SBORNÍK STUDIA
PRACÍ FILOZOFICKÉ F A K U L T Y BRNÉNSKÉ
MINORA
FACULTATIS PHILOSOPHICAE D
JIRI
UNIVERZITY
UNIVERSITATIS
BRUNENSIS
34, 1987
KUDRNAC
Z TYPOLOGIE LITERÁRNÍCH LET DEVADESÁTÝCH
I Šaldova velká kritická prvotina Syntetism v n o v é m umění (otištěná v L i terárních listech 1891—1892) je stejně svědectvím schopností svého autora, jako p ř í z n a č n ý m dokumentem doby. Není to manifest úzce vymezeného smě ru, n ý b r ž jakési s h r n u t í p ř e d p o k l a d ů soudobé m o d e r n í umělecké, zejména literární tvorby. Z východisek podobných Šaldovým vyrostla ostatně ř á d k a statí dalších m l a d ý c h l i t e r á t ů téže generace, osobujících si t a k é p r á v o gene rační výpovědi. Citáty a parafrázemi se čtyřiadvacetiletý Salda dovolával a k t u á l n í c h osob ností aktivních umělecky nebo teoreticky, z filozofů p o d s t a t n ě a často hlavně Kanta a Hippolyta Taina; s jejich p ř i s p ě n í m jako by si m l a d ý kritik zdůvod ňoval svůj velký obdiv k tvůrci syntetizující „estopsychologie" E m i l u Hennequinovi. Vzniklá trojice jmen potom reprezentuje stav, k t e r ý Salda ve své studii uvedl také v ý s l o v n ě : Doba, jejíž filozofické základy ohledává, vyznačuje se s v á r e m naturalismu s d y n a m i c k ý m spiritualismem a mysticismem. Tato formulace je přijatelná pro obecné charakteristiky všech čtyř nejvlivnějších koncepcí z p r v n í h o t v ů r č í h o období generace devadesátých let, z a s t í vaných Českou modernou, Moderní revuí, Katolickou modernou a realisty z Casu. Sjednocuje „mladou literaturu" pro období zhruba jednoho desetiletí, počítáno od jejích v ý r a z n ý c h tvůrčích počátků. Obdobím konvergentních ten dencí v generaci je p ř i t o m jen k r á t k é období zrání jednotlivých osobností (a jejich koncepcí), nepřesahující polovinu devadesátých let. T e r m í n rozpadu tohoto; kolektiva je po roce 1900. Doba relativní soudržnosti je zároveň dobou p a t r n ě největšího generačního věhlasu, tedy ohlasu této generace p r á v ě jako generace, jak dosvědčuje zacílenost ostrých diskusí jejích polemických pro tivníků z ř a d „starých". F u n k č n o s t tradičního označení „generace devadesá tých let" se tedy potvrzuje z hlediska chronologie i z d ů v o d ů literárních. Nejviditelnějším pojítkem částí generace byla ovšem alespoň zpočátku je1
1
2
1 2
Dnes v Š a l d o v ý c h Kritických projevech 1, Praha 1949. Do jisté míry podobnou literárněhistorickou rekonstrukci podal Jan jích o nové směry v české literatuře (1880—1900), Praha 1926.
Máchal
v Bo
26
Jlftl KUDRNÁC
jich shoda v negaci. J í se s ostatní mladou literaturou stýkali n ě k t e ř í „osmdesátníci", totiž kriticky naladění realisté z okruhu Herbenova Casu, jejichž estetické názory ostatní mladou literaturu k o m p l e m e n t á r n ě doplňovaly. Slo tedy o chronologicky p r v n í skupinu h n u t í konce století, jejíž příslušníci byli k d e v a d e s á t n í k ů m v ú z k é m vztahu iniciátorů (J. S. Machar), p r e k u r s o r ů (H. G . Schauer), dokonce učitelů (T. G . Masaryk). Pozváni k účasti na plánova ném g e n e r a č n í m podniku, Almanachu secese, byli z r e a l i s t ů Machar a Gustav Jaroš-Gamma. Až v d r u h é polovině devadesátých let je potom n o v é literární h n u t í v n i t ř n ě rozděleno a p ř e h l e d n ě institucionalizováno. V ovzduší p r o g r a m ů , prohlášení a zaslání se jednotlivé skupiny vzdalují a zase přibližují, někteří spisovatelé se stávají zdánlivými konvertity (nárok na Březinu uplatňují tři skupiny, na Sovu a Machara po dvou), základní rozdělení všakj t r v á . Podle d ů r a z u na ten či onen aspekt generačně povědomého programu se pak dějí pokusy organizo vat buď generaci, nebo její části. Chronologicky druhou pozici zaujala Moderní revue, jejíž p r v n í číslo vyšlo v ř í j n u 1894. Manifest Česká moderna vyšel v Rozhledech v ř j n u 1899 a t a k é počátek Katolické moderny se klade do roku 1895. Česká moderna se neprojevila k o n k r é t n í společnou prací a p ř e t r v a l a jen jako věhlasný pojem. Její zásady; zužitkovávaly s a m o s t a t n é osobnosti a z časo pisů po Rozhledech Volné směry, p r o p o n o v a n é v ý t v á r n i c k y , v e d e n é však v ý borně t a k é literárně. O v ý z n a m u formulací v jejím prohlášení není pochyby. Skupina však měla zřejmě p ř e d p o k l a d y k divergentnosti jak pro různorodost svých signatářů, literátů a politiků, tak pro svůj program. Jeho estetická části byla m á l o kon krétní, část filozoficko-politická utopicky deklarovala sloučení individualismu s kolektivismem. Obojí kritizoval A r n o š t P r o c h á z k a : „Nenávidíme h r o m a d n ý c h manifestů. Poněvadž jsou zbytečné a plané. Protože se koneckonců zvrhají v pouťovou produkci a r e k l a m n í fráze. Dnea několik lidí se sejde, o několika nejširších a nejvšeobecnějších pojmech, o troše samy sebou se rozumějících a n u t n ě p ř e d p o k l á d a n ý c h věcí se dohodne, podepíše — a zítra, když m á se přikročiti k dílu, práce jejich jde každá jinou drahou." A d á l e : „To, co zde prosloveno, t i , kdož podepsali, a stejně jiní, kdož nepodepsali, hlásali a hájili h r d ě a n e ú s t u p n ě : nač s tím p a r á d o v a t i po manifestech!" A n i v jiných bodech n e p o s t r á d á Procházkova argumentace logiku a vtip. Také tento kritik se potom po několika měsících zúčastnil podniku České m o d e r n ě konkurujícího a Českou modernu doplňujícího. B y l to Almanach secese, redigovaný a v y d a n ý S. K . Neumannem na počátku roku 1896. Při srovnání obou p o d n i k ů p ř e d s t a v u j e Česká moderna m a r k a n t n ě j i pól politický, Almanach secese pól estetický. Výsledky obou pokusů byly potom považovány za nalezení či akcentování j á d r a generace (obě j á d r a se částečně kryjí) jako 3
3
Glosa k České moderně. Moderní revue 2, sv. III, č. 2, 8. 11. 1895, s. 25, 26. — Zajímavá je shoda části Procházkova textu se soukromým vyjádřením Šaldovým z dopisu Růženě Svobodové: „ [ . . . ] budete přece čisti mé jméno na tom jarmarečním inzertu, na tom cirkusovém křiklavém programu, který bude nalepen na první stránce Rozhledů." V dalších větách si Salda stěžuje na pletichy kolem manifestu a těší se, až se s lidmi kolem něho rozejde. Viz M o u r k o v a , J . : Od Syntetlsmu k Bojům o zítřek. Literární archív, 3 a 4, Praha 1969, s. 25.
Z TYPOLOGIE LITERÁRNÍCH L E T DEVADESÁTÝCH
27
reprezentanta nového uměleckého úsilí m l a d é české literatury. Společně bylo t a k é přiznáno spolupůsobení vnějších faktorů p ř i formování obou seskupeni. Česká moderna: „Sražena typickými reprezentanty starých s m ě r ů v jeden šik, p ř i n u c e n a obhajovati s v é přesvědčení, volnost slova, právo> bezohledné k r i t i k y n e j p r u d š í m a nejvášnivějším bojem, j a k ý česká literatura vůbec zaznamenává, přijala část m l a d é generace literární j m é n o ; k t e r é s despektem bylo hozeno na n i : Česká moderna." Neumann: „Almanach secese. A n o , secese. Čisté a jediné, jež zápasí o každý k r ů č e k svého postupu a zápasí h r d ě . Nikdo n á m n e u d u p á val cest. Neboť kdeže jsou nějaké pozitivní výsledky m i n u l ý c h bojů? Což se neubíjí v š e vypjaté a odvážné s horším vztekem než dříve, což se neprotěžuje vše prostřední, k o m p r o m i s n í a ubohé drzeji než d ř í v e ? " P ř í v l a s t k y „ m o d e r n í " a „secesní" mají tedy dvojí neoddělitelný v ý z n a m : jak pozitivního vymezení, tak t a k é negativní delimitace od dosavadního stavu u m ě n í (a jeho kontextu). Dobové v ý z n a m y obou pojmenování jsou velmi blízké, dokonce (je-li možno odhlédnout od jejich vazby ke k o n k r é t n í m l i t e r á r n í m manifestacím) zaměni telné. Jen Česká moderna ovšem psala o „části m l a d é generace", zatímco Almanach secese měl větší ctižádost nejen skupinového vystoupení. S. K . Neu mann psal: „Zval jsem neodvisle od kterékoli frakce, nedovoluje se nikde a u nikoho, zval jsem všechny z t á b o r a m o d e r n í h o , ať stály na kterékoli jeho s t r a n ě , ať stály vedle něho, jen když nestály proti n ě m u . " Plánoval tedy p o m ě r n é zastoupení na základě kvality (a za p ř e d p o k l a d u tvůrčí samostatnos ti), což potom znovu zdůraznil (dokonce i odlišným typem p í s m a ) : „My se s ledakým nepaktujeme, my každému nepodáváme součinné ruky, platíce jen sami sebou." Třináct pozvaných a u t o r ů však Neumannovi účast odmítlo a ten nakonec ex post souhlasil s K a r á s k e m předpovídajícím, že t a k o v é vytříbení bude z uměleckého hlediska Almanachu k užitku. A u t o r s k é zázemí Neu mannova podniku zůstalo tedy omezeno na skupinu Moderní revue, Katolic kou modernu (obě jsou r e p r e z e n t o v á n y velmi dobře> a na jejich společný do mácí idol, Julia Zeyera (k n ě m u ž by se takto a p r á v e m nehlásili ani Česká moderna, ani realisté z Casu). Hodnocení Almanachu nebývají většinou zvlášť vysoká. Nověji D a n u š e K š i cová, navazující na p ř í k l a d K a r l a Krejčího, ohraničila s M u k a ř o v s k é h o a K r e j čího p ř i s p ě n í m dobu secese v české poezii Almanachem secese na j e d n é straně, na d r u h é s t r a n ě antologií Nová česká poezie, vydanou roku 1907. Antologii respektuje, Almanach o d m í t á . I v roce 1896 bylo ovšem možno sestavit obsáhlejší svazek secesní literatury. V podobě, v jaké b y l v y d á n , je však Almanach podnikem stylotvorným, i n i ciačním, což ještě zdůrazňuje hodnota přesné závěrečné stati A r n o š t a Pro cházky, vysvětlující povahu a motivaci poezie, j a k á byla v Almanachu tištěna. Souvztažnost příspěvků z Almanachu vyplývá i z N e u m a n n o v ý c h současných formulací o „profilu toho, co jest u n á s nejvypjatějšího, co n á s nejvíce sbli4
5
6
7
6
9
' • S a l d a , F. X.: Kritické projevy 2. Praha 1950, s. 361. ' N e u m a n n , S. K.: Stati a projevy 1. Praha 1964, s. 25. Obezřetně to formuluje Jan M u k a ř o v s k ý ve studii Mezi poezii a výtvarnietvím. In: Kapitoly z české poetiky 1, Praha 1948, s. 265. N e u m a n n , S. K.: Op. cit., s. 23 (Almanach secese). Op. cit., s. 25 (V záležitosti Almanach secese). K š 1 c o v á, D.: Poéma za romantismu a novoromantismu. Brno 1983, s. 129—130. 6
7
8
9
JIRl KUDRNAC
28
10
zuje s celým k u l t u r n í m světem přes m e z n í k y konvencí a mapových hranic", anebo z d r u h é strany: „ačkoli stejné záření rozlévá se nad krajinami naší psýchy, přece každý z n á s stojí s á m pro sebe — a platí jen sám s e b o u . . , " Neumann m ě l pravdu, když po letech vzpomínal, že Almanach sestavil „pozdě": zachytil vskutku už stav, k d y se jeho generace v n i t ř n ě diferenco vala. Almanach je však umělecky reprezentativní co do zastoupení skupiny Moderní revue a Katolické moderny a navíc esteticky zdařilejší než almanachy těchto skupin samých, Almanach na rok M C M a almanach Pod j e d n í m pra porem. N e u m a n n ů v velký generační a liberální podnik tedy nakonec sdružil jen dvě skupiny a stal se svědectvím jejich možné koexistence; zásadní i osobní polemiky, typické pro celou tuto generaci, pokračovaly ovšem i mezi těmito d v ě m a skupinami. O n á z n a k u jakéhokoli splynutí nemohlo b ý t ani řeči, jen zřetelně vyvstaly n ě k t e r é souvislosti typologické a genetické. Skupina kolem M o d e r n í revue v p r o v o k a t i v n í c h formulacích vyhrocovala známé, v devadesátých letech zvlášť zjitřeně pociťované protiklady společnosti a umění, n e u m ě n í a umění, časnosti a věčnosti, hromadnosti a jedinečnosti. Jejími h l a v n í m i mluvčími byli do konce století J i ř í K a r á s e k a Arnošt P r o cházka, později je s v ý m v ý z n a m e m dostihl Miloš Marten. Koncepce „umění pro u m ě n í " se aforisticky váže k jejich nevyřešené sociálně politické zakotve nosti a k relativně n e j e d n o z n a č n é m u zaměření jejich děl k publiku. K u l t u r n í reputace Katolické moderny je v ý r a z n ě spjata s časopisem Nový život (vycházel v letech 1896 až 1907). J e j í n e m a l é cíle byly v y j á d ř e n y n a p ř í klad jako „uskutečnění ideje cyrilometodějské, zbudování všeslovanské teo logické akademie, zlidovění církve (křesťanská demokracie), p ř i p r a v o v á n í p ů d y novověkému Dantovi a vůbec povznesení českého n á r o d a p r a v ý m nábožen stvím, vědou a u m ě n í m " . Spolu s organizační aktivitou zakladatele Nového života K a r l a Dostála-Lutinova sluší se zejména p ř i p o m e n o u t hluboce vzdělané ho a múzického Sigismunda B o u š k u a s n í m Xavera Dvořáka, časově p r v n í h o představitele básnického úsilí tohoto typu a dokonce snad „prvního m o d e r n í h o l y r i k a českého" (Arne N o v á k ) . n
12
13
14
15
II Skupina Moderní revue m á nejužší vztah k dekadenci. Její teoretici se k v y mezení tohoto pojmu sami několikrát vyjádřili v projevech zpravidla apologe tických, polemických, n ě k d y dobově provokativních, wildeovsky aforistických. (Jistou výjimku tvoří K a r á s k o v a stať o dekadenci v knize Impresionisté a
10 N e u m a n n, S. K.: Op. cit., s. 23 (Almanach secese). Op. cit., s. 24 (V záležitosti Almanach secese). Stati a projevy 4. Praha 1973, s. 64—65 (Dva almanachy). Almanach na rok MCM redigovali Viktor D y k, Karel K a m í n e k a Arnošt P r o c h á z k a . (Knihovna Moderní revue, sv. 27, Praha 1899.) Almanach Pod jedním prapo rem redigovali Sigismund B o u S k a, Karel D o s t á l - L u t l n o v , Xaver D v o ř á k a FrantiSek Š k a 1 í k. (Básnické obzory katolické, sv. 1, Holešov 1895.) " D o s t á l - L u t l n o v , K . : Co jest Katolická moderna. In: Kavánová, M . : Naši bás nici. Nový Jičín 1904, s. 121. is tJvod k antologii Nová česká poezie (redigovali Viktor Dyk a Arne Novák, přípravných prací se zúčastnil Jiří Karásek ze Lvovlc), Praha 1907, s. XX. l a
13
Z TYPOLOGIE LITERÁRNÍCH L E T DEVADESÁTÝCH
29
ironikové.) Šaldova stanoviska k českým d e k a d e n t ů m byla vesměs rezervova ná a často osobně zaujatá, jeho typologické popisy dekadence jsou však cenné i pro ty badatele, k t e ř í dnes vykládají naše dekadenty jako integrální součást české literatury p ř e l o m u s t o l e t í . V e studii K otázce dekadence (z roku 1895) Salda dekadenci nejobecněji formuloval jako „skutečnou z á h a d u života, složitý, z a d r h l ý uzel otázek, k t e r é vždycky mučily lidstvo a k t e r é dnes postavily se před nás, obklopily a sevřely n á s pod touto maskou, pod t í m t o závojem, s t í m to z p ě v n ý m a jako světélkujícím, měkce) a dráždivě melodickým t e r m í n e m , ' " tedy v k a n t o v s k é m smyslu slova jako problém metafyzický. Konkrétnější je Arnošt Procházka, kryjící se pseudonymem Gabriel Moton, v Glose k dekaden ci (otištěné roku 1894), k t e r á byla z á k l a d e m pro jeho doslov v Almanachu se cese: „Absolutní dekadence: n á d h e r n ý a pyšný k v ě t sametově voskových listův a hořkosladké v ů n ě . A l e neplodný, símě z něho nevznikne. Končí s á m v sobě a sebou. Jest si východiskem i cílem. Má-li strom dále rústi, to vlastně nemožno, tedy, má-li znova růsti, t ř e b a přinésti semeno z nedotknu tých a původních a p a n e n s k ý c h končin a dáti m u p ř e d e v š í m k y p ř e zdělanou půdu. Nebo s t a r á země vyčerpala své živné proudy a žíly, sytíc n y n í pouze o m a m n ý m jedem. A tak slovem: dekadence v p l n é m svém v ý z n a m u značí nejvyšší možný v ý s t u p , z á v r a t n ý vrchol, z něhož nelze postoupiti a kde nelze setrvati, a proto t a k é s t ř e m h l a v ý p á d do bezedné p r o h l u b n ě . Vrchol a propast v jednom." Dobrá dekadentní, literatura plnila, co je obsaženo jak v textu Šaldově, tak Procházkově. Zejména d e k a d e n t n í poezie je filozofická par ex cellence, vyplývá to i z její žánrové charakteristiky. Dekadence samozřejmě představovala jen jedno stadium vývoje, nota bene v historii nikoli p r v n í svého d r u h u . D e k a d e n t n í „nečasovost" je t a k é dědictvím parnasismu: j í jako by se umělecké realizace programu vyvažovaly z nebezpečí lidských chyb jako v p ř í p a d ě mota ke K a r á s k o v ě básnické p r v o t i n ě Zazděná okna (první vydání 1894), citátu z Grillparzera: „Will meine Zeit mich bestreiben, / leh lass es ruhig gescheh'n, / leh komme aus anderen Zeiten / U n d hoffe i n a n ď r e n zu gehn." Z d e k a d e n t n í poetiky a jejího filozofického základu vychází prakticky celé životní literární dílo J i ř í h o K a r á s k a ze Lvovic, svými k o ř e n y tedy po několik desetiletí tkvící stále v atmosféře devadesátých let. Proto n a p ř í k l a d celek jeho poezie, tak v ý m l u v n ý z hlediska literárněhistorického, m ů ž e mimo. svůj kon text působit m o n o t ó n n ě . T é m a t y K a r á s k o v ý c h básní jsou často abstrakta, k je jichž vyjádření vede cesta od naturalistických detailu: „Ty ruce m r t v é , stude né a bílé / v m é tělo t v r d é prsty vrývají, / je v í d á m v horečkách za noční chvíle, / s fialovými nehty po kraji." — „Za všechny zemřelé, jichž stíny vtřásly / se v Duši noci, k t e r á v nářcích zní, / mši vzpomínek č t u tichou, smu teční. / I za ty všechny, k t e ř í p r á v ě zhasli / v zákoutí nemocnic, kde ftizikové mrou / a v ň a d r a k o s m a t á pěst ryjí v y z á b l o u . " Salda připomněl etický zřetel tohoto umění, jeho cestu „mezi vyvržené, do 16
7
18
19
20
1(1
K u c h a ř , L . : Intimní volné jeviště a dramatika Jiřího Karáska ze Lvovic. Disertační práce, Brno 1968. Srov. i další studie tohoto autora. « Kritické projevy 2, s. 207. w Literární listy, 15, c. 7, 16. 3. 1894, s. 116. » Srov. G l l m a n , R.: Decadence. The Strange Life of an Epithet. London 1979. 20 Z básní Mrtvé ruce a Noční sonet. Zazděná okna, Velké Meziříčí 1894, s. 31, 32.
Jlftl KUDRNAČ
30
šachet a studní, jimž vyhýbalo se dosud umění, od nichž se odvracelo a před jichž m o r o v ý m dechem r á d o zastřelo svou t v á ř — t í m stalo se v podstatě u m ě n í m sdílným, altruistním, společenským p o v ý t c e " . V záhlaví Šaldovy stu die o dekadenci stojí citát z W . Whitmana, stejný jako na počátku K a r á s k o v y sbírky Hovory se s m r t í : „Není smrti, a kdyby n á h o d o u byla, b y l by v ní pra men života." V polské l i t e r á r n ě v ě d n é bohemistice bylo konstatováno, že smrt je v K a r á s k o v ě poezii natolik a t a k o v ý m způsobem p ř í t o m n a , že se vlastně stává kryptonymem života. Život a smrt se však v K a r á s k o v ě díle vzájemně prostupují a obohacují, t a k ž e významově bohatší pojem věčného života (či života věčného) je adekvátnější:! „Svou duší jinak než s v ý m zrakem zřím. / Co zraku v p r u d k é m jasu poledním / Je neznatelno, duše rozeznává, / K d y kolem noc je t m a v á . / / J á nejsem zrozen pro j e d i n ý den. / P e l Nekonečna poprášil můj sen. / Jsem mrtev v životě a v smrti žiji. / Z ní věčný životi p i j i . " Dialektika „věcí o sobě" a smyslově názorných detailů je u K a r á s k a už v devadesátých letech sledována a syntetizována tendencí k estetismu. K r á s n o je pojítkem' obou pólů, nejdosažitelněji ve výsledcích umělecké tvorby, k t e r á tak n a b ý v á zásadní hodnoty filozofické a světonázorové. 21
22
23
III Literatura Katolické moderny je n u t n ě p o z n a m e n á n a jak všeobecnou situací konce století, tak dalšími fakty náboženskými a církevními. Proslulými ency klikami papeže L v a XIII. b y l p r o p o n o v á n filozofický novotomismus, vyslovena podpora — mimo jiné — v ě d á m (včetně přírodních), ř e m e s l ů m a u m ě n í m , poukázáno na sociální otázky. Zesílená katolická aktivita se potom projevovala ve v e ř e j n é m životě, filozofii a umění. V českých zemích se nejprve na p ř e l o m u sedmdesátých a osmdesátých let rozvíjí scholasticky orientovaný ideový ruch , demonstrací jeho uměleckého vyzrání je potom dvanáct ročníků časo pisu • Nový život. Konec r e f o r m n í m tendencím u v n i t ř katolické církve učinil tehdy Pius X . roku 1907, jeho protimodernistickou encykliku u nás dokonce předešel biskupský zákaz reformní Jednoty katolického duchovenstva. V roce 1919 ještě jednali zástupci našeho kléru s papežem Benediktem X V . v Římě, ale po několika dalších peripetiích se výsledkem katolických modernistických snah stala nová Církev československá, vyhlášená 11. ledna 1920 v Praze, V k r á s n é l i t e r a t u ř e tehdy žijí p o d n ě t y Katolické moderny rozptýleny, a to jak v pracích jejích zakladatelů, tak dalších a u t o r ů z katolických spisovatel ských k r u h ů , ať už příznivců, nebo o d p ů r c ů . Dobou nej užšího kontaktu literatury Katolické moderny s ostatními proudy konce století jsou opět léta devadesátá. Spolupůsobí tu ovzduší zahraničních 24
25
»i Kritické projevy 2, s. 219. M i c h a l Bk a, H . : Dekadentyzm Jerzego Karáska w éwietle motywów jego poezji. In: Modernizm w literaturách slowiaňskich (zachodnich i poludniowych). Wroclaw—Warszawa—Kraków—Gdaňsk 1973. První a čtvrtá sloka z úvodní básně Hovorů se smrtí, Praha 1922, s. 7. Bibliografie ve studii Viléma B i t n a r a Literární kritika Katolické moderny. In: O českou literární kritiku, Praha 1940. » Vilém B i t n a r ve své monografii Sigismund Bouika (Praha 1932, s. 19, 45 aj.) ně kolikrát důrazně odděluje kulturní „revolucionářství" Katolické moderny od tendenci církevně heretických. 3 3
B
1 4
Z TYPOLOGIE LITERÁRNÍCH L E T DEVADESÁTÝCH
31
analogií, kdy jako náboženští myslitelé jsou v y k l á d á n i Dostojevskij a L . N . Tolstoj, Merežkovskij, angličtí prerafaelité a Oscar Wilde, Verlaine a Huysmans, Przybyszewski a mnoho dalších, a to představiteli všech skupin gene race. Z t á b o r a realistů mají podobné aspirace Masarykovy teoretické práce o náboženství. K o l e m p ř e l o m u století takej Salda a F. V. Krejčí s pochopením hodnotí tvorbu Sigismunda Boušky a Xavera Dvořáka, katoličtí m o d e r n i s t é publikují v Almanachu secese a je j i m v ě n o v á n a pozornost v u v e d e n é generač ní antologii Nová česká poezie. Katolická moderna tehdy p ř i t a h u j e a snaží se k sobě p ř i p o u t á v a t i sympatizující umělce r ů z n ý c h generací. Od počátku provází toto u m ě n í silný kult františkánský, k t e r ý je potom se sympatiemi sle dován Jakubem Demlem, Josefem Florianem, Bohuslavem Reynkem a ještě S. K . Neumannem a Josefem Č a p k e m k období p r v n í světové války, kdy harmonuje s recepcí francouzských b á s n í k ů créteilského opatství a unanimismu. Obnovuje se zájem o mystiku a v l i v u nabývají proudy jí příznivé. Josef Kratochvíl vypsal atmosféru obsahující „Husserlovu fenomenologii, bergsonismus, Schellerovo cítění hodnot, Ottovu divinaci, Hoppeovu intuitivní a k o n t e m p l a t i v n í filozofii atd.". Podle autora našeho s o u h r n n é h o spisu o mysti ce, Jaroslava Ovečky, je mystika druh poznání Boha nikoli ve výsledcích jeho působení či v jednotlivých jeho příznacích, je to p ř í m é , n e z p r o s t ř e d k o v a n é poznání „Boha s a m é h o " . Systematici katolické mystiky stanovili t ř i s t u p n ě , tři noci „přechodu duše ke spojení s B o h e m " : noc smyslu, noc ducha a ve třetí noci stav duchovního z á s n u b u a duchovního! s ň a t k u , konečné je „trvalé spojivé n a z í r á n í " . Jde o paralelu k a n t o v s k é h o racionálně p ř i p r a v e n é h o zření věcí o sobě, z n á m é h o z d e k a d e n t n í poezie. K o n k r é t n í smyslové detaily se mohou projevit naturalisticky jak v l i t e r a t u ř e d e k a d e n t n í , tak mystické. Obou tendencí využil Julius Skarlandt, katolicizující epigon české deka dence, v básni Assissi, navíc s typickou tematikou františkánskou. Život a smrt v ní mají p o d o b n é atributy, pohyb a k l i d jsou slity v okamžik zastavené ho času jako část věčnosti. Bytí a nebytí se tu k sobě přibližují, osamělé hnutí a zvuky jen posilují dojem akordu t r a d i č n ě pojmenovatelného životem věčným. Skarlandtova báseň p o s t r á d á dynamickou živost architektonického vesmíru Březinova. Její jednotící funkce mezi tendencí d e k a d e n t n í a katolic kou se děje s m í ř e n í m protiv, esteticky. 26
27
28
„Z návrší dolů zříš . . . kol cypřiše se pnou, v umbrljskou rovinu, na stříbrný pás řeky a na chrám Františkův, pohádku kamennou, jež v slunce západu tu všemi svítí vdéky. Z návrší dolů zříš . . . v campagnu tajemnou . . . Obrovským hrobem teď kraj celý zdá se ti, jak vánek večerní ve stromech, v skalách kvílí. A v šeru vidíš z něj blíž průvod kráčeti v těch místech dole kdes, kde zvon lká kampanily. Zříš obraz prastarý, z dávných už staletí.
* Záhada mystického nazírání v novějil scholastice, z roku 1936. Cituji z knihy: O v e č ka, J . : Uvod do mystiky. Praha 1948, s. 358. O v e č k a , J.: Op. cit., s. 26. Op. cit., s. 723.
2 7
2 8
32
jmi KUDRNAC
To v kápích mnichů ř a d . . . František uprostřed na prostých nosítkách tam, umíraje, leží. K rodnému městu chce svůj zvednout ještě hled, všem s láskou požehnat, ač ruku zvedá stěží, apoštol Chudoby, nemocí zmořen, bled . . . Tu náhle Život sám jak by mu ve zrak dych. Jak dávno kdysi, zas v nich oheň mládí plane. František loučí se, je štasten tak a tich. A. bratřím v pohnutí, hle, slza v líce kane: vždyí z dlaní jeho svit, nach stigmat Kristových! Z návrši dolů zříš . . . kraj už se plní tmou, v umbrijskou rovinu, na hasnoucí pás řeky a na chrám Františkův, nad nímž už hvězdy žhnou, co v blízku havraní se ozývají skřeky. Z návrší dolů zříš, v campagnu tajemnou." 29
V e spisech m y s t i k ů se popisuje poznání „převznešené sice a veleúčinné, ale t e m n é a nerozlišené. J a s n é a rozlišené poznávání Boha bude teprve p a t ř e n í tváří v t v á ř ve světle blažených v nebi (a p ř e c h o d n é t a k o v é p a t ř e n í j i ž na zemi, bylo-li k d y n ě k t e r é m u světci u d ě l e n o ) " . Skok z „ t e m n é h o a nerozlišeného poznání" k „rozlišenému p o z n á n í " je nedělitelným m e r i t o r n í m s t u p n ě m . Katolickým okem je celý proces posuzován z hlediska s v é finality, a tedy z konfesijních důvodů je o d m í t n u t a jakákoli genetická souvislost s filozofic kou metafyzikou: „Zádati od metafyziky, aby přivedla ke s v r c h o v a n é m u n a zírání, se tedy musí jeviti z n á m k o u veliké neznalosti jak metafyziky, tak na zírání" (Maritain). Podobnost struktury obou procesů je ovšem evidentní, svědčí o n í i úsilí o jejich rozlišení. T ř e t í m p ř í b u z n ý m typem je umělecké poznání: akt umění, s podílem složek nevědomých a tvůrčích, k t e r ý zatím nelze racionálně rekonstruovat. Srovnávací psychologickou analýzu všech t ř í mechanismů zatím n e z n á m e . Pokusy o zmapování těchto bílých m í s t prováděla jak filozofická, tak beletristická próza (Kierkegaard, Paul Bourget, Stendhal) a na pomezí v ě d y a u m ě n í t a k é neobyčejně příznačná esejistická psychologie umění, vycházející z teoretického a uměleckého kontextu p ř e l o m u století: Henri Bremond (jeho Čistá poezie, p s a n á v letech 1925—26, v českém p ř e k l a d u roku 1935 uvedena respektující studií F . X . Saldy), Salda (jeho p ř e d n á š k a Umění a náboženství, z roku 1914), Otokar Fischer (jeho knížka Otázky lite r á r n í psychologie, z roku 1917, a stať O nevyslovitelném, z roku 1909, p ř e pracovaná pro soubor Duše a slovo, z roku 1929). Vztahy mezi oběma skupinami a koncepcemi jsou j a k genetického, tak typologického charakteru. Jsou t u z n á m é Hlaváčkovy Ž a l m y a katolicismus M a r tenův. Z d r u h é strany se X a v e r D v o ř á k mohl inspirovat K a r á s k o v o u dekad e n t n í poezií, a to bez z t r á t y vlastní osobitosti (například ve sbírce Meditace, 1896): „ Z á p a d u lány krvavou zplanuly ž n í ! / / Z popela stínů tma zvolna 30
31
32
» Cituji z knihy: B i t n a r , V. (ed.): Serafínské novely. Olomouc 1926, s. 16—17. Časo pisecký otisk básně v revui Život, 1928. " O v e i k a , J . : Op. cit., s. 207. — Ovečka pracuje zejména se spisy sv. Jana od Kříže. M a r i t a i n , J.: Diítinguer pour unit, ou Let Degrés du Savotr, Paris 1935, s. 695. C i tuji podle Jaroslava O v e č k y (op. cit., s. 425). 32 V y g o t s k i j, L. S.: Psychologie umění. Praha 1981, s. 258. 3 1
33
Z TYPOLOGIE LITERÁRNÍCH L E T DEVADESÁTÝCH
vzlétla, / rozlila vlny své v obzoru b ř e h y , / noc svého s t o ž á r u rozžehla světla, / hvězd lampy v plachtách oblaků bílých jak sněhy." — „Kdo vypjal do oken náhle m i černé ty clony? / kdo zastřel výhled m i z komnaty v mystické dálky, / v čarovné ráje, ostrovy věčného m o ř e ? / S k r č e n a chvím se a děsím, co přijít by mělo, / jak by se m r a z i v é n á r u č í kolem mne s t ř e l o ; / žádný svit neplá, žádná m i nekyne z o ř e . " Vděčnou příležitostí ke k o m p a r a c í m je rozlehlé životní dílo K a r á s k o v o (který k r á t c e studoval teologii, v l i t e r a t u ř e koketoval s p o h a n s t v í m , panteismem i křesťanstvím a zemřel jako bigotní katolík). Zpracovával o posvětšťoval n á boženská t é m a t a : jednou z jeho nejlepších prozaických prací jsou variace na františkánské legendy Vánoce v Grecciu. Náboženský p r o b l é m spojil s filozofu českých dějin v Gotické duši (jako později Marten v dialogu N a d městem). K o l e m s v é p a d e s á t k y redigoval katolickou literární a uměleckou revui T ý n (v jejíž redakci vystřídal X a v e r a Dvořáka). Poslední svazek definitivní edice K a r á s k o v ý c h spisů, v y d a n ý 1932 pod n á z v e m Cesta mystická a vznikající 1900— 1932, přináší k r i t i c k é p o r t r é t y a p ř e k l a d y t e x t ů Danta, Raffaela, J i n dřicha Susa, ale i Giordana Bruna, Villona, umělců generace „prokletých", spi sovatelů r u s k ý c h a polských atp. P ř e k l a d y básní jsou zastoupeni t a k é sv. J a n od Kříže a sv. Terezie z Ježíše, oba bez p r ů v o d n í h o teologického v ý k l a d u : sa krální texty mají působit jako artefakty. K a r á s e k je t u blízký typu březinovskému, pro něhož „bylo extatické poznání básnické n a d ř a d ě n o v š e m u ostat n í m u a mystiku v n í m a l filtrem poezie", k t e r ý „necírkevně do obecné církve lidstva pojal všechny milióny, překatolizoval katolicitu". P o d o b n é platí o S. K . Neumannovi dlouho po jeho d e k a d e n t n í m období, k r á t c e p ř e d formu l o v á n í m článků, k t e r é u t v o ř i l y k n í ž k u Ať žije život! S v é r á z n é h o dědice K a t o lické moderny Jakuba Demla n a d š e n ě pozdravil pro jeho „nečasový heroism", „kouzlo i strast evangelické chudoby" a pro „nepřízeň mocných světa a církve, poněvadž příliš doslovně b á ř e si k srdci rady evangelia a encykliky papežské, nu a poněvadž jest básník, tvor boží rajské svěžesti, k t e r ý nemiluje bahen a zpívá tam, kde jiní z opatrnosti m l č í " ; v dopise z 28. 1. 1913 Demlovi píše: „ [ . . . ] a v ě ř t e m i , že bych Vás nechtěl míti ničím j i n ý m , n e ž jste, totiž kato lickým knězem a b á s n í k e m . " To vše u p r o s t ř e d vlastní protiklerikální publicis tiky a koneckonců nedlouho po roce 1912, k d y chválil K a r á s k o v u básnickou s b í r k u Ostrov v y h n a n c ů , jeden z jeho spisů nejestetičtějších. Básníka Demla Neumann vyznamenal citací Grillparzerových veršů a nečasovosti, k t e r é z n á m e jako moto z K a r á s k o v ý c h Zazděných oken. Umělecky k o n v e r g e n t n í tendence přicházely i ze strany Katolické moderny. X a v e r D v o ř á k sledoval nejprve typ poezie V r c h l i c k é h o a v p r ů b ě h u deva desátých let se poučoval na poetice symbolistní, d e k a d e n t n í a novoromantické se Sigismundem Bouákou i dalšími básníky s v é školy (Vilém Bitnar, Jakub 33
34
35
36
37
& Začátky básní Smutek večera a In exitu! Meditace, Praha 1896, s. 58, 59. Filiaci Kará sek — Dvořák nově připomíná Jacek B a 1 u c h ve své překladové antologii Czescy symboliéci, dekadenci, anarchiéci przelomu XIX i XX wieku. Wroclaw—Warszawa— —Kraków—Gdaňsk—Lodž 1983, s. LIV, 191. " K r á l í k , O.: Otokar Březina. Praha 1948, s. 502. * Op. cit, s. 504. Stati a projevy 4, op. cit., a. 180, 179 (Setkání s katolíkem). " V i z B r a b e c , J . : Poezie na předělu doby. Praha 1964, s. 191—192, B a l uch, J.: Op. cit., s. LIV, 191. 5 8
34
JHU KUDRNAC
Deml). Dvořák a relevantní, Část této skupiny tedy navázali na dvě nejestetičtější d o k t r í n y své doby. N a d r u h é s t r a n ě měla tato skupina p ř e d p o k l a d y estetismu už ve svém světovém názoru, k t e r ý lákal h l a v n ě umělce jako „estetizující katolicismus". Celoživotní záliby Sigismunda Boušky, mezi něž p a t ř i lo sběratelství s t a r ý c h j a p o n s k ý c h d ř e v o r y t ů , jeví se jako typické pro estétskou dobu. Esteticky rafinovaně působí sladká naivita provencalských a kata lánských katolických básníků, k t e r é kj n á m Bouáka uváděl, estétská jsou dra mata Maeterlinckova, k t e r á komentoval. Roku 1903 Bouška otiskl studii o Bře zinovi jako b á s n í k u mystickém, k t e r á naopak fakta estetická interpretuje re ligiózně. Bouškova r e p r e z e n t a t i v n í básnická s b í r k a V p ř í r o d ě (vydána 1904 a vyložena jako součást františkánské linie) byla r e p r e z e n t a t i v n ě u s p o ř á d á n a jako svérázná manifestace estetismu, zdobena dvaačtyřiceti „obrazy, vinětami a l i n k a m i " od dvanácti v ý t v a r n í k ů , včetně Boušky samého. P o d o b n ě svazek Bouškových básnických Legend (1904) je v ý t v a r n ě náročný a originálního formátu, jedna z p r o g r a m o v ě k r á s n ý c h k n i h v době začínající u nás biblio filie a s y n k r e t i c k ý c h tendencí l i t e r á r n ě v ý t v a r n ý c h . Nový život je časopis s vyváženou péčí o s t r á n k u slovesnou i v ý t v a r n o u , v tom je svým v ý z n a m e m hned za Volnými s m ě r y a ještě p ř e d Moderní revuí a ř a d í se s těmito d v ě m a periodiky mezi v ý r a z n é evropské secesní l i t e r á r n ě v ý t v a r n é revue. Špičkoví katoličtí a u t o ř i uplatňují v y p j a t ě estetické hledisko při hodnocení prací své vlastní školy. Proniklo až do spisku Naši básníci autorky Marie K a v a n o v é , redaktorky a spolupracovnice katolických lidových a uměleckých revuí, jako silná, p r ů k a z n ě a p o d n ě t n ě u p l a t ň o v a n á intence; t ř e b a ž e K a r l u Dostálu-Lutinovovi se „hlava točila z těch n a d š e n ý c h superlativů, k t e r ý m i slečna hovořila o katolických básnících," a m l u v i l b nadsázkách, uznal i „původní filozofii umění v e n k o v s k é dívky a její probíjení se k vlastnímu slohu". 38
39
40
Šaldova charakteristika devadesátých let, kterou jsme uvedli na začátku, je potvrzována literaturou skupiny kolem M o d e r n í revue i Katolickou modernou. D e k a d e n t n í literatura směřuje přes své naturalistické východisko k estetismu a stejnou, tendenci nacházíme u m l a d ý c h katolíků. T i p ř i t o m neoslabují svou religiozitu: „ J s m e ctiteli a p ř á t e l i poezie, ale nad poezii je n á m v í r a ; zde se různí p r á v ě naše pojmy, jež se o sebe budou tříti a spolu zápasiti, zde zase je boj n e v y h n u t e l n ý , " psal K a r e l Dostál-Lutinov redaktorovi N i v y F r a n tišku Roháčkovi. Znakem generační konvergentnosti v jejich l i t e r a t u ř e je zvý šená m í r a estetické orientace (měřeno dosavadní tradicí domácí katolické l i teratury). Jako estetická hodnota se ovšem pociťuje sama kafolická symbolika, k t e r á potom p r o n i k á t a k é na exponovoná místa v poezii dalších básníků, B ř e ziny, K a r á s k a , Hlaváčka. Podařilo-li se n á m tedy u k á z a t na souvztažnou existenci estetismu v lite41
8 8
K r á l í k , O.: Op. cit., a. 902. w Některé příklady dobových „krásných knih" uváděj! Jiří B r a b e c (op. cit.) a Karel K r e j č í (Česká literatura a kulturní proudy evropské. Praha 1975, kapitola Novoromantlsmuí a secese). Tato tendence není v generaci devadesátých let nová, podobným způsobem jsou vypravovány také knihy Vrchlického, Svatopluka Čecha, Zeyerovy, Heydukovy, Hálkovy Večerní planě, Nerudový Zpěvy páteční atp. ^ D o s t á l - L u t i n o v , K . : O p . dt., s. 117. " Niva 6, č. 1, 1. 11. 1695, s. 31.
Z TYPOLOGIE LITERÁRNÍCH L E T DEVADESÁTÝCH
35
r a t u ř e skupiny M o d e r n í revue a K a t o l i c k é moderny, v y v s t á v a j í p r o b l é m y další. J s o u to alespoň zjištění m í r y estetismu o s t a t n í c h g e n e r a č n í c h skupin a a u t o r ů , v y š e t ř e n í vztahu estetismu konce století k d o m á c í m u estetismu parnas i s t n í m u a n o v é s h l e d á v á n í filiací a analogií z a h r a n i č n í c h .
F R O M
T H E T Y P O L O G Y OF T H E L I T E R A T U Ř E
1 890*S
C Z E C H
Almanach secese (The Secessional Almanac), edlted and publlshed by S. K. Neumann In 1896, several months after the publication of the Česká moderna maniíesto, was planned as a generational manifestation o í the representatives of modern Czech literatuře, of that time. Some oí the writers invlted refuaed, however, to contrlbute to the Almanac. The contributions published belonged to the circle around the Czech Decadence magazíne Moderní revue (The Modern Review) and the fin-de-siěcle Catholic cultural movement Katolická moderna. The Secessional Almanac as evidence oí a certain artistlc affinity oí the two groups Is at the same time one oí those rare books in which the style oí Czech fin-de-siěcle Literatuře can be seen In the most concentrated degree. Fin-de-slěcle Decadent and Catholic literatures shared these characterlstic íeatures: Kantian philosophy, mysticlsm, aestheticism. Convergent tendencies between the two groups of the Czech fin-de-siěcle movement correspond to these generál aííinltles. Both groups as well as conceptlons preserved, however, their own independence and Identity.
