ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM

ITER AD CHRISTIANAE RELIGIONIS DIVITIAS IN ITALIA QUAE AD FIDEM AMOREMQUE CHRISTI NOS PROMOVENT 24. června - 8. července 2016

PAROECIA SANCTI BENEDICTI PUSTIMER (CZ)

POUTNÍ VADEMECUM III.

ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM

Lk 1, 68-79 Potom se říká následující kantikum z evangelia s příslušnou antifonou. Antifona k Zachariášovu kantiku je v liturgickém mezidobí pro každou neděli vlastní, pro všední dny je uvedena na příslušném místě v žaltáři. O slavnostech, svátcích a památkách svatých, pokud není vlastní, bere se ze společných textů; o památkách svatých se může vzít též z příslušného dne liturgické doby.

Mesiáš a jeho předchůdce

POCHVÁLEN BUĎ HOSPODIN, BŮH IZRAELE, * NEBOŤ NAVŠTÍVIL A VYKOUPIL SVŮJ LID. VZBUDIL NÁM MOCNÉHO SPASITELE * Z RODU SVÉHO SLUŽEBNÍKA DAVIDA, JAK SLÍBIL OD PRADÁVNA * ÚSTY SVÝCH SVATÝCH PROROKŮ; ZACHRÁNIL NÁS OD NEPŘÁTEL, * Z RUKOU VŠECH, KDO NÁS NENÁVIDÍ. SLITOVAL SE NAD NAŠIMI OTCI + ROZPOMENUL SE NA SVOU SVATOU SMLOUVU

*

NA PŘÍSAHU, KTEROU SE ZAVÁZAL NAŠEMU OTCI

ŽE NÁM DOPŘEJE,

+

ABRAHÁMOVI:

* ZBOŽNĚ A SPRAVEDLIVĚ SLOUŽILI PO VŠECHNY DNY SVÉHO ŽIVOTA.

ABYCHOM MU BEZE STRACHU A VYSVOBOZENI Z RUKOU NEPŘÁTEL

A TY, DÍTĚ, BUDEŠ PROROKEM NEJVYŠŠÍHO, * NEBOŤ PŮJDEŠ PŘED PÁNEM PŘIPRAVIT MU CESTU, DÁT JEHO LIDU POZNÁNÍ SPÁSY * V ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ

BOHA, * S KTEROU NÁS NAVŠTÍVIL TEN, KTERÝ VYCHÁZÍ Z VÝSOSTI, ABY ZAZÁŘIL TĚM, KDO ŽIJÍ V TEMNOTĚ A V STÍNU SMRTI, * A UVEDL NAŠE KROKY NA CESTU POKOJE.

Z MILOSRDNÉ LÁSKY NAŠEHO

SLÁVA OTCI I SYNU * I DUCHU SVATÉMU,

JAKO BYLA NA POČÁTKU, I NYNÍ I VŽDYCKY A NA VĚKY VĚKŮ.

Opakuje se antifona. 138

AMEN.

*

37. HROB SV. PETRA - „CONFESSIO“ Výraz „Confessio“ je odkazem na „vyznání“ Petrovy víry, kterou zpečetil mučednickou smrtí. Petrův hrob je za nikou pália. V nice se nachází stříbrná skříňka s tkaninou (známou jako „pálium“), utkanou z vlny beránků, žehnaných na svátek sv. Anežky Římské (21. ledna) a předávanou patriarchům a metropolitům na znamení jednoty Církve.

38. KOPULE SVATOPETRSKÉ BAZILIKY

Velkolepá kopule se vypíná nad oltářem a baldachýnem. Gigantický latinský nápis na zlatém podkladě (od výklenku sv. Veroniky po sv. Helenu) říká: „HINC UNA FIDES MUNDO REFULGENT“ (Odtud proniká do celého světa jediná víra); a od výklenku Longína po sv. Ondřeje: „HINC SACERDOTII UNITA EXORITUR“ (Tady se zrodila jednota kněžství). Na čtyřech medajlonech o průměru 8,5 m nad pilíři jsou postavy čtyř evangelistů: Matouš s andělem, Marek se lvem, Lukáš s býkem a Jan s orlem. Gigantické, 139

2m vysoké písmo je osvěcováno ze 16 širokých oken. Kopuli nad nimi zdobí šest vzestupných řad postav. Odspodu: 1. řada:busty 16 papežů pohřbených v bazilice 2. řada:majestátné postavy Krista, Panny Marie, sv. Josefa, sv. Jana Křtitele a několika apoštolů 3. řada:v rámech jsou andělé nesoucí nástroje Ježíšova utrpení 4. řada:tváře cherubínů a serafínů v kruhových medajlonech 5. řada:andělé, strážci Petrova hrobu 6. řada:doplňující tváře okřídlených andělů. Kolem 96 postav je blankytně modrá obloha posázená hvězdami a nad ní lucerna kopule na jejíž základně je nápis: „K slávě sv. Petra, Sixtu V. v r. 1590. pátém svého pontifikátu.

39. LEVÁ (JIŽNÍ) LOĎ 40. OLTÁŘ UKŘIŽOVÁNÍ SV. PETRA

140

Denně se celebrují mše svaté v levé lodi u hlavního oltáře, který je zasvěcen sv. Josefu. Nalevo je oltář Ukřižování sv. Petra, neboť nedaleko se nachází místo, kde apoštol zemřel v Neronově cirku. |Naproti, na zlatém pozadí je nápis: "DICIT TER TIBI, PETRE, IESUS: DILIGIS ME? CUI TER, O ELECTE, RESPONDENS AIS: O DOMINE, TU OMNIA NOSTI, TU SCIS QUIA AMO TE" (Ježíš se ho zeptal potřetí, ´Šimone, synu Janův, miluješ mě?´ Petr odvětil: ´Ano, Pane, ty víš, že tě miluji“; J 21,17). Dávná tradice praví, že oltář stojí na místě, kde svatý Petr podstoupil mučednickou smrt. Tato část baziliky skutečně stojí na jedné straně někdejšího Neronova cirku.

41. OLTÁŘ SV. JOSEFA

Oltář Mariina manžela, sv. Josefa, požehnal 19. března 1963 papež Jan XXIII. Starobylý sarkofág v oltáři uchovává ostatky apoštolů Šimona a Judy Tadeáše.

42. OLTÁŘ SV. TOMÁŠE

Oltář sv. Tomáše se nachází v pravé nice jižního transeptu baziliky. Nástěnná výzdoba spadá do období pontifikátu Klementa VIII., který měl v úmyslu zasvětit tuto kapli sv. Janu Evangelistovi. Za papeže Pavla V. sem bylo uloženo tělo sv. Bonifáce a po něm dlouhá léta zvána i kaple. Nejstarší zprávu o zasvěcení tohoto oltáře sv. Tomáši máme ze 30. ledna 1621. Byl mezi prvními v bazilice, na němž papež Urban VIII. nechal vytvořit oltářní obraz (Domenico Passignano), který tu vydržel až do roku 1822, kdy byl nahrazen mozaikou, zobrazující stejnou událost. Dějiny nevěřícího Tomáše (Jan 20,24-29) byly velmi populární. Proč? Odpověď naznačují slova papeže sv. Řehoře Velikého: „nedostatek Tomášovy víry nás povzbuzuje ve víře víc, než víra věřících učedníků“. Napravo od oltáře se nachází mozaika sv. Magdalény Canossy (1774-1835), zakladatelky kongregace synů a dcer Boží lásky, o níž při svatořečení Jan Pavel II. řekl: „láska k Bohu ji stravovala jako žár; zaníceně milovala Ukřižovaného; proto kráčela vstříc všem formám chudoby: jak ekonomické, tak morální, nemoci stejně jako nevědomosti“. Vlevo pak je portrét Marie Dominiky Mazzarello (1837-1881). Byla nejstarší ze sedmi dětí v chudé rolnické rodině. Měla energickou a houževnatou povahu a od dětství i velkou úctu k Panně Marii. Tři rodiny Mazzarellových se společně chodívaly modlit růženec ke kapličce Panny Marie 141

Pomocnice křesťanů v blízkosti osady. Marie Dominika dle zvyku v 11ti letech přistoupila k 1. sv. přijímání a od té doby chodila často i za cenu nemalých obětí. V 17ti letech z podnětu dona Pestarino založila ještě se čtyřmi dalšími děvčaty sdružení Dcery Neposkvrněného početí Panny Marie. Členky se věnovaly apoštolátu mezi děvčaty. Vedle duchovního života se učily také šít. Ve 20ti letech se Marie Dominika nakazila tyfem. při ošetřování nemocných příbuzných Tato těžká nemoc natrvalo oslabila její organizmus, takže nebyla schopná prací v rodinném hospodářství. S kamarádkou Petronelou si v obci zřídily malou krejčovskou dílnu. Současně se povzbuzovaly v duchovním a mravním životě a Marie bývala upřímně veselá. V roce 1864 se s Marií Dominikou a s jejím společenstvím seznámil Jan Bosko. Před tím měl prý sen, v němž byl obklopen děvčaty, která k němu vztahovala ruce, aby je zachránil. V té chvíli uviděl i Pannu Marii, která mu vyčítavě řekla: "Nejsou to také moje děti?" Jan Bosko se pak rozhodl do svého díla zahrnout i děvčata. V Mariině sdružení viděl možnou větev salesiánské řeholní společnosti a tak navrhl její spojení. Dohodli se na názvu "Dcery Panny Marie, pomocnice křesťanů". Hlavní rysy pravidel této odnože navrhl Janu Boskovi prý Pius IX. v roce 1871 a v dalším roce 26ti členkám Jan Bosko předal řeholní šat a pravidla kongregace. Za první přestavenou byla zvolena spoluzakladatelka Marie Dominika. Jejich první dům v Mornese byl spojen s výchovným ústavem pro děvčata. Představenou kongregace byla posledních 9 let svého života. V roce 1938 byla blahořečená a 24. 6. 1951 kanonizovaná Piem XII.

43. NÁHROBEK ALEXANDRA VII. (Fabio Chigi, 7. dubna 1655 – 22. května 1667) Naproti vpravo se nachází jeden z nejvelkolepějších pomníků u sv. Petra – náhrobek papeže Alexandra VII. (16551667), který je dílem tehdy už 80-ti letého Berniniho, jemuž týž papež zadal, aby uzavřel svatopetrské náměstí kolonádou. Papež zde klečí v usebrané modlitbě, aniž by ho jakkoli zneklidňovala vidina smrti, která zvedá těžký plášť a v ruce drží přesýpací hodiny, aby ukázala, že jeho čas se završil. Čtyři sochy představují ctnosti, v nichž papež vynikal: vpředu je Láska s dítětem v náručí, dále Pravdivost, jejíž noha spočívá na zeměkouli, zejména na Anglii, kde se papež marně snažil zastavit šířící se anglikánství; na druhé straně pak je zobrazena Rozvážnost a Spravedlnost. 142

44. OLTÁŘ BOŽSKÉHO SRDCE PÁNĚ Oltářní obraz byl požehnán v roce 1923 u příležitosti kanonizace sv. Markéty Marie Alacoque, světice, která šířila úctu k Božskému srdci Páně. Když sv. Markéta Marie vyprávěla svému duchovnímu vůdci, že ji navštívil náš Pán, ten pochyboval o její upřímnosti. Jen řekl, aby pokud se jí Ježíš příště ukáže – se ho zeptala na některé ze svých minulých hříchů. Při další návštěvě mu poněkud rozpačitě sdělila výsledek: Náš Pán jí řekl, že si na žádný z jejich hříchů nepamatuje! Tehdy duchovní vůdce poznal, že říkala pravdu, protože Boží odpuštění je naprosté a bezpodmínečné. 45-46. OLTÁŘ NAŠÍ PANÍ NA SLOUPU Nyní vstupujeme do kaple Naší Paní „na sloupě“, nad níž se vypíná jedna z menších kupolí baziliky a nachází se na konci levého traktu. Napravo je v kapli oltář sv. Lva Velikého 47. (440-461), prvního papeže, který byl pohřben v bazilice. Po smrti bylo jeho tělo nejprve uloženo v sakristii staro-bylé baziliky, následně pak bylo přeneseno k Porticu Pontificum. Nakonec si papež Pavel V. přál, aby se přeneslo do jeho kaple spolu s pozůstatky papežů Lva II., Lva III., Lva IV., a Řehoře XIII. Velký oltářní obraz zachycuje setkání papeže Lva Velikého s Atilou, hunským králem, který v roce 452 táhl na Řím, a jehož se papeži podařilo zastavit a tím zachránil Řím před pleněním. Nalevo je oltář Naší Paní na sloupě zvaný tak podle starobylého milostného obrazu Panny Marie namalovaném na sloupě původní baziliky. V roce 1607 byl přemístěn na tento oltář a obklopen skvostnými alabastrovými sloupy. Po II. vat. koncilu, ji Pavel VI. poctil titulem „Mater Ecclesiae“ (Matka Církve). Mozaikovou kopii dal Jan Pavel II. v roce 1981 umístit na vnější zeď apoštolského paláce, kde jí můžeme spatřit i v noci, neboť je nasvícena. 143

48. NÁHROBEK ALEXANDRA VIII. (Pietro Vito Ottoboni, 6. října 1689 – 1. února 1691) 49. OLTÁŘ SV. PETRA, JAK UZDRAVUJE CHROMÉHO Biblická scéna se odehrála u brány jeruzalémského chámu zvaná „Krásná“ (Skt 3,1-10). Traduje se, že před tímto obrazem dostal Lincoln nápad dát citát jako motto pro dolarovou bankovku: "SILVER AND GOLD I HAVE NONE, BUT WHAT I HAVE THAT I GIVE UNTO THEE." Petr a Jan šli o třetí hodině do chrámu k odpolední modlitbě. Právě tam přinášeli nějakého člověka, chromého od narození; každý den ho posadili u chrámové brány, které se říká Krásná, aby prosil o almužnu ty, kdo tam vcházeli. Když viděl přicházet do chrámu Petra a Jana, prosil také je o almužnu. Petr spolu s Janem na něj upřeli zrak a řekli: "Pohleď na nás!" Obrátil se k nim a čekal, že od nich něco dostane. Petr však řekl: "Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!" Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a vtom se chromému zpevnily klouby, vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha. A všichni ho viděli, jak chodí a chválí Boha. Když poznali, že je to ten, co sedal a žebral před chrámem u Krásné brány, žasli a byli u vytržení nad tím, co se stalo.

50.,52. OLTÁŘ KATEDRY SV. PETRA Význam tohoto oltáře – „Katedry sv. Petra“ nastínil výmluvně Svatý Otec Benedikt XVI. při generální audienci o Svátku Stolce sv. Petra – 22. 2. 2006. Jeho slova přináším v plném znění: Latinská liturgie dnes slaví svátek Stolce svatého Petra Jde o velmi starobylou tradici, v Římě doloženou již od 4. století, kterou jsou Bohu vzdávány díky za poslání svěřené apoštolu Petrovi a jeho nástupcům. „Katedra“ je doslovně pevný 144

stolec biskupa, místo v mateřském chrámu diecéze, který se proto nazývá „katedrála“, je symbolem biskupovy autority a zvláště jeho „magisteria“, tj. evangelijního učení, k němuž je jako nástupce apoštolů povolán, aby jej střežil a předával křesťanskému společenství. Když biskup stane v čele určité diecéze, jež mu byla svěřena, posadí se na stolec s mitrou na hlavě a s berlou v ruce. Z tohoto stolce pak vede, coby učitel a pastýř, putování věřících ve víře, naději a lásce. Jaký tedy byl „stolec“ svatého Petra? On, jehož si Kristus vyvolil jako „skálu“, na které se má vybudovat církev (srov. Mt 16,18), začal svou službu v Jeruzalémě po Nanebevstoupení Páně a Seslání Ducha svatého. Prvním církevním „stolcem“ bylo večeřadlo a je velmi pravděpodobné, že v onom sále, kde se společně s učedníky modlila také Maria, Ježíšova Matka, bylo vyhrazeno zvláštní místo pro Šimona Petra. Potom se Petrovým sídlem (stolcem) stala Antiochie, město ležící na řece Orontu v Sýrii. V tehdejší době to byla třetí metropole římského impéria po městě Římu a egyptské Alexandrii. Petr byl prvním biskupem onoho města, kde hlásal evangelium Barnabáš a Pavel a kde také „byli učedníci poprvé nazváni křesťany“ (Sk 11,26). Římské martyrologium před reformou dokonce předpokládalo také zvláštní slavení „Petrova stolce v Antiochii“. Odtud Boží Prozřetelnost zavedla Petra do Říma, kde završil svou pouť ve službě evangelia mučednickou smrtí. Tímto Římský stolec získal větší váhu a byl poctěn úkolem, jenž Kristus svěřil Petrovi – být k službám všem ostatním diecézím a farnostem a povzbuzovat a sjednocovat Boží lid. Římský stolec byl tedy uznán jako stolec Petrova nástupce a stolec jeho biskupa představoval stolec apoštola pověřeného Kristem, aby pásl celé stádce. Dosvědčují to nejstarší církevní Otcové, jako například svatý Irenej, lyonský biskup, jenž ve svém traktátu „Proti herezím“ popisuje římskou církev jako „největší a nejstarobylejší, kterou všichni znají... založenou a zřízenou v Římě dvěma přeslavnými apoštoly Petrem a Pavlem,“ a dodává: „S touto církví se pro její znamenitou nadřazenost musí shodnout církev všeobecná, tedy věřící, ať už žijí kdekoliv“ (III, 3, 23). Tertullián pak tvrdí: „Jak je tato římská církev blažená! Byli to sami apoštolové, kdo jí vlil veškeré učení svou krví“ (La prescrizione degli eretici, 36.) Stolec římského biskupa tedy představuje nejen jeho službu římskému společenství, nýbrž jeho poslání vůdce celého Božího lidu. Slavit „Stolec“ sv. Petra proto znamená dávat mu mocný duchovní význam a rozpoznávat v něm výsadní znamení lásky Boha, dobrého a věčného Pastýře, který chce shromáždit celou svou církev a vést ji po cestě spásy. Z mnoha svědectví Otců bych rád uvedl slova sv. Jeronýma z jeho listu psaného římskému biskupovi, jenž je zvláště zajímavý. Výslovně v něm poukazuje na Petrův „stolec“, který chápe jako bezpečný přístav pravdy a pokoje. Jeroným píše: „Rozhodl jsem se poradit se s Petrovým stolcem, kde se nachází ona víra, již ústa jednoho apoštola velebila; přicházím nyní prosit o pokrm pro svou duši tam, kde jsem dostal Kristův oděv. Já neusiluji o jiné prvenství než o Kristovo, proto navazuji společenství s Tvou blažeností, totiž s Petrovým stolcem. Vím, že na této skále je zbudována církev“ (Listy I, 15, 1-2). Drazí bratři a sestry, v apsidě basiliky sv. Petra, jak víte, se nachází pomník Stolec sv. Petra, zralé dílo Berniniho, provedené ve tvaru velkého bronzového trůnu podpíraného čtyřmi učiteli církve, dvěma západními, sv. Augustinem a sv. Ambrožem, a dvěma východními, sv. Janem Zlatoústým a sv. Atanášem. Vybízím vás, abyste se před tímto podmanivým dílem, které je dnes možno obdivovat v záři stovek svící, zastavili a modlili zvláště za službu, která mi byla svěřena Bohem. Až vzhlédnete k alabastrovému oknu, jež je umístněno nad stolcem, vzývejte Ducha svatého, aby svým světlem a svou silou mou každodenní službu celé církvi vždy podporoval. 145

51. NÁHROBEK PAVLA III. (Alessandro Farnese, 13.října 1534–10.listopadu 1549) Tento papež svolal v roce 1547 Tridentský koncil a pověřil Michelangelo namalováním fresky Posledního soudu v Sixtínské kapli a vedením stavebních prací na bazilice. Traduje se, že modely pro alegorické zobrazení Spravedlnosti a Prozíravosti byly papežova krásná sestra Julie a její matka. 53. NÁHROBEK URBANA VIII. (Maffeo Barberini, 6. srpna 1623 – 29.července 1644) Napravo od oltáře Katedry sv. Petra se nachází hrob Urbana VIII, mistrovské dílo velkého Berniniho, který je dokončil v rove 1647, tedy tři roky po smrti svého velkého mecenáše. Je vůbec prvním sochařským dílem Berniniho, v němž užil barevných mramorů, a to nikoli jako dekorace, nýbrž k vyjádření svých idejí. Tento papež podruhé odsoudil Galileiho (+1642), třebaže byl jeho osobním přítelem, a pod hrozbou útrpného práva jej přinutil zříci se Koperníkovského systému (1633). Papež Urban VIII. posvětil novou svatopetrskou baziliku – 18. listopadu 1626, a pověřil věhlasného sochaře a architekta Gian Lorenza Berniniho (+1680) a další umělce, aby zvelebili baziliku, římská náměstí a ulice. Byl to tento papež, který si zvolil Castel Gandolfo, asi 15 kilometrů jihovýchodně od Říma, za své letní sídlo. Bulou, s datem 22. dubna 1639, zakázal otroctví všeho druhu mezi Indiány v Brazílii, Paraguaji a celé západní Indii. 54. NÁHROBEK KLEMENTA X. (Emilio Altieri, 29. dubna 1670 – 22. července 1676) Basreliéf zobrazuje otevření Svaté brány během Jubilejního roku 1675. Pod dlažbou naproti pomníku spočívají pod prostým náhrobním kamenem ostatky papežů Sixta IV. a Julia II. 146

55. SV. PETR KŘÍSÍ TABITU O zázraku vzkříšení ženy z města Joppe, jménem Tabita, čteme ve Skutcích apoštolů (9,36-42): V Joppe žila učednice jménem Tabita, řecky Dorkas (Srnka). Konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny. Ale právě tehdy onemocněla a zemřela. Umyli ji a položili do horního pokoje. Poněvadž Lydda je blízko Joppe, dověděli se učedníci, že je tam Petr, a poslali k němu dva muže s naléhavou prosbou: "Přijď rychle k nám!" Petr se hned s nimi vydal na cestu. Když přišli do Joppe, zavedli jej do horního pokoje, kde ho s pláčem obklopily všechny vdovy a ukazovaly mu košile a pláště, které jim Tabita šila, dokud byla naživu. Petr poslal všechny z místnosti; pak poklekl, pomodlil se, obrátil se k mrtvé a řekl: "Tabito, vstaň!" Ona otevřela oči, a když spatřila Petra, zvedla se na lůžku. Podal jí ruku a pomohl jí vstát. Pak všechny zavolal, i vdovy, a vrátil jim ji živou. Zpráva o tom se rozšířila po celém Joppe a mnoho lidí uvěřilo v Pána.

56. OLTÁŘ SV. PETRONILY V oltáři jsou uloženy ostatky sv. Petronily, která byla umučena za císaře Diokleciána. Její ostatky byly v roce 750 přeneseny z katakomb sv. Domicily do kaple francouzských králů Pepina a Karla Velikého ve staré bazilice. Petronila byla legendární dcerou sv. Petra, a Francie – tradičně zvaná „prvorozená dcera svaté Matky Církve“ – k ní odedávna chovala zvláštní úctu. 57. OLTÁŘ SV. ARCHANDĚLA MICHAELA Pro tento oltář byl zhotoven první obraz nové baziliky 29. září 1628 u příležitosti výročí pontifikátu Urbana VIII. 58. OLTÁŘ PETROVY LOĎKY Za sloupem sv. Heleny najdeme oltář Petrovy loďky, zvaný tak podle obrazu, vycházejícího z původní fresky a znázorňujícího evangelijní epizodu bouře na moři, kdy Ježíš vyzývá Petra, aby za ním kráčel po vlnách. 147

59. Náhrobek Klementa XIII. (Carlo Rezzonico, 6. července 1758 – 2. února 1769) Monumenttální náhrobek Klementa XIII. je dílem Antonia Canovy, který na něm pracoval v letech 1783-92. Ztvárňuje papeže, klečícího na modlitbách, s mitrou položenou vedle na zemi a nalevo od sarkofágu symbol Náboženství v židovském kněžském odění a křížem; napravo pak napůl ležící pohřební Génius. Na podstavci jsou dva lvi: jeden spící, druhý bdící. Tito jsou z travertinu, zatímco zbytek náhrobku je z bílého karárského mramoru. Pontifikát Klementa XIII. byl poznamenán tlakem osvícenství Bourbonské Francie, Španělska, Neapole a Parmy, usilujícím o zrušení jezuitů (tehdy měl řád 23.000 členů, 800 sídel, 700 kolejí a 270 misií). Papež však jezuity hájil (7. ledna 1765 vydal bulu Apostolicum pascendi, kde vyvrací pomluvy namířené proti řádu a naopak chválí jeho činnost). Podporoval umění, nařídil, aby byly zakryty některé nahé sochy včetně několika fresek v Sixtinské kapli. Registro Annuale z roku 1758 o něm mluví jako o „nejčestnějším člověku na zemi; příkladném církevním hodnostáři, ryzích hodnot: zbožném, neochvějném, vzdělaném a vlídném“. 60. PRAVÁ (SEVERNÍ) LOĎ BAZILIKY Obvykle je přístupná jen těm, kdo chtějí přistoupit k sv. zpovědi. Tady v roce 1869 probíhal I. vatikánský koncil. Na zlatém podkladu čteme slova: „RESPONDENS PETRUS, DIXIT: TU ES CHRISTUS, FILIUS DEI VIVI. AIT IESUS: BEATUS ES SIMON BAR IONA: QUIA CARO, ET 61. OLTÁŘ SV. ERASMA SANGUIS NON REVELAVIT TIBI“

(Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého!“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev...“ Mt 16,16-17).

Processus a Martinián Procesus a Martinián byli římští vojáci, kteří měli, hlídat sv. Petra v Marmertinském vězeni v Římě. Když ale slyšeli jeho kázání, obrátili se a přijali z jeho rukou křest. Vzápětí však byli zatčeni, biti a na 148

62. OLTÁŘ SV. PROCESSA A MARTINIÁNA

příkaz císaře Nera sťati. Jejich těla byla pohřbena v katakombách sv. Agáty na Via Aurelia, odkud byli za Pascala I. (817-824) přeneseni do vatikánské baziliky. Od té doby se jejich kult začal vzmáhat, proto také oltář sv. Processa a Martiniána patří mezi sedm nejprivilegovanějších. 63. OLTÁŘ SV. VÁCLAVA

64. OLTÁŘ SV. BAZILA

65. NÁHROBEK BENEDIKTA XIV. (Prospero Lambertini, 17. srpna 1740 – 3. května 1758) BENEDICTO XIV PONT. MAX S.R.E. CARDINALES AB EO CREATI Mramor na jeho pomník věnovalo čtyřiašedesát kardinálů, které jmenoval během svého pontifikátu, jak dokládá nápis na jeho náhrobku. Papež zemřel na zápal plic v požehnaném věku 83-ti let. Jeho poslední slova byla: „Náš Pán zemřel pod Pilátem, já skonám pod Pontiem“ (Pontius byl jeho osobní lékař). Humor tohoto boloňského papeže zazněl už během konkláve, které bylo nejdelším v moderních dějinách – trvalo šest měsíců, kdy ke kardinálům prohlásil: „Chcete-li zvolit světce, volte Gottiho. Pokud chcete politika, volte Aldrovandiho. Ale pokud si přejete dobráka, volte mě“ (papež měl ve zvyku užívat této poněkud bodré řeči, proto mu byl pro jeho velkorysost výrok hned odpuštěn). Symbol Moudrosti po levici je odkazem na hlubokou vzdělanost papeže, který mj. vydal řád pro beatifikace a kanonizace Božích služebníků. 149

65. OLTÁŘ SV. JERONÝMA Pod oltářem sv. Jeronýma spočívá relikviář s tělem papeže sv. Jana XXIII., který zemřel v roce 1963, za blahoslaveného byl prohlášen Janem Pavlem II., 3. září 2000, svatořečen 27. dubna 2014. Jan XXIII. byl specialistou na Otce Církve a zvláštní úctu choval ke sv. Jeronýmovi. 67. ŘEHOŘOVA KAPLE s hroby Benedikta XIV. a Řehoře XVI. S jejím budováním započal Michelangelo a dokončil je Giacomo Della Porta.

68. OLTÁŘ PANNY MARIE POMOCNÉ Oltář Panny Marie Pomocné zdobí vzácný alabastr, ametyst a další drahokamy, jakož i čtyři úchvatné sloupy s afrického mramoru a zeleného porfýru. V porfýrové schránce se tu rovněž uchovávají ostatky sv. Řehoře Naziánského (+390) jednoho ze tří velkých kapadockých Otců. Je vyobrazen i na lunetách oblouků spolu s Řehořem Velikým, sv. Bazilem a sv. Jeronýmem. Obraz Panny Marie patří k jedné z mála ikon v bazilice, které jsou malovány na dřevě. Když se někteří křesťané octli pod nadvládou muslimů, mnohdy skončili v otroctví, protože odmítli zříci se své víry. Ostatní křesťané pak často pod ochranou Panny Marie Pomocné – Pomocnice křesťanů, shromažďovali fondy, aby je vykupovali. 150

69. NÁHROBEK ŘEHOŘE XVI. (Bartolomeo Cappellari, 2. února 1831 – 1. června 1846) Byl kamaldulským mnichem a posledním mnichem, který usedl na Petrův stolec. Patřil k nejreakčnějším papežům: dvakrát zburcoval rakouské vojsko, aby potlačilo vzpouru v papežském státě a proti italskému nacionalizmu postavil svobodu svědomí, svobodu tisku a odluku Církve od státu. Současně byl zapáleným šiřitelem misií (Indie, Čína, Polynésie, severoameričtí Indiáni). Zdvojnásobil počet apoštolských administrátorů v Anglii a značně zvýšil počet biskupů ve Spojených státech. Za jeho pontifikátu bylo pět kanonizací, třiatřicet Božích služebníků bylo beatifikováno, založil mnoho nových řádů a podporoval úctu k Neposkvrněnému Početí Panny Marie. Řehoř XVI rovněž založil Etruské a Egyptské muzeum ve Vatikáně a Křesťanské muzeum v Lateráně. 70. NÁHROBEK ŘEHOŘE XIV. (Niccolo Sfrondrati, 5. prosince 1590 – 16. října 1591) „Zdobení hrobu, projevy zármutku a pohřební pompa, jsou útěchou pro pozůstalé… Zbožným duším, které zbaveny hříchů spějí k Pánu, pramálo záleží, zda jejich tělo má hrob prostý či nikoli; ovšem ani nejdražší hrob nic nepomůže zlým a těm, kdo jsou dosud spoutáni v osidlech hříchu“. (Benedikt XIV.) Tato slova jsou zřejmě nejvýmluvnější odpovědí na otázku: proč hrob tohoto papeže, jehož pontifikát trval jediný rok, patří k nejprostším v bazilice. 71. NÁHROBEK ŘEHOŘE XIII. (Ugo Buoncompagni, 13. května 1572 – 10. dubna 1585) Předtím, než byl zvolen papežem přednášel právo na Boloňské univerzitě. Jako odborník v právu a teologii byl poslán papežem Piem IV. na Tridentský koncil. Později jako papež podporoval katolictví v době, kdy se Bavorskem a Polskem šířil protestantizmus. Udržoval přímé kontakty s mnoha světci: Karlem Boromejský, Filipem Neri, Ignácem z Loyoly či Robertem Bellarminem, jakož i nepřímé kontakty 151

se sv. Terezii z Avily a sv. Janem od Kříže. Během jeho pontifikátu vzkvétaly jezuitské misie v Indii, Japonsku a Brazílii; je rovněž zakladatelem Gregoriánské univerzity; velkým mistrem polyfonie, mezi jeho chráněnce patřili např. Pierluigi da Palestrina a básník Torquato Tasso. Zavedl rovněž tzv. Gregoriánský kalendář. Vynikající vědci a astronomové shledali, že poslední kalendář vydaný Juliem Césarem v roce 45 před Kristem, vykazuje několik nepřesností, a po šestnácti staletích dosáhli rozdílu deset dní. Oprava byla provedena 4. října 1582, kdy se kalendář posunul na 15. říjen. Datum bylo zvoleno úmyslně, aby se nezapomnělo na svátek sv. Františka z Assisi! Ruská pravoslavná Církev však Gregoriánský kalendář nepřijala až do komunistické revoluce v roce 1917! Proto tzv. „Říjnová revoluce“ se ve skutečnosti odehrála v listopadu.  72. KAPLE NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOSTI 73. NÁHROBEK MATYLDY CANOSY 74. NÁHROBEK INOCENCE XII. (Antonio Pignatelli, 12.7.1691– 27.9.1700)

152

75. Náhrobek Pia XII. (Eugenio Pacelli, 2. 3. 1939 – 9. 10. 1958) Velký papež těžkého období II. světové války: „O nic se nepřijde mírem, ale vše může být ztraceno válkou“. 76. KAPLE SV. ŠEBESTIÁNA

77. NÁHROBEK PIA XI. (Achille Ratti, 6. února 1922 – 10. února 1939) Předválečný papež, který napsal třicet encyklik, jako první začal používat rozhlasu, dosáhl tří doktorátů Gregoriánské univerzity a velký příznivec horolezectví. Jeho heslo: „Kristův pokoj v Kristově království“ bylo konstatováním, že Církev musí aktivně působit ve světě a neizolovat se od něj. Papež byl nucen adresovat nacistické vládě v Německu celkem 34 protestních nót proti útisku Církve. Zvrat nastal, když v roce 1937 vydal svou německy psanou encykliku Mit brennender Sorge. Byla jednou z prvních papežských encyklik, která dosáhla skutečně světového ohlasu, i když z politických důvodů. Byla jedním z prvních papežských dokumentů, který překročil hranice katolického světa: četli ji věřící i nevěřící, katolíci i protestanti, ba právě oni poprvé přispěli k tomu, že se dostalo papežskému dokumentu dosud nevídaného veřejného uznání. „Ti, kdo povyšují rasu, národ či některou z jeho konkrétních forem, představitele státní moci anebo jiné základní prvky lidské společnosti na normu, jež převyšuje vše, včetně náboženských hodnot, převracejí a falšují řád věcí stvořených podle boží vůle“ (Mit brennender Sorge)

78 NÁHROBEK KRISTINY ŠVÉDSKÉ (1626-1689)

Švédská královna přijala křest a zřekla se trůnu. 79. NÁHROBEK LVA XII. (Annibale Genga, 28. září 1823 – 10. února 1829) Monument představuje papeže, udělujícího požehnání Urbi et Orbi o Jubilejním roce 1825. Když byl zvolen papežem, cítil, že je nemocen a jeho dny se chýlí, proto říkal kardinálům: „zvolili jste mrtvého muže“. 153

80. PIETA

„MICHAEL. ANGELUS. BONAROTUS. FLORENT. FACIEBAT" „Vytvořil Michelangelo Buonarroti z Florencie“ – tato slova vytesal 24-ti letý Michelangelo na šerpu Panny Marie. Jediné dílo, na němž zanechal svůj podpis. Hrob sv. Petra, Pieta - místa, kde každý v hluboké meditaci zastaví se a mlčení: v prosbě, ať taj lásky té zas a znovu, jak kdys z úst Knížete apoštolů, či v tváři Matky pod křížem, srdce, ducha rozezní: „Pane, jenž všechno víš, dej ať i já Tě miluji!“ 154

SOCHY SVATÝCH ZAKLADATELŮ A-Nahoře: SV. LUCIE FILIPPI

Narodila se 13. ledna 1672 v Tarquinii. Její život byl záhy poznamenán bolestí. Pohlazení a něžnosti maminky, sklánějící se nad její postýlkou, krutě ukončila smrt. Lucii bylo jedenáct měsíců a pár dní, když jí ve věku 27 let zemřela matka. Pár roků nato jí zemřel i otec. Tyto bolestné ztráty vedly světici k tomu, že se stále více vzdalovala zemi, a stále silněji lnula k Bohu, usilujíc o dosažení stále krásnějších ctnosti. Skromná v nitru i navenek, vyhýbala se špatným společnicím, jež svými neřestmi zamořovaly nevinné duše a stranila se marnosti. Dobrota a jas jejího srdce, stejně jako bodec neštěstí, to vše ji vedlo k tomu, že hledala pokoj a radost jedině v Bohu. Vše k ní promlouvalo o Bohu: obloha, moře, i sama pole v Tarquinii. Už v mladistvém věku si jako velkého pokladu vážila katechetického apoštolátu, a právě k tomuto poslání a to v mnohem větším rozměru, ji povolala Boží Prozřetelnost. V 16-ti letech se jí dostalo šťastného setkání s kardinálem Barbarigem, na jehož radu vstoupila do kláštera sv. Kláry v Montefiascone. Tady začala svou formaci, která později vyvrcholila ve vznešený ideál osvěcovat mysl a pozvedat srdce. Věnovala se službě vzdělávání sester, které se po své matce nazvaly „Maestre Pie Filippine“. Otevřela několik škol v Montefiascone, a její instituty zapustily kořeny i v Římě a v dalších centrech Itálie. Několik jich založila i v zahraničí, zvláště v severní Americe, kde požehnaně působí dosud. Strávena námahami, ale bohatá zásluhami, zesnula 25. března 1732. Papež Pius XI. ji v roce 1926 zapsal mezi blahoslavené a 22. června 1930 pak vepsal její jméno do seznamu svatých panen.

A-Dole: SV. PETR Z ALKANTARY

Svatá Terezie z Avily bývá nazývána „ctí Španělska“. Ale je třeba dodat, že tuto čest sdílí se svým rodákem a 155

současníkem, sv. Petrem z Alkantary. Sama o něm napsala: „Petr z Alkantary byl skutečným vzorem ctností! Dnešní svět už není schopen takové dokonalosti. Říká se, že svatí jsou slabší, než kdysi, a že my už nejsme takoví, jako křesťané minulosti. Tento svatý muž byl z naší doby, ale jeho horlivost byla mocná jako kdysi!“ Petr se narodil roku 1499 v Alkantaře, malém městečku Estremadury na hranicích s Portugalskem. V šestnácti letech přijal řeholní šat svatého Františka a po celý život usiloval o návrat řádu k přísnosti prvotní Regule. Snažil se být příkladem nejpřísnějšího pokání a nejzažší chudoby. Nelze se proto divit, že se u mnoha bratří setkal se zarputilým odporem. Ne všichni totiž sdíleli jeho kajícího ducha. Jednou ho hledal řeholník jiného řádu. Našel ho v jeskyni na zahradě, nahého, jen s pláštíkem přehozeným přes záda. „Proč jste tak nedůstojně oděn?“, tázal se host. Světec se omlouval: „Ach, můj otče, čtěte evangelium. Tam se píše, že máme mít jen jednu tuniku. Já tu svou před chvilkou vypral a vyvěsil tamhle na kámen. Jen co trochu oschne, hned si ji obléknu“. Císař Karel V., dobyvatel světa, jej chtěl za zpovědníka. Františkán mu padl k nohám, políbil mu ruku a řekl: „Vaše Výsost bude jistě hledat Boží vůli. Jestliže se k vám už nevrátím, znamená to, že Bůh nechce, abych tento úděl přijal“. A od té doby ho císař už nespatřil. Zemřel 18. října 1562. 

B-N: SV. SOFIE MAGDALÉNA BARATOVÁ

Je mimořádným svědkem života Církve krátce po Francouzské revoluci. Narodila se v noci 13. prosince 1779 jako poslední ze tří dětí ve velmi zbožné a úměrně zámožné rodině výrobce sudů a bednáře v Joigny (Auxerre) v Burgundsku. Právě když spatřovala světlo světa, vypukl ve vedlejším domě požár. Byla tak křehká, že ji hned následujícího dne nechali pokřtít. Nejstarší ze sourozenců – o jedenáct let starší Ludvík, její kmotr a pozdější jezuita – považoval za svou povinnost předat jí lásku k vědění a vzdělávat ji ve společné víře. Velmi náročnou metodou ji učil latině, řečtině, dějinám, fyzice i matematice. V roce 1793, během doby pronásledování, však byl uvězněn a se vší vážností mu hrozila gilotina. Svobody se dočkal jen díky pádu Robespierra. V roce 1795 přijal kněžské svěcení. Spolu se sestrou přesídlili do Paříže, kde ji dále učil teologii, studiu Bible a Otců Církve. Magdaléna se také naučila italsky a španělsky, čímž dosáhla na svou dobu pro ženu výjimečné úrovně vzdělání. Ve volném čase vyšívala a tajně učila děti katechizmu ve čtvrti Marais. Už od útlého dětství pěstovala náročnou duchovní disciplínu, která uzrála v rozhodnutí obléknout řeholní šat karmelitky. Boží záměry však byly jiné. Bratr jí představil otce Josefa Varina, který obnovoval ve Francii činnost Tovaryšstva Ježíšova a uvažoval nad znovu otevřením křesťanských škol, zavřeným během revoluce. Kněz v ní ihned viděl ideální osobnost pro své dílo. A tak jednadvacetiletá Magdaléna se 21. listopadu 1800 spolu se třemi dalšími společnicemi 156

zasvětila Pánu. Tak vznikla Společnost Božského Srdce Páně zaměřená na vzdělání a výchovu žen. Z politických důvodů však byl tento název zveřejněn až v roce 1815. Teprve konkordát mezi Svatým Stolcem a Francií, ukončil v roce 1801 pronásledování a Magdaléna mohla odejít vyučovat do Amiens, kde později vznikl první dům Institutu. V roce 1804 získala někdejší klášter v Grenoblu a pozoruhodným řízením Boží Prozřetelnosti poznala Filippinu Duchesne (kanonizovanou v roce 1988). Mladá dcera advokáta, která se kvůli zrušení konventu věnovala vyučování, vstoupila do Společnosti. V roce 1805 byla Magdaléna zvolena v pouhých pětadvaceti letech generální představenou a tento úřad zastávala až do smrti. V prosinci 1826 se Společnosti dostalo schválení papežem Lvem XII. Spiritualita sv. Magdalény Sofie byla inspirována sv. Ignácem z Loyoly a úctou k Božskému Srdci Páně. Říkávala: „Tato malá Společnost je zcela zasvěcena slávě Božského Srdce Ježíšova a šíření jeho kultu; tento cíl musí mít před očima všechny, které do něj vstoupí“. „Duchem Společnosti je modlitba a vnitřní život“. Základním úkolem pak vzdělávání mládeže, aby „se v duších vybudovaly pevné základy víry v eucharistii a vychoval velký zástup adorujících“. Neúnavně cestovala jak po Francii, tak po Evropě, aby osobně jednala, kupovala, budovala domy. Dostala se dokonce i do Alžírska. Díky s. Filippině se v roce 1818 dostal Institut za oceán, do severní Ameriky a ve velmi tvrdých podmínkách se dokonce dostala až ke kmenu Potawatomi. V roce 1864, tehdy už jako pětaosmdesátiletá, chtěla ze svého úřadu odstoupit, ale sestry si to nepřály. Následujícího roku byla stižena ochrnutím v mateřském domě v Paříži. Zesnula o slavnosti Nanebevstoupení Páně, 25. května 1865. ve skromnosti nedovolila, aby kdo namaloval její portrét, takže tento byl vyhotoven až na smrtelné posteli. Papež Pius XI. ji kanonizoval o jubilejním roce 1925. její tělo bylo v roce 1893 shledáno neporušeným. Následně bylo kvůli vyhnání řeholnic z Francie převezeno do Belgie (Jette). Od roku 1998 spočívá v Bruselu, zatímco její dcery se dnes nacházejí na všech kontinentech, kde vychovávají mládež, a to jak ve velkých centrech, tak v malých osadách. Svatá Magdaléno Sofie, Bůh si Tě obdivuhodně vyvolil, abys učila poznávat a milovat Božské Srdce Ježíšovo, a tys toto poslání věrně naplnila. Veď nás cestou vlídnosti a pokory, zapal naše srdce horlivostí, která tě stravovala, povždy nás chraň, abychom si jednoho dne zasloužili spatřit svá jména vepsaná do Nejsvětějšího Srdce, a jedině v Něm měli svůj příbytek v čase i věčnosti. Amen.

B-D: SV. TEREZIE OD JEŽÍŠE

Občanským jménem Teresa de Cepeda y Ahumada, reformátorka Karmelu, Matka bosých karmelitek a bosých karmelitánů; „mater spiritualium“ (tento titul má vytesán pod svou sochou ve vatikánské bazilice), patronka katolických spisovatelů (1965) a Učitelka Církve 157

(1970): první žena, které se spolu se sv. Kateřinou Sienskou tohoto titulu dostalo. Narodila se 28. března 1515 v Avile (starobylé Kastílii ve Španělsku); zemřela v Alba de Tormes (Salamanca) 4. října 1582 (v den, kdy začala platit gregoriánská reforma kalendáře, která tento den stanovila jako 15. říjen). Byla od dětství temperamentní a přátelská, "uměla dělat lidem radost a rozesmát je", a to jí zůstalo po celý život. Toužila po stejných věcech jako všechny dívky, i když milovala misionářské a rytířské příběhy a utekla s bratrem do země "nevěřících", aby se stala mučednicí. V devatenácti letech se však stala karmelitánkou a po čase začala mít různá vidění, která byla teology uznána za pravá. Založila 18 klášterů bosých karmelitek, kde byl přísnější řád. Mezitím stačila psát o svém životě a vztahu k Bohu, o zakládání klášterů, minimálně 400 dopisů, soubor rad pro mladé řeholnice. Cesta k dokonalosti a svou nejslavnější knihu Hrad v nitru, která představuje duši jako hrad rozdělený na sedm příbytků. Tyto všechny knihy jsou psány tak zajímavě a čtivě a přitom zasahují duši i srdce, že snad každý, kdo se do nich začte, se musí obrátit. Stalo se to i Edith Steinové, židovce, která se potom stala také karmelitkou. 

C-N:

SV. LUDVÍK MARIA GRIGNON Z MONTFORTU

Dlouhé jméno, ale krátký život: 43 let. Tento Bretonec, pocházející z dobré rodiny a znamenitý ve studiu, přijímá svátost kněžství v roce 1700. Chtěl být misionářem v Kanadě, ale poslali ho do Poitiers. Svou naukovou průpravou a působivým projevem si zakrátko zjednává pověst: velmi dobře mluvil, ale ještě lépe konal – pomáhal obětem odporných nemocí. Idea misií ho však neopustila; opouští proto představené a chce slyšet papeže. To ale znamená pěší putování z Poitiers do Říma a zpět. Zastavuje se v Loretu. Klement XI. mu však klade na srdce, že je naléhavě třeba kázat Francouzům, neboť u nich zuří příkrý naukový boj, který proti Římu rozpoutali jansenisté. Vrací se tedy, aby znovu kázal po městech a vesnicích. Mnohdy musí čelit učeným jansenistům, kterým oponuje stejně 158

učeným projevem. Snaží se však učení Církve přeložit do všedního a srozumitelného života prostých lidí, kteří navíc vidí jeho příklad v péči o nemocné. Sám má vzor v Matce Ježíšově, která je pro něj stvořením, jež dokáže učit křesťany všech dob, prostými slovy, kterými se obrátila k Ježíšovým přátelům na svatbě v Káně: „Učiňte všechno, co vám řekne“. Jeho pojednání o pravé úctě k Panně Marii, které zůstalo nepublikováno celých 130 let (vydáno až v r. 1842), se stává jedním ze základních textů mariánské úcty (ve XX. století bylo každodenní četbou kardinála Stefana Wyszynského, polského primasa, vězněného polským komunistickým režimem). Ludvík založil mužskou větev misionářů: Společnost Mariinu. Tito řeholníci, zvaní obvykle Montfortiáni, působí v Evropě i Africe. Ludvík však krátce po založení Společnosti umírá. V roce 1947 jej papež Pius XII. prohlásil svatým.

C-D: SV. KAMIL Z LELLIS

Když jej matka Cahilla de Compellis přivedla na svět, bylo jí už skoro 60 let, a zemřela, když mu bylo čtrnáct. Otec byl španělským žoldnéřem. Když viděl, že se chlapec neučí, vzal ho mezi své vojáky: učil se zacházet se zbraněmi, žil hrami, zábavou a nepřál si víc. Jenže v roce 1570 otec umírá a bolák na noze jej posílá do nemocnice sv. Jakuba v Římě. Tady o něj bylo dobře postaráno, dokonce ho přijali jako zřízence, ale posléze ho museli vyhnat: nepracoval, hrál si a rušil. Vrátil se proto k vojsku: bojoval za Benátky, pak za Španělsko, utrácí žold v kartách a nakonec končí jako vagabund v Puglii. Tam ho najali kapucíni z Manfredonie. Ti mu pomohli, aby se vzpamatoval. V roce 1575 žádá o vstup do řádu. Nemocná noha jej znovu přivádí do římské nemocnice, kde tentokrát strávil čtyři roky. Poznává, že je schopen starat se o nemocné, opouští proto klášter a vydá se na cestu hledání těch, kdo by se stejně jako on „zasvětili službě nemocným jen pro lásku Boží“. V roce 1582 jich už má pět a vstupuje s nimi do nemocnice Ducha svatého. Vrací se ke studiu a v roce 1584 je vysvěcen na kněze. V roce 1586 jsou jeho společníci uznáni jako „Společnost posluhujících nemocným“ (v roce 1591 je povýšena na řád). Nosí černý oděv z dobře viditelným červeným křížem, který se od nynějška ohlašuje při válkách a neštěstích přítomnost pomoci a oživuje naději. Po svém zakladateli dostali název „Kamiliáni“. Pracují v nemocnicích, asistují umírajícím i v domovech, a berou vážně slova svého zakladatele: nemocný a chudý je „samotným Kristem“. Lidé s červeným křížem na prsou proto odmítají úřady v nemocnicích a soustřeďují se na lidi, jako kněží i lékaři současně, s vírou i vědou. Kamil předešel vývoj nemocniční péče. Říká: „Musíme být pro nemocné spíše matkami než bratry, dát jim vše potřebné, i s úsměvem.  159

D-N: SV. JAN EUDES

D-D: SV. VINCENC Z PAULY  Nar.: 1601 Ri ve Francii Zem.: 19.8.1680 Kan.: 31.5.1925 Svátek: 19.8. Zakladatel Eudistů Nápis na podstavci SANCTUS JOAN(nes) EUDES 

Nar.: 24.4.1581  Pouy ve Francii Zem.: 27.9.1660 Kan.: 16.6.1737 papežem Klementem XII. Svátek: 27.9. Zakladatel Kongregace sester Lásky a Kongregace misií (Lazaristé či Vincenziáni) Nápis: POSLAL MĚ HLÁSAT CHUDÝM RADOSTNOU ZVĚST (Lk 4,18)



E-N: SV. ANTONÍN MARIA ZACHARIÁŠ

E-D: SV. IGNÁC Z LOYOLY

 Nar.: 1503 Cremona, v Itálii Zem.: 5.7.1539 Kan.: 15.5.1897 papežem Lvem XIII. Svátek: 5.7. Zakladatel Kleriků sv. Pavla (Barnabité) Nápis levá str. knihy: ŘÁDOVÁ PRAVIDLA; pravá: POKOJ A MILOSRDENSTVÍ NAD TĚM, KDO PRAVIDEL TĚCHTO ZACHOVAJÍ



Nápis: 160

K

Nar.: 24.12.1491  Zem.: 31.7.1556 Kan.: 12.3.1622 papežem Pavlem V. Svátek: 31.7. Zakladatel Tovaryšstva Ježíšova - SJ (Jezuitů) VĚTŠÍ CTI A CHVÁLE BOŽÍ – ŘÁDOVÁ PRAVIDLA TOVARYŠSTVA JEŽÍŠOVA

F-N: SV. JAN KŘITEL DE LA SALLE

F-D: SV. FILIP NERI  Nar.: 30.4.1651 Remeš Zem.: 7.4.1719 Kan.: 24.5.1900 papežem Lvem XIII. Svátek: 7.4. Zakladatel Bratří křesťanských škol 

Nar.: 22.7.1515  Florencie Zem.: 27.5.1595 Kan.: 12.3.1622 Svátek: 26.5. Zakladatel Oratoře sv. Filipa Neriho (Oratoriánů) – C.O. Nápis kniha: Z NEBE SESLAL

3. pilíř vpravo

OHEŇ DO MÝCH KOSTÍ



G-N: SV. PETR FOURIER

G-D: SV. FRANTIŠEK Z PAULY  Nar.: 30.11.1565 Mirecourt, Lorena Zem.: 9.12.1640 Kan.: 1897 papežem Lvem XIII. Svátek: 9.12. Zakladatel Kanovniček sv. Augustina a Řádových kanovníků Nejsvětějšího Spasitele 

Nar.: 1416  Paola, Itálie Zem.: 2.4.1507 Plessis, Francie Kan.: 1.5.1519 papežem Lvem X. Svátek: 2.4. Zakladatel Paulánské poustevnické kongregace sv. Františka z Assisi, patron námořníků: oficiálně byl za něj prohlášen papežem Piem XII. 27. března 1943. 161

H-N: SV. JAN BOSCO Nar.: 16.8.1815 Castelnuovo d'Asti, Itálie Zem.: 31.1.1888 Turín, Itálie Kan.: 1.4.1934 papežem Piem XII. Svátek: 31.1. Založil tři "větve" salesiánské rodiny: Společnost sv. Františka Saleského (1859) - salesiáni, (SDB), Institut Dcer Panny Marie Pomocnice (1872) - salesiánky, a Salesiány vpravo nad bronzovou spolupracovníky DA MIHI ANIMAS COETERA TOLLE sochou (1876). Duše mi dej, ostatní si ponechej sv. Petra Na závěr roku, ve kterém se slavilo 100. výročí jeho úmrtí, jej papež Jan Pavel II. prohlásil za otce a učitele mládeže (24. ledna 1989).



I-N: SV. MARIE EUFRASIE PELLETIEROVÁ

I-D: SV. JAN Z BOHA

 Nar.: 31.7.1796 Noirmourtier, Francie Zem.: 24.4.1868 Kan.: 2.5.1940 papežem Piem XII. Svátek: 24.4. Zakladatelka Řeholních sester Dobrého Pastýře 

Nar.: 8.3.1495  Montemoro, Portugalsko, Zem.: 8.3.1550 Granada Kan.: 16.10.1690 papežem PER CORPUS AD ANIMAM Alexandrem VIII. Skrze tělo k duši Svátek: 8.3. Zakladatel Špitálního bratrstva – Milosrdných bratří OH (Fatebenefratelli). Je patronem Granady, nemocných a nemocnic, ošetřovatelů, knihkupců a knihtiskařů. 162

J-N: SV. LOUISE DE MARILLAC

J-D: SV. PETR NOLASCO  Nar.: 12.8.1591 Paříž, Francie Zem.: 15.3.1660 Kan.: 11.3.1934 papežem Piem XI. Svátek: 15.3. Zakladatelka Dcer lásky sv. Vincence z Pauly 

Nar.: cca 1180  Carcassone, Francie Zem.: 13.5.1249 Barcelona Kan.: 1628 papežem Urbanem VIII. Svátek: 6.5. Zakladatel Mercediářů



K-D: SV. NORBERT  Nar.: 1080  Xanten, Německo Zem.: 6.6.1134 Magdeburg Kan.: 1582 papežem Řehořem XIII. Svátek: 6.6. Zakladatel Premonstrátů OPraem. Roku 1627 byly jeho ostatky převezeny do premonstrátského kláštera na Strahově v Praze. Levá příčná „Byl jsem u dvora, loď, žil jsem v klášteře, západní zeď působil jsem vlevo dole ve vysokých čestných úřadech církve, a všude jsem se naučil, že není nic lepšího, než odevzdat se zcela Bohu." 163

L-N: SV. ANGELA MERICI

L-D: SV. JULIÁNA FALCONIERI  Nar.: 21.3.1474 Desenzano sul Garda, Itálie Zem.: 27.1.1540 Kan.: 24.5.1807 papežem Piem VII. Svátek: 27.1. Zakladatelka Kongregace sv. Voršily, první sekulární kongregace v Církvi 

Nar.: 1270  Florencie, Itálie Zem.: 19.6.1341 Barcelona Kan.: 1737 papežem Klementem XII. Svátek: 19.6. Zakladatelka Služebnic Panny Marie.



M-N: SV. FRANTIŠKA ŘÍMSKÁ

M-D: SV. BENEDIKT Z NURSIE  Nar.: 1384 Řím Zem.: 9.3.1440 Řím Kan.: 9.5.1608 papežem Piem V. Svátek: 9.3. Zakladatelka Olivetských oblátek Panny Marie, zvaných Oblátky ze Zrcadlové věže 

Nar.: cca 480  Nursie, Itálie Zem.: 21.3.547 Montecassino, Itálie Kan.: 1220 PATRON EVROPY (papež Pavel VI., 24.10.1964) Svátek: 11.7. Otec západ. mnišství: Benediktinský řád OSB; Kniha: „POSLOUCHEJ, SYNU PŘÍKAZŮ UČITELE“ 164

Socha na pilíři sv. Veroniky

N-N: SV. ALFONS MARIA Z LIGUORI,

N-D: SV. FRANTIŠEK Z ASSISI

UČITEL CÍRKVE

PATRON ITÁLIE

 Nar.: 27.9.1696 Marianella, Neapol Zem.: 1.8.1787 Nocera de Pagani Kan.: 1831 Řehořem XVI. Svátek: 1.8. Zakladatel Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele - CSsR Redemptoristé 

Nar.: 1181 Assisi  Zem.: 3.10.1224 Kan.: 16.7.1228 Řehořem IX. Svátek: 4.10. Zakladatel Řádu menších bratří, Františkáni



O-N: SV. FRANTIŠEK CARACCIOLO

O-D: SV. DOMINIK  Nar.: 13.10.1563 V. S. Maria, Itálie Zem.: 4.6.1608 Agnone Kan.: 24.5.1807 papežem Piem VII. Svátek: 4.6. Zakladatel kongregace Řádu menších kleriků 

Nar.: 1170  Calaroga, Španěl. Zem.: 6.8.1221 Kan.: 3.7.1234 Řehořem IX. Svátek: 8.8. Zakladatel Řádu kazatelů, Dominikáni OP Socha v presbytáři, napravo od katedry sv. Petra

CONTEMPLATA ALIIS TRADERE Mluvit s Bohem nebo o Bohu 165

P-N: SV. FRANTIŠEK SALESKÝ

P-D: SV. ELIÁŠ

UČITEL CÍRKVE

 Nar.: 21.8.1567 Savoy Zem.: 28.12.1622 Lyon Kan.: 1665 Alexandrem VII. Svátek: 24.1. Zakladatel Řádu Navštívení Panny Marie 

Starozákonní prorok  Zakladatel Karmelitánů - OCA Zelo zelatus sum pro Domino Deo exercituum, Jsem stravován horlivostí pro Hospodina zástupů (1Král 19,10)



Socha na pilíři sv. Heleny

Q-N: SV. PAVEL OD KŘÍŽE

Q-D: SV. BRUNO  Nar.: 3.1.1694 Ovada, Itálie Zem.: 18.10.1775 Řím Kan.: 1867 Piem IX. Svátek: 19.10. Zakladatel kongregace Pasionistů - CP 

Nar.: 1035  Kolín nad Rýnem, Zem.: 6.10.1101 Kan.: 1514 Lvem X. Svátek: 6.10. Zakladatel Kartuziánů OC 166

STAT CRUX DUM VOLVITUR ORBIS Kříž stojí zatímco svět se kymácí

R-N: SV. BONFILIUS

R-D: SV. JOSEF KALASÁNSKÝ  Nar.: 1040 Osimo, Itálie Zem.: 27.9.1115 Cingoli, Itálie Svátek: 27.9. Zakladatel Řádu služebníků Panny Marie – Servité (OSM) 

Nar.: 31.7.1558  Peraltra de la Sal Zem.: 25.8.1648 Kan.: 16.7.1767 Klementem XIII. Svátek: 25.8. Zakladatel Řádu chudobných řeholních kleriků Matky Boží zbožných škol – Piaristé - SchP



S-N: SV. JOAN ANTIDA THOURET

S-D: SV. JERONÝM EMILIANI  Nar.: 17.11.1765 Sancey-le-Long, Fr. Zem.: 24.8.1826, Neapol, Itálie Kan.: 1934 Piem XI. Svátek: 24.8. Zakladatelka Kongregace sester Lásky 

Nar.: 1486  Benátky Zem.: 8.2.1537 Sommasca, Itálie Kan.: 1767 Benediktem XIV. Svátek: 8.2. Zakladatel Společnosti chudých služebníků (Sommaschíni) od r. 1928 vzýván jako patron sirotků a opuštěné mládeže.

167

T-N: SV. FRANTIŠKA CABRINI

T-D: SV. KAJETÁN Z THIENE  Nar.: 15.7.1850 Sant´Angelo Lodigiano, Itálie Zem.: 22.12.1917 Chicago, USA Kan.: 7.7.1946 papežem Piem XII. Svátek: 22.12. Zakladatelka Misionářek Božského Srdce Ježíšova, Nápis: VŠECHNO MOHU V TOM, KTERÝ MI DÁVÁ SÍLU



Nar.: 1480  Vicenza, Itálie Zem.: 7.8.1547 Kan.: 1671 Klementem X. Svátek: 7.8. Zakladatel Theatinů, Nápis: HLEDEJTE NEJPRVE BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ A VŠE OSTATNÍ VÁM BUDE PŘIDÁNO. 





Votivní svíce pustiměřských poutníků u sarkofágu sv. Jana Pavla II., pod oltářem v kapli sv. Šebestiána v bazilice sv. Petra v Římě, PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE, 15. června 2014.

168

“Těšil jsem se do své vlasti. Dle vůle Boží ať se stane“ JOSEF KARDINÁL BERAN

Narodil se 29. prosince 1888 v Plzni. Dětství prožil v chudé, ale velmi zbožné rodině, kde mohlo vyrůst jeho kněžské povolání. Na kněze byl vysvěcen v Římě 10. června 1911, od roku 1939 se stal profesorem teologické fakulty Karlovy univerzity. V roce 1941 byl gestapem odvlečen do Terezína a později do Dachau, kde pobyl až do konce války. 4. a 11. listopadu 1946 byl Piem XII. jmenován pražským arcibiskupem a 8. prosince 1946 vysvěcen. Během únorových událostí roku 1948 varoval celý národ před krveprolitím a v pastýřském listu z 2. března vybízel k návratu ke křesťanským mravním hodnotám. Po únoru odmítl vyslovit loajalitu církve k novému režimu.Od 19. června 1949 byl střežen nejprve v Arcibiskupském paláci do 10. března 1951 a pak byl internován až do roku 1965 v Roželově, v Růžodolu, v Paběnicích, v Mukařově a v Radvanově. Když se rozhodl Pavel VI. jmenovat českého primase kardinálem, pokoušel se zástupce Svatého stolce vyjednávat s vládními úřady, aby arcibiskup Beran směl odjet do Říma na slavnostní předání kardinálského klobouku. Arcibiskupu Beranovi bylo tedy dovoleno opustit Československo, ale za cenu, že se již nevrátí zpět do vlasti. V Římě 25. února 1965 jmenoval Pavel VI. arcibiskupa Berana kardinálem a přidělil mu titulární kostel sv. Kříže na Via Flaminia v Římě. Na 2. vatikánském koncilu pronesl projev o svobodě svědomí. Na nemocného kardinála těžce zapůsobily srpnové události roku 1968. Jeho požehnaný život se uzavřel 17. května 1969 v římské koleji Nepomucenum. K jeho úmrtnímu loži přišel papež Pavel VI. Byl pohřben v kryptách baziliky sv. Petra v Římě v blízkosti hrobu Knížete apoštolů, dne 22. května 1969, když pražská komunistická vláda odmítla dát povolení k převozu těla do Prahy. Je jediným Čechem, který byl kdy na tom místě pochován. V roce 1998 byl zahájen proces jeho blahořečení. 169

Memento u hrobu Josefa kardinála Berana

V KRYPTÁCH VATIKÁNSKÉ BAZILIKY, ANNI PAULINI PEREGRINATIO – 27. ČERVNA 2009

Prosme Boha, aby v nás oživil jeho odkaz, abychom jako on milovali eucharistii protože bez této lásky každá lidská láska uvadá, živoří a hyne. Abychom jako on milovali Pannu Marii, protože ona nás naučí dokonale znát a milovat Ježíše. Abychom jako on věrně a oddaně milovali Církev a svatého Otce, protože kde je Církev a Petr, tam je Ježíš. Abychom jako on milovali vlast a národ a osvědčovali tuto lásku poctivou, nezištnou a obětavou prací pro všechny. Abychom jako on milovali všechno stvořené, neboť jen taková láska udrží v nás idealizmus a strhne jiné k následování. Abychom jako on nevyhledávali velkých činů, ale posvěcovali všechny všední dny trpělivostí, tichostí, pokorou a dobrotou srdce. Abychom jako on nade všecko milovali vůli Boží, v jejímž naplnění chceme spatřovat smysl života vezdejšího a záruku života věčného.



MODLITBA ZA BEATIFIKACI KARDINÁLA BERANA

Dobrotivý Bože, tys vyvolil svého služebníka Josefa kardinála Berana, arcibiskupa pražského, aby šel ve stopách tvého Syna a v dobách pronásledování byl oporou církve v naší vlasti. Našel-li jsi zalíbení v jeho životě a obětech, veď nás, prosíme, svým svatým Duchem, abychom se dovedli modlit jako on, abychom dovedli spojovat své bolesti a utrpení s obětí tvého Syna na kříži, a abychom nikdy neztráceli naději a důvěru v tvou láskyplnou prozřetelnost. V této naději a v důvěře, že tvůj Duch povede naši modlitbu „vzdechy, které jsou ve shodě s tvou svatou vůlí“ (srv. Řím 8,26-27), ti nyní předkládáme tuto záležitost ……………. Svěřujeme ji přímluvě kardinála Berana s prosbou, abys jejím vyslyšením oslavil i našeho pastýře, který během svého života pomáhal a těšil všechny, kdo se k němu obraceli. Odvažujeme se prosit i za věci, které jsou lidským silám nedosažitelné, protože sama církev nás k tomu povzbuzuje, když prohlašuje za blahoslavené a svaté ty, na jejichž přímluvu se udály zázraky. Prosíme o to ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, který s tebou a Duchem Svatým kraluje na věky věků. Amen. 170

MODLITBA K SV. JANU PAVLU II. Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala svatého Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost.............., o kterou vroucně prosíme. Skrze Krista našeho Pána. Amen.

MODLITBA K SV. JANU XXIII. Svatý Jane XXIII., vzdáváme díky Nejsvětější Trojici, že nám v tobě poslala milujícího bratra a moudrého učitele. Vystoupil jsi na Horu blahoslavenství nechávaje se vždy a ve všem vést Boží vůlí: jako chlapec v rolnické vesnici Sotto il Monte i jako biskup všeobecné Církve. Vypros nám u Otce veškeré útěchy milost přijímat radostnou zvěst, zůstávat zakořeněni v nezlomné víře, neochvějné naději a bezmezné lásce; přijímat útěšnou a požehnanou chudobu; sloužit s tichostí a vytrvalostí; toužit po dobrech nebes a vzdalovat se těm pozemským, a tak otvírat mysl potřebám Církve i současného lidstva. Vypros nám moudrost srdce, abychom všechny milovali jako bratry, odpouštěli a objímali chybující, podporovali to, co bourá bariéry neporozumění mezi lidmi a národy, potlačovali sobectví a podněcovali plodnou jednotu smýšlení. Podporováni nebeskou Matkou, budeme zvláštním způsobem pozorní k Boží vůli, Jménu a Království. Z našich tváří bude vyzařovat pokora a tichost. Po vzoru svatých pochopíme, že spravedlnost a dobrota spočívají v setrvávání v duchovním dětství, jež pozvolna dozrává podle míry našeho povolání. Skrze Krista našeho Pána. Amen. 171

Úterý, 28. červen 2016 Sv. Petra a Pavla, apoštolů, slavnost

Petr pocházel z Betsaidy a jako jeho bratr Ondřej byl rybářem. Jmenoval se Šimon, syn Janův, a jméno Kéfas, to je v překladu Petr (Skála) dostal od Krista. Byl ženatý a bydlel v Kafarnaum. Spolu s Jakubem a Janem byl svědkem vzkříšení dcery Jairovy, Ježíšova proměnění i úzkosti v Getsemanské zahradě. Přes svůj slib věrnosti Krista třikrát zapřel, ale Ježíš i po svém vzkříšení potvrdil, že mu svěřuje vedení své Církve. Po Ježíšově nanebevstoupení převzal vedení jeho učedníků a po seslání Ducha Svatého první veřejně promluvil k celému shromáždění. Navštívil první křesťanské obce a přijal první pohany do Církve. Nějaký čas působil v Antiochii a nakonec v Římě, kde také byl podle starého podání v době císaře Nerona ukřižován hlavou dolů. Pavel pocházel z židovské rodiny, která se usadila v Tarsu a získala tam římské občanství. Jeho židovské jméno bylo Šavel, druhé jméno, Pavel, se poprvé objevuje až při jeho druhé apoštolské cestě. Byl žákem slavného rabína Gamaliela a sám se projevoval jako horlivý farizeus. U bran Damašku se z pronásledovatele stal hlasatelem Kristova učení. Na svých apoštolských cestách založil mnoho křesťanských obcí ve východním Středomoří. Byl sťat mečem v Římě (64-67). Dnešní den se slaví jako jejich společný svátek už od poloviny III. století.

PRVNÍ VEČERNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Svým zlatým jasem, svěžím jako růží květ, jsi, Světlo světa, naplnilo celý svět; a nebe zdobíš mučednictvím vznešeným dnes v posvátný den, který zbavuje nás vin. Učitel lidstva a s ním klíčník nebes bran, soudcové věků, světla, která září nám, z nich jeden křížem, druhý mečem vítězí, a s věnci slávy v nebesích se věčně skví. Ty šťastný Říme, oblečený v rudý plášť převzácné krve knížat dvou, nám drahých zvlášť; ne sláva tvoje, ale jejich zásluh jas větší se krásou skví než celý vesmír náš. Vy olivy dvě, s nedostižnou láskou svou všem, co svou vírou a nadějí pevní jsou a které pramen dvojí lásky naplní, dejte, ať s vámi věčně po smrti žít smí. 172

Buď věčná sláva Nejsvětější Trojici. Její moc nad vším každý z nás ať chválí, ctí v téže jednotě, s níž svou prozřetelností dnes a vždy vládne nekonečnou věčností. Amen. PSALMODIE Ant. 1 Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha. A ty jsi blahoslavený, Šimone Petře. Žalm 116 (117) Chvála Božího milosrdenství Pohané oslavují Boha, že jim prokázal milosrdenství. (Řím 15, 8. 9) 1

Velebte Pána, všichni lidé, * slavte ho, všechny národy! –

2

Nad námi mocná jeho milost * a věrnost Páně na věky.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha. A ty jsi blahoslavený, Šimone Petře. Ant. 2 Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou Církev. Žalm 147 (147B), 12-20 Obnova Jeruzaléma Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu. (Zj 21, 9) 12

Oslavuj Pána, Jeruzaléme, * veleb, Sióne, svého Boha! –

13

On v tvých branách závory zpevnil, * žehná tvým dětem, žijícím v tobě. On tvé území v pokoji chrání, * jadrnou pšenicí štědře tě sytí. On své slovo sesílá na zem, * co on vyřkne, se rozbíhá kvapem. On dává sníh jak hebkou vlnu, * jíní rozsévá jako popel. –

14 15 16

17 18 19

Kroupy sype jak chlebové drobty, * chladem jeho zmrzají vody: sešle slovo, a roztají zase, * větru dá zavát, a zas vody tekou. Slova svá zjevil Jákobovi, * zákony, příkazy Izraeli. 173

20

S žádným národem nejednal takto, * žádnému jinému nedal svůj zákon.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou Církev. Ant. 3 Svatý apoštole Pavle, tebe si Pán vyvolil, abys hlásal pravdu po celém světě. Kantikum Bůh Spasitel 3

Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, * on nás z nebe zahrnul všemi možnými duchovními dary, –

4

vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, † abychom byli svatí a neposkvrnění * před ním v lásce. –

5

Podle svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, † abychom skrze Ježíše Krista * byli přijati za jeho syny, –

6

ke chvále jeho božsky vznešené dobrotivosti, * kterou nám projevil svou lásku ve svém milovaném Synovi: –

7

v něm máme vykoupení skrze jeho krev, * odpuštění hříchů. –

8

Podle bohatství své milosti, † kterou nám tak štědře projevil * s veškerou moudrostí a rozumností, –

9

podle svého úradku * seznámil nás s tajemstvím své vůle, –

10

že si totiž předsevzal, * až přijde plnost času, obnovit v Kristu všechno, * co je na nebi a na zemi.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen.

174

Ef 1, 3-10

Ant. 3 Svatý apoštole Pavle, tebe si Pán vyvolil, abys hlásal pravdu po celém světě. KRÁTKÉ ČTENÍ Řím 1, 1 -2.7 Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti – Bůh ji už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmu – všem v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Apoštolové hlásali slovo Boží * s velikou odvahou. R. Apoštolové hlásali slovo Boží * s velikou odvahou. V. A vydávali svědectví o zmrtvýchvstání Ježíše Krista. R. S velikou odvahou. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Apoštolové hlásali slovo Boží * s velikou odvahou. KANTIKUM PANNY MARIE Ant. ke Kantiku Panny Marie Jako měli slavní Kristovi apoštolové lásku k sobě v životě, tak ani při smrti nebyli odděleni. PROSBY Kristus zbudoval svou Církev na základech apoštolů a proroků. S důvěrou ho prosme: PANE, PŘISPĚJ NA POMOC SVÉMU LIDU. Kriste, tys povolal rybáře Šimona, aby se stal rybářem lidí, — nepřestávej posílat světu hlasatele evangelia, aby se v tvé Církvi shromáždily všechny národy. Tys nedopustil, aby bouře zničila loď s učedníky, — ochraňuj svou Církev v rozbouřeném světě před zmatkem a bezradností. Po svém zmrtvýchvstání jsi shromáždil své učedníky kolem Petra, — sjednocuj všechen svůj lid v jediné společenství kolem Petrova nástupce. Tys poslal apoštola Pavla hlásat evangelium národům, — dej, ať je slovo o spáse hlásáno všemu tvorstvu. Své Církvi jsi svěřil klíče nebeského království, — otevři bránu nebes všem, kdo ve svém životě důvěřovali v tvé milosrdenství. Otče náš, ... MODLITBA Bože, tys dal své Církvi v jejích počátcích oporu v požehnaném působení svatých apoštolů Petra a Pavla; na jejich přímluvu dávej i nám všechno, co potřebujeme k věčné spáse. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. 175

ITER AD CHRISTIANAE RELIGIONIS DIVITIAS IN ITALIA QUAE AD FIDEM AMOREMQUE CHRISTI NOS PROMOVENT 24 giugno - 8 luglio 2016 PARROCCHIA SAN BENEDETTO A PUSTIMER; 683 21 PUSTIMER 84, REPUBBLICA CECA RESPONSABILE: DR. JOSEF BENICEK; tel: +420.723.593.106; e-mail:[email protected]; www.pustimer-farnost.cz

ROMA: 28. 6. - 30. 6. 2016 SINGOLE

n.

nome BENÍČEK Josef

TRIPLE

n.

nome

n.

BÁBÍK Jiří BÁBÍKOVÁ Jana BÁBÍKOVÁ Patricie n.

nome SLOVÁK Josef SLOVÁKOVÁ Ludmila SLOVÁK Pavel

nome RUDLOVÁ Vlasta FIŠEROVÁ Marie MIKULČÍKOVÁ Jarmila DOPPIE

n.

nomi

autista autista VANĚK Vlastimil. REK Jiří NAVLÁČIL Martin NAVLÁČILOVÁ Jaroslava KUDRMANN Jiří KUDRMANNOVÁ Marie TRÁVNÍČKOVÁ Marie POSPÍŠILOVÁ Zuzana HURTÍKOVÁ Milada PULTEROVÁ Marie GAZDÍK Václav GAZDÍKOVÁ Jitka ADAMCOVÁ Václava MARTINKOVÁ Libuše 176

n.

nomi BAROŠ Bohuslav PAZDERA Karel JANSKÁ Zuzana VOLDŘICHOVÁ Alena MENŠÍKOVÁ Marie VAKRČKOVÁ Marie BLAŽEK Jiří BLAŽKOVÁ Anna KALINOVÁ Jaroslava PÁTEROVÁ Božena DANČÁKOVÁ Marie DANČÁK Josef NAVLÁČIL Jakub NAVLÁČILOVÁ Petra MIKEŠ Josef MIKEŠOVÁ Magda

nomi STAŇOVÁ Marta CHRENKOVÁ Eva RÍDL Vojtěch SLOVÁK Vojtěch MAŘASOVÁ Anna ŠPENDLÍKOVÁ Miroslava MANDÍKOVÁ Františka KRATOCHVÍLOVÁ Irena SLAVÍKOVÁ Ludmila HNÁTKOVÁ Marie ADAMEC Josef HOLADA Jaroslav ŠILHÁN Jan ŠILHÁNOVÁ Jaroslava FORMANOVÁ Jana KARPINSKÁ Halina

Středa, 29. červen 2016 Sv. Petra a Pavla, apoštolů, slavnost RANNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Den smrti apoštolů dvou nám slavností je posvátnou. V něm Petra zdobí vítězství a Pavel vavřínem se skví. Spojila muže šlechetné krev jejich smrti vítězné, vždyť k Bohu s vírou v Krista šli a věnců slávy dosáhli. Apoštol Petr první je, milostí míň se neskvěje Pavel, nádoba vybraná, vírou se Petru vyrovná. Na obrácený dolů kříž přibitý Šimon zvedá výš upřený k Bohu vděčný hled, myslí na danou předpověď. Tam zbožnosti své mocný tým k nebesům vztyčil vděčný Řím, jenž základ v jejich krvi má, na jejich zvěsti spočívá. Veškerý svět by měl sem jít, zde shromáždit se věrný lid: On hlavou je všem národům, učitel lidstva má zde trůn. Vykupiteli světa, slyš: Ke knížatům svým přiveď blíž prosící služebníky své na věky nepomíjivé. Amen. 177

PSALMODIE Ant. 1 Vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že on, spravedlivý soudce, má dost moci, aby mi ochránil to, co mi svěřil. Žalm 62 (63), 2-9 Duše žízní po Bohu Hledá Boha, kdo odkládá skutky temnoty. 2

3 4

5 6 7 8

9

Pane, můj Bože, tebe jen hledám, * po tobě žízní celá má duše, po tobě umdlévá touhou mé tělo, * tak jako vyprahlá žíznivá země. Tolik tě toužím ve svatyni spatřit, * abych moh' vidět tvou moc a tvou slávu! Vždyť tvá milost je lepší než život, * proto mé rty ti zpívají chválu. – Tak tě chci velebit, co živ budu, * ve jménu tvém jenom ruce spínat. Duše má bude jak morkem se sytit, * jásavě budou tě chválit má ústa. Když v lůžku za noci na tebe myslím, * rozjímám o tobě za nočních bdění, neboť ty stal ses mi pomocníkem, * v stínu tvých křídel radostně plesám. – Přilnul jsem k tobě celou svou duší, * ty mě svou pravicí podpíráš mocně.

10 11 12

[Kdo však mi bez příčin záhubu strojí,* ti se propadnou do hlubin země, ti budou vydáni napospas meči,* ti se kořistí šakalů stanou. Král pak se bude radovat v Bohu, + oslaven bude, kdo přísahal na něj,* protože lhářům se zacpou ústa.]

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že on, spravedlivý soudce, má dost moci, aby mi ochránil to, co mi svěřil. Ant. 2 Milost, kterou mi Bůh udělil, nezůstala ležet ladem, ale stále zůstává ve mně. Kantikum Všechno tvorstvo chválí Boha 178

Chvalte našeho Boha, všichni, kdo mu sloužíte. (Zj 19, 5) 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74

75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88

Dan 3, 57-88. 56

Velebte Pána, vy díla Páně, * věčně ho chvalte a oslavujte! Velebte Pána, andělé Páně, * nebesa nebes, velebte Pána! – Velebte Pána, nebeské vody, * mocnosti všechny, velebte Pána! Velebte Pána, měsíci, slunce, * vy hvězdy na nebi, velebte Pána! – Velebte Pána, vy deště a rosy, * bouře a vichry, velebte Pána! Velebte Pána, ohni a žáre, * mrazy a vedra, velebte Pána! – Velebte Pána, lijáky, sněhy, * ledy a zimy, velebte Pána! Velebte Pána, sněhy a jíní, * vy dny a noci, velebte Pána! – Velebte Pána, světlo i temno, * blesky a mraky, velebte Pána! Okrsku zemský, zvelebuj Pána, * věčně jej chval a oslavuj jej! – Velebte Pána, vy hory a vrchy, * všechno, co na zemi pučí, chval Pána! Velebte Pána, prameny vody, * moře a řeky, velebte Pána! – Velebte Pána, zvířata moří, † jakož i vše, co se ve vodách hýbe, * nebeští ptáci, velebte Pána! Pána chval, zvěři divá i krotká, * rody všech lidí, velebte Pána! – Izrael ať vždy jen velebí Pána: * věčně ho chvalte a oslavujte! Velebte Pána, vy kněží Páně, * sluhové Boží, velebte Pána! – Chvalte jej, věrní, duší i duchem, * zbožní a pokorní srdcem, ho chvalte! Velebte Pána, Ananiáši, Azariáši a Misaeli, * věčně ho chvalte a oslavujte! – Otce i Syna i svatého Ducha * velebme věčně a oslavujme. 179

56

Pane, tys veleben na klenbě nebes, * na věky chválen a oslavován.

(Na konci tohoto kantika se nepřipojuje zakončení Sláva Otci.) Ant. 2 Milost, kterou mi Bůh udělil, nezůstala ležet ladem, ale stále zůstává ve mně. Ant. 3 Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Žalm 149 Jásot svatých Synové Církve, synové nového lidu, ať jásají nad Kristem, svým králem. (Hesychios) 1 2 3 4 5

6 7 8 9

Zazpívejte Pánu novou píseň, * ať zní jeho chvála v obci zbožných! Izrael ať raduje se z Tvůrce, * děti Siónu ať Krále chválí! Slaví jeho jméno v chorovodech, * na bubny a citery mu hrají! Pán v svém lidu našel zalíbení, * vítězstvím on věnčí ponížené. Ať se věrní mocně zaradují, * ať i na svých ložích zaplesají! – V hrdle svém ať Boží chválu mají, * v ruce jílec dvousečného meče, aby mohli pohanům se pomstít, * aby vyřkli tresty nad národy, uvázali v pouta jejich krále, * do okovů jejich přední muže, naplnili na nich psané právo. * To je oslavou všech jeho zbožných.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. KRÁTKÉ ČTENÍ 1 Petr 4, 13-14 Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově, abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží.

180

KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Vydali svůj život * pro jméno našeho Pána Ježíše Krista. R. Vydali svůj život * pro jméno našeho Pána Ježíše Krista. V. Odcházeli s radostí, že směli trpět příkoří. R. Pro jméno našeho Pána Ježíše Krista. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Vydali svůj život * pro jméno našeho Pána Ježíše Krista. ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM Ant. k Zachariášovu kantiku Šimon Petr řekl: Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Kristus, Syn Boží. Aleluja. PROSBY Kristus zbudoval svou Církev na základech apoštolů a proroků. S důvěrou ho prosme: PANE, POMÁHEJ SVÉ CÍRKVI. Kriste, tys prosil za Petra, aby nezanikla jeho víra, — utvrzuj víru své Církve. Po svém zmrtvýchvstání ses ukázal Petrovi a na cestě do Damašku tě uviděl také Pavel, — osvěcuj naši mysl, abychom poznávali a vyznávali, žes přemohl smrt a žiješ navěky. Tys vyvolil apoštola Pavla, aby zvěstoval tvé jméno národům, — nauč nás hlásat evangelium slovem i životem. Petrovi jsi milosrdně odpustil, když tě zapřel, — odpusť i nám všechna naše provinění. Otče náš, ... MODLITBA Bože, ty naplňuješ svatou radostí svůj lid, shromážděný v dnešní slavný den tvých svatých apoštolů Petra a Pavla; dej, ať se ve všem držíme jejich nauky, protože s nimi je spjat počátek života tvé Církve. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání. Pán s vámi. R. I s tebou. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý. R. Amen.

 181

30. červen 2016 čtvrtek 13. týdne v mezidobí 1. týden žaltáře

RANNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Ohnivé slunce vychází. Nás jímá lítost, stud a žal: když Boží světlo na nás zří, nikdo už nesmí hřešit dál. Ať zaslepenost konečně ustoupí, neboť dlouhý čas k propasti z cesty bezpečné podvodným klamem vedla nás. To světlo ať dá jasný den a od všech vin nás očistí. Nemluvme nic leč pravdu jen a neosnujme žádných lstí. Ať proběhne náš dnešek tak, že nezhřeší rty prolhané, ni ruce, ani chtivý zrak, a tělo čisté zůstane. Ten, jenž vše vidí, z výše zří a každého dne přísně nám srdce i skutky prohlíží, od úsvitu až k nočním tmám. Ať sláva Bohu Otci zní, i tobě, Synu jediný, i Duchu, který těšíš nás, po všechny věky, v každý čas. Amen. PSALMODIE Ant. 1 Vzhůru, moje harfo, já jitřenku teď probudím. 182

Žalm 56 (57) Ranní modlitba v soužení Tento žalm zpívá o utrpení Páně. (Sv. Augustin) 2

3

4

5

Smiluj se, Bože, nade mnou se smiluj, * neboť se k tobě utíkám! V stínu tvých křídel hledám útočiště, * až pohroma se přežene. O pomoc volám k Bohu, Nejvyššímu, * k Bohu, jenž pro mne činí vše: – ať z nebe zasáhne a pomůže mi, * mé úkladníky zahanbí! Svou milostí a věrností * on zachraňuje život můj. Já musím spávat uprostřed lvích šelem, * co dravě lidi hltají. Jsou jejich zuby oštěpy a šípy * a jejich jazyk ostrý meč. –

6

Svou vznešenost zjev, Pane, na nebesích, * po celé zemi slávu svou! –

7

Oni mým nohám nastražili léčky, * oni mou duši sklíčili, přede mnou přímo kopali mi jámu, * až do ní sami upadli. –

8

Je odhodláno moje srdce, Pane, † je odhodláno srdce mé, * zpívat ti chci a v struny hrát. 9 Vzhůru má duše! Vzhůru moje harfo! * Já jitřenku teď probudím. 10 Slavit tě budu před národy, Pane, * chválit tě mezi pohany. 11 Neboť tvá dobrota až k nebi sahá * a věrnost tvá až do oblak. – 12

Svou vznešenost zjev, Pane, na nebesích, * po celé zemi slávu svou!

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Vzhůru, moje harfo, já jitřenku teď probudím. Ant. 2 Mými dary, praví Pán, se nasytí můj lid. 183

Kantikum Štěstí vysvobozeného lidu Jer 31, 10-14 Ježíš musel zemřít, aby rozptýlené Boží děti shromáždil v jedno. (Jan 11, 51. 52) 10

Slyšte, národové, slovo Páně * a zvěstujte je dalekým ostrovům! A řekněte: „Ten, kdo Izraele rozptýlil, shromáždí ho * a bude ho střežit jak pastýř své stádo.“ –

11

Neboť Pán vykoupí Jákoba, * vysvobodí ho z ruky mocnějšího. S jásotem přijdou na horu Sión, * rozběhnou se za Božími dary; za obilím, vínem a olejem, * za mláďaty bravu a skotu. Jejich duše bude jak zavlažená zahrada * a už nebudou hladovět. –

12

13

14

Tehdy se radostí roztančí panna, * mládež i starci se rozveselí. Jejich smutek obrátím v radost, * potěším je a bědy jim proměním v jásot. Kněží se potěší nad obětním tukem, * mými dary se nasytí můj lid.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Mými dary, praví Pán, se nasytí můj lid. Ant. 3 Velký je Pán a nejvýš hoden chvály ve městě Boha našeho. Žalm 47 (48) Poděkování za Boží ochranu Přenesl mě v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém. (Zj 21, 10) 2 3

4

Velký je Pán a nejvýš hoden chvály * ve městě Boha našeho. Vznosně se tyčí jeho svatá hora, * je všemu světu k potěše; ten sever nejzazší, ta hora Sión, * to město krále mocného. Pán, který sídlí v jeho hradních věžích, * je jeho hradbou bezpečnou. –

184

5 6 7 8

Vždyť hle, jak spolčila se řada králů, * přitáhli všichni najednou. Jenom však pohlédli – a ustrnuli, * s hrůzou se dali na útěk. Třesavka děsu je tam zachvátila, * křeč jako bolest rodičky, jako když prudký vítr od východu * taršíšské lodi rozbíjí. –

9

Jak jsme to slýchali, teď viděli jsme * ve městě Boha našeho, v tom městě Pána zástupů: * Pán zbudoval je pro věky! 10 S vděčností, Bože, myslíme v tvém chrámě * na tvoje milosrdenství. 11 Jako tvé jméno, Bože, tak tvá sláva * až na kraj země dosahá. Tvá pravice je provždy spravedlivá, * ať Sión se z ní raduje, 12 ať zajásají všechny judské dcery * nad tvými, Pane, rozsudky! – 13 14 15

Projděte Sión, obejděte kolem * a jeho věže spočtěte, prohlédněte si jeho opevnění, * projděte jeho paláci, ať povíte všem příštím pokolením: * že takto veliký je Pán, náš Bůh po všechen čas a do věčnosti. * Ten, jenž nás vede na věky!

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Velký je Pán a nejvýš hoden chvály ve městě Boha našeho. KRÁTKÉ ČTENÍ Iz 66, 1-2 Tak praví Hospodin: „Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou. Jaký dům byste mi mohli vystavět, jaké místo pro můj odpočinek? Vždyť přece to všechno učinila má ruka, mně to všechno patří – praví Hospodin. Na koho shlédnu? Jen na pokorného, duchem zkroušeného, plného úcty KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Ze srdce volám, * vyslyš mě, Pane. R. Ze srdce volám, * vyslyš mě, Pane. V. Poslušen budu tvých přikázání. 185

R. Vyslyš mě, Pane. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Ze srdce volám, * vyslyš mě, Pane. ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM Ant. k Zachariášovu kantiku Zbožně služme Pánu a vysvobodí nás z rukou nepřátel. PROSBY Děkujme Kristu, že nám dopřál světlo tohoto dne, a volejme k němu: PANE, POŽEHNEJ NÁM A POSVĚŤ NÁS. Dal ses v oběť za naše hříchy, — přijmi naše dnešní úmysly a předsevzetí. Potěšuj naše oči darem nového světla, — vzejdi jako jitřenka v našich srdcích. Pomoz nám, ať jsme dnes ke všem trpěliví, — neboť ty jsi k nám trpělivý a plný slitování. Učiň, Pane, ať dnes poznáváme tvé milosrdenství — a radost z tebe ať je naše síla. Otče náš, ... MODLITBA Všemohoucí věčný Bože, tvá Církev tě od rána až do večera po celý den chválí; vyslyš naše pokorné prosby: zažeň z našeho srdce temnoty hříchu a přiveď nás k pravému světlu, k našemu Pánu Ježíši Kristu. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

 Sv. Benedikt z Nursie, PATRON EVROPY, ZAKLADATEL ZÁPADNÍHO MNIŠSTVÍ, PATRON PUSTIMĚŘSKÉ FARNOSTI

(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 9. dubna 2008)

Rád bych dnes promluvil o sv. Benediktovi, zakladateli západního mnišství, a také patronu mého pontifikátu. Začnu slovy sv. Řehoře Velikého, který o sv. Benediktovi napsal: „Muž Boží, který se na této zemi skvěl tolika zázraky, a neméně oslňoval výmluvností, s níž uměl vykládat svou nauku“ (Dial. II,36). Velký papež napsal tato 186

slova v roce 592, necelých 50 let po smrti svatého mnicha, který stále žil v paměti lidí a především v řeholním řádu, který založil. Svým životem a dílem měl svatý Benedikt zásadní vliv na rozvoj evropské civilizace a kultury. Nejdůležitějším pramenem o jeho životě je druhá kniha Dialogů svatého Řehoře Velikého. Není to životopis v klasickém smyslu. Podle smýšlení své doby se snaží prostřednictvím příkladu konkrétního člověka, totiž svatého Benedikta – ukázat výstup k vrcholům kontemplace, který může uskutečnit ten, kdo se odevzdá Bohu. Předkládá nám tedy vzor lidského života jakožto výstupu k výšinám dokonalosti. Svatý Řehoř Veliký v této knize Dialogů vypráví také o mnoha zázracích, jež světec vykonal, ale ani zde nemá v úmyslu jen líčit cosi mimořádného, nýbrž ukázat, jak Bůh, tím, že napomíná, pomáhá ale i trestá, zasahuje do konkrétních situací lidského života. Chce ukázat, že Bůh není vzdálenou hypotézou kladenou na počátek světa, ale je přítomen v životě člověka, každého člověka. Tuto perspektivu „životopisce“ lze chápat také v obecném kontextu jeho doby: na přelomu V. a VI. století byl svět zmítán děsivou krizí hodnot a institucí, způsobenou pádem Římské říše, invazí nových národů a úpadkem mravů. Prezentací svatého Benedikta, coby „zářivé hvězdy“, chtěl Řehoř v této úděsné situaci ukázat právě tady, ve městě Římě, východisko z „temné noci dějin“ (srv. Jan Pavel II., Insegnamenti, II/1, 1979, str.1158). Světcovo dílo, zvláště pak jeho Řehole, se skutečně ukázalo být nositelem věrohodného duchovního kvasu, jenž v toku staletí daleko přesáhl jeho vlast i dobu, a proměnil tvář Evropy, když po pádu politického jednoty, tvořené římskou říší, vzbudil novou jednotu duchovní a kulturní, totiž křesťanské víry, sdílené národy tohoto kontinentu. Právě tak vznikla realita, kterou nazýváme „Evropou“. Narození svatého Benedikta se datuje kolem roku 480. Pocházel, jak říká sv. Řehoř, ex provincia Nursiae – z oblasti Nursie. Jeho zámožní rodiče jej poslali studovat do Říma. Dlouho však ve Věčném městě nezůstal. Jako naprosto důvěryhodné vysvětlení, Řehoř uvádí skutečnost, že mladý Benedikt byl znechucen způsobem života mnoha svých druhů ze studií, kteří vedli nevázaný život a nechtěl upadnout dos tejných omylů jako oni. Chtěl se líbit jedině Bohu; soli Deo placere desiderans (II Dial. Prol 1). Proto ještě před ukončením studií opustil Řím a uchýlil se do samoty hor, východně od Říma. Po prvním pobytu v osadě Effide (dnes Affile), kde se na určitou dobu připojil k „řeholní komunitě“ mnichů, se stal poustevníkem v nedalekém Subiacu. Tady žil zcela sám po tři roky v jedné jeskyni, která je od vrcholného středověku „srdcem“ benediktinského kláštera zvaného „Sacro Speco“. Období v Subiacu, doba samoty s Bohem, bylo pro Benedikta časem zrání. Tady musel snášet a překonat tři základní pokušení každé lidské bytosti: pokušení sebeurčení a touhy stavět sebe sama do 187

středu, pokušení smyslnosti a nakonec pokušení hněvu a msty. Benedikt byl totiž přesvědčen, že jedině pokud přemůže tato pokušení, bude s to říci i jiným něco užitečného v jejich potřebách. A tak poté, co jeho duše došla uklidnění, byl s to zcela kontrolovat hnutí svého já, a tak kolem sebe vytvářet pokoj. Teprve pak se rozhodl založit své první kláštery v údolí Anio, nedaleko Subiaca. Roku 529 Benedikt opustil Subiaco, a usadil se na Montecassinu. Někteří toto přesídlení vykládali jako útěk před intrikami místního závistivého církevního hodnostáře. Tento pokus o vysvětlení se však ukázal jako málo přesvědčivý, neboť jeho náhlá smrt nevedla Benedikta k návratu (II Dial. 8). Ve skutečnosti toto rozhodnutí vyplynulo ze vstupu do nové fáze jeho vnitřního zrání a jeho mnišské zkušenosti. Odchod ze vzdáleného údolí Ania na Monte Cassio – výšinu, která se vypíná nad rozsáhlou okolní rovinou a je viditelná už zdáli – měl podle Řehoře Velikého symbolický charakter: mnišský život ve skrytu má své opodstatnění, ale klášter má v životě církve a společnosti také svůj veřejný účel: má zviditelňovat víru jako životní sílu. A skutečně, když Benedikt 21. března 547 završil svůj pozemský život, zanechal svou Řeholi a benediktinskou rodinou, kterou založil, dědictví, jež přinášelo plody už v uplynulých staletích a přináší je dosud v celém světě. V celé své druhé knize Dialogů nám Řehoř ukazuje, jak byl život svatého Benedikta pohroužen do ovzduší modlitby, nosného základu jeho existence. Bez modlitby neexistuje zkušenost Boha. Benediktova spiritualita však nebyla niterností mimo realitu. V neklidu a zmatku své doby žil Benedikt před Božím zrakem a právě proto nikdy neztratil ze zřetele povinnosti každodenního života ani člověka s jeho konkrétními potřebami.V pohledu na Boha chápal realitu člověka a jeho poslání. Ve své Řeholi označil mnišský život za „školu služby Pánu“ (Prol. 45) a své mnichy žádal, aby „ničemu nedávali přednost před božským oficiem” (tedy liturgií hodin či breviářem) (43,3). Zdůrazňuje však, že modlitba je na prvním místě úkonem naslouchání (Prol. 9-11), který je pak následně třeba přeložit do konkrétní činnosti. „Pán čeká, že každý den na jeho svaté učení odpovíme skutky“, říká Benedikt (Prol. 35). Život mnicha se tak stává plodnou symbiózou činnosti a kontemplace, „aby byl ve všem oslavován Bůh“ (57,9). Na rozdíl od snadné a egocentrické seberealizace, dnes tak často opěvované, je prvním a neodmyslitelným úkolem učedníka svatého Benedikta upřímné hledání Boha (58,7), na cestě vyznačené pokorným a poslušným Kristem (5,13), k lásce, před níž nesmí dát ničemu přednost (4,21; 72,11) a právě tak - ve službě druhému – se stávat člověkem služby a pokoje. Uplatňováním poslušnosti, uskutečňované vírou, již živí láska (5,2), dosahuje mnich pokory (5,1), které Řehole věnuje celou kapitolu (7). Takto se člověk stává stále více podobnějším Kristu a dosahuje pravé seberealizace jakožto stvořený k Božímu obrazu a podobenství. Poslušnosti učedníka musí odpovídat moudrost opata, který v klášteře zaujímá „místo Krista“ (2,2; 63,13). Jeho postavu, vykreslenou zvláště ve druhé kapitole Řehole profilem duchovní krásy a náročného závazku, lze pokládat za Benediktův autoportrét, neboť – jak píše sv. Řehoř Veliký – „Světec nemohl učit jinak než jak sám žil“ (Dial. II,36). Opat musí být zároveň něžným otcem, ale i přísným učitelem (2,24), pravým vychovatelem. Nesmlouvavý k neřestem, ale především povolaný napodobovat něhu Dobrého Pastýře (27,8), a „spíše pomáhat než ovládat“ (64,8), „zdůrazňovat spíše skutky než slovy vše, co je dobré a svaté“ a „ilustrovat božská přikázání vlastním příkladem“ (2,12). Aby byl schopen rozhodovat se zodpovědně, také opat musí být tím, kdo naslouchá „radám bratří“ (3,2), protože „Bůh často zjevuje tomu nejmladšímu to nejlepší řešení“. Tato dispozice 188

činí Benediktovu Řeholi, napsanou před patnácti stoletími, až překvapivě novou! Člověk, mající veřejnou odpovědnost, a to i v nejmenších oblastech, má být vždy také člověkem, který umí naslouchat a dokáže se učit od toho, komu naslouchá. Benedikt označuje Řeholi jako „minimum, načrtnuté jen pro začátek“ (73,8), ale ve skutečnosti nabízí užitečná zaměření nejen mnichům, ale také všem, kteří hledají vedení na své pouti k Bohu. Svou uměřeností, lidskostí a střízlivým rozlišováním mezi tím, co je v duchovním životě podstatné a co je druhotné, si uchovala svou osvěcující sílu až dodnes. Pavel VI., který prohlásil 24. října 1964 svatého Benedikta patronem Evropy, tím chtěl vyslovit uznání podivuhodnému dílu Světce, které mělo prostřednictvím Řehole vliv na formaci evropské civilizace a kultury. Dnes, po století hluboce zraněném dvěma světovými válkami a po pádu velkých ideologií, jež se ukázaly být tragickými utopiemi, hledá Evropa svou vlastní identitu. K vytvoření nové a trvalé jednoty, jsou jistě důležité nástroje politické, ekonomické a právní, ale je třeba také probudit mravní a duchovní obnovu, která čerpá z křesťanských kořenů kontinentu, jinak Evropu přebudovat nelze. Bez této životní mízy zůstává člověk vystaven nebezpečí, že podlehne starému pokušení chtít se spasit sám – utopii, která různými způsoby přivodila v Evropě dvacátého století, jak na to poukázal papež Jan Pavel II., „bezprecedentní úpadek bolestných dějin lidstva“ (Insegnamenti, XIII/1, 1990, str.58). Hledáme-li skutečný pokrok, naslouchejme i dnes Řeholi svatého Benedikta jako světlu pro naši pouť. Tento velký mnich zůstává opravdovým mistrem, v jehož škole se můžeme naučit umění žít pravý humanismus.

SUBIACO Kniha „Dialogů“ svatého Řehoře Velikého vypráví, že sv. Benedikt založil v subiacenském údolí dvanáct cenobitských komunit, tvořených vždy stejným počtem mnichů. On sám se usídlil opodál, v neroniánské vile na levém břehu řeky Aniene: to byl první klášter, který byl pojmenován „Sv. Klement“. Další z klášterů zasvětil Benedikt papeži Silvestrovi, - později tento klášter ponese jméno „Sv. Scholastika“. V IX. století jej rozbořili Saracéni: papež Řehoř IV. jej znovu zbudoval, Lev IV. dokončil a Benedikt VII. posvětil pod jménem „Sv. Benedikt a Sv. Scholastika“. V X. století, za opata Lva III., byl v románském slohu postaven nový kostel. V XI. století pak francouzský 189

opat Hubert zbudoval věž, noclehárnu pro mnichy, společný sál s topením a jednu část kláštera s mramorovými sloupy. Následně pak opat Jan V., považovaný za nejvýznamnějšího mezi všemi subiacenskými opaty, rozšířil klášter o další budovy, k nimž posléze přibyly další za opata Romana. V této době vznikl klášter sv. Benedikta zásluhou bl. Palomba, který si na opatu Romanovi vyžádal schválení pobývat jako eremita ve „svaté jeskyni“. Zakrátko se k němu připojili další a na konci XII. století vzniklo první cenobium s převorem, podřízeným opatu z dolního opatství. Existovaly tu tedy dva kláštery a jediná komunita (vyjma období 1739-1853), jimž prokazovali velkou péči papežové, žehnali jim a často v nich i pobývali. Mezi nimi můžeme vzpomenout Inocence III., Řehoře IX., nebo Alexandra IV. V důsledku politováníhodné skutečnosti, byli opati voleni kúrií: což nebylo vždy odpovídající, takže mnichů ubývalo a bylo mezi nimi hodně šlechticů, synů kadetů, kteří museli vstoupit do kláštera a proto nedůtklivých. V roce 1363 byl zvolen opat Bartoloměj III. ze Sieny, který, když se mu nedařilo přivést mnichy k disciplině, propustil ty nepoučitelné a pozval jiné, a to i z rozličných národů, aby přišli do Subiaca. Na jeho pozvání odpověděli Němci, a od roku 1364 do prvních desetiletí 15. století bylo Subiaco evropskou komunitou. V polovině XV. století bylo opatství nazváno „Sv. Scholastika“ a klášter v Jeskyni dostal název „Sv. Benedikt“. Mezi německými mnichy byli i dva klerici – tiskaři – Konrád Sweynheym a Arnold Pannartz, kteří sen zavedli tiskařské umění. V roce 1456 byl v Subiacu zřízen statut obročí, tzn. že nad mnichy bděl zástupce církve, jehož jmenoval papež. V roce 1514 byli opati dočasní a byli jmenováni generální kapitulou Cassinské kongregace, do níž oba kláštery patřily. Za vlády Jakobínů museli mniši kláštery opustit v letech 1798-1799, stejně jako za Napoleona, kdy se museli vzdálit na pět let. V roce 1915 bylo obročí zrušeno. V roce 1944 utrpělo Subiaco škody způsobené válkou, i když na rozdíl od Montecassina jen omezené a bez obětí. Dnes je toto místem cílem všech, kdo ve šlépějích sv. Benedikta chtějí „hledat Boha“.

Klášter sv. Scholastiky

Z dvanácti klášterů v subiacenském údolí, jak si je přál sv. Benedikt, jediný který přežil zemětřesení i saracénské plenění, je klášter sv. Scholastiky, který až 190

do XII. století byl jediným klášterem v Subiacu. Původně se jmenoval „Klášter sv. Silvestra“, následně (IX. století) dostal název „Klášter sv. Benedikta a sv. Scholastiky“ a od XIV. století nese dnešní pojmenování. Je to komplex budov, postavených v různých dobách a stylech: vstup, jemuž vévodí nápis „Ora et Labora“, s budovou z XX. století, uvádí do prvního kláštera neboli „Kláštera renesančního“ ze XVI. století. Odtud se přechází do druhého kláštera – „Gotického“ ze století XIV, a konečně se dostáváme do třetího kláštera, zvaného „Kosmateský klášter“, ze století XIII. Zvonice je ze XII. století a stávající kostel z konce roku 1700, a je posledním z celkem asi pětice kostelů, které tu povstali během staletí. Největšího lesku klášter zažil v období od XI. do XIII. století. Již zmínění němečtí klerici tu zbudovali první italskou tiskárnu, která obohatila už existující knihovnu o prvotisky a knihy velké hodnoty. Dnes se knihovna nachází na severní straně gotického kláštera, zatímco refektář leží na východní straně kosmateského kláštera, nad nímž byla kdysi noclehárna. Klášter sv. Scholastiky leží východně od Subiaca v nadmořské výšce 510m, souběžně s údolím, kde po staletí žili v kontemplaci a modlitbě eremiti a mniši, takže si právem zaslouží pojmenování „svaté údolí“.

Klášter sv. Benedikta

Při své návštěvě v roce 1461 jej papež Pius II. nazval „vlaštovčím hnízdem“. Vskutku takovým se jeví poutníku, procházejícímu posvátným lesem - vsazený do příkrého skalního útesu, co se vypíná nad údolím. Stěny, klenby i schodiště, svou nepravidelností, dokonale splývající se skálou, na které spočívají, to vše vzbuzuje zcela jedinečný dojem v každém, kdo přichází, aby překročil jeho práh. Klášter, sestávající ze dvou kostelů nad sebou, kaplí a jeskyní, pokrytých freskami z různých dob, se tak svou krásou, promlouvající hloubkou ducha, stává neopakovatelným monumentem, jedním z těch, jimiž Církev a křesťanské umění obdařilo Itálii.

Jeskyně sv. Benedikta nazývaná rovněž „jeskyní modlitby“ je ústředním místem celého komplexu. Je strží hory Taleo, kam – jak říká sv. Řehoř Veliký ve II. knize „Dialogů“ – se svatý Benedikt uchýlil 191

na tři léta k eremitskému životu, nikomu neznám, kromě Boha a mnicha Romana, který z hrdla hořejší skály spouštěl světci po dlouhém provaze jídlo, nutné k přežití. Po pokusu o jeho otrávení Fiorenzem, farářem kostela sv. Vavřince, ležícím na levém břehu řeky Aniene, svatý Benedikt opustil jeskyni a tato zůstala téměř po šest staletí pouze místem modlitby řeholníků, kteří žili v nedalekém klášteře sv. Scholastiky. Kolem roku 1090 dal Jan V., opat tohoto kláštera, svolení mnichu Palombovi, aby se – jak sám žádal – přestěhoval do blízkosti jeskyně a tady vedl životy eremity. Po roce 1193 se ve Svaté jeskyni usadila komunita dvanácti mnichů s vlastní správou, pod vedením převora, podléhajícího opatovi kláštera sv. Scholastiky, a skála, do níž je jeskyně zasazena, byla upravena tak, aby umožňovala přístup a tak dovolovala vést běžný mnišský život. Papež Inocenc III., jemuž v tehdejší době nejvíce ležela na srdci benediktinská zkušenost, až do té míry, že ji sám reformoval, se často ubíral do Subiaca a Jeskyně si velmi cenil. Toto požehnané místo lze obdivovat dodnes. V blikotavém svět le dvanácti lamp lze pohlédnout do tváře mladičkého Benedikta, - jehož sochu zde vytvořil Antonio Raggi, žák Berniniho -, s rukama zkříženýma na prsou a zrakem upřeným na kříž. Holá skála ještě podmanivěji navozuje hluboký dojem místa, kde nebylo a není těžké „hledat“ a najít Boha.

MONTECASSINO Klášter na Montecassinu založil sv. Benedikt kolem roku 529 křesťanského věku, a to na základech někdejšího římského opevnění osady Casinum. Na této hoře se dosud provozoval pohanský kult v Apollónově chrámu, a rozprostíral se tu rovněž posvátný les s přilehlým prostorem vymezeným pro oběti. Montecassino se proslavilo divotvorným životem a hrobem svého zakladatele. Proto žilo po dlouhá staletí plodným životem svatosti, kultury a umění, který jej učinil věhlasným po celém světě. V roce 577 jej pod vedením benevetského knížete Zotona vyplenili Longobardi. Avšak díky Petronacemu z Brescie byl klášter v VIII. století z pověření papeže Řehoře II. znovu vybudován. 192

Začalo tak období velkého lesku cassinského opatství: putují sem saský mnich Vilibald, mnich Sturm, žák svatého Bonifáce, zakladatele Fuldy a německého mnišství, kníže Gisulf II. z Beneventa, Karloman, bratr Papinův, Ratchis, král Longobardů, Anselm, budoucí opat z Nonantola, a v roce 787 přichází na Montecassino Karel Veliký a zanechává opatství rozsáhlá privilegia. V roce 883 obsadili klášter Saracéni, vyplenili ho a zapálili. Při tomto pustošení tu našlo smrt mnoho mnichů v čele se svatým opatem Bertariem, zakladatelem středověkého Cassina: přeživší mniši se usadili nejprve v Teanu a pak v Capuy, avšak teprve v polovině X. století dochází k plné obnov řeholního života díky opatu Aligernovi. V průběhu XI. století se tu vystřídalo mnoho velkých opatů: Teobald, Richelio, Federico z Loreny, který se později stal papežem, jenž přijal jméno Štěpán IX.: tito všichni pozvedli Montecassino na velmi prestižní úroveň, a to jak na poli církevním, tak i politickém. Skutečného vrcholu pak bylo dosaženo díky zcela mimořádné osobnosti opata Desideria. Přítel a spolupracovník papeže Řehoře VII. v boji za svobodu Církve, se Desiderius – opat a kardinál – stane jeho pozdějším nástupcem, který přijal jméno Viktor III.: v době, kdy jako opat stál v čele kláštera, byla postavena nádherná bazilika, obohatil klášter zdobenými kodexy, mozaikami, a liturgickým zlatem východního původu. V roce 1349 došlo ke třetí zkáze a to z důvodu zemětřesení: z úchvatné stavby, kterou nechal vybudovat Desiderius zůstalo jen pár zdí. Při následné rekonstrukci bylo mnohé přidáno, včetně velkolepé výzdoby, dodávající klášteru majestát a monumentální výraz až do onoho temného 15. února 1944, kdy v konečné fázi II. světové války, se Montecassino stalo bojovou linií: místo modlitby a studia, které se za těchto mimořádných okolností stalo i pokojným útočištěm stovek bezbranných civilistů, bylo během tří hodin spojeneckého bombardování proměněno v hromady sutin, pod nimiž našlo smrt mnoho uprchlíků. To, co vidíme dnes, bylo znovu vybudováno podle dávného architektonického modelu, v souladu se zásadou ctihodného opata Rey: „kde bylo a tak jak bylo“. Různé druhy rekonstrukcí si vyžádaly celé desetiletí a byly financovány výlučně italským státem. Po tolika událostech lze Montecassino právem symbolicky přirovnat k dubu, který ač skosen vichrem, znovu vyráží s neztenčenou silou: „succisa virescit“. 193

30. červen 2016 čtvrtek, 13. týdne v mezidobí 1. týden žaltáře

VEČERNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Všemocný Bože, ty jsi rod všech živočichů vzešlých z vod, navrátil zčásti do hlubin a zčásti zvedl do výšin. Ty dolní noříš v chladnou tůň, ty horní zvedáš k nebesům, ať různá místa naplní, ač z téhož zdroje zrozeni. To uděl věrným sluhům svým, tvou krví hříchů zbaveným, ať neoctnou se v moci zla, by krutá smrt je nestihla. Ať nejsou hříchem sklíčeni, ať nenadme je chlubení, by sklíčený duch nezchřadl a chlubný z výše nespadl. To splň nám, dobrý Otče náš, i ty, jenž rovné božství máš, i Duchu, který těšíš nás a vládneš, Bože, v každý čas. Amen. PSALMODIE Ant. 1 Pane, k tobě jsem o pomoc volal a tys mně chorému opět navrátil zdraví, na věky budu tě chválit. Žalm 29 (30) Poděkování za vysvobození z nebezpečí smrti Kristus po svém slavném vzkříšení vzdává díky Otci. (Cassiodorus) 194

2 3 4

5 6 7 8 9

Chválím tě, Pane, že jsi mě vytáhl z hlubin, * žes mým odpůrcům nedopřál nade mnou jásat. Pane, můj Bože, k tobě jsem o pomoc volal, * a tys mně chorému opět navrátil zdraví. Tys mě, Pane, vyvedl z propasti smrti, * k životu vrátil z řad těch, kdo k hrobu se kloní. – Pánu zpívejte chvály, kdo jste mu věrní, * vzdávejte díky jeho svatému jménu! Hněvá se chvilku a laskav je pro celý život, * i když z večera pláčeš, ráno už jásáš. – Za dnů, kdy jsem spoléhal na svoje štěstí, * myslíval jsem si: však já už nepadnu nikdy. Držels mě na hoře bezpečí, předobrý Pane; * jen však jsi zakryl svou tvář, a dolehla hrůza. Tehdy, Pane, jsem začal o pomoc volat, * ke svému Bohu jsem křičel o slitování. –

10

„Nač ti bude má krev, co získáš mou smrtí? * Může tě velebit prach a hlásat tvou věrnost? –

11

Vyslyš mě, Pane, měj ke mně milosrdenství! * Jenom ty, Pane, zůstaň mou pomocí stálou!“ –

12

A tys můj nářek obrátil v jásavý tanec, * svlékls můj smuteční šat a oděl mne v radost, abych ti ze srdce zpíval a neustal nikdy, * Pane, můj Bože, na věky budu tě chválit.

13

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Pane, k tobě jsem o pomoc volal a tys mně chorému opět navrátil zdraví, na věky budu tě chválit. Ant. 2 Šťastný člověk, jehož Bůh již neviní. Žalm 31 (32) Šťasten, komu odpuštěna nepravost David blahoslaví člověka, kterému Bůh – nezávisle na skutcích – přičítá něco za spravedlnost. (Řím 4, 6) 1 2

3

Šťasten, komu odpuštěna nepravost * a už je přikryt jeho hřích! Šťastný člověk, jehož Bůh již neviní * a v jehož duši není klam. – Když jsem mlčel, byl jsem sžírán do kostí, * po celé dny jsem bědoval. 195

4

Dnem i nocí mě tvá ruka tížila, * až na troud jsem byl vyprahlý. –

5

Konečně jsem se ti přiznal k špatnosti, * své bloudění jsem nesmlčel. Řekl jsem si: „Vyznám před Pánem svůj hřích!“ * A tys mi vinu odpustil. –

6

Proto ať se každý, kdo tě vyznává, * jen k tobě modlí v soužení. Kdyby spousty vod se zvedly v zátopu, * až k němu nikdy nestoupnou. Tys mé útočiště, uchráníš mě běd, * svou záchranou mě rozjásáš. –

7

8 9

„Poučím tě, ukážu ti, kudy jít, * radu i ochranu ti dám. Nebuď jak ten hloupý mezek nebo kůň, † které zkrotí jenom uzda s udidlem, * jinak je nepřitáhneš blíž. –

10

11

Bezbožný je vydán mnoha trápením, † ale toho, kdo má k Bohu důvěru, * on zahrne svou milostí. Radujte se z Pána, kdo jste spravedliví, * jásejte, kdo jste upřímní!

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Šťastný člověk, jehož Bůh již neviní. Ant. 3 Pán mu dal moc a čest i vládu a všechny národy mu budou sloužit. Kantikum Boží soud Zj 11, 17-18; 12, 10b-12a 11,17

18

12,10

196

Díky ti vzdáváme, * Pane Bože vševládný, neboť ty jsi, tys byl a přijdeš, * a vzal jsi do ruky svou svrchovanou moc a ujal ses vlády. – Národy se rozzuřily, * ale přišel tvůj hněv a čas soudit mrtvé, čas odměny tvým služebníkům, prorokům a svatým, * a těm, kdo ctí tvé jméno, malým i velkým. – Nyní nadešla spása a moc i království našeho Boha * a vláda jeho Pomazaného,

neboť byl svržen žalobník našich bratří, * který na ně žaloval před Boží tváří ve dne v noci. – 11

12

Oni nad ním zvítězili Beránkovou krví * a slovem svého svědectví, a svůj život nemilovali tolik, * že by se zalekli smrti. Proto se radujte, nebesa, * a kdo v nich přebýváte!

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Pán mu dal moc a čest i vládu a všechny národy mu budou sloužit. KRÁTKÉ ČTENÍ 1 Petr 1, 6-9 Budete jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato, které přece bývá čištěno v ohni. Až se pak zjeví Ježíš Kristus, bude vám to ke chvále, slávě a cti. Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti, až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Pán nás živí * vzácnou pšenicí. R. Pán nás živí * vzácnou pšenicí. V. Sytí nás sladkostí skalního medu. R. Vzácnou pšenicí. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Pán nás živí * vzácnou pšenicí. KANTIKUM PANNY MARIE Ant. ke Kantiku Panny Marie Pán svrhl mocné z trůnu a ponížené povýšil. PROSBY Chvalme Boha, neboť on nám pomáhá a v něm spočívá celá naše naděje. Zbožně ho vzývejme: BOŽE, POHLÉDNI NA SVÉ SYNY. Tys uzavřel se svým lidem věčnou smlouvu, — povzbuzuj nás, ať neustále uvažujeme o tvých velikých dílech. Zdokonaluj ve své lásce všechny kněze — a své věřící zachovávej vždy v jednotě ducha a svazku pokoje. Učiň, ať stavíme město Boží na zemi podle tvého plánu, — aby jeho stavitelé nepracovali nadarmo. Pošli dělníky na svou žeň, 197

— aby bylo velebeno tvé jméno mezi národy. Přidruž naše zemřelé příbuzné a dobrodince ke svým svatým — a dej nám jednou účast na jejich blaženosti. Otče náš, ... MODLITBA Bože, tvé světlo vítězí i nad nejtemnější tmou; chraň nás tuto noc před nepřátelskými úklady, abychom tě ráno opět mohli s celou Církví chválit. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

 "Do Pompejí jezdí z celého světa turisté, aby se přišli podívat na vykopávky, mrtvé kameny. Ale na starých uličkách tam rostou květy. Neočekávaně právě tu vzniklo v nové době známé mariánské poutní místo. Maria je symbol života a dává rozkvést květům i v kamenných srdcích." (Tomáš kardinál Špidlík S.J., čestný občan pustiměřský)

Svatyně Panny Marie Růžencové v Pompejích Jako většina poutních míst, zrodila se i tato svatyně pod Vesuvem bez velkolepých zjevení a zvlášť oslnivých zázraků, na prostém místě, v údolí chudých a zapomenutých vesničanů, zamořeném lupiči, tváří v tvář pohřbenému městu, „příbytku mrtvých pohanů“, kde se uctívali „modly a démoni“, podle leitmotivu, který se často opakuje ve spisech bl. Bartola Longa, zakladatele nových Pompejí. Skromné okolnosti, které provázely jejich vznik, počínaje zakoupením obrazu a posléze jeho ještě skromnější transport na hnojním povozu, 13. listopadu 1875 do nechvalně proslulého pompejského údolí, které se navíc vyznačovalo slabou vírou, náboženskou nevědomostí a nejkrajnějším společenskoekonomickým úpadkem obyvatelstva. Základní kámen nové svatyně byl položen 8. května 1876. Díky neúnavnému úsilí zakladatele – který se stal propagátorem „měsíčního příspěvku“ – a tiskovým šiřitelem úcty k Panně Marii růžencové, nový chrám v Pompejích už předtím, než byl dostaven, přitahoval velké množství poutníků. Už v roce 1863 se jich k modlitbě Prosby sešlo kolem dvaceti tisíc. A tento příliv neustával, naopak stále více narůstal, takže „de facto“ určoval výraz dnešní svatyně, která vyrostla do své dnešní podoby v průběhu patnácti let – téměř jako symbol patnácti tradičních růžencových tajemství. A tak mohlo 8. května 1891 dojít k jejímu posvěcení. Charakter poutního místa byl tomuto chrámu oficiálně přiznán brevem „Quotquot Religionis“ papeže Lva XIII., s datem 28. 3. 1890. V tomto papežském dokumentu se praví: 198

„Není nám neznámo, že naše milované děti Bartolo Longo a jeho manželka …, na radu biskupa z Noly, vybudovali od základů v pompejském údolí, nedaleko onoho rozbořeného a vymizelého kdysi vzkvétajícího města, nový vznešený chrám, zahrnutý hojnou výzdobou k poctě Panny Marie s titulem Růžencová… Pověst tohoto chrámu se stále více šíří mezi křesťanskými národy, takže stoupá počet těch, kdo na tomto místě prosí o pomoc Marii, Matku Boží, která zde tolikerou a tak hojnou milostí prokazuje své panství, k ní se utíkají jako poutníci či alespoň se k ní obracejí s důvěrou“. V roce 1893, u příležitosti papežova biskupského jubilea, Bartolo Longo daroval svatyni Svatému Stolci, a Lev XIII. pak následujícího roku ji brevem ´Qua Providentia´ (13.3.1894) prohlásil „papežskou“ svatyní, a svěřil ji patronátu Svatého Stolce, zatímco její správu ponechal Longovi. V roce 1901 došlo ke slavnostní inauguraci průčelí chrámu, věnovaného všeobecnému bratrství, Téhož roku, u příležitosti 25. výročí jejího založení, byla svatyně v Pompejích prohlášena „papežskou bazilikou“, a uznán její všeobecný charakter. V důsledku bolestných okolností, Bartolo Longo daroval papeži sv. Piu X. i všechna ostatní díla, která vedle svatyně založil (12.9.1906) a sám tu zůstal skoro jako eremita, v neustálé modlitbě, pokorném plnění Boží vůle a nikdy nehasnoucí činorodém apoštolském a sociálním úsilí, až do své smrti (5. října 1926). Zakladatel svatyně, neúnavný šiřitel úcty k svatému růženci a otec sirotků, byl beatifikován papežem Janem Pavlem II., 26. října 1980. "Jako dva přátelé, kteří se často spolu stýkají, obyčejně připodobní ve svých zvycích, tak i my, důvěrným rozhovorem s Ježíšem a Pannou Marii při rozjímání tajemství růžence a svatým přijímáním vytváříme tentýž život, můžeme se stávat - nakolik je toho schopna naše nízkost -podobni jim a naučit se od těchto svrchovaných příkladů žít pokorně, chudě, skrytě, trpělivě a dokonale." (B. Longo)

Bl. Bartolo Longo – laik ve službě Boží Narodil se 10. února 1841 v Latianu – malebné vesničce jihoitalské Puglie, obklopené olivovými háji a úrodnými vinicemi. Jeho otec – dr. Bartoloměj, pocházel z vážené a zámožné rodiny, matka Antonia Loparelli byla dcerou mesagnského městského rady. Matka se vyznačovala mírností, prozíravostí a především pevným charakterem. Svátost křtu přijal 13. února v kostele rodiště. Tento den mu byl povždy velmi drahý, a připomínal si ho víc, než den narození, protože v křestním prameni se zrodil k pravému životu, k životu Boží milosti. Rodina Longových patřila v Latianu k nejvýznamnějším. Děd byl starostou a otec schopným a velmi pečlivým lékařem. Už odmalička se Bartolo vyznačoval sympatickou a živou povahou i velkou rozumovou vnímavostí. Navíc si nikdy neodpustil různé vtipné poznámky celkem o všech, které potkal, což občas způsobilo rozruch v jinak poklidném rodinném životě. Matka mu vštěpovala úctu k Panně Marii a vedla ho k modlitbě svatého růžence. Zvláště pak mu byla příkladem křesťanského života především ve službě chudým, o které sama pečovala. V šesti letech byl „Bartoluccio“ poslán na studia do Francavilla Fontany, do koleje Skolopských otců, kteří poskytovali tradiční i klasické vzdělání, jak bylo tehdy zvykem. Jeho rodinou se zakrátko stali jako 199

spolužáci, tak vychovatelé. Studia mu šla skvěle, i když musel držet na uzdě svou živost, pro níž byla škola hotovým utrpením. Občas se dopustil nějaké klukoviny a byl potrestán. Trest však přijal, protože – jak sám říkával – „činil ho lepším“. Měl rád hudbu a se spolužáky založil skupinu s dřevěnými nástroji a zvonkohrou z velínového papíru. Bylo mu deset, když zemřel otec. V jeho výchově pak bedlivě pokračoval otčím – advokát Giovanni Campi. Už kolem roku 1859, když jej otčím poslal do Lecce, aby zde u právníka soukromě studoval advokacii, protože se obával vlivu revolučního smýšlení, které se začalo šířit v neapolském království. Během univerzitních studií Bartola přitahovalo nejen vědění, ale i zábavy, studentské oslavy, jakož i liberální myšlení a idea nezávislosti. V té době totiž Garibaldi organizoval „Výpravu tisíci“ a padla vláda Burbonů. Liberální studenti v Lecce se o tyto události živě zajímali. Aby se o „garibaldovcích“ a jejich počinech dověděli co nejvíc, organizovali sešlosti, a na jedné z nich se dokonce dotazovali jakéhosi „média“. Bourbonská policie, která nebyla liberálům nakloněna, se o těchto spiritistických sedánkách dozvěděla, pojala podezření, a proto na liberály nastražila léčku. Bartolo jí však unikl, neboť otčím, poté co se od přítele prétora dověděl o hrozícím nebezpečí, přinutil mladíka, aby se vrátil do Mesagne. Vzhledem k tomu, že Casatiho zákonem byla soukromá univerzitní studia zrušena, musel se Bartolo přestěhovat do Neapole, a tam pokračovat se studiu. Po pádu Burbonů pak museli katedry opustit profesoři, kteří na nich působili za jejich vlády, a na katedry byli jmenováni docenti, kteří ve zcela proticírkevním duchu hřímali proti omylům Církve, nevědomosti kněží, fanatizmu a pověrčivosti. V Neapoli se pak mnozí účastnili spiritistických seancí, aby měli větší jistoty a záruky. Byly to spolky se vším všudy: večer co večer se po domech zasedalo kolem stolku na třech nožkách, rozmlouvalo se s duchy a hledala se pravda. Také Bartolo jeden takový kruh spiritizmu pravidelně navštěvoval. Byl nadšen, protože se domníval, že našel cestu pravdy. Vnitřní klid však nenacházel. Ztratil totiž víru, v níž vyrůstal a kterou se kdysi žilo v rodném Latianu. I přes tyto duševní boje i pád do omylu, Bartolo studií nezanechal a 12. prosince 1864 dosáhl doktorátu práv. V Bartolově duši zuřila bouře. Jeho mysl stále více upadala do úzkosti; tíseň nedokázaly zahnat ani odpovědi Michaela – „anděla strážného“, v jehož pomoc věřil a s nimž během spiritistických sedánek rozmlouval. Věřil, že anděl je zářivý, krásný, naslouchal mu a podle jeho rad jednal, než si povšiml, že v jeho odpovědích a požadavcích jsou mnohá protiřečení. Potřeboval proto najít ke své cestě jiné anděly, takové, kteří by mu pomohli vrátit se k ideálům, jimiž žil v mládí a útlém dětství. A skutečně jich naše spoustu. Prvním „andělem“ se mu stal jeho přítel – profesor na lyceu – Vincenzo Pepe, s nímž neustále udržoval přátelské styky, a také o svátcích se navštěvovali. Během těchto návštěv jej Vincenzo vybízel, aby opustil ony hlouposti, a vrátil se ke ztracené víře, a také mu radil, aby začal pracovat jako advokát. Za Bartola se modlila i vzdělaná a dobrosrdečná Caterina Volpicelli – švagrová Longova přítele markýze Francesca Imperialiho, - oddaná ctitelka Božského Srdce Páně, a zbožná duše. Velký podíl na Longově obrácení měl don Alberto Radente, dominikán upřímného srdce, houževnaté povahy a velké duchovní síly, k němuž svého přítele Bartola, hledajícího pravdu, Vincenzo Pepe poslal. A tak se 29. května 1865 Bartolo představil otci Radentemu v bazilice S. Domenico Maggiore. Ten jej vlídně přivítal a pomohl mu vymanit se z osidel spiritizmu a znovu najít cestu zbožnosti, kterou v době univerzitních studií částečně opustil. Jeho návrat do lůna Církve byl považován za veliké obrácení. Došlo k němu právě v den svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, 23. 200

června 1865. Od té chvíle se veškerá energie jeho ducha, jeho kultura i morální síla zcela oddaly znovunabyté víře a především mariánské úctě. Dům Cateriny Volpicellové se stal centrem spirituality a navštěvovalo jej mnoho mužů i žen, toužících po duchovní dokonalosti. Často sem přicházel i Bartolo a při jedné z těchto příležitostí poznal hraběnku Mariannu Farnararo, vdovu po hraběti Albenziu De Fuscovi. Šlechtična, pocházející z Monopoli, ale sídlící v Neapoli, měla pět dětí a značné dědictví, sestávající z polností a farem, ležících v pompejském údolí, které však nepřinášely skoro žádný zisk. Mladý advokát se nabídl, že se o vdoviny administrativní záležitosti postará. Tak se mohl osobně přesvědčit o bídě, omezenosti a nevědomosti pompejských rolníků, kterých tehdy bylo něco přes 2000, o jejich ne vždy mravných a bezvadných zvyklostech. Tato chudina čelila den co den útisku lupičů, jakým byl např. věhlasný Pilone, což bylo přezvisko zbojníka Antonia Cozzolina. Kromě krádeží, ovládání a oddanosti všem druhům nepravosti, panovaly v údolí také předsudky, pověrčivost a falešná přesvědčení. Bartolo znovu pocítil tíhu omylů mládí a snažil se zachránit svou duši. Ale jaký vhodnější prostředek zvolit, než šíření modlitby růžence? V této myšlence našel neklidný Bartolův duch uspokojení. Od té chvíle nesledoval nic jiného, než šíření modlitby svatého růžence mezi rolníky pompejského údolí. Za tímto účelem také uspořádal v říjnu roku 1873 slavnost se světelným procesím, loterií, ohňostroji a hudební kapelou. Don Radente měl za úkol pronést při této příležitosti vhodnou řeč. Ale tu se najednou zvedla silná bouře, takže farníci se nemohli slavnosti zúčastnit. Vše tak zcela krachlo. Následujícího roku se však slavnost opakovala a navíc byla obohacena o výstav sochy Madony, a rok nato slavnosti předcházely misie, které vzbudily pozornost mnoha rolníků, mužů i žen, a to i z okolních krajin. K poctě Panny Marie měl posloužit obraz, malba Růžencové Madony, která měla být umístěna v kostelíku v údolí. Bartolo, spolu s donem Radentem, s nímž se náhodou potkal, jej našel v jednom neapolském krámu. Obraz však pro něj byl příliš drahý a proto se musel obrátit na sestru Concettu de Litala při Růžencové konzervatoři u Medinské brány, a vyprosit si nějaký obraz od ní. Sestra mu ukázala staré a sešlé plátno, na němž byl obraz Panny Marie se svatým Dominikem po pravici a svatou Růženou po levici. Když jej Bartolo spatřil, vyžádal si trochu času na rozmyšlenou. Vzápětí však přišel s hraběnkou De Fusco, aby mu řekla svůj názor. Šlechtična však byla při pohledu na nuzné plátno znechucena a nechtěla jej vzít. Řeholnice však rozhodla za ni a nechala naložit obraz zahalený do plátna na vůz a zavézt ho Longovi. Obraz však musel být v pompejském údolí už večer, aby se tak oslavil konec misií. Jak to udělat? Bartolo si vzpomněl na jistého Angela Tortoru, vozku, který každou sobotu jezdíval do Neapole, aby tam v panských stájích nakydal hnůj a pak ho prodával rolníkům v údolí. Zašel za ním a svěřil mu obraz, který pak byl vezen na páchnoucím nákladu. Jakmile byl dopraven do pompejského údolí, povolali malíře Galella, aby obraz zrestauroval. Ten si na dílo vyžádal čas, protože plátno bylo ve velmi zchátralém stavu. Uplynuly skoro tři měsíce a obraz byl 201

hotov. Tak mohl být 13. února 1876 umístěn na starém oltáři farního kostela, i když Bartolo chtěl pro zrestaurovaný posvátný obraz nechat postavit oltář nový. Záhy se kolem obrazu začaly dít zázraky. K dalšímu zvelebení jej proto svěřili malíři Maldarellimu, jenž přemaloval svatou Růženu na svatou Kateřinu Sienskou. Poté následovala další restaurování. Poslední v pořadí, na němž pracovali Olivetští otcové benediktíni z Říma, bylo dokončeno roku 1965, a 23. dubna korunoval obraz sám papež Pavel VI. K důstojnému umístění obrazu však bylo třeba vybudovat alespoň oltář nebo přímo kostel, jak říkal Mons. Formisano, biskup z Noly. Ale Bartolo neměl tolik peněz, aby se do stavby kostela vůbec mohl dát. Biskup mu dal k dispozici 500 lir, a poradil mu, aby požádal všechny rolníky o jeden měsíční plat a kostel stavět na etapy, podle toho, jak budou peníze. Dále mu poradil, aby vedle maličkého, zchátralého kostelíka, vybudoval nový chrám. Bartolo se proto na Nový rok 1876 vypravil, aby obešel usedlíky a vytvořil seznam těch, kdo se zavázali, že budou na stavbu měsíčně přispívat. Stavět kostel v tehdejší nuzné době bylo skutečně velmi náročné. Tři sta lidí se zavázalo, že jeden měsíční plat za rok věnují na stavbu kostela. Ročně to činilo 180 lir. To však bylo velmi málo. Prosba se proto rozšířila i do okolních usedlostí, kde lidé odpověděli stejně. I hraběnka De Fusco, která byla Bartolovi zavázána za správní vypořádání svých polností, se rozhodla, že využije svých známostí v aristokratických kruzích. Tak ke stavbě chrámu v Pompejích připojili svůj podpis i měšťané a šlechtici. Ke zvýšení příspěvků pomohly i zázraky: uzdravení dívenky trpící epilepsií; uzdravení matky, která již ležela na smrtelné posteli; uzdravení těžce nemocného kněze, což se nedalo vědecky vysvětlit. Tato uzdravení se připisovala Panně Marii v Pompejích a podpisů pod měsíční plat na stavbu chrámu značně přibývalo. Když se nashromáždila poměrně slušná částka, mohl být zakoupen pozemek ke stavbě – celkem 12 arů. Když v dubnu roku 1876 přišel Longo do rodného Latiana, aby navštívil nemocnou matku, svůj příspěvek mu předalo nejen rodné město, ale i Francavilla Fontana a Mesagne. Téhož roku byl položen základní kámen ke stavbě svatyně a 8. května 1891, legát papeže Lva XIII. – Raffaele Monaco La Valletta, zasvětil majestátný chrám Panně Marii. Bartolo Longo, který měl v úmyslu postavit mariánský oltář, tak během patnácti let vybudoval celé město zasvěcené Panně Marii, Královně Vítězné, jak ji nazýval. V mysli i v srdci Bartola Longa se zrodilo mnoho děl, která byla financována věřícími a stala se nejvznešenějším projevem dobročinné lásky. První charitativní institucí, vybudovanou poblíž svatyně jako dílo křesťanské lásky, byl dívčí sirotčinec, otevřený 8. května 1887, a krátce nato byla otevřena rozlehlá budova chlapeckého institutu „Bartola Longa“, určeného pro záchranu dětí – sirotků zákona, tzn. dětí uvězněných. Ty se měly v institutu naučit studovat a pracovat. Institut také provozoval proslulou tiskárnu. V klášteře řeholnic „Dcer Pompejského růžence“ sídlí Kongregace růžencových sester, a je jedinou kongregací, kterou založil laik. Sestry pečují o pompejské instituce. Ženský institut „Sacro Cuore“ se zrodil z úvah v roce 1921 a tento záměr byl předložen papeži Benediktu XV. Už následujícího roku pak byl realizován na přilehlém náměstí Neposkvrněného Početí Panny Marie. Žijí v něm dcerky vězňů. Bartolo Longo ještě mohl být přítomen položení základního kamene tohoto posledního díla, ale jeho slavnostního otevření, k němuž došlo 15. října 1926, se už nedočkal. Několik dní předtím, - 5. října 1926 se jeho pozemská pouť završila. Dva dny byla rakev se zesnulým vystavena k modlitbě věřících a 7. října, po smutečních obřadech, byly jeho pozůstatky uloženy v bazilice v Pompejích u nohou Madony, která vykonala tolik divů a dosud nepřestává ve svých zázracích. Beatifikační proces byl zahájen 8. května 1934 a završen slavnostní beatifikací, 26. října 1980. 202

KANTIKUM PANNY MARIE

Lk 1, 46-55 Potom se říká následující kantikum z evangelia s příslušnou antifonou. Antifona ke kantiku Panny Marie je obvykle mezi vlastními texty. Pro všední dny liturgického mezidobí je uvedena na příslušném místě v žaltáři. O slavnostech, svátcích a památkách svatých, pokud není vlastní, bere se ze společných textů; o památkách svatých se může vzít též z příslušného dne liturgické doby.

Můj duch jásá v Bohu

VELEBÍ MÁ DUŠE HOSPODINA * A MŮJ DUCH JÁSÁ V BOHU MÉM SPASITELI,

NEBOŤ SHLÉDL NA SVOU NEPATRNOU SLUŽEBNICI.*

OD TÉTO CHVÍLE MNE BUDOU BLAHOSLAVIT VŠECHNA POKOLENÍ, ŽE MI UČINIL VELIKÉ VĚCI TEN, KTERÝ JE MOCNÝ.* JEHO JMÉNO JE SVATÉ. A JEHO MILOSRDENSTVÍ TRVÁ OD POKOLENÍ DO POKOLENÍ * K TĚM, KDO SE HO BOJÍ. MOCNĚ ZASÁHL SVÝM RAMENEM,* ROZPTÝLIL TY, KDO V SRDCI SMÝŠLEJÍ PYŠNĚ. MOCNÉ SESADIL Z TRŮNU * A PONÍŽENÉ POVÝŠIL, HLADOVÉ NASYTIL DOBRÝMI VĚCMI * A BOHATÉ PROPUSTIL S PRÁZDNOU. UJAL SE SVÉHO SLUŽEBNÍKA IZRAELE,* PAMATOVAL NA SVÉ MILOSRDENSTVÍ, JAK SLÍBIL NAŠIM PŘEDKŮM,* ABRAHÁMOVI A JEHO POTOMKŮM NAVĚKY. SLÁVA OTCI I SYNU * I DUCHU SVATÉMU,

JAKO BYLA NA POČÁTKU, I NYNÍ I VŽDYCKY A NA VĚKY VĚKŮ.

AMEN.

*

Opakuje se antifona. 203

BENÍČEK Josef ADAMCOVÁ Václava ADAMEC Josef BÁBÍK Jiří BÁBÍKOVÁ Jana BÁBÍKOVÁ Patricie BAROŠ Bohuslav BLAŽEK Jiří BLAŽKOVÁ Anna CROY Jana DANČÁK Josef DANČÁKOVÁ Marie FIŠEROVÁ Miroslava FORMANOVÁ Jana GAZDÍKOVÁ Jitka GAZDÍK Václav HNÁTKOVÁ Marie HOLADA Jaroslav HURTÍKOVÁ Milada 204

CHRENKOVÁ Eva PAZDERA Karel JANSKÁ Zuzana POSPÍŠILOVÁ Zuzana KALINOVÁ Jaroslava PULTEROVÁ Marie KARPINSKÁ Halina REK Jiří KRATOCHVÍLOVÁ Irena RÍDL Vojtěch KUDRMANN Jiří RUDLOVÁ Vlasta KUDRMANNOVÁ Marie SLAVÍKOVÁ Ludmila MANDÍKOVÁ Františka SLOVÁK Josef MARTINKOVÁ Libuše SLOVÁKOVÁ Ludmila MAŘASOVÁ Anna SLOVÁK Pavel MENŠÍKOVÁ Marie SLOVÁK Vojtěch MIKEŠ Josef STAŇOVÁ Marta MIKEŠOVÁ Magda ŠILHÁN Jan MIKULČÍKOVÁ Jarmila ŠILHÁNOVÁ Jarmila NAVLÁČIL Jakub ŠPENDLÍKOVÁ Miroslava NAVLÁČIL Martin TRÁVNÍČKOVÁ Marie NAVLÁČILOVÁ Jaroslava VAKRČKOVÁ Marie NAVLÁČILOVÁ Petra VANĚK Vlastimil PÁTEROVÁ Božena VOLDŘICHOVÁ Alena