Wendy Darlenová Stopy hrůzy 41 Odejdi, nebo zemřeš
ODEJDI, NEBO ZEMŘEŠ Wendy Darlenová
Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2
Copyright © Petr Lander 1995
ISBN 80-7171-038-5 3
I. Na své dětství vzpomínala ráda. Bylo plné slunce, vůní a barevných květů. Rozuměla si s nimi a nestála o hračky, i kdyţ jich mohla mít, kolik chtěla. Stačil jí malý kousek světa, vymezený vysokou zdí zahrady domu, v němţ dosud ţila a který si kdysi její otec vybudoval jako letní sídlo. Zahrada jí byla světem i rájem. S nadšením jej prozkoumávala a on jí za to denně otvíral svá tajemná zákoutí a pomyslné vchody do pohádkové říše skřítků a záhadných bytostí, které si sama vymýšlela a pojmenovávala. Dlouhé hodiny hovořila s trpaslíkem Pilgrimem, kouzelnou ţábou Nancy a s oblibou navštěvovala nejzazší kout zahrady. Tam měl svou jeskyni udatný princ Turtle, který se nápadně podobal domovníkovu synkovi Lesovi. Bůhví, proč právě jemu. Nikdy si s ním nehrála, byl jí spíše protivný, v podobě prince Turtlea ho ale tajně milovala. Nepotřebovala společníka do hry, měla dost svých vysněných přátel. Bylo to prosté a pohodlné. Všichni ti kamarádi měli tvář, jakou jim sama určila a kdyţ se jí znelíbili, mohla je zavrhnout a vymyslet si nové. Horší to bylo ve škole. Tam nikdo nesnášel, aby si ho předělávala k vlastnímu obrazu. Její naivní dětská sobeckost narazila na odpor a začalo se o ní roztrušovat, ţe je protivná, nafoukaná a panovačná. Po celé škole se jí začalo říkat Hraběnka. Našlo se samozřejmě pár chlapečků, kteří se do ní předčasně zamilovali. Byla uţ jako dítě velmi krásná. Bohuţel, jejich kvality neodpovídaly parametrům skvělého a oddaného prince Turtlea a tak odtáhli s nepořízenou. Malá Hraběnka postupně likvidovala všechny snahy o sblíţení, aniţ si to uvědomovala. Spoluţáci se od ní odtáhli a utvrdili 4
ji v názoru, ţe lidé pro ni nejsou ti praví partneři, kteří by ji patřičně oceňovali. Začali jí být lhostejní. Pak se náhle v patnácti zamilovala a to byla zrada. Ona, která brala jako samozřejmost, ţe muţ je tu proto, aby dámě svého srdce klečel u nohou a oddaně ji slouţil, náhle viděla, ţe je to také někdo, kdo si osobuje právo něco vyţadovat. Kdyţ to nakonec pochopila, bylo uţ pozdě. Našla svého prince v objetí děvčete, o kterém byla přesvědčená, ţe jí nesahá ani po kolena. Nepocítila lítost. Vzala to jako hrubé porušení pořádku, jako potupnou uráţku, jako vzpouru sluhy proti pánovi, která musí být potrestána. Způsob trestu, který vymyslela, odpovídal její mystické naivitě: ona sama projde bránou smrti, stane se jednou z nadpozemských mocných bytostí, které ovlivňují lidská konání, a udělá tomu zrádcovi ze ţivota peklo. Oblékla si večerní šaty, hojně vyuţila pohostinství domácího baru a pak se v jídelně postřelila otcovým revolverem. Brána smrti se sice nebezpečně rozevřela, ale pak zase tiše zaklapla. Hrdinská smrt se nekonala. Nikdo nevzal její pohrdavé gesto na vědomí, protoţe rodina nasadila všechny páky, aby se to ututlalo. Probudila jím pouze patřičný zájem otce, který ji po návratu z nemocnice odevzdal do rukou psychiatrů. Ti si pak dlouho lámali hlavu, jak vrátit do společnosti člověka, který jí pohrdá a přesto touţí po uznání. Poradili jí, aby se snaţila být lidem prospěšná, uznání prý pak přijde samo. S tím souhlasila. Potíţ byla v tom, ţe nevěděla čím, tím spíše, ţe si nepřipouštěla, ţe být prospěšný znamená většinou námahu a sebezapření. Něco takového ani neznala. Její otec se pomalu vzdával naděje, ţe by se v budoucnu nějak uplatnila v rodinném podniku. Začal se jí vzdalovat a přestal s ní počítat. I mezi lidmi často naznačil, ţe tato jeho dcera je mu spíše břemenem neţ radostí. Netrápila se tím a přijímala to lhostejně. Kdyţ jí jako šestileté zemřela matka, vzala to prostě na vědomí. Matčin pohřeb ji pouze inspiroval k tomu, aby si na něj v koutě zahrady hrála se svými vymyšlenými přáteli. Dodnes se pamatuje, ţe to byl kouzelný slon Adam, brejlovec Plum a modrý duch Alfons. Ztráta blízkých ji nevyváděla z míry. Vnímala pouze dva stavy: někdo tu je, nebo tu není. Ţije otec? Dobře. Mohl by zemřít? Taky dobře. Nikdy ji nenapadlo, ţe s otcovou smrtí by mohl vyschnout i pramen jejích 5
příjmů. Tehdy ještě nespekulovala. Netouţila ţít v rodině podnikatele, kde byla stejně jen pátým kolem u vozu a kde všechnu iniciativu převzala její mladší, nevlastní sestra z druhého, krátkého otcova manţelství. Většinu času trávila na rodinném letním sídle a kromě učení si ţádnou povinnost nepřipouštěla. Tehdy se otec pokusil zbavit ji svéprávnosti, ale překazila mu to tím, ţe ukončila střední školu s vyznamenáním. Otec kapituloval a nakonec se rozhodl: „Nejraději bych viděl, aby ses vdala,“ řekl jí, „ale neznám nikoho, kdo by s tebou vydrţel. Uděláme to tedy jinak. Jsi plnoletá. Dám ti připsat náš letní dům, kde se stejně cítíš nejlíp a z mého newyorského konta ti budou vyplácet doţivotní rentu. Nebude zázračná, ale na slušné ţivobytí to postačí. Ţádné jiné finanční nároky mít nebudeš. Souhlasíš?“ Souhlasila. Nenapadlo ji, ţe ji tím rodina vlastně elegantně vyloučila z účasti na rodinném majetku. S radostí se odstěhovala do domu za vysokou zdí a začala ţít ţivot čerstvě dospělé, zajištěné soukromnice, která můţe bezstarostně hýčkat své záliby. Znova procházela zahradou, svým dětským snem, ale vchody do říše tajemných bytostí uţ nenacházela. Začala tedy hledat tajemství mimo tento svět. Nakupovala řady seriózních i bezcenných knih a bez rozmyslu se oddala studiu telepatie, hypnózy, okultních věd i otázek ţivota a smrti. Upnula svůj zájem k vesmíru. Nezabývala se jeho nekonečností. Stačilo jí, ţe zaujímá větší prostor neţ země a obsadila si ho vybájenými bytostmi, stejně jako kdysi zákoutí zahrady. Tam byl ten pravý svět. Lidé byli pouze bezvýznamní tvorové, kteří existovali pouze proto, aby jednou zemřeli a vstoupili do nové formy ţivota dokonalejších a vševědoucnějších tvorů neţ těch, kterými byli tady na zemi. Všechny pozemské starosti brala s přezíravým nadhledem výjimečné bytosti. Mohla si to dovolit, měla z čeho ţít. A pak ji jednoho dne napadlo, ţe její výjimečnost, skrytá v ústraní, ji nepřináší ovoce obdivu, úcty a uznání, po jakém tak bezmezné touţila. Usoudila, ţe ji bude nutno porovnat s průměrnými schopnostmi ostatních. Bude třeba přesvědčit plebejce, aby přijali úlohu statistů v její hře, v níţ ona sama sehraje hlavní roli. Jak to udělat? Vzpomněla si na psychiatra. Lidé si ho váţí, protoţe jim 6
pomáhá řešit jejich ţivotní problémy. Nestálo by zato si na takového psychiatra zahrát a vyuţít svých znalostí, které vyčetla z obskurních knih? Lidé rádi věří na všechno moţné i nemoţné, od exaktních věd aţ po spiritismus. Jí, jako vyšší bytosti, není nic neznámé. Mohla by tedy pomáhat řešit lidem těţkosti metodami podle jejich vlastních představ a za takovou pomoc by jí určitě postavili zaţiva pomník! Netouţila být milována. Podceňovala sympatie ţen i nepokrytý zájem muţů, s nímţ se často setkávala. Touţila pouze po obdivu. Ušlo jí, ţe si vlastně klade za cíl laciný ideál kaţdé sluţky: být krásná, obdivovaná, obletovaná a nedostupná. Netušila, ţe tahle čtyři plus se nikdy nesejdou pohromadě. Kdyţ jí zemřel otec, vypravila se na poslední návštěvu domů. Přečetla si závěť a shledala, ţe otec jejich úmluvu nezrušil a ţe se tedy v jejím ţivotě nic nezmění. Od té doby se v otcovském domě neukázala. Zato se začala často objevovat ve společnosti těch, kteří ji dosud neznali. Začala uţívat dívčí jméno své matky a tím dospěla k vrcholu svého osamostatnění. Mnoho jejích bývalých spoluţáků by bylo velmi překvapeno, kdyby se dověděli, ţe tahle přitaţlivá, zářivá, společenská a vševědoucí sedmadvacetiletá slečna Doncasterová je jejich stará známá Hraběnka. Z naivního mystika se pomalu stával naivní spekulant. Dům za vysokou zdí se zvolna otevíral a začínal přijímat návštěvníky. Přejete si horoskop? Prosím. Sázíte na hypnózu? Máte ji mít. Zajímáte se o kontakty s dušemi zemřelých? Pokusíme se o ně. Máte starosti a osobní problémy? Vyřešíme je. Věříte na vědeckou léčbu? Poskytnu vám ji. Já, vyšší bytost, zvládnu všechno. V domě krásné Doncasterové není nic nemoţného – chce to jen pevnou víru klienta. Takovou víru lidé měli a na ní byl postaven celý úspěch „léčby a pomoci“. Stačilo ji jakýmikoli prostředky utvrdit a výsledek byl zaručen. Kdo by se tomu podivil, nechť si uvědomí, ţe na tomhle principu je postavená i valná část moderní psychiatrie. Slečnu samozřejmě nepoháněla lidumilnost. Šlo tu spíše o obchod, v němţ platidlem nebyly peníze, ale pověst, popularita a sláva s trochu tajemným a pikantním nádechem. A kaţdá sláva, o které se šušká, se šíří neuvěřitelně rychle. Brzy si vlivní lidé z města pokládali za čest navštívit dům půvabné slečny. Patřilo to téměř k dobrému tónu, i kdyţ si pak o těch návštěvách důvěrně šeptali, jako 7
by mluvili o něčem zakázaném. Velebili slečnu a přikládali jí nadpřirozené schopnosti. Hraběnka jimi pohrdala a slunila se v paprscích svého společenského úspěchu. Pro ni byl kaţdý návštěvník jen neotesaným domovníkovic Lesem, z něhoţ se snaţila vykřesat jiskru oddaného Turtlea. Často se bála, co by se stalo, kdyby se jí to s někým opravdu podařilo. Les v podobě prince Turtlea by totiţ byl nebezpečně krásný a přitaţlivý. Byl by někým, kdo by měl právo oslovit ji „Jessie“ místo přísně dodrţovaného „slečno Doncasterová“. A to Hraběnka nemohla potřebovat, i kdyţ po tom tajně touţila.
8
II. „Takové plavky, jaké si pořídila Betty Seymourová, bych v ţivotě nevzala na sebe,“ prohlásila Angela Tibittová. „Hm –“ „Někteří lidé prostě nemají vkus. Všimla sis například, jak nemoţně se strojila Nancy Bealeová o posledním večírku? Růţové šaty a k tomu široký koţený pásek?“ „Ne.“ „Kluci to mají daleko jednodušší,“ rozváděla Angela svou teorii. „Těm se promine všechno, pokud nevypadají jako čuňata. Ale jak má vypadat chudák holka, kdyţ chce být jednička?“ Zadívala jsem se zpytavě na kamarádku, sedící naproti mně u stolku. Tohle nebyl obvyklý styl její zábavy. „Tvoje starosti bych chtěla mít,“ poznamenala jsem suše. Podívala se na mě skoro vyčítavě. „Má milá dobrodějko, kdyţ chce člověk zapomenout na skutečné starosti, musí se upnout na nějakou nicotnost. Víš, jak na tom jsem. Kdybych se teď sama chtěla slušně obléct, musela bych si vypůjčit šaty od tebe.“ „Promiň,“ řekla jsem zahanbeně. „Dovedu si představit, jak ti je. Muselo to být hrozné, ţe?“ Trochu roztrţitě přikývla. „Bylo. Nedovedeš si představit, jak jak vypadá hořící les, dokud v něm nejsi. Ţádnou technikou ho neuhasíš. Musíš jen trpělivě čekat, aţ se obrátí vítr. Modlíš se za to kaţdý den a oheň zatím pohlcuje jednu čtvrť za druhou.“ Napila se koly, která stála před námi. Seděly jsme v příjemném bistru na Colorado Boulevardu u velkého okna, směřujícího na malé parkoviště. „Předpokládalo se, ţe vítr obrátí o dva dny dříve,“ pokračovala 9
Angela, „a proto nám nenařídili se vystěhovat. Samozřejmě se neobrátil a zahnal oheň aţ k nám. Pak uţ bylo na všechno pozdě. Celý dům i se zařízením je v háji. Stačili jsme si vzít jen to nejnutnější. Co ti budu povídat? Můj šatník přece znáš.“ „Nemysli na to.“ „Ono to zase není tak zlé. Nikdo z rodiny nepřišel o ţivot, nemuseli nás ani nouzově ubytovat ve stanech, protoţe nás k sobě pozval tátův bratranec ve Fullertonu. Tam snad o poţáru ani nevědí. Našli se i jiní dobrodinci, například jistá Sylvia Lawrenceová – nevím, jestli ji znáš – která mi nabídla přístřeší, dokud táta s bráchou nepřipraví ten fullertonský dům k obývání.“ Znám Sylvii Lawrenceovou, protoţe to jsem já. Začervenala jsem se jako vţdycky, kdyţ mě někdo přivede do trapné situace. Nemám ráda, kdyţ mi Angela říká dobrodějka. Zdá se mi, ţe se mi vysmívá. Tím, ţe jsem ji pozvala k nám, jsem přece neudělala nic zvláštního. Skoro všichni ze školy teď hostili nějaké spoluţáky z vyhořelých částí města. To, ţe jsem si vybrala právě ji, bylo samozřejmé. Uţ od mého nástupu na pasadenskou střední školu byla má nejlepší přítelkyně. Bylo by mi hanba jí nenabídnout přístřeší. Ať je Los Angeles jakékoli, je solidární. Podívala jsem se na Angelu a zdálo se mi, ţe mě trochu pobaveně pozoruje. „Zlobíš se?“ řekla nakonec s úsměvem. Vrátila jsem jí úsměv, jak nejlépe jsem uměla, a snaţila jsem se převést rozhovor jinam. „Vůbec ne. Jen mě překvapilo, ţe ses s tím neštěstím tak rozumně vyrovnala. Já bych se na tvém místě asi zbláznila.“ „Myslíš snad, ţe jsem k tomu měla daleko? To bys koukala, jak mě to vzalo. Vlastně mě ze šoku dostala aţ slečna Doncasterová. Nevěřila bys, jak dokáţe dát člověka dohromady. Mám štěstí, ţe ji táta zná a doporučil mě k ní. Bez ní bych byla nemoţná. Ostatně – ještě dnes to poznáš sama. Počkáme na Ralpha, půjčím ti motorku – a můţeš si vyjet.“ Ano, to byl vlastně důvod, proč jsme tu v tom bistru seděly. Z Colorado Boulevardu to uţ není k domu slečny Doncasterové tak daleko. „Myslíš, ţe mě přijme?“ zeptala jsem se skepticky. „Spolehni se. Vţdyť jsem ti to s ní vyjednala.“ 10
„Máš štěstí, ţe tě k ní tvůj táta dovedl.“ „A ty ne? Kdybych ji neznala já, nepoznala bys ji ani ty.“ Proti tomu se nedalo nic namítat. „Nejhorší je,“ řekla jsem, „ţe já to setkání musím před tátou zatlouct. On slečnu asi taky zná, ale nemůţe ji přijít na jméno. Kdyby se dověděl, ţe jsem k ní šla, bylo by peklo. Řekla jsem mu dnes, ţe jedu za Ralphem.“ „Tvoje starosti bych chtěla mít,“ vrátila mi mou poznámku. Teď jsem se pro změnu zatvářila vyčítavě já. „Pochop, ţe i já mám své důvody být nešťastná. Tobě sice zničil poţár domov, ale stále ţiješ ve městě, na které jsi byla celý ţivot zvyklá. Já jsem o své Chicago přišla a přesto, ţe tu jsem uţ skoro rok, stále si nemohu na Los Angeles zvyknout. Mám tu sice pohodlí, ale Pasadena mi nějak nechce přirůst k srdci, i kdyţ si s tátou docela dobře rozumím. Ráda bych to uţ jednou nějak překonala a věřím, ţe mi v tom slečna Doncasterová pomůţe. Sakra – kde ten zatracený Ralph vězí?“ „Nebuď nervózní,“ uklidňovala mě Angela. „Říkal přece, ţe má odpoledne zápas a pak hned přijede. Kdyţ ti to slíbil, tak se přece určitě co nejdřív objeví.“ Do místnosti bleskl odraţený paprsek slunce a na parkovišti elegantně přistál šedivý lincoln. Vystoupili z něho muţ a ţena. Muţ byl mladý, obchodnický typ, vzhledem k počasí snad aţ příliš korektně upjatý do světlehnědého obleku s pestrou kravatou, ţena měla koţenou sukni a růţovou halenku, od níţ se zářivě odráţela bujná hříva tmavě rudých vlasů. Oba spolu tvořili pár, na jaký se nezapomíná a který by byl nápadný snad i v Hollywoodu. Usadili se u vedlejšího okna. Muţ si objednal martini, ţena dţus a zabrali se do tichého hovoru. V bistru bylo poloprázdno a vládlo tu uklidňující ticho. Zvuky odvráceného Colorado Boulevardu sem nedoléhaly, nikdo ještě netrápil hudební automat. Bylo příliš brzy. V protějším rohu se k sobě tulili dva milenci a u baru seděli tři chlapíci, asi sem přišli rovnou z práce. „Moc piješ, Percy,“ ozvalo se od vedlejšího okna. „Nestarej se, Frances. Dám si ještě jednu a můţeme jet,“ konejšil hnědý oblek rusou hlavu. „Musím se posilnit. Nebude to příjemné. Kdyby bylo po mém, vůbec bych tam nejel.“ „Nemáš svědomí,“ odporovala rusá hlava. „Aspoň trochu zájmu 11
musíme projevit. Vţdyť ani nevíme, jestli má ještě střechu nad hlavou –“ „Jak myslíš,“ rezignoval muţ. „Pojedeme tedy hned, ať to máme za sebou.“ Zaplatil účet, vyšel se ţenou na parkoviště a šedý lincoln se rozjel. „Jak vidíš, nejsme samy, kdo mají starosti,“ komentovala to Angela. „Další potenciální klienti pro slečnu Doncasterovou.“ Znělo to skoro cynicky. Nechápala jsem, proč to zlehčuje, kdyţ obě na slečnu Doncasterovou tak spoléháme. Zvenku se ozvalo bublání motoru a za okamţik se ve dveřích objevil Ralph. Přišel ke stolu a políbil mě na tvář. „Ahoj, víly,“ pozdravil nás. „Přišel jsem vám oddaně slouţit.“ „Dal sis na čas,“ poznamenala jsem. Zářil spokojeností. „Musel jsem napřed vyhrát zápas. Ale vaše přání je mi rozkazem. Kdyţ uţ si Sylvia vymyslela, ţe potřebuje mou mašinu –“ „To jsem jí poradila já,“ přerušila ho Angela. „Čeká ji sice jen osm mil cesty, ale ta stojí za to. Její stařičká rachotina by se tam úplně rozsypala.“ S nelibostí jsem vzala na vědomí, ţe mluví o mém zánovním modelu značky Dodge, který mi táta koupil z třetí ruky. „Proto jsem jí doporučila,“ mlela Angela, „aby si od tebe vypůjčila motorku. Ta je na terénní jízdy stavěná, všude projede a nic se jí nestane. Je tam opravdu hrozný kus silnice, ale je to bohuţel jediná cesta k domu slečny Doncasterové. Ten stojí aţ na samém konci Little Rock Canyonu. Kvůli tomu také vznikl spor mezi slečnou a městskou správou.“ Napila se a pokračovala. „Kdysi totiţ propojilo město celý Little Rock Canyon silnicí a zakončilo ji před samým vrcholem kopce velikou smyčkou, protoţe se radní domnívali, ţe tam vznikne obytná čtvrť. Pak se ale ukázalo, ţe ve spodní části kaňonu je závadná voda a lidi ztratili o pozemky zájem.“ „Odkud to všechno víš?“ podivila jsem se. „Samozřejmě od slečny Doncasterové. Vyprávěla mi o tom. Našel prý se jen jeden zájemce o pozemek a ten si zvolil nejpohodlnější řešení. Koupil si parcelu právě uprostřed té konečné smyčky silnice, zaloţil tam zahradu a postavil v ní dům, ve kterém teď slečna bydlí. Byl to snad nějaký její příbuzný a jezdíval tam jen na léto.“ 12
„A v čem je problém?“ zeptal se Ralph. „Silnice začala chátrat a přestala vyhovovat bezpečnostním předpisům. Slečna proto naléhala na správu města, aby ji jako veřejnou komunikaci dala opravit. Do toho se ale radním nechtělo. Tvrdili, ţe ta silnice ztratila statut veřejné komunikace, protoţe jako taková není v provozu. Jediný, kdo ji pouţívá, je slečna Doncasterová sama, nebo její soukromí hosté. Doporučovali jí, aby silnici dala opravit vlastním nákladem. Prohlásila, ţe na to nemá prostředky a do svého domu se nějak dostat musí. Navrhli jí, aby dům prodala a odstěhovala se jinam. Odmítla to a podala na město ţalobu. Ten spor se má teď někdy uzavřít a nikdo neví, jak dopadne.“ „Dopadne to asi tak, ţe se na té silnici někdo zabije,“ prohlásil pochmurně Ralph a podíval se na mě. „Doufám, ţe to nebudeš ty. Bylo by tě škoda – a v neposlední řadě i té mé věrné mašiny.“ „Neměj starosti, my uţ to zvládneme,“ ujistila jsem ho. „Dej mi výbavičku, mám nejvyšší čas vyjet.“ Předal mi helmu a klíčky. „Co budete dělat vy dva?“ zeptala jsem se. „To je jednoduché,“ zazubil se Ralph. „Vezmeme si tvého dodge a sjedeme k vám domů. Počkáme tam, dokud se nevrátíš, a já si pak od tebe převezmu mašinu.“ „To přece nemůţete,“ vyjevila jsem se. „Řekla jsem tátovi, ţe budu někde s tebou!“ „Buď klidná,“ usmál se rytíř mého srdce. „Mám tajné zvědy, kteří mi prozradili, ţe tvůj otec dnes celé odpoledne a večer bude v Hollywoodu nahrávat filmovou muziku pro Paramount. Takţe dům bude prázdný a nic nepraskne.“ „Jak se dostanete dovnitř?“ „Angela má přece své klíče,“ řekl překvapeně. „Bydlí přece u tebe, ne?“ Trochu jsem se zastyděla. Vyznělo to hloupě, jako bych nepovaţovala Angelu za rovnoprávného hosta. „Jasně,“ ulevila jsem si, „vţdyť jsem pitomá!“ „Jeď uţ,“ vybízela mě Angela. „Ať to nezmeškáš. Smluvila jsem ti to rovnou na šestou a vypadalo by hloupě, kdybys přišla pozdě.“ „Jedu,“ ujistila jsem ji. „A drţte mi palec, ať se mnou ta zázračná 13
ţenská něco udělá. Třeba pak budu příjemnější.“ Vyšla jsem na parkoviště, nasadila si helmu, obkročila motorku, zapnula zapalování a šlápla na pedál. Motor hondy přívětivě zabublal. Zamávala jsem přátelům a vyjela z parkoviště. Angela mi popsala cestu jednoduše a taky celkem jednoduchá byla. Vrátila jsem se na Colorado Boulevard, jela po něm západně aţ k hlavní odbočce, projela Lane Avenue, podjela dálnici a ještě před Altadenou jsem znova zamířila k východu. Málem jsem odbočku do Little Rock Canyonu přehlédla. Ţádný ukazatel tam nebyl, město asi skutečně přestalo tuhle silnici povaţovat za veřejnou cestu. Kdyţ jsem zajela mezi kopce, zjistila jsem, ţe ani jinak nemohlo. To, co zbylo ze solidní silnice, se postupně stále více přeměňovalo na polní cestu. Byla tu sice místa, kde bylo moţné nabrat rychlost, ale bylo to riskantní. Mohlo se tu náhle narazit na úseky, kde polovina silnice byla zavalená sesutým kamením a štěrkem. Little Rock Canyon dělal čest svému jménu.* Opravdu tu šlo autem projet jen s krajním úsilím a byla jsem šťastná, ţe mám Ralphovu motorku. Cesta prudce stoupala a údolí pode mnou se prohlubovalo. Skály na úbočích se objevovaly stále častěji. Začala jsem vnímat kouzlo volné přírody. Chtěla jsem si zapískat, ale zjistila jsem, ţe pískat v přilbě s ochranným štítem je holý nesmysl. Tušila jsem, ţe uţ budu brzy na kopci. Údolí se prohloubilo do nedohledna. Ještě dvě prudké zatáčky serpentiny, která se v dálce ztrácela za příkrou skálou – a pak uţ určitě uvidím dům slečny Doncasterové. Copak mě tam asi čeká? Angela sice tvrdí, ţe je Doncasterová jednička, ale kaţdý chválí psychologa, který mu jen trochu pomohl. Uvidíme. Pozor – teď prudké stoupání, rozbitá vozovka, první zatáčka, další prudké stoupání a zatáčka mizící za skálou. Zdvihla jsem zadek ze sedla, zapřela se do stupaček a pérováním nohou vyrovnávala výmoly. Ještě poslední, skoro pravoúhlá levotočivá zatáčka. Jela jsem středem vozovky, abych měla dost místa k manévrování. Náhle se za skálou vynořil čumák vozu a šedivý otevřený lincoln se vyřítil ze svahu přímo proti mně. Vykřikla jsem hrůzou a jediné, na co jsem se zmohla, bylo křečovitě stisknout řidítka. Řidič lincolnu mě zřejmě zpozoroval v poslední *
Little Rock – malá skála
14
chvíli a strhl volant stranou. Levé kolo se zabořilo do chatrné krajnice a vůz sebou smýkl. Na vteřinu jsem zahlédla hnědé sako, růţový svetr a svatozář růţových vlasů a pak vůz zmizel v hlubině. Zaslechla jsem, jak naráţí na skálu, i tlumenou ránu, jak dopadl na silnici pode mnou, kterou jsem právě před chvílí projela. Seděla jsem na motorce a třásla se jako v zimnici. Všechny údy mi strnuly hrůzou a nevěděla jsem, co mám dělat. Mohla jsem tak sedět dobré dvě minuty. Pak teprve nohy a paţe povolily. Slezla jsem z motorky, opřela ji o stojan a opatrně jsem se podívala přes okraj silnice. Auto leţelo na cestě o dvě zatáčky níţ, kola ve vzduchu. Zakrývalo skoro celý trup ţeny, leţící pod ním na zádech a upírající nevidomé oči do nebe. Z dálky nebylo moţné rozeznat, co jsou rudé vlasy a co je krev. Byla mrtvá. Dvířka vozu přeřízla její tělo v půli. A pak se na druhé straně vozu objevila ruka. Řidič zřejmě ţil a snaţil se vyprostit z trosek. Za chvíli se objevila hlava, pak záda v potrhaném hnědém saku. Muţ se namáhavě plazil z vraku. Zpanikařila jsem. Co mám teď udělat? Musím mu přece nějak pomoct. Prudce jsem se obrátila a spěchala k motorce. Snad tam Ralph bude mít lékárničku! Kde jsou klíče od schránek? – aha – V tom okamţiku otřásl vzduchem mohutný výbuch a záda mi zasypala sprška hlíny a kamení. Naštěstí jsem měla stále ještě nasazenou helmu. Z údolí vystupoval dým, smíšený s prachem. Došla jsem k okraji a pohlédla dolů. Tam kde byl dřív vůz, zela jáma a hořící trosky. Cítila jsem, ţe se mi zvedá ţaludek. Přešla jsem vrávoravě přes silnici, opřela se o skálu, odhodila helmu a začala zvracet. Jestli teď někdo potřebuje pomoc, tak jsem to jedině já. Zvedla jsem helmu z prachu, nasedla na motorku a opatrně se rozjela. Mou jedinou nadějí byla slečna Doncasterová.
15
III. Sotva jsem projela poslední osudnou zatáčku, viděla jsem, ţe mě slečna přichází naproti. Brána zahrady domu byla necelých dvacet yardů za jejími zády. Kráčela klidně, důstojně a nevzrušeně. Dojela jsem k ní a vypnula motor. Zkoumavě se na mě zadívala. Musela jsem asi vypadat pěkně zbědované. „Ahoj,“ pozdravila mě. „Ty jsi Sylvia Lawrenceová, ţe? Čekala jsem na tebe a uslyšela jsem výbuch. Co se stalo?“ „Je to strašné,“ vyhrkla jsem. „Tady za tou zatáčkou se zřítil vůz, kdyţ se mi chtěl vyhnout. Oba jsou mrtví! Já za to opravdu nemůţu, vůbec jsem je nečekala – spadli ze skály dolů na silnici a auto explodovalo –“ „Uklidni se, to se na světě stává dnes a denně. A takováhle silnice si o neštěstí přímo koleduje. Pojď, půjdeme se na to podívat.“ Vyděsilo mě to. „Ani za nic! Uţ jsem toho zaţila dost.“ „Musíš to místo vidět ještě jednou, jinak se budeš bát jím projet, aţ se budeš vracet do města – a jinudy jet nemůţeš.“ Řekla to mírně a laskavě, ale vycítila jsem v těch slovech rozkaz. Poslušně jsem vstala z motorky, prošly jsme spolu zatáčkou a pohlédly dolů. Dým a prach uţ pomalu klesal k zemi a usazoval se tiše na troskách. „Tady se uţ opravdu nedá nic dělat,“ usoudila slečna Doncasterová zamyšleně. „Mají to za sebou. Štěstí, ţe výbuch nezničil celou šířku silnice. Po straně ještě na motorce projedeš.“ „Chcete se mě co nejdřív zbavit?“ vydechla jsem s nevolí. Zasmála se. „Vůbec ne, co tě to napadá? Vţdyť jsi sotva přijela. Někdy je jen potřeba myslet trochu dopředu.“ Bylo mi na nic. „Byli to vaši známí?“ zeptala jsem se stísněně. 16
„Sotva. Ti by byli před bránou zastavili. Asi sem zabloudili. Objeli smyčku kolem zahradní zdi, zjistili, ţe silnice dál nevede, a jeli zpátky.“ Vracely jsme se k domu. „Teď na nic nemysli,“ uklidňovala mě slečna. „Dej si motorku tady ke vchodu a půjdeme dovnitř. Trochu ti ten otřesný záţitek vymaţu a pak mi řekneš, co tě trápí. Něco o tom vím uţ od Angely Tibittové – mimochodem – jak se jí daří?“ Angela co neví, to nepoví, pomyslela jsem si vztekle. Nahlas jsem řekla: „Myslím, ţe se se svou situací dost dobře vyrovnala. Prohlašuje, ţe je to vaše zásluha.“ Slečninou tváří prokmitl vítězný úsměv. Došly jsme k bráně zahrady. Zajistila jsem motorku, slečna zasunula klíč do zámku ve sloupu zdi a v mříţoví se otevřela malá branka, která se po našem průchodu ihned automaticky zavřela. Fešácký kriminál, pomyslela jsem si. Vysoká zeď, mříţová vrata, automatická branka – ale asi to jinak nejde. Tohle je příliš odlehlé místo a je nutné myslet na bezpečnost. U dveří domu zopakovala slečna svůj manévr s klíčem a vešly jsme do předsíně, jak bývá obvyklá v evropských bytech. Odtud se teprve vstupovalo do velké haly se schodištěm do patra, která byla zřejmě vyuţívaná jako obytný pokoj. „Posaď se,“ vybídla mě slečna. „Je to tu trochu stísněné, ale to je tím, ţe prakticky ţiju jen v téhle místnosti a mám tu všechno, co potřebuju.“ Otevřela rohovou skříňku a nalila dvě sklenky skotské. „Na zdraví!“ „Ale já budu řídit,“ namítla jsem. „Do té doby uběhne fůra času. Jen se napij.“ Přiťukly jsme si. Hodila jsem do sebe půl skleničky a ucítila, jak mě rozráţí horko i zima zároveň. „Tak tohle by bylo,“ řekla slečna, jako by komentovala zaběhaný rituál, který nemění svůj řád. Pak se posadila proti mně do křesla a naklonila se dopředu. „Napřed ti trochu uklidníme myšlení,“ řekla. „Podej mi ruce a klidně seď.“ Napřáhla jsem ruce a ona je lehce uchopila v zápěstí. Podívala jsem se jí do očí. Podvědomě jsem čekala, ţe se do mě propálí pronikavý zrak hypnotizérky a bylo mi to trochu k smíchu a trochu trapné. A pak jsem zmrtvěla strachem. Slečniny oči se totiţ nedívaly 17
vůbec. Zmizely. To, co zbylo mezi očními víčky, byla jen bílá hmota. Připomnělo mi to sádrové odlitky antických soch v muzeu. Otřásla jsem se odporem. Pak jsem ucítila lehký stisk na zápěstí a zaslechla vzdálený hlas. „To, co vidíš, vidím teď i já. Říkej mi, co obě vidíme.“ Chvíli jsem nechápala, co ode mě chce a civěla jí do mrtvých očí, mrtvějších, neţ byly oči té ţeny pohřbené pod autem. Náhle se mi vybavil kaleidoskop obrazů. „Vidíme, jak se na nás řítí auto,“ vyhrkla jsem rychle. „Vidíme hnědé šaty, růţový svetr a zrzavé vlasy, zadní kola vozu, který přepadává přes okraj silnice. Vidíme mrtvé oči té zrzavé ţeny, upřené na nás, vidíme ţivou ruku pod vozem –“ Zadýchala jsem se a přerušila svůj výčet. „Co z toho je pro nás nejhorší?“ zeptal se hlas. „Nejhorší je, jak se ten muţ marně pokouší zachránit. Ţena je uţ mrtvá, ale on stále ţije a pomalu se plazí z auta jako ušlápnutý brouk, chceme mu pomoci a utíkáme k motorce pro lékárničku – a pak výbuch! Kdybychom ještě stály na kraji, smetl by nás.“ „Co ještě vidíme?“ naléhal hlas. „Vidíme, jak ti dva sedí vedle nás dole v bistru na Colorado Boulevardu, jak pijí, jak odjíţdějí k někomu na návštěvu –“ „Víme, koho chtějí navštívit?“ „Nevíme.“ „Víme, jak se jmenují?“ „Nevíme.“ „Pamatujeme si na jejich podobu?“ „Pamatujeme.“ „Vidíme je na té silnici?“ „Ano.“ „Vidíme výbuch?“ „Ne.“ „Vidíme je stále na té silnici?“ „Ne.“ „Vidíme tam někoho jiného?“ „Ne.“ „Probuď se.“ 18
„Coţe?“ „Probuď se.“ Oči mi zamţikaly a setkaly se s laskavým pohledem slečny. V hlavě jsem měla prázdno a nemohla jsem si vybavit, co se děje. Slečna se usmála, pustila mi zápěstí a ukázala na sklenici se skotskou. „Napij se a dopřej si klid. Jsi unavená. Asi se ti to nezdá, ale obě jsme teď chvíli moc těţce pracovaly.“ Nezdálo se mi vůbec nic. Nedokázala jsem rozpoznat, kde jsem. Nevnímala jsem celek, jen oči mi těkaly po jednotlivostech: Detail vyřezávaného zábradlí schodiště, stojací lampa s obrovským stínidlem, masivní nohy krátkého křídla klavíru, vzorek na měkkém polštáři na gauči, stohy na podlaze pod oknem – teprve za hodnou dobu jsem si z toho sestavila něco, co jsem nechápala, a trvalo další chvíli, neţ jsem si uvědomila, ţe je to pokoj slečny Doncasterové. „Jak je ti?“ vyrušil mě náhle slečnin hlas. „Docela příjemně. Nemáte tu ještě něco k pití?“ Slečna vstala a podala mi další skotskou. „Pamatuješ se ještě, co jsme tenkrát spolu zaţily? Jak to auto spadlo do propasti? Boţe jak je to uţ dávno! Je dobře, ţe čas zahlazuje vzpomínky. Dva lidé tenkrát zemřeli – a co na tom? Ve válkách jich denně umírají tisíce, další tisíce vybíjejí teroristé, stovky lidí hynou při poţárech – s tím se nedá nic dělat.“ Její slova mě uklidňovala a cítila jsem mír v duši. Ano, pořádně mi to dalo tenkrát zabrat – ale to uţ je opravdu dávno, to jsem ještě byla mladá – ale – co to povídám? Vţdyť jsem mladá! Nějak se mi to všechno pomíchalo. „Je to uţ dávno,“ řekla jsem nahlas, „ale vidím to jako dnes. Ten chlap, jak vylézal z toho vozu –“ „Zapomeň na to,“ přerušila mě slečna. „Raději mi řekni, proč jsi za mnou přišla.“ „Asi vám zopakuju jen to, co uţ na mě Angela dávno vyslepičila.“ „Nic zvláštního mi neřekla. A i kdyby to udělala, potřebovala bych to stejně slyšet od tebe. Prý si tu nemůţeš zvyknout.“ „Ano, to je pravda,“ přisvědčila jsem. „Ţila jsem aţ donedávna v Chicagu s mámou. Narodila jsem se tam. Kdyţ mi bylo deset, rodiče se rozvedli a táta se odstěhoval sem, do Los Angeles. Je muzikant a našel tu spoustu dobrých příleţitostí u filmových společností. Já a 19
máma jsme zůstaly spolu v původním bytě. Otec na mě pravidelně posílal výţivné.“ „Proč ses přestěhovala sem?“ „Asi před dvěma roky se máma zamilovala do svého kolegy, s kterým pracovala v chemické laboratoři. Věnovala mu všechen svůj čas a nakonec se k nám ten chlapík nastěhoval. Je o dost mladší neţ máma, hezký, milý a vtipný. Vycházela jsem s ním tak dobře, aţ se to mámě přestalo líbit. Napsala tátovi a společně se rozhodli, ţe se přestěhuji k němu. Co jsem mohla dělat? Nejsem ještě plnoletá a nemohu si prosadit, co chci.“ „Jsi tu nešťastná?“ „To není to pravé slovo. Nemůţu si tu zvyknout. Táta mi nevadí. Jde nám to spolu dobře, i kdyţ má své mouchy. Dokonce jsem se tu i zamilovala. Ale zdá se mi, ţe je tu všude víc Mexičanů neţ Američanů a celé město je jen obchod s atrakcemi, výloha Ameriky, Disneyland, určený spíše cizincům neţ domácím. Ostatně – kdo je tady vlastně domácí? Převáţně tu jsou světoběţníci všech národů a já sama si někdy připadám jako jeden z nich. Jsem jako Angela. Obě jsme ztratily domov.“ „Bereš to moc jednoduše,“ řekla slečna. „Vy dvě máte kaţdá jiný problém. Angela sice ztratila dům, ale neztratila rodinu. K té se ostatně zase brzy vrátí. Naproti tomu ty máš kde bydlet, ale chybí ti zázemí. Máš pocit, ţe tě matka vyštvala z domova kvůli novému partnerovi a otec se na tom podílel, protoţe s tím souhlasil a přijal tě k sobě. Máš oba rodiče ráda, ale cítíš, ţe se na ně nemůţeš spoléhat. Je to tak?“ „Je,“ vydechla jsem uţasle. „Ale – co se s tím dá dělat?“ „Počkej, něco zkusíme,“ řekla slečna Doncasterová. „Musíme nejdřív vědět –“ Vstala z křesla a postavila se za mě. „Pohodlně se opři, zavři oči a na nic nemysli.“ Cítila jsem prsty, které mi zakryly zavřené oči a tlak dlaní na spáncích. Přišlo mi to k smíchu, protoţe to vypadalo úplně jako hra Hádej, kdo je to? „Uvolni se,“ napomenul mě přísný hlas, „a snaţ se nemyslet.“ Poslechla jsem. Chvíli jsem seděla bez hnutí a bylo mi příjemně. Pak se začalo zdát, ţe tlak na spánky a na oči pomalu sílí a začíná mi hučet v hlavě. Měla jsem pocit, ţe mi kaţdou chvílí praskne. Náhle 20
tlak povolil. Otevřela jsem oči a vykřikla jsem hrůzou. Dívala jsem se přímo do tváře té mrtvé rusovlasé ţeny. „Co je ti?“ vyrušil mě hlas. Obraz ţeny se rozplynul. „Já –“ koktala jsem, „viděla jsem zase tu ţenu pod autem!“ „Hm –“ řekla slečna Doncasterová zamyšleně. „Asi se nám tam vloudila chybička. Ne kaţdý pokus se vţdycky podaří.“ Pokrčila rameny. „Nevím teď přesně, co bych ti vlastně měla poradit. Nejlepší by bylo, kdyby ses vdala za toho, koho máš ráda, a vytvořila si s ním nový domov. Jestli je to ale spoluţák, budeš si na to muset pár let počkat.“ „Jak dlouho to bude trvat?“ vyhrkla jsem netrpělivě. „Dokud se něčím nestane. Čím chce být?“ „Jeho otec ho přemlouvá, aby se stal advokátem jako on a převzal po něm kancelář, ale Ralph se do toho moc neţene.“ „Však on zmoudří. Aţ bude advokátem, tak se vezmete. Do té doby spolu můţete proţít mnoho krásného. Ale –“ Zarazila se, jako by hledala slova. „Nemohu ti zamlčet ani špatné zprávy. Musím tě bohuţel varovat, protoţe je tu někdo, kdo tě tu nechce.“ „Táta?“ vyjelo ze mě. „Kdepak,“ usmála se slečna, „ten tě upřímně miluje. Je to někdo, koho jsi sotva poznala.“ „Kdo je to?“ naléhala jsem. Odpověděla mi otázkou. „Koho jsi před chvílí viděla, kdyţ jsme dělali ten pokus?“ „Myslíte tu rusovlásku pod vozem?“ Dalo mi to práci, abych se hystericky nerozesmála. „To je nesmysl, ta je přece mrtvá!“ „Tím hůř,“ řekla slečna Doncasterová zamyšleně. „To, ţe zemřela, neznamená, ţe neţije jinde. Je teď dokonalejší a mocnější neţ lidé a můţe jim pomáhat nebo škodit. Můţe tě i zabít.“ „To přece nemyslíte váţně!“ vyjela jsem pobouřeně. „Myslím to smrtelně váţně,“ ujistila mě slečna chladně. „Není to první příklad nenávisti zemřelého k člověku.“ „Jak to víte?“ „Ze zkušenosti. Smiř se s tím, má milá, ţe vím i věci, které lidi 21
nejsou schopni pochopit. Proto také ke mně chodí pro radu.“ „Ale já a ta ţenská nemáme spolu nic společného,“ namítala jsem horečně. „Viděla jsem ji dnes poprvé – a taky naposled.“ „Být tebou, moc bych na to nespoléhala. A co se týká těch souvislosti, vţdycky se nějaká najde. Snad na to přijdeme později.“ Na nic nepřijdeme, bouřila jsem se v duchu, protoţe sem uţ nikdy nevkročím. Taková komedie! Co si ta frajle vlastně myslí? Ţe jsem pitomá husa? Kašlu na její duchařské výmysly! Táta má pravdu, kdyţ mě před ní chrání. Já ji – Vtom mi došlo, ţe mě slečna pobaveně pozoruje. „Necháme toho,“ řekla s úsměvem. „Vím, co si myslíš, a nemohu pomoci nikomu, kdo mi nevěří. Potřebuju spolupráci. Nejsem všemohoucí. Zapomeň na to, co jsem ti před chvílí naznačila.“ Trochu to se mnou otřáslo a pak jsem se náhle zastyděla. „Já –“ koktala jsem, „já jen –“ „Zapomeň na to,“ prohlásila slečna Doncasterová smířlivě. „Brzy se ukáţe, kdo má pravdu. Nebudeme si tím komplikovat ţivot. Raději ještě vyřešíme pár praktických věci.“ „Jakých?“ podivila jsem se. „Vím od Angely, ţe ti otec nedovolí sem chodit.“ Zatracená Angela, pomyslela jsem si. Zase příliš mluvila! „Myslím proto,“ pokračovala slečna, „ţe by se ti hodilo, abys nemusela to dnešní neštěstí ohlásit na policii. Vzali by tě za svědka a tím by se provalilo, ţe jsi tu byla. Uděláme to tedy tak, ţe aţ budeš odjíţdět, řekneš mi, kolik času potřebuješ na cestu domů, a aţ ta doba uplyne, zavolám policii sama. Dřív nebo později – na tom uţ teď nesejde.“ V duchu jsem uţasla, protoţe na tohle jsem vůbec nepomyslela. Slečna znova získala mé sympatie. „To je od vás hrozně milé,“ řekla jsem upřímně. Stmívalo se a začala jsem plně vnímat atmosféru domu a téhle místnosti, kde jsme se nakonec my dvě sešli jako spiklenci. Bylo tu něco, co přesahovalo hranice tohoto světa. „A další praktický bod,“ vyrušila mě slečna Doncasterová. „V tomhle stavu nemůţeš jet domů. Jsi celá od hlíny, jak tě ten výbuch odhodil. Musíš se dát trochu dohromady, umýt se a očistit. Pojď, ukáţu ti koupelnu.“ 22
Vida! Další důleţitá věc, která mě nenapadla. Slečna je sice fantasta, ale rozhodně má všech pět pohromadě! Vyšly jsme do předsíně a tam jsem si teprve prohlédla v zrcadle svůj zuboţený zjev. „Koupelna je tady,“ ukázala slečna na bílé dveře. „Sundej si bundu a jdi si ji trochu vykartáčovat. Jestli chceš, můţeš si dát i sprchu.“ Poděkovala jsem a začala vyprazdňovat kapsy bundy. Stolek pod zrcadlem se pomalu plnil. Přehodila jsem si bundu přes ruku, sňala z věšáku špinavou přilbu a zmizela v koupelně. Chvíli to trvalo, neţ se mi podařilo uvést své oblečení do patřičného stavu. Nakonec jsem neodolala, vyuţila jsem nabídky a vysprchovala se. Za deset minut jsem vyšla z koupelny jako znovuzrozená. Předsíň byla prázdná. Slečna Doncasterová seděla v hale pod rozsvícenou stojací lampou a četla. Kdyţ jsem stanula ve dveřích, zvedla s úsměvem hlavu. „Jak se cítíš?“ zeptala se. „Báječně,“ odpověděla jsem a nijak jsem neváhala. „Posaď se na chvíli,“ pokynula slečna. „Nevím, jestli se ještě někdy setkáme. To bude záleţet na tobě. Ale v kaţdém případě bych ti chtěla dát na cestu jednu dobrou, univerzální radu. Aţ budeš mít nějaké nesnáze, namluv si, ţe jsi o mnoho let starší a na to, co tě trápí, se díváš jako na dávné vzpomínky. Bude se ti všechno řešit daleko snáze a s přehledem. Nemusíš mi věřit, ale je to tak. A aţ to vyřešíš, znova si uvědom, ţe jsi vlastně mladá a máš celý ţivot před sebou. Budeš mít dvojí radost. A teď uţ radši jeď, ať na tebe doma nečekají.“ Vstaly jsme a vyšly z haly. V předsíni jsem znova „zabydlela“ kapsy bundy svými krámy a zhlédla se v zrcadle. Vypadala jsem teď o mnoho líp. Slečna mě vyprovodila na zápraţí. „Můţeš jít rovnou k brance, otevřu ti ji odsud z domu,“ řekla. Pak na mě spiklenecky mrkla. „Tak za jak dlouho?“ „Co?“ nechápal a jsem. „Za jak dlouho budeš doma?“ Došlo mi to. „Myslím, ţe čtyřicet minut mi bude úplně stačit,“ usmála jsem se. „Dobrá,“ řekla slečna a podívala se na hodinky. „Přesně za čtyřicet minut budu volat policii – a ty drţ jazyk za zuby. Ahoj.“ 23
Podala mi ruku. „Na shledanou, a – moc vám děkuju,“ zašeptala jsem a vykročila do tmy.
24
IV. Sobotní ráno nebylo moudřejší pátečního večera. Povalovala jsem se v posteli a pomalu se probouzela. Z koupelny bylo slyšet tekoucí vodu. Pak zvuk ustal, dveře se otevřely a do loţnice vešla Angela s ručníkem na hlavě. „Dobrýtro,“ pozdravila a vychrlila na mě kulometnou palbu slov. „To je dost, ţe ses vzbudila. Víš, kolik je hodin? Půl jedenácté! takhle se chodí domů? Ralph tu na tebe celý večer čekal jako tvrdý y, ale volal mu sem jeho brácha, aby ihned přijel domů, ţe je mámě zle, tak si vzal tu tvou starou rachotinu a jel. Pro motorku si přijde někdy teď. Máš nejvyšší čas vstávat.“ Bylo toho na mě trochu moc najednou. Zaţívala jsem a pomalu se soukala z postele. „A co ty?“ vyzvídala překotně Angela. „Jaké to bylo? Jak jsi pochodila?“ Seděla vedle mě na pelesti a drbala si hlavu ručníkem. „Počkej chvilku,“ řekla jsem malátně. „Nejdříve si musím dát sprchu. Teď mi to nemyslí a jsem jako vy gumovaná.“ Mátoţně jsem se zvedla a odvrávorala do koupelny. Proud vlaţné vody mě opravdu probudil a začaly se mi ostře vybavovat všechny záţitky včerejšího večera. K mému nesmírnému údivu mě nevzrušovaly, připomínaly mi spíš dávné vzpomínky. Má to smysl je vytahovat na povrch? Co o nich Angele nebo Ralphovi řeknu? Raději nic. Buď by se o mě báli, nebo by si mysleli, ţe jsem se zbláznila – a měli by důvod bát se ještě víc. Angele prostě povím, ţe Doncasterová je jednička a Ralphovi povím, ţe mi ta návštěva udělala moc dobře. Není to ostatně pravda? Jestliţe dovedu uvaţovat takhle rozumně – Ve dveřích se objevila Angelina hlava. „Pospěš si, Ralph uţ je 25
tady. Dovezl ti tvého dodge. Víš vůbec, ţe ‚dóč‘ je rusky dcera?“ brebentila. S nelibostí jsem pozorovala, ţe má na sobě můj růţový ţupan, který jsem si právě chystala navléknout. Nevadí, utěšila jsem se. Natáhnu si jenom bikiny. Snad to na Ralpha dostatečně zapůsobí. Ralph nás čekal na zápraţí. „Ahoj, víly,“ pozdravil nás svým osvědčeným způsobem. Dost mě tím rozčiluje. Zdá se mi, ţe jsem ho v poslední době trochu ztratila. Od té doby, co u nás Angela bydlí, rozděluje svou přízeň spravedlivě oběma. Chci ho mít samozřejmě pro sebe a ne být jednou z „víl“! Musím ale uznat, ţe se jinak chovat nemůţe. Kdyţ jsme s Angelou stále spolu, nelze ji odčarovat, i kdyţ by si to asi – jak doufám – často přál. Usmál se na mě. „Kde ses včera toulala? Měli jsme uţ o tebe strach.“ Usoudila jsem, ţe mé bikiny jsou dost působivé, abych si mohla dovolit výpad. „Ţádný strach jsi neměl. Klidně sis odjel domů.“ „Moc klidně jsem neodjel. Trochu mě to převálcovalo. Napřed ty, pak máma – ty bys nejela domů, kdyby tvé matce bylo zle?“ „Asi ne,“ řekla jsem suše. „Mám to teď trochu z ruky.“ Vyjeveně se na mě zadíval. „Promiň,“ řekl omluvně. „To se vţdycky spolu takhle krásně bavíte?“ vpadla Angela. „To musí být senzace.“ Dělala jsem, ţe jsem to přeslechla. Byla by asi překvapená, jak se s Ralphem bavíme, kdyţ jsme spolu sami! „Jak je vlastně mámě?“ zeptala jsem se smířlivě. „Uţ je to lepší. Mysleli jsme, ţe bude muset do nemocnice, ale doktor to zvládl na místě. Co dělat? To její srdce asi uţ lepší nebude.“ Vešli jsme do kuchyně. „Nedáme si něco k pití?“ navrhla Angela a začala štrachat v ledničce. „Co tam je?“ „Mléko a dţus.“ Dali jsme si všichni dţus. „A teď nám pověz, co je nového ve světě,“ obrátila se Angela na Ralpha. „Zaspaly jsme dějiny.“ „Nejsem, bohuţel, informován,“ řekl s klaunskou dvorností, „ale přinesl jsem vám oblíbené noviny. Vybral jsem je z vaší schránky 26
před domem.“ Sáhl do kapsy a vytáhl několikrát přeloţený poledník City Midday Observer. „Poslední zprávy,“ deklamoval. „Prezident Clinton se sejde s Jelcinem – schůzka na nejvyšší úrovni – Masakr v Angole – Výprodej v obchodním domě Cummings a Pyke – Stát uvolní další finanční prostředky pro postiţené poţáry v L. A. – Chcete mít nohy bez chloupků? – Vyšle OSN jednotky do Bosny? – Gageovy rybí pokrmy = hostina bez vaření – Výbuch v Little Rock Canyonu –“ Zarazil se a vytřeštil oči. „Co to má být: Kdy se to stalo? Víš o tom něco?“ Zatmělo se mi před očima. „Nevím,“ hlesla jsem. „Co o tom píšou?“ „Včera ve 23.30,“ Četl Ralph, „ohlásila Jessica Doncasterová, bytem v Little Rock Canyonu, policejní stanici v Pasadeně, ţe na cestě k jejímu domu došlo k výbuchu vozu. Přivolaní odborníci zjistili, ţe při neštěstí zahynuli dva lidé. Podařilo se také identifikovat vůz. Jde o šedý, otevřený lincoln, registrovaný na jméno Percy Barnyard. Pan Barnyard je společníkem firmy Eliott a Barnyard se sídlem v Burbanku a předpokládá se, ţe on sám a jeho ţena Frances jsou oběťmi neštěstí, jehoţ příčiny se vyšetřují.“ Seděla jsem jako zařezaná. „Víš o tom něco?“ naléhal Ralph. „Včera jsi tam přece byla.“ „V půl dvanácté ne. To jsem uţ byla doma.“ „Poslyš,“ vpadla Angela. „Nejsou to nakonec ti dva, jak s námi včera seděli v bistru? Šedého lincolna měli –“ „Kdo?“ ozval se Ralph. „Já tam nikoho takového neviděl.“ „Odjeli těsně před tím, neţ jsi přijel.“ „To jsou věci!“ vydechl Ralph. Hodil noviny na stůl, ale špatně si to vyměřil. Pleskly o podlahu a vypadla z nich bílá dopisní obálka. Ralph se shýbl, zběţně pohlédl na adresu a podal mi ji. „Dopis pro tebe. Asi zapadl ve schránce do těch novin. Jestli je to od nějakého ctitele, tak ať tě těší!“ dodal s úsměvem. Civěla jsem na dopis. Kdo by mi tak mohl psát? Adresa souhlasila, dopis byl podle razítka podán na jedné z pasadenských pošt dnes časně ráno. Zdálo se mi, ţe v obálce je něco měkkého. Natáhla jsem se pro nůţ, rozřízla ji a zalovila v ní. Kdyţ jsem vytáhla 27
ruku, zastavilo se mi srdce a bylo mi na omdlení. Mezi prsty jsem svírala chomáč rudých vlasů, zabalených do kousku papíru, pravděpodobně lístku z nějakého kalendáře. Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo a zvedá ţaludek. „Co je ti?“ vykřikli Ralph a Angela skoro současně. Do očí se mi vedraly slzy a rozbrečela jsem se. Všechen nadhled mě náhle opustil a včerejší události se mi znova zjevily v celé své hrůze. „Rudé vlasy,“ zašeptala jsem. „Měla pravdu!“ „Kdo měl pravdu? Co se děje?“ naléhal Ralph. Chtěla jsem se vysmrkat a otřít si oči, ale byla jsem jen v bikinách a neměla jsem kapesník. Začala jsem si rozšmidlávat slzy po tvářích. Pak jsem se rozhodla. „Já vám to všechno vysvětlím,“ řekla jsem těm dvěma, kteří tu nade mnou bezradně a nechápavě stáli. „Sedněte si, bude to chvíli trvat.“ Za deset minut uţ věděli přátelé všechno. O pádu auta do rokle, o slečniných uklidňovacích pokusech, o její předpovědi i o naší úmluvě. Byla to zpověď jak se patří. V duchu jsem se omluvila Angele za tvrzení, ţe co neví, to nepoví. Proti mně byla teď úplným vzorem diskrétnosti. Zoufale jsem touţila pořádně se vypovídat a přenést své starosti na hlavy ostatních. Bylo mi při tom hanba, ale kaţdý vyzrazený záţitek znamenal pro mě nesmírnou úlevu. Ralph s Angelou mě nepřerušovali, jako by se báli, ţe bych pak uţ nedovedla pokračovat. Kdyţ jsem skončila, zůstali jsme všichni tiše sedět. „Tohle se přece musí dát nějak logicky vysvětlit,“ ozvala se po chvíli Angela. Pokrčila jsem rameny. „Jak? Jediná souvislost mezi vlasy v obálce a tím včerejškem je ta věštba, a té já nevěřím.“ „Třeba je tu ještě něco jiného,“ řekl Ralph. „Kde je ten papírek, co v něm byly ty vlasy? Je na něm moţná nějaký vzkaz.“ Angela vzala zmuchlaný lístek se stolu, rozevřela ho a prohlédla z obou stran. „Něco tu je, ale vzkaz to rozhodně není. Jsou tu načmárané nějaké noty.“ „Noty?“ zeptal se nedůvěřivě Ralph. „To tu ještě scházelo!“ Uhladili jsme papír na stolní desce a bezradně jsme na něj civěli. 28
Byl to opravdu lístek, vytrţený z kalendáře, na němţ byla pětilinková osnova a v ní vepsáno několik not. „Vypadá to jako nějaká písnička,“ dumal Ralph, „ale nemá to takty. Můţeme si to tu někde zahrát? Třeba nám to něco připomene.“ „Chceš tu snad ke všemu ještě pořádat hudební produkce?“ zeptala jsem se rozmrzele. Trochu se ho to dotklo. „Promiň, ale noty se píšou proto, aby se z nich zpívalo nebo hrálo. Jestli to dovedeš zazpívat, tak to bude stačit.“ Přihlédla jsem blíţ. „To bych nezazpívala,“ řekla jsem smířlivě. „Pojďte nahoru, v tátově pracovně je piano.“ Vyšli jsme po schodech a zaklepala jsem na dveře otcovy svatyně. Kdyţ se nikdo neozval, strčila jsem hlavu dovnitř. Byla to malá místnost a navíc měla stěny obloţené zvukovou izolací. Skoro celou její třetinu zabírala plocha klavíru. Křídlo bylo zavřené a vršily se na něm kupy not. Protější stěnu zabíralo poloprofesionální nahrávací zařízení s mixáţním pultem uprostřed. Pod oknem stály ve stojanech baryton saxofon a klarinet. Jediným dalším zařízením byly čtyři ţidle. Ralph se posadil k pianu, poloţil si papírek na pult, kde měl táta rozepsanou nějakou partituru a poctivě se snaţil vybrnkávat noty. Šlo mu to nejdřív jak psovi pastva, protoţe to ţádnou melodii nepřipomínalo, ale za chvíli se těch několik tónů naučil a obehrával je jako kolovrátek. Bylo to k neposlouchání. Náhle se otevřely dveře a vešel táta. „Ahoj,“ řekl rozespale. „Slyším, ţe mě poctila návštěvou Společnost pro aleatorickou hudbu. Co to tu hrajete?“ „Dobrý den, pane Lawrenci,“ pozdravil otce Ralph. „Nevzbudili jsme vás?“ „Máš postřeh, mladý muţi. Vzbudili. Nahrával jsem dnes skoro celou noc.“ „Odpusť, tati,“ omlouvala jsem se překotně. „Je to má vina. Našla jsem včera ve škole takový lístek s notami a chtěli jsme vědět, co na něm je. Netušili jsme, ţe tě probudíme.“ „Tohle by probudilo i mrtvého,“ usmál se dobrácky táta. „Ale to nevadí, stejně bych za chvíli musel vstávat. Kde máte ten skvost?“ Angela mu úsluţně podala lístek a táta se nad ním zahloubal. 29
„Který blázen to psal?“ řekl nakonec. „Proč píše jednou Dis a po druhé Es, kdyţ je to stejný tón? Leda ţe by –“ Chvíli si něco mumlal a pak se hlasitě rozesmál. „Je to ono, myslel jsem si to. Tyhle noty se nehrajou, ale čtou. Bavívali jsme se tím v prvním ročníku na konzervatoři.“ Nechápavě jsme na něho zírali. Utřel si uslzené oči. „Je to snadné. Jednoduše přečtěte, co vidíte.“ „Gé, Á, Gé, Es, Fis, Há, Dis, Há, Es,“ četli jsme. Nic nám to neříkalo. „Musíte to číst jako písmena ve větě, ne jako noty,“ poradil nám táta. „G, A, G, ES, FIS, H, DIS, H, ES,“ „No, tohle uţ snad nějaký smysl dává, ne?“ povzbuzoval otec. „Gage’s Fish Dishes!“ vykřikl náhle Ralph. „Gageovy rybí pokrmy!“ „Správně,“ souhlasil táta. „Je to starý, fousatý školní vtip. Měl jsem spoluţáka, jmenoval se Asfish a ten se podepisoval výhradně notami As, Fis a H. Jak vidím, pronikla ta hra i na slavnou Lincolnovu střední školu.“ Naše trojice si vyměnila zmatené pohledy. Zaprvé jsme všichni věděli, ţe jsem tátovi zalhala a se školou to nemá nic společného, zadruhé jsme nechápali, proč mi někdo poslal právě tohle. Gageova firma byla všude známá. Prodávala ryby i hotová rybí jídla, rybí konzervy i rybí polotovary. Inzerovala snad ve všech novinách. „Nějaký problém?“ zeptal se po chvíli táta. „Ne, pane Lawrenci,“ koktal Ralph. „Jenom nevíme, proč právě tohle –“ „Někdo si prostě hrál. Vymyslel novou kombinaci a pak ji ztratil nebo zahodil.“ Tenhle výklad nás samozřejmě neuspokojil. Věděli jsme své. „No –“ pokrčil táta rameny. „Mně je to jasné. A jestli v tom vidíte nějakou záhadu, tak vám ji tady Ralph určitě vyřeší. Záhady jsou jeho obor.“ Ralph se začervenal. „To víte od táty, ţe, pane Lawrenci?“ Otec přikývl. „Setkali jsme se nedávno na golfu. Jsme staří kamarádi, tak jsme si taky trochu popovídali o našich zdárných 30
ratolestech. Svěřil se mi, ţe detektivní případy tě zajímají víc neţ práva.“ „Myslíte, ţe ho to moc mrzí?“ „Myslím, ţe dost. Ale – koneckonců – záleţí to na tobě. A teď, dělám to nerad, vás všechny musím vyhodit, protoţe tu mám ještě spoustu práce. Ahoj.“ „Na shledanou, pane Lawrenci, a děkujeme vám.“ Sešli jsme zpátky do kuchyně a chvíli na sebe bezradně civěli. „Co je to za nesmysl,“ protrhla ticho Angela, „poslat takovouhle šílenost na starém lístku z kalendáře?“ Ralph se znova podíval na lístek a náhle vyvalil oči. „To ale není starý lístek!“ vykřikl. „Ten den ještě nebyl! Tohle datum bude aţ v pondělí, pozítří!“ „Třeba je ten lístek součást zprávy,“ rozohnila se Angela. „Jaké zprávy?“ zeptala jsem se posměšně. „Chce mi snad ta mrtvá rusovláska naznačit, ţe mám celé pondělí dlabat Gageovy rybí pochoutky?“ „A co kdyţ ano?“ zeptal se váţně Ralph. „Jiný smysl to nedává.“ „Je to všechno blbost,“ rozčilila jsem se. „Nějaký pitomec mi chce zamotat hlavu a mysli si, ţe takováhle hovadina bude na mě platit. Ale na to mu kašlu!“ Ralph se na mě zadíval. „Neměla bys přece jen –“ „Ne,“ řekla jsem rozhodně. „Nechci uţ o tom mluvit. Změňme téma. Co budeme dělat zítra?“ „Mohli bychom třeba dorazit tu fotosérii ‚Odpoledne u bazénu‘,“ navrhla Angela. „To by šlo,“ souhlasila jsem. „Stejně na to v týdnu uţ nebudeme mít čas. Co bys tomu řekl, Ralphe, kdybychom to docvakali u vás? Tady jsme udělali uţ šestnáct snímků a chtělo by to zase nějakou změnu prostředí, aby bylo z čeho vybírat.“ Ralph se zeširoka usmál a hluboce se uklonil. „Senzace,“ řekl. „Můj dům leţí u vašich nohou, víly.“ Píchlo mě u srdce. Správná odpověď měla totiţ znít: „To je skvělé, ţe přijdeš, Sylvinko. Budeme doma sami a uděláme si krásné odpoledne. Uţ se na tebe moc těším.“ Pak jsem si uvědomila, ţe to tak říct nemohl. Snad si to aspoň myslel. 31
„Bude doma tvůj táta?“ vyzvídala Angela. „Mohli bychom ho taky párkrát zabrat, abychom tam měli někoho staršího.“ „Asi bude. Jestli něco na neděli plánoval, tak z toho stejně sejde, kdyţ mámě není dobře. Coţ mi připomíná, ţe bych se měl taky trochu ukázat doma. Budu se asi učit. Potřebuju dohnat matiku a navíc tím tátovi udělám radost, takţe zabiju dvě mouchy jednou ranou.“ Byla jsem zklamaná. Představovala jsem si dnešní program úplně jinak. Do kuchyně nahlédl táta. „Můţeš na okamţik, Sylvie?“ Vyšla jsem za ním. „Pomoz mi, prosím tě, naloţit tyhle kufry. Volali mi z Paramountu, ţe se jim uvolnila odpolední frekvence, tak to chci rychle vyuţít. Jedu tam.“ Kufry byly těţké jako cent a divila jsem se, proč raději nepoţádal o pomoc Ralpha. Naštěstí jich většinu odtahal sám. Konečně jsme zaklapli víko kufru otcova vozu. Táta chvíli postál, jako by se chtěl vydýchat a upřeně mě pozoroval. Pak se ke mně důvěrně naklonil: „Dám ti jednu malou intimní radu, Sylvie: Kdyţ se chceš někomu líbit, není potřeba kvůli tomu běhat celý den nahá. Myslím, ţe si Angela zvolila lepší taktiku.“ Vzpomněla jsem si na svůj krásný, růţový ţupan a nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet.
32
V. „Co to na mě šijete za boudu?“ zeptal se doktor Saunders, kdyţ jsme se druhý den shromáţdili kolem bazénu. „Ţádnou, tati,“ ujišťoval ho Ralph. „To je jen taková školní fotografická soutěţ o nejlepší snímek na zvolené téma. My jsme si vybrali téma ‚U bazénu‘.“ „A co s tím mám co dělat já? Jsem snad fotomodelka?“ „To těţko,“ zasmál se Ralph. „Ale potřebujeme někoho, kdo by trochu vyváţil naše blbnutí. Toho tam uţ máme dost. Kdyby mohla přijít taky máma, bylo by to ještě lepší.“ „Mámu nech na pokoji, potřebuje odpočívat,“ řekl přísně pan Saunders. „Musíte se spokojit se mnou. Co mám vlastně dělat? Mám se postavit na hlavu?“ „Vím, ţe to umíš,“ ujistil ho Ralph. „Ale nedělej si násilí. Klidně se posaď do křesla, jako to vţdycky děláváš, a to bude stačit. Zkusíme tě třeba zabrat proti vodě –“ „A to mám v tom křesle klimbat nebo civět do prázdna?“ bručel otec. „Vidím, ţe jako reţisér by ses těţko uţivil. Víš přece, ţe v tom křesle obvykle čtu, tak mi dej něco do ruky. Třeba noviny. Stejně jsem je dnes ještě neviděl.“ „To bude ono!“ vykřikl nadšeně Ralph. „Budeš jako nahlas číst noviny –“ „A pár lidí bude sedět okolo a nadšeně poslouchat,“ přerušil ho otec. Zaťukal si na čelo. „Máš rozum, chlapče? Takovéhle dojemné a mravoučné výjevy malovali před půlstoletím v Rusku. Říkali tomu socialistický realismus a bylo to strašně ošklivé. Na fotce by to vyšlo ještě hůř.“ 33
Ralphovi se protáhl obličej, ale optimismus ho neopustil. „Však ono to nějak dopadne, tati,“ ujišťoval otce. Pak pohlédl na mě a na Angelu. „Nezapomněly jste, doufám, foťák?“ f „Ţádný strach, na víly je vţdycky spolehnutí,“ řekla jsem trochu uraţeně a vytáhla aparát z kapsy větrovky, poloţené na trávě. „Zkus něco zabrat,“ dodala jsem. „Já zatím přinesu ty noviny.“ „To budeš hodná,“ řekl doktor Saunders. „Jsou v obýváku na stole.“ Zašla jsem do domu a hned jsem noviny našla. I tady to byl oblíbený City Midday Observer. Pomalu jsem se vracela a cestou si zvědavě četla titulky. – Prezident navštívil vyhořelé Čtvrti a nouzové ubytovací tábory – Předseda OSN řekl „Ne“ – Gageovy rybí pokrmy – hostina bez vaření – Trochu mě zamrazilo. – Kongres neschválil rozpočet na zbrojení – Odtrhne se Kalifornie od amerického kontinentu? – Na kuří oka je Plasmaderm – „Něco zajímavého?“ vyrušil mě laskavý hlas. Ani jsem si neuvědomila, ţe uţ zase stojím u bazénu s rozevřenými novinami. „Promiňte, pane doktore,“ omlouvala jsem se. „Nějak jsem se začetla –“ „To se čtenářům stává,“ klidnil mě Ralphův otec. „Mimochodem – nenašlas tam něco o tom výbuchu v Little Rock Canyonu? Rád bych si to přečetl.“ Na okamţik jsme všichni tři strnuli. Pak prolomila narůstající ticho Angela. „Vy se o to zajímáte, pane doktore?“ Pokrčil rameny. „Nerad, ale musím. Mám takový pracovní problém, který s tou událostí souvisí. Je to případ spíš pro detektiva, neţ pro právníka.“ Ralphovi zasvítily oči. „Nemohl bys nám o tom něco povědět, tati?“ Doktor se usmál. „Tajemství advokátních kanceláří se sice nevyzrazují, ale tady vlastně o ţádné tajnosti nejde. Dokonce se s tím musím obrátit na veřejnost. Mohu vám o tom tedy něco povědět, i kdyţ sám z toho nejsem moudrý.“ „Jak to?“ uţasla trochu naivně Angela. „Vţdycky jsem si myslela, ţe právníkům je všechno jasné.“ „Obvykle také bývá,“ přikývl advokát, „pokud mají všechny 34
podklady. Já je nemám. Převzal jsem tuhle agendu po svém zemřelém kolegovi a pár věcí mi chybí.“ Ralph obešel bazén, odloţil aparát na otevřené okno pokoje a usadil se na trávník proti otci. Angela a já jsme se uvelebily do dvou volných křesel a dychtivě čekaly na vyprávění. Chudák doktor by se asi divil, kdyby se dověděl, proč jsme na ten případ tak zvědaví, pomyslela jsem si. „Vím o tom tohle,“ řekl doktor Saunders. „Předevčírem večer zahynuli v Little Rock Canyonu dva lidé při výbuchu vozu. Byl to Percy Barnyard, společník firmy Eliott a Barnyard v Burbanku a jeho ţena Frances Barnyardová, rozená Eliottová. Jméno Eliott patří pánovi, který byl otcem Frances a tchánem Percyho. Měl velkou a bohatou firmu na výrobu kancelářských zařízení. Percy u něho pracoval jako jeden z provozních ředitelů. Kdyţ si pak vzal jeho dceru, povýšil ho Eliott na společníka. Byl to ale pouze formální akt a Barnyard si tím nijak nepolepšil. Zůstal dále na místě ředitele a o všech otázkách výroby a hlavně financí si rozhodoval Eliott sám. Byl to velmi opatrný pán.“ „Říkáte byl! On uţ neţije?“ zeptala jsem se. „Neţije,“ přikývl právník. „Zemřel před několika lety – a tady je počátek nesnází. Ve své závěti ustanovil, ţe celý majetek firmy bude rozdělen napůl mezi jeho dceru Frances a zetě Percyho s podmínkou, ţe firmu budou řídit společně. Aby si to zajistil, ustanovil, ţe všechny příkazy a pokyny musí být podepisovány oběma z nich, jinak jsou neplatné.“ „Víš, proč to udělal?“ vpadl Ralph. „Nevím, ale je pravděpodobné, ţe si nepřál, aby v manţelství dcery vznikaly spory o postavení nebo majetek. Snad chtěl oba manţele i nějak stmelit společnými zájmy, protoţe – jak bylo prokázáno – nemohli mít spolu děti.“ „Co kdyby nějaké adoptovali?“ zeptala jsem se. „O tom v závěti nic není. Starý pán zřejmě počítal s tím, ţe zůstanou bezdětní a budou společně řídit podnik. Teprve kdyby jeden z nich zemřel, připadl by tomu druhému celý majetek a zároveň by přestal mít povinnosti vůči podniku. Mohl by ho třeba i prodat a ţít si do smrti jako lord.“ 35
„Nebylo to moc riskantní?“ vpadl Ralph. „Peníze vţdycky lákají – děti neměli – stačila by taková malá vraţdička –“ Doktor zavrtěl hlavou. „Myslím, ţe by se jí nikdo z nich neodváţil. Dovedeš si představit, jak by v tomhle případě probíhalo vyšetřování? Odhalit vraha by byla pro policii prestiţní otázka – a ţádný vrah není geniální. Starý pán spíš věřil v jejich lásku a taky se nemýlil. Zůstali spolu aţ do smrti – v tomhle případě doslova.“ „A v čem je ta potíţ?“ zeptala se Angela nechápavě. „Potíţ je v tom, ţe zemřeli oba najednou,“ vysvětloval doktor. „Kdyby se například zabila Frances, dědil by Percy a po něm jeho nejbliţší příbuzní. Platí to i obráceně. Jsou tu náznaky, ţe takoví příbuzní existují, ale nevím, kde je hledat, a oni sami se zatím neozvali. Dal jsem uţ včera do všech zdejších novin výzvu, aby se mi přihlásili, ale zatím to nikdo neudělal.“ „Co se stane, jestli se ti tu pár příbuzných z obou rodin sejde?“ zeptal se Ralph. „Určím z kaţdé rodiny toho nejbliţšího a ti se pak budou muset spolu dohodnout. Pokud by k dohodě nedošlo, určí jejich nároky soud.“ „Vy jste vykonavatelem poslední vůle, pane doktore?“ ozvala jsem se. „Bohuţel,“ přisvědčil právník. „Kdybych nebyl, byl bych mnohem šťastnější. V ţivotě bych neřekl, ţe je tak těţké sehnat na takový majetek dědice.“ „Přece tu musí být nějaké doklady nebo musí existovat pamětníci, kteří ty rodiny znají.“ „Jestli takové doklady někde jsou, já o nich nevím a k dispozici je nemám. A pamětníci?“ Mávl rukou. „Ti snad existují někde v Evropě, ale tady? To, co je dnes, to si pamatujeme. Co bylo před deseti lety, je uţ historie. Stůl vyrobený dnes ráno, je ještě včera model. Stůl vyrobený předevčírem, je uţ vzácná staroţitnost. Ţijeme tu příliš rychle, děvče.“ „Nemůţeš to zatím dát k ledu a počkat, dokud se ti někdo nepřihlásí sám?“ radil Ralph. „Nemohu to odkládat kvůli tomu podniku. Je to rodinný majetek, nemá správní radu a smrtí svých dvou majitelů se najednou ocitá 36
úplně ve vzduchu. Bez peněz a bez vedení by se brzy poloţil. Musí se to vyřešit rychle.“ „Hm –“ řekl Ralph trochu zklamaně. „Ale co je na tom detektivního? Hledat nějaké dědice není přece práce pro kriminalisty.“ „Jen se nemyl! Vzpomeň si na Marlowa, kterého máš plnou knihovnu. Ten také často začal tím, ţe někoho hledal, a co se z toho nakonec všechno vyklubalo! Ostatně,“ dodal s průhlednou tendencí, „být detektivem není ţádná senzace.“ Ralph na to neřekl nic. Doktor Saunders chvíli mlčel a pak se rozhlédl kolem. „Myslím,“ řekl s úsměvem, „ţe uţ toho dnes moc nenafotíte, pokud jste si nevybrali navíc téma ‚V tunelu‘.“ Byla to pravda. Zapomněli jsme na čas a nevšimli jsme si, ţe trávník i bazén dávno pohltil stín domu. Samozřejmě šlo fotit i tak, ale nebylo by to kontrastní. „Asi to budeme muset vzdát a spokojit se s tím, co máme,“ usoudil Ralph. „No jo,“ namítla jsem, „ale kdy z toho něco vybereme? Zítra by nám to nemuselo vyjít a v úterý ráno to musíme odevzdat.“ „Mám návrh, víly. Sjeďte teď domů, já ten film nechám vyvolat a stavím se s fotkama u vás. Pak můţem dělat výběr.“ „Kde ti to teď v neděli vyvolají?“ „Vím o jednom Nonstop Expresu,“ ujistil mě Ralph. „Není to daleko. S mašinou to snadno zvládnu.“ Souhlasily jsme. Nic lepšího se nedalo udělat. Vzala jsem z okna aparát a podala ho Ralphovi. „Nerozbij mi to,“ napomenula jsem ho. „Je to mé jediné štěstí.“ Podíval se na mě dotčeně. „Konstatuji s uspokojením, ţe solidní stránka mé profese dnes opět zvítězila,“ přerušil nás doktor Saunders. „Mnohem víc jsem totiţ mluvil, neţ pózoval, a tak to má být. A teď mě omluvte, zítra mám stání a musím si ještě něco prostudovat.“ „Na shledanou, pane doktore,“ rozloučily jsme se. „Pozdravujte paní Saundersovou. Ať její líp.“ „Díky,“ řekl doktor a dodal směrem ke mně: „Pozdravuj tátu, Sylvie.“ Lehce se uklonil a zmizel v domě.
37
Cestu domů zvládl dodge úplně virtuózně. Za dvacet minut jsme uţ seděly v mé loţnici na široké posteli. Civěla jsem do prázdna a Angela listovala v novinách. „Co si o tom myslíš?“ zeptala se nakonec. Zamrkala jsem a rozhlédla se kolem sebe. „Potřebovalo by to tu trochu uklidit.“ „O tom nemluvím,“ řekla trochu rozmrzele. „Co si myslíš o tom, co nám řekl pan Saunders? Podívej,“ přistrčila mi noviny. „Tady je jeho výzva k dědicům.“ Vzala jsem noviny a přečetla výrazný inzerát: Výzva. Ţádám příbuzné zemřelých Percyho Barnyarda a Frances Barnyardové-Eliottové, aby se ve vlastním zájmu urychleně přihlásili v mé kanceláři. Dr. Harold Saunders, advokát, 104 01 Wilshire Blvd. „A co má být? O tom nám přece pan Saunders uţ říkal.“ „Copak tě vůbec nezajímá, jak to všechno souvisí s tebou? Byla jsi u toho, kdyţ ti dva zemřeli. Dostalas varování, ţe ta mrtvá ţena je ti nebezpečná. Hned nato jsi dostala dopis s notami a ústřiţkem jejích vlasů – není tu najednou nějak moc záhad?“ „Je,“ řekla jsem podráţděně. „Je jich tolik, ţe mi lezou krkem, ale zatím si je nedovedu vysvětlit, tak do nich nebudu šťourat. Jsou to prkotiny. Já chci normálně ţít, i kdyţ právě tady pro mě asi není to pravé místo na slunci. Sotva jsem přijela, byly tu pouliční bitky, které zničily půlku města, pak poţáry, které připravily tisíce lidí o domov – to víš ostatně nejlíp sama. Lidi se tu začínají bát a stěhují se odsud. Kdo na to má, jde pryč. Kdo na to nemá, zůstává a navíc je bez práce. V novinách to pak komentují článkem Váţný odliv kapitálu z L. A. Proč myslíš, ţe jsem navrhla to téma U bazénu? Protoţe sedět u bazénu je něco normálního a obyčejného. Chci se vyhnout věcem, které neustále připomínají zkázu, hrůzu a ztracené ţivoty. Uvidíš, kolik lidí přinese do soutěţe fotky z vypálených oblastí a stanových táborů! Ani netuší, ţe jsou vlastně paraziti, kteří svou naději na výhru staví na neštěstí druhých. Nechci uţ ţádná neštěstí, potíţe, záhady a komplikace!“ Vyschlo mi v krku a zarazila jsem se. Pak jsem si teprve všimla Angely. Seděla tiše vedle mě a sledovala mě pohledem, ve kterém se odráţel soucit, dojetí i překvapení. 38
„Promiň,“ řekla. „Nechtěla jsem tě takhle vytočit.“ Zastyděla jsem se za svůj výstup. „Ty promiň,“ odpověděla jsem zahanbeně. „Sama nevím, co mě to popadlo. Ale je to můj problém, který mě pronásleduje od té doby, co jsem přijela. Nemohu se tu normálně zabydlet, přesto, ţe tu mám tátu a –“ Chtěla jsem říct Ralpha, ale včas jsem se zarazila. „– A pár dobrých přátel,“ dokončila jsem. „Musí to být mizerný pocit,“ řekla Angela váţně. „Proto jsi chtěla, abych tě zavedla ke slečně Doncasterové?“ „Jo. Pomohla tobě, kdyţ jsi zaţila ten šok a doufala jsem, ţe pomůţe i mě. Sama jsi říkala, jak je skvělá –“ „A tebe snad nevyléčila ze šoku?“ „Z jakého?“ „Ty se ptáš? To je nejlepší důkaz o tom, ţe se jí to podařilo. Zaţila jsi přece smrt dvou lidí. Nebyl to snad šok?“ Uţasla jsem. Angela měla pravdu. Vybavila jsem si náhle, jak sedím na motorce ochromená hrůzou – a teď tu dvojí smrt beru jako samozřejmou skutečnost! „Já osobně na slečnu věřím,“ pokračovala Angela. „Jestli se to, co dělá, dá nazvat řemeslem, tak se v něm dokonale vyzná. Proto – nezlob se – věřím i tomu, co předpovídá.“ „Přece nemohu věřit takové blbině, ţe mi mrtvá ţenská je něčím nebezpečná,“ namítla jsem nešťastně. „Kdyby byla ţivá, tak snad, i kdyţ nechápu, proč. V ţivotě jsem ji neviděla.“ Angela pokrčila rameny. „A jak si vysvětlíš ty vlasy a tu zašifrovanou zprávu v notách?“ „To není ţádná zpráva, ale naivní legrácka, i kdyţ se tváří záhadně. Aţ dostanu skutečnou zprávu, můţu teprve uvaţovat, jak s ní naloţit.“ „Snad máš pravdu,“ řekla s povzdechem Angela. „Zůstaneme tady nohama na zemi. Neříkalas náhodou, ţe je tu potřeba uklidit?“ Zasmála jsem se. Angela dovedla hravě vybruslit z kaţdé napjaté situace. „Vzhledem k tomu,“ řekla jsem, „ţe čekáme pánskou návštěvu, by na to byl nejvyšší čas. Jinak si ten pán pomyslí, ţe víly jsou pěkná čuňata.“ Na úklid uţ ale bylo pozdě. Venku se ozvalo známé bublání a na 39
příjezdové cestě se objevil Ralph. „Porovnej aspoň ty největší krámy,“ zavolala jsem na Angelu. „Já mu půjdu naproti a trochu ho zdrţím.“ Zdrţet Ralpha bylo snadné. Nastal totiţ okamţik, kdy jsme po dlouhé době byli spolu sami a oba jsme té krátké chvilky touţili vyuţít. Kdyţ jsme konečně vyšli po schodech nahoru, byl pokoj ve vzorném pořádku. Nedovedla jsem pochopit, jak se to Angele podařilo. Pravděpodobně našlapala všechny věci do skříně. Musím si dát pozor, aţ ji budu otvírat. „Ahoj,“ pozdravil Ralph Angelu a začal vybírat kapsy bundy. Pak se obrátil ke mně. „Ty jsi po té sérii z minulého týdne ještě něco fotila?“ zeptal se. „Ne. Proč?“ „Protoţe, kdyţ jsem se zeptal toho chlapíka v Expresu, proč mi účtuje osmnáct snímků místo šestnácti, tvrdil, ţe jich tam opravdu bylo osmnáct. Podíval jsem se na aparát a podle počítadla to skutečně souhlasí.“ „To ses ani nepodíval na fotky?“ podivila se Angela. „Ne. Chtěl jsem, abychom je viděli všichni najednou.“ „Tak to rozbal,“ doráţela jsem netrpělivě, „ať se na tu krásu podíváme.“ Ralph otevřel velkou obálku a podal mi ji. Začala jsem fotky vyrovnávat na stůl. Skoro všechny byly dobře prosvětlené a technicky dokonalé, ale kdyţ jsme je dělali, mysleli jsme, ţe to bude větší legrace. Nějak to nevyšlo. Angela, leţící na dece s horou učení před sebou byla příkladem špatně reţírované herečky, přípitek ve vodě byl trapně naaranţovaný, Ralpha, který právě dostával pasáka, nebylo vůbec vidět, protoţe byl uţ celý pod vodou – nic, co by trochu slušného fotografa potěšilo. Fotky v ruce mi pomalu docházely. Odloţila jsem na stůl svůj vlastní snímek, na kterém Ralph chodí po rukou a sáhla jsem po dalším. Pohled na něj mi vyrazil dech a stáhl hrdlo. Chtěla jsem hlasitě vykřiknout, ale nešlo to. Lapala jsem bezmocně po dechu a poulila oči. „Co se ti stalo?“ vykřikl Ralph a vrhl se ke mně. Angela přiskočila z druhé strany. Podívali se na fotku a strnuli. 40
Z obrázku se na nás usmíval a mladá, hezká ţena s vlasy rudými jako oheň. Na bílé ploše její blůzky bylo něco napsáno. Celek připomínal pohlednici herečky s vepsaným věnováním. Přihlédla jsem blíţe. To, co jsem povaţovala za věnování, byl stručný, jasný a krutý vzkaz: Sylvie Lawrenceová, nechci tě v L. A. Okamţitě odejdi, nebo zemřeš! Frances. Chvíli se nikdo nezmohl na slovo. Pak mi Ralph vytrhl z ruky fotku, praštil s ní o stůl a rozběsnil se. „Co je to za sprosťárnu? Kde se to tu vzalo? Nevšímej si toho, Sylvie! Aţ dostanu do rukou toho, kdo si dovolil takovýhle hnusný vtip, tak ho přetrhnu vejpůl!“ Zachytila jsem Angelin pohled. Byl trochu ustrašený a tlumočil: Vidíš, já jsem ti to říkala. Doncasterová nelţe. „Toho vtipálka nemusíš dlouho hledat,“ řekla nahlas Ralphovi: „Podepsal se.“ „Co je to vůbec za ţenskou?“ rozčiloval se Ralph. „Znáte ji?“ Přinutil a jsem se ke klidu. „Znáš ji taky, aspoň z vyprávění. Dnes jsi o ní poslouchal celé odpoledne. Je to mrtvá. – Frances Barnyardová. Ta, před kterou mě slečna Doncasterová varovala.“ „Kdyţ je mrtvá, tak ti nemůţe nic udělat,“ řekl Ralph věcně. „Spíš by mě zajímalo, jak se sem ta fotka vůbec dostala. Musel mi ji někdo podstrčit v tom Expresu. Tohle přece nikdo z nás nefotil.“ „Jestli ti ji někdo podstrčil, tak ten obrázek nebude na negativu. Ale spíš ho tam najdeme. Říkal jsi přece, ţe je tam o dva záběry víc.“ „Máš pravdu!“ vykřikl Ralph. „To ale znamená, ţe by tu měla být ještě jedna fotka.“ Sklonila jsem se pod stůl a vytáhla poslední snímek, který mi při úleku vypadl z ruky. Shlukli jsme se nad ním a uţasli. Obrázek zachycoval naše dnešní odpoledne. Doktor Saunders je opřen v křesle, my sedíme naproti němu a napjatě posloucháme. Snímek byl zřejmě pořízen v době, kdy stín zakryl hladinu bazénu a vytvořil tak zrcadlo, v němţ se celý výjev odráţel ještě jednou – vzhůru nohama. Obrázek byl světelně i kompozičně naprosto dokonalý a vůbec nepotvrzoval doktorovy úvahy o socialistickém realismu. Čišel z něj rodinný mír a pohoda. Všechno, co jsme zatím nafotili, bylo proti němu pouhé nic. Bezradně jsme se na sebe podívali. „Tak tohle taky nikdo z nás nefotil,“ bručel rozpačitě Ralph. „Jak 41
by taky mohl, kdyţ jsme tam všichni? Nakonec ještě začnu věřit na zázraky.“ „Jen klidně věř,“ ozvala se Angela. „Nebudeš sám. Fůra lidí na zázraky věří a mají k tomu pádné důvody.“ „K čemu mě to chcete dokopat?“ vyjela jsem rozzlobeně. „Mám snad věřit na tajemné síly? Mám věřit věštbám a laciným pouťovým atrakcím, jakou je ten dětinský text napsaný v notách, nebo tajemná fotografie se zmateným ultimatem?“ „To ultimatum bohuţel není zmatené,“ namítal Ralph. „Je naopak velmi srozumitelné a kdyţ si odmyslíme ty duchařské nejapnosti, je to jasné vyhroţování. Kaţdý rozumný člověk by se s tím obrátil na policii.“ „Asi nejsem normální člověk,“ řekla jsem suše. „Myslím, ţe policie v tomhle městě má svých starostí dost. Mají po těch neštěstích vyrabovanou půlku města, nevědí, kde jim hlava stojí –“ „A ty se ze samé slušnosti klidně necháš zabít,“ doplnil podráţděně Ralph. Chladně jsem na něho pohlédla. „Je ještě jiné řešení, můj milý. Můţu se odstěhovat a bude pokoj.“ Zpozorovala jsem se skrytou radostí, ţe náhle zbledl. Chudák Ralph! Asi mě má opravdu moc rád!
42
VI. Všude kolem byla duha. Leţeli jsme s Ralphem na mé široké posteli a nemohla jsem usnout rozčilením. Zkusila jsem tedy uklidňovací metodu slečny Doncasterové a posunula čas kupředu. Jak je to dávno, co jsme se tu s Ralphem milovali! Byla to krásná doba mládí, i kdyţto tehdy bylo těţké, protoţe tohle město stíhalo jedno neštěstí za druhým. Docela v nich zanikla i ta epizoda, jak mě chtěl někdo zabít, napadlo mě a při té vzpomínce jsem se usmála. Dodnes nevím, proč jsem tenkrát vháněla Ralpha do neřešitelných situací. Čekala jsem od něho pomoc, kterou mi nemohl poskytnout a na policii jsem se obrátit nechtěla. Ostatně zavinil si to sám, protoţe to nejjednodušší řešení – odstěhovat se z Los Angeles – jsem zavrhla jen kvůli němu. Byla to všechno jeho vina. To on tehdy způsobil, ţe jsem se do něho zamilovala – a chtěla jsem se mu za to pomstít. Proč jsem se mu vlastně chtěla z lásky mstít? Nebylo by lepší vrátit čas zase zpátky a vyuţít tu chvíli, kdy jsme s Ralphem sami? Jsem uţ přece docela klidná. Ozvalo se zaklepaní a Ralph se propadl někam do tmy. „Co je to s tebou, Sylvie?“ řekl hlas za dveřmi. „Uţ jdu,“ zavolala jsem, „jen co si vezmu něco na sebe.“ Ozval se hurónský smích. Otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněl učitel matematiky. Třída běsnila nadšením. „Ticho!“ zařval pan Wilkins. „Co je?“ zeptala jsem se nepřítomně. „Chtěl jsem tě jen upozornit, ţe hodina matematiky není vhodná na spaní.“ 43
Mţourala jsem očima. „Já přece nespím,“ bránila jsem se chabě. „Ne? Pak mi tedy jistě řekneš, jakou chybu udělala Hernandezová při výpočtu téhle rovnice.“ „Promiňte, pane Wilkinsi, asi jsem opravdu usnula,“ omlouvala jsem se zkroušeně. Cítila jsem, ţe mi plavou oči a po těle se mi rozlévalo nepříjemné horko. Zadíval se na mě starostlivě. „Je ti něco?“ „Není mi dobře.“ „Bude nejlepší, kdyţ se sebereš a půjdeš domů,“ usoudil pan Wilkins. „Stejně za chvíli končí vyučování. Máš někoho, kdo by tě odvezl? Sama řídit nemůţeš.“ „Odveze mě Angela Tibittová, bydlíme spolu.“ „Dobrá,“ usmál se učitel. „Jdi a pořádně se vyleţ; ať mi tu neusínáš při hodině. Ahoj.“ „Na shledanou, pane Wilkinsi.“ Vyšla jsem na chodbu a pomalu se loudala k vrátnici. Bylo to místo, kde jsme se s Ralphem a Angelou obvykle setkávali. Chodili jsme totiţ kaţdý do jiné mateřské třídy. Společný jsem měla s Angelou jen tělocvik a s Ralphem biologii. Vyučování právě skončilo a chodby se zaplnily. Z dálky uţ na mě mávala paní Randolphová, ochránkyně naší vrátnice. „Neuteč mi, Sylvie, mám tu pro tebe nějakou poštu.“ Co to můţe být? pomyslela jsem si. Pokusila jsem zrychlit krok, ale nohám se nechtělo. Paní Randolphová mi podala sloţený lístek. Neobratně jsem jej rozloţila a přečetla si vzkaz: Sylvie, dnes nebudu doma, nečekej mě. Vyzvedl si mě tu otec a jeli jsme do Fullertonu. Vrátím se zítra ráno rovnou do školy. Angela. „Doprčic,“ ulevila jsem si. A zrovna dnes, kdyţ je mi tak blbě! Jak jsme to mohli s Ralphem krásně uţít! „Díky, paní Randolphová,“ řekla jsem chabě. „Počkej, to není všechno. Ještě tu něco máš,“ zarazila mě vrátná. „Dnes je o tebe velký zájem,“ švitořila a ukázala za sklo vrátnice, kde leţel malý nákupní sáček s připnutým lístkem. „Sylvia Lawrenceová. Lincolnova střední škola,“ četla jsem na něm. Paní Randolphová mi balíček slavnostně podala, jakoby se sama povaţovala za dárce. 44
„Co to má být? Jak se to sem dostalo?“ „Přinesl to poslíček z obchodu. Prý to tam pro tebe někdo objednal.“ Usmála se a trochu zlomyslně dodala: „Asi nějaký ctitel.“ Dělaly se mi mţitky před očima. Stále častěji jsem pomrkávala, ale nic to nepomohlo. Posadila jsem se na ţidli u dveří, pomalu otevřela pytlík a zalovila v něm. Kdyţ jsem vytáhla ruku, drţela jsem v ní skleněnou dózu se šroubovacím víčkem. Přes boky se jí táhla nápadné barevná etiketa s nápisem Gageovy rybí pokrmy. Něco mi to připomínalo, ale v tu chvíli jsem nevěděla co. Melancholicky jsem otevřela víčko a do nosu mě praštila ostrá vůně rybiček v nálevu. Udělalo se mi z ní špatně a rychle jsem víčko zase zavřela. „Co to tu máš?“ ozval se nade mnou uţaslý hlas. Chvíli mi trvalo, neţ jsem poznala, ţe patří Ralphovi. „Je mi hrozně špatně,“ hlesla jsem. „A ty rybičky –“ „Tys je jedla?!“ Skoro vykřikl. „Ani bych se jich nedotkla. Je mi zle. Pan Wilkins mě poslal domů.“ „To je nápad! Copak můţeš takhle řídit?“ „Řekla jsem mu, ţe mě odveze Angela.“ „A kde je?“ „Ve Fullertonu. Vrátí se aţ zítra.“ Ralph se na vteřinu zamyslel a pak řekl něţně. „Pojď, odvezu tě já.“ „Ale já se dnes na motorce neudrţím.“ „Máš tu přece dodge, ne? Pojď, dej mi ty své krámy a pokus se vstát, dovedu tě k autu.“ Cestou na parkoviště jsme asi netvořili příliš elegantní dvojici. Muselo to spíš vypadat, jako kdyţ pobuda vleče opilého kamaráda. Po delším hledání našel Ralph v mé kabelce klíčky od auta a vyjeli jsme. Pálily mě oči a chtělo se mi strašně spát. Jízda a představa rybiček mi zvedala ţaludek. Špatně se mi dýchalo. Zamţourala jsem kolem a napadlo mě, ţe tu něco není v pořádku. „Hej,“ zamumlala jsem. „Tudy se k nám přece nejezdí.“ Pak jsem z dálky zaslechla Ralpha: „Klidně seď, musím si cestou ještě něco zařídit.“ Znova jsem zavřela oči. Bylo mi všechno jedno. Vnímala jsem 45
jen, ţe auto několikrát zastavilo. Pokaţdé se mi tím ulevilo. Pak jsem cítila, ţe mě někdo bere do náručí a zaslechla jsem tlumené zvuky piana. Je to dobré, napadlo mě nelogicky. Dokud táta hraje, všechno je v pořádku. Matně jsem si uvědomila, ţe mě někdo svléká a ukládá do postele. Ucítila jsem odpornou chuť v ústech – a víc nic. Protřela jsem si oči a posadila se na posteli. První, co jsem si uvědomila, bylo, ţe jsem úplně nahá. Vedle mě seděl Ralph a upřeně se na mě díval. Přitáhla jsem si deku pod bradu. „Co se to se mnou stalo?“ zeptala jsem se vyjeveně. „Udělalo se ti špatně a usnula jsi při matice. Poslali tě domů a já jsem tě sem odvezl.“ Postupný jsem si, začala vybavovat dnešní události: Bláznivý sen, pan Wilkins, paní Randolphová, vzkaz od Angely, dóza s rybičkami – „Kam jsi dal ty rybičky?“ vyhrkla jsem. „Á – vidím, ţe uţ si vzpomínáš,“ usmál se. „Svěřil jsem je odborníkům. Cestou jsem se zastavil u bráchy v laboratoři a poprosil ho, aby se na to podíval, jestli jsou v pořádku.“ Zamračila jsem se. „Děláš z komára velblouda. Eddy měl asi ohromnou radost, ţe?“ „Proklel mě do horoucích pekel, ale nakonec slíbil, ţe se na to podívá.“ „Jsi blázen.“ Zatvářil se váţně. „Snad ano, ale uznej, ţe jestli tě někdo tak neobvykle vyzve, abys v pondělí jedla ryby a zároveň ti vyhroţuje smrtí, stojí za to se nad tím zamyslet. Je dnes pondělí? Je. Darovala ti nějaká neznámá osoba rybičky? Darovala. Je ta neznámá osoba vrah? O tom je nutné se přesvědčit.“ Uznávala jsem Ralphovu logiku, ale nechtěla jsem se jen tak vzdát. „Jak se mohla ta tvá záhadná osoba spolehnout, ţe ten její rébus v notách vůbec vyluštím?“ namítla jsem. „Stačilo by, aby věděla, ţe máš tátu muzikanta a kdyţ to nerozluštíš ty, tak ţe určitě se to hravě podaří jemu. Sám přece řekl, ţe je to známý starý vtip.“ 46
„Jak věděla, ţe se s tím tátovi svěřím?“ „Počítala s tvou zvědavostí. Pojistila si ji tím, ţe ti tam přibalila ty vlasy. Kdyby tam nebyly, určitě bys ty noty rovnou vyhodila. Ale takhle – ty vlasy tu hrají nějakou podstatnou úlohu. Vidělas je u té mrtvé ţeny, přišly ti v dopise, pak se objevila ta fotka zrzavé Frances – to je záhada, jak se na ten film dostala.“ „Asi teletapií,“ řekla jsem kousavě. „A to ne jedna, ale hned dvě. Mimochodem – víš, ţe je to jediná fotka z celé naší soutěţní série? Všechny ostatní můţeme zahodit. Já bych ji do soutěţe poslala jako jedinou.“ „To přece nejde,“ namítl Ralph. „Vţdyť ji nikdo z nás nefotil. Nebudeme se přece chlubit cizím peřím a k tomu ještě takhle záhadným.“ „Můţeme ji popravdě uvést jako práci neznámého autora. Třeba se někdo dodatečně přihlásí.“ „Budou si myslet, ţe jsme při tom focení byli úplně opilí, kdyţ jsme si ani nevšimli, kdo to zmáčkl,“ namítal. „To sotva, opilci vypadají na fotkách trochu jinak.“ Chvíli přemýšlel. „No – to by konečně šlo,“ řekl nakonec. „I kdyţ pochybuju, ţe se nám ten fotograf přihlásí.“ „Přihlásí se určitě spíš neţ ten slavný tvůrce té fotky se zrzkou a ultimátem. Hlavně toho bych ale ráda poznala, protoţe to bude nejspíš on, kdo se mě chce zbavit za kaţdou cenu. Kdyby ty dnešní rybičky byly otrávené, snad bych opravdu uvěřila –“ „S tím si starosti dělat nemusíš,“ zasmál se Ralph. „Jsou v pořádku.“ „Jak to víš?“ „Eddy mi sem volal, kdyţ jsi spala. Řekl jsem mu, ţe tu budu. Kdyţ jsem se ho ptal, proč do telefonu tak huhňá, řekl mi, ţe se těmi rybičkami právě cpe. Jsou prý nezávadné, čerstvé a chutné. Zatím jsem se ti s tím nepochlubil, protoţe bys zase řekla, ţe dělám paniku úplně zbytečně. Co bys vlastně udělala ty? Klidně bys ty ryby snědla?“ Vzpomněla jsem si na ostrou vůni, kdyţ jsem otevřela víko dózy a otřásla jsem se odporem. „Brrr – ani za nic. Vůbec mi je nepřipomínej, nebo se mi zase udělá zle.“ 47
Rozpačitě vstal a začal přecházet po pokoji. „Je jasné,“ řekl po chvíli, „ţe se tě někdo pokouší odsud vyštvat. S tím zabitím to snad nemyslí váţně. Kdyby myslel, tak ti do těch ryb nasypal něco, co bys v té výrazné chuti ani nezpozorovala. Chce tě zřejmě jen pořádně vyděsit a přimět tě, aby ses odsud odstěhovala. V tom případě asi bude vědět, ţe by ses v nouzi mohla zase vrátit k matce do Chicaga.“ To, co říkal, mělo nesporně logiku. Sledovala jsem ho, jak nervózně přechází po pokoji. Zdálo se mi, ţe chce něco říct, ale nemá k tomu odvahu. Přišlo mi ho náhle líto, jak je bezradný, snaţivý, laskavý, milý a hezký. „Poslyš,“ ozval se nakonec váhavě. „Vím, ţe bych ti měl poradit, aby ses odstěhovala, protoţe ti tu hrozí nebezpečí, ale nějak se k tomu nemůţu odhodlat. Tebe samotnou to včera uţ taky napadlo. Myslelas to váţně?“ „Ne,“ řekla jsem tiše. „Odjela bych, kdybych se k tomu rozhodla sama, ale rozhodně ne, kdyţ mě k tomu chce někdo přinutit. Vţdyť ani nevím, jak bych to vysvětlila tátovi –“ Zarazila jsem se. „Kde je vlastně táta?“ „V Paramountu na noční frekvenci.“ Vyjevila jsem se. „Vţdyť jsem ho před chvílí slyšela hrát.“ „To bylo v poledne. Teď je půl osmé.“ Uţasle jsem na něho zírala. „To jsem celé odpoledne prospala? Co táta? Neměl o mě strach? Mluvil jsi s ním?“ „Mluvil. Řekl jsem mu, ţe tě bolí hlava a ţe sis šla lehnout. Odjel s dobrým pocitem, ţe kdybys něco potřebovala, Angela se o tebe postará.“ „Angela tu přece není.“ Ralph se provinile usmál. „To jsem mu nějak zapomněl říct.“ Skryla jsem obličej pod deku, aby neviděl, jak se šťastně usmívám. „Takţe ty ses rozhodl dělat mi pečovatele?“ „Proč ne? Zatím mi to moc práce nedalo.“ „Ani kdyţ jsi mě tahal do schodů?“ zasmála jsem se. Náhle jsem se zarazila. „Počkej, teď mi to došlo! Kdo mě svlékl a uloţil do postele?“ „Já.“ „Drzoune,“ řekla jsem pohoršené. „Jak sis mohl dovolit tak hanebně vyuţít mé bezbrannosti? Co kdyby přišel táta?“ 48
„Jak by mohl? Dokud jsem ho slyšel hrát, bylo všechno v pořádku. Jakmile by přestal, zastlal bych tě třeba i s botama, aby bylo slušnosti učiněno zadost,“ odpověděl se smíchem. Dívala jsem se na jeho štíhlou postavu, která se jako silueta odráţela na tmavnoucím nebi za oknem. Stále více mi připomínal krásnou antickou sochu. „Cos mi to dal do pusy za ohavnost, neţ jsem usnula?“ zeptala jsem se nahlas. „Prášky proti horečce,“ řekla socha v okně. „Koupil jsem je v lékárně. Pečovatel musí myslet na všechno. Nemá to lehké. Pacient si klidně leţí, ale on –?“ Byl krásný k zbláznění. „A kdo ti řekl, ţe si pečovatel nesmí lehnout?“ zašeptala jsem a nadzvedla cíp deky. Silueta v okně se pohnula a chvíli se nedělo nic. Pak jsem náhle ucítila Ralpha vedle sebe a pevně jsem se k němu přitiskla. Leţeli jsme spolu beze slova a chtělo se mi strašně spát. Všude kolem byla duha.
49
VII. Fronta
postupovala rychle. Naloţila jsem si na tác svůj oběd, vyfasovala příbory a zamířila k rohovému stolu jídelny, odkud na mě mávali Ralph a Angela. Školní jídelna byla nacpaná. Po včerejší únavě nezbyla ani památka a měla jsem takovou chuť k jídlu, ţe bych snad zbaštila i ty naloţené rybičky. Neodolala jsem a uţ cestou jsem začala uţdibovat z talíře. „Ahoj,“ pozdravila jsem s plnou pusou. „Jste hodní, ţe jste mi drţeli místo.“ Ralph se na mě zadíval úsměvným, spikleneckým pohledem. Raději jsem uhnula očima a obrátila se na Angelu. „Tak co? Jaké to bylo doma?“ Usmála se. „Docela fajn. Naši uţ brzy dají ten barák dohromady a konečně se mě zbavíš. Jen je škoda, ţe asi budu muset změnit školu. Jezdit denně z Fullertonu do Pasadeny se nevyplatí.“ Představa, ţe ztratím svou nejlepší kamarádku, se mi vůbec nelíbí. Stýskalo se mi po ní. „A co ty?“ pokračovala Angela. „Slyšela jsem, ţes měla včera perný den.“ Ukázalo se, ţe toho o včerejšku ví snad víc neţ já. Ralph jí uţ zřejmě podal referát. Doufala jsem jen, ţe toho aspoň polovinu zcenzuroval. Mávla rukou. „To nic. Ţádná tragédie. Prostě se mi udělalo blbě.“ Abych přivedla řeč jinam, zeptala jsem se: „Viděl někdo z vás noviny? Něco nového o Little Rock Canyonu?“ Ralph zavrtěl hlavou. „Nic. Je tam jen ta tátova výzva. Novináři uţ asi zjistili, ţe z toho ţádnou senzaci nevytřískají.“ „Hm – kdyţ uţ se mluví o senzacích, přihlásil jsi ráno ten náš záhadný snímek do soutěţe?“ 50
„Samozřejmě. Měl jsem s tím trochu potíţe, protoţe ředitelka mi ho bez udání autora nechtěla přijmout, ale nakonec jsem ji přemluvil. Vezme ho prý jen proto, ţe dobrých snímků se sešlo málo. Teď po obědě se ty obrázky budou instalovat v aule a v sedm večer bude slavnostní vyhlášení vítězů.“ „Kdo to bude dělat?“ zeptala se Angela. „Všichni účastníci si naaranţují své obrázky sami. Jinak by se to ani nestihlo, protoţe od šesti uţ je výstava veřejně přístupná.“ „A jak jsi vůbec ten náš obrázek nazval?“ „Rady do ţivota,“ řekl Ralph hrdě a ani se nezačervenal. Vyprskla jsem smíchy a Ralph se na mě trochu vyjeveně podíval. „Hlavně, aby nám teď někdo poradil, kde máme pro ten obrázek najít autora,“ řekla jsem, abych to nějak zamluvila. Od dveří se k nám hnala paní Randolphová. „Sylvie,“ volala na mě. „Máš na vrátnici telefon.“ Vstala jsem od stolu a spěchala za ní. „Kdo je to? Táta?“ vyzvídala jsem cestou. „Nevím,“ funěla paní Randolphová. „Nikdo se jménem neohlásil. Vlastně – si ani nevzpomínám, jestli to byl chlap nebo ţenská.“ Doběhla jsem do vrátnice a vzala sluchátko, poloţené na stole. „Sylvie Lawrenceová,“ ohlásila jsem se udýchaně. Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo známé cvaknutí a spojení bylo přerušeno. Třepala jsem sluchátkem, ale nic se nedělo. Otráveně jsem zavěsila. „Promiňte, paní Randolphová,“ omlouvala jsem se vrátné. „Nějaký idiot si z nás obou udělal dobrý den.“ „Měla by sis dát pozor, s kým se kamarádíš, děvče. Na takovéhle vtipy tu nejsem zvyklá. Honím tě tu jako blázen –“ Nedokončila a zaujala pózu uraţené důstojnosti. Vrátila jsem se do jídelny. Ralph s Angelou zatím uţ vstali od stolu a odnášeli nádobí. „Tak co?“ vyzvídala Angela. „Kdo to po tobě tak zatouţil, ţe ti musel volat do školy?“ Mávla jsem rukou. „Asi nikdo,“ odpověděla jsem otráveně. „Kdyţ jsem se ohlásila, zavěsil.“ „Nějaký blbý fór,“ řekl Ralph. „Vykašli se na to. Půjdeme se raději podívat do auly, jestli uţ někdo začal věšet fotky.“ Prošli jsme dlouhou chodbou z jednoho konce školy na druhý. 51
Školní jídelna a aula byly dvě největší místnosti a zakončovaly protilehlá křídla budovy. V aule uţ bylo rušno. Dvě party po deseti lidech pobíhaly po místnosti a stavěly stojany, na které zavěšovaly velké polystyrénové panely. Na ty pak další skupinky aranţovaly soutěţní fotky, prozatímně uloţené na stolech. V rohu u vchodu seděla u stolku Alice Bealeová ze čtvrtého ročníku a vyťukávala na počítačové tiskárně lístky, se jmény soutěţících a názvy fotografií. Vzhledem k volným pravidlům se tu sešlo poměrně dost různých snímků. Soutěţilo se ve dvou kategoriích, zahrnutých pod názvy „Veřejný ţivot“ a „Rodina a soukromí“. Do té druhé patřil i náš obrázek u bazénu, který Ralph tak geniálně nazval „Rady do ţivota“. Soutěţili jednotlivci i skupiny. Byly tu sólové snímky, i seriály. Nejvíce byl zastoupen „Veřejný ţivot“. Tahle kategorie zabíjela hned dvě mouchy jednou ranou. Za prvé nemusel autor vytahovat na veřejnost své soukromí, za druhé mu poskytovala senzační náměty. Jako skupina, která vystavovala jediný snímek, jsme moc práce s instalací neměli. Rozhodli jsme se proto, ţe pomůţeme ostatním. Připojili jsme se k Freddymu Binnsovi, který vystavoval rozsáhlý seriál „Oheň“. Týkal se samozřejmě nedávných poţárů ve městě, tak jako mnoho dalších. Freddy s Ralphem připichovali v rozích fotografie na panel, já jsem je odebírala od Angely, která je na stole párovala s popiskami. Za chvíli jsme se sehráli a práce nám šla rychle od ruky. „To nám to jde, co?“ zalibovala jsem si a natáhla jsem se k Angele pro další snímek. Ruka zůstala prázdná. Rychle jsem se ohlédla. Angela seděla s hlavou na rukou sloţených na desce stolu a prudce potrhávala rameny. „Co se ti, proboha, stalo?“ vykřikli jsme skoro současně a vrhli se k ní. Pomalu zvedla uslzené oči. „To nic. Nevšímejte si toho. Já jen – “ „Je ti něco?“ naléhal Freddy. Osušila si oči a ukázala na fotku na stole. „Já jen – tohle je náš dům,“ zavzlykala a znova se rozplakala. Stáli jsme tu bezradně a nevěděli, co si počít. Bylo mi jasné, ţe má-li se o ni někdo postarat, jsem to teď především já. „Pojď,“ vzala jsem ji za ruku. „Dáš si v jídelně kafe a cestou se 52
můţeme zastavit v umývárně.“ Vstala a poslušně šla za mnou. Za chvíli jsme uţ seděly u stolu a popíjely jsme ohavnou ţbrundu, kterou místní automat hrdě nazýval kávou. „Jsem asi hysterka,“ omlouvala se Angela, „ale kdyţ člověk najednou vidí ty trosky, které byly jeho domov –“ „Chápu, jak ti je,“ řekla jsem konejšivě. „Byla to od nás pitomost, jít instalovat právě takovýhle seriál. Půjdeme teď raději k někomu, kdo dělá ‚Rodinu‘.“ Zamyslela se. „Uţ jsem pochopila, co jsi myslela tím, ţít normálně. Lidem se tragédie nemají připomínat tak brzy. Stráví je jen odstupem času.“ „To mi něco připomíná. Myslíš tu metodu slečny Doncasterové? Taky ti ji poradila?“ „Taky. Párkrát jsem to zkusila a opravdu to funguje. Jenţe teď mě ten obrázek nějak zaskočil. Nedovedu na počkání moudře zestárnout.“ „Myslím, ţe moudře člověk nezestárne nikdy. Obvykle zestárne do blba.“ Zasmála se. „Uţ je to dobré,“ řekla a chystala se i k odchodu. Zvedla jsem se také a obě jsme se pomalu vracely do auly. Tam uţ zatím práce značně pokročila. Všechno bylo nainstalováno, Alice Bealeová skládala svůj počítač a jen několik obětavců odstraňovalo přebytečné stoly a vytíralo podlahu. Byl ostatně nejvyšší čas, protoţe první návštěvníci se uţ shlukovali před vchodem. Ralph na nás netrpělivě čekal a očividně si oddechl, kdyţ viděl, ţe je Angela zase v pořádku. Sotva poslední uklízeči opustili sál, otevřely se dveře a vstoupila ředitelka školy paní Proustová s několika porotci, kteří se ihned ujali své práce. Postupovali ve skupince od jednoho panelu k druhému a dělali si poznámky. My autoři jsme se shromáţdili na opačné straně sálu, abychom je nerušili. Z dlouhé chvíle jsem si začala prohlíţet vystavené obrázky v oddělení „Rodina“. Bylo aţ dojemné, kolik trapností se dá do toho tématu směstnat. Šťastní rodiče, obklopení dětmi, hry batolat na pískovišti, přiblblé grimasy ţertovných strýčků, dědečkové skotačící na trávníku. Obvyklou rekvizitou bylo také domácí zvíře: Otec se 53
psem, děti se psem, teta Claire s papouškem, sestra Mary s kočkou, strýc Anthony z matčiny strany s morčetem. Jiní si zase pod pojmem rodina vybavili dům. Bylo neuvěřitelné, kolik se tu sešlo rodinných domů. Byly tu panely, které vypadaly spíše jako vývěsky agentů s nemovitostmi. Všechno tu potvrzovalo staré pravidlo, ţe méně by bylo více. Začala jsem skoro litovat, ţe jsme nedali do soutěţe celou naši sérii. Určitě by docela slušně obstála. Pak jsem náhle v té změti domů zahlédla něco povědomého a přistoupila jsem blíţ k panelu. První, co mi padlo do oka, byla nahá ţena na dece uprostřed trávníku. Teprve po bliţším přihlédnutí jsem zjistila, ţe má plavky v barvě opáleného těla. Trávník obklopovalo stromoví, z něhoţ vykukoval solidní dům. Celou dolní čtvrtinu snímku překrývala vysoká, masivní zeď s pevnou ţeleznou bránou. Zbytek vytvářel uţ pouze rámec rozostřených větví a travin v popředí. Byl to dům slečny Doncasterové a ta ţena na dece byla nepochybně ona sama. Rychle jsem se otočila, abych zavolala své přátele, ale zjistila jsem, ţe stojí oba přímo za mnou. Zdálo se mi dokonce, ţe Angela uţ vysvětlila Ralphovi, o jaký dům jde. „Kdo ţe to fotil?“ zeptal se Ralph tise. „Joe Firkin? Toho znám. Počkej chvíli, já se ho na to zeptám.“ Protlačil se hloučkem, který nás obklopoval a zmizel. Pak jsme ho zahlédly, jak se baví s nějakým klukem s vlasy na jeţka. „Co tomu říkáš?“ obrátila jsem se na Angelu, „Je to důkaz, ţe ani sebelíp chráněné soukromí si není jisté před vetřelci. Jen počkej, co budou říkat chlapi, kteří to tam znají. Je jich prý ve městě dost.“ „Hlavně co budou říkat jejich ctihodné manţelky,“ dodala jsem škodolibě. Ralph se vrátil. Usmíval se a pobaveně potřásal hlavou. „Tak uţ je to jasné,“ oznámil spokojeně. „Joe ještě s jedním kámošem trénuje na motorkách terénní jízdy a doslechl se, ţe nejlepší terén je na to v Little Rock Canyonu. Jel tam a kdyţ vyjel aţ na konec silnice, uviděl dům jako pevnost. Byl zvědavý, proto vylezl na takovou vyšší skálu u poslední zatáčky. Scenérie se mu zalíbila a pořídil si obrázek –“ „Takhle ti to řekl?“ zeptala jsem se s úsměvem. „Celkem ano, aţ na ten konec,“ smál se Ralph. 54
„A jak to tedy řekl doslova?“ „Válela se tam nějaká nahá baba, tak jsem to zmáčknul.“ „To uţ vypadá líp.“ Sál se zatím naplnil obecenstvem. Mezi lidmi u vchodu jsem dokonce zahlédla tátu, který se zřejmě dobře bavil s doktorem Saundersem. Potěšilo mě to. Nečekala jsem, ţe přijde. Právě jsme se chystali, ţe se k nim připojíme, kdyţ na pódium vystoupila paní Proustová provázená čtyřčlennou porotou. Sál se utišil. „Dámy a pánové, váţení přátelé,“ ujala se řeči ředitelka. „Jako kaţdý rok otevíráme i letos naši soutěţní výstavu fotografií. O vítězi tentokráte rozhodla porota, kterou bych vám ráda představila. Je to pan George Collins, fotograf poledníku Midday City Observer, pan Sidney Lewitt, profesor estetiky, paní Edna Barrowová, akademická malířka a pan Lawrence Maxwell, reklamní návrhář.“ Představování trvalo dosti dlouho, protoţe obecenstvo věnovalo kaţdému jmenovanému bouřlivý potlesk, ačkoli je nikdo neznal. Netrpělivě jsem se rozhlíţela po sále. „Tato porota,“ pokračovala paní Proustová, „určila dnes odpoledne vítěze v kategorii Veřejný ţivot, v kategorii ‚Rodina‘ a autora nejlepšího snímku celé této výstavy. Dovolte mi, abych vás nyní seznámila s výsledky jejího rozhodnutí.“ V sále zašumělo a ředitelka převzala od porotců list papíru. „V kategorii jedna,“ četla, „vítězí skupina Binns, Donovan a Wolfsonová se seriálem ‚Oheň‘.“ Obecenstvo zabouřilo potleskem a pískotem. Trojice vítězů vkráčela na pódium, přijala blahopřání poroty a převzala cenu – fotopublikaci. Ředitelka zjednala klid a pokračovala. „V kategorii dvě zvítězil Joe Firkin snímkem ‚Můj dům, můj hrad‘, přestoţe jeho námět plně neodpovídá danému tématu.“ Obecenstvo se znova rozjásalo a šťastný Firkin si odnášel Velké reţiséry Hollywoodu dvacátých let. Kolem té fotky bude určitě plno řečí, pomyslela jsem si prorocky. Podle reakce diváků zná slečnu Doncasterovou, zřejmě víc lidí, neţ jsem tušila. Skoro jsem ji začala litovat. Z úvah mě vytrhl slavnostní ředitelčin hlas. „Nyní mi 55
dovolte, abych – vyhlásila hlavního vítěze soutěţe. Za nejlepší fotografii této výstavy byl prohlášen snímek ‚Rady do ţivota‘, přihlášený skupinou Lawrenceová – Saunders – Tibittová s údajem, ţe autor je neznámý. To by prakticky znamenalo, ţe by byl snímek přijat mimo soutěţ a nemohl by být oceněn. Naštěstí se nám jeho autor ještě včas přihlásil sám. Je jím paní Beatrice Saundersová, matka studenta Ralpha Saunderse. Prosím ji, aby se dostavila na pódium k převzetí hlavní ceny.“ Sál zabouřil nadšením, pískotem, potleskem a voláním. Naše tvůrčí trojice strnula úţasem. Chvíli jsme se bezradně dívali jeden na druhého a pak jsme se všichni hlasitě rozchechtali, protoţe nám najednou došlo, jak ten obrázek vznikl. „Nevěděla jsem, ţe má tvá maminka takový smysl pro humor,“ řekla jsem Ralphovi se smíchem. „Asi nemohla odolat,“ kuckal se Ralph. „Sešla dolů do obýváku, a kdyţ uviděla na otevřeném okně aparát, tak nám tu naši idylku u bazénu vyfotila. Podle úhlu záběru bych soudil, ţe přitom stála někde uprostřed pokoje.“ „Jak to, ţe jsme si jí nevšimli?“ divila se Angela. „Jen se na ten obrázek podívej,“ ukázal Ralph na panel. „Všichni visíme očima na tátovi. Kdybychom takhle opravdu poslouchali rady do ţivota, měli by z nás všichni radost.“ Obecenstvo začalo provolávat slávu. Paní Saundersová tiskla na pódiu ruce ředitelce i porotcům, ukláněla se do všech koutů sálu a trochu vyděšeně hleděla na hlavní cenu, kterou měla převzít. Byl to ohromný tříposchoďový dort, trůnící na vozíku, tlačeném dvěma studentkami. „Vidím,“ zasmál se Ralph, „ţe se nám teď trochu osvěţí náš hamburgerový jídelníček. Tohle nesníme ani za měsíc. Pojďme s tím mámě pomoct a pořádně jí poblahopřát.“ Protlačili jsme se k pódiu. Paní Saundersová nás zahlédla a zdálo se, ţe se jí trochu ulevilo. Zřejmě si uţ touţebně přála své veřejné vystoupení ukončit. Ralph se jí ujal a dovedl ji k otci. Já s Angelou jsme si vzaly na starost dopravu dortu ze sálu do auta. Zabral skoro celé zadní sedadlo. Oslavenkyně se musela spokojit s místem vedle řidiče, svého manţela. „Co tě to napadlo, mami?“ zeptal se Ralph. „Takhle nám zamotat 56
hlavu!“ „To nebyl můj nápad,“ usmála se paní Saundersová. „Je to starý školní vtip. Nechtěla jsem se samozřejmě vůbec přihlásit, ale kdyţ mi Edna řekla, ţe obrázek bez autora nemůţe zařadit do soutěţe, tak jsem jí to vyklopila.“ „Edna?“ „Vaše ředitelka. Byly jsme kdysi spoluţačky, tak jsme si před zahájením trochu povídaly.“ „A ona ti to věřila?“ „Musela. My jsme totiţ takový fór samy jednou společně provedly.“ „Povídej, mami,“ ţadonil Ralph. „Umluvily jsme si, ţe si uděláme dámskou jízdu a budeme se opalovat bez plavek. Chodily jsme tenkrát do čtvrtého ročníku. Vybraly jsme si takové tiché opuštěné místo u vody – vzpomínám si, ţe to bylo na Morrisově nádrţi v Gabriel Canyonu – ale sotva jsme se tam uvelebily, přišel k nám takový protivný patron v širokém klobouku s lennonovskými brejličkami proti slunci, foťákem a rybářským náčiním. Rozloţil si vedle nás deku a natáhl se na ni. Bylo po opalování. Teprve za dvě hodiny, kdyţ uţ slunce nestálo za nic, se zvedl, sebral udice a zmizel někde za skálou. Mrkly jsme s Ednou na sebe a hned nám bylo jasné, co uděláme. Střihly jsme si a los vyšel na Ednu. Rychle si stáhla plavky, nasadila si široký klobouk a brejličky a já jsem ji v několika svůdných pozicích vyblejskla. Pak jsme vrátily všechny věci zpátky na deku a rychle vyklidily pole. Byl to dost surový vtip.“ „Proč surový?“ vyjevil se Ralph. „Ten chlap tím jen získal pár snímků vnadné dívky. To se mu přece muselo líbit.“ „Jemu moţná ano, ale určitě se našel někdo, komu se to nelíbilo,“ řekla paní Saundersová trochu provinile. „Podle prstýnku byl ten pán ţenatý a moc klidu do domácnosti mu to asi nepřineslo. Je to typická ukázka špatného vtipu z mladické nerozváţnosti.“ To, co paní Saundersová dodala, tak silně kontrastovalo s tím, co jsme před tím slyšeli, ţe jsem nevěděla, jak se mám tvářit. Dokonce jsem si musela přiznat, ţe představa naší ředitelky v roli svůdně, vyzývavé holky mě trochu šokovala. I kdyţ jsme si z ní často dělali psinu, brali jsme ji 57
jako autoritu, která zároveň dávala pocit jistoty. A teď najednou tohle! Kdybychom to udělaly my s Angelou – Ještě dlouho potom, co jsme se se Saundersovými rozloučili, mi to vrtalo hlavou. Co vlastně od dospělých chceme? Mají být blázniví jako my? Určitě ne, ale tím je vlastně zároveň vylučujeme z mladé společnosti. Nemají to lehké. Kdyţ jsou blázni, jsou nám směšní, protoţe na to podle nás uţ nemají právo. Kdyţ jsou váţní, máme dojem, ţe nám nerozumějí. „Co je ti? Nějak ses zamyslela,“ vyrušil mě Ralphův hlas. Stáli jsme teď všichni na parkovišti před aulou, odkud odcházeli poslední návštěvníci. „Štvou mě rodiče. Vţdycky kdyţ si s něčím lámeme hlavu, řeknou nám, ţe je to starý školní vtip. Jsme tak blbí? Jsou oni chytřejší neţ my?“ „Chytřejší asi sotva, jen toho víc zaţili,“ odpověděla Angela. „To, co my teď proţíváme, mají uţ za sebou a dívají se na tu dobu s přehledem. Dnes mají zase jiné problémy, ale čím jsou starší, tím mají větší nadhled.“ „Vidím, ţe jsi vzorná ţákyně slečny Doncasterové,“ řekla jsem trochu posměšně. „Kdyţ chceš mít nadhled, posuň čas kupředu.“ „A nepomáhá to snad?“ „To ano,“ připustila jsem. „Ale kam bude posunovat čas třeba takový osmdesátník? Neříkej mi, ţe v takovém věku uţ ţádné problémy nemá.“ „Posune ho za hranice tohohle světa,“ řekla Angela váţně. „Slečna Doncasterová to udělala uţ v pětadvaceti a přestala mít s ţivotem problémy.“ „To není ţivot, ale poustevničení.“ „Ráda bych viděla poustevníka, který se stýká s tolika lidmi jako ona.“ „Co z toho má?“ „Jsou jí vděční za pomoc v nouzi.“ „Připouštím, ţe mnoha lidem pomáhá. Ale já nevěřím na šamanství, záhadné jevy a tajemné síly. Všechno se dá vysvětlit logikou.“ Dlouze se na mě zadívala. „Jo?“ ušklíbla se. „Tak mi laskavě 58
logicky vysvětli, jak se ti dostal do aparátu obrázek té zrzky.“
59
VIII. Nepřeji slečně Higbyové nic zlého. Bylo mi líto, ţe leţí s chřipkou v posteli, ale ty dvě hodiny tělocviku, které nám kvůli tomu odpadly, se mi skvěle hodily k lenošení. Mohla jsem sice s Angelou uţ dávno odjet domů, ale rozumělo se jaksi samo sebou, ţe tu počkáme na Ralpha. Protahovala jsem se blaţeně na lavičce před tělocvičnou a pozorovala přes hřiště školu. Zdála se mi opuštěná. Byla jsem zvyklá na věčný pohyb, ruch a šum hlasů a teď tu bylo mrtvo. Jedinou známkou ţivota byl zahradník pan Gonzales, kropící trávníky a nějaký kluk na kole, který dojel ke škole, vešel dovnitř a hned zase odjel. To bylo všechno. Pak se otevřely dveře, vyšla z nich Angela a loudala se přes hřiště ke mně. Nevypadala moc vesele a bylo mi jasné, ţe není ve své kůţi. Šla si do školy zatelefonovat otci a zřejmě nepřinášela potěšující zvěsti. „Tak co?“ vyzvídala jsem. „Mluvila jsi s tátou?“ Přikývla. „Jo. Ve Fullertonu uţ to dokončují a příští týden se stěhuju. Uţ se mě konečně zbavíš.“ „Co šílíš?“ řekla jsem trochu podráţděně. „Copak se tě chci zbavit?“ Přeslechla to. „Se vším se tu musím rozloučit,“ povzdechla si nešťastně. „Táta mi uţ našel novou školu. Ještě tenhle týden budu tady a pak – sbohem. Ale asi to tak bude lepší,“ dodala nakonec. „Pro tebe, pro mě – i pro Ralpha.“ „Co s tím má co dělat Ralph?“ vyjevila jsem se. Podívala se na mě, jako bych spadla z měsíce. „Svatá prostoto?“ vydechla nevěřícně. „Ještě ti pořád nic nedošlo? To se nenašel ţádný 60
dobrodinec, který by ti donesl, jak to s námi třemi vypadá?“ „Co mi měl donést?“ zeptala jsem se nechápavě. „No přece to, ţe neţ jsi přišla na školu, chodila jsem s Ralphem já.“ Zatmělo se mi před očima. „Jak dlouho jste spolu chodili?“ hlesla jsem. „Něco přes rok. Myslela jsem, ţe si rozumíme, ale pak to nějak přestalo fungovat. Chtěla jsem na něj zapomenout, ale copak to jde, kdyţ bydlím právě u tebe a musím ho denně vidět? Chápu, ţe o tom nemáš ponětí, ţe to se mnou myslíš dobře a pomáháš mi v nouzi, ale víš, co to je, bydlet u nejlepší kamarádky, která ti přebrala kluka a navíc o tom ještě ani neví?“ „Mlč, prosím tě!“ Angela se nedala zastavit. „To ti ušlo, ţe nám ve škole za zády říkají Nejsvětější trojice a nám dvěma Ralphovy víly? V tomhle trojúhelníku se strašně těţko ţije. Ralphovi asi taky. Miluje tebe, ale je natolik slušný, ţe mě nechce odsouvat na vedlejší kolej. Musí to být pro něho svízel, kdyţ nás pořád vidí spolu a nemůţe se ani k jedné chovat tak, jak by chtěl.“ Nikdy bych nevěřila, ţe se větrné zámky bortí tak rychle. V jediném okamţiku jsem ztratila víru v Angelino přátelství, Ralphovu lásku a svou vlastní cenu. Nevěděla jsem, jestli mám Ralpha s Angelou litovat, nebo je zaškrtit a litovat sama sebe. Cítila jsem se podvedená, jako by se ti dva proti mně spikli. Byli to oni, kteří něco společně věděli, kdeţto já ne! Vyřadili mě ze svého tajemství! Společné tajemství! Jak jsem na ně věřila! Všechno, co jsme s Ralphem proţívali, jsem si pečlivě schovávala jako poklad, ke kterému nikdo nemá přístup – jen my dva. A teď najednou přijde tahle zmije a dá mi na vědomí, ţe má takový poklad taky a – moţná ještě větší a krásnější. Za rok se toho dá zaţít! Otřásla jsem se odporem a cítila jsem, ţe mi po tváři stékají slzy poníţení. Jak se teď mám k Angele chovat? A jak k Ralphovi? „Proč jste mi to ani jeden neřekli?“ vzlykla jsem. „Proč ze mě děláte křena?!“ „Myslela jsem samozřejmě, ţe to víš. A pak – člověk si nerad připomíná vlastní debakl.“ 61
„Jakýpak debakl?“ rozčilila jsem se. „Vţdyť jsi ho měla!“ „Jestli myslíš Ralpha, tak toho jsem měla. Někdy aţ moc často. Jenomţe měla je minulý čas. Uţ ho nemám. Přišel někdo úspěšnější a přebral mi ho. Teď ho máš ty. Nevyšiluj a laskavě si uvědom, ţe ta poraţená jsem já. Brzo ti se vší slávou vyklidím pole.“ Brečela jsem vzteky. „Stejně mě Ralph podvedl. Myslela jsem –“ „Já vím,“ přerušila mě Angela přísně. „Myslela sis, ţe nemůţe milovat nikoho jiného na světě neţ tebe. Jsi naivní. Vadí ti, ţe jsi přišla na řadu aţ po mně? Kde ale najdeš kluka, který před tebou nikoho neměl? Já jsem taky asi nebyla Ralphova první a jediná. Nevím, čím sis ho získala, ale podle toho, jak se k němu někdy chováš, bych se vůbec nedivila, kdyby utekl i tobě. Víš, jak z tebe musí být nešťastný?“ Vyvalila jsem oči a rázem jsem zapomněla na vztek. „Já ţe se k němu špatně chovám? Co tím myslíš?“ „Kdyţ se o tebe stará, tak to neoceníš. Kdyţ jsi v nebezpečí a on má o tebe strach, zesměšňuješ ho. Kdyţ ti z lásky nahrává na smeč, abys zazářila, bereš to jako samozřejmost. I to, ţe tě miluje, bereš úplně samozřejmě.“ Seděla jsem a rozmazávala si slzy po tvářích. „A jak vůbec víš, ţe mě miluje? Co pro mě tak ohromného udělal?“ řekla jsem nerudně. „Nic, co by bylo vidět. Ale stejně jednu neuvěřitelnou věc udělal.“ „Jakou?“ Smutně se usmála. „Půjčil ti motorku. Je to jeho pýcha a chrání si, ji jako oko v hlavě. Nikomu na ni nenechá ani sáhnout, natoţ aby někomu dovolil ji řídit! Mně takovou poctu neudělal nikdy, i kdyţ jsem ho o to několikrát prosila. Víš, kolik ho to muselo stát přemáhání, neţ ti ji půjčil? Asi tě to vůbec nenapadlo. Bralas to jako samozřejmost.“ Seděla jsem zaraţeně. Je vůbec moţné podle takové prkotiny měřit lásku? Vţdyť je to směšné! Pak jsem se ale vţila do obrácené role. Kdyby mi Ralph odmítal půjčit mašinu a pak ji bez řečí předal Angele, brala bych to jako zradu, ničemnost a nevěru. Jak je všechno relativní! Otřela jsem si zbytky slz. Vztek i lítost přešla, zbývala jen naprostá bezradnost. 62
„Co s tím budeme dělat?“ „Teď uţ to přece není problém,“ řekla Angela skoro vesele. „Já odtud odejdu a vy si uţ s Ralphem nějak poradíte. Hlavně si teď zajdi do školy pořádně se umýt. Nevypadáš vůbec jako Ralphova víla, spíš jako divoţenka.“ Nevěděla jsem, koho z nás mám litovat víc. Beze slova jsem vstala a kráčela přes hřiště ke škole. Pohled do zrcátka mě ujistil, ţe to Angela s tou divoţenkou nijak nepřeháněla. Chtěla jsem co nejrychleji proklouznout kolem vrátnice, abych nevystavovala na obdiv svůj zjev, ale nepodařilo se mi to. „Hej, Sylvie!“ ozval se protivný hlas paní Randolphová „Pojď sem. Uţ tu máš zase nějaký balíček.“ Přes slzy v očích jsem viděla, jak mi vrátná přichází naproti a podává mi povědomý sáček se známou adresou. „Řekni tomu ctiteli, co ti tohle posílá, aby toho laskavě nechal,“ poradila mi nevrle. „Do přihrádky s poštou se to nevejde a já tu nechci mít sklad potravin. Kdyţ něco chceš, jdi si to koupit sama.“ Zamyslela se a pak dodala zcela nelogicky: „Je to ostatně i proti předpisům.“ Důra jedna důleţitá! ulevila jsem si v duchu. S takovými to škola vyhraje! Ale byla jsem tak zpitomělá, ţe jsem nahlas řekla: „Já to zařídím, paní Randolphová. Děkuju.“ Co jsem kde chtěla zařídit, jsem ovšem nevěděla. Zdálo se mi, ţe všechno náhle ztratilo svůj obvyklý normální smysl. S kabelou a s balíčkem v ruce jsem co nejrychleji prchla do ústraní umývárny. Zatím jsem se ještě drţela. Teprve kdyţ jsem vylovila ze sáčku skleněnou dózu s rybičkami otevřela víko a vdechla známou vůni, přepadl mě nápor hysterického pláče, v němţ se utápěla má láska, přátelství, sebeúcta a zdravý rozum. „Okamţitě jedeme k bráchovi,“ rozhodl Ralph. Měla jsem sto chutí ho sarkasticky odpálit, ale pak jsem to vzdala. Od chvíle, kdy se naše trojka sešla po škole na parkovišti, bylo mezi námi napětí. Ralph uţ zřejmě věděl, co mi Angela prozradila a cítil se trapně, stejně jako já a ona. Chodili jsme jeden kolem druhého jako okolo horké kaše a nevěděli jsme, jak se k sobě máme chovat, 63
abychom si navzájem neublíţili. V téhle situaci byla má láhev s rybičkami skoro vítaná, protoţe vytvářela pole dohadů a problémů, na které jsme se mohli upnout. Jestli se Ralph rozhodl, ţe dá rybičky přezkoumat, ať je po jeho. Neměla jsem svou obvyklou jistotu, abych mu odporovala, i kdyţ se ve mně všechno bouřilo. Je to ostatně jediné moţné řešení, usoudila jsem nakonec. Lepší nimrat se v rybičkách, neţ sami v sobě. „Bude nejsnazší, kdyţ pojedete v dodgi za mnou,“ řekl Ralph. „Já vás na mašině povedu.“ Poslušně jsem nasedly do vozu a vyjely. Ralph před námi. Brzy jsme se octly v části města, kterou jsem skoro vůbec neznala. Tudy jsme s Ralphem uţ asi jeli předevčírem, napadlo mě a píchlo mě u srdce. Uprostřed ţivé třídy zablikal doprava a odbočil na příjezdovou cestu k velké budově, obklopené malým parčíkem. První mou reakcí bylo vykašlat se na něho a jet dál, ale netroufala jsem si. Zabočila jsem za ním. Ralph zatím slezl z motorky, prohodil několik slov s vrátným ve skleněném vestibulu a mával na nás, abychom šly za ním. Vyjeli jsme výtahem do sedmého patra a zastavili se před dveřmi s tabulkou: Institut pro zkoumání potravin. Laboratoř. Dr. Edward Saunders, Theodore Skypack. Ralph na ně zaklepal, ozval se bzučák a vstoupili jsme do nevelké místnosti, která byla záhadným kříţencem kanceláře a skladiště. Řada stolů s počítači, kolem stěn vysoké regály, nacpané mnoţstvím nejrůznějších druhů potravin. Přes úzkostlivý pořádek a čistotu působil celek dost neladně. Uprostřed té krásy seděl u stolu mladý muţ v bílém plášti a jeho oči za zlatými brýlemi na nás trochu roztrţitě civěly. „Ahoj, Eddie,“ řekl Ralph. „Přinesl jsem ti další kšeft.“ „To mám ohromnou radost,“ řekl bratr suše. „Nevím, kam dřív, a ty mi sem taháš pitomosti. Co je to tentokrát? Zase rybičky?“ Ralph přikývl a obrátil se ke mně. „Dej mi je, Sylvie, prosím tě.“ Chtělo se mi hodit mu je na hlavu, ale přemohla jsem se a obřadně jsem mu předala dózu. „Proč si vůbec myslíš, ţe ty ryby nejsou v pořádku?“ zeptal se Eddy. „Posledně byly výborné a moc jsme si na nich s Teddym 64
pochutnali. Abys věděl, snědli jsme ti je za trest, ţe nás takhle otravuješ.“ Ralph váhal s odpovědí a upíral na mě nešťastný pohled, jakoby ode mě čekal pomoc. „Rád si tyhle rybičky kupuju,“ řekl nakonec. „Jenţe jsem slyšel, ţe se pár lidem po nich udělalo špatně.“ „Mám to brát jako hlášení?“ zpozorněl Eddy. „Vůbec ne,“ ujistil ho kvapně Ralph. „Jen mě to osobně zajímá. Rád vím, co jím.“ Eddy zakroutil pochybovačně hlavou. „No dobrá, ať má tedy tvá duše pokoj –“ Stiskl na stole tlačítko a za chvíli se v postranních dveřích, označených tabulkou „Laboratoř“, objevila hlava pihovatého mladíka. „Přišly nám další pochoutky, Tedde,“ oznámil mu Eddy. „Neţ si na nich pochutnáme, přezkoušej je. Nech všechno leţet a udělej to hned.“ „Ano, pane Saundersi,“ zazubil se mládenec a zmizel s dózou ve dveřích. Eddy se obrátil k bratrovi. „A teď, kdyţ jsem ti vyhověl,“ řekl nerudně, „dovol, abych ti vynadal. Jak si to vůbec představuješ, takhle zdrţovat laboranta? Představ si, jak by to tu vypadalo, kdyby mi sem lezla kaţdá bába, která si na trhu koupí něco k jídlu? Jestli jsi dobře slyšel, ţe se po těch rybičkách udělalo někomu špatně, tak proč sis je vůbec kupoval? Máš rozum?“ „Promiň brácho,“ omlouval se rozpačitě Ralph. „Netušil jsem, ţe tě to tak vytočí.“ „Takováhle pitomost vlastní krve by vytočila i mrtvého!“ Tiše jsem seděla a hryzalo mě svědomí. Poprvé mě napadlo, ţe Ralph hraje pitomce kvůli mně, ţe má o mě strach, chce mě ochránit a zároveň nevyzradit mé tajemství. Asi bych tomu jindy nevěnovala pozornost, ale po dopoledním rozhovoru s Angelou mi došlo, ţe to není samozřejmé. Bylo mi Ralpha líto a zároveň jsem pociťovala zvrhlou radost a zadostiučinění. Jen ať si nemyslí, ţe mu to tak lehce projde! Ještě mnoho důkazů lásky mi bude muset dát, aby odčinil tu sprosťárnu, ţe přede mnou chodil s Angelou! Jenţe – co kdyţ se nakonec na důkaz lásky vybodne a pustí mě k vodě? Tahle představa mi málem znova vehnala slzy do očí. Protivný, milovaný Ralph! 65
Dveře laboratoře se otevřely a vykoukla pihovatá hlava. „Měl byste na chvíli čas, šéfe?“ zeptal se laborant. Eddy se líně zvedl od stolu a zmizel za dveřmi. Naše „Nejsvětější trojice“ byla ponechána napospas sama sobě. Chvíli jsme mlčeli. Pak se na mě Ralph tázavě zadíval a tiše se zeptal: „Zlobíš se?“ Bylo dnes dost důvodů, abych se na něho zlobila, vybrala jsem si tedy ten nejschůdnější. „Jsi pošuk!“ vybuchla jsem. „Vidíš trávu růst, děláš z komára velblouda, otravuješ bráchu úplně zbytečně a přitom kdyţ o něco opravdu jde, tak –“ Nevěděla jsem, jak dál. „Tak co?“ zeptal se mírně. Bylo mi do breku. Mám se mu vrhnout do náruče nebo ho mám na místě zabít? Ralph i Angela mě pozorovali pohledem, který mě přiváděl k zuřivosti. Připadala jsem si jako pomatenec, s kterým se musí jednat jemně a laskavě. Proč mě takhle poniţují? Nejraději bych se hanbou propadla. Náhle jsem si všimla, ţe ve dveřích laboratoře stojí Eddy a upřeně se na nás dívá. Ještě toho trochu! pomyslela jsem si zoufale. Bůhví, jak dlouho uţ tu je a co všechno z mých výlevů slyšel. Stál nepohnutě, se stisknutými rty a mračil se. V bílém plášti mi připomínal negativ tmavé siluety Apolóna, kterou jsem předevčírem tak touţebně pozorovala v okně svého pokoje. „Kdo z vás měl dnes tu sklenici v rukách?“ vybafl náhle. Nechápavě jsme na něho pohlédli. „No – přece všichni tři,“ odpověděl za všechny Ralph. „Tak všichni tři do fronty,“ poručil Eddy. „Támhle je umyvadlo a nálevka s dezinfekcí. Pořádně vydrbat ruce!“ „Co je to za fóry, bráško?“ ohradil se Ralph. „To bys měl vědět spíš ty,“ řekl Eddy zlověstně. „Ty tvé rybičky jsou tak dokonale otrávené, ţe by po nich chcípl i slon. A tenhle fór mi budeš muset zatraceně rychle vysvětlit, chlapečku!“ Byla jsem malá zlatá ryba v modrém akváriu, schovaná v rohu a nikdo si mě nevšímal. „Co je na tom k vysvětlování?“ řekla hnědá ryba. „Chtěl jsem 66
Sylvii otrávit, abych se mohl vrátit zpátky k Angele.“ „Čím?“ zeptala se bílá ryba. „Jedem na krysy.“ „Ani náhodou,“ zavrtěla hlavou bílá ryba. „Budeš si muset vymyslet nějakou jinou verzi.“ Nad nimi proplula růţová ryba a hned jsem věděla, ţe je to Angela, protoţe na sobě měla můj ţupan. „To jsem zavinila já,“ oznámila. „Vsadila jsem se s Ralphem, ţe nerozeznáš dobré rybičky od otrávených, tak jsme to chtěli vyzkoušet.“ „Blbost,“ řekla bílá ryba Eddy. „Zkuste, něco méně idiotského.“ „Někdo ty rybičky posílá Sylvii na školní adresu,“ soukala ze sebe hnědá ryba Ralph. „Nevíme, kdo to je, tak jsme ti to přinesli, aby ses na to podíval.“ „To jsem taky udělal. Je ti, doufám, jasné, ţe to musím ohlásit policii?“ „Proč?“ ozvala se ryba Angela. „Policii zajímají jen vraţdy a tady se nic nestalo. Vysmějí se nám a nic s tím neudělají.“ Z nekonečného prostoru akvária připluly další dvě ryby. Jedna ohnivě zrzavá a druhá blond. Vrtalo mi hlavou, proč jsme vlastně všichni ryby, kdyţ vypadáme úplně normálně. Zrzavá ryba Frances Barnyardová ke mně doplula a zeptala se: „Ty jsi ještě tady? Máš být uţ dávno zpátky v Chicagu. Jestli ihned neodejdeš, zabiju tě.“ „Kašlu na tebe,“ řekla jsem vzdorovitě. „Nedělej to,“ radila blonďatá ryba Doncasterová. „Myslí to úplně váţně. Na tvém místě bych jí vyhověla.“ „Co vy se do toho plete, slečno?“ „Jsem tu přece proto, abych tě zachránila. Za všechny, kdo ke mně přijdou pro radu, nesu zodpovědnost. Vím mnohem víc, neţ vědí ostatní. Tvůj případ je jasný. Odejdi, nebo zemřeš.“ „Vţdyť je to komické!“ vybuchla jsem rozhořčeně. „Mýlíš se. Komický je bezúčelný pochod, jenţ zvrácením účelu vyvolává představu účelu,“ řekla ryba Doncasterová. „Nebo poněkud všeobecněji,“ dodala, „komické je to bezvědomé, jeţ se zvrácením účelu stává vědomým.“ Zdálo se mi to logické a musela jsem to uznat. 67
„Ještě si to rozmyslím,“ řekla ryba Eddy. „Kdybys nebyl protekční dítě, došla by na ty tvé rybičky řada asi tak za tři dny. Do té doby můţeme ještě počkat, ale pak –“ Ozvaly se tóny saxofonu a kolem nás proplula ryba táta. Z úst mu visel nástroj jako strejcovi fajfka. Je to samozřejmé, napadlo mě. Ryba na klavír hrát nemůţe. Jestlipak se mu líbím jako zlatá rybka? Nevěnoval mi pozornost. Poslouchal právě rybu doktora Saunderse staršího, který se mu svěřoval: „Ten podnik uţ musel zavřít dvě dílny. Nemá na výplaty. Peníze tu sice jsou, ale banka je odmítá vydat, dokud nebude soudně stanoven nástupce manţelů Barnyardových. A takový člověk mi tu stále chybí.“ „Člověk je obvykle bytost monotokická a tropotokická,“ řekla ryba Doncasterová. „Někdy ovšem di – a polytok, coţ je prakticky bi – a multipar, výjimečně téţ amphotok, arrhenotok a thelytok.“ Nevěděla jsem, co bych proti tomu mohla namítnout. Neřekla mi nic nového. „V ţivotě uţ pro tebe ţádný balíček nepřevezmu!“ vykřikla na mě z protějšího rohu akvária ryba Randolphová. „Kaţdého, kdo se tu s něčím objeví, okamţitě vyhodím. Já se kvůli tobě nenechám zavřít!“ „Slyšelas to?“ zeptala se zrzavá ryba Barnyardová. „Uţ se k tobě příště nedostanu a proto musíš zemřít teď hned.“ Akvárium začalo měnit svou podobu. Zmizely hrany a stěny se zaoblovaly. Všechny ryby mrtvolně ztuhly a modravá voda se začínala kalit. V nose i v ústech jsem začala cítit ostrou chuť rybího nálevu. „Ne!“ vykřikla jsem zděšeně. Lák se mi nahrnul do plic a začala jsem se dusit. „Pomoc!“ zařvala jsem z posledních sil. Cítila jsem, jak padám na dno láhve a něco mi třese ramenem. „Probuď se,“ uslyšela jsem Angelin hlas. „Něco ošklivého se ti zdá.“ Vztyčila jsem se na posteli. „Jak to víš?“ zeptala jsem se mátoţně. „Kňučela jsi ze spaní.“ „Víš, ţe lidi jsou vlastně ryby? Ne – ţe ryby jsou lidi?“ blekotala jsem. „No, ty zase vypadáš!“ zhrozila se Angela. „Opilec je proti tobě frajer! Počkej, dám ti své prášky, ať se ti slušně spí.“ Seděla jsem na posteli, kymácela trupem a pomalu se probírala k 68
ţivotu. Angela mi podala dvě pilulky a sklenici s vodou. Vypila jsem ji naráz a na prášky jsem zapomněla. Můj stráţný anděl mi musel donést novou. Seděla jsem tu naţbrundaná vodou a tupě zírala před sebe. „Tak co?“ naléhala Angela. „Uţ je ti dobře? Vzchop se trochu!“ „Ráda bych tě viděla na mém místě,“ řekla jsem nevrle. „Víš, co to je, kdyţ se najednou přesvědčíš, ţe tě chce někdo opravdu zabít?“ „To samozřejmě nevím, ale dovedu si to dost ţivě představit.“ „Kdyţ máš takovou představivost, nemohla bys mi taky říct, proč by mě někdo chtěl zabíjet?“ „Jednu teorii bych měla,“ přikývla Angela. „Dejme tomu, ţe v tomhle případě jde o dědictví po Barnyardových. Existuje tu nějaký vzdálený příbuzný, který by se mohl o ten majetek ucházet, ale ví, ţe je tu ještě bliţší příbuzný, někdo, kdo by měl před ním přednost.“ „A co s tím mám co dělat já?“ vyjevila jsem se. Angela chvíli mlčela. „Nic,“ řekla nakonec, „pokud ovšem ten bliţší příbuzný nejsi ty.“
69
IX. „Co sis to včera vymyslela za pitomost s tím dědictvím?“ zeptala jsem se Angely u snídaně. „Proč pitomost?“ bránila se Angela. „Bylo by to přece docela moţné. Znáš snad všechny své příbuzné? Já rozhodně ne. Klidně by se mi mohlo stát, ţe bych někde měla bohatého strejdu, o kterém nemám ponětí.“ „Tak proč se o to víc nezajímáš?“ řekla jsem jízlivě. „Mohla by z tebe být milionářka.“ „Protoţe mě nikdo nechce zabít a nepotřebuju najít důvod, proč.“ Lovila jsem v paměti. „Pokud vím, měl tu táta nějaké příbuzné, ale o těch nic nevím –“ „Vidíš,“ vpadla Angela. „Být tebou, trochu bych se pošťárala v rodokmenu.“ „Je to stejně nesmysl,“ usoudila jsem. „Kdyby měl někdo dědit, tak to bude táta a ne já.“ „A jseš si tak jistá, ţe se tátu někdo nesnaţí přimáčknout ke zdi tak jako tebe? Vţdyť ani nevíš, jestli má nějaké starosti. Prakticky se spolu vůbec nevidíte.“ Byla to pravda, ale nechtěla jsem si takové úvahy připouštět. „Změňme téma,“ řekla jsem rozhodně. „Je něco v novinách?“ Podala mi Midday City Observer. „Dnešní tu samozřejmě nejsou, ale včerejší jsme stejně ještě nečetly.“ Rychle jsem těkala očima po stránkách, ale kromě výzvy doktora Saunderse tu nebylo nic, na co bych byla zvědavá. Reportéry přestal případ v Little Rock Canyonu zajímat. Nakonec jsem přece jen v soudní rubrice našla něco, co mě upoutalo. „Víš, ţe slečna 70
Doncasterová prohrála ten proces s městskou správou?“ zeptala jsem se Angely. „To se přece dalo čekat. Ještě se nestalo, ţe by obyčejný smrtelník vyhrál ve sporu s městem. Myslím, ţe jí uţ předem bylo jasné, ţe nemá šanci. Bylo to zbytečné furiantství. Nic nezískala a ještě bude platit soudní výlohy.“ Byla jsem zvědavá, jak si v téhle situaci slečna Doncasterová poradí. Jestlipak také pouţije své osvědčené metody časového posunu? Nebo to na ni neplatí? Protoţe radí ostatním, nemusí přece umět poradit sama sobě. „Máme čas vyjet,“ vyrušila mě Angela. Rychle jsem dopila poslední doušek mléka, shrábla kabelu a vyšly jsme před dům. Můj věrný dodge uţ na nás čekal. Nasedly jsme a rozjely se do školy. Začala jsem pomalu pracovat na svém dnešním plánu, který jsem si ráno vymyslela. „Omluv mě, prosím tě, na biologii a matematiku,“ poţádala jsem Angelu. „Chci se ještě zastavit v Orange Steet u doktora Symondse, aby mi předepsal něco silnějšího na spaní. Myslím, ţe to teď budu moc potřebovat. Auto ti samozřejmě dám a dojdu pak pěšky. Není to od školy daleko.“ Nedůvěřivě na mě pohlédla. „Moje prášky ti nestačí?“ „Jsou skvělé,“ ujistila jsem ji, „ale přece ti je nebudu pořád ujídat.“ „No jak chceš,“ řekla váhavě. Zastavila jsem na rohu Orange Street, vystoupila z vozu a předala Angele řízení. „Dej si pozor,“ řekla mi na rozloučenou. „Doktoři mohou být nebezpeční.“ Zamávala mi, zařadila rychlost a zmizela za rohem! Nevěděla jsem, co tím myslela, a nelámala jsem si s tím hlavu. Vytáhla jsem z kabely nákupní sáček a pomalu kráčela ulicí. Dům s tabulkou Dr. Salomon Symonds jsem minula bez povšimnutí a věnovala jsem se sledování domovních čísel. Asi v polovině ulice jsem našla, co jsem hledala. Byl to malý obchůdek, označený nápadným štítem „Nicolas White – potraviny“. Stejná firma jako na mém nákupním pytlíku. Nadechla jsem se a odhodlaně vešla dovnitř. Byla to malá místnost, zařízená jako samoobsluha. Celý prostor byl 71
rozdělen třemi oboustrannými regály vytvářejícími čtyři uličky, v nichţ se dva vozíky sotva vyhnuly. Naštěstí tu bylo úplně prázdno. Doba nákupů ještě nezačala. U pokladny se nudil holohlavý muţ středního věku a krátil si chvíli čtením Playboye. Sáhla jsem po vozíku a vykročila do uliček. Dlouho jsem marně hledala, aţ jsem konečně našla, co jsem potřebovala. Úplně vzadu na konci místnosti stála police z poloviny zaplněná Gageovými nakládanými rybičkami. Byl to zastrčený kout obchodu, kam odnikud nebylo vidět. Udělala jsem pokus. Vyndala jsem z regálu jednu dózu a zkusila jsem odšroubovat víko. Podařilo se mi to bez potíţí. Sáhla jsem do kabely, nahmatala lahvičku s lakem na nehty, otevřela ji a na chvíli ji podrţela nad otevřenými rybičkami. Snaţila jsem se dělat všechny pohyby hodně pomalu. Chvilku to trvalo a byla jsem zvědavá, jestli se o mě začne holohlavec zajímat. Nezajímal se. Hodila jsem lak zpátky do kabely, zavřela víčko a naloţila láhev do vozíku. Kdyţ jsem ho dostrkala zpátky k pokladně, čtenář Playboye oţil a zatvářil se úsluţně. „Jedny rybičky – dolar třicet,“ zašveholil. „Dobře jste si vybrala, slečno, jsou výborné. Mohu vám je vřele doporučit.“ Hodila jsem udičku. „Já vím, ţe jsou výborné,“ usmála jsem se mile. „Někdo mi je uţ dvakrát u vás objednal a dal mi je poslat. Nevíte náhodou, kdo je ten dobrotivý dárce?“ Čelo pana Whitea se pozvedlo a vytvořilo obraz starodávné valchy na prádlo. „Kdy to, prosím, bylo?“ „Včera a předtím v pondělí.“ „Smím vědět, na jakou jsme to posílali adresu?“ „Lincolnova střední škola.“ Plácl se do čela a valcha zmizela. „Jistě,“ vykřikl nadšeně. „Vzpomínám si – podle té adresy. Na Lincolnovu školu totiţ příliš často zboţí nedodáváme,“ připojil téměř omluvně. „Pamatujete si tedy, kdo to pro mě objednával?“ „Moc jsem si toho nevšímal,“ řekl pan White trochu dotčeně, „ale byla to taková mladá dáma. Poloţila mi na pult ty rybičky a lístek s adresou, na kterou je máme dodat.“ „Byla to vaše pravidelná zákaznice?“ 72
„Ne, slečno. Nikdy předtím jsem ji tu neviděl.“ „Poznal byste ji, kdyby přišla znova?“ Zasmál se. „Určitě. Má totiţ velmi nápadné rudé vlasy.“ Smutně si pohladil lysinu a náhle zneklidněl. „Proč se na ni ptáte? Bylo snad s těmi rybičkami něco v nepořádku?“ „Vůbec ne,“ zalhala jsem statečně. „Byly skvělé. Sám vidíte, ţe jsem si přišla koupit další. Zajímalo mě jen, kdo mi je poslal. Podle toho, co říkáte, si na mě asi vzpomněla má sestřenice. Ta má takové vlasy.“ Zřejmě ho to viditelně uklidnilo. „Můţete mi říct, jak to zboţí rozesíláte?“ zeptala jsem se ještě. „Jistě, slečno,“ řekl uţ trochu netrpělivě. „Přijmu objednávku, naloţím zboţí do sáčků, opatřím je adresou a předám je Benovi – svému poslíčkovi. Ten tu pochůzku vyřídí. Je to všude stejná praxe. Ještě něco?“ Usoudila jsem, ţe je nejvyšší čas zmizet, abych nevzbudila plešatcovo podezření. Znova jsem vykouzlila příjemný úsměv. „Ne, díky, to je všechno,“ řekla jsem rychle a ještě rychleji vypadla z krámu. V tu chvíli přistálo u kraje chodníku kolo, opatřené vpředu velkým drátěným košíkem a firmou White – potraviny. Seděl na něm asi dvanáctiletý chlapec. Vyšla jsem mu vstříc. Slezl z kola a chtěl vejít do krámu. „Ty jsi Ben?“ oslovila jsem ho. „Jak to, ţe mě znáte?“ řekl nedůvěřivě. „Byla jsem u vás nakoupit a mluvili jsme o tobě s panem Whitem.“ „To jste se o mně musela dovědět pěkný věci. Šéf mě má plný zuby.“ „Pojď trochu stranou,“ vybídla jsem ho, „aby pan White neviděl, ţe tu prokecáváš čas se zákazníky. Ráda bych se tě na něco zeptala.“ Ustoupili jsme z holohlavcova dohledu. „Tak vo co jde?“ zeptal se Ben. Vytáhla jsem z kabely láhev s rybičkami a strčila mu ji pod nos. „Vezl jsi včera takovéhle ryby do Lincolnovy školy?“ „Jo, to jsem vez,“ připustil ochotně. „Dal jsem je ve vrátnici 73
takový protivný rašpli.“ Maně jsem se usmála jeho trefné charakteristice paní Randolphové. „A nepamatuješ si náhodou, kdo tu sklenici objednal?“ „Myslíte jako kdo ji zacvaknul? Taková ţenská se zrzavejma vlasama.“ „Nebylo ti na ní něco nápadného?“ „Nápadnýho? To teda ne. Byla normální. Ačkoli jo – měla rukavice. V takovýmhle počasí se s nima normální člověk netahá.“ Kdyby ten případ vyšetřovala policie, napadlo mě, daktyloskop by asi moc nepochodil. „A co v pondělí?“ vyzvídala jsem. „Taky ta ţenská dala poslat rybičky do školy?“ „Taky. Ale radši mi to ani nepřipomínejte. Měl jsem s tím průšvih. To pondělí byl den blbec.“ „Co se stalo?“ zajímala jsem se. Mávl znechuceně rukou, jako by odháněl mouchu. „Hned, jak jsem vyjel ke škole, sklouznul jsem támhle za rohem na volejový louţi. Spadnul jsem z kola a tu flašku jsem úplně roztřískal.“ Vyvalila jsem oči a zatajil se mi dech. „Co jsi s ní udělal?“ „Hodil jsem ji do smeťáku. Nic jinýho se s tím udělat nedalo. Zbyla z ní jen ta cedulka s adresou.“ „A potom?“ „Šel jsem to říct šéfovi. Nejdřív půl hodiny řádil jak vzteklina, a pak mi dal z regálu nový rybičky. Musel jsem mu je zatáhnout ze svýho. Dolar třicet! To se mu řekne: copak si myslí, ţe kradu?“ Byl skoro vznešený ve svém rozhořčení, i kdyţ si vlastně nemohl na nic stěţovat. Udělal škodu – zaplatil. „Doufám, ţe ty druhé rybičky jsi uţ nerozbil,“ zadoufala jsem. „Ne. Dal jsem si majzla. Ty jsem uţ odevzdal v pořádku.“ „Té protivné rašpli?“ „Jo.“ Sáhla jsem do kabely a vytáhla peněţenku. „Tady máš dolar třicet,“ řekla jsem. „Ty rybičky byly pro mě a nechci, abys na tom tratil.“ Šťastně se usmál a napřáhl ruku. „Děkan, slečno.“ 74
„A teď uţ běţ,“ vybídla jsem ho, „ať ti šéf zase nevynadá. A s tím, co jsme si tu povídali, se nikomu moc nechlub.“ „Jako hrob,“ ujistil mě. „Kdybyste ještě něco potřebovala –“ Posunkem ruky jsem to zamítla „Tak teda nashle,“ rozloučil se způsobně a zmizel v krámě; Podívala jsem se na hodinky. Do konce matematiky zbývalo ještě dvacet minut. Měla jsem tedy dost času na cestu. Zvolna jsem se loudala ke škole. Teprve teď mi došel dosah, toho všeho, co jsem se právě dověděla: ţe se mě pokouší zavraţdit rusovlasá ţena v rukavicích a ţe ta pondělní zásilka rybiček byla určitě taky otrávená. Jen náhodou se stalo, ţe jsem ji nedostala. Dále jsem si vyzkoušela, ţe nasypat jed do sklenice je velmi snadné. Ale kdo se mě tak usilovně snaţí zbavit? Tolik zdravého rozumu ještě mám, abych odmítla bajky o mstivých neboţtících, kteří vládnou nadpřirozenou mocí. Ta ţena musí být skutečná. Ale jaký má důvod mě zabíjet? A proč mi po pondělní zásilce poslala ještě druhou? Dověděla se snad, ţe ta první zklamala? A pak mě napadl telefon, který někdo zavěsil, kdyţ jsem se ohlásila. Jasně! Tak to bylo! Vrah zjistil, ţe jsem naţivu a poslal mi pro jistotu druhou várku jedu! Všechno to do sebe logicky zapadá. Náhle jsem si uvědomila, ţe jsem ve váţném nebezpečí. Zastavila jsem se a opatrně se rozhlédla kolem. Nic. Ulice ţila svým obvyklým ţivotem. Blázníš, napomenula jsem se. Nepomohlo to. Vykročila jsem znova ke škole a za mnou se tiše plíţil tíţivý pocit strachu. „Jaké to bylo u doktora?“ zeptala se trochu poťouchle Angela, kdyţ se naše Nejsvětější trojice sešla u oběda. „Nevypadáš zrovna moc zdravě.“ Mávla jsem rukou. „Nebyla jsem tam. Ale zato jsem zjistila pár uţitečných informací.“ Stručně jsem vylíčila své dopolední záţitky. „Tak ty si hraješ na detektiva?“ řekl ohromeně Ralph, kdyţ jsem skončila. „Není to trochu riskantní? Nechceš to raději přenechat někomu jinému?“ „Komu asi?“ „Třeba policii a nebo aspoň mně.“ „Pro policii to není případ a ty to nevytrhneš.“ 75
Zatvářil se dotčeně a chvíli přemýšlel. „Ber to váţně, Sylvie, ono to všechno nebude tak jednoduché, jak se ti zdá. Eddy bere to přezkoumání jako normální zakázku, a podle pořadí ji vyřídí asi do dvou dnů. Pak nález ohlásí policii. Víc času mi nedává.“ Omluvně se na mě zadíval. „Snaţil jsem se ho přemluvit, aby to pustil k vodě, protoţe nechceš mít s policii nic společného, ale seřval mě jako smrada. Ostatně má pravdu. Já na jeho místě bych jednal stejně. Strávili jsme s bráchou moc příjemný večer!“ Po dnešním proţitém strachu jsem mu ani moc neodporovala. „Mimochodem“ – usmál se slabě – „to umytí rukou byla úplně zbytečná opičárna. Brácha jen chtěl, aby to na nás patřičně zapůsobilo. Ţádný travič prý není takový blbec, aby sypal jed po lahvi a kromě toho, i kdyby nám něco zůstalo na prstech, neublíţilo by nám to.“ „Tak proč si Eddy dělá psinu?“ rozhořčila se Angela. „Našel tam vůbec nějaký jed?“ „Jo. Amitriptylin.“ „Co to je?“ Ralph zaštrachal v kapse. „Já jsem si to radši hned večer napsal, abych to nezapomněl.“ Vytáhl sloţený papírek a přečetl. „Je to psychofarmakum, které se pouţívá jako lék při depresích. Při předávkování působí kardiotoxicky a způsobuje zástavu srdce. Bylo toho tam prý tolik, ţe by to na několik srdcí bohatě stačilo,“ dodal nakonec. „Co teď?“ povzdechla jsem si. „Jsou dvě moţnosti,“ nabídl mi Ralph. „Buď se na všechno vykašleme a počkáme, aţ si nás do latě postaví policie, nebo se pokusíme přijít na tu záhadu sami.“ „Ááá –“ ušklíbla se Angela. „Ralph a jeho záhadné detektivní případy!“ V duchu jsem se najeţila. Co má proti Ralphovi? Ralph se nedal vyrušit. „Nic za to nedáme, kdyţ zkusíme druhou moţnost. V tom případě si musíme ujasnit, o co vlastně jde, co všechno víme a co ne. O co jde, uţ víme. Někdo se snaţí Sylvii vyštvat nebo zabít.“ Zachvěla jsem se nad tím, jak klidně a věcně to říká. Rozhlédla 76
jsem se kolem. Jídelna byla úplně prázdná, zbyli jsme tu jen my tři. Ralph sledoval můj pohled. „Proto navrhuju,“ pokračoval, „abychom teď sjeli k vám a udělali si seznam všeho, co se událo od minulého pátku. To je ten den, kdy to všechno začalo.“ „K čemu to bude dobré?“ namítla jsem pochybovačně. „Získáme přehled o situaci a o tom, co vlastně můţeme řešit. Něco se uţ vyklubalo samo, například ten obrázek u bazénu. Třeba přijdeme na něco dalšího.“ Dala jsem mu za pravdu. Člověk by neměl nečinně přihlíţet, kdyţ má za zády vraha. „Pojďme, zkusíme to,“ řekla jsem odhodlaně. Vyšli jsme ze školy, zformovali na parkovišti svůj obvyklý konvoj a vyjeli jsme. Napřed Ralph na nablýskané motorce, za ním jeho dvě víly ve strašlivé rachotině, kterou jsem hrdě nazývala svým autem. Pátek 1) Smrt dvou lidí v Little Rock Canyonu. 2) Návštěva Sylvie u sl. Doncasterové. 3) Věštba si. Doncasterové Sylvii (Mrtvá rusovláska tě nenávidí a je ti nebezpečná.) Sobota 1) Identifikace mrtvých z L. R. Can. = manţelé Barnyardovi. 2) Sylvie dostává poštou ústřiţek vlasů Barnyardové a hudební kryptogram s pondělním datem, napsaný na kalendářním lístku. Vyluští ho p. Lawrence. Neděle 1) Otec shání dědice po Barnyardových. (Továrna na nábytek + velké jmění.) 2) Dva snímky na negativu navíc, a) Fotka Barnyardové s pohrůţkou smrti adresovaná Sylvii, b) Snímek u bazénu. Pondělí 1) Sylvie dostává první zásilku rybiček. Dá se předpokládat, ţe byly otrávené, i kdyţ Eddyho rozbor byl negativní. (Záměna 77
lahví, pád poslíčka z kola.) Úterý 1) Sylvii někdo shání telefonem. Kdyţ se ohlásí, neznámý zavěsí. (Zdá se, ţe to s případem souvisí kontrola, zda ţije.) 2) Vysvětlení vzniku snímku u bazénu. Středa 1) Sylvie dostává druhou zásilku rybiček, otrávenou Amitriptylinem. 2) Eddy se rozhoduje, ţe do dvou dnů předá nález policii. Čtvrtek 1) Sylvie zjišťuje ve Whiteově obchodě, ţe se jí pokouší zavraţdit rudovlasá ţena v rukavicích. (Popis se hodí na zemřelou Barnyardovou.) 2) Dovídá se o záměně sklenic v pondělní zásilce. „Chybí vám tam něco?“ zeptal se Ralph, kdyţ dopsal. „Myslím, ţe jsme nic podstatného nevynechali,“ řekla jsem zamyšleně. „Dvě věci uţ jsou jasné: vyluštěný kryptogram a způsob, jak se nám dostal do kamery ten obrázek u bazénu. Také má teď svou logiku to pondělní datum na kalendáři s kryptogramem a to, ţe mě po pondělní várce rybiček v úterý volal útočník, aby se přesvědčil, jestli jsem ještě na ţivu. Kdyţ zjistil, ţe jsem, poslal mi ve středu další várku. Všechno ostatní mi nedává smysl.“ Sama jsem se podivila, jak dovedu věcně uvaţovat, i kdyţ mi jde o ţivot. Všechen dopolední strach mě opustil. Je to snad proto, ţe mám s Ralphem pocit bezpečí? „Myslíš, ţe vrahem je ta zrzavá ţenská?“ vpadla mi do úvah Angela. „Určitě,“ ujistila jsem ji. „Samozřejmě s výhradou, ţe to nemůţe být ta mrtvá Barnyardová. Neboţtíci nevraţdí.“ „Nejsem pověrčivá, ale tak moc jistá bych si nebyla. Ona slečna Doncasterová není hloupá husa a něco o světě ví.“ „Jo. Hlavně o tom nadpozemském. V tom se vyţívá.“ „Jsi nespravedlivá. Kdyby ti nepomohla ze šoku po smrti těch 78
dvou lidí, třásla by ses tu dodnes jako osika.“ „Podívej,“ vysvětlovala jsem trpělivě. „Logicky můţe jít i o dvě úplně samostatné záleţitosti. Na jedné straně tu jsou Barnyardovi a jejich dědictví. Na druhé straně je tu někdo, kdo mi vyhroţuje a chce mě zabít. To spolu přece nemusí vůbec souviset. Jediné, co ty dva případy spojuje dohromady, je ta idiotská předpověď váţené Doncasterové –“ „A ta výhruţná fotka s Frances Barnyardovou,“ skočila mi do řeči Angela. „Připusť, ţe Doncasterová lidem pomáhá! Co kdyţ ti tou předpovědí naznačuje, aby sis oba ty případy dala do správné souvislosti?“ „Doncasterová není bůh!“ vyjela jsem rozhořčeně. „Je to normální ţenská jako my a není víc neţ o deset let starší neţ my. Co ta můţe znát za neznámá tajemství? Je to vyšinutý idiot –“ „Počkej, sama jsi teď právě řekla, ţe je to normální ţenská,“ brzdila mě Angela. „Dost, víly, dost!“ přerušil nás Ralph. „Takhle bychom se nikam nedostali.“ Ty víly mě vzpamatovaly. Dotklo se mě to víc neţ skutečnost, ţe mi někdo ukládá o ţivot. „Dobrá,“ řekla jsem posměšně. „Co navrhujete, pane vrchní inspektore?“ Ralph na mě pohlédl tak nešťastně, aţ mi ho znova, přišlo líto. „Navrhuju,“ řekl nesměle, „abychom si z toho seznamu vybrali nějakou jednotlivost a pokusili se ji vysvětlit.“ „Co například?“ „Třeba to, odkud pochází fotka zrzavé Barnyardové s tím sprostým textem. Teď uţ víme, jak vznikla fotka u bazénu a mohlo by nám to něco napovědět. Aparát asi někde leţel, někdo toho vyuţil a pořídil fotku. Zřejmě se to stává, kdyţ to i máma označila za starý školní vtip a navíc to doloţila vlastním příběhem s naší ředitelkou.“ „To přece není moţné,“ namítla jsem. „Vţdyť ten aparát nedávám z ruky.“ „To je právě ono,“ řekl Ralph. „Nosíš ho pořád s sebou. Snaţ si vzpomenout, kdes ho všude měla.“ „Od minulé středy aţ do neděle jsem ho tahala pořád, aby byl po 79
ruce, kdybychom chtěli pokračovat ve focení. Ale to je stejně nesmysl. Jak by někdo mohl vyfotit Barnyardovou, kdyţ uţ byla po smrti? Víš vůbec, jak strašně vypadala?“ „To samozřejmě nevím,“ řekl Ralph chmurně, „ale vím, ţe ta fotka musela vzniknout mezi středou večer a nedělním odpolednem. Spíš mezi pátkem a nedělí, protoţe v pátek ses s Barnyardovou setkala poprvé, a předtím jsi neměla o její existenci ani ponětí.“ „Před pátkem aspoň ţila,“ bránila jsem se. „A na té fotografii je ţivá.“ „Jistě, ale jak by se tvůj aparát dostal do její blízkosti? Začínáš snad věřit na zázraky?“ Zaraţeně jsem mlčela. „Mělas ten foťák stále u sebe, kdyţ jsi byla u slečny Doncasterové?“ „Jo, měla jsem ho pořád v kapse u bundy –“ Nedořekla jsem, jen jsem otevřela pusu a vyvalila oči, protoţe se mi náhle ostře vybavila vzpomínka: stojím se slečnou Doncasterovou v předsíňce, vyprazdňuju kapsy a věci odkládám na stolek pod zrcadlem. Klíčky od motorky, klíče od domu, zatoulanou rtěnku, kus provazu, školní legitimaci a – samozřejmě foťák! Leţel tam celou tu dobu, co jsem v koupelně prala bundu a ráchala se pod sprchou! „Myslím, ţe to mám,“ vydechla jsem ohromeně. „Je to jediná moţnost, kdy se to mohlo stát.“ Svěřila jsem se přátelům se svým poznatkem. „Sláva!“ zajásal Ralph. „To bychom tedy měli.“ Nepřipojila jsem se k jeho nadšení. Přesto, ţe jsem teď celou záleţitost logicky odhalila, nebyla jsem s výsledkem spokojená. Začala jsem sama sobě oponovat. Kde by vzala slečna objekt té fotky? Proč by mi právě ona chtěla vyhroţovat, kdyţ spolu kromě té jedné návštěvy nemáme nic společného? Proč by se spolčovala s vrahem, kdyţ z mé smrti nemůţe mít ţádný prospěch? Chtěla mi snad podstrčit něco, co by její předpověď udělalo přesvědčivější a důvěryhodnější? Byla by tak marnivá? Nic z toho se mi nezdálo pravděpodobné. Ještě tak kdyby se našlo nějaké spojení mezi ní a Barnyardovými, nebo spojení mezi mnou a nějakým dědicem, dalo by se o tom uvaţovat. Ale takhle? Ralph byl zřejmě mou reakcí zklamán. Zase jedna jeho nahrávka na smeč, 80
kterou mi pečlivě připravil a která mi nevyšla, pomyslela jsem si hořce. „Pamatuješ, co jsem ti včera říkala?“ promluvila náhle Angela. „Já si totiţ pořád myslím, ţe máš nějaký neznámý vztah k tomu dědictví. Na tvém místě bych se pořádně vyptala otce na ty vaše zdejší příbuzné.“
81
X. „Čekám tu na tebe,“ řekl táta, kdyţ jsem dojela domů ze školy. „Chtěl bych si s tebou popovídat.“ „Stalo se něco, tati?“ zeptala jsem se překvapeně. „Nevím, jestli se něco stalo, ale volala mi tvá ředitelka. Nelíbíš se jí. Prý jsi usnula při matematice a včera jsi dokonce dvě hodiny chyběla. Paní Proustová zastává názor, ţe v biologii a v matematice nejsi takové světlo, aby sis to mohla dovolit. Zároveň mě upozornila, ţe Lincolnova škola není univerzita, kde si kaţdý můţe chodit na přednášky, jak chce.“ Zatracená baba! pomyslela jsem si. To mi ještě ke všemu chybělo! Náhle jsem si ji představila jako nahou holku, vyzývavě pózující v širokém klobouku a s lennovskými brejličkami a dalo mi dost práce, abych se hlasitě nerozesmála. „Vidím, ţe se tím na rozdíl ode mě dost bavíš,“ poznamenal táta zlověstně. „Vůbec ne, tati,“ omlouvala jsem se rychle. „Jen jsem si na něco vzpomněla.“ „Teď na nic nevzpomínej a dej se rychle dohromady. Je ti něco? Nejsi nemocná?“ „Jen unavená,“ řekla jsem diplomaticky. „Včera ráno jsem si zašla k doktorovi, ale byl u nějakého pacienta a nechtěla jsem dlouho čekat, tak jsem zase odešla,“ zalhala jsem. „To jsou ty dvě hodiny.“ „Z čeho jsi unavená?“ „Špatně spím a zdají se mi ošklivé sny. Kaţdé ráno jsem strašně ospalá.“ Byla to celkem pravda. „Myslíš, ţe sny mohou znamenat nějakou předpověď do 82
budoucna?“ dodala jsem, abych trochu odvedla pozornost od problému škola. Tušila jsem totiţ, ţe se táta naštve a udělá mi přednášku o nesmyslnosti takových představ. K mému nesmírnému překvapení nic takového neudělal. Chvíli se na mě díval a pak váţně řekl: „Na světě je mnoho věcí, které si zatím nedovedeme vysvětlit.“ „Ty věříš na sny a záhady?“ uţasla jsem. Přikývl. „Věřím proto, ţe musím. A musím proto, ţe nevím. Nevadí mi to. Nevědět je vţdycky krásné. Netouţím poznat tajemství, ale snadno se smířím, s tím, ţe jsou.“ „Jak to myslíš?“ „Nevrtám se v hlubinách země, neodkrývám záhady pyramid a megalitů, obrazů na zemi, které komunikují s bohy, neřeším problémy Bermudských trojúhelníků, magnetismů a Poltergeistů, ale to neznamená, ţe záhady popírám. Jestli máš nějaké vzrušující sny, koukej na ně co nejrychleji zapomenout. Nechat se vláčet sny je zdraví nebezpečné.“ „Proč jsi mi tohle ještě nikdy neřekl?“ špitla jsem ohromeně. „Byla jsi příliš malá, pak jsme dlouho neţili spolu a konečně – povaţuji to pro sebe za něco samozřejmého. Ten, kdo popírá sny a záhady, nemůţe dělat dobrou muziku. Vtip je ale v tom udrţet si tajemství neznámého aţ do smrti. Kdyby mě jednou potkalo to neštěstí, ţe bych skutečně objevil nějakou svou Atlantidu, zbývalo by mi uţ jen umřít.“ Otřásla jsem se. Tohle byl táta, jakého jsem dosud neznala. „Ale přece –“ namítala jsem nesměle – „vţdycky ses vysmíval lidem, kteří se záhadami měli něco společného.“ „Člověk můţe věřit v boha a přitom nemít rád kněze,“ řekl táta. „Nenávidím celou tu sebranku proroků, kouzelníků a šamanů, kteří ze záhad těţí a ovládají lidi. Jestliţe opravdu něco vědí, nemají to aspoň vyzrazovat. Jsou jako bezohlední lékaři, kteří ve své marnivosti odborníku neudrţí jazyk za zuby a prozradí pacientovi, ţe do dvou let zemře. To se nedělá. Člověk by své poslední dva roky měl doţít v klidu. Věštců se bojím.“ „Proč? Vţdyť k nim nechodíš.“ „Jednou jsem u takové věštkyně byl a stačí mi to na celý ţivot. Šel jsem tam tehdy z recese. Víš, co mi předpověděla? Ţe budu mít 83
dceru a ţe se do deseti let rozvedu se svou ţenou. Moc jsme se tomu tenkrát s mámou nasmáli. Právě jsme spolu začali chodit, svět byl krásný, všechno nám spolu klapalo a nikdo z nás nevěřil, ţe bychom se někdy mohli rozdělit. A vidíš. Měli jsme tě a za deset let bylo naše manţelství v háji. Někdy si myslím, ţe kdyby to někdo neurčil předem, tak se to vůbec nemuselo stát. Pak neměj mít strach, kdyţ se ti nakonec taková bláznivá předpověď opravdu splní!“ Táta se rozjel a nebyl k zastavení. Nestačila jsem ţasnout. „A nejhorší na tom je,“ zlobil se, „ţe si tihle samozvaní spasitelé myslí, ţe pomáhají lidem. Houby pomáhají! Jen do nich vnášejí neklid a nejistotu. Jsou všichni za osmnáct nebo bez dvou za dvacet, ať je to Miss Caligari, u které jsem tenkrát byl, nebo naše věhlasná místní čarodějnice Doncasterová. Všude je jich plno a všechny jsou nebezpečné jako jed.“ Snaţila jsem se rychle vzpamatovat z toho, co jsem právě slyšela. „Takţe proto jsi nechtěl, abych se s ní setkala?“ „Neţ bych tě k ní pustil, radši tě doma uváţu za nohu!“ „Ty slečnu Doncasterovou znáš?“ „Já ne, ale mám v kapele trombonistu, který ji prý pamatuje od dětství. Nějaký Les Harriman. Podle toho, co o ní někdy utrousí, je to pěkně záhadná existence. Snad dokonce i vdaná, protoţe podle Lesa se kdysi jmenovala jinak, myslím ţe Eliottová. Pěkná slečna! Ta uţ toho musí mít fůru za sebou!“ To byla pro mě novinka. Pokud vím, nikdo ji nikdy jako vdanou nepamatoval a i kdyby byla někdy vdaná, těţko by se asi dala titulovat slečno. Tak mladá uţ zase není. Pokrčila jsem rameny. „Vţdyť já k ní nechodím,“ lhala jsem, abych tátu uklidnila. „To bych ti taky neradil,“ řekl táta důrazně. „A kdyţ uţ jsme u těch rad, nedělej si ze školy holubník. Kdyţ si potřebuješ zajít k doktorovi, tak mi to řekni nebo aspoň napiš a já tě u ředitelky omluvím sám. Předpokládám samozřejmě, ţe k němu opravdu půjdeš.“ Dodal to tak smutně, ţe jsem pocítila výčitky svědomí. „Škoda,“ povzdechl si, „ţe na tebe mám tak málo času. Vţdyť se prakticky nevidíme. Ale nedá se nic dělat. Válčím, jak mohu, a 84
nechci ztratit ani jednu příleţitost k výdělku. Dokud je co dělat, musím to táhnout ve dne v noci. A aţ nebude o práci k zavadění, bude to zase totéţ. Dojdou peníze a začnu honem skládat nějakou muziku, kterou bych mohl prodat.“ Usmál se. „Tak to chodí.“ „Netrap se tím, tati,“ utěšovala jsem ho. „Vţdyť nám to jde spolu dobře, ne? Slibuji ti, ţe si tu školu ohlídám a všechno bude dobré.“ „Rád bych,“ řekl táta. „Jsme tu jediní reprezentanti našeho chicagského rodu, tak musíme všem ukázat, ţe něco dovedeme.“ Vyuţila jsem příleţitosti. „Jsme tu opravdu jediní?“ zeptala jsem se. „Myslela jsem vţdycky, ţe tu máme nějaké příbuzné.“ Táta mávl rukou. „Míval jsem tu kdysi velmi vzdáleného bratrance, ale ten se dávno odstěhoval. Myslím, ţe někam do Austrálie. Jmenoval se Hardy – a víc o něm nevím.“ Náhle se podíval na zápěstí a vytřeštil oči. „Proboha, to je zase hodin! Uţ jsem měl být dávno pryč!“ Rychle vstal a chystal se k odchodu. Ve dveřích se ještě obrátil. „Takţe si rozumíme, ano?“ zeptal se s úsměvem. „Spolehni se, táto,“ ujistila jsem ho. Pak uţ jsem jen zaslechla, jak dupe po schodech, startuje vůz a odjíţdí. Chudák táta, pomyslela jsem si, taky to nemá zrovna lehké. Sešla jsem dolů do kuchyně. Angela seděla u stolu a vykládala si pasiáns. Kuchyně byla její oblíbené místo. Trávila tu většinu času. Dávala tak najevo, ţe se tu přece jen necítí doma a respektuje mé a tátovo soukromí. „Jak ti to vychází?“ zeptala jsem se. „Prima. Vynadal ti táta?“ „Asi to měl v úmyslu, ale pak se to nějak zamluvilo. Jenţe tady koukám, ţe uţ máš čtrnáct řad a šestku na osmičce!“ „Co na tom? Kdyţ štěstí nevychází samo, musíme mu trochu pomoct. Hele –“ zajásala „– uţ jsem se jedné řady zbavila. Kdyţ to takhle půjde dál, dohraju to bez švindlů. Co ti chtěl táta?“ „Naše nohatá modelka si na mě stěţovala, tak se mě snaţil umravnit. Ralph tu ještě není?“ „Uţ přijel. Je venku blejská si motorku.“ „Proč ti nedělá společnost?!“ 85
„To nevím, ale je to tak lepší. Musím si trochu zvykat na samotu. Mimochodem – zítra jedu s tátou do Fullertonu. Mám si tam prý přestěhovat své věci, abych je měla připravené na příští týden. Táta asi nějak pozapomněl, ţe nic nemám. Celý můj majetek se vejde do dvou kabel.“ Cítila jsem, ţe se mi do očí derou slzy. Jak je to nespravedlivé! Proč se kaţdý zisk musí vykoupit nějakou ztrátou? Abych měla Ralpha pro sebe, musím ztratit nejlepší kamarádku. Ale na druhé straně – pokud Angela neodejde, zůstanu stále víla – jedna za dvou. Jak se na to vlastně dívá Ralph? Je se mnou vůbec šťastný? Moc důvodů k radosti mu asi nedávám. Nebere mě jen jako někoho, koho je nutné chránit před nebezpečím? Mohla jsem se ho přímo zeptat, protoţe právě teď vstoupil do kuchyně, ale na to nebyla vhodná příleţitost. „Ahoj,“ pozdravil. S potěšením jsem vzala na vědomí, ţe vynechal obvyklé víly. „Ahoj, Ralphy,“ usmála jsem se na něho. „Je něco nového ve světě?“ „To si pište, ţe je. Joe Firkin se nám vrhl na dráhu profesionálního fotografa. Nějaký chlap od něho koupil tu fotku ‚Můj dům – můj hrad‘ s Doncasterovou.“ „Děláš si psinu?“ „Vůbec ne. Joe se nadýmá pýchou. Nechce sice prozradit, kolik za ni dostal, ale říká, ţe dost.“ „On toho kupce zná?“ „V ţivotě ho prý neviděl. Byl to někdo z návštěvníků výstavy.“ „Na tohle ať si dá pozor,“ zahučela Angela, „nebo si ho ředitelka brzy zavolá na koberec. Ta výstava je nevýdělečná a pokud by náhodou něco vynesla, patří peníze škole.“ „Mě by spíš zajímal ten člověk, co to koupil,“ řekla jsem zamyšleně. „Musí mít ke slečně nějaký vztah.“ „Myslím, ţe je fůra lidí, kteří k ní mají vztah.“ „To je právě to, co mě zaráţí,“ vysvětlovala jsem. „Zdá se mi totiţ, ţe Doncasterová je namočená ve všem, co se tu v okolí děje, stýká se s mnoha lidmi a přitom ji vlastně nikdo pořádně nezná. Mluvila jsem teď s tátou a ten mi řekl, ţe snad dokonce byla vdaná, 86
ale nenajde se přitom nikdo, kdo to pamatuje.“ „Proč by měla být vdaná?“ podivil se Ralph. „Protoţe se prý kdysi jmenovala Eliottová.“ Ralph nakrabatil čelo, pak se mu náhle rozšířily oči úţasem a vyskočil ze ţidle. „Cos to říkala? Řekni to ještě jednou!“ „Eliottová. Co má být?“ „Nic ti to neříká?“ drmolil horečně. „Pamatuješ se, co nám říkal táta o tom svém dědickém případu? Eliott se přece jmenoval původní majitel toho nábytkářského podniku, který pak převzali Barnyardovi a na který se teď mamě shání dědic!“ – „Víš to jistě?“ uţasla jsem. „Stoprocentně. Na jména mám paměť.“ „Víte vůbec, co jsme objevili?“ vykřikla nadšeně Angela. „Tohle je přece stopa jako hrom!“ „Stopa k čemu?“ „To je přece jasné,“ brebentila překotně Angela. „Doncasterová patří do rodiny toho fabrikanta a tím taky, nějak vzdáleně souvisí s Barnyardovými. To je přesně to, co jsem říkala. Ona je ten vzdálený dědic a ty jsi ten blízkým který jí můţe konkurovat. Proto se tě chce zbavit.“ „To říkáš ty, která ji pořád tak obhajuje?“ podivila jsem se. „Já hájím jen to, ţe lidem opravdu pomáhá.“ „Je to nesmysl,“ prohlásila jsem pevně. „I kdyby všechno bylo pravda, já rozhodně nejsem dědička. Ptala jsem se táty a on mi řekl, ţe jediný náš příbuzný, který tu nějakou dobu ţil, je uţ mnoho let v Austrálii.“ „Třeba tu měl nějaké potomky?“ „Neměl.“ „Počkejte,“ přerušil nás Ralph. „Snaţme se to všechno dát nějak logicky dohromady. Dejme tomu, ţe je to Doncasterová, kdo se chce Sylvie zbavit. Mnoho věcí by tomu i napovídalo. Zkusme tedy zjistit, jestli mohla mít prsty ve všech těch událostech, co se tu staly.“ Posadil se ke stolu, vytáhl z kapsy svůj seznam a zahloubal se do něho. „Smrt Barnyardových v Little Rock Canyonu,“ četl, „s tím určitě nemá nic společného. Píšu NE. Návštěva Sylvie a věštba – to samozřejmě souvislost má. Kromě 87
toho, jak jsme zjistili, mohla pořídit tu výhruţnou fotku, zatímco Sylvia byla v koupelně. Píšu ANO. Úterní telefon do školy – vrátná si sice nezapamatovala, jestli hovoří muţ nebo ţena, ale mohla to být ona. Píšu ANO. To by snad bylo všechno.“ „Co nám říká statistika?“ zeptala se Angela trochu posměšně. „Jednou NE proti čtyřem ANO,“ ohlásil Ralph. „Takţe podle tebe jsme právě odhalili toho pravého?“ „Ani náhodou,“ hájil se Ralph. „Zajímalo mě jen, jaké měla moţnosti. Vţdyť i podle tvé teorie by to mohla být právě ona.“ „Proč se vůbec snaţíš tohle všechno vy řešit, detektive?“ zeptala jsem se rozmrzele. „Kromě té maličkosti, ţe ti jde o ţivot, jsou tu ještě jiné důvody. Jestli to sami nevysvětlíme do té doby, neţ brácha odešle nález na policii, bude malér. A to bude nejpozději v pondělí.“ „Jaký malér?“ „Jakmile se toho případu ujme policie, spadne do něho slečna Doncasterová aţ po uši. Bude z toho velká senzace, fůra ostudy a moc lidí nám za to nepoděkuje.“ „Proč by do toho padala? Nikdo jí přece nebude dávat s těmi rybičkami do souvislosti a tu výhruţnou fotku nikomu ukazovat nebudeme.“ „My ne, ale jakmile se tvé jméno objeví v novinách, vzpomene si na ni laborant z Nonstop Expressu, který ji vyvolával a dával ji do obálky. Měl dost času si všechny ty fotky důkladně prohlédnout. Třeba si jednu udělal i pro sebe. Takové recesní srandičky se přece nenajdou kaţdý den a vím, ţe si z nejlepších fórů dělají laboranti soukromé sbírky. Jakmile zjistí, ţe jistou Sylvii Lawrenceovou chtěl někdo otrávit a jisté Sylvii Lawrenceové někdo na fotce vyhroţoval, okamţitě to ohlásí. Náhodou ho znám, je to poctivý chlap.“ „To přece není ţádná stopa!“ „Jak to, ţe není? I kdyby tu fotku neměl, dostanou se přes objednávku ke mně. Já mohu jen tvrdit, ţe je to záhada. Budou se shánět po aparátu a po všech fotkách z toho filmu. Aparát je tvůj a z filmu nemůţeme jeden negativ prostě vystřihnout. Pak se začnou zajímat, kdo na té fotce je. Dostanou dobrý nápad ji zveřejnit a 88
přihlásí se pan White nebo Ben, ţe taková ţenská u nich kupovala rybičky a ţe se na ni někdo všetečně vyptával. Nakonec fotku identifikují a zjistí, ţe je to Frances Barnyardová, která je uţ šest dní mrtvá. Všechen zájem vyšetřovatelů se pak samozřejmě soustředí na tebe a řekni sama, jak dlouho vydrţíš policii zatloukat? A jakmile jen jedinkrát padne jméno Doncasterová, jsi ztracená. Slečna sice prohrála spor s městem, ale má tu spoustu velmi vlivných přátel, kteří tě budou chtít co nejdříve umlčet a zneškodnit uţ proto, aby se při vyšetřování nedošlo aţ k nim.“ „Vidím, ţe miluješ katastrofické scénáře,“ vydechla jsem s nevolí. Musela jsem ale uznat, ţe má pravdu. Při policejním výslechu bych asi dlouho nezapírala. Ralph seděl naproti mně a mlčky mě pozoroval. „Co s tím vším chceš udělat?“ zeptala jsem se nešťastně. „To mě teď právě nenapadá,“ přiznal, „ale nějak tuhle záhadu vysvětlit musíme. Jestliţe dám bráchovi jen trochu kloudné vysvětlení, tak to hlášení stáhne. Nemohu se na něj zlobit. Je od něho celkem hezké, ţe mi dává příleţitost a nehlásil to hned.“ „Víte co?“ navrhla Angela. „Pojďme se na to někam posadit. Dáme si večeři, něco k pití a pak si můţeme rozmyslet, co dál. Já vás zvu.“ Trochu uţasle jsme se na ni podívali a viděli jsme, ţe má v očích slzy. „Co je ti?“ zeptali jsme se oba zároveň. „Nic,“ řekla Angela lítostivě. „Jen jsem myslela, ţe bychom náš poslední společný večer mohli strávit nějak hezky, neţ se nadobro rozejdeme. Zítra ráno si uţ jen vyzvednu své věci ve škole, rozloučím se a táta mě odveze. Snad se tu v neděli ještě zastavíme, abychom poděkovali panu Lawrenceovi za pohostinství, které mi tu poskytl – a pak sbohem!“ Strnuli jsme. Vţdyť jsme si v tom zmatku vůbec neuvědomili, ţe nás Angela opouští! Zastyděli jsme se a o to usilovněji jsme se ji snaţili potěšit. „Jaképak loučení?“ domlouvala jsem jí. „Fullerton není na konci světa.“ „Těch pitomých třicet mil se dá přece hravě zvládnout,“ přidal se Ralph. 89
Angela si otřela oči. „To je sice pravda,“ řekla smutně, „ale já jsem o auto přišla a hned tak nějaké mít nebudu. A vy,“ povzdechla si, „budete mít jiné starosti neţ za mnou jezdit.“ Tušili jsme to taky, ale oba jsme jí to co nejpřesvědčivěji vymlouvali. Nakonec se Angela uklidnila. „Návrh na posezení se přijímá,“ uzavřel Ralph, „aţ na to, ţe Angela nebude hostitelka, ale náš host. Kam zajdeme?“ „Co takhle do toho bistra na Colorado Boulevardu, jak jsme tam byli tenkrát?“ napadlo mě. Angela neřekla nic. Ralph chvíli vyčkával a pak rozhodl: „Námitky nejsou – jedeme!“ Na rozdíl od minula bylo v bistru natřískáno. Museli jsme chvíli počkat, aţ se nám uvolní místo u stolu v zadním rohu. Hudební skříň nešetřila decibely a servírky s tácy opatrně obcházely tančící páry na malém parketu uprostřed místnosti. Jídelní lístek nám příliš nezalahodil. Ukázalo se totiţ, ţe hlavním dodavatelem podniku je zřejmě firma Gage – rybí pochoutky. Zato nás mile překvapil Ralph, který objednal láhev skotské. Ta na nás také začala velmi brzy blahodárně působit. Svět se stal příjemným místem pobytu a ţivot byl bez problémů. Ralph spravedlivě vystřídal mě a Angelu na parketu. Měla jsem smíšené pocity. Kdyţ tančil s Angelou, přála jsem jí ho, ale brala jsem to od něho jako proradnost. Kdyţ jsem s ním tančila já, byla to samozřejmost a zároveň jsem mu měla za zlé, ţe se Angele dost nevěnuje. Je to přece její večer. Teď právě tančili spolu. Seděla jsem u stolu sama a pozorovala parket. Náhle jsem vytřeštila oči. Mezi poskakujícími hlavami se objevila jedna zářivě rudá. Sáhla jsem po sklenici a pořádně se napila. V rytmu hudby se hlava pomalu blíţila ke mně. Patřila mladé ţeně, tančící v objetí chlapíka sportovního typu v hnědém. Zacpala jsem si dlani ústa, abych nevykřikla. U vedlejšího stolu se zřejmě domnívali, ţe se mi chce zvracet a znechuceně se odvrátili. Pak hudba na chvíli ztichla a tanečníci opouštěli parket. Rusovláska s muţem v hnědém zamířili k jednomu z předních stolů. Zároveň se také objevili Ralph s Angelou. 90
„Co je?“ zeptala se mě Angela. „Sedíš tu jak vyjevená.“ „Kdybys viděla to, co já –!“ Usmála se. „Myslíš ty duchy Barnyardových? Ty jsem viděla taky. Ale neboj se. Nejsou to oni a jsou ţiví a zdraví. Toho chlapa jsem dokonce omylem kopla a vykvikl úplně lidsky.“ „Ale – proč jim jsou tak strašně podobní a proč tu vůbec jsou?“ „To jim přece nemůţeš zakázat. A kromě toho jim nejsou podobní. To je jen tvá představa.“ Znova jsem se napila. „Proč mi nedají pokoj?“ naléhala jsem lítostivě. Angela se zamyslela. „Kdybys trochu víc věřila na záhady, jedno řešení bych měla. Všechno začalo tím, ţe jsme tu tenkrát Barnyardovy potkali. Třeba nám teď prostřednictvím těch dvojníků chce osud naznačit, ţe abychom něco vypátrali, musíme se znova vrátit aţ na samý začátek!“ Mluvila uţ trošku rozmazaně. Ralph nad námi nešťastně stál a nevěděl, k čemu se přiklonit. Máme-li znova řešit můj případ nebo se prostě bavit. Všimla jsem si, ţe moc nepije. Samozřejmě. Kdo by nás pak odvezl domů? Náhle se mi zazdálo, ţe Angela měla výtečný nápad. „To je ono!“ vykřikla jsem. „Začneme úplně od začátku. Nejdřív tu trochu posedíme, potom pojedu ke slečně Doncasterový a uvidíme, co se stane!“ Na Ralphově čele naskočily vrásky. „Nech toho, Sylvie, a uklidni se,“ řekl ustaraně. „Já musím k Doncasterový, jinak se nehneme z místa!“ Začala jsem vstávat od stolu a Ralph se mě pokoušel zadrţet. „Pusť mě,“ vyjela jsem na něho. „Potřebuju jít na toaletu a tam za mnou stejně nemůţeš. A pamatuj si, ţe co chci, to taky udělám.“ Procpala jsem se mezi tančícími do úzké chodbičky za barem. Trochu jsem uţ vrávorala a narazila jsem přitom ramenem do telefonního automatu na stěně. V ten okamţik mě osvítila skvělá myšlenka. Pracně jsem vyhrabala z kabely několik mincí a diář. Chvíli jsem do něj mţourala a pak jsem našla, co jsem hledala. Vhodila jsem minci do aparátu a začala vyťukávat 714-743. Nevím, jak dlouho jsem se zdrţela, ale asi dost, protoţe si pro mě na toaletu přišla Angela. Ani ona uţ nestála moc pevně na nohách. Dovrávorala 91
ke mně, bouřlivě mě objala a vykřikla mi šťastně do ucha: „Tak jsem tě konečně přece jen našla, ty můj poklade milovanej!“ „Poslal tě Ralph, ten had, ţe jo?“ brebtala jsem. „Proč nepřišel sám? Bojí se?“ „Copak sem smí?“ řehtala se Angela. „Ale my tu jsme a tak jsme na něho pěkně vyzrály.“ „Patří mu to. Za všechno můţe on!“ „Za co?“ „Za to, ţe jsme tak na – namazaný.“ „Budeš na mě myslet, aţ tady nebudu?“ „To víš, ţe jo. Na nikoho jinýho. Ralph je hnusák, kterej nás chce jen vyuţít a pak nás tu nechat samotný.“ „Budeme si věrný na věky.“ „Na to máš mý slovo.“ „Jen my dvě! Uţ nikdy ţádnýho, zrádnýho kluka! – Sakra – kde je ten Ralph, mně se chce strašně spát!“ Kolem nás přešla partnerka muţe v hnědém. Zastavila se u zrcadla, sundala si rudou paruku a přečesala si krásně světlé vlasy.
92
XI. Rozloučení s Angelou dopadlo nevalně. Obě jsme sotva mţouraly očima a svět jsme příliš nevnímaly. Naštěstí si to spoluţáci vyloţili jako následek pohnutí. I jim zřejmě přišlo líto, ţe se naše Nejsvětější trojice rozpadá. Nebudou mít o čem klábosit. Neušlo mi, ţe i Ralphovi bylo trapně a ţe se mu ulevilo, kdyţ auto s Angelou a jejím otcem zmizelo za rohem. Celé dopoledne jsem přemýšlela, jaké to bude, aţ se po vyučování sejdeme u vrátnice – sami dva. Bude to po dlouhé době poprvé. Změní se teď mezi námi něco? Tajně jsem si to přála a zároveň jsem z toho měla strach. Cítila jsem, ţe s mou láskou něco není v pořádku. Milovala jsem Ralpha, protoţe byl hezký a protoţe mi ho bylo líto, s jakou trpělivostí a oddaností zvládá situace, do kterých jsem ho přiváděla. Jenţe láska z lítosti nebude asi to pravé. Nebylo by lepší, aby jednou konečně třískl do stolu, dal mi pár facek a rozhodoval o věcech sám? Určitě by mi to víc imponovalo a zároveň by mě to zbavovalo odpovědnosti. Kdyţ muţ něco rozhodne a ono to nevyjde, je tu vţdycky v zásobě pokrčení ramen a okřídlená věta: co chcete od chlapů? Jsou to cvoci. Vytahovat mě z ošemetných situací není přece ţádná opora! Kdyby se Ralph opravdu staral, tak by k nim vůbec nedocházelo! Nevím, kde se ve mně najednou vzalo tolik zloby. Hlava mě bolela jako nohy v těsných botách a chvílemi se mi houpal ţaludek. To všechno on, ţalovala jsem světu. To on objednal tu hnusnou skotskou! Naštěstí o mě celé dopoledne nikdo z vyučujících neprojevil zájem, aţ na neblahou výjimku dějepisářky paní 93
Wellingtonové. Nevěděla jsem nic a bylo to také po zásluze oceněno. Táta bude mít zase radost! Nějak jsem zapomněla uvaţovat o tom, jakou radost ze mě bude mít Ralph, ale zjistila jsem to celkem brzy, kdyţ jsme se konečně po vyučování sešli. „Ahoj, Sylvinko,“ řekl bezvýrazně. „Co dělá hlava? Bolí?“ „Jako střep,“ přikývla jsem chabě. „Přinesl jsem ti prášky. Určitě zaberou. Pojď do jídelny, zapiješ je kafem z automatu.“ „Kdes je vzal?“ „Nosím je s sebou, kdyby se náhodou hodily. Ošetřovatel nesvéprávných osob musí myslet na všechno.“ „Ta nesvéprávná mám být já?“ vyjela jsem, „Jo. A ještě znám jednu. Obě to spolu včera pěkně přepískly.“ „Ty jsi ten pravý, kdo mi má dělat kázání!“ rozčilila jsem se. „Nepamatuješ se náhodou, kdo tu skotskou objednal?“ „Samozřejmě já. Ale to vám neukládalo povinnost opít se a utéct mi na záchod. Víš, jaká z toho byla aféra? Poslal jsem za vámi servírku a ta se za chvíli vrátila celá naštvaná, ţe obě sedíte na zemi a ţe se s vámi nebude tahat, ať si vás prý odvedu sám. Kdyţ jsem to chtěl udělat, řekla, ţe tam přece nesmím. Nakonec se dala umluvit, vyhnala všechny dámy z toalety a já jsem vás jednu po druhé odtáhl do auta. Vláčel jsem vás jako pytle brambor přes celý sál. Jinudy to nešlo. Byla to ostuda jako hrom a myslím, ţe se tam dlouho nebudeme moc ukázat, ledaţe bych si nalepil knír a ty sis vzala paruku.“ Snaţil se mluvit klidně a nevzrušeně, ale poznala jsem na něm, ţe má pořádný vztek. Prudce jsem zatouţila nějak ho setřít a znectít, ale nebylo čím. Měl pravdu. Ten blbec jsem tu byla já. „Dej mi ty prášky,“ řekla jsem kajícně. „Třeba zaberou a budu zase normální.“ Byl natolik slušný, ţe si ušetřil poznámku ‚bylo by na čase!‘ Zdálo se naopak, ţe ho to potěšilo, jako bych mu byla slíbila, ţe od nynějška začnu nový ţivot. Seděli jsme v jídelně a usrkávali kávu, které se ve škole říkalo metla lidstva. Sotva jsem spolkla Ralphovy prášky, měla jsem náhle pocit, ţe se mi ulevilo. Psychika dělá zázraky. Kdyby mi podstrčil kousky křídy, vyšlo by to asi nastejno. Uvědomila jsem si, ţe by se 94
hodilo nějak mu vyjít vstříc. „Nezlob se, Ralphy,“ řekla jsem odhodlaně. „Nevím, jak se mi to mohlo stát. Příště si dám pozor.“ Stálo mě to dost přemáhání, ale výsledek byl nade všechno očekávání. Ralph se rozzářil jako dítě nad novou hračkou a políbil mě. „Uţ si z toho nic nedělej, Sylvinko,“ řekl měkce. Kdyţ se usmíval, byl krásný a já se zaradovala, ţe ho mám. Bylo mi zase dobře a na chvíli jsem se příjemně zasnila. „Jak naloţíme s odpolednem?“ zeptal se náhle Ralph. Vrátilo mě to zpátky na zem, „Máš snad nějaký návrh?“ „Kdyby bylo po mém, nejraději bych se s tebou celé odpoledne miloval. Bohuţel mi tě někdo chce zabít a musíme přijít na to, kdo to je.“ Rozhodla jsem se otázku milování příliš nerozebírat a raději jsem se chytila druhé moţnosti, i kdyţ jsem se toho dost bála. „Ty se na mě určitě zase rozzlobíš, Ralphy,“ řekla jsem, jak nejzkroušeněji jsem dovedla, „ale já včera provedla ještě jednu věc, o které nevíš. Zavolala jsem z toho bistra slečně Doncasterové a ujednaly jsme si na dnešek schůzku na půl šestou. Mohl bys mi na to zase půjčit motorku?“ Ralph zalapal po dechu. „Co tě to, proboha, napadlo?“ vyjel vztekle. „Ještě nemáme dost starostí?“ „Nezlob se, Ralphy,“ konejšila jsem ho. „Napadlo mě to, kdyţ včera Angela řekla, ţe abychom něco vypátrali, musíme začít úplně od začátku. U slečny Doncasterové všechny problémy začaly, tak je logické, ţe by se tam taky měly vysvětlit.“ „Uvědomuješ si vůbec, ţe nám ta ţenská vychází jako moţný vrah?“ „Jestli je něčí vrah, tak rozhodně ne můj. Uznávám, ţe měla dost moţností všechny ty věci na mě nastraţit, ale chybí tady to hlavní: proč? Já ji přece v ničem nemůţu ohrozit!“ „Moc bych na to nespoléhal,“ hučel Ralph otráveně. „Co si vůbec od té návštěvy slibuješ?“ „Vysvětlení celé té praštěné záhady. Vsadím se, ţe o ní slečna ví daleko víc, neţ my všichni dohromady.“ „A proto chceš riskovat ţivot?“ 95
„Nic mi neudělá. Nemá proč.“ „Já tě tam samotnou nepustím.“ „V tom případě nás slečna nepřijme. Bere vţdycky jen jednoho. Jestli se od ní mám něco dovědět, musí všechno vypadat úplně normálně. Nemohu se tam přihrnout s ochrankou.“ „Tak tě tam aspoň dovezu a někde tam na tebe počkám.“ „Bojíš se o motorku,“ popíchla jsem ho. „Čerta starého!“ vybuchl. „Bojím se o tebe. To je snad jasné. A kdyţ uţ sis vymyslela tu idiotskou návštěvu, tak mi aspoň dovol, abych tě na ni doprovodil a někde poblíţ na tebe počkal.“ Věděla jsem, ţe riskuju, ale rozhodla jsem se udělat malou zkoušku. „A co kdyţ ti to nedovolím?“ „Tak se ti na tvé laskavé dovolení vykašlu,“ řekl Ralph rázně. „V kaţdém případě pojedu s tebou.“ Bylo mi blaze, protoţe zkouška dopadla na výbornou. Ralph začal jednat po svém. Rozhlédla jsem se po jídelně a pak jsem mrkla na hodinky. Krásně jsme se zapovídali! Čas oběda uţ dávno minul a k pultu se trousili poslední opozdilci. Rychle jsme vstali a šli vyfasovat jídlo. „Víš, co jsem včera zjistila?“ huhňala jsem plnými ústy, kdyţ jsme si zase sedli ke stolu. „Ţe ta zrzka, jak nám připomínala mrtvou Barnyardovou, vůbec nebyla zrzka. Sundala si na toaletě paruku a byla blond!“ „A co má být? Ţenské přece paruky nosí.“ „Na mě je těch zrzavých paruk v poslední době nějak moc. Nakonec ji snad měla i ta neboţka Barnyardová.“ „Ta by asi těţko měla důvod ji nosit,“ namítl Ralph. „Proč by ho měla mít? Jaký asi důvod mohla mít ta ţenská ze včerejška?“ „Paruka je něco jako převlek. Představ si třeba, ţe je choť váţeného milionáře, která se tajně schází po putykách se svým chudičkým milencem. Proto ze sebe udělá nápadnou barvou štětku, aby v ní nikdo nepoznal noblesní oduševnělou dámu. Co tomu říkáš?“ „Je to dojemné, jenţe trochu přitaţené za vlasy.“ 96
„Kdyţ se ti to nelíbí, mohu poslouţit příkladem ze ţivota. V naší ulici bydlí nějaká paní Rositterová. Je to nakrátko ostříhaná černovláska, nenápadná domácí puťka, která se pečlivě stará o své tři děti. Na noc si ale nasazuje dlouhou blond paruku, namaluje si nový obličej a sklízí úspěchy jako striptérka v baru Casa Habana. Je to sice neuvěřitelné, ale v ţivotě jsem neviděl něco tak svůdného.“ „Ty vytloukáš bary?“ vyjela jsem s nevolí. „Nemám to ve zvyku,“ klidnil mě Ralph. „Ale loni jsem tam jednou byl s tátou, který hostil nějakého vzácného klienta. On mě taky upozornil, ţe je to naše sousedka, jinak bych ji samozřejmě vůbec nepoznal.“ „Máš rád svůdné ţenské?“ „Ţenské mají být svůdné. Nemám rád ty, které si z toho dělají kšeft.“ „Striptérka je přece zaměstnání jako kaţdé jiné.“ „Ty bys ho dělala?“ „Těţko. Přála bych si od ţivota víc.“ „Co bys sis přála?“ „Hodného chlapa, který by se o mě staral, a zdravou a spokojenou rodinu.“ „Teoreticky jsi dost skromná, ale prakticky chceš nemoţné.“ „Copak ty nevěříš na šťastnou rodinu?“ podivila jsem se. „Ne v tom smyslu, jak si ji většina lidí představuje: jako po všech stránkách dokonale zabezpečenou jednotku, která nemá nic jiného na práci neţ předvádět se ostatním, udávat společenský tón a nimrat se ve svých primitivních citech. Tak nám ji aspoň předvádějí různé seriály.“ „A jak si ji tedy představuješ ty?“ „Jako bojiště, na kterém se kaţdý den svádějí bitvy o existenci, o trochu úspěchu, radosti i lásky. Nic není samozřejmé, nic nepadá z nebe a všechno se musí vybojovat. Zato oslavy vítězství jsou krásné a dávají všem členům rodiny pocit uspokojení, sounáleţitosti a vlastní ceny.“ „To jsi někde vyčetl?“ „Ne, to si myslím.“ „Pojďme k nám,“ navrhla jsem. „Ještě chvíli mi tu takhle budeš 97
povídat a nikdy se nevdám.“ „Návrh všemi hlasy přijat,“ zasmál se Ralph. Věděla jsem, ţe touţebně čeká, aţ ho pozvu, protoţe se mi nechtěl vnutit sám. Tentokrát jsem vedla konvoj já. Můj dýchavičný dodge hrdě vířil vzduch a razil cestu Ralphovi, který jel na motorce za mnou. Cítila jsem se najednou opuštěná, chyběla mi Angela na vedlejším sedadle. Co si teď sama s Ralphem počnu? napadlo mě. Vzpomněla jsem si na jeho představy o rodině a trochu mě zamrazilo. Nejsem bojovník. Kdyby bylo po mém, vybrala bych si z jeho dvou rodinných modelů asi tak něco uprostřed. Oni ti seriáloví hrdinové přece jen nejsou tak úplně k zahození. Jako obvykle nás doma uvítaly zvuky klavíru. Podívala jsem se na hodinky a bylo mi jasné, ţe táta uţ dlouho hrát nebude, protoţe má teď pravidelně odpolední i noční frekvence. Za chvíli se zvedne a odjede do Hollywoodu. „Posaď se zatím v kuchyni,“ řekla jsem Ralphovi. „Já si jen bleskově něco zařídím.“ Vyběhla jsem nahoru do svého pokoje a zahrabala v šatníku. Místo šortek jsem si oblékla dlouhé dţíny a tričko s výstřihem jsem vyměnila za halenku, upjatou aţ ke krku. Podívala jsem se do zrcadla a byla jsem spokojená. Kdyţ jsem se vrátila zpátky do kuchyně, Ralph na mě vyvalil oči. „Proč ses takhle vymódila?“ vydechl trochu zklamaně. „To je kvůli tátovi. Nelíbí se mu, kdyţ před tebou běhám nahá, tak mu chci udělat radost. Musí nás tu nechat s dobrým pocitem, zvlášť dnes, kdy tu uţ nemám gardedámu. Nejlepší by bylo, kdybys mi povídal nějaké nesmysly, aby to vypadalo, ţe se učíme. Na to táta moc dá.“ Ralph se rozřehtal, aţ mu vytryskly z očí slzy. „Co ti mám, proboha, povídat?“ kuckal se. „Pověz mi třeba, co se dělo v Evropě za druhé světové války. Dnes jsem na to u Wellingtonové úplně vybouchla.“ „Já si z toho pamatuju jen nejdůleţitější data. Hitler obsadil Rakousko, Polsko a Československo v roce 1939, Itálie se přidala k Němcům taky 1939, 1940 k nim přibylo Japonsko. My jsme vstoupili do války po napadení Pearl Harboru Japonci v prosinci 1941, Německo napadlo SSSR v létě 1941, invaze do Francie – 1943, v 98
květnu 1945 podepsal Hitler kapitulaci, nakonec válka skončila v Praze –“ Vyšlo to přesně. Ve dveřích stál táta a usmíval se. „Uţ vás tu chvíli poslouchám a vidím, ţe nezahálíte.“ „Trochu si opakujeme dějepis.“ „To je velice chvályhodné.“ Pokynul mi. „Můţeš na moment, Sylvie?“ Spěchala jsem za tátou, který zatím došel aţ k autu a posadil se za volant. „Potřebuješ něco, tati?“ Dlouze se na mě zadíval. „Je dojemné,“ řekl nakonec, „s jakým úsilím mi tu hraješ vzornou dceru. Trochu to sice přeháníš, ale i tak ti děkuju za snahu. Dej na sebe pozor.“ Dotkl se dvěma prsty klobouku a odjel. Ohromeně jsem se za ním dívala. Průšvih! Táta asi sešel ze schodů hned za mnou a všechno slyšel! Muselo mu to být hrozně trapné. Já koza pitomá! Proč nikdy nic neudělám dobře? Teď uţ mi táta nikdy nebude důvěřovat! Vrátila jsem se domů krokem truchlícího pozůstalého v pohřebním průvodu. „Co se ti stalo?“ zeptal se Ralph, sotva jsem vešla do kuchyně. „Je to všechno v háji,“ řekla jsem sklesle a vysvětlila mu, co se stalo. Ralph se zamyslel. „Je škoda,“ řekl po chvíli, „ţe nehrajeme se svými milými čistou hru. Já mám taky vůči tátovi špatné svědomí. Vím, jak těţko hledá dědice toho nábytkářského podniku a přesto jsem mu neřekl, ţe Doncasterová se původně jmenovala Eliottová. Byla by to pro něho vítaná stopa a snad právě proto se toho bojím. Nevím sice, jak všechno spolu souvisí, ale mám tušení, ţe by to mohlo vyprovokovat tvého vraha. Raději se teď tátovi vyhýbám. Eddymu samozřejmě taky, aby se náhodou moc nezajímal o ty rybičky. Zbývá máma, a tu samozřejmě nesmím takovými věcmi zatěţovat.“ Potřásl hlavou, jako by odháněl komára a dodal: „Jsem teď moc nerad doma. Musím tam ale aspoň zavolat, ţe se dnes vrátím pozdě. Nebudou tím sice nadšení, ale snad mi to projde.“ Zatímco Ralph telefonoval, snaţila jsem se vymyslet, jak naloţím s dnešní návštěvou u slečny Doncasterové. Chtěla jsem z ní 99
samozřejmě vytáhnout co nejvíc uţitečných informací, ale na ţádný chytrý způsob dotazů jsem nepřišla. Budu muset improvizovat na místě. Dá mi to asi pořádně zabrat. Slečna není jelimánek a co nebude chtít, to mi nepoví. Teď jsou tři pryč, počítala jsem, v pět musíme vyrazit – snad do té doby ještě něco vymyslím. Ralph se vrátil od telefonu podezřele zkroušeně. „Co je?“ vyptávala jsem se znepokojeně. „Nevyšlo to?“ Mávl rukou. „Ale vyšlo. Jen mi táta dost důrazně naznačil, ţe bych měl míň trajdat po světě a víc se učit.“ „Tak si vem dodge, jeď domů a motorku mi tu nech. Můţu jet ke slečně sama.“ „Ani náhodou,“ řekl rázně. „Řekl jsem uţ jednou, ţe tě tam samotnou nepustím.“ „V tom případě si to s tátou budeš muset vyţehlit sám.“ Mělo to vyznít škodolibě, ale moc se mi to nepodařilo. Vzpomněla jsem si totiţ, ţe sama budu mít dost práce, abych si usmířila tátu. Seděli jsme s Ralphem proti sobě u stolu jako dvojice románových hrdinů, kteří jeden pro druhého – ztratili svou rodinu. Jak by tohle téma krásně zpracoval televizní seriál! Kolik očí by zaslzelo a kolik srdcí by fandilo mladým vyděděncům! Skutečnost je ovšem trochu jiná: hrdinové nejsou vyděděnci, ale pěkní moulové. Přišlo mi to k smíchu. „Víš, co bych si teď přál?“ zeptal se náhle Ralph. „Chtěl bych s tebou být na pustém ostrově a na všechno zapomenout. Na rodiče, na školu, na všechny maléry, na vraha, který tu na tebe někde číhá –“ „Ţádný vrah tu není,“ přerušila jsem ho. „Kdyby mě chtěl opravdu někdo zabít, nedělal by to tak dětinským způsobem. A hlavně mu k tomu chybí důvod. Proto se taky nebojím. Těţko se stane, ţe by někdo někoho zavraţdil omylem.“ „Rád bych měl tvou jistotu. Víš, jaký mám o tebe strach? Víš vůbec, co pro mě znamenáš?“ Trochu se mu zadrhl hlas. „Neměj starosti,“ zašeptala jsem konejšivě a pohladila ho po vlasech. „Kdyţ po tom tak touţíš, tak opravdu na nic nemysli a na všechno zapomeň. Představ si přitom, ţe tenhle dům je pustý ostrov a ţe jsme tu jen sami dva.“ Blaţeně se usmál. „Kdyţ to udělám, bude to pro tebe dost 100
nebezpečné.“ Pohladila jsem ho na krku. „Neměj strach,“ vydechla jsem mu do ucha. „Já se nebezpečí nebojím. Co bys nejdříve udělal, kdybychom na tom ostrově byli?“ „Našel bych pro nás bezpečnou jeskyni.“ „Víš tu o něčem takovém?“ „Mám tušení, ţe by se tu útulná jeskyně našla. Půjdeš ji se mnou hledat?“ „Půjdu. Ale napřed jdi zamknout domovní dveře.“ Zacvakaly zámky. Pustý ostrov se stal skutečností a my jsme se oddali jeho krásám a radostem. „Vstávej, lásko, uţ je skoro pět.“ „Co je?“ mumlala jsem nevrle: „Já od tebe nechci. Kam zas jdeš?“ „Probuď se. Musíme jet ke slečně Doncasterové.“ „To musíme, ale nech mě ještě spát.“ „Nejde to, Sylvinko, nestihli bychom to.“ S nechutí jsem začala opouštět náš pustý ostrov a začala vnímat skutečnost. Rozmrzele jsem se vyhrabala z postele a začala shánět poházené svršky. Měla jsem pocit, ţe se mi pod nohama zachvívá země a nedokáţu pevně stát. Vyčítavě jsem se dívala na Ralpha, který tu stál uţ ustrojený a připravený k odjezdu. „Tos mě nemohl vzbudit dřív?“ „Vzbudil jsem tě včas. Kdyţ si pospíšíš, všechno stihneme.“ Jemu se to řekne! Ale já, ať jsem spěchala sebevíc, jsem se nestačila připravit dřív neţ za deset minut. Chvatně jsme zamkli dům, nasedli na motorku a svět se změnil na nekonečný trychtýř ubíhajících čar. Ralph naháněl zpoţdění. Celá země hřměla a houpala se. Připomnělo mi to jízdu na horské dráze v Disneylandu. Drţela jsem se Ralpha v pase a zavrtávala hlavu do jeho bundy, vzduté větrem. Naštěstí znal Ralph kratší cestu, neţ kterou jsem posledně jela já. Za osm minut rychlostního závodu s časem jsme se náhle octli u odbočky do Little Rock Canyonu. Zarazilo mě, ţe tentokrát vedla doprava a aţ za chvíli mi došlo, ţe jsme k ní přijeli z druhé strany. Rychlostní závod vystřídala terénní jízda. Ţasla jsem, jak Ralph tuhle disciplínu mistrovsky ovládá. Stroj, zatíţený dvěma lidmi, se na nerovném terénu pohyboval rychle a ladně. Pomalu jsme 101
se blíţili k místu smrti manţelů Barnyardových. Kromě několika černých trosek, leţících na svahu, tu nezbyla po tragédii ţádná památka. Poklepala jsem Ralphovi na rameno a naznačila mu rukou, aby zastavil. „Tady vybuchl ten vůz,“ Vysvětlila jsem mu. „Projeď ještě poslední zatáčku a tam nahoře před tou vysokou skálou zastav a dej mi mašinu. Dojedu ten kousek sama. Slečna nemusí vědět, ţes mě sem přivezl.“ Nevypadal právě nadšeně, ale přikývl. Správně pochopil, které místo myslím, a za projetou zatáčkou zastavil přesně tam, kde se lincoln Barnyardových zřítil do hlubiny. Pak mi předal motorku a tvářil se při tom nešťastně. „Dej na sebe pozor, – Sylvinko,“ řekl ustaraně. „Nespustím ten dům z očí. Kdyby se něco dělo, křič.“ „Jak uvidíš přes zeď?“ zeptala jsem se poťouchle. „Z té skály, co z ní fotil Joe Firkin.“ Otevřela jsem údivem pusu. „Tady si vezmi něco na cestu,“ napřáhl ruku a podal mi malý předmět. „Co je to?“ „Slzný plyn ve spreji.“ „Nedělej z toho kovbojku,“ rozčilila jsem se. „Aţ se vrátím ţivá a zdravá, bude ti hanba, ţe jsi takový strašpytel.“ „Jen si to vezmi.“ Pokrčila jsem rameny a schovala sprej v kapse bundy. „Vydrţ,“ řekla jsem Ralphovi s úsměvem. „Nebude to dlouho trvat.“ Políbila jsem ho na tvář, vzala mu z ruky helmu, nasadila jsem si ji a přidala plyn. V kouři výfuku vypadal Ralph jako přízrak. Projela jsem zatáčkou smrti kolem skály a zastavila před bránou ve zdi. Dala jsem motorku na stojan a poloţila helmu na sedlo. Právě jsem se chystala stisknout tlačítko zvonku, kdyţ jsem si všimla, ţe branka je otevřená. Vstoupila jsem do ní a opatrně prošla zahradou aţ k domu. I domovní dveře byly dokořán. Osvětlená okna haly byla otevřená. Zdálo se, ţe dům je připraven přijmout vzácného hosta. Vešla 102
jsem do předsíně. „Slečno Doncasterová,“ zavolala jsem. „Jste tu někde?“ Ţádná odpověď. Postoupila jsem o několik kroků, nahlédla do otevřených dveří haly a stěţí jsem potlačila výkřik. V křesle, zády ke mně, seděla strnule ţena s ohnivě rudými vlasy a dívala se na obraz, zavěšený na stěně před ní. Obraz byl dokonale provedená zvětšenina Firkinova vítězného snímku „Můj dům – můj hrad“. V okamţiku, kdy mě zachvátilo zděšení, ţe je mrtvá, ţena náhle vstala a obrátila se ke mně. Vydechla jsem úlevou. „Vítám tě, Sylvie,“ řekla slečna Doncasterová. „Uţ na tebe čekám. Trochu ses opozdila. Pojď dál a posaď se.“ V tu chvíli jsem zaslechla, ţe se za mnou tiše zavřely domovní dveře.
103
XII. Připadala jsem si náhle jako v pasti a nevěděla, co říct. „Co je ti?“ zeptala se slečna starostlivě. „Stalo se ti něco?“ Zcela nelogicky jsem ukázala na zvětšeninu Firkinova snímku a vyhrkla: „Kde se to tu vzalo?“ Usmála se. „To mi dnes daroval jeden můj přítel. Líbí se ti to? Nedávám se ráda fotografovat, protoţe na všech fotkách vypadám hrozně, ale tohle – tohle jsem opravdu já. Nahá i oblečená, samotářská a vyhledávaná, skromná i vyzývavá. Můj přítel mě právě takhle vidí a myslím, ţe on jediný mě vidí správně. Konečně jsem našla prince Turtlea!“ „Coţe?“ zašeptala jsem ohromeně. „Promiň –“ zarazila se. „Toho si nevšímej. Asi bys to nechápala.“ „To fotil váš přítel?“ zeptala jsem se. „Ano,“ řekla marnivě. „Řekl mi, ţe mě často zpovzdálí sleduje.“ Nebylo v tu chvíli taktické zkazit slečně iluzi. „Je to krásná fotka,“ řekla jsem po pravdě. „Je,“ přisvědčila slečna. „Teď se ale posaď a řekni mi, co máš na srdci. Kvůli fotce tu jistě nejsi.“ Usadily jsme se proti sobě do křesel. „Ráda bych se vás na něco zeptala,“ řekla jsem. „Jsem zvyklá, ţe se mě lidé ptají,“ přikývla. „Co chceš vědět?“ „Jakým způsobem léčíte lidi?“ Nezdálo se, ţe by to slečnu překvapilo. „Léčím kaţdého tím, nač věří. Spiritisty léčím seancemi, těm, kdo věří na věštby, předpovídám události. Pro jiné se stanu na chvíli chiropraktikem. Bylinkáře léčím bylinkami a hypnózou, jinak by jim 104
samotné bylinky nezabraly. V případě realistů se odvolávám na prostou logiku, jenţe ti ke mně většinou nechodí. Mohu samozřejmě uţívat všech metod v různých kombinacích. Je zajímavé, kolika lidem stačí prostě se vypovídat. Beru na sebe úlohu zpovědníka a pacienti odcházejí spokojeni. Jsou i takoví, kteří tu hledají lásku.“ „Léčíte je snad láskou?“ uţasla jsem. „Ovšem,“ přikývla slečna nevzrušeně. „Kaţdý způsob uklidnění je dobrý. Nezáleţí přece na způsobu, ale na výsledku.“ „Často rozdáváte lásku?“ „Jen výjimečně. Proti ostatním praktikám je to zanedbatelné.“ „Nebojíte se,“ zeptala jsem se váhavě, „ţe si lidé spletou váš dům – dejme tomu – s jiným druhem domu?“ „Myslíš s bordelem? To jistě ne. V bordelu se platí. U mě ne.“ Náhle jsem pochopila, proč návštěvy u slečny Doncasterové jsou tak oblíbené a přesto se o nich mluví pouze šeptem. „Smím se zeptat, co tomu všemu říká váš přítel?“ „Samozřejmě souhlasí, jinak by přestal být mým přítelem. Jestliţe sama ovlivňuju jednání lidí, nemohu připustit, aby kdokoli ovlivňoval mě. Vím, ţe nezmohu nic proti smrti, ale nebojím se jí, dokonce se na ni často i těším, ale dokud jsem tady, chci ţít podle svého a jít si svou vlastní cestou. Je to mé právo.“ „Kdyby se vám někdo do té cesty postavil, byla byste schopná ho zabít?“ Ani okamţik nezaváhala a přikývla. „Jistě.“ „A tomu vy říkáte, ţe pomáháte lidem?“ vybuchla jsem rozhořčeně. „Nemůţeš popřít, ţe lidem pomáhám. Zřejmě jsi dost brzy zapomněla, jak jsem pomohla tobě.“ „Čím jste mi pomohla?“ rozčilila jsem se. „Snad tím, ţe jste mi nasadila do hlavy tu krvelačnou neboţku, která se mě chce zbavit? Nebo tím, ţe jste si dnes vzala tu ohavnou zrzavou paruku?“ „Není ohavná,“ ohradila se slečna. „Je dokonalá a stála fůru peněz. Nosím ji často. Dnes ji mám proto, ţe ti chci tu rudovlásku zase trochu připomenout. Kazím si tím sice vlastní práci, ale nedá se nic dělat, musím tě trochu poučit. Víš, co jsem s tebou posledně udělala?“ 105
„Ne,“ vyrazila jsem zarputile. „Vymazala jsem ti z hlavy svědomí.“ „Svědomí?“ vyhrkla jsem. „Ano. Proč myslíš, ţe jsi smrt těch dvou ve voze tak lehce přeţila? Patříš přece k typu lidí, kteří ze smrti dělají vědu, a kdyby sis plně uvědomovala, ţe kvůli tobě zahynuli dva lidé, nevím, jak bys dnes vypadala. Moţná, ţe bys uţ dávno spáchala sebevraţdu.“ „Kvůli mně?!“ vykřikla jsem zděšeně. „To je přece nesmysl!“ „Není. Komu se na té cestě vyhýbali? Tobě. Měli na vybranou. Buď tě lincolnem rozplácnout na kaši, nebo se tě snaţit objet. Vybrali si to druhé – a stálo je to ţivot Kaţdá událost má svou příčinu. V tomhle případě jsi byla tou jedinou příčinou ty.“ Zatmělo se mi před očima. To, co jsem právě slyšela, vyvstalo přede mnou v celé své logické hrůze. „Proč mi to říkáte?“ vyhrkla jsem stísněně. „Vţdyť je to strašné!“ „Aby sis uvědomila, čím jsem ti posledně poslouţila. Pomocnou ruku totiţ lidé ocení teprve tehdy, kdyţ ji náhle ztratí.“ Bylo mi do breku. „Já přece za nic nemůţu!“ „Můţeš,“ řekla slečna stroze. „To je ti snad jako logikovi jasné. Nebo ne? Kdybych tenkrát to neštěstí neohlásila sama, spadla bys do maléru aţ po uši.“ „Proč jste mě z něho vůbec vytahovala?“ nechápala jsem. „Snad proto, aby mě mohl zavraţdit duch té ţenské?“ „Chtěla jsem tvou smrt oddálit, jak nejdéle to šlo, a dát ti příleţitost, aby ses sama rozhodla, co uděláš. Uţ jsi dávno mohla být v Chicagu v bezpečí. Zvolila sis, ţe tu zůstaneš, proto zemři.“ „Ale proč?“ vykřikla jsem. „Přece mi nechcete namluvit, ţe duch paní Barnyardové se mi chce mstít, protoţe jsem zavinila její smrt.“ Slečna se zamyslela. „I to by mohlo být,“ řekla nakonec, „ale čistá pravda to není.“ „Copak vy máte o pravdě nějaký pojem?“ zaútočila jsem. „Ještě nikdy mi nikdo nedokázal leţ,“ řekla slečna upjatě. „Ostatně ji při své práci nemohu ani potřebovat. Jedna z mých léčebných metod je i hra na pravdu. Nechceš si ji náhodou zahrát?“ Trochu jsem znejistěla. Hru na pravdu jsem samozřejmě znala a vţdycky mi při ní bylo trapně. „To záleţí na tom, kdo se bude ptát,“ 106
řekla jsem váhavě. „Samozřejmě obě. Na střídačku,“ usmála se slečna. „Je to krásná hra a nám hlavně ušetří spoustu času. Já totiţ vím, ţe jsi za mnou přišla, protoţe tě potkaly nepříjemné záţitky a ty si chceš ověřit, jestli s nimi nemám něco společného. Je to tak?“ „Je,“ uţasla jsem. „Jak to víte?“ „Tak jako všechno ostatní. Sama od sebe. Chceš znát pravdu? Přijímáš hru?“ „Přijímám,“ řekla jsem odhodlaně. „Kdo začíná?“ „To je jedno. Začni třeba ty.“ Zamyslela jsem se a začala jsem si postupně promítat události minulého týdne. „Minulou neděli jsem dostala kryptogram, napsaný v notách. Poslala jste mi ho vy?“ „Ano. Podařilo se ti ho rozluštit?“ „Sama jsem to nezvládla. Poradil mi táta. Proč jste mi ho poslala?“ „Abych tě připravila na to, co tě čeká. Co jsi vyluštila?“ „Gageovy rybí pochoutky. V neděli jsem objevila v aparátu fotku paní Barnyardové s výhruţným textem. Víte, jak ten text zněl?“ „Jistě. Stálo tam: Sylvie Lawrenceová, nechci tě v L. A. Okamţitě odejdi, nebo zemřeš. Frances. Ukazovala jsi někomu tu fotku?“ „Ne,“ zalhala jsem statečně. „Kde se vzaly ty rudé vlasy u toho kryptogramu?“ „Jsou z téhle paruky. Myslela sis, ţe jsou to vlasy Barnyardové?“ „Samozřejmě nemyslela. Ty rybičky jste mi v pondělí poslala vy?“ „Ano. Co se s nimi stalo?“ „Nesnědla jsem je, protoţe mi bylo špatně. Ale snědl je někdo jiný a byly prý dobré. Myslela jste si, ţe nikdo po nich nezemřel?“ „Byly otrávené. Víš, jak se stalo, ţe nikdo po nich nezemřel?“ „Vím. Poslíček tu vaši láhev rozbil a nahradil ji jinou. Volala jste mě v úterý do školy, abyste zjistila, jestli ţiju?“ „Ano, volala jsem tam! Byla jsem dost překvapená, kdyţ ses ohlásila. Řeklas někomu o těch rybičkách?“ „Ne,“ zalhala jsem znova. „Chtěla jsem své přátele vyřadit ze hry. 107
Poslala jste mi ve středu další rybičky?“ „Poslala. Co se s nimi stalo?“ „Pustila se do nich kočka, tak jsem je vyhodila.“ Lhala jsem uţ docela dobře. „Ta kočka se uţ doma neukázala. Byly ty ryby také otrávené?“ „Byly. Byl v nich amitriptylin. Proč jsi mi včera večer volala?“ „Doslechla jsem se, ţe jste se kdysi jmenovala Eliottová a chtěla jsem se vás zeptat, proč to jméno tajíte.“ „Netajím ho,“ řekla slečna. „Jen ještě není čas, abych se k němu přihlásila. Kdo ti to jméno prozradil?“ „Jeden tátův kolega. Jak se jmenuje, nevím. Víte, ţe jméno Eliott dnes figuruje v souvislosti s ohromným dědictvím?“ „Vím to. Proč se o to zajímáš?“ „Chci jen vědět, jak s tím souvisím já. Chtěla jste mě zabít?“ „Ano,“ řekla slečna váţně. „Myslím, ţe můţeme skončit hru.“ „Ani nápad!“ vykřikla jsem. „Tohle všechno mi přece musíte vysvětlit! Proč mě chcete zabít a proč tak dětinsky? Mohla jste se mě klidně zbavit uţ minule!“ „To jsem sice mohla, ale jednak by se tu sešlo příliš mnoho úmrtí najednou, jednak jsem ti chtěla dát šanci, aby ses mohla zachránit. Počítala jsem s tím, ţe odjedeš hned, jak objevíš tu fotografii. Rybičky se měly uplatnit jen v případě, ţe bys to neudělala.“ „Jste blázen! Šílenec!“ „Nevím, proč lidé všechno, co není úplně běţné, pokládají za šílenství. Zabít někoho je snadné a nezajímavé. Mnohem přirozenější je vyzvat neţádoucí osobu na souboj a dát jí příleţitost se samostatně rozhodovat. Ţivot a smrt je hra, která by měla mít svá pravidla čestného utkání.“ Seděla jsem ohromeně v křesle a nevěděla jsem, jestli se mám na slečnu vrhnout, nebo se rozbrečet. Cítila jsem ve spáncích tíţivý tlak a znova se mi zdálo, ţe se celá země zachvívá. Stěţí jsem překonávala pocit malátnosti. „Proč jste mě strašila paní Barnyardovou, kdyţ se mě chcete zbavit sama?“ „Pokládala jsem to za výhodné, kdyţ jsem zjistila, jak na tebe její smrt zapůsobila. Mam tu také její fotografii, proto jsem na ni mohla napsat tu výhruţnou zprávu a znova ji ofotit, kdyţ ses sprchovala v 108
koupelně. Moţná, ţe jsi na to přišla uţ sama; není těţké to uhodnout.“ Slečna otevřela zásuvku u stolu, zalovila v ní, vytáhla fotografii zrzky zarámovanou pod sklem v úzkém rámečku a podala mi ji: Takové rodinné památky se staví obvykle na psací stoly a na krby, napadlo mě. Tahle je navíc doplněná výhruţným textem, napsaným na skle prvním, co bylo po ruce – tuţkou na obočí. Civěla jsem upřeně na obrázek a tušila jsem, ţe to bude právě on, který mě dovede k vyřešení celé záhady. Ze hry na pravdu jsem se zatím nedověděla nic, co bychom uţ nevěděli, nebo aspoň netušili. Musela jsem ale slečně přiznat, ţe byla naprosto poctivá a odpovídala podle pravdy, zatímco já jsem třikrát zalhala, abych chránila kamarády. Hra na mě udělala hluboký dojem a rehabilitovala slečnu v mých očích. Skoro jsem zapomněla, jaké mi od ní hrozí nebezpečí. Poloţila jsem obrázek na stůl. „Jak jste k té fotce přišla?“ zeptala jsem se zvědavě. „Patří k rodinnému majetku,“ usmála se slečna. „Sama jsi objevila, ţe jsem se dříve jmenovala Eliottová. Frances také. Je to má nevlastní sestra a jméno Eliott máme po otci. To je ten pán, který vlastnil nábytkářské závody a zanechal po sobě milióny.“ Uţasle jsem vydechla, i kdyţ jsem nějakou podobnou souvislost tušila. Jenţe tušit není opravdu vědět. „A vy se mi chcete za smrt své sestry a švagra pomstít?“ zeptala jsem se trochu nejapně. Teď se slečna zasmála nahlas. „Nebuď bláhová. Co bych z toho měla? Dnes uţ není v módě zabíjet ze msty.“ „A proč tedy?“ ţasla jsem. „Jako vţdycky – pro peníze.“ „Ale co já mám s tím –?“ „Počkej,“ přerušila mě slečna rázně. „Kdyţ uţ jsme si tak hezky po pravdě popovídaly, tak to dotáhneme aţ do konce. Povím ti všechno, protoţe teď uţ na tom stejně nezáleţí. Jméno Doncasterová, které pouţívám, patřilo mé matce za svobodna. Jinak jsem skutečně Eliottová, ale s rodinou jsem se velmi brzy rozešla. Otec se mnou tehdy udělal úmluvu, ze které vyplývá, ţe 109
budu mít tenhle dům, budu dostávat roční rentu a ţádné další finanční nároky mít nebudu. Proto se mnou také v závěti nepočítal. Dědit měla jen sestra nebo švagr.“ To je to, co říkal Ralphův otec, blesklo mi hlavou. „Ti dva spravovali po otcově smrti na jeho příkaz majetek společně a podnik mohli dědit uţ jen jeden po druhém. Švagr by dědil, kdyby sestra zemřela. To by se mě netýkalo. Kdyby zemřel dříve on, dědila by majetek sestra. Taky by mi to moc nepomohlo. Dědila by pouze ona a pro mě by platila úmluva s otcem. Ovšem, kdyţ teď zemřeli při výbuchu oba současně, nemůţe dědit nikdo z nich a přišla bych na řadu já.“ „I kdyţ jste se otcem uţ jednou finančně vyrovnala?“ přerušila jsem ji. „Samozřejmě. Na dědictví po otci uţ sice ţádný nárok nemám, jenţe v tomhle případě bych uţ nedědila po něm, ale po sestře. To je rozdíl!“ Znova jsem zavzpomínala na Ralphova otce. „Ale kdyţ je to tak,“ naléhala jsem, „proč ještě ty peníze nemáte? Přece vám nemohlo ujít, ţe doktor Saunders vyzývá uţ týden všechny moţné dědice po Barnyardových, aby se mu přihlásili. Víte, jaké s tím má potíţe? Proč jste se o to dědictví ještě nepřihlásila?“ „Moc rada bych to udělala,“ řekla slečna trpce, „a vím také, ţe s tím uţ dlouho nemohu otálet, ale zatím je tu něco – vlastně někdo, kdo mi v tom překáţí.“ „Kdo?“ vydechla jsem. „Ty.“ „Já?!“ vykřikla jsem zděšeně. „Já s touhle záleţitostí nemám přece vůbec co dělat?!“ Slečna se trochu pohrdavě usmála. „Ještě ti nedošly souvislosti? Zapni mozek! Jsi naivnější, neţ jsem si myslela. Ty jsi přece jediná, která viděla, ţe švagr zemřel později neţ sestra a tím bys mi mohla pořádně zkomplikovat plány. O mém nároku na dědictví bude muset rozhodnout soud a ten bude shánět svědky. Ţádný z nich mi není nebezpečný – kromě tebe. Šikovný advokát by z tebe vytáhl všechno a to nemohu potřebovat. Kdyby se zjistilo, ţe sestra uţ byla mrtvá a švagr ještě ţil, dědil by samozřejmě on, po něm někdo z jeho bývalé 110
rodiny a já bych vyšla naprázdno.“ Seděla jsem jako omráčená. „Proč myslíte,“ řekla jsem po chvíli, „ţe jsem vám nebezpečná? Kdybyste mi to sama neřekla, v ţivotě by mě tahle souvislost nenapadla.“ „Na to se, bohuţel, nelze spolehnout. Jsou chvíle, kdy se člověku vynoří vzpomínka, o které ani neví, ţe byla kdysi skutečnou událostí. Je lepší takovým vzpomínkám předcházet.“ „Myslíte tím, ţe mě zabijete?“ „Ano. Mohly jsme si bez obav zahrát na pravdu, protoţe, jak jsem řekla, dnes uţ na tom nezáleţí. Tu hru jsme teď poctivě dohrály aţ do konce. Dověděla ses dokonce něco, o čem jsi neměla ani ponětí. Dala jsem ti šanci odejít z města a tys jí nevyuţila. Je to s tebou jako s Barnyardovými. I oni měli šanci se zachránit, ale rozhodli se pro vlastní smrt.“ Řekla to tak rozhodně, ţe mnou poprvé projel pocit hrůzy. Cítila jsem, ţe se začínám potit, a znovu se mi zdálo, ţe se celý svět zachvívá. „Mohu vám přece slíbit, ţe to, co jste mi řekla, nikdy proti vám nepouţiju,“ pokusila jsem se vyjednávat a hned jsem se za to styděla. „Mohla jsem tušit, ţe mi to nabídneš,“ přikývla trochu opovrţlivě. „Ale v tom případě bychom v tom jely spolu a já si ţádného společníka nemohu dovolit. Oni se totiţ ze společníků často stávají vyděrači.“ „Co si to dovolujete?!“ vykřikla jsem pobouřeně. „K něčemu takovému bych se v ţivotě nesníţila!“ „Byla bys překvapená,“ řekla slečna klidně, „k čemu všemu se lidé dokáţou sníţit, kdyţ jim teče do bot. Lidé jsou strašně nedokonalí. V ničem se neliší od zvířat a bláhově se domnívají, ţe jsou na zemi pány. Vůbec je nenapadne, ţe celý náš svět je řízen zvenčí a ţe všechny naše osudy určují vyšší bytosti, neţ jsme my. Nikdo je nezná, několik výjimečných osobností – jako já – je tuší. Poznat je mohou teprve zemřelí. Brzy to poznáš sama.“ „Vy se pokládáte za výjimečnou osobnost?“ zeptala jsem se posměšně. Slečna zvedla obočí. „Samozřejmě. Pochybuješ snad o tom? Kdybych jí nebyla, nemohla bych pomáhat lidem a řešit jejich 111
problémy. Člověk člověku není schopen pomoct.“ „Pomáháte lidem tím, ţe je zabíjíte?“ vyjela jsem. „Jen ty, kteří se mi postaví do cesty. Zatím si to ale nikdo netroufl.“ „Mám tedy tu čest být první?“ „Ano, budeš první,“ řekla slečna. Zamrazilo mě, protoţe jsem z jejího hlasu vycítila dojetí. Co je to za ţenskou? uvaţovala jsem horečně. Je naivní anděl, který se domnívá, ţe nese prapor morálky a nezištně pomáhá lidem, nebo surový gangster, který se nezastaví před ničím? „Jsi docela sympatická holka,“ vpadla mi do úvah slečna. „Kdybych tě nemusela zabít, určitě bych si tě oblíbila. Bude tě škoda.“ „Jste blázen. Na co ty peníze potřebujete? Máte přece dům a doţivotní rentu. Odkud vám ji vůbec vyplácejí? Přes banku by vás tu přece uţ dávno museli najít!“ „To by museli hledat hodně daleko – aţ v New Yorku. Otec tam měl bankovní konto a má ho tam dodnes. Samozřejmě si včas zajistil, ţe s ním po jeho smrti nesmím disponovat a banka mi z něho můţe vyplácet pouze mou roční rentu. Sama nemám tušení, kolik na tom kontě je, ale rozhodně to nebude málo. Kaţdý rok si vybírám rentu osobně, takţe spojení přes zdejší banky nepadá v úvahu.“ „To si pro ni létáte aţ do New Yorku?“ „Ano. Je to tak jistější.“ Jistější! Ta ţenská je naivní blázen! Převáţet takové peníze sama –! „A vám ta renta nestačí?“ řekla jsem nahlas. „Zatím mi stačila,“ přikývla slečna. „Jenţe teď je všechno jinak. Prohrála jsem spor s městem a musím si dát opravit silnici k domu sama. Víš, co to bude stát?“ „Nechcete ten dům radši prodat?“ „Ne,“ řekla rozhodně. „Je to dům mého dětství. Tady jsem doma. Jsem tu svrchovaná paní a všechno mě tu poslouchá.“ Zasnila se. „A taky tu uţ dlouho nebudu sama, protoţe jsem konečně našla přítele, který mě respektuje.“ Co mám dělat? přemýšlela jsem zoufale. Mám ji nechat mluvit? 112
Dokud mluví, nic se mi nestane. Ale musí to přece nějak skončit! Mám ještě sílu se tu duchaplně bavit, kdyţ mi jde o krk? Přišla jsem, abych poznala pravdu. Teď ji znám a uţ se víc dovědět nemohu. Čím za to zaplatím? Sedím tu jako statista v divadle hrůz. Dlouhá hra je za mnou, otevírá se opona a začíná poslední dějství, ve kterém budu hrát hlavní roli já. Zvládnu ji, nebo skončím jako Shawova Johanka z Arcu? Pocity hrůzy se mísily se zvědavostí. Zdálo se mi, ţe chvění, které jsem cítila okolo ţaludku, zachvacuje celé okolí. Nakonec jsem se přemohla. „Čím mě chcete zabít?“ zeptala jsem se s předstíranou věcností. „Tímhle,“ řekla slečna stručně. Vytáhla ze zásuvky malou pistoli, ukázala mi ji a znovu ji poloţila zpátky. Zmocnila se mě panika. Co teď? Jediný způsob, jak se zachránit, je nějak ji od toho stolu odlákat a vyskočit oknem. To bych ale musela prolomit ten její bohorovný klid, rozčilit ji, zranit její pýchu. Zatékala jsem kolem, spočinula očima na zvětšenině ‚Můj dům – můj hrad‘ a něco mě napadlo. Vší silou jsem se přinutila ke klidu a pohlédla zpříma na slečnu, která trůnila za stolem jako spokojená královna. „Dobrá,“ řekla jsem. „Ale neţ mě odděláte, měla byste něco vědět. My dvě jsme totiţ kolegyně a já jsem lepší neţ vy. Proto vás musím upozornit, ţe vám váš zázračný přítel, na kterého tak spoléháte, lţe.“ Slečna pozvedla obočí. „Nesnaţ se mně namluvit takový nesmysl. To by si nikdy nedovolil. Vím o lidech hodně.“ „Víte pendrek!“ zaútočila jsem provokativně. „Hrajete si na vyšší bytost, ale nalítnete prvnímu podvodníkovi, který se objeví. Těšíte se tím, ţe vás oddaně zpovzdáli sleduje, dělá vám fotky, na kterých se sama sobě líbíte a on zatím na vás kašle!“ „Slečna vytřeštila oči. Co si to dovoluješ?“ vykřikla a prudce vstala z křesla. „Hrajeme dnes na pravdu, tak ať ji i vy znáte celou,“ řekla jsem pevně. „Tu fotku vůbec neudělal on. Koupil ji včera od mého spoluţáka Joea Firkina, který vás náhodou vyblejskl, kdyţ tu trénoval terénní jízdy. Můţete se o tom přesvědčit u ředitelky Lincolnovy školy, paní Proustové.“ 113
Slečně zbělely rty. „Lţeš!“ vyrazila ze sebe a začala se pomalu blíţit ke mně. Vstala jsem z křesla a stejně pomalu jsem ustupovala. „Nikdo o vás nestojí,“ dráţdila jsem ji. „A ten váš vysněný playboy teprve ne. Ucítil z dálky prachy a řekl si, ţe by mu ta samolibá štětka mohla na jeho lichotky skočit!“ „Ty parchante!“ zaječela slečna a vrhla se na mě. Ucítila jsem, jak se mi její nehty zaryly do tváří. „Za tuhle sprosťárnu ti vyškrábu oči!“ křičela vztekle. Byla jsem na to připravená. Prudce jsem uhnula hlavou, nahmátla v kapse Ralphův sprej a stříkla jsem jí pořádnou dávku plynu do obličeje. Nezasáhla jsem ji sice přesně, ale přesto zavrávorala a zakryla si rukama oči. Na víc jsem nečekala. Vrhla jsem se k oknu a doslova jím proskočila. Pozdě jsem si uvědomila, ţe je z vnější strany dost vysoko a při dopadu na trávník jsem se strašně potloukla. Začala jsem se namáhavě zvedat, kdyţ se z pokoje ozvalo slečnino ječení. „Najdu si tě, mrcho! Ze zahrady mi neutečeš!“ Zapomněla jsem na bolest a rozběhla se po trávníku. Prásk! ozvalo se mi za zády. Větev keře vedle mé hlavy s lupnutím odskočila. Prudce jsem se ohlédla. Slečna stála za oknem s namířenou pistolí v ruce. Zaťala jsem zuby, zrychlila tempo a pokusila se kličkovat. Prásk! Přede mnou vyvstala vysoká zeď zahrady. „Ralphe!“ vykřikla jsem zoufale. „Pomoc!“ Prásk! Prásk! Práásk! Země se náhle zachvěla, naklonila se mi pod nohama a pak se roztrhla ve dví. Na místě mohutné zdi se otevřel obrovský kráter a celou ji náhle pohltil. Krev mi ztuhla zděšením, kdyţ se mi za zády ozval nelidský řev. Otočila jsem se právě včas, abych ještě zahlédla, jak se do dalšího jícnu řítí trosky domu, který jsem právě opustila. Na silnici za bývalou zdí se otevřela trhlina, která pohřbila Ralphovu motorku. Chtěla jsem utéct, ale nebylo kam. Země se chvěla, vyla a sténala jako ţivý tvor. Chtělo se mi křičet, ale hrdlo jsem měla staţené zděšením. Kolem mě se kácely stromy. Blesklo mi hlavou, Ţe takhle vypadá peklo. Lidé si myslí, ţe vládnou, ale celý svět je řízen zvenčí – Ralphe! Ralphe, kde jsi? 114
Copak to, proboha, bude trvat věčně? Netrvalo to věčně, ale pouhých třicet vteřin. Byl konec ledna roku 1994 a město Los Angeles zasáhla smrtící vlna ničivého zemětřesení, která rázem změnila Little Rock Canyon v měsíční krajinu.
115
XIII. Ještě téţe noci
se svět dověděl o strašném kalifornském neštěstí, které prezident Clinton vyhlásil za národní tragédii. Sdělovací prostředky chrlily zprávy o zničených domech, o hořícím městě, zapáleném unikajícím plynem, o tisících zavalených, o lidech bez přístřeší, o těch, kteří střeţili zbytky svého majetku, aby nebyli vyrabováni, i o bezdomovcích, kteří hledali útočiště v hotelových halách a zpívali „Happy birthday to you“ na oslavu přeţití a znovuzrození. Čtenář novin někde v Evropě si mohl doplnit svou snídani informacemi o vyhlášení výjimečného stavu a zákazu vycházení, o vylidněných tmavých ulicích bez elektrického proudu. Mohl se zadostiučiněním vzít na vědomí, ţe to odnesla Santa Monica, kdeţto slavné bulváry Sunset a Hollywood zůstaly celkem ušetřeny. Mohl se podivit nad tím, ţe jistý pan Gabriel Florian ze Staré Říše přesné předpověděl intenzitu otřesů uţ několik týdnů předem, i tomu, ţe stále fungoval rozhlas a televize a náhradní telefonní síť. Pak mohl sloţit noviny a klidně odejít do práce. Opět se slétla hejna supů, kteří si z neštěstí udělali senzaci a dobře prosperující obchod. Jakou cenu v něm mohou mít mé osobní záţitky? Kolik by mi novináři zaplatili za rozhovor, v němţ bych se zpovídala, jak jsem v měsíční krajině Little Rock Canyonu unikla smrti, našla poraněného Ralpha a jak nám pak čtrnáct hodin trvalo, neţ jsme se dovlekli domů? Asi nic. Snad ještě kdybych mohla dodat, ţe jsem nakonec v pláči usedla na prahu svého zničeného domova. Nic takového se ale nestalo. Domy Saundersových i Lawrenceových oba stály a škody nebyly velké. U Saundersových se vylil bazén a u nás si táta opařil nohu, kdyţ se 116
naivně snaţil ucpat prasklou trubku s horkou vodou. Padly dosavadní hodnoty a společenské konvence. Lidé v neštěstí se více přimykali k sobě. Ne snad, ţe by se náhle polepšili, ale dalo se tak snadněji přeţít. Osobní problémy ztratily váhu. Město zemřelo a pomalu vstávalo z mrtvých. Bylo jiné neţ to, v němţ se mi dosud tak nesnadno ţilo. Teď bylo náhle moje a cítila jsem za ně odpovědnost. Jak se mi teď zdál malicherný můj „problém“, s kterým jsem s takovou nadějí běţela ke slečně Doncasterové! Kdybych byla počkala, všechno by se vyřešilo samosebou a nemuselo mě potkat to, co jsem v posledním týdnu zaţila. Slečna Doncasterová! Hraběnka mezi poddanými! Tolik si o sobě myslela a nic jí to nebylo platné. Snad si v posledním okamţiku ţivota ani neuvědomila, ţe není ani výjimečnou bytostí, ani jasnovidkou, která nedokázala sama sobě předpovědět osud. Zemětřesení ji zahubilo a mně zachránilo ţivot. Nedovedla jsem ji nenávidět, i kdyţ mě chtěla zabít. Brala jsem ji teď spíš jako komickou figuru a od komiky je velmi blízko k tragice, která vyţaduje soustrast. Těšila se na smrt, touţila stát se vědoucí bytostí řídící svět a ţivoty lidí, a přece nakonec zakopla o něco tak lidského, jako je láska, nebo přinejmenším o něco, co se lásce velmi podobalo. Pomáhala lidem, aby rozmnoţila počet svých ctitelů, obdivovatelů a poddaných. Ţila jako vládkyně, skončila jako milióny plebejců. Bylo mi trochu hanba, kdyţ jsem si vzpomněla na minulý týden, kdy jsem s ní hrála naivní a dětinskou hru o ţivot. Doncasterová byla břídil! Tady jí teprve smrt předvedla, co je to dokonale odvedená práce! Přede mnou se vynořila silniční uzavírka, obklopená několika muţi v uniformách. „Kam jedete, slečno?“ Zeptal se policista. „Do Fullertonu.“ „Přes Whithier se tam nedostanete. Jsou tam spadlé dálniční mosty. Zkuste to přes Hacienda Heights.“ „Děkuju. Zkusím to.“ Zasalutoval a já začala opatrně otáčet vůz. Vedle mě seděl Ralph s plánem na kolenou. „Vrať se tři míle zpátky a pak doprava,“ radil mi. „Musíme objet Pio Pico Park. Aţ se dostaneme z téhle zóny, bude to snad uţ lepší.“ 117
Jela jsem opatrně, protoţe kaţdou chvíli se dalo narazit na trhlinu ve vozovce nebo na nepředvídanou překáţku. Silnice si teď v ničem nezadala se soukromou cestou v Little Rock Canyonu. „Pomaleji by to nešlo?“ usmál sena mě Ralph. „Vím, na co myslíš. Kdyby byla motorka, to by to frčelo!“ Mávl rukou a zavrtěl hlavou. „Lidi přišli o víc.“ Chvíli jsme jeli mlčky. „Na co myslíš?“ zeptala jsem se nakonec. „Na to, ţe se asi opravdu vrhnu na advokacii a převezmu po tátovi kancelář,“ řekl váţně. „Co tak najednou?“ podivila jsem se. „K řešení záhad nemám zřejmě vlohy a pak – být detektivem je přece jen trochu riskantní. Nechci, aby se jednou musela má ţena o mě bát.“ „Jsou přece i statečné ţeny, které by si zvykly.“ „Jsi statečná?“ zeptal se s úsměvem. Vzpomněla jsem si na proţité události. „Myslím, ţe ano,“ řekla jsem váhavě, „ale na detektiva v rodině bych asi nervy neměla.“ „Tak vidíš.“ Teprve za chvíli mi došlo, co to vlastně řekl a zaplavil mě pocit štěstí.
118
Wendy Darlenová
ODEJDI, NEBO ZEMŘEŠ Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 113 publikaci, Praha 1995 Odpovědný redaktor Josef Novák Vytiskl Signet, spol. s r. o., Brno 1. vydání Cena 32 Kč
ISBN 80-7171-038-5
119
120
