Mapa arizony
Mapa Arizony
Mapa Tucsonu z let
až
OBSAH OBSAH.............................................................................................................................. 1 PROLOG ........................................................................................................................... 2 PRVNÍ KAPITOLA........................................................................................................... 4 DRUHÁ KAPITOLA ....................................................................................................... 52 TŘETÍ KAPITOLA ....................................................................................................... 102 ČTVRTÁ KAPITOLA ................................................................................................... 160 PÁTÁ KAPITOLA......................................................................................................... 202 ŠESTÁ KAPITOLA ...................................................................................................... 239 SEDMÁ KAPITOLA ..................................................................................................... 281 OSMÁ KAPITOLA ....................................................................................................... 321 DEVÁTÁ KAPITOLA ................................................................................................... 365
PROLOG „Otče! Cos to udělal!“ Výkřik naprostého zoufalství se dere v hlubin nitra zdeptaného čtrnáctiletého chlapce, zatímco jeho oči zaplavují slzy. Jako by jejich rodinu Bůh trestal za něco strašného, ale on si není vědom žádného závažného hříchu. Jeho zploditel jen něco zachrčí, a s očima podlitými krví dopadne na tvrdé lůžko lodní kabiny, opilost s ním klátí i v sedě. „Cos to jen udělal,“ zlomí se hlas chlapce a jeho tělo se chvěje drobnými vzlyky. Následné zlověstné ticho je přerušováno jen přerývaným dýcháním obou přítomných, kdy oba raději odvrací zrak, nemají ani jeden sílu se tomu druhému podívat do očí. Co jejich rodinu v poslední době postihlo, je oba stále stráží do kolen, vyvolává v nich beznaděj, dusí je nekonečný smutek. Zatímco syn ho brečí do podušek, zploditel se ho snaží přebít alkoholem, a také pochybnými zábavami. Jako dnes, kdy usedl k hracímu stolu, v baru kolosu, který brázdí vody řeky Mississippi. Hoch se téměř zhroutí na své dřevěné lůžko, zatíná pěsti, po lících mu tečou slzy beznaděje. Není to přitom tak dlouho, co byl velmi šťastný. Pomalu dospívá v muže, a začínal tak být i brán v rodině, kterou kromě něho tvořil i otec, matka, mladší sestra a mladší bratříček. Pak vyrazili k příbuzným na východ … Kéž by nikdy své rozsáhlé pozemky na západě neopustili. Nic z toho se nemuselo stát. Ale oni odjeli, bohužel. Nikdo mu přesně nevysvětlil, co to bylo za nemoc, co mu zahubila milovanou maminku, sestřičku a brášku, a z jeho otce udělala trosku. Něco tam asi řádilo, nějaká epidemie, ale to už je teď jedno, když už nejsou … Zůstává po nich strašná díra. Neskutečná díra, kterou neví čím zaplnit. Kdyby se alespoň otec vzpamatoval … A on teď provede takovou další strašnou hloupost. Mráz chlapci přeběhne po zádech, když si uvědomí, že možná dnes večer přišel o další část svého života, neboť otec zatížil jejich rodinný ranč strašným dluhem, vzniklým z karet. Není už malý a dobře ví, že tohle jen tak splatit nepůjde. A ten chlap, co otce obehrál … ten má ten dlužní úpis, a když nebude na splacení … Po matce a sourozencích přijdou i o to poslední, co jim ještě zůstává … Ne, nemá sílu se podívat na otce, který tam sedí jak boží umučení a klopí zrak. Aby ne, je sice opilý jak zákon káže, ale musí mu přece doházet, co způsobil. A tak jen čučí do země … Znovu chlapci přeběhne mráz po zádech, náhle pocítí ke svému zploditeli nával nenávisti. Jako by mu dával za vinu nejen dnešní prohru z karet, ale i to, že nedokázal ochránit svou rodinu, maminku, bratříčka, sestřičku … Kluk se zastydí, vždyť otec je sám úplně zničený. Najednou mu ho přijde líto, hledá slova, kterými by ho povzbudil, ale žádná nenachází. Raději sebou hodí na postel, otočí se ke zdi, těžce dýchá, občas zavzlyká, snaží se uklidnit, ale moc to nejde … Netuší, jak dlouho tam tak leží, než mu do uší vnikne hrozivá vlna hluku, duní mu v nich, jako by měl ohluchnout … Co to … Projede jím strašný nával úzkosti a zděšení, s očima rozšířenýma hrůzou se otáčí v děsivé předtuše … Zdá se mu, že buď omdlí, nebo mu srdce pukne bolestí. Zastavuje se mu dech, nemůže do plic dostat žádný vzduch. Zírá na protější lůžko, kde se nachází zhroucená postava jeho otce, a na tu ruku, vedle níž se povaluje revolver. Z díry v pravém spánku se valí krev, a ty oči … jako by snad ještě vnímaly, jako by prosily za odpuštění …
Tak to je definitivní konec, napadne kluka. Teď už je na světě úplně sám, a ten chlap tam od toho hracího stolu má ten hrozný dlužní úpis. Sebere mu i ten ranč, a už nic a nikdo mu v tom nezabrání. Ne, tohle se nesmí stát. Tohle se nesmí stát. Připadá si jako ve snu, když bere z lůžka revolver, a jako náměsíčný vychází z kajuty, potácí se podél stěn, asi do někoho naráží, výstřel přilákal pozornost, snad někdo křičí, asi už vidí, co se stalo. Ale jemu je to jedno, snaží se podvědomě promnout oči plné slz, aby vůbec viděl na cestu. Ve spáncích mu buší, vše je jako v hrozné dálce. Náhle všechno kolem upadá do hrozivého ticha, a on si s hrůzou uvědomuje, že všichni hledí na něho. On stojí nedaleko hracího stolku a napřaženou rukou míří revolverem na muže, který obehrál jeho otce a má ten proklatý dlužní úpis. „Chci to zpátky!“ snad říká, snad slyší svůj hlas, co přichází ze strašné zdálky, „Dej mi ten papír!“ Ticho kolem je zlověstné, i špendlík by byl slyšet spadnout. „Otec toho kluka se právě zastřelil …,“ uslyší hoch za zády čísi hlas, a projede jím hrozivá bolest, oči se mu zúží do malých štěrbin, a prst na spoušti se chvěje … „Chlapče, odlož tu zbraň, všechno se dá vyřešit …,“ zní zprava, to kapitán lodi mluví. „Chci to zpátky!“ opakuje umanutě kluk s revolverem. Ten chlap s úpisem nic neříká, vůbec se nehýbá, jen sleduje tu chvějící se ruku se zbraní, z níž může kdykoli vyjít výstřel. „Vrať mi to!“ pohne hoch lehce pistolí, pak náhle někdo či něco jeho ruku srazí k zemi, vyjde rána, jen do podlahy, a vzápětí cítí hroznou ránu do hlavy, vše se rychle zaplňuje mlhou a vzápětí temnotou.
PRVNÍ KAPITOLA ŘEKNI, PROČ TĚ NEMÁM ZABÍT „Tak už se probral, parchant.“ To jsou první slova, které tohle ráno uslyší spoutaný hoch. Čtrnáctiletý William Hanson. Rozostřeným zrakem bloudí po okolí a snaží se soustředit myšlenky. Bolí ho zkrvavené zápěstí, které mu drásá silně utažený provaz, další svírá k sobě jeho kotníky. Je to už tři dny, co opustili parník, co brázdí řeku Mississippi, a od té doby putují směrem na západ. Putují. Vláčejí ho s sebou. Vyměnil vězení v lodní kajutě za jiné, ve trojici mužů, která snad už nemůže být více nesourodá. Elegán, profesionální hráč, co obral jeho otce. Pobuda, co vůbec nevypadá dobře. A ještě kněz, ačkoli má značné pochybnosti, že je pravý. Také jeho oči jsou chladné, prosté přátelství i soucitu. Pokud ví, tak právě ten kněz rozhodl o jeho dalším osudu. Když se radili na parníku, co udělat s klukem, co v baru ohrožoval lidi revolverem, zaručil se za něj. Říkal, že se o něj postará, odvede ho na jeho farmu, a až se uklidní, tak ho rozváže. Neví, proč mu ho svěřili, ale možná všichni byli rádi, včetně kapitána, že se tak zbavili problému s ním. Slovo zbavili se mu zdá příhodné, protože ti tři se netváří vůbec dobře. Uvažuje o tom, co s ním zamýšlejí a nemá z toho dobrý pocit. V divoké krajině, kterou projíždějí, se může lehce ztratit. Na William Hanson jeho ranč je strašně daleko, a než tam dojedou, bude spousta míst, kde se ho mohou zbavit. Pokud tedy vůbec chtějí na ten ranč dojet. Ovšem ten profesionální hráč má ten dlužní úpis, který z něj asi brzo udělá vlastníka jeho pozemků. Přemýšlí, co jsou ti tři zač. Na lodi se k sobě vůbec neznali, ale už pochopil, že k sobě patří. Možná ten hráč vydělává peníze a ti dva mu kryjí záda. Ostatně ten pobuda ho omráčil, když na toho chlapa mířil revolverem. A ten kněz se postaral, že jim ho dali do péče. Co taková péče bude znamenat, si dovede docela dobře představit. Na svůj ranč nikdy nedojede. Oči se mu zalijí slzami. Tolik utrpení za tak krátkou dobu, to se snad ani nedá přestát. Nebude nakonec nejlepší, když taky umře a všechen ten bol skončí? Přitom ten fyzický z pout je ničím oproti tomu duševnímu, který ho doslova sžírá. Je už úplně sám, nemá nikoho blízkého na tomto světě, a jeho dědictví, jeho ranč, i ten mizí v nenávratnu. Není nakonec smrt přijatelným řešením? Ne, ne, takhle nesmí přemýšlet. Pořád se mu chce žít, i přes všechno, co ho potkalo. Jenže vysvětluj to těm chlapům s těma jejich chladnýma očima. Těm určitě na nějakém tom životě nezáleží. Je jen otázkou, kdy se ho zbaví.
Už zná i jejich jména. Hráč, to je nějaký Horác Greenwood, bude mu tak kolem pětatřiceti let, a rozhodně je vůdcem té podivné trojky. Ten nejspíš falešný kněz bude podobně starý, a jmenuje se James Woodroof, pokud tedy nelže. Což ale asi nikdo nikdy nezjistí. No a ten třetí, ten pobuda, co z nich nejvíc páchne, George Parnell, bude asi pěkné hovado. Rozumu moc nepobral, a možná o to více bude surovější. Hoch sleduje, jak ta trojice požírá snídani, je dneska docela hezké jarní ráno, už docela teplé, obloha je bez mraků, oni jsou zalezlí v jakémsi údolíčku, kde přenocovali. Vůně lesa se mísí s kouřem z ohýnku, na kterém si ohřívají krmi, a taky asi kávu, nebo co to mají za břečku v tom kotlíku. Jeho nechávají ležet spoutaného stranou, a přitom on má takový hlad a žízeň. „Jak dlouho ho ještě chceš tahat s sebou?“ mrskne kněz pohledem k zajatci, a ten velmi zpozorní. „Co já vím,“ protáhne hráč. „Tam kousek, tam v lese, je taková díra. Tam by se dobře vešel,“ prohodí unylým hlasem pobuda, a chlapec cítí mrazení mezi lopatkami. „Jen nám vyžírá zásoby,“ přisadí si Woodroof, a hoch se trpně ušklíbne, moc mu z nich tedy nedávají. „Vezmu nějakej kámen, dám mu dvě tři rány a Horác Jouett hodíme ho tam,“ přichází s moc ošklivým návrhem Greenwood Parnell, ti darebáci se bez ostychu baví o jeho vraždě přímo před ním, uvědomí si bezmocný kluk. „Ještě jsem se nerozhodnul,“ řekne chladně Greenwood. „Už jsme dost daleko, není důvod dál čekat,“ zavrtí hlavou kněz, co asi nejspíš knězem nebude, „Tady ho nikdo nikdy nenajde. A taky, kdo by ho hledal.“ Chlapec poslouchá ta strašná slova, a není mu dobře po těle. Nejspíš mu už dneska najíst a napít nedají, místo toho mu rozbijí hlavu a pohodí ho někde tady v lese. Snad budou aspoň důkladní, aby ho jen nepřizabili a on neumíral delší dobu v bolestech. Snad to udělají rychle. Pokud je tedy nepřesvědčí, že by tak činit neměli. „Chci s tebou mluvit!“ zvolá, a snaží se, aby jeho hlas zněl rozhodně. „Mluvit? Se mnou?“ otočí pomalu hlavu Horác, neboť mu dochází, že s nikým jiným ten kluk mluvit nechce. „Jo. S tebou. Ještě předtím, než mě necháš zabít,“ odpovídá Hanson sveřepě. „Tak se mnou?“ zasměje se lehce ironicky hráč, „Tak mi řekni jedinej důvod, proč ti nemám nechat rozbít hlavu,“ dodá výsměšně. „Tak vo tom přemejšlím už dobrý dva dny,“ James Woodroof odvětí spoutaný kluk, a snaží se, aby jeho hlas zněl drsně a sebevědomě, ačkoli je v něm malá dušička. Je mu jasné, že hraje o svůj život, a
pokud toho elegána nepřesvědčí o účelnosti ho nechat naživu, nejspíš do půl hodiny bude v pánu. Rozhostí se ticho, ti tři hledí na spoutaného chlapce a jejich pohledy nevěstí nic dobrého. Žádný soucit v nich není, jen chlad. „Chtěls mě zabít,“ řekne pomalu Greenwood. „Zabít? Kdybych tě chtěl zabít, tak seš mrtvej. Střílet umím dobře. Jen jsem chtěl ten úpis,“ nesouhlasí s předchozím tvrzením William. „To vyjde nastejno. Seš pro mě nebezpečnej,“ říká odtažitým hlasem hráč, „Pokud tě to zajímá, není v tom nic vosobního. Prostě by byla hloupost nechat po světě běhat někoho, kdo se ti chce pomstít. Kdo tě viní ze smrti svýho fotra.“ „Tomu rozumím,“ přikývne hoch. „To je dobře, že tomu rozumíš.“ „Je mi jasný, že se mě chceš zbavit. Sice tě zabít nechci, ale tomu věřit nemusíš.“ „Tomu nevěřím. Nikdy nevíš, co se tomu druhýmu honí hlavou. Nechci třeba za rok schytat kulku do zad, kdybych tě pustil a někde sme se náhodou potkali. A taky je ve hře tohle,“ poklepe si na náprsní kapsu Greenwood, kde kluk tuší dlužní úpis jeho otce. „No právě. Co s tím chceš dělat?“ „To už ti může bejt jedno,“ odsekne Horác. „Mně asi jo, ale tobě by bejt nemělo.“ „Mám tady to vod tvýho fotra, a taky tři svědectví věrohodnejch lidí, včetně kapitána lodi, že je to pravý. No a když už nebude žádnej majitel, tak nebude mít kdo dluh splatit, a tak to bude moje. To je přece dost jasný, ne? To je další dobrej důvod, proč tam nemůžeš dojet,“ odpovídá chladným a lhostejným hlasem Horác. „Když ti to nakonec daj, tak …“ „Proč by mi to nedali …“ „Kdoví, co se může stát. Kdo bude mít vo ten pozemek zájem. Někdo to taky může zpochybnit, i ty další podpisy. Jak to budeš dokazovat? Když George Parnell nebudeš mít žádnýho svědka? Na východě máme příbuzný, sice vzdálený, ale pořád příbuzný. Když nebude na místě žádnej dědic, tak s kým budeš jednat vo dluhu? Minimálně se to hodně dlouho potáhne. Navíc vokolo sou další majitelé pozemků, a když poznaj, že by třeba mohli uspět v tom získat ten náš …“ „Však já už si poradím,“ ušklíbne se hráč, „Nejde mi vo ten pozemek, de mi vo prachy.“ „To je mi jasný. Nevypadáš jako někdo, kdo by choval dobytek,“ pokusí se zasmát Hanson, ale moc dobře to nevyzní. Spíš takové zachrčení. „Však já se s těma dalšíma dohodnu, prodám jim to a bude to. Shrábnu prachy, voni budou mít půdu a všichni budeme spokojený.“ „Když myslíš. Ale má to jeden háček, myslím.“ „Co si ty myslíš, není vůbec podstatný,“ zakousne se Greenwood do sušeného masa, a zatímco ho žvýká, rozhostí se mrazivé ticho. Dva další muži poslední slova berou jako vynesení rozsudku smrti, a tváří se spokojeně, nebudou se už muset dál tahat se zajatcem a starat se, aby jim nezdrhnul.
„Mám pro tebe jeden návrh,“ ozve se po chvíli kluk. „Už sem ti říkal, že mě tvoje kecy nezajímaj,“ otočí přesto Horác hlavu na svého zajatce, „Snažíš si zachránit život, to chápu. Ale není nic, co bys mi mohl nabídnout. Navopak. Ještě bys mi mohl dělat problémy, zpochybňovat moje nároky. Jak už sem ti říkal, není to vosobní, jen vobchod. Prostě překážíš, a tak se tě musím zbavit.“ „A co kdybych ti byl víc užitečnej živej než mrtvej?“ „Užitečnej? Ty?“ ušklíbne se Greenwood, a další dva se dají do smíchu. „Vod začátku je mi jasný, že mě chcete zabít,“ drmolí kluk mezi zuby, „Tak celou tu dobu přemejšlím, co bych ti mohl nabídnout, abys to neudělal. Aby bylo pro tebe výhodný mě nezabíjet.“ „Kolik že ti je?“ zasměje se pobaveně Horác. „Je mi čtrnáct, to je pravda. Ale už sem skoro dospělej …“ „Seš urostlej, to jo, ale čtrnáct …“ „Můžeš mě aspoň vyslechnout? To tě přece nic nestojí, ne?“ začíná se v hlase Hansona objevovat nervozita, a asi i zoufalství, možná i strach. „Snad jen pro pobavení,“ pokrčí rameny hráč. „Snad nejen pro pobavení,“ sděluje své vroucné přání odsouzenec na smrt, „Bude to tak na deset minut, čtvrt hodiny. Abys pochopil, vo co jde, a co ti můžu nabídnout. Co bude pro tebe výhodný, a taky pro mě, jasně.“ „Pro mě za mě, tak povídej,“ usrkne si Greenwood ohřátý nápoj z malého kovového hrnečku, a tváří se pobaveně, také jeho druzi se ušklíbají, asi jim přijde zábavné, jak kluk zoufale bojuje o svůj život. Možná je zajímá, co vymyslel, aby odvrátil svou nevyhnutelnou smrt. Ta všem připadá logická a nutná, ten fracek pro ně představuje komplikaci, které se dnes v tomhle lese zbaví. „Napřed ti musím říct, co je to za pozemky,“ začíná William rozvážným hlasem, a zase se snaží, aby se mu příliš netřásl a zněl sebevědomě, „Jsou tam dost rozlehlý pozemky, co patřej několika rodinám. Ten můj pozemek …“ „Tvůj pozemek … tobě patří tak leda hovno,“ poznamená Horác a zaklepe si na náprsní kapsu. „Ten můj pozemek má ale výsadní postavení,“ pokračuje kluk tichým, leč důrazným hlasem, „Z něj je totiž jedinej přístup k vodě v širokým vokolí, i pro ty vostatní. Otec byl měkkej, a tak jim dovoloval, aby tam taky chodili. Teda vodili svůj dobytek. Přitom nám nic nedávali. Říkal jsem mu, že je to nesmysl, měli by platit, ale otec …,“ zlomí se mu hlas. „To bylo fakt hloupý, nic za to nechtít,“ pokývá hlavou Greenwood, „No, zase vo důvod víc, aby to rychle koupili a moc nesmlouvali. Vlastně ti musím poděkovat,“ zasměje se chraplavě, „Aspoň vím, že můžu žádat víc.“ „Ty toho asi moc vo chování dobytka nevíš, co?“ zeptá se kluk. „Tak to ne … proč to říkáš?“ zpozorní mírně hráč. „Podle toho, jak uvažuješ,“ pokračuje William poměrně klidným hlasem, minimálně na to, že má být za krátkou dobu zavražděný, „Ty si asi myslíš, že tam přijedeš, vzneseš nároky na půdu, ty ti bez problémů uznaj, no a ty ten pozemek nabídneš k prodeji. Myslíš si, že ti utrhaj ruce a budou ti cpát prachy. Který ty shrábneš a potáhneš dál.“ „Čteš mi myšlenky,“ zasměje se Horác. „Tak já ti řeknu, co se ve skutečnosti stane. Už s tím uznáním budeš mít problém. Jednak budou psát těm příbuznejm na východě. Dost se to potáhne. A i kdyby se ty vzdali nároků, kvůli tomu úpisu, tak ti nastane další problém, protože ty další tam
budou mít strach, že je nepustíš k tý vodě. Určitě budou tvoje nároky zpochybňovat, ptát se, kde sme my. Budou se ptát, co se stalo se mnou. Budou chtít důkazy, a může se to zase táhnout. Ale i kdyby ti to nakonec přiklepli, třeba za rok dva tahanic, tak budeš mít ten pozemek, ale co dál? Ty si myslíš, že tam sou kolem nějaký zazobanci, co nevěděj, co s prachama. Jenže všichni vokolo sou na tom mnohem hůř než my, a určitě nebudou mít na to, aby ti zaplatili. Možná na splátky, a to až tehdy, až prodaj dobytek. A to kdoví jestli. Takže budeš mít ten pozemek a …,“ hovoří naléhavě Hanson. „Možná peníze maj …,“ podívá se pátravě hráč na chlapce, asi chce odhadnout, zda nelže, aby si zachránil život. „Až zjistíš, že je nemaj, tak už bude pozdě. Ale já mám pro tebe návrh, dokonce dva návrhy,“ říká William a výraz jeho tváře svědčí o nejvyšší míře soustředění. Teď nastává klíčová fáze, které rozhodne o jeho životu či smrti. „Tak dokonce dva? No tak spusť.“ „Ten první znamená, že já uznám tvůj dluh, kterej udělal otec a budu ti ho splácet.“ „To je špatnej nápad. Navíc, je ti jen čtrnáct …“ „Právě. Proto počítám, že mi pomůžeš. Peníze můžou bejt i za náš dobytek, ale i za tu vodu, když to tam vohradíme a budeme chtít něco za přístup. Jak vás tak pozoruju, tak jste dost velký parchanti, abyste mi tohle pomohli prosadit.“ „Chceš nás urážet?“ zakaboní se tvář falešného kněze, ale hned zmlkne, když na něj jeho šéf významně pohlédne. „Nechci nikoho urážet, zvlášť v tom mým postavení,“ pohne lehce spoutanýma rukama chlapec, „Jen vysvětluju, s čím počítám.“ „Platit za vodu … dyť si říkal, že nemaj peníze.“ „To moc nemaj, ale maj dobytek, a tak můžeme chtít nějaký kusy, za tu vodu.“ „Stejně se mi to nelíbí,“ zavrtí hlavou Horác, „Je to zdlouhavý a můžeš lhát. Kdybych tě tam přivedl, myslím teda živýho, můžeš tam mít přátele, co proti mně poštveš. Aby ti to zůstalo.“ „A co bych pak dělal? Dyť je mi jen čtrnáct. Ale mám ještě jeden návrh,“ říká Hanson horečně, cítí, že snad přeci jen ten chlap o jeho slovech přemýšlí, „Můžeme se dohodnout i jinak. Ten pozemek je dost velkej, a ten dluh, ten úpis … Prostě bysme se mohli stát společníkama. My dva. Dělili bysme se vo zisk napůl. Já vím, co je potřeba dělat, nikdo nebude nic zpochybňovat, když tam budu, myslím tvoje nároky. No a když budeš chtít, tak klidně můžeš bejt jako mým poručníkem, kterej mě bude zastupovat, v jednání s dospělejma. Mně zůstane půlka ranče a můj život, ty budeš mít taky půlku a stálej příjem, když to pořádně rozjedeme. Můžeme do pár let ovládnout celý to území, když ty další nebudou mít přístup k vodě, nakonec nám to můžou prodat, a my budeme největší. Třeba vymyslíme i něco dalšího, na čem se dá vydělat.“ „Tobě se asi chce moc žít, co?“ poznamená suše Greenwood. „Komu by se nechtělo … I když … Přišel sem vo matku, otce, dva sourozence … Je mi dost blbě. Vlastně sem si říkal, že by bylo možná lepší … Ale když vo tom přemejšlím … Možná to je vosud, že sme se potkali.“ „Tak tvůj určitě,“ zasměje se chraplavě falešný kněz, pak ale hned zmlkne, zpražen pohledem Horáce. „Já mám dobrý nápady, vyznám se v tom. Ale je mi jen čtrnáct a sem sám. Potřebuju někoho, kdo mi pomůže. Vy nemáte žádný zábrany, to je mi jasný, to by mohlo fungovat. Když se dáme dohromady, tak na tom můžeme zbohatnout. Vy i já.“ „Můžeš nám tu nakecat co chceš, a pak mě podrazit.“
„Je mi jasný, že mi nemusíš věřit. Proto se ti snažím vysvětlit, že i pro mě bude výhodný, abych tě nepodrazil, abych s tebou spolupracoval.“ „Nejsem rančer, jsem hráč …“ „No jo, to seš. Ale hrát můžeš i tak, jezdit do města. Ale takhle budeš mít zázemí, majetek, budeš váženej rančer. A budeš mít mě, společníka, kterej se ti vo to bude starat. Já tak zachráním dědictví a ty z toho budeš mít prospěch. Nakonec získáš mnohem víc, než kolik je ten dlužní úpis. Mnohem víc, než kolik by ti někdo mohl dát, kdybys to chtěl rychle prodat. Kdyby se teda někdo našel, kdo by měl dostatek peněz.“ „Řekneš cokoli, aby sis zachránil prdel.“ „Mám to dobře promyšlený. Už dva dny vo tom přemejšlím, jak sem říkal. Je toho víc, na čem by šlo vydělat. Přece nebudeš věčně hrát, taky se budeš chtít nakonec usadit, ne? Mám víc nápadů. Ale to nejde vysvětlit takhle rychle, je to na delší čas. Jenže nevím, jestli ho ještě budu mít,“ upře Hanson tázavě zrak na hráče, jeho pohled se však odrazí od kamenné tváře. „Zato já to vím,“ vstane Woodroof, a zvedne se i ten druhý, ten pobuda, „Myslím, že už ses vykecal dost. Za chvíli vyrazíme, takže je čas se zajít podívat do lesa, na tu díru,“ dodá, dojde k chlapci a uvolní mu nohy, „Tak se zvedej, do prdele!“ Hoch si těžce povzdechne. Chápe, že prohrál. Ale aspoň to zkusil. Pomáhají mu na nohy, aby ho odvedli kus stranou a utratili. Parchanti jedni. Ještě jednou pohlédne na jejich šéfa, co tam jen bez hnutí sedí, ne, teď vytahuje viržínko, aby si zapálil. No jistě, na špinavou práci má ty dva. „Tak jim aspoň řekni, kurva, ať mě střelej do hlavy,“ křikne zlostně William, „Nemusej mě přece umlátit kamenama jak psa. Ať mám jistotu, že bude hned po mně! Tu kulku si připiš na účet, k tomu dluhu,“ dodá hlasem, který se mu třese vztekem, ten cítí snad víc než strach, děsný vztek, že je spoutaný a vydaný těm lumpům na milost. „Taky tě můžu podříznout,“ ušklíbne se pobuda a ukáže směrem ke svému pasu, kde má nůž, „Tak dělej,“ žďuchne odsouzence do zad. William se zhluboka nadechne. Je mu už jasné, že zemře, přijde mu to hrozně líto, zachvacuje ho strach, ale nechce se před nimi ukázat jako zbabělec. Už brzo bude zase se svou rodinou, už se nedá nic dělat. Pomalu se vzdalují od ohniště, a jemu se začínají podlamovat nohy. „Počkejte!“ ozve se hlas Horáce Greenwooda.
TEN KLUK JE MAGOR „Je mi moc líto, co tě potkalo,“ říká procítěným hlasem padesátník za masivním stolem, pan Joseph Bradley, který zastává významnou funkci smírčího soudce, „Znal jsem dobře tvoje rodiče, moc jsem si jich vážil,“ dodá a pohlédne nejen na zdrchaného hocha, ale i jeho doprovod. Ten tvoří švihácky oblečený pětatřicátník, byť je na něm nyní patrné, že má za sebou dlouhou cestu. Asi se pokusil dát trochu do pořádku, ale je to znát. „Vím, pane soudce, vím, že jste byl moc dobrý přítel naší rodiny,“ přikyvuje William Hanson, a pak vrhne pohled na chlapa, který obehrál jeho otce a vlastně ho přiměl k sebevraždě. V hráčově tváři se ale nepohne ani sval.
„Wille, pochopitelně můžeš počítat s mojí pomocí. Jsi teď ve velmi těžké situaci,“ pokračuje Bradley v konejšivém tónu, snaží se prokazovat svoji účast, chlapec mu vysvětlit, že celá jeho rodina je mrtvá, tři její členové zemřeli na nemoc a zoufalý otec se zastřelil. „Ani nevíte v jak těžké, pane soudce,“ přikyvuje hoch, „Jsem moc rád za vaši nabídku, pane soudce. Určitě ji budu potřebovat. Vlastně právě proto jsem za vámi přišel.“ „Chápu, Wille. Udělám, co bude v mých silách. Wille, kdo je ten muž, co je tady s tebou?“ podívá se Joseph na elegána, jehož tvář i výraz zůstává ledový. „Ten muž tady, pane soudce, to je pan Horác Greenwood. A svým způsobem je ten problém, který, věřím, že s vaší pomocí, nějak vyřešíme.“ „Problém?“ objeví se ve tváři Bradleye jiný výraz, ta tam je soucit, naopak se objevuje přísnost, snad až nepřátelství. „Pan Greenwood má u sebe dlužní úpis, který je ten problém, pane soudce. Nemám tolik peněz, abych ten dlužní úpis vyplatil.“ „Dlužní úpis? Wille, máte, tedy máš určitě nějakou částku v bance …“ Joseph Bradley „To nebude stačit, pane soudce, bohužel,“ povzdechne si Hanson. „Wille, podíváme se na to. I na to, jestli je ten dlužní úpis vůbec platný,“ zní hlas Bradleye mrazivě, „Nedovolím, aby ti někdo ublížil, když jsi teď sám a bez rodičů,“ dodá výhrůžně. „Moc děkuji, pane soudce,“ odpovídá hoch a pohlédne na svého společníka, který však pořád zachovává kamenný výraz, „Budu rád, když na naše dohody dohlédnete a taky, když nám poradíte, jak postupovat, aby byly v pořádku. Tedy platné a nezpochybnitelné.“ „Dohody? Jaké dohody?“ „Mezi námi, pane soudce. Domluvil jsem se, tady s panem Greenwoodem. Staneme se společníky, a také, pan Greenwood bude mým poručníkem, do doby, než budu dospělý. Tím teď myslím ještě nejsem, nebo ano?“ „Dospělý … právně určitě ne …,“ zamyslí se Joseph, „Wille, to, co říkáš, je moc vážné. Wille, pokud tě do toho někdo nutí,“ podívá se zle na Horáce, „Určitě najdeme i jiné řešení. Wille, nutí tě ten pán tady, aby byl tvým společníkem a poručníkem?“ „Nutí?“ podívá se hoch na hráče, a na nějakou dobu se odmlčí, což zvýší napětí v místnosti, „Pane soudce, to není jeho nápad. To já sám jsem mu tohle řešení navrhl.“ „Ty sám?“ neskrývá údiv Bradley. „Ano, pane soudce. Hledal jsem řešení. Ten dlužní úpis je pravý, a já ho uznávám. Když budeme společníky, se stejnými právy, tak pan Greenwood ten úpis zničí. Zároveň se uvolil mi dělat poručníka. Vás chci požádat, pane soudce, abyste nám pomohl, aby to bylo všechno platné. Taky, abych měl zaručeno, že budeme mít stejná práva, i když nejsem dospělý. Nevím, jak to půjde udělat, pane soudce.“ „Určitě dohlédnu, aby tě nikdo nepodvedl, Wille,“ řekne Joseph tvrdě a pohlédne na sfingu naproti sobě.
„Děkuji vám, pane soudce. Chtěl bych vás požádat, abyste dohlédl, aby nikdo nemohl zpochybnit moje nároky, ale ani nároky pana Greenwooda. Také, aby vždycky muselo být rozhodnutí naše společné, aby jeden z nás nemohl rozhodovat bez souhlasu toho druhého.“ „Uvidím, co se s tím dá dělat. Určitě dohlédnu, abys nebyl poškozený, Wille. Určitě to chceš tak udělat? Vzdát se poloviny majetku a udělat tady z pana Greenwooda svého poručníka? Zvážil jsi opravdu všechno dobře? Mohl bych ti přidělit jiného poručníka, kterého dobře znám,“ říká Bradley naléhavým hlasem. „Pane soudce, opravdu je to můj návrh a moje přání. Tím se všechno vyřeší, a společně s panem Greenwoodem udržíme ranč, tím jsem si jistý. Zvážil jsem všechno dobře, pane soudce, opravdu.“ „No jak myslíš, Wille,“ není si Joseph stále zcela jistý, „Tak se na to podíváme, a určitě najdeme takové řešení, abys na to nedoplatil. Taky za mnou můžeš kdykoli přijít, kdybys něco potřeboval.“ Hráč a hoch vejdou do baru, kde u jednoho stolu již sedí James Woodroof a George Parnell. Od chvíle, kdy chlapec a muž opustili kancelář soudce, ani jeden z nich nepromluvil. Nyní se oba posadí vedle kněze a pobudy, kteří hledí do tváře nově příchozích, v té mladší vidí mírně povýšenecký úsměv, a z té svého šéfa pak nevyčtou vůbec nic, klasická pokerová tvář. „Ty seš ale parchant,“ řekne po chvíli mlčení Greenwood. „Podrazil nás?“ ulekne se kněz a rozhlédne se. „Podrazil?“ podívá se Horác na svého nezletilého společníka. „Zdálo se ti to jako podraz?“ zeptá se sebevědomě kluk. „Tak chvíli to tak vypadalo.“ „Chvíli to taky vypadalo, že mě necháš voddělat,“ objeví se na tváří hocha mírný úsměv, věc naprosto nevídaná, po všem, co v poslední době prožil. „Ten soudce …“ „Ten soudce je rodinnej přítel,“ řekne kluk a užívá si výraz dalších dvou mužů, v jejich tvářích by se krve nedořezal, „Jsou tady i další, myslím rodinný přátelé. Taky vlivný. Třeba místní šerif,“ dodá, a ti dva už nemohou být bledší. „Jak říkám, seš parchant,“ zopakuje hráč. „Parchant …,“ rozhlédne se Woodroof, „Horáci, co budeme dělat? Co se vlastně děje?“ zní z jeho hlasu úzkost. Pokud je ten kluk obvinil, a kdoví z čeho … „Tak proč si to nevyužil?“ podívá se Greenwood zpytavě na svého mladistvého společníka. „Proč?“ protáhne tázaný a odmlčí se, „Co chceš slyšet? Mohl bych ti teď říct, že držím slovo. Ale nevím … Prostě chci to, co sem ti říkal. A podle mýho se mi to podaří spíš s váma, než s nějakou jinou vosobou, co by mi dal ten soudce za poručníka. Třeba by ten neměl žaludek na to, co je potřeba udělat. Což u tebe nehrozí, že jo.“ „To asi ne …,“ připustí hráč, a pak se znovu na kluka podívá, „Cejtíš se tady asi docela silnej v kramflecích, co?“ „Po pravdě? Určitě víc, než když mě ti dva vedli spoutanýho do toho lesa,“ sekne chlapec pohledem po dvou mužích u stolu, „Aspoň víš, že bude dobrý, když budeme dodržovat dohody. Jako my dva, rozumíš?“ „Tak co je, do prdele? Jak to dopadlo?“ ptá se nervózně Parnell. „Uklidni se, dopadlo to dobře,“ odpovídá Horác, „Ten kluk tady dodržel dohodu. I když ho soudce vyzval, že může moje nároky zpochybnit, a von mu půjde na ruku. Asi
se vážně dost dobře znaj. Takže soudce zařídí, že budeme společníky, a já jeho poručníkem.“ „Vopravdu? No tak to je dobrý,“ oddychne si očividně falešný kněz, „No tak to seš teď vlastně už jeden z nás, ne?“ obrátí svůj pohled na kluka. „Jeden z nás?“ zavrtí hoch hlavou, „Jeden z nás?“ zopakuje a přehrává údiv, „Já sem spolumajitel velkýho ranče, společník tady Horáce. Co má stejný práva jako von. A co ste vy? Můžeme si vás najmout, na práci, pokud se tady s Horácem domluvíme.“ „Domluvíte …,“ polkne naprázdno Woodroof. „Jasně, naše rozhodnutí musí bejt společný, že jo, Horáci. Že tomu rozumím tak, že ani jeden z nás nemůže udělat nic, s čím by ten druhej nesouhlasil. Je to tak? Rozumím tomu správně?“ „Asi jo,“ zacuká v koutcích úst hráče. „To chceš říct … ten kluk … do prdele, dyť je mu jen čtrnáct …,“ tváří se málem vyjeveně falešný kněz, zatímco čtvrtý u stolu na hocha jen nevěřícně zírá, a taky dost nepřátelsky. „Čtrnáct … jak říkám, je to parchant … neznám moc čtrnáctiletejch, který by takhle mluvili se soudcem … a taky se mnou.“ „Říkal jsem to, byla chyba … že tam … že tam …,“ zakoktá se pobuda, nejistě se rozhlédne, tohle asi není dobré tady připomínat. „Chyba?“ podívá se Greenwood významně postupně na všechny u stolu, „Chvílema jsem pochyboval, ale teď už to vím jistě. Chybou by bylo, kdybych vás tehdy nezastavil. Tomu malýmu parchantovi je sice jen čtrnáct, ale pálí mu to. Teď už věřím, že má dobře promyšlený i to další. Možná tady na nějakej čas zakotvíme, a zkusíme si něco vydělat.“ „Vydělat … to jako pracovat?“ oklepe se Parnell. „Jak kdo,“ ozve se znovu Hanson, a jeho hlas zní opravdu hodně sebevědomě, „Tak třeba já a Horác pracovat nebudeme. Teda budeme, ale určitě ne rukama. My to budeme řídit, pracovat budou jiný,“ podívá se na ty dva naproti, „Teda pokud budou chtít, a pokud budou nám voběma vyhovovat.“ „Co teda chceš dělat?“ zeptá se Woodroof přiškrceným hlasem, proměna kluka se mu vůbec nelíbí, přijde mu jako neskutečně arogantní fracek, co by potřeboval minimálně pořádně proplesknout. Což ale asi nepřipadá do úvahy, minimálně nějaký čas určitě ne. „Co chci dělat?“ protáhne kluk, „Tak v prvý řadě mám pořádnou žízeň a hlad. Tak s tím bych v prvý řadě něco udělal. No a pak … asi by se slušelo zapít naši dohodu, tedy mojí a Horáce. Tak se to přece mezi dospělákama dělá, ne? Že se dohody zapitou, ne? No a potom … Musíme se tady někde ubytovat, na můj … na náš ranč,“ podívá se na společníka, „na ten vyrazíme zejtra.“ „Na ranč … to jako budeme bydlet na ranči?“ otřepe se při té představě kněz. „To je na vás,“ pokrčí rameny hoch, „Ale aspoň prohlídnout byste si ho mohli,“ zopakuje svůj doprovodný projev. „Určitě si ho rád prohlídnu,“ přikývne Greenwood. „To bys měl, když ti teď půlka říká pane.“ „Horáci, a není to nebezpečný? Ten kluk se mi líbí čím dál tím míň. Co když tam má nějaký svoje lidi? A co když je na nás poštve?“ mračí se Parnell. „Ty seš fakt debil, co?“ zavrtí hlavou nechápavě Hanson, „To se ví, že tam mám lidi. Copak si snad myslíš, že se ten dobytek hlídá sám? A další? Koně? Že se ten ranč, stáje a tak, že se udržuje sám? Máš ty vůbec představu, jak je to veliký? To není nějaká
bouda s pár záhonama. To se ví, že tam sou lidi. A to se ví, že když bych jim řeknul, tak tě pověsej na nejbližší trám, na kterej jim ukážu. A drsný sou dost, to zase jo. A myslím, že mě maj docela rádi,“ dodá s neskrývanou jízlivostí. „To mi jako vyhrožuješ? A nadáváš?“ ptá se pobuda, ale dost zaraženě, určitě by za jiné situace jednal s tím frackem jinak. „To nemá smysl, tobě něco vysvětlovat. Ale když nechceš, tak s náma jezdit nemusíš. Najdeme si jiný lidi, co budeme potřebovat,“ mávne jen rukou hoch. „Poslouchej, Wille, nepřeháníš to už trochu?“ snaží se o klidný tón hlasu Woodroof, „Chápu, narostl ti hřebínek. Ale pořád seš jen kluk a my dospělý, ne?“ „Jamesi, je mi čtrnáct, to máš pravdu. Ale taky sem jedním z největších vlastníků půdy tady v kraji. Mám tady dost známejch, co mě teď budou litovat, potom, co se stalo mojí rodině. Budou mi chtít pomoc. Taky mám prachy v bance, ne sice tolik, aby to uhradilo ten dluh z karet, ale něco tam pořád je. Chápeš, že už pro tebe nejsem ten kluk, co si do něj můžeš kopnout? Co se válí spoutanej u tvejch nohou?“ „Tak proč se nás nezbavíš, když máš takový možnosti, jak říkáš?“ podívá se tázavě kněz, „A jak máme vědět, že to nakonec neuděláš?“ „Proč? Proč se vás nezbavím? Já myslím, že Horác to už pochopil, aspoň doufám,“ obrátí se chlapec na svého společníka. „Víte, pánové, tady Will není jen parchant, von je to zatracenej parchant,“ odpovídá klidným hlasem Greenwood, „Je mu sice jen čtrnáct, ale už moc dobře ví, co chce. A došlo mu, že k tomu bude potřebovat někoho, jako sem já. Aby ho tady brali vážně, aby mohl prosadit, co chce. Někoho, kdo nebude mít problém jít na hranu zákona. Kdo bude možná někdy vochotnej jít i kousek za ní. Ten kluk má vážně docela smělý plány, to se musí nechat. Ještě nedávno jsem půlku z nich považoval za blouznění, ale po dnešku …,“ pohlédne na svého nezletilého společníka, „Myslím si, že dost z toho půjde udělat.“ „A co jako chceš?“ je hodně zaražený Woodroof, zatímco Parnell jen nechápavě zírá. „Co chci? Tak je mi čtrnáct, jak si poznamenal správně. No a až budu slavit vosumnáctiny, tak chci bejt jedním ze dvou největších majitelů pozemků v kraji. A až mi bude třicet, tak chci, aby mi patřila půlka tohohle města,“ říká kluk a tváří se naprosto vážně. „Půlka města,“ zasměje se křečovitě kněz, „A ta druhá …“ „Ta bude patřit mýmu společníkovi,“ odvětí hoch a jeho výraz se nezmění. „Ty to myslíš vážně?“ „Smrtelně vážně, Jamesi. A myslím si, že Horác to pochopil. Ale k tomu budu potřebovat lidi, a taky někoho, kdo mě minimálně pár let bude zastupovat. Někoho vhodnýho, kdo na to bude mít žaludek. Život se se mnou nesere, připravil mě vo celou rodinu, a ani já se s nikým srát nemíním. Udělám, co bude potřeba, abych toho, co chci, abych toho dosáhnul. Už si to pochopil?“ podívá se Hanson, a v jeho očích je takový chlad, až se Woodroof zachvěje. „Co to teda znamená?“ zakvílí Parnell, určitě ze všech čtyř dostal do vínku nejméně inteligence, a připadá si jak ve špatném snu. Ten kluk, co ho ještě nedávno mohli kdykoli zabít, tu s nimi teď jedná, jako by byl nějakej princ, nebo co. „Co to znamená? Sem tady šéf, do prdele, to to znamená. Horácovi sem nabídnul, aby byl tím šéfem se mnou. Abysme tady něco vybudovali. Von to přijal. Takže vy dva,“ podívá se tvrdě Hanson na pobudu i falešného kněze, „Vy dva se budete muset rozhodnout. Buď budete pracovat pro nás, anebo se naše cesty rozejdou. Když budete
pro, určitě pro vás místo najdeme. Když ne, tak najdeme jiný. Budeme potřebovat lidi, hodně lidí, postupně.“ „Lidí? Hodně lidí? Myslíš jako střelce?“ zpozorní James. „Možná, teda ty asi taky, až začne ten tanec s tou vodou. A taky jako vochranku, až tady začneme stavět … no co se tak tváříš, nechci zůstat jen na tom ranči. A taky budeme potřebovat jiný, co nám půjdou na ruku, povedou nám hotel, bar, nevěstinec,“ povídá kluk a oba dva proti němu sedící muži valí oči, připadá jim, že se ten fracek dočista zbláznil. „Má to dobře vymyšlený, ne?“ zasměje se tentokráte upřímně Greenwood. „Mně přijde jako šílenec,“ zavrtí hlavou Woodroof. „Šílenec? Ne, to ne,“ nesouhlasí Horác, „Ale neskutečně ctižádostivej parchant, to jo. To zatraceně jo. A to se mi líbí, pánové.“ „Ty do toho chceš jít vážně s ním? Jako se tady usadit?“ ptá se kněz. „Určitě jo. Jime, nezapomínej, patří mi teď půlka ranče, do prdele. A jak sem už trochu poznal Willa, má dobrý nápady. I když je jen kluk.“ „Právě, Horáci, právě. Je jen kluk. Co sní nějakej bláznivej sen … Ty ale už seš přece rozumnej. To se chceš vážně zahrabat tady? Vážně si myslíš, že dokážete získat ty další pozemky, jak jsem pochopil, že dokážete postavit tady ve městě hotel, bar, dokonce bordel … když se na tebe koukám, Wille, měls ty už vůbec holku?“ „Holku?“ protáhne Hanson, jeho tvář polije lehký ruměnec, „Tak na ranči … ale jestli se ptáš, jestli jsem nějakou skutečně píchal, tak to ne. A to je taky věc, se kterou chci v brzký době něco udělat,“ dodá sebevědomě. „No jistě. I tohle máš jistě naplánovaný,“ zasměje se chrčivě kněz. „Jo, a nebudu se tě ptát na požehnání,“ ušklíbne se kluk. „Do prdele, tady je strašná vobsluha,“ rozhlédne se nerudně Greenwood, „Nezměníme lokál?“ pohlédne na svého společníka. „Tady nejlíp vařej, znám to tady,“ zvedá se Hanson, pak se zastaví a nakloní se nad stůl s muži, „Navrhuji se tady najíst, a když budete chtít, a nebudete moc unavený, můžeme pak změnit lokál. Kus dál je bordel. Tam můžeme zajít, a třeba tam i přespat. Teda jestli na to máte,“ dodá s neskrývanou ironií v hlase a pohlédne na kněze a pobudu, pak hrdě odkráčí směrem k baru, salón je dost plný a obsluha zřetelně nestíhá. „Horáci, co to znamená?“ ztiší hlas Woodroof, „Ten kluk se snad pomátnul, nebo co. Na co si tady hraje? Nejradši bych mu stáhnul kalhoty a dal pětadvacet na holou!“ „Jime, víš ty, co je nejlepší?“ zasměje se hráč, „Víš ty, co je nejlepší? Von to všechno myslí vážně. Je to fakt neskutečnej parchant. Ale pálí mu to.“ „Co když nás ale podrazí?“ „Jime, já s ním byl u toho soudce. Stačilo, aby řekl slovo, vobvinil nás, a všichni tři sedíme v base, nebo vodsud zdrháme, až se za náma práší. Von to ale neudělal.“ „Horáci, ty zdejší pánové, ty soudci, šerifové, měšťáci, ty nás nikdy nebudou brát vážně.“ „Nás ne, ale toho kluka jo. Von mi k nim votevře dveře, a já mu zase pomůžu uskutečnit ty jeho sny.“ „Ty ses asi vážně zbláznil. Nemá von nějakou nakažlivou nemoc, co teď zachvátila i tebe? Copak tohle je život pro tebe?“ vrtí nevěřícně hlavou kněz. „Asi mě fakt nakazil,“ přikývne hráč, „Ale má to hlavu a patu, co říká. Je sice jen kluk, ale myslí mu to víc, než mnohýmu dospělýmu. Můžeme si bejt navzájem užitečný, proto sem ho nenechal tam v tom lese, a už teď vidím, že sem udělal dobře. Kdybych sem přijel bez něj, určitě by měli tisíce nepříjemnejch votázek, takhle je všechno jasný.“
„To nám jako bude poroučet?“ mračí se Parnell. „Budeš si muset zvyknout,“ odvětí Greenwood a jeho kumpánovi spadne čelist. Všichni tři dospělí musí uznat, že hoch nekecal. Jídlo je opravdu chutné a je ho dost. Přitom si musí povšimnout, že se k chlapci chovají slušně, ba dokonce až podbízivě. Zpočátku si ho asi nevšimli, a na konci … možná to však způsobila i informace o tragédii jeho rodiny, co ty lidi nutí chovat se k němu tak mile. Greenwood velkoryse zaplatí za všechny, a hoch je pak vede neomylně k místu, odkud se ozývá zpěv, řev i jiný hluk, a kde jsou soustředěny ženy, které za určitý obolus poskytují svým zákazníkům svá těla. Společnost je zde různorodá, od švihácky ustrojených mužů až po kovboje, muže zarostlé a dost zanedbané. Ale tohle nikoho nezajímá, podstatné je, zda mají čím zaplatit. Pokud ano, jsou vítáni, pokud ne, postará se o ně ostraha, co vartuje u vchodu a přes předloktí má položené brokovnice. Zatím je však v salónu relativní klid, nikdo nepořádek nedělá, možná i proto, že je přítomen i šerif. Přítomnost chlapce v podniku nikoho neudivuje, není tak neobvyklé, že otec přivede svého dospívajícího syna, aby se na takovémto místě zbavil panictví, a William vypadá na svůj věk dost urostle, možná o rok či dokonce dva starší. Tentokráte se role objednavatele ujme Horác, a domluví jak nocleh, tak pro každého z nich služby prostitutky. Nijak nerozhazují, takže si vezmou společný pokoj, a pak si je postupně odvádí ženy do svých kamrlíků, jak se uvolní od předchozích zákazníků. Nakonec se všichni slezou v místnosti na přespání, a jako poslední dorazí právě Hanson. „Tak co?“ zeptá se pobaveně Woodroof, on i další dospělí jsou v podroušeném stavu, naopak kluk se držel zpátky, asi aby při svém prvním zasunutí nezklamal. „Co?“ dělá chlapec překvapeného nad otázkou, pak se lehce usměje, pořád mu moc do smíchu není, žal ho pořád dohání, „Pokud se ptáš na tamto, tak jo. Už sem chlap, podle toho.“ „No tak to tě mezi náma vítám,“ natáhne James ruku s láhví whisky, co si přinesli z baru. „Radši moc ne … no tak jeden lok jo, na voslavu toho zásunu,“ přijme Hanson flašku a lehce se napije. Je na něm patrná spokojenost a možná i hrdost, že svůj první pohlavní akt zvládl. „Tos tomu moc nedal, šéfe,“ ušklíbne se kněz. „Šéfe … No uvidíme, kdo se bude smát ráno, až vyrazíme. No co to tak vejráš, vyrážíme brzo, pokud nechceš nocovat venku. A já chci dojet na ranč před setměním. A budeme sebou muset pohnout,“ dodá kluk, pak vrátí láhev a jde k věcem, co ostatní odložili. „Co tam chceš?“ zakaboní se kukuč Parnella. „Co? Je tam něco mýho,“ hrabe se báglech Hanson, pak vytáhne otcův revolver, kterým se zastřelil, a zastrčí si ho za opasek, „Zbytek si vezmu na ranči,“ dodá. Muži se na sebe jen podívají, a když Horác jen pokrčí rameny, nikdo nic neříká. Pokoj je dost stísněný, budou se muset stlačit, a ten kluk si bez dalších řečí sundá boty, kalhoty i košili a hodí záda na jednu z postelí. Dává všem jasně najevo, že už ho další program v místnosti nezajímá, a že se chce prospat. Všichni dost páchnou, a když si začnou odkládat své věci, smrad se ještě zvýší.
SMUTNÝ NÁVRAT „Já ho vážně zabiju!“ zamručí Parnell, když je hoch brzo ráno tahá z pelechu. „Zařídím vám snídani, a za půl hodiny vyrážíme,“ je nezletilý šéf nekompromisní, sám už je ustrojený, za pás si zastrčí i ukořistěný revolver, pak pohlédne na trojici zdevastovaných spáčů a zavrtí hlavou, „Kdo tam nebude, na toho se nečeká,“ dodá a opustí místnost. „Co to děláš?“ zeptá se Greenwood, když vidí falešného kněze, jak se zuřivě hrabe ve věcech. „Hledám revolver. Až ho najdu, zajdu dolů, toho fracka vodprásnu a pak si zase lehnu,“ soptí Woodroof. „To by nebylo moudrý,“ ušklíbne se Horác, „Do prdele, bolí mě hlava jako střep,“ souká se na nohy, „No tak, vstávejte, nebo nám ten parchant vodjede, znáte ho už, von je toho schopnej a my ho pak budeme kdoví kde hledat.“ „Měl sem ho zabít. Zašlapat do tý díry, úplně dolů,“ snaží se postavit na vratké nohy Parnell, nicméně i on se obléká, páchne jako tchoř. Kluk mezitím vytáhne obsluhu, ta uklohní vajíčko a slaninu, k tomu jim dá chleba, a taky vodu, nad ní zvláště trojice mužů ohrnuje nos. Ale podřizuje se, kdoví, jak dlouho dnes stráví v koňských sedlech, a po včerejšku mají ještě naváto. Tentokráte zaplatí Hanson, něco málo peněz ještě má. Zatím z banky nic nevyzvedával, na ranči je určitě hotovost, a pak se uvidí. Ve stáji již mají připravené koně, jak nařídil. On se s tím vážně nemaže, toho svého rázně pobídne, jeho doprovodu nezbude, než se přizpůsobit, protože oni cestu neznají. Na potvoru dnes slunce svítí, a ač je jaro, docela připaluje. Všichni mají vyprahlo v ústech, občas si dají doušek z čutor, ale koně udržují v rázném tempu. Až do poledne, kdy kluk seskočí a udělá pauzu. Mají toho už dost, především koně, o které se hoch začne starat. Je vidět, že se vyzná, dává jim napít z kůže, do které nalije vodu z vaku. „Jak dlouho?“ zachrčí Parnell, schovává se do stínu rašícího keře. „Tak půl hodiny, pak budeme pokračovat,“ je chlapec nekompromisní, a ozve se jen odevzdaný povzdech. Asi po dalších dvou hodinách stanou na kopci, a před nimi se rozkládá mohutné a téměř nekonečné údolí, pokryté křovisky, různě drsnými travinami, nechybí ani kaktusy. Kluk zastaví koně. „Vidíte?“ napřáhne před sebe ruku. „Co mám vidět, do prdele?“ zamručí Woodroof. „To všechno, tady vokolo,“ opíše Hanson paží oblouk, „Tohle všechno, to je moje. Teda naše,“ podívá se na hráče. „To jako … všechna tahle půda?“ tváří se nevěřícně James. „Jasně. Tohle všechno tady, a taky támhle, za těma kopcema a tak. Dyť sem vám přece říkal, že to není žádná bouda s pár záhonama,“ objeví se hrdý výraz na tváři kluka. „Tak to jo,“ hvízdne si kněz, co knězem není. „To všechno tady. No, není to žádnej zázrak, ale …,“ pokrčí rameny William, „Tak vyrazíme, čeká nás ještě pořádnej kus cesty, než budeme na ranči.“ „Kde je? Nevidím ho …,“ rozhlíží se Parnell. „To taky nemůžeš, musíme za támhleten kopec, a pak ještě tak dvě hodiny. Jak říkám, pořádnej kus cesty,“ pobídne koně chlapec.
„Tohle ti teda vážně všechno patří?“ dožene ho Woodroof, a poprvé v jeho hlase zazní uznání, snad úcta, těžko říct. „Tak teď už jen polovina,“ podívá se Hanson na společníka, který vyrovnává řadu, zatímco George se plahočí s klením o dvě koňské délky pozadu. „Netušil sem, že je to tak rozlehlý,“ přizná se Greenwood. „Je to dost velkej kus půdy,“ připustí kluk, „Na ranči ti ukážu mapu, tam ti to bude jasný. Taky, kde je ta voda, kudy teče ta říčka. A kde je tamto místo, kde je něco jako rybník, kam se honí dobytek … a taky to další, vo čem sme mluvili. Ale to sám brzo poznáš.“ „Nikdy mi nic nepatřilo … než věci na mně, kůň a prachy, co jsem vyhrál nebo nějak jinak získal,“ říká tichým hlasem Horác a přitom se rozhlíží. „Teď už to není pravda. A doufám, že to pro tebe bude dobrej důvod se snažit, aby nám to tady nekrachlo, a navopak, abysme to ještě rozšířili,“ zasvítí oči hocha, „Nebude to procházka růžovým sadem, jak říkával otec,“ přejede si rukou po čele, nával vzpomínek se neodbytně hlásí. „Moc ti asi chyběj, co?“ podívá se pátravě hráč. „Víc, než si dokážeš představit. Teda nevím, nic vo tobě nevím, možná si taky někoho ztratil. Jsem toho plnej, a tady … je to ještě horší. Bude mi je to daleko víc připomínat. Bude to určitě trvat, než …“ „Nějakej čas jo, ale ten čas, ten všechno vobrousí. I ty zkurvený vzpomínky,“ tvrdí přesvědčivě Greenwood, „Něco vo tom vím … ne, ne, nic ti sdělovat nebudu. To je jen moje věc.“ „Já přece nevyzvídám, je mi jedno, cos dělal dřív. Teď sme tady na jedný lodi, jak se říká. Teda na jedný půdě. Jen ty vzpomínky, ty mě fakt dostávaj … a bude to ještě horší, až tam dorazíme, všichni se budou ptát, a já …,“ podívá se nejistě chlapec, „Horáci, můžu tě vo něco požádat? Až tam dojedeme?“
„No, co chceš?“ „Zůstanu kus stranou. Ty pojedeš napřed, a řekneš jim, co se stalo. Ať jim to nemusím říkat já. Některý určitě budou brečet, co tam pracujou, v domě. Nechci před nima brečet, a když voni začnou … rozumíš?“ „Rozumím, to nebude problém.“ „Řekneš jim, co se stalo, a taky, aby vo tom vůbec nemluvili. Nechci žádný projevy soustrasti a tak, jasný?“ „Řeknu jim to,“ přikývne Greenwood, a pohlédne na kluka, teď už mu tak sebevědomý nepřipadá, naopak, jako by se pomalu hroutil do sebe. Ale nejspíš tady jezdil s otcem, možná i s matkou a sourozenci, a bolestně si uvědomuje, že už se s nimi nikdy neuvidí. Hanson nekecal ani tentokrát, opravdu musí urazit velký kus cesty, než stanou před kůly obehnaným rozlehlým rančem, uvnitř kterého se nachází různé budovy. To je vidět i z dálky, a opět všechny dospělé zaskočí rozsáhlost usedlosti. „Kolik je tam lidí? Myslím tam uvnitř,“ zeptá se Woodroof. „To nevím, záleží, kolik honáků je někde venku. Ale dohromady pro nás různě pracuje až dvacet lidí. Teda jsou tam i rodiny, ale to uvidíte. Tak kolem dvaceti,“ počítá v duchu hoch, ovšem to ho již jímá nesmírná tíseň, pálí ho na prsou, do očí se mu derou slzy. Pobídne zuřivě koně, aby ho krátce před otevřenou branou prudce zastavil. Horác dle dohody pokračuje sám, a trojice zvenku může vidět, jak se k němu sbíhá několik osob, mužů i žen, a také dětí, ti jistě ze zvědavosti. Mnoho cizinců sem často nezavítá. Po chvíli se ozývají výkřiky a všichni vrhají pohledy směrem k bráně. William je pochopitelně dobře nevidí, ale umí si představit, co vyjadřují. Vše na něj doléhá ještě víc, než předpokládal. Jak tady byli všichni šťastní, a teď jsou již jeho blízcí snad v nebi. Pokud tedy nebe je. Bůh ho dost zklamal, copak mu udělala jeho sestřička a bráška, že si je vzal k sobě? Nevinnější tvorové těžko mohou být … Dýchá přerývaně a děsí se chvíle, kdy bude muset pobídnout koně …
Už je to tady, lidé se pokorně rozcházení, s hlavami sklopenými, a Horác mu kyne, aby vjel na svůj ranč. Alespoň, že všichni respektují jeho přání, aby se mu klidili z cesty a nezahrnovali ho svou účastí. Asi upřímnou, jak je zná, ale o to by vše bylo horší. Takto dva mladíci, co dobře zná, berou jejich koně, a pohledy mají upřené do země. On kráčí do budovy, která tvoří ubytovací komplex jeho rodiny … Jeho rodiny, vždyť už žádnou nemá … Sám klopí hlavu, snaží se chovat drsně, aby zakryl svůj strašný smutek, svou strašnou bolest. Vede sebe i ty tři chlapy do jídelny, tam jim ukáže na stůl. Objevuje se Sára Toddová, hospodyně a vlastně i přítelkyně rodiny, taky kuchařka, moc hodná čtyřicetiletá žena, která tady žije s manželem a dětmi. Ty dobře zná, kamarádí se s nimi … Ta dobrá žena tu teď stojí jak boží umučení, a neví kam s očima, ruce si nervózně mne, ztěžka dýchá. „Paní Toddová, doneste nám něco k pití, vodu s citrónem, něco takovýho,“ říká Hanson ztěžka, „Taky Sára Toddová matka zařiďte, ať nám připraví koupel. Jsme špinavý jak prasata. Možná i hůř.“ „Jistě, Wille,“ špitne hospodyně a rychle odchází, je patrné, jak ráda opouští místnost. „Koupel?“ protáhne Parnell. „Povečeříme tady. A nemusíme u toho tak smrdět,“ podívá se kluk na pobudu, ale ne zase tak zle, spíš nešťastně, teď nedokáže hrát sebevědomého šéfa, je spíše jak uzlíček nervů, chvějí se mu ruce. Nicméně solidní usedlost dělá dojem na trojici mužů, činí je krotčejšími, to je patrné. Nikomu není do řeči, muži asi respektují stav chlapce, a tak tam jen tiše sedí. Pak popíjejí poměrně studenou vodu s cukrem a citrónem, nejistě se rozhlížejí, a pokud už o něčem mluví, tak je to většinou jen o blbostech. „Koupel je připravena, Wille,“ víc zašeptá než řekne paní Toddová, „Teda jen pro dva, budete se muset vystřídat,“ přidá vysvětlení. „Půjdu já a Horác,“ rozhodne hoch, pak se obrátí na služebnou, aniž by na ní pohlédl, „Paní Toddová, připravte nějaké spodní prádlo, pro nás všechny. Však se tady jistě něco najde … Nechte nám taky vyčistit nebo vyprat naše šaty.“ „Ano, Wille,“ špitne hodně Derringer smutná žena a odchází.
„Chceš nám sebrat naše šaty?“ ptá se Woodroof rozpačitě. „Ale ne, jen vám je vyčistí, vyperou. Zejtra je budete mít zpátky. Vykoupeme se, najíme se ve spodním prádle, to snad zvládnete, ne? Nebo je něco špatně?“ podívá se kluk nejistě, vlastně mu je úplně jedno, jestli jeho návrh přijmou nebo ne. Ale smrděj opravdu strašně, a když se nebudou chtít vykoupat, tak je vykopne a povečeří jen s Horácem. Možná by to tak bylo lepší, ale nechce situaci hrotit, už takhle jsou James a George nasraní, to je vidět. „Pro mě za mě,“ pokrčí neochotně rameny kněz. „Půjdeme?“ obrátí se Hanson na svého společníka, který jen přikývne a zvedne se. Ten má přeci jen jiné chování než jeho kumpáni, a především Parnell. Oba dva, nyní již spolumajitelé zdejších pozemků, přijdou do místnosti, kde stojí dvě velké kádě, do níž nanosili kluci paní Sáry vodu, brali ji z nádrže ze shora, tam je prohřátá od slunce, a něco jí přinesli i z kuchyně, kde ji jejich matka přihřála na plotně. Horác i William odloží na stolek své zbraně, a kluk spatří arzenál svého společníka, jak revolver, tak dva nože a také dva derringery, což jsou malé pistole, co se dají skrýt i do rukávu. Na stole spočinou i další osobní věci staršího z mužů, ten mladší nemá u sebe nic. „Slušný,“ poznamená hoch směrem ke zbraním. „Někdy je to votázka života a smrti,“ odvětí chladným hlasem Greenwood. „Chápu, jako hráč …“ „Možná ti vo tom něco řeknu. Pozdějš,“ poznamená muž a začíná se svlékat, trvá mu to déle než jeho nezletilému společníkovi, který brzo nahý hupsne do kádě a očividně si vlažné vody užívá.
Revolver Horác dokončí své svlékání a tři kluci v místnosti mohou pozorovat jeho dost urostlou postavu, nicméně také notně ochlupenou. Ty chlupy skrývají i různé jizvy, a chlapci se mohou jen domýšlet, kdo či co je způsobilo. „Dáš si?“ zeptá se hráč a vyndá dva doutníčky, když jeho společník kývne, jeden mu podá, oběma zapálí a až pak vleze také do kádě. Oba jsou tak rozvaleni v příjemné tekutině a pokuřují si. Hoch se snaží nekašlat, muž si kouř labužnicky užívá. Rozhostí se ticho, synové Sáry odcházejí i s věcmi a dvojice značně nesourodých společníků zůstane sama. Chvíli se dívají před sebe, po chvilce se jejich pohledy setkají. „Po večeři ti ukážu ty mapy,“ prohodí chlapec do ticha, „Zejtra bysme se mohli projet a podívat se k tomu místu, kde je to napájedlo, jak sem říkal.“
Revolver „Budeš mě zase tahat z pelechu za úsvitu?“ „Ale ne, můžeš si přispat … Nechám tě ubytovat v místnosti pro hosty … Horáci, co s těma dvěma? Sou to asi tvoji přátelé …,“ podívá se nejistě Hanson. „Přátelé …,“ protáhne Greenwood, chvilku přemýšlí, než pokračuje, „Někdy prostě potřebuješ, aby ti někdo kryl záda. Hodí se to, což se ukázalo i ve chvíli, kdys na mě vtrhnul s tím revolverem.“ „Hm, to byla blbost,“ pokývá hlavou kluk, „Teď už to vím.“ „Blbost?“ „No takhle veřejně … měl sem tě skřípnout jinak …,“ zasměje se křečovitě hoch, „Byl sem v šoku, potom, co sem viděl … Nemyslel sem, chtěl sem jen ten úpis. Blbá chyba.“ „Takže kdybys tehdy myslel …,“ podívá se tázavě hráč. „Nevím, co bych udělat,“ přizná se Hanson, „Ale teď už je to jedno. Nějak se to vyvinulo a nemá smysl se v tom už dál šťourat, ne?“ „Z mýho pohledu ne, a z tvýho?“ upře teď zrak muž na chlapce. „Z mýho? Myslíš kvůli otci? Tys ho přece nenutil, aby s tebou hrál. Tohle už je pryč. Pokud někomu něco vyčítám, tak ty to nejseš …,“ zlomí se klukovi hlas, chvíli se odmlčí, než pokračuje, „Než to udělal … nadával sem mu … měl sem na něj vztek … nenapadlo mě …“ „Bylo to jeho rozhodnutí, ty za to nemůžeš. Tak dobře, budu ti věřit, že začínáme tak říkajíc s čistým stolem. Ty zapomeneš na ten úpis a já na to, žes mě chtěl zabít.“ „Nechtěl sem tě zabít,“ zavrtí hlavou hoch, „To bych hned střílel. A já bych neminul … Ačkoli možná jo, byl sem dost rozrušenej …“ „Neminul … Už si někdy střílel na člověka?“ „Na člověka? Ne, to ne …,“ zarazí se Hanson, „Ale soutěžili sme, a sem fakt dobrej, s puškou i revolverem. Taky na lov sme jezdili …“ „Střílet na chlapa je něco jinýho,“ mluví do poklidné hladiny kádě Greenwood, „Jednou to možná poznáš. To je úplně vo něčem jiným …“ „Ty asi máš zkušenosti …“ „Vyzvídáš?“
„Ale ne … vlastně jo. Vlastně doufám, že mě mnohý naučíš. Já něco vím vo tom ranči, a ty zase vo tom jiným.“ „Zase tak dobře se neznáme,“ odpoví hráč, a když spatří hodně zklamaný výraz ve tváři svého mladistvého společníka, po chvilce váhání dodá, „Možná časem.“ „Tak jo. Já nespěchám … Horáci, co ty dva?“ zopakuje původní dotaz kluk. „Jak moc ti vaděj?“ podívá se pátravě muž. „Nemám je rád … chtěli mě dát do tý jámy … a i pak tě přemlouvali, abys mě … však víš. Vím to … Ale skousnu to. Sou to tvoji lidi, tak si to rozhodni sám. Ale já budu jednat jen s tebou. Voni sou taky jiný, než ty, to je vidět. Myslím úroveň, nebo jak se tomu říká. Možná ten falešnej kněz, ale ten druhej,“ zavrtí hlavou Hanson. „Sou věrný a Jim není zase takovej hlupák.“ „Jak myslíš,“ pokrčí hoch nahými rameny, co jen lehce vyčnívají z vody. „Wille, to, vo čem sme mluvili, to nebude vůbec lehký,“ zní teď hlas Greenwooda velmi vážně, „Dokonce to bude hodně těžký. Mnohým se to nebude líbit … Taky ne každej s tebou bude jednat tak, jako já …“ „Jako ty?“ zpozorní kluk a podívá se pátravě na společníka, ten si sice stále užívá vody i cigarety, ale výraz má hodně soustředěný. „Já tě beru jako dospělýho. Jako svýho společníka. Sám ale víš, kolik ti je let … Já vím, tady se už mnohý v patnácti staví na vlastní nohy, ale ani to ti ještě není … Něco v tobě je, Wille, ale život je kurevsky složitej, na to nezapomínej. Přijdou problémy, velký problémy. S lidma, penězma, možná i s těma, co sou ty rodinný přátelé, jak jim říkáš. Ne každýho se nám podaří získat na naši stranu, pro naše záměry.“ „Já vím, Horáci, nejsem úplně blbej …,“ odpovídá chlapec, pak se zamyslí, „Máš určitě pravdu, nevím vo životě to, co ty. Ale neposeru se, to ne. Chci to. Dost sem pochytil, vod otce. Tak dva roky už mě bral na různý jednání … chtěl, abych se přiučil. Ale von to chtěl jinak, nechtěl nějaký věci … byl tady spokojenej …,“ zajíkne se. „Wille, budeme se potřebovat navzájem.“ „Já vím … proto sem si tě vybral …,“ říká hoch, pak pohlédne nejistě na společníka, „Zní to blbě, když si vezmu, žes mě mohl kdykoli nechat zabít …“ „Řekli sme, že tu minulost necháme spát. Nějak se to vyvinulo, a nás musí zajímat jen přítomnost a budoucnost. Váhal sem, jestli do toho jít … je to velká změna v mým životě. Ale mám takový tušení, že dost z toho by mohlo vyjít.“ „To doufám. Sem rád, že mi věříš.“ „Věřím?“ podívá se zpytavě hráč, „Věřím tomu, cos mi říkal, cos mi naznačil. Vo dost věcech sme mluvili, cestou sem. Mnohý má hlavu a patu. Znáš nějaký lidi, to je dobrý. Možná se teď tvářej jako přátelé, ale až půjde vo prachy … moc jim nevěř.“ „Nejsem přece blbej …“ „Blbej určitě ne, ale nezkušenej, to jo. No nic, všechno probereme. Vlastně, jakej máš plán na nejbližší dobu?“ „Na nejbližší dobu …,“ znejistí Hanson, „Tak dneska povečeříme, potom vyženeme ty dva a podíváme se na ty mapy. Zejtra se podíváme po pozemku, když budeš teda chtít. A taky bych poslal pro toho inženýra, víš vo kom mluvím.“ „Vím,“ přikývne Greenwood. „Pak budeme muset zajet zase do Tucsonu, za tím soudcem. Určitě už bude mít všechno připravený, myslím ty listiny a tak. Aby bylo všechno právně dobrý. No a budeme se taky muset dohodnout, kdy začneme to s tou vodou. Kolem toho bude dost horko, to je mi jasný.“ „To bude. Wille, jak můžeš věřit těm, co sou tady?“
„Těm věřím naprosto,“ odpoví rozhodně chlapec, „Ale jsou to honáci, nebo tady pracujou. Sou dost tvrdý, ale jestli začnou nějaký problémy … Víš, co myslím … Horáci, myslíš si, že budeme potřebovat nějaký chlapy? Myslím, co to uměj s puškama. Co nejstřílej jen na terče, jak si před chvílí říkal …“ „Asi by bylo dobrý pár takovejch mít … Znáš tady takový nějaký?“ „Já?“ zarazí se chlapec, „Já myslel … já myslel, že ty …“ „Poznal jsem dost lidí, Wille, ale tady to je dost díra …“ „Já vím,“ sklopí hlavu chlapec, „Byli sme na tom východě, přece,“ přejede si rukou přes čelo, na to nerad vzpomíná, na druhé straně na úroveň života tam … „Můžu poslat Jima, mohl by se porozhlídnout … někoho sehnat.“ „Co ten druhej?“ „Ten George ti leží v žaludku, co?“ objeví se mírný úsměv na tváři hráče. „Je to hovado.“ „Není nejchytřejší, ale má svoje klady. Umí se dobře rvát, a na ničem mu moc nesejde.“ „To sem pochopil,“ ušklíbne se kluk, „Jistě by ani nemrknul a rozmlátil mi hlavu kamenem … Já vím, nebudeme se k tomu vracet. Tak si to myslel?“ „Taky. Umí to i se zbraněma, v tom se může hodit. Dokáže i poslouchat, i když u toho nadává. Jim je chytřejší, víc, než si teď myslíš. Má taky dost za sebou,“ podívá se Greenwood na dveře, protože do nich vstupují dva mladíci a nesou jim čisté spodní prádlo, a také dřeváky. Jistě jim vyčistí i boty, když jim to mladý pán nakázal. Naháči zmlknou, a jelikož jim již žváro dohořelo, vrhnou se na svojí očistu. Pomohou i místní mládenci a vydrhnou jim záda, také jim polijí hlavu vodou, poté, co se vydrbou. Následně se Horác i William navlečou do čistého prádla a přesouvají se do jídelny. Z ní naopak odchází poněkud rozpačitý kněz a pobuda. Greenwood a Hanson využijí čekání na kumpány a večeři k tomu, aby prošli dům, kluk ukáže svému společníkovi, kde bude bydlet, a také pracovnu svého otce, co teď bude jeho. Vlastně jejich, opraví se. „Máte to tady dobře zařízený,“ pochválí starší toho mladšího. „Máme … Do prdele, budu muset rychle nechat vyházet ty věci … po nich … Řeknu Sáře. Ať si to vezme, pro sebe a svoje děti …,“ objeví se dojetí ve tváři hocha, strašně moc věcí mu tady připomíná rodiče, sourozence. Hráč to nekomentuje, v něčem je lepší se nešťourat. Vrátí se zpátky do jídelny, kam už směřují dva muži v podvlékačkách, vypadají dost komicky a nejistě. Odkládají své zbraně a sedají si ke stolu. Nemusí dlouho čekat a Sára s mládenci jim naservírují večeři, k tomu jim dají džbánek vody, ale i láhev vína. Vyhládlí jsou dost, proto se rychle pustí do jídla. Během toho panuje stísněné ticho, ruší ho jen hodně hlasité mlaskání Parnella, další tři stolují přeci jen kultivovaněji. „Ukažte pánům, kde budou ubytovaný,“ obrátí se Hanson stroze k synům paní Toddové, „Já s panem Greenwoodem musíme ještě něco projednat.“ Nikdo jeho slova nezpochybní, proto je společnost rozpuštěná. Kluk vezme láhev vína, a bez dalšího kráčí do otcovy pracovny. Tam se oba posadí k menšímu stolku, do celkem pohodlných židlí, a hostitel nalije lahodný mok do dvou skleniček. Také přidá popelník, nicméně doutník odmítne. Předtím si vzal, jen aby vypadal více dospělý. Naopak přinese mapu a rozloží ji.
Greenwood poslouchá velmi pozorně, a chlapec ho seznamuje jak s jejich pozemky, tak se sousedy. Může o nich dost sdělit, není jich zase tolik, aby se dobře neznali. Ba právě naopak. „Wille, mluvíš vo nich dost hezky,“ podívá se pátravě hráč. „Vím na co narážíš, Horáci,“ přikývne kluk, „Ale vždycky jsem je považoval tak trochu za vyžírky. Otec jim ve všem vycházel vstříc … teda především s tou vodou. Ta je tady dost důležitá, tohle je docela suchej kraj, ale to asi víš … Stačí se podívat na ty kaktusy. Vlastně tady prší pořádně dvakrát do roka. Je to taková divná krajina. Hodně sucho, a pak krátký lijáky, ale mohutný, to je pak voda všude, někdy jsou i záplavy, nestačí se to vsáknout. Pak zase dlouho sucho, a taky dost vedro. Teď po zimě je tady voda, a je to vidět. Ale následně tu bude dost sucho, pořádně prší většinou zase až tak v červenci, srpnu. Je potřeba vodu nachytat, možná sis všimnul, kde ji máme …“ „Něco jsem si všimnul, ale určitě mi toho ukážeš víc zejtra.“ „Jasně. Už tě nudím?“ podívá se hoch pátravě. „Vůbec ne. Přesně navopak. Dost se v tom vyznáš, na svůj věk určitě.“ „Budeš mi to často připomínat?“ „Připomínat?“ „Myslím můj věk,“ upře svůj zrak na společníka Hanson, „Nejsem si jistej, jak moc mě bereš vážně. Někdy se mi zdá, že jo, ale někdy …“ „Wille, buď si jistej, že tě beru hodně vážně,“ říká Greenwood důrazně, „Co by tě mělo přesvědčit, je právě to, že sem tady. Ty se vracíš tam, kde to znáš, do života, kterej znáš. Ale já, já ho úplně měním. A víš proč?“ „Proč? Cítíš, že by z toho mohlo něco kápnout?“ hádá kluk. „To taky. Ale především, protože mě pobláznil jeden mladej muž, těma svejma nápadama. Kdybych v to nevěřil, Wille, nikdy bych tady nebyl.“ „A já asi taky ne, co?“ Na to hráč neodpoví, jen lehce pokrčí rameny. Pak ale rychle tohle téma opustí a začne pokládat doplňující otázky. Přitom mu nemůže uniknout, jak zaníceně jeho nezletilý společník odpovídá.
PLÁNY „Nelíbí se mi, Wille.“ Hanson zvedne zrak, ale jen na krátkou chvíli. Válí se v poduškách, a nad ním stojí Sára Toddová, a přestože klopí hlavu, čte v její tváři značné obavy. Kromě smutku, pochopitelně. Byla moc dobrá přítelkyně jeho matky, a určitě její smrt v noci oplakala. O tom svědčí její zarudlé oči. „Je to složitý,“ zaskuhrá kluk, pak mu zrak sklouzne k vyboulené pokrývce, pokusí se trochu pohnout tělem, aby jeho ranní erekce tak moc nebila do očí. „Nelíbí se mi, Wille,“ zopakuje nešťastná žena své výhrady. „Je to složitější.“ „Nelíbí se mi, Wille,“ řekne do třetice hospodyně, a hoch pochopí, že tudy cesta nevede. Takto na úrovni by mohli komunikovat donekonečna. „Paní Toddová, připravte mi snídani. Prosím,“ dodá úpěnlivě, a starostlivá Sára odchází, jistě však její obavy rozptýleny nejsou.
William se podívá na hodiny na stěně svého pokoje, je dost brzo, ale tady se tak vstává. Mnozí makají od nevidím do nevidím, a když je světlo, je třeba toho využít. Vše se po zimě probouzí, a práce je více než dost. Chlapec se oblékne, má tady na výběr. Měl svá privilegia, přeci jen byl vždy brán jako prvorozený a tím pádem budoucí dědic ranče. Bohužel však ta událost přišla příliš brzy, a ke všemu musel učinit velmi závažné rozhodnutí, díky kterému o polovinu majetku přišel. Nebo spíše polovinu majetku zachránil, a k tomu ještě takovou drobnost, svůj život? Někdy pochybuje, jak moc může Horácovi věřit. Ale zdá se mu chytrý a také ctižádostivý, dokud jejich partnerství bude pro oba stejně užitečné, neměl by nastat problém. Později … to ale už bude dospělý, ne v tak nevýhodné pozici, jako je teď. Zachvěje se. Jak je ten život o náhodách, a také o štěstí. Nebo neštěstí. On měl štěstí hned dvakrát, poprvé, když se na východě nenakazil, podruhé, když utekl hrobníkovi z lopaty. Dneska už jeho tělo mohli žrát červy, přeběhne mu při té představě mráz po zádech, a místo toho se teď těší na snídani. Dostal další šanci, sám neví proč, ale když už jí dostal, musí toho využít. Beze zbytku využít. Horác se mu pro jeho záměry jeví jako vhodný típek, ačkoli si o něm nedělá žádné iluze. Ale pokud oba zbohatnou, tak si může zpátky vykoupit tu polovinu ranče, o tu Horác jistě mít zájem nebude. A navíc, pokud vyjde, o čem přemýšlí, bude mít půdy víc, mnohem víc. A taky peněz. Bude váženým mužem, a kdoví, kam až to dotáhne. Třeba se nakonec přestěhuje na ten východ, postaví tam barák a … Je hezký snít, ale musí brzdit. Čeká ho moc práce, a Sára mu i naznačila, jak pro něj bude obtížné změnit poměry. I na svém ranči, natož směrem k sousedům, k lidem ve městě. Neví proč, ale cítí, že Horác má něco, co mnohým jiným chybí. Je chytrý a nemá zábrany. To je určitě dobrá kombinace proto, k čemu ho chce použít. Jen musí být obezřetný, aby se sám nestal tím, kdo bude jen využíván, k vzestupu svého společníka. Ale věří si, taky není hloupý. Zatím ho Horác potřebuje, a určitě ještě dost dlouho potřebovat bude. Dál nemá cenu myslet. Bude moc záležet na tom, co se jim z jejich záměrů podaří uskutečnit. O svých záměrech ovšem může mluvit jenom s jediným člověkem, a tím je Horác. Nikdo jiný by ho nepochopil, a místní určitě ne. Asi se budou dost divit. Určitě se budou hodně divit, až to tady vezme pořádně do ruky. Změní poměry. Otec byl dobrý, hodný, ale neměl tu potřebnou ctižádost. Tedy vybudoval toho dost, to zase ano, ale jen na místní poměry. On na něj naváže, ale úplně jinak. Posadí se ke stolu v jídelně, dost často se tady u snídaně scházejí i další, ale dnes tu nejsou. Asi všichni respektují jeho bolest a jeho přání, že chce být nějaký čas sám. Jenže stejně bude muset nakonec se všemi mluvit, setkat se s nimi, i s jejich pohledy. Snad budou rozumný a o těch tragických událostech nebudou mluvit. Ale určitě budou mít dost jiných otázek, a především na Horáce. To je hodně velká změna, poloviční majitel a poručník mladého pána, jak mu tady už nějaký čas všichni říkají. „Paní Toddová, posaďte se na chvíli,“ ukáže na židli, a hospodyně ho poslechne. Oba se snaží, aby se jejich pohledy setkaly co nejméně, „Paní Toddová, nechci moc mluvit o tom, co se stalo. Ale jedno vám řeknu. Otec dlužil panu Greenwoodovi dost velkou částku peněz. Proč, to není podstatné. Bylo to tolik, že bych to nikdy nedokázal splatit.“ „Nevěděla jsem … myslela jsem …,“ hlesne žena. „Paní Toddová, to není důležitý. Pan Greenwood mohl uplatnit svoje nároky, a já bych mohl o všechno přijít. Sám jsem navrhl tohle řešení a pan Greenwood byl tak
laskavý, že ho přijal. Budeme společníky a on bude mým poručníkem, dokud nebudu podle zákona dospělý. Nemusí se vám to líbit, paní Toddová, ale zachoval se ke mně laskavě,“ konstatuje hoch nahlas, a v duchu si říká, že hodně laskavě, když se ho rozhodl nezabíjet, ačkoli nemohl úplně tušit, jak se nakonec vůči němu zachová on. Ale Horác je hráč, a asi se rozhodl riskovat. I tahle vlastnost se mu na něm líbí. „Co to bude znamenat … pro nás …,“ ptá se tichým hlasem hospodyně. „Pro vás nic, všechno bude jako dřív. Mluvili jsme se soudcem, pane Bradleyem, připravuje smlouvy a slíbil na všechno dohlídnout. Máme stejný práva, a ani jeden z nás podle té dohody nemůže udělat nic, s čím by ten druhý nesouhlasil. Proto se nemusíte bát, pro vás a vaši rodinu se nic nezmění. To vám můžu slíbit.“ „Děkuji ti, Wille.“ „Vy mě děkovat nemusíte, paní Toddová, to naopak já vám. Vodmalička se o mě staráte, a když teď … Paní Toddová, nechci vo tom mluvit, ale moc mi chybí. Všichni mi moc chybí. Vy a vaše rodina … teď … Paní Toddová, promiňte, teď nemůžu. Vopravdu ne. Musí vám stačit, co jsem řekl,“ odvrátí hoch tvář, neboť v očích se mu třpytí slzy. Chce tu být považován za dospělého, pána, a tak se nehodí, aby brečel. I když ho vidí jen ta hodná žena. Musí být silný, jen tak může dokázat, co si umanul. „Nechám tě samotného, Wille,“ zvedne se hospodyně a opustí místnost. Kluk se mezitím pokusí zklidnit, ale místo toho se regulérně rozbrečí. Připomene si, jak tady sedávali, všichni společně. To už se nikdy nestane. Snad čas všechno obrousí, jak tvrdil Horác. Vyjde před budovu, až když utlumí své rozrušení, a snaží se tvářit, že je nad věcí. Což se sice lehce řekne, ale velmi obtížně plní. Na nádvoří již vše pulzuje svým stereotypním životem, každý moc dobře ví, jaké má povinnosti. Práce zde není lehká, nikdo si nijak zvláště vyskakovat nemůže, ale všichni mají útočiště, střechu nad hlavou, slušné jídlo a trochu peněz, za něž muži mohou občas vyrazit do města za zábavou a ženy si sem tam něco koupit na sebe, případně na své děti. Pochopitelně se zde dobře znají, ale i mezi zdejšími obyvateli panují určité rozdíly, největší směrem k rodině majitele, z níž zbyl jen mladý pán, a pak také k předákovi a správci. Ale i paní Toddová, jako hospodyně, kuchařka a bývalá dobrá přítelkyně paní usedlosti, má významné slovo. Nebo doposud měla, jak se poměry změní, nikdo netuší, což jim nedělá dobře na duši. Zvláště přítomnost naprosto neznámého poručníka mladého pána berou jako vážnou hrozbu. William se prochází, a všichni se mu klidí z cesty, maximálně ho uctivě pozdraví, pak odvracejí soucitný pohled a rychle spěchají jinam. Což klukovi vyhovuje, opravdu nemá chuť s nikým zapříst rozhovor. I když je mu jasné, že nakonec tomu neujde. Zajde do stájí, kde již napínají své svaly hned tři synové paní Sáry. Ta má se svým mužem, zdejším správcem, celkem sedm potomků, nejstaršímu bylo v lednu osmnáct a nejmladší dcerce je pět let. Čtyři kluci a tři holky, a všichni kypí zdravím. K potěše svým zploditelů. Hanson zná dobře čtyři z nich, pochopitelně ty nejstarší. Osmnáctiletého Jacoba, o rok mladšího Jeffa, dvanáctiletého Jasona, ti jsou nyní u koní, a také patnáctiletou Sáru. Ta se mu líbí, a on jí nejspíš taky, už si dovolili i pár intimností, osahávali se, líbali. Pochopitelně tajně, jinak by byl oheň na střeše v obou rodinách.
Ti tři bráchové jsou snad jeho kamarádi, ačkoli dva jsou starší a jeden naopak mladší. Ale dříve si spolu dost hráli, a k němu jako mladému pánovi si zase tolik nedovolili, ačkoli také pár ran schytal, když došlo ke sporu. Ale nikdy nežaloval, setřel si slzy a případně krev, a oni to snad ocenili. Teď jsou však na rozpacích, jasně, vůbec netuší, jak se k němu mají chovat, co říkat, a tak začnou ještě intenzivněji pracovat, jen kývnou na pozdrav. „Jacobe!“ houkne Hanson, a pak vyjde před stáje, jeden do rozhovoru mu bude stačit. Oslovený mladík rychle přiběhne, nervózně si mne ruce. „Wille,“ hlesne a zírá do země. „Jacobe, vo tom se bavit nebudeme,“ Jacob Todd junior řekne rázně mladistvý majitel, „Něco vod tebe potřebuju.“ „Jasně, Wille, cokoli budeš potřebovat …“ „Jacobe, připravte koně, pro mě, pana Greenwooda, to je ten, co sem včera přijel jako první. A taky pro Tobiáše, a toho mi sežeň a pošli ho za mnou,“ přikazuje William. „Jasně. Na kdy ty koně?“ „To nevím přesně, ale ať sou připravený. Taky zařiď, ať nám připraví tvoje matka něco k jídlu, vrátíme se asi až večer. A víš co? Taky nás doprovodíš. A vem si pušku, nikdy nevíš …“ „Rád, Wille,“ projeví spojenost mladík, jednak vypadne od namáhavé práce, a pak kvituje, že ho mladý pán vezme s sebou. Snad dobré znamení, do budoucnosti. Ačkoli vůbec netuší, jaká ta bude. Hanson nemá zájem rozhovor protahovat, a jeho starší kamarád očividně také ne. V téhle situaci mohou i nevinná slova ublížit, něco připomenout, a sirotek si asi musí vše odtrpět. Jen čas mu pomůže, říká si Jacob a spěchá nalézt předáka. Jednatřicetiletý Tobiáš Fulton přijde za chvíli, s mladičkým majitelem se setká před verandou hlavního domu, a chová se obdobně jako předtím Jeff Todd Todd. Mne si nervózně ruce a také jeho pohled směřuje do země. Je zde předákem, má zde i dvouletého syna, pětadvacetiletou manželku Margarethu, a v ní dalšího potomka, co brzo přijde na svět. On by si přál pochopitelně dalšího syna, ona holčičku. „Tobiáši, uděláme si takovou menší projížďku, po pozemcích. Nevím přesně kdy, tak asi za hodinu, dvě. Já, ty, pan Greenwood. Jo a taky s námi pojede Jacob. Tak abys mi někde nezmizel.“ „Jak si přeješ, Wille. Můžu ještě něco?“ zní z hlasu předáka nervozita. „Jo, ale ne vo tamtom.“
„Vo tamtom … No jasně, vo tamtom ne … Ačkoli … Wille, moc tomu nerozumím. Co ten chlap, ten Greenwood …“ „Je to můj poručník a společník, Tobiáši, tak ho tak ber. Určitě ti pozdějš řeknu víc, ale teď nemám moc chuť vo ničem mluvit …“ „Jistě, chápu. Je mi to moc líto … jasně, už mlčím. Wille, všechno bude připravený.“ Hanson nic víc neřekne a vrací se do budovy. Sám pak zajde vzbudit Horáce, zatímco ty další dva nechá dál snít. Pokud teda ještě spí, včera si šli lehnout dost brzo. „Byl bych radši, kdybysme jeli jen my dva, s předákem a jedním z místních,“ sdělí svoji představu kluk, zatímco jeho společník si pochutnává na snídani, donesené mu kuchařkou. Tobiáš Fulton „Není problém, aspoň se vychrápou,“ přikývne Greenwood, „Kdy chceš vyrazit?“ „Jak budeš hotovej,“ ukáže na jídlo hoch. „Moje šaty …,“ sklouzne zrak hráče na spodní prádlo. „Jistě, zařídím,“ vstane Hanson. Za půl hodiny už nasedají na koně, aby vyrazili do krajiny, co může být považována snad za krásnou, zajímavou, ale určitě drsnou. Pozemky obsahují vše, s výjimkou pouště, té pravé, která se v Arizoně také nachází. Ale některá místa k ní nemají daleko. Naopak na jiných je možné spatřit borové lesy, kusy skal téměř prosté vegetace, kaktusy, křoviska, traviny. To vše se po zimě probouzí k životu, a i dnes obloha prognózuje krásný slunný den. Vepředu jede hoch a jeho společník, za nimi s menším odstupem předák a Jacob. Mnoho se nemluví, a pokud ano, tak ve zmíněných dvojicích. „Horáci, včera sem nemohl dlouho usnout,“ prohodí William, „Dost jsem vo všem přemejšlel. Chtěl bych spustit všechno co nejdřív. Jakej je tvůj názor?“ podívá se trochu nejistě. „Vo čem teď přesně mluvíš?“ „Myslel jsem … chtěl bych … ale dám na tvou radu, případně.“ „Wille, tak se vymáčkni,“ řekne Greenwood, „Já ti hlavu neutrhnu. Nejvejš ti řeknu, že to považuju za blbost. Jak víš, tak sem hráč, a to má něco do sebe. Umím riskovat, ale taky bejt trpělivej. A především musím tajit, co mám v ruce.“ „Teď ti možná úplně nerozumím,“ přizná se chlapec. „Jen se ti snažím naznačit, že je třeba postupovat tak, aby všichni dopředu nevěděli, co chceš udělat. Tak to má větší efekt, než když se na to můžou připravit. A navopak, ty bys měl bejt připravenej na dva, tři tahy dopředu. Hraješ šachy? Víš, co je to za hru?“ „Jasně, to vím, s bráškou …,“ zlomí se klukovi hlas. „Tohle sem ti připomínat nechtěl. Ale něco v tom smyslu. Přemejšlet dopředu a mít nachystaný potřebný zázemí. Pro útok, pro další krok. Ale neřekls mi, cos v noci vymyslel.“ „Zdám se ti jako blázen?“ „Wille, jak to můžu hodnotit, když nevím, co chceš dělat?“
„Dobře … Myslel sem … Prostě mě napadlo, že by James mohl co nejdřív vyrazit a sehnat pár chlapů, vostřejších chlapů, co se jim dá věřit. Taky, aby zase tak moc nestáli. George by mohl támhle s Jacobem sjet do města, a přivézt sem toho inženýra, jak sem vo něm mluvil. Než se nám někde vypaří. Mohli bysme ho vyslechnout, než pojedeme do města, za soudcem, pro ty listiny. No a až tam budeme, v tom městě, mohli bysme zajít za tím bankéřem, a promluvit si s ním, pokud teda bysme chtěli do tý těžby jít,“ sděluje své návrhy chlapec. „To je všechno?“ „Ne tak úplně. Doufám, že se James brzo vrátí, s pár chlapama. Chtěl bych pak pozvat ty další z vokolí a navrhnout jim tu smlouvu, vo tý vodě. Už brzo to bude potřeba, jaro je tady, rozumíš.“ „Rozumím. Wille, tak pár věcí. Nemám nic proti tomu si poslechnout toho inženýra. Ovšem než budu souhlasit s tím, vrážet prachy do nějaký těžby, musím mít potvrzený, že to bude mít smysl. Ne jen jedním chlapem, co může bejt dobrej, jak tvrdíš, ale taky se může mejlit, a co by to znamenalo, vo tom jsme taky mluvili. S bankéřem se seznámit můžeme, ale určitě mu nevykládej vo svejch nápadech. Nemusí vědět všechno. Dokonce si myslím, že bysme se v tomhle měli na něčem jasně dohodnout.“ „Jasně dohodnout?“ pohlédne Hanson na hráče. „Jasně dohodnout. Wille, neberu ti nadšení a taky dobrý nápady. Ale nemáš zkušenosti z jednání s lidma. Je dobrý, když věděj jen to, co vědět musej. Jinak by je mohlo napadnout tě podrazit, nebo toho třeba využít pro sebe. Nebo proti tobě, aby ti v něčem zabránili. Tak chci dohodu, že ty jednání povedu já. Svým i tvým jménem.“ „Nechceš mě z toho vyšachovat, že ne?“ podívá se kluk pátravě. „Copak by to šlo? Podle tý dohody?“ zavrtí hlavou Greenwood, „Já jen chci, abys ty věci, ty svoje nápady, říkal jenom mně. Nikomu jinýmu. Ani z místních, ale ani nikomu z dalších lidí. My dva se dohodneme, a já pak budu jednat za voba. Podle toho, jak se dohodneme. Máš s tím nějakej problém?“ „Ne, asi ne … Zní to rozumně. Vlastně si to taky tak nějak představuju. Pošleš mě přitom za dveře?“ „Za dveře?“ zasměje se muž použitému obratu, „Ale ne, budeme u toho voba. Ale já budu mluvit a ty budeš mlčet. Něco řekneš, jen když tě vyzvu.“ „Fakt poručník,“ zatváří se trochu kysele kluk. „Víš, Wille, když chceš bejt dobrej, a nejen jako hráč, tak potřebuješ, aby na tobě druhej nic moc nepoznal. A navopak, abys ty mohl číst v tom druhým. Věř mi, tohle umím. Léta zkušeností. Dá se hodně poznat, podle chování, výrazu, vočí. Lidi vo sobě hodně řeknou, a přitom nemusej ani kváknout. A zase přesně navopak. I ty toho vo sobě můžeš hodně prozradit. Jaký máš úmysly, jak moc ti na něčem záleží. Což není dobře. Dáváš tak výhodu těm druhejm.“ „Takhle to myslíš?“ podívá se uznale kluk na muže. „Pokud máme bejt společníky, a budou v tom naše společný prachy, tak tohle považuju za důležitý. I když seš teď dost smutnej, tak já na tobě hned poznám, jak moc ti na něčem záleží, jaký z tebe jde nadšení. To není dobrý. Pro naši společnou budoucnost. Chápeš, vo čem mluvím?“ „Snad jo. To jsem fakt tak dobře čitelnej?“ „Víc, než si dovedeš představit,“ usměje se lehce Greenwood, „Už když sme se bavili cestou, poznal jsem, že to myslíš vážně, a že mě nechceš jen podrazit. Že vo všem tom nevykládáš jen proto, aby sis zachránil život. Že tomu věříš. Ačkoli sem úplnou jistotu neměl, byl sem si dost jistej.“
„To mi tehdy pomohlo, ne?“ „Tehdy jo, ale teď by to bylo na škodu. Ty lidi, co s nima budeme jednat, ty budou takový, jakej chceš bejt jednou ty. Když sou úspěšný, ani jiný bejt nemůžou. Dravci. Taky vypočítavý. Taky přemejšlej několik tahů dopředu.“ „Tohle ty umíš.“ „Jo, vo tomhle něco vím. Taky se to naučíš, umět se přetvařovat. Nedávat najevo nadšení. Mluvit vo něčem, jako by ti na tom zase tak moc nezáleželo. Neprozradit tomu druhýmu víc, než je nutný a potřebný. Anebo bejt přesvědčivej, i když si sám nejseš úplně jistej, jak to třeba dopadne. Proto chci, abych mluvil a jednal já, a tys mlčel. Nasadíš smutnou tvář, a budeš mluvit co nejmíň.“ „Když mi to takhle vysvětluješ, tak to chápu,“ přikývne kluk, „Asi se musím hodně učit, co?“ „Hodně, Wille. Ale pokud budeme těma společníkama, tak se toho hodně naučíš. Něco v tobě je, to poznám. Jen musíš bejt trpělivej a nějakej čas se držet zpátky. Bez vobav můžeš mluvit, jen když budeme my dva sami a nikdo další nás nemůže slyšet.“ „Budeš mě teda učit?“ „Co myslíš?“ „Co myslím?“ upře svůj zrak hoch na společníka, „Sice do tebe nevidím, Horáci … Ale myslím si, že ti na mně zase tak moc nezáleží. Ale záleží ti na sobě. Takže když to bude ku prospěchu tobě, abych něco neposral … Hodláš mě využít, abys měl co největší zisk.“ „V tom se nelišíme, Wille, ty zase chceš využít moje schopnosti. Moje zkušenosti. Chceš, abych ti pomohl uskutečnit tvoje sny, pomohl ti nahoru. K penězům, k postavení.“ „A co bude pak?“ „Co bude pak? Co chceš slyšet? Taky de vo to, co míníš tím pak.“ „No, jak dlouho to bude pro voba výhodný, asi tak.“ „To bude záležet, jak budeme úspěšný. Můžeme voba vydělat, a pak si jít každej svou cestou. Ale Wille, teď nemluvíme vo měsících, a ani vo dvou, třech letech. Bude to trvat dýl, proto sem mluvil vo trpělivosti. Pokud nám to vyjde, a něčeho dosáhneme, pak si můžeme sednout a říct si, jak dál. Co vlastně chceme dál.“ „Vidím to podobně,“ přikývne spokojeně kluk, pak se zamyslí, „Ačkoli teď nevím, jestli to říkáš, protože si poznal, že to chci slyšet, nebo protože to tak myslíš dovopravdy.“ „Mám ti vodpovídat?“ „A mělo by to smysl, když já nepoznám, jestli mi lžeš nebo mluvíš pravdu?“ „Pálí ti to,“ zasměje se Greenwood, „Tak mi radši řekni, co přesně chceš probrat s tím inženýrem,“ lehce se pootočí, ale ti dva za nimi udržují odstup, a navíc se taky mezi sebou baví. Možná ani oni nestojí o to, aby jejich slova dolehla k vedoucí dvojici. Den plyne pomalu a všichni čtyři se začas koupou ve vlastním potu. Předák ukáže stádo dobytka za provizorním dřevěným oplocením, hlídaného třemi muži s puškami. Tam si udělají pauzu, něco pojí, napojí se. Následně se přesunou k místu, kudy protéká místní potok, po zimě slušně naplněný, a kde se vytvořil přírodní rezervoár vody. Ten uměle ještě o něco rozšířili, aby zabíral větší plochu a byl k němu výhodnější přístup. „Tohle všechno tady je tvoje?“ zeptá se hráč a zkoumá pohledem terén.
„Jo, otec tady byl první, tohle zabral pro sebe. Až pak přišli ty další. Proto máme tu vodu, i ten potok, nebo říčku, záleží, jak moc je sucho. Už jsme to rozšířili, ale šlo by to ještě víc vyhloubit a rozšířit, aby se tu udrželo víc vody.“ „To určitě,“ přikývne Greenwood. Chvíli se baví společníci spolu, pak Horác osloví předáka a začne od něho vyzvídat. Ten mu odpovídá uctivě, ale je patrná nedůvěra. Naopak hráčova tvář je kamenná, nelze z ní nic vyčíst. „Sem rád, žes mě vzal s sebou,“ podává mladý Todd čutoru mladistvému majiteli. „Pořád sme přece přátelé, Jacobe. Jen mám teď tu zodpovědnost. Za ranč, za vás všechny,“ odpovídá Hanson nejistě, naštěstí mluví tak, že si nepohlížejí do tváří. „Já vím, Wille. Je těžký vo tom nemluvit … rád bych ti pomoh, Wille …“ „Teď mi nejvíc pomůžeš tím, že vo tom nebudeme mluvit,“ řekne později narozený mladík, „No tak, Jacobe, tak se zeptej. Vím, že se chceš zeptat,“ dodá nervózně. „Wille, kdo je ten chlap? Vypadá jak falešnej hráč,“ ztiší hlas Todd. „Jacobe, je to můj společník. Patří mu půlka ranče. Tak to tak musíš brát.“ „To sem slyšel … ale kdo bude rozhodovat, když von je dospělej a ty …“ „Máme stejný práva. Musíme se dohodnout. Tak to je.“ „To se tak říká … ale von je dospělej …,“ tváří se nešťastně Todd. „Jacobe, ujišťuju tě, že tady budu mít slovo. Nevím, vo co tobě právě de, ale …“ „Vážně budeš moc vo něčem rozhodovat?“ „Jo, tím si buď jistej.“ „A vo čem?“ „Jacobe, tak se vymáčkni, hrome. Chceš snad něco?“ podívá se skoro až nevraživě Hanson, pak rychle odvrátí tvář. „Já jen … myslel sem … s Jeffem sme mysleli … Mně už je vosumnáct, a jemu sedmumnáct … už bysme nemuseli bejt jen na ranči, ne?“ „Copak ste pořád na ranči? Když je potřeba, tak taky děláte něco jinýho, ne?“ „No jo, ale jen když je potřeba … Wille, umíme to s koňma, s lasem, a i s puškou, když by bylo třeba. Mohli bysme bejt třeba častějš u stád. To sme mysleli …“ „Jacobe, budu na to myslet. Ale teď je moc brzo … Taky, co by na to řekla tvoje matka a otec. No uvidíme, co se dá dělat,“ je na rozpacích Hanson, nemůže kamarádovi nic říkat o svých záměrech, a už vůbec ne o tom, jak moc chce poměry na ranči změnit. Konec konců, pokud budou Jacob a Jeff rozumní, určitě je půjde využít. I když teď přesně neví na co. „Tak jo,“ pochopí Todd, že víc z mladšího vrstevníka nevytáhne. „No, možná pro tebe budu mít brzo jeden úkol,“ pokusí se ukázat vstřícnou tvář mladičký majitel, „Možná bude potřeba zajet do města a někoho přivést. Tak tam pošlu tebe, s drožkou. Co říkáš?“ „Do města?“ zableskne se v očích mladíka, „No jasně, rád tam zajedu. Kdy?“ „Jacobe, uvidíme. Je toho teď hodně …“ „Nechci tě naštvat …“ „Já se přece nezlobím. Jen je toho na mě moc. Proč, to ti určitě nemusím vykládat,“ vrátí Hanson čutoru s vodou, pak se posadí, dává tím najevo, že v rozhovoru nechce pokračovat, a Todd jeho přání respektuje. Na ranč se vrátí až se soumrakem, a to zdaleka nestačili vidět všechno. Woodroof a Parnell tentokráte večeří ve velké jídelně s ostatními přítomnými, naopak William a Horác dostanou jídlo do pracovny, tím mají soukromí.
„Tak co?“ vyhrkne nakonec hoch, už nevydrží mlčet. „Zajímavý,“ odvětí Geenwood chladně. „Zajímavý,“ objeví se ve výrazu kluka zklamání, „Bude se teda něco dít, anebo ne?“ „Není důvod, proč tvůj nápad neuskutečnit. Pošli někoho pro toho důlního vodborníka, a já pošlu Jima s Georgem hledat vhodný chlapy.“ „Výborně,“ ožije hoch, „Co ta nádrž?“ „Prohlídnul sem si to, dost pozorně. Asi by to šlo rozšířit. Díval sem se ale taky, jak to případně voplotit, a taky, vodkud by se to dalo střežit, aby tam nelez nikdo, kdo nemá. Je ti ale doufám jasný, co to bude znamenat. Nasereme všechny kolem. Pokud de vo mě, tak mně to nevadí. Ale vy tu máte nějaký vztahy, a nemusí se to líbit ani těm, co sou tady. Možná tam maj známý, přátele. Proto sem se i ptal, jak moc se jim dá věřit. Může to bejt vostrý.“ „Horáci, já necouvnu. Ta voda patří nám, a když ji chce někdo jinej využívat, tak přece máme právo za to něco chtít, ne?“ „Je na našem pozemku. Ale je tu nějaký zvykový právo. Teda po právní stránce to můžeme udělat, chtít platit za přístup k vodě, nebo to i zakázat. Ale pokud těm dalším půjde vo holý přežití, tak nemůžeš vědět, kam až budou vochotný zajít. Je ti tohle doufám jasný. Můžou proti tobě nakonec bejt nejen voni, ale i mnohý vodsuď.“ „Horáci, už sem řekl, že v tomhle budu tvrdej. Nakonec nám přece de vo to, aby to ty vokolo nezvládli. Minimálně některý. Podle všeho je i na jejich pozemcích ta hornina, co by ji chtěl ten inženýr těžit. Jak vo tom říkal otci, ale ten ho vyhodil.“ „Možná k tomu měl důvod,“ podívá se pátravě Greenwood. „Spíš ne, šlo mu vo princip. Otec měl jinej přístup k půdě, nechtěl se v ní vrtat, chtěl jí využívat jinak.“ „Možná. Wille, hlavně vo tomhle s nikým z těch sousedů nemluv. Pochopil sem tvůj záměr, chceš je vydírat vodou, aby to nakonec zabalili a tobě to prodali. Nebo teda nám. Což se může táhnout, a taky na to napřed musíme mít.“ „Můžeme vydělat na tý těžbě, něco na dobytku, a pak, když voni nebudou mít peníze, nebudou si moct říkat moc velkou cenu, ne?“ znejistí hoch. „Tak to teď nevím, nedokážu vůbec vodhadnout, jestli se můžou udržet anebo ne. Taky, jakou budou mít podporu, třeba ve městě, a jakou my. Musíme si dávat velkej pozor, aby bylo všechno podle zákona, a ten sme měli na naší straně. Teď se na tebe možná dívaj dobře, ale pokud těm sousedům vodepřeš přístup k vodě, nezmění se to? A co když se kolem toho něco semele? Na čí straně budou?“ „Asi to bude složitější, než sem si myslel,“ objeví se chmury v už tak zdeptané tváři chlapce. „Bude to těžký a nebude to ze dne na den. Asi máme dobrý výchozí podmínky, ale musíme bejt vopatrný. Taky si vytvořit vhodný zázemí.“ „Nikdo z těch dalších na tom není tak, jako my,“ zamýšlí se chlapec, „Sou na tom mnohem hůř, a taky sou menší. Nakonec by třeba nemuseli vodcházet, jen by nám to mohli prodat a zůstat tam, pracovat pro nás, ne?“ „Wille, neumím ti vodpovědět. Zatím se v tom nevyznám. Hlavně vo ničem s nikým nemluv, dokud se nerozhodneme.“ „Nějak ale peníze vydělat musíme. Nebo snad víš, jak by se daly vydělat i jinak?“ „Jinak?“ zůstane tvář Greenwooda kamenná, „Jak už sem ti řekl, teď nevím skoro nic. Musím se seznámit s poměry tady, ve městě. Se soudcem, starostou, nejlépe i šerifem, taky s tím bankéřem, a možná dalšíma, co maj ve městě vliv. Ty k nám ale
nakonec nemusej bejt tak přátelský, jak se ti teď zdá, když v nás vycejtěj konkurenci. Ale jo, asi se dá udělat dost, ale bude to sec sakra těžká práce,“ dodá. Dovečeří, pak se ještě chvíli baví, nakonec hráč požádá, aby mohl využít kancelář a promluvit si s Woodroofem. Naopak Hanson dostane za úkol zajistit přivezení důlního inženýra, a pokud možno nenápadně. Nemusí všichni ve městě vědět, že ho sem tahají. Hoch přikývne a jde shánět Jacoba, a taky předáka, aby s Toddem někoho poslal, naopak Horác si nechá přivést falešného kněze. Ten je více než rozpačitý, vůbec nerozumí svému postavení, a moc nechápe, oč se zde hraje. Svou rozladěnost vyjádří jak slovy, tak svým výrazem. „Jime, zdám se ti jako někdo, kdo neví, co dělá? Kdo to nemá promyšlený?“ hovoří polohlasně Greenwood, nemá zájem, aby rozhovor někdo další vyslechl, a nemůže vědět, zda někdo nešpicluje za dveřmi. „To ne, většinou to máš dobře promyšlený … já jen … všechno mi to přijde naprosto nesmyslný. Taková změna … a ten fracek,“ přejde do šepotu kněz, „Co ten si vo sobě myslí, to je hrůza. Na co si hraje. Pitomec jeden.“ „Jime, zkus myslet hlavou,“ podívá se přísně hráč, „Copak nevidíš tu příležitost? Měl sem hovno, a najednou mi patří půlka tohohle ranče. Jak velký sou ty pozemky, to už sis snad všimnul, ne? Ale to je jen základ, ze kterýho můžeme vyjít.“ „Nevím … všechno mi to přijde ujetý. Ty a rančer. Budeš pěstovat dobytek. Tos to teda dopracoval,“ ušklíbne se Woodroof. „Jime, nejde jen vo ten posranej dobytek. Zkus se zamyslet. Jak daleko je to k mexický hranici? Co? Nenapadá tě něco?“ „Ty myslíš …,“ zpozorní kněz. „Já na rozdíl vod tebe myslím. Ale to je jen jedna z věcí, co mě tady napadá. Můžeme si tady udělat základnu, legální, a co budeme dělat, jak vydělávat peníze …“ „Takže ty úchylný nápady toho kluka …“ „Úchylný? Ten fracek je arogantní, to jo. Taky namyšlenej až na půdu. Ale není hlupák. Jen poněkud naivní. Vod toho tu sem ale já. Docela mě s tou myšlenkou vybudovat tu impérium nadchnul.“ „Impérium?“ zarazí se Woodroof. „Impérium … neslyšels to slovo?“ „Nejsem úplnej blbec, Horáci. Vím, čemu se říká impérium. Ale nikdy sem neslyšel vo někom, kdo by měl impérium z dobytka …“ „Ani v tomhle nemáš úplnou pravdu, i když ten dobytek … určitě znám mnohem lepší místa, kdybych ho chtěl budovat na těch nebohejch krávách,“ zasměje se potichu hráč, „Myslím tím podnebí, vodu, výživný pastviny. Ale i tady chtěj žrát … Nejde jen vo ty zasraný krávy. De vo mnohem víc. Nebudu ti teď říkat všechno, v tomhle mi musíš věřit.“ „Sem tu jak pátý kolo u vozu …“ „Taky tu vod zejtřka nebudeš,“ odvětí Greenwood, přejde překvapený výraz kumpána a pokračuje, „Vezmeš George a vyrazíte. Budeš mít dva úkoly. Tím prvním bude sehnat čtyři až pět chlapů, co to uměj se zbraněma, ale který nám nepřerostou přes hlavu. Nebo jednoho, kterej zvládne ty další tři, čtyři svý lidi. To už nechám na tobě, však se vyznáš. No a ten druhej úkol bude se porozhlídnout po někom, kdo se vyzná na hranicích.“ „Chceš tady udělat bandu, co …,“ ještě víc ztiší hlas kněz.
„Ještě nevím, co všechno uděláme. Ale potřebuju tady určitý zázemí, na který se můžu spolehnout. Těm místním nevěřím, nevím, co vod nich můžu čekat. A když mi teď půlka toho patří, tak …,“ objeví se letmý úsměv na tváři hráče. „Jenže máš tu posranou dohodu, že se musíš vždycky dohodnout s tím frackem, co bych ho nejradši utopil …“ „Jime, myslíš si, že nezvládnu čtrnáctiletýho kluka?“ „Jak se ho chceš zbavit?“ už úplně šeptá Woodroof. „Zbavit? Proč zbavit, proboha,“ zavrtí Greenwood hlavou nad dlouhým vedení svého kumpána, „Postarám se, aby mi zobal z ruky. Nechápeš? Vážně? Dyť ten kluk má hned dvojnásobnej význam. Jednak mi votevře dveře k místní smetánce, myslím v Tucsonu, a za druhý, bude můj štít. Vždyť já vlastně jen dělám to, co von chce, ne? No a já se pak postarám, aby chtěl to, co chci já.“ „Jen abys nenarazil. Je to strašně namyšlenej parchant.“ „Nejen namyšlenej, ale taky strašně ctižádostivej. Tím líp se mi ho ale bude vovládat. Ať si hraje na pána, ať nosí frňák nahoru, ať si myslí, že to tady řídí. Ale kdo myslíš, že to bude řídit ve skutečnosti? Máš to jako s nějakým mladým princem, nebo králem. Navenek je von ten hlavní, ale ve skutečnosti vládne ten, kdo vovládá to nebohý jehně. A stejně tak to bude tady,“ šeptá hráč, nicméně jeho vyjádření i tak zní přesvědčivě.
ODBORNÍK Uplynou další dva dny, během kterých se snaží William vzpamatovat a Horác seznámit s místními poměry. Kluk se pokusí odstranit ze svého okolí některé předměty, které mu nejvíce připomínají jeho blízké, naopak hráč projeví snahu vetřít se do přízně místních. Nenásilně, chová se zdrženlivě, skoro až pokorně. Dává jednoznačně najevo, jak respektuje zaběhlé pořádky, jak moc dá na slova svého mladistvého společníka. Snaží se vytvořit dojem jeho ochránce, pomocníka. Další ze dnů se pomalu schyluje k závěru, a Hanson netrpělivě vyčkává příjezdu svého kamaráda Jacoba, který má přivézt důlního inženýra. Je nervózní, hodně často hovoří s Greenwoodem a snaží se pochytit co nejvíce. Začíná si už uvědomovat, že mnohé jeho záměry nebudou tak snadné, jak si doposud myslel. Ba právě naopak, hráč ho upozorní na Sára Toddová dcera hodně úskalí s tím spojených. „Wille,“ uslyší hlas za sebou a projede jím zachvění, ten hlas zná moc dobře. Dříve se v její společnosti cítil báječně, ale dnes … Vlastně spolu ještě od návratu pořádně nemluvili, jen se sem tam pozdravili. Nutně vzpomíná, jak chutnal její polibek, a jaké vzrušení se ho zmocňovalo, když se dotýkal jejího pevného těla. To mu ale už přijde tak strašně dávno …
„Sáro,“ vydechne, otáčí se pomalu, ale nevydrží delší pohled do jejích pomněnkových očí. „Pokud mě nechceš vidět …,“ je hodně rozpačitá nejstarší dcera paní Toddové. „Tak to není, Sáro,“ mluví on do země, „Jen se cejtím příšerně. Pořád s tím bojuju. Není to pro mě lehký, vůbec ne …“ „Já vím, ráda bych … možná bude lepší, když půjdu …“ „Možná … nevím … Sáro, počkej,“ zastaví ji on, „Nechci bejt hrubej, nebo nepříjemnej. Víš dobře, že tě mám rád …“ „Máš mě rád …,“ ztiší ona hlas, a podívá se na něj tak, že každému slušnějšímu pozorovateli musí být jasný, jaký vztah má k chlapci. „Právě proto, Sáro, právě proto je pro mě těžký s tebou mluvit.“ „Víš, Wille, možná není úplně nejlepší se uzavírat do sebe. Všechno v sobě dusit. To není z mojí hlavy, slyšela sem, jak se vo tom baví matka s otcem. Možná je prej někdy Robert Bennet lepší si vo všem s někým popovídat. A taky se vybrečet, ne to v sobě dusit,“ hovoří ona tichým hlasem, ve kterým dost rezonuje nejistota. „Nebrečím, sem chlap,“ odpoví on rozhodně, ačkoli právě teď má slzy na krajíčku, jako ostatně často. „I chlapy někdy brečej …“ „To taky říkala matka?“ zeptá se on nervózně, a přitom pořád upírá zrak do země. „Sama sem to viděla … Wille, jen sem ti chtěla říct, kdyby sis chtěl popovídat, vo čemkoli, tak sem tady pro tebe,“ zní její hlas něžně. „Já vím, Sáro. Určitě si popovídáme. Pozdějš,“ mluví on hodně potichu, pak se uvnitř zaraduje, spatří totiž drožku kočírovanou jejím bratrem, s jedním pasažérem, a doprovázenou honákem na koni, pro něj dost dobrý důvod, proč trapný rozhovor přerušit, „Sáro, budu muset teď něco zařídit. Ale určitě si brzo promluvíme, slibuju.“ „Tak dobře, Wille,“ hlesne ona a vrací se do budovy, zatímco chlapec popojde směrem k bráně, do které už brzo vjede očekávaný host. Robert Bennet je vystudovaný důlní inženýr z Anglie, a ve svých dvaačtyřiceti letech toho už má hodně za sebou, jak v rodné krajině, tak ve Státech, ale i v Mexiku. Greenwood pozorně poslouchá jeho představení, byť navenek působí nezúčastněným dojmem, Hanson na hosta hledí s patrným obdivem. Všichni tři se nacházejí v pracovně u stolku, host dostal vodu na občerstvení, jinak nic. „Doslechl jsem se, co se tady stalo, a také, že se v tomhle domě o tom nemá mluvit,“ řekne Bennet na závěr svého monologu, „Budu to respektovat,“ slibuje, „Jen mi není úplně jasné, co se vlastně po mně žádá,“ podívá se tázavě na oba spolusedící, z výrazu jednoho nevyčte nic, u druhého cítí vstřícnost. Ale celkově tápe dál, netuší, proč ho sem tahali takovou dálku. Důvod ale určitě musí mít, snad mu ho řeknou. „Vážený pane,“ hovoří Horác chladně, odměřeně, „svým způsobem zde zastupuji zájmy zde přítomného mladého pána. Jsem ustanovený jeho poručníkem, zatím jen z ústní dohody s panem soudcem, brzy však bude vše potvrzené i potřebnými listinami. Pan William se mi o vás zmínil, a projevil zájem navázat s vámi spolupráci. Proto se rozhodl vás sem pozvat.“
„Spolupráci?“ ožije Robert a podívá se vděčně na kluka, ten však jen přikývne, dodržuje pokyn, že mluvit bude jeho starší společník. „Bude záležet na vás, pane,“ zchladí nadšení hosta hráč, „Musíme posoudit, nakolik mohou být vaše služby užitečné, nakolik jste skutečným odborníkem, za kterého se vydáváte.“ „Vydávám? Vážený pane, nemám důvod si cokoli vymýšlet,“ zamračí se Bennet, „Taky já mám listiny, které moje slova potvrzují.“ „Jsem velmi opatrný, pane,“ zachová kamenný výraz Greenwood, „Než budu souhlasit s naší spoluprací, musím mít jistotu. Cítím zodpovědnost nejen za sebe, za svoje peníze, ale především tady za Willa. Proto si musím být jistý, než mu dám doporučení, jestli s vámi spolupracovat nebo jestli hledat někoho jiného. Není to nic osobního, pane, vždyť vás vůbec neznám. Ale právě proto takto jednám. Vždycky se mi takový postup osvědčil.“ „Tomu rozumím,“ tváří se kysele host, „Ale už nerozumím tomu, co po mně vlastně chcete. Trmácím se sem dost dlouhou cestu,“ dodá s neskrývanou výčitkou, přeci jen je přijetí hodně nevstřícné, snad až dokonce nezdvořilé. Ale mluvčí místní dvojice v něm vzbuzuje respekt, jeho chladné oči pak i mírné obavy. Asi bude hodně ostrý, drsný. Kdoví, co je vůbec zač. „Budu k vám upřímný, pane,“ lže Horác, protože upřímný k Robertovi být rozhodně nemíní, „Váš životopis je velmi zajímavý, a svým způsobem i působivý. Ovšem napadá mě hned jedna zásadní otázka, proč se odborník vašich kvalit nachází tady, a podle toho, co vím od svého společníka, tak bez významnější práce. Minimálně ve svém oboru,“ znějí slova hodně stroze. Kluk se podívá uznale na svého partnera, takhle o tom nepřemýšlel. No jasně, co tady dělá, když je tak dobrej … Jas v očích hocha pohasne. „Za vším jsou osobní důvody,“ odpoví neurčitě inženýr. „Asi chápete, že mi tohle vaše vyjádření nebude stačit,“ přímo čiší chlad ze slov Greenwooda, „Taky už mám ledasco za sebou, a setkal jsem se s mnoha lidmi, kteří o sobě mnohé tvrdili, ovšem skutečnost byla podstatně jiná. Můj společník přišel s návrhem vás využít, nabídnout vám práci, která by vám mohla dost vynést. Mojí povinností je dohlédnout, aby nenaletěl.“ „Nabídnout práci? Která dost vynese?“ podívá se pátravě host na chlapce, ale ten mlčí jak zařezaný, a dle všeho se i jeho výraz změnil, už není tak vstřícný jako na začátku. „Možná, pokud své profesi skutečně rozumíte. Pokud vaše slova nejsou planá, a není za nimi jen snaha vytáhnout ze zdejších lidí peníze. Kdoví, proč jste se ocitl v tomhle Bohem zapomenutým koutě světa,“ znějí slova hráče jako prásknutí bičem. „Vaše vyjádření bych mohl považovat za urážku,“ ještě více se zakaboní tvář Benneta. „Považujte je, za co chcete, pane,“ nezná Horác slitování, „Jak jsem řekl, není to vůbec osobní, jen obchod. A než udělám obchod, musím vědět, že má druhá strana skutečně co nabídnout. Nic víc, ale taky nic míň.“ „To chápu,“ říká neochotně inženýr, „No dobrá. Je v tom rodina. Nebo spíš byla. Kvůli ní jsem zmizel. Nemusíte mi věřit, to taky chápu. Hledal jsem … Prostě jsem se rozhodl začít znovu. Na západě. Vidím tady příležitosti, jenže zatím jsem nenarazil na ty správný lidi. Tak tady tak nějak příštipkařím, a svoje znalosti a odbornost využívám jen okrajově. Pomáhám stavět, ale většinou nic moc. Čekám na svou příležitost, pane.
Pokud by mohla být ve spojitosti s váma, tak mi nebude vadit ani vaše drsnější chování. Když nechcete vidět ty papíry, tak vás můžu přesvědčit jen svou prací.“ „Wille, chceš se na něco zeptat?“ podívá se Greenwood významně na svého mladistvého společníka. „Nevím … pokračuj v jednání ty, Horáci,“ zavrtí hlavou hoch, a v jeho hlase zaznívá skepse, začíná o hostu pochybovat. Možná měl otec lepší odhad, když ho vypakoval i s jeho návrhy. Možná ani žádná vzácná ložiska nejsou, a všechno to byl jen trik, jak z nich vytahat peníze. Možná se jeho plány změní jen v klukovské sny … Nakonec bude možná rád, když horko těžko udrží tenhle ranč nad vodou. „Dobře, Wille. Pane, jak mi můj společník řekl, mluvil jste s jeho otcem o jistých návrzích. Ty mého společníka zaujaly mnohem více, než jeho otce. Zkuste nám o tom něco říct. A pane, mluvte tak, abysme vám rozuměli. Nás odbornými termíny rozhodně neohromíte,“ čiší stále odstup z jednání hráče, nicméně milostivě dává hostu příležitost, aby se je pokusil přesvědčit. „Návrhy …,“ podívá se trochu překvapeně Robert, „Myslel jsem … myslel jsem, že chcete jen něco stavět … vy uvažujete …“ „Můj společník uvažuje, pane. Já jen chci posoudit, zda mu takový postup doporučit, anebo ho před ním varovat.“ „Chápu … No ale to dost mění situaci …,“ ožívá jednoznačně Bennet, „Považoval jsem to už jednou provždy za zamítnutý …“ „Bohužel pro mého společníka se dost změnilo, jak jste jistě slyšel. On musí teď činit důležitá rozhodnutí, a já jsem tady, abych mu pomáhal, podporoval ho. Nebo ho chránil, pokud by nebyl schopen odhalit velikost rizik.“ „Tomu rozumím, tomu rozumím,“ objevují se ohýnky v očích inženýra, „Pak ale taky plně chápu vaše předchozí otázky,“ přikyvuje horlivě, „To je něco jinýho, než kopat nějakou jímku, odvodní kanál a tak. To je úplně něco jinýho, pánové.“ „Pak nám objasněte, co vlastně navrhujete, pane,“ nezmění se výraz Horáce. „Jistě, jistě,“ je inženýr najednou úslužnost sama, zapomíná na předchozí nevstřícné přijetí, „Jak jsem se již zmínil, jsem odborníkem přes horniny a jejich získávání. Význam těch hornin je čím dál tím vyšší, ačkoli to mnozí nevidí. Je v tom zlatý důl, a nemusí se vůbec jednat o zlato. Když jsem přišel do těhle krajin, jak vy říkáte, pane, Bohem zapomenutých, pochopitelně sem se toulal po vokolí. Hledal, jestli se tady nevyskytuje něco, co by mi mohlo poskytnout práci a majitelům velmi solidní zisk. Mezi mnohými se hodně mluví o zlatu, a přitom se zapomíná na jiné suroviny, které jsou velmi potřebné pro výrobu. Je to tak srozumitelné, pánové?“ „Zatím ano,“ kývne Greenwood, nicméně pořád se tváří znuděně. „Při svých toulkách jsem prozkoumával různé pozemky, některé jsou doposud volné, protože nikdo nepřišel na jejich skutečnou hodnotu, jiné jsou však již obsazené, ovšem s jiným záměrem. Hledal jsem, koho bych mohl oslovit, a také, kdo by byl ochotný a schopný do takové věci jít. Pan Hanson byl ideální partner, rozlohou svých pozemků, a svými možnostmi. Jsou pochopitelně nutné úvodní náklady, a ty si nemůže dovolit každý, také každému nedají na takový záměr úvěr. Bohužel jsem zatím nepochodil, ani ve městě, a ani tady. Strašně moc rád slyším, že by se to mělo změnit.“ „K nějaké změně postojů je zatím hodně daleko,“ zpraží hosta hráč, „Zatím vám jen dáváme příležitost, abyste nás se svými záměry seznámil.“ „Ale i to je dost, pánové, i to je dost,“ nenechá se otrávit Bennet, „Takový postoj je moudrý, a já ho plně respektuju. Ale abych nezdržoval. Ty horniny, o kterých mluvím, a o kterých vám určitě řeknu víc, se nacházejí na různých místech. Také na
zdejších pozemcích. Pan Hanson, tedy nyní zde přítomný mladý pán, a vlastně i vy, pane, jak jsem slyšel … Prostě na těchto pozemcích jsou místa, která dávají velkou naději na těžbu. Pochopitelně je vždy nutné zvažovat výnos, tedy obsah takových rud v hornině, kolik se toho dá vytěžit například z jedné libry. Od toho se pak odvíjí bohatost takových ložisek, a pochopitelně i výnos. Teda zisk, který nejen pokryje vstupní náklady, ale také přinese dost pro toho, kdo těžbu provádí.“ „Máte zmapovanou celou zdejší krajinu?“ „To jistě ne. Ale díky mým zkušenostem dokáži mnohé odhadnout. Zkoumal jsem různá místa, na těchto pozemcích, na sousedních, a i na těch, o které zatím nikdo neprojevil zájem, protože vůbec netuší, jaká je jejich skutečná hodnota.“ „Mluvíte pořád o hodnotě. Dalo by se to vyjádřit penězi? Například, jaký konečný zisk by z takové těžby mohl být?“ „To je pochopitelně dost těžké, nechci vám lhát. Teprve podrobnější průzkum ukáže, jak bohaté a jak rozsáhlé ložisko je. Mohu jen odhadovat. Ale jsem přesvědčený, ne, jsem si jistý, pánové, že jen na těchto vašich pozemcích jsou ložiska, které by vám mohly přinést zisk, po odečtení vstupních nákladů, a taky za dělníky … Prostě ten zisk odhaduju v řádu desetitisíců dolarů,“ vyřkne Robert částku, která je v té době opravdu velmi významná. Však si také všimne, jak se zablýskne v očích kluka, naproti tomu ve tváři jeho společníka se nepohne ani sval. „Můžete to alespoň něčím doložit?“ řekne jen chladně. „No jistě. Odebral jsem nějaký vzorky, udělal jejich rozbor. Ale jako bych tady mluvil do dubu. Nejen teda tady, tím se nechci dotknout … promiňte, mladý pane … mluvím obecně. Nedůvěra je značná, bohužel. Ale bohužel i pro ty, co mi nedůvěřují, protože si šlapou po štěstí. A to doslova, pánové, doslova. Jinde to už pochopili, a vydělávají, pánové.“ „Co jste na těch pozemcích vlastně objevil?“ „Jde vlastně o dvě horniny, cenné horniny, pánové. Mohl bych použít cizí slova, ale více vám asi řeknou jejich názvy laické. Jde především o měď a rumělku, ačkoli se zde vyskytují i jiné cenné rudy, ovšem nejspíše ne v takovém obsahu, aby jejich těžba byla zisková. Ale ty dvě rudy, ty tady mají zastoupení v dostatečné míře. Pochopitelně je nenajdete v konečné podobě, vždy jsou v něčem vázány.“ „Opravdu je ten obsah dostatečný? Aby těžba nebyla nakonec ztrátová?“ „Tím jsem si jistý. Někde už se těží … tedy ono se tady těžilo už dávno, ještě když se tady roztahovali rudokožci … tedy ne, že by tady už nebyli, a nedělali vobčas problémy, ale teď se zdá být klid, celkem. Už tehdy těžili a různě to využívali. Tak čím začít. Tak třeba tou mědí,“ planou teď oči inženýra, „Ta se v ryzí formě vyskytuje tak vzácně, že se tak vlastně skoro nevyskytuje. Ale je obsažena v různých sloučeninách, kterým se říká různě podle jejich složení. Například chalkozin, covellin, bornit, bornonit, chalkopyrit. Nebo taky kuprit. No jistě, tohle vám nic neříká, proč taky, vy to nepotřebujete vědět. Důležité je, že v těhle horninách je obsah mědi takový, že se těžba již vyplatí.“ „Jak vysoký je ten obsah?“ „To je různé, pánové. Ale k tomu, aby se těžba vyplatila, stačí už jen jedno procento, a to vám tady na některých místech mohu zaručit.“ „Jedno procento?“
Chalkopyrite „Já vím, zdá se to málo, ale konečná cena takové suroviny to zaplatí. Hornina se musí vytěžit, rozdrtit a pak dalším zpracováním z ní tu měď dostat. Její cena je vysoká a uplatnění je široké, proto je o ní velký zájem. A také za ni podle toho výrobci platí.“ „Mluvil jste o dvou rudách.“ „Ano, tou druhou je rumělka, jinak taky cinabarit. Sulfid rtuťnatý. Zase, v ryzím stavu rtuť nenajdete, je právě v tom sulfidu rtuťnatém. Je to podobné jako s tou mědí, obsah není nikde vysoký, i v těch nejvýznamnějších dolech jde o pár procent. Ale opět, už i to jedno procento přináší zisk. Problém je trochu s těžbou, není to právě nejzdravější prostředí,“ podívá se Robert málem provinile. „Tyhle dvě rudy, ty jste tady objevil? Wille, podej sem mapu,“ pobídne Greenwood svého společníka, ten briskně vyskočí, neboť se dle všeho vše obrací dobrým směrem. Nebo on alespoň má takový dojem. „Tak tady, pánové, a taky tady a tady,“ ukazuje prstem na mapu pozemků Bennet, „To jen na tom, co vám patří. Další ložiska jsou pak i na místech, která jsou doposud volná a dle mého by šla získat, možná bez nákladů, možná za mírný poplatek. No a pak i na místech, kde již hospodaří vaši sousedé. Ale i na těch vašich pozemcích je toho dost, minimálně pro začátek.“ „Pro začátek?“ zeptá se stále hodně lhostejně Horác. „Uvažuji teď víc jako obchodník, než inženýr, pánové. Když získáte prostředky, tak si za ně můžete otevřít další doly. To už budete mít peníze, ale taky potřebná zařízení, taky vhodný dělníky. Pak se vstupní náklady sníží. Můžete se stát dominantními těžaři, v téhle oblasti, a jen stěží vám pak někdo bude konkurovat,“ vynáší další trumfy Robert. „To vše ale jen za jediného předpokladu,“ zůstává ledově chladným hráč, „Totiž, že obsah těch rud v hornině je takový, jak říkáte. I kdybych nepochyboval o vašich odborných znalostech, jak jsem pochopil, jen jste ty rudy v hornině tady zjistil. Což je ale asi na mnoha místech,“ pokračuje, přitom si musí povšimnout, jak na něho William
hledí s obdivem, „Rozhodující je dostatek obsahu v hornině. To je klíčové, a tady se nejde spoléhat jen na nějaký odhad. Tady je nutná jistota, jinak by těžba skončila krachem toho, kdo ji bude provozovat.“ „Máte naprostou pravdu, pane. Stoprocentní pravdu,“ přikyvuje horlivě inženýr, „Jen jedno nevíte, pane, že já takový důkaz mám.“ „Máte takový důkaz? A kdo je tím vaším tajemným svědkem?“ „Věda, pane, věda. Hned od začátku mi bylo jasné, že mi budou kladeny podobné otázky. Proto jsem pochopitelně provedl rozbor, odborný rozbor, který moje domněnky potvrzuje.“ „Stále ale jde jen a jen o vás,“ upozorní hráč. „Nikoli, pane, nikoli,“ rozzáří se teď tvář Roberta, „Tam, kde jsem si byl jistý vhodností těžby, nechal jsem si to ověřit i jinými odborníky. Aniž bych jim pochopitelně řekl, z jakých míst ty horniny pocházejí,“ zatváří se potměšile, „Jinak už by tu asi klepali na dveře jiný. Mám ve městě doklady, které moje slova potvrzují. Mohu vám je předložit.“ „Jsou jistě pravé.“ „Pravé, pane,“ řekne rozhodně inženýr, pak se usměje, jako by chápavě, „No jistě, pane, chápu, nač narážíte. Rozbor může být pravý, ale ta hornina může pocházet odkudkoli. Ale i na tohle mám řešení. Znám odborníky, znám odborníky, co těží jak tady, Cuprite v Arizoně, tak v Novém Mexiku. Pokud budete chtít, můžete se za nimi sami rozjet, nebo tam poslat někoho, komu důvěřujete. Vezmete tu horninu, pojedete tam, a požádáte o rozbor. Oni vám pak moje slova potvrdí. Tak budete mít jistotu, že jsem vám nelhal. Nebo si prostě najděte kohokoli, kdo tomu rozumí, a tam si to nechte potvrdit. Abyste snad neřekl, že jsem i s těmi odborníky domluvený,“ tváří se blahosklonně. „Teď říkáte, že máte důkazy, dokonce potvrzené odborníky. Předtím jste však říkal, že nedokážete odhadnout, jaký celkový výnos by z těch nalezišť byl. Neprotiřečíte si, pane?“ „Nikoli, pane. Mluvil jsem teď výhradně o odebraných vzorcích. To druhé je rozsah takového ložiska. To už představuje nutnost udělat větší rozbor. Značí to nutnost odebrat více horniny, ale jít i do hloubky. Ovšem jsem si jistý, že se nemýlím. Spíše bude rozsah vyšší, já mluvil o minimálním výnosu, když jsem hovořil o desetitisících dolarů zisku. Věřte mi, nebo mi nevěřte, ale hornictví je výhodnej kšeft, když máte znalosti a patří vám naleziště. Moc lidí potřebuje práci, a nebudou tak drahý. Nebo se dají přivést dělníci, třeba i Číňani. Nebo tam nahnat Indiány, to zase znám z Mexika, tam se s tím moc nemažou. S tím mám taky zkušenosti. To by tady ale asi neprošlo. Tam jsou pak náklady minimální, ale tady by s tím byl problém, moralisté by se jistě ozvali, a taky ty dělníci.“ „Wille, chceš se taky na něco zeptat?“ obrátí se Greenwood po delší době na svého mladistvého společníka. „Nevím, pozorně jsem poslouchal,“ přemýšlí Hanson, co říci, aby se v očích mužů neshodil, „Dost z toho rozumím. Jen mi není jasné, jak velké budou ty vstupní náklady, o kterých pan inženýr tolikrát mluvil.“
„Velmi správná otázka, mladý pane,“ pochválí Bennet hocha, tím jistě nic nezkazí, „I s tím mám zkušenosti. Pokud bude z vaší strany zájem, připravil bych přesný rozpis toho, co je potřeba pořídit, co budou předpokládané náklady. Také, kdy se ty náklady vrátí, a odkdy vlastně bude vše přinášet zisk do vašich kapes. Záleží i na okolnosti, jestli použijete vlastní peníze, nebo si budete muset dojednat úvěr. Pak to bude trvat déle, než se splatí ten úvěr a úroky. Ale v obou případech budete nakonec v plusu, tím jsem si jistý. Jak velkým, to bych vám mohl ale říci až tehdy, až bych dostal čas pořádně prozkoumat ty naleziště, provést jejich podrobný průzkum. Na to bych potřeboval čas a taky pár chlapů.“ „Rozumím, pane,“ přikývne kluk, a pak se podívá na společníka, vyzývá ho, aby on pokračoval. „Řekněme, že bychom vám ten čas a těch pár chlapů dali,“ ujme se znovu slova hráč, „Jak dlouho budete potřebovat, než nám dáte uspokojivé odpovědi? Respektive než nám předložíte celý ten rozbor, včetně nákladů, výnosů a zisků?“ „Tak měsíc. Myslím tím na ten průzkum. Pak bude záležet na vás, kým vším si budete chtít moje odhady nechat potvrdit. Tím se taky všechno protáhne. A až se rozhodnete do toho jít, bude třeba další čas, abysme připravili zázemí, sehnali zařízení, dělníky.“ „Zase tak časem tlačeni nejsme,“ pokrčí rameny Greenwood, „Máme i jiné různé záměry, tohle je jen jeden z mnoha,“ hovoří bez většího zájmu, „Na druhý straně, kdyby to mohlo být výnosné, proč nevyužít horninu, která se tady válí ladem.“ „Naprosto správná úvaha,“ souhlasí Robert, „Nuže, půjdete do toho, pánové?“ „To je předčasná otázka. Jistě se o tom se svým společníkem poradím. Napřed budeme chtít vidět na vlastní oči ta místa, a taky tu horninu, co jste z ní dělal ten rozbor. Teď se ale pojďme bavit o tom, co by mělo být vaším oficiálním úkolem.“ „Oficiálním úkolem?“ „Jistě, pane. Co se týká té případné těžby, tak to jistě nikdo z nás nechce roztrubovat do světa. I vy jste podle svých slov nikomu neřekl, odkud ty vzorky máte. Pokud mám vůbec o těžbě uvažovat, musí všechno zůstat v naprosté tajnosti. Myslím tím pro okolí, ale nejlépe i pro místní. Legendu, proč se hrabete v půdě, vám taky můžu nabídnout, a bude v souladu s tím úkolem, kvůli kterému jste zde,“ hovoří stále bez jakékoli emoce hráč, a nyní na něho obdivně pohlédnou oba jeho spolusedící. „Mluvíte stále o nějakém úkolu,“ upozorní Bennet. „Ano. Mluvím o tom, proč jste zde. Tady pan William se domnívá, a já ho v tomto názoru jednoznačně podporuji, že by bylo výhodné si vytvořit větší zásobu vody. Byli jsme se podívat na místo, kam se vodí dobytek pít, a domníváme se, že by to napajedlo šlo rozšířit. Vaším úkolem bude to udělat. Tak, aby všechno první velká voda nesmetla. Asi bude třeba udělat nějaká umělá hráz, a právě nato jistě budete potřebovat vhodný kámen. Tak se dá vysvětlit, proč se hrabete a kutáte ve skalách, nebo tam někoho kopat necháte. Vy tady budete kvůli stavbě tý hráze a rozšíření napajedla. Na to jsme připraveni si vás najmout.“ „I tohle rád přijímám,“ objeví se radost ve tváři inženýra. „Jistě vám nemusím vysvětlovat, že tenhle náš dnešní rozhovor je velmi důvěrný, a že se o něm nikomu nebudete ani slovem zmiňovat.“ „Pochopitelně. Je to přece i v mém zájmu, abych všechno nepokazil. Jsem tu proto, abych vybudoval větší napajedlo, něco jako nádrž, přehradu. To nějaký čas zabere a tím budu mít čas na to druhý.“
„Dobře. Tak si řekneme pár podrobností, a taky se domluvíme na odměně. Alespoň doufám, že nebudete požadovat něco, co by naši spolupráci znemožnilo.“ „Ale ne,“ mávne jen rukou Robert, „Vždyť mi tady možná vykvete daleko jiná práce, která bude vo něčem jiném. Tohle …,“ mávne znova rukou, „Určitě se domluvíme. Máte nějaký představy, nebo požadavky?“ „Pár nápadů mám,“ odvětí Greenwood, „Zítra se zajedeme na místo podívat, a také nám ukážete ty další místa. Nebo v dalších dnech,“ dodá, a pak asi čtvrt hodiny probírá nad mapou vytvoření poloumělého rezervoáru vody, který znásobí současný stav. Následně Hanson hosta odvede, zajistí mu ubytování a také jídlo, pak se sám vrátí do pracovny, kde jeho společník pokuřuje doutník a popíjí u toho whisky. Té je v kanceláři slušná zásoba, ale kluk jí neholduje. Zatím. Jen si přisedne, vzápětí dorazí večeře pro oba. „Tak co mu říkáš?“ musí se zeptat hoch. „Můžeme mít kliku, a může to bejt snílek,“ odvětí muž. „Kliku?“ „Pokud nekecá, tak je to štěstí, že do toho s ním tady zatím nikdo nešel. Ale taky může bejt podvodník, a pak …“ „Říkals, že dokážeš vodhadnout lidi. Tak je to podle tebe podvodník?“ „Řekl bych, že ne. Ale jistotu samozřejmě nemáme. Ovšem to neznamená, že je to výhra. Může sám věřit něčemu, co je jen chiméra, jestli ti to slovo něco říká … Prostě jeho představa, kterou sice považuje za správnou, ale která se zakládá na jeho mylnejch předpokladech a vodhadech. Což by nás taky zruinovalo, kdybysme do toho s ním šli a výnos byl na nic.“ „Jo takhle …“ „Přesně takhle, Wille. Nicméně nevidím důvod, proč ho nevyzkoušet. Ten zdroj vody potřebujeme rozšířit, tak ať se předvede. Mezitím ho taky líp poznáme, a určitě si taky jeho tvrzení prověříme. Teď ještě někoho k němu, komu se dá věřit, a kdo mu pomůže. Taky ho tak trochu vohlídá. Komu tady ty skutečně věříš?“ podívá se Greenwood významně. „Skutečně věřím?“ zaváhá kluk, „Jenom sobě,“ řekne vzápětí. „Správná odpověď,“ pochválí ho hráč, „Ale stejně budeme potřebovat někoho z místních, kdo mu bude k ruce, pomůže mu s tím průzkumem. A kdo vo tom bude držet hubu. Nemusí se rozkřiknout po kraji, že se nám tady nějakej podivín hrabe v zemi a něco zkoumá.“ „Podivín?“ „No, za toho ho asi ve městě mnozí považujou. Jenže kdyby zjistili, že ho my bereme vážně, mohlo by je napadnout, že na tom něco může bejt. A to my přece nechceme, aby to někdo zbytečně brzo zjistil, ne?“ „Určitě ne, určitě ne,“ přemýšlí chlapec, „Jak moc musej bejt starý?“ zeptá se po chvíli. „Starý?“ „No, mám tady vlastně dva kámoše, ten Jacob, co už s náma jel, a taky jeho brácha, Jeff. Jacobovi je vosumnáct, a Jeffovi vo rok míň. Moc jim nevoní práce na ranči, pod dohledem starostlivý matky. Radši by ven. Mohl bych s nima promluvit.“ „Těm věříš?“ „Jo, těm se dá věřit. Znám i jejich sestru …,“ zarazí se Hanson. „To je ta pěkná holka, co se ti tak moc líbí?“ zeptá se Greenwood.
„Líbí?“ zarazí se kluk, nepamatuje si, že by na tohle téma spolu někdy hovořili. „Wille, už jsem ti říkal, že seš dost čitelnej. Stačí si všimnout, jak se na tu holku díváš, a je mi to hned jasný.“ „Ach tak. No, líbí se mi, proč ti to nepřiznat.“ „Wille, jen si uvědom, že budeme potřebovat mít zdejší lidi na svý straně, zvlášť, až spustíme to s tou vodou. Ty dva sou synové zdejšího správce a hospodyně, tak když je získáš, tak jen dobře. Ale Wille, ani jim nic nevykecej. Můžou se někde ve městě vožrat a žvanit. Nejmíň toho řekne ten, kdo nic neví.“ „Nebo kdo je mrtvej.“ „To taky, ale mrtvý chlapy pro toho našeho vodborníka nepotřebujeme.“ „Rozumím. Víš co? Co kdyby nás zejtra doprovodili? Na ranči je bezpečno, už dávno se tady netoulaj rudoši. Navíc nás bude i tak pět a budeme vozbrojený. Mohli bysme jet my dva, ten inženýr a ty dva bráchové. Budou se tak cejtit důležitý a určitě budou na naší straně.“ „Dobrý úvaha, Wille,“ pochválí hráč svého společníka, „Tak je zejtra vezmeme sebou, a ty s nima cestou promluvíš. Ale budou muset makat, a taky asi kopat, tak aby uměli vzít za práci.“ „Horáci, tady všichni uměj vzít za práci,“ řekne kluk málem soucitně. „Tím líp.“ „Horáci, líbilo se mi, jak si s ním mluvil.“ „Jo? Já zase vocenil, žes do toho nezasahoval.“ „Pochopil sem. Sledoval sem jeho i tebe. Ty ses tvářil pořád stejně. No a von … Poznal sem, když se zlobil, a když měl radost.“ „Wille, vidím, že se učíš rychle. To je moc dobře. Tak mi řekni, a teď můžeš mluvit, jak ti zobák narost, jakej na tebe udělal ten chlap dojem,“ vyzve Greenwood kluka, a následně si hraje na jeho starostlivého a chápavého učitele.
VEČEŘE „Jacobe! Jeffe!“ Během chvilky oba mladíci přiběhnou před stáje, v nichž poklízí, a málem se staví do pozoru před mladším vrstevníkem. Tomu sice bude patnáct až v srpnu, a je tak více než o tři respektive dva roky mladší, ale má už podobnou figuru jako oni. Ani podobná šíře ramen, ani skoro stejná výška však není důvodem respektu bratrů Toddových, tím je rozdíl v jejich postavení. To William tu teď rozkazuje. „Pojedeme ven, já, pan Greenwood a ten, cos ho včera přivezl. Tak pro nás připravte koně,“ nařizuje. „Jasně, Wille,“ přikývne Jacob a chystá se i s bratrem odběhnout. „Počkejte ještě!“ zarazí je mladistvý majitel, „Ještě jsem neskončil, hrome!“ „Další příkazy, Wille?“ ptá se starší z bratři pokorně, a oba se tváří málem provinile. „Jo. Ještě bude potřeba připravit další dva koně, pro dva další, co nás doprovoděj.“ „Jasně, Wille. Budou připravený.“ „Jo, a zase nechte připravit něco k jídlu, a taky k pití, vrátíme se až večer.“ „Zařídím, Wille.“
„Jo a ještě jedno. Vemte si s sebou pušky.“ „Vemte …,“ zarazí se starší z Toddů, „Wille, to jako my dva? My vás doprovodíme?“ „Nelíbí se ti to snad?“ „Ne, ne,“ rozzáří se oči osmnáctiletého mladíka, a vlastně ještě víc toho o rok mladšího, „Moc rádi, jasně, moc rádi.“ „Tak všechno připravte. Nevím přesně kdy, ale chci vyrazit co nejdřív.“ „Všechno bude připravený,“ dušují se sourozenci, a vzápětí již upalují naplnit pokyny svého šéfa. Je patrné, jak jsou potěšeni, a asi dumají, že se jim jejich dobrá známost s novým majitelem může vyplatit. Nikdo rozhodnutí Hansona nekomentuje, ačkoli dle pohledů s ním všichni spokojení nejsou, minimálně pan Todd a pak taky místní předák. Ale chápou, že mladý pán preferuje své kamarády, a tak spíše dumají, k čemu je tady ten další cizinec. Nikdo jim totiž nic neřekl, a z Jacoba také nic nevytáhli, dostal rozkaz o ničem nemluvit a ten dodržuje. Pětice jezdců nasadí svižné tempo, a to vlastně udržuje až do doby, než dorazí k napajedlu. To je dnes prosté živáčka, a tak zatímco sourozenci jdou dopřát koním vodu, až tedy trochu vychladnou, tak další trojice se prochází po okolí a živě spolu diskutuje. Po tak půl hodině se od ní oddělí William a vrací se k bratrům, kteří mezitím přivázali koně ke kůlu a povalují se na zemi nedaleko nich. Teď však vyskakují. „Posaďte se,“ ukáže jim rukou kluk, a oni ho poslouchají na slovo, „Chci si s váma vo něčem promluvit,“ kecne si vedle nich. „Promluvit? Vo tom …“ „Ne, vo tom ne!“ řekne rychle a důrazně Hanson, „Chci si promluvit vo vás.“ „Vo nás? Udělali sme snad něco špatně?“ zarazí se starší z Toddů, „Jako že sme si lehli? Mysleli sme …“ „Jacobe, nepřišel sem ti nadávat nebo něco vyčítat. Taky proč byste se nenatáhli, když nemáte právě co dělat. Chci si promluvit vo tom, co budete dělat dál. Sám si říkal, že vás ta práce na ranči až tak moc nebaví.“ „Máš pro nás jinou práci?“ zableskne se v očích mladšího z bratrů. „Možná. To bude záležet na naší dohodě,“ hraje si na tajemného kluk. „Máš pro nás nějakou dohodu?“ „Jeffe, zkusím vám to vysvětlit,“ natáhne se na záda mladý pán, mluví do modré oblohy, „Potřebuju kolem sebe někoho, na koho se můžu spolehnout. Komu můžu věřit. Chápete?“ „Nám jistě můžeš věřit, Wille,“ říká rozhodně starší z bratrů. „To doufám. Chtěl bych, abyste mi důvěřovali, a taky, abyste se zbytečně na nic neptali. Mám nějaký představy, jak to tady změnit. Ale nechci nebo nemůžu vo tom zatím mluvit.“ „Wille, můžu se zeptat, to sou tvoje představy nebo jeho?“ „Právě takový votázky nechci,“ říká do nebe Hanson, a ani se na sourozence nepodívá, „Ale když už ses zeptal … Sou to moje představy. Horác … teda pan Greenwood, tem mi to pomáhá plnit. Vem si třeba dnešek. Chci tady tu nádrž nechat rozšířit. To je můj nápad. Ale s tím inženýrem teď vo tom jedná von, protože je starší a má víc zkušeností.“ „Jo tak proto je tady,“ hvízdne Jeff. „Jo, proto je tady. Chci mít větší zásobu vody. Zatím to nikdo další neví.“ „To je potřeba tajit?“ podiví se Jacob.
„Tohle asi ne. Ale může jít třeba pozdějš vo vobchody, a tam už je nutný držet jazyk za zuby. Proto vám chci navrhnout tu dohodu. Vytáhnu vás z těch stájí, a vy zato budete dělat, co vám řeknu, na nic se nebudete zbytečně ptát, a vo ničem s nikým nebudete mluvit.“ „To zní tak nějak tajemně,“ zasměje se lehce mladší z bratrů, ale hned zmlkne, když ho zpraží starší sourozenec varovným pohledem. „Nemusíte s tím souhlasit,“ pokrčí rameny kluk, aniž by se jinak pohnul. „Wille, umíme poslouchat a umíme i držet hubu,“ říká rychle Jacob, „Jen mi není jasný, co bysme jako měli dělat. Myslím pro tebe.“ „Bylo by toho víc,“ mlží dál Hanson, „Jednak bych vás pověřoval zvláštníma úkolama. Taky byste mi pořád byli k ruce. Kdybych někam jel, bral bych vás s sebou. Třeba jako na svoji vochranu. Možná bych vám pak řekl víc, a vy mi pomáhali, třeba s nějakejma jednáníma. Až bych zjistil, že dovedete držet hubu.“ „Co bysme komu vykládali,“ zavrtí hlavou Jacob, zdá se mu, že to mladý pán zbytečně dramatizuje, nedovede si představit, co by mohlo být tak tajného. Možná tak leda, komu co prodat a za kolik. Kvůli tomu ale přece není třeba dělat takové štráchy. „Pokud teda souhlasíte …,“ snaží se kluk dělat, jako že mu na tom zase tak moc nezáleží, jak okoukal od svého společníka. „Pokud teda souhlasíte, měl bych pro vás první úkol. Ten pan Bennet, ten inženýr, tady bude nějakou dobu pracovat. Pověřil bych vás, abyste mu byli k ruce. Všude ho doprovázeli, všude s ním chodili, a udělali to, co po vás bude chtít.“ „Myslel jsem, žes mluvil vo sobě,“ zazní z hlasu mladšího z Toddů zklamání. „Jeffe, mluvil jsem vo zvláštních úkolech. Co sou pro mě důležitý. Budete nejen pořád k ruce tomu inženýrovi, ale budete taky mlčet vo všem, co bude von nebo vy dělat. Jedinej, s kým vo tom budete mluvit, budu já. Chci vo všem vědět, a chci taky mít jistotu, že na něj dohlídnete.“ „Dohlídneme na něj?“ nerozumí úkolu Jacob. „Dohlídnete, aby se mu nic nestalo. Dohlídnete, aby měl všechno, co bude ke svý práci potřebovat. Uděláte, co po vás bude chtít. Když vám řekne, že někde máte kopat, tak tam budete kopat. Když vám řekne, že něco máte někam vodvízt, tak to vodvezete a nebudete vo tom s nikým mluvit. Ani se sourozenci, ani s rodiči. Jen se mnou. Je to tak těžký pochopit?“ „Pochopit ne, Wille, ale nerozumím tomu,“ přizná se starší z bratrů. „Jacobe, časem to pochopíš. Teď ti víc říct nemůžu. Jen, že de vo důležitej úkol. Když ho dobře naplníte, tak budu vědět, že se s váma dá počítat. Že se vám dá věřit. Pak budete něco jako mou pravou rukou, nebo i levou, když ste vlastně dva. Ale to je jedno. Prostě vám tohle nabízím, a vy to buď přijmete, nebo si najdu někoho jinýho,“ hraje si kluk na tvrďáka. „Wille, nechtěli jsme tě svejma votázkama naštvat,“ řekne rychle starší z Toddů, a pohlédne na chlapce, co se rozvaluje na zádech. „Nejsem naštvanej, Jacobe. Jen říkám, jak to je. Pokud se dohodneme, bude to pro vás výhodný, i když někdy něčemu možná zezačátku nebudete úplně rozumět. Teď hned ne, ale pozdějš určitě budu často jezdit do města, a vy mě budete doprovázet. Možná si tam i užijeme, ale to všechno bude až pozdějš.“ „My souhlasíme,“ řekne starší z bratrů a ten mladší přikyvuje. „To je dobře. Známe se přece roky, a komu jinýmu bych tady měl věřit. Tohle vám zatím musí stačit, a brzo pochopíte, že všechno má svůj význam,“ ukončí rozmluvu Hanson, stáhne si klobouk do obličeje, aby ho ještě více chránil před sluncem a
předstírá spánek. Ve skutečnosti si vyhodnocuje svůj rozhovor s bratry, a úplně se svým počínáním spokojený není. Jenže jak s nimi mluvit, když jim vlastně nic říct nemůže? Horác a Robert se vrátí po další půl hodině, jen se lehce napijí a už velí na koně. Pětice se rozjede dále do krajiny, a jen tři znají další cíl cesty. Tím je jedno z míst, kde objevil inženýr vhodné složení horniny pro těžbu měděné rudy. Nachází se na úpatí kopce, vůbec se teď už nacházejí v hornaté krajině. Kolem se objevuje lesní porost, ale také plošiny porostlé jen křovisky, travinami a kaktusy, a pak také místa tvořená výhradně kameny. Seskočí z koně, Bennet vytáhne k údivu sourozenců takové zvláštní kladívko, nebo spíše malou motyčku, a následován dvěma zdejšími majiteli půdy, vykročí kus stranou. Vzápětí začne mlátit jak zběsilý do země, a bratři se na sebe udiveně podívají. Robert následně provede poloodbornou přednášku o složení horniny, a vykládá, co z ní se dá využít pro jejich záměry. Vzápětí začne řečnit o předpokládaném rozsahu ložiska, a také o tom, jak se vlastně provádí takový průzkum. Pak ještě chodí trojice po okolí, lezou po kamenech, a zase do nich ten podivín mlátí. Ke koním a jejich strážcům se vrátí až za dobrou hodinu. „Vyndejte něco k jídlu,“ nařídí Hanson strohým hlasem, a dva jemu podřízení mladíci rychle plní pokyn. Pak celá pětice sytí své žaludky a vše zapíjí vodou z čutor. Nakonec si Greenwood zapálí doutník a mávne rukou na sourozence. Ti před ním zůstanou stát. „Jak mi řekl Will, tak vás vybral, abyste byli k ruce tady panu inženýrovi,“ říká Horác a přitom mladíky měří ostrým pohledem. „Ano, pane,“ odpovídá uctivě Jacob. „Podle Willa se vám dá věřit. Tak i já chci věřit, že si jeho důvěru zasloužíte a že svůj úkol splníte.“ „Ano, pane,“ odvětí znovu starší z bratrů. „Co vlastně vědí?“ ozve se vedle sedící Bennet. „Vědí jen, že vám mají být k ruce,“ řekne rychle Hanson, a trojice může pohlédnout na nechápavé obličeje sourozenců. „No dobrá, ale pokud mi mají být k užitku … budu jim muset něco vysvětlit, co a jak mají udělat. Nevím, je to na vás, dá se jim opravdu věřit?“ dívá se nejistě Robert, a oba mladíci ještě více protáhnou své obličeje. „Wille, je to na tobě,“ zůstává ledově klidným Greenwood, ačkoli se mu přístup inženýra vůbec nelíbí. „Na mně?“ tváří se rozpačitě kluk. „Jo, na tobě. Můžeme jim vopravdu věřit?“ „Vo co de, pane?“ má vykulené oči Jacob, vůbec ničemu nerozumí. „Jo, Horáci, můžeme jim věřit. Zaručím se za ně. Budou držet hubu a udělaj, co bude potřeba,“ tvrdí Hanson, ačkoli si tím vůbec jistý není. „Tak dobře,“ nezmění se výraz hráče, když pohlédne na mladíky, „Pánové, jde tady vo možnej vobchod. Tady pan inženýr bude stavět tu hráz, ale taky tady bude zkoumat tyhle skály. Možná v nich je něco, co by mohlo mít cenu. Pokud jo, tak nechceme, aby se vo tom někdo dozvěděl. Pochopili ste?“ „Jako zlato?“ ptá se vyjevený Jeff. „Ne, zlato určitě ne,“ zasměje se upřímně Bennet, „Vidíte, každej by chtěl jen zlato, a přitom je tolik jinejch rud … Ne, jde vo něco jinýho, ale taky cennýho. Musím tady udělat průzkum a vy mi s tím musíte pomoc,“ obrátí se na mladíky.
„Pánové, vidím, že tomu nerozumíte,“ zůstává hlas Horáce chladný, nezúčastněný, „De vo to, že kdyby se někdo jinej dozvěděl, že tady možná je nějaká cenná surovina, mohlo by ho napadnout ji začít těžit. Dřív, než to třeba uděláme my. Jen proto je nutný, abyste vo tom nikomu nevykládali. Nejde vo nic jinýho. Chápete?“ „Jo takhle,“ oddychne si Jacob, „No jo, už tomu rozumím. Chcete to tady prozkoumat, a když tady najdeme něco cennýho, tak to začít těžit. Ale nechcete, aby to někdo zjistil, aby ho nenapadlo třeba začít taky těžit, třeba někde jinde a dřív. Je to tak?“ „Přesně tak,“ přikývne hráč, „Tak už víte tohle naše tajemství. Zatím zůstane jen mezi náma. Nikdo jinej, kromě nás pěti, vo tom neví a tak to zůstane. Do doby, než zjistíme, jestli to má význam nebo ne. Kdyby se někdo ptal, tak pomáháte panu Bennetovi se stavbou hráze, hledáte vhodnej kámen pro její vybudování. Když všechno zvládnete dobře, dostanete vodměnu.“ „Vodměnu?“ zablýskne se v očích Jeffa. „Jo, ale jen když nic nevykecáte a když uděláte všechno, co po vás pan Bennet bude chtít.“ „Jistě, pane, v tom nebude problém,“ souhlasí Jacob, a je vidět, že oba mládenci o pár centimetrů povyrostli, náhle se cítí velmi důležití. Vděčně se podívají na Williama, který je vlastně vybral a zaručil se za ně, „Nemusíte se bát, vůbec nikomu vo tom neřeknete. Ani rodičům,“ dušuje se starší z nich. „Tak tohle bysme měli,“ potáhne z doutníku Greenwood, „Jak daleko je to k tomu druhýmu místu? Docela by mě zajímalo, jestli tam budou podobný šutry jako tady.“ „Tak hodina cesty,“ vmísí se do rozhovoru Hanson, „To bez problémů ještě zvládneme, abysme se vrátili domů do tmy,“ dodá. Druhý den brzo ráno je před verandu hlavní budovy přistavena bryčka. Hráč a inženýr se uvelebí na voze, na jehož kozlík usedne Jacob, William a Jeff dávají přednost koním. V pouzdrech mají opakovací pušky, další je na voze, a k tomu ještě brokovnice. Všichni mají i revolvery, tedy dost silný zbrojní arzenál, pokud by se objevilo neočekávané nebezpečí. Ale v poslední době je v krajině klid, Indiáni tady neslídí a bandy desperátů, co by přepadávali cestující, tu nejsou hlášeny. Ač se snaží držet velmi slušné tempo, na dohled Tucsonu se nedostanou dříve než začne padat soumrak. Do města pak vjíždějí už za tmy. Ovšem nejde vůbec o město ve smyslu, jaké spatřil William na východě, ale o shluk účelově postavených domů, v nichž žijící obyvatelé určitě nepřekypují bohatstvím, pouze hrstka z nich má výlučnější postavení, a snad by ve zdejších poměrech mohla být považována za honoraci. Nikdo však nerozhazuje peníze plnými hrstmi, nekoupe se ve víně, nejezdí v pozlaceném kočáře. Život tady je tvrdý pro každého, kdo se tu rozhodl z různých důvodů zakotvit. Celá tahle oblast byla součástí Nového Mexika až do roku osmnáct set šedesát dva, kdy bylo vytvořeno nové teritorium, které nese název Arizona. To není součástí Spojených států amerických, ale pouhým přidruženým teritoriem, na kterém částečně platí federální zákony, které jsou prosazovány úředníky, oficiálně jmenovanými či volenými zdejším obyvatelstvem. Z pohledu evropské civilizace však jde opravdu o Bohem zapomenutý kout světa, kde se někteří snílci snaží uskutečnit tak zvaný americký sen, tedy z ničeho zázračně zbohatnout, většina pak chce jen důstojně žít, v rámci možností, a určitá část chce jen prostě přežít. Mít co do huby, někde se vyspat, sehnat jedno jakou práci a dostat za ni
nažrat a pár šupů, za které by si mohli koupit trochu alkoholu a případně levnou prodejnou holku. Pochopitelně zde není mnoho míst, kde by se dalo ubytovat a přespat, a také, kde by se dalo dobře najíst a pobavit. Někteří mají ve vlastních domech svou živnost, kovář, truhlář, smíšený konzum. Poskytují své služby sousedům či lidem z okolí městečka, kteří zde farmaří, chovají dobytek. Nebo těm, kteří zde projíždějí, dále na západ, nebo dolů na jih do Mexika, či opačným směrem. Tím, o jak odlehlý kout jde, mohou zde najít útočiště i lidé, kteří měli nějaký problém se zákonem v jiných státech, podivné existence. V tuto chvíli je v oblasti relativní klid, ačkoli mnozí si užili i nedávných indiánských válek, a někteří také občanské války, která probíhala v letech osmnáct set šedesát jedna až osmnáct set šedesát pět, tedy skončila oficiálně před jedenácti roky. Nicméně v některých i po těch letech zůstává zášť, podle toho, ke které straně patřili, či koho na té které straně v krutých bojích ztratili. Jsou zde i bývalí vojáci, a další vojáci v aktivní službě jsou v pevnostech, které se zde nacházejí, buď na ochranu před místními Indiány, nahnanými do rezervací, nebo před výpady jiných Indiánů či banditů z Mexika. Hranice s ním je asi sto mil směrem na jih, a tam je vše ještě divočejší, ještě méně přehledné, a vynutitelnost práva ještě více problematická. Bratři Jacob a Jeff se ubytují ve stájích, kam zavedou koně a také zatlačí bryčku. Nijak se nad tím nepozastavují, přijde jim to přirozené. Inženýr Bennet odkráčí do svého skrovného pronajatého příbytku, a Horác s Williamem se ubytují tentokráte v místě, kde se dobře vaří. Dnes večer vynechají zábavu v podobě prostitutek, zítra musí zajít za soudcem a pak také je čeká návštěva místního bankovního domu, což je vlastně barák jako každý jiný, jen s menší úpravou pro přepážku a jeden středně velký trezor. Patří společnosti, která zde má zastoupení, a to realizuje jediný člověk, oficiálně přezdívaný bankéř, ve skutečnosti placený úředník, nikoli tedy majitel. Druhý den ráno nechá Hanson svého staršího společníka spát, a sám se rozběhne za zmíněnými osobami, aby domluvil schůzku. Smírčí soudce Bradley, který tuto činnost vykonává i pro další velmi rozsáhlou oblast, má již listiny připravené a tváří se dost odtažitě, když s mužem a chlapcem jedná. „Wille, máš vlastně poslední možnost své rozhodnutí změnit,“ upozorní kluka. „Nemám důvod, pane,“ zavrtí hlavou hoch, „Již jsem vám přece říkal, že jde o můj nápad, to já o tuto službu pana Greenwooda požádal.“ „Nejsem si jistý, nakolik jde o službu, Wille, a nakolik je nezištná,“ podívá se Joseph na hráče, ale ten zachovává svůj typický strnulý výraz. „Panu Greenwoodovi jde pochopitelně o jeho peníze, pane soudce,“ říká Hanson klidným a vyrovnaným hlasem, „Ale ty přece nejlépe získá, když mi pomůže ranč udržet. Zrovna včera mi poskytl velmi cenné služby,“ dodá. „Cenné služby?“ chytí se Bradley. „Chci trochu rozšířit místo, kam vodíme dobytek, aby se napojil. Pan Greenwood byl tak laskavý, a na mou prosbu se ujal jednání, s panem Bennetem.“ „S panem Bennetem?“ zarazí se úředník, „To je podivný chlápek … ale je pravda, že těmhle věcem asi rozumí, už pomohl pár lidem … ale jinak … No dobře, Wille, dohlédnu, abys svého rozhodnutí nelitoval,“ přidá mírnou výhrůžku. „Pane soudce, můžete být klidný,“ poprvé promluví Horác, a jeho hlas zní vstřícně, sebevědomě, ale nikoli arogantně, „Když mě ten návrh Will poprvé přednesl, vůbec jsem si nedovedl představit, že bych ho přijal. Zprostředkovávám obchody a nemám zkušenosti s chovem dobytka. Ale Will má svoje představy a znalosti, na svůj
věk je dost vyspělý. Po delším rozhovoru s ním jsem pochopil, že bychom si mohli být vzájemně prospěšní. Já mu pomohu udržet ranč, a tím vlastně zachráním své peníze, které bych jinak asi těžko získal.“ „Pokusím se vám věřit, pane. Will je milý a hodný chlapec, mám ho rád, a určitě bych nechtěl, aby někomu naletěl.“ „Ani já ne, pane soudce,“ přikývne hráč, „Teď i ve vlastním zájmu. Jsem přesvědčený, že moje zkušenosti v jednání s lidmi, a také můj věk, mu budou ku prospěchu. Můžete kdykoli přijet, pane soudce, a přesvědčit se sám, že vašemu chráněnci opravdu nikdo neubližuje, a že je to on, kdo má na ranči hlavní slovo. I my určitě čas od času zavítáme sem, a vy si pak můžete s Willem popovídat. Třeba i o samotě, abyste měl jistotu, že na něj nevyvíjím žádný nátlak.“ „Nu dobrá, pane. Já jen, že taková nezištná pomoc není obvyklá.“ „Nezištná pomoc? Není to nezištná pomoc, pane soudce,“ zavrtí hlavou Horác, „Je to naše obchodní dohoda, která má být spravedlivá a výhodná pro oba. Nebudu vám lhát, i já mám zájem získat peníze, a Will mě přesvědčil o tom, že jsme schopni si je vydělat.“ „Snažím se váš záměr pochopit, pane,“ není Bradley ještě zcela přesvědčen, že muž hraje s chlapcem čistou hru, ale je připraven na vše dohlédnout. Konec konců jeho úřad mu dává jisté pravomoci, aby mohl v případě potřeby zasáhnout. „Děkujeme vám, pane soudce, za rychlé vyřízení těchto dokumentů. Nevím, zda se to hodí, ale rádi bychom vás dnes pozvali na večeři. Pozvání pochopitelně platí i pro vaší paní. Will vám říkal, kde jsme ubytovaní, a máme tam domluvenou místnost, kde by se večeře mohla uskutečnit. Chceme ještě pozvat správce zdejší banky, se kterým dnes odpoledne máme schůzku,“ říká Greenwood vemlouvavým hlasem, ale nikterak poníženým, „Můžeme s vámi počítat, pane?“ „Byl bych velmi rád, pane soudce,“ připojí se Hanson, a jeho smutné oči s utrápenou tváří rozhodnou. Oba dva společníci, spokojení s výsledkem jednání, se vrátí na svůj pokoj, po obědě vyrazí do tak zvaného bankovního domu. Jsou přijati čtyřicetiletým hubeným mužem, který je od pohledu velmi přísný. Leč často musí jednat s muži, kteří mu říkají všemožné výmluvy, proč chtějí posečkat se splátkou, anebo žádající o úvěr, a tak se takový akurátní výraz hodí. „Prosím, posaďte se, pánové,“ ukazuje rukou na židle Nathan Andrew, jak se tento úředník jmenuje. Následuje všeobecná konverzace, kdy se především bankéř a hráč oťukávají, zjišťují, co může jeden od druhého čekat. Naopak na sirotka se hostitel dívá soucitným zrakem, je mu ho líto, nejen pro ztrátu jeho celé rodiny, ale i pro dluh, který ho přivedl do područí elegána, co sedí naproti němu, a směrem k němuž je velmi obezřetný. Poznal už dost podobných típků, co se nakonec ukázali být buď hochštaplery, či prach obyčejnými podvodníky. „Jak jsem tedy pochopil, z těch papírů,“ vrací Andrew listiny s podpisem soudce Horácovi, „Tak zdejší hotovost, o jejíž výši jsme mluvili, zůstává zcela zde přítomnému panu Hansonovi.“ „Ano, pane,“ přikývne Greenwood, „Vyrovnání pohledávky, kterou jsem měl směrem k jeho otci, došlo touto naší dohodou,“ schovává důležité listiny. „Dobře, ovšem podle těch listin máte být poručníkem pana Hansona.“
„Ano, to mám. Ale mohu vás ujistit, že tyto prostředky jsou výhradně tady Willa, a jen a jen on rozhodne, na co je použije. Já mu mohu jen poradit, ale on je jejich vlastník a on určí, k čemu budou použity. Nebo zda nadále zůstanou jako záloha na případné horší časy, jak mu já doporučuji.“ „To zní rozumně, pane. Bylo by hloupé je rozházet.“ „To určitě, pane. Will má pro běžné účely ještě něco na ranči, a další peníze získává za běžný prodej masa lidem zde a z okolí, jak jsem pochopil. Jak ho ale znám, je rozumný a určitě nebude utrácet za zbytečnosti.“ „Co vy, pane? Také si budete chtít vytvořit nějakou zálohu?“ „Časem určitě. Pevně doufám, že peníze tady získám, jinak bych nepřistoupil na dohodu, co mi Will nabídl. V současné době nevlastním tak významnou sumu, abych si ji zde uschovával. Ale časem v to pevně doufám,“ usměje se Horác. „Možná budete potřebovat překlenovací úvěr, než prodáte část stáda,“ podívá se pátravě úředník. Andrew Nathan „Nevím, zatím prostředky máme.“ „Nu, sám uvidíte, až poznáte zdejší poměry,“ pokrčí rameny Andrew. Následná konverzace se nese v duchu nic neříkajících zdvořilostních frází, až nakonec padne pozvání na večeři. „Pane Andreje, moc mi na tom záleží,“ udělá psí oči Hanson, a i zde ty rozhodnou. Kolem sedmé hodiny večerní se dostaví oba pozvaní muži v doprovodu svých manželek. Paní Loren Bradleyová i paní Alice Andrewová jsou ve věku svých manželů a spíše tuctové ženy, poznamenané drsnějšími poměry. Sice jsou velmi dobře ustrojené, ale nijak zvláště oslňujícího intelektu, spíše domácí putičky, živořící ve stínu svým manželů. Plní své role ženy v domácnosti a vychovatelky dětí, a jsou pyšné na postavení svých drahých poloviček. William si musí bohužel přestát srdceryvné scény, které obě dámy předvedou, slzí nad osudem celé rodiny a chlapce, a bohužel si nevšimnou, jak moc o takové projevy soustrasti nestojí. Titulují ho Loren Bradleyová ubohým hochem, litují ho, až musí zasáhnout jejich manželé, pak konečně zmlknou. Ale na kluka vrhají dál soucitné pohledy, a alespoň těmi ho litují. I z tohoto důvodu je Hanson zamlklý, rozhodnutý přestát dnešní velmi nepříjemný večer, v zájmu společných plánů s Horácem. Toho však sleduje s obdivem, protože ten se totiž mění v příjemného a zábavného společníka, dokáže dámám lichotit, pochválit jejich zevnějšek, šaty, vybrané chování, prostě jim všemožně podkuřovat.
Přidává i pár historek z lepší společnosti, a chlapec může jen hádat, nakolik jsou pravdivé a nakolik vybájené. Večeře nemá jiný účel, než seznámení hráče s dvěma muži, kteří se jim budou hodit. Což William ví, a na tom se domluvili. Horácovi se asi skutečně daří udělat dojem, neboť ke konci společné krmě i oba muži již nejsou tak upjatí a nedívají se na hráče tak nevstřícně a podezřívavě. Nakonec se loučí, jako by byli dlouholetí přátelé, a kluk si musí znovu vytrpět chápavé poplácání mužů po ramenou, a soucitné loučení žen, opět slzících nad jeho krutým osudem. „Do prdele, já si snad dám panáka, ačkoli teda nepiju,“ uleví si hoch, když skončí se svým společníkem sami ve svém pokoji. „Tak si dej,“ hodí mu placatici Greenwood. „To byly strašný slepice,“ lehce si lokne hoch. „Jejich muže budeme potřebovat,“ dá si větší doušek kořalky hráč. „Já vím, ale málem mě rozmačkaly …,“ zavrtí nechápavě hlavou Hanson, „Musím ale smeknout, kdybych měl co. Zvládnuls je bezvadně, zobaly ti Alice Andrewová z ruky.“ „Někdy je výhodný, když máš přízeň žen důležitých mužů,“ usmívá se Greenwood. „Co z toho, cos jim vyprávěl, je pravda?“ „Co myslíš?“ „Nevím … dyť vo tobě vůbec nic nevím. Ne, ne, nechci vyzvídat, vím, že vo tom nechceš mluvit. A je mi to jedno. Hlavně, aby nám vyšlo to, co chceme.“ „Tak to uvidíme. Sice nám ten inženýr ukázal ty papíry, ale pořád jsem na vážkách. Sice si myslím, že nás podvíst nechce, ale bylo by hodně blbý, kdyby nakonec ta těžba vynesla daleko míň, než jak nám slibuje.“ „Uvidíme, jak dopadne ten průzkum …,“ podívá se nejistě kluk, moc by si přál, aby jeho naděje vkládané do důlního odborníka nebyly liché.
DRUHÁ KAPITOLA PŘÍJEZD POSIL Život na ranči kluka Hansona plyne svým nudným životem. Tedy pro dva spolumajitele. Ti další mají naopak povinností nad hlavu. Kromě starostí o dobytek, koně, další zvířectvo, malá políčka a záhony, jim přibývá ještě povinnost pomáhat budovat hráz, zúčastnit se kopáčských prací, a to vše pod bedlivým dohledem inženýra Roberta Benneta. Bratři Jabob a Jeff Toddovi občas pracují u napajedla, ale také často zmizí, někdy sami, a někdy i s důlním odborníkem. Což se mnohým dalším mužům nelíbí, ale nedovolí si situaci příliš hrotit, se sourozenci se kamarádí mladistvý majitel ranče a tak asi mají svá privilegia. William Hanson s Horácem Greenwoodem se jezdí často na probíhající práce dívat, a musí být spokojeni, plocha nádrže se rozšiřuje a hladina stoupá. Dostávají také informace o průzkumných pracích, a podle výrazu Benneta je on s výsledky spokojený. Bratři Toddové se ale někdy nadřou víc, než muži u hráze. Jaro už dávno přebralo nadvládu nad krajinou, a počasí se podobá spíše letnímu. Což zde není nic neobvyklého, zimy jsou poměrně mírné a naopak další čas se vyznačuje vysokými teplotami i suchem. Tomu odpovídá i rostlinstvo, a každý, kdo chce něco pěstovat, ať již dobytek, koně, domácí zvířectvo, stejně jako různé plodiny, musí s touto realitou počítat. Proto je voda velmi důležitá, stejně jako přístup k ní. Zatím však příroda bují, neboť v půdě jsou zbytky vody po zimě, a další vyvěrá a stéká z hor. Což se bude postupně měnit, a na další příval životadárné tekutiny bude nutné čekat na období přívalových dešťů, které zasáhnou oblast někdy kolem srpna. Do té doby však bude přírodě i zdejším lidem dost krušno. Plodiny se pochopitelně pěstují i na zdejším ranči, ačkoli hlavním obchodním artiklem je dobytek a pak také stádo koní. Nicméně se zde najdou i políčka či záhony, na nichž jsou vysazeny obilniny, zelenina, trocha ovoce. Zde však se záměrem uživit místní, nikoli tyto komodity cíleně prodávat. Po šesti nedělích se náhle k večeru na ranči objevuje hned sedm jezdců, v jejich čele se promenádují James Woodroof a George Parnell, kumpáni Horáce. Ti byli posláni přivést pár ostrých hochů, a také někoho, kdo se vyzná v problematice spojenou s mexickou hranicí. Na té je pochopitelně živo, neboť cenové relace v obou zemích jsou různé, což mnohým dává dost důvodů, aby nelegálně pašovali na obě straně různé zboží. V Mexiku je díky občanským bojům zájem o zbraně, a to jak ze strany vládních jednotek, tak různých skupin jejích oponentů, a naopak z této chaosem zmítané země se dá získat levněji alkohol, dobytek i další komodity. William se vyjde podívat na novou společnost, která by měla posílit jeho moc nad územím, zvláště až svým sousedům vyjeví své plány s přístupem k vodě. Krátce po něm stane na verandě i Horác, ale drží se trochu stranou, a tak James představí klukovi jeho nové muže. Vůdcem skupiny je čtyřiatřicetiletý Ed Morrow, jeho respektuje další trojice chlapů, kteří se tváří dost nevraživě, a vzbuzují v přítomných místních obavy. Patří sem osmadvacetiletý Bill Shepard, čtyřiadvacetiletý Jack Pulmann a stejně starý Aaron Callas. Trochu stranou se lehce povýšenecky usmívá osmatřicetiletý Paul
Wilson, který byl přivezen, neboť má znalosti a kontakty směrem k mexické hranici, a vlastně i daleko za ní. Nová pětice asi byla poučena, jak se mají na ranči chovat, a tak dávají najevo, že respektují Williama jako místního šéfa, nebo jednoho z místních šéfů. Musí si také všimnout, že Greenwood postává až za tím chlapcem, což nejspíš něco naznačuje. Ovšem všichni jsou přesvědčeni, že ve skutečnosti jde o komedii, a tím, kdo tady skutečně rozhoduje, je Horác. Mimo jiné i proto, že ho Ed a Paul osobně znají, a těžko si dovedou představit, že by připustil spoluvládu nějakého nezletilce, natož aby se mu plně podřizoval. Však také teď něco hráč šeptá klukovi, a ten vzápětí vyzve Woodrofa, Morrowa a Wilsona, aby dvojici značně nesourodých společníků následovala do pracovny. Tam dostanou všichni nejdříve napít vody, a pak skleničku kořalky, v níž si chlapec jen smočí rty, zatímco muži do sebe obsah zvrátí na jeden zátah a Horác jim všem dolije. „Ede, rušíš za ty tři?“ podívá se Greenwood na svého známého. „Jo, Horáci, ručím za ně. Znám je, je na ně spoleh. Co vlastně budeme mít za práci?“ obrátí se vůdce pistolníků na kluka, a ten se dostane do rozpaků. Nezdá se však, že by mu z nich chtěl jeho starší společník pomoci. „Budete dohlížet na pořádek na našich pozemcích,“ snaží se Hanson, aby jeho hlas zněl sebevědomě, „Možná můžou bejt brzo problémy. Nevím, co vám James řekl …,“ podívá se na falešného kněze. „Nic moc. Jen, že pro ně mám práci, za kterou Ed Morrow dostanou zaplaceno. Ale nemusíš se bát, Wille,“ zasměje se Woodroof, „domluvil jsem rozumnou cenu. Jídlo, ubytování, jistá mzda, vo který si můžeš promluvit s Horácem, a pak taky náklady na léčení, pokud by to někdo koupil.“ „Koupil …“ „No, kdyby ho třeba někdo postřelil,“ upřesní falešný kněz, „Nevím, jak daleko ste s těma pracema a kdy chceš spustit tu věc s tou vodou,“ podívá se na hocha pátravě. „Ty práce už skoro končí, a spustit to chci co nejdřív,“ tváří se kluk hodně sebevědomě, „Rád bych sem pozval ty sousedy, co nejdřív, a nabídl jim dohodu,“ tváří se sveřepě, „Přitom vočekávám problémy, určitě se jim nebude ten návrh líbit. Chci jim navrhnout, aby se s námi domluvili, za jakejch podmínek se dostanou k vodě. Ta je na našich pozemcích, na těch jejich tak nejvejš kaluže, a pak studny. Ale to jim určitě stačit nebude. Nechci, aby si k našemu napajedlu vodili svoje stáda, jen tak, a nic za to neplatili.“ „Hm, tak to tu může bejt vážně živo,“ pokývá hlavou Morrow. „Proto seš tady Ede, ty a tvoji muži,“ podívá se vyzývavě kluk na ostrého chlápka, kterému mírně poklesne brada. „Ede … tobě mám říkat Wille?“ zeptá se.
„Klidně. Nebo šéfe. Záleží na tobě,“ pokrčí rameny nezletilec, a všem mužům lehce zacuká v koutcích. „Tak jo, šéfe Wille,“ snaží se Morrow zachovat vážný výraz, „Konec konců, ty nás tady spolu s Horácem platíš, vy ste si nás najali, tak máš právo poroučet. Ale vyhrazuju si právo říct případně svoje připomínky, co se týká naší práce. Nerad bych já nebo moji chlapy využíval tu úmluvu vo léčení zranění.“ „Určitě vám nechci radit, jak si máte dělat svou práci. Jen po vás chci, abyste zajistili, že si nikdo nebude bez mýho souhlasu vodit svoje stáda k naší vodě.“ „Jak moc budou nasraný?“ podívá se muž pátravě na kluka. „Asi dost, byly na to zvyklý. Ale nevím … že by snad chtěli něco řešit násilím … to se mi moc nezdá …“ „Pokud ta voda pro ně je důležitá … je pro ně důležitá?“ „Jo, dost důležitá. Ale podle mýho bude stačit, když tam budete hlídkovat, a voni poznaj, že to myslím vážně.“ „No uvidíme,“ pokrčí rameny Morrow. Ještě chvíli se baví o ranči, pak začnou pomalu přecházet na vzpomínky, a Greenwood se obrátí na svého mladistvého společníka. „Wille, pokud sem chceš pozvat ty Paul Wilson sousedy, tak bys za nima mohl někoho poslat, už zejtra, ne? Ať to máme za sebou a voni věděj, na čem sou.“ „No jasně, Horáci, proč votálet,“ přikývne hoch, „Pošlu tam někoho … Jacob by mohl, ten inženýr je s tamtím druhým už hotovej, tak by ho mohl postrádat,“ uvažuje nahlas. „Tak to s ním domluv,“ pobídne ho hráč. „Jo, domluvím,“ zvedne se kluk ze židle, po dvou krocích se otočí, „Horáci, chceš si pokecat, s kamarády, co? Pokud překážím, můžeš to říct rovnou.“ „Ale nepřekážíš ...,“ zasměje se hochův poručník, „Sice možná některý historky nejsou nejvhodnější pro tvoje uši, ale ty vypadáš starší, než seš, a navíc už sis taky zašukal … Takže jestli chceš, tak se vrať a poslouchej,“ dodá smířlivě. „Nechám vás,“ mávne rukou kluk, „Chápou to, asi se dobře znáte … podle toho, jak ste se zdravili. Tak si to tady užijte, nechám zařídit večeři takhle pro nás,“ přejede pohledem celou společnost, „Ty další se najedí s vostatníma. Až to bude připravený, tak pro vás pošlu. Do tý doby vás nebudu rušit.“ „Nikdo tě nevyhání, Wille.“ „No to doufám,“ ušklíbne se chlapec, „Bylo by smutný, kdybys mě vykopnul z mýho baráku,“ otočí se a bez dalšího opustí místnost, v níž se rozhostí ticho, a pak následuje tlumený smích, je patrné, že muži nechtějí dávat najevo své pocity nahlas, možná je ten kluk ještě za dveřmi. „Co to bylo?“ zeptá se po chvíli mírně vyjevený Morrow. „Dyť jsem tě varoval,“ pokrčí rameny Woodroof. „Říkals, že je to drzej parchant, ale …“
„Horáci, co myslel tím druhým?“ podívá se pátravě Wilson. „Tím druhým? Možná tady votevřeme důl, nebo doly, pokud se potvrdí ty průzkumy, a najdou se tu bohatý ložiska … nejspíš mědi.“ „Tak ty chceš dolovat, jo?“ hvízdne si Paul. „Možná jo, když si budu jistej, že ten důlní inženýr nekecá. Ale po pravdě, to je nápad Willa, stejně jako ta voda.“ „To vymyslel jako von? Do prdele, kolik mu je?“ „V srpnu mu bude patnáct.“ „No to se teda vážně poseru. Tak vono mu není ještě ani patnáct a dělá tady na nás ramena.“ „Je nejen drzej, ale taky mu to pálí, ctižádostí přetejká, a taky si je vědomej svojí ceny,“ vysvětluje Greenwood. „Svojí ceny … čtrnáctiletej kluk …“ „Svojí ceny,“ zvážní hráč, „Jeho otec byl zadobře s těma místníma, co tady maj vliv a můžou se nám hodit. Takže pánové, ten kluk, ten je nedotknutelnej. Prostě překousneme to jeho povýšenecký chování.“ „Horáci, vo co tady de?“ upře svůj zrak na hráče Wilson, „Přece tady neskáčeš, jak bude pískat nějakej čtrnáctiletej kluk. Jak tě znám, tak máš něco za lubem. Určitě to máš dobře promyšlený.“ „Jo, a k tomu potřebuju toho kluka. Votevře mi dveře, který potřebuju votevřít. Navíc ať si to vyžere, s tou vodou, tuhle slávu mu milerád přenechám. Ale má pravdu, a asi nebude mít žádný zábrany. Takže tu brzo vážně může bejt živo. Ale pozor, pánové, zákon musí bejt na naší straně,“ zvedne Greenwood varovně prst, „Takže žádná divočina, a vo všem se dopředu poradíme.“ „S tím klukem ne?“ ušklíbne se Morrow. „V tomhle především se mnou,“ otočí se hráč, a výraz jeho očí je teď chladný, dává jasně najevo, že on je tady skutečný šéf a nehodlá na tom nic měnit, „Možná ne všechno plně chápete,“ pokračuje vážným hlasem, „ale pokud vyjde to, vo čem uvažuju, tak to může bejt zlatej důl. Jen to chce trpělivost a dobře všechno promyslet.“ „No a co ten drzej parchant? Jak dlouho mu to hodláš trpět?“ podívá se pátravě Ed. „Jak bude potřeba. Podívejte, von teď přišel vo čtyři členy rodiny, co mu umřely, no a jeho otec mi něco dlužil. Tak mi ten kluk nabídnul tuhle dohodu.“ „Von ti nabídnul … já nevycházím z údivu.“ „Jo, představ si to. Nabídl mi půlku ranče a poručnictví nad ním.“ „Poručnictví … nezdálo se mi, že by s tebou jednal jako s poručníkem,“ zasměje se trochu nejistě Wilson. „Ta dohoda zní trochu jinak. Oficiálně budu jeho poručník, neoficiálně společník. Von mi dá půlku ranče a to poručnictví, no a já mu pomůžu tenhle ranč pozvednout a dostat se k větším penězům. Po pravdě, bez něj by mě tohle nikdy nenapadlo. Chtěl sem uplatnit svoje nároky, dostat se k těm pozemkům, pak je rychle prodat a táhnout dál, na západ, na pobřeží. Jenže von změnil moje plány.“ „To se poseru … tak ten kluk,“ zavrtí hlavou Paul, „Snad ho nakonec nebudeš vážně poslouchat. Tak to sem ještě neměl, takový knípě jako šéfa.“ „Je dobře, že sem ho vyslechnul. Jeho plány sou poněkud naivní, ale maj reálnej základ. A během cesty sem, zatímco sem si s ním povídal, se mi začal v hlavě rodit jinej plán. Ale musím přiznat, pánové, že bez toho kluka bych na něj nepřišel.“ „Toho kluka … jakej vlastně k němu máš vztah?“ podívá se pátravě Morrow.
„Je to zvláštní kluk … Prostě je to můj společník, a tak to berte. Ale mezi náma, von chce využít mě, aby si splnil svoje sny, no a já chci využít jeho. V tom je jakási rovnováha. Ale víc vám vysvětlím pozdějš.“ „Pozdějš … kdy pozdějš?“ zachmuří se tvář pistolníka. „Ede, mluvil sem vo tý trpělivosti. Ale brzo se dočkáš. Až bude po večeři, a ten kluk si půjde lehnout, tak se tady znovu sejdeme a všechno probereme.“ „Jak myslíš, Horáci,“ pokrčí rameny Morrow, „Znám tě, nemluvíš do větru, a vyznáš se. Tak si promluvíme pozdějš.“ „Tak mi řekněte, co ste dělali, vod tý doby, co sme se viděli naposledy,“ vyzve Greenwood dva z přítomných mužů, co dnes poprvé dorazili na ranč. Hanson mezitím zařizuje večeři a hledá svého kamaráda Jacoba Todda. Ovšem srazí se s předákem Tobiášem Fultonem, který se v posledních dnech mračí čím dál tím víc. „Wille, co tady dělaj ty další chlapy?“ ptá se s hodně vážným výrazem, a z něj není těžké poznat, že jejich přítomnost se mu vůbec nelíbí. „Tobiáši, prostě sem je najal. Budou nám tady zajišťovat vochranu.“ „Vochranu? Vochranu proti komu? Nezdálo se mi, že by se ve vokolí potulovali zdivočelí Indiáni, nebo nějaký bandy.“ „To nikdy nevíš. Pořád nějaký Indiáni prchaj z rezervací, a k hranici s Mexikem to taky není tak daleko. Podle mýho se nějaký chlapy vždycky hoděj.“ „Chlapy možná jo, Wille, ale tyhle … nezdá se mi, že by chtěli přiložit ruku k práci. My se tu budeme dřít, a voni se tu budou projíždět a brát mzdu … Přitom žádný nebezpečí nevidím, a proti pár toulavejm Indiánům se dokážeme ubránit. Ty si navíc na nás netroufnou. Vohrožený můžou bejt nejvejš malý usedlosti, a ne takovejhle ranč.“ „Jak víš, že se nám nepokusej ukradnout dobytek, koně … Tobiáši, ty máš na starosti něco jinýho, tohle je zase moje věc. Ty chlapy se nebudou plíst do toho, co děláš, a ty se zase nepleť do toho, proč sou tady,“ snaží se kluk udržet emoce na uzdě, i když ho postoj předáka dráždí. „Jen jestli je to z tvojí hlavy …“ „Tohle je z mojí hlavy,“ řekne chlapec důrazně a rozhodně, „To já chtěl, aby mi sehnali někoho, kdo nás může bránit a kdo se v tom vyzná.“ Fulton už nic neříká, ale je patrné, že má na věc velmi rozdílný názor. William jen zlostně sevře ruce v pěst, a pokračuje v hledání svého kamaráda. Jeho vztah s Jacobem a Jeffem se trochu změnil, oni ho respektují jako šéfa, i když je mladší, a on jim zase dává naději, že budou mít výsadnější postavení. A tak i když se při průzkumech Benneta opravdu dost nadřeli, přesto jsou spokojení, protože jsou nositeli tajemství, tedy patří mezi pár zasvěcených osob na ranči, co mají povědomí o úmyslech otevřít zde měděný důl. Dost toho pochytili, za ten měsíc, kdy spolupracují s důlním inženýrem a na jeho pokyn museli kopat v zemi, shromažďovat pro něj vzorky. Což někdy bylo dost fyzicky náročné, když bušili do skály. „Mám je všechny vobjet? Jako sám?“ zeptá se nejstarší ze sourozenců Toddových, když je mu sděleno pověření. „Jo. Nebo s tím máš problém?“ podívá se na kamaráda kluk. „Ne, ne,“ řekne rychle mladík, „Já jen … budu tak na cestě pár dní, a ten inženýr …“ „Mluvil sem s ním, už další vzorky nepotřebuje,“ ztiší Hanson raději hlas, nacházejí se na dvoře před verandou, a tahle slova nemusí slyšet další, „Tím vaše povinnosti k němu skončily.“
„Skončily … Wille, co budeme dělat teď?“ „Co byste dělali. Jacobe, nemůžu vás úplně vodtáhnout vod práce na ranči, aspoň zatím ne. Musíte taky pracovat.“ „My umíme pracovat, Wille.“ „To já přece vím. Ale počítám s váma, jak sem vám říkal. Teď ale budete plnit to, co bude potřeba, a zároveň si vás budu brát jako svůj doprovod. Budete s bráchou něco jako moji tajemníci a vochranka, moje vosobní. Chápeš?“ „Moc ne, Wille. Co dělá nějakej ten tajemník, a před čím ty potřebuješ chránit? Snad před tím chlapem, co je tvůj společník?“ „Ne, ne, to vůbec,“ řekne rychle kluk, a snad až moc důrazně zavrtí hlavou, „S tím já vycházím dobře. Ale myslel sem, když třeba někam pojedu a tak.“ „Jo tak … já myslel, když teď přijeli ty jeho chlapy …“ „To nejsou jeho … teda taky sou, ale sou taky moji. To já jsem ho vo ně požádal. Aby pomohli zlepšit naši bezpečnost … Jacobe, pokud chceš, tak můžu zařídit, aby tě někdo z nich doprovázel. Jako strážce, pro tebe.“ „To jako vážně? Že by mě někdo hlídal?“ „Ne hlídal tebe, ale aby se ti nic nestalo.“ „Wille, co by se mi stalo,“ podívá se málem soucitně Todd, „V poslední době je tady bezpečno, kdy naposledy tady řádili Indiáni … snad před tím jejich masakrem … a to už bude asi pět let, ne? Dostali tehdá co proto. Tehdy to tady bylo divoký, to jo, ale teď? Umím se vo sebe postarat.“ „Vo tom nepochybuju, Jacobe. Ale ty chlapy kvůli tomu tady sou, tak proč je nevyužít. Jacobe, zejtra ráno vyrazíš, vobjedeš naše sousedy a pozveš je sem, na přátelský setkání. Na ten den, jak sem ti říkal. No a jeden z těch novejch tě doprovodí, jako tvůj strážce,“ mluví kluk rozhodně, cítí příležitost dokázat, že tady má významné slovo. Jak svému kamarádovi, tak ostatním, a nejspíše i sám sobě. Ještě chvilku s kámošem plkají, pak se William vrací do domu. Tam si krátký čas povídá v kuchyni s paní Toddovou, jejíž menší ratolesti ji pomáhají připravovat večeři a nosit na stůl, pak vyrazí za svým společníkem a jeho kumpány. Najde je v družné debatě u skleničky kořalky, když vstoupí, tak ztichnou. „Večeře je připravená,“ konstatuje kluk, pohybem ruky vyzve muže k přemístění, pak se obrátí na novopečeného velitele místní ostrahy, „Ede, urči jednoho ze svejch chlapů, kterej zejtra doprovodí toho posla. Aby nejel sám, aby ho chránil,“ přikazuje rozhodným hlasem. Nebo se alespoň snaží, aby jeho hlas zněl rozhodně. Vždyť si vlastně testuje, jak ho trochu divoce vypadající údajní pistolníci budou brát vážně. „Dobře Wille, pošlu s ním jednoho, nejspíš Jacka.“ „To je na tobě, koho vybereš. Vyjedou za svítání, tak mu řekni, ať je připravenej,“ je kluk očividně spokojený s předchozí odpovědí.
DEBATA O PLÁNECH Ranč je již nějaký čas ponořený do ticha, všichni, co nejsou na strážích u stád, už odpočívají ve svých peleších, pokud se tedy někteří neoddávají svým manželským povinnostem. I Hanson leží ve své posteli a přemýšlí o nových obyvatelích zdejší usedlosti, o svých nových podřízených. Má určité pochybnosti, neboť Horác se s některými očividně dobře zná, a je otázkou, jestli nebude mít zájem prosazovat svůj
názor na úkor svého mladšího společníka. Zatím to tak nevypadá, ale co bude za pár dnů, týdnů či třeba měsíců? Budou ho ti chlapy pořád ještě brát jako svého šéfa? Nemíní se dostat do vleku událostí, chce je řídit, být jejich aktivním hybatelem. Ti, o kterých kluk přemýšlí, mezitím popíjejí v pracovně, a chovají se až překvapivě zdrženlivě. Mluví spíše polohlasně, když se smějí, tak decentně. A tři ze čtyř shromážděných netrpělivě očekávají, až jim bude vyjeven záměr, proč se tady vlastně všichni sešli. Moc nechápou proměnu Horáce ze lva salónů, profesionálního hráče, pohybující se mnohdy až za hranou zákona, v usedlého a důstojného rančera. „Vím, na co čekáte,“ řekne ten smířlivě, zapálí si doutníček, labužnicky natáhne kouř, posléze zplodiny vyfoukne, „Než ale začnu, tak chci vědět, že do toho půjdete se mnou. Nechci to vykládat nikomu, s kým bych pak nemoh počítat.“ „Horáci, chceš dopředu nějakej závazek, a já pořád vůbec nevím, co vlastně chceš,“ zatváří se nerudně Wilson. „Co chci … Pánové, chci tady vybudovat základnu. Alespoň na nějakou dobu. Teda určitě na pár let … Chci vodsud řídit naše vobchody, chci vodsud vydělávat peníze. Velký peníze. No a nakonec se chci přesunout i do Tucsonu, a pozdějš i dál.“ „Co tvůj dosavadní život …“ „Paule, bylo mi v únoru čtyřiatřicet. Možná už je čas ten předchozí život změnit. Zvlášť, když mi Bůh přihrál do cesty toho kluka, tenhle ranč. Cejtím tady vobrovskou příležitost něco vybudovat, a chci za tím jít. Tvrdě jít.“ „To je hezký, co říkáš. Ale co konkrétně? Co maj bejt naše úlohy, v tom tvým příběhu?“ „Paule, ty podrobnosti, ty záměry, ty se dozvíš, až budu mít tvoje slovo. Nechci ti něco prozrazovat, když do toho nebudeš chtít jít se mnou. Jen ti řeknu, že to bude velký. Budou z nás začas boháči, budeme to řídit, a budeme mít na všechno svoje lidi. Budeme chodit v krásnejch voblecích, budeme mít hodně peněz. Mám toho dost v hlavě, a pořád mě napadaj další myšlenky, jak se s tím tady seznamuju, jak poznávám některý lidi. Například toho důlního inženýra. Cejtím ve svejch kostech, že je tady ukrytá vobrovská příležitost. I když šlo vlastně vo náhodu. Ale když už ta příležitost je, tak je třeba ji chytit za pačesy. Teď to samý nabízím vám. Jim vás našel, přivedl sem, a to je ta příležitost pro vás. Můžete ji využít, nebo si ji nechat proklouznout mezi prsty.“ „Znám tě, Horáci, a tys nikdy nemluvil do větru. Máš chytrou hlavu, to jo. Stejně nemám moc co na práci, jinak, tak proč to nezkusit,“ říká smířlivým hlasem Morrow. „Takže mám tvoje slovo, Ede? Jdeš do toho se mnou?“ „Jo, Horáci, du do toho s tebou.“ „A co ty, Paule? Jak se rozhodneš?“ obrátí se Greenwood na váhavce. „Jaký bude moje postavení?“ stále není zcela přesvědčený Wilson. „Budeš jedním z těch, co to budou řídit, to ti můžu zaručit. Budeš mít nějakej podíl, na tom se dohodneme. To platí pro nás všechny tady. I pro tebe Jime. S tebou taky můžu počítat, doufám.“ „Jasně, můžeš. Co George?“ zeptá se Woodroof. „Ten na to nemá hlavu,“ zavrtí tou svou hráč, „Bude jedním z těch, co budeme využívat, ale nepočítám s ním do naší skupiny. Do skupiny těch, co to budou víst.“ „No jo, George je trochu vomezenější,“ zasměje se potměšile Woodroof. „Právě. Tak co, Paule?“ „Horáci, asi sis to dobře promyslel. Co když ale tvoje záměry nevyjdou? Co pak?“ ptá se Wilson. „Tak kdyby to nevyšlo, no tak nanejvejš potáhneme vo dům dál.“
„No, to asi jo …“ „Vlastně nic neriskuješ.“ „To právě nevím … co ten kluk? Co bude s ním?“ „Bude patřit mezi nás, teda do naší skupiny, co to povede,“ řekne Greenwood rozhodným hlasem. „Bude vědět všechno?“ „Bude vědět to, co bude potřebovat vědět. Za chvíli ti to vysvětlím.“ „No jo, do prdele. Když seš přesvědčenejm vo úspěchu … Ale Horáci, pokud se to začne srát, tak si vyhazuju právo se na to taky vysrat.“ „Jo, Paule, když to nepůjde podle mejch záměrů, tak to zabalíme. Každej si zase půjdeme po svejch, a bude hledat svoje štěstí jinde. Takže mám vaše slova?“ přejede hráč pohledem po svých spolusedících u stolku, na němž spočívá láhev kořalky, poloprázdné sklenice, popelník a krabice s doutníky. Trojice mužů přikývne, a očekává další vysvětlení. „Všechno bude mít tak říkajíc dva rozměry. Nebo dvě tváře, je jedno, jak tomu budeme říkat. První bude ta oficiální, ta navenek. Budeme ctihodnými rančery, obchodníky. Pak bude ta druhá stránka věci, kdy se budeme pokoušet vydělat peníze i jinak. Ne úplně v mezích zákona. Na hranici s Mexikem je něco kolem stovky mil. Ty, Paule, ty s tím máš bohatý zkušenosti. Ty určitě využijeme, až to tady rozjedeme. Ale vlastně se nebráním jakýmukoli příjmu, a je mi upřímně jedno, jestli bude podle zákonů, tedy těch psanejch, anebo těch našich, kde platí právo toho silnějšího. Schopnějšího.“ „Takže já bych měl dělat jako co?“ podívá se pátravě Wilson. „Vaše role?“ přejede Greenwood znovu pohledem po trojici, „Ty, Paule, ty budeš naším vobchodním zástupcem směrem k Mexiku. Budeš mít na starosti tuhle voblast. Ty, Ede, budeš mít na starosti naše chlapy, co pro nás budou dělat. Budeš zajišťovat naši vochranu, a to i oficiálně, veřejně, v mezích zákona.“ „Veřejně … v mezích zákona … a bude i něco neveřejně?“ ptá se Morrow. „Vím já, jakej parchant se nám bude chtět stavět do cesty? Nebo koho z tý cesty bude třeba vodstranit? Ale tak, aby na nás nepadlo podezření?“ „Co ten kluk?“ položí dotaz Wilson. „Ten ti nějak leží v žaludku,“ pokývá hráč chápavě hlavou, „No jo, chová se někdy hrozně. Tak ten Will, ten bude naší přívětivou tváří, pro veřejnost. Chudák sirotek, co mu pomřela celá rodina, co ho zdejší smetánka lituje. Se kterou von je zadobře, díky svýmu fotrovi. Sice až udělá tu věc s tou vodou, možná na něj některý budou koukat jinak … Ta naše veřejná činnost, to bude vlastně uskutečňování plánů toho kluka. Pěstování dobytka, se zničením nejbližších konkurentů, díky tý vodě. Votevření dolů, těžení mědi. Prosazení se v Tucsonu, postavení tam hotelu, salonu, nevěstince.“ „Tohle všechno chce ten kluk? I ten nevěstinec?“ „Co chceš, je mladej, teče mu to i ušima,“ pokrčí rameny Greenwood, všichni se tiše rozesmějí, „Jo, tohle je jeho plán, jak tady zbohatnout. A já s ním souhlasím, a taky teď už vím, že to asi půjde. Ale i já mám ten svůj, vo kterým von zatím neví.“ „Zatím neví … chceš ho do toho zasvětit?“ podívá se minimálně částečně nesouhlasně Wilson. „Nevím, do čeho ho přesně zasvětím. Ale jak chápete, ten kluk se nám hodí. Proto budeme muset skousnout to, že bude mít svůj podíl. Vlastně z tý oficiální části budeme mít podíl já a ten kluk, a vy budete z toho placený za svoje služby. Podle dohody půjde půlka pro něj a půlka pro mě,“ vysvětluje hráč.
„Půlka pro toho parchanta?“ málem zakvílí Paul. „Patří mu půlka tohohle ranče,“ pokrčí rameny Horác, „Pánové, já sem teď úctyhodná vosoba, která místo toho, aby zničila toho sirotka uplatněním směnky vod jeho fotra, tak se vo toho sirotu starám jako jeho poručník. Ten kluk se zná s místním soudcem, vedoucím banky, jak naznačil, tak i se šerifem, a nejspíš i se starostou. Takže jistě chápete, že tyhle všichni budou pozorovat, jestli nechci to nebohý jehně voholit. Proto sem říkal, že je pro nás důležitej. Ale nebudou s ním problémy, i von chce vydělat, a jak sem ho už poznal, tak taky nebude mít moc velký zábrany. Když jeho prvním činem bude, že bejvalý rodinný přátele vodstřihne vod tý vody.“ „Takže je nedotknutelnej,“ vyhodnotí si Morrow předchozí sdělení. „Bezpochyby,“ odpovídá hráč důrazně, „Navopak, musíme si vohlídat, že se mu nic nestane. I kdyby ten fracek vlastní blbostí spadnul z koně a srazil si vaz, tak určitě se najde dost těch, co začnou přemejšlet, jestli jsem se ho náhodou nezbavil já, abych shrábnul i druhou půlku ranče. A když tady chci vybudovat zázemí, mít tady dobrou pověst, tak potřebuju toho kluka živýho, a na svý straně. Taky bude i naše zástěrka, konec konců, některý rozhodnutí nechám milerád na něm.“ „To se z toho poseru,“ povzdychne si Wilson. „Z čeho se posereš?“ „No, mít za společníka čtrnáctiletýho kluka.“ „Ale Paule, von není tvým společníkem, von je tvým šéfem,“ odpovídá s úsměvem Horác, a rebelovi spadne čelist, „Vo tom, jestli bude naším společníkem v tom druhým, a případně jak velkým, vo tom se poradíme. Podle toho, co bude pro nás výhodný. Můžeme ho nechat přičichnout, dát mu pár procent i z toho druhýho, když nás bude krejt. Zatím vo tom nic neví, a tak to zůstane. Zatím Ed zajišťuje vochranu ranče a ty, Paule, budeš mít na starosti naše vobchody. S tím ho seznámíme. Co budeme dělat ve skrytu, zatím vědět nemusí.“ „Je to dost bystrej parchant,“ upozorní Woodroof, „Jo, a Horáci, co budu dělat já?“ „Máš pravdu, Jime, je dost chápavej a myslí mu to. Proto sem říkal, že když rozjedeme ty další kšefty, ty ve skrytu, tak mu můžeme zavřít hubu pár procenty. Ale tohle je moje věc, to zařídím. Vy holt musíte v zájmu naší věci přetrpět jeho chování.“ „Nejradši bych mu dal přes držku,“ řekne Morrow sveřepě. „Já už dávno navrhoval ho utopit,“ poznamená falešný kněz. „Já bych ho minimálně nakopal. Ale to utopení, to mi přijde jako lepší řešení,“ přidá se Wilson. „Tak to je přesně to, co neuděláte. Proč, to už ste jistě pochopili,“ má letmý úsměv na rtech Greenwood. „A co budu dělat já? Ještě si mi nevodpověděl,“ upozorní Woodroof. „Budeš nám ke všemu žehnat,“ odvětí se zdánlivě bezelstným výrazem hráč, „Ale vážně. Budeš za nás vyjednávat, řešit, co bude potřeba. Něco jako můj sekretář, tajemník, nazvi si to, jak chceš,“ pokrčí rameny. „Co podíly?“ položí významný dotaz Wilson. „Navrhuju pro každýho z vás dvacet procent, z čistýho zisku, a já budu mít ten zbytek.“ „Dvacet a čtyřicet?“ „Já vím, nechávám si málo, i když sem to všechno vymyslel,“ přikývne Greenwood jakoby chápavě, i když ví, že takhle to jeho společník nemyslel. „Málo …,“ hlesne proto Paul, „A co ten parchant?“
„Už sem řekl, to je můj problém. Když bude třeba, dám mu něco málo ze svýho. Vo to se nestarejte. Vy musíte zajistit, že se to rozběhne.“ „Rozběhne …,“ podívá se nedůvěřivě Wilson, „Horáci, mluvíš dobře, ale na tohle bude potřeba prachy. Chceš tady hospodařit, dolovat, a pašovat do Mexika, a já nevím co ještě. Aby ale bylo například co pašovat, tak musíš něco nakoupit, například zbraně. Máš něco ulitý, co do toho vrazíš?“ „Máš pravdu,“ přikývne hráč, „Prachy sou problém.“ „A už to začíná,“ ušklíbne se nově jmenovaný obchodní zástupce, „To chceš jako čekat, až ti nějaký prachy vynese ten dobytek? Nebo ten důl? Ale i na něj bude třeba nějaký prachy, ne?“ „Přesně tak,“ souhlasí i teď Greenwood, „Bylo by dobrý si vopatřit nějaký prachy. Všechno by to urychlilo.“ „Tak tady někoho stáhni z kůže, myslím v kartách.“ „To není dobrej nápad,“ zavrtí hráč hlavou, „Jednak nevím, jestli budou vochotný hrát vo tolik, co potřebujeme, a především, to bych se tady moc dobře neuvedl, kdybych je na začátku voškubal. Jasně, až to budeme mít pevně v rukách …“ „Až, až … Horáci, ty tvoje plány maj velký trhliny.“ „Paule, neříkal sem přece, že to bude jednoduchý, a netvrdil sem, že to bude ze dne na den. Ale umím bejt trpělivej. Ovšem sehnat nějaký prachy na začátek, to by se vážně hodilo.“ „No právě.“ „Co Ede, napadá tě něco?“ obrátí se hlava pochybné party na dalšího člena. „Mě? Tebe snad něco napadá, v souvislosti se mnou?“ tváří se rozpačitě Morrow. „Napadá … Ede, ideální by bylo si je někde vypůjčit. Bez pozdějšího vrácení,“ nadhodí Greenwood. „Vypůjčit … ty myslíš … snad v Tucsonu?“ „Naprosto ne. Co nejdál vod nás tady.“ „Co nejdál … mluvíš vo tom, co myslím?“ zachmuří se velitel ochranky. „Asi jo. Ede, ty znáš dost chlápků, co by nám mohli pomoc. Mám jeden návrh. Kdyby se tady vobjevila nějaká parta, za kterou se zaručíš, tak bysme jim tady poskytli zázemí a další práci. Do budoucna. Voni by mohli něco přinýst, do začátku. To bysme použili, nebo dejme tomu vosumdesát procent z toho. Dvacet by si nechali. A dalších třicet procent bysme jim vrátili, pozdějš, až ty prachy vyděláme,“ hovoří Greenwood tichým hlasem. „Pár chlápků … co jim důvěřuju … Horáci, narážíš snad na mýho bráchu?“ „Tak Frank mě taky napadnul. Ale pokud ho do toho nechceš zatahovat …“ „Kdyby to udělal, a ty prachy sehnal, vezmeme ho do party?“ podívá se pátravě Morrow. „Ede, máš svejch dvacet procent, a co s nima uděláš … Já vím, tohle slyšet nechceš. Ale zajistíme jim úkryt, tady, a doufám, že budou chytrý a nepřivedou sem patrolu. Nakonec jim z toho zůstane padesát procent. Dvacet hned, a třicet pozdějš. A taky, budou mít další práci, na hodně dlouho, to není špatná nabídka, ne?“ „Tak je i není … museli by dost riskovat …“ „Copak Frank pořád neriskuje? Pokud vím, tak už toho má dost za sebou. Dost ses vo něj bál, ne?“ „No právě, a teď ho mám poslat, aby vykradnul nějakou banku, nebo přepadnul nějakej dostavník s vejplatama pro dělníky, třeba. To není moc dobrý.“
„Rozumím. Tak sežeň někoho jinýho. Nebo ať je sežene tvůj brácha, a sám zůstane stranou. Tohle si musíš promyslet.“ „Musel bych za ním zajet, promluvit s ním …“ „To ne, pokud ten fracek začne s tou vodou, budeme tě potřebovat tady. Ale Jim by se ho mohl pokusit najít, pokud teda vůbec víš, kde ho hledat.“ „Máme domluvenej způsob, jak si dát vědět. Přes někoho, kde kdo z nás je. Ale to by nebylo jen tak,“ přemýšlí o návrhu velitel ochranky. „Dyť tolik nespěcháme. A pokud de vo ten důl, Paule, tam bysme mohli nejspíš získat úvěr, vod banky, a v tom by nám mohl pomoc právě ten kluk. K sirotovi přece budou mít jistý vohledy, ne?“ „Tak to pochybuju, když půjde vo prachy,“ zavrtí hlavou Wilson, „Navíc tě ty svině voškubou, budou chtít nekřesťanský úroky …“ „Právě proto bych si chtěl půjčit co nejmíň,“ přikývne hráč, „Ale vo půjčce i tak uvažuju, bude to krytí. Aby nebylo podezřelý, že najednou máme peníze.“ „Ty to máš vážně promyšlený,“ podívá se uznale Morrow. „Mám, ale taky vím, že to má spoustu nástrah. Nebude to ze dne na den. Ede, zvaž to s bráchou. Může ty lidi najmout, aby to udělali, někde ty prachy sehnali. Nebo někdo jinej. Přinejhorším se vobejdeme i bez nich, ale pak to bude všechno dýl trvat, to připouštím.“ „Promyslím to …,“ tváří se nerozhodně velitel ochranky. „Paule, myslím si, že ty bys měl co nejdřív vyrazit a začít jednat. Domluvit kšefty. Poptat se, kdo co potřebuje, třeba ty zbraně a tak. Známe pár lidí, co by je asi dokázali vopatřit, ne?“ ptá se Greenwood. „To jo, ale minimálně budou chtít napřed zálohu. Nebo rovnou všechno na dřevo. Proto sem mluvil vo těch prachách.“ „Tomu rozumím, ale moji vodpověď znáš. Sice by se dalo možná dostat ke zbraním i jinak, ale tolik riskovat nechci.“ „Vykrást skladiště? Armády?“ pozvedne oči Morrow. „Například. Ale to je vážně hodně riskantní, lepší je se domluvit, nakoupit zbraně a ty pak dostat do Mexika. To by mohlo vynýst slušnej balík. Myslím, žes už něco takovýho dělal, ne?“ „Ale jo,“ připustí Wilson svou účast na podobných nelegálních obchodech, „Tohle je ale vždycky hodně vo držku, musíš se pořádně zajistit. Aby tě přitom nevoddělali, nebo nechytila ta druhá strana, podle toho, komu dodáváš. Tam se to pořád mele, a i když se solidně vyznám, tak mnohdy se v tom vlastně nevyznám. Kdo proti komu, kdo je právě na koni a kdo v prdeli.“ „Chápu. Ale nejde nám jen vo jednorázovej vobchod, na kterým něco vyděláme a pak máme nějakej čas za co chlastat. De nám vo to navázat trvalý vztahy,“ upozorní hráč. „Jo, to chápu,“ přikyvuje obchodní zástupce právě založené pokoutní společnosti, „Horáci, teď mě něco napadlo … jak si mluvil vo tom dolování … V Mexiku se taky doluje, a díky válce jsou i některý doly vopuštěný. Jejich majitelé buď utekli, anebo je někdo vyvraždil. Jednou mi za dodávku zbraní nabízeli důl …,“ pozvedne tázavě zrak. „Důl? Jak důl? Copak ty vzbouřenci měli možnost …“ „Tak vzbouřenci … vono tenkrát nešlo tak vo vzbouřence. Je taky pravda, že tam nikdy nevíš. V jednu chvíli sou představitelé státu, a začas sou vzbouřenci, aby se zase třeba stali těma správcema. Ale to říkám jen na zamyšlení, nevím, jestli tohle vůbec bude ve hře.“
„Doly …,“ přemýšlí Greenwood, „Když máme toho inženýra … Taky, aby to vynášelo …“ „Vynášelo … tam se za práci moc neplatí,“ zasměje se chrčivě Wilson, „Například sem viděl důl, kam nahnali nějaký Indiány, no a těm dávali tak akorát nažrat, aby jim hned nechcípli. Nebo tam nahnali vesničany, ty taky asi moc peněz nedostávali, pokud vůbec nějaký. Stačilo pár chlapů s puškama, co na to dohlíželo, a náklady na dělníky byly prakticky nulový. Nebo teda jen za to žrádlo. Jo, jsou tam velký možnosti, ale taky je to hodně vo držku. Stačí málo, přijde nějakej spasitel, a když budeš mít štěstí, tak stačíš vzít nohy na ramena. I proto sem se v poslední době věnoval víc jinejm věcem … Ale jo, dá se tam slušně vydělat …“ „Tohle mě zatím nenapadlo,“ přiznává hráč, „Když ale máme toho inženýra … vlastně von taky něco žvanil vo tom, že pracoval i v Mexiku … Dobrej nápad, Paule, budu vo tom přemejšlet.“ „Horáci, není toho nějak moc?“ vyjádří své pochyby Woodroof. „Jime, nebavíme se přece vo pár dnech nebo tejdnech. Vlastně ani vo měsících. Mluvíme tady vo rokách,“ zasní se vůdce party, „Vytvořit si tady zázemí, vydělávat tady legální peníze, a k nim přimíchávat ty nelegální. Za ně třeba postavit ten salón v Tucsonu, nebo i jinde. Votevřít důl. Když budu mít ty legální příjmy, tak už nikdo nikdy nezjistí, kde beru další prachy na utrácení. To se dá vždycky šikovně zařídit. Navíc tady nejsme nikomu tak moc na vočích.“ „Tak to ne,“ ušklíbne se Morrow, „Tady je to vážně prdel světa. I když musím uznat, že tenhle ranč … je docela velkej a dobře postavenej. To udělal ten fotr dobře, jen ten parchant se mu nějak nevydařil. Měl ho pořádně řezat, pak by nenosil ten svůj frňák tak nahoře.“ „Určitě nechci na tomhle ranči bejt dýl, než to bude bezpodmínečně nutný. Když aspoň něco z toho vyjde, tak si můžeme postavit barák ve městě, a žít mezi lidma, a ne mezi krávama. I když i to město tady … ale sou i jiný města, a barák se dá postavit tam. Pak už můžeš mít lidi, co se ti vo všechno staraj, a ty jen počítáš prachy,“ tvrdí Greenwood. „Zní to moc hezky, než aby to mohla bejt pravda,“ opáčí Woodroof. „Nemyslím si. Pánové, co z toho nejde udělat? No? A třeba nás napadne i něco dalšího, až se trochu rozkoukáme, až se nám to rozjede,“ vezme hráč do ruky láhev kořalky, „Tak si snad na to připijeme, na tu naši dohodu,“ začne z ní nalévat.
PODRAZ Vykonávat sousedské návštěvy není v tomto kraji jen tak, rančeři či farmáři na sebe rozhodně nevidí, a někdy jim cesta může zabrat i více než den. To samé pochopitelně platí i o putování do Tucsonu. Obyvatelé na tak rozlehlých územích jsou často odkázáni výhradně sami na sebe, a pak i na nejbližší sousedy. Ovšem pokud jejich usedlost vypálí například banda Indiánů nebo i banda bělochů, sousedé o tom nemusí mít vůbec potuchy. William Hanson pozval na svůj ranč představitele pěti rodin, co hospodaří v okolí, a co jsou na tom rozhodně hůř. Sice se drží zuby nehty nad hladinou, ale musí dřít jako koně. Mnozí vlastní menší rozlohy pozemků, a také početně menší stáda, jejich
usedlosti nejsou tak rozlehlé a dobře chráněné. Většinou hospodaří jen s rodinnými příslušníky, maximálně mají pár zaměstnanců. První dorazí kolem poledne, další se sjíždějí postupně, až do deklarované večerní porady. Chudáci vůbec netuší, s čím na ně chce kluk vyrukovat, a tak mu vesměs velmi srdečně kondolují, s většinou neměl ještě tu čest mluvit, poté co se vrátil z východu. Hansonovi není nejlépe po těle, jednak v něm hosté vyvolávají nepříjemné asociace, a za druhé se je chystá podrazit. Proto se před nimi schovává v budově, a vlastně čeká, až se všichni sejdou v jídelně, kde je pro ně připravená večeře, a kde má proběhnout jednání. Těžko říci, co sousedé od schůzky čekají, už pochopitelně vědí o novém společníkovi a poručníkovi kluka, a tak nejspíš dumají o představení se navzájem, možná o spolupráci. Nebo jen setkání s novými majiteli ranče, který je ve zdejší krajině dominantní, a to nejen přístupem k často nedostatkové vodě. Greenwood ponechává iniciativu na Williamovi, který se usazuje do čela stolu, hráč si sám sedá po jeho pravici, spolu s dalšími. Přítomný je také Jacob Todd, který všechny objel, a také Ed Morrow, který se tváří nevlídně, zarputile. Postává u dveří, a bedlivě sleduje upachtěné muže, co se sem sjeli z okolí, nic zlého netuše. Ed očekává problémy, až jim kluk vyjeví svůj záměr, nejspíš s neomalenosti sobě vlastní. Pak bude možná muset zasáhnout, proto jsou jeho další tři muži připraveni na verandě, aby na zavolání přiběhli. Vedle Horáce sedí čtyřiapadesátiletý Christopher Hanway a jednašedesátiletý Seth Lawett, jehož dceru pojal za svou ženu předák zdejšího ranče. Na levé straně stolu, z pohledu hostitele, spočívá pozadí šestatřicetiletého Theodora Morana, šestačtyřicetiletého Joachima Hoffmana, přistěhovalce z Německa, a řadu uzavírá čtyřiašedesátiletý Steven Kingston. Hosté většinou dorazili v doprovodu svých synů či některého ze zaměstnanců, ti zůstávají na dvoře, tam dostanou stravu a něco k pití. Paní Toddová se svými dětmi nanosí na stůl, a na pokyn kluka se všichni pustí do jídla. Ještě netuší, že jim krmě brzo zhořkne Seth Lawett v ústech, a proto se tváří přívětivě a soucitně. Hanson si jen lehce uždíbne, přemýšlí, kdy má začít, přitom Horác na něj zvysoka kašle, nechává tuhle nepříjemnost plně na něm. Což ale chlapci na druhou stranu vyhovuje, tak nebude nikdo pochybovat o tom, že zde má významné slovo, ne-li rozhodující. „Tak ať už to mám za sebou,“ řekne si v duchu nezletilec v čele stolu, pak se zhluboka nadechne, „Vážení pánové, sousedé,“ snaží se o sebevědomý hlas, „ještě jednou vám všem děkuju, že jste přijali moje pozvání. Měl jsem k tomu důvod, a teď vám ho chci sdělit.“ Rozhostí se ticho, všichni zírají na kluka, a tomu není dobře po těle, mráz mu přeběhne po zádech, pohledem hledá pomoc u svého společníka, ale jeho tvář je kamenná.
„Zima je dávno za náma, a začínaj nám další starosti,“ oddaluje chlapec vyjevení pravdy, „Dobře víte, co se mi stalo, a že teď mám dost velkou zodpovědnost. Za tenhle ranč. Abych ho udržel. Dost jsem pochytil … Ale určitě to nebude jednoduchý,“ tvrdí, a všichni kývají hlavou, život zde opravdu není procházka růžovým sadem, „Začal jsem tím, že jsem pozval jednoho inženýra z Tucsonu a nechal ho rozšířit to místo, kde je ta voda. Dost se naši lidi nadřeli, ale podle mýho to stojí za to.“ „To je moc dobrej nápad, Wille,“ pochválí hostitele Lawett, a další usedlíci přikyvují. „Taky si myslím,“ ocení kluk sám sebe, „Jenže všichni víme, jakej je tady problém s vodou, v měsících, co přijdou. Až začnou koryta vysychat, a někdy vyschnou docela, než přijdou další deště,“ popisuje všem známý stav, „Měli jsme taky výdaje, s tím rozšířením. Proto se s vámi chci domluvit, jak to bude s tou vodou.“ „Měl si říct, Wille,“ ozve se Kingston, „Mohli jsme ti na pomoc poslat pár chlapů,“ dodá a další s ním tiše vyjadřují souhlas. „To už je jedno,“ pokrčí nervózně rameny hoch, „Já se s váma chci dohodnout, za jakejch podmínek se k vodě dostanete vy.“ „Podmínek?“ ztuhnou rysy Lawettovi, a nejen jemu, „Máme přece s tvým otcem dohodu, už dlouholetou … Asi ti nerozumím, Wille.“ „Tak otec … však víte,“ udělá hodně smutný Steven Kingston obličej Hanson, a všichni klopí oči, stále s chlapcem soucítí, „Myslím si, když se teď poměry změnily, bohužel, tak by bylo potřeba se dohodnout. Uzavřít novou dohodu, s tím, kdo tady teď hospodaří.“ „Wille, a kdo tu vlastně teď hospodaří?“ podívá se nyní dost nevraživě Seth na hráče, který vypadá jak sfinga, „Představils nám pana Greenwooda, jako svýho společníka, a taky poručníka. Teda tady asi rozhoduje von, ne? Když je tvým poručníkem. Pokud nám teda něco chce, měl by to asi říct sám a neschovat se za malýho kluka,“ dodá, čímž tne do živého, hoch zatne pěsti, tohle znělo vůči němu hodně pohrdavě. „Máme dohodu, mezi mnou a panem Greenwoodem,“ drtí Hanson slova mezi zuby, „Nebude tady žádný rozhodnutí, se kterým bysme nesouhlasili voba. Teď naše domluva zní tak, že pan Greenwood souhlasí s tím, co chci navrhnout.“ „Wille, o čem to vlastně mluvíš?“ ozve se Hoffman, jeho hlas zní dost nervózně, „Pořád tady mluvíš o nějaké dohodě, a my vůbec nevíme, o jakou dohodu jde.“ „Správně,“ přidá se Lawett, „Máme dohodu s tvým otcem, a tak čekáme, že ty jako jeho nástupce ji budeš dodržovat.“ „Dost sem vo tom přemejšlel,“ mluví teď kluk tichým hlasem, a přesto je v místnosti dobře slyšet, „Ta dohoda je výhodná jen pro jednu stranu. Pro vás. Vy si sem vodíte svoje stáda, a přitom my se tady staráme vo koryto. Teď sme rozšířili tu zásobárnu vody. Tohle přece není spravedlivá dohoda, to musíte uznat.“ „Co teda chceš?“ ptá se stísněným hlasem Moran, a dusno v místnosti by se dalo krájet.
„Chci se s vámi v klidu domluvit na nový dohodě. Za jakejch podmínek si sem budete moct přivíst svoje stáda a napojit je. Teď asi máte ještě vodu, možná všechny kaluže nevyschly,“ neodpustí si menší rýpnutí, „Ale za čas, možná dost krátkej …“ „Co navrhuješ?“ čiší ze slov Setha chlad. „Navrhuju novou dohodu, mezi náma. Myslím si, že za přístup k vodě byste mi měli něco dát. To se mi zdá spravedlivý.“ „Něco dát … chceš peníze za vodu?“ rudne Lawett. „Nemusí jít nutně vo peníze … nějaká ta kravička, koníček ….“ „Kravička! Koníček!“ zatne pěsti Seth, „Chceš nás vydírat?“ zvýší hlas. „To nejsou hezký slova …“ „Hezký slova! Zato ty tvoje … Kravička! Koníček! Nechceš taky slepičku nebo kohoutka?! Chceš se nám vysmívat?!“ „Pane Lawette,“ upře svůj zrak na křiklouna Hanson, a v jeho očích se zableskne, „zdá se vám, že ste v postavení, kdy je vhodný na mě řvát?“ Po této nepokryté výhružce chlapce se v místnosti rozhostí ticho, a hlavní mluvčí sousedů zalapá po dechu. A není rozhodně sám. „Máme trpět pro rozmary nějakýho dítěte?“ vybuchne Seth, který nebere v potaz nervózní i varovné pohledy ostatních vydíraných, tohle asi není dobrý způsob, jak s tím frackem jednat. „Tak dítě? Tak dítě, pane Lawette?“ zní slova kluka jak prásknutí bičem, pak se na jeho tváři rozhostí potměšilý úsměv, a všem je jasné, že nevěstí nic dobrého, „No tak dobře, pane Lawette. Jak myslíte. Víte, pane Lawette, pozval sem vás sem, a chtěl jsem se s váma rozumně domluvit. Ale když vy takhle Christopher Hanway … Tak víte co? Napojte si svoje stáda, kde chcete. Zažeňte si je, kam chcete. Nemusíte mi nic dávat, a …,“ nedořekne, a jen mávne naštvaně rukou. „Wille, myslím si, že sme to vzali za špatnej konec,“ ozve se smířlivý a tichý hlas Hanwaye, „Chápu, že je toho na tebe hodně, a pak ta tragédie … Ty ale dobře víš, že moc možností nemáme. Většina z nás tady začala hospodařit až potom, co sme se dohodli s tvým otcem. Ten přístup k vodě je pro nás důležitej. Hnát dobytek dál po proudu nebude mít smysl, když bude vody ubejvat, a navíc ji asi všechnu zachytíte. No a proti proudu, až tam, kam vaše pozemky nesahaj, tam není skoro žádnej vhodnej přístup. Co kdybysme se všichni zklidnili,“ podívá se zle na svého doposud mluvčího, „Co kdybysme se zklidnili,“ zopakuje, „a začali se bavit rozumně.“ „Já se chtěl dohodnout,“ pokrčí rameny kluk, ten padesátník velmi dobře popsal situaci pětice hostů. „Wille, dejme tomu, že uznáme náklady na zvětšení toho rezervoáru vody. Pak se asi můžeme dohodnout na nějaký rozumný náhradě, jako příspěvek na ty tvoje výlohy,“ navrhuje Christopher smířlivě, leč dle výrazů s ním minimálně dva z vydíraných nesouhlasí.
„Nestojím vo příspěvek na vybudování hráze,“ zavrtí hoch hlavou, „Je to konec konců na mojim pozemku, tak co. Chci poplatek za to, že si tam napojíte svoje zvířata.“ „Poplatek … víš sám dobře, jak na tom sme. Kolik peněz máme …,“ ozve se přiškrceným hlasem Moran. „Už sem říkal, že to může bejt kus dobytka. Nebo hodně slepiček a kohoutků,“ obrátí se Hanson s výsměšným výrazem na Setha, a ten už zase rudne. „Co teda chceš?“ ptá se Kingston, hlas se mu lehce chvěje. „Tak teď nevím … měl sem nějakej návrh … ale to víte, rozmazlený dítě, to může napadnout cokoli …,“ vysmívá se do obličeje tomu, co ho urazil a ponížil, „No tak dobře, budu hodnej. Bude mi stačit jeden kus za deset kusů.“ „Jeden kus za deset kusů …,“ objeví se zděšení ve tváři Hoffmana. „Jo, když napojíte deset kusů, tam mi jeden z nich necháte. To je myslím rozumná cena. Nebo něco jinýho v tý ceně. Peníze, slepičky, kohoutky …“ „Ty parchante!“ praští pěstí do stolu Seth. „Taky to může bejt jeden za pět,“ je pohled kluka vysloveně zlý a výsměšný. „Ty parchante! Já tě roztrhnu!“ zařve Lawett a vyskočí, až převrhne židli. „Tak dost!“ zazní ostrý hlas za zády Theodor Moran diskutujících vydíraných, a všichni se otáčejí, aby hleděli do moc chladných očí Eda, „Co si tady dovolujete? Jak se to chováte? Vyhrožovat tomu, kdo je vaším hostitelem!“ „Kdo ste zase vy?“ ptá se přiškrceným hlasem Moran. „Já mám na starosti vochranu ranče,“ udělá pár kroků dopředu Morrow, vlastně jde až ke klukovi a stoupne si po jeho bok, „Do tý vochrany taky spadá vochrana jeho majitele. Pokud chcete někoho roztrhnout, pane, budete muset začít se mnou. Jen si nejsem jistej, jestli to dokážete.“ „Co to … kdo to …,“ koktá Seth, rudý vzteky. „Pánové, řeknu to jen jednou, a doufám, že dost jasně. Nedovolím, aby tady někdo řval na mýho šéfa, a už vůbec ne, aby mu vyhrožoval násilím,“ mluví úsečně Ed, a jeho zrak sklouzne k pasu, u něhož má pouzdro s revolverem, „Proto vás žádám, abyste se chovali slušně a neuráželi mýho šéfa.“ „Šéfa! Ty sloužíš tomu frackovi … co je to tady za poměry …,“ vyráží ze sebe konsternovaně Lawett. „Pane, mluvit vo mým synovi, za toho fracka bych vás ztrestal. Ale protože je to můj Joachim Hoffman zaměstnavatel, zeptám se ho, jestli tu další urážku
mám přejít, nebo vás mám z této místnosti vyhodit. Mladý pán si mě najal, tak von rozhoduje. A vás, pane, chci upozornit, že už sem si poradil s mnoha křiklouny. Já vopravdu nemluvím do větru.“ V místnosti se rozhostí ticho, vydíraní se dívají jeden na druhého, jako by nevěřili svým očím a uším. Ale něco jim říká, že ten muž vedle kluka opravdu nemluví do větru, a že je připravený splnit rozkaz svého mladistvého nadřízeného. „Mladý pane, chcete pokračovat v jednání, nebo mám napřed požádat tady toho pána,“ ukáže Ed na zkoprnělého Setha, „aby předtím vopustil tuhle místnost a co nejrychleji i vaše pozemky?“ Oči všech se znovu upřou na chlapce, a ten si asi dost užívá nové situace, po boku s mužem s revolverem se určitě cítí silnější v kramflecích. Zároveň si vyhodnocuje situaci, za naprostého ticha, a hledá co nejlepší řešení. Podporu v Horácovi nezíská, ten už několik minut vypadá jak zkamenělina. „Myslím si, že bude nejlepší přijmout návrh pana Hanwaye,“ mluví hoch tiše, „Teda abysme se všichni uklidnili a začali se bavit rozumně. Chtěli ste můj návrh, a já vám nějakej dal. Místo toho, abyste se pokusili vyjednat si lepší, tak mě urážíte. Jo, patnáct let mi bude až v srpnu. Ale možná uvažuju daleko rozumnějc, než některý mnohem starší muži,“ sklouzne pohledem na Setha, který stále stojí. „Wille, připouštíš možnost vyjednávání?“ chytne se předchozích slov Christopher. „Nikdy jsem přece neřekl vopak, pane Hanway. Pozval sem vás sem všechny, protože sem chtěl projednat tu dohodu, co ste měli s mým otcem,“ zní teď hlas chlapce klidně, jakoby oproštěn od všech emocí, „Myslel sem, že uzavřeme společnou dohodu. Ale taky je možný se domlouvat s každým z vás. Myslím tím zvlášť.“ „Wille, uvědomuješ si, do jaký pozice nás stavíš?“ „Pane Hanway, vím moc dobře, jak těžký je tady hospodařit. Ale nejen pro vás, i pro mě. Každej se snažíme vyjít, jak se dá.“ „Tvoje pozice je úplně jiná, Wille,“ zavrtí hlavou Christopher, zatímco Lawett si sedá a Morrow ustupuje o krok dozadu, „Wille, musím se taky zeptat na jedno. A neuraž se znovu. Díky tvýmu věku máš stanovenýho úředně poručníka. Pokud tomu rozumím dobře, musí von uzavírat dohody za tebe, pokud mají mít právní závaznost. Ale ten pán tady ještě neřekl ani slovo, dokonce si myslím, že se ani nepohnul. Mohl bys mi na tohle vodpovědět, Wille? Vopravdu je tenhle nápad z tvojí hlavy? Dyť tě tady všichni známe málem vod kolíbky, nebo aspoň některý z nás. Nechce se mi věřit, že bys chtěl tak významně měnit dohody, co sme měli s tvým otcem.“ „Pane Hanway, myslím, že padlo víc votázek,“ zní hlas chlapce pořád tiše, „Ano, pan Greenwood je mým poručníkem, a domluvili sme se, že potvrdí moji dohodu s váma. Když já vás znám, a von vůbec ne. Ten nápad s vodou je z mojí hlavy, řekl jsem ho panu Greenwoodovi dřív, než ten vůbec věděl něco vo tomhle ranči. Ale máte pravdu, pan Greenwood by se měl vyjádřit, a moje slova buď potvrdit nebo vyvrátit,“ podívá se na hráče. Rozhostí se ticho, Horác se konečně pohne, respektive pomalu otáčí hlavou a zrak mu sklouzává z jednoho vynervovaného muže na druhého, pak se lehce předkloní a totéž učiní i u hostů sedících po jeho pravici. „Vážení pánové,“ promluví chladným, neosobním hlasem, „byl jsem vyzván, abych potvrdil nebo vyvrátil slova mého společníka. Nuže, já je tedy potvrzuji. Domluvili jsme se tak, jak bylo řečeno. Neznám vás, a předpokládal jsem, že bude výhodnější, když s vámi bude mluvit Will, který vás dobře zná a vy zase jeho. Očekával
jsem vstřícnost, a neočekával jsem neomalené chování. Na jednu stranu říkáte, že je dítě, chlapec. Na druhou stranu ho někteří z vás urážejí. Neberou ohled tedy ani na jeho věk, ani na jeho rodinnou tragédii. Tomu nerozumím.“ „Pane, nechci se s vámi přít, ale musím říci, že já zase nerozumím poměrům, který teď panujou v tomhle domě. Jste poručníkem Willa, přitom ho necháte dojednávat dohodu. To by přece měla být vaše práce, ne? Kvůli tomu ste byl do týhle pozice jmenován, ne?“ snaží se Christopher, aby jeho slova zněla mírně a vstřícně. „Máte pravdu, jsem jmenován poručníkem Willa. Ale zároveň jsem jeho společníkem. Panu soudci jsem slíbil, vlastně oba jsme mu slíbili, že ani jeden neučiní rozhodnutí, se kterým by druhý nesouhlasil. A pokud se ptáte, proč jsem tohle vyjednávání nechal na Willovi, pak vám mile rád odpovím. Za prvé jde o jeho nápad, a tak je asi správné, aby o něm jednal on. Za druhé, já se stále dost dobře nevyznám v hospodaření na ranči. Například já ani přesně nevím, jak moc cenná ta voda pro vás je. Jestli má cenu toho jednou kusu z deseti, jak zazněl návrh. Nebo má cenu jen jednoho z patnácti. Nebo dokonce jednoho z pěti, protože by bez té vody nemusela mnohá vaše zvířata přežít. V takové situaci se mi pak špatně jedná, proto si myslím, že je správné, aby s vámi vyjednával Will. Ujal bych se toho jen v tom případě, že mě o to sám požádá,“ hovoří hráč chladně, stejně chladný je jeho pohled. „Snažím se vás pochopit, pane Greenwoode. Ale pochopte i vy moje výhrady. Já proti Willovi nic nemám, mám ho rád, je mi moc líto, co ho postihlo. Ale dyť von ještě ani nemá voprávnění jednat, myslím tím právní voprávnění. Tak je přece divný, když ste tady vy jako zkušenej muž, společník a poručník, abyste nechal jednání na tom chlapci. Znovu říkám, nechci Willa ani urážet, ani ho zpochybňovat. Ale tohle je moc důležitý jednání, a tak by ho asi přeci jen měli víst muži, kteří do něho nebudou tahat nějaký nálady.“ „Přesto vyjednávání s vámi povede i nadále Will,“ odvětí hráč důrazným hlasem, „Já pak výsledky jeho vyjednávání potvrdím a podepíši za něj či jeho jménem naši dohodu.“ „Ale pane … jste přece nejen jeho poručník, ale i jeho společník,“ je očividně zmatený Hanway, „Je tak přece i ve vašem zájmu, aby všechno proběhlo … Tomu nerozumím …“ „Pane, já znám Willa mnohem kratší dobu, než ho znáte vy. Přesto k němu mám důvěru, a věřím, že dojedná podmínky, které nás nebudou poškozovat. Také si nemyslím, že takové nálady jako zlobu a tak, vnesl do debaty Will. Můžeme se pouze dohadovat, zda na urážky reagoval správně, jestli se nechal či nenechal vytočit. Ale za sebe můžu říct, že mi přijde z vaší strany nevhodné zpochybňovat někoho, s kým se potřebujete dohodnout. A jak jsem pochopil, tak vy se potřebujete dohodnout, ne? Podle zákonů nemůžete jen tak přijít se svým stádem na cizí pozemek. Pokud tedy s ním přijít chcete. Možná máte jiné řešení,“ kárá Horác vydírané bezbarvým hlasem, prostým všech emocí, a z jeho obličeje nevyčtou také nic, zda se jim vysmívá, či zda svá slova myslí vážně. „No tak dobře,“ ozve se Seth, „Možná sem na něj neměl křičet, možná sem mu neměl říkat, že je dítě. Ale pane, musím říci, že mi to přijde celý buď jako komedie, nebo jako něco, co pořádně smrdí.“ „Asi vám nerozumím, pane,“ nezmění se vůbec výraz Greenwooda. „Tak vám to řeknu jinak, pane. Celý to na mě dělá dojem, že je to možná vobojí. Komedie a špinavost. Will bohužel hraje podle něčích not. Vy se zbavujete zodpovědnosti a přehazujte ji, nezlob se Wille, ale přehazujete ji na chlapce. Nebo se za
ním chytře skrejváte. Nezdá se mi, že by se Will tak změnil, aby se takhle zachoval. Myslím si, že ste mu minimálně tu myšlenku vnuknul, a teď ho necháte, aby tu s námi hrál tu vaši komedii.“ „Pane, je mi úplně jedno, co si myslíte. Dokud své urážky budete říkat klidně, tak se jimi nebudu zabývat. Ano, pane, jde o velmi závažné urážky. Obviňujete mě ze lži, z nějakého loutkového divadla. Jenže se hrozně mýlíte. Will není žádná loutka, ničí loutka, a už vůbec ne moje. Je úplně na něm, jestli se s vámi dohodne a jak se s vámi dohodne. Když vás k té vodě pustí zadarmo, tak i když to bude poškozovat naše zájmy, protože nakonec může být málo vody i pro nás, tak to budu respektovat. Pokud se rozhodne jednání ukončit a trvat na tom, že na jeho pozemky, tedy na naše pozemky, nebude žádný cizí zvířectvo vstupovat, tak to také potvrdím. Do jednání nemíním ani nadále zasahovat, pokud tedy nebudete jednat hrubě. Ale od toho je tady tenhle pán,“ ukáže Horác prstem na Eda, „A jak jsem ho poznal, tak ten už si umí zjednat pořádek. Navíc tady není sám, venku čekají další muži, co si je Will najal na ochranu.“ „Will, Will …,“ snaží se tlumit emoce Lawett, „Pořád jen Will. A vy vůbec nic.“ „Přesně tak. Věřte si, čemu chcete. Už budu mlčet, jen vám řeknu ještě jedno. Will za mnou sám přišel a navrhl mi dohodu, jak umořit pohledávku, kterou jsem měl vůči jeho otci. Nejsem žádný anděl spásy, ale obchodník, a tak i když mi bylo Willa líto, tak bych nikdy nepřistoupil na takovou dohodu, kdyby mě Will nepřesvědčil o tom, že má rozumné plány, jak tady hospodařit. A že se mi vrátí peníze, a dost velké peníze, které jsem odepsal, teda vyměnil za polovinu pozemků a své poručnictví. Vy si myslíte, že je to jen kluk, ale já v něm vidím mladíka, co má obchodního ducha a který má dobré nápady. Proto mu věřím a nechám ho i nadále jednat. Snad jen mu dám jednu radu, kterou může či nemusí využít. Mohl by nechat dokončit večeři, a pak si vás zvát do pracovny po jednom a s každým dohodu projednat zvlášť. Tím jsem skončil, a jakékoli dotazy či naléhání na mě jsou bezpředmětné,“ dodá Greenwood, odvrátí hlavu a stane se znovu sfingou. Po jeho řeči se znovu v místnosti rozhostí tíživé ticho, pětice vydíraných evidentně neví, co si o všem myslet, je ze všeho zmatená. Kluk horečně přemýšlí, co bude nejvýhodnější, pak se rozhodne přijmout radu společníka. „Děkuji ti, Horáci,“ přeruší ticho, „Děkuji ti za důvěru a taky za radu. Tu považuju za dobrou. Pánové, pokračujte ve večeři, a během ní se můžete domluvit, v jakým pořadí za mnou budete přicházet. Všechno další projednáme v pracovně mého otce. Teď už bohužel mojí. Pokud ale někdo nemá zájem se mnou mluvit, pak za mnou chodit nemusí. Na voplátku já čekám, že svůj dobytek bude držet mimo moje pozemky. Ede,“ obrátí se na svého strážce, „ty budeš u toho. Jsem přece jen slabší než tito pánové a nemůžu se s nimi rohovat. Tak dohlídneš, aby mi někdo z nich nerozbil hubu.“ „Jasně šéfe, dohlídnu,“ přikývne Morrow a upře své oči na přítomné vydírané, a ti v nich čtou něco moc zlého.
BER NEBO NECH BÝT Jak vypadá atmosféra po zbylou dobu večeře, je asi nabíledni. Vlastně se všichni hosté snaží co nejrychleji pozřít stravu, která jim tak zhořkla, a někteří se jídla už ani nedotknou. Valí se na ně katastrofa, a oni musí horečně přemýšlet, jak ji odvrátit. Všichni co nejrychleji spěchají na dvůr ranče, kde se chtějí poradit, jak dál postupovat.
Zda vůbec budou po jednom chodit za klukem, jak byli vyzváni. Přemýšlejí, jak případně toho spratka obměkčit a jestli to vůbec jde. Možná se dopředu se svým poručníkem domluvil a vše je opravdu jen komedie. V jídelně zůstávají oba společníci, Morrow a také naprosto vyděšený Jacob Todd, který vůbec ničemu nerozumí. Je šokovaný chováním a slovy svého kamaráda, který je zároveň jeho šéfem. Ten také horečně uvažuje, jestli nemůže dojít k násilí, když se mu na dvoře houfuje dav rozlícených mužů. Tady jich sedělo pět, ale s každým někdo přijel, bude jich možná až patnáct, a všichni mají určitě zbraně. Nikdo se tady po krajině nepohybuje bez nich. Komu tady vlastně můžu důvěřovat, ptá se chlapec sám sebe. Woodroof už je zase pryč, Horác ho někam poslal, stejně tak už odjel Wilson. Oba mají nejspíš vyjednávat o obchodech, možná zjišťovat, jestli jsou ty vzorky horniny v pořádku, a jestli je vhodný ji těžit. To je ale teď nepodstatné, tady nejsou a venku se schyluje k bouři. Tak kdo mu vlastně zbývá? On, Horác a Ed, to jsou tři, a pak venku ten pobuda George, co ho chtěl pohřbít v jámě v lese. Ale ten bude věrný Horácovi, s tím se dá počítat. Tak čtyři. Pak jsou tady ti tři od Eda, Bill, Jack a Aaron. To máme sedm. Zrak mu sklouzne k Toddovi. „Jacobe, dá se ti věřit, že jo,“ zeptá se, a každý v jeho hlase pozná nervozitu. „Jasně, Wille …,“ hlesne mladík, „Ale ničemu nerozumím …“ „To je jedno. Jacobe, ty a tvůj brácha Jeff, stojíte doufám za mnou.“ „Jasně, Wille. Stojíme za tebou,“ odpovídá Todd, snaží se o důrazný tón, ale chvění v něm lze jen těžko přeslechnout. „Wille, vo co se snažíš?“ udělá dva kroky vpřed Morrow, zatímco hráč zůstává sedět u stolu a ještě se hrabe ve zbytcích večeře. „Vo co se snažím, Ede? Snažím se posílit naše řady. Tam venku je nejmíň patnáct chlapů, co mě nenáviděj, a co maj po ruce zbraně. Nás je tady sedum, pokud teda dobře počítám. Tak chci naše počty zvýšit, tady vo Jacoba a jeho bráchu. Než začne to jednání. Pokud teda vůbec začne,“ mluví hoch vzrušeným hlasem. „Wille, vono to nebude tak horký,“ zachovává klid vedoucí ostrahy. „Taky nevím, jak se zachovaj další … například náš předák je zetěm toho největšího řvouna, toho Lawetta …,“ upozorňuje Hanson na další možné komplikace. „I tak … Horáci, jakej je tvůj názor?“ „Můj názor?“ pozvedne hlavu oslovený, „Souhlasím, nebude to tak horký. Sou na naší půdě a na naší straně je zákon. Tohle voni dobře věděj. Co ty, chlapče, ty a tvůj bratr, vopravdu stojíte pevně za Willem?“ upře zrak na vyplašeného mladíka. „Ano, pane,“ hlesne Todd. „No tak dobře, budu ti věřit. Tak ty dva využij, Ede,“ prohodí Greenwood a pak už se zase věnuje vybírání kousků zatím nespořádané večeře. „Mám říct Jeffovi a máme si vzít zbraně?“ má oči navrch Todd. „Ne, zbraně ne,“ řekne rychle Morrow. „Nevěříte nám, pane,“ sklopí hlavu mladík. „V tom to není,“ zavrtí tou svou velitel ostrahy, „Ale vidím, jak se ti klepou ruce. To není dobrý. Mohl bys začít zmatkovat a špatně vyhodnotit situaci. Zajdi pro bratra a přidejte se k mým chlapům, ale nechci u vás vidět žádnou střelnou zbraň, jasný? Teď jsem ti vysvětlil proč.“ „Ano, pane,“ hlesne Todd a vyrazí z jídelny. „Wille, ty teď běž do tý svý pracovny a uklidni se,“ hovoří Morrow skoro až konejšivě, „Já vobhlídnu situaci a dám pokyn svým chlapům. Nemusíš mít strach …“
„Nejsem zbabělec, Ede,“ vyhrkne kluk. „To neříkám. Ale vobavy máš. To je jasný a normální. Ale můžeš bejt klidnej. Voni jsou na dvoře a moji lidi na verandě. Dovnitř nepustíme víc než dycky jednoho z nich. Jo, sou nasraný, ale taky maj nějakej ten pud sebezáchovy. Budou možná řvát, budou možná urážet, ale nesáhnou k násilí. A i kdyby někomu z nich ruplo v hlavě, tak tady máš pořád vochranu.“ „Dobře, Ede,“ podívá se hoch s obdivem na svého strážce, pak ho poslechne a přemístí se do pracovny. Tam se posadí a uvažuje. Vrtá mu hlavou chování Horáce. Ano, podpořil ho, dokonce ho vychválil, ale jinak mu moc nepomáhá. Přejede mu mráz po zádech, bude stačit na to, co má udělat, nebo celé jednání skončí fiaskem? Nepřeceňuje své síly? Nemají nakonec oni pravdu a není pořád jen klukem? Zatne zuby. Ne, neselže, a je připraven jednat tvrdě. Tvrdě. Možná by k někomu mohl být vstřícnější, přemýšlí, tak jim ztíží možnost se dohodnout. Když někdo bude s dohodou spokojený a další ne. Ideálně by k těm menším mohl být velkorysejší, a pořádně skřípnou především Lawetta. Ten ho pořádně nasral, ale musí si zachovat chladnou hlavu. Možná je to od Horáce zkouška, možná chce zjistit, jak se s ním dá počítat. Nebo mu chce dát lekci a ukázat mu, jak moc svého poručníka potřebuje. Tak nesmí selhat. Z myšlenek ho vytrhne příchod Morrowa. „Tak co?“ zajíkne se kluk, nebyl u okna, tak neví, co se na nádvoří děje. Ale hluk k němu doléhá, to zase ano. „Nic. Hádaj se,“ pokrčí rameny oslovený, „Řek sem jim, že až bude první připravenej, tak má přijít. Bill ho sem doprovodí. Naši chlapi jsou jinak na verandě, ty moji maj zbraně, a ty dva bráchové, ty tvoji koně, tak ty tam dělaj zdání většího zaplnění.“ „Snad máš pravdu a na nic se nezmůžou.“ „Nejspíš ne. A tady budu já. Nemusíš se bát, nikdo se tě ani nedotkne. Já vím, nemáš strach,“ usměje se mírně Morrow, „Ale i tak. Budu stát za tebou a pozorně ty u stolu sledovat.“ „Ede, ty se v tomhle asi vyznáš, co?“ podívá se hoch na muže. „Dá se říct. Nejseš první, komu kreju záda.“ Bill Shephard „Ede, ty už si někoho zabil?“ „Co myslíš?“ odpoví otázkou strážce. „Myslím si, že jo.“ „Tak když znáš vodpověď, tak proč se ptáš?“ „Nebyl jsem si jistej … a jednoho, nebo víc?“ „Wille, tohle není tvoje věc, a já vo tom nechci mluvit,“ hovoří stále mírným hlasem Morrow, „Já tady mám nějakou práci, a tu si prostě vodvedu.“ „Chápu. To sem zvědavej, jak dlouho budeme muset čekat,“ změní rychle téma kluk, naštvat svého ochránce je to poslední, co by teď chtěl. Hoch sedí za bytelným pracovním stolem, zírá do blba, zatímco Ed si zapálí u menšího stolku se židlemi či křesílky, sedačky jsou něco mezi tím. Čas jim zde plyne velmi pomalu, na rozdíl od těch venku, kteří se podle ozvěn stále dohadují. A asi dost vášnivě.
Ozve se zaklepání, po vyzvání Bill Shephard dveře otevře a těmi vstoupí Christopher Hanway. Obličej čtyřiapadesátiletého hospodáře ze sousedství je rudý, možná je naštvaný jak na kluka, tak na své kolegy. Těžko říct. Hanson vstane od dominantního stolu a přemístí se ke stolku, kde se záhy usadí i host. Hoch mu nalije do skleničky kořalku, sám si vezme trochu vody. Pak upře své oči na muže, který se tváří všelijak, určitě jím lomcují emoce, to je poznat. „Nuže, pana Hanway, jak to vidíte?“ zeptá se chlapec. „Wille, všechny si nás zaskočil. Tohle sme teda nečekali. Přece dobře víš, jak je pro nás ta voda důležitá,“ odpovídá Christopher stísněným hlasem, a možná netakticky, když připouští převahu, kterou nad ním zdejší mladistvý rančer má. „Myslíte, pane Hansone, že na to nemám právo?“ „Právo … právo … Možná máš na to právo, podle zákona. Ale Wille, sou tady i jiný hodnoty. Je tady ta dohoda s tvým otcem. Je taky zvykový právo. Tohle taky něco znamená. Není vod tebe moc hezký, že nás takhle tlačíš ke zdi.“ „Pane Hanway, nic proti vám nemám. Myslím jako proti vaší osobě. Ale zdědil sem nejen tenhle ranč, ale bohužel i dost velkej dluh. Snažím se s tím něco udělat. Přišel sem už vo půlku ranče, a nechci přijít vo tu druhou. Taky se musím votáčet, když chci přežít.“ „Tohle chápu, Wille. Ale žádám tě, prosím tě, abys byl rozumnej. Máš vopravdu právo se rozhodnout svobodně? Nebo už je všechno rozhodnutý?“ podívá se vydíraný na muže stojícího s kamenným výrazem za chlapcem. „Pane Hanway, nehraju tu žádnou komedii, jak říkal ten ... Nemusíte mi věřit. Ale ani potom, co ste vodešli, mi pan Greenwood nic neřekl. Nedal mi žádnou radu. Nechává to úplně na mně, jak se s váma dohodnu.“ „Stále tomu nemůžu uvěřit … dost ses změnil …“ „Hodně se toho změnilo, pane Hanway. Také sem si nemyslel, že tak brzo budu mít tak velkou zodpovědnost. Ale sem připravenej se s tím porvat. Nemůžu myslet na vás, musím myslet na sebe, na svůj ranč. Ale nechci vás zničit,“ lže teď Hanson, protože v konečném výsledku mu o to jde, „Proto vám navrhuju dohodu, nebráním vám vodu využít, až vám dojde a u nás ještě bude.“ „Jenže my už teď máme co dělat, abysme se uživili, a ty po nás chceš ještě desátek.“ „Desátek?“ „Jako daň, desátek,“ povzdechne si stárnoucí muž. „Nevím … možná. Pane Hanway, já to považuju za spravedlivý. Vy budete mít vodu, a i já z toho budu něco mít. Vám to tak možná nepřijde, ale … Pane Hanway, já v tomhle ale neuhnu. Já na tom budu trvat. Nepodaří se vám mě přemluvit. To je zbytečný,“ snaží se kluk o naléhavost svého hlasu, a také dostatečné sebevědomí. „To je špatný, Wille. Moc špatný, pro nás,“ vzdychá host, „Wille, tam vedle, tam si naznačil, že seš vochotnej jednat … myslím vo tý ceně …“ „Máte snad jiný návrh, pane Hanway?“ „Jiný … Wille, je to tvrdý, jeden kus za deset napojenejch … moc tvrdý …“ „Možná … ale kolik vám jich přežije, bez tý vody?“ „Nevím … nevím, jak moc velký sucho letos bude … Wille, slevil bys něco?“ podívá se muž prosebně. „Slevil … slevil … pane Hanway, vy ste slušnej člověk, i vedle ste se choval slušně. Jenže když slevím vám, budou to chtít i další. V tom je potíž,“ vzdychá teď kluk, a předstírá.
„Wille, a kdybysme se dohodli jen my dva,“ vycítí Christopher šanci, a chce ji využít, to je z jeho výrazu poznat. „Pane Hanway, vopravdu byste to těm další neřeknul? Aby pak nechtěli to samý?“ dělá kluk drahoty, ačkoli má muže tam, kde ho chtěl mít. „Máš moje slovo, Wille. Jen jim řeknu, že sme se dohodli. Ale nic vo tom, jak sme se dohodli,“ dušuje se vydíraný. „Nevím … Pane Hanway, budu vám teda věřit. Tak co navrhujete?“ „Jedno zvíře za třicet napojenejch.“ „To je málo, pane Hanway,“ zavrtí hlavou hoch. „Málo … Wille, tak kolik chceš?“ ptá se muž zoufale. „To jsem řeknul, tam vedle … Ale pane Hanway, že ste to vy … Jeden kus za dvacet napojenejch. To je moje poslední nabídka.“ „Jeden z dvaceti … Wille, smlouvat asi nemá cenu, co?“ „Ne, pane Hanway. I tak sem vám hodně slevil, vlastně na polovinu. Ale jen vám, na to nezapomínejte. Nikomu vo naší dohodě neříkejte.“ „Nebudu, Wille. Nepotěšil si mě, ale aspoň něco … Jakej bude další postup?“ „Další postup …,“ dostane se chlapec do rozpaků, „Pane Hanway, ta dohoda platí, na to vám dávám svoje slovo a svojí ruku. Ale ještě se na tomhle domluvím s panem Greenwoodem, a asi připravíme smlouvu, která to stvrdí. Někdo vám ji může přivést, k podpisu. Souhlasíte?“ „Mám jinou možnost, Wille?“ „Myslím si, že ne, pane Hanway. Snad jen tu naši vodu nevyužívat.“ „Tak jo, Wille, tak jsme dohodnutý,“ povzdechne si už poněkolikáté Christopher, pak vstane, aby vzápětí krátce zaváhal, to když mu kluk nabídne ruku. Ale váhá jen chvilku, pak ji stiskne, ačkoli nikdo v místnosti nepochybuje o neupřímnosti takového gesta. Kluk si zřetelně oddychne, když se za prvním sousedem zavřou dveře, a s jistým napětím čeká na dalšího. Tím se stane nejstarší z nich, čtyřiašedesátiletý Steven Kingston. Průběh jednání je podobný, starý pán i nezletilec vzdychají, láteří na zdejší těžké přírodní podmínky, aby se nakonec dohodli. Cena je v tomto případě jeden kus za patnáct napojených. Třetí z vydíraných, šestačtyřicetiletý Joachim Hoffman, vyjednává opravdu velmi úpěnlivě, snáší jeden argument za druhým, leč hoch zůstává neoblomný. Nakonec ale přeci jen trochu povolí, a navrhne dohodu jeden kus za čtrnáct napojených. S tím se rozcházejí, a určitě mezi nimi nepanuje vřelý vztah. Než přijde čtvrtý, šestatřicetiletý Theodor Moran, uplyne dost času. Předposlední soused sedí na židli jak na trní, a tváří se opravdu hodně nepřátelsky. „Pane Morane, já ale vopravdu na tom trvám,“ řekne důrazně hoch, po předchozích nic neříkajících frázích z obou stran. Povzdychne si v duchu, jak jsou všichni stejní, snaží se ho dojmout líčením svých neradostných poměrů, případně svými rodinnými problémy. Ale mají to marné. Tu vodu budou potřebovat, tak jim nakonec nezbude, než dohodu přijmout. „To je mi už jasný,“ zkřiví se zlostí obličej vydíraného, „Akorát jsem netušil, že si taková svině.“ „Pozor na slova, pane,“ ozve se Morrow, stojící kus za chlapcem. „V pořádku, Ede,“ řekne Hanson, aniž by otočil hlavu, „Ať si říká, co chce. Ty zasáhni jen tehdy, kdyby mě chtěl napadnout.“
„Ty hlupáku,“ soptí Theodor, „Ty si myslíš, že tady poroučíš, a přitom netušíš, jakou hru tady s tebou hrajou. Však ty to jednou zjistíš, a pak poznáš, jaký to je, když tě takhle někdo tlačí do kouta. Co si myslíš, jak dlouho tě nechaj, aby sis tady hrál na pána? Co? Pak se tě zbavěj. Napřed přijdeš vo všechny přátele, vo sousedy, vo lidi tady na ranči. Pak ti seberou tenhle ranč. A nakonec tě vykopnou, když budeš mít štěstí. Nebo tě možná někde zahrabou. Copak to nechápeš? Jak dlouho si myslíš, že se tomu chlapovi za tvejma zádama bude líbit ti říkat pane?“ „Tak to nevím, pane Morane,“ pokrčí rameny kluk, „Co si myslíte vy? Kolik mi dáváte, než se mě zbavěj? Než mi seberou ten ranč?“ „Připouštíš tu možnost?“ objeví se v očích Theodora údiv, a skoro až ustrašeně pohlédne na muže za chlapcovými zády. „Vím já? Pokud je to ale tak, jak říkáte, tak kolik času mi dáváte? Jak dlouho tady ještě budu moct rozkazovat?“ „Jak dlouho … Nevím, Wille … Wille, co se tady děje? Čím vydírají tebe?“ znovu host pohlédne na muže za zády hocha, ale v jeho tváři se nepohne ani sval. „Nevodpověděl ste mi na votázku, pane Morane. Tak kolik mi dáváte času?“ „Nevím, Wille … možná rok … ale možná by se s tím dalo něco dělat. Kdyby ses nevobracel ke starejm přátelům zády. Máš přece zastání i ve městě, u starosty, soudce, šerifa, a třeba i u guvernéra. S těma všema se nejspíš tvůj otec znal. Přece ti nevodmítnou pomoc …“ „Tak rok, říkáte. To není zase tak dlouhá doba. Tak to abych si to snad užil, ne?“ „Co užil?“ „No tu dobu, dokud tady můžu poroučet.“ „Wille, asi ti nerozumím …“ „Já zase vám, pane Morane. Nemáte na svých pozemcích dostatek vody, a myslím si, že pro vás bude velkej problém vodehnat svoje stádo někam, kde ta voda bude. Já vám nabízím přístup k vodě, a pokud nebude vopravdu nějaký moc tragický léto, tak tady vodu mít budeme. Jen za to chci něco, za ten přístup. Pochopil bych, kdybych vás vod tý vody vodstřihnul, myslím úplně. Ale to já přece nedělám,“ říká hoch nahlas a v duchu si myslí zatím, „Proč mi teda tak nadáváte?“ „Wille, tak kdo tě k tomu nutí? Kdo tě nutí zpřetrhat starý vazby? Podrazit starý přátele?“ „Nutí mě k tomu rozum, pane Morane. Věřte si, čemu chcete. Možná mě nakonec vážně tady Ed a můj poručník Horác podrazej, nikdy se nedá nic vyloučit. Ale s tou vodou, tak to je vážně můj nápad. A mám i pár jinejch, ale to vám rozhodně říkat nebudu,“ mluví kluk sebevědomým hlasem, „Zopakuju vám tedy tu nabídku. Buď se mnou uzavřete dohodu, nebo prostě vaše stádo na moje pozemky nevstoupí. Ale třeba najdete lepší řešení, najdete vodu jinde, doženete stádo někam, kde ta voda bude,“ pokrčí lhostejně rameny. „Wille, pořád nemůžu uvěřit tomu, že seš tak zkaženej. Tak proradnej,“ vrtí nevěřícně hlavou vydíraný. „Jedno sem pochopil, pane Morane. Pokud chcete bejt úspěšnej, nemůžete brát na všechny kolem vohledy.“ „To nevím, vod koho si tohle pochopil. Tvůj otec vybudoval tenhle ranč, a přesto pořád byl slušným člověkem. Vlastně jediný, co se mu nepovedlo, tak to seš ty!“ „Nemluvte, prosím, o mém otci,“ zachmuří se Hanson, „Radši se vyjádřete, jestli s dohodou souhlasíte nebo ne.“ „Jednoznačně nesouhlasím.“
„Pak jsme asi domluvili, pane Morane. Přeji vám hodně úspěchů, v hledání vody.“ „Svině.“ „Vidíte, pane Morane. Já s vámi pořád mluvím klidně a uctivě, přestože mě urážíte. Tak kdo z nás je tady neslušnej?“ „Ty si vůbec nevidíš do huby … Můj ty Bože, co seš to za člověka? Takhle mladej a takhle zkaženej? Bůh to ale vidí.“ „Nevím, co vidí Bůh. Bůh si vzal celou moji rodinu a dal mi na starost tenhle ranč.“ „Nerouhej se!“ „Já se nerouhám, pane Morane. Pokorně přijímám rány, který dostávám. Ještě mi nebylo patnáct, to je pravda, ale už jsem se dost zatvrdil.“ „To vidím,“ ušklíbne se Theodor, „Nevím … možná ti bolest ze ztráty rodiny zatemnila mozek a tvoje srdce zkamenělo. Možná cejtíš křivdu, vod života, a tak se chceš chovat stejně krutě. Ale doplatíš na to, to si piš. Našel sis moc podivný lidi, se kterejma to teď táhneš. Ale voni tě taky podrazej, jakos podrazil ty nás. Di k čertu, Wille!“ „Jak myslíte, pane Morane,“ povstane kluk, „Ruku vám nabízet nebudu, asi byste mi ji stejně nepodal.“ „To si piš, nepodal.“ „Dobře, pane Morane. Pro dneska sme teda skončili. Ale přes všechno, co ste mi řeknul, pokud změníte názor, tak se můžete zastavit. Budete tady přijatej přátelsky, pokud se přijdete dohodnout vo tý vodě.“ „Však uvidíme,“ zatíná Theodor pěsti, pak ruce rozevře, tou pravou jen mávne, otočí se a odchází. Na chvíli se rozhostí ticho. „Ten toho nažvanil,“ poznamená po chvíli strážce. „Tak žvanil dost,“ usměje se Hanson, „V něčem by možná mohl mít pravdu, ne? Co Ede? Je mi jasný, že vám to moc nevoní, minimálně některejm, dělat tady pro čtrnáctiletýho kluka. Nejsem idiot, Ede.“ „Nikdo tě nechce podrazit, Wille.“ „Myslím si, že zatím určitě ne,“ přikývne kluk, „Myslím si, že zatím se vám hodím. Tak se musím snažit, abych se vám hodil i dál.“ „Nevím, co si vo tobě mám myslet,“ podívá se pátravě Morrow, „Ale máš pravdu, někdy seš vopravdu na ránu,“ zasměje se, „Ale jindy …,“ zmlkne, protože se ve dveřích objeví další osoba, ale její příchod překvapí oba čekající v pracovně. „Wille, chtěl bych s tebou mluvit,“ řekne Tobiáš Fulton, zdejší předák, a také zeť největšího z křiklounů ze sousedů. „Jdeš místo něho?“ podívá se pátravě Hanson. „Von nepřijde,“ odpovídá smutným hlasem Fulton, „Říká, že se nenechá vydírat.“ „Špatně to chápe. Chci jen něco za tu vodu.“ „Wille, můžeme si promluvit? A tenhle u toho bejt nemusí,“ podívá se předák zle na strážce, „Snad mě znáš.“ „Von možná jo, ale já tak moc ne,“ ozve se Morrow, „Váš tchán, pokud vím, tak ten tady Willovi veřejně vyhrožoval. A jak vidím, máte za pasem revolver.“ „Jsem honák, ne zabiják,“ zamračí se ještě víc Fulton. „Stejně bych tu radši zůstal. Všechno je dneska takový divoký.“ „Věřím ti, Tobiáši,“ ukáže hoch na židli, „Ale Eda tu nechám. Necejtím se dneska dvakrát bezpečně.“
„Wille, nevodstřihuj se vod všech, který tě maj rádi,“ podsadí se předák, „Ale jak chceš. Wille, chci tě požádat … pochopitelně už vím, co si vymyslel, pokud si to teda vymyslel vážně ty,“ podívá se pátravě. „Tobiáši, je to můj nápad. A mám k němu dobrej důvod. Sám víš, jak někdy bylo vody málo, a jak málem nezůstala ani pro naše zvířata. Nemůžeme nechat jiný, aby ji jen tak dostali, a pak nám třeba chyběla. Ale Tobiáši, já jim jí přesto nevodpírám. Můžou jí mít. Jen s ní budou víc šetřit, když nebude zadarmo.“ „Wille, ty víš moc dobře, jak moc je důležitá.“ „Právě proto musím udělat to, co dělám.“ „Musíš? Tak tě přece někdo nutí?“ „Jo, nutí, Tobiáši. Jenže to není ani pan Greenwood, ani tady Ed. Je to můj rozum, co mi říká, abych to udělal. Není v tom nic proti těm dalším, ale de vo náš ranč, abysme tady my přežili, abysme ho udrželi.“ „Vždycky sme nějak vyšli …“ „Někdy jen tak tak. Tobiáši, se třema sem se domluvil, jen dva maj problém. Tvůj tchán a pak pan Moran. Ale věřím, že taky dostanou rozum. Časem.“ „Není to správný, Wille, to co děláš. Pokud je to vopravdu z tvý hlavy …“ „Je to z mý hlavy, Tobiáši. Nemám důvod ti lhát.“ „Vo to je to horší, Wille. Nevím, jestli pro tebe chci ještě pracovat.“ „Nechceš pro mě pracovat?“ podívá se zaměstnavatel zpříma do očí svého zaměstnance, „To by mě hodně mrzelo, Tobiáši.“ „Tak nedělej takový … takový … takový zbrklý rozhodnutí.“ „Nejde vo zbrklý rozhodnutí. Moc dobře sem si ho uvážil. Nemám z toho radost, Tobiáši, ale nemůžu jinak. Vím, jak je tohle drsnej kraj, a že tady nakonec přežijou jen ty nejsilnější.“ „Přežijou?“ zarazí se Fulton. „Nemyslím jako, že by rovnou umřeli. Ale třeba budou muset jít někam jinam, když to nezvládnou. A já nechci nikam chodit, já chci tenhle ranč zachovat.“ „To se nám podaří, Wille, i když budeš jednat se sousedy slušně.“ „Dyť já s nima jednám slušně. I když mi nadávali, tak sem s nima mluvil slušně. Říkal jim pane Morane, pane Lawette, a voni na mě řvali svině, spratku nebo kdoví co. A já stejně pořád říkal pane Morane, pane Lawette. Takže sem jednal slušně.“ „Wille, nejde vo to, co říkáš, ale co děláš. Tady vždycky platily dohody, který tvůj otec uzavřel.“ „Tak teď budou platit jiný, který uzavřu já. Nejsou tak hrozný.“ „Sou dost hrozný. Tohle si dělat neměl.“ „Stalo se, Tobiáši, a nic se na tom nezmění. Už jsem se tak rozhodnul dávno.“ „Tak to je mi líto. Pak musím zopakovat, že nevím, jestli pro tebe chci dál pracovat,“ povzdechne si předák. „Tak nevíš nebo nechceš?“ neuhne pohledem kluk, „Tobiáši, bude asi lepší, když se na to vyspíš. To říkal můj otec, že je někdy lepší se na to vyspat. Tak to udělej. Zejtra mi řekneš, jak ses rozhodnul.“ „Už to vím skoro jistě, Wille.“ „Mluvils se svou ženou?“ „Právě že mluvil,“ zkřiví se tvář Fultona hněvem i smutkem, „Jen pláče.“ „Tak bys ji měl uklidnit. Tobiáši, zvaž jednu věc. Máš malýho syna. Čekáte další dítě, brzo se vám narodí. Pokud půjdeš za svým tchánem, myslíš si, že se tam budeš mít tak dobře jako tady? Na tohle mysli.“
„Ty dobře víš, že se tam tak dobře mít nebudu.“ „Tak vidíš. Já bejt na tvým místě, tak se spíš snažím přemluvit jeho, aby nedělal blbosti a dohodnul se. Nevodcházel bych vod někud, kde mám dobrý podmínky, a kde se ty podmínky možná ještě zlepšej.“ „Zlepšej?“ „Chci to tady dělat dobře. Chci naše stáda ještě rozšířit. Chci, aby tenhle ranč rostl, ne aby pomalu chcípal. A když se bude dařit, tak bude víc peněz, a bude určitě i na to, aby se někomu přidalo. Třeba těm, co se budou dobře starat vo honáky.“ „Jako že bys mi přidal?“ „Ne teď, abych tě uplatil a tys nevodcházel. Mrzelo by mě, kdybys vodešel, ale musel bych se s tím vyrovnat,“ říká kluk velmi sebevědomým hlasem, „Seš dobrej, svojí práci rozumíš, chlapy tě berou. Myslím si, že bejt předákem na takovým ranči není k zahození, ne?“ „Není, Wille, ale taky záleží na majiteli. Jak ten jedná.“ „Jak podle tebe jednám?“ „Nevím, jak to dobře vyjádřit, Wille. Promiň, ale možná nechápeš všechny souvislosti. Seš přece jen dost mladej, a možná si plně neuvědomuješ, co právě děláš. Dneska večer si zničil dobrý vztahy, který budoval tvůj otec roky. Možná to nemyslíš zle, ale neděláš dobře.“ „Já si myslím, že dělám,“ nesouhlasí Hanson, „Tobiáši, taky se tě na něco zeptám. Co je to za zem, za půdu, kde teď máme tenhle ranč a kde má ranč tvůj tchán?“ „Za půdu?“ zřetelně nechápe otázku předák. „Jo, co je tohle za půdu.“ „No, není právě dvakrát ideální, pro pěstování dobytka.“ „To nemyslím. Myslím, komu původně patřila.“ „Komu? Pokud vím, tak nikomu. Tvůj otec ji tady zabral jako první, proto máš tak výhodnej přístup k vodě. Pak sem přišli další. Podle mýho ji nikdo vod nikoho nekoupil.“ „To asi ne. Jen ji zabrali. Můj otec a další. Ale byla vopravdu volná? Nepatřila nikomu?“ „Wille, nechápu tvoje votázky. Dyť říkám, předtím nikomu nepatřila, než na ní začali hospodařit.“ „To říkáš ty, Tobiáši. Já si navopak myslím, že někomu patřila. Nevím přesně, jakýmu kmeni, snad Čirikavům, možná Avaraipanům, možná jinejm. Ale už nepatří. Prostě sme jim jí sebrali.“ „To byli jen Indiáni …“ „Jo, ale žili tady. Už nežijou. Buď sou mrtvý, nebo zahnaný do rezervací. A víš ty, proč tak dopadli?“ „Zkoušíš mě, Wille?“ je zmatený Fulton. „Ne, jen se ti snažím vysvětlit, proč dělám to, co dělám. Tak víš, proč ty rudoši tak dopadli?“ „Protože to byli necivilizovaný bestie.“ „Ale ne. Vo to přece nešlo,“ zavrtí hlavou kluk, „Dopadli tak, protože byli slabí. Nedokázali si svou půdu ubránit. A tak přišli silnější a vzali jim jí. A když se tomu bránili, tak jak dopadli? No? Možná si sám byl u toho, když byla zmasakrovaná víc než stovka z nich. A ty, co přežili … Není to tak dávno, ne? Muže a ženy zabili, a děti, co přežily, tak prej prodali do votroctví. Do Mexika.“ „Tak říkalo se to …,“ připustí neochotně předák.
„Tobiáši, co myslíš, že se stane, když budeme slabí? No? Přijde někdo silnější a ten nám to tady sebere.“ „Myslíš jako … myslíš jako toho …,“ podívá se nejistě Fulton na strážce, stojícího opodál. „Třeba. Dyť jsme díky chybě mýho otce málem vo ten ranč přišli. Kdybych nevyjednal tu dohodu s panem Greenwoodem, přišel by ten se svou směnkou, my bysme neměli čím zaplatit a co by se stalo? Dostal by náš ranč. Celej, ne jen půlku.“ „Možná se to dalo udělat jinak …“ „Nedalo. Ale i panu Greenwoodovi by to mohl někdo sebrat, když by nebyl dostatečně silnej. Tobiáši, já vo ten ranč nechci přijít. Já chci bejt dostatečně silnej, rozumíš? Budu rád, když mi s tím budeš pomáhat, ale když dáš přednost tchánovi, tak to pochopím. Ale Tobiáši, zkus přemejšlet, jestli bude tvůj tchán dost silnej, aby ten ranč nakonec udržel.“ „Chceš mu ho vzít?“ „Nevím, kdo mu ho nakonec vezme. Jestli mu někdo vezme nakonec střechu nad hlavou. Tobiáši, já byl tam na východě. Tam je lidí jak … jak … prostě jak sraček. A bude jich ještě víc. No a kam půjdou? No půjdou dál, na západ. Tam, kde budou vidět možnost se uživit. Jednou jich dorazej mraky i sem, a kdo nebude dost silnej, toho zašlapou do země. Jen když budeme dost silný, tak svůj ranč uhájíme. A je jedno, jestli ho povedu já, nebo pan Greenwood, nebo spolu.“ „Takhle sem vo tom nepřemejšlel …,“ je očividně zaražený předák. „Tak vo tom takhle zkus přemejšlet. Můžeme se tady dál dělit kde s kým vo kde co. Jenže nakonec na to doplatíme všichni. Myslím si, že tvůj tchán a jeho rodina to nakonec nezvládnou. Přijdou jiný, dravější. Když na to nebude připravenej, tak skončí špatně. Když tady ale budeme silný, možná nakonec bude ještě rád, kdyby to nezvládnul. Třeba jeho synové, tvoji švagři, u nás najdou práci. Tobiáši, je mi sice jen čtrnáct …“ „Ne, ne,“ zavrtí hlavou Fulton, „Mluvíš už jako muž. V tom to asi nebude …“ „Tobiáši, vo všem sem moc přemejšlel. Bylo mi dneska hrozně, když sem jim to musel říct. Ale nejde to jinak. Nemůžu si dovolit bejt slabej. Jinak tady vo všechno přijdeme. Tobiáši, já budu silnej. Domluvil sem se s panem Greenwoodem, a myslím, že to můžeme dokázat. Udržíme to tady, budeme silnější. Až příjdou ty další, tak na ně budeme připravený. Uhájíme si svoje, a nakonec budou ještě rádi pracovat pro nás.“ „Takhle uvažuješ?“ „Jo, takhle uvažuju. A snad sem tím přesvědčil i pana Greenwooda. Ten chtěl nejdřív získat tenhle ranč, aby ho prodal a uhradil si tak dluh, kterej u něj můj otec měl. Podařilo se mi ho přesvědčit, že bude pro něj výhodnější, když to nebude prodávat, ale budeme tady hospodařit. Že tak nakonec i von vydělá víc, než by získal tím, že mi ranč sebere a prodá ho. Kdoví, kolik by mu teď za něj byl někdo schopnej dát. Chápeš to, Tobiáši?“ „Tys ho vážně ukecal?“ „Ukecal?“ zavrtí hlavu kluk, „Tobiáši, hodiny a hodiny, dny a dny jsem s ním vo tom mluvil. Snažil se mu to vysvětlit. Taky, jak bych chtěl postupovat. Třeba s tou vodou. Mám i další nápady, ale vo těch teď nemůžu mluvit. Tobiáši, pevně věřím, že se nám tady bude dařit. Ale jen když budeme tvrdý, budeme tady tvrdě dřít. Je mi líto, že je tvůj tchán na tom hůř, a bude ještě víc, když se nedohodne. Se mnou.“ „Wille, když tak uvažuješ … a musím uznat, že to má hlavu a patu, co říkáš … Když tak uvažuješ, nebojíš se, že tě někdo nakonec taky vyhodí ze sedla?“
„To se ví, že bojím. Proto musím bejt silnej. Proto sem chtěl, aby tady byl pan Greenwood, proto sem chtěl, aby tady byl Ed. Budu potřebovat i další. Ty můžeš bejt nejen mezi nima, ale ještě tady zastávat důležitý místo. Nebo se ho vzdáš. Myslím si, že mnohý po něm rádi skočej. Nevím, možná budou horší než ty, možná stejný, možná lepší. Ale nechci to zkoušet, pokud se rozhodneš si svoje místo nechat.“ „Ty s tou vodou necouvneš, že jo.“ „Necouvnu. Nemůžu. Nemůžu si dovolit bejt slabej. Jedno sem pochopil, tohle je drsná země, a když tady chceš přežít, tak musíš bejt silnej. Proč, to sem se ti snažil vysvětlit.“ „Co uděláš, když se s tebou nedohodnou?“ „Udělám, co budu muset,“ řekne tvrdě kluk, „Na mojí straně je právo, na mojí straně je zákon. Ten neporušuju. Na mým pozemku je voda, kterou potřebujou i jiný. Tak když jí chtěj, tak za ni musej zaplatit. Tobiáši, máme tuhle výhodu, a proto tady můžeme přežít. Ale nejde jen vo tohle, to sem si během tý cesty taky uvědomil.“ „Nejde jen vo to?“ „Ne, nejde. Viděl sem tisíce a tisíce akrů jiný země, daleko lepší pro chování dobytka. Nakonec na to někdo přijde, a nakonec nám sem budou srát horem dolem levnější maso. Nejen sem. Všude zaplavěj trhy s dobytkem lepšíma stádama. Budou mít tučnější krávy, který budou mít víc všeho. Proto tu chci vybudovat něco, co nás dál uživí.“ „Vybudovat něco …“ „Musíme bejt silný a velký, když budeme chtít přežít. Nebo když nebudeme chtít jen tak tak přežívat, a modlit se, abysme měli zejtra co do huby. Tak to vidím já, Tobiáši. Možná mi je jen čtrnáct, ale myslím si, že tohle mám v hlavě dobře srovnaný.“ „Já nevím …“ „Tobiáši, zkus vo tom jen přemejšlet. Nemusíš mi zatím nic říkat, zejtra, ani pozejtří. Dám ti slovo, že až se rozhodneš vodejít, tak prostě půjdeš.“ „Tobě nevadí, když tady zůstanu a nebudu souhlasit s tím, co děláš?“ podívá se pátravě Fulton. „Tobiáši, já vím, že ty venku mě nenáviděj. Možná i ty. Ale mně je to jedno. Když budeš dobře pracovat, tak na mě nadávej, nenáviď mě. Ale nesmíš mě podrazit, nesmíš mi škodit. To bych musel zasáhnout. Ale jinak … Tobiáši, myslím si, že seš dobrej předák a že můžeš udělat velkej kus práce. A je mi jedno, co si přitom budeš myslet. Tak to vidím já. Tak si to promysli a až pak se rozhodni. A mysli taky na ženu a dítě, vlastně děti. Kdoví, kolik jich nakonec budete mít, kolik jich nakonec budeš muset uživit. Na to taky mysli.“ „Promyslím si to.“ „To udělej. Máš ještě něco?“ „Asi ne …,“ zvedne se Fulton, a je očividně rozhozený. Také zaražený, takovou řeč od chlapce rozhodně nečekal. Podívá se na něj, a to jinak, než když sem vstoupil. Možná bude parchant, ale určitě ví, co chce. Možná půjde přes mrtvoly, ale jeho chování není rozmar. Jen čirá vypočítavost. Nebo nutnost, aby se udržel? Tímhle si teď už taky není jistý. „Tak to bysme měli,“ podívá se Hanson na svého ochránce, chvíli váhá, než pokračuje, „Ede, budeš vykládat Horácovi, jak jsem si vedl?“ „Horácovi? Co bych mu měl vykládat …,“ dostane se teď do rozpaků Morrow. „Tak seš jeho kámoš, ne? No to je jedno. Snad mě budeš šetřit, až mu vo tom tady budeš vykládat.“
„Třeba se nezeptá …“ „Já si myslím, že se určitě zeptá,“ vykouzlí kluk na svých rtech úsměv, „Ale to je vlastně jedno. Ede, pokud si vzpomínám, než přišel předák, tak si mi chtěl něco říct. Nezačalo to tak nejlíp, pro mě. Tuším, žes říkal, že sem často na přesdržku.“ „Jo tohle,“ zasměje se trochu křečovitě strážce. „To nezní dvakrát dobře vod někoho, kdo mě má chránit, abych přes tu držku nedostal.“ „Tak sem to nemyslel. Jen sem naznačoval, že někdy … máš někdy dost velký ramena. Teda ne ramena, sebevědomí, se tomu myslím říká.“ „Myslíš, že s váma jednám, jako bych byl muž, přestože sem kluk?“ zasměje se rozpustile Hanson, očividně je se svým jednáním spokojený, „Ne, nic neříkej. Nejsem tak blbej, abych si nevšimnul, jak se ušklíbáte, děláte na sebe významný pohledy.“ „Tak někdy …,“ zatváří se rozpačitě Morrow, pak se rozesměje, „Teda už sem viděl dost, ale nikdy ne takhle jednat čtrnáctiletýho kluka. Ty kecy, cos říkal tomu předákovi, to bylo docela působivý.“ „Kecy?“ podívá se zpytavě chlapec a strážce se dostane znovu do rozpaků. „Ta řeč,“ opraví se. „Víš, Ede, jenže vono je to pravda. Buď budeme silný, tvrdý, možná někdy i krutý, nebo nás jiný semelou. A to já nechci. Nechci, aby mě semlel někdo, kdo sem příde kdoví vodkud, a nechci ani, abyste mě semleli vy.“ „Nikdo tě nechce semlít, Wille.“ „To uvidíme, Ede. Já sem tady v dost nevýhodným postavení, vůči vám. Vy se dobře znáte, ste dospělý, i podle zákona. Já sem tady sám. Místní mě brzo začnou nenávidět … No a vy? Myslím si, že teď nemůžete nic moc dělat, protože by to nebylo dobrý, pro vokolí. Tak podle mýho jen dost těžko skousáváte, že tady sem jako šéf. Ale je to pro vás výhodný. Zatím. Ede, nejsem úplně blbej. Snad si nemyslíš, že budu věřit tomu, že když si já šel lehnout, tak vy ste si vyprávěli historky, co ste prožili,“ podívá se Hanson shovívavě, „Už teď máte přede mnou tajnosti.“ „Tajnosti?“ zarazí se Morrow. „Jo, tajnosti. Myslím si, že máte ještě něco dalšího, myslím tím, co jako chcete dělat, jenže zatím nevím co. Nejspíš něco, v čem se mnou moc nepočítáte.“ „Tohle si myslíš?“ „Jo, tohle si myslím. Ale je to vaše věc, mně bude stačit, když mi pomůžete s tím, na čem sme se s Horácem dohodli. To další … jen doufám, že něco neposerete a tím neposerete i to, co chci udělat já.“ „Neposereme …,“ ztratí na chvíli ochránce glanc. „Jo, neposerete, třeba tím, že uděláte něco, co nebude tak moc podle zákona.“ „To by ti vadilo?“ ptá se Morrow zaraženě. „Mně by vadilo, kdybyste se přitom nechali chytnout. Ale věřím Horácovi, že to dobře promyslí, a že si dáte pozor.“ „Wille, něco si namlouváš.“ „Já si myslím, že ne. A víš proč, Ede? Horác mi radí, abych dycky pozoroval dobře toho druhýho. A když sem před chvilkou viděl, jak ses zatvářil, tak je mi jasný, že mám pravdu.“ „Tak vo co ti vlastně de?“ „Vo co? Vlastně vo dvě věci, Ede. Abych dotáhnul to, co chci udělat, a vo čem ti už Horác nejspíš řeknul. No a taky, abyste uznali, že nejsem jen kluk, kterej vás sere,
ale že mám taky něco do sebe. Se kterým by se dalo spolupracovat, a ne jen se zaťatýma zubama ho trpět. To bych chtěl, Ede.“ „Wille, ty seš fakt něco,“ zavrtí hlavou Morrow, „Pokud sme tady skončili, tak já se půjdu mrknout ven, jestli tam nejsou problémy.“ „Jo, skončili. Klidně běž. Já si budu muset vyslechnout asi ne moc hezký věci vod lidí z domu.“ „Myslíš?“ „Jo, myslím. Zvlášť naše hospodyně, jako bych už viděl ty její vyčítavý voči. Asi i další,“ zasměje se kluk, „Ede, můžeš jít, já ještě chvíli zůstanu, než si půjdu pro další kartáč.“ Velitel ochranky už nic neříká, vyjde na verandu, promluví si se svými lidmi, ale dle všeho se situace uklidňuje. Spíše se sousedé hádají mezi sebou, nebo hádali, teď už spolu málem někteří nemluví. Ti dva, co dohodu neuzavřeli, vyčítají těm dalším, že se podvolili. A nejsou si jistí, zda si nevyjednali nakonec lepší podmínky. Dle všeho se Willovi podařilo mezi ně vnést rozkol. „Horáci, do prdele, kdes k tomu klukovi přišel?“ zeptá se Ed, když vejde do místnosti, která patří na ranči hráči. „Přišel?“ „Ten kluk …,“ zavrtí hlavou Morrow. „Jak si vedl? Docela by mě zajímal tvůj názor.“ „Ten kluk … jo, mimochodem, řekl, že se na něj zeptáš, a budeš chtít můj názor. Horáci, musím říct … vlastně nevím, co k němu říct. Se třema se dohodnul, další dva poslal do prdele, ty tři a ty dva si teď asi dávaj někde na dvoře do držky. Setřel předáka … ne, prostě žvanil tak dlouho, až ten chudák s hlavou jak škopek, vypadnul.“ „Takže dobrý?“ „Dobrý? Horáci, ještě mi taky řekl vo nás.“ „Jak vo nás?“ „No, jediný, co mu snad nedošlo, co neví, tak je, co chceme dělat. Jinak je mu jasný úplně všechno. Jako že si tu chceme za jeho zády dělat vlastní kšefty.“ „Jo? A co na to říká?“ „Máme si prej dávat pozor, abysme se nenechali chytit a neposrali mu ty jeho plány.“ „Hm, prostě mu to pálí.“ „Pálí … pálí …“ „Nebo snad na něj máš jinej názor?“ „Názor … Horáci … vlastně já vůbec nevím, co si vo něm myslet. Nechce se mi věřit, že je mu jen čtrnáct. Neposrali něco při jeho narození?“ „Neposrali? Co by měli posrat?“ „Třeba datum jeho narození.“ „Datum jeho narození?“ „Jo, tak vo dobrejch deset let. S takovýmhle klukem sem se teda ještě nesetkal. Vážně ne. Proto sem se ptal, kdes k němu přišel. Hrome, já ho snad začnu mít rád,“ rozesměje se Morrow. „Mít rád?“ „Jo, zato, jakej je to parchant. Ale chytrej parchant. Jak se mnou mluvil … tohle by si nedovolil ani vo dost starší … A přitom na něj nejsem nasranej. Horáci, do prdele, dyť já ho snad nakonec vobdivuju …na ten jeho věk …,“ zavrtí Ed nechápavě hlavou.
ZNOVU PŘED SOUDCEM Hanson svoji pozici na ranči odhadl velmi dobře, chovají se k němu, jako by byl vyvrhel, největší prašivec. Sice ho zdraví, co jim také zbývá, ale po srdečnosti ani památky. Z očí většiny se také vytratil soucit. Ještě hůře se místní dívají na Horáce a další nové vetřelce, ale těm je to jedno, na rozdíl od Williama, který ty lidi zná, vyrůstal vedle nich. A teď aby se před jejich vyčítavými pohledy skrýval. Sousedé jsou dávno pryč, zůstává po nich jen pachuť. Předák Fulton se nevyjádřil, vzorně si plní své úkoly, ale při setkání se svým mladistvým šéfem odvrací zrak. Ten mu dává čas, aby si všechno promyslel, případně probral s těhotnou manželkou. Greenwood pomůže svému svěřenci připravit návrh smluv pro tři hospodáře, se kterými došlo k dohodě, Jacob je pak rozveze a nechá podepsat druhou stranou. K vyjednávání se ale Horác a William nevracejí. Stejně tak nemluví o svých dalších plánech. Kluk i muž vědí, že se navzájem prokoukli, ale ani jeden necítí potřebu situaci s tím druhým rozebírat. Asi po čtrnácti dnech tíživého napětí se objeví posel z města, který zve oba společníky a velitele ostrahy k soudci. Důvod neuvádí, jen s nimi chce tento ctihodný pán mluvit a něco projednat. Všichni tuší, že si asi někdo ze sousedů stěžoval, a je jim jasné, že bude potřeba udělat dobrý dojem a všechno velmi přesvědčivě vysvětlit. Zákon potřebují na své straně. Kluk rozhodne, že je doprovodí i bratři Toddové, což se moc nelíbí jejich matce, a mladistvý zaměstnavatel musí strpět další spršku vyčítavých pohledů své zaměstnankyně. Nemá sílu té ženě nic vysvětlovat, a navíc ona o to nejspíš ani nestojí. Již si o něm udělala svůj obrázek, a ten nebude moc lichotivý. „Máte problém?“ zeptá se Hanson, když zajde do stájí, kde sourozenci Toddové připravují na zítřejší cestu koně a drožku. „Problém?“ dělá nechápavého starší z nich. „Jo, problém. Vidím, jak mě vaše matka probodává vočima.“ „Nejen vona …,“ uklouzne staršímu z bratrů a hned toho lituje. „Chápu. Možná byste byli radši, kdybych vás z toho vynechal. Nemusíte se mnou jezdit, pokud nechcete.“ „Ne, ne, to ne,“ vyhrkne ten mladší, „Vono se to srovná,“ dodá své vroucné přání. „Možná, ale asi ne hned tak. Nechci vám dělat problémy …“ „Wille, my stojíme za tebou. Sice tomu moc nerozumíme, ale asi máš důvod, že děláš, co děláš,“ říká starší mladík rozpačitě. „Mám. Tak dobře, tak všechno připravte.“ „Wille, smíme si vzít zbraně?“ „Smíte? Musíte, do prdele.“ „Já jen, tenkrát … tamten to nechtěl …“ „Jo, protože si byl vyplašenej. Měl pravdu. Kdyby tehdy někdo i náhodou vystřelil, třeba jen do vzduchu, kdoví, co se mohlo semlít. Proto to nechtěl a měl pravdu. Ed svý práci rozumí. Pokud vám můžu poradit, tak se vod něj snažte vokoukat co nejvíc.“ „Vokoukat? Vod něj?“ zarazí se starší ze sourozenců. „Jo. Vod něj. Pokud mám mít jistotu, že mi budete krejt záda, tak musím vědět, že to umíte. Ten Ed ví, jak na to. Může vám určitě poradit, jak se zbraněma. Já vím, do
prdele, že umíte dobře střílet, dyť sme spolu chodili na lov, nebo soutěžili. Ale to je něco jinýho, než když by třeba po nás někdo šel. Tam je to vo hlavě, nezmatkovat, a taky … Ale je to jen návrh.“ „Wille, uděláme, co budeš chtít. Na nás se můžeš spolehnout.“ „To doufám. Taky se mnou jediný dva mluvíte, myslím z místních. Ty další radši rychle mizej, když se někde vobjevím, vodvracej pohled, nebo mě jím probodávaj.“ „Voni si zvyknou …“ „Jacobe, to je jejich věc. Když si budou dělat svou práci dobře, tak ať se třeba poserou. No nic, já půjdu,“ rozhodne se kluk rozhovor ukončit, cítí, že i bratři mají dost výhrad, ale nedovolí si je vyjevit. Určitě chtějí zůstat v přízni svého zaměstnavatele, určitě cítí, že je to pro ně do budoucna příležitost. William se potlouká po dvoře, vyjde i za dřevěné palisády, do míst, kde ve volném prostranství pěstují některé potřebné rostliny do kuchyně, na takovém záhumenku. Po chvíli si povšimne, jak po něm pošilhává Sára, a přemítá, co ta si o něm asi myslí. Od těch událostí se sousedy s ní ještě nemluvil, a ačkoli ji má rád, tak teď neví, jestli ještě počkat, nebo s ní navázat kontakt. Rozhodne se pro to druhé. „Taky se na mě zlobíš? Nebo ti zakázali se mnou mluvit?“ osloví dost netradiční otázkou dívku, která se mu hodně líbí. Cítí, jak s ním šijí všichni čerti, potřeboval by si ulevit. Jenže to by asi ona nechtěla, nemluvě o její rodině. Snad bude příležitost ve městě, zaplatit si děvku. „Wille, jak by mi mohl někdo zakazovat s tebou mluvit,“ odpovídá ona chvatně, a on dumá, jak moc je upřímná. Ale podle odvráceného pohledu asi ne. „Taky se na mě zlobíš?“ „Wille, já těm věcem mužů nerozumím,“ snaží se ona vyzout z odpovědi. „No jasně, všichni mě vodsuzujou,“ pokývá on hlavou a udělá smutný kukuč, „Jenže já to dělám nejen kvůli sobě, ale kvůli všem tady. Musím myslet na tenhle ranč, a ne na to, co potřebujou sousedi.“ „Wille, já tomu vopravdu nerozumím,“ zní její hlas téměř až zoufale, taky má kluka ráda a velmi těžce nese, jak se o něm v poslední době vyjadřuje otec i matka. Jak se zlobí na nejstarší bratry, že s ním pečou. A jak ti jsou z toho všeho nešťastní. Hanson pochopí, že takto vedený rozhovor nemá smysl, a tak se nadále s dívkou už jen baví obecně, dost kostrbatě, a jejich rozhovor je plný frází a blábolů. Oba jsou rádi, když se jim ho podaří ukončit. Druhý den brzo ráno vyrazí pětice do města, u sebe má doslova zbrojní arzenál, každý revolver a také opakovací pušku, na kozlíku spočívá navíc i brokovnice. Na tom sedí Jacob, za ním se veze William s Horácem, na koních je pak doprovází Jeff a Ed. Do Tusconu je cesta dlouhá a náročná, především pro zvířata. Taky nudná, neboť nikdo téměř nemluví, jako by všem došla témata. Až odpoledne se dá do řeči Morrow s mladším z bratrů Toddových, a ve chvíli, kdy je město téměř na obzoru, osloví hráč kluka. Po pár nic neříkajících větách přejdou k tomu, co je pro oba důležité. „Wille, po těch jednání, tehdy, mluvils trochu divně,“ podívá se Greenwood na mladistvého společníka, „Mluvils vo nějakejch podrazech a tak.“ „Jen sem Edovi popsal moji situaci,“ ztiší hlas raději hoch, Jacob na kozlíku jejich rozhovor slyšet nemusí. „Nikdo tě nechce podrazit, a taky tě nechce vobcházet. Až budeme mluvit se soudcem, bylo by asi hloupý mu nasadit brouka do hlavy.“ „Horáci, nejsem idiot,“ usměje se chlapec, „Samozřejmě vo tom soudci vykládat nebudu,“ na chvíli se odmlčí, jako by váhal, zda pokračovat, „Horáci, vážně nejsem
idiot,“ ještě ztiší hlas, „Je mi jasný, že nemáte žádný zábrany. Dyť ste mě málem zahrabali v tom lese. Tak když by pro vás bylo výhodnější …,“ nedokončí větu, ale oba vědí, co má na mysli. „Wille, situace se dost změnila,“ upozorní hráč. „Jo, změnila. Zatím se potřebujeme, navzájem, aspoň si myslím.“ „Máš pravdu. Potřebujeme se. Nemůžeme si dovolit rozkol, protože to by zkazilo naše plány.“ „Naše plány,“ zní hlas kluka hořce, „Horáci, já ti řeknul všechno, ale ty mi nic.“ „Domníváš se, že něco děláme za tvejma zádama?“ „A ne snad? Je mi pořád ještě jen čtrnáct, ale nemám místo mozku hovno.“ „Ne, to určitě nemáš. Na svůj věk seš výjimečně chytrej.“ „Tak mám pravdu?“ „Jen částečně. Máš pravdu v tom, že i já mám pár nápadů, jak vydělat peníze. Ale ty ještě nejsou úplně jasný, a tak vo nich nemluvím.“ „Nejsou jasný?“ „Jo. Máš pravdu i v tom, že nejsou až tak úplně legální.“ „To sem si myslel. Tak doufám, že to nezničí ty, co sme vo nich mluvili.“ „Ne, to určitě ne,“ odpovídá Greenwood rozhodně, „Ten Wilson, ten Paul, ten tady nebyl náhodou.“ „To je mi jasný. Stejně že James nevodjel taky jen tak.“ „Jim má jiný úkoly, a s těma plánama to až tak nesouvisí. Ale Paula sem poslal, aby zmapoval terén, aby případně našel partnery.“ „Partnery na co?“ „To právě přesně nevíme. Paul se dobře vyzná u hranic, a vlastně i za hranicema, myslím s Mexikem.“ „Napadlo mě to,“ přikývne hoch, „Jo, na tom se dá asi vydělat. Ale taky je to nebezpečný.“ „Ve vobojím máš pravdu. Zatím ale nevíme, co budeme dělat, a tak sem vo tom s tebou nemluvil. Jen ti můžu říct, že vo tobě sme navopak mluvili. A nejen vo tobě, ale i vo tom, že bys na tom mohl mít taky podíl. Ne pochopitelně tak velikej, jako máme my dva, když každej máme půlku, v tom druhým. Pokud něco budeme dělat, tak v tom bude muset jet víc lidí, a tak se s nima budeme muset dělit. Ale nějaký procento, pro tebe, by mohlo bejt. Pokud bys měl teda zájem. Pokud ne, tak bys měl zisky jen z toho, co budeme dělat spolu, a co bude oficiální. Legální.“ „Měl zájem? Jak myslíš měl zájem?“ zpozorní chlapec. „Nemusíš vo tom druhým vůbec vědět. Můžeš zůstat úplně mimo. Kdyby se snad něco posralo, a já udělám všechno, aby se nic neposralo, tak budeš čistej. Nebo budeš víc riskovat, a budeš z toho taky něco mít. Pokud Paul uspěje, mohli bysme pašovat věci do Mexika a další zase sem. Zisk bude větší, ale i riziko. I když pro nás tady zase tak ne, to ponesou ty, co to budou za nás dělat. Tam můžeš přijít vo kejhák a ani nevíš jak.“ „Rád bych ti věřil, Horáci. Ale vím, jak tě ty dva přemlouvali, abys mě … však víš.“ „Wille, teď je všechno jinak,“ zavrtí hlavou Greenwood, „Potřebuju tě, abys byl naší vizitkou, tím, kdo bude tváří našich vobchodů. Mladej hoch, vážený, čestný. Ty zas potřebuješ mě, pro ty svoje plány. Přitom musíš bejt tvrdej, dobře vyjednávat, vohlídat si rizika. Beze mě a mojich lidí bys to těžko dokázal, sám vidíš, co vzbudila ta tvoje věc s vodou.“
„Jo, tomu rozumím, Horáci. Ale správně si řeknul, tvojich lidí. Ty tady máš svoje známý, a já jen ty dva bráchy, co vochráněj tak leda hovno.“ „Nehrozí ti žádný nebezpečí, určitě ne z mojí strany,“ pohlédne hráč klukovi zpříma do očí. „Teď asi ne, hodím se ti. Jako ta …, nevím, jak to nazvat. Ten, co vypadá dobře navenek. Vzbuzuje soucit, možná. Je z dobrý rodiny, otec tu měl dobrou pověst a hodně známejch. Tak se zatím hodím.“ „Wille, chápu tvoje vobavy. Ale vážně jsou zbytečný … Tak víš co? Pokud chceš, tak až budeme příště jednat vo našich vobchodech, tak tě k tomu vezmu.“ „Vážně?“ zablýskne se v očích Hansona, pak se zamyslí, výraz se mu změní, „Jen teď najednou nevím, jestli je to pro mě výhodný. Teda vědět víc. Jestli se pak nebudete chtít zbavit svědka, nemyslím hned, časem.“ „Wille, nevím, jak ti to říct. Beru tě za společníka, a s těma jednám na rovinu. Neplánuju se tě zbavit, až tě nebudu potřebovat. Navíc nevíme, jak to bude všechno probíhat, možná se budeme voba hodně potřebovat, pořád. Máš utkvělou představu, že ti něco hrozí, ale tak to není.“ „Horáci, divíš se mi?“ zase ztiší hlas hoch, „Víš ty, jak mi bylo, když mě tenkrát zvedli a vlekli k tomu lesu? Když sem si uvědomil, že mi zbejvá jen pár minut života? Tak čemu se divíš.“ „Je to v tobě asi hluboko zažraný, co?“ podívá se Greenwood pátravě. „Tak nebyl to zrovna příjemnej zážitek,“ usměje se trpce kluk. „To už je pryč. Dohodl sem se s tebou a udělal dobře. To teď už vím jistě. Wille, nejen ty máš svoje sny. Mám je i já. Chci tady taky něco vybudovat. Něco, co nám bude vynášet prachy, hodně prachů. Ty i já to budeme řídit. Ty víc ty věci oficiální, a já víc ty věci druhý. Mám ještě jedno, co tě možná potěší. Zejtra bych se rád sešel s tím bankéřem, a jednal s ním vo úvěru. Na tu naší těžbu.“ „Chceš do toho jít?“ zableskne se v očích chlapce. „Jo, zdá se mi to jako dobrej nápad.“ „To je skvělá zpráva, Horáci,“ raduje se nepokrytě Hanson, „Budeme teda těžit?“ ztiší hlas, ale oči mu svítí jak uhlíky. „Wille, nebude to hned. Nějakej čas bude trvat, něž získáme úvěr, pak potřebný zařízení, Taky dělníky. Určitě do země nekopneme dřív než na podzim, a spíš až na jaře.“ „To je mi jasný, že to nebude ze dne na den. Ale už jen to, že do toho chceš jít …“ „Chci. Wille, právě proto je potřeba, abysme něco neposrali. Já směrem k tomu Mexiku, a ty při jednání s místníma hlavounama. Musej z nás mít dobrej pocit, žádný pochybnosti, rozumíš?“ ptá se hráč naléhavě. „Jo, rozumím. Já přece nebudu nic žvanit vo svejch pochybnostech. Nejsem vážně idiot.“ „To sem rád. A ještě jednou ti říkám, nemusíš se bát. Sám sem Edovi řekl, že tě musí strážit jako voko v hlavě, jako klenot. Přece si nenechám zničit vývěsní štít naší společnosti,“ zasměje se Greenwood. „Vývěsní štít?“ podívá se tázavě kluk. „Jo, vývěsní štít. Nebo výlohu našeho vobchodu. Vyber si. Wille, já nestojím vo to bejt na vočích. Navopak, klidně budu v ústraní. Ty budeš tím, kdo bude tím hlavním, směrem k veřejnosti. Tím úspěšným, když se nám teda bude dařit. Tebe budou vobdivovat, pokud teda zbohatneme.“ „Myslíš, že mi de jen vo to?“
„Nejen vo to, ale taky vo to. Není to špatný, mít vážnost, mít vobdiv. Uznání. A pokud máš vobavy, z toho, co by mohlo bejt pozdějš. Když budeš váženej, slavnej, uznávanej, jak by se tě někdo mohl jen tak zbavit? Co? A taky, proč by to dělal. Má to všechno jen jeden háček.“ „Jeden háček?“ „Jo, že se nám to musí povíst. Získat vliv, bohatství. Rozšířit naše vobchody, ty legální i nelegální, který nám ponesou prachy. K tomu potřebuju, abys neměl pochybnosti. Musíme vystupovat jednotně, a jednotně hájit naše zájmy.“ „Chápu, proč vo tom mluvíš. Za chvíli se sejdeme se soudcem.“ „Přesně tak. Potřebujeme ho na naší straně. Potřebujeme krytí těch, co tady vo něčem rozhodujou. Tohle musí bejt především tvoje práce. Nebude lehká, dokonce bude dost těžká. Ale já ti věřím, v tom sem nelhal, když sem to říkal. Teď už si sem úplně jistej, že to zvládneš,“ tvrdí hráč hodně přesvědčivě. Ještě chvíli si povídají, pak se odmlčí, a kluk má o čem přemýšlet. Jeho niterné obavy, že by s ním nakonec nemuseli hrát až tak fér, nejsou rozhodně rozptýleny. Ale na druhé straně má Horác pravdu, potřebují ho, jako ten vývěsní štít. Jenže i ten se dá vyměnit, když je potřeba. Ne, určitě nějaký čas se bát podrazu nemusí, a mezitím se musí zařídit tak, aby i on měl krytá záda. Podle všeho má na taková opatření dost času. Vždyť jsou teprve na úplném začátku. Také dumá, zda se s nimi zaplést v těch nelegálních obchodech. Ne snad, že by měl morální zábrany, ale zvažuje, zda pro něj bude výhodnější oželet asi menší podíl a zůstat mimo, anebo být s nimi na jedné lodi. Ale i na tohle rozhodnutí má jistě dost času, ani tady se nejedná o dny, asi ani o týdny, nejspíš i tady půjde o měsíce. Cítí však, že ho přeci jen začínají brát vážně, a ne jen jako přítěžek, v podobě čtrnáctiletého spratka. Krátce před vjezdem do města, což se děje již za šera, se domluví na ubytování. Horác a Ed si tak říkajíc pojedou na svoje triko, a omladina bude tuhle a příští noc trávit spolu. Na přání kluka se ubytují v místním bordelu, který kromě těchto služeb skýtá i normální pokoje. V těch může host přespat sám, nebo si objednat společnici. Všech pět si nyní objedná večeři, což těší evidentně bratry Toddovi, a to ještě nevědí, že se nebudou muset vrátit ke koním, ale jejich šéf je pozve do pokoje, který už zaplatil. Peníze William i Horác mají, prodej masa odběratelům ve městě něco málo vynáší, nejde o závratné sumy, ale na pobavení to stačí. Občas prodají také koně. Navíc na ranči má kluk ještě něco jako železnou rezervu. Další peníze může později přinést prodej větší části stáda, anebo ta plánovaná těžba. To je ale zatím jen hudba budoucnosti. Horác, Ed a William konzumují večeři v družné zábavě, sourozenci jen nábožně poslouchají. Když už mají talíře skoro vymetené, objeví se poslíček, kterého poslali za soudcem, a ten jim sděluje, že je ctihodný pán přijme ještě dnes večer. Mají se dostavit za půl hodiny. Objednají si další pití, místní pivo, o jehož kvalitě by se dalo diskutovat, ale tady je nejlepší. Hanson jen usrkává, potřebuje mít čistou hlavu, a alkohol na něj působí daleko silněji, než na dva muže u stolu, i bráchové jsou již otrlejší. Právě na ně se obrátí, když odchází. „Klidně si ještě vobjednejte, na můj účet,“ řekne jim velkoryse. „Můžeme už jít ke koním, Wille. Jo a díky za tu skvělou večeři.“
„Ne, zůstaňte tady a držte nám tenhle stůl. A vážně si dejte další pivo,“ rozkáže kluk, a jeho starší kamarádi nemají důvod se dále zpěčovat. Takový příkaz se plní docela dobře. Devětačtyřicetiletý soudce Joseph Bradley je nepřijme sám, vedle něho stojí i devětapadesátiletý šerif William Sanders Oury. Ten je nejen šerifem Tucsonu, ale také celého kraje Pima County, kusu územní Arizony. Toto teritorium je opravdu velmi rozlehlé, spadá do něj nejen okolí Tucsonu, ale zahrnuje vše na jih od něj, a podél mexické hranice se táhne stovky mil na východ. Pravdou však je, že většina krajiny je neobydlená, a jde o území nikoho. William Oury má za sebou velmi bohatou minulost, v aktivní službě zažil mexické války v Texasu ve čtyřicátých letech, boje proti Komančům o něco později. Také ale je rančerem a farmářem, tedy částečně konkurentem přicházejících společníků. Naštěstí má pozemky na jiném místě, a tak jejich přímý střet nehrozí. Nebo alespoň zatím. Oury má však také jeden škraloup na své zářné kariéře, byl jedním z vůdců trestné výpravy, která třicátého dubna roku osmnáct set sedmdesát jedna William Sanders v Camp Grantu pobila více než sto Apačů z kmene Oury Avaraipa. Šlo o odvetu za sérii přepadů a vypálení usedlostí v okolí Tucsonu. Naneštěstí bylo mezi mrtvými hodně žen a dětí, a dalších téměř třicet pochytaných dětí prodali do otroctví v Mexiku, pročež bylo přes sto mužů obžalováno ze sto osmi násobné vraždy a postaveno před soud. Ten však vzal především v potaz předchozí přepady Apačů a za pouhých devatenáct minut vynesl verdikt nevinní. Leč jistá skvrna na obžalovaných zůstává, i když jsou oficiálně všech obvinění jednou provždy zbaveni. Právě šerif teď sleduje bedlivě pozvané muže, a zatímco pro kluka má pohled vlídný, pro další dva muže velmi přísný. Zároveň pátravý, jako by chtěl proniknout do jejich hlav a zjistit, co tady chtějí provádět za lumpárny. Ti ale mají také dost zkušeností z jednání s úřední mocí, a tak zůstávají klidní a nad věcí. Všech pět se posadí. „Možná už tušíte, proč jsem si vás zavolal, pánové,“ přejede soudce pohledem po trojici, co sedí naproti šerifovi a jemu, a jeho pohled má stejné parametry, jako předtím u šerifa. Hoch v něm může číst přátelství a soucit, naopak dva další minimálně podezření z pochybného jednání. „Asi tuším, pane soudce,“ ozve se k překvapení obou úředníků Hanson, aniž by k tomu byl kýmkoli vyzván, „Pokud se to teda týká mého jistého opatření kvůli vodě.“ „Týká, Wille. Mimo jiné. Ale je tady více obvinění, která musím s vámi projednat. Možná by ale bylo lepší, Wille, kdybys nechal mluvit svého poručníka. Jde o oficiální jednání, a on tě v takových případech zastupuje,“ hovoří Bradley k chlapci vlídným hlasem, což on považuje za dobré znamení. „Jak si přejete, pane soudce. Pokud je to nutné, z úředního hlediska. Jinak ale jsem zvyklý mluvit za sebe sám, pane soudce. Já vím, pořád mi je jen čtrnáct.“
„Jsi nepochybně velmi samostatný, Wille, ale teď přenechej slovo svému poručníkovi,“ obrátí se Joseph na hráče, „Nemám chuť to dlouho protahovat. Proto půjdu rovnou k věci. Dostal jsem k rukám obvinění, udání, že se na ranči Williama Hansona dějí nepěkné věci. Pane Greenwoode, podle těchto zpráv zneužíváte svého postavení poručníka. Přivedl jste si na pomoc podezřelé muže, kteří vám pomáhají vydírat zde přítomného Willa. Nutíte ho konat podivné činy, a sám se za něj schováváte. Rušíte dávné dohody, nahrazujte je jinými a pro okolí výrazně nevýhodnými. Chlapec vám pak slouží jako zástěrka. Panují také obavy o jeho bezpečí. Někdo se domnívá, že ho chcete jen využít, postupně převzít celý ranč a možná se ho dokonce zbavit,“ podívá se do papírů, „Tak to je v kostce všechno,“ konstatuje, pak upře zrak na arciďábla v rouše beránčím. „Co na to říci, pane soudce,“ promluví klidným hlasem hráč, „Jistě sám dobře víte, jak obtížně se vyvracejí pomluvy, i když jde o vyslovené nehoráznosti.“ „Nehoráznosti, říkáte?“ upře svůj zrak Oury postupně na oba předvolané muže, „Mám jisté možnosti, jak se dozvědět, kdo se pohybuje po mém teritoriu. A velkou radost z toho nemám. Ani jeden z vás totiž nemá právě dobrou pověst. Oba jste již měli co dočinění se zákonem, oba jste již zabíjeli,“ pohlédne na kluka, který se snaží zachovat klidný výraz, ale tato informace ho rozhodila, tohle není dobré. Pro jejich záměry. „Šerife, nikdy jsem nebyl odsouzen,“ nepohne se ve tváři Horáce ani sval. „Já mohu říci to samé, pane,“ odvětí lhostejným hlasem Ed. „Ano, bylo to vyhodnoceno vždy jako sebeobrana,“ ušklíbne se Oury, „Stejně tak vám nikdy neprokázali další podezření, spojená kde s čím. Váš bratr, pane Morrowe, to je taky pěkné kvítko. Je snad někde poblíž?“ „Nemám tušení, kde můj bratr je,“ tvrdí tázaný, a tón hlasu se nezmění, „Jen bych dodal, že se nechávám najímat na ochranu, a svou práci dělám dobře.“ „Snad až moc dobře, když za vámi zůstávají mrtví. Navíc je diskutabilní, jestli vždycky šlo o ochranu toho, kdo vás najal. Minimálně jednou šlo o osobní spor, pokud se nemýlím.“ „Odvolávám se na výrok soudu, který to projednával. Ten i tehdy shledal, že jsem jednal v sebeobraně.“ „No jistě,“ lehce se usměje Oury, „Škoda, pane Greenwoode, že jsem nemohl dát panu soudci doporučení dříve, než vás ustanovil poručníkem tohoto chlapce. Horšího poručníka si totiž těžko umím představit. Co to vůbec bylo za směnku, co jste s ní tehdá přišel? Myslím tím tu od otce Willa. Nebyla to náhodou směnka z karet?“ „Ta směnka již byla zničena, přímo v této místnosti, po podepsání dohody,“ zachovává klid obviňovaný. „Pane, jste znám jako profesionální hráč.“ „Je snad zakázáno hrát, šerife?“ „Pokud hrajete čestně …“ „Nikdy mi nebyl prokázán opak.“ „Minimálně jednou se někdo ten opak domníval. A jak skončil?“ „Byl jsem ohrožován revolverem, tak jsem se jen bránil. Bylo konstatováno, že šlo o sebeobranu. A žádné podvody při hře mi také nikdy nebyly prokázány. Jen někdo neunesl pohru, svou hloupost se rozhodl řešit násilím. Měl jsem právo se bránit, což tehdy soud potvrdil. Nic víc k tomu nemohu dodat.“ „Tady jste se vydával za obchodníka.“ „Za nikoho jsem se nevydával, šerife. Neživím se jen hraním karet. Toho je důkazem i to, co tady teď dělám.“
„A co tady vlastně děláte, pane?“ podívá se zle Oury, „Nějakými machinacemi jste se vetřel k tomu nešťastnému chlapci, a já mám vážné obavy, že ta obvinění nejsou postavená na vodě. Na pomoc jste si povolal dalšího ze svých kumpánů. Co tak asi jako poručník tomu nebohému chlapci můžete nabídnout? Jste oba vychytralí, pro vás není problém manipulovat čtrnáctiletým chlapcem.“ „Pane soudce, teď už nemohu mlčet,“ ozve se k údivu všech Hanson, „Pane soudce, prosím, dovolte mi se také vyjádřit.“ „Wille, nepochybně dostaneš slovo,“ podívá se Bradley na hocha soucitně, „Zvažoval jsem, že tě tohoto nepříjemného jednání ušetřím, ale chtěl jsem, abys věděl, co jsou ti dva zač. Pokud už to tedy nevíš, a oni tě něčím nevydírají.“ „Pane soudce, já přece dávno vím, co jsou oba zač,“ řekne kluk, dvojice osočovaných nehne ani brvou, naopak obě úřední osoby se zatváří málem vítězoslavně. „Už ti to došlo, Wille? Čím tě drží v hrsti? Čím ti vyhrožují? Wille, mluv upřímně. Nemusíš se bát. Nejsem tady sám, mám tady i pomocníky, čekají na zavolání,“ varuje Oury nepřímo oba podezřelé, „Pokud vzneseš obvinění, pak navrhnu panu soudci, aby zrušil tu dohodu, co je uzavřena s panem Greenwoodem. Jako dohodu nečestnou, kdy byla jedna strana záměrně uvedena v omyl. Postarám se, aby ti nemohli ublížit. Wille, tak se neboj, můžeš mluvit otevřeně. Chceš vznést obvinění?“ mluví naléhavým, leč vlídným hlasem, vyzývá kluka pohledem. „Ano, šerife, ano, pane soudce, chci vznést obvinění,“ řekne Hanson, a výrazy obou úředníků vyjadřují spokojenost, dvojice podezřelých zachovává stále kamennou tvář, ač jim jistě musí být nedobře. „Wille, tak mluv. Čím tě ti dva vydírají? Nebo ti snad něčím vyhrožují?“ „Pane soudce, opravdu vznáším obvinění,“ hovoří lehce vzrušeným hlasem chlapec, „Pane soudce, obviňuji toho, kdo vám poslal ta udání, obviňuji ho z pomluvy. Nic z toho, co se tam píše, se nezakládá na pravdě.“ Kdyby v místnosti vybuchl granát, tvářila by se dvojice úředníků asi podobně. Doslova zalapají po dechu. „Pane soudce, musím vám dát vysvětlení. Ne pan Greenwood, ale já jsem vás uvedl v omyl,“ sklopí hlavu provinile kluk, „Pane Oury, máte pravdu. V případě dluhu nešlo o obchod, ale opravdu o karty. Strašně špatně se mi o tom mluví …,“ přejede si rukou přes oči, „Vraceli jsme se z východu, bohužel už jen já a otec. Matka a sourozenci …,“ zlomí se mu hlas, v místnosti je mrazivé ticho, „Po tom, co se stalo, začal otec pít … Bylo to …“ „Wille, nemusíš o tomhle mluvit,“ řekne rychle Bradley, hoch se zdá krátce před zhroucením. „Bohužel musím, pane soudce,“ říká chlapec tesklivě, „Byli jsme na lodi … Já byl v kajutě, a tam plakal … Otec se šel napít … Bohužel také hrát. Potom, co se stalo, se moc změnil. Když se vrátil, tak jsem zjistil … řekl mi to, že strašně moc prohrál. Řekl mi, co udělal, byl dost opilý … Hrozně moc jsem mu všechno vyčetl … pak jsem si lehl na postel … a pak ten výstřel …,“ objeví se v očích chlapce slzy. „Wille, to je hrozné …“ „Otec se nezastřelil ze zoufalství nad smrtí matky a mých sourozenců, pane soudce. Můj otec se zastřelil, protože prohrál tenhle ranč v kartách. Zničil budoucnost sobě, a zničil ji i mně, svému jedinému potomkovi, který mu zůstal.“ „To jsem nevěděl …“ „Ale to není všechno, pane soudce. Když jsem tam viděl to … to … Prostě jsem popadl revolver a běžel do toho baru. Byl jsem úplně mimo. Dodnes si dávám za vinu,
že kdybych otci tehdy nespílal, tak by třeba … Doběhl jsem do baru, namířil na tady pana Greenwooda a vyžadoval se vydání té směnky, pod pohrůžkou jeho zastřelení.“ „Tohle si udělal, Wille?“ tváří se zděšeně Oury. „Ano, šerife. Ale nevěděl jsem, co dělám, pro slzy jsem skoro neviděl. Naštěstí mě v tu chvíli někdo praštil do hlavy a srazil ruku. Tak jsem vystřelil do země … Pak jsem byl spoutanej v kajutě, a ti nahoře se domlouvali, co se mnou. Mohli mě předat soudci, hrozil jsem zabitím, ohrožoval pana Greenwooda revolverem. Dokonce padnul výstřel. Pan Greenwood se ale zachoval velkomyslně. Vlastně dvakrát. Nejprve mě nezastřelil, v sebeobraně, o tom by nemohlo být pochyb. Potom se sám přimlouval, abych nebyl obviněný, protože jsem jednal v pominutí smyslů. Tak jen sepsali to o sebevraždě otce, a já to dal do souvislosti se ztrátou v rodině …“ „Ty jsi vážně chtěl pana Greenwooda zastřelit?“ ptá se Joseph stísněným hlasem. „Nevím, co jsem chtěl dělat. Byl jsem … Nevím, pane soudce. Pan Greenwood a ještě jeden kněz mě pak vzali s sebou, sem. Asi dva dny mě radši nechali spoutaného, abych něco neprovedl, rozvázali mě až tehdy, až jsem se uklidnil. To už jsem začal myslet, a začal přemýšlet, jak zachránit ten svůj ranč. Pan Greenwood měl tu směnku a chtěl uplatnit svůj nárok. Neměl bych na její vyplacení, musel bych ten ranč prodat, a o všechno bych přišel. Tehdy jsem navrhl panu Greenwoodovi tu dohodu.“ „To byl vážně tvůj nápad? S tím poručnictvím?“ ptá se Oury nevěřícně. „Ano, pane. Pan Greenwood zpočátku nechtěl vůbec o ničem takovém slyšet. Říkal, že až sem přijedeme, tak ranč prodáme, on si vezme to, co mu patří a já dostanu ten zbytek. Pokud by teda něco vůbec zbylo. Ale já to nevzdal. Dnem i nocí jsem do něj hučel. Říkal jsem mu, že se mi změnil život, a že by ho mohl změnit i on. Stát se mým společníkem a rančerem. Zpočátku se smál, ale já mu naznačil, co bych chtěl udělat, jak vydělat peníze. Říkal jsem mu, že když ranč prodá, tak dostane peníze, které začas utratí, a zase si bude muset vydělávat hraním. Když ale zůstane se mnou, přijme můj návrh, může se usadit, mít stálý příjem. Vydělá nakonec víc, než by získal tím, kdyby uplatnil tu směnku. Tím, že bude mým poručníkem, tak si bude moct ohlídat, že ho nepodvedu.“ „Nepodvedeš? Ty?“ vyvalí oči Bradley. „Jo, tedy ano, pane soudce. Toho se pan Greenwood taky bál. Bál se, že až sem dorazíme, tak na něj poštvu lidi z ranče. Budu se mu chtít pomstít za smrt otce. Bylo to pro něj riziko, to uznávám, ale snad jsem ho přesvědčil, že nic takového nechci udělat. Ani ho neviním ze smrti otce, on ho hrát nenutil. Když jsem na něj mířil, šlo mi jen o tu směnku, abych se nestal žebrákem. To jsem měl tehdy jediný v hlavě, vůbec mi to nemyslelo. Pane soudce, pan Greenwood mi vyšel ještě jednou vstříc, a to když tvrdil, že ta směnka je z obchodů. To já ho o to požádal. Nechtěl jsem, aby byla pošpiněná pověst mého otce, že prohrál ranč, málem mě ožebračil … A také nejsem moc hrdý na to, že jsem pana Greenwooda ohrožoval revolverem. Jsem ale rád, že mi uvěřil, že už ho ohrožovat nebudu, a že s ním budu jednat čestně,“ setře si slzy z tváře kluk. „Nevím, co na to říct. A proč je tady tenhle?“ ukáže zkoprnělý Oury na Morrowa. „Ed je tady na moje přání, pane,“ pokračuje tichým hlasem chlapec, „Chtěl jsem udělat to opatření s tou vodou. Já vím, asi mě za to mnozí budou nenávidět. Ale sami víte, jak to tady chodí v období sucha. Otec byl hodný, a taky, zpočátku, měli sousedi menší počty dobytka, zvířat. Jenže teď už jich mají víc, a někdy nakonec žíznila naše stáda. Tak jsem chtěl, aby si tý vody víc vážili, aby si ji nebrali, kdy je napadne, a my pak neměli vodu pro naše vlastní stáda. Bylo mi jasné, že se budou zlobit, a tak jsem požádal pana Greenwooda, jestli by mi nesehnal někoho, kdo ochraňuje lidi. Kdo je
vážně dobrej. Kdo mi nenechá ublížit. Tady Ed tu není kvůli panu Greenwoodovi, ale kvůli mně. A už se osvědčil, když jsem málem dostal přes … jeden ze sousedů mě málem zbil. Naštěstí ho Ed zastavil. Stačilo, že se postavil vedle mě.“ V místnosti se rozhostí hrobové ticho, najednou se nikomu nechce promluvit, oba úředníci před sebou vidí kluka se slzami rozmazanými po tváři, s traumatem, že spoluzavinil sebevraždu otce. Který jim zde přerývaně vylíčil události, na které by jistě velmi rád zapomněl. „Pane soudce …,“ ozve se Hanson plačtivě, „budu mít problémy … za to … jak jsem mířil na pana Greenwooda … vyhrožoval mu. Když jsem se přiznal, před vámi … a před vámi,“ obrátí svůj zrak k šerifovi. „Ne, ne, Wille,“ řekne rychle Bradley, „Sám jsi říkal, že pan Greenwood už na té lodi obvinění nevznesl. A já tady taky žádné nemám. Navíc si určitě nevěděl, co děláš, potom, co se stalo. Nemusíš se ani bát, že se to dostane ven. Tvého otce jsem si vážil, já i šerif, a ani jeden z nás nechce špinit jeho památku.“ „Otec byl dobrý,“ řekne rychle kluk, „Jenže potom, co zemřeli …,“ zlomí se mu hlas. „Wille, už o tom nebudeme mluvit,“ říká naléhavým hlasem Joseph, pak se podívá na dokumenty, co křečovitě svírá v ruce, „Vzhledem k tomu, cos nám řekl, asi nemá význam se v tom dál šťourat.“ „Asi ne,“ připustí neochotně Oury, „Ale budu si na vás dávat pozor. Nechci tu žádný zastřelený v sebeobraně,“ dodá důrazně. „Za to ručím já,“ ozve se k údivu všech znovu hoch, „Ed moc dobře ví, že musí vždycky jednat v mezích zákona. To byla moje podmínka. Ale na druhé straně, pane soudce, pokud mě někdo bude ohrožovat … Pane soudce, mám přece právo si chránit zdroj vody, pro svoje stáda. Je na mém pozemku, ještě jsem nechal to místo rozšířit. To taky nebylo zadarmo. Nepostupuju přece proti zákonu, ne?“ „Na to máš právo,“ přikývne Bradley, „Ačkoli chápu i tvoje sousedy, že je to pro ně rána. Muselo to být tak tvrdé, Wille? Je to vážně z tvojí hlavy?“ „Pochopitelně, pane soudce. Copak pan Greenwood ví, jak to tady chodí? Už jsem to kdysi říkal otci, když jsem viděl, jak naše stáda v období sucha žízní, a on nechává další chodit k vodě. Nejsem na to moc pyšnej, pane soudce, ale nechci o svůj ranč přijít. Chápu, že se na mě všichni zlobí, ale jinak to nejde. Když nám spotřebují vodu jiní … Šerife, vždyť vy tohle dobře znáte.“ „Znám,“ přikývne znovu poněkud neochotně Oury, neboť se zná i s některými, kteří na toto opatření kluka doplatí. „Pane soudce, mám ještě jednu prosbu. Teda napřed chci moc poděkovat, vám i šerifovi, že nebudete mluvit o tom s mým otcem. A pak ta prosba. Pane soudce, já jim něco z té vody nechám, ale když to nebude zadarmo, tak budou zvažovat, kolik si jí vezmou, a tak nebudou plýtvat. Pane soudce, chci vás poprosit, jestli by jim tohle nějak šlo vzkázat. Chci se dohodnout … Teda se třema už jsem domluvený, mám tady s sebou jimi podepsané smlouvy. Vzal jsem je s sebou, pro jistotu. Abyste si je mohl prohlídnout, kdybyste chtěl. Pan Moran a pan Lawett to zatím nepodepsali. Nechci problémy, pane soudce, ale budu si svoje práva hájit,“ zvedne Hanson bojovně hlavu. „Nechci tu žádnou divočinu,“ zachmuří se Oury a podívá se významně na Eda. „Ani já ne, pane soudce,“ odpoví chlapec místo svého strážce, „Ale podle zákona mám přece právo bránit svůj život, a také svůj majetek. Ta voda je na mém pozemku, a kdyby si ji snad chtěl někdo brát bez mého souhlasu, tak bych musel přece zasáhnout.“
„Wille, tohle se mi moc nelíbí, to co říkáš,“ zachmuří se i tvář soudce. „Právě proto vás prosím o pomoc, oba.“ „Snad si nemyslíš, že ti můžu hlídat to napajedlo, aby ti tam někdo třeba pokoutně nenapojil svoje stádo,“ zavrtí hlavou Oury. „Máte pravdu … to by asi nešlo. I když by to bylo skvělý, všechno by to vyřešilo. Vás a vaše pomocníky by si jistě nikdo nedovolil napadnout. Tak budu muset říct svým lidem,“ pokývá hlavou hoch. „Wille, pozor na to. Pořád jsem nezměnil názor na pana Morrowa.“ „Já vím, šerife. Ale platí, i co jsem řekl já. Nikdo z mých zaměstnanců nesmí vyvolat žádné násilí. Smí se pouze bránit, pokud by byl napadený. Kdyby to někdo porušil, tak u mě hned končí. Navíc si to s ním asi vyřídíte vy. Já vím, že má Ed … teda pan Morrow, že má trochu horší pověst, ale na druhou stranu je to dobře. Tedy dobře … vidím, že mi nerozumíte, šerife. Myslím tím, že k němu mají respekt další moji lidi, a on si je dovede zkrotit. Proto jsem rád, že je tady. Věřím, že dodrží naši dohodu. Nikdo od nás, šerife, nikdo od nás nikdy nikoho nenapadne. To vám mohu slíbit. Můžou se pouze bránit, pokud by někdo napadl je. A to ještě jen za zvláštních okolností.“ „Za zvláštních okolností …,“ objeví se znovu údiv ve výrazu Ouryho. „Ano, jen za výjimečných okolností. Některý sousedi jsou naštvaný, a já je chápu. Taky bych byl, kdybych byl na jejich místě. A oni by udělali to, co já, kdyby byly na mojim. Dost mi nadávali, hrubě, a možná budou i mým lidem. Ti dostali příkaz, že na to nesmí nijak reagovat. Mají takový chování přejít. Bránit se můžou jen tehdy, kdyby je někdo napadl. Myslím fyzicky. Nebo nedej bože zbraní. Pak se bránit budou,“ dodá Hanson, a každý v místnosti chápe jemnou výhrůžku, která je v jeho slovech obsažena.
UŽIJTE SI „To se z toho poseru,“ řekne Morrow, když trojice předvolaných stane na ulici. „Z čeho se posereš, Ede?“ zeptá se William. „Z tebe, ty kluku,“ zasměje se strážce. „Tak to klidně udělej. Hlavně se ale postarej, aby všechno bylo podle toho, co sem tam řeknul. Teda aby se někdo někým nenechal vyprovokovat. Myslím třeba nějakejma nadávkama. Pokud k něčemu dojde, a to asi bohužel nemůžu vyloučit, tak musí bejt jednoznačně právo na naší straně. Jasný?“ „Jasný, šéfe,“ znovu se zasměje Morrow, „Jo, a mimochodem, to šéfe, to myslím teď poprvé upřímně,“ dodá. „Vážně?“ „Jo. Zmáknuls je teda náramně. Wille, poslouchej, to všechno, cos tam říkal, tak to je pravda? Myslím s tou směnkou … to s tím revolverem … Horác ani Jim se vo tomhle nezmínili.“ „Skoro všechno. Vlastně to byla téměř všechno pravda, jen sem na pár věcí zapomněl,“ usměje se teď Hanson. „Na pár věcí?“ „Vlastně jen na jednu. Ale je na Horácovi, jestli ti ji řekne nebo ne,“ pokrčí rameny kluk. „Něco, co bych měl vědět?“ zarazí se Morrow.
„To už je minulost,“ objeví se letmý úsměv na tváři hráče, „Šlo vo dobu, než sme se dohodli. Nejdřív chtěl zabít von mě, pak zas já jeho, no a nakonec sme dospěli k závěru, že bude pro voba lepší se domluvit a spolupracovat.“ „Jo takhle …,“ hvízdne si strážce, „Ale doufám, že už je to mezi váma jasný,“ objeví se v jeho tváři nástin nejistoty. „Z mý strany určitě,“ řekne důrazně Hanson. „Sám jsem ti říkal, jak je pro nás Will důležitej, a že ho musíš hlídat jako voko v hlavě,“ odvětí Greenwood. „No tos říkal … Ale až dneska sem pochopil, proč. Klobouk dolů,“ smekne skutečně strážce, „Wille, to, jaks to tam zařídil … vážně dobrý. Vážně.“ „Mimochodem, Ede, Will se může rozhodnout, jestli chce zůstat s tím Mexikem mimo, anebo do toho jít s náma,“ prohodí Greenwood. „Tys s ním vo tom mluvil?“ „Ani sem nemusel. Sám si mi přece řekl, že nás prokouknul. Pokud bude chtít, tak bude u dalších jednání s náma. Pokud ne, tak může zůstat mimo. Souhlasíš s tím, doufám.“ „Souhlasím s čím?“ „No, že když bude chtít, tak u dalších jednání bude taky. Až se vrátí Paul.“ „Jo, jasně. Teď už nemám vůbec žádný výhrady. Po dnešku ne. Dyť stačilo jedno jeho slovo, a nejspíš ty dva prohlásili tu tvoji dohodu za neplatnou a museli sme se pakovat.“ „Tak jednoduchý by to jistě nebylo,“ usměje se znovu Hanson, „Ale hlavně, já sem rád, že ste tady. Taky věřím, že se nám to podaří, a že tady vyděláme pořádný prachy. Jo, a ty dva, ty bráchové, ty vo ničem nevěděj, tak …“ „To je přece jasný,“ přikývne Morrow, a pak se pokoutně podívá na kluka, co mu až v srpnu bude patnáct. Má jeho obdiv. Trojice zapluje do baru v dobré náladě. Tam už to žije, a sourozenci Toddovi nervózně posedávají na židlích. Kolem se motají bujaří hosté, mezi nimi prostitutky, a oni jsou náhle nesví. Neví, jak jednat, a tak jen ucucávají pivo a čekají na své šéfy. Ti se rozvalí na židle, Horác vzápětí objedná pro všechny panáka. „To i pro nás?“ podiví se Jacob, když před ním přistane sklenice kořalky. „Jo, máme co voslavovat. Pan soudce potvrdil, že s tou vodou jednal Will podle práva,“ říká Greenwood, protože chce, aby tu informaci mladíci na ranči dále šířili, „Takže máme úředně potvrzený, že Will jednal správně.“ „Tak na Willa,“ pozvedne štamprdli Morrow, a myslí to upřímně. Popíjejí, mezitím pošlou vzkaz panu Andrewovi, bankéři, zda by si na ně udělal zítra odpoledne čas, a záhy se jim dostane kladné odpovědi. Poté se rozhodnou společnost rozpustit. Horác a Ed si jistě chtějí popovídat mezi sebou, a kdoví, co ještě mají za lubem, a tak se sourozenci Toddovi s mnoha díky chystají odejít do stájí ke koním, aby tam přespali, jak jsou zvyklí. „Počkejte,“ zadrží je Hanson, „Půjdete se mnou,“ ukáže směrem ke schodišti. „S tebou … to jako spát v pokoji?“ vyvalí oči Jeff, „Ale to je asi drahý, ne?“ „Zase tak moc ne. Zasloužíte si to, za to, jak ste stáli za mnou,“ vykročí vpřed kluk, a jeho kámoši ho následují. V místnosti je jedna manželská široká postel a jedna menší, k té zamíří William, blahosklonně ponechává větší prostor bratrům. Ti se na něj vděčně podívají, a pak ho zahrnou další kopou díků. Následně klábosí asi půl hodiny, možná tři čtvrtě,
vzpomínají na různé lumpárny, co kdysi společně spáchali, na hry, při nichž se vyřádili. Vyruší je až zaklepání. Mladistvý rančer vyzve ke vstupu, a sourozenci vyvalí oči, neboť dovnitř vplují tři ženy. Museli by být naprosto tupí, aby hned nepochopili, co jsou zač. Nesou i láhev. Teď si vyzývavě prohlížejí trojici, a určitě nejsou nespokojené. Před sebou mají mladé maso, na rozdíl od mnoha jiných zákazníků. Často nejen starých, ale i špinavých a páchnoucích. Hygienické podmínky zde nejsou nic moc. Většinou se spokojí s tím, že klientům omyjí před stykem přirození, těžko je mohou celé vydrhnout. „Mladý pane,“ obrátí se jedna z žen na majitele ranče, „vy ste nás vobjednal a zaplatil. Vy asi budete muset rozhodnout, co bude.“ „Jo, to rozhodnu, Cathy,“ odvětí velkopansky oslovený, „Ty tu budeš pro mě, no a jak se podělej tady bráchové …,“ pokrčí rameny. „Tak bratři,“ podívá se mluvčí prostitutek na urostlé mládence, „Pane Wille, vy už máte křest za sebou, to vím dobře z minule … Ale ty dva, podle jejich výrazu …“ „Vy ste to ještě nedělali?“ otočí se Hanson na kamarády, a ani mu ti nemusí odpovídat, stačí jak oba zrudnou a jak se tváří, „No to je jedno, dámy se vyznaj, ty vám pomůžou. Jako Cathy mně.“ „Máme tak tři čtvrtě hodiny,“ upozorní prodejná Prostitutka Cathy žena. „Tři čtvrtě hodiny,“ zamračí se kluk, „Za tu cenu … myslel sem … třeba bych mohl něco připlatit,“ uvažuje nahlas. „Máme potom už domluvený další zákazníky,“ odpovídá prostitutka, „Ale pokud mladý pánové nebudou moc unavený, tak až skončíme, to ale bude až v noci … mohli bysme se sem vrátit, pokud byste ještě chtěli,“ podívá se tázavě na kolegyně, ty přikyvují. „Ještě se domluvíme,“ řekne Hanson neurčitě, myslí nejen penisem, ale taky ekonomicky. Jeho libido říká návrh okamžitě přijmout a dnešní noc si pořádně užít, jeho rozum ho varuje před dalšími náklady, vynaloženými dost neúčelně, pouze na zábavu svou a ještě i jeho kamarádů. Dámy už na nic nečekají a pouštějí se do práce. Cathy se přesune k Williamovi na lůžko, její kolegyně si rozeberou nervózní sourozence, a všechny tři nejprve provedou základní očistu pohlavního údu. Kluk si ji užívá, což nelze přehlédnout, u bratrů Toddových se jen zvýší rozpaky. Za chvíli však mohou pozorovat, jak si to jejich zaměstnavatel bez ostychu rozdává se svou Cathy, a přemítají, jestli to takhle taky dokáží, před dalšími. Jak to celé dopadne. Aby z toho nakonec nebyla ostuda. Není, prodejné ženy jsou profesionálky, a už připravili nejednoho kluka či mladíka o panictví. Dost často ho přivedl jeho otec, zvláště když neměl v kapsách vítr, ale cinkaly mu tam zlaťáky a mohl si tuhle službu pro dospívajícího potomka dovolit. Proto zvládnou i dva vystresované sourozence, a ti následně doslova září. Ačkoli si soulože určitě neužili tak, jako jejich o několik let mladší kamarád. „Teda, Wille, za tohle se pro tebe nechám kdykoli zbít. Nebo zabít,“ vyhrkne mladší z Toddů, jen co služebnice lásky za sebou zavřou dveře zvenku.
„To snad nebude třeba,“ rozvalí se nejmladší z trojice na své pomuchlané posteli, „Pánové, jak moc ste unavený?“ „Unavený? Jako z toho?“ zarazí se Jacob. „To taky, možná. Ale myslím celkově.“ „Asi ti nerozumím …“ „Já jen, že sem tý Cathy pošeptal do jejího ouška, že když jim to vyjde, a budou mít ještě chuť a sílu, tak aby se tady znovu zastavili. Klidně třeba až nad ránem,“ tváří se vítězoslavně kluk. „To jako vážně? Jako že by ještě přišly?“ vyskočí na posteli Jeff, je téměř nahý, ale už mu to nevadí, už ostych úspěšnou souloží ztratil. „Možná, pokud jim to vyjde. Uvidíme.“ „To by bylo skvělý,“ září i Jacob, „Wille, nevím, jak ti mám poděkovat. Teda voba máme poděkovat. Napřed ta večeře, posezení s váma, a teď tohle. Do prdele, dyť já už sem skutečnej chlap.“ „Já myslel, že už ste to dělali,“ poznamená William. „Jo? A jako s kým?“ zavrtí hlavou starší ze sourozenců, „Na ranči nikdo vhodnej není, no a jinak … Na tohle by nám táta nikdy nedal, a kde nějakou sehnat …“ „No tak aspoň už víte, jaký je to se ženskou. Jakej je rozdíl, než když si ulevujete sami,“ hovoří kluk jako protřelý světák, a jeho kamarádi ho za něj tak skutečně považují, ač jsou starší, a v tomto věku dospívání je každý rok sec sakra znát. „Sami … ,“ ulekne se Jakob, pak se rozhlédne, „Wille, to je přece proti božímu přikázání.“ „To se říká … ale když je to příjemný …“ „Jenže z toho můžou bejt nemoci,“ je zase už rozpačitý Jeff, „Může se z tebe stát debil. Nebo ti na něm naskákaj vřídky, pupínky, když to často … však víš.“ Dalších pár minut se baví o masturbaci, před kterou je varovali starší, a také pan farář či učitel. A oni nevědí, zda je jen strašili, aby nedělali, co se nemá, nebo jestli je to pravda a můžou si tím zavařit, zničit si svou chloubu. Klábosí při zhasnutém světle, dokud je únava nepřemůže. Již za hluboké noci se k nim na pokoj vplíží znovu tři ženy, které nejsou ani krásné a ani kdovíjak mladé, snad by se daly charakterizovat jako lehce zašlé třicátnice, se kterými poté dovádějí až do rozbřesku. Vlastně i kousek po něm. To už první sluneční paprsky prosvítí místnost, kde se proplétají nahá těla mladíků a kněžek lásky, které své klienty zaučují do milostných tajů. I pro ně jde více o zpestření jejich nelehké práce, než jen rutinní poskytnutí služeb. Společná snídaně se nekoná, pětice z Williamova ranče se sejde až u oběda. Také Horác a Ed využili zdejších prostitutek, ale ne v takové míře, jako omladina. Ta je dost malátná, ačkoli vyspávala dlouho do dopoledne. Nebo možná i proto. Mužům se stačí podívat na sourozence, na jejich třpyt v unavených očích, a je jim vše jasné. Schůzka se čtyřicetiletým Nathanem Andrewem se koná ve tři hodiny, a dorazí na ni pouze Hanson se svým poručníkem. Hned si musí povšimnout jisté zdrženlivosti u hostitele, a dovtípí se, že i k němu se něco doneslo o poměrech na ranči, či snad o bezcitném chování k sousedům. Nathan je odměřenější i k chlapci, a na hráče se dívá téměř nevraživě. „Máme dost závažný důvod, proč jsme požádali o tuto schůzku,“ přejde po pár nic neříkajících frázích k věci Horác, „Rádi bychom vás seznámili s naším záměrem a požádali o jednání o jeho financování.“
„S vaším záměrem? Oč by se mělo jednat, pane?“ je cítit z bankovního úředníka ostražitost. „O jistém záměru. Ale nejsem si jistý, zda jsme na správném místě, proto vám váhám sdělit podrobnosti. Nechtěli bychom, aby se naše záměry dostaly předčasně na veřejnost.“ „Pane, já vždy dodržuji tajemství o svých klientech,“ řekne dotčeně Nathan. „Pevně v to věřím. Ale z vašeho jednání cítím jistý odstup. Jako bychom zde nebyli příliš vítáni.“ „Snažím se být uctivý, pane. Nevím, z čeho váš názor pramení.“ „Z vašeho přijetí. Mám už jisté zkušenosti, a cítím, že k nám máte víc než jen strohý přístup. Což mě překvapuje, vzhledem k tomu, že Willův ranč patří k největším v okolí, není-li vůbec největší. K takovým klientům se obvykle bankéři chovají trochu jinak, než k běžným malým šetřílkům. Navíc, když může bankovní ústav, který zde zastupujete, získat spolufinancováním našich plánovaných záměrů. To mi právě přijde divné,“ hovoří Greenwood jakoby lhostejným hlasem. „Snažím se být … Ale mám jisté pochybnosti. Bohužel se ke mně donesly jisté zvěsti, o podivných poměrech, na ranči tady Willa. Také jste se prý nezachovali nejlépe ke svým sousedům, starým dobrým známým,“ přiznává své rozpoložení Andrew. „Tušil jsem, odkud vítr fouká,“ přikývne hráč, „Pak vám jen mohu doporučit, abyste si promluvil se soudcem nebo šerifem. Včera večer jsme s nimi měli jednání, kde bylo vše vysvětleno. Bylo také jimi řečeno, že Will jednal naprosto podle práva.“ „Víte, pane, tady se většinou nic neutají. Lidé se tu znají, sice spolu vycházejí různě, ale znají se. Vždycky se nakonec všechno nějak vynese na světlo boží.“ „Chápu, tohle opravdu není velkoměsto,“ přikývne Horác, „Proto nyní váhám, zda mám pokračovat v jednání s vámi, nebo hledat jiný bankovní ústav. Nejste rozhodně sami, jsou i jiné. Možná ne v tomhle městě, ale jsou. Bude to asi pro nás jistá komplikace, ale tam se nám možná dostane vstřícnějšího přijetí, a také jistoty, že se naše záměry záhy nevynesou na světlo boží, jak jste před chvílí zmínil.“ „Co vlastně chcete?“ zeptá se přiškrceným hlasem Nathan, na jedné straně se mu tento klient dvakrát nelíbí, ale jeho úkolem je vydělávat peníze. Pokud by vlastní neomaleností přišel o významného zákazníka, který tu možná rozjede výnosné obchody, byla by to chyba. I když možná bude mít horší pověst, pokud bude generovat peníze, je třeba se nad to povznést. „Nevím, pane. Musím se přiznat, že jsem zaskočený. My dva se spolu skoro neznáme, ale zdá se mi, že jste si již na mě vytvořil nepříliš lichotivý obrázek. Možná na základě ošklivých pomluv. A jde o pomluvy, jak se včera ukázalo. Pomluvy, které šíří lidé, kterým se nelíbí opatření, které učinil tady Will. Které je však v naprostém souladu se zákony.“ „Opakovaně jste zmínil zde přítomného mladého pána. O vztahu vás k němu se ke mně také něco doneslo. Promiňte, pane, ale musím být obezřetný. I mě někdo za moje kroky hodnotí, a pokud bych učinil něco, co by poškozovalo náš ústav … To snad chápete.“ „Pane Andrewe,“ ozve se teď kluk, „mohu vás ujistit o dvou věcech. Za prvé, nikdo mě neovládá, nikdo se za mnou neskrývá a nikdo se mnou nemanipuluje. Ta věc s tou vodou, která se k vám asi donesla, to je moje opatření, které jsem už navrhoval i otci, když byl ještě naživu. Nedělám nic špatného, jen si bráním svoje vlastní zájmy. Dal jsem přednost svému před zájmem cizím. Možná mě za to může někdo odsuzovat, ale měl by to chápat. Nemohu rozdávat něco, čeho se mi samotnému nedostává. A to
druhé. Ten záměr, o kterém mluvil pan Greenwood, tak ten je také z mé hlavy. Už o něm uvažuju delší dobu, a teď se ukazuje správný čas s ním něco udělat.“ „Nechci nikoho osočovat, ani nikoho soudit,“ dostane se Andrew znovu do rozpaků. „Pevně v to věřím, pane,“ pokývá hlavou hoch, „Vás znám, pane, a velmi rád bych s vámi spolupracoval. Věřím vám, a jsem si jistý, že bysme dokázali dobře spolupracovat. Dokonce jsem tak trochu počítal s vaší podporou a pomocí. Jestli se vám ale nezdám jako vhodný zákazník, jestli mám ve vašich očích špatnou pověst …“ „Wille, o tobě já nepochybuji,“ řekne rychle bankéř, „Vím, co tě postihlo, a je mi to líto.“ „Právě, pane Andrewe. Proto hledám oporu v jiných. Požádal jsem o podporu pana Greenwooda, a ten na to teď doplácí, když jsou mu podsouvány zlé záměry, na kterých ale není nic pravdy. Musím se přiznat, pane Andrewe, věřil jsem, že u vás naleznu pochopení, pomoc, podporu. Je mi líto, jestli se na mě zlobíte.“ „Wille, jde o nedorozumění. Já se přece nezlobím … Možná jsem byl trochu zdrženlivější, po tom, co se povídalo. Ale jestli je všechno v pořádku, jak říkáte, o tom včerejším jednání s panem soudcem …“ „Tak si to ověřte. Můžeme se sejít znovu zítra,“ pokrčí rameny Hanson. „Ne, ne, věřím ti, Wille. Doufám, že věříš i ty mně. U mě se ti vždycky dostane vstřícného přijetí. Možná jsme mou vinou dneska nezačali nejlépe,“ začíná Nathan couvat, i věk kluka ho odzbrojuje, „Co kdybychom to už nechali být, ty pomluvy, a věnovali se tomu vašemu záměru? Jde vám o úvěr, jak jsem pochopil.“ „Ano, pane Andrewe. Pane Andrewe, mně je pořád ještě jen čtrnáct, a tak mám málo zkušeností. Proto jsem tak trochu počítal i s vaší radou. Pokud by se nám to podařilo uskutečnit, určitě bych byl za tu podporu velmi vděčný, a mohl bych ji vyjádřit třeba i jinak, než jen slovy,“ nahodí hoch další udičku. „Jak to myslíš?“ zarazí se bankovní úředník. „Pokud nám náš záměr vyjde, tedy můj záměr, tak bysme mohli vydělat dost peněz. Mít z toho zisk, jak se tomu snad správně říká. No a z toho zisku bych vám mohl něco dát, za ty vaše rady a podporu.“ „Wille, já tady zastupuji zájmy tohoto ústavu, nemohu zastupovat i zájmy jeho klientů,“ dostane se už poněkolikáté do rozpaků Nathan. „Pak se omlouvám, pane Andrewe. Opravdu nevím, jak to chodí,“ tvrdí kluk přesvědčivě, „Jen jsem si myslel, považoval za správný, že bych dal odměnu tomu, kdo mi dobře poradí. To mi přišlo správný. Ale jestli se to nesmí, tak se omlouvám. Opravdu se v tom nevyznám. Možná by bylo lepší, aby s váma o tom jednal pan Greenwood, ten má víc zkušeností.“ „Rozumím tvým pohnutkám, Wille. Vážím si i tvého citu pro spravedlivé ocenění dobré rady. Ale o tom bych teď už raději nemluvil. Říkal jsi o nějakém záměru, ale nesdělil jsi mi nic konkrétního. Pořád netuším, o čem se tady bavíme.“ „Počkej, Wille,“ vstoupí do rozhovoru hráč, „Než panu Andrewovi sdělíš podrobnosti, měli bychom se poradit, jestli je tenhle bankovní ústav vhodný. Jestli tady máme jistotu, že naše záměry nebudou předčasně prozrazené. Jestli tady budeme vítanými klienty. Pokud si tím nebudeme jistí, znám i jiné bankovní ústavy, a dokonce v nich mám i známé. Sice to bude tak říkajíc trochu z ruky, ale ta prodleva za pocit jistoty stojí,“ mluví s přehrávaným zanícením ke svému společníkovi. „Horáci, já panu Andrewovi věřím. Vždycky byl přítel mojí rodiny. Určitě by neudělal nic, co by mi ublížilo,“ oponuje chlapec.
„Jde tady ale o velké peníze,“ upozorňuje hráč, a přitom se v duchu zaraduje, s tím klukem se vážně dobře spolupracuje. Dokáže chytře reagovat na danou situaci, dokáže se vtírat do přízně jiných, dokáže hrát na strunu soucitu. „Já vím, Horáci. Ale i tak panu Andrewovi věřím,“ podívá se mile na úředníka, který bedlivě sleduje rozmluvu společníků. Přitom mu přeběhne mráz po zádech. Pokud ti dva našli způsob, jak vydělat, dobře vydělat, a on o ně přijde, co tomu řeknou nadřízení? „Nechceš to radši ještě probrat? A domluvit se na další schůzce, třeba zítra?“ navrhuje Greenwood. „Já mám jasno,“ zavrtí hlavou hoch, „Ale pokud na tom trváš, tak si napřed promluvíme,“ pokrčí rameny. „Dobře, Wille. Dám na tebe, ty opravdu pana Andrewa znáš mnohem déle,“ vyjádří nakonec souhlas hráč. „Pánové, já umím držet jazyk za zuby. Navíc Willa považuji opravdu za významného klienta. A teď i vás, pane Greenwoode,“ zaraduje se Nathan, snad jeho počáteční nevstřícné přijetí nebude mít na další jednání dopad. „Pane Andrewe,“ pokračuje kluk, „už dávno jsem na to myslel. Jak máme ty pozemky, tak tam jsou místa, kde se podle průzkumů nacházejí jisté horniny. Ty mají dost velkou cenu, pokud se dokáží z té země vydolovat.“ „Vy chcete otevřít důl?“ objeví se záblesk v očích bankéře, „Máte jistě věrohodné průzkumy. Ano, tady v tom teritoriu, a nejen v něm, se takové horniny nacházejí. Musí jít ale o bohatá naleziště, aby se těžba vyplatila.“ „Máme to potvrzené, z více zdrojů,“ ujme se slova Horác, „A ještě si to znovu necháme potvrdit. Ovšem takové jednání o úvěru není jen tak, proto jsme s tím přišli už teď.“ „Rozumím. Víte, jak velký by ten úvěr měl být?“ „Ne, ještě čekáme na vyčíslení nákladů. Jen jsme chtěli s vámi jednat, abyste i vy předjednal případný úvěr pro nás. Na konečné částce bychom se dohodli později. Jen jsme chtěli vědět, jestli nás můžete podpořit, anebo máme hledat někde jinde.“ „O úvěru se dá jistě jednat,“ přikyvuje Nathan, „Pochopitelně si budu muset prostudovat váš záměr, kalkulaci plánovaných nákladů a výnosů. Pokud bude vše v pořádku, tak nevidím důvod, proč vám úvěr neposkytnout. Podle jeho výše se můžeme bavit, čím za něj budete ručit. Jestli tím dolem, jeho vybavením, nebo bude nutné přidat třeba i některé pozemky. Nebo i ranč,“ upozorňuje. „S tím pochopitelně počítáme,“ odvětí hráč, „Pane Andrewe, jistě pochopíte, že nemáme zájem, aby se o tom někdo dozvěděl. Už teď je tady kolem nás živo, a taky, mohla by nás předběhnout konkurence.“ „Nebudete první, kdo by na svých pozemcích těžil,“ poznamená bankovní úředník. „Jistě, sám jsem několik dolů viděl, jinde. Pane Andrewe, pevně věřím, už kvůli Willovi, že se na vás dá spolehnout. Souhlasím i s tím, co říkal. Jistě nemůžete zastupovat zájmy bankovního domu a zároveň jeho klientů, ale nezištnou radu poskytnout můžete. Nám zase nikdo nemůže bránit vám poskytnout drobný dárek, pokud budeme spokojený s vašimi službami, tedy se službami ústavu, který tady zastupujete.“ „O tom bych teď nerad mluvil,“ zatváří se opět nejistě Nathan, „Ale nebráním se tomu tady Willovi poradit, už jen kvůli jeho věku a kvůli tragédii, která postihla jeho rodinu.“
„Přesně to jsme měli na mysli,“ odpoví Horác, a jeho nezletilý společník přikývne. Jednání pokračuje, Greenwood v kostce představí jejich podnikatelský záměr, a taky trochu poodkryje výsledky průzkumů, což udělá na úředníka dobrý dojem. I skutečnost, že si vše ještě chtějí nechat prověřit, respektive již odeslali vzorky k posouzení jinými, než je poněkud problematický inženýr Bennet. I když ten má všechny náležitosti, aby mohl být považován za odborníka, těší se tady přeci jen pověsti podivína. Na druhé straně muž vedle kluka také nemá nejlepší pověst, a to by mohlo být zárukou, že se je Bennet nepokusí podvést a oni mu nenalétnou. Pokud by tady otevřeli prosperující důl, jistě budou služeb jeho instituce využívat, a kdoví, jak dále svoje zisky zhodnotí. Náhle cítí, že by z toho mohlo vzniknout něco většího, než jen prosperující ranč. Večer se uskuteční na pokoji hráče ještě jedna schůzka, přichází inženýr Robert Bennet, aby Williama a Horáce seznámil se svými výpočty. Oba však jeho výkladům příliš nerozumí, nicméně jedno pochopí, pomalu se rodí plán, jak zajistit těžbu, co k tomu bude potřeba, jaké se dají počítat náklady, jaké příjmy a jaký zisk z toho bude. Dle všeho předběžné výsledky nevypadají vůbec špatně. Následuje další noc v Tucsonu, tentokráte bez dámské společnosti, a v časném ránu se chystají na návrat. Mládežníci se oblékají, přitom žertují. William se již dokáže smát, přeci jen čas otupuje jeho hrozné vzpomínky, spojené se ztrátou rodiny. Navíc je přesvědčený, že se mu začínají přetavovat jeho sny ve skutečnost. „Wille, chci ti za nás voba ještě jednou poděkovat,“ zapíná si kalhoty starší z bratrů Toddů, „Moc si toho vážíme, jak ses k nám zachoval. Chceme ti říct, že se na nás můžeš naprosto spolehnout.“ „To rád slyším,“ přikývne Hanson, „Co se týče toho dalšího … Teď už ste skutečnejma mužema, a možná se sem zase brzo podíváme.“ „To jako, že bysme zase někdy mohli … jako sem … jako s nima?“ ptá se mladší ze sourozenců. „Proč ne. Uvidíme, jak se nám bude dařit. Jak na tom budeme s prachama.“ „Asi to stálo dost … ty jídla … ty ženský,“ posmutní Jeff. „Tak zadarmo to nebylo. Ale sem tam si to snad můžeme dovolit. Zatím. Když se bude dařit, třeba na to budeme mít, abysme zaskočili častějš,“ zasní se William. Bylo by to hezké, kdyby kromě chovu dobytka, koní, těžby mědi, dokázal postavit a provozovat takový podnik, v jakém strávili dvě noci. „Wille, uděláme pro tebe cokoli,“ slibuje starší z bratrů. „Jacobe, co matka a otec? Ty sou na mě asi nasraný, co? A Sára?“ podívá se pátravě kluk. „Jen to asi nechápou,“ posmutní tázaný, „Sára, ta tě má ráda. Máma taky, určitě. Jen nerozumí tomu s tou vodou.“ „Potřebujeme ji víc pro sebe.“ „My víme, vysvětlils nám to. Taky víme, že máš na to právo. To ti tady potvrdili. Jenže voni to berou jinak. Ale to se správí, časem, uvidíš.“ „Doufám … Vo to víc sem rád, že my si rozumíme.“ „Jasně, Wille. My sme jednoznačně na tvý straně, stojíme za tebou. Můžeš chtít cokoli. Za to tady. Wille, já sem tak rád, že už sem chlap. Tys nás teda vo dost předběhnul,“ zatváří se mladík uznale.
„Výhoda, když máš peníze. Tak, pánové, nezbejvá nám, než se rozloučit s tímhle místem, kde ste přišli vo panictví,“ rozhlédne se Hanson, zda něco nezapomněl, pak vykročí k východu.
TŘETÍ KAPITOLA DIVOKÝ BRATR „Wille, ty seš rozumnej kluk. Tak snad pochopíš, co ti chci říct.“ „Ede, to vůbec nezačíná dobře.“ Oba, muž a kluk, sedí u stolku na verandě, a začínají rozhovor, o který požádal velitel ostrahy. Čas zase pokročil, začínají letní měsíce, konkrétně červen, a na krajině je to znát. Sucho, prach, teploty vysoko přes třicet stupňů, to vše sužuje živé bytosti, které se v té výhni vyskytují. Voda začíná být nedostatkovým artiklem, a nikdo neočekává, že se tento stav změní dříve než tak za dva měsíce, kdy by podle zkušeností mohly přijít přívalové srpnové deště. Situace na ranči se mírně stabilizovala, pomalu se zapomíná na scény se sousedy. Zůstává i předák Tobiáš Fulton, který nepodlehl tlaku svého tchána. Slova Willa ho přesvědčila, musí myslet především na svojí rodinu, a už má děti dvě, neboť manželka přivedla na svět před pár dny holčičku. Díkybohu zdravou. William postupně navazuje bližší vtah se Sárou, a snad ani její matka se už nedívá tak zle. Na ranči totiž panuje pořádek, Morrow a jeho lidé jsou především na hlídkách u stád a u napajedla, Horác se snaží na sebe moc neupozorňovat a zůstávat v zákrytu svého mladistvého společníka. Lidé proto začínají mít pocit, že věci tu opravdu řídí Will, a jeho poručník mu pomáhá nanejvýš svou radou. Woodroof ani Wilson se zatím nevrátili, naopak inženýr Bennet dokončil svou studii a ta byla předložena panu Andrewovi. Nevypadá vůbec špatně, zisk může být opravdu významný. Nyní se jedná o úvěru, o jeho výši a o podmínkách, za kterých bude poskytnut. „Wille, vlastně de dost vo moji vosobní věc. Ale taky de vo to tady.“ „Ede, tak nechoď kolem horký kaše, a řekni mi rovnou, vo co se jedná,“ podívá se chlapec na svého ochránce, ke kterému začíná mít důvěru, zatím se o něj stará opravdu vzorně, a pokud musí opustit ranč, vždy je s ním jako jeho stín. Zároveň na jeho přání věnuje i bratrům Toddovým, kterým vysvětluje mnohé kolem ostrahy osob. „Wille, de vo mýho bratra. Pokud ale nebudeš souhlasit, tak vo tom nemusíme dál mluvit. Můj bratr určitě není žádnej anděl, má toho dost za sebou. Ale taky není ďábel. Ke všemu pro nás něco udělal, a budeme z toho mít nejspíš prospěch všichni.“ „Chceš, aby tady byl s náma?“ podívá se hoch pátravě. „Tak přímo tady asi ne. Nevím … Ale na tvejch pozemcích je jedno místo, tam jak zasahujou do těch skal, a tam by možná mohl přebejvat. Nechceme, aby byl moc na vočích, ale na druhý straně nebude na škodu ho mít po ruce.“ „Nechceme … Ty a Horác?“ „Tak nějak. Wille, vod Horáce si dostal nabídku. Máš tady kšefty, s Horácem, jedete v tom napůl. Ten ranč a ten důl, co se to už chystá. Ale je tady taky to druhý. Může to jít úplně mimo tebe, ale taky v tom můžeš jet s náma. Zatím ses prej ještě nevyjádřil.“ „Je mi pořád ještě čtrnáct …“ „Jo, ale chováš se a jednáš jako dospělej.“ „Stejně je mi divný, že vo tom mluvíš ty a ne Horác.“
„Určitě s tebou vo tom bude mluvit. Pokud teda budeš mít zájem. Kvůli tomu svýmu bratrovi jsem chtěl napřed s tebou mluvit já. A taky vědět, jestli vo tom chceš vůbec vědět. Pokud nechceš, tak ti jen řeknu, že tady někde bude, že nám bude pomáhat, ale nic víc. Pokud chceš víc, tak se taky víc dozvíš. Jak tehdy říkal Horác.“ „Co bys mi poradil ty?“ podívá se pátravě Hanson, zatím z rozhovoru nemá dobrý pocit. „Wille, po pár dnech, co sem přišel, na tenhle ranč, bych považoval za nemožný vo těhle věcech s tebou mluvit. Ale jak sem tě poznal, tak si myslím, že tohle taky zvládneš. Na tvým místě bych chtěl vědět to základní, a nechtěl bych vědět podrobnosti.“ „Tím si mi moc nepomohl.“ „Je dobrý bejt ve vobraze, na druhý straně je zbytečný vědět něco, co nepotřebuješ. Abys byl v tom vobraze. Je to tak lepší, nemůžeš se podřeknout, a taky … To je jedno. Prostě bych chtěl vědět, i vo tom druhý, ale nezabejval bych se podrobnostma. Ty bych nechal na jinejch. Věnoval bych se tomuhle ranči a tomu dolování. Nebo pozdějš i těm věcem ve městě, chcete tam přece postavit nějakej barák, možná salón.“ „To je dost vzdálená budoucnost,“ povzdechne si kluk. „Tak vzdálená … Bude záležet na víc věcech. Jasně, nebude to hned, ale … Nebude ti teda vadit, když tady bude můj bratr?“ „Ede, víš ty, jak mi to připadá? Jako když tvůj bratr něco provedl, a ty ho tady chceš schovat. Ede, jdou po něm? Myslím jako šerif?“ „Doufám, že ne. Určitě v Arizoně nemá žádnej průser. Je trochu divočejší, chová se někdy dost bouřlivě, nebo jak to nejlíp popsat. Ale pokud budou ty věci s Mexikem, tak je na to ideální. Umí si zjednat pořádek, dokáže zvládnout i vypjatý situace.“ „Ede, něco ti řeknu,“ podívá se chlapec zpříma do očí svého ochránce, „Když ses tady vobjevil, neměl sem z tebe dobrej pocit. Ale teď … Možná sem jen hloupej kluk, ale já ti prostě věřím. Věřím, že mě chceš chránit. Že ti můžu věřit.“ „To můžeš, Wille.“ „Tak mi na rovinu řekni, jak je to s tvým bráchou. Neříkej mi ty podrobnosti. Tu radu považuju za dobrou. Taky si myslím, že bude lepší, když je znát nebudu. I pro mě. Kdo nic moc neví, je míň nebezpečnej pro další.“ „Wille, dal jsem ti svoje slovo. Seš pod mojí vochranou.“ „Dobře, věřím ti. Ede, nepřijde ti tenhle náš rozhovor takovej nějakej zmatenej?“ „Asi jo. Nejsem takovej řečník, jako ty nebo Horác.“ „Jako já?“ „Jo, už sem tě viděl párkrát jednat. Umíš dobře mluvit, vyjádřit se. To já tak ne. Proto ti to může přijít zmatený. Taky ti pochopitelně neříkám všechno, jak sme se dohodli. Prostě, mohli bysme tu mít jednak chlapy, co budou tady, na ty věci, co sou veřejný. No a pak další chlapy, vo který by se staral brácha, na to druhý. Asi by tu tak často nebyl, von ani voni, kdybysme začli s tím Mexikem. Ale kdyby tu byli, mohli by tady mít to zázemí, tam v těch horách. Nebyli by nikomu na vočích, a místní by vo nich ani nevěděli. Ale ty bys měl.“ „Nemusels mi to říkat.“ „Nemusel. Ale chtěl sem. Přišlo mi to správný. Půlka tady toho je tvoje, a já mám na starosti tvoji vochranu. Nechci něco dělat za tvejma zádama.“
„Nevím, jak vodpovědět. Na jednu stranu sem rád, že mi věříš, a že nechceš dělat nic za mejma zádama. Na druhou mám určitý vobavy, aby se to neposralo. S těma nelegálníma kšeftama.“ „To chápu.“ „Taky, tvůj bratr, sám si říkal, že je divokej. Možná ho někde i hledaj. Možná udělal něco, za co ho můžou zavřít, ne-li hůř,“ přemýšlí nahlas Hanson, chvíli se odmlčí, než pokračuje, „Ede, je mi jedno, jestli tvůj bratr třeba někoho zabil, nebo vokrad. Beru, že je to tvůj brácha a že je správný mu pomoc. Jen bych chtěl, abys dohlídnul, aby z toho nebyl průser.“ „To sou rozumný slova, Wille,“ pokývá hlavou Morrow, „Sem rád, že sem se v tobě nezklamal. Myslím s tím bráchou. Je to moje krev.“ „Máš štěstí, že máš bráchu,“ sklopí hlavu Hanson. „Jo, mám. I když je s ním někdy kříž. Ale taky umí držet slovo, to zase jo, a přátele nepodrazí.“ „Co bych dal za bráchu … taky sme si rozuměli …“ „Je mi to líto, že ti umřel. Taky vo něj mám vobčas strach. Ale to je vosud. Nikdo nevíme, co nás může potkat. Chtěl by ses s ním seznámit?“ „Seznámit? Jako že bys mě za ním doved? Von už je někde tady?“ „Je. Tam, jak sem ti říkal. Von a dva chlapy. Taky je tam s nima Jim. Přijeli před pár dny. Něco pro nás udělali, ale vo tom si promluv s Horácem. Já jen chtěl znát tvůj názor, na mýho bráchu.“ „Ede, je správný, že ho chceš chránit. I když třeba něco vyved. Pořád je přece tvůj brácha. Rád taky pomůžu. Jen musíme bejt vopatrný, aby to nevohrozilo ty naše věci. Myslíš, že po něm místní šerif de?“ „Ne, myslím, že ne.“ „Pak by mohl ale přijet sem k nám, ne? Pokud nehrozí, že by ho chtěli zatknout, tak proč by nemohl bejt tady?“ „Nemá moc dobrou pověst. Slyšels tehdá šerifa.“ „Slyšel. Ede, pokud to není pro tvýho bráchu nebezpečný, tak ho vem sem. Přece nebude někde v horách, ne? Je to tvůj brácha, tak tady bude s náma a hotovo. Ať si říká kdo chce, co chce. Jak si říkal, je to tvoje krev, ne?“ „Poradím se s Horácem, a taky s bráchou,“ odpoví vyhýbavě Morrow. „Poradíš … Ede, teď mě něco napadá. Možná ho tady nechce Horác, co? Proto si přišel za mnou a začal s tím,“ podívá se kluk pátravě. „Tobě taky nic neujde,“ usměje se mírně strážce, „Jo, máš pravdu, Horác má strach, aby tady zbytečně nevyvolal nějakou rvačku, třeba. Zdá se, že se to tady uklidnilo. Tak má vobavy.“ „Vážně je tak divokej?“ „Ale ne. Sice pro ránu nejde daleko, ale tak hrozný to není. Máš pravdu, Horác ho tady nechce, a tak sem šel za tebou, abych znal tvůj názor. A taky, abys věděl, že je tady.“ „Ede, co kdybysme si udělali takovou vyjížďku? Jen my dva?“ „Vyjížďku? My dva?“ zarazí se Morrow. „No, zajeli bysme se podívat za tím tvým bráchou. Že bys mě představil, abych ho poznal, než budu mluvit s Horácem,“ říká kluk, a za jeho slovy je tentokráte především zvědavost. „No nevím …“ „Zajedeme vobhlídnout naše lidi, tam venku, no a …,“ pokrčí rameny kluk.
„Sotva se stihneme vrátit do večera,“ podívá se na hodiny strážce, „Ale asi bysme to stihnout mohli, je dost dlouho světlo.“ „No tak dorazíme zpátky za tmy. Nebezpečí nám tady nehrozí, teď je v kraji klid.“ „Řekneš to Horácovi?“ „Proč? Ten tam pořád studuje ty věci vod toho inženýra. Má jiný starosti. Ede, nechám připravit koně a za deset minut můžeme vyjet,“ vstává Hanson, po pravdě se nudí a nyní cítí povyražení. Navíc má svého ochránce čím dál tím raději, a chce poznat i jeho nezdárného bratra. Ještě chvíli se dohadují, aby krátce nato již uháněli na koních vyschlou krajinou. Slunce pořádně pálí, za kopyty koní se zvedá prach od vyprahlé půdy, ta tam jsou památky po čisté zeleni, většinou je zažloutlá či seschlá. Mezi tím dominují saguary, mohutné kaktusy, kteří tvoří kolorit této země. „Wille, asi ti ještě něco musím říct,“ přichází s rozpaky Morrow, když na chvíli sesednou, aby si koně mohli odpočinout. „Ede, to už zase zní blbě.“ „Jo, já vím. Víš, Wille, voni byli někde sehnat prachy. Na rozjezd tady toho. To je to, vo čem s tebou chce pozdějš mluvit Horác. Budou použitý i na ten důl, aby se nemusel brát tak velkej úvěr. Tak sme se dohodli.“ „Byli sehnat prachy,“ přejede mráz po zádech kluka, ač je dusno jak zákon káže, „Ede, de vo to, co mě napadá?“ „Možná, Wille. Ale to sou ty podrobnosti, vo kterejch je lepší nevědět. Prostě se jim podařilo sehnat prachy. Slušný prachy. Něco jim zůstane, něco se jim vrátí, časem.“ „Šli po nich, co? Proto se skrejvaj a proto je Horác nechce na ranči.“ „Šli, ale setřásli je. Jinak by si nikdy nedovolili přijet sem. Ale i tak, ještě sou stranou, kdyby náhodou nějak na jejich stopu narazili. Aby je nenašli na ranči. Ale Horác tam bráchu radši nechce, i když už bude jistý, že po nich nikdo nejde. Jsou v jiným státě, a tak to většinou zabalej. Mohl by se vobjevit nějakej lovec lidí, ale voni nevěděj, kdo sou. Kdo vzal ty prachy. Nemohli je poznat. Takže by tohle hrozit nemuselo.“ „Ede, než tam dojedeme, co mi ještě řekneš?“ upře kluk svůj zrak na svého strážce. „To je všechno, Wille. Teď už víš všechno, kromě těch podrobností.“ „Ty vopravdu znát nechci. Nechci vědět, co museli udělat, aby ty prachy sehnali.“ „Vadí ti snad takový prachy?“ podívá se teď pátravě Morrow. „Vadí … Ale ne. Pořád sou to peníze. Pokud teda na to nikdo nepříde. Ale když si vezmeme ten úvěr, a přihodíme k tomu ty další … tak by nikdo nic neměl poznat,“ přemýšlí nahlas kluk. „Přesně tak to vymyslel Horác,“ objeví se ve tváři ochránce uznalý výraz, „Je vidět, že ti to vážně myslí, Wille.“ „Tak pojedeme, ne,“ ukáže na koně Hanson. Po pravdě má smíšené pocity. Možná by bylo lepší, kdyby ho nechali v nevědomosti. Jenže co může od takových lidí čekat? Těm je jedno, kde peníze seženou, a možná kvůli nim i zabíjeli. Ale nechtěl právě takové lidi, aby mu pomohli uskutečnit jeho sen? Hraje na ostří nože, když se s nimi dal do party. Snad na ně bude stačit, aby se nakonec nestal zbytečným přívažkem. Edovi teď věří, ale kdyby pro něj a jeho parťáky bylo výhodnější se ho zbavit, zaváhal by? Nebo by byl proti? Nebo by to nechal na tom svým divokým bratrovi? Ne, zase už zbytečně panikaří. Hodí se jim, nemají důvod se ho zbavit. Jsou zločinci, o tom není pochyb. Ale asi v tom umějí chodit, když jim vždycky všechno prošlo.
Sám to přece říká, jen silní tady přežijí. Tak je lepší být ve společnosti těch silných a bezohledných, než stát na opačné straně. Morrow jede na jisto, což utvrdí kluka v tom, že již tady byl. Vlastně říkal, že jim ten úkryt našel sám. Ty kopce jsou taky rozpálené, ale jsou místa, kde se vyskytují i vzrostlé stromy, dost často borovice, ale i jiné druhy. Pod nimi je přeci jen příjemněji, když se na chvíli skryjí pod jejich korunami. Ovšem to vedro, před tím neutečou.
Najednou má Hanson velmi nepříjemný pocit, jako by je někdo pozoroval. Ale Ed je klidný, a tomu věří. Tak ho následuje, dokud nestanou v menším uzavřeném údolíčku, skrytém mezi skalami, jen s nenápadným úzkým vjezdem. Vlastně kdyby k němu Morrow nezamířil, asi by si té průrvy ani nevšiml. Tam překvapí trojici mužů, jeden tedy chybí, nejspíš byl na hlídce, a pozoroval jejich příjezd. Ale protože jednoho z jezdců poznal, tak asi nevyvolal poplach. „Ede, co tady děláš? A co to máš s sebou za kluka?“ zahlaholí jeden ze skrývajících se lupičů, a ten kluk hádá, že jde o bratra jeho strážce, „To si někoho adoptoval?“ „Ne, Franku,“ seskakuje z koně starší z bratrů Morrowů, „Tohle není žádnej můj adoptivní syn, ale můj šéf. Pro toho teď pracuju.“ „Jo tak to je von, ten, ten …,“ zakoktá se mladší sourozenec, a bez zábran zírá na chlapce, jako by spatřil zjevení. „Těší mě, Franku. Já sem Will. Moje pověst mě asi předchází,“ seskočí z koně i Hanson a nabídne zarostlému a páchnoucímu lapkovi svou pravačku. „Pověst …,“ vyvalí oči mladší z Morrowů. „Jo, pověst. Copak ti neřekli, že tady na ranči je jeden čtrnáctiletej spratek, co si hraje na dospělýho, ale kterej se hodí, a tak je nutný to jeho hrozný chování tak nějak přejít? I když je vobčas na přesdržku?“ mluví dál kluk, a svou nepřijatou pravačku nestáhne. „Něco málo …“ „To se divím. Já bych čekal, že mě James vykreslí v hroznejch barvách. Nebo Jim? Jak ti mám vlastně říkat?“ „Jim mi říkaj přátele,“ vysouká ze sebe Woodroof a pohledem žádá Eda, aby mu vysvětlil, co tady ten drzý parchant dělá.
„Dobře. Tak mi pak řekni, jestli ti mám říkat Jime nebo Jamesi,“ prohodí hoch, pak se obrátí na údajného divokého sourozence svého strážce, který však teď jen zkoprněle stojí, „Franku, už mě začíná bolet ruka. Nebo je to nevhodný, potřást si rukou s klukem? Já slyšel, že se to mezi dospělejma dělá.“ „Jo tak … ruka,“ podívá se na nabízenou pravačku mladší z bratrů, „No jo,“ přijme ji rozpačitě, a také pohledem u sourozence hledá vysvětlení. „Rád tě poznávám, Franku,“ pokračuje v žoviálním duchu Hanson, „Jako bratra svýho vosobního strážce. S Edem vycházíme v poslední době dobře, tak snad budeme i spolu.“ „V poslední době …“ „No, zpočátku mě chtěl spíš zabít, než chránit,“ zasměje se kluk. „To je vlastně pravda,“ přitaká starší z Morrowů, „Ale když sem Willa poznal, tak sem mu přišel na chuť. Začala se mi líbit ta jeho bezprostřednost.“ „To jako … a co tady vlastně dělá?“ podívá se Frank vyčítavě na bratra. „Ed mi řekl, že seš tady, tak sem tě chtěl poznat. Snad se za to na něj nebudeš zlobit. Nebo na mě. To by nebylo dobrý. Prej seš divočejší, a pro ránu nejdeš daleko, tak bych nechtěl nějakou schytat,“ odpoví chlapec. „Myslel sem, že sme tady tajně,“ není stále spokojený mladší z Morrowů. „Franku, Will je jedním z nás. Vlastně ne, je víc. Patří mu půlka toho ranče. Vlastně seš na jeho pozemku. Já pro něj pracuju, tak sem mu vo tobě řekl.“ „Co si mu všechno řekl?“ tváří se naštvaně i Woodroof. „Řekl mi jen to, co potřebuju vědět. A doporučil mi, abych se neptal na podrobnosti. Což přijímám a ptát se nebudu,“ zase odpoví kluk, „Taky sem vás přišel pozvat, teda tebe, Franku, na svůj ranč. Až budete mít jistotu, že po vás nikdo nejde, a že ste v bezpečí.“ „V bezpečí … Tys mu vyžvanil …,“ objeví se ve tváři mladšího Morrowa nehezký výraz. „Franku, klid. Ty prachy sou i pro něj,“ odvětí Ed.
„Do prdele, dyť je to jen kluk … jak mám vědět … co tady vlastně děláte? Myslel sem … To ty mě jako milostivě zveš na ranč, a doufáš, že ti budu jako vděčnej?“ obrátí svůj pohled na chlapce, kterému při něm přejede mráz po zádech. „Tak to nevím,“ změní se teď i výraz Hansona, „Jen sem považoval za správný pozvat bratra Eda a vosobně ho přivítat,“ znějí náhle jeho slova chladně, „Pokud s tím máte ale někdo problém,“ pokrčí rameny, „Třeba ty, Jamesi, nebo ty, Franku … Tak to se nedá nic dělat. Myslel sem to dobře, ale vnucovat se rozhodně nebudu,“ říká hodně důrazně, „Ede, počkám před tou průrvou. Až tady budeš hotovej, tak pojedeme,“ dodá vysloveně stroze, a tváře tří mužů ukrytých zde před zraky okolí se opět protáhnou. „Počkej, Wille, to se vysvětlí,“ řekne rychle starší z Morrowů. „Budu venku, Ede,“ odvětí kluk, otočí se, vede koně za uzdu směrem k východu z této skrýše. Přitom pociťuje zklamání, očekával přeci jen jiné přijetí. Ale co se diví, James ho nikdy rád neměl, a chtěl ho vidět mrtvého, no a Frank … ať jde k čertu. Horác má asi pravdu, bude lepší, když se bude držet od ranče co nejdál. Frank Morrow Posadí se na rozpálenou skálu, cítí, jak ho hřeje do pozadí, tak si najde lepší místo, pak se napije z čutory a čeká, až se vrátí jeho strážce. Má dost zkaženou náladu. Pořád zapomíná na svůj věk, a chce s nimi jednat jako rovný s rovným. Ale to nejde. Tak ho brát nikdy nebudou. Přitom je mnohem chytřejší, než jsou oni. Snad jen Horác se mu v tomhle vyrovná. Má o sobě vysoké mínění, a ti pobudové ho v něm jen utvrzují. „Pořád seš nasranej?“ uslyší hlas svého ochránce. „Nasranej? Ne,“ zavrtí hlavou kluk, „A jestli, tak jen na sebe. Pořád si něco namlouvám.“ „Nechceš se tam vrátit?“ „To si uhod. Nechci.“ „Už se to vysvětlilo.“ „Jo tak, vysvětlilo,“ ušklíbne se hoch, „Domluvils jim, co? Ale víš co, Ede? Já vo to nestojím. Ať dou k čertu.“ „Tak to mě mrzí.“ „Nemusí. Je to moje blbost. Pořád ve mně viděj jen kluka. Ede, radši bych už jel,“ vstane Hanson, „Jo, to s tím tvým bráchou … Pokud budeš chtít, tak já nejsem proti tomu, aby přijel na ranč. Jen mu domluv, ať tam nedělá bordel.“ „Zveš ho tam, i když seš nasranej?“ podívá se pátravě Morrow. „To není kvůli němu, Ede, to je kvůli tobě. Tvůj brácha je mi ukradenej. Ale na tobě mi záleží. Tak jestli chceš … promluvím i s Horácem, aby nebyl proti. Ale teď už bych rád jel. Ať se nemotáme venku moc dlouho za tmy,“ zní hlas hocha otráveně. „Jen na slovíčko,“ ozve se zpoza skály, chlapec pochopí, že tam stál bratr Eda a celou dobu je poslouchal. „Myslím si, že není moc co říkat, pane,“ odpovídá Hanson chladným a lehce zvýšeným hlasem, „Co sem řeknul vašemu bratrovi, to ste slyšel. Tak vám řeknu ještě
jedno, když teda chcete. Plahočil sem se v tom posraným vedru, abych vás poznal a pozdravil. Nabídnul vám ruku, a vy ste měl dost velkej problém ji přijmout. Nabídl sem vám pohostinství na ranči, ačkoli tím riskuju průser. Vy ste tím pohrdnul. Tak vo čem, do prdele, ještě chcete mluvit? Nestojím vo to, abyste mi tady říkal něco, co vám poradil váš bratr.“ „Takhle to vidíš?“ „Jo, takhle to vidím. Ale pořád ste bratr Eda, jeho krev, a tak ta pozvánka platí. Jak ste jistě slyšel. Víc k tomu vopravdu není co říkat.“ „Ty seš asi vážně dost nasranej.“ „Nasranej? To ne,“ zavrtí hlavou kluk, „Zklamanej, to jo. Ale z toho se vyspím. Ede, vopravdu bych chtěl už jet. Pokud teda ještě nechceš chvíli s bratrem mluvit. Pak teda ještě počkám.“ „Ty máš asi svou hrdost, co?“ usměje se lehce Frank. „Hrdost? Je mi jen čtrnáct, pane, ale srát na hlavu si teda nenechám. Pokud tomu říkáte hrdost, tak asi jo.“ „Takže už mě nechceš poznat?“ „Byl sem zvědavej, to jo. Co sem poznal, to mi stačilo.“ „Ty seš teda vostrej,“ znovu se zasměje Frank. „Vostrej? Tak doufám, že vám Ed nedovolí, abyste mi rozbil hubu,“ pokrčí rameny kluk. „Nechci ti rozbít hubu. Wille, teď ti tu ruku podávám já. Je na tobě, jestli ji přijmeš nebo ne,“ natáhne svou pravici mladší z Morrowů. Hanson zaváhá, pak pohlédne na svého strážce. V jeho očích čte, že si přeje, aby tu ruku přijal. Rozhodne se proto už víc netrucovat. „Tak jo,“ řekne a stiskne drsnou tlapu nejspíš lupiče, a možná taky vraha. „Děláš to kvůli mýmu bráchovi, že jo,“ pochopí lapka rozpoložení mysli chlapce. „Jo. Nebudu lhát,“ odpoví Hanson, pak se prosebně podívá na svého ochránce a na koně. Ten pochopí, že nemá smysl se teď snažit dále věci urovnávat, a tak prohodí jen pár slov se sourozencem, aby si vzápětí došel pro své zvíře a vyhoupl se do jeho sedla. Jedou ostře, na ranč je to daleko a nejspíš ani tak nestihnou dorazit za světla. Přitom zachovávají mlčení. Ani jednomu se nechce začít rozhovor, a tak to zůstane, dokud si neudělají krátkou pauzu, aby dopřáli svým koním chvíli oddechu. „Wille, vomlouvám se. Asi to vode mě nebyl dobrej nápad,“ řekne jakoby do prostoru Morrow. „Ne, to je jen a jen moje blbost,“ odpovídá trpce chlapec, „Dyť to já chtěl jet za ním. Ede, sem pitomec. Jen si něco namlouvám. Nic sem nepochopil.“ „Co si nepochopil?“ „To, že mě neberete vážně. Jen mě potřebujete, jako nějakej posranej vývěsní štít, jak to jednou říkal Horác. Snažíte se, abych si jako myslel, že sem důležitej, a přitom …,“ mávne roztrpčený hoch rukou, „Sem vám jen pro smích.“ „Tak to není, Wille.“ „Ale je, Ede. Vlastně je dobře, že sem dostal takovou lekci,“ zasměje se hořce chlapec, „Musel sem bejt za pěknýho vola, co? Přiřítím se tam, žvaním nesmysly, snažím se bejt vstřícnej a milej. Přitom sem pro všechny jen ubohej blbej kluk, co si na něco hraje. Dobrá lekce, Ede.“ „Wille, jen si něco namlouváš. Jim byl dlouho pryč, a nevěděl, na čem sme se domluvili. Brácha tě neznal vůbec.“
„Ede, nemusíš mně lhát. Nemusíš mě utěšovat. Nebo i to máš za úkol? Dyť je to jasný, Ede. Sem vážně idiot. Myslím si, jak sem chytrej, a přitom sem jen úplnej vůl. Copak je možný, abyste mě brali vážně? Jako rovnýho? Ty nebo Horác? Potom, co ste prožili? A víš ty, Ede, co mě nejvíc sere? Že sem takovej hlupák, že sem si vážně myslel … Musel sem vám bejt hodně pro smích, co? Jak sem si hrál na šéfa, a přitom neviděl … Dobrá lekce, Ede. Dík za ni,“ sklopí hlavu Hanson, aby zakryl třpyt ve svých očích. Je mu to náhle hrozně líto, a zároveň má na sebe vztek. „Wille, nemáš pravdu.“ „Ale mám, Ede, bohužel mám. Dyť mi bude patnáct až za měsíc a půl. Je jen jediná votázka, na kterou zbejvá vodpovědět. Teda tu vodpověď neznám. Jestli se vám budu hodit, jako ten vývěsní štít, myslím tak dlouho, než stačím bejt dospělej. Možná se mezitím dokážete zařídit jinak …“ „Wille, uklidni se,“ položí Morrow ruku na rameno chlapce, a cítí, jak ten sebou škubne, „Wille, mám svoje chyby, to určitě. Ale na jedno sem pyšnej. Myslím jako na sebe. Dycky jsem dodržel, co sem řek. Dodržel svoje slovo. Wille, nikdo ti neublíží, dokud já budu naživu. Aby tě někdo voddělal, musel by napřed voddělat mě. Což není tak jednoduchý, už to zkusili … Sám si to slyšel, vod šerifa.“ „To říkáš jen tak, abych netrojčil,“ povzdychne si kluk, „Ale nemusíš mít strach. Budu hrát tu hru, pro kterou sem určenej. Budu si užívat toho, co mi dopřáváte. Teda zdání důležitosti, zdání, že mám nějaký slovo. Význam, ten pro vás mám, to jo, jinak bych už nejspíš ležel někde pár stop pod zemí. Nebo byste mi rozbili držku a se smíchem mi nakopali prdel. Jak ale říkám, nemusíš mít strach, ani ty, ani Horác. Neposeru to. Sou to i moje sny, co se tady snad naplňujou. Tak kvůli tomu.“ „Wille, mrzí mě, že to takhle vidíš. Nemáš pravdu. Taky mě mrzí, že sem to zavinil já, že to takhle špatně vidíš. Ale jedno ti řeknu, teď a naposledy. Nikdo ti nezkřiví vlas na hlavě, dokud budu dejchat. Nebo dokud mě ty sám nezbavíš mýho slova, který sem ti dal. I kdybych měl stát mezi tebou a bráchou. A toho si laskavě važ, protože tohle už vopravdu něco znamená. Aspoň teda pro mě,“ dívá se Morrow do třpytících se očí chlapce. „Rád bych ti věřil, Ede. Strašně rád bych ti věřil,“ řekne hoch tichým hlasem. „Tak pojedeme, Wille. Aby mi ta tma moji práci neztěžovala, aby sis nakonec nezlámal hnáty, až tvůj kůň v tý tmě sebou někde sekne,“ vyhoupne se do sedla Morrow.
KÁZÁNÍ „Už sem v klidu, nemusíte mít vobavy,“ řekne Hanson. Sedí u stolku v pracovně, značné kruhy pod očima, spolu s ním jsou v místnosti jeho poručník a strážce. „To pevně doufám,“ podívá se přísně Greenwood na svého svěřence. „Jo. Sice sem dneska moc nespal … Vlastně sem nespal vůbec. Dost sem přemejšlel, Horáci. Vo tom všem. Něco sem si ujasnil. I pro sebe. Vo tom s tebou chci mluvit,“ dodá William sveřepě. „Wille, Ed mi řekl, co se včera stalo. Za prvý, štve mě, že ste to napřed neprobrali se mnou. Než ste za nima jeli. Taky sem napřed s tebou chtěl mluvit vo těch prachách.“ „Nemusíš mít strach, budu držet hubu.“
„No to budeš, protože ti z nich taky bude kynout zisk. Část jich totiž vrazíme do toho dolu. Ale vo tom sem s tebou teď nechtěl mluvit. Chtěl sem s tebou mluvit vo nečem jiným. Prej tě sere, že tě některý neberou vážně. Tak ti dám jednu radu. Pokud chceš, aby tě lidi brali vážně, aby tě brali jako dospělýho, tak se tak chovej!“ „Jak to myslíš?“ zpozorní chlapec. „Jak to říkám. Tím, že si budeš hrát na pána, tím dospělej nebudeš. Tím, že vošukáš jednu děvku, tím taky dospělej nebudeš. Tím, že se necháš vytočit takovou prkotinou, jako se stala včera, už tuplem ne.“ „To jako, že já …,“ zvýší lehce hlas káraný. „Pochopitelně! Jednáš jak trucovitý dítě! Tak si chceš získat respekt? Že budeš žadonit, aby tě brali vážně? A když ne? Tak co budeš dělat? Ronit slzy? Škemrat?“ „Co ti Ed řekl?“ podívá se kluk vyčítavě na svého strážce. „Co by mi říkal. Jen vo tom, cos tam žvanil. Jaks byl nasranej. Jak trpíš těma bludama, že se tě chce někdo zbavit. Copak takhle se chová dospělej? Do prdele, Wille, dyť jednáš jak rozmazlenej fracek.“ „To si nemyslím,“ oponuje nesměle Hanson. „Zato já jo! Nevím, co sis vzal do hlavy, s tím, že se tě chce někdo zbavit. To tys na mě mířil revolverem. Klepal ses u toho tak, že nebylo vůbec jistý, jestli nevyjde rána. Máš různý posraný nálady, takže bych mohl mít vobavy, že ti zase rupne v hlavě. A co já na to? Koukám se pořád přes rameno? Mám pořád za prdelí nějakýho chlapa s pistolí? Pokud vím, tak ho za tou prdelí máš ty. Tak přestaň vyšilovat, abys neposral to, co se tady tak slibně rozjíždí.“ „Už si skončil? Nebo bude ještě mytí hlavy?“ „To záleží na tobě. Jak se budeš chovat,“ pokrčí rameny Greenwood, „Tak cos přes noc vymyslel? Cos mi chtěl sdělit?“ „Nevím … nejsem si teď už tak jistej,“ dostane se do rozpaků hoch, ale pak se zhluboka nadechne, „Chci jen jedno. Teda tak sem se rozhodnul. Ať se to někomu líbí, nebo ne. Prostě, budu jednat jen s tebou a Edem. S těma dalšíma ne.“ „To jako proč? Protože se jich bojíš?“ „Bojím? Nebojím se jich. Ale seru na ně,“ vyhrkne kluk, „Co je mi do nich. Dyť sou tady vod toho, aby pro nás pracovali, ne? Máš pravdu, chtěl sem si na něco hrát. To byla chyba.“ „Těch chyb je víc,“ konstatuje suše a chladně poručník, „Ale jedna zásadní. Nemůžeš se všema jednat stejně. Ty seš zvyklej jednat s těma lepšíma, to ti de. Tak se toho drž. Tím budeš prospěšnej jak mně, tak především sám sobě. De stejně vo tvoje prachy jako vo moje. Až je budeš mít, tak se už vůbec nebudeš muset zabejvat takovejma věcma, jako jestli tě někdo bere. Všichni tě budou brát, když budeš mít na to, aby sis je koupil.“ „Takhle to vidíš?“ podívá se pátravě Hanson. „Takhle. Tak nejednej jak pitomec a chovej se jako chlap.“ „Jako pitomec?“ „No a ne? Co sis myslel? Když vpadneš mezi chlapy, začneš žvanit nesmysly, chovat se jak fracek? Že ti zato padnou kolem krku? Museli bejt určitě vyjevený, a podle toho se tvářili i mluvili. Takže pro příště nejdřív mysli, než začneš něco žvanit a něco dělat.“ „Takže se chovám jak vůl a sem úplně na hovno. To mi chceš říct?“ „Jako vůl se někdy chováš, a na hovno nejseš. Sám dobře znáš svou cenu, tak nechtěj, abych ti ji tady vopakoval, jen abych ti pohladil tvoje ego. Chceš hrát vysokou
hru? Tak to začni brát vážně. Ty tady přece nejseš vod toho, aby ses bratříčkoval s kde kým. Ty se máš bratříčkovat s tím pitomcem z banky, s tím soudcem, šerifem, starostou, a dalšíma. Tam je tvoje místo. Na to, aby se postarali vo pěšáky, na to máš jiný. Nebo snad potřebuješ pro lepší sebevědomí, aby ti aplaudovali ty, co maj pro tebe pracovat? Co chceš? Jejich vobdiv? K čemu ti to bude? Potřebuješ jejich respekt, a ten si získáš tím, že si budeš držet vodstup, a voni budou vidět, že máš skutečnej vliv. Pak i prachy. Máš dobrou hlavu, tak ji využívej tam, kde je to potřeba, a neser se do věcí, do kterejch ti nic není.“ „Tak se mi zdá, že teď seš nasranej ty,“ poznamená William. „To si piš, že sem! Vykecals mi díru do hlavy, abych tady začal něco budovat. Já na to přistoupil, něco rozjel. Tak si to nenechám posrat pro nějaký tvoje rozmary. Nebo nálady. Co tak koukáš, do prdele. Chceš, aby se s tebou jednalo jako s dospělým, tak ti to říkám na plnou hubu.“ „To mi nevadí, že seš na mě sprostej. Sere mi, že nevím, na čem sem. Jako třeba tady s Edem. Říkáš, žes mi ho dal, aby mě chránil. Dost sem vo tom v noci přemejšlel. Možná je u mě z jinýho důvodu. Aby mě hlídal. Abych neudělal nějakou hloupost. Je to tak?“ „Zase už žvaníš, aniž bys myslel. Jakou hodnotu pro tebe bude mít moje vodpověď? No?“ „Máš vlastně pravdu,“ zamyslí se hoch, „Můžeš mi nakecat cokoli.“ „Tak proč se tak blbě ptáš?“ „Protože sem vůl.“ „Na něco se ptát nejde. Na něco musíš přijít sám. Ale musíš vyhodnocovat ty věci s vodstupem, ne bejt plnej různejch emocí, jak nějaká děvka v přechodu,“ zlobí se dál hráč, „Nauč se, kdy je dobrý žvanit, a kdy je dobrý mlčet. Správnej chlap mluví jen tehdy, když je to vhodný. Pitomci žvaněj furt, protože si myslej, jak sou chytrý a vtipný.“ „Budu si to pamatovat.“ „To udělej. Tak chceš se ještě na něco zeptat?“ „Radši už ne,“ sklopí kluk hlavu. „Vážně tě nic nezajímá?“ „Horáci, zajímá mě toho strašně moc,“ zvedne hlavu Hanson, a nelze nepostřehnout třpyt v jeho očích, „Jenže se teď bojím na cokoli zeptat, protože mi určitě řekneš, že sem blbec a mám si na to přijít sám. Jenže já nemám ty zkušenosti, jako ty.“ „No to nemáš. Ty nejde vyčarovat ze dne na den. S tím se budeš muset smířit.“ „Tak co mám vlastně dělat? Abych nebyl za blbce? Abych byl užitečnej?“ „Měl bych pro tebe jednu radu, ale nebude se ti líbit.“ „Nebude líbit? Třeba jo.“ „Nebude. Měl by ses totiž vzdělávat, místo toho pochybnýho flákání se tady a přemejšlení vo kravinách. Najít si a zaplatit dobrýho učitele, nebo víc učitelů.“ „Mám jít jako k někomu do učení?“ objeví se ve tváři chlapce zklamání. „Ale hovno. Můžeš si je přece najmout, tak špatně na tom nejseš. Navíc to budou účelnejš vynaložený prachy, než když platíš děvky těm svejm kamarádíčkům. A to jen proto, abys získal jejich vděčnost. Protože potřebuješ, aby ti někdo říkal hezký slova, měl tě rád.“ „Nechtěl sem …,“ hlesne chlapec. „Ale chtěl. Wille, tohle chápu. Přišels vo rodinu, seš na světě sám. Tady se cejtíš bejt mezi samejma nepřátelama. Místní tě vodsuzujou, za tu vodu, vo nás si myslíš, že neděláme nic jinýho, než že plánujeme, jak se tě co nejdřív zbavit. Je mi jasný, že
potřebuješ někoho, kdo bude tvůj kámoš. Ale jestli chceš bejt lepší, tak na sobě musíš pracovat, vzdělávat se.“ „Že to říkáš právě ty,“ ušklíbne se Hanson. „Nic vo mně nevíš.“ „Protože si mi nic neřeknul,“ pohodí hoch vzdorovitě hlavou a vrhne další z vyčítavých pohledů. „Protože to vědět nepotřebuješ. Asi si myslíš, že sem nevdělanej tupec, co? Ale možná by ses divil. Dostalo se mi totiž velmi dobrýho vzdělání, než sem se rozešel s rodinou, pro kterou sem byl černou ovcí. To mi dycky pomáhalo. Myslím to vzdělání. Takže tu radu ber vážně. Vzdělávej se, pozoruj věci kolem sebe, uč se. Dělej to, co je potřeba, a neser se do toho, čemu nerozumíš a kde uděláš víc škody než užitku.“ „To mi říkáš proč? Abych neškodil, anebo proto, že je to pro mě skutečně dobrý?“ „Už zase ta zbytečná votázka. Přestaň se už ptát jako debil. I položit dobrou votázku je umění. Jen tak dostaneš vodpověď, kterou potřebuješ. Která ti něco řekne.“ „Horáci, budeš mi dneska jenom nadávat, nebo mi řekneš, co mám dělat? Kromě toho učení a pozorování?“ „Chceš vědět, co máš dělat, abys by užitečnej pro mě, a vlastně i pro sebe, protože de i vo tvoje prachy?“ podívá se hráč na kluka v depresi, a když ten kývne, tak pokračuje, „Máš dle mýho dvě možnosti, jak bejt užitečnej. Ta první je jednodušší, ta druhá vo dost složitější. Tak si promysli, kterou cestou se dáš.“ „Dvě cesty?“ „Jo. Ta první je, že budeš tou naší tváří. Budeš nastrčenou figurkou pro ty soudce, šerify, bankéře, vobchodníky, se kterýma budeme jednat. Nemrač se, do prdele, i to má svoje výhody. Budeš se mít dobře, budeš si užívat prachy, můžeš si kupovat děvky. Na druhý straně ale nebudeš do ničeho zasahovat, necháš to na mně, a jen si budeš užívat slávu. Není to tak špatný, a aspoň nebudeš škodit. Naučíš se svou roli, jako nějakej herec, a tu budeš hrát.“ „Vo tohle ti přece de, ne? Vod začátku.“ „Zase blbá votázka. Napřed si, ty pitomče, poslechni tu druhou možnost,“ nebere si dnes Greenwood servítky, „Ta druhá možnost je, že se na tom budeš podílet. Tam, kde můžeš bejt užitečnej, na co stačíš a čemu budeš rozumět. Jenže k tomu musíš bejt nejen přirozeně chytrej, což seš, ale taky mít dostatečný znalosti, vo těch věcech. Ta první cesta je jednoduchá, nebo určitě jednodušší. Ta druhá tě bude stát hodně úsilí. Ale může ti taky hodně přinést. Je jen na tobě, kterou se vydáš.“ „Třetí cesta není?“ „Jo, je. Dělat vylomeniny a posrat to, vo co se snažíme.“ „Ty seš dneska teda v ráži,“ poznamená kluk. „Protožes mě nasral. A nebyls sám,“ vrhne hráč vyčítavý pohled na Eda, „Tak co, chceš si jenom válet koule, nebo chceš bejt víc užitečnej? Nebo potřebuješ čas si všechno promyslet?“ „Chci bejt užitečnej. Nechci bejt pátý kolo u vozu.“ „Dobře. Tak si vo tom promluvíme. Vážně promluvíme. Vysvětlím ti, co by ses měl naučit. Stačí ti to takhle?“ „Nestačí,“ zavrtí hlavou hoch, „Chci ještě vodpověď na jednu votázku, a nechci slyšet, že sem debil a takhle se ptát nemám. Jak si to vlastně představuješ? Jak sem pochopil, tak skutečným šéfem seš tady ty. Ty to všechno řídíš, a voni tě asi berou, ne?“ „Zdá se. Wille, tohle není blbá otázka, jen nevím, jestli je dneska ta správná chvíle. Možná by bylo lepší počkat, až vychladneš.“
„Já sem chladnej dost. To ty spíš dneska prskáš, vztekáš se, nadáváš mi.“ „Zase špatný pozorování. Mě jen tak něco nevytočí. Ale potřebovals pořádně setřít. Tak dobrá, něco ti řeknu. Tak dobře poslouchej, ať to nemusím znovu vopakovat,“ rozhodne se Greenwood trochu poodkrýt představy o fungování společnosti, kterou tady dává dohromady, „Jedno je třeba si ujasnit, Wille. Každej má jiný schopnosti, v něčem je dobrej, v dalším průměrnej a v něčem úplně na hovno. Nejlepší je, když se pro každýho podaří najít taková práce, taková role, ve který je dobrej.“ „Myslíš, že bych mohl bejt v něčem dobrej? Aspoň v jedný věci?“ „Určitě. Konec konců si to už předvedl. Při těch jednáních se soudcem, bankéřem. Tam je tvoje parketa, jak se říká. Jak ses rozhodnul, chceš něco vědět vo těch dalších věcech, nebo chceš zůstat v naprostý nevědomosti?“ „Naprostý? Myslím si, že už sem dost pochopil,“ odpovídá kluk pomalu, „Včera mi dal Ed radu, která se mi zdá dobrá. Abych věděl jen něco. To základní. Byl, jak se říká, ve vobraze. Ale abych nechtěl znát podrobnosti. Jako třeba s těma prachama, co přivezli ty, co se schovávaj tam ve skalách. Vědět, že je máme, a nevědět, jak se k nim dostali. Co proto museli udělat.“ „To se mi zdá dobrej přístup,“ přikývne hráč, „Na to, abys byl úplně mimo, na to seš moc chytrej. Dost by ti toho stejně došlo, a akorát bys pořád dumal, co za tím je. Tak buď ve vobraze. Ale musíš si dávat pozor, až se třeba vožereš, aby sis nepustil hubu na špacír.“ „Dyť skoro nepiju.“ „Zatím. Což je dobře. Můžeš teda vědět jen to základní, a můžeš z toho mít dejme tomu pět procent.“ „Jen pět procent?“ zní hlas kluka zklamaně. „Plnejch pět procent za to, že nebudeš vůbec nic dělat. Jen budeš ve vobraze. To není tak špatný, ne? V tom druhým nás jede víc, tak se to taky musí víc dělit.“ „Kdo všechno v tom je? Kdo bude mít podíl na zisku? Pokud to teda můžu vědět.“ „Tohle můžeš. Budeme společníky. Já tomu budu šéfovat. Druhým bude tady Ed, ten bude mít na starosti chlapy, jejich najímání, taky naši bezpečnost. Pak je tu Paul, ten Wilson, co teď někde jedná. Ten bude naším vyjednavačem, zprostředkovatelem, směrem k tomu Mexiku. Čtvrtým bude Jim a pátým ty. Nás pět se bude dělit, podle dohodnutejch procent.“ „Jim?“ objeví se v očích kluka překvapení, i nevole. „Jo, Jim. Má něco do sebe. Bude se starat vo věci, vo který se třeba já start nechci a ty vo nich nechceš nic vědět. Například ty prachy, na náš rozjezd. To je jeho práce, a dobrá. Von to vymyslel, Frank, brácha Eda, to vyřídil. Ale to ti neříkám nic novýho, co bys už nevěděl.“ „Nikdo další?“ podívá se nevěřícně chlapec. „Ne, nikdo další. My se budeme dělit vo zisk, pokud teda nějakej bude, ty další budeme platit. Jo, i bráchu tady Eda, vidím, jak se na něj koukáš. Ten bude mít případně na starost dopravit ten kontraband do Mexika a jinej zase zpátky. Nebo mu může i něco dát ze svýho Ed, jako já dal tobě ze svýho těch pět procent. To už je na něm.“ „Tys mi dal …,“ zarazí se Hanson. „Jo. Už sme se nějak dohodli, takže sem to někde vzít musel. Sice bys mi měl platit ty, za to, že ti dávám dobrý rady, ale možná vobčas bude třeba něco přikrejt. Tak za to máš těch pět procent z toho druhýho. Jenže je tu ještě to první, na to nezapomínej.“
„To první … kolik z toho dostanu? Snad víc, než pět procent, ne?“ zatváří se bojovně kluk, tady je připraven se tvrdě dohadovat. „Ty hlavo dubová,“ zavrtí Greenwood nevěřícně tou svou, „To první, to je přece kšeft nás dvou. Tam se přece podle dohody dělí zisk mezi nás dva stejně, na půlku.“ „Tu dohodu ty chceš dodržet?“ zní slova chlapce nedůvěřivě. „Aspoň vidíš, že tě nikdo nechce podrazit. Ten ranč, a ten důl, případně doly, to je kšeft nás dvou, další, co se na tom budou podílet, ty budeme platit. To budou naše náklady. Co nám zbude, to bude zisk a ten rozdělíme půl na půl.“ „To jako vopravdu?“ ožije hoch. „Do prdele, kolikrát ti to mám vopakovat,“ zavrtí nevěřícně hlavou poručník, „To jen ty máš tu utkvělou představu, že tě chce někdo podrazit, že se tě chce někdo zbavit. Já totiž uzavřený dohody mezi přátelama dodržuju.“ „Mezi přátelama?“ podívá se zpytavě Hanson. „Tak mezi společníkama. S některýma mám přátelský vztahy, jako třeba tady s Edem. Ale dobře znám vlastně všechny. Nejmíň pak tebe.“ „Horáci, teď mě napadá. Měl sem ještě jeden nápad, kromě toho ranče a toho dolu. To ve městě. To bude spadat do toho prvního, nebo do toho druhýho?“ „Myslíš tím, postavit a votevřít ve městě bordel, abys mohl zadarmo šukat?“ ušklíbne se hráč. „Nejen bordel,“ oponuje mírně kluk. „No jo, mluvils vo salónu, hotelu a bordelu. Možná nějakým vobchodu. To ale teď není na pořadu dne. Než na to dojde, musíme něco vydělat.“ „Takže nevíš?“ „Mám představu. Může se to udělat tak, že každej bude mít takovej podíl, kolik toho do toho vloží. Ale vo tomhle sem s Edem, Paulem a Jimem vůbec nejednal. Může to jít mimo ně, může to bejt případně kšeft jenom nás dvou. Nebo jen tebe, když na to budeš mít. Nebo ty bordel, a já slušnej salón.“ „Děláš si ze mě legraci?“ „Wille, do prdele, prosím, používej už tu svou chytrou palici a nemysli vocasem nebo prdelí,“ zavrtí hlavou poručník, „My možná někdy deme za hranu zákona, ale na druhý straně mezi sebou dycky dohody dodržujeme. Nemám vůbec v úmyslu tě podvíst, jak si pořád myslíš. Respektuju, že nebejt tebe, nikdy bych do toho tady nešel. To tys mi nasadil brouka do hlavy. Jak vidíš, tak se snažím uskutečnit jak ty tvoje plány, tak i ty moje. Tak mi to prosím nekomplikuj a buď laskavě spolupracující společník.“ „To se lehce řekne … dyť nevím, čemu mám věřit. U některejch cejtím vysloveně nepřátelství. Teď nemluvím vo těch místních, ale vo těch, co sou tvoji kámoši. Chápu, že mě neberete vážně, když mi nebylo ani patnáct …“ „Seš vopravdu moc špatnej pozorovatel. Kdybys to uměl, tak bys už dávno pochopil, že dva z těch, co jim nevěříš, tě už dávno vážně berou. A teď nemyslím ty dva nadržený bráchy, co ti budou mazat med kolem huby, abys jim zase koupil děvky.“ „Dva?“ zarazí se chlapec, chvilku přemýšlí, „Myslíš jako sebe a Eda?“ „No konečně ti něco došlo správně,“ pronese osobitou pochvalu poručník, „Tohle bys ale měl Wille pochopit i bez nápovědy. Možná bys potom míň trojčil.“ „Vy dva … i když mi ještě nebylo patnáct …“ „Možná právě proto, ty jeden chytrolíne. Možná právě proto, kolik ti je, a na co už si přišel. Na druhý straně musíme bejt vopatrný. Zahráváme si tu s vohněm. Proto si nemůžeme dovolit chybu, rozumíš? Nikdo z nás nechce, aby mu položil ruku na rameno šerif a pronesl to svoje zaklínadlo, zatýkám tě.“
„Horáci, já chci bejt dobrej. Užitečnej. Nechci nic posrat. Možná sem si to vážně špatně vyhodnotil …“ „To určitě. Dyť ty seš vlastně druhej, po mně. I když budeš mít z toho druhýho jen pět procent, tak z toho prvního máš plnejch padesát. Navíc se ti nikdo z nás nesere do toho, jak tady řídíš ten ranč. Vo tom víš ty víc než já. Tak jak sis všimnul, nechávám na tobě, abys tady rozhodoval, abys jednal s předákem, tím správcem tady. I do toho prodeje masa se ti moc nemíchám, když máš zavedený vodběratele.“ „To jako vážně?“ zableskne se v očích Hansona. „Jo, vážně. Mluvil sem vo tom, že každej má dělat to, na co stačí, a čemu aspoň v základech rozumí. Ty vo tom druhým nebudeš vědět všechno, ale jako společník můžeš bejt u toho, když se vo těch věcech budeme bavit. Detaily s tebou už řešit nebudeme, ale vo těch záměrech vědět budeš. No a u toho prvního, tam máš ty dvě cesty, vo kterejch sem mluvil.“ „Ty dvě cesty … teď asi přesně nechápu …“ „Starej se vo ranč, tomu rozumíš. To už sem pochopil. Jen vo tom, co děláš, chci vědět. Ale dávám ti dost volnou ruku. Což je právě ta důvěra, protože de přece i vo moje prachy. To druhý se týká právě toho dalšího. Třeba teď toho dolu. Místo abys tady vysedával a ukájel se vymejšlením kravin, co kdo na tebe zase šije za boudu, tak by ses měl učit, snažit pochopit, co to vobnáší, dostat ty zkurvený cenný horniny z tý země. Dostat je k těm, co za ně sou vochotný vypláznout prachy. Jak zajistit dobrý lidi, co ten důl budou řídit. Nejen ten inženýr, ale někdo musí bejt předákem dělníků, bude nutný se s nima dohadovat vo mzdě. Je toho hodně, co to vobnáší. Taky někdo musí sledovat účetnictví, a vo tom víš taky hovno. V tom je ta nutnost se vzdělávat, vo který sem mluvil. Už to chápeš?“ „Už mi to začíná dávat smysl.“ „Taky bylo na čase. Můžeš si hrát na pána tady na ranči, to ti milerád přenechám, a ten důl nechat jen na mně, jak to teď je nastavený. Nebo mi můžeš pomáhat. Třeba najdeme, jak se vo tu práci rozdělit. Někdo bude muset jednat s těma, co ty horniny koupěj, někdo bude muset dělat kontrolu nad tím dolem.“ „To jako já?“ zase už svítí oči kluka. „Je toho mnohem víc. Ale napřed tomu musíš rozumět, protože jinak tam budeš na hovno, a každej si s tebou vytře prdel. Co si myslíš, že dělám? Myslíš si, že jen tak civím do těch papírů? Nevšiml sis, že mi ten inženýr nedal jen ty jeho návrhy, ale donesl mi i nějaký knihy? Jo? No vidíš, a já je studuju. Abych vo tom dolování věděl co nejvíc. Taky vo prodeji, výnosech. Můžeš se taky na to podívat. Taky bys měl víc udržovat styky s těma z města.“ „Udržovat styky?“ „Jo, třeba se k nim vetřít na návštěvu. Požádat je vo radu. Třeba ten bankéř by ti mohl dávat lekce, jak víst učetnictví. Co to vobnáší. Abys ty čísla pochopil. Byl ve vobraze. Taky bude dobrý, když s nima budeš zadobře. Pořád tam u nich bude ten soucit, přece se nevobrátí zády ke klukovi, co mu je sotva patnáct, přišel vo celou rodinu a teď se snaží zachránit ranč. Postavit se na vlastní nohy. No a když to vyjde, než skutečně dospěješ, můžeš bejt jednou z nejžádanějších partií v kraji. Sami ti tyhle hlavouni budou cpát dcery do postele, teda budou chtít, aby ses s nima voženil. Protože budeš dobrá partie, protože budeš mít prachy. Tak se na tohle zaměř, a vyser se na nějakýho Jima, nebo Franka. Promiň Ede, ale je to tak. Máš tady mě, abych se staral vo chod tý naší společnosti, no a Eda, aby se staral vo lidi, co pro nás budou pracovat.“ „Tohle nezní vůbec špatně …,“ zasní se kluk.
„Nezní, ale vede k tomu dlouhá a trnitá cesta. Na ní se toho může posrat strašně moc. Tak musíme ty rizika minimalizovat. A ne je ještě zvyšovat tím, že někdo z nás bude jančit. No, Wille, stačí ti to takhle, aby měla tvoje dušička klid?“ „Jo. Horáci, říkals společnost …“ „Jo, říkal. To se někdy tak říká, když je víc podílníků. Ale někdy sou skutečný společnosti. Maj jména, a když sou vopravdu velký a dobrý, tak třeba vydaj i akcie, a ty se vobchodujou na burze. Vo toms asi taky nikdy neslyšel, co?“ „Něco málo. Tam na východě. Tam to bylo jiný, tak strašně velký.“ „Jo, to je. A taky i na západě. Na pobřeží. A brzo to bude všude. Právě v tomhle by ses měl vzdělávat, vědět vo tom, pochopit to. Tam je tvoje budoucnost.“ „Tam? Ne tady na ranči?“ zarazí se hoch. „Ten ranč ti může vydělávat. Stejně jako ty doly,“ pokračuje Greenwood v kázání a objasňování, „Můžou to už víst jiný, profesionálové, co si najmeš nebo najmeme. My můžeme nakonec bejt nad nima. Dohlížet na ně a počítat peníze.“ „Horáci, ty vo tomhle něco víš?“ „Já?“ zamyslí se poručník, jak moc má být sdílný, „Jo, něco vo tom vím. Já taky nebyl právě vzorný dítě, taky měl svoje sny a plány. Kdybych víc poslouchal, a nebyl tou černou ovcí rodiny, mohl sem možná už teď takovou společnost víst. Ale mně to přišlo tehdy nudný, snil sem vo dobrodružství, vo volnosti. Nechtěl bejt svázaném konvencema. A taky, nechtěl sem přijít k hotovýmu. Tys mi vnuknul myšlenku něco vybudovat. Nejsem na světě sám, mám rodinu, a třeba bych se jednou mohl vrátit, až budu něco znamenat. Tak teď znáš i můj sen, ty kluku ničemná.“ „Ta tvoje rodina …“ „Vo tý už ani slovo,“ řekne Greenwood důrazně, „Už takhle sem ti toho řekl víc, než sem chtěl. Tohle ti musí stačit.“ „Ty asi budeš vážně dost chytrej,“ poznamená hoch bezelstně. „Tak polož tu votázku, co máš na jazyku.“ „Votázku?“ „Jo. Tak se zeptej, proč když mám to vzdělání, proč když mám určitý znalosti, proč se potloukám po barech a vobírám jiný. A taky, proč mám takový přátele, jako je Ed nebo Jim, když bych mohl mít přátele jako je soudce, šerif. Ale třeba i senátoři. Nebo ses na to v duchu neptal?“ „Jaks to poznal?“ podívá se Hanson s obdivným údivem. „Stačilo tě pozorovat, Wille. Ale na tu votázku ti nevodpovím, na to si budeš muset najít vodpověď sám. Stejně jako si budeš muset vodpovědět, co vlastně chceš dělat. Když nám to vyjde, a něco tady vybudujeme, tak se třeba časem, dejme tomu za deset let, přestěhuješ na ten bájnej východ, a třeba tam uděláš kariéru jako politik. Žvaní ti do dobře, tak proč ne.“ „Politik … vybudovat něco velikýho … vo tomhle uvažuješ?“ „Každej máme svoje sny. Nemusí přece zůstat jen u jednoho dolu, když nám to půjde, ne? Stejně tak nemusí zůstat jen u jednoho ranče. Ty máš sen, že díky tý vodě zlikviduješ konkurenci tady ve vokolí. Shrábneš jejich pozemky. Ale my se přece můžeme podívat i dál. Hledat jiný místa, kde se dá dolovat. Tady v Arizoně, která je ještě hodně neprobádaná. Nebo i v tom divokým Mexiku, kde se to pořád mele. Nebo v jinejch státech. Můžeme mít domy nebo hotely i v jinejch městech, než je tahle díra Tucson. Takhle bys měl uvažovat, a hned všechno uvidíš v úplně jiným světle.“ „To by se nám mohlo podařit?“ blýská se v očích kluka.
„Vím já?“ pokrčí rameny Greenwood, „Aspoň se vo to můžeme pokusit. Využít nejen ty legální cesty, ale i ty míň legální. Divil by ses, kdo všechno jede například v podobnejch kšeftech. Našel bys mezi nima starosty, šerify. Každej se snaží nějak zajistit, a každej chce využít příležitost, když se naskytne.“ „Já jsem asi vážně vůl, Horáci,“ zhodnotí se sebekriticky Hanson. „Máš velký předpoklady, Wille, jen je musíš rozvíjet. Nemáš ani zbytečný zábrany, ty svazujou ruce. Máš na to hlavu, abys byl jednou někým. Anebo taky můžeš zůstat jen tím rančerem. Žít tady, voplodnit nějakou slepici, založit rodinu, jezdit se pobavit do města s kumpánama. Vo tom taky přemejšlej.“ „Budu, to ti slibuju. A taky, že nebudu dělat blbosti. Taky budu míň mluvit, a víc poslouchat, co říkaj ty druhý,“ pronáší závazky hoch. „Ještě tam přidej to vzdělávání, a ty styky ve městě, a bude to dokonalý,“ ušklíbne se poručník. „Jasně, to taky.“
STÁDO William má opravdu o čem přemýšlet. Slova Horáce rozhodně nebere na lehkou váhu, a také obdiv k němu vzrostl. Ten nemluví do větru, ten ví, co chce a jak toho dosáhnout. Proto ho asi berou i ty druhý, mnohem hloupější a drsnější. Jasně, nemá zábrany, když potřebuje peníze na zahájení těžby a obchodování s Mexikem, nechá je klidně někde ukrást. Těmi svými pěšáky. Riskuje, ale bez toho to asi nejde. Ale určitě si dává dobrý pozor, aby to nepřehnal, aby mu nikdo nemohl nic dokázat. Nic protizákonného. Chce tady vybudovat společnost, která bude mít legální příjmy, a mezi těmi se budou ztrácet ty nelegální. Tak se nebude nikdo divit, kde bere peníze. Je to vlastně velmi dobrý nápad. Přemýšlí také o své roli, a už ji nevidí tak černě. On by měl asi být tím, kdo bude zakrývat tu nelegální činnost, dávat přívětivou tvář té společnosti. Kluka, a ještě ubohého sirotka, těžko budou podezřívat, že dělá nelegální kšefty, nebo se dokonce podílí na zločinech. Nebo tedy ne podílí, ale má z nich zisk, a ke všemu o tom ví. Už druhého dne navštíví Horáce a požádá ho o možnost nahlédnout do knih, které získal od inženýra Benneta. Také si pozorně prostuduje jeho zprávu. Zatím se o to moc nezajímal, ale to teď chce změnit. Zároveň nezapomíná na ranč, který mu byl vlastně velkomyslně svěřen do péče. Možná i proto, že jeho společník vidí větší budoucnost v těch dolech. Nebo ho chov zvířat opravdu nezajímá. Chlapec se snaží naplnit své předsevzetí, splatit projevenou důvěru, a tak se začíná víc starat i o chod ranče. Ten zatím zajišťovali především správce Todd a předák Fulton. Oni i dodávají maso, dostávají zaplaceno a jemu pak jen předávají peníze, co zbudou. Starají se i o výplaty zaměstnanců, tedy i své vlastní. Kontrolují práci dalších. Nyní se chce mladistvý majitel více angažovat. A tak vstává brzo ráno jako ostatní, pročítá si knihy, a nejen ty o dolování, a poté vyráží na kontrolu ranče, spolu s Edem a bratry Toddovými. Co se týká Morrowa, zatím s ním nemluvil o rozhovoru s Horácem, kterého byl jeho ochránce přítomný. Ani o jeho bratru, který i s dalšími zůstává ukryt v horách. Příležitost si povídat se najde až po pár dnech, kdy se v odpoledních hodinách nacházejí
u stáda, nedaleko napajedla. Ještě si dopřávají chvíli odpočinku, než nastoupí zpáteční cestu na ranč. „Ede, můžu se na něco zeptat?“ osmělí se kluk, přitom si setře pot z čela. Což je úsměvné, když se v něm doslova koupe. „Samozřejmě, Wille.“ „Ede, co si myslíš vo tom, co říkal tehdy Horác. Jak mě před pár dny zpucoval.“ „Teď nevím, na co se vlastně ptáš. Bylo tam toho řečenýho hodně,“ dostane se strážce do rozpaků. „To jo, bylo. Taky mám víc votázek. Ale Ede, pokud na ně nebudeš chtít vodpovídat, tak nebudu nalíhat. Jen by mě zajímal tvůj názor.“ „Tak to zkus.“ „Nejdřív mě zajímá Horác. Vážně ho všichni berou? Myslím tím Jima, tebe, tvýho bráchu.“ „Jo, nikdo s tím nemá problém.“ „A to jako proč?“ „Protože se to vyplácí. Horác má svoje mouchy, to jo, ale má to dobře promyšlený. Když teda do něčeho de. Vyplatí se ho poslechnout. A taky, umí se dobře vohánět, jak pěstma, tak se zbraní. Což si Aaron Callas možná pochopil tehdá, když vo tom žvanil ten šerif.“ „No jo, asi jo. A co ty a já?“ „Jak co ty a já?“ „No, myslím to, co říkal Horác. Jak mě vidíš.“ „Jak tě vidím? Proč tě to tak zajímá, Wille? Mám za úkol tě chránit, kromě toho, že teda dohlížím na ty další lidí.“ „Asi nechceš vodpovědět, co?“ „Wille, netuším, na co se ptáš. Máš můj respekt, jak říkal Horác. Dost sme se vo tobě bavili. Na svůj věk toho podle mýho dokážeš hodně. A taky …,“ zarazí se Morrow, protože uvidí jezdce, který k nim tryskem míří, a snad u toho i mává rukou. Jde o Billa Shepharda, jednoho ze tří strážců, co v této době nocují u napajedla. Svou stálou přítomností mají dávat najevo, že tam nikdo bez souhlasu majitele svůj dobytek nenapojí. „Šéfe, táhne tam nějaký stádo. A přitom na dnešek nemá nikdo nic domluvený, pokud teda vím,“ hlásí přerývaně posel, „Jack a Aaron tam zůstali, já zkusil dojet sem, jestli ještě tady budete. To je dobře, že ste ještě nevodjeli na ranč.“ „Bille, vo koho de?“ ptá se Morrow. „Tak to nevím. Nebo je to v pořádku a má dneska někdo právo si napojit svoje stádo?“ podívá se Shephard na kluka, kterému běhá mráz po zádech. Tuší problém. „Ne, dneska ne,“ řekne důrazně. „Asi by bylo nejlepší, kdybyste tam zajeli. Je štěstí, že ste tady.“ „Jo, hned jedeme,“ vyskočí na koně Hanson.
„Wille, možná by bylo lepší, kdybys tady zůstal,“ ozve se Morrow, „Nejspíš k ničemu nedojde, my jim domluvíme a voni to zabalej. Ale kdyby se náhodou něco semlelo, bude lepší, když tady zůstaneš i se svejma kámošema.“ „To nepřipadá v úvahu,“ zavrtí prudce hlavou hoch, „Navopak, bude lepší, když tam budu, pak budou menší problémy. Spíš se domluvíme, než když narazí jen na tvoje lidi.“ „Wille, už sem něco takovýho nebo podobnýho zažil. Někdy může někomu něco přeskočit v hlavě, a je z toho průser. Pak by nebylo dobře, kdybys tam byl. Máš na to přece lidi, vod toho sem tady já, Bill a další,“ mluví osobní ochránce naléhavě. „Ede, vono to nebude tak horký,“ nemíní slézt z koně Hanson, „A vůbec, musíme už jet, abysme tam byli včas,“ pobídne své zvíře. Jeho ochránce musí chtě nechtě vyrazit za ním, a vedle něho se tryskem řítí i posel špatných zpráv a bratři Toddové. Další honáci zůstávají u stáda, které se nachází kus od napajedla. William je dobrý jezdec a má výborného koně, proto mu ostatní sotva stačí. Štvou svá zvířata a tvář Morrowa vykazuje zlobu. Také obavy. Teď ale už nemá jinou volbu, než dohlédnout na svého mladistvého svěřence a pokusit se spolu s ním situaci vyřešit. Možná má Will pravdu, a někdo to jen zkouší. Zkouší, jak odhodlaní jsou ti chlapi s puškami u zdroje vody. Jack Pulmann Tohle nevypadá nejlíp, zhodnotí Ed situaci, když už má inkriminované místo na očích. Kus od vody jsou na koních Pulmann a Callas, v rukách pušky, a asi padesát metrů od nich hučící početné stádo dobytka, co ho doprovází minimálně pět jezdců. Ne, je jich šest. Nebo sedm? Dva vypadají na kluky, nebo hodně mladé muže. Hanson se nedá zastavit, přiřítí se až vedle dvou strážců vody, a za chvíli už mu jsou po boku i ostatní. Tím se počty vyrovnávají, vlastně tu stojí sedm ozbrojenců proti jiným sedmi ozbrojencům. Morrow se tváří velmi nevraživě, tohle je velmi nepřehledná situace. Dobytek temně bučí, jistě cítí vodu, a chtěl by vpřed. Zatím ho drží ti, co sem přijeli, ale ty zvířata se jim můžou splašit. K vodě je to asi tři sta metrů, obě skupiny dělí tak padesát. Nejvýš padesát. „Pane Morane, co to tady provádíte!“ zavolá William směrem ke druhé skupině. „To snad vidíš, Wille. Chci jen trochu vody. Už maj dost, potřebuju ji.“ „Dobře, pane Morane. Tak se pojďme sejít, a domluvíme se.“ „Na čem se chceš domlouvat, Wille. Ta voda není tvoje. Přitekla sem vodjinud, a ty ji tady jen zadržuješ.“ „Pane Morane, pojďme se sejít. Uprostřed. Jen vy a já,“ navrhuje hoch. „Proč ne, ale můj názor znáš,“ křičí souhlas soused. „Wille, samotného tě tam nepustím,“ chytne Ed uzdu koně svého svěřence, „Pane Morane, jedu s ním. Tak si taky vemte jednoho,“ zavolá směrem ke druhé straně. „Dobře,“ souhlasí i podruhé muž, který se dnes rozhodl dělat potíže.
Čtyři jezdci pobídnou vzápětí své koně, aby je zarazili kus od sebe. Morrow zůstává dva metry za svým chráněncem, velmi bedlivě pozoruje Morana a mladíka, co je s ním. „Wille, co to děláš,“ promluví první Theodor, „Tohle přece nemůžeš myslet vážně. To ti není líto toho dobytka? Nechat ho žíznit, jen pro svůj rozmar? Co to vyvádíš?“ „Já, pane Morane?“ hájí se hoch, a snaží se, aby jeho hlas zněl co možná nejklidněji, „To vy ste přestoupil zákon. Vstoupil ste bez mýho vědomí na moje pozemky, a chcete nejspíš využít mojí vodu.“ „Tvojí vodu,“ mračí se soused, „Je vod Boha, spadla z nebe. Pak sem přitekla, z míst, který ti rozhodně nepatří.“ „Tak si vodveďte svoje stádo do míst, který mi nepatří.“ „Dobře víš, že tam není vhodný místo. Navíc sou řečiště skoro suchý. A pod tou tvou hrází už tuplem. Všechnu vodu tady zadržuješ.“ „Mám na to právo. Sám pan soudce i šerif to říkali. Nedělám nic, co by bylo v rozporu se zákony. Tady Ed vám to může potvrdit, byl u toho jednání taky.“ „Tady ten?“ podívá se opovržlivě rančer na muže po boku chlapce, „Wille, podívej se, co děláš! Já sem za tebou přijel se svým synem, Virgila přece dobře znáš,“ ukáže na ještě šestnáctiletého mladíka, musel se oženit velmi záhy, když svou nastávající ve své mladické nerozvážnosti přivedl do požehnaného stavu, „A co ty? Ty přijíždíš s nějakým nájemným pistolníkem? Co se s tebou děje, chlapče?“ snaží se o smířlivý tón hlasu. „Mám svoje stáda, pane Morane. Tu vodu potřebuju pro sebe.“ „Jo? A když ti dám to, cos chtěl, tedy každej desátej kus, tak nebudeš dělat problémy a necháš moje stádo napojit?“ „Ano, pokud s tou cenou souhlasíte, tak ano. Nechám i na vás, pane Morane, abyste vybral ty kusy, vodehnal je stranou. Napojíme je potom, až vodjedete. Dávám vám tak možnost vybrat sám, který kusy dáte, a nechci si je vybírat sám,“ naznačuje kluk svou velkomyslnost, přitom předpokládá, že dostane ty nejubožejší. „Wille, teď ses sám usvědčil ze lži. Nejde ti vo vodu, tý máš dost. Ty nás chceš vydírat. Když ti zaplatím, tak voda najednou bude, a když nezaplatím, tak jí najednou bude málo.“ „Je jí málo, pane Morane. Kdoví, jak dlouho sucho ještě bude trvat. Ale zároveň nechci být krutý, a tak navrhuji obchod. Co je na tom špatného?“ „Všechno, Wille. Všechno. De vo podraz, a ty to víš. Tvůj otec se musí vobracet v hrobě!“ „Pane Morane, nechte prosím mého otce v klidu odpočívat. Teď musíte jednat se mnou, a moje podmínky jsou jasné. Potvrzené i soudcem a šerifem. Právo je na mojí straně, a vy se musíte rozhodnout. Buď na podmínky přistoupit, nebo své stádo otočit a vrátit se na svoje pozemky.“ „To nemůžu. Já tu vodu potřebuju,“ zavrtí hlavou Theodor. „Já zase nemůžu dovolit, abyste bez dohody bral moji vodu,“ řekne kluk důrazně. „Jo? A co chceš dělat? Chceš snad po nás střílet, když tam to stádo zažememe?“ „Střílet po vás? V žádném případě,“ zavrtí prudce hlavou Hanson, „Ale pane Morane, nechám zastřelit každej kus, kterej překročí tohle místo, na kterým teď stojíme.“ „Cože?“ zrudne rančer. „Slyšíte dobře. Máme dost ran, a pokud se pokusíte to stádo zahnat k vodě, tak řeknu svým mužům, aby ho postříleli. Můžete si pak stěžovat u soudce. Což udělám i já. Budu vás vinit z vniknutí na cizí pozemek.“
„Ty ses zbláznil, ne? Chceš střílet do toho nebohýho dobytka?“ nevěří svým uším Theodor, a také jeho syn se tváří vyplašeně. „Rozhodně, pane Morane. Vy si pak můžete přijet s vozy a ty kusy si vodvíst. V tom vám bránit nebudu. Další ať rozhodne soudce. Pokud vám dá za pravdu, a o tom vážně pochybuji, po tom jeho minulém vyjádření … Tak pokud vám dá soudce za pravdu, tak vám dám náhradu, kterou soudce stanoví. Pokud ale vyhoví mojí stížnosti, na vaše chování, zůstane vám jen to maso a kůže,“ říká kluk klidným, leč důrazným hlasem. „Toho se nevodvážíš, Williame Hansone!“ zvolá soused rozhořčeně. „Věřte mi, pane Morane, toho se odvážím. Je nás tam sedm, každý máme pušku. Všichni umíme dobře střílet. Spočítejte si, kolik z toho dobytka dorazí až k tý vodě. Já si myslím, že žádnej. Buď se rozprchnou, anebo tady zůstanou ležet. K vodě je to určitě dobrejch tři sta metrů, a to je dost času, abysme je postříleli.“ „Toho se nevodvážíš!“ zopakuje svoje vroucné přání Theodor, „Takovýho jednání i ty, přes svou zkaženost, takovýho jednání ani ty nejseš schopnej.“ „Mýlíte se, pane Morane. Nemůžu v tomhle ustoupit. Máte dvě možnosti, jak to vyřešit, pane Morane. Buď vyberte odpovídající počet kusů, který mi předáte, a pak můžete k vodě. Nebo otočte své stádo a vraťte se na svoje pozemky. Třetí možnost si opravdu nepřeji, pane Morane, ale pokud to stádo poženete k vodě, nedojde tam ani jedinej kus živej,“ říká hoch stále celkem klidným hlasem, a bez sklopení pohledu zírá do brunátné tváře šestatřicetiletého muže. „Tohle je tvoje poslední slovo?“ zasípe Theodor. „Ano, pane Morane. Tady před vámi dávám rozkaz panu Morrowovi. Pokud bez mého souhlasu přejde nějaká kráva tuhle hranici, mají rozkaz jí okamžitě zastřelit. Stejně tak i další. Pane Morane, prosím, nenuťte mě k tomu.“ „Ty parchante,“ trhne zlostně uzdou koně soused, a doprovázený vyplašeným synem cválá vstříc svým mužům, z nichž jeden je asi ještě mladší než jeho potomek. Kdoví, možná jde o druhého syna, to na tu dálku William neumí rozeznat. „Wille, jak moc to chceš hrotit?“ zeptá se ponurým hlasem Morrow, když se s klukem vrací ke své řadě jezdců. „Ede, nemůžu uhnout. Jistě chápeš sám. Jinak tady zejtra máme další stáda, jeho, nebo toho Lawetta. A ty, co už zaplatili, budou chtít tu platbu zpátky. To nejde. Vážně nejde uhnout,“ odpovídá hoch lehce vzrušeným hlasem. „Ty mu chceš ty krávy vážně postřílet?“ „Když je požene dál … bude stačit těch pár vepředu, pak se mu rozutečou a bude klid. Ede, je to nutný.“ „Wille, jak se začne střílet, může nějaká kulka náhodou minout …“ „Nesmí minout!“ podívá se velmi významně Hanson, „Snad umíte trefit krávu, co je velká jak dveře vod stodoly. Musíte střílet tak, aby nikdy nebyl v zákrytu žádnej z těch lidí. Ede, ste toho schopný? Já sám střílím velmi dobře, a pokud bude třeba, tak to udělám sám. Tak, aby nehrozilo, že zasáhnu nešťastnou náhodou někoho z jezdců.“ „Tohle je situace na hovno,“ uleví si Morrow, to už jsou u svých lidí. Strážce přetlumočí rozkaz svým lidem, a William pak bratrům Toddovým. U všech je cítit značné napětí, a asi se všichni modlí, aby druhá strana dostala rozum a odtáhla. Podle všeho se ta dohaduje, a asi i dost vzrušeně, podle gestikulace mezi nimi. Možná diskutují, zda je Will ochotný výhružku naplnit a začít střílet do dobytka, nebo jen blafuje, aby se otočili a vrátili se s nepořízenou. Možná se i baví, zda by nebylo lepší zaplatit cenu za vodu, vyhnout se konfliktu a napojit zbytek stáda.
„Do prdele!“ zakleje Morrow, a mnohým, co jsou vedle něho, přeběhne mráz po zádech. Tedy konkrétně trojici těch nejmladších. Hanson nedokáže přesně posoudit, zda se ty pitomé krávy daly do pohybu sami, v touze se napít, nebo je pobídli jezdci, co jsou kus bokem, v každém případě se dobytek nezadržitelně šine směrem k vodě a směrem k pomyslné vytýčené hranici. Na vzdálenost pětadvaceti metrů opravdu nejde kráva minout, zvláště když všech sedm přítomných střílet umí. Jako první vypálí kluk, aby šel příkladem, a po jeho ráně sebou jeden nešťastný nebohý tvor švihne na zem, respektive nejprve mu poklesnou přední nohy, a pak teprve jde k zemi. Třesknou i další rány, a další zvířata jdou do kolen. Přední řada tak dostává co proto, další zvířata se ale tlačí vpřed, a tak nastává pořádné mela. I ti hloupí tvorové záhy pochopí, že jim hrozí nebezpečí, a mění směr, doleva i doprava. Bohužel pár je blbějších, anebo mají zhoubnou setrvačnost, a pak je čeká kulka. „Vy svině! Vy svině! Přestaňte!“ řve Moran senior, a pak asi u něj dojde ke zkratu, když vidí masakr svého stáda, a rozezní se i jeho zbraň. První kulka hvízdne kus nad hlavou Williama, který vzápětí ztrácí rovnováhu, neboť ho silná paže jeho strážce stahuje ze sedla. Následně chrání kluka svým tělem, a to své pak svým koněm. „Voni na nás střílej!“ zařve Jacob, a také se sveze za své zvíře. „Do prdele, dostal sem to,“ vykřikne Jack Pulmann, a klesá na kolena. „Ten parchant,“ reaguje Bill Shephard, a začne místo na dobytek střílet směrem k místu, kde se pohybuje na svém koni Moran senior. Ten se vzápětí poroučí ze sedla, a nikdo neví, zda byl zasažený, nebo se jen zdekoval. „Můj koníček, můj koníček,“ zařve zoufale Jacob, neboť jeho zvíře, za kterým se skrývá, se potácí, zasažené do krku, vzápětí rozčilený starší z bratrů Toddů začne pálit směrem k druhé straně. Nejen na vyplašené stádo. Během chvilky třeskají výstřely z obou stran, a nastává naprostý chaos. Dobytek se motá všude kolem, poraněná zvířata bučí teskně, ta zatím zdravá asi strachy, vetřelci se kryjí za nimi a střílejí na majitele a strážce vody, William a jeho lidé leží na prašné zemi, tak je to přeci jen bezpečnější, než stát za koněm. „Dost! Dost!“ řve jak na lesy Morrow, „Přestaňte střílet! Všichni! Vokamžitě přestaňte střílet!“ směřují jeho slova nejprve k vlastním, a pak i k těm druhým. Padne ještě pár ran, a to jen ze strany souseda. „Zastavte střelbu!“ vyskočí Ed na nohy, zvedne pušku za její střed pravou rukou nad svou hlavu, „Přestaňte střílet!“ volá znovu, „Nikdo už nevystřelí! Ani z jedný strany!“ křičí dál, „Copak ste se zbláznili? Střílet po sobě? Pane Morane, pane Morane! Máte moje slovo. Z naší strany už nikdo nevystřelí,“ slibuje, přitom je jako jediný v tuto chvíli nekrytý a stále drží zbraň nad hlavou. „Táto! Táto! Kde seš?! Řekni něco!“ ozývá se hlas Virgila, pak se i on vztyčí, odhazuje pušku a běží směrem, kde tuší svého zploditele. Další ale zatím zůstávají v zákrytu, za bezhlavě pobíhajícím dobytkem, za svými koni, nebo mají nos zabořený hluboko ve vyprahlé zemi. „Bille,“ obrací se Morrow na svého muže, „ručíš mi, že už nikdo nevystřelí. Pokud někdo vystřelí, bude mít co dělat se mnou,“ přidá výhrůžku, ta platí především na omladinu, svým chlapům věří, „Virgile, co je s tvým tátou?“ zvolá směrem k druhé straně. „Dostal to, do prdele, dostal to,“ zní zoufalá odpověď. „Virgile, tak tomu teď velíš ty,“ volá Ed, „Zeptej se svejch lidí, jestli sou všichni v pořádku.“
„Táta není …“ „To vím. Dostal to ještě někdo?“ „Nevím … Koupil to ještě někdo?“ ptá se teď Moran junior, a jak se zdá, tak další vyvázli z krátké, zběsilé a naprosto nepřehledné přestřelky bez újmy, „Dostal to jen táta,“ křikne. „Virgile, dám pryč pušku a du k tobě. Podívám se, jak je to vážný. Ať nikdo nestřílí,“ odkládá dlouhou zbraň Morrow, nechává si však revolver. Vykročí směrem k nešťastnému mládenci, který klečí u svého zploditele. Hanson leží na břiše, pušku odloženou stranou, oči vytřeštěné, stále nechápe, jak k tomu mohlo dojít. Teď ale s obdivem hledí na svého osobního strážce, jak jde pevným krokem směrem k linii nepřítele, která se nachází tak pětadvacet metrů daleko. Ačkoli většina z té druhé strany se stále skrývá o kus dál. Ed pohlédne na Morana seniora, a hned si uvědomí, že je zle. Kulka zasáhla břišní dutinu, lehce vpravo od středu trupu, hned Virgil Moran kus pod žebry. Jsou tady uprostřed pustiny, ale i kdyby byl po ruce doktor, byl by zázrak, kdyby raněný přežil. Ten leží na zádech, skrápěn slzami svého potomka, trhavě dýchá, a zdá se být v bezvědomí. „Vy ste ho zabili,“ zvedne oči plné slz syn zoufalý mladík. „Virgile, nevypadá to dobře,“ poklekne Morrow vedle raněného, a začne zkoumat jeho ránu. Jeho obavy se potvrzují. „Umře, že jo. Umře,“ zoufá si mládenec. „Virgile, nebudu ti lhát. Byl by zázrak, kdybys ho dovez domů živýho.“ „To je vaše práce. Teda toho spratka, co vám tam poroučí,“ objeví se v očích juniora hrozná zloba. „Virgile, neudělej žádnou hloupost,“ říká tiše Ed, „Na každý straně je jeden raněnej. Tvůj otec dostal jednoho z mejch chlapů. Virgile, chápu, že seš nasranej, ale zachovej chladnou hlavu.“ „Cože? Copak nevidíte? Umírá mi tady táta!“ „A ty seš teď hlavou rodiny. Je to tak?“ „Hlavou … asi jo,“ hlesne Moran. „Tak na to mysli, Virgile. Ať neteče zbytečně další krev.“ „Vaše krev …“ „Naše krev tekla první, Virgile, a ty to dobře víš. Nikdo nestřílel na vás, jen na ten dobytek. Až tvůj otec začal střílet na nás, dostal jednoho z mejch chlapů a …“ „To vy, pane?“ zvedne svůj zrak mladík. „Ne, Virgile, já na žádnýho člověka nevystřelil. Jen dvě tři rány na ten dobytek. Střelil ho jeden z mejch chlapů, potom, co tvůj otec dostal jeho kamaráda.“ „Ten taky umírá?“
„Nevím, snad vypadá líp. Ale nikdy nevíš, co se může stát. Dostal to tuším do ramene, ale jestli to začne hnisat … Virgile, zajdi za svejma lidma a uklidni je. Ať už se nestane další neštěstí,“ hovoří Ed konejšivým hlasem. „Za svejma … proboha … dyť je tady bráška … je mu jen čtrnáct … Jesse, Jesse,“ vykřikne Moran zběsile, „Není ti nic?“ „Nic mi není. Co táta?“ ozve se hlas druhorozeného. „Ten … je to v prdeli, Jesse.“ „Du za tebou!“ „Zůstaň kde si! Hlavně nevystrkuj hlavu!“ zaječí prvorozený. „Virgile, nikdo už nebude střílet,“ slibuje Morrow, „Vrátím se ke svejm lidem, stáhneme se k tý vodě. Nalož tátu, vem bráchu a jeďte domů. Svejm lidem řekni, ať se postraj vo stádo.“ „Vo stádo …,“ podívá se Moran na mrtvé i umírající kusy kolem, „Posraný stádo. Kvůli těm posranejm krávám … táto, proč si mě neposlech, do prdele, proč. Co tě to jen napadlo,“ slzí. „Virgile, teď se musíš postarat vo svoje lidi, a především vo brášku. Já du zpátky, stáhneme se, a vy pak vodjeďte. Virgile, dohlídni, ať nikdo neudělá další hloupost. Mysli i na bratra, máš za něj teď zodpovědnost“ hraje Ed na city, pak Jesse Moran pomalu vstane, otočí se zády k mladíkovi a volným krokem se vrací. Nedává najevo žádný strach, ačkoli je za ním zoufalý mládenec s pistolí. „Měl sem ho pořád na mušce, ale dost si riskoval,“ poznamená Shephard, když jeho šéf dorazí ke svým. „Bille, do prdele. To tys ho sejmul?“ podívá se Morrow vyčítavě. „Dostal Jacka,“ ukáže tázaný na kámoše, co mu teče krev ze střelné rány v levém rameni, „Tomu klukovi támhle nejspíš vodprásknul koně,“ stočí pohled na slzícího Jacoba, co hladí po hřívě dohasínající zvíře, „A taky málem sestřelil Willa, první rána šla na něj, slyšel sem ji hvízdnout,“ dodá, a Hanson si uvědomí krutou pravdu. Moran senior ho chtěl sejmout, naštěstí o kousek minul. „Možná si nemusel střílet.“ „Ede, někdo ho zastavit musel. Jak na tom je?“ „Dostal to do břicha. Podle mýho jim do hodiny zemře,“ vysloví prognózu velitel ochranky. „Hm, z toho bude asi průser,“ poznamená Shephard. „To bude. Pánové, všichni se teď stáhneme k vodě. Bill nás bude jistit, pak Aaron jeho. Tak rychle, veďte koně tak, ať sou mezi váma a jima. A ty, ty jdi za koněm s bráchou.“ „Měl bych ho dorazit,“ uvědomí si Jacob, že jeho koníček trpí. „Ať tě ani nenapadne teď vystřelit, to ti tu pazouru urazím!“ houkne Morrow, a všichni pochopí, čeho se obává. Někdo na druhé straně by mohl vyhodnotit ránu z milosti jako zahájení druhého kola, a mohli by se nakonec navzájem zmasakrovat.
Starší z Toddů poslechne, a za krátkou chvíli se všichni přesunou až k napajedlu. Bill a Aaron zůstávají hlídat, bratři Toddové se snaží ošetřit zraněného Jacka, a Morrow si odvede kus stranou svého mladistvého chráněnce. „Ede, tohle já přece nechtěl,“ má slzy v očích Hanson. „Říkal sem ti, že se to může posrat. Stačí jeden magor …“ „Chtěl mě zabít,“ vyhrkne kluk. „Asi mu hráblo, když viděl ty postřílený krávy. Wille, teď už je to jedno. Teď rychle přemejšlej, jak co nejvíc zmírnit škody.“ „Zmírnit škody … jako já?“ vytřeští oči hoch. „No a kdo jinej? Ty tady tomu velíš. Tys vydal pokyn ke střelbě na ty krávy,“ podívá se strážce s lehkou výčitkou, „Tak teď rychle přemejšlej, co je třeba udělat.“ „Třeba udělat … co jako udělat …“ „Wille, do prdele, právě sme vodpráskli chlapa. Sice začal střílet první na lidi, chtěl zabít tebe, ale tys mu předtím nechal postřílet ty jeho posraný krávy. Tohle se bude řešit, tohle bude řešit soud. Tak přemejšlej, co je pro tebe nejvýhodnější.“ „Nejvýhodnější … to teď vůbec nepotřebujeme …,“ zbledne kluk, „Horác bude zuřit.“ „Tak skákat nadšením nebude. Wille, na to teď ser. Teď zapoj tu svou chytrou hlavičku, a začni přemejšlet, jak to vysvětlíme.“ „Byla to přece sebeobrana,“ vyhrne Hanson. „Sebeobrana je to tehdy, když to uzná soud,“ konstatuje suše Morrow, „Takže vo tom to je, Wille. Ty pozůstalí ti rozhodně kolem krku nepadnou.“ „To nepadnou … Sejmul ho Bill, že jo.“ „Jo, sejmul.“ „Ede, nechce ale zmizet, že ne. To by mohlo bejt chápaný jako přiznání viny,“ začíná kluk horečně přemýšlet. „Ne, nikam nezmizí. Napřed to koupil jeho kámoš. Navíc von jen hájil tvoje práva, chránil tebe, kterýho chtěl ten magor zabít.“ „No jistě!“ zvolá hoch, „Takhle to musíme podat. Ede, už vím, co uděláme. Už vím.“ „No? Tak co chceš dělat?“ „Ede, musíme rychle vyrazit. Ty a já. Musíme jet rychle do Tucsonu. Za soudcem, nebo za šerifem. Musíme tam bejt první, dřív, než tam dorazí Virgil. Musíme podat žalobu, jako první. Na jeho otce, za pokus vo vraždu a postřelení člověka.“ „Ten ale už bude za chvíli mrtvej,“ upozorní Morrow. „Což mi ale přece nevíme. Zraněnej byl, když sme vodjížděli, ale nevíme, jestli umřel, ne? Tak na něj podáme žalobu. Budeme si na něj stěžovat. Jako první. Budu rozhořčenej, jak přišel na můj pozemek a chtěl mě zabít,“ uvažuje horečně kluk, „Ede, Bill a Aaron zůstanou tady, Jeff si sedne za Jacka a doveze ho na ranč. Jacob tam pojede napřed, aby řekl Horácovi, co se stalo. A aby Horác po vošetření přijel i s Jackem do města za náma.“ „Wille, neměl by tam jet i Bill, když toho magora střelil?“ „Ne, ne, my si přece stěžujeme. Von mě jen chránil. Je na ranči, šerif pro něj může kdykoli poslat, a von se spořádaně dostaví. Nemá důvod se bát, dělal jen svou práci, za kterou ho platím. Ede, di to domluvit se svejma lidma, já řeknu bráchům, co a jak. Pak pojedeme, my dva. Jo, a Ede, připrav se na dlouhou noc,“ hovoří horečně Hanson, náhle je plný energie, krizová situace jako by ho vybudila k horečnému úsilí.
VYSTRAŠENÝ KLUK „Vznáším obvinění, pane soudce! Chtěli mě zabít!“ říká vzrušeným hlasem William Hanson, „Pane soudce, takovýhle kousek, pane soudce, takovýhle kousek letěla ta střela vedle mojí hlavy,“ chvěje se mu ruka, když ukazuje cca pět centimetrů dvěma prsty. „Wille, uklidni se,“ snaží se o zachování rozvahy rozespalý Joseph Bradley, „Kdo tě chce zabít? Kdo po tobě střílel?“ ptá se a přitom sleduje dvojici před sebou, celou zaprášenou, evidentně unavenou. Jeho samotného vytáhli z postele, měli docela štěstí, že je dnes za svítání doma. „Pan Moran, pane soudce. A to jen kvůli tý vodě. A jen proto, že sem nechal zastřelit pár jeho kusů dobytka, co bylo na mojím pozemku a dralo se k vodě. Chtěl mě zabít, pane soudce. Jen takovýhle kousek, pane soudce, a už jsem dneska mrtvej. Jen takovejhle kousek.“ „Wille, cos udělal? Cos říkal? Tys postřílel jeho dobytek? A on po tobě pak vystřelil?“ chvěje se Josephovi hlas, tuší velký problém, který bude muset řešit, ovšem netuší, jak velký ve skutečnosti je. „Musel jsem, pane soudce, musel jsem vydat ten rozkaz. Vždyť vy sám jste mi tady minule řekl, že jsem v právu, když si chci nechat vodu pro sebe, když je na mojím pozemku. To ale přece nejde, pane soudce, aby když já vystřelím na obyčejnou krávu, co je neprávem na mojím pozemku, aby mě chtěl někdo zabít. To přece nesmí, pane soudce, že ne? Pane soudce, že mě kvůli tomu nesmí zabít,“ zní hlas kluka hrozně rozrušeně, a ani nemusí moc přihrávat, je v něm malá dušička. Netuší, co udělá úřední osoba před ním, až mu vyjeví celou pravdu. „Wille, nikdo nemá právo tě chtít zabít. I kdyby se cítil v právu. Může si …“ „V právu, pane soudce? V právu?“ skočí Hanson do řeči Josepha, „Vždyť vy sám ste mi říkal, na tomhle místě, že mám právo. Nebo tomu špatně rozumím? To smí někdo jen tak hnát dobytek na moje pozemky, a když ho vykážu, tak má právo mě zabít?“ „Wille, hlavně se uklidni a řekni mi všechno. Podrobně, přesně. Všechno, co se stalo před tím, než na tebe pan Moran vystřelil,“ snaží se Bradley o mírný tón hlasu. Chlapec se nadechne. Sedí vedle zachmuřeného osobního strážce, proti nervóznímu soudci, který neví, jak jednat se čtrnáctiletým klukem, který možná udělal pitomost, a kvůli ní ho někdo chtěl zabít. Pokud tedy nepřehání. Vybídne po vlídním pohledem, aby se dal do vyprávění. William spustí. Nemá problém mluvit, a jak je unavený a rozrušený, zní jeho hlas plačtivě, přeskakuje mu. V očích se mu objevují slzy, vypadá vystrašeně. Což je, nikoli však z obav o svůj život, ale z toho, co z celé polízanice bude. Aby mu to nenarušila slibně se rozvíjející plány. Přesto velmi pečlivě popisuje danou událost, snaží se i dopodrobna interpretovat svůj rozhovor s panem Moranem. Soudce pozorně poslouchá, a jeho oči se lehce stáhnou, jeho tvář zachmuří, když se dozvídá, jak dal kluk rozkaz střílet do dobytka. Následně se mu rozšíří zorničky úlekem, když popíše, jak Theodor postřelil jeho muže, zastřelil koně jeho kamaráda a nakonec, jak sám byl vymeten ze sedla jinou střelou. „Wille, proboha! Vy jste se pobili? Vy jste po sobě stříleli? Kolik je zraněných? Nebo jsou snad mrtví?“ lehce se třese hlas Bradleyo, a hoch neví, zda to není zlobou. „Trochu se střílelo, pane soudce, na obou stranách. Potom, co se mě pokusil pan Moran zabít. Jsou dva zranění, pane soudce. Jeden z mých mužů, a pan Moran, kterého
bylo nutné zastavit. Jinak by způsobil ještě větší neštěstí. Hnal se na nás a pořád střílel. Určitě šel po mně, pane soudce,“ má kluk oči navrch hlavy, „Určitě šel po mně. Kdyby se dostal blíž, určitě by mě zastřelil,“ chvěje se mu hlas i ruce. A zase moc nepřehrává, dochází mu, jak blízko stál smrti. Stačilo, aby kulka šla o pár palců jinak, a měl ji v hlavě. „To vy jste střelil pana Morana?“ podívá se Bradley přísně na zachmuřeného strážce. „Ne, ne, pane soudce,“ odpovídá rychle hoch, „Pan Morrow na nikoho vůbec nevystřelil. Pan Morrow,“ podívá se na něj obdivně, „mi zachránil život. Strhnul mě ze sedla, kryl mě svým tělem. Kdyby to neudělal, možná už bych tady nebyl. A potom, pane soudce, potom pan Morrow zabránil ještě horší katastrofě. Zakázal našim lidem střílet, vyzval i druhou stranu k zastavení palby. Pane soudce, pan Morrow se postavil, zvedl pušku nad hlavu. Mohli ho zabít. Naštěstí ho poslechli. Pan Morrow si nezaslouží výčitky, pane soudce, jen velký uznání. Za záchranu mého života, i za ukončení tý přestřelky. Taky za svou odvahu,“ chrlí ze sebe slova, a Joseph v nich cítí skutečný obdiv chlapce ke svému strážci. „Je to tak, pane Morrowe?“ zeptá se. „Ano, pane soudce. Will popsal všechno velmi přesně. Jen bych zdůraznil, že Will všem rozkázal, aby raději nechali nějakej kus proběhnout k vodě, kdyby si nebyli jistý, že zasáhnou ten dobytek a mohli by vohrozit někoho z těch jezdců.“ „To je sice hezké … Jak jsou na tom ti zranění?“ „Náš člověk dostal kulku do ramene. Netuším, jak moc vážné to je. Pan Moran byl zasaženej do břicha.“ „Do břicha? Jak na tom je?“ „Dost špatně, pane soudce. Říkal jsem jeho synovi, že bude zázrak, když …“ „Jeho synovi? On byl také u toho? Kolik mu proboha je?“ „Nevím přesně … Tomu staršímu asi šestnáct, a tomu mladšímu čtrnáct. To vím, řekl mi to ten starší.“ „Můj ty bože. Byli tam hned dva, když jste střelili jejich otce … Vy jste s nimi mluvil?“ „Pane soudce,“ skočí mužům do řeči Hanson, „pan Morrow odložil pušku a šel až k nim. Bylo to moc statečné. Tam mluvil s Virgilem, co byl u svého otce, to je ten starší. Pan Morrow se ho snažil uklidnit, aby nepokračovali v útoku na nás. Naštěstí se mu to povedlo. A pane soudce, pak šel zase zpátky, otočil se zády k Virgilovi, a ten měl u sebe zbraň …“ „Wille, chápu tvoje rozrušení, ale nech nás prosím chvíli hovořit,“ otočí se Bradley na kluka, ale jeho hlas zní mírně, což hoch považuje za dobré znamení. „Mluvil sem s tím starším synem. Viděl sem zblízka i to zranění. Nejsem ale doktor, pane soudce. Nevypadalo dobře, ale pokud k němu bude Bůh milostivej, mohl by přežít,“ přidá vysvětlení Ed. „Víte, kdo pana Morana střelil?“ „Ano, pane. Byl to Bill Shephard. Zůstal na ranči, ale pokud pro něj vzkážete, ihned se dostaví. Jak mu tady Will přikázal. Počítá s tím. Chtěl jsem ho vzít s sebou, ale Will chtěl, aby tam raději zůstal.“ „Čekáte snad další problémy?“ „Pevně doufám, že ne. Ale do hlavy toho Virgila nevidím. Taky nevím, jestli dovezl otce domu živýho nebo ne.“
„Vy jistě chápete, že tohle bude mít dohru. Bude se všechno muset řádně vyšetřit, a podle toho bude nutné rozhodnout, kdo a jak porušil zákon.“ „Vím, pane soudce.“ „No jistě, zapomněl jsem. Nejste v podobné situaci poprvé …“ „Zato já jo, pane soudce,“ znovu se ozve kluk rozrušeným hlasem, „Pane soudce, vidíte?“ ukazuje na rukáv košile, který před odjezdem úmyslně namočil do krve svého zraněného podřízeného, „Vidíte? To je krev pana Pulmanna, kterej dostal kulku místo mě! Stačilo takhle, pane soudce, a bylo po mně,“ ukazuje zase kratičkou vzdálenost dvěma prsty. „Wille, prosím …,“ podívá se prosebně Bradley na hocha, pak na jeho strážce. „Pane soudce, mohl bych Willa vodvíst, ubytovat, a pak se k vám vrátit,“ navrhne ten. „Ede, chceš mě nechat samotnýho?“ vykřikne hoch, „Chceš mě nechat samotnýho? Někde v nějakým pokoji? Co když si pro mě přídou? Jak se jim sám ubráním?“ „Wille, nemyslím si, že by ti něco teď hrozilo.“ „Jak to můžeš vědět!“ zvolá chlapec, „Dyť mě chtěli zabít! Jen takovejhle kousek,“ zopakuje poněkolikáté své gesto s prsty, pak jako by se celý zmenšil, „Možná by to tak bylo lepší,“ hlesne, „Všichni mi už umřeli. Tak bych aspoň šel za nima.“ „Nikdo ti neublíží, Wille, to ti slibuju,“ říká Morrow důrazně. „Nechci nikam chodit. Tady sem v bezpečí, sem se nevodvážej přijít. Sem ne. Ale když mě necháš někde v hotelu, tak … až se vrátíš, možná už budu mrtvej.“ „Wille, uklidni se,“ tváří se Bradley rozpačitě, před sebou teď vidí vystrašeného a ubrečeného čtrnáctiletého kluka, který má strach o svůj život. Který navíc před necelým půlrokem přišel o celou svou rodinu. Zlobí se na něj, že vyhrotil celou situaci kolem vody, ale nyní mu ho je líto. „Jak se mám uklidnit, pane soudce? Když mi de vo život? Pane soudce, chci podat žalobu. Na pana Morana. Chtěl mě zabít. Určitě mě pořád chce zabít. Teď ještě víc, když je zraněnej. Pane soudce, prosím, pomožte mi. Nenechte mě zabít,“ žadoní úpěnlivým hlasem. „Wille, měl bys přijmout návrh pana Morrowa. Měl by sis odpočinout. Jistě jste jeli celou noc. Až se prospíš, tak se také jistě uklidníš. Uvidíš vše v lepších barvách.“ „Vyháníte mě, pane soudce,“ sklopí hlavu hoch, „A já myslel, že u vás najdu pomoc. Najdu u vás bezpečí. Myslel jsem to dobře, chtěl jsem to nejlepší pro svůj ranč. A voni mě za to chtěj zabít. Dobře, pane soudce, tak já du,“ zvedne se. Vypadá jak hromádka neštěstí. „Wille, počkej,“ zastaví ho Joseph, „Něco mě napadlo. Mám tady pokoj pro hosty, tam by sis mohl lehnout. Vyspat se. Tady budeš v bezpečí. I když si myslím, že ti nic nehrozí, tak pro klid tvojí duše … Wille, souhlasíš?“ „Necháte mě tady? Sem se jistě nikdo nevodváží přijít, aby mě zabil,“ objeví se v očích chlapce záblesk radosti, a také uznání. „Řeknu své ženě, aby ti připravila postel. Až se vyspíš, tak si spolu promluvíme. Taky pošlu někoho na ranč pana Morana, abych zjistil, jak na tom pan Moran je. Ty bys měl naopak poslat pro svého poručníka.“ „Pane soudce, moc vám děkuji. Jsem moc rád, že mě nevyháníte. Tady se opravdu cejtím v bezpečí. Pane soudce, poslal jsem vzkaz panu Greenwoodovi, před vodjezdem za vámi. Aby na ranči vošetřili toho zraněnýho a pak s ním za vámi pan Greenwood přijel. Je to tak správně, pane soudce?“
„Ano, Wille, to bylo správné rozhodnutí. Počkejte tady, pánové, zajistím pro Willa ubytování, a pak si ještě promluvím s vámi, pane Morrowe.“ „Ano, pane soudce,“ pokývá hlavou strážce. „Zatím to vychází,“ zašeptá kluk, když hostitel zmizí za dveřmi, „Ede, hlavně si dávej pozor. Radši moc nemluv.“ „Dyť si mu řekl jen pravdu, tak co,“ mluví šeptem i ochránce, „Jen mu potvrdím tvoje slova, nic víc. Snad to dobře dopadne a dají nám za pravdu.“ Raději zmlknou, pak si pro chlapce přijde paní Bradleyová a odvede si ho. Naopak její manžel se posadí se strážcem a začne s ním vše znovu rozebírat. Ten však jen potvrzuje slova svého zaměstnavatele. Plnil jeho rozkazy, a nakonec bránili jeho život. Právě k tomu jsou jím on a jeho muži najatí. Mezitím se Hanson přemístí do menší ložnice, kam ho doprovází paní domu. Manžel jí něco naznačil, a ona hledí se soucitem na chlapce. Neřeší, co bylo příčinou konfliktu, je jí líto kluka, který přišel o celou svou rodinu, a teď má strach, protože ho před pár hodinami málem zastřelili. Bere ho pořád jako dítě, a střílet na dítě ji přijde strašné. „Co se děje, Wille?“ ptá se velmi mile, „Měl by ses svléknout a lehnout si … Wille, ty se asi stydíš, přede mnou.“ „Jen trochu, paní,“ špitne chlapec, pak se mu objeví v očích slzy, „Paní Bradleyová, proč mě Bůh opustil? Proč? Vzal mi celou rodinu, a teď … Chtěl jsem jen to nejlepší pro svůj ranč, a málem jsem kvůli tomu umřel …“ „Manžel mi něco naznačil. Wille, to bude dobré. Vše se urovná. Manžel to jistě vyřeší.“ „Vyřeší … Jak se to dá vyřešit, paní Bradleyová,“ tváří se Hanson zoufale, „Podívejte, paní, tady je krev jednoho z těch, co byl se mnou,“ ukazuje rukáv košile, „A pan Moran … Zlobil se, to chápu … ale střelil po mně. Byl to hrozný zvuk, jak ta kulka letěla kolem mojí hlavy … Střelil toho muže. A nakonec střelili jeho, aby přestal … Paní Bradleyová, tohle já přece nechtěl,“ rozmaže si slzy na lících, „Tohle já nechtěl,“ vzlyká. „Wille, odpočiň si. Nechám tě teď samotného, aby ses svlékl a lehnul si do postele. Zkus usnout a odpočinout si.“ „Nevím, jestli usnu, paní Bradleyová. Jsem tak rozčilený …“ „Chápu,“ přikývne Loren, „Wille, všechno se vysvětlí,“ trhá ji srdce, když vidí sirotka plakat, vidí jeho zoufalství, pohladí ho po vlasech, velmi něžně, „Všechno bude dobré, Wille.“ „Nikdy už nic nebude dobré, paní. Když už jsem na světě sám, když maminka, bratříček, sestřička … a taky tatínek … měl jsem je moc rád.“ „Já vím,“ hlesne ona. „Už nikdy …,“ zajíkne se on, „Chtěl jsem to nejlepší pro ranč. Abych ho udržel. Aby na mě mohl být otec pyšný … A teď … Je mi to všechno tak líto,“ zoufá si, s hlavou sklopenou. Ona už nemá sílu se na jeho utrpení dívat, proto ho pohladí znovu po zplihlých zpocených vlasech, plných prachu, a rychle opustí místnost. William si oddychne. Snad působil důvěryhodně. Nemá problém ronit slzy, stačí si vzpomenout na své blízké, a ony se stále dostavují. Teď mu přijde výhodné, že je mu tak málo let. Snad to bude dobře působit, až se bude celý incident projednávat. Rychle se svlékne, a vklouzne pod podušku. Postel je měkká, a on je tak unavený. Ano, pořád se mu honí hlavou myšlenky, ale ta únava je opravdu hodně velká …
„Wille, Wille, seš v pořádku?“ probudí ho hlas, mžourá kolem sebe, pohled do okna mu napoví, že se začíná smrákat, asi je už večer. Spal tedy celý den. „Horáci,“ vydechne a pohlédne na svého poručníka, který stojí kus od postele. Zachytí jeho mrknutí a krátce i položený prst na ústech, pohledem šlehne po dveřích, které jsou otevřené. Nejspíš za nimi bude soudce, napadne ho. „Vypadáš dost špatně,“ poznamená Greenwood. „Horáci, to je strašný, co se stalo,“ vykřikne hoch, „Řekli ti to … No jasně, řekli ti to … Horáci, málem mě zabili!“ „Wille, tady seš v bezpečí. Tady se bát nemusíš.“ „Já vím, tady ne … Horáci, pořád tomu nerozumím. Možná sem udělal chybu, s těma krávama, co sem nařídil zastřelit … Ale myslel sem, že jednám dobře …“ „Teď vo tom nemluv,“ podívá se významně poručník na svého svěřence, není si jistý, zda pochopil jeho varování. „Jak vo tom nemám mluvit. Jsem toho plnej. Horáci, jak moc ti děkuju. Jak moc ti děkuju,“ říká kluk přerývaným hlasem, sedí na posteli. „Děkuješ?“ nepochopí hráč. „Děkuju. Za Eda. Horáci, jak bylo dobře, žes mi ho sehnal. Kdyby tam nebyl, už bych byl jistě mrtvej. Jak na mě vystřelil, hned mě strhnul z koně. A představ si, chytnul mě, a nastavil tomu střelci záda! Horáci, von mě držel a nastavil mu záda, rozumíš?“ „Je to přece jeho práce, Wille, má za úkol tě chránit.“ „To jo, Horáci, ale … Ed byl vochotnej umřít, aby mě zachránil … Tohle pro mě udělal. Pro neznámýho kluka …“ „Nejseš pro něj neznámej, a je to jeho povinnost.“ „Vděčím mu za život … A jak se potom choval statečně. Kdyby tam nebyl, a nezarazil tu střelbu, kdoví, jak by to dopadlo. Jsem mu tak vděčnej,“ hovoří Hanson vzrušeným hlasem. „Wille, tak se už uklidni. Všechno bude dobrý, všechno se vyjasní. Netušil sem, že by k něčemu takovýmu mohlo dojít. Že by se vodvážil po tobě někdo střílet. Když mi to řekli … Hlavní je, že seš v pořádku.“ „A co Jack? Schytal to místo mě, postřelili ho. Je mi to líto, ta kulka určitě patřila mě, a dostal jí von …“ „Snad bude v pořádku. Je teď u místního doktora, aby se na to podíval. Wille, tím se teď netrap. Wille, už sem tady. Vodvedu si tě s sebou. Ubytujeme se v hotelu a …“ „Horáci, mám jít pryč?“ vykřikne kluk, „Co když tam někde venku …“ „Budu s tebou pořád já i Ed. A taky sou tady ty bráchové, Jacob a Jeff. Nehneme se vod tebe, slibuju.“ „Ale tam venku … tady sem v bezpečí … ale tam venku … Já vím, musím jít,“ povzdechne si kluk lítostivě, „Nemůžu zůstat u pana soudce. I když se tady cejtím v bezpečí. Sem pro něj přítěž. I tak je vod něj hezký, že mě tu nechal, dokud si nepřijel. Horáci, myslíš si, že mě vochráníte? Co když přijde Virgil s nějakejma lidma, a bude mě chtít zabít? Vochráníte mě?“ snaží se, aby jeho hlas zněl co nejvíc úzkostlivě. „Určitě. Vochráníme tě. Tak se vobleč a půjdeme.“ „Tak jo,“ vstává kluk, natahuje ruku po šatech. „Počkej, Wille,“ ozve se hlas od dveří.
„Pane soudce,“ předstírá úlek hoch, pak si jakoby uvědomí, že je nahý a zakryje si rozkrok, „Pane soudce, vomlouvám se, hned se voblíknu a vypadnu. Moc vám děkuju, že ste mě tady nechal, než přijel Horác … teda pan Greenwood,“ drmolí. „Wille, počkej. Můžeš tady ještě zůstat,“ říká Bradley mírným hlasem, „Řeknu ženě, přinese ti něco k jídlu.“ „Smím tady zůstat, pane soudce?“ rozzáří se oči Hansona, pak však sklopí hlavu, „Pane soudce, jste moc hodný, ale nechci vám dělat problémy. Rád bych tu zůstal, ale nechci, abyste měl vy problémy … Možná bude lepší, když půjdu. Když už je tu i Horác, a taky Ed, budu se přeci jen cítit bezpečněji,“ blábolí. „Wille, zůstaneš tady a hotovo. Minimálně do zítřka. Zítra si o všem promluvíme. Zůstaň v posteli, žena ti přinese něco k jídlu a pití. Pane Greenwoode, pokud si chcete promluvit, tak můžete. Zůstaňte ve městě, zítra pro vás pošlu a vše projednáme.“ „Pochopitelně, pane soudce. Vždyť tady mám Willa a u doktora toho zraněného. Budu čekat na váš vzkaz.“ Bradley už nic neřekne, otočí se a zavře za sebou dveře. „Ty zmetku. Už sem se bál, žes neviděl to gesto, a že něco blbýho plácneš,“ zašeptá Greenwood a sedne si vedle postele, do které jeho svěřenec zase vklouzl. „Pochopil sem to hned,“ změní se výraz kluka, „Horáci, seš moc nasranej? Kvůli tý střelbě?“ „Moc se nám to teď nehodí, když jednáme vo tom votevření dolu.“ „To chápu, proto se snažím minimalizovat škody,“ přikyvuje kluk, taky šeptá, i když nepředpokládá, že by měl soudce položené ucho na dveřích, „Snažím se vzbudit soucit.“ „To sem si všimnul. Co ste tam do prdele dělali? Museli ste to tak vyhrotit?“ „A co sme měli dělat? Nechat je, aby k tý vodě zahnali svoje stádo? To přece nešlo.“ „Jo, a tak je z toho jeden postřelenej a jeden nejspíš mrtvej,“ konstatuje suše hráč. „Horáci, kdybych se mohl znovu rozhodnout, tak nechám do těch krav znovu střílet,“ říká kluk sice šeptem, ale rozhodně, „Dost sem vo tom přemejšlel. Pokud to uhrajeme na sebeobranu, tak to bude navopak dobrý. Jen doufám, že ten Moran umře.“ „Chceš aby umřel?“ podívá se tázavě poručník. „Jo. A to nejen proto, že mě chtěl sejmout. Horáci, pokud nebudou velký problémy, tak to bude navopak dobrý. Každej pochopí, že to myslíme vážně. Budou mít respekt, a možná i strach. Každej si rozmyslí, než se vo něco podobnýho pokusí.“ „Takhle to vidíš?“ „Jo, takhle to vidím. Jen je potřeba přesvědčit šerifa a soudce, že sme byli v právu. Že jen bránili můj život. Některý možná můžou mít problémy skousnout, že sem nechal postřílet ty posraný krávy, ale každej musí uznat, že je rozdíl zastřelit nějakej ten dobytek, než chtít zabít čtrnáctiletýho kluka, kterej přišel vo celou rodinu, je sirotek.“ „Na tohle to teda hraješ?“ „Jo, a snad se mi to zatím daří. I s tou ženou soudce. Ta mě určitě lituje. Asi by nebyla ráda, kdyby její manžel toho chudáka kluka vosolil,“ vyloudí Hanson mírný úsměv. „Wille, je ti ale doufám jasný, že to tím nemusí skončit, i když dá soud za pravdu nám? Pokud ten chlap umře, a podle Eda umře, tak může někdo chtít pomstu. Třeba ten jeho syn. Nebo někdo další. Taky si můžou někoho najmout.“
„Vod toho je tady přece Ed a další, ne? Taky ještě můžeme někoho přijmout, ne? Pokud votevřeme ten důl, stejně někoho budeme potřebovat, ne?“ „Wille, prej ti hvízdla kulka kousek vod ucha. Nemáš strach?“ „Nebylo to právě nejpříjemnější. Ale nejsem zbabělec, Horáci. Toho tady jen hraju. Hraju vyplašenýho kluka, ale … Možná seš nasranej, že se to tak zvrtlo, ale nevidím jinou možnost, když chceme, aby nás tady brali vážně.“ Greenwood nic neřekne, jen pozoruje odhodlání svého svěřence. „No tak, do prdele, Horáci,“ šeptá vzrušeným hlasem hoch, „Tak mi už vynadej, ať to máme za sebou. Zkomplikoval sem to, tu tvoji snahu s tím dolem. To je mi jasný. Tak jestli mě chceš poslat do prdele, tak to udělej, ať je to za mnou.“ „To teď nebudeme řešit, a už vůbec ne v tomhle domě. Jen buď vopatrnej a zase to moc nepřežeň. Aby nepoznali, že to přehráváš.“ „Snažím se,“ přikývne chlapec. „Uvidíme se zejtra. Tak se tady vyhajej, na tohle bezpečným místě,“ ušklíbne se hráč, a bez dalšího odchází. Kluk si marně láme hlavu, co si o všem jeho společník myslí. Jak moc se zlobí, jak moc s jeho rozhodnutím střílet do stáda nesouhlasí. Možná ale jen čeká, jak celá kausa dopadne. Z přemítání ho vytrhne vstup paní domu, která mu osobně přináší na tácu jídlo a něco k pití. Tváří se mile, určitě jako žena a matka má větší soucit s ubohým sirotkem, to je poznat. Možná podvědomě pociťuje touhu ho ochraňovat, když je tak sám a zoufalý. William poděkuje, posadí se na lůžku, položí si tác na klín a zhluboka se napije mléka. Žízeň má vskutku ukrutnou. Pak se hltavě pustí do jídla, a po očku pozoruje její spokojený výraz. „Chutná, Wille?“ ptá se ona a moc hezky se usmívá. „Jo, paní Bradleyová,“ odpovídá on s plnou pusou, „Ani nevím, kdy jsem naposledy jedl.“ „Tak nespěchej, pořádně to rozkousej, ať se ti to lépe tráví. Nikdo tě nehoní, Wille.“ „Máte pravdu,“ pokývá on hlavou, polkne a poslední sousto zapije, „Paní Bradleyová, jsem vám moc vděčný. A taky se omlouvám, že vám přidělávám starosti. Vám i vašemu manželovi. Jste moc hodní, a já vám moc děkuji.“ „Wille, vždyť tě znám … ani nevím jak dlouho. Přece bych tě odsud nevyhnala. Jsem ráda, že jsi u nás, a že se tu cítíš dobře.“ „Moc dobře, paní Bradleyová, moc dobře. A to jídlo je opravdu dobré … Jen mě mrzí, že vám přidělávám starosti.“ „A já jsem ráda, že ti chutná, a taky, že už se zdáš být klidnější, než ráno, když jsi přijel.“ „Snažím se, paní Bradleyová, ale někde uvnitř … pořád to tam je. Najednou si na to vzpomenu, a cítím mrazení v zádech, i když je vedro, jak … prostě velké. Moc mě to mrzí, co se stalo. Bojím se o ty dva, co jsou postřelení. Modlil jsem se k Bohu, aby se oba uzdravili. Sice mě chtěl pan Moran zabít, ale i tak jsem se modlil, aby se uzdravil. Vím, co to je ztratit tátu, a kdyby chudák Virgil … Pořád to mám před sebou, jak tam klečí nad svým otcem a jak pláče … Paní Bradleyová, jsem z toho všeho tak smutnej …“ „Manžel mi řekl, co se tam stalo. Wille, možná jsi neměl nařídit, aby do toho stáda stříleli,“ ozve se v jejím hlase výčitka. „Neměl … Pořád si to přebírám, paní Bradleyová. Je sucho, vody je málo. Máme hodně kusů, a ty taky potřebujou vodu. Nechal jsem to rozšířit, ale kdoví, kdy zase bude
pršet. Oni byli zvyklí, že si tam chodili, jak chtěli, vůbec s vodou nešetřili. Mnohdy pak žíznila naše stáda, a já viděl, jak ta naše zvířata trpí. Tak jsem je chtěl donutit, aby s vodou šetřili. Se třema jsem se dohodnul, a nejsou problémy. Paní Bradleyová, já pana Morana prosil, aby tam svoje stádo nehnal. Varoval jsem ho,“ mluví kluk tesklivým hlasem, „Nechtěl jsem ho okrást. Řekl jsem mu, že si ty zastřelený kusy může odvést, a nikdo mu v tom nebude bránit. To stádo už otáčelo, když pan Moran zvedl pušku … pořád slyším, jak ta kulka prolétla kolem mojí hlavy. Takhle daleko,“ ukazuje vzdálenost mezi prsty. „Snažím se tě pochopit, Wille, ale stejně … přijde mi to …“ „Myslíte kruté, paní Bradleyová? Asi máte pravdu. Svět je krutý …,“ přejede si rukou po čele, „Paní Bradleyová, to ale přece nejde, aby jen tak někdo přišel a bral si vaše věci, ne? Tam venku, tam určitě mají někteří hlad. A taky přece nemůžou přijít do vašeho domu a sníst vám vaše zásoby. To by je přece každý označil za zloděje a odsoudil. Tak co je na tom jiného, když někdo bez mého dovolení přijde, a vypije vodu, co potřebuji pro sebe? Teda pro svoje stáda? Možná to vidím špatně, paní Bradleyová, ale já si myslím, že to přece nemůže, jen tak přijít. Jsou to přece moje pozemky, tu vodu jsem tam nachytal pro svoje stáda … Nebo se mýlím, paní Bradleyová? Nemám ještě tolik zkušeností, ale cítil jsem, že jsem v právu. Nechtěl jsem, aby se někomu něco stalo, chtěl jsem se domluvit, aby s tou vodou šetřili …“ „Wille, už o tom nebudeme mluvit. Věřím ti, žes nechtěl nikomu ublížit, a žes chtěl jednat podle práva. Jen to zašlo moc daleko …“ „Zlobíte se na mě …,“ povzdechne si kluk a sklopí hlavu. „Wille, copak bych se na tebe mohla zlobit,“ usměje se ona a pohladí ho po hlavě. „Jste moc hodná, paní Bradleyová. Jako maminka. Ta mě taky hladila …,“ zlomí se mu hlas, „Paní Bradleyová, mohu se na něco zeptat?“ „Jistě, Wille, jen se ptej.“ „Paní Bradleyová, pan Greenwood mi onehdá dával kázání, tedy rady. Říkal, že bych se měl vzdělávat. Co si myslíte, paní Bradleyová? Mám povinnosti na svém ranči, ale pan Greenwood říká, že bych se i tak měl vzdělávat. V oblasti práva, v oblasti účetnictví. Něco umím, ale asi toho není moc. Co si myslíte vy, paní Bradleyová?“ „Tu radu tvého poručníka považuji za velmi dobrou,“ říká ona, a je patrné, jak je pozitivně překvapena. „Skoro se bojím zeptat …“ „Zeptat na co, Wille?“ „Jste tak hodná, staráte se tady o mě. Já jen, chtěl jsem se zeptat, nevěděla byste o nějakém dobrém učiteli? Jako soukromém učiteli. Nemůžu opustit ranč a odjet někam na školu. Můžu dojíždět do města, nebo toho učitele pozvat na ranč. Tak mě napadlo, jestli někoho neznáte, koho byste mi mohla doporučit.“ „Takhle z hlavy nevím, Wille, ale můžu se poptat.“ „Nechci vás ještě víc obtěžovat. Když nevíte, tak na to zapomeňte.“ „To rozhodně ne. Wille, moc mě těší, že tak rozumně uvažuješ, a že ti tvůj poručník dává takové moudré rady. Promluvím s manželem, třeba bude on o někom vědět,“ řekne ona přesně to, co chce kluk slyšet. „Cítím se provinile, paní Bradleyová. Už podruhé vás dnes obtěžuji …“ „Wille, vůbec mě neobtěžuješ. Vždyť jsem byla přítelkyně tvojí matky, a tak ti ráda budu nápomocná. Je moc dobře, že máš chuť se učit.“ „Děkuji, paní Bradleyová.“
Povídají si o všem možném, dokud hoch nedojí. Pak ona vezme prázdný tác, a odejde. On se rozvalí na záda, hledí do stále temnějšího stropu a přemítá. Musí být velmi obezřetný, aby nikdy nevypadl ze své role. Také má pořád určité obavy, jak bude vyhodnocen ten jeho rozkaz postřílet ty nešťastné krávy. Ale snad budou shovívaví, když je mu pořád ještě jen čtrnáct.
PŘELÍČENÍ Bradley rozhodně nechce celou kausu protahovat, a tak se rozhodne uspořádat veřejné soudní přelíčení hned, jak mu šerif Oury dodá svoje závěry. Už ví, že pan Moran zemřel, a naopak druhý postřelený se snad zotavuje. Willa si na přání své manželky nechává stále v domě, a druhé straně to odůvodní tím, že má kluk strach o život. Také rodině Moranů připomene, že je Hansonovi pořád jen čtrnáct let a je hrozně vyplašený, a že dle všeho jejich zesnulý člen střílel na dítě s úmyslem ho zabít. Tak se nemohou divit, že teď má strach. Ale oni situaci nehrotí, nemají zájem soudce popudit. Kluk využívá svého dočasného azylu ke zpracování paní Bradlyové, a když ho pozvou na večeři, tak se velmi zajímá o právní záležitosti, čímž očividně potěší Josepha. Působí jako slušný chlapec, se zájmem o vzdělání, s dobrým vychováním. Který je skálopevně přesvědčený, že v té nešťastné kause jen hájil svoje práva. Ve městě se o incidentu pochopitelně živě diskutuje, a někteří dávají plně za pravdu klukovi, protože jen naplnil literu zákona. Další říkají, že všechno vyprovokoval, a teď se skrývá zbaběle u soudce, aby se mu nemohli pozůstalí po zabitém Theodorovi pomstít. Spíše však veřejné mínění straní Willovi, minimálně se jedná o ty, co něco vlastní. Ti považují právo chránit si svůj majetek za svaté. Zájem o přelíčení je velký, přeci jen jde o významného vlastníka, ke všemu byl v kause mrtvý, žalujícím i obžalovaným je čtrnáctiletý kluk. Na druhé straně je zde vdova, a také dva kluci, jednomu je šestnáct a druhému čtrnáct. Ti jsou u soudu přítomní, další jejich mladší sourozenci truchlí za otce doma. Pokud jde o proces, tak postrádá klasické prvky. V první řadě improvizované soudní síně sedí na opačných koncích dvě znesvářené strany, na jedné Hanson, jeho poručník, poraněný Jack Pulmann a střelec Bill Shephard, na druhé osmatřicetiletá paní Barbara Moranová a dva její nejstarší synové, Virgil a Jesse. Nikdo nemá žádného advokáta, není zde ani žalobce. Pouze soudce, který má pravomoc rozhodovat na tomto teritoriu, přidruženému ke Spojeným státům, jehož státem však není. A nejspíše dlouho ještě nebude. Soudce Joseph Bradley zahájí jednání, prostor k tomu zvolený praská ve švech. Je zde pochopitelně i šerif Oury se svými pomocníky, aby zabránil případnému konfliktu mezi znepřátelenými stranami či jejich přívrženci. „Tato kausa má jednu opravdu ojedinělou vlastnost,“ konstatuje Bradley po nezbytných úvodních formalitách, „Obě strany totiž vypovídají až do nejmenších detailů stejně. Popis událostí, při nichž došlo k postřelení pana Jacka Pulmanna a usmrcení pana Theodora Morana, se z obou stran shodují. Jediné, v čem se liší, je právní výklad daných událostí. Pan William Hanson se domnívá, že jen uplatňoval právo na svém pozemku, a následně byl terčem pokusu o vraždu, paní Barbara Moranová a její syn Virgil Moran, kteří vystupují jako pozůstalí po panu Theodoru Moranovi, se naopak domnívají, že mladistvý William Hanson, zastupovaný zde svým
poručníkem panem Horácem Greenwoodem, právo překročil, čímž zavdal příčinu k následnému incidentu. Vzhledem k tomu, že se výpovědi na události shodují, považuji za zbytečné žádat obě strany, aby zde svá slova opakovala. Proto pouze stručně shrnu, k čemu došlo.“ Následně Joseph opravdu velmi stručně popíše celou událost, a činí tak především s ohledem na veřejnost. Nezdá se, že by s jeho interpretací měla některá ze stran problém, a na vyzvání obě potvrdí, že s ní souhlasí. „Nyní tedy nezbývá, než abych ke všemu zaujal stanovisko a vynesl rozsudek. Než se tak ale stane, dávám oběma stranám možnost, aby se ještě k projednávanému případu vyjádřily,“ vyzve Bradley účastníky řízení, „Pane Greenwoode, máte zájem něco k tomu, co zde bylo vyřčeno, dodat?“ „Nikoli, ctihodný pane soudce,“ odvětí tázaný. „Já chci promluvit,“ ozve se Hanson, a tím zřetelně zaskočí jak soudce, tak svého poručníka. Oba na sebe pohlédnou, a jejich výraz je výmluvný. „Williame Hansone, zastupuje tě tady tvůj poručník, a ten se již vyjádřil,“ říká vcelku jemným hlasem Joseph. „Nesmím mluvit, protože je mi jen čtrnáct let?“ zeptá se hoch emotivně. „Ať se vyjádří. Nechte ho mluvit,“ ozve se pár hlasů ze sálu, třeba přelíčení, které dle všeho mělo skončit velmi záhy, dostane ještě grády. „Dobře, Williame Hansone, uděluji ti slovo,“ rozhodne se soudce umožnit vystoupení nezletilého, a přitom se na něj nedívá dvakrát vstřícně. Má již připravený rozsudek, a také se obává reakce druhé strany. „Děkuji vám za slovo, ctihodný pane soudce,“ vstane chlapec, udělá pár kroků, je bezvadně oblečen i ustrojen, i vlasy má upravené, „Je mi stále jen čtrnáct let, to je pravda,“ začíná tichým hlasem, pročež sál naprosto zmlkne, aby řeč slyšel, „Bohužel díky osudu jsem již v tomto věku vystavený tomu, že nesu spoluzodpovědnost za ranč. Nechci zde vyvolávat žádný soucit poukázáním na fakt, že jsem nedávno ztratil celou svou rodinu. Jen tím chci vysvětlit, proč se nyní já starám o ranč, i když mi je jen čtrnáct let. Ano, mám poručníka, kterému jsem velmi vděčný za jeho rady, ale ten nepochází z prostředí ranče. Díkybohu můj otec mě hodně naučil. Ale je mi jasné, že zkušenosti naučit nelze, ty lze pouze získat, s věkem, prožitými událostmi. Pan soudce velmi přesně popsal, k čemu došlo. Což jsme mu myslím usnadnili i my, kteří jsme u toho byli. Nikdo z nás se neuchýlil ke lži, aby snad sám sebe vykreslil v lepší barvě. Jen jsme po pravdě popsali, co se stalo. To je myslím naprosto jasné, a na tom se shodujeme. Bohužel už se asi neshodneme na tom, proč se to stalo, a kdo z nás byl či je více v právu. Uznávám, že je mi jen čtrnáct. Svůj věk připomínám proto, že i díky němu nejsem tak vzdělaný v právních záležitostech. Ale myslím si, že jednomu základnímu právu rozumím. Vlastně jde o dvě věci. Podle toho, co jsem pochopil, je naprosto nedotknutelný něčí život. A také je naprosto nedotknutelné právo na majetek. Když je toto právo ohroženo, tedy je ohrožen můj život, nebo je ohrožen můj majetek, mám právo ho bránit, a pokud je třeba, tak i se zbraní v ruce. Tak jsem to pochopil i ze slov mého otce. Ale i ze slov dalších starších a vzdělanějších osob. Já jsem přesvědčený, že bylo v mém případě ohroženo obojí. Nejprve můj majetek, a když jsem ho bránil, tak můj život. Je jen boží vůle, že zde dnes stojím. Stačilo, aby kulka letěla o pár palců níž a o pár palců stranou, a projednávala se zde dnes i moje smrt.
I když byl bezprostředně ohrožený můj život, tak jsem velmi smutný, jak vše nakonec dopadlo. Místo mě byl postřelený jiný muž, který pro mě pracuje, a na druhé straně zemřel jiný muž, který po mně střílel. Jak moc rád bych byl, kdyby k ničemu takovému nedošlo. Jsem přesvědčený, že jsem byl v právu, jednal po právu. Stejně ale cítím velký smutek a velkou lítost. Velice mě mrzí, že zemřel člověk, i když mě ohrožoval zbraní. Virgile, obracím se k tobě, jako nejstaršímu muži v rodině. Moc dobře vím, co to znamená ztratit náhle otce, a ty jsi jen o dva roky starší. Ty máš sice na rozdíl ode mě ještě oporu ve své matce a svých sourozencích, ale to jistě tvoji bolest nezmenšuje. Chápu, že musíš cítit zášť, protože považuješ moje rozhodnutí a můj příkaz za příčinu toho všeho. Bylo zvykem, a to nepopírám, že si naši sousedé přicházeli napojit svoje stáda na náš pozemek. Bohužel již v době života mého otce s tím byl problém. Stáda našich sousedů se zvětšovala, stejně jako naše. S tím rostla spotřeba vody. Již v minulých letech se tak stalo, že nakonec žíznila i naše zvířata. Vody prostě bylo málo. S otcem jsem o tom hovořil, i on uznával problém, ale neřešil ho. Když jsem získal krutou ranou osudu zodpovědnost za ranč, rozhodl jsem se tento problém řešit. Nabídl jsem svým sousedům dohodu, která jim umožňovala přístup k vodě, ovšem za cenu, kterou jsem za to chtěl. Mnozí mě za to odsuzují, říkají, že jsem krutý, bezcitný, vypočítavý. Vyděrač. Jenže já se domníval, a stále domnívám, že právě tím si každý rozmyslí, jestli bude s vodou plýtvat. Nevím, možná jsem se rozhodl špatně, ale já jsem přesvědčený o své pravdě. Jen jsem hájil svoje zájmy, jako majitele ranče. Nechtěl jsem, aby na konci léta trpěla moje zvířata. Je to špatné? Mnozí také říkají, že jsem jednal krutě, když jsem bránil přístupu stáda pana Morana k vodě. Když jsem vydal příkaz, aby byly čelní kusy zastřeleny, a tím stádo zastaveno či odkloněno od vody. Ale co jsem měl dělat? Pustit cizí dobytek k vodě, kterou potřebuji? A den nato další? Do doby, než nebude voda žádná? Tak co jsem měl udělat? Rozdat to, co potřebuji pro svůj dobytek? Virgile, jak bys asi reagoval ty, kdybych nařídil svým mužům, aby nahnali moje stáda na tvoje pozemky, a ty tam spotřebovaly vodu, kterou tam máš, ještě než dorazí sucha? Aby se pásla na tvých pozemcích, když je tady pořádných pastvin tak málo? Myslím si, že bys také nesouhlasil, abych využíval tvoje pozemky pro svoje stáda. Tak proč mají být moje pozemky výjimkou? Proč tam má mít někdo přístup bez mého souhlasu? Tomu nerozumím. Pokud má někdo žízeň, také přece nemůže vstoupit do cizího domu a tam ji uhasit. Kdyby to udělal, Barbara Moranová tak bude označen za zloděje. A nikdo nebude zpochybňovat majiteli domu právo se proti tomu brání. Tak v čem je rozdíl? Od mého narození mi otec vštěpoval úctu k půdě. Ta je pro mě stejně posvátná, jako je můj dům. Jsem přesvědčený, že mi zákony dávají právo si hájit svůj dům, stejně jako moje pozemky. Nakonec bych chtěl říci, že mě velmi mrzí, co se stalo. I když mi prolétla kulka kousek od hlavy, tak necítím k nikomu žádnou zášť. Kéž by to šlo vzít zpátky a nikdo
nebyl zraněn, nikdo nebyl usmrcený. Virgile, paní Moranová, Jesse, chci vám vyjádřit svou soustrast. Opravdu vím, jak hrozné je přijít o otce, a vím, jak moc těžce to nesete. Je mi to opravdu líto.“ Po jeho slovech se rozhostí v sále hrobové ticho, během kterého hoch důstojným krokem dojde ke svému místu a posadí se na něj. „Dobře to řek,“ ozve se z publika. „Má pravdu, nikdo nemá co dělat na cizích pozemcích,“ připojí se druhý hlas. „I tak neměl nechat na to stádo střílet,“ vyjádří další jiný názor. „Slyšeli jsme řeč Wiliiama Hansona. Teď se tedy ptám, jestli chce něco říci druhá strana,“ obrátí se Bradley směrem k vdově a dvěma truchlícím synům. „Já něco řeknu, pane soudce,“ povstane paní Moranová, „William Hansone, říkej si co chceš, ale pořád je můj muž mrtvej.“ „Tak neměl na toho kluka střílet,“ vykřikne někdo z davu, a ozve se souhlasné mručení. „Zdržte se jakýchkoli komentářů,“ houkne Joseph směrem do hlediště, „Ještě někdo se chce vyjádřit?“ „Ano, pane soudce,“ povstane Virgil, a je patrné, jak je rozrušený, „Taky ti něco řeknu, Wille. Dokud žil tvůj otec, všichni sme drželi spolu. Teď, když tam seš ty, tak se všechno změnilo. Porušils dohody, co roky platily. Zneužíváš toho, že máš jedinej přístup k vodě, když přijde sucho. Nejsi dobrej člověk, Wille. Vyprovokovals mýho otce, a pak ho jeden z tvejch chlapů zastřelil. Jeho krev je na tvejch rukách, Wille,“ dodá přerývaným hlasem, pak se posadí, ruce se mu klepou. „Obě strany se tedy vyjádřily, nyní vyslechněte rozsudek,“ zahájí konečnou fázi procesu Bradley, nejprve sdělí nutné formality o moci jemu svěřené, díky níž má právo rozhodovat, pak přejde k meritu věci, „Jak již bylo řečeno na začátku, v popisu té nešťastných události panuje shoda. Mně přísluší, abych rozhodl, kdo postupoval podle práva a kdo ho naopak porušil. Z výpovědí obou stran je jednoznačné, že stádo pana Morana, a s ním i doprovázející muži, vstoupili na pozemky William Hansona bez souhlasu jeho, respektive jeho poručníka. Je jednoznačné, že William Hanson před onou nešťastnou událostí upozornil na svůj nesouhlas a vyzval Theodora Morana, aby buď přistoupil na dohodu, anebo cizí pozemek i se svým stádem opustil. Je nepochybné, že William Hanson upozornil, že v případě dalšího postupu stáda ke zdroji vody tomu bude bránit tím, že nechá zastřelit kusy dobytka, které překročí jím stanovenou hranici. Je také nepochybné, že po překročení hranice sám jako první vystřelil. Je nepochybné, že bylo stříleno pouze na dobytek, a nikoli na jeho doprovod, což William Hanson dopředu deklaroval, a také dodržel. Je také nepochybné, že Theodor Moran následně vystřelil směrem k Williamovi Hansonovi několik ran. O tom, že byly vypáleny s úmyslem zabíjet svědčí skutečnost, že byl postřelen jeden ze zaměstnanců William Hansona a sám William Hanson unikl smrti jen šťastnou náhodou, když ho střela těšně minula. Je nepochybné, že zde přítomný Bill Shephard vystřelil na Theodora Morana až poté, co on zasáhl jiného zaměstnance Williama Hansona a ohrožoval i jeho. Vzhledem k těmto skutečnostem vynáším tento rozsudek. Theodor Moran je vinen pokusem o vraždu. Jelikož se však stal sám obětí přestřelky, ocitl se v moci soudu nejvyššího, tedy Boha, a proto proti němu nebude zde na zemi vedeno žádné řízení. Bill Shephard svým jednáním hájil život svůj a svého zaměstnavatele, proto je jeho jednání nutno považovat za přiměřenou sebeobranu a je zproštěn jakýchkoli obvinění.
Co se týká zákazu vstupu cizích stád na pozemky Williama Hansona. Jako majitel má nezpochybnitelné právo rozhodovat, komu umožní na svůj pozemek vstoupit a za jakých podmínek. Svou vůli může realizovat prostřednictvím svého poručníka, vzhledem ke své nezletilosti. A také společníka, nutno podotknout. Proto jeho nařízení ohledně přístupu k vodě je nutno brát jako legitimní a v normách zákona. Co se týká zastřelení dobytka. Ten se nacházel na cizím pozemku, proti jednoznačně vyjádřené vůli majitele těchto pozemků. I zde je nutné respektovat právo Williama Hansona na ochranu svého majetku. V tomto případě vody, která se na jeho pozemcích nachází. Vstupem dobytka ke zdroji vody by byl na svých právech krácen, a tak měl právo svůj majetek i tímto extrémním způsobem bránit. Williame Hansone, k tobě však musím něco říci. Znal jsem dobře tvého otce, který byl velmi dobrým člověkem. Postupoval jsi v mezích zákona, to zpochybnit nemohu. V tom ti musím dát za pravdu. Ale Williame Hansone, existují i jiné zákony, ty morální. Zde už nemohu být tak jednoznačný ve tvůj prospěch. Zrušil jsi dohody se svými sousedy, které uzavřel tvůj otec. Na to jsi sice měl podle zákona právo, ale já tu teď nemluvím o liteře zákona, ale mluvím o morálce. Oproti svým sousedům máš výhodu, že i v době sucha zůstává na tvých pozemcích voda. Je na tvojí dobré vůli, jestli ji sousedům odepřeš, nebo jim přístup umožníš, anebo jen za určitých podmínek. Williame Hansone, jsi velmi mladý, a tvůj poručník ti dává v těchto věcech na můj vkus až příliš volnou ruku. Mohu tak v některých tvých činech spatřovat mladickou nerozvážnost, nedostatek zkušeností a taktu. Neporušil jsi žádný zákon, naopak ve znění zákona jsi byl poškozený. Ale měl bys zvážit, zda striktní vyžadování naplnění litery zákona není v rozporu s dobrými mravy. Za jejich porušování tě nemůžu jako soudce potrestat, pouze může někdo zpochybnit tvoje lidské kvality. Tímto považuji celou záležitost za uzavřenou.“ „A to je jako všechno?“ vyskočí paní Moranová, „To mu jako všechno projde? Jen ho pokáráte? Uděláte mu kázání vo morálce? Dyť mu tím říkáte, že příště může těma svejma hrdlořezama nechat postřílet, koho bude chtít!“ přeskakuje ji hlas. „Žádné příště nebude!“ zní hlas Bradleye přísně, „Není možné porušovat práva na ochranu života a ochranu majetku. Podle zákona nemůžu rozhodnout jinak!“ „Takže ten parchant, ten usmrkanec, ten nás může všechny jen tak vydírat? Chytat si tam všechnu vodu a pak nás vydírat? A když se nedáme, tak nás ještě nechat zabíjet?“ ječí Barbara. „Zákon platí pro všechny,“ oponuje Joseph. „Tak co je to za zákony? Soudce, copak nevidíte, že nás tím zničíte? Ten darebák nás připravil vo živitele rodiny, a díky tomu vašemu rozsudku nás připraví postupně vo všechno. Buď naše stáda pochcípaj, nebo je von postřílí. Nebo mu je budeme muset dát sami, aby nás k tý vodě pustil. Co je tohle za spravedlnost?! To je bezpráví!“ „Paní Moranová, uklidněte se. To, co děláte, by se dalo považovat za pohrdání soudem.“ „Co je to za soud, když dá za pravdu vrahovi mého muže!“ „Paní Moranová. Varuji vás. Dopouštíte se urážky soudu. Musím vám připomenout, že váš muž vstoupil na cizí pozemek, a že váš muž chtěl toho chlapce zabít. Chtěl zastřelit čtrnáctiletého kluka, a to jen proto, že se mu nelíbilo jeho rozhodnutí. Které navíc bylo v souladu se zákonem!“ hájí svůj rozsudek Bradley, zatímco Hanson se usmívá dovnitř, navenek pochopitelně vystavuje zkormoucenou tvář. „Víte co, soudce?! Víte co mi můžete?!“
„Mami, dost!“ chytne Virgil svou matku, „Dyť nám dá ještě pokutu. Už takhle máme málo,“ varuje před následky, pak se otočí směrem k příčině všech jejich trablů, „Wille, není jen tahle spravedlnost. To si pamatuj!“ „Virgile, je mi to líto,“ odpovídá Hanson. „Drž hubu, ty skunku,“ houkne nejstarší z Moranů, „Ještě sme neskončili, Wille. Bůh vidí, co děláš, a jeho spravedlnost je nad touhle.“ „Virgile, navrhuji uzavřít příměří. Uzavřít dohodu. Teď seš hlavou rodiny ty.“ „Díky tobě, ty vrahu. Škoda, že táta nemířil líp,“ zařve na celý sál šestnáctiletý mladík, a ta slova musí slyšet každý. Tím zároveň přiznává, že jeho otec chtěl kluka zabít, a jeho potomek lituje, že se mu to nepodařilo. „Virgile, moje nabídka platí. Pokud se rozhodneš jinak, později, až se tvůj smutek zmírní, rád tě na svém ranči uvidím,“ nabízí William vstřícnou tvář pro veřejnost. „Pokud bych tam přijel, tak jen, abych tě zabil,“ zařve vytočený Moran, a Hanson jen pokrčí rameny. Dostal truchlícího syna tam, kde ho chtěl mít. Veřejně vykřičel, že ho jeho otec chtěl zastřelit, a on lituje, že minul. Teď přidal i výhrůžku, že uvažuje o pomstě, o vraždě. Na další slova už nedojde, neboť si Virgil uvědomí, že přestřelil, a navíc do hry vstoupí šerif Oury. Ten oba mladíky oddělí. William odchází v doprovodu svého poručníka a ochránců, zpovzdálí je sleduje Morrow. „Wille,“ zastaví malý konvoj hlas paní soudcové která celý poměrně krátký proces sledovala. „Paní Bradleyová,“ objeví se ve tváři kluka výraz radosti, udělá pár kroků směrem k ním, „Paní Bradleyová, slyšela jste Virgila. Chce mě nechat zabít,“ stěžuje si. „Slyšela, Wille, ale mluví z něho smutek,“ odpovídá ona, „Wille, až zase přijedeš do města, tak se musíš zastavit. Moc ráda tě uvidím. Teď asi odjedeš na svůj ranč,“ podívá se tázavě. „Ano, paní Bradleyová. Raději odjedu hned zítra ráno, i kvůli své bezpečnosti. Moc vám ale za všechno děkuji. Také za pozvání. Zastavím se, slibuji.“ „To budu ráda. Pane Greenwoode,“ obrátí se ona na poručníka, „moc mě potěšila vaše rada Willovi, ohledně jeho vzdělávání. Už jsem se začala ptát, určitě mu s přítelkyněmi či jejich muži někoho vhodného najdeme. Pozvání pochopitelně platí i pro vás, pane Greenwoode. Až budete zase ve městě.“ „Děkuji vám, paní Bradleyová,“ smekne klobouk Horác, „Také vám děkuji za Willa, jak vzorně jste se o něj starala. Pokud jde o jeho výchovu,“ předstírá zamyšlení, „Pokud bych na ní mohl spolupracovat s vámi či vašimi přítelkyněmi, byl bych velmi rád. Považuji Willa za schopného mladého muže, který se však potřebuje ještě mnohé naučit.“ „Velmi ráda v tom budu nápomocná,“ vrhne Loren soucitný a snad až láskyplný pohled na kluka, jehož osud jí dojímá. Zlobí jí představa, že ho chtěl dospělý muž zastřelit, a má obavu, aby mu neublížil jeho pomstychtivý syn. Snad ho na ranči dokáží ochránit. Hanson a jeho suita kráčí k hotelu a zároveň nevěstinci, kde jsou ubytovaní, přičemž Morrow velmi pozorně sleduje rodinu Moranů a pár jejich přívrženců. Ti k nim vrhají výmluvné pohledy, ale mají dost rozumu, aby nevyvolali nyní na veřejnosti konflikt, zvláště když Virgil vykřičel svou nenávist a svou výhrůžku. „Horáci, vem ho nahoru, já se s lidma postarám vo zbytek,“ řekne Morrow, když dorazí před místo svého ubytování.
„Ede, myslíš si, že přijde a pokusí se mě zabít?“ zeptá se kluk, ale v jeho hlase není strach, spíše odhodlání to v takovém případě s Virgilem a jeho pomocníky skoncovat. Kdyby ho napadl, tak po dnešku nikdo nebude pochybovat, že museli střílet v sebeobraně. „Nejspíš ne. Ale člověk nikdy neví. Nepřídou, pokud budou střízlivý. Ale můžou večer chlastat, pak jim to dodá kuráž a zatemní rozum. Pak nějakej magor může udělat kravinu.“ „Pokud by přišli, budeme připravený, ne?“ „Wille …,“ podívá se strážce, pak zavrtí hlavou. „Půjdu s ním nahoru,“ vloží se do debaty Greenwood, „Máš tady Billa a Jacka, a taky ty dva bráchy. Ty asi sou na hovno, ale můžou hlídat a dávat pozor. My si zatím promluvíme,“ stočí pohled na svého mladistvého společníka. „Horáci, rád bych byl u toho. Abych věděl, co mě čeká,“ projeví svoji vůli Morrow. „Dobře. Tak to vyřídíme hned,“ souhlasí poručník, a následně trojice zamíří do pronajatého pokoje. Tam se muži postaví proti chlapci. „Wille, vo co ti de?“ zeptá se přímo osobní strážce. „Možná ti nerozumím,“ dělá hoch nechápavého, ač tuší, že se na něj muži zlobí. Jen nechápe proč, když všechno dopadlo dobře. „Wille, proč si je u toho soudu provokoval? Proč si to ještě víc rozdmýchal?“ zeptá se přímo Morrow. „Rozdmýchal?“ zavrtí nesouhlasně hlavou kluk, „Ty mě nenáviděli už předtím. Jen sem je přiměl, aby to vykřičeli do světa. Každej to tam slyšel. Co Virgil říkal. Jak mi vyhrožoval.“ „A v čem nám to jako pomůže, když budou ještě víc nasraný?“ „V čem? No přece nikdo nemůže zpochybnit, pokud k něčemu dojde, tak že sme se bránili, ne?“ dívá se Hanson nechápavě. „Co bys chtěl? Aby sem přišel pro tebe Virgil? A já ho zabil? Nebo i ten druhej, ten Jesse? Aby byli taky mrtví, jako jejich fotr? To bys chtěl?“ dívá se strážce přísně. „To nevím, ale kdyby k tomu došlo …“ „Kdyby sem ty nešťastný kluci přišli, do prdele, a my je museli vodprásknout, aby nevodpráskli voni nás, víš, co by to vyvolalo? Wille, myslím, že ti to tentokrát tolik nemyslelo,“ vyjádří svůj názor Morrow. „Vůbec bylo zbytečný u toho soudu žvanit,“ mračí se i Greenwood. „Žvanit? To bylo jako žvanění?“ „Jo, akorát vyvolalo jejich větší nenávist. Voni to brali tak, že se jim vysmíváš.“ „Vysmívám? Dyť jsem řeknul, jak je mi to líto.“ „No právě. Někdy je lepší držet hubu.“ „Většina, co tam byla, mi dávala za pravdu,“ nesouhlasí hoch, ale poněkud nesměle. „Wille, ještě ta řeč … Ale to potom, to už bylo zbytečný,“ sděluje svůj názor osobní ochránce. „Cejtíš se jako vítěz, co?“ podívá se hráč přísně na svého společníka, „Jednou sem ti říkal, že muži mluví, jen když je to potřeba. Soudce by vynesl rozsudek stejnej, i bez toho tvýho řečnění. Možná by si navopak vodpustil ty kecy vo morálce. No a ty druhý … Akorát sou teď víc nasraný. To bylo zbytečný.“ „Takže všechno, co sem udělal, bylo podle tebe špatně, jo?“ zvedne kluk bojovně hlavu.
„Všechno ne. Zachoval ses tvrdě, tam u tý vody, a dal tím všem jasnej vzkaz. Dobře si to navlíknul se soudem, ačkoli si nejsem jistej, jestli ti na to skočil stejně, jako ta jeho přiblblá ženuška. Podle těch jeho keců na konci tak úplně ne. Jen nemohl rozhodnout jinak, to bylo jasný. Měls to tak nechat, a vodpustit si ty kecy na konci. Užíval sis pozornosti veřejnosti? Vo to ti šlo?“ „Ne. Jen sem chtěl, aby to pochopili.“ „To jako po tý tvý řeči to víc chápou, jo?“ zavrtí hlavou Greenwood. „To nevím. Ale zajistil sem nám pozvání k soudci. Vykreslil sem tě v těch nejlepších barvách. Ta jeho ženuška, jak jí říkáš, ta to roznese po přítelkyních. Že se vo mě dobře staráš, že ti záleží na mojím vzdělání. Budou mi hledat učitele. Možná mě začnou zvát k sobě. A tebe jako mýho poručníka se mnou. Tohle si přece chtěl, ne? Tak co dělám špatně?“ tváří se chlapec dotčeně. „Tohle zrovna bylo dobře. Taky si dobře hrál toho vyplašenýho a zkrouhnutýho kluka, z toho, co se stalo. Ale ta řeč? Mně přišla zbytečná, arogantní. Poučovat tam lidi, vo tom, co je právo a co ne. Myslíš, že to chtěj slyšet, vod nějakýho čtrnáctiletýho přemoudřelýho fracka? Měls tam jen sedět, dělat ten svůj lítostivej ksich a nechat to bejt. Jenže ty se rád posloucháš a … Teď už je to jedno. Jen sis to pokazil, to dobrý, cos pro tu věc vodved,“ káže poručník. „Ede, ty si to myslíš taky? Taky seš na mě nasranej?“ otočí kluk hlavu na druhého z mužů. „Tak ta řeč … Ta mi nepřišla tak špatná. Ale ten závěr, kdys ho úmyslně vytočil. Akorát to komplikuješ, a já se budu modlit, aby někomu z těch kluků nepřeskočilo. Nebo někomu z jejich lidí, co tady maj s sebou. Snad budou mít rozum, a nic nevyvolaj.“ „Myslel sem to dobře …,“ znejistí Hanson. „Vo tom nepochybuju, Wille. Ale myslím si, že by ses v tomhle měl radit s Horácem. Von se v tomhle vyzná. Navíc podle mýho našim věcem by další rozruch neprospěl.“ „Našim věcem …“ „Však víš. Wille, ukázals jim, že seš tvrdej. Že si svoje práva budeš hájit. Máš pravdu v jednom, teď si každej rozmyslí, než by k nám přihnal svoje stádo. Tak proč to dál hrotit? Wille, slíbil sem ti, že tě budu chránit. Ale to znamená, že mě někdy musíš poslechnout. Například si neměl tam k tý vodě vůbec jezdit. Já bych je tam taky nepustil. Takhle tě málem sejmul, a kdyby se napoprvé trefil, neudělal bych s tím už nic. Teď si je dle mýho zbytečně provokoval, takže můžeme mít další problém. Tohle mi vadí, Wille, pokud se ptáš.“ „Myslel sem to dobře … Myslíte, že sem to posral moc?“ objeví se ve tváři kluka nešťastný výraz, očekával pochvaly, za dobře zvládnutou práci, přitom mu tady myjí hlavu. Ale musí uznat, že jejich argumenty mají hlavu a patu. „Tohle já nevím, Wille,“ pokrčí rameny Morrow, „Já jen vím, že dneska spát moc nebudu. Nejlepší by bylo vodjet ještě na noc, ale zase bejt v noci ve votevřený krajině … Ty ale nevystrkuj hlavu z místnosti a ať tě ani nenapadne chodit k voknu.“ „Chodit k voknu?“ podívá se tím směrem chlapec. „Jo. Někdo s puškou by mohl vylízt na střechu, na protější dům, a zkusit tě sejmout.“ „Chceš mě strašit?“ zarazí se Hanson. „Strašit? Jen říkám, co by někoho mohlo napadnout. Wille, když za tebou zůstávaj mrtvý, a je jedno, že podle soudu seš v právu, musíš s tímhle počítat. Nikdy nedokážeš zabít všechny, vždycky je někdo, kdo má chuť se pomstít. Většinou to
neudělá, protože má strach ze dvou věcí. Za prvý, že přitom zařve sám, a za druhý, že za to dostane voprátku. Jenže když je moc nasranej, přestane vo vobojím přemejšlet, zvlášť, když se vožere. Pak mu vobojí přestane bejt jedno, jen tě chce vidět mrtvýho.“ „Ede, myslíš, že Virgil …“ „Nevím, Wille. Zdál se mi rozumnej. Ale je zbytečný ho dál dráždit. Dyť sme jeho fotra vodpráskli, ty mu likviduješ jeho ranč, tím s tou vodou. Jednoznačně prohrál ten soud. Tak proč ho ještě provokovat? To bylo dle mýho zbytečný,“ shrne své výhrady strážce. „Tak se vomlouvám, jestli sem ti to zkomplikoval,“ kaje se kluk. „Teď už je to jedno. Teď už s tím nic neuděláme. Spíš pro příště.“ „Taky se moc zlobíš, Horáci?“ „Radost z toho nemám,“ odvětí tázaný, „S tím, co říkal Ed, tak s tím souhlasím. Wille, chceš bejt jedním z nás. Ale to představuje, že dokážeš dělat to, co je nutný. A nedělat to, co je zbytečný. Připravujeme ten důl, a nepotřebujeme teď takovej rozruch. Dobře, s tou vodou to asi jinak nešlo, jinak by to pořád zkoušeli. Teď dostali lekci. Ale další střílečku nepotřebujeme. Navíc je vždycky lepší se jí vyhnout. Nerad bych posílal nějaký chlapy, aby toho Virgila vodpráskli.“ „To jako, že …“ „Kdyby byl hrozba, pak je lepší ho předejít. Ale to zase vzbudí mnoho votázek, i když nezjistěj, kdo to byl. Nejsou idioti, nikdo, a daj si to do souvislostí. To my nepotřebujeme. Nejen kvůli tomu dolu, ale i kvůli tomu druhýmu. Čekám příjezd Paula v dohledný době. Rozruch kolem nás je špatně.“ „Takže co mám dělat?“ je už hodně nejistý Hanson. „Co máš dělat? Pokud někde uvidíš někoho z těch Moranů, tak přejdeš na druhou stranu ulice. Pokud by po tobě něco pořvávali, tak budeš dělat, že to neslyšíš. Navopak začas navštívíme paní Bradleyovou, a budeme se zajímat vo ty učitele. Pokud budeš někam vyjíždět, vždycky poslechneš tady Eda, a nebudeš zbytečně riskovat. Zabít tě může kulka, i když ji vystřelí pitomec, a někdy i náhodou, i když střílet vůbec neumí. Vo tom, co budeš dělat, se budeš radit se mnou, a pokud budeš někam jezdit, tak s Edem. Není to snad těžký pochopit.“ „Ne, není,“ procedí Hanson mezi sevřenými rty.
PODIVNÉ ROZHOVORY Tu noc se v Tucsonu nic nestane, a tak se kluk se svou suitou vrátí bez problémů na svůj ranč. Tam se setkává s různými reakcemi, někteří v něm málem vidí hrdinu, co se nebál postavit vetřelcům, jiní ho viní ze smrti pana Morana, kterého znali, a jehož manželku a děti litují. V nezletilém majiteli ranče pak vidí arogantního spratka, který za svými cíly neváhá jít přes mrtvoly. A to bohužel doslovně. Nikdo si však nedovolí nic říci, možná mají strach, že by se jim mohl pomstít a oni přijít o práci. K těm, co hocha obdivují, patří Sára a její dva bratři. Jacob sice roní slzy za svého koníčka, to však poleví, když mu dá William právo si ze stáda vybrat toho, na kterého si ukáže. Jeff na svého mladšího kámoše hledí s nekritickým obdivem, líbilo se mu, jak nebojácně vystupoval u soudu. A tak mu maže med kolem úst a pochopitelně je za to zahrnován přízní mladičkého šéfa.
Po pár dnech se Hanson dostane do delšího rozhovoru se Sárou, která na něj vrhá zamilované pohledy. Potom, jak ho vylíčili její bratři, ho považuje za hrdinu. Idealizuje si ho o to víc, oč více je zaslepena svou láskou. O ní již nepochybuje, prostě chlapce zbožňuje. Sáře již bylo začátkem července šestnáct, on jí při té příležitosti uspořádal oslavu, bohužel jemu je stále ještě jen čtrnáct, což je trochu problém. Ovšem bratři se před ní podřekli, a tak ví, co prováděli v Tucsonu. Zprvu ji to hrozně ranilo, když si představila svého miláčka v posteli s děvkou, pak si ale začala říkat, že to mladí muži tak dělají, aby si vyzkoušeli, že jsou v pořádku. Také aby se zbavili panictví. Přesvědčuje sama sebe, že vlastně o nic nejde. Přitom ji ovšem přijde nespravedlivé, že to kluci mají tak jednoduché, a dívky tak složité. Těžko si může některá jen tak odskočit a nechat se připravit o panenství hezounem, co se živí prostitucí. Co ji ale na Willovi vadí, je jeho zdrženlivost. Dokonce dřív už různé důvěrnosti zkoušeli, líbali se, osahávali se, mazlili. Samozřejmě tajně. Jenže v poslední době si on drží odstup, a ona tím trpí. Bojí se, že se možná její zbožňovaný domnívá, že pro něj není dost dobrá. Nebo se bojí jejích rodičů, kteří se na něj už zase dívají hůř, potom, co umřel pan Moran. Ale za to přece Will nemůže, vždyť ho ten hrozný chlap chtěl zastřelit. Ta představa ji málem zastavila dech, jaké štěstí, že toho Morana odpráskli dřív, než jejímu milovanému stihl ublížit. Procházejí se tohle odpoledne na dvoře, pak si sednou do stínu za domem, a jen tak tlachají. O všem možném, ale o ničem důležitém. Z jejího pohledu. On vypráví o tom, že se chce začít vzdělávat, vypráví, jak o svém předsevzetí hovořil s paní Bradleyovou a jejím manželem. Ona žvatlá o pěstování květin a zeleniny, a jak se zdokonaluje ve vaření. Prostě příšerný rozhovor. „Wille, můžu se tě na něco zeptat rovnou? Vždycky sme se přece bavili otevřeně, ne?“ rozhodne se ona patovou situací rozetnout. „Jistě, Sáro. Udělal sem něco špatně?“ zarazí se on. „Ne, ne,“ vyhrkne ona, ačkoli by mu nejradši rovnou řekla, že špatně je právě to, že se nic udělat nesnaží. „Tak vo co de? Sáro, tak mluv. Jestli ti nějak můžu pomoc, rád to udělám.“ „Nejde vo žádnou pomoc,“ začíná být ona nešťastná, je on tak nechápavý, nebo to na ni hraje, ptá se sama sebe, „Wille, ještě než si vodjel na ten východ …,“ zarazí se, tohle říkat neměla, uvědomí si a sklopí hlavu, „Prostě dřív se mi zdálo, že si víc rozumíme.“ „Víc rozumíme?“ „Však víš, ne? Dokonce jsme se líbali, tys říkal … a tak …“ „Na to si moc dobře pamatuju,“ odpovídá on, a snaží se pochopit, oč se dnes ona snaží. „Ale v poslední době … zdá se mi, že … říkals, že se ti líbím, tehdy.“ „Seš moc hezká, a dobře to víš.“ „Wille, ty mi to neusnadňuješ,“ povzdechne si ona, „Nebo snad tvůj vodstup je kvůli něčemu jinýmu?“ podívá se pátravě. „Jak kvůli něčemu jinýmu …“ „Prostě ty teď seš tady pán, důležitá vosoba, a já jen dcera tvojí hospodyně.“ „Sáro, přece víš, že tě mám pořád rád. Jenže situace se změnila.“ „Tak přece,“ hlesne ona zklamaně. „Ne, ne, ne tak, jak si asi myslíš. Změnila se tím, že mě tvoji rodiče nemaj rádi. Možná mě dokonce nenáviděj, a teď ještě víc, když umřel pan Moran. Tvoji bráchové
sice říkaj, že se to srovná, ale na můj vkus to trvá už moc dlouho. Dokonce bych řekl, že se to nelepší, navopak zhoršuje.“ „Takže se na mě zlobíš kvůli rodičům?“ „Na tebe? Jak bych se na tebe mohl zlobit? To spíš se budou zlobit tvoji rodiče, na tebe, že se se mnou vybavuješ.“ „Wille, dřív si mi dal vobčas pusu, vobjal mě … když se nikdo nedíval … Ale v poslední době … Je to tím, co děláte v tom Tucsonu?“ „V Tucsonu? Co tím myslíš?“ hraje si on na nechápavého. „Však se Jacob a Jeff pochlubili,“ zní její slova naštvaně. „Tak voni žvanili … No já jim dám,“ zahrozí on prstem. „Nezlob se na ně, vždyť voni tě maj rádi.“ „Ale já se nezlobím. Taky jste jediný tři, který se tady se mnou normálně bavěj. Jinak ty další,“ mávne on rukou, „Kdyby se aspoň uměli líp přetvařovat. Ale ty jejich pohledy, ty jejich výrazy, ty už výmluvnější bejt nemůžou.“ „Wille, tak mi řekni, stojíš ještě vlastně vo mě? Nebo už ne, když si tam v Tucsonu …“ „Sáro, jak tohle vůbec můžeš srovnávat?“ objeví se v jeho tváři údiv, „Ty seš přece počestná dívka, z dobrý rodiny. Ty tam … však víš, co sou zač. Tohle vůbec nemůžeš srovnávat. K těm my muži nic necítíme, tam de vo něco jinýho,“ říká světácky. „Vo něco jinýho. Ale tak ti to vyhovuje, ne?“ „Tak vyhovuje … Prostě je to příjemný, vobčas si ulevit … Ale Sáro,“ zarazí se on, „Vo čem se to hrome bavíme? Myslíš si, že je tohle dobrý téma, na rozhovor mezi náma?“ „Pokud mi to přinese vodpověď,“ pokrčí ona rameny, „Wille, buď seš naprosto nechápavej, nebo to děláš, abys mi nemusel vodpovědět,“ podívá se nešťastně, „Dřív se mi zdálo, že ke mně něco cejtíš … Wille, tak ti to řeknu rovnou. Mám tě ráda, moc ráda, a chci vědět, jak na tom sem. Jestli my dva … anebo jen kamarádi …“ „My dva … to jako … my dva …,“ zakoktá se on, „Myslíš jako muž a žena?“ vyvalí oči, nevypadá dvakrát duchaplně. „Mně už je šestnáct, a tobě už bude patnáct. Navíc si to v Tucsonu rozdáváš s těma ženskejma.“ „Sáro, to jako, že ty a já … Ale Sáro, to přece nejde …“ „Nejde. No tak to konečně z tebe vypadlo, jak to je,“ řekne ona nakvašeně, „Takže je to tak, jak sem říkala. Nejsem pro tebe dost dobrá.“ „Sáro, to vůbec ne. Ale ty a já … jako muž a žena … Co by řekli tvoji rodiče? A co tvoji bratři? Dyť mi ještě ani nebylo patnáct, nejsem ještě dost starej na ženění. Nebo snad jo?“ vypadá on, jako by byl zcela mimo. Skoro zděšený, jaký rozhovor vedou. „Kdo tady mluví vo svatbě? Ne, že by se mi ta představa nelíbila,“ zasměje se ona křečovitě, „Ale nemíním tě uhánět do chomoutu.“ „Sáro, jsem z toho zmatenej,“ přizná se on na rovinu, „Samozřejmě, že sem vo tom přemejšlej, jako ty a já, dokonce na to myslel, když …,“ zarazí se, tohle asi taky není vhodné vykládat, jak se ukájel tajně pod duchnou, a co si přitom představoval, „Přece bych to nemohl udělat, tvejm rodičům a tvejm bratrům.“ „Tak na nich ti záleží víc než na mně?“ zatváří se ona otráveně. „Sáro, tak to není. I kvůli tobě, tvojí pověsti …,“ je on šokovaný tímto rozhovorem, „Sáro, nezdá se ti, že je něco špatně? Normálně přece spíš kluci … dělaj všechno proto, aby … aby … prostě aby s nějakou dívkou … však víš.“ „Chceš mi snad naznačit, že ti přijdu jako nějaká ta, co si ji v Tucsonu kupuješ?“
„Sáro, s Cathy bych si tě nedovolil nikdy srovnávat …“ „Tak vona má jméno, jo?“ chytí se ona, „Tak možná je to víc …“ „Sáro, ta Cathy, ta je mnohem, mnohem starší, a také ty seš mnohem hezčí. A hlavně, ty seš počestná dívka. Tvejch rodičů si vážím, i když voni mě nemaj teď rádi. A s tvejma bratrama sme kámoši. Tak to je.“ „Nemuseli by to vědět,“ hlesne ona, tváří se hrozně zklamaně. „Sáro, je mi to líto … jak to chápeš,“ neví on, co má říct, pak se rozhodne pro otevřenost, „Sáro, když to teda chceš slyšet. Vždycky sem toužil bejt s tebou, dělat to, co dělaj muži se ženama. Snil sem vo tom. A někdy vo tom i sním. Jenže je mi jasný, že si to nemůžu dovolit. Kvůli tobě, kvůli tvejm rodičů, ale i kvůli Jacobovi a Jeffovi. Tohle by mi nikdy nevodpustili. A nakonec ani ty ne.“ „Takže mě máš aspoň trochu rád?“ podívá se ona zpytavě. „Mám tě rád, Sáro. Záleží mi na tobě. Právě proto se chovám tak, jak se chovám. Kdyby mi na tobě nezáleželo, tak bych se tě snažil svíst, dostat tě do svojí postele, užít si. Právě to, že to nedělám, ti dává vodpověď.“ „Tak jen v tomhle je problém?“ „Jen? Zdá se mi nepřekonatelnej,“ řekne on rozhodně, „Sáro, dovedl bych si představit, časem, že bych mohl přijít za tvejma rodičema, a požádat je vo tvoji ruku. Ale uznej, když mi je ještě čtrnáct, asi by to vypadalo blbě. Nebo ne?“ „To by se asi divili,“ zasměje se ona při té představě. Docela ráda by viděla jejich obličeje, kdyby se tak stalo. „Tak sama vidíš.“ „Dobrá, tak už vo tom nebudeme mluvit,“ uzavře ona tohle téma, a on je docela rád. Ačkoli představa, jak s ní souloží, je určitě příjemná. Ovšem už takto má víc než dost problémů, a Jacob s Jeffem jsou jeho jediní kamarádi. Kdyby jejich sestru připravil o panenství, a tím taky o dobrou pověst, museli by mu rozbít hubu, a to po právu. Během dalších dvou dnů se Sárou znovu hovoří, ale zase už jen o obyčejných věcech. Sice jsou jejich pohledy občas smyslné, nicméně u nich zůstává. Po těch dvou dnech si vymůže vyjížďku, v doprovodu Eda a obou bratrů Toddů, nemůže se přece pořád skrývat na ranči. Navíc nepředpokládá, že by na něj někde číhal vrah. Sice občas má nepříjemný pocit, když se některý keř zdánlivě nepřirozeně pohne, co kdyby tam číhal mstitel či nájemný zabiják, ale snaží se obavy vytěsnit ze své hlavy. „Wille, myslíš, že si můžeme promluvit?“ zeptá se Jacob, když chvíli odpočívají, v sedě, zatímco Morrow s puškou v ruce ve stoje pozoruje okolí. „Proč ne? Děje se něco?“ „No asi jo,“ je nervózní starší ze sourozenců, a vlastně i ten mladší. „Kluci, co se děje? Něco vám nevoní?“ „Ne, to spíš … je to trochu divný, vo tom mluvit. Ale co se dá dělat. Asi musíme. Tejká se to Sáry,“ lezou slova z Jacoba jako z chlupaté deky. „Sáry … Co je se Sárou?“ zarazí se Hanson. „Wille, Sára nám řekla. Vo tom rozhovoru, Předevčírem. Vo vás dvou.“ „Jacobe, ale já si nic nedovolil. Jasně sem jí řekl, že je to vaše sestra, a tak je pro mě nedotknutelná. Vážně Jacobe, chovám se k ní s úctou, zdrženlivě …,“ dušuje se kluk. „Ale líbí se ti, Wille, nebo ne?“ „Nejen líbí, mám Sáru rád. Ale to voba dobře víte. Ale vážně, nemusíte mít strach. Nikdy bych neudělal nic, co by jí ublížilo. Nebo vám. Sme přece kámoši, ne?“
„Ty seš tady pán, majitel, my jen … vážíme si toho, jak se k nám chováš,“ řekne rychle starší z bratrů, „Já jen, že naše postavení je rozdílný, a my to víme.“ „Beru vás jako kámoše …“ „Jsme moc rádi, jak se k nám chováš. Moc si toho vážíme. Ale je tu ten problém s tou sestrou, se Sárou,“ poškrábe se za uchem straší z Toddů. „Jacobe, dyť sem ti přece říkal … Dám ti klidně svoje slovo. Bavím se s ní, to jo, ale ve vší počestnosti.“ „No právě, Wille, a v tom je ten problém.“ „Jacobe, teď nechápu …“ „Wille, vona tě moc miluje. Hrozně se trápí. Ty si můžeš vobčas zaskočit, tam, do Tucsonu. Ale vona … Wille, je to vážně divný, co teď říkám. Ale vona tak nalíhala.“ „Nalíhala … jak nalíhala …“ „Říkala, že bys s ní rád chodil, jako to s ní dělal … a vona s tebou. Ale neuděláte to, kvůli nám dvěma. Že sme tvoji kámoši, a to se prej nedělá. Tak po nás chtěla … prostě chtěla …“ „Jacobe, tak se vymáčkni, do prdele.“ „Chtěla po nás, abysme ti řekli, že by nám to jako nevadilo,“ vysouká ze sebe starší ze sourozenců a ten mladší přikyvuje, a tváří se přitom stejně připitoměle. „Nevadilo jako co?“ vyvalí oči Hanson. „No jako to … kdyby ty a Sára … prostě jako to, co sme dělali v tom Tucsonu,“ říká s rozpaky Jacob. „No to se poseru,“ vypadne z kluka. „Wille, vona není žádná taková … to si nesmíš myslet … prostě tě moc miluje, a strašně moc by chtěla bejt s tebou … ne jako tvoje kamarádka, ale … prostě jako muž a žena. Ale Wille, jestli ti to přijde blbý, tak na to zapomeň.“ „Vám by to vážně nevadilo?“ nevěří Hanson svým uším. „Wille, máme Sáru moc rádi, a vona se moc trápí, kvůli tomu často brečí. Tak sme si mysleli … kdyby vobčas byla s tebou, teda nějak tajně, aby se to nikdo další nedomáknul, no tak by asi byla šťastná. Nebo si to nemyslíš?“ „No to se poseru,“ nezmůže se kluk na víc. „Wille, ale nedíváš se proto na ni špatně, že ne?“ ptá se starší z bratrů s těžko skrývanými obavami, nechce, aby jejich kámoš považoval jejich sestru za couru, co dá každému. „Ne, ne … vůbec ne … Jen mě to zaskočilo.“ „Wille, tak už se vo tom nebudeme bavit, jo? Promysli si to. My ti jen řekli, že nám to vadit nebude, a to další, to už si musíte vyříkat se Sárou,“ oddechne si Jacob, že už má tento podivný a nepříjemný rozhovor za sebou. Jenže když ona je tak neodbytná … Hanson má při návratu na ranč o čem přemýšlet. A určitě by přemýšlel i po večeři, kdyby se na nádvoří neobjevil James Woodroof a Paul Wilson. Dorazí spolu, a kluk spekuluje, kde se potkali. Nebo jak se domluvili. Ale vždyť on vlastně ani neví, netuší, jestli Edův brácha Frank a jeho dva kámoši jsou pořád ještě na jeho pozemcích, a stejně tak, co vlastně dělá James. Zároveň přemítá, jestli dodrží Horác svůj slib, a vezme ho mezi ně, až začnou probírat svoje kšefty. Nebo jestli změnil názor, když s ním v poslední době nebyl moc spokojený. Napřed jak jel za Frankem, a pak jak vyprovokoval Virgila. Možná ho radši vynechá. Oba návštěvníci nejsou místními nijak zvlášť vřele vítaní, což jim očividně nevadí. Stačí jim, že dostanou najíst a napít, a pak se přesunou spolu s Morrowem do
pracovny, kterou nyní okupuje Horác. Vedle něj stojí William, a čeká, že ho brzo vykážou za dveře. Buď pod nějakou hloupou záminkou, nebo natvrdo. Což ale vyjde nastejno. „Tak se posadíme,“ ukáže Greenwood na menší stolek, sám vstane od papírů, co má rozložené za tím velkým, pracovním. Muži si sednou, a oči všech se upřou na kluka, který stále stojí na svém místě. Dříve by se posadil, díky své drzosti, ale po všech těch kázáních se snaží chovat zdrženlivě. Podle svého subjektivního vyhodnocení posledních událostí, se mu zdá, že s ním snad alespoň trochu počítají, nechtějí ho jen využít a pak se ho zbavit, a tak nechce zbytečně provokovat. „Wille, na co čekáš,“ ukáže Greenwood na židli, a chlapci se zablýskne v očích. Nikoli v těch Jamese a Paula. „Je to vhodný?“ zeptá se Woodroof rovnou. „Situace se trochu změnila, než když sme se takhle sešli předtím,“ odpovídá hráč suše. „Já vím, slyšel sem,“ přikývne Wilson, „Slyšel sem, co ste tady měli, a že to kluk dobře zmáknul. U tý vody, u soudce i u soudu. Ale přece … Je vážně nutný, aby věděl vo všem?“ „Nebude vědět vo všem,“ zavrtí hlavou Greenwood, „Tak zní dohoda. Bude znát základy, ale nebude znát podrobnosti. Ani vo to sám nestojí. Ale možná budeme vobčas potřebovat, aby něco přikryl, díky těm svejm známostem, a tak ve vobraze bejt musí.“ „Horáci, beru, že to vedeš, ale mám pochybnosti,“ nemůže si pomoc James, „Určitě je dobrý, že má ty známosti, a ty tam ho litujou, co se mu stalo. To je dobrý. Ale taky moc žvaní. Byl bych klidnější, kdyby věděl co nejmíň.“ „Tak co bys navrhoval?“ „Aby u našich jednání nebyl. Ty mu pak řekneš, co uznáš za vhodný,“ navrhuje Woodroof, a minimálně Wilson s ním souhlasí, což dá najevo svým přikývnutím. „Pánové, Will bude mít pět procent. Zato, že na jeho ranči máme svou základnu, a že pomůže, kdyby bylo třeba. Jinak se do ničeho motat nebude. Předpokládám, Paule, a vlastně i ty, Jime, že nám napřed řeknete, jak ste pochodili. To slyšet může. Až budeme probírat ty podrobnosti, jak to udělat, tak může jít pryč,“ sděluje hráč své stanovisko unylým hlasem. „Můj názor znáš,“ pokrčí rameny James. „Horáci, já půjdu,“ promluví Hanson, přijde mu dost smutné, jak se tady baví o něm, v jeho přítomnosti, a jaké výhrady vůči němu mají, „Pan Woodroof má pravdu. Bude dobře, když budu vědět co nejmíň, a ty mi jistě řekneš, co bych vědět měl,“ snaží se o smířlivý tón hlasu. „Zůstaň sedět,“ řekne Greenwood velitelsky, „Nebudu měnit svoje rozhodnutí podle toho, jak se kdo vyspí,“ podívá se postupně na všechny u stolu, „Jedeme v tom spolu, sme společníky v tom kšeftu. Podle toho, jak zněla dohoda vo procentech. Těch pět pro Willa je z mýho podílu. Možná se navzájem nemusíte, ale v tomhle budeme táhnout za jeden provaz. Každej z nás má svoje úkoly, a ty si musí splnit. I tady Will, co mu za pár dní bude patnáct. Tím to považuju za uzavřený a už vo tom nechci nic slyšet.“ „Horáci, věřím tvýmu úsudku, většinou ho máš správnej,“ říká Wilson rozvážně, „Snad se taky nemejlíš tady s tím klukem. Já jen upozorňuju, že dodávat zbraně do Mexika, a jedno komu, není tak úplně podle zákona. Taky se k nim v dostatečným
množství dostat, bude asi potřebovat vobejít nějakej ten zákon. Tak aby nikdo nežvanil.“ „Paule, já už taky Willa poznal, taky se za něj můžu zaručit,“ ozve se Morrow, a hoch se na něj vděčně podívá, „Sám sem mu poradil, aby chtěl vědět, vo co de, ale aby se nezajímal vo ty podrobnosti.“ „Zrovna tvýmu bráchovi to ale moc nevoní,“ upozorní Woodroof. „To je jeho problém. Prostě si bude muset zvyknout,“ pokrčí rameny Ed, „Will si dá určitě dobrej pozor, aby nikde nic nevyžvanil. A právě proto je nutný, aby vo tom věděl. Aby právě někde něco neplácnul, co bude považovat za nedůležitý, ale vono to důležitý bude. To se tejká stejně těch prachů, co ste je sehnali, jako těch zbraní, co je chceme dostat do Mexika.“ „Wille, to není nic proti tobě,“ obrátí se Wilson přímo na kluka, „Dyť tě vosobně skoro nezmám. Slyšel sem, že seš dobrej. Ale nemáš ty zkušenosti, jako my další tady. Proto sem vopatrnej.“ „Chápu vás, pane Wilsone,“ přikývne Hanson, „Proto taky chci vědět co nejmíň. Budu si dávat pozor, na hubu. Vážím si toho, že mi věříte, a určitě vás nechci zklamat. Ale může se mě někdy někdo i náhodou zeptat, a já musím bejt připravenej správně vodpovědět. V žádným případě nechci dělat problémy. Jakmile mi řeknete, zvednu se a vodejdu,“ slibuje. „Jsem Paul, tak mi tak říkej,“ poznamená Wilson smířlivě. „Jo, a mně můžeš říkat Jim, jak ses vonehdá ptal,“ přidá se Woodroof, moc přátelsky to ale nezní. „Dobře, Paule a Jime,“ odpovídá tichým hlasem kluk. „Pokud se nechcete začít vobjímat,“ ozve se jízlivě Greenwood, „mohli bysme snad začít. Možná by bylo dobrý, abysme si ještě jednou všechno ujasnili. Když je tady i Will. Když vo tom spolu mluvíme, tak říkáme to první a to druhý. Tím prvním myslíme to, co budeme dělat legálně. Ale právě to je pro nás dost důležitý, protože tím zakrejeme to druhý. V tom sme asi zajedno.“ „Jo, máš to dobře vymyšlený. Jako budete vydělávat na tom ranči, a ve skutečnosti ty prachy budou z toho druhýho, jak říkáš,“ pokývá hlavou Wilson. „Jako vydělávat?“ nesouhlasí hráč, „Vobojí musí vydělávat. Pokud vás to zajímá, tak ten ranč vydělává, a na podzim se chystáme tady s Willem votevřít důl. Podle všeho z toho taky budou slušný prachy. Zároveň to bude krytí pro vás další.“ „Jo, tos naznačoval minule.“ „No tak to vopakuju, aby bylo všem jasno. Pro všechny vokolo já a Will vedeme tenhle ranč a povedeme ten důl. Vy pro nás budete pracovat, zajišťovat kupce. Přitom budete dojednávat to druhý. Pokud budete něco dělat pro ten ranč nebo pro ten důl, tak za to dostanete zaplacený.“ „Zaplacený. Nebyl by lepší dohodnout taky podíl?“ podívá se Wilson zpytavě. „Ale ten je přece už dohodnutej,“ předstírá Greenwood překvapení, „Z toho je padesát procent moje a padesát procent tady Willa. Na tom se nic měnit nebude, a ani nemůže, protože to je dohoda uzavřená u soudce. Ale jak říkám, pokud nám zajistíte kupce, třeba pro dobytek, nebo pro ty vydolovaný horniny, tak dostanete provizi. Teda vodměnu. Zbytek je pro nás dva.“ „Snad nás nevezmete na hůl,“ zasměje se Woodroof. „Nemáme v úmyslu. Důležitý je, že tím budete mít to krytí. Všichni tím budeme mít krytí. Proto si musíme dávat pozor, aby nás s tím druhým nikdo nespojoval. Už minule sem vám říkal, jak je v tomhle důležitej Will. Von tady má známosti, mnohý ho
litujou, jak je teď sám. Sice teď možná některý trochu votočili, po tý přestřelce kvůli vodě, ale docela dobře to zvládnul. Nejen tím, že sme vyhráli ten soud, ale i tím, jak ze sebe dělal ubohýho chudáka.“ „Slyšel sem, vo tom stádu,“ zasměje se Wilson, „Ty se s tím asi nesereš, co, kluku?“ „Paule, ještě po poňoukej,“ podívá se přísně hráč, „My potřebujeme, aby si udržel dobrý styky i jméno, a aby působil důvěryhodně. Will svoje úkoly zná, a i proto je tady.“ „Podle všeho nakonec bude mít nejvíc, hned po tobě.“ „Jo, a taky proto z toho druhýho má jen pět procent, což je zase ze všech nejmíň. Proto vo tom mluvím, abysme si to jednou provždy ujasnili. Proto je i von tady, aby i von měl jistotu, že s ním hrajeme na rovinu. Když se naplní Willovy a moje záměry, tak bude dost pro nás všechny. Budete mít víc, než ste kdy měli, než ste si kdy dokázali představit.“ „No, pomalu tomu začínám věřit. I díky těm jednáním. Ale je dobře, Horáci, že vo tom mluvíš, jinak bych s tím začal sám. Něco se rýsuje i v tom Mexiku, když to dobře dopadne. Proto je dobrý, abysme věděli, kdo co z toho bude mít.“ „Paule, tam se nic nemění. Klidně to zopakuju. Já pětatřicet, vy tři po dvaceti a Will pět. Z toho ranče a dolu já a Will po padesáti, vy provize podle toho, jakou práci vodvedete. Takhle to bude a já doufám, že s tím nikdo nemá problém.“ „Jo, tohle je jasný. Ale co když něco rozjedeme v tom Mexiku?“ „Nemluvíš teď jen vo těch zbraních.“ „Ne, to nemluvím. Nemluvím teď vůbec vo pašování. Mluvím vo tom, kdyby se mi například podařilo se dostat k nějakýmu dolu. Už sme vo tom mluvili. Kdysi mi to přišlo k ničemu, ale potom, co začínáte tady, mi to až tak úplně nemožný nepřipadá. Asi by se na tom dalo vydělat dost. Bez tebe, nebo teda bez vás, by to asi šlo stěží. Ty s Willem budete mít vodborníky, co by to mohli rozjet. Pokud bych teda ten důl zařídil.“ „Paule, vo tom sme taky mluvili. Tady s Willem, když jsme se bavili vo dalším, co by si tady Will představoval.“ „Co by si Will představoval?“ podívá se tázavě Wilson. „Jo, sou to jeho nápady. Postavit baráky v Tucsonu. Myslím, že sem vo tom už mluvil.“ „Jo tohle, ten bordel, aby měl mladej kurvy hned po ruce.“ „Kvůli tomu asi ne. Domlouvali sme se, že by to bylo podle toho, kdo by do toho co vložil. Když do toho dá prachy jen jeden, nebo dva, tak to bude jejich, nebo jak se dohodnou.“ „Tomu tak přesně nerozumím, Horáci. Když něco seženu, zařídím, tak z toho taky chci něco mít. Minimálně těch dvacet procent.“ „Jak je to moc ve hře? Myslím ten důl v Mexiku?“ podívá se tázavě Greenwood. „Podle toho, jak se dohodneme my, a taky podle toho, jak se domluvím já, s tím naším zákazníkem. No a taky podle toho, jestli bude mít možnost to vovlivnit. Napřed se musí dostat k moci, aby nám to mohl přihrát. Což mu může zase pomoc ta naše podpora. Když mu dodáme zbraně, tak von zase může jako vděčnost něco dát.“ „Myslíš místo peněz ten důl?“ „Ne, to ne. Prachy musí dát taky. Ale můžeme trochu slevit, a modlit se, aby tu moc získal. A taky, aby na nás nezapomněl. I to se někdy stává.“ „Takže je to dost na vodě.“ „Možná. Ale můj nos říká, že by se to mohlo podařit. Proto vo tom mluvím. Horáci, řeknu to rovnou. Kdybych zařídil, že by nám von zařídil ten důl v Mexiku, tak
nechci, abyste tam s Willem poslali svoje lidi a řekli, že je to jen kšeft vás dvou. To by mi dost vadilo,“ vysvětluje své myšlenkové pochody Wilson. „Paule, tak co chceš slyšet? Když vlastně vůbec nevíme, co z toho bude?“ „Rád bych věděl, jak na tom budu. To snad není tak vod věci, ne?“ „Smím něco říct?“ ozve se Hanson, a nemůže si nevšimnout udivených pohledů, „Teda pokud ne, tak …“ „Proč bys nemohl,“ podívá se Wilson na hráče a pak na kluka. „Je mi jen čtrnáct. Slíbil sem, že budu jen poslouchat,“ vysvětluje hoch. „Když tu je s náma, tak proč by nemoh mluvit?“ podívá se znovu Paul na Horáce. „Nikdo mu to nezakazuje,“ pokrčí rameny Greenwood, „Tak co máš na srdci, Wille?“ „Já jen, jak tady mluvíte vo těch věcech. Já si myslím, že bude dost záležet na tom, co budete chtít dělat s těma penězma, co vyděláte. Nebo teda vyděláme.“ „Proč by někomu jinýmu mělo něco bejt do toho, co udělám s prachama, který mi připadnou?“ podívá se udiveně Woodroof. „S těma, co se rozdělí, tak do toho určitě nikomu nic nebude. De ale vo to, kolik se bude rozdělovat,“ říká Hanson, a když vidí jasné nepochopení, zkusí svou myšlenku rozvinout, „Když například vyděláme s Horácem z toho dolu tisíc dolarů, můžeme si každej vzít pět set dolarů, a pak si s tím každej dělat, co chceme. Nebo se domluvíme, každej si vezme jen stovku, a těch vosum set vrazíme třeba do budování salónu. Pak je spravedlivý, že z toho salónu si zase každej z nás bude brát půlku z toho, co vyděláme.“ „No tomu rozumím, ale jak to souvisí s tím Mexikem?“ nechápe Wilson. „Domnívám se, že pokud ten důl v Mexiku získáme díky tvým jednáním vo dodávkách zbraní, tak je jasný, že to souvisí s tou druhou věcí. Sice to je pro mě nevýhodný, ale je to spravedlivý. Důležitý bude, co budeme dělat s těma penězma, co vyděláme. Můžeme je použít a voni nám vydělaj další peníze.“ „Takže ty navrhuješ, aby ten důl v Mexiku, pokud ho teda získáme, byl dělenej podle těch procent, co sme se dohodli minule?“ „Budou ty dodávky zbraní jen jednou, nebo to bude víckrát? Použijeme část vydělanejch peněz na ten důl, ten v tom Mexiku? Něco určitě bude stát ten rozjezd, až pozdějš bude vynášet. Aspoň doufám, že nebude vytěženej. To by měl prověřit ten náš inženýr,“ vysvětluje kluk, pak se zarazí, „Říkám nebo dělám něco blbě? Že se na mě tak divně díváte.“ „Wille, vo co tobě vlastně de? Horác něco naznačoval, mluvil vo tvý ctižádosti, ale nějak mi není jasný, co vlastně chceš. Co si slibuješ z týhle spolupráce,“ ptá se Wilson. „Co bych chtěl? Vážně tě to zajímá, Paule?“ „No jasně. Když už sme těma společníkama.“ „Chci si vytvořit víc zdrojů, který mi budou přinášet peníze. Když je jen tenhle ranč, tak když přijde špatnej rok, tak to může bejt dost velkej průser. Ale když k tomu bude důl, nebo časem i víc dolů, k tomu další věci například v Tucsonu, tak je riziko menší. Proto bych chtěl ten salón, nebo i ten nevěstinec, a asi i další. Prostě si vytvořit víc míst, který budou přinášet peníze. Ale jak sem pochopil, tak Horác chce ještě víc, a to mi přijde správný. Lepší. Má to dobře promyšlený, a mělo by to vyjít. Bude to trvat pár let, ale může se nám to povíst,“ žhnou teď oči kluka, „Mohli bysme mít tenhle ranč, a když Bůh dá, tak ho ještě zvětšit, vo další pozemky. Mohli bysme mít víc dolů, tady v Arizoně, a když to vyjednáš, tak i v Mexiku. K tomu můžeme přidat další věci. Vytlačit ty, co už sou zavedený. K tomu další různý vobchody s Mexikem, i když je to asi nebezpečný. Ale to není všechno.“
„Tak to není všechno, jo?“ „Ne. Časem, za deset, patnáct let, můžeme mít velkou společnost, která nám bude vydělávat peníze. To je to, co chce Horác. Víc, než sem chtěl původně já. Věřím mu, že toho dosáhne. Ví totiž, jak na to.“ „Takhle si představuješ svou budoucnost.“ „Ne svou, ale naší. Nás všech. Paule, nemám zájem tě chtít připravit vo tvůj podíl v Mexiku. Já budu spokojenej, když se mi podaří to, co sem chtěl původně. Když bude něco navíc, tak jen dobře. Za sebe můžu říct, že se spokojím s těma pěti procentama, když se podaří votevřít ten důl v Mexiku. Věřím totiž, že i tak bude peněz dost. Možná mám i další nápady, který by šlo časem udělat, tady v Arizoně. Mohli bysme získat další pozemky, a třeba na nich těžit nejen ty horniny, ale i dřevo. Tam na východě je strašně moc lidí, a mnohý půjdou na západ. Nebo jejich děti, až vyrostou. Ty budou muset někde bydlet. Za pár let sem přivedou železnici, a pak můžeme třeba i to dřevo zpracovávat a posílat tam, kde nám za něj zaplatí. Můžeme začít stavět domy. Je toho strašně moc, co se dá dělat, a na čem se dá vydělávat. Daleko víc, než sem si kdy myslel.“ „Máš vážně smělý plány, na čtrnáctiletýho kluka.“ „Na kluka … Pánové, vomlouvám se, zase sem začal žvanit … I když sem slíbil, že budu držet hubu. Jen sem chtěl říct, že tomu věřím, vo co se tady pokoušíme. Mám asi už držet hubu, co?“ rozhlédne se Hanson na pobavené tváře svých společníků. „Ty už jinej nebudeš,“ zasměje se Morrow. „Přijde vám to jako nemožný? Jako blbost?“ zarazí se hoch. „Wille, nevím, v jakým světě si žil, a v jakým žiješ. My tady, my se už roky protloukáme, jak se dá. Uděláme nějakej kšeft, někdy víc legální, někdy míň. Některý se nechávaj najímat, další se snažej voškubat lidi v kartách. Vyděláváme peníze, jak se dá, pak je utratíme a snažíme se vydělat další. Někdy je větší posvícení, někdy je sotva co do huby. Ty seš z jinýho světa, to je jasný,“ říká vcelku vstřícným hlasem Wilson. „Možná máš pravdu, a lítám někde ve voblacích, jak se říká. Ale já si myslím, že když se de za tím, co chci, že když se za tím de tvrdě, tak se to dá dosáhnout. Asi je to tím, že je mi jen čtrnáct, a že sem si nikdy nenabil moc hubu. Je mi jasný, že vy máte mnohem víc zkušeností, určitě ste se dycky neměli dobře.“ „Tak to určitě ne. Ale je to dobrý, to tvoje nadšení, to tvoje snění.“ „Snění … Paule, nemusí to bejt vždycky jen snění. Dyť Horác už připravuje votevření toho dolu. Podařilo se mi vyhnat ty další vod mojí vody. Těžko s tím něco udělaj. Když to půjde dobře, tak za pár let mi ty svoje pozemky budou muset prodat. A dost levně, si myslím. Věřím, že nám ten důl bude vynášet. To přece není sen, Paule.“ Rozhostí se ticho, a všichni pozorují kluka, co jim právě vyjevil svou budoucnost. Přitom je patrné, že vůbec nepochybuje o tom, že bude zářivá. „Tak co, Wille, už si skončil s tou přednáškou?“ zeptá se svým typickým chladným hlasem Greenwood. „Jo. Zase tu sem za pitomce, co?“ rozhlédne se hoch. „To si musíš vodpovědět sám.“ „Nemusím, stačí se na vás podívat.“ „Mně se to tvoje nadšení náhodou líbí,“ zasměje se Morrow, „Paul má pravdu, daleko víc času bylo, kdy sem si moc vyskakovat nemoh. Bylo by moc hezký, kdyby se podařilo něco z toho, vo čem si teď mluvil.“ „Pokud ale chceme, aby se něco z toho podařilo, tak musíme začít pracovat. Třeba tím, že si poslechneme, s čím přichází Paul. Pokud teda nechce ještě rozebírat ty
procenta z dolu v Mexiku, který je ještě dál, než tady ty sny Willa,“ má lhostejný výraz hráč. „Stačí mi, co tady kluk říkal. S těma procentama a s tím, že se můžeme ještě domluvit. Jestli do toho budou chtít všichni jít. Případně.“ „Právě, Paule, případně. Víš jak se tomu říká? Porcování medvěda, kterej pořád ještě běhá po lese. Nevím, že bysme měli nějakou vlastnickou listinu a k tomu koncesi k dolování v Mexiku. Doufám, že s těma zbraněma sme podstatně dál. Jim už má rozjednaný, kde je splašit, a tak by taky bylo potřeba vědět, komu je prodat. A taky, že nám vopravdu zaplatěj,“ vrací debatu Greenwood zpátky na zem. „Taky sem se neflákal,“ ušklíbne se Wilson, „Je dobře, že ste sehnali ty zbraně, a i prachy, za který je koupíme. To bylo dobrý. Můžu vo tom teď snad mluvit. Ví Will vo nich?“ George Armstrong „Jo, tohle ví. Tak už spusť.“ Custer „Jasně. Horáci, teď mě napadá, v souvislosti s těma zbraněma, slyšeli ste tady vo tom, co se stalo asi před měsícem? Se sedmou kavalérií plukovníka Custera?“ „Se sedmou kavalérií? Jo, vlastně sem něco zaslechnul. Ale jen vokrajově. Ty víš víc? A jak to souvisí s našima věcma?“ „No, jestli budou indiánský války, tak asi začne dost sháňka po zbraních, ne?“ zatváří se potměšile Wilson, „Tohle si určitě vojáci nenechaj líbit. To, jak jim v tý Montaně zmasakrovali tu jejich chloubu, tu sedmou kavalerii. I s tím nafoukancem Custerem. Zabili jich tam kolem tří stovek, desítky zraněnejch a tak. Jestli se to tam rozhoří, a pokud by povstali rudoši i jinde … Možná by se na tohle měl zaměřit Jim, co říkáš? Chtěl sem vo tom mluvit na začátku, ale to sme řešili tady kluka … Co myslíš?“ „Pokud vím, tak tady je klid,“ odpovídá Greenwood, „Ale uznávám, kdyby se to vyhrotilo, tak by se nějaký kšefty udělat daly. Ty rudoši by pak určitě měli zájem vo zbraně. Což by bylo ale dost vo hubu, pokud budou vojáci hodně nasraný. A to budou, když jim zabili toho světlovlasýho frajera. Co si hrál na Boha a myslel, že sežral Šalamounovo hovno.“ Sitting Bull „Šalamounovo co?“ nepochopí Wilson. „Ale, to byl jeden král, z moc dávný doby. Moc chytrej. Paule, určitě to budeme sledovat, a pokud by se rozhořel boj, a byl zájem vo zbraně, mohli bysme se pokusit na tom vydělat. Nějaký známosti už máme,“ usměje se lehce hráč, „Nebylo by to poprvý, ne? Ale zatím vo ničem nevím. Ale je pravda, že je to dost čerstvý, někdy z konce června, pokud vím. Tehdy mám slavně padnul ten náš národní hrdina,“ ušklíbne se Greenwood. Očividně nemá valné mínění o veliteli sedmé kavalerie, sedmatřicetiletém George Armstrongu Custerovi, který svými
nepřehlédnutelnými chybami při velení a furiantstvím zajistil zmasakrování své sedmé kavalérie Siouxy, které vedl náčelník Sitting Bull, Sedící Býk. Zároveň tím provětral dost i svou rodinu, protože v bitvě u Little Big Hornu v Montaně padli i jeho dva bratři, švagr a ještě i synovec.
„Dobře, jen sem na to chtěl upozornit. I s vohledem na to, že už nám takovýhle vobchody kdysi něco hodily,“ pokrčí rameny Paul, pak se vrátí ke svým jednáním směrem na jih, „Asi bude dobrý, když vám tak nějak naznačím, co se teď právě v tom posraným Mexiku děje. Mám díkybohu pořád svoje známý, jak tady na týhle straně hranice, tak na tý druhý,“ pochválí se, zvyšuje také svou cenu, „No tak sem je vyzpovídal. Je to tam zase dost divoký,“ dodá. „Pokud je to tak divoký, nehrozí, že bysme vo ty zbraně přišli? Nemůžeme tam s nima poslat malou armádu, a co zmůže pár střelců, pokud proti nim budou zdivočelý hordy místních?“ zatváří se nejistě Morrow, i s ohledem na to, že by měl přepravu zajišťovat jeho bratr. Nechtěl by, aby navždy v Mexiku zmizel, zahrabán neznámo kde pár sáhů pod zemí.
„Tak divoký to tam bylo vždycky, Ede, to přece dobře víš. Sám si tam už párkrát byl,“ pokrčí rameny jednatel jejich společnosti pro tuto oblast, „Tak jen krátce k tomu, co se tam teď děje. V současný době je u moci prezident Lerdo de Tejada a jeho lidi, ale je tam s ním dost nespokojenost. Nejvíc je proti němu generál Porfirio Diaz. Tomu bude k padesátce, a má za sebou úspěšný boje proti předchozímu prezidentovi Juarezovi. Potom, co ten zkurvenej Benitez před čtyřma rokama chcípnul, myslím, že ho trefil šlak,“ zasměje se, „potom se ten Diaz stáhnul, ale teď už je zase nasranej na tamní poměry a chce to změnit. Snaží se vo to tak dva roky, a hledá pomoc i u nás. Už loni byl v New Orleans, v Texasu, a hledal podporu, no a teď byl nebo ještě je ve Státech zase. Znám pár lidí, vod něj, a vlastně přes ně sem poznal i jeho.“ „Tohle by měl bejt náš kůň?“ podívá se tázavě Greenwood.
„Jo, dost bych na něj vsadil. A to ze svou důvodů. Jednak to má v hlavě srovnaný, je generál, je schopnej víst armádu. Za druhý si myslím, že za ním budou stát mnohý bohatý. Teda to si myslím, zaručit to nemůžu. Ty ho můžou podpořit, což je i pro nás výhodný, protože asi bude mít prachy. No a kdyby mu to vyšlo, a von toho současnýho prezidenta nakopal do prdele, bude mít velkej vliv, anebo možná by se sám tím prezidentem moh stát. A prezident tam, to je něco jinýho, než tady ve státech. Ten tam má jinou moc, vlastně si von a jeho lidi většinou můžou dělat, co chtěj. Ale i kdyby zůstal jen velitelem tý armády, tak stejně bude mít vobrovskou moc. Myslím, Horáci, že je to další šťastná náhoda, jako tady s tím klukem. Teda Willem, promiň.“ „Další šťastná náhoda?“ podívá se hráč zpytavě. „No, myslím tím, jak si říkal minule. Že tě do tohohle vlastně uvrtal tady Will. Těma svejma snama, co si ty Benito Juarez nakonec tak úplně za sny nepovažoval. Tak to, že tam je ten bordel, a že máme vazby na toho Diaze, tak to je ta další naše šťastná náhoda. Pokud teda vyhraje.“ „No právě. Pokud vyhraje. Tys mluvil jen s jeho lidma, nebo taky s ním?“ „I s jeho lidma, a taky s ním. Von hledá podporu, a taky potřebuje zbraně. Určitě hodně zbraní. My mu jich část můžeme dodat, získat tak peníze a jeho vděčnost. Pokud vyhraje, tak pak bysme z toho mohli těžit.“ „Jak je to s tím dolem?“ „No, když sem s ním mluvil, a s tím svým člověkem u něj, vzpomněl sem si, co se tady minule říkalo. Tak sem to nadhodil, a von se toho celkem slušně chytnul. Asi to vidí jako páku na nás, abysme necukli a ty zbraně mu vážně dodali. Tak naznačil, a myslím, že dost vážně naznačil, že pokud bude mít možnost to vovlivňovat, tak by nebyl proti. Nějak by to zavonačil, abysme se dostali k nějakýmu tomu dolu. To už by vohlídal ten můj člověk u něj, pochopitelně asi za nějaký všimný, nebo nějaký procento z toho dolu, to bych s ním ještě musel probrat. Ale vypadá to nadějně, pokud teda vyhraje.“ „Jak ty vidíš jeho šance vyhrát?“ „Horáci, to je těžký … Ale dost sem to probíral, s těma lidma, co znám. Podle toho bych to viděl tak čtyři ku jedný, že mu to vyjde. Nevím, jestli mu dodaj nějaký zbraně legálně, teda s požehnáním našeho prezidenta, nebo je získá nelegálně. Taky možná najme nějaký lidi, ale to nevím. Možná si vystačí se svejma, tam vod nich, prej jich za ním dost pude. Podle všeho by se tam chtěl vrátit ještě teď na podzim, nebo v zimě, a začít s tím něco dělat. Pokud začne bojovat, proti tomu jejich současnýmu prezidentovi, tak bude potřebovat nejspíš další zbraně, střelivo. Možná i další vybavení pro armádu. To by znamenalo, že těch dodávek může bejt víc, jak se tady ptal Will. Což by bylo dobrý, i kdyby to nakonec s tím dolem nevyšlo.“ „Znám ty Mexikánce,“ říká dost pohrdlivě Greenwood, „Moc se jim věřit nedá. Slíběj ti, co chceš, když vod tebe něco potřebujou, a pak se cukaj. Nebo to rovnou zazděj.“ „No to je možný. Ale nám de především vo ty dodávky, ne? Ten důl, to byl jen takovej nápad, jen díky tomu, co sme tady minule říkali. Když to nevyjde, tak to nevyjde. Hlavně aby vyšly ty dodávky, my je sehnali, dokázali tam tajně dopravit a voni nám zaplatili.“
„Smím se na něco zeptat?“ ozve se k opětovnému překvapení spolusedících Hanson. „Zeptat? No proč ne?“ pokrčí rameny Wilson. „Říkals, Paule, že tam máš svýho člověka. U toho Diaze. Co kdyby ses s ním zkusil domluvit?“ „Domluvit jako vo čem? Dyť se s ním pořád domlouvám …“ „Nemyslím teď ty zbraně. Myslím ten důl. Co kdyby se uzavřela smlouva?“ „Smlouva? Wille, smlouva je jen kus papíru. V tom má Horác pravdu. Voni tam na tohle zase tak moc nedaj. Taky, jak bys ji vymáhal, i kdyby nějaká byla. Když budou u moci, tak budou mít pod palcem i soudy. Takže když nebudou chtít tu smlouvu dodržet, tak seš stejně v prdeli.“ „Proč by ji nechtěli dodržet, když to pro ně bude výhodný?“ „Výhodný … Co tím myslíš?“ „Jak sem pochopil, ten tvůj člověk má k tomu Diazovi blízko. Když ten vyhraje, tak asi bude mít pořád k němu blízko, ne?. Bude moct hodně vovlivnit. Tak mě napadlo, uzavřít tu smlouvu. S tím, že by z toho ten tvůj člověk něco měl, třeba nějaký procento, z tý těžby. Když to zařídí.“ „Jo takhle to myslíš.“ „Možná by mohly bejt smlouvy dvě.“ „Dokonce dvě?“ zasměje se Wilson, „Jak dvě?“ „No jedna s tím Diazem, vo tom dole, že nám zařídí ty vlastnický práva a tu těžařskou koncesi, nebo jak se tomu povolení říká. Třeba i s tím, že pude z tý těžby nějaký procento jako pro Mexiko. Což bude asi znamenat pro toho Diaze, když by byl šéfem toho Mexika. No a druhá s tím tvojím člověkem, kterej by měl taky zaručený nějaký procenta, když to vohlídá. Má to ještě jednu výhodu, si myslím.“ „Jakou další výhodu?“ „No když jim z toho pudou procenta, tak budou mít zájem nám zařídit důl, kterej bude vynášet. My zařídíme těžbu, no a voni budou mít z toho peníze. Tak nebude v jejich zájmu nám nic nedat, a nebude ani v zájmu nám dát důl, kterej už bude vytěženej. Aby jako ukázali dobrou vůli, a my z toho měli hovno,“ vysvětluje kluk. „Takhle to myslíš …,“ zarazí se Wilson, „No to něco do sebe má, to máš pravdu … Jestli teda budou chtít vůbec něco podepsat.“ „Tak to nevím, jak to tam chodí. Ale zkusit bys to mohl, ne?“ „To asi jo … Jenže když z toho bude mít kde kdo podíl, tak co zbyde nám?“ „I kdyby dostali třeba čtyřicet procent, dohromady, ten tvůj člověk a ten jeho šéf, ten Diaz, tak pořád zbyde šedesát pro nás. No a když voni zjistěj, že vlastně bez práce maj prachy, tak nebudou možná moc proti tomu, abysme tam votevřeli i další důl. Nebo i třeba dva další. Pak to budou další prachy, i bez těch, co jim budeme muset nechat,“ říká svůj názor chlapec, pak se zarazí, protože se na něj už zase dívají divně, „Nebo si myslíte, že je to blbost? Nebo co?“ „Ne, blbost to není. Má to hlavu a patu. Na úplatky tam voni hodně slyšej. Vono by to asi nakonec jinak stejně nešlo. Ale divím se, že tohle říkáš … když tam vo tom asi moc nevíš …“ „Byl to jen nápad …“ „Dobrej nápad,“ řekne Wilson k radosti kluka, a pak se na něj podívá, určitě však jinak, než na začátku dnešního jednání, „No tak teď víte, jak na tom sme. Co sem dohodnul. Mám zájemce, a ten má i prachy. Teď jen musíme ty zbraně sehnat a dodat je tam.“
„Jen?“ ušklíbne se Woodroof, „Jen, jo? No, nějaký zbraně už mám domluvený. Jednak vod jednoho známýho z armády. Dokáže nám je nějak za provizi přihrát. Dá se mu věřit, nebylo by to poprvý, co by to udělal. I když teď sem toho chtěl víc. No a mluvil sem i se zástupci těch, co ty zbraně vyráběj, teda spíš prodávaj. Taky si nejsou jistý, jak moc je to legální. Ale to mám taky vošetřený, bylo by to asi přes pár prostředníků, aby to nebylo tak nápadný. Takže zbraně budou, podle všeho.“ „Pak je tam ještě dopravit a vohlídat. Cestou tam i tam,“ podívá se Wilson na dalšího ze svých společníků. „Jo, brácha s tím počítá,“ přikývne Morrow, „Budeme ale možná potřebovat nějakej přechodnej úkryt, někde je schovat, než je dáme všechny dohromady. Tak sem myslel, že by mohly bejt tady, v těch horách. Nebo by to byl problém?“ podívá se tázavě na kluka, kterého tím příjemně zaskočí. „Z mýho pohledu ne,“ řekne hoch rychle, a ještě rychleji dodá, „Ale v tomhle dám na Horáce, jestli to není moc nebezpečný, aby je někdo u nás nevyhmátnul. Ale třeba do budoucnosti, pokud votevřeme ten důl, něco bysme mohli skrejt i tam. Jako materiál pro ten důl, no a v nějakejch bednách by moho bejt třeba střelivo, nebo i něco jinýho, co budeme chtít vodvízt do toho Mexika, anebo co navopak přivezeme sem. Mít to tam skrytý, mezi dalšíma věcma, a pak to votamtud dál někam vodvážet,“ navrhuje. „Tohle probereme pozdějš,“ odpoví vyhýbavě Greenwood. „Byl to jen nápad, když se Ed ptal …,“ pokrčí rameny Hanson. „Tak si dáme asi skleničku a začneme to řešit. Myslím, jak to všechno zrealizovat. Teda zařídit, aby ten vobchod klapnul,“ sáhne po láhvi Horác a všem přítomným nalije. Ti bez váhání do sebe panáka kopnou, jen kluk si lehce cucne, pořád si dává pozor, možná i proto, co viděl u svého otce krátce před jeho sebevraždou. „Tak asi abych šel, ne?“ podívá se na muže kolem. „Asi jo,“ přikývne jeho poručník. „Pánové, děkuji vám za vaši důvěru,“ vstane hoch. „Wille, to není nic proti tobě …,“ ozve se Wilson. „Já to taky tak neberu, Paule. Ale je mi vážně ještě dost málo, a nemám tolik zkušeností. Tak bude lepší, když něco vědět nebudu. To hlavní přece vím, a vypadá to moc dobře,“ odpovídá tichým a srozuměným hlasem Hanson, pak bez dalšího odkráčí. Rozhostí se krátké ticho. Jako by ti muži uvnitř pracovny čekali, až bude jejich mladistvý společník kus dál od dveří a nebude je moci zaslechnout. „Stejně si myslím, že to není dobře, že toho ten kluk tolik ví,“ prolomí mlčení Woodroof, „Pořád hodně žvaní, pořád se předvádí, a kde máme jistotu, že nebude žvanit na nevhodným místě. Taky, kdyby ho třeba někdy skřípli, tak kde máme jistotu, že všechno nevyžvaní? Že se neposere? Nebo že se s nima nedohodne, a nepotopí nás? Třeba výměnou za to, že ho z toho vynechaj? Do prdele, dyť mu je pořád jen čtrnáct, a my vůbec nevíme, co udělá,“ mračí se. „Mně přišly některý jeho kecy docela zajímavý,“ říká s mírnými rozpaky Wilson. „Já ho viděl, když jednal se soudcem, šerifem,“ ozve se Morrow, „Má to v hlavě srovnaný, i když je jen kluk. Překvapilo mě, jak jednal vychytrale, jak to na ně dokázal hrát. Nemyslím si, že by se posral, kdyby na něj někdo bafnul.“ „Sám si viděl, že se rád předvádí,“ nesouhlasí James, „Chce vypadat jako dospělej, chce ke všemu něco říct. Předvádí se. Dělá mu dobře se poslouchat. Myslí si, že je nejchytřejší na světě. Přitom vo něm ví úplný hovno. Měl by se tak nanejvejš starat tady vo ten posranej ranč, a možná vo ten důl tady. Do dalšího by nos strkat neměl, taky by vo tom nic neměl vědět. Kdyby to tak bylo, byl bych daleko klidnější. Nikdy
nevíš, před kým se začne předvádět, před kým se začne vytahovat, a co všechno vyžvaní. Neříkám, že třeba ze zlýho úmyslu, ale protože je blbej.“ „Jako blbec mi určitě nepříde,“ poznamená Wilson. „Tak možná není blbej, jako v tom, že je chytrej. Ale je blbej v tom, jak se chová. Podle všeho tady měl sedět a poslouchat. No, jak dlouho to vydržel? Co? Dyť tady nakonec žvanil nejvíc z nás všech.“ „Mnohý přece nebylo tak vod věci, ne?“ hájí Morrow kluka. „Mně prostě nesedí. Nemůžu si pomoc,“ pokrčí rameny Woodroof, „Je to možná vážně hodně vychcanej zmetek, hrozně vypočítavej parchant, co sní vo tom, jak jednou bude boháčem, bude mu patřit celej svět. Je třeba ho hlídat, aby nám nepřerost přes hlavu. Krotit ho. Pořád je to jen čtrnáctiletej spratek, kterej možná jednou špatně skončí.“ „Nebo taky ne,“ ozve se Greenwood, „Pokud bych si měl vsadit, jak skončí … Tak pokud ho nevodpráskne někdo, koho vážně pořádně nasere, což von umí, tak … No, víte, na co bych si vsadil? Nakonec skončí jako senátor, nebo tak něco. Vyžvaní se až na výsluní, na to bych si vsadil. Ctižádosti a sebevědomí na to má až až.“ „No právě. A tím je pro nás nebezpečnej,“ reaguje James. „Je pro nás potřebnej,“ zavrtí hlavou Horác, „Tak, pánové, dáme si ještě jednu skleničku, přestaneme tady probírat toho kluka, a začneme se bavit vo našich kšeftech. Musíme toho ještě domluvit zatraceně hodně.“
ČTVRTÁ KAPITOLA PATNÁCTÉ NAROZENINY Patnáct let je určitě lepší, než let čtrnáct. Patnáct let mnozí přeci jen už berou jako vstupenku do dospělosti, nebo alespoň přípravu na dospělost. Člověk přestává snad být klukem a stává se mladíkem. Tak to alespoň cítí William Hanson, který tuto životní metu dosahuje ve středu šestnáctého srpna léta páně osmnáctistého sedmdesátého šestého. Po domluvě pubescenta a Horáce se rozhodnou co nejvíce této příležitosti využít pro svoje zájmy. Sám William navrhne použít k tomu paní Bradleyovou a její přítelkyně, ženy jiných významných mužů z Tucsonu, se kterými se již hoch také setkal. Tyto dámy v něm vidí sirotka, nešťastného kluka, co přišel o celou rodinu, a který potřebuje jejich pomoc, podporu. Skrze ně začne organizovat oslavu svých patnáctých narozenin, vlastně jim chytře tento nápad vnukne, a ony ho pak samy začínají rozvíjet a realizovat. Datum padne na sobotu devatenáctého srpna. Dokonce jdou tak daleko, že přesvědčí své drahé polovičky, aby trochu na tu oslavu přispěly, ten zajistí prostory, jiný něco k pití, další různé pamlsky. Dámy pak sepíší seznam hostů, a dělají vše možné i nemožné, aby je v danou dobu na dané místo dostaly. Umí být velmi přesvědčivé, když využívají své ženské zbraně, na Anson K. Safford vynucení si svého úmyslu. Málokterý manžel dokáže soustavnému tlaku odolávat, byť se mu třeba zpočátku nechce této akce zúčastnit. Doslova terno pro ně znamená přítomnost guvernéra Arizony, šestačtyřicetiletého Ansona K. Safforda, a i zde využívají svoji známosti s jeho manželkou Jenny, kterou právě zde v Tucsonu před sedmi roky pojal za svou choť. Nemůže pochopitelně chybět ani starosta Tucsonu John Brackett Allen, přezdívaný „Pie“, jako vyhlášený pekař, jehož doménou jsou nesmírně populární koláče a sušená jablka. Mezi dalšími hosty je logicky soudce Joseph Bradley, šerif William S. Oury, jeho pětatřicetiletý zástupce Charles A. Shibell. Také bankovní úředník Nathan Andrew, podivínský inženýr Robert Bennet, a asi dalších deset významných místních podnikatelů, včetně majitele salónu i mezi muži populárního nevěstince. Pozvánku neodmítl ani místní pastor, učitel či doktor. S významnými muži John Brackett přicházejí i jejich vyšňořené manželky, někdy i odrostlejší
Allen
potomci. Dohromady kolem padesáti osob, pro které je připravené občerstvení. William Hanson je na hostině se svým poručníkem Horácem Greenwoodem, jejich doprovod v podání Eda Morrowa, Billa Shepharda a bratrů Jacoba a Jeffa Toddových zůstává mimo místnost pro místní prominenty. Ještě než hostina začne, velmi živě probíraným tématem mezi pozvanými se stává událost, ke které došlo nedávno, druhého srpna v Deadwoodu v Dakotě, a zpráva o níž po čtrnácti dnech dorazila až sem do Tucsonu. Toho druhého srpna totiž jeden bezvýznamný čtyřiadvacetiletý hráč jménem John „Jack“ McCall, přezdívaný někdy „Křivý nos Jack“, zákeřně zezadu ranou do hlavy zastřelil naopak věhlasného devětatřicetiletého pistolníka, doslova legendu, Jamese Butlera Hickoka, kterému nikdo neřekl jinak než „Will James Butler Bill“, neboli Divoký Bill. Hickock Jen těžko může někdo pochopit, že takového slavného pistolníka mohla odkrouhnout taková nula, kterou snad den předtím zavražděný obehrál v kartách. Ovšem někteří mluví i o tom, že Divoký Bill mu dříve odpráskl bratra, a tak nešlo o prohru v pokeru, ale o osobní pomstu. Stejně tak se mluví o tom, co držel Hickok za figury v ruce, když to schytal, a karty prý svíral křečovitě i poté, co už byl dočista mrtvý. Křížové a pikové eso, křížovou a pikovou osmičku, kárového spodka. S tím hrál, a s tím i zemřel. „Jak mohl bejt tak nevopatrnej, a nechat se jen tak sejmout?“ nemůže zprávu pochopit ani Hanson, „Ede, znals ho?“ ptá se svého osobního strážce. „Trochu sem ho znal,“ přikývne tázaný. „Dobře znal?“ „Wille, párkrát sme se setkali.“
„Prej byl strašně rychlej. Nejlepší, co kdy byl,“ má hoch oči navrch hlavy.
„Wille, nesmíš věřit všemu, co kdo říká. Nebo co nějakej pisálek napíše, v těch divnejch knížkách, vo těch hrdinech. Ve skutečnosti je to trochu jinak.“ „Jak jinak?“ „Ne všechno, co se vypráví, je pravda.“ „To jako že nebyl dobrej?“ „Wille, co je to bejt dobrej?“ zavrtí hlavou Morrow, „Někdy to není jen vo tom, rychle vytáhnout zbraň, rychle vystřelit. Zbrklost není právě dobrá. Taky není dobrý, když začneš zmatkovat. Divokej Bill měl něco v sobě, co ho vážně dělalo výjimečnýho, a taky pak ta pověst. To si pak každej rozmyslí si na něj vyskakovat. Ale neprůstřelnej nebyl, jak vidíš,“ dodá hořkým hlasem, pak se zamyslí a pokračuje, „Když dostaneš kulku zezadu do hlavy, asi je úplně jedno, jak moc si rychlej a jakou máš pověst.“ „No jo, ale nechat se takhle zaskočit. Von, takovej …“ „No to mě taky trochu překvapuje,“ přikývne strážce, „Divokej Bill byl vždycky strašně vopatrnej. Nikdy si nesedal tak, aby neměl krytý záda. Aspoň co vím, byl tím dost posedlej. No asi udělal výjimku, a schytal to.“ „Taky se mi to zdá divný, Ede. Jestli je to vůbec pravda. Možná si to jen někdo vymyslel.“ „To asi ne, Wille. Wille, nevím, proč ho ten chlap dostal. Ale vzpomeň si, co sem ti nedávno říkal. Nikdy nezabiješ všechny, co tě nemaj rádi. Dycky bude někdo, kdo zůstane, kdo se bude chtít pomstít. Vím, že se píšou takový ty slátaniny, vo tom, jak si to nějaký dva rozdávaj na férovku a tak. Ve skutečnosti je to jinak. Někdy dost velkej zmatek, a dost často je tam dost zákeřnosti. Můžeš se snažit toho vohlídat co nejvíc, ale nikdy nevohlídáš všechno. Proto je dobrý se do ničeho radši nepřimíchat.“ „To narážíš na to, že sem jel k tý vodě?“ „Taky, Wille. A taky na to, co teprve bude. Podívej, tehdy ten Moran, kdyby líp mířil, tak sem ti tam byl na hovno. Bylo to rychlý, nečekaný. Většinou ale sou dost zbrklý, a tak většinou první ranou netrefěj. Pokud teda někdo nepříde až za tebe, a nedá ti revolver skoro až na zátylek, nebo na záda. Wille, bejt dobrej a vyváznout z některejch divokejch situací, to není ani tak vo rychlosti, ale vo tom, jak se připravíš. Co čekáš, co uděláš.“ „Asi máš pravdu. Ale i jiný nechápou, jak se mohl ten Divokej Bill nechat takhle zaskočit. Takovou nulou, jak se říká.“ „V tom to právě je, Wille. Přestaneš divokou přestřelku, a pak tě sejme nějakej vožrala, co normálně netrefí ani dveře vod stodoly. Zezadu, ze zálohy, nečekaně zblízka. Proto je dobrý tomu co nejvíc předcházet.“ „To je jako dobrá rada? Vod tebe pro mě?“ podívá se zpytavě Hanson. „Jo, dobrá rada. Mít co nejmíň těch, co tě chtěj sejmout, a dostávat se co nejmíň do nepřehlednejch situací. A když už není vyhnutí, a nejde to jinak, tak to udělat tak, abys ho sejmul dřív, než von sejme tebe. Ale vo tom mluvit nebudu, Wille, to není určitě něco, čím se chlap chlubí. Nebo vo čem ti šrabáci píšou, vo čem se vypráví. Vono totiž moc z toho, co se vypráví, se ve skutečnosti vodehrálo docela jinak … Wille, Horác na tebe mává, asi by sis měl už jít užívat dnešního dne. Máš tu dost významnejch hostů, vo tomhle si můžeme promluvit jindy,“ upozorní Morrow kluka, aby si začal plnit svoje povinnosti. Ed má pravdu, dámy a pánové se usazují kolem stolů, vhodně rozmístěných v prostoru. Ústřední místo dnes patří patnáctiletému chlapci, na kterého však všichni rozhodně nehledí stejně. Hodně mu pomáhá, že většina dobře znala jeho otce, jeho věk a tragický příběh jeho rodiny. Méně už některé kroky, které učinil, akce s vodou budí
u mnohých minimálně rozpaky. Ovšem stále má jedny z nejrozsáhlejších pozemků v kraji, a pořád patří mezi zdejší smetánku, která celkem drží spolu. Williama prostupuje nejistota, nicméně vše běží podle plánu paní Barkleyové a jejích přítelkyň. Začínají různé proslovy, kluk dostává drobné dárky, ale také si vyslechne zdravice. On předtím decentně všechny pozdravil, poděkoval za účast, a nyní velmi mile děkuje za každou přízeň, které se mu dostane. „Milý Wille,“ přijde nakonec řada i na bankovního úředníka, „taky ti přeji mnoho nejlepšího, k tvým patnáctým narozeninám. A mám pro tebe něco, po dohodě s tvým poručníkem, co by tě mělo potěšit. Dle všeho si tím budeš moci zajistit naplnění svého určitého záměru, protože jak jsem pochopil, je toto tvůj nápad,“ usmívá se tajemně, zároveň se odmlčí. „Pane Andrewe, chcete mě napínat? O čem vlastně mluvíte?“ ptá se oslavenec. „Wille, slavnostně ti tímto oznamuji, že byl vyřízen úvěr, o který jsi prostřednictvím svého poručníka žádal. Byly prozkoumány vaše záměry, dokumenty, které jste předložili. Váš záměr byl shledán jako nadějný, výnosný, hodný podpory. Už ti nic nebrání v tom, abys mohl začít s přípravami, na jejichž konci bude otevření dolu,“ končí svou řeč Nathan. „Dolu?“ zarazí se hoch, pak vrhne mírně nejistý pohled na Horáce, nemělo to zůstat náhodou do poslední chvíle tajemstvím? Pak mu dojde, že tohle nemá být jen překvapením pro něj, na oslavu, ale také vhodnou prezentací před pozvanými hosty, „Pane Andrewe,“ řekne rychle, „udělal jste mi velkou radost.“ „To doufám, Wille. Také doufám, že toho vytěžíte co nejvíc, abys na tom vydělal nejen ty, tvůj společník, ale hlavně bankovní dům, který zde zastupuji. Tím, že nám splatíš naši půjčku i s úroky.“ „Doufám, že mě s těmi úroky šetříte, pane Andrewe.“ „Jsou takové, jaké jsou v takových případech obvyklé, Wille. S tím se nedá nic dělat, a s tím se budeš muset popasovat. Ale vzhledem k prostudování vašich podkladů, jsem si jistý, že nám vše nejen v domluvených termínech splatíš, ale také ti hodně zůstane. Což ti umožní třeba uskutečnit další záměry, a náš bankovní dům tě opět rád podpoří.“ „Přesně tak bych si to představoval, pane Andrewe. Děkuji vám za velmi milé překvapení,“ rozhodne se kluk pro závěrečnou řeč, než přejdou k jídlu, „Děkuji také svému poručníkovi, panu Greenwoodovi. Bez jeho pomoci bych si nemohl nikdy tento svůj sen naplnit. Využít pozemky, které vlastním, i tímto způsobem,“ ukloní se lehce k muži nedaleko, „Když už jsem u toho děkování. Dovolím si přidat další dvě. Za prvé opět panu Greenwoodovi, za moudrou radu, abych nezapomínal na své vzdělávání. Musím se přiznat,“ zatváří se potměšile, ale strašně dobře to vyzní, „že jsem takovou radu právě slyšet nechtěl. Ale pak jsem si to nechal projít hlavou a také se poradil s mnohými zde přítomnými váženými dámami. Těm patří můj druhý dík. Za dobré rady, za pomoc při shánění vhodného učitele či učitelů. Ale také za jejich podporu. Moc pro mě znamená. Moc mi totiž chybí maminka, která mě vždy dokázala pokárat, ale taky pohladit. Podpořit,“ lehce se mu chvěje hlas, „Vím, že mi ji nikdo nemůže nahradit, stejně jako otce, brášku a sestřičku. Na ně chci dneska také vzpomenout. Možná je to troufalé, co teď řeknu, ale když jsem byl s vámi, vážené dámy, tak jsem si trochu připadal jako s maminkou. Ale už raději dost,“ přejede si rukou po čele, „Začínám mít vážný problém říkat další slova,“ nedaří se mu zcela ovládnout dojetí. Rozhostí se ticho, řeč dle všeho zapůsobila dobře, a ještě lépe slzy, které se objevují v očích chlapce. Každému je jasné, jak těžké je pro něj vzpomínat na své blízké,
který by v tento svůj významný den jistě chtěl mít u sebe. Bohužel to mu již nikdy nebude dopřáno. „Drahý Wille,“ povstane Horác, „než se pustíme do plnění svých útrob, chci ti také říci pár slov. Jako tvůj poručník, a také jako tvůj společník. Když jsi za mnou přišel, se svými záměry, a s žádostí o spolupráci, v první chvíli jsem opravdu nevěřil svým uším. Čtrnáctiletý kluk, a musím to takto říci, mi přichází nabídnout spolupráci, přichází mi představit svůj záměr, jak využívat pozemky, které díky smutným událostem zdědil. Vůbec jsem si takovou spolupráci nedokázal představit, a asi mnozí pochopí, že jsem na tebe hleděl jak na blázna. Máš ale jednu dobrou vlastnost, Wille. Nikdy se nevzdáváš. Přes moje dost příkré odmítnutí, a skoro až výsměch, jsi nezatrpkl. Naopak. Snažil ses mě přesvědčit, že tvoje záměry mají reálný základ, dají se provést. Najednou jsem v tobě přestával vidět kluka, a začínal vidět sebevědomého a zdravě ctižádostivého mladého muže. Muže, který se nebojí si před sebe stavět velké výzvy, a který je připravený je i zdolávat. Zmíněné tragické události, které postihly tvoji rodinu, nás daly dohromady. A já přijetí tvého návrhu nelituji. I já ti totiž musím poděkovat, protože jsem díky tvým návrhům také musel změnit svůj život. Přehodnotit svoje priority, a upnout se na zhmotnění tvých snů. Tvých záměrů, které jsou již našimi společnými. Ovšem které jsou z tvé hlavy, což je obdivuhodné, na tvůj věk. Wille, přeji ti při příležitosti tvých patnáctých narozenin daleko víc štěstí, než jsi měl doposud. Patnáct let je významných i tím, že v mnohých kulturách je tento věk považovaný za práh dospělosti. I když v jiných se tato hranice posouvá. V tvém případě si však dovolím tvrdit, že ty se nestáváš dospělým tímto dnem, ty ses dospělým stal ve chvíli, kdy před tebe osud postavil nutnost se postarat o svůj ranč, o své zaměstnance. O svůj majetek. Nenacházel ses v nejvýhodnější pozici, díky pohledávce, kterou jsem měl vůči tvému otci. Ale tvoje řešení přineslo stabilitu, věřím, že přinese prosperitu, a také vyřešilo tvoji tíživou situaci. Wille, přesto však nesmíš usnout na vavřínech. Určitě nás čeká mnoho práce, jak s tvým rančem, tak s tím připravovaným dolem. Ale přitom nesmíš zapomínat sám na sebe, na svůj další rozvoj. Jsi mimořádný mladý muž, Wille, a byla by škoda ustrnout. Proto jsem nesmírně rád, jak pozitivně jsi přijal moji radu, a s jakým úsilím jsi připravený se vrhnout do svého vzdělávání. To považuji za nesmírně důležité, abys mohl dále rozvíjet svůj talent, svoje schopnosti. Wille, pokud v nastoupené cestě vydržíš, vidím tvoji budoucnost v těch nejlepších barvách. Určitě si časem před sebe postavíš další výzvy, některé z nich zdoláš, některé budou nad tvé síly. Ale jsem si jistý, že budeš úspěšný, protože máš silnou vůli, potřebnou ctižádost a nutnou píli. Tedy vlastnosti, kterých se mně v tvém věku nedostávalo. Ano, tehdy jsem podlehl svodům dálek, dobrodružství, a opustil svoji rodinu, svoji plánovanou budoucnost. Rodinu, která pro mě chtěla podobnou budoucnost, kterou teď vidím pro tebe. Jsem ti vlastně vděčný, protože jsi mě přivedl zpátky ke kořenům. Nyní jsem připravený stát pevně po tvém boku, pomáhat ti v tvém růstu, a také sám sebe posunout dále. To je i tvoje nezpochybnitelná zásluha. Je to možná trochu úsměvné, že se tobě, čtrnáctiletému chlapci, podařilo něco, o co se marně snažil můj otec a matka. Vážení přítomní hosté. Moje poslední slova budou patřit vám. Jsem vám velmi vděčný za podporu, které se z vaší strany dostává Willovi. Za tu podporu, o které tak hezky před chvílí mluvil. Vím, co pro něj znamená. Stále má v duši velmi bolavou ránu, a ačkoli se ji snaží svoji silnou vůlí překonat, ne vždy se mu to daří. Čas ji ještě nestačil
plně zahojit. Proto vám, jako Willův poručník, děkuji nejen za dnešní krásná slova, dárky, ale také za vaši přízeň pro nyní již patnáctiletého chlapce. Věřte mi, on si ji zaslouží.“ Nastává ticho, které přerušují jen většinou souhlasné přikyvování, u některých z dam je patrné i dojetí. Asi také zadostiučinění, že jejich snaha pomáhat je náležitě oceněna. „Prosím, vážení, pojďme také udělat něco pro sebe. Podle vůně, která se tady kolem šíří, půjde jistě o příjemnou činnost,“ vydá Greenwood pokyn k zahájení stolování. Atmosféra je zpočátku upjatá, ovšem postupně dochází k rozpoutání rozhovorů, přičemž Horác oslňuje svou duchaplností, přirozenou elegancí, William pak svou zdánlivou bezprostředností, otevřeností. Těžko si někdo dovede představit, že by tito dva, minimálně věkově nesourodí společníci, vše jen hráli. Po skončené večeři dochází na vytvoření skupinek, přičemž pochopitelně mnozí chtějí využít přítomnost guvernéra, a Horác s klukem nejsou výjimkou. Pracují opravdu velmi usilovně na svém plánu, a nesporná vysoká inteligence obou jim v tom pomáhá. Společnou mají i bezohlednost, s jakou hodlají své záměry prosazovat, ale tu tady dnes neprezentují. Oba jsou doslova hltáni především přítomnými paničkami, mnohdy ze stejných důvodů, jindy u jednoho obdivují jeho světáckost, u druhého naopak zdánlivou chlapeckou nevinnost. Již téměř za šera se v místnosti náhle objeví Morrow, nenápadně a jemně na sebe upozorní, a jeho zachmuřený obličej věstí problém. Proto se k němu téměř ve stejnou dobu přitočí oba společníci, a nesporné hvězdy dnešních oslav. „Můžete na pár minut nenápadně zmizet?“ sykne strážce. „Co se stalo?“ zeptá se Hanson, a nemá dobrý pocit. „Máme jistou nepříjemnost. Asi byste vo ní měli vědět. Možná to tím skončilo, možná ne. Nerad bych ale tady, nevím, co je vhodný, aby další slyšeli, a co ne.“ „Tak nás na chvilku budou muset postrádat,“ rozhodne Greeneood, a všichni tři se pokud možno nenápadně vytratí. Společnost je však v dobré náladě, podporované i vypitým množstvím alkoholu, a tak mnozí jejich odchod ani nezaznamenají. Morrow je vede do jednoho z pokojů, ve kterém naleznou bratry Toddovi. Zatímco mladší Jeff se tváří vyplašeně a zoufale, výraz jeho bratra nelze spatřit, neboť má obličej zalitý krví, leží na posteli nepřirozeně zkroucený, mírně sténá, jak se snaží potlačit bolest. „Co se do prdele stalo?“ tváří se velmi naštvaně Horác. „Narazili na někoho vod Lawettů, to sou ty sousedi, co už dělali problémy kvůli tý vodě. Ty druhý, ne ty Moranovi,“ vysvětluje Ed. „Jeffe, co ste vyváděli?“ dívá se Hanson nevraživě na svého nezraněného kamaráda, nehodí se mu, aby jeho oslavu narušovaly půtky. Nebo by toho snad šlo využít, napadne ho vzápětí. „Wille, byl tam jeden ze synů pana Lawetta, ten Brian. Měl sebou dva chlapy. Náhodou sme na sebe narazili … No možná ne náhodou, možná sem přišli schválně. Začali nám dost sprostě nadávat …,“ souká ze sebe mladší z Toddů. „Jeffe, do prdele, máte přece příkaz si tohodle nevšímat,“ zamračí se William. „To sme dělali, ale voni podle mýho přišli, aby se porvali,“ tvrdí sedmnáctiletý mladík, „Podlé mýho nás přišli zmlátit. Žvanili, že sme prodejný kurvy, lezeme ti do prdele, a další svinstva. Pak na nás zaútočili …“ „Zaútočili? Tak proč seš celej a Jacob na sračku?“
„Protože je von zastavil, a křičel na mě, abych přived pomoc. Tak jsem běžel tady pro Eda, a i když sme přiběhli dost rychle, už ho stačili zkopat. Svině jedny. Možná sem udělal chybu,“ svěsí hlavu nezraněný bratr, „Měl sem tam zůstat.“ „Nejspíš bys vypadal jako von,“ řekne suše Morrow, „Zahlídnul sem je, když sme tam přiběhli. Byli to už dospělí chlapy, vo dost silnější.“ „Ede, myslíš, že je to začátek?“ zeptá se Hanson vzrušeným hlasem. „Začátek? Začátek čeho?“ „No, že teď pudou po mně. Budou tu chtít něco rozpoutat.“ „Spíš ne. Asi byli trochu vožralí, nasraný sou už dávno. Když uviděli ty dva, tak asi dostali vztek. Nemyslím si, že by chtěli pokračovat. Ale budeme pochopitelně připravený a vopatrný.“ „Horáci, co s tím?“ podívá se kluk na svého společníka. „Co co s tím. Prostě tvůj kámoš dostal před držku. Nenápadně mu sem pošleme doktora, je přece tady, ať ho dá trochu dohromady. Co víc s tím chceš dělat?“ pokrčí rameny tázaný. „Tak dou udělat dvě věci,“ nesouhlasí William, „Tou první je zvážit, jestli toho nevyužít. Když sou tady všichni. Ukázat, že sme vobětí nenávisti. A za druhý, někdo by měl srovnat účty. Těm třem dát za vyučenou.“ „Vobojí je blbě, Wille,“ zavrtí hlavou Greenwood, „Posere to náladu, tam na tý voslavě. A taky se začnou ptát, proč dostal do držky. Začnou debatovat vo tý posraný vodě, a to nechceme. To druhý je taky na hovno, akorát to ještě vyhrotíš.“ „No s tím prvním máš asi pravdu,“ zamýšlí se kluk, „Asi by to vážně nebylo dobrý. Ale s tím druhým podle mě ne. Nemůžeme si přece nechat líbit, aby nám mlátili naše lidi. Koho seřežou příště? Podle mýho si to nemůžeme nechat líbit. Buď do toho zatáhneme šerifa, vobviníme je z násilí a necháme zatknout, nebo to musí vyřídit tady Ed.“ „Jak to mám vyřídit?“ zatváří se naštvaně Morrow, „Navíc tady mám jen Billa.“ „Já pomůžu,“ hlesne Jeff, a vzápětí zmlkne, pohrdavý pohled všech tří stojících v místnosti ho velmi silně raní. „Šerifa bych do toho netahal,“ přemýšlí nahlas Greenwood, „Na druhý straně je pravda, že by jim to projít nemělo. Mohli bysme dát něco pár chlapům, který někde najdeme, aby dali pro změnu do držky jim. Určitě se najde někdo, kdo to za pár drobáků na chlast udělá.“ „Horáci, to není dobrý,“ nesouhlasí Morrow, „Najmout nějaký hovada. Ještě to přeženou, nebo kdoví, co rozpoutaj.“ „No to máš asi pravdu. Tak se na to vysereme. Necháme ho vošetřit a přejdeme to.“ „S tím zásadně nesouhlasím,“ říká rozhodným hlasem Hanson, „Kdybych nemusel bejt na tý voslavě, sám bych …“ „Wille, to ať tě ani nenapadne!“ zvýší hlas osobní strážce, „Jednak na ně budeš působit jak rudej hadr na bejka, a za druhý, můžeš to schytat.“ „Nebojím se …“ „Wille, ty tu nejseš vod toho, aby ses někde rval,“ říká vážným hlasem Greenwood, „Na tohle máš svý lidi.“ „Podle všeho málo,“ odpoví hořce kluk. „Dneska nic nekončí. Však se příležitost najde.“
„Horáci, když vodsaď vodjedou, s tím, že jim to prošlo, tak co udělaj příště? Budou se cejtit na koni, můžou nám napadnout ty, co zajišťujou zásoby. Budou si myslet, že sme slabý. To přece nepotřebujeme,“ hovoří Hanson naléhavým hlasem. „Co teda chceš?“ zavrčí hráč. „Chci, aby taky dostali do držky. Pořádně. Aby na to nezapomněli. Aby věděli, že na nikoho z našich lidí beztrestně ruku nikdo nevztáhne,“ říká chlapec tvrdě a odhodlaně. „Něco navrhnu,“ ozve se Morrow klidným hlasem, „Můžeme se po nich podívat. S Billem a tady s Jeffem. Ten nám jen potvrdí, že de vo ty správný, aby to neschytal někdo jinej. Pokud bude vhodná příležitost, tak jim domluvím. Pokud ale ta příležitost nebude, tak to necháme bejt.“ „Vhodná příležitost?“ dívá se tázavě Hanson. „Jo. Taková, aby to nevzbudilo rozruch. Pokud by to nešlo, tak tady nerozpoutám válku,“ vysvětluje naprosto klidným hlasem strážce, „Souhlasím, že by to bez vodezvy zůstat nemělo. Ale než vyvolat nějakou větší bitku, tak to je zase lepší to nechat bez tý vodezvy.“ „Tak dobře, to zní rozumně,“ rozhodne Greenwood, „Wille, my se teď vrátíme k našim hostům, nějak nenápadně sem pošleme doktora, a požádáme ho, aby nikde nežvanil. Něco to asi bude stát. Ty, Ede, udělej to přesně tak, jaks říkal. Žádnej velkej rozruch.“ Charles Evans William rozhodně spokojený není, ale je mu jasné, že u přítomných mužů víc nedosáhne. Proto se vrací na oslavu, kde se dá rychle do pohody a začíná zase svou hru. Horác promluví s doktorem, pak se také zapojí do víru debatních kroužků, a dál zvyšuje svoji prestiž. Morrow odvede lékaře za zraněným. Místní felčar, čtyřiatřicetiletý Charles Evans, nejprve s Jeffem svlékne zmláceného Jacoba, a pak ho začne velmi bedlivě prohlížet. Naštěstí konstatuje, že mladík nemá nic zlomeného, jen je pořádně seřezaný. Pro své alibi raději upozorní na nebezpečí vnitřního krvácení, pak by to bylo v prdeli, jak se vyjádří doslovně, ale podle všeho bude nejspíš zbitý v pořádku. Jen bude jeho tělo za pár dnů hrát všemi barvami, včetně obličeje. Po ošetření bratra zajde Jeff za Edem, přitom se cítí hrozně. Jak se zdá, tak si všichni myslí, že zdrhnul a nechal sourozence proti třem. Určitě ho považují za zbabělce. Moc by si přál dokázat opak, a modlí se, aby nastala příležitost k odvetě. Již za tmy vyjde trojice mstitelů ze salónu, kde probíhá oslava Willa. Ten je tam v bezpečí, v přítomnosti mnoha významných mužů, včetně šerifa a jeho zástupce. Není tak těžké najít zmíněnou trojici, popíjí v podniku s nevěstincem. Otázkou je, zda tam taky budou ubytovaní, pak se nedá nic dělat, nebo jestli budou přespávat jinde, třeba ve stájích, nebo na voze, se kterým přijeli. Pak by se příležitost k důraznému rozhovoru mohla naskytnout.
Ed pokuřuje na ulici, naprosto klidný, jeho kolega Bill postává nedaleko, a Jeff má za úkol hlídat, zda ti tři násilníci nebudou odcházet. K tomu dojde až krátce po půlnoci, buď mají dost, nebo jim naopak došly prachy. V každém případě se trojice vydá potácivým krokem po ulici, a tehdy se odlepí ode zdi protějšího domu i Morrow. Todd sleduje celou situaci z povzdálí, dostal striktní příkaz se do ničeho nemíchat. Shephard je pak určený k tomu, aby kryl mstiteli záda. Jeff tohle moc nechápe, jistě, Ed je asi dobrej, ale jak chce sám domlouvat třem dost silným mužům, když jistě nehodlá použít střelnou zbraň. Pak si všimne, jak Morrow vzdálenost k trojici zkracuje, a jak za zády schovává kus fošny, kterou kdovíkde vzal. Mladík netuší, jestli si ji už přinesl, anebo našel někde tady. „Co je?“ zahuhňá osmadvacetiletý Ben Webster, pracující pro rodinu Lawettů, protože si povšimne stínu, který je kus za nimi. Víc toho ale nestihne. Ve chvíli, kdy se otáčejí i další dva z násilníků, dopadne fošna na koleno Bena, který zasténá a jde okamžitě k zemi. Než se na cokoli zmůže pětadvacetiletý Ray Ollerton, další zaměstnanec Lawettů, dostane také Ben Webster ránu na nohu, a poroučí se k zemi. Šestadvacetiletý Brian Lawett zírá jak vyoraná myš, ovšem to již míří prkno na jeho bradu a on na prašnou silnici. Morrow jedná bez jediného slova, jako stroj, fošna v jeho ruce tancuje a rozdává rány do těl na zemi, a nutno říci, že do citlivých míst. Ray se pokusí hmátnout k opasku, ale vzápětí jeho ruka letí nepřirozeným způsobem do strany, a on zasténá. To už je poblíž i Shephard, a dává pozor, aby snad nikdo nevytáhl zbraň. Všichni tři jsou však již dost zbití, a právě ti dva zaměstnanci dostávají pár ran přes hlavu, což je přivádí do minimálně slabšího bezvědomí. Jakž takž při vědomí tak zůstává jen Brian, ovšem s ústy plnými krve, a dost otřesený. Zírá tupě na muže s prknem, a není ve stavu, kdy by mu mohl zabránit v pokračování devastace svého těla. Ani vypitý alkohol mu nepomáhá, snad jen mírní bolest, Ray Ollerton vystřelující mu z rozbitých úst a prokousnutého jazyka. Tak jen zvedá pravačku k obraně hlavy, a na její loket směřuje další rána. Místo následného úderu na odkrytou hlavu však cítí prkno na svém ohryzku, ale tak, aby mohl dýchat, asi ho ten chlap zabít nechce. Což by teda mohl, kdyby se tak rozhodl. „Seš schopnej vnímat? Rozumíš mi, co ti říkám?“ zeptá se mstitel chladným hlasem, prostým všech emocí. Ležící Lawett jen přikývne, bolest mu už vystřeluje i z lokte, možná ho má rozdrcený. Nebo hodně citelně naražený. „Tak si tohle dobře pamatuj,“ hovoří Morrow tichým hlasem, „Tohle je jen malý varování. Pokud někdo z vás sáhne na kohokoli z ranče Willa Hansona, tak to příště už
takhle neskončí. Toho, kdo to udělá, tak toho zabiju. Budeš si to pamatovat? Vyřídíš to všem?“ přitlačí lehce prkno na krk zbitého muže, pak povolí, aby mu dal možnost odpovědět. „Ano, pane,“ zasípe Brian, a s hrůzou hledí na stojící stín. Je mu jasné, že kdyby ten chlap chtěl, může ho dobít. Stejně jako jeho dva druhy. Ví, kdo to je, a nemá důvod pochybovat o tom, že ten muž s prknem už pár lidí odkrouhnul. Jedno jak. Proto si ho ostatně ten malej spratek Will najal. Morrow už nic neřekne, pustí fošnu na hruď zbitého, a pomalým krokem odchází. Shephard ho chvíli jistí. Ale ti dva jsou v bezvědomí a i Lawett je silně otřesený, navíc nemá odvahu vytáhnout revolver, pokud ho vůbec u sebe má, někde zastrčený za pasem. Proto i Bill po chvilce místo masakru opouští. „To bylo něco,“ říká vzrušeným hlasem Todd, Brian Lawett když se připojí k dvěma mužům, co jdou rozvážným krokem po ulici, zalévané většinou jen měsíčním svitem, ve většině oken již je tma. „Jen malá lekce třem vožralům, co se sotva drželi na nohách,“ zhodnotí suše vykonavatel pomsty svou akci, a mladík pochopí, že o tom již dále nebudou mluvit. Oslava probíhala v sobotu, a tak nedělní dopoledne patří návštěvě kostela. Tam zamíří i Hanson s Greenwoodem, a celá jejich suita, včetně zmláceného Jacoba. Ten je mladý a silný, a tak i když pajdá a mírně se kroutí, i když má obličej oteklý a levé oko skoro není vidět, dokáže se udržet na nohách. Před kostelem William uvidí velmi zle se tvářící skupinu osob, jíž vévodí jednašedesátiletý Seth Lawett, spolu s ním jsou jeho synové, asi i vnuci, několik žen, další muži. Je jich zatraceně dost, uvědomí si kluk a mráz mu přejede po zádech. Kdyby se na něj vrhli, tak ho jeho málo početná skupina neochrání. Nic se nestane, a Hanson více než o slovech pastora přemýšlí o početné tlupě svého souseda, se kterým je od této noci v ještě větší rozepři. Jeff mu pochopitelně vylíčil, jak surově se třemi z nich Ed naložil. Ti tam jsou také, a vypadají ještě hůř než Jacob. K další konfrontaci dochází při odchodu z kostela, ale je zde mnoho osob, než aby se někdo odvážil začít s otevřeným nepřátelstvím. Potřetí William spatří Lawetty při odjezdu z města. On sedí spolu s Horácem v drožce, a tentokráte je s nimi i zbitý Jacob, naopak jeho bratr spočívá na kozlíku. Jeho kůň je přivázán za dopravní prostředek. Zbývají už jen Ed a Bill, oba mají ležérně přehozené opakovačky přes sedlo, ale bedlivě sledují nepřátelskou skupinu. „Je jich strašně moc,“ poznamená lehce se chvějícím hlasem Hanson. „Co je to moc,“ odpovídá unyle Greenwood, „Neudělaj vůbec nic,“ dodá. „Tvářej se hodně nasraně.“ „Ale neudělaj nic. Ze dvou důvodů. Za prvý by byla vina na jejich straně. A za druhý, maj strach z Eda a Billa.“ „Sou ale jen dva …“
„Jo, ale jeden z nich zabil toho Morana, a druhej má taky pověst zabijáka. Dobře věděj, že kdyby se tě pokusili napadnout, nebudou ty dva váhat střílet. Podívej, maj tam i děti, tak se uklidni a vůbec si jich nevšímej. Sou pro tebe vzduch.“ William už nic neřekne, pouze s obdivem pohlédne na Horáce a dva strážce, s jakým ledovým klidem k celé nepříjemné situaci přistupují. Vyrazí, po chvíli zapřede Greenwood rozhovor, probírají včerejší oslavu. S kým vším se tam setkali, o čem s kým mluvili. Nezmiňují se však o svých úmyslech, neboť je poslouchá potlučený Jacob. „Měli bysme s tím něco udělat,“ řekne při zastávce kluk, a Horác s Edem na něj zpytavě pohlédnou, neznají totiž tok jeho myšlenek, a tak nevědí, co míní slovem tím. „Vo čem mluvíš?“ položí dotaz Morrow. „No vo tom, že by bylo dobrý přibrat nějaký lidi. Jednak se nám budou hodit při udržování pořádku u toho dolu, a pak taky v takovejch případech, jako byl dneska.“ „Neviděl bych to tak černě. Ale je pravda, že Jack je zatím nepoužitelnej, a tak by mohl někdo přijít místo něho.“ „To je málo, Ede.“ „Málo? A kolik by sis představoval?“ „Nevím, tak aspoň pět novejch, možná deset …“ „Chceš stavět soukromou armádu?“ usměje se lehce Morrow. „Wille, potřebujeme peníze na jiný věci, než je rozhazovat za zbytečný muže,“ ozve se Greenwood, „Jeden, dva, budiž. Ale víc určitě ne. Navíc musí jít vo prověřený chlapy, co budou poslouchat a nebudou sami vyvolávat násilí. Takovejch zase tolik není, a zadarmo se ti tady promenádovat nebudou. Ty spíš potřebujeme na tu věc dole na jihu. Tam budou platnější, než někde tady.“ „Horáci, jen jeden nebo dva?“ není očividně spokojený kluk, „Moranovi nás nenáviděj, Lawettovi nás nenáviděj. Dohromady jich sou desítky. A tady je jen Ed a Bill.“ „Máš v kalhotách?“ „Horáci, tohle není fér,“ zatváří se hoch rozhořčeně, „Taky umím střílet, a taky se umím rvát. Ale sám si říkal, že mám jiný povinnosti.“ „Wille, kdybych si myslel, že tě nedokážeme vochránit, že nedokážeme vochránit sebe, tak bych sám chtěl další chlapy,“ říká hráč soucitným hlasem, „Dyť říkám, dva další můžeme najmout. Ed se vo to postará, když mu řekneme. Prověří je, aby na ně byl spoleh. Ale nejsme ve válce, a máme jednu vobrovskou výhodu, na naší straně je zákon. Každej si rozmyslí, než se do něčeho vážnějšího pustí. A že zbili toho kluka, toho tvýho kámoše … To taky ukazuje na jejich zoufalství. Na Eda nebo Billa si netroufli.“ „Jak myslíš … Stejně už brzo přijdou deště, a tak bude vody načas víc než dost ...,“ podívá se William na zatím čistou oblohu. Ta však pomalu začíná temnět, a je čeká ještě dost dlouhá cesta domů. Je nepochybné, že na ranč dorazí až za hluboké noci.
UDĚLEJ TO HNED „To je tvoje vina, Wille.“ Kluk zvedne hlavu, a ve tváři se mu nepohne jediný sval. Čekal, kdy takové obvinění od paní Toddové padne, zatím ho jen probodávala pohledy, poté, co jí dovezl
nejstaršího syna na kaši. Ten teď leží a snaží se vyzdravět, dlouhá a úmorná cesta jeho zdravotnímu stavu ještě přidala. „Mrzí mě, co se Jacobovi stalo,“ řekne tichým hlasem hoch, jen co polkne sousto snídaně. „To mu moc nepomůže.“ „Bude v pořádku, paní Toddová. Pan doktor ho vyšetřil a říkal to. Jen bude mít modřiny, nějakou dobu.“ „Jen modřiny … Wille, a co bude příště? Co mu udělají příště? Nebo Jeffovi?“ ptá se zoufalá žena zoufalým hlasem. „Už si dají pozor. Ed jim to důrazně vysvětlil.“ „Vysvětlil,“ zablýskne se v očích starostlivé matky, „Wille, násilí plodí další násilí. Zbili mého chlapečka, a ten … ten … ten zase zbil je. Tím si myslíš, že všechno končí? Wille, vyvolal jsi tady nevraživost, vyvolal jsi tady násilí, už tu kvůli tomu umřel člověk. Otec od rodiny. Nechci, aby mi přinesli někoho z mých chlapců zmrzačeného, nebo taky mrtvého.“ „Paní Toddová, pokud nechcete, abych vaše syny bral s sebou, a oni s tím budou souhlasit, tak budou zůstávat doma. Promluvte si s nimi a domluvte se. Pokud mi nezakážete se s nimi bavit, tak se můžeme dohodnout, že budou pracovat tady na ranči a nikam jezdit nebudou.“ „Dobře víš, že s tím souhlasit nebudou. Nemají rozum, jako ty. Wille, vždycky jsem tě měla moc ráda, to víš. Ale už nemůžu mlčet. To s tou vodou byla špatnost, a teď se ti to vrací. Byli jsme tady všichni přátelé, a teď? Můj syn leží a je rána vedle rány.“ „Paní Toddová, muži se občas poperou. I tady na ranči se poprali. I já dostal od Jacoba a Jeffa párkrát pár ran, když jsem je naštval. Ale jak jsem řekl, vážím si vás, vážím si vaší rodiny, a tak udělám, co budete chtít.“ Nešťastná žena už nic neřekne, nechá mladého pána snídat, leč její pohled je více než výmluvný. Asi se musela hodně krotit, aby neřekla něco ostřejšího. Jenže za to se na ni zlobit nemůže, každá matka by byla smutná, kdyby ji přivezli syna tak zle zřízeného. Každá matka by se o něj bála. Snad se zklidní, až bude Jacob úplně v pořádku.
Počasí se změní, nejprve kulminují vedra, všude prach a hrozné sucho, pak se z oblohy spustí mohutný liják. Proudy vod bičují vysušenou půdu, po které stékají, přívaly životadárné tekutiny se valí koryty řek a potoků, které již byly na mnoha místech zcela vyschlé. Jsou to extrémy, ale lidé zde jsou na ně zvyklí.
William tráví čas především studiem, obdržel poměrně dost knih, a tak v nich listuje, občas se začte do zajímavé kapitoly. Je mu jasné, že vzdělání potřebuje, pokud se chce prosadit. Horác má pravdu, jeho úkolem není se rvát, na to tu má lidi, jeho úkolem je hromadit majetek, rozšiřovat svoje panství. Netuší, jak moc toto léto bez vody poznamenalo hospodářství Lawettů a Moranů, ti další mu zaplatili ze svých stád, a určitě je to minimálně oslabilo. Nemá se sousedy slitování, chce je dohnat k bankrotu, kdy mu budou muset svoje pozemky prodat. Když však budou přístupní dohodě, jako ti tři, je připravený je tam nechat, jako správce či námezdní sílu, ovšem zisk již půjde do kapsy jemu, a jim bude jen platit za vykonanou práci. Není to příliš fér, to uznává, ale pokud chce v kraji dominovat, nemá jinou možnost. Inženýr Bennet vyrazil shánět potřebný materiál k otevření dolu, a Woodroofa poslal Horác domlouvat dělníky. Mohou vzít místní, ale poručník mluvil tajemně o Číňanech, prý jsou o dost levnější, pracovitější a také drží hubu. Nestěžují si na špatné pracovní podmínky, a asi mají nad sebou pevný řád, který hlídá nějaký jejich šéf. Moc mu tito Asiati neříkají, ale pokud budou makat za málo peněz, tak jen ať je přivedou. Nemá tušení, jak postupuje prodej zbraní mexické opozici, na čele s generálem Diazem. O to se jistě stará Wilson, a asi taky Edův bratr, který má za úkol náklad dopravit na místo, ohlídat ho, aby jim nikdo nic neukradl, či snad na hranicích vojáci nezabavili. Ale věří, že se v tom oba vyznají, nejspíš něco takového nedělají poprvé. Určitě také načerno prodávali zbraně Indiánům, jak pochopil z náznaků toho, co na sebe prozradili. Už je přeci jen klidnější, už se tolik nebojí, že by ho mnohem starší společníci podrazili či se ho snad dokonce jednou provždy zbavili. Oslava patnáctých narozenin,
přítomní hosté, a skutečnost, jak ho Horác chytře využívá, mu dávají záruku bezpečnosti. Konec konců, když tehdy začal Moran střílet, kryl ho Ed svým tělem, za to mu bude navždy vděčný. Po obědě se svým poručníkem zůstává ve svém pokoji, a v odpoledních hodinách za ním zavítá Jeff. Tváří se jak boží umučení. Tuší, proč tomu tak je. Za prvé trpí výčitkami, protože jemu se nic nestalo a jeho starší bratr dostal pořádnou nakládačku. Asi mu vadí, že mnozí si myslí, že se zachoval zbaběle, když nechal sourozence proti třem a běžel pro pomoc. No a nepochybně do něj hučí jeho matka, možná mu už vymluvila díru do hlavy. Určitě chce, aby se od svého mladistvého zaměstnavatele držel co nejdále. „Tak co mi neseš?“ odloží Hanson knihu, leží na zádech na posteli, využívá světlo svíčky, protože venku je přes denní dobu dost značná tma. Pořád prší, a nejspíš ještě nějaký čas bude. Snad ty přívaly neponičí vybudovanou přehradu. Ale i kdyby, tak ji nechá opravit. Vyplatila se, pro svůj dobytek měl vody dost. „Tak nesu … Wille, mám dost velký starosti,“ povzdechne si mladík. „Jaký ty můžeš mít starosti. Ne, já vím, je mi to jasný. Tvoje matka mi už taky dávala kázání,“ ušklíbne se kluk. „Wille, nesmíš se na ní zlobit,“ říká prosebným hlasem Todd, „Vona dost brečela, když sme přivezli bráchu … Nemyslí to zle.“ „Já vím. Seš tady na zapřenou?“ „Na zapřenou?“ „No, myslím, jestli nemáš zákaz se mnou mluvit.“ „Wille, to bych nikdy nedovolil, takovej zákaz … jsem moc rád … i Jacob …“ „I von, když je na sračky?“ podívá se tázavě chlapec. „Von se už lepší. Navíc si moc váží toho, žes nařídil, aby se za něj pomstili. Slyšel sem to, jim se do toho moc nechtělo, ale tys na tom trval, tak tě poslechli,“ říká mladík, a hochovi na posteli se takové slova dobře poslouchají, jeho kámoš nabyl dojmu, že má velký vliv na konání svého poručníka a strážce. „Jo, je dobře, že je Ed zmlátil. Jeffe, tak co je?“ „Wille, je to celý divný …“ „Co se zase stalo?“ „Nejde vo matku, nebo vo otce, ale vo Sáru. Ta mě sem poslala,“ tváří se Todd hodně rozpačitě. „Sára?“ „Jo. Abych s tebou promluvil,“ mne si posel nervózně prsty. „Vona taky vonemocněla?“ „Vona? Ne? Proč?“ tváří se Todd dost nejapně. „No že tě posílá. Copak nemá nohy?“ „Jo takhle … No, nevím, možná se jí nechce … teda chce, hodně … ale třeba neví, jak vo tom mluvit, jakej máš názor. Tak mě poslala na průzkum.“ „Na průzkum, jo?“ baví se docela William nad kámošovým tápáním. „No ne na průzkum. To je blbý slovo … Nevím, jak to nazvat. Prostě mě poslala, abych se zeptal, jak je to jako s tebou a s ní. Prej ses pořád nevyjádřil, kvůli tomu … tamtomu … jak sme vo tom tenkrát mluvili … jestli ty a vona … Tak asi neví, co si má myslet, a je z toho hodně špatná,“ blekotá mladík před klukem. „Jeffe, to myslíš vážně?“ zarazí se teď mladistvý majitel ranče, „To jako přicházíš … Sára tě jako posílá se zeptat … jestli jako bych já … No to snad ani není možný.“
„Jak vidíš, tak je. Já vím, je to celý divný … Ale znáš ji, jaká vona je. Teda ne, je moc hodná, má tě moc ráda, ale …“ „Jeffe, takže jestli tomu dobře rozumím,“ ztiší raději hlas Hanson, „tak ty se deš zeptat, jestli bych jako se Sárou … to, co sme dělali v Tucsonu?“ „No, asi jo … Je to vážně divný, tenhle rozhovor … Prostě neví, na čem je. Ty ses prej nevyjádřil, a tak …“ „Nevyjádřil. Jeffe, podívej, jak to teď je. Jacob leží zmlácenej, tvůj otec se mi vyhejbá, tvoje matka mi dává kázání. Říká, že se nechovám dobře. Dovedeš si představit, že za tědle vokolností bych já a Sára …“ „Wille, pochopitelně by to muselo zůstat v tajnosti,“ vyhrkne Todd. „No jasně. Ale co kdyby se to provalilo? Dovedeš si představit svoje rodiče? Jeffe, je to vážně hodně divný,“ posadí se na posteli kluk, „Jako brácha bys přece měl bránit počestnost svojí ségry, a místo toho mi navrhuješ …“ „Dyť sem říkal, že je to celý ujetý. Ale vona moc prosila …“ „Jeffe, mám Sáru vopravdu rád. Dycky sem měl a pořád mám. Jen mám vobavy. Moc rád bych s ní … však víš. Ale nechci jí ublížit.“ „Vona je moc nešťastná. Wille, smím tě vo něco poprosit?“ „No jasně, můžeš.“ „Wille, tak se rozhodni. Buď jí jasně řekni, že to nepřipadá v úvahu. Myslím jako vona a ty. Sice bude bulit, asi hodně, ale aspoň bude vědět, na čem je. Nebo se s ní dej dohromady. Moje a Jacobovo požehnání máš. My vždycky budeme stát za tebou a Sárou.“ „Není to tak jednoduchý.“ „Nevím, možná. Wille, pokud si myslíš, že Sára pro tebe není dost dobrá, tak to taky pochopíme. Ty seš majitel ranče, brzo budeš majitel dolu …“ „Spolumajitel, nezapomínej.“ „To je jedno. Pořád seš nebo budeš majitel, a asi budeš časem ještě víc bohatej. Nám nic nepatří, jen tu pracujeme …“ „To není tak docela pravda. Tvůj otec je tady správce, matka hospodyně, vy dva ste moji kámoši. Sáru mám rád. Takže to není tak docela pravda.“ „To jo, to je moc dobrý, jak se k nám chováš. Jenže třeba si myslíš, že Sára není dost dobrá. Pro tebe. Třeba budeš chtít dceru nějakýho jinýho bohatýho rančera, majitele dolů, nebo kdoví koho. Co její rodina něco znamená, přinese velký věno a tak …“ „Jeffe, vo čem se to zase bavíme? Dyť mi před pár dnama bylo patnáct. A tvý ségře je vo rok víc. Plánujeme tady svatbu?“ „No to určitě ne … i když by to bylo skvělý. Jenže já vím, že to asi nejde. Když ty seš ten majitel a my jen …“ „Jeffe, chci vydělat prachy, to jo. Chci bejt dost bohatej. Ale určitě si kvůli tomu nechci brát nějakou starou šeredu, bohatou. Věřím, že si ty prachy dokážu vydělat sám. Nebo s pomocí Horáce, tedy pana Greenwooda. Žádnou mi otec nedomluvil, jestli se ptáš na todle. Ale taky nevím, jestli by to klapalo, mezi mnou a Sárou. Dlouhodobě, myslím. Jeffe, i proto váhám.“ „Chápu to. Tak co jí mám říct?“ „Já nevím, do prdele,“ tváří se nešťastně Hanson, „Jeffe, strašně rád bych se s tvou ségrou vyspal. Jenže pro mě to nic neznamená … teda ne, to je blbost, to takhle říct. Sára navopak pro mě dost znamená. Proto váhám. Myslel sem tím, že jako chlap
nemůžu nic ztratit. Teda jako počestnost. To vona jo. Může jí to poznamenat. Chápeš, co chci říct?“ „Chápu. Wille, tak to nedělej, jestli nechceš.“ „Jeffe, já do prdele chci. Jen se bojím následků. Kdyby se to provalilo … Nemyslím teď tvoje rodiče, ty už mě stejně nenáviděj tak, že to víc asi nejde …“ „Wille, máma tě má ráda. Jen nesouhlasí s tím s tou vodou. A taky jak umřel ten Moran. Teda von si to zasloužil, jenže … No a teď to schytal Jacob. Ale vono se to spraví, myslím s mámou a tátou.“ „Tím si nejsem tak jistej. Ale vo ně mi nejde, de mi vo Sáru. Vážně jí mám moc rád, a proto nevím, co mám udělat. Jeffe, co bys dělal ty na mojím místě?“ „Na tvojím místě? To já přece nejsem, a nikdy nebudu.“ „No nejsi … No ale kdybych já a Sára … někdy pozdějš … to bysme vlastně pak byli švagři, ne?“ „No to jo … no to by bylo moc dobrý … Ale Wille, kvůli tomu to přece nedělám,“ řekne rychle Todd. „Já vím, Jeffe. Vím, že za tím není vypočítavost.“ „Vypočítavost?“ „No jako mi přihrát Sáru do postele a pak chtít, abych se s ní voženil.“ „Wille, doufám …“ „Jeffe, kdybych si to myslel, tak vo tom nebudu mluvit.“ „To asi ne … Wille, je to celý na hovno. Tohle. Sem z toho dost hotovej. Jak se tu bavíme vo Sáře. Asi to není normální, abych jako brácha … Ale mám jí rád, a tebe mám taky rád. Takže vůbec nevím … Do prdele, Wille, nevím, co jí mám říct.“ „Tak to sme dva,“ poznamená suše Hanson. Podivný a dost trapný rozhovor pokračuje, až se shodnou na tom, že by bylo dobré, kdyby si kluk promluvil s nadrženou slečnou. Aby se kvůli tomu nemusel trápit prostředník a dostávat se do nepříjemných situací. S tím se rozejdou. William padne znovu na záda a přemýšlí. Cítí zvláštní pocit, když na ni myslí. Moc rád by se s ní pomiloval, ale má obavy, aby tím všechno nezničil, a také nezhoršil. Jenže ta představa je lákavá, o to víc, že ji má opravdu rád. Takovou ženu po svém boku by si dovedl představit. Jenže taky umí přemýšlet, a ten jejich věk … Kdyby to tak šlo nezávazně, jako s Cathy, tak do toho jde okamžitě. Ale když kluk připraví holku o věneček, tak je to něco úplně jiného, než když nějaká ženská připraví kluka o panictví. V prvním případě bude okolí na tu dívku pohlížet jako na couru, a ve druhém případě tomu klukovi uznale poplácají po ramenou. Jaký je kabrňák, že už to má za sebou. Není to k holkám spravedlivý, ale tak to prostě je. Sára přijde poměrně rychle, a oba v tu chvíli klopí rozpačitě zrak. On si připadá blbě, a ona ještě víc, vždyť jako by se mu nabízela, chtěla ho za každou cenu dostat. „Není to nevhodný, když takhle přijdeš do mýho pokoje? Nebylo by lepší se sejít na nějaký neutrální půdě?“ vypadne z něho. „Nikdo mě neviděl,“ špitne ona, „Jeff hlídá, a bude hlídat. Můžeš vyjít, a když bude čistej vzduch, tak vypadnu i já.“ „No dobře, jak myslíš,“ řekne on rezignovaně, „Sáro, de mi jen vo tvoji pověst. Dobře víš, jak to chodí. Jak by se na tebe mohli dívat.“ „Wille, copak mě neznáš? Na tom mi vůbec nezáleží … Záleží mi jen na tobě.“ „Teď nezáleží. Ale kdyby … Sáro, mám tě vážně rád. Chtěl bych bejt tvůj milenec. Moc bych chtěl. Ale právě proto, že tě mám moc rád, se to bojím udělat.“ „Wille, vážně mě máš rád?“
„Vážně. Proč bych ti lhal. Kdybych neměl, tak tohle přece neřeším. Sem kluk, nebo snad už chlap, a tak bych toho využil. Jako jiný, když je příležitost. Neřešil bych, co z toho může bejt. Jenže já mám strach, abys toho pak nelitovala.“ „Wille, může to bejt naše tajemství. Nikdo se to nedozví.“ „Tajemství. Podívej, kolik je tady lidí, na tomhle malým místě …“ „Wille, kdo si dovolí vejít jen tak do tvýho pokoje? Kdo sem jen tak naposledy přišel?“ „Tak jedině Horác … Ale ten teď má jiný starosti. Jinak nikdo … Myslím, že sou rádi, že zase nemusej vodvracet voči, vod tý zrůdy, za kterou mě všichni považujou.“ „Všichni ne, Wille.“ „No tak kromě vás tří. No a taky Horáce a Eda. Ale jinak … Jinak máš pravdu, nikdo sem neleze, a bez vyzvání už vůbec nikdo. Maj strach, abych se nenasral. Berou mě jako zmetka, a tak maj strach,“ říká on hořce. „Voni tě neznaj, jako já a bráchové. Ale časem budou rádi, žes udržel tenhle ranč, a že budeš mít ten důl, to ho určitě taky pomůže udržet.“ „Kéž by. Ale to je jedno, tohle bych teď neřešil.“ „Wille, chci tě požádat jen vo jedno. Mluv se mnou na rovinu. Pokud si myslíš, že by to nebylo vhodný, pro tebe, zahazovat se se mnou …“ „To je nesmysl,“ řekne on rozhodně, „Vo tomhle nemůže bejt vůbec řeč. Sáro, pochop přece, že vůbec nejde vo mě. Jde jen a jen vo tebe. Nechci ti ublížit. Nechci, protože tě mám rád.“ „Wille, pokud je to, jak říkáš, tak to udělej,“ zní její slova hodně odhodlaně. „Udělej … vopravdu?“ „Jo, vopravdu. Udělej to, a udělej to hned.“ „Hned … To jako … to jako …,“ zakoktá se on, zaskočený její přímou výzvou. „Jo, hned. Ať to už máme za sebou a nemusíme to pořád řešit,“ řekne ona rozhodně a on polkne naprázdno. „To jako tady a teď?“ dívá se on hodně vyplašeně. „Jo, tady a hned. Nikdo sem nepřijde, v tuhle hodinu, ne? Ty se tady učíš,“ podívá se ona na knihy, „No a já sem někde jinde. Nejsem tady. Až budu vodcházet, tak mě nikdo neuvidí. To vohlídáš ty a Jeff. Takže pokud můžeš … a taky chceš …“ „Můžu … proč bych nemohl,“ ozve se jeho ješitnost, „Taky chci … moc to chci … už dlouho to moc chci …,“ vzpomene si on na chvíle, kdy se při té představě ukájel, při představě, jak jí líbá, svléká, vstupuje do ní. „Jen mi musíš trochu pomoc. Já to ještě nikdy nedělala, nemám zkušenosti jako ty.“ „Tak ty moje zkušenosti … Nějaký sou,“ řekne on pyšně, a zároveň si vzpomene, jak se otevřeně Cathy zeptal, jak by měl postupovat, pokud by byl s dívkou, která je panna. A ta vstřícná prostitutka mu vážně dala pár dobrých rad. „Wille, je to jen na tobě,“ popíchne ho ona. „Jen na mně … Sáro, na poprvý to nebude asi úplně nejlepší … taky to asi bude trochu bolet … jak sem slyšel. Asi si to víc užiješ, až to bude …,“ zarazí se on, proč proboha tohle říká. Radši by měl jednat, stojí tam jak pitomec a ona mu přitom roztahuje nohy. Teda obrazně, protože taky jen stojí a taky je dost nervní. Stojí tam a čeká, co on udělá. Když má ty ohromné zkušenosti z vykřičeného domu z Tucsonu. Najednou je mu všechno jedno, cítí vzrušení a ohromnou chuť to opravdu udělat. Nejprve však zajde ke dveřím, ty pro jistotu zamkne, a pak ji vede směrem ke své posteli. Jeho ložnice je v prvním patře, a tak nehrozí, že by někdo mohl něco vidět, a
pro jistotu dá svíčku na zem. Tím se světlo v místnosti ještě sníží. Pak už jí začne pomáhat ze šatů, najednou postupuje horečně, jako by se nemohl dočkat. Což je vlastně pravda, jen musí dávat pozor, aby ji něco neroztrhl. Stačí, když ji protrhne … zarazí se. Jen aby to nezvoral, zase tolik zkušeností nemá. Ale také už ne ostych a strach, pročež nehrozí, že by se mu nepostavil. To už se stejně stalo. Ona lehce vykřikne, když do ní vstoupí, a … Jejich první styk určitě není nic moc, ani si ho tolik neužili, žádná předehra. Ale poté jako by z obou spadlo napětí. Už není co řešit, už se to stalo, a tak je jedno, jestli to bude jednou nebo vícekrát. „Příště to bude mnohem lepší,“ řekne on, leží poloobnažený na zádech, zatímco ona se upravuje. „Bude příště, Wille?“ pohlédne na něho ona pátravě. „Záleží na tobě. Ale pokud de vo mě, tak já budu moc rád, pokud zase přijdeš. Jen si musíme dávat pozor … Sáro, určitě krvácíš …,“ podívá se on na sebe, „Aby si toho nikdo nevšimnul.“ „Vo to se nestarej,“ odpovídá ona, a on pochopí, že o tomhle asi mluvit nechce. „Chceš už jít? Teď hned?“ ptá se on. „Určitě počkám, až se ustrojíš, vodemkneš a vykoukneš, aby nikde nikdo nebyl. Pak vyklouznu. Ale jestli se chceš ještě předvádět …,“ sklouzne její pohled na jisté partie jeho těla, „Tak jestli se chceš předvádět, tak ještě počkám.“ „Ne, ne,“ vyskočí on rychle a začne na sebe soukat oblečení. Přitom se zarazí, ani se jí nezeptal, jestli nehrozí nějaké následky, bylo to tak narychlo. Ale praktikoval přerušovanou soulož, tak by snad nic hrozit nemělo. To by teprve byl pořádný průser, přeběhne mu jemné mrazení mezi lopatkami. On co nejtišeji otočí klíčem, ona stojí schovaná za dveřmi, když jde on sondovat situaci. Ale na chodbě nikdo není, do prvního patra opravdu chodí málokdo. To vždy bylo soukromými prostorami jeho rodiny, a teď tady bydlí vlastně jen Horác, a taky Ed s Billem a Jackem. Vypustí ji, pak dojde k pomuchlané posteli, natáhne se na záda a na chvíli se mu objeví vítězoslavný úsměv. Ten mu vzápětí ztuhne, když si představí, co by bylo, kdyby se o tom domákli její rodiče. Vzápětí uslyší zaklepání na dveře a ztuhne. Ještě aby to přivolal, a jejich tajemství zůstalo tajemstvím jen pár minut. Ne, žádný rozzuřený otec, a ani matka s milionem výčitek, po vyzvání dovnitř vleze Jeff, a je ještě rozpačitější, než při předchozí návštěvě. „Ty?“ podiví se Hanson. „Du nevhod? Sára říkala … myslel sem …“ „Co říkala?“ posadí se kluk na posteli. „No říkala, že si mám s tebou promluvit. Tak sem myslel, žes pro mě vzkázal. Wille, já už ničemu nerozumím … tak chceš se mnou mluvit nebo ne? Nebo jak ste se domluvili? Myslím se Sárou. Myslel sem … tvářila se docela spokojeně, si myslím.“ „Tak říkáš spokojeně?“ opět promlouvá Hansonova ješitnost. „Zdálo se mi … Nebo snad ne? Nepohádali ste se, doufám.“ „Ne, to určitě ne. Domluvili sme se … Jeffe, vona ti nic neřekla?“ „Ne, jen že mám za tebou zajít a domluvit se. Jenže teď nevím na čem, a jak to vypadá, tak ani ty ne. To si z nás jako dělá legraci, nebo co?“ „Nejspíš ne. Nejspíš chce, abysme se domluvili na tom, jak zajistíme naše tajný schůzky,“ spekuluje William. „Tajný schůzky … Takže ste se domluvili. Domluvili ste se, a chcete vymyslet, jak to zařídit, abyste mohli bejt spolu a nikdo na to nepřišel, až budete … tamto.“
„Jeffe, vono de vo to, že …,“ zatváří se Hanson provinile, „Vono de vo to, že se to prostě už stalo. Tamto.“ „Stalo … stalo co … chceš říct …,“ vyvalí oči mladík, a vzápětí se konsternovaný posadí na postel vedle kluka, „To jako … zatímco sem tam hlídal … dneska … takhle vodpoledne … ty a vona …,“ mektá. „Jeffe, ale dej si pozor na hubu,“ říká vážným hlasem mladičký zaměstnavatel svému mladému zaměstnanci, „Kdyby se to provalilo, tak si dovedeš představit, co by bylo.“ „Wille, to jako vážně … ty a vona … dneska … tady …“ „Jo.“ „Tak proto se tvářila tak spokojeně …“ „Nejspíš jen proto, že už to má za sebou. Jinak to určitě nebylo nic moc, myslím pro ni. Když to bylo na poprvý. Prostě mi řekla, ať to udělám, hned, abysme to pořád nemuseli řešit. Tak sem to udělal.“ „To je celá vona,“ zasměje se poněkud křečovitě Todd. „Jeffe, doufám, že teď nevobrátíš a nebudeš mi něco vyčítat.“ „Ne, ne, dyť to vona hlavně chtěla.“ „Tak já to chtěl taky. Ale měl strach, kvůli ní. No teď už je to jedno, už se to stalo. Už se s tím nedá nic dělat. Jen musíme bejt vopatrný, ne tak kvůli mně, ale kvůli Sáře. Kvůli její pověsti, rozumíš? Tak ne, abys někde něco vykdákal. Aby ses někde prokec. Je to tajemství, jasný?“ „Ani Jacobovi?“ „Tak Jacob to vědět může. Ale pokud s ním budeš mluvit, tak si dávej pozor, aby tě přitom nikdo neslyšel, hlavně otec nebo matka. Nebo mladší sourozenci, co by to poslali dál. Do prdele,“ zarazí se Hanson, „Tvoje matka tady přece uklízí, a taky pere, ne?“ „Tak uklízí spíš mladší z nás … ale pere, to jo. Proč?“ „Proč, do prdele? Co když si něčeho všimne? Možná tady zůstaly nějaký následky, rozumíš?“ začne si prohlížet postel William, „No, tady asi trochu jo … Kdyby si toho všimla, tak jí to asi dojde, ne?“ „Tak s tím něco udělej, pokud tam něco je,“ znervózní i Todd, „To by nebylo dobrý.“ „To ne. Pak to ještě projdu, a když tak něco vymyslím. Jak to zakrejt. Jeffe, buď vopatrnej. Víš, jak tvejm rodičům vadí, že vás beru sebou. Kdyby se domákli vo Sáře, tak nevím, co by udělali,“ říká lehce rozrušeným hlasem kluk. „No to já taky ne,“ přiznává mladík, „Wille, jinak bylo všechno v pořádku?“ „V pořádku? Nechceš snad, abych ti líčil, co sme tady dělali? S tvou sestrou? Tak zvrhlej snad nejseš, ne?“ „Ne, ne,“ říká rychle Todd, „Já jen, kvůli Sáře. Aby to na ní nepoznali.“ „Tak na čele to vypálený nemá. Doufám, že bude vopatrná. Varoval sem jí, ale utřela mě, že to není moje starost. Tak doufám … Jeffe, budeme to muset dobře promyslet, jak to udělat, abysme mohli bejt spolu a aby na to nikdo nepřišel.“ „Jak často to chcete dělat?“ „Jeffe, do prdele, tohle sou votázky. Vím já? Kdyby bylo jen na mně, tak bych to nejradši dělal někdy po ránu, když se probudím a je jak z kamene. No a pak někdy po vobědě. Aby nebyla dlouhá prodleva. No a pak v noci, párkrát … Co se tak díváš, do prdele,“ zasměje se kluk výrazu svého o málo staršího kámoše, „Dělám si legraci. Jen říkám, že já můžu kdykoli. Bude záležet na Sáře, kdy se jí zase bude chtít. A taky
samozřejmě na tom, abysme měli soukromí, nehrozilo, že nás někdo vymákne. Tak vo tom přemejšlej, jak to zavonačit.“ „Taky bych to moh dělat pořád, kdyby bylo s kým,“ povzdechne si Todd, a tváří se přitom hodně smutně. „Tak si zkus nějakou nabrnknout, někde z vokolí.“ „Wille, já mluvil vo ženský, ne vo krávě,“ zatváří se kysele mladík, a pak se oba rozesmějí, „No jo, krav je tady dost, ale ženskejch … a pokud už sou, tak sou buď zadaný, nebo si je hlídaj, aby jim je někdo nezprznil.“
OTEVÍRÁNÍ DOLU Čas je neměnná konstanta, plyne stále stejně rychle. Nebo by měl, podle těch zákonů přírody. Jenže Williamovi se zdá, že někdy se hodně vleče, a jindy zase přímo letí. Bude to už sedm měsíců, co tady začal hospodařit v symbióze s Horácem. Ranč mu ale prosperuje, podařilo se dojednat prodej dobytka, a hlavně, blíží se chvíle, kdy budou otevírat důl. Jeho sen se stane realitou, a on se jen modlí, aby se ten podivínský inženýr nesekl, aby tam skutečně byl dostatek té horniny, co jsou za ni ochotni výrobci platit dost nekřesťanské peníze. I proto se asi její těžba vyplácí, i když je jí v zemi tak málo, a oddělit ji od hlušiny dá takovou práci. Vztah se Sárou se mu také docela rozvíjí, s Jeffem i uzdraveným Jacobem vymýšlejí různé fígle, aby mohli být spolu. Oni pak kryjí záda své sestře a jejímu mladičkému milenci. Ti si obcování užívají, postupně nabírají zkušenosti a tak je prožitek vyšší. I když ho mnohdy kalí nutnost vztah střežit před prozrazením, na druhé straně je vzrušující dělat něco nekalého, zakázaného. Zatím jim vše prochází, a oni si dávají pozor, aby jejich dovádění nemělo následky. Nebo si alespoň myslí, že jsou opatrní. On našel pánskou ochranu, ve věcech svého otce, ale s ní to není ono. Tak raději využívají vhodné dny, tedy alespoň podle ní, a on se snaží vždy postupovat tak, aby jeho semeno neproniklo na místo, kam se dostat nemá. Jak mu řekl Greenwood, podařilo se jim dopravit zásilku zbraní do Mexika, a vydělat něco peněz. To ho zase tolik nezajímá, protože z toho bude mít jen pět procent. Což bude asi dost málo, protože dle všeho chtějí tyhle prachy otočit, a vrazit je do dalších obchodů. Nicméně zde moc podrobností nezná, o to více se však zajímá o důl, jehož otevření je plánováno na začátek října. Vzhledem k celkem mírným zimám v této lokalitě se dá těžit vlastně pořád, a možná ještě nebude dělníkům takové vedro. Hanson, pokud se zrovna neučí, nebaví se s Horácem o dolu, či nesouloží se Sárou, zajíždí občas do Tucsonu, v doprovodu Eda, Billa a bratrů Toddů. Někdy s ním jede i Horác, někdy zůstane na ranči, kam naopak často přichází inženýr Bennet. Pokud je Will u jednání s nimi, má z nich dobrý pocit. Robert snad opravdu ví, o čem mluví. Pár dnů před plánovaným slavnostním dnem dorazí na ranč Woodroof, což by nebylo tak neobvyklé, kdyby s ním nepřijížděl i takový zvláštní človíček. Oč víc podivně je oblečený, o to víc divně vypadá. Nejde jen o jeho šikmější oči, ale také obočí, účes a vous. Prostě pravý nefalšovaný exot, ale dle Jamese dost důležitý. To on dokáže zařídit a také ohlídat dělníky z dost daleké Číny, která je prý taky hodně velká, a je jich tam vážně strašně moc. Tak asi hledají práci i v Americe.
Pan Chan, jak se prý jmenuje, ukazuje několik svých podob, někdy se tváří skoro až povýšeně, jindy zase velmi úslužně. Možná bude pořádný vykuk, který v tom umí chodit. Asi proto těm svým druhům šéfuje. Když je mu Hanson představován, podívá se udiveně, překvapeně. Pak se všichni posadí, on, ten Chan, James a Horác, a začnou se zabývat dohodou o práci, o platech, o podmínkách ubytování, o stravování, o vodě. Všechno to jsou problémy, který řeší. „My si vybudovat, svoje obydlí, když vy dát věci na to,“ říká Číňan lámanou angličtinou. „Bude toho třeba vybudovat víc. Časem. Získali jsme pár vojenských stanů, docela levně,“ odpovídá Greenwood, což je pravda, James opět využil své známosti. A kluk se jen domýšlí, nakolik jde o obchod legální, a zda se ty stany náhodou někde nevypařily ze zásob vojenské posádky. „Pokud bude delší čas, tak vybudovat ze dřeva. To lepší.“ „Jistě, tak to bude lepší. K tomu bude potřeba i sklady, a taky další. To s vámi probere pan Bennet. Toho je třeba poslouchat, on je odborník,“ upozorňuje Horác. „My taky mít odborník. Víc. Co už pracovat na důl. My můžeme postarat, sami o sebe. Taky o zásoby. Jídlo. Možný sehnat i další věci, když vy chtít,“ upozorňuje Asiat. „Pan Chan není jen předákem čínských Pan Chan dělníků, ale také velmi významný obchodník,“ vysvětluje Woodroof, „Může být proto důležitým prostředníkem, partnerem, i pro další kšefty.“ „My samostatný, dost. My jen dostat podmínky. My pracovat, starat se o sebe, obchodovat s vámi,“ říká Číňan dost přesvědčivě, sebevědomí mu asi chybět nebude, i když vypadá tak divně, „Ne problém sehnat tolik dělník, kolik potřeba,“ dodává. „Zatím stačí to, na čem jsme se domluvili,“ krotí ambice hosta Greenwood, „Jen chci upozornit, že vaším nejbližším nadřízeným bude pan Bennet. Nad ním jsem pak já a tady pan Hanson. Nám ten důl patří.“ „Vy a on?“ podívá se nejistě Číňan na sotva zletilce. „Ano. Já a on. My jsme majitelé. Oba. Stejným způsobem. My máme právo rozhodovat,“ vysvětluje dále hráč, „Jinak o těch obchodech, o těch budete mluvit jen se mnou nebo tady s panem Hansonem. Nebo naším jednatelem, prostředníkem, tady panem Woodroofem. Ne s tím panem Bennetrem. Ten má jen na starosti důl. Chápete?“ „Já chápat. Vy a tady pan Hanson, vy šéf. Tady pan Woodroof prostředník, vás šéf. Pan Bennet mít starost důl. Tam on rozhodovat, o práce. Já rozhodovat o práce moje lidi. Já dostávat výplatu, pro ně, já rozdělovat,“ stanovuje si své podmínky Asiat. „Rozumím. Peníze pro čínské dělníky budeme dávat vám.“ „Vše dávat já. Já rozhodovat o vše. Peníze, práce, jídlo, ubytování. Vše. Obchody. Vše. Na mnou moci spolehnout, vy. Dobrá spolupráce, když dodržovat, co domluvit. Být pořádek, dobrá práce. Hodně práce. Já dohlídnout. Chtít já, aby já rozhodovat o své lidi.“
„Souhlasím, s tím nebude problém,“ přikývne Greenwood. „My moci hodně zařídit. Sehnat. Já moci sehnat. Co potřeba. Pro vás, pro obchod. Látky, léky, co po nich lidi cítit dobře.“ „Léky?“ „Pan Chan myslí opium,“ zasměje se James, „Potom, co ho vykouříte, se vážně cejtíte dobře. Ale to tobě Horáci vyprávět nemusím, ne? Sám si to už zkusil.“ „Jo. Už vidím, jak tam budou mít to svoje opijový doupě. Pane Chane, musíte se postarat, aby dělníci dobře pracovali. Ne, že budou zkouření tím opiem, a budou se sotva ploužit. Budou ne dobře pracovat,“ říká důrazným hlasem hráč. „Oni pracovat. Dobře pracovat. Kdo ne, já vyřídit. S ním. Oni bát, oni dobře pracovat,“ tvrdí Číňan přesvědčivě. „Horáci, pan Chan má vopravdu velký slovo. Má svoje lidi, a ty uměj bejt vážně přesvědčivý. Mezi nima panuje vážně dost pořádek. Znám ho, můžu se za něj zaručit,“ prohlašuje Woodroof. „Nemám důvod ti nevěřit, Jime. Znám, jak to chodí v těch jejich komunitách. Maj to moc dobře zařízený, ty co tomu šéfujou. Pane Chan, tak jsme domluvení. Teď si projdeme jednotlivé body. To, co musíme projednat. Vy a já,“ dívá se hráč pátravě na předáka Číňanů, není si totiž jistý, zda mu dobře rozumí. V následné hodině opravdu intenzivně jednají. William po očku sleduje jejich hosta, a začíná ho skoro obdivovat. Ačkoli je stále úslužný, tak je také v některých věcech nesmlouvavý. Především, co se týká peněz a zázemí. Také absolutní pravomoci nad svými lidmi. Kluk začíná mít pocit, že pan Chan je něco jako jejich vládce, diktátor, a už si je naprosto jistý, že vyplacené mzdy v celé výši nedojdou k jednotlivým dělníkům. Ten podivný stařík si z nich jistě dost strhne, asi za zprostředkování práce. Vlastně je jedno, za co si část mzdy nechá. Jeho spíš zajímají naznačené obchody. Ostatně jako vše, kde cítí možnost výdělku. „Zítra ráno vodjeme, k tomu dolu,“ řekne Woodroof, když je dohoda zpečetěna, „Pan Chan tam má už pár svých lidí, a další dorazej v dalších týdnech. Bennet tam zase má několik místních, co najal a co to s nima připravuje. Aby bylo všechno hotový, na to slavnostní votevření. Jak tady s Willem plánujete.“ „Jime, postarej se vo pana Chana. Ať mu nic nechybí. Wille, řekni jednomu z těch bráchů, ať s tím pomůže. Ať se jim postará vo ubytování,“ rozhoduje Greenwood. „Zařídím,“ přikývne kluk. „Wille, pak se ale hned vrať. Musíme se domluvit. Bude třeba, abys zajel do Tucsonu, hned zejtra, a zkusil pozvat ty lidi, na to slavnostní votevření. Musíme to probrat.“ Hanson pověří Jeffa, aby zařídil ubytování čínskému vůdci a Jamesovi, pak se vrátí zpátky za svým poručníkem. „Horáci, to by nemuselo bejt špatný s tím chlápkem vobchodovat. I když vypadá tak divně, tak se mi zdá, že má nad těma svejma docela moc.“ „To se ti nezdá, to je pravda. Maj tam dost tuhý pořádky, svoje vůdce hodně respektujou. Co se tejká těch vobchodů, tak nejde všechno dělat naráz. Musíš mít trpělivost. Samozřejmě že s tím počítáme, prověříme toho dědka, a pokud bude něco výhodný, tak proč ne.“ „Co je to to opijum?“ „To je taková látka, po který se cejtíš jako v nebi. Jako když se vožereš. Zlepšuje to náladu. Voni to dost hulej, používaj takový divný dýmky, pokud vím. Taky sem to zkusil, a nebylo to špatný. Máš snad zájem?“
„Ne, ani ne. Teda jen, pokud by na tom šlo vydělat.“ „Téměř na všem de vydělat, když víš, jak to levně koupit a komu to dráž prodat. Wille, pojďme se domluvit, na tom Tucsonu. Zajeď tam, vobejdi ty svoje ctitelky a …“ „Ctitelky … Horáci, dyť je jim něco mezi třicítkou a smrtí …,“ zakření se kluk. „Drzoune. Mně už je taky přes třicet.“ „U chlapů je to jiný, ne?“ „Wille, ber to vážně. Bylo by dobrý, pokud by někdo přijel. Na to slavnostní votevření. Bude tam chlast, něco porazíte a vopečete, to by je mohlo přilákat, ne?“ „Nevím, Horáci. Je to z Tucsonu dost daleko. Skoro den cesty. Ty paničky, nevím … Možná pánové, ty by si mohli vyrazit …“ „Já vím, že je to den cesty tam a den zpátky. Proto to dáváme na sobotu večer. Máme tam pro ně stany, pro přespání. Můžou řádit do rána, pak sednout do těch svejch drožek a vyspat se.“ „Nádhernej spánek, při tom kodrcání …,“ ušklíbne se Hanson, „Horáci, zkusím to, ale s moc velkým úspěchem nepočítej.“ „To je na tobě. Třeba můžeš tomu starostovi nabídnout, že by mohl dovíst ty svoje sračky, co se po nich lidi můžou utlouct, něco vod něj koupit. Když teda sám přijede. Ty co s náma vobchodujou, berou maso … Ten bankéř … Wille, bylo by dobrý, abysme se s nima sblížili. Aby byli na naší straně.“ „Já vím,“ přikývne hoch. Williama do Tucsonu jako vždy doprovází Morrow, Shephard a bratři Toddovi. Jejich rodiče se sice škmouří, ale sourozenci naopak září. Jacob už je zcela v pořádku, jeho mladé tělo se dobře vyrovnalo s nakládačkou. Ubytují se v podniku s nevěstincem, jako obvykle, dají si v pěti večeři, pak se rozejdou. Omladina na svůj pokoj, a jejich strážci na vlastní. „Wille, co myslíš, nenašlo by se trochu peněz?“ ptá se starší z Toddů. „Trochu peněz? Co chceš? Ještě pivo? Nebo panáka?“ odpovídá otázkou kluk, ačkoli je mu úplně jasné, na co chtějí jeho kámoši peníze. „To zrovna ne …“ „Ne? Tak máš hlad?“ „Wille, nedělej se, že nerozumíš. Ta rychlovka, ta není snad tak drahá ne? Nebo jo?“ „Jakobe, votevíráme ten důl, potřebujeme každej dolar.“ „No jo,“ povzdechne si nadržený mladík. „Taky, mám tady jen tak ležet a dívat se, jak si užíváte? Ještě k tomu za moje peníze? To přece není fér, ne?“ „Tobě se to mluví, když to děláš se Sárou … Ale my … Snad bysme taky mohli dostávat nějaký peníze …“ „Dostává je váš otec, i za vaši práci …“ „No právě. My z toho nevidíme ani cent. Vážně je to tak drahý? Jen rychlovka,“ žadoní starší ze sourozenců. „A co budu dělat já, když tady budete šukat? No? To vám k tomu mám svítit, nebo se votočit ke zdi a poslouchat, jak hekáte?“ „Tak bys taky mohl … tu svoji Cathy …“ „Ty mi říkáš, abych šel s děvkou? Když to táhnu s vaší ségrou?“ „Tohle se přece nepočítá, ne? Choděj sem i ženatý, a taky se to nebere tak vážně. To přece není nic špatnýho, si ulevit, ne? Wille, nemohl bys nás třeba založit, a my
bysme ti to splatili. Prací pro tebe, třeba po nocích. Klidně budeme makat po nocích, když …“ „Jacobe, já vobjednám děvky, a vy to vyžvaníte Sáře. Já to potom budu mít na talíři. A bude jedno, jestli tady budu jen poslouchat to vaše hekání, nebo si to rozdám s Cathy. Sára si stejně bude myslet, že sem to tady dělal.“ „Wille, my nic neřekneme. Vážně. Vodpracujeme si to.“ „Já se z vás poseru. Budete do mě hučet tak dlouho, dokud vám je nekoupím, co?“ „Ty seš naštvanej? Nechceme tě naštvat. Ale víš ty, kdy sme my byli naposled se ženskou?“ „To vím naprosto přesně, protože jsem to taky platil,“ ušklíbne se kluk. „To bylo při předminulý návštěvě tady. Nebo vlastně ještě dýl. Wille, ty to přece chápeš, ne?“ „Chápu, pánové. Ale chápejte i vy. Doufám, že časem bude víc peněz. Ale nemůžu tolik rozhazovat. Mezi náma, klidně mohl se mnou jet jen Ed a Bill. Ušetřil bych za vaše žrádlo, za vaše ubytování. Mohli ste na ranči pracovat. Ty zásoby mohl nakoupit Bill. Jacobe, netlač tolik na pilu.“ „Tak jo, Wille, už držím hubu,“ sklopí hlavu mladík, neboť si uvědomí, že by je už příště nemusel vzít s sebou. Rozhostí se ticho, a kluk chvíli smutné sourozence pozoruje. Chce jim vyhovět, dokonce s tím počítá, vždyť kryjí jeho poměr s jejich sestrou. Ale na druhé straně je chce držet zkrátka, nemíní za ně zbytečně vyhazovat peníze. Jsou sice jeho jediní kamarádi, ale musí zvažovat každé vydání. Nebude přece vydělávat prachy proto, aby je oni prošukali. „Budeme tady dvě noci,“ prohodí směrem do stropu, leží na zádech, „Tak se rozmyslete. Buď je můžu pozvat dneska, nebo až zejtra,“ dodá. „Dneska nebo zejtra?“ rozzáří se oči obou kámošů. „No jo, do prdele, na tohle ještě máme. Něco sme vydělali, na prodeji toho dobytka. Ale buď dneska, nebo zejtra. Tak si vyberte.“ „Tak to radši zejtra. Budu se mět na co celej den těšit.“ „Dobrá, tak je rozhodnuto,“ přikývne Hanson, a má radost, že oni mají radost. Druhý den po snídani zahájí kolo návštěv. Nejen svých učitelů, co mu byli sehnáni, ale i paniček, co ho opečovávají. U některých si je skoro jistý, že by jim vůbec nevadilo, kdyby mezi nimi k něčemu došlo, jejich pohledy asi nejsou tak zcela nevinné. Nebo si něco namlouvá? Spíš asi ne, už je dost urostlý, nevypadá špatně, a kdoví, jak je jejich muži dokáží uspokojit. Pochopitelně k ničemu takovému nedojde, naopak, baví se ve vší počestnosti, on jim vypráví o svém vzdělávání, o přípravě na otevření dolu. Jak ale očekával, k účast na oslavě se právě dvakrát netváří, cestovat celý den, pak se pár hodin bavit, přespat kdoví v jakém prostředí, a zase celodenní cesta zpátky, to není právě idylka. Tak zkouší, jestli by alespoň některý z jejich ctěných manželů neměl zájem. Večeří u paní Bradleyové, její manžel je služebně mimo město. Krmí se spolu s jejími dětmi, kteří jsou dost upjaté, asi mají tvrdý režim. Nicméně atmosféra je příjemná, ta hodná žena mu je stále příznivě nakloněna. On umí pochlebovat, vystupovat jako slušný hoch, dělat smutné oči, občas si postesknout po své ztracené rodině. Po návratu do místa svého ubytování ho čeká ještě příjemnější zábava. Když už musí zaplatit děvky svým kámošům, tak nechce zůstat zkrátka. Je mladý, plný síly, a
pořád na to má chuť. Se Sárou nemůžou skotačit tak často, jak by si přál, musí být opatrní. Tak proč si neužít, vždyť opravdu o nic nejde. Cathy se tváří mile, a je dobrá. Stejně jako dvě její kolegyně, se kterými si to rozdávají Jacob a Jeff. Kdyby je tak viděla paní Bradleyová, napadne kluka, když je hotový, rozvaluje se nahý na posteli a pozoruje odcházející ženy. „Wille, máš to u nás,“ zní z hlasu Jacoba vděčnost, sedí na lůžku, jak ho pán Bůh stvořil, vedle stejně oděného bratra. „Pánové, hlavně držte hubu. Myslím před Sárou. Nemusela by to správně pochopit.“ „To je jasný. Ale tohle se přece nepočítá, tohle je vo nečem jiným,“ kývá hlavou starší ze sourozenců. Hanson kromě soulože s Cathy uspěje i u starosty, vedoucího bankovní pobočky, dvou obchodníků a zástupce šerifa, který si svou účast zdůvodní zajištěním pořádku nad oslavou. Není to žádná velká účast, ale alespoň něco, říká si. Horác jeho misi nijak nekomentuje, a tak neví, zda je s jejími výsledky spokojený či ne. Slavnostní otevření dolu je plánováno až na večer, aby stačili hosté z Tucsonu přijet, a podle všeho bez svých krásnějších poloviček. William se svým poručníkem a jejich obvyklou suitou dorazí již v odpoledních hodinách, přítomný je i předák Tobiáš Fulton, který bude s několika honáky zajišťovat jídlo a také rozlévat alkohol. Místo, kde se bude těžit, začíná pomalu ožívat. Je postavena provizorní dřevěná bouda, útočiště inženýra Roberta Benneta, je zde několik stanů z vojenské výstroje, počítá se s vybudováním menší vesnice pro námezdní dělníky, dle všeho nakonec ze dřeva, jak si přál vůdce čínské kolonie pan Chan. Ten je také přítomný, a s ním asi třicet mužů. Nejspíše si tu chtějí postavit vlastní městečko, které si budou sami řídit. „Tak nám to vod zejtra začíná,“ přiběhne Bennet, když vidí příjezd majitelů. „Máte pravdu. Jen se modlím, aby vaše Nolan Lafferty předpoklady byly správný, a aby ten důl skutečně vynášel,“ poznamená Greenwood, jen co seskočí z koně. „Toho se nebojte,“ je si jistý inženýr, „Na to dám svou hlavu.“ „Budu si to pamatovat,“ ušklíbne se hráč, a jeho mladistvý společník si říká, jak moc vážně ta slova myslí. Kdyby se ukázalo, že ten důlní odborník neměl pravdu, na jeho život by moc nevsadil. Vlastníci provádějí poslední obchůzku zázemím, které se skládá z několika dřevěných skladišť pro potřebný materiál, a také se baví o zásobě vody. Ta je důležitá, bohužel se nachází až o kus dál, a tak ji sem dovážejí ve velkých sudech. Podařilo se jim vykopat i studnu, ale ta asi zdaleka na pokrytí potřeby vody stačit nebude. „Wille, pojď, chci ti někoho představit,“ řekne po skončení vizity Morrow, a vede chlapce k dvěma mladým mužům, co postávají kousek dál, „Wille, tohle sou bratranci, Nolan a Allan Laffertyové. Ten vo rok starší je Nolan,“ ukáže na pětadvacetiletého muže, „no a ten hezčí je Allan,“ zamíří jeho paže na chlapa o málo mladšího. „Těší nás, mladej pane,“ řeknou oba představovaní najednou.
„Ede, to jsou …?“ podívá se kluk tázavě. „To sou další, co nám budou k ruce. Maj už dost zkušeností, a taky nejsou žádný janci. Dá se na ně spolehnout,“ říká osobní strážce rozhodně, „Chtěls nějaký další, dohodli sme se na dvou, ne?“ „Jo, chtěl. Těší mě, pánové,“ lehce se ukloní zaměstnavatel. „Bráchanci se zatím starali vo pořádek tady, spolu s Aaronem,“ ukáže Morrow směrem, kde stojí další jeho člověk, čtyřiadvacetiletý Callas. Ten byl stažen od napajedla, když je teď ještě všude vody dost, po přívalových srpnových deštích. „Jsem rád, že je vás víc, Ede. Zatím je klid, ale nemám z toho dobrej pocit. Ta nenávist je asi dost velká, i díky tomu mrtvýmu,“ svěřuje se s obavami hoch. „Na bráchance se můžeš spolehnout. Zatím zůstanou tady, ale kdyby bylo potřeba, tak si je stáhneme. S Jackem to nevypadá nejlíp, sice se rána hojí, ale ta ruka nic moc. Pořád s ní nemůže pořádně hejbat. Sice si svoje zastane, už brzo, ale …,“ pokrčí rameny vedoucí ostrahy. „Ede, mohli bysme z Jacka udělat něco jako vrchního dozorce, tady, až teda bude v pořádku,“ Allan Lafferty navrhne Hanson. „To rád slyším, Wille. Jack to koupil v tvejch službách, a tak je vod tebe hezký, že se ho nechceš zbavit, když je na tom hůř s tou rukou.“ „To mě ani nenapadlo. Navíc sou to tvoji muži, vo nich si rozhoduješ ty. Já ti jen dal návrh, jak Jacka využít.“ „Dobrej návrh, souhlasím. Bude tady dohlížet na pořádek, na dělníky. Taky na zásoby, aby někoho nenapadlo si z nich něco přivlastnit. Bude tady potřeba tvrdá ruka, určitě budou po večerech chlastat, a pak se můžou servat,“ mluví z Morrowa zkušenosti. „Pánové,“ obrátí se Hanson na přešlapující dvojici, „sem moc rád, že ste tady. Edovi naprosto věřím, a když říká, že ste dobrý, tak je to určitě pravda.“ Bratranci netuší, co na slova kluka odpovědět, a tak jen rozpačitě přikývnou. Jako první z pozvaných hostů dorazí pětatřicetiletý zástupce šerifa Charles A. Shibell, přijede sám na koni, a je vřele přivítán majiteli, pozván do stanu na skleničku. Zatímco Horác a host si dají pořádně, William opět jen smočí svoje rty. „Je moc dobře, že jste tady, pane Shibelle,“ rozhodne se hoch podkuřovat muži zákona, „Hned se tady cítím bezpečnější,“ dodá. „Cítíte se snad někým ohrožovaný, pane Hansone?“ objeví se mírný úsměv na tváři Charlese. „Jistě jste slyšel o tom, že mám od jisté doby jisté spory, se dvěma sousedy.“ „Jo, slyšel, a dokonce to pomáhal šerifovi vyšetřovat. Teda to první.“ „To první?“ dělá nechápavého kluk. „No to druhý proběhlo tak nějak bez naší účasti,“ zasměje se zástupce, „Nemyslete si, tady se nic neutají. Jak tři zmlátili jednoho vašeho, no a pak sami dostali co proto. Vod toho Morrowa, se tedy říká. Prej i s důrazným varováním. To se teda taky říká.“
„Někdo si snad stěžoval?“ „Ne, ne, říkám to jen proto, abych dokladoval povědomí, o vašich problémech, pane Hansone. Možná bysme mohli dát řeč, pane Greenwoode, vo těch věcech, co říkáte?“ „Jak si budete přát. Chcete mluvit jen se mnou?“ zeptá se Horác, a nemůže mu uniknout zklamání mladičkého společníka. „Snad, jste přece poručníkem pana Hansona, tak asi vo mnohým rozhodujete, ne? Mám takovej jeden návrh …,“ zatváří se tajemně zástupce šerifa. „Pane Shibelle, my jsme s Willem partneři, i ten důl, co budeme dneska otevírat, nám patří každému z poloviny. Pokud se to má týkat našich záležitostí, ten rozhovor, měl by být Will u toho. Beztak podle dohody u soudce nemůže ani jeden z nás dělat žádný rozhodnutí, se kterým by nesouhlasil ten druhý. Pokud byste však měl problém, promluvím s vámi sám.“ „Ne, ne. Já jen, kvůli věku pana Hansona. Jde vo určitou nabídku, jak si bejt vzájemně užitečný. Co by měla zůstat jen mezi náma.“ „Na Willa se můžete spolehnout. On jistě Charles A. Shibell nikomu nic vykládat nebude,“ řekne důrazně hráč a hoch se na něj vděčně podívá. „Tak dobrá, dopijeme a půjdeme kousek stranou, kde nás nikdo neuslyší,“ přikývne Charles, hodí do sebe zbytek kořalky a vykročí ven ze stanu. Jeho hostitelé ho následují, a oba dumají, co jim chce muž zákona nabídnout. Shibell je vede opravdu notný kus dál, do míst, kde si je stoprocentně jistý, že je nemůže nikdo ani náhodou zaslechnout. Kde dobře vidí okolo sebe. „Pánové, vopravdu doufám, že tenhle náš rozhovor zůstane jen mezi náma,“ podívá se zpytavě na oba společníky, ti mu bez jediného slova přikývnou, a tak pokračuje, „Současný šerif William Oury bude už brzo končit. Nejspíš už nebude mít zájem, kvůli věku, možná by ale do toho ještě chtěl jít. Já sám bych se rád stal šerifem. K tomu sou ve volbách potřebný hlasy. Já pozorně sleduju, vo co se tady snažíte, a jak se začínáte prosazovat. Tak mě napadlo, že bysme mohli uzavřít takovou malou dohodu. Vo vzájemný podpoře.“ „Velmi zajímavý návrh, pane Shibelle,“ odpovídá Horác, aniž by jeho výraz o čemkoli vypovídal. „Pánové, já mám pochopení, pro ty, co chtějí něco udělat. Pro vás voba. Podle mýho nezůstane jen u toho ranče a jednoho dolu. Já sám sem vobojím prošel, nejdřív sem provozoval ranč, jak možná víte, nebo spíš nevíte. Jenže to bylo už před jedenácti roky, a to tady bylo dost divoký. Ty zpropadený rudoši mi kradli pořád dobytek, a taky mi zabili pár chlapů. Tak sem to pak zabalil. Teď už je tu boží klid, proti tehdejší době, ty rudoši sou nahnaný v rezervacích, a když dá Bůh, tak tam zůstanou pod dohledem. Taky sem provozoval dostavníkovou firmu, no a mezitím pracoval ve stříbrným dole. Tak mám pochopení, pro ty, co se snažej něco udělat.“ „To nás velmi těší, pane Shibelle.“
„Nejde jen vo Tucson, ale vo celou tuhle voblast, vo Pima County. Sice je tady jen pár tisícovek lidí, ale ty vohromný prostory ... Až tam dolů, k hranici s Mexikem,“ dodá Charles a pozoruje oba společníky, ale ti se tváří pořád stejně. Ačkoli ten kluk možná lehce přivřel oči, ale jinak má i on výraz pořád strnulý. „Vím, o jak rozsáhlé území jde,“ přikývne hráč, „Ale já jsem tu jen něco málo přes půl roku. To Will je tady podstatně dýl.“ „Vím, pane Greenwoode. Ale nejste mi zase tak zcela neznámý. Vím, co si vo vás šerif zjistil. Po pravdě, proto jsem chtěl mluvit jen s vámi. Nevím, co všechno pan Hanson ví,“ podívá se zástupce šerifa nejistě na hocha. „Will ví o mojí minulosti, o mojí vášni ke kartám,“ odvětí Horác, aniž by se mu pohnul ve tváři sval. „No, asi toho bylo víc, ne? Ale to je jedno. Teď jste tady a začínáte tady něco budovat. Máte tu svoje lidi, a musím říct, velmi zajímavý lidi. Co se dost vyznaj. Chápete, nač narážím?“ „Nevím, pane Shibelle. Každej máme svoji minulost, a všichni taky máme i budoucnost.“ „Jistě. Ovšem před minulostí nelze jen tak utýct, třeba tím, že přejedete do jinýho státu, do jinýho teritoria. Nejdou s váma jen pověsti, ale taky záznamy.“ „Pane Shibelle, možná vám úplně nerozumím,“ ozve se k údivu muže zákona kluk, „Myslel jsem, že nám přicházíte navrhnout dohodu, a ne rozebírat minulost pana Greenwooda či jiných lidí, co pro mě a pana Greenwooda teď pracují. Nebo jsem to pochopil špatně?“ „Ne, jen jsem chtěl naznačit …,“ je zaražený Charles. „Pane Shibelle, my tady děláme všechno v mezích zákona. Vedeme ranč, dneska otevíráme důl. Máte však pravdu, že někteří místní nám nejsou příliš nakloněný, díky mým určitým opatřením. Ačkoli i ty jsou v mezích zákona. Proto jistě uvítáme podporu současného, ale i budoucího šerifa.“ „Rozumím, pane Hansone.“ „Wille, nech pana Shibella mluvit,“ ozve se Greenwood, „Nemám problém s minulostí. Jistě ve svých záznamech máte, že se sice objevily různé pomluvy, ale ty se u soudu ukázaly jako neopodstatnělé.“ „Máte pravdu. Nikdy vám nic z různých obvinění neprokázali. Pane Greenwoode, pane Hansone, nepřišel sem řešit minulost, ale budoucnost. Právě kvůli té minulosti si však myslím, že bysme se mohli dohodnout. Na vzájemný podpoře. Vy mojí kandidatury, a já vašich zájmů.“ „Will má pravdu, velmi dbáme na dodržování zákona. Ale bohužel ne všichni dělají to samé. Podpora ze strany zástupce šerifa, a v budoucnu jistě i šerifa, je pro nás důležitá. Některé události se dají vykládat různě.“ „Právě, pane Greenwoode. Máte dle všeho prosperující ranč, díky tý vodě. Teď votevíráte důl. Možná přijdou další věci. Také se vám daří získávat přízeň místních. Však jsem byl na oslavě vašich narozenin, pane Hansone, a tam jsem to viděl. Vy máte svoje zájmy, já zase svoje. Podle mýho nejsou v rozporu. Navopak. Můžeme se navzájem podpořit, a mít z toho prospěch všichni.“ „S tím rozhodně souhlasím, pane Shibelle. Promiňte Willovi, že nepochopil váš záměr, se kterým jste mluvil o té minulosti.“ „Ne, ne, má pravdu. Asi to nebylo vode mě nejvhodnější. Ale nebylo to míněno zle, pane Hansone, ani vůči vám, ani vůči vašemu poručníkovi, a ani proti lidem, které zaměstnáváte.“
„Víte, pane Shibelle, já si velmi vážím pana Greenwooda, který mi velmi pomáhá. Také pana Morrowa, který mě kryl svým tělem, když na mě pan Moran střílel. Proto se mi nelíbilo, když jste připomínal jejich minulost. Ale rozhodně mám zájem na spolupráci s vámi, pane Shibelle. Myslím si, že znám mnoho zdejších lidí, díky svému otci,“ připomene svou cenu kluk. „To já dobře vím. Paní soudcová, ale i další, vám pomáhají. Jistě budete i do budoucna s mnohými mluvit. Máte dar, voba máte dar, dost dobrý výmluvnosti. Dokážete lidi přesvědčit, vo svojí pravdě. Vaše slovo, v případě voleb, může mít velkej význam. To si uvědomuju, a proto nabízím tu dohodu,“ říká klidným hlasem Charles, „Na druhý straně, když velmi usilovně něco budujete, nikdy nevíte, kdy komu tak říkajíc šlápnete na kuří voko. Koho popudíte. Pak se zase vám může hodit podpora šerifa, nemyslíte?“ „Rozhodně ano, pane Shibelle,“ přikývne kluk, „Já sám budu za takovou podporu vděčný. Nevidím důvod, proč bych nemohl podpořit vaši kandidaturu. Buď veřejně, anebo, což by možná bylo lepší, skrytě. Kdybych se o vás zmínil, při vhodných příležitostech. U vhodných lidí. Pochopitelně v dobrém. Určitě by bylo dobré, kdybychom se my mohli spolehnout na podporu ze strany mužů zákona, a vy zase mít naši podporu. Pokud nám vyjdou naše záměry, a já jsem přesvědčený, že vyjdou, náš význam ještě vzroste.“ „Určitě vzroste. Ale spolu s ním asi porostou i počty vašich nepřátel. Například s tou vodou. Já vaše rozhodnutí považuji za naprosto voprávněný. Ovšem ne všichni si myslí totéž.“ „O tom jsem se již přesvědčil. Bohužel.“ „Nejde jen vo ty bláznivý Morany nebo Lawetty,“ zavrtí hlavou zástupce šerifa, „Ale i mnohý jiný maj pochybnosti. Ačkoli si jen chráníte svůj majetek. Byla přece jejich chyba, když si založili ranč na místě, kde nemaj dostatek vody. Možná kvůli tomu nakonec budou muset skončit,“ lehce se usměje Charles, „Mnohý sou prchliví, a tak může k ledasčemu dojít. Taky se tady můžou vobjevit další lidi, co maj problematickou minulost. Člověk je při dobrý vůli může přehlídnout. Když je dobrá vůle i z druhý strany.“ „Pane Shibelle, jistě s Willem vaši nabídku zvážíme,“ vstoupí do rozmluvy Horác, „Ještě nějaký čas do voleb zbývá, a jistě se naskytne příležitost, abychom se navzájem lépe poznali, prokázali vzájemný respekt a důvěru.“ „Souhlasím, pane Greenwoode. Ačkoli toho času zase tak moc není. Volby jsou na konci listopadu, to je za necelý dva měsíce. Ale i tak určitě budou příležitosti, jak se přesvědčit vo výhodnosti vzájemný spolupráce.“ „Někdy je významná i dobrá rada, pane Shibelle. Vhodný upozornění, na problém, který by za určitých okolností mohl nastat.“ „Jistě,“ usměje se zástupce šerifa, „Půjdu se teď porozhlídnout, jak to tady máte zařízený. Taky se podívat na ty Číňany. S nima sou někdy problémy, ale já pevně věřím, že tady žádný nebudou.“ Muž zákona odzdraví cvrnknutím prsty do klobouku a nechá nesourodé společníky stát. „Horáci, zase sem něco posral? Jak sem se vozval?“ podívá se nejistě kluk. „Co myslíš? Posral nebo neposral?“ „Já nevím. Jen jsem nechtěl, aby si myslel, že se před ním posereme. Co myslíš, dá se takovýmu chlapovi důvěřovat?“
„To právě musíme zjistit. Třeba budou i jiný kandidáti, na toho šerifa. Třeba i vhodnější. Wille, to, že někdo nosí tu hvězdu, ještě neznamená, že je sám čistej. Že sám nemá žádnou minulost. Znal sem šerify, co předtím balancovali minimálně na hraně zákona, ale spíše za ní. Pak jakoby prozřeli, anebo to dělali chytře. Uvidíme, do jaký kategorie bude tenhle patřit.“ „Tak posral sem něco?“ zopakuje otázku kluk. „Ale ne, tohle bylo jen první voťukávání. Máš pravdu v jednom, my máme svoji cenu, ale i von ji má, jako zástupce šerifa, a bude mít ještě větší, když bude tím šerifem. Pak je dobrý ho mít zavázanýho. Třeba předchozí spoluprací, nebo i zaháčkováním, na nějakým kšeftu.“ „To myslíš ho jako podplácet?“ „V tuhle chvíli nevím, neznám ho tak dobře. Ale uznej sám, kdo ti spíš pude na ruku, šerif, kterej je naprosto čistej, nebo šerif, který si sem tam něco vezme, sem tam se podívá stranou? Na toho prvního nemůžeš moc zatlačit, když je čistej. Na toho druhýho máš páky, zvlášť, když na něj něco víš. Ale Wille, domluvíme se na jednom. Takovýhle jednání nech radši na mně. Mám s tím víc zkušeností, a některý jsou i ješitný, a není třeba je popudit.“ „Takže sem to posral.“ „Ne, neposral. Von má pořád zájem, dobře ví, jak ti mnohý paničky naslouchaj. Kdo všechno tě zná. Vo tom sem už mluvil. V tom může bejt tvůj největší přínos, pro naši věc. Vovlivňovat názory jinejch, tak, aby to pro nás bylo výhodný. Ale dost často je to velmi vytříbená hra. Nejseš špatnej, ale musíš se ještě hodně učit. Jako dneska. Měls ho nechat vykecat, nakonec by z něj stejně všechno vypadlo.“ „Myslíš si, že je na mě nasranej?“ „Nezdál se. Navíc máš tu výhodu, že je ti jen patnáct. Pokud řekneš něco nevomalenýho, spíš ti to vodpustí, než když to udělá dospělej.“ „Nezdálo se mi, že bych byl vůči němu nevomalenej.“ „Nemluvím vo tom rozhovoru. Mluvím vobecně. Wille, necháš jednání s tím zástupcem na mně?“ „Jo, Horáci. A promiň, pokud sem ti ho zkomplikoval.“ „Nejspíš ne. Navíc teď ví, že máš svoji cenu, že se před ním neposereš. Ale než s ním uzavřeme jakoukoli dohodu, tak to musíme zvážit. Taky si ho trochu proklepnout. Nejspíš bude ctižádostivej parchant.“ „Jako já,“ odtuší kluk. „Jako my,“ poprvé se lehce usměje Horác. Slavnostní otevření dolu vyšperkuje několik hostů, a lemují ho přítomní místní dělníci a pak jejich čínští kolegové, kteří se drží v tlupě kousek stranou. Předák Fulton se svými lidmi opéká maso, nalévá pivo a pro vybrané osobnosti je i tvrdý alkohol. Nesmí chybět pár proslovů, vesměs plných obecných a nic neříkajících frází. Hanson cítí značné vzrušení. Má plány či sny, jak někteří říkají, a jeden z nich se mu právě plní. Jistě, vše je velmi draze vykoupeno, to si moc dobře uvědomuje. Kdyby žili jeho nejbližší, nikdy by se nic takového neuskutečnilo. Opravdu vysoká cena. Bohužel se již stalo, a on se o sebe musí postarat. Zatím je sám se sebou velmi spokojený. Ve městě vystupuje v roli zkrouhnutého kluka, a získává si tím sympatie, vůči svým sousedům se naopak projevuje s nutnou tvrdostí. Snad ho začínají brát vážně i jeho protřelí společníci, kteří toho mají hodně za sebou, a určitě mnohé za pomyslnou hranou zákona. K tomu je už mužem, má svoji holku, a navíc i zkušenosti s prostitutkou. Všechno mu vlastně vychází.
Zachvěje se. Jak málo stačilo, a vše mohlo být jinak. Pro něj ztraceno. Kdyby tehdy Moran lépe mířil, mohl mít díru v hlavě a teď už být nejspíš sežrán červy. Místo toho žerou jeho souseda, a on si tady užívá pochvalných slov, užívá si života se Sárou, a nyní i naplnění jednoho ze svých snů. Znovu mu přeběhne mráz po zádech. Pokradmu se podívá po Horácovi, který vystupuje opět velmi elegantně, velkopansky, ale i příjemně. S ním asi půjde o daleko víc, než původně zamýšlel. Můžou tu opravdu vybudovat impérium, jak se o tom bavili. Kšeftovat kde s čím, vydělávat peníze legálně i nelegálně. Zdá se mu, že možnosti jsou doslova neomezené. V čemž ho znovu utvrdil i zájem zástupce šerifa. Ten nejspíš bude mít dobrý nos, a cítí, že on a Horác budou mít stále větší vliv. Proto by chtěl tu dohodu. Nebylo by špatné ji uzavřít, i kdyby něco stála, a být vlastně nad zákonem. Nebo pod ochranou muže zákona. V jeho hlavě v poslední době šrotuje, stále mu v ní vrtá možnost napojení na toho podivného chlapíka, pana Chana. S ním by se možná také dalo obchodovat ve větším rozsahu, zvláště pokud opravdu přicházejí či budou přicházet do Států další Číňané. Také se zajímal o ten tak zvaný lék, spíše však drogu, které se říká opium. To prý ve velkém dovážejí na čínský trh Angličané, dokonce tam kvůli tomu snad válčili, protože místní vůdci tu látku nechtěli, protože negativně ovlivňovala jejich lidi. Ti Angličané ji snad pěstují v Indii, a jeho napadá, zda by ji nešlo vysázet například v tom Mexiku. Tady asi na to nejsou dobré podmínky, ale níž v Mexiku? Je toho hodně, na co myslí, a na čem by se daly vydělat peníze. Možná je naivní kluk, ale když poslouchá Horáce, zdá se mu, že opravdu nic není nemožné. Ten má kromě znalostí i hodně přátel, mužů, co mu mohou pomáhat, a co se nebudou ptát, co je a co není v rámci zákona. Je zajímá jediné, na čem se dá dobře vydělat. Jistě, existuje mnoho rizik. Výnosnost dolu, co právě otevírají. Dobytek může postihnout nemoc, může být extrémní sucho, a dojde voda i jim. V Mexiku může vyhrát někdo jiný, než koho teď podporují. Nebo jim můžou pašovaný proviant zabavit. Může proti nim vystartovat šerif, nebo i soudce, pokud získají důkazy o jejich podloudné činnosti. Ovšem má pocit, že hodně z toho mají pod kontrolou, že Horác je velmi protřelý a vybírá si lidi, na které je spolehnutí. „Docela ti to vyšlo, ne?“ zeptá se ho již za hluboké noci Jacob, William spolu s bratry žvýká kus hovězího, a zapíjí ho dovezeným pivem. „Jo, spokojenost. Ale tohle je jen začátek,“ upozorní. „No jasně. Tos říkal. Ale i tak, mám radost.“ „Radost? Z čeho?“ „No, že i ty máš radost. Nebo snad ne?“ „Jo, jak říkám, zatím spokojenost. Ale čeká nás moc práce,“ řekne Hanson prorocky.
CHARLES A. SHIBELL Během několika dní se oblast dolu změní k nepoznání. Po oslavách již není ani památky, naopak se usilovně pracuje. William musí uznat, že čínští dělníci jsou v tomto skvělí, ani neceknou a dřou jako koně. Tedy s výjimkou pana Chana a pár jeho mužů, co na vše dohlížejí. Přijdou mu jako stát ve státě, ale o jejich výkonnosti nemůže být pochyb.
Inženýr Bennet září jak sluníčko, i jeho sny se plní, a on na ně bedlivě dohlíží. S výnosy z vytěžené zeminy je spokojený, nebo to alespoň říká. Ale kluk mu nemá důvod nevěřit. Sem tak k dolu zajíždí, a bedlivě vše sleduje. Vlastně se tím i dost učí, nelituje takto stráveného času. „Wille, možná bych začas zase využil toho tvýho Jacoba, nebo i Jeffa,“ řekne důlní odborník, když se znovu potká s mladistvým majitelem. „Na co? Tady je snad lidí dost, ne?“ „To jo, vo tomhle nemluvím. Až se to tady rozběhne, až to tady poběží tak říkajíc setrvačností, mohl bych vyrazit zase na průzkum. Do hor. Tam, kde to zatím nikomu nepatří. Tušíš asi, proč to chci udělat, ne?“ „Asi jo. Třeba sou i jiný vhodný místa, kde by se dalo těžit,“ hádá chlapec. „Přesně tak. Bylo by dobrý je najít a získat, dřív, než to udělá někdo jinej.“ „Někdo jinej? Je tady někdo takovej?“ zpozorní Hanson. „Tak zatím vo nikom nevím. Ale až se to rozkřikne, že tady máme úspěch, tak to nejspíš další přitáhne. Bylo by dobrý je předejít.“ „Máme přece už další místa, ne?“ „To jo, ale možná sou ještě lepší, tam v horách. Nebo i jinde. Když je najdeme jako první, tak si můžeme dělat nároky, ne?“ „Určitě. Ale nevím, jestli na to budeme mít, když teď bylo dost výdajů s tímhle dolem.“ „Wille, nejde vo dny, ale ani vo měsíce,“ říká inženýr shovívavě. „Já vím, Bobe,“ přikývne chlapec. „Wille, něco novýho s tím dolem tam dole, v tom Mexiku?“ „Bobe, tak to je taky hodně na vodě. Vlastně úplně. Vůbec nevíme, jak se to tam celý vyvrbí. Jestli vůbec něco bude. Navíc je to tam asi hodně drsný.“ „No to mi nemusíš vyprávět. Já tam na rozdíl vod tebe byl. Jo, je to tam drsný a divoký. Ale dá se tam hodně vydělat, právě proto. Dělníky tam můžeš sehnat … ale vo tom sme se přece bavili, s tebou i Horácem.“ „Bavili. Bobe, nevím nic novýho. Jen, že Paul, tedy pan Wilson, tam někde jedná. A taky, že je vo tomhle nutný držet hubu.“ „Nejsem dnešní, Wille. Na mě je spoleh, to přece víš. I proto mi vo tom Horác řekl. Byl bych sám proti sobě, kdybych něco vyžvanil. Wille, mám na tohle nos, a tam dole, tam na jihu, tam leží vopravdu skutečný bohatství. Jen se k němu dostat.“ „Právě. Jen se k němu dostat. Ale Bobe, zatím je práce tady dost, ne? Jo a taky ti dám k ruce bratry, když je budeš potřebovat. Ty taky dokážou držet hubu.“ Ještě chvíli se baví, pak se rozejdou, Bennet jde za svým a kluk se prochází a očumuje. Z jeho tváře však vyzařuje spokojenost. Vždyť tady jen berou zdánlivě bezcenné kusy šutrů, a místo nich dostávají peníze. Tedy snad, James Woodroof již odjel sjednávat obchody, s lidmi doporučené mu inženýrem. Spolu s ním odjel i jeho parťák George Parnell, a tenhle pobuda mu nejspíš zajišťuje ochranu. Anebo je s ním, aby se jednatel jejich společnosti na dlouhých cestách nenudil. Kluk je vlastně rád, když jsou oba co nejdále, ani jeden z nich mu k srdci nepřirostl, a navíc jim nemůže zapomenout, že Horáce přemlouvali, aby je nechal ho zabít. „Wille, asi zajedeme do Tucsonu,“ oznámí Greenwood svému mladičkému společníkovi. „Kdy?“ zeptá se ten, co města jezdí často. „Zejtra. Mám tady pozvánku, vod toho zástupce šerifa. Chtěl by se s náma sejít, a nejspíš uzavřít tu dohodu. To víš, volby se mu blížej …“
„Budeme ho podporovat?“ „Jo. Zdá se na to bejt vhodnej. Trochu sem si ho nechal proklepnout. Zkusím se s ním domluvit.“ „Horáci, pokud nechceš, abych byl u toho, tak s ním jednej sám. Třeba bude i von klidnější, když budete jen dva, beze svědků,“ navrhuje kluk. „Jo, možná. Ale ty seš důležitej, protože máš ty známosti. Taky pro něj můžeš udělat víc než já, protože já pořád tolik lidí neznám. Von bude potřebovat hlasy nejen tady, a asi si to bude vobjíždět.“ „Jen aby nás nepodrazil. Potom.“ „Bude záležet, jestli to i pro něj bude výhodný. Ani von nechce problémy. Nikdo je nechce. Tak když se jim dá předcházet … Možná mu půjde i vo nějakej ten prospěch. Vo něco, kvůli čemu se vobčas podívá stranou, vobčas něco nebo někoho přehlídne.“ „Nechám všechno připravit, na tu cestu.“ „To nech. Wille, možná bys měl nějakej čas v Tucsonu pobejt, tak dva tři tejdny. Učit se tam, a pokud se dohodneme, tak zapracovat pro toho zástupce šerifa.“ „Dva tři tejdny …“ „Dělá ti to problém? Ranč snad může bejt chvíli bez tebe, a ten důl taky, ne?“ „Jo, to může …“ „Vohlídaj tě Ed a Bill, aby ti nikdo nezkřivil ani vlas na hlavě. Ty dva, toho Jacoba a Jeffa, ty bys měl tentokrát nechat tady. Je to tvoje věc, za co vyhazuješ peníze, ale …“ „Máš pravdu, Ed a Bill budou stačit,“ přikývne kluk, i on sám už začíná mít dost neustálého placení za své kamarády, „Když to bude na dýl, tak zůstanou tady. Maj tady práci.“ „Doprovoděj nás ty dva nový, ty bráchanci. Ty s Edem a Willem zůstanete, voni dva se pak vrátěj se mnou.“ „Ty se budeš taky hned vracet?“ podívá se tázavě Hanson. „Tak hned ne. Taky uvidím, co se dá udělat. Pár dní tam rozhodně zůstanu.“ „Budeš hrát?“ znovu upře tázavý pohled William. „Asi ne. Ačkoli mě svrběj někdy prsty … Nechci zbytečně provokovat, dokud tady nebudeme mít neotřesitelný postavení,“ odpovídá Greenwood, a z jeho výrazu nelze poznat, jak ho tato zdrženlivost mrzí. Bratři Toddové se tváří smutně, ale vysvětlení svého mladšího šéfa přijmou, také co jim zbývá. Se Sárou se Will sotva stačí rozloučit, konstelace událostí na ranči žádným důvěrnostem nepřeje. Druhý den po ránu vyrazí šest jezdců, drožka zůstává ve stájích. Zástupce šerifa Charles A. Shibell věc zaonačí tak, aby se mohli sejít nerušeně v zázemí vykřičeného domu, a aby tam měli soukromí. William se cítí nesvůj, neví, zda by raději neměl odejít, třeba hlídat před dveře místnosti. Ale nikdo ho k tomu nevybízí, a tak jen sleduje, jak si oba dospělí muži navzájem vymění pár zdvořilostních frází. „Pane Greenwoode, pane Hansone,“ rozhodne se konečně Charles pokročit, možná ho i tlačí čas, „navazuji na náš předchozí rozhovor. Učinil jsem vám jistou nabídku, vy jste se ráčili vyjádřit, že ji zvážíte. Čas pokročil, alespoň pro mě.“ „Pane Shibelle,“ ozve se kluk, „pokud byste považoval za vhodnější jednat pouze s mým poručníkem, panem Greenwoodem, mohu vás nechat o samotě,“ navrhne. „Máte nějaký osobní důvod, pane Hansone, proč byste chtěl odejít?“ podívá se muž zákona tázavě. „Ne, pane Shibelle. Ale je tady můj věk. Možná byste považoval za vhodnější se bavit jenom s panem Greenwoodem, který je dospělý.“
„Pane Hansone, jak jsem pochopil, přes svůj věk, o mnoha věcech minimálně spolurozhodujete. Nechtěl jsem se vás minule dotknout, když jsem mluvil o vašem věku.“ „Nijak jste se mě nedotkl. Říkám to jen jako vstřícné gesto, abych přispěl ke zdárnému jednání. S panem Greenwoodem jsme ve shodě.“ „Pokud je to tak, pak prosím zůstaňte. Na svůj věk jste už dokázal dost, a nikdo nemůže zpochybňovat váš bystrý úsudek a vaše schopnosti při jednání,“ říká Charles snad upřímně, „Nuže, pánové, jak vidíte tu moji kandidaturu?“ podívá se postupně na oba partnery v rozhovoru. „Pane Shibelle, zvážili jsme váš návrh,“ ujme se slova Horác, „Jako zástupce šerifa jste prokázal své schopnosti. Je tedy logické, když ve své práci budete pokračovat na postu o stupeň vyšším. Tím bude zachována i kontinuita, můžete navázat na svou práci, využít své nesporné znalosti prostředí, osob. Vaše kandidatura se nám tedy zdá logická a budeme ji podporovat.“ „To rád slyším, pane Greenwoode. Jen mám ještě jednu otázku, jak moc ji hodláte podpořit?“ „I o tom jsme mluvili. Will zůstane nějaký čas ve městě, i já se mohu zdržet. Avšak i já mám otázku. Jak moc můžeme počítat s vaší podporou? Až se stanete šerifem?“ „Pro zdejší kraj je třeba, aby se tady rozvíjel život. Aby sem přišli další lidé, peníze. K tomu jistě přispějí i větší vlastníci, co mohou práci nabídnout. Podnikatelé, co zde budou rozvíjet svoje plány. Váš ranč již nyní patří k těm největším. Možná ho časem ještě rozšíříte. Nejspíš se nespokojíte jen s jedním dolem. Možná budete mít zájem rozvíjet své aktivity i zde, v Tucsonu. Tím budete významně přispívat k rozkvětu tohoto místa. Což je dle mého hodné podpory.“ „Trochu všeobecná odpověď, nemyslíte?“ „Pane Greenwoode, co chcete slyšet?“ dostane se Charles do rozpaků, „Mohu vám slíbit podporu, pro vaše zájmy. Již teď máte problémy s menšími vlastníky půdy. Přemýšlel jsem o záměrech tady pana Hansona, nebo vás obou, nevím, kdo tam o tom rozhoduje …“ „V případě ranče nechávám více pravomocí na Willovi, v tom se on opravdu vyzná lépe než já. Tím se ale nezbavuji zodpovědnosti, jeho kroky podporuji.“ „V pořádku. To s tou vodou … Možná s tím ještě budou problémy. Už teď to ty další postihlo, a pokud přijde další suchý léto, a to se dá předpokládat … Jsem připravený chránit vaše majetková práva, pokud by snad někdo chtěl přestoupit zákon.“ „Tohle je jistě dobré vědět. Není ale jen ranč a ta voda.“ „Jistě, není,“ přikývne zástupce šerifa, „Také se můžete dostat do sporu s jinými, kterým začnete brzo konkurovat. Což rovněž může přinést problémy,“ chvíli se odmlčí, „Pane Greenwoode, tak na rovinu. Neznám všechny vaše záměry, ale vím, že hranice s Mexikem není tak daleko. Někteří toho využívají. Nemohu pochopitelně veřejně podpořit jakoukoli nezákonnou praktiku, ale pokud je někdo šikovný a dokáže obchodovat i tímto směrem … Asi mi rozumíte. Nemusím nutně zkoumat tuhle stopu.“ „Pokud by nějaká taková stopa vůbec byla.“ „Jistě, pokud by byla. Velmi bych uvítal, kdyby se žádná taková neobjevila. Také bych uvítal, kdyby nikdo nevyvolával záměrně jakékoli pře. Zbytečné násilí.“ „Jak jste možná již zaznamenal, naši lidé se chovají více než zdrženlivě,“ tvrdí Horíc přesvědčivě, „Na to dohlíží pan Morrow, a ten si dovede udržet pořádek. Z naší
strany je zájem na sebe zbytečně neupozorňovat, neprospívá to obchodům. Naopak, klid je pro nás výhodný. V tom jistě nalezneme společnou řeč.“ „Určitě. Ocenil bych, kdyby se všechny případné spory řešili výhradně zákonnými prostředky. Místo toho, aby někdo bral spravedlnost do vlastních rukou. Pokud by snad někdo na vás zaútočil, považoval bych za vhodné to řešit přes úřad šerifa, a nikoli vykonáním trestné výpravy. Což je sice možná někdy účinnější, ale jednak to může vyvolat další odvetné akce, a jednak se pak těžko mohu vaše zájmy účinně hájit,“ říká Charles důrazně. „Jak jsem již zmínil, nemáme v úmyslu vyvolávat pře, a ani je ještě více rozdmýchávat. S vašimi slovy souhlasím. Nestojíme o publicitu, tedy ne v tomto směru. Naopak, jsme připraveni zákon podporovat, pokud by bylo potřeba.“ „Podporovat?“ „Ano. Čas od času je nutné sestavit trestné komando, například při hledání nějakého zloděje, vraha, nebo uprchlých Indiánů z rezervace. Pokud tohle tedy neřeší armáda. V takovém případě vám rádi poskytneme zkušené muže, do vaší eskadry, pokud budete mít zájem.“ „Taková pomoc se hodí, pokud dojde nakonec třeba k přímému střetu, s takovými zločinci. Pokud bych zde nějakou takovou výpravu připravoval, rád vaší nabídky využiju.“ „Mám ještě jednu věc, pane Shibelle. Vy ledasco zaslechnete. Máme víc spolupracovníků, a i když je nabádáme k dodržování zákona, zakazujeme jim jakékoli násilí, nikdy za vše nemůžete ručit. Kdybyste se tedy doslechl o nevhodném chování některého z našich zaměstnanců, uvítali bychom, kdybyste nám to sdělil. My bychom pak přijali potřebná opatření. Snad moje pohnutky chápete.“ „Asi je chápu,“ lehce se usměje zástupce šerifa, „Pane Greenwoode, nehodlám vám tak říkajíc šlapat na paty, naopak, mám zájem vás podporovat a s vámi spolupracovat. Jen vás žádám, abyste si vohlídali, aby nedocházelo k očividnýmu porušování zákona. Pokud by se mi něco nezdálo, či jsem něco nehezkýho zaslechl, určitě vám o tom řeknu.“ „V tom případě nemáme problém takový přístup náležitě ocenit. Jakým způsobem, by už záleželo na vás. Tomu asi také rozumíte.“ „Rozumím, ale teď nepovažuji za vhodný takový detaily probírat. Můžeme takovou věc řešit, až bude na pořadu dne,“ odpovídá Charles mlhavě, nicméně i tak pro dva společníky jasně. Nevylučuje přijetí odměny za své služby, varování, pomoc, ale nehodlá se nyní o tom bavit. „Samozřejmě. Tomu i já rozumím. Pane Shibelle, já i Will jsme připraveni vás podpořit. Bylo by asi od vás dobré nám sdělit, jak vedená podpora by pro vás byla nejlepší.“ „Mám jistou představu,“ tváří se zástupce šerifa spokojeně, „Jestli jsme tedy domluveni, tak bysme to mohli probrat. Řekl bych vás, kde mě nejvíc tlačí pata, a vy byste mi řekli, jestli tam máte nějaký páky. Jestli můžete na některý lidi vhodně zapůsobit. Zvláště tady pan Hanson, který je mnohými značně oblíbený,“ podívá se na kluka. „Velmi rád vám pomohu, pane Shibelle,“ odvětí chlapec, „Velmi naši dohodu vítám, a jsem připravený pro vaše zvolení udělat, co bude v mých silách. Jsem si jistý, že naše další spolupráce bude výhodná jak pro nás, tak pro vás, tak pro tohle město i tohle teritorium. Pro jeho rozvoj, jak jste říkal, i pro udržení klidu a pořádku.“
Charles přikývne, a pak následuje téměř hodinová debata o detailech podpory jeho kandidatury. S něčím mu pomoci mohou, s něčím ne. Ale rozcházejí se v dobré náladě. „Bude to fungovat?“ zeptá se kluk, když je už se svým poručníkem sám, „Myslím, pokud se stane šerifem.“ „Mohlo by. Von toho dost chápe, a nezdá se, že by nám chtěl dělat záměrně problémy. Myslím si, že vyhodnotil, že by i pro něj bylo výhodnější s náma spolupracovat, než stát proti nám,“ odpovídá Greenwood. „Doufám. Zdá se dobrej, ale já ještě neumím tak vodhadnout lidi, jako ty.“ „Bude dobrej, dokud to pro něj podle jeho mínění bude výhodný. Wille, až budeš jednat, vo tý podpoře pro něj, buď vopatrnej. Netlač moc na pilu. Na někoho by to mohlo působit přesně vopačně. Rozumíš?“ „Myslím, že jo. Budu rád, když mi v tomhle poradíš,“ přikývne Hanson.
DOBRÉ ZPRÁVY Charles A. Shibell je zvolen novým šerifem Pima County šestadvacátého listopadu roku osmnáctistého sedmdesátého šestého, a tak nic nebrání tomu, aby mohla být dohoda mezi ním a společníky z ranče Hansona realizována. Ačkoli do funkce nastoupí až v únoru příštího roku. William odvedl dobrou práci, podle domluvy, a také Horác se snažil. Mít totiž na své straně muže zákona rozhodně není k zahození, zvláště když očekáváte, že vy ten zákon budete čas od času porušovat. Ale i ve sporech se sousedy či při podobných provokacích, jako bylo zmlácení Jacoba Todda, se taková podpora hodí. Čas však postupuje dál a na arizónské teritorium Pima County se snese zima. Není nijak krutá, ale pochopitelně o sobě dává vědět. Práce přesto pokračují jak na ranči, tak především v dole. William stále dojíždí do Tucsonu, vzdělává se, navštěvuje místní vlivné rodiny, snaží se s nimi sblížit. Berou ho docela vážně, důl, jehož polovina mu patří, začíná vynášet, a zprávy o tom se šíří po městě. Navíc hoch vystupuje velmi skromně, velmi slušně, a pro mnohé paničky je doslova zlatíčkem, kterému ony všemožně pomáhají, podkuřují mu, hýčkají si ho, realizují si na něm své mateřské pudy. A on jim zato děkuje, mile a nevinně se usmívá, vzorně se chová. S žádným z nejbližších sousedů se naopak nestýká, nyní není žádný důvod. Pokud se navzájem spatří v Tucsonu, či se obecně potkají lidé z různých rančů, těm od Hansona se ti jiní vyhýbají obloukem. Vzkaz Morrowa se rozkřikl, a nikdo nemá zájem, aby po něm šel nájemný zabiják, jak se o tom zamlklém muži s chladným pohledem vypráví. Než se kdo naděje, proběhnou vánoce. Na ranči kluka se oslavují decentně, i zde je pořád napětí mezi jeho mladistvým majitelem, jeho poručníkem, jejich ochránci a zbytkem osazenstva. Jen dva nejstarší bratři Toddové a jejich nejstarší sestra Sára se s Williamem normálně baví, tedy na veřejnosti, v soukromí probíhají mnohé události, které oni chtějí udržet za zavřenými dveřmi. Ať je to již vztah kluka se Sárou, nebo občasné povyražení bratrů s děvkami v Tucsonu. Přichází nový kalendářní rok, rok osmnácti stý sedmdesátý sedmý, a Hanson si uvědomí, že již tomu bude brzo právě dvanáct měsíců, co přišel o celou svoji rodinu. Zdá se mu to tak hrozně daleko, ale zároveň některé vzpomínky pořád zraňují. Úspěchy
v jeho podnikatelské činnosti, úspěchy v hledání nových přátel, a konečně i úspěch na poli milostném, nedokáží zabránit myšlenkám, které občas udeří, a mnohdy velmi prudce. Jedno, co je vyvolá, jaká asociace je jejich příčinou. To se mu pak sevře srdce bolestí, a závidí sourozencům Toddovým, jak jsou velkou rodinou, jak spolu drží, jak mají oba rodiče. William stále více obdivuje Horáce. Už pochopil, že jeho poručník je velmi vzdělaným člověkem, který má mnoho dobrých nápadů a dokáže na nich trpělivě pracovat. Začíná chápat, proč je tak respektován svými mnohdy obhroublými kumpány. Občas může pozorovat, s jakou nonšalancí jedná s různými osobami v Tucsonu, jak se i on stává vítaným společníkem, dokonce okouzlujícím společníkem, který umí vystupovat, být vtipný, pozorný. Hanson obdivuje i Eda Morrowa, respektive k němu cítí úctu a respekt. Ačkoli Ed nemá jistě vzdělání Horáce, dokáže také vypouštět moudra, jeho slova mají hlavu a patu. Klukovi velmi imponuje jeho klid, nadhled. Přitom se chová velmi zdrženlivě, všem konfliktům se snaží předcházet. Jeho lidé ho plně respektují, a chovají se podobně. Asi proto si je vybral. Jamese Woodroofa, jednatele jejich společnosti, William pořád rád nemá. A asi to bude vzájemné. Ale hoch musí trochu pozměnit názor na něj, tento bezpochyby falešný kněz určitě není hlupák, žádná obhroublé hovado, jak se mu jevil původně. Má také hodně známých, dokáže mnohé zařídit. Zajistil výhodný prodej dobytka, zajistil zřejmě loupeží peníze na rozjezd podnikání, jedná s kupci vydolované mědi. Vlastně dokáže sehnat kde co, včetně věcí od armády. Stany, vybavení, ale i zbraně. Do Mexika už šla jejich druhá várka. Zpět dovezli kromě peněz i jakousi pálenku. Tu tady ochutnali, ale jemu nic neříká, stále se snaží alkoholu vyhýbat. Pořád před sebou vidí opilého otce, a tyto obrázky nejsou vůbec příjemné. Se Sárou si opravdu dobře rozumí, a dělá mu dost problémy veřejně své city k ní skrývat. Nejspíš se mu to ani zcela nedaří, ale snad nikdo netuší, jak daleko jejich vztah dospěl, a že je čas od času tajně naplňován. Tajemství zůstává tajemstvím i díky precizní pomoci Jacoba a Jeffa, kteří mu jdou nejen v tomto na ruku. Za to jsou občas připuštěni, jak někdy nazývá akt, kdy jim opatří ve městě prostitutku. Za což mu jsou oni vděční a ještě více zavázaní. William také dost často zajíždí k dolu, kde formálně provádí kontrolu, ale ve skutečnosti především vstřebává mnohé informace. Od inženýra Benneta o těžbě, ještě více však ho zajímá osoba pana Chana, nezpochybnitelného vůdce čínské kolonie. Až časem si uvědomil, jak velkou moc on má nad svými krajany, a jak uctivě se k němu chovají. Až mu to nepřijde normální, skoro jako božské uctívání. K němu se naopak pan Chan chová velmi úslužně, jako k jednomu ze svých zaměstnavatelů, jako k jednomu, který mu dává peníze za práci čínských dělníků, které pak mizí v kapsách tohoto zvláštního chlapíka. Ten trpělivě odpovídá na otázky kluka, a ten jich má opravdu hodně. Zajímá se o život v daleké Číně, o komodity, se kterými pan Chan obchoduje, vyzvídá o opiu, jeho účincích, z čeho se vyrábí, jak se pěstuje, jaký je zájem o něj na veřejnosti, podrobnosti o jeho zpracování. Ve své podstatě stereotypní život na ranči je narušen až ke konci února, kdy dorazí Paul Wilson, a krátce po něm i James Woodroof. Tak je vlastně zase pohromadě jejich tajné společenství, které pod krycím pláštíkem obchodů s dobytkem a mědí, provozuje své kšefty v šedé zóně, zaměřené na nedaleké Mexiko. Je logické, že toto společenství poněkud nesourodých lidí, se sejde na poradě, a už nikdo nemá výhrady, že je mezi nimi i patnáctiletý chlapec. Ten si dává sám pro
sebe předsevzetí, že na této poradě bude vystupovat zdrženlivě, nejlépe jen poslouchat slova starších a zkušenějších. Ti si napřed připijí, na setkání i na dílčí úspěchy, které nepochybně jsou. Dvě zásilky zbraní se podařilo úspěšně předat, inkasovat za ně domluvené peníze, a ještě přivést proviant, který prodejem zde a v dalších oblastech Států, či přidružených teritorií, přináší další zisk. „Máš nový zprávy?“ podívá se Greenwood na svého jednatele pro oblast Mexika. „Jo, a není jich vůbec málo,“ tváří se vážně Wilson, zároveň z něho vyzařuje spokojenost. To neujde ani Williamovi, ač stále není nejlepším pozorovatelem. „Tak nás jima voblaž. Bude zájem vo další dodávky zbraní?“ „Asi jo,“ nadýchne se jednatel pro jižní teritorium k proslovu, „Tak čím začít. Asi tím, jak se v tom posraným Mexiku vyvíjí ta situace. Něco už asi víte, ale možná Lerdo de Tejada nezaškodí, když to ještě jednou připomenu. Nejdřív šel do prdele ten první prezident, ten de Tejada. Po něm to převzal jistej José Inglesias, vod konce října. Jenže mu to vydrželo jen měsíc. Už v půlce listopadu se jeho vládní vojsko střetlo s muži našeho favorita, generála Diaze. Ten Diaz uspěl, možná i díky našim dodávkám zbraní, a taky díky tomu, že měl skoro vosm tisíc vojáků, zatímco ten zmrd jen kolem tří tisíc. Tak dostal ten prezident u Teocacu pořádně na prdel, a jak se říká, tak se někde schovával, a nakonec zmizel asi před měsícem do Států. To je zvláštní, jak sem utíkaj, ty zmrdi, když jim tam hoří půda pod nohama, ne?“ zasměje se chrčivě. „Co ten Diaz? A ten tvůj další kůň?“ položí dotaz Greenwood. „Mám těch koní už víc, jak sem tam byl delší dobu. Ale hlavní je ten generál, ten Diaz, a tomu se daří vopravdu dobře. Má v rukách moc, díky svojí armádě, a je dost možný, že ji získá taky oficiálně. Mluví se vo tom, že von by byl nejlepším novým prezidentem Mexika. Což by pro nás bylo vopravdu terno. Nejen proto, že by nám měl bejt vděčnej, ale i proto, že znám dost lidí z jeho blízkosti.“ José Maria „Kdy se vo tom rozhodne?“ Inglesias „Tuším, že v květnu, nebo v dubnu, tak nějak. Takže asi už dost brzo.“ „Co situace tam? Jak moc je klidná?“ „Je to tam na hovno, jako vždycky,“ ušklíbne se Wilson, „Pořád sou tam nějaký posraný povstalci, co jim nic a nikdo nevoní. K tomu jsou všude banditi, který vokrádaj kde koho. Do toho ještě ty posraný Indiáni, co se s tím taky neserou. Prostě bordel až na půdu. Což je sice někdy nepříjemný, když tam máte jet, ale na druhý straně je to pro nás výhodný.“ „Výhodný? Nebylo by výhodnější, kdyby to ten náš generál měl všechno pod palcem a byl tam klid?“
„Uvažuj, Horáci. Když bude mít problémy, spíš bude potřebovat naši podporu, naše zbraně. Ten bordel tam nám dává i jiný možnosti, třeba něco prodat i jinejm. Kšeftovat s nima. I když je to kurevsky nebezpečný. Nikdy nevíš, vodkud na tebe někdo z těch zmrdů vyskočí.“ „Tak má to tam ten generál pod palcem nebo nemá?“ „Má i nemá. Někde má dost všechno pod kontrolou, ale někde ani náhodou. Což bude určitě chtít změnit, a pak může potřebovat i nás. Nás zpoza hranic. Což můžeme využít.“ „Co ten důl? Mluvil sem s tím naším vodborníkem tady, a ten tvrdí, že to tam může hodně dobře vynášet. Dělníci tam prej pracujou skoro zadarmo, a třeba vod nevidím do nevidím …“ „To jo,“ zasměje se Paul, „Zvlášť, když sou to zajatci, nebo vodsouzenci. Nebo vobojí dohromady. Tam vopravdu lidskej život má menší hodnotu, než jedna kulka. Tam se nikdo s nikým nesere. Sereš mě, tak deš pod zem. Právo, Porfilio Diaz jak ho známe tady, to tam vůbec není. Právo tam má ten, kdo je silnější, kdo má víc mužů, zbraně.“ „No tak dobře. Co z toho pro nás plyne?“ „Tak to uvidíme. Mám už předběžnou dohodu, s tím jedním chlapíkem, co nás bude za provizi podporovat, a vlastně i slib toho Diaze. Měli bysme tam dostat pozemky, ty vhodný, kde bude ten důl. Nevím, jak to navlíknou, pořád tam cizinci nesměj vlastnit půdu, taky možná budeme muset něco jako vodevzdávat, tomu posranýmu Mexiku, teda vlastně jim. Ale i tak by to mělo bejt výhodný. Pro nás. Jen to chce ještě trochu trpělivosti. Jak dopadnou ty volby, a jestli si tam ten náš generál a další naši lidi upevněj svoje pozice. Pokud jo, tak to vidím velmi dobře,“ říká Wilson hodně přesvědčivě. „To by nebylo špatný,“ ozve se Woodroof, „Jednal sem s mnoha těma kupcema, kolem tý mědi, a maj teda vo ní hodně velkej zájem. Jak rostou ty továrny, a všelijaký ty sračky, co tam v nich vyráběj, tak ty kovy, nejen tu měď, asi vážně hodně potřebujou. Tak sou schopný slušně platit. Měli by zájem i vo další dodávky, kdybysme toho měli víc. Byl sem vážně překvapenej, jakej maj zájem.“ „Možná už na konci tohohle roku bysme mohli mít dodávky, z toho Mexika. Když se to teda neposere,“ říká Paul, „A co vy tady? Důl tady vynáší, jak sem slyšel, stáda taky … To se asi pakujete, ty s Willem, co?“ „Daří se nám,“ zachová strnulý výraz ve tváři Grreenwood, „Ani my tady se neflákáme. Jo, ten důl vynáší, ten inženýr nelhal. Díkybohu. I ten ranč, co vlastně vede tady Will. Ale nejen to. Nedávno nastoupil do úřadu novej šerif, co by nám mohl bejt nakloněnej. Pokud teda někdo něco neposere, co by bylo už moc vokatý.“ „Jo, slyšel sem vo něm.“ „Zapracovali sme, já a hlavně tady Will, tam v Tucsonu. Doufám, že si toho ten sráč bude vážit, a dodrží tu svou část dohody. Navíc tady Jim dotáhnul ty čínský dělníky, a ten jejich předák je dost šikovnej. Taky by rád vydělával, na různejch kšeftech. Takže jo, rozjíždí se nám to dobře. Dokonce až moc dobře, až z toho mám mrazení. Aby se něco neposralo,“ vykládá hráč.
„Co by se mělo posrat? Teda může se toho posrat hodně, zvlášť tam v tom Mexiku. Někdy mám fakt nepříjemnej pocit, když se tam pohybujeme. I když je tam tvůj brácha, Ede, a jeho střelci. Ale těch zmrdů je tam taky dost. Naštěstí je asi pro ně jednodušší sdírat z kůže ty místní chudáky, než riskovat kulku z našich karabin. Ale bezpečně se tam teda vopravdu necejtím,“ zase se zasměje Wilson. „Tak co navrhuješ, Paule?“ „Co navrhuju, Horáci? Tak zaprvé si tady chci chvilku vodpočinout. No a pak se tam chci vrátit. Bejt blízko toho Diaze, až vyhraje ty volby, pokud je teda vyhraje. Pokud nám ho někdo nesejme. Ale snad je vopatrnej. Budu dál jednat, s těma svejma lidma. Vo tom dolu. Pokud náš zájem trvá.“ „Určitě, Paule, dyť říkám, mám ty zákazníky,“ upozorní Woodroof. „No tak na tom budu makat. Co dělení našeho podílu, Horáci? Jak to bude? Ten prodej zbraní něco vynes, přivezl sem ti sem ty prachy. Teď je máš ty, Horáci. Nechceš na nich sedět, že ne. Tak co bude s tím dělením?“ ptá se Wilson lehce emotivně. „Kdysi tady vo tom mluvil Will,“ vypomůže si hráč svým nezletilým společníkem, „Můžeme to rozdělit, všechno, anebo část z nich můžeme schovat, na rozjezd toho dolu v Mexiku. Pokud do toho chtěj všichni jít. Pokud ale někdo nechce, tak ať si vezme celej svůj podíl. Pak ale z toho dolu tam v Mexiku, pokud ho votevřeme, podíl mít nebude.“ „Tak něco bych si vzal, ale určitě mám zájem vo podíl z toho dolu v Mexiku,“ ozve se rychle Woodroof, „Pokud se to tam rozjede, můžeme na tom vážně vydělat hodně dobrý prachy. Tím sem si teď už jistej.“ „Já svůj podíl teď nepotřebuju,“ připojí se Morrow, „Co dostávám tady na ranči, mi stačí. Takže pokud budou ty prachy potřeba, na to další, tak je můžete použít. Snad vo ně nepřídu.“ „Ede, Jim má pravdu. Tam dole se dá vážně hodně vydělat. Ale riziko tam je taky větší. S tím musíme počítat. Když jim přeskočí v hlavě, můžou nám to sebrat a vykopat nás,“ říká vážným hlasem Wilson, „Ale když to vyjde, ponese to dobrý prachy.“ „Pak navrhuju si třicet procent rozdělit, a ten zbytek nechat. Na další investice, jak se říká,“ ozve se šéf celé společnosti, „Nebo s tím má někdo problém?“ Zavrtění hlavou od všech je mu odpovědí. „Paule, můžu se na něco zeptat?“ ozve se trochu nesměle Hanson. „No jasně. De vo ty prachy?“ „Ne, vo ty nejde. Paule, říkals, že by se daly získat nějaký pozemky, třeba ne jako vlastnit, ale jako pronajmout. Nebo přes prostředníka. Tam v Mexiku. Tak mě napadlo, kromě toho dolu, jestli by nešlo získat třeba taky nějakou farmu. Co by se tam na ní dalo něco pěstovat.“ „Něco pěstovat? Chceš farmařit?“ podívá se zpytavě Wilson. „No, trochu možná jo. Jednu asi zajímavou plodinu, co by se pak dala asi velmi výhodně zpeněžit. Teda to, co by z ní vzniklo.“ „Tak sehnat se dá asi kdeco. A co bys jako chtěl pěstovat?“ „Chtěl bych pěstovat mák,“ odvětí Hanson. „Cože?“ „No, z toho se podle toho, co sem se dozvěděl, dělá to opium. Co s ním kšeftujou ty Číňani. Co jsem se taky dozvěděl, tak ho pěstujou Angláni, asi v Indii, a pak s ním kšeftujou. Možná, kdyby se vypěstovalo tam dole, v Mexiku, tak by mohlo bejt levnější.“ „Chceš kšeftovat s opiem?“
„Nevím, byl to jen nápad. Jak vobčas mluvím s tím panem Chanem, tím vod těch šikmovokejch. Tak sem uvažoval, že by to mohlo taky něco hodit,“ je mírně rozpačitý kluk, neboť se na něj mnozí dívají dost divně. Možná měl radši držet hubu. „Tak nevím … Vo tom sem teda vážně nepřemejšlel … Byl by vo to vůbec zájem?“ tváří se nejistě Wilson. „Taky si nejsem jistej,“ připojí se Woodroof, „Už takhle budeme mít dost starostí s tím dolem. Sehnat tam lidi, dopravit tu měď ke kupcům. Tohle se mi moc nezdá.“ „Jime, koho byl nápad začít s tím dolem?“ ozve se Greenwood. „Koho? Tvůj, ne?“ „Vážně? Já bych řekl, že to byl nápad tady Willa, a taky si vzpomínám, že sme se na to taky právě dvakrát netvářili,“ pokračuje hráč vážným hlasem. „No to asi netvářili …,“ připustí neochotně James. „Tak jeho další nápad rovnou nezavrhuj. Wille, jak by sis to představoval? Určitě si vo tom přemejšlel, když si s tím začal.“ „No, přemejšlel,“ přikývne kluk, „Teda napadlo mě to, když sem vyzvídal u toho pana Chana. Voni to dovážej přes moře, no a mě napadlo, že by to možná bylo levnější, kdyby se to vypěstovalo tady. Tak sem se ho ptal, a asi by to šlo. Vypěstovat to, udělat z toho to opium. Ten Číňan by nám možná mohl pomoc. Jak poradit, s tou výrobou, a taky třeba to potom dál prodávat. Vono se to jen nekouří, dělaj z toho i čaje, a vážně i různý léky.“ „Wille, neříkám, že to není dobrej nápad. Ale nejde honit moc zajíců najednou, to taky nakonec nemusíš chytit ani jednoho. Rozumíš, co tím myslím?“ „Asi jo, Horáci. Máme teď starosti s tím naším dolem tady, a s tím, co by mohl bejt v tom Mexiku. Já jen, že pokud tam bude ten náš člověk, tak by nám třeba mohl přihrát nějaký ty pozemky. Než si to třeba rozmyslí. Vhodný, kde by se dalo farmařit. Neříkám, že by to muselo bejt hned. Jen mě to tak napadlo, jako další věc, na který by možná šlo vydělat.“ „Wille, ale kdo by se tam vo to staral? Říkal sem, jak to tam vypadá,“ ozve se Wilson. „Paule, a kdo se tam bude starat vo ten důl?“ odpoví otázkou hoch, pak ale pokračuje, „Dyť bysme na to mohli mít místní. Ty by možná ani nemuseli vědět, proč to pěstujeme. Jen by to zaseli, podle pokynů, sklidili, a dostali nějakou almužnu. Myslel sem, že to podobně budeš chtít udělat i s tím dolem. Najmout někoho, kdo to tam vohlídá.“ „S tím taky bude problém. Ale řešení možná mám. Uvažoval sem, že bych mohl najít nějakýho místního banditu, tam co bude ten důl, a toho pověřit, aby to tam hlídal, a taky hlídal ty dělníky. Nebo druhá možnost, využít oficiální vězně. Určitě budeme potřebovat pár našich chlapů, s puškami, co na to dohlídnou. Ale jinak by se vo to mohli postarat místní. Je mi celkem jedno, koho tam naženou, aby pro nás makal. Vězně, votroky, vesničany, Indiány,“ pokrčí rameny Wilson. „Na tý farmě by to mohlo bejt podobný. Ale je to jen nápad. Třeba nebudou mít zájem, dát nám vhodnej pozemek, nebo ho pronajmout. Vůbec netuším, jak to tam chodí, kdo tam vlastně farmaří. Jen nápad,“ znovu upozorní Hanson. „Tak ti nevím,“ tváří se všelijak Wilson, „Horáci, co ty si vo tom myslíš?“ „Já vo tom s Willem nemluvil, vybalil to až tady,“ odpovídá Greenwood, „Musím ale uznat, že má někdy dobrý nápady. Jen vůbec v tuhle chvíli netuším, jestli by se tam dal ten mák, nebo co, vůbec vypěstovat, v dobrý kvalitě. Jestli bysme z něj dokázali to opium udělat, taky v dobrý kvalitě, aby ho vůbec někdo chtěl. Tím neříkám, že by to
nešlo. Muselo by se to asi vyzkoušet, něco tam někde zasadit, získat vzorky, ty pak nechat zkontrolovat.“ „Takže se tím zatím nemám zabejvat.“ „Zatím asi ne,“ rozhodne hráč, pak se obrátí na posmutnělého kluka, „Wille, to ale neznamená, že ten tvůj nápad zavrhuju. Teď jen máme jiný starosti, jiný priority. Možná máš pravdu, a šlo by na tom dobře vydělat. Ale určitě bych teď jednání nekomplikoval požadavky na další pozemky. Naší prioritou je ten důl. Jo, Paule, mluvil sem s tím naším inženýrem, zná jednoho mladýho kolegu, prej spolehlivýho, kterýho by nám mohl doporučit. Toho bys měl vzít s sebou, až tam pojedeš. Aby se případně mohl podívat, na ten důl. Pokud nám teda vůbec nějakej budou chtít dát.“ „Asi budou, budou z toho mít podíl, ty lidi, co vo tom nejspíš budou brzo rozhodovat. Toho chlapa si klidně vezmu, když mi řekneš, kde ho mám splašit. V těch horninách se teda vopravdu nevyznám. Takže by se určitě hodil,“ přikyvuje Wilson. „Možná by nemuselo jít jen vo měď,“ připojí se do diskuse Woodroof, „Voni maj zájem vo další ty kovy. Například stříbro, rtuť. To bych taky dobře střelil.“ „No to by měl ale vědět ten vodborník, ne?“ „Jo, proto ho tam chci s tebou poslat,“ souhlasí hráč, „Tak co, Wille? Seš zklamanej?“ „Zklamanej? Ne, to ne,“ zavrtí hlavou chlapec, „Navopak, já sem spokojenej. Hodně. Navíc nejde ani tak vo moje výdělky,“ pokrčí rameny. „Nejde vo tvoje prachy?“ nepochopí Woodroof. „No přece z těch věcí v Mexiku mám jen pět procent, ne? Takže kdyby se vydělalo, na tom opiu, tak bych z toho měl podstatně míň, než vy všichni tady. Pro mě je klíčovej ten důl tady, a ten ranč, z toho mi dou prachy,“ tváří se Hanson bezelstně, „Přitom by to podle toho Číňana mohl bejt dobrej kšeft. Si myslím.“ „Třeba na to taky jednou dojde,“ říká Wilson a tváří se zaraženě. „Třeba. Vono vlastně ani není třeba získat ty pozemky,“ mluví kluk lhostejně, „Stačil by jeden posranej rolník, co by to tam někde na vhodným místě zasadil. Mohl by to tam zkusit vypěstovat, jako vzorek, a ten my pak prozkoumat. Jestli to vůbec má cenu. Jak tady říkal Horác. Taky vím, že je to na dlouhý lokte.“ „Můžeme si vo tom promluvit, pozdějš,“ rozhodne se Greenwood utnout debatu na téma opia, „Ten tvůj nápad, Wille, budu vo něm přemejšlet. Ale teď máme vážně jiný starosti.“ Kluk již zmlkne a vlastně až do konce pracovní debaty nepromluví. Ta později plynule přejde v nevázanou zábavu, s doutníčky a alkoholem, a v tu chvíli se hoch zvedne a s omluvou odchází. K chlastu má negativní vztah, a další přítomnost mu přijde jako ztráta času.
PÁTÁ KAPITOLA JE TO NA TOBĚ, WILLE Březen je v jižní části Arizony již skutečným jarem, ostatně teploty začaly významně vzrůstat už v únoru. Vody je ještě dost, po zimních deštích, které i s větrem přišly od moře. Vlastně je nejlepší čas pro vegetaci, po mírné zimě, s dostatkem vláhy. Proto se příroda zelená, aby postupně začala sesychat, do doby, než přijdou letní monzunové deště, v červenci či srpnu. Na tom, kdy se objeví letní přívaly vody, tady hodně záleží. Když dorazí pozdě, řečiště jsou většinou již úplně vyschlá, všude prach, poušť, zmar. Voda je v té době obzvláště cenná. Což si William Hanson dobře uvědomuje, i proto učinil potřebná opatření a odstřihl své sousedy od jejích zásob.
Na kluka jaro působí dobře, a má důvod být spokojený. Důl opravdu prosperuje, trochu peněz dostal i z pašování zbraní do Mexika, další mu plynou z ranče. Přitom on moc neutrácí, když je v Tucsonu, dost často je zván na obědy či večeře, a tam je za hosta. Nepije, jen sem tam si dopřeje Cathy, a pro Jacoba s Jeffem její kolegyně. Výnos z dolu je ještě lepší, než ve své studii vypočítal Bennet, a tak po odečtení nákladů, včetně splátky u banky, zůstává slušná kopa peněz. Zatím je také v místě dolu stále dost cenné rudy, a inženýr se navíc již poohlíží po dalších místech. Některá má již vytipovaná, a tak pokud by ložisko vyschlo, může celý svůj cirkus přesunout o kus dál. Tím by naopak neměl vyschnout přísun peněz. Ale stěhování zatím podle Roberta nehrozí, ložisko je zatím stále dost velké a bohaté. Vlastně jedinou starost nebo nepříjemnost pro William představuje Sára, která je v poslední poněkud odtažitá, zamlklá. A on marně přemítá, co udělal špatně, zda ji zavdal příčinu, se na něj zlobit. Zprvu ho napadne, jestli její starší bráchové nežvanili, o občasných záletech v nevěstinci v Tucsonu, ale ti se dušují, že nikoli. Navíc prý ségra je odměřenější i k nim.
Toho dopoledne ji kluk spatří, jak si vykračuje branou ven za palisády, asi k těm svým záhonkům, co jí sourozenci zalévají, a tak se rozhodne vyrazit za ní. Snad mu bude schopna vysvětlit svoji špatnou náladu. Znovu se zamýšlí, jestli ji nezranil třeba jen hloupou poznámkou, ale na nic kloudného nepřichází. „Sáro, co je s tebou?“ položí prostou otázku, na níž ale neočekává prostou a přímou odpověď. „Co by bylo. Nic není,“ klopí ona oči, vykrucuje se, jak on očekával. Zdá se být dost strnulá, nerudná. „Nic není. Zdáš se mi taková … nevím, jak to říct … Taková nesvá. Naštvaná.“ „Nejsem naštvaná … Wille,“ pozvedne ona svoje oči, a on se lekne, čte v nich nejistotu, snad až strach, „Wille, stejně sem s tebou chtěla mluvit. Vážně mluvit.“ „Sáro, něco sem posral? Neuvědomuju si, že bych … něco špatně … vůči tobě.“ „Wille, je to moc špatný,“ špitne ona. „Sáro, ty mě děsíš. Seš snad nemocná? Pokud je ti špatně, tak tě zavezu do města za doktorem. Uhradím, kolik si řekne, jen abys byla zase v pořádku.“ „Doktor …,“ zaúpí ona. „Tak co ti je? Je ti zle? Máš nějakou nemoc?“ „Někdy je mi trochu zle, ale žádnou nemoc nemám.“ „Nemáš? Tak proč ti je zle? Sáro, víš co? Tak radši za tím doktorem zajedeme. No, dneska už asi ne, ale hned zejtra ráno.“ „To není nutný. Vím, co mi řekne.“ „Víš … tak co ti je? Sáro, proboha, víš jak moc tě mám rád. Děsíš mě. Seš vážně nemocná?“ je kluk pobledlý, jímá ho hrůza, že by po rodičích a sourozencích měl přijít i o dívku, kterou miluje. „Wille, říká se vo tobě, že seš chytrej. Důvtipnej. Ale teď to tak nevypadá,“ povzdechne si ona, „Copak to nechápeš, co se se mnou děje?“ „Ne, to teda nechápu …“ „Panebože, ty seš vážně natvrdlej. Kdy bejvá ženský špatně, a přitom není nemocná?“ „Kdy …,“ zopakuje on, a pak zbledne ještě víc, pokud to vůbec jde, „Sáro,“ zní jeho hlas úzkostlivě, „chceš říct … co mě teď napadlo …“ „Asi jo, pokud teda myslíš hlavou.“ „Chceš říct … že ty … ty …,“ ukazuje on strnule na její břicho, a krve by se v něm nedořezal. „Jo, Wille. Něco z tebe roste ve mně,“ špitne ona. „Můj ty bože. Ale dyť si říkala … vždycky …“ „Tys taky říkal …“ „Dával sem si pozor, dyť víš … a tys říkala …“ „Je jedno, kdo co říkal, a kdo si jak dával pozor,“ zní její hlas naštvaně, „Prostě je to tak. Už si sem jistá. Nedostala sem to, a bejvá mi špatně. Znám to, vod matky.“ „Určitě? Určitě si seš jistá? Sama si jednou říkala, že někdy máte zpoždění …“ „Teď už je to dlouho, Wille. Jsem si jistá,“ zašeptá ona. „Do prdele,“ zakleje on, „Sáro, co budeme dělat?“ ptá se, tváří se naprosto bezradně. „To je jen na tobě, Wille,“ odpovídá ona smutným a rezignovaným hlasem. „Jak jen na mně,“ zvýší on mírně hlas, ten se mu chvěje, „Snad na tobě, ne? Copak já v sobě … to přece ty … Jak se to jen mohlo stát …“ „Někdy se to stane.“
„Stane … Sáro, tobě je pořád jen šestnáct, a mně pořád jen patnáct a půl …“ „To já dobře vím. Taky vím, že ty seš kluk, teda chlap, a taky ti to tady patří. Já sem jen … Wille, pokud nechceš, tak se tím nezabejvej. Já to nějak vyřeším …“ „Nějak vyřeším … Jak vyřeším?“ málem on vykřikne, „Co chceš jako dělat?“ napadají ho moc ošklivé myšlenky, vzpomene na sebevraždu svého otce, „To přece není jen tvoje, ale taky moje, ne?“ „Pokud se k němu budeš hlásit.“ „Hlásit … to jako, že bych zapřel, že ty a já … to jako naznačuješ?“ přeskakuje mu hlas, a to bude asi za nedlouhou dobu otcem. „Wille, možná by bylo dobře, kdyby sis všechno promyslel. Byla bych moc nerada, kdybys řekl něco vošklivýho. Vypadáš dost naštvaně …“ „Naštvaně …“ „Nebo vyděšeně, nevím …“ „Vyděšeně … No to si piš, že sem vyděšenej. Tedy rozrušenej … Jak tohle … tvoji rodiče, až se to dozvěděj … nebo to už věděj?“ „Seš první, komu sem to řekla.“ „No aspoň že tak,“ lehce si on oddychne, ale jen na chvíli, „Sáro, až se to provalí …“ „Brzo se to provalí, Wille. Mám strach, že matka už začíná něco tušit …“ „Můj ty bože. Musíme se rychle poradit, co budeme dělat.“ „Budeme dělat?“ podívá se teď ona hodně přísně, skoro až nevraživě, „Nechceš mi snad naznačit, abych to dítě … tvoje dítě … dát pryč …“ „Sáro …,“ vyrazí ze sebe on, protože ho to také napadlo, ale jen na chvíli, pak to hned zavrhl, „Sáro, to by byl bezbožnej čin. Navíc prej někdy to špatně skončí, pro tu ženu … Sáro, mám tě vážně rád.“ „Jenže je ti pořád jen patnáct, Wille.“ „No a co? Nejsem snad jako chlap? No? Copak tam v tobě není důkaz, že sem?“ „Seš chlap, podle toho, že dokážeš udělat dítě. Chlap ale není jen vo tom, umět udělat dítě, Wille,“ špitne ona, a jemu přejede mráz po zádech. „Sáro, jak dlouho to utajíš? Abysme měli čas se poradit, zvolit vhodnou taktiku.“ „Potřebuješ čas? Sama jsem ti přece říkala, aby sis všechno promyslel. Pár dní snad matka nic nepozná.“ „No, nepozná … když se tak tváříš … i Jacob a Jeff říkali …“ „A jak se mám jako tvářit? Jak, Wille? Já sem ženská, já … Ty, ty to máš jednoduchý … Wille, prosím tě, radši už běž. Všechno si promysli, a pak mi řekni, cos vymyslel.“ „Co sem vymyslel … co se tak dá asi vymyslet … když ty …,“ mávne on rukou, „Sáro, dobře, tak já radši půjdu. Buď dneska večer, nebo nejpozdějš zejtra ráno, si vážně promluvíme.“ „Tak jo,“ přikývne ona, otočí se a popojde kousek stranou, zatímco on tam stojí jak hromádka neštěstí. Jak mu ráno připadalo skvělé, a jak se ten den tak hrozně posral … Šourá se k domu jako bez duše. Zapadne do svého pokoje, švihne sebou na záda na lůžko a jeho mozek začíná šrotovat. Chvílemi má návaly vzteku, na sebe, na ni. Pak zase stavy úzkosti. Chtěl si užívat, a teď jsou z toho následky. Je mu patnáct a půl … kdoví, jestli vůbec stačí oslavit šestnáctiny, než se to dítě narodí … Jen aby bylo zdravý, napadá ho vzápětí, a taky ona, aby neměla problémy, při porodu. No jo, ale co řeknou její rodiče? Taky, co by to znamenalo, kdyby porodila dítě? Jak by se na ni dívali?
Jistě, jedno řešení ho napadá, hned od začátku, ale moc se mu do něj nechce. Vždyť je mu jen patnáct. Má se snad svázat s ženou, takhle mladý? Jenže vyrobil dítě. Může mít svou rodinu, když o tu předchozí přišel, o tu, kde byl sám dítětem. Navíc, může on sám něco rozhodnout? Nebo to musí schválit někdo jiný? Jeho poručník? Horác. Horác, s tím se musí poradit. No jo, ale jak mu to říct? Co blbne? Vždyť není jeho otec, jen poručník. Tak jaké zábrany? Jen ho požádá o radu. Ale stojí vážně o jeho radu? Co mu tak asi poradí? Aby se jí zbavil? A svého dítěte? Může od něj čekat něco jiného? Válí se na lůžku až do oběda, a ten zařídí tak, aby stoloval se svým poručníkem sám. Zatímco Greenwood si dopřává dobré krmě, on se v ní jen hrabe, a čeká, až zůstanou sami. Pak upře svůj vyplašený pohled na hráče, a ten se hned zarazí. „Wille, co se stalo?“ zeptá se. „Stalo … to je to na mně tak poznat?“ hlesne kluk. „Wille, cos posral? Vypadáš strašně vyděšeně … Přitom si dneska nevytáhnul paty z domu. Tak cos vyved?“ „Horáci … nevím, jak to říct …“ „Nejlíp na plnou hubu,“ zavrčí Greenwood. „No tak jo. Horáci, já budu mít dítě.“ „Budeš mí co …,“ ustrne hráč, „To chceš říct, že ty a ta tady, co na ni pořád tak zamilovaně vejráš? Nebo je nějaká další, tam v Tucsonu?“ „Ne, tam ne … Jo, de vo Sáru … Vona a já …“ „To víš jistě? To dítě?“ „Vona si je jistá. Moc jistá. To holka přece pozná, ne?“ „Pozná … dost často jo, ale může se taky mejlit … na vyšetření u doktora asi nebyla, co?“ „Ne, jen to dlouho nedostala …“ „Hm, jak dlouho to s ní táhneš?“ „Jak dlouho … vod léta, nebo vod podzimu … Dával sem si pozor …“ „No asi moc ne, když je v tom,“ ušklíbne se poručník, „Tak co s tím chceš dělat?“ „Co se tak dá dělat, když čeká dítě?“ „Dá se dělat hodně. Může si to nechat vzít.“ „To bych nedovolil,“ zatváří se Hanson bojovně. „No tak si ho nechá. Máš peníze, tak se nějak vyrovnáš s její rodinou, budeš na to dítě přispívat.“ „To jako ji nechat … jen tak … dát jí peníze …“ „Elegantní řešení, který často ty bohatší dělaj. Dohodnou se s tou rodinou, aby nebyl skandál. To dítě někam zašijou, někdo se vo něj stará. Ten jeho fotr, ten se buď vyplatí jednou provždy, nebo na toho fakana přispívá trvale.“ „Fakana! Je to moje dítě!“ „No a co? Víš ty, co je na světě dětí? Kolik jich budeš mít ty sám, když sis jedno pořídil už v patnácti?“ „Ty se mi vysmíváš …“ „No a co mám dělat? Mám tě litovat? Nebo chválit, žes tu nešťastnou holku vobtěžkal?“ „Já nevím. Já nevím. Nevím, co budeme dělat.“ „My? Šukal sem s ní snad já? Wille, tohle je jen tvůj problém.“ „Ale ty seš můj poručník.“
„Najednou. Najednou sem tvůj poručník? Nezdálo se mi, že bys chtěl, abych se k tobě tak choval. Pořád chceš bejt dospělej, chceš, aby tě všichni za dospělýho brali. Ale jen co máš první problém, přiběhneš za mnou jako malej kluk, abych ti s ním pomohl. Wille, pokud vím, tak sme společníci. Ale to dítě, to není společný, to je jen tvoje, z tvýho semene. Takže je to tvůj problém.“ „No jo, do prdele,“ vzteká se kluk, „Ale aspoň dobrou radu bys mi dát mohl, ne?“ „Copak sem ti jí nedal? Domluv se s tou rodinou. Slib jim, nebo jim dej prachy. Tím to smázni.“ „Smázni … dyť je to moje dítě …“ „Wille, do prdele. Dát ho pryč nechceš, zříct se ho nechceš. Tak co mě votravuješ, když ses už rozhodnul,“ zavrtí hlavou Greenwood, „Mimochodem blbě rozhodnul.“ „Už rozhodnul? Jak víš … a proč blbě?“ „Wille, říkal sem ti, že časem budeš dobrá partie, a nejen pro ty přiblblý paničky z Tucsonu, tedy pro ty jejich přitroublý dcerky. I pro mnohem váženější rodiny, třeba na východě. Až budeš mít víc peněz, až budeme mít úspěch. To chceš tohle zahodit? S holkou svojí kuchařky?“ „Já ji mám rád …“ „Rád … rád … Víš ty, kolik holek já už měl rád? Je ti patnáct, máš rád tu Sáru. Až ti bude sedmunáct, budeš mít rád jinou. Pak další ve vosumnácti, ve dvaceti …“ „Nemusí bejt každej jako ty … Kolik ti je? Pokud vím, tak si v únoru říkal, že máš pětatřicet, i když si to slavit nechtěl … Nejseš ženatej, pokud vím …“ „Di do prdele, Wille. Chceš řešit mě, když seš v průseru ty?“ „Ne, to ne … já jen … prostě sem z toho bezradnej …“ „Ne, to nejseš,“ řekne rozhodným hlasem Greenwood, „Chceš si tu Sáru vzít, a celý tohle divadlo, co mi tady předvádíš, je jen vo tom, že chceš, abych ti to tvoje rozhodnutí potvrdil. Přišel sis pro požehnání, a děláš kolem toho zbytečnej cirkus.“ „Jak víš …“ „Seš čitelnej jak kniha, Wille. Ale zamysli se nad dvěma věcma. Než to uděláš. Seš si jistej, že to není z její strany záměr? Že schválně nepřišla do požehnanýho stavu, aby tě uhnala? Jako bohatýho kluka?“ „Taková vona není …“ „Jo? Určitě? Pro tu její rodinu to může bejt dobrej vejvar, tě klofnout. Jak moc si ji musel přemlouvat, než ti dala, co? Nebo to nebylo tak těžký?“ „Ty myslíš …“ „Já vím hovno, protože jí a tu její rodinu neznám. Ale ty jo, tak si napřed na tohle vodpověz, než začneš mluvit vo svatbě.“ „Co je ta druhá věc? Skoro se bojím zeptat.“ „Ta druhá? To seš ty sám. De ti opravdu vo tu Sáru, nebo taky něco hledáš?“ „Něco hledám?“ „Jo. Třeba svou rodinu. Vím, zní to tvrdě. Ale tvoje rodina je už v prdeli, to se na tom zkurveným světě prostě někdy stává. Tak nechceš náhradní? Chceš si vzít tu Sáru, nebo taky její matku, jako náhradní, a její bratry, jako náhradní sourozence?“ „To zní hrozně … krutě … drsně …“ „Wille, dal sem ti dvě velmi jednoduchý votázky. Tak si na ně vodpověz, než se rozhodneš. Je ti do prdele jen patnáct, a to je podle mýho dost málo, aby ses voženil.“ „To jako nejde?“ „Nejde? Myslíš, podle práva? Ale co by nešlo. Navíc v historii se ženili kluci už třeba ve čtrnácti, nebo i ve třinácti. No co tak čumíš, dyť sem ti říkal, že mám vzdělání.
Tak proč by ses nemoh voženit v patnácti, když už budeš tím otcem. Jen zvaž, jestli právě tohle je to nejlepší řešení.“ „To mám jako čekat, až narazím na nějakou bohatou, s věnem … z dobrý rodiny …“ „Určitě by to bylo výhodnější,“ pokrčí rameny Greenwood, „Ale je to tvůj život. Já sem sice navoko tvůj poručník, ale ve skutečnosti sme společníci, společně vyděláváme peníze. Jestli si zkurvíš život svatbou, to je tvoje věc.“ „To jako, že bych s ní nemoh bejt šťastnej?“ „Můj ty bože, jak to mám vědět? Dyť já ani nevím, jestli jí máš rád, nebo si s ní šukal, protože ti semeno už teklo i ušima. Na tohle si musíš vodpovědět sám. Mně je úplně jedno, jestli můj společník bude ženatej nebo svobodnej.“ „Tak tomu věřím …“ „Jen si budeš muset vymyslet jinou taktiku, na ty svoje paničky v Tucsonu. Chudáček kluk, to už asi nepude, když budeš mít ženušku a fakana. Ale ty určitě něco vymyslíš, aby zase slzely. Jak ses dobře zachoval, jak sis vzal služebnou, z lásky. Jak velkorysej seš.“ „Ty teda do mě šiješ. Nechceš mi dát rovnou přes držku?“ vzteká se Hanson. „Ne, protože nejsem tvůj fotr. Kdybys ale byl můj syn, tak už tady ležíš na zemi, a asi by to u jedný rány neskončilo. Seš vůl, Wille, ale je to tvůj život, tak si s ním dělej, co chceš. Uvaž si na nohu tu holku a to dítě. Je to tvoje volba.“ „Dík za upřímnost.“ „Rádo se stalo. Tak co, budeme pokračovat ve vobědě, nebo tady budeme řešit ty blbosti?“ „Blbosti…“ „Wille, ty nechceš radu. Ty chceš požehnání. Nevím proč, když sme vlastně úplně cizí lidi. Radu jsem ti dal, dokonce několik. Zadarmo. Pokud chceš svatbu, no tak to zařídíme, já jako ten tvůj poručník. Pokud se budeš chtět vyplatit, no tak ti taky pomůžu. Tak si to ujasni, a do tý doby mě nevotravuj.“ Kluk už nic neřekne, protože nemá zájem o další příval nadávek. Proto sklopí hlavu a začne se zase šťourat v jídle. Na to ale nemá vůbec chuť.
VÁHÁNÍ A ROZHODNUTÍ To odpoledne je pro Williama opravdu mučivé. Nakonec nevydrží, kolem čtvrté hodiny zajde za svým osobním strážcem a v jeho doprovodu vyrazí do krajiny. Nemá žádný cíl cesty, žene koně naprosto bez rozmyslu, jen tak, aby se odreagoval. Po dost zběsilé jízdě seskočí, a upře své nešťastné oči na svůj doprovod. Jsem vážně vůl, uvědomí si vzápětí, copak mi může Ed poradit? Co mu je do mého problému, říká si. „Kam vlastně jedeme?“ zeptá se Morrow a pohlédne pátravě na svého zdrchaného zaměstnavatele. „Nikam … Jen tak … Potřeboval sem si provětrat hlavu …“ „Nějakej problém?“ „Jo, dost velkej. Vosobní …,“ řekne hoch tichým hlasem, „Ede, sem vůl. Udělal sem Sáře dítě, a teď sem v prdeli. Vod rána to vím, a vod rána přemejšlím, co s tím udělat,“ svěřuje se.
„Tak dítě …,“ tváří se muž konsternovaně a zírá na kluka, jak je z toho celý špatný. „Jo. Už to tak bude …“ „Mluvils vo tom s Horácem?“ „Jo, a ten mě poslal do prdele,“ říká hořce hoch, „Je to prej jen můj problém.“ „No to asi je. No to chápu, že sis chtěl vyčistit hlavu,“ pokývá tou svou Morrow, pak se jeho tvář zachmuří, „S tím asi budou problémy, až se to dozvěděj její rodiče, co?“ „Nevím, jak budou vyvádět …“ „To není dobrý. Už takhle sou problémy …“ „Snad mě nezabijou,“ pokusí se kluk o úsměv, ale vyzní jako zoufalý škleb. „Je tady taky Jacob a Jeff …“ „Tak ty dva …,“ mávne rukou Hanson, a když vidí udivený pohled své vrby, k níž směřuje své problémy, přidá vysvětlení, „Ty vo tom věděj, vod začátku, že já a Sára … No vo tom dítěti zatím nevěděj. Myslíš si, že budou nasraný?“ „Wille, to já přece nevím. De vo holku, co je v tom, a vo tebe, co jí to dítě udělal. To není dobrý, tohle. Tohle není jen tak, holka, co má dítě, bez manžela. Pro její rodiče, pro její bratry, a pro ní. Nakonec i pro to dítě, ať už to bude holka nebo kluk …“ „Chtěl bych, aby to byl kluk …“ „To asi každej chlap … Wille, máš už aspoň tušení, co s tím chceš udělat? Bude nutný se na to připravit, jestli začne ten její otec a bratři zuřit …“ „Ty si vážně myslíš, že by mi mohli chtít ublížit?“ „Wille, ta holka má zničenej život, jako svobodná matka. Bude nešťastná, a voni ji maj určitě rádi. Až ji uviděj brečet, trápit se …“ „Ede, a kdo ti řekl, že by měla bejt svobodná matka?“ podívá se kluk na svého strážce, a spatří další nával údivu v jeho tváři. „To chceš jako říct … že ty a vona … jako muž a žena?“ souká ze sebe Morrow. „Podle Horáce sem už tak rozhodnutej,“ vyloudí na tváři nešťastný výraz chlapec, „Von by to řešil prachama, pro tu rodinu. Já si ji chci vzít. Jenže mi nasadil brouka do hlavy. Horác. Říkal, že vona to mohla chtít, aby mě uhnala. Nebo, že já hledám náhradní rodinu, za tu, co sem ztratil. To mě trochu zmátlo …,“ přiznává své pochyby. „Wille, ty vážně uvažuješ vo svatbě? Když je ti jen patnáct?“ „No jo … Ede, já tu holku mám vážně rád. Už dlouho … K tomu bude mít moje dítě. Rozumíš? Moje dítě. To ho mám nechat žít jako parchanta? Aby všichni … A co vona?“ „Tak svatba by to asi vyřešila …“ „No pro tebe určitě …,“ ušklíbne se Hanson, „Promiň, Ede,“ řekne rychle, „Nechci bejt zlej, jen sem ze všeho v prdeli. Je to tak náhlý …“ „Wille, Horác má pravdu. Ty se musíš rozhodnout. Já ti pak pomůžu řešit problémy, pokud nějaký budou. Když se třeba rozhodneš přijmout tu radu Horáce a dohodnout se s tou rodinou na vodstupným.“ „Vodstupným. Ede, to zní strašně.“ „Zní to strašně a je to strašný. Pro tu holku i pro to dítě. Ale je na tobě, jestli to tak uděláš anebo ne. Nevím, jak to mezi váma je, a jestli tě vážně jen nechtěla uhnat. Seš bohatej, a budeš ještě bohatší, za čas. Moc dobrá partie. Pak by asi bylo na místě se vyplatit.“ „To se mi nezdá … měli sme se rádi, i předtím, než mi umřeli rodiče …“ „Wille, do prdele, vod kolika to s ní děláš?“ „Až vod tohohle podzimu. Předtím sme se jen líbali, a tak …“
„Jo tak … Wille, co vlastně chceš vode mě?“ podívá se pátravě strážce. „Vod tebe? Nic … Ede, já vlastně nevím, co chci. Byl sem rozhodnutej si ji vzít. Pak přišly ty pochybnosti. Mám ji moc rád, vážně. Jacob a Jeff sou moji kamarádi … vlastně jediný, co mám. Myslíš si, že si zkazím život, když se v patnácti vožením?“ zní z hlasu chlapce naléhavost otázky, ale také značná bezradnost, zoufalství. „Wille, já ti asi neumím dobře vodpovědět …,“ podrbe se za uchem Morrow. „No jo … Dyť já vlastně nevím, s kým se mám poradit. S nikým si nemůžu promluvit. S Jacobem a Jeffem, to by bylo blbý. Pak už znám líp jen tebe a Horáce. Ten mě poslal do prdele,“ žaluje znovu hořce kluk, „Tak teď votravuju tebe.“ „Jenže ani já ti neporadím. Wille, tohle je vážná věc. Svatba. Je to na celej život, dokud vás smrt nerozdělí, tak se to tuším říká … Seš hodně mladej. Zavázat se v patnácti, na celej život … Wille, vážně ti neumím poradit.“ „Chápu. Je to blbost, že pořád někoho votravuju. Nakonec se stejně budu muset rozhodnout sám. Vím, že to bude závazek na celej život, nemusí nám to klapat. Taky její rodiče … nenáviděj mě, vod doby, co sem to udělat s tou vodou. To taky nebude jednoduchý. Ale taky vím jedno, mám ji rád, a nechci ublížit ani jí, ani tomu dítěti,“ svěřuje se hoch. „Pokud ji máš vážně rád, Wille, a pokud ti záleží na tom dítěti …“ „Dyť přece bude moje, bude mojí krve … kdyby to byl kluk …“ „I kdyby to byla holka, Wille, tak to příště nebo přespříští může bejt kluk …“ „Příště nebo přespříští …“ „Pokud bude tvou ženou, tak asi u jednoho dítěte nezůstane, ne? Přijdou další. Ty i vona ste zdravý, a teď už víte, že můžete mít děti, že není nikdo z vás poškozenej. Tak určitě přijdou další děti,“ říká Morrow mírně nejistým hlasem, „Wille, nedávno si přišel vo svou rodinu. Teď můžeš mít vlastní. Sice je ti jen patnáct, to je pravda, ale na druhý straně seš schopnej se vo ženu i dítě postarat. Díky tomu ranči, tomu dolu, a tomu, co ještě přijde. Ty nemusíš čekat, až si najdeš nějakou práci, abys uživil rodinu. Ty máš tohle zázemí.“ „No to je pravda … Ale už budu navždycky svázanej …,“ přeběhne mráz chlapci po zádech, vzpomene si na své radovánky s Cathy. Vlastně Sáru podvádí, už teď. Co bude dělat za pár let? Až se mu třeba omrzí? Na druhé straně, pokud mu bude rodit děti, starat se o ně, uvažuje značně sobecky. „To právě musíš zvážit. Díky tvýmu postavení, a díky tomu, že vo tom můžeš rozhodovat sám, můžeš vlastně udělat cokoli.“ „Jak díky tomu …“ „No, kdybys měl rodinu, otce, tak by vo tom asi teď rozhodoval von, ne? Domluvil by se s jejím otcem a řešili by to. Za tebe, za vás. A vy byste pak museli udělat, na čem by se dohodli. Ty ale můžeš udělat, co chceš ty sám,“ vysvětluje strážce. „No to máš pravdu … Možná je to vo to těžší.“ „Je, protože to bude tvoje rozhodnutí. Wille, neumím ti poradit, a ani nemám právo.“ „Proč ne … Já vím, sme úplně cizí lidi … Ale Ede, si starší, máš už daleko víc zkušeností. Takže bys mi svůj názor říct mohl, ne?“ „To můžu. Wille, já si myslím, že vždycky budeš mít pochybnosti. Když se na ni a to dítě vykašleš, teda se vyplatíš, tak budeš vždycky pochybovat, jestli ses rozhodnul správně. Pokud si ji vezmeš za manželku, tak ty pochybnosti možná přijdou taky. Jestli by bejvalo nebylo lepší zvolit tu druhou možnost. Já ti můžu říct jen jedno. Pokud ji
máš rád, pokud ti záleží na tom dítěti, a vlastně pokud s ní chceš mít i další děti, tak by sis jí měl vzít. I když ti je jen patnáct, a ty seš bohatej a vona chudá.“ „Vo peníze asi nejde … Sám říkáš, že bych měl mít dost, abych se vo ně mohl postarat.“ „Nejde jen vo ní. Má taky početnou rodinu. Když si ji vezmeš, tak se taky stane částečně tvojí rodinou. Její rodiče, její sourozenci … Budete příbuzný …“ „To jo … Myslíš jako, že by mě vysávali?“ zarazí se Hanson. „Nevím. Ale jak tě znám, tak si dokážeš nastavit pravidla, aby to tak nebylo.“ „To asi jo … Znám je už tak dlouho … Její matka je tady hospodyně, kuchařka, její otec správce. To by se přece nezměnilo … A její sourozenci … S těma si rozumím …“ „Její rodiče ale s některejma tvejma krokama nesouhlasí. A asi nebudou souhlasit i s dalšíma. Pokud vím, tak chceš přivíst ty sousedy na mizinu, a získat jejich ranče. Zbavit se jich. To se jim nemusí líbit, a může kolem toho bejt ještě dost dusno.“ „Ede, já si neberu její rodinu, ale jí, ne? Budou to muset skousnout,“ řekne hoch rozhodně. „Jo, v tomhle asi dovedeš bejt tvrdej …“ „V tomhle … V tom jiným ne?“ „Je to rozdíl, Wille, když de vo holku, co ji máš rád, vo tvoje dítě.“ „No jo, to je. Takže ty mi tu svatbu vymlouvat nebudeš?“ „Nebudu, a ani mi to nepřísluší. Já sem jen tvůj zaměstnanec. A taky společník, v některejch vobchodech,“ připomene Morrow. „Máš pravdu. Tak jo, Ede, tak pojedeme. Seru na to, nebudu to protahovat,“ řekne kluk rozhodným hlasem, „Promluvím si s Horácem, řeknu mu, jak to chci vyřešit a večer to rozseknu. Pak se děj vůle boží,“ dodá. Přes své předsevzetí postupovat rázně, je v něm malá dušička, když vstoupí do původně otcovy pracovny, kterou si nyní usurpoval pro sebe jeho poručník. Sice je odhodlaný, ale také se obává nového přívalu nadávek, výsměchu. Jeho oči se střetnou s těmi muže za stolem. „Jak vidím, Wille, tak ses rozhodnul,“ říká k jeho údivu Greenwood klidným hlasem, „Tak mi jen řekni, jak to chceš udělat.“ „Jak víš … No jo, sem čitelnej jak kniha …“ „Přesně tak. Já ti svoje řekl, a ty ses rozhodnul. Takže asi budeme muset promluvit s jejíma rodičem, no a pak to vyřídit ve městě. Možná bude nutnej můj souhlas, a taky soudce, když ještě nejseš plnoletej. Ale nečekám problémy, když si zvolil tohle řešení.“ „Ty mi už nebudeš nadávat?“ tváří se kluk překvapeně. „Proč? Je to tvůj život, Wille,“ pokrčí rameny hráč, „Tak jak to chceš udělat? Promluvíš napřed s ní, nebo napřed s jejíma bratrama, nebo napřed s rodičema? Chceš to udělat sám, nebo chceš, abych byl u toho?“ „No, přemejšlel sem … promluvit napřed s těma rodičema … a myslel sem … bylo by asi lepší, kdybys byl u toho. Nevím, co udělaj, třeba mě bude chtít zmlátit, ten její otec …“ „To by byl dost velkej vůl, větší než ty, kdyby protestoval, že si chce jeho dceru vzít jeho zaměstnavatel, majitel velkýho ranče, dolu …“ „Nemá mě rád.“ „Teď asi ne, ale když budeš jeho zeť …,“ rozesměje se Greenwood, „Je to taková divná představa, v tvým věku … ale jistě ti to bude slušet, ve svatebním …“
„Horáci, vocenil bych, kdyby to šlo bez těch poznámek …“ „Dobrá. Jak se zdá, tak to nechceš protahovat. Nechceš si nechat ještě nějakej čas na promyšlení,“ konstatuje poručník, „No tak sem ty rodiče pozvi, ať to máme z krku. Doufám, že ten její otec u sebe nebude mít střelnou zbraň, abych ho nemusel sejmout, až nás jí začne ohrožovat.“ „Horáci, prosím …,“ řekne chlapec úpěnlivým hlasem. „Tak snad tvýho tchána vodprásknout nebudu muset …“ „Já je přivedu, až je teda seženu. Nejspíš před večeří,“ ukončí Hanson raději rozmluvu. Následně pro něj vyvstane další problém, jak rodiče Sáry pozvat. Rozhodne se na to jít šalamounsky, odchytne si jejich dvanáctiletého potomka Jasona, a tomu přikáže, aby je našel a přivedl do pracovny, kde s nimi musí probrat nějaké věci kolem ranče. Klouček přikývne a hned jde svoje zploditele hledat. William zatím přešlapuje před pracovnou, a vůbec netuší, jak dlouho bude muset čekat. Pan a paní Toddová jsou na ranči, ale je otázkou, kdy dorazí. Tak ne, pospíšili si, spatří je, a rychle zapluje do místnosti. Dá Horácovi hlavou znamení, ten sedí za mohutným stolem plným lejster, kluk si stoupne kousek od něho. Čtyřiačtyřicetiletý Jacob Todd a jednačtyřicetiletá Sára Toddová vypadají na svůj věk o něco starší, celý život se totiž museli pořádně otáčet, aby uživili sebe i své potomky, Sáru poznamenaly i četné porody, vždyť má celkem sedm dětí, naštěstí zdravých, čtyři kluky a tři holky. Ani jeden z manželů však netuší, že bude řeč právě o jejich nejstarší dceři, a tak trochu nervózně zírají na dvojici svých zaměstnavatelů, ke kterým mají chladný a rezervovaný vztah. Vůbec se jim nelíbí, jak moc visí jejich tři nejstarší potomci na tom klukovi, ze kterého se vyklubal pěkný parchant. „Paní a pane Toddovi, pozval jsem vás, protože s vámi musím projednat jednu velmi závažnou věc,“ začne Greenwood velmi komisně, nechává je stát před stolem, za kterým sedí, „Nechci to zbytečně protahovat, takže půjdu rovnou k věci, když dovolíte.“ Jacob Todd senior „Děje se něco, pane?“ ještě víc znervózní Todd, práci tady potřebuje, a kdyby o ni měl přijít, těžko by v těchto končinách uživil svou početnou rodinu. „Jak se to vezme, pane Todde. Řekl bych, že ano. Jde o dost významnou věc, pro vás, pro vaši rodinu. Ne, nemusíte se lekat, jde o událost pro vás ryze radostnou. Jak víte, tak jsem oficiálně poručníkem tady pana Hansona. Sice mě zase tolik neposlouchá, ale formálně ho zastupuji. Proto i teď mluvím jeho jménem. Paní Toddová, pane Todde, dovolte, abych vás jménem tady Willa požádal o ruku vaší dcery Sáry,“ dokončí hráč unylým hlasem svou řeč. V místnosti se rozhostí tíživé ticho. Oba rodiče dívky zírají zkoprněle před sebe, těkají svými konsternovanými pohledy na kluka i muže za stolem, zdá se jim, že sní. „O ruku … mojí dcery …,“ souká ze sebe správce, „Pane Greenwoode, to má být žert? Vždyť je jí jen šestnáct a jemu jen patnáct …“
„To máte pravdu. Jenže z jistých příčin bych dlouhé otálení nedoporučoval, aby se nám nevěsta vešla do svatebních šatů.“ „Aby se co?“ zachrčí Todd. „To víte, začas asi bude její vypouklé břicho dost vidět.“ „Cože?!“ zařve otec. „Já to tušila!“ vyjekne matka. „Paní Toddová, pane Todde, já Willovi doporučoval se s vámi domluvit. Taky se mi zdál na ženění příliš mladý. On však trvá na tom, že si vaši dceru vezme. Tím se celý problém velmi rychle vyřeší, nepochybně k vaší spokojenosti,“ zůstává tvář Horáce kamenná. „Cože?!“ vypění Todd, „To mi říkáte jen tak? Že tady ten kluk zneuctil moji dceru?!“ „Pane Todde, možná jste přeslechl, co jsem vám právě řekl. Will si chce vaši dceru vzít,“ zní hlas hráče hrozně chladně, „Chce si ji vzít, přestože mu patří tenhle ranč, nebo tedy jeho půlka, a patří mu i půlka dolu, co dobře prosperuje. Je velký předpoklad, že pan Hanson bude ještě bohatší, než je teď. Je od něho hodně velkorysé, jak se chce zachovat. Mohl by si totiž počkat na daleko lepší partii, než je vaše dcera.“ „Horáci, prosím …,“ zaúpí William. „Ne, Wille, jen ať to slyší. Vůbec nechápu, proč tě ještě neobjímají a nevítají do rodiny. Paní Toddová, pane Todde, jsou dvě možnosti. Buď si vyžádáte trochu času, abyste to vstřebali, a pak si promluvíme o podmínkách svatby, anebo se o nich můžeme bavit rovnou,“ nemění se tón ani síla hlasu poručníka. „Mám ho vobjímat … zato …,“ třeští oči správce, pak je zavře, aby nabral duševních sil, „Potřebuju čas,“ zachrčí, začne totiž přemýšlet, a je mu jasné, že nemá moc na výběr, ve svém postavení. Ačkoli má hrozný vztek na kluka, co jeho nejstarší dceru připravil o panenství, a ještě k tomu ji obtěžkal. „V pořádku. Tak se můžeme sejít po večeři, anebo zítra dopoledne. Záleží na vás. Paní Toddová, pane Todde, těšilo mě,“ ukáže Greenwood rukou na dveře, a ti dva, vlekoucí se jak mátohy, jimi projdou. V místnosti se rozhostí ticho. „Horáci, to snad nebylo nutný, jednat s nima tak tvrdě, ne?“ zní z hlasu Hansona výčitka. „Tvrdě? Asi budou blbější, než sem si myslel. Asi to nehrajou, a fakt sou na tebe nasraný. Takže ti ji asi do postele nestrčili, aby tě ulovili. To je dobrý zjištění, ne?“ „Takoví voni nejsou …“ „Tím líp pro tebe … Teda jako tchán a tchýně nebudou asi nic moc.“ „Já vím, nenáviděj mě,“ sklopí hlavu kluk. „Až jim dojde, jaký terno udělala jejich dceruška, tak votočej. Jen bych ti doporučoval si tu rodinku držet dál vod těla. Jsou to tvoje prachy, ale taky by ti jich nemuselo moc zbejt, kdyby tě začli vysávat. Nejen tyhle dva, ale i ty sourozenci tý tvojí holky.“ „Nejsou tak vypočítavý …“ „Když de vo prachy, tak nikdy nevíš, jak se kdo zachová. Ale jak už sem řekl snad stokrát, je to tvoje věc,“ pokrčí rameny hráč.
RODIČE NEVĚSTY William a Horác zůstávají v pracovně, a začnou se bavit o dalších nutných krocích. Poručník navrhuje jednoznačně uzavřít manželskou smlouvu, kde budou stanovena pravidla hry, a také se baví o okolnostech obřadu. Kluk spíše poslouchá, napůl ucha, myšlenkami je s rodiči Sáry, a bojí se, aby neudělali nějakou hloupost. Zdají se mu až moc zásadoví, a on přivedl jejich dceru do požehnaného stavu, před svatbou, bez jejich laskavého souhlasu. Náhle se dveře místnosti rozletí, a dovnitř vpadnou Jacob a Jeff Toddovi, a k tomu vlečou svou sestru Sáru, která roní slzy jak krokodýl. Ujdou pár kroků, a pak ustrnou, zírají na poněkud zaskočenou dvojici za pracovním stolem. „Wille, co se děje?“ vyhrkne po chvíli starší z bratrů. „Co se děje?“ ujme se slova Greenwood, a dá znamení klukovi, aby nechal mluvit jeho, „Copak vám vaši rodiče nic neřekli?“ „Neřekli … Přiběhli, zavolali si Sáru, začali na ní řvát, nadávat jí … Ta utekla, a tak sme běželi za ní … Pořád jen bulí, a nechce nic říct. Tak jsme ji sebrali a běžíme za Willem. Aby nám to vysvětlil. Co se stalo?“ „Co se stalo? To by vám asi měla říct vaše sestra, pánové,“ zachovává ledový klid poručník, „Mám to říct za vás, slečno? Ano? Asi ano. Pánové, vaše sestra je dle všeho v požehnaném stavu. Sice to není potvrzené od lékaře, ale nejspíš to bude pravda.“ „Cože je?“ vytřeští oči Jacob, a Jeff se chytne za hlavu. Už mu dochází, proč rodiče tak vyváděli. „Tak, teď už víte, oč se jedná. Máte snad ještě nějaký dotaz?“ „Dotaz … Wille, co s tím budeš dělat?“ vyhrkne starší z Toddů. Kluk se chystá odpovědět, ale poručník mu stiskne ruku, on pochopí, že má mlčet. „Právě proto jsme si sem pozvali vaše rodiče,“ pokračuje Greenwood, „Pánové a dámo, budu k vám upřímný. Willovi je jen patnáct, a tak jsem mu radil, aby se zkusil s vaší rodinou dohodnout. Uzavřít dohodu o tom, jak bude na dítě, až se narodí, jak na něj bude přispívat. Pokud to řeknu natvrdo, navrhl jsem mu, aby se vykoupil. Tak se to běžně dělá, když bohatý mladík, ale i muž, přivede do požehnaného stavu dívku z chudší rodiny. Často takovou, která pro něj pracuje.“ „Tohle jste navrhl?“ zableskne se v očích Jacoba. „Ano, protože jde o naprosto tradiční řešení v bohatších rodinách. Otec dítěte se nezříká své zodpovědnosti, a vyjádří ji penězi, zabezpečením dané ženy i dítěte. Ovšem Will moje řešení nepřijal, nechce dát žádné peníze …“ „Nechce? Wille?!“ zvolá starší z bratrů a třeští oči. „Nech mě domluvit, mladý muži,“ zvýší lehce hlas poručník, a mladík ustrne, respekt je patrný, „Ne, Will tohle řešení opravdu nechce. Proto jsem zavolal vaše rodiče, abych je jako Willův poručník požádal oficiálně o ruku vaší sestry.“ „Požádal …“ „Ano. Will se rozhodl celou věc vyřešit tak, že si zde přítomnou Sáru vezme za manželku. Je třeba si uvědomit, pánové a dámo, že Will by mohl v budoucnu získat daleko výhodnější partii, dceru bohatého průmyslníka, soudce, možná dokonce senátora. On se rozhodl pro dívku, která je sice z chudších poměrů, ale kterou má upřímně rád. Je to dost netradiční řešení, tohle, ale je to jeho rozhodnutí.“ „Wille, to jako vážně?“ vykřikne Jacob a oči všech tří sourozenců se rozzáří.
„Mládeži,“ nenechá si vzít slovo Greenwood, „myslím si, že byste mě měli nechat pracovat a jít si to vyříkat někam jinam. Třeba do ložnice Willa, kde jste to dítě nejspíš zplodili. A jak tuším, tak ani vy dva nemáte úplně čisté svědomí. Nejspíš jste jejich bezbožné počínání kryli. Tak tam jděte a domluvte se, jak co nejlépe přesvědčit vaše rodiče, aby se velkorysému řešení Willa nebránili.“ „Ano, pane. Jistě pane,“ blekotá starší z mladíků, a pak se celá trojice šourá ke dveřím. „Wille,“ zadrží hráč kluka, „udělal sem ze sebe toho zlýho, a z tebe toho hodnýho a velkorysýho. Tak toho využij. No na co čekáš, tak běž za ní, ať si můžete společně pobrečet,“ ukáže na dveře. „Děkuji, Horáci.“ „Máš zač. A ještě budeš mít, určitě s tím budou starosti. Myslím s tou svatbou, co budeme muset zařídit. Tak už plav, hrome!“ Hanson již na nic nečeká, vyrazí za sourozenci, ty na chodbě čapne a zatáhne do své ložnice. Tam se všichni sesednou na postel, a jen na sebe zírají. V jejích uplakaných očích však mladíci mohou číst po dlouhé době záblesky radosti, naděje. „Wille, tak my budeme vážně švagři?“ prolomí ticho starší z bratrů. „Jo, budeme, Jacobe,“ přikývne ženich, „Teda doufám. De vo vaše rodiče, těm to moc nevoní.“ „Nevoní co?“ zavrtí nechápavě hlavou mladší bratr, „Dyť si chceš Sáru vzít, ne? Tak co trojčej? Můžou bejt rádi, že seš tak velkorysej, jak říkal ten tvůj poručník, ne?“ „Jeffe, vo to asi tak nejde. Voni si možná myslej, že já nejsem dobrá partie pro vaši sestru.“ „Cože? Ty? Dyť bys mohl mít třeba tu dceru senátora, jak říkal ten chlap, ten tvůj poručník.“ „Jeffe, já nechci žádnou dceru senátora,“ říká tichým hlasem Hanson, „Já mám Sáru rád. Ale to asi vaše rodiče nezajímá. Myslej si, že nejsem dobrej člověk. Kvůli tý vodě. Asi mě nenáviděj,“ povzdechne si. „To je přece nesmysl,“ řekne nejstarší z přítomných sourozenců. „Jacobe, vidím, jak se na mě tvůj otec kouká. A tvoje matka, ta mi dávala kázání. Prej nejsem dobrej člověk. Jak by pak takovýho mohli chtít pro Sáru. Možná s tím budou ještě problémy.“ „Nesmysl. Dostanou rozum,“ je si jistý starší z bratrů. „Možná jim budeme muset domluvit,“ ozve se mladší z Toddů, „Wille, a nemůžeš si Sáru vzít, i kdyby s tím nesouhlasili?“ „Nevím, je mi jen patnáct. Teda Horác to podpoří, myslím poručník. Ale Sáře je jen šestnáct, a tak to asi taky bez souhlasu rodičů nepůjde. Ale snad je společně přesvědčíme.“ „To určitě, to musíme,“ přikývne Jacob, „Dyť to je přece skvělý, ne? Když budeme švagři.“ „Co ty Sáro, máš radost? Když už se teď nebudete muset schovávat?“ obrátí se Jeff na svou sestru. Ta jen přikývne, necítí touhu teď cokoli říkat. „Pánové, nejlepší by asi bylo, kdybyste teď zašli za rodičema,“ navrhne kluk, „Já tady radši se Sárou počkám. Zkuste zjistit, jestli to už skousli. Nebo zkuste zjistit, jestli budou vochotný dát ten souhlas.“ „Vyháníš nás? Chcete bejt sami?“ podívá se potměšile starší bratr.
„Na co hned nemyslíš, Jacobe,“ zatváří se pohoršeně ženich, „No tak, myslím, že sem vám dal nějakou práci, ne? Sice budeme švagři, ale to neznamená, že už nic nebudete dělat.“ „Jistě, pane Hansone,“ vstane Jacob a vysekne poklonu, pak kývne na bráchu a oba vypadnou. „Tak co, zachoval sem se jako chlap?“ naváže kluk na dopolední rozhovor. „Jo, Wille, zachoval,“ přikývne ona, „Byla jsem tak nešťastná …“ „A teď?“ „Teď jsem šťastná. Teda skoro. Úplně budu, až nám dají moje rodiče požehnání.“ „Sice mě asi nikdy nebudou mít rádi, ale souhlas snad daj. Kvůli tobě. Co by jinak bylo, s tebou a dítětem. Naším synem.“ „Třeba to bude holka …“ „Tak druhý dítě bude kluk …“ „Wille, ty už uvažuješ o dalším dítěti …“ „Chtěl bych mít jednou velkou rodinu,“ zasní se on, „Ty snad ne? Dyť je vás sedum sourozenců.“ „Nevím … asi ano … Wille, mám tě ráda,“ přitulí se ona ke svému mladistvému milenci. Mezitím Jacob a Jeff dorazí za svými zploditeli, ti sedí u stolu v kuchyni, a bez ohledu na nutnost připravovat večeři, živě diskutují. On je evidentně hodně rozčilený, a ona má po tváři rozetřené slzy. Mladší děti vyhnali, a ty teď vartují na chodbě. „Vy dva, vy ste to věděli?“ přivítá otec své dva nejstarší syny, a jeho výraz určitě není láskyplný. „Co jako?“ dělá nechápavého starší z bratrů. „Neser mě. To vo Sáře a Willovi …“ „Každej přece tady ví, že se maj rádi. Že na sebe dělaj ty voči …“ „Nemluvím vo pohledech. Mluvím vo tom, že ten namyšlenej parchant zprznil vaší sestru,“ zavrčí hlava rodiny. „Táto, co vyvádíš?“ zavrtí hlavou Jacob, „Dyť se maj rádi, a Will se zachoval správně. Chce si Sáru vzít. Tak v čem je problém?“ „V čem? V čem? Když se patnáctiletej fracek válí s holkou, co pro něj pracuje. To je ten problém.“ „Táto, já ti nerozumím. Will má Sáru rád, a i když mu je jen patnáct, tak se vo ní a děti dokáže postarat. Copak zapomínáš, že mu to tady patří? Teda teď půlka, ale i tak. K tomu ten důl. Zatím jeden, ale co víš, možná časem budou mít i víc … Tak v čem je problém? Že sou tak mladý? Už sou dost velký na to, aby zplodili dítě, tak už sou taky dost velký, aby žili jako muž a žena. Před Bohem.“ „Ty hlupáku. Ty seš taky zaslepenej,“ ztiší raději hlas správce, „Copak to nevidíš? Nevidíš, jak se Will po smrti svojí rodiny změnil? Už to není ten kluk, co vodsaď vodjel. Spřáhnul se s těma chlapama, co z nich nekouká nic dobrýho. Nevidíš, jak se zachoval k sousedům? Nevidíš, že má na rukou krev chudáka pana Morana? Nevzpomínáš si, že tebe kvůli němu málem umlátili?“ „Táto, já vidím něco jinýho. Will je chytrej, a určitě to daleko dotáhne. Bude mít balík peněz. Jeho žena bude skvěle zavopatřená.“ „Jacobe, Will není dobrej člověk. Je zlej, vypočítavej. Kdoví, jak se bude k Sáře chovat. Co všechno ještě kvůli němu bude. Vydírá svoje sousedy, všichni tady si to myslej. I ten soudce mu to tam řekl. Jedná sice podle práva, možná, ale je špatnej
člověk. Copak to nevidíš? Ty chlapy, co s ním přijeli, ty na něj maj špatnej vliv. Možná ho ovládaj …“ „No tak to určitě ne,“ řekne rozhodně starší z bratří, „Divil by ses, jak vážně ho berou. A proč? Protože je Will chytrej, a ví, jak vydělat peníze. I ten důl byl jeho nápad, abys věděl. Stejně jako ta voda. A co je na tom špatnýho, že se chce postarat vo náš dobytek, místo aby se staral vo ten, co nám nepatří?“ „Náš dobytek? Ty hlupáku, nám tady nepatří ani jediná kráva!“ „Jo?“ ztiší teď hlas i nejstarší ze synů, „I když budeme jeho švagři? Když vlastně budeme jedna rodina, když si Sáru vezme? No? Táto, hrome, přemejšlej. Víš, jak je to skvělý, že si chce Sáru vzít? Mohl nám nabídnout nějaký prachy, jak to většinou boháči dělaj, ale von ne. Von si chce Sáru vzít. Zachoval se skvěle. Jen ty to pořád nevidíš.“ „Nic si nenamlouvej. Pořád to bude jeho ranč, i když si Sáru vezme.“ „No a co? Ty si myslíš, že se vůbec nic nezmění, když budeš tchánem majitele? A pro Sáru, když bude jeho ženou? Mysli na ní. Co by se stalo, kdyby si to třeba ještě rozmyslel, když tak vyvádíte? No? Co když si to rozmyslí, kvůli vám?“ „Kvůli nám?“ „Dáváte mu najevo, jak ho nemáte rádi,“ mluví vzrušeně starší z mladíků, „Přitom von se k nám chová dobře. Když mě tam zmlátili, v tom městě, tak to byl von, kdo trval, aby je taky zmlátili. Voni ty chlapi nechtěli, ale von na tom trval. Zeptej se Jeffa, byl u toho.“ „Můj ty bože. A tohle je jako správný? Copak nevidíš, co tady rozpoutal? Pan Moran už umřel. Kolik jich ještě umře, než to pochopíš? Bejt v jeho blízkosti je nebezpečný. Dyť i po vás tam tenkrát stříleli. Co všechno ještě ten kluk vyvolá, tou svou bezcitností?“ „Táto, ty mu křivdíš. Von se snaží zachránit tenhle ranč. Kdyby se nedohodnul s tím svým poručníkem, tak by vo něj přišel. Sám dobře víš, že jeho otec po sobě nechal dluhy. Možná i proto, že dával tu vodu těm dalším. Will dělá jen to, co musí, aby udržel tenhle ranč. I díky němu máme práci, a budeme jí mít i dál. Tak už mu přestaňte nasazovat psí hlavu a radši uznejte, jak dobře to tady vede. Nato, že je mu jen patnáct. Ty chlapi, co taky pomlouváš, ty to pochopili. Proto sou tady, proto s ním pečou. Protože společně vydělaj peníze,“ chrlí ze sebe slova nejstarší ze synů. „Jacobe, jak jen seš zaslepenej.“ „Táto, tak co do prdele chceš? Chceš, aby Sára byla navždycky nešťastná? Chceš, aby zůstala svobodná, s dítětem? To chceš? To snad nemůžeš myslet vážně,“ zavrtí nejstarší potomek nevěřícně hlavou. „Nebuď sprostej … Jak to jen mohla udělat, spustit se s ním,“ lamentuje otec, „Vy dva zabedněnci. Myslíte si, že ste jeho kamarádi. Ale von vás jen využívá. Starej pan Hanson, to byl slušnej člověk. Ale Will? Jen se podívejte, co za chlapy sem jezdí. Ten jeho poručník, tomu zlotřilost kouká z vočí. A ty další? Ten zabiják, co se vod Willa nehne na krok? Nebo ty další, co sem čas vod času jezděj? Copak nevidíte, co je to zač? Copak ty někdy poctivě pracovali? Kdoví, co všechno maj na svědomí, do čeho všeho sou zapletený. To mám bejt jako šťastnej, že moje dcera bude manželkou jednoho z nich?“ „Můj ty bože. Dyť Willa přece znáš málem vod narození.“ „To už není ten starej Will,“ promluví poprvé matka, její hlas zní tesklivě, „Otec má pravdu, hrozně moc se změnil. Už nemá srdce. Jen vypočítavost. Bezohlednost.“ „Nemá srdce. Dyť Sáru miluje.“
„On nedokáže nikoho milovat, možná jen svoje peníze,“ nesouhlasí matka, „Sára s ním určitě nebude šťastná. On nebude dobrým manželem. Otec má pravdu, ti muži, s kterými se teď stýká, to nejsou dobří lidé.“ „S kým se stýká? S kým se stýká? Tak se zeptej, v Tucsonu, s kým se stýká. Kdo byl na oslavě jeho narozenin. Sám guvernér, starosta, soudce, šerif, farář. To všechno sou podle vás špatný lidi? Paní soudcová mu sehnala učitele, zve ho na večeře, společně se svejma dětma. To sou podle vás taky špatný lidi? Copak to nevidíte? Will je chytrej, a je uznávanej. Má peníze, a určitě jich časem bude mít ještě víc,“ zní hlas Jacoba zoufale, nemůže pochopit zabedněnost svých rodičů. „S těma všema se stýká?“ dívá se nedůvěřivě pan Todd. „Jo, táto. Kdyby ses víc zajímal, tak bys to věděl. Tyhle všichni Willa uznávaj. Ty mu nadáváš, a přitom von se jezdí do Tucsonu učit. I když má peníze, tak skoro vůbec nepije. To má bejt jako špatná partie, pro Sáru? Nerozhazuje, navopak. Snaží se vydělat, aby udržel tenhle ranč. Aby měl pro svou rodinu, budoucí rodinu. Nasazujete mu psí hlavu, přitom je to správnej kluk. K nám s Jeffem se chová výborně. Ačkoli mu to tady patří, tak se nepovyšuje. Tak co proti němu pořád máte? Ten Moran, to byl šílenec, když to chcete vědět. Bez dovolení vniknul na cizí pozemek. A pak po nás začal střílet! Málem Willa sejmul. Mně zabil koně. Vy ho tady litujete, a přitom von porušil zákon, byl to zákeřnej vrah. Nebo ty Lawettovi. Co je to za verbež. Těch se taky zastáváte, a přitom ten Brian, ten jejich syn, ten mě zkopal jen proto, že se kamarádím s Willem. Málem zmlátili i Jeffa. To sou podle vás dobrý lidi, jo?“ zatíná pěsti starší ze synů. „To je jen důsledek, toho s tou vodou …“ „Můj ty bože. Dyť Will je v právu. I soudce to říkal. Nabízel jim dohodu, a co voni? Místo toho ho chtěl ten Moran zabít. Nechápu, jak tohle můžete nevidět. Will je chytrej. Třeba s tím dolem. Umí vydělat peníze. Co je na tom špatnýho? Co dělá špatně? Pěstuje dobytek, těží ten kov ze země. A ty lidi? Ty, co na ně taky nasazujete? Dyť ani nevíte, co dělaj. Ty jezděj, a sjednávaj vobchody. Hledaj kupce, pro ten dobytek, i pro tu měď, co ji tady dolujou. Co na tom je proboha špatnýho?“ „Mně se nelíběj …“ „Táto, mně se třeba zase nelíběj ty Lawettovi. Nebo jiný. Will je chytrej a hodnej kluk. Kluk, kterej miluje Sáru, a vona miluje jeho.“ „Jo, je tak moc hodnej, že svede tvojí sestru a udělá jí dítě.“ „Můj ty bože. I tohle bylo jinak. Will to nechtěl, vodmítal to, protože jí nechtěl ublížit. To Sára za ním pořád běhala …,“ zarazí se Jacob, o tomhle asi mluvit neměl, i Jeff mu dává znamení, aby přestal. „Cože dělala?“ zrudne zlostí jejich zploditel. „No tak to teda víš. Will byl moc zdrženlivej, když to chceš slyšet. Nech mě, Jeffe, tak ať to slyšej. Jo, věděli sme to, že sou spolu. A taky vo tom s Willem mluvili. Měl chuť, to jo, ale nechtěl to udělat. A víš proč? Protože má Sáru rád. Skutečně rád. Ty na něj pořád nadáváš, a přitom ho vůbec neznáš. A když to teda chceš vědět, tak Sára vlezla sama k němu na ložnici, a vyzvala ho … Jeffe, di do prdele. Tak ať to věděj. Ať znaj pravdu. Že to pak udělal? Když za ním pořád běhala? To by vážně musel bejt svatej, aby nic neudělal, když holka …“ „Jeffe, tohle je pravda?“ tváří se paní Toddová zděšeně. „Vlastně jo,“ přikývne mladší z bratrů, „Will vážně nechtěl. Říkal, že by chtěl, ale neudělá to, kvůli Sáře. Protože ji má rád, a nechce jí ublížit,“ souká ze sebe. „To snad není pravda. Čeho já se dožiju,“ zdá se být pan Todd zdrcený.
„Můj ty bože. Já vůbec nechápu, proč kolem toho tolik děláte,“ vybuchne Jacob, „Jako by se to nikdy nestalo, že kluk přivede holku do požehnanýho stavu. Když si ji vezme, tak co? Budou žít jako manželé. Nechápu, proč to pořád řešíte. Měli byste bejt Willovi vděčný, za to, jak se zachoval. Místo aby čekal na lepší partii, tak si chce Sáru vzít. A vy? Místo abyste ho přijali s votevřenou náručí, tak mu spíláte. Já vám vážně nerozumím,“ prudce vstane, až spadne židle, nadechuje se, aby ještě něco řekl, pak jen mávne rukou a odejde. Rozhostí se tíživé ticho. „Musím jít připravit večeři,“ prolomí ho po delší době zdeptaná matka, zavolá si na pomoc mladší děti, a u plotny se snaží vytěsnit nepříjemné myšlenky.
VÁŽNÝ POHOVOR „Wille, naši by s tebou chtěli mluvit,“ přijde kolem půl deváté večer Jeff za svým kamarádem i zaměstnavatelem. „Mám se podívat do zrcadla?“ zeptá se vyzvaný, přitom se zvedá pomalu z lůžka, kde si za svitu petrolejové lampy povídal se svou nastávající. Ta zde stále nachází azyl, bojí se vrátit za rodiči. „Do zrcadla?“ nepochopí Todd. „No, abych se ještě prohlíd, než mi tvůj otec upraví ksicht.“ „Tak horký to asi nebude, Wille.“ „To doufám. Doufám, že mě nevedeš na smrt,“ zasměje se kluk křečovitě, neboť mu ve skutečnosti do smíchu vůbec není. Rozhovor s rodiči své nastávající, které vyrobil dítě, a kteří ho nepochybně z hloubi své duše nenávidí, co může být horšího. „Jen si chtěj promluvit,“ opakuje Jeff tichým hlasem. Hanson kráčí potemnělým domem, který mu říká pane, a míří ke kuchyni. Cestou potká Jasona, svého budoucího švagra, pokud vše dobře dopadne. „Wille, ty si budeš brát Sáru? A vážně budete mít dítě?“ zeptá se klučina. „Tak ty to taky už víš?“ Jason Todd „To nešlo neslyšet, když se Jacob hádal s tátou,“ prozradí hoch tajnosti ze zákulisí své rodiny, a pak už upaluje, protože málem jednu chytí od Jeffa. Ten se omluvně podívá na svého kamaráda, pak mu otevře dveře, sám ale nevstoupí. Pan a paní Toddovi sedí u stolu, hlavy svěšené. Teď jen zvednou oči, a budoucí tchán mechanicky, jakoby bez života, odstrčí židli, aby si mohl hříšník sednout. Což ten učiní, a čeká, nepřijde mu správné zahájit rozhovor. „Wille, tohle se nemělo stát,“ řekne celkem zbytečně matka nevěsty. „Stalo se, paní Toddová. Omlouvám se vám, vím, je to špatné. Ale prosím, pokuste se nás pochopit. Jsme mladí, máme se rádi,“ snaží se kluk o co nejmírnější tón hlasu, „Paní Toddová, pane Todde. Co se stalo, to už se nedá vrátit. Můžu se jen
omluvit. Chápu, že se na mě zlobíte. Máte na to jistě právo. Beru všechno na sebe. Prosím, nezlobte se na Sáru.“ „Na Sáru?“ pozvedne své uslzené oči matka. „Ano, už hodiny se schovává u mě, a moc pláče. Má vás ráda a moc ji mrzí, že se na ni zlobíte. Ona vážně za nic nemůže, je to jen moje vina. I já se snažil, zpočátku, ale bylo to silnější než já. Udělal jsem chybu, a tu chci čestně napravit.“ „Wille, jsou jistá pravidla, která by se neměla porušovat.“ „Máte pravdu, paní Toddová. Ale určitě také víte, že když se mají dva mladí lidi rádi, někdy je to silnější. Máte pravdu, chybil jsem, měl jsem být zdrženlivý. Ale nejsem tak silný, prostě jsem … Sáru ale z ničeho neviňte, je to jen a jen moje chyba. Na mě se zlobte, ale jí odpusťte, aby byla šťastná. Má vás moc ráda a moc ji na vás záleží.“ „Wille, jak si to vlastně představuješ?“ ozve se poprvé budoucí tchán, jeho hlas jako by přicházel z velké dálky. „Co myslíte, pane Todde? Hodlám svou chybu napravit, a hodlám pojmout Sáru za svou manželku. Chci se starat o ní i o naše děti,“ říká Hanson tichým hlasem, „Pane Todde, vím, že mě nemáte moc rádi. Zlobíte se. Jen vás chci požádat, usmiřte se se Sárou. Já se budu snažit, abyste mě viděli co nejméně. Chápu, máte vůči mně mnoho výhrad. Nic vám nebudu vyvracet. Přijímám, že pro vás … prostě vás jen prosím, abyste Sáře požehnali.“ „Wille, říkáš, že všechno bereš na sebe. Ale i Sára zklamala, nás, Boha, když podlehla svému chtíči. Nebo snad si ji musel dlouho přemlouvat?“ „Přemlouvat …,“ zarazí se kluk, vzpomene si, jak za ním pořád běhala, posílala svoje bratry, ale pak si řekne, že ti dva ho stejně nenávidí, tak už je to jedno, alespoň pomůže jí, „Ano, pane Todd, máte pravdu. Mám Sáru rád, a tak jsem naléhal. Bylo to pro ni těžké, myslím nepodlehnout. Ještě jednou se omlouvám, ale mám ji opravdu rád.“ „Asi ano, Wille, i podle toho, co říkáš. Jak všechno bereš na sebe,“ povzdechne si otec nevěsty, „Wille, v patnácti ale často přichází poblouznění, jenže manželství, to je na celý život. To nejsou jen radovánky, to jsou i starosti.“ „Já vím. Máte pravdu, jsem ještě dost mladý, ale slibuji, budu se snažit. Chtěl bych být dobrým manželem, udělat Sáru šťastnou, a postarat se o naše děti. Asi to zní divně, když to říká patnáctiletý kluk,“ bolestně se hoch usměje, „Taky mi nemusíte věřit. Myslíte si o mně jen to nejhorší. Možná jednám tvrdě, když jde o ranč, o obchody. Ale nepřišel jsem úplně o srdce, jak jste mi jednou řekla, paní Toddová. Není úplně z kamene, protože bije pro vaši dceru. Vždycky jsem ji měl rád, a mám pořád. Jistě, manželství je i o mnoha dalších věcech. To chápu. Nebo zatím úplně nechápu, ale budu se snažit pochopit. Přicházím vás pokorně poprosit o odpuštění a o požehnání,“ tváří se co nejvíc pokorně. „Wille, nedáváte nám moc na vybranou. Ty a Sára …“ „Zase máte pravdu, pane Todde. Ale tohle řešení snad všechno napraví.“ „Jak jste jen mladí …,“ povzdechne si matka nevěsty. „Máte pravdu, paní Toddová. Ale naštěstí mi patří polovina tohoto ranče, patří mi polovina toho měděného dolu. Což mi umožní se postarat o vaši dceru a naše děti.“ „Není to tak jednoduché, Wille, právě proto, co říkáš. Jsme vlastně tvoji zaměstnanci …“ „Máte jako vždy pravdu, pane Todde. Chci s vámi jednat na rovinu, snad to oceníte. Mluvil jsem o ranči, dolu. Nemůžu vám ale slíbit, že dokážu zabezpečit celou vaši početnou rodinu, pane Todde. Budete muset i nadále pracovat. Můžu ale slíbit, že
se postarám o Sáru. Ta bude mít všechno, co bude potřebovat. Klidně jí zařídím i služebnou, pro ni a to dítě …“ „Neříkám přece, že bych nechtěl pracovat, nebo další z naší rodiny. Mluvím o tom, že jde o divný vztah. Když nás vlastně zaměstnáváš.“ „Snad je to divné, pane Todde. Ale vy tady přece máte významné postavení, jste tady správcem. Vy, paní Toddová, jste tady vlastně všechno ostatní, hospodyně … Vlastně taková paní tohohle domu. Na tom se přece nic nezmění. Budete se dál starat o ten ranč, o tenhle dům. Co se týká Jacoba a Jeffa, třeba časem získají nějaké postavení, budou něco vést … Uvidíme, jak bude pokračovat tenhle ranč, ten důl …“ „Wille, co chceš vlastně dělat? Myslím s tím rančem, a tak.“ „Co chci dělat, pane Todde? Chci udržet tenhle ranč. Jenže jen s dobytkem to nejde, je to moc nebezpečný. Kdyby se něco stalo, s tím dobytkem, všechno by bylo ztracené. Proto chci mít i jiné příjmy. Například z toho dolu. Uvažuji i o dalších věcech, ze kterých bych mohl mít peníze. Právě proto, abych udržel tenhle ranč, zajistil svoji rodinu. Tohle není nejlepší země pro chov dobytka, ale to jistě víte. Jsou tady ale i jiné možnosti, jak jsem říkal,“ mluví hoch tichým hlasem, ale z něj vyznívá značné sebevědomí. „Jaký máš vlastně vztah s tím svým poručníkem? Jak moc jsi na něm závislý?“ položí otec nevěsty dost záludnou otázku. „Pane Todde, můj otec panu Greenwoodovi dlužil nemalé peníze. Já jsem mu navrhl tohle řešení, aby on nepřišel o svoje peníze a já o tenhle ranč. Pan Greenwood to přijal, a vlastně se mu tak dluh vrací. Je mým poručníkem, ale dává mi dost volnosti … Například skoro vůbec nemluví do vedení ranče. Spíše se stará o ten důl, aby vynášel. Předpokládám, že budeme spolupracovat i v něčem dalším, co nám zajistí peníze. O tom ale teď nechci mluvit, protože to ještě sami nemáme úplně vyjasněné. Proč se ptáte, pane Todde? Máte snad nějaké pochybnosti?“ podívá se chlapec pátravě na zdrchaného muže. „Proč se ptám … Já jen, co bude následovat …“ „Pane Todde, s panem Greenwoodem máme dohodu, a tu oba dodržujeme. Sám dobře víte, že pan Greenwood téměř nijak nezasahuje do správy tohoto ranče. To, co vyděláme z prodeje, jak z ranče, tak z dolu, to si dělíme napůl. Tedy po vyplacení zaměstnanců, jak dělníků v dole, tak těch tady. Je to docela dobré … Něco jistě sám víte, jako správce tady. Část peněz chceme investovat, do dalších obchodů, jak jsem říkal. Máme představy, ale o nich nechci a vlastně ani úplně dobře nemůžu mluvit. Je toho však víc, o čem uvažujeme. Aby ty vydělané peníze přinesly další peníze. To nám zajistí, že nebude hrozit ztráta ranče, i kdyby byl špatný rok, nebo se nedej bože něco stalo s tím dobytkem, třeba nějaká nemoc,“ vysvětluje kluk trpělivě, přitom si dává pozor, aby nic neřekl o dalších záměrech. Například, že by rád vlastnil či spolu vlastnil nevěstinec v Tucsonu. To by asi tito zbožní lidé těžko vydýchávali. „Jak si to představuješ se Sárou?“ „Se Sárou? Ta bude bydlet se mnou, jinak se nic pro vaši rodinu vlastně nezmění. O Sáru se opravdu postarám. Pochopitelně společně s vámi, paní Toddová. Budete ji mít přece stále na očích, a také svého vnoučka …“ „Vnoučka …“ „Nebo vnučku. Jen se modlím, aby dítě bylo v pořádku, a taky Sára. Pochopitelně ji co nejdříve odvezu k lékaři, do Tucsonu.“ „Chceš se ujistit, jestli je opravdu v požehnaném stavu?“ zvedne své zarudlé oči nastávající tchýně.
„Především chci, aby byla v pořádku,“ odpovídá Hanson důrazně, pak se zamyslí, „Asi narážíte na to, že si chci ověřit, zda je opravdu v požehnaném stavu. Kvůli té svatbě. Ale pane Todde, paní Toddová, i kdyby tomu tak nebylo, tak na svém rozhodnutí nehodlám nic měnit.“ „Jak nehodláš …,“ vydechne otec nevěsty. „Mám Sáru rád, opravdu rád, a chci si ji vzít za ženu. Nejspíš se nemýlí, a je opravdu v požehnaném stavu. Ale i kdyby nebyla, tak to pro mě nic nemění. Požádal jsem vás o její ruku, a hodlám si ji vzít za manželku.“ „Wille, ty by sis ji chtěl vzít, i kdyby …“ „Pane Todde, již nějaký čas spolu žijeme, jako muž a žena. Vím, jsme hodně mladí. Ale není to zase tak úplně neobvyklé, myslím tím ten věk. I pro vás přece bude mnohem lepší, když všechno bude stvrzeno, svazkem před Bohem.“ „To asi ano …,“ tváří se zaraženě tchán, slova kluka ho odzbrojují, a také překvapují. „Vidíte, pane Todde. Zbývá však jedna velmi důležitá věc, a to je vaše požehnání. Prosím vás o velkorysost, o odpuštění, mně, a především Sáře. Máte možnost svou dceru učinit šťastnou. Prosím, udělejte to,“ žádá hoch, a v jeho hlase teď zní naléhavost. „Wille, i já chci být k tobě upřímný,“ je plný rozpaků správce, „Nesouhlasím s některými tvými kroky, myslím tím tady na ranči. To s tou vodou …“ „Vím, pane Todde. Bohužel na tomto nemůžu nic měnit. Potřebujeme ji pro sebe. Pane Todde, já nechci o tenhle ranč přijít. Nejsem na něm přece závislý jen já, ale i vy, vaše rodina, a teď budete ještě víc, když bude Sára mojí ženou. Jsou tady ale i další zaměstnanci. V tomhle, pane Todde, v tomhle neustoupím. To vám také říkám rovnou. Neříkám, že nejsem připravený vyslechnout jiné názory, vás, předáka, ale mám právo na konečné rozhodnutí, a to si hodlám ponechat,“ mluví teď Hanson dost důrazně. „Nemusíš mít vždycky pravdu, Wille, i když si myslíš, že jí máš …“ „Možná ne, pane Todde. Ale jsem majitelem tohohle ranče, nebo tedy spolumajitelem … Ale jak jsem říkal, starost o ranč nechává pan Greenwood výhradně na mně. Sice se o tom bavíme, ale zatím se nestalo, že by s tím, co dělám, nesouhlasil. Pane Todde, pan Greenwood je velmi vzdělaný, a taky nejspíš pochází z moc dobré rodiny, tam z východu. Moc o tom nechce mluvit, ale něco jsem už pochopil. Hodně se vyzná, a hodně toho ví. Jsem si jistý, že by mi nedovolil dělat věci, které by byly z jeho pohledu špatné. Vždyť jde i o jeho peníze. Snad pochopil, že o vedení ranče vím víc, než on, i když mi je jen patnáct.“ „Wille, je vážně obdivuhodné, jak se snažíš. Jak se staráš, v tvém věku. Ale třeba to tvoje opatření s tou vodou, s tím budou ještě problémy.“ „Já vím, pane Todde. Mluvil jsem o tom ale se soudcem, i se šerifem. Možná to není příliš laskavé, k našim sousedům, ale je to naprosto v mezích zákona. To jsem si ověřil, pane Todde. Mám na takový postup právo. Velmi se snažím, aby bylo všechno podle zákona. Aby všichni moji zaměstnanci postupovali podle práva. Nevyvolávali násilí, chovali se zdrženlivě.“ „Wille, ale ta přestřelka …,“ zaúpí budoucí tchán. „Já vím, pane Todde. Ne všichni zákony dodržují,“ hovoří kluk stále klidným a naprosto vyrovnaným hlasem, „Stříleli po nás, když jsme si jen hájili svoje práva. Zbili vašeho syna. Proto je tady pan Morrow, aby tu udržel pořádek. A věřte mi, on své lidi opravdu zvládá. On je tím prvním, který se chce vyhnout všem nepříjemnostem. Jdou o něm různé zvěsti, pomluvy, ale on jen dělá svou práci, a tou je udržet pořádek na mých pozemcích, a ochránit moje lidi. Před těmi, co by chtěli porušovat zákon.“
„V něčem se asi neshodneme, Wille.“ „To je mi jasné, pane Todde,“ přikývne chlapec, „Je mi jasné, že s některými mými rozhodnutími nesouhlasíte. Jsem ale připravený za to nést zodpovědnost. I před vámi. Já respektuji vaše právo, pane Todde, myslet si svoje. Nežádám vás o nic jiného, pane Todde, než abyste vy respektoval moje právo rozhodovat, o mém majetku. Nemusíte mě přece mít rád, pane Todde, ale můžeme spolu vycházet. Jen o to vás žádám. Já proti vám nic nemám,“ řekne rychle, „Vážím si vás, i vás, paní Toddová. Mám rád vaši dceru, a mám rád i Jacoba s Jeffem. Beru je … Vlastně je beru …,“ zrychlí se mu dech, „Přišel jsem o bratra a sestru … Jsou tak trochu … Ale tohle jim neříkejte, prosím,“ podívá se úpěnlivě. „Wille, nemáš to lehké, to vím …“ „Bohužel, pane Todde, takový je život. Je dost krutý, a zvláště tady. Není lehké se tady udržet nad vodou. Já dělám, co můžu, abych to tady udržel, když Bůh tak rozhodl. Možná dělám chyby, možná se můžu v něčem mýlit, ale snažím se o dvě věci, pane Todde. Abych udělal to nejlepší, pro tenhle ranč, a abych neporušoval zákon. Pane Todde, mám velké plány, do budoucnosti. Možná se všechny nepodaří udělat, ale budu se snažit. I proto se učím, snažím se poslouchat, zajímám se o ten důl, o obchody. Mluvím s právníky, úředníky, tím inženýrem z dolu, a s mnoha dalšími. Abych toho co nejvíc věděl. To je snad dobře, ne? Jenže také mám svoje povinnosti, už teď, i když mi je jen patnáct. Není to lehké, pane Todde, ale opravdu dělám, co můžu, abych uspěl, abych nezklamal. I když mě za to možná mnozí nenávidí,“ pohlédne na oba své budoucí příbuzné, a ti v jeho očích čtou jemnou výčitku. „Na svůj věk máš všechno v hlavě velmi dobře srovnané, Wille. Jen se někdy můžeš třeba trochu mýlit …“ „Mohu, pane Todde. Ale věřte mi, nic nedělám zbrkle. O všem se snažím hodně přemýšlet. Třeba s tou vodou. Vždyť já o tom už několikrát mluvil se svým otcem. To nebylo rozhodnutí ze dne na den. Nebo s tím dolem, to jsem také s otcem probíral. On tomu moc nevěřil, že by to mohlo vynášet. A vidíte, vynáší. A snad i bude, do budoucnosti. Mám i další nápady, pane Todde, jak vydělat peníze, jak zabezpečit svoji rodinu, tenhle ranč,“ objeví se v hlase hocha nástin hrdosti, ale i nadšení. „V tomhle jsi obdivuhodný mladý muž, Wille. Jen možná někdy jdeš až příliš tvrdě, za těmi svými sny …“ „Pane Todde, tak se rozhlédněte. Život tady je tvrdý, a když budete slabý, tak o všechno přijdete. Budou sem jezdit další lidi, z východu. Když nebudeme připravený, tak nás o všechno připraví, nahradí nás. Tam se staví obrovské továrny, v nich se vyrábí zajímavé věci. Možná i v tom je budoucnost. K tomu potřebují to, co my tady máme v zemi, a jsou ochotni za to platit, díkybohu. Ale je toho víc, jak říkám.“ „I předtím se tvému otci celkem dařilo …“ „Celkem, pane Todde. Pane Todde, tam na východě, tam jsem si uvědomil, že svět vypadá úplně jinak, než jak jsem ho viděl odsud, z tohohle ranče. Všechno se mění, všechno jde rychle dál, myslím tím život lidí … Co jich tam jen je … Ty všichni toho moc potřebují, a v tom je velká příležitost. Příležitost se prosadit. Jen je potřeba toho využít. Každý má možnost se prosadit, ale někdo větší. Například já, protože mám tenhle ranč, a teď i ten důl. Mám tu výhodu, že mám peníze, zatím ne tolik, ale zase ne málo, aby se s nima nedalo něco dělat. Mám i svoje společníky, teda společníka, pana Greenwooda. Ten zase zná další lidi, co znají jiné. Tak se podařilo výhodně prodat dobytek, daří se nám dolovat tu měď a výhodně prodávat. To je ale jen začátek, pane Todde. Chci tady vybudovat společnost, spolu s panem Greenwoodem. Takovou
obchodní nebo výrobní společnost, která bude vydělávat peníze. Ty pak zajistí dobrý život pro moji rodinu, děti. Ale i lidi tady, na ranči, pro vás. V tom je budoucnost, pane Todde. To jsem pochopil, a to nepochopili pánové Moranové, Lawettové a další. Kdo nebude silný, ten neuspěje, v budoucnu. Nebude nic mít, a bude muset žebrat o práci, u těch, co budou silný a budou mít úspěch,“ říká Hanson stále klidným hlasem, ale v jeho očích se občas objeví záblesk, je patrné, jak moc svým slovům a tvrzením věří. „O tomhle si nikdy nemluvil, Wille.“ „Také jste se nikdy neptal, pane Todde,“ upozorní kluk, „Pane Todde, já chci uspět, a proto musím být silný. Proto musím dělat to, co dělám, i když mě mnozí odsuzují. Ti, co nechápou, v čem je budoucnost. Jaký možnosti tahle země přináší. Nejsem zlý člověk, pane Todde, jen jsem připravený tvrdě bojovat o to svoje právo, o to, abych uspěl. V tom boji o budoucnost.“ „Ve všem vidíš jen boj …“ „Ale tak to je, pane Todde. I jiný chtějí uspět, a když budou lepší, silnější, tak budou úspěšnější. Vezmou nám naše zákazníky, a nakonec nám vezmou i tenhle ranč, důl, střechu nad hlavou. Sice je mi jen patnáct, pane Todde, ale tohle si moc dobře uvědomuju. Život tady, a život tam na východě, to je úplně o něčem jiném. Časem to přijde až sem, a jen ti silní v tom přežijí. Jen ti silný budou mít majetek a budou pro ně pracovat jiný lidi. A já nechci, abych musel žebrat o práci, aby moje rodina trpěla hlady, já chci tu práci nabízet. Aby pro mě pracovali jiný. O to se snažím, pane Todde, a jsem upřímně přesvědčený, že se mi to podaří. Pak i moje žena a moje děti budou mít dobrý život. Ale i vy, jako příbuzní mojí ženy. Jen k tomu vede ještě dlouhá cesta, a ta určitě nebude jednoduchá. Bude naopak těžká, a někdy i nepříjemná. Ti další, ti slabší, ti se budou také snažit prosadit, a někdy můžou jednat špatně, protizákonně. Ale nakonec pochopí, tím jsem si jistý. Pochopí i další, že dělám jen věci, proto, abych to tady udržel, abych zajistil všem práci, abych zajistil všem bydlení, obživu. Dobrý život,“ dodá chlapec, a pohlédne zpříma do očí oběma starším lidem, v jejichž tvářích čte rozpaky. „Mluvíš otevřeně, Wille,“ hlesne budoucí tchán. „Ano, pane Todde. Říkám jen pravdu. Říkám, o co se snažím.“ „Wille, snažím se tě pochopit. Věřím ti, že jsi upřímný. Věřím ti, že máš Sáru opravdu rád. Věřím ti taky, že ty sám věříš, že děláš jen to, co dělat musíš. Ale život není přece jen o boji, o boji s těmi, co jsou tvoji obchodní protivníci. Život je také o lásce, o soucitu s bližními. Wille, tohle je něco, co mi v tom tvém vyjádření chybí,“ snaží se správce, aby jeho slova zněla co nejmírněji. „Pane Todde, i já se vás snažím pochopit. Ale co mi bude platný soucit k bližnímu svému, když nebudu mít možnost mu pomoc? Když naopak já sám budu muset u svých bližních žebrat o ten soucit? O podporu?“ ptá se hoch s nevinným výrazem ve tváři, „Není lepší, pane Todde, abych měl možnost ten soucit projevit? Třeba tím, že někomu pomůžu? Dám mu práci, poskytnu jeho rodině přístřeší. Přispěju na oblečení, pro jejich děti. Ale to budu moct udělat jen tehdy, když budu mít z čeho tu pomoc dávat.“ „Takhle ty uvažuješ, Wille …“ „Ano, pane Todde. Nevím, snad proto nejsem tak špatný člověk … Pane Todde, velice rád vám zodpovím na jakoukoli otázku. Pane Todde, pojďme se dohodnout. Kdykoli budete mít nějakou nejasnost, pochyby, tak za mnou přijdete a popovídáme si o tom. Můžete mi říct svůj názor, svůj pohled na to. Můžeme si svoje postoje navzájem vysvětlit. Souhlasíte?“ „Proč ne, Wille,“ přikývne rozpačitě budoucí tchán.
„Pane Todde, můžete mi tedy odpustit a můžete nám požehnat? Mně a Sáře? Moc vás o to prosím, vás, pane Todde, i vás, paní Toddová. Opravdu se budu snažit, aby Sára byla spokojená a šťastná. Aby jí nic nechybělo, ani našim dětem. Vašim vnoučatům,“ zní hlas kluka hodně naléhavě. William Hanson stráví debatou s rodiči své nastávající více než dvě hodiny. Někdy se mu zdá, že se točí v kruhu, a děkuje své výmluvnosti, že dokáže odpovídat na všechny jejich různé dotazy, které se bohužel dost opakují. Probírají nakonec i společný život jejich zetě a dcery, a na závěr slíbí dát svůj souhlas. Ženich má však pocit, že tak činí především z ohledu na stav své dcery, která by bez tohoto souhlasu zůstala svobodnou matkou a musela žít v hanbě. Ale to mu tolik nevadí, nepřišel sem získat jejich lásku, pochopení, přišel sem jen a jen pro to požehnání. „Tak co?“ zeptá se Jacob, když vstoupí do své ložnice, tam je i Sára a Jeff, a všichni mu doslova visí na rtech. „Sáro, hned zítra ráno pojedeme do Tucsonu. My tři, pan Greenwood a náš doprovod,“ říká Hanson tichým hlasem, „Ty zajdeš k doktorovi, aby tě prohlídnul, abysme měli jistotu, že je všechno v pořádku. Nemyslím tím, aby se ověřilo, že seš v požehnaným stavu, ale že seš v pořádku, myslím se zdravím. Pak uděláme další potřebný kroky, právní kroky. Buď bude pan soudce přítomnej, nebo na něj počkáme. Domluvíme taky všechno potřebný, s panem farářem. A další věci, co s tím souvisej.“ „Co naši …,“ ptá se nejstarší ze sourozenců. „Dají nám svoje požehnání,“ řekne kluk a vidí, jak si ti tři oddechli, „Sáro, slíbili, že ti vodpustěj. No, možná budou mít někdy divný poznámky, nebo pohledy, to už dobře znám. Neříkám, že sem je přesvědčil, že sem všechno urovnal … Říkám jen, že daj to požehnání, k naší svatbě, co v tom Tucsonu domluvíme.“ „Wille, na jedno se musím zeptat,“ tváří se starší z bratrů dost rozpačitě, nejistě, „Věřím teda tomu, že Sára je v tom požehnaným stavu, a že to doktor potvrdí. Ale jen se ptám, kdyby se ukázalo, že je to planej poplach, což teda asi není, ale …“ „Jacobe, řekl sem to už i vašim. Mám Sáru rád, žijeme spolu jako muž a žena, bez božího požehnání. Teď už je jedno, jestli je Sára v požehnaným stavu nebo ne. Prostě jsem se rozhodl, myslím s tou svatbou, a to se měnit nebude. Stačí to takhle?“ „Stačí … Wille, mám takovou radost. Nejradši bych tě vobjal, kdyby to nebylo blbý …,“ říká starší z Toddů vzrušeným hlasem. „Když mě přitom nebudeš líbat …,“ ušklíbne se kluk, „Sáro, nechci tě vyhánět, ani vás. Ale ty bys teď měla zajít za rodičema, a vy dva všechno připravit na zítřejší cestu. S panem Greenwoodem a Morrowem jsem už mluvil, ty budou připravený.“ „Jistě, Wille, jasně, hned všechno zařídíme,“ kývá hlavou horlivě Jacob, a během chvilky se dům ložnice vyprázdní. Zůstane jen ten, kterému zdejší lůžko patří, a na které nechá dopadnout své znavené tělo. Ale ještě víc než fyzicky, se cítí být vyčerpán duševně. Ráno se probouzel do slunného dne, který měl být stejný jako mnoho před ním, ale nakonec těch asi sedmnáct hodin naprosto mění jeho život. Ale naprosto.
JEDNÁNÍ V TUCSONU „Wille, kdo je ta velmi roztomilá dívka?“ zeptá se paní Loren Bradleyová, manželka smírčího soudce, a hledí s milým úsměvem na mladý pár, který zaklepal u jejích dveří.
„To je moje přítelkyně, paní Bradleyová. Sára Toddová, dcera mého správce, a sestra mých přátel, Jacoba a Jeffa. Ty už znáte,“ odpovídá kluk, a nastavuje přitom svou andělskou tvář. „Tak přítelkyně?“ objeví se mírný údiv ve tváři ženy. „Ano, paní Bradleyová. Paní Bradleyová, přišel jsem především za vaším ctěným manželem, potřeboval bych si s ním domluvit schůzku. Něco vážného s ním projednat.“ „Dneska tady není … Vrátí se až zítra, nebo pozítří …“ „Ach tak. To nevadí, jsme od včerejšího dne ubytovaní ve městě, tak na pana soudce počkáme.“ „Wille, stalo se zase něco?“ objeví se ve tváři ženy úlek, „Zase nějaký spor, s těmi tvými sousedy …“ „Ne, ne, paní Bradleyová. Jde o něco jiného.“ „Wille, jsem to já ale nezdvořák. Vyslýchám tě tady na zápraží, místo abych tebe i tvou milou přítelkyni pozvala dál. Wille, víš ty co? Připravuje se oběd, co kdybych vás na něj oba pozvala? A před ním budeme mít ještě chvíli čas si popovídat. Co tomu říkáš?“ „Nerad bych obtěžoval, paní Bradleyová …“ „Jaképak obtěžování. Vždyť víš, že jsi u nás vždycky vítán. No tak, nebudeme už o tom mluvit. Prosím, pojďte dál, nechám nám něco přinést, před tím obědem, a popovídáme si,“ říká Loren, a přitom si pokoutně prohlíží poměrně hezkou dívku, co se tváří tak sympaticky nejistě, rozpačitě. Hostitelka zajistí oběd pro své dva mladičké hosty, a pak za nimi přijde do salónku. Posadí se s nimi, nabídne jim mléko a zákusky, začne cosi žvatlat, jde o všeobecné a nic neříkající fráze. Kluk odpovídá podobně, a jeho nastávající ho pozoruje, s neskrývaným obdivem. Jak dokáže krásně mluvit, vybraně se chovat. „Wille, říkal jsi o nějakém problému,“ přejde nakonec paní soudcová k tomu, co ji niterně zajímá. „Nejde o problém, paní Bradleyová. Tedy vlastně jde, ale není tak špatný …“ „Wille, tomu moc nerozumím …“ „Paní Bradleyová, musím mluvit s vaším ctěným manželem, o jistém právním úkonu. Asi se bez souhlasu vašeho pana manžela neobejdu, vzhledem ke svému věku.“ „Ach tak, jde asi o podpis nějaké smlouvy.“ „Vlastně ano. Takové zvláštní smlouvy, uzavřené částečně i s Bohem.“ „Wille, už ti zase nerozumím.“ „Paní Bradleyová, nechci před vámi nic tajit. Jste tak hodná, hrozně moc mi pomáháte,“ pochlebuje Hanson, „Paní Bradleyová, jde o mě a tady o Sáru. Chceme uzavřít manželství a …“ „Manželství?“ vyjekne hostitelka. „Ano, paní Bradleyová. Ale vzhledem k našemu věku bude asi nutný souhlas vašeho pana manžela. Proto za ním přicházím, i se svým poručníkem,“ upře on svůj nevinný chlapecký pohled do vyvalených očí zděšené ženy. „Wille, kolik ti je …“ „Pořád ještě patnáct, paní Bradleyová. A Sáře je zatím jen šestnáct.“ „Jste tak mladí … Wille,“ zachmuří se tvář Loren, „že vy jste provedli něco bezbožného. Něco, co chcete řešit tou svatbou,“ dívá se teď hodně přísně. „Ano, paní Bradleyová. K naší obhajobě mohu jen uvést, že se máme moc rádi. Už dlouho. Bohužel jsme nedokázali potlačit svůj chtíč, a z toho vnikly následky. Máte
pravdu, svatbou chci vyřešit tuto situaci, kterou jsem svým nerozvážným jednáním způsobil.“ „Můj ty bože. Wille, tys … To je strašné …“ „Proč, paní Bradleyová? Já Sáru opravdu miluji, a ona zase mě. Ano, jsme dost mladí, ale ne zase tolik. Něco jsem udělal, paní Bradleyová, a chci se k tomu postavit čestně. Chci vše napravit, před všemi, před Bohem. To snad není špatné, paní Bradleyová.“ „Tohle ne, ale to předtím … Zlobím se, Wille, na tvoji nezodpovědnost,“ mračí se paní soudcová. „Paní Bradleyová, moc mě to mrzí, že jsem vás nahněval. Opravdu. Paní Bradleyová, máme odejít?“ „Odejít? Jak odejít?“ „Třeba už nejsem v tomto domě vítán, když jsem udělal to, co jsem udělal.“ „Ale ne,“ řekne rychle hostitelka, „Tak jsem to nemyslela … Já jen …“ „Paní Bradleyová, buďte prosím upřímná. Já to pochopím. Zklamal jsem vás, a vy si možná myslíte, že by nebylo dobré, abych tady byl, s vámi, vašimi dětmi. Já to opravdu chápu, nejsem dobrý příklad. I když se snažím následky svého neuváženého jednání co nejlépe napravit. Postavit se k tomu zodpovědně, neutíkat před tím,“ říká hoch tím svým typickým nevinným hlasem, a stejně tak se i tváří. „Tvůj přístup tě šlechtí, Wille. Tedy ten potom. Ten předtím naopak moc ne. Wille, Wille, jsi tak hrozně mladý …“ „Já vím, paní Bradleyová. Ale Sára pro mě strašně moc znamená. Teď, když jsem sám, a mám jen pár přátel. Tedy měl jsem,“ opraví se kluk, „Možná o ně přijdu. Vy se zlobíte, a asi se budou zlobit i jiní …“ „Ale Wille, špatně mě chápeš,“ řekne ona znovu chvatně, „Já tě ani nevyháním, ani neodháním. Já tě jen kárám, a k tomu mám snad důvod, ne?“ „Jistě, paní Bradleyová. Klidně mě kárejte, počastujte mě odsuzujícími slovy. Ty jsou jistě na místě. Jen se obávám, abych nepřišel o vaši přízeň. Tolik jste mi pomohla, potom, co jsem zůstal sám. Moc to pro mě znamená, ani nevíte, jak moc …,“ objeví se v jeho očích slzy, „Budu vám moc vděčný, když mi odpustíte. Strašně moc. Já si vás moc vážím, paní Bradleyová, jsem vám moc za všechno vděčný. Tolik už jste mi pomohla, podpořila mě, v tak těžkých chvílích,“ zlomí se mu hlas, a zakryje si rukou oči, sklopí hlavu. „Wille, no tak … Přeci nebude tak zle,“ mění se Loren náhle v utěšovatelku, trhá ji srdce, když vidí svého chráněnce tak zdeptaného, „Nejsi první, komu se něco takového stalo,“ otáčí o sto osmdesát stupňů, „Naopak tě šlechtí, jak to chceš vyřešit. A co ty, Sáro, řekneš mi něco o sobě?“ Dalších půl hodiny, než je připravený oběd, stráví hostitelka nejprve výslechem nevěsty, a pak se začne pomalu vžívat do role té, která mladičkému páru musí pomoci. Nejen dobrými radami, ale také s přípravou obřadu, s následnou hostinou. Objevuje se u ní organizační vášeň, kterou možná kompenzuje svůj nudný život v tomto dost odlehlém koutě světa. Během oběda již o svatbě pochopitelně nemluví, před svými dětmi, ale i tak udržují konverzaci, ovšem zase na všeobecná témata. V tom je William dobrý, umí žvanit, a celkem i dobře odhaduje, co se chce od něho slyšet. Obdiv Sáry k němu zase vzrůstá.
„Wille, jsem na tebe moc pyšná,“ řekne, když jsou oba již zase na ulici a směřují k místu, kde jsou ubytováni. Tím místem pochopitelně není podnik s nevěstincem, ale druhý slušnější hotel ve městě. „Snad to dobře dopadlo,“ pokrčí on rameny, a zavadí pohledem o Morrowa, který ho zpovzdálí sleduje. Pořád ho hlídá, čekal na něj trpělivě nedaleko domu pana soudce, po celou dobu jeho návštěvy. Nechce nechat nic náhodě, co kdyby se tu objevil někdo z Moranů či Lawettů a chtěl dát průchod své nenávist. „Dobře dopadlo? Skvěle, Wille. Jak se ta ženská zpočátku tvářila. A jak pak votočila. Teď nám chce pomáhat, s tou svatbou.“ „Musela dát najevo své rozhořčení,“ usměje se on potutelně, „Sáro, pro mě je podstatný, že ty seš v pořádku, jak řekl ten doktor. Zdravá, silná, nic by nemělo bránit, abys donosila zdravý dítě. Tak to říkal, ne? To je hlavní.“ „Wille, já jsem tak šťastná. Tak šťastná, že ty …,“ zlomí se jí hlas dojetím, do očí se jí derou slzy. „Já taky, Sáro. Už brzo budeme mužem a ženou i před Bohem. Nebudeme se muset před nikým skrejvat, budeme na to mít papír,“ zasměje se on rozpustile, „Budeme mít hezkou svatební hostinu, vo to se paní Bradleyová postará. Vona a její přítelkyně. Někdy sou sice dost nudný, ale dá se to vydržet, a voni se pak můžou přetrhnout. Taky je poznáš. Jako moje žena.“ „Tvoje žena. To zní tak krásně,“ vzdechne ona. Dál žvatlají, než dojdou k hotelu. Tam se rozdělí, on ji zavede do jejich pokoje, sám pak jde shánět Horáce. Vylíčí mu návštěvu u doktora, pak rozhovor s paní soudcovou, i nutnost počkat na jejího manžela. „To nevadí, když přijede tak brzy,“ nevidí Greenwood problém, „Stejně tady máme nějakou práci. Vodpoledne máme jednání s tím s tý banky, a můžeme si promluvit i s dalšíma. Možná pomalu nastává čas se posunout trochu dál.“ „Posunout dál … Co tím myslíš, Horáci?“ zarazí se kluk, oba stojí v pokoji, v němž je ubytovaný poručník. „Přemejšlím vo domě. Tady v Tucsonu. Ne že bych si stěžoval, na tvou pohostinnost. Ale po pravdě, je tam u tebe na ranči poměrně nuda, a taky já tam nemám žádnou paní Hansonovou, co bych ji voblažoval, a vona mě.“ „To jako … že ty tady a já tam?“ zarazí se kluk. „No a co? Nejsem tvůj fotr.“ „Ne, to ne. Ale naše vzájemný dohody, vobchody …“ „Wille, já si chci vybudovat základnu tady. Taky si trochu užít, to přiznávám. Ale je to i výhodnější, bejt tady, a nemuset jezdit pořád tu dálku. U tebe bysme se mohli sejít jen tehdy, když bysme potřebovali udělat tajnou schůzku.“ „Horáci, pořád říkáš u tebe. Ale patří ti půlka ranče,“ připomene hoch. „Půlka pozemků, ten dům je pořád tvůj, ne?“ objeví se letmý úsměv na tváři hráče, „Wille, upřímně, mně vo ten ranč nikdy nešlo. Nezříkám se těch peněz, z prodeje toho zvířectva, co tam chováš, ale jinak … Buď si tam svým pánem.“ „To je překvapivý …,“ je dost zaražený Hanson, „Horáci, je tady ale jinej problém. Když ty vodjedeš, tak kdo mě bude chránit? Přiznávám, mám trochu vobavy, z těch sousedů. Když tam nebude Ed, budu je mít daleko větší. Ty honáci tam, nebo Jacob s Jeffem …“ „Wille, kdo říká, že ti chci Eda sebrat?“ „Nechceš? Ty mi ho vážně necháš? I když budeš tady?“ rozzáří se oči kluka.
„Ty přece budeš pořád jezdit do města, ne? I s Edem. Tak vo nic nejde. Teda de, chci to tady začít budovat, postavit si tady dům. Vo tom taky chci mluvit s tím chlapem z banky. Nevím, kolik to bude stát, možná se bude hodit menší úvěr. Taky pro veřejnost, aby nebyly kecy. I když nám ten důl prosperuje.“ „Horáci, vo jakým domu teď mluvíš?“ zpozorní chlapec, „Mluvíš vo domu pro sebe, nebo vo tom, vo čem sme už hodněkrát mluvili?“ „Vo obojím. Ještě to budu muset zvážit. Postavit tady dům, vobyčejnej, a pak začít řešit ten hotel, s tím bordelem.“ „Není to vyhazování peněz? Nestačil by jen ten bordel? Taky není jistý, jak tam budou chodit hosti, tady je to zavedený, myslím ten bordel, jak tam chodíme.“ „Chodíme. Wille, nechceš náhodou udělat nějakej právní akt?“ připomene Greenwood. „No jo, mluvím teď vo obchodu. Vo tom nevěstinci, pro jiný. Jsou tady konkurenti, může to trvat, než jejich zákazníci přejdou k nám, můžou bejt i tady problémy.“ „Ty nepochybně budou. Musí tam bejt herna, ty ženský, pokoje pro hosty, na přespání i na rychlovku. To nebude levný, a taky se to nepostaví ze dne na den. Už sem tady rok, a tak je čas pokročit, vo tom mluvím. Ty se můžeš starat vo ten ranč, a já tady vo to.“ „Horáci, nechceš mě náhodou z toho tady vyšachovat, že ne,“ dívá se kluk pátravě. „Vyšachovat? Jaks na to přišel?“ „No, já přece budu tam na ranči, a ty tady. Postavíš tady ten nevěstinec, a budeš ho mít pro sebe.“ „Kdybych to chtěl, tak bych vo tom asi s tebou nemluvil, ne?“ „No to asi ne. Jak to ale teda bude s tím nevěstincem? S tím domem? Vlastně domama?“ není si pořád jistý Hanson. „Jak by bylo. Podle tý domluvy. To bude náš kšeft, použijeme prachy z toho ranče a dolu. Dáme je společně a budeme se dál dělit napůl. Tak zněla dohoda, ne?“ „No to zněla … Teda budu moc rád, když to tak bude.“ „Proč by nebylo. Sám říkáš, že to nebude nejlevnější. Tak budou potřeba prachy nás vobou, a možná i menší úvěr.“ „Co ty další? Myslím Eda, Jima a Paula.“ „Ty jedou v tom Mexiku, ne? Tady to, to je naše, tak zněla dohoda. Nebo bys snad chtěl, aby v tom taky měli podíl?“ „Ne, to ne, to by bylo pro mě nevýhodný.“ „Taky si myslím. Tak netrojči, není to nic proti tobě. Navopak. Ty budeš vydělávat prachy na tom ranči, a já tady. Budeme se tady scházet a jednat vo tom.“ „To ale nebude jen tak. Postavit to. Sehnat lidi, hlavně ty ženský. Aby za nima chodili …“ „Wille, tohle přece vím. I že ty ženský musej bejt atraktivnější, než bude mít ten náš konkurent. Ten bude pochopitelně náš novej nepřítel, to je ti doufám jasný. A možná nejen von, když budeme nabízet i ubytování, hernu, žrádlo. Budeš se zase hodit, abys tomu dal svou tvář.“ „Svou tvář … Můj ty bože. Až se to dozvěděj rodiče Sáry. Nebo paní soudcová … a další. To bude zase asi řečí, vodsudků …“ „Tak chceš z toho vynechat?“
„Ne, to ne,“ řekne rychle kluk, „To v žádným případě. Možná budou mít kecy, ty moralistický, ale když to bude vynášet, a budu mít prachy, tak je to časem přejde. Si tedy myslím.“ „Já taky. Dyť de jen vo podnikání. Prachy nesmrděj, i když sou vod kurev.“ „Horáci, a máš už nějakou představu? Myslím časovou?“ „No nějakou mám. Začal bych s tím rád v létě. Poradím se s tím z banky, třeba mi doporučí dobrý stavitele. Dělníky seženeme, to nebude problém, ale stavitel je důležitej. Aby nám to nespadlo na hlavu. Taky dřevo …“ „To můžeme vzít z našich pozemků. Sou tam i stromy, především ty borovice. Anebo ho můžeme vlastně vzít vodkudkoli, jen asi ne moc zdaleka, aby se doprava neprodražila. Horáci, to je taky jedna z věcí, vo který sem mluvil. Vybudovat pilu, začít těžit a zpracovávat dřevo,“ upozorní Hanson. „Wille, zase už chytáš moc zajíců. Musíme jít krok za krokem. Ty seš hodně mladej, tak máš daleko víc času než já, tak buď trpělivej. Máš ten ranč, co vynáší, máš ten důl, a budeš mít ten svůj vysněnej bordel. K tomu chystáme ten důl v Mexiku, pokud se to nějak neposere. Tam budeš mít sice jen pět procent, ale taky to pro tebe nějakej ten dolar hodí.“ „Já vím … už se toho udělalo dost, za ten rok … možná sem vážně netrpělivej …“ „Jo, stihlo se toho dost. Ty sis stihnul uplíst i dítě. No netvař se tak, dyť je to pravda. Na další taky dojde. Možná i na to tvoje opium. Nebo tu těžbu dřeva. Ten inženýr má vytipovaný i další místa, kde by se dalo těžit. Na tvejch pozemcích, ale i dál v horách. Tak bude třeba na ty místa získat koncesi, aby nám to nikdo nevyfouknul. To bude moje práce, tady.“ „Já vím, že s tím budeš mít hodně práce. Taky vím, že bez tebe by to nešlo. Právě proto jsem měl ty vobavy, jestli do tohohle už nebudeš chtít jít beze mě.“ „Víš, Wille, ty pořád jedno nechápeš. Já, Ed, ale i Paul nebo Jim, my držíme dohody. Proto spolu dobře vycházíme. Jeden druhýho nechceme podrazit.“ „Proč mi to říkáš, Horáci?“ „Protože ti pořád v hlavě vrtaj pochybnosti. Jestli tě nakonec nevodkopneme, až tě nebudeme potřebovat. Jenže my sme přece uzavřeli dohodu, ne? Čestnou dohodu, mezi chlapama. K tomu nepotřebuješ žádný listiny, jako máme my dva, u toho soudce. My nemáme žádnej problém voškubat ty druhý, a přitom moc na zákon nekoukat. Ale mezi sebou, mezi náma, tam platěj jiný pravidla. Chápeš to?“ „To chápu, Horáci. Ale já sem jen kluk …“ „To seš, ale taky si dostal naše slovo, do prdele. Moje, Eda, i dalších. Tím se to mění. Teď seš jeden z nás, a máš předem domluvený, co z čeho budeš mít.“ „Za to sem moc rád, Horáci. Nechtěl sem tě nasrat.“ „Nejsem nasranej, nebo možná trochu jo, jak furt pochybuješ.“ „Budu rád, když pořád budeme dělat věci společně.“ „To můžeme, ale taky nemusíme. Můžou bejt i jiný věci, který si pozdějš může dělat každej sám, za svoje prachy. Vidím, že moc nechápeš, co myslím. Tak ti dám příklad. Třeba ty si můžeš udělat tu pilu, a prodávat to dřevo. Sám, když se s nikým nedohodneš na podílu. Nebo já, můžu třeba začít prodávat koláčky, jako ten starosta. Ed si třeba může pořídit dostavníky. A třeba s tebou dohromady. Nebo se na tom dohodneme všichni, všech nás pět, co jedeme v tom Mexiku. Už tomu rozumíš?“ „Jo, tomu rozumím. Horáci, já budu moc rád, když mě vezmeš do party. Ať už budeš dělat cokoli. Věřím ti, nejen že mě nepodrazíš, ale taky, že víš, jak na to.“
„Vo všem se dá jednat, Wille. Ale to teď mluvíme vo delší budoucnosti, tu nejbližší už máme dohodnutou. Do zimy bych chtěl mít tady ten barák, a taky tady v Pima County votevřenej druhej důl. To by byl kšeft nás dvou. No a pak to Mexiko, tam pojedeme společně, podle tý naší dohody. S toho teda budeš mít nejmíň …“ „To mi nevadí,“ řekne rychle kluk, „Jsem rád, že ste mě vůbec vzali do party. Vážně. Nejsem tak nenažranej. Navíc, když to bude vynášet tady, a ještě něco přidáme ...“ „Určitě časem přidáme další. Třeba i to, co nás teď ani jednoho nenapadá, když se vyskytne příležitost. I s tím tvým dobytkem, nebo naším, i tam se dá udělat víc. Využít konexe, teda ty známosti, co si tady budujeme. Začít zásobovat víc vojáky, taky ty rudochy v rezervaci.“ „Rudochy?“ „Na tom se dá taky vydělat, dost dobře. Voni zase tak žrát nepotřebujou, a když máš známý, tak na papíře můžeš dodat mnohem víc, než se k nim dostane. Vo tom taky něco vím. Na tohle má nos Jim, ten se v těhle kšeftech vážně vyzná. Má taky spousta známejch, i když na nižších postech. Ty vyšší, to je především na nás dvou.“ „Nás dvou?“ „Jo, my budeme ty hlavní, pro všechny. Voni vodvedou tu černou práci. Ale voni s tím souhlasej, protože věděj, že se jim to vyplatí. Tak Wille, teď běž za tou svou ženuškou, a až bude čas, tak si tě vyzvednu a půjdeme si popovídat s tím naším bankéřem.“ Hanson má o čem přemýšlet, a když zrovna nežvatlá se svou šťastnou snoubenkou, nebo jejími bratry, kteří je oblaží svou přítomností, tak přemítá o slovech Horáce. Má z nich radost, a také z toho, že ten uvažuje o realizaci jeho dalšího nápadu, začít podnikat tady v Tucsonu. Zároveň dumá i o obchodech s dobytkem, je velmi pozorný a žádné ze slov mu nezmizelo z hlavy. Možná by nemusel prodávat ty nebohý krávy na stojato, ale začít jejich maso zpracovávat. Stejně jako by mohl začít uvažovat o té pile, o prodeji dřeva. Možná i se staviteli, dělníky. Lehce se usměje, už zase sní, už zase chytá moc zajíců najednou. Ale jsou to hezký úvahy, zvláště, když časem mohou nabýt reálné podoby. S panem Nathanem Andrewem se setkají v odpoledních hodinách, sejdou se v salónu, u stolu u zdi. U pultu baru pak postává Ed Morrow a pozoruje okolí, k tomu venku vartuje Bill Shephard. O bezpečnost tedy mají postaráno, a mohou se bez zábran věnovat obchodním jednáním. U sklenky whisky, doutníčku, obojí si však hoch odepírá. Na začátek je ovšem nutná předehra, která se nese v duchu mnoha frází. Všichni tři vědí, že si mohou být navzájem prospěšní, a svou spoluprací vydělat, proto se snaží být k sobě milí, pozorní. Nicméně jisté napětí mezi společníky a bankovním úředníkem je patrné. „Pane Andrewe, možná bych měl jednu věc, kterou bych s vámi chtěl probrat,“ přejde po chvíli k věci Greenwood, a pak velmi stručně zmíní svůj záměr s domy v Tucsonu, a otevřením druhého dolu. Úředník pozorně poslouchá, a horlivě přikyvuje. Cítí další kšeft. „Jistě, vážení pánové, jistě si všechno nechám pro sebe,“ tvrdí dost přesvědčivě, „Vždyť jste moji velmi významní klienti. A váš význam ještě poroste, tím jsem si jistý,“ dodává. Pokračují v debatě, rozebírají podrobnosti. Nathan slíbí doporučit stavitele, který zaručí kvalitu, a také vyčíslí nutné náklady. Domlouvají se i na architektovi, pokud nepůjde o jednu a tutéž osobu, Horác chce vysokou úroveň a také rozlehlost
objektu. Nakonec se domlouvají, že by asi v první fázi bylo lepší si koupit již stojící domek, který jeho majitelé z různých důvodů opouštějí, nebo si ho pronajmout, a stavět pouze hotel, s hernou, ubytovacími pokoji a nevěstincem. Což vyhovuje i Hansonovi. „Možná bych také něco pro vás měl,“ ztiší ještě víc hlas Nathan, už takhle mluví všichni dost tiše, „Jedná se o jednu důvěrnou informaci, ale když tak dobře spolupracujeme …,“ zatváří se potměšile. „Za důležité informace budeme vděční, a dokážeme tu vděčnost i vyjádřit, pane Andrewe,“ poznamená hráč. „Jistě,“ pochopí úředník, „Víte, ne všem se daří tak dobře jako vám. Mnozí mají značné problémy. Někteří živoří, a někteří si i půjčili, a obtížně se jim daří splácet nejen úvěr, ale i úroky. Pak se snaží různě žádat o odklad splátek. Někdy to uděláme, když je naděje získat peníze zpátky, ale někdy už ta naděje moc není,“ vysvětluje důležitě, „No a teď právě řeším jeden z těch problematičtějších případů. Dotyční mají dluh, ne zase tak velký, ale pro ně dost velký. Jedná se o rodinu Moranů.“ „Oni mají problémy?“ ožije William, ale vzápětí rychle oheň v jeho očích pohasne, stačí krátký káravý pohled jeho společníka. „Vážné problémy, pane Hansone. Opravdu vážné. Podle mého nedokáží tu pohledávku uhradit. Což by znamenalo, že by jim propadl jejich ranč, jejich pozemky, dobytek. Nevěřím, že by dokázali v potřebné době získat tolik peněz. Už se to s nimi táhne delší dobu, z minulosti.“ „To je jistě zajímavá informace, především tady pro Willa, který vede náš ranč,“ poznamená Greenwood, ale v jeho hlase převažuje lhostejnost, „Jen mi není úplně jasné, jak by ji mohl využít,“ dodá, ač ho ta možnost napadá. Chce však návrh slyšet z druhé strany. „Víte, pro nás není tak výhodné vlastnit ty pozemky, ten ranč. Jistě, dal by se prodat. Možná by však bylo řešením, kdyby někdo ten závazek převzal, od nás na sebe. Někdo, kdo je pro nás důvěryhodný, a u koho je jistota, že ho uhradí,“ vysvětluje Nathan. „Pro takového člověka, dal by se řešit rozumný splátkový kalendář? Nebo o něco zahájení splátek odložit, případně třeba snížit něco z dluhů za úroky?“ ptá se hráč, ale stále dost lhostejným hlasem. „O všem se dá jednat, pane Greenwoode. Pochopitelně taková dohoda musí být výhodná pro obě strany. Nám by odpadl problém se sháněním kupce, a pro toho dotyčného by se všechno urychlilo. Měl by v ruce něco, co by mohl využít. K rozumné domluvě se současnými vlastníky.“ „Chápu. Ovšem k tomu by asi musel být souhlas té druhé strany, ne?“ „Tak asi by to bylo nejlepší. Domluvit se s nimi. Vysvětlit jim, že někdo je ochoten ten jejich dluh převzít, a třeba se s nimi dohodnout. Může jim dát něco málo, a oni se zaváží, že ten pozemek a ranč opustí. Nebo se třeba stanou nájemci, toho, kdo ten dluh převezme. Těch možností, jak se dohodnout, je víc.“ „Není ale výhodnější počkat? Když jejich majetek propadne vaší instituci, tak nakonec ho budete muset dát do dražby, nejspíš. Zrovna o tento pozemek asi moc velký zájem nebude, a dokonce si dovolím tvrdit, že bude jen jediný zájemce, a ten bude ochotný dát rozumnou cenu. Tedy ne příliš vysokou.“ „Jistě, pane Greenwoode, i to je řešení. Ovšem to se povleče, bude se řešit vybavení, dobytek, co jim zůstal a tak. Na druhé straně, kdyby jim byla učiněna nabídka, o převzetí toho dluhu, který pro vás není nijak velký, a náš ústav by byl jistě přístupný ke vstřícnosti vůči vám … Získali byste ten pozemek také levně, a mohli se
s nimi dohodnout. Já vím, jsou tam vážné spory, z minulosti. Ale oni by měli mít zájem o domluvu. Kdyby vám přenechali pozemek, a stali se vašimi nájemci, vlastně by pracovali pro vás.“ „Tomu také rozumím. Jen nevím, jestli v tomto případě jde o nejlepší řešení. Také by bylo nutné znát jejich názor, Obávám se, že v jejich přístupu budou převažovat emoce, nad racionálním úsudkem.“ „To nevíte dopředu, pane Greenwoode, i když došlo k té tragické události. Kdyby možná mohli zůstat, a pracovat pro vás, mít obživu pro svou rodinu, možná by na ledasco dokázali zapomenout. Ale jen jsem vám o tom řekl, do ničeho vás netlačím.“ „Chápu, pane Andrewe. Můžete jim tuto možnost naznačit, aniž byste říkal, kdo by byl ten závazek ochotný převzít. Ačkoli jim to asi bude hned jasné, ten pozemek má cenu jen pro jedinou osobu, která má v blízkosti přístup k vodě.“ „Pane Greenwoode, pokud se obáváte nevhodné reakce, z jejich strany, můžeme počkat. Oni své závazky nezvládnou a o ten majetek přijdou. Tím jsem si skoro jistý. Pak, až bude patřit bance, můžeme jednat o jeho odprodeji. Máte pravdu, nikdy jiný kromě vás asi zájem mít nebude, a tak bude cena nízká. Stejně si ale mohou postavit hlavu, bránit se odchodu, co já vím, co udělají. Proto jsem mluvil o té dohodě, která by byla výhodná pro všechny. Pro nás, pro vás i pro ně. Ale jak říkám, vzhledem k těm tragickým událostem, možná bude lepší počkat.“ „Co myslíš ty, Wille?“ obrátí se starší společník na toho mladšího. „Já, Horáci? Souhlasím s tím, že u nich převažuje nenávist. Těžko tohle přijmou. Na druhé straně, mají děti, tohle by bylo řešení. Nechali bysme je tam, aby tam hospodařili, vlastně pro nás pracovali. Třeba by platili nájem, nebo by dostávali plat. Mohli by si tam i drobně hospodařit, a ten pozemek bysme využívali pro naše stáda, ty zbytky toho jejich bysme spojili s tím naším. Bylo by to dobrý řešení, kdyby tam nebyla ta událost. A také ta nenávist, z jejich strany.“ „Takže to navrhuješ nechat být.“ „Nevím. Horáci, kdyby pan Adrew tuhle možnost nadnesl, jim, tak by se tím asi nic zkazit nemohlo. Už takhle nás rádi nemají. Buď se zachovají rozumně, a bude možné se dohodnout, nebo se zachovají nerozumně, a pak počkáme, jestli svoje závazky uhradí. Ale nejspíš další léto nepřežijou,“ hovoří i Hanson velmi chladně. „Tak dobře, pane Andrewe. Ale prosím vás o takt, až s nimi budete mluvit. Nechceme ještě ten spor více eskalovat.“ „Pochopitelně, pane Greenwoode. Mohu dokonce říci, že jsem o tom s vámi ještě nejednal. Mohu říci, že je to můj nápad, jak jim pomoc. To by snad mohlo být vhodné, ne?“ „Asi ano. Očekávejte však spíše bouřlivou reakci. Ale s tímhle souhlasím. S námi jste o tom nemluvil, nevíte, jestli bychom na to přistoupili. Kdyby však oni souhlasili, můžete se nabídnout za prostředníka. Souhlasíš, Wille?“ „Naprosto, Horáci. To je moc dobrý nápad, pane Andrewe. Prosím, postupujte tak, aby si nemysleli, že je to náš návrh. To by je určitě rozzuřilo. Ale když to navrhnete vy, jako váš nápad, jak si zajistit vyrovnání jejich dluhu, a jim zajistit, že tam budou moct zůstat, tak souhlasím,“ sděluje své stanovisko i Hanson. „Budu postupovat velmi citlivě, slibuji, pánové,“ dušuje se bankovní úředník. Ještě asi další hodinu debatují, ale už ne o problému s rodinou Moranů. Vrátí se k záměrům se stavbou podniku v Tucsonu, probírají odhady ceny, probírají návratnost investice, baví se i o výnosech z dolu, které jsou potěšitelné pro všechny. Diskutují také
o otevření druhého dolu, což by mělo přinést další zisky. A nakonec se baví obecně, o rozvoji Tusconu a celého tohoto poněkud nehostinného území s názvem Pima County.
DOMLUVY NA RANČI Je v zájmu všech, aby se svatba patnáctiletého William Hansona a šestnáctileté Sáry Toddové uskutečnila co nejdříve, aby nebyl patrný její požehnaný stav. Ačkoli je mnohým jasné, že tak mladí se neberou z lásky, a ani z rozumu, neboť on je bohatým rančerem a ona jen dcerou jeho služebné. Což mu někteří přičítají k dobru, jiní mluví o nutnosti napravit hříšné chování. Mladistvému ženichovi na názorech jiných nezáleží, pouze se snaží i tuto událost využít ke své vlastní propagaci. S obřadem a následnou hostinou mu velmi pomáhá paní Bradleyová se svými přítelkyněmi, ty si mohou po oslavě narozenin zopakovat další akci, na počet jejich miláčka, osudem raněného chlapce. Trochu jim zvlčil, to je pravda, ale ony vidí dojemnou lásku dvou mladých lidí, a oceňují přístup kluka, který se nezřekl své zodpovědnosti a vyřešil vzniklou nepříjemnou událost čestným způsobem. Byť některé trochu mrzí, že už bude zadaný, mnohá z nich by si ho dovedla představit po boku vlastní dcery. Vždyť je hezký, duchaplný, slušně vychovaný a především dost bohatý, díky velkému ranči a teď i prosperujícímu dolu. Obřad je dojemný, učiní zadost všem formalitám. Ženicha zastupuje jeho poručník, elegance sama, nevěstu její otec, který se dnes tváří příjemně, byť u něho některé pochybnosti zůstávají. Doslova se děsí obrovských ambicí svého mladičkého zetě, který je dle jeho názoru ke splnění svých cílů ochoten jít přes mrtvoly. A to doslova. Paní Toddová je dojatá, stejně jako nevěsta a její sestry, jejich bratři pak jsou především pyšní na Sáru. Jacob a Jeff doslova září, očekávají, že se jejich výlučné postavení u majitele ranče ještě zvýrazní, když teď budou jeho švagry. Hostiny se zúčastní pochopitelně ti nejvýznamnější lidé z Tucsonu, na čele se starostou panem Allenem, ale i soudcem Bradleym, šerifem Shibellem a dalšími. Pan Todd a paní Toddová se cítí poněkud nejistě, musí však ocenit naopak suverénní vystupování svého zetě, a také jeho poručníka. Rovněž vidí, jaké pozornosti se oba těší, a jak dobře jsou společností přijímáni. Oslava se vydaří, a ženich s nevěstou odcházejí kolem půlnoci za potlesku přítomných do svého pronajatého pokoje, aby tam strávili svou svatební noc. Což se neobejde bez pár jízlivých poznámek, že už to mají dávno za sebou, a proto se berou, ale většina jim jejich štěstí přeje. A oni vypadají opravdu šťastně, oba dva. Snad jim to vydrží, až přijdou běžné dny, a i po pár letech, až opadne jejich vášeň, až se jejich soužití stane všedním. Hanson naplní své manželské povinnosti, a dnes nemusí mít obavy ani on, ani Sára, že by je někdo mohl načapat. Dnes již konají dokonce v souladu s božím slovem, podle něhož má být manželství naplněno, má být zplozen nový život. V tom už mají jistý náskok. „Takhle už to bude celej život,“ slyší William první slova, sotva druhý den dopoledne otevře oči, a mráz mu přeběhne po nahých a upocených zádech. „To jo,“ zachrčí, a pohlédne na svou již zákonitou manželku, která na něj zírá, jako by se této chvíle nemohla nabažit.
„Wille, já sem tak šťastná,“ štěbetá ona dál, kdoví, jak dlouho již spáče pozoruje, „Vážně, sem nejšťastnější člověk široko daleko. Strašně moc tě miluju.“ „Já tebe taky,“ odpovídá on, protože ho nic moudřejšího nenapadá. A zase cítí lehké mrazení, neboť ona má pravdu, jsou spolu svázáni, dokud je smrt nerozdělí. Ale na tu pomýšlet v patnácti, respektive šestnácti letech, je nesmysl, byť může přijít kdykoli, nečekaně. „Netváříš se moc nadšeně,“ řekne ona. „Sáro, proboha, jak se mám tvářit. Právě sem se probudil,“ dodává on na svou omluvu. Leží nazí, částečně zakrytí pokrývkou, a určitě jim není zima, koncem dubna už je docela teplo, nejen když do dotyčného pere slunce z blankytně modré oblohy. Ona cosi štěbetá, on se snaží být milý, přitom uvažuje, že tohle asi bude muset poslouchat celý život. Ještě že je tak hezká, a dělat to s ní mu přináší uspokojení. Větší, než s tou prostitutkou, protože Sáru má opravdu rád. Jen by nemusela tak Margareta moc žvanit, ale snad si na to zvykne, dumá. Fultonová Nechali je spát, nikdo je nebudil, proto už je hluboké dopoledne. On pocítí značný hlad, ale místo toho nejspíš bude muset znovu naplnit své manželské povinnosti, protože se na něj ona drápe. Naštěstí tohle není činnost, kterou by se zdráhal vykonávat, i on má chuť, a dost často, díky svému mládí a hormonům, které mu bublají v jeho urostlém těle. S dalšími členy rodiny Toddů se setkají až u oběda, a všichni se na ně dívají tak nějak divně, jako by je snad ta noc úplně změnila. Ale pořád lepší takové pohledy, od tchána a tchýně, než ty plné výčitek a nenávisti, říká si on. Musí to vydržet, Horác i Morrow s nimi nejsou, ale minimálně Ed jistě odněkud z povzdálí dohlíží na jeho bezpečnost, tím si je jistý. Kde se toulá jeho poručník neví, dnes ještě zůstanou v Tucsonu, a zítra vyrazí zpátky na ranč. I Horác, ještě asi nějaký čas bude trvat, než si najde ten dům. Další večer, a vlastně poté i noc, je méně bouřlivá, než ta předchozí. Také brzo ráno vstávají, cesta jim zabere celý den. Vzdálenosti zde jsou velké, zdolávat je představuje značné vypětí fyzické, přesuny také zaberou hodně času. Proto vraty kůly obehnaného ranče projedou až téměř za soumraku, i kvůli těhotné novomanželce volili tempo s rozumem. Zde je již očekávají místní, na čele s předákem Tobiášem Fultonem a jeho manželkou Margaretou. Ta se k Willovi chová sice zdrženlivě, jako členka rodu Lawettů, ale neprojevuje vyslovené nepřátelství. Nebo ho minimálně nedává najevo. Mladý pán ranče pochopí, že ho čekají další oslavy, a to s místními. Nechce však ještě více zatěžovat svou unavenou těhotnou ženu, a tak ji omluví, doprovodí do ložnice a vrátí se za ostatními na dvůr, kde předák chystá hostinu. Hanson se s chutí zakousne do pečínky, naopak alkoholu se dotkne jen symbolicky. Ale jiní ho v tom zastoupí, říká si, když pozoruje konzumaci svých zaměstnanců. Ale ať si dají, snad to zlepší jejich vztah s ním. Druhý den se někteří z nich sejdou u oběda, je přítomen William, jeho poručník, předák Fulton, správce Todd, jeho synové Jacob a Jeff. Na tomto obsazení trval Horác,
a jeho mladičký společník ho zajistil. Všem je jasné, že půjde více o oběd pracovní, než rodinný, což dokládá nepřítomnost žen. Ty jen nanosily na stůl a pak pánskou společnost opustily, dávají svým blízkým možnost si promluvit o chlapských záležitostech. Zpočátku ale tlachají jen o obecných věcech, až po chvíli si vezme slovo hráč. „Pánové, požádal jsem Willa, aby vás takhle sezval. Rád bych s váma něco probral. Jak dobře víte, podle domluvy mi patří polovina pozemků, a také výnosy z ranče se dělí mezi nás dva, mě a Willa. To samé platí o tom dolu, co tady provozujeme. Také jste asi zaznamenali, že co se týká ranče, tak většinu starostí nechávám na Willovi. On zde vyrostl, vyzná se v tom lépe. Maximálně mu pomáhám zajistit kupce, na ten dobytek. Ale chod ranče, to je na něm. A taky pochopitelně na vás, vy tu máte důležité postavení,“ podívá se postupně na trochu zamlklé muže a mladíky, ti očekávají, co z něj vypadne. „Ta tvoje pomoc při zajištění kupců je významná,“ podotkne Hanson. „Spíš je to práce pana Woodroofa, který ty obchody dojednal, na náš společný pokyn,“ lehce oponuje Horác, „Ale proč o tom mluvím. Za prvé, došlo k významný události, Will se nám oženil, a je teď už hlavou rodiny, která se asi brzo rozroste o dalšího člena. Za druhý, mám dost starostí s tím dolem, zákazníky a tak. V tom zase mám víc povinností já. Snad vám můžu prozradit, že se chystáme v dohledný době otevřít druhý důl, a tím těch starostí ještě přibude.“ „Druhý důl?“ zatváří se překvapeně pan Todd. „Ano, díkybohu není na našich pozemcích jen jedno bohaté ložisko, a tak připravujeme otevření druhého dolu. S tím přijdou další povinnosti, jednání. Pro mě bude výhodnější, když budu více času v Tucsonu, než tady na ranči. Hodlám si tam koupit či pronajmout dům a bydlet tam.“ „To už nebudete vůbec tady?“ ujede Jacobovi seniorovi, a rychle sklopí hlavu, uvědomí si, že je možná na něm patrné, že toho příliš litovat nebude. „Ano, možná sem čas od času přijedu, na návštěvu,“ vyloudí na tváři mírný úsměv hráč, „Naopak čekám, že Will bude dojíždět do Tucsonu častěji, jak za svými učiteli, tak za mnou. Přitom budeme probírat naše obchody. Will se sice oženil, ale stále v některých právních úkonech bude potřebovat moje zastoupení. Naopak mu dávám úplnou volnost ve vedení tohoto ranče. On ji už tedy měl, takže se toho zase moc nezmění. Tak jsme se domluvili, on se bude starat o ranč, a čas od času dohlídne na ten důl, a později na oba doly, já budu zajišťovat vše další, kolem těžby, prodeje mědi, tam v Tucsonu,“ vysvětluje, když záměrně nemluví o jejich dalších plánovaných podnikatelských aktivitách. „Co to pro nás znamená?“ zeptá se předák. „Ve své podstatě nic novýho. Myslím si, že Will to má v hlavě srovnaný a s vaší pomocí ten ranč zvládne. Na jeho žádost tady zůstane pan Morrow, přeci jen tu byly ty nešťastné události, a tak bude dobře, když bude Willovi k ruce. Především ho bude doprovázet, když vyjede mimo ranč. Jen jsem vám tohle chtěl oficiálně oznámit, a taky ocenit vaše služby, pro tenhle ranč a tady pro Willa.“ „Pánové,“ ozve se Hanson, „já si vážím důvěry pana Greenwooda. Musím přiznat, že si vážím i jeho rad. Jsem moc rád, že budeme i nadále spolupracovat, a on mě bude i nadále zastupovat, až do mojí plnoletosti. Je to trochu úsměvný, že jsem dost starej na manželství, ale na ty právní úkony ne. Ale to je jedno,“ dodá rychle, když vidí chmury ve tváři svého tchána, o tomhle asi mluvit před ním neměl, „V každým případě očekávám i nadále naši dobrou spolupráci.“
„Wille, chystáš nějaký další změny? Tady na ranči?“ podívá se pátravě Fulton. „Ne, Tobiáši, nic převratného. Všechno zůstane, tak jak je. Myslím tím pro nás tady. Pochopitelně budou změny, spojený s tím druhým dolem, ale to se hospodaření na ranči týkat nebude. Taky budeme hledat další kupce, pro to, co tady vypěstujeme, koně a především dobytek. Ale co se týká věcí tady na ranči, tak vše zůstává, tak jak je.“ „Ještě bych něco dodal,“ vezme si Horác zpět slovo, „Strávil jsem tady rok, a ledasco jsem pochopil. Taky to, že je tu dost tvrdá práce. Taky, že ji děláte dobře, a že Will to tu zvládne. Viděl jsem zpočátku vaši nedůvěru, vůči mojí osobě. Tak snad už jsem prokázal, že jsem sem nepřišel proto, abych Willa o ten ranč připravil. Naopak, přišel jsem, abych mu ho pomohl udržet, a ještě rozvinout, aby se mi vrátila moje pohledávka, kterou jsem vůči Willovi měl. Jinak zůstáváme nadále společníky, zcela rovnoprávnými společníky, a pevně věřím, že budeme i nadále vydělávat. Což bude důležitý i pro vás tady, co tady pracujete.“ „Jestli tomu dobře rozumím, říkáte nám, že tady teď bude platit jen slovo Willa. Chápu to tak dobře, pane?“ ptá se předák. „Ano, ve svý podstatě ano. Ale tak tomu bylo i předtím. Ale o našich obchodech se budeme i nadále radit. Nevím přesně, co tou otázkou sledujete, pane Fultone.“ „Já jen, jak to tady bude vypadat,“ dostane se do rozpaků Tobiáš. „Stejně jako doposud,“ odpovídá hráč, „Očekávám, pánové, že budete plně Willa podporovat, a budete si i nadále dělat dobře svoji práci. Jen jsem chtěl tohle oznámit, a vysvětlit. No a na závěr i poděkovat, pane Todde, za výbornou pohostinnost tady. Vám a především vaší paní, která tady zajišťuje domácnost. Její skvělé jídlo mi určitě bude chybět.“ „To rád vyřídím, pane Greenwoode,“ řekne s rozpaky správce. „Tak to je všechno, pánové,“ chopí se Horác vidličky a napíchne další sousto. Na chvíli se rozhostí ticho, pak se začne Fulton vyptávat na místo, kde by měl být druhý důl, a dostane se mu všeobecných odpovědí. Hanson využije příležitosti a předvede svoje znalosti, rozhovoří se o využití vytěženého kovu, a také o tom, k čemu všemu slouží, což mu prozradil inženýr Bennet. „Ede, jsem strašně moc rád, že tady zůstáváš,“ řekne asi o hodinu později William svému osobnímu ochránci, sedí spolu na verandě, ve stínu. „Snad nebudou moje služby potřeba,“ odpovídá Morrow, „Nebo snad čekáš další problémy? S tou vodou? Hladina v řece zase už klesá, a na těch dalších pozemcích v okolí už asi brzo dojde, ne?“ „Jo, brzo jim dojde. Vo tom taky s tebou chci mluvit. Jak to vlastně bude s těma lidma, co by zase měli hlídat to napajedlo? Kdo tady zůstane a kdo bude s Horácem v Tucsonu?“ „Tys s ním vo tom nemluvil?“ „Ne, jen vo tobě. Měl sem strach, že budeš s ním, a já tu bude bez tebe,“ přizná své obavy kluk. „Zůstanu tady já, a taky bráchanci, a taky Bill. Navopak Horác si vezme s sebou Aarona, i když von je schopnej se vo sebe postarat sám. Ale Aaron bude něco jako naše spojka, když bude chtít Horác poslat vzkaz. Zdá se ti, že budeme potřebovat další chlapy?“ podívá se strážce pátravě. „Doufám, že ne. Po tom, co se stalo minulej rok, tak snad bude klid. I když …“ „I když?“
„Ede, dostal sem hlášku, že ty Moranovi maj velký problémy. Chyběj jim prachy, maj dluhy. Snad ale budou rozumný, a nic dalšího nevyvolaj. Ale budu chtít, aby zase někdo tu naši vodu hlídal. Musej vědět, že tam nemůžou jen tak nahnat svoje stádo. Bez mýho souhlasu. Ty, co maj tu dohodu, tak ty jo. Ale až po mým souhlasu, co si maj podle tý dohody vyžádat. Ale ty Moranovi a Lawettovi, ty ne.“ „Můžou tam bejt bráchanci a Bill, když budeš chtít. Jack dohlídne na pořádek u toho dolu. Jen nevím, když se má votevřít ten druhej …“ „Ede, tohle vyřeš s Horácem. Pokud si bude myslet, že tam bude vhodnej někdo, kdo tam dohlídne na pořádek, tak bys ho měl sehnat. Když ne, tak ne. Budou ty tři u toho napajedla stačit?“ „Jo. Wille, jen by bylo dobrý jim tam postavit nějakou chatrč. Loni tam přespávali na holý zemi, trochu pohodlí by nezaškodilo.“ „V tom nevidím problém. Proberu to s předákem, a nějaký lidi tam pošlem, aby něco malýho postavili. Pro ty, co to tam budou hlídat,“ přikývne kluk, „Ede, mám hroznou chuť si v brzký době vyrazit na lov. S tebou, a vzal bych i Jacoba s Jeffem. Co ty na to? Chodili sme, dřív, ještě jako kluci …“ „Proč ne? Myslíš vypadnout na pár dní?“ objeví se mírný úsměv ve tváři strážce, „Wille, to se ti ta manželka nějak rychle vomrzela.“ „Ne, tak to není. Jen mám chuť … Na pár dní vypadnout. Na lov. Jako dřív.“ „Nevidím problém. Podle všeho je tu klid, ty rudokožci sou dost daleko v rezervaci, a taky tady není hlášená žádná banda. Tak by to nemělo bejt nebezpečný.“ „Skvělý. Ještě se domluvím, s Jacobem a Jeffem, a taky Sárou,“ dodá rychle hoch, a spatří, jak pistolníkovi v jeho službách lehce zacuká v koutcích úst. Bratři Toddovi jsou z nápadu nadšeni, jejich sestra o poznání méně, především se bojí, aby se jim něco nestalo. Tuto svou výhradu svému manželovi řekne, v noci, kdy potmě leží upocení na lůžku, poté, co vykonali úspěšnou soulož. „Nemusíš se bát, už sme všichni tři dospělý. A hlavně, bude tam s náma Ed, tak můžeš bejt klidná.“ „Wille, slyšela sem, že ten tvůj poručník se brzo přestěhuje do Tucsonu.“ „Jo, to je pravda. Jednak tam bude mít blíž k různým vobchodním jednáním, a taky se tady asi už dost nudí. Taky tu nemá tak krásnou ženušku, jako já.“ „Wille, takže tu budeš mít hlavní slovo jen ty?“ „Jo, ale to už vlastně bylo i dřív. Ale jo, teď tady budu úplně jediným pánem. Proč se ptáš?“ „Ne, nic, to já jen tak …“ „Ty seš tady teď paní domu.“ „Paní domu …“ „No, asi budeš muset svoje rodiče sem tam poslechnout,“ zasměje se on rozpustile, „Ale když na to přijde, tak by měli poslouchat voni tebe.“ „Voni mě … to zní tak divně …“ „Tak je to trochu divný. Ale vážně, já sem tady majitel, a já tady rozhoduju. Ty seš moje žena, a tak máš svoje práva. Jen nevím, jestli si je dokážeš prosadit, vůči otci a matce,“ znovu se on rozesměje. „Wille, je skvělý, jaks to zvládnul … Všechno. Jak si zachránil ten ranč …“ „No, jednu chvíli to vypadalo dost blbě,“ přeběhne mu mráz po nahých zádech, vzpomene na chvíli, kdy nevěděl, zda se ho nezbaví, jestli ho nezahrabou pár sáhů pod zem, „Ale zdá se, že se teď daří. Snad to bude pokračovat i dál, abysme my i naše děti měli dobrej život.“
„Jedno už je tady,“ pohladí si ona své rostoucí bříško. „Já vím. Moc bych chtěl, aby to byl kluk. Ale ani holka mi vadit nebude,“ dodá on rychle, „Tak jako tak si přece pořídíme další děti, ne?“ „Pořídíme, Wille. Jen doufám, že nebudeš chtít, abych ti rodila jedno za druhým.“ „No a k čemu jinýmu tě mám?“ zlobí ji on, a pak ji pro jistotu políbí, tím ji zabrání v odpovědi. A vlastně i v dalším žvatlání.
ŠESTÁ KAPITOLA DVA KOHOUTCI Po parném jaru přichází ještě parnější léto, a spolu s ním se utěšeně vzdouvá bříško Sáry, nyní již paní Hansonové. Její manžel ho občas pozoruje, někdy sám, někdy na její výzvu. Také má trochu obavy, při souloži, aby dítěti neublížil, ale prý se to nemůže stát. Ale jistý si není, také musí být méně divoký. Což mu brání si tolik užívat, nicméně četnost pohlavních styků ho vcelku uspokojuje. Proto ani nehledá útěchu jinde, byť do Tucsonu jezdí pravidelně a vždy tam pár dní pobude. Na ranči vše běží samospádem, problém se sousedy zatím nezaznamenali, i když všichni jsou dost zdrchaní, mají problémy své hospodářství udržet, zvláště, když je jejich mladistvý konkurent mnohdy připravil i o část zákazníků, těm je schopen nabídnout nižší cenu. Také mu tři z nich musí platit daň za využití vody, a další dva palčivě pociťují její nedostatek. Greenwood rovněž nelení, zakoupil si poměrně levně menší dům, začíná se intenzivně scházet s místní smetánkou, zase si občas zahraje karty. Zároveň sonduje a vyhodnocuje, co obnáší provozování bordelu, připravuje otevření druhého dolu. Také již má vyhotovené nákresy podniku, který chce s Williamem do zimy vybudovat. V brzké době by měly být zahájeny práce na základech, poté se očekává rychlejší růst stavby. Dle předběžných propočtů by měli mít prostředků dostatek, a také mají předjednaný úvěr, s rozumnými úroky i splátkovým kalendářem. Přeci jen se pro banku jeví jako významní a perspektivní klienti, a těm je možné připravit výhodnější podmínky, než drobotině, z nichž tak velký zisk nekyne. Hanson je tím vším nadšený, doslova unešený z nákresů, dům bude veliký, moderní, a pokud se jim podaří přetáhnout zákazníky, bude jistě i tato jejich připravovaná živnost prosperovat. Občas se zasní, vidí sebe po boku Horáce, jak jako majitelé vítají své hosty, obírají je o jejich peníze, a těší se všeobecné vážnosti. Začátkem června se William nachází na svém ranči, je krátce po obědě, a on tráví siestu tím, že vysedává na verandě, po boku se svou zakulacenou manželkou. Popíjejí citrusovou šťávu a žvatlají o ničem, jako obvykle. Ale on se učí rychle, už ví, co ona ráda slyší, a tak jí tato slova poskytuje. Když už je toho na něj opravdu moc, tak se vždy vymluví na své povinnosti a jde kontrolovat práci svých podřízených, jedno jakou. Kolem druhé hodiny se náhle objeví u brány jezdec, a kluk pocítí nepříjemný svíravý pocit kolem žaludku. Jedná se totiž o stále ještě šestnáctiletého Virgila Morana, jehož otec byl před necelým rokem zastřelen u napajedla, poté, co se sám pokusil William zabít. Ten si také vzpomene, co následně deklaroval nejstarší Moranův syn, že sem přijede jen proto, aby ho zabil. Hoch si uvědomí, že u sebe nemá žádnou zbraň, a vedle něho sedí jeho těhotná manželka. V tu chvíli mu není právě dobře po těle. Během krátké chvíle se ale situace mění, jednak ze stájí přibíhají Jacob a Jeff, upozorněni svým mladším bráškou, a také se objevuje Ed Morrow, který si stoupá hned vedle sedící dvojice. William na něj vrhne pohled, a když spatří pouzdro s revolverem u jeho opasku, dost ho toto zjištění uklidní. Host seskočí z koně, uzdu od něho bere rychle Jeff, jeho bratr Jacob naopak postává opodál. Bedlivě vetřelce sleduje, kdyby se ten blázen chtěl vrhnout na jeho
švagra, je připraven ho zastavit. Přitom se snaží zjistit, jestli u sebe nemá Moran zbraň, puška zůstává v pouzdru u sedla, a nezdá se, že by měl za pasem revolver. Ale úplně jistý si tím není, stejně jako další místní, co mladíka pozorují. „Sáro, běž dovnitř,“ zašeptá Hanson, sám vstane a udělá pár kroků ke schůdkům, po nichž může sejít na dvůr. To však neučiní, zůstane stát na kraji verandy, Ed vartuje o krok za ním a krok vedle. „Wille, tohle už si vážně přehnal!“ drtí soused slova mezi zuby místo pozdravu. „Vítám tě, Virgile,“ odvětí zdejší majitel, a nemá z toho úvodu dobrý pocit. „Wille, věděl jsem, že seš svině. Ale že tak velká …“ „Pozor na slova, mladý muži!“ ozve se důrazný hlas Morrowa, přitom udělá půlrok dopředu. Ruku však má stále dost daleko od pažby revolveru. „Vy abyste tady nechyběl,“ má Moran obličej zkřivený zlostí, „No jasně, jak taky jinak. Schováváš se za tím svým zabijákem. Sám by ses mi postavit nevodvážil.“ „Virgile, proč si přijel?“ zeptá se Hanson chladným hlasem, snaží se, aby se mu nechvěl. „Tak ty nevíš? Jen se nedělej! Poštval si na nás toho z tý banky, a teď ze sebe děláš neviňátko. Schováváš se za něj,“ vrhne mladík nenávistný pohled na osobního strážce, „Kdybys byl chlap, tak si to vyřídíme mezi sebou, jako chlap s chlapem.“ „Virgile, vůbec nechápu, vo čem mluvíš. Ani vo tom z tý banky, a už vůbec nechápu, co mi tady naznačuješ. Chceš snad, abych se tady s tebou jako rval?“ „Rval? No, docela bych ti rád upravil ten tvůj ksicht. Nebo bys mohl naskočit na svýho koně, vzít si taky pušku, a mohli bysme si to rozdat, tam venku,“ ukáže rozzuřený host směrem k bráně. „Virgile, ty ses vážně zbláznil. Snad si nemyslíš, že se s tebou budu rohovat, nebo dokonce se s tebou někde venku střílet?“ „Ne, to neuděláš. Na to seš moc velkej zbabělec.“ „Mysli si, co chceš,“ stoupá hladina adrenalinu v krvi i klukovi, „Nejsem tak slabej, a střílím velmi dobře.“ „Jo? Tak to dokaž!“ „Pánové, tak to by stačilo!“ ozve se rázný hlas Morrowa, který raději svého chráněnce nenechá odpovědět, „Vod toho, aby se řešily spory, na to sou tady zákony. Pokud máte nějakej problém, mladý muži, předneste ho šerifovi nebo soudci. Tam se můžete utkat, a tam se váš spor rozhodne. Žádnou rvačku, nebo dokonce něco horšího, to tady rozhodně nepřipustím!“ Rozhostí se ticho, oba rozparádění kohoutci mírně zjihnou. Oběma je jasné, že ten muž s revolverem své předsevzetí naplní, i kdyby je měl seřezat oba. Vděčný za zásah mu je však jen jeden z nich. „Ede, myslím si, že Virgil jen žertoval,“ pokusí se o mírný tón hlasu Hanson, ač má stále značný vztek, několikrát byl nazván zbabělcem, a to před mnoha lidmi z ranče, i před svou ženou, která vykukuje zpoza dveří. Komu by se to líbilo. „Nežertuju. Stejně jako ty ne, když nás chceš zničit. Myslíš si, že si můžeš dovolit všechno. Že ti všechno projde, když se bratříčkuješ s těma panákama z města, když podlejzáš šerifovi, soudci. Když tady máš ty zabijáky, co ti stojej za prdelí, aby ti ji vochránili.“ „Virgile, už toho začínám mít dost. Vůbec nevím, co chceš. Vtrhneš na můj ranč, urážíš mě, a žvaníš vo nějakejch nesmyslech. Vůbec nevím, co máš s tím chlapem z tý banky.“ „Tak ty nevíš? Ne? Nejseš snad s tím Andrewem jedna ruka? No?“
„S panem Andrewem? Pochopitelně s ním jednáme. Dost často. Máme úvěr na ten důl, a teď chystáme votevření druhýho. Tak proto s ním jednám. Ale vůbec netuším, vo čem mluvíš ty. Já se vo tvoje věci vůbec nestarám,“ snaží se Hanson svá slova říkat přesvědčivě. Samozřejmě tuší, odkud vítr fouká, nejspíš rodina Moranů dostala návrh na řešení své situace, a za ním vidí svého nenáviděného souseda. William však doufá, že Nathan dodržel svoje slovo a návrh přednesl sám za sebe. Tak snad může bez uzardění tvrdit, že o ničem neví. „Chceš snad říct, že spolu nejste spřáhnutý? Že von neskáče, jak ty pískáš?“ „Virgile, poslouchej se, přece. Já sem jeho zákazník, asi jako ty. Podle toho, co říkáš, s ním máš asi nějakej problém, vo kterým ale já nic nevím. Nechápu, jak tě může napadnout, že bych s tím měl něco společnýho.“ „To myslíš vopravdu vážně? Dyť tady je všem jasný, co chceš udělat. Chceš nás zničit, přivíst na mizinu, tím s tou vodou. Zničit nás, a pak shrábnout naše pozemky, naše ranče. To je každýmu jasný, vo co ti de, vod začátku.“ „Jo? A co z toho jako budu mít? Mám svoje tady, vobchody dou dobře, mám ten důl, a ten druhej taky brzo bude. Myslíš si, že mám důvod tě chtít zničit? V čem mi máš jako překážet? Bereš mi snad zákazníky? Máš taky důl? Pokud vím, tak nic z toho se neděje. Je mi úplně jedno, co děláš. Stejně jako další,“ snaží se kluk lhát přesvědčivě, neboť ve skutečnosti chce udělat přesně to, z čeho je obviňován. „Takže ty jako nevíš, co nám navrhuje ten darebák? Ten z tý banky?“ objevují se mírné pochyby v rozrušeném hlase hosta. „Ne, nevím vůbec, že s ním ty něco máš. A je mi to jedno. Virgile, proč bych se taky měl zajímat, co pan Andrew navrhuje tobě? Tebe taky přece nezajímá, vo čem s ním jednám já, ne? Na jakejch podmínkách se domluvíme.“ „Vážně ten jeho návrh není z tvojí hlavy?“ dívá se Moran pátravě, ale stále nedůvěřivě, byť jeho předchozí jistota je suverénním vyjadřováním zdejšího mladičkého majitele nahlodána. „Virgile, pořád tady mluvíš vo nějakým návrhu. Jenže já vůbec netuším, vo čem mluvíš,“ říká Hanson opravdu přesvědčivě, „Virgile, něco ti navrhnu. Co kdybysme si tady sedli, na tu verandu, a tys mi vo tom řeknul? Nevím, vo co de, ale asi tě to dost nasralo, podle toho, jak se tady chováš. Tak mi zkus aspoň říct, z čeho mě vobviňuješ, abych věděl, proč mi nadáváš.“ „Tak ty to jako vopravdu nevíš?“ „Vopravdu netuším, vo čem mluvíš. Virgile, co si vážně sednout, Jacob nám donese něco k pití, a taky k zakousnutí, a ty mi všechno vysvětlíš. Pak snad pochopím, proč seš tak nasranej.“ Rozhostí se ticho, host vážně uvažuje o učiněné nabídce, a dle všeho je jeho původní přesvědčení o komplotu proti jeho rodině narušeno. „Tak dobře,“ řekne po chvíli, a jeho hostitel si oddychne. Snad se mu podařilo bouři zažehnat, a snad mu ten rozzlobený mladík opravdu začíná věřit. Strnulý obraz, který se během hádky dvou velmi mladých majitelů sousedních rančů vytvořil, začíná ožívat. Někteří zaměstnanci, přilákaní křikem, si jdou po svém, Jeff odvádí do stájí koně hosta, a ten pomalu kráčí po schůdkách na verandu. „Nemáš u sebe žádnou zbraň, že ne,“ zastaví ho Morrow. „Ne. Chcete mě prohledat?“ zeptá se Moran, jeho hlas zní ale dost rezignovaně. „Po pravdě, radši bych to udělal.“
„Ne, Ede,“ řekne rychle Hanson, „Já Virgilovi věřím. Je můj host, a to by bylo naprosto nedůstojný. Virgile, pojď si sednout,“ ukáže na židli, a poprvé spatří v očích mladíka i něco jiného, než jen nenávist. Oba spočinou na židlích, přes roh stolu, osobní strážce si stoupá kus stranou, ale ne příliš daleko, aby mohl rychle zasáhnout. Rozzlobený mládenec by mohl mít pod košilí malou střelnou zbraň, nebo i nůž, a tak zůstává ve střehu. Objevuje se Jason Todd, kterého poslala pro šťávu jeho sestra Sára, jakmile padlo pozvání, teď ji klučina rozlije oběma o něco starším mladíkům do sklenic, karafu postaví na stůl, pak se zdekuje. To již přináší jeho desetiletá sestra Elizabeth talíř s koláčky, aby měli co zakousnout. Poté už zůstanou sami, pouze se svým stínem, kterým je Morrow. „Tak, Virgile, teď mi prosím tě řekni, co se vlastně děje.“ „Co se děje, Wille? Sme v prdeli, to se děje. Máme u tý banky dluh, a nemůžeme ho splatit. Po tom loňsku už tuplem ne, a po letošku budeme úplně v prdeli. To se děje.“ „Dobře. Tak máte dluh. To ale já mám u tý banky taky, a můj společník taky. To přece není zase tak nic neobvyklýho, si půjčit, načas.“ „No jo, ale vy to máte z čeho splácet. Teď už tuplem, když máte ten důl. A jaks říkal, tak chceš dokonce votevřít druhej, ne?“ „Jo, do zimy by měl bejt votevřenej. Mám štěstí, že tady mám ty drahý kovy, co je vo něj zájem. Ale i vobchody s dobytkem se dařej, to jo.“ „No tak vidíš. Jenže my to splatit nedokážeme.“ „Virgile, co ti na to mám říct?“ „Co bys říkal, když je to hlavně tvoje vina,“ zní z hlasu hosta silná výčitka. „Kvůli tý vodě. Chápu. A myslíš si, že kdybyste tam ten přístup měli, tak byste to splatili?“ „To nevím jistě, ale určitě by to bylo lepší, to vím teda moc dobře.“ „Nabízel sem dohodu …“ „To byla dost blbá dohoda …“ „Virgile, řekni mi radši, co ti navrhoval ten z tý banky, ten pan Andrew,“ změní téma Hanson. „Tak ty to vážně nevíš?“ podívá se pátravě Moran, ale kluk jeho pohled snese, nepohne se mu ve tváři ani sval, „No tak dobrá. Přišel, a začal mlít něco vo tom, že má pro nás návrh. Řešení. Prej by mohl bejt někdo vochotnej ten dluh převzít, na sebe. My bysme se s ním jako pak dohodli, a třeba by nás tam nechal. Jako že by to už nebylo naše, ale jeho, a von nás tam milostivě nechal živořit. No a je přece jasný, kdo jedinej by mohl mít vo ty pozemky zájem, ne? Ty jedinej tady máš tu vodu, nikdo jinej by to přece nechtěl.“ „Co přesně říkal? Co teda přesně navrhoval?“ „No, že by to mohl zkusit domluvit. Jako s tebou … teda ne, jako s nějakým neznámým. Ale to je jasný, že bys to musel bejt ty. Kdo jinej by vo to stál. Takže ty bys jako převzal ten dluh, a tím pádem se asi stal novým majitelem. A že prej by možná šlo se dohodnout, abysme tam mohli zůstat, jako pracovat, pro tebe. My bysme teda asi museli přilízt za tebou, s prosíkem, abys nás tam nechal živořit. Nebo bys nás taky mohl vykopat, kdyby se ti zachtělo. Tohle nám navrhoval. Jo, a ještě říkal, že by to bylo výhodný, jako pro všechny.“ „Jak pro všechny. Pro který všechny?“
„No pro všechny. Pro něj, že by mu to někdo splatil, ten dluh. Pro tebe, že bys měl ten náš majetek. No a pro nás, že bysme jako třeba tam mohli zůstat. Jako pracovat pro tebe.“ „Hm. A když to nepřijmete, co se stane?“ „Co? Nejspíš nám to zabaví, ta banka. Seberou nám pozemky, a i dům, taky asi dobytek, co nám ještě zůstal.“ „No a pak?“ „Co no a pak? Pak budeme v prdeli.“ „Myslím, co pak bude dělat von, teda ta banka.“ „No co by. Asi to zkusí někomu prodat. Ten panák tam určitě dobytek chovat nebude.“ „To asi ne. Kdo by to tak asi vod nich mohl koupit?“ „No kdo asi. Ty, ne? Pro nikoho jinýho to nemá cenu, ne?“ tváří se už zase naštvaně Moran. „Jo, přesně to si myslím. Tak mi Virgile řekni, pro koho je ten návrh, co ti dal ten pan Andrew, pro koho je výhodnej.“ „Jak pro koho. No především pro tebe, ne? Převezmeš náš dluh a budeš mít náš majetek, ne? My budeme vodkázaný na tvoji milost a nemilost.“ „Kolik je ten dluh?“ „Jak kolik?“ „No tak mi to neříkej. Ale co myslíš, když to ta banka bude chtít prodat, teda mně, tak si asi moc velkou cenu nebude moct říct, ne? No a taky mi bude muset zajistit, že tam nikdo nebude, teda dům bude prázdnej, jeho původní majitelé vodstěhovaný. Přece bych to jinak nekoupil. A vůbec to koupit nemusím, mám pozemků i tak dost. Jenže když přijmu ten jeho návrh, tak budu muset převzít ten váš dluh, a taky budu mít na krku vás, budu se muset dohadovat s váma. S váma, který mě nenáviděj a chtěj možná zabít. Tak mi teda řekni, v čem by ten návrh jako měl bejt pro mě výhodnej?“ podívá se vyzývavě Hanson na svého o rok staršího kolegu rančera. „Takhle sem vo tom nepřemejšlel …,“ je očividně zaražený Moran. „Virgile, ten návrh, ten je výhodnej především pro toho pana Andrewa. Když vás vyžene, tak můžu a budu dělat drahoty. Může si ten pozemek nechat. Nebo mi ho prodá, ale levně. Takže na tý dohodě by vydělal především von. A jako druhej, kdo by na tom vydělal, tak to bys byl ty, teda tvoje rodina. Navopak, pro mě by to bylo nevýhodný. Dyť mně podle toho, co říkáš, stačí jen čekat. Až vám to zabavěj, až vás šerif se svejma lidma votamtud vykope. A až ten Andrew dostatečně sleví. Tak proč bych se měl s někým dohadovat? Navíc s někým, kdo mě chce zabít, kdo mě chce rozbít držku, nebo dokonce se chce se mnou střílet? To bych musel bejt přece blázen, ne?“ „No to asi jo …“ „Virgile, ten Andrew, ten není ani tvůj přítel, ale ani můj. Na vobou nás chce především vydělat. To mu ale zase tak za zlý mít nemůžeme, my taky přece chceme vydělat. My chováme dobytek, von půjčuje peníze, nebo nám je hlídá, v tý jejich bance. Teda ne jeho, von je tam jen zaměstnanec. Musí vydělávat, jinak by přišel vo práci. Tak dělá, co může. Teď se snaží, aby z toho vašeho dluhu získal co nejvíc. To je přece jasný.“ „Takže ty v tomhle vážně nejseš?“ „Virgile, jak ti to mám víc vysvětlit? Musel bych bejt blázen. Dyť já přece musím bejt rád, když vy všichni budete co nejdál, vodsať, ne? Když mě teda chcete zabít.“ „Zabít …“
„No a ne? Virgile, takovejhle kousek mi proletěla ta střela vod hlavy,“ ukáže kluk prsty pár centimetrů, „A co dneska? Před chvílí? Sám si mi navrhoval, abych si vzal pušku a jel s tebou ven. Proč asi. Abys mě mohl sestřelit ze sedla. Tak proč bych se já, proboha, měl chtít s váma dohodnout?“ Rozhostí se hrobové ticho. Hanson se tváří lhostejně, ač uvnitř plesá, sám na sebe je pyšný. Naopak Moran se zdá být zdrcený. „Asi máš pravdu. Měl sem jet za tím darebákem, a sestřelit ze sedla jeho,“ řekne zarputile. „No, to si teda pomůžeš. Pokud se trefíš, a pokud tě přitom nikdo nesejme, tak se nejspíš zhoupneš na špagátě. Nebo tě zavřou, a to asi na pořád. Možná tě nevoběsej, když seš taky ještě pořád nezletilej. Teď mě napadá, kdo vlastně za vaši rodinu jedná? Myslím jako úředně?“ „Tak matka … A je tady taky strejda, tátův brácha. Ale ten je … to je jedno. Ale voba tak nějak respektujou, že sem teď hlava rodiny já. Jako dědic, po otci. Jenže sem hlava na hovno, když budeme už brzo v prdeli,“ dodá mladík s velkou hořkostí. „Tak máš tam v tom rozhodování nějaký slovo nebo ne?“ „Proč se ptáš?“ podívá se tázavě Moran. „Proč? Jestli má smysl, abysme pokračovali. Abych si s tebou vážně promluvil.“ „Tomu nerozumím … Jak vážně promluvil … Vo čem taky. Budeš tady sedět, se založenejma rukama, ty tvoji střelci budou sedět na tý vodě tam, no a pak to shrábneš, až dostatečně vycukáš toho Andrewa. Tos mi jasně řekl. Tak vo čem se tady dá ještě asi tak mluvit?“ „Vo čem? Třeba vo budoucnosti, Virgile.“ „No tak leda tvojí. My totiž nejspíš žádnou nemáme … Teda máme, ale bude stát za hovno. Budeme se muset sbalit a táhnout. Zkusit někde zakotvit, sehnat práci a zkusit uživit rodinu. Strejda nám moc nepomůže, to je takovej … No tak budu muset makat já, a taky máma, no a Jesse, ten taky něco zastane. Jen nevím, kam se vrtneme.“ „Takže ten ranč balíš, jo?“ „Wille, nejsem idiot. Je mi jasný, že ten dluh neuhradíme. Už žebráme vo vodklad moc dlouho, teď už nám ho nedá. To je mi taky jasný. Pak nás vykopnou.“ „Hm. Takže potřebuješ práci, že jo. A taky potřebuješ někde bydlet, ty a tvoje rodina.“ „No to je přece jasný, ne? Chceš mi snad tu práci nabídnout? A ubytování? Jako tady?“ ušklíbne se Moran, „No to asi nechceš,“ dodá trpce. „Byl bych asi blázen, kdybych ti to nabídnul, že jo.“ „No to asi jo. Po tom všem.“ „Hm. Víš, Virgile, něco ti řeknu. Ty si myslíš, že kdybych neudělal to s tou vodou, tak že byste nějak přežili. Ne, Virgile, nepřežili. Nikdy ste neměli šanci. Ani vy, ani ty další, pan Hanway, pan Hoffman, pan Kingston,“ vyjmenovává kluk své sousedy, „Ale ani Lawettovi, který sou po mně největší. Ale neměli sme žádnou naději ani my. Ne tak, jak se tady hospodařilo, za mýho otce. To nemělo naději. Bylo jen votázkou času, kdy kdo skončí, kdy zkrachuje.“ „Jak to myslíš?“ „Tohle není nejlepší místo na pěstování dobytka. Brzo tady bude železnice, a po ní přijede usušený maso, levnější, než dokážeme my zařídit. Jinde maj lepší pastviny, vypasenější dobytek, spoustu vody. Možná by šlo ještě nějakej čas živořit, třást se před takovejma, jako je ten Andrew. Žít pořád ve strachu, kdy to přijde. Ale co je to za život, Virgile? No řekni. Když nevíš, jak uživíš svoji rodinu.“
„Wille, proč mi to vykládáš?“ dívá se nejistě Moran. „Jen proto, aby sis uvědomil, že by to přišlo, tak jako tak, i kdybych to neudělal, s tou vodou. Tohle nemá budoucnost.“ „Ale tobě ten ranč vynáší, ne?“ „Zatím jo. Taky díky tomu, že jsme největší, máme nejlepší pozemky, tu vodu. Možná to půjde udržet, ale mít jen ranč, to je málo. To je velký riziko. Když ty krávy něco chytnou, tak co pak? Dopadnu úplně stejně jako ty. Budu mít dluhy a budu v prdeli. Ale za jistejch vokolností de jeden ranč tady udržet, když bude dost velkej, zajistí si vodběratele. Ty další kolem, to vážně nemá smysl.“ „Takže mi jako vlastně říkáš, že bude jen dobře, když potáhneme do prdele? Tohle mi říkáš?“ „Taky řešení, zkusit někde jinde, něco jinýho. Ale po pravdě, s holou prdelí, a se zbytkem tvojí rodiny na krku, byl by to zázrak, kdyby ses někde chytnul. Možná bych ale měl pro tebe řešení, za jistejch vokolností.“ „Vo čem teď mluvíš?“ je už zcela zmatený mladík. „Vo dohodě. Mezi náma dvěma. Vo tom mluvím,“ odpovídá kluk. „Vo dohodě? Před chvílí si říkal, že bys musel bejt blázen, kdyby ses chtěl dohodnout s někým, kdo tě chce zabít.“ „No to jo. Ale já si nemyslím, že mě chceš zabít. To bys tady nedělal to divadlo, ale zkusil si na mě počíhat někde venku. Bylo ti jasný, že se s tebou střílet nebudu. Ani prát. No jasně, dyť říkám, za jistejch podmínek. Nechci se pořád vohlížet přes rameno, jestli tam někde nejseš, s puškou v ruce. Takže za jistejch podmínek bych ti mohl nabídnout dohodu.“ „Myslíš jako tu, co nabízel ten z tý banky?“ objevuje se údiv ve tváři Morana. „Kdybych věděl, že už mi ty a nikdo další z tvojí rodiny nepudete po krku … Určitě bych zkusil něco usmlouvat, u toho bankéře. Ale do dohody s ním bych šel jen tehdy, kdybys mě vo to ty požádal. To zaprvé. A za druhý, kdybys uzavřel napřed dohodu se mnou. Za svou rodinu. A taky za sebe, jak budeme dál spolupracovat.“ „Proč bys to dělal? Když po tobě táta střílel? A proč já, když ste ho potom sejmuli?“ ptá se host dost emotivně. „Proč? Virgile, tak já ti něco řeknu. Ale jen když mi dáš slovo, že tohle zůstane jen mezi náma. Ani doma vo tom nic neřekneš.“ „Slovo? Budeš mi věřit?“ „Budeš se divit, ale budu. Dej mi slovo, že to zůstane jen mezi náma, a já ti řeknu něco, z čeho dost pochopíš.“ „Pochopím? Co jako? No tak jo, co bych komu vykládal. Máš moje slovo,“ řekne Moran, pak se tázavě podívá na Morrowa, který stojí jak socha, s kamenným výrazem poslouchá rozhovor dvou mladíků. „Ed vo tom ví. Tomu já naprosto důvěřuju,“ odpoví na nevyřčenou otázku Hanson a pokračuje, „Asi víš, že mi patří už jen půlka tohohle ranče. Díky dluhům mýho otce. Ten se zastřelil, což možná víš, možná ne. Nejen ze žalu, kvůli ztrátě manželky, mojí matky, a mejch sourozenců. Ale taky kvůli tomu dluhu, co měl u Horáce, teda pana Greenwooda. Umíral mi před vočima, jako ten tvůj. Víš ty, co sem udělal, když jsem to viděl?“ „Jak to mám vědět,“ řekne přiškrceným hlasem host, připomínat mu smrt otce nepovažuje za vhodné a ani vkusné, zvláště někým, kdo má vlastně jeho krev na svých rukách.
„Sebral sem ten revolver, a šel za panem Greenwoodem. Namířil sem na něj a vyhrožoval mu. Naštěstí mě někdo majznul přes palici, a já střelil do země … Virgile, tohle je pro mě velmi nepříjemná vzpomínka, tak doufám, že to slovo dodržíš. Vinil jsem ho ze smrti mýho otce, a ani nevím, co sem v tu chvíli chtěl. Jestli tu směnku, nebo se pomstít. Naštěstí to dobře dopadlo.“ „Dobře dopadlo …“ „Nemyslím otce, nebo matku, sourozence. Myslím sebe. Pochopil sem, že pokud mám mít budoucnost, tak ji můžu mít jen s panem Greenwoodem. Tak sem s ním začal jednat, a naštěstí sme se dohodli. Von se stal mým poručníkem, já mu dal půlku ranče, a začali sme spolupracovat. A jak vidíš, tak nám to vynáší. Virgile, chápeš, proč ti to říkám?“ „Snažím se, ale úplně asi ne …“ „Pan Greenwood nechtěl smrt mého otce. Ano, částečně na ní asi má podíl, díky tomu dluhu, tý směnce. Ani já sem nechtěl smrt tvýho otce, ačkoli na ní mám určitě svůj podíl, díky tomu s tou vodou. A taky tím, že sem nechal postřílet ty krávy. To ho vyprovokovalo, to uznávám. Ale nenapadlo mě, že po mně začne střílet a že ho pak sejmou. Bohužel se voboje stalo, a můj i tvůj otec sou voba mrtvý. Buď se s tím smíříme, nebo to bude ničit náš život. Já se s tím smířil. Začal myslet na sebe, na budoucnost. Ty máš taky volbu. Buď se budeš utápět v nenávisti, nebo půjdeš dál. Nechci, abys mi vodpustil, abys mě měl rád. Jen ti navrhuju, že budeme spolupracovat, protože to bude výhodný pro voba. Pro tebe teda víc, ale já budu mít klidnější spaní, a třeba tím trochu napravím, co se stalo. Když sem nechal postřílet ty krávy. Tohle může bejt naše dohoda, a pro tebe budoucnost. Jako se stala pro mě, díky dohodě s panem Greenwoodem,“ dokončí svou řeč kluk, a podívá se zpříma do očí svého o rok staršího spolusedícího. „Co vlastně navrhuješ?“ zasípe ten, stále má před očima umírajícího otce, a na tom předchozí slova nemůžou nic změnit. „Virgile, pokud mě vo to požádáš, ale ty sám, a ze svýho svobodnýho rozhodnutí, uzavřu tu dohodu s tím Andrewem. Neříkám, že hned, budu se snažit vo to, aby co nejvíc slevil. Ale nakonec uzavřu, protože to je výhodný především pro něj. Vezmu na sebe ten dluh, a podepíšu s tebou, nebo s tvou matkou, která tě zastupuje, podepíšeme dohodu. Pozemky budou moje, a taky zbytek toho tvýho stáda …“ „To má bejt jako výhodný? Pro mě?“ vytřeští oči mladík. „Virgile, nech mě laskavě domluvit,“ řekne důrazně kluk, „Vám zůstane váš ranč. Můžete si nechat nějaký to zvířectvo, pro vlastní potřebu. Tebe a Jesseho zaměstnám, takže budete dostávat výplatu, abyste uživili rodinu. Z tebe udělám zástupce předáka, zástupce Tobiáše. Zkusíme tady vybudovat velkej ranč, co dokáže přežít. Časem do něj spadnou i ty další sousední pozemky. Nevydržej dlouho, a pokud budou chytrý, půjdou tvou cestou. Tedy se dohodnou. Když ne, tak zkrachujou.“ „Tohle je tvoje nabídka?“ zní hlas hosta přiškrceně. „Jo. Tohle je moje nabídka. Pro tebe. Virgile, seš mladej, a podle mýho schopnej. Když pochopíš, kde je budoucnost, tak to může všechno dobře dopadnout. Zkusíme tady vybudovat velkej ranč, s velkým stádem. Možná časem i továrnu, na výrobu masa. Možná. Nebo když to nepůjde udržet, tak vymyslíme něco jinýho. Třeba ty doly, nebo i další. Mám víc nápadů. Když budeš spolupracovat, tak ti zajistím práci. I pro Jesseho. Zůstane ti ten ranč, a taky trochu pozemků kolem, pro vlastní potřebu. Budeš mít práci, pořád. A když se nám bude dařit dobře, tak i slušnou vejplatu. Pochopitelně nechci vodpověď teď hned, všechno si promysli, prober to s rodinou.“ „Probrat s rodinou … A co ty? Ty taky ještě nemůžeš uzavírat dohody …“
„Jen formálně. Jinak mám domluvu, s panem Greenwoodem. Na ranči rozhoduju jen já, a von to pak posvětí. Takže když se dohodneme, tak to z mojí strany bude platit, i když tu dohodu podepíše pan Greenwood, jako můj poručník. Nevím, jaký máš ty slovo, ve svojí rodině. Ale je to na tobě, Virgile. Nechci s tebou bojovat, rohovat se. Nabízím dohodu, i když bych mohl mít všechno nakonec stejně, a bez tebe a tvojí rodiny. Rozmysli se, jak dlouho budeš chtít. Spíš jak dlouho ti nechá ten Andrew. Moje nabídka platí do doby, než řekneš, že ji nepřijímáš. Nebo přijímáš. To už je na tobě.“ „Wille, a co když ani ty ten ranč neudržíš?“ „Tak budu mít něco jinýho. A ty tam dostaneš práci, na to máš moje slovo. Třeba v tom dolu, nebo v něčem jiným, co teprve vybudujeme. Třeba i spolu, když budeš dobrej, spolehlivej, schopnej. Mám nápady, a taky mám peníze, a taky mám velmi schopnýho společníka. To je to, co tobě chybí.“ „Wille, je tady pořád ta minulost …“ „To je, Virgile. Proto taky budu chtít tvoje slovo, že ji už necháme spát.“ „To by ti jako stačilo moje slovo?“ „Jo, stačilo,“ přikývne Hanson. Baví se spolu ještě asi půl hodiny, a jejich debata se točí kolem případných povinností zástupce předáka. Také mluví o práci pro Jesseho, nejspíš by vykonával funkci honáka. Virgil se i dozví, jaký by mohl mít plat, upřesní si, co by si mohl nechat, ze současného majetku. Tedy veškeré vybavení ranče, nějakou tu kravku, koně. Pár akrů kolem ranče. Ale hlavně by pořád měl střechu nad hlavou. Moran nakonec odjíždí zamlklý, s hlavou plnou rozporuplných myšlenek. Je patrné, jak moc je rozhozený. Přiřítil se sem jako divoká voda, se srdcem překypujícím nenávistí, bez vidiny jakékoli budoucnosti. Odjíždí odsud sice zmatený, ale s jistou nadějí na tu budoucnost. Jenže ta by musela být spojena s klukem, který nepřímo zavinil smrt jeho otce, a také otce jeho sourozenců, manžela jeho matky, a bratra poněkud problematického strýce. Je vůbec možné, aby jeho rodina spolupracovala dlouhodobě s někým, kdo má tak velký podíl na otcově smrti? I když ta spolupráce zajistí rodinu a vytáhne ji z bahna téměř bezvýchodné situace? Na to si bude muset odpovědět, a nejen on sám. „To nebylo špatný,“ konstatuje o něco později Morrow. „Nebylo. Jen nevím, jestli to bude stačit. Ale nalomenej byl, to asi jo.“ „I kdyby to přijal, budeš mu věřit?“ „Ede, já nevím. Snad. Ale když se nedohodneme, tak bude ta nenávist ještě větší. Sám si říkal, že nikdy nedokážeš zabít všechny. Vždycky zůstane nějakej mstitel. U Moranů nejen Virgil, ale i Jesse, až doroste, a možná i další.“ „Máš pravdu, dohoda s nima by byla lepší. Byls dost přesvědčivej. Snad to bude stačit.“ „Taky doufám. Virgil vypadá docela rozumně. Snad budou i ty vostatní, z tý jeho posraný familie.“
UZAVŘENÁ DOHODA Uplyne pár dní, Hanson se s bratry Toddovými a Morrowem přesune do Tucsonu. Tam jim Greenwood milostivě nabídne ubytování, ve svém menším domku, William a
Ed mají svoji ložnici pro hosty s dvěma postelemi, Jacob a Jeff musí vzít zavděk malou komůrkou, co se do ní sotva vměstnají. Ale zase nemusí nic platit. Hanson absolvuje v dalších dvou dnech nezbytné kolečko, které zahrnuje jeho učitele, což jsou však obyčejní lidé, co mu předávají vědomosti z různých oborů, navštíví i paní Bradleyovou a některé její přítelkyně. Po večerech diskutuje s Horácem o plánech na jejich podnik, a po ránu se zajdou podívat na rumraj na staveništi, kde se už kopou a připravují základy jejich monumentu. Třetí den dopoledne má domluvenou schůzku s panem Andrewem, u něho v kanceláři, dorazí tam i se svým poručníkem. „Pane Hansone, musím smeknout,“ řekne na úvod bankovní úředník, a když vidí pohled obou svých zákazníků, přidává vysvětlení, „Mluvím teď o těch Moranech. Když jsem jim přednesl ten svůj návrh, tak se zdálo, že mě na místě zabijí. Málem na mě vytáhli zbraně. No a zakrátko je všechno jinak. Prý ten Virgil mluvil s vámi, a já se nestačím divit.“ „Změnili názor?“ podívá se tázavě William. „Vy to nevíte?“ zarazí se teď Nathan, „Myslel jsem, že jste se domluvili.“ „Virgil přijel za mnou, na ranč. Udělal tam velkou scénu, ale pak jsme si sedli a začali mluvit rozumně. Dostal ode mě jistou nabídku, ale od té doby se už neozval. Takže nevím, jestli ji přijal nebo ne. Podle toho, co říkáte, tak asi ano.“ „Ach tak. To jsem si oddechl. Já už se bál, že domluveni nejste. Ano, souhlasí s tím, že vy převezmete jeho dluh, a on zato na vás přepíše pozemky, a to, co mu zbývá z jeho stáda. Zůstal by mu naopak dům, trochu země kolem, a pár dalších drobností. Zněla tak vaše domluva?“ „Ve své podstatě ano,“ přikývne kluk, „Jen bychom si museli ještě něco vyjasnit. Ale to už by byla domluva mezi námi.“ „Pak je teda všechno v pořádku.“ „Jak se to vezme, pane Andrewe,“ řekne Hanson a spatří překvapení ve tváři úředníka, „Jsem připravený se domluvit,“ podává vysvětlení, „Ale jen za jistých okolností. Za prvé, musí být napřed uzavřena dohoda mezi mnou a rodinou Moranů. Klidně to nazvěte smlouva o míru, nebo smlouva o neútočení. Za druhé, musím se dohodnout s vámi, na tom, za kolik vlastně odkoupím ten dluh.“ „Odkoupíte ten dluh?“ je Nathan očividně zaražený. „Tak to přeci chodí, ne? Když je někde nedobytná pohledávka, nebo těžko dobytná pohledávka, tak se většinou prodává za podstatně nižší cenu. Tak jsem to alespoň slyšel. To víte, jezdím se sem vzdělávat. I v těhle věcech, sám jste mi snad toho muže doporučil. Proto se musím také dohodnout s vámi, na tom, jak velkou část dluhu převezmu.“ „Tak takhle … Myslel jsem, že dluh převezmete celý.“ „To by asi bylo pro mě značně nevýhodné.“ „Jak to? Budete přeci mít ty pozemky, i ten dobytek. Taky asi urovnané vztahy se svými sousedy.“ „To ano, ale kdybych počkal, nakonec byste mi ten pozemek stejně nabídnul, ne? Kdo jiný by si ho tady koupil, když nemá trvalý přístup k vodě? Po tom, co se tam stalo? Jsem si jistý, že ho nikdo nebude chtít. Vaší bance by tak zbyl pozemek a časem chátrající ranč. Teď je sucho, a když se nikdo nepostará o ten dobytek, kdoví, kolik kusů to léto přežije. A i kdyby ten dobytek přežil, tak jeho přeprava k zákazníkům, kolik těch kusů tam dojde? Asi moc ne. Tak z toho vaše banka nebude mít skoro nic. Když ale část dluhu převezmu, tak na tom úvěru nebudete tolik tratit.“
„Jak vidím, vzděláváte se opravdu dobře,“ zatváří se kysele bankéř. „Snažím se, pane Andrewe,“ usměje se mile Hanson, „Pane Andrewe, vážím si vašich služeb, a také naší spolupráce. Máte také velkou zásluhu na té dohodě, co možná bude uzavřena mezi mnou a rodinou Moranů. Za to bych vám rád dal odměnu. Řekněme ve výši poloviny toho, oč se podaří snížit ten dluh, co já převezmu,“ dívá se svýma nevinnýma chlapeckýma očima na evidentně zaskočeného úředníka. „Víte pane Hansone, jak se tomu říká?“ zeptá se ten přísně. „Domnívám se, že se tomu říká rozumná domluva. Výhodná pro mě i pro vás,“ odvětí kluk a tváří se nevinnost sama. „Myslím, že i tak se vašemu bankovnímu domu spolupráce s námi vyplatí,“ poznamená dosud mlčící Horác. „To asi ano …“ „Nejde přece jen o ty úvěry. I když i o ně, a my určitě budeme čas od času nějaký potřebovat, třeba jen překlenovací. Jde i o transakce, které přes váš ústav uskutečníme, a věřím, že u vás budeme časem mít uloženu hotovost, až se naše obchody rozběhnou.“ „Tomu já rozumím, pane Greenwoode. Ale i já mám své závazky, vůči svým zaměstnavatelům.“ „Ovšem také musíte myslet sám na sebe, pane Andrewe.“ „To máte jistě pravdu, pane Greenwoode. Ovšem ten návrh, co jsem právě dostal …“ „Ten návrh je vyrovnání mezi přáteli, a jen mezi nimi zůstane. Vy zajistíte pro Willa rozumnou cenu, respektive rozumné snížení té pohledávky, a on vám zase dle své nabídky dá přátelskou odměnu, za zprostředkování té dohody. Nikdo jiný o tom vědět nebude. Pane Andrewe, jsme tady v tom tak říkajíc konci světa, je tedy logické, když si budeme navzájem pomáhat.“ „Uvidím, co se dá dělat,“ ukončí Nathan tohle téma poněkud neurčitě. Následně se domlouvají o tom, jak zprostředkovat jednání mezi Hansonem a Moranovými, i za přítomnosti obou zákonných zástupců nezletilých rančerů, a Andrew se uvolí být tím, kdo tato jednání bude moderovat. Posléze se vrhnou na debatu o novém podniku, a o tom, jak velký by měl být úvěr na jeho stavbu a vybavení, na jeho rozjezd. „Wille, někdy je lepší věci neříkat naplno, ale jen naznačovat,“ upozorní poručník svého svěřence, když se ocitnou na ulici. „Rozumím, co mi chceš naznačit,“ přikývne kluk, „Jen jsem ho chtěl motivovat, aby měl důvod tu částku snížit. Já vím, asi se to dalo naznačit decentnějš.“ „To určitě dalo.“ „Je mi jasný, že musel zahrát tu komedii. Ale myslím si, že nakonec udělá všechno proto, aby sám z toho měl co nejvíc.“ „Asi ano, Wille. Ale stejně si dávej pozor. Někdy nevomalený jednání může bejt na škodu, ten druhej se zablokuje a pak z toho sou problémy.“ „Dobře, beru na vědomí,“ zatváří se kysele Hanson, chvilku se odmlčí, pak dodá s jemnou výčitkou v hlase, „Já spíš čekal, že mě pochválíš, jak jsem to navlíknul, s tím Virgilem. Nejspíš mi uvěřil a bude slyšet na tu dohodu.“ „Nejspíš. Ale Wille, pozor na dvě věci. Za prvý, pýcha předchází pád. Já vím, tohle slyšet nechceš, ale stejně si to pamatuj. A za druhý, ty Moranovi sou zatlačený úplně do kouta. Moc na výběr nemaj, tak abys tu dohodu nepřecenil. Teď se můžou dohodnout, aby se nemuseli pakovat, ale ta nenávist tam může zůstat.“ „Horáci, nejsem přece blbej. Nečekám, že mi padnou do náručí a budou mě milovat. Ale snad to vobrousí ty největší hrany, časem.“
Hráč už neodpoví a tak jdou dál mlčky. Pan Andrew se činí, a dojedná schůzku u něho v kanceláři přesně za týden. Té se kromě něho zúčastní Hanson a jeho poručník, z druhé strany pak devětatřicetiletá Barbara Moranová, šestnáctiletý Virgil a jeho stále ještě čtrnáctiletý bratr Jesse. Všichni se strojeně pozdraví, napětí je však patrné, také si sedají notně od sebe, spíše jako znepřátelené strany u soudu, než jako partneři pro dohodu. Nathan na úvod pronese kostrbatou řeč, kde ocení rozumný přístup všech zúčastněných. Vysvětlí, že má připravenou dohodu, kde na sebe převezme závazky za rodinu Moranů zde přítomný pan Hanson, a druhou dohodu, kterou budou na něho přepsány vlastnická práva na pozemky a dobytek, co se na nich nachází, a je ve vlastnictví současných majitelů. „Vše je tedy připraveno,“ konstatuje bankéř spokojeně na závěr svého úvodního slova, „Za oba mladé pány pak dohodu podepíší jejich poručníci, což je v případě pana Hansona jemu úředně stanovený poručník pan Greenwood, a za pana Morana jeho matka, zde přítomná paní Moranová. Jelikož jsem vám ty dohody předem doručil, předpokládám, že jste se s nimi seznámili a jste ochotni je podepsat. Pan Hanson, respektive pan Greenwood obě, i tu s naším bankovním domem, paní Moranová jen tu jednu, kde se hovoří o tom převzetí závazků a přepisu majetku, na základě uzavřené dohody. Proto se teď ptám, jestli k tomu máte nějaké výhrady či připomínky.“ Barbara jen zavrtí hlavou, je patrné, jak těžce dýchá, Virgil kývne na souhlas, ale ani on se netváří nijak nadšeně. Jesse vypadá vyplašený, a pokoutně pozoruje kluka, který má na svědomí smrt jeho otce, a pro kterého podle uzavírané dohody bude muset pracovat. „Já mám jednu věc,“ ozve se Hanson tichým hlasem, „Tady je ještě jedna dohoda, mezi mnou a vámi,“ podívá se do nepřátelsky naladěného tábora, „Připravil ji na moji žádost pan Greenwood. Tady se mimo jiné píše, jaké pozemky v okolí ranče vám zůstanou. Respektive se to tam nepíše,“ opraví se, „To tam vepiš ty, Virgile. Nechám na tobě, kolik akrů si k tomu ranči necháš. Abys tam třeba mohl něco pěstovat, pro svoji potřebu. Taky tady je uvedeno, respektive zase neuvedeno, kolik kusů dobytka si necháš, zase pro svoji osobní potřebu. Všechno na ranči vám pochopitelně zůstává, včetně koní a povozů. Dále tam je můj závazek, pro tebe, Virgile, že budeš zástupcem předáka na mojím ranči, a pro tebe, Jesse, že budeš honákem. Je tam i uvedená mzda, která za to bude. Neřešili jsme, jak to bude s těmi, co pro vás pracovali,“ podívá se tázavě. „To už je tvoje věc,“ odpovídá zdrchaným hlasem starší z bratří, „My už pro ně práci mít nebudeme. Můžou přijít za tebou, a ty si rozhodneš, jestli je zaměstnáš nebo ne.“ „Dobře. Virgile, je tady ale ještě jedna podstatná věc, o které jsme mluvili. Tou je, že chci tvoje slovo, že tím nepřátelství mezi mnou a vámi končí. To je pro mě zásadní, abych všechny ty dohody podepsal. Tedy pan Greenwood, jako můj poručník.“ „Máš připravenou ještě čtvrtou smlouvu?“ „Ne. Není žádná čtvrtá smlouva. Jak jsem ti nedávno řekl, bude mi úplně stačit tvoje slovo, za celou tvojí rodinu.“ „Ta minulost je dost bolestná,“ přejede si starší z Moranů rukou po čele, „Staly se hrozný věci. Na ty se jen těžko zapomíná.“ „Na ty věci se nedá zapomenout, Virgile. To prostě nejde. Pořád to bude mezi náma. Já jen chci tvoje slovo, že nikdo z tvojí rodiny nebude dělat žádný nepřátelský věci proti mně. Chápu, že máte dost výhrad, a chápu, že nejde jakoukoli dohodou
vymazat nenávist, která ve vás je. Ale jde se dohodnout, že na sebe nebudeme útočit, škodit si. To jde.“ „Wille, ani já, ani Jesse tě nechceme zabít, jestli ti jde vo tohle,“ říká ztěžka Moran, „Nemáme v úmyslu ti nijak škodit, teď ani v budoucnu. Víc ti ale nabídnout nemůžu. Jak si sám říkal, ta minulost tady prostě je. Ty na ní máš nějakej pohled, no a my asi dost jinej.“ „Máš pravdu. Ale úplně mi stačí tvoje slovo. Myslím tu dohodu o neútočení, nebo jak to nazvat.“ „To ti můžu slíbit, na to ti můžu dát svoje slovo,“ říká hodně ztěžka hlava rodu Moranů. „Pak jsem spokojený a nic nebrání tomu, abychom ty dohody uzavřeli. Virgile, podívej se na tu třetí dohodu, co jsem napsal. Promysli si to, buď tady, nebo si to vemte s sebou. Až to budete mít, tak to podepíšeme, a já pak podepíšu ty další dvě. Tedy pan Greenwood, jako můj poručník.“ „Tak dobře, podíváme se na to hned,“ přikývne vyzvaný, a spolu s bratrem a matkou začnou číst předložený dokument, a šeptem o něm diskutovat. Také asi o tom, jak velký pozemek si kolem ranče nechat, aby to Hanson skousnul a od dohody neustoupil. Oni nemají na výběr, on ale ano. Může počkat, až budou zničeni, a pak mít nejen jejich pozemky, ale i jejich ranč, tentokrát však už prázdný, bez nich. Jsou v koutě a dobře to vědí. Je to pro ně strašné, muset takto jednat s klukem, který má na svědomí smrt jejich otce a manžela. Asi po deseti minutách přijde Virgil se svým návrhem, na ten se podívá Hanson i jeho poručník. Moranovi byli celkem zdrženliví, William by jim dovolil si ponechat i víc. Vlastně to naschvál nechal na nich, podobnou reakci očekával. Andrew se tváří spokojeně, jak se zdá, tak vše spěje ke zdárnému konci, výhodnému i pro něj osobně. Zajistil snížení pohledávky o jednu třetinu, a polovina z toho půjde do jeho kapsy. Však mu neplatí nic moc, na to, co pro bankovní dům odvádí za práci, a taky musí myslet na svoji rodinu. Jelikož jsou obě strany k dohodě svolné, pošle Nathan pro dalšího úředníka, svým způsobem místního notáře, který dohody posvětí. Když je akt ukončen, všichni se v tichosti rozejdou. I bankéř si odpustí cokoli na závěr říkat, je mu jasné, že nikdo z přítomných nemá chuť nic dodávat a ani poslouchat. Moranovi museli udělat něco, co se jim ze srdce příčí, aby si zachránili střechu nad hlavou. Ale jen pohled na Barbaru stačil, aby každý pochopil, jak hrozně u toho trpí. I Hanson se chová co nejvíce zdrženlivě, aby snad nebyla z jeho tváře patrná radost nad dosaženým vítězstvím nad rodinou jeho souseda. Aby ještě více neprohloubil nenávist, která proti němu u těch tří panuje. Věří však na práci času, který mnohé rány zaceluje, vzpomínky zahaluje mlhou, emoce otupuje. „Kdyby pohledy zabíjeli, tak sem mrtvej,“ poznamená, když je zase sám se svým poručníkem. „Dostals slovo, votázkou je, jak moc je důvěryhodný,“ pokrčí rameny Greenwood, „Radši bych ale bez Eda nikam nechodil,“ zasměje se jízlivě. „To nemám v úmyslu. Navíc tady nejsou jen voni, ale taky ty Lawettovi.“ Podobný názor jako Horác má i Morrow, i on si není jistý, zda toto řešení přispěje k uklidnění situace, nebo nenávist ještě prohloubí, když vlastně Moranovi přišli o pozemky a stádo. Z jejich strany může jít jen o chladný kalkul, teď se podvolit, potlačit emoce, aby si zachránili střechu nad hlavou, ale ty emoce mohou zase vzplanout, a jedno pod jakou záminkou.
„Wille, jedno si uvědom,“ zakončí své úvahy osobní strážce, „Doteď si pro ně byl někdo, kdo jim zabil otce. Teď si pro ně i ten, kdo jim sebral to jejich hospodářství, pro kterýho musej z jeho milosti votročit.“ Jelikož druhý den se Hanson a jeho doprovod chystají na návrat na ranč, hodlají si jít brzo lehnout. Jen zaskočí na večeři do salónu. Naopak Horác se tam chce zdržet, má s místními domluvenou partičku pokeru. Jak sám prozradil, drží se zpátky, ačkoli mnozí jsou prý doslova zralí k oškubání. Ale tady není moc takových, co by měli velké bohatství, o něž by mohli být připraveni. „Wille, to teď už vždycky budeme spát tady? V tomhle domě?“ ptá se poněkud otráveně starší z bratrů Toddů, ale i jeho sourozenec se tváří podobně. „Jistě. Tedy pokud nás můj poručník nevyhodí. Copak, je vám tam těsno?“ „No to taky. Možná ale tušíš, proč se ptáme.“ „Tuším. Ale pánové, tak se do prdele ve městě rozhlídněte a najděte si nějakou, co vám dá, a který za to nebude třeba platit.“ „To se líp říká, než dělá.“ „Souhlasím. Ale takhle to nepůjde, donekonečna. Teda, pokud bude časem víc peněz, a taky třeba budete zastávat nějaký důležitý místo, tak budete dostávat peníze, za to. Pak si s nima dělejte, co chcete. Třeba je všechny utraťte za kurvy. Ale na vašem místě bych se snažil si najít nějakou holku. Sme tady dost často, tak se rozhlídněte.“ „Není to fér, že nemáme vůbec žádný prachy.“ „Jacobe, co bys chtěl? Sám přece vidíš, kam jde většina prachů, a to si ještě musíme brát úvěry. Podívej se na mě, copak zbytečně vyhazuju? Dopřávám si snad něco? Ne, skoro všechno dávám do dalšího. Možná to i časem bude jednodušší, s těma kurvama.“ „Jak jednodušší? Jako že budeme mít ty vlastní prachy?“ „No to možná taky. Pánové, budete se muset taky snažit, sami. Prostě nemůžete počítat s tím, že když sem přijedeme, tak vám dycky ty kurvy zaplatím.“ „Wille, ty to máš jednoduchý …“ „No tak to nevím, zrovna teď. Když je Sára už kdoví v jakým měsíci. Pánové, dneska vám je určitě platit nebudu, s tím nepočítejte. Zajdeme na večeři, tu zaplatím, a pak půjdeme spát. Zejtra ráno vodjíždíme, nezapomínejte.“ „No jo, beru to, že to stojí prachy. To druhý, to už ne. To by nás určitě nevyčerpalo, ta rychlovka, před tou cestou,“ vyjádří starší z Toddů svůj názor za oba. Leč respektují, že dnes připuštěni nebudou, a také chápou i slova o penězích. Otevírají druhý důl, a také teď asi přebírají za další peníze, ranč Moranů. To už se k nim doneslo. Netuší zatím, že se také Hanson angažuje ve stavbě nevěstince. Tedy že něco budují, to vědí, doprovázeli svého švagra na staveniště, ale nevědí, k čemu má ta budova sloužit. A dokonce ani, zda to není jen věc toho poručníka. Odcházejí jak zpráskaní psi, a zklamání se ani nesnaží skrývat. Zatím z toho, že jsou švagři majitele ranče, nic nemají, chová se k nim pořád stejně. Dokonce se jim někdy zdá, že dříve k nim byl vstřícnější. Ale nechtějí příliš tlačit na pilu, pořád věří, že bude lépe.
ZPRÁVY Z MEXIKA Téměř ve stejnou chvíli, kdy se chystá Hanson se svým poručníkem, ochráncem a švagry odejít na večeři, a Horác pak i za zábavou, objeví se z ničeho nic u domu dvojice mužů. Skutečně se téměř srazí ve dveřích. Kluk jednoho dobře zná, tím je Paul Wilson, ten druhý, tak třicátník, mu však nic neříká. Oba jsou notně upocení, zaprášení a dost páchnou. Určitě mají za sebou dlouhou cestu, což ve zdejších úmorných vedrech je opravdový zážitek. „Paule, sou dvě možnosti,“ řekne po přivítání Greenwood, „Buď se zajdeme najíst, a pak probereme zprávy vod tebe, nebo to uděláme vopačně. Napřed se domluvíme, a pak zajdeme na žrádlo.“ „Beru druhou možnost,“ má jednoznačný názor jednatel společnosti pro Mexiko, „Chvíli to bez žrádla vydržím, aspoň vodu mi snad dáš. Pak si dám do nosu, a taky něco další. Náš pan inženýr si taky může potom dělat, co uzná za vhodný.“ Je rozhodnuto. Wilson následně trojici svých společníků představí muže, kterého jim doporučil inženýr Bennet, jako svého údajně schopného kolegu, co se nebojí cestovat do riskantních oblastí, kterou nepochybně stát na jihu s permanentními revolucemi a převraty je. V jídelně Horácova domu skončí čtyři z pěti společníků, neboť Woodroof cestuje za obchody, a spolu s nimi se ke stolu posadí i jednatřicetiletý Ray Dulles. Jeho oči těkají na trojici, o které pochopitelně již slyšel, ale neměl tu čest se s nikým z nich setkat. Paul ho totiž vyhledal a hned odvezl s sebou. Teď se s chutí napije obyčejné vody, a pak do sebe ještě raději kopne panáka, kterého všem hostitel nalil. „Paule, to, že je ten Diaz novej prezident Mexika, to už se k nám doneslo,“ zahájí jednání Greenwood. „No to je dobře, že to víte,“ ušklíbne se Wilson, „Jo, a taky je dobře, že je tím prezidentem. To totiž taky znamená, že sou v jeho vokolí další lidi, co už znám.“ „Nás asi bude zajímat jedna věc, když je tady pan inženýr,“ podívá se hráč na vetřelce, který jistě netuší o mnohých dalších obchodech tohoto společenství, „Napřed bysme probrali ten důl, pokud je teda co probírat, abysme pana Dullese nezdržovali,“ dodá. Jmenovaný se jen lehce Ray Dulles usměje a kývne, je mu jasné, že u dalšího jednání ho nechtějí, a je mu to srdečně jedno. „Jo. A znovu jo. Teda za prvý souhlasím, a za druhý je vo čem mluvit,“ zatváří se Wilson vítězoslavně, „Nebylo to jednoduchý, ale to když tak probereme pozdějš. Důležitý je stanovisko tady Raye, abyste to slyšeli přímo vod ně, a ne zprostředkovaně vode mě.“ „Jistě. Velmi rádi si vyjádření pana Dullese poslechneme.“ „Tak mám jako slovo?“ zeptá se inženýr, a když je mu přikývnuto, tak pokračuje, „Pánové, na úvod bych rád řekl jedno. Plně respektuju, že vo něčem chcete mluvit jen mezi sebou. Je to taky logický. Jen chci říct, že když mě zaměstnáte, tak ctím loajalitu.
Taky sem zvyklej si dělat svou práci, a nic dalšího se nevyptávat,“ upozorní dost důrazně. „Tím dalším, na co se nechcete vyptávat, tím míníte co?“ položí dotaz Horác. „Tam dole je to hodně divoký. A taky hodně drsný. Takže se neptám, kdo tam pracuje, a za jakejch podmínek. Co je třeba udělat proto, aby se tam mohlo těžit. Na druhý straně čekám respekt k mojí práci. Teda takový podmínky, abych ji vůbec mohl dělat. Což tam dole je několikanásobně horší, než tady. Taky čekám něco jako rizikovej příplatek.“ „Rizikovej příplatek?“ „Jo. Už sem párkrát zažil, že mi šlo doslova vo život. A musel ho bránit s puškou v ruce. Už sem tam totiž pracoval. Tam se pořád něco děje, a nikdo se tam s ničím nesere. Zákon tam neberou zase tak vážně, každej, kdo má nějakou moc, si ho vykládá po svým.“ „Tomu rozumím. Napřed bych ale rád slyšel vaše stanovisko. Jak jsem pochopil, tak existuje reálná možnost tam dole, jak říkáte, tak tam dole zahájit těžbu. Otázkou však je, jestli to bude výnosný.“ „Nejspíš jo, pane Greenwoode.“ „Nejspíš není ta správná odpověď, kterou bych chtěl slyšet.“ „To není, ale já zatím můžu mluvit pouze vo tom dole. Nevím totiž, kolik budete muset zaplatit na provizích, za to, že ten důl máte. Taky jak máte zajištěnou dopravu, toho, co vytěžíme. Její bezpečnost, aby vám ty dopravce někde nesvlíkli donaha, nepodřízli a nezahrabali pár stop pod zem. A po tom vašem nákladu se neslehla zem. Já jen můžu říct, jestli má smysl těžit, teda jestli má ten důl parametry, aby byl za normálních podmínek výnosnej.“ „A jaký je váš názor na ta ložiska?“ „Co jsem měl možnost prozkoumat, tak dobrý. Dokonce bych řekl hodně dobrý. Jak rozsahem, tedy rozlohou, kde se nachází, tak procentem obsahu. Je to docela rozsáhlá oblast, co vám někdo přiklepnul. Není tam jen měď, ale taky rumělka. Můžeme toho využít, vobojí se dobře prodává. I když zvlášť ta rumělka, tedy nakonec ta rtuť, to je teda zabiják. Na dělníky. Ale to vás, jak si myslím, zase tolik asi zajímat nebude,“ lehce se ušklíbne Ray. „Snad jen z toho pohledu, aby tam vůbec nějaký dělníci byli ochotní pracovat.“ „To budou, vo to bych strach neměl,“ zasměje se inženýr, „I když se tam pořád vražděj, tak lidi jim tam pořád nedocházej. Nebo dorůstaj nový. Vždycky se někdo najde, kdo tam bude pracovat. Ale vo tom si asi popovídáte pozdějš, s Paulem. To není moje starost, aby byli dělníci. Pokud ale máte konexe, aby vám to přiklepli, tak asi budete mít konexe, aby vám tam někoho nahnali, kdo tam bude makat.“ „Vaše stanovisko je tedy veskrze kladné, pokud tomu dobře rozumím.“ „Jo, bude to výnosný. Je to vážně dost velký území, co budeme smět využívat. Je tam už několik míst, kde se těžilo, a taky dalších, kde se těžit dá. Pokud tam začneme, tak pochopitelně udělám další průzkum, a najdu určitě další vhodný místa. Možná teda bude trochu problémů, s těma majitelama toho území …“ „Majiteli?“ zarazí se Horác, „Za jakých podmínek tam vlastně máme právo těžit?“ obrátí se na svého společníka. „Ray naráží na to, kdo byli původní majitelé. Teda voni si myslej, že pořád sou. Ale ve skutečnosti nejsou. De vo místní Indiány. Už nějakej čas jim berou půdu. Což ale známe i vodsaď, ne?“ zasměje se Wilson, „No jo, je to trochu složitý. Můžeme tam těžit, jenže si taky musíme zajistit nebo zaplatit bezpečnost. Ty Indiáni s vládou pořád
bojujou. Co vím, tak před mnoha léty podporovali Francouze, což se jim už nějakej čas nevyplácí. Prostě, když se někde dá na nějakým místě vydělat, tak jim ho prostě seberou a je to. Trochu průser je, že to ty vojáci, myslím vládní, nemaj tak úplně pod kontrolou. To je taky ten rizikovej příplatek, vo kterým mluvil Ray.“ „Tak dá se tam vůbec začít těžit?“ „Ale jo. Teda, co vím, tak většinu těch, co tam byli před náma, tak ty snad povraždili. Nebo vyhnali, ale nějaký asi povraždili. Ale mám nápady, jak nám zajistit bezpečnost, jak pro tu těžbu, tak pro dopravu toho, co tam vydolujeme. To bude sice něco stát, ale zase asi ušetříme na těch dělnících.“ „Ušetříme?“ „Něco se rýsuje. Vono to má i lepší stránky, myslím ty rebelie, vzpoury, ten boj proti vládě, jedno už, kdo u ní je. Ne všechny totiž postřílej. Teda dost se tam popravuje, to jo, ale pořád jich dost zůstane. No a z těch sou buď vězni, nebo i votroci.“ „Jakej je rozdíl mezi vězněm a votrokem?“ ujede otázka Hansonovi, ale dospělí už nereagují ani povytaženým obočím, už si zvykli, že se kluk rovnoprávně zapojuje do diskuse. „Tak vězeň, nebo taky vodsouzenec, to je když dostane flastr. Nebo tak nějak. Prostě je to regulérní vězeň. Na druhý straně, některý domorodci, a zvlášť ty různý Indiáni, tak ty se daj rovnou koupit. Za pár desítek pesos. Prostě si je koupíš, a voni pro tebe musej makat. Ty si jen musíš vohlídat, aby ti neutekli,“ vysvětluje Wilson. „To pak asi taky nedostávaj žádnou mzdu.“ „No to nedostávaj. Musí jim stačit, že dostanou nažrat a napít. Wille, nevím, jestli chceš ty podrobnosti vědět. Nejsou totiž moc hezký. Ale tak to tam chodí, a byli bysme hlupáci, kdybysme tohle nevyužili.“ „Je mi jedno, Paule, kdo pro nás bude pracovat, a za jakejch podmínek.“ „Dobře. Vo obojím jednám, když to chcete vědět. Teda dostat tam oficiální trestance, a taky sehnat ty votroky. Jedno už vod koho, jestli taky vod armády, nebo vod někoho, kdo je dokáže pochytat a pak prodat. Voni tam sou některý velitelé jednotek takový malý páni. Anebo tam sou i bandy, co se živěj loupežema, vysáváním vesničanů. Je jim jedno, jak získaj prachy, žrádlo, chlast, a je jim taky jedno, kolik lidí přitom musej povraždit.“ „Dobrá, vraťme se k věci,“ ozve se hráč, „Pane Dullesi, vy tedy dáváte své dobrozdání, že má smysl tam začít těžit. Přes všechno, co jsme právě slyšeli.“ „Ano, jednoznačně. Máte vážně dobrý místo. Pokud seženete ještě ty dělníky za pouhý žrádlo, tak to bude ještě lepší. I když vezmu ty náklady, na ty, co je budou muset hlídat, a taky asi vobčas zmlátit, když se budou vzpouzet … A i když vezmu náklady na dopravu, na její doprovod, tak mám zkušenosti, že se to vyplatí. Jedinej problém může bejt, kolik bude provize, pro ty, co vám to přiklepli. Je mi jasný, že bez toho by to nešlo. Nechci vyzvídat, a Paul potvrdí, že sem nevyzvídal. Ale pokud chcete, abych vám udělal seriózní rozbor nákladů a zisků, tak bez toho to nepůjde. Musíte taky počítat s dalšími výdaji, na úplatky. Vodhadoval bych to tak dalších deset procent dolů,“ hovoří dost lhostejným hlasem inženýr. „Paule, my budeme přece chtít, aby pro nás pan Dulles udělal seriózní rozbor. S náklady na všechno, na ty strážce, na ty úplatky pro ty místní diktátory, na tu dopravu. Tak mu asi budeš muset říct, na kolik nás přijde ta provize,“ podívá se tázavě hráč.
„No jo. Horáci, já tady Rayovi věřím. Měl sem možnost ho poznat, a je chlap na svojím místě. Vyzná se tam, nemá žádný předsudky,“ říká Wilson, a myslí tím žádné zábrany, „Jen sem vo tom nechtěl mluvit, pokud se nedohodneme.“ „Tak máš svolení. Kolik nás teda bude stát ta provize?“ „Dohromady třicet procent ze zisků. Taky asi bude záležet, jak výnosný to bude,“ zatváří se nejistě, a všichni v místnosti pochopí, že i tady se dá švindlovat, „Prostě něco dostat musej, a to něco nemůže bejt moc málo, aby nás i nadále podporovali. Oficiálně máme platit dvacet procent ze zisku. Jako daň. Těch dalších deset procent, to je ta provize, pro mýho člověka, co s tím hodně pomohl. Jestli mi rozumíte.“ „Paul chce naznačit, že si to nikdy úplně přesně nezjistí, kolik vyděláte,“ ujme se slova inženýr, a potutelně se usmívá, „Dovedou si zjistit, kolik vytěžíme, dovedou si vodhadnout, kolik asi bude stát doprava, provoz toho dolu. A taky si můžou zjistit, za kolik se ta vytěžená ruda asi tak prodává. Z toho můžou usoudit, jestli je moc nevokrádáte. Ale jistej prostor tam vždycky je. Nemusí se přiznat všechno. Cena na trhu taky kolísá. Sou více náklady, s tou dopravou. Vykáže se víc žrádla. I když tady bych byl vopatrnej. My nepotřebujeme, aby nám tam ti dělníci kapali jak mouchy, potřebujeme, aby aspoň nějakej rozumnej čas pracovali.“ „Rozumnej čas?“ znovu se diví Hanson. „Ano, mladej pane. Na rovinu, ty votroci, pokud si je koupíte, nebo nějak jinak zajistíte, ty nemaj žádnou budoucnost. Jen pro vás pracovat, a pak umřít. Teda pokud půjdeme i do toho rumělkovýho dolu, tam ta úmrtnost asi bude ještě vyšší. Tak je dobrý je aspoň dobře živit, aby nám ještě neumírali hlady,“ vysvětluje Ray naprosto bez emocí hrozivý osud pravděpodobných budoucích dělníků. „Tyhle podrobnosti nejsou tak důležitý,“ ozve se Horác, „Pane Dullesi, vy máte zkušenosti. Vyznáte se jak tam, tak na trhu. Zkuste nám co nejdřív předložit dvě věci. Jednak nástřel toho, jaké mohou být výnosy z dolu a jaké náklady na jeho provoz. Také na dopravu vytěžené rudy. Druhou věc, kterou po vás budu chtít, bude soubor věcí, co budete potřebovat. K tomu těžení. Tedy co nakoupit, abyste mohli začít.“ „Rozumím, pane Greenwoode. Můžu se vo to pokusit. Budou tam ale pořád nějaký neznámý. Jednak ty dělníci. Můžu teda předpokládat, že je Paul zajistí. Vodhadnout, kolik budou stát. Pak taky ta doprava. Nevím, jakým způsobem to chcete dopravovat. Nebo už to máte rozhodnutý?“ „Jak bychom mohli? Vždyť vůbec ani nevíme, kde se to místo nachází.“ „Jistě, to nevíte,“ přikývne Ray, „Nevím, jestli se tam vůbec vyznáte. Ale mám tady mapu kusu Mexika, ne moc podrobnou, spíš takovou orientační. Tak vám to můžu ukázat,“ sáhne do kapsy a vyndá dost jetý dokument, „Je to asi někde tady,“ ukáže prstem, „Teda se to nachází v provincii, který se říká Sonora, celkem skoro rovně na jih vodsud. Tady v těch horách. Je to tam dost nevobydlený, bohužel tam ale v těch horách sou taky ty vzbouřenci, ty Indiáni.“ „Ty Indiáni,“ pokývá hlavou hráč, „Poslyšte, nedalo by se s nima dohodnout? Aby nás nechali na pokoji? Za nějakej úplatek? Co by vyšel levněji, než se před nimi muset chránit?“ „To není tak jednoduchý, pane Greenwoode. Voni tam sou dost nedůvěřivý, a taky dost nasraný. Je to tam vážně dost drsný, a válčí se tam tak říkajíc bez pravidel. Dělaj si tam navzájem dost hroznejch ukrutností. Možná, aby se navzájem zastrašili, možná proto, jak sou víc a víc nasraný. Na vobou stranách. Zkusit se to může, ale taky to může nasrat tu vládní stranu, kdyby zjistili, že jednáme s těma vzbouřencema. To
navíc nakonec stejně vyjít nemusí, nebo můžou jako jednat, dohodnout se, a pak se snažit i tak škodit.“
„No dobrá, pane Dullesi. Asi nakonec budou muset rozhodnout ti, co budou na místě. Tak to teď také nebudeme probírat. Raději mi řekněte svou představu o té dopravě. Jak tu vytěženou rudu dostat k nám.“ „K vám … kam k vám, pane Greenwoode? Jako sem k vám, nebo jako k vašim zákazníkům?“ ptá se Ray, a když vidí nepochopení svých slov, tak pokračuje, „Máte dle mýho dvě možnosti. Tou první je to dopravit sem, do Arizony. Na povozech, nejspíš. Něco jako železnice využít nejde. Nebo to dopravit k moři. Tam naložit na loď, a ta může vodplout k západnímu pobřeží. Třeba k zákazníkům, nebo někam, kde už je ta železnice. Po tý se to může pak vozit kamkoli, třeba přes celou zem na východní pobřeží, nebo kamkoli, podle kupců.“ „Co je podle vás výhodnější?“ „Pane Greenwoode, já neznám místo, kam to nakonec půjde, kde jsou vaši zákazníci. Ale doprava sem, to není jen tak. Navíc ta železnice tady pořád není, a asi ještě pár roků nebude. Mluví se, že by brzo měla bejt mezi Los Angeles a San Franciscem, a pak mezi Los Angeles a Yumou. Až potom se prej má protáhnout až sem, do Tucsonu. Do tý doby to je podle mýho nevýhodný to dopravovat sem po souši. Ta loď, ta je asi lepší, i když se zase může potopit. Ale když bude kvalitní, tak by měla nějakou tu bouři vydržet. Tak bych se nejspíš klonil k tomu, dostat to do zálivu, a pak vobeplout ten poloostrov, tu Kalifornii, a dostat to na západní pobřeží. Výhodou je, že ta loď může plout až do San Francisca, a tam už ta železnice už nějakej čásek je. Myslím s tím propojením až na východní pobřeží.“
„Pane Dullesi, máte jistě i v tomto určité zkušenosti, jaké by asi byly náklady, na tu lodní dopravu?“ „Značné, pane Greenwoode. Ale je třeba si uvědomit jedno. Ta rumělka i ta měď, co tam můžeme vytěžit, ta se prodává za slušný peníze. Přitom ty náklady na těžbu nebudou tak vysoký, i díky tomu, kdo by tam měl pracovat. Pokud teda vyjde záměr Paula. Takže i přes ty náklady na dopravu, to pořád bude slušně vynášet. Ale zkusím to dát na papír, pane Greenwoode.“ „Jak dlouhý čas potřebujete?“ „Nevím, do tejdne bych to mohl mít. Za pomoci tady Paula. Pak bych vám to mohl předložit, a vysvětlit. Pane Greenwoode, kdo to vod vás vlastně vodebírá? Tu měď? Máte tady taky důl, jak vím, vede to tam můj přítel, pan Bennet.“ „Jednání má na starosti pan Woodroof, ten je bohužel teď pryč. Pane Dullesi, kdy si myslíte, že byste byl schopný ten důl otevřít?“ „Tak na tejdny přesně vám to neřeknu. Ale asi tak do tří měsíců. Bude hodně záležet na tom, kdy se tam budeme moct vrátit, a kdy zajistíte nějaký lidi na naši vochranu. S Paulem tam sice bylo pár chlapů, ale doporučoval bych jich mít víc. Někdo, kdo by chránil to místo, a pak taky, kdo by dohlížel na tu přepravu.“ „Nejde na ochranu najmout místní? Třeba i vojáky, za tu provizi, co na ní počítáte s těmi deseti procenty?“ „To bude určitě nutný, se tam s někým domluvit. Ale pořád to budou místní, a těm bych moc nedůvěřoval. Proto bych doporučoval tam k tomu mít svoje chlapy, vosuď, co to uměj se zbraněma. Já vím, vyjdou asi dráž, ale podle mýho se nakonec vyplatěj,“ pokrčí rameny inženýr. „Tohle asi všechno probereme, až nám přinesete ten rozbor. Až budeme mít víc informací, a taky předpokládaný zisk. Paule, když pan Dulles mluvil o těch třech měsících. Jak to vidíš ty? Zařídíš do tý doby všechno potřebný? Především ty dělníky?“ „Myslím, že by to stihnout šlo,“ přikývne Wilson, „Ty práva, to už máme. Ale je pravda, že to tam je na dlouhý lokte. Vlastně bysme tam z toho místa museli udělat něco jako věznici. Teda po pravdě, i vo tom sem už jednal. Vypadá to dobře, mohli by tam přesunout nějaký trestance. Sou tam místa, který se daj dobře střežit. Ale jak budou rychlý, tak to nevím. Taky nevím, jestli dokážu sehnat ty votroky, co by tam taky pracovali. Spíš to budeme plnit postupně, jak se tam budeme domlouvat. Taky, jak vyřešíme, kdo to tam bude mít na povel.“ „Co se týče dolu, a všeho okolo těžby, tak předpokládám, že pan Dulles,“ podívá se hráč tázavě na inženýra, který přikývne, „Co se týká dalšího, vo tom si budeme muset promluvit.“ „Jo, rozumím,“ přikývne Wilson. „Já taky,“ vykouzlí drobný úsměv na tváři Ray, „Pánové, mám za sebou dost dlouhou cestu. Pokud nemáte další požadavky, nebo dotazy, tak bych asi šel. Budu tady, takže pro mě můžete kdykoli poslat, pane Greenwoode. Jak sem pochopil, tak vy tady taky bydlíte. A taky ste šéfem týhle společnosti.“ „Ano, bydlím teď v tomhle domě, a jsem něco jako předseda předsednictva naší společnosti. Asi vám již něco Paul řekl, ale je nás pět společníků. Paula znáte, další tři vám byli dneska představeni. Posledním je pan Woodroof, který sjednává obchody, tady a ve Státech.“ „Ano, něco mi Paul naznačil. Znám už taky bratra tady pana Morrowa, a něco jsem slyšel o vás, a tady o panu Hansonovi,“ nahodí lehký úsměv inženýr, „Pane Greenwoode, jsem připravenej s váma kdykoli dál jednat. Mám zájem vo tu práci, i
když po pravdě to tam je vo držku. Ale nemám žádný závazky, a můžu na tom dost vydělat. To mi za to riziko stojí.“ „Všichni doufáme, že na tom dost vyděláme.“ „To chápu. Já udělám, co budu moct, aby ten důl šlapal. Možná by nebylo na škodu si tam vzít dva tři chlapy, co už maj zkušenosti, myslím vodsud, co by tam mohli dělat něco jako předáky. Bejt mojí prodlouženou rukou, dohlížet na tu těžbu a další kolem toho. Ale to bude v těch mejch návrzích, vy pak budete muset posoudit, jestli to chcete nebo ne. Vono někdy šetřit na nesprávným místě vyjde nakonec mnohem dráž, jestli mi rozumíte.“ „Tomu rozumím velmi dobře, pane Dullesi,“ přikývne Greenwood, pak vstane, aby se s inženýrem rozloučil. Doprovodí ho až ke dveřím, pak se vrátí za svými společníky. „Ten Ray, to je fakt dobrá trefa,“ řekne spokojeně Wilson, „Pálí mu to, vyzná se tam, a nejspíš i v tý těžbě. Taky s ním nebudou problémy, kvůli těm dělníkům. Je mu jedno, jaký budou mít podmínky, a ty dobrý mít nebudou, to je jasný. Taky nemá strach, což je tam důležitý.“ „Asi máš pravdu. Ovšem počkáme si, co nám předloží,“ je zdrženlivější v hodnocení důlního odborníka Greenwood, „Taky to chci určitě konzultovat s tím druhým, tím Bennetem. Toho už mám proklepnutýho, a vím, že tomu vážně rozumí. Všechno, co říkal, se taky splnilo. Určitě bych je pozval voba, na jednání. Můžete bejt u toho, nebo ty jednání můžu víst já, a pak se domluvíme, až budu mít dost podkladů.“ „Já u toho rozhodně bejt nemusím, taky by to bylo dost složitý,“ ozve se poprvé Morrow. „Ed má pravdu, voba cestujeme mezi rančem a Tucsonem. Teda hodně mě to zajímá, ale určitě souhlasím s tím, abys ty jednání vedl ty, Horáci,“ vyjádří svůj názor Hanson, „Navíc tady asi bude Paul, tak může u toho bejt i von. Toho Benneta ti sem můžu poslat, pokud budeš chtít.“ „Jo, to budu. Tak mu řekni, ať se tady v dohledný době vobjeví. Máš pravdu i s Paulem, s tím taky počítám. Škoda, že tu není Jim. Ale snad se taky vobjeví, v rozumný době. Paule, máš už nějakou představu, kdo tam bude kromě toho Dullese?“ podívá se hráč významně na jmenovaného společníka. „Tak představu …,“ protáhne on, „Určitě bych tam rád viděl Franka, aby tam dohlížel na pořádek, a možná na tu dopravu. Zůstal s pár chlapama poblíž, nechtěl sem jezdit, ví, že by ho tady asi moc rádi neviděli, kvůli tý jeho pověsti. Ale ten by byl na svým místě, tam.“ „Co brácha? Souhlasí?“ zeptá se Morrow. „Jo, ve svý podstatě s tím počítá,“ přikývne Wilson, „Co se týká mě, tak určitě tam budu muset taky bejt, ale spíš než u toho dolu, tak někde poblíž toho novýho prezidenta a jeho lidí. Tuším, že by se tam mohly zrodit i jiný kšefty. Počítám s tím, že budu chvílema tady, chvílema tam v Mexiku. Můžu se vobčas zajet mrknout na ten důl, ale nemůžu tam bejt pořád. Takže pokud tam nebude stačit Frank, tak tam musíme poslat ještě někoho. Ačkoli by možná Frank a Ray stačili.“ „Frank je určitě dobrej na tu vostrahu, to určitě,“ říká rozvážně Greenwood, „Ale všichni tady víme, že není žádnej myslitel. Buď budeme muset hodně věřit tomu Dullesovi, nebo najít někoho, kdo na to bude dohlížet celkově. Teda na všechno, a taky na Franka, toho Dullese a na ty místní, co tam budou. Ale po pravdě, teď mě nikdo vhodnej nenapadá.“
„Tak mě možná i jo, je pár lidí, kterejm se dá důvěřovat. A vyznaj se. Ale Horáci, na tohle máme dost času. Než se to rozběhne, tak se kolem toho budu motat, a k tomu mi bude stačit Ray a Frank. Pochopitelně s potřebným počtem chlapů. Potom, pokud bude potřeba, tak tam někoho můžeme dosadit, k nim,“ navrhuje Wilson. „Souhlasím, Paule. Máš ještě něco?“ „Tak něco … Můžeme zajít na tu večeři, jak si navrhoval, a tam vám můžu něco říct, jak to tam teď vypadá, celkově. Co ten prezident, co ty, co sou proti němu. Jo, mimochodem, ani na tebe sem nezapomněl, Wille.“ „Na mě?“ nepochopí kluk. „Jo, na tebe. S tím tvým pěstováním, tam dole. Trochu sem se vo to zajímal. Voni tam maj takový velký usedlosti, říkaj tomu haciendy, něco jako tady ranče nebo farmy. Sou některý docela velký. No, my jim tam moc nevoníme, ale na druhou stranu jim prachy vod nás nesmrděj,“ zasměje se Wilson, „Pěstujou tam kde co, taky tabák, cukrovou třtinu, ve velkým. I to by mohlo bejt zajímavý. Možná by šlo časem nějakou takovou haciendu získat, nebo najít nějakýho vhodnýho prostředníka. Z místních, co by v tom jel s náma, za určitej podíl. Voni tam sou dost v prdeli, a tak by na spolupráci mohli slyšet, kdyby na tom vydělali. Jak říkám, vidím tam pro nás velkou budoucnost,“ zasní se. „Paule, teď se musíme postarat především vo ten důl,“ řekne důrazně Greenwood, „Taky už mám dost velkej hlad, a pak si chci zahrát. Tak když dovolíte, rozpustím tohle zasedání správní rady a půjdeme se nadlábnout.“ „Správní rady?“ zeptá se Morrow. „Tomu se tak říká, ve velkejch společnostech. Správní rada sou lidi, co tam rozhodujou. Vedou tu společnost. No, tak daleko zatím rozhodně nejsme,“ konstatuje suše Horác.
RÁNO V TUCSONU Večeře se protáhne, pak Ed doprovodí Hansona a jeho švagry do domu Horáce, a následně se vrátí za svými kumpány. Greenwood si zahraje s místními, Morrow a Wilson si popovídají, i o Frankovi. Nakonec si oba zaskotačí s prostitutkami. Docela povedený večer. Ráno se vstává brzy, neboť kluk chce odjet v rozumnou dobu, aby dorazil na ranč co nejdřív. Hráč se rozhodne s nimi zaskočit na domluvenou snídani do místního hotelu, neboť si sám pochopitelně nevaří, a tam už je zavedeným hostem. Chce ještě probrat pár věcí s Willem a Edem, a tak se neochotně vyhrabe z pelechu. Chybí jen Paul, který zůstal v nevěstinci, a na rozdíl od nich jistě ještě vyspává. Jak únavu, tak opičku, kterou si včera přivodil. Vyjdou na jednu z bočních a méně frekventovaných uliček, nyní liduprázdnou, kráčí ve skupině volným krokem vstříc gáblíku. „To je vod tebe hezký, že sis přivstal, aby ses s náma rozloučil,“ poznamená potměšile Hanson, a pohlédne do nevyspalé tváře svého poručníka, na jeho kruhy pod očima. „Netrpím tu kvůli tomu, abych se s váma rozloučil, ale abych ti dal pár rad. Vohledně těch Moranů,“ odvětí Greenwood ne právě nadšeným hlasem, „Chtěl sem to s tebou probrat u večeře, ale pak se tu vobjevil Paul a mluvilo se pořád vo tom Mexiku.“
„Pár dobrejch rad?“ „Jo. Wille, já se tady postarám vo všechny ty právní úkony, spojený se zaregistrováním tý smlouvy, přepisem pozemků. Ale ty buď laskavě zdrženlivej.“ „Zdrženlivej?“ „Jo. Ne aby tě náhodou napadlo hned zejtra vyrazit na ten jejich ranč, a začít jim rekvírovat ty jejich krávy. Dej jim čas, ať to vydejchaj.“ „Nechci se tam jezdit předvádět,“ tváří se hoch poněkud dotčeně, „Počkám, až přijede Virgil, s Jessem, aby nastoupili do práce.“ „To je rozumný. Není třeba tlačit na pilu. Máš cos chtěl, tak buď velkorysej.“ „Horáci, to je přece jasný. Jo, Horáci, pořád taky platí ta moje nabídka, aby sis napsal půlku těch pozemků na sebe.“ „Jen si je nech. Stačí mi, co mám, a taky polovina výnosů z prodeje toho dobytka. Ty pozemky si nech, a taky si je zaplať, ze svýho podílu. Což pro tebe nebude problém, když ti ten z banky počká se splátkou, až do prodeje části stáda.“ „Jak myslíš,“ pokrčí rameny chlapec, „Máš ještě něco?“ „Jo, ještě pár rad. Možná budeš chtít tlačit i na ty další, aby postupovali podobně,“ podívá se pátravě poručník na svého svěřence, „Ale k tomu ti něco řeknu pozdějš, až si něčím svlažím hrdlo. Mám tam docela poušť,“ konstatuje suše. Hanson nenaléhá, a tak jdou dále už mlčky. Pomalu se blíží k hotelu, kde v místním salónu dostanou najíst a napít, jak jsou dopředu domluveni. Ulice kolem začíná pomalu ožívat, i další zde jsou zvyklí vstávat brzo. Pomalu se blíží ke dveřím podniku. „Pozor, Wille,“ zařve náhle Morrow, vrhne se na kluka, strhne ho k zemi a padá na ni spolu s ním. Jsou asi dva metry od schůdků, které vedou na dřevěnou plošinu, která se táhne okolo budovy. Skoro současně s výkřikem a konáním osobního strážce práskne výstřel, a všichni slyší velmi nepříjemný svist projektilu, zvuk jim již důvěrně známý. Kulka proletí a zaryje se do dřevěné zdi. Horác rychle udělá krok stranou a hmátne pod sako, naopak bratři Toddové stojí jak solné sloupy a s vytřeštěnýma očima hledí na chlapa, co se nachází asi deset metrů od nich a v ruce třímá revolver. Ten se snaží rychle vytáhnout i Morrow. Ozve se další rána, a po ní se skácí Jeff, to však již na atentátníka střílí Ed, a dle všeho úspěšně, protože i on jde k zemi. Bohužel útok ještě nekončí, ten chlap se zbraní je sice zasažený do stehna, ale i když leží na boku, znovu vystřelí. Bez jakéhokoli míření, směrem, kde tuší svůj cíl. Na dřevěnou podlážku, kousek od vchodu do salónu, se svalí bez jediného slova kluk, co byl ve špatnou dobu na špatném místě. Znovu střílí i Ed, a evidentně zasahuje zákeřného zabijáka do levé ruky, je vidět, jak ta sebou cukne. Atentátník se snaží znovu zamířit, ale to již do děje vstupuje Horác, který drží v natažené pravici revolver a pálí na vraha. Poprvé, podruhé, potřetí. Míří na zhroucenou postavu, a projektily z jeho zbraně se zarývají do trupu, konkrétně do břicha, do boku, do hrudi. Hráč se poté rozhlédne, jestli někde není komplic útočníka, ale vidí jen vyděšené obličeje těch, co se zde po ránu náhodně vyskytují. Proto vyrazí vpřed, jde ale naprosto klidným krokem k padlému, stále s revolverem připraveným k výstřelu, a pro jistotu odkopne vypadlou zbraň stranou. Teprve teď se zvedá na nohy Hanson, a také tahá svůj kolt, trochu před něj se staví Morrow, připravený střílet, bude-li útok pokračovat. Naopak Jacob nejprve
hrozně vyděšeně zírá na svého bratra, který se drží za ránu na noze, až po chvíli se trochu vzpamatuje a také vytáhne revolver. Greenwood se vrací ke své skupině, přičemž vyhodnocuje situaci za ní, zda i odtamtud nehrozí nebezpečí. Pak se otočí, a vlastně tak stojí celá čtveřice nedaleko od sebe, připravená se bránit. Jak se ale zdá, není již vůči komu. Morrow rychle přelétne celou scenérii svým zrakem, atentátník má očividně dost, jeho chráněnec je nezraněný, naopak Jeff dost krvácí z průstřelu nohy, bledý jak stěna. Nedaleko leží i jakýsi neznámý klučina, na boku, vypadá jako v bezvědomí, možná ale jen upadl do šoku. Divně s sebou škube. Podle všeho má zásah v pravém koleni. Přitom je stále naprosté ticho, ranění zatím nevydali ani hlásku, a také všichni kolem zmlkli, jakmile se začalo střílet. Pár jich běželo se schovat, pár padlo k zemi. Až teď se náhodní svědci přestřelky sbíhají k zasaženému útočníkovi, a také hledí na čtveřici s tasenými zbraněmi. Ozvou se první výkřiky, pak začnou mluvit jeden přes druhého. Jen ti čtyři mlčí jak zařezaní, a dívají se, jestli někde nemá vrah komplice. „Já ho znám! Já ho znám!“ začne náhle křičet Jacob, „Dyť je to Moran!“ „Kdo je to?“ zeptá se Morrow. „To je přece Clay! Clay Moran! Bratr toho zastřelenýho vloni! Strejda Virgila!“ huláká dál starší z Toddů, naprosto v šoku, jak z celé události, tak z postřelení svého bratra. „No jo, asi to bude von,“ přidá se Hanson, a oči se mu zúží hroznou zlobou, „Ede, ta svině šla po mně, že jo. Šla po mně,“ opakuje rozrušeným hlasem. „Nejspíš jo. Teď de vo to, jestli byl sám, nebo sou někde další,“ rozhlíží se osobní strážce. „Pokud jo, tak sme tady jak terče na Clay Moran střelnici,“ prohodí Horác, ale nezdá se, že by byl příliš vyplašený. Jen těká pohledem po okolí, aby včas odhalil případně dalšího útočníka. Nevynechává ani střechy, ani okna protějších domů, ale ani toho za ním. Stoupá si bokem, jak už to učinil Morrow, a dohromady tak oba mají vlastně v zorném úhlu celou ulici, dům za sebou i budovy na protější straně. Jak se zdá, tak není nikdo druhý, a ti lidé, co se sbíhají k místu činu, jsou jen náhodní svědci. Již jim otrnulo, zřejmě i oni vyhodnotili, že už je po všem. A tak někdo lomí rukama nad postřelenými chlapci, a další okukují zhrouceného atentátníka. „Pozor, je tady další,“ houkne Morrow a pohlédne na běžící postavu, v níž nejen on identifikuje Virgila Morana. Ten se blíží k hloučku u padlého střelce, a v tu chvíli se revolvery v rukách napadených obracejí právě na něj. Což má ten efekt, že všichni čumilové kolem prchají do stran, a přibíhající mladík se tak ocitá sám, ovšem míří na něj hned čtyři zbraně, ze kterých může kdykoliv vyjít rána. Což si v tu chvíli uvědomí i Virgil, a jeho ruce podvědomě letí nahoru. „Nemám zbraň! Nemám zbraň!“ křičí málem hystericky, ovšem hledět do ústí čtyř revolverů nejspíše dost rozhorlených mužů, nebo ještě hůře dvou vyplašených a vytočených mládenců, není nic příjemného, „Nejsem vozbrojenej! Nemám zbraň!“ řve
pro jistotu dál a víc ruce snad už vzpažit nemůže, „Můj ty bože!“ zvolá, když jeho pohled padne na zastřeleného či umírajícího. Hansonovi se znovu zúží oči hněvem. S velkou chutí by stiskl spoušť, ale má kromě hrozného vzteku i pud sebezáchovy, a střílet na nepřítele s rukama nad hlavou, který pořád řve, že nemá zbraň, to by mu neprošlo. Skoro by chtěl, aby ten revolver měl, a aby ho mohl také zastřelit. Nebo Ed s Horácem. Cítí od Virgila strašný podraz a zradu. „Nemám zbraň!“ znovu volá Moran, stojí teď bez hnutí nad tělem svého strýce. „Zbraně dolů!“ ozve se ostrý příkaz Morrowa, směřující k Williamovi a Jacobovi, strážce moc dobře vidí, jak se oběma mládencům chvějí ruce, a bojí se, aby někdo z nich třeba i omylem nevystřelil, „Zbraně dolů!“ zopakuje a zle se na oba mladíky podívá. Ti ho s jistým váháním poslechnou. Ovšem zároveň v Hansonovi bouchnou saze. „Virgile, ty svině!“ rozeřve se, „Včera mi dáváš svoje slovo, a dneska na mě pošleš vraha! Ty parchante proradnej!“ „Wille, já s tím nemám nic společnýho,“ volá synovec atentátníka. „Lžeš! To už je podruhý, co se mě někdo z tvojí rodiny pokusil zabít. Ale tohle ti už neprojde. Tohle už ne. Ruším dohodu! Budu tě žalovat! Za zradu! Za spolčení!“ prská kluk, a hlas se mu třese vzteky. Ale i celé tělo. „Wille, zastrč tu zbraň a uklidni se,“ řekne přísně Greenwood, sám již má revolver také skloněný, „Wille, poslechni mě!“ zvýší hlas a podívá se do vyděšených i rozzlobených očí hocha. Ten ho s jistým váhám, poslechne. „Horáci, to je zrada,“ řekne s nesmírnou výčitkou. „Ty tu zbraň zastrč taky,“ obrátí se hráč na Jacoba, „Radši se postarej vo bratra, zkus mu ty díry ucpat, ať tolik nekrvácí,“ dodá mírnějším hlasem. I tady padnou jeho slova na úrodnou půdu, a vzápětí mládenec pokleká vedle svého sourozence. „Wille, tohle vážně není moje věc,“ říká žijící Moran, a tváří se hrozně nešťastně. „Nevěřím ti. Nikomu z vás už nevěřím!“ „Tak už dost! Nechte toho. Tohle vyřešíme jinde!“ zní slova Greenwooda, jako když práská bičem, nicméně je naprosto klidný, byť právě zastřelil člověka, „Virgile, pokud tady je někdo další z tvojí rodiny, tak ho zastav dřív, než bude pozdě,“ obrátí se na nepřítele. „Nikdo další není. Vážně. Tohle udělal jen von,“ zní hlas mládence úzkostlivě, „Podívejte, pane, podívejte,“ stáhne levičku a ukazuje jí ke svému levému oku, kde má monokl, „Tohle je vod něj. Vod včera. Nalil se, a pak se moc rozzuřil. Kvůli tý dohodě. Začal nadávat mámě, tak sem se jí zastal … a von mě praštil. Tak sem mu to vrátil. Vážně. Pak zmizel … a šel chlastat.“ „Nevěř mu, Horáci. Sou spolčený, všichni,“ vyjadřuje Hanson rozrušeným hlasem své mínění, stále se celý chvěje, před chvílí zase jen o vous unikl smrti. Možná i díky Edovi, který ho strhnul k zemi. Vděčně se na něj podívá, ten má stále zbraň v ruce, lehce skloněnou, ale jistě připravený ji kdykoli použít. „Je to pravda. Vážně,“ dušuje se Moran, „Vožral se. To nikdo z nás nechtěl. Když sem slyšel, že někdo střílel, tak sem dostal hroznej strach, že by to mohl bejt von. Von byl dycky divnej.“ „Jen von?“ ušklíbne se William. „Wille, už ani slovo!“ podívá se zle poručník na svého svěřence, „Už ani slovo!“ zopakuje, „Mluvit budu jen já. S ním i se šerifem. Snad ho někdo zavolá,“ rozhlédne se.
„Pane Greenwoode, musíte mi věřit. Nikdo ho neposlal. To jen von se vožral. Dycky byl vožrala, byly s ním jen problémy,“ říká Moran zoufalým hlasem, „Vážně, pane Greenwoode. Já svoje slovo neporušil.“ „Virgile, včera ses zavázal, svým slovem, za celou rodinu. A dneska po nás tvůj strýc střílí. Podívej, co tady udělal,“ ukáže hráč rukou na dva ležící mladíky, ti již začínají sténat, vzpamatovávají se ze šoku, a spolu s tím přichází i bolest. „To já nechtěl. Vážně, pane Greenwoode.“ „Virgile, to teď tady nebudeme řešit. Virgile, určitě už není nikdo, kdo by chtěl po nás taky střílet?“ ptá se hráč a rozhlíží se po přítomných, kteří se zájmem sledují rozmluvu znepřátelených osob. „Ne, určitě ne, pane,“ říká rozhodným hlasem Moran, „To jen von. Určitě byl vožralej a možná ani nevěděl, co dělá.“ „Tak to asi věděl moc dobře. Virgile, běž teď za svojí rodinou, a postarej se, aby nikdo už neudělal žádnou další nepředloženost. Taky počkej na šerifa, určitě s tebou bude chtít mluvit.“ „Já vím, pane,“ pokývá hlavou rezignovaně mladík, pak pomalu stáhne stále ještě vztyčené paže, snad už nehrozí, že by po něm někdo vystřelil. Podívá se na svého strýce, u jehož těla se začíná tvořit kaluž krve, poté se otočí a zdrcený pomalu odchází. Ve výrazech okolostojících určitě nespatří mnoho sympatií, člen jeho rodiny se zachoval zákeřně, a na zemi po jeho útoku zůstávají dva vážně zranění chlapci. „Můj ty bože! Můj ty bože! Tak je to pravda! Je to můj chlapeček!“ rozléhá se ječivý křik přibíhající ženy ve středních letech, která s hrůzou v očích hledí na kluka, co byl omylem střelený do kolene. Toho se snaží ošetřit a uchlácholit dvě další ženy, co se zde náhodně vyskytly, a které se nyní snaží pomoci, když už nehrozí pokračování přestřelky. „Jeffe, vydrž, to bude dobrý!“ ozývá se Jacob, asi inspirovaný nářkem té ženy, a tiskne prsty na rány na levém stehně bratra, pořád hrozně moc krvácí, „Co je s ním? Co je s ním?“ obrací svůj zoufalý zrak ke své skupině. „Záleží, jak přesně ho střelil,“ udělá dva kroky vpřed Morrow, aby si prohlédl zranění a také míru krvácení. „Je to vážný? Je to vážný?“ ptá se zoufalým hlasem Jeff, je v něm i značná odezva bolesti, která se začíná dostavovat. Ale pořád je v šoku, a tak vyděšení je asi vyšší než ta bolest. „Tak to nevím,“ odpoví po pravdě osobní strážce. „Moc to krvácí … to je špatný … vykrvácím?“ má postřelený mladík vyvalené oči, v nich se zračí hrozný strach. Strach ze smrti. „Jeffe, řeknu ti to na rovinu,“ rozhodne se Morrow pro upřímnost, „Pokud ti trefil tepnu, tak je to v prdeli. Pokud ne, tak máš velkou naději se z toho vylízat.“ „Trefil jí? Trefil jí?“ ptá se zoufalým hlasem mladší z Toddů, a zírá na prýštící krev ze své nohy. „Nevím, Jeffe. Dost to ale krvácí …“ „Tak já umřu? Tak já umřu?“ zvyšuje se šok postřeleného mládence. „Určitě ne! Určitě ne!“ volá jeho bratr své vroucné přání, a snaží se ránu ucpat. „To stehno většinou dycky dost krvácí. Nemusí bejt nutně zasažená ta tepna,“ podívá se na zraněného Greenwood, „Ede, vem Willa dovnitř a zůstaň tam s ním. Já se postarám vo to tady.“ „Jo,“ přikývne Morrow, a rukou naznačí svému chráněnci, aby spolu s ním zapadl do salónu, do něhož šli na snídani, na níž však už nikdo z nich nemá ani pomyšlení.
„Co mu to jen udělali, co mu to jen udělali,“ běduje mezitím jednačtyřicetiletá Ethel Campellová, matka postřeleného patnáctiletého Breta, co se tváří vyplašeně a mírně naříká, „Bože můj, taky moc krvácí. Taky moc krvácí!“ reaguje poněkud opožděně na vyslechnutý rozhovor od nedaleko ležícího druhého zraněného, „Můj ty bože. Ty mi už nesmíš umřít!“ zaječí hystericky, již ji na nemoci zemřeli dva starší sourozenci Breta, chlapec a dívka, a ona teď pocítí panickou hrůzu, že přijde o třetí své dítě. „Paní, nebojte se. Z rány do kolene určitě nevykrvácí,“ pokusí se Greenwood uklidnit vyplašenou matku, ale už raději nedodává, že hrozí jiné riziko, totiž že hoch zůstane navždy mrzák, pokud kulka roztříštila kloub. Situace se trochu uklidňuje, na jedné straně, na druhé přibývá čumilů. Další se totiž přicházejí podívat na evidentně umírajícího či již mrtvého atentátníka, a také dva postřelené mladíky. Mnozí právě je častují soucitnými slovy, leč je otázkou, zda některé spíše jejich utrpení nevzrušuje. Stejně jako dost nevhodné, necitlivé a nevkusné diskuse, kdy se nedaleko postřeleného Jeffa dohadují, jestli vykrvácí či ne. „Co se tady stalo?“ ozve se hlas naštvaného Charlese Shibella, vypadá rozespale a nerudně, a jeho tvář se ještě víc zakaboní, když uvidí masakr před sebou, „Do prdele,“ Bret Campell uleví si. „Ten chlap tam, snad Clay Moran, se pokusil zákeřně zezadu zabít Willa Hansona. Místo toho ale postřelil dva jiný kluky, než jsme ho dostali,“ vysvětluje Horác naprosto klidným hlasem důvod přestřelky. „Dostali? Kdo dostali?“ „Postřelil ho Ed Morrow, jenže on pak střílel dál, zasáhnul toho kluka támhle,“ ukáže hráč na Breta, „Tak jsem ho dorazil,“ dodá suše. „Dorazil. Pane Greenwoode, doufám, že je to tak, jak říkáte,“ podívá se muž zákona významně na vypravěče událostí. „Přesně tak se to stalo, pane Shibelle,“ odvětí Horác, „Ten chlap vystřelil na Willa, naštěstí minul, další ranou zasáhnul tady Jeffa Todda. No a pak i toho kluka támhle, když už ležel na zemi, střelený do nohy. Musel jsem zasáhnout, měl ještě další kulky ve svý zbrani, ohrožoval všechny. Mám na to nejmíň tucet svědků,“ rozhlédne se kolem, a spatří i pár přikyvujících. „Je to tak, šerife. Přesně tak,“ ozve se jeden z nich, asi čtyřicátník, „Celý sem to viděl. Ten blázen střílel jak zběsilej, možná byl i vožralej. Bylo nutný ho zastavit.“ „Dobře. Kdo z vás to viděl, tak se nahlaste mýmu zástupci,“ obrátí se Charles k davu, „Ale jen ty, co tady byli vod začátku, ne ty, co přiběhli pozdějš,“ dodá důrazně, „Nahlaste se, a já vás pozdějš vyslechnu, kvůli svědectví.“ „Kde je ten doktor? Šerife, kde je ten doktor?“ volá plačtivým hlasem Jacob, kolem nohy jeho sourozence je již pořádná kaluž krve, čas letí doslova zběsilým tempem a pomoc nepřichází. Jeff v jeho náručí je čím dál tím bledší, a on se strašně bojí, že mu umře. „Určitě dorazí,“ zavrčí Shibell, jemuž incident pokazil ráno a také mu jistě přidělá hodně práce. Bude muset vyslechnout kdoví kolik svědků, všechno sepsat.
Naštěstí se zdá, že šlo o prokazatelně zákeřný útok, nutnou sebeobranu a smrt útočníka, což vše poněkud zjednodušuje. Ale i když nikdo nakonec obviněný nebude, i tak s tím bude hora práce, „Zkuste někdo uklidnit tu paní, hrome,“ podívá se nevrle na nešťastnou matku, co pořád běduje u kňourajícího Breta. „Ede, nejradši bych viděl celou tu jejich rodinu mrtvou,“ řekne Hanson s velkou nenávistí v hlase, sedí v salónu u zdi, směrem ke vchodu. Vedle něho jeho ochránce, co svým ostřížím zrakem těká po okolí, připravený zasáhnout, kdyby se něco zvrtlo. „Wille, dej na radu Horáce a mlč!“ podívá se teď zle na kluka. „Mám mlčet, když …,“ sjede hoch zrakem na své ruce, lehce se chvějí, a on třes nemůže zastavit, což ho ještě více vytáčí. Nechce vypadat jako zbabělec. „Wille, bude se to vyšetřovat. Nebylo by dobrý, kdybys plácal cokoli vo nenávisti, nebo vo podobnejch přáních. Ty musíš bejt voběť, a ne nějakej … nějakej …“ „Co nějakej? Že si přeju, aby umřeli, když už se mě pokusili dvakrát zabít?“ mračí se Hanson. „Pořád seš živej, a voni voba mrtvý.“ Ethel Campellová „Jo, ale další sou pořád živý. Kdo bude další? No? Kdo z nich bude střílet další? Virgil? Jesse? Nebo ještě někdo jinej? Kdoví, kolik jich ještě někde je? Třeba další bratr těch zabitejch?“ „Wille, doporučím ti jedno. Pokus se co nejdřív uklidnit, pak začni myslet a až pak mluvit. Bude to tak lepší. Především pro tebe,“ ztiší hlas Morrow, „Pokud chceš bejt považovanej za chlapa, a ne vyplašenýho kluka, tak musíš prokázat nadhled, a ne se chovat jako nějaká hysterka.“ „To zní hnusně, Ede,“ podívá se hoch vyčítavě. „Taky je to jen mezi náma.“ „No jo … Do prdele, Ede,“ objeví se zděšení v očích kluka, „Co Jeff?! Co Jeff?! Jak to řeknu Sáře, pokud umře? A jak jeho matce?“ běhá mu při těchto myšlenkách mráz po zádech. „Třeba neumře …“ „Třeba jo, dost krvácel a sám si říkal … Ještě aby se Sára moc rozrušila, a vohrozilo to naše dítě. Do prdele, já …,“ objeví se chlapci v očích znovu hrozná nenávist k rodině Moranů, nicméně větu nedokončí, vzpomene si na předchozí radu svého strážce. Chce, aby ho považovali za dospělého, a ne za vyplašené dítě. Zatne ruce v pěsti, až mu klouby zbělí.
KRÁTCE PO INCIDENTU „Tak kde k čertu tak dlouho ste, doktore?“ Tuto větu vypustí ze svých úst nešťastný Jacob, sedí na zemi a v náručí drží svého postřeleného bratra. Tomu již někdo stáhl ránu provizorním obvazem, ale i skrz látku pořád prosakuje krev, a do země se jí vpilo už tolik …
„Neumím lítat,“ odsekne Charles Evans, který zde praktikuje, „Tebe přece už znám. A jeho taky. Tak tentokrát jste si to prohodili, co?“ „Doktore, pořád strašně krvácí, a podívejte, jak je bledej,“ má starší z bratrů v očích vepsán strašný strach, „Ztratil už litry krve. Asi mu zasáhli tu tepnu. Už tady nejmíň čtvrt hodiny krvácí a vy pořád nikde,“ zopakuje výčitku. „Tak čtvrt hodiny, říkáš?“ poklekne lékař ke zraněnému, „No tak jestli je to čtvrt hodiny, tak kdyby to dostal do tý tepny, tak už je mrtvej,“ rozbaluje ránu. „Vážně?“ ožije Jacob, „Takže mi neumře?“ chytá se naděje. „No určitě ne na vykrvácení,“ zhodnotí situaci Evans, „Jak se to bude hojit, tak to nevím. Měl štěstí, v tom neštěstí, do tepny to rozhodně nedostal. To by to krvácelo daleko víc, a on by byl v tuhle chvíli už nejspíš opravdu po smrti. Jak je to ale vážný, to ti řeknu, až ho pořádně vyšetřím. Bude třeba ho dopravit ke mně. Postarej se o to, já se jdu mrknout na toho druhého. Ten třetí už evidentně mojí pomoc nepotřebuje,“ zavadí pohledem o atentátníka, pak se ale pro klid svědomí zajde i na něho podívat, aby konstatoval exitus. „Můj chlapeček, můj chlapeček. Co mu to jen udělali, pane doktore, co mu to jen udělali,“ stékají slzy paní Cambellové po lících. „Podívám se na to. Musíš být statečný, asi to bude bolet,“ znovu pokleká lékař, „Paní, platí to samé, co pro toho druhého postřeleného. Je třeba ho šetrně dopravit ke mně domů, do ordinace. Tam mám nástroje, tam ho vyšetřím a ošetřím. Tady toho moc nezmůžu.“ „Pane doktore, že mi neumře. Že mi neumře.“ „Co by umíral, paní. Jen má trochu pochroumané koleno. Na to se neumírá. Nanejvýš bude trochu kulhat,“ zlehčuje situaci Charles, pro povzbuzení hysterické matky i sténajícího kluka, kterého ta žena zbytečně ještě více straší. Což není dobré, už takto je vyplašený dost. Shibell začne organizovat dění před salónem, pošle čumily za svou prací, nechá odnést zastřeleného Morana do márnice, pak pohlédne na kaluže krve v místech, odkud jíž zmizeli oba postřelení mladíci. Ti už nejspíš budou v ordinaci doktora, nebo někde poblíž. Kývne na Horáce, a spolu s ním vejde do hotelu, aby dokončili předchozí rozhovor, tentokrát beze svědků. Objedná si panáka, hráč ho napodobí, oba se pak posadí vedle Willa a Eda. Těm je whisky také donesená. „Kolem vás je pořád živo,“ poznamená muž zákona s těžko přeslechnutelnou výčitkou. „Pořád, pane Shibelle? Pokud vím, od předchozího pokusu zavraždit tady Willa uplynul už rok. Bohužel neumíme zabránit nenávisti, i když se velmi snažíme,“ protestuje mírným hlasem Horác. Pak přidá krátký a stručný popis včerejšího jednání a dohodě mezi jeho svěřencem a rodinou Moranů. Rovněž po pravdě popíše svůj dnešní rozhovor se synovcem zákeřného střelce. „Věříte mu?“ podívá se pátravě Charles. „Já mu celkem věřím,“ odpoví Greenwood. „Já teda ne,“ ozve se William, a snaží se, aby jeho hlas zněl co možná nejvíc klidně, není hlupák a slova svého strážce si bere k srdci. „Tomu se nedivím. Když už šlo vo druhej pokus …,“ tváří se představitel zákona chápavě. „Šerife, bylo by dobré, kdyby odsud zmizeli, co nejdál. Celá ta jejich rodina,“ sděluje své přání kluk. „Tomu taky rozumím. Co ta dohoda, o které mluvil váš poručník?“
„Ta by se přece měla zrušit. Uzavřel jsem jí na základě slova Virgila, že končí veškeré projevy nepřátelství. Tak když se dneska stalo, co se stalo, tak přece nemůže platit.“ „To asi nemáte písemně, tu dohodu, myslím tím vo tom neútočení.“ „Ne, jen jeho slovo. Ale daný před svědky, například panem Andrewem.“ „Nevím, jestli to bude stačit. Ale můžu se pokusit s tím něco udělat,“ napije se Charles, pak se podívá postupně na celou trojici, „Doufám, že ty svědci, co se nahlásili mému zástupci, tak že ti svědci potvrděj vaše slova, pane Greenwoode. Pak by neměl bejt problém to zabití označit za sebeobranu a dál to neřešit.“ „Určitě moje slova potvrdí, pokud u toho byli od začátku,“ řekne rozhodným hlasem Horác. „Pak to bude v pořádku. Po pravdě, pánové, ty vaše spory, s těma sousedy, kvůli tý vodě, ty mě vůbec netěšej. Zkusím s tím něco udělat, domluvit těm Moranům, aby zmizeli co nejdál. Snad budou rozumný. Jenže to náš problém pořád neřeší, že?“ „Mnohé se tím vyřeší,“ poznamená hráč. „Mnohý možná jo, ale určitě ne všechno. Jsou tu pořád ty Lawettovi, a těch je taky hodně. Tam sice ještě žádnej mrtvej není, s těma ste se jen porvali. Ale v lásce vás určitě nemaj. Pokud začnou mít problémy, jako ty Moranovi, a to dle mýho začnou, tak může bejt ještě pořádný dusno.“ „My postupujeme podle zákona, pane Shibelle,“ ozve se William. „Neříkám přece, že ne. Ale radost z těch sporů nemám,“ zachmuří se tvář Charlese, „Podívejte dneska, pane Hansone. Vám se sice nic nestalo, ale jeden z vás je postřelenej, a k tomu ještě jeden kluk, co se k tomu nachomejtnul náhodou. Toho střelce ste sice dostali, ale co když přijdou další? A co ten kluk, co to koupil jen proto, že tady náhodou procházel? To není dobrý, pro veřejný mínění. Chápete? Lidi chtěj klid, a ne se bát, že se strhne nějaká přestřelka a někdo z nich to náhodou schytá.“ „Máte pravdu, pane,“ řekne rychle William, „Vlastně ten kluk byl postřelený kvůli mně. Zajdu za jeho matkou a nabídnu jí pomoc.“ „To je určitě dobrej nápad, především kvůli tý veřejnosti. Ale neřeší to, že může dojít k další podobný události. Můžu se pokusit ty Morany zastrašit, aby vypadli z mýho kraje, ale nemůžu zaručit, že se nikdo z nich nevrátí, začas, s puškou v ruce. Pane Hansone, ani vy nemusíte mít pořád takový štěstí, že vás kulky míjej a trefujou jen ty ve vašem vokolí,“ dodá šerif a Willovi přeběhne mráz po zádech, neboť ta slova jsou naprosto pravdivá. Šerif si ještě jednou nechá od Greenwooda popsat podrobně celý incident, pak ho vyzve, aby ho tak za dvě hodiny navštívil. Následně se zvedne, podívá se, jako by chtěl něco ještě říci, ale místo toho jen zavrtí hlavou. Určitě nemá radost z toho, co se dnes stalo. V jeho rajónu. „Už ses uklidnil?“ podívá se přísně poručník na svého svěřence. „Horáci, do prdele, pořád mi všichni nadáváte. Dáváte dobrý rady, abych se uklidnil. Ale dyť se mě už podruhý pokusili zabít,“ odpovídá Hanson s neskrývanou výčitkou. „Jo, a podruhý tě Ed zachránil. Aspoň vidíš, jak moc se ti vyplácí.“ „Jsem mu moc vděčnej,“ podívá se kluk na svého ochránce, a ten pohled odpovídá jeho slovům. „Hlavně moc nevyváděj. Je třeba si zachovat chladnou hlavu.“ „Jo, chladnou hlavu,“ ušklíbne se hoch, „Ten šerif má pravdu, příště už se může někdo trefit. A nikdo neví, kdy bude to příště, a ani, kdo bude tím příštím.“
„Jestli to bude v těch současnejch intervalech, tak máš rok klid,“ řekne hráč s mírnou ironií v hlase, „No tak, radši se zamysli, jak budeš vypadat před veřejností. Jak se zachováš.“ „To chápu … Nabídnu pomoc tomu postřelenýmu klukovi.“ „To je určitě dobrej nápad. Taky se zamysli, jak vyřešíš ty Morany.“ „Co jak vyřešit. Šerif říkal, že se je pokusí vyhnat, zrušit tu smlouvu, co sme včera uzavřeli. Bude nejlepší, když budou všichni co nejdál,“ odpovídá Hanson rozrušeným hlasem. „Myslíš, jo? Pokud ten Virgil nelhal, tak tím jen přileješ volej do vohně. Bude cítit další křivdu. Co když budou někde živořit? Umře mu nějakej mladší sourozenec, a von si bude myslet, že jen kvůli tomu, že byli vyhnaný? No? Nevezme pak do ruky tu pušku, a nepočíhá si někde na tebe? Třeba bude chytřejší, než ten blázen loni a než tenhle vožrala z dneška,“ říká Greenwood klidným hlasem. „To myslíš vážně?“ tváří se překvapeně kluk, „To snad ne. Nechci je tady, nikoho z nich. Budu trvat na tom, aby se ta dohoda zrušila, aby vypadli co nejdál. Koupím pozdějš ten jejich ranč i s pozemky, a možná mě to vyjde levnějš, než ta současná posraná dohoda.“ „Víš co? Udělej si, co chceš,“ řekne poručník naštvaně, „Jen zkus předtím vychladnout a začni používat hlavu. Zvaž, co bude nejlíp působit na ty další sousedy, a taky na lidi tady. Ale do tohohle ti mluvit nebudu. I když mě sere, že sem kvůli těm sporům musel dneska vodprásknout chlapa, a kdoví, co se bude dít dál,“ vstane a jde si objednat dalšího panáka. Mezitím se doktor snaží zjistit skutečný stav zranění obou mladíků a má rozporuplné zprávy, pro ně i jejich blízké. Oba má ve své ordinaci, svlékli jim kalhoty a on se jim teď postupně vrtá v ranách. „Co se týče tebe, Jeffe, tak ti nic neslibuju,“ řekne unylým hlasem, „Nevykrvácíš, jestli se bojíš tohohle. Dobrý je, že ta střela vyšla ven, sice máš v noze dvě díry, ale pořád lepší, než kdyby byla uvnitř. Jenže nevíme, co za sajrajt tam zanesla. To může bejt problém. Nebo budeš mít podruhý štěstí a bude se to hojit dobře.“ „Štěstí, pane doktore?“ zakňourá postřelený mladík, „Když mám díru v noze? Teda vlastně dvě díry?“ „Jo, štěstí. Jít palec dva ta střela jinam, tak to fakt trefilo tu tepnu a tys byl už v tuhle chvíli v pánu. Teď máš naději se z toho dostat, a zachovat si nohu.“ „Zachovat si nohu … to jako … že byste mi ji mohl uříznout?!“ vyjekne mladší z Toddů a vytřeští oči, i jeho starší sourozenec se kouká zděšeně. „Kdyby se to moc zanítilo, tak by se to muselo buď uříznout, anebo bys umřel,“ pokrčí rameny Evans, moc se s tím nepáře, „Ale jak říkám, to je ta horší možnost. Je tu i ta lepší, že se z toho vylížeš. Seš mladej, tak by to mohlo vyjít. Ale takový střelný zranění jsou zrádný, právě kvůli tomu, co ta kulka zanese do rány. Říkám ti to na rovinu, abys věděl, na čem seš.“ „Můj ty bože,“ hlesne jen paní Cambellová, stojící kousek od svého syna, co teď leží na druhém stole v ordinaci, snaží se občas neúspěšně potlačovat hroznou bolest, slzy se mu valí z očí. „Tak k tobě, Brete,“ otočí se lékař, „Taky to neví kdoví co,“ nemá opět slitování, „Tady to půjde líp vyčistit, i když to bude pořádně bolet. Ale horší je, že máš dost poničený to koleno. Nejspíš už budeš navždycky kulhat. Je jen otázkou, jak moc.“ „Můj ty bože,“ zopakuje svůj projev zdrchaná matka.
„Jacobe, ty bys měl dojít koupit pořádnou láhev, něčeho dobrýho. Voba by si měli pořádně přihnout, než se do nich pustím. Bude to hodně bolet, ale nejde jinak. Musím to vyčistit, co nejlíp.“ „Pane doktore, když se v tom budete teď šťourat, tak to zase bude hodně krvácet,“ tváří se vyplašeně starší ze sourozenců, „Víte, co už ztratil krve?“ „Ještě mu jí dost zůstalo,“ zavrtí hlavou felčar, „Tak chceš, aby bylo to riziko infekce menší? Nebo chceš svýho bratra bez nohy navždycky tahat na vozejku za sebou?“ „To nechci …“ „Tak dělej, co ti říkám a nediskutuj se mnou,“ podívá se zle Evans, „Sežeň ten chlast, dáme jim pořádně napít a pak se do toho dám. Začnu tvým bratrem, kvůli tý větší ztrátě krve, a taky, aby tady mladej dostal víc času se připravit,“ podívá se na nešťastného a plačícího Breta, „Jacobe, budeš mi pak pomáhat, budeš je postupně voba držet. Ještě někoho k tobě seženu. Doufám, že na to máš žaludek a nesložíš se mi tady,“ ušklíbne se. „Já určitě ne,“ odsekne starší z Toddů, docela ho absolvent medicíny prudí, vůbec nemá žádné ohledy na zraněné ani jejich příbuzné. Přitom si možná jen dělá alibi, až to posere a jim to začne hnisat, nebo ten kluk vedle už nikdy neohne nohu. „Tak už běž!“ houkne Charles. Jacob raději již nic neříká, vždyť ten řezník bude ošetřovat jeho bratra a on ho nepotřebuje naštvaného. Proto se rozběhne do salónu, kde doufá nalézt Hansona, nemá totiž u sebe ani cent. Snad mu jeho švagr koupí tu láhev, pro kterou je poslaný. „Tak co je?“ zvolá William, když Todd vpadne do salónu. „To nevím, Wille,“ tváří se oslovený hrozně, „Do tepny to nebylo, naštěstí. Ale ten … ten … ten doktor žvaní vo tom, že mu možná bude muset uříznout nohu, kdyby se do toho dostalo nějaký svinstvo a zhnisalo to.“ „Co ten postřelenej kluk?“ zeptá se Greenwood, sedí stále se svým svěřencem a Edem u stolu, a dokonce se již vrtají ve snídani, na kterou přišli. „Taky asi neumře. Ale možná bude mrzák, má asi to koleno v prdeli.“ „Pořád ta jeho matka tak vyvádí?“ „No, nevypadá moc dobře …“ „Bude nutný ji uklidnit, nebylo by dobře, kdyby běhala po městě a dělala bordel,“ podívá se hráč na kluka a jeho strážce. „Můžu tam skočit, s Jacobem,“ navrhne Morrow, „Když tady vohlídáš Willa. Podle mýho už nic nehrozí, ale …,“ pokrčí rameny. „Zajdu tam s tebou,“ zvedá se Hanson, „Vomluvím se tý ženský a slíbím jí pomoc. Snad jí to uklidní,“ navrhuje. „Seš už v klidu?“ podívá se hráč na chlapce. „Jo, už je to dobrý,“ přikývne tázaný, a raději trochu stáhne ruce, pořád v nich má lehčí třes. „Tak se tam zajdeme podívat.“ „Mám přinýst láhev něčeho dobrýho a asi i silnýho, prej to bude dost bolet …“ „Tak to vem u baru, na můj účet,“ projeví velkomyslnost Greenwood, pak se také zvedne. Čtveřice jde volným krokem k místu, kde praktikuje doktor Evans. Občas se stane objektem podivných pohledů, zprávy se v tomto městě šíří rychle, a oni jsou tu již dost známí. Tak ví už každý, kdo je vzhůru, že po nich nějaký blázen střílel a doplatil na to. Stejně vědí o dalších postřelených.
„Tak tys přivedl rovnou celou delegaci?“ zvedne zrak Charles, chystá si nástroje, a při jejich sledování bledne Jeff ještě víc, pokud to vůbec jde. Přeci jen ztratil dost krve, je mu na omdlení. Jak mu asi bude, až se v té ráně začne ten bezcitný felčar zase vrtat? A co vůbec chce dělat? Jak chce tu ránu vyčistit? To mu bude skrz ní chce něco protahovat? „Přišli jsme se podívat na zraněné,“ říká vlídným tónem Horác, „Modlíme se, aby byli v pořádku.“ „Modlitby sou dobrý, ale jen ty nepomůžou,“ odfrkne si Evans, „To spíš, kdybyste mi je pomohli podržet,“ předá mladšímu z Toddů donesenou láhev a posunkem ho vyzve, aby se pořádně napil. „Já vám pomůžu, mám s tím už zkušenosti,“ nabídne se Morrow. „Vopravdu?“ podívá se pátravě lékař, „Já myslel, že vy do nich spíš ty díry děláte.“ „Nevěřte všemu, co se říká,“ nepohne se ve tváři pistolníka ani sval. „Paní, moc nás mrzí, co se stalo,“ obrátí se hráč k nešťastné ženě, a mile se podívá na jejího chlapce. „To mi ani Bretovi nepomůže,“ zasténá matka, „Je to hrůza …,“ zalijí se její oči slzami, „Přišla jsem už o dvě děti …“ „Bret bude určitě v pořádku.“ „V pořádku … Pane, co si počneme, když nebude chodit? Vždyť on se mnou živí rodinu. Manžel je nemocný, má souchotiny … Můj ty bože, vždyť ani neví, co se stalo …“ „Váš syn bude v pořádku,“ zopakuje Greenwood, byť si to nemyslí, obnažené koleno klučiny vypadá opravdu hrozně. „Bretovi je sice jen patnáct, ale umí se otáčet … uměl …,“ vyhrknou paní Cambellové slzy z očí, „Co si jen počneme? Teď nebude moct pracovat, a možná už nikdy. Mám ještě dvě menší děti a nemocného manžela … Proč se to jen stalo? Proč?“ dívá se dost vyčítavě. „Jeden vyšinutý a hodně opilý muž se mě pokusil zabít,“ ozve se Hanson, „Nevím, co všechno mi kladl za vinu, ale já přitom jeho rodině pomohl, včera s ní uzavřel dohodu. Jenže on se napřed popral se svým synovcem, pak se opil a přišel mě zabít. Naštěstí mě netrefil, ale bohužel zasáhl mého švagra a vašeho syna.“ „Vašeho švagra …,“ nechápe žena. „Tady Jeff, to je můj švagr, jsem ženatý s jeho sestrou.“ „Ach ano, vlastně si vzpomínám, slyšela jsem. Vy jste ten pan Hanson,“ říká ona. „Ano, paní … paní …“ „Campellová.“ „Paní Campelová, je mi stejně let jako vašemu synovi. Až v srpnu mi bude šestnáct. Přesto mě chtěl ten opilec zabít. Je mi moc líto, že zasáhl vašeho syna. Cítím povinnost vám pomoc.“ „Pomoc? Proč byste to dělal?“ podívá se nevěřícně nešťastná matka. „Paní Campellová, sice jsem vašeho syna nezranil, ale ten chlap střílel na mě, a omylem zasáhl vašeho syna. Chci vám rozhodně pomoc,“ říká William důrazně. „Chcete mi jako dát nějaké peníze?“ objeví se v jejích očích nedůvěra. „V každém případě uhradím léčení vašeho syna,“ odpovídá mladistvý majitel ranče, pak se zamyslí, „Paní Campellová, mohl bych vám dát trochu peněz, ale tím bych vám pomohl jen krátkodobě. Mám lepší nápad. Já dám tady Bretovi práci.“
„Práci? Pane Hansone, pan doktor říkal, že možná nebude chodit …,“ zalijí se jí opět oči slzami, „Vy přece máte ten velký ranč. Jak by tam chudák Bret mohl pracovat …“ „Jak, paní Campellová? Potřebuji účetního a taky tajemníka, co se mi bude starat o lejstra. Přitom nebude vadit, když bude trochu kulhat.“ „Účetní? Tajemník? Vždyť o tom nic neví …“ „Všechno se naučí, paní Campellová. Víte co?“ obrátí se rančer na stejně starého vrstevníka, „Brete, právě teď se stáváš mojím zaměstnancem. Máš práci.“ „Teď?“ vyvalí oči matka najímaného, „Pane Hansone, ale on se přece musí léčit, nemůžete si ho přece odvézt,“ je v její tváři zase už zděšení. „Pochopitelně se bude léčit, paní Campellová. Tu léčbu, jak jsem řekl, tu uhradím. Bude se léčit tak dlouho, jak bude potřeba. Ale aby vaše rodina do té doby nepostrádala příjem od vašeho syna, tak ho budu od dnešního dne platit, jako svého zaměstnance. Nebudu nijak naléhat na jeho nástup, prostě až bude uzdravený, tak do práce nastoupí.“ „Tohle vážně uděláte, pane Hansone?“ má už ona zase plné oči slz, „To je od vás moc šlechetné …“ „Paní Campellová, ta kulka, co schytal váš syn, ta patřila mně. Proto cítím morální povinnost vám pomoci. Vašemu synovi bude věnována veškerá péče a poté bude mít práci. Brete, budu se modlit, aby ses úplně uzdravil. Ale i kdybys trochu kulhal, tak se nemusíš bát, tu práci budeš mít,“ mluví bohatý zdravý kluk na chudého postřeleného kluka, ten však po pravdě moc nevnímá, má opravdu dost. „Vážení … pane Hansone, možná byste měl ukončit nábor svých zaměstnanců a my bysme se měli dát do práce,“ řekne Evans, a přitom se podívá mile na Williama, „Vaše gesto musím ocenit, to vás šlechtí, mladý muži. Zašlu vám účet,“ zasměje se. „S tím počítám, pane doktore. Za oba, za mého švagra i Breta.“ „S tím počítejte. Tak, pánové, kdo z vás mi pomůže s Jeffem? Tím začneme. Ale předtím Breta přemístíme vedle, nemusí to vidět,“ obrátí se felčar na přítomné. „Horáci, já tady zůstanu s Jacobem,“ ozve se Morrow, „Ty doprovoď Willa do salónu a počkejte tam na mě. Neměl by bejt problém, cestou …“ „Ne, nebude,“ zavrtí hlavou Greenwood, „A i kdyby, sem zvyklej problémy řešit,“ dodá, a William mu tato slova věří. Vždyť dnes zastřelil toho vraha, a ani jednou neminul, každá jeho rána šla do trupu zákeřníka. Přitom se ani nepohnul, žádný strach, žádná panika. „Tak nás laskavě nechte pracovat,“ podívá se Evans na hráče, ten přikývne a lehkým pokynem ruky vyzve svého svěřence, aby ho následoval. Do salónu dojdou bez problémů, tam se posadí ke stolu, od kterého před chvílí odešli, a kde ještě stále mají zbytky snídaně. Horác nechá odnést ty Eda, přitom požádá o přihřátí jídla pro sebe a kluka. Ten se sice na pokrm moc netváří, ale podřídí se. Chce vypadat jako chlap, co ho nějaké svištící kulky kolem hlavy nerozhází. „Horáci, je to pravda? Prej ste se postříleli,“ ozve se náhle od vstupních dveří, v nich se objevuje Wilson, rozespalý, s kruhy pod očima, nepříliš upravený, „Jak mi to řekli, hned sem na sebe něco hodil a běžel se podívat. Prej sou nějaký raněný a mrtvý. Vy dva ste v pořádku … Hrome, kde je Ed?“ objeví se v jeho tváři náznak zděšení, „To von to koupil?“ „Ne, Paule, Ed je v pořádku,“ ukáže Greenwood na židli u jeho stolu, počká až se jeho společník posadí, „Koupil to jeden neznámej kluk, a taky tady švagr Willa. Voba do nohy. Naštěstí Ed tady Willa včas strhnul.“
„Kdo stál proti vám? Tak kdo sou ty mrtvý?“ „Jen jeden vožralej debil. Ten už to má za sebou, Ed ho načal a já dorazil,“ říká hráč chladným hlasem bez jakékoli emoce, „Vobjednej si snídani, a já ti pak všechno řeknu.“ „Tak jo … Hlavně, že vy ste v pořádku. Jo poslouchej, hrozí nějaký pokračování? A kde je vlastně Ed? De po nich?“ podívá se Paul ke dveřím. „Ne, už nic nehrozí. Všechno ti řeknu,“ zopakuje Greenwood. Wilson se tímto slibem uspokojí, zajistí si pro sebe snídani a sklenici piva, a následně poslouchá, po chvíli i za konzumace stravy. Horác mu vypráví o ranním incidentu, a také o návštěvě raněných, z toho se dozví, kde se teď nachází Morrow. „Tak si měl zase štěstí, co?“ zasměje se Paul, „Wille, poslouchej, není to vyhazování peněz? Myslím za toho postřelenýho kluka? Možná by stačilo tý jeho matce jen něco dát, ne si ho takhle uvázat na krk.“ „Taky se mi zdá, žes to s tou šlechetností přehnal,“ poznamená hráč. „Vyhozený peníze?“ zavrtí hlavou Hanson, „Po pravdě, na tom klukovi mi nezáleží. Ale myslím si, že to bude dobře působit. Kdybych jí nic nedal, tak bude po městě běhat a všude vykřikovat, že místo mě postřelili toho jejího parchanta. Takhle si myslím, že bude říkat, jak sem se dobře zachoval. Teda aspoň doufám, že projeví aspoň trochu vděčnosti.“ „Takže to děláš jen kvůli lidem?“ podívá se pátravě Wilson. „Jo. Už takhle budu mít vydání, kvůli Jeffovi, a ten je můj švagr. Ale pořád si myslím, že nejde vo vyhozený peníze. Doufám, že se to rozkřikne. Možná budou i další problémy, s tou rodinou Lawettů. A kdoví, co ještě udělaj ty Moranovi. Chci mít místní lidi na svý straně, a tohle by aspoň některý mohlo přesvědčit, ne?“ „Je to zajímavý, jak uvažuješ …“ „Snažím se, Paule, snažím se působit dobře. To s tou vodou dobře nepůsobí, tak chci ten dojem napravit. Snad si aspoň některý řeknou, že sem voběť, a ještě sem se zachoval velkoryse, k tomu klukovi, co to koupil místo mě. K jeho rodině. Buď to roznese ta ženská, nebo se vo to postarám sám. Zmíním se pár známým, a ty to určitě pustěj dál. Proto si myslím, že to nejsou tak úplně vyhozený prachy.“ „Sou to tvoje prachy,“ pokrčí rameny Wilson, asi by věděl, jak je lépe použít.
VŠICHNI MĚ NENÁVIDÍ „Posaďte se,“ vyzve šerif Horáce a Williama, ukáže na dvě připravené židle ve své kanceláři. Ty jsou téměř na druhém konci místnosti, než jiné tři sesle, které již okupují Moranovi. Konkrétně matka rodu, nejstarší syn Virgil a druhý v pořadí Jesse. Více než naštvaně se však tváří sklesle, nejspíš je smrt často opilého Claye příliš netíží. To spíše následky ranního incidentu. Je jim jasné, že bude mít dohru. Rozhostí se tíživé ticho, obě znepřátelené skupinky po sobě pokují. Zástupce práva se důstojným krokem přemístí za svůj stůl, nechá své tělo spočinout v sesli. Zdá se být dost unavený a otrávený. „Tak půjdu rovnou k věci,“ řekne unylým hlasem, „Nebudu rozebírat, co se stalo, to všichni dobře víte. Vyslechnul jsem snad patnáct svědků, a ve svý podstatě všichni tvrdí totéž. Clay Moran začal střílet zákeřně zezadu, nejspíš chtěl trefit tady pana Hansona. Místo toho postřelil dva jiný chlapce. Následně byl sám zastřelený, tady
panem Greenwoodem. Ten očividně jednal v sebeobraně a nejspíš zabránil dalším postřeleným, nedej bože hůř. Takže pachatel je mrtvej, a jeho zabití je jasná sebeobrana. Tím tenhle případ končí.“ Znovu se rozhostí ticho, ale nikdo neprojevuje žádné emoce, všichni takový verdikt čekali. „To ale není všechno,“ zamračí se muž zákona, „Už toho začínám mít dost. Těch vašich sporů. Tohle musí přestat,“ podívá se zle na paní Moranovou a její syny, „Nejlepší by bylo, kdybyste se sbalili a odjeli co nejdál odsud,“ vyřkne své přání. „Vyháníte nás?“ zeptá se tichým hlasem Virgil. „Co mám s váma dělat? Co?“ ptá se emotivně Charles, „Tohle bude nejlepší řešení, pro všechny,“ odmlčí se, „Prý jste včera uzavřeli nějakou dohodu. Ta ale byla podmíněná tím, že ustane to nepřátelství. Takže navrhnu soudci, aby ji zrušil. Bylo by pak nejlepší, kdybyste se sbalili a odjeli. Co máte, bude stejně nárokovat ten bankovní dům, co u něj máte dluhy.“ „Kam podle vás máme jít? Téměř bez ničeho?“ znovu se ptá starší z bratrů, jeho hlas ale zní dost smutně, zdrchaně, rozhodně ne útočně. „To já nevím. Chci ale, aby to bylo pryč z mýho teritoria, z Pima County. Jinak je mi to jedno. Taky chci, abyste se sem nevraceli. Pokud se tu vobjevíte, ty nebo tvůj bratr, tak vás nechám zatknout.“ „Zatknout? To jako proč?“ „Proč?“ zvýší hlas šerif, „Proč?“ zopakuje, „Hrome, dneska ráno se tvůj strýc pokusil zabít zde přítomného pana Hansona. Patnáctiletého mladíka. Místo toho postřelil jinýho stejně starýho kluka, co už nejspíš nikdy nebude chodit. A taky švagra tady pana Hansona. Tomu je myslím jen sedmnáct. A ty se ptáš proč? Nechci, aby tady tekla další krev. Ničí, ani vaše, ani vaše,“ podívá se postupně na obě antagonistické strany. „To není spravedlivý …“ „Virgile, kruci,“ zakaboní se tvář muže zákona, „buďte rozumný. Dám vám dost času, abyste se sbalili. Vemte si, co uvezete, a jeďte co nejdál. Začněte někde znova a navždycky na tenhle kraj zapomeňte. Bude to lepší i pro vás. Podívej, zranili ste už tři lidi, a dva z vás sou mrtvý. Copak to nestačí? Chceš snad další krev?“ „Nikdy sem ničí krev nechtěl,“ odpovídá starší z Moranů tiše, „Uzavřel sem dohodu …“ „Jo. Jenže než zaschnul podpis na ní, byla porušená,“ začíná projevovat šerif značnou nerudnost, „Virgile, dobře ti radím. Vyřiď si všechno s tou bankou, pak se sbalte a vodjeďte. Do tý doby zůstaňte na tom ranči, a nejezděte ani sem do města, a už vůbec ne na pozemky tady pana Hansona. Pokud to porušíš, tohle moje nařízení, tak poneseš následky. Nechci tu už další střílečku, rozumíš?“ Mladík, jež mluví za svou zničenou rodinu, již neodpoví, jen svěsí hlavu. Je patrné, jak moc s vývody a nařízením Charlese nesouhlasí, ale asi nechce ještě hrotit pro něj nepříjemnou situaci. „Je ještě jeden problém,“ podrbá se za uchem strážce zákona, „Byli postřelený dva chlapci. Něco bude stát jejich léčba, a možná ten kluk, co šel náhodou kolem, tak ten bude mrzák. Nevím, jestli se někdo nebude dožadovat náhrady škody,“ podívá se na Williama. „Náhradu? Na nás? Dyť už skoro nic nemáme,“ vyhrkne paní Moranová, a pak ji vyhrknou slzy. Už je toho na ní opravdu moc. Smířila se se smrtí manžela, uzavřela pro ni potupnou dohodu, díky níž přišla její rodina o pozemky i stádo, a teď ještě tohle.
„Ty lidi zranil člen vaší rodiny,“ je již hodně podrážděný šerif. „Pane Shibelle, můžu něco říct?“ ozve se Hanson, a po přikývnutí osloveného pokračuje, „Náhrada škody nebude vyžadována. Léčení obou postřelených uhradím, už jsem se na tom dohodl s doktorem.“ „Co ale ten kluk, co bude nejspíš mrzák? Ta rodina na tom není moc dobře,“ poznamená Charles. „To není,“ přikývne mladistvý rančer, „Otec má souchotiny, a ta paní Campellová, spolu s tím postřeleným Bretem, živí jeho a další dvě děti. Ale i to je vyřešené, pane Shibelle. Od dnešního dopoledne je Bret mým zaměstnancem, a tak bude dostávat to, co dostával doposud. Tak ty příjmy té rodině budou nahrazené. Taky bude mít u mě práci, i když bude zmrzačený. Což nejspíš bude, to jeho koleno vypadalo strašně. Špatné taky je, že můj švagr Jeff má vážný průstřel stehna, a pokud se mu do toho dostane zánět, tak může přijít o nohu, nebo dokonce umřít. S tím ale už nedokážu nic udělat,“ povzdychne si teatrálně. „Vy to jako všechno uhradíte?“ objeví se údiv ve tváři šerifa, „A ještě zaměstnáte toho mrzáčka? Proč?“ „Protože byl postřelen omylem, ta kulka patřila totiž mně,“ odpovídá kluk, a podívá se vyčítavě na Virgila, který provinile sklopí zrak. „No tak vidíte, paní Moranová, tak se vám to zjednodušilo. Zbývá jen se dohodnout s bankou a pak vodjet. Dám vám čas, kolik budete potřebovat. Ale neprotahujte to, prosím,“ dodá zástupce spravedlnosti důrazně. „Pane Shibelle, můžu ještě něco říct?“ ozve se znovu William. „Ale jo, proč ne,“ kývne otráveně Charles. „Pane Shibelle, chtěl bych vás o něco poprosit. Možná to bude znít hodně divně …,“ naznačuje kluk rozpaky, „Pane Shibelle, co kdybych se zaručil, že už bude klid?“ „Zaručil? Jak zaručil?“ je hodně překvapený šerif. „Tak, zaručil. Za sebe i za všechny svoje zaměstnance.“ „Jo takhle. No s tím počítám, pane Hansone. Doufám, že aspoň vaši lidi budou zdrženlivý.“ „Jistě, pane Shibelle. Všichni mají přísný zákaz vyvolávat jakékoli násilnosti a naopak příkaz vždycky dodržovat zákon. To platí pro všechny zaměstnance.“ „Dobře. To vítám. I když moc nechápu, jak to souvisí s tím, co tady teď projednáváme.“ „Jak? Přece zásadně, pane Shibelle. Zde přítomný Virgil a Jesse jsou totiž moji zaměstnanci. Virgil je dokonce zástupce mého předáka a Jesse je můj honák,“ říká kluk klidným hlasem, ale jeho prohlášení vyvolá neskonalý údiv, u všech, byť jeho poručník jako jediný zachová kamenný výraz. „Jakže?“ zvolá Charles, „To jako chcete říct … to jako měníte názor? Proč jako?“ „Budu upřímný, pane Shibelle. Byl jsem ovlivněný, abych ho změnil. Svým poručníkem. Pan Greenwood má velmi dobré pozorovací schopnosti, dokáže dobře odhadnout lidi. Dneska mi řekl, že věří tomu, co ráno říkal tady Virgil. Řekl mi, že by nebylo dobré, aby byla spáchána další nespravedlnost. Už se událo mnoho špatného, a já bych byl nerad, kdyby se stala další špatnost.“ „Co tím chcete říct, pane Hansone?“ je šerif hodně zaskočený. „Tím chci říct, že hodlám tu včerejší dohodu plně dodržet. Tak, jak byla uzavřená. Věřím slovu Virgila, že už nebudou žádné nepřátelské věci, mezi náma. Dávám tak na radu svého poručníka, který je moudřejší než já. Ale i já začínám mít pocit, že mi Virgil nelhal. Proto už nechci tu dohodu zrušit a chci ji naopak dodržet.“
„No to trochu mění situaci … Pane Hansone, jen musím upozornit, že si nejsem jistej, jestli je to nejmoudřejší. Mezi váma je krev, a řekl bych dokonce dost krve. Kdo mi, ale i vám zaručí, že to skončí? No?“ „Zaručím se vám já, pane Shibelle, svým slovem. A zaručí se vám Virgil, také svým slovem. Snad se s tím spokojíte.“ „Vaše slova … pánové, jsem na rozpacích. Ani jeden z vás není plnoletý … Beru, oba ste díky smutným událostem hlavama svejch rodin, ale … Pane Hansone, tady pan Moran už vám dal jednou svoje slovo, a druhej den se vás pokusil jeho strýc zabít. Co když se vobjeví někdo další? Co když nedokáže svoje slovo dodržet? Co pak?“ „To bych asi nejspíš nepřežil,“ pokusí se kluk vyloudit na tváři úsměv, „Virgil i Jesse budou na mém ranči, v mé blízkosti, a budou mít zbraně. Ale já jim věřím. Také věřím, že už nikdo další nepřijde, a pokud by se objevil, tak ho buď Virgil zastaví, nebo mě varuje. Pane Shibelle, tohle je opravdu nejlepší řešení. Pokud na něj tedy Virgil a jeho rodina přistoupí. A také pochopitelně vy,“ dodá rychle. „Co si myslíte vy, pane Greenwoode?“ podívá se zmatený muž zákona na druhého dospělého muže v místnosti. „Musím říci, že i mě Will svým prohlášením překvapil,“ hovoří rozvážně Horác, „Ale v tomto bych ho podpořil. Řekl jsem dnes ráno jemu, a znovu to tu zopakuji. Věřím, že zde přítomný Virgil Moran neměl v úmyslu své slovo porušit. Pokud tedy vám zde svoje slovo dá znovu, šerife, tak bych doporučoval přijmout řešení Willa. Může to znamenat usmíření a konec těm nesmyslným věcem. Když je donutíte odejít, šerife, ocitnou se v nouzi a to nebude dobré. Budou trpět další děti, co nic nezavinily.“ „No tak dobrá … Teda ještě jsme se nezeptali tý druhý strany, jestli to vůbec pro ně připadá v úvahu. Po tom ranním střílení,“ podívá se Charles na trojici, co nedokáže skrýt svůj údiv. V jejich výrazech jsou však vidět rozporuplné pocity, stále považují Williama za prapůvodce všeho zlého, co je postihlo. Ale teď jim evidentně podává pomocnou ruku, poté, co mu před pár hodinami prosvištěla kulka kolem hlavy. „Já to vážně nechtěl,“ zakňourá nejstarší z Moranů, „Sám sem se porval se strýcem, včera. Nesouhlasil s tou dohodou … Já ani Jesse tu dohodu neporušíme,“ dodá důrazně. „Ty a Jesse. Jenže nejseš jen ty a Jesse. Nebo už nemáte další příbuzný? Co když někdo další bude chtít pomstu?“ „Nevím vo nikom dalším.“ „Vážně? No jen aby se tu zase někdo nevobjevil, a zase něco nerozpoutal,“ tváří se nejistě Charles. „Nevím vo nikom,“ zopakuje zdrchaný mladík, „Pokud by ale někdo další přišel zabít tady Willa, bude muset napřed zabít mě,“ vydá dost silné prohlášení. „No tak jo,“ kývne šerif, nakonec možná to není tak špatné řešení, pokud se mládežníci dohodnou a jejich předsevzetí jim vydrží. Což je ale hodně problematický předpoklad, jsou mladí, horkokrevní, může nastat jiný spor. „Děkuji, pane Shibelle,“ řekne Hanson a podívá se vděčně, „Virgile, paní Moranová,“ obrátí se na druhou stranu, „vím, že se stalo mnoho zlého. Vím, že mi mnohé jen těžko odpustíte. Já ale žádnou zášť k nikomu necítím. Nečekám žádnou vděčnost. Jen chci, aby to už skončilo, aby už neumírali další lidi a další nebyli zmrzačený. To jediný chci.“ „Wille, my taky nechceme další krev,“ řekne starší z Moranů tichým hlasem. „Virgile, věřím ti. Postarej se o pohřeb strýce, já se postarám o ty zraněný. Až budeš se vším hotový, tak s Jessem přijeďte na můj ranč. Tam budete mít tu práci, na
který jsme se domluvili. Snad tohle řešení aspoň trochu všechno uklidní,“ dodá William své přání. „Z naší strany už nic nebude,“ zopakuje mladík své tvrzení, pak se chvilku odmlčí, „Děkuju,“ špitne, a všem v místnosti je jasné, jak obtížně se mu tato slova vyslovují, vůči klukovi, který má značný podíl na smrti jeho otce. „To není nutný, Virgile. Jen už chci klid. Chci, abyste žili na tom ranči spokojeně, dokázali se uživit a už skončilo to nepřátelství. Víc nic vážně nechci a taky nečekám.“ Na slova Hansona již nikdo z Moranů nereaguje, mají toho opravdu dost. Je pro ně také velmi obtížné si připustit, že musí být vděčni někomu, koho rozhodně v lásce nemají. Nevědí, jak se mají tvářit, co říkat, proto raději mlčí. Je však patrné, jak jsou rozpolcení. „To nebylo špatný,“ zhodnotí výkon svého svěřence Greenwood, když spolu a s Edem kráčejí po ulici směrem k bydlišti. „Dal sem na tvou radu, Horáci. Bude lepší, když je budu mít na vočích, než když budou někde živořit a budou nasraný,“ vysvětlí kluk změnu svého postoje. „Co se stalo?“ podívá se pátravě Morrow, a když mu hráč podá vysvětlení, jen uznale kývne a stejně tak se podívá na osobu, co má za úkol chránit. Hanson zůstane v Tucsonu další dva dny, a během nich stačí mnohé zařídit. Zajistí si, aby se zprávy o jeho velkodušnosti rozšířily po městě, znovu navštíví rodinu postřeleného Breta a dokonce jim dá peníze za jeho práci na měsíc dopředu. Také sleduje bedlivě stav Jeffa, nicméně po těch dvou dnech nelze ještě činit konečné závěry. Dobré je, že zatím se rána nezanítila, jak tvrdí doktor. Třetího dne navečer se blíží spolu s Morrowem ke svému ranči, a je zřejmé, jak je čím dál tím zachmuřenější, se zkracující se vzdáleností od usedlosti. „Wille, pokud chceš, tak to řekni Sáře, a já to řeknu jejím rodičům,“ prohodí osobní strážce, jenž moc dobře tuší, co kluka trápí. „Ede, to bys pro mě vážně udělal?“ podívá se ten vděčně. „No jo. Bude lepší, když nebudeš po ruce, až se to otec Jeffa dozví,“ usměje se Morrow, „Ještě bych ho musel kdoví co, až by se na tebe nasral.“ „To bude stejně … Co jim ale mám říct? Dyť vlastně nevíme, jak to s Jeffem dopadne.“ „Co bysme říkali. Dostal to do nohy, tak ho vošetřili a začas přijede.“ „Jo. Ale co když mu to zhnisá? Co když mu budou muset tu nohu uříznout, nebo co když dokonce umře?“ „Umírá snad v tuhle chvíli? Ne. Tak co malovat čerta na zeď. Zbytečně je vystrašíš. Pokud se to posere, bude dost času jim to říct. Zatím je v pohodě, ne?“ „Tak v pohodě …“ „Na to, jak to dostal, tak dost v pohodě. Tak věř v lepší konec. Tak jim to řekni a víc se v tom nešťourej. Bude začas v pořádku a do tý doby zůstává v Tusconu. Konec. To stačí,“ radí osobní strážce. Přivítat je přijde nejen paní Hansonová, s již pořádně velkým břichem, ale i paní Toddová. Pochopitelně se obě ptají na Jacoba s Jeffem, ale je jim sděleno, že ještě zůstávají ve městě a dorazí později. Což není lež, a William se modlí, aby oba skutečně přijeli a byli oba celí. Pak si odvede manželku k sobě, zatímco jeho tchýně jde chystat večeři. „Sáro, něco ti musím říct,“ začne mladičký manžel rozpačitě, když se posadí se svou ženou na postel, „Víš, Jeff je trochu zraněnej. Na noze,“ souká ze sebe. „Zraněnej? Von spadnul z koně, nebo co? To se vožral …“
„To ne … jen ho trochu postřelili …“ „Cože?!“ objeví se v jejích očích zděšení. „Sáro, není to nic vážnýho,“ říká on rychle, „Mysli na naše dítě, nesmíš se rozčilovat. Jeff bude v pořádku, Jacob je spolu s ním v domě Horáce a určitě voba brzo přijedou.“ „Wille, co se stalo?“ dívá se ona dost naštvaně a vyplašeně. „Ach jo,“ povzdechne si on, a pak co nejjemněji začne popisovat svou anabázi v Tucsonu, od uzavření dohody až do chvíle, kdy se ho Clay pokusil zabít. „Ty svině,“ uleví si ona, a tváří se hrozně, „Wille, musíme to říct našim,“ objeví se v jejích očích velké obavy, tuší, jaká asi bude reakce. „S těma už teď mluví Ed,“ zavrtí on hlavou a přidá vysvětlení. Podle jejího pohledu pozná, že i ona je ráda za toto řešení. Bude lepší, když rodiče alespoň trochu vychladnou, než s nimi bude mluvit. Na žádost Hansona se u jednoho stolu u večeře sejdou on s chotí, její rodiče a Morrow. Tuší, že postřelení Jeffa bude mít dohru, a snad v tomto obsazení nebudou tak vyvádět. Ačkoli již první oční kontakt s panem a paní Toddovými mu dává tušit, jak moc se zlobí. Jak moc vyčítavě se dívají. Jako by to přece neříkali, že v blízkosti jejich zetě je a bude nebezpečno. Začnou jíst za hrobového ticha, každý čeká, kdo první promluví a nikomu se do toho nechce. Jen atmosféra houstne, jak rodiče Sáry v sobě dusí zlost a kopu výčitek. „Jestli se tady vobjeví někdy někdo z těch Moranů, tak mu vyškrábu voči,“ rozhodne se jejich dcera prolomit bariéru mlčení. „To není dobrý předsevzetí,“ zavrtí její choť hlavou, přitom se dívá do talíře. „Jak není. Potom, co udělali?“ „Není, Sáro. Nevím přesně kdy, ale asi dost brzo se tady vobjeví Virgil a Jesse.“ „To ať si zkusej,“ zatváří se dívka bojovně, pak se zarazí, „Co by tady dělali?“ „Co by dělali? No tak Virgil je zástupce Tobiáše a Jesse honák,“ zírá Hanson urputně do svého pokrmu. „Cože? Potom, co se stalo? Co chtěli tebe zabít a postřelili Jeffa?“ nevěří paní Hansonová svým uším, a velmi překvapeně se tváří i její rodiče, ačkoli raději mlčí a dál v sobě dusí svůj vztek na zetě. „Virgil ani Jesse nic neudělali, Sáro,“ hovoří William tichým hlasem, „Navopak. Ten Clay, ten vožrala, napadnul večer předtím matku Virgila, a pak se s Virgilem porval. Kvůli tý dohodě. Sáro, taky sem byl naštvanej, a dokonce požádal šerifa, aby je vodsud vyhnal. Ale pan Greenwood mi promluvil do duše. Měl pravdu, Virgil ani Jesse za nic nemůžou. Tak ta dohoda dál platí. Požádal jsem vo to šerifa. Budou dál na svým ranči a budou pro mě pracovat. Pro nás,“ opraví se. „S tím já zásadně nesouhlasím,“ zní slova těhotné dívky zlostně. „Sáro, díky tomu naše nepřátelství končí. Virgil na to dal slovo mně i šerifovi. I pan Greenwood mu věří.“ „Proč si netrval na tom, aby je šerif vyhnal? Proč?“ „Proč, Sáro? Kam by šli? Už takhle na tom nejsou nejlíp. Díky dluhům přišli vo pozemky a vo stádo. Takhle jim zůstane střecha nad hlavou a kus půdy kolem ranče. Díky práci pro mě budou moct slušně žít.“ „Stejně tě budou nenávidět.“ „To nejspíš budou,“ přikývne William, „Čas to ale votupí, jak pevně věřím. Sáro, věř mi, kdyby museli vodejít, byla by to nespravedlnost.“
„Co když to slovo nedodržej? Co když se tě znovu pokusej zabít? Wille, hřeješ si chřestýše na prsou!“ „Nemyslím si. Naštěstí je tady pořád Ed, který mi už dvakrát zachránil život,“ podívá se kluk vděčně na svého strážce, „A naposledy i pan Greenwood, když … však víš …“ „Pan Morrow je jistě dobrej, a já mu moc děkuju,“ podívá se paní Hansonová na osobního strážce, „Jenže co když to příště nestihne? Wille, mám strach,“ přizná se. „Není třeba. Od Virgila ani Jesseho mi nic nehrozí. Sáro, prostě to tak bude,“ rozhodne se manžel ukončit debatu na toto téma se svou chotí, jež po těchto slovech jen vzdorovitě pohodí hlavou. Pan a paní Toddovi za celou večeři nepromluví ani slovo, a tak napětí zůstává. Vlastně nepromluví ani další den, a William raději s Edem odjede na kontrolu dolu. Vrátí se až navečer, a svému tchánovi s tchyní se klidí z očí. Tak postupuje i následné dva dny, mizí do krajiny a vrací se až za soumraku. Třetí den po ránu se náhle objeví na dvoře dva jezdci, a musí snést nevraživé pohledy několika místních. Všichni totiž už vědí, co se stalo Jeffovi, a ne každý dává vinu jen Williamovi, někteří mají podobné názory jako Sára. „Vy už jste tady? Čekal jsem vás až za pár dní,“ přivítá je Hanson. „Už jsme všechno vyřídili,“ odpovídá tichým hlasem starší z Moranů, „Wille, myslíš, že bysme mohli mluvit s panem Toddem? A paní Toddovou?“ „Mluvit s nima?“ zarazí se mladistvý zaměstnavatel, „No to nevím … Já se jim radši sám vyhejbám. I dneska se chystám vypadnout …“ „Moc se zloběj … kvůli Jeffovi, že jo …“ „No jo. Ale nejvíc na mě … Taky si myslej, že za všechno můžu já.“ „Wille, chtěl bych to mít už za sebou …“ „Tak jo … Jasone!“ houkne Hanson na svého dalšího švagra, „Požádej otce a matku, aby přišli na verandu,“ rozkáže. Klouček odběhne a za krátký čas se vrací se svými zploditeli, kteří zůstanou stát plní rozpaků. Ty se ještě zvýší, když k nim vykročí bratři Moranové, oba ždímají svoje klobouky v rukách. „Paní Toddová, pane Todde,“ hovoří starší z nich ztěžka, „moc nás mrzí zranění vašeho syna Jeffa. Moc se vám vomlouváme. Modlíme se, aby se brzo uzdravil.“ „Vy jste přece nic neudělali,“ podívá se správce ranče rozpačitě na zdrchané mladíky, pak jeho pohled zabloudí k zeti a ztvrdne, ten je podle něj hlavní viník. „Byl to člen naší rodiny. Promiňte,“ sklopí hlavu Virgil, a jeho mladší sourozenec ho napodobuje. „Já vás dva z ničeho neviním,“ odpovídá Todd rozpačitě, chvíli se odmlčí, pak si povzdechne, „Pane bože, kdy tohle násilí skončí …“ „Už nic nebude, dal jsem svoje slovo,“ hlesne starší z Moranů. „Opravdu? Opravdu? Co se to jen stalo … za poslední rok …,“ podívá se správce soucitně na zkormoucené mladíky, „Musí pro vás být těžké, pracovat pro mého zetě,“ dodá. „Pane Todde, jsme za tu práci rádi,“ odpovídá tichým hlasem Virgil. „Já vám rozumím, chlapci. Vy se mi rozhodně omlouvat nemusíte. Vy ne,“ zabloudí pohled naštvaného muže k Williamovi a znovu v něm je dost ošklivých výčitek. „Tak děkujeme,“ otočí se oba mladíci a vracejí se ke svému zaměstnavateli.
„Můj ty bože,“ povzdechne si Hanson, „Ten mě nenávidí … Ale nechme toho, vezmu vás za Tobiášem. Už vodjel, tak za ním zajedeme. Moc rád vypadnu z domu,“ dodá hořce, pak kývne na svého strážce, který sedí na verandě a pozoruje omladinu. Čtveřice jede mlčky krajinou, nikomu není do řeči. Každý z mladíků se zaobírá svými myšlenkami a jediný muž mezi nimi je bedlivě sleduje. „Támhle sou,“ zarazí William svého koně a ukáže na místo, kde se u stáda nachází několik honáků a také jejich předák Tobiáš Fulton. Více slov nepadne a tak truchlohra pokračuje. Až do chvíle, než se setkají s Fultonem, který se podívá na své nové podřízené. Ale i v jeho očích je spíše soucit, s polovičními sirotky. Ty si po krátkém rozhovoru odvede stranou, aby se dohodli na práci. „Nemáš to jednoduchý, co?“ prohodí Morrow směrem k vedle stojícímu klukovi. „Všichni mě nenáviděj, Ede,“ žaluje oslovený, „Jen Sára, Jacob a Jeff, no možná i Jason, ten můj další švagr, ten kluk … Ale to nevím jistě. Můj tchán a tchýně by se asi moc nezlobili, kdyby se ten Clay trefil,“ dodá hořce. „Vono se to přežene.“ „To asi ne.“ „Ale jo. Přijde dítě a bude to jinak.“ „Dítě. Ede, jen aby bylo zdravý. A taky Sára. Mám dost strach. Aby byla v pořádku.“ „Tak ji vodvez do Tucsonu, až se to bude blížit. Aby byl po ruce doktor, až k tomu dojde.“ „To chci udělat. Jen se bojím, aby se to neprošvihlo …“ „Vypadá zdravě, ta tvoje žena. Bude i to dítě, určitě. No a to další … Však vono se to srovná. Začas.“ „Kdybys tak měl pravdu … Ede, vlastně sem ti pořádně nepoděkoval …“ „Wille, už si mi děkoval asi tak desetkrát. I tvoje žena. Jen dělám svou práci, za kterou mě platíš.“ „Děláš mnohem víc Ede, a voba to víme. Vděčím ti za víc, než jen za ten svůj mizernej život,“ podívá se vděčně kluk.
SEDMÁ KAPITOLA JE TO JEN NA TOBĚ „Ten je roztomilej, ten náš synovec,“ poznamená Jeff Todd a podívá se na svou sestru, která sedí kousek od něho na verandě. V kolébce spočívá maličký Edward, který přišel na svět dvacátého července v Tucsonu. Díkybohu jsou on a jeho matka v pořádku. „Celej táta,“ poznamená paní Hansonová a láskyplně se podívá na malého tvorečka. „Ani není vo tak moc mladší,“ zasměje se její bratr. „Jeffe, koukám, že už ti votrnulo,“ podívá se ona zle. „Naštěstí už je snad všechno za mnou,“ pohlédne on na svou levou nohu, má ji nataženou na sesli. Trochu se mu léčka zkomplikovala, ale doktor Evans dokázal menší zánět vyléčit, a tak má na stehně pouze jizvy. Dostal nařízeno nohu šetřit, nechávat ji nahoře. Uvědomuje si však, jak málo stačilo, aby ho už žrali červy, nebo aby měl místo nohy pahýl. „Za tebou jo, ale za Willem ne,“ povzdechne si ona, „Nechápu, jak se k němu naši rodiče chovaj. Vůbec to nechápu. Maj tady vnuka, máme tu domov, a voni ho probodávaj těma svýma pohledama,“ objevuje se v její tváři více smutku než nevole. „To se spraví. Dyť je znáš. Pořád si myslej, že za všechno může Will. Přitom von se snaží nás všechny zajistit. Dokonce snad něco stavěj, v tom Tucsonu. Jen nevím co. Taky připravujou votevření toho druhýho dolu.“ „Právě. Will radši pořád někam jezdí, aby naše rodiče neviděl … Pak ho zase nevidím já.“ „Dneska si ho užiješ.“ „To asi moc ne. Jen doufám, že se zase něco nesemele, když tady budou ty naši sousedi,“ objevují se v jejích očích obavy. „Nebudou tu všichni. Ty Lawettovi nepřijedou,“ upozorní on. „Přitom je Will zval. I když já byla proti. Jak sou zlí, ani se pořádně nevomluvili. Málem prej Virgila vypráskali. Něco takovýho naznačoval, pokud vím,“ mračí se ona. Naráží na skutečnost, že právě staršího ze sourozenců Moranů její manžel požádal, aby jeho jménem objel sousedy a pozval je. „Všichni další tady budou.“ „Jo. I ty Moranovi, co ti to udělali.“ „Virgil a Jesse za nic nemůžou. Už se mi snad stokrát vomlouvali … No tak ne stokrát, ale třikrát určitě,“ říká on rozhodně, „Přitom mě střelil ten jejich vožralej strejda.“ „Stejně jim nevěřím. Nenáviděj Willa, a nikdy nevíš, jestli jim nepřeskočí. Třeba až se taky vožerou.“ „Chovaj se dobře, makaj a snažej se. Nejsou to podle mýho špatný kluci,“ oponuje on. „No jen aby. Jeffe, uvědomuješ si, že už chtěli dvakrát Willa zabít?“ „Voni dva ne … Sáro, zbytečně se tím trápíš.“ „Zbytečně? Miluju Willa, a teď máme takovýho krásnýho chlapečka. Co bych si počala, kdyby ho někdo … Radši ani nechci pomyslet.“
„Tak na to pořád nemysli. Navíc je s ním pořád Ed, už ho dvakrát vochránil, když po něm stříleli. Nikdo z nás si toho parchanta nevšimnul, jen Ed, a ten Willa strhnul.“ „A pak ten ničema střelil tebe …“ „No to už je horší. Když sem tam ležel, a crčela ze mě krev, myslel sem, že umřu. Taky ty kolem žvanili, že jestli je to do tepny, tak nemám šanci. Naštěstí to bylo kousek vedle,“ přeběhne mu mráz po jinak upocených zádech, je pořádné vedro, v první polovině srpna. Deště ještě nedorazily a krajina je zase jako troud. Prach se zvedá při každém pohybu a rostliny jsou bez vláhy seschlé. Oni naštěstí vodu pořád mají, a tak jejich stáda netrpí. „Vo tom mi radši ani neříkej, jak málo chybělo …“ „Úplně sem vytuhnul,“ přiznává se on, „Stejně jako Jacob. Měli sme zbraně, ale jen tam stáli, jak pitomci, a čuměli na to hovado, co na nás střílelo. Naštěstí Ed a pan Greenwood zasáhli rychle … Ale máš pravdu, radši už vo tom nebudeme mluvit a nebudeme na to myslet. Tak co, jak se těšíš na dnešní voslavu? Našeho roztomilýho synovečka?“ podívá se do kolébky, kde děcko spokojeně oddychuje. Ale při probuzení dost řve, to se pak jeho křik rozléhá celým domem. „Moc z toho radost nemám. Kvůli těm, co sem přijedou. S těma třema sousedama se sice Will nějak domluvil, ale taky ho rádi nemaj. Vo Moranech sme už mluvili. Díkybohu, že ty Lawettovi nepřijedou. Ale i tak, nemám dobrej pocit. Budou tady chlastat, a pak …“ „Pak se nic nestane a voni zase zejtra vodjedou,“ řekne on přesvědčivě, „Will je chytrej, snaží se vo domluvu. I ten jeho společník je chytrej, spolu toho asi hodně dokážou,“ ztiší hlas, „Když se jim bude dařit, tak snad i nám, ne? Třeba se najde i nějaká rozumná práce, pro mě, když pořád dělaj něco novýho. Jen by mě zajímalo, co bude tam v tom Tucsonu. Neřekl ti vo tom Will něco?“ „Ne, jen že tam stavěj nějakej dům. Nebo možná říkal, že tam bude salón, taky ubytovna, ale moc vo tom mluvit nechce.“ „Viděl sem ty základy, v tom Tucsonu, co budovali. Asi to bude dost veliký, si myslím. To by časem taky mohlo vynášet.“ „Jen aby na to všechno měli dost peněz … Už tady je ten jeden důl, teď chystaj ten druhej, ten dům. A k tomu Will přece má ten dluh, za Morany. Teda taky jejich pozemky a stádo, to jo, ale musí to zaplatit. Snad to má dobře spočítaný.“ „Nevím jak Will, ale pan Greenwood určitě. Trochu jsem ho líp poznal, jak sem byl v tom jeho domě, po tom, s tou nohou. Choval se dobře, i když jsem mu tam smrděl dost dlouho. Jacob se byl vobčas podívat, jak to tam roste. Viděl i nějaký plány, a asi to bude vopravdu dost velký. Ale nejspíš prachy maj, ten důl prej dobře vynáší, a když budou mít i druhej ...,“ spekuluje on. „Snad máš pravdu … Hrome, de sem ten mladší Moran,“ zachmuří se ona, když spatří stále ještě čtrnáctiletého chlapce. Ten se dnes podílí na přípravách oslav, a jeho bratr je dokonce řídí, jako zástupce předáka. Jsou sem stažení někteří honáci, zatímco Tobiáš je ještě v terénu. Stejně jako Hanson a Morrow, naopak další sourozenci Toddovi pomáhají své matce v kuchyni, včetně Jacoba. „Nepotřebujete něco donést?“ zeptá se mladší z Moranů rozpačitě, klopí zrak, pořád se zde cítí nesvůj. Také si uvědomuje, že toho mladíka s nohou položenou na židli, zranil jeho strýc. Přitom jeho otec jim nic nevyčítá, naopak je spíše lituje. „Ne, Jesse, všechno je v pořádku … Nebo něco chceš?“ obrátí se rekonvalescent na svou sestru. „Nic nepotřebujeme,“ odpoví ona.
„Tak jak to vypadá? Už je všechno nachystaný?“ zeptá se Jeff. „Skoro. Ještě vyneseme nějaký ty stoly. Ale asi to bude včas připravený. Tedy určitě to bude včas připravený,“ opraví se hoch, neboť za to nese zodpovědnost jeho bratr. Víc si říci nestihnou, jelikož se v bráně objeví samotný majitel ranče, v doprovodu svého stínu. Jesse od něho rychle převezme uzdu koně, pak i toho druhého, aby je odvedl do stájí. „Tak jak se máme?“ nakloní se Hanson nad kolébkou, jeho obličej se rozzáří, nemůže se vynadívat na svého potomka, je na sebe velmi hrdý. Má syna, pokračovatele rodu. Jen na něho přicházejí občas chmury a černé myšlenky, jeho klouček je tak maličký a tak zranitelný. Přitom William ví, jak snadné je umřít, jeho bratr i sestřička byli také zdraví, a najednou se vše zvrtlo. Bojí se, aby jeho chlapeček nic zlého nechytil, aby mu bylo dopřáno dospět v muže. Ale občas se přistihne, jak uvažuje snad až moc prakticky, chce více dětí, víc synů, aby měl jistotu, že bude mít kdo po něm převzít jeho majetek. Jsou to možná divné úvahy, u někoho, komu bude za pár dní teprve šestnáct. Jenže on ví, jak snadné je umřít. Už měl vícekrát štěstí, přežil tu nemoc na východě, jemu se vyhnula, stejně jako kulky, které ho měly zabít. „Sára před chvílí říkala, že je celej otec,“ poznamená jeho švagr. „Myslíš taky, že je mi podobnej? Moc se mi to nezdá,“ prohlíží si pyšný zploditel svého potomka. „Nevím, Wille, mně přijdou všechny děti stejný. Ale asi jo,“ dodá Todd rychle, když vidí ošklivý pohled své sestry. „Snad bude mít dobrej život,“ vysloví své vroucné přání Hanson, pak popojde pár kroků a políbí svou manželku, „Podívám se za Virgilem a pak si tu s váma sednu. Chvíli pokecáme, než se začnou sjíždět hosti. Pak tu asi bude dost zmatek.“ „Deš ho zkontrolovat? Myslím si, že se dost snažej. Všichni, aby bylo všechno připravený.“ „Taky, taky s ním potřebuju mluvit,“ odpovídá mladičký rančer neurčitě, aby následně seběhl ze schůdků a začal se shánět po zástupci svého předáka. Najde ho ve společnosti bratra, oba se právě starají o koně, co je Jesse před chvílí odvedl. Sundávají jim sedla, posléze je vyhřebelcují, napojí, dají jim nažrat. Chudáci zvířata toho mají také dost, v tom vedru. „Už jsme skoro hotoví,“ vyjde starší z Moranů vstříc svému zaměstnavateli. „Vo tom nepochybuju. Nejdu tě zkontrolovat, spíš s tebou potřebuju mluvit,“ vysvětluje Hanson svou přítomnost, pak poodejde kousek stranou, „Virgile, byl bych rád, kdybys ty naše sousedy přivítal se mnou,“ řekne. „S tebou? Jak s tebou?“ tváří se překvapeně mladík. „No tak. Až budou přijíždět. Doufám, že i s rodinama. Tady, na dvoře.“ „Je to vhodný, Wille?“ podívá se Moran pátravě. „Seš přece zástupce předáka, na to nezapomínej.“ „No právě. Zástupce předáka …,“ zatváří se mládenec všelijak. „Co se děje, Virgile? Máš snad nějakej problém s Tobiášem?“ „Ne, ne,“ řekne rychle tázaný, „S Tobiášem ne …“ „Tak s kým, hrome?“ „Vlastně s nikým … Wille, nechci, aby to vypadalo, že si stěžuju … To určitě ne. Ale sou tady jiný, honáci, mnohem starší než já, a taky tu dýl sloužej. Možná si myslej, že to není spravedlivý, když jsem tím zástupcem … a možná maj pravdu.“
„Virgile, tohle neřeš. To je moje věc … Mám svoje důvody, proč sem udělal tím zástupcem právě tebe.“ „Důvody … kvůli tomu, co se stalo … ta minulost …“ „Virgile, ta minulost … já vím, pořád to mezi náma je. Ale vzpomeň si, co sem ti říkal. Vo tom, že máme na výběr. Ty honáci tady … Von i Tobiáš má trochu jiný myšlení, a taky jeho manželka je z rodiny Lawettů,“ ztiší raději Hanson hlas, „Mezi náma něco bylo, ta minulost. Jako mezi mnou a Horácem, tedy panem Greenwoodem. Ale to se může změnit, když spolu budeme spolupracovat. Tak trochu vo tom chci mluvit. I vo tom, jak se tě ty další vyptávali, když si je jel pozvat.“ „Taky sem se divil, žes poslal právě mě …,“ zarazí se teď Moran, jako by ho něco napadlo, „Wille, teď nevím … to, že sem jel zrovna já … mělo to nějakej význam?“ podívá se pátravě, nejistě. „Co myslíš?“ pokusí se o úsměv majitel ranče. „No, řekl bych, že většinou děláš věci, co máš promyšlený. Jen se snažím přijít na to, proč zrovna já … Nebo snad kvůli tý naší dohodě? Jak se na ní všichni vyptávali?“ „Máš pravdu, počítal sem s tím,“ přikývne kluk, „Počítal sem s tím, že se tě budou ptát, a že ty jim na to vodpovíš. I když to bude pro tebe asi nepříjemný. Ale to nebylo proto, abych ti dělal nepříjemný chvíle, ale má to jinej důvod. Možná na něj přijdeš sám.“ „Já … Jak bych mohl … Nevím, co chceš dál dělat …“ „Vážně nevíš?“ podívá se teď pátravě Hanson, „Nemluvili sme vo tom, tenkrát na tý verandě? Jak si sem vtrhnul?“ „Mluvili …“ „Virgile, byl bych rád, kdyby ti to došlo. Byl bych rád, kdybys taky dokázal přemejšlet podobně jako já. I kvůli tobě.“ „Wille, asi ti moc nerozumím …,“ tváří se Moran nešťastně. „Virgile, podívej, doba se mění. Ty lidi tady, to sou lidi z minulosti. Skoro všichni. Bohužel tím byl i můj otec, ale i tvůj. Je jím můj tchán, a taky Tobiáš. Ty všichni žijou v minulosti. Ale budoucnost, budoucnost leží úplně někde jinde. Vo tom sme tenkrát mluvili. Potřebuju kolem sebe lidi, který to pochopěj a který budou myslet stejně. Nebo podobně.“ „Myslíš jako mladý? Že voni už sou jako starý?“ vypadá mladík zmateně. „Jen vo věku to není. Podívej třeba Horác, teda pan Greenwooda. Tomu je pětatřicet, a určitě není chlap z minulosti. Tomu to myslí, po novu. Ale to je asi i tím, že je nespíš z nějaký rodiny, co někde na východě už vydělává, na tom, co se nabízí. Nechce vo tom moc mluvit … Ale to je jedno. Jen vo věku to není. Ale možná trochu taky. Tady ty starší, ty sou moc zatížený tou minulostí, a nechápou, jak se doba mění.“ „Wille, nejsem si jistej … Vlastně ani nevím, proč si mi nabídnul to místo zástupce předáka. Je to dost neobvyklý, v mým věku … Nejdřív sem si myslel … myslel, že je to proto … proto, že …,“ zakoktá se Moran. „No? Co sis myslel a co už si tak úplně nemyslíš?“ „Myslel sem, že je to proto, že byla ta minulost. Tak jako proto. Abych jako byl v klidu, zapomněl na tu minulost.“ „Může to bejt jeden z důvodů, Virgile, ale není to ten hlavní. Asi si už pochopil, i za tu krátkou dobu, co tady pracuješ, tak už si pochopil, jak to tady vypadá. Je tu jen pár lidí, kterým můžu věřit, se kterejma se dá normálně mluvit. Ty další, ty mě především nenáviděj,“ říká hoch poněkud trpce. „Snad některý,“ sklopí hlavu mladík, neboť on k nim také patří.
„Ty, co tady maj něco řídit, tak ty skoro všichni,“ ušklíbne se Hanson, „Můj tchán je tady správcem, a kdyby pohledy zabíjely, tak sem dávno mrtvej. Ani Tobiáš mě rád nemá, a to ho asi ani jeho žena nemusí moc poňoukat. No já vím, ty mě taky zatím nenávidíš, ale pevně věřím, že se to časem změní a budeme dobře spolupracovat. Na tom mým plánu, vo kterým sem ti říkal. Vo tom velkým ranči, co se nám společně podaří udržet.“ „Společně …“ „Virgile, je mi jasný, že časem se ty spory s Lawettovýma ještě vyostřej. Myslím si, že to bude pro Tobiáše těžký, no a dost možná to tady zabalí. Kvůli svý ženě. Začínáš už chápat?“ „Wille, ty mi snad naznačuješ …“ „Virgile, neříkal sem tam u šerifa tak úplně pravdu. Teda spíš ne celou. Je pravda, že pan Greenwood ti uvěřil, a radil mi, abych tu dohodu nerušil. Ale já si taky uvědomil, že by to byla škoda i kvůli tomu, co si myslím, že můžeme dokázat. Spolu. Teda pokud ty budeš schopnej tak říkajíc překročit svůj stín. To, co je z tý minulosti. Pak můžeme mít dobrou budoucnost, tady na tom ranči.“ „Chceš mi snad naznačit, že bych měl časem vystřídat Tobiáše …“ „Virgile, ten čas nemusí bejt tak dlouhej, jak se teď zdá.“ „Wille, ale mně bude v září teprve sedumnáct …,“ má Moran zkoprnělý výraz. „No a co? Já budu za pár dní v Tucsonu slavit šestnáctiny. Spolu s narozením kluka.“ „To snad nemyslíš vážně … Dyť je tady taky Jacob, a taky chudák Jeff, voba sou tvoji kamarádi, a taky švagři … když už hledáš někoho mladýho …“ „Virgile, zdá se ti třeba Jacob vhodnej jako předák?“ podívá se Hanson shovívavě, „Dělal spíš tady s otcem, na ranči. Vo Jeffovi ani nemluvím. Jistě, můžu říct Horácovi nebo Edovi, a ty mi seženou jiný lidi. Ale ty to tady znáš. Děláš s dobytkem vod malička. Na věk se vyser, rozhodující bude, jestli do toho budeš chtít jít se mnou nebo ne.“ „Jít s tebou … do čeho jít s tebou?“ souká ze sebe slova mladík. „Do toho, vo čem sem mluvil, do prdele. Virgile, copak ti nenaznačuju už víc než dost? Myslím si, že seš dost chytrej, abys to pochopil. Bylo by smutný, kdybys to nepochopil.“ „Mluvil si vo tom, že tady chceš vybudovat velkej ranč. Že jen jeden má tady naději přežít. Že ty menší nemaj tu naději …“ „No vidíš. Máme tu ten důl, to je vlastně kšeft můj a pana Greenwooda, stejně jako ten druhej důl, co budeme brzo votevírat. A taky ten dům, co stavíme v Tucsonu.“ „Něco sem zaslechnul …“ „Umíš doufám udržet tajemství … protože jestli ne, tak už se svým tchánem a tchyní vůbec nevyjdu … Teda voni se to začas stejně dozvěděj …“ „Nejsem žvanil …“ „No to snad ne. Virgile, my tam stavíme salón, hotel, ale taky hernu a bordel. No jo, co se tak tváříš, budou tam i děvky, a jak znám Horáce a jeho kámoše, tak seženou parádní, ne žádnou podřadnou sortu … Virgile, byls ty vůbec někdy se ženskou?“ podívá se Hanson tázavě, „No, nic mi říkat nemusíš. Stačí, jak ses zatvářil. No to taky můžeme napravit.“ „Napravit …,“ nevychází dnešní odpoledne Moran z údivu. „Když se dohodneme, teda když taky budeš chtít, tak tě vezmu s sebou do Tucsonu. Třeba už teď, jak tam budu slavit ty narozeniny. Je tam jedna docela příjemná kurva, co se vyzná. Cathy, tak se jmenuje. Ta mě zbavila panictví,
mimochodem. To mi ještě bylo čtrnáct,“ musí se kluk pochlubit, „Tak když budeš chtít,“ pokrčí rameny, „Ale teď k věci,“ zvážní, „Jak sem říkal, tak ty doly a ten barák, to je kšeft s panem Greenwoodem. No a tenhle ranč, a možná i další kolem toho, to by mohl bejt zase náš. Rozumíš? Dostal bys dobrej plat, když to bude vynášet, mnohem víc, než máš teď, a dokonce mnohem víc, než má Tobiáš. To by se ti hodilo, ne?“ „Wille, já ti nerozumím … Teda rozumím, ale nerozumím tomu, proč to nabízíš právě mně.“ „Proč? Vsadil sem na tebe. Možná je to chyba, a možná mě pošleš do prdele a nic z toho nebude. Ale možná taky jo. Víš, co tady chci udělat, a nabízím ti, abysme tohle dělali spolu.“ „Chceš udělat … Naše pozemky už máš … Budeš chtít ty další … Vod těch dalších. Nakonec i ty, co maj Lawettovi … Abys tady zůstal jedinej … Budeš to tady chtít rozšířit, možná tu budeš chtít zpracovávat to maso …“ „Tak vidíš, že ti to myslí. Jo, tohle chci. Možná, že nakonec vyřadíme konkurenci i z jinejch míst, než je tohle, a než sou jen ty naši sousedi tady. Jinak totiž nepřežijem. I jinde to tak je, ty malý končej a ty velký dál rostou. To je ta budoucnost. V tom chovu dobytka. Pokud teda nechceš živořit a třást se, jestli se rok podaří, protože jinak seš v prdeli. My máme tu výhodu, že k tomu budeme mít i další věci, tedy peníze z toho dolu, z toho baráku, a časem i z jinejch věcí. Třeba se podívej do hor, tam rostou stromy … Virgile, říkám ti hodně, a trochu tím riskuju. Ale věřím tomu, že ty to pochopíš a rozhodneš se správně.“ „Wille, pořád ale mezi náma něco je …“ „Jen z tvojí strany, Virgile. Jen z tvojí strany. Z mojí určitě ne. No tak jo, chtěli ste mě voddělat. No, nevyšlo to. Kdyby to vyšlo, tak teď žeru hlínu, ale vy byste byli stejně v prdeli. Na tom by se nic nezměnilo, maximálně byste možná překlepali další rok, možná dva, víc určitě ne. Seš dost chytrej na to, abys to pochopil. Virgile, můžeš tady normálně pracovat, ty i tvůj bratr, a já si budu muset sehnat někoho jinýho, kdo do toho tady půjde se mnou.“ „Jak si to vůbec představuješ?“ „Jak … No, tak ten ranč … Já sice budu majitel, ale nebudu mít asi tolik času všechno řídit. Pan Greenwood mi to už hodil na hlavu, a i když má právo na padesát procent z výdělku, tak to nechává na mně. No a já bych to časem přesunul na tebe. Měl bys na starosti všechno, co se týká toho dobytka. Takže bys vlastně jako předák vedl tenhle ranč, a taky ten tvůj. A taky ty vedlejší, co se s náma časem spojej, nebo teda my je spojíme s tím naším. Taky si myslím, že by dost brzo mohl Jacob vystřídat svýho otce. Jako správce ranče, a taky nejspíš dalších věcí. Uvažuju vo tom zpracování masa. Taky vo tý těžbě dřeva. To budeme ale muset dál do hor, vo dost dál. Nevím, jestli do toho bude chtít Horác jít, teda pan Greenwood. Možná jo, možná ne. Ale i kdyby jo, stejně tam bude někdo muset hájit moje zájmy. Nebo i jeho, když Horáce přesvědčí, že na to má. Mluvím tady vo pile, vo zpracování dřeva. No tady ne, ale tam dál v těch horách, pochopitelně. Ale to není všechno, Virgile. Blíží se sem železnice, studoval sem to, zjišťoval si podrobnosti. Letos se propojí Los Angeles se San Franciscem, a asi tak za rok Los Angeles s Yumou. No a do pár let bude železnice i tady, v Tucsonu, a to bude další vohromná příležitost. No a my na ní musíme bejt připravený. Chápeš, Virgile, vo čem tady vůbec mluvím?“ svítí teď oči kluka jasným plamenem.
„To je ta budoucnost …“ „Jo, Virgile, to je ta budoucnost. Než sem ta železnice dorazí, musíme už bejt dostatečně silný a připravený. Jinak se sem naserou jiný, co připravený budou. Vono je toho víc, mnohem víc, Virgile, ale tebe se může týkat tohle, vo čem sem mluvil. Můžeš bejt mojí prodlouženou rukou, tady. Na tom ranči. Když budeš dobrej, a já poznám, že se ti dá věřit, a že seš vážně dobrej, budeš jednou řídit nejen ten svůj původní ranč, ale i ten můj a všechny ty další, co nám teprve spadnou do klína.“ „Spadnou do klína …“ „Virgile, co si myslíš, jak jsou na tom ty další tři sousedi, co sem přijedou? No? Asi blbě, že jo. Vsadím se s tebou, že sami začnou vo tom, jestli by se nešlo nějak dohodnout. Už dneska večer, minimálně jeden z nich, možná i dva. Chceš se vsadit?“ „Vsadit … ty si myslíš, že by mohli chtít nějakou podobnou dohodu, jako máme my?“ „Jo, to si myslím. Nejspíš by chtěli lepší, nebo to aspoň zkusej. Taky já teď nemám další peníze, abych to hned koupil. Vod nich. Ale když budou rozumný, tak na tom nakonec můžou vydělat. Můžou pracovat pro nás, a mít svoje jistý. Takhle sice dělaj pro sebe, ale musej se třást, aby jim to tenhle rok nekrachlo. Teda aby přežili.“ „Proč si tohle neřekl na začátku? Když si přišel s tou vodou …,“ podívá se Moran vyčítavě. „Virgile, všichni by mě poslali někam … Budeme nejspíš tý vody potřebovat víc. Ale když to bude šlapat, můžeme udělat další vopatření. Natáhnout potrubí, tím hnát vodu do míst, kde teď není, zavlažovat některý místa … Tohle už je delší budoucnost,
to vím. Ale já se nedívám jen pár let dopředu. A Virgile, tohle nejsou sny bláznivýho patnáctiletýho kluka. Tohle jednou prostě bude,“ dodá Hanson velmi důrazně. „Wille, je to těžký … jak mám na všechno zapomenout … můj otec … ty …,“ tváří se mladík nešťastně. „No to je problém, to uznávám. Virgile, je to jen na tobě. Pokud je to pro tebe nepřekonatelnej problém, tak vo tom, co sem teď říkal, tak vo tom s nikým nemluv. Dál si tu pracuj, ty i Jesse, na to máš moje slovo. Pokud ale do toho budeš chtít jít se mnou, tak budu rád. Můžeme začít hned, můžeme začít za tejden, za měsíc … Virgile, možná sem se zmejlil, ale já věřím, že máš taky nějakou ctižádost. Máš chuť něco dokázat. Postarat se vo rodinu, matku, sourozence. Ale jak říkám, nijak netlačím. Sice by se mi hodilo, kdybys do toho šel hned dneska, kvůli těm sousedům, ale zase se tolik nestane, když si vezmeš čas na rozmyšlenou. Nějakej ten tejden nehraje roli.“ „Dneska … co jako dneska …“ „No, kdybysme si plácli, jako třeba teď hned, no tak už můžeme jednat večer spolu. Já a ty po mojím boku. Pověřil bych tě, abys mě zatupoval, při tom vyjednávání s těma sousedama.“ „Wille, to myslíš vážně?“ „Naprosto. Podívej, Virgile, já na minulost seru. Pro mě je důležitá budoucnost. V ní bude výhodný pro tebe i pro mě, když budeme spolupracovat a potáhneme za jeden provaz. Mně to problém dělat nebude. Tobě možná jo, kvůli tomu, co se stalo. Pokud jo, tak to budu chápat. To, co teď nabízím tobě, nabídnu někomu jinýmu. Případně si seženu někoho vodjinud. Nebo se možná dohodnu s někým z nich, třeba někdo z nich, myslím z těch tří, co přijedou, na tohle bude slyšet. Když si sedneme a rozumně si promluvíme. Ale Virgile, nezapomínej, že jako prvnímu sem to nabídnul tobě, i když mezi náma je ta minulost, a i když tobě bude sedmnáct až v září, jak si před chvílí říkal. Na to prosím nezapomínej.“ „Wille, ty seš zvláštní člověk …“ „Radši nechci vědět, co si pod tím slovem zvláštní ty představuješ,“ zasměje se Hanson, ale netváří se nijak zle, „No nic, Virgile, teď už je to jen na tobě. Bude ti dělat problém bejt vedle mě, až přijedou ty sousedi? Pokud jo, tak na tom taky netrvám. Já sice tvýho otce nezastřelil, ale respektuju tvoje právo si myslet něco jinýho. Takže na tebe nebudu tlačit. Pokud se mnou chceš spolupracovat, a to nejen jako vobyčejnej zaměstnanec, tak to musí bejt proto, že ty sám chceš, a ne že seš donucenej to dělat, protože potřebuješ prachy pro svoji rodinu. Plat už máš zajištěnej mým slovem, tohle je ale vo úplně něčem jiným.“ „Wille, přijde mi to divný … celej ten rozhovor … tobě je jen šestnáct, nebo teda za pár dní bude, a mně jen sedumnáct … Není to divný, že se vo tomhle bavíme?“ „Mně vosud donutil velmi rychle dospět, tebe donutí taky. Voba už sme dost dospěli. Virgile, du teď za svou ženou a klukem. Co sem ti chtěl říct, tak to sem řekl. Můžeme si vo všem promluvit pozdějš, můžeš se zeptat, na co budeš chtít. Nebo mi můžeš říct, že potřebuješ víc času. Nebo, že to pro tebe nepřipadá do úvahy. Je to pro tebe nepřekonatelný,“ říká klidným hlasem William, pak se vydá volným krokem k východ ze stájí. „Co chtěl?“ zeptá se pološeptem mladší z Moranů, když jim jejich zaměstnavatel zmizí ze zorného úhlu pohledu. „Jesse, je to moc divný … Mám z toho špatnej pocit …“ „Špatnej pocit … je s náma nespokojenej? Nechce nás už tady?“ „Ne, ne … je to přesně navopak.“
„Jak navopak, Virgile?“ nechápe mladší bratr. „No navopak. Nabízí mi mnohem víc … daleko víc … chce prostě víc spolupracovat. Nemám právo ti víc říkat, dal sem mu svoje slovo, že vo tom nebudu mluvit.“ „Co by to znamenalo, jako to víc spolupracovat?“ „Co? Asi víc peněz, asi dost dobrou budoucnost, pro mě, ale i pro celou naší rodinu …“ „To je ale dobrý, ne?“ „To jo, Jesse. Jenže já nevím, jestli chci spolupracovat s ním, myslím tím s Willem. Myslím víc, než teď … To by asi znamenalo s ním jednat každej den, bejt v jeho blízkosti dost často, možná hodiny …“ „Máš na výběr?“ „Jo, mám. Může to zůstat tak, jak je. Dal slovo a v tom mu věřím. Neporuší ho, už jen kvůli tomu, aby dobře vypadal. Před jinejma.“ „To nechceš kvůli tátovi, že jo.“ „Jo. Kvůli němu.“ „Taky tenkrát nemusel začít střílet, myslím tím na Willa.“ „Jesse, je mrtvej …“ „No právě. Ty sám si mu přece říkal, aby se dohodnul. Dostal si kvůli tomu do držky.“ „Byl to otec, měl právo mě zmlátit …“ „Až budeš ty otec, taky budeš mlátit svoje děti? Když se nasereš? Nebo trochu napiješ?“ podívá se mladší sourozenec tázavě na staršího. „Jesse, vo čem to teď do prdele mluvíš?“ „Vo čem? Jo, byl to náš táta. Jenže taky měl svoje mouchy. Dokonce dost, pokud si nevzpomínáš. Taky měl tvrdou palici, a taky tvrdou ruku.“ „Jesse, byl to náš táta a už je mrtvej.“ „No právě. Zase tak skvělej táta to nebyl …“ „Jesse, i kdyby nebyl, tak …“ „Tak co? Neprosils ho náhodou, aby to stádo k tý vodě nehnal? Co? Neprosils ho, aby ti dovolil jet za Willem se dohodnout? A co se stalo? Dostals znovu přes držku a von pak rozpoutal tu střílečku, kde sme málem všichni zařvali.“ „Voni začali střílet první.“ „Jo, ale jen na krávy. To dobře víš, a Will to řekl dopředu. Sám si to říkal, a zase si prosil tátu, aby se stáhnul. Místo toho se pokusil Willa sestřelit. Bylo jasný, jak to dopadne, když tam měl ty svoje střelce.“ „Jesse, co mi tím chceš říct? Copak tobě nevadí, že kvůli tomu, co udělal Will s tou vodou, že kvůli tomu umřel náš táta?“ „Někdy se mi po něm stejská, i když to byl někdy parchant … Pořád to byl táta … Jenže byl taky dost vzteklej … Jako ten jeho brácha … ten mizera Clay …“ „Jesse, ty se na Willa nezlobíš? Ty mu nic nevyčítáš?“ „Vyčítat … Virgile, von má teď naše pozemky, náš dobytek. My tu pro něj pracujeme. Z toho teda radost nemám … Jenže to šlo všechno stejně do prdele, ty dluhy sme měli i předtím, pořád to bylo mizerný … dřeli sme jako koně, vod nevidím do nevidím … a měli z toho hovno. Jen nadávky, a někdy i rány, když se něco nepodařilo … Co je vlastně jinýho? Taky dřeme, ale dávaj nám za to peníze, a určitě nás nikdo nebije … Chovaj se tu k nám slušně, i když náš táta a pak náš strejda chtěli Willa
zastřelit. Zastal se nás, u toho šerifa. Kdyby ne, tak už sme byli kdoví kde v prdeli. Jo, nemám z toho nejlepší pocit. Ale jen říkám, že to ani dřív všechno nebylo jen dobrý.“ „To nebylo. Vím, že táta byl vzteklej, a někdy se neudržel … Ale pořád to byl táta.“ „Tak jo,“ kývne hlavou mladší z Moranů, chce ještě něco dodat, ale pak se otočí, aby pokračoval v práci. Přesto mu to nakonec nedá, „Virgile, jedno ti řeknu. Táta je už mrtvej. My se musíme postarat, vo mámu, vo sebe a taky vo další, ty mladší. Tak na to mysli.“
TAK CO VLASTNĚ CHCEŠ? William Hanson bude slavit své šestnácté narozeniny a také příchod svého syna na svět dvakrát. Poprvé zde na ranči, a o několik dnů později v Tucsonu. Tam mu s přípravami opět velmi pomáhá paní Bradleyová, manželka smírčího soudce, a pochopitelně také její přítelkyně. Ty velmi oceňují velkorysost mladíka, který se zachoval nezvykle vstřícně k rodině, jejíž členové se ho již dvakrát pokusili zabít, a také k rodině omylem postřeleného chlapce Breta. Rovněž nikomu nemůže uniknout, že hoch spolu se svým poručníkem budují velmi rozsáhlou stavbu, o jejímž využití mnozí ještě tápou. První z oslav probíhá právě dnes, první hosté se očekávají každou chvíli. Jde o tři sousední rodiny, přítomni jsou i dva nejstarší chlapci z rodu Moranů. Chybí jen Lawettovi, s nimiž má mladistvý rančer velmi napjaté vztahy. Ty svým způsobem zastupuje manželka předáka paní Fultonová, která pomáhá paní Toddové s přípravou jídel. Kromě několika honáků, kteří musí zůstat hlídat u stád, budou přítomni i další zaměstnanci, s výjimkou tří mužů Morrowa, kteří nocují u napajedla a stráží tam nyní velmi cenné zásoby vody. K udržení pořádku tak musí stačit Morrow sám, ale neočekává žádný větší incident. Maximálně se mohou porvat horkokrevní muži, až se opijí a dostanou se třeba i do malicherného sporu. Ale to by měl zvládnout předák, třeba i Hannah Hoffmanová s jeho pomocí. Jako první dorazí sedmačtyřicetiletý Joachim Hoffman se svou o deset let mladší chotí Hannah, v doprovodu svých dvou nejstarších potomků, šestnáctiletého Joachima a třináctileté Sáry. Přijedou na voze ještě s jedním zamlklým mužem, který pro ně pracuje a svým způsobem posiluje jejich ochranu, byť i otec a syn jsou vyzbrojeni opakovacími puškami. Není radno podceňovat bezpečnost, zvláště když s muži cestují i dvě ženy.
William vykročí svým hostům vstříc, sotva ujde pár kroků, objeví se po jeho boku Virgil Moran. Tato prazvláštní uvítací sestava překvapí nejen sousedy, ale i většinu místních, neboť každý ví, co bylo či je mezi oběma rodinami. „Jsem rád, že seš tady se mnou,“ poznamená pološeptem hostitel, pak nasadí úsměv směrem k hostům, kteří mají trochu protáhlé a strnulé obličeje. Po pravdě ani oni mladičkého rančera nemusí, způsobuje jim problémy, na druhé straně s ním chtějí být za dobře. Což je poněkud schizofrenní situace, a tomu také odpovídají jejich výrazy i pocity. „Vítejte, paní a pane Hoffmanovi,“ přidává se i Virgil, „I ty, Joai a Sáro,“ obrátí se k omladině. Ta se navzájem dobře zná z předchozích let, mnohokrát se setkali při různých příležitostech. Proto on i Jesse znají dobře nejen Willa, ale také bratry Toddovi či jejich sestru Sáru, nyní již ctěnou matku a jednu z hvězd dnešních oslav. Ne-li tu největší. Ono přivést na svět zdravé dítě, sama přitom nemít žádné problémy, je vždy hodné úcty. Komplikace při porodu mívají totiž často fatální následky pro dítě i matku. Naštěstí v tomto případě dopadl porod dobře a mladá rodička se velmi rychle vzpamatovává. Padne pár dalších uvítacích frází, po nichž následuje nezbytný krok, totiž odchod na verandu a tam obdivování malého Hansona, co kulí oči z kolébky. Slova o tom, jak je škvrně krásné, a komu že je bezpochyby podobné, se očekávají a také zazní. Hosté jsou poté odvedeni k velkému stolu ve stodole, jde vlastně o sestavu více stolů, kdy střecha chrání před slunečními paprsky, budova pak před nočním poklesem teplot a také prachem. Tam se návštěvníků ujme pan Todd a jeho manželka, jednak je zabaví a jednak jim servírují různé zákusky, pochopitelně také pití, v dnešním vedru dost důležitou součást tabule. „Je dobře, že seš tady se mnou,“ prohodí Hanson, když spolu se zástupcem předáka vyexpedují první sousedy k otci a matce prvorodičky. „Není problém,“ kývne hlavou Moran, trochu se odmlčí, je patrné, že chce něco říct, a buď se mu do toho nechce, nebo neví, jaká slova má použít, „Wille, přemejšlel sem, vo tom, cos říkal asi tak před tou hodinou.“ „To je dobře, Virgile. Máš času, kolik budeš potřebovat.“ „Tos říkal … Taky sem mluvil s Jessem.“ „S Jessem? Virgile, cos mu řekl?“ zachmuří se mírně tvář zaměstnavatele. „Nic sem neprozradil, dyť sem ti dal slovo,“ odpovídá rychle zaměstnanec, „Jen sem mu řekl, že mi nabízíš větší spolupráci. Což by znamenalo s tebou jednat častějš, asi i bejt dost často ve tvý blízkosti.“ „Do čeho se ti moc nechce,“ odtuší William. „To se nedá tak říct …“ „Virgile, nechci tě přivádět do rozpaků. Co ti na to říkal Jesse?“ „Co říkal …“ „Virgile, pokud vo tom nechceš mluvit, tak to nech na pozdějš,“ říká smířlivě Hanson. „Wille, co bys po mně vlastně dneska chtěl?“ „Co? Myslím si, že během těch voslav bude čas si promluvit. Já s tím nezačnu, ale myslím si, že voni jo. Budou se chtít bavit, vo tom, co bude. Možná ne, ale řekl bych, že jo. Pokud bys souhlasil, tak bys tam byl se mnou. Řekl bych jim, že s nima budeš jednat ty, jako můj zástupce.“ „To jako už dneska?“ tváří se nejistě Moran.
„Virgile … jo, pokud bys byl pro, tak už dneska, pokud na to dojde. Řekl bych jim, že sem tě pověřil, abys s nima jednal, vo tom, jak budeme spolupracovat, jak se spojíme.“ „Spojíme … Myslíš tím, že jim necháš jejich ranče, ale sebereš jim pozemky a stáda?“ „Řekl bych to trochu jinak, ale budiž,“ pokrčí rameny William, „Jo, mohli by se spojit s náma, spojit naše stáda, my zase využívat jejich pozemky. S tím, že bych uzavřel dohodu vo tom, že budu mít předkupní právo, na ty jejich pozemky. To bysme museli ještě domyslet, probral bych to s Horácem … teda panem Greenwoodem. Aby ta dohoda byla právně v pořádku.“ „Co kdyby to chtěl někdo prodat všechno? Hned?“ „Všechno a hned?“ zamyslí se Hanson, „Virgile, naznačil ti to někdo?“ „Takhle přímo to neřekl … ale maj toho podle mýho už dost. Je jim jasný, že to vo moc lepší nebude, spíš horší … Tak co maj dělat.“ „Pokud na to přijdou včas, tak s tím něco udělat můžou. Pokud teda budou rozumný. Můžou to tady zabalit a jít někam za lepším. Nebo tu můžou zůstat a pracovat pro mě. Na ranči, nebo i jinde. Teď záleží na tom, jak budou rozumný. Jestli už pochopili, že sami to nezvládnou. Pokud ne, měl by jim někdo správně poradit.“ „Správně poradit …,“ tváří se nejistě Moran, pak se ulekne, „To jako já, Wille?“ „Pokud chceš v budoucnu řídit ten velkej ranč, a možná bejt šéfem i některejch z nich, tak asi jo.“ „Proto chceš, abych s tebou spolupracoval …“ „Ale Virgile, to by bylo zatraceně málo. Jasně, je to jedna z věcí, kdy můžeš pomoc. Vlastně i sám sobě. Ta druhá je, že podle mýho se jim s tebou bude jednat líp, než se mnou. Ty seš taky voběť, jako voni. To za druhý. Ale to hlavní, to teprve přijde. Něco mi říká, že jsem vsadil správně, na tebe.“ „Ty první dvě věci, ty sou podmínkou tý třetí?“ podívá se tázavě zaměstnanec. „Ale ne … pochopitelně by to bylo lepší. Ale pokud se na to necejtíš, tak s nima budu jednat já. To nechám na tobě. Chci se rozumně dohodnout, nechci žádný další zbytečný problémy. Bude i pro ně lepší, když se dohodnou, než když tomu budou vzdorovat. Nemaj naději, že sami vydržej.“ „A co kdyby se proti tobě spojili? Třeba všichni tři? Nebo dokonce čtyři, i s Lawettovýma?“ „A co takhle pět? I s tebou?“ zasměje se Hanson, „Virgile, aby něco dosáhli, tak by museli mít přístup k vodě, a taky přístup k penězům. Kdo je založí, když jim budou chybět? Já mám vodu, já mám důl, nebo spíš doly. Já mám možnost požádat vo úvěr banku, a mám taky naději takovej úvěr nejen získat, ale taky ho i splatit. Tohle nikdo z nich nemá a mít nebude. Takový spojenectví by jim moc k užitku nebylo.“ „I tak ti můžou nadělat problémy.“ „Můžou. Ale především je nadělaj sobě.“ „Wille, ta tvoje budoucnost … asi to máš hodně promyšlený, že jo.“ „Mám, Virgile. Nevím, co všechno se povede, a co ne. Mám taky společníka, pana Greenwooda, a toho tady taky nikdo nemá. Ten se vyzná, jeho rady sou k nezaplacení, i jeho pomoc. Pevně věřím, že spolu s ním rozjedeme i další věci. Virgile, já vážně nejsem snílek, ty věci se podařej. Jen musíme bejt připravený. Nikdo z nich si neuvědomuje, jak moc to tady změní ta železnice, až k nám dorazí. Budeme pak mít spojení, nejdřív se západním pobřežím a pak i dál na východ. Nejen přes San Francisco, ale ta trať určitě povede dál, do Novýho Mexika, do Texasu. Virgile, to bude znamenat,
že cokoli snadno a levnějš dopravíme kamkoli. Jenže taky to bude znamenat, že to voni snadno a levně dopravěj k nám. Rozumíš?“ „Jak dopravěj k nám?“ „No prostě k nám. Všechno. Zboží, maso, zbraně, jídlo. Prostě co budeme potřebovat. Ta železnice, to je výhoda. I pro nás, když tady něco vytěžíme, třeba tu měď. Teď je doprava komplikovaná, pak se to prostě jen naloží na vlak a zanedlouho to bude třeba na východním pobřeží. Někde jsem četl nebo slyšel, že ze San Francisca do New Yorku je ten vlak za tuším vosumdesát hodin, nebo tak nějak. To je rychlost, co? Bez něj bys cestoval tejdny …“ „Snažím se tě pochopit, Wille. Jen si pořád nejsem jistej, jestli sem já tou vhodnou vosobou. Jestli na něco takovýho mám. Sám přece víš, že sem pořád u toho dobytka. Vod chvíle, co mi to trochu začalo myslet, sem pořád tady, nikde sem nebyl …“ „No a co? Když budeš chtít, můžeš se mnohý naučit. Jako já. Zpočátku sem tomu moc nevěřil, ale teď vidím, jak je to důležitý. Vědět toho co nejvíc. To ti dává výhodu, když se rozhoduješ,“ říká Hanson opět s neskrývaným nadšením. „Wille, nechceš mě jen využít, abys získal ty vokolní ranče, a pak mě vodkopnout. Že ne,“ znovu se pátravě podívá o rok starší chlapec na toho mladšího. „Virgile, podobnou votázku sem kdysi položil panu Greenwoodovi. A víš co mi řekl? Že taková votázka je blbost. Prostě špatná. Když tě budu chtít podrazit, tak ti to přece nebudu říkat, ne? To je jasný. Takže už se tak neptám.“ Anthony Hanway „Wille, ty tomu panu Greenwoodovi věříš? Když je vo tolik starší, vo tolik zkušenější? Patří mu přece už půlka tvýho ranče …“ „Teď už mu věřím,“ řekne Hanson rozhodně, „Zpočátku ne. Bál sem se, že mě využije, a pak mě vodkopne. Teď už se ale nebojím. Třeba ten ranč. Jasně, patří mu půlka výdělku z něj. Ale nechává to řízení na mně. Ty doly, nebo ten barák, ty bych bez něj těžko zařídil. Zajistil zákazníky a tak. A tam zase já mám půlku z toho, co vyděláme. Ale von nemá zájem vo ty další další pozemky tady. To spíš vo jiný, co …,“ zarazí se. „To asi nemám slyšet, co?“ „Asi ne. Prostě máme další plány. Ale jak sám jednou řeknul, možná bude i něco, co zatím žádnýho z nás nenapadlo. Jo, a kdyby tě to zajímalo, tak ty doly, a vlastně i ten barák v Tucsonu, to je můj nápad. To já pana Greenwooda přesvědčil, aby do toho šel se mnou. Von má znalosti, taky známosti, aby zajistil chod takovýho baráku.“ „Wille, tomu rozumím. Ty máš ten ranč, teď s ním napůl. Ale já mám hovno. Pořád budu jen tvůj zaměstnanec.“ „Nejspíš jo. Ale třeba něco vymyslíme, pozdějš, a třeba jen my dva. I pan Greenwood to říkal, pozdějš něco můžeme dál dělat společně, ale taky třeba sami. Co ty víš, třeba i tebe něco napadne a bude to náš kšeft,“ znovu pokrčí rameny William. „Co když na to nebudu stačit? Co pak, Wille?“
„Proč bys nestačil. Ale dobře, když poznáš, nebo já, že na to nestačíš, no tak uzavřeme jinou dohodu. Domluvíme se, kde budeš nejlepší pro mě, a co bude nejlepší pro tebe. Sedneme si, probereme to a domluvíme se.“ „Na tohle mám tvoje slovo?“ „Jo, pokud ti teda stačí.“ „Mám na výběr?“ „Jo, nemusíš mi uvěřit a tu dohodu neuzavřeme.“ „Wille, mám ještě jednu věc. Ty si myslíš, že ty další sousedi, že ty mi budou věřit? I když mi bude sedumnáct až v září?“ „Určitě ti budou věřit víc než mně,“ zasměje se o rok mladší hoch. „Wille, tak já to zkusím. Ale jestli něco poseru, tak … za nic neručím. Neumím mluvit jako ty, a asi tomu taky tak nerozumím. Ty seš taky vzdělanější, já umím sotva číst a psát …“ „Všechno se dá napravit. Virgile, mám z toho radost, jak ses rozhodnul. Uvidíš, nebudeš toho litovat.“ „Jen abys nelitoval ty … a pak já,“ je očividně pesimističtější Moran. „Uvidíme. Virgile, jede nám práce,“ podívá se Hanson směrem k bráně, kde se objevují dva jezdci na koních. „To jich moc není,“ poznamená druhý člen uvítacího výboru. Gene Snyder Má pravdu, přijíždí jen čtyřiapadesátiletý Christopher Hanway a spolu s ním jeho šestadvacetiletý syn Anthony. Zbytek rodiny dle všeho nechali doma. „Musím se omluvit, ale manželka se necítila moc dobře. Tak jsem se rozhodl přijet jen tady s Tonym,“ podá host vysvětlení, zatímco je jeho kůň odváděný do stájí. „To se nedá nic dělat, pane Hanway. Jsem rád, že jste dorazili alespoň vy dva,“ říká smířlivě hostitel. „Také vás vítám, pane Hanway,“ ozve se Moran, a přehlédne poněkud udivené pohledy obou mužů, co právě dorazili. Nelze se jim však divit, ještě nedávno po sobě stříleli, tedy představitelé jejich rodin či uskupení, a teď tady oba mladíci stojí svorně spolu. Zdá se jim to minimálně podivné. Ale nemají moc času na přemýšlení, neboť jsou odváděni, aby si prohlédli budoucího pána tohoto ranče, pokud mu dá Bůh přežít svého pyšného otce. Jako třetí dorazí famílie čtyřiašedesátiletého Stevena Kingstona. Doprovází ho jeho šestapadesátiletá choť Joanne, a spolu s nimi přijíždí i jejich čtyřiatřicetiletý zeť Gene Snyder a jeho šestadvacetiletá žena Paula, prvorozená dcera Kingstonových. Vezou se na povozu, co kočíruje jeden z honáků. Stejně jako předchozí hosté jsou i oni zaskočeni uvítáním od dvou nedávno na smrt znepřátelených chlapců, a to doslova, vždyť při svých sporech prolili dost krve. Ale i oni to nijak nekomentují, jen jejich udivené výrazy mluví za vše. I oni absolvují povinnou exkursi u novorozence, až pak zasednou ke stolu ve stodole. Tam jsou již jejich sousedi, také rodina Toddova, nyní se přidají oni, a spolu s nimi i hostitel se svou
manželkou a bratři Moranové. Jako poslední své místo zaujme předák Tobiáš Fulton se svou ženou Margarethou. Pokrm je připravený, na pokyn Williama rozlijí Jesse a Jason všem nápoje, mohou si vybrat, od kořalky po ovocnou šťávu, ale k dispozici je i pivo či víno. „Vážení,“ povstane Hanson, který se nachází v čele stolu, po boku má svou mladičkou choť, „jsem velmi rád, že jsme se zde takto sešli,“ ukazuje usměvavou tvář, což se nedá říci o mnohých přítomných, ti jsou spíš zamlklí či zaražení, „Chci poděkovat nejen vám, že jste sem vážili dlouhou cestu, ale především své drahé Sáře, která mi dala ten nejcennější dárek, jaký může žena dát svému muži. Totiž syna. Zdravého a krásného syna. Za to ti Sáro moc děkuji,“ ukloní se ke své drahé polovičce a zatleská, k čemuž se ostatní s různou intenzitou přidají. „Ať žije Sára,“ vykřikne její bratr Jacob, a ozve se i pár dalších podobných hlášek. „Vážení, asi by nebylo vhodné zdržovat proslovem, když je před námi jídlo, které nám přichystala má drahá tchýně paní Toddová,“ znovu se William lehce ukloní směrem k jmenované, tam však spatří trpný výraz, „Ještě jednou tedy děkuji, že jste vážili cestu a přijeli na oslavu narození mého syna. Vlastně také mých šestnáctých narozenin, které budu mít za pár dní. Přál bych si, abyste se dobře bavili. Snad se toto moje přání podaří naplnit. Tak, a tím končí veškeré oficiality, teď se prosím bavte, jak uznáte za vhodné, jezte, co se do vás vejde, a pijte, dokud to dokážete,“ pokusí se lehce zažertovat, odezvou jsou však většinou kyselé obličeje. Ne, že by se další u stolu nesnažili tvářit mile, ale prostě to značné části z nich nejde. Zpočátku je až zlověstné ticho, naštěstí se po chvíli začnou bavit hosté mezi sebou a tak atmosféra přestane být až tak hustá. Přesto hostitel cítí, jak moc ho ti lidé nemají rádi, jak moc se přetvařují a jak je to pro ně obtížné. Snad jen jeho manželka a její bratři vykazují radostné tváře. William chtěl pozvat ke stolu i Eda Morrowa, ale ten nabídku odmítl. Zdůvodnil to tím, že musí dávat pozor na pořádek, ale Hanson pochopil, že se nechce producírovat před lidmi, kteří ho považují za nájemného zabijáka, který zde je, aby chránil zdejšího proradného majitele. Kluka, který dost z nich chce připravit o jejich majetek, a oni s ním přesto musejí jednat, pokud se chtějí v období sucha dostat k vodě. Za což však musí draze platit, a to jak svým dobytkem, tak i ztrátou své důstojnosti, když se před tím parchantem pitvoří, aby tu dohodu nezrušil. Jsou si jisti, že je schopný jít doslova přes mrtvoly, každý ví již o dvou střílečkách s rodinou Moranů. Možná i proto mnozí nechápou, proč zde u stolu sedí Virgil a Jesse, anebo si myslí, že k tomu byli donuceni, aby nepřišli o střechu nad hlavou, když už ztratili své pozemky a stáda. Tedy opět nic, co by se dalo připsat k dobru oslavenci. Hanson si je toho všeho vědom, a je mu jasné, že si totéž uvědomují i ostatní. Ale má nad nimi moc, danou polohou i rozlohou svých pozemků, a teď i dalšími podnikatelskými aktivitami. Ty mu přinášejí peníze, zatímco ti další tři pozvaní sousedé se musí snažit přežít další léto, pak zimu a pak znovu léto. Což je čím dál tím těžší, neboť jejich mladistvý kolega je připravuje i o mnohé zákazníky. Po skončení večeře se společnost roztrhá, je možné si i zatancovat, hudbu obstarají místní, a po pravdě není nic moc. Ale všem to podle všeho stačí. William nakonec zůstane opuštěný se svou ženou, zatímco další se baví, nebo se baví mezi sebou. „Jak sou ubohý,“ řekne Sára šeptem. „Ubohý? Proč?“ nepochopí její muž vyznění věty.
„Myslím tím, jak se chovaj. Teda snažej se dělat, že sou milý, ale nejsem slepá. Vidím, jak se na tebe dívaj. To je doslova sprostý,“ čertí se ona. „Buďme rádi, že vůbec přijeli.“ „Wille, jak tohle můžeš vydržet, a ještě se na ně usmívat. Mně to teda hodně vadí,“ zlobí se ona ještě víc, „Nejvíc pak vod našich. Nechápu to, proč sou matka a otec tak zatvrzelý. Myslela sem, že je to přejde, když už se Jeff uzdravuje, a když mají vnoučka.“ „Sáro, to vydržíme. Čas to spraví. Určitě se nevydržej dívat tak zle pořád, ne? Teda jedině, že by jim to už zůstalo,“ zasměje se on rozpustile, ačkoli mu zase tak do smíchu není, „Jak se koukaj, tak by jim to mohlo zůstat.“ „To snad proboha ne. Mně to teda vadí, a hodně. Mám tě ráda, Wille, moc ráda, a nelíbí se mi, jak se k tobě chovaj. Jak se na tebe dívaj. Skoro všichni,“ rozhlédne se ona, ale v tuto chvíli jim moc přítomných pozornost nevěnuje. „Sáro, přece si nenecháme zkazit tenhle večer. Když tak se posadíme s Jacobem a Jeffem, nebo i s Jasonem, můžeme taky říct Edovi.“ „Právě si asi vyjmenoval všechny, co se na tebe nemračej,“ poznamená ona trpce. „No to asi jo,“ zasměje se on, „Sáro, buď velkorysá. No tak se mračej. Jenže víš proč? Protože se na nic víc nezmůžou,“ ztiší on hlas, „Daří se nám, máme peníze, máme jeden druhýho a teď máme i krásnýho syna. Co maj voni? Tu svou nenávist a závist, tím se užíraj. Tak kdo z nás je na tom líp?“ „Tohle si myslíš?“ podívá se ona pátravě. „Jo, tohle si myslím. Tak je nech, ať se mračej. My se budeme usmívat, což je bude srát ještě víc,“ říká on, ale především proto, aby upokojil svoji naštvanou manželku. Jinak by také ocenil, kdyby ty pohledy byly alespoň o kousek vstřícnější. Žvatlají dál, baví se o potomkovi, o své vlastní budoucnosti, on se ji snaží rozveselit, byť i jemu je těžko, když ho obklopuje tolik nenávisti. Ale takový už je život, počítal s tím, když začal realizovat svoje plány. Nečekal však, že to zajde až tak daleko, aby u toho byli mrtví, ale nenávist se dala předpokládat. „Co je, Virgile?“ pozvedne Hanson zrak, všimne si, že zástupce předáka již nějaký čas přešlapuje nedaleko, ale nechce ho vyrušit z rozhovoru s chotí. „Wille, můžu s tebou mluvit?“ ptá se tázaný s viditelnými rozpaky. „Jo. Je to na dlouho?“ „To nevím. Podle toho, jak se rozhodneš.“ „Dobře. Sáro, promiň, budu muset chvíli pracovat. Támhle je Jacob, pošlu ho za tebou, abys tady nebyla sama,“ rozhlíží se William, a poté svoje slova přetaví v činy. Následně poodejde kus stranou se svým zaměstnancem, „Tak co je, Virgile?“ zeptá se. „No, přišli za mnou. Chtěli by s tebou mluvit. Asi teď, dokud sou všichni střízlivý, si myslím,“ tváří se všelijak Moran. „Kdo mluvit?“ „No jako všichni. Všichni, co sou tady.“ „Tak všichni? Vidíš, Virgile, škoda, že sme se nevsadili,“ zatváří se Hanson vítězoslavně, „Tak víš co? Tak je voběhni a přiveď do mojí pracovny. Řeknu Jessemu a Jasonovi, aby tam donesli něco k zakousnutí, chlast jim nalejeme sami.“ „Mám bejt teda taky u toho?“ „Samozřejmě. Dyť přece máme tu dohodu, ne? No uvidíme, s čím chtěj přijít,“ ušklíbne se hostitel a zamíří k domu. „Děje se něco?“ zastaví ho Morrow.
„Snad ne. Ty sousedi požádali vo schůzku. Nejspíš si budou chtít promluvit vo tom, co bude dál. Nejspíš se jim moc nedaří.“ „Wille, mám tam bejt s tebou?“ „Ne, to by nebylo dobrý,“ zavrtí hlavou William, „Můžeš bejt na verandě. Až mě začnou mlátit, tak zkusím zařvat, abys přišel včas.“ „To není dobrý, takhle žertovat,“ neocení strážce pokus o vtip. „Ede, nic se nestane. Voni se chtěj dohodnout, to je jasný. Nechtěj mě zabít, a nejspíš ani zmlátit. Teda to by chtěli, všichni, a strašně moc, ale neudělaj nic. Jen asi budou škemrat, abych jim buď pomohl nebo zmírnil to svoje vopatření s vodou. Možná chtěj mluvit vo dalším roce. Bude to v klidu.“ „Dobře, budu na tý verandě. Wille, pokud můžu radit, tak buď zdrženlivej.“ „Ede, i já se chci dohodnout, nechci je ještě víc nasrat. Pokud to teda ještě de,“ ušklíbne se kluk a zapadne do baráku. Krátce poté, co se posadí za stůl ve své pracovně, po odjezdu Horáce mu zase říká pane, objeví se Jesse a Jason, přinášejí talíře se slanými i sladkými zákusky, ale i s pečení. Láhve s alkoholem jsou ve skříňce, tak jsou chlapci jen vyzváni, aby počkali, a když bude málo židlí, aby rychle další do potřebného počtu sehnali po domě. Hostitel nemusí čekat dlouho, do pěti minut přivádí Moran zájemce o audienci. Respektive o pracovní rozhovor, na počátku zábavy. Což je rozumné, neboť většina ještě nemá naváto. Přichází vlastně všichni mužští členové delegací rodin, co se zde dnes vyskytují. „Virgile, dej si tu židli sem,“ ukáže Hanson na místo hned vedle sebe, a jeho zaměstnanec ho uposlechne, byť má smíšené pocity. Asi by měl sedět někde jinde, nicméně musí svého zaměstnavatele poslechnout. Konečně jsou všichni usazeni, a na další pokyn Williama jim Virgil nalije z karaf, podle jejich přání. Na stolku i stole je jídlo, a každý svírá v ruce skleničku s dobrou whisky. Ovšem chuť popíjet není na přítomných patrná. „Virgil mi řekl, že si chcete promluvit,“ přeruší krátké trapné ticho kluk, „Pánové, pokud budete chtít dolejt, tak to Virgil udělá. Taky si berte, nebudu vás dál pobízet,“ ukáže na pokrmy kolem. Hosté se po sobě teď dívají, jako by si dávali přednost, kdo začne. Je jich tady šest, z každé rodiny spravedlivě po dvou, tři hlavy rodů, dva jejich synové a jeden zeť. K tomu ještě starší z bratrů Moranů, jehož mladší sourozenec za sebou právě zavřel dveře zvenku. „Pánové, klidně řekněte, co chcete. Je jedno, kdo začne, ne? Jsme sice v mojí pracovně, ale nemusí to být tak oficiální. Prostě někdo začněte,“ snaží se hostitel o mírný a vstřícný tón hlasu. „Tak já začnu, Wille. Nebo pane Hansone,“ podívá se nejistě Steven, oslovení jménem se mu náhle zdá nevhodné, ačkoli to vždy byl pro všechny Will. „Zůstaňte prosím u toho Willa, pane Kingstone, a i vy všichni další. Vždyť slavím šestnácté narozeniny až za pár dní, vy jste mnohem starší. Takže mi prosím říkejte dál Wille, jak jste zvyklí,“ navrhuje kluk za pracovním stolem. „Tak dobře, Wille. Nevím, jestli nám teda vodpovíš, ale moc rádi bysme věděli, co vlastně chceš. Znáš dobře, jak na tom sme, a to s tou vodou, to nás taky stojí hodně,“ říká velmi rozpačitě nejstarší v místnosti. „Proč bych vám neměl odpovědět?“ předstírá údiv vyzvaný, „Domnívám se, že je to jasné i bez toho, ale proč to neříct? Chci tady vybudovat velký ranč, který bude schopný přežít i další roky. Chci vydělávat peníze i jinak, abych případně ustál horší
rok či roky. Chci to tu udržet i potom, co sem přivedou železnici a to mnohý změní. Hodlám dál provozovat ten důl a taky stavíme dům v Tucsonu. Tedy já a můj společník pan Greenwood. Tomu pořád patří polovina tohoto ranče, tedy pozemků, a dostává polovinu zisků z ranče. Stejně si dělíme i zisk z dolu, a budeme si ho dělit i z toho druhého dolu a toho domu ve městě. Tohle by mi mělo taky pomoc to tady udržet. To je asi tak všechno.“ „A co my, Wille?“ ozve se Christopher. „Co chcete slyšet, pane Hanway? Chcete slyšet pravdu? Ano? Tak já vám jí řeknu. Tedy řeknu vám, co si myslím. Můžete se pokusit hospodařit jako doposud, ale budete živořit a může se stát, že nebudete schopni dostát svým závazkům. Podle mého nemáte moc naděje vydržet takhle hospodařit dlouho. Nejen kvůli mně, ale i kvůli tomu, co přijde. Z východu, ale i s tou železnicí, co tady do pár let bude. Můžete možná udržet svůj ranč, něco pěstovat, něco pro svojí obživu, ale nebude to žádná sláva.“ „Vo tohle ti teda de? Chceš se nás zbavit? Chceš naše stáda, naše pozemky?“ podívá se hodně nepřátelsky Kingston, a podobné výrazy mají všichni, co nervně poposedávají na židlích. „Já jsem vám řekl, co chci udělat. O co se snažím. Mám z vás největší ranč, nejvíc pozemků, nejvíc dobytka, přístup k vodě. Sám ale nevím, jestli to bude stačit. Jinde mají daleko lepší podmínky pro chov dobytka, a když bude ta železnice, nebude takový problém ho po ní dopravovat. Jinde mají zelený pastviny, vody spousty, prostě lepší podmínky. Tak to bohužel je,“ hovoří klidným hlasem Hanson. „Zatím se ti daří dobře, podle všeho,“ ušklíbne se Steven. „Zatím ano, pane Kingstone. Vynáší ranč i důl. Ale to neznamená, že i mě nezničí konkurence odjinud. Já si tohle uvědomuju. Chtěl bych ten ranč udržet, a proto bych chtěl, aby byl co největší, aby mohl alespoň trochu konkurovat těm dalším, s těma lepšíma podmínkama.“ „Tak co podle tebe máme dělat my?“ zní hlas Hoffmana seniora dost nervózně. „Pánové, jste přece mnohem starší než já, máte mnohem víc zkušeností. Ale prosím, řeknu vám svůj názor, i když se vám nebude asi moc líbit. Máte dle mýho tři možnosti. Za prvý pokračovat tak, jak to děláte teď. Pak to moc dobře nevidím, spíš hodně černě. Nebo máte možnost to tady zabalit a vyrazit jinam, kde to třeba bude lepší. Nebo kde začnete dělat něco jinýho. V tom případě byste se měli pokusit vše prodat, a snažit se usmlouvat co nejlepší cenu …“ „Vo tohle ti de vod začátku!“ vykřikne Steven. „Myslíte, pane Kingstone?“ zachová naprostý klid William, „Tak mě nechte doříct tu třetí možnost. Tou je se domluvit se mnou, zůstat tady a začít se mnou spolupracovat.“ „Spolupracovat?“ objeví se ve tváři nejstaršího z přítomných zlý výraz, „Chtěl si říct, že ti máme všechno nechat a pracovat pro tebe. Je to tak?“ „Je to jedna z možností. Myslím si, že pro vás ta nejlepší. Pánové, pánové, prosím, než se začnete rozčilovat, tak se prosím zamyslete. A taky si uvědomte jedno. Já přece ty vaše pozemky a vaše stáda až tak moc nepotřebuju. Jo, bude výhodný, když to tady bude co možná největší, kvůli tý budoucnosti, ale není to pro mě tak důležitý. Vy na tom ste hůř,“ snaží se hostitel zmírnit projevy stále více bublající zloby. „To nám nemusíš připomínat. Zvlášť, když si to zavinil především ty, když si nám zavřel přístup k tý vodě, v době sucha,“ mračí se pan Hanway, i když zatím vypadá ze všech sousedů nejklidnější. „Máte to těžší, to ano. Ale i předtím …“
„Wille, tak to řekni rovnou, ať víme, na čem sme,“ zatíná pěsti Steven, „Řekni na rovinu, že nám dáváš nůž na krk. Buď se s tebou dohodneme, nebo nás zničíš. Tak, jakos to udělal s rodinou tady Virgila,“ dodá a oči všech se obrátí směrem k mladíkovi, co rychle klopí oči. Cítí se hrozně, částečně jako zrádce, vypočítavý prospěchář, co przní památku na svého otce. „Pane Kingstone, těžko se mi na takové obvinění odpovídá …“ „To se nedivím,“ ušklíbne se nejstarší v místnosti, „Tak mluv na rovinu, hrome. Chceš, abysme ti taky všechno nechali, a pak tady taky panáčkovali, vedle tebe, jako tady chudák Virgil? Jaks ho donutil, aby tady hrál tu komedii?“ „Komedii?“ snaží se William udržet klidný tón hlasu, ale má s tím dost problémů, „Virgil za mnou přijel, už před delší dobou, a bavili sme se vo tom, co bude. Domluvili jsme se na řešení, a já mu nabídl práci. Von moji nabídku přijal a to je všechno.“ „Můj ty bože. Wille, copak ti to nedochází? Já vím, seš mladej, možná to vidíš nějak jinak, ale copak si vážně neuvědomuješ, co se kolem tebe děje? Dyť tady umíraj lidi. Ničíš celý rodiny. Jen proto, abys dosáhnul svýho.“ „Nedělám nic nezákonnýho …“ „Ne, seš dohodnutej s těma z města. Cejtíš se silnej a doháníš lidi k zoufalství. K tomu, že jednaj zkratkovitě, a pak na to doplatěj. Jako tady blízký Virgila. Copak ti není jasný, jak ten chudák musí trpět? Není? Tobě je nejspíš všechno jedno. De ti jen vo úspěch, vo sebe. Vůbec se ale nedíváš, co svou sobeckostí způsobuješ. Wille, proboha, dyť za tebou zůstávaj mrtvoly. Znám tě takřka vod narození. Takovej si nikdy nebyl. Tak co se s tebou proboha stalo?“ ptá se Steven hodně rozrušeným hlasem. „Pane Kingstone, nevím, proč jsme se sešli,“ říká teď Hanson chladným hlasem, „Pokud proto, abyste mi vyčetli všechno, z čeho mě viníte, tak prosím. Prosím, dejte se do toho. Budu poslouchat a nebudu protestovat. Prosím, přidejte se další,“ pokrčí rameny, a po jeho slovech šumění v místnosti trochu utichne, „Nebo jsme se sešli, abychom hledali řešení. Řešení, které bude co možná nejlepší pro vás. Tak si vyberte, jestli se budeme o tom bavit, nebo jestli jen chcete, abych si vyslechl, co všechno proti mně máte. Jen vás poprosím o jedno, vynecháte už tady Virgila. Vidíte sami, jak moc ho mrzí, co tady říkáte.“ „Virgile, to přece není nic proti tobě …,“ řekne rychle Steven, „My s tebou navopak soucítíme,“ dodá. „Pánové, už delší dobu se tu bavíte vo mně,“ ozve se hodně tichým hlasem Moran, a je patrné, jak trpí, „Máte pravdu, moje rodina prožívá hodně špatný časy,“ pokračuje a v místnosti je náhle ticho, že by špendlík slyšel spadnout, „Určitě k nim přispělo i to, co udělal Will s tou vodou. To určitě. Ale dneska jsem vo tom znova mluvil se svým bratrem Jessem. Bavili sme se i vo tom, jak těžký je tady pracovat, potom, co se všechno stalo … Můj bratr mi ale řekl jedno důležitý, což si bohužel už nějakej čas uvědomuju. Totiž, že se toho zase tolik nezměnilo.“ „Nezměnilo? Virgile, teď ti vůbec nerozumím. Copak si nepřišel o pozemky, o stádo?“ ptá se Christopher, a tváří se hodně udiveně. „Můj bratr řekl tohle, pane Hanway,“ pokračuje mladík tichým a smutným hlasem, „Nedařilo se nám moc dobře už předtím, než začal Will s tou vodou. Už tehdy sme měli dluhy. Taky řekl, že sme dřeli jak koně, vod rána do večera, a měli z toho hovno. Takhle doslova to řekl. Teď sice taky dřeme, ale dostáváme za to peníze. Navíc musím uznat, že se tady všichni k nám chovaj velmi dobře, po tom všem, co se stalo.“ „Tobě to teda nevadí, Virgile, co se stalo?“ tváří se málem až zděšeně starší z Joachimů.
„Pane Hoffmane, moc mi vadí, co se stalo,“ pokračuje Moran ve své zpovědi, a je patrné, jak moc mu není dobře, „Bohužel všechno není jen černý nebo bílý, jak se myslím říká. Will nás zaskočil, tím s tou vodou. Ale problémy jsme měli i předtím. Taky ty hrozný události, co se staly, co … Například můj strýc Clay … než se pokusil zastřelit tady Willa, tak předtím napadnul moji matku, a já se s ním porval … Kvůli tomu, že sme se s Willem domluvili … Šerif nás potom chtěl vyhnat, pryč vodsud … z celýho Pima County. Kdyby se nás Will nezastal, museli bysme vodejít. Já jen, že všechno není tak úplně černý a bílý …,“ sklopí hlavu, špatně se mu dýchá. „Virgile, co tím chceš říct …,“ hlesne Christopher. „Pane Hanway, jen říkám, že Will vlastně nemusí dělat vůbec nic. Jen čekat. Čekat, až dopadnete jako my. Budete mít jen dluhy … Pak vám ty pozemky a ranče někdo sebere. Nebo budete donucený je prodat. Jenže za jakou cenu? Když tam v létě není voda, a plahočit se za ní kdoví kam … Ty maj cenu jen tady pro Willa, a von by musel bejt blázen, aby za ně platil moc velkou cenu. Tak nutně je nepotřebuje.“ „Chceš říct, že nás má úplně v hrsti? Že nemáme žádnou jinou možnost, než se dohodnout podobně jako ty?“ ptá se přiškrceným hlasem Joachim senior. „To já přece nevím. Nevím, jak na tom ste. Jestli už máte nějaký dluhy. Jestli máte peníze,“ tváři se nešťastně zástupce zdejšího předáka, cítí se hrozně. Po těchto slovech se v místnosti rozhostí ticho, přerušované maximálně zrychleným dýcháním některých osob. To se následně neúměrně protahuje, nikomu se nechce promluvit. „Wille, zopakuju svou otázku,“ prolomí konečně bariéru mlčení Steven, „Řekni nám na rovinu, vo co přesně ti de. Nemyslím, co chceš dělat ty, co všechno chceš vybudovat. To už sme slyšeli. Řekni mám, co chceš po nás. Chceš, abysme ti to prodali a vodtáhli? Pokud jo, tak to řekni rovnou, ať víme, na čem sme.“ „Pane Kingstone, nechci teď od nikoho nic kupovat,“ odpovídá Hanson, a také jeho hlas je velmi tichý. „Teď … To znamená, že pozdějš jo? Tak kdy?“ „Pane Kingstone, i kdybyste mi teď chtěli ty vaše pozemky nebo i stáda prodat, a i kdybych já je chtěl koupit, tak to prostě není možné,“ říká William a spatří hodně udivené obličeje, „Prostě na to teď nemám peníze. Ano, ranč i důl vydělávají. Jenže na otevření toho dolu jsme si museli vzít úvěr, který splácíme. Vydělané peníze skoro všechny dáváme do otevření druhého dolu a stavby toho domu v Tucsonu. K tomu mám závazek u banky, který jsem převzal tady po Virgilovi. Bohužel tohle nebyl pro mě moc dobrý obchod,“ pokračuje a vidí, jak se obličeje sousedů protahují, „Kdybych počkal, tak by mi to ta banka později prodala za výhodnějších podmínek. Ale chtěl jsem dodržet dohodu s Virgilem, a také trochu zmírnit všechny ty hrozný věci, co se mezitím staly. Jenže mě to stálo peníze. Proto je prostě teď nemám.“ „Teď je nemáš …,“ říká Christopher, a spíše to vypadá, jako když mluví k sobě. „Ano, pane Hanway, teď určitě nemám peníze, abych mohl něco od vás kupovat. Musel bych si vzít další úvěr. Možná by mi ho dali, ale musel bych za něj dost zaplatit, takže by se mi takový nákup velmi prodražil,“ pokračuje ve vysvětlování Hanson, „To ale neznamená, že bych ty peníze nemohl mít v budoucnu. Až začne vydělávat i ten druhý důl, a taky ten dům v Tucsonu, a jak věřím, tak i tenhle ranč. Pak třeba můžu i něco dalšího koupit, nebo něco dalšího začít dělat.“ „Wille, pořád říkáš ty. Je tady ale přece ten tvůj společník, ten pan Greenwood,“ upozorní Joachim senior, a jeho hlas teď zní mnohem klidněji, ale také dost stísněně.
„To ano. Na rovinu jsem vám přece řekl, jak se věci mají, co děláme společně. Oba jsme vložili svoje vydělané peníze do druhého dolu a do toho domu, a budeme se dělit o zisky. Ale pan Greenwood nemá zájem o další pozemky, takže třeba ty, co měl tady Virgil, jsou teď jen moje. Ale taky jen já budu muset uhradit ten jeho dluh. Myslím si, že pan Greenwood nevidí až takovou budoucnost v pěstování dobytka. Pánové, vždyť i můj otec měl u pana Greenwooda dluh, a proto mu patří půlka mých původních pozemků a půlka výdělku z tohoto ranče. Jen díky tý dohodě jsem tady ještě pořád pánem. Na to nezapomínejte,“ říká kluk důrazným hlasem. „Wille, tak co podle tebe máme dělat?“ položí dotaz Christopher. „Pánové, já vám těžko můžu radit,“ pokrčí rameny Hanson, „Podívejte, řeknu to, co jsem už říkal. Podle mého názoru tady v těch podmínkách může přežít jen jeden ranč, jeden chov dobytka, pokud bude dost velký a silný. Ale ani to není úplně jisté. Já ho ale chci zachovat, i kdybych někdy musel použít ty peníze, co získám z jiných věcí. Možná to nevyjde, a i já ten chov budu muset zrušit. Ale je naděje, že to udržím. Vy si myslíte, že to všechno dělám, abych vás zničil. Ale to není pravda. Já to dělám, abych do budoucna zachránil sám sebe, tenhle ranč. Až sem dorazí ta železnice, a to bude za pár let, hodně se toho změní. Nemusíte mi věřit, ale dost jsem se vo to zajímal. Všude, kam dorazila, se hodně změnilo. Buď na to budeme připravený, nebo nás to prostě semele. Přijdou jiný, schopnější, silnější …“ „Řekl si teď my … Koho tím myslíš? Sebe? Pana Greenwooda? Nebo i tady Virgila?“ ptá se Joachim senior. „Řekl jsem my, a myslím tím nejen sebe, svou rodinu, ale i další, kteří se mnou budou spolupracovat, kteří pro mě budou pracovat. Když to tady skončí, co pak budou dělat? Možná si najdou práci u někoho úspěšnějšího. Ale abych odpověděl na vaši otázku, pane Hoffmane, to my můžete být i vy. Jak, to bude záležet, jestli se dohodneme a jak se dohodneme,“ podívá se kluk na zdrchaného muže. „Dohodneme … Wille, to co říkáš, něco do sebe má,“ připouští Christopher, „Ale pořád ti úplně nerozumím. O jaké dohodě mluvíš? Myslím tím pro nás? Něco, jako máš s Virgilem?“ „Pane Hanway, jak jsem již řekl, nemám teď peníze, abych mohl něco od kohokoli z vás kupovat. Ale mohu každému z vás nabídnout jinou dohodu. Například uzavřít smlouvu s tím, že já získám předkupní právo na vaše pozemky do budoucnosti, a vy zase garanci, že se tak stane za rozumnou cenu. Bude záležet na každém z vás, jakou dohodu do té doby uzavřeme, a pokud vůbec nějakou uzavřeme.“ „Pořád ale neříkáš, co nám nabízíš,“ zní hlas Christophera nešťastně. „Bude záležet na každém zvlášť, jak si stojí, jaké má dluhy, jakou míru dočasné spolupráce by byl ochotný přijmout. Dobře, pane Hanway, pokusím se být konkrétnější. Tak například, můžeme se dohodnout, že se spojí stádo někoho z vás s tím, co je tady. Naopak budeme moci my odsud využívat vaše pastviny. Pak se můžeme dohodnout, že budete mít určitý podíl z prodeje těch kusů, co budou od vás, anebo že budete dostávat plat, za práci, kterou budete konat. Ta může být v rámci tohoto ranče, ale třeba i u těch dolů. Je potřeba zajišťovat nejen těžbu, ale i zásobování, dopravu vytěžené rudy. Proto neumím víc přesně odpovědět, bude nutné se dohodnout s každým zvlášť, jak on bude ochotný k jednání.“ „Wille, co je opravdu tím tvým konečným cílem?“ podívá se pátravě Joachim senior. „Pane Hoffmane, určitě jím není vás vyhnat. Ano, mým cílem je tady vybudovat co možná největší ranč, s co možná největším chovem, na co možná největších
pozemcích, na kterých se dá dobytek pěstovat. Tedy na těch, co už vlastním, anebo část z nich společně s panem Greenwoodem. Ale taky i na těch, co vlastníte vy. Ani tady Virgil a jeho rodina nikam neodchází, zůstal jim ten ranč a nějaké pozemky kolem. Můžete se ho zeptat, pánové, mohl si jejich velikost sám dopsat do smlouvy. Aby měl kolem ranče svojí půdu, na něco pro svou potřebu. Vy tu taky můžete zůstat, nic proti vám nemám, všechny vás znám, znám vaše děti. Společně se pak můžeme pokusit udržet ten jeden velký ranč a také pracovat na tom dalším. Třeba na té těžbě.“ „Jenže to už budeme jen námezdní dělníci …“ „Možná jen ti dělníci, pane Hoffmane. Ale zkuste se zamyslet. Když se nám bude dařit, tak budete mít slušný plat, a naopak nebudete mít žádný starosti. S tím, že neseženete dobrého kupce, co nabídne dobrou cenu. Nebudete mít starosti, že vám stádo onemocní, bude příliš hubený … Nakonec můžete mít spokojenější život. Pokud ale chcete dál pokračovat v tom, co děláte, tak je to vaše věc. Tu vodu ale nebudu rozdávat zadarmo, to říkám rovnou. Potřebuju jí pro sebe, a taky přemýšlím, časem, když se bude dařit a budou peníze, na vybudování potrubí. To bude zavlažovat i některý další místa, aby tam vůbec něco rostlo. Třeba postavíme i další nádrže. Ale to až za dost let. Na to budeme potřebovat peníze, a ty musíme napřed vydělat,“ naznačí William lehce něco ze svých dalších plánů. „Jak by sis představoval ty jednání?“ zeptá se Christopher přiškrceným hlasem. „Kdykoli kdokoli z vás bude chtít přijet sem, bude tu vždycky vítaný. Bohužel já často jezdím do Tucsonu, mám i jiné povinnosti, taky se tam vzdělávám. Takže předběžně můžete jednat tady Virgilem, a pak, až bude víc konkrétnějšího, tak pochopitelně se mnou.“ „S Virgilem?“ zvolá Joachim senior a také ostatní se tváří hodně divně. „Ano, pověřím ho jednáním s vámi,“ přikývne William, „Jednak mu věřím, že mě bude dobře zastupovat, a taky vy ho dobře znáte. Nemá ode mě pokyn, aby za každou cenu dosáhl tu nejlepší dohodu pro mě. Chci, aby vznikl rozumný kompromis, který bude pro mě přijatelný a který bude přijatelný i pro vás. Věřím, že Virgil bude dobře hájit moje zájmy, ale také vím, že z vás nebude chtít sedřít kůži.“ „Je dost mladý, nezkušený …,“ hlesne Christopher. „Je o rok starší než já,“ usměje se chápavě William, „Pánové, snažím se vám i tím něco říct, naznačit. Mohl bych si najít jiného vyjednavače, mnohem zkušenějšího, protřelejšího. Ten by vás určitě dokázal pořádně zatlačit ke zdi. Ale to já nechci. Pochopitelně na tom nemůžu tratit, to ne, ale opravdu není mým přáním vás vyhnat z tohoto kraje, z vašich rančů, které jste tady vybudovali. Sám mám k tomuhle místu vztah. Nechci další spory, další nenávist, další hrozné události. Ale také vám nemůžu slíbit, že bych vás mohl podporovat na úkor sebe sama. Musím vydělávat, abych to tu udržel. Pro sebe, a možná i pro některý z vás. Podle toho, jak se dohodneme,“ dodá významně. Rozhostí se ticho, obličeje mnohých jsou dost protažené. Minimálně mají hodně o čem přemýšlet. Dívají se zaraženě na sebe, hází okem po dost vykolejeném Moranovi, a naopak hodně sebevědomém Hansonovi. Ten jim bez skrupulí naznačil, co chce, a oni si jsou jistí, že v ničem nesleví. Zároveň jim naznačuje jisté východisko, ovšem východisko dost potupné, protože pak již nebudou pány nad svými osudy. Otázkou však je, zda takovými pány v současnosti vůbec jsou. Následuje další půlhodina debaty, kdy William odpovídá na dotazy, vykládá o železnici, co vše se o ní dozvěděl, o možné konkurenci, o jiných chovech dobytka v úrodnějších místech Států či přidružených teritorií. Hovoří zasvěceně a dost jasně,
určitě nezvykle na chlapce v jeho věku. Je patrné, že se opravdu hodně změnil, a také dospěl. Určitě mu nemohou upřít cílevědomost, schopnosti realizovat své nápady, ale bohužel u něho také vidí bezcitnost, s níž za svými sny jde. V tom se asi už nezmění, pokud nebude ještě tvrdší. Nemají ani úplně jasno, jestli tady mluví opravdu jen za sebe, nebo má dohodu s Greenwoodem, o které záměrně mlčí či ji zamlžuje. Moc dobře nechápou, proč mu jde tak na ruku Virgil, ale tady mohou předpokládat i zoufalost mladíka, který ve spolupráci se strůjcem zničení své rodiny vidí naopak její záchranu v budoucnosti. Odcházejí hodně rozpačití, zamlklí, s hlavami sklopenými. „Wille, bylo to pro mě hrozný. Nevím …,“ zvedne své utrápené oči Moran. „Virgile, chápu tě. Ale to, cos říkal, to bylo správný.“ „Wille, to jednání … budu ve strašný situaci … Ty mě pověřuješ, neměl bych tě zklamat. Je znám, je mi jich líto … Tak jak v tom mám … Jsem z toho v prdeli, Wille. Asi sem neměl tu tvojí nabídku přijímat …“ „Chceš vycouvat?“ „Nevím … možná … Wille, vážně sem z toho úplně na sračky …“ „To spraví čas. Uvidíš. Virgile, nechci po tobě, abys je zničil, abys je stáhnul z kůže. Mluvil sem pravdu. Chci, abys je přesvědčil, že bude výhodný spolupracovat. I pro ně. Podle toho, k čemu budou přístupný. Dáme jim čas, počkáme, až se vozvou sami. Takže nejspíš nějakej čas uplyne, než bude třeba s nima začít jednat. Což bude pro tebe dobrý,“ hovoří konejšivě William. „Já nevím …“ „Virgile, pojďme se bavit vo jinejch věcech. Pozejtří vodjíždím do Tucsonu. Tentokrát mě a Eda doprovodíš ty a Jesse.“ „Doprovodím … do Tucsonu … To jako …“ „Vo něčem sme se bavili, ne?“ mrkne teď rozpustile zaměstnavatel, „Já svoje slovo držím. Představím tě tý Cathy, no a vona se postará vo další.“ „Co Jesse …“ „No ten taky. Virgile, de to na mě. Na moje útraty. Něco jako mimořádná nebo zvláštní vodměna, nazvi si to jak chceš. Pro vás voba.“ „Jessemu bude patnáct až v říjnu …“ „No a co? Dyť sem ti říkal, že mě Cathy zbavila panictví taky ve čtrnácti. Dokonce dřív, než se to stane Jessemu. Teda jestli nechceš, tak ho nemusíme brát, vezmeme Jacoba, nebo pojedeme jen ve třech. Nebo s náma Jesse může jet, a jen bude smutnit, až budeš šukat s tou kurvou,“ pokrčí rameny Hanson. „Wille, je to divný … jako když si nás kupuješ …“ „Nekupuju si vás, kupuju pro vás tu kurvu,“ zasměje se William, „No tak, Jacobovi a Jeffovi jsem tohle taky zařídil. Tak se to přece dělá, aby kluci přišli vo to panictví, a taky vo vostych. Tak to už neřeš a připrav se na cestu. Jo a taky rozhodni, jestli chceš udělat Jessemu radost, nebo ho necháš, aby byl ještě nějakej čas panic,“ dodá.
NOVINÁŘ O pár dní později vejde kolem sedmé hodiny večerní poněkud nesourodá čtveřice do salónu, kde s několika místními přáteli právě večeří Greenwood. Překvapení je možné spatřit na tvářích většiny, jen ta Horáce zůstane bez hnutí. Každý přítomný ví,
co se odehrálo mezi mladičkým a ambiciózním Hansonem a členy rodiny Moranů, a nyní přicházejí spolu, a ještě v doprovodu pistolníka, který se podílel na smrti strýce mladíků. Čtveřice si sedne k volnému stolu, zaměstnavatel trojice z nich objedná večeři a pití. Než je objednávka vyřízená, přisedne si k nim Greenwood, se skleničkou whisky v jedné a doutníčkem v druhé ruce. „Budete chtít přespat v mým domě?“ zeptá se hlasem bez jakýchkoli emocí. „Pokud nebudeme rušit …,“ podívá se tázavě Hanson. „Co by … Místo tam je … Ale já se dneska asi zdržím, mám domluvenou partičku, po večeři. Docela mě svrběj prsty,“ ušklíbne se poručník. „No my se možná taky zdržíme. Skočíme ještě vedle, jak je ten bordel …“ „Ale, ale, Wille, to začínáš brzo …“ „Nejde vo mě,“ zavrtí hlavou káraný, „Horáci, Ed by měl jít radši s náma. Až tam skončíme, tak se zastavíme za tebou, anebo když skončíš dřív ty tady, zastav se tam pro nás. Pokud se i tam nebudeš chtít chvíli zdržet,“ vyloudí šibalský úsměv. „To zvážím … Jo, Wille, nepřežeň to. Myslím s chlastem.“ „Horáci, dyť mě znáš. Skoro nepiju. Proč?“ „No to je vlastně pravda, moc nepiješ. V poledne máš domluvenej voběd, s redaktorem toho místního plátku. Už vo tobě psal, a ne vždy to bylo ideální. Trochu sme hodili řeč, zajímal se vo ten náš barák. Tak sem nahodil udičku, a von hned, že bys mu mohl dát rozhovor, něco vo sobě říct a tak. To ještě probereme, zejtra dopoledne, co mu můžeš pustit a co ne.“ „Za rady budu rád. Nerad bych, aby mě vykreslil jako toho největšího zloducha,“ zasměje se poněkud křečovitě Hanson. „Tak se snaž. I když s nima je někdy kříž … myslím tím ty pisálky. Ale je dobrý je mít na svojí straně. Já se teda vo to snažím, tak mi to moc neposer. Jo, jak dopadly voslavy tam na ranči? Nebyly problémy?“ „Myslíš se sousedy? Chceš, abych ti vylíčil, jak sme se sešli a jak jednali?“ „Vlastně ani ne, pokud teda není problém a ty ho nechceš pomoc řešit.“ „Tak žádnej vážnej problém není. Ale tvoji pomoc určitě budu potřebovat, až tady Virgil pokročí v jednání s těma sousedama, vo určitejch dohodách. Aby se připravili, dobře. Ty dohody.“ „Tak Virgil, jo?“ podívá se pátravě hráč na mladíka, který stejně jako bratr sedí naprosto strnule. „Jo. Bude mě v tom zastupovat. Vlastně i tebe, částečně. Pokud teda proti tomu něco nemáš. Lawettovi nepřijeli, jak sem čekal, ty další jo, a chtěli si promluvit. Nejspíš se nějak dohodneme. Vypadá to podle mýho nadějně.“ „Tak to rád slyším. Wille, platí to, co sem ti řekl už dřív. Nechávám to na tobě, myslím ty sousedy, ale můžeš se přijít poradit, kdykoli budeš chtít. Co se týče tady Virgila, tak určitě víš, co děláš. Já proti tvýmu rozhodnutí nic nemám. Dokonce vítám, že ste se dohodli. Wille, víc si řekneme zejtra, půjdu teď za svýma přátelama,“ zvedá se Greenwood. „Tak vidíš, Virgile, je to tak, jak sem ti říkal,“ podívá se William po odchodu společníka na jmenovaného mladíka, „Ale to teď nebudeme řešit, nadlábnem se a pak popojdeme kousek jinam,“ podívá se směrem, odkud by jim v brzké době měl dorazit pokrm. Během konzumace večeře je téměř ticho, občas něco prohodí Hanson s Morrowem anebo Virgilem. Ale je patrné, že Moranovi jsou nejistí, pořád na nich jak
těžká deka leží stín minulosti. Jak se blíží k nevěstinci, starší z nich začíná být ještě více nervózní, ten mladší zatím vůbec netuší, co ho dnes má čekat, zatím mu nic neřekli. Čtveřice se posadí, Hanson objedná drink a poté odejde vyhledat zmiňovanou Cathy. Ta ho vítá širokým úsměvem. Nezmizí ji, ani když se dozví, co je po ní dnes požadováno. Dokonce si se zájmem mladíky prohlíží, dnes bude její práce asi i docela příjemná. Zábava vázne jako v předchozím podniku, Jesse vůbec nerozumí, proč jsou tady, a jeho bratr si mne nervózně ruce. A to až do chvíle, kdy se Cathy uvolní, měla ještě jednoho zákazníka, a kývne na něj. „Wille, kam de?“ zeptá se mladší z Moranů. „Jesse, neříkej, že to netušíš,“ usměje se tázaný. „To jako Virgil, s tou … tou …“ „Jo, to jako von s tou,“ přikývne zaměstnavatel hocha, a truchlohra pokračuje. Ed lehce upíjí, William ještě méně a třetí z nich je napodobuje. Čas se vleče velmi pomalu. Konečně se objevuje mladík, co odešel s prostitutkou, a podle jeho výrazu všichni pochopí, že uspěl. K údivu jeho bratra však prodejná žena míří také k jejich stolu. „No tak, mladý muži, na co čekáme?“ zeptá se. Oslovený nepochopí, že slova patří jemu. „Von to ještě neví, Cathy. Je to takový menší překvapení,“ usměje se Hanson, pak se otočí doleva, „No tak, Jesse, to je na tebe. Tak se zvedni,“ přidá pobídku. „To … jako …já …?“ zakoktá se mladíček. „No a kdo jinej. My všichni tady už sme chlapi, tak aby ti to nebylo líto. No tak, Jesse, zvedej se a upaluj,“ usmívá se William. Vyzvaný se vyděšeně podívá na ženu, co se na něj tlemí, a pak na bratra, který jen kývne hlavou. Jako ve snách se zvedá a je odváděn. Ještě jednou se otočí, spatří povzbuzující pohled svého sourozence. „Ani mi nemusíš říkat, jak to dopadlo,“ řekne Hanson a ukáže na nedopitou skleničku, „Jak sem říkal Horácovi, vážně moc nepiju, ale tohle chce přípitek, ne?“ „Asi jo,“ přikývne poněkud rozpačitě mladík, co se stal podle chápání mnohých před chvílí mužem, „Díky,“ dodá. „Rádo se stalo. No tak, na novýho chlapa,“ pozvedne svou skleničku William. Následně se oba mládenci začnou bavit, a to překvapivě o ženách, jejich skutečný mužský společník je jen shovívavě pozoruje. Nicméně je rád, že mezi nimi panuje shoda, alespoň prozatím, byl by naopak moc nerad, kdyby na toho mírně nervózního kluka musel střílet. Jesse má úsměv od ucha k uchu, a tváří se moc pyšně, když se vrátí ke stolu. Proto si opět přiťuknou, a on nešetří díky. Takové překvapení a dárek od svého zaměstnavatele je mu očividně po chuti. Cítí se úplně jinak, než před půl hodinou, kdy vlastně svému bratrovi záviděl. Teď už nemá co. Zvednou se, vrátí se do předchozího podniku, a jelikož Horác je zabraný do karetní hry, vyzvednou si od něho pouze klíče od domu. V něm William navrhne svému strážci, aby se šel pobavit, pokud má zájem, a ten po menším váhání souhlasí. Snad opravdu není důvod, aby s mládenci zůstával. Nezdá se, že by dnes večer mezi nimi mělo dojít k neshodám. Úvaha, že by se oba Moranovi tak dobře přetvařovali a chtěli jeho svěřenci ublížit, je opravdu dost přitažená za vlasy. Tak se vrátí zpátky do nevěstince, aby si i on užil chvíle potěšení.
Druhý den ráno je Jesse poslán, aby koupil pověstné koláčky místního starosty, a k tomu přinese mléko. Mládežníci snídají sami v místnosti, kde přespali, Morrow a Greenwood o něco později. Kolem desáté hodiny si hráč zavolá svého nezletilého společníka a proberou jeho setkání s novinářem. Kolem jedenácté hodiny vyrazí všichni k místu, kde se urputně buduje. Sourozenci Moranovi protáhnou obličeje, když spatří vlastně již téměř dokončenou hrubou stavbu, tvořenou ze dřeva. Jeho typická vůně je udeří do nosu, a ještě více jí nasávají, když vlezou dovnitř a kochají se pohledy na pracující dělníky. „Zatím jde všechno přesně podle plánu,“ konstatuje spokojeně Horác. I druhý z majitelů stavby je navýsost spokojený, ve svých představách již vidí budovu dokončenou, plnou lidí, od nichž k nim budou proudit penízky. Na to si však ještě bude muset chvíli počkat. Krátce po dvanácté hodině vstoupí do salónu, v němž tak před šestnácti hodinami večeřeli. Morrow se s bratry Morany posadí k jednomu stolu, naopak Hanson se svým poručníkem směřují k jinému, u kterého již sedí šestatřicetiletý Henry Burnick, píšící pro noviny Tucsonský občan. Nyní se zvedá, a je na něm patrné, jak je zaskočený doprovodem mladičkého rančera. Všechny tři zná, a ti dva adolescenti mu nejdou do hlavy, nevypadají, že by mezi nimi a Hansonem byl větší spor. Což je dost divné, vzhledem ke společné krvavé minulosti. Pochopitelně padnou klasické fráze, mezi nimi si objednají oběd, který jde na vrub Horáce. Následuje společenská konverzace mezi novinářem a hráčem, kdy se redaktor místního plátku tváří dost sebevědomě. Jako by si byl vědom moci, kterou má směrem k veřejnosti, jejíž mínění úspěšně ovlivňuje svými články. Ještě krátce zhodnotí úroveň listu, než se konečně zaměří na svůj dnešní cíl. „Můžu už tak trochu začít pracovat?“ zeptá se, „Nebo dáváte přednost klidnému obědu, a až pak si popovídáme?“ „Můžete začít pracovat, pane Burnicku,“ předvede William milý úsměv, ten svůj typický, odzbrojující. Není si však jistý, zda na tohoto protřelého chlapa bude platit. Ten už o něm psal, a ne vše bylo právě pozitivní. Toho si je hoch vědom. „Jak zmínil váš poručník, pane Hansone, zdrželi Henry Burnick jste se na stavbě. Ten dům, co údajně společně stavíte, je vskutku působivý. Především svou velikostí.“ „Pevně věřím, že bude ještě působivější po dokončení, i svým vybavením,“ neztrácí úsměv William. „Je to váš společný projekt, tady s panem Greenwoodem?“ „Ano, náš společný projekt. Jedeme v tom napůl. Myslel jsem ale, že je toto všeobecně známo.“ „Tak, říká se to,“ protáhne slova novinář, „Necítíte se tak trochu ve stínu pana Greenwooda? Přeci jen je o dost starší, má mnohem více zkušeností.“ „Nepřipadám si, že bych byl v něčím stínu, pane Burnicku,“ neztrácí dobrou náladu hoch, „Ale i kdyby tomu tak bylo, nijak by mi to nevadilo. S panem Greenwoodem spolupracuji už rok a půl, a za tu dobu si nemám na co stěžovat. Ranč je
stabilizovaný, jeden důl prosperuje, druhý se chystáme otevřít. A o tom domu jste před chvílí sám mluvil velmi pozitivně.“ „Prostě idylka,“ zasměje se Henry. „Pokud vám tak naše spolupráce připadá, tak jsem velmi rád. Ale když tak vzpomínám, nebylo za ten rok a půl mnoho chvil, kdy jsem tak říkajíc dostal vynadáno. A pokud ano, tak zpětně musím uznat, že po právu. Snažím se od pana Greenwooda mnoho pochytit, a také od dalších osob, které mi byly doporučeny, abych se od nich vzdělával. O což se snažím.“ „Málem až není o čem psát. Skoro jako byste byl jedním z těch zázračných dětí, co vyrazí v patnácti do světa s jedním dolarem v kapse a udělá do něj díru.“ „Pokud by měl být takový můj osud, určitě bych se nezlovil,“ zasměje se kluk, pak se zatváří trochu rozpustile, „Ale ne všechno tak úplně sedí. Tak za prvé se necítím být dítětem. Naopak, už nějaký čas sám dítě mám, moc krásného chlapečka. Brzo ho tady oslavím, spolu se svými narozeninami. Budu moc rád, když také přijdete.“ „Mile rád vaše pozvání příjmu. Kolikáté že to budou narozeniny? Dvacáté?“ „Ne, jednadvacáté,“ kontruje William věkem, který se na mnohých místech považuje za právní dospělost. „Ach tak. No to jste nám za ten rok a půl skutečně dospěl.“ „Zdá se, pane Burnicku. Ale nesedí v tom příběhu o zázračném dítěti i další. Rozhodně jsem nevyrazil do světa s dolarem v kapse, zůstal jsem na svém ranči a těch dolarů měl v kapse bohudík víc. Je pravdou, že se je také snažím rozmnožit, ale jistá výhoda tam pro mě je, oproti těm příběhům, o kterých jste mluvil, a o kterých já také slyšel.“ „V kolika letech plánujete vydělat svůj první milion?“ „V kolika? Ještě jsem o tom nepřemýšlel … Nu, pokusím se být typicky skromný. Řekněme pětadvacet? Není to pozdě, pane Burnicku?“ předstírá úlek. „Vzhledem k tomu, že je vám jedenadvacet, tak ani ne … Jak ty peníze hodláte vydělat?“ „Budu poslouchat rady starších, budu se usilovně vzdělávat, a pak obojí zúročím.“ „Mohl bych poprosit trochu konkrétněji?“ „Myslíte od koho chci přijímat dobré rady a přebírat jejich zkušenosti?“ „Spíše čím chcete svého bohatství dosáhnout.“ „To asi vyplyne z toho, co všechno od těch zkušenějších pochytím. Pevně věřím, že i nadále budu moci využít spolupráci s panem Greenwoodem. Asi vás zklamu, nemám ještě úplnou představu, co budeme dělat dál. Zatím je tady ranč, doly a ten dům.“ „Jistě. Ten váš ranč. Určitě jste mnohé zaskočil, tím svým opatřením s vodou.“ „Asi ano. Ale většina to pochopila, jednala by stejně, kdyby byla na mém místě. Pane Burnicku, před pár dny proběhla oslava na mém ranči, a tam jsem až na jednoho přivítal všechny své sousedy, kterých se toto opatření dotklo. Velmi věcně jsme se bavili o vzájemné spolupráci.“ „Opravdu? No to se docela divím, po tom všem, co se tady už kolem vás odehrálo.“ „Máte pravdu, i já jsem velmi šťastný, že je teď vše jinak. Nejspíš je chyba na mojí straně, neuměl jsem to dobře vysvětlit.“ „Trochu mě překvapilo, v čí doprovodu jste dnes přišel,“ podívá se Henry k druhému stolu. „Překvapilo? Pan Morrow mě doprovází už dost dlouho,“ dělá kluk nechápavého.
„Ten jistě ano. Ale ti dva, pokud mě zrak nešálí, to jsou bratři Moranové. Nebo se snad mýlím?“ „Nikoli, opravdu je tady se mnou Virgil a Jesse.“ „To je trochu divný. To jste je přivedl proto, abyste přede mnou demonstroval vaši shodu? Něco jsem zaslechl, ale tohle přesahuje všechna moje očekávání.“ „Pane Burnicku, o naší dnešní schůzce jsem se dozvěděl včera večer. To již oba bratři Moranové byli se mnou v Tucsonu. Ale vysvětlení je prosté. Virgil již nějaký čas vykonává na mém ranči pozici zástupce předáka, a tak je ve městě, aby zajistil potřebné zásoby. Jeho bratr ho doprovází, aby mu s tím pomohl,“ neztrácí William přátelský výraz, byť mu toto téma moc po chuti není. „Že by vážně další idylický vztah? Jak to děláte, pane Hansone?“ „Kouzlo osobnosti, pane Burnicku? Snad se tomu tak říká.“ „Někdo ho vážně má,“ přikývne novinář, „Někdo si vypomáhá kde čím. Třeba svými penězi, pistolníkem, co si ho najme … Poslyšte, pane Hansone, co byste řekl, kdybych si promluvil s tím Virgilem a Jessem? Jmenují se tak, ne? Pokud jsem jejich jména nezapomněl, tam od toho jednání, tehdy před soudcem.“ „Máte výbornou paměť, pane Burnicku. Proč byste si s nimi nemohl promluvit? Jsou sice mými zaměstnanci, ale nemají žádný zákaz se s kýmkoli bavit. Jen bych vás chtěl požádat o jistou citlivost, pokud chcete připomínat některé nepěkné věci z minulosti. Oba ještě nejsou zletilí, tak na to prosím berte ohled.“ „To je opravdu dojemná starost, od někoho k někomu, na koho ještě nedávno mířil svým revolverem. Nebo se mýlím, po tom posledním incidentu tady ve městě?“ „Pane Burnicku, jsem moc rád, že i když jsme všichni tři právně nezletilí, tak jsme se dokázali rozumně domluvit. Kdyby totéž dokázali také vždy muži, způsobilí již k právním úkonům, víte kolika konfliktům by se předešlo?“ „Zajímavá úvaha, pane Hansone,“ pokývá hlavou novinář, „Co kdybychom se vrátili k tomu, co vlastně chcete dál dělat?“ „Jen se ptejte, zkusím vám odpovědět co nejvíce konkrétně,“ slibuje William, ač má předsevzetí mlžit, jak to jen bude možné. Asi další půlhodinu debatují nad plány či sny mladistvého rančera, a ten se tentokráte snaží být hodně zdrženlivý. Nicméně připustí rozvoj svého ranče, naznačí další podnikatelské aktivity v oblasti těžby, a zmíní i své očekávání spojené s příchodem železnice do města. O tom se pak baví delší dobu, a redaktor je očividně zaskočený tím, kolik informací hoch o tomto fenoménu doby má. Jak moc je v obraze. Nakonec znovu požádá o možnost si popovídat s bratry Moranovými, pročež je William pozve ke stolu Ti jsou očividně zaskočeni, což je patrné z jejich gest, s nimiž si vlečou židle a pak si na ně sedají. „Pánové, chystám se psát o vašem zaměstnavateli, panu Hansonovi,“ začne Henry, „Tak mě napadlo, že by nebylo špatné se něco zeptat i vás, kteří pro něj pracujete. Zkusím se moc nevracet k událostem, které vás jistě hodně citově zasáhly. Ale musím se přiznat, že jsem byl hodně překvapený, když jsem vás dnes viděl vstoupit spolu s panem Hansonem.“ „Překvapenej, pane?“ ptá se hodně nervózně starší z bratří, „Jsme zaměstnanci, a tak když dostaneme příkaz jet do města, tak jedeme do města.“ „Tomu rozumím. Ale vzhledem k té minulosti …“ „Snažíme se na ni zapomenout, pane. Snažíme se koukat dopředu, ne dozadu …“ „Pane Burnicku,“ ozve se teď William, „pokud chcete, promluvte si s Virgilem a Jessem o samotě, já s panem Greenwoodem se můžeme na chvíli posadit s panem
Morrowem,“ zaskočí očividně svým návrhem novináře, „Abyste si nemyslel, že snad chci jejich vyjádření nějak ovlivňovat. Nebo že se oni bojí hovořit přede mnou. Můžou se s vámi bavit zcela otevřeně, je jen na nich, co vám řeknou,“ podívá se významně na redaktora, a pak ještě významněji na zástupce předáka. Ten hned pochopí, že se musí mít na pozoru. „Velkorysá nabídka, pane Hansone,“ řekne Henry, „Pánové, požádáme pana Greenwooda a pana Hansona, aby nás nechali chvíli o samotě?“ „Jak myslíte, pane,“ pokrčí rameny starší ze sourozenců, „Ale pane, to, co vám já nebo Jesse řekneme, bysme stejně řekli před Willem. Takže je to asi zbytečný. Ale jak chcete, pane.“ „Před Willem … jaký vztah vlastně máte ke svému zaměstnavateli?“ podívá se pátravě novinář. „Známe se vlastně vod mala, pane. Když sme se někdy sešli, tak sme společně blbnuli. Tak různě. Teda teď uznáváme, že nás Will platí, a tak má taky právo po nás chtít práci A my ji zase musíme co nejlíp udělat. Ale tak to je dycky, ne? Když je někdo zaměstnanec.“ „Myslíš si to samé, Jesse?“ obrátí se redaktor na druhého z bratrů. „O čem, pane? Nevím, na co se ptáte,“ zatváří se hoch nešťastně. „No třeba na to, jaký je pan Hanson zaměstnavatel. Jak moc je přísný, třeba.“ „Moc tomu nerozumím, pane. Prostě nás platí, tak ho posloucháme a děláme práci, co nám řekne, že máme udělat. Nebo taky pan Fulton, to je můj předák. Když něco řekne, tak to udělám.“ „Takže jsi spokojený? S tím, že teď pracuješ pro pana Hansona?“ „Pane, já makám už vod šesti let. Vod těch šesti dřu jako kůň … Takže jsem zvyklej. Vlastně je to pořád stejný, pořád pracuju. Pane, nevím, na co se vlastně ptáte …“ „Chápu, Jesse, že pracuješ od šesti let. Ale předtím jsi pracoval na svém, a teď pracuješ pro někoho jiného. To je přece rozdíl, ne?“ „No to je,“ přikývne chlapec, pak se podívá na svého zaměstnavatele, který má strnulý výraz, „Dokonce je to moc velkej rozdíl, pane,“ pokračuje ve své zpovědi, „Dřív jsem makal podle toho, co říkal táta, nebo pozdějš tady Virgil. No a když sem něco neudělal dobře, většinou jsem dostal pořádnou nakládačku. Vod Virgila teda ne. No a teď, když něco pos … pokazím, tak mi předák vynadá, ale nikdy mi ještě ránu nedal. Takže dřív sem dostával za tu práci rány, no a teď dostávám peníze. To je dost velkej rozdíl, nebo ne, pane?“ podívá se bezelstně do překvapené tváře redaktora. „No to asi jo,“ řekne ten zaraženě, „Já jen, kvůli tomu, co se stalo … v minulosti.“ „Myslíte mýho tátu, pane? Nebo strejdu? Pane, na to moc nerad vzpomínám. Nezlobte se, pane, ale nechci se vo tom bavit,“ řekne mladší z Moranů důrazně. „Ani já ne,“ přidá se rázně starší. „Dobře pánové. Je jistě pochopitelné, že máte ke svému zaměstnavateli loajalitu. Myslím tím, že ho nepomlouváte a tak. Ovšem váš vztah je poněkud podivný, alespoň podle mě. Vždyť je s panem Hansonem i tady pan Morrow, aby ho před vámi chránil,“ podívá se Henry k druhému stolu, kde sedí muž s lhostejným výrazem, ale bystrýma a chladnýma očima. „Před námi, pane?“ objeví se výraz velkého překvapení ve tváři mladšího ze zpovídaných. „No tak nejen před vámi. Ale i před vámi.“
„Proč před námi?“ ptá se dál chlapec, a jeho výraz svědčí o bezelstnosti, s níž klade otázku. „Je tady přece ta minulost, ne? Třeba může mít pan Morrow, nebo tady pan Hanson obavy, abyste mu neublížili. Tak je s ním pořád pan Morrow,“ vysvětluje novinář trpělivě, o čem hovoří. „Pořád?“ nezmění se výraz mladšího z Moranů, „No to teda asi ne, pane,“ objeví se na jeho tváři něco jako strnulý úsměv, „Tak například včera večer. Dyť sme byli v domě tady pana Greenwooda, jen my tři. Pan Morrow nás tam sice doprovodil, ale pak vodešel. Pane, to jako myslíte, že bysme jako chtěli tady Willovi něco udělat?“ znovu je v jeho tváří málem nezměrný údiv, „Pane, my přece nejsme …,“ zamračí se, „Pane, dost dlouho sme byli včera v tom domě sami, my dva, já a Virgil, a tady Will. Jak vidíte, tak mu nic není. Přitom sme měli zbraně,“ zavrtí jakoby nevěřícně hlavou, „Pane, moc se mi nelíbí, co si vo nás myslíte,“ už se zase mračí. „To přece nebylo nic proti vám, Jesse,“ je očividně rozhozený redaktor, „Já jen vycházím z toho, co se stalo, mezi vaší rodinou a panem Hansonem. Ta minulost, o které se nebavíme.“ „Pane, můj bratr dal tady Willovi svoje slovo, a to i za mě. No a Will se nás zase zastal před šerifem, vlastně se za nás zaručil. Zase svým slovem. Pane, my s Virgilem svoje slovo držíme. Vopravdu se mi moc nelíbí, co tady říkáte. My jsme přece s Willem uzavřeli tu dohodu. Tu plníme, my i von. Jak dal slovo Virgil a taky Will,“ říká mladší z bratrů lehce dotčeným hlasem. „Tak to moc rád slyším,“ řekne Henry, ale přítomní cítí, jak jeho prohlášení skřípe, pravděpodobně by mu bylo milejší, kdyby se dozvěděl něco jiného, „Tak vás už nebudu obtěžovat,“ dodá, což umožní bratrům Moranům si zase odtáhnout židle k Edovi. Debata pokračuje, ale už spíše obecně. Novinář se domluví s Williamem, že na tento rozhovor naváží při jeho oslavě, chvíli ještě probírají stavbu domu, zde i Horác mírně mlží. Nakonec se redaktor zvedne, omluví se dalšími povinnostmi a vypadne. Naopak Greenwood kývne na trojici u vzdálenějšího stolu, a pro všechny objedná panáka, k tomu si každý může dát zákusek podle své libosti, všichni nakonec zvolí sladký dezert. „Wille, neposral sem něco?“ zeptá se mladší z bratrů, když lehce smočí rty ve whisky. „Neposral?“ otočí se na chlapce hráč, „Navopak, Jesse, mluvil si moc dobře,“ pochválí ho, což má očekávanou odezvu ve výrazu hocha, „Ale pozor na tyhle chlapy. To platí pro všechny, pánové. Voni sou dost nebezpečný, víc, než kdyby nám taky šermovali před vobličejem revolverem. Dokážou dost, lidi ty jejich bláboly čtou a mnohý tomu věřej. Voni sou namyšlený, ale bohužel s nima nějak vycházet musíme. Možná bude ještě votravovat, tak si dejte pozor, co říkáte.“ „Myslíte i nás, pane Greenwoode?“ ptá se s obavami v hlase starší z Moranů. „To nevím, dost ste ho utřeli,“ usměje se lehce tázaný, „Ale možná jo. Von by byl určitě radši, kdybyste se tady podřezávali. Pak by měl vo čem psát a moralizovat,“ vyjádří své mínění nejen o novináři, který právě odešel.
SPOLEČESTVO MLADISTVÝCH Oslavy v Tucsonu se Hansonovi opět vydaří, a tentokráte je především Greenwood využívá pro svou vlastní propagaci, a také jejich společného podnikání. Mají už předběžné datum pro otevření svého domu, a tak na tuto slávu všechny zvou. Snaží se získávat jejich přízeň, přátelství, a vcelku se jim to oběma daří. Byť někteří nutně musí na oba dost nesourodé společníky pohlížet i s obavami, jistě jim v nich roste konkurence, a to dost dravá konkurence, jak se zdá. Bratři Moranové se přímo oslav nezúčastní, ale částečně je pomáhají zajišťovat a nakonec s Morrowem dohlížejí nad pořádkem. Ale vzhledem k účasti elity města žádnou práci nemají, tak spíše zevlují a pozorují cvrkot. Především Virgil a Jesse si uvědomují, o kolik jinde je jejich vrstevník, a po pravdě mu závidí lehkost, s jakou se mezi dospělými pohybuje, jak dokáže vtipně hovořit, jak sebevědomě vystupovat. Nemůže jim ani ujít, jak je doslova hýčkán místními paničkami, a podle všeho respektován jejich ctihodnými polovičkami. Opět mají o čem přemýšlet. Logicky v nich stále bojují dvě protichůdné nálady. Na jedné straně nelze minulost přejít a už vůbec ne na ni zapomenout. Na druhou stranu v blízkosti William vidí svou budoucnost, a čím dál tím v lepších barvách. Vzrůstá také jejich obdiv k Horácovi a Edovi, k tomu prvnímu za jeho jednání, úroveň, u toho druhého pro jeho vstřícnost a profesionalitu, se kterou zajišťuje bezpečnost jemu svěřené osoby. Rovněž jsou zaskočeni tím, jak se k nim všichni tři chovají, jako kdyby žádná minulost nebyla. Přitom se jim zdá, že se nepřetvařují, možná oni prostě na minulost nehledí, zajímá je jen přítomnost a hlavně budoucnost. To vše jim vnáší do hlavy zmatek a rozpory, o čemž se spolu velmi otevřeně baví, a hlavně Jesse začíná čím dál tím více podléhat vidění světa, jak jim ho představuje Will. Návrat na ranč je návratem do tvrdé reality, pro všechny s výjimkou Morrowa, kterému je vlastně jedno, kde přebývá. Je jednoznačně nad věcí, prostě si dělá to, zač je placen. Nebo alespoň tak navenek působí, těžko mu někdo dokáže proniknout do hlavy. Ovšem bratři Moranové se musí vrhnout do práce a William se zase setkává s mrazivým klimatem okolí, nejvíce tento chlad pociťuje u svého tchána a tchýně. Krátce po návratu ho navíc požádají o rozhovor Jacob s Jeffem, a netváří se také zrovna nadšeně. Dost mlží, kolem své nálady, a on se z nich snaží vytáhnout, co zavdalo příčinu jejich nevole. Což se mu zpočátku moc nedaří. „Tak dobře, Wille. Tak ti to teda řeknu. Zdá se mi, že se daleko víc teď bavíš s těma Moranovejma bráchama, než s náma. To seš na nás nasranej kvůli našim? Jak se na tebe dívaj?“ vypadne nakonec ze staršího z Toddů. „Jacobe, jak tě tohle napadlo?“ je zaskočený mladistvý švagr, pak se zamyslí a musí uznat, že asi mohou mít důvod si to myslet. V poslední době opravdu často mluvil s Virgilem, a pak ho i s bratrem vzal do Tucsonu, kam ho vždy doprovázeli oni. „Jak? Tak, dyť je to jasný, ne?“ „Nesmysl,“ řekne Hanson rozhodně, „Vy ste přece moji kamarádi, zatímco s Virgilem je to především vo práci.“ „No to je další,“ zachmuří se ještě víc starší ze sourozenců, „Toho Virgila si udělal zástupcem Tobiáše. Snažil sem se to pochopit, myslel sem, že je to kvůli tomu, co se stalo, aby byl jako klid. Ale teď se mi zdá, že k tomu máš jinej důvod. Třeba mu dáváš přednost, před náma dvěma. Což je teda divný, když voni po tobě stříleli, a my stáli na tvý straně.“
„Jacobe, jen si to špatně vykládáš,“ pokusí se o úsměv William, ale moc s tím nepochodí, „Měl sem důvod, proč sem je vzal tentokrát s sebou. Ke všemu tady Jeff nemůže pořád ještě cestovat, má přece tu haksnu nechávat v klidu. Děláte si zbytečný starosti.“ „Wille, nejsem si tím jistej. Virgil je mladší než my, a dělá toho zástupce předáka. A co my dva? Jen tady pomáháme tátovi, a to je všechno. Nemůžeš se pak divit, že nám to vrtá v hlavě … Taky se nám zdá, že dřív si k nám byl … nevím, jak to správně říct … byl si víc přátelskej. Teď se nás jako víc straníš. Buď si někde s Edem, pryč vodsaď, anebo teď v poslední době i s těma bráchama Moranovejma,“ pokračuje ve výčitkách starší z Toddů, a mladší mu horlivě přikyvuje. „Nevím, jak vám to mám vysvětlit. Ale nemáš pravdu.“ „Jo? Wille, máš pořád nějaký ty svoje plány. Co chceš udělat a tak. Ale vůbec si nám dvěma neřekl, co my dva? Co my? To jako máme pořád pomáhat tady na ranči? Tátovi nebo mámě v kuchyni? Ve stájích? Za jídlo a střechu nad hlavou?“ „Potřebujete prachy na kurvy?“ zasměje se Hanson. „Tak ty by se taky hodily,“ tváří se kysele starší z bratrů, „Jenže to není hlavní, co nás žere. Prostě ti nějak přestáváme rozumět. Přitom sem si myslel, potom, co sis vzal Sáru … Dost nás to mrzí, Wille.“ „Jacobe, Jeffe, není to vopravdu tak, jak si myslíte. Jen ještě vopravdu nevíte všechno, všechno, co chystám, nebo spíš chystáme, s panem Greenwoodem. Navíc sem dostal nedávno další nápad. Jen vo tom zatím nechci mluvit, když to ještě není úplně hotový. Ale slibuju, brzo i tohle probereme. Nevysral sem se na vás, to vážně ne. Ani nedávám přednost Virgilovi. Taky to nemá nic společního s vašima. Vy ste mě přece vždycky podporovali.“ „No právě, Wille. Vždycky sme stáli na tvojí straně. Tak jen abys na to nezapomněl.“ „Na to určitě nezapomenu,“ dušuje se Hanson, pak raději převede řeč jinam. O výtkách svých švagrů vážně přemýšlí, opravdu moc kamarádů nemá, spíš skoro žádné, a nerad by o ně přišel. Má už jisté plány s oběma, a dokonce i s jejich mladším bráškou Jasonem, pouze si musí vše ujasnit a také vyříkat s Horácem. Umiňuje si, že se pokusí co nejdříve věci dát do pořádku. Začne tím, že Jacoba bere s sebou, když s Morrowem vyjíždí kontrolovat stáda, také práce na prvním dole a přípravy k otevření dolu druhého. Vezme ho i k jednání s panem Chanem o dalších jeho krajanech, kterých bude potřeba. Na začátku září, po další návštěvě Tucsonu a jednáních se společníkem, si svolá k sobě do pracovny po večeři poněkud nezvyklou sestavu. On se posadí za svůj mohutný pracovní stůl, a pozvané mladíky nechá sedět před ním. Vytvoří se dvě skupiny, v té první je Jacob, Jeff a Jason Toddové, v té druhé Virgil a Jesse Moranové. Dívají se po sobě minimálně s rozpaky, spíše však mírně nevraživě, určitě trojice sourozenců v protější bratrské dvojici vidí nežádoucí konkurenci. „Asi se trochu divíte, že ste tady takhle pohromadě,“ začne Hanson, a docela se baví nad výrazy dalších přítomných, „No nic říkat nemusíte. Dyť si mi Jacobe nedávno vyčetl, že dávám přednost tady Virgilovi s Jessem, a na vás jako svoje švagry kašlu.“ „Wille, to zase trochu přeháníš,“ zamračí se jmenovaný. „Ani ne, Jacobe. Ale nedivím se ti. Asi to tak muselo vypadat. Jenže to bylo tím, že sem s Virgilem připravoval to jednání se sousedy. Taky bylo dost starostí s tím druhým dolem a tím barákem. Taky sem si potřeboval něco ujasnit s panem Greenwoodem, jako svým společníkem. Abych vám mohl říct víc,“ usmívá se William
na všechny přítomné, což mu ale oni neoplácejí, na něj se dívají s rozpaky a navzájem na sebe nepřátelsky. „To seš jako na mě naštvanej?“ podívá se teď pátravě nejstarší z Toddů. „Jakobe, vypadám, že sem nasranej?“ zavrtí hlavou majitel ranče, „Ale vůbec ne. Víte, pánové, v poslední době sme narazili na jeden problém, myslím s panem Greenwoodem. De vo ten druhej důl a taky ten barák. K tomu, aby všechno dobře šlapalo, sou potřeba vhodný lidi, co to budou řídit. Pan Greenwood je pochopitelně schopnej je sehnat, ne teda vodsaď, ale přes svoje známosti, a taky přes pana Woodroofa. No a já přišel s jiným nápadem,“ zatváří se málem vítězoslavně, „Vlastně si mě na to přivedl ty, Jesse, jak si nedávno utřel toho pisálka, co nás votravoval. Napadlo mě, že by nebylo na škodu začít přemejšlet víc do budoucnosti. V ní určitě budou potřeba další spolehlivý lidi. Tak co, už vás něco napadá?“ „Má nás něco napadnout?“ zeptá se nejistě nejstarší ze švagrů. „No, nejspíš vás to asi nenapadne,“ připustí William, „Ale to je jedno. Pánové, vám i vám,“ podívá se postupně na obě antagonistické skupiny, „všem z vás sem už dost řekl vo tom, co bych rád udělal. Ale máš pravdu ty, Jacobe, že kromě Virgila sem nikomu neřekl, co by von měl v tom dělat. To je pravda. No tak se to pokusím dneska trochu napravit. Právě proto sem si vás svolal, abysme to tady probrali.“ „Probrali co, Wille?“ „Probrali vás, Jacobe. A nejen vás,“ odpovídá vážným hlasem rančer, „Podívejte, všichni tady máte svoje přednosti, ale taky nedostatky. Tím prvním nedostatkem je pochopitelně váš věk a vaše zkušenosti. To spolu hodně souvisí. No a tím druhým nedostatkem je pak vaše vzdělání. Umíte číst, psát, jakž takž, a snad i trochu počítat. Ale nic moc víc. Což je další problém.“ „Wille, co nám to jako naznačuješ?“ „Co vám naznačuju, Jacobe? Tak poslouchej. Napadlo mě, že by bylo skvělý, kdybych si dokázal dát dohromady partu lidí, co se mnou bude v budoucnu velmi úzce spolupracovat. Na různejch místech. Bude mít podobný myšlení, bude dostatečně vzdělaná, pro tu svoji práci. No a tohle sem teď prodiskutoval i s panem Greenwoodem. Ten se sice netvářil dvakrát nadšeně, to jo, ale taky to nezavrhnul. Nakonec uznal, že by to něco do sebe mít mohlo. Pořád nechápete?“ podívá se Hanson významně do ještě víc rozpačitých tváří všech přítomných. „Wille, začínám z toho mít pořád horší a horší pocit,“ přiznává se nejstarší Todd. „Zbytečně, Jacobe. Pánové, rozhodl sem se něco dát napřed já vám, a vočekávám, že mi to časem vrátíte.“ „Skoro se bojím zeptat, co nám chceš dát.“ „Víš, Jacobe, a vy všichni další, jedno sem si uvědomil, a to velmi. Pokud chcete něco dosáhnout, tak k tomu kromě dalšího potřebujete znalosti. Jenže ty nespadnou z nebe. Dou dle mýho získat dvěma způsoby. Tím prvním je sbírání zkušeností, vod jinejch, co je už maj. No a tím druhým je pak vlastní vzdělávání. Teda učení se. Ne takový to vobecný, ale to, co je k věci. Abyste něco věděli vo světě. Sám na tom hodně pracuju, jak dobře víte. Snažím se mít pořád voči votevřený, a snažím se co nejvíc dozvědět. No a rozhodnul sem se, že i vám dám podobnou příležitost. Chápete?“ „Wille, proč to říkáš? Co nám vlastně chceš dát?“ „Správná otázka, Jacobe. Podívej, proč sem do budoucna tahat lidi, co sou vodjinud. Jasně, nějaký budou muset přijít, jako například ty inženýři … teda například pan Bennet,“ opraví se William, vždyť nikdo z dalších nic neví o aktivitách v Mexiku, „Ale mnohý místa by mohli zastávat místní. No ty starší asi moc už
nepředěláme,“ objeví se na tváři mladičkého rančera trpný úsměv, „Ale mě napadlo, co takhle voslovit ty mladý, co budou mít chuť? Co z nich vytvořit partu, která se mnou bude v budoucnu spolupracovat? Pomáhat mi to tady, a vlastně i jinde řídit? No? Tak sem se rozhodnul to zkusit.“ „Wille, snažím se tě pochopit. Vo čem to do prdele mluvíš?“ hodně se kaboní tvář nejstaršího ze švagrů, ale i další se tváří všelijak. „Rozhodnul sem se, že vám umožním se různým způsobem vzdělávat. Ale než budu pokračovat, tak si musíme ujasnit jedno. To, co vám teď řeknu, tak zůstane mezi náma. Ne všichni ty starší by to museli pochopit, a ne všichni by to museli taky dobře nýst. Chci vaše slovo, že vo tom, co si teď budeme říkat, takže vo tom budete mlčet. Bude to jen mezi náma. Berte to, jak chcete. Třeba že vytvoříme takovej tajnej spolek, nás mladších. No, co vy na to? Můžu se spolehnout, že vo tom nebude nikde žvanit?“ Všichni mu s různou mírou ochoty dají svůj slib mlčení, jak slovy, tak přikývnutím. Ale nadšení z nich tedy nesálá, to tedy ne. „Tak dobrá. Pánové, ne každej se hodí na to samý. Ale každej z vás by měl bejt připravenej, až přijde jeho chvíle. Taky toho budu chtít využít, kvůli veřejnosti, aby na mě koukala dobře, to je taky pravda. Ale hlavní je dát příležitost vám. A nejen vám, ale i dalším, co vo to budou stát. Tak sem se rozhodnul, jako první, že tady zřídím takovou malou vlastní školu.“ Je pravda, že vše k podobnému vyjádření směřovalo, ale přesto předchozí slova mají neblahé účinky, které se projevují ve výrazech přítomných. Až se autor vyjádření dá do srdečného smíchu. „Wille, děláš si z nás blázny?“ hodně se mračí nejstarší z Toddů. „V žádným případě. Jacobe, podívej. Neříkám, že to bude pro všechny z vás, a taky neříkám, že všichni budete dělat to samý. Nejdřív vám ale vysvětlím tu školu tady, jak si to představuju,“ rozvalí se William za stolem, protáhne se, „Už sem domluvil jednoho člověka, v Tucsonu, co s tím má zkušenosti. Je vochotnej tady bejt a tu práci dělat. No pochopitelně ne zadarmo, ale za celkem rozumný peníze. Chci tady prostě udělat takovou školu, začít teď na podzim, využít zimní měsíce, kdy je taky míň práce. Nejen pro ty, co sou tady, ale i pro sousedy, co projevěj zájem sem ty svoje kluky poslat. Takže Virgile, až s nima budeš jednat, tak máš další věc, co jim můžeš nabídnout.“ „To jako pro všechny?“ ptá se dost zkoprněle starší z Moranů. „Jo. Teda nevím, jak starý maj kluky. Pro holky todle není, ty se potřebujou naučit jiný věci, než kluci. Ale dejme tomu pro kluky vod šesti, sedmi let, až třeba do sedmnácti, vosumnácti,“ pokrčí rameny Hanson, „Zařídil bych jim tady přechodný bydlení, no a voni by se tady vzdělávali. Tak co tomu říkáte?“ „Tohle napadlo tebe?“ vysouká ze sebe otázku Jeff. „Jo, představ si, to napadlo mě,“ zasměje se jeho švagr, „Nevím, kolik jich tady bude. Virgile, ty myslím máš taky ještě jednoho menšího brášku, ne?“ „Jo, Wille, ale přece nemůže máma zůstat s holkama sama na ranči. Už takhle mám vobavy, když sme s Jessem pryč. Z těch, co pro nás dřív pracovali, tam vlastně už nikdo není. Jen jeden,“ tváří se téměř nešťastně starší z Moranů. „Něco vymyslíme, Virgile,“ naznačuje Hanson, že nic není problém, který by nešel vyřešit, „No, tak to máme tu školu. Teď k vám pěti, co ste tady. Dávám vám tenhle návrh. Vytvoříme takovou skupinu, která bude navzájem spolupracovat. Kde a na čem, to vám za chvíli řeknu. Ale pokud chcete, tak prostě můžete bejt něco jako moji nejbližší spolupracovníci. Pan Greenwood má taky dost známejch, pochopitelně trochu jinýho věku. No a vy byste zase byli moji. Co vy na to?“
„Wille, je to nějaký čím dál tím víc zašmodrchaný,“ nemá Jacob právě šťastný výraz ve tváři. „To se ti jen zdá,“ odpovídá shovívavě švagr, „Ve skutečnosti je to jednoduchý. Udělám dobrej skutek tím, že tady umožním klukům se vzdělávat, a ještě mi to udělá dobrý jméno na veřejnosti. Tak co je na tom zašmodrchanýho? Vůbec nic. Nevím, kolik jich nakonec bude, ale to nevadí. Třeba se časem přidaj další. No a třeba časem … ale to sem teď nepatří. Pokud chceme uspět, pánové, nemůžeme bejt příliš zavostalý za těma z východu. Jinak nás spláchnou, jako když přijde velká voda,“ podívá se podvědomě z okna, kde právě v tuto chvíli bičuje déšť vyprahlou krajinu. Opět je tu doba, kdy se počasí výrazně mění. „Wille, snažím se tě pochopit. Pochopil bych, když tady uděláš nějakou školu tady pro Jasona, nebo i Jeremiáše, a pro další menší kluky … Ale Wille, mně už je přece devatenáct. To bych měl jako někde bejt zavřenej s vosmiletýma děckama? K čemu by mi to bylo?“ dívá se nešťastně nejstarší z Toddů, po pravdě podobné výrazy mají i ostatní. Pomoc, kterou jim údajně majitel ranče nabízí, se jim zdá poněkud podivná, ačkoli to asi myslí dobře. O to hůř se mu pak oponuje. „Určitě ne každej se musí učit to samý,“ přikývne autor převratné myšlenky, zvláště na tyto končiny, „To je jasný. Taky to nemusí bejt všechno, pokud se ukáže, že má někdo chytrou hlavu. Pak třeba půjde udělat i víc, pro něj. Jacobe, ale i vy další, tohle přece není nic proti vám, navopak, to je pro vás. Dám do toho peníze, a pak vočekávám, že se mi to vrátí, až budete pracovat pro mě. Bude to přínosný pro vobě strany.“ „Wille, já ti přece neupírám dobrý úmysly. Jen mi to přijde takový … takový … divoký.“ „Možná proto, Jacobe, že si mě úplně nepochopil, a taky nenechal domluvit. Ta škola tady není všechno. Taky se chci bavit vo vás konkrétně. Co si myslím, že byste mohli dělat, co by vám sedělo. Nechci vás někde zavřít s desetiletejma klukama a učit vás číst a psát, a taky počítat. Ty základy snad umíte, aspoň doufám. Mám už nějakou představu, kde byste byli nejplatnější. Zatím sem to probíral jen s Virgilem, protože už dostal jeden úkol, a to jednat mojím jménem se sousedy. S váma to chci probrat teď. Proto sme tady. Připomínám, že nechci, abyste vo tom říkali někomu jinýmu, bude to jen mezi náma,“ připomene William. „To sme ti už slíbili, ne?“ řekne poněkud nervózně nejstarší švagr. „Jo, to jo. Což je dobře. No tak dobře, tak pokročíme. Virgil má za úkol se snažit pochytit co nejvíc z práce předáka, a taky mě zastupovat při jednáních se sousedy. Voboje se mu bude hodit, v budoucnosti. Co se týče tebe, Jacobe, no tak tebe bych si představoval do budoucna na místě tvýho otce. Pokud ten ranč bude dost velkej, a to doufám bude, bude v budoucnu potřebovat minimálně dva lidi. Jednoho, co se bude starat vo věci kolem dobytka, a to by měl být Virgil, a druhýho, co bude mít na starosti jak tenhle barák, tohle hospodářství, tak taky zákazníky. Možná bude třeba ještě někdo třetí, to teď nevím. Ale v každým případě byste vy dva, ty Jacobe, a ty Virgile, měli bejt hlavní vosoby, tady, na ranči.“ „My dva?“ podívá se jmenovaný Todd na druhého mladíka, a v jeho očích je možné číst pochyby i nedůvěru. „No taková je moje představa. Myslím si, že se voba na to hodíte. Voba se musíte snažit co nejvíc pochytit. Ty Jacobe, bys měl taky pomáhat v něčem Jimovi, tedy panu Woodroofovi. Ten je dost šikovnej, a vyjednal nám dobrý kupce, pro náš dobytek. Promluvím s ním, vlastně už jsem mu to tak trochu naznačoval, a snad bude souhlasit.“
„To jako, že bych s ním někam jezdil?“ „Nejspíš taky. Vod otce se snaž dozvědět co nejvíc, a taky vod pana Woodroofa, pokud se tak dohodneme. K tomu bude nutný se ještě něco naučit. Tím něčím budou základy účetnictví, pochopit, jak to chodí v kšeftech. Snad na to budeš mít hlavu.“ „Wille, to by jako táta … kdybych já …“ „Jacobe, ale i vy další, váš otec je přece taky můj tchán. Na to nezapomínám, i když na mě kouká všelijak. Určitě najdeme, co by mohl dělat, aby byl spokojenej, a vy taky. Ale k tomu, vo čem sem mluvil, budu potřebovat jinej typ lidí, který budou schopný některý věci udělat. Proto taky nechci, abyste vo tom s těma staršíma mluvili, a především ne se svým otcem a ne s Tobiášem. Nemuseli by to dobře pochopit, a byl by zbytečně voheň na střeše. Vám to říkám proto, abyste všichni pochopili, že sem vás nikoho nevodepsal a že s váma navopak počítám. Se všema, co tady teď sedíte, to je snad jasný.“ „Se všema? A co jako já?“ ozve se prostřední z Toddů. „No tak ty, Jeffe … Co ta haksna? Asi to nebude nikdy úplně dobrý, co?“ „Noha?“ „Kulháš přece, ne?“ „No to jo, ale doktor říkal, že by se to mělo spravit,“ tváří se postřelený mladík vyplašeně, „To jako, že bych byl kvůli tý noze na hovno?“ vyloží si vše po svém. „Řekl sem snad něco takovýho, Jeffe?“ usměje se William, „Já si dokonce myslím, že budeš ze všech nejspokojenější.“ „Nejspokojenější?“ „Jo, až ti teď řeknu, co ti chci navrhnout. Nebo co sem ti už dojednal,“ tváří se Hanson vítězoslavně, „Jeffe, víš přece, že budeme votevírat ten dům, tam v Tucsonu. Víš?“ „No jasně, to přece věděj všichni. Akorát tak úplně není jasný, co tam bude.“ „Tak vám to řeknu. Ale necháte si to zase pro sebe. Jestli to tady rozkecáte, tak mě fakt naserete,“ říká důrazně rančer, „V tom době bude salón, bar, herna. Pochopitelně pokoje pro hosty, co tam budou chtít přespat. No a pak ještě jedna věc, pánové, věc, který sme tady všichni až na Jasona využili. A který nejspíš využije i von, tak za rok, za dva.“ „Další věc … využili …,“ dívá se prostřední ze švagrů na další, pak mu to dojde a vyvalí oči, „Wille, to chceš jako říct … ty a pan Greenwood … vy jako budete mít vlastní bordel?“ „Jo, pánové. Ale až se to dozví můj tchán a tchýně ...,“ zasměje se křečovitě, „Tak to možná dostanete zákaz styku. Nemyslím teď s těma kurvama,“ znovu se zasměje, „Myslím tím se mnou. Bude nejlepší, když to budou vědět až co nejpozdějš. No, a ty, Jeffe, ty budeš pracovat v tom baráku. Budeš tam pomáhat se zásobama. Budeš teda tam taky přespávat a tak. Časem bys tam třeba mohl bejt správce, nebo tak něco. Ale bude taky záležet, jak budeš dobrej. Tak co tomu říkáš?“ „To bych jako byl … každej den …,“ valí oči prostřední z Toddů. „Jo. Ale pozor, Jeffe, to neznamená, že bys měl právo na ty kurvy. Pokud nějakou budeš chtít, no tak si ji zaplatíš. Pokud teda nějakou neukecáš, aby ti dala zadarmo, ale to by nebylo dobrý, kdyby se to rozkřiklo. Budou tam, aby vydělávaly, ne aby voblažovaly jiný naše zaměstnance,“ zahrozí William prstem a tváří se šibalsky. „Wille, to budu pořád … tak blízko … a přitom …“ „No tak, Jeffe, budeš z toho mít i nějaký drobný. Tak si určitě našetříš, abys vobčas mohl zaskočit. Za nějakou z nich. Ale hlavně se budeš snažit dělat, co bude
potřeba, a taky pořádně koukat se přiučit. Vod dalších, co tam budou. Možná dostaneš ještě jiný úkoly, třeba sledovat, kolik tam chodí zákazníků. Abysme byli ve vobraze, a měli jistotu, že nás nikdo nevokrádá. Tak co, to není špatná práce, ne? Minimálně můžeš ty děvky vokukovat, a určitě si ho čas vod času smočíš.“ „To asi vážně není špatná práce … Wille, ale říkals, že pan Greenwood se na to netváří právě dobře …“ „Tak má výhrady, především kvůli tvýmu věku, a taky tvejm zkušenostem, který jsou veškerý žádný. Ale nakonec kejvnul, takže doufám, že si to neposereš a nebudeš mi dělat vostudu. Proto buď laskavě zdrženlivej, směrem k těm kurvám.“ „Ty … ty … ty budou jako vodkud?“ „Tak to nevím, ale Jim, teda pan Woodroof, tak ten na tom už pracuje. Shání je, a jak ho už trochu znám, vočekávám dobrý zboží. Uvidíme, jak voslovíme lidi, kolik jich k nám bude chodit. To bude důležitý, aby ten barák vynášel.“ „Proč Jeff tam a já tady?“ zeptá se nejstarší z bratrů Toddů, přitom je patrné, že není příliš spokojený. Podle svého švagra by měl zůstat trčet tady na ranči, a ještě nejspíš vyšoupnout ze svého místa vlastního otce. „Protože seš nejstarší z rodiny, myslím jako z vás dětí. Tak bys měl převzít práci po otci. Jacobe, bude to časem dost velká zodpovědnost, nemysli si.“ „Wille, nevím, co si mám myslet. Vlastně mi to přijde všechno moc divný. Wille, vím, že se moc snažíš, a máš určitě dobrý nápady. Ale tohle mi tak úplně dobrý nepřijde. Spíš si myslím, že je to tak trochu k smíchu. Wille, mluvils vo panu Greenwoodovi, a těch jeho známejch. A pak vo nás. Jako těch tvejch. Wille, proboha, dyť budeme všem pro smích,“ říká nejstarší Todd naléhavým hlasem. „Pro smích? No, to záleží na vás. Na vás, jak se prosadíte,“ pokrčí rameny Hanson, „Taky sem si mezi nima zpočátku tak připadal,“ připustí, „Zdá se vám, že sem k smíchu? Všem? No?“ „Wille, ty seš přece něco jinýho. Ty seš majitel, tady, a taky těch dalších věcí …“ „Jacobe, vy tři ste moji švagři. Taky snad něco umíte, nebo se to naučíte, ne? Copak nechápete, že vám dávám vobrovskou příležitost? Snažím se pro vás něco udělat?“ „Já to docela chápu, i když přesně nevím, co bych měl dělat já,“ ozve se náhle a překvapivě mladší z Moranů, a vlastně poprvé někdo z nich promluví. „Tak ty to chápeš, Jesse?“ podívá se pátravě rančer. „Řek bych, že jo, Wille,“ přikývne tázaný. „Tak jak to ty chápeš?“ „No, tak já si myslím, že to máš zase promyšlený,“ hovoří za měsíc patnáctiletý chlapec tišším hlasem, „Chceš tady udělat určitě i další věci, a na to budeš potřebovat lidi. No a myslíš si, že bude lepší, když je budeš znát, budou vodsaď. Nebo si je zaučíš, nevím, jak to dobře říct. Jako že jim budeš věřit, že tě nepodrazej. Taky chceš, aby něco uměli, a nebyli za pitomce.“ „Výborně, Jesse, aspoň někdo to chápe.“ „No, dost sem si toho uvědomil, tam v Tucsonu. Jak si měl tu voslavu. Jak si tam mluvil s těma lidma. Bylo mi jasný, že bych to nikdy tak nedokázal. Pokud bych se to měl možnost naučit, tak bych byl rád. I když teda nevím, co mám dělat já. Nejspíš asi toho honáka, že jo? A k tomu mi asi bude stačit, co umím,“ dodá mladší z Moranů zklamaně. „Ty bys ale chtěl víc, co?“ podívá se pátravě William.
„Jo, to bych chtěl,“ připustí Jesse, „Taky bych chtěl, aby mi takovej ten pisálek říkal pane Morane a ne Jesse. Aby se mnou mluvili ty hezky ustrojený lidi tak, jako tam s tebou. Starosta, a další. Ale je mi jasný, že to asi není nic pro mě,“ zní z jeho hlasu velká skepse. „Co ty víš. Máš teď nějakou práci, to jo, ale určitě budeš chodit do tý školy. Vlastně mě to napadlo ve chvíli, kdys tak dobře utřel toho novináře. Napadlo mě, že by bylo skvělý mít kolem sebe lidi, co se dokážou dobře chovat, sou chytrý a dá se na ně spolehnout. Jasně, bude to trvat roky, ale ty ten čas máš. Stejně jako třeba tady Jason,“ otočí se rančer na svého švagra. „Co jako já?“ podívá se zpytavě nejmladší z Toddů, sice celou dobu mlčel, ale vše velmi pozorně poslouchal. „No, Jasone, co si třeba myslíš ty?“ „Jako já? Vo sobě? Tak určitě bych chtěl vypadnout. Teda není to tady špatný, tak sem to nemyslel. Ale líbí se mi, že máš velký plány. Taky bych chtěl jednou něco znamenat,“ zasní se třináctiletý chlapec, „Pokud můžu mluvit upřímně …“ „No jasně, Jasone.“ „Tak kdybych si mohl vybrat, tak bych chtěl za rok nebo dva vypadnout. Nevím přesně kam, ale někam, kde bych dostal příležitost. Něco dokázat, zbohatnout. Asi vypadám směšně …“ „Ale vůbec ne,“ zavrtí hlavou jeho švagr, „Navopak, je moc dobře, co říkáš,“ zamyslí se, „Víš, Jasone, jak sem mluvil vo tý škole, tady. Tak sou i jiný školy, daleko lepší, zavedený. Ve větších městech, vopravdu dobrý. Tam se dá naučit mnohý. Jo, stojí to prachy … Jasone, pokud bys byl dobrej, a měl na to hlavu, tak by to třeba šlo. Poslat tě na nějakou takovou školu. Na pár let. Nebo i na víc let. Mohl by z tebe bejt třeba právník, doktor nebo inženýr.“ „To si děláš srandu, Wille?“ „Vůbec ne. Uvidíme, co v tobě je. Jacobovi je devatenáct, a asi na něco takovýho už je starej. Ale ty? Nebo tvůj mladší bráška Jeremiáš? Jasone, bude tady ten chlap, ten učitel. Uvidíme, jakej bude jeho názor. Nakolik vážně to ty budeš brát. Pak si vo tom promluvíme.“ „Promluvíme vo čem, Wille?“ „Vo tvojí budoucnosti, Jasone. Třeba bys mohl někde vystudovat, a pak se sem vrátit, a pomoc nám založit například továrnu. Takovou, co se v ní dělaj různý věci. Hodně věcí, co si pak lidi kupujou. Nebo se stát právníkem, a jednat za nás. Třeba. Je toho hodně, co se dá udělat. Můžeme třeba uzavřít dohodu, já tě můžu podporovat, z peněz, co tady vyděláme, no a ty mi to pak vrátíš. Tím, že uděláš něco, co nám přinese další peníze.“ „Wille, to nám seš ty a pan Greenwood?“ podívá se tázavě nejstarší švagr. „Ne nutně. Chci s ním nadále bejt společník, vyplatí se to, to určitě. Ale to my, jak sem teď říkal, to sem myslel především nás, co tady sedíme. Víte, pánové,“ objeví se v očích Hansona zase ty jeho typické jiskry, „mám takovou představu. Možná se vám bude zdát divná, ale proč by se to nemohlo jednou povíst?“ „Povíst co, Wille?“ „Povíst něco velkýho, Jacobe. Prostě vybudovat něco, co nás všechny navždycky zajistí. Co nás, taky naše děti, a děti našich dětí … Jo, je to hodně vzdálený. Ale co když třeba právě dneska se tady v týhle místnosti rodí něco moc velkýho?“ „V týhle místnosti? To jako nás šest, co tady sedíme?“ ptá se nejstarší Todd, a jeho hlas i výraz vykazuje ohromný pesimismus, „Wille, při vší úctě k tobě … Určitě se
ti mnohý podařilo, a určitě i mnohý podaří. Určitě taky proto, že sem přišel ten pan Greenwood. A další, co pro něj pracujou, nebo pro vás, když chceš. Ale podívej se na nás …,“ stočí zrak na své kolegy, „Virgil a Jesse neznaj nic jinýho, než se plahočit u dobytka. Já a Jeff na tom sme podobně. Co vlastně umíme? No? Starat se vo kuchyň, vo zásoby, vo stáje? No?“ „No a jak na tom byli ty jiný, vo kterejch mluvíš? To jako už všechno uměli a věděli, když jim bylo jako vám? Ani náhodou. Těžce se protloukali. Moc těžce. Sami mi to řekli. Mnohdy neměli pořádně co do huby. Dělali kde co. Vlastně se všechno museli naučit sami, vytvořit si známosti. Já vám nabízím, že vy to můžete mít vo něco jednodušší. No jistě, Jacobe, za rok nebo dva to nebude, to teda ne. Ale za deset? To ti bude třicet, no a už budeš mít ty zkušenosti. Stejně jako další.“ „Deset let, Wille. Víš ty, co je to deset let?“ „Tak asi šestina tvýho života, bych tak řekl. Podle toho, kolik se lidi tak v průměru dožívaj. Někdo víc, někdo míň. Ale když už si přežil dětství … Máš za sebou dejme tomu dvě šestiny, a před sebou další čtyři. To sou ty počty, pánové. Jaký budou ty další čtyři šestiny života, to bude hodně záležet na nás. Proč bysme třeba za deset, patnáct let tady nebo někde jinde nemohli sedět, takhle, nebo i s pár dalšíma, a nemohli bysme mluvit vo tom, jakej důl votevřeme, nebo jakou továrnu? Co budeme prodávat, těžit? Jak a koho budeme zásobovat? Jak vydělat další prachy?“ „Zní to moc hezky Wille. Dokonce tak moc hezky, než aby to byla pravda.“ „Jak myslíš, Jacobe. Já si myslím něco jinýho,“ pokrčí rameny Hanson, „Jacobe, především tys chtěl vědět, co chci dělat, a co mám v plánu s váma. Tak sem vám to řeknul. Můžeš si myslet, že je to blbost, jen sen. Možná jo. Možná ne. Když to ale nezkusíš, tak to jen snem navždycky zůstane. Jacobe, nic není zadarmo. Zadarmo ti nikdo nic nedá. Všechno si musíš vybojovat. Není to snadný, to ne. Ale dá se to. Znamená to hodně dřiny, a přitom nikdy nevíš, jestli k něčemu nakonec bude. To mnohý vodradí. Mnohý ale ne, a ty něco dokážou. Jen ty něco dokážou,“ dodá velmi důrazně. „Mluvíš, jako by ti bylo tak nejmíň vo dvacet, třicet víc.“ „Myslíš, Jacobe? Nevím, třeba jo. Nebo jen mám svou vizi.“ „Máš co?“ „Vize, tak se tomu říká, jak sem se dozvěděl. Znamená to představu budoucnosti. Taky plány, jak ji uskutečnit. Jen ten, kdo má takovou vizi, může dokázat něco velkýho. Ty další zůstanou navždycky tam dole. Budou pracovat pro ty, co maj ty vize. Tohle sem pochopil.“ „Jo, jenže ty kromě toho máš tenhle ranč, prachy, majetek …“ „Uznávám, je to výhoda, když nemusíš začínat z nuly. Jacobe, každej z vás má svoji volbu. Je určitě víc cest, po kterejch můžete jít. Já nabízím jednu. Nabízím spojit tu vaší s tou mou. Jít po ní částečně společně a něco dokázat. Ale můžete se rozhodnout jinak. Každej z vás. Třeba, jak říkal před chvíli Jason. Můžete se třeba sebrat, vzít si koně, pušku, k tomu pár dolarů a vyrazit do světa. Protloukat se a nakonec se pokusit něco dokázat. Třeba se vám to povede. Můžete se pokusit najít práci, nebo najít někoho, kdo vás vezme do učení. Dokonce můžete najít nějakou školu, makat a po práci studovat. Je vopravdu moc cest, po kterejch se dá jít. Já tu svojí nikomu nenutím. Znám vás, a tak vám něco nabízím. Ale nenařizuju, jen nabízím.“ „To jako proto, že sme příbuzný?“ podívá se pátravě nejstarší švagr. „Já myslím, že ne,“ ozve se znovu tichým hlasem mladší z Moranů, „To bysme tady asi nebyli my dva s Virgilem,“ upozorní, „Nevím, jestli sem to dobře pochopil. Ani
nevím, jak se tomu správně říká. Nemyslím si, že by to Will myslel jako nějakej dobrej skutek. Spíš si myslí, že se mu vyplatí do nás něco jako teď vložit, a že mu to my vrátíme, až se něco naučíme. Tím, že mu pak vyděláme peníze. Víc, než do nás vložil. Nevím, Wille, myslím si to správně?“ podívá se tázavě na Hansona. „Líp bych to sám neřekl,“ přikývne ten spokojeně, „Jesse to pochopil naprosto správně. Každej z vás má určitý hranice, schopnosti. Nevím teď jaký. Možná se mi to u někoho nevyplatí. Ale když by i jeden z vás dokázal něco velkýho, tak to zaplatí ty další. Možná některý z vás nebudou mít na víc, než bejt do konce života vobyčejnejma zaměstnancema. Ale možná někdo z vás dokáže třeba v budoucnu řídit velkej ranč, nebo továrnu, co já vím. Nebo dům, v Tucsonu, nebo v jiným městě, kde ho postavíme. Vydělat peníze. Pro sebe, ale i pro mě. A třeba i pro pana Greenwooda, nebo i jiný. Nebo se trhne, a založí si něco sám. Vybuduje si něco svýho, a třeba budeme nakonec vobchodní partneři. Jo, Jesse, přesně takhle to myslím. A sem moc rád, že to chápeš.“ „Wille, já bych rád šel po tý cestě, jak si říkal. S tebou. Pokud bys měl zájem.“ „Kdybych neměl, Jesse, tak tady nesedíš. Tvoje slova mě přesvědčujou, že tebe je škoda jen na toho honáka. Jasně, budeš muset pracovat, ale taky ti umožním, aby ses vzdělával. Uvidíme, jak ti to půjde. Pak si sedneme a promyslíme, co by pro tebe bylo výhodný. A taky pro mě, až se něco naučíš. Uzavřeme třeba dohodu, kdy já tě podpořím, a ty mi pak něco vrátíš. Podle tý dohody. Tím, že pro mě budeš pracovat.“ „To bych bral, Wille.“ „To rád slyším. Takže, pánové, řeknul sem vám, co vám nabízím. Je jen na vás, jestli to přijmete. S Virgilem sem dohodnutej, a teď vlastně i s Jessem. Vy tři, vy si můžete dát čas na rozmyšlenou. Něco sem vám nabídnul,“ pokrčí rameny Hanson. „Já tu práci v Tucsonu určitě beru,“ řekne rychle Jeff. „Mně se to zdá taky dobrý. Teda, že bych byl dvakrát nadšenej z toho, že budu muset chodit do nějaký školy, poslouchat nějakýho chlapa, co ho sem přivedeš … Ale asi máš pravdu,“ vyjádří svůj názor Jason. „Jacobe, vidím na tobě, že ti to moc nevoní,“ říká vážným hlasem William, „Ale to nevadí. Můžeme si vo tom promluvit, jen my dva. Třeba za pár dní, až si to dobře promyslíš. Třeba i tebe napadne něco lepšího. Tak co, pánové, nedáme si drink, na stvrzení naší domluvy?“ podívá se tázavě na omladinu. „Tak já se pobízet nenechám,“ zalétne pohledem Jeff na karafy s dobrým alkoholem. „Jesse, tak nám nalej, všem. Jo, i tobě, Jasone. Jen to z tebe nesměj cejtit vaši, nebo budu mít u nich další průser. Můžete se zeptat, na co budete chtít. Jo, Virgile, až to rozpustíme, tak s tebou chci mluvit. Chci ti říct, co ty přesně řekneš těm našim sousedům. Vo tý škole, co tu chci provozovat. Taky bych byl rád, kdybys zajel s tou nabídkou i k Lawettům.“ „K Lawettům? Wille, minule mě málem vypráskali …“ „Já vím. Ale buď to přijmou, to by mohlo votupit ty spory. Nebo aspoň můžeme říct, že my je nevynechali. To je pravděpodobnější.“ „Snad to přežiju …“ „Určitě, Virgile. To spíš se bojím, jestli Jason přežije toho panáka, co mu tak hezky do vrchu Jesse nalil,“ zasměje se William.
OSMÁ KAPITOLA ŘÍKEJTE MI PANE HANSONE Čas pokročí a do krajiny i mysli lidí se zakousne podzim. Velké deště přešly, nyní se čeká na zimu, která by ale v těchto zeměpisných šířkách neměla být nijak extrémní. I tak se však některé práce utlumí. Právě toho chce využít mladistvý majitel ranče, aby začal realizovat svůj nápad se školou. Je nutné říci, že tím opravdu mnohé zaskočil, včetně svého tchána a tchýně. Ti snad začínají alespoň trochu uvažovat, že by chlapec nemusel být až tak úplně zkažený, nelítostný predátor, který jde za svými cíly přes mrtvoly. Paní Toddová má navíc novou zábavu, na ranč byl totiž dovezen patnáctiletý Bret Campell, jehož Clay Moran omylem postřelil. Jeho pravé koleno je téměř vyřazeno z provozu, což hoch nese psychicky hrozně těžce. Byl zvyklý běhat, skotačit, a teď sotva pajdá. Sice má mít údajně zajištěnou práci, ale už bude nadosmrti mrzákem. Což si bolestně uvědomuje. Právě paní Toddová se ho ujme, snaží se ho utěšovat, povzbuzovat. Hledá pro něho práci, aby se zabavil, přišel na jiné myšlenky. On jen vděčně kouká, ale v jeho očích je hrozný smutek, který se zdá být nepřekonatelný. Na ranči bylo třeba udělat určité úpravy, ve spojitosti s Hansonovým nápadem se školou. Na půdě jedné z hospodářských budov vytvořili ubytování pro přítomné chlapce, také vyčlenili jednu místnost pro pana učitele. Tím sice není klasický učitel, ale vzdělaný mladý muž, který vycítil příležitost si zajistit na nějaký čas obživu i střechu nad hlavou. Ne každý má takové štěstí jako majitel zdejšího ranče, aby mu jeho sny a plány vycházely, aby mu přinášely peníze. Sedmadvacetiletý Harry Padgett, v osobním životě zatím bez závazků, byl vzdělán v mládí na východě, poté zkoušel jako mnozí štěstí na západě, aby se po třech letech různých dílčích úspěchů, a bohužel Harry Padgett většinou neúspěchů, objevil v Tucsonu. Tam ho oslovil se svou nabídkou William, proto je teď na jeho ranči. Má svým žákům co nabídnout, a kvituje, že dostává od svého zaměstnavatele jasné zadání. Ten po něm chce dvě věci. Především, aby ty kluky připravoval pro opravdový život, na úskalí, která je v něm čekají. Zároveň má ke svým žákům přistupovat individuálně, podle toho, na co se hodí, co by měli v budoucnu dělat. Což je také zajímavé, snažit se v nich odhalit jejich schopnosti, talent. Tak zvané vyučování nemá stejný každodenní řád, a také na něm nejsou v danou chvíli vždy všichni. Dost často přicházejí a odcházejí, jak jim velí jejich zapojení do pracovního procesu. Harry, jako jejich učitel, má být vlastně k dispozici od rána do
večera, a podle toho, koho má po ruce, se má snažit o jejich vzdělávání. Tak se stává, že se někdy věnuje jen jednomu, dvěma z nich, jindy má plnou místnost, k tomu uzpůsobenou v jednom z hospodářských stavení. Ne všichni žáci také projevují dostatečný zájem, na některých je patrné, že s ním komunikují jen z donucení. Ale on je trpělivý a snaží se je přesvědčit, zaujmout, přesně jak má v popisu své práce. Nejhorší se mu jeví nejstarší z nich, Jacob Todd, který je hodně negativistický. Jiní jsou aktivní snad až moc. Co Padgettovi pomáhá, je autorita majitele ranče. Trochu překvapivé zjištění, když tento majitel je teprve šestnáctiletý hoch, nicméně prokazuje solidní rozhled, obrovskou touhu poznávat a dozvědět se nové, trpělivost při řešení problémů. Vždyť i on sám občas zaskočí, pak pokládá zvídavé otázky, diskutuje nad odpověďmi. Využívá najatého učitele i pro své sebevzdělání. V poslední době však není často přítomný, neboť hodně času tráví v Tucsonu, kde chystá se svým společníkem otevření nového salónu. Klientelu vstřícného a někdy až žoviálního pana Padgetta tvoří omladina z tohoto a z jednoho přilehlého ranče. Patří k nim svým způsobem i zaměstnavatel Hanson, pak jeho švagři, devatenáctiletý Jacob, třináctiletý Jason a osmiletý Jeremiáš. Dalšími jsou sourozenci Moranovi, ti jsou hned tři, sedmnáctiletý Virgil, patnáctiletý Jesse a dvanáctiletý Samuel. Vyučování navštěvuje i zmrzačený patnáctiletý Bret Campell. Kromě toho se Virgilovi podařilo dojednat poslání dvou sourozenců Hoffmanových, šestnáctiletého Joachima a devítiletého Hermana. Neuspěl vcelku očekávaně u Lawettových, a vlastně nikoho v podobné věkové kategorii nemá pan Hanway. Pan Kingston zplodil jen dcery, a jediný vnuk, kterého zatím má, je příliš malý. Nicméně i tak má Padgett pro své vzdělávací experimenty zajímavou skupinu, tvořenou chlapci od osmi do devatenácti let. Jen krátce se v ní objevoval osmnáctiletý Jeff Todd, nyní již přebývá v Tucsonu, kde se podílí na přípravách otevření salónu, hotelu a nevěstince v jednom. Dohromady tuto poněkud nesourodou třídu tvoří devět chlapců či mladíků. Autor celého projektu Hanson je ale i tak spokojený. Podařilo se mu zaháčkovat i členy rodiny Hoffmanů, ukázal pro veřejnost sympatickou tvář, a třeba mu skutečně vzdělávání hochů přinese v budoucnu užitek. Zvláště Jesse a Jason se velmi snaží, zájem také projevují bratři Hoffmanové. Vlastně až na Jacoba, podle slov učitele, nelze upřít snahu nikomu. Ovšem někdo, jako třeba Virgil, mnoho času nemá, a pokud ho má, je velmi znaven a tudíž málo soustředěný. William má ale důvodů k radosti víc. Za prvé zmizel problém se Sárou, po porodu měla jistý odpor k tělesnému obcování se svým manželem, ale to už je zase v pořádku. Horší je, že je její mladistvý choť v poslední době hodně v Tucsonu, takže se vidí sporadicky. Pak se ale snaží si společné chvilky užít, a to nejen klábosením, ale i tělesně. Vyjednávání se sousedy, které vede Virgil, jsou tak trochu na mrtvém bodě, pořád se hledají kompromisy, které by byly přijatelné pro všechny strany. Nicméně čas je tolik netlačí, jedno léto skončilo a o případné spolupráci se stejně uvažuje až od jara. Lawettovi si jedou po svém, další tři projevují ochotu se dohodnout. Moran však zatím nemůže svému zaměstnavateli přinést konkrétní výsledky, spíše se obrušují hrany. William je stejně myšlenkami jinde, neboť se naplňuje další z jeho snů. Už funguje i druhý důl, začíná se v něm těžit, a teď přichází na řadu luxusní dům v Tucsonu. Do jeho slavnostního otevření už mnoho nezbývá, a všichni se snaží, aby
ohlášená sláva neskončila fiaskem. Dokončují se poslední práce na interiéru, exteriér je vlastně již hotový. Před jeho otevřením se také mají sjet všichni, co jsou tajnými společníky, z Mexika má dorazit Paul Wilson, objevit se má i Jim Woodroof, který pořád někde cestuje, doprovázený svým kumpánem, obhroublým Georgem Parnellem. I proto znovu William spěchá do města, v sedle svého koně, doprovází ho pouze Ed Morrow, další ze společníků v některých kšeftech. Oba své koně zarazí rovnou před podnikem se salónem, kde se Horác stravuje. Také tam občas chodí hrát, sem tam se neudrží a vyhraje slušnou sumičku, ale nikdy ne zase tak moc, aby nepřišel o své parťáky do hry. Morrow a Hanson se posadí k jinému stolu, objednají si večeři a pití, mladší z nich dá přednost nealkoholickému nápoji, starší pak pivu. Krátce poté, co jim donesou jídlo, si k nim přisedne jejich skutečný šéf, hlavní osoba v jejich podnikání. „Nedáš si taky?“ zeptá se kluk. „Už sem jedl,“ zavrtí Greenwood hlavou, „No, pánové, mám dobrou zprávu,“ objeví se na jeho většinou kamenné tváři mírný úsměv, „Dneska už můžete přespat v tom našem novým domě.“ „To si voddechneš, když se nás zbavíš.“ „Ani ne, Wille. Můžete klidně přespat v tom mým baráku. Jen sem vám chtěl naznačit, že je všechno připravený. Hlavně, aby Jim dorazil včas, čekám ho každým dnem, už sem z toho poněkud nesvůj.“ „Má přivíst ty ženský …“ „Jo, ty taky. Taky někoho, kdo tam bude vobsluhovat, dělat za barem. Někoho, kdo má zkušenosti. Když teď není třeba hlídat tu vodu, tak tady můžou nějakej čas bejt ty bráchanci,“ podívá se hráč na Morrowa. „Jo, Billa sem radši poslal k tomu novýmu dolu, Aarona už tady máš. Ale já myslel, že ty dva už dorazili,“ tváří se překvapeně Ed. „Jo, sou v tom domě. Trochu sem je zaměstnal. Nejen dohlížej na pořádek, ale teď taky trochu pomáhaj, aby bylo všechno hotový v čas. Je tam i ten tvůj švagřík,“ otočí se Greenwood na chlapce, „Zdržíte se, nebo si půjdete vrznout ke konkurenci?“ „Asi ani jedno,“ zavrtí hlavou kluk, „Docela se těším, až si to tam prohlídnu. Vzali sme to vokolo, když sme jeli sem, zvenku to vypadá moc dobře. Vážně moc dobře.“ „Zevnitř taky, Wille. To víš, když sem na to vosobně dohlížel.“ „To máš bezpochyby pravdu. Komu čest, tomu čest. Horáci, co ten můj švagřík? Snaží se?“ „Ale jo, i když ho trochu vomezuje ta noha. Ale jo, snaží se. Uvidíme, jestli nám k něčemu bude, nebo tam jen bude vokukovat ty kurvy.“ „Pokud by byl problém, tak mu domluvím. Ale von nás nepodrazí, tím sem si jistej.“ „To asi ne. Co ta tvoje škola?“ „Budeš se divit, ale docela to de. Sou tam jen dva vodjinud, ale někde v tom věku kluky nemaj, a ty Lawettovi …,“ mávne jen rukou Hanson. „Zdá se, že ti ten nápad vychází i tady.“ „Tady? „Jo, už se na to párkrát ptali. Voceňujou, co pro ty kluky děláš. Měls pravdu.“ „Tak to sem rád. Paul, předpokládám, taky ještě nedorazil.“ „Ne, taky ho čekám každým dnem. Voba vo tom věděj, tak by se tu snad měli vobjevit, včas,“ vysloví své přání hráč.
Baví se asi dvacet minut, mezitím Ed s Williamem vyčistí své talíře, pak se jejich kroky rozejdou. Horác zůstává s přáteli, naopak hoch se svým strážcem zamíří vstříc svému novému přechodnému domovu. Už zdálky je patrné, že se stále pracuje, a když vstoupí, mohou se o tom přesvědčit na vlastní oči. „Už to skoro bude,“ přiběhne natěšený Todd, oči mu září, celé mu to tady přijde úžasné, tak hezký dům ještě nikdy neviděl. Nejen, že vše září a voní novotou, ale je opravdu nádherně vyvedené. Přitom dbal Greenwood na každý dolar, aby nebyl vynaložený bezúčelně. „Vypadá to dobře,“ rozhlíží se Hanson. „Dobře, Wille? Dobře?“ vrtí hlavou nadšený mladík, „Dyť je to krása. Vážně. Wille, co kdybych vás tady proved? Ukázal vám další. Pokoje, pracovnu, hernu, tamhle za salónem. Je to vážně nádhera, Wille.“ „Takže už nelituješ, že tady budeš pracovat?“ „Litovat? Já? Dyť sem nikdy neříkal … Wille, slibuju, budu se snažit, abych ti nedělal vostudu. Jen mi pak musíte říct, s panem Greenwoodem, co přesně budu mět dělat. Teď tady všichni děláme všechno, i bráchanci, a taky Aaron, každej se snaží, aby to bylo včas hotový. Na tu slávu. To bude taky určitě veliký, že jo?“ „Snad se povede,“ podívá se shovívavě kluk na svého švagra, „Jeffe, tak nás tady proveď,“ vyzve ho k naplnění nabídky. Exkurze trvá přes půl hodiny, protože Todd má spoustu připomínek, ale ani jeden z nově příchozích se jeho výkladu nebrání. Prolezou doslova všechno, až nakonec skončí ve svých pokojích. William je unavený a projeví zájem si rovnou lehnout, naopak Ed jde ještě za svými přáteli. Nejspíš si dají skleničku, alkohol již tady taky je, a brzo dorazí poslední zásoby. Druhý den ráno mladičký rančer začne obíhat kde koho, navštěvuje i ctihodné občanky, co mu tolikrát již pomohly, ujišťuje se, že dorazí na otevření, což bude za pár dní. Musí také popisovat, jak dobře mu funguje jeho škola, a dostává se mu za tento počin slov uznání. Asi tři hodiny věnuje i svému vzdělávání, a tak dorazí do svého baráku notně zmožený. Tedy patří mu jen polovička, ale i tak je šťastný. Byť unavený. Skoro ve vchodu se srazí se zvláštní delegací, co právě přijela dostavníkem a dalším vozem, z té sestavy zná pouze Jima a George, spolu s nimi jsou i dva další chlápci a také šest žen. Ty si kluk prohlíží obzvláště pozorně, jedna je očividně starší, to bude asi bordel mamá, hádá, ty další jsou vážně k světu. I ony pozorují okolí, ale spíše než by věnovaly pozornost jednomu dobře ustrojenému adolescentovi, okukují své nové pracoviště. „Vypadaj dobře,“ poznamená William, když jsou dámy rozpačitým Jeffem zaváděny na své pokoje. Tam budou nejen přespávat, ale i poskytovat svoje sexuální služby. „Snažil sem se. Sem rád, když to tak dobře hodnotí takovej vodborník, jako seš ty,“ usměje se Woodroof. „To myslíš jak?“ „No jak. Jen si párkrát smočíš a hned máš fakana.“ „Jo takhle … Náhodou, je to moc hezkej klouček.“ „Asi po tátovi,“ ušklíbne se jednatel společnosti. „Nepochybně. Jime, když už s tebou mluvím, vzpomínáš, jak sem tě vo něco minule žádal? Myslím toho švagra.“ „Jo tohle … no jo,“ zatváří se Woodroof všelijak. „Je to takovej problém?“
„Tak problém … když se mi nebude moct plíst pod nohy … Wille, já ti rozumím, chceš se vo ty svoje příbuzný postarat. Jednoho si upíchnul sem, jak sem si všimnul, dalšího chceš pověsit na krk mně. Kolik jich ještě máš?“ „Dost, Jime, ale vo ty další se postarám sám.“ „No aspoň že tak. No jo, budu tady nějakej čas, tak se domluvíme,“ povzdechne si až moc okatě jednatel, nicméně netváří se tak zle, už i on začíná kluka respektovat. Už i on připouští, že je dobře, že ho tehdy nezahrabali v tom lese. Jeff je následně vyslán pro Horáce, pročež asi za půl hodiny stane čtveřice osob v pracovně, která je dostatečně veliká, má dva pracovní stoly, jeden větší a druhý o poznání menší, také stolek a židličky, pro případná jednání. William předpokládá, že si tuhle místnost vybudoval jeho společník na míru, jen mu není jasné, k čemu tam má ten druhý menší pracovní stůl. Ale možná si chce pořídit tajemníka, nebo sekretáře, dumá. Očekává, že právě Horác bude podnik fakticky řídit. Právě ten ukáže rukou ostatním, aby se posadili, a Woodroof pak představí lehce obézní a dost nalíčenou pětačtyřicetiletou Rosalii Whiensovou, které však všichni říkají Róza, a její svěřenkyně, jak ona nazývá prostitutky, pak paní Róza. Následně jí jsou představeni oba spolumajitelé a tudíž i její zaměstnavatelé. „To je moc roztomilý chlapec,“ usmívá se ona na Rosalie Whiensová Hansona. „Rózo … tak vám mám říkat, ne?“ podívá se na ni William přísně, a po kývnutí pokračuje, „Rózo, rád bych vás upozornil, že jsem už víc než půl roku ženatý, a mám moc krásného synka. Takže ten chlapec … Sice mi je šestnáct, ale ocenil bych, kdybyste mi říkala pane Hansone,“ dodá, a výraz v její tváři se změní. „To je náš Will,“ zasměje se Woodroof, „Vlastně pan Hanson. Zapomněl sem tě před ním varovat. Ale je pravdou, že mu tady půlka toho patří, taky má asi největší ranč v okolí. Takže asi bude vážně lepší, když jeho přání vyhovíš.“ „Samozřejmě. Pane Hansone, vomlouvám se, nemyslela jsem to zle. Navopak,“ je dáma náhle docela zplihlá. „To je v pořádku. Já jen, že nejsem moc rád, když je mi předhazován můj věk.“ „Pochopitelně, pane Hansone.“ „Tak když sme si vyjasnili voslovování,“ ozve se Greenwood, „tak bysme mohli přejít k věci. Doufám, Rózo, že ti Jim všechno vysvětlil. Včetně tý dohody, co s tebou hodlám uzavřít.“ „Jistě, Horáci. Vlastně …,“ zarazí se ona, „Jak ti mám říkat? Abych zase něco nepos … zase něco nebylo špatně,“ opraví se. „Klidně mi říkej Horáci. Přece se už známe, ne? Můj společník říkal, že ty tvoje svěřenkyně sou dobrý, tak si asi první úkol splnila.“ „Takové hodnocení mě těší,“ pokusí se ona o úsměv, „Snažila sem se.“ „Rózo, chci, aby se chovaly, ty tvoje svěřenkyně, na úrovni. Tak na ně dohlídni. Musej umět taky vobsluhovat, a kdyby se dokázaly se zákazníkama i trochu bavit, bylo
by to ještě lepší. Nechci, aby jen roztáhly nohy, ale aby toho dokázaly víc,“ říká vážným hlasem hráč. „To mi už Jim říkal. Takže na nich pracuju, už cestou. Myslím, že budeš spokojenej. Tedy budete, voba,“ podívá se ona na kluka, „Horáci, abych zase něco nepokazila, kdo mi tady bude dávat rozkazy?“ „Tak především se budeš zodpovídat mně,“ řekne Greenwood rozhodně, „Tady můj společník Will má na starosti ranč a taky doly, co tu provozujeme, tam velí von, no a já zase budu především tady,“ rozhodne se kluka před zaměstnankyní neshodit, což on kvituje, to pozná na jeho pohledu. „Tak ranč, doly … Jim mi něco naznačoval. Koukám, že ses pořádně zmátořil,“ říká ona uznale, „No, máš to tady vážně moc pěkný, co sem zatím viděla. Vážně. Na úrovni.“ „Tak je potřeba, aby to tak chápaly taky ty tvoje svěřenkyně.“ „Nemusíš se bát, to vážně budou. Ale vážně, musím ti pogratulovat. Ranč, doly, tenhle krásnej barák … Tos něco zdědil?“ „Vlastně skoro jo,“ zasměje se teď docela srdečně Greenwood, „Zdědil sem jednoho kluka. No a ten do mě tak dlouho hučel, až sem se rozhodl změnit svůj život. Usadit se. To bys neřekla, co?“ „Nevěděla sem, že máš syna.“ „Syna …,“ zasměje se znovu hráč, „Možná nějakej někde běhá, ale já vo něm vážně nic nevím.“ „Horáci, tak tomu nerozumím … říkals přece …,“ je ona lehce zmatená. „To asi Horác mluvil vo mně,“ poznamená William, „Vlastně má pravdu. Tak trochu mě zdědil. Je totiž nejen mojím společníkem, ale taky poručníkem.“ „Jo takhle …“ „Jo, Rózo, takhle to je. Tady Will mě ukecal. Takže to, že tady budeš pracovat, je hodně jeho zásluha.“ „No to mě pos … To se teda divím. Tak ty ses nechal ukecat … Ale sluší ti to, Horáci. To už teď seš takovej ten měšťák, cos je vždycky vodrbal … Neřekla sem něco nevhodnýho?“ ulekne se ona a podívá na mladšího ze svých zaměstnavatelů. „Ne, Will vo mojí minulosti ví,“ zavrtí hlavou Greenwood, „Rózo, budem mít dost času všechno probrat, a třeba i zavzpomínat. Teď by bylo dobrý, kdybys svoje svěřenkyně připravila, a někdy pozdějš, myslím tím dneska, tak kdybys nám je ukázala a představila. Nijak nezpochybňuju vkus Willa,“ objeví se na jeho tváři letmý úsměv, „Ale von už je teď usedlým ženáčem, tak bych se radši podíval sám. A taky poznal, kdo pro mě bude pracovat.“ „Můžeš si je vyzkoušet, Horáci.“ „Vyzkoušet? Je dobře, že vo tom mluvíš, Rózo. Nepřipadá v úvahu, aby dávaly jen tak komukoli tady z personálu. Když budou chtít, myslím ten personál, tak si to zaplatěj. Jediný, kdo má právo využít jejich služby bezplatně, tak to sem já a tady Will. Tedy pokud unese tu tíhu svědomí, že zahnul svojí ženušce, co mu povila synáčka.“ „Jistě, pánové, jistě. Dohlédnu na to.“ „Dobře. Tak nás teď nech, my budeme ještě chvíli pracovat,“ ukáže na dveře hráč, načež bordel mamá sklapne krofky a odbatolí se z místnosti. „Horáci, doufám, že se nezlobíš, že sem ji tak trochu setřel. Ale nemám moc rád, když vo mně někdo mluví jako vo roztomilým chlapci.“
„Jo, pokud to nejsou ty paničky, co tě vobletujou a ty na ně děláš ty smutný voči,“ zasměje se poručník, „Však vona to přežije. Ve svý podstatě máš pravdu, je třeba si personál držet dál vod těla.“ „Doufám, že mě do něj nepočítáš,“ poznamená Woodroof. „My sme přece společníci. Teda ne v tomhle kšeftu, ale v dalších. Jime, přestaneme tady probírat ty blbosti. Radši mi přiveď ukázat ty, cos vybral za ten bar a do tý herny. Ty na rozdíl vod Rózy neznám.“ „Jasně. Nejsou špatný, já je navopak trochu znám, taky sem se na ně poptal. Dřív, než sem je najal“ „No tak nám je ukaž.“ Netrvá dlouho a u stolku spočinou dva pánové, co se tváří hodně upjatě. Při vstupu se uctivě uklonili, a nyní čekají pokyny. Nejprve však dojde na představování, a oba se velmi uctivě chovají i ke klukovi. Nejspíš je Jim poučil, dumá William. „Na rovinu říkám, že tady žádnej švindl nestrpím, za barem. Takže nějaký to ředění, nebo míchání míň kvalitního do kvalitnějšího pití, nebo nedej bože nějaký naše vokrádání, to by mělo velmi vážný důsledky,“ tváří se tentokrát hodně přísně Horác. Jeremy Jameson „Jistě, pane Grenwoode, jistě, pane Hansone,“ říká rychle osmatřicetiletý Jeremy Jameson. „Taky bude naprostej pořádek v zásobách. Neexistuje, aby se tam bez mýho vědomí zatoulala nějaká láhev, vo který bych nevěděl.“ „Pane Greenwoode, pane Hansone, můžete se spolehnout. Budu velmi pečlivý, nepřipadá v úvahu, aby něco nesedělo. Je to tady moc hezký bar, co jsem měl možnost se podívat,“ dušuje se Jeremy, a nejistě se dívá na oba společníky. Ti se tváří dost drsně. Nejspíš i budou. „V to doufám. No a co vy? Vy se taky vyznáte?“ „Ano, pane Greenwoode, pane Hansone,“ přikyvuje pětatřicetiletý Niall Porter, „Navíc vím, pane Greenwoode, že vy se v tom vyznáte. Něco jsem o vás zaslechl, o tom.“ „Tím lépe. Pánové, s oběma si později promluvím, podrobněji probereme, jak si vaši práci představuju. Co se týká podmínek, na všem se s vámi Jim domluvil?“ „Ano, pane Greenwoode. Dopředu nám řekl, za jakých podmínek tady budeme pracovat,“ odpovídá Porter a Jameson přikyvuje. Niall Porter Oba zaměstnanci jsou vykázáni za dveře, pak Horác nalije všem třem z karafy whisky. Povšimne si, že Wiliam jen smočí rty, ani si nelokne.
„Pořád nepiješ?“ zeptá se. „Jen když je to nutný, přípitek a tak. Takže jestli je to přípitek, tak si dám. Ale jinak … Mám na to svůj názor … a není to jen kvůli tátovi, i když ten v tom taky hraje roli, jak kvůli chlastu dopadnul. Je dobrý mít čistou hlavu.“ „No to se poseru,“ zavrtí hlavou Woodroof, „Doufám, že mě nebudeš chtít ukecat, abych taky nechlastal.“ „Na to už seš starej, Jime,“ usměje se Hanson. „No aspoň že tak,“ ušklíbne se jednatel, „Tak jestli nechceš, tak to tady nech, já se vobětuju, abys měl tu čistou hlavu.“ „Milerád ti to přenechám,“ postaví kluk panáka na stůl, „Horáci, Jime, možná si chcete popovídat. Takže jestli něco nebudeme řešit, kolem toho tady, tak vás nechám.“ „Jak chceš,“ pokrčí rameny Greenwood, „Až si půjdem nechat představit ty kurvy, tak pro tebe Jim skočí,“ dodá.
VŠICHNI JSME VE SHODĚ Jen krátce poté, co je majitelům podniku představeno pět prostitutek, poměrně mladého věku a dobré stavby těla, s potřebnými přednostmi, objeví se Paul Wilson. Je hodně znavený, to je na něm patrné, ale teď ožívá, velmi pozorně si prohlíží novostavbu, a uznale kývá hlavou. Jen co se ubytuje, tak svolává Horác do své pracovny poradu. Tentokráte je pohromadě všech pět společníků, dorazí i Morrow. „Teda, Horáci, ta whisky, co nalejváš, to je dobrý, ale mám hlad jako vlk,“ ozve se jednatel pro Mexiko, „Co si napřed skočit něco zakousnout?“ „Kuchaře tady zatím nemáme, budou to místní, ty nastoupěj až za dva dny, teda v den votevření,“ zamyslí se Greenwood, pak se podívá po zatím stojících společnících, „Tak chcete zajít na jídlo? Nebo chvíli vydržíme? Rád bych to probral, než …“ „Mohl bych říct Jeffovi, aby Paulovi něco přinesl,“ ozve se Hanson. „Tak já to teda vydržím,“ mávne rukou Wilson, pak se rozhlédne, „No, máš to tady dobře vybavený,“ pokývá uznale hlavou, „Horáci, proč tady máš ty dva stoly? To sis pořídil nějakýho sekretáře? Znám ho?“ napadne ho to samé, co kluka. „Sekretáře? Ne, nemám sekretáře. Ale mám přece společníka, v tomhle kšeftu, ne? No jo, Wille, ten druhej stůl sem nechal udělat pro tebe. Kdybys chtěl taky náhodou pracovat.“ „To jako vážně pro mě?“ zarazí se Hanson, „Horáci, to jako tenhle? Můžeš mi říct, proč je vo poznání menší?“ „Proč je menší? No to je přece jasný, ne? Aby pokaždý, když si za něj sedneš, tak aby ti pokaždý ten stůl připomínal, kdo je tady první a kdo druhej,“ odpoví vážným hlasem hráč, a pak se rozesměje, jako další tři muži v místnosti. „Tak ti teda děkuju,“ zatváří se kysele hoch, což vzbudí novou vlnu veselí. „Snad nejseš nasranej, Wille.“ „Ale ne, Horáci. Je mi jasný, že bez tebe by tohle nikdy nevniklo,“ řekne Hanson smířlivě. „To asi nevzniklo. Já si zase ale pamatuju, že tohle byl tvůj nápad. Takže i ty máš drobnou zásluhu,“ zacuká v koutcích úst Greenwooda, „No tak, pánové, přestaneme si utahovat z Willa, a začneme se bavit vážně. Je skoro zázrak, že sme
takhle pohromadě. Will je pořád někde na ranči, i s Edem, já tady, Jim někde lítá, no a Paulovi se zalíbilo tam na jihu. Je tam podle všeho jak doma.“ „Někdy mi to tak připadá,“ přikývne Wilson, a jako ostatní si sedá ke stolku, „Má to svoje výhody. Je tam levnějš, a některý si mě tam docela považujou. Věděj, že mám blízko k lidem vod prezidenta, a tím vlastně i k prezidentovi. Tak si mě předcházej.“ „Takže si tam stojíš dobře?“ ptá se Woodroof. „Jo, a nejen já. I my si tam stojíme dobře. Ten Diaz vážně není hlupák. Měl sem tu možnost s ním asi třikrát mluvit, vosobně. Bere to, že sme mu dodali ty zbraně, a nejspíš bude potřebovat další. Někde to pořád nemá pod kontrolou. Asi byl s našima dodávkami spokojenej, nebo to pytlíkuje, jak se dá, myslím tím ty zbraně. Nevím přesně, jestli mu je Státy prodaj oficiálně, nebo je to nějak zablokovaný. Vo tomhle tam nemluvěj, mlžej. V každým případě byl docela vstřícnej, a nemá ty předsudky, vůči nám ze severu. Nebo možná i má, ale je mu jasný, že když to tam chce pozvednout, tak nás potřebuje. Tím nemyslím jenom nás tady, ale i další ze Států.“ „To je velmi dobrý, co říkáš,“ poznamená šéf tohoto společenství. „Je toho dobrýho víc, Horáci. Pro nás hned tři věci. Za prvý, chce s náma dál spolupracovat, takže asi u něj máme dveře votevřený. Za druhý, vážně uvažuje vo tom, že bysme i my, tím myslím lidi ze Států, že bysme mohli vlastnit tam dole půdu. To zatím není oficiálně možný, takže se to dá jen pronajmout, nebo se musí zařídit prostředník. Tak sme to vobešli i s tím naším dolem. No a to třetí, vážně uvažuje, že by měla bejt postavená železnice, a to do Nogales. To je na jihu, na mapě tu díru najdeš skoro přesně na jih pod Tucsonem.“ „Železnice?“ ožije Hanson, „Voni tam maj železnici? Minule ste s Rayem říkali …“ „Tak žádná sláva. Jo, nějakou tam už maj, ale moc mil to není, a taky žádnej zázrak. Ale jak to tomu Diazovi myslí, tak chápe, že by to propojení tady s náma nebylo vod věci. To by nám třeba mohlo pomoc.“ „To určitě. Zvlášť, když se podaří tu železnici dovíst taky sem, tam ze západu, z Yumy. Pak by doprava čehokoli z Mexika byla mnohem jednodušší,“ objevují se záblesky v očích kluka, zde je doma, „Sice asi Tucson s tím Nogales hned tak propojenej nebude, ale taky to není taková dálka. Podle všeho by sem měla víst tak nejpozdějš do tří let, jak sem slyšel.“ „Tam to má bejt podobný. Myslím tím ty roky. Jo, a ještě jedno, taky by to mohlo jít po tý železnici k moři, nebo skoro až k moři. Měla by víst přes Hermosillo až do Guyamas, to je přístav.“ „Takže pak bysme měli na výběr. Až bude ta železnice tam a tady,“ zasní se William, „Když bysme to zboží chtěli dostat až na východ, tak by asi byla lepší ta loď, a tou to dopravit do Los Angeles nebo San Francisca. Pokud bysme to potřebovali sem, nebo tady do vokolí, tak by byla možnost to navopak víst do toho Nogales, ne?“ „To asi jo.“ „To je hezký, vo čem se tady bavíte,“ ozve se Woodroof, „Jenže teď je tady i tam hovno, takže to musíme řešit jinak. Je to zařízený? Mám už ty kupce.“ „Jo, já mám zase tu loď. Domluvenou. Takže mi budeš muset říct, kam ji mám nasměrovat. Už tam těžej, a až toho bude víc … No, řeknu vám, že bych tam teda pracovat nechtěl,“ zasměje se Wilson, „To sou fakt chudáci, ty tam. Jednak se s nima neserou ty místní, pak jim vládne tvrdou rukou i Frank, a vlastně se s nima nesere ani Ray, ten náš inženýrek.“ „Kdo tam vlastně pracuje?“ zeptá se Greenwood.
„Jednak vězni, to sem domluvil, takže je tam něco jako káznice. Taky sem sehnal i další, a radši se neptal, kde je sehnali ty, co mi je prodali. Celkem za rozumnou cenu.“ „Když si je koupil, Paule, to nám teď jako patřej?“ zeptá se William. „Jo, vlastně nám patřej. Sou votroci, pravý nefalšovaný. Prostě za pár desítek pesos ti tam prodaj člověka, no a ten musí na tebe dřít. Což se jim teda moc nelíbí, ale co maj dělat, když tam sou ty vojáci a taky Frank se svejma chlapama. A taky puškama. Někdy je nutný použít bič, to jo, voni pak zjihnou,“ zasměje se Wilson, „Ale řeknu vám, ty podmínky, co tam maj … Až mám strach, aby nám brzo nepochcípali.“ „Tak to já taky,“ řekne vážným hlasem hráč, „Nic se nemá přehánět. K čemu nám budou, když je ti dozorci nebo Frank umlátěj?“ „Nejsou blbí, Horáci, dávaj si pozor, aby je neumlátili. Navíc nám sou schopný tam dodat další vězně. No a Ray má rozum, dohlíží, aby nám ty, co sme koupili, aby nám rychle nechcípli. Aby se nám vyplatili.“ „V to doufám, Paule. Myslíš si, že by se dala ta tvoje známost s tím jejich prezidentem využít?“ „Určitě, Horáci. Ale nejen s ním. Tam je to všechno takový divný … Teda ne divný, má to vlastně svůj řád. Ale ten je určenej jinak, než tady. Rozhodujou známosti, úplatky. Taky se tam moc nehledí na zákony, což dokladuje i ten náš důl. Tam se nikdo nepřijede podívat, a každýmu je jedno, co se tam děje. Když někdo z těch vězňů chcípne, tak ho prostě zahrabou. Ani nevím, jestli vo tom vyplněj nějakej protokol. Možná jo, ale asi se stejně nikdo na nic ptát nebude. No a ty votroci, tak to už vůbec. Prostě zmizej, zahrabou se a konec.“ „Paule, co teda můžeme dostat tam, a co navopak vod nich?“ „Toho je víc, Horáci. Zase sem něco přivezl, nějakej ten chlast, a taky tabák. Mám to stranou, za městem, hlídaj to tam dva chlápci, co mě doprovázej, co sem si najal. Jo, Wille, seznámil sem se tam s jedním farmářem, co by byl vochotnej vyzkoušet to opium. Takže bysme možná spolu mohli zaskočit za tím tvým Číňanem a probrat to s ním.“ „Proč ne, Paule?“ ožije kluk, „Pak bysme viděli, jestli to tam de vypěstovat, a v jaký kvalitě. Možná by s ním šlo dojednat i jiný kšefty,“ zamyslí se, „Paule, ještě jedno mě napadlo. Jak si říkal vo tom prezidentovi, že by umožnil vlastnit půdu, že chce tu jejich zemi pozvednout. Nebude třeba chtít pomoc i s dalším? Mluvil si vo tý železnici, že není nic moc. Nebude chtít pomoc?“ „Co tím myslíš?“ „No je to velkej kšeft, ta železnice. Kdyby se podařilo získat koncesi, na její stavbu a provozování … Třeba nějakýho úseku, co bude hodně využívanej …“ „Wille, to je ale úplně něco jinýho,“ podívá se málem vyplašeně Woodroof, „My tady mluvíme vo pašování do Mexika, nebo z něj, vo těžbě, možná vo něčem, co se tam dá vypěstovat. Ale stavba železnice … Víš ty, co to stojí peněz? To je někde úplně jinde.“ „Taky přece nemluvím vo nejbližší době,“ zavrtí hlavou Hanson, pak se rozhodne přidat vysvětlení, „Podívejte, napadá mě tohle. Když má Paul blízko k tomu prezidentovi, nebo těm lidem, co tam rozhodujou, tak by mohl všechno předjednat. Jednak budeme vo všem vědět jako první, nebo mezi prvníma. To je moc důležitý. No a my bysme mohli něco předjednat tady. Voslovit ty, co maj peníze, zkušenosti. Jestli by do toho šli. S náma, jako partnerama. My bysme jim pomohli tam dole, s těma známostma a společně si dělili pozdějš zisk. Tohle by mohlo bejt vážně velký,“ svítí mu oči. „No právě, Wille, právě. Moc velký. Víš, když si někdy vezmeš moc velký sousto, tak se můžeš zadávit.“
„Jime, to přece není tak nemožný, to co říkám. Dyť je na to čas, ne? Nic z toho, co říkal Paul, přece nebude hned. Možná to bude trvat roky, než to tam tak udělaj, ne?“ „Nejspíš jo. Nejsou moc pružný,“ zasměje se Wilson. „Tak vidíš, Jime. Máme dost času všechno promyslet, najít vhodný lidi, voslovit je, domluvit se s nima. Pánové, tohle by mohl bejt zlatej důl.“ „Zlatej důl … to jako ty lidi najdeš a voslovíš ty?“ tváří se hodně skepticky Woodroof. „Ne, to ne,“ zavrtí hlavou William, „Jak by se takovej boháč asi koukal na to, kdyby za ním přišel šestnáctiletej nebo i sedmnáctiletej kluk a začal mu něco takovýho líčit? Vzpomeňte si na sebe, jak ste se na mě dívali,“ připomene s lehkou výčitkou v hlase, „Ale je tady podle mýho někdo, kdo je pro tohle jak dělanej. Má dobrý vystupování, vzdělání, dokáže bejt přesvědčivej. Umí si vybudovat respekt,“ podívá se na svého poručníka. „Myslíš Horáce?“ „Určitě, Jime. Když tak přemejšlím … Paul by mohl využít svoje známosti a domluvit schůzku Horáce s tím jejich prezidentem. Pak anebo předtím by mohl Horác začít zkoušet hledat vhodný lidi, říká se jim investoři, co by do toho projektu byli vochotný jít, dát peníze. Horác by byl prostředník a zároveň spolu s náma podílník. Teda jako, že bysme z toho měli určitej zisk.“ „Zisk z čeho, Wille?“ ptá se lehce nespokojeným hlasem Woodroof. „Z toho, co tam bude možný. Podle toho, co se bude smět a co se podaří dojednat. Například získat hodně půdy, dobrý půdy, jedno kde. Pěstovat tam něco, co se dá dobře prodat, tam i tady. Myslím vážně ve velkým. Vobrovský lány, levný dělníci, nebo votroci, když to tam tak chodí. Ale to není všechno. Určitě je tam spousty těch užitečnejch rud. Proč jeden důl, když jich může bejt pět, deset? Vo tý železnici sme už mluvili. Podílet se na její stavbě, a pak i jejím provozu, to by byl taky skvělej kšeft. Ale to pořád není všechno. Když tam začnou ty věci měnit, budou potřebovat továrny, kde se bude vyrábět, třeba voblečení, nebo věci z těch rud, co já vím. Jime, je toho strašně moc. Když k tomu přidáš mnohem levnější dělníky, než sou tady, tak si představ, jakej to může přinášet zisk,“ svítí Hansonovi oči nadšením. „Wille, doporučoval bych se držet při zemi. Můžeme tam i tak získat dobrý prachy.“ „To asi jo, Jime. Ale voproti tomu, vo čem mluvím já, tak to sou jen drobný.“ „Víš, Wille, radši budu mít ty drobný, jak říkáš, než nějaký … nevím, jak to říct. Tohle mi smrdí průserem. Do toho by se muselo vrazit hrozně moc peněz, a kdyby to nevyšlo, byl by to děsnej průser. Mimochodem, Wille, ty drobný, jak říkáš, tak to pro mě sou moc dobrý prachy. Poznal sem, za kolik se dá co prodat, a za kolik získat. I když se budeme držet při zemi, můžeme pořádně zbohatnout.“ „Dyť přece uvažujeme vo tom, že nemusí zůstat u jednoho dolu,“ připomene Wilson, „Když pro ně bude spolupráce s náma prospěšná, tak jistě nebudou mít problém nám přiklepnout další místo, kde můžeme kutat. Nebo si pořídit slušně velkou haciendu, třeba přes prostředníka, kde něco pěstovat. Tohle se mi jeví rozumný. Na to podle mýho máme. To další … Wille, neupírám ti dobrý nápady, možná i tohle je dobrý, ale souhlasím s Jimem, tohle by nás mohlo zadusit. Sem pro vydělávat po menších částkách, delší dobu.“ „S tím naprosto souhlasím, Paule,“ pokyvuje hlavou kluk, „To přece ale vůbec nevylučuje to druhý, vo čem sem mluvil. Tohle sou kšefty nás, co sme tady. Na to další bysme nejspíš potřebovali další společníky, bankéře, magnáty. Tak se říká těm
nejbohatším. Ale ty maj dobrej nos, a když bysme jim to dobře podali, dokázali, že máme ty známosti, tam, představili jim dobrej plán … v tom případě si myslím, že by do toho s náma někdo mohl jít. V budoucnu, třeba za dva, tři roky. Nebo i pět, podle toho, jak to tam bude vypadat. Ale přemejšlet vo tom, začít na tom pracovat, to je jiná. Pánové, sem přesvědčenej, že tohle nenapadne jen mě. To napadne i jiný. Bude pak záležet, kdo bude líp připravenej a kdo bude rychlejší,“ říká vzrušeným hlasem. „Já nevím …. Co si myslíš ty, Horáci?“ podívá se Woodroof na šéfa zdejšího společenství. „Co si myslím já?“ pozvedne zrak Greenwood, podívá se postupně na svoje společníky, „Will je takovej náš vizionář,“ vyloudí na rtech drobný úsměv, „Wille, nikdy sem ti neupíral, že máš dobrý nápady. Taky se mi zdá, že tvoje ctižádost nezná prostě hranic. Jenže my teď řešíme to, co máme, a co můžeme udělat v nejbližší době. Teda co zpeněžit, tam nebo tady. Nezapomínej, že v tuhle chvíli máme na krku tři doly, jeden ranč a tenhle dům. To je teď naše priorita.“ „Já přece neříkám …,“ podívá se hoch na poručníka, pak mu plamínky v očích vyhasnou, „Já se jen snažím bejt užitečnej,“ pokrčí rameny, ale zklamání potlačit nedokáže, „Snažím se dívat dopředu, na ty možnosti …“ „Dyť říkám, že seš vizionář.“ „Dobře, tak já už mlčím. Když myslíte, že je to blbost.“ „Wille, slyšels vode mě, že bych tohle říkal?“ podívá se na kluka hráč, „Vychrlils tady na nás několik vobřích projektů, nečekáš snad, že ti na tohle dá někdo teď vodpověď. Určitě je dobře, že si Paul dělá ty známosti. Určitě je taky v budoucnu využijeme. Nesmíš ale zapomínat, že i jiný maj svoje zájmy, budou si je bránit. Jen se podívej, co problémů máš jen s tou vodou. Ty si myslíš, že ty nejbohatší čekaj na to, až se mezi ně vetře nějaká skupinka z Tucsonu? Něco vo tom vím, dali by si nás k večeři.“ „Tak jo,“ kývne Hanson, ale jeho oči vypovídají o jeho duševním rozpoložení. „Souhlasím s tebou, Horáci,“ tváří se naopak spokojeně Woodroof, „Musíme řešit to, co je teď, anebo bude za pár tejdnů, měsíců. Jak dostat ty vytěžený věci z Mexika k našim zákazníkům, a taky to další. Prodej mědi tady vodsaď, a taky tenhle dům. To taky vzbudí nevoli, minimálně těch, co dělaj to podobný. Tohle je třeba řešit, a ne zase lítat někde ve voblacích.“ „Máš pravdu, Jime. Skoro ve všem. Až na jednu věc,“ říká hráč tichým hlasem, „To, co tady naznačoval Will, to není lítání ve voblacích. Přesně to, co tady totiž řekl, tam dole totiž nakonec někdo udělá. Pokud teda bude zájem z druhý strany, z toho Mexika, a pokud tam budou vytvořený ty podmínky, jak vo nich mluvil Paul. Pak na tom vopravdu někdo kurevsky zbohatne.“ „Takže ty myslíš, že má jako pravdu?“ tváří se překvapeně Wilson. „To, co říká, to je něco velkýho. Jo, má pravdu, pokud budou ty podmínky, cos vo nich mluvil. Ale taky si uvědomuju, že musíme zůstávat voběma nohama na zemi. Teda, jak se říká, neukousnout si moc velký sousto.“ „Horáci, teď ti nějak nerozumím …“ „Paule, já jen říkám, že to, co naznačoval Will, je zatraceně dobrá myšlenka. Ovšem je votázkou, jestli na něco takovýho my budeme mít. Třeba za nějakej čas něco z toho půjde udělat. Ale do tý doby se musíme postarat dobře vo to, co máme teď. Je mi jasný, že tam dole ta těžba je nebezpečná, i když asi bude dost vynášet. Wille, než můžeme pomejšlet na takový věci, cos naznačoval, tak si napřed musíme vybudovat silnou pozici. Jak tady, tak tam dole. Pak nás možná i některý ty velký boháči, nebo ty jejich společnosti, můžou brát vážně.“
„To chápu, Horáci,“ ožije znovu hoch, „Taky sem mluvil vo delší době.“ „Jenže my máme spousty věcí k řešení, a to teď,“ připomene Woodroof. „Máš pravdu, Jime,“ sklopí uši Hanson, „Já jen, že mě to napadlo … Ale slibuju, už s tou budoucností nebudu votravovat.“ „Já si myslím, že by to byla škoda,“ ozve se poprvé Morrow, „Já se v tom moc nevyznám, v tědle věcech. Ale myslím si, že by byla škoda, kdyby si ty svoje nápady Will nechával pro sebe,“ pokračuje svým typickým klidným hlasem, „Je mu sice jen šestnáct, pánové, ale neměli bysme zapomínat, že je to především jeho zásluha, že sme tady, takhle pohromadě. Kdyby nepřesvědčil Horáce, a ten zase nás, tak bysme nejspíš řešili jiný věci. Nebo někoho z vás snad před dvěma rokama napadlo, že budeme těžit něco z tý země, prodávat to a budeme z toho mít takový peníze?“ podívá se vyzývavě na všechny okolo. „Ede, já to přece nemyslím zle,“ zavrtí hlavou Woodroof, „Dyť vlastně jen za provizi i pro Willa zajišťuju ty kšefty, z těch dolů tady, i z toho dobytka. Vlastně i z tohohle baráku.“ „Neříkám, že to někdo myslí zle. Jen říkám, že by byla škoda, kdyby si ty svoje nápady Will nechával pro sebe. Třeba Horác něco z nich dokáže udělat, třeba za pár let. Třeba s tvojí pomocí, Paule. Jen to říkám.“ „Nikdo přece nebrání Willovi, aby mluvil, kdy uzná za vhodný, ne?“ ozve se Wilson, „Taky přišel s tím opiem, a já už na tom pracuju.“ „Pak je to v pořádku,“ kývne Morrow. „Wille, to není nic proti tobě,“ podívá se Woodroof na kluka, „Už mi došlo jedno, totiž, že máš fakt dobrou hlavu. Myslí ti to, na tvůj věk až skoro neuvěřitelně. Jenže ty tvoje dobrý nápady pak někdo musí uvíst do života, a to už tak jednoduchý není.“ „Já vím, Jime,“ pokývá tou zmíněnou hlavou Hanson, „Je mi jasný, že nic z toho bych bez vás nedokázal udělat. Taky sem změnil názor, na vás. Pochopil sem, jak moc práce uděláte. Taky vím, že díky Horácovi jste tady, to von dal tenhle spolek dohromady. Taky sem moc rád, že můžu s váma mluvit, votevřeně, i když mi je jen šestnáct.“ „Myslím si, že sme všichni ve shodě,“ podívá se Greenwood postupně na všechny společníky, a ti přikývnou, „Will má vážně jednu zvláštnost. Možná danou právě tím věkem, tou jeho velkou ctižádostí. Dokáže se koukat dál, než některý z nás. Wille, nikdo ti nebrání, abys říkal, co tě napadne. Jen je pak nutný zvážit, co je v danou chvíli v našich silách, a co je v danou chvíli nad naše síly. Ale můžu tě ujistit, že tvoje myšlenky u mě nezapadnou. Jak si taky asi už pochopil, i přes ten tvůj věk, tak tě všichni bereme jako rovnoprávnýho člena tý naší tajný společnosti. V tý má každej z nás svoje úkoly, podle toho, jak si myslím, že je nejprospěšnější. Taky se teď tady všichni pár dní zdržej, takže bude dost času si vo všem promluvit. Teď se ale ještě vrátíme k tomu dolu v Mexiku, aby nám Paul neumřel hlady. Po pravdě, i mně už kručí v žaludku,“ dodá s letmým úsměvem.
PODNIKATEL A DOBRODINEC Otevření podniku na začátku října roku osmnáctistého sedmdesátého sedmého je pojato opravdu velkoryse. Vzhledem k tomu, že budou přítomné i některé místní dámy, kněžky lásky jsou ustrojené decentně a starají se o obsluhu, aby nevzbuzovaly
pohoršení. Byť je každému jasné, co zde mají nakonec vykonávat, je hostům umožněno předstírat, že si to neuvědomují. Je logické, že ne každý je z luxusního podniku nadšený, především pak ti, co poskytují podobné služby, ať jde již o nevěstinec, ale i salón, ubytování či hernu. Klientela je omezená a nutně se o ni bude svádět boj. Věkově nesourodí majitelé, kteří okouzlující opět okolí svým vystupováním, jsou pro již zavedené firmy velkou konkurencí, a velkorysost, s níž přistupují k celé akci, ale i vybavení domu, to vše je znepokojuje. Také přítomnost pana Morrowa a jeho lidí, kteří sice zajišťují pořádek, ale jsou rovněž varováním, kdyby snad chtěl někdo dělat problémy. Každý moc dobře ví, že se kvůli vodě už dvakrát střílelo, a vzešli z toho dva mrtví. Oba z tábora, jenž na nová pravidla mladičkého rančera odmítl přistoupit. Hanson je nadšený, a tato téměř euforie je na něm patrná. Doslova září štěstím, když spolu se svým poručníkem vítá další a další hosty. Cítí, jak ho již berou vážně, i přes jeho věk. Také chápe, že přátelská tvář u některých je jen přetvářka, a že mnozí by si přáli, aby zkrachovali. Naopak u jiných je skoro až přesvědčený, že svá slova myslí upřímně. Jiní se možná chovají vstřícně proto, že si uvědomují zrod nové místní hvězdy, a chtějí s ní být za dobře. Respektive se dvěmi novými významnými členy zdejší podnikatelské komunity, kteří rozhodně ještě neřekli své poslední slovo, díky své dravosti. „Vypadá to tady vážně dobře,“ slyší další slova chvály William, a nasadí vstřícný úsměv, byť má pocity všelijaké. Zde o upřímnosti výrazu na tváři hosta velmi pohybuje. „Děkuji, pane Gayetty,“ odvětí, „Velkou zásluhu na tom má můj společník, který na vše dohlížel, až Benjamin Gayetty do úplných detailů.“ „Velmi dobrá práce,“ pokývá hlavou devětačtyřicetiletý Benjamin Gayetty, jenž je majitelem nevěstince, kde kluk přišel o panictví, a po něm další čtyři mladíci z jeho okolí. „Prosím, přijmete místo,“ ukazuje Hanson směrem, kam by se kroky hosta měly ubírat, Jeff vytvořil a na stoly umístil jmenovky, pro každého z pozvaných. Sál se utěšeně plní, převažují pánové. Ne každý přišel i se svou krásnější polovičkou, anebo někteří ji ani nemají. Všichni jsou náležitě ustrojeni, dnes je vstup jen pro pozvané. Později sem jistě zavítají i tací, co tolik na svůj zevnějšek dbát nebudou. „Vážené dámy, vážení pánové,“ ozve se příjemný hlas Greenwooda, pročež šum v sále utichá, „děkuji vám za sebe i mého společníka,“ ukáže na kluka stojícího po jeho boku, „Vážíme si toho, že jste přijali pozvání a dorazili na otevření našeho domu. Pevně také věříme, že zde nejste naposledy, a že se k nám budete rádi vracet. Pokusíme se pro vás vytvořit takové prostředí, abyste se zde cítili příjemně,“ dodá, a pohledy mnohých zalétnou k obsluhujícím dívkám, co nyní cudně klopí zrak, stojící v houfu nedaleko pianisty, na jehož produkci později také dojde.
Hanson přejede očima hosty, a snaží se odhadnout, kteří sem opravdu budou chodit, stanou se jejich stálými zákazníky. Ať již zavítají za prostitutkami, do herny nebo jen na jídlo. Chtěl by, aby se jeho podnik stal vyhlášeným, nejnavštěvovanějším, ale je mu jasné, že k tomu je ještě daleko. Konkurence jistě udělá vše proto, aby si svou klientelu udržela, nebo ji ještě rozšířila. Pohled na nyní již zachmuřenou tvář pana Gayettyho mu dává tušit, že tvrdý konkurenční boj dnešním dnem vypuká. Je jen otázkou, nakolik se bude hrát fér. „Jelikož je dnešek dnem slavnostním,“ slyší vedle sebe říkat Horáce, „dovolili jsme si pro vás připravit jídlo a k tomu příslušné pití. Rádi bychom řekli, že vše, co zde dnes vypijete a sníte, jde na náš účet, ale bohužel musíme splácet úvěr zde přítomnému panu Andrewovi. Věřím však, že alespoň kuchaři se vyznamenají, a že na nás i tak nezanevřete.“ O tom také diskutovali. Zda se plácnout pořádně přes kapsu, pustit si žilou. Nakonec se rozhodli pro kompromis. Každý dostane večeři, k tomu zdarma pivo nebo jiný obdobný drink, také šumivé víno na přípitek, ke kterému se schyluje. William takové rozhodnutí považuje za rozumné. Není nutné se příliš podbízet a zbytečně vyhazovat peníze. Jde spíše o to přítomné zaujmout, vytvořit pro ně příjemné prostředí, vzornou obsluhu, oslovit je hernou a pochopitelně i neokoukanými prodejnými dívkami. „Vážení, dovolte mi, abych teď dal slovo svému společníkovi. Bude na něm, aby pronesl přípitek,“ otočí se hráč na kluka, který stejně jako on drží v rukách skleničku se šampaňským. Pár láhví je na stolech, aby si mohli případně hosté dolít, další objednávka však už půjde za nimi. „Vážené dámy, vážení pánové,“ ozve se mladistvý hlas Hansona, „připojuji se ke svému společníkovi a také vám chci poděkovat. Pochopitelně za vaši dnešní přítomnost, ale také za vaši podporu, kterou jste mi mnozí poskytli v době nedávné. Vážím si moc vaší vstřícnosti a vaší přízně. Musím však poděkovat i zde přítomnému panu Greenwoodovi. Již rok a půl je mým poručníkem, ale také rádcem a společníkem. Jen díky němu se podařilo některé moje sny uskutečnit. Jen díky němu jsem spoluvlastníkem prosperujícího ranče, již dvou dolů a nyní i tohoto domu, který, jak pevně věřím, bude poskytovat takové služby, abyste sem rádi chodili. Život zde určitě není jednoduchý, každý z nás se musí velmi otáčet, aby zajistil sebe, své blízké. Znám moc dobře tuhle drsnou krajinu, znám moc dobře mnohé z vás. Myslím si ale, že po těžké a tvrdé práci si zasloužíme chvíle, kdy si můžeme odpočinout v příjemném prostředí, pobavit se. O to se budeme snažit. Ne tedy, že bychom snad tady s panem Greenwoodem chtěli zpívat, ačkoli i to by možná byla zábava, tedy pro vás,“ lehce se zasměje, a není zdaleka sám, „Chceme tady vytvořit přátelské prostředí, kde se budete cítit dobře. Také chceme, abyste cítili, že jste zde vítáni, chtění, že je ten dům postavený pro vás. Děkuji vám ještě jednou, že jste dnes přišli, a děkuji vám dopředu, že zde dnes nejste naposledy. Připíjím na vás, vážené dámy a pánové, protože bez vás by to všechno nemělo smysl,“ pozvedne skleničku, „Tedy bez vašich peněz, které zde utratíte, abych byl úplně přesný,“ dodá, a ozve se smích. Tím oficiality končí, i oba majitelé se posadí na své dopředu vyhrazené místo, jídlo však dostanou až jako poslední. Již během něho se rozproudí v sále živá konverzace, po něm se společnost různě roztrhá. Někdo postává u baru, další si dají židle ke známým, jiní vartují s drinkem v ruce a o něčem diskutují. Horác a William se snaží procházet mezi nimi, s každým prohodit minimálně pár slov, dobře zapůsobit.
„Už se ti toho podařilo hodně, Wille,“ řekne paní Bradleyová, která si svou přítomnost prosadila, její manžel, smírčí soudce, by považoval za vhodnější přijít sám. Naštěstí ty prodejné ženy dnes příliš nevystrkují, to oceňuje. „Děkuji, paní Bradleyová. Snažím se,“ klopí hoch skromně hlavu, „Jsem rád, že se daří, ranč, doly, teď tento dům. Ale skutečný význam má pro mě jen můj syn. Nikdy jsem na nic nebyl tak pyšný, nikdy jsem nebyl šťastnější, než když jsem v jeho blízkosti.“ „To chápu, Wille. Děti jsou dar. Jen jsi možná mohl chvíli počkat,“ vznese ona mírným hlasem námitku. „Asi máte pravdu, ale já toho rozhodně nelituji. Díky Sáře a Edwardovi mám zase rodinu.“ „Asi je to tak správně,“ řekne rychle ona, „Ty hrozné věci už jsou za tebou, a to všechno hezké před tebou.“ „Kéž byste měla pravdu, paní Bradleyová. Ani nevíte, jaký jsem měl strach, když maličký začal pokašlávat, a měl trochu horečku. Najednou jsem měl takový hrozný strach, že si ho Bůh taky vezme k sobě. Opravdu hrozný strach.“ „Wille, to vím opravdu moc dobře. Děti jsou obrovská radost, ale také starost. Vím, co je to, bát se o ně.“ „Jistě, paní Bradleyová, vždyť vy jste přece matka. Chtěl bych mít velkou rodinu, chtěl bych, aby byli všichni zdraví a šťastní. Abych se o ně dokázal postarat.“ „Máte to tady moc hezké, Wille. Určitě sem budou hosté rádi chodit,“ objeví se teď na její tváři zvláštní výraz, přitom zabloudí pohledem ke svému muži, co se baví kousek stranou. Jako by se bála, že i on by mohl zde chtít najít něco, co doma nezíská. Nebo něco nového, co není okoukané, jako jejich manželství. Ačkoli se její choť dušuje, že on by služby podobného domu nikdy nevyužil, ona si tím tak jistá není. On dost cestuje, a co se na těch cestách děje … „Jste moc hodná, paní Bradleyová. Tak moc jste mi pomohla, nikdy vám nebudu moct být dostatečně vděčný. Jak se daří dětem? Doufám, že jsou všechny zdravé,“ převede raději kluk rozhovor na jiné téma. Chvíli klábosí o jejích potomcích a Hansonově vzdělávání, pochopitelně dojde i na jeho školu, kterou krátký čas již provozuje na svém ranči. „Kolik tam vlastně máš chlapců?“ ptá se ona. „Kolik …,“ zamyslí se on, „Pokud dobře počítám, tak jich je v tuhle chvíli devět. Tři moji švagři, tři bratři Moranové, dva Hoffmanové a ten Bret, co se mu tady ve městě stal ten úraz. Jak ho zranil, do toho kolene. Jak s ním nemůže hýbat.“ „Vím, kdo je Bret, Wille,“ přikývne ona, „Je od tebe velmi hezké, Wille, že se staráš i o ty sourozence Moranovi. Po tom všem, co se stalo.“ „Ti chlapci za nic nemůžou, paní Bradleyová.“ „Já vím. Je to pro tebe moc nákladné, myslím ta škola?“ „Nákladné? Něco to stojí … ale není to tak hrozné,“ řekne on rychle, „Platím toho učitele, a pak vlastně už jen jídlo pro ty chlapce. Ale tři jsou z rodiny, většina různě pomáhá. Vlastně se učí i prací. Sice ne příliš odbornou, ale alespoň si zvykají pracovat. S výjimkou Virgila, který dělá zástupce předáka, ten má významnou práci.“ „Hodně lidí z města to považuje za velmi bohulibý čin, Wille. Kolik je podle tebe možné tam vyučovat dětí?“ „Kolik? Nabízel jsem to všem svým sousedům, paní Bradleyová. Jen pan Hoffman poslal dva syny, pan Hanway a pan Kingston žádné kluky nemají. Nabízel
jsem to i panu Lawettovi, ale chudáka Virgila div nezbili, když s tou nabídkou za nimi jel,“ zatváří se on smutně, jako by ho to kdovíjak mrzelo. „To je škoda … Wille, to jsou všechno děti tvých sousedů. Uvažoval jsi někdy, že by se tam také mohli učit nějaké děti z města?“ „Z města? Pokud vím, ty přece mají vyučování tady, ne?“ zarazí se on. „Jistě, mají. Ale ta tvoje škola, ta je poněkud zvláštní. Nemyslím to špatně,“ dodá ona rychle, „Naopak. Zdá se mi to moc dobré. Učit se, přitom i pracovat, na tvém ranči. Vlastně tam i bydlet, jako na internátu. Víš, co je internát?“ „Ano, paní Bradleyová. To je místo, kde se sdružují studenti, u nějaké školy.“ „Přesně tak, Wille.“ „Paní Bradleyová, vy jste asi něco chtěla, že?“ podívá se on tázavě. „Máš pravdu. Bavili jsme se o tom se svými přítelkyněmi. O tom, že by bylo moc hezké, kdybys tam mohl občas přijmout nějakého chlapce z města.“ „Není ta škola tady také? Možná i lepší? Také by to tam bylo poněkud z ruky, ne?“ „Jistě nejde o mnoho dětí, Wille. Většina z nich jsou se svými rodinami ve městě. Ale občas se najdou ubožátka, co potřebují pomoc. Jedna moje přítelkyně právě teď podporuje dva sirotky, o které by bylo třeba se postarat.“ „Dva sirotky? Myslím si, že to pro dívky moc není …“ „Jde o dva chlapce, Wille. Zůstali už na světě sami. Té mé přítelkyni se jich zželelo. Pak jsme se bavili o té tvé škole, a napadlo nás, zda bys ty dva sirotky nemohl přijmout. Vím, budou to další náklady …“ „O peníze nejde, paní Bradleyová,“ řekne on velkomyslně, „Jak jsou staří?“ „Tuším, že kolem deseti, jeden o něco starší, druhý mladší. Co myslíš, Wille, bylo by možné o tom uvažovat?“ „Proč uvažovat, paní Bradleyová? Pokud nikoho nemají a je třeba se o ně postarat, tak proč bych je nemohl vzít s sebou? Budou bydlet na ranči, občas s něčím pomohou a pan Padgett je bude učit. V každém případě budou mít střechu nad hlavou a také nové kamarády.“ „Wille, jsem moc ráda, co říkáš. Věděla jsem, že budeš ochotný pomoc.“ „Paní Bradleyová, sám vím, jaké je to být náhle sirotkem. Také jste mi pomohli, vy, vaše přítelkyně, váš pan manžel, pan Greenwood. Pokud teď mohu pomoci já, rád to učiním. Paní Bradleyová, pozítří budu odjíždět, mohl bych je vzít rovnou s sebou, pokud budete chtít,“ korunuje on svou šlechetnost. „Opravdu, Wille? Co děláš zítra? Nechceš přijít na oběd?“ „Na oběd? Nejsem si jistý, ale pan Greenwood tuším něco již domluvil. Mohl bych se asi omluvit …“ „Tak se zastav odpoledne, na svačinu. Zařídím, aby tam přišli ti dva chlapci a představím vás. Můžeš se s nimi domluvit a druhý den je odvést.“ „Souhlasím, paní Bradleyová. Zítra mezi čtvrtou a pátou odpolední se u vás zastavím,“ přikývne on, přitom přemýšlí, kolik dalších bezprizorních dětí mu ještě tato starostlivá žena a její přítelkyně přihrají. Aby z ranče nakonec neměl sirotčinec. Ale dva, to zvládne, určitě se tato jeho další velkomyslnost rozkřikne. Tím opět bude kompenzovat výhrady, které vůči němu mnozí mají, nejen za tu vodu, ale i za provozování nevěstince, což někteří moralisté také odsuzují. Možná i tací, kteří nakonec služby nabízených dívek využijí. Už poznává, kolik je mezi lidmi pokrytectví, a jak mnozí trpí falešnou morálkou.
Zatímco se většina hostů dobře baví, Morrow postává nedaleko baru a rumraj v sále bedlivě pozoruje. K ruce má pětadvacetiletého Aarona Callase, a dva bratrance, šestadvacetiletého Nolana a o rok mladšího Allana Laffertyovi. Instruoval je, aby v žádném případě nezasahovali tvrdě, i kdyby se nedej bože strhla strkanice, dnes je nutné ukázat vlídnou tvář. Ale i v další dny. On s tím má už bohaté zkušenosti i z jiných podniků, a umí si poradit. „Dobrý den, pane Morrowe,“ uslyší vedle sebe známý hlas. „Dobrej den, šerife,“ odvětí. „Dneska asi moc práce mít nebudete,“ poznamená Charles Shibell, na slávě přítomný i se svým zástupcem Robertem Leatherwoodem. „Dneska asi ne, šerife.“ „Pane Morrowe, jak se daří vašemu bratrovi?“ „Mýmu bratrovi? Proč se ptáte, šerife?“ „Na rozdíl vod vás, který, jak se zdá, ctíte zákony, tak jeho pověst je poněkud horší. Velmi jemně řečeno. Není někde poblíž?“ „Poblíž? Ne, šerife, můj bratr není nikde poblíž. Máte snad důvod se na něco takovýho ptát?“ podívá se tázavě velitel místní ochranky. „Ták …,“ protáhne Charles, „Na rovinu, třiadvacátýho září někdo přepadnul dostavník nedaleko Prescottu. Vím, je to v jiným teritoriu, ale … Snad byl ten lupič sám. Dost vodvážný, nemyslíte? „Nevím, šerife. Asi jo. Chcete snad naznačit …,“ zůstane tvář Eda kamenná. „Jen se ptám. Pokud vím, kdysi byl váš bratr podezřelej, z pár přepadení dostavníků. V jiným teritoriu, ale když ste teď vy tady …“ „Šlo jen vo pomluvy, šerife,“ říká strážce klidným hlasem, „Bratr je divočejší, to připouštím. Možná proto ty pověsti. Ale můžu se vám zaručit, že není ani ve vašem teritoriu a ani vůbec v Arizoně.“ „To víte jak?“ „Vod jednoho přítele, který se s ním nedávno setkal a vyřizoval mi pozdrav. Můj bratr s tím přepadením rozhodně nemá nic společnýho, za to vám ručím, šerife,“ řekne Ed důrazně. „Dobře, věřím vám. Jen sem se musel zeptat. Nebylo by určitě milý, kdyby se vobjevily podobný problémy i v mojím teritoriu.“ „Určitě ne, šerife. Můžu vám zaručit, že můj bratr vám nikdy problémy dělat nebude. Stejně jako já, nebo ty, pro který teď pracuju.“ „To rád slyším. Nerad bych musel něco dělat, proti vám, nebo vaším zaměstnavatelům,“ řekne Shibell a významně se na strážce podívá, ten moc dobře ví, že tento muž zákona má dohodu s Horácem a Willem o vzájemné podpoře. „Stalo se někomu něco? Myslím při tom přepadení u toho Prescottu?“ „Jen je vokrad. Naštěstí. Ale nikdy nevíte, jak se to může zvrtnout. Je to nešvar, tohle přepadávání dostavníků. Většinou to skončí dobře, ale znám i případy, kdy se to zvrtlo.“ „I já vo nich slyšel. Díkybohu je ve vašem teritoriu klid.“ „Máte pravdu. Byl bych rád, kdyby to tak zůstalo. Pane Morrowe,“ ztiší hlas Charles, „nejsem hlupák. Nestarám se, jestli máte nějaký zájmy, tam na jihu. Pokud je přitom klid. Nestarat se, ale neznamená nevědět. Vobjevujou se tady nějaký věci, z toho Mexika. Budiž, asi by se to mělo zdanit, jako každá jiná činnost, ale když je klid … Na tom mi záleží nejvíc.“ „I mým zájmem je, aby byl pořádek, aby nenastaly žádný problémy, šerife.“
„Právě, pane Morrowe. Pracujete pro pana Greenwooda a pana Hansona, a už to problémy přináší. To s tou vodou teď sice utichlo, ale podle mýho neskončilo. Zajímám se, vím vo jednáních pana Hansona se sousedy. Ale ti Lawettyové … ty sou dost zvláštní sorta. Teď tenhle barák. To taky bude některým trnem ve voku, nemyslíte?“ „Nevím, šerife. Já mám jen dohlížet na bezpečí pana Hansona,“ pokrčí rameny Ed. „Jistě,“ lehce se usměje Shibell, „Byl bych nerad, kdyby začaly problémy, třeba s někým, kdo nabízí podobný služby, jaký se teď budou nabízet tady. Budete jistě chtít přilákat zákazníky, a ty druhý taky. To se potom lehce může něco semlít.“ „Šerife, sám ste slyšel ujištění Willa, že všichni jeho zaměstnanci mají rozkaz za každejch vokolností dodržovat zákon. Totéž říká i Horác. Z naší strany problémy nebudou, šerife. Za svoje lidi vám ručím,“ říká důrazně strážce. „To rád slyším, pane Morrowe. Ty dvě přestřelky mi stačily, nechci ani žádný rvačky a tak. Jistě mi rozumíte. Jsem na vaší straně,“ ztiší Charles hlas, „ale nesmíte mi to ztěžovat.“ „Můžete být klidnej, šerife. Z naší strany nehrozí, že by někdo vyvolával násilí. Já i ty další, my sme tu jen proto, abysme pořádek udržovali. To je vše.“ Muž zákona jen přikývne a jde si po svých. Ed ho chápe, také má zájem, aby nevznikaly konflikty, a také mu je jasné, že otevření tohoto podniku mnohým po chuti nebude. Zvláště pokud se Horácovi podaří jim odloudit klientelu. Pokud pak půjde o jejich holé živobytí, hrozbu krachu, mohou sáhnout i ke špinavým způsobům boje o zákazníky. I to už zná, ze své dřívější činnosti. Dokonce z obou stran, kdy byl vyslán, aby někomu uškodil. Vymlácením podniku, nebo i zapálením. Doufá, že to tady tak daleko nezajde, ale jeden nikdy neví. Večírek se dost protáhne, někteří ho opouštějí dříve, jiní setrvají dlouho do noci. Přitom již utrácejí, občas někdo něco dostane, na účet podniku, ale většinu konzumace si musí zaplatit sami. Nakonec tři nezadaní pánové využijí i služeb prostitutek, to ale až v opravdu pozdních hodinách. William vydrží až do konce, poté padne na postel jak podťatý. Chvíli se kouká do stropu, ten se mu točí, žaludek má jak na vodě, přeci jen dnes musel porušit své zásady a občas se napít, aby neurazil. Na tváři se mu přesto objeví úsměv, neboť si uvědomí, že si může odškrtnout další ze svých cílů. Teď jen, aby jim ten barák skutečně vynášel. Ale snad Horác ví, co dělá, a najde i způsob, jak sem klienty přetáhnout. Druhý den je Hansonovi hodně blbě, byť vstává až kolem jedenácté hodiny, nebyl důvod ho budit dříve. Pak ho vytáhne z pelechu Jeff. Oběd spojí se snídaní, a může spatřit první hosty, kteří na jídlo či k baru zaskočili. Zdá se však, že přicházejí spíše na výzvědy, nejspíš chtějí spatřit, jak podnik vypadá. Také je nepochybně zajímají nové prostitutky, neboť včera nebyli mezi pozvanými. Dnes již žádná uzavřená společnost není, naopak poutače lákají na snížené ceny, neboť po včerejší slávě dnes bude obdobná, ovšem již bude mít vstup každý, kdo se rozhodne přijít. Dokonce si Horác zařídil pár kluků, co běhají po městě a lákají zákazníky. Hanson obědvá se svými společníky a během jídla se domlouvají na zítřejší odjezd. Na ranč ho totiž doprovodí i Woodroof a Wilson, chtějí si promluvit s panem Chanem, což je předák čínských dělníků. Také hodnotí včerejšek a odhadují, kolik návštěvníků přijde dnes. U všech převažuje mírný optimismus, sázejí na přirozenou lidskou zvědavost. I ceny nejsou nijak závratné, mají zde levné i dobré pití, a to samé platí pro jídlo. Vlastně i pro dívky, ačkoli zde kladou důraz na kvalitu, a William musí připustit, že jsou čerstvější, svěžejší a mladší, než má jejich největší konkurent pan
Gayetty. Což on sám může potvrdit, užíval si sice jen z Cathy, ale poznal při práci i další. Kolem čtvrté hodiny vyrazí v doprovodu Eda za paní Bradleyovou, stále ho jeho osobní strážce nenechává chodit po městě samotného. Čeká pak kus od domu, až se hoch bude vracet, zase se k němu přilepí. Hanson dostane slibovanou svačinku, v podobě sladkých palačinek a kakaa, přitom si povídá se svou hostitelkou. Když se té zdá, že je host dostatečně nasycen, odejde, aby se za pár minut vrátila se dvěma chlapci, co se tváří hodně vyplašeně a smutně. Jak se William dozví, desetiletý se jmenuje Joel, dvanáctiletý Nicolas, oba pak Mullins. Naopak se vůbec nebaví o tom, proč jsou sirotci a proč jsou vydáni na pospas tomuto ne vždy milosrdnému světu. „Kluci, nemusíte mít žádné obavy,“ prohlíží si Nicolas Mullins rančer poněkud zanedbané děti, jejich ošacení už něco pamatuje, také moc čistí asi nebudou. Kdoví, kde teď žijí, napadne ho, a jak velká je ta podpora přítelkyně paní soudcové. „Ano, pane,“ hlesne ten starší. „Chlapci, pan Hanson se o vás postará. Jak jsem vám říkala, má moc velký ranč a na něm zřídil školu. Budete tedy nejen pracovat, ale také se vzdělávat. Je to od pana Hansona moc laskavé, tak mu poděkujte,“ vyzve je Loren. „Děkujeme, pane,“ reagují oni vzápětí. „Není třeba, kluci,“ zavrtí William hlavou, „Lidi si mají pomáhat. Také jsem na tom byl podobně, také jsem zůstal na světě sám. Vy dokonce máte tu výhodu, že jste dva. Já zůstal úplně sám. Hodní lidé, jako je tady paní Bradleyová, mně pomohli, a já teď pomůžu vám.“ „Kdy mají zítra přijít a kam?“ zeptá se za ně hostitelka. „Nikam chodit nemusí, půjdou teď se mnou. Postarám se jim o nocleh a zítra ráno se mnou pojedou na ranč.“ „Dokonce tak? Jsi opravdu moc hodný, Wille,“ podívá se žena na chlapce mile, dokonce možná až moc. Těžko říci, co jí na mladičkém podnikateli tak imponuje. On však její náklonnosti umí náležitě využít. Už teď kalkuluje, jak o jeho šlechetném gestu bude šířit zprávy po Joel Mullins celém městě. „Je to opravdu maličkost, paní Bradleyová,“ říká skromně.
„Chlapci, počkejte na pana Hansona na chodbě,“ vyexpeduje ona kluky z místnosti, a ještě asi dvacet minut si se svým oblíbencem povídá. On se pak omluví dalšími povinnosti, což ona akceptuje. „To je kdo?“ zeptá se Morrow a vrhne pohled na dvojici hochů, co se za nimi táhne jak ocásek. „Ty sem před chvílí adoptoval,“ zasměje se Hanson. „Cože?“ „Jsou to sirotci, Ede. Paní soudcová mě požádala, abych je zařadil do tý svý školy na ranči. Tak sem jí vyšel vstříc. Dneska někde v domě přespěj a zejtra pojedou s náma.“ „Zajímavý,“ uzavře rozhovor strážce, a ještě jednou se podívá na zkrouhnuté chlapce. Na podobnou otázku musí Hanson odpovídat ještě párkrát, a vždy vidí udivené obličeje. Jak se zdá, Will se dal na dobročinnost. Nebo si snad shání levnou pracovní sílu, co mu bude dřít na jeho ranči? Kupodivu se kluků ujme Róza, jako by jí chyběly vlastní děti, žvatlá s nimi, hladí je pohledem. Spolu s Jeffem jim zajistí pokoj, kde dnes přespí. Dostanou také najíst. To již jejich dobrodinec opět vartuje v salónu, aby přivítal spolu s Horácem nové hosty. I dnes občas pustí chlup, občas po rozhovoru řeknou barmanovi, že jedno pití jde na účet podniku. Ale to jen v případě, kdy usoudí, že by dotyčný mohl být jejich stálý zákazník. Dnes sem přiházejí výhradně muži, a také služebnice lásky jsou již vyzývavěji ustrojené, respektive tak, aby nepohoršovaly, ale zároveň představily některé své přednosti. Hosté si také mohou vyslechnout produkci pianisty, jehož prsty stále poletují po klávesách, jako by snad byl placen od počtu úhozů. Kolem desáté večer se u jednoho stolu sleze znova pětice tajných společníků, aby si tuto sestavu ještě užila, zítra již všichni odjedou na ranč, tedy až na Horáce, který bude mít na krku zdejší podnik. Poté se jejich cesty dále rozdělí, na chvíli se Paul a Jim vrátí do Tucsonu, následně vyrazí za svými povinnostmi. Wilson se hodlá vypravit do Mexika a Woodroofa čeká cesta za zákazníky. Hanson si jde jako obvykle lehnout první, pánové zůstávají. Dokonce pošilhávají po dívkách, co se jim nabízejí, a nakonec kromě Horáce neodolají. Podle dohodnutých pravidel však všichni tři zaplatí, neboť v tomto kšeftu nejsou společníci, nýbrž jen zaměstnanci, a na ložnicích žen tudíž zákazníci.
ROZZLOBENÝ TCHÁN Když ráno William spatří tváře svých společníků, kvituje, že je zavčas opustil. Na rozdíl od nich je vyspalý a nemá kruhy pod očima. Budou cestovat jak na koních, tak drožkou, kterou si zajistili i s kočím, a která Paula a Jima dopraví zpět do města. Spolu s nimi se vezou i dva kluci Mullinsové, naopak Ed a Will se ladně vlní v sedlech svých koní. Hanson párkrát pohlédne na dárečky od paní Bradleyové, a musí se v duchu usmát. Ti dva vypadají, jako by necestovali na místo, kde budou pracovat a učit se, nýbrž jako by byli unášeni neznámo kam, kdoví kým, a kdoví, co se jim tam má stát. Jejich vyplašené oči těkají z místa na místo, pokoutně pozorují jednoho mladíka a tři dost sveřepě se tvářící muže, všechny se zbraněmi.
„Co se děje, kluci? To ste pořád tak smutný, že ste sami? Tváříte se totiž jako boží umučení. Jako byste cestovali do pekla a ne na můj ranč,“ osloví je William, když si dají polední přestávku. Zároveň jim hodí láhev s vodou a balíček jídla, co pro všechny zařídil Jeff, pochopitelně za pomoci již fungující kuchyně. „Děkujeme pane,“ chytí oba své ranečky s jídlem, starší pak i butylku s vodou. „No tak, co je? Vy se asi moc netěšíte. To se vám nechce do školy?“ „Do školy, pane?“ podívá se tázavě Nicolas, a v jeho očích je vážně strach. „Budete vobčas něco dělat, jako pracovat, a taky se učit. Copak vám tohle neřekli?“ „Něco říkali, pane.“ „Ale ty jim nevěříš, co?“ zasměje se rančer, „Tak co si myslíš? No? Vážně si myslíš, že sem si vás vodvez, abych vás nechal dřít na svým ranči? Jako votroky?“ vzpomene si na řeči Paula o Mexiku a uvědomí si, že možná jiní mexičtí kluci pro ně dřít musí, dokud nevypustí duši. Ale rychle tuto myšlenku zažene, co je mu do nějakých Mexičanů. „Tak co s náma bude, pane?“ ptá se Nicolas plačtivým hlasem. „Upeču si vás a sním,“ zasměje se Hanson, „Kluci, už večer poznáte, že vám nekecám. Tak jestli chcete, tak se ještě půlden strachujte,“ pokrčí rameny, „Hlavně nevyskakujte za jízdy nebo nikam neutíkejte, abyste si neublížili.“ „Co se děje, Wille?“ zeptá se Morrow, který zaslechl poslední větu. „Nic, Ede. Jen maj strach, že s nima tam na ranči bude kdoví co,“ odpovídá oslovený. „Zase se jim tak moc divit nemůžeš,“ bere strážce vše kupodivu vážně, „Nevěděj, kam jedou, kdoví, co slyšeli, co se děje takovým dětem.“ „Asi máš pravdu. No, tyhle kluci maj štěstí, ale máš pravdu, že jiný vážně můžou dopadnout špatně,“ pokývá hlavou Hanson a sám se pustí do jídla. Jeho chráněnci se tváří všelijak, nezdá se, že by byli o moc klidnější. Vzhledem k ročnímu období dorazí na ranč až za výrazného šera. Místní se postarají o koně a drožku s kočím, William pak vede své společníky a kluky do domu, do jídelny. Objevuje se Jacob, toho pošle za jeho matkou, aby ji přivedl. Paní Toddová dorazí za chvíli, a při pohledu do jejích očí přeběhne jejímu zeti mráz po zádech. Čte tam spoustu výčitek, jako by snad spáchal svatokrádež, nebo co. „Paní Toddová, chci vás o něco požádat,“ chová se on naopak mile, „Jednak večeři, pro nás čtyři,“ ukáže na své společníky, „Potom vás chci požádat, jestli byste se mohla postarat vo tyhle dva kluky.“ „Co jsou zač?“ zeptá se ona chladně. „Budou tady vobčas něco dělat a chodit do tý školy.“ „Wille, ty si teď sháníš takhle mladý zaměstnance?“ ptá se ona, a on spatří v jejím výrazu další odsudek. „Paní Toddová, přijal sem je na prosbu manželky pana soudce. Jsou to bratři, Nicolas a Joel, sou sirotci. Proto u nás najdou přístřeší, a věřím, že i nový kamarády. Třeba Jeremiáš by se vo ně mohl postarat, sou v jeho věku,“ podává zeť vysvětlení, přitom si uvědomí, že i jeho tchýně má podobné obavy jako ti kluci. Ale nijak to nekomentuje, nevraživosti vůči němu je už i tak dost. „Sirotci? Na žádost paní soudcové?“ zarazí se ona, pak její ledová tvář roztaje, vyloudí úsměv, ovšem jen pro ty dvě bezprizorní děti, „Chlapci, pojďte za mnou. To se ví, že se tady o vás postaráme. Dokonce možná najdeme nějaký lepší šaty, tyhle už maj
dost záplat. Nebo si tyhle necháte na práci, a ty jiný pro jiný příležitosti,“ mluví k nim mile. „Co to bylo, Wille? Kouká na tebe jak na vraha. To kvůli nám?“ zeptá se Wilson. „Kéž by, Paule. Bohužel s váma to nemá co dělat. Tchán a tchýně mě nenáviděj.“ „Proč, do prdele? Dyť sis přece tu jejich zbouchnutou dcerunku vzal, ne?“ „Nejde ani tak vo Sáru, ale vo mě. Myslej si, že sem bezciznej parchant, co už zavinil smrt dvou lidí. Nevím, co jí přelítlo přes nos dneska,“ ztiší raději Hanson hlas, „Ale to je jedno. Možná stačí, když se na mě podívá,“ spekuluje. „Tak to nemáš moc dobrý.“ „Naštěstí se Sárou i jejíma bratrama vycházím dobře. No tak, posaďte se, zajdu za Jacobem, aby přinesl něco k pití, než bude večeře,“ předvádí hostitel svou pohostinnost, „Já mezitím skočím za Sárou a za synkem,“ dodá a poté také uskuteční. Manželka ho vítá očividně laskavěji než tchýně, a jeho drobeček v kolíbce spokojeně oddechuje. Chystá se políbit svou ženu, když i v jejím pohledu spatří mraky. „Sáro, co se zase děje?“ ptá se zaraženě. „Wille, zase problém,“ povzdechne si ona, „Naši se dozvěděli, co ste to tam postavili, v tom městě. Kde Jeff pracuje. Nechtěj vědět, jak táta zuřil. Naštěstí už včera večer.“ „Hrome, tak to musel mít hodně za tepla. Do prdele, kdo je tak rychlej?“ zamračí se on. „Nevím, nejspíš Tobiáš. A kdo to vyžvanil jemu, tak to nevím.“ „Nejspíš nějaká svině, co se doslechla vo tý slávě tam, a hned to jela vyžvanit. Vsadil bych na někoho z těch Lawettů. Už mě to vážně sere. Jeden se stará, aby uživil rodinu, a někdo pořád škodí. K tomu vlastní tchán a tchýně …,“ mávne on jen znechuceně rukou. „Wille, je vážně pravda, že tam prodáváte ženy?“ „Sáro, je tam bar, salón, herna, sou tam místnosti pro přespání. Jo, taky je tam pět ženskejch, pro ty zákazníky, který to potřebujou. Je to jen živnost, jako každá jiná.“ „No to asi ne,“ zamračí se ona, „Je to dost bezbožný, zneužívat takhle ženy.“ „Zneužívat … Sáro, vydělaj si slušně. Maj hezký pokoje. Můj ty bože, dyť tohle řemeslo je tady snad vod stvoření světa. Někdy se mu dokonce říká nejstarší řemeslo, ne? Nechápu, proč to zase vzbuzuje takový vášně.“ „Vážně nechápeš?“ „No tak jo, chápu. Ale prachy sami nepřitečou, nějak se vydělat musej,“ pokrčí on rameny. „Wille, táta se chystá na vážnej rozhovor, s tebou. Prej máš s sebou hosty,“ podívá se ona tázavě. „Jo, je tady Paul a Jim. Zejtra pojedeme k těm dolům. Kvůli kšeftům. Pozejtří zase vypadnou. Je s nima snad taky problém? Jen bych podotknul, že i voni pro nás pracujou, vydělávaj nám peníze,“ mračí se on. „Ne, s nima žádnej problém není. Já jen, kvůli tomu rozhovoru s otcem.“ „Tak víš co? Ať to mám za sebou. Hosti chvilku počkaj, zvlášť když jim tam dá Jacob láhev. Tak řekni otci, že ho čekám v pracovně. Sice mi asi večeře zhořkne, ale ať je to radši za náma,“ rozhodne se on pro radikální řez. Víc toho neřekne a nakvašený se přesune na sdělené místo. Tam se posadí za pracovní stůl a pohledem zabloudí ke karafám s alkoholem. Ne, žádný panák nebude. Ještě aby kvůli tomu starýmu bláznovi začal s pitím. Taky čistá hlava se mu hodí. Už
toho má tak akorát dost. Jistě, podobnou reakci čekal, až se ty prostitutky provalí, ale všechno má své meze. Nemusí čekat dlouho, ovšem k jeho překvapení do místnosti proudí davy, respektive jeho manželka, tchýně, tchán a také Jacob. William jim ukáže na židle, sám zůstane za svým pracovním stolem. Nebude na škodu všem připomenout, kdo je kdo, rozhodne se. „Pane Todde, prý jste se mnou chtěl mluvit,“ začne chladným hlasem, zatímco další si rozpačitě sedají na židle, přitažené kousek od přední hrany stolu. „Ano, Wille. Chci si s tebou vážně promluvit,“ odpovídá oslovený, je patrné, jak se snaží mírnit svoji zlobu, snad se i trochu chvěje. „Prosím, pane Todde. Poslouchám vás.“ „Wille, dozvěděl jsem se, co jste otevřeli v tom Tucsonu,“ dívá se tchán hodně vyčítavě. „Vážně, pane Todde? Stačilo se zeptat, řekl bych vám to sám,“ odpovídá zeť s neskrývanou ironií, „Nebylo třeba využívat zvědů. Nu, pane Todde, tak co se vám nelíbí? Ten dům je opravdu velký, výborně a vkusně zařízený.“ „Nejde vo ten dům, ale vo to, co tam hodláte provozovat.“ „Tak co vám vadí?“ „Wille, to se ptáš vážně?“ vrtí Jacob senior nevěřícně hlavou, zatímco junior ji klopí, „Taková bezbožnost. Využívat neštěstí těch nebohých žen. Jen kvůli chtíči kde koho,“ dívá se podezřívavě, „Kdyby tohle viděl tvůj otec, Wille, musel by se v hrobě vobracet.“ „Pane Todde, zdržte se prosím jakýchkoli poznámek o mém otci. A už vůbec o jeho hrobu, který je kdoví kde,“ zní hlas Hansona tvrdě. „To asi nebylo správné, mluvit o otci,“ uvědomí si žalobce, „Za to se ti omlouvám. Ale to další … Wille, proboha, kam si to až klesnul. Kam tě to stáhli.“ „Stáhli? Kdopak mě měl kam stáhnout?“ „Však ty víš. Vobklopuješ se špatnýma lidma. Těm není nic svaté. Provozovat nevěstinec. Taková ostuda. Wille, prosím tě, žádám tě, zbav se toho co nejdřív. Domluv se s tím tvým společníkem, ať si to provozuje sám. Prodej mu svůj podíl, nebo mu to dej třeba i zadarmo. Mysli na dobrý jméno svý rodiny.“ „To je všechno, co žádáte?“ „Ne. Jeff tam okamžitě přestane pracovat. Okamžitě se vrátí domů.“ „Takže vy jen chcete, aby Jeff v tom domě nepracoval a já se vzdal svého podílu. Rozumím vám dobře, pane Todde?“ „Ano, Wille. Sice už na naší rodině zůstane skvrna, ale musíš se toho co nejdříve zbavit. Wille, vím, že to není z tvojí hlavy. Vím, že nejseš tak špatnej. Musíš se taky zbavit těch špatnejch lidí, co tě vobklopojou.“ „Všech těch lidí, co pro mě pracujou?“ „Všech jistě ne. Jen toho Greenwooda a těch, co přišli s ním. To voni sem přinesli neštěstí. Nevraživost. Nepřátelství. A teď ještě veřejnej dům. Jaká to hanba.“ „Když to udělám, pane Todde, pak konečně budete spokojenej?“ „Ano. Taky by bylo vhodný zrušit tu nesmyslnou věc s tou vodou, vomluvit se sousedům, pokusit se s nimi navázat dobrý vztahy. Pokud to ještě půjde. Hrozně moc si toho pokazil. Ale si hodně mladej, snad pochopěj, že šlo vo mladickou nerozvážnost. Žes podlehl těm našeptávačům, co pocházej vod samotnýho ďábla.“ „Až tohle všechno udělám, pane Todde, budete mě živit? Budete živit moje děti?“ ptá se Hanson, přitom se tváří, jako by svá slova myslel vážně.
„Cože?“ zarazí se tchán. „Co, pane Todde? Nic jiného, než se ptám, jestli mě budete živit, když se vzdám svých příjmů.“ „Wille, vždyť máš přece ten ranč, ty doly …“ „Pane Todde, patří mi půlka tohohle ranče, stejně jako půlka těch dolů. Ty lidi, co jsou dneska mými hosty, ty zařizují prodej našeho dobytka, zařizují prodej toho, co vytěžíme. Vlastně bych zapomněl na takovou maličkost, pane Todde. Máte dost našetřeno? Bude totiž potřeba splatit úvěry u banky, mimo jiné i za ty doly. Tak máte dost našetřeno?“ „Wille, vo čem to mluvíš?“ je naprosto zmatený Jacob senior. „Pane Todde, přemýšlím, vážně přemýšlím. Ovšem ne o vašich slovech, o vašich žádostech, ale o vás. Přemýšlím, jestli jste se náhodou nezbláznil.“ „Wille, co si to dovoluješ? Tohle říkat!“ „A co mám říkat, když chcete vožebračit nejen mě, ale celou naší teď už společnou rodinu? Chcete, abych zničil, jen pro váš rozmar, abych zničil všechno, co sem tak pracně vybudoval? Tak co si mám myslet?“ „Jakej rozmar? Jakej rozmar? Copak nechápeš, že se nás slušný lidi budou stranit?“ svírá ruce v pěst tchán. „Kdo sou ty slušný lidi? Podle vás?“ objevuje se vyzývavý úsměv ve tváři William, „Snad Lawettovi, co seřezali jak psa vašeho syna? Snad vožralej Clay Moran, co druhýho vašeho syna postřelil? Nebo snad starosta, šerif, pan soudce? No? Ti totiž byli na votevření toho domu. Tak kdo je podle vás ten slušnej a kdo ten špatnej? Ty, co pro nás vod rána do večera pracujou, sháněj nám zákazníky, nebo ty, co bijou vaše syny nebo po nich střílej? Pane Todde, vždyť vy úplně ztrácíte soudnost. Vzpamatujte se, prosím.“ „William Hansone! Vyprošuju si takovej tón. Vyprošuji si, aby ses mi vysmíval.“ „A co mám dělat, pane Todde? Co? Snažím se nás zabezpečit, snažím se zajistit slušnej život, pro svou ženu, vaši dceru, pro svoje děti, vaše vnuky. Vy nejen že mi vůbec nepomáháte, ale ještě mi vrážíte nůž do zad. Pane Todde, vůbec vám nerozumím. Copak můžete svoje slova myslet vážně? Chtít, abych zničil všechno, na čem rok a půl pracuju? Co nám přináší peníze?“ vrtí nevěřícně hlavou zeť. „Jen všechny stahuješ do bahna. To děláš. Už to nejseš ty. Ty chlapy kolem toho proklatýho Greenwooda, to ty tě změnili.“ „Vážně, pane Todde?“ nasadí úsměv Hanson, „Vážně si tohle myslíte? Vážně si myslíte, že sem nějaká figurka, kterou voni vovládaj? Vážně? Tak já vám něco řeknu. To s tou vodou je jen a jen můj nápad. Chtěl sem to už dávno, ještě když otec žil. Už sem vám to říkal, ale vy mě, zdá se, neberete vážně. A co se týká toho dalšího? Ty doly, zase můj nápad. Jistě, bez pana Greenwooda bych to těžko udělal. Stejně jako bez pana Woodroofa, který zajišťuje zákazníky. No a ten dům v Tucsonu? Taky můj nápad. To já ho chtěl, to já byl tím, kdo to jako první navrhnul. Ano, už stojí a už tam choděj zákazníci, díky práci pana Greenwooda. Ale ta myšlenka, ta byla moje, pane Todde. A víte proč? Víte proč? Protože mi na rozdíl vod vás na mojí rodině záleží. Nechci, aby třela bídu s nouzí. Chci, aby byla dobře zajištěná. Proto hledám cesty, způsoby, jak vydělat peníze. Nelíbí se vám to? Nebo jinejm moralistům? No bože, tak ať. Já se z toho nezblázním. Takže už přestaňte nasazovat na lidi, co se mnou spolupracujou, co pro mě pracujou, co pomáhaj uživit tuhle rodinu. Ano, vaší rodinu, vaše děti, pane Todde. I vaše děti.“ „Tvoje nápady …,“ má konsternovaný výraz rozhorlený žalobce.
„Pane Todde, ať to máme jednou provždy ujasněný. Máte ještě nějakou další stížnost, žádost, připomínku? Ať si ji vyslechnu.“ „Další? Další? Copak tohle nestačí? Taková nehoráznost, provozovat vykřičenej dům.“ „Vy ste tím domem posedlej, pane Todde. Tak už nic dalšího nemáte?“ „Wille, řeknu ti …“ „Ne, pane Todde. To já řeknu vám, jak to bude dál,“ zní hlas Hansona opět chladně, sebevědomě a tvrdě, „Dal sem vám příležitost, abyste se vymluvil. Dal sem vám příležitost, abyste řekl svoje názory, svoje výhrady. Můžete to dokončit, pokud chcete. Vyslechnu vás. Ale až skončíte, pane Todde, tak budu mluvit zase já. Pak vám řeknu, co bude dál.“ „To je jako výhrůžka?“ nahrbí se tchán. „Ale jděte, pane Todde. Každej má volbu, teda i vy, pane Todde. Já vám dám vybrat. Vy si zvolíte. Podle sebe, podle svýho svědomí, a já doufám, že i podle rozumu.“ „Chováš se jako nevychovanej fracek!“ „Co chcete, dyť je mi přece jen šestnáct. Ale prosím, přidejte ještě urážky. Já se k tomu nesnížím. Prosím, pokračujte, pane Todde. Jistě vás napadaj i jiný slova, v souvislosti s mou vosobou.“ „Napadaj. Například vrah!“ „Otče!“ vykřikne teď dcera zoufale. „Klid, Sáro. Tvůj otec má právo říct svůj názor,“ zachovává relativně rozvahu káraný mladík. „Tak já ti teda něco řeknu,“ nadechne se tchán, „Jsem zoufalej z toho, koho si moje dcera vzala za manžela. Není v tobě kouska citu. Zajímaj tě jen peníze. Pro ně si zničil dlouholetý přátelství, dohnal lidi k zoufalejm činům, a ty tvoji pistolníci, ty je pak zabili. Ničíš celý rodiny, uvrhuješ je do bídy. Teď ještě využíváš ty zoufalý ženy, nutíš je, aby prodávaly svoje těla. Seš hanbou svojí rodiny. Teď bohužel i tý mojí. Přijdeš do pekla, William Hansone!“ „Ještě něco, pane Todde?“ „Ne,“ zachrčí vyzvaný, celý se chvěje vzteky, má brunátnou tvář. „Dobře tedy, teď je řada na mně,“ ztiší hlas zeť, snaží se zklidnit, byť i jím emoce cloumají, „Pane Todde, předně musím říct, že máte moji úctu. Pokud si myslíte, že sem takovej, jak ste teď řekl, chtělo to velkou vodvahu, postavit se proti vrahovi, proti ničiteli rodin, co využívá pistolníků, aby ho zbavili jeho protivníků. Proto máte moji úctu. Sice je to celý nesmysl, ale to vaší vodvaze neubírá, protože vy si to vopravdu myslíte. Věřím vám, že svoje slova myslíte upřímně.“ „Nic nebudu brát zpátky,“ zasípe Jacob senior. „Jistěže ne. Proč taky. Všichni to slyšeli. Pane Todde, pochopitelně se žádnejch podílů nevzdám. Pochopitelně budu pokračovat v tom, co dělám. Pochopitelně budu nadále spolupracovat s těma, kteří dokážou zajistit kupce. Pochopitelně budu nadále společníkem pana Greenwooda. Snad ani vy ste nemohl předpokládat, že bych udělal něco jinýho. Co ale uděláte vy, to už je zase vaše věc. Nemůžu vás nutit dělat něco, co je v rozporu s vaším svědomím. Budu respektovat vaše rozhodnutí, ať už bude jakékoli.“ „Wille, o čem to teď mluvíš?“ ozve se poprvé tchýně, a je naprosto rozhozená, zděšená z průběhu celého jednání. Ale vyděšeně a nešťastně se tváří i Sára a Jacob junior. „Mluvím vo tom, paní Toddová, že se budete muset rozhodnout, jestli spojíte svůj další život s takovým vyvrhelem, jako sem já.“
„Chceš nás vyhnat?“ skoro vyjekne hospodyně. „Vyhnat? Paní Toddová, dyť ste přece rodiče Sáry, mojí ženy. Na tom slova vašeho muže, ale ani vaše, nemůžou nic změnit. Pane Todde, paní Toddová, už hodně dlouhou dobu trpělivě a pokorně snáším projevy vaší nevole, dokonce si dovolím říci, že velmi špatně skrývané nenávisti. Nevšímám si toho, ačkoli mě to velmi mrzí. Nemohu ale dovolit, aby moje rodina skončila někde v bídě. Paní Toddová, pane Todde, pokud je pro vás nepřijatelné být v mojí blízkosti, zařiďte se podle toho.“ „Tak nás chceš přece jen vyhnat!“ vykřikne tchýně. „Paní Toddová, znovu vopakuju, nikoho nevyháním. Ale nemůžu splnit požadavky vašeho muže, který tady přednesl. Nemám právo mu nařizovat, aby pro mě pracoval. Aby setrvával v mojí blízkosti, pokud má k mojí vosobě takovej vodpor. Nicméně stále budete rodiče mojí ženy, takže i když vodejdete, budu vás nadále podporovat. Svejma penězma. Těma krvavejma penězma, jak říká váš muž. Já si přeji, abyste tu zůstali, abyste byli se svou dcerou a svými vnoučaty. Ale nařídit vám to nemůžu. Stejně tak máte právo si rozhodnout o svejch dětech. S výjimkou Sáry, která je teď mojí zákonitou manželkou, a má tedy podle slova božího, kterým se tolik voháníte, má podle něho bejt po boku svýho manžela, kterýmu se zaslíbila. Právě před Bohem. Pokud chcete, Jeff se vrátí a pracovat v Tucsonu nebude. Pokud chcete, ani Jacob pro mě pracovat nemusí. Pokud chcete, ani další vaši synové nemusej využívat to, co jim nabízím,“ zní slova Hansona důrazně, a asi až moc chladně. „Tohle sou tedy tvoje posední slova?“ objeví se hodně zlý výraz ve tváři tchána. „Nikoli, pane Todde. Ještě sem neskončil. Řekl sem vám, že nakonec já řeknu, co bude. Tak to teď říkám. Sou dvě možnosti. Buď dokážete překonat vodpor, kterej ke mně máte, vy, pane Todde, i vy, paní Toddová. Já se s vaší nenávistí vyrovnám, konec konců, už to tak dělám hodně dlouho. Pokud se s ní dokážete vyrovnat vy, pak bude všechno tak, jako bylo před tímhle večerem. Neříkám, že na vaše slova zapomenu, to ani nejde, ale nebudu na ně brát zřetel. Všechno bude jako doteď. Nic se nezmění. Existuje ale i druhá možnost, a to, že budete chtít něco změnit. Ne já, ale vy. Mě nezměníte, s tím se smiřte. Nevím, jak se rozhodnete. Nemusíte pro mě pracovat, ale můžete tady na ranči zůstat. Můžete ale taky vodejít. Pak vás budu podporovat, protože ste rodiče mojí manželky, a taky prarodiče mýho syna. O dalších svejch dětech si rozhodněte sami. Já jim nabízím dobrou budoucnost, co jim …“ „Budoucnost! Pokud je vedle tebe nezabijou!“ vykřikne Jacob senior. „Já nabízím vaším synům budoucnost. Najdu jim práci, Jasona nejspíš pošlu studovat, zaplatím mu školu. Ctím rodinu, pane Todde, a vaše děti považuji i za svou rodinu. Domluvil sem práci Jeffovi, mám domluvenu práci i pro Jacoba. Ale když se rozhodnete jinak, budu to respektovat. Tak, pane Todde, paní Toddová, teď znáte celou moji vodpověď. Teď je na vás, jak se zachováte. Pořád je tady možnost, že se zejtra ráno probudíme, a budeme se všichni tvářit, že se nic nestalo. Já bych se k ní přikláněl. Jen prosím respektujte moje postavení. Mám právo na tomhle ranči rozhodovat, a tohle právo budu uplatňovat. To je vopravdu vše,“ zakloní se William ve svém křesle za stolem, vypadá to, jako by se protahoval. „Můj ty bože,“ hlesne jen tchýně. „Wille, já …“ „Sáro, teď ne,“ utne Hanson svou manželku, „Všechno si řekneme, až budeme sami. Jacobe,“ obrátí se na švagra, „domluvil sem ti, že můžeš doprovázet pana Woodroofa, na jednání s našima zákazníkama. Můžeš se vod něj učit. Pokud budeš chtít, a pokud s tím teda tvůj otec bude souhlasit. Pokud se rozhodneš přijmout, zejtra
nás doprovodíš za panem Chanem, a pozejtří vodjedeš s panen Woodroofem do Tucsonu a za pár dní za zákazníkama. Nebo můžeš zůstat tady a pomáhat otci, jakos to dělal doposud.“ „Wille, já …“ „Jacobe, teď nic neříkej,“ zarazí William i svého švagra, „Napřed si to prober s otcem. Rozhodnutí není totiž jen na tobě. Zejtra ráno mi řekneš, jak to bude. Nabídku si slyšel.“ Po těchto slovech se rozhostí v místnosti hrobové ticho. Až na majitele ranče mají všichni hlavy sklopené, a většinou velmi ztěžka dýchají. Snad minutu zůstane setrvalý stav. „Myslím, že by bylo dobrý se rozejít za svejma povinnostma,“ povstane Hanson, „Já du za svejma hostama, vocenil bych něco k večeři. Pro sebe i pro ně. Poté jim Jacobe zajisti ubytování. Jak skončíme večeři, přijdu za tebou, Sáro. Pak si můžeme popovídat, vo všem, vo čem budeš chtít mluvit. Pokud si ale chceš napřed promluvit s rodičema, tak si promluv, pak počkám já na tebe,“ dodá, poté bez dalšího slova místnost opustí.
JÁ TO UŽ PROSTĚ VZDÁVÁM „Vypadáš nasraně,“ konstatuje Wilson. „Taky sem,“ zavrčí hostitel, posadí se ke svým společníkům, „Musel sem se hodně držet, abych tomu svýmu tchánovi neřekl něco vostřejšího. Měl zase spoustu keců, kvůli těm kurvám, co pro nás pracujou. Ale nechci vo tom mluvit,“ dodá. „Tak jo,“ kývne Paul, potom začnou probírat zítřejší návštěvu dolů a také čínského předáka. Mezitím se začnou objevovat děti manželů Toddových a začnou nosit na stůl, večeře už byla připravená, než došlo k onomu velmi nepříjemnému výstupu. Hansonovi jídlo opravdu zhořklo, musí stále myslet na slova svého tchána, na hroznou nenávist, kterou z nich cítil. Tohle vůbec není dobré, uvědomuje si, tohle může vážně narušit jeho soužití se Sárou. Jenže co má dělat, když má za tchána a tchýni takové zabedněnce? Po večeři je Paulovi a Jimovi ukázáno jejich ubytování, oni se ale slezou na pokoji Eda, aby si povídali a také popili, láhev jim tam dodá Jacob. William se vrací do své ložnice, odkud naopak odejde jeho švagrová, jedenáctiletá Elizabeth, co hlídala u kolíbky svého synovce. Mladý rančer se natáhne na postel a přemýšlí. Jeho manželka nejspíš právě absolvuje hodně bouřlivou debatu se svými rodiči, a on má obavy, co z toho vzejde. Tolik se snažil, aby je získal na svou stranu, ale zdají se být neoblomní. Ano, jsou hluboce pobožní, a asi jim mnoho jeho počinů vadí. Ale také by měli mít soudnost a uznat, co je dobré pro jejich děti. Tchán mu dneska připadl jak fanatik, zaslepený kdoví čím. Plný předsudků. To vážně není dobré. Tak už je tady, jeho žena. Vrací se jak zpráskaný pes, na jejích tvářích spatří rozmazané slzy. Což mu zvyšuje adrenalin, ona chudák asi plakala, kvůli svým bláznivým rodičům. Nic ale neříká, počká, až se ona posadí na postel, pak se k ní nakloní a políbí ji. Přijde mu však jako kus dřeva, jako oživlá mrtvola. Jen tam sedí, vodové oči, těžko dýchá. „Sáro, pokud vo tom teď nechceš mluvit, tak to necháme na pozdějš,“ navrhne jí řešení, jak se v těch dnešních sračkách dál nehrabat.
„Wille, já sem tak nešťastná,“ vyhrknou jí slzy. „Sáro, seš moje manželka, máme spolu syna. Na to nezapomínej. Určitě přijdou i další děti. Sáro, když mladej člověk dospěje, někdy je dobrý se vodstřihnout vod svejch rodičů. Ty teď máš tuhle rodinu, mě a jeho,“ ukáže on směrem ke kolíbce, prcek naštěstí zůstává potichu. „Sou to moji rodiče, Wille,“ připomene ona zoufalým hlasem. „Já zase tvůj manžel,“ kontruje on. „Proč se to jen děje? Proč?“ běduje ona. „Protože tvůj otec nemá rozum, proto. Sáro, možná to některejm vadí, ten dům v Tucsonu, teda ty ženský v něm. Ale vsadím se, že je budou nakonec využívat i ctihodný vobčani. Tak to chodí. Něco se říká, něco jinýho dělá. Já hledám způsoby, jak vydělat peníze, jak nám všem zajistit dobrej život. Můžu já za to, že ty ženský tam vynášej? No? Kdyby je nikdo nechtěl, všichni byli tak svatý, jak si myslí tvůj otec, no tak bych nabízel něco jinýho.“ „Aspoň ty ženský, tos nemusel, Wille.“ „Musel. Musel, když chci, aby ten barák prosperoval. Teda vynášel.“ „Co budeme dělat, Wille?“ ptá se ona zoufale. „Co my budeme dělat?“ předstírá on překvapení, dost ho přehrává, „Spíš se ptej, co budou dělat tvoji rodiče. My tři sme tady doma. Patří to mně, a teď taky tobě, když si moje žena. Jednou to, když Bůh dá, připadne jemu,“ zase ukáže směrem ke kolébce. „Když táta moc zuří …“ „Co chce dělat?“ „Von by nejradši vodešel,“ vyjde z ní, ta slova jsou prosycena zoufalstvím. „To by vod něj nebylo moc moudrý. Tady má všechno, pro sebe, svoje další děti. Ale pokud se mu tak moc hnusím …“ „Wille, von by chtěl, abych taky vodešla.“ „Ty? Sáro, ty seš moje žena, matka mýho syna. Tvoje místo je tady, vedle nás dvou. Nemá právo ti nic nařizovat. Tobě už ne.“ „Já vím …,“ hlesne ona. „Sáro, ty bys snad chtěla vopustit mě a Edwarda?“ podívá se on zpytavě. „Wille!“ vykřikne ona, „Já tě přece miluju. I našeho syna!“ „Pak je všechno v pořádku.“ „Wille, nic není v pořádku. Vůbec nic. Otec se teď hádá s Jacobem, řvou na sebe. Do toho máma brečí, možná i další bratři a sestry, když viděj, co se děje. Je to hrůza.“ „To chápu, Sáro. Ale já s tím nic neudělám. Sáro, pokud vodejdou, tak je budeme stejně podporovat. To ti slibuju.“ „Von říká, že ty tvoje peníze sou vod ďábla.“ „Je blázen stará,“ ujede mu, pak ho to zamrzí, „Sáro, beru, že to sou tvoji rodiče a tvoji sourozenci. Nějak to vymyslíme. Kdyby na tom byli špatně, když vodejdou, tak dáš nějaký prachy svojí matce, sourozencům. Třeba tajně, když bude potřeba. I když mě nenáviděj, nevykašlu se na ně. Kvůli tobě, Sáro.“ „Wille, já vím, že to myslíš dobře. Ale sou to moji rodiče …“ „Sáro, ty teď máš první rodinu tady. Pak teprve sou tvoji rodiče. Tak to na světě chodí. Když děti dospějou, tak vylítnou z hnízda. Tak se to říká. Ty máš teď svoje hnízdo tady. Voni můžou taky, nebo si hledat nový. Já vím, že je to pitomost, ale neumím s tím nic udělat. Dyť přece víš, že sem se na ně pořád usmíval, snášel ty jejich hrozný pohledy. Ale když chce, abych zničil naší rodinu, zbavil se toho, co nám přináší peníze … To už
je prostě moc. Nechal sem si toho hodně líbit, ale tohle tvůj táta už prostě přehnal. Dost to přehnal.“ „Já vím, Wille. Jenže když von je tak paličatej …“ „Co tvoje matka a Jacob?“ „Matka … ta nic neříká, jen brečí. A Jacob? Ten je rudej vzteky. Řve na tátu, že chce jemu a dalším zničit život. Taky mu řekl, že je blázen. Že je starej a ničemu nerozumí. Ani nevím, co pak na sebe dál řvali, vypadalo to, že se snad porvou …Je to hrůza, vážně. Radši sem vodešla, abych u toho už nemusela bejt.“ „Tos udělala moc dobře, Sáro. Tvoje místo je tady. Navždycky bude. Sáro, možná to bude těžký, ale my to spolu překonáme. Otec to možná pochopí, časem. Nebo ne. Ale tvoji bratři, sestry, pomůžeme jim, když budou chtít. To ti slibuju.“ „Bratři a sestry … až se to dozví Jeff, taky bude zuřit …“ „To asi jo. Myslím si, že se mu tam líbí, jeho nová práce ho baví. Sáro, víš, co mi dalo práce přesvědčit Horáce, aby souhlasil s tím, že tam bude Jeff pracovat? Když je tak mladej a nemá žádný zkušenosti? Dyť von se tam vlastně spíš učí. To stejný s Jacobem. Jim taky není vůbec nadšenej, že ho bude muset vláčet s sebou, aby se Jacob votrkal. Ale už sem ho přesvědčil a počítá s tím. Když teď tvůj otec zařídí, aby to nebylo, tak už jen těžko v budoucnu budou na moje slova slyšet. Je to hloupost …,“ povzdechne si on. „Wille, já vím, že se snažíš. I Jasona baví ta škola, mluvila sem s ním. Nevím teda, cos mu napovídal, ale von mluví snad vo tom, že by mohl jít někam studovat, snad na východ …,“ podívá se ona tázavě. „Jo, pokud na to bude mít hlavu, tak jo. Když se bude snažit, bude sám chtít a ten jeho učitel mi potvrdí, že na to má hlavu. Pak sem mu slíbil, že mu tu školu zaplatím. Von se pak vrátí, už vystudovanej, a bude pro mě pracovat. Tuhle dohodu s ním chci uzavřít. No a jak sem slyšel, tak se vážně snaží. Což je dobře.“ „Von se teď bojí, že to všechno padne. Taky brečel …“ „Proč by mělo? Moje slovo platí. Tohle by snad tvýmu otci vadit nemělo, když chci jeho syna poslat studovat, ne? No jo, sou to ty peníze,“ uvědomí si on, „Ale takovej vůl snad není, aby kvůli tomu zničil život Jasonovi, ne?“ ptá se, ale v jeho hlase zaznívají pochybnosti. Fanatici někdy bývají neústupní a dělají naprosto nelogické kroky. „Já nevím, Wille …,“ vyhrknou jí z očí další slzy, pak se přivine ke svému manželovi, on cítí, jak vzlyká, jak se celá chvěje. Dostane hrozný vztek na tchána, nejradši by šel za ním a rozbil mu hubu. To ale udělat nemůže, bohužel. „Sáro, už vo tom nebudeme mluvit. Třeba se tvůj otec do rána uklidní.“ „Wille, co bude ráno?“ „Slyšelas, co sem říkal, ne? Pokud tvůj otec do rána přestane trojčit, tak budu dělat, že to dneska večer nebylo. Jako by nic neříkal. Sáro, víc už ale vážně udělat nemůžu.“ „Já vím,“ hlesne ona a vytryskne jí další proud slz. Ta noc není pro mladé manžele moc dobrá, on by rád souložil, ale chápe, že ona na obcování nemá ani pomyšlení. Také nemůže usnout a brání v tom i jemu, tím svým vzlykáním, vzdycháním a vrtěním. Pak se rozeřve kluk, možná probuzený tím jejím hlukem, nebo jen vyspalý a pociťující nutnost dát o sobě vědět. Prostě noc na hovno, hodnotí ji on po ránu pragmaticky, nevyspalý, nasraný, otrávený. Taky proto vypadne z postele, jen co se začne rozednívat. Potřebuje se nadýchat čerstvého vzduchu, v baráku je poněkud dusno. Obleče se, venku je po ránu dost chladno, podívá se na svou manželku, co se nachází v polospánku, pak na syna, který
naštěstí oddychuje v kolébce. Ještě nemá rozum, a tak zatím neví, jakého debila má za dědečka. William se prochází po nádvoří a sleduje ranní rituál. Postupně se objevují i další zaměstnanci, a mezi nimi i někteří kluci z té jeho školy. Mají tady řád, vstávají brzo, jako ostatní, vykonají jim určené práce, než je čeká snídaně. Po ní další práce nebo vyučování. Ale na podobný režim jsou nejspíš zvyklí. Spatří i sourozence Mullinse, mají kbelík a směřují k domácímu zvířectvu, co se vyskytuje tady na ranči, nejsou tu jen koně. „Tak co? Pořád ještě máte strach?“ osloví je, oni sebou trhnou. „Ne, pane,“ odpovídá způsobně Nicolas, „Jeremy, váš švagr, nám všechno řeknul.“ „No tak vidíte. My tu děti vážně nepečeme a nejíme.“ „Děkujeme, pane. Vomlouváme se, pane. Jeremy říkal, že ste hodnej, staráte se tady vo kluky, platíte jim učitele. Toho už sme taky viděli, včera večer. Povídal si s náma, pane.“ „Tak se snažte, kluci. Ne kvůli mně, nebo kvůli tomu učiteli, ale kvůli sobě. Aby z vás jednou něco bylo. Až vyrostete. Abyste našli dobrou práci, vydělali peníze.“ „Jako vy, pane?“ „Třeba,“ usměje se lehce Hanson, „Víš, Niki, já musel začít víst tenhle ranč, když mi bylo jen čtrnáct, teda vo dva roky víc než tobě. Nebyla to sranda … Taky se pořád učím. Vod jinejch, zkušenějších.“ „Nezlobíte se, pane, že sme vám tak úplně nevěřili?“ „Ale vůbec ne. Taky se vám nedivím. Ten svět kolem nás je dost zlej,“ říká rančer hořce, vzpomene na včerejší výstup s tchánem, „Mohli ste taky narazit na zlý lidi. Když budete poslouchat, uděláte, co se vám řekne, a taky se budete učit, tak bude všechno v pořádku. Rodinu vám nenahradíme, to nejde, ale můžete tu najít nový kamarády a něco se naučit. To taky není málo.“ „Děkujeme, pane.“ „Neděkujte a upalujte,“ ukáže William rukou a kluci vyrazí tam, kam byli posláni. Jejich dobrodinec si povzdechne, snad aspoň ti dva ho nebudou nenávidět. I když, kdo ví. Lidi jsou vážně divní. Nakonec mu můžou i vyčítat, že se jich ujal. Ale to snad ne. Zvedne zrak, na zápraží spatří svého švagra, vypadá taky hrozně, minimálně je nevyspalý. Podívají se na sebe, pak starší z mladíků sklopí zrak. Je vidět, jak moc je ze včerejšího dne nešťastný. „Tak co bude, Jakobe?“ zeptá se Hanson. „Já nevím, Wille. Je to děsnej paličák … nevím, co s mámou v noci vymysleli … Mám z toho strach, Wille.“ „To Sára taky. Celou noc probrečela …“ „Já myslel, že puknu vzteky … Wille, von je vážně zaslepenej. Vůbec nic nechápe. Měls pravdu, tehdá, jaks mluvil vo těch starejch. Je jak z minulosti. Nechápe, že se svět mění. Nechápe, co se snažíš udělat. Pro nás všechny,“ říká Todd vzrušeným hlasem. „Možná je to pro něj těžký …“ „Jenže chce zničit i nás všechny. Wille, něco ti řeknu. Co kdybych se na něj vysral? Proč bys potřeboval ten jeho souhlas? Wille, moc sem vo tom přemejšlel, v noci. Uznávám, moc mi nevonělo, cos pro mě vymyslel. Ale teď už to vidím jinak. Chci vodsud vypadnout, co nejdál. Rád bych s tím tvojím chlapem vodjel. Čím dál, tím líp,“ svěřuje se Todd.
„Jacobe, když to bude proti vůli tvejch rodičů, víš co z toho zase bude?“ „Wille, já už sem přece dost starej. Konec konců i Jeff. Ten určitě také nebude chtít z toho místa v Tucsonu. Wille, co kdybysme se vysrali na to, co říká můj táta? Dyť ty jeho souhlas vlastně nepotřebuješ. Já taky ne. Prostě vypadnu pryč. Budu pro tebe pracovat, budu se snažit. Wille, chci vodsaď pryč, chci co nejdál,“ říká starší ze švagrů naléhavým a prosebným hlasem. „Jacobe, co tvoje matka? Další sourozenci?“ „Wille, já vodsaď musím pryč. Včera sem měl strašnou chuť ho praštit. Strašnou chuť. Pak mi ji natáhnul von. Musel sem se strašně držet … Wille, já prostě musím pryč. Prosím tě, pomoz mi. Slibuju, budu se snažit, budu se učit. Budu poslouchat. Wille, domluv mi to s tím panem Woodroofem.“ „To už máš domluvený … Akorát nevím, když to bude bez jeho souhlasu …“ „Wille, ty seš tady přece šéf. Já sem přece tvůj zaměstnanec. Takže když mi řekneš, že mám jet s panem Woodroofem, tak přece musím jet, ne?“ „Seš taky můj švagr a tvůj otec je mým tchánem …“ „Wille, na to se vyser. Vážně. Táta tě nemá rád, a podle mýho nikdy mít nebude. Tak se podle toho zařiď. Wille, pokud můžu poprosit, nevyser se ani na Jeffa a Jasona.“ „To nemám v úmyslu. Jen je to pro mě těžký, když sme teď příbuzný …“ „Wille, já vážně moc přemejšlel. Vážně moc. Nebyl sem vždycky tak úplně přesvědčenej, že máš ve všem pravdu. Ale po včerejšku … no vlastně vo tom přemejšlím už delší dobu, ale ten včerejšek … Wille, já chci taky něco dokázat. To nemůžu s ním, to můžu jen s tebou. Tohle sem pochopil. Wille, budu toho pana Woodroofa poslouchat ve všem, slibuju. Tebe taky. Jen mě vodsuď dostaň pryč,“ zní hlas Todda zoufale. „Jacobe, víš co chce tvůj otec dělat?“ „Nevím, a je mi to úplně jedno. Já vím, co chci dělat já. Chci jít po tý cestě s tebou, jak si tehdá říkal. Wille, dovol mi to, prosím.“ „Jacobe, půjdu do toho, ale s jednou podmínkou. Musí s tím souhlasit Sára. Promluv si s ní. Nechci, aby kvůli tomu bylo něco špatnýho mezi mnou a Sárou. Když bude vona pro, tak pojedeš s tím panem Woodroofem. To ti slibuju.“ „Wille, moc děkuju,“ rozzáří se obličej Todda, „Ta bude souhlasit, určitě. Hned za ní dojdu, Wille. Stihnu to?“ ulekne se, „Kdy dneska vyrážíme?“ „Stihneš to. Taky nezapomínej na tu mojí podmínku. Souhlas Sáry.“ „Tak já už běžím,“ vyrazí prosebník, jako by mu hořelo u zadku. Hanson si povzdechne. Problémy podle všeho nekončí. Pak zvedne zrak a spatří rozpačitého Jasona, svého dalšího švagra. Taky je jako přejetý válcem, a teď nejspíš neví, jak zahájit rozhovor. William na něho mávne, a už asi tuší, co bude tématem rozhovoru. „Tak co potřebuješ?“ zeptá se, snaží se, aby jeho hlas zněl vstřícně. „Wille, viděl sem, jak mluvíš s Jacobem,“ říká třináctiletý hoch nejistě. „Jo, něco sme probírali.“ „Jacob chce pryč.“ „Tys s ním vo to mluvil?“ „Jo, mluvil.“ „Takže víš, co chce.“ „Vím. Pomůžeš mu?“ „Asi jo. Jasone, co chceš ty? Tak to vybal rovnou.“ „Wille, vzpomínáš, co sem tehdy říkal? Jak bych chtěl za rok nebo dva vypadnout? Vzpomínáš?“
„Jasone, ty chceš taky pryč?“ „Nevím … Teda nejradši bych vypadnul. Ale je tady ten pan Padgett. Baví mě to, to co děláme, co nám říká … Přemejšlel sem, jak si mluvil vo tý škole … To asi bude moc drahý, že jo?“ „Určitě to nebude nejlevnější, pokud má ta škola za něco stát. Taky musím vědět, že na to máš hlavu. Jinak by to nemělo smysl.“ „Já se snažím, Wille.“ „Já vím, mluvil sem s panem Padgettem, a vidím to i sám. Jenže to nestačí. Ne každej se hodí na to, aby studoval. Na to musíš mít tu hlavu.“ „Takže to nepůjde …,“ sklopí ji chlapec. „To sem přece neřeknul. Jasone, slibuju ti, udělám, co bude pro tebe nejlepší. Pokud na to budeš mít, tak budeš studovat. Pokud bude pro tebe lepší se něco vyučit, tak to taky zařídím. Ale musíš bejt trpělivej.“ „Já sem trpělivej. Jen mám strach, jestli se na nás nevysereš, potom, co ti táta včera říkal.“ „To taky víš?“ „Mluvil sem přece s Jacobem. Ale taky slyšel, když se s tátou hádali. Wille, že se na nás nevysereš, že ne,“ podívá se Todd prosebně. „Ne, Jasone, nevyseru se na vás. To ti slibuju. Můžeš se uklidnit. Jen to nechtěj řešit teď, když je to všechno tak posraný.“ „Tak jo, Wille. Děkuju, za to.“ „Seš přece můj švagr, ne? Jasone, jsme domluvený. Di teď dělat, co máš, jo?“ „Jo,“ přikývne chlapec a zmizí. Hanson hledí na dveře vedoucí z domu na verandu a přemýšlí, kdo z rodiny Toddů se objeví jako další. Naštěstí však nikdo nevychází, proto ještě chvíli bloumá po dvoře a pak se přesune do jídelny. Tam je prostřeno pro čtyři osoby, pro něj a jeho společníky. Asi by bylo dobré někoho poslat, aby je vzbudil. Náhle mu přeběhne mráz po zádech, jelikož se objevuje paní Toddová, se zarudlýma očima, kruhy pod nimi, rysy ztrhané. Jejich pohledy se střetnou, a ten její je vyhaslý, plný bolesti, smutku, neštěstí. Kluk cítí nepříjemný svíravý pocit kolem žaludku. „Wille, Wille …,“ zakvílí ona. „Paní Toddová, chcete se mnou mluvit?“ ptá se on tichým hlasem, vlídnější snad už být nemůže. „Wille, co se to jen stalo …“ „Paní Toddová, nevím, o čem teď přesně mluvíte.“ „O všem, Wille. Moje rodina je v troskách …“ „To bych neřekl, paní Toddová.“ „Málem se včera porvali,“ žaluje ona. „Slyšel jsem, paní Toddová, došlo prý k bouřlivější výměně názorů.“ „Bouřlivější? Jacob dostal ránu, a málem ji vrátil …“ „Vím o tom, paní Toddová. Sám mi to řekl.“ „Wille, to je všechno kvůli tobě,“ říká ona vyčítavě, a její oči vypovídají ještě hůř o jejích pocitech. „Neupírám vám právo si to myslet, paní Toddová.“ „Je to tak, Wille. Postavil jsi Jacoba proti svému otci.“ „Paní Toddová, bývá to tak často, že se otcové se syny neshodnou,“ říká on a zase cítí mrazení v zádech, co ten jeho Edward, jaký bude, až doroste do jeho věku?
„Tohle je víc, Wille. Tys vstoupil mezi ně.“ „Paní Toddová, snažím se udělat to nejlepší, pro své příbuzné. Věřte mi. Nemůžu za to, že vaši synové vidí svou budoucnost jinde, než třeba vy nebo váš manžel.“ „Naši synové?“ objeví se v jejích očích úlek. „Paní Toddová, budu k vám upřímný. Jacob mě před chvílí prosil, abych ho poslal s panem Woodroofem, za těmi zákazníky. Pak přišel Jason, žádal mě, abych na něj nezanevřel. Abych mu pomohl najít dobrou školu, kde by se mohl učit. Pokud budete chtít, aby se Jeff vzdal práce v Tucsonu, oba víme, co na to řekne. Paní Toddová, můžete si myslet, že za všechno můžu já. Ale já si myslím, že pravda je někde jinde. Neústupnost vašeho manžela staví ty zdi, mezi ním a jeho syny. Zkuste o tom přemýšlet, paní Toddová.“ „To tys jim popletl hlavu …“ „Nemyslím si. Já jen ctím rodinu a snažím se pro ni udělat to nejlepší. Tedy i pro své švagry.“ „To nejlepší … Ale jen podle toho, co si myslíš ty. Vůbec se neptáš na náš názor, na názor jejich rodičů. Oni se v tobě zhlížejí, vidí úspěšného kluka, ale nevidí, co za těmi úspěchy je. Byla bych mnohem šťastnější, kdyby moji synové byli možná chudší, ale slušní, čestní a soucitní lidé. Bohužel oni podléhají tomu, co jim říkáš. Chtěli by být jako ty. Tvrdý, nesmlouvavý, co jde za penězi a nedívá se napravo ani nalevo. Wille, i ty by ses měl zamyslet. Zničil si rodinu Moranů, a to, že teď pomáháš těm třem, na tom nic nezmění. Ničíš další rodiny, Hoffmanovi, Hanwayovi, Kingstonovi a Lawettovi. Teď i tu naší. Ty to nevidíš, Wille, jak jsi zaslepený tou touhou po penězích, po úspěchu. Ale za tebou a kolem tebe je spoušť. Všechno se hroutí, lidé se nenávidí, perou se, dokonce po sobě střílejí. Ty to ale nevidíš, nebo vidět nechceš. Nebo to možná i vidíš, ale je ti to úplně jedno, a to by bylo ze všeho nejhorší,“ mluví ona zdrchaným hlasem plným bolu. „Je mi to líto, paní Toddová, jak mě vidíte,“ snaží se on zachovat vlídnost, „Snažil jsem se, opravdu jsem se snažil, kvůli Sáře. Přehlížel jsem, jak se na mě díváte, co mi říkáte. Doufal jsem, že to čas spraví, že pochopíte, jak moc mi na naší rodině záleží. Jak moc se snažím, aby se všichni měli dobře. Bohužel vaše nenávist nepolevuje, naopak, pořád roste. Je mi to moc líto, vážně. Ale opravdu nevím, co bych musel udělat, abyste byli spokojení. Stát se žebrákem? Jak bych pak uživil vaší dceru a vašeho vnuka?“ „Vydělat peníze, pracovat, to jde i čestným způsobem. Asi jich nevyděláš tolik, ale zase můžeš klidně spát. Nezůstává za tebou ta spoušť. Ty jsi všechno změnil. Bohužel k horšímu. Možná máš víc peněz, možná jich ještě hodně vyděláš, ale děsím se té ceny, kterou za to budeš muset zaplatit. Ty i tvoji blízcí. Vážně, Wille, děsím se té ceny,“ chvěje se jí hlas. „Paní Toddová, ti neúspěšní vždycky závidí těm úspěšnějším. Tak to vždycky bylo, je a určitě i bude.“ „Ale Wille, o tom to přece není!“ „Já si myslím, že je, paní Toddová. Vidím, kolik neupřímnosti je v lidech. Mnozí se ke mně hlásí, tam v Tucsonu. Ale vím, že mi závidí, a že by byli rádi, kdybych o všechno přišel. A to některým žádné zákazníky neberu, ani tam není problém s tou vodou. Jen závidí, že má někdo jiný úspěch. Chtějí se mnou být zadobře, protože věří, že se jim to vyplatí, ale přitom závidí. Nebo to s tím nevěstincem. Na jedné straně to odsuzují, na druhé straně ty služby využívají. Tak kde je ta morálka, které se dovoláváte? Vždyť já jen poskytuju službu, kterou lidi chtějí. Ne žádní nuzáci, ale lidé ctihodní. Paní Toddová, poznal jsem už to pokrytectví. Já jen dělám, co je potřeba udělat, abych vydělal peníze. Mám dobré nápady, našel jsem dobré společníky,
zaměstnance. Nedělám nic nezákonného, jen se snažím najít věci, na kterých se dá vydělat. Je to snad špatně? Když to nebudu dělat já, bude to dělat a vydělávat na tom někdo jiný. Bude chovat dobytek ve velkém, bude dolovat rudu, bude provozovat ten nevěstinec. Nic z toho nezmizí, když to já nebudu dělat. Jen ty peníze nebudu mít já, a naše rodina, ale někdo jiný. To je celé, paní Toddová. Nemusí se vám to líbit, nemusíte s tím souhlasit, ale nic se nezmění,“ hovoří teď on naléhavým hlasem, snad i jí musí být patrné, jak moc se snaží jí vysvětlit své postoje, svoje konání. „Wille, to je právě ten problém. V tom se neshodujeme. To, že něco dělá většina, to ještě neznamená, že je to správně. Správné je pracovat, abys uživil rodinu, ale správné už není, když kvůli tomu ničíš jiné rodiny, bereš jim jejich práci.“ „Možná někdo o práci přijde, když přijde o zákazníky. Ale taky přece mnoha lidem práci poskytuju. Jen se podívejte, kolik lidí pracuje tady na ranči, kolik v těch dolech. Další v tom domě. Ti všichni mají práci, díky mně a mému společníkovi. Díky nám mají na to, aby uživili sami sebe a svoje rodiny. Je mi líto, paní Toddová, že tohle nevidíte. Vy vidíte jen to, co považujete za špatné. Vůbec vás nezajímá, že pro mnoho lidí zajišťuji obživu, a taky mnohým pomáhám, i když mě to stojí peníze. Jako ta škola a ti kluci tady. Chci dát i na školu Jasonovi, pokud na to bude mít hlavu. To ale vy nevidíte, protože jste mě už dávno odsoudila.“ „Wille, tím si možná můžeš utišit svědomí, ale na podstatě věci to nic nemění.“ „Paní Toddová, já si nepotřebuji utěšovat svědomí, protože vím, že nedělám nic špatného. Stejně tak i dobře spím, jak jste říkala před chvílí. Paní Toddová, to nemá cenu, protože vy mě neposloucháte. Paní Toddová, co jste vlastně chtěla?“ „Wille, co chceš dělat s otcem, s Jacobem a Jeffem?“ zní z jejího hlasu úzkost. „Co chci dělat, paní Toddová? Jacob a Jeff mají svou práci, a tu budou vykonávat. Já je platím, takže budou dělat, co jim řeknu. Co se týče vašeho manžela, to je na něm. Nejsem urážlivý, takže přejdu ten jeho včerejší výstup. Je na něm, jestli chce dál pracovat pro mě. Já to řešit nebudu. Když on nepřijde s tím, že chce něco změnit, zůstane vše při starém. To jsem řekl ale už včera a na tom se nic nemění.“ „Co když nebudeme souhlasit s tím, co dělá Jacob a především Jeff?“ „Paní Toddová, chcete své syny skutečně ztratit?“ podívá se on tázavě a spatří další úlek v její tváři, „Paní Toddová, Jeff má tu práci jen proto, že je můj švagr. Může ho kdykoli nahradit někdo jiný, daleko zkušenější. Jenže když to udělám, a tu práci mu vezmu, na vaše přání, víte, co to může znamenat?“ „To je jako výhrůžka?“ „Můj ty bože, jaká výhrůžka? Vždyť já se snažím, abyste o své syny nepřišli. Co když se Jeff nevrátí? Co když se sebere a půjde někam jinam? Co když Jacob také zmizí? Vezme koně a jednoho dne se už nevrátí? Myslíte i na tohle, paní Toddová? To já přece nechci. Naopak. Ale když jim zakážete tu jejich práci, opravdu neručím, co se pak stane. Zatím ji oba mají, a oba jí mají jen proto, že jsou moji švagři. Musel jsem se za ně zaručit a přimluvit. Moc toho zatím neumí a mají se především učit. Vy jim chcete tuhle možnost vzít. Zkuste se zamyslet, co si o tom budou myslet oni.“ „Oni chtějí odejít? Řekli ti to?“ „Paní Toddová, mnoho chlapců v určitém věku odchází od svých rodičů, aby se postavili na vlastní nohy. Aby našli příležitost. Vaši synové ji mohou mít díky mně ve vaší blízkosti. Když jim v tom zamezíte, jste si jistá, co udělají? Já tedy ne. Budou se zlobit na mě, ale nejspíš se budou zlobit především na vás. Já jim ale do hlavy nevidím. Říkám jen, co se může stát. Nevím, jestli se to stane. Asi bude hodně záležet na vás a na vašem manželovi.“
„Můj ty bože. Tak oni chtějí od nás pryč …“ „Já jim tohle určitě neradím, paní Toddová. Takže pokud mi to chcete taky připsat k mým zločinům, tak jste opět vedle,“ pokrčí on rameny, začíná mu už být jedno, co si o něm jeho tchýně myslí. Již vzdal svou snahu ji cokoli vysvětlit, protože cítí marnost svého počínání. „Můj ty bože …,“ hlesne jen ona a s hlavou mezi rameny odchází. „Já se z toho vážně poseru,“ uleví si on, pak jen mávne rukou a jde vzbudit své společníky, čeká je náročný den a je třeba vyrazit co nejdříve. Zastaví se i u své manželky, ta mu potvrdí, že souhlasí s prací pro Jacoba, i když se tak stane proti vůli rodičů. Proto její manžel přikývne a oči jeho švagra se rozzáří. Vidí východisko, jak vyřešit napjatý vztah s otcem, prostě odejde a tím problém zmizí. „Jacobe, připrav teda koně, i pro sebe. Vzal bych tě na snídani s náma, ale nechci ještě víc dráždit tvoje rodiče. Takže na nás počkej na dvoře.“ „Jasně, Wille, všechno bude nachystaný,“ říká spokojený mladík a hned vyrazí pokyn naplnit. „Sáro, teď jsem mluvil s tvojí matkou. Velmi jemně. Velmi opatrně. Snažil jsem se jí všechno vysvětlit, ale je to marný. Vona si myslí, že sem fakt zplozenec ďábla. Dokonce si teď k tomu ještě tvoji rodiče přidali, že ničím i vaši rodinu, štvu tvoje bratry proti nim. Sáro, já to prostě vzdávám. Ať dělaj, co chtěj. Já k nim budu slušnej, i když mi budou nadávat. Já si nebudu všímat jich, a budu se modlit, aby si voni nevšímali mě. Víc bohužel udělat nemůžu. Vážně jsem se snažil Sáro, ale nemá to smysl,“ říká on a ona jen klopí oči. „Já vím, Wille. Snad budou mít rozum a nebudou chtít vodejít,“ vysloví své zbožné přání. „Taky doufám. Já je rozhodně nevyháním, i když mi nadávaj a nenáviděj mě. Ale násilím je tady držet nemůžu, to je ti doufám jasný.“ „Já vím, Wille,“ zopakuje ona nešťastným hlasem.
ZASVĚCENÍ ŠVAGRA Hanson opustí svou manželku a jde na snídani, která mu chutná stejně hořce jako večeře. Možná má úspěchy ve svém podnikání, ale v rodině své manželky určitě ne. Respektive u svého tchána a tchýně. Jeho společníci jsou také zdrchaní, ponocovali, a nyní je to znát, své asi dělá i vypitý alkohol. Ale nesou své břímě statečně, jsou zvyklí po chlastačce druhý den fungovat. Vyrazí z ranče i s Jacobem, který se tváří nejistě, má ostych před muži, co doprovázejí jeho švagra. Ti si ho zdánlivě nevšímají, až při zastávce na napití a pro oddech koní se k němu přitočí Woodroof. „Poslouchej, mladej, abysme si to jednou provždy ujasnili,“ spustí docela zostra, „Budeš se mnou jen proto, že seš švagr Willa a že von mě vo to požádal. Takže čekám, že s tebou nebudou žádný problémy a budeš dělat to, co se ti řekne.“ „Jistě, pane,“ odpovídá zaraženě Todd. „Will chce, aby ses toho co nejvíc naučil. Chápu to, chce se postarat vo svou rodinu. To beru. Takže mu vyjdu vstříc. Ale nesmíš nic posrat. Takže když tě vezmu na nějaký jednání, budeš držet hubu a poslouchat cvrkot. Jasný?“ „Ano, pane.“
„Časem uvidíme. Třeba v tobě něco je. Pokud budeme někam chodit, tak budeš něco jako můj písař, sekretář. Tak budeš ve vobraze, ale nic neposereš. Will se mi zaručil, že vo všem, co se dozvíš, tak budeš držet hubu.“ „Jistě, pane. Nikomu nic říkat nebudu.“ „No to bych řek. Možná někdy budu muset jednat sám, tak aby ses nedivil. Ale kde to půjde, tak budeš chodit se mnou. Tak se snaž co nejvíc pochytit, ať má tvůj švára radost.“ „Nebudou se mnou problémy, pane.“ „No to teda nebudou, jinak sme skončili,“ řekne Woodroof rozhodně, pak nechá mladíka stát a jde o kus dál, kde se nachází Hanson, „Wille, mluvil sem s tím tvým švárou. Tak to snad pochopil. Jen mě napadnul jeden problém.“ „Problém, Jime? S ním?“ „Vlastně taky. Pokud de vo prodej toho dobytka, nebo tý mědi, tak budiž. Ale taky vobčas jednám vo něčem jiným. Co není dobrý, aby moc lidí vědělo. Tam z toho Mexika, nebo teď, když se snažím vyjednat ten prodej dobytka pro armádu, nebo pro ty rezervace. Budu asi muset někoho tak říkajíc podmáznout. Taky asi budeme potřebovat další pušky, střelivo, pro Paula, do Mexika. Vo tom asi von nic neví.“ „Pochopitelně nic neví, Jime. Nikdy bych vo tom s nikým nežvanil. Jime, ty musíš rozhodnout, kdy může bejt u toho, co může a nemůže slyšet. Von to pak musí tak brát.“ „Dobře … No třeba dneska. Až budeme mluvit s tím Číňanem. Tam taky budeme mluvit vo těch věcech …“ „Tak zůstane za dveřma. Až budeš mluvit vo zásobách pro pana Benneta, tak může bejt u toho. Pokud chceš, tak mu to vysvětlím.“ „Wille, do prdele, vypadám snad, že potřebuju prostředníka?“ „No to ne.“ „Tak se už vo to nestarej. Já jen, aby si nestěžoval, že někdy zůstane za těma dveřma, jak říkáš.“ „Jime, sem ti vděčnej, že to pro mě děláš.“ „Ale jo. Von se nějakej šikovnej kluk hodí. To víš, George je dobrej, aby budil respekt, ale na jednání je na hovno. Taky na přípravu věcí, pro ty jednání. Řek sem mu, tomu tvýmu švárovi, že bude něco jako můj písař, sekretář. Tak ho tak taky využiju. Minimálně do doby, než zjistím, co v něm je. Jestli je na hovno, nebo se k něčemu hodí.“ „To je přesně to, co si představuju, Jime.“ „Tak jo. Na dalším se domluvím už rovnou s ním,“ přikývne Woodroof. Delegace z ranče nejprve navštíví inženýra Roberta Benneta, kterého najdou u dolu číslo jedna, on teď pendluje mezi tímto a nově otevřeným dolem. Ed si jde popovídat s Jackem Pulmanem, který zde dohlíží na pořádek, naopak Jim, Jacob a William naslouchají požadavkům důlního odborníka. Paul si prohlíží zařízení a porovnává zdejší důl s tím, co má na starosti v Mexiku. Robert má snad tisíce požadavků a připomínek, pročež se jednání protahuje. Naopak dobré zprávy má o množství získané mědi, která může být nabídnuta zákazníkům. To, stejně jako doprava k nim, už je starostí Woodroofa. Právě to teď probírají. „Co Ray? Je s ním spokojenost, tam v Mexiku?“ zeptá se na závěr Bennet, vzápětí se zarazí, když spatří výraz ve tváří dvou z diskutujících, „Myslel sem, že vo tom ví, když je tady s váma,“ podívá se na Jacoba. „Je to můj novej písař,“ vysvětluje Jim, „Takže něco ví a dost toho neví.“ „Jo tak.“
„Nic se neděje, to je náš problém,“ řekne rychle Hanson, „Jinak s Rayem je velká spokojenost. Bobe, víš co? Popovídej si s Paulem, ten ti toho řekne víc,“ ukáže rukou na jednatele právě pro zmíněné Mexiko. Zatímco Bennet uposlechne a vyrazí za Wilsonem, trojice poodejde kousek stranou. „Wille, s tím asi bude problém,“ poškrábe se za uchem Woodroof, „Je to na hovno, když si musíš dávat pozor na hubu. Sám si viděl. Takový nevinný jednání, a nakonec …,“ pokrčí rameny. „Asi máš pravdu,“ povzdechne si rančer, „Tohle sem úplně nedomyslel.“ „Podívej, Wille, buď se za něj zaručíš, že bude držet hubu, a pak mu budeme muset něco říct, nebo je mi úplně k hovnu. A bude to na hovno i pro něj, protože bude asi muset za těma dveřmama zůstávat pořád.“ „Jime, za Jacoba ručím. Von nás nepodrazí,“ odpovídá Hanson, „Jen nevím, jestli by to bylo dobrý. I pro něj.“ „Tohle si musíš zvážit sám, Wille. Je to tvůj švára. Buď za něj ručíš, a pak … Nebo za něj neručíš, a pak …,“ pokrčí Woodroof rameny. „Co se děje?“ ozve se Todd, je dost zmatený. „Děje se to, Jacobe, že při těch jednáních se můžeš dozvědět věci, který musej zůstat v tajnosti. Nesmíš vo nich s nikým mluvit, maximálně se mnou nebo s Jimem,“ odpovídá Hanson. „Já přece nejsem žvanil.“ „To ne, Jacobe. Ale tady de vo víc. Možná už si trochu pochopil, z toho, co říkal Bob, myslím pan Bennet.“ „Pochopil … myslíš, jak mluvil vo tom Mexiku? Vy tam taky něco máte, že jo,“ dojdou nováčkovi souvislosti, „Wille, já umím držet jazyk za zuby. Pokud to není tak úplně legální, tak se nemusíte bát. Nikomu nic neřeknu. Wille, pane Woodroofe, moc vo tu práci stojím. Pokud máte strach, že bych něco vyžvanil, tak se bát nemusíte.“ „Jacobe, to znamená držet jazyk za zuby i před sourozenci. Prostě přede všema.“ „Já vím, Wille. Slibuju, budu držet hubu.“ „Tak jo, mladej,“ ozve se jednatel, „Tak víš co? Já ti budu věřit. Ale jedno si ujasníme. Pokud bys to porušil, tak švagr nešvagr, bude zle. Rozumíš? My si tady všichni věříme. Ale tebe neznám, zatím. Řeknu ti to natvrdo, mladej. Porušit svoje slovo, tak to bereme jako zradu. Co se dělá se zrádcem, je ti doufám jasný.“ „Dělá se zrádcema …,“ zbledne Jacob. „Zatím si jen pochopil, že taky máme nějaký kšefty v Mexiku. Jinak víš hovno. Jenže když se dozvíš víc, tak to může bejt nebezpečný pro nás, kdybys žvanil. Nikdo nechce problémy, rozumíš? Když někdo žvaní, tak se v týhle branži postaráš, aby už nežvanil. No a kdo už nežvaní? Co?“ „Kdo už nežvaní …“ „No například ten, co je pár sáhů pod zemí,“ ušklíbne se Woodroof. „Pár sáhů pod zemí …,“ krve by se v Toddovi nedořezal. „Jime, to není třeba. Jacob pochopitelně na to Mexiko zapomene a já mu najdu jinou práci. Je to moje blbost, nedošlo mi, že může kde kdo něco plácnout,“ řekne rychle Hanson. „No snad se napřed zeptáme jeho, ne?“ usměje se jednatel, „No, mladej, tak co? Pořád ještě vo tu práci stojíš? Co?“ „Stojím, pane,“ řekne Todd, ale ne právě přesvědčivě, „Pane, já jen, abyste si náhodou nemyslel, že sem pro vás nebezpečnej … abych pak … těch pár sáhů …“
„Máš v kalhotách, co?“ plácne Woodroof nováčka po zádech. „Ne, pane. Jen bych nechtěl zbytečně pod tu zem, jen proto, že mi přestanete věřit. Budete si myslet, že bych třeba něco mohl vyžvanit. I když bych nic nevyžvanil ...,“ souká ze sebe vyplašený mladík. „Jo takhle,“ zasměje se Woodroof, „Jako myslíš, zavřít ti hubu pro jistotu?“ „Tak nějak, pane.“ „Víš, Jacobe, my držíme pohromadě. Taky seš švára tady Willa. Takže když ty držíš s náma, tak vážně strach mít nemusíš. Ale když dáš slovo, tak je svatý, jasný? Když takový slovo pak porušíš, no tak musíš čekat následky. Chápeš?“ „Ano, pane,“ procedí Todd mezi zuby. „No tak se rozmysli. Můžeš vycouvat, nebo taky ne. To je na tobě. Zatím víš hovno. Když ale budeš se mnou, dozvíš se mnohem víc. Pak už tu hubu držet vážně musíš. Jinak bys porušil svoje slovo a byly by ty následky. Chápeš?“ „Chápu, pane.“ „Tak se vyžvejkni. Buď mi dáš slovo, a budeme pokračovat, nebo mi to slovo nedáš, pak sedneš na koně a vrátíš se na ranč. Je to dost jednoduchá volba, ne?“ „Ano, pane.“ „Co ano, pane. Tak budu mít pomocníka nebo ne?“ „Budete, pane.“ „Jacobe, není nutný, abys tohle dělal. Vomlouvám se, byl to můj nápad a nebyl nejlepší,“ ozve se znovu Hanson. „Wille, do prdele, co se do toho sereš?“ reaguje Woodroof, „Umí snad mluvit za sebe, ne? Tak co, dáš mi na to ruku, nebo …,“ ukáže na nedaleko stojící koně. „Dám, pane,“ řekne sveřepě najímaný a natáhne před sebe pravačku. „Tak jo,“ přijme ji Jim, „No tak vítej na palubě,“ zasměje se, „No a teď, mezi náma, mladej. Vono to zase tak horký není. Prostě vobčas něco vodvezeme do toho Mexika a vobčas z něj něco přivezeme. To je celý. Takže de jen vo vobyčejný pašování. Není to tak úplně legální, ale dělá to kde kdo. Nikdo ale nechce mít problémy se zákonem, takže proto je třeba držet tu hubu.“ „Jen pašování, pane?“ „No a co sis myslel,“ rozesměje se jednatel, „Že sme jako nějakej tajnej spolek, co se mu musíš upsat krví? No?“ „Skoro jo, pane.“ „Jen sem chtěl vědět, že nejseš sráč. To s tím, že musíš držet hubu, to pochopitelně platí. Ani těm, co s nima budeme jednat, by se nelíbilo, kdybys něco vyžvanil. Ale věřím ti. No tak jo, tak sme domluvený,“ ušklíbne se Woodroof, cvrnkne do svého klobouku a nechá švagry o samotě. „Musel sem vypadat jak pitomec, co?“ zeptá se Todd. „Proč jak pitomec?“ „No, jak sem se vystrašil … Já myslel, kdoví co …“ „Jacobe, není to kdoví co, ale musíš vážně držet hubu. Možná sem to vážně nedomyslel.“ „Jak nedomyslel. Teď si začínám teprve skutečně myslet, že se něco naučím.“ „Většina toho, co Jim dojednává, je naprosto legální. Prodej dobytka, tady tý mědi. Ale vobčas něco dodáme do toho Mexika a vobčas něco přivezeme z něj. To není sice žádnej hrdelní zločin, ale legální to taky tak úplně není. Proto by lidi, co se tím zabejvaj, mohli mít problémy.“ „Wille, nejsem idiot. To chápu.“
„Dobře, pokud to bereš takhle. Ale Jacobe, ti chlápci sou vážně vostrý. To zase jo. Takže ve vlastním zájmu pamatuj, cos tady slíbil.“ „To mi říkat nemusíš, Wille. Viděl sem, jak se zachoval pan Greenwood a jak Ed, když na nás stříleli. Je mi jasný, že sou vostrý. Nemám teda v úmyslu je nasrat, abych se přesvědčil, jak vážně to myslel s tím pár sáhů pod zemí.“ „To je dobře. Tak snad nebudeš litovat, žes tu práci přijal,“ povzdechne si Hanson, „Jacobe, zejtra ráno teda pojedeš s Jimem a budeš s ním pak dál. Určitě nějakej čas. Dám ti trochu peněz, na tu cestu. Výlohy na ubytování nebo žrádlo, a trochu i pití, to de do výdajů. Pokud si budeš ale chtít povyrazit, tak to de za tebou. Proto ti dám trochu peněz. Moc to ale zatím nebude, nemám teď moc velkou hotovost, myslím prachy. Měli sme dost vydání, ten druhej důl a ten barák v Tucsonu. To snad chápeš.“ „Jasně, Wille. Jo, Wille, co vlastně pašujete z toho Mexika? Nebo to nesmím vědět?“ „Ale proč bys neměl, když budeš držet hubu. V tom kšeftu mám já jen malej podíl. Jacobe, něco ti teď řeknu, ale bude to jen mezi náma, jo?“ „Jasně, Wille. Budu jako hrob,“ řekne Todd a hned se zachvěje, vzpomene si na slova svého nového šéfa. „Jacobe, to co děláme tady, to je napůl moje a napůl pana Greenwooda. Paul, Jim a taky Ed jsou jako naši zaměstnanci. No a to s tím Mexikem, tak tam sme společníci. Já mám z nich nejmenší podíl, ale sem rád, že mě do toho vzali. Je to trochu zašmodrchaný. Tohle je jen mezi náma, abys byl trochu ve vobraze. Jacobe, voni sou drsný, ale taky maj svou čest. Slovo, daný si navzájem, je pro ně víc než zákon. Vo tom Jim mluvil. Porušit ho, to by brali hrozně špatně, rozumíš? Proto si vážně musíš dávat pozor na tu hubu,“ říká Hanson naléhavě. „To sem pochopil, Wille,“ pokývá hlavou starší ze švagrů, „Wille, tak vono toho je víc, co děláte, že jo.“ „Vlastně jo. Tam v tom Mexiku, tam sou docela dobrý příležitosti, jak vydělat prachy. Jak sem říkal, mám jen menší podíl, z těch kšeftů, ale dobrý je, že mě berou jako rovnoprávnýho společníka. Jacobe, poznal sem, že se vážně vyznaj. Uměj v tom chodit, mají spoustu známostí. Vo tom je taky úspěch. Proto sem chtěl, abys jezdil s Jimem, abys ty známosti taky získal. Tím stoupne tvoje cena, do budoucnosti.“ „Jako že bych pak pracoval jen pro tebe?“ „Nevím, třeba taky. Ale jak se to rozjíždí, tak toho bude pořád víc a víc. Pokud si bude Jim myslet, že už něco umíš, mohl bys třeba něco vyřizovat i sám. Pochopitelně pozdějš, až získáš ty zkušenosti. Už teď toho má Jim hodně, a časem toho podle mýho bude ještě víc.“ „Jo takhle,“ pokývá uznale hlavou Todd, „Wille, já se vážně budu snažit, abych pana Woodroof nenasral, a abych byl k něčemu.“ „V to doufám, Jacobe. Taky doufám, že dneska večer nebude další scéna, kvůli tobě. S tvým tátou. Pokud jo, tak drž laskavě hubu, vůbec nic neříkej a nedělej. Zejtra vypadneš, tak si dneska nech všechno líbit a hlavně se s ním už nehádej, jo?“ „Dobře, udělám, co říkáš,“ přikývne starší z mladíků. Po ukončení debaty s inženýrem se přesouvají do domkařské kolonie, tedy dost prostých dřevěných stavení, která zde vnikla pro dělníky. Jsou tu jak skladiště, tak ubytovací prostory. Téměř zmizely stany, naopak přibyly ty jednoduché domky. Dokonce i jeden o trochu větší, který slouží jako nálevna, kde tráví večery zdejší zaměstnanci.
Kousek stranou pak stojí čínská kolonie, je separovaná a vládne v ní tvrdou rukou pan Chan. S jeho lidmi opravdu žádné problémy nejsou, většinou jde o mladé muže, ženy jsou tu jen dvě, a William má dojem, že patří k panu Chanovi. Jedna nejspíš bude jeho manželka, nebo jeho milenka, a ta druhá možná dcera. Ale přesně to neví, ptát se nechce a vůdce čínské skupiny o tom nejspíš mluvit nezačne. Sám vůdce Asiatů má vlastní domek, ve kterém žijí i ty dvě zmíněné ženy. On nepracuje, tedy fyzicky, ale nad vším má absolutní kontrolu. Jeho podřízení jsou k němu opravdu servilní, jako by byl polobůh, uklánějí se, vůbec nikdy ani slůvkem nezaprotestují, jen pokývají těmi svými hlavami, se zvláštními účesy a copy, a pak co nejrychleji běží rozkaz splnit. Pár jich asi bude mít k vůdci blíž, dumá jejich zaměstnavatel, a ti asi pomáhají svému šéfovi držet další na uzdě. Metody, které k tomu používají, asi bude lepší nevědět. „Jacobe, ty počkej venku, s Edem,“ řekne Hanson, když se blíží ke dveřím domku. „Za dveřma?“ zavrtí hlavou Woodroof, „Ne, Wille, teď mu přece velím já, ne? Nebo tohle není moje pravomoc? Co?“ „Jime, pochopitelně si jeho šéf. Von tě musí poslouchat,“ odpovídá William. „No tak půjde s náma. Dyť je ten můj písař, ne?“ ušklíbne se jednatel. „Jak myslíš. Je to tvoje věc,“ pokrčí rameny rančer, pak čtyři z nich vstoupí do domku, jen Morrow zůstává venku. Uvnitř je přivítá zvláštní vůně, určitě tu něco pálí, aby ji vytvořili, možná tu hulí to opium, napadne Hansona. Místní šéf povstane, sám se ukloní, jeden mladíček, asi sluha, rychle shání pro hosty dostatečný počet židlí, naopak obě ženy něco stejně spěšně připravují, nejspíš na pohoštění. „Vítejte, pane Hansone,“ znovu se ukloní vůdce Asiatů, „Vítejte i vy, pánové,“ učiní obdobný úkon směrem k dalším, a Jacob si uvědomuje, že jeho švagra ten divně ustrojený a upravený starší muž bere za hlavního šéfa, „Prosím, sednout si. Hned vám zařízeno něco zub, tak vy říkat. Pak voni pryč, rychle, a my jednat. Sami,“ vysvětluje, jak si představuje průběh další schůzky. Následně se rozhostí ticho, čeká se, až obsluhující vypadnou z domku, který je slušně zařízený, zevnitř vypadá mnohem lépe, než z venku. Je tady i větší postel, asi pro vůdce a jeho manželku či konkubínu, další pro tu dívku, a možná i něco jako přistýlka pro toho chlapce, co zde nejspíš plní funkci osobního sluhy. Hosté obdrží nápoj ve zvláštních šálcích, voní zajímavě a má takovou divnou barvu, k tomu cosi upečeného, co vypadá jako koláč, ale není to klasický koláč. Hostitel je úsměvem a pohybem ruky vyzve, aby si posloužili, pak se podívá na svého mladistvého zaměstnavatele. Ten pochopí, že on musí zahájit jednání, neboť podle toho Číňana je nejvýše postavenou či nejdůležitější osobou v místnosti. Stejně to pochopí i další, nikdo s tím však nemá problém. „Pane Chane, přivedl jsem pana Woodroofa a pana Wilsona, jak jsme se spolu domlouvali,“ říká William pomalu, snaží se zřetelně vyslovovat, aby mu partner v jednání rozuměl, „Oba již vy dobře znáte. Tady je pan Todd, je sekretářem pana Woodroofa. Toho ještě neznáte.“ „Já znát pan Todd, pane Hansone. On být s vámi. Tady. Někdy.“ „Máte pravdu, pane Chane. Je mým švagrem … bratr mé ženy. Bratr manželky. Mojí. Teď pracuje pro pana Woodroofa. Proto je tady s námi.“ „Vy rozhodovat, pane Hansone. Vy rozhodnout, kdo být s námi jednat. Já respektovat,“ ukloní tu svou podivnou hlavu Číňan.
„Máte pravdu, pane Chane. Já být vůdce svých lidí, vy zase těch svých,“ přijímá mladý zaměstnavatel hru svého zvláštního zaměstnance, „Pane Chane, jsme tady, abychom jednali o vzájemných obchodech.“ „Obchodovat moc dobrá věc, pane Hansone,“ vyloudí hostitel skoro až podlézavý úsměv. „Máte pravdu. Obchodování moc dobrá věc. Pan Wilson a pan Woodroof zařizují obchody. Pro mě a pana Greenwooda. To vy vědět. Oni s vámi přijít domluvit, co obchodovat,“ podřizuje kluk svou mluvu druhé straně, snad mu tak bude lépe rozumět, říká si, částečně tak však činí i podvědomě. „Já s nimi jednat. Rád, pane Hansone.“ „To je dobře, pane Chane. I já ale chci jednat. Jak my spolu domlouvali. To opium,“ říká William a vrhne významný pohled na švagra, který se rychle snaží skrýt své překvapení. „Opium moc dobrá věc. Lék na mnoho choroba.“ „Ano, máte pravdu, pane Chane. Jde o významný lék. Pan Wilson by zkusil ten lék pěstovat. Tam na jih, tam v Mexiku. Jak jsme se domlouvali.“ „Moci to zkusit. I další to zkoušet. Různě. Jít o kvalita, pane Hansone. Ta moc důležitá. Být místa, kde se mák dařit. Jinde míň. Já nevědět, jak dařit, tam v Mexiku.“ „To ani my ne, pane Chane. Proto to chceme vyzkoušet. My pak přivezeme vzorky. Přivezeme to, co vypěstovat. Vám. Vy rozhodnout, jaká kvalita. Jestli možno použít.“ „To dobrá nápad, pane Hansone. Muset mlčet. Vy. Jinak já velká problém. Jiný obchodovat, s tím opium. Oni by zlobit, kdyby vědět, že já vám pomáhat,“ říká Číňan důrazně, a jeho tvář se mění, je v ní o poznání méně vstřícnosti. „Jistě, pane Chane. To já chápat. Jiný obchodovat, dovážet to opium. Jim by nelíbit, kdyby někdo jiný také dovážel. Tomu rozumím. Nikdo nic neřekne. My mlčet, všichni, pane Chane,“ slibuje Hanson i za své spolusedící, „Pane Chane, vy říct pan Wilson, jak to pěstovat. Taky, jak to zpracovat. Co udělat, až to vyrůst,“ dodá, neboť si myslí, že hostitel předchozí větě zcela nerozuměl. „Udělat já, jak vy chtít, pane Hansone. Já věřit vám. Jinak já velká problémy.“ „Jistě, pane Chane. My dodržet, co my slíbit. Vy mít ty věci? Ten mák? Taky říct, jak to dělat? Dobře?“ „Já zařídit. Ten mák. Být dobrá, co já mít. Já nevědět, jak dařit mu, tam v Mexiku. Já říct, co udělat, aby co nejlépe. To já zjistit, jak vy chtít, pane Hansone.“ „Za to já děkovat, vám, pane Chane.“ „Nemuset děkovat, pane Hansone. To obchod. Možná dobrý obchod. Možná ne dobrý obchod. Zkusit to a pak vědět.“ „Ano, zkusíme to a uvidíme, jak to dopadne,“ přikývne rančer, „Pane Chane, vy teď jednat s panem Wilsonem a panem Woodroofem. Oni vám říct, co nabízet, vy jim říct, co nabízet vy. Vy pak domluvit, co bude obchod a co ne.“ „Jak si vy přát, pane Hansone,“ už se zase tváří úlisně vůdce Asiatů, následně se podívá s úsměvem na oba muže, s kterými má jednat. William se odmlčí, dává prostor svým společníkům. Na nich je vidět, že i oni se vyznají, a proto má schůzka patřičný spád. Jacob na vše zírá a snaží se nedávat najevo své překvapení. Náhle je ten Číňan zcela jiný, nesmlouvavý, když se jedná o ceně, o nabídkách. Ale i oba jeho partneři jednají podobně, tvrdě, ale stále velmi uctivě. Všichni velmi drsně hájí své, nicméně k druhé straně projevují respekt, přiznávají jí právo vytěžit z obchodu pro sebe co nejvíce.
Vlastně se baví o dvou věcech. Za prvé hostitel je schopen mnohé sehnat a prodat, poté druhá strana může tyto komodity prodávat dál, se ziskem pro sebe. Na druhou stranu něco nabízí i Wilson, například alkohol, látky či tabák, a tady by zase část pašovaného zboží mohl koupit Číňan a prodat to třeba ve své komunitě. Nebo ať si s tím udělá, co uzná za vhodné, pokud zaplatí. Jak i Todd pochopí, ten postarší pán s divným vousem asi dokáže ze své země mnohé dostat, a pak hledá odbytiště. Mimo jiné i pro to opium, které nabízí jako nejlepší lék na světě. „Moc dobré dohody,“ zhodnotí Hanson konec domlouvání, a sveřepe výrazy během dohadování teď na všech tvářích střídají úsměvy. „Dobré dohody,“ souhlasí i Asiat. „Pane Chane, ještě jedna věc. My mluvit o tom, že vy přivést další dělníky. Pan Bennet potřebovat ještě dvacet, pro ten druhý důl. Zatím ale stále nejsou, pane Chane.“ „Být na cestě, pane Hansone. Už brzy dorazit. Jak vy chtít.“ „To je dobře, pane Chane. My potřebovat více těžit. U toho druhého dolu. Toho nového. Proto my potřebovat ty dělníky.“ „Brzo tu být, pane Hansone. Já slibovat.“ „Ano, vy slibovat, pane Chane. Ale já potřebovat, aby skutečně přijít.“ „Dlouhá cesta, pane Hansone. Velký moře. Muset loď, pak cestovat země. Sem. Ale už na cesta, pane Hansone.“ „Dobře. Budeme teda čekat,“ přikývne William a doufá, že ne příliš dlouho. Jednání se chýlí k závěru. Hostiteli se dostane pochvaly za obdržené pohoštění, on pak své hosty vyprovází úklonami, tu nejhlubší adresuje nejmladšímu z nich. „Je to pěknej šmejd,“ poznamená Wilson, když už je nikdo nepovolaný nemůže slyšet. „Dyť je znáš. Sou nesmlouvavý, jak de vo kšefty. Ale držej slovo, to se jim musí nechat,“ odpovídá smířlivě Woodroof. „No jo. To sem zvědavej, co bude z toho máku, těch sazenic, co mi má nechat donést,“ ušklíbne se jednatel pro Mexiko, „Wille, možná to tam všechno chcípne, tak abys nebyl nasranej.“ „Paule, je to jen nápad. Kdyby to vyšlo, tak by se na tom daly vydělat slušný prachy. Sám vidíš, jakej má vítr, asi si to hlídaj, jiný. Nechtěj, aby jim do toho nikdo dodával svoje zboží. Cenu pak znáte všichni. Když to chcípne, je to vosud.“ „No já jen, že je to tvoje dítě. To opium,“ poznamená Wilson a Jacob se opět nestačí divit, „Tak to jen říkám, pro jistotu. Uděláme to podle těch jeho rad. Ale nevím, jak tomu tam ty podmínky budou svědčit, a taky, jak ten najatej farmář všechno naplní.“ „Já vím, Paule. Zase tak moc drahý to nebylo, takže když to chcípne, tak budeme vědět, že ten můj nápad byla blbost. Když to ale poroste, a bude to mít i kvalitu, tak na tom můžeme hodně vydělat. Paule, támhle na nás mává ten čínskej kluk, asi pro tebe bude mít to zboží. Tak se s ním domluv, jak si to vodvezeš.“ „Podívám se. Pokud to nebude velký, tak si to vezmu s sebou. Ale to by snad nemělo bejt. To další bude doručený podle dohody. Nebo si to zařídí tady Jim, ty jeho kšefty,“ odpovídá Wilson a pak vyrazí za asijským chlapcem. „Wille, řeks mu už něco?“ obrátí se Woodroof na svého společníka i zaměstnavatele. „Myslíš Jacobovi, Jime? Ne, zatím sem mu nic neříkal. Jen mu potvrdil, že máme kšefty v tom Mexiku, a já v tom mám menší podíl. Nic jinýho neví.“
„Dobře, tak já ho postupně zasvětím. Nakonec mnohý pochopí asi i sám. No tak, písaři, nebo sekretáři,“ ušklíbne se jednatel, „doufám, že nebudeš pořád jen tak vyjeveně zírat. Čekaj nás dlouhý cesty, takže doufám, že umíš mluvit. Aby s tebou nebyla nuda.“ „Umím mluvit, pane.“ „Tak sláva. Wille, nemusíš mít strach, já už se vo něj postarám. Zaučím ho. Vypadá, že není blbej, a že by z něj něco mohlo bejt. Je toho vážně čím dál víc, Wille.“ „Já vím, Jime. Ale to je dobře, ne?“ „To jo. Tak co bude dál?“ „Co dál? Můžete se vrátit na ranč, nebo se mnou zajet k tomu druhýmu dolu. Pak se ale vrátíme až za setmění. Je to na vás. Já tam chci ale zajet, když už sem tady. Podívat se, jak to tam vypadá. Pořád nám tam scházej ty dělníci vod toho čínskýho vydřiducha. Snad nekecá a brzy dorazej.“ „Co na ranči …,“ pokrčí rameny Woodroof, „Uvidíme, co Paul. Já bych jel s tebou. Nějak ten čas zabít musím,“ dodá.
DEVÁTÁ KAPITOLA CHTĚL BYCH STUDOVAT A PAK POSTAVIT TOVÁRNU Čas opět poposkočí a znovu se o slovo hlásí jaro. Země je zkropena zimními dešti a začínají rašit kde jaké rostliny, křoviska. Zelenější jsou i zde tak typické různé druhy kaktusů, některé nasazují i ke květu. William Hanson stojí v pozdním odpoledni na zápraží a pozoruje cvrkot na nádvoří svého ranče. Jeho pocity jsou rozpolcené. Pokud myslí jen na kšefty, musí být hodně spokojený. Jeho stádo dobytka i koní přežilo zimu bez vážných ztrát a mohou čekat přírůstky, daří se i jejich domu v Tucsonu. Horác je šikovný a dokáže přilákat zákazníky, jejich prostitutky jsou vyhledávané, poskytují dobré služby, o což se tvrdou rukou stará Róza. Pan Gayetty sice asi zuří, snaží se různými fígly udržet si klientelu, včetně snižování cen, ale začíná být očividně druhý. Nicméně zatím se snaží konkurenci ukazovat vlídnou tvář, ač nepochybně musí mít značné ztráty. Daří se i těžebnímu průmyslu, vynášejí jak doly v Arizoně, tak ten v Mexiku, odkud dost významná dodávka již různými cestami po souši, po moři a opět po souši, dorazila k zákazníků. Ti pak zaplatili, dobře zaplatili. Z toho William má sice jen pět procent, ale každý dolar se mu hodí. Další příjmy má z pašování věcí z Mexika, ty také fungují, a opět se shánějí zbraně. Snad pro vládnoucí stranu, možná pro někoho jiného. Je tam dost nepřehledná situace, jak pochopil, ale když zákazník zaplatí … Wilson si jistě ohlídá, aby nepopudil své přátelé v okruhu prezidenta a ani jeho samotného. Docela jiná situace panuje v Hansonově vlastní rodině. Někdy se tomu říká tichá domácnost, což je ale pravdivé naštěstí jen na půl. Normálně se k němu chová Sára, a také její bratři Jason a Jeremiáš. Sestra Elizabeth je rozpolcená, asi tíhne hodně k matce, a téměř sedmiletá Ráchel, s tou se moc nepotkává, ta se doslova drží máminy sukně. Ale asi ho také moc ráda nemá, kdoví, co jí namluvili. Hlava této početné rodiny, pan Todd, sice na ranči zůstává, plní si své povinnosti, ale s ním, jako svým zetěm i zaměstnavatelem, se téměř nebaví. Promluví jen tehdy, když už není vyhnutí a je nutné řešit něco kolem práce. Jeho oči však vypovídají o všem. Jacob je vlastně pryč pořád, a pochopitelně i Jeff, který nadále pracuje v tom strašném domě, z pohledu jeho otce. Také paní Toddová svůj názor nezměnila. Pořád dobře vaří, ale také se svému zeti snaží vyhýbat, jak je to jen možné. Za svým vnoučkem přijde jen tehdy, když jeho hrdý zploditel není poblíž. Tchýně raději klopí oči, když Willa zahlédne, a také toho moc nenamluví. Kladné na tomto stavu je, že synové Toddových mohou pracovat na svých postech a Jason s Jeremiášem se vzdělávat. Přesto atmosféra v domě není dobrá, to si Hanson uvědomuje moc dobře. Stejně jako roste napětí mezi ním a předákem Tobiášem Fultonem, který naopak hodně drží s panem Toddem. Tento stav rančera sice štve, ale zatím je vůči těm dvěma spiklencům zdrženlivý. Kvůli své manželce. Jinak by to pochopitelně vyřešil radikálně a jednou provždy. Vlastně v poslední době věci s předákem řeší spíše přes prostředníka, kterým je Virgil Moran.
Ten svou podivnou roli naštěstí zvládá, svému zaměstnavateli se jeví čím dál tím jako schopný mladík, a to i v jednání se sousedy. Vždyť právě v tuto chvíli William vyhlíží příjezd pana Hoffmana, jehož dva synové nadále zůstávají v jeho škole, kterou velmi dobře vede pan Harry Padgett. Klukům se věnuje od rána do večera, jen občas si odskočí do města, povyrazit si, pokecat s přáteli, a také využít služeb dívek v podniku svého zaměstnavatele. Dříve chodil ke konkurenci, ale teď se mu asi něco podobného zdá nepatřičné. A tak se část vydělaných peněz učitelem Williamovi nepřímo vrací. „Už by měl dorazit,“ objeví se zamyšlený nejstarší z bratrů Moranů, stále na ranči setrvává celý jejich trojlístek, jen občas se zajedou podívat za svou rodinou, na svůj značně okleštěný majetek. „Je jedno, kdy přijede. Hlavně, aby nezměnil názor,“ naznačí své obavy Hanson. „Zdál se rozhodnutej, Wille,“ odpovídá vyjednavač, „Snad mu nic nepřelítlo přes nos.“ „Nebo mu někdo dobře neporadil,“ ušklíbne se rančer. „Neporadil?“ „Však víš. Hanway je nalomenej, Kingston nerozhodnej, asi bude potřebovat ještě rok, než pochopí … Lawettovi jsou zatvrzelý. Bohužel tady máme trojský koně … Víš ty, Virgile, co je to takovej trojskej kůň?“ „Ne, to nevím, Wille.“ „No to udělali tuším že Řekové … v nějaký válce. Dobrej nápad. Velkýho dřevěnýho koně, co měl dutý břicho. No a v něm se schovali vojáci. Když ho jejich nepřátelé dotáhli do města, tak v noci vyskočili, povraždili stráže a pustili svoje další vojáky do města. To pak docela vyhladili, myslím. Ale to je jedno.“ „Wille, možná ti úplně dobře nerozumím. Jak ten velkej dřevěnej kůň souvisí s náma?“ tváří se Moran značně rozpačitě. „To bylo jen takový přirovnání, Virgile. I my tady máme ty schovaný nepřátelský vojáky. Sice ne v břiše žádnýho koně, ale sou mezi náma. Asi tušíš, koho mám na mysli.“ „Možná, Wille.“ „Ale ne, víš to moc dobře. Víš moc dobře, jak spolu pečou můj tchán a ten proradnej Tobiáš. Tomu věřím čím dál tím míň,“ ztiší teď Hanson hlas, „Kdyby tady nebyly ty moje posraný rodinný vztahy, tak už seš tím předákem ty, a von se pakuje k těm svejm, k těm Lawettům. Nejhorší je, že je s nima ten můj tchán. Tak je to na hovno a nejde to zatím rozseknout,“ tváří se hodně otráveně. „Wille, z toho by byl velkej poprask,“ objevují se v očích Morana obavy, „Tobiáše tady má dost lidí rádo …“ „No a co? Chtěj práci? No tak budou poslouchat tebe. Nechtěj poslouchat? No tak ať dou. Najdem jiný, který je nahraděj. Bohužel to teď udělat nemůžu, kvůli Sáře. Ale jednou to udělám, Virgile, tak buď připravenej.“ „Wille, nevím, jestli bych na to stačil. Sem moc mladej, možná by mě tak nebrali, jako Tobiáše …“ „Virgile, teď už vím jistě, že to zvládneš. Až přijde ta pravá chvíle. Teď už si sem jistej,“ říká zaměstnavatel důrazně, „I ty tvoje domluvy, s těma sousedama, i to děláš dobře. Teda doufám, to uvidíme za chvíli, až dorazí Hoffman.“ „Já taky,“ řekne hořce zástupce předáka, modlí se, aby Joachim senior na poslední chvíli nezměnil názor. Konečně je tady, přijíždí docela sám, zamlklý, možná rozpolcený. Dneska se mu asi změní život, pokud uzavře předjednané dohody. Jen pozdraví, s hlavou sklopenou předá koně Virgilovi, ten se postará o jeho ustájení. Na návrh hostitele zajde Hoffman
na chvíli za svými syny, ty jsou tu se svým učitelem, také záměrně, teprve pak se bude jednat. Virgil, William a Joachim senior se posadí k menšímu stolku v pracovně zdejšího rančera, vyjednavač nalije alkohol i ovocnou šťávu. „Pane Hoffmane, jsem moc rád, že jste přijel,“ začne Hanson, „Tady mám připravený originály těch smluv, dvojmo, pro vás a pro mě. Už jste je studoval, byly vytvořený podle předjednaných dohod, a ve městě je ještě zkouknul právník. Takže by měly být v pořádku.“ „Já vím, pane Hansone.“ „Wille, zůstaňte u toho Willa, prosím.“ „Není to hloupý, když teď …,“ zvedne zrak host, je v něm jistá hořkost i bolest. „Pane Hoffmane, vy jste starší, to respektuji. Tak to beru. Na tom naše dohoda nic změnit nemůže. Mluvil jste se syny, jak jsou spokojení?“ „Mluvil. Co se toho týče, tak jsou rádi, že tady můžou být. Tohle je dobré, co pro ty chlapce děláš, nejen pro moje syny …“ „Oba se snaží, i podle jejich učitele. Mají prý dobrou hlavu, mohli by jít studovat.“ „Studovat? Wille, to přece stojí peníze …“ „Stojí. Ale vy je mít budete, ne?“ pozvedne svůj zrak hostitel, „Teda nemůžu vám radit, jak je využít, ale tohle by bylo dobrý, vložit je do synů, ne? Do jejich budoucnosti. Zatím se můžou vzdělávat tady, ale příští podzim a zimu by možná ten starší mohl jít někam na školu. To už byste měl moji první splátku, za ty pozemky,“ upozorní. „Nevím, Wille. Ty si myslíš …“ „Pane Hoffmane, vaši synové jsou chytří. Když dostanou lepší vzdělání, můžou se sem pak vrátit a zastávat časem důležitej post. Třeba budou jednou řídit nějakou společnost, nebo její část, mohou dělat i další práci, při který budou mít podřízený a tak. Je to pochopitelně na vás, ale když na to mají hlavu, bylo by škoda jim tu příležitost nedat.“ „Tys s nimi o tom mluvil?“ „Trochu. Taky s tím jejich učitelem. Určitě by se dala najít rozumná škola, nejprve pro Joachima. Asi ne ty nejdražší, ale dobrá, kde se něco naučí. Můžu s tím pomoc, pokud budete chtít.“ „Ještě to zvážím. I s manželkou.“ „Jistě, je to jen vaše rozhodnutí. Pane Hoffmane, podepíšeme ty smlouvy, nebo ještě chcete o něčem jednat?“ podívá se tázavě hostitel. „Ty smlouvy …,“ povzdychne si host, „Wille, co vlastně mám pak dělat já?“ „I o tom jsme přece už jednali, ne? Pravda, zcela jasně jste se zatím nevyjádřil … Máte tu mojí nabídku, zajišťovat se svými lidmi tu dopravu. Je potřeba zásobovat ty dva doly, a taky i tady, pro vás, pro nás, pro rodinu tady Virgila. Vlastně byste se stal takovým hlavním zásobovačem.“ „Ano, to už jsi nabízel. I mzdu, za ty služby … Wille, já ale doteď tohle nedělal.“ „Ne, ale zásobování jste zajišťovat taky musel. Teď to bude jen vo něco větší. Vy i některý lidi, co si necháte, tak budete mít práci a příjem. Vo ten dobytek, co mi předáte, tak vo ten se postaraj místní honáci. Na to dohlédne tady Virgil, jako zástupce předáka. Jak využijeme ty vaše pozemky, tak to ještě uvidíme. Pane Hoffmane, pokud se vám ta práce nelíbí, můžeme hledat něco jiného. Já jen, že ten post hlavního zásobovače nemáme zatím obsazený, a přitom ho potřebujeme, jak se nám to rozrůstá. Nemusí to být přece špatná práce. Taky bude pořád potřeba. Co víte, třeba se časem otevře i třetí důl.“
„Třetí důl?“ „Možná, máme jisté plány. Zatím to zásobování tak nějak pytlíkujeme, vy byste do něj měl vnést jistej řád. Takhle si to představuju.“ „Kdo mi bude dávat příkazy?“ podívá se Joachim pátravě. „Tak především já. Ale nejde ani tak o příkazy, jako spíše o domluvu. Pan Bennet, který se stará o ty doly, tak ten má pořád nějaké požadavky. Taky vám řeknou ty další, co potřebujou. Třeba já, tady Virgil, nebo i můj tchán. Vy pak dostanete peníze, ty věci nakoupíte a přivezete. Časem třeba sám přijdete na to, jak ty věci získat co nejlevněji, jak si zajistit co nejlepší dodavatele. Taky někdy bude třeba něco dopravit do města, dobytek, koně. Není to nic neobvyklého, ale je to dost potřebné. Pro nás tady, ale i pro ty doly. Pro jejich chod a pro ty, co tam pracujou,“ vysvětluje trpělivě Hanson. „Tak dobrá, Wille,“ povzdechne si soused, „Stejně nemám moc na výběr. Sám už bych další rok nezvládnul, a když mi nabízíš tu práci … a taky peníze, za ten dobytek a pozemky …“ „Není to tak špatný obchod, pro vás, pane Hoffmane. Budete mít zajištěný stálý příjem, jako ten dopravce, a ještě další, po dobu, co podle smlouvy budu splácet ty pozemky a ten dobytek. Zůstává vám ranč, slušný kus půdy kolem, můžete se postarat o syny, pokud budete chtít.“ „Já vím … Musím ocenit … mohl si mě přitlačit víc, s tou cenou …“ „Pane Hoffmane, jak už jsem řekl. Nikdy nebylo mým cílem vás zničit. Naopak. Vždycky jsem se chtěl dohodnout. Vytvořit tady silný ranč a dost věcí okolo. Mám i další nápady, který chci udělat, časem. V nich taky můžete pomáhat, jako ten vedoucí dopravy. Nebo možná časem něco vytvoříme, a povede to váš syn. Můžeme tady vytvořit silný společenství, kdy budeme mít zajištěný příjmy, na hodně dlouhou dobu. Z více zdrojů, což nám zaručí, že nebude zle, když něco z toho třeba jeden rok moc nepůjde Bude nižší cena dobytka, na trhu, ten třeba něčím onemocní.“ „Wille, úplně jsi rozvrátil ten starý řád, co tu byl.“ „To ano, pane Hoffmane. Ale je třeba se zamyslet, jestli je to dobře nebo špatně. Já si myslím, že dobře. Za dva až tři roky tady bude železnice, ta taky mnohý změní. My ale budeme připravený a nezaskočí nás to. Naopak. Využijeme to pro náš prospěch. Ta vaše práce, ta práce vedoucího dopravy nebo zásobování, to taky pak třeba bude mít větší význam,“ upozorní hostitel. „Časy se mění …“ „Ano, časy se dost mění. Ale my toho využijeme. Jak jsem říkal, budeme připravený.“ „Snad máš pravdu,“ znovu si povzdechne Joachim, pak kývne na Morana, aby mu předložil k podpisu smlouvy. Právní akt zapijí panákem, přičemž Hanson si jen cucne, naopak Hoffman ho do sebe kopne. Je na něm patrné, že stále není úplně přesvědčený, že dnes neučinil chybu. Ale již se stalo, a už to nelze vzít zpět. Hostitel s hostem si chvíli povídají, spíše obecně, pak se vrátí Virgil a probírají praktické otázky, jak sousedův dobytek přidruží k tomuto ranči. Nakonec vstoupí Joachim junior, a rozpačitě oznamuje, že je připravena večeře. Čímž zaskočí svého zploditele. „Večeře?“ podívá se tázavě. „Ano, taková slavnostní, na vaši počest,“ přikývne William, „Nu, tak se tam přesuneme, myslím tím do jídelny,“ povstane a rukou pokyne i dalším dvěma, aby ho následovali.
Již je prostřeno, u tabule bude dnes jen několik strávníků. Respektive přesně pět. Tři Hoffmanové, osmačtyřicetiletý otec, stále ještě šestnáctiletý Joachim junior a jeho devítiletý bratr Herman. Ti již jsou u svých židlí. Do dalších usedne místní rančer a Virgil. Během nanášení pokrmu je u stolu ticho, pak obsluha z řad Toddů místnost opustí. Přítomní se pustí do dobře vyvedeného a chutného jídla, přičemž je dbáno i na úroveň stolování, což k údivu svého zploditelé oba sourozenci dobře zvládají. I to je tedy zde učí. A oni se snaží předvést. Hanson zapřede rozhovor, nejprve na obecné téma, a pak využije Joachima juniora. Vlastně záměrně začne debatovat o věcech, které na jeho popud probíral s panem Padgettem, svým učitelem. Teď má jeden mladík příležitost prokázat vědomosti, a zároveň je prokazuje i ten druhý, který zdejší školu platí. „Joachime, ty ses bavil s Willem o škole? Myslím ne téhle, ale jiné,“ položí dotaz pan Hoffman a pátravě se na syna podívá. „Ano, otče. Nejen s Willem, ale i naším panem učitelem.“ Joachim Hoffman „Jaký ty na to máš názor?“ Junior „Můj názor otče?“ zamyslí se synátor, „Otče, záleží, na co přesně se ptáš. Jestli na moje studium, nebo na vzdělání obecně.“ „Je v tom rozdíl? Nebo snad rozpor?“ „Nejspíš bude záležet, co budeš mít v úmyslu, otče. Pokud vím, tedy pokud jste se dohodli,“ pohlédne mladík na Hansona, a ten přikývne, „Když teď budeš zajišťovat zásobování, třeba budeš chtít, abych začal pracovat s tebou. Abych taky dostával plat.“ „Co si myslíš ty?“ „Otče, budu respektovat, co ty budeš chtít,“ odpovídá syn, ale v jeho hlase zní trochu falše, pokud nebude jeho představa naplněna, nejspíš se pokusí o ni bojovat, pochopitelně slovy a přesvědčováním, „Jedno jsem ale tady pochopil, otče. Mít dobré vzdělání je moc výhodné. Pokud člověk uvažuje o tom, co bude později dělat. Pokud chce něco řídit, vést jiné lidi, nebo třeba něco i vybudovat. Pro sebe, nebo i pro další.“ „Podle čeho tak soudíš?“ „Otče, bavili jsme se tady s Willem, ale i panem Padgettem, bavili jsme se o mnoha věcech. Například o tom, jak vznikají velké továrny. Co všechno se v nich vyrábí. Jak to je složité, aby se vše dobře skloubilo. K tomu musí být lidi vzdělaní a také mít zkušenosti. Obojí není snadné získat, ale když to máš, tak taky máš pro ty další vyšší cenu.“ „Tohle tě teda zajímá?“ „Nejen tohle. Pan Padgett nám ukazoval mnoho takových přístrojů, strojů, co dokážou mnohý udělat za lidi. Některý jsou vážně úžasný. Ty musel někdo vymyslet a
taky vyrobit. Ten někdo nemohl být hlupák, napřed se toho musel hodně naučit. Ty stroje pak dokáží udělat moc dobré práce, místo mnoha lidí. Vezmi si například jen tu dopravu, když teď budeš tím zásobovačem.“ „Dopravu?“ „Ano. Ta železnice je přece fantastická. Jak rychle něco dopraví z východního pobřeží na západní a zase naopak. Nejen lidi, ale především zboží. Ale lidé přemýšlejí a zkoušejí i jiné stroje, které by časem mohly jezdit místo koní. Takové vozy s motorem. Ten se jen tak neunaví, jako koně. Také utáhne asi víc. To by přece bylo dobré, ne? Uvezlo by se toho víc a ještě rychleji. Ale jsou i další stroje. Moc zajímavé. Nejen takové ty klasické, co už známe.“ „Tohle tě zajímá?“ „Moc zajímá, otče,“ rozzáří se oči synátora, „Dá se s tím udělat tolik dobrých věcí. Ulehčit lidem život, nebudou se tolik muset dřít. Ale to není všechno, otče. Dá se udělat mnohem víc, než jen pěstovat dobytek.“ „Mnohem víc?“ „Například vybudovat továrnu, a v ní vyrábět různé věci. Takové, co budou lidi kupovat. Pomocí těch strojů a zařízení.“ „Tohle je z tvojí hlavy?“ „To ne,“ sklopí oči Joachim junior. „Tedy ti to řekl ten tvůj učitel? S ním ses o tom bavil?“ „Taky tak úplně ne,“ zavrtí hlavou syn, „Tedy s panem Padgettem jsem o mnohém taky mluvil. Ale s tou továrnou … to je nápad tady Willa,“ podívá se na hostitele. „Ach tak,“ pokývá hlavou Joachim senior, pak vrhne pohled na mladíka v čele stolu, „Jak se zdá, Wille, můj syn podléhá tvému vidění světa.“ „Jen jsme se bavili o některých věcech,“ pokrčí rameny oslovený, „Jen přemýšlím, co všechno bychom mohli v budoucnu udělat, co bychom mohli využít. V náš prospěch. Tahle země tady není právě nejpřívětivější. Myslím tím podnebím, tím suchem, pouštěmi. Jinde jsou podmínky mnohem, mnohem lepší. Nebude pro nás snadné se prosadit, uživit, až nás všechny spojí například ta železnice. Nebo možná později ty vozy bez koní. Tak jen přemýšlím, co udělat, abychom se uživili. Po pravdě, také dost tápu. Nevím přesně, co bychom mohli udělat.“ „Will má náhodou moc dobré nápady, otče. Také má pravdu, že nebude snadné se prosadit. Ale není to nemožné, když budeme připravený.“ „Co bys vlastně chtěl dělat?“ podívá se zpytavě otec na prvorozeného syna. „Co bych chtěl dělat?“ dostane se tázaný mírně do rozpaků, „Kdybych si jako mohl vybrat?“ Tazatel přikývne. „Kdybych si mohl vybrat, chtěl bych studovat. Naučit se toho co nejvíc. O těch strojích. Taky o tom, jak je využít. Pak bych se chtěl vrátit a tady s Willem postavit továrnu, kde bychom je využívali, pro výrobu různých věcí. Možná i některých jiných strojů, zařízení, co by pak lidé kupovali a používali.“ „Tak továrnu?“ dívá se Joachim senior rozpačitě, „Wille, to jsou moc smělé plány. Ale sám jsi říkal, kolem je dost pustina, taky tady není tolik lidí, jako jinde, třeba na tom východě, ale i západě. Na pobřeží, kde jsou velká města.“ „To máte pravdu,“ přikývne Hanson, „Ale to se taky změní. Jednak nás propojí ta železnice, s tím západním pobřežím, a tím pádem vlastně i s tím východním. Dostat tak zboží k zákazníkům bude mnohem jednodušší. Například to maso. Vždyť my zatím
prodáváme dobytek na stojato. Co takhle z něj udělat dlouhotrvající potraviny? Nebo ta těžba tady, ale i jinde. To je jedna věc,“ objevují se v jeho očích ohýnky, „Pak taky sem určitě přijde časem mnohem víc lidí. Ty Indiáni už jsou zahnaný v rezervacích, je tu celkem bezpečno. Mnohý budou hledat práci, svou budoucnost. Dorazí až sem. Město se bude rozrůstat, a ty lidi budou potřebovat věci. Nejen tady, ale i po trase tý železnice.“ „Wille, když máš tak velké plány, nebylo by pro tebe samotného výhodnější třeba jít někam, kde je těch lidí víc? Do některého velkého města?“ „Nevím, pane Hoffmane,“ zavrtí hlavou hostitel, „Ono to není tak jednoduchý. Tam už jsou zavedený jiný. Ale asi bych tam šel, kdybych neměl tady ty pozemky. Taky není vyloučený, že časem někam půjdeme. Třeba tam i něco založíme, třeba nějakou tu továrnu. A třeba ji povede právě váš syn, nebo tam bude inženýrem, co bude dohlížet na provoz, co já vím. Ale napřed potřebujeme vydělat peníze, tady. Pak se můžeme rozšířit, hledat nový možnosti, zákazníky.“ „Ty tomu věříš?“ otočí se nejstarší z hostů na svého prvorozeného. „Ano, otče, já tomu věřím,“ odpoví bez zaváhání Joachim junior, „Věřím, že to Will časem dokáže. A rád bych byl u toho,“ dodá.
NEČEKANÁ ZPRÁVA Život na ranči William Hansona dál plyne svým částečně stereotypním způsobem, stejně tak i život v Tucsonu. Kluk se seznámí s novým starostou města Jamesem H. Toolem, pokračuje ve svém vlastním vzdělávání a také se radí se svým společníkem a poručníkem o dalších aktivitách. Ten mladíka mírně brzdí, mají teď na krku ranč, dva doly a dobře se rozbíhající živnost ve svém luxusním domě v Tucsonu, daří se jim i v Mexiku. Důl tam vynáší, zisky plynou i z pašování, byť se prezident Mexika snaží tomuto nežádoucímu jevu učinit přítrž, posílením ostrahy hranic. Jenže Wilson v tom umí chodit, ví, kde jsou slabá místa a také má pár důležitých lidí podmáznutých. Bohužel roste napětí mezi Greenwoodem a Benjaminem Gaettym, spolu s tím, jak hráč přetahuje další zákazníky či získává nové. Jím řízený podnik má svou úroveň, mnozí významní lidé z města chodí i za ním, na karty, na pokec, neboť v něm vidí budoucnost, naopak nutně pozorují pomalý úpadek Benjamina. Což ten pochopitelně nelibě nese. Aby také ne, když mu tržby klesají a on začíná mít problém vyplatit své zaměstnance. Hanson si nechá říct a udržuje současný stav, který jim přináší tolik příjmů, že dokáží nejen splácet úvěry, pokrývat mzdy, ale ještě jim něco i zůstává. Proto se vrhne do přesvědčování druhého ze sousedů, již částečně nalomeného pana Hanwaye. Pan Kingston se snaží se svou rodinou vydržet, byť si moc dobře nestojí. Živoří i Lawettovi, ale ti jsou příliš hrdí, než aby s mladým rančerem vstoupili do jednání. Virgil se začínajícím suchem začíná pendlovat mezi místem výkonu své práce a rančem pana Hanwaye, snaží se mu předkládat různé návrhy, o nichž se předtím radí s Williamem. Mnozí místní s jistou nelibostí sledují, že právě Moran se stává na ranči druhým, hned po svém zaměstnavateli. Je tu sice správce pan Todd, a také předák Fulton, ale ti se evidentně těší daleko menší přízni stále ještě mladistvého majitele.
„Wille, podle mýho je jen jedna možnost,“ tváří se ustaraně Virgil, právě se vrátil z jednání a referuje svému šéfovi, oba sedí již za přicházejícího šera na verandě. „Vždycky je víc možností,“ upozorní Hanson. „No asi jo … Jenže voni podle mýho budou slyšet jen na jednu.“ „Chtěj to prodat, co?“ „Jo. Nejspíš na tom sou dost blbě. Řekl bych, že na to tlačí Anthony, ten syn. Podle všeho vodsud chce i s rodinou vypadnout, zkusit štěstí jinde. K tomu potřebuje peníze. Ten starej, ten to sám nezvládne, a tak asi bude muset ustoupit. Jenže to asi není to, co ty bys chtěl, ne?“ „Tak jo i ne,“ zamyslí se William, „Můžeme mít další pozemky, další dobytek. Jenže taky další vydání. Ta cena, vo který si minule mluvil, ta je taky nepřijatelná.“ „No, cena … Wille, já si myslím, že voni to jen tak nastřelili. Počítaj, že dostanou míň. Jen chtěj mít kam ustupovat. To samý si udělal ale i ty, ne?“ „Myslíš?“ podívá se mladší mládenec na toho staršího. „Nebo ne? Je ten tvůj návrh vážně konečnej?“ má zpytavý pohled podřízený směrem k nadřízenému. „Virgile, nenechám se vod nich moc tlačit ke zdi. Když nechtěj dohodu, tak budou muset hodně slevit. Nebo prostě vydržíme ještě rok, a to voni nejspíš nevydržej.“ „Asi ne. Myslím si, že si to uvědomujou,“ pokývá hlavou Moran, „Wille, máš vůbec hotovost, abys mohl ty pozemky koupit? A ten dobytek?“ podívá se pátravě. „Něco mám, Virgile, něco bych si mohl i půjčit, při rozumný domluvě na úrocích by to šlo. Ale nevím, jestli do toho teď chci jít … Třeba by mě založil i Horác …“ „Pan Greenwood? Myslel sem, že ste společníci. Máte to napůl.“ „Jak co. Ty moje původní pozemky, ty sou napůl. Taky výnosy z prodeje dobytka, ty sou taky na půl. Ale ta další půda, a ten další dobytek, to už je jen moje.“ „Vy už spolu nevycházíte?“ zarazí se zástupce předáka. „Ale vůbec ne,“ usměje se Hanson, „Navopak. Ale tak zní dohoda. Horác má trochu jiný priority. Teda dává přednost jinejm věcím. Takže mi rovnou řekl, že tohle je můj kšeft. Jen se pak dohodneme, jakej bude jeho podíl. Rozumíš tomu?“ „Po pravdě moc ne. Ale to je jedno, ne?“ „Jo i ne. Chci, abys byl ve vobraze. Ten Tobiáš mě sere čím dál víc a …“ „Wille, tohle by teď asi nebylo nejvhodnější …,“ ulekne se zástupce předáka. „Já vím, do prdele. Ale sere mě, to teda jo. Virgile, abys pochopil. Napůl si dělíme výnosy z vobou dolů a z toho domu v Tucsonu. Ale to, co vydělaj ty stáda, co sem získal vod tebe, vod Hoffmanů a možná získám i vod Hanwaye, ty zisky zůstanou mně.“ „To je divný, ne?“ „Vůbec ne. Horác nechtěl dávat peníze do těch dalších pozemků a do těch zvířat, tak mi sám navrhnul, aby to byl jen můj kšeft. Jenže ho taky musím sám zaplatit, ze svýho podílu. Proto váhám, jestli do toho jít.“ „Jo takhle … Wille, nebude to ale komplikovaný? Moc tomu prodeji nerozumím, ale když sou ty stáda pohromadě, tak jak víte, co komu patří?“ „To není tak těžký. Nebo trochu je,“ připustí Hanson, „Ale já i Horác si navzájem předkládáme účty, debatujeme vo nich. Zatím sme se vždycky dohodli. Podívej, já mám například bez práce zisky z toho baráku, který vede Horác. Von zase z toho ranče, co vedu já. No a taky dohlížím na ty doly, tady. Ale vo nich se dohadujeme i s Horácem, je to složitější.“ „Když vám to tak vyhovuje …“
„Myslím si, že to vyhovuje. Voběma. Ale máme dohodu, že si můžeme dělat i vlastní kšefty,“ říká unylým hlasem William, přitom se nezmiňuje o Mexiku, kde má z výdělků svých pět procent, „Tak co si myslíš ty? Mám do toho jít?“ „Do čeho?“ „No do těch Hanwayů, kruci. Teda ne tu jejich cenu. Ale když se to přiblíží tý, co sem navrhoval. Něco můžu přihodit, ale moc to nebude. S tím ať nepočítaj.“ „Wille, sou to přece tvoje peníze, ne? Jak bych ti mohl radit?“ „Proč bys mi nemohl radit? Ty přece znáš líp, jak na tom sou. Viděls i to jejich stádo. Vlastně i ten ranč.“ „Ten nic moc. Taky je dost daleko, vod těch dolů, a tak tam ani nikdo nemůže bydlet, si teda myslím.“ „No to asi ne. Ale zase tak zchátralej není, ne?“ „To ne, ale podle mýho je ti k ničemu. Snad část těch pozemků, ty se daj využít. Taky ten dobytek, asi i nějaký koně … Tedy nic moc, ale dá se s tím něco udělat. Když ti to budou muset prodat levnějš, a ty je vezmeš pak k vodě …“ „Dobře, Virgile,“ rozhodne se rančer, „Tak je nech nějakej čas vycukat, a pak tam za nima zase zajedeš. Řekneš jim, že bych vo koupi uvažoval, ale ne za tu jejich cenu. Dám ti určitou hranici, kam až můžeš smlouvat. Uvidíme, co dokážeš,“ usměje se později narozený mladík na toho staršího. „Věříš mi v tom?“ podívá se pátravě Moran. „Virgile, proč bys mě chtěl podrazit?“ zavrtí hlavou Hanson, „Je i v tvým zájmu, abysme to tady měli co největší. Teď tady přece pracuješ, ty i Jesse. Taky jednou budeš tím předákem. Ty Hanwayovi zmizej, tak jakej bys měl užitek z toho, kdybys jim šel na ruku?“ „Jsem rád, že mi věříš,“ řekne rychle zaměstnanec. „To už sme si přece vyjasnili. Dávno. Možná pořád lituješ, tý naší dohody,“ podívá se rančer pátravě na svého zaměstnance. „Ne, to ne,“ vyhrkne Moran, „Wille, už sem pochopil, že to bylo marný. To naše snažení. Tady to snad má význam. Jesse je nadšenej, z tý školy, spokojenej je i Sam.“ „Co matka?“ „Matka …,“ povzdechne si zástupce předáka, „Má nás ráda, a tak je ráda, když sme spokojený. To víš, něco nezmizí nikdy … ale ten čas … Wille, je nutný vo tom mluvit?“ „Ne, vůbec ne. Promiň, byla to hloupost to připomínat … Já jen, Virgile, mám s tebou velký plány,“ ztiší raději hlas, „Virgile, původně sem chtěl, aby Jacob převzal tu práci po svým tátovi. Starost vo tenhle ranč. Ale von má teď jinou práci. Jeff je taky spokojenej, tam v tom Tucsonu. Jasona chci poslat studovat, a možná i Jesseho …“ „Jesseho?“ objeví se údiv v očích staršího bratra zmíněného chlapce. „Jo, myslím, že i von to chce. Mohli by jít, třeba už na podzim. Jesse, Joachim a Jason.“ „To ale bude stát peníze, ne?“ „To bude. Ale Jason je švagr, Joachima snad bude podporovat jeho otec a Jesse je tvůj bratr.“ „Ty bys podpořil Jesseho?“ „Uvažuju vo tom, Virgile,“ přikývne Hanson, „Víš, některý lidi mě tu vážně serou. Například Tobiáš, nebo můj tchán. Sou nejen zapšklý, nenávistný, ale taky na hovno. Potřebuju jinej typ lidí, do budoucna. Věřím, že když podpořím Jasona a Jesseho, časem
mi to vrátěj. I Joachim. Možná pak i jiný. Chci tady lidi, co jim budu moc věřit, co budou na mojí straně. No a když Jacob má teď tu jinou práci, a asi u ní zůstane …“ „Wille, co naznačuješ?“ zarazí se Moran. „Co naznačuju, Virgile? Třeba by nemuselo zůstat jen u toho předáka. Sám víš, že mám další plány. Tak mě napadlo, že bys to mohl bejt časem ty, kdo by vedl tenhle ranč. Prostě byl tady něco jako moje pravá ruka. Hlavní. Hned po mně.“ „Wille, je mi pořád jen sedumnáct, až v září mi bude vosumnáct.“ „Jo. A to je dobře. Nejseš zatíženej minulostí. Virgile, když se nám povede vybudovat ten velkej ranč, tak ty pak tady tomu budeš vládnout. Já budu mít i jiný starosti, sám se chci taky ještě vzdělávat. No a ty se mi zdáš nejlepší.“ „Ty to asi myslíš vážně …“ „Smrtelně vážně, Virgile. Už mě trochu znáš, já nemluvím do větru. Takže když mi pomáháš ten ranč tady vybudovat, rozšířit, pozemky i ten chov, děláš to taky částečně pro sebe. Je jasný, že budeš dostávat víc peněz, když se nám bude dařit.“ „Pořád tomu nemůžu uvěřit … jak moc se tady změnilo … za tak krátkou dobu …“ „Něco se změnilo, něco bohužel ne,“ objeví se mrak ve tváři Hansona, vzpomene na svého tchána, „Musím bejt trpělivej. Ještě nějakej čas si hřát ty chřestýše na prsou. Virgile, snaž se, ať to ten Hanway prodá co nejlevnějš. Pak už tady budeme jen my a ty proklatý Lawettovi.“ „S těma bude problém, Wille.“ „Jo, nějakej čas budou vzdorovat. Ale nakonec i ty jejich pozemky budou naše. Ty sou dost velký a některý by se nám vážně hodily. I to jejich stádo, i když teď živoří.“ „Wille, to ti voni nikdy neprodaj. Jak je znám, tak by ho radši postříleli a nechali shnít, než aby ti ho prodali.“ „Co ty víš. Zatím se nějak držej. Ale čas, Virgile, čas hraje pro nás. Co je rok, dva, anebo i tři. My budeme sílit, a voni navopak slábnout. Dýl než ty tři roky jim nedávám.“ „Pak budeš spokojenej?“ podívá se Moran pátravě na svého šéfa. „Nikdy nebudu spokojenej, Virgile,“ zavrtí tázaný hlavou, „Vždycky budu chtít víc.“ „Nemyslel sem to další, ty doly, továrny … Myslel sem ten ranč.“ „No dyť jo. I vo tom mluvím. Uvažuju vo tom, rozšířit tu nádrž, vybudovat větší přehradu. Taky vo zavlažování. Existujou čerpadla, co dokážou hnát vodu, kam natáhneš potrubí. Tím bysme měli víc pastvin, možná i další půdu, co by se tam dalo něco pěstovat. Pak taky i vo tom zpracování masa. Takže jak vidíš, je před náma hodně práce.“ „Hodně práce … před náma … Wille, podle mýho nás mnohý tady považujou pořád za kluky … kvůli tomu našemu věku …“ „Co je mi do nich. Ať dou do prdele. Sami dokážou tak leda hovno. Musej přijít kluci, jako sme my dva, abysme tady něco udělali. Virgile, ser na to, co si myslej ty jiný. Důležitý je, abys věřil tomu, co děláme. Abys věřil, že to dokážeme. A my to dokážeme, do prdele. Vybudujeme tady největší ranč široko daleko, získáme stálý zákazníky. No a ty ten ranč povedeš. Pro mě. Ale i pro sebe. Nebudeš škodnej, když se bude dařit, to nebudeš.“ „Zkusím s těma Hanwayovejma domluvit co možná nejlepší cenu.“ „Jo, snaž se. Jo, Virgile, ještě ti dlužím vodměnu, za ty Hoffmanovi.“ „Vodměnu?“
„Jo, takovou zvláštní. Až teď někdy pojedu do města, tak pojedeš se mnou. Jeden večer v tom našem domě, na můj účet, pro tebe. Co tomu říkáš?“ „Večer? To jako večeři?“ zarazí se Moran. „No tu taky. A po ní si vybereš jednu z těch holek. Ne na rychlovku, na delší dobu. Co tomu říkáš?“ „Copak tohle se dá vodmítnout?“ usměje se radostně zástupce předáka. „Tak dá, ale byla by to blbost,“ ušklíbne se Hanson. William si rozhovor s Virgilem přehrává krátce poté, co vykonal úspěšnou soulož a spokojeně oddechuje vedle své zákonité manželky. Pořád hledá způsoby, jak své zaměstnance motivovat. Teda ty, u kterých si myslí, že to má smysl. U některých to již vzdal, například u předáka. Ten je příliš hloupý, nebo ovlivněný svou ženou, z rodu Lawettů. Pořád se snaží hledat způsoby, jak zaměstnance získat, aby jen nevykonávali tupě svou práci, ale přinášeli do ní i zapálení, aktivitu. Věřili tomu, co dělají. K čemuž jsou vhodnější ti mladší, podle jeho názoru. „Wille, chci ti něco říct. Něco důležitýho,“ uslyší hlas své choti, a obličej se mu stáhne temnou grimasou. „Sáro, zase nějakej problém? S vašima?“ zeptá se lehce podrážděným hlasem. „Ne, to ne. Je to vo nás …,“ hovoří ona ze tmy. „Vo nás? Něco se děje?“ zpozorní on, ještě problémy s manželkou, to by mu chybělo. Rychle přemítá, co mohl udělat blbě, ale nic ho nenapadá. Ale už si zvykl, že nemusí udělat téměř nic, aby se proti němu rojily výčitky. „Jo, Wille. Něco se děje,“ říká ona, ale její hlas nezní naštvaně, alespoň se mu zdá. „Sáro, tak mi už řekni, co se stalo.“ „Wille, jsem si už jistá. Jako minule.“ „Jako minule … co se stalo minule?“ nechápe on, nač ona naráží, hlavu má plnou jejích rodičů. „Wille, ty seš zase už natvrdlej,“ usměje se ona, ale ve tmě to on nevidí, „Přece to, že nejspíš budeme mít další dítě.“ „Cože?!“ vykřikne on, v jeho hlase je značná emoce, velká radost, „To jako vážně? Vážně si seš jistá?“ „Jo, minule sem to taky poznala.“ „No to je bezvadný, Sáro. Bezvadný! Mám moc velkou radost,“ říká on vzrušeným hlasem a začne jí líbat. „Abys mě neudusil,“ vymaní se lehce ona z obětí, „Wille, zajedeme radši za tím doktorem.“ „Samozřejmě, Sáro, samozřejmě. Budeš mít tu nejlepší péči, která je možná. Sáro, to je skvělá zpráva, vážně skvělá. Tak my budeme mít dalšího kluka.“ „Holčičku,“ odvětí ona. „Tak holčičku. Pak zase přijde kluk.“ „Wille, nechceš doufám, abych ti do pětadvaceti porodila deset dětí.“ „Do pětadvaceti … deset dětí … Bude stačit sedm, jako je vás. Nejlíp čtyři kluci a tři holky. Co tomu říkáš?“ „Wille, všechno nemůžeš naplánovat,“ upozorní ona jemně. „Tak úplně ne … Ale trochu jo. Prostě budeš rodit tak dlouho, dokud nebudou ty čtyři kluci. Když bude těch holek víc, tak …“ „Wille!“
„Dělám si legraci, Sáro,“ říká on něžně, pohladí ji a políbí, „Vím, že dítě je boží dar. Ten nejcennější dar. To se vážně nedá naplánovat, nebo koupit. Jen se můžeme snažit.“ „Ty se snažíš dost dobře. To se ti musí nechat. Jen doufám, že v těch pětadvaceti už nebudu seschlá ženská. Pokud by to mělo jít tímhle tempem …“ „No tak zvolníme. Po třech, čtyřech dětech. Dáš si rok pauzu a pak se do toho zase pustíme,“ škádlí ji on. „Zase už plánuješ …“ „Jinej už nebudu. Sáro, sem tak moc Bohu vděčnej, za tebe, za Edwarda, za to, co je teď zase už v tobě. Moc vděčnej.“ „Já vím. Poznám na tobě, že máš vážně radost.“ „Abych neměl. Sáro, chtěl bych velkou rodinu. Budu vydělávat, abych vás všechny uživil. Budete se mít dobře, ty i děti, to ti slibuju. Kluci půjdou studovat, a pozdějš převezmou dědictví. Holky dobře provdáme. Za krásný a bohatý ženichy, z těch nejlepších rodin.“ „Wille, ty prostě musíš mít ve všem dopředu jasno.“ „Ale ne, Sáro, jen rád sním. Sním vo nádherný budoucnosti, která nás čeká. Sním vo tom, že po nás dvou tu něco zůstane. Naše děti, naši vnuci. Náš vodkaz. Taky majetek, co dokážu získat. Pro nás, pro naše děti. Na tom snad není nic špatnýho, ne?“ „Ne, to ne. Tohle ale asi chtěj všichni rodiče, ne?“ „Jo, asi jo. Ale ne všem se to podaří. Mnohý živořej … nebo něco horšího. Modlím se často k Bohu, Sáro, vopravdu dost často.“ „Modlíš se k Bohu? Abys dokázal vydělat co nejvíc peněz?“ „Ne, to ne,“ zavrtí on hlavou, „Tohle není vo Bohu, tohle je vo mně. Modlím se k Bohu, za tebe, za Edwarda, za to, aby přišly další děti. Abyste byli všichni zdraví. Aby vám všem dopřál dlouhej a šťastnej život. Peníze, to je tvoje starost, ale zdraví, štěstí, to je boží dar.“ „Takhle to vidíš?“ „Jo, Sáro, takhle to vidím. Můj bráška a sestřička, ty vůbec nedostali šanci. Bác a byl konec. Já tu šanci vod Boha dostal. Můžu bejt úspěšnej, vydělat hromadu prachů, ale stačí jedna zkurvená nemoc a … Proto se často modlím. Něco prostě vážně vovlivnit nemůžu, nemůžu naplánovat. Je tolik nástrah … Cítím velkou zodpovědnost, ale taky velkej strach.“ „Budeme se modlit spolu, za zdraví našeho syna. Za to, aby i to další dítě přišlo na svět zdravý a dožilo se dospělosti. Aby samo přivedlo na svět další děti. Udělalo z nás babičku a dědečka.“ „Babičku a dědečka,“ rozesměje se on. „Co je, Wille?“ „Ne, nic … Já jen … Pořád mi je ještě šestnáct, a tobě bude vosumnáct až šestýho července. Takže ještě sedumnáct. Já jen, jak si říkala, ta babička a dědeček …“ „Pokud budou po nás …“ „Jak to myslíš?“ „Jak? Pokud budou po nás a udělaj dítě v patnácti, šestnácti, no tak bys mohl bejt ten dědeček už v kolika?“ začne ona počítat. „V kolika?“ přidá se i on, „Hrome, kdyby měl Edward kluka v šestnácti, tak to by mi bylo jen dvaatřicet … Do prdele, to bych byl dost mladej dědeček, ne?“ „To jo,“ začne se ona smát, tím ho nakazí, pak se řehtají oba. „Budu na něj asi muset dohlídnout. Aby počkal aspoň do sedumnácti.“
„Pokud bude po tobě, Wille, tak nevím. Taky bys třeba mohl bejt tím dědečkem ve třiceti. Kdyby se vážně snažil.“ „No a co. Tak budu dědečkem třeba ve třiceti. Proč ne. Důležitý je pro mě jen jedno, aby byly naše děti zdravý, a taky naše vnoučata. Až teda přijdou. To ještě pár let potrvá. To jediný si přeju. Mít zdravou ženu a zdravý děti.“ „Vážně všechno, Wille? A co to další? Ty tvoje plány?“ „To je něco jinýho, Sáro. Bůh nám dává a bere život. Můžeme se ho jen snažit zbytečně nevohrožovat, ale přesto nic nezmůžeme, když se Bůh rozhodne jinak. Bůh nám dává život a nechává na nás, jak s ním naložíme. Pokud nám dá tu šanci a nevezme si nás, jako mýho bratříčka a sestřičku. Ale jestli budeme živořit, nebo něco dokážeme, to už podle mýho Bůh nechává na nás. Dal nám příležitost a my ji buď využijeme, nebo taky ne.“ „Takhle ty věříš v Boha?“ „Jo. Vím, že někdo říká, že je všechno daný, že každej má svůj vosud vepsanej v sobě vod narození. Ale podle mýho to říkaj ty hloupý a líný, aby měli důvod nic nedělat. Nesnažit se. Svádět svůj neúspěch na ten vosud. Život, to je boží dar, ale jak ho prožijeme, tak to už je na nás. Tohle si myslím, Sáro, a podle toho jednám. Proto se nemodlím k Bohu, aby mi dal úspěchy v tom, co dělám. Proto se modlím k Bohu za vaše zdraví,“ říká on teď vážným hlasem. „Wille, ale lidi neumíraj jen na nemoci. Někoho třeba zabijou … Padne ve válce …“ „Jo, to máš pravdu. Ale …,“ zamyslí se on, „Vem si takovou bitvu, Sáro. Jak byla ta válka, severu proti jihu. To my si už nepamatujeme, byli sme ještě malý děti, když skončila. Tam umírali tisíce a tisíce. To máš pravdu. Nebo ve válkách s Indiány. Když je bitva, tak tam toho asi moc udělat nemůžeš. Když deš třeba na zteč. Kulky asi lítaj kolem tebe … Vo tvým životě rozhoduje Bůh. Může ti ho nechat, ale může ti ho vzít.“ „Takhle jednoduchý to podle tebe je?“ „Tak ne … Jasně, musíš se snažit a nepokoušet Boha. Nepokoušet ho, aby ho nenapadlo ti ten život vzít, protože si ho nevážíš. Například tím, že ho zbytečně riskuješ. Nechráníš si ho. Já ale jen říkám, že jsou chvíle, kdy prostě můžeš dělat, co chceš, a stejně to neovlivníš. Třeba při tý zteči, když tisíce vojáků běžej proti puškám nepřátel. Tam už ty nemůžeš udělat nic. Vůbec nic. Můžeš tu zteč přežít, anebo taky ne.“ „Wille, někteří ale vobětovali svůj život, aby zachránili jiný …“ „Máš pravdu. Neříkám přece, že je to všechno tak jednoduchý. Ano, některý Bohu nabídli svůj život, aby vochránili něčí jiný. Někdy to Bůh přijal, vzal si ten nabízenej. Někdy to nepřijal, a umřel ten druhej. Někdy si vezme voba. Ale určitě sou chvíle, kdy chlap musí nabídnout svůj život, aby zachránil jinej. Například za syna, manželku, bratra, sestru, anebo svýho druha ve válce.“ „Takže přece jen můžeš rozhodovat i vo svým životě.“ „Sáro, vo čem se to hrome bavíme?“ „Tobě to vadí, Wille?“ „Ale ne … já jen, že sme tohle nikdy neprobírali … spolu.“ „Myslíš si, že sem na to hloupá?“ vyloží si ona jeho slova po svém. „Ne, to přece neříkám,“ zareaguje on rychle a mírně podrážděně, „Sáro, klidně se vo tom můžeme bavit. Já sám vo tom hodně přemejšlím. Často se ptám, proč právě já a ne moje sestra nebo bratr. Nejde na to ale nalízt vodpověď. Bůh mi dal šanci, už
víckrát. Nenechal mě umřít na tu nemoc na východě. Nebo mě nenechal trefit tou kulkou …“ „Stříleli po tobě …“ „Na to de těžko zapomenout … Vidíš, Sáro, tehdy Ed nabídnul Bohu svůj život za můj, když mě kryl svým tělem. Děkuju Bohu, že jeho nabídku nepřijal a nechal nás naživu voba. Ptal sem se na to Eda, pozdějš. Nebylo mi jasný, proč nabídnul svůj život pro vlastně pro něj neznámýho kluka. Řekl mi, že je to jeho povinnost, když mi dal slovo, že mě bude chránit. Kdyby to neudělal, ztratil by svou čest. Tak to von cejtí. A já sem mu za to moc vděčnej.“ „Snad už nic takovýho nikdy nepřijde,“ přeběhne jí mráz po zpocených zádech. „Taky doufám. Ještě jedno sem si uvědomil. Tehdy na východě a taky potom, jak mě chtěli zabít. Nikdy nevíš, kdy to přijde. Proto je nutný nepromarnit žádnej den. Von by totiž další už přijít nemusel.“ „Wille, tohle nechci slyšet.“ „Já vím. Vím, že ty se bojíš vo mě, jako já se bojím vo tebe. Voba pak vo Edwarda. Děti sou radost, ale i velký starosti. To tuším říkala paní Bradleyová, manželka soudce. A má naprostou pravdu. Jsem nesmírně šťastnej, a taky mám strach, aby mi Bůh to štěstí nevzal.“ „Teď nám dává další dítě.“ „A já sem mu za to moc vděčnej. Vážně.“ „To já taky, Wille. Wille, já jsem tak hrozně šťastná. Moc tě miluju.“ „Já tebe taky,“ nakloní se on nad ni a dlouze ji políbí.
PROBLÉMY S DESPERÁTEM Doktor Charles Evans potvrdí těhotenství Sáry, šťastní manželé tuto novinu oznámí šestého července, kdy na ranči uspořádá William pro svou choť oslavu jejích osmnáctých narozenin. Sice jí nabízel uspořádat oslavu v Tucsonu, ale ona dala raději přednost daleko intimnější akci. Hanson poprvé po velmi dlouhé době spatří jiný výraz v obličeji jejích rodičů, po dlouhé době snad jejich zeť udělal něco dobře, dumá on, když zplodil dalšího jejich vnuka či vnučku. On sám hned druhý den spěchá do města, neboť již osmého července dorazí guvernér Arizony, sedmatřicetiletý John Philo Hoyt. Guvernérem je už delší dobu, nicméně se v Tucsonu ukazuje až teď, a proslýchá se, že by měl být v brzké době ve funkci nahrazen. Stále vykonává svoji praxi advokáta a je otázkou, jaký má skutečný zájem o správu teritoria, přidruženého ke Spojeným státům americkým. William ani Horác ho v tuto chvíli příliš nepotřebují, a tak své pozvání na slavnost berou jako uznání své důležitosti, ale i možnost se veřejně prezentovat. Což oni dělají rádi a docela dobře. Oba již jsou považováni za nejvýznamnější občany Tucsonu, a to nejen proto, jaké daně platí. Nikomu nemůže uniknout jejich dobře se rozvíjející podnikání, a každý tuší, že oba dravci ještě neřekli své poslední slovo. Následně se vše vrací do vyjetých kolejí, a oba společníci se věnují především tomu druhu podnikání, které si vzali pod svou patronaci. Greenwood pořád zůstává ve městě a Hanson do něj dost často zajíždí. Využívá možnosti dalšího vzdělávání, obšťastňuje paní Bradleyovou a její přítelkyně, pochopitelně ve vší počestnosti a pouze svou duchaplností při setkáních. Ačkoli cítí, že mnohé z paniček na něj hledí i jinak,
sám sebe považuje za dobře urostlého a pohledného mladého muže, tak proč by pro ty stárnoucí ženy neměl být přitažlivý. Začátkem srpna je znovu ve městě a po různých návštěvách večeří se svým společníkem a svým osobním strážcem, který ho stále hlídá jako oko v hlavě. Přitom Ed také dohlíží nad zabezpečení nádrže na ranči svými lidmi, nad ostrahou domu v Tucsonu a i nad pořádkem u obou dolů. Najal proto i další tři muže, ale s těmi mladý rančer do styku skoro nepřichází. Kolem deváté hodiny večerní vstoupí do salónu šerif Charles Shibell a zamíří si to rovnou k jejich stolu. Oni právě dojídají, nechají proto odnést zbytky a všichni si objednají panáka. Tím nepohrdne ani muž zákona. „Možná tušíte, proč sem tady,“ řekne tišším hlasem Charles. „Po pravdě, šerife, nic mě nenapadá,“ ujme se slova za trojici Horác. „Ne? Copak ste neslyšeli, co se stalo před pár dny? Přesně teda jedenatřicátýho? To přepadení dostavníku? To bych se divil, je toho plný město, když se to stalo jen John Philo Hoyt necelejch dvacet mil vodsať.“ „Pochopitelně, o té politovánihodné události jsme slyšeli, šerife.“ „Tak vidíte. To není dobrý, tohle. Řádí nám tu nějakej maskovanej bandita. Možná stejnej, co na podzim přepadnul ten dostavník nedaleko Prescottu.“ „Podle čeho tak usuzujete, šerife?“ „Je si to dost podobný. Stylem, jakým to udělal.“ „Je vod vás velmi moudré, že přicházíte varovat občany města, co mají nějaký majetek a mohli by se stát taky obětí toho zločince.“ „No to právě ne … Ne tedy, že bych nevaroval … Ale kvůli tomu tady nejsem.“ „Ne? Pak nám asi budete muset důvod svojí přítomnosti vysvětlit,“ je tvář Horáce kamenná, a také všech jeho kolegů. „Vážení,“ ztiší ještě hlas Shibell, „máme jistý dohody. Vy ste podpořili a podporujete mě, já zase podporuju vás. Taky se nezajímám, co se tady vocitne z toho Mexika. Nebo vozíte tam. Chci tady pořádek a pak ty voči přimhouřit můžu.“ „Šerife, vždyť my velmi důsledně pořádek udržujeme. Dokonce máme i najaté muže, kteří se o něj starají. Ty se chovají velmi zdrženlivě a plně v souladu se zákonem,“ nemění se výraz Greenwooda. „To voceňuju. Stejně jako to, že hledáte dohodu, se svejma sousedama, pane Hansone. Určitě je to tak lepší, než po sobě střílet. Ale to přepadení …“ „Šerife, to se nás přece vůbec netýká.“ „Vás tří rozhodně ne, pánové. Ale máte tady muže, co vám zajišťujou ten pořádek. Ne každej má tak úplně průzračnou minulost. K tomu je možná někde poblíž i bratr pana Morrowa, jehož pověst je hodně problematická.“ „Šerife, pokud bych zjistil, že v tom má prsty někdo z našich lidí, tak bych vám ho sám okamžitě předal k potrestání,“ říká hráč důrazně, „Museli bychom být na hlavu padlí, abychom tady něco takového dělali. Nebo naši lidi. My sami potřebujeme pořádek. Takovej bordel nesvědčí našim zájmům.“
„Já přece nevobviňuju nikoho z vás. Ani si dost dobře neumím přestavit, že byste se zamaskovali a šli přepadnout dostavník, když vyděláváte mnohem víc, než kolik ten lump ukradnul. Ale máte tu dost drsnejch lidí, to popřít nemůžete. Na tom ranči a taky tady. K tomu sem za váma vobčas někdo přijede. Pan Wilson mi není neznámej. Taky bych se vsadil, že minimálně sem tam zajede do toho Mexika.“ „To jsou vaše domněnky, šerife,“ odvětí chladně Horác. „Dyť já sem do prdele na vaší straně,“ zamračí se Shibell, „Kolikrát vám to mám vopakovat? Ale nepotřebuju, aby se mi tady producírovalo nějaký hovado a přepadávalo dostavníky. Vážně můžete ručit za všechny svoje muže, co pro vás pracujou?“ „Šerife, kdybych zjistil, že někdo z našich mužů přepadnul ten dostavník, tak ho vlastnoručně zastřelím,“ odpovídá mrazivým hlasem Greenwood, „Nebo požádám Eda, aby to vyřídil. Ten ty chlapy najal, a já si myslím, že za ně ručí,“ otočí se na svého společníka. „Šerife, už sme se vo tom bavili. Brácha tady není, za to vám ručím. Ty chlapy sem vybíral a nevěřím, že by nikdo z nich něco takovýho udělal,“ řekne klidným leč důrazným hlasem Morrow. „Chlapi, já vás přece nevobviňuju. Ale jestli tady řádí nějaký hovado, tak je potřeba se ho zbavit.“ „S tím souhlasím, šerife,“ přikývne osobní strážce, „Souhlasím taky s Horácem. Pokud by někdo něco takovýho udělal, sám si to s ním vyřídím. Porušil by tak dohodu a musel počítat s následky.“ „Dobře, nemám důvod vám nevěřit. Ani vám to neprospívá, to vím. Přesto, můžete se poptat? Mezi svejma lidma?“ „Proč ne, šerife,“ souhlasí Ed, „Zeptat se jich můžu. Ale sem si téměř jistej, že by nikdo z nich dohodu neporušil.“ „Možná by si mohli něčeho všimnout. Třeba by někoho mohlo napadnout, kdo by za tím mohl bejt,“ říká smířlivým hlasem Charles, „Ke všemu v tom dostavníku byl John Clum, ten redaktor. Ten to určitě rozmázne, a já nemám chuť si číst vo tom, že sem neschopnej tady zajistit pořádek.“ „Toho znám,“ pokývá hlavou Greenwood, „Taky ty pisálky právě nemusím. Ačkoli tenhle je trochu zvláštní, dělal správce v té indiánský rezervaci v San Carlos. Pak si koupil ten plátek tady. Šerife, i v tomhle jsme zajedno, taky nás netěší, když o nás píšou. Ne vždycky právě přátelsky. Stejně tak jsme na vaší straně, i co se týká toho lupiče. Co vlastně ukradl?“ „Celkem nic moc. Nějaký náušnice, asi sedmatřicet dolarů v hotovosti, dohromady, pak ten box s balíčky, taky nějaký tašky s poštou, pokud vím. Moc toho nebylo.“ „Břídil,“ řekne hráč pohrdavě. „Podstatný je, že napadá lidi se zbraněma. Tentokrát se nic nestalo, ale co příště? Může se stát nějaká tragédie, někdo začne zmatkovat, nebo von a někoho vodpráskne. To teprve bude voheň na střeše. Už slyším ty ctihodný vobčany, jak nadávaj. Tohle nepotřebuju.“ „Ani my ne, šerife. Nesvědčí to ani našim zájmům. Bohužel asi nic moc nezmůžeme, jedině vám dát nějaké chlapy do patroly, pokud zachytíte jeho stopu a půjdete po něm. Pochopitelně se Ed poptá, ale z toho nic nečekejte. Taky nevěřím, že by si něco podobného někdo z našich chlapů dovolil. To spíš bude nějakej zoufalec,“ sděluje své stanovisko Horác.
„Nikoho do žádný patroly nepotřebuju, když nevím, kde toho lumpa hledat. To spíš to poptání. Třeba někdo něco zaslechne, co by nás navedlo na stopu.“ „To určitě uděláme, šerife,“ slibuje Greenwood a také jeho dospělý společník přikývne. „Tak jo, chlapi, nechám vás už bejt. Vy jistě máte jiný starosti a já taky. Ještě něco si musím vyřídit,“ dopije Shibell, pak se zvedne, pokynem ruky odzdraví a zamíří k východu. „Horáci, co to mělo znamenat? Podezřívá snad někoho z nás?“ zeptá se Hanson, když muž zákona zmizí. „Spíš jen tápe,“ zavrtí hlavou poručník. „Nemůže to bejt doufám nikdo z našich.“ „Tomu nevěřím,“ ozve se Morrow, „Pochopitelně se zeptám. Taky bych ho rád našel, aby to podezření na mojeho bratra padlo.“ „Ten je přece v Mexiku, ne?“ „To je jedno, Wille. Šerif ho stejně podezírá, těžko mu budu vykládat, kde přesně je a co tam dělá. Možná taky vobčas pomůže Paulovi něco dopravit za hranice, to nevím taky přesně. Ale von tohle určitě nedělá.“ „Já ti věřím,“ řekne rychle William, „Jen mě sere, že tě ten šerif podezírá. Nebo tvýho bratra. Nebo naše lidi.“ „Vaří z vody, nejspíš,“ konstatuje suše Greenwood, „Ede, v každým případě se poptej. Nepotřebujeme tady žádnej rozruch, už kvůli těm našim kšeftům. Ať ty tvoji chlapy nastražej uši, třeba se někde někdo chlubil. Nebo někdo něco ví. Šerifa pořebujeme na naší straně, a toho lumpa co nejdál vodsud, nebo pár stop pod zemí.“ „Poptám se, Horáci. Taky jim řeknu, aby se poptali voni. Spíš ty, co sou tady. Někdo by vážně mohl žvanit. Zejtra bych zaskočil taky za šerifem, ještě bych s ním promluvil, jestli není nějakej bližší popis toho darebáka. Třeba si někdo potom něčeho podezřelýho všimne.“ „Dobře. Tak Wille, neměl bys vobjenat něco k pití?“ obrátí se poručník na svého svěřence. „Něco k pití? Dyť přece víš, že na ten chlast moc nejsem,“ tváří se vyzvaný rozpačitě. „No ty možná ne,“ zasměje se hráč, „Ale já a Ed. Navíc si říkal, že přípitky nevodmítáš, ne?“ „Na co si budeme jako připíjet?“ „Můj ty bože, jak na co. Dyť máš bejt už podruhý tátou, ne? Což je dobrej výkon, když ti sedumnáct bude až za pár dní, ne?“ „Jo tohle. No tak jo, na to si s váma připiju,“ usměje se Hanson a v jeho tváři se objeví radost i hrdost, „Horáci, víš co je divný? Budu dřív dvojnásobným otcem než právně uznaným dospělým.“ „Co je na tom divnýho? Dospělost se týká hlavy, rozumu. To, že děláš děti, jedno za druhým, to se týká jiný části tvýho těla. A tou doufám nemyslíš. Nebo možná jo, když už seš v šestnácti ženatej a druhý dítě je na cestě.“ „Klidně se mi posmívejte,“ pokrčí rameny Hanson, „Stejně mi dobrou náladu nezkazíte. Já sem náhodou moc rád, že mám Sáru a Edwarda. I že je další na cestě,“ mávne na obsluhu, aby pro své společníky i pro sebe objednal požadovaného panáka. Ed Morrow druhý den využije příležitosti, kdy nemusí dohlížet na svého chráněnce a vyhledá šerifa. Tam se dozví podrobnosti o přepadení a také popis lupiče, který byl sám, ozbrojený revolverem i opakovací puškou, nejspíše Spencerovkou, ale
možná i brokovnicí. Jinak se maskoval a tak popis jeho tváře není znám. Teoreticky by to mohl být každý muž z Tucsonu, odhadovaný věk tak třicet až čtyřicet let, ale ani ten není jistý. Šerifovi chlapi se pochopitelně snažili nalézt stopy, ale ty se jim ztratily. Odhalení lapky tak může pomoci buď náhoda, nebo musí čekat na další přepadení a na jeho chybu. Což je ale to, co Shibell rozhodně nechce. Morrow si posléze promluví se svými lidmi a chce po nich, aby zkusili zjistit cokoli, co by pomohlo identitu drzého a nepochybně i odvážného lupiče odhalit. Moc si od toho neslibuje, ale náhoda je někdy blbec. Taky když se někteří chlapi napijí, mají tendenci se chlubit a vyžvaní kde co. Jeden nikdy neví. Obavy šerifa se ukazují jako oprávněné, sedmadvacetiletý John Philips Clum náležitě rozmázne ve svých novinách Tucsonský občan celou událost s přepadením dostavníku, v němž se sám nacházel. Také ve svém příspěvku prorokuje, že může dojít k dalšímu přepadení, pokud nebude lupič včas John Philips Clum odhalen a dopaden. Zatímco se lidé Eda ptají a nenápadně pátrají, přijde další šok. Už čtrnáctého srpna, devět dní poté, co vyjde článek Cluma, se jeho předpovědi naplní. Dokonce dojde i k dramatické události, vozka Artur Hill právě na dotaz ukazuje cestujícímu Johnu Millerovi, kde k přepadení došlo, když vytřeští oči a zařve. „A je tady zase!“
Bohužel se nemýlí, je tu opravdu stejný jezdec se stejnou maskou, v rukách má své zbraně. „Jo, sem tady zase,“ vysmívá se jim lupič, „Tak ruce vzhůru,“ dodává výhrůžně. Cestujícího Millera spatření lupiče přijde na dvě stě dvacet šest dolarů, z ostatních dostane bandita v hotovosti jen čtyři dolary. Sebere i nějaké cennosti, v nijak závratné hodnotě, a pak se naštěstí odporoučí, aniž by někoho zranil či odpravil. Událost pochopitelně nahrává Johnu Clumovi, ten se chápe pera a na Shibellovi nenechá nit suchou, označuje ho za zbabělého či hloupého, nebo obojí dohromady, když má k dispozici četu lidí a ten samojediný lapka si z nich i tak dělá dobrý den. Šerif zuří, protestuje, další den se sice v novinách dočká omluvy, nicméně tvrzení o neschopnosti muže zákona je již na veřejnosti a žije si svým životem. Pochopitelně na Shibella doráží i další ctihodní občané, kteří mají strach cestovat, a požadují, aby rázně zakročil. Ten však stále tápe, navíc jeho žádost o povolání armády je zamítnuta, ta podle platné legislativy na podobné akce nesmí být využita. Od toho jsou právě šerifové, jejich zástupci či pomocníci, případně jimi sestavená patrola z místních lidí. O celé věci se rovněž diskutuje v salónu patřícímu Horácovi a Williamovi, tam hosté vyjadřují jak své obavy, tak nespokojenost se šerifem. Hanson si mnohé vyslechne osobně, neboť je ve městě, aby oslavil své sedmnácté narozeniny a při té příležitosti se zase prezentoval před důležitými lidmi, se kterými chce být za dobře, chce s nimi obchodovat nebo je mít ve svém podniku jako stálé zákazníky. Tentokráte však neplánuje velkolepou hostinu, jen nechá rozhlásit, že v daný den bude v salónu slavit své náctiny, naznačuje, že přítomní zákazníci něco dostanou na účet podniku a rád je uvidí. On i jeho společník. To je naopak výzva pro ty, co mají zájem na dobrých vztazích s oběma podnikateli, neb s nimi obchodují či by v budoucnu mohli. Večer před oslavou se sejde v pracovně Greenwood, Hanson a Morrow, sednou si ke stolku, kluk cucá svou oblíbenou citrusovou šťávu, pánové si dopřávají tvrdého alkoholu. Nejdříve se baví o oslavách a zajištění pořádku, poté dojde i na další události. „Možná mám určitou stopu, v tom s těma přepadeníma těch dostavníků,“ prohodí osobní strážce a velitel ochranky obou podnikatelů a jejich nemovitostí. „Cože? Ede, ty víš, kdo to dělá?“ ptá se vzrušeným hlasem mladičký rančer. „Nevím to jistě. Jen podezření. Vod mejch lidí, jak se ptali. Jeden z nich tady poznal jednoho týpka, co by to na něj mohlo sedět. Ale nikdo ho přitom nechytnul, a tak je to jen podezření,“ vysvětluje Morrow. „Ede, nepotřebujeme, aby tady šerif pořádal manévry,“ říká Greenwood vážným hlasem, „Taky nepotřebujeme, aby byl nasranej. Kdybysme mu to navopak pomohli vyřešit, byl by nám určitě zavázanej. Což se hodí.“ „To je mi jasný, Horáci. Ale jak říkám, je to jen podezření.“ „Kdo to je?“ „Jistej Bill Brazelton. Je to takovej vlk samotář, říká se vo něm, že má dobrou ruku, mušku, vodvahu. Nějakej čas je tady buď ve městě nebo poblíž, něco tu dělá, snad i pro zástupce šerifa, ale to nevím jistě.“ „Pod svícnem je největší tma,“ poznamená hráč, „Co vo něm ještě víš?“ „Nic moc. Nejspíš sloužil v armádě, podle vojenskýho koltu, co nosí u sebe. Je to vostrej chlápek, to určitě. Je fakt, že v posledním roce došlo tady v Arizoně a taky vedle v Novým Mexiku k hodně přepadením dostavníků. Podobným způsobem, nějakým
vlkem samotářem. Dokonce v tom Novým Mexiku koncem května došlo k hodně krvavý události. Jenže to všechno může bejt jen náhoda, ten náš podezřelej může bejt úplně mimo, a taky ty mnohý přepadení mohli udělat různý lidi. Ale jistá podobnost tam je.“ „Co se stalo v tom Novým Mexiku?“ zajímá se Hanson. „No, taky tam nějakej lupič samotář přepadl nějakej dostavník, tuším u Silver City. Někdy koncem května. Tak za ním vyrazila sestavená patrola a začala ho honit. Jenže to skončilo masakrem.“ „Masakrem? Když byl sám?“ „Jo, Wille, co sem slyšel. Von je nějak dokázal rozdělit, nevím jak, ale nějak je přiměl, aby se rozdělili. A pak je začal likvidovat, jednoho po druhým. Celkem jich tam zařvalo sedum, pokud vím. Ty další pak raději vzali nohy na ramena. Nevím, jak přesně to bylo, ale vážně tam někdo voddělal sedum členů tý patroly. A podle všeho byl sám.“ „Byl sám a dokázal zabít sedum lidí? Když ho asi pronásledovalo ještě mnohem víc?“ „Jo, Wille, asi to na ně vážně dobře navlíknul. Nestál podle všeho nikdy proti větší přesile, ale zabíjel je postupně, jednoho po druhým. Než to vzdali a von jim zmizel.“ „Ede, to teda musí bejt moc dobrej, ne? A von by mohl bejt někde tady?“ „Wille, neříkám, že ten tady je ten chlap z těch kopců vod Silver City. Jen říkám, že mám hlášku, že by to mohlo sedět na toho Brazeltona. Ten tu někde je. Ale třeba v tom Novým Mexiku vraždil někdo úplně jinej, a možná už je na jihu, v tom skutečným Mexiku. Nebo navopak někde na severu. Já jen říkám, že mám určitou stopu. Pro ty přepadení tady ve vokolí.“ „To mi hlava nebere. Jak mohl sám jeden vyřídit hned sedum členů patroly,“ je Hanson evidentně popisovanou událostí hodně zaujatý. „Wille, vyser se na nějaký Nový Mexiko, to de mimo nás.“ umravňuje poručník svého svěřence, pak se obrátí na druhého společníka, „Ede, pokud je ta tvoje stopa správná, tak by bylo potřeba s tím něco udělat.“ „To je mi jasný, Horáci. Jen nevím, co přesně bys chtěl, abych udělal.“ „Můžeš to nějak dostat k šerifovi. Tu stopu.“ „Jo, to můžu. Jenže taky to může bejt stopa falešná a pak budeme za blbce. K tomu ještě vobviníme nevinnýho a ten na nás bude nasranej. Bude mít důvod nám to třeba vrátit. Možná bych to radši řešil bez toho šerifa.“ „Bez šerifa? To jako jak?“ ptá se Hanson překvapeně. „Chápu, že někoho takovýho tady nepotřebujeme. Ale taky nejsem nadšenej z toho ho rovnou udávat, a ještě když vůbec nevím, jestli je to podezření na místě, jestli není úplně na vodě.“ „Tak co navrhuješ?“ ptá se Greenwood. „Zkusil bych se s ním sejít, zkusil bych ho najít a promluvit si s ním.“ „Co mu chceš říct? Ede, pokud by to byl ten, co postřílel těch sedum chlapů v tom Novým Mexiku …,“ objevuje se v očích rančera nástin obav. „Co bych mu jako řekl, Wille?“ jsou naopak oči Morrowa chladné, „Řekl bych mu, že jestli má s tím přepadáváním něco společnýho, tak pro něj bude nejlepší, když vopustí rychle minimálně Pima County, nejlíp celou Arizonu. Řekl bych mu, že některejm významnejm vobčanům to jeho řemeslo vadí a pokud by v tom chtěl pokračovat, tak bude mít problémy. To bych mu řekl, pokud bych se s ním dokázal sejít.“ „Ede, může bejt nebezpečnej,“ zní hlas Hansona vzrušeně.
„Možná,“ pokrčí lehce rameny osobní strážce, „Vlastně se na tom už pracuje. Řekl sem, aby se mi pokusili s ním domluvit schůzku,“ dodá. „Doufám, že budeš dobře zajištěnej, pokud k tomu dojde.“ „Wille, pokud se s ním sejdu, tak sám,“ odpovídá klidným hlasem Morrow. „Ede, to je přece blbost. Pokud je to ten vrah …,“ objevuje se v očích kluka zděšení. „Wille, ty máš vážně vo Eda strach, co?“ podívá se Greenwood na svého svěřence. „No to kurva mám,“ vyhrkne ten. „To jako proč?“ „Co jako proč? Co jako proč?“ reaguje Hanson podrážděně, „Je to přece blbost, sejít se sám s takovým chlapem … No jasně, že mám vo Eda strach. A proč? Protože ho mám rád a nechci, aby ho nějakej takovej vodprásknul,“ dodá značně emotivně. „Tak rád …,“ pokývá hlavou poručník. „Taky nezapomínám, že Ed nastavil svoje záda kulce, která měla patřit mě. Naštěstí ten debil minul, ale … Ede, tohle přece dělat nemusíš. Buď s tebou musej jít další chlapi, nebo to řekni šerifovi, ať si toho chlapa proklepne von,“ říká mladý rančer málem prosebným hlasem. „Wille, není to tak horký, jak to vypadá,“ lehce se usměje Morrow, ale zdá se, že vyznání kluka na něj přeci jen zapůsobilo, „Chci s ním jen mluvit. Taky nejsem hlupák, abych mu dal příležitost si mě vzít na mušku ze zálohy. Navíc nemá k tomu důvod, jen by na sebe upozornil. Možná to vůbec není von.“ „Možná. Možná ale je. Nějakej debil, co zabíjí lidi na potkání.“ „To určitě nezabíjí, Wille. Při těch přepadeních nikomu nikdy neublížil. Jo, pokud řádil i v tom Novým Mexiku, tak má na svědomí ty lidi z patroly, jenže ty mu šli po krku a bylo to kdo z koho. Takže nemá důvod mě chtít zabít, když já s ním chci jen mluvit. Doufám, že se to k němu nějak dostane a dáme si schůzku,“ hovoří osobní strážce naprosto klidným hlasem. „Já tvoje řešení považuju za rozumný,“ vyjádří svůj názor hráč, „Ten chlap nestojí proti nám, ale tím, co dělá, škodí našim věcem. Tak je vhodný ho na to upozornit a požádat ho, aby to svoje řemeslo dělal někde jinde.“ „Co když neposlechne?“ ptá se William a je patrné, jak hluboce s navrženým postupem nesouhlasí. „Když neposlechne dobrou radu, Wille, tak se situace změní. Pak už stojí proti nám a musí počítat s následky. Dostane varování a pokud se ho rozhodne neuposlechnout, tak na sebe bere zodpovědnost za další možný události,“ odpovídá Greenwood velmi chladným hlasem. „To bys ho chtěl jako nechat voddělat?“ „Pokud si bude Ed jistej, že je to von, a pokud von neuposlechne dobrý rady, tak je jedna z možností ho vodprásknout. Aby už neškodil,“ mluví hráč naprosto lhostejným hlasem, „Jako lepší varianta se mi ale zdá ho v takovým případě předhodit šerifovi. Dokonce tak, aby zásluhy padly na něj a na jeho lidi.“ „Tomu nerozumím …“ „To je jednoduchý, Wille. Když neposlechne, pokud je to teda von, tak bude taktický nechat zásluhy na šerifovi. Ten si vylepší svůj vobraz u veřejnosti, my se zbavíme toho lupiče a budeme mít vděčnost šerifa. Co na tom je k nerozumění?“ „Jo takhle … Horáci, stejně si ale myslím, že by Ed neměl zbytečně riskovat.“
„Wille, Ed se vyzná. Já si taky myslím, že nepůjde vo nic dramatickýho. Ta schůzka. Taky nikdy nevíš, jestli se ti nakonec takovej chlápek někdy v budoucnosti nemůže hodit.“ „Někdy v budoucnosti … nemůže hodit …“ „Jo, Wille. Například budou s někým problémy, v budoucnosti. Bude nás vohrožovat a bude třeba se ho zbavit. Pak je možný se na takovýho chlápka vobrátit, domluvit s ním cenu a von náš problém může vyřešit. Wille, ten chlap je mi ukradenej, a to přepadávání taky. Jen tady nepotřebujeme zbytečnej rozruch. Tohle mu případně může Ed vysvětlit, pokud je to von. A von, pokud má rozum, tak tohle pochopí a potáhne jinam. Třeba nám pak v budoucnu píchne. Nemám zájem ho zbytečně zlikvidovat.“ „Jenže pak šerif nebude mít svýho lupiče.“ „To ne, ale dáme mu vědět, že sme to vyřešili. Přepadávání skončej, lidi se brzo uklidněj, budou zase dobrý podmínky pro naše kšefty,“ vysvětluje Greenwood. „Jak myslíš, Horáci. Ty se v tomhle určitě vyznáš líp,“ rezignuje kluk na protesty, nicméně se rozhodne svůj názor ještě jednou sdělit, „Já jen, že se mi tak moc nelíbí, jak Ed riskuje. Ten chlap může bejt vážně ujetej, a pak může vytáhnout zbraň.“ „V tom případě bude mít zbraň i Ed. Ale Wille, vážně si nemyslím, že by na něco takovýho došlo. Chápu tvoje vobavy,“ říká hráč smířlivým hlasem. „Udělám to teda, jak sme se dohodli. Pokud se teda podaří nějak zařídit, abych se s ním mohl sejít,“ shrne debatu Morrow. Hanson na něj pohlédne, Ed se mu zdá úplně klidný.
SCHŮZKA Ten večer je mladý oslavenec opět středem pozornosti. Salón je plný různých lidiček, převážně mužů, a mnozí se k sedmnáctiletému mladíkovi dost hlásí. Také k jeho společníkovi, který je dnes záměrně v pozadí, ale tím neztrácí na své důležitosti. Některým hostům nabídne Hanson drink, pár jich pozve ke stolu a uhradí jim večeři. S dalšími jen poklábosí. Svého šéfa sledují i dva přítomní mladíci, kteří dříve stáli na nepřátelských pozicích. Nyní jsou již oba ve službách toho, jenž dnes sklízí slávu, a jehož hvězda stoupá zřetelně nahoru, začíná také výrazně svítit. „Von se vážně vyzná. Jen se podívej, jak mu ty lidi doslova zobou z ruky,“ poznamená Jeff Todd, který zde nejen okouní, ale také pracuje. „Máš pravdu, je to těžko uvěřitelný, když si uvědomím, že je ještě vo rok mladší než já a vo dva než ty,“ pokývá souhlasně hlavou Virgil Moran, on je zde za odměnu. Tu specifickou za dohodu s Hoffmany si již vybral a strávil velmi příjemnou část noci v náručí jedné z prostitutek. „Jo, jenže má něco zvláštního v sobě. Dřív sem si myslel, že hodně kecá.“ „Teď už ne?“ „Ne, teď už ne,“ zavrtí hlavou Todd, „Vidím, že ví, co chce, a teď už i věřím, že toho dosáhne. Říká tomu vize.“ „Já vím, taky mi vo tom říkal,“ souhlasí Moran, „Někdy mi přijde skoro až neuvěřitelný, co by chtěl udělat. Ale začínám mít podobnej pocit jako ty. Teda že von to nakonec bude schopnej udělat. Něco tady vybudovat, co mu ponese peníze. Dost peněz.“ „S tebou v tom taky počítá, zdá se,“ podívá se místní zaměstnanec tázavě.
„Jo, nejspíš jo,“ odpovídá nejistě zástupce předáka, „Jeffe, hodně se toho změnilo. Vzpomínám si, jak sme kdysi blbnuli, spolu s Willem, tebou, tvým bráchou Jacobem, když se rodiny někdy sešly. Za starejch časů …“ „No jo, to už je dávno … Teda ne tak dávno, ale teď mi to přijde jako hodně dávno. Nikdy by mě nenapadlo, že budu dělat v takovýmhle domě. Teda že takovej dům Will bude mít. Ale nelituju toho, to zase ne.“ „Pořád napadáš na tu nohu.“ „No jo, ale snad to bude lepší … Virgile, ty za to přece vůbec nemůžeš. Vážně. Vůbec nic ti nevyčítám a nikdy sem nevyčítal. Navopak, sem moc rád, že už všechno skončilo, a vy ste se s Willem domluvili.“ „Nerad na to vzpomínám, Jeffe,“ potemní tvář Morana, „Ale taky sem rád, že je to za náma. Představ si, Will chce na podzim poslat Jesseho studovat. Když mu to řekl, v mojí přítomnosti, tak bráška skákal radostí málem do stropu. Nikdy bych nevěřil, že by se chtěl sám vod sebe učit. Když ho máma učila číst a psát, mohl se u toho posrat, jak ho to nebavilo.“ „To je dost velká změna, co?“ „Jo, neuvěřitelná. To ale Will. Nevím, jak to dělá, ale Jesseho doslova zblbnul. Stejně jako Joachima, toho vod Hoffmanů.“ „Znám ho.“ „No a i tvýho brášku Jasona. Ten taky zářil, když i jemu slíbil ty studia.“ „Virgile, nemrzí třeba tebe, že ti to taky nenabídnul? Myslím tu možnost studovat.“ „Ne, nejspíš ne,“ zamyslí se Moran, „Myslím, že se Will vážně snaží najít pro každýho, co mu bude sedět. Třeba mě ta práce, co teď dělám, tak mě baví. Snad v ní můžu bejt i dobrej. Mluvil sem jednou i s Jacobem, když se na skok zastavil na ranči. Taky se zdá bejt spokojenej, jak teď jezdí za těma zákazníkama.“ „Asi je,“ přikývne Todd, „Taky mi to říkal.“ „No ty to máš taky dobrý, ne? Bejt pořád tady, poblíž těch ženskejch.“ „Jo, jenže když chci, jako s nějakou, tak si ji musím koupit. V tomhle sou voni nevoblomný. To platí pro všechny.“ „Co tu vlastně děláš?“ „Ták,“ protáhne Jeff, „Všechno a nic. Vlastně se taky učím. Starám se vo zásoby, ale hlídám i některý účty, za ně, taky za ty ženský. Dělám, co je potřeba udělat. Přitom se snažím mít votevřený voči a co nejvíc toho pochytit.“ Zatímco oba mladíci dál žvatlají o svých pocitech, své práci i svých představách budoucnosti, vykračuje Ed Morrow potemnělými ulicemi Tucsonu. Na okraji města by se měl setkat s mužem, který se jmenuje William Whitney Brazelton a o jehož minulosti panují značné nejasnosti. Může se pochlubit statnou postavou, výškou přes sto osmdesát centimetrů a váhou kolem dvou set liber. Má odvahu, tu projevil i tady v Tucsonu, když se zastal svého přítele Bena Williamse, kterého jiný host tancovačky ohrožoval po hádce nožem.
Podle všeho vždy chodí ozbrojený koltem, vlastní i opakovací pušku. Říká se o něm, že prvního chlapa zabil už v patnácti letech. Ale to mohou být jen povídačky, jakých o různých lidech na západě kolují mraky. Pro Eda je důležité zjistit, jestli má či nemá něco společného s přepadáváním dostavníků společnosti Wells Fargo, což
způsobuje v kraji napětí a vytáčí místního šerifa, který získává pověst neschopného úředníka. Morrow nic nepodceňuje, na domluveném místě se staví do stínu, aby neposkytoval dobrý cíl, kdyby se ho snad rozhodl zabít ten, s nímž si domluvil setkání. Nepředpokládá takový scénář, ale je opatrný. Sám je ozbrojený revolverem a nožem, obě zbraně umí dobře používat. Ví však, že žádná gentlemanská pravidla se většinou nepraktikují, a v boji muž proti muži se každý z nich snaží dosáhnout a využít rozhodující výhody. Nezřídka i střelbu ze zálohy. Brazelton se objeví krátce po domluvené době, zdá se dost sebevědomý, asi vážně má odvahu. Možná si však může i myslet, že ho chce Ed najmout, ví o něm, že má pod palcem ochranku již dost vyhlášeného místního podniku. Vlastně asi i William Whitney největšího ranče v okolí. „Chtěl si se mnou prej mluvit,“ prohodí Brazelton podezřelý muž místo pozdravu, také se nachází ve stínu, oba tak spíše vidí svoje siluety, než detaily. Nicméně oba mohou i tak dobře pozorovat pohyby toho druhého, zda nejsou podezřelé a nebezpečné. „Jo, máš pravdu, Bille. Víš, kdo sem?“ „Jo, Ede, vím kdo seš. Teda co se vo tobě říká, že seš.“ „Co se žvaní, to není podstatný. Důležitý je, co tady dělám.“ „Jo, to vím. Staráš se vo věci toho hráče a toho jeho kluka.“ „Dá se to tak říct.“ „Tak cos mi chtěl? Bude nejlepší to vybalit rovnou, ať voba neztrácíme čas,“ navrhne Brazelton. „Souhlasím, taky mám rád, když se de rovnou k věci,“ přikývne Morrow, „Bille, poslouchej. Rovnou ti říkám, že proti tobě já ani moji zaměstnavatelé nic nemaj. Ale vod mejch lidí se mi něco doneslo.“ „Tak doneslo, jo?“ ptá se výsměšně podezřelý z lupičství. „Jo. Něco se říká. Můžou to bejt kecy, to uznávám. Například sem už taky slyšel, že by za tím přepadáním těch dostavníků mohl bejt můj brácha Frank. Možná si vo něm taky slyšel.“ „Jo, něco jo. Prej je dost divokej a vostrej.“ „Jo, to je. Ale s těma dostavníkama nemá nic společnýho, to vím jistě. No a nějaký jiný zase mejm lidem naznačili, že bys s tím mohl mít něco ty.“ „Tak já, jo?“ zní teď hlas Brazeltona temněji. „Bille, jak vidíš, tak s tím du za tebou, ne za šerifem. Mezi náma, nemám je moc rád. Už párkrát mě pohnali před soud, když sem si jen dělal svou práci. Sice sem vod toho soudu dycky vodešel bez poskvrny, ale rád je i tak nemám.“ „Tak co vlastně chceš?“ „Jen vyřídit vzkaz, nebo spíš se dohodnout. Bille, hodně lidí tady ve městě má strach. Taky tady mnohý maj různý kšefty, a vůbec se jim nehodí, když je tady ten rozruch s těma přepadáváníma těch dostavníků.“ „Co s tím mám jako já?“
„Možná nic, Bille,“ odvětí klidným hlasem Morrow, „Ale pokud bys měl, nebo třeba znal někoho, kdo má, tak by bylo dobrý vědět, že to mnohým lidem vadí. Dost vadí.“ „To je jejich problém.“ „Jo, jejich problém. Ale může to bejt i problém toho, kdo ty přepady dělá. Bille, voni chtěj, aby to skončilo. Tak by rádi tomu, kdo za tím stojí, tak by mu rádi vyřídili, že by udělal nejlíp, kdyby šel vo dům dál. Nejlíp nejen z Pima County, ale i z celý Arizony. Tím by se všechno vyřešilo, ke spokojenosti všech stran. Jak toho, kdo stojí za těma přepadeníma, tak těch, co jim vaděj.“ „Ede, to jako vzkazuje ten tvůj šéf?“ podívá se pátravě Brazelton, ale nezdá se, že by byl naštvaný, spíš jako by se bavil. „Bille, vadí to mnohem víc lidem. Ty dost tlačej na šerifa. Bille, musím uznat, ten chlap má vodvahu. To beru. Třeba bych si dokázal i představit, že s ním v budoucnu budu spolupracovat. Při vhodný příležitosti. Nepřeju mu nic zlýho, jen chci, aby s tím tady skončil. Už je toho moc, Bille. Je čas se zase přesunout jinam. Není dobrý pokoušet vosud.“ „Ede, to mi zní skoro jako výhrůžka.“ „Ne, Bille, z mojí strany je to jen dobrá rada. Vážně. Říkals, že vo mně něco víš. Nebo ty věci, co se říkaj. Něco sice pravda není, ale něco je. Dělám si svou práci a někdy se dostanu do křížku s místním šerifem. Hlídám si to, ale někdy je to na hraně. Takže já nejsem ten, co by stál na straně toho zdejšího šerifa. Ale chápu, že to už mnohým lidem vadí. Bille, voni tady mají různý kšefty, a pro ně není ten rozruch tady teď dobrej. Proto by bylo pro všechny výhodný, kdyby ty přepadení skončily a byl tady zase klid,“ hovoří Morrow naprosto klidným hlasem, bez náznaků jakýchkoli emocí. „To je všechno, cos mi chtěl?“ „Vlastně jo. Bille, vážně proti tobě vosobně nic nemám. Možná bych si uměl i představit, že bys mohl v něčem pomoc. Třeba by se to tím i vyřešilo. Vím vo jistech lidech, co maj kšefty v Mexiku, a hodil by se jim dobrej chlap, co má vodvahu a dobrou ruku. Třeba bys vo něco takovýho mohl mít zájem.“ „Dělat jako pro tebe?“ „Neříkám přímo pro mě. Říkám pro jistý lidi, na jihu, v Mexiku. Potřebujou tam vostrý chlapy pro vochranu svejch zájmů. To říkám.“ „No jasně,“ ušklíbne se Brazelton, „Víš, Ede, já sem zvyklej dělat věci sám. Ne poslouchat nějaký jiný lidi. Takže asi nic.“ „To je na tobě, Bille. Najdou se jiný, když ty nechceš. Bille, já nemám žádný důkazy, že jedeš v těch přepadeních. Jen ty kecy. Ale už toho tady bylo hodně, a někdy je rozumný zvednout kotvu, když už někde hoří půda pod nohama.“ „Zase jako dobrá rada, jo?“ „Ber to jak chceš, Bille. Jak už sem říkal, vosobně je mi to jedno, co děláš. Ale je tady vážně už moc rozruchu, kolem těch dostavníků. Tak to zvaž.“ „Nemám s tím nic společnýho.“ „Tak to je dobře. Bille, to je všechno, co sem chtěl. Pokud bys náhodou někdy potkal toho, kdo za těma přepadeníma je, tak mu to vyřiď. Tu dobrou radu. Někdy není dobrý to moc přepínat, pak třeba ten provaz praskne a je z toho průser. Někdy je dobrý to zabalit, dokud je čas.“ „Ede, nezdá se ti, žes mi těch dobrech rad dal tenhle večer až moc?“ zní hlas Brazeltona temně.
„Jen tolik, Bille, kolik sem považoval za správný,“ odvětí Morrow, z tónu jeho hlasu je cítit mráz, „Přeju ti všechno dobrý, Bille. Stejně jako přeju tomu, co za tím stojí, aby se rozhodnul správně,“ dodá, pak pomalým pohybem naznačí jakoby cvrnknutí do klobouku, tím dává najevo, že považuje rozhovor za ukončený. „Ede, já dám jen jednu jedinou radu,“ odpovídá William, „Není dobrý se mi stavět do cesty. Některý to zkusili, Ede, a mnohý už vo tom nemohli vyprávět.“ „Nejspíš jo, Bille,“ pokrčí rameny osobní strážce. „Taky je dobrý si to pamatovat,“ zní teď hlas Brazeltona chladně, a asi také výhrůžně. Poté začíná pomalu ustupovat, mizet ve tmě. Morrow chvilku počká, pak se i on vydá na zpáteční cestu. Přitom si dává pozor, aby zůstával ve stínu a velmi bedlivě sleduje okolí. Nepředpokládá útok, minimálně ne takto bezprostředně po schůzce. Billovi musí být jasné, že o ní vědí i další, a kdyby na něj teď zaútočil, jen by potvrdil podezření a stal by se záhy psancem, po němž by šli nejen lidé šerifa, ale asi i další, včetně Franka, bratra napadeného. Z pohledu Brazeltona, uvažuje Ed, by útok na něj byl nesmyslný. Nic by nezískal, jen rozdráždil jiné nebezpečné lidi. Ale do hlavy nikoho nevidí, proto zůstává ostražitý. Se svými společníky Greenwoodem a Hansonem se sejde až kolem půlnoci, kdy oslavy narozenin Williama pomalu utichají. Ten sám je lehce ovlivněný alkoholem, dnes si ho trochu prostě dát musel, Horác je pak zvyklý a vypadá čile. Ed vůbec žádný nepožil, po schůzce se věnoval ostraze. Nyní vylíčí velmi přesně, jak proběhlo setkání s mužem, který je podezřelý z přepadávání dostavníků. „Jakej z toho máš pocit?“ zeptá se hráč. „Jakej? Zdál se bejt klidnej, taky sem na něj moc neviděl, voba sme stáli ve stínu. Ale něco mi říká, že je to von. Podle různejch reakcí. I toho jeho varování na konci.“ „Ede, podle tebe teda nepochopil?“ „Horáci, von je asi takovej samorost. Prostě svůj. Takový sou nevyzpytatelný. Jednaj jinak, než bych jednal já nebo ty. Měl by zmizet, zvlášť po naší schůzce. Ale bojím se, že to neudělá. Možná chce něco dokázat sobě, možná jinejm. Rád bych se mejlil, ale …,“ pokrčí rameny osobní strážce, vzápětí si lokne alkoholu, všichni tři sedí v pracovně, kluk cucá šťávu, muži mají před sebou drink. „Co teda uděláme?“ ozve se Hanson. „Je to jeho volba,“ pokrčí rameny Greenwood, „Ede, zejtra zajdi za šerifem. Nebo jinak, pošli pro něj někoho, ať zajde von k nám. Třeba kolem poledního, můžeme se s ním sejít tady. Domluvíme se s ním, co dál dělat.“ „Chceš mu ho teda předhodit?“ zeptá se Morrow. „Pokud bude chytrej, tak ještě tuhle noc zmizí. Pokud je hlupák, tak ponese následky. Jen je třeba vopatřit šerifovi nějaký důkazy.“ „Něco by měl taky udělat von, ne? Když má slíznout tu smetanu,“ vyjádří svůj názor hoch. „Wille, je jen dobře, když bude šerif spokojenej. Takže pokud mu můžeme pomoc, s nějakým tím důkazem, tak proč ne. Máš něco?“ obrátí se hráč na svého dlouholetého známého. „Jo, něco by se našlo. Jeden chlap, co má poblíž ranč, měl by se s ním znát. Možná u něj má i něco schovaný. Určitě koně. Tak na něj upozorníme šerifa, může ho zmáčknout. Tím si vyslouží nehynoucí slávu. Třeba když toho rančera skřípne, tak Bill pochopí a vypadne.“ „Byl bys radši, kdyby zmizel?“ podívá se Hanson tázavě. „Jo, byl. Je přece zbytečný, aby tady zařval.“
„No jo, ale jestli postřílel ty chlapy v tom Novým Mexiku, tak je to vrah, ne?“ „Wille, mně nic neudělal a pokud vypadne, nebude už ani vám nijak škodit, ne? Dycky sem rád, když se to vyřeší dohodou,“ odpovídá Morrow, „Má-li rozum, zmizí. Nemá-li, asi na to šeredně doplatí,“ dodá. „Ed má pravdu,“ přidá se Greenwood, „Co se nás netejká, tak to není třeba řešit. Není třeba si dělat nepřátele, když to není nutný. Ale když je někdo proti nám, škodí našim zájmům, tak to je jiná. Dostal na výběr. Bude mít dost času zmizet. Nejspíš se teď někde schová, a pokud nevodjede, tak bude vyčkávat. Ede, taky je třeba si dávat větší pozor. I tady na Willa. Pokud je magor, mohlo by ho napadnout ledasco,“ přidá varování. „To jako, že by šel po nás?“ zachvěje se kluk. „Ví, vod koho je Ed, ne? Nejspíš nic nebude, ale je vždycky lepší bejt připravenej,“ odvětí Horác, pak se napije kořalky a vytáhne doutníček. Naopak jeho mladistvý svěřenec začne uvažovat o odchodu na kutě.
HANSONOVY OBAVY Druhý den před polednem se v téže pracovně sejde stejná sestava, záhy dorazí i Charles Shibell. I on dostane panáka, nejmladší člen společnosti si vystačí s nealkoholickým drinkem. „Něco pro vás máme, šerife,“ jde rovnou k věci Greenwood. „Něco máte? V čem jako?“ zbystří muž zákona. „Šerife, dal jste nám nějaký zadání, ne? No tak jsme se poptali. Tedy lidi, co najal Ed. Vytipovali jednoho chlápka, co by mohl být za těma přepadeními.“ „To jako vážně?“ málem si hvízdne Charles a s úctou se podívá na osobního strážce. „Jo, šerife,“ ujme se slova on, „Moji lidi se vážně ptali. Nějakej Bill Brazelton. Chtěl sem si to vověřit, šerife, tak sem se s ním včera večer sešel.“ „Sešel?“ zamračí se teď Shibell, „Pokud je to von, tak ste ho tím varovali, ne?“ „Bylo to jen podezření, šerife,“ zůstává výraz ve tváři Morrowa kamenný, „Nemohl sem vám něco říkat, jen na základě nějakejch keců. Ale po tý schůzce mám důvod si myslet, že by na tom podezření něco bejt mohlo.“ „Mohlo … No jo, ale pokud je to von, tak je varovanej a někde nám zmizí.“ „Možná, šerife. Ale nezdálo se mi, že by chtěl zmizet. Spíš se možná někde skreje, někde tady ve vokolí. Nejspíš tu má komplice, nebo možná jen kámoše, co ho kreje.“ „Tohle ste taky zjistili, jo?“ „Jo, šerife. Nějakej David Nemitz, má ranč nedaleko vodsud. Asi by stálo zato si ho proklepnout. Možná tam má ten lupič něco schovaný, možná koně. To už je na vás, šerife.“ „Na mně?“ „Šerife, my se vám jen snažíme pomoc,“ vloží se do rozhovoru Greenwood, „Nemáme zájem o žádné zásluhy, pokud toho lumpa dostanete. Naopak. Bylo by dobré si vytvořit nějakou vhodnou legendu, pro veřejnost. Můžete třeba říct, že někdo z vás šel po těch stopách a narazil na ten ranč. Nechci vám radit, šerife, jen dávám takovej návrh.“ „Vážně nechcete žádný zásluhy?“ podívá se tázavě Shibell.
„Máme přece tu dohodu, ne? Pokud si můžeme být vzájemně prospěšný, tak proč nepomoct. Vy i my máme zájem, aby tady panoval klid a pořádek. Bordel nesvědčí vaší kariéře ani našim kšeftům, to je jasný. Tak to tak berte, šerife,“ hovoří hráč klidným hlasem, „Pokud budete chtít, tak vám s tím může Ed pomoc. Myslím, pokud budete potřebovat někoho zkušenýho, jestli se s tím chlapem dostanete do křížku.“ „Pomoc? Mám svoje lidi …“ „Šerife, to je přece na vás,“ usměje se lehce Horác, „Já jen, že někdo, kdo dokáže zůstat nad věcí, když jde do tuhýho, se může hodit. Navíc i Ed bude radši, když bude mimo. Nebo kdyby i pomohl, tak aby se o tom nemluvilo. Vážně nikdo z nás nemá zájem mít s tím cokoli společného, směrem k veřejnosti.“ „To je velmi slušná nabídka,“ uzná Charles. „Jen přátelská výpomoc. Navíc jednáme i ve vlastním zájmu.“ „To beru. No, asi by vážně stálo zato skřípnout toho rančera. Třeba něco vyžvaní, když mu poteče do bot,“ uvažuje nahlas muž zákona. „Taky si myslím. Když si bude chtít zachránit krk, může vám ho předhodit. Taky třeba potvrdit, že podezření tady Eda se zakládá na pravdě. No a když budete šikovnej a přesvědčivej, tak vám ho třeba i dá. Ale to už je vaše věc, šerife,“ pokrčí rameny Greenwood. „Jo, moje věc,“ přikývne Charles, „Vy byste byl vochotnej mi s tím pomoc? Kdybysme si pro něj jako šli?“ obrátí se na Eda. „Jo, když si to budete přát,“ souhlasí Morrow, ale žádné velké nadšení na něm není patrné, „Šerife, může bejt vážně dost nebezpečnej,“ dodá. „No to asi může … No tak dobrá. V každým případě vám děkuju, pánové, za ten typ. Vy budete všichni teď ve městě?“ „Jo, počkám, pokud se to teda nebude moc protahovat,“ ozve se poprvé Hanson, „Mám tady co na práci, a tak můžu chvíli zůstat. Aby tu zůstal i Ed, kdybyste ho potřeboval.“ „Tak já du pracovat,“ zvedne se Shibell, podívá vděčně na další osoby v místnosti, a pak ji opustí. „Horáci, proč chceš, aby u toho byl Ed?“ podívá se kluk vyčítavě na svého poručníka. „Proč myslíš, Wille?“ opáčí ten otázkou. „No to právě nevím. Jestli je to vážně ten chlap z toho Novýho Mexika, no tak může bejt vážně hodně nebezpečnej, ne? Tak proč by měl Ed zbytečně riskovat?“ „Proč Wille? Vážně na to nepřijdeš?“ „Ne … teda … Horáci, ty máš strach vo toho šerifa?“ „No vidíš, ani to moc nebolelo,“ usměje se hráč, „Voba sme přece něco investovali, do toho šerifa, ne? Aby ho zvolili a aby nám von šel na ruku. Bylo by hloupý, kdyby nám ho někdo vodprásknul, ne? Nevím, co má za lidi, a jaký ty maj zkušenosti. Nejspíš nic moc. Mohli by tomu chlapovi padnout do léčky. Proto by bylo lepší, kdyby na to Ed dohlídnul, kdyby ten chlap nezmizel a voni si pro něj šli.“ „Tak ale bude riskovat Ed.“ „To k jeho práci patří. Určitě bude mít z těch, co šerif posbírá, bude mít nejvíc zkušeností. Tak může poradit, aby se to vyvinulo dobře.“ „No nevím.“ „Wille, to je v pořádku,“ ozve se Morrow, „Horác má pravdu. Pokud ho budou chtít dostat, a pokud nebudou mít zkušenosti, může to skončit přestřelkou a masakrem. To nikdo z nás určitě nechce.“
„To ne, Ede, ale ty budeš muset nasazovat krk.“ „Wille, nebude to poprvý,“ usměje se osobní strážce, „Možná navíc k ničemu nedojde, ten Bill bude mít rozum, rozleží se mu ten včerejšek v hlavě a zmizí. Nebo potom, když mu ten šerif sebere toho kámoše, pokud to teda udělá. Navopak šerifovi zůstane v hlavě ta nabídka, co mu dal Horác a snad i trochu tý vděčnosti. Je to i v mým zájmu, třeba může mít někdy problém můj brácha, třeba na hranicích, a pak se podpora šerifa hodí.“ „No jak myslíte … Horáci, chtěl bych povobědvat s Jeffem a Virgilem, pokud by to nevadilo,“ otočí se kluk na svého poručníka. „Vůbec ne. Naše věci nemusíme řešit u voběda. Wille, ten Virgil, ten vypadá nadějně, ne?“ „Jo, dost pomáhá, v jednání s těma sousedama.“ „Dá se mu věřit?“ „Myslím, že jo. Chci podpořit jeho bráchu, poslat ho studovat. Jo, a taky z něj chci časem udělat předáka. Ten současnej je spjatej s těma Lawettovejma, je jako jejich špión.“ „To je tvoje věc, Wille. Zatím bych ale do těch Lawettovejch nešel …“ „To nemám v úmyslu, Horáci,“ přikývne kluk, „Chci dořešit ty další, a až už zůstanou jen ty Lawettovi, tak časem … Ale umím bejt trpělivej, i když si to asi nemyslíš.“ „Tak někdy seš hr, to je pravda. Tohle, co říkáš, to je ale rozumný. Wille, tak běž za těma mlaďochama, další probereme potom. Je potřeba se podívat na ty doly, říct si další strategii.“ „Mlaďochama?“ zatváří se kysele rančer, „Horáci, co myslíš tou strategií?“ „Víš, co je to strategie?“ „Nejsem úplně blbej. Navíc se pořád vzdělávám … Jo, vím, co je to strategie. Něco jako další postup, ne?“ „Jo, tak něco. Musím uznat, ty doly, to byl moc dobrej nápad. Netušil sem, že to bude tak vynášet. No co, umím uznat, když někdo přijde s dobrým nápadem, a neberu, že to bylo z tvojí hlavy. Podle toho Benneta sou i další místa, kde by se dalo těžit, ne? I ty, co nám zatím nepatřej.“ „To určitě jo. Souhlasím, vynáší to dobře. Taky sou i další rudy, co maj velkou cenu na trhu. Tak jo, Horáci, tohle probereme pozdějš,“ zvedne se hoch, odzdraví kývnutím hlavy a opustí místnost. „Nezdá se ti, že se Will změnil?“ prohodí Morrow. „Změnil … no tak dospívá, to jo. Nebo jaks to myslel?“ „Jako že na sobě dost pracuje. Zdá se mi klidnější, uvážlivější.“ „Ty ho máš taky rád, co?“ podívá se pátravě Greenwood. „Tak rád … ale jo, záleží mi na něm. Horáci, jakej je vlastně tvůj vztah k němu? Jasně, teď ste společníci, hodí se ti, pro tvoje zájmy. Co ale začas?“ podívá se osobní strážce pátravě. „Na co narážíš, Ede?“ „Já jen … kdysi, říkals, že si ho vohlídáš. Využiješ těch jeho známostí tady ve městě.“ „Ede, vohlídat je ho třeba. Má vážně moc dobrý nápady, ale někdy by chtěl všechno hned. Co se týče budoucnosti, tak nevím, co bude chtít von. Ale pořád je přece naším společníkem, ne?“ „To je, a byl bych rád, kdyby to tak zůstalo.“
„Ede, tobě na něm vážně záleží, co?“ usměje se Greenwood, „Nemusíš mít strach, nehodlám ho podrazit. Doufám, že ani von mě. Taky sem na něj dost změnil názor. Jo, je hodně zvláštní, a je v něm něco, co ve většině takovejch kluků není. Předpokládám, že budeme dál spolupracovat. Jak tady, v Tucsonu, možná i jinde v Arizoně, tak i v tom Mexiku. Některý ty jeho myšlenky maj něco do sebe. Myslím ty vazby na ty mexický potentáty, co tam tak usilovně buduje Paul. Myslím si, že i Will bude mít na další spolupráci zájem.“ „Tak to je dobře,“ konstatuje Morrow spokojeně. Mezitím již mladík, o němž byla řeč, svolává své vrstevníky. Sednou si ke stolu, a z chování všech tří je patrné, kdo z nich je tady šéf. Suverenitou jednání i respektem druhých dvou. Než jim přinesou jídlo a pití, probíhá více méně nic neříkající konverzace, až když pozřou první sousta krmě, nadechne se Moran. „Wille, ani sem ti za všechno pořádně nepoděkoval. A taky nepopřál, k těm tvejm sedumnáctejm narozeninám,“ říká a tváří se provinile. „Ty narozeniny nejsou žádný kulatiny, no a děkovat … To jako za co?“ „Za co? Je toho přece víc … Tak třeba ta ženská, tady, co šla na tvůj účet. Nebo to, žes mě vzal s sebou, na tu svou voslavu. No a taky hlavně za Jesse. Teda ne hlavně, ale hodně.“ „Virgile, to je přece v pořádku,“ usměje se rančer, „Sme si navzájem užitečný, ne? Co Jesse? Zdálo se, že má radost, ne?“ „No a jakou. Nikdy bych nevěřil … Wille, to je tvoje zásluha. Zdálo se mi, že je po dlouhý době skutečně šťastnej. Za to ti moc děkuju.“ „No snad mu to půjde, v tý škole … Ale zdá se bejt chytrej, tak by to měl zvládnout.“ „Bude to stát asi dost peněz …“ „Něco to stát bude … Tak nepošlu ho na ty nejdražší, to zase ne. Ale na slušnou, to jo. Dám na toho jejich učitele, ten má větší přehled. Čekám, že mi to Jesse i ty další pozdějš vrátěj. Ale je to hlavně důležitý pro ně, pokud chtěj jednou něco znamenat … Co vy dva? Vy ste nebo nejste spokojený? Myslím s tou prácí, co teď děláte,“ podívá se pátravě Hanson na své spolustolovníky. „Já určitě,“ řekne rychle zástupce předáka, „Jeff ti to může potvrdit, včera sme se vo tom bavili. Tady, když sme se dívali, jak tady jednáš, s těma lidma.“ „Pozorovali ste mě, jo?“ zatváří se pobaveně nejmladší člen společenstva. „Jo, dívali se. Jak ti zobali z ruky.“ „Zobali z ruky … Virgile, musíš to brát hodně vopatrně. Ty lidi se hodně přetvařujou. Dělaj, jako že sou přátelé, ale de jim vo jejich prospěch. Tak zobali, říkáš, jo?“ „No jo, Wille. Je vážně neuvěřitelný, jak s nima dokážeš jednat. Neumím to dobře popsat, ale … Prostě je vidět, že tě berou, že si tě vážej, maj k tobě respekt,“ snaží se Moran vyjádřit své pocity. „Taky se učím, pánové. Pořád. I jak s nima jednat. Jak jim na to jejich chování nenaletět. Mnohý nejsou zas tak moc upřímný … No, co ty Jeffe, de to tady?“ „Jasně, Wille. Je to dobrá práce, tady. Taky je tu naštěstí klid, což by asi na ranči nebyl. Jak mi vyprávěl Jacob.“ „No jo, měl to tam trochu divoký. I já, kvůli tobě, a tý tvojí práci tady.“ „Táta nemá rozum,“ sklopí hlavu Todd. „Má tvrdou palici, ten tvůj táta,“ povzdechne si rančer, „Ale je dobře, že se už uklidnil, a taky, že skousnul tu práci tebe tady a Jacoba. Nakonec i souhlasí s tím,
abych poslal Jasona studovat. Ačkoli za ty hříšný peníze, co sou vod ďábla. Teda vod kurev,“ ušklíbne se trpce. „Vážím si toho, co pro nás děláš,“ řekne rychle místní zaměstnanec, „Pro mě, Jacoba i další bráchy … I po tom všem.“ „Jeffe, mě nezajímá, co dělaj nebo nedělaj něčí rodiče. Mě zajímá, co chcete vy. Pánové, nám patří budoucnost, voni sou minulost,“ říká hodně sebevědomě Hanson. Mládež pokračuje jak v obědě, tak v diskusi, i podřízení mladého rančera se osmělí a baví se nakonec docela uvolněně. K vedlejšímu stolu záhy zasedne Greenwood s Morrowem, i oni si mají co říci, znají se stejně tak dlouho jako mladíci. Nálada u obou stolů je dobrá, daří se jim v jejich podnikání i hospodaření na ranči, a tak mají k radostným výrazům důvod. Zcela jinou tvář předvádí šerif Charles Shibell, který je pod velkým tlakem jak novinářů, tak i široké veřejnosti. Má k dispozici své spolupracovníky, a přitom si tady dělá, co chce, pouhý jeden samotářský bandita A mnozí jen čekají, kdy znovu udeří. Představitel zákona však dostal žhavou stopu a hodlá ji využít. Posílá stopaře Juana Eliase k ranči německého přistěhovalce Davida Nemitze, a ten tam opravdu objeví stopu, která je podobná té, jež sledoval a poté ztratil. Podle všeho lupič dal svému koni náhradní kopyta, aby stopa vypadla obráceně. Na ranči spatří i koně, který by mohl odpovídat popisu, jenž uváděli svědci přepadení. Shibell se rozhodne na nic nečekat a vyrazí do útoku. Se svými muži poctí rančera návštěvou a rovnou ho odvede do vazby. Přitom pouští hrůzu, což má správný efekt. David nedokáže dlouho vzdorovat, a podléhá dost ostrému nátlaku. Nechá si slíbit beztrestnost, kdy se staví do role oběti, která se desperáta bála a ten jí vyhrožoval zabitím. Poté potvrzuje, že William Brazelton je opravdu tím hledaným mužem, a tehdy protáhne obličej zástupce šerifa Bob Leatherwood, neboť odhalený desperát pro něj pracoval. Nemitz však jde dál, a začne vyprávět. Pochopitelně tak, aby sám sebe vykreslil v dobrém světle, naopak z Brazeltona vytvořil šílence, kterého se bál a proto ho neudal, naopak mu ze strachu pomáhal. Uvede, že lupič chce zabít marschala Büttnera a také šerifa Shibella, a rovněž se chystá na další přepadení. On mu má připravit koně a mají dojednanou schůzku. Je otázkou, nakolik si spolupachatel lapky s plánovanou vraždou dvou mužů zákona vymýšlí, aby byl důvod Brazeltona považovat za výjimečně nebezpečného a tak k němu přistupovat. Možná očekává, že po tomto sdělení se s ním párat nebudou, po pravdě to asi nemají v úmyslu ani tak. V každém případě šerif získá místo schůzky i čas, kdy k ní má dojít. Shibell posléze sestaví četu, která bude číhat na místě plánovaného setkání rančera a bandity, a do ní nominuje již zmíněného Büttnera, Boba Leatherwooda, Charlese Browna, Charlese Etchellse, Jima Leeho a Ika Brokawa. Následně se vydá ještě pro jednoho člena, a to do nedávno otevřeného a dobře prosperujícího podniku. Greenwood ho přijme opět ve své pracovně, a spolu s ním je tam i Hanson a Morrow. Charles jim vcelku přesně vylíčí, co se mu podařilo zjistit a jak si hodlá na schůzce na lupiče počíhat. „Platí ta nabídka?“ podívá se tázavě na osobního strážce. „Jo, šerife,“ přikývne Morrow, opět bez valného nadšení. „Pokud jo, tak bych uvítal, kdybyste mohl jít se mnou. Nebo, pokud vám to bude milejší, můžeme se setkat na místě, který si domluvíme,“ navrhuje Shibell.
„Beru to druhý, šerife,“ odvětí Ed, pak se tázavě podívá, „Šerife, budu mít právo k tomu říct svůj názor? Nerad bych šel do něčeho, co by navopak šlo mimo mě.“ „Váš názor pochopitelně uvítám,“ přikývne zástupce zákona, „Kvůli tomu vás k tomu chci. Máte určitě dost zkušeností, a tak nemám důvod na vaše případný rady nedat.“ Morrow vypadá spokojeně, a tak si pouze domluví, kdy a ke se sejdou, posléze nejspíš pojedou na místo, které Nemitz označil. Otázkou pochopitelně zůstává, zda tam bandita skutečně dorazí, a pak, jak se vše bude vyvíjet. „Ede, doufám, že budeš vopatrnej,“ prokazuje rozrušení Hanson, promluví hned, jak se za šerifem zavřou dveře. „Wille, nemíním mu dát příležitost, aby mě provrtal,“ odpovídá se shovívavým úsměvem osobní strážce. „Já vím, Ede. Ale když začnou lítat kulky … vzpomínám, jak chtěl dostat ten chlap mě, a postřelil toho kluka a Jeffa, než ste ho dostali.“ „Tohle bude jiný, Wille. Tehdy nás zaskočil, teď budeme připravený. Pokud teda Bill vůbec přijde. Pokud není hlupák, tak už je na míle daleko.“ „Třeba není. Třeba nezjistil, že šerif toho jeho kumpána zatknul. Nebo je to vážně magor, a bude vás chtít zabít. Ede, možná vážně vraždil v tom Novým Mexiku.“ „No, skoro tomu začínám věřit. Ale Wille, ani já nejsem bez zkušeností. Pánové,“ podívá se postupně na oba společníky, „tak já se půjdu připravit.“ Nikdo už nic neřekne, a tak se Morrow vydá směrem ke dveřím, po jeho odchodu se rozhostí v místnosti ticho. „Tobě ten Ed vopravdu hodně přirostl k srdci,“ přeruší ho po chvíli Greenwood. „Co chceš, Horáci, dyť už víc než dva roky je jako můj stín,“ říká Hanson vážným hlasem, „Dvakrát mi zachránil život, to se taky počítá. Tak se nemůžeš divit, že vo něj mám strach. Ten Bill, nebo jak se ten magor jmenuje, je asi fakt magor. Co když jim na to neskočí, a navopak si počíhá von na ně? Co když si je vezme na mušku ze zálohy? Dyť Ed ani nemusí stačit vytáhnout zbraň,“ sděluje své obavy. „Wille, nějakou dobu už Eda znám. Dává si dost pozor, to mi věř. Máš pravdu, nikdy nemůžeš vědět, co kdo udělá. Jako to třeba schytal Divokej Bill, vod nějakýho chudáka. Jako některý jiný před ním a určitě budou i další. Ale dneska v noci se Ed zaskočit nedá, navopak, je ve výhodě, von a další šerifovi pomocníci.“ „No jen aby. Kdoví, co sou ty další zač. Třeba můžou voni všechno posrat, a pak …“ „Wille, do prdele. Měl by sis dát panáka, aby ses uklidnil. I když nechlastáš. Nebo právě proto. Zbytečně to dramatizuješ. Já i Ed sme už zažili dost podobnejch situací, určitě to není nic, s čím by si neporadil.Už párkrát nám šlo vo kejhák, a jak vidíš, pořád sme tady.“ „Já vím, Horáci. Ale svoje vobavy snad říct můžu, ne?“ tváří se kluk dotčeně a taky nervózně. „Jistě, proč ne,“ ušklíbne se hráč, pak svému mladistvému společníkovi nalije do skleničky whisku, kterou před něj přistrčí, „Seš vážně zvláštní, Wille,“ poznamená. „Jak zvláštní,“ napije se Hanson, „Myslíš jako blbej?“ „Ne, to ne. Já jen, jak to prožíváš … Vypadáš jako tvrdej vobchodník, nebo si na něj chceš hrát, ale něco tě dost bere, ne?“ „To je jako špatně, Horáci?“ podívá se hoch tázavě. „Jak kdy. Když nejseš vyrovnanej, podléháš emocím, tak děláš chyby. Některý vobavy chápu, třeba vo rodinu.“
„No vo tu mám strach pořád,“ přiznává se mladý ženáč bez mučení, „Vo Sáru, vo Edwarda. Nediv se, Horáci, jeli sme všichni zdraví za příbuznejma na východ, a za dost krátkou dobu sem se vrátil sám … Vo sebe tak strach nemám, jako spíš vo ně …“ „Víš, Wille, tohle prostě k Edově práci patří. Von to ví a počítá s tím. Musí někdy čelit riziku, když na to přijde.“ „Takže sem podle tebe měkkej, jo?“ „Tak ti nevím, Wille,“ objeví se na tváři hráče mírný úsměv, „Určitě seš víc citlivej, než si možná seš vochotnej připustit. Teda vůči těm, na kterejch ti záleží. K těm jinejm, tak je to asi jiný. Ale když ti na někom záleží, tak … Wille, to není výtka. Jen konstatování. Ed je vážně dobrej chlap, a tak není divu, že ti přirostl k srdci. Je taky pořád s tebou. Tak už to pusť z hlavy, ráno nám řekne, jestli ten chlap přišel nebo měl rozum a zmizel,“ lokne si i on. Hanson je po zbytek večera hodně nervózní, ačkoli se to snaží skrývat. Jde si taky dříve lehnout. Na pokoji je s ním i Moran, který rovněž ještě zůstává ve městě, je mu dopřáno se pobavit, když už je tady. „Wille, děje se něco?“ zeptá se právě on, „Něco se posralo?“ „Posralo? Co by se mělo posrat?“ „No to nevím … Vypadáš nějak divně …“ „Tak divně, jo?“ „No ne divně … Většinou hodně mluvíš, seš takovej živej, ale dneska už nějakej čásek seš takovej zamlklej … Ale jestli vo tom nechceš mluvit, tak promiň, že sem s tím začal.“ „Virgile, pokud chceš, tak si skoč dolů, na panáka. Nebo si kup nějakou kurvu. Máš přece svoje prachy, ne? Abys nemusel trpět mojí posranou náladou.“ „Wille, ty ses nasral? Ale já to nemyslel zle …,“ objeví se v obličeji Morana nešťastný výraz. „Ani já ne, Virgile,“ povzdechne si Hanson, „Virgile, něco ti řeknu, ale nikomu vo tom nesmíš nic říct. To já kvůli Edovi.“ „Kvůli Edovi? Vy ste se pohádali? Neviděl sem ho tady, což je taky nezvyklý …“ „Ale ne, nepohádali. Právě navopak. Já jen … mám strach, aby se mu něco nestalo,“ říká rančer, a když vidí nechápavý výraz svého zaměstnance, přidá vysvětlení, „Von Ed je teď se šerifem. Nějak našli toho chlapa, co přepadává ty dostavníky. No a Ed je v tý skupině šerifa, co ho de zatknout. Ten chlap je přitom asi dost nebezpečnej. Tak mám strach, aby se Ed do něčeho nepřimotal. Mám ho rád, Virgile, taky mi dvakrát zachránil život … Ale vo tom sem nechtěl mluvit,“ řekne rychle, neboť v prvním případě se ho snažil zabít otec přítomného mládence a podruhé jeho strýc. „To je dobrý, Wille,“ odpovídá smířlivě Moran, „To už je za náma … Tak voni ho jako už našli, jo?“ „Nejspíš jo. Nějak zjistili, teda šerif, kam by měl dneska v noci přijít. Tak si tam na něj chtěj počkat. Takže mám vobavy. Nevím, co je s tím šerifem za chlapy, nakonec by mohl Eda trefit i některej z nich. Nejsem tak necitelnej, jak si všichni myslí.“ „Wille, ten Ed je přece zkušenej a vopatrnej. Určitě to dobře dopadne,“ neví zástupce předáka, co by měl říct. Jeho spolunocležník ho znovu překvapuje. Pořád se v něm úplně nevyzná.
WILLIAM BRAZELTON Na rozdíl od svého chráněnce je Morrow naprosto klidný. Šerif ho seznámí se svými lidmi, a také jim sdělí, že je tady Ed tak trochu na zapřenou. Nestojí o to, aby se o jeho účasti při chytání lupiče vědělo. Ostatní tento požadavek akceptují, a z jejich výrazů je patrné, že je uklidňuje přítomnost osobního strážce, a podle všeho i dobrého střelce. Jeho pověst je známá a mít někoho takového na své straně, není v takové situaci k zahození. Proto také respektují, když má připomínky k některým opatřením, a jeho názor dle všeho bere i šerif. Shibellova taktika je vcelku jednoduchá. On a jeho četa jsou na místě daleko dříve, než má dojít ke schůzce mezi Brazeltonem a Nemitzem. Ten tady není, byl příliš nervózní a vystrašený, ale úplně v klidu nejsou ani další muži, s výjimkou Eda. „Doufám, že mu nedáte příležitost, aby mě dostal,“ prosil rančer vyplašeným hlasem, „Měli byste hned střílet,“ navrhoval. Šerif se pak rozhodl, že bude lepší, když se práskač akce nezúčastní. Na místě údajné schůzky lapky a jeho komplice nyní stojí hlouček mužů, co zde představuje zákon. Na krajinu již padá tma, a oni musí ještě domluvit taktiku. Shibell určuje, jak se jeho muži rozmístí, kde kdo bude mít stanoviště a jak se mají chovat, aby bandita nepojal podezření, předčasně je nezahlédl. Morrow doporučí pár drobných uprav v pozici přítomných, jeho připomínky jsou akceptovány. „Šerife, jakej bude pokyn, pokud přijde?“ zeptá se, „Ještě ste to přesně nesdělil.“ „Co byste navrhoval vy?“ odpoví mu šéf skupiny otázkou. „Bude tma, šerife,“ mluví pomalu a rozvážně Ed, „Podle mýho dostaneme jen jednu příležitost, pokud tedy ten chlap mluví pravdu a von se tady vobjeví. Pokud něco pozná, nebo pokud dostane čas, může zmizet ve tmě, a pak nevíte, co bude dělat dál.“ „Co by tak asi dělal. Bude se snažit zdrhnout,“ poznamená Leatherwood. „Jedna možnost. Ale má i jiný. Může se ve tmě dostat k někomu z nás a pokusit se ho voddělat. Naše výhoda se tím smaže.“ „Je nás tady přece daleko víc.“ „To je. A byl bych rád, kdyby to tak bylo i na konci,“ odvětí suše Morrow. „Co teda myslíte vy?“ zopakuje otázku Shibell. „Já bych mu žádnou šanci nedával. Pokud dorazí, tak bych ho jednoduše sejmul,“ říká Ed naprosto bez emocí, „Budeme mít vážně jen jednu šanci to bez nebezpečí ukončit, tu chvíli překvapení. Když ji nevyužijeme, může začít střílet a můžou tu bejt mrtvý. Bylo by dobrý, kdyby na konci byl jen jeden mrtvej, a to von.“ „To jako střílet rovnou? Bez výzvy?“ zeptá se Lee. „Je jasný, že je to ten lupič. Bude určitě dobře vyzbrojenej. Můžete ho vyzvat, a von vám může ustřelit hlavu. Ale je věcí šerifa, jak rozhodne,“ zní hlas Morrowa klidně a chladně. „Mám podobnej názor,“ odpoví Shibell, „Nesmí dostat žádnou šanci. Takže až se vobjeví, tak na něj začneme střílet. Budete schovaný, budete připravený a až nastane vhodnej čas, tak to do něj nasypeme.“ „Kdy nastane ten vhodnej čas?“ zeptá se vcelku logicky Brown. „Je třeba, aby se nikdo neunáhlil,“ vezme si znovu slovo Morrow, „Pokud někdo vystřelí předčasně, a buď mine, nebo ho jen lehce zraní, tak von může vytáhnout zbraň a bude taky střílet. Bylo by dobrý vyčkat na správnej vokamžik, až ho budeme mít skoro všichni na mušce. Pak ho snad někdo z nás dostane, i když bude ta tma. Taky si
dávejte pozor, abyste se netrefili navzájem. To postavení to sice téměř vylučuje, ale kdyby někdo začal zmatkovat …“ „Nejsme vyplašený kluci,“ ohradí se Leatherwood. „Nic takovýho neříkám. Možná už ste všichni byli v mnoha podobnejch situacích,“ pohlédne Ed na muže kolem, a je mu jasné, že nikoli, „Pánové, šerif mě požádal, tak sem tady. Mám určitý zkušenosti, tak jen říkám svůj názor. Mám totiž zájem, aby zejtra ráno byl von mrtvej a my všichni celý.“ „Pan Morrow má pravdu,“ zní hlas Shibella důrazně, „Podle všeho má z nás nejvíc zkušeností. Proto sem ho požádal, aby tu byl s náma. Taky chci, abysme byli všichni v pořádku, aby to schytal ten pravej. Nechci tady žádnýho mrtvýho hrdinu. Nedej bože, abysme ho minuli a von nám zmizel. Dovedete si představit ten cirkus? Co by vo nás ti pisálci napsali? Taky by se nám von mohl mstít, a klidně někoho sejmout ze zálohy. Tomu musíme zabránit.“ „Tak kdo s tím teda začne?“ zní hlas Etchellse mírně vzrušeně. „Buď já, nebo pan Morrow. Budeme blízko u sebe, takže někdo z nás dá signál. Vy ho budete mít na mušce, jak se vobjeví. Až uslyšíte výstřel, tak to do něj nasypte. Žádný výzvy nebudou, nemíním mu dát příležitost, aby na kohokoli z nás vystřelil,“ sděluje svoje rozhodnutí Shibell, a jak se zdá, tak jsou s ním všichni srozuměni. I pověst osobního strážce dělá svoje. Říká se, že už zabil pár chlapů, nikdo sice neví kolik přesně, a ani za jakých okolností, ale určitě něco na těch řečech bude. Muži se rozejdou a zaujmou své předem určené pozice. Vůdce skupiny dá posední pokyny, pak se objeví kousek od Eda. Je patrné, že celou věc bere nesmírně vážně. „Začnete s tím vy?“ zeptá se suše. „Jak chcete, šerife,“ odpovídá naprosto klidným hlasem Morrow, „Klidně pak řekněte, že ste to byl vy. Dyť já tu vlastně vůbec nejsem, ne?“ „Jo, nejste. Teda nemůžu vám zaručit, že to někdo nakonec nevyžvaní. Ale já vás do protokolu uvádět nebudu. Jak sme se dohodli. Tak vystřelte první, až si budete myslet, že je ten nejvhodnější čas,“ sdělí svoje stanovisko Charles. Nastane dlouhá doba, kdy všichni musí nehybně a hlavně zcela tiše čekat. Přitom vůbec netuší, jestli je ten rančer nevodí za nos, a pokud ne, tak jestli Brazelton přijde. Může si svoji účast na tomto setkání s kumpánem rozmyslet. Pak ho Ed spatří a jen mírně zavrtí hlavou. Jak se zdá, Bill si jeho dobré rady nevzal k srdci. Jeho jednání mu přijde nesmyslné a arogantní. Což je vždy předzvěst pádu. Brazelton se opravu objevuje, velmi opatrně přichází na místo, které šerifovi již dříve ukázal Nemitz. Lapka lehce zakašle, domluvený signál pro svého komplice. Shibell zakašlání opětuje, což je také údajně domluveno. Morrow svírá v ruce pevně winchestrovku, má lapku samotáře na mušce, ale chce, aby ještě kousek popošel a poskytl tak dobrý cíl i dalším střelcům. Vůbec nemá problém ho odstřelit ze zálohy, vždyť mu dal šanci a on ji nevyužil. Sám si rozhodl o svém osudu. Brazelton sejme klobouk, což má být signál pro komplice, aby k němu přišel. Náhle se zarazí a pohlédne k místu, kde má úkryt jeden z patroly. V tu chvíli již Ed neváhá a stiskne spoušť. Jeho výstřel ještě ani nedozní, když začne pravý rachot, i další muži pálí na siluetu, co se tyčí ve tmě. Ne moc dlouho, záhy se poroučí k zemi. Kanonáda utichá, a všichni napínají slechy. Nevidí, jak účinná byla jejich palba, a na místě, kde splynul lapka se zemí, je ticho. To trvá dlouho. Je už bandita mrtvý, nebo
jen po zásahu ztratil vědomí? Nebo není zasažený vážně a vše jen předstírá? Pak se ozve zřetelně chrčivý zvuk, jako by se bandita dusil či lapal po dechu. „Svině!“ slyší skrytí členové popravčí čety skřehotavý a slabý hlas ze tmy, nejspíše tato nadávka patří Nemitzovi, který lupiče podrazil, „Umírám! Umřu statečně, můj Bože! Budu se modlit, dokud neumřu,“ huhlá, nejspíš je opravdu vážně postřelený. Poté se zase rozhostí ticho, snad ještě trochu chrčí, schovaní muži zákona napínají slechy. Dumají, zda už ten lump vypustil duši. „Co myslíte? Schytal to vážně?“ ptá se téměř neslyšně Shibell, nechce na svůj úkryt upozorňovat. „Doufám, šerife,“ odpovídá stejně hlasitě Morrow, „I když je nebezpečí, že to jen hraje, a čeká, jestli se někdo nevobjeví. Aby ho mohl sejmout.“ „Budeme čekat?“ „Ještě chvíli bych počkal. Pokud to schytal, tak nikam neuteče. Třeba vážně umírá, to pak taky není kam spěchat,“ sděluje svůj názor Ed. Čekají. Po chvíli naznačí Morrow šerifovi, aby ho kryl, a začne se pomalu blížit přikrčený k místu, kde leží tělo muže, co neposlechl jeho dobré rady. Nyní je jen skvrnou na zemi, ale přeci jen lze jeho obrysy rozeznat. Ed má v ruce revolver, připravený k výstřelu při sebemenším pohybu nehybné siluety. Dostane se až téměř k němu, revolverem do něj strčí. Tělo se vůbec nepohne. „Přineste světlo,“ zavolá osobní strážce, přitom míří revolverem na nehybnou hlavu. Pokud by vycítil jen náznak pohybu, je připravený ji prostřelit. Ale nic takového nenastává. Objevuje se jeden ze členů patroly se světlem, další jsou kus za ním, zbraně připravené k výstřelu. „Dejte ty revolvery pryč, k čertu! Nebo ještě někdo vystřelí a trefí mě,“ houkne Morrow a oni ho rychle poslechnou. To se už Shibell sklání nad mrtvolou. „Doufám, že je to von,“ poznamená s jistou jízlivostí, bylo by hodně špatné, kdyby omylem odpráskli někoho jiného. To by pak teprve bylo v novinách o čem psát. „Je to von, šerife,“ vstává Ed a hledí do přivřených očí zabitého, co má u úst krvavou pěnu, nejspíš některá ze střel zasáhla plíce, a ty se poté zalily krví. „No tak se na něj podíváme,“ skloní se Charles nad tělem, které má na sobě hned dva nábojové pásy, zkřížené na prsou. Revolver má však za pasem, ani ho nestačil vytáhnout, Spencerova opakovačka leží kousek stranou, ani ji použít nestihl. Následuje rychlá a předběžná prohlídka mrtvoly, podle všeho má v těle několik vstřelů mezi oběma rameny, některé zřetelně v hrudníku. „Nechápu, jak po tomhle ještě mohl něco žvanit,“ zavrtí hlavou Morrow, „Musel mít vážně tuhej kořínek.“ „Naštěstí už je po něm,“ odvětí Shibell, pak vytáhne něco na způsob kapuce, tak moc připomínající maskování, „Jo, tohle nosil. Je to vážně von,“ dodá spokojeně, „Ten už žádnej dostavník nikdy nepřepadne.“ „Šerife, já už tu sem zbytečnej,“ konstatuje Ed hlasem bez jakékoli emoce, „Pokud souhlasíte, tak půjdu. To další už je jen vaše věc.“ „Jo, klidně jeďte,“ přikývne Charles, pak si osobního strážce vezme kousek stranou, „Tohle máte u mě, vy i vaši přátelé,“ dodá šeptem, „Jak za ten typ, tak za tohle. Konečně snad budeme mít všichni klid.“ „Než se vobjeví někdo další,“ poznamená Morrow, „No třeba ne,“ lehce se usměje, když v záblesku svítilny spatří výraz ve tváři muže zákona, „Když se všichni dozvěděj, jak ste naložil s tímhle,“ dodá.
Když druhý den ráno sejde Hanson do salónu, aby si spolu s Moranem dal snídani, padne jeho zrak na jeho osobního strážce, který se už láduje. Kluk se snaží zachovat kamennou tvář, ale nedokáže zcela potlačit radost. „Vyřízeno?“ zeptá se. „Jo, Wille, je to vyřízený,“ odvětí suše Morrow a pokračuje ve snídani. Zastřelení lupiče se pochopitelně rozkřikne. Také to, že jeho tělo je vystavené v budově, kde zasedá soud. Podle informací, které se šíří po městě, objevil šerif u zabitého i některé předměty, které on zcizil při svých loupežích. Proto nemůže být vůbec pochyb, že je to hledaný muž, a nikdo tak ani neřeší, za jakých okolností zemřel. Šerif a jeho lidé jsou za hrdiny, snad bude zase bezpečné jezdit dostavníkem. „Ede, prej je ten chlap někde vystavenej,“ přijde Hanson za svým osobním strážcem během dopoledne. „Slyšel sem. Chcete se na něj podívat?“ upře Morrow zrak na svého chráněnce a také Morana, který postává kousek stranou. „Jo, zajímalo by mě, jak vypadá.“ „Proč ne,“ pokrčí rameny Ed. Trojice vyjde za pár minut na ulici a směřuje k budově, kde je zastřelený lapka vystavený. Už ho i vyfotografovali, jednou s pytlem na hlavě a podruhé bez něho. Také jsou již identifikované dvě výrazné náušnice a zlaté hodinky, obojí přiřazené ke konkrétní oloupené osobě. Hanson a jeho vrstevník nejsou jediní, kteří mají podobný nápad. Je zde více žen než chlapů, což není tak divné, neboť mnozí muži musí pracovat. Co už je divnější, že některé ženy s sebou táhnou i děti, aby si ty prohlédly rozstřílenou mrtvolu. Ale ani to vlastně není nic neobvyklého, popravy jsou od starověku velikou atrakcí pro veřejnost, včetně dětí, stejně tak okukování těl zabitých. William Brazelton sedí přivázaný na židli, vyhaslé oči má lehce přiotevřené. Je patrné, že nesešel ze světa přirozenou smrtí, neboť oblečení na hrudi je děravé jak řešeto, celkem deset vstřelů v trupu napočítal lékař, co provedl ohledání těla. Kolem nich je již zaschlá krev. Paničky okukují urostlého mrtvého lupiče, jeden klučina se do něj odhodlá strčit prstíkem, opatrně, jako by měl strach, že ten zlý pán obživne a chytne ho za ruku. Matka ho za druhou stáhne zpátky a vyčítavě se na něj podívá. „Pěkně ste ho rozstříleli,“ poznamená Hanson, když už jsou zase na ulici, „Virgil ví, žes tam byl se šerifem,“ dodá, když spatří letmý pohled svého ochránce na zástupce předáka, „Bude mlčet, navíc je už jeden z nás,“ přidá kluk vysvětlení, což mu přinese vděčný pohled podřízeného, o němž je řeč. „No jo,“ prohodí Morrow, „Tak co?“ „Nevypadá nijak zvláštně.“ „Jen mrtvola. Jako každá jiná.“ „Ede, jak ste ho vlastně dostali?“ „Jak, Wille? Jednoduše. Přišel na schůzku se svým komplicem, kterej ho podrazil. Místo toho komplice sme tam byli my a jak se vobjevil, tak sme ho sejmuli. To bylo celý.“ „Rovnou sejmuli? Nedostal teda žádnou šanci?“ tváří se Hanson překvapeně. „Dostal šanci, Wille. Mohl zmizet. Ale zůstal. Byla to jeho volba. „No jo …“ „Wille, co sis představoval? Snad, že se mu šerif nebo já postavíme? Jako v těch slátaninách, co některý ty pisálci píšou? Takhle to nechodí, Wille. Proč mu dávat šanci.
Třeba by vážně dokázal pár z nás zabít, kdyby tu šanci dostal. Tak by byla přece hloupost mu jí dávat, ne?“ hovoří Morrow naprosto bez emocí. „Jo, máš pravdu,“ kývne hlavou kluk, a uvědomí si, že vlastně nešlo o žádný pokus o zatčení, ale rovnou o popravu muže, co tady v okolí přepadával dostavníky.
BĚŽ ZAPÍT NAŠEHO SYNA „Je to kluk jako buk!“ Tato slova pronese doktor Charles Evans v podvečer druhého října léta páně osmnáctistého sedmdesátého osmého. Nachází se v domě Horáce Greenwooda, stejně jako rodička. „Můj ty Bože! Tak další kluk!“ vykřikne Hanson, oči mu planou, nejradši by objal lékaře, který ve vedlejší místnosti tak skvěle naplnil svoji praxi. „Musím uznat, snažíte se, mladej pane,“ zní v hlase Evanse i mírný náznak ironie, „Je vám sedmnáct a máte už druhýho synka. Díkybohu von i vaše ctěná paní jsou v pořádku.“ „Ano, díkybohu. Tolik jsem se k němu modlil, aby to dobře dopadlo.“ „Pak vás Bůh vyslyšel. Ještě počkejte, než za ní půjdete, trochu to tam uklidíme. Zatím jen slyšíte, jak ten váš potomek křičí. Což je dobrý znamení. Tak buďte trpělivej,“ nabádá Charles pyšného mladistvého otce, co se dere do místnosti porodu, aby spatřil svého právě narozeného kluka, již druhého v pořadí. „Dobře, doktore, tak já počkám,“ přikývne William, pak se obrátí na svého osobního strážce, který s ním čekal na radostnou novinu, „Ede, já sem tak šťastnej. Ede, jak nepiju, tak to dneska teda zapijeme. Pořádně. Druhej kluk, hrome. Já už mám dva kluky!“ „Gratululuju ti, Wille,“ usmívá se Morrow, „Nechceš jeden drink hned? Aby tě z toho netrefilo? Vypadáš dost rozrušeně.“ „No to taky sem. Abych nebyl. Ede, dvě děti a voba kluci. Tak jak bych nebyl rozrušenej. Můj ty Bože. Děkuju ti, za ty dary. Moc ti děkuju,“ vyráží ze sebe Hanson, zatímco doktor už za sebou zavřel dveře, „Ede, máš pravdu, nalej nám voběma. Trochu tady Horácovi upijeme. Ale dneska si to zasloužím, ne? Druhej kluk.“ „Určitě si drink zasloužíš. Seš prostě plodnej, no.“ „Nejde jen vo ty dvě děti. Ale de i vo to, že sou to kluci, rozumíš?“ „Jo, rozumím,“ kývne hlavou osobní strážce, pak se zvedne a jde nalít whisky. S ní se záhy vrátí a s přešťastným otcem si přiťukne. „Ede, co ty? Nepřemejšlíš taky někdy vo dětech? Už ti bude šestatřicet, v prosinci, ne?“ „Někdy vo tom přemejšlím, Wille,“ zvážní Morrow, „Sice nevím, jestli někde nějaký dítě neběhá … Ale můj život … Když mi teď přibejvaj ty prachy, tak vo tom někdy přemejšlím. Usadit se, založit rodinu … Zatím byl můj život takovej divokej, z práce do práce, vod děvky k děvce … Bylo to tak jednodušší. Když mi ale dáváš takovej dobrej příklad …“ „Ede, ty se mi posmíváš. Ale mně náhodou nevadí, že je mi jen sedumnáct a mám už druhý dítě. Vůbec mi to nevadí. Navopak. Sem hrozně šťastnej.“ „To vážně nejde přehlídnout. Tak ať sou zdraví, ty tvoje děti, i Sára,“ lehce pozvedne osobní strážce ruku se skleničkou, pak se oba napijí.
Mladistvý otec pořád křepčí okolo muže, vykládá kde co, prožívá euforii. Zklidní se až ve chvíli, kdy mu lékař umožní přístup k manželce a novorozenci. Oba spočívají v posteli, přítomná porodní bába dokončuje úklid pozůstatků porodu. „Sáro, Bohu už sem děkoval, teď musím poděkovat tobě,“ posadí se Hanson opatrně vedle své choti, a neví, zda se dívat na dalšího potomka či tu, co ho přivedla na svět. „Taky děkuju Bohu, Wille,“ odpovídá ona tichým hlasem, je evidentně dost vyčerpaná, byť porod probíhal bez komplikací. „Sáro, seš to nejlepší, to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat. Ty a naši synové … jak krásně to zní … naši synové … Vy ste všechno. Úplně všechno,“ rozplývá se on. „Taky jsem šťastná, Wille. Jen trochu unavená …“ „Ano, jistě … Nechám tě vodpočívat … Teda zůstanu tu tak dlouho, dokud budeš chtít,“ opraví se on rychle. „Jen běž, Wille, běž voslavit našeho syna. Taková událost se sluší zapít,“ projevuje ona pochopení pro tuto specifickou povinnost otců. „To počká, Sáro. Nikam nespěchám …“ „Jen běž, Wille,“ zopakuje ona, „Vopravdu potřebuju vodpočívat. Však to voslavíme spolu, až se vrátíme na ranč.“ „Jistě, uspořádám velkou voslavu. Pro tebe. Na ranči,“ slibuje on, „Sáro, možná bysme nemuseli bydlet na tom ranči. Když se bude dařit, mohl bych koupit nebo postavit dům, tady v Tucsonu. Pro nás, pro naše syny.“ „Wille, už zase plánuješ budoucnost,“ pokusí se ona o úsměv, „Wille, běž zapít našeho syna. Se svými přáteli.“ „Dobře, Sáro. Nechceš, abych sem poslal Jeffa? Kdybys něco potřebovala?“ „Je tady přece ta dívka, cos ji najal. Ta stačí. Jen našeho synka zapij i s Jeffem.“ „Jak myslíš,“ nakloní se on, políbí na čelo ji a potom i novorozence, „Miluju vás,“ řekne tichým hlasem. Pak se zvedne a pomalým krokem odchází.
