PEREGRINATIO AD MIRACULA FIDEI 9. – 20. 6. 2014
PAROECIA SANCTI BENEDICTI PUSTIMER (CZ)
POUTNÍ VADEMECUM
I.
ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM
Lk 1, 68-79 Potom se říká následující kantikum z evangelia s příslušnou antifonou. Antifona k Zachariášovu kantiku je v liturgickém mezidobí pro každou neděli vlastní, pro všední dny je uvedena na příslušném místě v žaltáři. O slavnostech, svátcích a památkách svatých, pokud není vlastní, bere se ze společných textů; o památkách svatých se může vzít též z příslušného dne liturgické doby.
Mesiáš a jeho předchůdce
POCHVÁLEN BUĎ HOSPODIN, BŮH IZRAELE, * NEBOŤ NAVŠTÍVIL A VYKOUPIL SVŮJ LID. VZBUDIL NÁM MOCNÉHO SPASITELE * Z RODU SVÉHO SLUŽEBNÍKA DAVIDA, JAK SLÍBIL OD PRADÁVNA * ÚSTY SVÝCH SVATÝCH PROROKŮ; ZACHRÁNIL NÁS OD NEPŘÁTEL, * Z RUKOU VŠECH, KDO NÁS NENÁVIDÍ. SLITOVAL SE NAD NAŠIMI OTCI + ROZPOMENUL SE NA SVOU SVATOU SMLOUVU
*
NA PŘÍSAHU, KTEROU SE ZAVÁZAL NAŠEMU OTCI
ŽE NÁM DOPŘEJE,
+
ABRAHÁMOVI:
* ZBOŽNĚ A SPRAVEDLIVĚ SLOUŽILI PO VŠECHNY DNY SVÉHO ŽIVOTA.
ABYCHOM MU BEZE STRACHU A VYSVOBOZENI Z RUKOU NEPŘÁTEL
A TY, DÍTĚ, BUDEŠ PROROKEM NEJVYŠŠÍHO, * NEBOŤ PŮJDEŠ PŘED PÁNEM PŘIPRAVIT MU CESTU, DÁT JEHO LIDU POZNÁNÍ SPÁSY * V ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ
BOHA, * S KTEROU NÁS NAVŠTÍVIL TEN, KTERÝ VYCHÁZÍ Z VÝSOSTI, ABY ZAZÁŘIL TĚM, KDO ŽIJÍ V TEMNOTĚ A V STÍNU SMRTI, * A UVEDL NAŠE KROKY NA CESTU POKOJE.
Z MILOSRDNÉ LÁSKY NAŠEHO
SLÁVA OTCI I SYNU * I DUCHU SVATÉMU,
JAKO BYLA NA POČÁTKU, I NYNÍ I VŽDYCKY A NA VĚKY VĚKŮ.
Opakuje se antifona.
AMEN.
*
KANTIKUM PANNY MARIE
Lk 1, 46-55 Potom se říká následující kantikum z evangelia s příslušnou antifonou. Antifona ke kantiku Panny Marie je obvykle mezi vlastními texty. Pro všední dny liturgického mezidobí je uvedena na příslušném místě v žaltáři. O slavnostech, svátcích a památkách svatých, pokud není vlastní, bere se ze společných textů; o památkách svatých se může vzít též z příslušného dne liturgické doby.
Můj duch jásá v Bohu
VELEBÍ MÁ DUŠE HOSPODINA * A MŮJ DUCH JÁSÁ V BOHU MÉM SPASITELI,
NEBOŤ SHLÉDL NA SVOU NEPATRNOU SLUŽEBNICI.*
OD TÉTO CHVÍLE MNE BUDOU BLAHOSLAVIT VŠECHNA POKOLENÍ, ŽE MI UČINIL VELIKÉ VĚCI TEN, KTERÝ JE MOCNÝ.* JEHO JMÉNO JE SVATÉ. A JEHO MILOSRDENSTVÍ TRVÁ OD POKOLENÍ DO POKOLENÍ * K TĚM, KDO SE HO BOJÍ. MOCNĚ ZASÁHL SVÝM RAMENEM,* ROZPTÝLIL TY, KDO V SRDCI SMÝŠLEJÍ PYŠNĚ. MOCNÉ SESADIL Z TRŮNU * A PONÍŽENÉ POVÝŠIL, HLADOVÉ NASYTIL DOBRÝMI VĚCMI * A BOHATÉ PROPUSTIL S PRÁZDNOU. UJAL SE SVÉHO SLUŽEBNÍKA IZRAELE,* PAMATOVAL NA SVÉ MILOSRDENSTVÍ, JAK SLÍBIL NAŠIM PŘEDKŮM,* ABRAHÁMOVI A JEHO POTOMKŮM NAVĚKY. SLÁVA OTCI I SYNU * I DUCHU SVATÉMU,
JAKO BYLA NA POČÁTKU, I NYNÍ I VŽDYCKY A NA VĚKY VĚKŮ.
Opakuje se antifona.
AMEN.
*
S. Em. Giovanni cardinale COPPA BENÍČEK Josef ADAMCOVÁ Danuše ADAMCOVÁ Zdeňka ADAMEC František ADAMEC Josef BAROŠ Bohuslav ČECHOVÁ Drahomíra HODINKA Pavel HOLADA Jaroslav HOLADOVÁ Alena HŘIB Miroslav CHRÁSTECKÁ Hana CHYŤOVÁ Dagmar KOCOUREK František KOUTNÁ Marie KOZUBOVÁ Bohumila KRPEC Jaroslav KRPEC Jaroslav KUBIŠOVÁ Marie KUBIŠOVÁ Marie
KUČEROVÁ Eliška KUDRMANN Jiří KUDRMANNOVÁ Marie MALÝ Ondřej MANDÍK Milan MANDÍKOVÁ Františka MARTINKOVÁ Libuše MAŘASOVÁ Anna MUŠÁLEK Bernard MUŠÁLKOVÁ Bohuslava NAVLÁČIL Martin NAVLÁČILOVÁ Jaroslava NOVÁKOVÁ Jarmila PULTEROVÁ Marie RUDLOVÁ Vlasta STEINER David ŠAROCHOVÁ Jindřiška VANĚK Vlastimil VELECKÁ Bohumila VLKOVÁ Ludmila VOLDŘICHOVÁ Alena
PEREGRINATIO AD MIRACULA FIDEI 9. - 20. června 2014
PONDĚLÍ, 9. ČERVNA 7.00: Pustiměř, mše svatá; 8.00: odjezd. VENEZIA: večeře, nocleh.
ÚTERÝ, 10. ČERVNA Snídaně, lodí k náměstí sv. Marka, 11.00: mše sv. v chrámu sv. Jeremiáše a sv. Lucie u oltáře ostatků svaté Lucie. 13.00: bazilika sv. Rocha, 15.00: bazilika sv. Marka, provázená prohlídka, Te Deum. Koupání v Jaderském moři, večeře, nocleh.
STŘEDA, 11. ČERVNA Snídaně. LA VERNA – pouť na horu stigmat sv. Františka z Assisi,
15.00: procesí, 15.30: provázená prohlídka, 16.00: eucharistie v bazilice.
Zastavení v CAPRESE MICHELANGELO – rodišti Michelangela Buonarrotiho. BOLSENA, večeře, nocleh. 3
ČTVRTEK, 12. ČERVNA Snídaně, odjezd do Orvieta. ORVIETO: 10.00: pouť ke Svaté bráně, 12.00: mše svatá v kapli Sv. Korporálu. Pouť do CIVITA DI BAGNOREGIO rodiště sv. Bonaventury, učitele Církve (+1274, Doctor Seraficus).
1264
2014
Koupání v největším vulkanickém jezeře Itálie a jednom z největších v Evropě, večeře, nocleh.
PÁTEK, 13. ČERVNA Snídaně, BOLSENA: Eucharistické jubileum: 9.00: mše svatá v bazilice sv. Kristiny. 12.00: VITERBO: provázená prohlídka „města papežů“
SAN FELICE CIRCEO: odpoledne u Tyrhénského moře, večeře, nocleh.
SOBOTA, 14. ČERVNA Snídaně, den u Tyrhénského moře, oběd, odpoledne: pouť do opatství FOSSANOVA: místo úmrtí sv. Tomáše Akvinského, učitele Církve, (+1274, Doctor Angelicus), 18.00: eucharistie v chrámu opatství, večeře, nocleh.
4
NEDĚLE, 15. ČERVNA Snídaně, odjezd do ŘÍMA, 10.00: mše svatá u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky: Giovanni kardinál COPPA, Anděl Páně se Svatým Otcem, 13.30: bazilika sv. Petra, výstup na kopuli, 16.30: Castel Sant´Angelo - Pantheon - bazilika S. Maria sopra Minerva , sant´Ignazio - Fontana di Trevi Piazza di Spagna - Trinità dei Monti, večeře, nocleh.
PONDĚLÍ, 16. ČERVNA Snídaně, 8.45: mše svatá v bazilice S. Maria Maggiore - Salus Populi Romani, 10.00: prohlídka baziliky, 12.00: bazilika sv. Bartoloměje na Tiberském ostrově, 14.00: Kalistovy katakomby, 16.00: bazilika sv. Pavla za hradbami, 18.00: Tre Fontane - nešpory na místě mučednictví sv. Pavla, večeře, nocleh.
ÚTERÝ, 17. ČERVNA Snídaně, 10.00: GRECCIO (svatyně jesliček), FONTECOLOMBO (františkánský Sinaj), LA FORESTA (chvalozpěv stvoření), POGGIO BUSTONE. (duchovní zrození sv. Františka). CASCIA: 16.00: eucharistie v bazilice sv. Rity. ASSISI, večeře, nocleh.
STŘEDA, 18. ČERVNA Snídaně, 9.00: mše svatá u hrobu sv. Františka, pouť městem sv. Františka a sv. Kláry. GUBBIO. CAVALLINO TREPORTI, večeře, nocleh.
ČTVRTEK, 19. ČERVNA 8.00: eucharistie, snídaně, den u Jaderského moře, oběd, večeře, nocleh.
PÁTEK, 20. ČERVNA Snídaně, odjezd do TERSTU, 9.00: mše svatá a Te Deum v národní svatyni Panny Marie, Matky a Královny na Monte Grisa. Prohlídka zahrad Miramare, odjezd do vlasti. 5
ZASEDACÍ POŘÁDEK – NOGE TITANIUM V.I.P. 53
52
48
47
46
45
Dagmar CHYŤOVÁ
David STEINER
51
50
49
44
43
40
39
42
41
Pavel HODINKA
Ondřej MALÝ
38
37
36
35
Ludmila VLKOVÁ
Eliška KUČEROVÁ
Vlasta RUDLOVÁ
Anna MAŘASOVÁ
34
33
32
31
Bohumila VELECKÁ
Bohumila KOZUBOVÁ
Marie KUBIŠOVÁ
Marie KUBIŠOVÁ
30
29
28
27
Milan MANDÍK
Františka MANDÍKOVÁ
Jarmila NOVÁKOVÁ
Marie PULTEROVÁ
26
25
SCHODY
Libuše MARTINKOVÁ
František KOCOUREK
WC 24
23
22
21
Hana CHRÁSTECKÁ
Drahomíra ČECHOVÁ
Bernard MUŠÁLEK
Bohuslava MUŠÁLKOVÁ
20
19
18
17
Jindřiška ŠAROCHOVÁ
Bohuslav BAROŠ
Alena HOLADOVÁ
Jaroslav HOLADA
16
15
14
13
František ADAMEC
Danuše ADAMCOVÁ
Zdeňka ADAMCOVÁ
Josef ADAMEC
12
11
10
9
Marie KUDRMANNOVÁ
Jiří KUDRMANN
Alena VOLDŘICHOVÁ
Marie KOUTNÁ
8
7
6
5
Martin NAVLÁČIL
Jaroslava NAVLÁČILOVÁ
Vlastimil VANĚK
Miroslav HŘIB
4
3
2
1
Josef BENÍČEK
Jaroslav KRPEC
Jaroslav KRPEC
ŘIDIČ
VCHOD 6
ŘIDIČ
9. červen 2014 Sv. Efréma Syrského, jáhna a učitele církve Narodil se kolem roku 306 v křesťanské rodině v Nisibis (nynější Nusai-bin) v jihovýchodním Turecku. Byl vysvěcen na jáhna, stal se slavným učitelem na škole ve svém rodišti a později (363) v Edesse (dnešní Urfě) sám založil teologickou školu. Své spisy psal syrsky. Vykládal v nich Písmo svaté a proti gnostikům, astrologům a manichejcům ukazoval hloubku pravého křesťanského duchovního života. Skládal texty písní, v nichž přístupnou formou vštěpoval prostému lidu náboženské pravdy. Některé z těchto písní se dosud zpívají v syrských bohoslužbách. Jeho dílo je provanuto jemným dechem lásky ke Kristu a k Panně Marii. Byl nazván "harfou Ducha svatého". Zemřel roku 373 v Edesse a v roce 1920 byl prohlášen za učitele církve.
RANNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Věčný a vzácný Učiteli, Kriste, jenž jsi nám zjevil zákon spásy jisté, právem se říká, že jen jediný ty máš slova žití. Pastýři světa, prosíme teď vroucně, slovům své Choti dej dost síly mocné, ať pomáhají dospět k tvému světlu celému světu. Ty posíláš nám služebníky vzácné, zářící světu jako hvězdy jasné, by jejich moudrost otvírala nám vždy zdroj věčné pravdy. Proto tě, Mistře, chválí vděčný sbor náš, neboť nám slovy Učitelů skýtáš úžasné dary, v kterých ještě více tvá záře skví se. Ať dbá tvůj svatý, zvlášť dnes ctěný námi, bys vedl svůj lid k spáse pěšinami plnými světla, až ti v záři skvoucí vzdá díky vroucí. Amen. 7
PSALMODIE Ant. 1 Kdy konečně zas přijdu před tvář Páně? Žalm 41 (42) Touha po Bohu a jeho svatyni Kdo žízní, ať přijde, kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. (Zj 22, 17) 2 3
4 5
Tak jako laň, jež dychtí po tekoucích vodách, * tak dychtí, Bože, po tobě má duše. Po Bohu žízním v duši, po svém živém Bohu: * kdy konečně zas přijdu před tvou tvář? – Ve dne i v noci jenom slzy jsou můj pokrm, * když denně slýchám: „Kde máš svého Boha?“ Duše mi přetéká, když si to představuji, † jak pronikal jsem do svatyně Boží * za chvalozpěvů svátečního davu. –
6
Proč se má duše rmoutíš, proč tak ve mně teskníš? † Jen doufej v Boha, zas ho budu slavit, * toho, jenž je můj zachránce a Bůh můj! –
7
Jsem sklíčen, proto na tebe tak vroucně myslím † tu od Jordánu, z hermonského kraje, * a z této hory, která sluje Misar. –
8
V šumu tvých vodopádů hloubka hloubku volá, * tvé vlny, slapy přese mne se valí. 9 Za Pánem ve dne vzhlížím, v noci milost čekám, * s písní se modlím k Bohu svého žití. 10 Bohu, své skále říkám: „Proč mě zapomínáš? * Proč se mám vláčet, nepřítelem tísněn?“ 11 Až do kostí mě bodá posměch protivníků, * když denně slyším: „Kde máš svého Boha?“ 12 Proč se má duše rmoutíš, proč tak ve mně teskníš? † Jen doufej v Boha, zas ho budu slavit, * toho, jenž je můj zachránce a Bůh můj! Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Kdy konečně zas přijdu před tvář Páně? Ant. 2 Ukaž nám, Pane, světlo svého slitování. Kantikum Modlitba za svaté město Jeruzalém 8
Sir 36, 1-7. 13-16 To je věčný život, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a Ježíše Krista, kterého jsi poslal. (Jan 17, 3) 1 2
3 4 5 6 7
Smiluj se nad námi, Bože všehomíra, a shlédni na nás, * a ukaž nám světlo svého slitování. Svou bázní pronikni všechny pohany, * kteří tě nehledají, aby poznali, že není Boha kromě tebe, * a aby vyprávěli o tvých mocných činech. – Zdvihni svou ruku na cizí národy, * ať vidí tvoji moc! A jako jsi před nimi na nás ukázal svou svatost, * tak se na nich proslav před našima očima, aby tě poznali, jako my jsme poznali, * že není Boha mimo tebe, Pane! Znovu čiň znamení, opakuj divy, * oslav svou pravici, své mocné rámě. –
13
14 15 16
Shromáždi všechny Jákobovy kmeny, † aby poznali, že není Boha mimo tebe, * a aby vyprávěli o tvých mocných činech. Dej jim znovu dědictví, * jako měli od pradávna. Smiluj se nad lidem, který dostal od tebe jméno, * nad Izraelem, jehož jsi nazval svým prvorozeným. Smiluj se nad svým svatým městem, * nad Jeruzalémem, kde přebýváš. Naplň Sión svými nevýslovnými slovy * a svůj lid svou slávou.
Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Ukaž nám, Pane, světlo svého slitování. Ant. 3 Požehnaný jsi, Pane, na nebeské obloze. Žalm 18 (19), 2-7 Celá příroda chválí Boha, svého Stvořitele Navštívil nás ten, který vychází z výsosti… aby uvedl naše kroky na cestu pokoje. (Srov. Lk 1, 78. 79) 2 3
O Boží slávě vypravuje nebe, † obloha hlásá díla jeho rukou, * den dni to říká, noc to šeptá noci. – 9
4 5
6 7
Není to ani řeč a nejsou slova: * hovoří takto hlasem nepostižným. Ten hlas však prostupuje celou zemi, † zní mluva nebes na sám konec světa, * až tam, kde slunci vybudoval stan. – Z něho pak slunce vychází jak ženich, * těší se jako běžec před závodem. Vychází od jednoho konce nebes † a běží zas až na opačný konec, * před jeho žárem nic se neschová.
Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Požehnaný jsi, Pane, na nebeské obloze. KRÁTKÉ ČTENÍ Mdr 7, 13-14 Naučil jsem se moudrosti nezištně, bez závisti se o ni dělím, nechci ukrývat její bohatství, vždyť ona je pro lidi nevyčerpatelný poklad. Ti, kdo ji získají, uzavírají přátelství s Bohem, poněvadž jsou mu doporučeni dary, které zjednává kázeň. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. O moudrosti svatých * vyprávějí národy. R. O moudrosti svatých * vyprávějí národy. V. Shromáždění zvěstuje jejich chválu. R. Vyprávějí národy. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. O moudrosti svatých * vyprávějí národy. ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM Ant. k Zachariášovu kantiku Moudří se budou skvít jako zář oblohy a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, budou zářit jako hvězdy na věčné věky. PROSBY Náš Spasitel nás učinil královským kněžstvem, abychom přinášeli oběti Bohu příjemné. Vděčně ho tedy vzývejme: PANE, ZACHOVEJ NÁS VE SVÉ SLUŽBĚ. Kriste, věčný Veleknězi, tys dal svému lidu podíl na svém kněžství, — uděl nám, abychom stále přinášeli duchovní oběti Bohu příjemné. Uštědři nám v hojnosti plody svého Ducha, — trpělivost, dobrotu a vlídnost. 10
Ty, který jsi láska sama, dej, ať jsme s tebou v lásce spojeni, — ať správně jednáme, abychom tě chválili také svým životem. Pomáhej nám hledat to, co je užitečné pro naše bratry, — aby snáze dosáhli spásy. Otče náš, ... MODLITBA Bože, tys naučil svatého jáhna Efréma vnímat tvou slávu, a on z vnuknutí Ducha Svatého zpíval o velikosti a kráse tvých tajemství a zcela se oddal tvé službě; naplň svým Svatým Duchem i nás, abychom ti sloužili s opravdovou vnitřní radostí. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání. Pán s vámi. R. I s tebou. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý. R. Amen.
VEČERNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Věčné slunce, jež zaléváš svým světlem všechno stvoření, tys myslí nadpozemská zář, zpěv našich srdcí tobě zní. Tvůj Svatý Duch vždy v péči má ty živé lampy planoucí, jejichž zář světu odkrývá ke spáse stezky vedoucí. 11
Co plyne z nebeských tvých slov a srdcím z přirozenosti, to všechno zaskvělo se znov v tvých služebnících milosti. Vavřínů jejich účasten i pro jas svého učení skví se dnes blažený muž ten, i od nás vděčně chválený. Dej kvůli němu, prosíme, ať bezpečně vždy, Bože, jdem po cestě pravdy jediné, až k tobě jednou dospějem. To uděl, Otče přesvatý, se Synem stejné podstaty, jenž s Duchem, který těší nás, nad světem vládneš v každý čas. Amen. PSALMODIE Ant. 1 Jsi ze všech lidských synů nejkrásnější, spanilost se ti po rtech rozlévá. Žalm 44 (45) Svatba krále Ženich je tady! Jděte mu naproti! (Mt 25, 6) I 2
Srdce mi kypí radostnými slovy, † svou píseň nyní králi zazpívám, * můj jazyk - rydlo rychlopísaře. –
3
Jsi ze všech lidských synů nejkrásnější, † spanilost se ti po rtech rozlévá, * Pán proto požehnal ti na věky. Opásej mečem, hrdino, svá bedra, * ve vznešenosti své a nádheře do boje vyjeď za věrnost a právo, * ať koná divy tvoje pravice! Máš ostré šípy, národy se skloní, * odpůrci krále klesnou na mysli. –
4 5 6
7 8
Tvůj božský stolec trvá do věčnosti, * žezlo tvé vlády – žezlo nestranné. Miluješ právo, nenávidíš křivdu, † a proto pomazal tě Pán, tvůj Bůh, * olejem radosti jak žádného. –
12
9
Tvá roucha voní aloí a myrhou, * ze síní slonových ti harfy zní. 10 Královská dcera v ústrety ti kráčí, † královna stojí po tvé pravici, * ofirským zlatem skvěle zdobená. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Jsi ze všech lidských synů nejkrásnější, spanilost se ti po rtech rozlévá. Ant. 2 Ženich je tady, jděte mu naproti. II 11 12 13
14 15 16
17 18
Slyš, dcero, pohleď sem a nakloň ucho, * zapomeň na svůj lid a otcův dům! Král s dychtivostí touží po tvé kráse, * neboť je pán tvůj, ty se před ním skloň! I tyrský lid ti přináší své dary, * o přízeň tvou se derou velmoži. – Královská dcera vchází v plné kráse, * perlami, zlatem šat má protkaný. Ve třpytném rouchu před krále ji vedou, * panny její za ní kráčejí. S radostným jásotem ji přivádějí * a dovnitř v králův palác vcházejí. – Místo svých otců budeš teď mít syny * a učiníš je v zemi knížaty. Tvé jméno vštípit chci všem pokolením, * ať na věky tě slaví národy.
Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Ženich je tady, jděte mu naproti. Ant. 3 Bůh si předsevzal, až přijde plnost času, obnovit všechno v Kristu. Kantikum Bůh Spasitel Ef 1, 3-10
13
3
Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, * on nás z nebe zahrnul všemi možnými duchovními dary, –
4
vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, † abychom byli svatí a neposkvrnění * před ním v lásce. –
5
Podle svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, † abychom skrze Ježíše Krista * byli přijati za jeho syny, –
6
ke chvále jeho božsky vznešené dobrotivosti, * kterou nám projevil svou lásku ve svém milovaném Synovi: –
7
v něm máme vykoupení skrze jeho krev, * odpuštění hříchů. –
8
Podle bohatství své milosti, † kterou nám tak štědře projevil * s veškerou moudrostí a rozumností, –
9
podle svého úradku * seznámil nás s tajemstvím své vůle, –
10
že si totiž předsevzal, * až přijde plnost času, obnovit v Kristu všechno, * co je na nebi a na zemi.
Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Bůh si předsevzal, až přijde plnost času, obnovit všechno v Kristu. KRÁTKÉ ČTENÍ Jak 3, 17-18 Moudrost shora je především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká. Ti, kdo usilují o pokoj, rozsévají v pokoji semeno, jehož plodem je spravedlnost. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Uprostřed shromáždění * otevřel mu Pán ústa. R. Uprostřed shromáždění * otevřel mu Pán ústa. V. Pán ho naplnil duchem moudrosti a poznání. R. Otevřel mu Pán ústa. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Uprostřed shromáždění * otevřel mu Pán ústa. 14
KANTIKUM PANNY MARIE Ant. ke Kantiku Panny Marie Svatý N., učiteli víry a světlo Církve, Tys čerpal moudrost z Božího zákona; přimlouvej se za nás u Božího Syna. PROSBY Chvalme Krista, neboť on miluje svou Církev, sytí ji a pečuje o ni. S důvěrou ho prosme: PANE, SPLŇ PROSBY SVÉHO LIDU. Pane Ježíši, učiň, aby všichni lidé byli spaseni — a došli k poznání pravdy. Ochraňuj našeho papeže N. a biskupa N. — a přispěj jim na pomoc svou silou. Veď ty, kdo touží po spravedlnosti, — aby prožili svůj život v radosti a bezpečí. Pane, buď útočištěm trpících — a buď jim pomocníkem v soužení. Svěřujeme ti ty, které jsi za života povolal k posvátné službě, — ať tě v nebi oslavují navěky. Otče náš, ...
MODLITBA Bože, tys naučil svatého jáhna Efréma vnímat tvou slávu, a on z vnuknutí Ducha Svatého zpíval o velikosti a kráse tvých tajemství a zcela se oddal tvé službě; naplň svým Svatým Duchem i nás, abychom ti sloužili s opravdovou vnitřní radostí. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání. Pán s vámi. R. I s tebou. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý. R. Amen. Může použít i jinou formuli požehnání z misálu. Následuje-li propuštění lidu, říká se: Jděte ve jménu Páně. R. Bohu díky.
15
PEREGRINATIO AD MIRACULA FIDEI
PAROCCHIA DI SAN BENEDETTO A PUSTIMER; 683 21 PUSTIMER 84, REPUBBLICA CECA RESPONSABILE: DR. JOSEF BENICEK; tel: +420.723.593.106; e-mail:
[email protected]; www.pustimer-farnost.cz
SISTEMAZIONE VENEZIA: 9.-11. 6. 2014
SINGOLE
n. camera
111 108 135
nome BENÍČEK Josef VANĚK Vlastimil HŘIB Miroslav DOPPIE
n. camera
107 116 118 119 120 121 122 134 136 204
16
nomi KOČÁR Jaroslav – aut. BEDNÁŘ Luboš – aut. ŠAROCHOVÁ Jindřiška BAROŠ Bohuslav HODINKA Pavel MALÝ Ondřej KOUTNÁ Marie VOLDŘICHOVÁ Alena KUDRMANN Jiří KUDRMANNOVÁ Marie ADAMEC Josef ADAMCOVÁ Zdeňka HOLADA Jaroslav HOLADOVÁ Alena MANDÍKOVÁ Františka MANDÍK Milan ADAMEC František ADAMCOVÁ Danuše CHYŤOVÁ Dagmar MARTINKOVÁ Libuše
n. camera
205 206 207
208 210 216 218 219 110 217
nomi KUČEROVÁ Eliška VLKOVÁ Ludmila KUBIŠOVÁ Marie KUBIŠOVÁ Marie VELECKÁ Bohumila KOZUBOVÁ Bohumila KRPEC Jaroslav KRPEC Jaroslav MAŘASOVÁ Anna RUDLOVÁ Vlasta MUŠÁLKOVÁ Bohuslava MUŠÁLEK Bernard KOCOUREK František STEINER David PULTEROVÁ Marie NOVÁKOVÁ Jarmila NAVLÁČILOVÁ Jaroslava NAVLÁČIL Martin ČECHOVÁ Drahomíra CHRÁSTECKÁ Hana
10. červen 2014 Úterý 10. týdne v mezidobí 2. týden žaltáře
RANNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Původce světla věčného, celý jsi světlo a sám den, jenž nezná temna žádného, podstatou svou jsi světlo jen. Noc bledne už a odchází přede dnem, který blízko jest, s jitřenkou úsvit přichází, jenž šátkem zastřel světlo hvězd. Vstáváme z lůžka s radostí a za všechno ti děkujem, že slunce, vítěz nad nocí, přivádí k nám zas nový den. Vroucně tě, svatý, prosíme, ať v naše vášně, jejich vznět tělesná žádost nevnikne, nesvede mysl klamný svět. Ať nestrhne nás k hádkám hněv a břicho k poživačnosti, ať nebouří se chtíčem krev, nás neovládne lakomství. Ať v mysli ostražití jsme s tělem vždy neposkvrněným, ať s Kristem dnešek strávíme mu věrni celým srdcem svým. To splň nám, dobrý Otče náš, i ty, jenž rovné božství máš, i Duchu, který těšíš nás a vládneš, Bože, v každý čas. Amen. 17
PSALMODIE Ant. 1 Pane, sešli své světlo a svou věrnost. Žalm 42 (43) Touha po svatyni Já jsem přišel na svět jako světlo. (Jan 12, 46) 1 2
3 4
5
Sám, Bože, suď a haj mě proti bezbožníkům, * před zlým a podlým člověkem mě zachraň! Vždyť tys má síla, Bože, proč mě zapuzuješ? * Proč se mám vláčet, nepřítelem tísněn? – Sešli své světlo a svou věrnost: ať mě vedou * až na tvou svatou horu, do tvých stanů. Předstoupím před tvůj oltář, k Bohu radostnému * a velebit tě budu při citeře, Pane, můj Bože! – Proč se má duše rmoutíš, proč tak ve mně teskníš? † Jen doufej v Boha, zas ho budu slavit, * toho, jenž je můj zachránce a Bůh můj.
Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Pane, sešli své světlo a svou věrnost. Ant. 2 Po všechny dny našeho života nás, Pane, ochraňuj. Kantikum Úzkosti nemocného, radost uzdraveného
Iz 38, 10-14d.17b-20 Jsem živý. Byl jsem mrtev, a hle – jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí. (Zj 1, 18) 10
11
12
13
18
Řekl jsem si: „Uprostřed života * mám sestoupit k branám podsvětí!“ Bylo mi líto zbytku mých let, * a tak jsem si řekl: „Už neuvidím Pána Boha v zemi živých, * ani člověka mezi pozemšťany.“ – Rozpadá se mi má schránka a život mně mizí * jako stan kočovníků: – můj život je jako když tkadlec svinuje plátno, † je jako tkanina od stavu odřezaná; * ještě než večer vystřídá ráno, konec mě čeká. –
Už od rána o pomoc volám, † je mi, jako by lev mi drtil kosti, * ještě než večer vystřídá ráno, konec mě čeká. – 14
Jako když holátko ve strachu pípá, † jako když holub mláďata volá, * tak je můj nářek; zemdlený zrak upírám k nebi, * mně úzko je, pomoz mi, Pane! –
17
A ty jsi můj život vytrhl z jisté zkázy, * všechny mé hříchy jsi jako za záda hodil. –
18
Vždyť mrtví a smrt tě nemohou chválit * a kdo jde do hrobu, nedoufá ve tvou věrnost. –
19
Jenom ten, kdo žije, tě chválí, jako já dnes, * o tvé věrnosti otec vypráví synům. –
20
Zachovej mě, Pane, a po celý život * zpívat ti budem své žalmy v tvém domě.
Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Po všechny dny našeho života nás, Pane, ochraňuj. Ant. 3 Tobě chvalozpěv patří, Pane, tam na Sióně. Žalm 64 (65) Díkůvzdání za Boží divy Siónem rozuměj nebeské město. (Origenes) 2
Tobě chvalozpěv patří, Pane, tam na Sióně, * tobě plnění slibů. –
3
Neboť ty vyslýcháš prosby, kdekdo se utíká k tobě, * břímě svých hříchů ti nese. Viny, které nás tíží, jsou totiž nad naše síly, * ty však je zahladit umíš. –
4
5
6
Blažen, koho si zvolíš, aby se přiblížil k tobě, * kdo v tvých nádvořích bydlí! Kéž se můžeme sytit dobrem tvého domu, * neboť tvůj chrám je svatý. Podivuhodnými skutky věrně nám splňuješ prosby, † Bože, záchrano naše, * naděje všech končin světa i všech ostrovů v dálce. – 19
7 8 9
Ty držíš hory svou silou, ty jsi opásán mocí, † ty tišíš hučení moří, hučení příbojů jeho * i všech národů vřavu. Před tvými divy se třesou národy v nejzazších dálkách, * nad tvým znamením jásá východ jitra i noci. –
10
11
12 13 14
Laskavě pečuješ o zem, hojnou vláhou ji daříš, * její bohatství množíš. Plny jsou náhony Boží, lidem jsi nachystal zrní, * takto pečuješ o ni. Její brázdy jsi zvlažil, rozmělnil její hroudy, * zkypřils ji hojnými dešti, požehnals, co na ní vzrostlo. – Ověnčils koloběh roku korunou dobrotivosti, * všudy jde za tebou hojnost. Mokvají pastviny stepní, pahorky jásotem hýří, † louky jsou oděny stády, doliny pokryty klasy.* Všechno to jásá a zpívá.
Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Tobě chvalozpěv patří, Pane, tam na Sióně. KRÁTKÉ ČTENÍ Srov. 1 Sol 5, 4-5 Vy, bratři, nejste ve tmě, že by vás den Páně překvapil jako zloděj. Vy všichni jste přece synové světla a synové dne, noc ani tma nemá nad námi právo. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Slyš můj hlas, Pane, * s důvěrou spoléhám na tvé slovo. R. Slyš můj hlas, Pane, * s důvěrou spoléhám na tvé slovo. V. S úsvitem přicházím, o pomoc prosím. R. S důvěrou spoléhám na tvé slovo. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Slyš můj hlas, Pane, * s důvěrou spoléhám na tvé slovo. ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM Ant. k Zachariášovu kantiku Zachraň nás, Pane, z rukou všech, kteří nás nenávidí. PROSBY Dobrořečme našemu Spasiteli, neboť on svým zmrtvýchvstáním ozářil svět, a pokorně ho vzývejme: DEJ, PANE, AŤ VYTRVÁME NA TVÉ CESTĚ. 20
Pane Ježíši, ranní modlitbou oslavujeme tvé zmrtvýchvstání, — ať náš den prozáří naděje, která pramení z tvé slávy. Pane, přijmi naše dobré úmysly a předsevzetí — jako prvotiny tohoto dne. Uděl nám, ať dnes rosteme v tvé lásce, — aby všechno prospívalo k dobru našemu i všech lidí. Pane, dej, ať tak svítí naše světlo před lidmi, — aby viděli naše dobré skutky a velebili nebeského Otce. Otče náš, ...
MODLITBA Pane Ježíši Kriste, ty jsi pravé světlo, které svítí všem lidem, aby mohli dojít ke spáse; prosíme tě, uveď naše kroky na cestu spravedlnosti a pokoje, abychom se připravovali na setkání s tebou. Neboť ty žiješ a kraluješ s Bohem Otcem v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků. Amen. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání. Pán s vámi. R. I s tebou. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý. R. Amen.
Svatá Lucie ze Syrakus DIOKLECIÁN A ŘÍMSKÁ KRIZE Lucie byla jednou z mnoha obětí Diokleciánova pronásledování. Ten, jen co se stal císařem v roce 285, musel záhy čelit hluboké ekonomické a společenské krizi, jakož i hrozbám vážného politického a vojenského chaosu. Posílil proto hranice impéria, ohrožované nájezdy barbarů, kteří vyvíjeli tlak v hraničních pásmech kvůli hledání nových území, a rozpad císařské moci se snažil zastavit založením systému tetrarchie, na jehož základě byla moc rozdělena mezi dva „Císaře“, vybírané „Augusty“, a ti byli předurčení stát se jejich nástupci. 21
ROZDĚLENÍ IMPÉRIA Impérium bylo tedy rozděleno na čtyři části, tak že v každé z nich byla rovnocenná odpovědnost za dohled nad hranicemi, přičemž „Augustové“ a „Císařové“ současně spolupracovali na zajištění jednoty Západu a Východu, protože už dlouhý čas se mezi oběma stranami prohlubovala neschopnost vzájemného soužití. Jen co císařové upevnili svou moc a zajistili hranice, začali pronásledovat křesťany, které považovali za nepřátele politicko-náboženské stability. NEJKRUTĚJŠÍ PRONÁSLEDOVÁNÍ V DĚJINÁCH Když si Galerius, jeden ze dvou „císařů“, povšiml, že nové náboženství se rozšířilo i mezi jeho vojáky, začal Relikviář sv. Lucie v dómu v Syrakusách. se obávat, že nové náboženství by mohlo přivést vojáky k tomu, že by odmítli používat zbraně a podněcován matkou Romulou, přesvědčil Diokleciána, který až do té doby zaujímal vůči křesťanům tolerantní postoj, o nebezpečí nového náboženství. V letech 303 a 304 tak byly vydány edikty v Nikomédií (jejich obětí se stal i sv. Pantaleon, patron pustiměřské rotundy) a začalo nejkrutější pronásledování v dějinách.
ŽÁDNÁ TOLERANCE Edikty nařizovaly, že křesťané nemohou požívat žádných poct či čestných úřadů, mají být podrobeni všem druhům mučení bez ohledu na sociální postavení. Měli zakázáno domáhat se práva, pokud se stali obětí bezpráví, násilí či loupeží; dokonce byli zbaveni i jakéhokoli práva na svobodu a obhajobu.
MUČENÍ Pronásledování křesťanů bylo kruté a zuřivé. Zvěrské instinkty vedly Galeria k tomu, že degradoval křesťany z postavení vážených či dokonalých; trestal je předhazováním šelmám, ohněm, křižováním; jen ve zcela ojedinělých případech a jako mimořádné gesto ohledu dopřál stětí, což byl trest vyhrazený lidem urozeného původu. Poutníci v bazilice sv. Lucie v Syrakusách na Sicílii, zbudované na místě její mučednické smrti, Peregrinatio Ad Portam Fidei, 8.7.2012.
22
DIOKLECIÁNOVA ABDIKACE Lactantius, jeden z Otců Církve, napsal spis „Smrt pronásledovatelů“, v němž označil pronásledování za zločiny a pronásledovatele za prachsprosté zločince. Mezi nezákonnostmi, kterých se dopouštěli patřilo nenávistné a hanebné znásilňování křesťanských panen. Tertulián tuto praxi odsoudil slovy: „Když odsuzujete nějakou křesťanku k vydání kuplíři místo lvu (latinsky „leno“= kuplíř, „leo“= lev), vězte, že skvrna zneuctění je pro nás krutější než jakýkoli trest a jakákoli smrt“. Pronásledování polevilo po Diokleciánově abdikaci v květnu roku 305, ale protáhlo se až do roku 311, kdy byl vydán edikt Galeriův, Liciniův a Konstantinův, který křesťanskému náboženství uděloval svobodu kultu. V JAKÉM RODINNÉM PROSTŘEDÍ VYRŮSTALA SV. LUCIE? Je známo, že pocházela z urozeného rodu a že jí otec zemřel, když byla ještě dítětem. Od té chvíle žily matka a dcera pro sebe navzájem. Dokážeme si představit Luciino dětství strávené pod láskyplným pohledem a péčí matky Eutichie, která měla radost z půvabné dívenky, naděje urozeného rodu. Lucie neměla zalíbení v zahálčivém a bezstarostném životě, jaký vedli mladí jejího zámožného a patricijského prostředí. Byla vychována k upřímnosti, zbožnosti a lásce. S vroucností se otvírala vznešenému světlu evangelia a v jejím srdci si razila cestu stále intenzivnější a nade vším převládající touha: totiž, co nejvíce se připodobnit Panně Marii, a v skrytu svého srdce slavnostně slíbila, že se zcela zasvětí nebeskému Snoubenci. „Chvála dětí, zvláště pak dcer, směřuje k matce“, pronesl kdysi Cantú a nemohl snad ani pronést pravdivější výrok, neboť matka je skutečně největší inspirací ke všemu dobru, jakého –zvláště dívenka -, může dosáhnout a vykonat, a k němuž může vést poté sama, když se stane matkou. Eutichie kromě hrdosti nad tím, že dala život tak vznešené naději, měla zásluhu na tom, že ji dokázala vychovat tak, že i dnes by tolik matek dokázalo hrdě vzhlížet k takové dceři a tolik dcer by dokázalo vyjádřit svou vděčnost a svůj obdiv takové matce. NA POUTI K HROBU SVATÉ AGÁTY Dějiny Církve té doby tvoří jedno velké nebe, poseté zářivými hvězdami zástupu mučedníků, které Kristus obdařil palmou mučednictví v čase pronásledování křesťanů. Mezi těmito hvězdami však byla jedna, která zvlášť mocným jasem Lucii vedla a osvěcovala: Agáta, hvězda církevní obce v Catánii, která zemřela mučednickou smrtí během pronásledování za císaře Decia, 5. února 251. Svatá Agáta, krásná a bohatá dívka, byla podrobena nepopsatelnému mučení kvůli tomu, že se nechtěla podvolit touhám sicilského prefekta Quintiniána, a proto zemřela ve vězení (srv. Farní Informátor, 29. 1. 2012, str.24-31). Zakrátko byl na místě jejího mučednictví vybudován chrám, který dnes nese název Sant´Agata Vetere. Pověst slavné mučednice Agáty se rozšířila po celé provincii (tehdy provincie zahrnovala celou Sicílii), díky zázrakům, které se děly na její přímluvu a byla proto uctívána i v Syrakusách, odkud se lidé chystali na pouť k hrobu katánské mučednice, aby prosili o její přímluvu. Právě tehdy i Lucie, ustaraná nad zdravím matky, která už nějaký čas trpěla krvácením bez jakékoli naděje na vyléčení, se vydala na pouť do nedaleké Catánie, aby se modlila na hrobě sv. Agáty a vyprosila mamince milost brzkého uzdravení. 23
LUCIE PROSÍ SV. AGÁTU S největší pravděpodobností to bylo 5. února 301, o svátku svaté mučednice, kdy Lucie s matkou dorazily do Catánie. Jaké uspokojení a blaženost prožívala Lucie, když se s vroucí důvěrou a radostí mohla vyslovit svou modlitbu nad hrobem vznešené mučednice v chrámu, který jí byl zasvěcen, v naději, že i matka bude uzdravena ze svého neduhu a zcela vyzdraví. Sama si chtěla Votivní svíce na místě mučednictví sv. Lucie. vyprosit milost zasvěcení života Bohu v naději, že matka se vzdá přání provdat ji za mládence, který se do ní zamiloval. Navíc v kostele se při mši svaté právě četl úryvek Matoušova evangelia o uzdravení ubohé ženy, která dvanáct let trpěla krvácením (Mt 9,20-22), a k němuž došlo pouhým dotekem lemu Ježíšových šatů. Jen co Lucie úryvek vyslechla, obrátila se na matku a říká jí: „Mučednice Agáta, Pánova služebnice, má k Němu otevřený přístup, a proto dotkneš-li se jejího hrobu, budeš na její přímluvu uzdravena“. ZJEVENÍ SV. AGÁTY Po skončení bohoslužby se odebraly ke hrobu, padly na kolena a dlouho se modlily. Luciina duše se zcela pohroužila do vroucí modlitby, a jakoby uchvácena extazí, ocitla se v působivém vidění. Zjevila se jí svatá Agáta, obklopena anděly, jakoby se jí chystala něco říct. A tu jí praví: „Lucie, sestro moje, proč žádáš ode mne to, co můžeš pro jiné obdržet sama? Hle, tvá matka vyzdraví pro tvou víru. A stejně jako díky mně se blahořečí Catánii, tak skrze tebe budou zachráněny Syrakusy“. Když se Lucie probrala z tak jasného vidění, řekla matce: „Maminko moje, pro Kristovu milost a na přímluvu jeho mučednice, hle, jsi uzdravena a tvá modlitba byla vyslyšena. Jen o toto tě nyní žádám, abys přede mnou už víc nemluvila o ženichovi, ani po mně nežádala pomíjivé plody; vše, cos mi nabídla, že mi dáš jako věno, abych se provdala za smrtelného člověka, mi dej, abych mohla přilnout k Ženichu nesmrtelnému; Kristus, náš Pán, nám slibuje velké odměny“. Nato jí matka odvětila: „Lucie, dceruško má, uchovávám veškeré jmění své i tvého otce, ba dokonce jsem je ještě navýšila. Avšak pokud ti to není příjemné, ujmi se mého jmění i dědictví svého otce po mé smrti a potom s ním nalož dle svého uvážení“. Lucie nato: „Ach, maminko, tvůj návrh není zcela hoden Ježíše; jestliže mu chceš vzdát hold za to, že ti tak požehnal, obětuj mu, co bys musela opustit, kdybys zemřela. Dokud jsi naživu, daruj Kristu to, co jsi nabyla nebo co jsi mi slíbila věnovat“. 24
MUČEDNICTVÍ Když se vrátily do Syrakus, Eutichie, uzdravená na těle a s duší překypující duchovní radostí, začala na Luciino přání vše prodávat a co utržila, rozdala chudým. To vše nepřešlo bez povšimnutí mládence, který se ucházel o ruku Lucie. Netrvalo dlouho, aby pochopil, že Lucie vyznává křesťanskou víru a jen stěží by si vzala za manžela pohana jako byl on. Když si uvědomil, že Lucie se nikdy Krista nezřekne, zklamán neuskutečněnou svatbou, neváhal Lucii udat místodržiteli Paschasiovi a obvinit ji, že uctívá Krista a tím nezachovává ustanovení Diokleciánova ediktu. Lucie byla proto zatčena a předvedena před nejvyšší představitele. JSEM POSLUŠNA ZÁKONA MÉHO BOHA Tichá a klidná dívka, v jistotě, že jí Kristus dá sílu, aby vydržela jakýkoli trest, i mučednictví, bude-li toho třeba, vyznala před Paschasiem otevřeně svou víru a své smýšlení a rázně odmítla obětovat bohům: „Jsem poslušna zákona mého Boha, stejně jako ty jsi poslušen císařských zákonů – zněla Luciina odpověď – ty chováš úctu ke svým nadřízeným, já vzdávám hold mému Pánu; jestliže ty nechceš urážet císaře, mohla bych snad já urážet Boha? Ty se snažíš zalíbit císařům, já se chci líbit jedině Bohu ... jednej tedy, jak uznáš za správné, já budu jednat podle mého svědomí a mých zásad“. PASCHASIOVY HROZBY Jen co Paschasius uslyšel, jak Lucie opěvuje křesťanské náboženství, pohrozil jí krutostmi a mučením. Dívka však, místo úleku, jakoby ještě více ožila u vědomí příslibu Pána, který své učedníky, vláčené po cestě mučednictví, ujistil pomocí Ducha svatého. Paschasius se jí zeptal: „V tobě tedy přebývá Duch svatý?“ A Lucie odpovídá slovy svatého Pavla: „Ti, kdo žijí čistě a zbožně jsou chrámem Ducha svatého, který v nich bydlí“. Tato slova nemohl Paschasius pochopit, proto ještě více rozhorlen jí pohrozil: „Najdu velmi dobrý způsob, jak z tebe vyhnat tohoto Ducha, o kterém říkáš, že je Svatý. Ach, ty tedy chceš zůstat věrnou snoubenkou svého Boha? Inu dobrá, podrobím tě neslýchanému mučení a uvidíš, jak z tebe ten Duch Svatý prchne, je-li pravda že ho nosíš v srdci“.
Caravaggio, Pohřbívání sv. Lucie.
ZÁZRAČNÝ ZÁSAH Jen co dokončil tuto řeč, nařídil, aby dívku odvedli na místo, kde bude podrobeno násilí její panenství: mnoho vojáků se jí snažilo vší silou násilně vytlačit, ale ať se namáhali jakkoli, jejich námahy vyšly nadarmo. Svázali ji proto řemeny na rukou a na nohou a všichni společně se snažili ji odtáhnout, leč marně. Pokusili se tedy odtáhnout ji párem 25
volů, ale křehká dívenka zůstávala nehybná jako skála. Zázračný zásah Boží učinil Lucii natolik nehybnou, že jí žádná lidská síla nedokázala pohnout z místa. TYTO PLAMENY MĚ NEMOHOU SPÁLIT Tehdy Paschasius, rozzuřený nad tím, co se událo, nařídil, aby její tělo pokryli smolou, pryskyřicí, olejem a zažehli mohutný oheň. Plameny se však odkláněly, aniž by tělu dívky jakkoli ublížily. „Paschasie, tyto plameny mě nemohou spálit, aby věřící mohli poznat zjevnou sílu mučednictví a aby nevěřící byli zmateni a mnozí z nich, poté co se vzdají pýchy, dokázali uvěřit a pokořit se před Pánem“. Paschasius nevěřil svým očím, proto se zeptal: „Jak a čím je to možné, že s tebou, která jsi tak křehká, nedokázalo pohnout ani tisíc vojáků?“ Lucie odpověděla: “Tisíce padnou po tvé pravici, desetitisíce po tvé levici, ale nikdo se k tobě nepřiblíží“. KORUNA MUČEDNICTVÍ Blížila se velká chvíle. Lucie byla připravena přijmout korunu mučednictví a přilnout ke svému Stvořiteli, svému nebeskému Snoubenci. Se zrakem i duší upřenou k nebi jakoby patřila na usmívající se svatou Agátu, která ji zvala. Lucie ještě dodala: „Nastala má hodina. Udeř, Paschasie, a já zemřu. Ale oznamuji ti, že pro Boží Církev nastane mír. Dioklecián a Maximián pominou, a křesťanství se bude šířit dál“. Lucie padla na kolena jako při modlitbě. Tu její tělo zasáhl meč a oddělil hlavu. Byl 13. prosinec roku 304: Lucie uzavřela svůj mladistvý věk pozemského života a zrodila se ve slávě. DIES NATALIS Den smrti je pro světce a mučedníky pravým dnem znovuzrození pro život věčný – „dies natalis“. Martyrologium u data 13. prosince uvádí: „V Syrakusách, městě na Sicílii, den zrození svaté Lucie, panny“. Značný nesoulad panuje kolem mučednické smrti sv. Lucie. Zatímco řecká Akta říkají, že byla sťata, latinská tradice tvrdí, že Lucii prokláli hrdlo. Syrakuský jezuita P. Otavio Gaetani del Marchesi ze Sortina, velký znalec historiografie starobylé Sicílie, objevil řecká Akta sv. Lucie u Georgia Papadopula, kněze byzantského obřadu a praví: „řecká Akta sv. Lucie jsou starší než latinská a proto si jich velmi cením“. 26
Sv. ROCH Z MONTPELLIER (1348/50-1376/79) “Rochum patre Johanne matre vero Libera nomine genitum constat. Is patriam habuit Montem Pessulanum, que olim Agatha sive Agathopolis appelabatur, Narbonensie Gallie oppidum non ignobile” (Francesco Diedo, Vita Sancti Rochi, 1479
Velké Rochovo dobrodružství začíná v Montpelier, starobylém Mons Pessulanum, zvaném tehdy Agathopolis, proslulém městě Karbonské Galie v jižní Francii. Jeho rodiče se jmenovali Jan a Libera, a byli mu zářným příkladem křesťanského života a mravní přímosti; dětství a mládí tak prožíval v prostředí prodchnutém předzvěstí mimořádného povolání. “Et varias per Christi amitatem peregrinationes agere habitu igitur et peregrino vestitu induitur caput pillio tegitur et de humeris bulga pendet atque baculus peregrinalis dexteram subivit et intentus penitentie Rochus post multa deserta Romam versus contendit” (Anonimo latino, Acta breviora, 1483) Poté, co Roch v pouhých dvaceti letech osiřel, rozhodl se zříci obrovského rodinného dědictví a zcela se oddat následování Krista. Jen co rozdal všechen majetek chudým, oblékl prostý oděv poutníka a vydal se do Itálie, do Říma, aby se pomodlil u hrobů apoštolů Petra a Pavla“ “Quod cum Rochus e multis in via scivisset percupide ad hospitale Aquependentis ubi pestifero morbo plerique gravabantur accurrit. Cuius hospitalis tutelam quidam nomine Vincentius habebat” (Anonimo latino, Acta breviora, 1483) Rochovu pouť zhatilo drama morové nákazy, ale mladý muž si nezoufal, ba naopak, rozhodl se odvážně sloužit nemocným. V Acquapendente (kraj Viterbo) byl představený nemocnice jménem Vincenc dojat jeho mladistvým věkem a proto se ho snažil odradit od vstupu, ale Roch byl neoblomný. Bůh jej odměnil tím, že mu dal zázračné schopnosti uzdravovat, z čehož měla prospěch vícerá italská města. “Also volget der cardinal der weysen lere und furet den heiligen pilgrem sant Rochum in seinem gewand zu dem pabst un sprach: Heiliger vater diser pilgram hat mir gemacht das zeichen das ich trag an meiner stirn” (Anonimo tedesco, Das Leben des heiligen herrn Sant Rochus, 1484)
Roch procházel různými místy, staral se o postižené morem, aniž by bral ohled na riziko nákazy. V každém městě se zastavil v nemocnici a pomáhal nemocným a uzdravoval je. Konečně dospěl do Říma, kde uchránil nákazy kardinála, když mu čelo poznamenal 27
křížem. Vděčný prelát jej představil papeži, který s ním sdílel dojemné a nezapomenutelné setkání. “Le voyant, ledit Gotard fut esmerveillié, et un fois entre les autres suyvit son chien de loing tant qu’il pervint a la forest en laquelle estoit la fueillié de monseigneur saint Roch, se aproucha de lui et en toute honneur et révérence le salua“ (Jehan Phelipot, La vie et légende de monseigneur Saint Roch, 1494)
V Piacenze se morem nakazil i sám Roch a byl proto nucen odejít daleko od lidských obydlí, podle tradice do Sarmata. Prozřetelnost jej však neopustila: od smrti hladem jej zachránila skrze psíka, který mu den co den nosil skývu chleba. Jeho pán Gottard jej jednou sledoval a objevil tak Rochovu skrýš: od té chvíle se zrodilo velké přátelství, které se utvrdilo v křesťanském apoštolátu. “Princeps Rochum ob habitum et squalorem haudquaquam agnoscebat, illumque in carcerem, caeterorum omnium maxime tenebrosum, belli suspicione formideneque compressus detrudi jussit, et custodibus imperavit, ut illum diligenter observarent“ (Francesco Diedo, Vita Sancti Rochi, 1479)
Roch poté, co se uzdravil z moru, rozloučil se s velkým přítelem Gottardem a vydal se na cestu, aby se vrátil do vlasti. Během zpáteční cesty však narazil na oblast, kde zuřila válka a vzbudil podezření u několika vojáků, kteří ho omylem považovali za zvěda. Mladý poutník zatčen a uvržen do ponurého vězení, kde zažívá novou, krutou zkoušku, kterou přijímá jako smírný „očistec“ za své hříchy. “Partì l’alma dal corpo benedecto, dinanci Christo ela si fo portata, là dove sta ogni sancto perfecto, e fo dentro ala gloria incoronata. E a suo piedi fo posto un quadreto dela gratia che lo avìa dimandata, e scripto eli era tuto a letere d’oro, che sfermato l’è nel sumo coro” (Domenico da Vicenza, Istoria di San Rocco, circa 1479) Po pěti letech věznění, téměř na prahu smrti, prosil Roch Boha o milost, aby mohl být nadále vzýván jako ochránce před nemocí a tak znovu ukázat svůj altruizmus a svou velkodušnost. Historie se vytrácí a začíná legenda, ale ve všech koutech světa zůstává nesmazatelná památka velkého svědka křesťanské lásky a lidské solidarity: mladého poutníka, Rocha z Montpellier. “Eius autem sanctum corpus anno 1485 cum Venetias a quibusdam ex Derdonensi Diocesi furtim sublatum perlatum fuisse a Senatu Veneto cunctoque populo tanta cum devotione et veneratione” (Giacomo Filippo da Bergamo, Supplementum supplementi chronicarum, 1513)
Kult svatého Rocha se až neuvěřitelně rozšířil díky Benátčanům: byli to právě oni, kdo v roce 1485 přenesli jeho relikvie z Voghery (diecéze Tortona), která byla počátečním střediskem jeho úcty. Kult svatého Rocha tak ani po dlouhých staletích nepřestal, a jeho postava stále vzbuzuje úctu věřících i obdiv nevěřících, nad úchvatnou syntézou společných lidských a křesťanských hodnot. 28
LITANIE U OLTÁŘE SV. ROCHA Chrám sv. Rocha, Venezia, 10. června 2014
Pane smiluj se Kriste, smiluj se Pane, smiluj se
Pane smiluj se Kriste, smiluj se Pane, smiluj se
Kriste, uslyš nás Kriste, vyslyš nás
Kriste, uslyš nás Kriste, vyslyš nás
Bože, náš nebeský Otče smiluj se nad námi Bože, Synu Vykupiteli světa Bože, Duchu svatý, Utěšiteli Svatá Maria oroduj za nás Svatá Matko Boží a Matko naše Svatá Panno panen Svatý Rochu oroduj za nás Svatý Rochu, velký a velkodušný ochránce lidstva Svatý Rochu, učedníku a věrný svědku Ježíše Krista Svatý Rochu, který jsi na svém těle nesl znamení Kříže Svatý Rochu, který jsi na sobě stále zakoušel Kristovo utrpení Svatý Rochu, jehož srdce hořelo ohněm lásky Svatý Rochu, který jsi opustil své jmění, a oddal ses chudým Svatý Rochu, který jsi obětoval svůj život za ty nejposlednější Svatý Rochu, poutníče k místům víry Svatý Rochu, který jsi celý život věnoval službě nemocným a ulehčení jejich bolestí Svatý Rochu, který jsi znamením kříže zastavil mor a uzdravil nemocné Svatý Rochu, který jsi mnoho měst zachránil před nákazou Svatý Rochu, sám morovou metlou zasažený Svatý Rochu, zázračně uzdravený Svatý Rochu, silný ve víře a chráněný andělem, jehož ti poslal Pán Svatý Rochu, skrze psa Prozřetelností živený Svatý Rochu, jehož život a svatost upoutaly Gotarda a nepřestávají uchvacovat věřící všech časů Svatý Rochu, který ač nevinen jsi byl potupně obviněn z vyzvědačství Svatý Rochu, nespravedlivě vězněný Svatý Rochu, který jsi zemřel ve vězení jako zločinec Svatý Rouchu, kostnickým koncilem vzývaný, aby tento byl uchráněn moru Svatý Rochu, vzývaný jako ochránce před nakažlivými nemocemi a pohromami Svatý Rochu, těšiteli zajatých a znamení naděje a vykoupení pro vězněné Svatý Rochu, příteli vyhoštěných, osamělých a chudých Svatý Rochu, vzore trpělivosti a odevzdanosti pro opuštěné a trpící Svatý Rochu, ochránce poutníků a pocestných 29
Svatý Rochu, patrone poutníků celého světa Svatý Rochu, patrone naší vesnice Svatý Rochu, spoluobčane naší obce Svatý Rochu, mladý vzore mladých Svatý Rochu, dobrovolníku lásky v Kristově jménu a vzore volontariátu Svatý Rochu, náš společníku na životní pouti Svatý Rochu, poutníku vševládného a věčného Boha Svatý Rochu, ve všem světě uctívaný Svatý Rochu, jehož Kristus korunoval ctí a slávou Svatý Rochu, světče uprostřed svatých Beránku Boží, který snímáš hříchy světa Beránku Boží, který snímáš hříchy světa Beránku Boží, který snímáš hříchy světa
odpusť nám, Pane. vyslyš nás, Pane. smiluj se nad námi
Nekonečně dobrý Otče, dej nám pokoru, abychom mohli prosit a obdržet odpuštění všech našich nedokonalostí v lásce. Svěřujeme se ti spolu se všemi našimi bratřími a sestrami, kteří jsou osamocení, zoufalí; se všemi, kteří tě ještě neznají, s těmi, kdo ti neprokazují náležitou lásku; naplň svou přítomností naše těla i srdce, prahnoucí po Lásce! Duchu svatý, vyslyš naše pokorné prosby a dej, ať milost uzdravení a ochrany před nakažlivými nemocemi, kterou Bůh udělil svatému Rochovi, hojně spočine na těch, kdo po ní touží. Tvé jasné světlo ať osvěcuje badatele v jejich zkoumání jak zabránit těmto ranám. Tvá Láska ať rozhojní v našich srdcích onu lásku, která oživovala svatého Rocha ve službě nemocným, vyděděným, zapomenutým, takže v tobě nacházeli Světlo, Naději a Pokoj. Otevři nás tvé dobrotě, s níž přijímáš každého postiženého muže, ženu či dítě, staráš se o ně a zahrnuješ svou péčí. Skrze Ježíše Krista našeho Pána a Přítele, který nás uzdravil svými svatými ranami. Skrze milosrdnou přímluvu přesvaté Panny Marie, Soucit Boha k Církvi i ke všem lidem. Svatý Rochu, laiku a poutníku Evropou, morem stižený, vězněný: ty jenž jsi uzdravoval těla ve jménu Ježíše Krista a přiváděl lidi k Bohu, představ mu naše viny, naše trápení, aby jeho Světlo obrátilo naše srdce, která v něj doufají a čekají na vytoužený okamžik, kdy se jich dotkne jeho milost. Věříme jeho Všemohoucnosti, která je pramenem smíření, světla a pokoje. Svatý Rochu, oroduj za nás! Svatý Rochu, přimlouvej se za nás! AMEN. 30
VEČERNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Ty strůjce věků, Pane náš, člověku k práci jasný den a k odpočinku noční sen svým pevným řádem ukládáš. Ochránce čisté mysli buď, by malátného spánku klid pro závistníkův zrádný šíp neodkryl zranitelnou hruď. Ať nitra tvůj žár uchvátí, vášněmi však ať nevzplanou, které když mysl zasáhnou, horlivost mysli rozvrátí. To splň nám, dobrý Otče náš, i ty, jenž rovné božství máš, i Duchu, který těšíš nás a vládneš, Bože, v každý čas. Amen. PSALMODIE Ant. 1 Nemůžete sloužit Bohu i mamonu. Žalm 48 (49) Marnost bohatství Bohatý jen těžko vejde do nebeského království. (Mt 19, 23) I 2 3
4 5
Poslechněte si všechny národy, * poslyšte všichni, co jich země nosí, vy lidé prostí i vy vznešení, * vy bohatí, tak právě jako chudí! – Ať moudře teď má ústa promluví, * jde o poznání z úvah mého srdce. Sám poslechnu si moudrou průpověď, * za zvuků lyry řešení své zjevím. – 31
6 7
Proč bych se bál i v nepříznivých dnech, * kdy zloba nepřátel mě obklopuje? Spoléhají se na své bohatství, * hojností pokladů se vychloubají. –
8
Vždyť nikdo si svůj život nekoupí, * za sebe Bohu výkup nezaplatí; 9 je příliš velká cena za život * a nikdy se jí nikdo nedoplatí, 10 tak aby mohl dál a navždy žít * a nikdy nepohlédl do tmy hrobu. 11 Vidíme totiž moudré umírat, * stejně jak hyne hlupák nebo blázen. – 12
13
Navždy jen hrob je jejich domovem, * příbytkem pro veškeré pokolení. I když jim celé kraje patřily: * Všechno, co měli, nechají zde jiným. Tak člověk ve svém lesku nevidí, * že je jak zvěř, již vedou na porážku.
Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Nemůžete sloužit Bohu i mamonu. Ant. 2 Shromažďujte si poklady v nebi, praví Pán. II 14 15
16 17 18
19 20
32
Toť cesta těch, kdo v sebe věřili, * los těch, kdo hojností se vychloubali. Jsou jako stádo, které pase smrt, * a tak se propadají do podsvětí. Kráčejí rovnou cestou do hrobu,* tvář jejich zetlí, podsvětí je zhltí. – Zatímco Bůh můj život vykoupí, * on z moci podsvětí mě jistě vyrve. Nermuť se, jestli někdo bohatne * a rozmnožuje vážnost svého domu. Zemře, a nic si s sebou nevezme, * tu nádheru si pod zem neodnese. – Ať zaživa se šťastně vychloubá: * „Chválit tě budou, jak ses tu měl dobře“, nakonec vejde do řad otců svých, * co na věky už neuvidí světlo. –
21
Tak člověk ve svém lesku nevidí, * že je jak zvěř, již vedou na porážku.
Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Shromažďujte si poklady v nebi, praví Pán. Ant. 3 Hoden je Beránek, který byl zabit, aby vzal slávu a čest. Kantikum Chvalozpěv vykoupených 4,11
5,9
10
12
Hoden jsi, Pane, náš Bože, * aby ti všichni vzdávali slávu a čest, neboť jsi stvořil všechno * a z tvé vůle všechno povstalo a bylo stvořeno. –
Zj 4, 11; 5, 9.10.12
Hoden jsi, Pane, vzít knihu * a rozlomit její pečeti, protože jsi byl zabit † a svou krví jsi nás vykoupil Bohu * z každého kmene a jazyka, lidu i národa, a učinil jsi nás našemu Bohu královským lidem a kněžstvem * a budeme nad zemí vládnout. – Hoden je Beránek, který byl zabit, † aby vzal moc a bohatství i moudrost, * sílu a čest, slávu i chválu.
Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Hoden je Beránek, který byl zabit, aby vzal slávu a čest. KRÁTKÉ ČTENÍ Řím 3, 23-25a Všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy. Z jeho milosti však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš. Aby Bůh ukázal svou spásnou spravedlnost, ustanovil ho jako smírnou oběť v jeho krvi, která působí skrze víru. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Naplníš mě radostí * před tvou tváří. R. Naplníš mě radostí * před tvou tváří. 33
V. R. V. R.
Po tvé pravici slast navěky. Před tvou tváří. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. Naplníš mě radostí * před tvou tváří.
KANTIKUM PANNY MARIE Ant. ke Kantiku Panny Marie Učiň s námi veliké věci, Pane, neboť jsi mocný a tvé jméno je svaté. PROSBY Chvalme Krista, pastýře a strážce našich duší, neboť on miluje a chrání svůj lid. Obraťme se na něj s důvěrou a prosme ho: PANE, OCHRAŇUJ SVŮJ LID. Věčný pastýři, ochraňuj našeho biskupa N. — a všechny pastýře své Církve. Pohleď dobrotivě na ty, kdo trpí pronásledování, — a pospěš je vysvobodit ze všech soužení. Pane, smiluj se nade všemi nuznými — a hladovějícím dej obživu. Osvěť členy zákonodárných shromáždění, — aby ve všem rozhodovali s moudrou spravedlností. Přispěj zemřelým, které jsi vykoupil svou krví, — aby s tebou mohli vejít k svatební hostině. Otče náš, ...
MODLITBA Bože, tys poslal světu svého Syna, aby jako slunce spravedlnosti svítil na cestu těm, kdo tě hledají; dej, ať jeho světlo ve dne v noci září v našich srdcích, abychom jednou vešli do světla tvé slávy. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání. Pán s vámi. R. I s tebou. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý. R. Amen. Může použít i jinou formuli požehnání z misálu. Následuje-li propuštění lidu, říká se: Jděte ve jménu Páně. R. Bohu díky. 34
11. červen 2014 Sv. Barnabáše, apoštola, památka Pocházel z ostrova Kypru, byl to levita a jmenoval se Josef, jméno Barnabáš mu dali apoštolové (Sk 4, 36). Prodal svůj majetek a peníze dal apoštolům pro chudé (Sk 4, 37). Ujal se Pavla, když po obrácení přišel do Jeruzaléma, a uvedl ho k apoštolům (Sk 9, 27). "Byl to výborný muž, plný Ducha Svatého a víry" (Sk 11, 24). Později přivedl Pavla do Antiochie (Sk 11, 25-26) a doprovázel ho na jeho první apoštolské cestě (Sk 13, 2 a násl.). Bývá jmenován dokonce před Pavlem (Sk 11, 30; 12, 25; 13, 2.7; 14, 14; 15, 12.25). Na apoštolském sněmu v Jeruzalémě hájil názor, že pohanům, kteří se chtějí stát křesťany, se nemá ukládat židovský zákon (srov. Sk 15, 1 -12). Když se s Pavlem rozešel, vzal s sebou svého příbuzného Marka na Kypr (Sk 15, 36-39). Pavel se o něm zmiňuje ještě, když na své druhé apoštolské cestě píše z Efesu do Korintu (1 Kor 9, 6).
RANNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Dnes Barnabášův triumf oslavujem, právem jej věnec slávy v nebi věnčí, vždyť mnoho trpěl z lásky ke Kristu jen, k jeho cti větší. Rozdá svůj statek odkázaný předky, chce, aby každý, kdo křesťanem stal se, svou živou víru osvědčoval skutky v blíženské lásce. S radostí pozná, provází a vodí velkého Pavla, pomáhá mu věrně z vnuknutí Ducha v práci a s ním zchodí přemnohé země. Nešetří sebe, v ovčín Kristův shání rozběhlé ovce, jež pečlivě chrání, až Pán za jeho prolitou krev dá mu zářivou palmu. Bože, dej k prosbám sluhy výtečného, bychom se rázně cestou spásy dali, ať smíme v chrámě sídla nebeského ti zpívat chvály. Amen. 35
PSALMODIE Ant. 1 Bože, vše, co konáš, je svaté, kde je Bůh tak velký jako náš Bůh? Žalm 76 (77) Vzpomínka na skutky Boží Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. (2 Kor 4, 8) 2 3
4
5 6 7
K Bohu volám, hlasitě křičím, * k Bohu volám, aby mě slyšel. V den své tísně za Pánem hledím, † bez oddechu vztahuji ruce, * duše má se utěšit nedá. Vzdychám, jak jen vzpomenu Boha, * duch můj zemdlí, začnu-li hloubat. – Víčka oční nemohu zavřít, * neklidný jsem, neschopen slova. Rozvažuji o starých dobách, * o těch dávno minulých létech. Za noci tak přemítám v srdci, * rozjímám a srovnávám v duchu: –
8
„Což Pán může zavrhnout navždy? * Nikdy už se slitovat nemá? 9 Navždy se svou milostí skončil, * slovo jeho na věky zmlklo? 10 Zapomněl Bůh na slitování, * či svůj soucit odpírá z hněvu?“ – 11 12 13
14 15 16
17
18
36
Tak si říkám: „V tom je má bolest, * změnila se pravice Páně!“ Stále myslím na Boží skutky, * myslím na tvé někdejší divy! Uvažuji o všech tvých dílech, * probírám tvé veliké činy. – Bože, vše, co konáš, je svaté! * Kde je Bůh tak velký jako náš Bůh? Ty jsi Bůh, jenž zázraky dělá, * svou moc dal jsi národům poznat a svou paží spasil svůj národ, * Jákoba a Josefa syny. – Uzřely tě vody, můj Bože, † uzřely tě, chvěly se hrůzou, * zabouřily hlubiny mořské. Mraky proudem chrlily vodu, † mračna zněla dunivým hlasem, * šípy tvé se míhaly jimi.
19
Ryk tvých hromů pod koly duněl, † blesky plály přes celý obzor, * všechna zem se chvěla a třásla. –
20
Tvoje cesta vedla nás mořem, † tvoje stezka spoustami vodstev, * aniž nechals za sebou stopy. Svůj lid jak stádo vedl jsi rukou * Mojžíšovou a Áronovou.
21
Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Bože, vše, co konáš, je svaté, kde je Bůh tak velký jako náš Bůh? Ant. 2 Mé srdce jásá v Pánu: on ponižuje i povyšuje. Kantikum Ponížení jásají v Bohu
1 Sam 2, 1-10 Mocné svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi. (Lk 1, 5253) 1
Mé srdce jásá v Pánu, * můj Bůh mě vysoko povýšil. Směle otvírám ústa na své nepřátele, * neboť se smím radovat z jeho pomoci. –
2
Nikdo není tak svatý jako Pán, † a mimo něj není jiný, * a není mocný, jako je náš Bůh. Jen pořád pyšně nehovořte, * nemluvte opovážlivě! Bůh je Pán hlubokého poznání, * on váží lidské skutky. –
3
4 5
6 7 8
Luky silákům se lámou, * ale slabí se opásají silou. Kdo byl dřív sytý, hledá teď práci jen za chléb, * kdo hladověl, ten má teď hojnost. Neplodná porodí mnoho synů, * matka četných dětí vadne. – Pán posílá smrt i život dává, * přivádí do říše mrtvých a opět vrací. Pán dává bohatství i chudobu, * on ponižuje i povyšuje. Chudáka pozvedá z prachu, * z bláta povyšuje nuzného, 37
aby ho posadil mezi knížata * a vykázal mu čestné místo. Vždyť od Pána jsou základy země, * její okrsek postavil na nich. – 9
Chrání kroky svých zbožných, † bezbožní v temnotách hynou, * člověk jen svojí silou nezmůže nic. 10 Pána se děsí jeho protivníci, * z nebe na ně burácí hromem. Pán bude soudit končiny země † a svému králi udělí vládu, * vysoko pozvedne svého Pomazaného. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Mé srdce jásá v Pánu: on ponižuje i povyšuje. Ant. 3 Pán je král! Ty, celá země, jásej! Žalm 96 (97) Sláva Božího soudu Tento žalm mluví o spáse světa a o víře všech národů v Krista. (Sv. Atanáš) 1 2 3 4 5 6
7
8
9
Pán je král! Ty celá země jásej, * radujte se, četné ostrovy! Mrak a temnota jej zahalují, * řád a právo drží jeho trůn. Plamen ohně postupuje před ním, * nepřátele vůkol spaluje. Jeho blesky ozařují obzor, * země při tom pohledu se chví. Hory jako z vosku roztávají * před Pánem, jenž vládne nad zemí. Nebe hlásá jeho spravedlnost, * jeho slávu vidí národy. – Jak jsou zahanbeni, kdo ctí modly, † bůžky marnými se honosí! * Všichni bohové se před ním koří. Uslyšel to Sión, raduje se, † všechna judská města plesají * nad výroky tvého soudu, Pane! Povznesen jsi nad veškerou zemi, * všechna božstva předčíš na výsost. –
38
10
11 12
Pán je přízniv těm, jimž zlo se příčí, † životy svých věrných ochrání, * vyprostí je z rukou bezbožníků. Světlo svítí lidem spravedlivým, * radost lidem srdce čistého. Radujte se, spravedliví, v Pánu, * jeho svaté jméno velebte!
Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Pán je král! Ty, celá země, jásej! KRÁTKÉ ČTENÍ 1 Kor 15, 1-2a.3-4 Chci vám, bratři, vyložit tu radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal. Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Chválili Pána a mluvili *o jeho síle. R. Chválili Pána a mluvili *o jeho síle. V. A o jeho podivuhodných skutcích. R. O jeho síle. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Chválili Pána a mluvili *o jeho síle. ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM Ant. k Zachariášovu kantiku Barnabáš odcestoval do Tarsu, aby vyhledal Šavla. Když ho našel, vzal ho s sebou do Antiochie. V této církevní obci spolu pobyli a vyučili tam velké množství lidí. PROSBY Náš Spasitel přemohl smrt a svým evangeliem nám ukázal cestu k životu. Vzdejme mu chválu a pokorně ho prosme: PANE, POSILNI NAŠI VÍRU V TVÉ SLOVO. Pane Ježíši Kriste, ty posíláš své Církvi svaté a moudré učitele, — dávej všem, kdo učí tvůj lid, svou svatost a moudrost. Tys odpouštěl hříchy lidu, kdykoli tě svatí o to prosili jako kdysi Mojžíš, — na jejich přímluvu očišťuj a posvěcuj stále svou Církev. Ty dáváš sílu Ducha Svatého těm, které sis vyvolil, aby řídili tvou Církev, — naplň Svatým Duchem všechny, kdo vedou tvůj lid. Ty sám jsi dědičným podílem těch, kdo se zasvětili tvé službě, 39
— nedopusť, aby někdo z nich přišel o to, cos pro ně získal prolitím své krve. Otče náš, ... MODLITBA Bože, tys povolal svatého Barnabáše – plného víry a Ducha Svatého – k apoštolské práci mezi pohany; probouzej i v nás vědomí, že nás voláš, abychom hlásali Kristovo evangelium slovem i životem. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání. Pán s vámi. R. I s tebou. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý. R. Amen.
Svatý František z Assisi Bratr František, „druhý Kristus“, se narodil v Assisi koncem roku 1181 v rodině Petra Bernardoneho, bohatého obchodníka s látkami, a Jany Pikiové. Pokřtěn byl v bazilice sv. Rufina a na křtu dostal jméno Jan. Když se ale později otec vrátil z Francie, rozhodl se, že mu změní jméno na Francesco (František). Chlapci se už v dětství dostalo křesťanského vzdělání u kněží v kostele sv. Jiří. Ovšem povahové rysy a tu nejlepší výchovu získal u matky, ženy velmi milé, ale současně náročné, horoucí křesťanky, která se zcela věnovala rodině. František byl plný života, vlídný, a upřímného srdce. Od otce se záhy naučil obchodnímu umění, jež dokázal velmi moudře a se ziskem uplatňovat. Upřednostňoval však bezstarostný a galantní život, společnost přátel, hostiny, výlety, večírky a zpěvy. Nikdy však nepoužíval vulgárních slov, ani se nedopouštěl neomaleností. Otci, který lamentoval nad lehkomyslností a velkodušností syna, matka odpovídala: „Uvidíš, že se František neztratí: tolik miluje Pána Boha a je tak dobrý!“ A vskutku, jeho osobnost se vyznačovala dobrotou a láskou. Proto u všech požíval náklonnosti a úcty; zvláště pak u jednoho, který když potkal mladíka, prostřel před ním svůj plášť a pozdravil ho slovy: „Pokoj a dobro“. Mladý František byl veselý, bezstarostný, plný snů a radosti ze života; nikdy však nezapomínal na chudé: když je potkal, s velkou vlídností jim velkoryse rozdával almužny. 40
On, bohatý, vzdělaný a marnotratný mladík, brzy stanul v čele skupiny svých přátel. Byl prvním na hostinách, prim držel v soutěžích poezie, byl prvním v dětských představeních vlastních jeho době, ale především snil o tom, že se stane zdatným rytířem ve službách milované Assisi. V roce 1202 vzplanula mezi Assisi a Perugií ostrá válka. Ani ne dvacetiletý František se tak v rytířské zbroji octl mezi vojskem svého města. Ale na stráni Collestrada nedaleko Perugie upadl po krutém boji do zajetí a téměř rok strávil v perugijského vězení, (Nad hradbami). Život vězněných v ponurém žaláři plynul velmi smutně; František, na rozdíl od ostatních, však zůstával klidný a plný důvěry; chlácholil roztrpčelé spoluvězně a zpíval a zpíval: „Vznešenou budoucnost před sebou mám, světem vším budu uctíván“. „Jsi blázen“, říkali mu druhové. František ale nebyl blázen; byl vnitřně přesvědčen, že jednoho dne se mu dostane zcela mimořádného úkolu! Po návratu z vězení se František roznemohl; byl to první dotek Milosti, která stále víc a víc přibližovala srdce mladíka k Bohu. František byl ještě v rekonvalescenci, když se jal pro sebe nezvykle uvažovat: hledal „něco“, co neznal. Pěšky či v sedle koně křižoval pole a obdivoval krásu přírody. Uchyloval se do jeskyní v Subasiu, aby se tam modlil. Přesto se nevzdával snu stát se rytířem. Proto se rozhodl odejít do daleké Puglie a bojovat v šiku proslulého vojevůdce Gualtiera z Brienne. Byly to doby, kdy bohatí městští mladíci, uchváceni četbou počinů krále Artura a Rytířů kulatého stolu, snili o tom, že i oni dokáží něco podobného. Po cestě do Spoleta však Františka zastavil nějaký „HLAS“: byl to důrazný hlas Pána, který jej vyzýval, aby se vrátil do Assisi, a tam čekal na další „příkazy“. František, zjevně ohromený, se tedy vrátil do rodného městečka. Už to nebyl on. Jeho myšlenky se stále více zaobíraly nebeskými „záležitostmi“. Často vyhledával samotu a modlitbu. Jednoho dne se rozhodl pozvat přátele k „večeři na rozloučenou“, a uprostřed hostiny oznámil, že se zasnoubil s nejvznešenější, nejbohatší a nejkrásnější dívkou Assisi. „Jak se jmenuje?“, ptali se ho společníci. „Jmenuje se paní Chudoba“, odvětil František. Nato syn Petra Bernardoneho mlčky opustil sál a zmizel. Bylo to zřejmě v tyto dny, co pěšky či v sedle svého oře křižoval louky v okolí Assisi, když tu jednoho dne narazil na odporného malomocného; byl zhnusen a snažil se utéci: malomocenství bylo v té době strašlivá a nakažlivá nemoc. Po několika chvílích váhání se však mladík zastavil, upřeně pohleděl na odpornou bytost, slezl z koně, dodal si odvahy, malomocného objal a políbil. To bylo jeho první vítězství: rozhodující pro celý jeho další život. Pochopil, že v nemocných a znetvořených údech malomocného chudáka je trpící Kristus. Od té chvíle začal František navštěvovala lazarety, vězněné, bránit utiskované, těšit sklíčené: spatřoval v nich odlesk ukřižovaného Krista. 41
V Závěti, kterou diktoval krátce před svou smrtí, říká: „ … a vše, co se mi zdálo hořkým, se proměnilo v sladkost duše i těla“. Právě v oněch dnech, kdy František neustále hledal samotu, octl se poblíž kostelíka sv. Damiána, jemuž pro jeho opuštěnost, hrozilo zhroucení. Bůh jej vyzval, aby do něj vstoupil. Zatímco se modlil u paty kříže, zaslechl třikrát Ježíšův hlas: „Františku, chceš-li konat mou vůli, musíš se zcela zříci sám sebe, a do budoucna pohrdat vším, co jsi dosud miloval. Jedině tak si zamiluješ pokoru, sebezapření a chudobu; a naopak shledáš hořkým a nesnesitelným to, co se ti kdysi zdálo sladkým, a co ti kdysi nahánělo strach a hrůzu, to ti nyní dá sílu a nevýslovnou radost“. Onen něžný Hlas, jenž pronikal tichem starobylého kostelíka sv. Damiána, vyzýval Františka, aby se vzdal své minulosti a zcela se spojil s Kristem. Krátce nato znovu zaznívá Ježíšův hlas: „Františku, jdi a oprav můj dům, který - jak vidíš, - se hroutí“. Byl to symbolický příkaz, který mladíka pověřoval velkolepým úkolem: obnovit základy Kristovy Církve, která byla tehdy drásána herezemi, nešvary a simonií. František si tento příkaz vyložil doslova, a vlastníma rukama se dal opravovat starobylý kostelík. Potřeboval však peníze. Aby je získal, vzal z otcova „krámu“ role drahocenných látek, odebral se do Foligna a tam je prodal i s koněm. Takto získané peníze pak přinesl knězi Silvestrovi, kustódovi kostelíka svatého Damiána, aby zajistil opravu: ten však odmítl, protože byl přesvědčen o tom, že peníze jsou nekalého původu, a také proto, že se bál hněvu mladíkova otce, Petra Bernardoneho. A vskutku, pár dní nato byl František předvolán otcem před soud biskupa Quida. Mladík svlékl své šaty, odevzdal je otci, zřekl se dědictví a zvolal: „Slyšte mě všichni; do této chvíle jsem za svého otce uznával Petra Bernardoneho, od nynějška budu s důvěrou opakovat: Otče náš, který jsi na nebesích!“ Tento krajní počin byl Františkovým „Zasnoubením“ s „Paní Chudobou“. Tím, že se zřekl majetku, nebyl už František ničím vázán. Bos, oděn do pytloviny, kterou mu přehodil biskupův zahradník, aby zahalil jeho nahotu, začal chodit ulicemi Assisi, a na náměstích i na stupních kostelů kázal pokání, pokoj, odpuštění a Boží království. Jeho spoluobčané ho však považovali za „blázna a šílence“, házeli po něm kamením a blátem. František se ale nehněval; s radostí přijímal urážky a děkoval Pánu za 42
tyto zkoušky, žehnal tomu, kdo ho pronásledoval a odpouštěl! Po krátkém pobytu u benediktinů u Santa Maria ve Valfabrica, dospěl František do Gubbia, kde jej přijal jeho přítel z vojny: rytíř Federico Spadalunga, který jej – jak praví kroniky – oděl do tuniky, která se následně stala „šatem“ františkánů (kutna ve tvaru kříže). Po návratu do Assisi, trávil Prosťáček čas opravou kostelíka sv. Damiána, hlásáním evangelia, vyzýváním všech, aby šli za Ježíšem, sloužil malomocným a dům od domu prosil ve jménu Páně o almužnu. Zpočátku nepřátelští obyvatelé Assisi, začali postupně odpovídat na jeho veselý pozdrav „Pán di děj pokoj“, a stále větší skupiny se zbožným zaujetí naslouchaly jeho kázáním. Františkovo evangelijní poselství začalo pronikat do srdcí jeho posluchačů, takže někteří se dokonce rozhodli následovat jeho příkladu, .. kráčet v jeho „šlépějích“. Prvními „společníky“ se stali Bernardo z Quintavalle, Pietro Cattani a Egidio. Tito prodali své jmění, oblékli prostou kutnu a přidali se k „Božímu bláznovi“. „Milníky“ jejich života se staly především tři úryvky evangelia: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej všechno co máš, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi: pak přijď a následuj mě“ (Mt 19,21). „Nic si neberte na cestu, ani hůl, ani mošnu, ani chléb, a ni peníze, ani dvoje šaty. Jestliže vás obyvatelé nějakého města nepřijmou, při odchodu si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim“ (Lk 9,3-4). „kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho. Kdo však svůj život pro mne ztratí, zachrání si ho“ (Mt 16,24-25). Bernarda, Petra a Egidia pak následovali Sabbatino, Morico, Giovanni della Cappella, Filippo Lungo, Giovanni da San Costanzo, Barbaro, Bernardo z Vigilante, Angelo Tancredi, Silvestro; a dále: Leone, Rufino, Angelo z Rieti, Masseo, Illuminato, Ginepro, Leonardo, Elia, Pacifico, a mnoho, mnoho dalších. Když počet „bratří“ dosáhl jedenácti (či dvanácti), považoval František za nezbytné požádat papeže o schválení Řádu života, založeného na „evangelijní chudobě“ a schválení kázání. Tak „Kajícníci z Assisi“ (to byl totiž jejich původní název) vyrazili v roce 1210 z Rivotorto a dospěli do Říma, kde se setkali s papežem Inocencem III. Ten zpočátku váhal, ale po napomenutí ve snu nakonec s radostí a nadějí jejich požadavky schválil. 43
Jakmile dosáhl souhlasu k hlásání evangelia, zvolil si František jako nové místo přebývání kapli Porziuncolu, vyslal své první společníky po dvou na náboženskou misi po Itálii a Evropě. A jak žili tito „Kajícníci z Assisi“? Nic nevlastnili: na Pána složili svá srdce, své sny, touhy i naděje. Během dne pomáhali bez jakéhokoli nároku na odměnu každému, kdo o to požádal. Často pomáhali rolníkům v práci na polích a posluhovali nemocným v nemocnicích. Chodili dům od domu, zasévali do srdcí dobré semeno lásky, víry a pokoje. Lidé byli dojati a učili se milovat, odpouštět a žehnat životu. V tichu nocí se odebírali na osamělá místa (pustevny), tady meditovali evangelium a čerpali nové světlo a novou sílu. Byli skutečným „Vojem lásky“ za vítězství Krista. Čas plynul a počet Františkových společníků vzrůstal. V Assisi žila jedna dívka jménem Klára, dcera šlechtice Favaroneho z Offreduccia a Ortolany. Ve svém ctnostmi prozářeném mládí byla doslova uchvácena Františkovým kázáním a vroucně si přála setkat se s ním, připojit se k jeho následovníkům a zcela odevzdat svůj život Ježíši, velkému Králi! Roku 1212, den po Květné neděli, v noci z 27. na 28. března, Klára v doprovodu své chůvy Bony z Guelfuccio překročila práh Porziuncoly, kde ji s vědomím biskupa guida očekával František. Dívka odložila drahocenné šaty a šperky, oblékla drsnou tuniku a kolem pasu si uvázala hrubý provaz. Syn Petra Bernardoneho jí ostříhal plavé vlasy a hlavu jí pokryl černým závojem. Dívka současně složila sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, a uznala Františka za svého představeného. S Klárou z Assisi vznikl „druhý řád“, který František nazval „Řád chudých dam“, a své útočiště nalezly u sv. Damiána. Chudé, ale vědomy si, že jsou skutečné paní, neboť pravé panství je v duši; jsou vznešené a bohaté paní, protože jsou snoubenkami Ježíše, který je pánem, jemuž patří všechno. Jsou dámami hodnými nejvyššího respektu ze strany lidí i světa. František spolu s bratřími všemožně usiloval přinést všude „Slovo evangelia“. Vstupoval do měst, dvorců, procházel vesnicemi a všude vyzýval k lásce, odpuštění, pokoji a bratrství. Poté, co prošel území Umbrie a Lazia, dospěl do Toskánska, poté do Marche, Emilie, Benátska, Lombardie, … a pokračoval do Francie a Španělska, přičemž všude zanechával poklady svého slova a svých ctností. Měl však 44
„v zásuvce“ sen: dospět do islámských zemí, setkat se s „nevěřícími“ a dát jim poznat Ježíše! Po nemalých těžkostech se Františkovi podařilo dostat do Egypta. Předstoupil před sultána Malik-el-Kamila s nadějí, že ho obrátí. Jeho snahy však byly marné. Kromě osobního přátelství se sultánem však se mu dostalo i svolení, že může hlásat víru v Krista muslimům a dovolení navštívit posvátná místa Ježíšova života. Vrátil se odtud ještě více zapálen pro „Děťátko betlémské“ a pro „Ukřižovaného na Kalvárii“. Návštěva Božího Prosťáčka ve Svaté zemi nebyla marná. Později byla tato Svatá místa svěřena jeho bratřím, kteří je pečlivě, až k prolití krve, chránili před „nevěřícími“. Jen co se vrátil do vlasti a krátce si odpočinul, dal se František znovu do apoštolského života. Jednoho dne, když měl namířeno do Bevagna a procházel vesnicí Cannara, uviděl na pahorku ptactvo všech barev a všeho druhu, jako by se tu shromáždilo k nějaké mimořádné události. František, lnoucí láskou k těmto tvorům, nechal společníky na cestě: „Počkejte na mě – řekl jim – jdu se zeptat a podívat, co tito naši bratři dělají“. Jen co se k nim přiblížil, oslovil je s nesmírnou vlídností: „Bratři moji, ptáčci, chvalte Pána a velebte ho, milujte ho a služte mu s radostí. Projevujte mu velkou oddanost; učinil vás nejvznešenějšími ze všech tvorů; dal vám peří, aby vás zahalil, křídla k létání, dává vám přebývat ve vzdušné průzračnosti. Nesejete ani nesklízíte, a přece vám dává všechno, co k životu potřebujete“. Po těchto slovech ptáčci – každý po svém – projevovali jásavou radost, a František byl šťastný, že mohl být uprostřed těchto tvorů, procházel mezi nimi, svou tunikou jim čechral hlavičky a tělíčka; požehnal jim a jen co dokončil kříž, dovolil jim, aby odlétli. Vzlétli mu nad hlavu a švitoříce zamířili zpátky do svých hnízd. Tento příběh je pro nás všechny sladkou a důraznou připomínkou, abychom neustále chválili a velebili Dárce všeho dobra, a současně povzbuzením k naprosté důvěře v Boží Prozřetelnost. Nic se nemůže postavit do cesty Boží všemohoucnosti! Jednoho dne František přišel do města Gubbia, a s bolestí shledal, že obyvatelé jsou vyděšeni kvůli statnému a dravému vlkovi, který se potuluje v okolí a trhá zvířata a dokonce i lidi. Měl s těmito lidmi soucit a na Pánovo vnuknutí šel mu sám a bezbranný v ústrety. 45
Když se šelma objevila, poznamenal se křížem a vztáhl k němu ruce, řka: „Bratře vlku, pojď sem ke mně. Kristovým jménem ti přikazuji, abys nepůsobil zlo mně ani nikomu jinému“. A vlk k němu hned přiběhl. Lidé, kteří zpovzdálí slídili ve stromoví, ani nedýchali, když se František skláněl nad vyhladovělou šelmou a pravil: „Bratře vlku, způsobils v těchto končinách velké škody, když ses vrhal na Boží tvory a dokonce i na lidi, stvořené k Božímu obrazu. Za to zasluhuješ oprátku jako zločinec a vrah. Lidé na tebe nadávají a nenávidí tě. Ale já chci, bratře vlku, aby mezi nimi a tebou zavládl pokoj“. Vlk jako by jeho slovům rozuměl, sklonil hlavu a slavnostně vrtěl ocasem na znamení, že návrh přijímá. František však ještě upřesnil svůj požadavek a dodal: „Bratře vlku, protože chceš tento pokoj zachovat, slibuji ti, že den co den budeš od lidí této krajiny dostávat pokrm, abys žil, takže už nebudeš trpět hladem“. Vlk se postavil na nohy, pozvedl přední tlapu a na znamení důvěry ji položil světci do ruky. Ten ji s radostným úsměvem tiskl, za úžasu a slz přítomných. Od onoho dne zklidnělá šelma přicházela do domovů a dostávala hojnou potravu. Kolem roku 1221, když se Františkovo „Hnutí“ rozšířilo po celém katolickém světě, na pevném kmeni vypučel nový „výhonek“: „Třetí řád“, následující po Menších bratřích (první řád) a Klariskách (druhý řád). Tento umožňoval lidem obojího pohlaví, kteří nemohli opustit svět jako bratři či sestry, aby žili podle Řádu, který je těmto podobný. Tak touha po odříkání a dokonalosti, která panovala v srdcích tolika laiků, nacházela své uspokojení ve „Velkém řádu“. Někteří z Františkových nejbližších, jako kardinál Ugolino (Stoupenec řádu), velký dobrodinec hrabě Orgando z Chiusi, nesmírně přívětivá šlechtična Jacopa ze Settesoli, dobrotiví manželé Luchesovi z Poggibonsi, už začali nový život, aniž by opustili svět. Nazýval se „Sdružením kajícníků“, a následně pak „Třetí františkánský řád“. K jeho stoupencům patřilo (a patří) bez počtu laiků všech vrstev a stavů: kněží, biskupové a dokonce i knížata, králové a papežové. Tento záměr byl vskutku prozřetelnostní a ohromil svět, který evangelium zapomněl. Nastolil nový způsob života, vrátil důstojnost chudým a prostým; odzbrojil mstu a nenávist; do srdcí, myslí i jednání vnesl lásku. V roce 1223, poté, co dostal od papeže Honoria III. schválení Řádových pravidel (program života založený na evangeliu), František, jenž s vroucí něžností miloval 46
Ježíše, toužil oslavit v Grecciu vánoce zcela neobvyklým způsobem. Dal zavolat Jana Velitu, zámožného muže a věrného „terciáře“, a řekl mu: „Rád bych znovu prožil onu nebeskou noc: spatřil na vlastní oči Ježíška, jak se narodil v Betlémě ve stáji, chudičký a nuzný, jen z lásky k nám. Jdi do Greccia a najdi v lese mezi skalami vhodnou jeskyni; přines do ní jesle se slámou a přiveď tam volka a oslíka. S bratry i lidmi oslavíme příchod Božího Syna na zem“. V srdci Františka, zaníceném láskou ke Kristu, se tak zrodil první Betlém, který nás rok co rok dojímá, a dává nám zažít tajemství Lásky, která se o prvních vánocích stala pro nás člověkem. S velkým nadšením se vše připravilo k posvátné noci. Bratři, přišedší i ze vzdálených pousteven, vytvořili s rozžatými svícemi korunu kolem jeskyně. K nim se připojili mužové a ženy z blízkých osad. O půlnoci začala mše svatá, při níž František coby diakon, zpíval evangelium o Narození. Pak líbezným hlasem vyprávěl o velkém tajemství narození Spasitele. Když uložil Děťátko do jeskyně, všichni přítomní v úžasu patřili, jak ono Dítě ze dřeva oživlo a hýbalo se jako by bylo živé. Tímto zázrakem chtěl Ježíš odměnit horoucí Františkovu lásku, který tím, že postavil jesličky okouzlil milióny dětí a dal roztát ledovému nezájmu miliónů srdcí. V září roku 1224, v doprovodu několika nejvěrnějších bratří, František překročil práh pustevny ve Verně. Po celé dny byla jeho modlitba stále vroucnější, a podobala se úzkosti lásky. Uprostřed slz a vzdechů se hlasitě modlil: „Můj Pane, Ježíši Kriste, o dvě milosti tě ještě před smrtí prosím: tou první je, abych v duši i těle cítil onu trýzeň, kterous ty, nejsladší Ježíši snášel v hodinu svého krutého Utrpení; druhou pak, abych ve svém srdci cítil – nakolik je to možné – onu velkou lásku, jíž jsi ty, Synu Boží hořel natolik, že jsi pro nás, ubohé hříšníky, svobodně podstoupil bolestné mučednictví“. Mlčel a stál se zkříženýma rukama; jevil se jako stín zdrceného muže, stráveného posty a utrpením. V jeho tváři se však zračil jas žáru lásky, který jej v nitru stravoval. Nehybně patřil k východu, když tu znenadání se dokořán otevřelo nebe s velkým zábleskem, a jeho exstatickým očím se zjevil ohněm sršící okřídlený seraf a vtiskl mu obraz Ukřižovaného. Celá Verna se skvěla v oslnivém světle, jež osvěcovalo okolní hory, pahorky i údolí. František byl proklán; po celém těle cítil strašnou drásavou bolest a ztratil vědomí. Když se probral z vytržení, cítil, že jej proniká dvojí bolest, drásavá a příjemná; na rukou, nohou se objevily Kristovy hřeby, a v boku byla viditelná a krvácející rána Ukřižovaného mučedníka. „Mezi Tiberou a Arnem, na hrubém kameni, od Krista se mu dostává pečeti poslední co po dvě léta v údech svých nosí“ (Dante, Ráj, zpěv XI, verše 106-8). Na sklonku života bylo celé Františkovo tělo trýzněno stigmaty, skoro úplnou slepotou a závažnou nemocí žaludku, která mu dokonce nedovolovala ani se najíst. Jeho společníci, s úmyslem ulehčit mu v těžkých bolestech, jej zavedli do příbytku poblíž Klářina kláštera. Bylo to právě v zimě 1224-1225. Na tomto místě, kde zaslechl první povolání, složil Prosťáček svou úchvatnou Píseň stvoření (Canticus creaturarum, či „Zpěv o bratru Slunci“), který je nejstarší Písní italské literatury: Nejvyšší všemohoucí dobrý Pane, tvé jsou chvály, sláva, čest a všecko požehnání; jen tobě patří, tys Nejvyšší, oslovit tě jménem žádný člověk hoden není. Chválen buď, můj Pane, mnou a všemi stvořeními, a především panem bratrem sluncem, jenž přináší den a jímž nás osvěcuješ; krásný je a září velikou se skvěje, Nejvyšší, a tvoje světlo vyjadřuje. Chválen buď, můj Pane, skrze sestru lunu, skrze hvězdy; na nebi stvořils je jasné, jak drahokamy krásné. 47
Chválen buď, můj Pane, skrze bratra vítr, skrze vzduch a mraky, jasno, všecka počasí, jimiž všem svým tvorům žíti dáváš. Chválen buď, můj Pane, skrze sestru vodu, která je tak užitečná, dobrá, pokorná a čistá. Chválen buď, můj Pane, skrze bratra oheň, který poskytuješ našim nocím, a je krásný, radostný a mohutný a silný. Chválen buď, můj Pane, skrze naši sestru, matku zemi, která dává život a jež vládne nade všemi a jež rodí různé plody, trávu a barevné květy. Chválen buď, můj Pane, skrz ty, kdo z tvé lásky odpouštějí a snášejí nemoci a protivenství. Blažení jsou ti, kdo věrně v míru vytrvají, neboť ty je budeš korunovat v nebi. Chválen buď, můj Pane, skrze naši sestřičku – smrt těla, před níž žádný živý člověk kam utéci nemá. Běda těm, kdo zemrou ve smrtelných hříších! Blaze těm, jež ve tvé svaté vůli konec zastih! Druhá smrt, smrt duše, nic jim zlého neudělá. Chvalte mého Pána, blahořečte, děkujte mu a s velikou pokorou mu služte! Chvalozpěv stvoření je světcovou závětí; na prahu smrti je oslavou života; objetím ve chvíli loučení; melodií v hořkém trápení; je láskou, co přemáhá bolest; je základem našeho umění; je tajemstvím plnosti našeho křesťanství; tajemstvím naší nesmrtelnosti. Po tolikerých obětech, nastala pro bratra Františka hodina povolání; „smrt přijal se zpěvem na rtech“, napsal Tomáš z Celana, jeho první životopisec. Uvědomoval si blížící se konec a byl šťastný že umírá v milované Porziuncule. Dříve, než opustil tento svět, prosil všechny za odpuštění, žehnal duchovním synům a dcerám, žehnal milované a drahé Assisi. Pak se ponořil do hluboké modlitby: „Jen pojď, sestřičko smrti … Hle, už volá mě můj Pán..“. Bylo to večer, 3. října 1226. Průzračný horizont, bez jediného mráčku, jakoby čekal na Prosťáčkův poslední vzdech. Na tváři Apoštola Umbrie, jenž se sladkým úsměvem zvolna umíral se rozhostilo jemné světlo. Bolestné mlčení panující v srdcích všech přítomných, kteří se skláněli nad vybledlou tváří, aby spatřili poslední záblesk života, prolomil zpěv „bratří skřivanů“.Tak odešla jeho svatá duše. Jeden z bratří ji spatřil jako zářící hvězdu, vystupující k nebi. Jeho blažené tělo, tonoucí v jasu, a vydávající vůni lilií, spočívalo na holé zemi za úžasu přítomných a zbožných polibků prostých bratří. Jeho ostatky byly uloženy v kostele sv. Jiří; následně pak byly přeneseny do monumentálního náhrobku, který k jeho slávě zbudoval bratr Eliáš. Slavný hrob svatého patriarchy, „zcela serafínského co do vroucnosti“ je cílem poutí z celého světa. Poklekají tu milióny lidí všech vyznání i společenských vrstev, prosí o světlo a sílu, o oporu a pokoj. Tento hrob činí z Assisi JERUZALÉM ZÁPADU! PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, mše svatá u hrobu sv. Františka, Assisi, 8. června 2007 48
RADIABAT
VELUT STELLA FULGENS IN CALIGINE NOCTIS ET QUASI MANE EXPANSUM SUPER TENEBRAS Z Apoštolského listu papeže Jana Pavla II. u příležitosti 800. výročí narození sv. Františka z Assisi „Skvěl se jako zářivá hvězda v temnotě noci a jako jitřní světlo pronikající temnoty“: těmito slovy svatého Františka z Assisi představil Tomáš z Celana, který byl jeho první životopisec. V knize Kvítků sv. Františka čteme, že bratr Masseo, jeden z prvních Prosťáčkových společníků, se jednoho dne obrátil na světce s otázkou: „Proč jde za tebou celý svět?“ I po osmi staletích od narození sv. Františka si tato otázka uchovává celou svou aktuálnost. Ba dokonce se zdá, že je více oprávněná než tehdy. Nejenže se v těchto osmi staletích zvětšil zástup těch, kdo zblízka kráčeli ve šlépějích sv. Františka, když přijali za svou životní Řeholi, kterou vytvořil, ale vzrostl i obdiv a sympatie všech lidí, namísto toho, aby s postupem času upadly v zapomnění – jak tomu v případě lidských věcí bývá - , stále více se prohlubovaly a staly se všeobecně známými, takže zanechaly nesmazatelnou pečeť v křesťanské spiritualitě, v umění, poezii a téměř ve všech výrazech západní civilizace. Italský národ, který měl tu výsadu, že se v něm narodil, si ho zvolil za svého hlavního patrona, spolu se svou další velkou dcerou, Kateřinou Sienskou. Jeho věhlas pak překročil hranice Evropy, takže se na něj právem mohou aplikovat slova evangelia: „všude, kde bude hlásáno toto evangelium, bude se vyprávět i o tom, co vykonal“ (Mt 26,13). František se jeví jako muž obecné shody ve smyslu, že všichni, kdo poznali jeho životní sílu se shodují v tom, že příklad lidství, který uskutečnil, považují za zcela platný. Odtud vhodnost znovu si položit o tomto výročí prostou otázku bratra Masseo: proč jde celý svět za Františkem z Assisi? První odpověď na tuto otázku by se dala formulovat takto: lidé obdivují a milují světce z Assisi proto, že v něm vidí příkladným způsobem uskutečněno to, po čem sami nejvíce touží, aniž by toho kdy v životě mohli dosáhnout, totiž radost, svobodu, pokoj, harmonii a smír mezi lidmi i věcmi. 49
Ve všech viděl bratry A právě všechny tyto věci a ještě mnohé další se v jedinečném jase skví na životě prosťáčka z Assisi. Především radost. František je znám jako člověk dokonalé radosti. Během celého jeho života „jeho nejvyšším a zaníceným úsilím bylo mít a uchovat si duchovní radost“. Prameny vyprávějí, že často v sobě tento nával radosti nedokázal udržet a tehdy propukal v jásot na způsob potulných pěvců, s kousky dřeva představoval hráče na housle a francouzsky pěl chvály Bohu. Františkova radost vyvěrala z úžasu, s nímž ve své prostotě a nevinnosti svého srdce dokázal kontemplovat všechny věci i události; ale pramenila především z naděje, kterou nosil v srdci a která mu dala zvolat: „Dobro, jež očekávám je tak veliké, že jakékoli soužení je mi slastí“. František skoro nikdy neužíval slova svoboda, a přece celý jeho život byl ve skutečnosti mimořádným projevem evangelijní svobody. Všechny jeho postoje i jednání vypovídají o vnitřní svobodě a spontánnosti člověka, jehož nejvyšším zákonem byla láska a který byl zcela zakořeněn v Bohu. Františkova svoboda se však nestaví proti poslušnosti Církvi a dokonce „každému lidskému tvoru“, ale naopak právě z ní vyvěrá. V jedinečném světle se v něm skví původní ideál člověka, být svobodný a pánem světa, v poslušnosti Bohu. Tady tkví i mimořádně důvěrný vztah a poslušnost všech tvorů vůči prosťáčkovi, kdy ptáčci usedají, aby si vyslechli jeho kázání, vlk – podle známé legendy – na jeho slovo zkrotne, ba i samotný oheň se vůči němu zachová „zdvořile“, když zmírnil svůj žár. „Tím, že kráčel cestou poslušnosti a dokonalé podřízenosti Boží vůli – píše jeho první životopisec – zasloužil si tak velkou moc, že jej poslouchali tvorové“. Františkova svoboda pak byla především plodem jeho dobrovolné chudoby, která jej zbavila jakékoli pozemské chamtivosti a úzkosti, a učinila z něj jednoho těch, kdo – řečeno slovy apoštola – „nemají nic a přece jim patří všechno“ (2Kor 6,10). 50
Kromě toho, že byl mužem dokonalé radosti a svobody, zůstal František z Assisi v paměti lidstva jako světec pokoje a všeobecného bratrství. Nejhlubším kořenem Františkova pokoje je Bůh sám, k němuž se v modlitbě obrací těmito slovy: „Ty jsi mírností, tys jistotou, tys pokojem“. Tato nicméně nabyla lidské formy a výrazu v Ježíši Kristu, který se stal „naším pokojem“ (Ef 2,14); v něm – píše světec, cituje slova sv. Pavla – „v něm bylo smířeno s Bohem vše, co je na nebi i na zemi“. „Pán ti dej pokoj“, tak zněl Františkův pozdrav, kterým se na základě Božího zjevené obracel ke všem lidem1. Byl skutečně – jak říká evangelium – „činitelem pokoje“ (Mt 5,9); „veškerá podstata jeho slov směřovala k utišení nepřátelství a k pokládání základů nových svazků pokoje“. Vnesl pokoj mezi různé společenské vrstvy téhož města, které mezi sebou krvavě bojovaly, když svou modlitbou dal na útěk démony, působící nesváry; obnovil mír mezi městy; mezi kněžími a lidem, a také podle legendy, mezi lidmi a šelmami. Pokoj, podle Františka, přichází skrze odpuštění; proto když chtěl v Assisi nastolit pokoj mezi purkmistrem a biskupem, kteří se mezi sebou hádali, přidal ke své Písni na bratra slunce známá slova: „Buď chválen, Pane můj , za ty, kdo odpouštějí pro lásku tvou“. V žádném člověku František neviděl nepřítele, nýbrž ve všech viděl bratry. To jej vedlo k tomu, že překonal všechny překážky své doby a hlásal Kristovu lásku dokonce Saracénům, čímž dal vzejít duchu dialogu a ekumenizmu mezi lidmi různých kultur, ras a náboženství, což se jeví jako nejkrásnější vymoženost naší doby. František navíc rozšířil tento postoj všeobecného bratrství na všechno tvorstvo, a to i neživé: na slunce, měsíc, vodu, vítr, oheň, zemi, které nazval bratřími a sestrami, a vždy je zahrnoval citlivým respektem a něžností. Píše se o něm, že „všechny stvořené bytosti zahrnoval neslýchanou oddanou láskou, vyprávěl
1
Srv. Závěť, „Salutationem mihi Dominus revelavit, ut diceremus: Dominus det tibi pacem“.
51
jim o Pánu a vybízel je, aby ho chválili“. S ohledem na tuto skutečnost a také proto, abych vyšel vstříc přání těch, kdo se v naší době právem starají o uchování lidského prostředí na zemi, vyhlásil jsem apoštolským listem ze dne 29. listopadu 1979, svatého Františka patronem všech příznivců ekologie. Františkovo jednání je však současně nejvýmluvnějším důkazem toho, že tvorové a prvky země se před neoprávněným a škodlivým ničením neuchrání, než tím, že budou nazírány v biblickém světle stvoření a vykoupení, jako stvoření, čili svěřené odpovědnosti, nikoli vrtochu člověka, a jež spolu s ním očekává, že bude „vysvobozeno z područí pomíjivosti, aby vstoupilo do slávy Božích synů“ (Řím 8,21).
Dospěl k radosti skrze utrpení Až doposud jsem uváděl některé věci, pro něž je celé lidstvo na Františka hrdé a nepřestává mu projevovat svůj obdiv: radost, svobodu, pokoj a všeobecné bratrství. Kdybychom však tady ustrnuli, nešlo by než o planý obdiv, který dnešnímu člověku říká málo či nic o tom, jak těchto dober dosáhnout. Bylo by to stejné, jako kdybychom chtěli sbírat plody, a pominuli přitom kmen a kořen stromu. Aby toto slavení Františkova výročí zanechalo skutečnou pečeť ve svědomí, je třeba sestoupit ke kořenu a odhalit, jakou cestou tyto nádherné plody v životě prosťáčka uzrály. Pokoj, radost, svoboda a láska se totiž ve Františkově srdci neoctly šťastnou náhodou či jako dar přírody, nýbrž vypěstovaly se díky rozhodnutí a dramatickému procesu, který on shrnuje do výrazu „činit pokání“, a který v úvodu své Závěti popisuje takto: „Pán udělil mně, Františkovi, abych takto začal s pokáním, protože dokud jsem byl ve svých hříších, zdálo se mi příliš krutým dívat se na malomocné; a sám pán mě k nim přivedl a měl jsem s nimi soucit. Když jsem pak od nich odcházel, to, co mi předtím bylo hořkostí, se změnilo v sladkost duše i těla. A pak jsem odešel ze světa“. „Činit pokání“ či „žít v pokání“ je výrazem, který se ve spisech světce nejvíce opakuje, a který nejlépe shrnuje celý jeho život i kázání. V jednom rozhodném okamžiku svého nového života, otevřel knihu evangelia a od Krista se mu dostalo slova, které poznamenalo zbytek jeho dní: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe“ (Mt 16,24; Lk 9,23). Sebezapření bylo cestou, díky níž František našel svůj „život“. Dospěl k radosti skrze utrpení, ke svobodě poslušností a naprostým sebezapřením, k lásce ke všem tvorům pak „nenávistí k sobě samému“, neboli, řečí evangelia - překonáním sobectví. Jednoho dne cestou bratru Lvovi vyložil, že pravá a dokonalá radost spočívá v přijetí jakéhokoli druhu utrpení a těžkostí z lásky ke Kristu“. „Žít v pokání“, pro Františka znamenalo uznat se vší závažností skutečnost hříchu, žít v neustálém pokání před Bohem a toto své vnitřní pokání a bolest konkrétně projevovat přísnou askezí, až do té míry, že před smrtí cítil potřebu prosit za odpuštění „bratra tělo“ 52
za to, jak s ním za života tvrdě nakládal. Celá tato cesta, po níž František kráčel, je v křesťanské řeči shrnuta do jednoho slova: kříž. František z Assisi byl a je pro Církev trvalým odkazem na ústřední místo kerygmatu kříže. Skoro bychom řekli, že Bůh chtěl použít Prosťáčka, aby znovu vysadil strom života „uprostřed náměstí“, totiž uvnitř Církve. Proto když jsem se v tomto jubilejním roce jeho narození odebral na pouť k hrobu světce, cítil jsem potřebu prosit jej těmito slovy: „Tajemství tvého bohatství se skrývá v Kristově kříži … nauč nás, stejně jako apoštol Pavel naučil tebe, abychom „nekladli svou chloubu do ničeho jiného, než do kříže našeho Pána Ježíše Krista“. Ukřižovaný provázel Františka od začátku až do konce jeho nového života, a poznamenal ho dokonce i navenek ve Verně, kdy mu vtiskl svatá stigmata, a tak z něj učinil „živé zpřítomnění Ukřižovaného“. Vše u něj bylo po příkladu Krista ukřižovaného; i poslední pohnutkou jeho radikální chudoby bylo následování Ukřižovaného. Krátce před smrtí František shrnul svou mimořádnou duchovní zkušenost v prostém ale nesmírně hlubokém vyznání: „Znám Krista chudého a ukřižovaného!“ Vskutku, od chvíle svého obrácení, žil ve stavu trvalé stigmatizace. Když se znovu vrátíme k počáteční otázce: „Proč jde za tebou celý svět?, nyní víme, že odpověď je obsažena ve slovech Kristových: „Já až budu vyvýšen ze země, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32). Ano, všichni lidé jsou přitahováni Františkem z Assisi, protože on, v následování svého božského Mistra, přijal, že bude „vyvýšen ze země“, totiž ukřižován, takže - podle slov apoštola - to už není on, kdo žije, ale v něm žije Kristus (Gal 2,20). Světu, jakým je ten náš, zaměřený všemi silami na překonání utrpení, a přitom bezvýsledně, ba zdá se jako by upadal do úzkosti tím hlubší, čím více se snaží vyloučit to, co považuje za prvořadé příčiny samotného utrpení, František z Assisi bez spousty slov, avšak s mimořádnou věrohodností svého života, připomíná křesťanskou cestu k tomuto cíli, která spočívá v překonání poslední příčiny utrpení a nespravedlnosti, kterou je hřích a především hřích sobectví, skrze účast na Kristově kříži. Tím, že v sobě člověk křižuje své staré „já“, překonává mrtvý bod individualizmu, který tíhne k podřizování všeho vlastnímu zájmu, a takřka láme kruh starobylosti a smrti a vstupuje do nového kruhu, jehož středem je Boha jeho obvodem všichni bratři. Stává se tak novým stvořením v Kristu. On, jenž z vlastní zkušenosti poznal mimořádnou plodnost, obsaženou v rozhodnutí „činit pokání“, ať vyprosí i nám, dnešním křesťanům, dar pochopit, že se nestaneme novými lidmi, kteří zakoušejí radost, svobodu a pokoj, než uznáním hříchu, který je v nás, přijetím cesty opravdové lítosti a pak přinášením „plodů hodných pokání“ (srv. Lk 3,8).
53
STIGMATA SV. FRANTIŠKA „Na hoře la Verna v Toskánsku, připomínka vtištění svatých stigmat, která pro úchvatnou Boží milost byla vtisknuta do rukou, nohou a do boku sv. Františka, zakladatele Řádu menších bratří“, - těchto pár souhrnných slov popisuje v Římském martyrologiu - u data 17. září. Psal se rok 1224, a svatý František chtěl prožít v tichu a samotě čtyřicet dní postu k poctě sv. archanděla Michaela. Světec z Assisi si totiž po příkladu svého Mistra a Pána zvykl uchylovat se do ústraní a pousteven, aby setrvávat na těchto místech v modlitbě a niterném spojení s Ježíšem. Věděl, že jakýkoli apoštolát by zůstal sterilní, pokud by se neopíral o duchovní růst vlastního vnitřního života. Mnoho míst Umbrie, Toskánska i Lazia se pyšní tím, že na nich během těchto častých uchýlení se do samoty, pobýval Prosťáček z Assisi. Jedním z těchto míst byla i la Verna a patřila nepochybně mezi světcovy nejoblíbenější. Už za časů Františkových byla nehostinnou a drsnou horou – „hrubou skálou“ řečeno slovy Danta Alighieriho – vypínající se k nebi v casentinském údolí. Vrchol hory tvoří z velké části strmá skála, vzbuzující dojem nepřístupné pevnosti. Legenda vypráví, že viditelná hluboká trhlina s ohromnými sesutými bloky, vznikla v důsledku zemětřesení, k němuž došlo po Ježíšově smrti na Golgotě, kdy se „roztrhly skály“ (Mt 27,51). Jak už jsem zmínil, toto místo bylo majetkem hraběte Orlanda z Chiusi, který jej věnoval sv. Františkovi, a jeho bratři tu pak postavili malou pustevnu. Veden Boží prozřetelností, uchýlil se František na toto místo, aby tu rozjímal o Ježíšově utrpení. A právě tehdy došlo k zázračné události. Modlil se těmito slovy: „Pane můj, Ježíši Kriste, o dvě věci tě ještě prosím dřív, než umřu: tou první je, abych ve své duši a na svém těle - nakolik je to možné - zakusil onu bolest, kterous ty, nejsladší Ježíši, snášel ve chvíli 54
svého krutého umučení; druhou pak, abych ve svém srdci – nakolik je to možné – pocítil onu nezměrnou lásku, kterous jsi hořel ty, Synáčku Boží,když jsi neváhal podstoupit pro nás, hříšníky, tolikeré utrpení“. Jeho modlitba nezůstala oslyšena. Byl uznán hodným přijmout na svém těle viditelná znamení Kristova utrpení. K zázraku došlo způsobem tak obdivuhodným, že pastýři a obyvatelé okolních osad vyprávěli bratřím, že asi hodinu viděli horu la Verna v plamenech, jati strachem, že jde o požár anebo, že vyšlo slunce dřív než obvykle. Svatý Bonaventura z Bagnoreggia tuto událost popsal takto: „Jednoho rána, před svátkem Povýšení Svatého Kříže, zatímco se modlil na úbočí hory, spatřil postavu serafína se šesti křídly, jasnými jako plápolající oheň, jenž sestupoval z nebeské výsosti: v okamžení se snesl až k Božímu muži. Tehdy se mezi jeho perutěmi objevil zjev ukřižovaného člověka, jenž měl ruce a nohy rozpřažené a přibité na kříž. Dvě křídla se zvedala nad jeho hlavou, dvě byla rozpřažená k letu a dvě zakrývala celé tělo. Při tomto pohledu byl jat hlubokým úžasem. Srdce mu současně zaplavovala radost i zármutek. Zakoušel radost, když viděl milý pohled Kristův, který na něm spočíval v postavě serafína. Ale právě tehdy z Božího zjevení konečně pochopil důvod, proč mu Boží prozřetelnost dopřála toto vidění, totiž, aby mu předem dala poznat, že on, přítel Kristův, bude zcela proměněn k viditelnému obrazu ukřižovaného Ježíše Krista; nikoli mučednictvím těla, ale ohněm ducha“ (Leg. Maj. I., 13,3). A byl to sám Ježíš, jenž Františkovi při zjevení objasnil význam tohoto zázraku: „“Víš, …, co jsem ti učinil?“ Dal jsem ti stigmata, která jsou znamením mého utrpení, protože jsi mým praporečníkem. A protože v den své smrti jsem sestoupil do pekel, a všechny duše, které jsem tam nalezl, jsem odtud v síle těchto mých stigmat vysvobodil; tak i tobě uděluji, že každoročně, v den tvé smrti se vydáš do očistce, a všechny duše tvých tří řádů, jakož i ostatních, kteří tě uctívali, a které tam najdeš, v síle těchto stigmat vyprostíš a uvedeš do slávy ráje, a tak mi budeš podobným ve smrti, jako jsi mi podobný za života“ (O svatých stigmatech sv. Františka a úvahách nad nimi, III. úvaha). A Bonaventura pokračuje, že když vidění zmizelo, zanechalo v srdci světce „obdivuhodný žár a stejně úchvatná znamení vyrytá na jeho těle. Hned totiž na jeho rukou, nohou se začaly ukazovat znamení po hřebech, jak je před chvílí viděli ve zjevu ukřižovaného člověka. Právě uprostřed nohou a rukou bylo vidět, že jsou přibity hřeby; hlavičky hřebů čněly na vnitřní straně dlaní a na horní straně nohou, zatímco špice vyčnívaly na straně opačné. Hlavičky v rukou a na nohou byly kulaté a černé; špice však byly protažené, zahnuté zpátky a jakoby znovu zatlučené, a vycházely ze samotného těla, 55
vyčnívajíce nad zbytkem těla. Pravý bok byl proklán kopím a pokrytý rudou ranou, z níž často vytékala krev, zbrocujíc tuniku i obvazy“ (Leg. Maj., I., 13,3). Pokud jde o rány Utrpení, první životopisec, abruzzský Tomáš z Celana, ve svém „Prvním životě svatého Františka“, říkal, že „bylo úžasné vidět uprostřed rukou a nohou (Prosťáčka z Assisi), nikoli otvory po hřebech, nýbrž samotné hřeby vytvořené z těla v odstínu železa a bok purpurově zbarvený krví. Stigmata mučednictví nenaháněla strach nikomu, naopak – dodávala vážnosti a ladu, jako černé kamínky v běloskvoucí dlažbě“ (II., 113). I přes obšírné popisy a souhrny, jakož i skutečnost, že stigmata měla mnoho očitých svědků, nelze přejít mlčením fakt, že kanonizační bula sv. Františka ze dne 19. července 1228 – „Mira circa nos“, vydaná tedy necelé dva roky po smrti světce, se o nich vůbec nezmiňuje. Po pravdě řečeno, už u některých jeho současníků se setkáváme s pochybnostmi i otevřeným popíráním stigmat, která brali jako výplod klamu a podvod. I sám Řehoř IX., jak patrno, ještě předtím, než přistoupil k Františkově kanonizaci, měl stran tohoto zázračného faktu pochybnosti. Zpravuje o tom sv. Bonaventura v kapitole své „Legendy major“, věnované „Zázračné moci Prosťáčkových stigmat“. Píše tu, že „papež Řehoř IX., blahé paměti, jemuž světec předpověděl zvolení na Petrův stolec, ještě před kanonizací praporečníka kříže (tedy sv. Františka), měl v srdci pochybnosti stran rány v jeho boku. A přece, jedné noci - jak v slzách vypráví sám slavný pontifex – se mu ve snu zjevil blahoslavený František, který jej s přísnou tváří pro tyto pochybnosti pokáral a pozvednuv pravé rámě, odhalil ránu a žádal jej, aby přinesl lahvičku, do níž měl zachytit krev, která vyvěrala a stékala z jeho boku. Papež ve vidění přinesl požadovanou lahvičku přinesl a viděl, jak se až po okraj naplnila lidskou krví. Od té chvíle vzplál k tomuto posvátnému divu velkou úctou k tomuto a vroucím zanícením, až do té míry, že nesnesl, když se někdo ve své pýše a domýšlivosti odvážil znevažovat skutečnost oněch zářivých znamení, aniž by ho přísně nenapomenul“ (Leg. Maj., II., 1,2).Tuto epizodu mistrně zvěčnil Giotto na freskách horní baziliky sv. Františka v Assisi. Církev, po zralé úvaze, v celkem devíti papežských bulách (počínaje Řehořem IX., přes Alexandra IV. až po Mikuláše III.), v letech 1237-1291 hájila Františkova stigmata, aniž by nicméně vyslovila definitivní výklad fenoménu, jehož geneze je nadpřirozená a vyvěrá z Lásky.
56
Ne náhodou proto učitel Církve, sv. František Saleský, ve svém pojednání „Traktát o Boží lásce“ z roku 1616, dává stigmata světce z Assisi do vztahu se soucitnou láskou ukřižovaného Krista, a říká, že to byl právě on, kdo proměnil srdce Prosťáčka ve „druhého Ukřižovaného“. Sv. Jan z Kříže dodává, že stigmata jsou zjevením, důsledkem rány lásky, a proto aby se staly zjevnými je zapotřebí nadpřirozeného zásahu. Církev uznala mimořádnost tohoto fenoménu, k němuž došlo v roce 1224, a chápe jej jako privilegované znamení, jež Kristus udělil svému pokornému služebníku z Assisi, a toto uznání projevila i v ohledu liturgickém, kdy tuto událost zařadila do kalendáře. Papež Benedikt XI., Boccasini z Trevisa, pak schválil františkánskému řádu i celému katolickému světu, aby se tato památka slavila každoročně dne 17. září. La Verna v Casentinu ve východním Toskánsku, severně od Arezza, je především místem víry a modlitby, úcty ke sv. Františkovi. Právě sem, na tento strmý a skalnatý útes se uchyloval k modlitbě a pokání. Tady, v září roku 1224 dostal stigmata. La Verna se od té chvíle stala místem ducha pohrouženého do mystického a úchvatného kontextu vytvořeného zčásti františkány, díky architektuře a umění konventu, ale především díky přírodnímu prostředí, výmluvnému od nepaměti totiž zcela zvláštní skalní útes, obklopený kouzelnou přírodou. Tvar Posvátného Kamene La Verny, jakýsi druh „zubu“ na apeninském hřebeni se jeví jako zcela jedinečný v celém casentinském údolí. Stačí se jen přiblížit, a před zrakem našeho úžasu vyvstává vrchol útesu, na němž byla vybudována františkánská svatyně, nesoucí název „Útes stigmat“. Tento skalnatý „zub“ se zcela vymyká prostředí nádherných bukových a jehličnatých lesů, tvořících jakoby lem svatyně, a provázejících meditativní krok poutníka. Snad nejkrásnější a nejprovozovanější je nepochybně výstup na Pennu, vrchol hory, z něhož se otvírá nezapomenutelný pohled na celý kraj Romagna. Hora Verna vstoupila do dějin velkých posvátných míst světa díky jednomu setkání, prodchnutému hlubokou lidskostí, zdvořilostí a duchovním společenstvím. Na jaře roku 1213 procházel svatý František spolu s frátrem Lvem krajem kolem Montefeltro, když tu u hradu sv. Lva zaslechl veselí právě probíhající slavnosti: zřejmě šlo o investituru nějakého rytíře. A to byla pro světce příležitost, jak se setkat s lidmi, promluvit s nimi o evangeliu, o lásce. Vydal se tedy vzhůru k hradu, na jehož nádvoří zřejmě probíhalo zápolení minestrelů. František vystoupil na zídku a jal se mluvit na téma své písně o lásce: Dobro, jež očekávám je tak velké, že jakékoli soužení je mi potěšením. Jeho slova byla tak zanícená, že uchvátil pohled i pozornost všech. Mezi posluchači byl hrabě z Chiusi v Casentinu, Orlando Catani. Jak ho tak poslouchal, cítil ve svém nitru potřebu promluvit si s tímto novým člověkem, otevřít mu své srdce a svěřit mu smýšlení své duše. Proto hned jak skončil kázání jej o to požádal. Františka to potěšilo, ale chtěl, aby napřed splnil své zdvořilostní a přátelské povinnosti. Pocti přátele, kteří tě pozvali na slavnost a poobědvej s nimi. Potom si promluvíme, jak budeš chtít. Setkání bylo intenzívní. Hrabě nalezl ve slovech Božího muže světlo, ale rozhovor mu dal spatřit alespoň odlesk Františkovy duše. Rozhodl se proto věnovat mu dar, který by se mu hodil k naplnění jeho touhy patřit zcela Bohu, jeho tíhnutí k samotě: „V Toskánsku vlastním horu, jmenuje se Vernia. Je na velmi odlehlém a nehostinném místě, naprosto ideální pro toho, kdo by chtěl konat pokání vzdálen od lidí, anebo touží po životě v samotě. Pokud se ti bude líbit, rád ji, Františku, 57
pro spásu mé duše věnuji tobě a tvým druhům.“ Návrh se Františkovi líbil. Krátce nato poslal dva ze svých druhů, aby se na místo šli podívat, a poté, co se přesvědčil, že hrabě mluvil pravdu, s velikou radostí horu přijal. Tak se la Verna stala jednou z pousteven, kde každoročně trávil delší čas v usebranosti a modlitbě. Nevíme kolikrát sem svatý František vystoupil. Víme však, že tu strávil čtyřicet dní postu k poctě sv. archanděla Michaela, na konci léta roku 1224. Právě tehdy byl zřejmě v la Verně naposled. Byl unavený a nemocný. Jako by pro něj začínala nová niterná pouť se svým Pánem. V la Verně, v nocích modlitby, samoty a vytržení, nachází odvahu k prosbě: zakusit trochu z oné lásky a bolesti, kterou Ježíš Kristus prožíval ve chvílích svého utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. A jeho modlitba byla vyslyšena. Kolem svátku Povýšení Svatého Kříže (14. září) dostává jeho tělo rány Ukřižovaného. Na rukou, nohou se tvoří výrustky ve tvaru hřebů. O ničem podobném se dějiny nezmiňují. Liturgie svátku Stigmat (17. září) na něj vztahuje slova sv. Pavla: „Spolu s Kristem jsem ukřižován. Nežiji už já, ale ve mně žije Kristus… Já totiž na svém těle nosím Ježíšovy rány“ (Gal 2,20; 6,17). Po příjezdu od Chiusi della Verna, vítá poutníka stín gigantických buků, a socha sv. Františka, který žádá dítě, které jde na trh s hrdličkami, aby je pustilo na svobodu. Jen co překročíme práh železné brány, vystupujeme ke svatyni.
Non est in toto sanctior orbe mons Nápis nad původním vstupním portálem do svatyně: NA ZEMI NENÍ POSVÁTNĚJŠÍ HORY, NEŽ TATO.
Na hrubé skále mezi Tiberou a Arnem dostal od Krista znamení poslední, a po dvě léta je nosil na těle svém. Zvenku, napravo od oblouku čteme tříverší z Dantova Ráje, v němž Dante v několika řádcích vystihuje historicko-geografické vrstevnice La Verny. Skutečně se nacházíme mezi údolím Tibery a Arna, kde dva roky před smrtí (1226), na této hoře gigantických skal, byl František poznamenán Kristovými stigmaty (1224). 58
Tato malá kaplička, zvaná KAPLE PTÁČKŮ, se nachází na začátku posledního úseku stezky, vedoucí od Beccia (část Chiusi della Verna) ke svatyni. Byla vybudována v roce 1602 jako připomínka události, o níž čteme v Kvítcích sv. Františka: Když se František poprvé ubíral na horu La Verna, uvítal jej právě na tomto místě velký slet rozmanitých ptáčků, kteří máváním a tleskáním křídel všichni projevovali velikou radost. František tehdy řekl svým bratřím, že je to znamení Božího zalíbení: „našemu Pánu Ježíši Kristu se líbí, abychom přebývali na tomto pustém místě“.
EXTERIÉR BAZILIKY z roku 1509 s náměstím zvaným „ciferník“ kvůli slunečním hodinám, které se nacházejí na pravé stěně baziliky. 59
INTERIÉR BAZILIKY s majestátnými varhanami (1926, restaurovány a rozšířeny v letech 1951 a 1967: 90 rejstříků, 5700 píšťal; kromě provázení liturgie zaznívají každoročně v červenci a srpnu u příležitosti koncertů slavných světových varhaníků) a proslulou
smaltovanou keramikou Andrey della Robbia.
ZVĚSTOVÁNÍ (výška 2,10, šířka 2,14, 86 částí). Tento výjev je považován za vrcholné dílo A. della Robbia. Panna Maria, sedící nalevo v postoji hluboké pokory, napravo anděl Gabriel s přívětivým výrazem v tváři, uprostřed váza lilií a holubice symbolizující Ducha svatého. Nad andělem pak Věčný Otec obklopen hlavami šestí cherubů. Na podstavci pak čteme: „ECCIE ANCILLA DOMINI FIAT MIHI SECUNDUM VERBUM TUUM." (Hle, jsem služebnice Páně, staniž se mi podle tvého slova.). V letech 1400-1500 se zrodilo, rozvinulo i zaniklo velkolepé umělecké dílo rodu Della Robbia. Posvátné výjevy,obdivuhodně vytvořené ze smaltované keramiky, některé pak barvené, bohaté na detaily vzbuzují dojem jako by šlo o mramorové sochy. Výraz, který přivedla k dokonalosti hlava rodiny Lukáš, pokračoval u synovce Ondřeje a jeho syna Jana. Jednotlivé části byly nejprve vyrobeny v dílně a pak složeny do konečné podoby na místě.
NAROZENÍ (výška 2,20, šířka 1,70, 95 částí). Dole vlevo leží Ježíš na slámě a před ním klečí Panna Marie v úkonu klanění. Vpravo a vlevo je rozmístěno osm andělů ve skupinkách po dvou Dva z nich drží nápis „"GLORIA IN EXCELSIS DEO“. Nad nimi pak Věčný Otec obklopen hlavami šesti cherubů; mezi Ním a Synem pak Duch svatý – symbol holubice. Na podstavci je nápis: "VERBUM CARO FACTUM EST DE VIRGINE MARIA" (Z Panny Marie se Slovo stalo tělem).
60
KAPLE STIGMAT je mocnou a odvážnou stavbou, spočívající na nejvyšší hraně útesu vysokého kolem 60 metrů. Byla postavena v roce 1263 (v této části lesa, 39 let předtím (1224) dostal sv. František stigmata.
Interiér kaple stigmat je považován za srdce svatyně. Den co den v 15h se na toto místo odebírá z baziliky procesí františkánských bratří a poutníků, v upomínku stigmat sv. Františka, přičemž se čtou pojednání vyprávějící o této mimořádné události, k níž došlo v září roku 1224, kdy se světci, dlícímu v hluboké modlitbě, zjevil okřídlený seraf, a vtiskl mu znamení Kristova utrpení.
UKŘIŽOVÁNÍ (výška 5,65m, šířka 4,20m, obraz složen ze 720 částí). Dole vlevo klečí sv. František a vedle něj stojí Panna Maria-Matka bolestná. Na druhé straně pak vedle sv. Jana klečí sv. Jeroným a bije se kamením v prsa. Nad rameny kříže je znázorněn plačící měsíc a slunce; nad křížem pak pelikán, který si klove žílu, aby svou krví sytil mláďata: symbol Vykupitele, jenž pro spásu lidstva prolil svou Krev. Pod křížem čteme: "O VOS OMNES, QUI TRANSITIS PER VIAM, ATTENDITE ET VIDERE, SI EST DOLOR SICUT DOLOR MEUS". (Vy všichni, kteří kráčíte kolem, zastavte se a pohleďte, zda je vaše bolest jako bolest má). 61
Ještě před kaplí stigmat stojí kaple kříže, vybudovaná na místě, kde byla cela, kterou si dal sv. František postavit, když naposled vystoupil na la Vernu, nyní se tímto místem prochází. Ve výklenku nad oltářem je socha z pálené hlíny (r. 1866) znázorňující stigmatizovaného sv. Františka: na jedné straně má otevřenou knihu Utrpení našeho Pána, na druhé pak svého přítele jestřába, který ho noc co noc budil k modlitbě. Pokaždé však, když se světec roznemohl, byl velmi ohleduplný a svým hlasem ho tak brzy nebudil. PROCESÍ DO KAPLE STIGMAT prochází 75 metrů dlouhým koridorem, spojujícím baziliku s kaplí. Byl vybudován proto, aby bylo možné konat procesí i v zimě, kdy sníh dosahuje výšky až jednoho metru (svatyně leží ve výšce 1100m.n.m) Stěna koridoru od skály je pokryta 21 freskami, zachycujícími život sv. Františka, přičemž se zastavují zvláště u událostí, které se týkají la Verny. Namaloval je bratr Emanuel z Coma v roce 1670. Druhou stěnu tvoří 23 sloupů s okenicemi, které umožňují procesí i za těch nejtužších zim či sněžení.
Tradice vypráví, že jedné noci – ještě před vybudováním koridoru, museli kvůli chumelenici procesí vzdát (tehdy se procesí konalo v noci). Ráno však našli ve sněhu stopy lesní zvěře, která je v jejich pouti zastoupila. Proto se v roce 1578 začalo s budováním koridoru. Dokončen byl v roce 1582. 62
Asi v polovině koridoru se nacházejí dveře, jimiž lze vstoupit do nádherného lesa, a následně sestoupit vpravo po několika schůdcích do jeskyně vytvořené přírodním masívem, k loži svatého Františka. Tady, v této jeskynní a vlhké noře trávil světec celé noci na modlitbách, střídané krátkým odpočinkem. Na kámen jeho lůžka byla položena ochranná mříž, protože poutníci si odnášeli úlomky jako relikvii.
Sestoupíme-li po schodišti, které se nachází takřka naproti baziliky, napravo
se nám otvírá vstup do KAPLE SV. MAŘÍ MAGDALÉNY, postavené na místě, kde stála první cela sv. Františka (pustevna z chvojí). Na zadní stěně je ve výklenku socha sv. Magdalény. Kámen, který byl později vložen do oltáře, sloužil světci jako stůl na němž konzumoval skrovný pokrm. Jednoho dne, když se modlil, zjevil su mu Pán Ježíš, usadil se právě na tento kámen a rozmlouval se světcem. Proto byl po léta zdrojem veliké úcty a v roce 1719 zasazen do oltářní menzy. Jen co vyjdeme z kaple sv. Maří Magdalény a sestoupíme o něco níž, staneme v jednom z nejcharakterističtějších zákoutí hory, v jakémsi shluku skal, z nichž vyrůstají staleté buky – SASSO SPICCO, neboli rozštípnutý kámen. Sejdeme-li všech 89 schodů, tvořících dlouhé schodiště, nacházíme se uprostřed hrozivé a vlhké propasti. Mohutnou skálu 63
přesahuje až několik metrů mocný masiv. Zdá se, jako by byl odštípnutý a stojí vzpřímeně jen díky protiváze strany, kterou není vidět.
Dřevěný kříž, opřený o skálu, připomíná, jak rád na tomto místě svatý František rozjímal nad Kristovým utrpením. Celá příroda, se svými rozpukanými skálami, jakoby tu připomínala tragický okamžik smrti jeho milovaného Ježíše, kdy – jak říká evangelium – zemí otřásala silná zemětřesení.
64
Jen co vyjdeme z KAPLE KŘÍŽE (naproti kaple stigmat), můžeme sestoupit po schodech vpravo, které vedou do ORATOŘE SV. ANTONÍNA Z PADOVY. Ten pobýval na Verně na tomto místě krátce před svou smrtí, k níž došlo v roce 1231. Oltář v oratoři je z roku 1780, zatímco socha světce pochází z počátku roku 1900.
Z kaple Kříže lze po úzkém schodišti sestoupit pod kapli stigmat, podél skály, která byla svědkem zázraku. Tady si nechal v roce 1259 postavit celu sv. Bonaventura. Sedmý nástupce sv. Františka přišel do této tiché samoty Verny, aby tu hledal pokoj, který František hlásal ve svých kázáních a přál při každém svém pozdravu.
Na konci koridoru, jen co sejdeme pár schodů a vyjdeme ven, nacházíme se na nejkrajnější mezi ohromného útesu, na balkóně působícím až závrať, přestože je pevně zajištěn zábradlím. Před očima se otevírá nezapomenutelný pohled na rozlehlé panoráma lemované působivou siluetou Apuánských Alp. Tady František trávil hodiny hluboké meditace.
65
Ať ti Pán žehná a ochraňuje tě. Ať ti ukáže svou tvář a je ti milostivý. Ať k tobě obrátí svůj pohled a dopřeje ti pokoje. Pán ti žehnej. Toto je text požehnání, které sv. František udělil svému společníku, bratru Lvovi, který procházel chvílemi duchovních těžkostí. Jde o originální pergamen, který se uchovává ve spodní bazilice v Assisi. Povšimněme si velkého písmene „Tau“ – Františkův zvyk takto podepisovat své listy.
Modlitba papeže Jana Pavla II. v kapli stigmat La Verna, pátek 17. září 1993
Svatý Františku, stigmatizovaný z La Verny, svět teskní po tobě, jako ikoně ukřižovaného Krista. Potřebuje tvé srdce, otevřené Bohu i člověku, tvé bosé a zraněné nohy, tvé probodené a vroucně prosící ruce. Teskní po tvém slabém hlase, ale silném mocí evangelia. Františku, pomoz dnešním lidem poznat zlo hříchu a hledat očištění od něj v pokání. Pomoz jim vymanit se ze samotných struktur hříchu, jež sužují současnou společnost. Oživ ve svědomí vládců naléhavost míru mezi státy a národy. Vštěpuj mladým svou životní svěžest, schopnou postavit se nástrahám tolikerých kultur smrti. Utiskovaným všemi druhy zloby, předej svou radost nad odpuštěním. Všem, kdo jsou sužováni utrpením, hladem a válkou, otevři znovu brány naděje. Amen. 66