ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM

PEREGRINATIO AD MIRACULA FIDEI 9. – 20. 6. 2014

PAROECIA SANCTI BENEDICTI PUSTIMER (CZ)

POUTNÍ VADEMECUM

II.

ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM

Lk 1, 68-79 Potom se říká následující kantikum z evangelia s příslušnou antifonou. Antifona k Zachariášovu kantiku je v liturgickém mezidobí pro každou neděli vlastní, pro všední dny je uvedena na příslušném místě v žaltáři. O slavnostech, svátcích a památkách svatých, pokud není vlastní, bere se ze společných textů; o památkách svatých se může vzít též z příslušného dne liturgické doby.

Mesiáš a jeho předchůdce

POCHVÁLEN BUĎ HOSPODIN, BŮH IZRAELE, * NEBOŤ NAVŠTÍVIL A VYKOUPIL SVŮJ LID. VZBUDIL NÁM MOCNÉHO SPASITELE * Z RODU SVÉHO SLUŽEBNÍKA DAVIDA, JAK SLÍBIL OD PRADÁVNA * ÚSTY SVÝCH SVATÝCH PROROKŮ; ZACHRÁNIL NÁS OD NEPŘÁTEL, * Z RUKOU VŠECH, KDO NÁS NENÁVIDÍ. SLITOVAL SE NAD NAŠIMI OTCI + ROZPOMENUL SE NA SVOU SVATOU SMLOUVU

*

NA PŘÍSAHU, KTEROU SE ZAVÁZAL NAŠEMU OTCI

ŽE NÁM DOPŘEJE,

+

ABRAHÁMOVI:

* ZBOŽNĚ A SPRAVEDLIVĚ SLOUŽILI PO VŠECHNY DNY SVÉHO ŽIVOTA.

ABYCHOM MU BEZE STRACHU A VYSVOBOZENI Z RUKOU NEPŘÁTEL

A TY, DÍTĚ, BUDEŠ PROROKEM NEJVYŠŠÍHO, * NEBOŤ PŮJDEŠ PŘED PÁNEM PŘIPRAVIT MU CESTU, DÁT JEHO LIDU POZNÁNÍ SPÁSY * V ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ

BOHA, * S KTEROU NÁS NAVŠTÍVIL TEN, KTERÝ VYCHÁZÍ Z VÝSOSTI, ABY ZAZÁŘIL TĚM, KDO ŽIJÍ V TEMNOTĚ A V STÍNU SMRTI, * A UVEDL NAŠE KROKY NA CESTU POKOJE.

Z MILOSRDNÉ LÁSKY NAŠEHO

SLÁVA OTCI I SYNU * I DUCHU SVATÉMU,

JAKO BYLA NA POČÁTKU, I NYNÍ I VŽDYCKY A NA VĚKY VĚKŮ.

Opakuje se antifona.

AMEN.

*

KANTIKUM PANNY MARIE

Lk 1, 46-55 Potom se říká následující kantikum z evangelia s příslušnou antifonou. Antifona ke kantiku Panny Marie je obvykle mezi vlastními texty. Pro všední dny liturgického mezidobí je uvedena na příslušném místě v žaltáři. O slavnostech, svátcích a památkách svatých, pokud není vlastní, bere se ze společných textů; o památkách svatých se může vzít též z příslušného dne liturgické doby.

Můj duch jásá v Bohu

VELEBÍ MÁ DUŠE HOSPODINA * A MŮJ DUCH JÁSÁ V BOHU MÉM SPASITELI,

NEBOŤ SHLÉDL NA SVOU NEPATRNOU SLUŽEBNICI.*

OD TÉTO CHVÍLE MNE BUDOU BLAHOSLAVIT VŠECHNA POKOLENÍ, ŽE MI UČINIL VELIKÉ VĚCI TEN, KTERÝ JE MOCNÝ.* JEHO JMÉNO JE SVATÉ. A JEHO MILOSRDENSTVÍ TRVÁ OD POKOLENÍ DO POKOLENÍ * K TĚM, KDO SE HO BOJÍ. MOCNĚ ZASÁHL SVÝM RAMENEM,* ROZPTÝLIL TY, KDO V SRDCI SMÝŠLEJÍ PYŠNĚ. MOCNÉ SESADIL Z TRŮNU * A PONÍŽENÉ POVÝŠIL, HLADOVÉ NASYTIL DOBRÝMI VĚCMI * A BOHATÉ PROPUSTIL S PRÁZDNOU. UJAL SE SVÉHO SLUŽEBNÍKA IZRAELE,* PAMATOVAL NA SVÉ MILOSRDENSTVÍ, JAK SLÍBIL NAŠIM PŘEDKŮM,* ABRAHÁMOVI A JEHO POTOMKŮM NAVĚKY. SLÁVA OTCI I SYNU * I DUCHU SVATÉMU,

JAKO BYLA NA POČÁTKU, I NYNÍ I VŽDYCKY A NA VĚKY VĚKŮ.

Opakuje se antifona.

AMEN.

*

S. Em. Giovanni cardinale COPPA BENÍČEK Josef ADAMCOVÁ Danuše ADAMCOVÁ Zdeňka ADAMEC František ADAMEC Josef BAROŠ Bohuslav ČECHOVÁ Drahomíra HODINKA Pavel HOLADA Jaroslav HOLADOVÁ Alena HŘIB Miroslav CHRÁSTECKÁ Hana CHYŤOVÁ Dagmar KOCOUREK František KOUTNÁ Marie KOZUBOVÁ Bohumila KRPEC Jaroslav KRPEC Jaroslav KUBIŠOVÁ Marie KUBIŠOVÁ Marie

KUČEROVÁ Eliška KUDRMANN Jiří KUDRMANNOVÁ Marie MALÝ Ondřej MANDÍK Milan MANDÍKOVÁ Františka MARTINKOVÁ Libuše MAŘASOVÁ Anna MUŠÁLEK Bernard MUŠÁLKOVÁ Bohuslava NAVLÁČIL Martin NAVLÁČILOVÁ Jaroslava NOVÁKOVÁ Jarmila PULTEROVÁ Marie RUDLOVÁ Vlasta STEINER David ŠAROCHOVÁ Jindřiška VANĚK Vlastimil VELECKÁ Bohumila VLKOVÁ Ludmila VOLDŘICHOVÁ Alena

PEREGRINATIO AD MIRACULA FIDEI

PAROCCHIA DI SAN BENEDETTO A PUSTIMER; 683 21 PUSTIMER 84, REPUBBLICA CECA RESPONSABILE: DR. JOSEF BENICEK; tel: +420.723.593.106; e-mail:[email protected]; www.pustimer-farnost.cz

SISTEMAZIONE BOLSENA: 11.-13. 6. 2014

SINGOLE

n. camera

nome BENÍČEK Josef VANĚK Vlastimil HŘIB Miroslav

DOPPIE

n. camera

nomi autista autista ŠAROCHOVÁ Jindřiška BAROŠ Bohuslav HODINKA Pavel MALÝ Ondřej KOUTNÁ Marie VOLDŘICHOVÁ Alena KUDRMANN Jiří KUDRMANNOVÁ Marie ADAMEC Josef ADAMCOVÁ Zdeňka HOLADA Jaroslav HOLADOVÁ Alena MANDÍKOVÁ Františka MANDÍK Milan ADAMEC František ADAMCOVÁ Danuše CHYŤOVÁ Dagmar MARTINKOVÁ Libuše

n. camera

nomi KUČEROVÁ Eliška VLKOVÁ Ludmila KUBIŠOVÁ Marie KUBIŠOVÁ Marie VELECKÁ Bohumila KOZUBOVÁ Bohumila KRPEC Jaroslav KRPEC Jaroslav MAŘASOVÁ Anna RUDLOVÁ Vlasta MUŠÁLKOVÁ Bohuslava MUŠÁLEK Bernard KOCOUREK František STEINER David PULTEROVÁ Marie NOVÁKOVÁ Jarmila NAVLÁČILOVÁ Jaroslava NAVLÁČIL Martin ČECHOVÁ Drahomíra CHRÁSTECKÁ Hana

VEČERNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Dnes Barnabášův triumf oslavujem, právem jej věnec slávy v nebi věnčí, vždyť mnoho trpěl z lásky ke Kristu jen, k jeho cti větší. Rozdá svůj statek odkázaný předky, chce, aby každý, kdo křesťanem stal se, svou živou víru osvědčoval skutky v blíženské lásce. S radostí pozná, provází a vodí velkého Pavla, pomáhá mu věrně z vnuknutí Ducha v práci a s ním zchodí přemnohé země. Nešetří sebe, v ovčín Kristův shání rozběhlé ovce, jež pečlivě chrání, až Pán za jeho prolitou krev dá mu zářivou palmu. Bože, dej k prosbám sluhy výtečného, bychom se rázně cestou spásy dali, ať smíme v chrámě sídla nebeského ti zpívat chvály. Amen. PSALMODIE Ant. 1 V blažené naději očekáváme slavný příchod našeho Spasitele. Žalm 61 (62) Jen v Bohu je pokoj Bůh, dárce naděje, ať vás naplní pokojem ve víře. (Řím 15, 13) 2 3

Jen u Boha se utiší má duše, * jen od něho je moje spása. Jediný on je skála má i pomoc, * pevný můj hrad, že nekolísám. –

72

4

5

6 7

Jak dlouho chcete s jedincem vést válku, * vrhat se všichni na jednoho jak na zeď, která hrozí pádem, * na hradbu, která už se hroutí! Ano, jen samé pletky osnovají, * jen ve lži mají zalíbení. Žehnají prolhanými ústy, * a v hloubi srdce proklínají. – Jen u Boha se upokoj má duše, * vždyť u něho je vše, več doufám. Jediný on je skála má i pomoc, * pevný můj hrad, že nekolísám. –

8

Na Bohu stojí spása má i sláva, * Bůh je má skála, záchrana má. 9 Důvěřuj vždy jen v něho, všechen lide! † Před ním si vylévejte srdce: * vždyť Bůh je naše útočiště! 10 Jsou lidé jen jak závan dechu, * jsou všichni smrtelní jen klam. Na misce vah až k vrchu vzlétnou, * každý je lehčí než sám dech. –

11

12

13

Nespoléhejte na násilí, * zanechte honby za lupem! A na bohatství, i když vzrůstá, * svým srdcem nikdy nelpěte! Jediné pověděl Pán kdysi, † a toto dvojí slyšel jsem, * že u Boha je všechna moc, u tebe, Pane, všechna láska, † i to, že odplácíš ty sám * člověku podle jeho skutků.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 V blažené naději očekáváme slavný příchod našeho Spasitele. Ant. 2 Kéž nám svítí světlo Boží tváře a kéž nám dá své požehnání. Pokud se následující žalm použil k Pozvání, použije se žalm 94 (95). Žalm 66 (67) Ať chválí Boha všechny národy Budiž vám známo: Pohanům je poslána tato Boží spása. (Sk 28, 28) 73

2 3

4 5

6 7 8

Pán buď milostiv a žehnej nám! * Kéž nám svítí světlo jeho tváře! Ať se zná tvá cesta na zemi, * pomoc tvou ať znají všichni lidé! – Kéž tě, Bože, chválí národy, * kéž tě chválí všechny lidské rody! Národy ať mocně jásají * nad tím, jak svět spravedlivě soudíš! Neboť právem soudíš národy, * všechny lidské kmeny světa řídíš. – Kéž tě, Bože, chválí národy, * kéž tě chválí všechny lidské rody! Země vydala svou úrodu. * Pán, náš Bůh, nám dal své požehnání. Kéž nám žehná všemohoucí Bůh, * ať ho v bázni všechna země vzývá!

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Kéž nám svítí světlo Boží tváře a kéž nám dá své požehnání. Ant. 3 V něm bylo stvořeno všechno a všechno má trvání v něm. Kantikum Kristus je dříve zrozený než celé tvorstvo 12 13 14

15 16

17

74

Radostně děkujme Bohu Otci, * že nám dal účast na podíle věřících ve světle, že nás vytrhl z moci temnoty * a převedl do království svého milovaného Syna: v něm máme vykoupení skrze jeho krev, * odpuštění hříchů. – On je věrný obraz neviditelného Boha, * prvorozený ze všech tvorů, v něm bylo stvořeno všechno † na nebi i na zemi, * svět viditelný i neviditelný, ať to jsou andělé při trůnu, * nebo knížata a mocnosti: – všechno je stvořeno skrze něj a pro něj: † on je dříve než všechno ostatní, * a všechno má trvání v něm. –

Srov. Kol 1, 12-20

18

19 20

A on je hlava těla Církve, † on je počátek, prvorozený z mrtvých, * aby měl ve všem prvenství. Otci se totiž zalíbilo, aby v něm přebývala všechna plnost, * a aby skrze něho se sebou usmířil všechno, tím, že jeho krví prolitou na kříži * zjednal pokoj jak na nebi, tak na zemi.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 V něm bylo stvořeno všechno a všechno má trvání v něm. KRÁTKÉ ČTENÍ Kol 1, 3-6a Když se za vás modlíme, nepřestáváme děkovat Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista. Slyšeli jsme totiž o vaší víře ve spojení s Kristem Ježíšem a o vaší lásce ke všem věřícím, a to pro naději na odměnu, která je vám připravena v nebi. O té naději jste slyšeli už dříve při hlásání slova pravdy, radostné zvěsti, která k vám pronikla. A jako už přináší ovoce a šíří se na celém světě, tak je tomu také u vás. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Povězte pohanům *o slávě Páně. R. Povězte pohanům *o slávě Páně. V. A všem národům o jeho divech. R. O slávě Páně. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Povězte pohanům *o slávě Páně. KANTIKUM PANNY MARIE Ant. ke Kantiku Panny Marie Celé shromáždění mlčelo a poslouchalo Barnabáše a Pavla, když vypravovali, jak veliká znamení a divy vykonal Bůh skrze ně mezi pohany. PROSBY Bůh nás povolal k pravé víře skrze evangelium svého Syna. Prosme za jeho svatý lid: BOŽE, ROZPOMEŇ SE NA SVOU CÍRKEV. Otče, tys vzkřísil svého Syna, velikého pastýře ovcí, — posiluj nás, ať o něm vydáváme svědectví po celém světě. Tys poslal svého Syna na svět, aby hlásal chudým radostnou zvěst, — pomáhej nám, když máme hlásat evangelium všemu tvorstvu. Tys poslal svého Syna rozsévat semeno slova, — dej, ať se všichni, kdo rozsévají tvé slovo s námahou, mohou radovat z bohaté sklizně. 75

Tys poslal svého Syna, aby svou krví usmířil s tebou celý svět, — dej, ať všichni spolupracujeme na tvém díle spásy. Tys uvedl svého Syna do nebeské slávy, — uveď do svého nebeského království i naše zemřelé. Otče náš, ..

MODLITBA Bože, tys povolal svatého Barnabáše – plného víry a Ducha Svatého – k apoštolské práci mezi pohany; probouzej i v nás vědomí, že nás voláš, abychom hlásali Kristovo evangelium slovem i životem. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání. Pán s vámi. R. I s tebou. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý. R. Amen.

 DÓM V ORVIETU ZÁZRAK UMĚNÍ UCHOVÁVAJÍCÍ ZÁZRAK VÍRY Úchvatný drahokam umění, co povstal za časů největšího rozkvětu města, aby hostil Korporál z Bolseny, je současně drahocennou pokladnicí umění a kultury, geniálním dílem a jednou z nejkrásnějších gotických katedrál Itálie. Je zasvěcena Mariině Nanebevzetí a byla vybudována, aby uchovávala tajemství víry, po eucharistickém zázraku v Bolseně. V roce 1263 se pražský kněz Petr, trýzněn pochybnostmi o skutečné přítomnosti Kristova těla a krve v posvěcené hostii, vydal na pouť do Říma, aby takto činil pokání za své pochybnosti a utvrdil se ve víře. Na zpáteční cestě se zastavil v Bolseně a požádal o slavení mše svaté na oltáři v bazilice sv. Kristiny; ve chvíli proměňování, poté, co vroucně prosil Pána, aby rozptýlil jeho pochybnosti, spatřil, jak z rozlomené svaté hostie kanou krůpěje krve a zbrocují korporál (lněný „ubrousek“ pod eucharistickými způsobami). 76

Následovalo překvapení a úžas přítomných. Jen co se o zázraku dozvěděl papež Urban IV. (1264-1264), pobývající tehdy v tvrzi v nedalekém Orvietu, nechal si korporál zbrocený božskou krví přinést: v procesí mu pak v Orvietu vyšel vstříc spolu s preláty, kněžími a velkým zástupem věřících, padl na kolena a v hluboké úctě se mu klaněl; poté jej ukázal věřícím a uložil do katedrály. Bulou ´Transiturus´, z 11. srpna 1264, pak ustanovil slavnost „Corpus Domini“ (Těla a krve Páně), čímž rozšířil eucharistickou úctu na celou Církev (do té doby byla rozšířena ve Flandrech jako reakce na Berengariovu herezi, která se stavila proti transubstanciaci). Tato papežská bula položila základy dvěma vrcholným dílům: dómu v Orvietu a liturgické oficium o Eucharistii tehdy ještě žijícího sv. Tomáše Akvinského. Orvieto uchovává Korporál zázraku, ale Bolsena památku a kult prvotní události. Stávající katedrála se však obyvatelům Orvieta zdála starou a nehodnou k uchovávání tak vzácné relikvie božské přítomnosti. Začali proto konat sbírky pro vybudování nového chrámu, který by všechny ostatní převyšoval svou velkolepostí a nádherou. Základní kámen majestátného chrámu byl položen 13. listopadu 1290, ale až skoro deset let nato bylo rozhodnuto o vybudování nové katedrály, která by vyrostla na místě stávajících kostelů Panny Marie a sv. Konstantina. Za necelých dvacet let byla vybudována mohutná stavba basilikálního typu, ovšem s typologickou inovací dvanácti bočních kaplí, polooválných jako apsida. Avšak v roce 1308 stavba ustala. Práce byly obnoveny až za dva roky pod vedením Lorenza Maitaniho, který musel vyřešit statické problémy transeptu (=příčná chrámová loď), vybudoval opěrné pilíře a stoupající oblouky, navrhl a vystavěl až k podloubí nové impozantní trojzubcové průčelí, a přestavěl apsidu. Vyplněním opěrných pilířů a oblouků vznikly dvě velké kaple – kaple „Korporálu“ (1356) a Madony sv. Brizia“ (1444), čímž se stavba přiblížila tvaru latinského kříže, jemuž vévodí nádherné průčelí, zářící barevnými mramory a mozaikami, dokončenými v XVI. století. Vybudování kaple, v níž se uchovává „Korporál“ zázraku v Bolseně, dal postupem času vznik dodnes rozšířenému mylnému tvrzení, že dóm, zasvěcený „Mariinu Nanebevzetí“ byl postaven v důsledku této události. Stavba katedrály ještě nebyla zcela dokončena, když se už začalo s radikálními úpravami, především v interiéru. Jako bezprostřední odpověď na pokyny dané Tridentským koncilem, byly zcela přestavěny lodi podle návrhu Hyppolita Scalzy, takže orvietský dóm se stal prvním velkým příkladem „protireformačního“ chrámu, což bylo později v 18. století restaurováním částečně odstraněno, aby se chrámu dostalo původního výrazu. V průběhu staletí se na velkoleposti dómu podíleli vrcholní italští architekti a umělci. Po Maitanim (1310-1330), to byli např. Andrea di Cione zvaný l’Orcagna (1358-1362), Antonio Federighi (1450-1455), Michele Sanmicheli (1512-1526), Antonio da 77

Sangalo il Giovane (15401541), Simone Mosca (15491551), Raffaello da Montelupo (1555-1566), Ippolito Scalza (1567, 1617), Carlo Maderno (1619), Giuseppe Valadier (1797, 1806) a Paolo Zampi (1873-1892). Průčelí dómu je mimořádnou syntézou nejvýznačnějších oblastí figurativního umění: architektury, sochařství i malířství. Na čtyřech pilířích, které se střídají na ostění tří portálů jsou vytesány reliéfy inspirované Písmem svatým; na prvním pilíři (zleva) se mezi

vinnými ratolestmi odvíjejí „Příběhy Geneze“: od stvoření světa až k objevu hudby a architektury. Na druhém pilíři, mezi listovými závity, povstává „Strom Jesse“, mezi „králi“ a „proroky“ Starého Zákona, kteří asistují výjevům mesiánských proroctví, vrcholících výjevem „ukřižování“. 78

Na třetím pilíři pak se odvíjejí „Příběhy z Nového zákona“ vedle „adorujících andělů“ a „proroků“, a obrazů z „Ježíšova života“ – od Mariina zvěstování po „Noli me tangere” (Nedotýkej se mě) Maří z Magdaly. Na posledním pilíři, zase rozděleném vinnými ratolestmi, je znázorněn „Poslední soud“ s hierarchicky rozvrstvenými zástupy odsouzených, vyvolených a blažených, nad nimiž vévodí „Kristus soudce“ uprostřed andělů a svatých.

S tesáním basreliéfů se začalo na počátku XIV. století a většina z nich byla zhotovena pod vedením Maitaniho. Z téže doby jako basreliéfy pocházejí bronzové sochy, které na nich spočívají: znázorňují symboly evangelistů a soubor „Majestátu“ nad centrální branou, na hrotech pak je mramorová socha anděla a dvě bronzové sochy (Beránek Boží a sv. archanděl Michael s drakem). 79

Kolem rozety jsou v edikulách sochy dvanácti proroků a nad nimi edikuly se sochami dvanácti apoštolů.

Mozaiky na vrcholcích zachycují výjevy ze života Panny Marie, „Ježíšův křest v Jordáně“, a kulminují uprostřed mozaikami „Nanebevzaté“ a „Korunováním Panny Marie. 80

KAPLE SVATÉHO KORPORÁLU

Po staletí přežívá tradiční pouto, které váže orvietský dóm k eucharistickému zázraku v Bolseně. Papež Jan Pavel II. objasnil tuto legendu při své pouti do Orvieta, 17. června 1990, kdy o slavnosti Corpus Domini řekl: „Přestože jeho vybudování (dómu) není přímo spjato se slavností Corpus Domini, kterou papež Urban IV. zavedl bulou Transiturus v roce 1264, ani se zázrakem, k němuž rok předtím došlo v Bolseně, není ovšem pochyb o tom, že eucharistické tajemství zde mocně připomíná korporál z Bolseny, pro nějž byla postavena boční kaple, která jej nyní bedlivě uchovává. Město Orvieto je proto od té doby známé po celém světě díky tomuto zázračnému znamení, které všem připomíná milosrdnou lásku Boha, který se stal pokrmem a nápojem spásy pro lidstvo putující po zemi.“ (obr. vlevo uprostřed: Relikviář Korporálu)

81

PIETA DÓMU V ORVIETU Jde vrcholné dílo Hyppolita Scalzy. Zachovává klasický ideál, kdy soubor více postav je vytesán z jednoho bloku mramoru, a na první pohled je patrný vliv Michelangelův. Jde o hlubokou reflexi nad Kristovou smrtí, znázorněnou zcela realistickou výpovědí v zoufalých tvářích a dramatické výrazovosti gest všech čtyř postav. Ježíšovo bezduché tělo, s hlavou skloněnou na pravém rameni a pokrčenýma nohama, je podpíráno Pannou Marii. Mrtvé tělo Syna spočívá na jejím klíně, přičemž Maria používá pláště, aby se nedotýkala jeho obnaženého těla. Gesto levé ruky připomíná tragický žal. Magdaléna na kolenou klade svou tvář na Ježíšovu ruku, přičemž její ruka se dotýká jeho nohy; Nikodém s čelem, svraštěným bolestí, sdílí ve stoje nářek žen; v jedné ruce drží hřeby a kleště, v druhé žebřík a kladivo: nástroje, které odkazují na ukřižování a snětí z kříže.

Freska POSLEDNÍHO SOUDU, Fra Angelico a Luca Signorelli (1499), katedrála v Orvietu

82

12. červen 2014 Čtvrtek 10. týdne v mezidobí 2. týden žaltáře

RANNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Už východ skví se hvězdou dne, vzývejme Boha pokorně, aby nás všechny v dnešní den při práci chránil před vším zlem. Ať krotí jazyk uzdou svou, ať se dnes hádky neozvou, ať zacloní nám oči včas, by nepily jed klamných krás. Ať čistotou se tělo skví, pryč s každou domýšlivostí, ať zpupné tělo odzbrojí půst v jídle, střídmost v nápoji. Až pak se s uplynulým dnem na prahu noci ocitnem, kéž čisti odříkáním svým chválíme Boha s nadšením. Ať sláva Bohu Otci zní, i tobě, Synu jediný, i Duchu, který těší nás, po všechny věky, v každý čas. Amen. PSALMODIE Ant. 1 Pane, vzbuď svoji moc a pospěš nás zachránit! Žalm 79 (80) Obnova Boží vinice 83

Přijď, Pane Ježíši! (Zj 22, 20) 2

3

Uslyš nás, ty, jenž paseš Izrael, * Josefův lid jak svoje stádo vodíš, ty, který trůníš nad cherubíny, * ukaž se, ať tě v plné slávě spatří Efraim, Benjamin i Manasse! * Vzbuď svoji moc a zachránit nás pospěš! –

4

Povznes nás opět, Pane zástupů, * rozjasni tvář, a budem zachráněni! –

5

Jak dlouho ještě, Pane zástupů, * míníš se hněvat, když tvůj lid tě vzývá? Slzavým chlebem jsi jej nasytil, * slzami napojil jej v plné míře. Za předmět pře jsi nás dal sousedům, * až se nám proto nepřátelé smějí. –

6 7

8

Povznes nás opět, Pane zástupů, * rozjasni tvář, a budem zachráněni! –

9

Sám révu z Egypta jsi přenesl, * sám vyhnals pohany a révu vsadil. 10 Sám připravil jsi pro ni místa dost, * vkořenila se, zaplnila zemi. 11 Svým stínem celé hory pokryla * a svými ratolestmi Boží cedry. 12 Až k moři vyhnala své úponky, * až k Eufratu své čilé letorosty. – 13 14

15

16

17 18 19

20

84

Proč jen jsi strhl její ohradu? * Teď, kdo jde kolem, na ní hrozny sbírá, teď kanec divočák ji pustoší, * kdekterá polní zvěř se na ní pase. – Obrať se, Pane zástupů, zas k nám! * Popatři z výšin nebeských a pohleď! Svou péčí se zas ujmi révy své, † zahrady, již jsi vysázel svou paží, * výhonku, který sám jsi vypěstil. – Ti, kdo ji spálili a zničili, * ať zhynou hrůzou, zdrceni tvou tváří! Chraň muže, jenž je po tvé pravici, * chraň syna člověka, jejž vychoval sis! Oživ nás, nespustíme se tě již, * vzývat a chválit budeme tvé jméno! – Povznes nás opět, Pane zástupů, * rozjasni tvář, a budem zachráněni! –

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Pane, vzbuď svoji moc a pospěš nás zachránit! Ant. 2 Pán vykonal veliké skutky, ať se to dozví celá země. Kantikum Jásot vykoupeného lidu Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije. (Jan 7, 37) 1 2

3 4

5 6

Iz 12, 1-6

Sláva ti, Pane! Hněval ses na mne, * ale tvůj hněv se obrátil a potěšil jsi mne. Hleďte, Bůh je můj Spasitel, * bez bázně budu doufat, neboť Pán je má síla i sláva, * a stal se mi spásou. – S radostí budete vážit vody * z bohatých pramenů Spasitele. V ten den budete volat: Oslavujte Pána, * vzývejte jeho jméno! Zvěstujte národům jeho veliké činy, * hlásejte vznešenost jeho jména. Zpívejte Pánu pro jeho veliké skutky, * ať se to dozví celá země. Kdo bydlíte na Siónu, radujte se a jásejte, * protože uprostřed vás je veliký Svatý Izraele.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Pán vykonal veliké skutky, ať se to dozví celá země. Ant. 3 Zpívejte Pánu, síle naší. Žalm 80 (81) Slavnostní obnovení smlouvy Dejte pozor, aby nikdo z vás neměl srdce zlé a nevěřící. (Žid 3, 12) 2 3

Zpívejte Pánu, síle naší, * jásejte vstříc Bohu Jákobovu! Dejte se do zpěvu, do bubnů bijte, * udeřte na zvučnou harfu a loutnu! 85

4

Zadujte na rohy o novoluní * i při úplňku, v den našeho svátku! –

5

Izrael má tak zákonem dáno, * příkazem od Boha Jákobova, zřízením, které obdržel Josef, * když táhl Bůh proti Egypťanům. –

6

Slyším hlas dosud nepoznaný: * „Otevři ústa a naplním ti je. Já jeho šíji jsem břemene zbavil, * košů jsem zprostil jeho ruce. Volals mě v nouzi, zachránil jsem tě, † z hromových mračen jsem odpověděl; * tys mě však u vody v Meribě zkoušel. –

11 7 8

9

Lide můj, slyš mé napomenutí, * kéž mě Izrael vyposlechne: 10 Nebudeš míti jiného boha, * cizímu bohu nesmíš se klanět! 11 Já jsem Pán, to já jsem Bůh tvůj, * který tě vyvedl z egyptské země! – 12 13

14 15

16 17

Avšak můj národ na můj hlas nedbal, * Izrael byl mě neposlušen. Ať tedy dál jsou zaryti srdcem, * ať jen si dělají podle svého. – Kdyby však byl můj národ mě slyšel, * kdyby byl Izrael šel mou cestou, hned bych byl jeho odpůrce srazil, * svou rukou pokořil nepřátele. – Kdo jej má v zášti, dnes by se klaněl, * v uctivém strachu by setrval navždy. Svůj lid bych živil pšenicí vzácnou, * sytil jej sladkostí skalního medu.“

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Zpívejte Pánu, síle naší. KRÁTKÉ ČTENÍ Řím 14, 17-19 Boží království nespočívá v jídle a pití, ale ve spravedlnosti, pokoji a radosti, jaké dává Duch Svatý. Kdo s těmito dary Ducha slouží Kristu, líbí 86

se Bohu a váží si ho i lidé. Usilujme tedy o to, co slouží k pokoji a k vzájemnému duchovnímu prospěchu. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Hned ráno, Pane, * o tobě rozjímám. R. Hned ráno, Pane, * o tobě rozjímám. V. Neboť ty stal ses mi pomocníkem. R. O tobě rozjímám. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Hned ráno, Pane, * o tobě rozjímám. ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM Ant. k Zachariášovu kantiku Dej, Pane, svému lidu poznat spásu a odpusť nám naše hříchy. PROSBY Veleben buď Bůh, náš Otec, že ochraňuje své syny a nepohrdá jejich prosbami. Prosme ho všichni pokorně: BOŽE, OSVĚCUJ NÁŠ DUCHOVNÍ ZRAK. Děkujeme ti, že jsi nás osvítil skrze svého Syna, — uděl nám, ať jsme po celý den naplněni jeho světlem. Veď nás dnes svou moudrostí, — abychom žili novým životem. Uděl nám, ať z lásky k tobě snášíme všechno nepříjemné, — abychom ti stále sloužili s velkodušným srdcem. Řiď dnes naše myšlenky, slova i skutky, — abychom se ochotně dali vést tvou prozřetelností. Otče náš, ... MODLITBA Bože, ty jsi pravé světlo a původce všeho světla; osvěcuj naši mysl, ať přemýšlíme o tobě a rozmlouváme s tebou, abychom stále žili ve světle tvé pravdy. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání. Pán s vámi. R. I s tebou. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý. R. Amen.

 87

Sv. Bonaventura z Bagnoreggia

(promluva Benedikta XVI. při středeční generální audienci v aule Pavla VI., 3., 10. a 17. března 2010)

Drazí bratři a sestry, dnes bych rád pohovořil o sv. Bonaventurovi z Bagnoregia. Přiznávám, že při podávání tohoto tématu, pociťuji určitou nostalgii, protože si připomínám studia, která jsem jako mladý student věnoval právě tomuto, mně zvláště drahému, autorovi. Seznámení s ním nemálo ovlivnilo moji formaci. S velkým potěšením jsem před několika měsíci putoval do jeho rodiště, Bagnoregia, italského městečka v kraji Lazio, které s úctou chrání jeho památku. Narodil se pravděpodobně roku 1217 a zemřel roku 1274. Žil tedy ve 13. století, v době, kdy křesťanská víra hluboce pronikala evropskou kulturou a společností, inspirovala trvalá díla na poli literatury, výtvarných umění, filosofie a teologie. Mezi velkými křesťanskými postavami, které přispěly ke vzniku této harmonie víry a kultury, vyčnívá právě Bonaventura, muž činu i kontemplace, hluboké zbožnosti a rozvážného vládnutí. Jmenoval se Jan da Fidanza. Jedna příhoda, ke které došlo, když byl ještě chlapec, hluboce poznamenala jeho život, jak sám vypráví. Byl stižen vážnou nemocí a ani jeho otec, který byl lékařem, už nedoufal, že bude uchráněn před smrtí. Jeho matka se tedy obrátila s prosbou o přímluvu na teprve nedávno kanonizovaného svatého Františka z Assisi. A Jan se uzdravil. Postava Prosťáčka z Assisi se mu stala důvěrněji známou o několik let později, když se nacházel v Paříži, kam se vydal na studia. Dosáhl diplomu magistra umění, což bychom mohli přirovnat k diplomu nějaké prestižní vysoké školy naší doby. Tehdy si, podobně jako mnozí mladí lidé minulosti i dneška, také Jan kladl zásadní otázku: „Co učinit se svým životem?“ Okouzlen svědectvím horlivosti a evangelní radikálností Menších bratří, kteří přišli do Paříže roku 1219, zaklepal Jan na brány františkánského konventu v tomto městě a požádal o přijetí do velké rodiny učedníků svatého Františka. Mnoho let poté pak vysvětlil důvody svého rozhodnutí. Ve svatém Františkovi a ve hnutí, které inicioval, spatřoval působení Krista. V dopise, adresovaném jednomu spolubratrovi, o tom napsal: „Před Bohem vyznávám, že důvod, proč jsem si nejvíce zamiloval život blaženého Františka, spočívá v tom, že se podobá počátkům církve a jejímu růstu. Církev vznikla z jednoduchých rybářů a potom získala proslulé a moudré učence; řehole 88

blaženého Františka nebyla ustanovena lidskou rozvahou, ale Kristem.“ (Epistula de tribus quaestionibus ad magistrum innominatum, in Opere di San Bonaventura. Introduzione generale 1990, str. 29). Jan tedy kolem roku 1243 oblékl františkánský hábit a přijal jméno Bonaventura. Byl ihned určen ke studiím, navštěvoval teologickou fakultu pařížské univerzity a studoval najednou několik velmi náročných kursů. Dosáhl několika titulů, požadovaných pro tehdejší akademickou kariéru: „bakalář biblický“ a „bakalář sentencí“. Bonaventura tedy důkladně studoval Písmo svaté, Sentence Petra Lombardského, což byla učebnice teologie té doby, a nejvýznamnější teologické autory. V kontaktu s mistry a studenty, kteří proudili do Paříže z celé Evropy, uzrála jeho osobní reflexe a duchovní vnímání velkých hodnot, čemuž v průběhu dalších let dovedl dát výraz svými spisy a kázáními, a stal se tak jedním z nejvýznamnějších teologů dějin církve. Příznačný je titul jeho teze, kterou obhájil při habilitaci na vyučujícího teologie – licentia ubique docendi – jak se tehdy říkalo. Jeho disertace nesla název Otázky o poznání Krista. Tento argument ukazuje na ústřední roli, kterou měl v Bonaventurově životě a učení vždycky Kristus. Můžeme beze všeho říci, že celé jeho myšlení bylo hluboce kristocentrické. V oněch letech se v Paříži, městě, které Bonaventura přijal za své, rozpoutala bouřlivá polemika proti Bratřím Menším svatého Františka z Assisi a Bratřím Kazatelům svatého Dominika Guzmana. Bylo popíráno jejich právo vyučovat na univerzitě a dokonce byla zpochybňována autenticita jejich zasvěceného života. Změny, které žebravé řády zavedly, byly zajisté natolik nové, že je ne všichni dovedli pochopit. A jak tomu bývá někdy také u osob upřímně nábožných, přidávaly se i motivy lidské slabosti, jako jsou závist a žárlivost. Bonaventura, třebaže byl obklopen opozicí dalších univerzitních mistrů, a již vyučoval na teologické katedře františkánů, sepsal jako odpověď těm, kteří popírali žebravé řády, dílo nazvané Evangelní dokonalost. V tomto spise dokazoval, jak žebravé řády, zejména Bratři Menší, praktikováním slibů chudoby, čistoty a poslušnosti následovali rady samotného evangelia. Učení, které kromě těchto historických okolností poskytnul Bonaventura v tomto svém díle a svým životem, zůstává stále aktuální: církev se rozzářila a zkrásněla věrností v povolání těch svých synů a dcer, kteří nejenom uskutečňují v praxi evangelní přikázání, ale jsou milostí Boží povoláni zachovávat evangelní rady. Dosvědčují tak svým stylem chudého, čistého a poslušného života, že evangelium je zdrojem radosti a dokonalosti. Konflikt se alespoň na určitou dobu utišil a osobním zásahem papeže Alexandra IV. roku 1257 byl Bonaventura oficiálně uznán za učitele a mistra pařížské univerzity. Přesto se však musel tohoto prestižního pověření vzdát, protože byl generální kapitulou v témže roce zvolen generálním ministrem řádu. S moudrostí a oddaností zastával tento úřad sedmnáct let, navštěvoval provincie, psal bratřím, někdy zasahoval s určitou přísnosti, aby odstranil nešvary. Když Bonaventura tuto službu začínal, byl řád Bratří Menších již podivuhodně rozvinutý. Na celém Západě jich bylo více než 30 tisíc; misionáře měli na severu Afriky, na Blízkém Východě a také v Pekingu. Tuto expanzi bylo třeba upevnit a především jí - v plné věrnosti Františkově charismatu - udělit jednotu konání i ducha. Mezi následovníky světce z Assisi se totiž vyskytovaly různé způsoby interpretace jeho poselství a existovala reálná hrozba vnitřního rozpadu. Ve snaze vyhnout se tomuto nebezpečí, generální kapitula v Narboně roku 1260 přijala a schválila Bonaventurou navržený text, který obsahoval a sjednocoval normy, 89

kterými se řídil každodenní život Bratří Menších. Bonavetura, nicméně tušil, že legislativní rozhodnutí, třebaže byla inspirována moudrostí a mírností, nedovedou zabezpečit společenství ducha a srdcí. Bylo zapotřebí stejných ideálů a stejných motivací. Z tohoto důvodu chtěl Bonaventura představit autentické Františkovo charisma, jeho život a jeho nauku. Sebral tedy s velkým zápalem dokumenty týkající se Prosťáčka z Assisi a pozorně vyslechl vzpomínky těch, kteří Františka poznali bezprostředně. Zrodil se tak historicky dobře podložený životopis světce, nazvaný Legenda Maior, která byla vydána také ve stručnější podobě a nazvána Legenda minor. Latinské slovo – na rozdíl od toho italského – neoznačuje plod fantazie, ale naopak: slovo legenda označuje spolehlivý text, který je oficiálně doporučen ke čtení. Generální kapitula Bratří Menších v Pise roku 1263 proto uznala, že životopis sepsaný svatým Bonaventurou je nejvěrnějším portrétem Zakladatele, a stal tak oficiální životopisem světce. Jaký je obraz svatého Františka, jenž vysvitnul ze srdce a z pera jeho zbožného syna a nástupce, svatého Bonaventury? Podstatným bodem je František jakožto alter Christus, muž, který nadšeně hledal Krista. V lásce, která nutí k následování, se zcela připodobnil Jemu. Bonaventura ukázal všem Františkovým následovníkům živý ideál. Tento ideál, platný pro každého křesťana včera, dnes i navěky, byl představen také jako program pro církev třetího tisíciletí mým předchůdcem, ctihodným Janem Pavlem II. Takovýto program, napsal v listě Nuovo Millenio ineunte, je soustředěn v samotném Kristu, „kterého máme poznat, milovat, následovat, abychom v něm mohli žít trinitární život a s ním přetvářet dějiny až do jejich dovršení v nebeském Jeruzalémě“ (č.29). Roku 1273 život svatého Bonaventury doznal další změnu. Papež Řehoř X. jej jmenoval biskupem a kardinálem. Požádal ho také, aby připravil důležitou církevní událost, totiž Druhý Lyonský ekumenický koncil, jehož účelem bylo znovunastolení společenství mezi latinskou a řeckou církví. Věnoval se pilně tomuto úkolu, ale konec tohoto ekumenického zasedání nespatřil, protože zemřel během jeho konání. Anonymní papežský notář složil na Bonaventuru elogium, které nám podává souhrnný portrét tohoto velkého světce a vynikajícího teologa: „Byl to muž dobrý, přívětivý, zbožný a milosrdný, naplněný ctnostmi, milovaný Bohem i lidmi… Bůh mu totiž daroval takovou milost, že všichni, kteří ho viděli, byli proniknuti láskou, kterou srdce nedokázalo skrývat“ (srov. J.G. Bougerol, Bonaventura, in A. Vauchez (v red.), Storia dei santi e della santità Christiana. Vol. VI. L´epoca del rinnovamento evangelico, Milano 1991, str. 91). Shrňme na závěr odkaz tohoto svatého Učitele církve, který odhaluje smysl našeho života, jeho vlastními slovy: „Na zemi… můžeme kontemplovat božskou nezměrnost skrze rozumování a obdivem; v nebeské vlasti však nazíráním, až budeme připodobněni Bohu, a extasí v radosti Boha“ (La conoscenza di Cristo, q. 6, conclusione, in Opere di San Bonaventura. Opuscoli Teologici /1, Řím 1993, str. 187. Drazí bratři a sestry, minulý týden jsem mluvil o osobnosti sv. Bonaventury z Bagnoregia. Dnes dopoledne bych rád pokračoval v jeho prezentaci a zaměřil pozornost na část jeho literárního díla a jeho nauky. Jak jsem již řekl, svatý Bonaventura, mimo jiné zásluhy, autenticky a věrně interpretoval postavu sv. Františka z Assisi, kterého ctil a s velkou láskou studoval. V době sv. Bonaventury zejména jeden proud Bratří menších, takzvaní spiritualisté, tvrdili, že svatým Františkem začala naprosto nová fáze dějin, prý se ukázalo „věčné 90

evangelium“, o kterém mluví kniha Zjevení a které nahradilo Nový zákon. Tato skupina tvrdila, že církev svou dějinnou roli dohrála a na její místo vstupuje charismatické společenství svobodných lidí, vnitřně vedených Duchem, totiž spiritualistických františkánů. Základ těchto idejí spočíval ve spisech cisterciáckého opata Jáchyma z Fiore, který zemřel roku 1202. Ve svých dílech hlásal trinitární rytmus dějin. Starý zákon považoval za věk Otce, po kterém následoval věk Syna, věk církve. A je prý třeba očekávat třetí věk, totiž věk Ducha svatého. Celé dějiny tak byly interpretovány jako dějiny pokroku: od starozákonní přísnosti k relativní svobodě věku Syna v církvi, až k plné svobodě dětí Božích ve věku Ducha svatého, který by měl být konečně také dobou pokoje mezi lidmi, smíření mezi národy a náboženstvími. Jáchym z Fiore vzbudil naději, že počátek nové doby přijde spolu s novým mnišstvím. Proto je srozumitelné, že skupině františkánů přišlo na mysl uznat ve svatém Františkovi z Assisi iniciátora nové doby a v jeho řádu společenství věku Ducha svatého, které hierarchickou církev ponechává za sebou, aby iniciovalo novou církev Ducha, která už nebude spojena se starými strukturami. Bylo zde tedy riziko závažného zkreslení poselství sv. Františka, jeho pokorné věrnosti evangelia a církvi, a toto nedorozumění s sebou neslo chybný pohled na křesťanství jako takové. Svatý Bonaventura, který byl roku 1257 zvolen generálním ministrem františkánského řádu, se ocitnul uprostřed obrovského napětí, panujícího v samotném řádu právě v důsledku toho, co zastával proud „spiritualistických františkánů“, který se odvolával na Jáchyma z Fiore. Aby tedy odpověděl této skupině a poskytnul řádu opět jednotu, sv. Bonaventura pečlivě studoval autentické i domnělé spisy Jáchyma z Fiore a v nezbytné snaze správně prezentovat postavu a poselství svého milovaného sv. Františka podal výklad správného pohledu na teologii dějin. Svatý Bonaventura se s tímto problémem vyrovnával ve svém posledním díle, které je sbírkou přednášek určených mnichům z doby jeho pařížských studií. Zůstalo nedokončeno a dostalo se k nám prostřednictvím přepisů, pořízených jeho posluchači. Nazývá se Hexaëmeron, to znamená alegorický výklad šesti dnů stvoření. Církevní otcové považovali šest či sedm dní biblického vyprávění o stvoření za proroctví dějin světa a lidstva. Sedm dní pro ně představovalo sedm dějinných period, po nichž má následovat velká sobota Boží. Svatý Bonaventura se drží této historické interpretace zprávy o dnech stvoření, ale činí tak velmi volně a nově. Podle něho vyžadují dva fenomény jeho doby novou interpretaci běhu dějin: Za prvé: postava sv. Františka, člověka naprosto sjednoceného s Kristem a to až po stigmatické sdílení jeho ran, tedy alter Christus. A se sv. Františkem nové – jím vytvořené - společenství, odlišné od dosud známého mnišství. Tento fenomén jakožto Boží novost, která se vynořila v dané chvíli, vyžaduje novou interpretaci. Za druhé: stanovisko Jáchyma z Fiore, který ohlašoval nové mnišství a naprosto novou periodu dějin, překračuje zjevení Nového zákona a vyžaduje odpověď. 91

Svatý Bonaventura generální ministr františkánského řádu okamžitě zaznamenal, že spiritualistické pojetí, inspirované Jáchymem z Fiore, činí řád neovladatelným a logicky přivádí k anarchii. Podle něho z toho plynou dva závěry: Za prvé: praktická nezbytnost struktur a zařazení do reality hierarchické církve, skutečné církve, vyžadovala teologický základ také proto, že ti druzí, kteří se drželi spiritualistického pojetí, poukazovali na domnělý teologický základ. Za druhé: přestože je třeba držet se nezbytného realismu, netřeba nechat zapadnout novost postavy sv. Františka. Jak odpověděl sv. Bonaventura na tento praktický a teoretický požadavek? Z jeho odpovědi zde mohu podat jen velmi schematické a neúplné shrnutí v několika bodech: 1. Sv. Bonaventura odmítá ideu trinitárního rytmu dějin. Bůh je jeden pro celé dějiny a nedělí se na tři božstva. V důsledku toho i dějiny jsou jedny, třebaže jsou cestou a – podle sv. Bonaventury – cestou pokroku. 2. Ježíš Kristus je posledním slovem Boha. V Něm Bůh řekl všechno, daroval a vyslovil sebe samého. Více než sebe samého Bůh nemůže říci, ani darovat. Duch svatý je Duchem Otce a Syna. Sám Kristus říká o Duchu svatém, že „připomene všechno, co jsem vám řekl“ (Jan 14,26), „z mého vezme a vám to oznámí“ (Jan 16,15). Proto neexistuje nějaké jiné, vznešenější evangelium, není třeba očekávat nějakou jinou církev. Také řád sv. Františka se tedy musí zařadit do této církve, do její víry a jejího hierarchického zřízení. 3. To neznamená, že církev je nehybná, fixovaná v minulosti a nemůže v ní nastat nic nového. „Opera Christi non deficient, sed proficiunt“ – díla Kristova nezaostávají, neubývají, ale nesou plody, rozvíjejí se, říká světec v listě De tribus quaestionibus. Takto svatý Bonaventura výslovně formuluje ideu rozvoje, pokroku, což je novinka v porovnání s církevními otci a s velkou částí jeho současníků. Kristus pro svatého Bonaventuru už není – jako pro církevní otce – jen cílem, ale středem dějin. Kristem dějiny nekončí, ale začíná nové období. Další důsledek je následující: až do té doby dominovala idea, že církevní otcové jsou absolutním vrcholem teologie a všechny následující generace mohou být jenom jejich učednice. Také svatý Bonaventura uznává otce jednou provždy za učitele, ale fenomén svatého Františka mu dává jistotu, že bohatství Kristova slova je nevyčerpatelné a že i v nových generacích se mohou objevit nová světla. Jedinečnost Krista zaručuje také novost a obnovu ve všech dějinných obdobích. Františkánský řád – zdůrazňuje sv. Bonaventura – zajisté patří do církve Ježíše Krista, apoštolské církve a nemůže stavět na utopickém spiritualismu. Zároveň však platí novost tohoto řádu ve vztahu ke klasickému mnišství a svatý Bonaventura – jak jsem řekl v katechezi minulý týden – bránil tuto novost proti všem útokům pařížského diecézního kléru. Františkáni nemají nějaký stabilní klášter, mohou působit všude, aby hlásali evangelium. Právě přelom ve stabilitě, jež byla charakteristická pro mnišství, prospěl nové flexibilitě a vrátil církvi misijní dynamismus. V tomto bodě je možná užitečné poznamenat, že i dnes existují vize, podle nichž celé dějiny církve druhého tisíciletí byly trvalým úpadkem. Někteří spatřují tento úpadek už hned po Novém zákoně. Ve skutečnosti však „Opera Christi non deficient, sed proficiunt“, Kristova díla nezaostávají, ale rozvíjejí se. Co by byla církev bez nové cisterciácké spirituality, bez františkánů, dominikánů, spirituality svaté Terezie z Avily a svatého Jana od Kříže, atd.? I dnes platí toto tvrzení: „Opera Christi non deficient, sed proficiunt“, činí 92

pokroky. Svatý Bonaventura nás zároveň učí rozlišovat – někdy přísně – mezi střídmým realismem a otevřeností k novým charismatům daných Kristem v Duchu svatém Jeho církvi. A zatímco se opakuje tato idea úpadku, opakuje se i jiná idea, totiž „utopický spiritualismus“. Víme přece, jak po Druhém vatikánském koncilu byli někteří přesvědčeni jakoby všechno bylo nové, jakoby by církev byla jiná, a že předkoncilní církev skončila a nyní už máme jinou, naprostou „jinou“. Anarchický utopismus! A díky Bohu, moudří kormidelníci Petrovy bárky, papež Pavel VI. a papež Jan Pavel II. na jedné straně bránili novost koncilu a na druhé straně zároveň bránili jedinost a kontinuitu církve, která je stále církví hříšníků a vždycky místem milosti. 4. V tomto smyslu svatý Bonaventura jako generální ministr františkánů přijal takovou linii vedení, v níž bylo zcela jasné, že nový řád nemohl jako společenství žít na stejné „eschatologické výši“ jako svatý František, v němž spatřoval budoucí svět, ale zároveň pod vedením zdravého realismu a duchovní odvahy – musel usilovat o maximální možnou realizaci horského kázání, které bylo pro svatého Františka řeholí, a přitom mít na zřeteli meze člověka, poznamenaného prvotním hříchem. Vidíme tak, že vládnout neznamenalo pro svatého Bonaventuru pouze jednat, ale zejména přemýšlet a modlit se. Základ způsobu jeho vlády nacházíme vždycky v modlitbě a přemýšlení; všechna jeho rozhodnutí vyplývají z reflexe, z přemyšlení osvíceného modlitbou. Jeho důvěrný kontakt s Kristem vždycky provázel jeho práci generálního ministra a proto sepsal také řadu teologicko-mystických děl, která vyjadřují duši jeho vlády, vyjevují jeho úmysl vést řád niterně, vládnout nejenom skrze příkazy a struktury, ale vést a osvěcovat duše, orientovat ke Kristu. Z těchto jeho spisů, jež jsou duší jeho vlády a ukazují cestu, kterou mají postupovat jak jednotlivci, tak společenství, bych rád zmínil jenom jeden, jeho mistrovské dílo Itinerarium mentis in Deum, které je jakousi „příručkou“ mystické kontemplace. Tato kniha vznikla na místě hluboké spirituality: na hoře La Verna, kde svatý František obdržel stigmata. V jejím úvodu autor ilustruje okolnosti, které daly tomuto dílu vzniknout: „Když jsem meditoval o možnostech duše vystoupit k Bohu, vzpomněl jsem si mimo jiné na onu podivuhodnou událost, které se na tomto místě stala blaženému Františkovi, totiž vize okřídleného Serafína ve formě Ukřižovaného. Když jsem o tom meditoval hned jsem si povšimnul, že mi tato vize nabídla kontemplativní vytržení samotného otce Františka a zároveň cestu, která k němu vede“ (Itinerario della mente in Dio, Prolog, 2, in Opere di San Bonaventura. Opuscoli Teologici/1, Roma 1993, str.499). Šest křídel Serafína se tak stalo symbolem šesti etap, které postupně vedou člověka k poznání Boha prostřednictvím pozorování světa a tvorstva, skrze hloubání duše o sobě samé jejími mohutnostmi až k poslednímu uspokojujícímu sjednocení s Trojicí skrze Krista napodobením svatého Františka z Assisi. Poslední slova Itineraria svatého Bonaventury, které jsou odpovědí na otázku, jak dosáhnout tohoto mystického společenství s Bohem, by měly sestoupit až do hlubiny srdce: “Pokud nyní toužíš vědět, jak k tomu dochází (k mystickému společenství s Bohem), ptej se milosti, ne nauky; touhy, ne intelektu; povzdechu modlitby, nikoli studia liter; ženicha, nikoli učitele; Boha, nikoli člověka; mlhy, nikoli jasnosti; nikoli světla, ale ohně, který všechno zapaluje a přenáší k Bohu mocným pomazáním a vroucími city… Vstupme tedy do mlhy, umlčme starosti, vášně a přeludy; přejděme s Kristem Ukřižovaným z tohoto světa k Otci, abychom, až jej uvidíme, řekli spolu s Filipem: „To mi stačí“ (ibid., VII, 6). 93

Drazí přátelé, přijměme toto pozvání od svatého Bonaventury, Serafínského učitele, a vstupme do školy božského Mistra: naslouchejme jeho Slovu života a pravdy, které zní v hloubi naší duše. Očistěme své myšlenky a své skutky, aby mohl přebývat mezi námi a uslyšeli jsme jeho božský hlas, který nás přitahuje k pravému štěstí. Drazí bratři a sestry, dnes dopoledne budu pokračovat v reflexi z minulé středy a rád bych spolu s vámi prohloubil další aspekty nauky svatého Bonaventury z Bagnoregia. Byl to vynikající teolog, který si zasluhuje, aby byl kladen do spojitosti s dalším velmi významným myslitelem, svým současníkem, svatým Tomášem Akvinským. Oba bádali o tajemstvích Zjevení, když uplatňovali zdroje lidského rozumu v onom plodném dialogu víry a rozumu, jenž je charakteristický pro křesťanský středověk, který se stal epochou nejen velké obnovy víry a církve, ale i významného intelektuálního oživení, což často nebývá bráno dostatečně v úvahu. Oba pojí také další podobnosti: jak Bonaventura, františkán, tak Tomáš, dominikán, patřili k žebravým řádům, které svou duchovní svěžestí, jak jsem připomněl v minulých katechezích, obnovili ve 13.století celou církev a přitáhli mnoho následovníků. Oba dva poctivě, s nadšením a láskou sloužili církvi, takže byli roku 1274 pozváni k účasti na Druhém lyonské koncilu. V témže roce však zemřeli: Tomáš cestou do Lyonu, Bonaventura během konání tohoto koncilu. Také na náměstí sv. Petra jsou sochy obou světců umístěny paralelně na začátku kolonády. Díváme-li se na průčelí vatikánské baziliky, jedna je na pravém a druhá na levém křídle. I přes všechny tyto společné aspekty, však můžeme u těchto velkých světců nalézt dva různé přístupy k filosofickému a teologickému bádání, které ukazují hloubku myšlení jednoho i druhého. Rád bych na některé z těchto rozdílů poukázal. První rozdíl se týká pojetí teologie. Oba dva učitelé se ptají, zda je teologie praktická nebo teoretická, spekulativní věda. Svatý Tomáš bere v úvahu dvě, možné a protikladné odpovědi. První tvrdí, že teologie je reflexe o víře, a účelem víry je, aby se člověk životem podle Boží vůle stal dobrým. Účelem teologie by tedy bylo, že vede po správné, dobré cestě, a je proto v podstatě vědou praktickou. Druhé stanovisko tvrdí, že teologie se snaží poznat Boha. My jsme dílem Boha; Bůh je nad naším konáním. Bůh v nás působí správné jednání. V podstatě tedy jde nikoli o naše jednání, ale o poznání Boha; ne o naše skutky. Svatý Tomáš dochází k závěru, že teologie v sobě zahrnuje oba dva aspekty: je teoretická, neboť se snaží poznávat Boha stále více; a je praktická, neboť se snaží orientovat náš život k dobru. Poznání však má primát. Nejprve musíme poznat Boha a potom následuje jednání podle Boha (Summa Theologiae I, q.1, a.4). Tento primát poznání ve vztahu k praxi je příznačný pro základní orientaci svatého Tomáše. Odpověď svatého Bonaventury je velmi podobná, ale má odlišné akcenty. Svatý Bonaventura stejně jako svatý Tomáš zná tytéž argumenty v obou směrech, ale v odpovědi 94

na otázku, zda teologie je praktická či teoretická věda, činí svatý Bonaventura trojí distinkci. Rozšiřuje tedy alternativu mezi aspektem teoretickým (primát poznání) a praktickým (primát praxe) a přidává třetí, který označuje jako „sapienciální“, a tvrdí, že v sobě zahrnuje oba předešlé aspekty. Potom pokračuje: moudrost hledá kontemplaci (jako nejvyšší formu poznání) a jejím záměrem je „ut boni fiamus“ – abychom se stali dobrými, zejména toto: stát se dobrými (srov. Brevoloquium, Prologus, 5). Potom dodává: „Víra je v intelektu takovým způsobem, že podněcuje cit. Například: poznat, že Kristus zemřel „pro nás“, nezůstane poznáním, ale nezbytně se stává citem, láskou“ (Premium in I Sent., q.3). Tímtéž směrem vede jeho obrana teologie, tedy racionální a metodické reflexe víry. Svatý Bonaventura vypočítává některé argumenty proti pěstování teologie, které možná částečně šířili také františkáni a vyskytují se i v naší době, že totiž rozum prý vyprazdňuje víru, že je výrazem násilí vůči Božímu slovu a proto musíme Božímu slovu naslouchat a nikoli jej analyzovat (srov. List svatého Františka z Assisi svatému Antonínovi z Padovy). Na tyto argumenty proti teologii, které poukazují na nebezpečí existující v samotné teologii, světec odpovídá: je pravdou, že existuje arogantní přístup k teologii, pýcha rozumu, která se staví nad slovo Boží. Avšak pravá teologie, racionální práce opravdové a dobré teologie má jiný původ než pýchu rozumu. Kdo miluje, chce poznávat milovaného stále lépe; pravá teologie neuplatňuje rozum, jenž je motivován pýchou, „sed propter amorem eius cui assenti“ – nýbrž je motivován láskou k Tomu, tomu komu dal svůj souhlas“ (Premium in I Sent., q.2), a chce lépe poznat milovaného. To je základní záměr teologie. Určujícím je tedy pro svatého Bonaventuru primát lásky. Svatý Tomáš a svatý Bonaventura v důsledku toho odlišně definují poslední cíl člověka, jeho plné štěstí. Svrchovaným cílem, ke kterému se vztahuje naše touha, je pro svatého Tomáše patření na Boha. V tomto jednoduchém úkonu vidění Boha spočívá řešení všech problémů: jsme šťastní a nic jiného není třeba. Pro svatého Bonaventuru je posledním cílem člověka, milovat Boha, tedy setkání a sjednocení Jeho naší lásky. To je pro něho ta nejadekvátnější definice našeho štěstí. V tomto smyslu bychom také mohli říci, že pro svatého Tomáše je nejvyšší kategorií pravda, zatímco pro svatého Bonaventuru dobro. Bylo by chybné spatřovat v těchto dvou odpovědích nějaké protiřečení. Pro oba je pravda také dobrem, a dobro je také pravdou; vidět Boha znamená milovat a milovat znamená vidět. Jde tedy o odlišné akcenty jediné, společné a základní vize. Oba akcenty formovaly odlišné tradice i spirituality a tak ukázaly plodnost jediné víry v různosti jejích výrazů. Vraťme se ke svatému Bonaventurovi. Je zřejmé, že specifický akcent jeho teologie, z níž jsem uvedl jenom příklad, vychází z františkánského charismatu. Prosťáček z Assisi ukázal celým životem, že nade všemi intelektuálními debatami jeho doby je primát lásky; byl živoucí ikonou zamilovanou do Krista a tak ve své době zpřítomnil postavu Pána, přesvědčil své současníky nikoli slovy, ale svým životem. Ve všech dílech svatého Bonaventury, i ve vědeckých, scholastických dílech, je františkánská inspirace patrná a přítomná. Je zřejmé, že jeho myšlení vychází ze setkání s Prosťáčkem z Assisi. Pro lepší pochopení konkrétního zpracování tématu „primátu lásky“, však musíme vzít v potaz ještě další zdroj: spisy takzvaného Pseudo-Dionysia, syrského teologa ze 6.století, který se skryl pod pseudonym Dionysia Areopagity, odvolávaje se tak tímto jménem k jedné z postav ze Skutků apoštolů (srov. 17,34). Tento teolog vytvořil liturgickou a mystickou teologii a rozsáhle pojednal o různých řádech andělů. Jeho spisy byly přeloženy do latiny v 9.století. V době svatého Bonaventury, tedy ve 13.století, se objevil nový překlad, který vyvolal 95

zájem světce a dalších teologů tohoto století. Pozornost svatého Bonaventury přitahovaly zejména dvě věci: 1. Pseudo-Dionýsios hovoří o devíti andělských kůrech, jejichž jména nalezl v Písmu a potom jim dal určité pořadí: od prostých andělů až po serafíny. Svatý Bonaventura interpretoval tyto andělské řády jako stupně přiblížení tvora k Bohu. Mohou tak představovat lidské putování, výstup ke společenství s Bohem. Podle svatého Bonaventury není pochyb, že svatý František z Assisi patřil do serafického, nejvyššího řádu, do kůru serafínů, to znamená, že byl čistým plamenem lásky. A takoví by měli být františkáni. Svatý Bonaventura však dobře věděl, že tento poslední stupeň přiblížení k Bohu nemůže být zařazen do nějakého právního řádu, ale je vždycky zvláštním darem Božím. Proto je struktura františkánského řádu skromnější a realističtější, ale má pomáhat jeho členům stále více se blížit k serafické existenci ryzí lásky. O této syntéze mezi střídmým realismem a evangelní radikalitou v myšlení a jednání svatého Bonaventury jsme mluvili minulou středu. 2. Svatý Bonaventura však nalezl ve spisech Pseudo-Dionysia další prvek, který byl pro něho ještě důležitější. Zatímco u svatého Augustina je intellectus - vidění rozumem a srdcem – poslední kategorií poznání, Pseudo-Dionysius činí ještě jeden krok: ve výstupu k Bohu lze dojít do stavu, kdy rozum už nevidí. V noci intelektu však láska vidí stále. Vidí to, co zůstává nedostupné rozumu. Láska překračuje rozum, vidí více, vstupuje hlouběji do tajemství Boha. Svatý Bonaventura byl okouzlen touto vizí, která se sbíhá s jeho, františkánskou spiritualitou. Právě v temné noci kříže se ukazuje veškerá božská láska; kde rozum už nevidí, vidí láska. Závěrečná slova z jeho „Putování mysli do Boha“ se mohou při povrchní četbě jevit jako přehnaný výraz zbožnosti bez obsahu, ale jsou-li čtena ve světle teologie kříže svatého Bonaventury, jsou výrazem průzračné a realistické františkánské spirituality: „Pokud nyní toužíš, aby to nastalo (tj. výstup k Bohu), ptej se milosti, ne nauky; touhy, ne intelektu; povzdechu modlitby, nikoli studia liter; … nikoli světla, ale ohně, který všechno zapaluje a přenáší k Bohu“ (VII, 6). To vše není antiintelektuální a není antiracionální; předpokládá cestu rozumu, ale překračuje ji v lásce ke Kristu ukřižovanému. Touto transformací Pseudo-Dionysiovy mystiky stanul svatý Bonaventura na počátku velkého proudu mystiky, který významně pozvednul a očistil lidskou mysl. Je to vrchol v dějinách lidského ducha. Tato teologie kříže zrozená ze setkání Pseudo-Dionysiovy teologie a františkánské spirituality nás nemá vést k zapomenutí toho, co svatý Bonaventura sdílí se svatým Františkem z Assisi, pokud jde o lásku ke stvoření, radost z krásy Božího stvoření. Cituji v této souvislosti jednu větu z první kapitoly jeho „Putování“: „Ten… kdo nevidí nesčetné krásy stvoření, je slepý; koho nevzbudí množství hlasů, je hluchý; kdo pro všechny tyto divy nechválí Boha, je němý; kdo se z tolika znamení nepozvedá k prvotnímu principu, je pošetilý“ (I, 15). Celé stvoření mluví hlasitě o Bohu, o dobrém a krásném Bohu, o jeho lásce. Celý náš život je proto podle svatého Bonaventury „putováním“, poutí – výstupem k Bohu. Svými vlastními silami však nemůžeme vystoupit do výše Boha. Bůh sám nám musí pomoci, musí nás „přitáhnout“ vzhůru. Proto je nezbytná modlitba. Modlitba – jak praví světec – je matka a počátek povznesení – „sursum actio“, úkon, který nás pozvedá výš – říká Bonaventura. Končím proto modlitbou, kterou začíná své „Putování“: „Modleme se tedy a říkejme našemu Pánu Bohu: Veď mne, Pane, po své cestě a budu kráčet v tvé pravdě. Ať se mé srdce raduje v bázni tvého jména“ (I, 1). 96

VEČERNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Dobrý Bože a Pane náš, ty světlem svým dny rozžíháš, nyní na samém sklonku dne tvou jasnou slávu prosíme. Večer vůz slunce pobízí, ten k západu již přijíždí, a jak mu tvůj řád ukládá, svět závojem tmy opřádá. Ty, Pane náš, tam v nebesích, slyš prosby služebníků svých, znavených denní lopotou, nenech je zasout těžkou tmou. Ať s nitrem neposkvrněným projdeme dnem nám určeným a chráněni tvou milostí uzříme světlo věčnosti. To splň nám, dobrý Otče náš, i ty, jenž rovné božství máš, i Duchu, který těšíš nás a vládneš, Bože, v každý čas. Amen. PSALMODIE Ant. 1 Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země. Žalm 71 (72) Mesiášovo království a jeho královská moc Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. (Mt 2, 11) I 1

Svěř, Bože, soudcovský svůj úřad králi, * svou spravedlnost královskému synu! 97

2

Ať spravedlivě vládne tvému lidu, * ať stojí za právem svých ponížených. –

3

Přinášet budou hory pokoj lidu, * pahorky budou plodit spravedlnost. On zjedná právo utištěným z lidu, † on dětem chudých bude pomocníkem * a utlačovatele zdrtí na prach. Ať žije, pokud slunce bude zářit, * co měsíc bude svítit – z rodu na rod! –

4

5

6 7 8

Ať sestoupí jak vláha na lučiny, * jak deště, které napájejí zemi. Za něho bude vzkvétat spravedlnost * a pokoj, dokud měsíc neuhasne. Panovat bude od moře až k moři, * od Velké řeky po sám konec země. –

9

Kořit se před ním budou nepřátelé, * prach budou lízat jeho protivníci. 10 Králové Taršíše a ostrované † dary mu budou nosit, daně platit * králové z krajů arabských a Sáby. 11 Králové všichni budou se mu klanět, * národy všechny pokorně mu sloužit. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země. Ant. 2 Pán se slituje nad slabým a chudým, utlačené vrátí k životu. II 12 13 14

15

16

98

Ujme se nebožáka, jenž ho vzývá, * chudáka, který nemá zastání. On slituje se nad slabým a chudým, * on utlačené vrátí k životu. Vysvobodí je z útisku a křivdy, * je v jeho očích drahá jejich krev. – Ať žije! Zlato arabské mu dají † a stále za něho se budou modlit * a bez ustání jemu blahořečit. Kéž obilí je stálá hojnost v zemi, * až do samého vršku horských svahů;

plod jeho jako Libanon ať kypí, * ať jeho stébla vzkvétají jak tráva! – 17

Navždy buď požehnáno jeho jméno, * jež potrvá, co slunce sluncem bude. V něm všechny kmeny dojdou požehnání * a všechny národy ho budou slavit. –

18

Buď požehnaný Pán, Bůh Izraele, * jenž jediný ty všechny divy koná: Buď požehnáno jeho slavné jméno, * zem plna jeho slávy. Amen, amen!

19

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Pán se slituje nad slabým a chudým, utlačené vrátí k životu. Ant. 3 Nyní přišla spása a království našeho Boha. Kantikum Boží soud 11,17

18

12,10

11

12

Zj 11, 17-18; 12, 10b-12a

Díky ti vzdáváme, * Pane Bože vševládný, neboť ty jsi, tys byl a přijdeš, * a vzal jsi do ruky svou svrchovanou moc a ujal ses vlády. – Národy se rozzuřily, * ale přišel tvůj hněv a čas soudit mrtvé, čas odměny tvým služebníkům, prorokům a svatým, * a těm, kdo ctí tvé jméno, malým i velkým. – Nyní nadešla spása a moc i království našeho Boha * a vláda jeho Pomazaného, neboť byl svržen žalobník našich bratří, * který na ně žaloval před Boží tváří ve dne v noci. – Oni nad ním zvítězili Beránkovou krví * a slovem svého svědectví, a svůj život nemilovali tolik, * že by se zalekli smrti. Proto se radujte, nebesa, * a kdo v nich přebýváte!

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, 99

jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Nyní přišla spása a království našeho Boha. KRÁTKÉ ČTENÍ 1 Petr 1, 22-23 Očistili jste se poslušností vůči pravdě, abyste byli schopni nestrojené bratrské lásky. Mějte se proto navzájem rádi upřímně a vroucně. Vždyť se vám dostalo nového života, a to ne plodivou sílou pomíjející, ale nepomíjející: živým a neproměnným Božím slovem. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Pán je můj pastýř; * nemám v ničem nouzi. R. Pán je můj pastýř; * nemám v ničem nouzi. V. Na tiché, svěží pastviny mě vodí. R. Nemám v ničem nouzi. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Pán je můj pastýř; * nemám v ničem nouzi. KANTIKUM PANNY MARIE Ant. ke Kantiku Panny Marie Ty, kteří hladovějí po spravedlnosti, nasytil Pán dobrými věcmi. PROSBY S velkou vděčností pozvedejme své duše k našemu Pánu a Spasiteli, neboť on zahrnuje svůj lid veškerým duchovním požehnáním, a oddaně ho prosme: ŽEHNEJ, PANE, SVÉMU LIDU. Chraň našeho papeže N. a našeho biskupa N. — a uchovej je bez úhony pro svou Církev. Ochraňuj naši zem — a vysvoboď nás od každého neštěstí. Rozmnož počet svých učedníků, — kteří by tě horlivě následovali v čistotě, chudobě a poslušnosti. Opatruj své služebnice, které se zavázaly slibem panenství, — aby tebe, Božího Beránka, následovaly, kamkoli jdeš. Ať zemřelí odpočinou v tvém věčném míru — a jejich spojení s námi ať se posiluje účastí na společných duchovních dobrech. Otče náš, ...

MODLITBA Přijmi, Bože, naši účast na večerní modlitbě své Církve a dej, ať stále 100

nacházíme zálibu v rozjímání o tvém zákoně, abychom se tak připravili na to, že tě jednou uvidíme tváří v tvář. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání. Pán s vámi. R. I s tebou. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý. R. Amen. Může použít i jinou formuli požehnání z misálu. Následuje-li propuštění lidu, říká se: Jděte ve jménu Páně. R. Bohu díky.

   13. červen 2014 Sv. Antonína z Padovy, kněze a učitele Církve, památka Narodil se kolem roku 1195 v Lisabonu a rodiče mu dali jméno Fernando. Vstoupil do řádu augustiniánských kanovníků a po dokončení studií přijal kněžské svěcení. V roce 1220 se stal františkánem a přijal jméno Antonín. Odešel hlásat evangelium do Afriky, ale brzy onemocněl a musel se vrátit do Evropy. Po krátkém pobytu v klášteře na Sicílii se setkal v Assisi se sv. Františkem (1221), na jeho přání pak v Bologni učil řádové spolubratry teologii. V severní Itálii kázal proti katharům, v jižní Francii proti sektě albigenských, po návratu do Itálie proti lichvářům a zasazoval se o práva chudých. Na jeho kázání přicházely tisíce lidí. Zemřel 13. VI. 1231 ve svém klášteře v Arcelle u Padovy. Za necelý rok byl prohlášen za svatého a v roce 1946 za učitele Církve.

RANNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS 101

Vznešený pastýř, otec prozíravý, jehož významný triumf všichni slaví, nesmírně šťasten trůní nad hvězdami za své vyznání. Byl chvalně známým učitelem, vůdcem, dal svatým žitím příklad lidstvu všemu v úsilí vždy se líbit čistým srdcem jen Bohu svému. Proto jej snažně všichni prosme nyní, ať laskavě z nás smyje všechny viny, ať otevře nám svými přímluvami nadhvězdné brány. Buď Bohu čest, moc, na výsostech sláva, ať věčně se mu úcta s díky vzdává, že stále řídí vesmír nedozírný zákony svými. Amen. PSALMODIE Ant. 1 Zdrcené srdce, Bože, neodmítáš. Žalm 50 (51) Smiluj se nade mnou Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového. (Srov. Ef 4, 23-24) 3

4

5 6

7 8

9

Smiluj se nade mnou, Bože, * jenž jsi tak milosrdný, tak plný slitování, * a moji nepravost zahlaď! Smyj ze mne všechnu mou vinu * a z mého hříchu mě očisť! – Uznávám, špatně jsem činil, * svůj hřích mám na očích stále. – To proti tobě jsem hřešil, * spáchal, co tobě se příčí, takže tvůj soud je správný, * tvůj ortel spravedlivý. – Vždyť jsem už narozen s vinou, * matka mě počala s hříchem. Ty máš rád upřímné srdce, * v skrytu mě moudrosti učíš. – Pokrop mě yzopem, zas budu čistý, * umyj mě, bělejší budu než sníh.

102

10

Veselí, radost mi zakusit dopřej, * ať jásají kosti, které jsi zdrtil. –

11

Odvrať se tváří od mých hříchů, * všechny mé špatnosti nadobro zahlaď. Stvoř ve mně čisté srdce, Pane, * nového, stálého ducha mi dej. –

12

13 14

15 16

17 18 19

20 21

Neodvrhuj mě od své tváře, * ať ve mně trvá tvůj svatý duch. Dej, ať se opět těším z tvé spásy, * posil mě velkodušností. – Hříšníky budu učit tvým cestám, * bezbožní k tobě se vrátí zas. Před krveprolitím zachraň mě, Pane, * zajásám, jak jsi spravedlivý! – Odemkni, Pane, opět má ústa, * mé rty ti zapějí chvalozpěv. V krvavých žertvách zálibu nemáš, * obětí tou se ti nezavděčím. Má oběť je, Pane, zkroušený duch, * zdrcené srdce neodmítneš. – Oblaž, Pane, svou dobrotou Sión, * zbuduj zas hradby Jeruzaléma! Pak se ti zalíbí v obětech řádných, † v zápalných žertvách a celopalech, * na oltář budou ti býčky klást.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Zdrcené srdce, Bože, neodmítáš. Ant. 2 Pane, když se rozhněváš, na milosrdenství pamatuj. Kantikum Bůh přijde soudit

Hab 3, 2-4. 13a. 15-19 Zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení. (Lk 21, 28) 2

Zaslechl jsem Pane, tvé slovo, * a zděsil jsem se. Vidím tvůj záměr, Pane, * během času jej zjevíš, během času jej oznam, † 103

a když se rozhněváš, * na milosrdenství pamatuj! – 3 4

Bůh už se blíží od poledne, * Svatý od faranských hor. Jeho sláva pokrývá nebe * a zemi naplňuje jeho vznešenost. Jeho záře je jako svit slunce, † z jeho rukou planou blesky, * síla je v nich skryta. –

13

Vyšel jsi svůj lid chránit, * spasit ho se svým Pomazaným. –

15

Svým ořům jsi udělal v moři cestu * přes bahno velikých vod. –

16

Slyšel jsem a celý jsem se zachvěl, * tvůj hlas mi roztřásl rty. Až do kostí mi pronikl hrozný děs * a nohy se mi podlomily. Jen abych přečkal ten den tísně * a svůj lid našel připravený! –

17

Fíkovník už nevyraší, * vinice nedají plody: výnos oliv zklame, * pole obilí neurodí. Vyhynula stáda ovcí, * ve stájích už není skotu. –

18

Já však budu jásat v Pánu, * radovat se z Boha, svého Spasitele. Pán Bůh je má síla, * mým nohám dává hbitost laní. Jako vítěz mne dovede na výšiny, * a já mu budu žalmy zpívat.

19

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Pane, když se rozhněváš, na milosrdenství pamatuj. Ant. 3 Oslavuj Pána, Jeruzaléme! Žalm 147 (147B), 12-20 Obnova Jeruzaléma Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu. (Zj 21, 9) 104

12

Oslavuj Pána, Jeruzaléme, * veleb, Sióne, svého Boha! –

13

On v tvých branách závory zpevnil, * žehná tvým dětem, žijícím v tobě. On tvé území v pokoji chrání, * jadrnou pšenicí štědře tě sytí. On své slovo sesílá na zem, * co on vyřkne, se rozbíhá kvapem. On dává sníh jak hebkou vlnu, * jíní rozsévá jako popel. –

14 15 16

17 18 19 20

Kroupy sype jak chlebové drobty, * chladem jeho zmrzají vody: sešle slovo, a roztají zase, * větru dá zavát, a zas vody tekou. Slova svá zjevil Jákobovi, * zákony, příkazy Izraeli. S žádným národem nejednal takto, * žádnému jinému nedal svůj zákon.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Oslavuj Pána, Jeruzaléme! KRÁTKÉ ČTENÍ Žid 13, 7-9a Pamatujte na své představené, kteří vám hlásali Boží slovo. Uvažte, jak oni skončili život, a napodobujte jejich víru. Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i na věky. Nenechte se svést všelijakými cizími naukami. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Nad tebou, Jeruzaléme, * ustanovil jsem strážné. R. Nad tebou, Jeruzaléme, * ustanovil jsem strážné. V. Ve dne ani v noci nepřestanou hlásat jméno Páně. R. Ustanovil jsem strážné. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Nad tebou, Jeruzaléme, * ustanovil jsem strážné. ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM Ant. k Zachariášovu kantiku Neboť to už pak nemluvíte vy, ale mluví skrze vás Duch vašeho Otce. PROSBY S vděčností chvalme Krista, dobrého Pastýře, který dal život za své ovce, 105

a pokorně ho prosme: PANE, BUĎ PASTÝŘEM SVÉHO LIDU. Kriste, ty dáváš Církvi pastýře, a jejich službou se ujímáš svého lidu, — dej, ať v lásce těch, kteří nás vedou, poznáváme, jak nás miluješ. Ty stále konáš skrze své zástupce službu pastýře a učitele, — nepřestávej nás nikdy vést prostřednictvím svých služebníků. Ty prokazuješ svému lidu skrze jeho pastýře službu lékaře duše i těla, — ochraňuj náš život a veď nás ke svatosti. Ty posíláš své svaté, aby slovem i příkladem vedli tvůj lid k tobě, — na jejich přímluvu nás posiluj, abychom vytrvali na cestě, která vede k věčnému životu. Otče náš, ...

MODLITBA Všemohoucí, věčný Bože, tys dal svému lidu svatého Antonína, velkého kazatele, ochránce chudých a mocného přímluvce v naléhavých potřebách; na jeho přímluvu vyslyš naše prosby a veď nás, abychom žili jako křesťané a ve všech protivenstvích se cítili pod tvou ochranou v bezpečí. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání. Pán s vámi. R. I s tebou. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý. R. Amen.

 VEČERNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS 106

Ty vzore ctností, muži ctný, teď tuto píseň vyslechni, jež tím, že tebe velebí, vzdává čest Bohu na nebi. Vždyť Velekněz náš, věčný Král smrtelné plémě připoutal zas k Bohu novou úmluvou, mu vrátil s mírem milost svou. On si tě v prozíravosti vyvolil k dílu milosti, jímž se má Otci sláva vzdát a jeho život lidstvu dát. Když vystoupil jsi do výšin na horu kněžství, vzápětí slovy a celým žitím svým byls vůdcem, knězem, obětí. Nyní ze sídel nadhvězdných buď svaté Církve pamětliv, ať všechny ovce naleznou Kristovu pastvu líbeznou. Buď sláva svaté Trojici, že tě, jenž vzorně plnil jsi svůj svatý úřad, odměnou poctila vpravdě důstojnou. Amen. PSALMODIE Ant. 1 Pane, vytrhni můj život ze smrti a mé nohy z pádu. Žalm 114 (116A), 1-9 Poděkování Do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme. (Sk 14, 22) 1 2

3

4

Miluji Pána, uslyšel * mé naléhavé volání. On ke mně ucho naklonil * v den, kdy jsem volal o pomoc. – Provazy smrti omotán, † v osidla temnot zapleten, * tonul jsem v mukách úzkosti. Tu jméno Páně vzýval jsem: * „Zachraň mi život, Pane můj!“ –

107

5 6

7 8 9

Je vlídný Pán, je spravedliv, * on je náš milosrdný Bůh. On vždycky prosté ochrání, * v mé slabosti mi pomohl. – Už se, má duše, upokoj, * když Pán tě dobrem obdařil, vytrhl život ze smrti, * zrak ze slz, nohy z pádu včas. Teď budu kráčet před Pánem, * teď zemí živých půjdu dál.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Pane, vytrhni můj život ze smrti a mé nohy z pádu. Ant. 2 Od Pána přichází pomoc, on stvořil nebe i zemi. Žalm 120 (121) Strážce lidu Už nikdy nebudou mít hlad a žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár. (Zj 7, 16) 1 2

3 4

5 6

7 8

K horám pozvedám oči, * odkud přijde mi pomoc? Od Pána přichází pomoc, * on stvořil nebe i zemi. – On ti klopýtnout nedá, * nezaspí ten, jenž tě chrání. Nezaspí, nezdřímne strážce, * jenž chrání Izraele. – Pán tě střeží a stíní, * je po tvé pravici stále. Za dne ti neškodí slunce, * ani za noci měsíc. – Pán tě od zlého střeží, * on střeží celý tvůj život. Střeží tvůj odchod i návrat * nyní a po všechny věky.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. 108

Ant. 2 Od Pána přichází pomoc, on stvořil nebe i zemi. Ant. 3 Spravedlivé a věrné jsou tvé cesty, Králi věků. Kantikum Projev úcty a klanění 3

Veliké a podivuhodné jsou tvé skutky, * Pane, Bože vševládný! Spravedlivé a věrné jsou tvé cesty, * Králi věků. –

4

Kdo by ti, Pane, nevzdával úctu, * kdo by neslavil tvé jméno? Neboť ty jediný jsi svatý, † a všechny národy přijdou a budou se před tebou klanět, * protože se zjevily tvé spravedlivé soudy.

Zj 15, 3-4

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Spravedlivé a věrné jsou tvé cesty, Králi věků. KRÁTKÉ ČTENÍ 1 Petr 5, 1-4 Vaše duchovní představené vybízím - já sám duchovní představený jako oni, svědek utrpení Kristových a účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit: paste Boží stádce vám svěřené a vykonávejte nad ním dohled, ne proto, že musíte, ale dobrovolně, jak to chce Bůh, ne pro špinavý zisk, ale ochotně; ne jako dědiční páni ve svém údělu, ale buďte svému stádci vzorem. Až se pak objeví nejvyšší pastýř, dostanete nevadnoucí věnec slávy. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Toto je milovník bratří * a mnoho se přimlouvá za lid. R. Toto je milovník bratří * a mnoho se přimlouvá za lid. V. I svůj život vydal za své bratry. R. A mnoho se přimlouvá za lid. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Toto je milovník bratří * a mnoho se přimlouvá za lid. KANTIKUM PANNY MARIE Ant. ke Kantiku Panny Marie To je ten věrný a rozvážný správce, kterého Pán ustanovil nad svou čeledí, aby jim dával včas jídlo. 109

PROSBY Kristus byl ustanoven veleknězem a prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Oslavujme ho a pokorně ho prosme: PANE, DEJ SPÁSU SVÉMU LIDU. Pane Ježíši Kriste, ty posíláš své Církvi svaté a moudré učitele, — dávej všem, kdo učí tvůj lid, svou svatost a moudrost. Tys odpouštěl hříchy lidu, kdykoli tě svatí o to prosili jako kdysi Mojžíš, — na jejich přímluvu stále očišťuj a posvěcuj svou Církev. Ty dáváš sílu Ducha Svatého těm, které sis vyvolil, aby řídili tvou Církev, — naplň svatým Duchem všechny, kdo vedou tvůj lid. Ty sám jsi dědičným podílem těch, kdo se zasvětili tvé službě, — nedopusť, aby někdo z nich přišel o to, cos pro ně získal prolitím své krve. Ty svěřuješ pastýřům své Církve službu smíření s Bohem, aby se neztratil nikdo z těch, které ti Otec dal ze světa, — shromáždi zemřelé pastýře i jim svěřený lid, aby byli s tebou tam, kde jsi ty, a viděli tvou slávu. Otče náš, ...

MODLITBA Všemohoucí, věčný Bože, tys dal svému lidu svatého Antonína, velkého kazatele, ochránce chudých a mocného přímluvce v naléhavých potřebách; na jeho přímluvu vyslyš naše prosby a veď nás, abychom žili jako křesťané a ve všech protivenstvích se cítili pod tvou ochranou v bezpečí. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání. Pán s vámi. R. I s tebou. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý. R. Amen. Může použít i jinou formuli požehnání z misálu. Následuje-li propuštění lidu, říká se: Jděte ve jménu Páně. R. Bohu díky.

   110

PEREGRINATIO AD MIRACULA FIDEI

PAROCCHIA DI SAN BENEDETTO A PUSTIMER; 683 21 PUSTIMER 84, REPUBBLICA CECA RESPONSABILE: DR. JOSEF BENICEK; tel: +420.723.593.106; e-mail:[email protected]; www.pustimer-farnost.cz,

SISTEMAZIONE SAN FELICE CIRCEO – 13.-15. 6. 2014 SINGOLE

n. camera

201 219 221

nome BENÍČEK Josef VANĚK Vlastimil HŘIB Miroslav DOPPIE

n. camera

202 209 218 215 208 203 206 104 204 212

nomi autista autista ŠAROCHOVÁ Jindřiška BAROŠ Bohuslav VELECKÁ Bohumila KOZUBOVÁ Bohumila KOUTNÁ Marie VOLDŘICHOVÁ Alena KUDRMANN Jiří KUDRMANNOVÁ Marie ADAMEC Josef ADAMCOVÁ Zdeňka HOLADA Jaroslav HOLADOVÁ Alena MANDÍKOVÁ Františka MANDÍK Milan ADAMEC František ADAMCOVÁ Danuše CHYŤOVÁ Dagmar MARTINKOVÁ Libuše

n. camera

211 213 214 216 220 103 210 207 205 102

nomi KUČEROVÁ Eliška VLKOVÁ Ludmila KUBIŠOVÁ Marie KUBIŠOVÁ Marie HODINKA Pavel MALÝ Ondřej KRPEC Jaroslav KRPEC Jaroslav MAŘASOVÁ Anna RUDLOVÁ Vlasta MUŠÁLKOVÁ Bohuslava MUŠÁLEK Bernard KOCOUREK František STEINER David PULTEROVÁ Marie NOVÁKOVÁ Jarmila NAVLÁČILOVÁ Jaroslava NAVLÁČIL Martin ČECHOVÁ Drahomíra CHRÁSTECKÁ Hana 111

14. červen 2014 Sobotní památka Panny Marie, nezávazná památka RANNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Zdrávas, hvězdo moří, živitelko Boží, ustavičná Panno, blahá nebes bráno! Ave tobě pěla ústa Gabriela: Pravý mír nám uděl a změň Evin úděl. Rozvaž pouta viny, slepoty vzdal stíny, zbav nás všeho zlého, zdroj buď dobra všeho. Ukaž nám, žes Matka: prosba tvá je sladká sluchu Syna tvého pro nás zrozeného. Panno požehnaná, milosti jsi schrána: změň nás v prosté viny, v tiché, čisté syny! Dopřej nám žít čistě, ať kráčíme jistě k tobě do tvé říše patřit na Ježíše. Ctěme Boha Otce, chvalme Boha Syna, slavme Boha Ducha: Třem buď pocta jedna. Amen. 112

PSALMODIE Ant. 1 Zrána hlásáme tvé milosrdenství, Pane, a za noci tvoji věrnost. Žalm 91 (92) Chvála Boha Stvořitele Vzdává se chvála za to, co učinil jednorozený Syn Boží. (Sv. Atanáš) 2 3 4

Dobré je oslavovat Pána, * opěvat, Nejvyšší, tvé jméno, zrána tvou milosrdnost hlásat, * za noci potom tvoji věrnost s desítistrunnou harfou, s lyrou * a s chvalozpěvy při citeře. –

5

Blažíš mě, Pane, svými skutky, * já plesám nad dílem tvých rukou. –

6

Jak, Pane, skvělá jsou tvá díla, * jak myšlenky tvé přehluboké! Nerozumný to nepochopí, * bláhový pro to nemá smysl. Ať jako plevel bují hříšní, * ať vzkvétají, kdo pášou křivdy, to všechno jim je k věčné zkáze: * ty však jsi navždy svrchovaný! –

7 8

9

10

11 12

13 14 15 16

Neboť hle, tvoji nepřátelé, † tví nepřátelé, Pane, zhynou, * bezbožní budou rozprášeni. Mně jsi dal sílu tuřích rohů, * olejem čerstvým pomazals mě. Zvysoka shlížím na odpůrce, * naslouchám řečem pomlouvačů. – Jak palma vzkvete spravedlivý, * vzroste jak libanonský cedr. Kdo vsazeni jsou v domě Páně, * pokvetou na nádvořích Božích. Ponesou ovoce i v stáří, * zůstanou šťavnatí a svěží a budou svědčit: Pán je věrný, * je skála má, je právo samo.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Zrána hlásáme tvé milosrdenství, Pane, a za noci tvoji věrnost. 113

Ant. 2 Vzdejte čest našemu Bohu. Kantikum Boží dobrodiní Dt 32, 1-12 Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvoje děti, jako shromažďuje kvočna svoje kuřátka pod křídla. (Mt 23, 37) 1 2

3 4

5 6

Poslyšte nebesa, co chci říci, * země, naslouchej slovům mých úst. Ať má nauka padá jak déšť, * má slova ať kanou jak rosa, jak lijavec na zeleň, * jak vláha na trávu; – jméno Páně chci vzývat, * vzdejte čest našemu Bohu! Boží díla jsou dokonalá, * a všechny jeho cesty spravedlivé. Bůh je věrný, není v něm klamu, * je spravedlivý a přímý. – Ti, kdo proti němu hřešili, nejsou jeho syny, * je to pokolení zlé a zvrácené. Takhle se Pánu odvděčuješ, * lide pošetilý a nerozumný? Což on není tvůj Otec, * který tě učinil, stvořil a vyvolil? –

7

Jen vzpomeň na dávné dny, * jen pomysli na jednotlivá pokolení! Ptej se svého otce a on ti poví, * ptej se svých starců a oni ti řeknou: –

8

Když Nejvyšší rozděloval národy, * když odděloval syny Adamovy, stanovil hranice národů * podle počtu synů praotce Izraele; údělem Páně je jeho lid, * Jákob je jeho dědičným podílem. –

9

10

11

12

Nalezl ho na poušti, * na místě hrůzy a v stepní pustině, zahrnul ho přízní a odchoval, * opatroval jak zřítelnici svého oka. Jak orel volá k letu svá mláďata * a nad nimi poletuje, tak nad ním široce rozepjal křídla * a nosil ho na svých perutích. Pán sám ho vedl * a nebyl s ním žádný cizí bůh.

114

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Vzdejte čest našemu Bohu. Ant. 3 Jak podivuhodné je po celé zemi tvé jméno. Žalm 8 Velebnost Boží a důstojnost člověka Všechno podřídil pod jeho nohy a jeho dal jako svrchovanou hlavu Církvi. (Ef 1, 22) 2

Pane, náš vladaři, † podivuhodné je po celé zemi tvé jméno, * velebnost svou jsi rozestřel po celém nebi! –

3

Navzdory odpůrcům † už v ústech dětí a batolat zjednal sis chválu, * že musí zmlknout, kdo zná jen záští a pomstu. –

4

Hledím-li na tvá nebesa, dílo tvých prstů, * anebo na měsíc, na hvězdy, jak jsi je stvořil: co tu je člověk – a přesto na něho myslíš! * Co tu je smrtelník – přesto se o něho staráš! –

5

6 7 8 9

Učinil jsi ho jen o málo menším, než andělé jsou, * ověnčil jsi ho slávou a ctí; jeho jsi učinil vládcem nad dílem rukou svých, * všechno mu k nohám položil: ovce a dobytek všechen a navíc i polní zvěř, † na nebi ptáky a v moři ryby a vůbec vše, * co jen se hemží stezkami vod. –

10

Pane, náš vladaři, * podivuhodné je po celé zemi tvé jméno.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Jak podivuhodné je po celé zemi tvé jméno. KRÁTKÉ ČTENÍ Srov. Iz 61, 10 Radostí jásám v Hospodinu, má duše plesá v mém Bohu, neboť mi oblékl roucho spásy, oděl mě šatem spravedlnosti jako nevěstu ozdobenou šperky. 115

V. R. V. R. V. R.

Vyvolil ji Pán * a dal jí přednost přede všemi. Vyvolil ji Pán * a dal jí přednost přede všemi. Uvedl ji do svého stánku. A dal jí přednost přede všemi. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. Vyvolil ji Pán * a dal jí přednost přede všemi.

ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM Ant. k Zachariášovu kantiku Ty jsi sláva Jeruzaléma, ty jsi radost Izraele, ty jsi čest našeho lidu. PROSBY Oslavujme našeho Spasitele, narozeného z Panny Marie, a prosme ho: JEŽÍŠI, SYNU PANNY MARIE, VYSLYŠ NÁS. Spasiteli světa, tvá Matka byla pro tvé zásluhy už předem uchráněna od veškeré poskvrny hříchu, — dávej také nám svou milost, aby nás hřích nikdy neovládl. Náš Vykupiteli, tvá Matka byla naplněna Duchem Svatým a stala se tvým nejčistším příbytkem, — učiň i nás navěky živým chrámem svého Ducha. Pane Ježíši, tvá Matka uchovávala všechna tvá slova ve svém srdci a uvažovala o nich, — veď nás, abychom ji následovali a sytili se slovem vycházejícím z tvých úst. Králi králů, tys vzal svou Matku s tělem i s duší k sobě do nebe, — pomáhej nám, ať celým svým životem směřujeme k tobě. Pane nebe a země, tys postavil svou Matku po své pravici jako Královnu, — postav v den soudu po své pravici i nás. Otče náš, ... MODLITBA Všemohoucí věčný Bože, dej nám, svým služebníkům, stálé zdraví duše i těla a na přímluvu Panny Marie obrať naše trápení v trvalou radost. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání. Pán s vámi. R. I s tebou. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý. R. Amen.

116

7. března 1274 umírá v opatství Fossanova

SVATÝ TOMÁŠ AKVINSKÝ Papež Jan Pavel II. ve své encyklice Fides et ratio připomněl, že „církev právem vždycky pokládala svatého Tomáše za učitele myšlení a za vzor teologického bádání“ (č. 43). Nepřekvapuje, že mezi církevními spisovateli zmíněnými v Katechismu katolické církve, je po svatém Augustinovi svatý Tomáš citován více než všichni ostatní, celkem 61 krát! Je označován také jménem Doctor Angelicus, patrně pro své ctnosti a zejména pro ušlechtilost myšlení a ryzost života. Tomáš se narodil mezi lety 1224 a 1225 na hradě, který vlastnila jeho urozená a zámožná rodina v Roccasecca poblíž Aquina, nedaleko proslulého opatství Montecassino, kam byl poslán rodiči, aby přijal základy vzdělání. O pár let později se přestěhoval do hlavního města Sicilského království, Neapole, kde Fridrich II. založil prestižní univerzitu. Tam se bez omezení, která panovala jinde, vyučovalo myšlenkám řeckého filosofa Aristotela, kterého mladý Tomáš poznal a jehož velký význam ihned vytušil. Především se však v oněch letech strávených v Neapoli zrodilo jeho dominikánské povolání. Tomáš byl přitahován ideálem řádu, který nemnoho let předtím založil svatý Dominik. Jakmile však oblékl dominikánský hábit, jeho rodina se postavila proti této volbě, a on byl donucen opustit konvent a strávit nějaký čas doma. Roku 1245 již jako dospělý mohl znovu nastoupit svou cestu odpovědi na Boží povolání. Byl poslán do Paříže studovat teologii pod vedením dalšího světce, Alberta Velikého, o kterém jsme mluvili dříve. Albert a Tomáš uzavřeli opravdové a hluboké přátelství, osvojili si vzájemnou úctu a měli se rádi, takže Albert si přál, aby jej jeho žák následoval také do Kolína, kam byl poslán představenými řádu založit teologická studia. Tomáš se tehdy seznámil se všemi díly Aristotela a jeho arabských komentátorů, které Albert podával a vysvětloval. V té době byla kultura latinského světa hluboce stimulována setkáním s Aristotelovými díly, která dlouhou dobu nebyla známa. Šlo o spisy týkající se povahy poznání, přírodních věd, metafyziky, duše a etiky, a oplývající informacemi a intuicemi, které se jevily jako platné a přesvědčivé. Byla to celková vize světa vyvinutá bez Krista a ještě před Ním pouhým rozumem, a zdálo se, že se prosazuje v rozumu jako vize jediná. Seznámit se s touto filosofií a poznat ji, bylo tedy pro mladé lidí neuvěřitelně přitažlivé. Mnozí přijali s nadšením, ba dokonce s nekritickým nadšením tuto mimořádnou výbavu antického vědění, která velice slibně nabízela možnost obnovy kultury a otevření naprosto nových horizontů. Jiní se zase obávali, že Aristotelovo pohanské myšlení odporuje křesťanské víře, a odmítali ho studovat. Setkaly se dvě kultury: předkřesťanská kultura Aristotela se svou radikální racionalitou a klasická křesťanská kultura. Některé kruhy byly vedeny k odmítání Aristotela také způsobem, jakým tohoto filosofa prezentovali arabští komentátoři 117

Avicenna a Averroes. Právě oni totiž předali aristotelovskou filosofii latinskému světu. Tito komentátoři například učili, že lidé nedisponují osobní inteligencí, ale že existuje jediný univerzální intelekt jako duchovní substance společná všem, která působí ve všech „jednotně“. Byla to tedy jakási depersonalizace člověka. Dalším diskutabilním bodem vynášeným arabskými komentátory bylo, že svět prý je věčný jako Bůh. Pochopitelně se rozpoutaly nekonečné disputace v univerzitním světě i v církevním prostředí. Aristotelovská filosofie se šířila dokonce i mezi prostý lid. Tomáš Akvinský vykonal ve škole Alberta Velikého dílo zásadního významu pro dějiny filosofie a teologie, ba řekl bych pro dějiny kultury. Důkladně prostudoval Aristotela a jeho interprety a opatřil si nové latinské překlady řeckých originálů. Neopíral se tak už jen o arabské komentátory, ale mohl číst osobně originální texty a okomentoval velkou část aristotelských děl, přičemž rozlišoval to, co bylo pravdivé, od toho, co bylo pochybné či naprosto nepřijatelné, poukazoval na soulad s obsahem křesťanského Zjevení a používal rozsáhle a pronikavě aristotelovské myšlení při výkladech teologických spisů, které vytvořil. Tomáš Akvinský nakonec ukázal, že mezi křesťanskou vírou a rozumem existuje přirozená harmonie. Toto byl velký přínos Tomáše, který v době střetu dvou kultur - době, v níž se zdálo, že víra musí ustoupit před rozumem – ukázal, že obojí jde pospolu, že to, co se rozumu jevilo jako nekompatibilní s vírou, nebyl rozum, a že nebylo vírou to, co se jevilo jako víra odporující pravé racionalitě. Vytvořil tak novou syntézu, která formovala kulturu následujících staletí. Pro svoje vynikající intelektuální dary byl Tomáš povolán do Paříže jako profesor teologie na dominikánskou katedru. Tady také zahájil svou spisovatelskou tvorbu, která pokračovala až do jeho smrti a která v sobě má něco obdivuhodného: komentáře Písma svatého, protože profesor teologie byl především interpretem Písma, komentáře Aristotelových spisů, závažná systematická díla, mezi nimiž vyniká Summa theologiae, traktáty a pojednání různých argumentů. Při psaní jeho děl mu vypomáhalo několik sekretářů, mezi nimiž byl spolubratr Reginald z Piperna, který jej věrně následoval a s nímž byl spojen upřímným a bratrským přátelstvím, vyznačujícím se velkou důvěrou a důvěrností. To je pro světce charakteristické, že pěstují přátelství, protože je to jeden z neušlechtilejších projevů lidského srdce a má v sobě něco božského, jak vysvětluje Tomáš samotný v několika qaestiones své Summa theologiae, kde píše: „Láska je především přátelstvím člověka s Bohem a s bytostmi, které Mu patří“ (II, q. 23, a.1). V Paříži však nastálo nezůstal dlouho. Roku 1259 se účastnil generální kapituly dominikánů ve Valenciennes, kde byl členem komise, která stanovila studijní program v řádu. Od roku 1261 do roku 1265 pak Tomáš pobýval v Orvieto. Papež Urban IV., který jej měl ve velké vážnosti, ho pověřil složením liturgických textů pro svátek Corpus Domini, který slavíme zítra a který byl zaveden v důsledku eucharistického zázraku v Bolseně. Tomáš měl vytříbeně eucharistickou duši. Překrásné hymny, které znějí v liturgii církve při slavení mystéria reálné přítomnosti Těla a Krve Páně v Eucharistii, jsou výrazem jeho víry a jeho teologické moudrosti. Od roku 1265 až do roku 1268 sídlil Tomáš v Římě, kde pravděpodobně vedl Studium, tzn. řádový dům studií, kde začal psát svoji Summu theologiae (srov. Jean-Pierrre Torrel, Tommaso d´Aquino. L´uomo e il teologo, Casale Monf., 1994, str. 118-184). Roku 1269 byl povolán do Paříže na druhý cyklus vyučování. Studenti byli pochopitelně jeho přednáškami nadšeni. Jeden z jeho žáků napsal, že Tomášovy přednášky 118

navštěvovalo tak obrovské množství studentů, že je auly mohly stěží pojmout, a přidává osobní poznámku, že „zakoušel hluboké štěstí, když mu naslouchal“. Interpretace, kterou Tomáš dal Aristotelovi, nebyla přijata všemi, ale dokonce i jeho protivníci na akademickém poli jako např. Goffredo z Fontaines připouštěli, že nauka frátera Tomáše svou užitečností a hodnotou převyšovala druhé a sloužila jako korektivum nauk všech ostatních profesorů. Jeho představení jej - možná také proto, aby ho vymanili ze zapálených diskusí - poslali znovu do Neapole, aby byl k dispozici králi Karlu I., který chtěl reorganizovat univerzitní studia. Kromě studia a výuky se Tomáš věnoval také kázání pro lid. A také lid rád přicházel, aby mu naslouchal. Řekl bych, že je opravdu velkou milostí, když teologové dovedou k věřícím hovořit jednoduše a vroucně. Služba kázání pak na druhé straně napomáhá samotným odborníkům v teologii ke zdravému pastoračnímu realismu a obohacuje jejich bádání vitálními podněty. Poslední měsíce Tomášova pozemského života obestírá výjimečná, ba řekl bych tajemná atmosféra. V prosinci roku 1273 zavolal svého přítele a sekretáře Reginalda, aby mu oznámil rozhodnutí přerušit veškerou práci, protože během slavení mše svaté po nadpřirozeném vidění pochopil, že to, co až doposud napsal, bylo jen „kupou slámy“. Je to tajemná epizoda, která nám pomáhá pochopit nejenom Tomášovu osobní pokoru, ale také fakt, že všechno to, co o víře dokážeme jakkoli vznešeně a ryze myslet a říci, je nekonečně překonáváno velikostí a krásou Boha, jež nám v plnosti budou zjeveny v Ráji. Tomáš umírá několik měsíců poté, stále více upoutáván hlubokým rozjímáním, během cesty do Lyonu, kam se ubíral na Ekumenický koncil, svolaný papežem Řehořem IX. Zesnul v cisterciáckém opatství Fossanova, kde s velkou zbožností přijal viatikum. Život a nauku svatého Tomáše Akvinského lze shrnout v epizodě, kterou podávají tehdejší životopisci. Když se světec jako obvykle brzo ráno modlil před křížem v kapli svatého Mikuláše v Neapoli, zaslechl Dominik z Caserty, sakristán kostela, následující průběh rozhovoru. Tomáš se s obavami ptal, zda psal správně o tajemstvích křesťanské víry. A z kříže zazněla odpověď: „Mluvil jsi o mně dobře, Tomáši. Jakou odměnu si přeješ?“ A odpověď, kterou dal Tomáš, je odpovědí, kterou bychom Mu i my, přátelé a učedníci Krista, vždycky chtěli dát: „Nic jiného než Tebe, Pane!“ (Ibid., str.320).  Studium jeho myšlení bylo výslovně doporučeno Druhým vatikánským koncilem ve dvou dokumentech: v dekretu Optatam totius (č.16) o výchově ke kněžství a v deklaraci Gravissimum educationis (č.10) o křesťanské výchově. Ostatně, již papež Lev XIII., jeho velký ctitel a promotor tomistických studií, prohlásil svatého Tomáše Akvinského za patrona katolických škol a univerzit. Hlavní důvod tohoto ocenění spočívá nejen v obsahu jeho nauky, ale také v metodě, kterou si osvojil, zejména v jeho nové syntéze a rozlišení mezi filosofií a teologií. Církevní 119

otcové se střetávali s různými filosofiemi platónského typu, které podávaly úplnou vizi světa a života, včetně otázky Boha a náboženství. Při setkání s těmito filosofiemi sami vypracovali úplnou vizi reality, přičemž vycházeli z víry za použití platónských prvků, aby podali odpovědi na podstatné otázky lidí. Tuto vizi, založenou na biblickém zjevení a vypracovanou za pomoci platonismu korigovaného ve světle víry, nazývali „naše filosofie“. Slovo „filosofie“ nebylo tedy výrazem čistě racionálního systému, který by byl odlišen od víry, nýbrž podával celkovou vizi reality ve světle víry. Tato vize byla zkonstruována ve světle víry, ale osvojena a promýšlena rozumem. Byla to tedy vize, která určitě překračovala schopnosti rozumu, ale která rozum zároveň uspokojovala. Setkání s předkřesťanskou filosofií Aristotela (zemřel roku 322 před Kr.) otevřelo svatému Tomášovi novou perspektivu. Aristotelská filosofie byla samozřejmě vypracována bez znalosti Starého a Nového zákona a vysvětlovala svět bez zjevení, pouhým rozumem. A tato důsledná racionalita byla přesvědčivá. Stará forma „naší filosofie“ podle Otců tak už nefungovala. Vztah mezi filosofií a teologií, vírou a rozumem, bylo třeba znovu promyslet. Existovala úplná a přesvědčivá „filosofie“ sama v sobě, racionalita, která předcházela víru; a potom „teologie“, myšlení s vírou a ve víře. Naléhavá otázka zněla: Je slučitelný svět racionality, filosofie myšlené bez Krista, se světem víry? Anebo se vylučují? Nechyběly prvky, které hovořily pro neslučitelnost mezi oběma světy, ale svatý Tomáš byl pevně přesvědčen o jejich slučitelnosti, ba dokonce o tom, že filosofie vypracovaná bez poznání Krista jakoby očekávala Ježíšovo světlo, aby byla úplná. Toto byl velký „objev“ svatého Tomáše, který určoval jeho cestu myslitele. Ukázat tuto nezávislost filosofie a teologie a zároveň jejich vzájemný vztah bylo historickým posláním tohoto velkého učitele. Stává se tak pochopitelným, že když se v 19. století mocně hlásala neslučitelnost moderního rozumu a víry, papež Lev XIII. označil svatého Tomáše za vůdce v dialogu mezi oběma. Svatý Tomáš ve své teologické práci tento vztah předpokládá a konkretizuje. Víra upevňuje, uceluje a osvěcuje poklad pravdy, kterého se dostává lidskému rozumu. Důvěru, kterou svatý Tomáš chová k oběma těmto nástrojům poznání – víře a rozumu – 120

lze převést na přesvědčení, že oba vycházejí z jediného zdroje pravdy, božského Logu, který působí jak v oblasti stvoření, tak v oblasti vykoupení. Spolu se souladem rozumu a víry je na druhé straně třeba uznat, že každá používá odlišné poznávací postupy. Rozum přijímá pravdu silou její vnitřní, přímé i nepřímé evidence. Avšak víra přijímá pravdu na základě autority Božího Slova, jež se zjevuje. Svatý Tomáš na začátku své Summa Theologiae píše: „Řád vědění je dvojí; některé vědy vycházejí z principů poznaných prostřednictvím přirozeného světla rozumu, jako matematika, geometrie a podobné; jiné vycházejí z principů poznaných prostřednictvím vyššího vědění: jako perspektiva vychází z principů poznaných za pomoci geometrie a hudba z principů poznaných za pomoci matematiky. A tak je posvátné učení (tedy teologie) vědou, protože vychází z principů poznaných prostřednictvím světla vyššího vědění, tedy vědění Boha a svatých“ (I, q.1, a.2) Toto rozlišení zajišťuje autonomii jak humanitních věd, tak teologických; nerovná se však separaci, ale spíše v sobě zahrnuje vzájemnou a výhodnou spolupráci. Víra totiž chrání rozum před každým pokušením nedůvěry ve vlastní schopnosti, podněcuje ho k otevírání stále širších horizontů, bdí nad tím, aby hledal základy, a je-li rozum použit v nadpřirozené sféře vztahu mezi Bohem a člověkem, obohacuje její práci. Podle svatého Tomáše může rozum například dosáhnout potvrzení existence jediného Boha, ale jedině víra, která přijímá božské Zjevení, je schopna čerpat z mystéria Lásky Trojjediného Boha. Na druhé straně však nejenom víra pomáhá rozumu. Také rozum svými prostředky může něco důležitého konat pro víru tím, že jí poskytuje trojí službu, kterou svatý Tomáš Votivní svíce pustiměřských poutníků u ostatků sv. Severina Boetia, mučedníka (476-525) shrnuje v předmluvě komentáře k Boetiovu De v kryptě baziliky san Pietro in Ciel d´Oro v Pavii. Trinitate: „Dokazovat základy víry, vysvětlovat pomocí podobností pravdy víry a odmítat námitky, vznášené proti víře“ (q. 2, a.2). Celé dějiny teologie jsou v podstatě uplatňováním tohoto nasazení inteligence, která ukazuje srozumitelnost víry, její členitost a vnitřní harmonii, její rozumnost a její schopnost prosazovat dobro člověka. Správnost teologických úsudků a jejich skutečný poznávací význam se zakládají na platnosti teologického jazyka, který je podle svatého Tomáše principiálně jazykem analogickým. Vzdálenost mezi Bohem Stvořitelem a bytím jeho stvoření je nekonečná; nepodobnost je vždycky větší než podobnost (srov. DS 806). Navzdory tomu však v celé té odlišnosti mezi Stvořitelem a stvořením existuje určitá analogie mezi bytím stvořeným a bytím Stvořitele, která nám umožňuje mluvit o Bohu lidskými slovy. Svatý Tomáš založil nauku o analogii nejen na vytříbeně filosofické argumentaci, ale také na faktu, že Bůh k nám promluvil Zjevením a tím nás oprávnil, abychom mluvili o Něm. Mám za to, že je důležité tuto nauku připomenout. Pomáhá nám totiž překonat 121

některé námitky soudobého ateismu, který popírá, že by náboženský jazyk měl nějaký objektivní význam, a naopak tvrdí, že má pouze platnost subjektivní či jednoduše emotivní. Tato námitka plyne z pozitivistického myšlení, které je přesvědčeno, že člověk nepoznává bytí, ale pouze experimentální funkce reality. Spolu se svatým Tomášem a velkou filosofickou tradicí jsme přesvědčeni, že člověk ve skutečnosti nepoznává jenom funkce, jež jsou předmětem přírodních věd, ale poznává něco z bytí samotného, například poznává osobu, Ty druhého, a nejenom fyzický a biologický aspekt jejího bytí. Ve světle této nauky svatého Tomáše teologie tvrdí, že náboženský jazyk, byť limitovaný, má smysl, protože se dotýká bytí - jako ukazatel, který míří na realitu, kterou vyjadřuje. Tato základní shoda lidského rozumu a křesťanské víry vychází najevo v dalším základním principu myšlení Akvinského: božská milost neanuluje, nýbrž předpokládá a zdokonaluje lidskou přirozenost. Ta totiž nebyla prvotním hříchem zcela zničena, ale zraněna a oslabena. Milost udělená Bohem a sdílená prostřednictvím Mystéria vtěleného Slova je darem absolutně nezaslouženým, kterým je přirozenost uzdravena, umocněna a posílena sledovat touhu vrozenou srdci každého muže a každé ženy: štěstí. Všechny schopnosti lidského bytí jsou očišťovány, proměňovány a povznášeny božskou milostí. Důležitá aplikace tohoto vztahu mezi přirozeností a milostí se vyjevuje v morální teologii svatého Tomáše Akvinského, jejíž aktuálnost je obrovská. Do středu své nauky na tomto poli klade nový zákon, jímž je zákon Ducha svatého. Hluboce evangelním pohledem trvá na skutečnosti, že tímto zákonem je milost Ducha svatého daná všem, kteří věří v Krista. K této milosti se pojí psané i hlásané učení věroučných a morálních pravd, předávané církví. Svatý Tomáš zdůrazňuje v morálním životě základní roli působení Ducha svatého, milosti, z níž plynou morální i teologální ctnosti, a dává pochopit, že každý křesťan může dosáhnout vznešených vyhlídek „Horského kázání“, pokud žije autentický vztah víry v Krista a otevírá se působení jeho Svatého Ducha. „Přestože však je milost účinnější než přirozenost – dodává Akvinský – je pro člověka podstatnější přirozenost“ (Summa Theologiae, Ia, q.29, a.3), takže v perspektivě křesťanské morálky je místo pro rozum, který je schopen rozpoznávat přirozený morální zákon. Rozum ho může rozpoznat tím, že bere v úvahu to, co je dobré konat a to, čeho je dobré se vystříhat, aby se dosáhlo onoho štěstí, které leží na srdci každému a které také ukládá odpovědnost vůči druhým, tj. hledat společné dobro. Jinými slovy, morální i teologální ctnosti člověka jsou zakořeněny v lidské přirozenosti. Božská milost provází, podporuje a povzbuzuje etické úsilí, všichni lidé – věřící i nevěřící - jsou podle svatého Tomáše sami o sobě povoláni rozpoznat požadavky lidské přirozenosti vyjádřené přirozeným zákonem a inspirovat se jím při formulaci pozitivních zákonů, tedy těch, které jsou vydávány občanskými a politickými autoritami, aby upravovaly lidské soužití. Jsou-li popírány přirozený zákon a odpovědnost, kterou v sobě zahrnuje, dramaticky se otevírá cesta k etickému relativismu na rovině individuální a ke státnímu totalitarismu na rovině politické. Obrana všeobecných práv člověka a tvrzení o absolutní hodnotě důstojnosti lidské osoby předpokládají určitý základ. A není snad tímto základem právě přirozený zákon a jeho nepřevoditelné hodnoty, na něž poukazuje? Ctihodný Jan Pavel II. napsal ve své encyklice Evangelium vitae slova, která jsou velice aktuální: „Je proto velmi naléhavé v zájmu dalšího zdravého rozvoje společnosti i demokracie znovu objevit původní a základní morální lidské hodnoty, které vyrůstají z pravdy o člověku a vyjadřují 122

a chrání důstojnost člověka. Jsou to hodnoty, které žádný člověk, žádná většina ani žádný stát nemůže stanovit, ale ani změnit nebo zničit, musí je pouze uznat, chránit a rozvíjet.“ Závěrem. Tomáš nám nabízí široké a důvěřivé pojetí lidského rozumu: široké protože není omezeno prostorem takzvaného vědecko-empirického rozumu, nýbrž je otevřeno veškerému bytí a tedy i základním a nezadatelným otázkám lidského života; a důvěřivé protože lidský rozum, zvláště pokud přijímá inspiraci křesťanské víry, je propagátorem civilizace, která uznává důstojnost lidské osoby, nedotknutelnost jejích práv a patřičnost jejích povinností. Nepřekvapuje, že nauka o důstojnosti lidské osoby, jež je zásadní pro uznání nezcizitelnosti práv člověka, uzrála v prostředí myšlení, které přijalo odkaz svatého Tomáše Akvinského, jenž měl o lidském stvoření to nejvznešenější pojetí. Definoval jej svým strohým filosofickým jazykem jako „to nejdokonalejší, co se nachází v přírodě, to znamená podmět, který subsistuje (existuje) v rozumné přirozenosti“ (Summa Theologiae, Ia, q.29, a.3). Hloubka myšlení svatého Tomáše Akvinského vyvěrá – a na to nikdy nezapomínejme – z jeho živé víry a z jeho vroucí zbožnosti, kterou vyjadřoval inspirovanými modlitbami jako např. v té, ve které prosí Boha: „Uděl mi, prosím, vůli Tě hledat, moudrost Tě nalézt, život Tobě milý, vytrvalost očekávající Tě s důvěrou a důvěru, která nakonec dojde toho Tě vlastnit.“  I po více než sedmi stech letech od jeho smrti se od něho můžeme mnoho naučit. Připomněl to také můj předchůdce Pavel VI., který v promluvě přednesené ve Fossanuova 14. září 1974 u příležitosti sedmistého výročí smrti svatého Tomáše položil otázku: „Mistře, Tomáši, čemu nás můžeš naučit?“ A odpověděl následovně: „důvěře v pravdu katolického náboženského myšlení, které hájil, vyložil a otevřel pro poznávací schopnost lidského myšlení“ (Insegnamenti di Paolo VI, XII, 1974, str. 833-834). A téhož dne v Akvinu prohlásil v souvislosti se svatým Tomášem: „všichni, kdo jsme věrnými syny církve, můžeme a máme být alespoň do určité míry jeho žáky!“ (Ibid., str.836). Svatý Tomáš choval pronikavou zbožnost k eucharistii, - jak uvádějí jeho životopisci, že pokládal svoji hlavu na svatostánek jakoby chtěl slyšet tlukot Ježíšova božského i lidského Srdce. V jednom svém komentáři k Písmu svatý Tomáš píše: „Eucharistie je svátostí Utrpení našeho Pána, obsahuje Ježíše Krista, který pro nás trpěl. Proto všechno, co je účinkem Utrpení našeho Pána, je také účinkem této svátosti“ (In Ioannem, c.6, lect. 6, n. 963). Snadno tak pochopíme, proč svatý Tomáš a jiní svatí při slavení mše svaté prolévali slzy soucitu s Pánem, který se dává v oběť za nás, slzy radosti a vděčnosti. Drazí bratři a sestry, zamilujme se do této svátosti ve škole svatých! Účastněme se mše svaté usebraně, aby se nám dostávalo duchovních plodů, živme se Tělem a Krví Páně, abychom byli nepřetržitě syceni božskou milostí! Ochotně a často se zdržujme osobně v blízkosti Nejsvětější svátosti! To co svatý Tomáš vědecky stroze popsal ve svých největších teologických dílech, jakými jsou Summa Theologiae, a také Summa contra Gentiles předkládal také ve svých kázáních, určených studentům a věřícím. Roku 1273, rok před svou smrtí, kázal během celé postní doby v kostele sv. Dominika Většího v Neapoli. Obsah oněch kázání byl shrnut a zachován. Jsou to Dílka, ve kterých vysvětluje Apoštolské vyznání víry, vykládá modlitbu Otče náš, podává Desatero a komentuje Zdrávas Maria. Obsah kázání 123

Andělského učitele téměř odpovídá struktuře Katechismu katolické církve. V katechezích a kázáních by v naší době obnoveného úsilí o evangelizaci neměly nikdy chybět tyto základní argumenty: to co věříme, a tedy Vyznání víry; to co se modlíme, a tedy Otče náš a Zdrávas Maria; a to co žijeme, jak nás učí biblické Zjevení, tedy zákon lásky k Bohu a bližnímu a Desatero přikázání jako výklad tohoto přikázání lásky. Chtěl bych nabídnout pár příkladů z obsahu tohoto prostého, podstatného a přesvědčivého učení svatého Tomáše. Ve svém Opusculu o Apoštolském vyznání víry vysvětluje hodnotu víry. Jejím prostřednictvím se duše sjednocuje s Bohem a vytváří se zárodek života věčného. Život dostává bezpečnou orientaci a my úspěšně překonáváme pokušení. Tomu kdo namítá, že víra je hloupost, protože vyžaduje věřit v něco, co nepostihují zkušenosti smyslů, nabízí svatý Tomáš velmi obsáhlou odpověď a připomíná, že tato pochybnost je bezdůvodná, protože lidská inteligence je omezená a nemůže poznat všechno. Pouze v případě, že bychom mohli mít dokonalé poznání všech viditelných i neviditelných věcí, bylo by opravdu hloupostí přijímat pravdy pouhou vírou. A kromě toho, poznamenává svatý Tomáš, není možné žít, aniž bychom se svěřili zkušenosti druhých tam, kde chybí osobní poznání. Je proto rozumné uvěřit Bohu, který se zjevuje, a svědectví apoštolů, kterých bylo málo, byli prostí a chudí, zdrcení v důsledku ukřižování svého Mistra, a přece se mnohé moudré, vznešené a bohaté osoby při poslechu jejich kázání zakrátko obrátily. Je to vskutku historicky podivuhodný fenomén, který lze stěží rozumně vysvětlit jinak než setkáním apoštolů se Zmrtvýchvstalým Pánem. Když svatý Tomáš komentuje článek Vyznání víry o Vtělení božského Slova, podává několik úvah. Tvrdí, že křesťanská víra je uvažováním o mystériu Vtělení posilována; naděje se důvěřivěji povznáší myšlenkou, že Syn Boží přišel mezi nás jako jeden z nás, aby sdílel s lidmi svoje božství; láska je oživována, protože není zřetelnějšího znamení lásky Boží pro nás, než vidět Stvořitele světa, jak se sám stává stvořením, jedním z nás. Uvažujeme-li o mystériu Vtělení Boha, rozněcuje se nakonec naše touha dosáhnout Krista ve slávě. Za použití jednoduchého a účinného přirovnání svatý Tomáš poznamenává: „Kdyby byl bratr nějakého krále od něho vzdálen, zajisté by měl touhu žít vedle něho. A Kristus je naším bratrem, takže máme toužit po jeho blízkosti a srdcem se s Ním sjednocovat“ (Opuscoli teologico-spirituali, Roma 1976, str. 64). Když podává modlitbu Otče náš, svatý Tomáš ukazuje, jak je sama o sobě dokonalá a má všech pět charakteristik, které by měla mít dobrá modlitba: důvěřivost a klidnou oddanost, vhodnost obsahu „protože od chvíle, kdy máme těžkosti s výběrem tužeb – podotýká sv. Tomáš – je značně obtížné vědět, co přesně je vhodné žádat a co nikoli“ (Ibid., str. 120); potom je to patřičné pořadí proseb, vroucnost lásky a upřímnost pokory. Svatý Tomáš byl jako všichni svatí velkým ctitelem Matky Boží. Označil ji nádherným titulem: Triclinium totius Trinitatis, místo spočinutí Nejsvětější Trojice, protože tři božské osoby kvůli Vtělení v žádném jiném stvoření než v ní nepřebývaly a v její milostiplné duši tak zakoušely potěšení a radost žít. Na její přímluvu můžeme dosáhnout každé pomoci. Modlitbou, která je tradičně připisována svatému Tomášovi a která v každém případě odráží prvky jeho hluboké mariánské zbožnosti, říkejme taktéž: „Nejblaženější a nejněžnější Panno Maria, Matko Boží… svěřuji tvému milosrdnému srdci celý svůj život… Vypros mi, má nejněžnější Paní, pravou lásku, kterou bych mohl celým srdcem milovat nade všechno tvého nejsvětějšího Syna a hned po něm tebe a bližního v Bohu a kvůli Bohu. (z katechezí Benedikta XVI., 2. 16., 23. června 2010) 124

14. červen 2014 Nejsvětější Trojice, slavnost PRVNÍ VEČERNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. HYMNUS Nesmírný Bože v Trojici, od věků existující, moc tvoje všechno ztvárňuje, nad všemi věky panuje. K své blaženosti úplné sám sobě stačíš jedině, prostotou, čirým důmyslem objímáš nebe, svět i zem. Ty Otče, zdroji milosti, Synu, jenž jeho slávou jsi, i Duchu Svatý obou dvou, planoucí láskou nezměrnou. Trojice, z tebe blažené jak z prvotního pramene prýští vše, co na světě je, i co je plodem vývoje. Z nás, kterým se teď čelo skví korunou tvého synovství, vybuduj chrámy zářivé, důstojná díla lásky tvé. Ty, světlo žití, nás též vem k andělům v sídle nadhvězdném, ať chválíme tě s vděčností po všechny věky věčnosti. Amen. PSALMODIE Ant. 1 Sláva tobě, Bože, jediný ve třech osobách, jsi dřív, než začal čas, a žiješ navěky. 125

Žalm 112 (113) Buď velebeno jméno Páně Mocné svrhl z trůnu a ponížené povýšil. (Lk 1, 52) 1 2 3

4 5 6

7 8

9

Oslavujte, služebníci Páně, * oslavujte svaté jméno Páně! Ať je požehnáno jméno Páně * od tohoto dne až do věčnosti! Od východu slunce do západu * ať je jméno Páně velebeno! – Pán je povznesen nad všechny rody, * jeho sláva převyšuje nebe. Kdo je jako Pán, náš Bůh, jenž vládne * na nebi i po veškeré zemi, který má svůj stolec na výsostech, * z vysokosti do hlubiny shlíží! – Slabého on pozdvihuje z prachu, * ubožáka ze smetiště zdvíhá, aby posadil ho vedle knížat, * vedle mocných knížat svého lidu. – Místo v domě má i pro bezdětnou * jako pro blaženou matku synů.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Sláva tobě, Bože, jediný ve třech osobách, jsi dřív, než začal čas, a žiješ navěky. Ant. 2 Velebena buď svatá Trojice a nerozdílná Jednota, oslavujme Boha, který nám prokázal své milosrdenství. Žalm 147 (147B), 12-20 Obnova Jeruzaléma Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu. (Zj 21, 9) 12

Oslavuj Pána, Jeruzaléme, * veleb, Sióne, svého Boha! –

13

On v tvých branách závory zpevnil, * žehná tvým dětem, žijícím v tobě. On tvé území v pokoji chrání, * jadrnou pšenicí štědře tě sytí. On své slovo sesílá na zem, *

14 15

126

16

17 18 19 20

co on vyřkne, se rozbíhá kvapem. On dává sníh jak hebkou vlnu, * jíní rozsévá jako popel. – Kroupy sype jak chlebové drobty, * chladem jeho zmrzají vody: sešle slovo, a roztají zase, * větru dá zavát, a zas vody tekou. Slova svá zjevil Jákobovi, * zákony, příkazy Izraeli. S žádným národem nejednal takto, * žádnému jinému nedal svůj zákon.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 2 Velebena buď svatá Trojice a nerozdílná Jednota, oslavujme Boha, který nám prokázal své milosrdenství. Ant. 3 Sláva a čest jedinému Bohu v Trojici: Otci i Synu i Duchu Svatému na věčné věky. Kantikum Bůh Spasitel 3

Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, * on nás z nebe zahrnul všemi možnými duchovními dary, –

4

vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, † abychom byli svatí a neposkvrnění * před ním v lásce. –

5

Podle svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, † abychom skrze Ježíše Krista * byli přijati za jeho syny, –

6

ke chvále jeho božsky vznešené dobrotivosti, * kterou nám projevil svou lásku ve svém milovaném Synovi: –

7

v něm máme vykoupení skrze jeho krev, * odpuštění hříchů. –

8

Podle bohatství své milosti, † kterou nám tak štědře projevil * s veškerou moudrostí a rozumností, –

9

podle svého úradku * seznámil nás s tajemstvím své vůle, –

Ef 1, 3-10

127

10

že si totiž předsevzal, * až přijde plnost času, obnovit v Kristu všechno, * co je na nebi a na zemi.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Sláva a čest jedinému Bohu v Trojici: Otci i Synu i Duchu Svatému na věčné věky. KRÁTKÉ ČTENÍ Řím 11, 33-36 Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobadatelné způsoby jeho jednání! Neboť kdo pochopil myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet? Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko. Jemu buď sláva navěky! Amen. KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Dobrořečme Otci i Synu se Svatým Duchem, * chvalme ho navěky. R. Dobrořečme Otci i Synu se Svatým Duchem, * chvalme ho navěky. V. Jedinému Bohu čest a sláva. R. Chvalme ho navěky. V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Dobrořečme Otci i Synu se Svatým Duchem, * chvalme ho navěky. KANTIKUM PANNY MARIE Ant. ke Kantiku Panny Marie Děkujeme ti, Bože, děkujeme ti, pravá a jediná Trojice, jedno a nejvyšší božství, svatá a jediná jednoto! PROSBY Bůh Otec skrze Svatého Ducha vzkřísil svého Syna Ježíše Krista z mrtvých a nám dává svou milost, abychom i my pro spojení s Kristem povstali ze smrti k životu. Chvalme našeho nebeského Otce i jeho jednorozeného Syna v jednotě Ducha Svatého: SLÁVA OTCI I SYNU I DUCHU SVATÉMU. Otče, pošli ve jménu svého Syna na pomoc své Církvi Svatého Ducha, — aby ji uchoval v jednotě dokonalé lásky a pravdy. Pošli dělníky na svou žeň, aby učili všechny národy a křtili je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého — a posilovali je ve víře. Pomáhej všem, kdo jsou pronásledováni kvůli tvému Synu, — neboť on sám přislíbil, že jim dáš Ducha pravdy, aby v nich mluvil. Dej, ať všichni poznávají, že jsi se svým Synem a s Duchem Svatým jeden 128

jediný Bůh, — aby v tebe věřili, v tebe doufali a tebe milovali. Dej zemřelým účast na životě věčném ve slávě tvého království, — kde se svým Synem a s Duchem Svatým od věků vládneš. Otče náš, ...

MODLITBA Bože Otče, tys poslal světu svého Syna a Svatého Ducha a zjevils tak lidem tajemství svého vnitřního života; dej nám, abychom toto tajemství v pravé víře vyznávali, abychom hlásali jedinou věčnou slávu a klaněli se společně svrchované moci jediného božství ve třech osobách. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, který s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje na věky věků. Amen. Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání. Pán s vámi. R. I s tebou. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý. R. Amen. Může použít i jinou formuli požehnání z misálu. Následuje-li propuštění lidu, říká se: Jděte ve jménu Páně. R. Bohu díky.

   15. červen 2014 Nejsvětější Trojice, slavnost RANNÍ CHVÁLY V. Bože, shlédni a pomoz. R. Pane, pospěš mi pomáhat. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja. 129

HYMNUS Na věčném trůnu Trojice se skvící, vládnoucí láskou nad lidskými srdci, ať zní ti píseň naší lásky vděčné po časy věčné. Otče, náš Tvůrce, sílo všeho bytí, chystáš nám účast na svém božském žití, dej, abychom si též my zasloužili poklady víry. Věčného světla lesku, Synu slavný, ty zveš nás bratry, přebýváš rád s námi, dopřej nám, ať jsme stále na révě tvé zelené větve. Plamenná lásko, Duchu Svatý vlídný, tvůj blahý plamen zahřívá vše, mírní, osvěž nám mysli, srdce naše prodchni svatými ohni. Trojice, splň nám to vše, hoste svatý, ať jsme vždy s tebou pouty lásky spjati, abychom směli tě ctít věčnou chválou patříce v tvář tvou. Amen.

PSALMODIE Ant. 1 Tobě buď čest a vláda, tobě sláva a moc, tobě chvála a plesání po věčné věky, ó blažená Trojice! Žalm 62 (63), 2-9 Duše žízní po Bohu Hledá Boha, kdo odkládá skutky temnoty. 2

3 4

5 6

Pane, můj Bože, tebe jen hledám, * po tobě žízní celá má duše, po tobě umdlévá touhou mé tělo, * tak jako vyprahlá žíznivá země. Tolik tě toužím ve svatyni spatřit, * abych moh' vidět tvou moc a tvou slávu! Vždyť tvá milost je lepší než život, * proto mé rty ti zpívají chválu. – Tak tě chci velebit, co živ budu, * ve jménu tvém jenom ruce spínat. Duše má bude jak morkem se sytit, *

130

7 8

9

jásavě budou tě chválit má ústa. Když v lůžku za noci na tebe myslím, * rozjímám o tobě za nočních bdění, neboť ty stal ses mi pomocníkem, * v stínu tvých křídel radostně plesám. – Přilnul jsem k tobě celou svou duší, * ty mě svou pravicí podpíráš mocně.

10 11 12

[Kdo však mi bez příčin záhubu strojí,* ti se propadnou do hlubin země, ti budou vydáni napospas meči,* ti se kořistí šakalů stanou. Král pak se bude radovat v Bohu, + oslaven bude, kdo přísahal na něj,* protože lhářům se zacpou ústa.]

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 1 Tobě buď čest a vláda, tobě sláva a moc, tobě chvála a plesání po věčné věky, ó blažená Trojice! Ant. 2 Právem tě chválí, klanějí se ti, oslavují tě všichni tvoji tvorové, ó blažená Trojice! Kantikum Všechno tvorstvo chválí Boha

Dan 3, 57-88. 56

Chvalte našeho Boha, všichni, kdo mu sloužíte. (Zj 19, 5) 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69

Velebte Pána, vy díla Páně, * věčně ho chvalte a oslavujte! Velebte Pána, andělé Páně, * nebesa nebes, velebte Pána! – Velebte Pána, nebeské vody, * mocnosti všechny, velebte Pána! Velebte Pána, měsíci, slunce, * vy hvězdy na nebi, velebte Pána! – Velebte Pána, vy deště a rosy, * bouře a vichry, velebte Pána! Velebte Pána, ohni a žáre, * mrazy a vedra, velebte Pána! – Velebte Pána, lijáky, sněhy, * ledy a zimy, velebte Pána! 131

70 71 72 73 74

75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86

Velebte Pána, sněhy a jíní, * vy dny a noci, velebte Pána! – Velebte Pána, světlo i temno, * blesky a mraky, velebte Pána! Okrsku zemský, zvelebuj Pána, * věčně jej chval a oslavuj jej! – Velebte Pána, vy hory a vrchy, * všechno, co na zemi pučí, chval Pána! Velebte Pána, prameny vody, * moře a řeky, velebte Pána! – Velebte Pána, zvířata moří, † jakož i vše, co se ve vodách hýbe, * nebeští ptáci, velebte Pána! Pána chval, zvěři divá i krotká, * rody všech lidí, velebte Pána! – Izrael ať vždy jen velebí Pána: * věčně ho chvalte a oslavujte! Velebte Pána, vy kněží Páně, * sluhové Boží, velebte Pána! –

88

Chvalte jej, věrní, duší i duchem, * zbožní a pokorní srdcem, ho chvalte! Velebte Pána, Ananiáši, Azariáši a Misaeli, * věčně ho chvalte a oslavujte! –

56

Otce i Syna i svatého Ducha * velebme věčně a oslavujme. Pane, tys veleben na klenbě nebes, * na věky chválen a oslavován.

87

(Na konci tohoto kantika se nepřipojuje zakončení Sláva Otci.) Ant. 2 Právem tě chválí, klanějí se ti, oslavují tě všichni tvoji tvorové, ó blažená Trojice! Ant. 3 Z něho, skrze něho a v něm je všechno, jemu buď sláva navěky. Žalm 149 Jásot svatých Synové Církve, synové nového lidu, ať jásají nad Kristem, svým králem. (Hesychios) 1 2

Zazpívejte Pánu novou píseň, * ať zní jeho chvála v obci zbožných! Izrael ať raduje se z Tvůrce, * děti Siónu ať Krále chválí!

132

3 4 5

6 7 8 9

Slaví jeho jméno v chorovodech, * na bubny a citery mu hrají! Pán v svém lidu našel zalíbení, * vítězstvím on věnčí ponížené. Ať se věrní mocně zaradují, * ať i na svých ložích zaplesají! – V hrdle svém ať Boží chválu mají, * v ruce jílec dvousečného meče, aby mohli pohanům se pomstít, * aby vyřkli tresty nad národy, uvázali v pouta jejich krále, * do okovů jejich přední muže, naplnili na nich psané právo. * To je oslavou všech jeho zbožných.

Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen. Ant. 3 Z něho, skrze něho a v něm je všechno, jemu buď sláva navěky.

KRÁTKÉ ČTENÍ 1 Kor 12, 4-6 Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí.

KRÁTKÉ RESPONSORIUM V. Tobě chvála, tobě sláva, * ó blažená Trojice! R. Tobě chvála, tobě sláva, * ó blažená Trojice! V. Tobě díkůčinění na věky věků. R. Ó blažená Trojice! V. Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. R. Tobě chvála, tobě sláva, * ó blažená Trojice!

ZACHARIÁŠOVO KANTIKUM Ant. k Zachariášovu kantiku Ten, který všechno stvořil a všechno řídí, svatý a trojjediný Bůh, ať je veleben nyní i navěky.

133

PROSBY Chvalme Otce i Syna i Ducha Svatého a s radostí volejme: SLÁVA OTCI I SYNU I DUCHU SVATÉMU. Otče svatý, dávej nám svého Svatého Ducha, aby nás naučil správně se modlit, — aby přišel na pomoc naší slabosti a přimlouval se za nás ve shodě s tvou vůlí. Synu Boží, tys prosil Otce, aby poslal své Církvi Ducha Svatého, — dej, ať s námi tento Duch pravdy zůstává navěky. Přijď, Svatý Duchu, a daruj nám své plody, lásku, radost, pokoj, — trpělivost, vlídnost, dobrotu, věrnost, mírnost, zdrženlivost. Všemohoucí Otče, tys poslal Ducha svého Syna do našich srdcí a ten volá: Abba, Otče, — pomáhej nám, ať se tvým Duchem necháváme vést, abychom se stali tvými dědici a spoludědici Kristovými. Kriste, tys poslal svým učedníkům Ducha pravdy, který vychází od Otce, a tento Duch vydává o tobě svědectví, — posiluj nás, abychom také my o tobě vydávali svědectví před lidmi. Otče náš, ...

MODLITBA Bože Otče, tys poslal světu svého Syna a Svatého Ducha a zjevils tak lidem tajemství svého vnitřního života; dej nám, abychom toto tajemství v pravé víře vyznávali, abychom hlásali jedinou věčnou slávu a klaněli se společně svrchované moci jediného božství ve třech osobách. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, který s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje na věky věků. Amen.

Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí závěrečný pozdrav a požehnání.

Pán s vámi. R. I s tebou. Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch Svatý. R. Amen.

 134