným zločinem. O tento zločin nestojím, ani se jej nemohu a nesmím dopustit. Ty vyhrožuješ smrtí; ale i když smrt přijde: pro křesťany je počátkem života, proto mě nemůže děsit. Ostatně ty, císaři, můžeš zabít tělo, ale nemůžeš zabít mou duši. A mne zajímá jen jedno: spása duše a mít Boha, což je nejvyšším cílem života“. Tato odpověď císaře utvrdila v tom, že je nemožné zlomit neochvějného ducha tohoto velkého hrdiny a jeho víru. Aniž by se pouštěl do dalších diskuzí, nechal jej zbičovat a pak ho vydal katům, aby byl sťat. Pantaleon přijal tuto zprávu s naprostým klidem. Pomyšlení, že zakrátko dosáhne svého božského cíle jej naplňovalo nevýslovnou radostí, a ve vytržení lásky zapěl s prorokem: „Často se na mně dopouštěli násilí, ale nedokázali zlomit mou neochvějnost, protože Kristus Vykupitel mne podpíral svou božskou milostí“. A hle, na popravčím místě došlo k dalším úchvatným zázrakům. Byl připoután k olivovníku, když náhle se oliva obsypala plody. Jeden z katanů se rozmáchl, aby mu zasadil ránu do krku, jenže meč změkl jako vosk a hrdina zůstal nedotčen. Následovala nová obrácení a nová vyznání víry v Ježíše Krista. Sami katani byli nuceni Udělování svátosti nemocných uznat božství Nazaretského, odhodili v rotundě sv. Pantaleona v Pustiměři 234

zbraně, padli před ním na zem, klaněli se mu a prosili za odpuštění. Hodina slávy však nadešla. Přichází další císařská popravčí četa, aby dokonala bídný zločin. Pantaleon přijal korunu mučednictví 27. července roku 305. Legenda vypráví, že ve chvíli mučednické smrti jedna zbožná žena sebrala krev mučedníka do nádobky a s velkou vroucností ji uchovávala ve svém domě.Tělo bylo pohřbeno ve vile jistého Alamanzia, nedaleko za městem. Úcta ke svatému Pantaleonovi se rychle rozšířila jak na Východě, tak na Západě a byl zařazen do seznamu čtrnácti svatých pomocníků (vzývaných křesťanským lidem v těžkých chvílích).

Pustiměřští poutníci v katedrále sv. Pantaleona v Ravellu uctívají jeho drahocennou relikvii – krev mučedníka, která se zkapalňuje v den jeho svátku, 27. července. Dole: pohled z Ravella na pobřeží Amalfi. ANNI PAULINI PEREGRINATIO, 1. července 2009.

Svatý Pantaleone, mučedníku, kterýs byl v životě tak dobrý a odvážný, provázej nás na mnohdy křivolaké pozemské pouti, dej nám sílu ducha i odvahu čelit těžkostem. Dej nám objevit hodnotu pokory a radost z odpuštění. Vypros nám, aby na nás sestoupilo Boží milosrdenství a zůstalo s námi vždycky. Amen. 235

1. červenec 2016 pátek 13. týdne v mezidobí 1. týden žaltáře

VEČERNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Když, Bože, lidi ztvárňuješ, řád vkládáš v dílo stvoření, poroučíš hlíně vydat zvěř se všemi plazy na zemi. I statná těla zvířat těch, jež na tvůj rozkaz oživla, by podle řádu v dobách všech člověku věrně sloužila. Vzdal to, co žádostivostí doléhá na nás ze všech stran, ať skrývá se v plášť zvyklostí, či vkrádá se až v činy nám. Odměň nás svými radostmi, pouta všech svárů rozetni, zahrň nás štědře milostmi a svazky míru upevni. To splň nám, dobrý Otče náš, i ty, jenž rovné božství máš, i Duchu, který těšíš nás a vládneš, Bože, v každý čas. Amen. PSALMODIE Ant. 1 Uzdrav mě, Pane, zhřešil jsem před tebou. Žalm 40 (41) Prosba v nemoci Jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí. (Mk 14, 18)

236

2 3

4

5 6 7

Šťasten, kdo ujme se slabých a nuzných: * ve zlých dnech za to ho zachrání Pán. Dá mu svou ochranu, zachová život, † šťastným ho učiní na této zemi, * nepřátelům ho nevydá všanc. Pán ho posílí na lůžku strasti, * ty sám mu v nemoci ulehčíš. – Volám: „Smiluj se nade mnou, Pane, * zhřešil jsem před tebou, uzdrav mě zas!“ Šuškají nepřátelé: „Kdy umře, * kdy jeho jméno zanikne již?“ Přijde-li návštěva, naplano tlachá, * venku pak zle mě pomlouvá. –

8

Všichni mí odpůrci v skrytu mě haní, * smýšlejí o mně co nejhůře. 9 „Dolehla na něj morová zkáza, * kdo takhle lehne, ten nevstane víc.“ 10 Ba i můj přítel, jemuž jsem věřil, * jenž jídal můj chléb, mnou pohrdá. – 11 12 13

14

Ty však se, Pane, nade mnou smiluj, * z lože mě zdvihni a splatím to všem. Z toho poznám tvou náklonnost ke mně, * když nade mnou nebude jásat můj sok. Mně pro mou nevinu však dáš sílu, * před tváří svou mi dáš na věky žít. – Buď pochválen Pán, Bůh Izraele, * na věky věků! Staň se, staň!

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Uzdrav mě, Pane, zhřešil jsem před tebou. Ant. 2 Pán nebeských zástupů zůstává s námi, jest Bůh Jákobův naším ochranným hradem. Žalm 45 (46) Pán je nám útočištěm, je naší silou Dají mu jméno Emanuel, to znamená „Bůh s námi“. (Mt 1, 23) 2 3

Pán je nám útočištěm, je naší silou, * projevil se nám největší pomocí v tísni. Proto nemáme strach, ať země se třese, * ať se kácejí hory do hlubin moře. 237

4

Ať jeho vody bouří a vlnami kypí, * ať se tetelí pod jejich příbojem hory, jen když Pán nebeských zástupů zůstává s námi, * když Bůh Jákobův je naším ochranným hradem. –

5

Řeka rameny Boží město blaží, * chrání svatý příbytek Nejvyššího. Bůh v jeho středu, proto se nezhroutí nikdy, * s časným úsvitem Bůh mu na pomoc chvátá. Běsnily národy, otřásaly se říše; * zahřměl svým hlasem a rozsouvala se země. –

6 7

8

Ale Pán nebeských zástupů zůstává s námi, * jest Bůh Jákobův naším ochranným hradem. 9 Pojďte a bedlivě pohleďte na skutky Páně, * toho, jenž úžas šíří po celé zemi! 10 Válkám on činí přítrž až k hranicím země, * luky a oštěpy láme, spaluje štíty. 11 „Ustaňte přece a ve mně uznejte Boha, * jenž stojí nad všemi národy, nad celou zemí!“ – 12

Neboť Pán nebeských zástupů zůstává s námi, * jest Bůh Jákobův naším ochranným hradem.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Pán nebeských zástupů zůstává s námi, jest Bůh Jákobův naším ochranným hradem. Ant. 3 Všechny národy přijdou, Pane, a budou se před tebou klanět. Kantikum Projev úcty a klanění Zj 15, 3-4 3

Veliké a podivuhodné jsou tvé skutky, * Pane, Bože vševládný! Spravedlivé a věrné jsou tvé cesty, * Králi věků. –

4

Kdo by ti, Pane, nevzdával úctu, * kdo by neslavil tvé jméno? Neboť ty jediný jsi svatý, † a všechny národy přijdou a budou se před tebou klanět, * protože se zjevily tvé spravedlivé soudy.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, 238

jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Všechny národy přijdou, Pane, a budou se před tebou klanět. KRÁTKÉ ČTENÍ Řím 15, 1-3 My silní jsme povinni snášet slabosti těch, kdo silní nejsou, a nemít zalíbení sami v sobě. Každý z nás ať si hledí získat oblibu u bližního k jeho dobru a prospěchu. Vždyť ani Kristus neměl zalíbení sám v sobě. Je přece psáno: Potupy těch, kdo tě tupili, padly na mne. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Kristus nás miloval a obmyl nás * svou krví. R. Kristus nás miloval a obmyl nás * svou krví. V. A udělal z nás Bohu královský národ a kněze. R. Svou krví. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Kristus nás miloval a obmyl nás * svou krví. KANTIKUM PANNY MARIE Ant. ke Kantiku Panny Marie Nás, svých služebníků, se Pán ujal, pamatoval na své milosrdenství. PROSBY Veleben buď Pán Bůh, že s láskou shlíží na přání potřebných a hladové sytí dobrými věcmi. S důvěrou ho prosme: PROKAŽ NÁM, PANE, SVÉ MILOSRDENSTVÍ. Nejlaskavější Otče, prosíme tě za trpící údy tvé Církve, — vždyť Kristus za ně na kříži vydal sám sebe jako večerní oběť. Vysvoboď spoutané, osvěcuj slepé, ujmi se sirotků a vdov, — přispěj na pomoc všem ubohým. Všechny věřící přioděj svou zbrojí, — aby mohli obstát proti nástrahám ďáblovým. Buď k nám milosrdný v hodině naší smrti, — abychom byli shledáni věrnými a smířeni s tebou opustili tento svět. Uveď zemřelé do světla, kde přebýváš, — aby na tebe patřili navěky. Otče náš, ... MODLITBA Bože, vyslyš naše modlitby a dej, ať pochopíme smysl utrpení tvého Syna, abychom byli schopni podle jeho příkladu brát na sebe a ochotně nést svůj kříž. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

 239

ITER AD CHRISTIANAE RELIGIONIS DIVITIAS IN ITALIA QUAE AD FIDEM AMOREMQUE CHRISTI NOS PROMOVENT 24 giugno - 8 luglio 2016 PARROCCHIA SAN BENEDETTO A PUSTIMER; 683 21 PUSTIMER 84, REPUBBLICA CECA RESPONSABILE: DR. JOSEF BENICEK; tel: +420.723.593.106; e-mail:[email protected]; www.pustimer-farnost.cz

SALERNO - 1.- 3. 7. 2016 SINGOLE

n.

nome BENÍČEK Josef

TRIPLE

n.

n.

nome BÁBÍK Jiří BÁBÍKOVÁ Jana BÁBÍKOVÁ Patricie nome RUDLOVÁ Vlasta FIŠEROVÁ Miroslava MIKULČÍKOVÁ Jarmila

n.

nome SLOVÁK Josef SLOVÁKOVÁ Ludmila SLOVÁK Pavel

n.

nome MENŠÍKOVÁ Marie VAKRČKOVÁ Marie CROY Jana

DOPPIE

n.

nomi

autista autista VANĚK Vlastimil REK Jiří NAVLÁČIL Martin NAVLÁČILOVÁ Jaroslava KUDRMANN Jiří KUDRMANNOVÁ Marie TRÁVNÍČKOVÁ Marie POSPÍŠILOVÁ Zuzana HURTÍKOVÁ Milada PULTEROVÁ Marie GAZDÍK Václav GAZDÍKOVÁ Jitka ADAMCOVÁ Václava MARTINKOVÁ Libuše 240

n.

nomi BAROŠ Bohuslav PAZDERA Karel JANSKÁ Zuzana VOLDŘICHOVÁ Alena ADAMEC Josef HOLADA Jaroslav BLAŽEK Jiří BLAŽKOVÁ Anna KALINOVÁ Jaroslava PÁTEROVÁ Božena DANČÁKOVÁ Marie DANČÁK Josef NAVLÁČIL Jakub NAVLÁČILOVÁ Petra MIKEŠ Josef MIKEŠOVÁ Magda

nomi STAŇOVÁ Marta CHRENKOVÁ Eva RÍDL Vojtěch SLOVÁK Vojtěch MAŘASOVÁ Anna ŠPENDLÍKOVÁ Miroslava MANDÍKOVÁ Františka KRATOCHVÍLOVÁ Irena SLAVÍKOVÁ Ludmila HNÁTKOVÁ Marie ŠILHÁN Jan ŠILHÁNOVÁ Jaroslava FORMANOVÁ Jana KARPINSKÁ Halina

2. červenec 2016 sobota 13. týdne v mezidobí 1. týden žaltáře

RANNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Tvář nebe rdí se purpurem, do kraje proudí nový den, světelné šípy letí výš, vše nečisté ať zmizí již! Ať přízrak tmy se odplíží, ať hříchy mysl netíží, ať vina, kterou na práh dne tmy vynesly, se rozpadne. Kéž ono ráno poslední – čekáme na ně zkroušeni – tak zaskvěje se nad námi, jak dnešní den zní chválami. Ať sláva Bohu Otci zní, i tobě, Synu jediný, i Duchu, který těší nás, po všechny věky, v každý čas. Amen. PSALMODIE Ant. 1 Hned s úsvitem se mé oči obracejí k tobě. Žalm 118 (119), 145-152 XIX (Kóf) 145 146

147

Ze srdce volám: vyslyš mě, Pane, * poslušen budu tvých přikázání! Volám k tobě, chraň mě a zachraň, * budu tvé příkazy poctivě plnit. – S úsvitem přicházím, o pomoc prosím, * s důvěrou spoléhám na tvé slovo. 241

148

Oči mé bdí už před noční hlídkou, * hloubat chci o tvém rozhodnutí. –

149

Slyš můj hlas ve svém milosrdenství, * uděl mi život podle své vůle! Blíží se ti, kdo mi úklady strojí, * vzdáleni přitom zákonu tvému. –

150

151 152

Zato však ty jsi mi nablízku, Pane, * věrně platí tvá ustanovení. Z výroků tvých už dávno jsem poznal, * že jsi je stanovil na všechny věky.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Hned s úsvitem se mé oči obracejí k tobě. Ant. 2 Mou silou i chválou je Pán a stal se mi zachráncem. Kantikum Vítězná píseň po přechodu Rudým mořem Ex 15, 1-4a. 8-13. 17-18 Ti, kdo zvítězili v boji se šelmou, zpívali píseň Mojžíše, Božího služebníka. (Srov. Zj 15, 23) 1

Zpívejme Pánu: je vznešený a slavný, * koně i s jezdcem smetl do moře. –

2

Mou silou i chválou je Pán; * a stal se mi zachráncem. On je můj Bůh a já ho velebím, * Bůh mého otce, a já ho vyvyšuji. –

3

Pán je hrdinný bojovník, † jeho jméno je Všemohoucí. * Faraonovy vozy i jeho vojsko smetl do moře. –

4 8

Závan tvého hněvu navršil vody, † vlny se jako hráz zastavily, * objevila se hluboká cesta středem moře. –

9

Nepřítel řekl: Pustím se za nimi a doženu je, * rozdělím si kořist a ukojím svou duši, vytasím meč * a má ruka si je podrobí. –

10

Tys ale dal zavanout svému dechu a zavalilo je moře, * potopili se jak olovo v mohutných vodách. –

242

11

Kdo z mocných se ti podobá, Pane? † Kdo je ti podobný vznešeností a svatostí, * tobě, strašlivému a slavnému, který dělá divy? –

12

Vztáhl jsi pravici a zhltla je země. * A milosrdně jsi vodil tento lid, který jsi zachránil. Provázel jsi ho svou mocí * až k svému svatému příbytku. –

13

17

18

Uvedl jsi jej a štípil na své hoře, * na pevném místě, které sis, Pane, připravil za obydlí, za svou svatyni, k níž jsi, Pane, položil základy. * Pán kraluje na věky, vždycky.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Mou silou i chválou je Pán a stal se mi zachráncem. Ant. 3 Velebte Pána, všichni lidé. Žalm 116 (117) Chvála Božího milosrdenství Pohané oslavují Boha, že jim prokázal milosrdenství. (Řím 15, 8. 9) 1

Velebte Pána, všichni lidé, * slavte ho, všechny národy! –

2

Nad námi mocná jeho milost * a věrnost Páně na věky.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Velebte Pána, všichni lidé. KRÁTKÉ ČTENÍ 2 Petr 1, 10-11 Bratři, vynasnažte se, aby bylo vaše povolání a vyvolení pevné, neboť když to děláte, jistě nikdy neklopýtnete. Tak vám bude dopřán volný přístup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Pane, k tobě volám: * Ty jsi mé útočiště. R. Pane, k tobě volám: * Ty jsi mé útočiště. V. Ty jsi můj úděl v zemi živých. 243

R. Ty jsi mé útočiště. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Pane, k tobě volám: * Ty jsi mé útočiště. ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM Ant. k Zachariášovu kantiku Pane, zjev se těm, kdo jsou ve tmě a v stínu smrti. PROSBY Kristus chtěl být jedním z nás, aby se stal naším milosrdným a věrným veleknězem u Boha. Chvalme ho a prosme ho: PANE, OTEVŘI NÁM POKLADY SVÉ LÁSKY. Slunce spravedlnosti, tobě ať je zasvěcen náš den, — neboť jsi nás ve křtu osvítil. Každou hodinu tohoto dne ti budeme dobrořečit — a ve všem chválit tvé jméno. Tvá matka Maria ochotně uchovávala tvá slova ve svém srdci, — veď dnes naše kroky podle svých slov. Dej nám, kteří putujeme uprostřed věcí porušitelných, očekávat nebeskou neporušitelnost, — abychom už nyní skrze víru, naději a lásku okoušeli budoucí blaženost. Otče náš, ... MODLITBA Bože, naplň naše srdce radostí ze slavného vzkříšení, abychom nezůstávali v temnotách a ve stínu smrti, ale směřovali do světla věčné slávy. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

 ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVENEC 1. Aby se dostalo větší úcty domorodým národům na pokraji přežití a ohroženým v jejich sebeuvědomění. 2. Aby církev v Latinské Americe a Karibiku s obnovenou energií a novým nadšením hlásala evangelium v této části světa. 3. Ať Bůh přitáhne k sobě srdce mladých lidí a pomůže jim poznat a přijmout povolání, které jim vložil do srdce. FARNÍ INFORMÁTOR, XXII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

244

Salerno a jeho patron – sv. Matouš Z tradice je patrné, že svatý Matouš hlásal evangelium nejprve Židům v Palestině, pak se odebral k jiným národům; o jaké se však jednalo, zůstává nejisté. Má se za to, že pobýval v Etiopii, v pontu, v Persii, v Makedonii a v Irsku. Traduje se, že právě Etiopie byla evangelizována právě apoštolem Matoušem, jenž přivedl k obrácení jejího krále Egipa i celou královskou rodinu. Vyprávění se pozastavuje zvláště u královy dcery Ifigenie, která se po přijetí křtu zasvětila Pánu a Matouš ji postavil do čela dvou stovek zasvěcených panen. Po králově smrti se zmocnil trůnu jeho bratr Itarchos a z mocenských důvodů chtěl za manželku svou neteř Ifigenii. Ta však kladla takový odpor, že se Itarchos snažil najít zastání u Matouše a použít ho jako svého vyslance u dívky. Tento však byl na hony vzdálen tomu, aby se propůjčil královým choutkám, v slavnostní řeči ukázal na zvrácenost takového úmyslu a při slavení eucharistie pronesl slova, která vzbudila v Itarchovi takový hněv a rozlícení, že nařídil, aby Matouše zabili. Ifigenie rozdala svůj majetek kněžím a žádala, aby byl zbudován velký chrám k poctě apoštola. Římské martyrologium uvádí 21. září jako den smrti svatého Matouše; píše se tu, že hlásal evangelium v Etiopii a tam podstoupil mučednickou smrt. Téhož dne se připomíná i svatí Ifigenie, panna. Na 6. května totéž martyrologium klade památku přenesení těla sv. Matouše z Etiopie do Salerna přes Paestum. Salerno už v roce 954 uchovávalo tělo svatého Matouše, ale kvůli smutným okolnostem doby, se uchovávalo na skrytém místě, takže upadlo v zapomnění. V roce 1080 bylo nalezeno a uloženo v chrámu, který byl za tímto účelem zbudován a posvěcen sv. Řehořem VII. (spolupatron Salerna). Dopis, který papež napsal 18. září 1080 tehdejšímu arcibiskupu Salerna, Alfanu I., aby mu vyjádřil svou účast v radosti nad nalezením těla sv. Matouše, je nesporným historickým dokumentem. Tělo svatého Matouše tak spočívá v Salernu, ve freskami pokryté kryptě nádherné katedrály, - zbudované Robertem Giuscardem a spolu s kryptou slavnostně posvěcené v červenci roku 1084 samotným papežem Řehořem VII. (který z Říma uprchl do Salerna a zde také zemřel), - kde je po staletí relikvií nesmírné úcty.

 245

APOŠTOL MATOUŠ

(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 30. srpna 2006 na náměstí sv. Petra v Římě)

Drazí bratři a sestry, dnešním vyprávěním o Matouši pokračujeme v sérii portrétů dvanácti apoštolů, kterou jsme započali před několika týdny. Plně vylíčit jeho postavu je popravdě řečeno takřka nemožné, protože zprávy, ve kterých se o něm hovoří, jsou skrovné a zlomkovité. Nemáme-li tedy k dispozici jeho životopis, pokusíme se aspoň, na základě evangelií, načrtnout jeho profil. V seznamu dvanácti Ježíšem vybraných apoštolů se však Matouš, jehož hebrejské jméno znamená „dar Boží“, vyskytuje pokaždé (srv. Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,15; Sk 1,13). První kanonické evangelium, které nese jeho jméno, jej v seznamu apoštolů velmi přesně charakterizuje jako „celníka“ (Mt 10,3). Takto je ztotožněn s člověkem sedícím v celnici, kterého Ježíš volá, aby jej následoval: Když odtamtud šel Ježíš dál, uviděl v celnici sedět člověka, který se jmenoval Matouš. A řekl mu: “Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním“ (Mt 10,3). Také Marek (srv. 2,13-17) a Lukáš (5,27-30) vyprávějí o povolání člověka, jenž seděl v celnici, a nazývají ho Levi, ale je to tentýž apoštol. Abychom si mohli představit scénu, popisovanou v Matoušově evangeliu (9,9), stačí si vybavit velkolepý Caravaggiův obraz nacházející se zde v Římě v kostele sv. Ludvíka (obr.). Z evangelií vyplývá další životopisná črta - v pasáži, která bezprostředně předchází vyprávění o povolání, se mluví o zázraku, jenž Ježíš vykonal v Kafarnau (srv. Mt 9,1-8; Mk 2,1-12) situovaném v blízkosti Galilejského moře, tedy Tiberiadského jezera (srv. Mk 2,13-14). Z toho lze vyvodit, že Matouš vykonával funkci výběrčího daní v Kafarnau, které leží právě „při moři“ (Mt 4,13) a kde byl Ježíš v Petrově domě stálým hostem. Na základě těchto prostých údajů plynoucích z evangelia můžeme vyvodit několik závěrů. Prvním z nich je, že Ježíš přijímá do skupiny svých blízkých člověka, jenž byl podle tehdejšího veřejného mínění v Izraeli obecně považován za hříšníka. Matouš totiž nejen manipuloval penězi považovanými za nečisté, protože pocházely od národa, který byl Božímu lidu cizí, ale spolupracoval také s jeho nenávistně chtivým představitelem, jímž vybrané daně pak mohly být libovolně použity. Z tohoto důvodu evangelia několikrát a jednotně mluví o „celnících a hříšnících“ (Mt 9,10; Lk 15,1) či o „celnících a nevěstkách“ (Mt 21,31). Kromě toho v celnících spatřují příklad hamižnosti (srv. Mt 5,46: mají rádi pouze ty, kteří mají rádi je) a zmiňují jednoho z nich, Zachea, jako „vrchního a velmi bohatého celníka“ (Lk 19,2). Lid o celnících dokonce hovoří jako o „lupičích, 246

podvodnících a cizoložnících“ (Lk 18,11). Na základě těchto narážek nás upoutá první fakt: Ježíš neodepírá své přátelství nikomu. Ba dokonce právě u stolu v domě MatoušeLeviho pronáší jako odpověď těm, kteří vyjadřovali své pohoršení nad tím, že přichází do tak málo doporučeníhodné společnosti, důležité prohlášení: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mk 2,17). Dobrá zpráva evangelia spočívá právě v tom, že Boží milost je nabídnuta hříšníkovi! Na jiném místě, v proslulém podobenství o farizeovi a celníkovi, kteří se přišli modlit do chrámu, Ježíš přímo poukazuje na celníka jako na cenný příklad pokorné důvěry v Boží milosrdenství. Zatímco farizej je hrdý na svou mravní dokonalost, „celník ...se neodvažoval ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“. A Ježíš k tomu poznamenává: „Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“ (Lk 18,13-14). V postavě Matouše nám tedy evangelia podávají skutečný paradox: ten, kdo je zdánlivě nejvíc vzdálen svatosti, se může stát dokonce vzorem pro přijetí Božího milosrdenství a nechat pak ve svém životě vyniknout jeho podivuhodné účinky. V této souvislosti sv. Jan Chrysostom činí významný postřeh, když poznamenává, že pouze v několika vyprávěních o povolání se poukazuje na práci, kterou dotyční právě konali. Petr, Ondřej, Jakub a Jan byli povoláni, když byli na rybolovu, Matouš právě když vybíral daně. V obou případech jde o práci malého významu, poznamenává Chrysostom, „poněvadž není nic odpornějšího než výběrčí daní a nic obyčejnějšího než rybolov“ (In Matth Hom.: PL 57,363). Ježíšovo povolání tedy dopívá i k lidem z nižších sociálních vrstev při konání jejich každodenní práce. Další závěr, který plyne z evangelního vyprávění, spočívá v tom, že Matouš na Ježíšovo povolání okamžitě reaguje: „vstal a šel za ním“. Stručnost této věty jasně ukazuje na Matoušovu pohotovost v odpovědi na povolání. Znamenalo to pro něho opustit všechno, zejména to, co mu zaručovalo příjem jistého, třebaže často nespravedlivého a nedůstojného výdělku. Matouš zřejmě pochopil, že důvěrné přátelství s Ježíšem mu již nedovoluje pokračovat v činnosti, kterou Bůh neschvaluje. A lze si snadno domyslet, jak zmíněnou skutečnost vztáhnout na dnešek: také dnes je nepřijatelné, abychom přilnuli k věcem, jež se neslučují s následováním Ježíše, jako například nepoctivé obohacování. Ježíš to říká bez obalu: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě“ (Mt 19,21). A právě to učinil Matouš, vstal a následoval ho! V tom, že ?vstal?, lze právem spatřovat jeho rozhodnutí skoncovat s životem v hříchu a vědomě přijmout novou, poctivou existenci ve společenství s Ježíšem. Připomeňme nakonec, že starobylá tradice církve je jednotná v tom, že Matoušovi připisuje autorství prvního evangelia. Poprvé to zmiňuje již Papiáš, biskupem z Hierapolis ve Frýgii, který kolem roku 130 píše: „Matouš sesbíral [Pánova] slova v hebrejském jazyce, a každý je vykládal jak uměl“ (viz Eusebius z Cesareje, Hist.eccl. II,39,16). Historik Eusebius k tomu dodává: „Když se Matouš, který kázal nejprve mezi hebreji, rozhodl odejít také k jiným národům, napsal ve své mateřské řeči evangelium, jež hlásal ve snaze nahradit těm, od nichž odcházel, písemně to, co jeho odchodem ztráceli“ (ibid. III,24,6). Evangelium napsané Matoušem hebrejsky či aramejsky už nemáme, ale v řeckém evangeliu, které máme, i nadále slyšíme přesvědčivý hlas celníka Matouše, jenž poté, co se stal apoštolem, pokračuje v hlásání spásonosného Božího milosrdenství. A tomuto poselství svatého Matouše nasloucháme, stále znovu o něm rozjímáme, abychom se i my naučili rozhodnosti vstát a následovat Ježíše. 247

2. červenec 2016 14. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRVNÍ VEČERNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Bože, všech věcí prameni, po dokončení prací svých naplnils vesmír stvořený množstvím svých darů nesmírných. Stvořiv ten kolos vesmírný odpočinul sis na chvíli, bychom po práci též i my oddechem síly šetřili. Všem lidem dej čas k lítosti, ať ze svých vin se mohou kát, víc usilovat o ctnosti, za dary tvé ti děkovat. Až bude se svět před Soudcem třást nevýslovnou úzkostí, naplň nám nitro pokojem a vem nás do svých radostí. Laskavý Vládce, Ježíši, buď s Otcem ti čest nejvyšší, i Duchu, který těší nás, po všechny věky, v každý čas. Amen. PSALMODIE Ant. 1 Mým krokům svítilnou je tvé slovo, Pane, aleluja. Žalm 118 (119), 105-112 XIV (Nún) Rozjímání o Božím zákoně To je mé přikázání: Milujte se navzájem. (Jan 15, 12) 248

105 106

107 108

109 110

111 112

Mým krokům svítilnou je tvé slovo, * ono mi cestu osvětluje. Dal jsem přísahu, také ji plním, * dbát všech tvých správných rozhodnutí. – Těžce svou bídou jsem sužován, Pane, * dle svého slova mi zachovej život! Sliby mých úst, Pane, laskavě přijmi, * pouč mě o svých rozhodnutích. – Stále můj život je ohrožen zkázou, * já na tvůj zákon však nezapomínám. Ať na mne bezbožní nástrahy líčí, * z cesty tvých příkazů nezabloudím. – Svědectví tvá jsou mým dědictvím provždy, * neboť jsou radostí mého srdce. Srdce jsem přiměl tvé zásady plnit, * v tom je odměna na věčné časy.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Mým krokům svítilnou je tvé slovo, Pane, aleluja. Ant. 2 Pane, naplň mě radostí ze své tváře, aleluja. Žalm 15 (16) Bůh je mým dědičným podílem Bůh Ježíše vzkřísil a zbavil ho bolestí smrti. (Sk 2, 24) 1 2 3 4

5 6 7 8

Zachovej mě, Bože, doufám v tebe. * Říkám Pánu: „Jenom tys mé blaho!“ Na nic nejsou všichni bůžci země, * ať je slaví jejich ctitelé, ať si svoje modly rozmnožují! † Nepodám jim oběť krvavou, * nikdy jejich jména nevyřknu! – Pán je vše, co mám, on je můj úděl. * Osud můj máš v rukou jenom ty! V zemi překrásné já mám svůj podíl, * z hloubi blaží mě mé dědictví. Dobrořečím Pánu, že mi radí, * že mi k srdci mluví za noci. Upínám své oči stále k Pánu, * je-li při mně, nezakolísám. 249

9

Srdce mé se těší, duše jásá, * ba i tělo trvá v bezpečí. –

10

11

Nezanecháš v podsvětí mou duši, † nedopustíš, aby měl tvůj věrný * v temnou říši mrtvých pohlížet. Stezku života mi ukazuješ: † naplněnou radost před tvou tváří, * po tvé pravici slast na věky.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Pane, naplň mě radostí ze své tváře, aleluja. Ant. 3 Při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi i na zemi, aleluja. Kantikum Kristus, Boží služebník Flp 2, 6-11 6 7

8

Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, * nic nelpěl na své vznešenosti, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka † a stal se jako jeden z lidí, * navenek byl jako každý jiný člověk. Ponížil se a byl poslušný až k smrti, * a to k smrti na kříži. –

9

Proto také ho Bůh povýšil † a dal mu jméno * nad každé jiné jméno, 10 takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno * na nebi, na zemi i v podsvětí, 11 a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: * Ježíš Kristus je Pán. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi i na zemi, aleluja.

250

KRÁTKÉ ČTENÍ Kol 1, 2b-6a Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce. Když se za vás modlíme, nepřestáváme děkovat Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista. Slyšeli jsme totiž o vaší víře ve spojení s Kristem Ježíšem a o vaší lásce ke všem věřícím, a to pro naději na odměnu, která je vám připravena v nebi. O té naději jste slyšeli už dříve při hlásání slova pravdy radostné zvěsti, která k vám pronikla. A jako už přináší ovoce a šíří se na celém světě, tak je tomu také u vás. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Od východu slunce do západu * ať je jméno Páně velebeno. R. Od východu slunce do západu * ať je jméno Páně velebeno. V. Jeho sláva převyšuje nebe. R. Ať je jméno Páně velebeno. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Od východu slunce do západu * ať je jméno Páně velebeno. KANTIKUM PANNY MARIE Ant. ke Kantiku Panny Marie Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. PROSBY Bůh podporuje a chrání lid, který si vyvolil za své dědictví, aby ho učinil blaženým. Děkujme mu a volejme pamětliví jeho lásky: V TEBE, BOŽE, DOUFÁME. Nejlaskavější Otče, prosíme tě za našeho papeže N.a za našeho biskupa, N.; — ochraňuj je a posvěcuj svou mocí. Ať nemocní pocítí, že mají účast na Kristových utrpeních — a že v něm mají stálý zdroj útěchy. Pohlédni ve své lásce na ty, kdo jsou bez přístřeší, — aby mohli najít místo vhodné k bydlení. Dej a uchovej plody země, — aby všichni nacházeli každodenní chléb. (Nebo: Dobrotivě ochraňuj náš národ od zlého, — aby žil v pokoji a hojnosti.) Provázej zemřelé svou láskou — a uveď je do nebeského domova. Otče náš, ... MODLITBA Bože, tvůj Syn se ponížil, aby zachránil svět a vysvobodil lidstvo z otroctví hříchu; naplň nás radostí z vykoupení a dej, ať tato naše radost dozraje v radost věčnou. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

 251

3. červenec 2016 14. NEDĚLE V MEZIDOBÍ RANNÍ CHVÁLY

V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja.

HYMNUS Hle, už se noční prořídlý stín úží, jitřenka září svěžím nachem růží. Prosme teď všichni z upřímného srdce mocného Tvůrce. Ať je Bůh k nám vždy plný smilování, zbaví nás tísně a ve zdraví chrání, otcovskou rukou uvede nás vděčné do vlasti věčné. To, dobrý Bože, neváhej nám dáti, Otče i Synu i ty, Duchu Svatý, ať celým světem nikdy neustává tobě znít chvála. Amen.

PSALMODIE Ant. 1 Požehnán, kdo vchází jménem Páně, aleluja. Žalm 117 (118) Píseň radosti ze záchrany Kristus je ten kámen, který jste vy, stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kvádr nárožní. (Sk 4, 11) 1

Děkujte Pánu, že je dobrotivý, * na věky jeho milosrdenství! –

252

2 3 4

5 6 7

8 9

Dům Izraelův ať jen stále říká: * „Na věky jeho milosrdenství!“ Dům Áronův ať neustále říká: * „Na věky jeho milosrdenství!“ Ať říkají, kdo uctívají Pána: * „Na věky jeho milosrdenství!“ – Z hlubiny soužení jsem volal k Pánu: * a Pán mě vyslyšel a vysvobodil. Je se mnou Pán, a proto nemám strachu: * co by mi mohli udělati lidé? Je se mnou Pán, má pomoc neustálá, * svrchu se dívám na své nepřátele. – Je lépe u Pána mít útočiště, * než spoléhat se pouze na člověka. Je lépe u Pána mít útočiště, * než na mocné se pouze spoléhati.

10 11 12

13 14

15 16

17 18 19

Obklíčili mě všichni pohané, * ve jménu Páně jsem je přemohl. Obklíčili mě všichni ze všech stran, * ve jménu Páně jsem je přemohl. Obklíčili mě jako včelí roj, † jak oheň trní spalovali mě, * ve jménu Páně jsem je přemohl. Smýkali mnou a k zemi sráželi, * Pán přesto zachránil mě před pádem. Pán je má síla, je má statečnost, * a on se také stal mou záchranou. – Hlasitý jásot nad zachráněním * pod stany spravedlivých zaznívá. Pravice Páně mocně zasáhla, † pravice Páně pozvedla mě zas, * pravice Páně mocně zasáhla! – Nezemřu, nýbrž budu žít dál, * o činech Páně vděčně vyprávět. Opravdu těžce potrestal mě Pán, * do rukou smrti však mě nevydal. Otevřte mi brány spravedlivých, * projdu jimi Pánu díky vzdát! –

20

Zde se otvírá ta brána Páně, * tudy spravedliví vcházejí. –

21

Dík ti složím za tvé vyslyšení, * že jsem v tobě došel záchrany. –

253

22 23 24

Kámen, zavržený staviteli, * stal se náhle kvádrem nárožním. To se událo jen z moci Páně, * zázrak před našima očima. Toto je den způsobený Pánem, * jásavě se z něho radujme! –

25

Slyš nás, Pane, popřej nám svou spásu! * Slyš nás, Pane, poskytni nám zdar! –

26

„Požehnán, kdo vchází jménem Páně! * My vám z domu Páně žehnáme!“ –

27

Pán je Bůh, to on nám dává světlo! † Seřaďte se v průvod s ratolestmi, * vedoucí až k rohům oltáře! –

28

Jsi můj Bůh a já ti vzdávám díky, * tebe, svého Boha, velebím. –

29

Děkujte Pánu, že je dobrotivý, * na věky jeho milosrdenství.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Požehnán, kdo vchází jménem Páně, aleluja. Ant. 2 Zpívejme chvalozpěv našemu Bohu, aleluja. Kantikum Všechno tvorstvo chválí Boha Stvořitel… ať je velebený na věky. (Řím 1, 25) 52

Požehnaný jsi, Pane, Bože našich otců, * chvályhodný, slavný a vyvýšený na věky. – Požehnané je tvé slavné a svaté jméno, * chvályhodné a vyvýšené na věky. –

53

Požehnaný jsi ve svatém chrámě své slávy, * nejvýš chvályhodný a slavný na věky. –

54

Požehnaný jsi na trůně svého království, * nejvýš chvályhodný a slavný na věky. –

55

Požehnaný jsi, který shlížíš do bezedných propastí † a vládneš nad cheruby, * chvályhodný a vyvýšený na věky. –

254

Dan 3, 52-57

56

Požehnaný jsi na nebeské obloze, * chvályhodný a slavný na věky. –

57

Všechna Boží díla, dobrořečte Pánu, * chvalte a vyvyšujte ho na věky.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Zpívejme chvalozpěv našemu Bohu, aleluja. Ant. 3 Chvalte Pána pro velikost svrchovanou, aleluja. Žalm 150 Chvalte Boha Zpívejte žalmy duchem i srdcem, oslavujte Boha svou duší i tělem. (Hesychios) 1 2

3 4 5

Velebte Pána v jeho svatyni, * chvalte na jeho mocné klenbě nebes! Chvalte ho za divy, jež učinil, * chvalte ho pro velikost svrchovanou! – Chvalte ho zvučným hlaholením trub, * chvalte ho v doprovodu harf a citer! Chvalte ho bubínky a vířením, * chvalte ho strunnou hrou a píšťalami! Chvalte ho zvonivými cimbály, † chvalte ho cimbály, jež zvučně chřestí! * Vše, co má dech, ať Pána velebí!

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Chvalte Pána pro velikost svrchovanou, aleluja.

KRÁTKÉ ČTENÍ Ez 36, 25-27 Pokropím vás očistnou vodou a budete čistí od všech svých nečistot, očistím vás ode všech vašich model. Dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha, odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím do vás svého ducha a způsobím, že budete žít podle mých

255

KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. R. V. R. V. R.

Slavíme tě, Pane, * vzýváme tvé jméno. Slavíme tě, Pane, * vzýváme tvé jméno. Hlásáme tvé divy. Vzýváme tvé jméno. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. Slavíme tě, Pane, * vzýváme tvé jméno.

ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM Ant. k Zachariášovu kantiku Když někde vejdete do domu, řekněte: „Pokoj tomuto domu!“ Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj.

PROSBY Děkujme našemu Spasiteli, že přišel na tento svět, aby se uskutečnilo, že Bůh bude s námi. Vzývejme ho: KRISTE, KRÁLI SLÁVY, BUĎ NAŠÍM SVĚTLEM A RADOSTÍ. Kriste, náš Pane, světlo vycházející z výsosti, prvotino budoucího vzkříšení, — dej, ať tě následujeme, abychom nezůstávali ve stínu smrti, ale abychom kráčeli ve světle života. Ukaž nám svou dobrotu, kterou zahrnuješ všechno stvoření, — abychom ve všem viděli odlesk tvé slávy. Pane, nedopusť, abychom byli přemoženi zlem, — ale učiň, ať zlo přemáháme dobrem. Tys byl při křtu v Jordánu pomazán Svatým Duchem, — dej, ať milost Ducha Svatého vede po celý den také nás. Otče náš, ...

MODLITBA Bože, tvůj Syn se ponížil, aby zachránil svět a vysvobodil lidstvo z otroctví hříchu; naplň nás radostí z vykoupení a dej, ať tato naše radost dozraje v radost věčnou. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

 256

MONTE SANT´ANGELO

„Svatý Michaeli, opatruj nás v boji!“ Dříve jsme se to modlili po každé mši svaté. Zavedl tu modlitbu papež Lev XIII. Byl si vědom, že vliv zlého ducha na lidi a na svět je silný, máme proto vzývat často o pomoc anděly, především jejich hlavu a vůdce sv. Michaela. Každý z nás se také utíká pod ochranu svého anděla strážného. Když se stala ve 4. století křesťanskou celá římská říše, zvolila si za svého anděla strážného sv. Michaela. Vidělo se to potvrzeno jeho zjevením v na hoře u Gargána, kam vždycky putovalo mnoho poutníků do velké jeskyně, kde se to událo. Svatyni dnes opatrují řeholníci z Polska. Okolí je malebné. Našli je i vynalézaví Češi a dost jich jezdí sem k moři na pláž. Ale ti zbožnější jako my Pustiměřští - pospíšíme na druhou stranu od anděla nebeského k hrobu chudého kapucína pátera Pia. (Tomáš kardinál Špidlík S.J., čestný občan pustiměřský)

257

„Předtím, než se vydáte ke mně … jděte nejprve na Monte Sant´Angelo a tam proste archanděla Michaela o pomoc a ochranu“ (sv. Pio z Pietrelciny) V Puglii, na Monte Gargano, se ve městě Monte Sant´Angelo nachází nejslavnější svatyně Západu, zasvěcená sv. archandělu Michaelovi. Na vrcholu hory se rozprostírá zvláštní bazilika tvořená komplexem staveb z různých období, obklopujících jeskyni. Svědectví patnácti staletí dějin. Od nepaměti je toto místo - známé v celém světě - místem odpuštění a modlitby. Neznámý autor jej před tisíci lety popsal těmito slovy: „Svatyně sv. Michaela je všude známa a opěvována nikoli pro oslnivost svých mramorů, nýbrž pro zázračné události, k nimž zde došlo: skromné výrazem, ale bohaté nebeskými ctnostmi, neboť jej založil a posvětil sám archanděl Michael, jenž u vědomí lidské křehkosti, sestoupil z nebe, aby lidé mohli na tomto místě účast na Božích věcech“. Počátek svatyně lze položit na konec V. století a počátek VI. století. Dokládají to starobylé písemné prameny: list, zaslaný v roce 493/494 papežem Gelasiem I. biskupu Larinovi, a další list, zaslaný samotným papežem ad Herculentius, biskupu z Potenzy (492-496) a dále zmínka v martyrologiu u data 29. září. Přesným, podrobným a působivým způsobem však pozoruhodné dějiny a zázraky, jež stály u zrodu kultu sv. archanděla Michaela na Gargánu popisuje kniha Liber de apparitione sancti Michelis in Monte Gargano, sepsaná v VIII. století. Tato úcta je spojena s tradicí čtyř zjevení, k nimž zde došlo: První zjevení se tradičně datuje do roku 490, a je obestřeno více legendárními a ohromujícími okolnostmi, a je rovněž známé jako příběh s býkem. Jednoho dne se urozený a bohatý pán ze Siponta vydal pást svá stáda na úpatí hory Gargáno. Znenadání mu zmizel nejkrásnější býk. Po dlouhém a namáhavém hledání jej našel klečícího u otvoru jedné z jeskyní. V hněvu vzal luk a vystřelil šíp proti neposlušnému zvířeti. Šíp se však z nepochopitelných důvodů otočil a místo zvířete zasáhl nohu urozeného pána. Ten, zneklidněn tím, co se stalo, šel k biskupovi, kterému vše vypověděl. Jakmile biskup pozoruhodnou historku vyslechl, nařídil mu tři dny modliteb a pokání. Když uplynuly, zjevil se biskupovi archanděl Michael a takto promluvil: „„Já jsem archanděl Michael a povždy dlím v Boží přítomnosti. Tato jeskyně je mi svatá, já jsem si ji zvolil; já sám jsem jejím strážcem … Tam, kde se dokořán otvírá skála mohou být odpuštěny hříchy lidí … To, oč se zde bude v modlitbě prosit, bude vyslyšeno. Vystup tedy na horu a zasvěť jeskyni křesťanské úctě.“ Protože však tajemná a nedostupná hora byla dlouho místem Mitrova pohanského kultu, biskup dlouho váhal, než se rozhodl uposlechnout slov archandělových. Druhé zjevení svatého Michaela, zvané „vítězné“, se tradičně datuje do roku 492, i když někteří současní badatelé vztahují událost na období války mezi longobardským vévodou Grimoaldem a Řeky v roce 662-663, kdy vítězství, k němuž došlo 8. května, Longobardi připisovali přímluvě a mocné pomoci sv. Michaela. Město Siponto, - jak vypráví tradice, - bylo v obležení nepřátelských hord a blízko dobytí. Biskup sv. Vavřinec vymohl na nepříteli třídenní příměří a s důvěrou se v modlitbě a pokání obrátil na nebeského vojevůdce. Když vypršela třídenní lhůta, zjevil se biskupovi archanděl Michael a předpověděl mu jisté a naprosté vítězství. Tato zvěst naplnila srdce obležených velkou nadějí. Obránci vyšli z města a začal urputný boj, provázený hromobitím a blesky mimořádné intenzity. Vítězství sipontinských bylo drtivé. 258

Třetí zjevení bývá zváno „epizoda zasvěcení“. Tradice vypráví, že po nabytém vítězství se už biskup vyplnění přání nebeského posla nebránil a rozhodl se v roce 493 zasvětit jeskyni sv. archandělu Michaelovi, na poděkování za záchranu. Tento záměr podporoval i papež Gelasius I. (492-496). Archanděl se však zjevil znovu a oznámil mu, že on sám si už jeskyni posvětil. Sv. Vavřinec, biskup ze Siponta, se proto spolu s ostatními sedmi biskupy Puglie, zástupu věřících a sipontského kléru, vydal k posvátnému místu. Během procesí došlo k zázraku: objevilo se několik orlů a svými rozpjatými křídly chránili biskupy před žárem slunečních paprsků. Když přišli k jeskyni, našli tam oltář pokrytý nachovým páliem a nad ním se tyčil kříž. Navíc, jak vypráví legenda, našli ve skále otisk dětské nohy – nadpřirozené znamení zanechané sv. Michaelem. Svatý biskup tu pak s nesmírnou radostí slavil první mši svatou. Bylo to 29. září. Samotná jeskyně, jako jediné bohoslužebné místo, které nebylo posvěceno lidskou rukou, nese po staletí název „Nebeská bazilika“. Čtvrté zjevení se odehrálo v roce 1656, kdy celou jižní Itálii pustošil strašlivý mor. Arcibiskup Alfonso Puccinelli, nenacházeje žádného lidského prostředku, jak zabránit šířící se epidemii, obrátil se v modlitbách a postech k archandělu Michaelovi. Pastýř duší dokonce uvažoval, jak ještě více vyburcovat Boží vůli, a vložil do rukou sochy sv. Michaela prosbu psanou jménem celého města. A hle, na úsvitu 22. září, zatímco se modlil v pokoji biskupského paláce na Monte Sant´Angelo, pocítil jakoby zemětřesení a tu se mu zjevil sv. Michael v oslnivém jasu a přikázal mu, aby požehnal kameny z jeho jeskyně a vyryl na ně kříž s písmeny M. A. (Michael, archanděl). Každý, kdo tyto kameny bude u sebe zbožně nosit, bude moru uchráněn. Netrvalo dlouho a celé město bylo moru zbaveno, jak archanděl slíbil. A nejen to, zachráněni byli i všichni, kdo si tyto kameny vyžádali, ať už se nacházeli kdekoliv. V trvalou památku tohoto zázraku a jako projev nekonečné vděčnosti, dal arcibiskup postavit památník sv. Michaela na náměstí, na němž stojí dodnes, právě naproti balkónu onoho pokoje, v němž se odehrálo zjevení, a na památník nechal napsat tato slova: PAMÁTNÍK KNÍŽETI ANDĚLŮ VÍTĚZI NAD MOREM PATRONU A OCHRÁNCI V NEKONEČNÉ VDĚČNOSTI ALFONSO PUCCINELLI 1656.

Svatá jeskyně byla po staletí metou poutníků, místem modlitby a především smíření s Bohem. Zjevení jsou totiž znamením, výzvou, která se obrací k člověku, aby se sklonil před Božím majestátem. Během patnácti staletí dějin putovali do svatyně na Gargánu – „domu Božího a brány nebes“ křesťané z celého světa, aby tu znovu nacházeli pokoj a odpuštění v milující náruči Otce a uctili sv. archanděla Michaela, Knížete nebeského vojska, a jak on vyznávali svým životem: „Kdo jako Bůh“. Mezi poutníky nacházíme mnoho papežů (Gelasius I., sv. Lev IX., Urban II., Alexandr III., Řehoř X., sv. Celestin V., Jan XIII. jako kardinál, Jan Pavel II., Josef kardinál Ratzinger), panovníků (Ludvík II., Ota III. a jeho manželka Theofanie, Jindřich II., Matylda z Canossy, Karel I. z Anjou, Alfons Aragonský, Ferdinand Katolický, Zikmund, král polský, bourbonští králové Ferdinand I a II., Viktor Emmanuel III. a Hubert II. Savojský), různé hlavy vlád a ministři a také mnoho světců (Anselm, Bernard z Clairvaux, Guglielmo z Vercelli, František z Assisi – který sem z úcty ke svatému Michaelovi přišel bos, podobně jako Ota III., Brigita Švédská, Alfons z Liguori, Gerard Maiella, Pio z Pietrelciny a mnoho dalších), ale především tisíce poutníků ze všech národů, kteří přitahováni zcela jedinečnou nebeskou bazilikou, kde nacházejí naději, odpuštění a pokoj na přímluvu sv. Michaela, archanděla. Tady člověk zakouší milost lásky, protože si uvědomuje, že existuje někdo, kdo jej opravdově miluje. 259

SAN GIOVANNI ROTONDO

Sv. Pia z Pietrelciny není potřeba představovat. Zná ho celý svět. Podle statistiky je tu ročně větší počet poutníků než do Lurd. Vzpomeňme si jenom na některé z našich zemí. Jedna z „duchovních dcer“ pátera Pia žila ve Vídni a jako Rakušanka mohla jezdit do Čech. Využila toho a vozila tam občas růžence, které za totality se těžko dostaly. Páter jí to schválil, ale Eucharistie v chrámu Santa Maria delle Grazie, u oltáře, kde ji slavíval P. Pio

předpověděl jí, že bude pro to dílo muset trpět. Byla zavřena od české policie pro nedovolené pašování „cenné matérie“. To opravdu uhádli! Růženec je cenná věc, i když jinak než to mysleli oni. Po propuštění napsala knížku, kterou vydala česky, jsou to vzpomínky na způsob, jakým páter jisté duše vedl. Ještě před jeho smrtí navštívil pátera Pia kardinál Tomášek, od něho dostal mešní šáteček dlouho uchovávající zvláštní vůni. Mozaiku v nové kapli, kde je hrob P. Pia, vytvořili naši přátelé z Centra Aletti. (Tomáš kardinál Špidlík S.J.)

260

"Sono un povero frate che prega" Jeden z proslulých světových autorů napsal: „Pokud by se vyhlašoval Oskar sympatie u světců, dnes by ho nepochybně získal P. Pio. Jen zřídka se totiž stává, aby řeholník dosáhl takové obliby a byl tolik oslavován. Jeho popularita a věhlas dosahují hvězdných výšin a to nejen u věřících“. Z pohledu novináře je toto konstatování jistě příznivé, ovšem z hlediska náboženského pokulhává. Mluvíme-li totiž o svatých, lidská měřítka tu postrádají svou váhu, protože tu neexistují kvalifikace ani stupně a veškeré pokusy o sestavení jakési hit parade jsou předem odsouzeny k nezdaru. Když Církev den co den prožívá vrchol eucharistické víry, připomíná svaté v mešním kánonu slovy: „… se všemi spravedlivými od počátku světa“ (II. eucharistická modlitba). Svatí tedy jsou spravedlivými především u Boha. Nelze však přehlédnout, že úcta k P. Piovi dosáhla závratných rozměrů u miliónů lidí, od těch nejprostších až po vládní činitele, osobnosti kultury, Církve či ty, kteří teprve Boha hledají. Jde vskutku o „světovou klientelu“, jak o něm při jedné generální audienci pronesl papež Pavel VI. (20.2.1971). O P. Piovi se právem říká, že byl „světcem lidu“, aniž bychom si snad uvědomovali, že právě to je specifickým charizmatem kapucínského řádu. Otevřme tedy poselství tohoto „prostého kapucína, který svým životem přiváděl svět v úžas“. Narodil se 25. května 1887 ve čtvrti Castello městečka Pietrelcina a při křtu dostal jméno František (Francesco). Je zajímavé, že významnou roli v životě budoucího Otce Pia hrálo číslo pět, které je tichým odkazem na jeho celoživotní povolání nést na sobě pět ran Kristových neboli stigmata. Už jen to, že se narodil v pátém měsíci roku a to 25., což je 5x5 a že pocházel z pěti dětí. Významnější je však to, že to bylo právě v pěti letech, kdy s příchodem užívání rozumu, začal, podobně jako sv. Veronika Giuliani, jistě ne bez přispění Boží milosti, pociťovat naléhavé nutkání zasvětit se Pánu Bohu. Proto tíhnul k samotě a často se stranil dětských her s kamarády, takže mu to maminka až vytýkala. Toulal se přírodou a trávil dlouhé hodiny v přemýšlení a rozjímání. Jak později přiznal svému duchovnímu vůdci v době studií, začal mít právě v tomto pátém roce různá zjevení a extáze, které jej neopustily až do konce života. Je však třeba hned říci, že to nebyla vždy vidění příjemná. O svá práva se totiž hlásil i ďábel a trápil jej velmi krutými a vtíravými útoky, kterými jej chtěl odradit od neobyčejné životní cesty, kterou mu Bůh připravil a pro kterou si ho v již tak raném věku připravoval. Malý František, ačkoli byl ještě malé dítě, brzy pochopil, že má-li obstát v těchto zkouškách, musí všechnu svoji důvěru složit do modlitby. Tajně dokonce konal tvrdé pokání a místo polštáře si dával na spaní pod hlavu kámen. Bylo jen logickým pokračováním těchto bojů, že později vstoupil do kapucínského Řádu. 261

Jeho otec se jmenoval Grazio Maria a ještě krátce před Františkovým vstupem do Řádu odešel za prací do Jižní a později do Severní Ameriky. Maminka Maria Giuseppa (Pepína) tedy celou tíži zodpovědnosti za rodinu musela nést sama. Bylo pro ni velmi těžké jej propustit, protože rodina žila v extrémní bídě a potřebovali jej. Měla však dostatek odvahy, důvěřovat Pánu, že je neopustí, a proto dala Františkovi své požehnání. František Forgione vynikal pevností povahy a upřímností, která někdy hraničila až s vesnickou drsností jeho rodného kraje, kde zimy byly dosti chladné a léta parná. Lidé tohoto kraje byli zvyklí trpět mlčky a říkat pravdu bez toho, že by hleděli, čím kdo je. Právě tyto vlastnosti byly po dlouhá léta silnou stránkou P. Pia i ve zpovědnici, kde za přispění milosti dovedl vždy nazývat věci pravými jmény bez ohledu na to, jak důstojnou osobu měl před sebou. Pevná povaha, kterou zdědil po svých rodičích obsahovala v sobě i dar pohotově a vtipně odpovídat nebo vyprávět způsobem, který si rychle dovedl sjednat pozornost posluchačů. S kapucínským Řádem spojil mladý František Forgione svůj život velmi záhy. Hábit oblékl v městě Morcone již 6. ledna 1903, tedy v necelých šestnácti letech, jak tehdy bylo běžné. Od té chvíle už navždy byl pro všechny jen br. Pio z Pietrelciny. Po noviciátu studoval rétoriku a pak filozofii a teologii a 27. ledna 1907 složil doživotní sliby. Rok nato se jeho zdravotní stav zhoršil natolik, že byl nucen na čas zanechat klášterního života a studovat v soukromí. Zdravotní obtíže a tělesná slabost ustupovaly jen zvolna, ale i přesto byl dne 10. srpna 1910 vysvěcen na kněze. Bylo to v dómu v Beneventu. I pak ale až do roku 1916 žil v rodině a jen na kratičká období se vracel do kláštera. Dokonale tak splynul s lidmi toho kraje, ke kterým mluvil v rodném nářečí. Počínaje 7. zářím 1911 se u něj jedenkrát týdně začaly objevovat Kristovy rány v dlaních a nohou, provázené prudkými bolestmi, které však vždy zase zmizely, takže se mu dařilo vše tajit. Později se k těmto ranám přidal jedenkrát týdně i prožitek Kristova bičování a korunování trním. V říjnu 1911 proto upadl do vysokých horeček a podivných stavů, které měly za následek, že po 21 dní nemohl přijímat žádný pokrm a žil jen z eucharistie. Pak vše zase odeznělo a roku 1916 musel narukovat jako sanitář do války. I zde však pokračovaly těžké útoky ze strany ďábla a zdravotní potíže, pro které byl po krátké době propuštěn do zálohy. V září 1916 se "dočasně" přestěhoval do San Giovanni Rotonda, aby se trochu nadýchal horského vzduchu, který potřeboval pro upevnění svého zdraví. Boží Prozřetelnost však chtěla jinak, a tak v S. Giovanni Rotondu zůstal nepřetržitě až do své smrti po celých dvaapadesát let (s výjimkou období vojenské služby a jiných drobných pobytů jinde). Od srpna 1916 byl již rektorem serafínské školy v San Giovanni Rotondo, kde se věnoval běžným povinnostem. Postupně se kolem něj začala utvářet duchovní rodina, která se každým dnem zvětšovala a o kterou on pečoval svými promluvami, povzbuzeními, a zvl. velmi hutnou korespondencí, kterou však musel v některých letech na pokyn církevních úřadů přerušit. Byly to celé koše korespondence, se kterou mu museli pomáhat spolubratři. Většinu dopisů jen zběžně prohlédl, přesto však lidé dostávali správnou odpověď. Dne 20. září 1918 se mu v San Giovanni Rotondu stalo něco, co zcela změnilo jeho další život. Když se modlil před křížem v chórové kapli starého kostela, měl náhle vidění: On sám o tomto mimořádném okamžiku napsal o měsíc později (22. října) svému duchovnímu vůdci Benediktovi od sv. Marka in Lamis: "Po slavení mše svaté jsem se 262

modlil v chóru, a tu jsem byl zaskočen jakýmsi spočinutím podobným sladkému spánku. Všechny vnější i vnitřní smysly a také schopnosti duše se nacházely v nepopsatelném ztišení. […] A zatímco se toto všechno odehrávalo, spatřil jsem sám sebe stojícího před tajemnou Osobností." Když ta Osobnost odešla, Otec Pio si všiml, že jeho ruce, nohy i bok "byly probodnuty a řinula se z nich krev." „Kolikrát mi – krátce předtím Ježíš řekl – opustil bys mne, můj synu, kdybych tě neukřižoval…“. Sám P. Pio o sobě říkával: „Co vám mám o sobě povědět? Vždyť sám sobě jsem tajemstvím“. Jestliže však Boží prozřetelnost svěřuje každému člověku na zemi zcela jedinečné poslání, jaký byl úděl P. Pia? Během návštěvy ad limina, v dubnu 1947, se papež Pius XII. ptal Mons. Cesarana: „Co dělá P. Pio?“ A ten mu pohotově odvětil: „Svatosti, snímá hříchy světa“. Mnohdy se svěřoval spolubratřím: „Duše se nedostávají darem , ale vykupují se. Nevíte, co stály Ježíše? Dnes a povždy je třeba za ně platit stejnou mincí“. Při vzpomínce na svůj vstup do kapucínského řádu, v listopadu 1922, napsal: „Ó Bože, … už od té chvíle jsi svému synu svěřil nesmírné poslání. Poslání, které znáš jen ty a já. Ach, Bože …, vnitřně slyším hlas, který mi neustále říká: obětuj a posvěcuj se“ (Epist. III., 1010). Byl si tedy vědom, že si ho Bůh vyvolil, aby skrze lásku a kříž spolupracoval na Kristově vykupitelském díle. Spolu s Kristem ukřižován, už nežil on, ale v něm žil Kristus – jak píše sv. Pavel (Gal 2,19ss). Otec Pio přijal kříž v přesvědčení, že celý jeho život, stejně jako život jeho Mistra, bude „mučednictvím“. V červnu 1913 napsal svému duchovnímu vůdci, P. Benediktovi: „Pán mi jako v zrcadle dává poznat celý můj budoucí život, který není ničím jiným, než ´mučednictvím´ (Epist. I., 368). Avšak ani tato jasná vize nejisté a trýznivé budoucnosti jej nenaplňovala neklidem. Právě naopak, v hloubi duše prožíval radost, že se mu dostalo povolání spolupracovat na spáse duší, a to skrze utrpení, jež čerpá svou hodnotu a účinnost ze skutečné účasti na Ježíšově kříži (srv. Epist. I., 303). Proto P. Pio přijímal dobrovolně a s radostí všechna tělesná utrpení, která mu Pán nabízel, a v srdci vnímal stále naléhavější Boží hlas, který jej volal k obětování se za bratry (srv. Epist. I., 328ss). Většina tento aspekt mnoho nezná, a to i proto, že se o něm málo mluví. U P. Pia se totiž zdůrazňují mnohé jiné věci, které lze snáze pochopit a přijmout. Avšak vyloučíme-li ze života a spirituality P. Pia kříž, vyprázdníme jeho svatost. Ovšem kříž nikoli jako epizodu, nýbrž jako životní postoj, protože celý jeho život se odvíjel ve stínu kříže ke slávě Boží, k osobnímu posvěcení a ke spáse bližních. Zcela a ve všem tak kráčel ve šlépějích Mistra – Krista, který dobrovolně a s láskou přijal Otcovu vůli: „Oběti ani celopaly jsi nežádal, ale připravils mi tělo … Tehdy jsem řekl: hle, přicházím, Bože, abych plnil tvou vůli (Žid 10,5). Od roku 1910 až do své smrti v roce 1968 žil jako ukřižovaný, po příkladu Krista nesl kříž svůj i kříž trpícího lidstva, které se k němu obracelo. V březnu 1948 napsal jedné bosé karmelitce: „Jednoho dne, až nám bude dáno spatřit plný polední jas, tehdy poznáme, jakou hodnotu, jakými poklady byla pozemská utrpení, jimiž jsme si zasloužili vlast, která už nebude mít konce. Od velkorysých a milujících duší Bůh očekává hrdinství a důvěru v něj, aby po výstupu na Kalvárii dospěli na horu Tábor“. Celých 50 let pak tyto rány navzdory snaze lékařů zůstaly nezahojené, čerstvé a stále krvácely, zvláště v pátek. Svět viděl ve stigmatech senzaci, sám P. Pio je pokládal za trest Boží spravedlnosti. Říkával: "Je pro mne velmi těžké snášet tento oheň, který Ježíš zapálil v mém maličkém srdci. Jsem stravován láskou k Bohu a k bližnímu." 263

Určitý čas se musel zdržovat v ústraní a byl podroben přísným lékařským zkoumáním ze strany Posvátného Oficia, které prohlásilo, že "nenachází nic nadpřirozeného na těchto skutečnostech" a uložilo bratrovi, že nesmí slavit mši sv. na veřejnosti a že nesmí odpovídat na dopisy jemu adresované ani osobně ani pomocí prostředníka. Od 9.6.1931 až do r. 1933 měl dokonce zakázáno vykonávat jakoukoli službu jménem Církve (mohl pouze soukromě sloužit mši svatou). Podobná omezení uložil P. Piovi i apoštolský vizitátor v letech 1960-1964. Tato opatření byla jistě bolestivá, ale Otec Pio kategoricky odmítal snahy některých svých ctitelů, kteří se snažili obejít nějak tato nařízení a zjednat mu svobodu. On totiž miloval toutéž láskou Krista i jeho Snoubenku Římskou Církev, kterou vždy považoval za svou Matku, i když mu způsobovala mnoho vrásek na tváři. Dne 2. dubna 1932 napsal Manfredonskému biskupovi Andreovi Cesaranovi: "Z hlubokého ticha své celičky slyším jako ozvěnu falešné hlasy, které se točí kolem mé ubohé osoby. Jsem velmi znechucen nehodným chováním, které mají falešní proroci, jež se ohánějí mým jménem. Musel jsme je varovat […], aby krotili toto své nadšení a respektovali to, co nařídilo Posv. Oficium." Jako pravý syn sv. Františka, i on v sobě živil "velkou důvěru v kněze, kteří žijí podle pokynů sv. římské Církve". Vytrvale říkal: "Bolesti, to jsou poklady Ducha". Mezitím dostal od Boha v kromě daru vidění do svědomí a skrytých myšlenek člověka (kardiognoze) také schopnost být současně na dvou místech (bilokace), která mu umožnila být zcela svobodný, věnovat se zcela modlitbě a současně být v době svobody i k dispozici pro službu lidem. Od roku 1936 začal naplno rozvíjet svou činnost a vzniká jeho »Casa Sollievo della Sofferenza« (neboli Dům úlevy v utrpení), který byl mohutným pokusem zpřístupnit kvalitní lékařskou péči i těm nejchudším. V jeho rodné obci současně vznikal nový klášter. Obojí bylo postaveno zcela z darů věřících. Ani jeden kámen nebyl koupen. O své nemocnici vždy zdůrazňoval: Nechci přinášet úlevu pouze tělu, to by byla jen dobře vybavená klinika, »přineste nemocným Boha«. Poliklinika byla slavnostně otevřena dne 5. května 1956 za přítomnosti kardinála Giacoma Lercara (Pius XII. tuto nemocnici v promluvě z 8. května 1956 označil za jednu z nejlépe vybavených nemocnic Itálie). Na duchovní podporu „Domu úlevy“ začaly stovky jeho »duchovních dětí« vytvářet »Gruppi della preghiera« (skupiny modlitby), které jsou dnes přítomny v celém světě. Otec Pio říkával: „Dejte mi jeden den v týdnu a já vám dám celý týden“. Myslel tím zvláště silný postoj kajícnosti v pátek – všechna svá trápení a těžkosti snášet radostně z lásky k Ježíši a ke spáse duší, a tak duchovně podpírat dílo Otce Pia. Otec Pio říkával: „Bez modlitby je náš Dům úlevy v utrpení něco jako rostlinka bez vzduchu a bez slunce.“ V téže době stále rostl počet lidí, kteří toužili u něj přijmout svátost smíření. Musel být zaveden pořadník a čekací doba byla několik dní. Také starý kostel brzy nestačil a musel být postaven nový kostel P. Marie Milostné (S. Maria delle Grazie). Do San Giovanni Rotonda se s nadějí ubíraly nespočetné zástupy (anonymních poutníků, a zvl. také osobností filmového a divadelního života…) po oné cestě, v té době již zpevněné, která celá staletí byla sotva více než jen napůl opuštěnou horskou stezkou pro soumary. P. Pio byl vskutku člověkem zpovědnice, který věnoval přemnohé hodiny této delikátní službě, pro kterou dostal dar jedinečného rozlišování: Stačil mu pouze jediný pohled, aby pochopil nakolik je kajícník disponován a aby proniknul až do skrytých hlubin duše, kde často viděl skrytá dramata, staré umně zatajené viny, kruté pochybnosti a hluboké 264

otazníky. Uměl pravdivě číst v srdci každého a rozhodně ponořit skalpel do rány, tak jak to umí jedině Boží lidé, jejichž jediným cílem je Boží sláva a dobro duší. Víra byla pro P. Pia životem: vše, oč usiloval a co konal, dělal ve světle víry. Během dne i po značnou část noci setrvával v dialogu s Bohem. Říkával: „V knihách Boha hledáme, v modlitbě ho nacházíme. Modlitba je klíčem, který otvírá Boží srdce“. S pokorou se považoval za neužitečného, nehodného Božích darů. Mezi tolikerým obdivem světa opakoval: „Jsem prostý bratr, který se modlí“ Jako skutečně zamilovaný do Boha, byl svobodným člověkem, imunním před každým lidským ohledem, až do té míry, že se někdy ukazoval jako pramálo zdvořilý nebo agresivní: Na nikoho nebral ohled, všem říkal to, co jim měl říci a ochotně věnoval pozornost i té nejobyčejnější ženě, i přesto, že mu byla ohlášena návštěva jedné kněžny z královské krve, (která tak byla nucena trpělivě čekat až na ni dojde řada). P. Pio pak musel písemně omlouvat své jednání svému představenému ve Foggi. Napsal mu: „Pokorně prosím o odpuštění, jestliže jsem nechal čekat kněžnu Marii Jose, ale před ní byla jedna vesnická žena, chudá mlynářka, která se ke mně občas chodí zpovídat, a musí svěřovat své malé děti do opatrování sousedce. A její srdce je vždy plné obav o tyto nevinné duše, které z minuty na minutu čekají na návrat své maminky. Jistěže, obě dvě jsou matkami, obě dvě mají svá trápení. Nemohl jsem však opustit jednu maminku, abych utíkal za druhou. Navíc, obě přistoupily k Ježíši, a on rozpřahuje paže ke všem, také k těm, kteří čekají a umí čekat.“ Podivuhodná prostota a podivuhodná svoboda svatých! Jistě to nebyl člověk jednoduchých počtů, jestliže byl přesvědčen, že celá Paříž nemůže vyvážit hodnotu jedné mše svaté. Dne 6.8.1959 také sám Otec Pio zažil tělesné uzdravení při setkání se sochou Panny Marie Fatimské, která tehdy putovala po Itálii. Od té chvíle k ní cítil zvláštní náklonnost. 22.září 1968 však i pro něj přišel jeho poslední den. Při ranní mši svaté omdlel, pak ještě v poledne natolik sebral síly, že požehnal poutníkům, v noci se ještě vyzpovídal a v noci ve 230 dne 23.9.1968 zemřel, řekl spolubratrovi ještě tato poslední slova: „Prosím, poděkujte všem spolubratřím za lásku, kterou mi vždy prokazovali a poproste je mým jménem o odpuštění za obtíže, které kvůli mně museli přestát, za špatný příklad a pohoršení, které jsem snad někdy dal. Modlete se za mou duši. Ježíši, Maria; Ježíši, Maria“. Když zemřel, věřící i nevěřící byli přesvědčeni, že zemřel světec. Jeho tělo vystavené v rakvi muselo být dokonce několikrát převlečeno do nového hábitu, protože nekonečné davy lidí, které se mu chtěly naposledy poklonit, si nenápadně ustříhávaly na památku kousíčky z jeho oblečení. Je proto logické, že netrvalo dlouho, a byl zahájen proces, který měl za výsledek oficiální potvrzení jeho svatosti. Již 4. listopadu 1969 začalo projednávání kauzy jeho blahořečení; 20. března 1983 byl oficiálně zahájen poznávací proces o životě a ctnostech služebníka Božího a 21. ledna 1990 byla uzavřena diecézní fáze; 21. prosince 1998 Jan Pavel II. vydal dekret o pravosti zázraku na Marii Consiglii De Martino, ze Salerna a stanovil datum blahořečení na 2. května 1999. Dne 28. září 2001 byl potvrzen zázrak na malém chlapci jménem Matteo Colella, kterému v důsledku pokročilé meningitidy selhaly vnitřní orgány a upadl do kómatu. A tady je jeho příběh. 265

„Tati, až vyrostu, chci se stát boháčem, abych mohl všechno rozdat chudým“ Během kanonizačního procesu otce Pia Církev uznala dvě zázračná uzdravení na jeho přímluvu. První zázrak, který byl uznán jako nezbytný pro jeho blahořečení v roce 1999 se týkal uzdravení Consiglie De Martinové v listopadu 1995. Druhým zázrakem, který přispěl k uzavření kanonizačního procesu otce Pia, bylo uzdravení malého chlapce, tehdy 9 letého Mattea Colelly. Jeho příběh je nyní znám po celé Itálii také díky knize, kterou o jeho případu napsala jeho matka. Matteo je synem jednoho z lékařů „Domu úlevy v utrpení“. V lednu 2000 byl chlapec náhle stižen akutním zánětem mozkových blan a lékaři mu nedávali naději na uzdravení. Jak později malý Matteo vyprávěl, během komatu viděl vedle svého lůžka stát postavu P. Pia v kapucínském hábitu. O tom, jak k zázračnému uzdravení došlo a co všechno přitom prožívali rodiče, vypráví jeho matka, Maria Lucia Colellová. Syn onemocněl 20. ledna roku 2000. Mně i manželovi zavolali ze školy, abychom si pro Mattea přijeli, protože měl vysokou horečku. Když jsme tam dorazili, celý se třásl. Rychle jsme ho proto zabalili do deky a odvezli domů. Byla zima, proto jsme si mysleli, že se jedná o běžnou horečku a obyčejné nachlazení. Žádné příznaky meningitidy jsme v tu chvíli nepozorovali. Když jsem mu večer šla dát pusu na dobrou noc, všimla jsem si, že má na krku skvrny, což bylo hned signalizací propuknutí vážné nemoci. Já i manžel jsme se hrozně vylekali. Rychle jsme Mattea oblékli a utíkali s ním do nemocnice. Z pohledu lékařů jsme ihned poznali, že naše předtuchy nebyly plané, a že se skutečně děje něco hrozného. Ještě předtím však, než jsem dorazili na pediatrii, událo se něco zvláštního. Než chlapec upadl do komatu, otevřel oči a pronesl: „Tati, tati, až vyrostu, chci se stát boháčem, abych mohl všechno rozdat chudým“. Tento okamžik se mi vryl hluboce do paměti a dal mi sílu, abych uvěřila, že tato slova, která dítě proneslo na prahu smrti, nebyla jeho. Měla jsem za to, že mu je vnukl sám anděl strážný. Vzhledem ke zhoršujícímu se stavu chlapce mě lékaři vykázali ven. A tam jsem se začala modlit. 266

Poprosila jsem o vstup do cely P. Pia a pak šla i k jeho hrobu. V noci jsem byla s manželem a mým bratrem. Oba byli jako lékaři zoufalí. Říkala jsem jim, že se pomodlíme růženec. Byl to jediný lék který jsme v tu chvíli měli. Nejprve se na mě dívali poněkud rozpačitě, ale aby mi vyhověli, začali se modlit se mnou. O modlitbu jsem pak následujícího dne žádala všechny přátele a známé, kteří nás přišli potěšit. Také jsme je poprosila, aby se zúčastnili mše svaté, která měla být za Mattea obětována. Pán přece říká: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“. A já věřím v sílu evangelia, protože je to Kristovo evangelium, Boží slovo. Neustále jsem si proto opakovala, že budeme-li činit, co žádá, tak nás snad vyslyší. Říkala jsem Pánu: „Nechci se zříci tvé vůle. Je přece tolik dětí, které umírají, a teď zřejmě přišla řada i na Mattea… Ty však můžeš cokoli změnit!“ Lidé tomu příliš nevěřili, nicméně chtěli mi vyhovět a tak do kostela nakonec šli, vyzpovídali se, byli na mši svaté a přistoupili ke svatému přijímání. A to byl začátek zázraku. Kolem Matteovi utrpení došlo k mnoha obrácením. Hodně lidí se začalo – poprvé či znovu – modlit. To trvalo jedenáct dní. Po jejich uplynutí lékaři vysadili Matteovi jeden lék a on se probudil. Měla jsem z toho velký strach. Myslela jsem si, že nás syn vůbec nepozná, že jeho mozek – v důsledku 45 minutového výpadku srdeční činnosti během, druhého den komatu, bude těžce poškozen. Víme dobře, že po šesti minutách neprokrvování mozku dochází k jeho nenávratným poruchám. Proto mi všichni říkali: i kdyby to tvůj syn přežil, bude mít těžká poškození, možná bude hluchý, slepý, bude upoután na invalidní vozík, nebude ničemu rozumět. On mě však poznal, a ještě s hadičkami v ústech se mě velmi pomalu ptal: „Mami, mami, proč tu jsem? Udělal jsem něco špatného?“ pak mě poprosil o nanuk s cocacolovou příchutí. Jeho třetí věta pak zněla: „Chci otce Pia!“ Vložila jsem mu do rukou jeho obrázek s relikvií. V té chvíli jsem tomu všemu moc nerozuměla, ale v příštích dnech mi Matteo vyprávěl, že byl s otce Piem a že mu s ním bylo dobře. Po tomto úplném uzdravení všech devíti zasažených orgánů se Matteo vrátil domů a vyprávěl mi svůj sen o otci Piovi. A to je celý příběh. V neděli, 16. června 2002, na svatopetrském náměstí v Římě pak jedenáctiletý Matteo poprvé přistoupil k svatému přijímání v den kanonizace P. Pia, jehož přímluvě vděčí za svůj život.

Mimořádný muž, jehož Bůh poslal v naléhavém okamžiku lidských dějin Pater Pio byl bezesporu mimořádným světcem, jehož věhlas dosahuje neslýchaných rozměrů. Byl jediným stigmatizovaným knězem v dějinách Církve. A právě pro tuto tajemnou přítomnost stigmat byl nazýván „alter Christus“, druhý Kristus. Za života byl P. Pio v jistém smyslu „nepohodlným“ řeholníkem. Jeho pozemský úděl – jak jsme viděli – se odvíjel mezi silnými protiklady, kdy proti němu mnohdy stály i církevní představení, napomínali ho, trestali, nedůvěřovali mu a dokonce ho odsoudili. To 267

vše jej jako tíživý stín provázelo i po smrti a vrhalo to vážné těžkosti na proces beatifikace. Jak ostatně sám předpověděl: „Po smrti vzbudím ještě větší rozruch, než za života“. Mužem Prozřetelnosti se však stává Karol Wojtyla, jenž do pochybností a nejistot vnesl světlo a nedovolil, aby byrokratické obtíže a dávné předsudky zastavily cestu P. Pia ke svatořečení. Mnozí skutečně říkají, že nebýt rozhodnutí a výslovné vůle papeže Jana Pavla II., nebyl by proces svatořečení „stigmatizovaného frátera“ nikdy dokončen. Právem se ptáme, co vedlo tohoto papeže k tak velkému obdivu k Pateru Piovi? Zřejmě to, že měl to štěstí jej důvěrně poznat. Víme totiž, že Karol Wojtyla se s P. Piem setkal už v létě roku 1947. Nešlo o setkání náhodné, krátké, spěšné, jak tomu u poutníků bývá. Bylo to setkání, které trvalo skoro celý týden. Během něho mohl Wojtyla dlouze rozmlouvat s Paterem, ocenit jeho nauku a poznat jeho spiritualitu. Tehdy byl Karol Wojtyla teprve osm měsíců knězem. Studoval v Římě a velmi se zajímal o mystickou teologii. Byl uchvácen díly sv. Terezie z Avily, sv. Jana z Kříže …, a to do té míry, že hned po kněžském svěcení žádal svého biskupa, aby mohl vstoupit na Karmel, tedy stát se karmelitánským mnichem. Avšak jeho biskup, kterým byl tehdy kardinál Adam Stefan Sapieha, přísný a charismatický pastýř, mu nedal svolení. Představenému karmelitánů, který Wojtylovu žádost podporoval, tehdy řekl: „Karol je potřebný pro polskou Církev a pak jím bude pro Církev všeobecnou“. Wojtyla se musel smířit s tím, že zůstane diecézním knězem, a vzdát se touhy stát se klauzurním mnichem. Svou náklonnost k mystice však nikdy neopustil. Poté, co byl vyslán do Říma, aby získal specializaci v teologii, zvolil si jako téma své doktorské práce: „Nauka víry podle sv. Jana od Kříže“. Když se za studií ve věčném městě dověděl, že v Puglii, u Gargána žije frátr, mající stigmata – typické mystické znamení, rozhodl se ho navštívit. Psal se rok 1947. Pozice P. Pia v lůně Církve byla tehdy dosti klidná. Papež Pius XII. si vážil „stigmatizovaného frátra“, a už na počátku svého pontifikátu nařídil Svatému Oficiu, aby „nechalo P. Pia na pokoji“. Stigmatizovaný řeholník však už měl za sebou dlouhou kalvárii nepochopení a předsudků. Od května 1923 totiž proti němu vydalo Posvátné Oficium celkem pět dekretů a další oficiální dokumenty, které zpochybňovaly „nadpřirozenost“ mystických jevů, které se mu připisovaly, především stigmata. V roce 1947 byl tedy už klérus celého světa obeznámen se skutečností, že Církev se od tohoto řeholníka distancovala, a vyzvala všechny, aby k němu nechodili. Karol Wojtyla jej i přesto chtěl poznat. Proto hned, jak skončil akademický rok, vypravil se do Gargána a na několik dní se ubytoval v konventu P. Pia. Záznamy říkají, že se s ním několikrát setkal, a pochopitelně, že se u něj zpovídal. Co tehdy P. Pio řekl mladičkému Wojtylovi? Nevíme. Papež o tom sám nikdy otevřeně nemluvil. Když však byl zvolen na Petrův Stolec, v říjnu 1978, začaly o tomto setkání po Římě kolovat kuriózní zprávy. Říkalo se, že P. Pio mladému Wojtylovi předpověděl, že se stane papežem. Jeden starý polský kněz vzpomíná, že Karol Wojtyla se už jako mladý kněz o tom občas žertem zmiňoval. Považoval totiž za nemožné, aby se tato předpověď naplnila. Jakmile se však stal krakowským arcibiskupem a byl jmenován kardinálem, už o tom nemluvil. Snad si začal uvědomovat, že by se proroctví mohlo naplnit. Poté, co v květnu 1981 došlo k atentátu na náměstí sv. Petra, znovu se ozvaly hlasy o prorockých předpovědích, které P. Pio vyslovil Karolu Wojtylovi. Znovu zazněly v plné aktualizaci. Říkalo se, že tehdy – v roce 1947 – frátr spolu s volbou předpověděl papeži i atentát: „Vidím tvé bílé roucho potřísněné krví“. Ani to však nebylo nikdy potvrzeno, a jde zřejmě o zbožné legendy. Faktem však zůstává, že Karol Wojtyla na své setkání s P. Piem v roce 1947 nikdy nezapomněl, a vždy k němu choval velkou 268

úctu. Nezvratný důkaz této hluboké úcty poskytl v roce 1962. Jako mladý biskup tehdy dlel v Římě na zasedáních II. vatikánského koncilu. Patera Pia si tehdy znovu vzali na mušku zapřisáhlí nepřátelé, kteří o něm šířili pomluvy a lži. Proto byl stigmatizovaný kapucín Posvátným oficiem pozván do Říma na „apoštolskou návštěvu“, po které se na něj snesla přísná opatření. Ještě během svého pobytu v Římě dostal Wojtyla dopis z Krakowa, v němž se mu sdělovalo, že jedna z jeho hlavních spolupracovnic, doktorka Wanda Poltawska, lékařka a psychiatrička, s níž dlouhá léta spolupracoval v oblasti rodiny, onemocněla rakovinou. Lékaři se rozhodli, že ji budou operovat, ale naděje na záchranu byly velmi mizivé až nulové. Wojtyla pocítil hlubokou bolest. Nejen proto, že tuto ženu dobře znal, ale také proto, že doktorka Poltawska byla ještě mladá a měla čtyři malé dcerky, které by přišly o mámu. Medicína byla bezmocná. Wojtyla hned pomyslel na P. Pia. Napsal mu dopis, v němž mu celý případ vylíčil a prosil ho o modlitbu. A právě k tomuto listu se váže nesmírně cenné svědectví, které vyprávěl Angelo Battisti z vatikánského Státního sekretariátu, jenž byl současně pověřen správou „Domu ulehčení v utrpení“, nemocnice, kterou P. Pio založil. Wojtylův list byl totiž předán jemu, aby ho doručil do San Giovanni Rotonda. Battisti sedl do auta a hned se vypravil na cestu. Když přijel do konventu, odebral se k P. Piovi do jeho pokoje. Seděl v křesle pohroužen do modlitby. „Odevzdal jsem mu dopis“, - vypráví Battisti. „Nato mi Pater Pio řekl: ´Otevři ho a přečti´. Otevřel jsem tedy dopis a četl. Byl psán latinsky. Poté, co vysvětlil případ ženy, nemocné rakovinou, prosil pisatel o modlitby“. Pater Pio poslouchal mou četbu s hlavou skloněnou na prsou. Když jsem skončil, setrval chvíli v mlčení, pak se ke mně obrátil a řekl: „Angiolino, tohoto nemůžeme odmítnout“. Battisti, který dobře znal prorockou váhu slov P. Pia, zůstal téměř šokován: kdo je ten Karol Wojtyla, o němž P. Pio prohlásil: „Tohoto nemůžeme odmítnout“? Když se vrátil do Vatikánu, začal se po něm vyptávat. Mladého polského biskupa však nikdo neznal. Jedenáct dnů nato se musel Battisti znovu vrátit do San Giovanni Rotonda s novým listem, v němž polský biskup děkoval P. Piovi: „žena, nemocná rakovinou, byla znenadání uzdravena, ještě než ji odvezli na operační sál“. Pokračoval tak rozhovor, který mezi paterem Piem a Karolem Wojtylou začal v roce 1947. Po smrti P. Pia byl Wojtyla prvním, kdo zaslal do Říma listy, žádající zahájení beatifikačního procesu. Pater Pio zemřel 23. září 1968. Rok nato, v listopadu 1969 bratři kapucíni žádali biskupy celého světa, aby do Říma odeslali „postulační list“, a tak proces podpořili. Mnozí biskupové dopovídali sami za sebe, zatímco Karol Wojtyla, tehdejší krakowský arcibiskup, oslovil celý polský episkopát a poslal do Říma oficiální list celé polské biskupské konference, ve kterém stálo, že „všichni podepsaní biskupové, arcibiskupové i kardinálové jsou přesvědčeni o svatosti a zvláštním poslání P. Pia, někteří proto, že jej viděli na vlastní oči, jiní proto, že jej poznali ze svědectví těch kdo jej slyšeli a o něm napsali“. A právě tento list, proto, že byl vyjádřením celé polské Církve, měl velkou váhu pro zahájení procesu, který se potýkal s velkými těžkostmi. V roce 1974 se Karol Wojtyla – tehdy už kardinál -, odebral při návštěvě Itálie do San Giovanni Rotonda. Slavil tehdy mši svatou v kapucínském konventu a v promluvě mj. řekl, že „má dosud, i po tolika letech, stále před očima postavu P. Pia, jeho přítomnost, mši svatou, kterou slavil u bočního oltáře, zpovědnici, …. a dosud slyší jeho slova“. Řekl, že „bylo působivé, hluboké, slavit eucharistii vedle hrobky tohoto ctihodného otce, jenž po celý život nedělal nic jiného, než že hlásal Kristovo utrpení a zmrtvýchvstání“. V roce 1978 byl Karol Wojtyla zvolen papežem. Beatifikační proces P. Pia oficiálně do té doby ani nezačal. O jeho zahájení v roce 1983 se nepochybně zasloužil Jan Pavel II. 269

„Jak aktuální je spiritualita kříže, kterou prožíval pokorný kapucín z Pietrelciny! Naše doba potřebuje poznat její hodnotu, aby dokázala otevřít srdce naději“. 

„Stále hledal, jak se co nejvíce připodobnit Ukřižovanému s jasným vědomím, že je povolán, aby zvláštním způsobem spolupracoval na díle vykoupení. Bez tohoto odkazu na kříž nelze jeho svatost pochopit“. 

„Konečný důvod apoštolské činnosti Otce Pia a hluboký kořen takové duchovní plodnosti spočíval v niterném a stálém spojení s Bohem, což dokazují výmluvná svědectví dlouhých hodin strávených na modlitbách. Rád říkával: ´jsem chudý bratr, který se modlí´“. 

„Pokorný a milovaný otče Pie, prosíme tě, nauč i nás pokoře srdce, abychom byli připočteni k chudým evangelia, jimž Otec slíbil, že jim zjeví tajemství svého království. Pomoz nám, modlit se bez ustání, s jistotou, že Bůh ví, co potřebujeme dřív, než ho prosíme. Vypros nám pohled víry, který dokáže v chudých a trpících ihned poznat tvář samotného Ježíše. Buď nám oporou v hodině zápasu a zkoušky, a jestliže padneme, dej, ať zakusíme radost ze svátosti odpuštění. Předej nám svou něžnou úctu k Panně Marii, Matce Ježíšově i Matce naší. Provázej nás na pozemské pouti k blažené vlasti, kam – jak doufáme -, dojdeme i my, abychom navěky patřili na slávu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. (Jan Pavel II. v homílii kanonizace P. Pia a před modlitbou Anděl Páně, 16.června 2002) 270

KANTIKUM PANNY MARIE

Lk 1, 46-55 Potom se říká následující kantikum z evangelia s příslušnou antifonou. Antifona ke kantiku Panny Marie je obvykle mezi vlastními texty. Pro všední dny liturgického mezidobí je uvedena na příslušném místě v žaltáři. O slavnostech, svátcích a památkách svatých, pokud není vlastní, bere se ze společných textů; o památkách svatých se může vzít též z příslušného dne liturgické doby.

Můj duch jásá v Bohu

VELEBÍ MÁ DUŠE HOSPODINA * A MŮJ DUCH JÁSÁ V BOHU MÉM SPASITELI,

NEBOŤ SHLÉDL NA SVOU NEPATRNOU SLUŽEBNICI.*

OD TÉTO CHVÍLE MNE BUDOU BLAHOSLAVIT VŠECHNA POKOLENÍ, ŽE MI UČINIL VELIKÉ VĚCI TEN, KTERÝ JE MOCNÝ.* JEHO JMÉNO JE SVATÉ. A JEHO MILOSRDENSTVÍ TRVÁ OD POKOLENÍ DO POKOLENÍ * K TĚM, KDO SE HO BOJÍ. MOCNĚ ZASÁHL SVÝM RAMENEM,* ROZPTÝLIL TY, KDO V SRDCI SMÝŠLEJÍ PYŠNĚ. MOCNÉ SESADIL Z TRŮNU * A PONÍŽENÉ POVÝŠIL, HLADOVÉ NASYTIL DOBRÝMI VĚCMI * A BOHATÉ PROPUSTIL S PRÁZDNOU. UJAL SE SVÉHO SLUŽEBNÍKA IZRAELE,* PAMATOVAL NA SVÉ MILOSRDENSTVÍ, JAK SLÍBIL NAŠIM PŘEDKŮM,* ABRAHÁMOVI A JEHO POTOMKŮM NAVĚKY. SLÁVA OTCI I SYNU * I DUCHU SVATÉMU,

JAKO BYLA NA POČÁTKU, I NYNÍ I VŽDYCKY A NA VĚKY VĚKŮ.

AMEN.

*

Opakuje se antifona. 271

BENÍČEK Josef ADAMCOVÁ Václava ADAMEC Josef BÁBÍK Jiří BÁBÍKOVÁ Jana BÁBÍKOVÁ Patricie BAROŠ Bohuslav BLAŽEK Jiří BLAŽKOVÁ Anna CROY Jana DANČÁK Josef DANČÁKOVÁ Marie FIŠEROVÁ Miroslava FORMANOVÁ Jana GAZDÍKOVÁ Jitka GAZDÍK Václav HNÁTKOVÁ Marie HOLADA Jaroslav HURTÍKOVÁ Milada 272

CHRENKOVÁ Eva PAZDERA Karel JANSKÁ Zuzana POSPÍŠILOVÁ Zuzana KALINOVÁ Jaroslava PULTEROVÁ Marie KARPINSKÁ Halina REK Jiří KRATOCHVÍLOVÁ Irena RÍDL Vojtěch KUDRMANN Jiří RUDLOVÁ Vlasta KUDRMANNOVÁ Marie SLAVÍKOVÁ Ludmila MANDÍKOVÁ Františka SLOVÁK Josef MARTINKOVÁ Libuše SLOVÁKOVÁ Ludmila MAŘASOVÁ Anna SLOVÁK Pavel MENŠÍKOVÁ Marie SLOVÁK Vojtěch MIKEŠ Josef STAŇOVÁ Marta MIKEŠOVÁ Magda ŠILHÁN Jan MIKULČÍKOVÁ Jarmila ŠILHÁNOVÁ Jarmila NAVLÁČIL Jakub ŠPENDLÍKOVÁ Miroslava NAVLÁČIL Martin TRÁVNÍČKOVÁ Marie NAVLÁČILOVÁ Jaroslava VAKRČKOVÁ Marie NAVLÁČILOVÁ Petra VANĚK Vlastimil PÁTEROVÁ Božena VOLDŘICHOVÁ Alena