Zařazování žáků se specifickými poruchami učení V běžné základní škole jsou dvě možnosti práce s dětmi s určitým handicapem. Může se jednat o zařazení skupiny dětí se stejným druhem postižení do specializované třídy, to je tzv. skupinová integrace. Takovéto třídy v ZŠ u Říčanského lesa nebudou zřizovány. V dnešní době je odborníky prosazována spíše individuální inkluze (integrace), což znamená začlenění dítěte s handicapem do běžné třídy. A právě tuto možnost bude naše základní škola nabízet. Rozhodujícím faktem pro práci s těmito dětmi je odborná psychologická a speciálně pedagogická diagnostika prováděná pedagogicko-psychologickou poradnou. Poradna vystaví integrační list, dítě zůstává v běžné třídě mezi svými vrstevníky a má zpracován individuální vzdělávací plán (IVP). IVP pro žáka připravuje obvykle třídní učitel (na I. stupni ZŠ), na II. stupni ZŠ potom učitelé konkrétních předmětů, ve kterých se porucha učení projevuje nejvíce (tzn. dyslektik a dysortografik bude mít zpracován IVP pro ČJ, cizí jazyky, dyskalkulik pro matematiku či fyziku apod.). Individuální vzdělávací plán umožňuje žákovi pracovat podle jeho schopností, individuálním tempem, bez ohledu na učební osnovy, není překážkou k dalšímu vzdělávání, ale pomůckou k lepšímu využití předpokladů. Smyslem IVP není hledat úlevy, ale najít optimální úroveň, na níž může integrovaný žák pracovat. Do přípravy IVP jsou zapojeni také rodiče. Jsou seznámeni se stávající situací a perspektivou dítěte a stávají se spoluodpovědnými za výsledky jeho práce. Rovněž žák se na tvorbě IVP částečně aktivně podílí a přebírá tak odpovědnost za výsledky reedukace. IVP je žákům vypracováván pro každý školní rok zvlášť.
Obecné zásady práce s dětmi s SPU Vzdělávání žáků a zejména vzdělávání postižených žáků vyžaduje kromě základního prostoru vymezeného legislativními předpisy nenahraditelné pedagogické kvality, porozumění a profesionální zaujetí učitelů. Společně s rodiči buďme dobrými pozorovateli a reagujme operativně na žákovy specifické potřeby. Je potřeba naučit se rozlišovat, kdy má žák tendenci ze svého problému těžit nepřiměřené úlevy a vyhnout se plnění úkolu, případně kdy hodlá zakrýt faktickou neznalost. Nalezněme oblast, ve které je žák zdatný a umožněme žákovi zažívat ve škole úspěch.
Možná, že si je svých problémů žák vědom, ale vysvětlení mu pomůže je lépe pochopit a také poznat v čem tkví jeho potíže. Je nutno podpořit žákovu sebedůvěru, protože předchozí zkušenosti jej mohly postavit do role neúspěšného člověka a nyní přichází příležitost tento stav změnit: nevystavujeme žáka zbytečně časovému tlaku zadáním úkolů pro daný časový limit (tato situace spíše orientuje snahu žáka být první než splnit úkol bez chyb), není vždy nutné trvat na splnění úkolu v danou chvíli (rozumnou organizací práce bude žák schopen úkol splnit později v průběhu hodiny), volíme konstruktivní kritiku - lépe je poukázat na příčiny nezdaru a na cesty zlepšení situace, než pouze opakovat žákovi jeho nezdary, umožníme žákovi používat kompenzační pomůcky (kalkulátor, počítač, psaní do sešitu s alternativním řádkováním,...), ujišťujeme se, že žák rozumí zadání úkolu, jelikož žák má obtíže v přečtení nebo v opisu zadání, přečteme zadání úkolu s ním, pokud známkujeme žákovu práci, soustřeďujeme se na výkony, které žák zvládl (známkování by nemělo být pro žáka demoralizující nebo nereálně nadhodnocené, vhodnější je rozbor chyb než jejich křiklavé zatržení).
Co jsou SPU? Specifické vývojové poruchy učení a chování (SPU) mohou mít své příčiny v: lehké mozkové dysfunkci (jiné označení: lehké dětské encefalopatie či minimální mozkové dysfunkce) - vztahují se na děti s určitými poruchami učení či chování, spojených s odchylkami funkce centrálního nervového systému, tzn. různé kombinace v oslabení vnímání, tvoření pojmů, řeči, paměti, koncentrace pozornosti, pudů, motoriky při zachovaných intelektových předpokladech dědičnost kombinace dědičnosti a lehkých mozkových dysfunkcí neurotická nebo nejasná etiologie (původ)
Základní pojmy a definice poruch, které jsou hodnoceny jako zdravotní znevýhodnění Dyslexie je nejznámější pojem z celé skupiny SPU. Tento pojem je nejstarší a porucha čtení, která se pod ním skrývá, nejnápadněji ovlivňuje školní prospěch. Úroveň čtení je obvykle výrazně nižší než všeobecná inteligence. Dysgrafie se projevuje obtížemi se zapamatováním si tvaru písmen, obtížemi v napodobení písmen, kvalitou písma, která s množstvím klesá a písmo se stává nečitelným. Dysortografie se často vyskytuje v kombinaci s předchozími poruchami. Nepostihuje celou oblast gramatiky, ale jen tzv. specifické jevy - vynechávání interpunkčních znamének (háčky, čárky, tečky). Jedinci s poruchou pravopisu nerozlišují rozdíl ve slabikách di-dy, ti-ty, ni-ny, přidávají, zaměňují, vynechávají písmena ve slovech či celé slabiky, nedokáží aplikovat mluvnická pravidla, která mají naučena. Mají výrazně porušený jazykový cit. Dyskalkulie se vyskytuje izolovaně, ale někdy i v kombinaci s předchozími poruchami. Spočívá v poruchách předčíselných představ, tzn. třídění prvků dle tvaru, barvy, velikosti, určování počtu prvků aj. Děti mívají ve škole potíže v číselných představách (smysl číslovek, řazení čísel aj.), ve struktuře čísla, hodnotě číslice v čísle, nejsou schopny provádět matematické operace s číslem, mívají poruchu zrakové či sluchové paměti pro čísla, špatnou orientaci v čase a prostoru. Další ze skupiny specifických obtíží u dětí jsou dyspinxie - porucha kreslení, dyspraxie - porucha motoriky, dysmúzie - porucha schopnosti pro oblast hudby, dysfázie - vývojová nemluvnost, dyslálie - patlavost či vadná výslovnost, dysartrie - porucha koordinace artikulace. Neverbální poruchy učení jsou charakteristické obtížemi v prostorové orientaci, potížemi v tělesné výchově, sociální orientaci, potížemi ve smyslu pro rytmus, jedinci nemají smysl pro humor aj. Méně citelně se neverbální poruchy promítají do školní výuky, ale jsou závažné pro vývoj osobnosti dítěte.
Nápravná cvičení u specifických poruch učení Jsou zcela individuální. Uvádíme jen některé podněty k nápravným cvičením: Nácvik psaní Speciální chyby v písemném projevu - dysortografie - jsou způsobeny především nedokonalým sluchovým rozlišováním. Nejdůležitější je proto cvičit sluchovou analýzu. Děláme to tímto způsobem: řekneme dítěti slovo, zprvu jednoduché, postupně těžší: má, les, máma, lapá, svetr ... Dítě slovo opakuje a pak je rozloží na hlásky: m-á, l-a-m-p-a .., pak obráceně: dítě říká slovo po písmenech a my je skládáme. Procvičené slovo si dítě po hláskách diktuje a zapíše. Říkáme tomu autodiktát a používáme je při všech druzích nápravného nacviku. Čárky a háčky dělá dítě zásadně hned po napsání písmenka! Náprava asimilací dy ty ny - di ti ni Dítěti vyrobíme kostky tvrdé /např. ze dřeva nebo ze stavebnice/ a kostky měkké /např. z pěnové gumy/. Na jednu stranu tvrdých kostek napíšeme tvrdé hlásky d t n , na druhou tvrdé slabiky dy ty ny. Podobně s měkkými kostkami. Nyní říkáme dítěti jednotlivé hlásky a ono je opakuje a zároveň bere do ruky příslušnou kostku. Pak podobně se slabikami a nakonec se slovy s těmito hláskami a slabikami. Nakonec přejdeme k autodiktátu: diktované slovo dítě rozloží na hlásky /t-ý-d-e-n/, ukáže na kostce příslušnou slabiku a řekne, napíšeli tam i nebo y, í nebo ý. Pak si slovo autodiktátem napíše. Náprava sykavkových asimilací Potíže dělají slova, kde se střídají sykavky tvrdé /z,s,c../ a měkké /ž,š,č../, např. seče, špačci, švestky apod. Nacvičujeme nejdříve zřetelnou výslovnost: sa-ša, s-š, ze-že, z-ž. Pak autodiktátem nacvičujeme slova, ve kterých se tvrdé a měkké sykavky střídají. Náprava neobratné výslovnosti a souhláskových shluků Při čtení, vyslovování i psaní jsou nejobtížnější slova se skupinami souhlásek /např. čtvrtek, pepř apod./. Děti v těchto slovech některé hlásky vynechají nebo přehazují. Nacvičujeme nejdříve pomalou, zřetelnou výslovnost. Říkáme dítěti nejdříve slabiky typu s-ta, s-va, s-ka. Dítě je po nás opakuje a skládá z písmen skládanky ABC, nakonec zapisuje. Postupně přecházíme k těžším slabikám a slovům.
Nácvik rozlišování délky samohlásek Abychom děti naučili správně slyšet délku samohlásek, která v češtině rozhoduje někdy i o významu slova /váha-váhá/, doplňujeme řeč zvukovými podněty: tleskáním, tukáním a nejlépe bzučákem. Nejdříve jen "bzučíme" nebo "ťukáme", např. 1x krátce, 2x stejně dlouze, 1x krátce a 1x dlouze, a dítě opakuje totéž. Hrajeme si na telegrafisty, vysíláme a dítě přijímá. Pak přidáváme ke zvukům odpovídající slova: máma, honí apod. Potom je předříkáváme bez současného "zabzučení", dítě slova opakuje a vyťukává zároveň. Pak se dítě učí zapisovat v tečkách a čárkách "vysílané" slovo, např. máma -. Kolín .- . Může tímto způsobem označovat text pod řádkem, tvořit slova na dané podněty (mává, hádá, cítí) apod.
