Wendy Darlenová. Stopy hrůzy 82 Andělé vědí své

Wendy Darlenová Stopy hrůzy 82 Andělé vědí své

ANDĚLÉ VĚDÍ SVÉ Wendy Darlenová

NAKLADATELSTVÍ

SIGNET

2

Copyright © 1996 by Parachute Press, Inc. Translation © Petr Lander 1996 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-86021-30-0 3

I. „Opravdu nevím, Ralphe, jestli je moudré nechat tu Sheilu celý den samotnou,“ starala se máma. „Já bych na ten kongres nejraději nejela.“ „Buď rozumná, Margaret, přece bys teď nezahodila šanci,“ domlouval jí táta. „Připravovala sis svůj referát přes půl roku a je skvělý. Kolegové budou zírat! A Sheila uţ přece není dítě. Její skoro sedmnáct a dovede se o sebe postarat sama.“ „To je právě ten nejhorší věk. Nechat ji tu bez ochrany.“ „Nebude to přece poprvé, Margie. Často uţ cestovala sama.“ „To bylo něco jiného. Vţdycky měla s sebou buď Jane nebo Jessa – nebo oba dva. V partě je všechno daleko bezpečnější.“ „Co se jí můţe stát, kdyţ stráví týden sama doma?“ „Samozřejmě nic, ale uţ ji vidím, jak sedí doma! Má prázdniny a bude to chtít vyuţít.“ Taille rodičovská debata mě strašně rozčilovala. V duchu jsem samozřejmě fandila tátovi. Těšila jsem se, ţe budu týden kralovat celému domu. Na druhé straně jsem ovšem musela mámě přiznat, ţe na jejích obavách něco je. Budu totiţ nejen paní domu, ale také – poprvé v ţivotě – neomezenou vládkyní svého času a chystala jsem se řádit. Jak budu řádit, to mě sice zatím ještě nenapadlo, ale určitě vymyslím něco ohromného. Věděla jsem, ţe to máma tuší, a raději jsem jí to tušení nevyvracela, abych ji v něm ještě víc neutvrdila. Chovala jsem se pokud moţno nenápadně a doufala, ţe otec mámu nakonec přemluví. Touţila jsem, aby co nejdřív padlo nějaké rozhodnutí. Celé to dohadování mi totiţ připadalo moc plebejské a nedůstojné mých 4

slavných rodičů. Vţdycky jsem na ně byla pyšná a povaţovala je za výjimečné lidi, kteří na rozdíl od jiných velkoryse přehlíţejí všední prkotiny a nedají se do nich zatáhnout. Oba také skutečně výjimeční byli. Načali svou kariéru doktorátem přírodních věd a léty se vypracovali na uznávané archeology, kteří byli i laické veřejnosti dostatečně známí ze svých televizních pořadů. Dělalo mi dobře, ţe kdyţ jsem se někde představovala, skoro kaţdý si spojil mé jméno s jejich. Bylo to velmi pohodlné. Sama jsem neměla o archeologii ani ponětí a musím přiznat, ţe jsem se o ni ani trochu nezajímala. Byla dobrá jen k tomu, aby mi proslavila rodiče a to se jí také – jejich zásluhou – v plné míře podařilo. A teď tihle slavní, známí lidé dostali pozvánku na archeologický kongres do Washingtonu, kde se sejde vědecká smetánka z celého světa – a máma váhá, jestli tam má vůbec jet, abych tu nebyla sama! Kdyby takovéhle přízemní starosti měla třeba trafikantka paní Gomezová, nic bych se nedivila. Ale máma? Ta by měla být nad takové maličkosti povznesená! Datum zahájení kongresu se pomalu blíţilo a máma stále ještě nebyla rozhodnutá. Skoro jsem ji podezřívala, ţe mi to dělá schválně, aby mi zabránila připravit si předem půdu pro nějaké moc velké „řádění“. Projevila se teprve den před odjezdem u večeře. „Sheilo,“ řekla mi, „dohodli jsme se s tátou, ţe na kongres pojedeme oba. Hezky si to tu uţij, dej na sebe pozor, a kdyby sis s něčím nevěděla rady, zavolej k Randolphům nebo k Barkerům, oni ti poradí, nebo pomohou.“ Byla jsem překvapená, jak byla věcná a stručná. Asi jsem ji moc zklamala, protoţe z mého chování vycítila, ţe bych ji nejraději uţ dávno viděla za horama. A tenhle trapný pocit způsobil, ţe jsem druhý den naše loučení na letišti obrečela. Snad mě máma pochopila, přijala mé slzy jako omluvu a odpustila mi mou proradnost. Objala jsem oba rodiče. „Hezký let do Washingtonu,“ popřála jsem jim. „Ať na tom kongresu všechny světové kapacity potřete a slavně zvítězíte.“ „To je sice pěkné přání,“ zasmál se táta, „jenţe si pleteš kongres s ragbyovým zápasem. Tady se nevítězí, ale vyměňují se znalosti.“ Pak se zamyslel a dodal: „Nedělej tu ţádné vylomeniny, ať máma 5

nemusí mít strach a můţe se soustředit na práci.“ Pochopila jsem. Byla to pomocná ruka mámě, galantně nabídnutá v poslední chvíli. „Nebojte se o mě,“ ujistila jsem rodiče a snaţila jsem se, aby můj hlas zněl sebejistě a odpovědně. „Všechno bude v pořádku. Za týden na shledanou.“ Počkala jsem na letišti, dokud letadlo nezmizelo v oblacích a pak jsem se vypravila na parkoviště, kde na mě čekal můj věrný lincoln. Nasedla jsem do něho a náhle se mě zmocnil jásavý pocit, ţe jsem sama svou paní a mohu si dělat, co se mi líbí. Já – nezávislá a samostatná slečna Sheila Collinsová! Nechtěla jsem se bouřit proti rodičům, nikdy jsem ostatně netouţila po ničem, co by mi zakazovali, ale blaţilo mě pomyšlení, ţe si na chvíli odpočinu od drahoušků, kteří mi jdou strašně na nervy tím, ţe mě příliš milují. Přejícně jsem doufala, ţe i oni se zaberou do své práce a na chvíli na mě zapomenou. Projíţděla jsem pomalu ulicemi a město mě vítalo jako dobyvatele. Mé počáteční nadšení pomalu vychládalo, a kdyţ jsem konečně dojela do známého prostředí Pasadeny, zbyl z něho jen vlaţný popel. Snad poprvé v ţivotě jsem odemkla náš dům. Nikdy to nebylo zapotřebí. Nezamykal se, protoţe v něm vţdycky někdo byl. Teď byl prázdný a nějak podezřele cizí. Připadala jsem si jako zloděj, který se bojí, aby nebyl přistiţen při vloupání. Vešla jsem dovnitř. Naše domácnost nebyla nikdy hlučná, táta s mámou si potrpěli na klid. Jenţe teď tu najednou vládlo docela jiné ticho, neţ na jaké jsem byla zvyklá. Zrodilo se z nepřítomnosti lidí a bylo tísnivé, záludné a nebezpečné. Vstoupila jsem do obýváku. Všude bylo uklizeno, jen přes opěradlo křesla byl přehozen mámin ţupan a v popelníku na stolku u tátova křesla zůstala nedokouřená půlka cigarety. Potěšilo mě to a rozhodla jsem se, ţe tam ty věci celý týden nechám. Vypadalo to, jako by se táta s mámou měli kaţdou chvíli vrátit, a to mě uklidňovalo. Kde jsou vaše skvělé plány, slečno Collinsová? zeptala jsem se 6

posměšně svého obrazu v zrcadle. Rodiče vám sotva zmizeli z očí a uţ se vám stýská? Takhle si asi moc nezařádíte! Asi si opravdu nezařádím, odpověděla jsem si. Vţdyť ani nevím, jak by to vlastně mělo vypadat. Na stěně vedle telefonu svítil lístek, na který mi máma vypsala čísla Barkerových a Randolphových. Bylo to zbytečné, znala jsem je zpaměti. Kaţdý den jsem alespoň jedno z nich vytáčela. K Barkerům jsem volala Jessovi, s kterým uţ přes rok chodím, a kdykoli jsem se prozvonila k Randolphovým, určitě to zvedla Jane, má nejlepší kamarádka. Jenţe tahle čísla mi teď nic neříkala, protoţe moji přátelé nebyli doma. Jane pracovala jako rádkyně v dětském táboře, Jess se rozhodl vydělat si nějaké peníze a sehnal si pracovní brigádu v letovisku u moře. Zbyly mi tu jen jejich adresy. Kde je vlastně mám? Nejsem na své věci moc pořádná. Vţdycky si něco někam zaloţím a pak to nemohu najít. Vyšla jsem nahoru do svého pokoje a rázem jsem se cítila jistější. Tady jsem byla zvyklá být sama a opuštěnost domu na mě tolik nedoléhala. Zalovila jsem v zásuvce stolu a po delším úsilí se mi podařilo vyšťárat z hromady krámů pomačkané papírky s oběma adresami. Byly v takovém stavu, ţe jsem se rozhodla si je raději přepsat: Jane Randolphová, tábor mládeţe Calumet, Hermosa Beach, Cal. ,Jess Barker, motel Haunted Castle, Santa Monica, State Beach, Cal. Začala jsem si představovat, jaké by to bylo, kdyby tu teď Jess byl se mnou. Dost jsem se mu navyčítala, ţe si vzal brigádu zrovna v době, kdy tu budu sama. Nestačil se omlouvat, ale stále tvrdil, ţe v jiném termínu brigádu nesehnal a peníze nutně potřebuje. Nakonec jsem to musela uznat. Za ten rok, co s ním chodím, jsem uţ dávno poznala, ţe nepatří právě k nejbohatším. Jeho otci patřilo velké bistro na rohu Burbanské ulice. Dokud v okolí vyrůstaly celé čtvrti domů, podnik prosperoval, protoţe se v něm stravovaly celé armády stavebních dělníků. Ale po dokončení zástavby stravníci zmizeli a pan Barker drţel své bistro nad vodou jen s největším úsilím. Byl nucen propustit několik zaměstnanců, které výpomocně nahradili členové jeho vlastní rodiny. Samozřejmě i Jess tam často po škole vypomáhal. Váţila jsem si Jessa za to, ţe všechnu tu práci stačí, a 7

snaţila jsem se, abych mu nedávala najevo, ţe jiní kluci mají pro svá děvčata daleko víc času – a popravdě řečeno – i peněz. Abych ho neuváděla do rozpaků, zavedla jsem hned ze začátku zásadu, ţe pokud někam spolu jdeme, platíme kaţdý za sebe a zdálo se mi, ţe to vděčně přijal. Měla jsem ale pocit, ţe ho to vůči mně zavazuje ke zdrţenlivosti a to jsem nechtěla. Za celou dobu, co se známe, jsme toho jako zamilovaní zrovna moc neproţili a dodnes nevím, jestli to mám ocenit, nebo si stěţovat. Celý začátek téhle známosti byl tak trochu komický. Asi před půldruhým rokem jsme s Jane narazili na Jessa v tanečních. Byl náš oblíbený partner, který se nakonec upnul jen na nás dvě. Překonával se ve dvornostech k oběma. Vzaly jsme ho do party a dělali jsme pak všechny podniky společně. Dlouho nebylo jasné, o kterou z nás má vlastně zájem a kterou bere jen jako nutný přívaţek. Teprve po půl roce jsem s údivem zjistila, ţe ta favoritka jsem já a začali jsme spolu chodit. K Jessově cti musím poznamenat, ţe byl natolik slušný, chytrý nebo snad i taktický, ţe se nikdy nepokusil zabrat si mě úplně pro sebe a omezit mé styky s Jane. V hloubi duše mě stále pronásledoval pocit, ţe by s ní Jess byl šťastnější. Byla ţivější apodnikavější neţ já. Často jsem si vedle ní připadala jako naivní husa. Byla duší všech našich společných podniků, dovedla řídit a organizovat. Proto také úspěšně zvládla kaţdoroční úlohu rádkyně v dětském táboře. Já bych na něco takového neměla nervy. Byla i samostatnější neţ já. Výborně fotografovala a z téhle činnosti měla dokonce svůj vlastní příjem. Imponovalo mi, ţe si vydělává, i kdyţ je pravda, ţe jí většinu peněz propláceli vlastní rodiče. Její maminka měla módní návrhářský salón a otec se v něm staral o provoz a prodej. Jane do toho spolku přispívala fotkami modelů. Pokud vím, rodinný podnik Randolphů utěšeně vzkvétal. Samozřejmě se Jane i na tábor vyzbrojila aparátem a spoustou filmů. Kdyţ jsem se jí před odjezdem posmívala, ţe jí mezi tou tlupou raubířů nezbyde čas na jediný snímek, mávla rukou a prohlásila, ţe se to nějak zvládne. „Ostatně,“ dodala s poťouchlým úsměvem, „byla jsem minulý týden u věštkyně a víš, co mi řekla? Ze mě fotografie proslaví. A 8

nejen mě, ale i mou nejlepší přítelkyni. Ta prý to ještě neví, ale v brzku se o tom přesvědčí. Tak se těš a nerejpej!“ „No prima,“ řekla jsem ledabyle. „Trochu té slávy by mi neškodilo. Příště vyřiď paní věštkyni můj uctivý pozdrav.“ Uţ sama představa, ţeby člověk jako Jane navštíviljasnovidku, byla tak absurdní, ţe jsem hovor rychle zahrála do autu a dál ho nerozváděla. Jane si často vymýšlela, ráda rozvíjela své praštěné nápady se zaujetím bujného fantasty a nepřestala, dokud se nevykecala. Říkala jsem tomu „mluvní cvičení“ a byla jsem na ně uţ zvyklá. Kdybych ji teď nechala mluvit ještě dál, dotáhly bychom to za chvíli aţ na státní cenu za fotografii. Jane a Jess! Tolik jsem si na ně zvykla, ţe jsem si ani nedokázala představit jakýkoli podnik bez nich – a teď tu mám strávit týden sama? Skoro mi vadilo, ţe nemohu jejich nepřítomnost povaţovat za zradu. Z rozumných důvodů to prostě nešlo. Škoda. Bylo by to efektní a mohla jsem si připadat jako zneuznaná hrdinka dojemného románu. „Jsi praštěná!“ napomenula jsem se nahlas a náhle se mi ulevilo. Ticho domu bylo prolomeno, protoţe někdo promluvil. Zasmála jsem se. Vida, jak je to jednoduché! Budu své myšlenky říkat nahlas a udělám si společnost sama. Jenţe – za týden budu vypadat jako dokonalý blázen. To také není řešení. Nejlepší by bylo vypravit se za Jessem nebo za Jane – nebo za oběma, protoţe oni jsou teď vlastně dost blízko sebe. State Beach v Santa Monice a Hermosa Beach nejsou od sebe moc daleko. Třeba se i sejdou… Najednou mě to pomyšlení úplně vyvedlo z míry a začala mi pracovat fantazie. Představovala jsem si, co by všechno mohli spolu proţít – beze mně! Nikdy jsem předtím na Jane neţárlila. Nebylo taky proč. Vyhrála jsem Jessa bez boje a vůbec mě nenapadlo, ţe bych o tohohle senzačního kluka mohla někdy přijít. Ale teď, v představách, to bylo horší. Jane je atraktivní, cílevědomá a Jess je přes všechnu svou slušnost taky jenom kluk jako všichni ostatní. Pak mi došlo, ţe ţárlím bezdůvodně. „Jsi praštěná,“ zopakovala jsem si znova. V prázdném pokoji vyznělo mé napomenutí přísně. Uţ dost těch pitomých úvah! rozhodla jsem se náhle. To by nikam 9

nevedlo. Otázka zní: Co má dělat slušná mladá dívka, kdyţ chce vyrazit do světa? Odpověd: Má vyhledat ušlechtilou zábavu. Kdo jí poradí, kam má jít? Kulturní rubrika v novinách. Sklouza jsem dolů po schodech a šla vybrat poštovní schránku. Cestou zpátky do domu jsem uţ pilně listovala v Midday Observeru. Na páté straně na mě vycenil koňský úsměv Mick Jaegger, který hlásal: „My, muţi velkého světa, chceme to nejlepší: Happy Cream.“ Teprve bliţší pohled mi ukázal, ţe to asi není Mick. Hledala jsem dále. Vzala jsem na vědomí, ţe prezident Clinton nepouţije právo veta, nepozastavila jsem se nad tím, ţe paní Martha Hammondová vysoudila na svém muţi padesát tisíc dolarů, zato jsem se pevně rozhodla, ţe vychvalovaný přístroj na masáţ ňader si nekoupím a do dálkových kursů stavebního inţenýrství se nepřihlásím. Konečně jsem našla kulturní stránku, které vévodil ná pádný článek. Byl nadepsán „Blázni na jevišti nebo v hledišti?“ a rázem mě zaujal. Četla jsem: „V těchto dnech vystupuje v pasadenském Hitchcockově divadle třicetičlenný soubor Crazy Stage (Crazy Stage = Bláznivá scéna), vedený známou hvězdou Ednou Fullerovou. Jeho program zasahuje do všech divadelních oblastí, od klasického repertoáru aţ po happeningy. Divák nikdy předem netuší, čeho se stane svědkem, protoţe díky skvělým hereckým improvizacím se konečná forma představení dotváří teprve na jevišti a je tedy pokaţdé svým způsobem jedinečná. Herci bravurně vyuţívají reakcí publika a vtahují je do hry. Často divák ztrácí přehled o tom, na které straně opony se vlastně hraje, kdo je herec a kdo patří k obecenstvu. Soubor, který je skutečně v nejlepším slova smyslu hoden názvu Crazy Stage, pořádá turné po Kalifornii. K nám dorazil včera z Ontaria, kde s velkým úspěchem vystupoval v divadle Odeon. Sehraje u nás jen několik představení, pak se přesune do městkého divadla v Long Beach. Vzhledem k omezenému počtu vystoupení radíme zájemcům, aby si zajistili vstupenky včas.“ Odloţila jsem noviny. Bylo rozhodnuto. Slušná dívka Sheila Collinsová půjde dnes večer do divadla. Ale mají ještě vůbec lístky? 10

Vyhledala jsem v seznamu číslo a zavolala do Hitchcockova divadla. Lístky naštěstí ještě měli, tak jsem si pro jistotu hned jeden zamluvila. Zároveň jsem se dověděla, ţe dnes se hraje „Upírova smrt“ s Ednou Fullerovou v hlavní roli. Jakpak ta novopečená hvězda asi vypadá? pomyslela jsem si zvědavě. Zatím její sláva asi moc velká nebude! Dosud jsem o ní tu a tam pár řádek četla, ale ještě jsem ji ni kdy nikde neviděla a nedovedu si ji představit. No – však uvidíme. Bylo čtvrt na osm, kdyţ jsem zamykala dům. Měla jsem pocit vyděděnce a zoufale jsem si přála, aby všechno bylo jako jindy, abych nemuselajít do divadla sama a aby na mě po návratu domů čekala máma s tátou. Představa samostatné slečny Collinsové se utopila v slzách.

11

II. Můj vstup do divadla rozhodně neodpovídal elegantním představám pisatelů společenských rubrik. Chvatně jsem si vyzvedla u pokladny lístek a první má cesta vedla na toalety, kde jsem si přemalovala ubrečený obličej. Teprve po skončení té nadlidské práce jsem se odváţila vmísit se mezi ostatní diváky. Hitchcockovo divadlo se léty změnilo. Kdyţ jsem tu kdysi jako malá holka byla s rodiči, bylo ještě nové a kromě představení nabízelo i exkluzivní přehlídku městské smetánky a společenských obleků nejnovější módy. Dnes uţ divadlo podezřele zvětšelo a s ním i jeho návštěvníci. Kaţdý jako by přišel v tom, co měl právě náhodou na sobě. Připadala jsem si tu ve svých společenských šatech jaksi slohově nečistá. Lidé okolo se bavili ve skupinách, do kterých jsem neměla přístup, a cítila jsem se ztracená. Pak jsem objevila několik stejně osamělých návštěvníků. Seděli v předsálí u baru na vysokých ţidličkách a melancholicky popíjeli. Rozhodla jsem se, ţe se k nim připojím. Pracně jsem vylezla na volnou ţidli a hrdinsky se rozhodla, ţe se tentokrát nebudu zahazovat s dţusem. Objednala jsem si koňak. Zvrhla jsem ho do sebe, zakuckala jsem se a po těle se mi rozlilo příjemné teplo. Nálada se mi zvedla a lidé byli rázem sympatičtější. Právě jsem si furiantsky objednala další koňak, kdyţ se ozvalo první zvonění. Barman mi rychle podal sklenku a začal nás obcházet s prkenicí. Diváci se loudavě přesouvali do sálu. Překlopila jsem do hrdla druhý koňak, viditelně jsem se otřásla a postavila prázdnou sklenku na pult. Náhle jsem měla pocit, ţe mě kdosi upřeně sleduje a zvedla jsem oči. 12

U vchodu do postranní chodby stál zavalitý pořízek v bezvadném společenském obleku. Věnoval mi hněvivý pohled, pak se ke mně rozběhl a popadl mě za ruku. Bylo to tak náhlé, ţe jsem se po svých dvou panácích vůbec nezmohla na odpor a probrala se teprve, kdyţ mě někam táhl pustou chodbou. „Co si to dovolujete?“ vykřikla jsem vztekle. „A co ty si dovoluješ?“ syčel nenávistně. „Uţ je po prvním zvonění a klidně si tu chlastáš u baru! Uţ máš být dávno připravená. Kdo myslíš, ţe tě bude strojit a líčit? Strejda?“ Dovlekl mě k nějakým dveřím, prudce je otevřel a smýkl mnou dovnitř. „Tady máš svou díru a za pět minut ať jsi hotová, nebo za nic neručím!“ Vlétla jsem do místnosti jako dělová koule, vyjekla jsem hrůzou a současně za mými zády zasténal i můj agresivní uchvatitel. „Jak je tohle moţné?“ vydechl zděšeně. Před námi stála pohádková bytost. Krásná ţena v přiléhavém bílém trikotu, s červenou pláštěnkou a s obličejem zakrytým tou nejfantastičtější maskou, jakou si vůbec dovedu představit. Z mrtvých očí vyzařovala něha i nenávist, hrůza, krása i ošklivost. Ten, kdo ji vytvořil, musel být skutečný umělec. Teď oči náhle oţily, ústa se pohnula a maska promluvila. „Co se děje, Larry?“ zeptala se úsečně. „Co to tu vyvádíš za cirkus?“ Zdálo se, ţe mému únosci spadlo srdce do kalhot. „Já nevím, Edno – promiň – asi jsem se spletl,“ koktal. „Já myslel, ţe to…“ Z dutých očí masky vyšlehl varovný záblesk. „… ţe to je naše sboristka, která měla uţ dávno být na place, tak jsem…“ Obrátil se ke mně. „Slečno, promiňte mi to nedorozumění, zmýlil jsem si vás s někým jiným – prosím – pojďte se mnou – já vás uvedu na místo…“ „Ještě jeden takový omyl a poletíš, Larry,“ přerušila ho maska. „Teď se laskavě o slečnu postarej a poţádej ji o telefon a adresu. Omluvím se jí sama.“ Ozvalo se druhé zvonění. Můj nevítaný společník byl teď vtělená galantnost a rozplýval se v omluvách. „Kdo byla ta přísná dáma v šatně?“ zeptala jsem se, i kdyţ jsem to 13

uţ tušila. „To byla slečna Fullerová,“ potvrdil můj odhad. „Ale promiňte,“ drmolil, „ještě jsem se vám nepředstavil sám. Jmenuji se Lany Hunt a jsem manaţerem Fullerové a celého tohohle podniku.“ „Myslím, ţe svou práci děláte opravdu svědomitě,“ neodpustila jsem si kousavou poznámku. „Ještě jednou se omlouvám…“ Schlípl a najednou mi ho začalo být líto. „Já jsem Sheila Collinsová,“ představila jsem se smířlivě. „Tady máte mou navštívenku pro slečnu Fullerovou a odpusťme si, co jsme si.“ Vděčně na mě pohlédl a zřejmě mu spadl kámen ze srdce. Znovu se podíval na navštívenku, jednu z těch, které mi máma dala loni vytisknout k vánocům. „Collinsová!“ řekl zadumaně. „Tohle jméno se mi vţdycky spojuje s těmi známými archeology…“ „Jsou to moji rodiče,“ řekla jsem skromně a srdce se mi nadouvalo pýchou. Zdálo se mi, ţe to pana Hunta šokovalo a znovu zmalomyslněl. Chápala jsem ho. Cloumat v opuštěné chodbě dcerou tak slavných rodičů by se mu nemuselo vyplatit. Vešli jsme do pohaslého sálu, můj průvodce mě dovedl aţ na místo a pak mě s hlubokou úklonou opustil. Zazvonilo potřetí. Zaposlouchala jsem se do prvních taktů úvodní hudby a cítila jsem se jako královna. Kdyby dnes někdo na mě chtěl, abych mu vyprávěla děj toho představení, těţko bych mohla vyhovět, protoţe vlastně ţádný nebyl. A přece se tu jakýsi příběh odehrával, i kdyţ jen v náznaku: Na hřbitově jistého města ţije kolonie upírů, která se prohlásí za právoplatnou etnickou menšinu a poţaduje u politických úřadů přiznání svého práva na lidskou krev, která jí jako jediná výţiva zaručuje další existenci. Argu mentuje tím, ţe jestliţe šelmám je zcela samozřejmě krvelačnost tolerována, je to dostačující důvod k tomu, aby byla tolerována i upírům. Tím spíše, ţe upíři jsou lidé jako všichni ostatní. Nápad to byl celkem plytký a autor hry se do hlubin myšlení příliš neponoril. Místy se dokonce zdálo, ţe si v nich sotva namočil nohy. Ale herecké a taneční výkony dokázaly vytvořit z té banality malý 14

skvost. A kdyţ se nakonec na scéně objevila Edna Fullerová, přestala jsem se rázem cítit jako královna a začala jsem hru s napětím sledovat. Děj se vystupňoval aţ v polovině druhého jednání. Scéna představovala důstojný městský tribunál, před nímţ Fullerová, hrající mluvčí a advokátku upírů obhajovala jejich poţadavky. „Co byste řekl, Vaše Ctihodnosti,“ hřímala, „o člověku, který odmítá spravedlivé nároky skupiny handicapovaných občanů a tím brání jejich přeţití? Jistě byste usoudil, ţe pro takového ničemu není v lidské společnosti místo a zcela správně byste ho obvinil z rasové nesnášenlivosti a genocidy!“ Soudce, maskovaný jako milý, mírně dementní stařeček, se bezzubě usmál. „V tom s vámi souhlasím, paní obhájkyně,“ řekl třaslavým hlasem. „Jenţe to by ti vaši postiţení občané museli být skuteční lidé. Upíři uţ lidé nejsou. Tuhle formu existence mají uţ za sebou.“ „Smím se vás zeptat, Ctihodnosti, jak je moţné dokázat, ţe upír uţ není člověk?“ „Celkem snadno, paní obhájkyně. Třeba tím, ţe upíra nelze normálními prostředky zabít, protoţe svou lidskou smrt uţ jednou prodělal. Jestliţe tvrdíte, ţe jste upírka, mohu vás klidně na místě zastřelit a nezemřete.“ Zdálo se, ţe upírka svádí náročný vnitřní boj. Pak se odhodlaně obrátila k soudci. „Zkuste to, Ctihodnosti. Zastřelte mě. Tím, ţe tu přede všemi zemřu, dokáţu vám, ţe upíři jsou také lidé a jejich poţadavky je nutné respektovat.“ Stanula v ustrnulé póze ve světle bodového reflektoru. Ostatní světla zhasla a jeviště se propadlo do tmy. Ozvala se hudba, scéna zaplála modravým světlem a zavlnila se tanečníky v maskách upírů. Postupně se tanečníci zastavovali v pohybu a začali na jevišti vytvářet skupinu připomínající rozkvetlý sad, v jehoţ středu vévodila stále nehybná Fullerová. Náhle začali padat na zem jako podťaté stromy a na scénu se vy batolil soudce s pistolí v ruce. Předstoupil před nehybnou herečku, mírně se uklonil aţaţvatlal: „Váš důkaz se připouští, paní obhájkyně.“ Poodstoupil o několik kroků a namířil pistoli. Fullerová se stále 15

ani nepohnula. Pak se ozval výstřel a herečka se tiše sesula k zemi. Soudce se nad ní vztyčil, obrátil se k obecenstvu a jeho zjev vyzařoval bezradnost, stáří a únavu ţivotem. Celý se nahrbil a sám teď trochu připomínal upíra. „Co to udělala?“ zabreptal zoufale. „Vţdyť mi celý případ postavila na hlavu! A teď si tu klidně leţí a já…“ Obrátil se znova k postavě na zemi. „Tohle jste mi neměla dělat, paní kolegyně“ řekl vyčítavě. „Jak teď budu vypadat? Kaţdý se mi vysměje! Paní kolegyně…“ A náhle jsem postřehla, jak se mu pomalu rozšiřují oči pravou, ne popsatelnou hrůzou, jak se sklání nad zhroucenou herečkou a vyráţí ze sebe zděšený výkřik hlasem, jaký se do jeho role starého soudce vůbec nehodil: „Proboha Edno, co je s tebou?!“ Pak se obrátil do kulis a zařval: „Larry, pojď sem! Edna…!“ Diváci začali vstávat ze svých sedadel a ti, kteří to udělali a lépe viděli na jeviště, strnuli. Pod hereččiným tělem se začala rozlévat velká kaluţ krve. Scéna se náhle zaplnila spoustou lidí. Byli to herci, tanečníci i technický personál a všichni se shlukli kolem nehybné šéfky. Nakonec doběhl manaţer Larry Hunt, který s pokřikem všechny z jeviště vyhodil a vyzýval diváky, aby se znova posadili na svá místa. Chvíli to trvalo, neţ se mu podařilo nastalou vřavu uklidnit a překřičet ji dotazem, není-li mezi přítomnými lékař. Naštěstí uţ lékař spěchal uličkou na scénu. Současně se uprostřed páté řady zvedl vysoký muţ a pracně se prodíral k okraji. „Zůstaňte sedět, pane,“ volal pan Hunt. „Prosím, ať nikdo neopouští své místo.“ Dlouhý muţ nedbal. Rychle proběhl uličkou a vyhoupl se na jeviště. Došel aţ k leţící Fullerové, nad kterou se uţ skláněl lékař a protestujícímu Huntovi zamával před očima nějakým průkazem. Pak si spolu vyměnili pár slov a hned nato hovořil dlouhý muţ s klečícím lékařem. Co si říkali, nebylo slyšet, protoţe v sále to bouřilo a vřelo. Hunt zatím zmizel za scénou. Místo něho se vynořil technik a podal dlouhánovi přenosný mikrofon. „Váţení!“ třeskl rozbouřeným sálem autoritativní hlas. „Zachovejte klid! Jsem inspektor Hardy z kriminální policie.“ 16

Hlediště naposled zašumělo a ohromeně umlklo. „Stali jsme se svědky tragické události,“ promluvil dlouhán. „Slečna Fullerová byla před zraky nás všech zastřelena a vyšetření případu se ujme policie. Naše pohotovostní jednotka byla uţ informována –“ Z kulis vykoukl pan Hunt a několikrát souhlasně zakýval hlavou. „– byla uţ informována. Všichni ukázněně vyčkejte příchodu policistů. Nikdo nesmí opustit své místo. Je to nutné, protoţe uţ teď je jasné, ţe Fullerová nebyla zabita tou divadelní rekvizitou zepředu, ale byla zastřelena z boku. Výstřel padl ze sálu a proto také musíme hledat pachatele mezi vámi.“ Zvedla se vlna odporu a zděšení, ale pohled na scénu potvrzoval inspektorovo tvrzení. Doktor právě převrátil hereččino tělo na záda a zkrvavený průstřel pod levou paţí byl zcela jasně viditelný. „Klid, prosím,“ hřměl inspektor. „Nikoho z vás jmenovitě neobviňuji, ale bude nutné, abyste všichni prokázali svou totoţnost a dali nám k dispozici svá jména, adresy a telefony, abychom vás později mohli předvolat jako svědky. Vyslýchání na místě by bylo časově neúnosné. I tak to bude trochu déle trvat, neţ si vás moji lidé sepíší a proto vás ţádám o trpělivost. Zároveň vás upozorňuji, ţe budete muset strpět, aby se přesvědčili, zda nemáte u sebe zbraň. Nemusíte se tím cítit dotčeni, je to jen běţná policejní praxe.“ Ozvaly se rozhořčené výkřiky a protesty, ale neţ mohla propuknout v sále panika, zazněly venku policejní sirény, v předsálí zaduněly kroky a v hledišti se zarojilo asi dvacet uniformovaných policistů a policistek. Zároveň se na jevišti objevila skupina civilů s příručními zavazadly. Jeden z příchozích podal inspektorovi hlášení a přijal rozkazy. Hned nato se technici dali do práce. Fotograf rozbalil své nádobíčko, civilní lékař vrátil tělo zavraţděné do původní polohy a jeviště začalo jiskřit světlem záblesků. Současně několik blesků kmitlo i v sále. „Upozorňuji přátele novináře,“ ozval se z reproduktorů inspektorův hlas, „ţe se namáhají zbytečně. Všechny exponované filmy nám před odchodem odevzdají.“ Zatímco se vlády nad scénou ujali technici a policejní lékař se dohadoval s doktorem, který přišel k mrtvé ţeně první, začali 17

uniformovaní policajti svou nevděčnou práci v hledišti. Na jejich hlavu se snesla lavina uštěpačných i hněvivých poznámek. Nikomu se nezamlouvalo nucené odhalení svého inkognita. „Mě snad laskavě vynecháte?“ burácel blahobytný občan ve druhé řadě. „Spojovat mě jakkoli s tímhle nechutným skandálem je nestoudnost, kterou si setsakramentsky odskáčete! Chcete si mě snad zapsat? Ten, kdo neví, kdo je v tomhle městě Rufus Hill, je buď idiot, nebo cizinec, který tu právě poprvé v ţivotě vystoupil z letadla!“ „Jistěţe, pane Hille,“ šklebil se úsluţně policista. „Jestli chcete nějaké svědectví, obraťte se na mého tajemníka. Já nic nevím,“ ukončil debatu brunátný Hill. Nějaký muţík v jedenácté řadě vstal, rozčileně šermoval rukama, nervózně podupával a snaţil se na sebe upoutat pozornost. Za chvíli jsem ho viděla, jak rychle kráčí v doprovodu policisty k toaletám. Jen jestli doběhne včas, pomyslela jsem si a hned jsem se za to zastyděla. Nato byla ve dvacáté třetí řadě objevena pistole. Patřila mladému blonďákovi, který se po delší tahanici prokázal jako soukromý detektiv. Číslo zbraně bylo zaznamenáno a muţ byl propuštěn s ostatními. Postupně došlo i na zcela absurdní scény. Jakási ţena se snaţila nenápadně uplatit policistu, aby neuváděl do hlášení, ţe byla na představení společně se zde přítomným panem Ratcliffem. Její diskrétní šepot se nesl přes tři řady. Policista samozřejmě nic takového hlásit nemusel, úplatek však s díky přijal, spiklenecky na ţenu mrkl a ujistil ji, ţe se nikdo nic nedoví. Pokud jde o pana Ratcliffa, velkou fantazií asi neoplýval. Neustále poklepával ţeně na rameno a těšil ji: „Klid, Bessy, jestli ti bude Jim dělat dílo, tak si ho podám, ţe se z toho nevzpamatuje.“ Opakoval to několikrát a stále důrazněji. Nakonec se rozhulákal a zahrnul nepřítomného Jima pepmými nadávkami. Inspektor Hardy sledoval z jeviště, jak se řady pomalu vyprazdňují a zdálo se, ţe je spokojen. Vedle něho seděli na praktikáblu oba doktoři a vyplňovali společně úmrtní list. Z kulis vystoupili dva muţi s nosítky, zvedli mrtvé tělo s podlahy, uloţili je a zakryli ochranným krytem. 18

Byl to deprimující pohled. Takhle by dobrá herečka ze scény odcházet neměla! Bez slávy a bez potlesku! Mnozí v sále si jistě ani nevšimli, kdyţ ji černí havrani odnášeli. Kaţdý se teď staral jen o sebe a dětinsky se snaţil, aby vypadal co nejméně jako vrah. Nějaký pán za mnou se ke mně nervózně naklonil a zašeptal: „Prosím vás, nemohla byste mě pustit napřed? Já musím v půl dvanáctý vypnout keramickou pec!“ Přikývla jsem a vyměnili jsme si místa. Nevím, jestli jsem ho tím spasila. Získal minutu času. Moje „odbavení“ proběhlo krátce a bez komplikací. Prokázala jsem se řidičákem, odevzdala navštívenku a zařadila se do houfu nevinných. Kdyţ pak počet ve skupině vzrostl na deset, vyvedl nás policista před divadlo. Tady mě čekalo překvapení. Většina diváků se ještě nerozešla. Lidé postávali před divadlem, debatovali v hloučcích a tlačili se kolem postranního vchodu, jako by stále ještě na něco čekali. Brzy jsem pochopila, na co. Vzadu u východu z jeviště stál černý furgon s otevřenými zadními dveřmi. Čumilové! ulevila jsem si v duchu. Nevinní blbečkové, kteří si zaplatili divadlo a nechtějí přijít o poslední jednání! Mezi těmihle primitivními dušičkami se rozhodně nenajde vrah. Ten si odbyl své a uţ je dávno někde za horami! Konečně se zevlouni dočkali. Ze vchodu vyšli muţi s nosítky, postavili je čelem k zadním dveřím vozu, pak je z obou stran nadzdvihli a nešetrně je hodili dovnitř. Všechno bylo dílem několika vteřin. Zánik hvězdy se stal jen součástí kaţdodenní otrlé rutiny. Smrt rázem zahladila rozdíly mezi skvělou herečkou a – dejme tomu – opilým povalečem z přístavu. Mrtvý jako mrtvý – stačí, kdyţ počet kusů souhlasí. Hluboce to otřáslo mou vírou ve výjimečné lidi. K čemu je všechna jejich práce a sebezdokonalování, kdyţ nakonec všichni skončí takhle? Nasedla jsem do auta a pomalu projíţděla parkovištěm. Dala jsem přednost furgonu, který právě odjíţděl také, a vyjela jsem do ulice. Furgon jel pomalu přede mnou a já se náhle rozhodla, ţe se za ním budu drţet a doprovodím mrtvou herečku aţ na konec její cesty do márnice v ne mocnici svatého Tomáše. Jinam ji totiţ z téhle části 19

města odvézt nemohli. Černý vůz vedl ulicemi mé ještě černější myšlenky a ty ho mechanicky sledovaly. Náhle mě napadlo, ţe uţ nejedeme po Třetí jiţní, jak bychom správně měli, ale zahnuli jsme někam doprava. Má zvědavost byla náhle silnější a přestala jsem myslet na mrtvou. Kam to, proboha, jedou? Zdálo se mi, ţe jsme se stočili na západ. A pak jsme se ocitli na kolotoči nájezdu, který nás vyplivl na ţivou čtyřproudovou dálnici. Nemohla jsem se zorientovat, kterým směrem vlastně jedeme. Zatím jsem stále sledovala vůz před sebou a na orientační tabuli jsem ani nevzdechla. Náhle ve světle reflektorů zazářil nápis LA CANADA-FLIN-TRIDGE. „No tohle…!“ A neţ jsem se stačila vzpamatovat z překvapení, přišlo další. Černý furgon nabral rychlost, riskantně vmanévroval do levého krajního pásu, nasadil závodní tempo a v několika vteřinách zanikla jeho koncová světla v roji ostatních.

20

III. Řítila jsem se po dálnici na plný plyn. Z mého auta šlehaly plameny a já jsem si umínila, ţe jim ujedu. Za mnou uháněli hasiči a zvonili na zvonec. Věděla jsem, ţe mi mohou auto uhasit, ale chtěla jsem oheň zvládnout sama. Zlobila jsem se, ţe musím jet jen rovně, poněvadţ mi chyběl volant. Šmátrala jsem kolem sebe, ale nikde jsem ho nenašla. Náhle se nade mnou objevil malý ptáček a začal pronikavě pípat. Měla jsem radost, ţe letí se mnou a ubrala jsem plyn, aby se pískloun moc nenamáhal. Usadil se mi na pravé rameno a nepřestával pípat. Bylo mi jasné, ţe chce, abych zastavila a vystoupila z auta. Šlápla jsem na brzdu, otevřela dvířka a vylezla z postele. Dole v obýváku neodbytně vyzváněl telefon. Mátoţně jsem sešla ze schodů a zvedla sluchátko. „Sheila Collinsová.“ „Ahoj, Sheillo,“ ozvalo se. „Jsem ráda, ţe jsem se tě ko nečně dovolala. Tady je Edna Fullerová. Měla bys pro mě na chvíli čas?“ Vida, řekla jsem si. Sen pokračuje. „Pro tak slavné mrtvé, jako jste vy, mám vţdycky čas,“ řekla jsem. „Přijďte třeba hned, jestli víte, kde bydlím.“ Byla jsem zvědavá, co na to řekne. „Samozřejmě to vím. Dala jsi přece včera Huntovi svou navštívenku a já jsem slíbila, ţe se ti osobně omluvím. Kromě toho bych se s tebou ráda dohodla i na jiných věcech. Mám tedy přijít?“ Snaţila jsem se přetáhnout si deku přes hlavu, ale nemohla jsem ji nahmatat. „Slyšíš mě, Sheilo?“ naléhal hlas v telefonu. „Jo, slyším,“ řekla jsem malátně. „Nechte mě spát. Budu na vás 21

čekat.“ Hlas v telefonu se zasmál. „Dobrá, jedu k tobě. Doufám, ţe se vzbudíš, neţ se u tebe objevím.“ Pak se ozvalo cvaknutí a přístroj oněměl. Znova jsem začala hledat deku. Konečně jsem ji našla, ale byl to jen mámin ţupan. Musím tedy být v obýváku, protoţe ten ţupan tam naposledy leţel přehozený přes křeslo – zatracené sny! Počkat! Jsou to vůbec sny? Navštívenku jsem přece včera někomu dávala, dokonce dvakrát a na dálnici jsem určitě taky byla. Začalo se mi odvíjet klubko včerejších událostí, od vstupu do divadla přes hereččinu smrt, aţ k neúspěšné honbě za furgonem. Ale – pak se mi určitě něco zdálo! Jistě mi nehořelo auto. Vrátila jsem se přece v pořádku domů a brzy jsem usnula. A teď ten telefon byl skutečný? Asi ano, protoţe jsem stále ještě drţela němé sluchátko v ruce. Jenţe jak jsem mohla mluvit s někým, kdo uţ neţije? Včerejší tragédie se mi znova vybavila v celé své hrůze. Zamrazilo mě a poloţila jsem sluchátko zpátky do vidlice. Kdyby tu byla Jane, napadlo mě, mohla by to být ona, kdo si ze mě tím telefonátem udělal psinu. To by jí odpovídalo. Jenţe takhle nevkusný vtip by přece jen asi neudělala. Ať je to jak chce, někdo mi skutečně telefonoval. Protoţe to nemohla být Fullerová, musel to být někdo, kdo se za ni vydával. A jestli to myslel váţně, za chvíli tu bude. Musím se připravit na návštěvu a trochu to tu uklidit. Úklid byl jednoduchý. Vzala jsem mámim ţupan a odnesla ho do svého pokoje. Právě jsem se chystala znova sejít dolů, kdyţ jsem zjistila, ţe nejsem oblečená. Chtěla jsem to napravit a pracně jsem začala hledat vhodné části své garderóby. Ještě jsem s tím nebyla hotová, kdyţ dole u dveří zazněl zvonek. Usoudila jsem, ţe teď uţ je všechno jedno. Hodila jsem přes sebe mámin ţupan a šla jsem neznámému návštěvníkovi vstříc. Prošla jsem předsíní, otevřela domovní dveře a málem jsem vykřikla. Ten neznámý návštěvník jsem byla já sama! Zděšeně jsem pohlíţela do své vlastní tváře. Proboha, to ten sen ještě nekončí? „Vzpamatuj se, Sheilo,“ promluvila návštěvnice. „Nemáš vidiny. 22

Já jsem opravdu Edna Fullerová.“ „Nejste,“ odporovala jsem. „Taje mrtvá!“ „Není. To jsem já a jak vidíš, jsem ţivá a zdravá.“ Zaštrachala v kabele a vytáhla řidičský průkaz. „Podívej se.“ Řidičák byl skutečně vystaven na jméno Edna Fullerová. Na fotce jsem byla já – jenţe – ona vlastně taky. „Chápu, ţe naše dokonalá podoba je pro tebe šok,“ usmála se herečka. „Nejsi sama. Já jsem si to odbyla uţ včera, kdyţ si tě náš snaţivý manaţér se mnou spletl a přivlekl mi tě do šatny. Kdybych nebyla pod maskou, zaţili bychom překvapení společně. Kvůli té naší nešťastné podobě tu vlastně jsem, samozřejmě kromě toho, ţe se ti omlouvám za Larryho nemoţné jednání. Nepozveš mě dál?“ V hlavě mi šumělo a do mozku se mi vetřela věta z nějakého snáře: „Neboţtíka do domu zváti – velké štěstí tě očekává.“ Vší silou jsem ji zapudila a váhavě ustoupila do předsíně. „Promiňte. Samozřejmě. Prosím, pojdte dál,“ řekla jsem bezbarvě. Zavedla jsem návštěvnici do obýváku a usadila ji do křesla. „Dáte si něco k pití?“ zeptala jsem se a přitom doufala, ţe táta před odjezdem nevypil všechnu svou brandy. „Ráda,“ přikývla. „Alespoň si můţeme připít na tu naši zázračnou podobu – a taky na přátelství. A kdyţ uţ obě vypadáme úplně stejně, přece si nebudeme vykat! Ty jsi Sheila a já jsem Edna.“ Bere to zkrátka! pomyslela jsem si. Vyhledala jsem sklenice a nalila brandy. Naštěstí ho táta z nové láhve moc neupil. Přiťukly jsme si. „Na zdraví nově objevených dvojčat.“ Vypily jsme skenice do dna a natáhly se v křeslech. Měla jsem stále ještě dojem, ţe s ním. Rozhodla jsem se věci vyjasnit a přešla jsem do útoku. „A teď, Edno, kdyţ jsme si připily,“ vyjela jsem provokativně, „můţeš mi vysvětlit, jak je moţné, ţe Edna Fullerová byla včera v divadle zavraţděná, a dnes ke mně přišla na návštěvu? Kdo vlastně opravdu jsi?“ Herečka se rozesmála. „Samozřejmě jsem Fullerová a jak vidíš, jsem zdravá jako ryba. Smrt na jevišti je – bohudíky – málokdy 23

skutečná. Umírám skoro třicetkrát za sezónu. Kam bych přišla, kdyby to pokaţdé bylo doopravdy?“ Zalapala jsem po dechu. „Chceš snad říct, ţe celý ten poprask s vraţdou patřil do hry?“ vysoukala jsem ohromeně. „Samozřejmě,“ smála se. „Je to náš způsob inscenací, který nás zatím nikdy nezklamal. Uvedeme diváky do náznakového, trochu abstraktního prostředí, a kdyţ si na ně zvykne, praštíme ho přes hlavu tvrdou realitou. Myslím, ţe to děláme dobře. Málokterý divák vytuší, ţe se zapojil do happeningu, který je součástí hry, a ţe v něm svou úlohu hraje také.“ „Co hrál divák včera?“ zeptala jsem se trochu upjatě. „Idiota?“ „Ne. Kaţdý si po svém zahrál roli poctivce, který nemá se zločinem nic společného. Snad sis všimla, ţe ji všichni hráli úplně věrohodně. Je to přirozené, protoţe tuhle úlohu jsou zvyklí hrát celý ţivot.“ Měla samozřejmě pravdu, ale nedokázala jsem se s tím smířit. „Není to trochu cynické, takhle si zahrávat s city lidí?“ „Ani ne. Myslíš snad, ţe někdo bral mou domnělou smrt jako tragedii? Ani nápad! Pro všechny to byla prostě sen zace a nikdo nechtěl přijít o nic, co s ní souviselo. Věřila bys tomu, ţe lidé pak ještě před divadlem trpělivě čekali, aţ mě naloţí do furgonu? Dokonce mi funebráci vzkázali, ţe je nějaký blázen sledoval z parkoviště aţ na dálnici!“ Udělaly se mi mţitky před očima. Rozhodně se teď nepřiznám, ţe jsem to byla já! „Kam tě takovou dálku vezli?“ zamluvila jsem to honem. „Mě samozřejmě nikam, protoţe kdyţ vynášeli nosítka z divadla, uţ jsem pod tím krytem nebyla. Ale ty máry i furgon jsme si vypůjčili v Burbanku a museli jsme je tam co nejdřív vrátit.“ „A co ta policie?“ naléhala jsem. „Všichni policajti byli samozřejmě naši herci, dokonce i ti dva doktoři a inspektor Hardy, kterého tak působivě ztělesnil náš první milovník Edgar Jennings. Je zajímavé,“ dodala, „ţe to nikoho nenapadlo. Jsme přece třicetičlenný soubor a v Upírově smrti si zahrálo sotva deset lidí, takţe se dalo očekávat, ţe ještě dvacet herců se ten večer nějak uplatní.“ 24

„Jak jste na takový bláznivý nápad vůbec přišli?“ zeptala jsem se ohromeně. „Kdo to vymyslel?“ „Přiznávám bez mučení, ţe tentokrát to byl pan Ellery Queen ve své klasické detektivce Vraţda v Římském divadle,“ zasmála se herečka. „Tam se taková vraţda stane hned v úvodu a inspektor Queen spolu s Ellerym ji pak aţ do konce knihy vyšetřují. My jsme to o to vyšetřování zkrátili. Ještě detailněji to zpracovala Ngaio Marshová v knize Vrah na scéně. Tam tu vraţdu pro změnu vyšetřoval inspektor Alleyn.“ „Nepřipadá ti hloupé vykrádat cizí nápady?“ „To není vykrádání, protoţe naše divadelní hry jméno autora neuvádějí. Kdybych se pod ně podepsala třeba já, bylo by to něco jiného a mohli by mě stíhat pro porušení autorského práva.“ „Vidím, ţe se vyznáš!“ „Musím se vyznat,“ řekla herečka klidně. „Já jsem totiţ majitelka celého souboru a odpovídám za něj. Lany Hunt je sice – aţ na výjimky – dobrý manaţér, ale kasu stejně plním já. Mám na to svůj systém. Tohle turné je například ryze propagační. Minulý týden jsme hráli v Ontariu v Odeonu, nenápadně a bez reklamy. Tady to teď děláme taky. Teprve aţ odjedeme, propukne tu reklamní kampaň, ale my uţ zatím budeme v Long Beach. V Ontariu uţ naše reklamní kampaň probíhá.“ „Proč to tak děláte?“ nachápala jsem. „Protoţe v kaţdém místě hrajeme jen tři nebo čtyři hry, které samozřejmě nemůţeme reprízovat. Reprízami by se prozradilo tajemství happeningů. Hru, ve které přijdu o ţivot, hrajeme samozřejmě vţdycky jako poslední. A proto také nepotřebujeme zájem tisku. Vyzradil by naše tajemství napřed. Teprve kdyţ odjedeme, můţeme celý náš systém odhalit veřejnosti a vytěţit z něj další senzaci. Jde o to dostat celý soubor do podvědomí lidí a tímhle způsobem se to úspěšně daří. Pro mě je hlavně důleţité, aby kampaň zabrala u provozovatelů. Potřebovali bychom totiţ, abychom si uţ nemuseli najímat sály, ale naopak, aby si divadla objednávala nás. Proto se nevyhýbám ničemu, co by slibovalo senzaci, která se hned tak divákům nevymaţe z hlavy.“ Byla jsem zklamaná. Všechny naivní sny o divadelních iluzích i 25

lidském soucitu mě za tu chvíli hovoru s Ednou úplně opustily. Teď uţ jsem jasně věděla, ţe se mi nic nezdá a všechno, co proţívám je střízlivá skutečnost: sedím tu v našem obýváku a popíjím tátovo brandy společně se svým dvojníkem – talentovanou herečkou a zároveň chladnou, kalkulující obchodnicí. Bylo deprimující dívat se do vlastní tváře, jejíţ nositelka je úplně jiná neţ já sama. O kolik vlastně můţe být starší? napadlo mě. Jistě o takových deset let, ale na jejím obličeji to vůbec není znát! Proč za mnou přišla? Nějaký důvod přece musí mít. Nevypadá na to, ţe by jen tak z nudy dělala zdvořilostní návštěvy a svěřovala se se svými starostmi. Z myšlenek mě vytrhl tichý smích. „Co je?“ vyjevila jsem se. „Ále,“ hihňala se Edna, „jen mě napadlo, jak ti asi muselo včera být, kdyţ tě Larry popadl a vláčel tě ke mně. Skoro se divím, ţe mu tvůj partner nerozbil ciferník.“ „Byla jsem tam sama,“ přiznala jsem. „Můj partner totiţ, naštěstí pro Larryho, není právě po ruce. Brigádničí v Santa Monice.“ „Kde tam pracuje?“ zajímala se herečka. „V nějakém motelu. Jmenuje se trochu nepřípadně: Haunted Castle.“ (Haunted Castle = strašidelný hrad) „No to je gól!“ vykřikla Edna nadšeně a náhle vypadala, jako by právě vyhrála milión. „Co je na tom tak senzačního?“ zeptala jsem se nerudně. „Celkem nic,“ smála se. „Aţ na to, ţe ten motel patří mému bratranci Charliemu – Charlesů Painovi. Uţ se mi dlouho nepřihlásil. Dluţí mi totiţ nějaké peníze a stále doufá, ţe mi je uhradí bezplatným pobytem ve svém hotelu. Jenţe já na takové věci nemám čas.“ Odmlčela se a zdálo se mi, ţe o něčem přemýšlí. „Poslyš,“ řekla konečně. „Nechtěla by ses za tím svým partnerem na pár dnů podívat?“ „To by sice bylo hezké,“ řekla jsem věcně, „jenţe já zase na rozdíl od tebe mám čas a nemám prachy.“ „Myslím, ţes mě dobře nepochopila. Prostě ti nabízím, abys přebrala mou šanci, kterou z časových důvodů nemohu vyuţít.“ 26

„Jak to myslíš?“ „Jednoduše. Pojedeš do Santa Moniky, já ti dám na cestu pro bratrance dopis, ve kterém mu napíšu, aby tě v motelu na pár dní ubytoval a stravoval a všechny výdaje si odpočetí z peněz, které mi dluţí. Myslím, ţe bude rád a přijme tě s otevřenou náručí.“ „To přece od tebe nemůţu chtít!“ „Ty taky nechceš. Já ti to nabízím.“ „Proč?“ vyhrkla jsem. „K něčemu takovému přece musíš mít nějaký důvod.“ „Mám k tomu opravdu velmi váţný důvod, a i kdyţ to dělám nerada, řeknu ti ho: Včera jsme měli poslední představení a budeme se stěhovat. Já sama zůstanu ještě několik dní ve městě a rozjedu reklamní kampaň. Budu se pohybovat na zcela určitých místech ve zcela určité době a nehodilo by se mi, kdyby se mi celý konečný efekt mého programu porušil jen proto, ţe by si tě někdo spletl se mnou, coţ by se snadno mohlo stát. Chtěla jsem tě vlastně původně poţádat o něco, co sama povaţuji za nehoráznost: abys totiţ příští dny strávila doma a nevycházela ven. Proto jsem přišla. Mohla by ses mi samozřejmě vysmát a vyhodit mě, protoţe nikdo nemá právo omezovat komukoliv svobodný pohyb. Jenţe teď se naskytla lepší moţnost. Kdybys vyuţila mé nabídky, bylo by to pro všechny dobré. Pro tebe i pro tvého kluka, protoţe byste mohli bez výdajů pobýt pár dní spolu. Pro mého bratrance, který by mohl bezhotovostne uhradit část svého dluhu. A konečně pro mě, protoţe bych si byla jistá, ţe si mě tu po čtyři dny nikdo s tebou nesplete a mohu se spolehnout na své plány.“ „Jinými slovy,“ řekla jsem, „chceš mě za kaţdou cenu na chvíli někde zakonzervovat, protoţe se ti dvojník nehodí do tvých obchodních plánů. Je to tak?“ Pohlédla mi přímo do očí. „Jistě,“ přikývla. „Pochopilas to úplně správně a to je dobře, protoţe ráda hraju čistou hru. Tak tedy souhlasíš?“ Váhala jsem. „Stojí ti to zato vydávat za mě tolik peněz?“ Zasmála se. „Nebude jich tolik, aby v rozpočtu souboru něco znamenaly. Tak ještě jednou – souhlasíš?“ Vzmáhal se ve mně trapný pocit, ţe mě uráţí. Ze mě nutí prodat 27

za peníze mou vlastní identitu i právo na tohle město a tenhle můj domov. Ze mi chce zaplatit za ústup do pozadí, aby vynikla její jedinečnost. Jenţe ona mě k ničemu nenutila. Dala mi pouze návrh a klidně a trpělivě čekala, jak se rozhodnu. Co proti ní vlastně mám? Vţdyť mi nabídla krásných pár dní s Jessem! Kdybych nepřijela, stejně bych se tu asi ukousala nudou. Je to vlastně ohromný nápad! Budu se mít s Jessem skvěle a neţ se rodiče vrátí z kongresu, budu doma. „Souhlasím,“ řekla jsem odhodlaně. „Na jak dlouho mám zmizet?“ „V kaţdém případě na čtyři dny, ale můţeš tam samozřejmě zůstat mnohem déle. Kdybys náhodou vyčerpala účet, Charlie ti to včas řekne.“ „Napíšeš mi pro něho ten dopis? Mám ti přinést laptop?“ „Napíšu to raději rukou, ať vidí, ţe je to opravdu ode mě. Zná můj rukopis.“ Podala jsem jí papír s obálkou. Vytáhla z kabelky pero a chvíli soustředěně psala. Pak zalepila dopis do obálky, nadepsala ji: Pan Charles Pain, motel Haunted Castle, Santa Monica, State Beach, Cal. a podala mi ji. „Tak, a vyřid Charliemu, ţe ho moc pozdravujú. Sice jsem mu to napsala, ale ústní podání neuškodí. A teď bychom ten šťastný konec mohly zapít. Zbylo v té flašce ještě něco?“ Rozdělila jsem poslední várku brandy do dvou sklenic. Budu muset včas koupit tátovi jinou, nebo si řekne, ţe má dceru alkoholičku. Připily jsme si. „Na ten zázrak, ţe jsou na světě najednou dvě Fullerové a dvě Collinsové!“ „Na tvou šťastnou cestu!“ Schůzka dvou obchodních partnerů úspěšně skončila k oboustranné spokojenosti. Vyprovodila jsem své novopečené dvojče ke dveřím a rozloučily jsme se. Na konci příjezdové cesty na mě Edna zamávala a vykročila přes ulici směrem, kde byl zaparkovaný krásný červený jaguar. Bodl mě osten závisti. Takovýhle senzační bourák bych si taky dala říct, dumala jsem chmurně. Edna bude asi 28

pěkně bohatá, kdyţ si tohle můţe dovolit. Schválně si počkám, aţ se rozjede. Věřila jsem, ţe podle toho, jak kdo řídí vůz, se pozná jeho povaha. Jestli Edna vyrazí jako střela… Ale herečka zklamala mé očekávání. Přešla vozovku, nevšímavě minula jaguára a rychle kráčela po chodníku aţ na konec ulice, kde zmizela za rohem. Pečlivě jsem za sebou zamkla domovní dveře a šla si sbalit věci na výlet, který mi tak nečekaně spadl z nebe. Srdce mi zpívalo. Zítra uvidím Jessa!

29

IV. Dálnice je svět sám pro sebe. Jakmile tě jednou pohltí, přestaneš vnímat prostor a čas a staneš se jedním z řadových dělníků na mravenčí stezce. Jen tu a tam tě výjezdová tabule upozorní, ţe máš šanci tu nekonečnou, uspěchanou šňůru opustit a zařadit se zpátky do skutečného ţivota. Já jsem té moţnosti nevyuţila, protoţe jsem musela dojet aţ na samý konec. Jak daleko můţe být z Passadeny do Santa Monicy? Nanejvýš pětadvacet mil. To se ujede hravě. Ostatně nemusím spěchat, času mám dost. Udělám si cestu co nejpohodlnější. U odbočky na Culver City mě zlákalo velké bistro. Neodolala jsem, zajela na parkoviště a usadila se u jediného volného stolku na terase. „Co si dáte?“ zeptala se servírka. „Pizzu a dţus.“ Seděla jsem a pozorovala lidi kolem. U všech stolků se lidé společně bavili, jen já neměla s kým. No co? utěšovala jsem se. To se brzy napraví. Při vzpomínce na Jessa jsem se šťastně usmála. Ten bude koukat, aţ se zčistajasna objevím! Ve vchodu na terasu stanul světlovasý mládenec. Mohlo mu být tak kolem dvaceti, moţná i trochu víc, ale nebyla jsem si jistá. Pátravé se rozhlédl rozhodl kolem a pak rovnou zamířil k mému stolku. „Je tu volno?“ zeptal se zdvořile. „Mohu si přisednout?“ „Jistě,“ přikývla jsem. „Stejně jinde není místo.“ „Jsi taky na cestě?“ zajímal se. „To je otázka! Můţeš mi tu snad ukázat někoho, kdo není?“ 30

Přišla servírka a přinesla mi pizzu a dţus. Kluk naproti si objednal sendviče a mléko. Dala jsem se do jídla. „Kam máš namířeno?“ vyzvídal kluk. Chtěla jsem ho odpálit, ale pak jsem si řekla, ţe není důvod, proč bych mu to neměla prozradit. „Do Santa Monicy,“ zahuhňala jsem přes pizzu. „Ty jsi odtamtud?“ vyzvídal. „Ne. Jedu tam za přítelem.“ „Budeš bydlet u něho?“ „Skoro se to tak dá říct.“ „Abys rozuměla, proč se tak vyptávám,“ řekl kluk omluvně. „Chci se totiţ taky pár dnů zdrţet v Santa Monice. Man tam nějaké známé, které chci navštívit, jenţe je nemohu zatěţovat a o bydlení se musím postarat sám. Nevíš náhodou o nějakém slušném motelu, kde bych se ubytoval?“ „Neznám to tam. Vím jen o jediném motelu, protoţe mi ho doporučila jedna má přítelkyně.“ Sama jsem uţasla, jak to zní vznešeně, kdyţ se to takhle řekne. Kdyby ten kluk věděl! „Který je to motel?“ naléhal. „Jmenuje se to Haunted Castle.“ Kluk se rozesmál. Zřejmě mu představa motelu s názvem Strašidelný hrad nešla dohromady. Mně ostatně taky ne. Byla jsem zvědavá, jak někdo dokázal spojit motel, typický symptom dvacátého století, se středověkem. „Díky za tip,“ řekl kluk a utíral si oči, uslzené od smíchu. „Tam rozhodně musím bydlet!“ Hrklo ve mně. Co si vůbec myslí? Zřejmě si umínil přilepit se na mě jako na mucholapku, a to se mi vůbec nehodilo. „To mě chceš pronásledovat aţ tam?“ vyjela jsem popuzeně. Vyvalil údivem oči. „Ne,“ řekl nakonec. „Jak mě mohlo napadnout, ţe tam jedeš taky? Říkalas přece, ţe budeš bydlet u přítele.“ „To budu. Jenţe on právě v tomhle motelu pracuje.“ „Tak o co vlastně jde? Budete tam spolu a kdyby se tam kromě vás nastěhoval indický maharadţa, můţe vám to být úplně fuk.“ To byla samozřejmě pravda a musela jsem to uznat. Ostatně k 31

nějakému pronásledování nebude mít chlapec příleţitost. Pod Jessovými ochrannými křídly budu v bezpečí. Kluk chtěl zřejmě pokračovat v rozhovoru, ale vtom se před něho snesl na stůl tác se dvěma sendviči a s kartonem mléka. Můj společník si na stolování zřejmě moc nepotr pěl. Čtyřmi sousty odpravil sendviče a mléko vypil naráz. Udělal to klidně, společensky a vůbec přitom nevypadal jako hltoun. Pak si všiml, ţe se na něho upřeně civím. „Co se ti na mně nezdá?“ „Ále,“ mávla jsem rukou. „Připomněl jsi mi jednoho chlápka, kterého jsem nedávno viděla v divadle.“ „Jestli to bylo předevčírem v Pasadeně na Upírově smrti, tak jsem to klidně mohl být já. Byla to opravdu parádní tragédie dotaţená aţ do konce,“ dodal znechuceně. Zkoprněla jsem. „Poslyš,“ soukala jsem ze sebe opatrně, „nejsi to náhodou ty, u kterého při prohlídce našli pistoli?“ „Jo, to jsem já,“ přikývl s úsměvem. „Nosím ji pořád. Vyplatí se to.“ „Jenţe pak musíš být…“ „Soukromý detektiv Bill Francis, ve dne v noci k vašim sluţbám, dámo,“ uklonil se dvorně. Nějak mi ten kluk v téhle roli neseděl. „Nejsi na detektiva trochu mladý?“ „Kaţdý nemůţe vypadat jako Phil Marlow. Ostatně i on kdysi začínal jako mladík.“ „Máš hodně práce?“ zajímala jsem se. „Málo,“ přiznal. „Teď je jí dokonce tak málo, ţe jsem se rozhodl udělat si dovolenou. Doufám, ţe aţ se vrátím, bude pro mě strejda zase něco mít.“ „Strejda?“ „Pracujú většinou pro svého strýčka. Je advokát a kromě toho i má dobrá víla. Kdyţ se mi nedaří, podrţí mě nad vodou. Licenci detektiva mi zařídil taky on.“ „Takţe jsi vlastně protekční dítě a detektiv na ba těrky,“ zasmála jsem se. Nezdálo se, ţe by se ho to příliš dotklo. „Jo, něco takového,“ připustil klidně. „Jenţe to se můţe časem zlepšit. Kaţdý začátek je těţký,“ dodal optimisticky. 32

Nedovedla jsem si ho zařadit. Připomínal mi rozmazleného puberťáka, přitom z něj vyzařovalo něco, co vzbuzovalo důvěru. „Jsi pověrčivá?“ vytrhl mě z myšlenek. „Nejsem. Proč?“ „Protoţe ve Strašidelném hradu se dá asi leccos zaţít. A kdyţ se párkrát podíváš na Záhady světa v televizi…“ „Na to já nekoukám,“ skočila jsem mu do řeči a s nevolí jsem zjistila, ţe rudnu. Nebyla to samozřejmě pravda. Sledovala jsem Záhady světa skoro pravidelně a ráda jsem se přitom bála. Pokrčil rameny. „Uvidíme, co nás čeká. Víš vůbec, kde ten motel je?“ „Nikdy jsem tam nebyla, ale přítelkyně mi popsala cestu, takţe to snad najdu.“ „JDovedeš mě tam?“ zeptal se věcně. „Zavěsím se za tebe.“ Nebylo mi to moc po chuti, ale přikývla jsem. Nenašla jsem důvod mu to odmítnout. Zaplatili jsme účet a vyšli na parkoviště. „Kde máš auto?“ zeptal se kluk. „Přímo u výjezdu. Je to starý modrý lincoln.“ „Tak na mě chvilku počkej, hned se za tebe zařadím.“ Posadila jsem se do vozu, nastartovala a trpělivě čekala na svého neznámého společníka. Stále ještě jsem nevěděla, jestli mu mám fandit, nebo jestli se ho mám bát a dost mi vadilo, ţe bych se před Jessem měla objevit v jeho společnosti. Za mnou se krátce ozval klakson. Mrkla jsem do zpětného zrcátka a uviděla volant, za kterým na mě mával můj nový svěřenec. Ohlédla jsem se zaním dozadu a náhle jsem cítila, ţe mě polévá horko a úţí se mi dech. Mé detektivní embryo se totiţ rozvalovalo v nádherném červeném jaguáru, přesně takovém, jaký jsem včera viděla u nás v ulici a myslela jsem, ţe patří Edně Fullerové! Bylo mi to jasné: ten kluk včera herečku sledoval. Bud ji, nebo mě! Pan Charles Pain byl elegantní muţ, který si dával na sobě záleţet. Na svých pětačtyřicet vypadal výborně a byl milý. Nejsem si sice jistá, jestli by to o něm řekli také jeho zaměstnanci, ale ke mně milý 33

byl. „Vítej na palubu,“ řekl se širokým úsměvem, kdyţ si přečetl Ednin dopis. „Uţ o tobě vím. Včera mi volal manaţer Hunt, ţe přijedeš a ţe si tě nemám splést s Ednou. Kdyby mě na to neupozornil předem, opravdu bych si myslel, ţe přijela sama. Jste si skutečně neuvěřitelně podobné.“ „Myslím, ţe z toho velkou radost nemá. A abych řekla pravdu – já taky ne.“ „Stávají se horší věci,“ těšil mě pan Pain. „Teď si ale udělej pohodlí. Dal jsem ti – jestli ti to nevadí – připravit třináctku tady v hlavní budově. Budeš to mít blízko do restaurace a do baru. Vyuţívej jich podle chuti, jsi mým hostem.“ „Díky, pane Paine. Myslím, ţe se mi tu bude moc líbit. Ale – můţete mi prozradit, proč se váš motel jmenuje Stra šidelný hrad? Vţdyť tu nic strašidelného není! Představovala jsem si to úplně jinak.“ „Sám bych to nevěděl,“ zasmál se hoteliér, „protoţe ten podnik mám teprve tři roky, ale hosté se mě tak často ptali na původ toho názvu, ţe jsem se začal o jeho historii zajímat a zjistil jsem tohle: Na začátku století tu samozřejmě motel jistě nebyl, ale stál tu dům, postavený v neworleánském stylu, který slouţil jako shromaţdiště všech moţných obskurních společností. Scházeli se tu spiritisté, věštci, senzibilové a všichni, kdo věřili v magické síly. Těsně před první světovou válkou majitel domu zemřel, dům zůstal opuštěný a začal chátrat. V polovině dvacátých let musel být strţen a na jeho místo postavili moderní hotýlek v podobě kostky, který tu stojí dodnes, i kdyţ za ta léta prošel stavebními úpravami. Je to naše dnešní hlavní budova. Postupem času vznikla kolem ní chatová kolonie, zřídila se parkoviště a hotel se změnil na motel. Ono to pro stromy není vidět, ale dnes uţ mám přes padesát chatiček a navíc pokoje v hlavní budově. Hostů je fůra a budu muset rozšířit kuchyni, abych je všechny stačil uţivit…“ „Jistě,“ vpadla jsem mu do řeči. „Ale co ten název? Proč se ještě udrţel? Copak v takovéhle betonové krychli můţe srašit?“ „I tady prý strašilo,“ přikývl pan Pain. „To bylo tak: Jako kaţdá 34

moderní stavba měl hotel i klimatizaci. Šlo ovšem o modernu dvacátých let, takţe ta klimatizace se dnešní vůbec nepodobala. Byla to prostá soustava šachet, kterými byl do místností přiváděn teplý nebo studený vzduch. Šachty byly dost široké, aby nekladly vzduchu odpor a v kaţdém pokoji byly zakryty zavěšenou ţaluzií. To ostatně uvidíš sama.“ „To tam pořád ještě je?“ vyjevila jsem se. Přikývl. „Stále. Jako klimatizace se to uţ samozřejmě dávno neuţívá. Můj předchůdce to původně chtěl celé zazdít, ale pak usoudil, ţe šachty mohou dobře slouţit jako únikové cesty při poţáru.“ „Takţe kaţdý pokoj má vlastně dva vchody!“ „Teoreticky ano, jenţe prakticky ne. Celý systém šachet je dole naprosto bezpečně uzavřen. Kdysi se prý totiţ skutečně stávalo, ţe někdo šachtami prolézal a zčistajasna se zjevoval v pokojích hostů v podobě jakéhosi podivného ducha. Podle mého názoru to byl obyčejný zloděj, ale pověrčiví hosté zřejmě dávali přednost strašidlu. Bylo to romantičtější. Duchové byli i tenkrát v módě. Pověsti dělají své amnozí lidé sem začali přijíţdět v naději, ţe zdejší strašidlo uvidí na vlastní oči. Navíc si starší návštěvníci vzpomněli na rozpadlý, ponurý dům, který tu kdysi stával a přenesli jeho název i na tuhle betonovou škatuli. Samozřejmě, ţe z reklamních důvodů by bylo pošetilé ho měnit.“ Odmčel se a automaticky se podíval na hodinky. „Kristapána, to jsem se zapovídal! Měl jsem ti to vysvětlit jindy. Jenţe – kdyţ se na tebe dívám, mám pocit, ţe mluvím s Ednou. A nevěnovat Edně trochu času…“ Nebylo to ke mně moc galantní, ale zřejmě si to vůbec neuvědomil. Myšlenkami byl uţ úplně jinde. Spěšně se rozloučil a vyprovodil mě na chodbu. Sešla jsem dolů do recepce, vyzvedla si svůj klíč a vyšla na parkoviště. O pět minut později jsem uţ vlekla své dva kufry a nerozlučnou kabelu hotelovou halou k výtahu. Dalo mi to zabrat. Dobře ti tak! kárala jsem se ironicky. To máš za to, ţe ses na čtyři dny do motelu vybavila jako do Antarktidy. Kdybys měla trochu rozumu… 35

„Nechceš s tím pomoct?“ ozvalo se náhle za mnou. Otočila jsem se v naději, ţe by to třeba mohl být Jess, ale byl to jen můj otravný detektiv. Přesto jsem ale pomoc ráda přijala. Blonďatý šerlok se ujal mých kufrů a vyjeli jsme do prvního patra. „Které číslo, máš?“ „Třináctku.“ „Fajn, já mám sedmnáctku,“ funěl. „Uţ jsem se ubytoval.“ „Nečekala jsem tě zrovna tady,“ řekla jsem kousavě, „ale mohlo mě napadnout, ţe bohatý mladý muţ s posledním typem jaguára asi nebude bydlet v chatičce a dá přednost luxusnímu hotelovému pokoji.“ Zrudl a jeho tvář lemovaná světlou hřívou, mi náhle připomněla indiána. „Tak aby bylo jasno,“ řekl pomalu. „Za prvé ty pokoje moc luxusní nejsou, to ostatně uvidíš sama. Za druhé vůbec auto nemám. Ten jaguár patří strejdovi. A za třetí – ty peníze, co tu utrácím, jsem si vybral jako zálohu na práci, kterou jsem ještě neodvedl. Jsem opravdu vzorem boháče, ţe?“ To jsem si mohla myslet! napadlo mě. Je prostě budiţkničemu, kterého vydrţuje strýček! Hned mi ale došlo, ţe nejsem o nic lepší. I já tu hraju váţeného hosta za cizí peníze! Jak jsem na něho mohla tak vyjet? Zastyděla jsem se a pokusila se o smír. Odemkla jsem dveře svého pokoje a vyzvala svého nosiče: „Nepůjdeš dál, Bille?“ „Díky, nepůjdu,“ odpověděl stroze. „Kdybys něco potřebovala, najdeš mě na sedmnáctce.“ Otočil se na podpatku a dveře jeho pokoje za ním zaklaply. To jsem to pěkně pohnojila! pomyslela jsem si. Ale co je mi vlastně do něj? Přijela jsem přece za Jessem! Musím ho ihned najít, rozhodla jsem se. Ale kde? Vţdyť vůbec nevím, jakou práci dělá. Budu se muset zeptat někoho z personálu. Ten „někdo z personálu“, který se mi první připletl do cesty, byl kluk s přiblblým obličejem. Odhadla jsem ho jako hotelového poslíčka. Narazila jsem na něho před hlavním vchodem, kde se opíral o sloup a očumoval. 36

„Poslyš,“ řekla jsem. „Hledám jednoho svého známého, který tu někde pracuje. Je mu sedmnáct, je vysoký, má černé vlasy a jmenuje se Jess Barker. Můţeš mi říct, kde bych ho našla?“ Šklebil se na mě a mlčel. „Co je?“ naléhala jsem. „Copak ho neznáš?“ „Za takový informace se u nás platí,“ řekl bohorovně. „Kolik nabízíš, kočko?“ Projela mnou vlna vzteku a zatouţila jsem mu vrazit facku. Naštěstí mě přitom mozek nezklamal a v poslední chvíli mi vnukl dobrou odpověď. „Finanční otázku si vyřid s panem Painem. Mám u něho otevřený účet a v tomhle motelu bydlím. Můţeme k němu ihned zajít a nepřej si slyšet, co ti nabídne on.“ Klukovi chvíli trvalo, neţ si překousal, co je to finanční otázka a otevřený účet. Teprve pak si k plné hrůze uvědomil, ţe ho chci dovléct k Velkému Šéfovi, kterého nadto asi dobře znám. Otřáslo to jeho sebevědomím jako hurikán chalupou a stal se úsluţným. „Tak ten pán, jak jste se na něj ptala,“ soukal ze sebe ochotně, „dělá v pláţovým bistru jako pingl. Teď večer byste ho tam určitě našla.“ „Kde to je?“ „Tady furt tímhle směrem. Není to moc daleko.“ Kývla jsem velkopansky hlavou a dala se na pochod podél pobřeţí. Musela jsem panu Painovi přiznat, ţe skutečně nepřeháněl, kdyţ mluvil o rozloze svého motelu. Bylo tu příjemně. Zleva probleskovala stromovím světla chatek, po pravé straně matně svítila pláţ, zalévaná šumotem oceánu. Pomalu jsem se blíţila k osvětlenému místu, odkud zaznívala hudba. Došla jsem k velké betonové plošině, osázené stolky, ţidlemi a slunečníky. Polovina jí byla ukryta mezi stromy, druhá půlka vyčnívala do pláţe a tvořila tam nízkou terasu. Byl večer a bylo tu ţivo. Lidé u stolků večeřeli, popíjeli ana volném místě tančily páry. Hledala jsem v tom zmatku číšníky, ale ţádné jsem neviděla. Pak jsem teprve zjistila, ţe tam nejsou. Hosté si chodili pro jídlo a pití sami k dlouhému přízemnímu kiosku, který přikrývalo stromoví. Vmísila jsem se do davu strávníků, kteří se shlukovali podél 37

dlouhého pultu výdejny. Hledala jsem očima Jessa a náhle jsem ho objevila rovnou před sebou. Neviděl mě, protoţe se soustředěně věnoval práci. Připravoval várku porcí hranolků s kečupem. Zašla jsem, jak má přesně vypočítaný kaţdý pohyb. Skoro se zdálo, ţe nepracuje, ale tančí kolem kelímků ladný mystický tanec. Zřejmě má dobrou průpravu z tátova bistra, pomyslela jsem si. Chtěla jsem na něj zavolat, ale pak mě napadlo něco jiného. Uviděla jsem totiţ právě za Jessovými zády otevřené dveře vedoucí do volného prostoru. Obešla jsem kiosek a nahlédla do dveří z druhé strany. Jessova záda jsem měla teď přímo před sebou. Natáhla jsem ruce dopředu a zakryla jsem snaţivému pracovníkovi oči. „Kterej blbec?“ zařval Jess. Prudce se obrátil a srazil přitom z pultu velkou dózu s kečupem. Chvíli na mě nepřítomně civěl a pak se rozzářil jako nejjásavěj ší rovníkové slunce. „Sheilo!“ vykřikl nadšeně. „Kde se tady bereš?!“ Padli jsme si do náručí.

38

V. Do mého pokoje svítilo ranní slunce, ale přetáhla jsem si deku přes hlavu. Chtěla jsem si nechat dozdát, jak mě Jess provádí temným parkem, ukazuje mi, kde bydlí, vypráví mi, jak se mu po mně stýskalo a nakonec mi dává pusu na dobrou noc. Zdá se mi to, nebo si na to vzpomínám? zarazila jsem se. Odkryla jsem hlavu a zamţourala kolem sebe. Sluneční světlo na mé přikrývce mě ujistilo, ţe je bílý den a na sny není vhodný čas. Začala jsem postupně vnímat jednotlivé předměty kolem sebe: prozářené okno, stolek s dvěma křesly, odkladový taburet s mými kufry, vestavěná skříň, zrcadlo, dveře a kus zdi vykrytý ţaluzií, na níţ visel nedbale upevněný kus přeloţeného zaţloutlého papíru. Celek tvořil neosobní, sterilní obraz hotelového pokoje, ve kterém se ještě nikdo nezabydlel, jen ten papír se mi sem nehodil. Byl jako pěst na oko. Přesto, ţe nejsem moc pořádná, rozčiloval mě. Co to vůbec je? Hotelový řád? Rozhodla jsem se, ţe ho utrhnu, hodím ho do koše a znova si lehnu. Kdyţ teď uţ nespím a vím, ţe můj domnělý sen je včerejší skutečnost, musím si přece svou vzpomínku jaksepatří vychutnat! Mátoţně jsem se vyhrabala z postele, přešla po paměti pokoj, odtrhla papír a chystala jsem se ho hodit do koše u dveří. Nešlo to. Papír se mi přilepil na prsty samolepící páskou, kterou byl předtím připevněn k ţaluzii. Několikrát jsem prudce mávla rukou. Sloţený arch se rozevřel a objevila se velká tiskací písmena. Četla jsem: Sheilo, ani si nevybaluj kufry a vrať se ihned domů. Tady ti hrozí nebezpečí. Tvůj Stráţný anděl. Zalapala jsem po dechu. Na chvíli se mi zdálo, ţe jsem se znova 39

propadla do snů a zachvěla jsem se strachem. Pak se mi vrátil zdravý rozum a dostala jsem vztek. „To jsou blbý fóry!“ ulevila jsem si nahlas, ale neuklidnilo mě to. Kdo to jen mohl napsat? uvaţovala jsem horečně. Kdyţ vyloučíme anděla stráţného, musel to být někdo, kdo mě zná a ví, ţe tu jsem. Takových lidí není mnoho: Fullerová, pan Pain, Jess, detektiv Bill – a ten drzý poslíček, se kterým jsem si včera tak pěkně popovídala. Samozřejmě to vědí i v recepci. Samotná zpráva o pisateli nic neprozradila. Byla napsána značkovačem, jakých obíhají milióny. Ani z papíru se nedalo nic vyzkoumat. Byl to skutečně hotelový řád, jehoţ text sluncem natolik vybledl, ţe se skoro nedal číst. Zřejmě do mého pokoje patřil, i kdyţ včera určitě na ţaluzii přilepený nebyl. Snad jedině ta samolepka… Blázníš! napomenula jsem se přísně. Někdo si z zebe vystřelil a ty to tu řešíš jako detektivní případ. Ještě ţe nesnímáš otisky prstů! Zasmála jsem se, ale od srdce mi to nešlo. Nedokázala jsem zaplašit tíţivý pocit. Půjdu za Jessem, rozhodla jsem se. Abych si dokázala, ţe na varování kašlu, vybalila jsem své dva kufry a uloţila si věci do skříně. Pak jsem se začala věnovat sama sobě. Potřebovala jsem se umýt, ale nenašla jsem nikde tekoucí vodu a nic, co by aspoň trochu připomínalo umyvadlo. Vystrčila jsem hlavu ze dveří na chodbu a uviděla pokojskou, vlekoucí balík prostěradel. „Můţete mi říct, jak je to tady s mytím?“ zavolala jsem na ni. „Nefunguje vám koupelna, slečno?“ podivila se. „Jaká koupelna?“ „Aha –“ usmála se pokojská. „Ona se trochu špatně hledá. Myslela jsem, ţe vám ji ukázali. Okamţik!“ Hodila prostěradla do vozíku, vešla do mého pokoje a zamířila k velkému zrcadlu v úzkém rámu, které se táhlo od země aţ do výšky pořádného dlouhána. „Tady, prosím.“ Odklopila rám a otevřely se dveře, jejichţ celou plochu zrcadlo vyplňovalo. Vedly do pěkně vybavené koupelny. „Hezký pobyt, slečno, ať se vám u nás líbí,“ popřála mi pokojská a vrátila se ke svým prostěradlům. Prokristapána! zaúpěla jsem v duchu. Ještě jedny dveře! Copak ta otevírací ţaluzie nestačí? Vţdyť ten hotel má víc děr neţ zdí. Hotový 40

ementál! A jako by na tom nebylo dost, objevila jsem ještě další dvoje dveře v koupelně. Zkusila jsem je otevřít, ale byly zamčené. To uţ na mě bylo trochu moc. Poskytuje tenhle hotel vůbec nějaké soukromí? dumala jsem znechuceně. Má to smysl, aby hosté dostávali klíče od pokojů, kdyţ jim tam stejně můţe kdykoli někdo vlézt nějakou zamaskovanou dírou? Uţ jsem se nedivila, ţe si ten proklatý barák svůj název udrţel. Strašidelný hrad – to se pro tohle bludiště přesně hodí. Dala jsem si sprchu a měla jsem přitom nepříjemný pocit, ţe kaţdou chvíli některými dveřmi někdo vstoupí. Nikdo samozřejmě nevstoupil, a tak jsem svou toaletu v klidu dokončila. Navlékla jsem tričko, dţíny a sandály, přehodila jsem přes rameno kabelu a byla jsem přichystaná k odchodu. Ve dveřích jsem se srazila s pokojskou. „Nezamykejte, prosím,“ řekla mi ta dobrá duše. „Ustelu vám postel a poklidím.“ Nechala jsem dveře otevřené, sestoupila ze schodů a vyšla do parku. „Dobrýtro, slečno,“ pozdravil mě uctivě poslíček u vchodu. Kývla jsem hlavou a zvedlo se mi sebevědomí. Dětinsky mi lichotilo, jak rychle si mě ten drzoun zařadil do kategorie prominentních hotelových hostů. Kráčela jsem podél pláţe a přemýšlela jsem, jestli se mám svěřit Jessovi s tím, co mě ráno potkalo. Nakonec jsem usoudila, ţe mu to řeknu. Stejně by na mně poznal, ţe něco není v pořádku. Měla jsem brouky v hlavě a přetvařovat jsem se neuměla. Zdálo se, ţe mě Jess uţ netrpělivě vyhlíţí. Jakmile jsem se objevila, prohodil něco k svému kolegovi, vzal dvě porce hranolků s kečupem a vyšel mi naproti. Usadili jsme se u jednoho z nejbliţších stolků. Jess mi se šťastným úsměvem popřál dobré jitro a políbil mě, ale pak jeho úsměv pohasl a zpytavě se na mě zadíval. „Abys dlouho nepátral, co mi přelétlo přes nos, tak se podívej na tohle,“ řekla jsem a podala mu papír, který jsem vytáhla z kabely. „Našla jsem to ráno ve svém pokoji.“ Přelétl zprávu očima. „Co je to za nesmysl?“ vyjevil se. „To bych taky ráda věděla. V kaţdém případě mi to zkazilo 41

náladu, i kdyţ to asi bude jen blbý vtip.“ K mému zklamání se Jess k tomu názoru nepřiklonil. „Jsem hrozně rád, ţe jsi tady, Sheilinko,“ řekl ustaraně, „ale vzhledem k tomuhle varování bych tě teď raději viděl v bezpečí. Moc pochybujú, ţe je to vtip.“ „Proč si to myslíš?“ „To je tak: Celou noc jsem přemýšlel o tom, jak ses sem dostala. Přijela jsi proto, ţe tě k tomu přemluvila nějaká herečka, která je ti navlas podobná. Co kdyţ tahle herečka tu původně měla být sama a protoţe tušila nebezpečí, nastrčila jako dvojníka tebe? Jenţe někdo to ví a varuje tě.“ Vyvalila jsem oči. Tahle moţnost mě vůbec nenapadla a přitom je docela logická! V duchu jsem se poklonila Jessovu úsudku. „Včera večer sis toho papíru nevšimla?“ naléhal Jess. „Ne. Kdyţ jsme se rozloučili, vyběhla jsem nahoru a rovnou jsem skočila do postele. Ani jsem nerozsvěcela.“ „A zamkla ses?“ Na to jsem nepamatovala, ale pak se mi vybavil okamţik, kdy jsem ráno otevřela dveře, abych zavolala na po kojskou. Určitě jsem je předtím neodmykala. Měla jsem tedy celou noc otevřeno! „Asi jsem na to zapomněla,“ přiznala jsem se. „Ale i kdybych se zamkla, bylo by to stejně na draka. Do těch pokojů se dá vlézt i jinudy. Ten barák je samá šachta a tajné dveře.“ „Měla sis radši vzít chatičku,“ uvaţoval Jess. „I kdyţ uznávám, ţe hlavní budova je nesporně honosnější,“ dodal trochu zatrpkle. „Neměla jsem na vybranou,“ hájila jsem se. „Ten pokoj uţ pro mě připravili předem a nemohla jsem…“ „Dobrý den,“ ozvalo se nám za zády. Ohlédli jsme se. Nad námi se tyčil pan Pain v celé své laskavé elegantní důstojnosti. „Mohu si přisednout?“ zeptal se formálně. „Rád bych totiţ tady toho mladého muţe poslal zpátky do práce, které – jak vidím – se příliš nevěnuje a tobě, Sheilo, chci něco vysvětlit.“ „Promiňte, pane Paine,“ omlouval se Jess a zděšeně se zadíval na svůj pult, před nímţ pováţlivě narůstala fronta zájemců o hranolky. „Uţ tam běţím. Nezlobte se, měli jsme moc důleţitý hovor.“ Pak se obrátil ke mně. 42

„Od tří hodin mám pauzu,“ zavolal a zmizel za houfem zákazníků. Pan Pain seděl chvíli bez hnutí, jako by přemýšlel, jak pokračovat. „Sheilo,“ řekl nakonec, „děláš mi potíţe. Jsi můj host a já se samozřejmě snaţím vycházet hostům vstříc a respektovat jejich přání. Jenţe kdyţ mi host začne vytrhovat zaměstnance z práce, dost těţko se mi taková situace řeší. Chci si v té věci udělat jasno a navrhujú ti dvojí řešení. Bud se s tím svým mládencem budeš stýkat jen v době jeho volna, nebo ho propustím a ubytujú ho jako hosta na účet své sestřenice. Pak si oba můţete dělat, co chcete. Co tomu říkáš?“ Váhala jsem. Ta druhá moţnost byla sice strašně lákavá, ale uţ předem jsem věděla, ţe by na ni Jess nepřistoupil. Raději oţelí mou celodenní společnost neţ vydělané peníze! blesklo mi hlavou a v ten okamţik jsem ho skoro nenáviděla. Včas jsem se ale vzpamatovala a zastyděla se. O co je Jess lepší neţ já! Poctivě tu vydělává peníze, kdeţto já je utrácím – a navíc ne svoje! „Myslím, ţe to necháme tak, jak to je,“ řekla jsem. „Slibuju vám, ţe uţ Jessa nebudu při práci rušit. Ani dnes bych ho nezdrţovala, ale opravdu šlo o velmi váţnou věc.“ „Co bylo tak váţného?“ zeptal se pan Pain pobaveně. „Smím to vědět?“ Jeho tón mi pohnul ţlučí a dostala jsem vztek. „Nejen ţe to smíte, pane Paine,“ řekla jsem odměřeně. „Vy to dokonce musíte vědět. Mohl byste mi laskavě říct, kolik vašich hostů nachází ve svých pokojích takovéhle vzkazy?“ Sáhla jsem do kabely, vytáhla přeloţený hotelový řád a podrţela jej Velkému šéfovi před očima. Chvíli na něj civěl, jako by nevěřil vlastním očím a pak se náhle změnil k nepoznání. „Co je to za sprosťárnu?“ řičel. „Jak si někdo mohl něco takového dovolit? V mém podniku ţe hrozí nebezpečí?! Ale ať se ten grázl těší!“ sípal nenávistně. „Prešetrím to a toho hajzla, který to psal, si podám, ţe z toho bude šilhat! Bude litovat, ţe se narodil, smrad podělanej!“ Zrudl a sotva popadal dech. Kolem našeho stolku se začali shlukovat lidé. Všiml si toho a zmlkl. Bylo ale pozdě. Pečlivě pěstovaný obraz uhlazeného hoteliéra se zhroutil a zůstal jen zuřící plebejský pan Pain, běsnící jako 43

předměstký hokynář, jehoţ krámek pomluvil nenáviděný konkurent. „Toho to ale vzalo, ţe?“ uvaţoval Jess. „V ţivotě bych netušil, ţe se náš šéf a muţ velkého světa dokáţe proměnit na uřvaného podomka.“ „Jeho chyba,“ zasmála jsem se. „Kdyţ se takhle shodil, nemá uţ nárok na Happy Cream.“ „Co?“ vyjevil se Jess. „Copak neznáš ten inzerát My, muţi velkého světa, chceme to nejlepší: Happy Cream?“ Samozřejmě si ihned vzpomněl a rozřehtal se jako kůň. Seděli jsme na kraji betonové terasy a klátili nohama nad prohřátým pískem pláţe. Mohli jsme si to dovolit, protoţe Jess měl odpolední pauzu. Místo něho se v baru tuţil mladý černoch, který mi byl představen jako Bob. „Kopnul bych do toho!“ dumal Jess. „Tak krásně bychom to tu spolu mohli uţít a já mám na tebe tak málo času. Jedině odpoledne, nebo – v noci.“ „V noci spím.“ „Já taky. Ale víš, jak by to bylo krásné, kdybychom přitom byli spolu?“ Vykulila jsem oči. Tohle ţe je můj slušný Jess? Ještě nikdy se neodváţil mi něco takového navrhnout. Konečně se rozhoupal! zajásala jsem. Jenţe – představa noci strávené s Jessem, byla tak lákavá a krásná, ţe jsem se ji raději snaţila rychle zapudit a zaujmout obrannou pozici. „Tak o tohle ti jde?“ vyjela jsem a hned jsem toho zalitovala. „Jo. O tohle, pokud je to s tebou. Kdyby mi šlo ‚o tohle‘ bez tebe, nebyl by to problém. Laskavých děvčat je tu dost.“ Pobouřilo mě to, i kdyţ jsem věděla, ţe k tomu nemám důvod. To, co řekl, byl vlastně svým způsobem kompliment. Cítila jsem, ţe ztrácím pozici a nevěděla jsem, jak to napravit. „Nejsi trochu sprostý?“ zeptala jsem se tiše. „Nejsem,“ řekl nešťastně. „Copak nechápeš, ţe touţím být s tebou? Ţe se mi nelíbí, kdyţ spíš sama v pokoji, kam ti můţe kaţdý podle libosti vlézt? Ţe tě nemohu chránit? Ze tě nemohu mít? Nevíš 44

snad, jak moc tě chci? Copak netušíš, jak mi je, kdyţ jediné, co pro tebe mohu udělat, je posedět s tebou na terase a nabídnout ti hranolky s kečupem? Jak mi je, kdyţ jsem věčně švorc? Kdyţ na tebe nemám čas? Jak ti v těhle podmínkách mohu vůbec ukázat, ţe tě strašně milujú?!“ Bylo to tak překotné vyznání lásky, ţe se mi zatočila hlava. Tohle byl úplně jiný Jess neţ ten, s kterým jsem tak dlouho chodila! Teď byl takový, jakého jsem si tajně přála mít. Cítila jsem slzy v očích a došla mi slova. Vztáhla jsem k Jessovi ruce, ovinula mu je kolem krku přitiskla jsem se k němu. Nevím, jak dlouho to objetí trvalo. Kdyţ jsem se probrala k ţivotu, seděl uţ Jess způsobně vedle mě a díval se mi do očí. „Promiň, Sheilinko,“ zašeptal omluvně. „Moc kecám.“ „Jen kecej,“ povzbudila jsem ho s úsměvem. „Krásně se to poslouchá.“ Nebylo mi ale souzeno vyslechnout si další projevy Jes sovy oddanosti, protoţe do naší idylky vstoupil zlý duch v podobě detektiva B ilia Francise. Zatrnulo mi u srdce, protoţe jsem tušila, ţe Jess ho asi nepřijme s otevřenou náručí. „Ahoj Sheilo!“ volal na mě z dálky. Měl šortky, byl bos a pod paţí svíral tenisovou raketu. „Nechceš si zahrát? Objevil jsem tady vzadu kurty.“ Pak si teprve všiml zakaboněného Jessa. „Promiň,“ zacouval rychle. „Nějak mi nedošlo, ţe nejsi sama.“ „Měli byste se seznámit,“ řekla jsem stísněně. „To je můj přítel Jess a to je Bill, detektiv na dovolené.“ Oba kluci si znechuceně potřásli rukama a bylo mi jasné, ţe si okolo krku nepadnou. Proto jsem přivítala, ţe se detektiv ihned rozloučil. „Čau,“ zamával nám. „Mějte se tu hezky a tobě, Sheilo, děkuj u, ţes mě sem přivedla. Je to tu opravdu senzační.“ Zatočil raketou a odcházel směrem ke kurtům. Víc uţ mi to pohnojit nemohl. Věděla jsem, co mě čeká a taky mě to neminulo: „Ty toho kluka znáš? Proč jsi mi o něm nikdy neřekla?“ Bylo mi do breku. „Znám ho teprve od včerejška. Seznámili jsme se cestou sem.“ „A proč jsi ho sem přivedla? Máš s ním něco?“ „Nic s ním nemám. Teď chvíli sed a poslouchej, já ti to povím 45

všechno od začátku.“ Skoro pět minut jsem mluvila a Jess mě nepřerušoval. Pověděla jsem mu o seznámení s Billem i o tom, jak jsem mu nechtěně poradila tenhle motel. Odváţila jsem se mu dokonce prozradit, ţe Bill má pokoj na stejné chodbě jako já, i to, ţe mě den předtím asi sledoval. „A to mi říkáš aţ teď?“ ţasl Jess. „Proč jsi mi to nepověděla hned včera? To jsou přece důleţité věci!“ „Nevím, co povaţuješ za důleţité. Pro mě bylo důleţité jen to, ţe tu s tebou můţu být pohromadě.“ Nebyla to taktika. Řekla jsem to bez rozmýšlení a náhodou to bylo to nejlepší, co jsem mu mohla odpovědět. Odzbrojilo ho to. „Jsi zlatá, Sheilinko,“ řekl měkce a vzal mě za ruku. „Ale víš co mě teď trápí? Ze místo krásného společného večera musím jít zpátky do toho pitomého kiosku a vyrábět ještě pitomější hranolky pro nejpitomější zákazníky pod sluncem.“ „Kdy tam musíš být?“ „V sedm.“ „Tak mě pojď aspoň vyprovodit. Zalezu do pokoje, vykoupu se a budu si číst.“ Nebyla to tak úplně pravda. Plánovala jsem si, ţe se navečeřím v restauraci a potom zajdu posedět do baru. Jenţe svěřovat se s tím Jessovi by bylo asi hodně kruté. Nesmím mu přece naočkovat představu, ţe někde v baru tančím s tím odporným detektivem! Kdyţ jsme došli k hotelovému vchodu, svítila uţ světla. „Co se dá dělat?“ pokrčil Jess bezmocně rameny. „Zase to bude stejné jako vţdycky. Jedna pusa na rozloučenou – a hajdy do práce. Často touţím, aby se jednou stalo něco, co by ten věčný přiblblý kolotoč rozbilo.“ Bylo mi ho líto. Připadal mi jako románový chudas, který opouští milovanou bytost na prahu jejího vlastního světa, kam on, plebejec, nemá přístup. Abych ho nějak potěšila, dala jsem si aspoň záleţet na tom, aby ta pusa na rozloučenou byla co nejkrásnější. Teprve kdyţ jsem vyjíţděla výtahem do patra, napadlo mě, ţe ani mě tenhle stav netěší a ţe jsem sama hodna politování. Abych se Jessovi aspoň trochu přiblíţila, rozhodla jsem se, ţe posezení v baru 46

vynechám a spokojím se s večeří v restauraci. Prošla jsem chodbou, otevřela jsem dveře svého pokoje a nahmatala vypínač. Světlo zazářilo a já jsem vykřikla zděšením a zatajil se mi dech. Z ramena lustru visel tlustý provaz, zakončený dole smyčkou. Pod ním byl přichystaný taburet – jen na něj vystoupit a vloţit hlavu do oprátky! Byl to samozřejmě jen symbol, protoţe lustr by ţádného oběšence neunesl, ale bylo to tak sugestivní, ţe jsem se zachvěla strachem. Kdo mě to pronásleduje? Mám udělat poplach a dotáhnout sem pana Paina? Nějaký vnitřní hlas mě před tím varoval. Co mi tedy zbývá? Jess, jedině Jess! Jen jestli ho ještě dohoním! Vyrazila jsem z hotelu a letěla parkem jak vystřelená z praku. Trvalo dlouho, neţ jsem konečně rozeznala Jessovu siluetu kráčející přede mnou po cestě. „Jesse!“ vykřikla jsem zoufale. Trhl sebou a překvapeně se otočil. „Proboha, Sheilo, co tu děláš? Co se ti stalo?“ Padla jsem mu do náruče a přerývaně jsem mu vylíčila, co jsem našla ve svém pokoji. Cítila jsem, jak mě Jess hladí, líbá mě na čelo a konejšivě šeptá. „Uklidni se, Sheilinko, uţ se tam nevrátíš. Teď půjdeš ke mně, uděláš si pohodlí a počkáš na mě, neţ se vrátím z práce. Pak se uvidí.“ Dala jsem se vést jako loutka, v hlavě jsem měla prázdno a v duši pocit bezpečí. Jess mě drţel kolem ramen. Došli jsme k dlouhému vojenskému baráku, který jsem uţ od včerejška znala. Byla to ubytovna pro sezónní pracovníky. Připomínala spíš králíkárnu. Na jedné straně dlouhá chodba, na druhé straně kotce, menší neţ lodní kajuty. Kaţdý z nich obýval jeden zaměstnanec. Poslední kotec hostil umývárnu a záchod. Na pohodlí se tu nehledělo. „Lehni si a zkus spát, zlato,“ šeptal mi Jess. „To je to nejlepší, co zatím můţeš udělat. Tady budeš v úplném bezpečí. Vydrţ! Ještě pár kroků – a jsme tady!“ Prošli jsme chodbou a zastavili před dveřmi číslo šest. Bylo mi jako trosečnici, kterou v poslední chvíli našel záchranný člun. Jess otevřel dveře, rozsvítil a pobídl mě dovnitř. Vešla jsem, vytřeštila oči a zdálo se mi, ţe šílím. Bylo mi na 47

omdlení a bezmocně jsem civěla na strop, odkud se táhl tlustý provaz, zakončený dole smyčkou.

48

VI. „Sheilinko, probuď se, je čas vstávat!“ „Nech mě spát!“ „Nejde to, lásko, musíme zajít k panu Painovi.“ „Ať si trhne nohou.“ „To sice můţe, ale přesto nás v devět čeká. Je to prý důleţité a já si myslím, ţe asi opravdu je.“ Otevřela jsem oči a tupě civěla do stropu. Tam, kde měl být lustr, svítila oválná lampa chráněná bytelnou mříţkou. Ze strany se nade mnou skláněl Jess. „Přece u mě,“ podivil se. „Copak jsi zapomněla, co se včera stalo? Jak jsme oba našli v pokojích ty provazy se smyčkou? Já jsem to ještě za tepla ohlásil panu Painovi. Zastihl jsem ho v baru s nějakým váţeným hostem a zřejmě jsem mu pokazil příjemný večer. Šel se se mnou na ty šibenice podívat a nepřej si slyšet, jak se vztekal!“ „Tady byl taky?“ vyjevila jsem se. „Jo, taky, jenţe to jsi naštěstí zaspala. Nejdřív mi chtěl vynadat, ţe přijímám na ubikaci dámské návštěvy, jenţe za těchhle okolností nemohl říct ani popel. Hrozně ho to vzalo. Hned ty provazy poručil odstranit a nás si pozval na devátou do své pracovny. Myslím, ţe bychom tam měli přijít včas.“ „Kolik je vůbec hodin?“ „Skoro půl deváté.“ „Prokristapána!“ vyděsila jsem se. „Musím se přece nějak upravit a nic tu s sebou nemám!“ „Nedá se nic dělat. Musíš se spokojit s umyvadlem. Mýdlo, ručník a hřeben ti půjčím, kartáček na zuby ti nenabízím.“ 49

Toaleta dopadla celkem úspěšně. Nevyšla sice podle mých představ, ale aspoň na mě nebylo vidět, ţe jsem zrovna vylezla z postele. Bylo tři čtvrtě na devět, kdyţ jsme vyrazili do parku. „Nemusíš být dnes v práci?“ napadlo mě náhle. „Nemusím,“ usmál se. „Jednak mě zavolal na koberec sám Velký šéf a za druhé jsem ukecal Boba, ţe za mě dnešek vezme. Samozřejmě mu to zacvaknu,“ dodal furiantsky. Musela jsem v duchu vyslovit Jessovi uznání za všechno, co dokázal zařídit, zatímco jsem spala. Uţ jen to, ţe se mu podařilo mě včas vzbudit, bylo úctyhodné. Proběhli jsme parkem, vyjeli výtahem do druhého patra a stanuli před rezidencí pana Paina přesně za minutu devět. I ten nejpřísnější šéf by takovou přesnost musel ocenit. Jess zaklepal a uhlazený hlas nás pozval dále. Těţko by někdo věřil, ţe patří člověku, který včera na pláţi tak ne omaleně hulákal. Hlavní překvapení na nás však teprve čekalo. Kdyţ jsme vstoupili, trůnil pan Pain v křesle za psacím stolem a proti němu seděl světlovlasý mládenec. „Seznamte se,“ vybídl nás pan Pain, který se po včerejšku opět vţil do role laskavého hoteliéra. „To je Sheila Collinsová, můj host, to je Jess Barker, můj zaměstnanec – a to je Bill Francis, můj soukromý detektiv, kterého jsem dnes ráno najal, aby učinil přítrţ politováníhodným událostem, které se tu dějí a vypátral jejich původce. Osobně mi zodpovídá za to, ţe tu budete v bezpečí a nikdo vás nebude obtěţovat.“ Bill vstal z křesla, obřadně se uklonil a představil se. Ani v nejmenším ho nenapadlo naznačit, ţe se uţ všichni známe. Zřejmě chtěl na svého nového zaměstnavatele zapůsobit oficiální seriózností. Přijali jsme jeho hru a zcela váţně se představili také. „Nemohu strpět,“ pokračoval hoteliér, „aby v mém podniku kdokoli vyhroţoval mým hostům nebo zaměstnancům. Tady pan Francis toho pacholka najde a já ho roztrhnu!“ Byl na nejlepší cestě znova upadnout do vulgarity, ale v poslední chvíli se vzpamatoval. „A uţ vůbec si nemohu dovolit, aby někdo obtěţoval tady Sheilu, kterou mi s důvěrou svěřila má vlastní sestřenice!“ dodal výhruţně. „Kde jste pana Francise tak rychle sehnal?“ zeptala jsem se poťouchle. 50

„Je to hotelový host, který u nás trávil dovolenou. Ode dneška tu bude pracovat a já doufám, ţe úspěšně. Nerad platím zbytečně. Myslím, ţe byste teď měli zajít do baru a dohodnout se na společném postupu, bude-li vůbec nějaký zapotřebí.“ Na znamení, ţe slyšení je u konce, se lehce uklonil a doprovodil nás ke dveřím. „To je ale roztomilý člověk!“ řehtal se Bill, kdyţ jsme se o chvíli později usadili na barové stoličky. „Můj hotel – můj zaměstnanec – můj detektiv. Všechno je jeho! Za chvíli si koupí i Státní pláţ! Musíme si připít na jeho zdraví.“ Trochu nechápavě jsme na něj s Jessem zírali. „Vidím, ţe se bavíš,“ řekla jsem popuzeně. „Ale já bych tu tvou práci dělat nechtěla.“ „Jakou práci?“ smál se Bill. „I bez mého přičinění jste tady v úplném bezpečí. Takové nejapné vtípky jako záhadné varování a dva provázky na stropě vás přece nemohou ohrozit. Samozřejmě se tomu naivnímu vtipálkovi podívám na zoubek, ale i kdybych to neudělal, vyšlo by to nastejno. Nikdo vám neublíţí.“ „Proč jsi tedy tu práci přijal, kdyţ se na to díváš takhle?“ vyjel Jess. „Z touhy po mamonu,“ řekl detektiv nadneseně. „Proč bych tu měl utrácet vlastní peníze, kdyţ mi Velký šéf můţe platit?“ „Vidím, ţe jsme dostali opravdu senzačního ochránce,“ zareagoval ironicky Jess. „Smím vědět, čím začne Velký detektiv své pátrání?“ „Půjde si lehnout a do oběda si dá dvacet. Pak se uvidí.“ „To jsem opravdu zvědavá, co se uvidí!“ poznala jsem skepticky. V duchu jsem s Billovým přístupem vůbec nesouhlasila a narůstal ve mně tísnivý pocit, ţe za těmi „nejapnými vtípky“ se skrývá něco váţného a nebezpečného. Ze tu nedobrovolně hrajú roli ve hře, kterou někdo pečlivě reţíruje a ţe to není poprvé, co tenhle pocit zaţívám. Připomnělo mi to divadelní happeningy Edny Fullerové. Tam taky nikdo nevěděl, jestli se na hru dívá, nebo jestli se uţ stal hercem. Jenţe tady se nehraje v happeningu, dumala jsem. Tady se hraje o něco váţného a pan Pain to ví, nebo aspoň tuší. Proč by ten skrblík jinak najímal detektiva? Zamrazilo mě a viditelně jsem se otřásla. 51

„Co je ti?“ ozval se Bill. „Nic, detektive,“ odsekla jsem. „Nestarej se a běţ si klidně lehnout.“ „To taky udělám,“ řekl Bill spokojeně. „Kvůli tomu bláznivýmu hospodskýmu jsem se ráno moc nevyspal, tak to musím dohonit.“ Přes svůj odpor k namyšlenému Billovi jsem se musela zasmát při představě, co by si asi Velký Pain řekl, kdyby slyšel, ţe ho jeho vlastní detektiv tituluje „bláznivý hospodský“. „Takţe se tu zatím mějte hezky,“ ukončil debatu Bill. „Určitě se přes den ještě uvidíme. Třeba zatím na něco přijdu,“ dodal optimisticky. „Ten nepřijde na nic,“ pronesl Jess znechuceně, kdyţ detektiv zmizel ve vchodu do jídelny. „Je to moula. Neměla jsi ho sem vůbec vodit.“ Z jeho hlasu zaznívala ţárlivost. „Jessi, přece jsem ti uţ včera říkala…“ „Já vím, Sheilinko, nezlob se,“ konejšil mě. „Já jen – jeţíšmarjá!“ vykřikl. Sledovala jsem jeho oči upřené ke dveřím a málem jsem vykřikla taky. Do baru elegantně veplula Jane Randolphová s cestovní kabelou přes rameno a zamířila přímo k nám. „Ahoj mládeţi!“ zahalekala. „Kde jste se tu vzali oba dva? Myslela jsem si, ţe tu najdu Jessa strhaného prací a on si tu zatím s tebou takhle medí! Takovouhle brigádu bych si taky dala říct.“ „A kde ses tu vzala ty?“ zeptala jsem se vyjeveně. „Máš přece být v Hermose a starat se o dětičky.“ Rozmarně pokrčila rameny. „Člověk míní a pánbůh mění. Dětičky si vyjely na dva dny na moře a mě k tomu nepotřebovaly. Prý to zvládnou vedoucí sami. Takţe mám do zítřka do večera volno a rozhodla jsem se, ţe potěším Jessa na jeho novém pracovišti. Jenţe – jak vidím – má tu potěšení víc neţ dost a jsem tu zbytečná.“ „Vůbec ne,“ odporovala jsem překotně. „Jsem strašně ráda, ţe tě konečně zase vidím. Jenţe sis nevybrala právě tu nejšťastnější chvíli. Tady se dějou věci –“ mávla jsem rukou. „To mi všechno povíš aţ pak,“ skočila mi rezolutně do řeči. „Teď budu mluvit já, protoţe mám pro tebe přichystanou senzaci. Pamatuješ, jak mi věštkyně předpověděla, ţe se obě proslavíme fotografií? Tak uţ je to tady!“ brebentila nadšeně. „Podívej!“ 52

Vyndala z kabely výtisk pasadenského Midday Observeru a rozloţila ho před námi na stránce, kterou celou zabíral velký inzerát. Nejdřív jsem vnímala jen ţenskou hlavu a nějaká písmena. Pak jsem zaostřila oči a úţasem otevřela pusu. Ze stránky na mě zírala rozesmátá Edna Fullerová, která tučnými literami sdělovala čtenářům: My, ţeny velkého světa, chceme to nejlepší: Happy Cream. „Vida,“ zasmála jsem se. „Slavná Fullerová bere tu svou reklamní kampaň hopem. Dokonce si jako vedlejšák vzala i pomády.“ Zachytila jsem kamarádčin pohled. Civěla na mě nechápavě a trochu vyděšeně, jakoby se náhle octla tváří v tvář šílenci. „O čem to mluvíš?“ vyhrkla nakonec. „Vzpamatuj se! Jaká slavná Fullerová? Copak uţ nepoznáš sama sebe? Nepamatuješ si, jak jsem tě tenkrát fotila na hřišti, kdyţ Jess hrál zápas? Podívej, tady je důkaz. Za tebou je betonová zed, kde je sprejem napsáno Tom miluje Brendu. Ten nápis všichni dobře známe. A tady, podívej, vyčuhuje ze strany ještě půlka D a celé U.“ Mluvila horečně naléhavě, jako by se snaţila přesvědčit idiota o správnosti teorie relativity. Bylo toho na mě najednou trochu moc. „Já uţ sama nepoznám,“ řekla jsem sklesle, „kdo je Edna a kdo jsem já.“ „Co je s ní?“ naléhala Jane vzrušeně na Jesse. „Mohl bys mi to vysvětlit aspoň ty?“ „Mohl,“ řekl Jess lakonicky, „a Sheila samozřejmě taky. Jenţe to zabere trochu času. Navrhujú jít na pláţovou terasu a tam ti to všechno v klidu povíme. Tady se totiţ skutečně dějí podivné věci.“ „No, to je tedy gól!“ vydechla Jane, kdyţ jsme skončili své vyprávění. „Myslela jsem, bůhvíjakou senzaci nevezu a vy na mě vyrukujete s takovýmhle hororem! Opravdu se nechcete raději vrátit domů?“ „Ani nápad!“ zavrtěl hlavou Jess. „My uţ si s tím vším nějak poradíme.“ Řekl to s takovou jistotou, ţe se mi rázem má pokleslá nálada zvedla. „Nech to plavat, Jane,“ řekla jsem. „Raději nám pověz, jak se ta má fotka dostala do novin.“ 53

„To je jednoduché,“ usmála se kamarádka. „Prostě jsem ji prodala.“ „Neříkej mi, ţe prodáváš své fotky po redakcích.“ „Samozřejmě ne. Tuhle fotku jsem střelila jako vţdycky v poklidu domova. Byl u nás jeden známý, nějaký doktor Harrisson, který pracuje jako právník pro různé firmy. Ukazovala jsem mu své poslední fotky a on se začal zajímat o tu tvou. Ptal se mě, za kolik bych ji prodala, a já jen tak z hecu prohlásila, ţe za třista dolarů. Byl to samozřejmě vtip, ale on to vzal váţně a pozval mě na druhý den k sobě do kanceláře. Tam jsme sepsali smlouvu, podle které se zavazuji prodat do určitého termínu poţadovaný snímek v dohodnuté ceně tříset dolarů pro reklamní účely Happy Creamu s tím, ţe svoluji, aby s ní firma nadále nakládala podle vlastního uváţení a na další autorské honoráře si nečiním nárok. Pak se teprve ukázalo, ţe smlouvu musí podepsat někdo z rodičů, protoţe ještě nejsem plnoletá. Nakonec jsem ukecala mámu a hned nato jsem odevzdala fotku a dostala šek na třista dolarů! Dovedete si představit, jak jsem byla pyšná,“ pokračovala Jane nadšeně. „Ještě nikdy jsem za fotky tolik peněz nedostala. A pak jsem si řekla, ţe by to nebylo spravedlivé vůči tobě, Sheilo, a ţe se s tebou sestersky rozdělím. To znamená, ţe máš u mě stopadesát dolarů. Chtěla jsem ti je původně dát hned, ale pak jsem usoudila, ţe počkám, aţ se objevíš v novinách, abys hned věděla, za co je vlastně máš.“ „To je přece nesmysl!“ vydechla jsem. „Vţdyť jsem si je ničím nezaslouţila!“ „Jak to ţe ne? Kdo je na té fotce? Ty. A kvůli tobě byl o ten snímek zájem. Kdybych místo tebe fotila třeba kredenc, tak to nikdo nekoupí.“ „Poslyš, Jane, kdy jsi tu fotku vůbec prodala? Jak je to dlouho?“ vpadl Jess. „Je to asi měsíc. Co má být?“ „Nic, jen si myslím, ţe ta reklama uţ musela vyjít v některých novinách dřív, neţ se dostala do Midday City Observe™.“ „To je docela pravděpodobné, ale já jsem se po tom inzerátu nesháněla. Bylo mi jasné, ţe nakonec dojde i do Pasadeny. Proč se 54

ptáš?“ „Jen tak mě něco napadlo,“ drbal si hlavu Jess, „jenţe mi to nedává ţádný smysl.“ Náhle mě taky něco napadlo a zachvátila mě vlna vzrušení. „Co je, Sheilo?“ polekala se Jane. „Mám to!“ vykřikla jsem nadšeně. „Vzpomínáte si na všechny ty inzeráty Happy Creamu? Vţdycky je tam nad textem někdo, kdo na první pohled připomíná někoho významného a populárního. Jednou je to Mick Jaegger, podruhé Bob Dylan, potřetí Madonna, počtvrté – pro mě za mě – třeba papeţ – mnoho jich taky připomíná státníky. Většinou jsou to samí lidé, kteří by účast v reklamě odmítli. Proto fotí místo nich podobné lidi, pokud moţno jejich dvojníky.“ „Ale to je snad trestné,“ namítla Jane. „Těţko,“ ozval se Jess. „Oni za nikoho konkrétního nemluví. Nikdy tam nenajdeš třeba Já, prezident Bill Clinton, muţ velkého světa, chci to nejlepší: Happy Cream! Pokud nikoho nejmenují, zákon na ně nemůţe, i kdyby dvojníci byli sebepodobnější. A jestliţe navíc mohou dokázat, ţe domnělý prezident je ve skutečnosti třeba přistěhovalec Randolph Znamenacek, mají to v suchu.“ „Ale stejně je to podvod,“ rozhořčila jsem se. „Co v reklamě není podvod?“ mudroval Jess. „Hlavně ţe je všechno podle zákona.“ „Je to podvod,“ trvala jsem na svém. „Je to klamání lidí. Kdyţ se na tu mou fotku někdo podívá, řekne si, ţe je to Edna Fullerová a nikdo jim to nevymluví. Fullerová je sice mezi těmi velikány malá ryba, ale tam, kde právě probíhá její reklamní kampaň, se inzerát s ní bohatě vyplatí.“ „To je ale samozřejmé,“ klidnil mě Jess. „Nemůţeš přece chtít, aby podnik na inzerci prodělal.“ Cítila jsem se podvedená. Kdybych bývala věděla, ţe moje fotka má slouţit takovému účelu, asi bych Jane nedovolila ji prodat. Jenţe – ani ona to nemohla vědět, tím spíš, ţe neměla o nějaké Fullerové ani tušení a dodnes ho vlastně nemá. Jednala v dobré víře a chtěla i pro mě to nejlepší. Měla bych jí vlastně poděkovat! Trápila jsem se uvaţováním, jestli by tyhle mé morální problémy pochopil Jess. Asi ne. Je příliš praktický a těţko shání kaţdou 55

korunu. Nepatří k mým vysněným výjimečným lidem a stačí mu, kdyţ všechno probíhá „podle zákona“. Na hlubší úvahy není dost bohatý. Pere se s ţivotem, jak umí a neumí toho málo. Snad právě proto ho miluji a váţím si ho. „Je ti něco, Sheilinko?“ ozvalo se vedle mě. Záchrana přišla v pravý čas. „Nic mi není,“ ujistila jsem pohotově Jessa. „Jen jsem tak přemýšlela – jestli není nějaká souvislost mezi tím inzerátem a tím, proč jsem tady,“ lhala jsem statečně. „I to je moţné,“ připustil Jess. „Ale těţko to asi souvisí s tím, ţe tě tu někdo neznámý varuje před nebezpečím a někdo jiný nám věší oprátky na strop.“ „Brr!“ otřásla jsem se. „Ty oprátky mi daly! Nejradši bych uţ do toho svého děravého pokoje ani nevlezla.“ „Nebuď baba!“ domlouvala mi Jane. „Jestli se tam bojíš, budu tam v noci s tebou. Stejně tu nemám kde spát. Uvidíš, ţe se nic nestane.“ „To je výborný nápad!“ zaradovala jsem se. Pak jsem si teprve všimla, ţe Jess viditelně posmutněl. „Na všechny starosti se vykašleme,“ rozohňovala se Jane, „a uděláme si krásný večer. Dáme si dobrou večeři a posedíme v baru. Co vy na to?“ „Návrh se přijímá,“ řekla jsem s úsměvem. „Budete mými hosty. Mám tu, jak víte, otevřený účet, který jsem vlastně ještě vůbec nevyuţila. Ať to Fullerovou něco stojí!“ Od kiosků k nám přibíhal nějaký kluk a uţ zdaleka na nás mával. Jess mu vyšel naproti. Kluk něco drmolil, šermoval přitom rukama a rychle zase odběhl. Kdyţ se Jess vrátil, jeho čelo pokrývala mračna. „Bob se poloţil,“ ohlásil stručně. „Začal prý zvracet a šel si lehnout. Musím si svou večerní šichtu odslouţit sám a tu večeři a posezení v baru budete muset zvládnout beze mě,“ dodal ponuře. „Mějte se hezky a hlavně dejte na sebe pozor.“ Políbil mě na tvář, zamával nám a rozběhl se k terase. Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel za stromy. Náš večerní program leţel v troskách. „Nebuď zklamaná,“ těšila mě Jane. „Musela jsi přece počítat s tím, ţe tu Jess pracuje a nebude se ti moct po večerech věnovat. 56

Radši bys mu to měla trochu usnadnit a věnovat se mu, kdyţ má volno.“ „Myslíš v noci?“ ušklíbla jsem se. „Proč ne? Na tvém místě bych to zkusila. Je to hodnej kluk a neublíţí ti. Já kdybych takového měla…“ Co mi tím chtěla naznačit? Ze si Jessa dost nehledím? A – nemá nakonec pravdu? „Dobrá,“ souhlasila jsem váhavě. „Dám na tvou radu. Jenţe to budeš muset spát v mém strašidelném pokoji sama. Nebudeš se tam bát?“ „Ani nápad!“ zasmála se. „Bude to dokonce zajímavý pokus. Zjistíme tak, jestli to ţertovné strašidlo umí rozlišovat mezi tebou a mnou a projeví se, i kdyţ nebudeš doma.“ Kráčely jsme parkem k hotelu. „Poslyš,“ řekla jsem. „Mám taky dobrý nápad. Obstarám ti na večer zábavu a představím ti našeho skvělého šerloka. Moc ochrany od něho nečekej, ale jinak je docela dobrý společník. A jestli tě bude zajímat, jak vypadá zásah detektiva proti nástrahám, můţeš ho v noci pozorovat při práci. Třeba se pobavíš.“ Došly jsme k hlavní budově, vyjely do patra a vstoupily do mého pokoje. Bylo tu docela příjemně. Daly jsme si sprchu a Jane se připravila na společenskou událost. Já jsem si s úpravou tolik práce nedala. Hodila jsem si do kabely pár krámů a tím to zhaslo. Sešly jsme dolů po schodišti, prošly jídelnou a vstoupily do baru. Správně jsem tušila, ţe tu našeho lehkomyslného detektiva najdeme. Seděl u stolku pro dva a popíjel martini. Došly jsme k němu. „To je detektív Bill Francis,“ představila jsem ho kamarádce. „A to je má přítelkyně Jane. Doufám, Bille, ţe o ni dnes večer budeš starostlivě pečovat.“ „Jistě,“ rozzářil se Bill. „Bude mi potěšením.“ Z jeho nadšeného výrazu bylo vidět, ţe nepřehání. „Ty s námi neposedíš?“ obrátil se na mě. „Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jsem utahaná a půjdu si lehnout.“ Bylo mu to tak očividně vhod, ţe jsem se skoro urazila. „Tak tedy hezkou dobrou noc,“ popřál mi detektiv a vyzval Jane k tanci.

57

Leţela jsem na Jessově lůţku, koukala do stropu a nevěděla jsem, co vlastně chci. Zvenku ke mně doléhal šum terasy a malým okénkem se nesměle drala trocha odraţeného světla. Lampu jsem nerozsvítila. Dělám dobře, ţe jsem přišla za Jessem? Uspávající přítmí mi protrhávala představa marnivě osvětleného baru, naplněného tančícími páry a rušila mi klid. Neměla jsem tam raději zůstat? Strašně jsem po tom baru touţila a zároveň jsem si uvědomila, ţe by to vůči Jessovi nebylo fér. Přece ho milujú, a kdyţ někam se mnou nemůţe, měla bych zůstat s ním! Vţdyť tu jsem, uklidňovala jsem se. Jenţe – dělám dobře? A byla jsem zase tam, kde předtím. Vzpomněla jsem si na mámu. Určitě by nebyla nadšená ani barem, ani mou noční návštěvou u Jessa. Co má vlastně slušná a výjimečná dívka dělat, aby to bylo dobře, aby z ní byli všichni šťastní a zároveň taky trochu ţila? Byla jsem tak bezradná, ţe se mi vedraly slzy do očí. Posadila jsem se na lůţko a roz šmudlávala je po obličeji. Na chodbě se ozvaly kroky. Proboha, to uţ je deset? vyděsila jsem se. Otevřely se dveře a nad hlavou mi zaplálo světlo. „Sheilinko!“ vykřikl Jess. „Co tady děláš? Co se ti stalo?“ „Nic,“ usmála jsem se trochu křivě. „Něco mi spadlo do oka. Bud tak hodný a podej mi z kabely kapesník.“ Poctivě prošťáral kabelu a nakonec kapesník našel. Otřela jsem si oči a uviděla před sebou Jessovu rozzářenou tvář. „To jsi hodná, ţe jsi přišla,“ vydechl roztouţeně. „Přišla jsem ti popřát dobrou noc,“ řekla jsem nejistě. „S tebou to bude překrásná noc!“ „Jak víš, ţe tu chci zůstat?“ „To je tajemství. Lehni si, já zhasnu a pak ti ho pošeptám.“ Poslechla jsem. Nastala tma. Pak jsem ucítila Jessův polibek a tichý hlas, který zašeptal: „Protoţe máš v kabele na ráno toaletní potřeby.“

58

VII. „Někdy spím tvrdě jako špalek, jindy zase lehce a zdají se mi ţivé sny,“ svěřovala jsem se Jane. „Vím, ţe jsou to sny a přesto je povaţuju za součást skutečnosti, kterou v polospánku vnímám. Vţdycky se snaţím určit, co se mi zdá a co se kolem mě opravdu děje a nikdy na to samozřejmě nepřijdu, dokud se úplně neprobudím. Je to napínavá hra.“ Přivřela jsem oči a vţila se do svého snu. Letím mezi hvězdami a Jess mě drţí v náručí. Nesmí mě pustit, abych se neztratila ve vesmíru. Ten vesmír je veliká krabice, ve které poznávám svůj hotelový pokoj. V křesle u stolku se rozvaluje pokojská s dřevěnýma rukama. „Ono se to špatně hledá, slečno,“ říká mi francouzsky. Vím, ţe je to francouzsky a divím se, ţe jí rozumím. „Womit kann ich dienen?“ odpovídám jí. Nevím sice, co říkám, ale vím, ţe je to ta nejlepší odpověď. „Čtyři, tři, dvě, jedna,“ odpočítává pokojská na dřevěných prstech. „Pal!“ Stojím před zrcadlem a vyráţím proti němu. Současně proti mně vybíhá Edna Fullerová. Probíhám zrcadlem a za mnou řinčí rozbité sklo. Řítím se tmou. Cítím, ţe Jessovo objetí slábne, protoţe mi nestačí. Přede mnou se vynořuje další zrcadlo a další Fullerová. Prásk! Řinkot – a jsem za ním. „To neplatí!“ směje se mi Bill. „Musíš se srazit s opravdovou Fullerovou. Ta v těch zrcadlech jsi ty. Musíš zkoušet dál.“ Probíhám zrcadly jako šílená a nechávám za sebou spoušť. „Jessi!“ křičím. „Vem mě odtud, já uţ to nevydrţím!“ Cítím 59

uklidňující objetí. „Klid,“ říká Jess. „Všechno je v pořádku!“ Sláva, jásám. Kdyţ Jess přišel, tak se mi to všechno zdá. Jenţe pak zjišťuju, ţe mi to říká Bill. „Jess je v práci, Jess je v práci, Jess je v práci,“ skanduje pan Pain a houpá se přitom do taktu na houpacím koni. Jednou rukou objímá pokojskou a druhou Jane. „Kecá,“ ukidňuje mě Jess. „Jsem u tebe. Nic se ti nemůţe stát.“ Cítím, ţe mě hladí po tvářích a po vlasech. „Za tohle se u nás platí,“ říká drze poslíček. Beru do ruky sekeru, rozmáchnu se… „au! Nemlať sebou! Vzbuď se!“ Jsem šťastná, ţe uţ jsem zase u Jessa v bezpečí. Mám ráda krásné sny o Jessovi. Jsou rozhodně lepší neţ skutečnost. Musím si dát záleţet, aby se mi o té šťastné chvíli zdálo co nejdéle. Škoda, ţe se mi to nějak všechno popletlo. Asi se zase probouzím – ale – co? Copak jsem vůbec spala? Sedím přece u stolku pod slunečníkem a vyprávím něco Jane. Teď se k ní nakláním a směju se: „Nejvíc mě porazilo, jak jsem řekla to Womit kann ich dienen. (Wo mit kann ich dienen = něm. Čím mohu posloužit?). Nevíš náhodou, co to je?“ „Co je vomit (vomit = ang. prostředek proti zvracení), to samozřejmě vím, ale to ostatní uţ ne. Ty máš ale blbý sny! To si s tebou musel Jess v noci opravdu uţít.“ Nebyla jsem si jistá, jak by se Jess o našich společných nočních záţitcích vyjádřil a raději jsem to zahrála do autu. „Všechny sny jsou svým způsobem blbý. Co se zdálo tobě?“ „Samozřejmě nic. Spala jsem jako štěně. Do půlnoci jsem byla v baru s tím vaším detektivem a pak uţ o ničem nevím. Mimochodem – ten Bill je moc príjemnej kluk,“ dodala nadšeně. „Mít víc času, tak bych se přičinila, aby se o mě trochu blíţ zajímal.“ „Ze by se ti chtělo!“ řekla jsem opovrţlivě. „Vţdyť je to mazánek, který by se bez strýčka ani nevysmrkal. S takovouhle podivnou existencí si přece nic nezačneš!“ „Já se podivných existencí nelekám,“ hájila se Jane. „Zdědila jsem důvěřivost po tetě Wendy, která píše pro nakladatelství Spaniard. Za vydané kníţky honorář sice ještě neviděla, a přesto lidem optimisticky tvrdí, ţe se psaním ţiví.“ 60

„To není důvěřivost, ale –“ hledala jsem vhodné slovo, abych tetu moc neurazila. „– blbost,“ doplnila mě Jane. „Jen to řekni naplno. Jenţe bez té se firma neobejde. Na blbosti jedněch se staví přeţití druhých. Pan Spaniard je toho zářným dokladem.“ „A jak to souvisí s tebou a s Billem?“ „Snad jen tím, ţe věřit musíš nakonec i prevítovi, ať chceš, nebo nechceš. A jestli Bill…“ „Promiňte, prosím,“ přerušil nás udýchaný hlas, „ale pan Francis vás naléhavě ţádá, abyste obě přišly na třináctku.“ Nad námi se skláněla rozčilená pokojská. „Do mého pokoje?“ vyjevila jsem se. „Proč? Co se stalo?“ „Snad nic hrozného, slečno, ale je tam nepořádek, který si netroufám sama uklidit.“ „Nepořádek?“ uţasla jsem. Tázavě jsem se podívala na Jane. „Cos tam, prosím tě, v noci dělala?“ „Vůbec nic,“ bránila se Jane. „Naopak jsem se snaţila, abych ti předala pokoj jako ze škatulky. Kdyţ jsem odcházela, bylo všechno uklizené.“ „A co s tím má co dělat pan Francis?“ vyjela jsem na pokojskou. „Já jsem ho na ten nepořádek upozornila,“ řekla omluvně, „protoţe nám včera řekl pan Pain, ţe ho přijal jako hotelového detektiva. Tak jsem si myslela, ţe by bylo dobré…“ „Čím dál tím lepší!“ řekla jsem otráveně. „Ještě ţe jste kvůli nepořádku na pokoji nezalarmovala policii!“ „To jsem nemohla,“ bránila se váţně, „protoţe by mě za to pan Pain okamţitě propustil. On totiţ policii ve svém podniku nestrpí a říká, ţe co se doma upeče, to se má doma sníst.“ Zařadila jsem si pokojskou mezi prosté duše a rezignovaně jsem mávla rukou. „Dobrá,“ řekla jsem smířlivě. „Tak se na to půjdeme podívat.“ Jestliţe ta snaţivá ţena mluvila o nepořádku, pak vůbec nepřeháněla. Pohled, který se nám naskytl při vstupu do mého pokoje, byl doslova otřesný. Celý obsah mých dvou objemných kufrů a Janeiny cestovní kabely byl v divoké změti rozházen po celé místnosti, takţe stěţí bylo kam stoupnout. Mezi tou spouští se tyčila 61

tragická postava velkého šerloka Billa, ale uţ to nebyl ten bezstarostný floutek, jakého jsme znali ze včerejška. Teď měl čelo zkrabacené přemýšlením a tvářil se ustaraně. „Opravdu skvěle nás hlídáš!“ vybuchla jsem vztekle a nešťastně se rozhlíţela po svých pomuchlaných oděvech. „Pan Pain by měl z tebe radost!“ „Podcenil jsem nepřítele,“ ošil se Bill. „To se můţe stát. A co se týká pane Paina, doufám, ţe se to vůbec nedoví.“ „Proč by se to neměl dovědět?“ „Protoţe by mě na místě vyhodil, a to by se mi nelíbilo. Chci totiţ ten případ dokončit.“ „Případ?“ vyjela jsem posměšně. „Od kdy náš slavný detektiv povaţuje všechny tyhle ‚nevinné legrácky‘ za případ?“ „Od dnešního rána, kdy jsem našel ve svém pokoji tohle,“ řekl nevzrušeně. Sáhl do kapsy, vylovil z ní papír a podal mi ho. Poznala jsem ho na první pohled. Byl to stejný hotelový řád, na jakém jsem i já dostala svůj první vzkaz a byl popsán stejným značkovačem jako můj. „Fízle,“ četla jsem. „Jestli budeš strkat nos domých záleţitostí, zabijú tě. Anděl.“ Zamrazilo mě, ale pocit strachu přehlušil vztek. „Aha!“ vyjela jsem. „Uţ je mi to jasné. Pokud někdo vyhroţuje jiným, jsou to prkotiny, ale kdyţ jde o tebe, je to případ!“ „Jestliţe někdo vyhroţuje smrtí, pak uţ to případ je. A je úplně jedno, komu z nás vyhroţuje, protoţe všichni jsme teď na jedné lodi a co se týká jednoho, týká se i ostatních. Přiznávám, ţe jsem to všechno podcenil, ale teď se do toho vloţím.“ „Co budeš dělat?“ zeptala se Jane sklesle. Představa, ţe by se její sympatický detektiv octl v nebezpečí, se jí nezamlouvala. „Zatím bych rád, abychom si všechny tyhle události nechali pro sebe a nevytrubovali je do světa.“ „Jessovi to snad mohu říct!“ ohradila jsem se. „Samozřejmě,“ usmál se Bill. „Ten to dokonce musí vědět, vţdyť v tom jede s námi. A je taky asi jediný, od koho by sis dala poradit, aby ses tady na všechno vykašlala a vrátila se domů. To by totiţ bylo nejlepší.“ 62

„Vidím, ţe si chceš ulehčit práci,“ řekla jsem jízlivě. „Kdybych to tady vzdala, můj Anděl by přestal vyhroţovat a ty by sis klidně mohl jít lehnout. Jenţe tuhle radost ti nedopřeju.“ „Co se dá dělat?“ povzdechl si nešťastně. „Tak si aspoň ty své věci ukliďte na místo a nikomu se nezmiňujte, ţe vám je tu někdo rozházel. Tohle za vás můţe tady paní Gruntová těţko udělat.“ Pohoršená pokojská souhlasně kývla hlavou. Teď jsem si pro změnu povzdechla já a začala jsem s kamarádčinou asistencí skládat své uválené hábity. „Rád bych si udělal trochu jasno,“ obrátil se Bill na pokojskou. „Paní Gruntová, na téhle straně chodby jsou lichá čísla. Tohle je třináctka. Kdo bydlí v jedenáctce?“ „Doktorka Spencerová. Je to prý lékařka.“ „A kdo bydlí v patnáctce?“ „Nikdo, pane Francisi,“ usmála se pobaveně pokojská. „Patnáctka je přece koupelna!“ „Moje koupelna?!“ vyjevil se Bill. „Vaše i slečny Collinsové. Vţdycky dva pokoje mají koupelnu společnou.“ „Chcete tím snad říct, ţe z třináctky jde přes koupelnu volně přejít do sedmnáctky a naopak?“ vybuchla jsem s nevolí. „To by bylo moţné jen v případě, ţe by bylo vypnuté blokovací zařízení. Jenţe to teď funguje.“ „Co je to za vynález?“ vyzvídal Bill. „Jakmile vstoupíte do koupelny a rozsvítíte, rozsvítí se zároveň i červené světýlko nad zrcadlem v pokoji slečny Collinsové a zároveň se zablokuje její zámek, takţe ze své strany nemůţe zrcadlo otevřít a musí čekat, dokud červené světlo nezhasne. A naopak. Pokud v koupelně svítí slečna, svítí signál vám a nemůţete otevřít vy. Nemusíte se znepokojovat, je to spolehlivé.“ „To je opravdu chytrý nápad,“ řekl Bill uznale. „Úplný hospodářský zázrak! Takhle lze klidně pronajmout dva pokoje s koupelnou, i kdyţ ji jeden vlastně nemá. Dobře si to pan Pain vymyslel! A tohle zařízení se nikdy nevypíná?“ „Někdy ano,“ připustila pokojská. „Kdyţ třeba přijede rodina a chce dva pokoje, dáme jim ty se společnou koupelnou a pak se to 63

jištění samozřejmě vypne. Oba pokoje jsou pak přes koupelnu spojené a pan Pain tomu říká apartmá. Je to samozřejmě draţší neţ jednotlivé pokoje.“ „A co takhle kdyţ přijede pán s cizí dámou, touţící po bliţším seznámení?“ zajímala se Jane. „Taky jim vypne blokovací systém?“ „Jistě,“ zahihňala se pokojská. „Stává se to dost často. Pan Pain rád vychází přáním svých zákazníků vstříc. Do konce to nenápadně inzeruje jako diskrétní ubytování a počítá si za to ještě víc neţ za apartmá.“ Pobouřilo mě to a cítila jsem se zaskočená. Pomyšlení, ţe stačilo někde něco vypnout a můj počestný pokoj by se změnil na hnízdečko lásky pro mě a pro Billa, mi naháněl husí kůţi. Ale aspoň jsem teď uţ věděla, kam vedou ty dvoje dveře v koupelně, které jsem se marně snaţila otevřít: jedny k Billovi a druhé na chodbu. „Ty dveře na chodbu jsou zamčené stále?“ zeptala jsem se. „Pořád, slečno.“ „Proč je tam vůbec máte?“ „Aby vznikl dojem, ţe mezi třináctkou a sedmnáctkou je ještě jeden pokoj. To je právě to diskrétní ubytování.“ „Divím se, paní Gruntová, ţe s takovými zkušenostmi a vystupováním tu pracujete jako pokojská,“ snaţil se vetřít do přízně Bill. „Nechte si ty lichotky, mladý muţi,“ ohradila se. „Byla jsem tu přes deset let recepční a tohle dělám, neţ si najdu něco lepšího.“ „Proč jste z recepce odešla?“ vyjevila se Jane. „Neodešla jsem. Pan Pain mě vyhodil a nahradil mě reprezentativní mladou kočkou, do které se zamiloval. Tak uţ to na světě chodí.“ „V tom případě,“ řekl Bill, „nejste asi panu Painovi moc zavázaná a nebude vám dělat potíţe, kdyţ se mu o té dnešní události nezmíníte, ţe?“ „Jistě, pane hotelový detektive,“ řekla trochu jízlivě. „Máte ještě nějaká další přání?“ „Mám,“ chopil se příleţitosti Bill. „Mohla byste mi do zítřka přenechat svůj univerzální klíč od tohohle patra?“ „Jistě. Jiný vám ani nemohu dát. Mám na starosti jen tuhle 64

chodbu.“ „Prima,“ usmál se. „Večer si k vám pro něj zajdu.“ Dokončily jsme s Jane pracný úklid a srovnaly hromádky sloţených oděvů do skříně. „Mnohem raději bych viděl, kdyby sis je uloţila rovnou do kufrů,“ komentoval to Bill. „Ale jak chceš, nutit tě k ničemu nebudu.“ „To ani nemůţeš,“ usadila jsem ho. „Jsem samostatná a nezávislá dívka.“ „Moc bych nerad, aby se té samostatné a nezávislé dívce něco stalo,“ namítl chmurně. „Věci jsou totiţ daleko váţnější, neţ se nám na první pohled zdálo.“ „Nebylo by nejlepší v první řadě zjistit, kdo mi tu udělal ten binec?“ namítla jsem věcně. „Muselo to být v době, kdy jsem si povídala na terase s Jane a to nebylo tak dlouho. Kde jsi vůbec byl v té době ty?“ „Něco jsem asi prospal, pak jsem se vzbudil, dal si sprchu a četl jsem si tu milou zprávu, kterou mi poslal Anděl. Z toho mě vyrušila paní Gruntová.“ „To byl skutečně vysilující program,“ řekla jsem kousavě. Jenţe – napadlo mě – byl můj lepší? Sedět na terase a vyprávět kamarádce sny taky není moc zásluţné. Zatímco jsme si vyměňovali laskavosti, přestlala paní Gruntová postel a přitáhla odněkud vysavač. V jeho hluku se těţko dalo pokračovat v hovoru a proto jsme vyšli do chodby. „Co teď?“ zeptala se Jane věcně. „Nejlepší by bylo jít za Jessem,“ navrhla jsem. „Brzy bude končit a vystřídá ho Bob. Můţeme se poradit, co dál.“ „Doufám, ţe ti poradí, aby sis sbalila svých pět švestek a odjela domů,“ těšil se Bill. Mám-li být upřímná, taky jsem se toho trochu bála, ale stále jsem doufala, ţe se mě Jess bude snaţit mít u sebe a nebude mě chtít zratit. Sešli jsme po schodišti do haly a kráčeli ke vchodu do parku. „Haló, pane Francisi,“ ozvalo se od recepce. „Máte tu telefon.“ Zastavili jsme se, Bill se otočil a spěchal k pultu, kde mu zářivá recepční podávala sluchátko. Musela jsem uznat, ţe si pan Pain 65

vybral opravdu dobře, jen mě zlobilo, ţe kvůli ní vyhodil chudáka paní Gruntovou. „Haló,“ volal Bill a rukou si zacpával druhé ucho. „Jaká kancelář? Špatně slyším – aha! Doktor Harrison? Zdravím tě, strýčku, ano – ano – ne – jsem v pořádku – auto taky – promiň, prosím tě, mám teď něco moc důleţitého – zavolám ti co nejdřív. Budeš u sebe? – Ano – fajn – díky – do hodinky ti zavolám – ahoj.“ Zavěsil sluchátko, poděkoval recepční a vrátil se k nám. „Můţemejít,“ vyzval nás. Podívala jsem se na Jane a uţasla jsem. Stála tu s otevřenou pusou a s očima nepřítomně vytřeštěnýma do prázdna. „Co se ti stalo?“ polekala jsem se. Rychle se vzpamatovala a usmála se. „Nic, jen jsem se trochu zamyslela.“ „Asi se moc často nezamýšlíš,“ řekla jsem suše. „Obvykle totiţ takhle nevypadáš.“ „Jak – takhle?“ „Strašně!“ „To si jen tak namlouváš,“ zasmála se, „abys pošpinila můj přirozený půvab.“ Blesklo mi hlavou, ţe teď na tohle téma rozvine jedno ze svých úspěšných „mluvních cvičení“, a hrklo ve mně. „Tvůj přirozený půvab ti nikdo neupírá,“ přerušila jsem ji rychle. „Raději uţ pojď. Šerlok na nás venku čeká.“ Vyšli jsme do parku. Po kolikáté uţ tudy vlastně jdu? napadlo mě. Připadala jsem si jako poštovní holub nebo jako kůň, který si vţdycky pamatuje cestu k domovu. Ten prozatímní domov mám teď u Jessa, vracím se tedy domů. Na svůj pohodlný hotelový pokoj jsem nedokázala pomyslet bez mrazení v zádech. Je to opravdu hrůzná komnata ve strašidelném hradu! A přitom v hotelu ţije tolik hostů, kterých se ţádná varování a výhrůţky netýkají a nemají o nich tušení. Klidně přeţvykují obědy, klidně spí, pijí, baví se a utrácejí peníze, za které si pan Pain brzy rozšíří kuchyň, která mu zajistí další rozmnoţení příjmů. Proč právě mě tady potkávají takové nepříjemnosti? A co kdyţ má Jess nakonec pravdu, ţe všechny ty nesnáze měly 66

potkat Fullerovou a já jsem jen nastrčená osoba? Jenţe na to by se asi přišlo hned na začátku. Já se určitě nechovám podobně jako Edna. A potom – no – samozřejmě! To varování přece začínalo: „Sheilo, ani si nevy baluj kufry,“ takţe mému „Stráţnému andělovi“ muselo být jasné, ţe jsem to já! Ale proč potom ten můj anděl vyhroţuje smrtí detektivovi, který mě má chránit? Měla jsem v hlavě naprostý zmatek a vůbec jsem si nevšimla, ţe proti nám kráčí usměvavý Jess. „Ahoj, holky,“ pozdravil nás. „Jdu vám naproti, protoţe tuším, ţe mě poctíte svou návštěvou.“ Bylo mi trochu trapné, jak přezíravě vynechal Billa. „Uţ máš padla?“ zeptala se Jane. „Jo,“ usmál se spokojeně. „Uţ maká Bob. Jenţe on tam taky vlastně není,“ opravil se. „Sehnal od někoho další exponát do své sbírky a není s ním řeč, takţe ukecal nějakého poskoka, aby to za něj na chvíli vzal.“ „Bob je sběratel?“ podivila jsem se. „A co sbírá?“ „Zbraně.“ „A to jen tak smí?“ vyjevila jsem se. „Samozřejmě o ţádné povolení neţádal, protoţe by ho asi těţko dostal. Sbírá si kvéry pro radost a nikomu se tím moc nechlubí. Má jich plný kutloch.“ „Tys je viděl?“ „Jo, ukazoval mi je. Ostatně, kdyţ půjdete se mnou, můţete je vidět taky. Chci totiţ Boba poţádat, aby dnes zase slouţil za mě. Rád bych tenhle večer strávil s vámi. Musíme přece nějak oslavit, ţe se vtipálek unavil a noc proběhla bez problémů.“ „S radostí bych ti popřál hezkou zábavu,“ ozval se chladně Bill, „ale musím tě bohuţel zklamat, brácho. Nepřítel se neunavil a dnes dopoledne zaútočil dokonce na dvou frontách. Pojď si na to radši někam sednout, aby to s tebou nešvihlo, aţ to uslyšíš. Je to váţnější, neţ si myslíš.“ Zdálo se mi, ţe Jess úpěnlivě hledá v mých očích něco, co by detektivova slova vyvrátilo, ale nemohla jsem ho potěšit. Musela jsem jen nešťastně kývnout hlavou.

67

VIII. Jess vyslechl naše dnešní dobrodruţství kupodivu klidně a dokonce se zdálo, ţe přemýšlí o něčem úplně jiném. „Sheilo,“ řekl nakonec. „Máš dvě moţnosti. Buď odjedeš domů, nebo se musíš smířit s tím, ţe se od tebe nehnu, i kdyby mě to stálo tenhle flek.“ „Zbývá jen ta druhá moţnost,“ ujistila jsem ho s truchlivým úsměvem. „Přijela jsem kvůli tobě, domů se nevrátím a trávit čas ve tvé společnosti mi bude potěšením. Jenom opravdu nevím, co tomu řekne pan Pain.“ „Ať se třeba vztekne!“ vyjel Jess naštvaně. „Já uţ to nějak udělám. Pro dnešek se ještě dohodnu s Bobem a zítra se uvidí.“ „Nestavíš si existenci na trochu chatrných základech?“ popíchl ho Bill. „Ty vůbec nemluv!“ rozčílil se Jess. „Kaţdý nemá to štěstí, ţe bere prachy za práci, na kterou kašle, jako ty!“ „Nemohli byste se přestat hádat, kluci?“ zasáhla smířlivě Jane. „Já se nehádám,“ ohradil se Bill. „Jen se mi nelíbí, kdyţ někdo pochybuje o mé práci. Co si vlastně představujete, ţe mám dělat? Policii zavolat nesmím a někoho zatknout, nebo ho vyšetřovat teprve ne. Zbývá mi jen jediná moţnost: nachytat pachatele přímo při činu.“ „Máš nějakou představu, jak ho chytit?“ zeptala jsem se skepticky. „Jo. Myslím si totiţ, ţe náš pachatel přejde od srandiček k útoku, který můţe být pořádně nebezpečný a ţe to bude brzy. A jediný způsob, jak mohu Sheilu přen ním ochránit, je ten, ţe útok soustředím na sebe.“ 68

„Jak to chceš udělat?“ vyjevila jsem se. „Celkem jednoduše. Strávím dnešní noc v tvém pokoji. Ty budeš u Jessa a on si tě ohlídá. O tom samozřejmě nesmí nikdo vědět. Musí vzniknout dojem, ţe na své třináctce spíš ty. Jestli na tebe někdo zaútočí, schytám to sám – a já uţ si poradím.“ „Uškrtíš toho útočníka vlastníma rukama, nebo si na to někoho pozveš?“ ušklíbl se Jess. „Stačím na to sám,“ řekl Bill sebevědomě a poplácal si levá bok, aby naznačil, ţe má pistoli. „Já si lidi na práci nenajímám. To ty platíš Bobovi, aby za tebe makal v kiosku.“ Dřív, neţ stačil Jess vypěnit, zasáhla Jane. „Kdyţ uţ se tu mluví o Bobovi, myslím, ţe je nejvyšší čas, aby sis s ním domluvil tu večerní směnu. A my půjdeme s tebou jako pomocníci, kdyby se mu nechtělo. Tolika ušlechtilým tvářím určitě neodolá.“ Jess chtěl něco poznamenat, ale vzdal to a mávl rukou. Naše malé procesí prošlo na konec parku a vstoupilo do chodby Jessova bydliště. Bobovu rezidenci jsme nemuseli dlouho hledat. Bydlel hned v prvním kotci králíkárny. Jess zaklepal na dveře. „Hej, Bobe, jsi doma? Jde tě navštívit deputace ţadatelů.“ „Samí dobrý lidi?“ „Jo, samí kámoši.“ „Tak moment,“ ozvalo se za dveřmi. Nato cvakla zástrčka a zjevil se Bobův široký obličej. Dveře se otevřely a my jsme vydechli úţasem. Po všech stěnách byly na hřebíkách rozvěšené moderní střelné zbraně, od malých dámských pistolek aţ k těţkým armádním kusům úctyhodné ráţe. Jess učinil zadost společenským pravidlům a představil nás Bobovi. Nás, dámy, přivítal hostitel bez nadšení, zato Bill ho zřejmě zaujal. „Ty, kámo,“ oslovil ho. „Ty jako detektiv budeš mít asi bouchačku. Vsad se, ţe ať máš jakoukoli, buduji tady mít taky!“ „Tak schválně…“ řekl Bill. Sáhl pod kabát, vytáhl svou pistoli a poloţil ji na stůl. „No jo!“ zajásal Bob. „Belgická Parabellum, devítka! Samozřejmě, ţe ji mám!“ Sáhl popaměti na stěnu a poloţil na stůl svou zbraň. Obě byly od sebe k nerozeznání. 69

„Vidíš?“ jásal Bob. „Mám skoro kompletní sbírku.“ „Nezavání to tak trochu kriminálnem?“ nadhodil Bill. „Klid, kámo,“ usmíval se Bob. „Můţu to s klidem předvést i nejvyššímu soudci. Tohle všechno nejsou opravdický kanóny, ale repliky. Vypadají jako pravý, jenţe ránu z toho nedáš. Jenom některý střílej takový ne škodný kuličky a to je taky na nic. Takţe ţádný nedovolený ozbrojovaní, jen a jen ušlechtilý sběratelství,“ zubil se nadšeně. „Nevykládej nám, ţe mezi touhle spoustou atrap nemáš taky něco pravého,“ provokoval ho Jess. „Mám,“ připustil Bob upejpavě, „ale jen takový věci, od kterých se atrapy nedělají. Například lehkej kulomet.“ „Ty máš lehký kulomet?“ vyjevil se Bill. „Kde ho schováváš?“ „Tady pod postelí v bedně. Je samozřejmě rozloţenej na součástky a nemám k němu náboje.“ „A ty ho dovedeš sloţit?“ ţasla jsem. „To je lehký.“ „Tak nám to předved!“ vybídl ho Bill. „Jo,“ souhlasil. „Ale zamkni dveře.“ S funěním vytáhl bednu zpod postele. Byl v ní velký igelitový pytel a pod ním všelijaké harampádí, patřící na první pohled k vojenské výzbroji. Dotáhl pytel ke stolu, odsunul pistole stranou, vyloţil součástky na stolní desku a jal se je zručně montovat dohromady. Za pět minut stál na desce stolu hotový kulomet, jen z něho vystřelit. „Aha!“ zasmál se vítězně Bob. „Čumíte, co? Ale teď s ním zas rychle zpátky do pytle! Detektive, vem si radši tu svou bouchačku, abych ji neuloţil omylem taky.“ Bill sebral svou zbraň ze stolu a schoval ji do pouzdra po kabátem. Bob rozhodil kulomet na součástky a uloţil je do pytle. Za chvíli uţ smrtící nástroj znova mírumilovně odpočíval v bedně pod postelí. „A co jste mi vlastně chtěli?“ rozpomněl se Bob. „Zase nějakou fušku navíc?“ „Uhodls,“ řekl Jess. „Vzal bys dnes za mě večerní šichtu?“ „Jenom za tebe?“ „Jasně,“ zakoktal Jess nechápavě. „Tak to jsem si oddych,“ zašklebil se potěšené Bob. „Kdybych 70

měl makat za vás všechny, tak se z toho podělám. Za jednoho to snad vydrţím. Prachy mi pak přines na plac a příště si na mě neber posilu.“ „Tak uţ se nezlob, brácho,“ řekl Jess smířlivě. Pak ho něco napadlo. „Poslyš, nepůjčil bys mi do zítřka některou z tvých atrap?“ „Na co?“ vykulil oči. „Kdyby mi v noci přišla návštěva, tak abych ji měl čím přesvědčit, ţe není vítaná.“ „Nechceš toho nějak moc najednou?“ zaškaredil se. „Ale ţe jsi to ty, tak ti ji půjčím. Vem si třeba rovnou tu parabolu ze stolu. Kdyby ses v noci nudil, můţeš si z ní střílet kuličky, těch mám dost. Zítra si vyinkasujú půjčovné.“ Musela jsem Bobovi přiznat obchodní zdatnost. Jess sebral ze stolu atrapu a protoţe ji neměl kam uloţit, musela poslouţit má kabela. „Díky, Bobe,“ rozloučil se za všechny Jess. „Uţ tě nebudeme zdrţovat.“ „Nashle,“ pozdravil společensky Bob a zavřel za námi dveře. Západka slyšitelně klapla. „Tak, a co teď?“ zeptala se Jane. Bill se podíval na hodinky. „Teď mě především na chvíli omluvte, musím si jít zatelefonovat. Sháněl se po mně strejda a já mu slíbil, ţe mu během hodiny zavolám.“ Spěšně nám zamával a zmizel na cestě k hotelu. „Blázen!“ ulevil si Jess. „Myslí si, ţe se musí omlouvat za to, ţe zmizí. Měli bychom mu spíš poděkovat!“ „Proč jsi na něj tak nabroušený?“ zeptala se nesouhlasně Jane. „Protoţe nemám rád líné mazánky.“ „A myslíš, ţe takový je?“ „Zatím nám toho moc neukázal.“ „Třeba ještě ukáţe. Já mám totiţ takový dojem, ţe jestli tu existuje nějaká dobrá a špatná strana barikády, stojí Bill na té dobré.“ „To tě včera v tom baru tak okouzlil?“ popíchla jsem ji. „Byl milý,“ připustila. „Ale mám i jiné důvody, které si chci zatím nechat pro sebe, abych zbytečně nedělala zmatky.“ „Proč děláš takové tajnosti? Copak tohle není společná hra?“ 71

mrzel se Jess. „Není. To je Sheilina hra. Andělovi jde jen o ni.“ „A o mě snad ne? Co ta oprátka u mě nad postelí?“ „Tu tam dal Anděl jen proto, ţe věděl, ţe se k tobě přijde Sheila schovat a chtěl ji varovat, ţe ani u tebe nenajde bezpečí.“ „Nenajde bezpečí!“ vztekal se Jess. „Myslíš snad, ţe ji ten tvůj slavný detektiv ochrání líp neţ já?“ „To přece netvrdím,“ pokrčila rameny Jane. „Moţná, ţe pracuje mizerně, ale rozhodně nechce Sheile ublíţit. O tom se ostatně brzy přesvědčím. Aţ se teď vrátím do tábora, zavolám si do Pasadeny. Jestli se mi potvrdí, co si myslím, tak vám to ještě večer zatelefonujú.“ „Proč si nezavoláš z hotelu?“ podivila jsem se. „Protoţe jsem zápisník s číslem nechala v táboře. Jenţe v tom případě by bylo nejlepší, kdybych vyjela hned. Do večera není tak daleko.“ Zdálo se, ţe ji ta myšlenka plně zaujala. „Komu budeš volat, to nám asi neřekneš, ţe jo?“ sondovala jsem. „Jsou hluboká tajemství, která jsou nedotknutelná,“ řekla kazatelsky. „Kdyţ jsem byla nedávno u věštkyně…“ „Zadrţ!“ zarazila jsem ji zoufale. Představa, ţe bychom měli vyslechnout další „mluvní cvičení“ byla neradostná. „Dobrá,“ urazila se. „Za chvíli budete mít ode mě pokoj a můţete si tu ţít jako dva holoubci. Ale vyprovodit byste mě snad ještě mohli.“ Rozloučení s Jane bylo tak rychlé a stručné, aţ mi z toho bylo nanic. Jane jakoby náhle ztratila zájem o všechno, co se tu děje a byla duchem někde úplně jinde. Snad v Hermose, snad v Pasadeně. Přivlekla si z mého pokoje svou cestovní kabelu, nasedla do svého morrise, roztrţitě nám zamávala a vyrazila. Za chvíli zmizela za stromy. Byl to trapas. Takhle se člověk neloučí s kamarádkou, pomyslela jsem si trpce. „Co si o tom myslíš?“ zeptala jsem se Jessa nejisté. Pochopil mé pocity. „Netrap se tím,“ klidnil mě. „Kdyţ chce mít své tajemství, ať ho má. Třeba nám večer opravdu zavolá a bude zase všechno jasné. 72

Jenom nevím,“ dodal opovrţlivě, „co na tom Billovi vidí.“ Pokud jde o mě, nevím, proč by detektiv neměl být naší kamarádce sympatický. Společenskou zábavu v baru zvlá dal najedničku. Sešli jsme se tam v půl deváté večer, kdyţ jsme předtím v restauraci na můj účet bohatě povečeřeli. Bar byl duší podniku a měl zřejmě dvojí účel. Vytvářel působivou scénu pro přehlídku prominentních hostů a zároveň slouţil jako nenápadná úřadovna pana Paina. Hoteliér si tu u dobrého pití vyřizoval své obchodní záleţitosti a dosahoval přitom výsledků, k jakým by v prostředí své pracovny nikdy nedospěl. Kdyţ jsme vešli, seděl právě u stolku s nějakým muţem, který k nám byl obrácen zády a něco mu vysvětloval. „Co si dáme k pití?“ zeptal se Bill, kdyţ jsme se usadili u stolku. „Raději nic,“ zdráhala jsem se ctnostně. „Blázníš?“ zasmál se Bill. „Něco si dát musíme. Tady se nasucho sedět nesmí.“ „Tak to nechám na tobě.“ Objednal láhev koňaku a připili jsme si. Otřásla jsem se odporem, ale vzápětí se mi uvnitř těla rozlilo známé příjemné teploasvětmi zrůţověl. S radostí jsem uvítala, kdyţ mě Jess poţádal o tanec. Kdyby ho předběhl Bill, napadlo mě, Jess by zase zbytečně ţárlil. Teď se mnou pomalu tančil při tlumené hudbě a já si znova uvědomovala, jak moc ho mám ráda. Pozemský ráj kolem se pomalu otáčel a já ho pozorovala přivřenýma očima. Pak hudba umlkla a vrátili jsme se zpátky ke stolu. Detektiv si zatím udělal pohodlí. Pověsil si sako přes opěradlo křesla a seděl tu v bílé košili. „Kde máš bouchačku?“ podivil se Jess. „Do baru ji nenosím. Mám ji nahoře v Sheilinč pokoji.“ „A do divadla ano?“ ušklíbla jsem se. „To byla náhoda. Šel jsem tam tenkrát rovnou z práce.“ „Ty taky někdy pracuješ?“ zaryl Jess. „Vzal sis uţ aspoň ten univerzální klíč od pokojské?“ „Samozřejmě,“ zašklebil se. „Mám ho u sebe. Jak bych mohl jinak mít pistoli na třináctce? Je to v pořádku.“ Hudba nasadila nový blok a tentokrát mě vyzval k tanci Bill. Mrkla jsem nenápadně po Jessovi, co tomu bude říkat, ale zdálo se, 73

ţe nic nenamítá. Neměl vlastně ani proč. Byl to rychlý blok a tančili jsme proti sobě, kaţdý sám. Musela jsem Billovi přiznat, ţe tančit umí. Zmítala jsem se v rytmu hudby a svět se mi proměnil v poskakující barevné skvrny. Byl to dlouhý úsek. V jednu chvíli jsem uţ chtěla tanec přerušit a jít se posadit, ale pak jsem si všimla, ţe Jess u stolu není. Tančili jsme tedy dál, a kdyţ hudba skončila, byla jsem úplně mrtvá. „Kde ses toulal?“ zeptala jsem se Jessa, který nás uţ očekával. „No – kde asi?“ řekl trochu pohoršené. „Můţeš třikrát hádat.“ Uvědomila jsem si, ţe jsem si tak pitomou otázku mohla odpustit. Abych to spravila, nalila jsem nám další skleničky a soustředěně pozorovala okolí. Kamera mých očí panorámovala od jednoho stolu ke druhému a nakonec se zastavila u stolku pana Paina, který se právě loučil se svým hostem. Teď návštěvník vstal, na okamţik obrátil obličej do sálu a já div nevykřikla úţasem, protoţe to byl muţ, kterého bych tu vůbec nečekala: Larry Hunt, manaţer Edny Fullerové – v celé své kráse! A neţ jsem se stačila vzpamatovat z překvapení, přišlo další. Pan Pain totiţ náhle zaměřil svou pozornost na nás a pomalu kráčel k našemu stolu. „Četo pozor!“ zavelel tlumeně Bill. „Náš bláznivej hospodskej jde dělat přehlídku. K poctě zbraň!“ Naštěstí byl hoteliér ještě dost daleko a nezaslechl to. Ladným krokem došel aţ k nám a zapíchl oči do Jessa. „Nerad bych se mýlil,“ řekl uhlazeně, „ale nemáš teď právě večerní směnu, chlapče?“ „Dohodl jsem se s Bobem Finsterem, ţe ji odslouţí za mě.“ „Na dohadování jsem tu já a nikdo jiný,“ řekl Velký šéf chladně. „Jestliţe Bob bude slouţit dvě směny po sobě, tak mi tu druhou prospí a takového pracanta nemohu potřebovat.“ „Má přece dost času vyspat se v noci,“ namítl Jess. „Nemá. Kromě práce v kiosku tu totiţ dělá i nočního hlídače. Tak si to se mnou vyjednal, já ho za to platím a nemohu trpět, aby mi ho někdo svévolně přetěţoval. Uţ podruhé tě musím napomínat, abys dodrţoval pracovní dohodu, a to je zlé. Já totiţ nerad dvakrát něco říkám a pokud to musím udělat, vyvozuji z toho důsledky. Ber na vědomí, ţe tě okamţitě propouštím. Zítra uţ do práce nechod. Dej si 74

vyplatit, co ti patří a do oběda vykliď ubytovnu.“ Neţ jsem se zmohla na to, abych Jessa nějak obhájila, obrátil se pan Pain na Billa. „A co vy, váţený detektive? Kdy vy uţ mi konečně odvedete nějakou práci? Nezdá se vám, ţe uţ jste proflákal dost času zbytečně a ţe ten pacholek –“ zarazil se, protoţe mu došlo, ţe znova upadá do své zrádné vulgarity. Vztyčil se v celé velebné důstojnosti a zdvořile dokončil: „Očekávám výsledky.“ Lehce se uklonil a vzdálil se krokem muţe velkého světa. „Tak tohle chce zapít!“ ulevil si Bill, kdyţ hoteliér zmizel za rohem. „Co budeš dělat?“ zeptala jsem se Jessa nešťastně. „Co bych dělal?“ pokrčil lehkomyslně rameny. „Přestanu chodit do práce, a kdyţ to bude potřeba, ubytujú se tu jako host. Pak ať se váţený pan Pain pokusí se mnou orat! Spíš by mě zajímalo, co bude dělat náš detektiv a ochránce.“ „Budu vás chránit,“ řekl Bill klidně. „Hlavně tady Sheilu,“ pokynul směrem ke mně. „Myslíš snad, ţe ji ochráníš, kdyţ se vyspíš v jejím pokoji?“ ušklíbl se Jess. „Jistě. Protoţe kdyby jí chtěl někdo ubíţit, narazí na mě.“ „A ty si myslíš, ţe se dnes v noci něco stane?“ naléhala jsem. „Moţná. Rozhodně si myslím, ţe varování bylo uţ dost a teď přijde útok.“ „Jak to můţeš tvrdit?“ „Jsem váš anděl stráţný – a andělé vědí své.“ „Kecy!“ mávl rukou Jess a vyzval mě k tanci. Právě načali dlouhý blok plouţáků. Stulila jsem se Jessovi do náručí, poloţila mu hlavu na rameno a svět pro mě přestal existovat. Nic jsem neviděla, nechala jsem se vodit po parketu a unášela jsem se myšlenkou, ţe bez Jessova vedení bych byla úplně ztracená. S údivem jsem zjistila, ţe i pro výjimečnou slečnu Collinsovou je to nádherný pocit, přestoţe o nic se nestarat a nechat se vést je spíš ideálem plebejců. Nevím, jak dlouho jsme tančili, ale zdálo se mi, ţe uběhla celá věčnost. Kdyţ jsme se vrátili ke stolu, našli jsme Billa nespolečensky rozvaleného v křesle a zjistili jsme, ţe láhev koňaku je skoro 75

prázdná. „Panejo!“ hvízdl tiše Jess. „Tys to vzal zkrátka, brácho!“ Detektiv zvedl varovně prsta zamumlal: „Pozor! Andělé vědí své!“ „Jo,“ souhlasil Jess. „Andělé vědí své, ale ty uţ víš pendrek. Co takhle do postele?“ Proti všemu očekávání Bill neprotestoval. „Počkej tu na mě, Sheilo, já mu pomohu nahoru a hned se vrátím,“ řekl Jess a postavil detektiva na nohy. Pak ho vzal kolem ramen a nenápadně ho postrkoval k východu. Nebyla to jistá chůze, ale naštěstí ještě nepřekročila to, čemu se říká společenská norma. Kluci vypadali spíše jako dva přátelé v dobré náladě a to k atmosféře baru patřilo. Oddechla jsem si, kdyţ zmizeli, protoţe se bojím společenských trapasů. Tenhle mazavka nás chce chránit? pomyslela jsem si sklesle. Ten to tak vytrhne! Táhlo na dvanáctou. Zatímco jsem trochu naivně očekávala, ţe se bar začne pomalu vyprazdňovat, návštěvníků naopak přibívalo. Byl to noční podnik. Bála jsem se, ţe si ke mně někdo přisedne a ţe nakonec neuhájím ani volné místo pro Jessa. Zavřela jsem na chvíli oči, a kdyţ jsem je znova otevřela, hleděla jsem do tváře drzého poslíčka. „Slečno Collinsová,“ řekl zdvořile, „máte v recepci telefon.“ Jane! zajásala jsem. Tak přece nezapomněla! Byla jsem zvědavá, co mi poví, kdyţ ještě odpoledne s tím dělala také tajnosti. Nedočkavě jsem zvedla sluchátko, poloţené na recepčním pultu. „Sheila Collinsová,“ ohlásila jsem se pro jistotu způsobně, jak se na výjimečnou dívku sluší. „Ahoj, tady Jane. Tak jsem si to ověřila a představ si, ţe jsem měla pravdu!“ „Co sis ověřila a v čem jsi měla pravdu?“ „Pamatuješ, jak Billa volal ten jeho strejda a padlo tam jméno doktor Harrisson? Tak jsem mu zavolala a představ si, ţe je to pravda!“ chrlila ze sebe. „Co je pravda?“ vyrazila jsem zoufale. „Komu jsi zavolala?“ „No přece doktoru Harrissonovi. A představ si, ţe Bill je opravdu jeho synovec!“ „To jsme přece věděli uţ předtím. Co je nám do nějakého 76

Harrissona?“ „Moc je nám do něho. Zapomnělas, co jsem ti vyprávěla. On je přece ten náš dobrý rodinný známý, kterému jsem prodala tvou fotku za třista dolarů. Bill pro něho opravdu pracuje a to je záruka jeho solidnosti, protoţe grázla by doktor nezaměstnával, na to ho moc dobře znám,“ vykladala nadšeně. Cítla jsem, jak je šťastná, ţe čest jejího miláčka vyvázla bez pohromy. Vzpomněla jsem si na podroušeného detektiva a bylo mi k smíchu i do breku. „Jsi hodná, ţe jsi zavolala,“ řekla jsem trochu bezbarvě. „Díky za zprávu. A nezlob se, ţe jsme se dnes tak nešťastně rozloučily.“ „Byla to moje vina,“ zasmála se Jane. „Tak zatím ahoj.“ „Ahoj.“ Zavěsila jsem a rozhlédla se po hotelové hale. Dolů po schodech kráčel Jess a byl zřejmě v dobré náladě.

77

IX. „Tak jak jsi uloţil naše mimino?“ zeptala jsem se zvědavě, sotva jsme vyšli z hotelu. „Šlo to dobře,“ zasmál se Jess. „Mimino je spokojené, leţí na posteli a tiše si brouká. Zřejmě se cítí v bezpečí. Na nočním stolku má svou pistoli.“ „Volala Jane,“ oznámila jsem Jessovi. „Zjistila, ţe Billův strejda je doktor Harrisson, ten právník, kterému tak draze prodala mou fotku.“ „Kdyby tohle mělo nějakou souvislost,“ zneklidněl Jess, „tak je pravděpodobné, ţe tě Bill z nějakého důvodu sleduje a neseznámil se s tebou náhodou.“ „To je sice moţné,“ připustila jsem, „ale rozhodně mi nechce nic udělat. Kdyby chtěl, měl k tomu příleţitost hned první noc. Plánovat si samozřejmě nic nemohl. Jak by mohl počítat s tím, ţe se zapomenu zamknout?“ „Dveře na chodbu nejsou jediné, které v pokoji máš. Kdyby chtěl, mohl se k tobě klidně dostat přes koupelnu.“ „Jak?“ uţasla jsem. „Je tam přece to blokovací zařízení. Sama jsem ho náhodou vyzkoušela. Pokud jsem byla v koupelně, nešly Billovy dveře otevřít.“ „Jo, jenţe ten zajišťovací systém je vázaný na světlo. Pokud svítíš, funguje. Ale co kdyţ se někdo nenamáhá stisknout vypínač a projde koupelnou potmě? Pak můţe klidně otevřít dveře do cizího pokoje. Bill je magor, ale divil bych se, kdyby na něco tak jednoduchého nepřišel.“ Strnula jsem, protoţe tahle moţnost mě nenapadla. Ale vţdyť 78

vlastně… „Tím spíš je pravděpodobné, ţe Bill jedná férově.“ řekla jsem nakonec. „Podívej, Sheilo, o co ti vlastně jde? Chceš se zbavit výhrůţek a nebezpečí, nebo dokázat, ţe Bill je Anděl?“ zeptal se znechuceně Jess. „Jak tomu mám teď rozumět?“ zasmála jsem se. „Samozřejmě Bill Anděl není. Anděl je přece ten, kdo mi napsal varování a jemu vyhroţuje smrtí. A jestli si myslíš, ţe oceňujú Biflovu odvahu a ţe se o něj bojím, tak jsi vedle. Spíš mám strach, aby dnes v noci v opilosti nevyvedl nějakou koninu.“ „O to se neboj,“ usmál se sebevědomě Jess. „Ten se celou noc z tvého pokoje nehne.“ „Jak to můţeš vědět?“ „Protoţe jsem ho tam zamknul.“ „Ale má přece univerzální klíč!“ „Měl ho, ale teď ho mám já. Vytáhl jsem mu ho z kapsy, kdyţ jste spolu šli tančit a šel jsem udělat některá bezpečnostní opatření.“ „Jaká?“ vyjevila jsem se. „Postaral jsem se, aby neutekl přes koupelnu, aţ ho zamknu z chodby. Prošel jsem zhasnutou koupelnou do jeho sedmnáctky a rozsvítil jeho vypínačem. Tím jsem zablokoval tvé dveře a zpátky na chodbu jsem vyšel jeho pokojem.“ „A to se ani nedivil, ţe v mém pokoji svítí nad zrcadlem červené světlo? Muselo ho přece ihned napadnout, ţe se někdo k němu vloupal.“ „Ţádné červené světlo nesvítilo, protoţe jsem z něj vyšrouboval ţárovku.“ „Proč jsi to vůbec všechno dělal?“ ţasla jsem. „No přece – aby v opilosti neudělal nějakou blbost – sama jsi to přece říkala…“ „Jenţe kdyţ jsi to připravoval, tak ještě opilý nebyl!“ Pokrčil rameny a mračil se jako čert. „Tak já ti povím, proč jsi to udělal!“ rozčílila jsem se. „Ty prostě Billa nenávidíš a naprosto nesmyslně na něj ţárlíš, i kdyţ vůbec nemáš proč. Já se ho nezastávám, ale tohle jsi přepísk! Uvědomil sis 79

vůbec, ţe kaţdý člověk – a oţralý tím spíš – si bude potřebovat zajít – hm – do koupelny? A dovedeš si představit, jaká to bude pro slečnu Collinsovou čest, aţ ráno najdou v jejím pokoji podělanýho detektiva?“ „To mě vůbec nenapadlo,“ přiznal Jess schlíple. „Ale snad to Bill nějak vydrţí.“ „Jsem ráda, ţes ho ráčil poctít aspoň trochou důvěry. Neměl by ses vrátit a odemknout mu?“ „Ne,“ zatvrdil se Jess. „Kasal se, ţe za tebe bude bojovat proti záhadnému nebezpečí, tak ať ukáţe, co umí. Stejně se mu, pacholkovi, nemůţe nic stát, má pistoli. Skoro se bojím, aby s ní ráno omylem nezastrelil pokojskou.“ Mlčela jsem, protoţe jsem si náhle uvědomila, ţe i můj slušný Jess je ze ţárlivosti schopen dělat podrazy. Mám se kvůli tomu vyděsit, nebo to mám brát jako důkaz jeho lásky ke mně? Vţdyť to je celkem nevinné! utěšovala jsem se. Ze ţárlivosti se páchají i zločiny. Jenţe – kde končí podraz a kde začíná zločin? A co by se stalo, kdyby se Jessova ţárlivost přenesla i na mě? Otřásla jsem se. „Je ti zima, Sheilo? Vydrţ, uţ brzo budeme doma.“ Jessův laskavý hlas mi vrátil klid. Kráčeli jsme parkem a pomalu se blíţili k ubytovně, která nám dnes naposledy poskytne přístřeší. Zítra ji bude muset Jess opustit. Co vlastně bude zítra? Záleţí to na mnoha okolnostech a je lépe na to nemyslet. Však se uvidí. Minuli jsme pláţovou terasu. Byla teď temná a liduprázdná, pouze na jejím konci seděl noční hlídač Bob. Byl schoulen do klubíčka, hlasitě chrápal a nevěděl o světě. „Za tohle on, prosím, bere prachy!“ ozval se Jess pohoršene. „Co má taky po dvou šichtách dělat?“ zastala jsem se ho. „V tomhle měl pan Pain pravdu.“ „Já Bobovi ty směny řádně platím a kromě toho jsem vůbec nevěděl, ţe v noci hlídá. Samozřejmě bych si všechno poctivě odpracoval sám, ale copak to jde, kdyţ je tu takový zmatek?“ hájil se Jess. „Celý ten zmatek by asi okamţitě skončil, kdybych odjela,“ řekal jsem věcně. „Mám to udělat?“ „Ne!“ lekl se Jess. „Vţdyť je nám tu spolu tak krásně! Co bych si 80

tu bez tebe počal?“ „Mohl by s v klidu pracovat a nemusel bys vymýšlet podrazy na druhé.“ „Tak uţ mi to odpusť,“ řekl nešťastně. „Co je na tom divného, ţe toho chlapa nemám rád?“ Musela jsem to uznat a dát Jessovi rozhřešení. Dokonce jsem na něho byla v tu chvíli hrdá: Miluje mě a stojí mu zato, aby o mě bojoval. Došli jsme na konec parku a vstoupili do ubytovny. „Tiše,“ napomínala jsem Jesse, „ať nikoho nevzbudíme!“ Mávl rukou. „Myslíš ty králíky v kotcích? Ti spí jako dřevo. Mají toho za celý den aţ po krk.“ Vešli jsme do Jessova kotce a otočili západkou. „Tak, Sheilinko,“ řekl Jess spokojeně. „A teď nám všechna nebezpečí můţou vlézt na záda!“ „Samozřejmě,“ zubila jsem se. „Já se ničeho nebojím. Mám zbraň.“ Sáhla jsem do kabely a vytáhla atrapu Parabelly, kterou nám půjčil Bob. „A hele!“ zasmál se Jess. „Na tu jsem uţ úplně zapomněl. Jsem asi blázen, ţe jsem si ji půjčil. Stejně ji nebudeme k ničemu potřebovat,“ přiznal upřímně. „Jenţe to asi zavinily vzpomínky. Měl jsem takovou atrapu jako kluk a moc jsem si sní vyhrál. Střílela kuličky docela obstojně a měli jsem jich plný byt. Máma mi pokaţdé takové hře vţdycky vynadala.“ Natáhla jsem se na postel. „Co si vlastně o všech těch zmatcích myslíš?“ nahodila jsem. „Nevím,“ pokrčil rameny. „Zatím je mi jasné jen to, ţe tě tu chce Fullerová s pomocí pana Paina drţet pod šturcem. A pak je tu někdo, kdo tě chce odtud vyštvat. Jestli to nějak souvisí s Fullerovou, to nevím. Tomu někomu, který si říká Anděl, byl klidně mohl pomáhat Bill, jenţe tomu hrozí Anděl zabitím a kromě toho pracuje Bill pro Paina, takţe je na opačné straně bojiště neţ Anděl.“ „Proč tě vůbec napadá, ţe by mohl Bill pomáhat Andělovi?“ „Protoţe vím, ţe tě sledoval uţ předtím, neţ se s tebou seznámil. Samas mi to řekla. A Fullerová tě asi sledovat nedala.“ „A co kdyţ dala?“ odporovala jsem. „Třeba se chtěla přesvědčit, jestli se opravdu chovám tak, jak jsme se domluvily.“ 81

„I to je moţné,“ souhlasil Jess vlaţně, „ale pokud se něco nestane, tak na to asi nepřijdeme. Já uţ vůbec ne,“ dodal ponuře. „Nemám licenci detektiva.“ Bylo mi jasné, ţe Jess nemůţe na nenáviděného Billa zapomenout. Snaţila jsem se proto převést hovor na jiné pole a vzala jsem do ruky pistoli. „Jak ty kuličky vlastně vypadají? Já takovéhle hračky nikdy neměla.“ „Tak si jednu vystřel a uvidíš,“ vybídl mě Jess. „Jsou malé, gumové.“ „Schválně, jestli se trefím do zámku u dveří,“ navrhla jsem. „Dobrá, zkus to,“ smál se Jess. „Ale moc nadějí si nedělej. Nikdy to nestřílí přesně.“ Natáhla jsem ruku, pečlivě zamířila na zámek a stiskla spoušť. Práásk!! Ticho noci proťal buráci vý výstřel a já měla pocit, ţe mi někdo utrhl ruku v rameni. Zděšeně jsem civěla na dveře, ze kterých se vylomila dlouhá úzká štěpina. „Jeţišmarjá!“ zaúpěl Jess. „Co to děláš?“ Seděla jsem jako omráčená a drţela si rameno. Pistole mi spadla do klína. Ubikace oţila. Ozvalo se cvakání západek a vzrušení, rozespalé hlasy. Pak zazněly chvatné kroky, do místnosti vpadl Bob a vrhl se na Jessa. „Nepřeskočilo ti, vole?“ křičel zuřivě. „Co je to za blbost tady střílet a ještě k tomu v noci? Kdyby se to dověděl šéf, tak jsme všichni v hajzlu! Rozmlátit ti drţku je málo, ty bejku!“ Pak si teprve všiml našich zděšených tváří a došlo mu, ţe jsme tu střelbu neplánovali a došlo k ní náhodou. „Tohle mi vysvětlíte, pacholci!“ řekl výhruţně. „Hned jsem tady, jenom pošlu chlapy chrnět.“ Bylo mi tak mizerně, ţe jsem tu uráţku spolkla. Bob vyšel na chodbu a zaháněl rozespalé králíky do děr. Naštěstí se nikdo neprobudil natolik, aby se o případ příliš zajímal. Neţ se hlídač vrátil, posbíral Jess své síly a přešel do protiútoku. „Moc si nevyskakuj, Bobe, protoţe to je všechno tvoje vina. To tys mi tvrdil, ţe tohle je atrapa na kuličky a zatím to byla pravá bouchačka! Víš, co se mohlo stát, kdybychom si jen tak ze strandy na 82

sebe vystřelili?“ Bob vyvalil oči. „Ale já přece pravou parabolu nemám,“ vysoukal ohromeně. „Všechno jsou to jen atrapy.“ „Jo, a co ten kulomet?“ nedal se Jess. „To je taky atrapa?“ „No – to není, ale…“ „Počkejte,“ zasáhla jsem. „Mně uţ je jasné, co se stalo. Ta atrapa leţela na stole vedle Billovy pistole, a kdyţ pak Bob montoval kulomet, odstrčil je obě stranou. Asi se při tom pomíchaly a kluci si je pak posbírali obráceně.“ „To je ono!“ vykřikl Jess nadšené. „Samozřejmě. Zvoral to Bill. Ten si bral pistoli první. Nepozná svou bouchačku, blbec!“ dodal vítězně. A jsme zase tam, kde jsme byli předtím, pomyslela jsem si trpce. Na druhé straně mě potěšilo, ţe proti mému vysvětlení nikdo nic nenamítal. Byla jsem jednička. „Takţe to všechno spláchnem do hajzlu, jo?“ domlouval se Bob. „Kdyby někdo ráno říkal, ţe se tu střílelo, tak to popřu a vy taky. Víte, co by se stalo, kdyby se o tom dověděl starej?“ Dovedla jsem si pana Paina v takové situaci představit a trochu mě zamrazilo. „Klidně spěte,“ pokračoval Bob. „Kdyby vám sem někdo k ránu přišel, tak se nedejte rušit, to budu já. Přijdu opravit ty rozštípnutý dveře, aby nebyly řeči. Jsem tu v noci za všechno zodpovednej a ţádnej průser si nemůţu dovolit.“ „Proč jsi mi neřekl, ţe v noci hlídáš?“ řekl Jess vyčítavě. „Nebyl bych tě prosil o záskoky.“ „To máš jedno, brácho,“ mávl rukou. „Mně se to hodilo. Kaţdej dolar dobrej.“ „Co teď budeš dělat?“ „Musím projít park aţ k hotelu. Obcházím to vţdycky jednou nebo dvakrát za noc, podle toho, jak moc se mi chce spát. Dnes to s tím spaním bude asi vachrlatý, protoţe budu spravovat pitomý dveře. Mějte se, čau!“ Vzdálil se sebejistým krokem důleţitého činitele, bez jehoţ dohledu by svět propadl skáze. Seděli jsme s Jessem naproti sobě a bezradně jsme na sebe civěli. „Pojď si lehnout, Sheilinko,“ přerušil Jess ticho. „Snad ještě do 83

rána něco uspíme.“ Zalezl pod deku a já poslušně vklouzla za ním. Uslyšela jsem cvaknutí vypínače a ucítila Jessovu paţi pod týlem. Tma byla milá, konejšivá a bezpečná. „Na co myslíš, lásko?“ ozval se Jess. „Na to, ţe tě mám ráda,“ pošeptala jsem mu do ucha a cítila jsem, jak rudnu, jako vţdycky, kdyţ lţu. V tu chvíli jsem totiţ myslela na Billa, jenţe to jsem Jessovi říct nemohla. Napadlo mě, ţe se Bill rád spoléhá na svou zbraň. Jak by mu asi bylo, kdyby tušil, ţe má místo ní na stolku atrapu s nevinnými kuličkami? Schody vedly do závratné výše a na jejich konci stál Bill s pistolí v ruce. Po schodech nahoru pomalu stoupal Nepřítel. Vypadal jako pohádkový drak, ale věděla jsem, ţe je to pan Pain. „Dostal jsem se na schody přes koupelnu,“ zabrblal. „To čumíš, detektive, co? Udělal jsem malou zkoušku, abych věděl, jestli tě neplatím zbytečně.“ „To sis dovolil moc!“ ozval se dunivý hlas a malý Bill na konci schodiště začal narůstat do neuvěřitelných rozměrů. Aha! napadlo mě. Vypustili dţina z láhve! „Já jsem nekonečné Dobro!“ hřímal Bill, „a hned ti to dokáţu, trpaslíku. Zničím tě!“ Stiskl spoušť a z hlavně jeho pistole vylétla gumová kulička. Letěla pamalu, opisovala ve vzduchu křivky a svými pohyby připomínala let motýla. Pomalu se přitom přibliţovala k panu Painovi. „Ne! Ne!“ křičel drak a zoufale prchal ze schodů. Nakonec ho kulička dostihla a Nepřítel – drak – Pain se roz stříkl do nádherného ohňostroje. Letěli jsme s Jessem na obláčku a já se divila, proč obloha není modrá. K obláčkům přece modrá obloha patří! „Je mi zima,“ otřásla jsem se. Jess natáhl ruku pro sousední obláček a přikryl mě jím. Začala jsem se dusit. Letěli jsme nad pláţí. Věděla jsem, ţe jsem se udusila a teď jsem mrtvá. Na kraji terasy leţel Bob a mířil na moře kulometem. „S dveřma děte do háje!“ řekl nám. „Teď tady musím hlídat, aby nám Fullerová nevykradla špajz.“ Zachvěla jsem se hrůzou při pomyšlení, ţe by se něco takového mohlo stát. Ale proč mě to vlastně zajímá, kdyţ uţ neţijú? 84

Od kiosku se po terase plíţila Fullerová. Byla přestrojená za pokojskou, ale mě neoklamala. Nevěděla totiţ, ţe pokojská má mít dřevěné ruce, a to ji prozradilo. Bylo mi jasné, ţe chce zneškodnit Bobovo kulometné hnízdo. Jenţe u kulometu teď stála Jane a pletla svetr. „To je pro Jessa,“ vysvětlila mi. „Vţdycky po takovém touţil.“ Dostala jsem vztek, protoţe neumím plést. „To se musí zapít,“ řekl Bill a převrátil do sebe pollitrovku koňaku. „Uţ je ti teplo?“ zeptal se Jess. „To je všechno nedorozumění,“ zavolal nějaký hlas a já jsem věděla, ţe mluví ze země. Písek na pláţi se náhle začal pohybovat a narůstat do hromádky. Hromádka se rozpadla a z ní vylezl manaţer Larry Hunt s polní lopatkou v ruce. „Womit kann ich dienen?“ zeptal se mě spiklenecky. Zamrazilo mě. Věděla jsem, ţe je to smluvené a ţe pokud mu neodpovím francouzsky, stane se něco hrozného, pro toţe krtci přinášejí neštěstí. Šmátrala jsem v kabele a hledala francouzský slovník. „Co je?“ vyjevil se Jess. „Ještě je ti zima?“ „Nevíš, jak se řekne francouzsky Dobrá kukuřice kvete v noci? Moc to potrebujú.“ „Spi,“ zasmál se. Nemá mě rád! pomyslela jsem si hořce. Kdyby mě miloval, tak by mi to řekl. Nakonec jsem vytáhla z kabely dětskou kníţku říkánek a otevřela ji: „Měla jsem malou slepičku, nejhezčí jakou znám. Uklízela mi světničku a vybízela k hrám.“ S napětím jsem čekala, co to udělá. „To je úplně špatně,“ prohlásil Larry Hunt. „Ve třetí řádce mělo být slovo olovo. Jsi ztracená.“ „Nejsem,“ bránila jsem se. „Jak můţu být ztracená, kdyţ jsem udušená a pokojská Fullerová nemá dřevěný ruce?“ „Jste oba ztracení, ty i Jess. Vstávejte! Musíte se mnou!“ „Nech mě být!“ „Vstávejte!“ nedal se odbýt hlas. Cítila jsem, jak mi něčí ruka třese ramenem. Uvědomila jsem si, ţe leţím s Jessem na lůţku a nad námi se sklání Bob. „Tak budete konečně vstávat?“ řekl naléhavě. „Rychle se 85

oblékněte a pojďte se mnou. V hotelu je nějaká mela a dal bych za to krk, ţe v ní má prsty ten váš zatracenej detektiv.“

86

X. Před

hotelem stála sanitka a rytmicky protrhávala tmu záblesky svých modrých světel. Kolem ní pobíhal pan Pain spolu s recepční a snaţili se uklidnit několik rozčilených hostů, postávajících u vchodu a ukazujících někam nahoru. Vzhlédla jsem tím směrem a zachvěla jsem se. Z rozbitého okna v první patře se valila oblaka hustého dýmu. „Kristepane, Jessi, to je u mě na třináctce!“ zašeptala jsem ohromeně. „Víš to určitě?“ vyjevil se. „Určitě! Mám třetí okno od schodiště.“ „Musím dovnitř!“ vykřikl Jess. „Nechod tam, vole,“ radil Bob. „Co kdyţ tam hoří? Stejně se tam nedostaneš.“ „Já jsem právě ten jediný, kdo se tam dostane,“ trval na svém Jess. „Mám totiţ od pokojské univerzální klíč.“ „Proč ti ho dávala?“ ţasl Bob. „Na to teď není čas,“ odsekl Jess a vyrazil kupředu. Rozběhli jsme se za ním. Snaţili jsme se vyhnout skupině hostů, z níţ k nám doléhaly rozhořčené hlasy. „Okamţitě mi připravte účet a odjíţdím!“ zaslechli jsme nějakou dámu. „Nedám se tu upálit jako Johanka z Areu!“ „Klid, madam,“ ujišťoval ji zoufale pan Pain. „Ţádný oheň tu není. Je to patrně jen malá závada na odvětrávacím zařízení.“ „Závada?“ bouřil se hřmotný muţ. „Jděte se vycpat! Takhle nás vykouřit! Jako vosy! Mohli jsme být všichni bradou vzhůru a vy si řeknete malá závada! Máte tu o hosty pěkně postaráno, jen co je 87

pravda!“ Zatímco nešťastný hoteliér čelil náporu rozhořčení, proběhli jsme kolem něho, vyklusali po schodech do hotelové haly a zamířili ke schodišti. Daleko jsme se nedostali, protoţe proti nám kráčeli důstojně dva sanitáři a opatrně snášeli po schodech na nosítkách muţe přikrytého dekou. „Bille!“ vykřikla jsem a vrhla se k nosítkam. „Nezaclánějte, slečno,“ napomenul mě sanitär. „Stejně vás neslyší. Je v bezvědomí. Zvedni to víc, Joe,“ obrátil se na kolegu, „ať nám nevypadne.“ Zděšeně jsem zírala na truchlivý průvod a měla jsem slzy v očích. Chudák Bill! Vţdyť on mě vlastně opravdu zachránil! Zmocnila se mě hrůza při pomyšlení, ţe na jeho místě jsem měla být já. To já jsem se měla udusit v kouři! V té chvíli jsem zpanikařila a rozhodla jsem se, ţe odjedu domů. Muţi v bílém naloţili nosítka s Billem do vozu a otráveně nasedli. Za chvíli nám modrá světla sanitky zmizela ve tmě. „Musíme nahoru, Sheilo,“ připomenul mi Jess. „Chceš jít s námi, nebo tu na nás počkáš?“ Šla jsem samozřejmě s nimi. Okolo dveří mého pokoje postávalo několik lidí, kterým vévodila pokojská. „Tady máte svůj univerzální klíč, paní Gruntová,“ přitočil se k ní Jess. „Vypadl Billovi z kapsy, kdyţ ho nesli na nosítkách dolů,“ zalhal. „Ten je mi teď platný jako mrtvýmu zimník,“ zaškaredila se. „Dveře jsme museli vyrazit a šéf mi je předepíše k náhradě.“ „Kdo je vyrazil?“ „Tady pan major. Bydlí naproti ve dvanáctce.“ Pokynula směrem ke statnému muţi, který stál opodál a drţel v ruce nějaký ohořelý předmět. „Můţete mi říct, majore, co se tu stalo?“ obrátila jsem se na něho. Nepřívětivě si mě změřil. „Co je vám vlastně po tom, slečno?“ „Ta třináctka je její pokoj,“ přispěchala na pomoc pokojská. „Promiňte, to jsem nevěděl,“ omluvil se. „Vy jste tedy zřejmě paní Francisová.“ Koutkem oka jsem zahlédla, jak Jess nebezpečně rudne. 88

„Nejsem,“ ujistila jsem rychle majora. „Jen jsem ten pokoj na dnešek panu Francisovi půjčila. Jmenuju se Collinsová.“ „Collinsová –“ rozpomínal se major. „Nejste náhodou nějak příbuzná s archeology Collinsovými?“ „Nejsem,“ zapřela jsem chvatně svou pýchu. „Co se v mém pokoji stalo?“ „Vyhořela tam tahle věcička,“ pozdvihl major opálené zbytky. „Leţela hned vedle mříţky u větráku, nebo co to vlastně je. V mém pokoji to mám taky, ale ještě jsem nepřišel na to, k čemu…“ „Ano, ale co to vyhořelo?“ vpadla jsem mu do řeči. „Je to běţný typ vojenské dýmovnice. Pokud se z ní můţe kouř rozptýlit, není moc nebezpečná, jenţe v uzavřeném prostoru můţe člověka zadusit.“ „Ale kde se tam vzala?“ uţasla jsem. „Jak to mám vědět?“ pokrčil rameny major. „Patrně to někdo hodil do pokoje z toho větráku. Ale ještě ţe tam šachty jsou,“ dodal zamyšleně. „Bez nich by se na ten kouř hned tak nepřišlo a pan Francis mohl být neboţtík.“ „Kdo vlastně kouř objevil?“ zajímala jsem se. „Doktorka Spencerová z jedenáctky. Má s třináctkou společnou šachtu, takţe má pokoj taky pěkně zamořený. Kouř nejdřív dorazil k ní a pak se teprve začal šířit do horních pater. Naštěstí to moc pokojů nezasáhlo. Kdyby to vykouřilo celý hotel, udělali by tu hosti pěkný binec. Takhle se to snad dá ještě nějak ututlat. Pan Pain se o to ostatně snaţí, jak můţe. Dokonce se chystá celý případ vydávat za sebevraţdu…“ „Sebevraţdu?“ vybuchla jsem. „Samozřejmě! Dělá to proto, aby z toho jeho hotel vyšel se zdravou kůţí. Ale to je nesmysl. Bill by sebevraţdu nikdy nespáchal a uţ rozhodně ne takhle. Kdyby chtěl, mohl se zastřelit. Je detektiv a má pistoli…“ zmlkla jsem, protoţe jsem si uvědomila, ţe zbraní, kterou měl na stolku, by nezastrelil ani chrousta. Jestlipak na to vůbec přišel, ţe má místo pistole atrapu? Nahlédla jsem do svého pokoje. Přesto, ţe průvan kouř úspěšně vytlačoval, bylo ho tu stále ještě dost. „Jak je to moţné,“ uvaţovala jsem nahlas, „ţe ten kouř nenalezl do všech pokojů?“ „Asi jen proto, ţe se na všechno přišlo včas,“ řekl major. „Takhle 89

to odnesla jen jedenáctka a dva pokoje ve druhém patře. Kouř se v šachtách nešíří moc rychle.“ Bylo mi to jasné. Ta hrstka lidí, které pan Pain tak udatně čelil před hotelem, byli nájemníci dvou postiţených pokojů. Ostatní hosté klidně spali a vůbec o ničem nevěděli. To dávalo hoteliérovi reálnou naději, ţe celý ten nešťastný případ schová pod pokličkou. „Kdo rozbil to okno?“ zeptala jsem se. „Já,“ řekl major klidně. „Byla tam úplná tma, nedalo se dýchat a na nějaké otevírání nebyl čas. Nejdřív jsem myslel, ţe je pokoj prázdný, ale pak jsem zakopl o pana Francise. Leţel na zemi před zrcadlem a měl ošklivou ránu na hlavě. Doktorka Spencerová ho ošetřila a zavolala pro sanitku.“ „On se s někým pral?“ uţasla jsem. „Moţná, ale jestli upadl, mohl si to klidně udělat sám.“ „Kam ho vlastně odvezli?“ Major pokrčil rameny. „Sanitka přijela ze Svatojiřské nemocnice, tak asi tam,“ přihlásila se pokojská. „Doktorka Spencerová jela s nimi.“ „Tak na co čekáme?“ obrátila jsem se na kluky. „Musíme přece jet za ním!“ Proti mému očekávání za mnou nikdo nestál. Chodba byla prázdná. Dokonce i těch pár hostů, kteří se tu ještě před chvílí potloukali, podívaná znudila a šli si lehnout. Zítra uţ nebudou o ničem vědět, přesně podle přání pana Paina. Pak se z mého pokoje vybatolili Jess s Bobem a protírali si uslzené oči. „Co jste tam, proboha, hledali?“ ţasla jsem. „Asi tohle,“ ozval se major a ukazoval přitom na pistoli v Bobově ruce. „To patří panu Francisovi?“ zajímal se. „Ne, pane, to je moje,“ vysoukal ze sebe Bob. „Já tady totiţ v noci hlídám.“ „Jak je vidět, hlídáte opravdu skvěle,“ řekl major sarkasticky. „Máte na tu zbraň povolení?“ „Na tuhle ano, pane,“ zazubil se Bob apodal pistoli majorovi. Ten ji prozkoumal a pak mu ji s úsměvem vrátil. „Jaká pistole, takový hlídač,“ poznamenal posměšně. „Já hlídám park, pane,“ bránil se Bob. „Hotel měl na starosti 90

právě tady pan Francis.“ Major protočil panenky a pak řekl: „Tak ho tu dnes zastoupíte a ohlídáte tu otevřenou třináctku. Kdyby hoteliér měl nějaké námitky, řeknu mu, ţe jsem vám to nařídil. A kdyby došlo k přestřelce, nezapomeňte na to, ţe jste s tou atrapou v nevýhodě.“ Bob poslušně vytáhl na chodbu křeslo z mého pokoje, usadil se do něj a tím nastoupil svou hlídací sluţbu. „Kam půjdete vy, slečno Collinsová?“ zajímal se major. „Tady přece spát nemůţete.“ „Nestarejte se, majore,“ řekla jsem trochu stroze. „Mám v nájmu ještě chatičku a proto jsem taky mohla tenhle svůj pokoj do zítřka panu Francisovi přenechat.“ Kdyby tak věděl, ţe ta „najatá chatička“ je Jessova ubytovna a to ještě jen do rána! Uklonili jsme se zvídavému majorovi a znechucené pokojské, zamávali Bobovi sedícímu v křesle s atrapou na klíně, sešli po schodišti dolů a prošli halou. Panu Painovi se zřejmě uţ podařilo rozčilené hosty uklidnit a poslat je spát, protoţe místo před hotelem zelo prázdnotou. „Chudák Bob!“ snaţila jsem se odlehčit situaci. „Úplně zbytečně tam teď hlídá mé hábity, které si stejně nemohu vzít na sebe, protoţe budou nejmíň pět let smrdět kouřem.“ „Sheilo,“ zarazil mě Jess. „Tohle je strašně váţná věc. Kdybys dnes v noci byla ve svém pokoji, mohlo uţ být po tobě, a takové věci se zbytečně neriskují. Těţko tě můţu chránit a Bill, jak vidíš, taky ne. Bojím se o tebe. Slib mi, ţe ihned odjedeš domů.“ „Teď?“ vyjevila jsem se. „A co Bill? Musíme přece jít za ním a zjistit, jak mu je a co se vůbec stalo.“ „To samozřejmě uděláme,“ konejšil mě Jess, „uţ proto, ţe mu musím vrátit pistoli. Ale pak se hned spakuješ a zmizíš! Pojedu s tebou, stejně tu uţ nemám co pohledávat.“ „Co takhle oznámit to policii?“ navrhla jsem. „Policie se to stejně doví,“ ujistil mě Jess, „protoţe nemocnice ten případ bude muset hlásit. Ale být tebou, moc bych se do toho nemíchal. Jestli v tom totiţ začnou šťourat, vyjde najevo tvá dohoda s Fullerovou. Nevím sice, o co všechno mezi vámi jde, ale myslím si, ţe by se ti to moc nehodilo. Radši si počkáme, jak z toho vybruslí 91

Bill.“ Musela jsem uznat, ţe Jess má pravdu, ale nechtěla jsem se jen tak vzdát a ještě jsem na oko váhala. „Není to zbabělost od všeho takhle utéct?“ „Od čeho?“ zlobil se Jess. „Od vraha, který tě chce zabít? A nezamlouvej, co jsme si ujednali: Zítra se sbalíme a jedeme domů! Slibuješ?“ „Slibuju,“ špitla jsem. Cítila jsem se poraţená, ale utě šilo mě vědomí, ţe jsem se před tím uţ vlastně sama rozhodla odjet. „Jsi zlatá, Sheilinko,“ řekl Jess spokojeně. „Ale teď – máš ponětí, jak se dostaneme do té nemocnice?“ Rozhlédla jsem se bezradně kolem a na okraji parku jsem uviděla temnou postavu. „Nevím, ale támhle za křovím někdo stojí. Zeptám se ho.“ „Jdu s tebou.“ „Prosím vás, můţete nám povědět, jak se odsud dostaneme do Svatojiřské nemocnice?“ zeptala jsem se zdvořile tmavého stínu mezi keři. „Za informace se u nás platí,“ ozval se ze tmy drzý hlas. „Co nabízíš, kočko?“ „Pár přes drţku!“ zahřměl Jess. Skočil do křoví, vytáhl za límec poslíčka a ukázkovým hákem do sloţil na zem. „Pacholek!“ ulevil si. Strnula jsem úţasem, protoţe jsem netušila, ţe by Jess byl schopný tak rychlého a perfektního zákroku. Asi ho přece jen málo znám! „S tímhle dţentlmanem uţ mám své zkušenosti,“ poznamenala jsem. „Byl na tebe sprostý? To jsem měl vědět!“ uryl Jess. „Byl bych mu přidal navíc pár facek. Ale víš co? Nebudeme se s ním zdrţovat a doptáme se na ulici.“ Vykročili jsme směrem k parkovišti a ještě jsme zahlédli, jak se zpitomělý poslíček mátoţné zvedá z křoví. Můj starý lincoln a honosný jaguár stály vedle sebe jako chudý a bohatý příbuzný na pohřbu. „V takovémhle fáru bych se jednou chtěla povozit,“ za touţila jsem. Jess zatím zálibně obcházel otevřený vůz a obdivoval jeho vybavení. „A víš, ţe se ti to můţe splnit?“ řekl nakonec. „On je totiţ 92

Bill náramně lehkomyslný pán a nechal tu klíče.“ „Coţe?“ vydechla jsem nevěřícně. „Já mít takovouhle nádheru, tak ji snad pořád budu mít v garáţi, aby mi ji někdo neukrad.“ „Tak nasedni,“ vybídl mě Jess. „Dovezeme Billovi vůz do nemocnice a odevzdáme mu klíčky a pistoli. Uvidíš, jak bude rád.“ „A co kdyţ přijedeme pozdě?“ lekla jsem se náhle. „Nestraš!“ napomenul mě Jess. „Tak nebezpečné to určitě není. Vojáci pouţívají dýmovnice běţně. Na trochu kouře se neumírá.“ „Pak tedy nechápu, proč máš o mě takový strach.“ „Protoţe jsi moje,“ řekl umíněně. „Do detektiva mi nic není.“ „Na to, ţe ti do něho nic není, ses o něho dnes večer perfektně postaral!“ „Já vím,“ řekl Jess zahanbeně. „Moc mě to mrzí. Mohl jsem ho tím zabít.“ „Těţko. Tys tam tu dýmovnici nezapálil. Jsem tvůj svědek.“ Vděčně se na mě usmál a objal mě kolem ramen. „Díky, Sheilo. Jsi zlatá. Ale teď uţ nastup, čím dřív budeme u Billa, tím líp. Povezeš se jako královna.“ Nasedli jsme do vozu. Motor tiše zahučel a Jess opatrně vycouval. Pomalu jsme jeli po parkovišti k výjezdu. V polovině cesty jsme zahlédli poslíčka. Stál u svého křoví, drţel si pochroumanou bradu a sledoval nás nenávistným pohledem. Být hospitalizovaným pacientem je nemilé, čekat na pacienta je úmorné. Mně se aspoň zdálo, ţe trvalo celou věčnost, neţ nás k Billovi pustili. S radostí jsme přijali zprávu, ţe se pan Francis uţ vzpamatoval a cítí se dobře. Brzy bude moci odejít. Ale uplynula hodina a stále ještě se nic nedělo. „Proč k němu vlastně nemůţeme, kdyţ všechno dobře dopadlo?“ vyzvídal Jess na sestře. „Má na pokoji návštěvu a nikdo ho teď nesmí rušit.“ „Dámskou?“ pokusila jsem se o vtip. „To by asi radši,“ usmála se sestra. „Bohuţel se musí spokojit s dvěma pány od policie, kteří vyšetřují jeho úraz. Jsou tam uţ skoro dvě hodiny a stále někam telefonují.“ Hrklo ve mně. Dostat se do styku s policií – o to jsem nestála. Ale 93

moţná, ţe to bude i k něčemu dobré, utěšovala jsem se. Snad se konečně uţ dovím, o co tu jde. Chtěla jsem si zařádit, uvaţovala jsem chmurně. Jenţe se mi zdá, ţe jen tupě zírám, jak řádí všichni ostatní. Hrdost slečny Collinsové dostávala nové trhliny. Cím jsem vlastně výjimečná? ţalovala jsem sama na sebe. Kdyţ narazím na potíţe, neumím si s nimi poradit a spoléhám na policii. Ale to je snad ještě normální. Od čeho by tu policie byla? Horší je, ţe ani po fyzické stránce nejsem jedinečná, trápila jsem se. Musím se dělit o svou podobu s nějakou herečkou! Dveře pokoje se otevřely a vyšel Bill. Nevypadal příliš zdravě. Pod ovázaným čelem mu vystupoval obličej, připomínající barvou spíše hlávku zelí. Ve srovnání s brunátnými tvářemi policistů, kteří ho provázeli, to bylo tím nápadnější. „Sheilo! Jessi!“ zvolal potěšené. „Vy jste tady? To je ohromné!“ „Jak vidíš, jsme tu v plném počtu,“ ušklíbl se Jess. „Nás se tak snadno nezbavíš.“ „Vy jste slečna Collinsová?“ zpozorněli náhle policisti. „To je dobře, ţe jste tady, aspoň vás nemusíme shánět.“ „Co ode mě chcete?“ vyjevila jsem se. „Nic zvláštního,“ usmál se dobrácky starší z policajtů. „Jen si vás musíme na chvíli pozvat k nám.“ „Proč?“ „Musíme ověřit vaši totoţnost, vyfotit si vás a vzít vám otisky prstů.“ „Chcete mě snad zatknout?“ vyděsila jsem se. „Nic jsem neudělala!“ „Vůbec ne,“ klidnil mě. „Hned, jak to uděláme, jste volná. Mimochodem –“ zadíval se na mě. „Nejste vy nějak příbuzná s těmi archeology Collinsovými? Hrozně rád sledujú jejich pořady v televizi.“ „Jsem jejich dcera,“ pochlubila jsem se se zbabělou nadějí, ţe mi to mou situaci vylepší. „Vida, jak je svět malej!“ řekl potěšené a vypadal, jako by našel hroudu zlata. „V tom případě vám ale mohou potvrdit identitu vaši rodiče.“ „Těţko,“ řekla jsem. „Nejsou doma. Jsou na kongresu ve 94

Washingtonu.“ Pokrčil rameny. „Skoda,“ řekl unaveně. „Tak tu proceduru budeme muset udělat my.“ „Jdeme na to?“ zeptal se mladší. „Pane –“ zarazil se náhle „– on mu dává pistoli!“ Dobrácký šéf se ohlédl přes rameno. „To bude v pořádku, Sandersi. Jen se pro jistotu podívám na číslo.“ Vešel do pokoje, kde Jess právě odevzdával šťastnému detektivovi jeho ztracenou zbraň a něco mu vykládal. Byla jsem ráda, ţe Jess teď na chodbě nebyl. Určitě by se byl vmísil do hovoru trochu nepatřičným způsobem, a to by se mi nehodilo. „Pánové,“ oznámil Dobrák autoritativně. „S vámi jsem hotov. Jeli toho pan Francis schopen, můţete se vrátit domů. Slečnu Collinsovou si ještě na chvíli vypůjčím a pak ji zavezeme, kam si bude přát.“ „To je v pořádku, Jessi,“ řekla jsem chvatně svému ochránci, abych mu včas zabránila nějak reagovat. „Sejdeme se na terase na pláţi. Platí?“ „Dobrá,“ souhlasil Jess neochotně. „Ale kam tě vezou? A proč?“ „Já ti to pak všechno vysvětlím,“ ujistila jsem ho. Nasedla jsem do policejního vozu a vyjeli jsme do ulic. Jakpak se asi v takovémhle autě cítí skutečný zločinec? napadlo mě. Bojí se? Vzteká se? Plánuje útěk, nebo uţ je mu všechno jedno a je rád, ţe to má konečně za sebou? Dojeli jsme na kriminálku a vyjeli výtahem do strohé kanceláře ve druhém patře. Jakpak je asi zatčenému, hrála jsem si dál, kdyţ ho takhle fotografují ze tří stran i s číslem, které ho pak bude provázet ţivotem? „Zapomněli jste mi dát číslo,“ pokusila jsem se o vtip. „Jestli si ho přejete, rádi vám ho přidělíme,“ ušklíbl se mladší policista, „ale pak se musíte smířit s tím, ţe vás budeme mít v evidenci.“ Přešel mě humor. „Uděláme celý piáno, pane?“ zeptal se detektiv. „Jo. Sandersi. Všech deset!“ Braní otisků bylo docela příjemné aţ na to, ţe jsem si pak nedokázala pořádně umýt prsty. Dobrák pozoroval mé nové snímky s fotkou na mém řidičáku a zdálo se, ţe je spokojen. 95

„Proč tohle všechno děláte?“ odváţila jsem se zeptat. „Abychom vám uchránili identitu,“ řekl váţně. „Nestalo se vám náhodou, ţe jste byla někomu k nerozeznání podobná, takţe se nedalo rozlišit, která jste vy a která je ta druhá?“ „Edna Fullerová!“ vykřikla jsem. „Vy o ní víte?“ „Jistě,“ usmál se. „Jste tak neuvěřitelně stejné, ţe nevím, kdo tu přede mnou vlastně sedí. Je jen jediné, v čem se lišíte: otisky prstů. Uţ jste to pochopila?“ „Jistě,“ přikývla jsem a měla jsem náhle radost, ţe konečně existuje něco, co mám jenom já a nikdo jiný. „Ale k čemu je potřebuje mít vy?“ „Jako vţdycky,“ usmál se, „pro srovnání.“ „Ale já přece nemám s Fullerovou kromě té podoby nic společného. Sotva ji znám!“ „Slečno Collinsová,“ řekl policajt váţně. „Víte sama, ţe to není pravda. Kvůli ní jste přijela do Santa Monicy a všechno, co vás tu potkalo, souvisí s jistým případem podvodu, kterým se zabývápasadenskápolicie. Víc vám neřeknu, protoţe nemohu, nesmím a nechci. Chystáte se odjet domů?“ „Ale přece snad mám právo vědět –“ rozčílila jsem se. „Nemáte!“ skočil mi do řeči. „Policie neinformuje, ale ptá se. Chystáte se odjet domů?“ „Ano.“ „Tak vám přeji šťastnou cestu a dobré pořízení.“ Vstal a podal mi ruku. „Sandersi!“ zavolal přes rameno. „Odvezeš slečnu Col-linsovou do hotelu!“

96

XI. „Proboha, Sheilo, co tě to napadlo? Přece nám teď nemůţeš odjet!“ naléhal pan Pain. „Vţdyť jsem slíbil Edně, ţe se tu o tebe postarám.“ „Staral jste se opravdu dobře,“ přikývla jsem. „Aţ na ty pohrůţky, provazy od stropu, rozházené věci a pokus o vraţdu. Není to trochu příliš mnoho péče, pane Paine?“ „Co jsem mohl dělat víc, neţ najmout detektiva, aby tomu všemu zamezil?“ bránil se nešťastně. „Nemohu přece za to, ţe je úplně neschopný.“ „Toho detektiva to mohlo dnes stát ţivot, a kdyţ si pomyslím, ţe jsem na jeho místě měla být já, dělá se mi nanic. Jen se podívejte, jak to tu vypadá!“ Pokoj skutečně skýtal nevábný pohled. Před mříţkou šachty byla vyhořelá podlaha, všechno bylo pokryté vrstvou mastných sazí a páchlo to tu jako na bojišti. Rozbité okno nevábný pohled ještě umocňovalo. „Ten pacholek, co to tu tak zřídil, mi to zacvakne i s úrokama!“ ujelo panu Painovi. Pak se vzpamatoval. „Dostaneš jiný pokoj, Sheilo,“ ujišťoval mě překotně. „Ale nesmíš odjet! Kdyby se Edna dověděla, ţe jsi ode mě utekla, tak mě…“ „Pane Paine,“ přerušila jsem ho. „Se svou sestřenicí se určitě nějak dohodnete. Ale je tu jiný problém, který vás určitě bude zajímat. Měl byste vědět, ţe nemocnice ten dnešní případ otravy ohlásila a policajti o mě projevili nevšední zájem. Vzali mě na stanici, vyfotili si mě jako zločince, vzali mi otisky a vyzvali mě, abych odjela domů. Kdyţ to udělám, budete mít pokoj. Kdyţ tu zůstanu, soustředí se zájem policie na váš hotel.“ Pan Pain zezelenal. 97

„Policajti!“ vzdychl malomyslně. „Víš vůbec, co říkáš? Jakmile se v nějakém podniku objeví policajti, máš po kšeftech a můţeš to zabalit! Lidi prostě ztratí důvěru, to je to.“ „A proto bude pro všechny nejlepší, kdyţ odjedu.“ Jestliţe jsem očekávala, ţe hoteliér svede nějaký vnitřní boj, zklamala jsem se. V zájmu svého podniku kapituloval velmi rychlle. „Tak tedy jed,“ řekl odevzdaně. „Já uţ si to s Ednou nějak vyřídím. Jsi vlastně ohromně férová holka a máš smysl pro podnikání…“ Zamyslel se a já čekala, co z toho vyleze. Pak to přišlo. „Víš,“ řekl, „ono by vůbec ze všeho nejlepší bylo, kdybys teď ještě den nebo dva zůstala doma. Pak by Edna ani nevěděla, ţe nejsi tady a nemusel bych jí nic vysvětlovat.“ „Nechcete toho na mě trochu moc?“ vyjela jsem podráţděně. „Snad ani ne. Vţdyť chci jen to, co jsi slíbila Edně.“ „Vy o tom víte?“ uţasla jsem. „Samozřejmě,“ přikývl. „Jsme přece příbuzní.“ „Promiňte, já zapomněla, ţe příbuzenstvo je klan.“ „Podporovat příbuzenstvo je ušlechtilá vlastnost,“ řekl hoteliér způsobně. „Pokud to ovšem nepřekročí určité meze,“ dodal na vysvětlenou. „Tak je nepřekračujte a pusťte mě domů.“ „Jistě,“ souhlasil ochotně. „Přece tě tu nemohu zdrţovat násilím. Pošlu ti někoho, aby ti odnesl kufry do auta.“ „To bude od vás hezké. Sbohem. Váš Strašidelný hrad je na můj vkus aţ příliš strašidelný.“ „Šťastnou cestu,“ uklonil se prkenně a zmizel v otvoru po vylomených dveřích. Vynesla jsem své dva kufry ze skříně na chodbu a naposledy se rozhlédla po zpustošeném pokoji. Sbohem, oslovila jsem ho trpce. Moc jsem si tě neuţila. Měl jsi mě hostit na příjemné dovolené a zatím jsem tu strávila jen jednu noc. Ale aspoň jsem byla s Jessem, utěšovala jsem se, i kdyţ jsme neměli moc času věnovat se jeden druhému. Přehodila jsem si kabelu přes rameno a vyšla vyhledat své přátele. Kufry uţ na chodbě nebyly. Setkala jsem se s nimi aţ na parkovišti. Stály mezi mým lincolnem a Billovým jaguárem. Vida! Kluci uţ jsou 98

tady, konstatovala jsem potěšené. Naloţila jsem kufry do vozu a pokračovala směrem k terase. Jitro se teprve začalo probouzet, všude bylo prázdno, vzduch byl svěţí a cítila jsem se skvěle. Má nálada poklesla, kdyţ jsem se přiblíţila k místu naší schůzky, odkud zaznívaly rozčilené hlasy. „To je tvoje vina, magore!“ zaslechla jsem Boba. „Nepoznáš pistoli od atrapy a ti dva lemouni se mohli zastře lit! A ještě k tomu někdo bonznul šéfovi, ţe se tady střílelo a ten mě hned v noci na hodinu vyrazil. Prý za to, ţe místo, abych tady hlídal, se válím v křesle v hotelu. Mockrát ti za všechno děkuju, vole!“ „Stalo se – stalo,“ bránil se chabě Bill. „Mně taky vzkázal hospodskej po doktorce Spencerové, ţe se mám jít vycpat a na další mé sluţby nereflektuje.“ Vtom mě zahlédl Jess a hnal se ke mně. „Sheilo!“ volal. „Jaké to bylo? Co po toběchtěli?“ Stručně jsem mu vylíčila své zkušenosti a úplně jsem ho ohromila. „Jak si to mohli dovolit?“ běsnil. „Copak si myslí, ţe jsi zločinec?“ „To asi těţko,“ uklidňovala jsem ho. „To by mě nebyli pustili a nedoporučili by mi odjet domů.“ „Chtějí ti napařit domácí vězení?“ „Pochybujú. Spíš se o to poctivě snaţí pan Pain a jeho zájem se asi se zájmy policie nebude krýt.“ „Počkej,“ zarazil se Jess. „Tohle mi musíš vysvětlit…“ „A ještě tohle mi musíš vysvětlit, mrzáku!“ překřikl ho náhle Bobův hlas. Došli jsme na terasu. Propuštěný hlídač drţel nešťastného detektiva za klopy kabátu a zuřivě jím cloumal. „Kterej grázl mi ukrad dýmovnici?“ křičel. „Dám za to krk, ţes to byl ty, kdyţ jste se včera placatili v mým brlohu. Mluv, nebo tě roztrhnu.“ „Jak jsi na to vůbec přišel?“ zeptal se Bill klidně. „Podíval jsem se, ne, vole! Měl jsem pár vojenskejch krámů v bedně pod kulometem a mezi nima byla i dýmovnice. A kdyţ jsem se pak v noci dověděl, ţe právě taková dýmovnice vyhořela na třináctce, šel jsem se jen tak pro po řádek podívat, jestli tu svou ještě mám. Samozřejmě ţe uţ v bedně nebyla, ať jsem hledal, jak jsem chtěl.“ 99

„Pusť ho,“ napomenul ho Jess. „Kdoví, jak to všechno bylo.“ „Ty mi taky vlez na hrb!“ osopil se na něho Bob. „Mám vás všech plný zuby. Dokud jste tu nebyli, byl tu boţskej klid a daly se přitom vydělat prachy. Sotva jste přijeli, začal tu pěknej bordel a teď abych to taky nakonec sbalil a jel makat k tátovi na farmu. Ten se bude divit, jaký jsem udělal ve světě štěstí!“ „Tak si to tak neber, Bobe,“ snaţila jsem se ho uklidnit. „Takovouhle práci najdeš jinde přece taky.“ „Jo. A přijdou další balvaní jako vy a budu zase v hajzlu,“ trval na svém. „Já prostě nemám štěstí.“ Bylo mi Boba líto. Jak si vlastně představuje štěstí? napadlo mě. Asi podle vzoru většiny malých lidí: bude tu do února makat v cizím podniku a po pěti letech si zařídí své vlastní bistro. Po dalších pěti letech bude mít hospodu. To uţ bude pánem, ale ještě stále se bude dřít. Brzy však práci přenechá jen zaměstnancům a začne spekulovat. A jako spekulant bude úspěšně pokračovat dál, aţ stane na poslední příčce ţebříku jako bohatý hoteliér, neomezený vládce nad hromadou kuliů a miláček velkého světa. Bude pohrdat prostředím, ze kterého vyšel, ale jehoţ vlivu se do smrti nezbaví. Takhle nějak se asi vypracoval pan Pain, který dodnes v nestřeţených chvílích upadá do Bobova ţargonu. „Vyprdnu se na vás a jdu balit!“ uzavřel Bob debatu. „Vy se tu třeba postřílejte, nebo uduste v kouři. A jestli vás ještě někdy potkám, tak vás praštím prvním, co budu mít po ruce. Mně uţ je to všecko jedno.“ Znechuceně mávl rukou, odplivl si a nedbale vykročil k ubytovnám. Za chvíli nám zmizel z dohledu. „Nějak ho to sebralo,“ poznamenal Bill. „Měl by si jít léčit nervy.“ „Ty se divíš?“ namítla jsem. „Přišel kvůli nám o místo a do všeho se dostal úplně nevinně.“ „To uţ se stává,“ pokrčil detektiv rameny, „ţe práce jednoho maří práci druhého.“ „Nefilozofuj a radši se snaţ chytit Anděla!“ utřel ho Jess. „Od toho tady jsi a zatím jsi moc práce neukázal.“ „To je zbytečné,“ usmál se Bill. „Můţete se vsadit o co chcete, ţe Anděl tu dneškem končí. Má co chtěl, odešel do penze a uţ se tu 100

neobjeví.“ „A co vlastně chtěl?“ vyjevila jsem se. „O co mu šlo?“ „Přece o to, aby ses vrátila domů. Vţdyť ti to jasně napsal. A ty ses dnes v noci konečně rozhodla odjet a navíc ti to doporučili i na policii. Nic jiného si Anděl nepřál. Odvedl svou práci a uţ se nemusí namáhat.“ „Jak jsi na to přišel, ţe jsem se rozhodla vrátit domů?“ vybuchla jsem. „Vím to tady od Jessa. Řekl mi to ráno v nemocnici, kdyţ mi vracel tu mou nešťastnou pistoli. Taky mi řekl, ţe odjíţdí s tebou, a to je dobře. Aspoň se ti nic nestane.“ „To je milé, ţe se tak staráš,“ řekla jsem kousavě. „Co by se mi mělo stát?“ „Nějak rychle zapomínáš, ţe je tu ještě někdo, kdo tě chce mít tady a s tvým odjezdem asi nebude souhlasit.“ „Jak tohle všechno vůbec víš?“ uţasla jsem. „Zeptal jsem se Anděla. Andělé vědí své,“ šklebil se. „Tohle je sice krásná debata,“ rozčílil se Jess, „ale nikam to nevede. Jestli toho Anděla tak dobře znáš, tak mi ho sem přiveď a já mu na fleku rozbijú hubu.“ „Můţeš to zkusit,“ řekl Bill váţně. „Máš ho před sebou. Ten Anděl jsem totiţ já.“ Jsou okamţiky, které člověka natolik zaskočí, ţe zapomene být normální. Mě a Jesse zastihl takový okamţik právě teď. Billovo sdělení bylo tak náhlé, ţe jsme mu nevěřili a současně je brali jako naprosto samozřejmou skutečnost. Zbavilo nás moţnosti jednat. Nedokázala jsem se rozčílit a Jess na tom nebyl o mnoho líp. Na slibovanou nakládačku Andělovi úplně zapomněl a tupě tu stál se svěšenýma rukama. „Čekáme snad na někoho?“ přerušil ticho Bill. „Jestli ne, tak navrhujú jit si sednout ke stolu, dát si hranolky a trochu si popovídat. V kiosku uţ otevřeli.“ Vrátila jsem se zpátky do ţivota a zjistila jsem, ţe stánek je uţ opravdu v provozu a na terasu se začínají trousit první ranní návštěvníci. Za ponurého mlčení jsme si koupili své hranolky a 101

usadili se pod slunečník. „Tak povídej, brácho,“ vyzval Billa Jess. „Koukej vyklopit všechno, co víš!“ „Samozřejmě,“ souhlasil Bill. „Kdyţ uţ jsem vám prozradil, ţe jsem Anděl –“ zarazil se. „Ale ten vznikl vlastně z nouze, původně to mělo být jinak…“ „Počkej, takhle by to nešlo,“ zasáhla jsem rychle. „Řekni nám to všechno úplně od začátku. Jak ses k tomu Andělovi dostal?“ „Docela normálně. Jsem detektiv a pracuju pro svého strejdu doktora Harrissona. Ten mi asi před deseti dny uloţil, abych sledoval jistou osobu, kterou prý potřebuje mít po ruce jako svědka. Svědka čeho, to mi neřekl a taky mě to nezajímalo. Dělal jsem, co mi nařídil a kaţdý den jsem mu hlásil, co ta osoba dělá. Kdyţ jsem pak zjistil, ţe se setkala s herečkou Fullerovou a ţe je jí nápadně podobná, zavolal si mě strejda k sobě.“ „Chceš tím snad říct, ţe jsi sledoval mě?“ vypěnila jsem. „No – to dá rozum, ţe tebe. Co je na tom? Je to má práce. Jo – tak strejda si mě zavolal a řekl mi, ţe teď pravděpodobně asi někam zmizíš. Mám se na tebe přilepit a neztratit tě z očí. Kaţdý den mu mám hlásit, kde jsi a naznačil mi, ţe kdyby se mi podařilo pod jakoukoli záminkou dostat tě zpátky do Pasadeny, mohl bych počítat s jeho velkorysostí. Asi mu na tom hodně záleţelo, protoţe mi na cestu půjčil svého jaguára. Sledoval jsem tě, na dálnici jsem se s tebou seznámil a ty jsi mě nakonec dovedla aţ sem. Zbývalo jen dostat tě zpátky. Rozumně jsem se s tebou dohodnout nemohl, protoţe strejda mi zakázal jakoukoli zmínku o sobě a účelu téhle mé práce, který mi ostatně ani neprozradil. Měl jsemjen zařídit, aby ses sama rozhodla se vrátit, bez nějakého nátlaku nebo přemlouvání či vysvětlování. Nejdřív jsem si plánoval, ţe se tě pokusím sbalit a pak nám oběma vymyslím nějakou záminku ke zpáteční cestě…“ „Koho chceš balit, ty nádhero?“ spraţil ho Jess. „Jen se na sebe podívej! Nesbalil bys ani krokodýla!“ „S touhle parádou asi těţko,“ přiznal zelený Bill a sáhl si na ovázanou hlavu. „Normálně mi to jde docela dobře.“ „Jo,“ přisadila jsem si. „Normálně s normálníma holkama. Jenţe k takovým já nepatřím.“ 102

„Tím hůř pro tebe,“ řekl negalantně. „Ale na tom nezáleţí, protoţe tuhle moţnost jsem musel nechat plavat, jakmile jsem zjistil, ţe jedeš za Jessem a ţe k sobě patříte. Začal jsem tedy vymýšlet jiné způsoby. Strašidelný hrad a jeho neobvyklá technická zařízení mě přivedly na nápad, ţe budu předstírat nějaké neznámé nebezpečí, které ti hrozí. Proto jsem ti hned první den napsal varování. Kdyţ to nepomohlo, zkusil jsem malou psychologickou fintu a trochu jsem ti vyzdobil pokoj.“ „Proč taky Jessovi?“ „Bylo mi jasné, ţe k němu utečeš. Moc se mi to nehodilo, ale musel jsem proto zahrnout do toho domnělého nebezpečí i jeho.“ „Kde jsi vzal tak pěkný špagáty?“ zajímal se realista Jess. „Koupil jsem vedle u pumpy dvě vlečná lana. Ještě tu za ně mám účtenku. Zase to sice nevyšlo, ale zato to dalo popud k něčemu naprosto nečekanému: Bláznivej hospodskej si mě najal na vaši ochranu! To byla ovšem velká psina a byl jsem vám vděčný, ţe jste mi ji nekazili.“ „Jak jsi to mohl přijmout, kdyţ uţ jsi pracoval pro strýčka?“ rozhořčila jsem se. „Je to poctivé pracovat pro dva klienty najednou?“ „Samozřejmě je, pokudjejich zájmy nestojí proti sobě. Strejda i pan Pain stáli o to, abys byla v bezpečí a to jsem mohl oběma zaručit, protoţe příliv všech pohrom jsem řídil sám. Zároveň jsem ovšem nechtěl, abyste se na mou ochranu spoléhali a proto jsem před vámi bral jakékoli ne bezpečí na lehkou váhu. Brzy jsem toho ale zalitoval, protoţe mě napadla lepší taktika: zahrnout mezi postiţené i sebe a brát všechno váţně.“ „Proč?“ zeptal se Jess. „To je přece jasné. Nemohl jsem Sheile do nekonečna jen vyhroţovat a přitom jsem jí ani v nejmenším nesměl ublíţit. Samozřejmě jsem to ani nechtěl. Proto kdyţ ty výhůţky měly vyústit do něčeho opravdu ošklivého, musel jsem to vzítna sebe sám. Vymyslel jsem si, ţe na sebe podniknu nějaký fingovaný útok v Sheilině pokoji, který by sice nadělal dost povyku, ale moc mi neublíţil. Pak bych Sheile mohl říct: Vidíš? Tohle se mělo stát tobě! Zbývalo jen vymyslet něco, kvůli čemu bych najednou obrátil a začal 103

brát věci smrtelně váţně. Tu noc se uţ nedalo nic podniknout, protoţe na třináctce spala Jane, ale hned ráno jsem si napsal varování, které mi hrozí smrtí a rozházel jsem všechny Sheiliny i Janeiny věci.“ Obrátil se ke mně. „Dodatečně se omlouvám, jestli jsem je moc zválel.“ Za normálních okolností bych Billovi vynadala, co by se do něj vešlo. Jenţe já v té chvíli normálně nemyslela. Neviděla jsem praštěného Billa, ale jakéhosi snového vypravěče bájí, po kterých jsem touţila, aby se mi dozdály. Kupodivu i Jess váţně naslouchal a neskákal do řeči. „Namluvil jsem vám, ţe čekám nějaký Andělův útok,“ pokračoval Bill, „a vymínil jsem si, ţe budu spát v Sheilině pokoji. Kdyţ jsme pak byli na návštěvě u Boba a objevil jsem v bedně dýmovnici, bylo mi jasné, jak ten útok nareţírujú. Dýmovnici jsem ukradl, kdyţ jste pozorovali Boba, jak skládá kulomet. Byl jsem trochu rozčilený, a tak se mi stalo, ţe jsem si vzal ze stolu místo své pistole atrapu. Musím se přiznat,“ usmál se truchlivě, „ţe jsem si toho vůbec nevšiml a protočily se mi oči, kdyţ mi Jess dnes ráno vracel tu pravou. Ještě ţe jste si toho včas všimli! Kdyţ si představím, co se mohlo stát…“ Nechali jsme to s Jessem raději bez komentáře. „Měl jsem radost,“ mluvil dál Bill, „ţe jsem to tak šikovně vymyslel. Bude to útok jako hrom a přitom ţádný poţár, ţádná střelba a ţádné ničení, říkal jsem si. Aţ Sheila uvidí ten zamořený pokoj, lupnou jí nervy a pojede domů jak ţíznivá čára. A jestli ne, tak ji k tomu nakonec přemluví Jess.“ „V tomhle bodě se ti to povedlo,“ přiznala jsem. „Ale máš vůbec rozum? Vţdyť ses mohl otrávit! Víš, jak blízko jsi měl do rakve? Ještě teď vypadáš jako zelená sedma!“ „Já jsem nechtěl v tom pokoji zůstat,“ bránil se Bill. „Počítal jsem s tím, ţe aţ zapálím dýmovnici, projdu koupelnou do sedmnáctky a počkám, co to udělá. Odhadoval jsem, ţe asi tak do půl hodiny proleze kouř šachtami do dalších pokojů a někdo udělá poplach. Jenţe mi to nevyšlo. Dveře do koupelny se nějak zasekly a nedokázal jsem je otevřít. Hledal jsem univerzální klíč, abych se dostal aspoň na chodbu, ale nemohl jsem ho v tom zmatku najít. Začal jsem se dusit a pak jsem asi omdlel, protoţe mám pěkně rozbitou hlavu. Víc 104

si nepamatuju.“ Podívala jsem se na Jessa. Seděl tu jako zařezaný a zřejmě zpytoval svědomí. Zamyslela jsem se, protoţe mi tu něco nehrálo. „Proč ses nám vůbec tak ochotně přiznal, ţe jsi Anděl?“ zeptala jsem se podezíravě. „Kdybys to byl neudělal, mohl sis celou tuhle zpověd ušetřit. Nedalo ti svědomí?“ „Jaképak svědomí?“ vyjevil se Bill. „Vţdyť jsem nic špamého neprovedl. Chci jen, abyste to všechno věděli, protoţe mi to taky musíte dosvědčit. Kdo jiný neţ vy můţe strejdovi potrvdit, ţe váš návrat domů je opravdu má nesmrtelná zásluha a ţe jsem tedy svou práci odvedl podle přání? Potrebujú přece, aby byl se mnou zákazník spokojený a otevřel svou štědrou dlaň.“ „Není to od tebe tak trochu drzost?“ vzbouřila jsem se. „A neriskuješ trochu moc? Co kdyţ se teď nakonec rozhodnu, ţe nikam nepojedu?“ Pokrčil rameny. „To by se asi zdejším policajtům moc nelíbilo.“ Zdálo se mi, ţe se protivně šklebí, ale asi ho jen bolela rána na hlavě. „Cos jim vlastně všechno nakecal?“ vyjel Jess. „Jen to, co jsem věděl a to jim samozřejmě nestačilo. Odkázal jsem je na strejdu a dal jim jeho číslo. Mluvili s ním přes půl hodiny.“ „Toho tvýho strejčka bych ráda poznala,“ řekla jsem. „Vţdyť on tebe taky. Ani nevíš, jak po tobě touţí. Navrhujú zajít k němu hned, jak se vrátíme do Pasadeny.“ „Vrátíme? Copak ty jedeš taky?“ „Samozřejmě. Co bych tu ještě dělal? A kromě toho jsem na tom stejně jako ty: policie mě tu nechce vidět.“ „Ani se nedivím,“ přikývla jsem. „Nadělal jsi tu uţ dost škod. Ten můj zničený pokoj tě bude stát pěkné prachy.“ „Pochybujú. Hospodskej je ne mě vymáhat nebude. Bude rád, ţe se všechno ututlalo a zaplatí to v tichosti šám. Mimochodem – nepřemlouval tě náhodou, abys tu zůstala?“ „Pokoušel se o to,“ přiznala jsem, „ale nepochodil.“ „Víte,“ dumal Bill, „mně se pořád zdá, ţe tu nějaké nebezpečí přece jen existuje. Nejdou mi z hlavy ty zaseklé dveře do koupelny a mám takový dojem, ţe mi je někdo zablokoval úmyslně. Další 105

záhada je, ţe jsem nemohl najít klíč, který jsem měl předtím v kapse. Přiznávám, ţe jsem měl něco upito, ale věděl jsem, co dělám. Myslím si, ţe mě v tom pokoji chtěl někdo zavřít. Nevím sice, kdo to je, ale nejradši bych ho nakopal do zadku!“ „Tak si posluţ, brácho,“ řekl Jess. „Ten záškodník jsem byl já!“ „No tohle!“ uţasl Bill. „Tak tys mě chtěl zabít? Skoro se ti to povedlo, brácho. Odkud jsi ale věděl, ţe si budu v noci hrát na pyrotechnika?“ „Já to přece nevěděl!“ otřásl se Jess. „Kdybych to byl tušil, nikdy bych tě tam nezamkl. Chtěl jsem ti jenom dokázat, ţe máš moc řečí a jinak se nezmůţeš na nic. No řekni mi, co bys dělal, kdyby ses potřeboval dostat ven? Mohl bys akorát zazvonit na pokojskou a ta by ti stejně neotevřela, protoţe její klíče jsem měl já.“ „Ty jsi mi pěknej prevít!“ zlobil se Bill, ale v koutkách mu cukalo. „Tak pojď, kamaráde! Dopřejeme si, po čem touţíme. Ty mi zkus rozbít drţku a já ti za to nakopu!“ „Nemohli byste se konečně přestat hádat, kluci?“ zasáhla jsem. „Nebylo těch vašich volovín uţ dost? Jste jeden větší blázen neţ druhý! Smiřte se!“ Detektiv pohlédl na Jessa. „Co ty na to?“ zasondoval. „Návrh se přijímá,“ usmál se Jess s úlevou. „Odpusťme si, co jsme si.“ Oba kluci si potřásli rukama a mně spadl kámen ze srdce. „A teď,“ řekla jsem slavnostně, „můţeme s klidem opustit bojiště. Ţádný nepřítel tu není a nikdy nebyl…“ Zarazila jsem se a pak jsem vyhrkla: „Ale v tom případě nám vlastně nic nebrání tu zůstat!“ „A co policajti?“ připomněl Bill. Zmlkla jsem, protoţe mi jako vzorné dívce byla představa konfliktu s policií nepříjemná. Přichystali jsme se k odjezdu. Jess si zašel na ubytovnu pro bágl a pomalu jsme vykročili známou cestou k parkovišti. Obloha byla jasná a den sliboval krásné počasí, coţ prakticky znamenalo, ţe nám dnes bude pořádné horko. Vzpomínka na rozpálenou dálnici nás nijak nelákala, ale všichni jsme hleděli, abych uţ byli odsud pryč. Pomalu jsme se proloudali parkem a vykročili na parkoviště, kdyţ náhle Bill vyvalil oči a tiše zaklel. Sledovali jsme jeho pohled a strnuli jsme. Červený jaguár tu stál na prázdných pneumatikách a zdálo se mi, ţe se docela lidsky tváří. Asi tak jako právě sesazený 106

král.

107

XII. „Tak

to bychom měli,“ řekl Bill otráveně, kdyţ jsme se shlukli kolem nešťastného vozu. „Tajemné síly opět zapracovaly. A poněvadţ v nich tentokrát nemám prsty ani já, ani Jess, musí to mít na svědomí někdo jiný. Jenţe proč?“ „Třeba nás tu chce zdrţet,“ nabídla jsem řešení. „Sotva. To by nám byl oběma prořezal gumy. Tyhle jsou naštěstí jen vypuštěné a chybí ventilky. Ty se seţenou. Horší to bude s huštěním.“ Rozhlédla jsem se po parkovišti. Bylo tu prázdno, jen k jednomu vozu kráčeli starší manţelé a v patách za nimi se klátil poslíček, který jim nesl kufry. Postavil zavazadla vedle auta a nastavil dlaň. Se spropitným zřejmě nebyl spokojen, protoţe se ani nenamáhal poděkovat. Jen se ušklíbl a vracel se zpátky k hotelu. Po cestě jako by se rozmyslel a zamířil směrem k nám. „Nechyběj vám ventilky, pane?“ oslovil Jessa. „Kdyţ jsem sem ráno přines kufry, hned jsem si všim, ţe stojíte nějak naplacato a náhodou zrovna nějaký ventilky mám. Nejsou sice úplně nový, ale jsou dobrý.“ „Prodal bys mi je?“ zajímal se Bill. „Vám?“ podivil se poslíček. „Já myslel, ţe to fáro je tady tohohle –“ pokynul znechuceně směrem k Jessovi. „A ty ventilky – to záleţí na tom, kolik byste za ně dal. Mám čtyři i s čepičkama.“ „Šest bys jich náhodou neměl?“ zeptal se nápadně laskavě Jess. „Ne.“ „A víš, proč je nemáš? Protoţe tohle auto má jen čtyři kola. 108

Kdyby jich mělo šest, budeš mít i šest ventilků. Tys ty pneumatiky vypustil sám, přiznej se, spratku!“ zahřměl. „Chtěl sis se mnou vyrovnat účty, a kdyţ to nešlo jinak, vyřádil ses aspoň na autě. Jenţe jsi šlápnul vedle! To auto není moje, ale tady toho pána,“ ukázal na Billa. „Takţe se mu teď omluvíš a navalíš ty ventilky. Pak doběhneš k pumpě a přivezeš kompresor. Jestli tu do pěti minut nebudeš, jdu za panem Painem a máš po práci a po kšeftech. Jasný?“ Jméno pana Paina jako vţdy magicky zapůsobilo. Záškodník schlípl, začal se přehrabávat v kapse a za chvíli se Billova dlaň naplnila potřebným počtem ventilků, pojistných matek a čepiček. „Sou všechny,“ mumlal poslíček. „Promiňte, pane,“ omlouval se Billovi,„ten podraz nebyl na vás. Já jdu pro ten kompresor. Jenţe to bude něco stát. Kolik mi na to dáte?“ „Uţ ať jsi pryč!“ zařval Jess, „nebo po tobě skočím!“ Poslíček v posledním okamţiku uhnul z dosahu jeho paţí a uháněl pryč. „Půjčovné si zaplať ze svého, pacholku!“ křičel za ním Jess. „Co se vlastně stalo?“ zeptal se nechápavě Bill, kdyţ poslíček zmizel za keři. „Ále,“ mávl Jess rukou, „měli jsme tu spolu v noci takový malý incident. Byl na Sheilu sprostý, tak jsem mu dal přes hubu a on se mi za to chtěl pomstít.“ „A proč si myslel, ţe ten vůz je tvůj?“ „Viděl nás v něm odjíţdět, kdyţ jsme jeli za tebou do nemocnice.“ „Uţ je mi to jasné,“ zasmál se Bill. „Stejně se ale divím,“ zamyslel se, „ţe se debil jako on dokáţe takouvou věc vymyslet. Na cvoka je to výkon.“ „On je cvok?“ vyjevila jsem se. „Jo,“ přikývl Bill. „Loni vyšel z pomocné školy a nastoupil tady. Pain ho přijal, protoţe usoudil, ţe na tahání kufrů stačí a navíc on sám se bude moct vytahovat před úřady, ţe podporuje mentálně postiţené.“ „Proboha,“ zděsila jsem se. „Jak je to moţné? Vţdyť ten kluk někdy dokáţe mluvit docela způsobně a zdvořile!“ „Opakuje to, co ho pracně naučili. Je neškodný, ale často dost nevybíravě obtěţuje hosty a mámí z nich peníze za kaţdou pitomost. 109

Chce prý být bohatý šéf. Kdyby to Pain věděl, okamţitě by ho vyrazil, jenţe všem je tu kluka líto, a tak se to tají.“ „Odkud to všechno víš?“ „Od pokojské. Povídali jsme si o něm. Kluk je totiţ syn nějaké její příbuzné a ona sama mu to místo tady obstarala.“ Podívala jsem se na Jessa. Bezradně přešlapoval na místě a byl rudý jako rak. „Paneboţe!“ vyrazil nakonec nešťastne. „Kdybych to byl věděl, ţe kluk je dementní, tak bych se ho ani nedotkl. Nikdy bych se nesníţil k tomu, abych tloukl chudáka blázna!“ „Stalo se, stalo,“ uklidňoval ho Bill. „Kdybys byl věděl, ţe kluk je dementní, tak bys ho nepraštil. Kdybys byl věděl, ţe budu na třináctce pálit dýmovnice, tak jsi mě tam asi nezamknul,“ dodal nevinně. „Nevědomost hříchu nečiní.“ „Nevyčítej!“ řekl Jess podráţděně. „Ty ses taky za ty tři dny nadělal dost pitomostí. Jen počítej: dva výhrůţné dopisy, dva vyzdobené pokoje, jedny rozházené věci, jeden otrávený detektiv…“ „Ten ovšem s tvým laskavým přičiněním,“ ohradil se Bill se smíchem. „V kaţdém případě,“ rozsoudila jsem je, „kdyţ to všechno sečtete dohromady, je proti vám ten dementní poslíček úplný břídil. Měli byste se stydět!“ „Proč?“ šklebil se Bill. „Náhodou to byla náročná práce, která nakonec splnila svůj účel: vracíš se domů.“ „Kdyby ses ráčil namáhat se mnou mluvit, mohls mi všechno rozumně vysvětlit a všechny ty naivní opičárny sis mohl strčit za klobouk. Já dementní nejsem.“ „Uţ jsem ti řekl, ţe ti nemohu nic vysvětlovat, protoţe nic nevím. Tohle všechno je součást nějaké vysoké hry, které sám nerozumím a mám v ní jen malou úlohu. Mým úkolem bylo dostat tě domů, ale co se stane, aţ tam přijedeme, o tom nemám ani ponětí. Musím se sám nechat překvapit. Zatím si jen myslím, ţe s tebou bude chtít strejda co nejdřív mluvit.“ „To bych byla ráda,“ řekla jsem nasupeně. „Je to jistě rozumný pán. Pitomostí mám uţ dost.“ „Ono by výbec bylo nejlepší,“ uvaţoval Bill, „kdybychom ke 110

strejdovi zajeli rovnou. Nanejvýš se nám můţe stát, ţe kdyţ nás nebude potřebovat, tak nás nepřijme.“ „Mě snad přijme!“ urazila jsem se. „Proč by měl jinak zájem na tom, abych se vrátila do Pasadeny?“ „Nevím,“ pokrčil rameny Bill. „Připrav se na všechno. Strejda někdy uţívá metody, které se zdají být naprosto nesmyslné, ale vţdycky vedou k nějakému dobrému výsledku. Strejda je výjimečný právník.“ Můţe být, dumala jsem hněvivě. Ale zatím ještě nenarazil na výjimečnou Sheilu Collinsovou! Bude to asi divný pavouk a protivný dědek! Z myšlenek mě vytrhl poslíček, který se náhle objevil přímo u nás a táhl za sebou vozík s kompresorem. „To byl fofr, co?“ pochválil se udýchaně, ale mračil se přitom jako čert. „Musel jsem chvíli počkat, aţ Joe zajde do kančiu, a pak jsem s tím odjel,“ dodal vychytrale. Nechali jsme ho přitom, přestoţe od doby, kdy zmizel, uplynulo nejméně dvacet minut. Byli jsme tak trochu v úzkých. Od chvíle, kdy jsme se dověděli, ţe kluk je vlastně chudák, nevěděli jsme, jak se máme k němu chovat. „Umíš nahodit kompresor?“ zeptal se Bill, aby něco řekl. „K sluţbám, pane,“ uklonil se zdvořile kluk. Pak náhle prošel nějakým záhadným duševním kotrmelcem a dodal: „Za to se ale u nás platí. Co nabízíš, vole?“ Bill jen beznadějně mávl rukou a šel nasadit ventilky. Jess navinul startovací šňůru na hřídel, prudce trhl, bublavý motorek se rozběhl a z hadice kompresoru se ozval sykot. Za dvě minuty byla všechna čtyři kola vznešeného jaguára v pořádku. „Tak, a teď ten krám běţ rychle vrátit, neţ ti na to Joe přijde,“ vyzval poslíčka Jess. „Kdyţ mi Joe nic nenabídne, tak mu nic nedám,“ rozhodl se oslovený. Znova se uklonil a uctivě řekl: „Doufáme, ţe jste s našimi sluţbami byli spokojeni a ţe nás znovu navštívíte.“ Pak popadl vozík s kompresorem za ojku a pomalu se vzdaloval. Na cestě se ještě jednou obrátil a zamával mi. „Čau, kočko!“ vykřikl na mě. Nebylo mi z toho všeho dobře, protoţe jsem si náhle uvědomila, ţe i mentálně postiţení jsou vlastně výjimeční a to mi vůbec naladilo 111

s mou vírou. Zatím co mé vzory se snaţí co nejvíce vzdalovat průměru, ti druzí výjimeční ho marně chtějí dosáhnout. „Výjimeční“ tedy nebude asi to správné slovo pro označování dokonalých lidí. „Tak kde to vázne?“ zaslechla jsem náhle Billa. „Jestli jste připravení, můţeme vyjet. Pojedu před vámi a aţ dojedeme do Pasadeny, rovnou vás zavedu ke strejdovi.“ „Dobrá,“ souhlasila jsem. „Jen mi po cestě zastav u nějakého kiosku. Musím tátovi koupit novou láhev brandy, protoţe jsme mu jí s Fullerovou všechnu vypily.“ „Tos mi ani neřekla,“ ozval se Jess. „Neměla by ses s tou Fullerovou moc bratříčkovat.“ „To taky nedělám. Jen jsme musely zapít ten šok, ţe jsme si tak strašně podobné. Ráda bych viděla, jak by ses tvářil, kdyby se najednou odněkud vynořil druhý Jess Barker, jmenoval se třeba Crabtree a posílal tě někam do Padous, protoţe mu překáţíš.“ „Nechte toho dohadování, mládeţi,“ napomenul nás Bill. „Jedeme!“ Pohodlně se rozvalil v jaguáru a já jsem se s Jessem nacpala do svého dusného lincolna, kterého uţ zatím slunce stačilo nepříjemně rozpálit. Bill třikrát krátce zatroubil a naše malá kolona se dala do pohybu. Pomalu jsme projíţděli Santa Monicou a mlčeli jsme. Teprve na dálnici Jess promluvil. „Víš, ţe se mi vůbec nechce domů?“ „To se ti u táty Paina tak líbilo?“ zeptala jsem se nevinně. „Líbilo, protoţe jsem tam byl s tebou. Jenţe čím víc jsem chtěl být s tebou, tím víc šla práce do háje a nakonec mě Pain vyhodil.“ „Budeš si muset vybrat, co je ti milejší: já nebo práce.“ „To by nešlo,“ zavrtěl hlavou Jess. „Tebe se nevzdám a práce taky ne. Budu se muset naučit zvládnout obojí dohromady. Doma má být všechno. Láska i prachy.“ „Máš nějak podezřele bohaté zkušenosti,“ poznamenala jsem poťouchle. „Mám. Vem si třeba mého tátu. Vím, ţe nás všechny miluje, ale těţko můţe rozdávat lásku, kdyţ mu obchod vázne, je nervózní a má fůru starostí, co bude dál. Ani nevím, jak mu vysvětlím, ţe se vracím o dva dny dřív a zrovna moc jsem toho nevydělal. To, ţe mě 112

vyhodili, mu vůbec nemohu říct. Byla by to pro něho rána.“ Znejistěla jsem, protoţe jsem znova nahlédla do světa, který mi byl cizí. Moji rodiče sice nepatřili mezi boháče, ale o peníze u nás nikdy nebyla nouze a já to brala jako samozřejmost. Starosti o prachy jsem vţdycky přisuzovala jen „plebejcům“. Teď jsem se za to styděla. Cítila jsem, ţe rudnu a připadala jsem si bezmocná. Čím jsem já přispěla své rodině? Ničím. Byla jsem zvyklá pohodlně ţít, pyšnit se popularitou svých rodičů a myslet si, ţe jejich sláva patří i mně. Oč lepší je Jess, který své rodině pomáhá bojovat? V tu chvíli mě zalila vlna lásky a vděčnosti za to, ţe právě tohohle Jessa mám. Všimla jsem si, ţe Bill náhle zpomalil a vyhodil pravý blinkr. Udělala jsem to po něm a za chvíli jsme stanuli na parkovišti malého bistra. Koupila jsem tátovi novou láhev brandy a bylo mi trapně, kdyţ jsem si uvědomila, ţe je za jeho peníze. Nakonec mě utěšila myšlenka na těch stopadesát dolarů, které mi Jane tak kamarádsky nabízela. Rozhodla jsem se, ţe je přijmu a budu s nimi rozumně hospodařit. „Teď se mě drţte,“ nabádal nás Bill, „ať se neztratíme. Za chvíli sjedeme z dálnice a pak vás povedu.“ Znova jsme nasedli do vozů. Sledovala jsem červeného jaguára a vybavila se mi vzpomínka, jak jsem nedávno jela za furgonem, o kterém jsem se domnívala, ţe odváţí mrtvou herečku. Počítala jsem v duchu, co všechno se od té doby událo, a trochu se mi zatočila hlava. Pohlédla jsem na Jessa vedle sebe. Vypadal nešťastně. „Kdy jsi říkal, ţe by ses měl vrátit domů?“ zeptala jsem se. „Aţ za dva dny.“ „Tak se vrať za dva dny,“ doporučila jsem mu. „Aspoň nebudeš muset tátovi nic vysvětlovat.“ „To by bylo nejlepší,“ souhlasil. „Jenţe kam se mám na ty dva dny schovat?“ „Přece ke mně!“ řekla jsem furiantsky. „Naši přiletí aţ popozítří a nic nám nebrání. Aspoň zkusíme, jak nám půjde spolu hospodařit.“ Sotva jsem to vyslovila, hned jsem se toho zalekla, ale nic uţ se zpátky vzít nedalo. „Sheilo!“ rozzářil se Jess. „Jestli to myslíš opravdu váţně, tak aţ někde zastavíš, dostaneš taáákovouhle pusu!“ 113

„Můţeš si poslouţit,“ řekla jsem s úsměvem. Právě jsme sjeli z dálnice a na první křiţovatce naskočila červená. Jess se ke mně naklonil, objal mě a jeho tááákováhle pusa předčila všechno mé očekávání. Za námi se ozývalo netrpělivé troubení. Dávno uţ naskočila zelená. Setkat se se zaměstnaným muţem bývá obtíţné. Poznali jsme to, kdyţ nás v kanceláři doktora Harrissona uvítala místo něho jeho sekretářka paní Salmonová. „Pan doktor tu na vás dnes čekal,“ omlouvala se, „ale teď tu, bohuţel, není. Zastavili se tu pro něho policajti a vzali ho do vazební věznice.“ „To je celý strejda!“ ušklíbnul se Bill. „Co zas proved?“ „Pane Francisi!“ zahrozila prstem sekretářka. „Kdyby vás tak pan doktor slyšel! Samozřejmě ho nezatkli. Jel tam navštívit nějakého klienta, který se domáhá, aby ho propustili na kauci.“ Vzala jsem s povděkem na vědomí, ţe bezúhonnost doktora Harrissona je nade vší pochybnost. „Pan doktor pochybuje, ţe se ještě do večera stačí vrátit do kanceláře a nařídil mi, abych vás jeho jménem po zvala na dnešní večírek do klubu Ligy ţen, kde bude přítomen,“ pokračovala paní Salmonová. „Usoudil totiţ, ţe je to jediné místo, kde se můţete setkat.“ Dost mě to udivilo, protoţe Liga ţen se netěšila právě velké váţnosti. Byla to bezvýznamná banda upovídaných slepic, které si usmyslely, ţe budou pečovat o zdravotnická zařízení, ale prakticky nic pro ně nedělaly. Jediné, na co se zmohly, bylo pořádání kaţdoročního večírku, z jehoţ hubeného výtěţku bylo pak zakoupeno několik zdravotních potřeb. Přesto se však povaţovaly za instituci, bez které se město neobejde. „Co má pan doktor s Ligou ţen společného?“ zeptala jsem se vyjeveně. „Vůbec nic,“ usmála se sekretářka. „Jen v rámci nějakých svých společenských závazků jim zorganizoval na dnešní večer loterii a sám dodal ceny.“ 114

„Vidím, ţe strejda se úplně zbláznil,“ zasmál se Bill. Paní Salmonová po něm střelila káravým pohledem. „Co je to za loterii?“ zajímal se Jess. „Moc o tom nevím,“ zavrtěla hlavou sekretářka. „Vím jen, ţe se budou losovat tři ceny, ale nemám ponětí, jaké. Kaţdý si můţe koupit slosovací číslo zároveň se vstupenkou. Kolik stojí, to taky nevím. My je tu máme pro naše vzácné hosty zadarmo. Samozřejmě i pro vás. Pan doktor uţ vám je připravil.“ Vytáhla ze zásuvky stolu tři obálky, nadepsané pan J. Barker, slečna S. Collinsová a pan B. Francis. Podívala jsem se do své obálky. Byla tam skutečně bezplatná vstupenka a půlka slosovacího lístku s číslem 152. Náhle mě něco napadlo. „Jak mohl pan doktor vědět, ţe přijede taky můj přítel?“ zeptala jsem se. „Myslím,“ řekla paní Salmonová, „ţe dostal nějaké informace od policie v Santa Monice. Pan doktor očekává, ţe se večer setkáte. Jistě vám řekne víc, neţ mohu já.“ „Znamená to snad, ţe nemáme na vybranou a musíme na ten večírek jít?“ vyjela jsem popuzeně. „Myslím, ţe neznamená. Pan doktor vám to jen vřele doporučuje.“ „To je totéţ,“ řekla jsem otráveně. „Snad,“ připustila sekretářka. „Ale nedělejte si z toho hlavu, smutno vám tam nebude. Budete tam mít pana Francise, svého přítele a přijede i vaše kamarádka Jane…“ „Jane Randolphová?“ vyhrkla jsem. „Ta je přece v Hermose!“ „Není. Pan doktor ji v táboře omluvil, dnes ráno přiletěla a svou vstupenku a slosovací lístek si tu uţ vyzvedla. Těší se na vás.“ Byla jsem naprosto zmatená. Jestliţe mě doktor Harrisson tolik touţil mít tady, proč tu na mě nečekal? Proč si neudělal čas, aby mi vysvětlil, co ode mě chce? Sílil ve mně dojem, ţe se mi vyhnul úmyslně a neměla jsem z toho dobrý pocit. Proč si nás všechny sezval na ten praštěný večírek? O co mu jde? Věděla jsem, ţe se od Billa a sekretářky nic dalšího nedovím. „Jdeme domů, Jessi,“ rozhodla jsem se. „Zatím vám děkujeme, 115

paní Salmonová, a těšíme se, ţe se s panem doktorem večer setkáme. Kam jedeš ty, detektive?“ obrátila jsem se na Billa. „No přece s vámi,“ oznámil samozřejmě. „Nemohu vás jen tak spustit z očí, dokud vás v pořádku neodevzdám do strýčkovy náruče.“ Neřekla jsem nic. Proti takovéhle drzosti je člověk prostě bezmocný.

116

XIII. Náš dům nás nepřivítal právě přátelsky. Připadala jsem si v něm trochu jako na nezabydlené divadelní scéně, ale přesto jsem byla ráda, ţe tu jsem. Zdálo se mi, jako bych tady uţ léta nebyla a skoro mě udivilo, ţe ve schránce je pošta jen za poslední dva dny: Čtverý noviny, nějaký dopis pro tátu a pohlednice od rodičů z Washingtonu. Dověděla jsem se z ní, ţe město je nádherné, ţe kongres probíhá úspěšně, ţe na mě vzpomínají a těší se na mě. Zahřálo mě to u srdce a zároveň jsem se zastyděla, ţe jsem jim sama neposlala ani řádek. Donesla jsem noviny do pokoje a oba kluci se na ně lačně vrhli. Zajímala nás samozřejmě především Fullerová. Ukázalo se, ţe tu milá Edna své čtyři dny nepromamila a rozjela reklamní kampaň opravdu velkoryse. Její fotky a oslavné články zabraly téměř celou kulturní stránku. Nadšené recenze vzbuzovaly dojem, ţe Crazy Stage je jediné divadlo v Americe, které stojí zato shlédnout, a Fullerová je nejvetší herečka všech dob a gigant století. Musela se pěkně plácnout přes kapsu, napadlo mě neuctivě. Zadarmo se taková reklama nedělá. Obrátila jsem znechuceně několik listů a strnula jsem. Přes celou stránku se na mě smála má vlastní tvář a hlásala světu: My, ţeny velkého světa, chceme to nejlepší: Happy Cream. Bylo mi náhle do breku. Proč já, slečna Collinsová, tu mám hrát takovouhle šaškámu jen proto, ţe jsem k nerozeznání podobná nějaké přiblblé opici? bouřila jsem se. A jak si vůbec můţe ta ţenská svou podobu dovolit? Ta přece patří mně! Pak mi ovšem došlo, ţe stejně by mohla uvţovat i Edna, tím spíš, ţe ona svou jedinečnost draze prodává a ţiví tím celý svůj soubor. „Vida,“ přurušil mé úvahy Jess. „Ta tvá Fullerová hraje dnes v 117

Long Beach. Je to poslední představení a tím její turné končí. Jsem zvědav, jakou reklamní kampaň rozjede tam. Tady si rozhodně dala záleţet – a jak vidím, ty ses na její slávě přihřála taky. Máš tu větší fotku neţ ona.“ „Ani mi to neříkej!“ zahučela jsem nevrle. „S tou Fullerovou jsem si pěkně nadělala do bot! Nech ji plavat. Dnes večer nás čekají jiné starosti.“ „Jaképak starosti?“ zeptal se rozmarně Bill. „Uvidíte, ţe se nám u těch snobských bab bude nakonec líbit. Asi je trochu šokujeme tím, co máme na sobě, ale to je jejich problém, protoţe s volňásky v kapse si nás netroufnou vyhodit. V nejhorším jim řeknu, ţe jdeme za strejdou. Pak nás pustí určitě.“ To byla pravda. Vypadali jsme po cestě jako vagabundi a museli jsme s tím rychle nějak naloţit. Postupně jsme se vystřídali v koupelně, kluci udělali revizi ve svých zavazadlech a nakonec dali dohromady úbory, ve kterých se dalo jít mezi lidi, i kdyţ ke společenským oblekům měly dost daleko. I Jess vypadal ve vypůjčeném Billově saku dost obstojně. Abych se od kluků moc nelišila, odvrhla jsem všechnu svou milovanou parádu a rozhodla se pro jednoduché letní šaty. Přes všechnu poctivou snahu byl ovšem výsledek dost truchlivý. Kdyţ jsme se nakonec podívali do zrcadla, spatřili jsme v něm tři zástupce městské chudiny, pozvané na audienci ke starostovi. Naše obavy byly zbytečné. U vchodu nám nevěnovali mnoho pozornosti a celé úsilí vynaloţili na připomínky, abychom vešli tiše, protoţe program uţ začal. Vstoupili jsme do sálu se stolovým zařízením, na jehoţ konci se tyčilo vyvýšené podium s řečnickým pultem. U něho stála jakási telnatá dáma a pronášela řeč, která přítomné návštěvníky očividně nudila. Rozhlédla jsem se, kam bychom se posadili, a náhle jsem zjistila, ţe na nás od postranního stolku mává Princezna. Teprve za chvíli mi došlo, ţe je to Jane. Ve svých večerních šatech vypadala nádherně a rázem zlikvidovala poslední zbytek mého sebevědomí. Byla jsem proti ní úplná Popelka. Nelogicky jsem dostala vztek na kluky, ţe neměli fraky a cylindry, abych se mohla taky trochu vyparádit. 118

Tiše jsme proklouzli k Janeině stolku a usadili se. „Kde vězíte?“ přivítala nás kamarádka. „Uţ jsem si myslela, ţe jste se ztratili. Ještě štěstí, ţe pro nás tenhle stůl doktor Harrisson rezervoval, jinak bych ho asi neudrţela a…“ „Psst!“ zasyčela pohoršene dáma od vedlejšího stolku. Ukázněně jsme ztichli a snaţili se předstírat, ţe jsme plně zaujati projevem. Dáma, o které jsem později zjistila, ţe je předsedkyní Ligy ţen, byla rutinovná řečnice. Dokázala zřejmě mluvit celé hodiny, aniţ by cokoli řekla. Přesto její slova byla burcující. Trnula nad neutěšenými poměry ve zdravotnických zařízeních, které, jak se zdálo, jsou schopné podlomit prosperitu státu. Varovala před lhostejností, vyhroţovala těţkými sociálními dopady a bouřila proti zlehčování myšlenky humanismu. Brzy však dáma své posluchače uklidnila: Naštěstí je tu ještě Liga ţen, osvícená organizace, která nepřipustí, aby lidstvo zaostávalo a která všechny své síly dává do jeho sluţeb. S mravenčí pílí denně pečuje o vylepšení neutěšených poměrů. Jak to dělá, to sice řečnice neprozradila, ale znělo to impozantně. Nemáme se čeho bát, usoudila jsem. Zdraví Ameriky zdárně vyrůstá z úrodného podhoubí Ligy ţen. Máme to v suchu. „Idea Ligy ţen,“ zakončila předsedkyně řeč, „nesmí být dnes nikomu lhostejná. Je věcí nás všech přispět něčím k ozdravění naší občanské politiky. Nikdo by neměl stát stranou. Proto upozorňuji všechny, kdo se rozhodnou nás podpořit, aby zaslali libovolné obnosy na naše konto, jehoţ číslo je vyvěšeno v předsálí na tabuli, začeţ vám předem jménem všech strádajících děkuji.“ „Tak kvůli téhle poslední větě tu mlela půl hodiny pantem!“ prohlásil neuctivě Jess. Naštěstí jeho slova zanikla ve zdvořilém potlesku. Předsedkyně se odkolébala z podia a vystřídal ji temperamentní muţ, v němţ jsem poznala jednoho z moderátorů, nevím uţ kterého televizního kanálu. Poděkoval předsedkyni za její krásný lidský projev a popřál nám příjemnou zábavu. Zároveň nás upozornil, abychom si nezapomněli koupit poslední lístky do loterie, které ještě zbyly. Nesmíme si totiţ nechat ujít příleţitost vyhrát některou ze skvostných tří cen, které věnovaly přední místní firmy. Kdo má zájem, můţe si lístky zakoupit u této sympatické dívky. Pokynul do 119

rohu podia, kde se usadilo bledničkovité děvče s vyvalenýma očima, vyzbrojené ţidlí, stolkem, štůsky lístků a slosovacím bubnem naplněným papírky. Prodávané lístky se navlas podobaly dvoudílným lístkům od šatny, kterými také asi skutečně byly. Obslouţený zájemce si odnesl jednu polovinu lístku, druhá putovala do slosovacího bubnu. Nad cenou toho nepatrného papírku se nám zatajil dech. „Tohle je ale nestydatá pumpa na prachy!“ ulevila jsem si. „A to ani nevíme, kolik stálo vstupné. Ještě ţe to máme zadarmo. Jen mi stále není jasné, proč tu vlastně jsme.“ „Přece proto, abychom se setkali se strejdou,“ zasmál se Bill. „Tak proč se tu pan doktor neukáţe?“ naléhala jsem. „Je tu vůbec?“ „Neboj se, on se objeví,“ klidnil mě. Bledničková dívka doprodala lístky a vyklidila své místo na podiu. Ozvala se tlumená hudba a mezi stoly začali krouţit číšníci. Teď jsem si teprve všimla, ţe na kaţdém stole je připraven jídelní a nápojový lístek. Ten náš uţ drţela v ruce Jane a pilně ho studovala. „Co si dáme, mládeţi?“ zeptala se rozpačitě. „Je to tu všechno nekřesťansky drahé.“ „S tím si nedělejte starosti,“ ozvalo se nad námi. „JDobrý večer, pane doktore,“ rozzářila se Jane. „Jak se máte?“ „Ahoj, strýčku,“ pozdravil Bill. Vzhlédla jsem vzhůru. Nad stolem se tyčil prošedivělý pán s laskavým, smutným úsměvem. „Já jsem doktor Harrisson,“ představil se. „A tohle je zřejmě Sheila Collinsová a její přítel Jess Barker. Billa a Jane uţ samozřejmě znám. Jsem rád, ţe jste se sem dostali včas a ţe vás tu mám všechny pohromadě. Omlouvám se. Původně jsem myslel, ţe se vám budu moci věnovat během večera a posedím s vámi, ale nebude to moţné. Bude mít ještě práci a musíme to sezení odloţit na později. Doufám, ţe vám tu zatím nebude nic chybět. Jste mými hosty a všechno, co sníte a vypijete, jde samozřejmě na můj účet. Nijak se neomezujte a dobře se bavte. Přeju vám hezký večer.“ Neţ jsme se zmohli na slovo, lehce se nám uklonil a elegantně odkráčel. 120

„Myslí to tvůj strýček váţně?“ vyzvídal Jess. „Kdyţ si všichni dáme do nosu, bude to pěkná pálka.“ „Nestarej se,“ mávl Bill ledabyle rukou. „Strejdu to nezabije.“ Zahloubali jsme se do jídelního lístku a číšník nad námi čekal s přezíravou úsluţností, dokud jsme si nevybrali. Nevím, co si o nás myslel. Na první pohled se zdálo, ţe jsme stůl, u kterého bohatá dívka Jane hostí své příbuzné z Ukrajiny. Konečně se číšník dočkal rozsáhlé objednávky a odešel. Ozvalo se první cinkání příborů, doprovázené tichou hudbou. „Škoda, ţe se tu nedá tančit,“ zalitoval Jess. „Co bys nechtěl?“ zasmál se Bill. „Snad by ses nako nec ještě nechtěl bavit? Tohle není bar, můj milý, ale váţná společenská záleţitost na podporu ušlechtilé myšlenky. Bud rád, ţe chvíli sedíš v klidu. Záţitků máš uţ vybráno na půl roku dopředu.“ „To je pravda,“ souhlasil Jess. „Bylo toho tolik, ţe by se o tom dala napsat kniha.“ „Těţko,“ poznamenala jsem, „protoţe by neměla konec. To podstatné v ní totiţ pořád není.“ „Kdo říká, ţe v knize musí něco podstatného být?“ vpadla mi do řeči Jane. „Úspěšná kniha se musí řídit třemi zásadami a v těch se o podstatných věcech vůbec nemluví.“ „Jsi nějaká moudrá,“ ušklíbla jsem se. „Jseš snad spisovatelka?“ „Samozřejmě ne, ale teta Wendy spisovatelka je a ty tři zásady mi prozradila.“ „Řekneš nám je snad, abychom se poučili?“ „Jo. Zásada první: kniha musí přinášet ušlechtilou myšlenku, protoţe za tu se pak dá bojovat tím nejbrutálnějším způsobem a umoţní to široce popisovat beštiálni vraţdy, násilí všeho druhu a hromadné ničení aţ po zániky světů. To prý mají lidi rádi. Zásada druhá: Aspoň dva hrdinové knihy musí k sobě vzplanout čistou a ohnivou láskou, aby se do knihy dala nacpat fůra obscéností. Ty prý také mají lidé rádi. A zásada třetí: Kniha musí být napsána v takovém stylu, aby jí bez přemýšlení porozuměl i ţák třetí třídy pomocné školy. Nemyslet prý mají lidi ze všeho nejraději. Jestliţe kniha všechny tři podmínky splní, stane se vyhledávaným nakladatelským zboţím a je úplně jedno, jestli je o něčem podstatném nebo ne.“ 121

„Tvá teta podle těch zásad píše?“ zeptala jsem se poťouchle. „Samozřejmě se o to snaţí,“ zubila se Jane, „ale prý se jí stále ještě nedaří se k takové dokonalosti propracovat.“ „Holky, holky,“ pokýval Bill truchlivě hlavou. „Slyšet vás Hemingway, tak na vás vezme hůl!“ Neţ jsme se k tomu stačily vyjádřit, objevil se číšník a naservíroval nám večeři. Vrhli jsme se na ni s chutí a naše společnost se na chvíli odmlčela. Čelisti zapracovaly v rytmu hudby a za chvíli byly talíře prázdné. Ukrajinec Bill marnotratně objednal dvě lahve vína. Skoro jsem se divila, ţe číšník nechtěl zaplatit předem, ale asi uţ věděl, kdo nás dnes hostí. Po dobré večeři jsme zlenivěli a hovor začal váznout. Bylo tolik událostí, které jsme mohli povědět Jane, ale byla to všechno jen torza něčeho, co jsme zatím nechápali, takţe nestálo zato mluvit. Pomalu jsme usrkávali ze svých sklenic a těšili se na okamţik, kdy se setkáme s doktorem Harrissonem. Pomalu jsme upadali do otupělé dřímoty. Náhle zmlkla hudba, podium se zalilo proudem světla a v jeho středu stanul moderátor. „Váţení přátelé,“ ohlásil nadšeně. „Právě nastal ten pravý čas k vylosování dnešních tří výherců našich skvělých cen. Připravte si, prosím, kaţdý své slosovací lístky, moţná, ţe právě váš bude ten šťastný.“ Sál zašuměl. Dámy se začaly hrabat v kabelkách a páni v náprsních taškách. Novináři, kteří zatím měli příleţitost pořídit jen pát snímků řečnící předsedkyně a několika prominentů u stolu, zbystřili pozornost a obklopili podium. Dva chlapci přemístili stůl ze slosovacím bubnem do středu a z postranních dveří vypochodovali tři úctyhodní pánové. Poslední z nich byl doktor Harrisson. „Přátelé,“ volal moderátor. „Je skoro zbytečné vám tyto pány představovat, protoţe jsou známými a význačnými osobnostmi našeho města, přesto však to pro pořádek učiním. Nuţe: pan Hammond, předseda správní rady známé společnosti Bongo!“ Tlustý muţík se neohrabaně uklonil. „Dále: pan’Meredith, člen městské rady.“ Blahobytný pán vycenil zuby, zvedl obě ruce do výše a zdravil obecenstvo jako poslanec při volební agitaci. 122

„A konečně doktor Harrisson, vyhlášený právník.“ Doktor se uklonil zdvořilým a nenápadným způsobem, jakým se obhájce uklání soudci. Všichni tři muţi sklidili potlesk, přestoţe je většina lidí určitě neznala, stejně jako já. „Tito tři pánové,“ halasil moderátor, „se uvolili vylosovat kaţdý po jedné z krásných cen, o kterých by se dalo dlouho hovořit, ale není naším úmyslem napínat vaši pozornost. Prosím, můţeme hned začít.“ K losovacímu bubnu přistoupil pam Hammond a točil jím dobrých třicet vteřin. Pak do něho sáhl, zuřivě se začal přehrabovat v papírkách a nakonec jeden vytáhl. „Číslo šedesát čtyři,“ vyhlásil moderátor. „Prosím majitele lístku šedesát čtyři, aby se laskavě dostavil k nám.“ Od jednoho stolu se zvedl hranatý kluk a prodíral se na podium, provázen potleskem. „Výborně!“ jásal čilý muţ s mikrofonem. „Jen pojdte nahoru, pane. Ta cena vám padne jako ulitá. Je to totiţ kompletní baseballový dres se vším vybavením, které věnovala společnost Bongo. Sláva, uţ jste tady. A protoţe je to slavnostní chvíle, máme tu někoho, kdo vám cenu osobně předá – oporu baseballového muţstva Pasadena Lions, našeho slavného Marka Toronta!“ Z postranních dveří vyšel miláček lidu Mark, provázený jásotem publika. Potřásl šťastnému výherci rukou a předal mu objemný balík. Pak zapózoval a reportéři rozzářili blesky svých aparátů. Toronto se ještě chvíli hřál na výsluní své slávy a pak zmizel ve dveřích. První šťastný výherce si radostně odnášel svůj balík ke stolu. „A máme tu losování další výhry,“ pokračoval moderátor, kdyţ se sál trochu utišil. „Prosím pana Mereditha, aby vytáhl další číslo.“ Zmíněný pán se losováním příliš nezdrţoval. Několikrát otočil bubnem a sáhl pro první lístek, který leţel na vrchu. „Dvě stě tři,“ ohlásil. „JDvě stě tři!“ zaradoval se čipera, jako by právě sám vyhrál milión. „Kdo je ten šťastný? Ukaţte se nám! Právě jste vyhrál skvělou cenu, kterou vám bude jistě kaţdý závidět: svatební šaty pro nevěstu včetně vlečky a kloboučku se závojem, věnované salonem Adams. Cenu osobně předá paní Gladys Adamsová, módní návrhářka a majitelka salonu. Pokud si kterákoli dívka její model 123

oblékne, stane se terčem závisti všech svých přítelkyň!“ Paní Adamsová, která zaslechla své jméno, veplula na podium ladným krokem ostřílené manekýny a přinášela na ramínku pečlivě naaranţovanou bílou nádheru. Dámy v obecenstvu vydechly obdivem. Návrhářka přišla sice předčasně, ale zkušeného moderátora to nevyvedlo z míry. „Nádherná cena!“ halekal. „Jen šťastný výherce se nám nějak opozdil. Podívejte se všichni ještě jednou na své lístky. Ten vítězný má číslo dvě stě tři. Čije to číslo? Kde máme toho šťastlivce?“ „Tady!“ ozvalo se ze sálu. Podívali jsme se tím směrem a málem jsme spadli pod stůl. Na podium se pracně prodíral roztřesený stařeček. Bylo to tak absurdní, ţe to hostům na chvíli vyrazilo dech, ale pak v sále propukla vřava. Představa dědy navlečeného do té bílé, nadýchané krásy, byla prostě neodolatelná. Staroušek se tím nedal vyvést z rovnováhy. Provázen salvami smíchu se došoural do ostrova světla, se vší samozřejmostí políbil krásnou majitelku salonu a zdvihl ramínko se šatami vítězně do vzduchu. Novináři šíleli nadšením a aparáty cvakaly ostošest. „Můţete nám říci, jak se svou výhrou naloţíte?“ naléhal moderátor a přisunul dědovi mikrofon. „Já to nosit nebudu,“ zaševelil tázaný. „Ale mám pravnučku a té to bude akorát.“ Obecenstvo zajásalo a bouřilo skandovaným potleskem, dokud se stařík nevrátil s cenou ke svému stolu, coţ mu trvalo dost dlouho. Utírali jsme si uslzené oči a stále ještě jsme nemohli popadnout dech. „A nyní je na řadě poslední, třetí cena,“ hlaholil z pódia profesionál slova. „Prosím doktora Harrissona, aby nám ji vylosoval.“ Doktor přistoupil k bubnu, zatočil jím a pak vnořil ruku hluboko do papírků. Nakonec vytáhl lístek a podal ho konferencierovi. „Sto padesát dva!“ vykřikl muţ nadšeně. „Prosím šťastného majitele čísla sto padesát dva, aby se k nám laskavě dostavil.“ Rozhlíţela jsem se po sále, ale nikdo se nehýbal z místa. „Neváhejte, prosím,“ naléhal moderátor, „nebude to bolet. Zkontrolujte si všichni ještě jednou své lístky, šťastný výherce mezi vámi musí být.“ Jen tak mimochodem jsem se podívala na svůj lístek 124

na stole a náhle se mi udělaly mţitky před očima a polilo mě horko. Číslo sto padesát dva jsem měla já! Bylo mi, jako by mě někdo bez varování hodil do vody. Jako ve snách jsem vzala lístek a váhavě vykročila k pódiu. Ani jsem si nevšimla, jestli mí přátelé na to nějak zareagovali. „Sláva!“ vykřikl moderátor. „Vítězka se nakonec našla! Pojdte k nám, slečno! Je dobře, ţe jste si svůj lístek překontrolovala. Byla by opravdová škoda přijít o nádhernou cenu, která vás tu čeká. Je to exkluzivní vzorková kolekce parfémů a kosmetických prostředků, které slavily svůj úspěch nejen ve Státech, ale i v Evropě a Austrálii.“ Došla jsem na pódium a zalilo mě oslnivé světlo. Nevnímala jsem, ţe okolo mě stojí lidé. Bylo mi, jako bych stála na pranýři, vydaná napospas všem. Reportéři před podiem byli ve střehu, ale zdálo se, ţe stále naněco čekají ajejich tváře vyzařují údiv a zmatek. Znervózňovalo mě to. Touţila jsem co nejdřív převzít svou cenu, abych se mohla rychle ztratit. „Naše vítězka je tu,“ volal nadšeně moderátor, jako by to byla jeho zásluha, „a můţe tedy převzít svou výhru, kterou jí slavnostně předá –“ odmlčel se „– Edna Fullerová, hvězda divadelní scény, která minulý týden přinesla i nám tak nezapomenutelné záţitky.“ Propadla jsem se někam do tmy a v uších mi hřměl nadšený potlesk v sále, jako předzvěst blíţící se bouře. Prokristapána! Fullerová! Ta bude mít ze mě radost! Přece jsem jí slíbila… A náhle jsem pochopila, ţe právě tohle se tu mělo dnes stát. Ţe všechno, co jsem poslední dny zaţila, směřovalo k tomuhle jedinému okamţiku, který rozhodne – – o čem? Jako ve snách jsem vnímala, ţe do ostrova světla vešla Edna s velkou kazetou v ruce. Pozdravila jásající obecenstvo a pomalu se blíţila ke mně. Náhle její úsměv pohasl a rysy jí zmrtvěly. Hleděla jsem znova do mistrovské masky, vjaké jsem ji zastihla poprvé v její šatně. Bylo vní všechno. Zloba, opovrţení, úzkost i lítost. Jenţe tentokrát to nebyla maska, ale její vlastní obličej. Nebo se mi to snad všechno jen zdálo? Kdyţ přistoupila aţ ke mně, měla uţ znova ve tváři zářivý úsměv obdivované herečky. Podala mi kazetu, políbila mě na tvář a přitom tiše zasykla: „Tenhle podraz sis mohla odpustit. 125

Všechno jsi mi zkazila!“ Spouště aparátů zuřivě cvakaly a blesky protínaly vzduch. „Ještě jeden detail!“ volal jakýsi reportér. „Vezměte se kolem krku – táák – děkuji.“ Cvakcvakcvak – cvak! „A teď si prosím, podejte ruce!“ Cvakcvakcvak! „Díky!“ Vzhledem k Ednině nedávné popularitě se reportéři tuţili a trvalo hodnou chvíli, neţ jejich zájem ochabl. Herečka ještě jednou zářivě pozdravila hosty v sále a pomalu odcházela. Zbyla jsem tu jen já – Fullerová číslo dvě. Obecenstvo ohromeně mlčelo. Nebylo si náhle jisté, která z nás to vlastně odchází. Čilý moderátor se nezmohl na slovo a já také ne. Co jsem to vlastně, prokristapána, udělala? Zamlţenýma očima jsem sledovala herečku, která pomalu kráčela sálem k hlavnímu vchodu, kde tiše postával doktor Harrisson. Laskavý, smutný vlk, čekající na svou ovečku.

126

XIV. „Šlo mi opravdu jen o to, Sheilo, aby ses vrátila do Pasadeny a já tě měl stále na očích. Nemohl jsem tušit, ţe Bill udělá z mého příkazu takový horor,“ omlouval se doktor Harrisson. „Potřeboval jsem tě tu, abych mohl nenápadně zaranţovat tvé setkání s Fullerovou a veřejně demonstrovat vaši neuvěřitelnou podobu.“ „To mi po včerejšku samozřejmě taky došlo, jenţe mi stále uniká smysl,“ řekla jsem. „Chtěl jsem zabránit velmi neţádoucímu soudnímu procesu. Kdyby se mi to včera v posledním okamţiku nepodařilo, neseděli bychom teď v mé kanceláři, ale byli bychom všichni u soudu, kde by proti sobě stály dvě ţalující a zároveň ţalované strany.“ „Můţete nám o tom něco říct, pane doktore?“ vpadla dychtivě Jane. „Nerad,“ přiznal právník, „protoţe to není tak docela v zájmu mých klientů. Ale na druhé straně nemám právo manipulovat s vámi jako s figurkami na šachovnici, aniţ bych vám vysvětlil, proč.“ „Řekni nám to, strýčku,“ přimlouval se Bill. „Ať aspoň vidím, na čem jsem vlastně pracoval.“ „Výsledku jsi dosáhl, detektive,“ pokývl doktor uznale hlavou. „Ale to hrozné provedení! Doporučuji ti, abys příště laskavě trochu omezil svou dětinskou fantazii. Kdybych byl neuklidnil policii v Santa Monice, jistě bys tam teď trčel za katrem. Nemysli si, ţe bych se kvůli tobě tak exponoval, jenţe oni mohli klidně zadrţet i Jessa a hlavně Sheilu. To by se mi samozřejmě nehodilo. Potřeboval jsem ji mít tady. Měl jsem uţ poslední příleţitost.“ „Odkdy tě policie poslouchá?“ vyjevil se Bill. 127

„Mě samozřejmě neposlouchá,“ usmál se právník, „ale můj starý kamarád Joe Hutson je čirou náhodou náčelníkem pasadenské policie. A tenhle Joe zase moc dobře zná kapitána Jokera z policie v Santa Monice, protoţe spolu byli v akademii. A tak slovo dalo slovo – zaručil jsem se za vás Joeovi a ten se zas u Jokera zaručil za mě.“ „Pane doktore,“ osmělil se Jess. „Jaký to měl být proces? Co s tím má Sheila společného?“ „Vidím, ţe to nezamluvím,“ usmál se právník. „Tak tedy: Mezi mé klienty patří i firma Happy Cream. Její inzerci jistě dobře znáte. Asi před měsícem jsem pro ni od Jane koupil Sheilinu fotku, protoţe propagační oddělení firmy hledalo pro inzerci dvojnici Fullerové, o které uţ napřed vědělo, ţe u nás bude hrát a udělá tu svou reklamní kampaň. Podoba Sheily s herečkou byla neuvěřitelná. Jane mě musela třikrát ujistit, ţe na té fotce je opravdu Sheila. Je to tak?“ obrátil se na Jane. Kamarádka s úsměvem přisvědčila. „První Sheiliny fotky vyšly v novinách, kdyţ Fullerová hrála v Ontariu a tady o ní ještě nikdo nevěděl. Sama vůbec netušila, ţe by mohla mít tak dokonalou dvojnici. Kdyţ objevila ‚svou‘ fotku na inzerátu, rozčílila se a přichystala nám nemilé překvapení: zaţalovala nás za zneuţití své fotografie pro reklamní účely a ţádala odškodnění dva miliony dolarů! To bylo nepříjemné. Nejen to, ţe dva miliony jsou uţ pěkná částka, ale navíc – kdyby ten spor náhodou vyhrála, byl by to nebezpečný prcedens, který by mohl ohrozit celou další inzertní kampaň Happy Creamu, protoţe by se ţaloby slavných určitě začaly mnoţit. Podnikli jsme protiútok a zaţalovali jsem Fullerovou z podvodu, i kdyţ přiznávám, ţe jsme jí ho zatím nijak nemohli dokázat. Soud vzal obě ţaloby na vědomí a určil první stání na dnešní den. Nebál jsem se, ţe bychom proces nevyhráli. Měl jsem dost důkazů na to, ţe na fotce je Sheila. Bylo tu svědectví Jane, kupní smlouva na negativ, důkaz o tom, kde byl snímek pořízen – myslím ta písmena DU, která jsou na něm viditelná. Ohlásil jsem tedy firmě, ţe jsme na proces připraveni, ale řekli mi, ţe si ţádný proces nepřejí, ani vyhraný. Potvrdil by totiţ, ţe místo slavných lidí pouţívá naše inzerce dvojníky, a to by samozřejmě vzalo celé kampani vítr z plachet. Celá ta inzertní akce je prý uţ rozjetá na dva roky dopředu a znehodnotit ji 128

by znamenalo větší finanční ztrátu, neţ vyplatit Fullerové neprávem poţadované milióny. Firma si tedy nepřála ani vyhrát, ani prohrát a naléhala na mě, abych se pokusil celý ten proces nějak zlikvidovat. To ovšem bylo moţné jen v případě, ţe bych do nutil Fullerovou, aby svou ţalobu stáhla. Pak bychom ji mohli stáhnou i my a bylo by po procesu. Lámal jsem si hlavu nad tím, jak to zařídit. Potřeboval jsem hlavně nějaký důkaz o tom, ţe nás Fullerová neţaluje z nevědomosti, ale ze ziskuchtivosti! Kdyby totiţ o Sheile opravdu nevěděla, ţádného podvodu by se nedopustila a nemohl bych ji přitlačit ke zdi. Dal jsem pro jistotu Sheilu sledovat, abych zjistil, jestli s ní herečka nenaváţe nějaký kontakt a to se nakonec opravdu stalo. Fullerová Sheilu navštívila a hned druhý den Sheila odjela do Santa Monicy. Samozřejmě jsem za ní poslal Billa, aby mi ji hlídal a pokud moţno ji přivedl zpátky. Měl jsem teď v ruce trumf: mohl jsem konečně dokázat, ţe Fullerová o své dvojnici dobře ví a odstraněním Sheily se věmomě dopustila podvodu, ale zase mi tu chyběla Sheila, abych ji mohl s Fullerovou konfrontovat při nějaké společenské události, kde by se objevila jedna vedle druhé a jejich neuvěřitelná podoba by se vtiskla do paměti veřejnosti. Pak uţ by bylo snadné předloţit herečce všechny důkazy, které proti ní mám, dokázat jí, ţe proces nemůţe vyhrát a dát jí na vybranou: buď od soudu vyjde jako podvodnice, nebo svou ţalobu vezme zpátky. V tom případě i my stáhneme svou. Bylo to spolehlivé a účinné řešení, jenţe uţ na něj zbývalo málo času. Kaţdý den jsem naléhal na Billa, aby si se Sheiliným návratem pospíšil, ale zřejmě se mu nevedlo. Kdyţ se pak nakonec tak nešťastně priotrávil a mluvili jsme s Joem s policií v Santa Monice, poţádali jsme je, aby nám pomohli a přikázali vám vrátit se do Pasadeny. Kdyţ nám to slíbili, dal jsem si ještě pro jistotu vystavit od nich Shei-linu identifikační kartu, abych měl další doklad, kdybychom to nestihli a přece jen muselo dojít k soudu. Stále jsem ale doufal, ţe k němu nedojde. S potěšením jsem vzal na vědomí, ţe se vracíte domů a ţe se zastavíte u mě v kanceláři. Dal jsem instrukce své sekretářce paní Salmonové a šel jsem doorganizovat svou loterii do Ligy ţen.“ „S tou loterií jsi to vymyslel skvěle, strýčku,“ řekl obdivné Bill. 129

„Jak jsi na to vůbec přišel?“ „To je nejsnaţší způsob, jak svést dohromady dva lidi, kteří jinak nemají zájem se spolu setkat. Šťastný výherce a populární osobnost, předávající cenu – kdo by v tom hledal nějakou souvislost?“ „Jenţe vy jste tomu šťastnému výherci musel hodně napomoct,“ vyhrkla jsem s nevolí. „Vţdyť je to podvod! Zfixloval jste losování!“ „Proti podvodu se obvykle dá bojovat zase jenom podvodem,“ pokčil doktor rameny. „Ostatně buďte spravedliví. Kolik takových podrazů nadělá Perry Mason v jediné knize! A všichni ho přitom povaţují za vynikajícího právníka. I já mám právo v rámci zákona podvádět, pokud jde o zájmy mého klienta.“ „Jak se vám podařilo tu loterii tak narychlo zorganizovat?“ ţasla Jane. „Tak moc narychlo to zase nebylo. Začal jsem s tím uţ před dvěma dny. Domluvil jsem se s paní Willcoxovou, která je jednatelkou Ligy ţen a mou klientkou. Ona měla za úkol získat Fullerovou, protoţe mé jméno před ní samozřejmě nesmělo padnout. Já jsem sehnal ceny, Marka Toronta a paní Adamsovou.“ „Ty ceny vás musely stát fůru peněz!“ ozval se Jess. „Započítam si je do výdajů,“ ujistil ho doktor. „Ostatně byly jen dvě. Ta Sheilina exkluzivní kazeta byla samozřejmě zadarmo, poněvadţ je to výrobek Happy Creamu. To jsem ovšem proti všem zvyklostem nedovolil moderátorovi vyhlásit, aby Fullerovou předčasně nevyplašil.“ „Co na to Fullerová říkala, kdyţ jste ji takhle přitlačil ke zdi?“ zeptalal se Jane. „Co mohla říkat?“ usmál se doktor. „Vyřídili jsme to hladce a společensky. Pozval jsem ji do baru na drink, vytáhl jsem kufřík s připravenými papíry a trochu jsme si zaúradovali. Podepsala mi, ţe odstupuje od své ţaloby a já jí podepsal, ţe na ni ruším svou ţalobu pro podvod. Pokud jde o tebe, Sheilo, podepsala mi i prohlášení, ţe jsi nevěděla o jejím úmyslu získat od nás dva milióny.“ „Samozřejmě, ţe jsem to nevěděla!“ vyjevila jsem se. „Je to vůbec tak důleţité?“ „To bych řekl, ţe je to důleţité!“ spráskl ruce advokát. „Kdybych byl v tomhle měl jistotu hned na začátku, mohlo všechno vypadat 130

úplně jinak.“ „Vy jste mi nevěřil?“ vykřikla jsem pobouřeně. „Nevěřil. Neber to jako uráţku, Sheilo, ale jak jsem měl vědět, na čem všem jste se s Fullerovou při té návštěvě u tebe dohodly? To, ţe jsi hned po ní odjela, dokazovalo jen, ţe ses rozhodla podporovat Edniny zájmy. Nemohl jsem z toho poznat, do jaké míry tě umluvila, nebo podplatila, abys jí šla na ruku. Kdybyste například jely v tom podvodu finančně napůl, byla bys samozřejmě zcela na její straně a nemohl bych očekávat, ţe mi v čemkoli vyhovíš. Proto jsem nemohl udělat, co by udělal kaţdý rozumný člověk: přijít za tebou, oznámit ti, ţe Fullerová je podvodnice a po ţádat tě, abys mi ji pomohla usvědčit tím, ţe se s ní někde veřejně setkáš. Místo toho jsem musel vykonstruovat krkolomný způsob, jak vás svést dohromady proti vůli vás obou. Musel jsem z dálky znechuceně sledovat, jak na tebe Bill snaţivě líčí dětinské pasti, do kterých se nakonec chytil sám. Po kaţdém jeho telefonickém hlášení jsem trnul, co zas dalšího vyvede a jestli se mu vůbec podaří vyštvat tě ze Santa Monicy včas. Já do toho zasahovat nemohl. A celý tenhle nesmyslný kolotoč zatajování, polopravd a katastrofických událostí by býval mohl odpadnout, kdybych si byl jistý, ţe v tom s Fullerovou nejedeš.“ „Takţe podle vás jsem všechny ty zmatky zavinila vlastně já!“ najeţila jsem se. „Nic takového jsem přece neřekl.“ „A jak jste si vůbec mohl troufnout házet mě do jednoho pytle s nějakou podvodnicí?“ běsnila jsem. „Zajímal jste se vůbec o to, kdo jsem? Jméno mých rodičů vám vůbec nic neříká?“ „Jméno tvých rodičů mi říká hodně o nich: Jsou jedni z mála fundovaných vědců, kterým se podařilo udělat z archeologie napínavé dobrodruţství pro široký okruh lidí a tím se právem proslavili. O tobě mi to jméno neříká nic.“ „Jsem přece jejich dcera!“ „To nepochybně. Jenţe potomci nemusí vţdycky zdědit kvality svých předků. Byla bys překvapená, kolik dětí rodičů zvučných jmen jsem uţ viděl v soudní síni. Některé z nich jsem i sám obhajoval. Nebyli zločinci. Prostě se do něčeho nepatřičného zamíchali z puberťácké blbosti – pardon – z mladické nerozváţnosti.“ 131

„Do jaké společnosti mě to strkáte, doktore?“ bránila jsem se vztekle. „Copak aspoň trochu nevěříte ve výjimečnost některých lidí? Neděláte snad rozdíl mezi kvalitou univerzitního profesora a opilého popeláře?“ „Jistěţe ano, ale jako právník nemohu takové dělení brát v úvahu, tím spíš, ţe jsem uţ v ţivotě potkal opilého univerzitního profesora i hluboce vzdělaného popeláře. Byl to nezaměstnaný inţenýr chemie. To, ţe zákon platí pro všechny stejně, přináší s sebou nevýhodu, ţe se nemůţe ohlíţet na individuální rozdíly a postavení lidí. V jeho očích musí být všichni stejně dobří a stejně špatní a jediné, čím je rozlišuje, jsou bohuţel, otisky prstů. To je pevné pravidlo hry, se kterým musí počítat kaţdý, kdo zákon poruší nebo u něj hledá zastání. Zapomeň na to, ţe má nedůvěra uráţí tvou hrdost a nebere v úvahu tvé postavení dívky ze slavné rodiny. Musím nedůvěřovat, protoţe jinak bychom zákony nikdy neproměnili ve spravedlnost. Teď, kdyţ je po všem, nabízím ti přátelství a smír. Přijímáš?“ „A omluvu?“ „Ne,“ řekl právník. „Za co? Mé podezření bylo oprávněné. Naplnila jsi skutkovou podstatu toho, ţe ses za úplatu rozhodla podporovat zájmy Fullerové. Nejsi tedy bez viny a já se nemám za co omlouvat. Kdyby dnes bylo došlo k soudu, viděla bys, kolik práce by mi dalo, abych tě zbavil podezření ze spoluúčasti na podvodu, i kdyţ jsi o něm nevěděla. Vybrat ze zákona to spravedlivé je strašně těţká věc a chce to profesionální přístup. Od toho jsou advokáti, aby sebemenší pravdu úspěšně prodriblovali úskalím paragrafů. Obţalovaný těţko uhájí své zájmy sám.“ „Kdyţ se na mě díváte takhle,“ protestovala jsem, „jak se pak díváte na Fullerovou?“ „Jako na osobu, která se chystala k podvodu, ale pod tlakem okolností si to dala včas rozmluvit. K podvodu nedošlo a je tedy beztrestná.“ Nebyla jsem s tím spokojená a asi to bylo na mně vidět. „Jak se vůbec mohla Fullerová domnívat, ţe za tu reklamní fotku vysoudí dva milióny? Vţdyť je to balík peněz!“ vpadl Jess. „Inspirovala se,“ řekl advokát. „Nedávno totiţ proběhl proces, ve 132

kterém jistá dáma vysoudila na svém zaměstnavateli dva milióny, protoţe ji údajně v práci obtěţoval. Dokázat to sice nemohla, ale přesto ty peníze dostala. To se asi Fullerové zalíbilo a rozhodla se riskovat něco podobného také, tím spíš, ţe pokud by někdo nepotkal Sheilu, nemohl by o její podobě na fotografii vůbec pochybovat. Příklady táhnou a ty špatné obvykle nejsilněji.“ „Nebylo to přece jen trochu naivní?“ dumala Jane. „Fullerová je herečka. Není právník. Těţko lze od ní očekávat zázraky.“ Čím déle doktor mluvil, tím více cloumal mým ţebříčkem hodnot. Je Fullerová podvodnice, nebo starostlivá ředitelka, která chtěla získat peníze pro svůj soubor? Je doktor zastánce práva nebo laciný šašek, který zfixloval losování ke svému prospěchu? Jsem já čestná dívka nebo bezcharakterní holka, která za lákavý úplatek je ochotná zmizet ze světa? Je Jane úspěšná profesionálka nebo kšeftařka, která se raději ani nezajímá o to, proč mou fotku tak podezřele draho prodává? Je Bill seriózní detektiv nebo zhýčkaný strýčkův mazánek? Začala jsem pochybovat o včem a o všech. Kdo je pan Pain? Lev salonů nebo hulvát? Kdo je poslíček? Chudák, nebo drzoun, hřešící na svou beztrestnost, o které ví? Je paní Gruntová spolehlivý zaměstnanec nebo někdo, kdo je schopen utopit šéfa na lţíci vody? A co Bob? Je to pilný mladý muţ nebo nezodpovědný blázen, který si kvůli prachům nabere tolik práce, ţe jí ani polovinu nestačí udělat? A konečně Jess – co pro něho znamenám? Ţivotní lásku, nebo spíš překáţku v práci? Kdyţ jsem došla aţ sem, vstoupily mi slzy do očí. „Nepřemýšlej moc o lidech,“ řekl doktor, jako by mi četl myšlenky. „Nikdy bys k ničemu kloudnému nedošla. Přenech to kouzelníkům, kněţím a filozofům, kteří tvrdí, ţe je to jejich poslání, nebo nám právníkům, kteří jsme si z toho udělali docela prozaické povolání. My uţ se o lidské starosti nějak podělíme.“ Řekl to tiše, jako by se bál, ţe mě vyplaší. Chvíli jsme beze slova seděli. Byla to chvilka téměř osobního souznění, a i kdyţ jsem si uvědomila, ţe takovéhle projevy i maska laskavého smutného vlka patří k doktorovým profesionálním rekvizitám, nemohla jsem se ubránit pohnutí a pocitu, ţe jsem našla přítele, který se o mě v případě nebezpečí spolehlivě postará. 133

„Myslím, pane doktore,“ řekla jsem přes slzy, „ţe jste mi nabídl důvěru a přátelství. Jestli ta nabídka stále ještě trvá, ráda ji přijímám.“ „Samozřejmě, ţe trvá,“ usmál se doktor zeširoka a napřáhl ruku, kterou jsem upřímně stiskla. „Sláva!“ zaradoval se Bill. „Oboustranná důvěra je obnovena a to je slavnostní příleţitost, kterou bychom měli zapít. Co ty na to, strýčku?“ „Ani nápad,“ zavrtěl hlavou doktor, „a to ze tří důvodů. Zaprvé byste nemohli řídit, zadruhé nebudu podporovat mladistvé v pití alkoholu a zatretí tu nic k pití nemám. Tobě, synovce, radím, aby sis zašel do hospody a tam se můţeš opít do němoty. Jsi plnoletý a řídit uţ stejně nebudeš.“ „Ale strejdo, vţyť přece…“ „S jaguárem se rozluč, chlapče. Ten vůz teď potrebujú sám. Konec hry na bohatého dţentlmana. Teď jsi zace chudý detektiv. Zítra ke mně zajdi, vyrovnáme se a budeš-li mít zájem, mám pro tebe další práci na jiném případu.“ „Díky, strejdo,“ řekl Bill trochu zklamaně. „Mám přijet hned ráno?“ „To by bylo nejlepší. A teď mě laskavě omluvte,“ obrátil se doktor k nám. „Musím ještě zajet do Happy Creamu a celou tu záleţitost s nimi uzavřít. Bille, klíčky od vozu!“ „Jsou v zapalování, strýčku.“ Doktor se zřejmě chystal říct něco strašného, ale nakonec se ovládl. Překotně jsme se rozloučili a rychle vypadli z jeho kanceláře. „Myslel jsem, ţe si tím jaguárem sjedeme do kina,“ řekl Bill, kdyţ jsme se octli na ulici. „Jenţe člověk míní a strejda mění.“ „Dojakého kina?“ vyjevila jsem se. „O čem to mluvíš?“ „No – dohodli jsme se tady s Jane, ţe aţ bude po všem, půjdeme spolu do kina. Chcete jít s námi?“ „Na co?“ „To je přece úplně jedno. Tak chcete?“ „Ne,“ zasáhl Jess. „To je první a poslední klidný a nerušený večer, který nám zbývá a já si ho nenechám vzít. Zůstaneme se Sheilou doma.“ 134

Tak tohle má být ten nesmělý Jess, který nikdy o ničem nerozhodl, aniţ by se mě zeptal? uţasla jsem v duchu, ale nebylo mi to proti mysli. „Kdyţ nechcete, nechte být,“ uzavřela debatu Jane. „Vezmu si svůj věrný morris a pojedu s B illem pěstovat kulturu.“ „A kdyţ uţ budeme mít vůz,“ přidal se Bill, „navrhuji Drive-in.“ (Drive-in = přírodní kino ve formě parkoviště, kde diváci sledují program přímo ze svých vozů.) K mému údivu Jane nic nenamítala a jen se blaţeně usmívala. No – kdo chce kam, pomozme mu tam. Koneckonců – Bill není špatný kluk. „Dobře se o našeho šerloka postarej,“ nabádal šťastnou kamarádku Jess, „ať zase neudělá nějakou volovinu. On je na zmatky odborník.“ „Taky jsem si všimla,“ přidala jsem se. „Řešíš všechny své případy tak katastroficky jako tenhle?“ obrátila jsem se na Billa. „Nemám srovnání,“ zazubil se. „Jsem začínající postrach zločinců a tys byla zatím můj první a jediný případ,“ přiznal bezelstně. „Uznej, ţe na začátečníka jsem si počínal skvěle.“ „Vidím, ţe zločinci se mají nač těšit,“ řekla jsem se smíchem. „Zblázní se z tebe ještě dřív, neţ je předáš spravedlnosti.“ Za námi se ozvalo zatroubení. Zatímco jsme se bavili, Jane uţ nastartovala své vozítko a otevřela dvířka Billovi. Takovéhle výzvě ovšem nemohl detektiv odolat, rychle se s námi rozloučil a chvatně nasedl. Jane nám z okénka zamávala a malý morris vyrazil. Dívali jsme se za ním, dokud nám nezmizel za rohem. „A co my, Sheilinko?“ zeptal se Jess. „Vţdyť jsi to přece uţ rozhodl. Pojedeme domů. K nám.“ „Vadí ti to?“ „Kdyby mi to vadilo, tak bych ti to řekla, ne? A hádej, co mě napadlo. Z té láhve brandy, co měl táta ve skříni, bylo uţ upito. Nemohu mu tam teď přece vrátit plnou. Víš, co to znamená?“ „To znamená, ţe část té brandy budeme muset vylít do záchodu.“ „Ty se nechceš napít?“ uţasla jsem. „Ne. Nelíbí se mi, ţe kdyţ spolu chceme strávit společný večer, musíme se předtím opít na kuráţ. My se přece jeden druhého nebojíme.“ 135

„Jak to víš?“ zeptala jsem se tiše. „Jsem teď tvůj stráţný anděl,“ usmál se „a andělé vědí své.“

136

Wendy Darlenová

ANDĚLÉ VĚDÍ SVÉ Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Buldok jako svou 45. publikaci, Brno 1997 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. 1. vydání Cena 45 Kč ISBN 80-86021-30-0

137

138