ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM

ITER AD CHRISTIANAE RELIGIONIS DIVITIAS IN ITALIA QUAE AD FIDEM AMOREMQUE CHRISTI NOS PROMOVENT 24. června - 8. července 2016

PAROECIA SANCTI BENEDICTI PUSTIMER (CZ)

POUTNÍ VADEMECUM I.

ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM

Lk 1, 68-79 Potom se říká následující kantikum z evangelia s příslušnou antifonou. Antifona k Zachariášovu kantiku je v liturgickém mezidobí pro každou neděli vlastní, pro všední dny je uvedena na příslušném místě v žaltáři. O slavnostech, svátcích a památkách svatých, pokud není vlastní, bere se ze společných textů; o památkách svatých se může vzít též z příslušného dne liturgické doby.

Mesiáš a jeho předchůdce

POCHVÁLEN BUĎ HOSPODIN, BŮH IZRAELE, * NEBOŤ NAVŠTÍVIL A VYKOUPIL SVŮJ LID. VZBUDIL NÁM MOCNÉHO SPASITELE * Z RODU SVÉHO SLUŽEBNÍKA DAVIDA, JAK SLÍBIL OD PRADÁVNA * ÚSTY SVÝCH SVATÝCH PROROKŮ; ZACHRÁNIL NÁS OD NEPŘÁTEL, * Z RUKOU VŠECH, KDO NÁS NENÁVIDÍ. SLITOVAL SE NAD NAŠIMI OTCI + ROZPOMENUL SE NA SVOU SVATOU SMLOUVU

*

NA PŘÍSAHU, KTEROU SE ZAVÁZAL NAŠEMU OTCI

ŽE NÁM DOPŘEJE,

+

ABRAHÁMOVI:

* ZBOŽNĚ A SPRAVEDLIVĚ SLOUŽILI PO VŠECHNY DNY SVÉHO ŽIVOTA.

ABYCHOM MU BEZE STRACHU A VYSVOBOZENI Z RUKOU NEPŘÁTEL

A TY, DÍTĚ, BUDEŠ PROROKEM NEJVYŠŠÍHO, * NEBOŤ PŮJDEŠ PŘED PÁNEM PŘIPRAVIT MU CESTU, DÁT JEHO LIDU POZNÁNÍ SPÁSY * V ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ

BOHA, * S KTEROU NÁS NAVŠTÍVIL TEN, KTERÝ VYCHÁZÍ Z VÝSOSTI, ABY ZAZÁŘIL TĚM, KDO ŽIJÍ V TEMNOTĚ A V STÍNU SMRTI, * A UVEDL NAŠE KROKY NA CESTU POKOJE.

Z MILOSRDNÉ LÁSKY NAŠEHO

SLÁVA OTCI I SYNU * I DUCHU SVATÉMU,

JAKO BYLA NA POČÁTKU, I NYNÍ I VŽDYCKY A NA VĚKY VĚKŮ.

Opakuje se antifona. 2

AMEN.

*

ITER AD CHRISTIANAE RELIGIONIS DIVITIAS IN ITALIA QUAE AD FIDEM AMOREMQUE CHRISTI NOS PROMOVENT 24. června - 8. července 2016 PÁTEK, 24. ČERVNA 17.00: Pustiměř - mše svatá, odjezd do Padovy.

 SOBOTA, 25. ČERVNA PADOVA: 8.00 eucharistie ve svatyni sv. Leopolda Mandiče. Pouť k sv. Antonínu. PISA - odpoledne u Ligurského moře, nocleh s polopenzí.

 NEDĚLE, 26. ČERVNA LUCCA - 9.00: eucharistie za Karla IV. v katedrále sv. Martina, PISA - odpoledne u Ligurského moře, nocleh s plnou penzí.

 PONDĚLÍ, 27. ČERVNA Den u Ligurského moře, PISA - prohlídka, 18.00: eucharistie v dómu, nocleh s plnou penzí.

 ÚTERÝ, 28. ČERVNA ROMA, Svatá brána baziliky sv. Petra, 16.00: mše svatá v kryptách, nocleh s polopenzí.



STŘEDA, 29. ČERVNA 9.00: Tre Fontane eucharistie, bazilika sv. Pavla za hradbami, Angelus, 15.00: Salus Populi Romani, Laterán, bazilika sv. Vavřince, modlitba u hrobu kardinála Coppy,

 ČTVRTEK, 30. ČERVNA 10.00 - jubilejní audience s papežem Frantškem. MONTECASSINO: 17.00: mše sv. v bazilice - u hrobu sv. Benedikta. 3

POMPEI - pouť do svatyně Panny Marie Růžencové. nocleh s polopenzí.

 PÁTEK, 1. ČERVENCE Lodí do AMALFI: 11.30: eucharistie v dómu sv. Ondřeje. 14.00: RAVELLO: dóm sv. Pantaleona. 15.00: Villa Rufolo prohlídka zahrad. SALERNO, nocleh s polopenzí.

 SOBOTA, 2. ČERVENCE SALERNO - den u Tyrhenského moře, 18.30: eucharistie v kryptě katedrály sv. Matouše, biblický růženec, světelný průvod, nocleh s plnou penzí.

 NEDĚLE, 3. ČERVENCE MONTE S. ANGELO. 13.00: eucharistie v "nebeské bazilice" - jeskyni sv. Michaela, archanděla. SAN GIOVANNI ROTONDO. 19.00: eucharistie ve svatyni sv. Pia z Pietrelciny, nocleh s polopenzí.

 PONDĚLÍ, 4. ČERVENCE SAN GIOVANNI ROTONDO poutní chvíle u sv. Pia z Pietrelciny. 4

ORTONA- 11.00: eucharistie v katedrále sv. Tomáše, apoštola. CASCIA, pouť do svatyně sv. Rity.

ASSISI, nocleh s polopenzí.

 ÚTERÝ, 5. ČERVENCE ASSISI: 8.00 - eucharistie v kryptě baziliky sv. Františka u hrobu světce, pouť v Assisi, Porziuncola.

Cervia, odpoledne u moře, nocleh s polopenzí.

 STŘEDA, 6. ČERVENCE Cervia, den u Jaderského moře. RAVENNA - 17.30: eucharistie v katedrále nocleh s plnou penzí.

 ČTVRTEK, 7. ČERVENCE VERONA - 16. 00: eucharistie a Te Deum v katedrále, večeře, 21.00: Arena di Verona: AIDA - nevýpravnější Verdiho opera v nejvelkolepějším amfiteátru světa. Návrat do vlasti.





 5

Misericordiae vultus BULA O VYHLÁŠENÍ MIMOŘÁDNÉHO JUBILEA MILOSRDENSTVÍ FRANTIŠEK, ŘÍMSKÝ BISKUP, SLUŽEBNÍK BOŽÍCH SLUŽEBNÍKŮ, VŠEM, KDO BUDOU ČÍST TENTO LIST - MILOST, MILOSRDENSTVÍ A POKOJ!

1. Tváří milosrdenství Otce je Ježíš Kristus. Tajemství křesťanské víry je patrně shrnuto v tomto slovu. Milosrdenství ožilo, stalo se viditelným a dosáhlo svého vrcholu v Ježíši Nazaretském. „Nekonečně milosrdný“ (Ef2,4) Otec poté, co zjevil Mojžíšovi svoje jméno „Boha milosrdného a milostivého, shovívavého, velmi laskavého a věrného“ (Ex 34,6), dával nadále poznávat svoji božskou přirozenost různými způsoby a v mnoha dějinných momentech. V „plnosti času“ (Gal 4,4), když bylo podle Jeho plánu spásy všechno připraveno, poslal svého Syna narozeného z Panny Marie, aby nám zjevil svoji lásku definitivně. Kdo vidí Jeho, ten vidí Otce (srov. Jan 14,9). Ježíš Nazaretský svým slovem, svými gesty a celou svojí osobou zjevuje Boží milosrdenství. 2. Potřebujeme neustále rozjímat o milosrdenství. Je zdrojem radosti, vyrovnanosti a pokoje. Je podmínkou naší spásy. Milosrdenství je slovem, které zjevuje tajemství Nejsvětější Trojice. Milosrdenství je poslední a svrchovaný čin, kterým nám Bůh vychází vstříc. Milosrdenství je základním zákonem, který přebývá v srdci každého člověka hledícího upřímným zrakem na bratra, kterého v životě potká. Milosrdenství je cesta, která sjednocuje Boha a člověka, protože otevírá srdce naději, že jsme milováni navždy i přes omezení svého hříchu. 3. Jsou chvíle, kdy jsme ještě silněji voláni upřít svůj zrak k milosrdenství, abychom se stali účinným znamením Otcova jednání. Proto jsem vyhlásil Mimořádné jubileum Milosrdenství jako dobu příhodnou pro církev, aby umožnila věřícím vydávat silnější a účinnější svědectví. Svatý rok bude zahájen 8. prosince 2015 na slavnost Neposkvrněného Početí. Tato liturgická slavnost ukazuje způsob, jakým Bůh jedná již od počátku našich dějin. Po 1

1

6

Dei Verbum, 4.

hříchu Adama a Evy Bůh nechtěl ponechat lidstvo samotné a napospas zlu. Proto zamýšlel a chtěl Marii svatou a neposkvrněnou v lásce (srov. Ef 1,4), aby se stala Matkou Vykupitele člověka. Na tíži hříchu odpovídá Bůh plností odpuštění. Milosrdenství bude vždycky větší než každý hřích, a nikdo nemůže klást omezení Boží lásce, která odpouští. Na slavnost Neposkvrněného Početí budu mít to potěšení otevřít Svatou bránu. V tomto případě půjde o bránu Milosrdenství, kde bude moci každý, kdo vstoupí, zakusit lásku Boha, který potěšuje, odpouští a dodává naději. Následující, třetí adventní neděli, bude otevřena Svatá brána v římské katedrále, v bazilice sv. Jana na Lateránu. A potom Svatá brána v ostatních papežských bazilikách. Stanovuji, aby tuto neděli v každé místní církvi, v katedrále, která je mateřským chrámem pro všechny věřící, anebo v konkatedrále či v jiném kostele zvláštního významu byla otevřena tato brána Milosrdenství pro celý Svatý rok. Podle rozhodnutí ordináře ji bude možno otevřít také v jiných svatyních, které jsou metou mnoha poutníků, kteří jsou na těchto posvátných místech často v srdci pohnuti milostí a nacházejí cestu obrácení. Každá místní církev proto bude přímo zapojena do Svatého roku jakožto mimořádného momentu milosti a duchovní obnovy. Jubileum proto bude slaveno v Římě stejně jako v místních církvích jako viditelné znamení společenství celé církve. 4. Zvolil jsem datum 8. prosince, které nabylo významu v nedávných dějinách církve. Otevřu totiž Svatou bránu v den padesátého výročí zakončení Druhého vatikánského ekumenického koncilu. Církev cítí, že je třeba onu událost mít v živé paměti. Tehdy začala nová etapa jejích dějin. Otcové shromáždění na koncilu pocítili silně a jako opravdové vanutí Ducha požadavek mluvit k lidem svojí doby o Bohu srozumitelněji. Byly zbořeny hradby, které bohužel příliš dlouhou dobu uzavíraly církev v privilegované pevnosti, a nadešel čas zvěstovat evangelium nově. Nová etapa neustálé evangelizace. Nový závazek pro všechny křesťany, aby s větším nadšením a přesvědčením dosvědčovali svoji víru. Církev pocítila odpovědnost, že má být ve světě živým znamením Otcovy lásky. Vybavují se významná slova svatého Jana XXIII. při zahájení koncilu, kterými ukázal, kudy je třeba jít: „Kristova nevěsta chce nyní raději podat lék milosrdenství než sahat po těžkých zbraních... Katolická církev pozvedající tímto ekumenickým koncilem pochodeň katolické pravdy se chce ukázat jako nejlaskavější matka všech, dobrotivá, trpělivá, pohnutá milosrdenstvím a dobrotou vůči těm dětem, které jsou od ní odloučeny“ . Ke stejnému horizontu odkázal také bl. Pavel VI., který při zakončení koncilu řekl: „Chceme podotknout, že vyznáním našeho koncilu byla především láska (caritas)... Starobylý příběh Samaritána byl paradigmatem spirituality tohoto koncilu... Modernímu světu se od koncilu dostalo proudu sympatií a úžasu. Ano, poukázalo se na omyly, protože si to žádá láska neméně než pravda, ale lidem se dostalo jen povzbuzení, úcty a lásky. Koncil vyslal soudobému světu namísto deprimujících diagnóz povzbuzující pomoc a namísto neblahých předpovědí poselství důvěry. Jeho hodnoty nejenom respektoval, ale ctil, jeho snahy podpořil, jeho očekávání očistil a požehnal... Měli bychom zdůraznit ještě něco. Veškeré věroučné bohatství bylo zaměřeno jediným směrem, totiž tak, aby sloužilo člověku. Člověku ve všech jeho situacích, ve všech jeho slabostech a ve všech jeho potřebách.“ 2

3

2 3

Zahajovací promluva Druhého vatikánského ekumenického koncilu, 11. října 1962, 2-3. Promluva na posledním veřejném zasedání, 7. prosince 1965. 7

S těmito pocity vděčnosti za to, co církev obdržela, a s odpovědností za úkol, který nás očekává, projděme Svatou Branou v plné důvěře, že nás provází Zmrtvýchvstalý Pán, který je nám v našem putování stálou oporou. Duch svatý, jenž vede kroky svých věřících, aby spolupracovali na díle spásy uskutečněné Kristem, ať vede a podporuje Boží lid a pomáhá mu kontemplovat tvář milosrdenství. 5. Jubilejní rok bude zakončen liturgickou slavností Krista Krále 20. listopadu 2016. V tento den, po uzavření Svaté brány, budeme naplněni pocity vděčnosti a díků k Nejsvětější Trojici, že nám darovala tak mimořádný čas milosti. Svěříme život církve, celé lidstvo a nezměrné veškerenstvo Kristu Pánu, aby udělil své milosrdenství jako jitřní rosu dějinám, o jejichž plodnost budou všichni usilovat. S přáním, aby budoucí roky byly prostoupeny milosrdenstvím, šly vstříc každému člověku a přinášely dobrotu a Boží něhu! Kéž ke všem, věřícím i vzdáleným, dojde balzám milosrdenství jako znamení Božího království, které je již mezi námi. 6. „Je vlastní Bohu, že prokazuje milosrdenství, ve kterém se obzvláště projevuje Jeho všemohoucnost.“ Slova svatého Tomáše Akvinského ukazují, že božské milosrdenství není vůbec znamením slabosti, nýbrž spíše kvality Boží všemohoucnosti. A proto liturgie v jedné z nejstarších vstupních mešních modliteb praví: „Bože, který zjevuješ svoji všemohoucnost především v milosrdenství a odpuštění.“ Bůh bude navždy v dějinách lidstva Tím, který je přítomný, blízký, prozíravý, svatý a milosrdný. „Trpělivý a milosrdný“ je dvojí přívlastek, který se často ve Starém zákoně objevuje v popisech přirozenosti Boha. Jeho milosrdná existence se odráží v mnoha událostech dějin spásy, kde Jeho dobrota převažuje nad trestem a záhubou. Žalmy obzvláště vyjevují tuto velkolepost božského jednání: „On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním“ (Žl 103,3-4). Ještě výslovněji potvrzuje konkrétní znaky milosrdenství další Žalm: „Zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně, otvírá oči slepým, napřimuje sklíčené, miluje spravedlivé, chrání přistěhovalce, podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků“ (Žl 146, 7-9). A naposled další slova Žalmisty: „Uzdravuje ty, jimž puká srdce, a jejich rány uzdravuje... Pokorné Hospodin pozvedá, bezbožné však ponižuje k zemi“ (Žl147,3.6). Boží milosrdenství zkrátka není abstraktní idea, nýbrž konkrétní skutečnost, která zjevuje Jeho lásku, podobně jako otce a matku hluboce dojímá jejich dítě. Opravdu je na místě říci, že jde o „niternou“ lásku. Pramení v nitru jako hluboké, přirozené cítění tvořené něhou, soucitem, shovívavostí a odpuštěním. 7. „Jeho milosrdenství trvá na věky“ – tento refrén se vrací po každém verši 136. Žalmu, který líčí dějiny Božího zjevení. Moc milosrdenství dává veškerému starozákonnímu dění hluboce spásonosnou hodnotu. Milosrdenstvím se dějiny Boha s Izraelem stávají dějinami spásy. Neustálé opakování „Jeho milosrdenství trvá na věky“, jako v tomto Žalmu, jako by chtělo prolomit kruh prostoru a času a všechno zasadit do věčného tajemství lásky. Jako by se chtělo říci, že nejenom v dějinách, ale navěky bude člověk pod ustavičně milosrdným pohledem Otce. Ne náhodou zařadil izraelský lid tento Žalm do Velkého hallelu, jak je nazýván v nejvýznamnějších liturgických svátcích. 4

5

6

Srov. Lumen gentium, 16; Gaudium et spes, 15. Summa Theologiae, II-II, q.30, a.4. 6 XXVI. Neděle v mezidobí. Tato vstupní modlitba se objevuje již v 8. století v eulogických textech Gelasiova sakramentáře (1198). 8 4

5

Ježíš se tento Žalm o milosrdenství modlil před Umučením. Dosvědčuje to evangelista Matouš, když říká, že „potom, co zazpívali chvalozpěv“ (26,30), vyšel Ježíš se svými učedníky na Olivovou horu. Když ustanovil eucharistii jako trvalou památku na Sebe a Svoji Paschu, položil symbolicky toto svrchované gesto Zjevení do světla milosrdenství. V témže horizontu milosrdenství prožíval Ježíš svoje umučení a svoji smrt, vědom si obrovského tajemství lásky, které se naplnilo na kříži. Vědomí, že sám Ježíš se tento Žalm modlil, jej pro nás křesťany činí ještě důležitějším, a zavazuje nás k přijetí tohoto refrénu do naší každodenní modlitby chval: „Jeho milosrdenství trvá na věky“. 8. S pohledem upřeným na Ježíše a na Jeho milosrdnou tvář můžeme zachytit lásku Nejsvětější Trojice. Posláním, které Ježíš obdržel od Otce, bylo zjevit tajemství božské lásky v jeho plnosti. „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.16), prohlašuje evangelista Jan poprvé a jako jediný v celém Písmu svatém. Tato láska je nyní viditelná a hmatatelná v celém Ježíšově životě. Jeho osoba není nic než láska, nezištně se dávající láska. Jeho vztahy k lidem, kteří jej obklopují, vyjevují něco jedinečného a neopakovatelného. Znamení, která činí, zejména vůči hříšníkům, chudým, vyloučeným, nemocným a trpícím lidem, jsou znamením milosrdenství. Všechno v Něm mluví o milosrdenství. Nic v Něm nepostrádá soucit. Ježíš před množstvím lidí, kteří jej následovali, a když pozoroval jejich únavu a vysílení, skleslost a dezorientaci, zakoušel k nim v hloubi srdce silný soucit (srov. Mt 9,36). Silou této soucitné lásky uzdravoval nemocné, kteří mu byli přinášeni (srov. Mt 14,14), a několika chleby a rybami sytil velké zástupy (srov. Mt 15,37). Ve všech těchto okolnostech bylo Ježíšovo srdce pohnuto právě milosrdenstvím, kterým četl v srdci těch, s nimiž mluvil, a odpovídal na jejich nejopravdovější potřeby. Když potkal vdovu z Naim, která provázela svého jediného zesnulého syna ke hrobu, zakusil obrovský soucit s nezměrnou bolestí této plačící matky a jejího syna vzkřísil, aby jí ho vrátil (srov. Lk 7,15). Poté co vysvobodil posedlého v Geraze, pověřil jej posláním: „Jdi domů ke své rodině a vypravuj jim, jak veliké dobrodiní ti Pán prokázal a jak se nad tebou smiloval“ (Mk 5,19). Také Matoušovo povolání zapadá do perspektivy milosrdenství. Když Ježíš procházel kolem Matoušovy celnice, jejich zraky se střetly. Pohledem plným milosrdenství odpustil Ježíš tomuto muži hříchy, překonal odpor ostatních učedníků a vybral si jeho, hříšníka a celníka, za jednoho z Dvanácti. Svatý Beda Ctihodný, když tuto evangelní scénu komentoval, napsal, že Ježíš pohlédl na Matouše se slitováním a vyvolil jej: miserando atque eligendo. Tato slova mne vždycky oslovovala, takže jsem si je vzal za své motto. 9. V podobenstvích o milosrdenství Ježíš zjevuje přirozenost Boha, kupříkladu v tom, kde se Otec nevzdá, dokud soucitem a milosrdenstvím neodstraní hřích a nepřemůže odpor. Tato podobenství známe, zvláště tři: o ztracené ovci, ztracené minci a podobenství o otci a dvou synech (srov. Lk 15,1-32). V těchto podobenstvích je Bůh vždycky představován jako plný radosti, zvláště když odpouští. Nacházíme v nich jádro evangelia i naší víry, protože milosrdenství je prezentováno jako moc, která vše přemáhá, naplňuje srdce láskou a utěšuje odpuštěním. Jiné podobenství nás zase učí křesťanskému životnímu stylu. Na Petrovu otázku kolikrát je třeba odpustit, Ježíš odpovídá: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale sedmdesátsedmkrát“ (Mt 18,22), a vypráví podobenství o „nelítostném služebníkovi“. Toho si zavolá pán, aby splatil velkou sumu, prosí jej tedy na kolenou, a pán mu dluh 7

7

Srov. Hom. 21. 9

odpustí. Hned po té však potká jiného služebníka, který jemu dluží pár denárů a na kolenou jej prosí o slitování. Odmítne jej však a nechá uvěznit. Jeho pán se to dozví, velmi se rozhněvá, zavolá si tohoto služebníka a říká mu: „Neměl ses i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?“ (Mt 18,33). A Ježíš uzavírá: „Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte“ (Mt 18,35). Podobenství obsahuje hluboké ponaučení pro každého z nás. Ježíš prohlašuje, že milosrdenství není pouze Otcovo jednání, ale stává se kritériem k pochopení, kdo jsou jeho pravé děti. Jsme zkrátka povoláni žít milosrdenství, protože nejprve bylo prokázáno nám. Odpuštění urážek se stává nejzřetelnějším výrazem milosrdné lásky a pro nás křesťany je imperativem, od kterého nemůžeme odhlédnout. Zdá se to obtížné tolikrát odpouštět! A přece je odpuštění nástrojem, který je nám dán do rukou, abychom dosáhli vyrovnanosti srdce. Zanechat zášť, hněv, násilí a pomstu je nezbytná podmínka šťastného života. Přijměme proto apoštolovu pobídku: „Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem“ (Ef 4,26). A zejména naslouchejme Ježíšovým slovům, jimiž učinil milosrdenství ideálem života a kritériem věrohodnosti naší víry: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“ (Mt 5,7). Tímto blahoslavenstvím se v tomto Svatém roce necháme obzvláště inspirovat. Je jasné, že milosrdenství je v Písmu svatém klíčové slovo, označující Boží jednání vůči nám. Bůh se neomezuje pouze na prohlášení o svojí lásce, ale činí ji viditelnou a hmatatelnou. Ostatně, láska by nikdy nemohla být abstraktním slovem. Pro svou povahu je konkrétním životem: úmysly, postoje a chování se ověřují v každodenních činech. Boží milosrdenství je Jeho odpovědnost za nás. Bůh se cítí odpovědný, přeje si tudíž naše dobro a chce nás vidět šťastnými, plnými radosti a vyrovnanosti. Milosrdná láska křesťanů musí mít stejnou vlnovou délku. Jako miluje Otec, tak milují děti. Jako je milosrdný On, tak jsme i my povoláni být milosrdní jedni vůči druhým. 10. Sloupovím, které nese život církve, je milosrdenství. Veškerá její pastorační činnost by měla být proniknuta něhou, která je určena věřícím; žádné její zvěstování a svědectví vůči světu nemůže postrádat milosrdenství. Věrohodnost církve prochází cestou milosrdné a soucitné lásky. Církev „prožívá neuhasitelnou touhu nabízet milosrdenství“. Možná, že jsme dlouho zapomínali ukazovat cestu milosrdenství a žít ji. Na jedné straně pokušení požadovat vždy a pouze spravedlnost vedlo k opomenutí, že ta je sice prvním, nezbytným a neodmyslitelným krokem, ale že církev potřebuje jít dál, aby dosáhla vyššího a významnějšího cíle. Na druhé straně je smutné vidět, jak se zkušenost odpuštění v naší kultuře vytrácí. Dokonce samo toto slovo jako by někdy mizelo. Bez svědectví o odpuštění však zbývá pouze neužitečný a neplodný život, jako by se žilo na bezútěšné poušti. Pro církev znovu nadešel čas chopit se radostné zvěsti o odpuštění. Je čas návratu k podstatnému, abychom na sebe vzali slabosti a těžkosti svých bratří. Odpuštění je síla, která křísí k novému životu a vlévá odvahu hledět do budoucnosti s nadějí. 11. Nemůžeme opomenout zásadní učení, které svatý Jan Pavel II. nabídnul svojí druhou encyklikou Dives in misericordia, která byla ve svojí době nečekaná a mnohé svým tématem překvapila. Svatý papež především poukázal na zapomnění, do něhož upadlo téma milosrdenství v dnešní kultuře: „Současné myšlení se snad ještě více než v dřívější době staví proti milosrdnému Bohu a pokouší se i pouhý pojem "milosrdenství" odstranit 8

Evangelii gaudium, 24. 10 8

ze života i ze srdce člověka. Samo slovo a výraz - milosrdenství - jako by přivádělo do úzkých člověka, který se ještě více než jindy v historii cítí být pánem a díky nesmírnému a dosud nepoznanému rozvoji vědy a techniky si podmanil zemi (srov. Gn 1,28). Takové podmanění země, chápané pouze jednostranně a povrchně, neponechává žádné místo pro milosrdenství... Proto se také v současné situaci církve a světa mnoho lidí a mnoho společenství, vedených živým citem víry, přirozeně a sami od sebe utíkají k Božímu milosrdenství“. Kromě toho svatý Jan Pavel II. odůvodnil naléhavost zvěstovat a dosvědčovat milosrdenství v soudobém světě takto: „Vede nás k tomu láska k člověku a všemu, co je lidské a co je podle mínění mnoha dnešních lidí ohroženo nesmírným nebezpečím. Kristovo tajemství... mne zavazuje, abych hlásal milosrdenství a milosrdnou Boží lásku, zjevenou ve stejném Kristově tajemství. Toto tajemství mne rovněž vybízí, abych se k tomuto milosrdenství obracel a vzýval je v dnešním obtížném a rozhodujícím období dějin církve a světa.“ Toto jeho učení je dnes aktuální více než předtím a zasluhuje si, aby bylo v tomto Svatém roce oživeno. Bereme si za svá další jeho slova: „Církev žije svým pravým životem, když vyznává a hlásá milosrdenství - nejvýše obdivuhodnou vlastnost Stvořitele a Vykupitele - a když přivádí lidi k pramenům Spasitelova milosrdenství, které sama střeží a spravuje.“ 12. Církev má poslání zvěstovat Boží milosrdenství, které je tepajícím srdcem evangelia, skrze něž má dosáhnout srdce a mysl každého člověka. Kristova nevěsta si osvojuje jednání Božího Syna, který vychází vstříc všem a nikoho nevylučuje. V naší době, kdy je církev zapojena do nové evangelizace, si téma milosrdenství žádá, aby bylo podáváno s novým nadšením a novým pastoračním přístupem. Pro církev a věrohodnost jejího zvěstování je určující, aby žila a dosvědčovala milosrdenství v první osobě. Její jazyk a její gesta mají předávat milosrdenství, pronikat do lidských srdcí a vybízet lidi, aby hledali cestu zpět k Otci. První pravdou církve je Kristova láska. Této lásce, která se projevuje odpuštěním a sebedarováním, církev slouží a zprostředkovává ji lidem. Proto, tam kde je církev, musí být zřetelné Otcovo milosrdenství. V našich farnostech, společenstvích, ve sdruženích, hnutích a vůbec všude, kde jsou křesťané, by každý měl mít možnost najít oázu milosrdenství. 13. Chceme tento Jubilejní rok prožít ve světle Pánova slova: Milosrdní jako Otec. Evangelista přináší Ježíšovo učení: „Buďte milosrdní jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). Je to životní program, který je náročný a stejně tak plný radosti a pokoje. Ježíšův pokyn je určen těm, kdo slyší Jeho hlas (srov. Lk 6,27). Abychom byli schopni milosrdenství, musíme tudíž nejprve naslouchat Božímu Slovu. To znamená obnovit hodnotu mlčení při rozjímání Slova, které nám je určeno. Takto lze rozjímat Boží milosrdenství a osvojovat si je jako vlastní životní styl. 14. Zvláštním znamením Svatého roku je pouť, protože je obrazem cesty, kterou se každý člověk svým životem ubírá. Život je putováním a lidská bytost je viator, poutník, který jde po cestě ke kýženému cíli. Také ke Svaté bráně v Římě a kamkoli jinam bude každý muset podle svých sil vykonat pouť. Bude to znamení skutečnosti, že také milosrdenství je cílem, 9

10

11

O Božím milosrdenství, 2. Tamtéž, 15. 11 Tamtéž, 13.

9

10

11

kterého je třeba dosáhnout a který vyžaduje závazek a oběť. Pouť je tudíž podnětem k obrácení: prostřednictvím Svaté brány se necháme obejmout Božím milosrdenstvím a zavážeme se k tomu, abychom vůči druhým byli milosrdní jako je Otec k nám. Pán Ježíš nám ukazuje etapy této pouti, kterými lze tohoto cíle dosáhnout: „Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou mírou měříte, takovou se naměří vám“ (Lk6,37-38). Především říká nesoudit a nezavrhovat. Kdo nechce být souzen Bohem, nesmí se stát soudcem vlastního bratra. Lidé totiž svým soudem ulpívají na povrchu, zatímco Otec hledí do nitra. Kolik jen škodí slova pronášená se žárlivostí a závistí! Mluvit špatně o bratru v jeho nepřítomnosti, znamená stavět jej do špatného světla, poškozovat jeho pověst a vydávat jej napospas řečem. Nesoudit a nezavrhovat má pozitivní význam, totiž umět chápat to, co je v každém člověku dobré, a nedovolit, aby trpěl naším stranickým soudem a naším předsudkem, že víme všechno. To však ještě k vyjádření milosrdenství nestačí. Ježíš žádá také odpouštění a dávání. Máme být nástroji odpuštění, protože se nám od Boha jako prvním dostalo odpuštění. Být velkodušní ke všem a vědět, že Bůh nás také zahrnuje obrovskou velkorysostí. Milosrdní jako Otec - takové bude „motto“ Svatého roku. V milosrdenství máme důkaz toho, jak miluje Bůh. Dává se cele, navždy, nezištně, a aniž by něco žádal výměnou. Přichází nám na pomoc, když jej vzýváme. Krásná je denní modlitba církve, která začíná slovy: „Bože, shlédni a pomoz. Pane, pospěš mi pomáhat“ (Žl 70,2). Pomoc, kterou vzýváme, je prvním krokem Božího milosrdenství směrem k nám. On nás přichází vyprostit ze slabosti, v níž žijeme. A Jeho pomoc spočívá v tom, že nám umožní vnímat Jeho přítomnost a Jeho blízkost. Den po dni, zasaženi Jeho soucitem, se můžeme stát také my soucitnými vůči všem. 15. V tomto Svatém roce můžeme učinit zkušenost otevření srdce vůči těm, kdo žijí v těch nejvíce beznadějných existenciálních periferiích, jež moderní svět často dramatickým způsobem vytváří. Kolik je ošidných a bolestných situací v dnešním světě! Kolik zranění na těle nese množství těch, kdo nemají hlas, protože jejich křik zeslábl či zanikl v důsledku lhostejnosti bohatých národů. V tomto Jubileu bude církev ještě více volána hojit tato zranění, poskytovat úlevu olejem útěchy, obvazovat milosrdenstvím a léčit nezbytnou solidaritou a pozorností. Neupadejme do lhostejnosti, která ubíjí, do zvykovosti, která uspává duši a brání objevovat novost, do cynismu, který ničí. Otevřme své oči a pohleďme na bídu světa, na rány tolika bratří a sester zbavených důstojnosti a nechme se vyprovokovat jejich voláním o pomoc. Naše ruce ať stisknou jejich ruce. Přitáhněme je k sobě, aby pocítili vroucnost naší přítomnosti, našeho přátelství a bratrství. Jejich křik ať je i náš, abychom tak společně mohli prolomit bariéru lhostejnosti, která často suverénně kraluje, aby zakrývala pokrytectví a egoismus. Vroucně si přeji, aby křesťanský lid během Jubilea přemýšlel o skutcích tělesného a duchovního milosrdenství. To bude způsob, jak probouzet naše svědomí často ukolébané pohledem na dramata chudoby a jak hlouběji pronikat k jádru evangelia, ve kterém jsou chudí božským milosrdenstvím upřednostňováni. Ježíšovo kázání nám tyto skutky milosrdenství prezentuje, abychom mohli chápat, zda žijeme jako Jeho učedníci či nikoli. Objevme znovu skutky tělesného milosrdenství: dávat najíst tomu, kdo má hlad, a napít žíznivým; odívat toho, kdo nemá, co na sebe; přijímat cizince, pomáhat nemocným, 12

navštěvovat vězněné, pohřbívat mrtvé. A nezapomínejme na skutky duchovního milosrdenství: radit pochybujícím, učit neznalé, napomínat hříšníky, těšit sklíčené, odpouštět urážky, trpělivě snášet protivné lidi, modlit se k Bohu za živé i mrtvé. Nemůžeme utéci před Pánovými slovy, podle nichž budeme souzeni: zda dáme najíst hladovému a napít žíznivému; přijmeme cizince a oblečeme toho, kdo nemá, co na sebe; zda budeme mít čas být s tím, kdo je nemocný a ve vězení (srov. Mt 25,31-45). Stejně tak budeme tázáni, zda jsme pomáhali vyvádět z pochybností, které stahují do strachu a často jsou zdrojem osamocení; zda jsme uměli přemáhat neznalost, v níž žijí miliony lidí, zejména děti, kterým se nedostává pomoci, aby mohly vyváznout z chudoby; zda jsme byli nablízku tomu, kdo je osamocen a sklíčen; zda jsme odpustili tomu, kdo nás uráží, a odmítli každou formu zášti a nenávisti vedoucí k násilí; zda jsme byli trpěliví podle příkladu Boha, který má trpělivost s námi; a nakonec zda jsme Pánu v modlitbě svěřovali svoje bratry a sestry. V každém z těchto „nejmenších“ je přítomen sám Kristus. Jeho tělo se stává znovu viditelným jako tělo, které je zmučené, bolavé, bité, podvyživené a na útěku... abychom jej rozpoznali, dotýkali se jej a poskytovali mu péči. Nezapomeňme na slova svatého Jana od Kříže: „Na sklonku života budeme souzeni podle lásky“. 16. V Lukášově evangeliu máme další důležitý aspekt, jak prožívat s vírou toto Jubileum. Evangelista vypráví, jak se Ježíš po návratu do Nazareta vydal podle svého zvyku do synagogy. Vyzvali jej, aby přečetl Písmo a komentoval jej. Šlo o pasáž z proroka Izaiáše, kde stojí: „Duch Páně je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu pokorným, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto“ (Iz 61,1-2). „Milostivé léto“ Páně je tím, co toužíme prožívat. Tento Svatý rok s sebou přináší bohatství Ježíšova poslání, které zní v prorokových slovech: nést slovo a gesto útěchy chudým, oznamovat osvobození těm, kdo jsou uvězněni v nových formách nevolnictví moderní společnosti, navracet zrak tomu, kdo už nevidí, protože se stáhl sám do sebe, a navracet důstojnost tomu, kdo ji postrádá. Ježíšovo kázání se znovu stává viditelným v odpovědích víry, které jsou křesťané povoláni dávat svým svědectvím. Ať nás provázejí apoštolova slova: „Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí s radostí“ (Řím 12,8). 17. Postní doba tohoto Jubilejního roku ať je žita intenzivněji jako velká příležitost ke slavení a zakoušení Božího milosrdenství. Kolik stránek Písma lze meditovat během postní doby, abychom objevili milosrdnou Otcovu tvář! Slovy proroka Micheáše můžeme také opakovat: Ty, Pane, jsi Bůh, který odpouštíš nepravost a promíjíš hřích, netrváš na svém hněvu, ale máš zálibu v milosrdenství. Ty, Pane, se vrátíš a smiluješ se nad svým lidem. Nebudeš dbát na naše viny a svrhneš do mořských propastí všechny naše hříchy (srov. Mich 7,18-19). V čase modlitby, půstu a dobročinnosti lze rozjímat konkrétněji o těchto slovech proroka Izaiáše: „Není půstem, který chci spíše toto: rozvaž nespravedlivá pouta, uvolni uzly jha, utiskované propusť na svobodu, zlom každé jařmo! Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jako zora, tvá jizva se brzy zacelí. Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva. Tehdy budeš volat, a Hospodin ti odpoví, křičet o pomoc, a on řekne: »Zde jsem!« Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo, tvůj soumrak se stane poledním jasem. Hospodin tě 12

12

Srov. Krátké spisy a korespondence, 59. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1998, str. 73. 13

stále povede, v nedostatku ukojí tvou touhu, posílí tvé údy. Budeš jako zavlažovaná zahrada, jako živé zřídlo, jehož voda nevysychá“ (Iz 58,6-11). V diecézích ať se šíří iniciativa 24 hodin pro Pána, která se koná v pátek a sobotu čtvrtého postního týdne. Mnozí lidé začínají přistupovat ke svátosti smíření a jsou mezi nimi četní mladí, kteří v této zkušenosti často nacházejí cestu zpět k Pánu, prožívají intenzivní chvíli modlitby a objevují znovu smysl svého života. Klaďme zřetelně opět do středu svátost smíření, protože umožňuje hmatatelně se dotýkat milosrdenství. Pro každého penitenta tak bude zdrojem opravdového vnitřního pokoje. Nikdy nepřestanu zdůrazňovat, aby zpovědníci byli opravdovým znamením Otcova milosrdenství. Zpovědníkem se nelze stát jen tak. Lze se jím stát především, když my sami jsme kajícníky žádajícími o odpuštění jako první. Nezapomínejme, že být zpovědníky znamená podílet se na samotném Ježíšově poslání a být konkrétním znamením kontinuity božské lásky, která odpouští a zachraňuje. Každý z nás obdržel dar Ducha svatého na odpuštění hříchů, za něj jsme odpovědni. Nikdo z nás není pánem svátosti, nýbrž věrným služebníkem Božího odpuštění. Každý zpovědník má přijímat věřící jako otec z podobenství o marnotratném synovi. Vyšel synovi vstříc, třebaže promarnil jeho majetek. Zpovědníci jsou povoláni obejmout kajícího syna, který se vrací domů, a projevit radost z jeho návratu. Ať také neúnavně vycházejí vstříc druhému synovi, který zůstal venku a není schopen se radovat, a vysvětlí mu, že jeho přísný soud je nespravedlivý a vzhledem k bezmeznému Otcovu milosrdenství nemá smysl. Ať nekladou impertinentní otázky, ale jako otec z onoho podobenství přerušují připravenou promluvu ztraceného syna, a umějí v srdci každého penitenta zachytit prosbu o pomoc a odpuštění. Zpovědníci jsou zkrátka povoláni vždy, všude, v každé situaci a navzdory všemu být znamením primátu milosrdenství. 18. V postní době tohoto Svatého roku mám v úmyslu rozeslat Misionáře Milosrdenství. Budou znamením mateřské péče církve o lid Boží, aby vstoupili do hlubin bohatství tohoto tajemství, které je pro víru tak zásadní. Budou to kněží, kterým dám pravomoc odpouštět také hříchy, které jsou vyhrazeny Apoštolskému stolci, aby byla zjevná šíře jejich poslání. Budou především živým znamením toho, jak Otec přijímá ty, kdo touží po Jeho odpuštění. Budou misionáři milosrdenství z toho důvodu, že u všech lidí podnítí osvobozující setkání proniknuté lidskostí, které bude zdrojem osvobození, z něhož vyplyne zodpovědnost k překonávání překážek a k návratu k novému životu danému křtem. Ve svém poslání se budou řídit slovy apoštola: „Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství“ (Řím 11,32). Všichni totiž, nikoho nevyjímaje, jsou povoláni chopit se výzvy k milosrdenství. Tito misionáři budou žít své poslání s vědomím, že mohou upírat svůj pohled k Ježíši, „milosrdnému a věrnému veleknězi“ (Žid 2,17). Prosím spolubratry biskupy, aby posílali a přijímali tyto misionáře, kteří mají být především přesvědčivými kazateli milosrdenství. Ať se v diecézích konají „lidové misie“, aby tito misionáři byli zvěstovateli radosti z odpuštění. Ať jsou zváni udělovat svátost smíření lidu, aby milostivý čas Jubilejního roku umožnil mnohým vzdáleným synům vrátit se na cestu do otcovskému domu. Pastýři budou tedy zejména během postní doby vybízet věřící, aby přistupovali „s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost“ (Žid 4,16). 19. Slovo odpuštění kéž dojde ke všem a pozvání zakusit milosrdenství nenechá nikoho lhostejným. Moje pobídka ke konverzi se obrací ještě naléhavěji k těm, kdo jsou svým 14

způsobem života daleko od Boží milosti. Mám na mysli zejména muže a ženy, kteří patří ke zločinným uskupením jakéhokoli typu. Prosím vás k vašemu dobru, abyste změnili život. Žádám vás o to jménem Božího Syna, který ač potíral hřích, nikdy neodmítl žádného hříšníka. Neupadněte do oné děsivé pasti přesvědčení, že život závisí na penězích a že ve vztahu k nim všechno ostatní ztrácí hodnotu a důstojnost. To je pouhá iluze. Peníze si neodneseme na onen svět. Peníze nedávají pravé štěstí. Násilí používané ke hromadění peněz prosáklých krví nás nečiní mocnými, ani nesmrtelnými. Všichni dříve či později předstoupíme před Boží soud a nikdo nebude moci uniknout. Tatáž výzva ať dojde i k lidem, kteří podporují korupci anebo jsou jejími spoluviníky. Tato páchnoucí rána společnosti je těžkým hříchem, který volá k nebi, protože podkopává základy osobního i společenského života. Korupce brání hledět do budoucna s nadějí, protože svojí zpupností a chtivostí maří plány slabých a utiskuje ty nejchudší. Je to zlo, které hnízdí v každodenních gestech, aby se pak projevilo veřejnými skandály. Korupce je zatvrzelost ve hříchu, snaží se nahrazovat Boha iluzí peněz jakožto formou moci. Je to dílo temnot, nesené nedůvěrou a pletichařením. Corruptio optimi pessima, říkal oprávněně svatý Řehoř Veliký, aby vyjádřil, že se nikdo nemůže cítit imunním před tímto pokušením. K jeho zdolání v osobním i sociálním životě je nezbytná rozvážnost, bdělost, oddanost a průzračnost spolu s odvahou denuncovat. Pokud totiž není otevřeně potíráno, dříve či později zkompromituje a zničí život. Toto je příhodná doba ke změně života! Toto je chvíle dotyku srdce. Tváří v tvář spáchanému zlu, i těch nejhorších zločinů, je čas uslyšet pláč nevinných, připravených o majetek, o důstojnost, o to, co mají rádi, i o život samotný. Zůstat na cestě zla je pouze zdrojem klamu a sklíčenosti. Pravý život je zcela jiný. Bůh neúnavně podává ruku. Vždycky je ochoten vyslyšet, já také, stejně jako moji bratři biskupové a kněží. Důležité je pouze přijmout pozvání k obrácení a podrobit se spravedlnosti, zatímco církev nabízí milosrdenství. 20. Nebude neužitečné poukázat v tomto kontextu na vztah mezi spravedlností a milosrdenstvím. Nejsou to dva odporující si aspekty, ale dvě dimenze jediné skutečnosti, která se postupně rozvíjí až k dosažení svého vrcholu v plnosti lásky. Spravedlnost je zásadní pojem pro občanskou společnost, kde obvykle odkazuje na právní řád, kterým se aplikuje zákon. Spravedlností se také rozumí, že každému má být dáno, co mu náleží. V Bibli se častokrát zmiňuje božská spravedlnost a Bůh jako soudce. Obvykle je tam chápána jako celistvé dodržování Zákona a jednání každého dobrého Izraelity odpovídající přikázáním daných Bohem. Tato vize nicméně nejednou vedla k upadnutí do legalismu, mystifikovala původní význam a zatemňovala hluboký smysl spravedlnosti. K překonání legalistické mentality je třeba zmínit, že v Písmu svatém je spravedlnost chápána bytostně jako důvěřivé svěření se Boží vůli. Ježíš mluví častěji o důležitosti víry než o dodržování Zákona. V tomto smyslu je třeba chápat Jeho slova, když u stolu s Matoušem a dalšími celníky a hříšníky říká farizeům, kteří mu odporovali: „Jděte a naučte se, co znamená: »Milosrdenství chci a ne oběť«. Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky (Mt 9,13). Vzhledem k pojetí spravedlnosti jakožto pouhého dodržování Zákona, který soudí a dělí lidi na spravedlivé a hříšníky, Ježíš ukazuje velký dar milosrdenství, které hledá hříšníky, aby jim nabídlo odpuštění a spásu. Potom je zřejmé, proč byl Ježíš kvůli této tak osvobozující vizi, jež je zdrojem obnovy, odmítnut jak farizeji, tak učiteli Zákona. Ti kvůli věrnosti Zákonu kladli 15

na bedra druhých jenom břemena, čímž anulovali Otcovo milosrdenství. Poukaz na dodržování Zákona nemůže být na překážku pozornosti k potřebám týkajících se lidské důstojnosti. Zmínka, kterou se Ježíš odvolává k textu proroka Ozeáše – „chci lásku a ne oběť“ (6,6), je zde velice příznačná. Ježíš prohlašuje, že od nynějška má být pravidlem života Jeho učedníků primát milosrdenství, jak dosvědčuje On sám, když stoluje s hříšníky. Milosrdenství je zjeveno jako zásadní dimenze Ježíšova poslání. Je opravdovou výzvou těm, kteří s ním diskutovali a lpěli na formálním respektování Zákona. Ježíš jde však za Zákon; Jeho přívětivost k těm, které Zákon považoval za hříšníky, umožňuje chápat, kam až sahá Jeho milosrdenství. Také apoštol Pavel šel podobnou cestou. Nežli potkal cestou do Damašku Krista, byl jeho život zaměřen na spravedlnost spočívající v zachovávání Zákona (srov. Flp 3,6). Obrácení ke Kristu vedlo k otočení jeho vize až do té míry, že v listu Galaťanům prohlašuje: „Víme, že člověk je uznán za spravedlivého jen tehdy, když uvěří v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, jak je nařizuje Zákon“ (Gal 2,16). Jeho pojetí spravedlnosti se radikálně mění. Pavel nyní klade na první místo víru a nikoli Zákon. Spásy se nedosahuje dodržováním Zákona, nýbrž vírou v Ježíše Krista, který svojí smrtí a zmrtvýchvstáním přináší spásu milosrdenstvím, které ospravedlňuje. Boží spravedlnost se nyní stává osvobozením pro utiskované z otroctví hříchu a všech jeho důsledků. Spravedlností Boha je Jeho odpuštění (srov. Žl 51,11-16). 21. Milosrdenství neodporuje spravedlnosti, ale je výrazem Božího zacházení s hříšníkem, kterému nabízí další možnost nápravy, obrácení a víry. Zkušenost proroka Ozeáše nám pomáhá nahlédnout, jak překonávat spravedlnost milosrdenstvím. Epocha tohoto proroka patří v dějinách židovského lidu k těm nejdramatičtějším. Království je blízko zkáze, lid nezachoval věrnost smlouvě, vzdálil se od Boha a ztratil víru Otců. Podle lidské logiky je spravedlivé, že se Bůh rozhodne odvrhnout vyvolený lid. Nezachoval uzavřenou smlouvu a zasluhuje tedy náležitý trest, tedy vyhnanství. Prorokova slova to dosvědčují: „Nevrátí se do egyptské země, leč jeho králem bude Ašur, protože se odmítl vrátit ke mně“ (Oz 11,5). A přece po této reakci odvolávající se na spravedlnost, prorok radikálně modifikuje svůj jazyk a vyjevuje pravou Boží tvář: „Obrací se ve mně srdce, rozněcuje i soucit. Nebudu jednat podle žáru svého hněvu, nezničím znovu Efraima, neboť jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe, a nevzplanu hněvem“ (Oz 11,8-9). Svatý Augustin, jako by komentoval tato prorokova slova, říká: „Bůh snadněji zadrží hněv než milosrdenství“. Je tomu právě tak. Boží hněv trvá okamžik, ale jeho milosrdenství navěky. Kdyby se Bůh zastavil u spravedlnosti, přestal by být Bohem a byl by jako všichni lidé, kteří se dovolávají zákona. Spravedlnost sama nestačí a zkušenost učí, že odvolávat se pouze na ni, hrozí jejím zničením. Proto Bůh přesahuje spravedlnost milosrdenstvím a odpuštěním. Neznamená to spravedlnost znehodnotit nebo učinit zbytečnou, naopak. Kdo chybuje, je stižen trestem. Není to však účel, nýbrž začátek obrácení, aby zakusil něhu odpuštění. Bůh neodvrhuje spravedlnost. Zahrnuje ji a překonává nadřazeným činem, ve kterém se zakouší láska, jež je základem pravé spravedlnosti. Musíme věnovat velkou pozornost tomu, co píše Pavel, abychom neupadli do téhož omylu, který apoštol vyčítal svým židovským současníkům: „Upadli do omylu při usuzování, jak Bůh ospravedlňuje, a chtěli k tomu dojít sami, a proto se nepodřídili Božímu způsobu ospravedlnění. Vždyť cíl 13

Enarr. In Ps. 76,11. 16 13

Zákona je Kristus, aby v něm dostal ospravedlnění každý, kdo věří“ (Řím 10, 3-4). Tato Boží spravedlnost je milosrdenství udělené všem jako milost mocí smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Kristův kříž je tedy Boží soud nad námi všemi a nad světem, protože nám nabízí jistotu lásky a nového života. 22. Jubileum s sebou nese také odpustek. Ve Svatém roce Milosrdenství má zvláštní význam. Boží odpuštění našich hříchů nezná mezí. Ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista Bůh jasně vyjevuje tuto svoji lásku, která vede až ke zničení hříchu lidí. Nechat se smířit s Bohem je možné skrze Velikonoční tajemství prostřednictvím církve. Bůh je tedy vždycky nakloněn odpuštění a nikdy nepolevuje v jeho nabízení způsobem stále novým a neočekávaným. My všichni nicméně máme zkušenost hříchu. Víme, že jsme povoláni k dokonalosti (srov. Mt 5,48), ale silně pociťujeme tíži hříchu. Zakoušíme moc milosti, která nás proměňuje, ale zakoušíme také sílu hříchu, který nás podmiňuje. Navzdory odpuštění nosíme ve svém životě protiklady, které jsou důsledkem našich hříchů. Ve svátosti smíření Bůh odpouští hříchy, které jsou skutečně smazány. Přece však zůstává v našem chování a v našem myšlení jejich negativní otisk. Boží milosrdenství je však ještě silnější. Stává se odpustkem Otce, který skrze Kristovu nevěstu dosahuje ke hříšníkovi, jemuž bylo odpuštěno, osvobozuje jej ze zbývajících důsledků hříchu, uzpůsobuje jej k činům lásky a spíše k růstu v lásce než k opětovnému pádu do hříchu. Církev žije ze společenství svatých. V eucharistii se toto společenství, jež je Božím darem, uskutečňuje jako duchovní sjednocení, které spojuje nás věřící se svatými a blahoslavenými, kterých je bezpočet (srov. Zj 7,4). Jejich svatost přichází na pomoc naší křehkosti, a Matka církev je tak svojí modlitbou a svým životem schopna svatostí jedněch vyjít vstříc slabosti druhých. Žít tedy odpustek Svatého roku znamená přistoupit k milosrdenství Otce s jistotou, že Jeho odpuštění se vztahuje na celkový život věřícího. Odpustek je zakoušením svatosti církve, která má účast na všech dobrodiních Kristova vykoupení, aby odpuštění bylo rozšířeno až do nejzazších důsledků, kterých dosahuje Boží láska. Žijme intenzivně toto Jubileum, prosme Otce o odpuštění hříchů a o rozšíření milosrdenství Jeho odpustků. 23. Milosrdenství má platnost, která sahá za hranice církve. Vztahuje nás k judaismu i k islámu, které jej považují za jeden z nejvýznačnějších atributů Boha. Izrael jako první obdržel toto zjevení, které proniká dějinami jako začátek nezměrného bohatství nabízeného celému lidstvu. Jak jsme viděli, texty Starého zákona jsou proniknuty milosrdenstvím, protože vyprávějí o dílech, která vykonal Pán pro svůj lid v nejobtížnějších momentech jeho dějin. Islám označuje Stvořitele také přívlastkem milosrdný a milostivý. Tato jména často pronášejí věřící muslimové, kteří pociťují, že jsou ve své každodenní slabosti provázeni a podporováni milosrdenstvím. Také oni věří, že nikdo nemůže omezovat božské milosrdenství, protože jeho brány jsou otevřeny stále. Kéž prožití tohoto Jubilejního roku milosrdenství usnadní setkání s těmito náboženstvími a dalšími ušlechtilými náboženskými tradicemi, učiní nás otevřenými dialogu, abychom se lépe poznali a chápali, odstraní každou formu uzavřenosti a pohrdání a zažene každou formu násilí a diskriminace. 24. Nyní se obraťme k Matce Milosrdenství. Něha jejího pohledu ať nás v tomto Svatém roce provází, abychom všichni znovu objevili radost Boží něhy. Nikdo nepoznal hloubku tajemství Boha, který se stal člověkem, tak jako Maria. Všechno je v jejím životě utvořeno 17

přítomností milosrdenství učiněného tělem. Matka Ukřižovaného Vzkříšeného vstoupila do svatyně božského milosrdenství, protože se niterně podílela na tajemství Jeho lásky. Maria byla vybrána za Matku Božího Syna a od věků byla Otcovou láskou připravována stát se Archou Úmluvy mezi Bohem a lidmi. Střežila ve svém srdci božské milosrdenství v dokonalém souladu se svým Synem Ježíšem. Její chvalozpěv na prahu Alžbětina domu byl věnován milosrdenství, které sahá „od pokolení do pokolení“ (Lk 1,50). Také my jsme byli zahrnuti do oněch prorockých slov Panny Marie. To nám bude útěchou a oporou, až budeme procházet Svatou branou, abychom zakusili plody božského milosrdenství. Pod křížem Maria společně s Janem, učedníkem lásky, dosvědčuje slova odpuštění na Ježíšových rtech. Vrcholné odpuštění tomu, kdo jej ukřižoval, nám ukazuje, kam až může sahat Boží milosrdenství. Maria osvědčuje, že milosrdenství Božího Syna nezná mezí a dosahuje ke všem, aniž by někoho vylučovalo. Obraťme se k ní starobylou a stále novou modlitbou Salve Regina, aby k nám nikdy nepřestala obracet své milosrdné oči a učinila nás hodnými kontemplovat tvář milosrdenství, svého Syna Ježíše. Naše modlitba ať se rozšíří také na mnohé svaté a blahoslavené, kteří své životní poslání naplňovali milosrdenstvím. Zvláště myslím na velkou apoštolku milosrdenství, svatou Faustýnu Kowalskou, která byla povolána vstoupit do hlubin božského milosrdenství. Ať se za nás přimlouvá a vyprosí nám, abychom žili a putovali ve stálém Božím odpuštění a neochvějné důvěře v Jeho lásku. 25. Mimořádný Svatý rok je tedy příležitostí, abychom v každodenním životě prožívali milosrdenství, kterým nás Otec zahrnuje od věků. Nechme se v tomto Jubileu Bohem překvapit. On nikdy neustává otevírat dokořán bránu svého srdce, aby nám opakoval, že nás má rád a chce s námi sdílet svůj život. Církev mocně pociťuje naléhavost zvěstovat Boží milosrdenství. Její život je autentický a věrohodný, když je milosrdenství její přesvědčivou zvěstí. Ví, že její první úkol, zejména v naší době plné velkých nadějí a silných protikladů, spočívá v uvedení všech do obrovského tajemství Božího milosrdenství rozjímáním Kristovy tváře. Církev je povolána být jako první opravdovou svědkyní milosrdenství vyznávaného a žitého jako jádro Zjevení Ježíše Krista. Ze srdce Trojice, z nejhlubšího nitra Božího tajemství ať plyne a proudí bez ustání obrovská řeka milosrdenství. Tento pramen nebude nikdy vyčerpán těmi, kdo k němu přistupují. Každý z něho může čerpat pokaždé, když potřebuje, protože milosrdenství Boží je nekonečné. Jeho tajemství je neprobádatelné stejně jako je nevyčerpatelné jeho bohatství. Kéž je v tomto Svatém roce církev ozvěnou Božího Slova, které zní mocně a přesvědčivě jako slova a gesta odpuštění, opory, pomoci a lásky. Ať neúnavně nabízí milosrdenství a je vždy trpělivá v poskytování útěchy a odpuštění. Církev ať je hlasem každého muže a každé ženy a s důvěrou a bez ustání opakuje: „Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně“ (Žl 25, 6).

Dáno v Římě u sv. Petra 11. dubna o vigilii svátku Božího milosrdenství léta Páně 2015 ve třetím roce pontifikátu.

18

ZASEDACÍ POŘÁDEK – NEOPLAN STARLINER L V.I.P. 59

58

57

56

55

Jana BÁBÍKOVÁ

Patricie BÁBÍKOVÁ

Jiří BÁBÍK

54

53

52

51

Jakub NAVLÁČIL

Petra NAVLÁČILOVÁ

Josef MIKEŠ

Magda MIKEŠOVÁ

50

49

48

47

Josef SLOVÁK

Ludmila SLOVÁKOVÁ

Halina KARPINSKÁ

Jana FORMANOVÁ

Pavel SLOVÁK

46

45

44

43

Jarmila MIKULČÍKOVÁ

Marie FIŠEROVÁ

Vlasta RUDLOVÁ

Jana CROY

42

41

40

39

Anna MAŘASOVÁ

Miroslava ŠPENDLÍKOVÁ

Libuše MARTINKOVÁ

Václava ADAMCOVÁ

38

37

36

35

Bohuslav BAROŠ

Karel PAZDERA

Marie DANČÁKOVÁ

Josef DANČÁK

34

33

32

31

Jitka GAZDÍKOVÁ

Václav GAZDÍK

Františka MANDÍKOVÁ

Irena KRATOCHVÍLOVÁ

VCHOD

30

30

Vojtěch SLOVÁK

Vojtěch RÍDL

28

27

26

25

Eva CHRENKOVÁ

Marta STAŇOVÁ

Jan ŠILHÁN

Jaroslava ŠILHÁNOVÁ

24

23

22

21

Jaroslava KALINOVÁ

Marie PÁTEROVÁ

Anna BLAŽKOVÁ

Jiří BLAŽEK

20

19

18

17

Ludmila SLAVÍKOVÁ

Marie HNÁTKOVÁ

Josef ADAMEC

Jaroslav HOLADA

16

15

14

13

Marie VAKRČKOVÁ

Marie MENŠÍKOVÁ

Marie TRÁVNÍČKOVÁ

Zuzana POPÍŠILOVÁ

12

11

10

9

Martin NAVLÁČIL

Jaroslava NAVLÁČILOVÁ

Milada HURTÍKOVÁ

Marie PULTEROVÁ

8

7

6

5

Vlastimil VANĚK

Jiří REK

Zuzana JANSKÁ

Alena VOLDŘICHOVÁ

4

3

2

1

Josef BENÍČEK řidič

Jiří KUDRMANN

Marie KUDRMANNOVÁ řidič

VCHOD 19

24. červen 2016, pátek Narození svatého Jana Křtitele, slavnost Jan Křtitel je kromě Panny Marie jediný světec, jehož tělesné narození se v liturgii oslavuje. Už v V. století se tento den připomínal šest měsíců před narozením Ježíše Krista. Z Lukášova evangelia se vyrozumívá, že Jan byl už před svým narozením naplněn posvěcující milostí, a to tehdy, když přišla Maria k Alžbětě. Byl povolán, aby svým kázáním o Božím království a voláním po obrácení lidu připravil příchod Ježíše Krista. Ježíš od něho přijal křest a jeho první učedníci přišli z okruhu Janových učedníků. Jan se považoval jen za hlas volajícího na poušti, za předchůdce mocnějšího, který má po něm přijít.

VEČERNÍ CHVÁLY

V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Aby tvé slavné činy, svatý Jene, sluhové tvoji mohli srdcem volným radostně hlásat, nám rty poskvrněné očisti od vin. Z nebe je poslán anděl s Boží zvěstí, že budeš slavným synem otce svého, kterému zjeví s jménem tvým běh příští života tvého. Ten ale váhá v Boží přislíbení uvěřit, začež schopnost mluvy ztrácí, až jemu teprv tvoje narození dar řeči vrací. Když odpočívals v lůně jako robě, pocítils Vládce ve svatebním loži. Tu obě matky zjeví, díky tobě, tajemství Boží. Ať tobě věčně, Bože trojjediný, nejhlubší úctu vzdává celé nebe. Nám vykoupeným odpusť všechny viny, prosíme tebe. Amen. 20

PSALMODIE Ant. 1 Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Žalm 14 (15) Kdo je hoden objevit se před Bohem? Přistoupili jste k hoře Siónu a k městu živého Boha. (Srov. Žid 12, 22) 1

Kdo, Pane, smí v tvém stánku dlít, * přebývat na tvé svaté hoře?

2

Kdo životem jde bez poskvrn, * je řádný, upřímného srdce, kdo neukřivdí jazykem, † bližnímu svému neuškodí, * souseda svého nehanobí, –

3

4 5

kdo bohaprázdným pohrdá, * zato si váží bohabojných, kdo, i když ztrácí, drží slib: * svých peněz neužívá k lichvě a proti zájmům nevinného † ničím se nedá podplatit. * Kdo žije tak, je provždy pevný.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Ant. 2 Přišel jako svědek, aby svědčil o pravdě. Žalm 111 (112) Štěstí spravedlivých Žijte jako děti světla. Ovoce světla záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v životě podle pravdy. (Ef 5, 8. 9) 1 2 3

4 5 6

Blaze tomu, kdo má v úctě Pána, * kdo se těší z jeho přikázání. Bude mocný na zemi v svých dětech, * rodu věrných bude požehnáno. Blahobyt a hojnost v jeho domě, * navždy setrvá v své poctivosti. – Světlo svítí poctivým i ve tmách, * dobrý, slitovný je spravedlivý. Blaze tomu, kdo rád dá i půjčí, * kdo své věci řídí podle práva. Nestane se, aby zakolísal, * věčnou památku má spravedlivý. – 21

7 8 9

Nemusí se strachovat zlé zprávy, * pevný srdcem, důvěřuje v Pána. Odhodlaný srdcem, nebojí se, * svrchu hledí na své protivníky. Rozdělí se, štědře dává chudým, † navždy setrvá v své poctivosti. * Roste jeho moc a jeho vážnost. –

10

Hříšník se zlobou se na to dívá, † zuby skřípe, užírá se hněvem. * Nazmar vyjde žádostivost hříšných.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Přišel jako svědek, aby svědčil o pravdě. Ant. 3 Jan byl lampa hořící a zářící. Kantikum Projev úcty a klanění 3

Veliké a podivuhodné jsou tvé skutky, * Pane, Bože vševládný! Spravedlivé a věrné jsou tvé cesty, * Králi věků. –

4

Kdo by ti, Pane, nevzdával úctu, * kdo by neslavil tvé jméno? Neboť ty jediný jsi svatý, † a všechny národy přijdou a budou se před tebou klanět, * protože se zjevily tvé spravedlivé soudy.

Zj 15, 3-4

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Jan byl lampa hořící a zářící. KRÁTKÉ ČTENÍ Sk 13, 23-25 Z Davidova potomstva Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako Spasitele Ježíše. Před jeho příchodem hlásal Jan všemu izraelskému lidu křest obrácení. Když Jan svůj úkol končil, říkal: "Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Ale po mně přijde ten, kterému nejsem hoden zout opánky z nohou."

22

KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Připravte cestu Pánu, * vyrovnejte mu stezky. R. Připravte cestu Pánu, * vyrovnejte mu stezky. V. Po mně přichází ten, který byl dříve než já. R. Vyrovnejte mu stezky. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Připravte cestu Pánu, * vyrovnejte mu stezky. KANTIKUM PANNY MARIE Ant. ke Kantiku Panny Marie Dítě, které se nám narodilo, je víc než prorok. Spasitel o něm řekl: Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. PROSBY Bůh vyvolil Jana Křtitele, aby oznámil lidem, že se přiblížilo nebeské království. Radujme se z narození tohoto Kristova předchůdce a vyprošujme si od Boha dar pravého pokání: BOŽE, VEĎ NAŠE KROKY NA CESTU POKOJE. Bože, tys povolal Jana Křtitele, aby už v matčině lůně ohlašoval Kristův příchod, — nauč i nás připravovat cesty tvému Kristu. Tys vyvolil Jana Křtitele, aby ukázal na tvého Beránka, který vzal na sebe všechen náš hřích, — dej, ať i tvá Církev ukazuje na Krista tak, aby ho lidé poznávali. Tys chtěl, aby se tvůj prorok zmenšoval a Kristus rostl, — nauč nás nedávat přednost osobnímu prospěchu před službou tvému království. Tys posiloval Jana Křtitele, aby hájil spravedlnost až k prolití své krve, — dávej i nám sílu, ať vytrvale vydáváme svědectví tvé pravdě. Rozpomeň se na ty, kdo prošli branou smrti, — a uveď je do svého světla a pokoje. Otče náš, ... MODLITBA Bože, tys vyvolil svatého Jana Křtitele, aby připravil lid ochotný přijmout Krista; dej svému lidu pravou radost a veď všechny, kdo v tebe věří, po cestě pokoje a spásy. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání. Pán s vámi. R. I s tebou. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý.

R. Amen.

 23

25. červen 2016 Sobota 12. týdne v mezidobí 4. týden žaltáře

RANNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Když vrátilo se světlo dne, ať vděčným hlasem, radostně z nás každý chválu Bohu vzdá, Kristovu milost vyznává. Vždyť Tvůrce světa spolu s ním dal světlo dnům a nocím stín, a ustanovil pevný řád, kterého musí vždycky dbát. Světlo svých věrných, pravý dni, jenž nepodléháš vládě tmy, tvůj zrod noc nezadržela, neboť tvé světlo věčně plá. Dej, Otče, jenž jsi nezrozen, ať prožijeme tento den k radosti Krista našeho a plni Ducha Svatého. Amen. PSALMODIE Ant. 1 Dobré je opěvovat, Nejvyšší, tvé jméno, zrána tvou milosrdnost hlásat. Žalm 91 (92) Chvála Boha Stvořitele Vzdává se chvála za to, co učinil jednorozený Syn Boží. (Sv. Atanáš) 2

Dobré je oslavovat Pána, * opěvat, Nejvyšší, tvé jméno,

24

3 4

zrána tvou milosrdnost hlásat, * za noci potom tvoji věrnost s desítistrunnou harfou, s lyrou * a s chvalozpěvy při citeře. –

5

Blažíš mě, Pane, svými skutky, * já plesám nad dílem tvých rukou. –

6

Jak, Pane, skvělá jsou tvá díla, * jak myšlenky tvé přehluboké! Nerozumný to nepochopí, * bláhový pro to nemá smysl. Ať jako plevel bují hříšní, * ať vzkvétají, kdo pášou křivdy, to všechno jim je k věčné zkáze: * ty však jsi navždy svrchovaný! –

7 8

9

10

11 12

13 14 15 16

Neboť hle, tvoji nepřátelé, † tví nepřátelé, Pane, zhynou, * bezbožní budou rozprášeni. Mně jsi dal sílu tuřích rohů, * olejem čerstvým pomazals mě. Zvysoka shlížím na odpůrce, * naslouchám řečem pomlouvačů. – Jak palma vzkvete spravedlivý, * vzroste jak libanonský cedr. Kdo vsazeni jsou v domě Páně, * pokvetou na nádvořích Božích. Ponesou ovoce i v stáří, * zůstanou šťavnatí a svěží a budou svědčit: Pán je věrný, * je skála má, je právo samo.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Dobré je opěvovat, Nejvyšší, tvé jméno, zrána tvou milosrdnost hlásat. Ant. 2 Dám vám nové srdce a nového ducha do vašeho nitra. Kantikum Bůh obnoví svůj lid

Ez 36, 24-28

Budou jeho lidem a on – Bůh s nimi – bude jejich Bohem. (Zj 21, 3) 24

Vezmu vás z národů † a shromáždím ze všech zemí, * 25

25

26

27

28

a přivedu do vaší země. Vyleji na vás čistou vodu † a očistíte se od všech vašich nečistot, * a ode všech vašich model vás očistím. – Dám vám nové srdce * a nového ducha vložím do vašeho nitra, vezmu z vašeho těla srdce kamenné * a dám vám srdce z masa. Svého ducha vložím do vás † a učiním, abyste chodili v mých přikázáních * a dbali na má ustanovení a konali je. – Budete bydlet v zemi, kterou jsem dal vašim otcům, † a budete můj lid * a já budu váš Bůh!

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Dám vám nové srdce a nového ducha do vašeho nitra. Ant. 3 Pane, v ústech dětí a batolat zjednal sis chválu. Žalm 8 Velebnost Boží a důstojnost člověka Všechno podřídil pod jeho nohy a jeho dal jako svrchovanou hlavu Církvi. (Ef 1, 22) 2

Pane, náš vladaři, † podivuhodné je po celé zemi tvé jméno, * velebnost svou jsi rozestřel po celém nebi! –

3

Navzdory odpůrcům † už v ústech dětí a batolat zjednal sis chválu, * že musí zmlknout, kdo zná jen záští a pomstu. –

4

Hledím-li na tvá nebesa, dílo tvých prstů, * anebo na měsíc, na hvězdy, jak jsi je stvořil: co tu je člověk – a přesto na něho myslíš! * Co tu je smrtelník – přesto se o něho staráš! –

5

6 7 8 9

Učinil jsi ho jen o málo menším, než andělé jsou, * ověnčil jsi ho slávou a ctí; jeho jsi učinil vládcem nad dílem rukou svých, * všechno mu k nohám položil: ovce a dobytek všechen a navíc i polní zvěř, † na nebi ptáky a v moři ryby a vůbec vše, * co jen se hemží stezkami vod. –

26

10

Pane, náš vladaři, * podivuhodné je po celé zemi tvé jméno.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Pane, v ústech dětí a batolat zjednal sis chválu. KRÁTKÉ ČTENÍ 2 Petr 3, 13-15a Čekáme – jak to Pán slíbil – nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost. Když tedy na to musíte čekat, milovaní, horlivě se snažte, abyste byli před ním bez poskvrny a bez úhony v pokoji. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Ať zajásají moje rty, * až tobě budu hrát a zpívat. R. Ať zajásají moje rty, * až tobě budu hrát a zpívat. V. Ať i můj jazyk celý den velebí tvoji spravedlnost. R. Až tobě budu hrát a zpívat. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Ať zajásají moje rty, * až tobě budu hrát a zpívat. ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM Ant. k Zachariášovu kantiku Pane, uveď naše kroky na cestu pokoje. PROSBY Klaňme se Bohu, neboť on dal skrze svého Syna světu naději a život, a pokorně prosme: BOŽE, VYSLYŠ NÁS. Pane a Otče všech, tys nám dopřál dočkat se začátku tohoto dne, — dej nám i milost žít s Kristem ke tvé chvále. Zachovej nám víru, naději a lásku, — které jsi vlil do našich srdcí. Uč nás stále pozvedat naši mysl k tobě, — abychom ochotně odpovídali na tvé volání. Nedej nám podlehnout zlým úkladům a nástrahám — a odvrať naše kroky od každé špatnosti. Otče náš, ... MODLITBA Všemohoucí věčný Bože, ty jsi pravé světlo, které nikdy nehasne; stůj při nás, když skončila noc a nastal nový den, vyveď nás z područí zloby a naplň nás jasem své milosti a pravdy. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. 27

Sv. Leopold Mandič (1866-1942)

Zpovědnice tohoto kapucínského bratra, pocházejícího z Chorvatska, byla v italské Padově v první polovině 20. století stále obležena kajícníky. Skoro třicet let trávil dvanáct až patnáct hodin denně ve skrytu své cely-zpovědnice, naslouchaje a odpouštěje hříšníkům ve jménu Božím. S ohledem na svou malou postavu a své velmi pokorné vystupování, našli se i mezi jeho spolubratry takoví, kteří ho podceňovali. Říkali, že je "neznalým zpovědníkem, příliš širokých rukávů (velkorysosti), který rozhřeší všecky bez rozdílu". Kdosi ho s pohrdáním označil za "frátra, co rozhřeší všechny". Přesto byl nejvíce vyhledávaným. Skromně se omlouval: "Říkají, že jsem příliš dobrý, ale když si někdo přede mnou klekne, není to dostatečný důkaz, že chce dosáhnout Božího odpuštění?" "Pohleď - říkal jednomu spolubratrovi - On sám nám dal příklad! Nejsme to my, kdo za duše zemřel, to On prolil svou božskou krev. S dušemi musíme jednat tak, jak nás svým příkladem naučil On". Při jiné příležitosti vysvětloval: "Kdyby mě Ukřižovaný káral pro mou "velkorysost", odpověděl bych mu: "Tento špatný příklad, jste mi, Pane, dal vy! Já jsem ještě nedospěl k takovému šílenství, abych za duše zemřel!" A přece měl tento tak dobrý a otcovský frátr tajemství: právě on, který přijímal všechny, těšil je a všem dával jistotu nekonečného Božího milosrdenství, zakoušel sám pro sebe stálý zdrcující strach z Božího soudu, i když sám pokorně připouštěl, že se nikdy nedopustil těžkého hříchu, takže mohl říci: "Cítím se ještě dětskou duší!" Po pateru Leopoldovi se tedy žádalo, aby žil a zakoušel i pro své kajícníky, celou dramatickou a bolestnou krásu této svátosti. V posledních letech byl tak zneklidněný, že mnohdy celé noci proplakal a doléhala na něj nevýslovná hrůza, takže jako Ježíš v Getsemanech hledal nějakou spřízněnou duši, která by mu byla nablízku. Svědkové vypověděli, že i na smrtelném lůžku, "vypadal jako Ježíš na kříži, když na něm spočívaly všechny hříchy světa a cítil se nebeským Otcem opuštěný". Zcela ho uklidnilo jen slovo jeho zpovědníka, když na něm spočinula stejná milost odpuštění jakou rozdílel jiným. Nebyla to žádná psychologická křehkost či senilní slabost, nýbrž zcela mimořádné rozhodnutí Ježíše dát mu podíl na dramatu svého utrpení. Jiní mohli diskutovat o problému neřešitelného vztahu mezi Božím milosrdenstvím a jeho spravedlností, zatímco pateru Leopold bylo dáno jej prožívat s Ukřižovaným Ježíšem. Proto hříšníkům vyhrazoval veškeré milosrdenství, zatímco ve svém srdci uchovával všechna práva Boží spravedlnosti, takže potom, co hříšníkům odpustil - říkával: "Pokání vykonám já!" 28

Není snadné vysvětlit slavné a těžké poslání, které Bůh svěřil pateru Leopoldovi - žít a zakoušet (i pro své kajícníky) celou dramatickou a bolestnou krásu této svátosti, tak často křesťany opomíjené. Příliš mnozí totiž zapomínají, že spolu s eucharistii je žhoucím srdcem křesťanství. Každému křesťanovi je třeba neúnavně opakovat: tajemství vykoupení se týká právě tebe, právě tvé nezbytnosti spásy, tvého osudu! Ve svátosti smíření můžeš mít osobní podíl na událostech Krista utrpení: nejprve vědomím, že jsi ukřižoval Pána života (vyznání hříchů), pak vděčností, díkůvzdáním a adorací (v odpuštění). Právě tady Ježíšova krev prolitá na kříži sestupuje přímo do tvé duše. "Bůh dává přednost pokořující se chybě před pyšnou dokonalostí." „Celým důvodem mého života musí být Boží plán, tj. abych i já svým způsobem přispíval k tomu, aby se jednoho dne podle příkazu božské Moudrosti, která všechno uspořádává s pevností a mírností, východní odpadlíci vrátili ke katolické jednotě. Musím být stále připraven k práci. Narodili jsme se, abychom vynakládali úsilí, a odpočineme si v ráji. Jsem povolán k záchraně svého lidu, tj. slovanského lidu, a současně jsem povolán k záchraně duší, především prostřednictvím služby svátosti pokání.“ (sv. Leopold Mandič) Svatí posvěcují místo, kde žili. Tak jako František z Assisi svou poustevnu, Antonín Padovu, Jan Vianney Ars, Pius z Pietrelciny San Giovanni Rotondo. V Padově není jen bazilika svatého Antonína. Je zde i malá cela/zpovědnice v klášteře kapucínů na náměstí Svatého Kříže, která se stala předmětem zájmu. Zde sv. Leopold Mandič vyslechl během třiceti bezpočet hříšných příběhů. Toto "místečko" zůstalo nepoškozeno při leteckém náletu dne 14. května 1944, jak malý kapucín předpověděl: "Kostel a klášter budou zasaženy bombami, ale ne tato cela. Zde Bůh projevoval milosrdenství duším: musí být uchována jako památník jeho dobroty". Život svatého zpovědníka byl uzavřen na ploše těch několika metrů čtverečních. Není snadné vyprávět o jeho životě, protože byl příliš prostý a skrytý před věděním světa. Narodil se 12. května 1866 v Herzog Novi, v Dalmácii, při vstupu Kotorské úžiny do Adriatického moře, jako poslední z dvanácti dětí. Dějiny tohoto místa byly velmi pestré. Před r. 1538 patřilo ale do Turecka, od r. 1687 do Benátské republiky, pak se od r. 1814 stalo součástí Rakouska, od r. 1918 patřilo k Jugoslávii a nyní od r. 1994 patří do Bosny a Hercegoviny. Dům, ve kterém se Bohdan narodil, byl vlastně palácem po bohatých předcích, jeho rodiče však žili na hranici chudoby. Jejich bohatstvím však byly děti a křesťanské ctnosti. Pokřtěn byl dne 13. června jménem Bohdan (tj. Bohem daný). Jeho otec Petr Mandič, který byl rybář a obchodník tzv. paron de nave (tj. doslova: pán lodi) se oženil se Carlotou Zarevičovou, která byla stejně jako on přesvědčená katolička. Na matku vzpomínal Bohdan často a rád. Říkával: "Byla to osoba mimořádně soucitná. Za to, čím jsem, vděčím především jí". Byl to citlivý, soustředěný, velmi inteligentní chlapec, který se zajímal jen o školu a kostel. Dětské hry mu však pochopitelně nebyly cizí. Jednou hrál s 29

kamarády na pláži před domem kuličky. Hráli o měďáky a jeden z jeho kamarádů stále prohrával, až se dostal do situace, že už neměl žádné mince a ze zlosti vykřikl škaredou nadávku. Malého Bohdana to velmi mrzelo a vyndal tedy z kapsy všechny mince, které měl a nabídl je tomuto chlapci se slovy: To všechno může být tvoje, když mi slíbíš, že už taková slova nebudeš používat. Stiskli si ruku, a bylo dojednáno. To byla jedna z prvních obětí budoucího bratra kapucína, které rád přinesl pro věc přátelství a jednoty mezi lidmi. V šestnácti letech dne 16. listopadu 1882 vstoupil do kapucínského semináře v Udine. Bohdanovo kapucínské povolání se zrodilo ze silné apoštolské touhy. Začínal takto svou cestu, aby se jako misionář vrátil "mezi svůj lid". Impulsem k aktivnímu apoštolátu byly rovněž františkánské oslavy započaté papežem Lvem XIII. Během dvou let, které strávil v Udine se snažil tichem a sebecvičením upravit svou řečnickou vadu, příšernou překotnost, která byla překážkou v jeho touze po komunikaci, vyvěrající ze srdečné a extrovertní povahy. Brzy se stal všestranným vzorem. Zkušební rok strávil v Bassano del Grappa (Vicenza), kde dne 2. května 1884 přijal spolu s kapucínským hábitem jméno bratr Leopold. Následovalo tříleté studium filozofie v Padově, od roku 1885 do 1888. Dne 18. června 1887 – jak on sám zapsal – poprvé uslyšel hlas Boží, který k němu promlouval o návratu východních odpadlíků ke katolické jednotě. A tento cíl se stal základní orientací jeho života, ústředním motivem jeho tužeb, smyslem jeho poslání. Na podzim roku 1888 přesídlil do kláštera Nejsvětějšího Vykupitele v Benátkách, poblíž Židovského ostrova (Giudecca), kde strávil dva roky teologických studií. Poté byl vysvěcen na kněze dne 20. září 1890 v kostele Panny Marie Ochránkyně Zdraví v Benátkách. Zde přichází jeho další velká oběť. Představení mu totiž nedovolili, aby šel do své rodné obce sloužit primiční mši svatou. Zpracoval to v sobě, přijal to, a jeho osobní přítomnost musel nahradit obraz, který místo sebe poslal. Po vysvěcení se mu zdálo, že naplnění jeho misionářského snu se již přiblížilo. Ihned požádal představené, aby jej vyslali jako misionáře na Východ. Ale odpověď byla zamítavá. Jeho koktavost byla příliš výrazná a navíc byl velmi malého vzrůstu. Představení jej tedy nepovažovali za vhodnou osobu. I další opakované žádosti byly zamítnuty. Stáhl se do poslušného ticha, do tajemství modliteb za jednotu, do polostínu zpovědnice. Ta se nyní měla stát jeho polem pro misionářské působení a úsilí o smiřování, které tolik toužil přinést do rodných krajin. Bylo to pole mnohem rozlehlejší než vysněné východní země. Jeho každodenní mše, prožívaná jako ekumenické úsilí, prohlubovala světlo jeho poslání, které z něj pak pronikavě a moudře vyzařovalo ve zpovědnici. Během sedmiletého pobytu v Benátkách, kdy stále rostlo jeho ekumenické nadšení, se on, i když malý a nemotorný, stal ve svém hábitu vztažným bodem, skutečným mistrem ducha s mimořádnými dary Ducha. Tříletý pobyt v malém hospici v Zaře se mu jevil jako přiblížení jeho ekumenickému ideálu. Přestože nevykonával žádnou přímou činnost, musel se zde cítil jako ve svém živlu, ideálně blízko svému lidu. Ale potom byl povolán do Itálie, do Bassana, kde strávil pět let v plné činnosti jako zpovědník a v modlitbám a studiu svých oblíbenců sv. Tomáše a sv. Augustina. V roce 1905 byl na rok poslán jako místní vikář do kláštera Capodistria. Pak byl znovu povolán do Itálie, kde strávil tři roky v Thiene (Vicenza) u mariánského poutního kostela na hoře Olmo (Montolmo). Zde byl animátorem několika skupin františkánských terciářů, a v noci trávil mnoho hodin modlitbami, jejichž intenzitu ještě zesílil po posměšném žertu, který si z něj ztropily tři mladé dělnice a kvůli kterému mu bylo dočasně odňato zpovědní 30

pověření. Zdálo se mu, že se celý svět zhroutil: jeho povolání na Východ, touha po aktivním apoštolátu, veřejně prospěšné služby. Byl pouhým drobným bratrem a nehodil se na nic jiného než na zpovídání. A teď i z toho byl odvolán. Sebezapírání a mystické odevzdání se do modlitby, které ho současně roztrpčovalo i povznášelo. Když byl v roce 1909 přeložen do Padovy, představení mu svěřili vedení studentů a výuku patrologie (nauky o učitelích Církve prvních dob) a jeho se zmocnilo nové apoštolské nadšení a toužil se věnovat kázání vycházejícímu z jeho četby a výuky. Byl hluboce zasažen zjištěním, že mnozí kněží a věřící se v kázání honosili pohanskou vzdělaností. Přestože kvůli své koktavosti neměl dar slova, uměl zasadit do srdcí mnohých lásku ke kázání vycházejícím z evangelia. Toto období naplněné studiem a výučováním v Padově představovalo dramatický vrchol jeho misionářského a ekumenického poslání, které se proměnilo v hrdinské nabídnutí sebe samého jako oběti a holokaustu (zápalná oběť). V lednu 1911 psal svému duchovnímu vůdci, který mu následně odpověděl: "Buďte si jist, že tento postoj modlitby a oběti před nebeským Otcem přinese velký prospěch odpadlým národům." Dne 19. listopadu 1912 se nabídl jako oběť za své studenty. Tyto hrdinské činy představovaly rozhodný okamžik jeho života, začátek nového duševního rozměru. Nyní už si Otec Leopold zvolil postoj ustavičné oběti, formou naprosté poslušnosti, která získala jezuitský nádech a mystiky sebezapírání snášeného s veškerou bohatostí jeho silného dalmatského lidství. Bylo mu tehdy již čtyřicet sedm let. Bylo pro něj těžké nahradit své sny o misionářském apoštolství utrpeními přijatými v souladu s Kristem a sv. Františkem. Jeden z životopisců o něm píše: "Nabízel svým žákům, kajícníkům, přátelům vše co mohl ze sebe nabídnout – tělesně i bytostně. Život byl dán zcela v sázku: dán v sázku, protože vyhozen." Dne 20. června 1912 byl v kapucínském klášteře v Padově posvěcen boční oltář Neposkvrněného Početí Panny Marie, který byl velmi blízko jeho zpovědní cely. Od té doby tam sám často chodil ve volných chvílích, a také svým kajícníkům doporučoval, aby se tam na zpáteční cestě po zpovědi zastavili. Pannu Marii oslovoval něžně benátským nářečím: "Parona benedeta" (požehnaná Paní) a vznikl tak protějšek k oslovení Krista, kterého rovněž oslovoval "Paron benedeto" (požehnaný Pán). Ke všem utrpením, které přinášel věk a nemoci říkával: "Když to tak "Paron" chce, je to jistě správné". Když byl v roce 1914 zproštěn vedení studentů, jeho budoucí život se stal mučednictvím zpovědní služby, byl jakoby ukřižován ve zpovědnici, zde realizoval své touhy po sjednocení. Jeho srdce však zůstalo stále na Východě. Proto opakovaně odmítal italské občanství, i když kvůli tomu byl během první světové války nucen k pobytu v exilu a v letech 1917–1918 musel putovat po jižní Itálii, od jednoho kláštera k druhému, jakožto občan habsburské říše, která tou dobou byla s Itálií ve válce. Když byly v roce 1923 Istrie a Quarnato připojeny k Itálii, otec Leopold byl jmenován jako zpovědník do Zary. Naplnila jej nepopsatelná radost. Možná to bude obrat k lepšímu. Ihned se přestěhoval do místa svého nového určení, ale zanedlouho, 16. listopadu, byl znovu povolán do Padovy. Jeho nečekaný objezd rozrušil velké množství kajícníků, kteří se obrátili na biskupa Eliu Dalla Costa ministr provinciál Odorik z Pordenone byl nucen povolat maličkého bratra zpátky. Ten pak pokračoval ve svém tichém mučednictví, trochu zmírněném v roce 1924 kurzem chorvatštiny pořádaném v Benátkách pro mladé bratry. Doufal, že si vyškolí skupinu misionářů pro východní země, proto doplňoval svou výuku apoštolskými hlásáními. Bylo mu padesát pět let. Dne 13. listopadu 1927 zapsal na kousek papíru další 31

ze svých nespočetných slibů ve věci návratu východních odpadlíků k jednotě s katolickou Církví. Do jeho zpovědnice mířili lidé všech stavů: malí i velcí, učenci i nevzdělanci, věřící, kněží, klerici i laici. Uzavřený ve svém pokojíčku o rozměrech dva na tři metry, s okénkem jen špatně chráněným proti rozmarům počasí a vedoucím na těsný dvorek, kde byl vzduch k zalknutí, sloužil Otec Leopold až do smrti službou smíření a milosrdenství. Jeho Východem byla každá duše, která přišla požádat o jeho duchovní pomoc. On sám 13. ledna 1941 napsal: "Kterákoliv duše, která bude potřebovat moji službu, bude pro mě Východem". Zpovídal deset až dvanáct hodin denně, nedbal chladu, horka, únavy, nemocí. "Buď klidný – říkával svým kajícníkům – polož všechno své trápení na má ramena, postarám se o to," a bral na sebe pokání, modlitby, noční bdění, půsty a bičování až do krve. Kajícníkům radostně chodil vstříc. Někteří se zdráhali vstoupit do jeho ubohé celičky, a tak na ně již zdaleka volal: "Jen pojďte, můj pane, jen pojďte… a přijměte místo!" Jistý kajícník to jednou špatně pochopil a po příchodu do zpovědní místnosti si omylem sedl do křesla, ve kterém sedával zpovědník. P. Leopolda to nevyvedlo z míry a klidně k němu přiklekl a naslouchal mu v kleče na kolenou! Po zpovědi P. Leopold s oblibou říkával: "A přijďte zase… budeme jistě dobří přátelé!" A kdykoli se při zpovídání s kajícníkem řádně zapotil, říkával: "Velice vám děkuji, děkuji mnohokrát." Byl obviňován z laxismu, neboli nedostatečné přísnosti na kajícníky a musel proto snášet mnoho protivenství. On však vždy ukazoval na Kříž a s obdivuhodnou zkušeností mluvil o Božím milosrdenství: "Jestliže mě Ukřižovaný nařkne z toho, že patřím k "širokým rukávům" odpovím: Tento smutný příklad, blahoslavený pane, jste mi dal vy. Já jsem ještě nedospěl k šílenství chtít zemřít za duše!" Ale příběh jeho zpovědního působení by byl nádhernou poemou, radostným tancem charismat a milostí i zázraků, které by byly na dlouhé vyprávění. Jeho obětní duch byl již připraven k poslednímu obětování. Na konci podzimu 1940 se jeho zdraví výrazně zhoršilo a bylo to stále horší. Na začátku dubna 1942 byl hospitalizován v městské nemocnici. Snažil se přehlížet, že má nádor na jícnu. V klášteře pokračoval ve zpovídání. Ze smrti měl ale strach a bolest jej stravovala. Dne 29. července 1942 zpovídal bez chvíle odpočinku a vyzpovídal 50 kněží a potom strávil celou noc na modlitbách. Ráno 30. července při přípravách na mši omdlel. Přenesli jej na lůžko, přijal svátost pomazání nemocných a zesnul opakuje neustále poslední slova modlitby Zdrávas Královno, s rukama vztaženýma k nebi téměř jakoby kráčel čemusi vstříc. Celá Padova se shromáždila kolem jeho tělesných ostatků a pohřeb byl skutečným triumfem. O třicet čtyři let později, 2. května 1976, jej papež Pavel VI. prohlásil blahoslaveným a 16. října 1983 jej papež Jan Pavel II. zapsal mezi svaté. Sochař Otmar Oliva zhotovil velmi zdařilou bronzovou sochu tohoto světce, kde je znázorněn jako sedící na židli při zpovídání. Kopie této sochy umístěné v děkanském kostele ve Šternberku byla darována také Svatému Otci Janu Pavlu II. a nachází se v kapli Centro Aletti v Římě.

32

Pater Leopold Slova Tomáše kard. Špidlíka, SJ provázející dílo akademického sochaře Otmara Olivy, jež chtějí být hudbou, která by zněla v uších těm, kteří se vpijí očima do viditelných barev a forem, aby se jim pak oba vjemy slily v jediné „slovo“, které je mostem mezi dušemi a srdci, setkávajícími se v duchu a kráse. Mnoho je těch, kdo mluví, málo však je těch, kdo chtějí slyšet, kdo naslouchají. Ty pak vyhledáváme. P. Leopold Mandič byl drobné postavičky, většinu své činnost strávil tím, že v Padově sedával shrbený ve zpovědnici a naslouchal. Gesto dvou rukou na soše nám ukazuje, že slyšel na dvě strany. Slyšel hlas lidí, kteří k němu přicházeli, a současně slyšel hlas Boha, který byl s ním. V dějinách církve bylo mnoho duchovních otců. Jejich privilegiem bylo, že znali Boha a znali srdce člověka. Obě tyto znalosti se získávají cestou, která je jiná než metoda vědy a techniky. Osoby božské i lidské nejsou předmětem výzkumů a experimentů, vede k nim cesta důvěry. Srdce člověka se získává láskou. Láska slyší jeho tlukot. Srdce bije ozvěnou stvořitelského slova Božího. Na počátku v ráji Bůh oslovil Adama a ten mu odpovídal. Začal božsko-lidský dialog. Zpovědník, jako je zde P. Leopold, sedí skrovně uprostřed, aby pomohl obnovit přímý rozhovor člověka se Stvořitelem. Proto má ucho nakloněno na obě strany. Podobá se překlada-teli, který zasáhne jenom tam, kde se Boží slovo stalo člověku nesrozumitelným. Snad žádná doba neplýtvala slovy jako dnešní. Proto se lidská řeč podobá zvadlým listům, které unáší podzimní vítr. Socha P. Leopolda nás učí pravému dialogu, který spojuje lidi mezi sebou a Tvůrcem. 33

Svatyně sv. Leopolda Mandiče DUCHOVNÍ PUTOVÁNÍ 1. ZPOVĚDNICE Tady otec Leopold zpovídal. V této cele strávil světec víc než třicet let, deset až dvanáct hodin denně, bez dnů odpočinku či dovolené. "Pane, pojďte, jen pojďte!", říkával, když si u lidí všiml nějaké obavy. V této atmosféře vlídnosti se pak nesl celý rozhovor. Nakonec často propouštěl penitenta útěšnými slovy rozloučení: "Pane, vraťte se, přijďte zas; budeme dobří přátelé". 14. května 1944 zdevastovalo kostel i klášter kapucínů těžké letecké bombardování: pouze zpovědnice otce Leopolda zůstala mezi sutinami netknutá v upomínku nezměrné dobroty, kterou Pán na tomto místě dosvědčoval odpouštěním hříchů, a obnovoval pouto přátelství a milosti s dušemi, které se od Něj vzdálily. V této maličké světničce se mocně projevovala Boží dobrota skrze opravdové duchovní zázraky víry a obrácení. Na tomto strohém, maličkém a chladném místě, Bůh skrze otce Leopolda rozehřál tolik srdcí. I my tu nyní dlíme v usebranosti: prosme, aby naše srdce, často strohé a chladné jako toto místo, bylo rozehřáno Ježíšovou láskou; naše temnoty prozářeny jeho světlem a naše slzy osušeny jeho odpuštěním. Jen tehdy, když se odevzdáme jeho odpuštění, dokážeme v odkazu na tuto celu - zůstat pevnými a silnými při bombardováních, která na nás v životě doléhají a dojít tam, kde už nebude noc ani pláč. 2. RELIKVIE RUKY V této kapli, u hrobu sv. Leopolda, setrval na modlitbě papež Jan Pavel II., 12. září 1982. Pak přistoupil k výklenku, kde se uchovává v relikviáři pravá ruka světce, ta ruka, která se vztahovala nad kajícníky všech společenských vrstev a každého věku, aby jim udělila odpuštění hříchů. Je to ruka hubená se stopami artritidy a pokání, která však uzdravila tolik bratří od zla, žehnaje jejich putování k lásce ke Kristu a aby jí zůstali věrni. Poté co papež připomněl tolik dobra, které pater Leopold vykonal, jak to "dosvědčuje" 34

jeho milosrdná ruka, přistoupil k výklenku a svou úctu ke svatému Leopoldovi vyjádřil políbením skleněného relikviáře. Toto gesto bylo pečetí "díkůvzdání" Církve vůči velkému a mimořádnému vysluhovateli Milosrdenství. Také my v usebranosti prosme, abychom zakusili milost Pánova požehnání, odpuštění a lásky. Jen skrze osobní setkání s Ním můžeme i my druhé milovat a jim odpouštět tak, jak nás to učil svatý Leopold. 3. PANNA MARIA "PARONA BENEDETA" Tuto sochu dostal otec Leopold v roce 1914. V kostele se naopak uchovává socha Neposkvrněné, která zůstala zázračně nedotčená při náletu v roce 1944. Na jejím oltáři otec Leopold denně slavil mši svatou. Byl si jistý, že v každém kostele najde oltář s Eucharistii a s Pannou Marii a při návštěvách je vždy vyhledával na prvním místě a před nimi setrvával v modlitbě. Je krásné mít přátele na této zemi, ale mnohem útěšnější je vědět, že je máme v nebi. Pannu Marii oslovoval v benátském dialektu svou "Parona benedeta" (Požehnanou paní). Napsal: "Ona přispěla k obnově lidských trosek, které způsobil první hřích, právem jí proto bylo svěřeno panství nade vším stvořením. Na zemi byla původkyní milosti, v nebi se stala morálním pramenem". Jeho zpovědnice mohla být chudá a chladná, ale vždy pamatoval na nějaký ten květ k výzdobě sochy Panny Marie. K ní se neustále modlil a svěřoval jí ty nejtěžší případy, ať už své či kajícníků. Nechme se oslovit několika úvahami svatého Leopolda: "Milost, o kterou prosíme je velká, ale jistě mnohem větší je Boží milosrdenství a láska. ... Vždy se modli k Panně Marii, která je morálním zdrojem všeho dobra". "Pochodeň víry a úcta k Panně Marii nás vedou v životních temnotách, abychom byli silní v naději". Když těšil a povzbuzoval tolik lidí, říkával: "V nebi máme srdce Matky". A totéž dnes opakuje i nám. 4. HROB SV. LEOPOLDA Pater Leopold zemřel 30. července 1942 v 7 hodin ráno. Oblékal se právě ke mši svaté, kterou nevynechal ani vážně nemocný. V krátkém intervalu jej postihla náhlá nevolnost. Skonal na 35

svém lůžku, s posledními slovy Salve Regina na rtech: poslední pozdrav Panně Marii, své "Parona benedeta". Tady leží svatý Leopold. jeho hrob je nepřetržitým a vroucím cílem poutníků, které přitahuje duchovní síla přítele, jenž nepřestává skýtat ochranu a útěchu. Svědectví, že život prožívaný v lásce k bližnímu, prozářený láskou Boží, zanechává stopu v dějinách. S žalmistou se modleme: "Neponecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj věrný spatřil porušení. Ukážeš mi cestu života, u tebe je plná radost, po tvé pravici je věčná slast" (Žl 16,10-11). Stejně jako Ježíšův hrob tak ani hroby svatých neodkazují na konec vztahu, nýbrž na život plného společenství v Bohu a mezi námi. Svatí jsou oněmi anděly, sedícími u hrobu, kteří říkají: "Proč pláčeš?" Přinesme svatému Leopoldovi naše zármutky a nechme na ně dopadnout světlu, vycházejícímu z Boží svatosti a z přátelství svatých. 5. POVOZ ZÁZRAKU Při návratu z pouti v Lurdech, v červenci roku 1934, byl svatý Leopold svědkem nevysvětlitelné události. Spolu s donem Luigim Callegaro nastoupil na padovském nádraží do povozu Augusta Formentina a vraceli se do kláštera. Byl s nimi i malý Angelo Bernardi. Projížděli ulicí Dante, když tu proti nim vyjely tramvajové vozy. Mezera mezi koly tramvaje a sloupy podloubí byla tak úzká, že jí povoz nemohl projet, aniž by byl rozdrcen. Svatý Leopold zavřel oči a modlil se k Panně Marii, jak to už udělal tolikrát během pouti. Kolemjdoucí začali křičet na vozku, aby zastavil, ale splašený kůň pokračoval v cestě ... a vůz zázračně projel nedotčen. Když si lidé všimli, že ve voze je i pater Leopold, zvolali: "Nic se nepřihodilo, protože tu je pater Leopold!" Ten však celý zmatený odvětil: "Vracíme se z Lurd. Jsme tu dva kněží. To Panna Maria nás zachránila!" Společníci pouti do Lurd potvrdili, že ho často slyšeli, jak pronášel: "Dnes jsme viděli úchvatné věci"; a ty se odehrály i při jeho návratu do Padovy. Kolikrát se v životě octneme v situacích, kdy není východiska, jako bychom byli na uzavřené cestě, vědomi si, že není úniku, než roztříštit se o protější zeď? Svatý Leopold nás učí, že pokud se dokážeme v modlitbě svěřit Pánu, On umí tvořit věci nové, otevřít nové horizonty tam, kde se nám cesta zdála být uzavřená, bez východiska. Prosme proto, aby nás posílil ve víře, abychom stále více důvěřovali Bohu, a tak se v životě každého z nás naplňoval záměr, který s námi má Bůh od věčnosti. 36

6. SEN O JEDNOTĚ KŘESŤANŮ Při volbě řeholního a kněžského života byl pater Leopold motivován tajným "snem": stát se misionářem ve své zemi, bohaté na dějiny, ale mnohem bohatší na náboženské rozpory; vrátit do katolické Církve ty, kdo se odloučili, zvláště pravoslavné bratry. Nějaký čas pobýval v Zaře, v Capodistrii, pak ve Fiume. Nikdy se však svého "snu" nevzdal. Leopold - opíraje se o jasná Pánova slova, - se cítil jako "pták v kleci se srdcem za mořem", a přece našel zcela osobní způsob, jak být misionářem: pět čtverečních metrů jeho zpovědnice se stalo jeho "Východem". Každý, kdo k němu přicházel, aby dosáhl smíření a niterné jednoty, byl přijat s láskou, nasměrován na Krista, právě tak, jak si to přál dělat se svými drahými "východními". Za ty se neustále až do konce modlil, obětoval mše svaté, své kající skutky a každou svou činnost. Tuto svou činnost vykonával po více než padesát let s vědomím, že Bůh si jej vyvolil, aby uskutečňoval Ježíšova slova: "Bude jen jeden ovčinec, jen jeden pastýř". "Ekumenizmus je hluboce dialogická zkušenost, vzájemně si naslouchat a mluvit spolu, lépe se poznávat; je to úkol, který mohou plnit všichni, zvláště pokud jde o ´duchovní ekumenizmus´, založený na modlitbě a sdílení, nakolik je to dnes mezi křesťany možné" (Benedikt XVI.). "Jednota je nad konflikty. Jednota je milost, o kterou musíme Pána prosit, aby nás osvobodil od pokušení rozdělení, bojů mezi námi, sobectví, pomluv. Musíme usilovat o jednotu" (papež František). "Nastolení plného společenství s východními Církvemi neznamená ani podřízení se jednoho druhému ani pohlcení, ale spíše přijetí všech darů, které Bůh každému dal (...). Jediné, po čem katolická Církev touží a oč já usiluji jako římský biskup, "Církve, která předsedá v lásce", je společenství s pravoslavnými Církvemi" (papež František). Svatý Leopold nás vybízí, abychom spolu s Ježíšem "snili" o jednotě jeho učedníků. Na tento úmysl je třeba se modlit, mít misijní srdce otevřené k dialogu. 7. ÚCTA A VDĚČNOST Předměty a dary v tomto sále, věnované svatému Leopoldovi, jsou svědectvím o všeobecné vděčnosti vůči světci, přátelství, překračující čas i prostor, jež posiluje úctu a důvěru. Svatý Leopold i po završení pozemského života žije v srdcích těch, kdo ho milovali, obdivovali a všech, kdo jej vzývají jako mocného přímluvce. Také my poděkujme Pánu za všechno, co nám dal a co nám den co den nepřestává dávat. Poděkujme za přátelé, které nám postavil po boku, za všechny, které nám poslal do cesty a kteří nás svou přítomností obohatili a vedli dlouhý úsek naší cesty. A prosme také svatého Leopolda o to, abychom podle jeho příkladu, prožívali svůj život jako dar pro druhé. A nyní, chceš-li, můžeš ve zpovědní místnosti svatyně slavit svátost smíření. 37

„DOCTOR EVANGELICUS“ - SVATÝ ANTONÍN PADUÁNSKÝ

„Pán jej obdařil schopností chápat Svatá písma, aby ke všemu lidu promlouval o Ježíši slovy, jež jsou nad med sladší. /Tomáš z Celana/

Svatý Antonín Paduánský se narodil v roce 1195 v portugalském Lisabonu. Jedna barokní tradice uvádí jako den jeho narození 15. srpen. Byl synem šlechtických rodičů Martina de‘Buglioniho a Marie Taveiry. Jeho rodný dům se nacházel jen pár metrů od lisabonské katedrály (obr.), v níž byl pokřtěn a dostal jméno Fernando. První léta formace strávil pod moudrým vedením dómských kanovníků. Mezi spolužáky byli i chlapci, kteří se už tehdy rozhodli pro kněžství. Právě tady se s největší pravděpodobností zrodila v srdci mladičkého Fernanda touha zvolit si kněžskou službu. Byla to však morální prostřednost, povrchnost a zvrácenost společnosti, jež ho přivedly ke vstupu do augustiniánského kláštera v São Vicente za hradbami Lisabonu, aby tak mohl žít evangelijní ideál bez kompromisů. Tady přebýval dvě léta. Jenže, obtěžován neustálými návštěvami dvou přátel, s nimiž neměl nic společného, požádal o přeložení do jiného augustiniánského kláštera. Tak se uskutečnila jeho první velká cesta dlouhá 250 kilometrů, jež dělí Lisabon od Coimbry, tehdejší portugalské metropole. Fernandovi bylo 17 let. Přišel do prostředí, kde posléze žil osm let (1212-1220) ve velké komunitě čítající kolem sedmdesáti členů. Pro lidskou a intelektuální formaci světce to byla léta nesmírně důležitá. Mohl se spolehnout na slovutné učitele i na bohatou a soudobou knihovnu. Fernando se zcela oddal studiu humanitních a teologických věd, i proto aby se vyhnul napětí, jež čas od času komunitou procházelo. Roky strávené v Santa Cruz v Coimbře zanechaly hlubokou stopu v psychické fyziognomii budoucího apoštola. Už povahou se jeví jako muž v ústraní, hrdý na své tajemství, jakoby uzavřený do svých pracovních povinností, které mu skoro nedopřály oddechu. Zcela svobodně se vzdal společenských ambicí, byl vzdálen tomu, aby stavěl na odiv sebe či své vlohy, nedůvěřoval polemikám a vůbec se nezajímal o vnějškovost jakéhokoli druhu, pokud jej k tomu nevedla povinnost evangelijního svědectví. Z Coimbry vychází jako zralý muž. jeho teologická kultura, živená Písmem svatým a tradicí Otců, dospěla do definitivního stádia. V Santa Cruz byl Fernando vysvěcen na kněze, někdy kolem roku 1220. Také v jeho případě byla prominuta církevní směrnice, která stanovila nejnižší věk k přijetí kněžství na třicet let. Koncem léta 1220 Fernando žádal, aby směl opustit řád kanovníků sv. Augustina a přijmout františkánský ideál. Není jisté, zda osobně poznal první františkány, kteří na území působili. Jisté je, že o nich slyšel vyprávět a že ho uchvátil jejich ideál. Fernanda strhl jejich příklad života, který se mu jevil jako nejvěrnější uskutečňování evangelijních zásad. Zvláště pak, když byly převezeny do Portugalska ostatky pěti františkánů, kteří zahynuli mučednickou smrtí v Maroku – z Infante Pedro do Ceuty a odtud do Algesiras, Sevilly a nakonec do Coimbry (kde jsou uctívány dodnes). Vypráví se i o zázracích, které ještě prohloubily úctu k nim. Byli rovněž sepsány jejich činy. To vše přispělo k tomu, že 38

františkánské hnutí bylo středem pozornosti všech portugalských věřících. Fernandova žádost o vstup k těmto následovníků svatého Františka z Assisi uzrála ve vizi mocného misijního povolání, a zvláště pak k prolití krve. V září roku 1220 Fernando odkládá bělostný augustiniánský hábit a obléká drsnou tuniku z hrubé látky a provaz kolem boků. Při této příležitosti rovněž opouští své křestní jméno a přijímá jméno Antonín, podle egyptského mnicha, po němž byla pojmenována pustevna Santo Antao dos Olivãis, kde žili františkáni. Po krátkém studiu františkánské řehole se Antonín vypravuje do Maroka. Cesta – jak po zemi, tak po moři – kudy se tam vydal zůstává neznámá. S největší pravděpodobností – podle františkánského zvyku – jej provázel spolubratr, ovšem i jeho jméno nám zůstává skryté. Poté, co dorazil na území Miramolinu do Marakéše či na další místa, přijal ho do svého domu nějaký křesťan, který zde sídlil z obchodních či jiných důvodů. Protože se chtěl světec obrátit na muslimy, musel se dokonale naučit jejich arabskému jazyku, což nebylo pro Lisaboňana té doby, pocházejícího z dvojjazyčné zóny, nikterak snadné. V opačném případě se mohl spolehnout na svého společníka: pokud ne oba, pak aspoň jeden z nich musel být v arabštině odborníkem. Antonín však své kazatelské plány nemohl uskutečnit, protože jej přepadla blíže nespecifikovaná tropická nemoc. Aby alespoň částečně vyzdravěl, rozhodl se vrátit do vlasti, aniž by jej opustil ideál mučednictví. Byl tedy přinucen Maroko opustit a po moři se vrátit domů. Ovšem z důvodu silných protivětrů byla loď odváta až k vzdálené Sicílii. Antonín, o němž tradice vyprávějí, že se vylodil v Milazzu (Messině), byl cizím neznámým mnichem, mladým a bez vládních pověření, navíc tělesně sužován nemocí. Sicilská rekonvalescence trvala asi dva měsíce. Poté, co se od sicilských spolubratří dověděl o generální kapitule, opustil Sicílii a vypravil se vzhůru do Assisi, kde kapitula zasedala od 30. května do 8. června 1221. Antonín z Lisabonu – nikomu neznám, protože vstoupil do řádu teprve před několika měsíci, strávil devítidenní zasedání v odloučení a samotě, ve sledování a úvahách. Byl jedním z mnoha. Ničím se nelišil. Při odchodu si jej žádný z „ministrů“ nevzal sebou. Jakmile skoro všichni odešli, povšiml si ho bratr Gracián, provinční mistr z Romagne. Jakmile se dověděl, že mladý frátr je knězem, požádal ho, aby šel s ním. Spolu s Graciánem z Bagnacavallo a dalšími spolubratry, Antonín dorazil v červnu 1221 do Montepaola. Dny trávil na modlitbách, meditacích a pokorné službě bratřím. Během této služby mohl světec vyzrát ve svém františkánském povolání, prohloubit náhle ukončenou misionářskou zkušenost, posílit asketické úsilí a žít kontemplací. Důvěryhodné prameny říkají, že svatý Antonín setrval v Montepaolu až do letnic (22. května) či maximálně do září téhož roku. Zpočátku, vzhledem k převažujícímu posvátnému ohledu jaký se bral na kněze, chovali se spolubratři k Antonínovi uctivě. Když viděl, jak si jeden ze společníků vytvořil ze skály pustevnu, naléhavě jej žádal, aby mu ji přenechal. A dobrý spolubratr se podřídil zanícené touze mladého Portugalce. A tak každého rána, po společných modlitbách, Antonín spěchal do své cely (dodnes pietně uchovávané), aby žil v samotě s Bohem, v přísném pokání a niterné modlitbě, ve vytrvalé četbě Písma svatého a meditacích. O kanonických hodinkách a po čas jídla se připojoval k bratřím. Ve své vroucí oddanosti pokání zkrušil natolik své zdraví posty, bděními a bičováním, že mnohdy po zaznění zvonu, který svolával ke shromážděním, klopýtal a téměř padal, nebýt jeho starostlivých spolubratří, kteří ho podpírali. Antonín si povšiml, že jeho ideální spolubratři spojovali modlitbu se 39

vzájemnou službou. Ale čím mohl přispět on sám? Promluvil o tom s kvardiánem. Došli k závěru, že by mohl umývat skromné kuchyňské nádobí a zametat dům. V září 1222 přijímali ve Forli kněžské svěcení dominikánští a františkánští řeholníci. Bylo zvykem, že předtím, než se hlouček těch, kdo měli být svěceni, odebral do městské katedrály, aby z rukou biskupa Alberta přijali posvátná svěcení, zaznělo ke kandidátům kázání. Nikdo však tímto úkolem nebyl dopředu pověřen a proto žádný z přítomných dominikánských ani minoritských kněží nebyl připraven. Když nadešel čas, aby někdo promluvil, všichni odmítli při takové příležitosti improvizovat Pouze představený z Montepaola znal Antonínovy vlohy. Poté, co by osloven, i on se chtěl vymluvit. Ale sklonil se před naléháním představeného a s klidem se ujal slova. S rozvíjejícím se dialogem ve zvučné latině, se výrazy stávaly vroucnějšími a přesvědčivými, originálními i působivými. I proti vůli, odhalil hlubokou biblickou kulturu a strhující spiritualitu. Posluchače ovládlo dojetí, nadšení a především úžas. Nicméně liturgie pokračovala dále svatými svěceními. Oči všech však byly od toho okamžiku upřeny na portugalského mnicha, zapomenutého eremitu, jenž se tak neslýchaným způsobem stal středem pozornosti své komunity. Znovu se vrátil do Montepaolo, ale jen aby se rozloučil se svou jeskyní, aby objal bratry, svěřil se jejich přízni a modlitbám. Rozhodli, že se soustředí na kazatelskou činnost, aby tak mohl plně uplatnit své znalosti a nadání. jeho věroučná příprava byla tak hluboká, že i sv. František mu začal důvěrně říkat „můj biskup“. V Rimini však Antonínova kázání neměla úspěch, neboť zde mezi obyvateli silně převažovali bludaři a ti ho přirozeně nechodili poslouchat. Sv. Antonín se tedy odebral na mořské pobřeží a začal kázat rybám. Hned se jich u něho nahromadilo velké množství. To byl jeho první, nikoli však poslední zázrak. Brzy následovaly další, které vzbudily ještě větší rozruch, takže ve sv. Antonínovi postupně převážil divotvůrce. proto ho začali posílat na místa, která byla nejvíce zamořena bludaři. Ve Veroně kázal proti tyranskému vládci tohoto města, Ezzelinovi da Romano a přimlouval se za uvězněné Guelfy. Po nějaké době si zvolil za své stálé sídlo malý klášter, zvaný Arcella, ležící asi kilometr od hradeb města Padovy. Jednoho večera se nemohl vrátit do své cely a zůstal ve městě jako host v domě hraběte Zina Camposampiera. Hostitel byl svědkem jiného známého zázraku. Viděl totiž sv. Antonína, jak drží něžně v náručí Jezulátko. Jeho tužbou bylo konat pokání na místech, kde se umrtvoval sv. František, např. ve Verně anebo v okolí Assisi. Pro takový způsob života však neměl dostatečně pevné zdraví. Bránila mu v tom zejména vodnatelnost. V postní době roku 1231 těžce roznemohl v poustevně u Camposampiero. Naložili ho na vůz, aby ho odvezli do Padovy. Když dojeli do jeho kláštera Arcella, sv. Antonín již dále nechtěl a zůstal tu ve své cele. Zrak měl stále upřený k nebi, a když se ho spolubratři ptali, zda něco vidí, odpověděl: „Ano, vidím svého Pána Ježíše Krista.“

40

Zdálo se, že usíná. Svatý Antonín zemřel 13. června 1231. Bylo mu teprve 36 let. Je až neuvěřitelné, co toho nastudoval, že tolik kázat a tolik vykonal. Za svatého jej prohlásil už Řehoř IX. necelý rok po smrti. Pius XII. mu přidal titul církevní učitel.



Sv. Antonín s Ježíškem

(slovo k duši poutníka od Tomáše kardinála Špidlíka S.J., čestného občana Pustiměře)

Sochy a sošky sv. Antonína s Ježíškem vidíme často. Do Padovy, kde je pochován, ode dávna chodí mnoho poutníků. Je tam v bazilice i tzv. slovanská kaple. I sám sv. František z Assisi si ho cenil jako svého dobrého učedníka, „ovečku Boží“. Dovolil mu dokonce to, čemu on sám nepřál a co některým i zakazoval, tj. studovat. Pročpak byl takové mysli? Dnes přece církevní představení horlivě vyzývají své bohoslovce, aby studovali. Víme dobře, že františkánské hnutí vzniklo jako duchovnost prostých lidí. Bratři měli zůstat na úrovni chudých lidí a jejich kněží se snažili nelišit se tuze od nich ani duševní úrovní. Museli ovšem znát poselství evangelia, ale měli se vyvarovat učených universitních diskusí. Antonín byl jeden z prvních, kterému se vyšší studie dovolily. Absolvoval je dobře, církev mu dala dokonce titul doctor ecclesiae, učitel církve. Jak vysvětlíme tuto povolnost k němu ze strany sv. Františka? Celkem snadno. Neztratil totiž tu prostotu, kterou evangelium vyžaduje: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského“ (Mt 18,2). Cestu „duchovního dětství“ v nové době propagovala sv. Terezička od Jezulátka. Ale její základy jsou už v době Otců církve. Byla to odpověď na jednu z prvních herezí, kterou označujeme slovem gnosticismus. Řecké slovo gnosis znamená poznání. V pohanském starověku, zvláště v Egyptě, bylo mnoho gnostiků, kteří hledali v náboženství nějaké tajemné hlubší poznání, kterým by se odlišovali od obecného lidu. Tato mentalita pronikla i do křesťanství. I křesťanští gnostici se chlubili tím, že oni chápou skrytou pravdu Písma, zatím co obyčejní věřící se musí spokojit jenom zachováváním přikázání. Nejdůležitějším spisem z patristické doby proti tomuto bludu je traktát Proti herezím, napsaný sv. Irenejem z Lyonu. Jeho argument se dá shrnout velmi stručně takto. I Ježíš přišel, aby nám přinesl pravé poznání Boha. Předal je i svým učedníkům a pověřil je, aby je nesli do celého světa. Ale upozornil je vážně, že jeho slovům ani oni sami neporozumějí, dokud nedostanou Ducha svatého: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy“ (Jn 16,12-13). S tím textem křesťanští gnostici plně souhlasili. Tvrdili, že Ducha svatého mají a dokazovali to právě tím, že mají mnoho vědomostí a že tím převyšují obecný lid. Sv. Irenej jejich tvrzení vyvrací docela prostě. Máte pravdu, říká jim, že opravdové hlubší 41

poznání Kristova evangelia dává Duch svatý. Ale ten je neviditelný, protože je Bůh. Boha pak poznáme ze znamení, kterými on sám nám dává. Jaká jsou znamení Ducha svatého? V církvi je jich mnoho. Shrnuje je stručně sv. Pavel v pověstné 13. kapitole 1. listu ke Korintským: „Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velkou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem“ (13,2). „ Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, sem jenom dunící kov a zvučící zvon“ (13,1). Sv. Pavel tu nepodceňuje duchovní poznání, ale jasně ukazuje, že jeho podmínkou je pravá láska. Není tedy gnostik. Sv. Irenej z toho udělá tento závěr. Tak zvaní povýšení křesťané se chlubí svými znalostmi, ale ty jsou falešné, protože jsou bez nutného základu. Daleko lepší poznání evangelia mají prostí neučené věřící, kteří žijí a pracují v lásce a dokonce i děti jsou Kristu blíž, než bláhoví spekulanti o víře. Touhy po hlubším poznání Kristovy pravdy, se ovšem nezříkáme. Usilovali o to především ti, kdo si zvolili za cíl života kontemplativní život. Ale přijali plně i oni podmínky stanovené Irenejem. Vyjadřovali je dvěma řeckými slovy: theoria a praxis. Slovu teorie se tu rozumí duchovně, jako pravé poznání Boha. Duchovně se chápe i slovo praxe, jako činnost v dobrých skutcích a v lásce. Ale zamýšlejí se na jejich vzájemném poměru. Co je dřív? V technickém světě se klade na první místo teorie. Inženýr, který staví dům nebo most nebo cokoli jiného, musí nejdříve vypracovat přesný plán a pak jej věrně uskutečňovat. Nikoho nepustí do práce bez takového plánu. Je proto zajímavé, že v duchovním životě tento poměr obrátili. Křesťanská víra se musí nejdříve žít a pak ji teprve dovedeme lépe pochopit. Vychází se tedy z praxe k teorii. Technicky vychovaným lidem, a takoví jsme dnes skoro všichni, se to zdá divné. Musíme si proto stále uvědomovat, že víra není technika. Proto nás napomíná myslitel B. Vyšeslavcev: „Pro moderní intelektualismus je prorocký výrok Leonarda da Vinci: Veliká láska je dcerou velkého poznání. My křesťané tvrdíme opak: Velké poznání je dcerou velké lásky.“ Velké věci poznáváme, jenom když se snažíme dorůstat do jejich výšky. Boha můžeme poznat, jenom když jsme mu podobni, protože Bůh je láska (1 Jn 4,8.16). Pěkně je to také vyjádřeno v byzantské liturgii. Tam se recituje Věřím v Boha před začátkem eucharistické modlitby proměňování. Diákon vyzývá lid slovy: „Milujme druh druha, abychom mohli jednomyslně vyznávat: Věřím v jednoho Boha Otce...“ Z toho uzavírá sv. Efrém, že pravda a láska jsou dvě křídla duše, aby se mohla vznésti do výše. Ale vraťme se nyní k tomu, čím jsme svou úvahu začali: soškou sv. Antonína s Ježíškem v náručí. Sv. František mu dovolil studovat a být učeným, protože v něm viděl někoho, kdo má přitom srdce prostého dítěte. Nebude se pro svou učenost nad nikoho vyvyšovat a jemu samému to nepoplete hlavu. Dost zajímavé je to, že se dnes stal sv. Antonín i patronem ztracených věcí. Nevím, jak k tomu došel. Ale řekl bych, že jednu věc naší generaci musí pomoci znovu najít: ztracenou jednotu mezi lačností poznávat stále nové věci a prostou láskou ke všem lidem a úctu k dětem. Ať se tedy jeho soška, kterou tak často vidíme, stává dnešním lidem výmluvnou. 42

Bazilika sv. Antonína v Padově DUCHOVNÍ POUŤ JUBILEA MILOSRDENSTVÍ

1. BRÁNA MILOSRDENSTVÍ Bazilika sv. Antonína má vlastní Bránu Milosrdenství. Od 20. prosince 2015 jí může projít každý z poutníků a tady zahájit svou pouť obrácení. Zatímco čekáš v řadě, aby prošel Branou Milosrdenství, pomodli se modlitbu svatého Františka: "Klaníme se ti, Pane Ježíše Kriste, zde i ve všech tvých chrámech, které jsou na celém světě a děkujeme ti, neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět". 43

Jakmile přijdeš k Bráně, zastav se na chvíli na jejím prahu a dotkni se Jubilejní medaile na jejím rámu, pak se odeber ke Kříži, který máš hned před sebou, dotkni se ho a udělej znamení kříže.  2. HROB SV. ANTONÍNA SETKÁNÍ SE SVĚTCEM

Zatímco přistupuješ k hrobu svatého Antonína, recituj následující modlitbu, kterou napsal sám světec: "Modleme se tedy, milovaní bratři a vroucně vzývejme milosrdenství Ježíše Krista, aby přišlo a stanulo mezi námi, aby nám dopřálo pokoj, zbavilo nás hříchů, vykořenilo z našeho srdce každou pochybnost a vtisklo do naší duše víru v jeho utrpení a vzkříšení, abychom s apoštoly a věřícími církve mohly dojít života věčného."  3. KAPLE "SNĚDÉ MADONY" SETKÁNÍ S MATKOU MILOSRDENSTVÍ

Obrať se k panně Marii modlitbou sv. Antonína: "Naše Paní, Matko Boží, prosíme tě, vypros nám u svého Syna odpuštění, uzdrav popáleniny naší duše, které jsme si přivodili ohněm hříchu: zhoj je balzámem svého milosrdenství, díky němuž si zasloužíme dosáhnout radosti věčného slavení".  4. KAPLE BL. LUCCA BELLUDI OBNOVA KŘESTNÍCH SLIBŮ

U křtitelnice se tiše pomodlím Apoštolské vyznání víry. Věřím v Boha, Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího; odtud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný. Amen. 44

Po vyznání víry se každý poutník nabere vodu z křestního pramene a poznamená se znamením kříže.  5. KAPLE RELIKVIÍ OSLAVA BOŽÍ

Připomenutí křtu, které jsi právě vykonal ti připomíná, že jsi dostal "nový jazyk", abys chválil Boha. Nyní před jazykem svatého Antonína, slovy svatého Bonaventury, která najdeš níže, poděkuj Pánu za milosrdenství, které ti prokázal. Pak můžeš napsat své poděkování svatému Antonínovi a vložit je do schránky uprostřed kaple. "Požehnaný jazyku, který jsi vždy velebil Pána a také jiným jsi dával, aby ho velebili. Nyní je zjevné, jakých zásluh požíváš u Boha!"  6. ZPOVĚDNICE SLAVENÍ SVÁTOSTI SMÍŘENÍ

Ve zpovědnici, dosažitelné z kláštera magnolie, můžeš slavit svátost smíření. Přijmi výzvu sv. Antonína: Dome Boží, bráno nebe, vyznání hříchu! Blažený, jenž v tobě bude dlít, blažený, kdo tebou projde, blažený, kdo se v tobě pokoří! Pokořte se a projděte branou zpovědnice. Milovaní bratři, vyznejte hříchy, vyznejte okolnosti hříchu, jak jste slyšeli, protože "toto je čas příhodný" pro zpověď, "toto je den spásy" pro nápravu.  7. HLAVNÍ OLTÁŘ SLAVENÍ EUCHARISTIE

Po zpovědi vejdi do baziliky, abys slavil mši svatou. Po slavení pak se pomodli Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci na úmysly Svatého otce.  OSVĚDČENÍ POUTNÍKA Po skončení putování se můžeš odebrat do přijímacího sálu Messaggero di Sant´Antonio, uvnitř obchodu s náboženskými předměty v klášteře magnolie a vyzvednout si speciální jubilejní vydání Osvědčení poutníka se svým jménem spolu s reprodukcí velké fresky Pietro Annigoniho, která se uchovává ve zpovědní místnosti a znázorňuje podobenství o Milosrdném Otci. Znamení tvého "Jubilea u Světce", setkání s Božím milosrdenstvím, které máš chránit a stále o něm v životě vydávat svědectví. 45

ITER AD CHRISTIANAE RELIGIONIS DIVITIAS IN ITALIA QUAE AD FIDEM AMOREMQUE CHRISTI NOS PROMOVENT 24 giugno - 8 luglio 2016 PARROCCHIA SAN BENEDETTO A PUSTIMER; 683 21 PUSTIMER 84, REPUBBLICA CECA RESPONSABILE: DR. JOSEF BENICEK; tel: +420.723.593.106; e-mail:[email protected]; www.pustimer-farnost.cz

CALAMBRONE - PISA - 25.-28.6.2016 SINGOLE

n.

11

nome BENÍČEK Josef TRIPLE

n.

39

nome

n.

BÁBÍK Jiří BÁBÍKOVÁ Jana BÁBÍKOVÁ Patricie n.

9

7

nome SLOVÁK Josef SLOVÁKOVÁ Ludmila SLOVÁK Pavel

nome RUDLOVÁ Vlasta FIŠEROVÁ Marie MIKULČÍKOVÁ Jarmila DOPPIE

n.

nomi

3 autista 8 autista 4 VANĚK Vlastimil REK Jiří 1 NAVLÁČIL Martin NAVLÁČILOVÁ Jaroslava 2 KUDRMANN Jiří KUDRMANNOVÁ Marie 6 TRÁVNÍČKOVÁ Marie POSPÍŠILOVÁ Zuzana 12 HURTÍKOVÁ Milada PULTEROVÁ Marie 10 GAZDÍK Václav GAZDÍKOVÁ Jitka 15 ADAMCOVÁ Václava MARTINKOVÁ Libuše 46

n.

1 6 1 8 20 13 26 14 24 25

nomi BAROŠ Bohuslav PAZDERA Karel JANSKÁ Zuzana VOLDŘICHOVÁ Alena MENŠÍKOVÁ Marie VAKRČKOVÁ Marie BLAŽEK Jiří BLAŽKOVÁ Anna KALINOVÁ Jaroslava PÁTEROVÁ Marie DANČÁKOVÁ Marie DANČÁK Josef NAVLÁČIL Jakub NAVLÁČILOVÁ Petra MIKEŠ Josef MIKEŠOVÁ Magda

30 31 32 36 37 3 29 27

nomi STAŇOVÁ Marta CHRENKOVÁ Eva RÍDL Vojtěch SLOVÁK Vojtěch MAŘASOVÁ Anna ŠPENDLÍKOVÁ Miroslava MANDÍKOVÁ Františka KRATOCHVÍLOVÁ Irena SLAVÍKOVÁ Ludmila HNÁTKOVÁ Marie ADAMEC Josef HOLADA Jaroslav ŠILHÁN Jan ŠILHÁNOVÁ Jaroslava FORMANOVÁ Jana KARPINSKÁ Halina

25. červen 2016 13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PRVNÍ VEČERNÍ CHVÁLY

V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Ty Tvůrce všeho, Bože náš, svět řídíš a náš každý den v nádheru světla oblékáš a v noci dáváš blahý sen. Aby klid údům znaveným pro další práci sílu dal, vlil svěžest myslím zemdleným, utišil pláč i každý žal. My s díky za den skončený na prahu noci prosíme a chválíme tě písněmi: Nám pomoz, i když hříšní jsme. Kéž smí tě srdce opěvat, radostný hlas tě velebit, nejčistší láska milovat, střízlivá mysl tebe ctít. Až převezme tma bezedná po skončeném dni všechnu moc, kéž víra temnot nepozná, ať vírou rozjasní se noc. Vzývejme Krista, Otce s ním, i s jejich Duchem společným; V trojici Bože jediný, nás prosící tě, posilni. Amen.

47

PSALMODIE Ant. 1 Pane, ať moje modlitba k tobě stoupá jako kadidlo. Žalm 140 (141), 1-9 Modlitba v nebezpečí Z kadidelnice v andělově ruce vystoupil před Boha kadidlový kouř s modlitbami věřících. (Zjev 8, 4) 1 2

3 4

5

6 7

8 9

Pane, za tebou volám, na pomoc pospěš, * uslyš můj hlas, když tebe se dovolávám! Obětním dýmem buď před tebou modlitba moje, * obětí večerní moje vztažené ruce! – Postav, Pane, k mým ústům ochranné stráže, * k bráně mých rtů svou spolehlivou hlídku! Nenech mé srdce, aby se klonilo ke zlu, * nedopusť, abych provedl nějakou špatnost ve spolku s lidmi, kteří jen bezpráví činí; * z jejich pamlsků ani okusit nechci! Poctivý ať si mě bije, zbožný ať káře, † olejem hříšných však hlavu si pomazat nedám. * Přes jejich zlobu má modlitba zůstane stálá. – A kdyby jednou svým soudcům do rukou padli, * potom ať slyší, jak laskavá jsou moje slova. Tak jako pod pluhem kamínky vyorané * u jícnu podsvětí rozsety jsou jejich kosti. – Já však, Pane, stále jen za tebou hledím, * k tobě se utíkám, nenech zajít můj život! Ochraň mě před léčkou, kterou mi nastražili, * před pastmi, které mi strojí, kdo pášou jen křivdy! – 10 [Do vlastních sítí ať bezbožní všichni padnou, * zatímco já svou cestou půjdu si dále.]

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Pane, ať moje modlitba k tobě stoupá jako kadidlo. Ant. 2 Ty jsi, Pane, mé útočiště, ty jsi můj úděl v zemi živých. Žalm 141 (142) Modlitba opuštěného Toto všechno se splnilo na Pánu v době jeho utrpení. (Sv. Hilarius)

48

2 3

4

5

6

7

8

Velikým hlasem k Pánu volám, * o milost nahlas Pána prosím. Vylévám před ním svoje nářky, * svěřuji se mu se svou bídou. – I když můj duch už ve mně chřadne, * ty přesto znáš mou každou stezku. Na cestě, po které já kráčím, * tajně mi nastražili léčku. Pohlédnu vedle sebe vpravo: * není tu, kdo by chtěl mě chránit. Nikde už nemám útočiště, * nikdo už nedbá na můj život. – Proto já, Pane, k tobě volám † a říkám: Tys mé útočiště, * ty jsi můj úděl v zemi živých! Slyš moji úpěnlivou prosbu, * neboť jsem velmi zbědovaný. Ochraň mě od mých stihatelů, * na jejich přesilu jsem slabý. – Vyved' mě šťastně ze žaláře, * abych tvé jméno mohl chválit! Poctiví přidají se ke mně, * když ty mi osvědčíš svou přízeň.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Ty jsi, Pane, mé útočiště, ty jsi můj úděl v zemi živých. Ant. 3 Pán Ježíš se ponížil, a proto ho Bůh na věky povýšil. Kantikum Kristus, Boží služebník Flp 2, 6-11 6 7

8

9

Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, * nic nelpěl na své vznešenosti, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka † a stal se jako jeden z lidí, * navenek byl jako každý jiný člověk. Ponížil se a byl poslušný až k smrti, * a to k smrti na kříži. – Proto také ho Bůh povýšil † a dal mu jméno * nad každé jiné jméno, 49

10 11

takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno * na nebi, na zemi i v podsvětí, a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: * Ježíš Kristus je Pán.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Pán Ježíš se ponížil, a proto ho Bůh na věky povýšil. KRÁTKÉ ČTENÍ Řím 11, 33-36 Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobadatelné způsoby jeho jednání! Neboť kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet? Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všechno. Jemu buď sláva navěky! Amen. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Kterak jsou skvělá, * Pane, tvá díla. R. Kterak jsou skvělá, * Pane, tvá díla. V. Všechno jsi stvořil a učinil moudře. R. Pane, tvá díla. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Kterak jsou skvělá, * Pane, tvá díla. KANTIKUM PANNY MARIE Ant. ke Kantiku Panny Marie Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil. PROSBY Oslavujme jediného Boha, Otce i Syna i Ducha Svatého, a pokorně prosme: BOŽE, PŘISPĚJ NA POMOC SVÉMU LIDU. Všemohoucí Bože, učiň, ať všude ve světě zavládne spravedlnost — a tvůj lid bude žít šťastně v míru. Uveď všechny národy do svého království, — aby tak všichni došli spásy. Dej, ať manželé žijí svorně podle tvé vůle — a stále ať je spojuje vzájemná láska. Odměň všechny naše dobrodince — a dej jim věčný život. Pohlédni milosrdně na ty, kdo se stali obětí nenávisti a válek — a přijmi je dobrotivě do nebeského domova. Otče náš, ... 50

MODLITBA Bože, ty jsi světlo a nejsou v tobě žádné temnoty, tys nás přijal za vlastní a tím jsi nás učinil syny světla; dej, ať v nás nenajde místo temnota bludů, ale ať v nás září světlo tvé pravdy. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání. Pán s vámi. R. I s tebou. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý. R. Amen.

 26. červen 2016 13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ RANNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Odvěký Tvůrce věcí všech, jenž řídíš dnů i nocí běh, tys dobám dobu vyměřil, bys tíhu nudy omezil. Již ozývá se hlásný dne, bdělý i ve tmě bezedné, On, světlo chodců v temnotách, shrnuje noci temný háv. Jitřenka probuzena jím z oblohy smetá temnot stín a všechna cháska ničemná z míst činu prchá do temna. 51

Tu lodník sbírá síly své, utichá moře bouřlivé, i skála Církve zpěvem tím dojata zbaví se svých vin. Ježíši, vždy, když klesáme, kéž nás tvůj pohled zasáhne. Jen shlédneš, pád se zastaví a vinu slzy odplaví. Svým světlem smysly pronikni a z mysli vypuď plané sny, ať náš hlas ti zní nejdříve a každý slib ti plníme. Laskavý Vládce, Ježíši, buď s Otcem ti čest nejvyšší, i Duchu, který těší nás, po všechny věky, v každý čas. Amen. PSALMODIE Ant. 1 Už od svítání tě hledám, Bože, abych mohl vidět tvou moc, aleluja. Žalm 62 (63), 2-9 Duše žízní po Bohu Hledá Boha, kdo odkládá skutky temnoty. 2

3 4

5 6 7 8

9

Pane, můj Bože, tebe jen hledám, * po tobě žízní celá má duše, po tobě umdlévá touhou mé tělo, * tak jako vyprahlá žíznivá země. Tolik tě toužím ve svatyni spatřit, * abych moh' vidět tvou moc a tvou slávu! Vždyť tvá milost je lepší než život, * proto mé rty ti zpívají chválu. – Tak tě chci velebit, co živ budu, * ve jménu tvém jenom ruce spínat. Duše má bude jak morkem se sytit, * jásavě budou tě chválit má ústa. Když v lůžku za noci na tebe myslím, * rozjímám o tobě za nočních bdění, neboť ty stal ses mi pomocníkem, * v stínu tvých křídel radostně plesám. – Přilnul jsem k tobě celou svou duší, * ty mě svou pravicí podpíráš mocně.

10

52

[Kdo však mi bez příčin záhubu strojí,* ti se propadnou do hlubin země,

11 12

ti budou vydáni napospas meči,* ti se kořistí šakalů stanou. Král pak se bude radovat v Bohu, + oslaven bude, kdo přísahal na něj,* protože lhářům se zacpou ústa.]

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Už od svítání tě hledám, Bože, abych mohl vidět tvou moc, aleluja. Ant. 2 Tři v ohnivé peci jako jedněmi ústy zpívali: Požehnaný jsi, Bože, aleluja. Kantikum Všechno tvorstvo chválí Boha Dan 3, 57-88. 56 Chvalte našeho Boha, všichni, kdo mu sloužíte. (Zj 19, 5) 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74

75 76 77 78

Velebte Pána, vy díla Páně, * věčně ho chvalte a oslavujte! Velebte Pána, andělé Páně, * nebesa nebes, velebte Pána! – Velebte Pána, nebeské vody, * mocnosti všechny, velebte Pána! Velebte Pána, měsíci, slunce, * vy hvězdy na nebi, velebte Pána! – Velebte Pána, vy deště a rosy, * bouře a vichry, velebte Pána! Velebte Pána, ohni a žáre, * mrazy a vedra, velebte Pána! – Velebte Pána, lijáky, sněhy, * ledy a zimy, velebte Pána! Velebte Pána, sněhy a jíní, * vy dny a noci, velebte Pána! – Velebte Pána, světlo i temno, * blesky a mraky, velebte Pána! Okrsku zemský, zvelebuj Pána, * věčně jej chval a oslavuj jej! – Velebte Pána, vy hory a vrchy, * všechno, co na zemi pučí, chval Pána! Velebte Pána, prameny vody, * moře a řeky, velebte Pána! – 53

79 80 81 82 83 84 85 86

Velebte Pána, zvířata moří, † jakož i vše, co se ve vodách hýbe, * nebeští ptáci, velebte Pána! Pána chval, zvěři divá i krotká, * rody všech lidí, velebte Pána! – Izrael ať vždy jen velebí Pána: * věčně ho chvalte a oslavujte! Velebte Pána, vy kněží Páně, * sluhové Boží, velebte Pána! –

88

Chvalte jej, věrní, duší i duchem, * zbožní a pokorní srdcem, ho chvalte! Velebte Pána, Ananiáši, Azariáši a Misaeli, * věčně ho chvalte a oslavujte! –

56

Otce i Syna i svatého Ducha * velebme věčně a oslavujme. Pane, tys veleben na klenbě nebes, * na věky chválen a oslavován.

87

(Na konci tohoto kantika se nepřipojuje zakončení Sláva Otci.) Ant. 2 Tři v ohnivé peci jako jedněmi ústy zpívali: Požehnaný jsi, Bože, aleluja. Ant. 3 Děti Siónu ať krále chválí, aleluja. Žalm 149 Jásot svatých Synové Církve, synové nového lidu, ať jásají nad Kristem, svým králem. (Hesychios) 1 2 3 4 5

6 7 8

Zazpívejte Pánu novou píseň, * ať zní jeho chvála v obci zbožných! Izrael ať raduje se z Tvůrce, * děti Siónu ať Krále chválí! Slaví jeho jméno v chorovodech, * na bubny a citery mu hrají! Pán v svém lidu našel zalíbení, * vítězstvím on věnčí ponížené. Ať se věrní mocně zaradují, * ať i na svých ložích zaplesají! – V hrdle svém ať Boží chválu mají, * v ruce jílec dvousečného meče, aby mohli pohanům se pomstít, * aby vyřkli tresty nad národy, uvázali v pouta jejich krále, * do okovů jejich přední muže,

54

9

naplnili na nich psané právo. * To je oslavou všech jeho zbožných.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Děti Siónu ať krále chválí, aleluja. KRÁTKÉ ČTENÍ Zj 7, 10. 12 Za svou záchranu vděčíme našemu Bohu, který sedí na trůně, a Beránkovi! Chvála, sláva, moudrost, díky, čest, moc a síla přísluší našemu Bohu na věčné věky! Amen. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Kriste, Synu živého Boha, * smiluj se nad námi. R. Kriste, Synu živého Boha, * smiluj se nad námi. V. Ty sedíš po pravici Otce. R. Smiluj se nad námi. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Kriste, Synu živého Boha, * smiluj se nad námi. ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM Ant. k Zachariášovu kantiku Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království! PROSBY Chvalme Krista Pána, neboť on je naše světlo a naše slunce, které osvěcuje každého člověka a nezná západu, a volejme: PANE, ŽIVOTE NÁŠ A NAŠE SPÁSO Stvořiteli vesmíru, vděčně přijímáme od tvé lásky počátek tohoto dne — a připomínáme si tvé vzkříšení. Kéž nás dnes tvůj Duch, Dárce všeho dobra, naučí konat, co je ti milé — a tvoje moudrost ať nás vždy vede. Dej nám, ať nás účast na dnešní bohoslužbě naplní velkou radostí, — ať s radostí slyšíme tvé slovo a přijímáme tvé tělo. Z celé duše ti děkujeme — za tvá nesmírná dobrodiní. Otče náš, ... MODLITBA Bože, ty jsi světlo a nejsou v tobě žádné temnoty, tys nás přijal za vlastní a tím jsi nás učinil syny světla; dej, ať v nás nenajde místo temnota bludů, ale ať v nás září světlo tvé pravdy. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

 55

APOŠTOL VENKOVA - SV. MARTIN TOURSKÝ Jeho Eminence Tomáš kardinál Špidlík, S.I., čestný občan Pustiměře

Jeden z českých turistů uviděl nad portálem katedrály v italské Lucce velkou sochu svatého Martina na koni. Seká šavlí na půl vojenský plášť. Čech k němu mávnul rukou a pozdravil: "Pozdrav Pán Bůh, krajane!" Považoval ho za krajana, protože je u nás obrazů, soch i kostelů mnoho. Ale ty jsou i jinde. Naši sousedi poslovenštili francouzské město Tours a vznikl Turčanský sv. Martin. I v Itálii se s tímto světcem Portál katedrály v talské Lucce setkáváme často. Zatímco k nám "přijíždí na bílém koni", v Římě bývají poslední teplé dny, "svatomartinské léto". Vznikla legenda, že sám Pán Bůh poslal světci slunko, aby neprochladnul, když daroval plášť chudáku. Ale popularita sv. Martina není jenom lidová. Jeho starý životopis je důležitým dokumentem v dějinách duchovnosti. Koho má církev považovat za svatého? V jádře to jsou všichni křesťané, kteří dostali při křtu Ducha svatého a milost Boží si uchovali. Na oltáře, za vzor a přímluvce, však staví církev jenom ty, kdo nějakým způsobem vydali svědectví o zvláštní síle Ducha, který v nich byl. V prvních křesťanských dobách to byli mučedníci. Mezi nimi zvláště ctili mladé dívky: Cecílii, Anežku, Anastázii. Odvahu, kterou při smrti ukázaly, nebyla z nich samých, ale byla v nich síla Boží. Když přestala doba krvavého pronásledování, začali uctívat jako světce mnichy, kteří opustili svět, žili v poušti v těžkých podmínkách, v postech a stálé modlitbě. I ti byli světu svědectvím, že je důležitější myslet na Bohu, než na svět. Ale vždycky se přitom lidé ptali: Je svatost jenom pro takové hrdiny, dosáhne se jí jenom tak neobyčejným způsobem? Mají přece dar Ducha svatého všichni věřící. Jak se projeví? Svatý Martin je jeden z prvních uctívaných světců, který nebyl ani mučedníkem, ani mnichem. Byl napřed voják, pak biskup. Ve službě církve vykonal mnoho. Ale tradice uchovala především vzpomínku na vojáka, který rozděluje svůj plášť s chudákem. Je to svědectví, na které už tak důrazně upozornil sv. Pavel. Nejkrásnější znamení Božího království mezi lidmi je láska. Nemohou být všichni mučedníci ani mniši, ale všichni se mohou a mají denně rozdělovat o své jmění s těmi, kdo jsou potřebnější než oni sami. A tak podle římské legendy zasvitne slunko na naší zemi, i když se kolem dokola pozoruje mráz a nepohoda.

56

LITURGICKÉ TEXTY 13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – 1 KRÁL 19,16B.19-21

Čtení z první knihy Královské. Hospodin řekl Eliášovi: „Elizea, syna Šafatova z Abel Mechola, pomaž za proroka místo sebe!“ Když Eliáš odešel z hory, nalezl Elizea, syna Šafatova, jak právě oral. Měl před sebou dvanáct spřežení, on sám byl při dvanáctém. Eliáš šel kolem něho a hodil na něj svůj plášť. Elizeus opustil býky, běžel za Eliášem a řekl: „Prosím, ať mohu políbit svého otce a svou matku a pak půjdu za tebou.“ Eliáš odpověděl: „Jdi a vrať se; co jsem ti měl učinit, to jsem udělal.“ Elizeus se tedy od něho vrátil, vzal spřežení býků, zabil je, na jejich jařmu uvařil maso a dal ho lidem k jídlu. Pak vstal, šel za Eliášem a sloužil mu. ŽALM 16

Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. – Pravím Hospodinu: „Ty jsi můj Pán.“ – Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, – ty mně zachováváš můj úděl. Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, – k tomu mě i za noci vybízí mé nitro. – Hospodina mám neustále na zřeteli, – nezakolísám, když je mi po pravici. Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, – i mé tělo bydlí v bezpečí, – neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, – nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení. Ukážeš mi cestu k životu, – u tebe je hojná radost, – po tvé pravici je věčná slast. 2. ČTENÍ – GAL 5,1.13-18

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům. Bratři! To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu. (Bratři), vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: „Miluj svého bližního jako sebe.“ Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili! Chci říci toto: Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Mezi nimi je vzájemný odpor, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem. EVANGELIUM – LK 9,18-24

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Když se přibližovala doba, kdy měl být Ježíš vzat vzhůru, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice. A jak šli, cestou mu někdo řekl: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.“ Ježíš mu však odpověděl: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ Jiného zase vybídl: „Pojď za mnou!“ On však řekl: „Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.“ Odpověděl mu: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“ A ještě jiný řekl: „Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“ Ježíš mu však odpověděl: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“ 57

26. červen 2016 13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ VEČERNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Ó, Tvůrce světa předobrý, tys ustanovil denní řád a proudy světla rozhodil, když světu základy jsi klad, a spojils ráno s večerem a dnem tu dobu nazýváš; hle, padá temné noci stín – slyš prosbu, vyslyš nářek náš. Ach, nedej, by nás stihla smrt, když svědomí nám tíží hřích, když nemyslíme na věčnost v té síti hříchů šalebných. Vzbuď naši touhu po nebi, kde věčný život čeká nás: a pomoz odložit vše zlé a smýti z duše každý kaz. To splň nám, dobrý Otče náš, i ty, jenž rovné božství máš, i Duchu, který těšíš nás a vládneš, Bože, v každý čas. Amen. PSALMODIE Ant. 1 Žezlo tvé moci podá ti sám ze Siónu Pán a budeš kralovat na věky, aleluja. Žalm 109 (110), 1-5. 7 Mesiáš, vítězný král a kněz Musí kralovat, dokud mu Bůh nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám. (Srov. 1 Kor 15, 25) 1 Pán řekl mému Pánovi: * „Seď po mé pravici, 58

tvé nepřátele za podnož * ti k nohám položím.“ – 2

3

4

5

7

Žezlo tvé moci podá ti † sám ze Siónu Pán: * „Ty panuj vprostřed nepřátel! Králem jsi ode dne zrození * na svatých pahorcích, z matčina klína když se jas * rozlil tvých mladých dnů.“ – Pán bez výhrady přísahal: † „Jsi knězem na věky, * tak, jak jím Melchizedech byl.“ Pán stojí po tvé pravici, * v den hněvu krále zdrtí. – 6 [On nad národy koná soud! + je nakupeno mrtvých,* rozbíjí lebky v šíř i dál.] Z potoka pije u cesty * a znovu vztyčí hlavu.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Žezlo tvé moci podá ti sám ze Siónu Pán a budeš kralovat na věky, aleluja. Ant. 2 Před tváří Páně se zachvěla země, aleluja. Žalm 113A (114) Boží divy při východu z Egypta Buďte si vědomi, že i vy jste vyšli z Egypta, když jste se odřekli tohoto světa. (Sv. Augustin) 1 2

3 4

5

Když vyšel Izrael z egyptské země, * Jákobův rod z lidu cizího, stal se jeho svatyní Juda, * Izrael jeho královstvím. – Moře to vidělo a prchlo, * Jordán obrátil zpátky svůj tok. Hory jak berani poskakovaly, * pahorky jako jehňata. – Co je ti, moře, že tak prcháš? * Proč se, Jordáne, obracíš zpět? 59

6

Proč vy jak berani skáčete, hory, * pahorky, proč vy jak jehňata? –

7

Zachvěj se, země, před tváří Páně, * před tváří Boha Jákobova! V jezerní bažinu promění skálu, * křemen ve vodní pramínek.

8

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Před tváří Páně se zachvěla země, aleluja. Ant. 3 Pán, náš Bůh vševládný se ujal království, aleluja. Pokud se zpívá, vkládají se i ta Aleluja v závorkách. Pokud se jen recituje, postačí říkat aleluja na začátku a na konci každé strofy Kantikum Beránkova svatba 1 2

5

6 7

Aleluja. Vítězství, sláva a moc našemu Bohu, * (R. Aleluja.) neboť jeho soudy jsou pravdivé a spravedlivé. R. Aleluja (aleluja). Aleluja. Chvalte našeho Boha všichni, kdo mu sloužíte, * (R. Aleluja.) a kdo se ho bojíte, malí i velcí. R. Aleluja (aleluja). Aleluja. Pán, náš Bůh vševládný, se ujal království, * (R. Aleluja.) radujme se; jásejme a vzdejme mu čest! R. Aleluja (aleluja). Aleluja. Neboť přišel čas Beránkovy svatby, * (R. Aleluja.) a jeho nevěsta se připravila. R. Aleluja (aleluja).

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. 60

Srov. Zj 19, 1-2. 5-7

Ant. 3 Pán, náš Bůh vševládný se ujal království, aleluja. KRÁTKÉ ČTENÍ

2 Kor 1, 3–4 Buď veleben Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy. On nás těší ve všech našich souženích, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Požehnaný jsi, Pane, * na nebeské obloze. R. Požehnaný jsi, Pane, * na nebeské obloze. V. Chvályhodný a slavný navěky. R. Na nebeské obloze. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Požehnaný jsi, Pane, * na nebeské obloze. KANTIKUM PANNY MARIE Ant. ke Kantiku Panny Marie Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království, praví Pán. PROSBY Klaňme se Kristu Pánu, on je naše hlava a my jsme jeho údy, a s jásotem volejme: PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ, PANE. Náš Spasiteli, stále obnovuj svou Církev jako znamení jednoty lidského pokolení — a jako působivé tajemství spásy pro všechny národy. Neopouštěj nikdy našeho papeže a sbor biskupů — a dávej jim dary jednoty, lásky a míru. Dej, ať se křesťané pevněji spojí s tebou, svým Pánem, — aby svým životem svědčili o tvém království. Uděl dobrotivě světu mír, — aby všude zavládlo bezpečí a klid. Popřej zemřelým slávu vzkříšení — a nám dej účast na jejich blaženosti. Otče náš, ... MODLITBA Bože, ty jsi světlo a nejsou v tobě žádné temnoty, tys nás přijal za vlastní a tím jsi nás učinil syny světla; dej, ať v nás nenajde místo temnota bludů, ale ať v nás září světlo tvé pravdy. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

 61

27. červen 2016 Pondělí 13. týdne v mezidobí 1. týden žaltáře

RANNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Otcovy slávy výblesku, ze světla světlo proudící, zář světla jsi, zdroj paprsků a den dny osvěcující. Ty slunce světla pravého, přijď s tváří jasem planoucí a oheň Ducha Svatého nám zvlažnělým vlej do srdcí. Teď prosme Otce v písních svých, Otce přemocné milosti, jej, Otce slávy v nebesích: Zbav nás vší nepočestnosti. Jen k pracím pořádným nás měj, ztup zuby závistivému, všem správným činům požehnej, neštěstí obrať k dobrému. Ovládej mysl a veď ji, ať čistotou se tělo skví, ať víra plane mocněji netknuta jedem bludařství. Náš pokrm ať je Boží Syn a víra buď nám nápojem, vínem Ducha vždy střízlivým se občerstvujme v srdci svém. Kéž dnešek šťastně proběhne: Ať stud se jitrem zardívá, ať víra žhne jak poledne a soumrak v mysl nesplývá. 62

Jitřenka k nám jde s úsvitem: S ní přijdi v jasu záplavě k nám, Synu, celý v Otci svém, a Otče, celý ve Slově. Amen. PSALMODIE Ant. 1 K tobě se modlím, Pane, zrána už hlas můj slyšíš. Žalm 5, 2-10. 12-13 Ranní prosba o pomoc Kdo přijali Slovo, a stali se jeho příbytkem, budou se z něho věčně radovat. 2 3

4

5 6

7

8

Slyš moje slova, Pane, * a přihlédni k mým vzdechům, dbej hlasité mé prosby, * můj králi a můj Bože! – K tobě se modlím, Pane, † zrána už hlas můj slyšíš, * zrána tě vzývám a čekám. Ty nejsi Bůh, jenž má nepravost v lásce, * pro zlého u tebe místa není, zpupný před tebou neobstojí, * původce zla ty nenávidíš, – přivádíš do zkázy všechny lháře, † od falešníka a člověka lstného * Pán se odvrací s ošklivostí. Já však pro tvou nesmírnou milost * mohu vstoupit do tvého domu, před tvou svatyní na tvář padnu * v bázni a úctě k tobě, můj Pane! –

9

Veď mě, Pane, svou spravedlivostí † navzdory všem mým nepřátelům, * urovnej přede mnou cestu k tobě! 10 Vždyť v jejich ústech pravdy není, * jejich srdce jen úklady strojí, hrdla jejich jsou zející hroby, * jazyky lstiví pochlebníci. – 11

12

[Ať za to dojdou odplaty, Bože, * ať padnou sami do vlastních tenat! Vyžeň je pro jejich zločiny mnohé, * neboť se vzpouzejí proti tobě.]

Ať se však veselí všichni tví věrní, * v důvěře k tobě ať jásají stále! Ochraňuj všechny, kdo ctí tvé jméno, * 63

13

aby ti vzdávali věčnou chválu! Ty, Pane, žehnáš spravedlivému, * milostí svou jak štítem ho kryješ.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 K tobě se modlím, Pane, zrána už hlas můj slyšíš. Ant. 2 Pějeme chválu tvému vznešenému jménu, Bože náš. Kantikum Jedinému Bohu čest a sláva Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista (Ef 1, 3) 10 11

12

13

Buď veleben, Pane, Bože našeho otce Izraele, * od věčnosti do věčnosti! Tvá je, Pane, velikost a moc, * sláva i vítězství. Tvá je chvála, neboť vše na nebi i na zemi je tvé. Tvé, Pane, je království, * ty jsi nade všechny vládce. Tvé je bohatství i sláva, * ty vládneš nade vším. – V tvé ruce je síla i moc, * ty můžeš všecko učinit velikým a silným. Nyní tě tedy velebíme, Bože náš, * a pějeme chválu tvému vznešenému jménu.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Pějeme chválu tvému vznešenému jménu, Bože náš. Ant. 3 Klaňte se Pánu ve svatyni! Žalm 28 (29) Boží moc v bouři Z nebe se ozval hlas: Toto je můj milovaný Syn. (Mt 3, 17) 1 2

Vzdávejte Pánu, Boží děti, * vzdávejte Pánu čest a slávu! Vzdávejte poctu jménu Páně, * klaňte se Pánu ve svatyni! –

64

1 Kron 29, 10b-13

3 4

5 6

7 8 9

Hlas Páně nad vodami, * Pán nad veškerým vodstvem. Hlas Páně s velkou mocí, * hlas Páně majestátný. – Hlas Páně tříští cedry, * libánské cedry tříští. Liban jak býček hopsá, * Sirjon jak mladý buvol. – Bůh přemocný to hřímá, * hlas Páně srší ohněm. Hlas Páně třese pouští, * Pán třese pouští Kadeš. Hlas Páně duby shýbá, † Pán proklesťuje lesy * a v jeho chrámu všichni volají Sláva! –

10 11

Pán trůnil dávno nad potopou, * Pán trůní jako král všech věků. Pán ať dá svému lidu sílu, * Pán ať svůj národ žehná mírem!

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Klaňte se Pánu ve svatyni! KRÁTKÉ ČTENÍ 2 Sol 3, 10b-13 Kdo nechce pracovat, ať nejí. Slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají. A vy, bratři, nenechte se od dobrých skutků odradit únavou. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Veleben buď Pán * od věků na věky. R. Veleben buď Pán * od věků na věky. V. On velké divy učinil, on sám. R. Od věků na věky. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Veleben buď Pán * od věků na věky. ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM Ant. k Zachariášovu kantiku Požehnaný buď Pán, náš Bůh. 65

PROSBY Velebme Krista, plného milosti a Ducha Svatého, a s důvěrou ho prosme: PANE, DEJ NÁM SVÉHO DUCHA. Dej nám prožít tento den radostně, klidně a bez úhony, — abychom tě mohli večer chválit s radostí a čistým srdcem. Osvěcuj nás dnes svým světlem — a žehnej práci našich rukou. Veď nás dnes cestou dobra a pokoje — a chraň nás svou mocnou rukou. Pohleď milostivě na všechny, kdo se svěřili našim modlitbám, — a zahrň je vším dobrem pro duši i tělo. Otče náš, ... MODLITBA Všemohoucí Bože, osvěcuj nás svým vnuknutím a provázej naše jednání svou pomocí, ať konáme všechno od začátku do konce ve spojení s tebou. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání. Pán s vámi. R. I s tebou. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý. R. Amen.

 ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVEN 1. Aby senioři, lidé žijící na okraji společnosti a ti, kteří jsou osamocení, našli i ve velkoměstech příležitost k setkání a vzájemné podpoře. 2. Aby se bohoslovci, novicové a novicky setkali s takovými formátory, kteří prožívají radost evangelia a moudře je připraví na jejich poslání. 3. Ať naše úcta a láska ke Kristu v eucharistii posvěcuje naše biskupy a kněze, farnosti a rodiny. FARNÍ INFORMÁTOR, XXII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

66

KANTIKUM PANNY MARIE

Lk 1, 46-55 Potom se říká následující kantikum z evangelia s příslušnou antifonou. Antifona ke kantiku Panny Marie je obvykle mezi vlastními texty. Pro všední dny liturgického mezidobí je uvedena na příslušném místě v žaltáři. O slavnostech, svátcích a památkách svatých, pokud není vlastní, bere se ze společných textů; o památkách svatých se může vzít též z příslušného dne liturgické doby.

Můj duch jásá v Bohu

VELEBÍ MÁ DUŠE HOSPODINA * A MŮJ DUCH JÁSÁ V BOHU MÉM SPASITELI,

NEBOŤ SHLÉDL NA SVOU NEPATRNOU SLUŽEBNICI.*

OD TÉTO CHVÍLE MNE BUDOU BLAHOSLAVIT VŠECHNA POKOLENÍ, ŽE MI UČINIL VELIKÉ VĚCI TEN, KTERÝ JE MOCNÝ.* JEHO JMÉNO JE SVATÉ. A JEHO MILOSRDENSTVÍ TRVÁ OD POKOLENÍ DO POKOLENÍ * K TĚM, KDO SE HO BOJÍ. MOCNĚ ZASÁHL SVÝM RAMENEM,* ROZPTÝLIL TY, KDO V SRDCI SMÝŠLEJÍ PYŠNĚ. MOCNÉ SESADIL Z TRŮNU * A PONÍŽENÉ POVÝŠIL, HLADOVÉ NASYTIL DOBRÝMI VĚCMI * A BOHATÉ PROPUSTIL S PRÁZDNOU. UJAL SE SVÉHO SLUŽEBNÍKA IZRAELE,* PAMATOVAL NA SVÉ MILOSRDENSTVÍ, JAK SLÍBIL NAŠIM PŘEDKŮM,* ABRAHÁMOVI A JEHO POTOMKŮM NAVĚKY. SLÁVA OTCI I SYNU * I DUCHU SVATÉMU,

JAKO BYLA NA POČÁTKU, I NYNÍ I VŽDYCKY A NA VĚKY VĚKŮ.

AMEN.

*

Opakuje se antifona. 67

BENÍČEK Josef ADAMCOVÁ Václava ADAMEC Josef BÁBÍK Jiří BÁBÍKOVÁ Jana BÁBÍKOVÁ Patricie BAROŠ Bohuslav BLAŽEK Jiří BLAŽKOVÁ Anna CROY Jana DANČÁK Josef DANČÁKOVÁ Marie FIŠEROVÁ Miroslava FORMANOVÁ Jana GAZDÍKOVÁ Jitka GAZDÍK Václav HNÁTKOVÁ Marie HOLADA Jaroslav HURTÍKOVÁ Milada 68

CHRENKOVÁ Eva PAZDERA Karel JANSKÁ Zuzana POSPÍŠILOVÁ Zuzana KALINOVÁ Jaroslava PULTEROVÁ Marie KARPINSKÁ Halina REK Jiří KRATOCHVÍLOVÁ Irena RÍDL Vojtěch KUDRMANN Jiří RUDLOVÁ Vlasta KUDRMANNOVÁ Marie SLAVÍKOVÁ Ludmila MANDÍKOVÁ Františka SLOVÁK Josef MARTINKOVÁ Libuše SLOVÁKOVÁ Ludmila MAŘASOVÁ Anna SLOVÁK Pavel MENŠÍKOVÁ Marie SLOVÁK Vojtěch MIKEŠ Josef STAŇOVÁ Marta MIKEŠOVÁ Magda ŠILHÁN Jan MIKULČÍKOVÁ Jarmila ŠILHÁNOVÁ Jarmila NAVLÁČIL Jakub ŠPENDLÍKOVÁ Miroslava NAVLÁČIL Martin TRÁVNÍČKOVÁ Marie NAVLÁČILOVÁ Jaroslava VAKRČKOVÁ Marie NAVLÁČILOVÁ Petra VANĚK Vlastimil PÁTEROVÁ Božena VOLDŘICHOVÁ Alena