Wendy Darlenová Stopy hrůzy 80 Přeţijí jen mrtví
PŘEŽIJÍ JEN MRTVÍ Wendy Darlenová
NAKLADATELSTVÍ
SIGNET
2
Copyright ©1997 Petr Lander ISBN 80-86021-39-4 3
I. „Nedáš si ještě něco na ochlazení, neţ vyjedeš?“ zeptala se paní Dorlandová. „Moc ráda,“ souhlasila jsem nadšeně. „Dobrá, to se dá snadno zařídit,“ přikývla hostitelka a zmizela v domě. Pohodlně jsem se rozloţila v zahradním lehátku a byla jsem šťastná. Návštěvy u paní Dorlandové jsem milovala a vţdycky jsem je protahovala co moţná nejdéle. Dělalo mi dobře, ţe mohu trávit čas ve společnosti známé spisovatelky, která mě ještě dodnes okouzlovala svou fantazií. Její první kníţky ‚Zrádný kanál‘, ‚Smrt bez konkurence‘ a ‚Upíři za školu nechodí‘ jsem ve svých jedenácti přečetla jedním dechem. Byly to horory, jak se patří, a vnesly mi vzrušení do dětského ţivota, v němţ se dosud nic zajímavého nedělo. Sehnala jsem tenkrát několik spoluţaček, které byly těmi kníţkami stejně nadšené jako já, a zaloţily jsme společně fan klub Wandy Dorlandové. Cítily jsme se při tom jako spiklenci, kteří se podílejí na osudech kniţních hrdinů a sami proţívají úţasná dobrodruţství, zatímco v našem rodném Barstowu chcíp pes. Později se k nám přidali i kluci, kterým kníţky paní Dorlandové vytvářely protiváhu kaţdodenní obyčejnosti a tvrdě vyţadovanému smyslu pro pořádek. Náš fan klub letos oslavil uţ pět let svého trvání a utěšeně se rozrůstal. Nové děti do něj vstupovaly a my „starší“ jsme z klubu neodcházeli, uţ proto, ţe jsme to prostě paní Dorlandové nemohli udělat. Samozřejmě, jak jsme dospívali, ztrácely ty naivní dětské horory na své přitaţlivosti. Ostatně paní Dorlandová jich uţ napsala tolik, ţe se zápletky nutně musely opakovat. Nemohlo nám ujít, ţe 4
‚Šílený kulisák‘ je vlastně úplně totéţ jako ‚Zrádný kanál‘ a ‚Zetlelé kosti‘ se navlas podobaly ‚Nevinnému jedu.‘ Také prostý způsob psaní, který vyhovoval dětskému chápání, nás uţ tolik neoslovoval. Jenţe – teď uţ byla paní Dorlandová slavná a přesto, ţe si psaní kníţek pro mládeţ tak trochu spletla s průmyslovou výrobou, měli jsme ji stále rádi a pokládali ji za ozdobu našeho ospalého města. Dětské proţitky se dají jen těţko vymazat. I její jméno Wanda nám znělo exoticky. Narodila se totiţ v Polsku, původně se jmenovala Kulisziewská, a kdyţ byla asi v mém věku, emigrovala do Států. Její útěk z Evropy byl prý pořádně dobrodruţný. Nikdy se o něm moc nešířila, ale všichni jsme jí tu zkušenost záviděli. Brzy se tu vdala, dostala americké občanství, ale její manţelství netrvalo ani dva roky. Snad to způsobil jistý pan Patrick Dorland, který se jí prý tenkrát vytrvale dvořil a kterého si také po rozvodu s prvním muţem vzala. Kdyţ se později ukázalo, ţe s ním nemůţe mít děti, snaţila se nějak zaplnit volný čas a začala psát kníţky. Seriózní kritika si nad nimi znechuceně odplivla, zato ale sklidily bouřlivý ohlas u dětí a tím samozřejmě vzbudily zájem nakladatelů, kteří se o ně doslova začali prát. Co se týká rodičů, dělili se na dvě skupiny. Ta vzdělanější spisovatelku zavrhovala, ta druhá byla u vytrţení, ţe se konečně našly kníţky, které přiměly jejich potomka bez donucení vůbec něco číst, a pokládali to za výchovný úspěch. Ve dveřích domu se objevila paní Dorlandová a opatrně se ke mně blíţila po trávníku. V ruce nesla tác se dvěma nádhernými zmrzlinovými poháry. „To jste vyráběla sama?“ uţasla jsem. „Kdepak. To mám připravené v mrazáku pro vzácné hosty. Asi se divíš, ţe mi to tak dlouho trvalo, ale něco mě cestou napadlo a musela jsem si to hned jít zapsat, abych to nezapomněla. Mimochodem – nevíš, jak bych dostala Ricka ze zamčené skříně v pracovně doktora Haydna? Jak se tam octne, to vím, ale mamě si lámu hlavu, jak ho pak dostat ven.“ „A musí tam vůbec být?“ „Samozřejmě! Musí odněkud vyslechnout rozhovor mezi Haydnem a Lucií! Jinak by to přece nemělo hlavu ani patu! A jez, neţ se ti zmrzlina rozteče,“ dodala jedním dechem. 5
S chutí jsem zalovila lţičkou v poháru a ochutnala. Bylo to skvělé. „Co takhle,“ huhňala jsem „kdyby tu skříň přišel někdo vyloupit? Odemkl by ji, ukrytý Rick by ho omráčil a zmizel by.“ „Vidíš, to by šlo,“ zaradovala se spisovatelka. „A ten lupič by mohl být Robert, který se domnívá, ţe ta tajemná maska je ve skříni, i kdyţ tam samozřejmě ve skutečnosti není. To je nápad! Díky za radu. Jenţe –“ zahloubala se, „omráčený Robert by musel zmizet dřív, neţ do pracovny přijde Lucia, a to by se časově nedalo stihnout –“ Uzobávala jsem zmrzlinu. „Máte vůbec někdy čas, kdy nemyslíte na práci?“ Zavrtěla hlavou. „Sotva. A ani ho nechci mít. Od té doby, co mi zemřel manţel, nestojím o volný čas. Cítila bych se v něm moc osamělá. Ale to stejně nepřichází v úvahu. Sotva stačím to, co musím. Mám exkluzivní smlouvu s nakladatelstvím Cockney na pět let a zavázala jsem se odevzdat za tu dobu určitý počet titulů. Je to hrozné vyrábět kníţky jako housky, uţ mě to unavuje, ale nedovedu si představit, co bych dělala, kdybych nepsala. Nejhorší je vymyslet si náměty. Měla jsem jich pár poznamenaných dopředu, ale ‚Tajemná maska‘, kterou teď píšu, byla poslední. Dál uţ nemám nic. Nestalo se ti náhodou něco, co by mi mohlo dát nějaký nápad?“ „Mně?“ Špitla jsem překvapeně. „Jak jste na to přišla?“ „Mohou to být úplné maličkosti. Já uţ bych si s nimi poradila. Kam to vlastně jedeš?“ Odloţila jsem prázdný pohár. „K Jenny Warrenové. Bývaly jsme ve škole kamarádky. Ale před rokem se odstěhovala do Pasadeny. Jsou prázdniny, tak se na ni jedu na pár dní podívat. Jenţe naše záţitky mají k dobrodruţství daleko.“ „Oč se vsadíš, ţe bych i z nenápadných událostí dovedla udělat případ? A ty obyčejné záţitky vás mladých právě potřebuju znát ze všeho nejvíc. Ţijete dnes přece jen jinak neţ vaše matky a o záţitky ze svého vlastního mládí se uţ vůbec nemohu opřít. Jednak proto, ţe jsem jako holka ţila v Evropě, ale hlavně proto, ţe je mi uţ přes šedesát. Kde mám brát nové nápady? Stárneme. Vţdyť i ty uţ vlastně ve svých sedmnácti opouštíš řady mých čtenářek! Já sice o sedmnáctiletých většinou píšu, ale je to, jak víš, všechno určeno ještě 6
mladším. Podle smlouvy mám psát pro děti v kategorii od dvanácti do patnácti let. Pro ty jsou sedmnáctiletí něco jako mladí dospělí. Malí jim závidí jejich míru samostatnosti, řidičáky a snaţí se chovat jako oni. Berou je jako ideální vzory, zatímco příklady dospělých odmítají. Dospělí jsou bubáci, kteří jsou tu jen proto, aby rozlet dětí omezovali různými zákazy. A kde mám, já chudák, brát stále nové příběhy sedmnáctiletých?“ Paní Dorlandová nebyla k zastavení a nestačila jsem zírat. Za celá léta mě nenapadlo, ţe by tahle plodná autorka mohla mít se psaním nějaké problémy. Trochu mě zaskočilo, ţe ona, můj spolehlivý dívčí idol, můţe být také někdy v koncích. Skoro jsem jí měla za zlé, ţe se mi s tím svěřila, i kdyţ bych to spíš měla pokládat za poklonu mé dospělosti. Paní Dorlandová si chvíli nepřítomně hrála se šňůrou koupacího pláště a pak se obrátila ke mně. „Chtěla bys mi pomoct?“ „Já?!“ Skoro mě to vyděsilo. „Jak bych mohla?“ „Celkem snadno. Jedeš teď ke své kamarádce a strávíte spolu několik dnů. Moc by se mi hodilo, kdybys mi průběţně dávala vědět, co děláte, kam chodíte, co vás baví, co vám je na obtíţ, s čím máte problémy – vím, ţe mi do toho nic není, ale potřebovala bych si ověřit, čím vlastně dnešní sedmnáctky ţijí. Věřím, ţe jako zakladatelka mého fan klubu asi tušíš, o co mi jde.“ Netušila jsem nic. „To vám přece nepomůţe. Ve vašich kníţkách o obyčejných záţitcích stejně nikdy nepíšete.“ „To je pravda. Kdybych o nich psala, děti by to nečetly. Jenţe kaţdá fantazie musí mít nějaký reálný základ. Uţ jsem ti řekla, ţe dovedu udělat dobrodruţství třeba z obyčejné cesty na nákup nebo do kostela, ale napřed musím vědět, jestli dnešní holky na nákupy a do kostela skutečně chodí.“ Začínala jsem pomalu chápat. „Nemohu tě samozřejmě zpovídat,“ pokračovala spisovatelka. „Co nechceš, to mi neřekneš. Stačí mi jen úplně obyčejné záţitky. Horor si z nich uţ udělám sama,“ dodala s úsměvem. Nebylo mi to zrovna po chuti, ale cítila jsem, ţe těţko mohu odmítnout. 7
„Dobrá,“ souhlasila jsem, „ale budete zklamaná.“ „Určitě nebudu. Uţ se na naši spolupráci těším. Nedáme si na oslavu ještě jeden pohár?“ Mrkla jsem nenápadně na hodinky a pohled na ně mě vyplašil. „Strašně ráda,“ omlouvala jsem se překotně, „ale mám nejvyšší čas se zvednout. Jsem uţ vlastně na cestě a musím se do Pasadeny dostat včas. Kdyţ do večera nedojedu, bude z toho poprask.“ „To tě tedy nesmím zdrţovat,“ pokývla spisovatelka chápavě. „Ale nezapomeň na mě. Piš, nebo zavolej, všechno se mi hodí. Díky předem a ahoj!“ Paní Dorlandová mě vyprovodila k vozu a ještě dlouho jsem ve zpětném zrcátku viděla, jak mi mává na rozloučenou. Sotva jsem mohla předvídat, ţe hned na začátku cesty mě potká taková smůla. Byla jsem v polovině dálnice mezi Barstowem a Victorvillem, kdyţ mi začal vynechávat motor. Zpočátku to bylo nenápadné. Prošlápla jsem několikrát plyn, domluvila vozu jako věrnému psovi a on se znova rozběhl. Pak to začalo být horší. Domluvy nepomáhaly a motor stávkoval stále častěji. Bylo mi jasné, ţe takhle nedojedu a ţe se musím co nejdřív někam odklidit, abych neuvízla na dálnici. Zaradovala jsem se, kdyţ jsem zahlédla tabuli ohlašující benzinové čerpadlo, ale radost byla trochu předčasná. Ty dvě míle k pumpě byly nejhorší kus cesty, který jsem kdy ujela. Při vší smůle jsem ale měla štěstí. Vyšlo to na vteřinu. Kdyţ jsem se dokodrcala pod halovou střechu stanice, ani jsem se nemusela namáhat vypnout motor. Zhasl sám, a nadobro. Nastartovat uţ nešel. Vylezla jsem z vozu a vstoupila do místnosti, kde u displeje seděl tělnatý chlapík a vybíral peníze za benzín. Kdyţ jsem se k němu přiblíţila, ani nevzhlédl a jen zabručel: „Kterej stojan?“ „Ţádný,“ vysvětlila jsem mu. „Já jsem benzín nebrala. Chcípnul mi motor a uvázla jsem tady. Mohl by se mi na to někdo podívat?“ „To je těţký, nejsme autodílna,“ poučil mě. „Charlie tu sice drobný opravy dělá, ale dnes má volno. Jsem tu sám a musím sedět tady. Odtlačte si ten krám stranou a Charlie vám to zítra skoukne. Bude to stejně jen nějaká prkotina, kondenzátor, nebo tak něco a s tím si Charlie poradí. K večeru si zavolejte, jestli je hotov a pak si tu 8
můţete auto vyzvednout.“ „Aţ zítra večer?“ vyděsila jsem se. „To není moţné. Musím být uţ dnes do večera v Pasadeně!“ „To taky můţete,“ nedal se vyvést z klidu. „Tady je ideální místo na stopování a někdo vás určitě aspoň na kus cesty naloţí. Jak se tak na vás koukám, vás vezme kaţdej.“ Dostala jsem vztek a zatouţila jsem ho něčím chytrým zpraţit. Jenţe k tomu uţ nedošlo. „Sedmička,“ ozvalo se mi za zády. Prudce jsem se otočila. Za mnou stál černovlasý kluk asi mého věku a v ruce drţel odpočítané peníze. Podal je přes pult tlouštíkovi a přístroj vyplivl potvrzenku. Vypadala jsem asi dost navztekaně, protoţe kluk se na mě pozorně zadíval, zašklebil se a pak se zeptal: „Nějaký problém?“ „Vyplivl mi motor a uvázla jsem tady. Jedu do Pasadeny a do večera tam musím být. Nevím, co mám dělat.“ „Jestli chceš, nasedni si ke mně. Já tě tam hodím. Jedu do Burbanku.“ Kdyby byl ke mně promluvil anděl spásy, nemohla jsem se zaradovat víc. „Ty bys mě opravdu vzal?“ vyhrkla jsem nadšeně. „Jasně, jestli ti ovšem nevadí, ţe nejedu po dálnici, ale přes Národní park. Jsem totiţ milovník přírody. Ty ne?“ „Jasně,“ souhlasila jsem překotně, aby si to ještě nerozmyslel. „Ale – to vyjedeš z hor aţ za Pasadenou.“ „Ţádné strachy, pro milovnici přírody udělám všechno a do Pasadeny tě dovezu, i kdyţ to je trochu z ruky. Co na tom záleţí?“ „To je od tebe moc hezké. Díky. Nevím, jak bych ti to odplatila.“ „S tím si nelam hlavu. Třeba bude někdy příleţitost.“ Tlouštík nás potutelně pozoroval a zřejmě se dobře bavil. „Vida, jak to šlo snadno,“ řekl nakonec. „Správný lidi se holt vţdycky domluvěj. Tady máte kartu s naším číslem, slečno, abyste k nám zítra mohla zavolat, a přeju vám hezkou cestu.“ Vyšli jsme na vzduch – pokud se dá v prostoru čerpadla o nějakém vůbec mluvit – a kluk mi pomohl odtlačit mé nešťastné auto ke stavení, které vypadalo jako dílna. Pak jsem nasedla do jeho vozu, který čekal u stojanu číslo sedm. Byla jsem tak nadšená, ţe jsem si ani pořádně nevšimla, jak vypadal. Vím jen, ţe byl modrý. Hodila 9
jsem svůj ohromný „stěhovací“ bágl na zadní sedadlo a uvelebila se vedle Anděla spasitele. Za chvíli jsme se uţ řítili po dálnici a kluk nešetřil na rychlosti. Jeli jsme mlčky. „Jak ti vlastně říkají?“ přerušil ticho můj zachránce. „Já jsem Dan Finster.“ „Já jsem Margaret Howardová. Říkej mi prostě Meg. Odkud jsi, Dane?“ „Z Newberry Springs. A ty?“ „Z Barstowu. Co děláš?“ „Učím se u strejdy v autodílně. Za rok budu hotov. Moţná, ţe si tu jeho dílnu jednou koupím. Co děláš ty?“ „Chodím na střední školu do třetího ročníku.“ Ušklíbl se. Středoškoláků si zřejmě moc neváţil, ale budiţ mu to prominuto. Hlavně, ţe mě veze. Společenským formalitám bylo učiněno zadost a opět jsme jeli mlčky. Nebylo o čem hovořit. Setkali jsme se poprvé, a moţná i naposled. Vůz hravě spolykal míle dálnice a odbočil na silnici 138. Ani na té však nezůstal a v polovině cesty na Pinon Hills zahnul doleva. Kdyţ projel Wrightwoodem, začalo to teprve být to pravé. Průjezd kolem Parku svatého Gabriela není dlouhý, ale pohled na zalesněné hory je kouzelný. Nedivila jsem se, ţe si Dan zvolil tuhle cestu. Poţitkářsky jsem vychutnávala výhodu otevřeného vozu a bylo mi příjemné, jak mi vítr čechrá vlasy. Vůz projel několika serpentinami a octl se na horské plošině s vyhlídkovou terasou, na jejímţ odvráceném konci stála budova, ozdobená štítem Casa Habana. Pod tím bylo drobnějším písmem připsáno Non stop club. Dan zastavil. „Mám ţízeň jako velbloud,“ prohlásil lakonicky. „Nechceš se taky napít?“ Nijak jsem po tom netouţila, ale se zastávkou jsem souhlasila. „Dej si, co chceš. Já tu na tebe počkám a trochu se protáhnu.“ „To si piš, ţe si dám.“ Zmizel ve dveřích klubu a já se začala rozhlíţet kolem. Moc lidí tu zrovna nemají, napadlo mě. Jestlipak se jim takovýhle podnik vůbec vyplatí? A ještě ke všemu nonstop! Kdopak jim sem asi tak v noci přijede? Pak jsem si řekla, ţe to není moje starost a šla jsem se podívat na vyhlídku. Na parkovišti stálo jen několik vozů, mezi 10
nimiţ vynikal malý skříňový nakladaček se sebevědomým nápisem „Světoznámé Dreamovy koblihy – nejlepší ve Státech.“ Musela jsem se té „světoznámosti“ zasmát. U nás v Barstowu o nich nemáme ani ponětí a je to co by kamenem dohodil. Zase jeden ţivnostníček, který se chce vyrovnat Trumpovu koncernu! – sakra – kde ten Dan je? Nějak mu to pití dlouho trvá. Budu za ním muset zajít. Nebylo to ale potřeba, protoţe právě vyšel na parkoviště. Ve tváři byl rudý a zřejmě byl sám se sebou spokojený. Naklonil se ke mně a řekl: „Můţeme jet, zlato.“ „Dane, tys pil!“ „Jistě. Proto jsem se tu přece zastavil.“ „Jenţe já myslela, ţe si dáš kolu nebo dţus.“ „To je tak dobrý pro vzorný gymnazistky, ale ne pro mě.“ „Táhne to z tebe jako ze sudu!“ „Neboj se, všecko je dobrý, já to zmáknu.“ Byla ve mně malá dušička, kdyţ jsme znova nasedli do vozu a vyjeli do serpentin, ale brzy jsem se uklidnila. Na to, ţe se napil, řídil Dan kupodivu vzorně. Nejel pomalu, ale neriskoval. Natáhla jsem se na sedadlo, zavřela oči a těšila se na Pasadenu a na Jane. Náhle jsem měla pocit, ţe něco není v pořádku. Otevřela jsem oči a zjistila, ţe Dan řídí jen levou rukou, zatímco pravou má poloţenou na mé noze. „Co to má znamenat?“ vyjela jsem rozhořčeně. „To znamená, ţe kdyţ oba tak milujeme přírodu, měli bychom si ji také spolu někde v klidu uţít.“ Polilo mě horko. „Na to zapomeň!“ vykřikla jsem vztekle, „a dej tu pracku zase na volant.“ Kupodivu poslechl, ale doráţel dál. „Co sis asi tak myslela, kdyţ jsi se mnou jela? Ţe jsem vůl? Kdyby ses mi nelíbila a já tě tolik nechtěl, spravil jsem ti na fleku ten tvůj křáp a nevláčel tě s sebou.“ Vyrazilo mi to dech. „Ty sprosťáku!“ zavřískla jsem. „Okamţitě zastav a já si vystoupím. Nechci tě ani vidět!“ „Aţ zastavím, vystoupíme oba,“ řekl výhruţně. „Ostatně dost zapomínáš. Kdyţ jsem tě u té pumpy nabral, mělas fůru řečí, ţe nevíš, jak by ses mi odvděčila. Teď máš k tomu skvělou příleţitost. Co třeba takhle?“ 11
Zajel mi pravačkou pod záda, popadl mě za bok a vší silou se mě snaţil přitáhnout k sobě. Zmocnila se mě panická hrůza, znásobená vztekem z poníţení a uráţky. „Já tě zabiju!“ Chtěla jsem to zařvat, ale selhal mi hlas. „Jen to zkus!“ sípal Dan. Pevně mě k sobě tiskl a levou rukou vyrovnával řízení. Já měla pravou ruku volnou. Zaťala jsem pěst, rozpřáhla se a vší silou jsem praštila Dana do obličeje. Vykřikl a pustil volant. Vůz zatančil na silnici jako šílená baletka, prolétl hustým křovím a řítil se dolů po svahu. A pak mě nějaká strašná síla zvedla ze sedadla a vymrštila do vzduchu. Z dálky ke mně dolehl třesk drceného vozu.
12
II. Dívala jsem se na svět dalekohledem z listí a divila jsem se, proč ho mám, kdyţ nejde zaostřit a navíc mi překáţí v pohledu do stran. Chtěla jsem ho odloţit, ale nemohla jsem najít ruku, do které bych ho uchopila. Chvíli jsem se nad tím trápila, ale pak jsem pochopila, ţe je to zázračný dalekohled, kterým uvidím i to, co ostatní smrtelníci nikdy nespatří. Měla jsem radost, ţe jsem se dostala do řad Vyvolených a ţe mě Osud tak vyznamenal. To bude paní Dorlandová koukat, aţ jí to napíšu! Jenţe – jak jí mám napsat, kdyţ nemůţu najít ruce? Připadlo mi to legrační a chtěla jsem se zasmát. Nešlo to. Místo smíchu ze mě vyšla duhová barevná kola, která se nakonec propadla do tmy. Uvědomila jsem si, ţe se musím znova podívat svým listnatým dalekohledem, protoţe to mě určitě zachrání. Jenţe výhled mi zakryla barevná obálka knihy. Obrázek na ní představoval řítící se vůz, v němţ se zarostlý vagabund sápe na bránící se dívku. Něco mi to připomínalo. Tohle přece uţ bylo v ‚Zabijáku silnic‘! Jenţe nebylo to ono. Pod obrázkem stálo: „Meg Howardová: Vyvolená.“ Zachvěla jsem se pýchou. Vida! Jsem stejně slavná spisovatelka jako Wanda Dorlandová. Jak by taky ne? Došly jí nápady, kdeţto mně se sypou z rukávu. Jen kdyby mě tak strašně nebolela hlava! V dalekohledu se objevil kus trávníku. Nejdřív byl červený, pak zhnědl a nakonec zezelenal. Vstoupily na něj dva páry bot. Jedny sandály a jedny strašně divné, jaké jsem ještě nikdy neviděla. Určitě patřily mimozemšťanovi. Co má být? Vidět mimozemšťana není přece pro Vyvolenou nic zvláštního. Snaţila jsem se zakašlat a upozornit na sebe, ale znova přišla ta duhová kola. Ještě jsem stačila 13
zahlédnout, jak mi boty vyšly z obrazu. Kolem hlavy mi s bzukotem přelétla moucha. Hned zase odlétla, ale bzukot v hlavě neustával. Pochopila jsem, ţe se mimozemšťan s muţem v sandálech tiše dohadují. Jakpak spolu asi mluví? Anglicky nebo mimozemšťansky? Pokusila jsem se pohnout, ale nešlo to. Rozhodla jsem se, ţe se na to vyspím a pak se uvidí. S nebe sestoupil anděl, opatrně mě převalil na záda a zavolal přes rameno: „Tahle ţije!“ Uvědomila jsem si, ţe mě drţí v zápěstí a byla jsem mu vděčná, ţe mi našel ztracenou ruku. „Nechte mě spát,“ zamumlala jsem. Slyšeli mě, ale neposlechli. Nad hlavou se mi rozeřvala siréna a bylo po spánku. Snaţila jsem se utéct, ale někdo mě pevně drţel. Jek sirény pomalu slábl, aţ ustal docela. Pak jsem zaslechla rychlé kroky a zvuk otvíraných dveří. Do nosu mě praštila pronikavá vůně. Byla docela příjemná. Konečně snad budu moct spát! Chtěla jsem, ale nešlo to. Zdálo se mi, ţe mě převáţejí z místa na místo, převracejí mě, nedají mi pokoj. Rozhodla jsem se, ţe se probudím. Před mýma očima pomalu ujíţděl bílý strop dlouhé chodby. Pak se na chvíli zastavil, někde se otevřely dveře a strop se dal znova do pohybu. Zaslechla jsem milý ţenský hlas, který řekl: „Tak, paní Spencerová, dám vám sem na chvíli společnici. Je po autohavárii, ale naštěstí nic váţného. Brzy bude v pořádku. A kdyby měla zaječí úmysly, zazvoňte na mě.“ „Tak ještě jednou, slečno,“ řekl policista. „Ten muţ vám nabídl svezení, kdyţ jste měla poruchu na voze. Slíbil vám, ţe vás zaveze do Pasadeny, přestoţe si musel zajet, kdyţ nejel po dálnici, ale přes park. Po cestě zastavil u Klubu Casa Habana a šel se napít. Kdyţ se vrátil, cítila jste z něho alkohol. Nelíbilo se vám to, ale rozhodla jste se podstoupit riziko a jet s ním dál. Nedaleko výjezdu z hor řidič nezvládl zatáčku a havarovali jste. Je to všechno? Víc mi o tom nemůţete říct?“ „Na nic jiného si nepamatuju.“ Drţela jsem se své verze jako klíště. Přece nebudu inspektorovi vykládat, co se vlastně stalo. Do toho mu nic není. Vůbec nevím, proč mě vyslýchá. Vţdyť je to jasný případ. „Neměla jste dojem,“ pokračoval policista, „ţe ten muţ jel přes 14
Park, protoţe měl uţ předem v úmyslu zastavit se v tom klubu?“ „Ne.“ „Pamatujete si nějaký detail, který by mohl být důleţitý?“ Detailů jsem měla v hlavě fůru, ale proč se o ně stará? Nevyšetřuje přece zločin! „Vzpomínám si,“ řekla jsem nevinně, „ţe na jedné borovici byly takové ohromné šišky.“ Kdybych neleţela na nemocničním lůţku a on nebyl policajt, byl by mi určitě dal pár facek. „Děkuju vám za cenné informace,“ řekl ledově. „Vidím, ţe ještě nejste v stavu, abyste mohla odpovídat. Nebudu vás rušit a zatím na shledanou.“ U dveří se ještě obrátil. „Abyste byla klidná, vaši známí z Pasadeny uţ o vás vědí a vyzvednou si vás hned, jak vás odsud propustí.“ Lehce se uklonil a zmizel. Dali mě hledat! lekla jsem se. No, to se dalo čekat. Bylo mi přece jasné, ţe kdyţ nedojedu včas, zalarmujou i Interpol! Zároveň mě ale hřálo, ţe se o mě starají. Podívala jsem se vedle na lůţko paní Spencerové. Spolutrpitelka měla hlavu skoro celou přikrytou a deka se jí otřásala smíchem. „Je vám něco, paní Spencerová?“ „Tos mu to dala, děvenko!“ kuckala sousedka. „Odpálil jako namydlenej blesk!“ „Co myslíte?“ „No přece s těma šiškama. Ohromnej nápad! Ten se musel naštvat doběla! Ale dobře mu tak. Jsou všichni stejní. Člověk přijde k úrazu a oni ho vyslýchají jako zločince! Já jsem na tom nebyla líp. Porazilo mě auto a všichni se chovali, jako bych za to mohla já!“ Přechod od smíchu k rozhořčenosti byl tak nenápadný, ţe jsem ho ani nestačila zaznamenat. „Jak jste tu dlouho, paní Spencerová?“ „Uţ přes tři neděle.“ „Takovou dobu?“ vyděsila jsem se. Představa, ţe bych si tu měla pobýt třeba jen týden, mi vyrazila dech. „Já bych tu nevydrţela,“ špitla jsem. „Ale vydrţela, děvenko, vydrţela, kdybys musela. Jenţe tobě nic není a vsaď se, ţe tě ještě dneska vyhodí.“ 15
„Jak to víte?“ „Mám přece uši, ne?“ urazila se, „a slyšela jsem, co říkal doktor sestře. A kromě toho mají dnes velký příjem a chybí jim lůţka. Někde se rozmlátil autobus a nemají lidi kam dát. Tohle je malá nemocnice.“ Paní Spencerová patřila zřejmě k dobře informovaným lidem, protoţe v tom okamţiku se otevřely dveře a vešla sestra. „Tak co, slečno Howardová? Jak se cítíte? Chtěla byste jít domů? Pan doktor soudí, ţe by vás mohl pustit, ale chce vám ještě udělat konečné vyšetření. Šla byste laskavě se mnou na ambulanci?“ „Hurá!“ Vyskočila jsem z postele, ale zatočila se mi hlava. „Ţádné skopičiny!“ řekla sestra přísně, „nebo si vás tady necháme. Tak skvěle na tom zase nejste. Jestli prohlídka dopadne dobře, čeká tu na vás slečna Warrenová, která se uţ těší, ţe si vás odveze.“ Mám-li říct pravdu, představovala jsem si setkání s Jenny trochu jinak. Asi to bylo tím, ţe se změnila. Kdyby se v našem věku dalo stárnout, řekla bych, ţe zestárla. Pořád to sice byla ta bezstarostná nazrzlá holka jako dřív, která mě bouřlivě přivítala, ale tím jako by všechnu sílu vybila a upadla do apatie. Ona, která byla vţdycky plná energie a v hlavě měla fůru skvělých idiotských nápadů! Jako by ţila někde jinde. Překvapilo mě, ţe se vůbec nezajímala o mou havárii a skoro mě to urazilo. Kdyţ jsem se jí vyptávala, odpovídala roztrţitě, jako bych ji vyrušovala. Sledovala jsem, jak řídí vůz a zdálo se mi, ţe má všechny reakce zpoţděné. „Je ti něco, Jenny?“ zeptala jsem se opatrně. „Ale ne. V poslední době mě nějak hapruje ţaludek a beru na to prášky. Dnes jsem si je zapomněla vzít a bolí mě jako čert.“ „Bylas u doktora?“ „Jo, uţ dávno. On mi ty prášky předepsal.“ „Jak se daří rodičům?“ „Těm je hej. Jsou na dovolené v Řecku.“ „Vy jste s bráchou doma sami?“ „To víš, ţe ne. To by naši nepřenesli přes srdce. Nasadili nám tam 16
hlídače. Je to náš strejda, mámin bratr. Má v tom hlídání praxi, protoţe je policajt. Je mu uţ nejmíň dvěstě let a pořád ještě slouţí. Uţ by toho mohl skoro nechat. Bydlí taky v Pasadeně, ale nikdy jsme se vlastně nestýkali. Zato teď ho vidím aţ moc často a mám ho plný zuby.“ „A co brácha? Ten si s ním rozumí?“ „David? Ten to milé souţití ještě pořádně nezkusil. Je na stáţi a někdy teď se má vrátit. Řekl, ţe se ohlásí včas. Uvidíme, jak se strejdou vyjde.“ „Policajt,“ dumala jsem nahlas. „Ten tě asi musí pěkně komandovat.“ „Ani ne. On si mě vlastně skoro vůbec nevšímá, jenţe já vím, ţe je u nás proto, aby mě hlídal, a jde mi to strašně na nervy. Copak jsem dítě?“ Připadalo mi, ţe v návalu zlosti zbytečně přidává plyn. „Brzdi, Jenny, nejsme na letišti. Jedna havárka mi úplně stačí.“ Mávla rukou. „Neměj péči. Tady můţu řídit se zavázanýma očima. Uţ jsme totiţ doma.“ Řízla zatáčku na příjezdovou cestu a zastavila před garáţí. Patrový domek, ve kterém kamarádka bydlela, patřil k hromadné zástavbě a ničím se nelišil od ostatních kolem. Napadlo mě, ţe kdyţ to tu kdysi postavili, muselo to působit odpudivě a depresivně. Teď uţ naštěstí oddělily jednotlivé domky vzrostlé stromy a tím se ten kasárenský dojem trochu zmírnil. Přesto však pokusy majitelů vtisknout svým domkům aspoň trochu individuality ţalostně selhávaly. Divila jsem se Jenny, ţe vůbec trefí domů. Otřásla jsem se. Dlouhá ulice se stejnými domky byla děsivá jako řada navlas stejných lidí. Přehodila jsem si přes rameno svůj stěhovací bágl a vešly jsme do domu. „Strýčku!“ zavolala Jenny. „Jsi doma?“ Z obývacího pokoje vyšel muţ s obálkou v ruce. Trochu jsem se vyjevila. Nebylo mu dvěstě let a nevypadal na člověka, který by komandoval. Bílá hlava a ostré rysy prozrazovaly, ţe uţ jistě překročil šedesátku, ale vypadal zachovale a přívětivě se usmíval. „To je má kamarádka Meg Howardová,“ představovala nás Jenny. 17
„A to je můj strýček Thomas –“ „Brewster,“ dokončil za ni policista a podal mi ruku. „Uţ jsme na tebe netrpělivě čekali. Dalo to dost práce, neţ jsme tě nakonec našli ve flintridgeské nemocnici. Měli jsme o tebe strach, ale jak vidím, dobře to dopadlo. Snad si u nás odpočineš a trochu se s Jenny pobavíte.“ „Díky, pane Brewstere,“ řekla jsem upřímně, „a promiňte, ţe jsem vám přidělala starosti.“ „Ty za to přece nemůţeš. Přišla jsi k tomu jak slepý k houslím – mimochodem,“ obrátil se k Jenny, „přišel ti dopis.“ Podal jí obálku. „Asi od Davida.“ „Díky, strejdo. Já teď půjdu Meg ubytovat.“ Pan Brewster pokývl hlavou a zmizel v obýváku. Vyšly jsme po schodech a octly se v chodbě, z níţ vedly čtverý dveře. „Tohle je tvá rezidence,“ ukázala Jenny na první z nich. „Je to mámin pokoj. Vedle je tátův, tam teď bydlí strejda. Naproti je moje doupě a Davidův brloh. V klidu se zařiď a pak ke mně přijď. Pokecáme. Kdybys potřebovala koupelnu, je dole na konci chodby,“ dodala rychle a zmizela ve svém pokoji. Stála jsem jako opařená. Tohle nebylo uvítání, jaké jsem si představovala. Kam se poděla Jennyina ţivost a srdečnost? Připadala jsem si tu skoro jako vetřelec a nebyl to hezký pocit. Váhavě jsem vstoupila do vykázané místnosti. Byl to útulný pokojík a překvapilo mě, jak je malý. Pak jsem si uvědomila, ţe je to logické. Nacpat čtyři místnosti do prvního patra řadového domku je skoro architektonický zázrak. Vyprázdnila jsem bágl a uloţila si hábity do skříně. Byly v ní sice nějaké šaty paní Warrenové, ale jedna police byla prázdná. Asi ji pro mě vyklidili. Netouţila jsem se vykoupat, ale nakonec jsem přece jen sešla dolů do koupelny. Přistihla jsem se, ţe se tím instinktivně snaţím setkání s Jenny oddálit. Jenţe to nešlo prodluţovat do nekonečna. Nakonec jsem opět stála na chodbě a váhavě zaklepala na Jennyiny dveře. I to bylo něco naprosto neobvyklého. Vţdycky jsme k sobě chodily bez klepání. „Pojď!“ ozvalo se zevnitř. Vešla jsem. Jenny seděla na posteli a luštila nějaký papír. Na sobě neměla nic, jen vytahané triko s velkým výstřihem a dlouhými rukávy. Skoro se ztrácela v šíleném 18
nepořádku, který tu všude panoval. Zřejmě se nenamáhala věci uklízet. Prostě je odhazovala, kam se dalo. Celý pokojík připomínal rozsypaný kontejner. Vyrazilo mi to dech, ale věděla jsem, ţe musím něco říct. Pokusila jsem se usmát a zeptala se: „Jak ses to vymodila?“ „Co je? Bylo mi horko.“ „A co ty dlouhé rukávy?“ „Jsem na ně zvyklá. Sedni si.“ Odstrčila hromadu krámů, které se válely na posteli, a udělala mi místo. Váhavě jsem se posadila. „Myslela jsem, ţe budeme bydlet spolu jako vţdycky,“ načala jsem konverzaci. „V tomhle?“ rozhodila rukama. „Vţdyť se sem sotva vejdu sama.“ „To by se dalo uklidit, ne?“ namítla jsem. Zasmála se. „Vidíš, taky si pořád říkám, ţe bych se do toho měla pustit, ale nějak mi to nevychází. Zítra na to skočím. Přijede brácha, tak aby mě nepomluvil.“ „Ten dopis byl od něho?“ „Jo.“ „Co ti píše?“ Trochu poťouchle se zašklebila a pak se zasmála. „Tumáš, přečti si to.“ Podala mi papír. Nechápavě jsem na něj civěla. Nebyl to vzkaz, ale řada čísel: 14, 34, 42, 52, 51,41, 15, 25,44, 53, 21, 53, 54, 15, 53, 41, 14, 53, 23, 51, 41,43, 51, 41, 11, 25, 42, 41 „Co to má být?“ Zdálo se, ţe Jenny trochu oţila. „Brácha je hračička. Jako děti jsme si vymýšleli různé šifry a psali jsme si šifrované dopisy. Jak vidíš, Davida to ještě dodnes nepustilo.“ „A jak se to luští? Co je to za šifru?“ „Tu nám kdysi poradil táta. Má to být vůbec nejstarší šifra na světě, kterou prý vynalezli uţ v pátém století před Kristem v Alexandrii a signalizovali s ní řecká písmena zapálenými pochodněmi. Tenkrát jsem poprvé vzala na vědomí, ţe nějací Řekové existovali, a začala jsem se o ně zajímat. Měli to chytře vymyšlené. Vyrobili si takovouhle tabulku –“ Jenny začala šmátrat kolem sebe, pak si sáhla pod zadek a vylovila navlhlý kus tuhého papíru. „To je 19
ona,“ řekla s uspokojením. „Vidíš? Má pětadvacet políček a v kaţdém je písmeno. Pětkrát pět polí. A kaţdé písmeno se dá vyjádřit dvěma číslicemi od jedničky do pětky.
První číslici čteš vodorovně a druhou svisle. Tak třeba A je jedna vodorovně a jedna svisle, to je 11, B je 21, C je 31, F je 12. Kdysi jsme ta čísla znali nazpaměť, ale dnes uţ si pamatuju jen ţe O je 53 a samozřejmě Z je 55, protoţe to dá rozum: Pět vodorovně pět svisle. Jak vidíš, je to jednoduché.“ Zírala jsem. O téhle své hračce se mi Jenny nikdy ani slovem nezmínila a to jsme byly nejlepší kamarádky! Urazilo mě to a má zloba se obrátila proti šifře. „Co je v tom za tajnost, kdyţ se ta čísla dají naučit nazpaměť?“ „Jo, to se dají. Ale jen v případě, ţe písmena jdou v abecedním pořádku. Ty je ale v té tabulce můţeš jakkoli přeházet a kdo nemá stejnou tabulku jako ty, nerozluští nic.“ „Jak to, ţes mi o tom nikdy nic neřekla?“ zeptala jsem se vyčítavě. „To bylo s Davidem naše velké tajemství. Musela jsem se zapřísáhnout, ţe ho nikdy nikomu neprozradím.“ „Ale teď jsi to právě udělala.“ „Dnes uţ na tom houby záleţí. Nejsme děti. Jestli chceš, tak si tu Davidovu zprávu vylušti. Tady máš tabulku a tady dopis.“ Přijala jsem hru a začala luštit. „Čtrnáct – to je jedno políčko rovně a čtyři políčka dolů – to je P. – Třicet čtyři: tři políčka rovně a 20
čtyři dolů, to je R, čtyřicet dva, to je čtyři políčka rovně a dvě dolů –I – sakra – co bylo to první písmeno?“ „Nemáš v tom praxi,“ zasmála se Jenny. „Takhle bys to luštila celou noc. Já ti to radši prozradím sama. Píše: Přijedu v sobotu odpoledne, David.“ „Těším se na něho,“ řekla jsem. „Uţ jsem ho dlouho neviděla.“ Rozhlédla jsem se kolem. „Ještě štěstí, ţe přijede aţ pozítří. Do té doby to tu snad dáme dohromady.“ „Kde jsi vzala pozítří? Sobota je přece uţ zítra.“ „Jak to?“ vyjevila jsem se. „Odjela jsem k tobě včera a to byla středa! Dnes je čtvrtek.“ „Ne. Dnes je pátek. Čtvrtek jsi prospala v nemocnici.“ Zatočila se mi hlava. „To chceš říct, ţe jsem celý den o sobě nevěděla?“ „Asi ano, kdyţ se na nic nepamatuješ. Tu havárku jsi měla předevčírem, dnes jsem si tě vyzvedla a můţeš mi věřit, ţe je pátek.“ S hrůzou jsem si přiznala, ţe se opravdu na nic pořádně nepamatuju. „Kdo mě našel? Jak jsem se do té nemocnice dostala?“ „Našli tě chlapi, co vezli pití do Casa Habany. Zavolali policii a sanitku. Měla jsi štěstí, ţe tě to vyhodilo do hustého křoví. Ten chlap, co jsi s ním jela, to nepřeţil.“ „Dan! Vţdyť já jsem úplně zapomněla na Dana! Kristepane! Vůbec mě nenapadlo zajímat se, co se s ním stalo! Jak je to moţné, ţe jsem se nezeptala, kdyţ jsem při výslechu o něm mluvila? A proč mi to ten policajt neřekl sám?“ Jenny mě upřeně pozorovala. „No – nebyl na vás hezký pohled. Leţely jste u toho vraku jako dvě mrtvoly.“ „Copak tys nás viděla?“ vyhrkla jsem uţasle. „Jo, na fotce v novinách.“ „Ono to bylo v novinách?“ „Ve včerejších. V District Heraldu.“ „Máš je tady?“ „Ne. My bereme City Observer a tam nic není. Ten Herald jsem viděla včera v diskoklubu, tam si na takové plátky potrpí. Jestli chceš, tak tam zítra zajdeme a uvidíš se v celé své kráse. Oni to určitě ještě nevyhodili.“ 21
Přepadl mě záchvat hysterického smíchu a do očí se mi vedraly slzy. Touţila jsem se vybrečet a vypovídat. Jenny to jako zkušená kamarádka zřejmě jasnozřivě pochopila, protoţe mě vzala za ruku a vyzvala mě: „Tak co je? Povídej.“ Začala jsem chrlit své záţitky. Zdálo se mi sice, ţe mě Jenny poslouchá sotva na půl ucha, ale nevadilo mi to. Stačilo mi, ţe mluvím. Probrala jsem návštěvu u paní Dorlandové, poruchu na voze, jízdu s mým „andělem spásy,“ ze kterého se nakonec vyklubal sprosťák, nezapomněla jsem ani na své vidiny po havárii. Kdyţ jsem skončila, Jenny chvíli tiše seděla a pak řekla: „Nic si z toho nedělej, ţe máš vidiny. To je svědomí. Já to znám.“ „Jaké svědomí?“ vzbouřila jsem se. „Vţdyť jsem nic špatného neudělala?“ Nepřítomně na mě pohlédla. „Jo? A kdo teda praštil toho chlapa, aţ pustil volant? Kdo zabil? Ty!“
22
III. Zaţila
jsem divokou noc. Převalovala jsem se na posteli paní Warrenové a bylo mi vedro. Byla jsem strašně unavená, ale spánek nepřicházel a otupělá dřímota mi nepřinášela klid. Zdálo se mi, ţe celý dům oţil a musím se před ním mít na pozoru. Zdi si spiklenecky šeptaly, slyšela jsem záhadné kroky, zvuk pádu ze schodů, tiché hlasy, klapání dveří a podezřelý praskot. Blázníš! napomenula jsem se. Tady nemá co praskat. Nejsi ve strašidelném hradu. Chtěla jsem usnout, ale ucítila jsem Danovu ruku na své noze. Kupodivu to tentokrát nebylo nepříjemné. Převalila jsem se a zjistila, ţe si nohu drţím sama. Za všechno můţe Jenny, vysvětlovala jsem Danovi. To ona tvrdí, ţe jsem tě zabila. Blázen! Copak bych tě mohla zabít, kdyţ máš tak hezké ruce? Nezlobíš se, Danečku? To kvůli tobě tu tak praská dům? Posadila jsem se na posteli a náhle jsem se zastyděla, i kdyţ člověk za své sny nemůţe. Takhle to dál nejde, rozhodla jsem se. Mátoţně jsem vstala. Skoro nikdy to nedělám, ale vzala jsem si dva prášky na spaní. Oţivlý dům ztichl a Dan uţ mě znova nenavštívil. Kdyţ jsem otevřela oči, svítilo do pokoje slunce a někdo klepal na dveře. „Dále,“ zavolala jsem. Vešla Jenny a v ruce drţela tác s dvěma sendviči a sklenici mléka. „Dobré jitro,“ zašvitořila. „Dovolila jsem si vzácnému hostu přinést po ránu malé občerstvení. Jak se paní hraběnka ráčila vy hajat?“ Vytřeštila jsem oči. To se mi snad taky jenom zdá! Ale ne. To nebyl sen. Tohle byla skutečná Jenny, taková, jakou jsem ji vţdycky 23
znala, milá, usměvavá a trochu ironická. Přijala jsem hru. „Ráda vidím, ţe se má komorná vyspala do růţová,“ řekla jsem vznešeně. „Včera jsem se poněkud obávala o její zdraví. Dnes však shledávám, ţe jiţ nebude nutno volati k ní mého osobního lékaře.“ Zasmála se. „Prevíte! Ale omlouvám se. Včera jsem tě asi dost vytočila, ţe? Jenţe čas od času mě drapne ten můj ţaludek a pak se mnou není řeč. Mělas smůlu, ţe to vyšlo zrovna na včerejšek. Nevzala jsem si prášky včas. Ono to totiţ chvíli trvá, neţ začnou účinkovat. Ale nakonec zabraly a spala jsem jak štěně.“ „Tos na tom byla líp neţ já. Pořád se mi zdálo, ţe tu bouchají dveře, někdo tu chodí a dokonce padá ze schodů.“ Jenny se zamyslela, pak vzala z tácku sendvič, který mi donesla a pořádně se do něj zakousla. „To se ti nezdálo,“ huhňala. „Byla tu večer Daisy Nashová – to je jedna kámoška z klubu – a opravdu spadla ze schodů. Zapomněla, ţe si nahoře postavila bágl, a kdyţ odcházela, tak o něj zakopla.“ „Jak se sem dostala? Tys jí otevřela?“ Představa, ţe by se nahá Jenny setkala na chodbě se strýčkem policajtem, byla dost nepřijatelná. „Ne, já jí půjčila klíče. Potřebovala jsem, aby mi vrátila nějaké knihy a nevěděla jsem, kdy pro tebe pojedu a jestli strejda bude doma, tak jsem jí řekla, ať si otevře a poloţí mi ty knihy na stůl.“ „Ale proč tak pozdě –?“ Ukousla další ohromné sousto. „Víš – my tu den a noc tak moc nerozlišujeme.“ „A co tomu říká strejda?“ „Co by říkal? On sám to taky tak dělá. Slouţí podle potřeby.“ Nacpala si poslední zbytek sendviče do úst a sahala po dalším. „Zadrţ!“ vykřikla jsem. „Od kdy komorná nechá svou hraběnku hladovět?“ Zarazila se a pak se rozesmála. „Boţe, jsem to ale pitomá! Přinesu ti snídani a pak ti ji seţeru! Honem jez, dokud tu ještě něco je.“ S chutí jsem odpravila zbylý sendvič a vypila mléko. Cítila jsem se skvěle. „Co budeme dělat?“ zeptala se Jenny. „Nechceš zajít do klubu a podívat se, jestli tam ještě mají ty noviny s tvou bouračkou?“ 24
Zarazila jsem se, protoţe jsem si náhle na něco vzpomněla. „Poslyš, Jenny, tys mi včera řekla, ţe jsem toho kluka zabila já. Myslelas to váţně?“ Ušklíbla se. „No – jestli mu chceš říkat kluk, ať je po tvém. Samozřejmě ho máš na svědomí, ale nic si z toho nedělej. Není to vraţda, je to jen neúmyslné zabití v sebeobraně. A navíc to vím jen já a nikdo jiný. Vyšetřovat se to nebude.“ Nelíbilo se mi to, ale musela jsem uznat, ţe má pravdu. „Víš co?“ navrhla jsem. „Neţ půjdeme do klubu, měly bychom se podívat na to tvé doupě a trochu tam uklidit. Sama jsi říkala, ţe se na to chystáš, aby tě brácha nepomluvil. Kdyţ se do toho dáme obě, bude to za deset minut hotové.“ Byl to velmi optimistický odhad, ale chtěla jsem Jenny dodat odvahu. Chvíli váhala, ale pak ji ten nápad zřejmě nadchl. „To uvidíš, jak to poletí!“ kasala se sebevědomě. „S ničím se nebudu párat. Všechny krámy musí zmizet.“ Neţ jsem se ohlédla, sešla Jenny dolů a vrátila se s plnou náručí igelitových tašek. Dohodly jsme se, ţe ona je bude plnit a já je budu vynášet do kontejneru. Šlo to opravdu kupodivu rychle, jenţe kdyţ jsem vynášela čtvrtou tašku, napadlo mě, ţe to Jenny bere nějak moc šmahem a nerozlišuje, co jsou krámy a co uţitečné věci. Z nacpané tašky na mě vyčítavě vykukovaly dvě velmi zachovalé lodičky. V jedné z nich byla rozmáčklá kobliha. Vyhodila jsem koblihu a lodičky donesla zpátky. „Tohle ti nechybí?“ zeptala jsem se nevinně. „Vida!“ zaradovala se. „To jsou mé nejmilejší. Musely se mi tam připlést náhodou!“ Nijak se nenamáhala odstranit skvrny od koblihy a lodičky uloţila pod postel. Měla jsem podezření, ţe v taškách zmizelo ještě mnoho jiných potřebných předmětů, ale netroufala jsem si je prohrabovat. Koneckonců – mé věci to nejsou. Běhala jsem s taškami jako šílenec a objemné břicho kontejneru se začalo pomalu plnit. Kaţdý přírůstek znamenal vylepšení vzhledu Jennyina pokoje. Po desáté tašce uţ bylo vidět obrysy nábytku a po dvacáté by dokonce nezasvěcenec řekl, ţe tu bydlí pořádná holka. „Dvaadvacet tašek!“ pochvalovala si Jenny. „To je rekord! Kdyţ jsem tu naposled uklízela, bylo jich jen osmnáct.“ „Kdy to bylo?“ zajímala jsem se. 25
„Někdy okolo vánoc. Jsem moderní dívka a nejsem otrokem domácnosti,“ řekla vznešeně. „Jsi nejen moderní dívka, ale taky parádní bordelář.“ „Hele – víš co?“ zasmála se. „Nech toho. Je tu uklizeno? Je. Tak o co jde? Radši se připrav, zajdeme do klubu. Bude se ti tam líbit. Teď tam sice chcíp pes, ale určitě budou mít otevřeno. Jednou od deseti dopoledne do čtyř do rána.“ Trochu jsem váhala. „A myslíš, ţe tam ty noviny budou ještě mít?“ „Určitě,“ ujistila mě. „Tam mají všechno,“ dodala nelogicky. Přišlo mi to k smíchu. „Tak počkej, já se po tom úklidu trochu upravím –“ „Na co?“ přerušila mě. „Tam se na parádu nekouká. Jdeme!“ Pokrčila jsem rameny a vyrazily jsme. Diskoklub „U kanadského policajta“ nebyl daleko. Nevynikal velikostí, ale v prostředí miniaturních domků působil impozantně. Sídlil na rohu ulice v nenápadité budově v podobě kvádru, která hrdinně odolávala přání majitele udělat z ní stylovou stavbu dvacátých let, propojenou jakýmsi zvláštním myšlenkovým zkratem s westernovou tradicí. Nad vstupem visel na tepané šibenici velký vývěsní štít v podobě erbu. V jeho středu byl vymalován rozkročený muţ v uniformě kanadského policisty dvacátých let, jaká se uţ dávno nenosí. Ze tří stran byl orámován písmeny, která tvořila nápis „U kanadského policajta.“ Připomínal mi štíty anglických hospod, které jsem viděla v jedné kníţce o Londýně. Vchod měl samozřejmě tříčtvrteční létací dveře jako u kovbojského salonu a po jeho stranách byla na zdi zavěšená vozová kola. Jinak celá stavba připomínala spíše menší montáţní halu. Několik oken v prvním patře působilo dojmem, ţe jsou tu omylem. Po straně jedné zdi se táhla příjezdová cesta, která končila za domem u skladiště a garáţí. Skoro na jejím konci bylo ve zdi domu malé okénko, připomínající kiosek, ale bylo zavřené. „Tam se něco prodává?“ zajímala jsem se. „Jo. Koblihy. Ale jen večer, kdyţ je program.“ Vzpomněla jsem si na autíčko s reklamou na světoznámé koblihy, 26
která jsem zahlédla na parkovišti v horách. „Snad ne Dreamovy koblihy?“ zasmála jsem se. „Jistě. Tady je nikdo jiný nevyrábí a Dream na nich vyseká pěkný prachy. Ty je znáš?“ dodala trochu vyjeveně. „Zatím jsem neměla tu čest.“ „Můţeš si je dát. Budou ti chutnat.“ Rozrazily jsme létací vrátka a vešly do klubu. Sál byl menší, neţ jsem si ho představovala. Okolo postranních stěn stály řady stolů, uprostřed se leskl taneční parket. Protější stěna byla rozdělená na dvě části. Jeviště s pultem, které zelo prázdnotou, a dlouhý bar. Mezi nimi byly létací dveře, asi do kuchyně. Sál byl úplně prázdný, jen u baru, za kterým trůnil skutečný ţivý kanadský policajt v historické uniformě, seděli na vysokých stoličkách tři muţi. Protoţe jeden z nich měl bílou zástěru a kuchařskou čepici, zařadila jsem ho spolu s policajtem do týmu zaměstnanců. Jak se ale ukázalo, patřili k němu všichni. „Ahoj, pánové,“ pozdravila je Jenny. „Vidím, ţe tu nemáte do čeho píchnout a dáváte si dvacet.“ „Čau, krasavice,“ odpověděl jí vychrtlý chlapík s vykasanými rukávy: „Kde se tady bereš? Přivedlas nám novou zákaznici?“ „Nic pro tebe!“ zavrtěla hlavou a pak se obrátila ke mně. „Meg, musíš se s mými přáteli seznámit. Ten pán za barem v uniformě je Robert Fenton, majitel tohohle nejskvělejšího klubu ve Státech.“ Kanadský policajt se mírně uklonil a usmál se. „Tohle je Jack Wilkins, který má na podniku podíl.“ Vychrtlík mi pokynul rukou a nijak nadšeně se netvářil. „Tohle je pan Herbert Page,“ ukázala Jenny na muţe v kuchařské čepici. „Co tu dělá, to ti snad vysvětlovat nemusím.“ Kuchař nepřítomně pokynul hlavou. „A konečně tohle je Jack Nail, který se stará o to, aby tu všechno probíhalo bez komplikací a podle předpisů.“ Hromotluk, jehoţ váhu barová stolička sotva unesla a pod jehoţ ranou by padlo vzrostlé dobytče, nadšeně rozpřáhl ruce, jako by mě chtěl obejmout. Vyděsila jsem se a instinktivně ustoupila o krok zpátky. Jenny mě chytla za ruku a zvedla ji do výšky. „A tato sympatická 27
dívka, pánové,“ deklamovala taetrálně, „je má přítelkyně Margaret Howardová, vítězka nad smrtí. To je ona, o které jsme četli, ţe zahynula při té havárii v horách. Jenţe ona je ţivá a zdravá, ráda by se podívala, jak vypadala, kdyţ byla mrtvá. Proto jsem ji přivedla. Vy tu určitě ještě máte ty předvčerejší noviny.“ „No – snad by se tu někde našly,“ řekl po chvíli policajt váhavě. „Jacku?“ vyzval Wilkinse, „podívej se po nich.“ Hubeňour přikývl a lenivě se odklátil. „Zase jedna kachna navíc,“ hučel otráveně policajt. „Pak má člověk věřit novinám. Klidně si ze zdravého člověka udělají neboţtíka! A to si ještě vzpomínám, jak tam psali, ţe šetření nehody budou i nadále sledovat a budou své čtenáře detailně informovat. Houby! Vyflákli se na to. Včera uţ o tom neotiskli ani řádku, podvodníci!“ Zdálo se, ţe se doopravdy zlobí. Ve dveřích kuchyně se objevil Wilkins a nesl zmuchlané, uválené noviny pocákané kečupem. „Lepší kousek jsem nenašel, šéfe. Tyhle byly v odpadcích, tak jsem je musel trochu otřít. Mám tu fotku najít?“ „Ano, ukaţ ji dámě, ať se na sebe podívá“. Jack znechuceně obracel upatlané stránky, pak noviny srovnal a poloţil je na barový pult. „Tak pojď,“ vyzval mě. Ani jsem se nepozastavila nad tím, ţe mi tyká. Bylo to tu zvykem. Fotka byla dost velká a dobře čitelná. Viděla jsem Danův havarovaný vůz, do půlky rozčísnutý mohutným stromem, pak leţící dívku, zabořenou hlavou do hustého keře. Neměla jsem pochybnosti, ţe jsem to já, protoţe vedle mě se válel můj stěhovací bágl. A pak jsem vytřeštila oči. Mezi mnou a vozem leţel na znaku asi padesátiletý, obtloustlý chlapík. Bylo mu dobře vidět do tváře. Díval se vyboulenýma očima za rozbitými brýlemi přímo do kamery. Z jeho mrtvého pohledu šla hrůza. „Kdo to je?“ vykřikla jsem. Policajt s Wilkinsem si vyměnili pohledy, které vyjadřovaly pochyby o mém duševním zdraví. „To je přece ten člověk, s kterým jsi jela,“ vysvětloval trpělivě policajt. „Všichni ho známe. Je to Abel Brody a patří mu klub Casa Habana v horách. Jenom nevíme, jak se ti dostal do vozu. Sotva tě 28
asi poţádal, abys ho někam svezla. Sám má dvě auta – vlastně měl,“ opravil se. „Ale já ţádného Brodyho neznám,“ bránila jsem se zoufale. „Nikdy jsem o něm neslyšela a rozhodně se mnou nebyl. Jela jsem s někým úplně jiným. Byl to mladý kluk a jmenoval se Dan Finster. Stopla jsem ho na dálnici a slíbil mi, ţe mě doveze sem.“ „Měl smůlu, uţ to nestihl,“ poznamenal cynicky Wilkins. „Buď rozumná,“ domlouval mi policajt. „Jestli jsi jela s nějakým Danem, tak kam se po té havárii poděl?“ „Měl by tam někde být, kdyţ říkali, ţe se zabil.“ „To napsali o tobě taky a jsi ţivá a zdravá. Ten tvůj záhadný Dan – jestli ovšem existuje – můţe být uţ dávno někde za horama.“ Tři zaměstnanci váţně pokyvovali hlavou a zřejmě rádi přenechali konverzaci svému šéfovi. Bylo mi do breku. „Co mi to tu vykládáte?“ zaútočila jsem vztekle. „Jsem snad padlá na hlavu?“ „Asi ano,“ řekl policajt klidně. „Ta fotka to dokazuje. Spadla jsi sice do měkkého, ale to neznamená, ţe se musíš na všechno správně pamatovat. Některé věci ti mohly úplně uniknout a na druhé straně sis mohla vyfantazírovat něco, co se vůbec nestalo. Nebyla bys první případ.“ Hovořil tiše, konejšivě a vemlouvavě a já náhle začala pochybovat i o událostech, které se jasně musely stát. Zároveň mě uráţelo, ţe se mnou jedná jako psychiatr s těţkým pomatencem. V rychlosti jsem si promítla všechny své skutečné i nové záţitky a došla jsem k závěru, ţe nemluvím z cesty, i kdyţ ta fotografie mi to vyvrací. „Co vím, to vím,“ řekla jsem umíněně, „a kaţdému to klidně povím do očí.“ „Obávám se, ţe se nenajde moc rozumných lidí, kteří tě budou chtít poslouchat,“ poznamenal truchlivě policajt. „Já na tvém místě bych ty fantazie raději nikomu nevyprávěl. Počkej, aţ budeš mít jasnější hlavu.“ Hledala jsem záchranu u Jenny. „Co ty si o tom myslíš? Jsem snad blázen?“ Zaraţeně tu stála a kousala si rty. „Jistěţe ne,“ řekla trochu váhavě, „ale je dost věcí, o kterých se člověku zdá a pokládá je za skutečnost. Mně se to stává často. Co 29
jestli tě opravdu otravoval ten páprda a ty sis místo něho vysnila mladého kluka?“ „Proč bych to dělala?“ vyjela jsem. „Protoţe se ti ten starej tlustej chlap ošklivil a podvědomě sis přála někoho mladého a hezkého.“ „Pojďme domů,“ řekla jsem zhnuseně. „Přece se tu o tomhle nebudeme bavit.“ „Chceš si vzít tu fotku na památku?“ ukázal policajt na upatlané noviny. „Ani za nic. Nemusí mi dokazovat, ţe jsem blbec. Já jí prostě nevěřím.“ Z pohledu, který si policajt s Wilkinsem vyměnili, jsem jasné vyčetla: S blázny se musí jednat slušně. „Doufám, ţe večer přijdeš,“ řekl vlídně policajt. „Jenny to uţ tady zná a jistě ti řekla, ţe je to tu fajn. Jsme jako velká rodina. A máme tu dnes dokonce skvělého diskdţokeje Bobbyho Roxyho, který se nám stará o náladu.“ „Ten je tu přece kaţdý den,“ ozvala se Jenny. „To není ţádná senzace.“ „Byl, ale uţ není,“ opravil ji policajt. „Teď prý dostal nějakou výhodnou nabídku a bude tu hrát jen čtyři dny v týdnu. Jsem rád, ţe aspoň ty čtyři.“ „No – to je teda gól!“ vzdychla si Jenny zklamaně. Zadrţela jsem slzy, otočila se a zamířila k východu. O mé problémy se tu uţ zřejmě nikdo nezajímal. Bobby Roxy byl důleţitější.
30
IV. Nemám ráda, kdyţ ze mě někdo dělá cvoka. Celou cestu domů jsem zarytě mlčela. Netouţila jsem se bavit s Jenny, která mě zradila a přiklonila se k těm, kteří pochybovali o mém zdravém rozumu. Dokonce jsem v duchu uvítala její nápad, ţe si půjde lehnout, aby byla na večer fit. Budu mít aspoň na chvíli pokoj. Jenţe kdyţ jsem osaměla, bylo to ještě horší. Cítila jsem se náhle jako zavrţený blázen, kolem něhoţ se chodí po špičkách, a touţila jsem po spřízněné duši, které bych se mohla vyzpovídat, která by mi věřila a zastala se mě. Kde ji najít? A pak jsem si vzpomněla na paní Dorlandovou. Ta se mi určitě nevysměje a kromě toho ještě čeká na nějakou zprávu o mých záţitcích. No – ta se bude divit! Sešla jsem do obýváku k telefonu a vytočila známé číslo. „Dorlandová.“ „Dobrý den, tady je Meg Howardová. Chtěla jste vědět, co dělám a tak vám volám. Staly se mi neuvěřitelné věci,“ vychrlila jsem. „To jsi hodná. Moment. Jen si dopíšu větu a hned jsem k maní.“ Chvilku trvalo, neţ se usadila u aparátu. „Tak jsem tady. Povídej. Uţ se těším.“ Spustila jsem a zjistila, ţe mi dá práci mluvit srozumitelně. Myšlenky mi přeskakovaly jako pingpongový míček a jen těţko jsem je vpravovala do nějakého logického příběhu. Nakonec jsem ho přece jen dala dohromady, ale trvalo to dobrých deset minut. A nakonec přišlo to nejhorší: paní Dorlandová byla zřejmě zklamaná! „Poslyš, Meg, nevymyslela sis to, abys mi udělala radost a abych měla o čem psát? Nápad je to sice dobrý, podobný případ jsem kdysi 31
měla v Portladském běsu, ale ţe by se ti něco takového opravdu stalo?“ „Tak i vy si myslíte, ţe kecám?“ Naděje ve spřízněnou duši se rozpadly a já se rozplakala. V aparátu bylo ticho, které náhle přerušil hluboký muţský hlas. „Haló, Wando, jsi tam?“ Trhla jsem s sebou a málem jsem upustila sluchátko. „Meg ti říká pravdu. Můţeš jí věřit.“ „S kým to, proboha, mluvím?“ ozvala se trochu vyděšeně paní Dorlandová. „Tady je Tom.“ „Který Tom?“ „Tom Brewster. Divíš se?“ Zalapala jsem po dechu. Strýček! „Prokristapána, kde ses tam vzal, Tome?“ vydechla spisovatelka. „Svět je malý, Wando. Já ti to později vysvětlím. Mám tvé číslo, tak ti zavolám. Teď na to, bohuţel není čas. Chci ti jen říct, ţe Meg můţeš věřit. Mluví pravdu. Všechno si povíme, aţ se sejdeme. Zatím ahoj.“ Ve sluchátku se ozvalo cvaknutí. „Paní Dorlandová,“ vydechla jsem. „Slyšela jste to?“ Nikdo neodpovídal. „Paní Dorlandová, jste tam?“ Na druhém konci linky bylo ticho. Asi se přerušilo spojení. Chtěla jsem vytočit číslo znova, ale pak jsem to zavrhla. Zavěsila jsem sluchátko, tiše se přikradla ke dveřím kuchyně a opatrně je pootevřela. „Jen pojď dál,“ ozvalo se. U stolu seděl pan Brewster a pojídal hranolky s kečupem. Na sporáku se v pánvi smaţily další. „Nechceš si dát se mnou?“ vybídl mě. „V tomhle domě se na jídlo moc nehledí a určitě jsi ještě neobědvala.“ Teprve teď jsem si uvědomila, ţe mám hlad jako vlk, ale zároveň jsem nevěděla, jak se mám k hostiteli chovat. Jako k fízlovi, který mi odposlechl soukromý hovor, nebo jako k příteli, který jediný se mě zastal, kdyţ mi ostatní nevěřili? Udělala jsem kompromis. „Díky za pozvání,“ řekla jsem důstojně, „ale snad byste mi měl vysvětlit, proč jste mě odposlouchával.“ „Omlouvám se,“ usmál se. „Byla to celkem náhoda. Smaţil jsem si hranolky, a jak jsi vytáčela číslo, telefon zvonil a já ho automaticky zvedl.“ Ukázal na paralelku, visící na zdi přímo vedle sporáku. „Jenţe kdyţ jsem pak zaslechl jméno Dorlandová, uţ jsem 32
nezavěsil.“ „Vy ji znáte? Podezříváte ji z něčeho?“ vyjevila jsem se. „Vůbec ne. Kromě toho, ţe kazí dětem literární vkus a kromě jedné drobné osobní záleţitosti proti ní nic nemám. Byl jsem jen překvapen, ţe ţije. Uţ jsme se ji léta neviděli a rád bych se s ní zase jednou setkal.“ „Jak to, ţe jste jí uţ dávno nezavolal? Říkal jste přece, ţe máte její číslo.“ „Nemám ho. Předpokládal jsem, ţe se ho dozvím od tebe, tak nač si o něj říkat?“ „Proč myslíte, ţe nám zavěsila? Takové věci obvykle nedělá.“ „Asi toho bylo na ni trochu moc najednou. Určitěji stačilo vyvést z míry uţ to, ţe jsem se jí ozval já, natoţ všechny ty horory, které jsi jí o sobě navyprávěla ty. Ona sice podobné příběhy vyrábí na běţícím pásu, ale rozhodně nevěří, ţe by se ve skutečnosti někomu mohly stát. Na to je moc rozumná.“ „A vy mi věříte?“ „Ano, protoţe máš pravdu. Jela jsi skutečně s Danem Finsterem, ve voze, který patřil jemu. Nejdřív mi vrtalo hlavou, kam jsi dala vlastní auto, ale teď po tvém hovoru s Wandou, je mi to jasné. Taky uţ vím, proč jste havarovali, ale o to teď vůbec nejde.“ Zrudla jsem a pokusila jsem se o úhybný manévr. „A jak si tedy potom vysvětlujete,“ vyjela jsem, „ţe na té fotce v novinách byl místo Dana někdo úplně cizí?“ S úţasem jsem zjistila, ţe oponuju sama sobě a vyděsila jsem se. Pan Brewster si toho samozřejmě všiml a usmál se. „Noviny v tomhle případě taky nelhaly,“ řekl. „Ale jestli je pravda na jejich i na tvé straně, pak je moţné jen jediné vysvětlení, které celou tu událost zjednodušuje.“ Vstal od stolu, vzal čistý talíř, nabral na něj z pánve fůru hranolků a přistrčil je přede mě. „Jez, a kečupu si nandej podle chuti. Příbory jsou v šuplíku. Neţ to sníš, tak ti ten tvůj příběh povím v souvislosti, kterou neznáš. Začíná tak trochu jako pohádka. Ţil jeden velmi bohatý pán, kterému patřil non-stop klub Casa Habana. Všichni ho v okolí dobře znali a dost se ho báli. Ten pán se jmenoval Abel Brody, zabýval se podivnými obchodními 33
záleţitostmi a bylo o něm známo, ţe půjčuje peníze na vraţedný úrok. Měl proto mnoho nepřátel, hlavně mezi svými dluţníky, kteří všichni měli dostatečný důvod chtít se ho zbavit. A dvěma z nich se to nakonec před třemi dny podařilo. Předpokládám, ţe byli dva, protoţe jeden by si s Brodym těţko poradil. Praštili ho v jeho vlastní kanceláři něčím tupým do hlavy a pak ho vynesli zadním vchodem klubu do auta, kterým ho chtěli dopravit jinam. Kdyţ pak se svou obětí sjíţděli dolů serpentinami, uviděli havarovaný vůz a dva mladé lidi, kteří nejevili známky ţivota. Napadla je skvělá myšlenka. Vyměnili zabitého chlapce za mrtvého Brodyho.“ „Proč zrovna Dana? Proč ne mě?“ „Kvůli věrohodnosti. Brody si potrpěl na holčičky a bylo tedy logické, ţe si s nějakou vyjel do přírody. S klukem by to neudělal. Bylo to ostatně tvé štěstí. Kdyby chtěli vyměnit tebe, zjistili by, ţe ţiješ a na místě by tě zlikvidovali.“ Otřásla jsem se, hranolky mi uvázly v krku a dávivě jsem se rozkašlala. Pravice pana Brewstera několikrát dopadla na má záda, neţ se mi ulevilo. „Uţ je to v pořádku?“ zeptal se. „Jo,“ řekla jsem a utírala si uslzené oči. Měla jsem v hlavě zmatek a nemohla jsem si srovnat myšlenky. „Proč to ale vůbec dělali?“ „To je přece jasné. Proměnili tím vraţdu na přirozenou smrt. Jestliţe Brody zemřel nešťastnou náhodou při havárii s nějakou mladou holkou, jistě nikdo nebude usuzovat na vraţdu a hledat pachatele. A o to jim právě šlo. Jenţe se jim tam vloudila chybička. Netušili, ţe ten havarovaný vůz není tvůj, ale Dana Finstera. Policie to ovšem zjistila hned, a tak vím, ţe Dan z Newberry Springs skutečně existoval a ţe jsi s ním opravdu jela.“ Dan! Vzpomněla jsem si na svůj sen a ucítila slzy v očích. „Co s Danem udělali?“ špitla jsem. „To zatím nevím,“ pokrčil strýček rameny. „Nejpravděpodobnější je, ţe ho naloţili do auta místo Brodyho a někam ho odvezli. Mohli ho taky zakopat poblíţ místa té bouračky, ale to si asi z časových důvodů netroufli. Samozřejmě, ţe naši chlapci pro jistotu celé okolí prohledávají, ale zatím nic nenašli.“ „Třeba Dan ještě ţije,“ vyhrkla jsem. 34
Zavrtěl smutně hlavou. „S tím se rozluč. Já tyhle grázly znám.“ „Máte na někoho podezření?“ „Na všechny, kteří se s Brodym někdy setkali. Dovedl si velmi brzy udělat nepřítele z kaţdého.“ „To není zrovna dobrá stopa.“ „Není, ale tak uţ to chodí. Však my na to přijdeme.“ „My –?“ „Policie. Zapomínáš, ţe jsem stále ještě policajt.“ „Přeju vám hodně štěstí,“ řekla jsem upřímně. „Je to od vás hezké, ţe jste mi tohle všechno řekl. Aspoň teď nebudu před lidmi vypadat jako idiot.“ Zavrtěl odmítavě hlavou. „Být tebou, radši bych toho idiota ještě chvíli hrál. To, co jsem ti tu povídal, jsou výsledky vyšetřování a musí zůstat utajené. Takţe budeš mlčet. Myslím to smrtelně váţně.“ „Proč jste mi je tedy prozrazoval?“ vyjela jsem nešťastně. „Aby ses zbytečně netrápila tím, ţe ti přeskočilo. A taky kvůli Wandě –“ vzal ze stolu oba prázdné talíře a odnášel je do dřezu. Náhle jsem se zastyděla. „Počkejte, umyju je sama, pane – pane –“ „Serţante,“ doplnil s úsměvem. „Dobrá, posluţ si.“ Odešel zpátky ke stolu a zapálil si cigaretu. Byla jsem zklamaná. Chlap před penzí a serţant! Ten tu policii vytrhne! Co můţe vědět? Třeba si to všechno jen vymyslel a teď z toho dělá tajemství! Důleţitej dědek! Právě jsem ponořila ruce do dřezu, kdyţ zazvonil telefon. Zvedla jsem mokrou rukou sluchátko. „Byt Warrenových.“ „Tady je Malcolm, pasadenská policie. Prosím kapitána Brewstera.“ Uţasle jsem pokynula strýčkovi. „To je pro vás.“ Přebral ode mě upatlané sluchátko. „Brewster – ano – rozumím – dobře – ne, čekejte – přijedu – zatím tam pošlete Stebbinse a Cahna – konec.“ Zavěsil a obrátil se ke mně. „Musím teď odjet, Meg. Kdy se vrátím, nevím. Dej tu na všechno pozor a hlavně na Jenny. Nelíbí se mi.“ Chtěla jsem říct, ţe mně taky ne, ale místo toho jsem vyhrkla: „Vy jste opravdu kapitán?“ Pokrčil rameny. „Asi ano, kdyţ mi tak říkají.“ Ve dveřích dodal. 35
„Vidíš, ţe se ţádné tajemství dlouho neudrţí, tak s tím naším zacházej opatrně.“ Dveře zaklaply a já si dala hlavu do dlaní. Je to hrůza! Jediná spřízněná duše – a zrovna policajt! Ještě ţe je to kapitán a ne obyčejný serţant. Pak jsem se zarazila. „Jsi snob!“ napomenula jsem se nahlas. „Jdi sebou na chvíli praštit a vyspi se z toho!“ Asi jsem spala dost tvrdě. Vůbec jsem netušila, ţe v mém pokoji někdo byl. Ale musel tu být a musela to být Jenny, protoţe jsem po probuzení našla na nočním stolku lístek: 52, 44, 51, 33, 25, 3, 23, 15, 21, 15, 52, 51, 43, 43, 45. A pak bude Jenny o Davidovi říkat, ţe je hračička! pomyslela jsem si. Je stejně dětinská jako on. Od čeho lidi vymysleli normální abecedu? To poslední slovo bude asi Jenny, protoţe se tam dvakrát opakuje 43 a to by mělo být „N.“ Ale to ostatní? Rychle jsem si načmárala tabulku a překvapilo mě, ţe tentokrát mi šlo luštění poměrně rychle. Za chvíli jsem měla vzkaz: Jsem v klubu. Jenny. Můţeš se tam rovnou přestěhovat, ţehrala jsem. Budeš tam asi víc neţ doma. Kolik je vlastně hodin? Zjistila jsem, ţe je skoro půl osmé a vyjevila jsem se. To jsem tak dlouho spala? Náhle mě zaplavil nelogický pocit lítosti, ţe se všichni na mě vykašlali, šli si po svém a nechali mě tu samotnou. Co mám dělat sama v prázdném domě? A kdybych nakrásně šla do toho klubu, nechali mi tu aspoň klíče, abych mohla za sebou zamknout? Naštěstí na mě Jenny nezapomněla. Kdyţ jsem se vypravila na průzkum, našla jsem je na stolku hned vedle dveří. Mohu tedy odejít. Proběhla jsem koupelnou, trochu se upravila a za chvíli jsem uţ zápolila se svazkem klíčů. Trvalo mi dost dlouho, neţ jsem našla ten pravý, který se do dveří hodil. Klub se uţ zřejmě probral k ţivotu, protoţe hudbu bylo slyšet aţ sem. Čím víc jsem se k ní blíţila, tím byla hlučnější a tím víc se mi do klubu nechtělo. Nelíbilo se mi, ţe se mám cpát někam, kde mě povaţují za blba. Jenţe kam jinam bych měla jít? V okolí podniku bylo liduprázdno, jen u okénka s koblihami stál nějaký zákazník. Vešla jsem dovnitř a decibely hudby mě doslova 36
přibily k zemi. Byla tu skoro tma a v blikotu barevných světel vířila na parketu masa těl. Připomínalo to pohled do hrnce, ve kterém bublá polévka. Zato stoly zely prázdnotou. Zamířila jsem kolem parketu k osvětlenému baru a usadila se na stoličku. Kanadský policajt v parádní uniformě na mě pohlédl zrcadlovými brýlemi, dotkl se prsty okraje skautského klobouku, pak se ke mně naklonil a začal pohybovat ústy. Nerozuměla jsem ani slovo. „Dala bych si dţus!“ křičela jsem ze všech sil. Pokrčil rameny, stiskl tlačítko na barovém pultu a v zápětí se objevil Jack Nail, který tu dělal pořádkovou sluţbu. Policajt předvedl pantomimu. Ukázal si na ucho, pak napřáhl ruku do vzduchu a o něco ji sníţil. Jack pochopil a zmizel směrem k jevišti. Za chvíli začal randál pomalu slábnout, aţ se ustálil na přijatelné míře. „Zbláznil se vám diskţokej?“ zeptala jsem se. „Kde ho vůbec máte? Na jevišti je tma.“ „Asi v kuchyni. Dělá to tak vţdycky. Odbude slavnostní úvod, pustí několik desek, pak zapne pásek, vybudí ho naplno a jde se do kuchyně posilnit. Zákazníci si toho ani nevšimnou.“ – A adyja – in – aut – is – an – ids? – ests – gou! ozvalo se nadšeně z reprobeden a hned nato následoval další nápor hudby. „Co to je?“ uţasla jsem. „To je Roxyho komentář mezi skladbami. Asi bych mu měl poradit, aby si uţ pořídil nový pásek. Jenţe proč, kdyţ to hostům nevadí? Tady jsme opravdu jako velká rodina a v té se na maličkosti nehledí.“ Pěkný diskţokej! pomyslela jsem si. Slavný Bobby Roxy! Nevím, co na něm mají. Hlavně, ţe je všechno „světový.“ Světoznámý diskţokej, světoznámé koblihy! – mají je tu vůbec? – aha – támhle jsou vyrovnané na míse. Měla bych je ochutnat. „Dala bych si dţus a dvě koblihy,“ obrátila jsem se na policajta. V okamţiku jsem je měla před sebou i se sklenicí dţusu. „Platí se hned,“ upozornil mě policajt. „My tu nemáme číšníka. Kdyby sis chtěla dát večeři, objednáš si ji u mě, sedneš si ke stolu, kuchař ti ji donese a hned tě zkasíruje. Všechno pití a koblihy obstarávám já tady u baru.“ „A váš společník,“ zeptala jsem se a hledala v kabele peněţenku. 37
„Tvůj společník,“ opravil mě. „Tady si všichni tykáme. Myslíš Jacka Wilkinse? Ten prodává koblihy vzadu u okénka.“ „To se vám vyplatí?“ „Jo, prodajích tam večer dost.“ Zaplatila jsem a s chutí se zakousla do koblihy. Musela jsem uznat, ţe je výborná. – An – au – aj – ink – vid – eve – utl – ejk – foa – ek – ou – ong – ey – ady, ozvalo se z beden a hudba začala pomalu slábnout do ztracena. Zavládl boţsky klid. „Přestávka na krmení,“ vysvětlil mi policajt a odešel na druhý konec baru přijímat objednávky na večeře. Páry opouštěly parket a u baru narůstala fronta strávníků.
38
V. „Tak jakpak ses vyhajala?“ ozvalo se za mnou. „Vidím, ţes můj vzkaz našla.“ Ohlédla jsem se. Z parketu ke mně přicházela uřícená Jenny v doprovodu vyzáblé holky, která se taktak drţela na nohou. „To je Daisy Nashová,“ představila mi ji. „Ta, co u mě v noci byla, a ty sis myslela, ţe straší.“ „Ahoj,“ řekla jsem a podala jí ruku. „Já jsem Meg Howardová.“ Daisy se pokusila usmát, ale moc jí to nešlo. Byla po tanci dost odrovnaná. Jenny ostatně nevypadala o mnoho líp. Obě sotva popadaly dech a velké tmavé skvrny v podpaţí prozrazovaly, ţe z nich leje jako z kropicího vozu. Být jejich tanečníkem, moc radosti bych z nich asi neměla. „Proč v tomhle vedru nosíte ty dlouhé rukávy?“ podivila jsem se. „Vţdyť se v nich musíte upéct!“ „To je poslední hit téhle sezóny,“ ujistila mě Jenny, „a pro módu se musí i trpět. O tom ovšem vy v tom vašem Bubákově nemáte ani ponětí.“ Spolkla jsem uráţku svého rodného Barstowu a rozhlédla se kolem. Opravdu. Skoro všichni tu měli dlouhé rukávy. Nakládají tu s módou pěkně idiotsky, pomyslela jsem si. V zimě budou patrně nosit plavky! „Mám hlad jako vlk,“ ozvala se Daisy. „Myslíš, ţe uţ kluci obstarali jídlo?“ „Těţko,“ zavrtěla hlavou Jenny. „Ale jestli ti kručí v břiše, dáme si zatím koblihy. Přines čtyři, já je zacvaknu.“ Sáhla do kabelky, připoutané k boku, vytáhla úctyhodnou číšnickou prkenici, rozevřela ji, odpočítala drobné a poloţila ji na pult. 39
Zatajil se mi dech. Paneboţe! Tam je prachů! S tímhle já vydrţím dobré tři neděle! Jenny musí být pěkně v balíku, kdyţ tolik peněz nosí jen tak při sobě. Holky se cpaly koblihami a já jim začala závidět. Mohou si dopřát, co se jim líbí, mají s kým tančit, kluci se jim starají o jídlo, a co mám já? Trčím tu jako tvrdý Y, všichni si o mě myslí, ţe jsem padlá na hlavu a nikdo si mě nevšímá. Nej lepší by bylo se na všechno vykašlat a jet domů. Jenţe čím? Vţdyť oni mají pravdu! Asi skutečně nemám všech pět pohromadě! Cítila jsem, ţe musím rychle něco udělat, abych si připadala normální. „Dá se tu odněkud telefonovat?“ zeptala jsem se policajta, který uţ dokončil objednávku jídel a zaujal znova své místo u nápojů. „Samozřejmě.“ Sáhl pod pult a podal mi telefon. Vyhrabala jsem z kabelky vizitku, kterou mi dal pumpař a vyťukala číslo. „Donovan,“ ozvalo se. „Vy jste ta pumpa na dálnici asi dvacet mil od Victorvillu?“ „Jo, to jsme my. Co si přejete?“ „Mám u vás v opravě vůz. Je to dva dny, co –“ „Já vím,“ přerušil mě. „Vy jste ta slečna co ji tu nabral ten černovlasej kluk. Samozřejmě to máte hotový. Připravte si asi padesát babek a můţete přijít třeba hned. Čím dřív, tím líp.“ „Dobrá. Přijedu hned, jakmile seţenu někoho, kdo mě tam doveze.“ „To vám moc práce nedá. Vás vezme kaţdej. Přijeďte co nejdřív. Ta vaše mašina nám tu zbytečně zaclání. Noční pauzu máme od jedné do čtyř, jinak jsme tady. Zatím se mějte.“ Tím zřejmě povaţoval rozhovor za ukončený a zavěsil. Znechuceně jsem vrátila telefon policajtovi. Co mám teď dělat? uvaţovala jsem nešťastně. Nikdo o mě nestojí, i ten pumpař se mnou mluví jako se štětkou! Cítila jsem, ţe se kaţdou chvíli rozbrečím. Zoufale jsem si přála, aby se mě někdo ujal, aby mi pomohl najít aspoň trochu důstojné místo v téhle šaškárně – aby se prostě stal zázrak. Asi to bylo hodně zboţné přání, protoţe k tomu zázraku skutečně došlo. Dvě ruce mi zezadu zakryly oči a ponurý hlas se zeptal: „Hádej, kdo jsem?“ Neţ jsem stačila zareagovat, ozvalo se: „Čau, brácho!“ a 40
„Ahoj, Davide!“ Asi to měly být radostné výkřiky, ale z úst nacpanými koblihami nevyšly moc efektně. Stačily ovšem k tomu, aby inkognito neznámého vzalo za své. Ruce na mých očích povolily a já se otočila. Paneboţe, je tohle vůbec moţné? Pamatovala jsem si Davida z doby, kdy jsme to v Barstowu táhly s Jenny. Nikdy nebyl nápadný, ničím nevynikal a všeobecně se o něm tvrdilo, ţe je moula. Ten David, který tu teď stál přede mnou, byl úplně jiný. Byl vším, co jde zahrnout pod pojem nádherný kluk. Z čeho se kouzlo skládalo, jsem samozřejmě netušila, ale celek mě nenechával na pochybách, ţe je to člověk, do kterého bych se mohla na první pohled zamilovat. Snad i proto, ţe i on sám se na mě díval s neskrývaným nadšením. „Ahoj Meg,“ řekl měkce. „Jsem hrozně rád, ţe tě zase vidím.“ „Já taky,“ řekla jsem zmateně a cítila jsem, ţe rudnu. Nevěděla jsem náhle, jak dál a David zřejmě taky ne. „Jak to, ţes nás tak rychle našel?“ přerušila naši odmlku Jenny. „Nechalas mi přece doma vzkaz. Dokonce vyluštěný! Myslela sis, ţe bych si s tím uţ neporadil sám?“ „Já ti nic nevzkazovala?“ „A co je tohle?“ Vytáhl z kapsy papírek. „Kdes to našel? Tys byl u Meg v pokoji?“ pohoršila se sestra. „Ne. Bylo to na stolku vedle hlavních dveří.“ V tu chvíli jsem si vzpomněla, ţe jsem tam papírek poloţila, kdyţ jsem si brala klíče a hned jsem to taky vysvětlila. „Neměla bys mé vzkazy nechat válet někde, kde si je můţe kaţdý přečíst,“ řekla Jenny otráveně. „Jak to kaţdý?“ podivil se David. „Jen Meg, já – a strejda.“ „No právě!“ V Davidově tváři se objevil zmatek. „Co na tom záleţí? On přece stejně ví, ţe jsi tady.“ „Samozřejmě, ţe to ví!“ vykřikla Jenny vztekle. „V jednom kuse mě špehuje! Nemám od něho chvíli pokoj! Pořád mám pocit, ţe mi stojí za zadkem –“ „Máte tu jídlo, holky,“ ozvalo se ze sálu. Na parketu stál vyčouhlý kluk ve vytahaném triku. Gestikulací se snaţil upoutat na sebe pozornost. 41
„To je Skippy,“ vysvětlila Jenny. „Pojď, Daisy, jdem se najíst, ať nám to tam Clarence nemusí dlouho hlídat.“ Pohlédla na bratra a utrousila přes rameno: „My se ještě vrátíme.“ No – potěš pánbůh! pomyslela jsem si, kdyţ holky zapadly mezi stoly. Jestli je ten Clarence taky takový fešáček jako Skippy, tak nevím, kam ty dámy daly oči! „Ty s nimi nejdeš?“ ozval se udiveně David. „Ne,“ řekla jsem trochu lítostivě. „Oni mi na tuhle hostinu zapomněli poslat pozvánku.“ Zřejmě ho to zarazilo, ale pak se rozzářil. „A moc by ti vadilo, kdybys ji dostala ode mě?“ „Vůbec ne!“ vyhrkla jsem nadšeně. „Byla bych moc ráda.“ Okamţitě jsem si uvědomila, ţe jsem svou ochotu nedůstojně přehnala, ale uţ se to nedalo vzít zpátky. Vadilo to? Asi ne, protoţe z Davidových očí jsem vyčetla stejnou radost, jakou jsem měla sama. Má spřízněná duše objednala jídlo a sotva jsme si sedli ke stolu, uţ tu byl kuchař s plnými talíři. Připadala jsem si jako v pohádce, i kdyţ jsem věděla, ţe důvod je prostý: večeře uţ skončily, kuchař neměl co dělat a proto nás mohl obslouţit hned. Jídlo bylo asi dobré a drahé, ale moc jsem ho nevnímala. Vychutnávala jsem hlavně šťastný pocit, ţe mám konečně někoho, komu na mně záleţí, a kdo mě snad dokonce přesvědčí, ţe svět je normální. „Nechutná ti?“ vyrušil mě Davidův hlas. „Naopak. Je to skvělé,“ huhňala jsem. „Jen jsem si –“ co mu mám, proboha, říct? „– vzpomněla na takovou věc, kterou budu muset zařídit.“ „Jakou?“ Mávla jsem rukou. „To bych ti musela navyprávět, aţ by tě brněla hlava.“ Usmál se. „Těţko bys mi mohla říct něco, co bych nevěděl.“ „Jseš si nějak moc jistý,“ ušklíbla se. „Jistě všechno nevím,“ bránil se bezelstně, „ale to, co mi řekl strejda, mi úplně stačilo.“ „Ty jsi s ním mluvil?“ vyhrkla jsem. „Kdy?“ „Dnes večer, neţ jsem odešel sem. Náhodou přišel domů, zrovna 42
kdyţ jsem přijel.“ „Co ti všechno řekl?“ „Asi jen to, co se domníval, ţe bych měl o tobě vědět, ale bylo toho dost.“ „To přece není moţné. Odcházela jsem aţ po půl osmé.“ „No, a já přijel před osmou a ve dveřích jsem se srazil se strejdou. Přes půl hodiny jsme si povídali a pak jsem odešel za vámi. V devět jsem byl uţ tady.“ „Aţ v devět? Kolik je vůbec teď?“ „Čtvrt na jednu ráno.“ Vyděsila jsem se. „Proboha, jak je to moţné? Vţdyť jsme před chvíli přišli! Jsou místa,“ zasmál se, „kde čas nebezpečně utíká.“ Napadlo mě, ţe to není místem, ale ţe záleţí na tom, s kým jsi. Nahlas jsem to samozřejmě neřekla. – An – au – aj – ink – ts – ajm – f – a – ud – ajlent – juzik – přerušily ticho reprobedny. Instinktivně jsem si zacpala uši, ale tentokrát jsem se zmýlila. Hudba byla tlumená a příjemná na poslech. Policajt měl uţ asi dost nepříjemností s rušením nočního klidu a nařídil přibrzdit. Čas jídla skončil, nastala runda plouţáků na vytrávení. „Nešla by sis se mnou zatančit?“ zašeptal David a upřel na mě zářící oči. Nevěděl, jestli budu chtít. Zkoušel to. Netušil, ţe mi splňuje vytouţené Popelčino přání. Dalo mi dost práce, aby na mě nebylo vidět, jak jsem šťastná. Kolébala jsem se v Davidově náručí a nekonečný prostor, probleskovaný barevnými světly, se kolem mne pomalu otáčel. Náhle jsem cítila prudkou ránu do boku. Vyrazila mi dech, odlétla jsem stranou a málem jsem i s Davidem upadla na zem. Kolem nás se přehnal Skippy, kopal nohama, rozhazoval rukama a předváděl něco mezi rockem a třeštěním šamana v tranzu. „Hej!“ vykřikl David. „Nepřeskočilo ti?“ Skippy neslyšel. Řítil se dál, vráţel do tančících párů a na čele se mu perlil pot. Pak se u vchodu něco pohnulo a mezi tanečníky si razil cestu parní válec. Tak mi to aspoň připadalo, ale byl to jen mohutný Jack Nail. Jistou rukou vyhmátl z davu Skippyho a zvedl ho do výšky. Skippy nepřestával rozhazovat rukama a nohama a v závěsu 43
na Jackově paţi vypadal jako šílený tahací panák. „Co kdyby sis dal voraz a šel se trochu prospat, brácho?“ zeptal se Jack laskavě. Panák zamrkal nevidoucíma očima a přestal sebou házet. „Di do hajzlu!“ řekl otráveně. Jack Nail truchlivě zavrtěl hlavou. „To nepůjde, kámo. Já jsem tady totiţ zaměstnanej. Ale znám jednoho, kterej není a dělá nám tu bordel. Tak co? Jdeš sám, nebo tě mám prohodit dveřma?“ Zdálo se, ţe se Skippy při pohledu na svalnatého zabijáka vrátil do normálního světa. „Tak mě pusť, vole,“ zahučel. Obr ho šetrně postavil na zem a obřadně ho vyprovodil k východu. Vypadalo to, jako by odcházeli dva dobří přátelé. „S tímhle vyhazovačem to policajt vyhrál,“ poznamenal David. „Nikdy se tu nestrhne ţádná rvačka. Stačí, kdyţ se tu Nail objeví a hned je klid.“ „Nějak moc dobře to tady znáš,“ řekla jsem podezřívavě. „Ani ne. Chodím sem někdy na oběd, protoţe je to nejblíţ. Večer jsem tu byl jen třikrát, brzy po tom, co jsme se sem přistěhovali. Dělal jsem Jenny společníka, dokud si tu nenašla vlastní partu.“ „Mně se ta její parta moc nezamlouvá. Jestli jsou všichni takoví, jako ten oţrala Skippy nebo ta bledničková Daisy Nashová –“ „Hm – mně se taky nelíbí. Ale doufám, ţe Jenny sama brzy pochopí, ţe jsou to moulové a najde si někoho lepšího. Potřebovala by kluka, který by ji měl rád a občas jí i jednu vrazil. Kdyţ říkám kluka, tak tím nemyslím sebe. Brácha je samozřejmě nepouţitelný!“ „Proč by měl být nepouţitelný?“ „Protoţe je brácha. Můţe mít ségru rád, ale nesmí se do ní zamilovat. Kdybys měla nějaký problém ty, bylo by pro mě daleko snazší ti pomoct.“ Bere to hopem, pomyslela jsem si a zatetelila se radostí. Nahlas jsem řekla: „A víš, ţe já teď zrovna jeden problém mám?“ Byla to hodné naivní nahrávka na smeč, ale David ji zřejmě přijal s nadšením. „Myslíš to auto?“ „Jak to víš“ uţasla jsem. „Samozřejmě od strejdy. Jenţe to není ţádný problém. Zítra spolu 44
pro něj k té pumpě zajedeme a ty si ho odvezeš zpátky. Chtěl jsem ti to navrhnout, jenţe zrovna začali hrát.“ Zalila mě nová vlna blaţenosti. Jak je na světě krásně, kdyţ najdeš někoho, pro koho nejsi vzduch, kdo ti pomůţe, postará se o tebe, má tě rád a navíc je to právě tenhle kluk! „Tak co? Souhlasíš?“ ozval se David trochu nejistě. „To víš, ţe souhlasím.“ Byla jsem dojatá, jako bych právě přijala nabídku k sňatku. Cítila jsem v očích slzy a náhle jsem se neovládla. „Jsi na mě strašně hodný,“ špitla jsem Davidovi do ucha a políbila ho na tvář. Neviděla jsem, jak na to zareagoval, protoţe jsem rychle zavrtala hlavu do jeho ramene. Vím jen, ţe mě k sobě přitiskl, hladil mě po vlasech a šeptal mi něco, co jsem neslyšela. Znova se mi před očima zjevil blikající vesmír, jenţe tentokrát byl jen pro nás dva. Bohuţel ta idyla netrvala. – bje – ink – ať – as – ól – f – onajt – úv – is – ejku – zachrastily bedny a srazily mě z nebe zpátky na zem. Hned na to ovládl celý sál hlas Michaela Jacksona. David mi něţně zvedl hlavu ze svého ramene, podrţel si ji před sebou, zahleděl se mi do uslzených očí a z jeho šťastného pohledu jsem jasně vyčetla, ţe sny lze splnit nejen Popelkám, ale i krásným princům. „Nezatančíme si ještě?“ zašeptal. Byla bych s ním nejradši tančila aţ do rána, ale v hloubi duše se mi ozval varovný hlas: jestli tu s ním ještě chvíli zůstaneš, provedeš určitě nějakou blbost! „Moc ráda,“ řekla jsem. „Ale uţ je strašně pozdě a já nejsem noční můra. Měli bychom jít domů.“ To mnoţné číslo ho zřejmě natolik potěšilo, ţe souhlasil a nic mi nerozmlouval. Prošli jsme lítacími dveřmi ven a já se s chutí nadechla čerstvého vzduchu. Hudba sem uţ nepronikla, bylo tu liduprázdno, jen od okénka s koblihami k nám přicházely dvě postavy s pytlíky v rukách. Byly to Jenny a Daisy. „Co tu ještě strašíte?“ podivil se David. „Myslel jsem, ţe uţ jste dávno doma.“ „Jeden myslel a – však uţ víš, co. Byly jsme si u Wilkinse koupit koblihy. Dáme si je na dobrou noc.“ „Kde máte kluky?“ 45
„Tys neviděl, jak Skippyho vynesli? No – a Clarence pak taky dlouho nevydrţel.“ „Oţrali se?“ „Asi. Co jiného?“ David zavrtěl hlavou, ale neřekl nic. Vydali jsme se na cestu k domovu. Hned u druhého domku se s námi rozloučila bledničková Daisy a naše trojice pokračovala dál aţ do půlky ulice. Kráčeli jsme mlčky. Dnešní večer jako by mezi námi a Jenny postavil přehradu. David odemkl dům a potichu jsme vyšli do patra. Světlo pod prahem strýcova pokoje nám prozradilo, ţe je doma a ještě nespí. „Vidíš to?“ zasykla nenávistně Jenny. „Zase špehuje, kdy přijdu domů. Uţ ho mám plný zuby –“ „Dej si pohov,“ klidnil ji David. „Určitě mu na tom houby záleţí, jinak by tě uţ asi dávno musel seřvat. Dej si koblihu a hezky se vyspi. A ty taky, Meg,“ dodal a docela samozřejmě mě políbil. „Dobrou noc.“ Zamával nám a zmizel ve svém pokoji. „Vidím, ţes večer nezahálela,“ ušklíbla se Jenny. „Bratříček ti zobe z ruky. To bych taky potřebovala. Nějak mě v poslední době nemá rád.“ Vypadala unaveně. „Co ti dělá ţaludek?“ plácla jsem, jen abych něco řekla. „Trochu blbne. Jdu si lehnout. To se spraví. Vezmu si prášky.“ Něco mě napadlo. Nechtělo se mi s tím vyrukovat, ale pak jsem se odváţila. „Poslyš, Jenny, nepůjčila bys mi na zítřek padesát dolarů? Jedu si pro vůz a potřebuju zaplatit opravu. Vrátím ti je hned, jak někde narazím na svůj bankomat.“ Vypadala ještě sklesleji. „Pro nejlepší kamarádku všechno na světě,“ řekla bezbarvě, „ale já je nemám. Všechno, co ti teď můţu půjčit, jsou tři dolary padesát.“ Uţasla jsem. „Ale vţdyť přece ještě večer –“ Mávla rukou. „Já vím.“ Vytáhla z vaku svou číšnickou prkenici, ve které skrývala své pohádkové bohatství a rozevřela mi ji před očima. Byla prázdná a na Jennyiných tvářích se objevily slzy.
46
VI. „Nepřehlídla ses?“ zeptal se opatrně David. „Není přece moţné, aby Jenny měla u sebe tolik peněz. Vůbec se jí to nepodobá. Jakmile někdy o nějaké prachy zavadila, hned je rozházela.“ „To přece souhlasí. Včera je určitě utratila taky, protoţe večer uţ neměla nic. Jenţe za co?“ „Jde spíš o to, kde je vzala. Jako květinářka nebo myčka nádobí si je asi těţko vydělala.“ „Ona chodí pracovat?“ uţasla jsem. „Teď o prázdninách chodívá na brigády. Jestli tam taky pracuje, to nevím,“ dodal skepticky a přeřadil rychlost. Projíţděli jsme uniformními ulicemi předměstí Pasadeny a právě jsme zabočili do jedné, které se z neznámých důvodů říkalo hlavní třída. Asi proto, ţe tu bylo pár úřadů a obchodů. Jinak vypadala jako všechny ostatní kolem. „Jestli někde uvidíš banku nebo bankomat, tak mi, prosím tě, zastav,“ poţádala jsem Davida. „Jistě,“ souhlasil ochotně. „To nebude problém. Banku máme přímo u nosu.“ Zajel k chodníku a zastavil. „Hned jsem zpátky,“ slíbila jsem a vešla do stavení, ve kterém by peněţní ústav rozhodně nikdo nehledal. Hned jsem se sice nevrátila, protoţe mi bankomat vydal peníze teprve na třetí pokus, ale nakonec jsem se přece jen šťastně znova usadila v autě, bohatší o padesát dolarů. Bohatší, nebo chudší? napadlo mě. Kdyţ jsem si je vyzvedla, tak uţ je vlastně nemám! „Hotovo, můţeme jet,“ ohlásila jsem. „Všechno je v nejlepším – co 47
je?“ David nereagoval. Seděl strnule za volantem a civěl do zpětného zrcátka. „My o vlku – a je tady!“ vydechl nevěřícně. „Kdo?“ „Jenny. Viděl jsem ji, jak vchází do toho staroţitnictví na rohu – ne – neohlíţej se! Dívej se se mnou do zrcátka.“ Pokusila jsem se, ale zahlédla jsem jen chodník na druhé straně ulice. „Musíš víc ke mně,“ šeptal David. „Takhle nic neuvidíš.“ Měl pravdu. Roh ulice za námi jsem zahlédla, aţ kdyţ jsem měla hlavu těsně u jeho. Napadlo mě, ţe je to Davidova finta, jak se ke mně při tulit, ale asi nebyla. Vůbec nevnímal, ţe se k němu tisknu. Skoro se mě to dotklo. „Co v tom kvelbu Jenny tak dlouho dělá?“ staral se David. „To je věčnost! Nejradši bych se za ní vypravil.“ „Nedělej to,“ varovala jsem ho, „nebo si bude myslet, ţe ji špehuješ jako strejda.“ Naštěstí se situace brzy vyřešila sama. Ostře sledovaná dívka vyšla z obchodu, přešla ulici a zmizela za rohem. O tom, ţe je to Jenny, se nedalo pochybovat. Teprve teď si David všiml, ţe jsme na sebe doslova nalepení a trochu rozpačitě se odsunul stranou. „Chceš jet za ní?“ zeptala jsem se. Vycítil v mém hlase zklamání. „Ne,“ řekl rozhodně. „Teď jedu s tebou. Stejně by mi nic neřekla.“ Nastartoval a odrazil od chodníku. „Ani se moc nedivím,“ uvaţoval, „Jen se mi uţ s ničím nesvěřuje. Od té doby, co jsme se sem přestěhovali, máme úplně rozdílné zájmy. Ale nechápu, ţe si ani tebe nepustí k tělu. Bývaly jste přece takové kamarádky! Neřekla ti něco, co bych jako brácha měl vědět?“ Co to má být? zarazila jsem se. Výslech? Nahlas jsem řekla: „Nic nevím, prozradila mi jen tu vaši bláznivou šifru. Ale o té toho asi víš víc neţ já.“ Přikývl a poprvé se usmál. „Bývalo to hezké, kdyţ jsme si s Jenny jako děti posílali šifrované vzkazy. Někdy se mi po tom dokonce stýská. Měli jsme své velké tajemství a vůbec nás nenapadlo, ţe si naše zprávy mohl kdokoli přečíst, protoţe všichni v rodině tu šifru 48
samozřejmě znali.“ Vjeli jsme na dálnici a vůz začal rychlým tempem polykat míle. „Víš,“ pokračoval David, „taková šifra má ohromnou výhodu. Jde do ní vepsat úplně všechno. I to, co by se člověk jinak neodváţil říct. Je to taková smrtelně váţná zábava. Třeba ti to bude jasné, aţ ti něco napíšu,“ dodal tajemně. „Kdy to bude?“ zajímala jsem se. „Aţ někde zastavíme. Při řízení psát neumím.“ „To je ovšem chyba,“ řekla jsem káravě. „Měl bys umět všechno.“ „Jo,“ souhlasil. „Člověk má opravdu umět všechno a taky se to obvykle v ţivotě naučí. Táta například začal jako obchodvedoucí, pak pracoval u naftařů a nakonec skončil v pojišťovně. Já se teď pilně učím, aby ze mě byl potravinářský chemik, ale kdo mi zaručí, ţe to vůbec někdy pouţij u? Třeba se ze mě stane generál, toaletář v baru, holič nebo ministr zahraničí.“ Musela jsem se té mnohostranné kariéře zasmát. „Tohle všechno je ještě normální,“ nedal se zastavit David. „Nejhorší je ale, kdyţ člověk dělá jednu pitomost celý ţivot a nic jiného neumí. Dovedeš si představit, ţe někdo udělá štěstí třeba jako vedoucí technik laboratoří pro výzkum tření valivých loţisek v netypických podmínkách a jinak nezná nic? To je hrůza! To uţ snad ani nemůţe být ţivý člověk.“ Byl by asi vykládal ještě dál, ale na obzoru se objevila tabule, ohlašující odpočívadlo s bistrem. David zpomalil. „Nechceš něco vypít?“ zeptal se. „Ráda.“ Za chvíli jsme uţ seděli u stolku pod slunečníkem a popíjeli dţus. Bylo mi blaze. Zapomněla jsem náhle na všechny problémy i starosti a radostně jsem vychutnávala chladivý nápoj, slunečný den a společnost svého nového ochránce. „Je ti hezky?“ zeptal se David. Usmíval se a oči mu zářily jako včera. „Je,“ přikývla jsem. „Dovedla bys mi to napsat tou šifrou?“ „Bez tabulky ne.“ „Tak si ji nakresli.“ 49
Vyndala jsem z kabely blok a propisku. Načmárala jsem tabulku a zahleděla se do ní. „Padesát dva, padesát jedna,“ ohlásila jsem. „Prima,“ zazářil. „A teď ti něco napíšu já. Něco strašně důleţitého.“ Podala jsem mu blok a za okamţik mi ho vrátil s čísly, která tam očividně načmáral zpaměti: 33, 42, 23, 15, 52, 15, 54, 51,41, 11, 25, 42, 41. Nahradila jsem čísla písmeny a zrudla jsem, kdyţ jsem si uvědomila smysl těch tří slov: „Miluju tě. David.“ Kdybych řekla, ţe je to nejkrásnější vyznání lásky, které mě kdy potkalo, nelhala bych. Bylo totiţ první v mém ţivotě. Úplně mě to zaskočilo a nevěděla jsem co s tím. Byla bych nejraději odepsala. „Já tebe taky,“ ale nakonec jsem se zmohla jen na zašifrování únikové otázky: „Co tak najednou?“ na kterou David odpověděl: „Zamilovat se můţeš hned.“ Pak mi vzal papírek se šiframi z ruky, naklonil se ke mně a tiše řekl: „Mě to včera potkalo, jakmile jsem tě uviděl. Byl bych blázen, kdybych čekal, ţe tím budeš nadšená. Jen mi řekni, jestli o mě aspoň trochu stojíš a je ti se mnou dobře.“ Touţila jsem říct mu něco hrozně milého, ale pak jsem to vyřešila jinak. „Padesát dva, padesát jedna,“ zašeptala jsem Davidovi do ucha a dala mu pusu. Chvíli na mě udiveně civěl a pak se šťastně rozesmál. Bylo to tak nakaţlivé, ţe jsem se nakonec začala smát taky. Jak je to snadné vyznat si lásku! A jak je krásné, kdyţ se to udělá! Soused u vedlejšího stolku se asi domníval, ţe si vyprávíme anekdoty, protoţe nás vyzval, abychom dali něco k lepšímu. To nás ovšem přinutilo k dalšímu smíchu a ten pán se urazil. Raději jsme se zvedli a znova nasedli do vozu. Fádní dálnice se mi změnila v ráj plný barev. Mám kluka! jásala jsem. Konečně mám kluka, po jakém jsem touţila a který mi vyznal lásku! Cítila jsem, ţe teprve tím jsem se zařadila mezi plnohodnotné občany Kalifornie a stouplo mi sebevědomí. Kam se hrabe Jenny se svým paťatým Skippym a Clarencem! Náhle mi přišlo Jenny líto. Jak je to moţné, dumala jsem, ţe se ta skvělá holka poflakuje s takovouhle partou pitomců a o nic neţ o 50
klub U policajta se zřejmě nezajímá? Kde vzala peníze, které hned zase utratila? Co dělala v tom obchodě? Představa, ţe by prodávala nebo nakupovala staroţitnosti, byla naprosto nepřijatelná. Chodila tam za někým? „Lásko,“ vytrhl mě Davidův tichý hlas. Boţe, to zní krásně! uţasla jsem. Ještě ţádný kluk mě takhle neoslovil. Dychtivě jsem čekala, co řekne dál. „Není támhleto ta pumpa, co hledáme?“ Zakryla jsem zklamání, ale rychle jsem se vrátila z výšin na zem. „Safra, to to uteklo!“ povzdechla jsem si. „Je to ona. Ale je na druhé straně. Budeš ji muset přejet a na nějaké odbočce se dostat zpátky do protisměru.“ „Já vím.“ Litovala jsem, ţe odbočka přišla tak brzy. Nemohla jsem se smířit s tím, ţe má společná cesta s Davidem končí. A pak jsem si uvědomila, ţe dneškem vlastně teprve začíná a zachvěla jsem se radostí. Ode dneška uţ na pár společně ujetých mílích nezáleţí! Procedura u pumpy proběhla bez nesnází. Vyměnila jsem padesátidolarovku za klíčky od vozu a ţoviální pan Donovan se ani nenamáhal vrátit mi něco zpátky. Ke stíţnostem zákazníka nebyl ovšem důvod. Vůz mi naskočil okamţitě a spokojeně si bublal. Vyjeli jsme zpátky k domovu. Sledovala jsem před sebou Davidův vůz a napadla mě legrační myšlenka, ţe takhle nějak bychom si to měli v ţivotě zařídit. On by vedl, razil cestu a já bych ho přitom měla stále na očích. Zároveň mě udivilo, ţe teď, kdyţ nesedím přímo vedle něho, mám silnější pocit, ţe je můj. Asi to vědomí, ţe někoho máš, nevyplývá jen z toho, ţe jsi stále s ním. Nevím, jak dlouho jsem si s tím mořila hlavu, ale kdyţ jsem se znovu rozhlédla kolem sebe, zjistila jsem, ţe jsme skoro doma. Sjeli jsme z dálnice, projeli hlavní třídou, o několik ulic jsme zahnuli kolem policajtova klubu a za okamţik jsme uţ uviděli příjezdovou cestu k domu. Nastal problém s parkováním. V ulici to nešlo a na takhle malý domek bylo těch vehiklů najednou moc. Byly tu sice dvě garáţe, ale tam byla auta Warrenových. Před nimi stál lincoln pana Brewstera a Jennyino auto. Museli jsme s Davidem postavit své vozy na trávník 51
vedle příjezdové cesty. „Skočím se podívat, jak to doma vypadá,“ řekl David. „Strejda tu asi bude, protoţe tu má auťák, ale zajímalo by mě, co je s Jenny. Půjdeš se mnou?“ „Jdi napřed,“ řekla jsem. „Kdyţ jsem se konečně šťastně setkala se svým vozem, musím si z něj ještě vybalit nějaké krámy.“ „Chceš pomoct?“ „Ne, stačím to sama. Jsou to jen drobnosti.“ Obešla jsem vůz a pohladila ho po kapotě. „Tak uţ ses mi vrátil!“ oslovila jsem ho vlídně. „Nebylo ti tam beze mě smutno? Nebylo, vid. Na paničku kašleš –“ mluvila jsem s autem jako s milovaným psem. „Teď mi dáš hezky ty věci, co mám u tebe v kufru, a pak si odpočineš.“ Odemkla jsem kufr, zvedla víko a hledala očima tašku s rezervním prádlem. Nebyla tam, zato tam bylo něco jiného. V první chvíli jsem nepoznala, co to je. A pak se mi oči rozšířily hrůzou, několikrát jsem polkla a zalapala po dechu. Nakonec se mi podařilo ho nabrat a vyrazila jsem zděšený jek, který vyplašil ptáky v korunách stromů a odrazil se od zdi domu. V kufru leţelo mrtvé tělo Dana Finstera. Do nosu mě udeřil protivný zápach. Zvedl se mi ţaludek, chtělo se mi zvracet a podlomily se mi nohy. Koutkem oka jsem zahlédla strýčka a Davida, jak ke mně běţí přes trávník – a pak uţ nic. Měla jsem něco chladivého v týlu a bylo to příjemné. „Meg, probuď se!“ šeptal David. Co je to za nesmysl mě budit, kdyţ jsem vzhůru? napadlo mě. Ucítila jsem ruku, která mě hladila po tváři. „Na mou nynější adresu,“ ozval se nějaký hlas. „Všechno v civilu. Ţádnou uniformu ani policejní vůz tu nechci vidět. Nejezděte přes hlavní, objeďte to z druhé strany přes třicátou šestou. Čekám na vás. Konec.“ Konec, řekla jsem si. Se vším je konec! Přišlo mi to k smíchu. Pak mi někdo nadzvedl hlavu a hlas řekl: „Tohle by ji mělo probrat.“ Ucítila jsem v ústech palčivý oheň a instinktivně jsem polkla. Plamen mi projel hrudníkem, rozprskl se jako rachejtle a proměnil se na příjemné teplo v celém těle. „Brr,“ otřásla jsem se. Asi jsem otevřela oči, protoţe jsem náhle viděla Davidovu ustaranou tvář a za ní pana Brewstera, který něco 52
drţel v ruce. „Co to bylo?“ zeptala jsem se malátně. „Koňak,“ řekl hlas. „Ten vţdycky pomáhá.“ Teprve teď jsem si uvědomila, ţe ten hlas patří panu Brewsterovi a ţe jsem ho slyšela uţ před tím. „Neříkal jste před chvílí konec?“ zeptala jsem se nejapně. „Ano. Telefonoval jsem na stanici. Za chvíli tu hoši budou. Musela ses pořádně vyděsit.“ „Vyděsit? Proč?“ – A náhle mi v hlavě prasklo a před očima se mi objevil obraz mrtvého Dana v kufru auta, přízrak hezkého frajera, kterého smrt proměnila v neforemnou, opuchlou opici. Otřásla jsem se hrůzou, odporem a ţaludek se mi roztančil. Mechanicky jsem sáhla po skleničce, kterou mi někdo podával a převrátila ji do sebe. Byl to zase koňak a kupodivu mi pomohl. Zjistila jsem, ţe leţím v pokoji na gauči a pod hlavou mám mokrý kapesník. Apaticky jsem se posadila. „Buď klidná,“ těšil mě David. „Všechno dobře dopadne.“ Zvenku se ozvalo krátké, úsečné zatroubení a pan Brewster vyšel z pokoje. „Kam jde?“ „Policajti si přijeli pro tvé auto. Odvezou si ho k sobě,“ vysvětloval David. „I s tou –“ zarazila jsem se „– i s ním?“ „Samozřejmě,“ přikývl. „Co se mi to stalo?“ „Omdlela jsi. Vůbec se nedivím. Já jsem se málem sesypal taky, kdyţ jsem ho viděl. Teď ale na všechno zapomeň a dej si klid.“ Do pokoje vešel pan Brewster. „Hotovo,“ ohlásil. „Chlapci uţ odjeli. Dají se do toho samozřejmě hned, ale myslím, ţe auto ti budeme moct vrátit aţ tak za dva dny. Jak ti je?“ „Uţ je to dobré,“ řekla jsem trochu malátně. „Jenţe – co teď budeme dělat?“ „Nic,“ podivil se. „Co bys chtěla dělat? Kdyţ se člověku stane malér, svěří ho policii a sám se o nic nestará. Detektivy amatéry nemá policie ráda.“ „Ale vţdyť se o mě, od té mé bouračky, celou dobu nikdo od policie nezajímal!“ namítala jsem. „Nikam mě nevolali, na nic se mě neptali –“ 53
„A ty se divíš? Policie jsem přece já a kdybych něco chtěl vědět, tak se tě zeptám. Ostatně nemáš pravdu. Ve flintridgeské nemocnici tě vyslýchal inspektor Wessley a zrovna moc toho z tebe nedostal. Dokonce sis nechala pro sebe, jak k té bouračce vlastně došlo. Taková spolupráce je ovšem k ničemu.“ Zrudla jsem, ale nechtěla jsem se jen tak vzdát. „Aspoň by mi mohl někdo vysvětlit, o co vlastně jde,“ naléhala jsem. „Kolem mě se dějí samé horory a já na to koukám jak pitomec! Havaruju s Danem a všichni mi tvrdí, ţe to byl Brody. Tři dny nato si jedu pro vůz a přivezu si mrtvého Dana, který přece ještě ţil, kdyţ jsme od té pumpy spolu odjíţděli. Jak se mi do toho kufru dostal?“ „Dali ti ho tam Brodyho vrazi.“ „Proč? Vţdyť si mysleli, ţe jsem mrtvá!“ „Pravděpodobně nestačili Dana pohřbít, skrývali jeho mrtvolu někde u sebe a nevěděli, jak se jí zbavit. Tady měli skvělou příleţitost. Kromě toho moţná počítali i s tím, ţe zpanikaříš, dostaneš strach z policie a budeš se snaţit Dana někam odklidit. Sama, nebo s pomocí někoho jiného. A kdyby to prasklo, měla bys jeho smrt na krku ty a oni by si uţ podruhé umyli ruce. Mimochodem – kdyţ jsi byla včera v klubu, nezmiňovala ses někomu, ţe máš auto u té pumpy na dálnici?“ Zarazila jsem se. „Ne, ale telefonovala jsem tam a řekli mi, ţe si mám pro vůz přijít.“ „Mohl to někdo slyšet?“ „Asi všichni. Volala jsem ze sálu od baru.“ „Hm – to nám moc nepomůţe.“ Nějak se mi to nezdálo. „Vy si opravdu myslíte, ţe to tak bylo? Jak si třeba mohli myslet, ţe nepůjdu na policii? Chytrý vrah by na to přece nespoléhal.“ „Vrazi nejsou moc chytří. Obvykle se chopí první příleţitosti, která se jim naskytne. Asi se domnívali, ţe by se ti těţko vysvětlovalo, proč máš v kufru mrtvého kluka, o kterém tvrdíš, ţe jsi s ním havarovala daleko později v jeho autě.“ „S tím by si snad policie poradila!“ „Policajti taky nejsou moc chytří,“ usmál se pan Brewster. „Aspoň se to o nich rádo povídá. Mohli by si třeba myslet, ţe jsi Dana 54
zavraţdila a pak sis vymyslela báchorku o společné havárii, zatímco sis klidně vyjela na rande s Brodym.“ „Ale vţdyť mě přece na místě té havárie našli!“ vykřikla jsem. „S Danovým vozem!“ „Ano, ale s Brodym.“ Zatočila se mi z toho hlava. Je ještě na světě vůbec nějaká spravedlnost? Policistovi se mě zřejmě zţelelo. „Nic si z toho nedělej,“ těšil mě. „Horory přenech paní Dorlandové. Taje na ně odborník. Na tohle se dívej jako na běţný policejní případ, o jakém si denně můţeš přečíst v novinách: dva lidé přišli o ţivot a policie se snaţí vypátrat, jak a proč. To přece není moc vzrušující, ţe?“ „Ale co mám teď dělat?“ „Chovej se, jako by se nic nestalo. Je to stejná taktika, jaké se teď drţí policie. Všechno je v pohodě, nic se nevyšetřuje, ţádné mrtvoly nejsou. Případ neexistuje.“ „Proč?“ vyjevila jsem se. „Protoţe vrazi, čekají, co kdo z nás udělá a jak se věci vyvinou. Kdyţ bude všude ticho po pěšině, mohou se stát dvě věci. Buď je to ukolébá a usnou na vavřínech, coţ je docela dobré. Nebo naopak znervózní a udělají nějakou chybu, coţ je ještě daleko lepší.“ Trochu jsem se vyděsila. „Myslíte, ţe nás sledují?“ „Asi ano, ale nemusíš se bát. Zatím jim nejsi moc nebezpečná.“ „A mohla bych být?“ „Mohla, kdybys moc mluvila, nebo si hrála na detektiva. Zatím jim nekazíš hru, aţ na tu maličkost, ţe ses při té havárii nezabila.“ „Strejdo,“ ozval se David, který celou dobu mlčel. „Pořád říkáš, oni! Víš, kdo jsou? Máš na někoho podezření?“ Pan Brewster se usmál. „Opravdu si myslíš, ţe bych ti to prozradil? Mohu ti jen říct, ţe amatéři to nejsou a profesionální zabijáci taky ne. Válka gangů je nesmysl. Naivní loupeţná vraţda hokynáře to taky není. Vypadá to spíš na nějaké neshody v jedné partě. A s šéfem té party –“ Zazvonil telefon a David ho zvedl. „Warren – okamţik, předám.“ „– bych si rád popovídal,“ dokončil strýček a přebral sluchátko. „Brewster. Ano – rozumím – přijedu – konec.“ 55
„Něco nového, strejdo?“ zeptal se zvědavě David. „Ano, hodně. Jenţe v úplně jiném případu. Já nemám na starosti jenom vás. Mějte se tu hezky a podívejte se na Jenny. Zase jí bylo špatně a šla si lehnout. A nezapomeňte! Chovejte se normálně, jako by se nic nestalo.“ Nasadil si klobouk, dotkl se prsty jeho okraje a zmizel. Chvíli jsme s Davidem seděli proti sobě a náhle mě všechny ty hrůzy přemohly. Sevřelo se mi hrdlo, vytryskly mi slzy a procedila jsem vztekle. „Ráda bych věděla, kdo by se v tomhle blázinci ještě dokázal chovat normálně!“ David dál tiše seděl a trochu ustrašeně mě pozoroval. Nesnaţil se mě utěšit a byla jsem mu za to vděčná. V téhle chvíli bych útěchu asi těţko snášela a on to správně vytušil. Zlatý kluk!
56
VII. Svět
se naklonil a začal se zvolna houpat. Bylo mi špatně od ţaludku. „Kdo ti nakecal, ţe chodím mýt nádobí?“ rozčilovala se Jenny. „To bych si na to musela vyhrnout rukávy, a co by tomu lidi řekli?“ „Máš rozum?“ ozval se pan Brewster. Neplatilo to Jenny, ale paní Dorlandové. „Napíšeš si takové horory a já abych se s nimi mořil! Jak myslíš, ţe to dopadne?“ „Kdyby bylo po mém,“ řekla spisovatelka, „tak by se objevilo, ţe vrah jsi ty. Měla jsem něco podobného ve ‚Smrtícím propadlišti‘. Vrah – policajt, to je ono!“ Krkem mi projel oheň a Wanda se rozprskla na kousky. „To je strejdův koňak,“ vykřikl pumpař. „Je to strašná zbraň, kterou ničí své nepřátele.“ „Uţ jsem na to přišla,“ řekla Jenny. Stála u dřezu a konce rukávů se jí couraly ve splaškách. „Aha!“ jásala. „Takhle se na to musí!“ Štítila jsem se jí, protoţe z dřezu vycházel odporný zápach. Z kufru auta vylezl mrtvý Dan a sáhl mi na nohu. Praštila jsem ho do obličeje a pak jsem zjistila, ţe je to David. „Pojď, něco ti ukáţu,“ řekl. Rozhrnul křoví a vytvořil v něm kruhový otvor. „Vida,“ řekla jsem si. „To je můj dalekohled!“ Objevil se trávník a vešly boty: Marťan a jeho společník v černých sandálech. „S tím jdi do háje,“ rozčílila jsem se. „Tenhle film uţ znám. Kolikrát ho mám ještě vidět?“ David stiskl vypínač a všechna světla zhasla. „Vy máte štěstí. Vás vezme kaţdej,“ šeptal mi do ucha pumpař. Sotva se drţel na nohou a opíral se o francouzské hole. Světla se znovu rozsvítila, Marťan s tím druhým vyšli z objektivu dalekohledu a naskočil velký titulek: Konec! „Trochu jsem to zkrátil, kdyţ uţ to 57
znáš,“ omlouval se David. „Neřekl jsi před chvílí konec?“ zeptala jsem se. „Ano,“ ozval se pan Brewster. „Je to kouzelné slovo. Kdyţ ho řekneš, přijedou, chlapci a všechno je v pořádku.“ Stál na vrcholku egyptské pyramidy a objímal paní Dorlandovou. „Co si to dovoluješ?“ pohoršila jsem se. Ukázal na mě prstem a vykřikl: „Přijdeš do pekla!“ Země se pode mnou rozevřela a padala jsem do nedozírné hloubky. Věděla jsem, ţe na jejím konci stojí auto s ošklivou Danovou mrtvolou a ţe spadnu přímo na ni. Snaţila jsem se změnit směr, mávala jsem rukama a nohama, ale nic to nepomohlo. Otevřený kufr se nezadrţitelně blíţil. Ječela jsem hrůzou. Ještě pár vteřin – pak se ozvalo plesknutí a do úst mi vniklo mazlavé bahno. Zakuckala jsem se a celá zpocená jsem se probudila. Otevřely se dveře a vešla Jenny. „Co se ti stalo?“ Protírala jsem si oči. „Zdála se mi taková strašná věc – byla to hrůza!“ „Myslela jsem, ţe tě tu někdo vraţdí. Řvala jsi, div se nezbořil barák. Uţ je ti dobře?“ „Jo. Kolik je hodin?“ „Půl třetí.“ „V noci?“ vyjevila jsem se. „Jasně. V půl třetí odpoledne jsem ještě spala jako bobr. V devět jsem se vzbudila a zaskočila si do klubu. Teď jsem přišla. Byla jsem zrovna na chodbě, kdyţ jsi začala ječet.“ Potěš pánbůh! pomyslela jsem si. Ta holka snad prospí půlku ţivota! „Děláš taky něco jiného, neţ ţe spíš, nebo trčíš U policajta?“ zeptala jsem se kousavě. „To víš, ţe jo,“ ujistila mě horlivě. „Zítra se například pojedeme vykachnit na Gabrielovu nádrţ. Chceš jet s námi?“ Nečekala na odpověď a pokračovala. „Taky chodím na brigády. Ono se tu moc dělat nedá.“ „Meješ nádobí?“ Nepřekvapilo ji, ţe to vím. „Nabízeli mi to U policajta. Moc se mi do toho nechtělo, tak jsem začala prodávat kytky na hlavní ulici, ale skoro nic z toho nekoukalo. Pak jsem se dověděla, ţe hledají 58
výpomoc v Davisově staroţitnictví, jenţe tam to pořád odkládají, ţe ještě ne, aţ později. Chodím se ptát.“ Vida, zaradovala jsem se. Jennyina návštěva ve staroţitnictví se vysvětlila! Stále jsem ale nebyla spokojená. „Poslyš, Jenny,“ začala jsem opatrně. „Nechci být protivná, ale kam jsi dala tu fůru peněz, co jsi včera měla u sebe?“ Nevzrušilo ji to. „Byla jsem je dluţná Jacku Wilkinsovi, tak jsem mu je vrátila.“ „Tomu, co prodává koblihy?“ „Jo.“ „A kdes je vzala?“ „Musela jsem si je vypůjčit jinde. Co jsem měla dělat? Sama ţádné prachy nemám.“ „Kdo je ten šťastlivec, který ti půjčil? Namluvila sis snad milionáře?“ ţasla jsem. Pokrčila rameny. „Jestli je milionář, to nevím, ale bohatý je dost. Je to pan Davis, majitel staroţitnictví.“ „A to jen tak pro nic za nic? To přece nikdo neudělá. Nechce si tě podplatit? Nechce od tebe něco – však víš…“ Chvíli nechápala a pak se rozesmála, aţ jí tekly slzy z očí. „Jestli si myslíš, ţe si mě vydrţuje jako milenku, tak jsi vedle. Co by se mnou asi dělal? Je mu skoro sedmdesát a je rád, ţe se udrţí na nohou.“ Řehtala se a nebyla k utišení. „Má francouzský hole!“ řičela. Svíjela se smíchem a stěţí popadala dech. Náhle zmlkla, vyčerpaně se posadila na postel a kývala tělem ze strany na stranu. „Co je ti, Jenny?“ vyděsila jsem se. „Zase ten tvůj ţaludek?“ „Jo,“ řekla nepřítomně a mátoţně šmátrala kolem sebe. „Kde mám – to – koblihu?“ „Jestli je v pytlíku, tak ten drţíš v ruce.“ „Fajn,“ zamumlala. „Jdu si lehnout, vezmu si prášek a budu spát. Zejtra to bude dobrý.“ „Chceš pomoct do postele?“ „Ne, já sama.“ S námahou vstala a dopotácela se ke dveřím. „Měj se hezky a neřvi tu zase jako kráva. Já chci spát,“ doporučila mi a dveře za ní zapadly. „Počkej ještě!“ zavolala jsem za ní, ale slyšela jsem uţ jen 59
klapnutí zámku protějšího pokoje. Seděla jsem v posteli celá zpitomělá a hlavou se mi honily útrţky snů a skutečnosti. Co jsem to vlastně od Jenny chtěla? Aha! Nato nejdůleţitější jsem se neměla čas zeptat: K čemu ty peníze vlastně potřebovala? Pak mě napadla ještě jiná věc. Jestli Jenny celé odpoledne prospala, jistě vůbec neví, jaká hrůza se tu dnes stala. Přistihla jsem se, ţe jí uţ zase závidím. Všechno ji míjí, na všechno kašle, ţádné starosti si nepřipouští a ţije si po svém. Taky bych to někdy chtěla zkusit. Jenţe – ten její nabouraný ţaludek bych k tomu vzít nechtěla, přiznala jsem si. Co s ním vlastně má? V tu chvíli mě napadla rakovina a otřásla jsem se hrůzou. Neblázni! Třeba to jsou jen ţaludeční vředy a s tím se dá něco dělat, uklidňovala jsem se. A proč zrovna vředy? Tak váţné to asi nebude, kdyţ jí pomáhají prášky, usoudila jsem nakonec a náhle jsem zjistila, ţe se mi chce strašně spát. Problém Jennyiny choroby zůstal nerozřešen. Jeli jsme se sice koupat společně, ale uţ od začátku bylo jasné, ţe se rozdělíme. Na jednom konci malé pláţe jsem se usídlila já s Davidem, druhý konec okupovalo „Bratrstvo dlouhých rukávů,“ jak jsme nazvali Jenny inu módní partu. Nemohu říct, ţe by mi to nevyhovovalo. Měla jsem Davida pro sebe a nadto jsem byla ráda, ţe se nemusím bavit s lidmi, kterým nemám co říct. S hrůzou jsem se přistihla, ţe uţ mezi ně počítám i Jenny. Taky jsem se v té její partě trochu zorientovala: Skippy a Clarence byli bratři. Lišili se snad jen tím, ţe Clarencovi utíkalo levé oko do strany. Dostal svou přezdívku podle šilhavého lva ze seriálu Daktari. Chodil s bledničkovitou Daisy Nashovou a na Jenny vybyl v partě automaticky Skippy. Pěkná společnost! David vypůjčil dvě lehátka a postavil je těsně vedle sebe. „Chceš se jít rovnou vykoupat?“ zeptal se. „Čtyřicet tři, padesát jedna“ zavrtěla jsem odmítavě hlavou. David se rozesmál. „Něco na ochlazení?“ „Padesát dva padesát tři,“ přikyvovala jsem horlivě. Odběhl a za chvíli se vrátil s dvěmi ohromnými zmrzlinami. „Udělalas v šifrování úţasné pokroky,“ kuckal smíchy. „Jak dlouho 60
ses to učila?“ „Moc dlouho ne,“ řekla jsem skromně, „ale to nejdůleţitější uţ vím. Jó a né, je to jediné, co člověk potřebuje někomu říct.“ „Byla bys ideální svědek pro policejní výslech. Měli by z tebe radost.“ „Naštěstí mě nikdo nevyslýchá, protoţe podle pana Brewstera se vůbec nic nestalo,“ ušklíbla jsem se. David zváţněl. „Víš, co mi vrtá hlavou?“ řekl po chvíli. „Strejda říkal, ţe nás vrah sleduje. Jak ale můţe vědět, ţe ţiješ? Kdyţ tě viděl naposled, domníval se, ţe jsi mrtvá.“ Náhle se mi vybavila scéna, jak mě Jenny v klubu obřadně představuje jako vítězku nad smrtí a hrklo ve mně. „Jediný, od koho se to mohl dovědět, je někdo z těch čtyř chlapíků od Policajta. Pěkně mě naštvali! Kdyţ jsem jim vyprávěla, co se opravdu stalo, nechtěli mi věřit a strkali mi před nos tu fotografii s Brodym. Dívali se na mě jako na pomatence!“ „Tys jim všechno vyslepičila?“ uţasl David. „Proč?“ „Nebylo to přece tajemství. Chtěla jsem, aby věděli pravdu. Teď ji znají a někdo z nich ji moţná vykecal. Jenţe k Policajtovi chodí tolik lidí, ţe se asi těţko zjistí komu.“ „Nikde jinde jsi o tom nemluvila?“ „Ne, jen tam – a samozřejmě s Jenny.“ Zarazila jsem se. Jenny! Prokristapána, co kdyţ to vyzradila ona? Před Daisy jistě ţádné tajemství nemá. Daisy si pustí pusu na špacír před Clarencem, ten to poví bráchovi a nakonec to ví celá putyka! „Takţe je to jasné,“ uzavřel David. „Vrahy na tebe upozornil někdo z klubu. Odtamtud se taky dozvěděli, kde máš auto a vyuţili ho, aby se zbavili přebytečné Danovy mrtvoly. A myslím si, ţe právě tady uţ udělali chybu, jak strejda předvídal: Zatáhli do případu toho pumpaře, který je vlastně tvá záchrana. Můţe dosvědčit, ţe jsi opravdu odjela s Danem. O tom ovšem vrazi nevědí.“ „Asi budeš mít pravdu,“ podivila jsem se. „Nestálo by za to, abychom to řekli panu Brewsterovi?“ „To víš, ţe mu to povíme. Třeba mu to pomůţe.“ Dojedli jsme zmrzlinu a rozvalili se na lehátkách. Slunce do nás nemilosrdně praţilo, ale na štěstí vál vítr a trochu nás ochlazoval. 61
Mţourala jsem očima a rozhlíţela se kolem. Nebylo tu mnoho lidí, ale pláţ byla malá a nadto dobrou její polovinu zabraly obchodní atrakce. Civilizace pronikla do přírody s plnou náručí zmrzlin, nápojů, hamburgerů, čtení, nafukovacích zvířat a hodlala ze své přítomnosti vytěţit co nejvíc. Naštěstí jsme k tomu seděli zády. I celá pláţ, klesající pomalu do vody, byla zřejmě umělá, protoţe po její straně byla uţ pořádná hloubka. Tady začala mít příroda převahu. Nad vodní hladinou se tyčila terasovitá skála a nebýt výstraţných tabulek, zakazujících skoky do vody, by dělala čest místům, kam lidská noha nevkročila. Pod skálou vykukovaly z vody čtyři hlavy. Snaţily se udrţet nad hladinou a odfrkávaly gejzíry bublin. Patřily Jenny, Daisy, Clarencovi a Skippymu. Zatouţila jsem se vykoupat a chtěla jsem to právě Davidovi navrhnout, kdyţ se z vedlejšího lehátka ozvalo: „Co takhle jít se vykoupat? Šla bys?“ „Čteš mi myšlenky,“ vykřikla jsem. „Jdem!“ Chytli jsme se za ruce a utíkali po pláţi do vody. Byla aţ nepříjemně teplá, ale s narůstající hloubkou jí přibývalo na chladu a nakonec jsme museli usilovně plavat, abychom se zahřáli. Vyběhli jsme na břeh celí udýchaní a padli na lehátka. Společnost pod skálou uţ také vylézala z vody. „Paneboţe, Davide,“ vyjevila jsem se. „Vidíš to, co já? Oni se v těch trikách i koupou!“ „Móda je móda,“ povzdechl David. „Kdyţ jim to dělá radost – ale nikdy bych si nepomyslel, ţe mám tak pitomou sestru.“ Zdálo se, ţe ho to rozladilo a snaţila jsem se převést řeč jinam. „Poslyš, jak se řekne tou šifrou ‚moc‘?“ zeptala jsem se spiklenecky. „Třicet tři, padesát tři, třicet jedna.“ „A napadla by tě nějaká otázka, abych ti tím na ní mohla odpovědět?“ Zarazil se. „Ano,“ usmíval se rozpačitě. „Ale to –“ „Jen se ptej.“ Naklonil se ke mně a tiše se zeptal: „Máš mě ráda?“ „Třicet tři, padesát tři, třicet jedna,“ zašeptala jsem. Oči se mu rozzářily a vypadal jako šťastné dítě. Úskok se podařil k oboustranné radosti. Leţeli jsme na lehátkách těsně u sebe a drţeli se za ruce. 62
„Stejně je na světě krásně,“ zalibovala jsem si. „Kdyby tohle všechno věděla paní Dorlandová –“ „Proč by to měla vědět?“ podivil se David. „Slíbila jsem jí, ţe ji budu průběţně informovat, co dělám. Prý jí to pomůţe v psaní.“ „Houby,“ řekl znechuceně. „Té nepomůţe nic. Jednou ty své fantasmagorie rozjela a nic ji uţ nezastaví. I kdybys jí rovnou dala celý svůj ţivotopis, líp psát nebude.“ Trochu mě to zarazilo a pak mě napadlo, ţe David, pokud ještě ţil v Barstowu, nikdy nebyl členem našeho fanklubu. „Máš něco proti Dorlandové?“ zeptala jsem se. „Především je mi jí líto, protoţe patří mezi ty odborníky, kteří jinak neumějí nic. Kdyţ jsem ti včera říkal o tom specialistovi na tření valivých loţisek v netypických podmínkách, mohl jsem zrovna tak dobře mluvit o ní. Píše uţ léta na jedno brdo a jinak jí všechno uniká. Je jí jedno, v čem ţije, neumí hospodařit, je nepořádná a nic ji nezajímá.“ „Kdes tohle všechno vzal?“ vzbouřila jsem se. „Jak to můţeš vědět? Kdo ti to řekl?“ „No přece – strejda,“ řekl samozřejmě. „Co s tím má strejda společného?“ vyjevila jsem se. Teď pro změnu uţasl on. „Copak to nevíš? Dorlandová byla přece strejdova ţena. Vzal si ji brzy potom, co přijela do Států a ţili spolu dva roky. Pak mu ji Dorland přebral.“ Vydechla jsem úţasem. Před očima mi vyvstal pan Brewster a jeho telefonický rozhovor s Wandou, laskavý a trochu odměřený. Patrně i na něho zapůsobilo, ţe mým prostřednictvím znova uslyšel hlas své ţeny a vrátil se na chvíli o mnoho let zpátky. Tenkrát byl asi ještě serţantem, a tak se mi automaticky představil. Taky jsem teď pochopila, co myslel tou ‚malou osobní záleţitostí,‘ kvůli které měl k Wandě výhrady. Patrně jí Dorlanda dodnes nemůţe zapomenout. „Od té doby, co se rozvedl,“ řekl David, „ţije strejda sám a celkem s nikým se nestýká, ani s námi. Kdyby ho máma nepoţádala, aby se k nám po dobu jejich dovolené nastěhoval, snad bychom ani nevěděli, ţe ţije. Vím, ţe u nás není rád, ale chtěl mámě vyhovět. Snaţí se moc si nás nevšímat.“ 63
„Vidíš, a Jenny si myslí, ţe ji strejda v jednom kuse špehuje.“ „Jenny by asi opravdu potřebovala nad sebou policajta,“ dumal David. „Je náladová, věčně courá s tou partou idiotů a bojím se, aby nevyvedla nějakou blbost. Ztratili jsme kontakt a uţ o ní vlastně nic nevím. Taky teď často nebývám doma, protoţe škola mě posílá do různých podniků na praxi. Říkají tomu hrdě stáţe, ale je to vlastně neplacená brigáda, kde makáš, aţ se z tebe kouří. Prostě – péče o sestřičku veškerá ţádná.“ Pohlédl přes pláţ a náhle vybuchl: „No – jen se podívej! Copak tohle dělá rozumná holka?“ Rychle jsem se otočila a vyvalila jsem oči. Na vrcholku skály nad vodou stála Jenny a chystala se ke skoku. Zdola jí bouřlivě povzbuzoval zbytek party. „Jenny, neskákej!“ vykřikla jsem ze všech sil, ale bylo pozdě. Odrazila se a ladným skokem se vzorně zapíchla do hladiny. Nevystříkla ani kapka. Otrikovaní přátelé se nadšeně rozeřvali a začali tleskat. Z boudy mezi stánky vyběhl rozčilený svalnatý chlapík a v ruce drţel párek v rohlíku. „Hej!“ zařval vztekle. „Co to děláte? Tady se nesmí skákat! Neumíte číst?“ Parta ztichla a nechápavě na něho civěla. „Co tak idiotsky vejráte?“ rozkřikl se chlapík. „Máte to tu černý na bílým. Aţ ten magor vyleze z vody, napařím mu pokutu. Ty tabulky tu nejsou pro srandu králíkům! Víte, co by se mohlo stát?“ Zdálo se, ţe tím vyčerpal svou energii, protoţe zmlkl, znova se zakousl do rohlíku a očima pátravě sledoval hladinu. Pak mu zřejmě došla trpělivost. „Bobe!“ vykřikl přes rameno. Z boudy vystrčil hlavu ramenatý mladík. „Co je?“ „Nějaká kráva skočila do vody a nevyplavala. Jdu ji najít. Připrav nosítka, lékárnu a zavolej sanitku.“ „Jo,“ řekla hlava lakonicky a zmizela. Svalovec ještě jednou zapátral po hladině. Náhle sebou trhl a vyřítil se kupředu. Skočil do vody a usilovně plaval k místu, kde se na vlnách houpalo něco červeného a zrzavého. „To je Jenny!“ vykřikl David vyděšeně. „Pojď, musíme rychle za ní!“ 64
Rozběhli jsme se po pláţi k místu, kde bezradně pobíhalo Bratrstvo dlouhých rukávů. Nebyli jsme sami. Všichni uţ pochopili, co se stalo, hrnuli se k místu neštěstí a vzrušeně brebentili. Z boudy vylezl ramenatý kluk a táhl za sebou nosítka. Procpali jsme se davem a napjati sledovali svalovce, který se pomalu blíţil ke břehu a vláčel s sebou bezvládnou Jenny. Z hloučku čumilů vystoupil šedovlasý pán v plavkách a připojil se ke klukovi s nosítky. „Jsem doktor Mansey,“ představil se. „Podívám se na ni. Zavolali jste sanitku?“ „Uţ jedou, pane doktore. Zaplaťpánbu, ţe vás tu máme! Tohle se nám nemělo stát. Chtěli jsme se najíst a neuhlídali jsme ji. Z toho bude pěknej průšvih!“ Několik muţů se rozeběhlo, aby pomohli svalovci, který se teď namáhavě brodil v nízké vodě a nesl Jenny v náručí. „To jste si měli vzpomenout trochu dřív,“ funěl obr nenávistně. „Teď uţ na vaši ctěnou pomoc kašlu!“ Vystoupil na břeh a opatrně poloţil své břímě na připravená nosítka. Jenny vypadala strašně. Na čele měla ošklivou trţnou ránu, která silně krvácela. Krev se jí roztěkala po mokré kůţi a vytvářela po celém těle nepravidelné mapy. Vyrazilo nám to dech a nezmohli jsme se na slovo. „Sundejte jí triko a přeneste ji k vám do boudy,“ nařídil doktor záchranářům. Mladší zaváhal. „A co kdyţ pod ním uţ nic nemá?“ namítl stydlivě. „Na to se teď vykašlete!“ rozčílil se doktor. „Dělejte!“ Záchranáři opatrně nadzvedli Jennyino tělo a začali stahovat triko. „Ptejte pozor na ránu,“ nabádal doktor. Muţi se jí opatrně vyhnuli a podařilo se jim vykasat Jennyin hábit přes hlavu. Pak jí natáhli ruce dozadu a zatáhli za triko. Rukávy se pomalu odvíjely z paţí. „Rád bych věděl, jak se v tomhle můţe jít koupat,“ bručel znechuceně doktor. Mokré triko spadlo na zem a vzpaţené ruce zůstaly bezmocně trčet ve vzduchu. „Dejte jí je k tělu,“ nařídil lékař. „Takhle byste – a sakra!“ zaklel náhle. Podívali jsme se na Jennyiny nahé paţe a zděšeně jsme ucouvli. 65
Obě předloktí měla zhmoţděná modřinami a mokvavými krvavými vpichy po injekční stříkačce. „Kristepane!“ zašeptal David ohromeně. V očích se mu objevily slzy. Z dálky se ozvala siréna sanitky a řady čumilů začaly řídnout. Stateční členové Bratrstva dlouhých rukávů se včas vypařili do neznáma.
66
VIII. „Dobrý den,“ pozdravil pan Brewster sestru ve vrátnici. „Rád bych se zeptal, jak se daří Jenny Warrenové. Potřeboval bych si s ní promluvit někde, kde by nás nikdo nerušil.“ „Slečně Warrenové se daří dobře,“ řekla sestra trochu upjatě, „ale doktor jí jakékoliv návštěvy zakázal.“ „To proto, ţe jsem ho o to poţádal,“ řekl strýček laskavě. „Řekněte mu, prosím, ţe přišel kapitán Brewster.“ Vytáhl průkaz. „Ta slečna a ten mladý muţ jdou se mnou,“ ukázal na mě a na Davida. „Okamţik,“ zašvitořila sestra ochotně. Vyběhla z vrátnice a zapadla do prvních dveří dlouhé chodby. Za minutku byla zpátky. „Pan doktor vás prosí, abyste se posadili v parku na lavičku. Sestra z oddělení vám Jenny přivede.“ Usadili jsme se na místě, odkud bylo dobře vidět na vchod, a čekali jsme. Netrvalo dlouho a objevila se Jenny v doprovodu sestry. V kalhotech od pyţama, dlouhém nemocničním plášti a s obvazy na hlavě vypadala jako nepodařený Ind. Šla sama, chůze jí zřejmě potíţe nedělala. „Vy jste pan Brewster od policie?“ ujistila se sestra, kdyţ došly aţ k nám. „Tady máte naši pacientku. Aţ si popovídáte, odveďte ji, prosím, do vrátnice. Já si ji tam zase vyzvednu.“ Mají tu fešácký kriminál! pomyslela jsem si. Jenţe v tomhle případě to bude asi nutné. Jenny dosedla ztěţka na lavičku. Nikdo nepromluvil. Teprve kdyţ se sestra vzdálila, David se k Jenny naklonil a zašeptal nevěřícně: „Ty blázne, co to vyvádíš? Jak ses k tomu svinstvu dostala?“ 67
„Jsi prima brácha,“ řekla otráveně. „Málem jsem se zabila a ty se bavíš o tom, ţe někdy trochu fetuju. To je přece moje věc. Dělají to všichni.“ „Všichni ne,“ řekla jsem. „Jen tvá mizerná parta.“ „Jo?“ ušklíbla se. „Viděla jsi snad v klubu málo dlouhých rukávů? Myslíš, ţe by se v nich někdo potil pro zábavu?“ „Počkejte, děti, takhle by to nešlo,“ zasáhl pan Brewster. „Nebudeme Jenny nic vyčítat. Měla by teď především vědět, jak jsme rádi, ţe se jí nic váţného nestalo, ţe je naše a ţe ji nezradíme. Všechno je v pořádku a tady na lavičce sedíme náhodou. Jenny ví některé věci, které já neznám a proto se jí na ně zeptám.“ „Děláš vţdycky takovýhle dojemný úvod, kdyţ někoho vyslýcháš?“ vyjela Jenny nepřátelsky. Pan Brewster se kupodivu neurazil. „Teď uţ málokdy někoho vyslýchám,“ řekl klidně. „Na to mám lidi.“ „Měl jsi mi někoho z nich poslat. Bylo by to lepší. Proč se mám zpovídat zrovna tobě?“ „Protoţe takhle to máš lepší. Jsi má neteř, a co nebude muset ven, zůstane v rodině.“ „Myslíš, ţe by šlo všechno nějak ututlat?“ oţila Jenny. „To, ţe fetuješ, rozhodně ne. Ale jsou tu ještě horší věci.“ „Jaké?“ „K tomu dojdeme. Jak dlouho si pícháš drogy?“ „Asi půl roku.“ „Kde je bereš?“ „V klubu U policajta.“ „Kdo je tam prodává?“ „Jack Wilkins, ten co má v klubu podíl.“ „Prodává ty drogy v koblihách?“ Vytřeštila oči. „Ty to víš?“ „To dá rozum. Necháváš po sobě roztrhané koblihy. Protoţe je nejíš, musíš si je kupovat z jiného důvodu. Není těţké uhodnout z jakého. Do koblihy jde krásně schovat plastikový sáček s drogou.“ „Tys mě podezříval, ţe fetuju?“ uţasla Jenny prostoduše. „Nepodezříval. Věděl jsem to. Feťáka poznám na první pohled. Víš, odkud ty drogy Wilkins má?“ 68
„Nevím, ale prodává je kaţdý den večer.“ „Má taky normální koblihy?“ „Má.“ „Jak pozná, jestli chceš normální koblihu nebo vylepšenou?“ „Normální zákazník chce koblihy, feťáci si objednají Dreams, Dreamovy koblihy.“ „Pan Wilkins to má dobře vymyšlené,“ přikývl strejda. „Zákazníci si objednávají Dreamovy výrobky, ale zároveň i sny. Prodávají se ty vraţedné koblihy taky v klubu?“ „Ne. Jen zvenku u okénka.“ „Myslíš si, ţe majitel klubu o tom ví?“ „Asi ne. On si v klubu potrpí na pořádek. Jakmile někdo ujede, pošle Jacka Naila, aby ho vyhodil.“ „Stává se to často?“ „Tak jednou nebo dvakrát za večer.“ „Hm,“ přikývl strejda. „Docela slušný průměr. Jak často si potřebuješ píchnout?“ „Tak obden,“ zašeptala Jenny váhavě. „Sotva,“ zavrtěl pan Brewster odmítavě hlavou. „Můţeš klidně přidat.“ „No – teď uţ skoro kaţdý den,“ přiznávala neochotně. „Tenkrát, kdyţ jsem jela pro Meg do nemocnice, jsem vynechala a bylo mi dost špatně. Naštěstí se se mnou ten večer rozdělila Daisy o svou dávku.“ „Proč jsi začala fetovat?“ „Poradila mi to Daisy. Prý uţ to zkusila a je to ohromné. Začala jsem taky a bylo mi opravdu krásně. Jenţe pak to uţ tak neúčinkovalo, ale nedokázaly jsme přestat.“ „Víš vůbec, jakou drogu bereš?“ „Ne,“ pokrčila rameny. „Moţná, ţe to neví ani Wilkins. Je to prý něco co se ve Státech nevyrábí a přišlo to z Evropy. Nám na tom houby záleţí, hlavně, ţe to funguje.“ „Funguje to opravdu skvěle,“ přikývl policista zamyšleně. „Je to na tobě vidět. Uvědomuješ si vůbec, ţe se nechováš rozumně?“ Vyvalila oči. „Chovám se jako ostatní.“ „Ano, jako ti, s kterými se stýkáš. Jenţe většina normálních a 69
rozumných lidí nenosí v horku dlouhé rukávy. Nemají proč schovávat ruce. Měla by sis z nich vzít příklad.“ „Kárat umíš líp neţ pastor!“ vyjela Jenny vztekle. „Chceš ze mě dělat blbce?“ Ani tentokrát se strýček neurazil. „Být blbec není to nejhorší, co můţe člověka potkat,“ řekl filozoficky. „Na světě jsou váţnější průšvihy a k těm se teď pomalu dostáváme. Drogy totiţ stojí člověka nejen zdraví, ale i peníze, a tak mi nezbývá, neţ se tě zeptat, kde je bereš?“ Zdálo se mi, ţe se Jenny na lavičce scvrkává. Celá zčervenala, vytryskly jí slzy, pak si skryla obličej do dlaní a houkavě se rozplakala. Schoulila se do sebe a potrhávala rameny. „Neboj se, ven s tím!“ domlouval jí strýček. „Bylo by ti snad milejší, kdyby se tě na to zeptal jiný policajt?“ Ta představa ji zřejmě vyděsila a prudce zavrtěla hlavou. „Prodávala jsem – tátovy – známky,“ vyráţela trhavě mezi vzlyky. „A on si toho nevšiml?“ podivil se pan Brewster. „Nikdy se na ně ani nepodíval,“ brečela Jenny. „Sám je nesbíral a nerozuměl jim. Zdědil tu sbírku po dědečkovi a říkal, ţe má ohromnou cenu. Kdyţ mi došly peníze, tak jsem z ní vţdycky něco prodala, jen jsem měla strach, co bude, aţ ji rozprodám celou –“ „Co bys pak dělala?“ „Já nevím,“ hlesla bezradně a zvedla uslzené oči. „Komu jsi ty známky prodávala?“ „Panu Davisovi. Tomu staroţitníkovi. Bral od nás všech, co mu kdo přinesl.“ „Dával vám na to nějaké stvrzenky?“ Jenny zavrtěla hlavou. „Věděl proč,“ řekl strýček, „za prvé smí cenné věci nakupovat jen od dospělých a za druhé vás asi pěkně bral na hůl. Vydělal na vás fůru peněz a mohl si být jistý, ţe si nikdo nepůjde stěţovat.“ „Ale co teď bude se mnou?“ vzdychla Jenny. „Co mám dělat?“ „To, co ti v nemocnici nařídí. Oni se uţ o tebe postarají“ „Vy mě tu necháte?“ „Musíme. Jinak to nejde. Buď ráda, ţe to takhle dopadlo. Máš štěstí, ţe jsi zatím kradla jen doma –“ „Kradla?!“ vyjevila se Jenny nechápavě a civěla někam do nebe. 70
„Samozřejmě,“ ujistil ji pan Brewster. „To, cos udělala, je krádeţ jako hrom a měla by sis to náleţitě uvědomit. Naštěstí tě nikdo z rodiny neudá a tak ti to projde. Vaţ si toho. Mít pověst zloděje nikomu na cti nepřidá.“ Zdálo se, ţe Jenny neposlouchá. Hleděla do prázdna a pomalu se kývala ze strany na stranu. „Asi jsem to s tou zpovědí trochu přehnal,“ usoudil pan Brewster. „Měla by si co nejdřív zase lehnout.“ Vzali jsme s Davidem Jenny mezi sebe a pomalu ji odváděli k vrátnici. Šla apaticky jako stroj a neřekla ani slovo. Její světlá chvíle pominula a znova se propadla do růţových nebo černých snů. Snad ani netušila, ţe si ji ve vrátnici převzala sestra a odvedla ji zpátky na oddělení. Vyšli jsme ze vrat nemocničního parku a nasedli do vozu. „Nejtěţší věc,“ povzdychl si strýček, „je přesvědčit narkomany, ţe fetování není jen nevinná osobní záliba, do které nikomu nic není. Tím spíš, ţe je beztrestné. Pokud narkomani nezačnou krást, nebo dělat výtrţnosti, nikdo na ně nemůţe. Postihnout je moţné jen ty, kteří jim ty drogy prodávají a to je práce pro vraha.“ Nastartoval a vyrazili jsme na cestu k domovu. „My jsme tu do nedávna potíţe s drogami neměli,“ pokračoval cestou. „A pak se nám sem vetřel nějaký pacholek, který začal vařit poměrně levnou drogu a je na nejlepší cestě, aby to tu zamořil. Samozřejmě se tomu snaţíme zabránit. Zatím víme jen o dvou klubech, kde se to svinstvo prodává. Casa Habana a klub U kanadského policajta.“ „Kdyţ tohle všechno víte, proč něco neuděláte?“ podivila jsem se. „Proč ty kluby nezavřete?“ „Protoţe by to nebylo nic platné. Ten šmejd by je začal prodávat jinde. Musíme hlavně dopadnout výrobce.“ „To snad není tak těţké,“ ozval se David. „Bude to nejspíš Dream, co vyrábí ty koblihy. Jak by se do nich jinak sáčky dostaly?“ „Celkem snadno. Koblihu nařízneš ze strany, nacpeš do ní sáček a stiskneš. Řez není ani vidět. A co se týká pana Dreama, ten má jiné starosti. Před dvěma lety totiţ dospěl k názoru, ţe je velkoprůmyslník a hned na to si umínil, ţe se oţení s princeznou Dianou, jakmile se ta dáma rozvede s princem Charlesem. Dopsal 71
dokonce britské královně a ţádal ji, aby mu to zařídila. To se ovšem jeho příbuzným nelíbilo a svěřili ho odborníkům, aby mu to rozmluvili. Teď je pan Dream uţ přes rok v nervovém sanatoriu v Miami a na nějaké vaření drog nemá ani pomyšlení.“ „Třeba by pomohlo to, ţe se u nás ta droga nevyrábí,“ dumal David. „Jenny přece říkala, ţe pochází z Evropy. To by mohla být stopa.“ „Ano, jenomţe odtamtud ji určitě nedováţejí. Přišlo by to moc draho. Tohle někdo patlá tady podle evropského receptu.“ „Ty víš, co to je za drogu?“ Strýček přikývl. „Vymysleli ji Češi a jmenuje se pervitin. Brali ho prý hlavně v době, kdy jiné drogy byly pro ně nedostupné. Podle odborníků je to stimulační syntetická droga a vytváří podobnou závislost jako kokain. Chemicky je podobná našemu ledu, coţ je prý nějaký derivát amfetaminu, ale taille věda mi uţ nic neříká. Naši chemici mi samozřejmě nabízeli přesný rozbor, jenţe – co já s tím?“ „Co takhle hledat nějakého Čecha?“ navrhla jsem. „Tím by se okruh zúţil.“ „To jistě,“ souhlasil pan Brewster. „Jenţe víš, kolik tu ţije Čechů? A z toho devadesát procent má americké občanství! Takţe: Čechy hledat nebudeme, protoţe by to bylo neúčelné, feťáky pronásledovat nebudeme, protoţe by to bylo protizákonné, a kluby ani Wilkinse nezavřeme, protoţe bychom se tím připravili o stopu, která nás můţe dovést k výrobci drogy. O toho nám jde.“ Náhle mě něco napadlo. „Pane Brewstere, jestli se ta droga prodávala taky v Casa Habaně, nemohl někdo zabít Brodyho kvůli tomu?“ „To je docela moţné,“ připustil policista. „Kde jsou drogy, tam jsou peníze, a kde jsou peníze, tam jsou dluhy. Jenţe Brody je stejný případ jako Wilkins. Není to muţ, kterého hledáme.“ „Jak to víte?“ „Protoţe Brody je mrtvý a obchod běţí dál. Jestli v tom hrál nějakou úlohu, tak podřadnou.“ Odmlčel se a soustředěně řídil. Tušila jsem proč. Celou cestu mluvil o případu, aby se nemusel dotknout nejbolavějšího problému – Jenny. Jenţe David mu to zkazil. 72
„Strejdo, co se teď stane s Jenny?“ řekl tiše. „Pobude si v nemocnici. Podle toho, co mi řekl lékař, není sice ještě v takovém stavu, aby nutně potřebovala polykat metadon, ale má prý příznaky, které se obvykle projevují při předávkování: potíţe s viděním, návaly strachu, nepředvídatelné reakce, chaotické a neúčelné chování. Něco z toho předvedla ostatně i nám.“ „Proč jsi nic neudělal, kdyţ jsi věděl, ţe Jenny fetuje?“ zeptal se David vyčítavě. „Co jsem měl dělat?“ rozčílil se pan Brewster. „Měl jsem snad té mladé dámě udělat tělesnou prohlídku a dotáhnout ji do špitálu? Jakým právem?“ „Měl jsi ji přece na starosti, dokud se naši nevrátí.“ „Já musím přemýšlet v trochu obecnější poloze,“ vrčel strýček. „V tomhle případě nemám na starosti jenom ji, ale taky Daisy, Skippyho, Clarence a všechny ty nešťastníky, kteří začali fetovat. Jejich tu dost. Musím se proto věnovat své práci. Čím dřív dopadnu toho, kdo ten prevít vyrábí, tím dřív bude pomoţeno všem.“ Napadlo mě, ţe pod dojmem fetující Jenny úplně vybledla skutečnost, ţe se mohla zabít při skoku do vody. „O co si to vlastně Jenny rozbila hlavu?“ zeptala jsem se. „Vyslechl jsem oba plavčíky,“ řekl pan Brewster a zřejmě se mu ulevilo, ţe se řeč stočila na jiné pole. „Nejdřív mi tvrdili, ţe jsou pod vodou skály, ale nakonec z nich vylezlo, ţe si v té tůni udělal nějaký fiskus od města vrakoviště automobilů. To se taky bude muset vyšetřit.“ Chtěla jsem se ještě na něco zeptat, ale strýček právě zahnul do naší ulice a pomalu dojíţděl k domu. Uţ z dálky jsem viděla, ţe se tam děje něco neobvyklého. Na příjezdové cestě stál cizí vůz a po zahradě se procházela nějaká ţena. Kdyţ nás uviděla přijíţdět, vyšla nám naproti. Měla jsem pocit, ţe ten vůz i tu ţenu znám. A pak mi to potvrdil strýček, který vylezl z auta, aby zjistil, co si dáma přeje. Chvíli na ni nevěřícně civěl a pak vykřikl: „Proboha, Wando, jsi to opravdu ty? Co tu děláš?“
73
IX. „Uţ jsem zaţila lepší přivítání,“ zasmála se paní Dorlandová, „ale omlouvám tě. Vím, ţe sis na zdvořilost nikdy moc nepotrpěl.“ Strýček zamumlal něco nesrozumitelného. „Byla jsem v Burbanku u svého nakladatele, abych mu přátelsky připomněla, ţe mi dluţí za dvě kníţky a cestou zpátky mě napadlo, ţe se podívám na staré přátele.“ „To je od tebe moc hezké,“ vzpamatoval se strýček. „Jak jsi nás našla?“ „Kdyţ inteligentní ţena ve městě někoho hledá, obrátí se obvykle na policajty. Jsou informovaní. Ani jim nedalo moc práce tě najít. Kdybych se měla spolehnout na to, ţe mi zavoláš, asi bych čekala do smrti.“ „Měl jsem dost práce,“ omlouval se pan Brewster. „Mám teď pár případů, které musím dokončit. Chtěl jsem ti zavolat hned, jak je budu mít z krku.“ „To znám,“ zasmála se spisovatelka. „Mám své zkušenosti. Jenţe máš jako vţdycky smůlu. Já tě nehledala. Přihlásil ses sám, kdyţ jsem telefonovala s Meg, a to se ti nevyplatilo. Teď mě tu máš a doufám, ţe mě pozveš aspoň na kafe. Chvilku času si snad pro mě najdeš.“ „Promiň,“ koktal strýček. „Samozřejmě – pojď –“ Stáli jsme s Davidem opodál a bylo nám jasné, ţe tahle návštěva nepatřila nám všem, ale jedině a výhradně panu Brewsterovi. Paní Dorlandová nás zatím sotva vzala na vědomí. Byli jsme přebyteční a nevěděli jsme, jak se v té situaci zachovat. „Já vám s Davidem udělám to kafe,“ nabídla jsem se za oba. 74
„Zatím si v obýváku udělejte pohodlí.“ „To budete hodní,“ řekla paní Dorlandová potěšeně. „My si zatím s Tomem po létech trochu popovídáme.“ Nemohla nám dát jasněji najevo, ţe si přeje být spaném Brewsterem chvíli o samotě. Vařili jsme s Davidem kávu, jak nejpomaleji jsme mohli. Jaké to asi bylo, přemýšlela jsem, kdyţ se slavná Dorlandová ještě jmenovala Brewsterová? Kdyţ si strýčka brala, určitě se oba domnívali, ţe spolu budou celý ţivot. Jistě k sobě cítili totéţ, co teď my s Davidem. Proč jejich manţelství nevydrţelo ani dva roky? Kde je záruka ţe kdyţ někdo někoho miluje, dokáţe s ním taky ţít? Aţ dosud jsem povaţovala vztahy za něco daného a přirozeného: lhostejnost, láska nebo nenávist. Jak je moţné, ţe se tak snadno jedno změní v druhé? Je vůbec na lásku spolehnutí? Nemá být společný ţivot zaloţen na něčem úplně jiném? Ale na čem? „Mám hotové to kafe,“ přerušil mé úvahy David. „Víc to protáhnout nešlo. Myslíš, ţe jim tam uţ můţeme vpadnout?“ „Víš co?“ navrhla jsem. „Dones jim ho tam a na něco se vymluv. Řekni, ţe přijdeme za chvíli.“ „Proč to neuděláš ty?“ „Aby si strýček nepomyslel, ţe jsem se tu nějak moc rychle zabydlela jako hostitelka a paní domu.“ „Měla bys něco proti tomu?“ „Jistě. V tomhle domě hospodaří výhradně paní Warrenová.“ „A kdybys byla paní Warrenová?“ zeptal se tiše. „Hospodařila bych s panem Warrenem v jiném domě, který by pro nás obstaral. V tomhle rozhodně ne. Dvě hospodyně jsou na jeden barák trochu moc.“ Asi jsem Davida nepotěšila, protoţe náhle schlípl, beze slova vzal tác, diskrétně zaklepal na dveře obýváku a vešel dovnitř. Za okamţik se vrátil. „Jak to vypadá?“ vyzvídala jsem. „Teď tam rozhodně nepolezeme. Zatím se zdá, ţe po sobě střílejí jedovatými poznámkami, ale jsou přitom oba dost naměkko. Budeme je muset nechat vypovídat.“ „Co budeme zatím dělat?“ „Měli bychom se podívat k Jenny do pokoje. Uţ jsem to chtěl 75
udělat dřív, ale trochu jsem se bál lézt jí do soukromí. Kdyţ půjdeme spolu, nebudu si připadat tak trapně.“ „Vida, k čemu jsem dobrá,“ ušklíbla jsem se, ale hned mě to zamrzelo. Docela jsem Davidovy pocity chápala. Vyšli jsme do patra a vzali za kliku Jennyina doupěte. Nebylo zamčeno. „Kristapána, tady to vypadá!“ zděsil se David. Neměla jsem to srdce mu říct, ţe před několika dny to bylo mnohem horší, neţ jsme tu s Jenny uklidily. I tak to stačilo. Po podlaze se válely šaty, vyházené ze skříně, spolu s pomuchlanými papíry, odhozenými knihami, toaletními potřebami, botami, převrţenou lampou. Celek zdobilo několik nevábných koblih a docela na vrchu hromady trůnila šifrovací tabulka. Ten malý kousek papíru zřejmě Davidovi dodal. Znovu mu připomněl dětství a ve srovnání s ním se mu asi zdála skutečnost ještě daleko beznadějnější, neţ byla. Nešťastně vzdychl a posadil se na postel. Bylo mi ho líto. „Proč jsi sem chtěl vlastně jít?“ zeptala jsem se. „Chtěl jsem se poohlédnout po feťáckém nádobíčku, jenţe v tomhle binci to asi těţko půjde.“ „Určitě ho najdeme. To je věc, na kterou musela být hodně pořádná, i kdyby nechtěla. Měla ho jistě stále někde po ruce. Třeba v nočním stolku,“ plácla jsem, jen abych něco řekla. Tipovala jsem kupodivu správně. Otevřená zásuvka stolku odhalila změť hledaných předmětů. Bylo tu škrtidlo, kusy svíček, dvě špinavé lţíce, zápalky, fůra pouţitých i nepouţitých stříkaček a volně pohozených jehel, několik polámaných brček a tři vykuchané zaschlé koblihy. „Na co tu má ta brčka?“ podivila jsem se. „Asi začala nejdřív šňupat,“ uvaţoval David, „ale pak zjistila, ţe se to nevyplatí.“ „Nevyplatí?“ „Myslím finančně. Stejná dávka drogy je daleko účinnější, kdyţ si ji píchneš, neţ kdyţ ji jen šňupeš. Všichni nakonec přejdou od šňupání ke stříkačkám. Nikdy bych nevěřil, ţe můţe být Jenny tak pitomá a naletí kšeftařům s ţivotem –“ „Haló, mládeţi, kde vás máme?“ ozval se ze zdola hlas paní Dorlandové. „Nepohrdejte společností dříve narozených!“ 76
„Uţ jdeme,“ zavolala jsem do schodiště. Byla jsem ráda, ţe David nebude pokračovat v úvahách, které by stejně nikam nevedly. Zavřela jsem zásuvku stolku a sešli jsme do obýváku. „Nepohrdáme vaší společností, jen jsme si mysleli –“ „Ţe nám dopřejete trochu klidu,“ doplnila spisovatelka. „Je to od vás hezké, ale nemluvíme o ničem, co by potřebovalo soukromí. Uţ jsme se s Tomem dohodli, ţe se ani jeden za ta léta nezměnil, takţe není co řešit. On je stále protivný policajt a já jsem pro něho naivní fantastka, jejíţ kníţky uţ předem zatracuje a ani netuší, ţe právě on je typický románový polda, protoţe se chová úplně nenormálně. Stačil mě totiţ za tu chvilku seznámit s celým vaším drogovým případem, a to skutečný detektiv nikdy nedělá. Ten o své práci mlčí.“ „Myslel jsem, ţe by tě to zajímalo,“ poznamenal pan Brewster trochu dotčeně. „Jen doufám, ţe mě jako románového policajta nezatáhneš do svého příštího díla. To by mě dost mrzelo.“ „Neměj starost. Uţ v něm pár bláznů mám a mohu tě klidně vynechat. Mám tam člověka, který objeví ve svém sklepě mrtvolu a místo, aby šel na policii, snaţí se ji ukrýt. Potom dívku, která věří tajemné věštkyni víc neţ zdravému rozumu. A konečně je tu policie, která v mých románech vţdycky přijde v pravou chvíli, ačkoli ve skutečnosti nechá na sebe čekat.“ Zdálo se mi, ţe úmyslně přehlédla, jak se strýček zašklebil. „Já ovšem vyšinuté blázny potřebuju,“ pokračovala. „O normálních lidech se psát nedá. Normální – dejme tomu – Peggy Stearová přijde ze školy, napíše si úkoly, pomůţe matce s úklidem, pak jde do kina se svým klukem, v devět se vrátí, chvíli se učí a jde spát. To je nuda. Něco jiného by bylo, kdyby z toho kina záhadně zmizela neznámo kam, ale to uţ je můj problém, co z toho udělám.“ „Proč vůbec ty fantasmagorie vymýšlíš, kdyţ je jich na světě víc neţ dost? Má to cenu?“ ozval se pan Brewster. „Kdo o ně stojí?“ „Děti o ně stojí a to je dobře. Pokud si potřebují nahnat strach mými kníţkami, znamená to, ţe ho ve skutečnosti neznají. Aţ náš svět dosáhne té dokonalosti, ţe se budou děti muset uţ od malička bát o ţivot, přestanou být pro ně hrůzy příjemné, vzrušující a po mých kníţkách neštěkne ani pes.“ 77
„Není to trochu katastrofický scénář?“ znepokojil se strýček. „Vůbec ne. Podívej se na přírodu. Kdyţ se některý ţivočišný druh přemnoţí, co udělá? Silnější začnou vybíjet slabší, aby sami přeţili. A teď se přemnoţili lidé a dělají totéţ. Země je pro ně uţ příliš malá a začínají se zajímat o okolní světy. Jenţe neţ dojde k hromadnému útěku z naší planety, polovinu z nás vybijí války, teroristé a zločinci, všichni samozřejmě z vysoce spravedlivých důvodů. Není na světě špatnost, kterou by člověk nedokázal logicky zdůvodnit, aby si uklidnil svědomí. Mé horory jsou proti skutečnosti nevinné pohádky, určené dětem před spaním. Dokud je děti budou tak brát, bude dobře. Aţ přestanou, nastane konec světa.“ „Vidím, ţe opravdu není špatnost, která by se nedala logicky zdůvodnit,“ řekl strýček ironicky. „V čem se mnou nesouhlasíš?“ „Ve všem. Kdybych měl tvé názory, nikdy bych nemohl slouţit u policie.“ „Kdybych já slouţila u policie, nikdy bych nic kloudného nenapsala.“ Seděli jsme s Davidem jako zařezaní a nevěděli jsme, jak se zachovat. Bylo nám trapné, ţe tihle dva zkušení lidé, kteří by spíš měli rozdávat ţivotní jistotu, se tu hádají jako paličaté děti. Pan Brewster to zřejmě pochopil a pokusil se o smír. „Myslím, Wando,“ usmál se, „ţe nedáváme mladým dobrý příklad. Co kdybys přestala hájit své psaní a raději se tu pokusila načerpat inspiraci? Vím, ţe tě zajímalo, jak tu sedmnáctky tráví volný čas. Je to smutné, ale většinou ho zabíjejí v diskoklubu U kanadského policajta. Nechceš se podívat, jak to tam vypadá? Meg s Davidem tě jistě rádi doprovodí.“ Kupodivu paní Dorlandová nic nenamítala. Dokonce se zdálo, ţe se jí ten nápad zalíbil. Přece však trochu váhala. „A myslíte, ţe mě tam vůbec pustí?“ řekla upejpavě. „Nejsem zrovna typický návštěvník diskoték. Vlastně jsem ještě nikdy na ţádné nebyla,“ přiznala upřímně. „Ale vţdyť jste o diskoklubech psala!“ vyjevila jsem se. „Fůra věcí se dá vymyslet,“ pokrčila spisovatelka rameny. „Kdybych měla znát z vlastní zkušenosti všechno, o čem píšu, nezbyl by mi na práci čas.“ 78
„Hodí se,“ řekl David váhavě, „abychom k Policajtovi šli? Teď, kdyţ Jenny –“ „O Jenny neměj starost,“ přerušil ho pan Brewster, „a pamatuj na naši domluvu. Nic se nestalo a všechno je v pořádku. Dobře se bavte.“ Jeviště zářilo světlem. „Je vám horko, mládeţi?“ povykoval diskţokej za mixáţním pultem a pohazoval dlouhými plavými vlasy. „Určitě je, ale vsaďte se, ţe to bude ještě horší, protoţe dnes je tu opět váš oblíbený Bobby Roxy –“ udělal pauzu a rozpřáhl ruce, aby náleţitě vychutnal bouřlivé ovace – „Bobby Roxy, jehoţ hity vás určitě přivedou, jak se patří do varu! Máte potíţe? Nelíbí se vám na světě? Nezoufejte: Bobby vám umoţní na všechno zapomenout. A koho si dnes vybereme, aby nás přivedl do nálady?“ nasadil řečnickou otázku a hned si ji zodpověděl: „Ano, uhodli jste, budou to Metal Fighters. Jedem, jedem – jedéém!“ křičel nadšeně a do jeho hlasu vpadly první takty sólového bubnu a hned na to kytary. Několik nedočkavých dvojic se zvedlo od stolů a odešlo na parket. Diskţokejovo nadšení rázem ochablo. Zhasl světla v sále i na pódiu, rozsvítil barevné blikačky a znuděně odešel k osvětlenému baru, kde mu policajt podal sklenici. „Tohle má být diskţokej?“ ţasla paní Dorlandová. „Obávám se, ţe jsem diskţokeje popisovala ve svých kníţkách asi špatně!“ „Popisovala jste je skvěle,“ klidnila jsem ji. „Tohle není profík, ale pouťový tatrman. Nevím, proč ho vůbec někdo zaměstnává.“ „A kdo jsou ti Metal Fighters?“ snaţila se spisovatelka překřičet hudbu. „Nevím. Nikdy jsem o nich neslyšela. Bude to asi nějaká místní skupina.“ Paní Dorlandová rychle nabírala první dojmy. „A co ten policajt? Musí mu být v té uniformě šílené vedro. Jak to můţe vydrţet?“ „Je na to zvyklý,“ ujistil ji David. „Ještě nikdo ho nikdy bez uniformy neviděl.“ „On v ní chodí i po městě?“ „Jistě. Nic jiného nenosí. Má těch uniforem asi šest, aby je mohl střídat. Propaguje svůj podnik.“ 79
„A ty zrcadlové brýle nosí pořád?“ „Taky.“ „Takţe on je vlastně záhadná postava!“ oţila paní Dorlandová. „To by se mi mohlo hodit. Vraţdící policajt by byl pro román docela dobrý název.“ „Na tom pánovi asi nic záhadného nebude,“ zasmál se David. „Jmenuje se Robert Fenton, bydlí tady v klubu, všichni ve městě ho znají a povaţují ho za řádného občana.“ „To je právě lákavé. Kdyby vypadal jako zločinec, neměl by pro mě cenu.“ „Jack Wilkins taky nevypadá jako zločinec,“ poznamenala jsem, „a přesto jím je, protoţe prodává drogy. Nehodilo by se vám to? Kdybyste o tomhle případu chtěla napsat kníţku, jak byste ten příběh vyřešila?“ Paní Dorlandová se zamyslela. „Asi bych o něm nenapsala, protoţe je skutečný, a to mi nahání hrůzu. Nebojím se samozřejmě toho, co si sama vymyslím. Klidně nechám na konci kapitoly spadnout hrdinku do propasti, protoţe vím, ţe ji hned v následujících řádcích zázračně zachráním. Ale tohle? Pokus o násilí, havárie, záměna neboţtíků, mrtvý kluk v tvém autě – a navíc celá ta drogová aféra! To je něco příliš skutečného a nebezpečného. Nad mými tajemnými domy, strašidelnými sklepy nebo fingovanými mrtvolami se můţe člověk leda pousmát. Ani duchové nebo vraţdící příšery ho nevyvedou z míry. Jenţe co jsou všechny tyhle nevinné rekvizity proti drogám, které dělají z lidí idioty a všichni to povaţují za normální jev civilizace? To je začátek šílenství, rozkladu a konce lidského ţivota! Děsím se toho a raději o tom ani nechci mluvit. Kdyţ si vzpomenu na Jenny –“ náhle vzlykla a rozplakala se. „Odpusťte,“ omlouvala se a utírala si slzy. „Asi jsem uţ stará bába a do tohohle světa vůbec nepatřím. Celý ţivot jsem věřila, ţe strach můţe být příjemná zábava, ale teď, kdyţ se sama bojím, si to přestávám myslet. Jenţe proč potom vůbec ty své kníţky píšu?“ Civěli jsme s Davidem na nešťastnou spisovatelku a nevěděli jsme, jak ji potěšit. Bylo mi trapně, jako bych se dopustila nějaké netaktnosti. Naštěstí přišlo vysvobození. – A adya – in – aut – is – an – ids? – ets – gou! zachraplaly bedny a ozvala se známá úvodní skladba. 80
Geniální Bobby Roxy pověsil pro dnešek řemeslo na hřebík, zábavu svěřil páskům a usadil se u baru. Jeho plavá hříva vyzývavě zářila do šera sálu. Zřejmě upoutal i pozornost paní Dorlandové, která z ničeho nic řekla: „Kdyby to bylo v kníţce, byl by to ideální zločinec. Na toho bych se ráda podívala zblízka.“ Dojetí uţ zřejmě vystřídal profesionální zájem. „Ten?“ uţasl David. „To je jalový frajer a příţivník.“ „To přece souhlasí. Všichni zločinci jsou příţivníci.“ „Pojďme si sednout k baru,“ navrhla jsem. „Uděláme mu společnost.“ Jenţe neţ jsme tam došli, Bobby dopil svou sklenici a zmizel ve dveřích kuchyně. „Co si dáte, madam?“ zeptal se úsluţně policajt. „Tři skotské se sodou,“ řekla paní Dorlandová, neţ jsme s Davidem stačili zareagovat. „Potřebujeme si trochu spravit náladu.“ Ani jsem netušila, ţe se dobrá nálada dostaví tak brzy. Byla by mi stačila jediná skotská, ale paní Dorlandová uţ objednávala další. „Snad bychom neměli tolik pít,“ pokusila jsem se namítnout, ale spisovatelka mávla pohrdavě rukou. „Nemáte výdrţ, mládeţi. To my jsme bývali jinší kabrňáci!“ Jen se moc nevytahuj! pomyslela jsem si a cítila jsem, ţe se mi pomalu přivírají oči a ţe je mi blaze. Náhle svět jako by potemněl. Pohlédla jsem vzhůru a poznala, proč. Ţárovka v lampě přímo nad mou hlavou zhasla. „Zatracená práce,“ ulevil si Policajt a sáhl po telefonu. „To si ty, Jacku? Aţ se ti to bude hodit, přines mi štafle a novou ţárovku. Jo, tu, co dáváme nad bar.“ David s paní Dorlandovou zatím pokračovali ve vzrušené debatě se zaujetím, jaké dokáţe vybudit dobrá skotská. „Co mi to pořád nutíš?“ zlobila se spisovatelka. „Uţ jsem ti přece jednou řekla, ţe ţádné skutečné příběhy se mi nehodí. Nemají spád. Uvědomuješ si vůbec, ţe kaţdá má kníţka má průměrně dvanáct kapitol a kaţdá kapitola musí končit nějakou hrůzou, aby se čtenář zajímal, co bude dál? To máš minimálně dvanáct vzrušujících situací, které ti skutečný příběh nikdy nedá. Opravdové nebezpečí je příliš pomalé a nenápadné.“ „Ale přesto,“ nedal se odradit David, „kdybyste napsala třeba o tom, co se stalo Meg, jak by to pokračovalo? Jak byste si s tím 81
poradila?“ „Kdybych měla Megin příběh dopsaný aţ sem, tak by se teď rychle muselo něco stát. Něco zásadního, co by pohnulo dějem trochu dopředu.“ „Jim –“ dumal David. „Jenţe co by to mělo být?“ „Jak to mám vědět?“ ohradila se paní Dorlandová dotčeně. Dveře kuchyně se otevřely a vyvalil se Jack Wilkins se štaflemi. „Postav je za pult a vylez za mnou na pult,“ vybídl je policajt. „Podrţíš mi stínidlo a já vyměním ţárovku.“ Áčko štaflí se rozevřelo. Nohy obou muţů začaly stoupat po příčkách vzhůru, aţ se zastavily v úrovni mých očí a já se znovu ocitla ve svém snu. Přede mnou stály dvoje boty: úzké, vysoké šněrovací kanady, těsně obepínající lýtka aţ ke kolenům a černé sandály. Chyběl jen zelený trávník a dalekohled z listí. Snaţila jsem se ten známý sen odehnat. Pak mi teprve došlo, ţe tohle se mi nezdá, a zachvěla jsem se hrůzou. To jsou oni! Mimozemšťan a jeho společník! Zachvátila mě panika, šílená touha rychle zmizet a někde se ukrýt. Vyletěla jsem ze stoličky, popadla Davida a paní Dorlandovou za ruku a táhla je ke dveřím. „Utíkejte!“ vykřikla jsem na celý sál. „Ti dva jsou vrazi! Zabili Brodyho a vyměnili ho za Dana! Já jsem je viděla a můţu to dosvědčit!“ Pak se mi podlomila kolena a cítila jsem, ţe padám k zemi, kdyţ mě náhle uchopila silná ruka a postavila mě zpátky na nohy. „Přebrala jsi, sestřičko?“ řekl Jack Nail laskavě. „Tak se běţ hezky domů vyhajat a ţádné řeči. Východ je támhle. Jdem!“
82
X. „To se ti opravdu povedlo, Wando,“ řekl pan Brewster ironicky. „Pošlu s tebou děti do klubu a ty nemáš lepší nápad, neţ je opít!“ „Nebyla jsem opilá,“ bránila jsem paní Dorlandovou. „Jen jsem se najednou strašně vyděsila a vykřikla jsem – a pak mě Jack Nail vyvedl ven.“ „Kdybys jen vykřikla, tak to bylo dobré. Jenţe tys při tom obvinila dva lidi z vraţdy a to není maličkost.“ „Jak to víte?“ uţasla jsem. „Vy jste tam byl?“ „Nebyl. Mám své informátory.“ „Vy máte v klubu svého člověka?“ „Myslíš si snad, ţe jako velitel okrsku nechám bez dohledu podnik, kde se prodávají drogy? To by si mohl dovolit Wandin praštěný kniţní policajt, ale já ne. O tom, co jste tam dělali, jsem věděl dřív, neţ jste přišli.“ „Přestaneš uţ konečně rýt?“ rozzlobila se na něj paní Dorlandová. „Přijela jsem se na tebe podívat a ty se celou dobu snaţíš dělat ze mě idiota!“ „Promiň, Wando,“ řekl strýček odměřeně. „Jestli nesplňuji tvá očekávání, měla by ses na mě vykašlat a navštívit raději někoho jiného. Uţ jsi to ostatně jednou v ţivotě udělala, tak ti to jistě nepřijde zatěţko.“ Paní Dorlandová zalapala po dechu. „Víš vůbec, co říkáš?“ vypěnila. „Copak nechápeš, ţe je to tvá vina? Odešla jsem, protoţe jsi na mě neměl čas a bylo ti jedno, co dělám. Kdybys býval o mě jen trochu stál, mohl jsi prostě Dorlandovi rozbít hubu a byla bych tvá na celý ţivot! Měli bychom dnes vnoučata, já bych nikdy nezačala psát 83
a byla bych vzorná manţelka a ozdoba policejních plesů. Copak nechápeš, ty moulo, ţe jsem tě měla opravdu ráda?“ „Wando –“ „Aţ budeš mít jednou chvilku času, tak se zastyď a nakopej si do zadku! Zatím se tu měj a řeš si své důleţité případy. Já se příště pokusím jít na návštěvu jinam.“ Zatřásl se jí hlas a viděla jsem, ţe má v očích slzy. Pak se obrátila ke mně a k Davidovi. „Odpusťte mi tu scénu, děti, a neberte si z nás příklad. Buďte na sebe hodní.“ Otočila se a odcházela. „Počkej, Wando!“ vykřikl strýček, ale paní Dorlandová uţ byla za dveřmi a pan Brewster zřejmě váhal se za ní rozběhnout. Snad mu v tom bránila hrdost, nebo prostě nevěděl, co by jí řekl. V jednání s ţenami asi nebyl odborníkem. Ještě chvíli potom, co zanikl zvuk spisovatelčina odjíţdějícího vozu, tu stál jako socha a civěl do prázdna. Nakonec pokrčil rameny a omluvně se usmál. „To se dalo čekat,“ zahučel. „Vţdycky byla vzteklá –“ Mávl rukou a tím to bylo pro něho odbyto. Ty taky nejsi vzor laskavého muţe, napadlo mě. V duchu jsem byla zcela na straně paní Dorlandové. Musela si s tím sucharem uţít! Jenţe teď tu ten suchar stál přede mnou a bylo mi jasné, ţe příštím objektem jeho zájmu budu já. Nezmýlila jsem se, protoţe v zápětí se zeptal: „Poslyš, Meg, koho jsi to vlastně obvinila z vraţdy?“ „No – přece Policajta a Wilkinse.“ „Co tě to napadlo?“ „Poznala jsem jejich boty, kdyţ vylezli na štafle. Byly to tytéţ boty, které jsem viděla na trávníku po té bouračce s Danem. Nemohla jsem se zmýlit. Takové boty, jako má policajt, uţ dnes nikdo nenosí,“ vysvětlovala jsem překotně. „A to bys chtěla před soudem dosvědčit?“ „Samozřejmě. Copak mé svědectví nemá ţádnou váhu? Mohu to i odpřísáhnout. Nebo mi snad nevěříte?“ Zdálo se, ţe policista přemýšlí. „Věřím, jenţe kdyţ tě po té havárii našli, byla jsi v bezvědomí a to tě jako svědka dost zpochybňuje. Kaţdý advokát by s tebou zametl. A má to ještě jednu vadu na kráse, ti ctnostní pánové totiţ vraţdit nemohli. Vím naprosto 84
spolehlivě, ţe tu středu, kdy jsi havarovala a kdy byl zabit Brody, celý den nevytáhli z klubu paty a byli pod dohledem. Máš štěstí, ţes je neobvinila přímo. Měla bys z toho spoustu nepříjemností – a já taky. Fenton a Wilkins jsou sice pěkní grázlové, ale vraţda Brodyho se jim přišít nedá.“ „Chcete zase říct, ţe jsem nesvéprávný pitomec, který si vymýšlí nesmysly?“ vzbouřila jsem se. „Viděla jsem ty boty na vlastní oči!“ „Já přece netvrdím, ţes je neviděla,“ klidnil mě pan Brewster trpělivě. „Nevěřil jsem ti snad, kdyţ jsi mě přesvědčovala, ţe jsi havarovala s Danem, zatímco si všichni čtenáři District Heraldu mysleli, ţe to bylo s Brodym? A vidíš, nakonec se to vyřešilo. Pravda byla na obou stranách. Tohle je podobná situace a také má své logické vysvětlení.“ „Jaké?“ vyjevila jsem se. „Ţe ty policajtovy boty měl na nohách někdo jiný.“ Prášky na spaní neodvedly svou práci. Převalovala jsem se na posteli celá zpitomělá, nemohla jsem se na nic soustředit, ale nepodařilo se mi usnout. Svět se stal nebezpečným místem plným nástrah a nevinný dům Warrenových zrádnou pastí, ze které nebylo úniku, protoţe všude kolem obcházely policajtovy boty a černé sandály. Problémy byly neřešitelné a ţivot nestál za nic. Znova se mi zdálo, ţe dům zlověstně praská a vysmívá se mi. Schovala jsem hlavu pod deku a zavřela oči. Cvak! vyrušil mě ostrý zvuk. Vyděsila jsem se a zavrtala obličej do polštáře. Cvak! ozvalo se silněji. Zdálo se mi, ţe okenní sklo zařinčelo. To přece vypadá, jako by se někdo chtěl dostat do domu! Opatrně jsem vykoukla zpod deky a zadívala se k oknu. Prásk! Okenní tabule se rozsypala a přímo na zádech mi přistál úctyhodný kámen, který mi málem vyrazil dech. Chtělo se mi vykřiknout, ale vydala jsem ze sebe jen bolestné zaheknutí. Hlavou mi prolétla myšlenka na vraha, který mě přišel přepadnout a zabít. Pak mi teprve došlo, ţe by si vrah asi tak hlučně nepočínal. Kde je David? Copak nic neslyšel? Měl mi uţ dávno přijít na pomoc! „Meg, jsi tam?“ ozvalo se zvenčí. Dodala jsem si odvahy a 85
opatrně vyhlédla z okna. Na trávníku před domem se choulila malá drobná postava. „Kdo je to?“ zavolala jsem tiše. „To jsem já. Daisy Nashová. Prosím tě, obleč se a pojď dolů. Musím s tebou mluvit.“ „Nemohlo by to počkat do rána?“ „Ne. Prosím tě, pojď!“ Mátoţně jsem na sebe navlékla dţíny a tričko. Napadlo mě, jestli nemám vzbudit Davida, ale pak jsem se rozhodla, ţe ho nechám spát. Daisy mi sotva mohla být nebezpečná. Tiše jsem seběhla po schodech, odemkla dům a vyšla do zahrady. „Daisy, kde jsi?“ zavolala jsem a málem jsem se usmála, protoţe se to rýmovalo. Nikdo neodpovídal. Obešla jsem stavení. Daisy stále ještě stála pod mým rozbitým oknem. Vypadala tak zbědovaně, ţe jsem jí za tu škodu ani nevynadala. Zdálo se, ţe mě nevnímá. „Co je, Daisy, co chceš?“ naléhala jsem. Natáhla ruku, ve které svírala pomuchlané bankovky. „Potřebuju – koblihy,“ řekla nepřítomně. „Ode mě?“ vyděsila jsem se. „To sis spletla adresu. Koblihy prodávají v klubu.“ „Já vím, ale já potřebuju, abys mi je tam koupila ty. My se v klubu uţ nesmíme ukázat. Zavřeli by nás.“ „Proč?“ vyjevila jsem se. „Protoţe jsme zdrhli, kdyţ se Jenny zabila a nepomohli jí. To my jsme ji vyhecovali, aby skočila, a teď po nás jdou.“ „Kdo?“ „Všichni. Copak je nevidíš? Jsou všude kolem, ale kdyţ si píchneme, tak zmizí a my jim utečeme. Já ale nechci do Austrálie a Clarence pořád chce do Austrálie a já ho budu muset zabít!“ Naskočila mi z toho blábolu husí kůţe a zachvátila mě panika. „Vzpamatuj se, Daisy,“ koktala jsem, „všechno bude zase dobré.“ „Jo,“ řekla věcně. „Všechno bude dobrý, aţ mi koupíš koblihy. Copak je to pro tebe nějaká práce? Máš to pár kroků a pak si můţeš zase lehnout. Co ti to udělá? Kdybych tam mohla sama, tak bych se na tebe vykašlala, jenţe oni –“ Plaše se rozhlédla kolem. „Pojď, ať si nás nevšimnou.“ Vzala mě za ruku a táhla mě na ulici. Nebránila 86
jsem se. Napadlo mě, ţe ji odvedu domů, protoţe bydlí hned vedle klubu a ţe snad cestou na všechno zapomene. Pomalu jsme procházely ulicí. „Víš, co to je,“ blábolila Daisy, „kdyţ máš pořád strašnou ţízeň a neteče voda? Kdy má Jenny pohřeb? Musíme se na něj pořádně připravit, protoţe tam nemůţeme jít, protoţe oni by nás zavřeli, protoţe jsme utekli,“ mlela. Zřejmě vůbec nevěděla, ţe Jenny ţije. Zmocnila se mě nová vlna strachu, ţe tohle setkání s šílenou Daisy nedopadne dobře. Kráčela vedle mě a prohlíţela si zmuchlané peníze v zaťaté ruce. „Víš,“ zasmála se náhle, „to byl docela příjemný chlap, co mi je dal. Ani toho ode mě moc nechtěl –“ Polilo mě horko. Tak takhle si Daisy ‚vydělává‘ na drogy! Došly jsme k domku, kde Daisy bydlela, a já se vzdala naděje, ţe s ní nějak rozumně pořídím. „Tady máš prachy,“ řekla mi, „a jdi to koupit. Je to akorát na tři koblihy.“ „Snad si opravdu nemyslíš, ţe ti pro to svinstvo půjdu?“ rozčílila jsem se. „Kdyţ tam nepůjdeš, tak nejsi kamarádka, ale svině!“ vyjela Daisy. „Chceš, abych zavolala Clarence a Skippyho, aby ti rozflákali drţku? Jsou tu se mnou a čekají na dávku. Kdyţ je nepřinesu, tak mě zbijou.“ „Oni tě bijou?“ zašeptala jsem ohromeně a udělalo se mi zle. „Jo. Kdyţ nic nepřinesu. Přece nechceš, abych kvůli tobě dostala nakládačku?“ „Ale proč to chceš ode mě?“ bránila jsem se chabě. „Vţdyť je to jed! Můţe vás všechny zabít. Proč si to neobstaráš sama?“ „Pst!“ zašeptala a znovu se opatrně rozhlédla. „Nemluv tak nahlas. Jsou všude a poslouchají nás. Tebe si ani nevšimnou, protoţe tě neznají, ale mě by hned zavřeli. Chápeš? Přece mě nenecháš ve štychu? Já kluky taky nenechám. Na mě je vţdycky spolehnutí.“ Stála jsem tu, neschopná slova, ohromená příšernou logikou chorobného mozku a roztřásla mě zima. Prokristapána, takhle se tu nemůţeme bavit do rána! Co mám dělat? Náhle se svědomí ve mně zlomilo a napřáhla jsem ruku. „Dej mi ty prachy,“ řekla jsem věcně, „a počkej tady. Jsem tu 87
hned.“ Co to mají za vidiny? trápila jsem se cestou ke klubu. Kdo jsou ti jejich ‚oni‘? Dovedou si pod tím někoho představit? A pak mě napadlo, ţe slovo ‚oni‘ jsem nedávno slyšela z úst pana Brewstera. Pro něho ti ‚oni‘ byli zločinci a vrazi. Kdo jsou ‚oni‘ v očích feťáků? Jaké nebezpečí pro ne znamenají? Jsou to snové bytosti jako můj mimozemšťan? Jenţe, jak se ukázalo, můj ‚mimozemšťan‘ není snový výmysl. Je to skutečný zločinec a určitě je mi nebezpečný! A pak mě napadly ty druhé boty – černé sandály. Kdo je nosí? Hubený Wilkins, který prodává vraţedné svinstvo, zabíjí lidi, a kterého pan Brewster klidně nechá běhat po světě! A co jsem já? Jsem taky zločinec, kdyţ jdu k němu nakoupit drogy, které pak předám dál? Počkala jsem, aţ od Wilkinsova kiosku odejde osamělý zákazník a s tlukoucím srdcem jsem přistoupila k osvětlenému okénku. „Potřebuju třikrát Dream’s,“ řekla jsem podle Jennyina návodu. Wilkins se na mě zadíval. „Ty jsi ta, co přeţila tu bouračku s Brodym, ţe jo? Peníze máš?“ Napřáhla jsem ruku a rozevřela dlaň. „Víc uţ si ty prachy zválet nemohla?“ zeptal se prodavač smrti znechuceně a zběţně se mi podíval na ruce. „Umíš s tím vůbec zacházet?“ pokračoval. „Aby bylo jasno, nepotřebujeme tu hosty, kteří dělají scény a obviňují lidi z vraţdy.“ Uţ uţ jsem měla na jazyku vysvětlení, ţe ty koblihy nejsou pro mě, ale včas jsem se zarazila. Asi by mi nic neprodal. Pro něho jsou jen dva druhy lidí: feťák – vítaný zákazník a abstinent – nebezpečný obchodní konkurent. Nevěřil by mi, ţe bych ty jeho koblihy někde se ziskem nestřelila. Radši budu dělat začínajícího zákazníka. „Nestarej se a naval ty koblihy,“ řekla jsem nevrle a ohromilo mě, jak to zaznělo hrubě a neomaleně. Nikdy bych s nikým takhle nejednala! Skoro jsem se lekla, ale Wilkins to vzal zřejmě jako samozřejmost a podal mi sáček se třemi koblihami. „Tady to máš. Hezký sny a ţádný blbosti!“ přidal varování na cestu. Nesla jsem pytlík jako svátost a měla jsem pocit, ţe jsem se právě zhostila významného úkolu, za jehoţ dobrý výsledek budu pochválená. Pak mě napadla strašná myšlenka, ţe mě Wilkins podvedl, ţe v koblihách nic není a já svůj úkol nesplním. Otevřela jsem pytlík a do všech koblih jsem píchla prstem. Plastikové sáčky v 88
nich naštěstí byly. Kdybych řekla, ţe na mě Daisy uţ netrpělivě čekala, rozhodně bych to přehnala. Stála před domem jako strašák v poli a zdálo se, ţe mě nevnímá. Podala jsem jí pytlík a měla jsem přitom pocit velícího generála, který ohlašuje maršálovi, ţe bitva je vítězně vybojována. Maršálka Daisy svému generálovi moc pozornosti nevěnovala. Na místě vytáhla z koblih upatlané igelitové sáčky, zbytek i s pytlíkem odhodila na zem a zamumlala: „Máš to u mě.“ „To bylo naposled, Daisy,“ řekla jsem přísně. „Jasný. Jsem snad blbá?“ ohradila se. „Teď uţ tam nemůţeš. Oni uţ tě teď znají a zavřeli by tě. Hlídej je, ať za mnou nejdou,“ dodala spiklenecky. „Za chvíli budeme fit a dáme jim do drţky.“ Otočila se a vrávoravým krokem zamířila k domu. Počkala jsem, dokud za ní nezapadly dveře, a vydala jsem se na cestu k domovu. K domovu? ušklíbla jsem se. Copak tohle je nějaký domov? Vzpomněla jsem si na Barstow a málem jsem se rozplakala. Kdyby tak naši věděli, do čeho jsem tu zapadla! Ţe ţiju ve světě šílenců a ještě jim kupuju drogy! Zbláznili by se. Nejlepší by bylo na všechno se vykašlat a odjet domů. Jenţe to by bylo zbabělé, tím spíš, ţe jsem nejasně tušila, ţe v případu pana Brewstera hraju nějakou úlohu, jinak by mě určitě poslal pryč. A co David? Píchlo mě u srdce, kdyţ jsem si uvědomila, ţe jsem tu vlastně jen na pár dnů a budu se s ním muset rozloučit, sotva jsme se našli. Myšlenky mi začaly přeskakovat. Prášky na spaní se rozhodly dohonit, co zameškaly. Tiše jsem otevřela dům a vykradla se po schodech nahoru. Pod prahem strýcova pokoje byla tma. Podívala jsem se na hodinky. Nebyla ani půlnoc. V tu dobu by určitě ještě nespal. Asi není doma a slouţí. „– v procesu stát Kalifornie versus Margaret Howardová, obviněná z šíření drog –“ Vypnula jsem televizi. Mám svých starostí dost, proč se starat o druhé? Pak mě napadlo, ţe Margaret Howardová jsem vlastně já, chtěla jsem ten kanál zapnout znova, ale uţ to nešlo. „Kam jste mi dali můj kanál?“ Křičela jsem a horečně šmátrala kolem sebe. „Tady ho máš,“ řekl pan Brewster. Na obrazovce se objevily policajtovy a Wilkinsovy boty. Vykročily proti 89
mně, byly stále větší a větší a chystaly se mě zašlápnout. Vykřikla jsem hrůzou, ale ozvala se rána a přede mnou stála Daisy se zkrvavenou sekerou v ruce. „Co se bojíš? Řekla jsem ti, ţe si píchneme, dáme jim přes drţku,“ vysvětlovala. „Nemoţný chlap,“ ulevila si paní Dorlandová. „Takovéhle programy předvádí dětem! Proč tam radši nepustí Upírovu otrokyni? V roce 1968 jsem za ni dostala cenu za bestseller!“ „Tohle je ono!“ volala Jenny. Přijela na invalidním vozíku a nohy měla namočené v umyvadle. „Vodoléčba všechno spraví. Kdyţ ty nohy vytáhnu, je po mě!“ Vytáhla nohy z vody a rozpadla se na prach, který pokryl celé okolí. To se mi jen zdá, řekla jsem si. Jakpak to asi dopadne? „Další pacient!“ vykřikl kostlivec v lékařském plášti. „Uţ jedu,“ ozvalo se a z dálky zahoukala siréna sanitky. Chtěla jsem říct, ţe kostlivce tu nechci, ale zvuk sirény mě přehlušil. Blíţil se a stále sílil. Přikryla jsem si hlavu dekou a zacpala si uši. Nepomáhalo to. „Dost!“ vykřikla jsem a posadila se na posteli. Siréna ještě několikrát zavyla a nastalo ticho. Pohled na rozbité okno mi připomněl noční událostí. Tak tohle se mi určitě nezdálo! usoudila jsem, a ta sanitka taky přijela doopravdy. Pro koho asi? Vylezla jsem z postele a opatrně vyhlédla z okna. Modrý majáček blikal před domem Nashových!
90
XI. Okno v prvním patře bylo dokořán a pod ním leţelo na trávníku tělo přikryté plachtou. „Doktor je nahoře, Bille?“ zeptal se saniťák kolegy. „Jo.“ „Nevíš, kolik jich tam je?“ „Prej dva.“ „Tak ty se nám vejdou. Tomuhle uţ nepomůţem,“ ukázal na mrtvého pod oknem. „Nešlo by tu udělat trošku pořádek?“ obrátil se na uniformovaného policistu, který přijel zároveň se sanitkou. „Rozejděte se,“ oslovil stráţník flegmaticky hlouček lidí, který se shromáţdil na chodníku. „Tady není nic k vidění.“ Lidé neochotně začali odcházet z místa neštěstí. „Vy taky“! obrátil se stráţník na mě a na Davida. „Neslyšeli jste?“ „My je ale známe,“ namítal David. „Jsou to kamarádi.“ „Jo?“ řekl nedůvěřivě. „Tak se tu postavte někam stranou. Aţ přijedou z kriminálky, řekněte jim, co o tom víte.“ „Ale vţdyť my nic nevíme!“ vykřikla jsem. „To je divný,“ utrousil. „Kamarádi toho obvykle vědí fůru.“ V otevřeném okně se objevil doktor a pokynul saniťákům. Přikývli, vzali nosítka a zmizeli v domě. „Kdo je vlastně ten mrtvý? Co se tu vlastně stalo?“ naléhal David na policistu. „To byste spíš měli vědět vy,“ ohradil se. „Já vím jen to, ţe nějaký kluk vypadl z okna a zabil se. Jak se vlastně ti vaši kamarádi jmenují?“ „Ta dívka je Daisy Nashová, ti kluci jsou asi Dick a Kewin 91
Randolphovi,“ zachránil situaci David. Já bych se Skippym a Clarencem asi těţko uspěla. Policista zpozorněl. „Mají snad něco společného se senátorem Randolphem?“ „Jsou to jeho synové. Dvojčata.“ „A sakra!“ ulevil si policajt. „Z toho bude malér!“ Z domu vyšli saniťáci a vynášeli na nosítkách nehybné tělo. Podle vlasů jsem poznala Daisy a vrhla jsem se k ní. „Nezacláněj,“ vybafl na mě sanitář, ale policista kupodivu zasáhl. „Nechte ji, znají se spolu. Třeba jí něco řekne.“ „Těţko. Ta je tvrdá jako kokosovej vořech,“ ujistil ho ochránce zdraví. Naklonila jsem se nad nosítka. Daisy byla bílá v obličeji a měla zavřené oči. „Daisy, to jsem já, Meg. Slyšíš mě?“ Asi mě vnímala, protoţe se zdálo, ţe se marně snaţí rozhýbat rty. Nakonec se jí to podařilo. „Ty svině,“ zamumlala s námahou. „Clarence ti rozbije drţku.“ Polilo mě horko, ale nevzdávala jsem se. „Co je se Skippym?“ Znova se pokusila uvolnit zatuhlé lícní svaly. „Skippy je teď pták. Umí krásně lítat. Taky se to naučím –“ zřejmě se pokusila zasmát, ale nevyšlo to a rysy jí ztuhly do křečovité grimasy. „Slyšíte ty kecy? Nemá to cenu,“ řekl netrpělivě sanitář stráţníkovi. „Radši sebou hoďme, máme tam ještě toho kluka.“ Rameno spravedlnosti si netrouflo odporovat a dalo za pravdu odborníkům. Lapiduši naloţili Daisy do sanitky a vydali se s druhými nosítky pro Clarence. Za chvíli se objevili ve dveřích v doprovodu lékaře, právě v okamţiku, kdy na příjezdovou cestu dorazil černý furgon. „Dali jste si na čas, hoši,“ oslovil saniťák jednoho z havranů. „U nás není proč spěchat, kamaráde. Ještě jsem neviděl neboţtíka, který by na nás trpělivě nepočkal,“ odbyl ho napadený. „Hlavně vy sebou koukejte mrsknout, ať tyhle trosky ještě dovezete ţivé! Co to je? Drogy?“ „Jo. Jako obvykle.“ Funebráci se dali do díla. Chtěla jsem se odvrátit, abych mrtvého 92
neviděla, ale nebylo to potřeba. Odvedli svou práci nenápadně, čistě a elegantně. Podhrnuli plachtu pod mrtvé Skippyho tělo a celý balík ve vteřině naloţili na krytá nosítka. Zaklapli víko – a bylo po všem. Jen zkrvavené místo na trávníku připomínalo tragédii nešťastníka, který v bláhové víře, ţe je pták, vyskočil z okna. U chodníku zastavilo známé auto. Vystoupil z něho pan Brewster a blíţil se k nám. Policista poznal velitele okrsku, vykročil mu vstříc, postavil se do pozoru a zasalutoval. „Pane kapitáne, stráţník Maddox. Hlásím –“ „Já vím. Ušetřete si práci, hlášení uţ jsem dostal,“ mávl strýček rukou a rychle kráčel směrem k lékaři. „Kapitán Brewster,“ představil se. „Doktor Hardy. Co pro vás mohu udělat, kapitáne?“ „Dejte mi, prosím, svou adresu. Rád bych si s vámi později promluvil. Teď vás samozřejmě nebudu zdrţovat. Přeţijí to ty děti?“ „Přeţijí, ale – upřímně řečeno – není o co stát,“ ujistil ho doktor a hledal v náprsní tašce navštívenku. „Tohle říkáte vy, lékař?“ podivil se strýček. Pokrčil rameny. „Říkám to nerad,“ připustil, „ale pravděpodobně budou aţ do smrti ţít na metadonu. Vyléčení narkomani jsou bílé vrány. Tady máte mou vizitku. Najdete mě buď doma, nebo v nemocnici. Zatím na shledanou.“ Nastoupil do sanitky a vůz se rozjel. Sirénu nezapnul, nebezpečí z prodlení tu zřejmě nehrozilo. Pan Brewster se obrátil ke stráţníkovi. „Zajděte do toho domu, pokuste se najít klíče a počkejte tu, neţ přijede poručík Stebbins. Ty klíče mu odevzdejte a on vám řekne, co máte dělat dál. O tyhle dva,“ ukázal na mě a na Davida, „se postarám sám.“ Pochůzkář ho v pozoru vyslechl a zřejmě se cítil poctěn. To se kaţdý den nestane, aby přijímal rozkazy od samotného velitele okrsku! „Pojďte děti,“ vyzval nás strýček, „jdeme domů.“ Cesta byla samozřejmě krátká. Sotva jsme nastoupili do vozu, hned jsme z něho zase vylezli. David odemkl dům a za chvíli jsme uţ všichni tři seděli v obýváku. Nikomu nebylo do řeči. „Vy taky musíte být u všeho,“ přerušil ticho pan Brewster. „Kde jste se tam, proboha, vzali? Můţe mi to o tom průšvihu někdo něco 93
říct?“ „Já ne,“ pokrčil rameny David. „Vím jen to, ţe mě Meg vzbudila, řekla mi, ţe se u Nashů asi stalo nějaké neštěstí, a šli jsme se tam podívat.“ „Já ano,“ řekla jsem odhodlaně a vylíčila jsem své noční dobrodruţství. David otvíral překvapením pusu, zato pan Brewster přijímal mou zpověď s téměř uráţlivou samozřejmostí. „Škoda,“ řekl nakonec, „ţe se ti nepodařilo Daisy ten nesmysl rozmluvit.“ „Ráda bych vás viděla na mém místě. Vţdyť mi vyhroţovala!“ ohradila jsem se. „Nic ti přece nevyčítám. Skippyho smrt uţ vůbec ne.“ To by tak ještě scházelo! vzbouřila jsem se v duchu, ale přesto jsem musela uznat, ţe tu nějaká souvislost je. Kdyby nepřinesla drogu, Skippy by patrně z okna neskočil! Bylo mi z toho nanic. David to zřejmě pochopil, pokusil se převést hovor jinam. „Jak je moţné, ţe si u Nashů uţ dávno nevšimli, co Daisy dělá?“ zeptal se. „Ţe nikdo nereagoval na to, ţe u ní Skippy s Clarencem prakticky bydlí?“ „Kdo?“ pokrčil rameny strýček. „Otce uţ Daisy dávno nemá, paní Nashová má leukémii a je uţ přes půl roku v nemocnici. Věří své dceři víc, neţ je zdrávo, a je přesvědčená, ţe zatím doma rozumně hospodaří. Sama je v takovém stavu, ţe si nikdo netroufá brát jí iluze a přitěţovat jí. Podobná situace je u Randolphů. Váţený pan senátor je vdovec, povaţuje oba své syny za neschopné blbce, a pokud mu nepřekáţejí v politické kariéře, vůbec je nebere na vědomí. Dneškem se ovšem všechno změnilo. Senátor ţádá rozsáhlé sankce a od rána mě bombarduje telefony. Dokonce si u prokurátora vymohl, ţe klub U policajta bude uzavřen a my to teď máme na krku. Dostal jsem to jako rozkaz.“ „Jak se pan Randolph tak rychle dověděl, ţe Skippy zemřel?“ „Ode mě. Zavolal jsem mu hned, jak jsem dostal hlášení. Neměl jsem to dělat,“ dodal znechuceně. „Jednal se mnou jako s klukem!“ „A jak jste se to dozvěděli vy?“ „Ohlásil nám to soused. Kdyţ šel časně ráno do práce, objevil nehybné tělo a zavolal pro sanitku a na policii.“ 94
„Pane kapitáne,“ zeptala jsem se, „kdyţ teď zavřete klub, zavřete taky Policajta a Wilkinse?“ Pan Brewster se zamyslel, a aby získal čas, začal si pomalu zapalovat cigaretu. „Policajta rozhodně ne,“ řekl nakonec, „protoţe mu nemůţeme dokázat ani vraţdu, ani to, ţe o drogách věděl. A Wilkins? Ten můţe tvrdit, ţe měl kaţdý den u okénka nachystané zboţí, strţené peníze nechával v kase a s nikým přitom nepřišel do styku. Kdo mu tam to zboţí dával? To neví. Nejspíš Policajt. A to bude všechno, co z něho dostaneme. V kaţdém případě je mi Wilkins uţitečnější na svobodě neţ ve vazbě, protoţe nás můţe dovést aţ k výrobci drogy a o to mi jde. Všichni ostatní jsou jen malé ryby.“ „Kdy se ten klub má zavřít, strejdo?“ chtěl vědět David. „Okamţitě. Mládenci uţ tam jsou. Doufám, ţe to Stebbins dobře zvládne a neporve se s Policajtem, který, jak ho znám, se bude bránit zuby nehty a bude se ohánět nebem, peklem i prezidentem Spojených států. Kdyby bylo po mém, tak ten klub nezavřu.“ „Proč, kdyţ je to hnízdo narkomanů?“ podivila jsem se. „Zatím to s nimi jde. Pokud se oblbují drogami, nejsou většinou agresivní. Ale dovedeš si představit, co se stane, kdyţ ti nešťastníci dnes nedostanou svou denní dávku? Je jich dost na to, aby ze msty zapálili klub a Policajta pověsili na nejbliţší lucerně! Myslím, ţe se tu máme na co těšit,“ dodal a otráveně típl nedokouřenou cigaretu. Řekli jsme si s Davidem, ţe se půjdeme projít a ani jeden z nás přitom druhému nepřiznal, ţe se chce podívat, co se děje u Policajta. Přesto nám oběma o to šlo a zcela samozřejmě jsme zamířili na konec ulice. „Nezdá se ti, ţe tvůj strýček vidí moc černě a přehání?“ zeptala jsem se Davida. „Vţdyť ti feťáci se na nic nezmůţou. Jsou rádi, kdyţ se udrţí na nohou.“ „Všichni ne,“ odporoval David. „Vidělas jich snad málo v klubu tančit? Energie měli rozhodně dost. Kdyby se do toho dali –“ Nedokončil, protoţe asi stejně jako já neměl představu, do čeho by se vlastně měli dát. Prošli jsme kolem Nashových. Dům byl pustý a nikdo ho nestřeţil. Proč taky? Vchod do klubu se změnil. Tříčtvrteční létací 95
dveře teď překrývala těţká kovová roleta, na které byla přilepena podomácky vyrobená tabule ‚Zavřeno.‘ Vůbec jsem netušila, ţe tu taková zařízení mají. S touhle výzbrojí se teď klub ještě více podobal montáţní hale nebo opevněnému bunkru. Kolem stavení se potloukaly skupinky dlouhorukávníků, ale nezdálo se, ţe by mezi nimi vládlo nějaké vzrušení. Víc neţ hlavnímu vchodu věnovali pozornost Wilkinsovu okénku a připomínali tupé ovce, které trpělivě čekají, aţ se otevřou vrata a vyţenou je na pastvu. Za domem u garáţí stála před zadním vchodem dodávka s duhovým nápisem ‚Bobby Roxy Disco‘ a kolem ní pobíhal plavovlasý diskţokej. Zřejmě si balil své věci. Tady uţ štěstí neudělá. Nevím, kdo si ho všiml první, ale stádem ovcí proběhla náhle vlna neklidu. Feťáci zjistili, ţe se děje něco neobvyklého a obklopili dodávku právě v okamţiku, kdy diskţokej vyšel ze zadního vchodu a chystal se naloţit těţký mixáţní pult. „Kam se pakuješ, vole?“ vykřikl někdo a zastoupil mu cestu. „Do prdele!“ odsekl udýchaný Bobby. „A ty tam jdi taky a nezacláněj mi tu,“ dodal jedním dechem a odstrčil tazatele stranou. Nikdy jsem neslyšela, ţe by se miláček davu mohl rázem změnit ve veřejného nepřítele, ale právě tady a právě teď se to stalo. Ozval se řev a pískot. Někteří se vrhli na Bobbyho a snaţili se mu vyrvat těţký pult z rukou. Padly sprosté nadávky a pak si někdo vzpomněl, ţe za křovím je rozkopaná ulice a je tam fůra kamení. Dav se vrhl na kameny a začal je házet na diskţokeje a na jeho dodávku. Bobby uhýbal a hledal úkryt v klubu. Nepodařilo se mu to, dveře zadního vchodu se záhadným způsobem zasekly. Zaklel a utíkal zpátky k autu. Déšť kamení se soustředil na vůz. Bylo slyšet třesk rozbitého skla. Bobby nastartoval a bezohledně vyrazil proti srocenému davu. Feťáci v poslední chvíli směšně uskakovali stranou. Pneumatiky zakvílely, kdyţ dodávka projela na plný plyn zatáčku do ulice a hned nato ještě jednu za roh. Od protějšího chodníku se odlepil šedivý lincoln a rozjel se za ní. Nevěřila bych, ţe se toho v několika okamţicích můţe tolik stát. Srocený dav zklamaně zahučel a vzrostl v něm hněv, jaký pociťuje člověk, který byl právě okraden. Bobby Roxy přece patřil jim a to, ţe tak najednou zmizel, byla zrada! Mají tu přece svá práva! 96
Nebo snad nemají? Tupým ovcím začalo docházet, ţe všechno je nějak jinak a i pastva dnes třeba vůbec odpadne! Jejich klub je zavrhl, změnil se v opevněnou tvrz a bude třeba ji znova dobýt. Házet kamením do betonové zdi bylo však marné. Útok pomalu ochaboval, kdyţ se náhle objevila dvojice muţů, která ho znova rozpoutala v plné síle. „Támhle jsou!“ vykřikl jeden z obléhatelů a ukazoval na okno v prvním patře, za jehoţ sklem se rýsovaly smutné postavy Policajta a Wilkinse, obhlíţející situaci. Kamenný déšť se znovu rozpršel a okno se s řinkotem vysypalo. Wilkins se snaţil vyklonit ven a váţené zákazníky uklidnit, ale kámen, který mu přistál právě uprostřed čela, ho vyřadil z diskuse. Zavrávoral, vykřikl a zvrátil se na záda. Policajt svou pozici u okna zbaběle opustil. Stáli jsme s Davidem jako přimraţení a třásli se strachem. Báli jsme se pohnout, abychom na sebe neupozornili, látajícím kamenům bychom asi sotva unikli. Naštěstí nám feťáci nevěnovali pozornost, protoţe je opět upoutalo něco jiného. Z křoví vypochodovali dva kluci a vlekli ze staveniště těţkou traverzu. Všichni rázem pochopili, co se bude dít, a rozeřvali se nadšením. Přispěchalo několik dobrovolníků, kteří uchopili traverzu jako beranidlo a pak s ní rozběhli proti okénku Wilkinsova kiosku. Dřevěná okenice zapraštěla a rozlétla se na kusy. Vstup byl volný. Vstup do jejich království, které jim bylo svévolně upřeno! Propukli v jásot a nahrnuli se kolem okénka jako šílené včely, které si usmyslely, ţe se celý roj musí procpat česnem úlu najednou. Organizace přestala fungovat a stavovská solidarita se zhroutila. Teď šlo o drogy a kaţdý začal bojovat sám za sebe. Co urveš, to máš. Jeden druhého začal sráţet z okénka dolů, pršely nadávky a nastala rvačka. Zatím se několik podnikavců dostalo dovnitř a z okénka začaly vyletovat celá plata koblih. Rázem se všichni přestali prát a s jekotem se na ně vrhli. Za chvíli byla celá cesta posetá rozmláceným pečivem pana Dreama který by se určitě zaradoval, kdyby viděl, jak se o jeho zboţí zákazníci perou. Někteří našli své vytouţené ‚sny‘, jiní ne. ‚Dobré‘ a ‚špatné‘ koblihy byly od sebe k nerozeznání a zásobovači vyhazovali šmahem všechno. Ti, co vyšli naprázdno, se snaţili oloupit šťastnější, kteří 97
drogu získali. Bylo mi z nich na zvracení. Chovají se hůř neţ zvířata! Ta se aspoň rvou o ţivot, kdeţto tihle idioti se perou o smrt nebo aspoň o doţivotní invaliditu, coţ musí být ještě daleko horší! Vzpomněla jsem si na Jenny a zachvěla jsem se. Jak by se asi chovala, kdyby tu teď byla? Házela by kamením? Snaţila by se vyloupit kiosek? Napadla mě šílená myšlenka, jestli by pro ni nebylo lepší, kdyby se zabila tím skokem ze skály nebo skokem z okna jako Skippy, který měl aspoň do posledního okamţiku nádherný pocit, ţe je pták? Po tom všem, co tu probíhalo před očima, jsem se za svůj hříšný nápad ani nestyděla. Naštěstí vřava pomalu utichala. Ti, co získali plastikové sáčky, usoudili, ţe bude lepší uklidit svou kořist včas někam do ústraní a pomalu začali vyklízet bitevní pole. Tím ovšem ubývalo soupeřů těch, na které se nedostalo. Podniknout nový nájezd na kiosek také nemělo cenu, protoţe v něm uţ nezbyla ani jediná kobliha. Boj skončil právě tak rychle, jako začal. Jediné svědectví mohly o něm vydat hromady rozdupaných Dreamových světoznámých pochoutek – nebo já s Davidem. A co kdyţ, napadlo mě náhle, bude takové svědectví někomu nepohodlné a bude se nás chtít zbavit? Znova jsem se zachvěla strachem. „Myslíš, ţe si nás tu někdo všiml?“ zeptala jsem se stísněně Davida. „Podívej se nahoru,“ vybídl mě tiše. Zvedla jsem oči. V rozbitém okně svého bytu v prvním patře stál Policajt a zrcadlovými brýlemi přehlíţel pusté bojiště. Připomínal kapitána, jehoţ loď se právě potápí. „Myslím, ţe to strejda přece jen neodhadl. Klub nehoří a Policajta nikdo na lucernu nepověsil,“ řekl David. „Divím se, ţe ho nenapadlo, ţe ti magoři to hnízdo zkázy prostě vyrabují.“ „A co kdyţ ho to napadlo,“ odporovala jsem, „a dal tomu volný průchod? Proč myslíš, ţe policie všechny drogy rovnou nezabavila? To přece muselo mít nějaký účel. Mně se totiţ zdá, ţe pan Brewster do poslední chvíle hraje na čas a čeká, aţ jeho hlavnímu hrdinovi 98
povolí nervy a udělá nějakou blbost.“ „Co by teď tak mohl udělat?“ zapochyboval David. „Třeba to, ţe se pokusí dostat ty drogy z klubu zpátky domů,“ plácla jsem nazdařbůh. „Je v nich balík prachů!“ „Vida, to je nápad!“ řekl David uznale. „Vţdyť on asi zatím ještě neví, ţe mu ten majetek rozkradli. Aţ se to dozví –“ Vzadu u garáţí se objevil Policajt. Zvolna došel ke svému vozu, nastartoval a pomalu vyjíţděl do ulice. „Kapitán opouští loď!“, poznamenala jsem. „Kdepak má ostatní?“ „Asi je poslal domů, kdyţ uţ tu nemají co dělat. Kuchař a vyhazovač mu teď nejsou nic platní.“ „Ale co Wilkins? Proč nejede s ním?“ „Co kdyţ je mrtvý?“ vyhrkl náhle David. „Ten kámen ho klidně mohl zabít!“ Představa dalšího mrtvého mou skleslou mysl nijak nepovzbudila. „Pojď domů,“ řekla jsem nešťastně. Neodporoval. Zavěsil se do mě a pomalu jsme se vydali na zpáteční cestu. Začalo se stmívat a pouliční světla se rozzářila právě v okamţiku, kdy jsme míjeli nešťastný Daisyn domov. Náhle se David zarazil. „Podívej, co je to támhle?“ řekl vzrušeně a ukázal na dveře domu. U kliky dveří se bělal lístek papíru. „Co by to mohlo být?“ podivila jsem se. „Účet z čistírny to asi nebude,“ usoudil David. „Pojď se na to podívat.“ „Chceš strkat nos do věcí, do kterých ti nic není?“ namítala jsem. „Nikdy to nedělám,“ hájil se, „ale dnes se toho semlelo uţ tolik, ţe si společenskou slušnost moc nepřipouštím a jsem strašně zvědavý, co to je. Vím určitě, ţe kdyţ jsme šli kolem ke klubu, tak tu ten lístek ještě nebyl.“ Tiše jsme se blíţili k domu a měla jsem přitom pocit zloděje, který se chystá na lup. Styděla jsem se. „Jdi sám,“ řekla jsem Davidovi. „Já tu na tebe počkám.“ Přikývl a pokračoval v cestě. Došel ke dveřím, opatrně vytáhl lístek, zastrčený do zárubně, přenesl ho na místo, kam dopadalo světlo lucerny a rozloţil ho. Pak vytřeštil oči a i na dálku jsem viděla, jak mu poklesla brada. Znova se zadíval na 99
lístek a nasadil soustředěnou masku, kterou nakonec vystřídal výraz naprosté bezradnosti. Nevydrţela jsem a rozběhla se za ním. „Co je? Co se stalo?“ vyhrkla jsem. Podal mi papír. „To je přece naše šifra!“ vydechla jsem ohromeně. „Jak se to sem dostalo? To jsi psal ty?“ „Já?“ ohradil se. „Jsem snad Jenny?“ „To je od Jenny?“ vykřikla jsem. Ale pak mi pohled na poslední slovo potvrdil, ţe má David asi pravdu. Písmeno N tam bylo dvakrát. Před očima mi naskakovala čísla 41, 11, 42, 44, 45, 52, 44, 51, 33, 15, 14, 53, 23, 42, 31.11, 52, 54. 11, 14, 34, 42, 52, 31, 55, 11, 33, 43, 53, 15, 52, 51, 43, 43, 45. „Tys to vyluštil?“ zeptala jsem se Davida. „Já si s tím nevím rady.“ „Vyluštil,“ řekl nešťastně, „jenţe jsem z toho taky jelen. Víš, co tu stojí? Daisy, jsem u Policajta, přijď za mnou, Jenny.“ „Jenny je přece v nemocnici. Myslíš, ţe to mohla napsat?“ „Jak to mám vědět? Podle číslic její rukopis nepoznám,“ krčil rameny David. „Nemůţe to být nějaký trik? Někdo chce třeba vylákat Daisy do klubu. Někdo, kdo neví, co se stalo.“ „Kdo? Z feťáků to určitě nikdo nebyl a jiní tu šifru nemohou znát. Určitě ji Jenny nikomu kromě té své nešťastné party neprozradila,“ zapochyboval David. „Rozhodně je to podvrh,“ trvala jsem na svém. „Jenny to napsat nemohla a i kdyby ano, proč by lhala? Kdyţ je v nemocnici, nemůţe být v klubu. To musí být kaţdému jasné.“ „Nevím, nic nevím,“ rozhodil David bezradně rukama. „Prostě máme zase o jeden problém navíc a asi ho teď nerozřešíme.“ Vypadal unaveně. „Lásko,“ ozval se tiše, „co bys tomu řekla, kdybychom se dnes uţ na všechno vykašlali a udělali si doma hezký večer? I ve válce se musí trochu normálně ţít.“ Souhlasila jsem, protoţe i já jsem toho měla za dnešek uţ dost. „Jak si představuješ to normálně ţít?“ zeptala jsem se pro jistotu. „Upatlat si něco k jídlu, chvíli posedět a pak jít spát,“ řekl bez rozpaků. „Drţel bych tě v náručí, dokud bys neusnula.“ Jeho přímost 100
mě okouzlila a zároveň nahnala strach. „Nechceš ten rodinný ţivot začít trochu brzy?“ zeptala jsem se plaše. „Jakýpak rodinný ţivot?“ usmál se. „Rodina jsou vţdycky nejmíň tři a my bychom ještě dlouho měli zůstat ve dvou. Co bychom si teď s tím třetím počali?“ Dost mě tím uklidnil, ale stále jsem váhala. „Jseš si jistý, ţe na to, co říkáš, ani na chvíli nezapomeneš?“ ujišťovala jsem se. Zavrtěl hlavou. „Rozhodně ne, protoţe jsem rozumný. A rozumný jsem, protoţe tě miluju.“ „A kvůli sobě nejsi?“ popíchla jsem ho. „To bych asi byl, kdybych tě nemiloval.“ Trochu se mi z toho zatočila hlava a náhle jsem nevěděla, jestli mám být šťastná, nebo zklamaná. Nakonec jsem si vybrala to první. David je zlatý kluk! Došli jsme domů a nikdo tam nebyl. Pan Brewster měl asi sluţbu. Hned nato jsme zjistili, ţe v celém stavení není kromě zatvrdlého kousku sýra vůbec nic k jídlu. Naděje na společnou domácí večeři se rozpadla. „Tohle nejde,“ rozhodl David. „Musíme se jít někam najíst. Mám hlad jako vlk.“ „Kam, kdyţ klub zavřeli a široko daleko nikde nic není?“ namítla jsem. „Vezmeme si vůz a sjedeme na hlavní. Nemůţeme přece ţít ze vzduchu!“ Přijala jsem to s radostí, protoţe i můj ţaludek se uţ hlásil o své. Byli jsme právě na odchodu, kdyţ se z pokoje ozval telefon. „To bude asi strejda, kdo jiný by teď volal?“ řekl David, a odešel převzít telefon. „Warren,“ ozvalo se z pokoje. Chvíli bylo ticho a náhle David zděšeně vykřikl: „To není moţné! Kdy?“ Následovala další pomlka. „Hlásili jste to na policii?“ Opět pauza a znova Davidův hlas: „Na stanici není? Doma také ne. Bude nejlepší, kdyţ mu to řeknu sám, aţ se vrátí. Děkuji za zprávu. Na shledanou.“ Zavěšené sluchátko cvaklo. Vpadla jsem do pokoje. „Co je?“ vyhrkla jsem. „Stalo se něco 101
strýčkovi?“ David zavrtěl hlavou. „Tak co se děje?“ naléhala jsem. Zřejmě mu nebylo do řeči. „Volali z nemocnice,“ řekl nakonec. „Jenny, ta káča pitomá, jim dnes odpoledne utekla a zatím ji nikde nenašli!“
102
XII. Ani jsme se nenamáhali prohledávat dům, jestli tu Jenny není. Sem by se určitě neodváţila, protoţe by ji pan Brewster supem poslal zpátky. „Já si to představuju takhle,“ přemýšlel nahlas David. „Odpoledne utekla z nemocnice, zjistila ţe v klubu je zavřeno, a hledala nejbezpečnější útočiště – u Daisy. Kdyţ ji nezastihla doma, napsala jí tu zprávu v naději, ţe se do prázdného klubu nějak dostane, Daisy přijde za ní a pak se spolu poradí, co dál.“ „Jak se tam chtěla dostat?“ namítla jsem. „Tak jako ostatní, tím vyraţeným okénkem. Jestli viděla to, co my, jistě ji napadlo, ţe to nebude tak těţké. Určitě musela jít v tu dobu kolem.“ Nezdálo se mi to. „Jestli tu rvačku o koblihy opravdu viděla, pak je divné, ţe se do ní nezamíchala. Musela být z nemocnice v pořádném absťáku.“ „Asi měla strach a kromě toho si mohla myslet, ţe někdo z party tam je a zásob bude dost. Na solidaritu party věřila. Nebylo by to nejspíš poprvé, co by se s ní Daisy podělila o svou dávku.“ „Jak se vlastně z té nemocnice dostala?“ dumala jsem. „Nemohla přece proběhnout půl města v pyţamu a prouţkovaném chalátu! První policajt by ji sbalil!“ „To mi vysvětlili,“ řekl David. „Jedna ze sester si zapomněla zamknout skříňku a Jenny toho vyuţila. Převlékla se do jejích šatů a podařilo se jí proklouznout ven spolu s odpoledními návštěvami. Co má teď na sobě, to mi neřekli.“ „Myslíš, ţe celou dobu, co jsme se dívali na tu rvačku, stála Jenny 103
někde za námi a my jsme si jí nevšimli?“ „Jistě. Jinak to časově nevychází.“ Stále jsem nebyla spokojená. „Ale ona určitě musela vidět nás. Proč se nepřihlásila?“ David se trpce usmál. „Blázníš? Nám přece nedůvěřuje. To uţ by rovnou mohla jít domů za strejdou! Ţe nás viděla, mohl být dokonce hlavní důvod, proč se nešla rvát o koblihy. Bála se, ţe bychom ji poznali.“ Píchlo mě u srdce. V ţivotě mě nenapadlo, ţe ve mně nejlepší kamarádka bude jednou vidět nepřítele. Vţdyť jsem ji vţdycky měla tak ráda! Skoro jsem se začala litovat. A co David? Vlastní brácha, který určitě sestru miluje a je pro ni stejně nepřijatelný jako já! Kupodivu mě to uklidnilo. Měli jsme alibi, v nás ta chyba není. Vrátila jsem se do skutečnosti. „Jestli je to tak, jak říkáš,“ řekla jsem, „jak to, ţe jsme Jenny nepotkali, kdyţ se vracela od Nashů zpátky do klubu?“ David pokrčil rameny. „Asi se nechtěla na ulici moc ukazovat a vzala to přes zahrádky. Ţivé ploty jsou nízké a dají se snadno překročit. Kromě toho to měla zadem k okénku blíţ. Kdybych byl na jejím místě, určitě bych tudy šel.“ „Myslíš si tedy, ţe teď je Jenny v klubu?“ „To nemohu tvrdit, ale asi ano. Cítí se tam doma a jinde si těţko můţe dát s Daisy schůzku. Určitě tam je.“ Náhle mě napadla myšlenka, která mě dost vyděsila. „Nebylo ti nápadné, ţe tentokrát nenapsala, Jsem v klubu, ale, Jsem u Policajta?“ zeptala jsem se. „Co kdyţ si předem byla jistá, ţe ji Policajt schová u sebe v bytě? Pokud vím, byli spolu zadobře –“ nevěděla jsem náhle, jak tu větu dokončit. „Myslíš, ţe spolu něco mají?“ vyjevil se David. Ráda bych mu to vyvrátila, ale pak jsem si vzpomněla na Daisy. Za drogy se dá platit čímkoli, a tak jsem jen pokrčila rameny. Moc ho to neuklidnilo. „Zavolám strejdovi na stanici,“ rozhodl se náhle. „Třeba se uţ vrátil. S tím se musí něco udělat!“ Ukázalo se, ţe pan Brewster na stanici ještě není. Velí prý nějaké akci mimo město, která se patrně protáhne aţ do rána. 104
„Mohu být rád, ţe mi řekli aspoň tohle,“ hučel David otráveně. „Kdyby nevěděli, ţe jsem kapitánův synovec, vůbec by se se mnou nebavili.“ „Jenţe to nám moc nepomůţe,“ namítla jsem. „Co budeme dělat?“ „Ty by sis měla jít lehnout a já se vypravím zpátky do klubu. Chci zjistit, jestli tam Jenny je.“ „To přece nemyslíš váţně!“ vzbouřila jsem se. „Jestli tam půjdeš, jdu s tebou.“ „Měj rozum!“ domlouval mi David. „Musíš přece počítat s tím, ţe narazíme na Policajta.“ „No – a co?“ „Já pro něho nic neznamenám. Jsem jen někdo, kdo hledá svou sestru, ale ty jsi nepřítel! Obvinilas ho z vraţdy a vykřikovala jsi, ţe ji dosvědčíš. Takové věci se nezapomínají a nedivil bych se, kdyby tě chtěl umlčet. Teď by měl skvělou příleţitost. Riskovala bys ţivot a to já nedovolím!“ Uznávala jsem, ţe má pravdu, ale tím koncem všechno zkazil. „Co mi máš co dovolovat?“ najeţila jsem se. „Já si o sobě mohu rozhodovat sama. A jestli chceš se mnou drţet partu, tak si pamatuj, ţe vţdycky všechno budeme řešit společně, jinak nehraju. Buď půjdeme oba, nebo oba zůstaneme tady.“ Bylo to nerozumné ultimatum, ale kupodivu zabralo. „Tak pojď,“ řekl David unaveně. Radovala jsem se z vítězství, i kdyţ jsem věděla, ţe jsem ho nedosáhla právě čistými prostředky. Došli jsme ke klubu. „Vlezeme tam okénkem?“ zeptala jsem se. „Ne, napřed zkusíme, jestli bychom se tam nedostali zadním vchodem.“ „Chceš ho vypáčit?“ vylekala jsem se. „Třeba je otevřeno. Kdyby bylo, mohli bychom vejít jako slušňáci a ne jako raubíři.“ „Jaký je v tom rozdíl?“ „Ţádný.“ K mému překvapení byl zadní vchod otevřený. Vešli jsme do chodby, do které ústilo několik dveří a úzké schodiště do patra k 105
Policajtovu bytu. „Je tu někdo?“ zavolal David. Nikdo se neozýval. „Musíme to tu trochu prohlédnout,“ usoudil. Začal opatrně otevírat jedny dveře po druhých a nahlíţet do místností. V první bylo skladiště potravin, ve druhé našel uloţenou zeleninu. Třetími dveřmi jsme vstoupili do Wilkinsova vyrabovaného království, ale ani tady nebylo nic zajímavého. Regály zely prázdnotou a po zemi se válely rozšlapané koblihy. Vyraţené okno někdo provizorně zakryl velkou skříní. Uţ jsme chtěli odejít, kdyţ jsem náhle nastraţila uši a popadla svého ochránce za ruku. „Slyšíš? Někdo tu spí! Není v té skříni?“ David se probrodil koblihami a opatrně skříň otevřel. Byla prázdná. Přesto jsme oba jasně slyšeli pravidelné oddechování, přecházející místy do chrápání. David se pozorně zaposlouchal a pak se zasmál. „To je odsud,“ řekl a ukázal na reproduktor na zdi, který jako zázrakem unikl zkáze. „Ţe jsem na to nepřišel hned! Jenny mi kdysi řekla, ţe tu mají takové kontrolní zařízení. V sále rozmístili štěnice a v celém domě pak slyší, co se tam děje, i kdyţ odtamtud musí odejít. Asi to zapomněli vypnout.“ „Chceš říct, ţe v sále někdo spí a tady je to slyšet?“ „Jo,“ přikývl. „A my se na toho spáče půjdeme podívat.“ Chtěla jsem odporovat, ale pak jsem si vzpomněla na své silácké řeči o drţení party a zastyděla jsem se. Prošli jsme dveřmi na konci chodby a ocitli jsme se v kuchyni. I tady nás provázelo chrápání z reproduktoru. Všude vládl nepořádek, Jako by někdo místnost nakvap opustil. Svědčila o tom i kuchařská zástěra a čepice pohozená na ţidli. Svítilo se tu a u stropu vrnivě šuměly ventilátory. Byly tu nutné, protoţe v celém přízemí nebyla okna. Jejich zvuk spolu s chrápáním vytvářel zvláštní děsivou hudbu, při které běhal mráz po zádech. „Opatrně!“ nabádala jsem Davida, kdyţ se chystal otevřít létací dveře do sálu. „Proč?“ usmál se. „Chlap, který takhle chrní, nám těţko něco udělá.“ V sále svítilo jen několik světel a chvíli trvalo, neţ jsme se ve tmě rozkoukali. Místnost byla úplně prázdná, všechny stoly a ţidle byly 106
srovnány do pyramid kolem jedné stěny. Reprobedny na jevišti svědčily o tom, ţe si plavovlasý diskţokej nestačil všechen svůj majetek včas odvézt. Chrápání teď bylo skutečné a ozývalo se od baru, kde ale nikdo neseděl. Obešli jsme barový pult a podívali se za něj. Na podlaze, v úzkém prostoru Policajtova panství, leţela v nevábné pozici Jenny, u ruky se jí válela láhev whisky a spala těţkým opileckým spánkem, za který by se zastyděl i kanadský dřevorubec. Uţasla jsem, ţe to na nás velký dojem neudělalo a ţe nás ten pohled nevyděsil. Uţ jsme si zvykli na leccos a všechno jsme brali prakticky: přišli jsme sem Jenny hledat a našli jsme ji. Co s ní budeme dělat dál, jsme nevěděli. Zatím nám stačilo, ţe ţije a nikdo ji neohroţuje s pistolí v ruce. Člověk musí být vděčný za málo. „Myslíš, ţe je zase nafetovaná?“ zeptala jsem se Davida. Jenny několikrát zamlaskala, krkla a znova se pustila do chrápání. „Těţko,“ řekl David nešťastně, „ale jestli si načala novou flašku, musí být strašně namazaná. Pokusím se ji vzbudit. Byla bys tak hodná a přinesla nějaký mokrý hadr? Třeba by to pomohlo.“ Prošla jsem do kuchyně a dala se do hledání. „Jenny, probuď se! – No tak – probuď se!“ zazníval z reproduktoru Davidův hlas. Zdálo se mi, ţe jsem ze sálu vůbec neodešla. Konečně jsem našla čistou utěrku, namočila ji do vody a vrátila se zpátky. David ji ode mě vzal a poloţil sestře opatrně na čelo, aby se vyhnul jizvě, která se jí táhla po pravé straně od obočí aţ do půlky hlavy. Zdálo se, ţe to pomohlo. Jenny, přestala chrápat a se zjevnou námahou pootevřela oči. „Jenny, to jsem já! Slyšíš mě?“ naléhal David. „Jo, to jsi ty, Bobe? Kde mám – to – šaty?“ zabreptala. „Ke komu to mluví? Koho tím myslí?“ vyjevila jsem se. „Fentona. Roberta Fentona. Policajta!“ vyhrkl David ohromeně. „Tak přece –!“ „Co?“ „Přece jen s ním něco má! Jinak by ho nevolala, kdyţ hledá šaty!“ „Měj rozum, plácá nesmysly,“ snaţila jsem se Davida uklidnit, i kdyţ jsem v duchu jeho domněnku připouštěla. „Napadlo ji prostě, ţe má na sobě šaty té sestry z nemocnice a chce zpátky svoje, to je všechno.“ 107
„Ale proč právě od Policajta?“ nedal se přesvědčit David. „Má to popletené. Třeba si najednou vzpomněla, ţe k němu šla.“ Zdálo se, ţe to David přijal s nedůvěrou, ale vděčně. „Měli bychom ji někam přenést,“ navrhla jsem. „Přece ji nenecháme leţet na zemi.“ To se snadno řeklo, ale hůř vykonalo. Netušila jsem, ţe je bezvládné tělo tak strašně těţké. Pořádně jsme se s Davidem zapotili, neţ jsme Jenny uloţili na barový pult. Funěli jsme, hekali a povzbuzovali se navzájem, jako bychom táhli těţký kus nábytku. „Co je to tu za cirkus?“ ozvalo se náhle za námi. „Jak jste se sem dostali?“ Ve dveřích kuchyně stál rozkročený Policajt a mířil na nás bubínkovým revolverem. Připomínal svůj obraz na štítu před vchodem. „Bylo otevřeno,“ hlesla jsem. Policajt nás poznal a uloţil revolver zpátky do pouzdra. „Co tu sakra, děláte?“ „Přišel jsem si pro svou sestru,“ řekl David s důstojnou odměřeností. Na Policajta to moc nezapůsobilo. „Tak si ji laskavě sbal a koukejte všichni vypadnout!“ řekl nevlídně. „Nemůţu vás tu potřebovat. Kvůli takovým zákazníkům, jako jste vy, mi zavřeli podnik.“ „Zavřeli vám ho kvůli drogám,“ opravila jsem ho. Zavrtěl hlavou. „Kvůli tomu se kluby nezavírají. Drogy jsou stejné zboţí jako alkohol, a mají stejné riziko. Kdo s nimi neumí zacházet, ať je nebere. Tady Jenny“ – ukázal směrem k barovému pultu – „je odstrašující příklad. Neumí zacházet ani s jedním.“ „Takových bude asi víc!“ rozčílil se David, „a vy si je vyrábíte ve velkém. Uţ jste zapomněl, jakou paseku vám tu vaši váţení zákazníci odpoledne udělali?“ „To je riziko podnikání,“ pokrčil Policajt rameny. „Ostatně – proč to říkáš mně? Drogy tu přece prodával Wilkins!“ „Co je s Wilkinsem? Kde je?“ „Jestli s ním chceš mluvit, tak uţ to asi nepůjde, ale jestli ho chceš vidět, můţeš si poslouţit. Je mrtvý a leţí nahoře v mém pokoji. Ti parchanti ho zabili kamenem.“ 108
Naskočila mi husí kůţe. Jak o tom můţe tak klidně hovořit? Připomínal mi robota, jehoţ hlas nepodléhá citovým výkyvům a ze zrcátek očí nelze vyčíst stav mysli. „Ohlásil jste Wilkinsovu smrt?“ zeptala jsem se v naději, ţe se tu objeví třeba policie. „Na to je dost času,“ zmařil mi iluze. „Mrtví nespěchají.“ Napadlo mě, ţe tohle jsem uţ slyšela ráno od funebráků. „Myslela jsem, ţe kdyţ jste po té mele odjel –“ Mávl rukou. „Šel jsem si to vyřídit se senátorem Randolphem. To on má můj klub na svědomí. Jenţe jsem se k němu vůbec nedostal. Můţe se těšit, ţe ho budu příště volit! Nakašlu mu, idiotovi!“ Rozčílil se a tím náhle trochu zlidštěl. Chvíli mlčel a pak se obrátil ke mně. „Poslyš, jak tě napadla ta pitomost, ţe jsme s Wilkinsem zabili Brodyho?“ Otázka přišla nečekaně a zaskočila mě. „Kdyţ jsem měla tu havárku s Danem, viděla jsem vaše boty a Wilkinsovy sandály chodit po trávníku,“ řekla jsem po pravdě. „A kdyţ jste pak vylezli na štafle, viděla jsem ty boty znova. Tak jsem si myslela –“ „My jsme to nebyli,“ skočil mi do řeči. „Celý den jsme byli tady, máme na to fůru svědků. Nezdálo se ti to?“ „Nezdálo. Určitě jsem ty boty viděla. Takové, jako máte vy, dnes uţ nikdo nenosí.“ Robot se nijak lidsky neprojevil, ale měla jsem dojem, ţe usilovně přemýšlí, protoţe mu nad brýlemi naskočily vrásky a zdálo se, ţe znejistěl. „Moment,“ řekl nakonec. „Jen si něco ověřím.“ Vyšel ze sálu a my jsme si s Davidem vyměnili nechápavé pohledy. Jenny na pultu hlučně zachrápala, otočila hlavu a znova začala tiše oddechovat. Policajt se vrátil a bylo jasné, ţe je rozčilen. „To jsem si mohl myslet!“ vyrazil pobouřeně. „Někdo mi ze skříně ukradl uniformu. Mám jich šest, jednu mám na sobě a jsou tam jen čtyři! Nějaký grázl se za mě vydával a já uţ tuším, kdo to byl!“ Věřila jsem mu, hlavně proto, ţe pan Brewster si myslel totéţ. „Jenţe v tom případě je to daleko větší malér, neţ jsem si myslel,“ mlel Policajt nervózně. „Měli byste rychle zmizet, ale to se vám s 109
Jenny asi těţko podaří.“ Zdálo se, ţe Policajtovi docházejí záhadné souvislosti a dostává strach. „Pojďte,“ vyzval nás. „Vezmeme Jenny a uloţíme ji támhle za stoly.“ „Tady nemůţe zůstat.“ „Proč?“ uţasli jsme. „Protoţe cítím v kostech, ţe co nejdřív dostaneme návštěvu a nebylo by to tu pro ni bezpečné.“ „A co my dva?“ „Zalezte k ní a postarejte se, aby nechrápala.“ „Kam půjdete vy?“ „Nikam,“ řekl Policajt trochu trpce. „Já jsem tady doma.“ Znovu mi připomněl kapitána tonoucí lodi a skoro mi ho přišlo líto. „Co čekáte, ţe se stane?“ Pokrčil rameny. „Buď nic, nebo všichni rychle poputujeme za Brodym a Wilkinsem. Spíš to druhé,“ dodal truchlivě.
110
XIII. Krčili jsme se s Davidem za hromadou stolů a u nohou nám leţela spící Jenny. Měli jsme čestnou lóţi ve zvláštním divadle, odděleném od světa betonovými zdmi, potemnělém a prázdném. Jeviště zastával bar, osvětlený jediným světlem. Jinak celý sál tonul ve tmě a připomínal pustý vesmírný prostor. Představení zatím nemělo spád. Kdybychom neměli takový strach, asi bychom se nudili. Herec na jevišti seděl nečinně u barového pultu a trochu nervózně dopíjel Jenny inu láhev whisky. Tušili jsme, ţe on dnes hlavní roli hrát nebude a odevzdaně jsme čekali, aţ do hry vstoupí ústřední postava. Pak se opatrně otevřely dveře, vešel chlapík v koţeném obleku s motocyklovou přilbou na hlavě a rozhlédl se po ztemnělém sále. Sehraje hlavní roli? Asi ne, protoţe zase zmizel a zaslechli jsme, jak volá: „Je to oukej, šéfe. Chlastá u baru a nikoho tam nemá.“ Zatrnuli jsme. Teď vejde král! Nevstoupil král, ale holohlavý muţ středního věku s troskami věnečku vlasů kolem uší. Policajt nevypadal překvapeně. Asi ho znal a asi to byl on, kterého čekal a koho se bál. Nechápala jsem, proč. Kdyby se spolu poprali, měli by stejné šance. Postavou i věkem si byli podobní. Jenţe plešatec zřejmě nechtěl vyrovnaný zápas riskovat a naverboval si na svou ochranu motorkáře. Zachvěla jsem se strachem. Neznámý návštěvník se usadil proti Policajtovi na jednu z barových stoliček. „Ani se mě nezeptáš, co tu dělám?“ řekl po chvíli ticha. „Tak dobrá. Co tu děláš?“ zahučel Policajt. „Přišel jsem si pro zboţí. A taky trochu pokecat.“ 111
„Pokecat si můţeme, ale zboţí nám vykradli.“ „Jo, to jsem si všiml. Kde je Wilkins?“ „Je mrtvý. Feťáci ho zabili kamenem.“ Holohlavce ta zpráva nevzrušila. Vypadal spíš, jako by s něčím takovým uţ dávno počítal. „Jsi skvělý majitel podniku!“ řekl ironicky. „To sis nedokázal zjednat pořádek? Vidím, ţe to tu budu muset trochu provětrat a vyměnit personál. Jsi úplně neschopný, stejně jako byl Brody.“ „A proto jsi ho zabil,“ doplnil Policajt. „Co plánuješ se mnou?“ „Taky tě zabiju,“ řekl návštěvník nevzrušeně. „Nesnesu vedle sebe trapné blbečky. Musím se spoléhat jen na své vlastní plány.“ „Pověz mi o nich něco. Rád bych poznal smělé projekty velkoprůmyslníka, který, jak jsem slyšel, ještě před rokem skládal bedny v přístavu.“ „To jsem skládal,“ přiznal holohlavec. „Jenţe časy se mění. Přálo mi štěstí. Získal jsem od jednoho Čecha recept na pervitin, spojil jsem se s chlápkem, co se vyzná v chemii, a začali jsme vařit. Toho Čecha jsme uţ bohuţel nemohli přibrat do party, protoţe náhle zemřel.“ Zabili ho! blesklo mi hlavou a polilo mě horko. „Chemik pracoval,“ pokračoval tajemný muţ, „a navařil toho tolik, ţe jsem brzy musel hledat odbytiště. Narazil jsem při tom na Brodyho. Jeho klub Casa Habana se k mému účelu hodil a on sám byl ochoten jít se mnou do party. Všechno klapalo. Za dva měsíce jsem si ho otočil kolem prstu a stal se podílníkem jeho podniku. Jenţe to nestačilo. Potřeboval jsem ještě další klub, nejlépe v centru některého města, kde by byl větší odbyt. Casa Habana je v horách a lišky tam dávají dobrou noc. A pak mi nahrála příleţitost. Jednoho dne ses objevil u Brodyho ty a chtěl jsi půjčku na zřízení tohohle klubu. Pamatuješ se ještě, co ti řekl?“ „Jo. Ţe mi půjčí, ale určí mi podílníka, který u mě bude provozovat jistou obchodní činnost. Kdyţ jsem souhlasil, představil mi Wilkinse.“ „Dobře si to pamatuješ,“ pochvaloval si uznale plešatec. „A vidíš,“ zářil, „to byl můj nápad! Získal jsem tím tvůj klub v centru. Jenţe,“ zachmuřil se, „tys mi mého snaţivého Wilkinse uţ od 112
začátku kazil. Byl jsi podělaný aţ za ušima a aby ses kryl, vymyslel jsi tu hovadinu s koblihami. Jsi jak malej! Copak takhle se dají prodávat drogy? V kiosku? Na to se musí úplně jinak! Jen počkej, já tu zavedu jiný pořádek! V Casa Habaně jsem si ho uţ udělal.“ „Od kdy v Casa Habaně šéfuješ?“ podivil se Policajt. „Od Brodyho smrti. Příbuzné nemá a jako podílník jsem měl právo převzít celý klub. Ty taky nemáš ţádné příbuzné, ţe?“ dodal významně. „Takţe mě stačilo zabít a po mé smrti to tu měl převzít Wilkins?“ pochopil Policajt. „Přesně tak,“ přitakal holohlavec. „Jenţe kdyţ teď Wilkins není k mání, budu se toho muset ujmout sám.“ „Hezky sis to promyslel,“ kývl Policajt hlavou. „Máš opravdu velkorysý program! Kolik majitelů klubů ještě zavraţdíš, aby se ten tvůj chemik zbytečně neflákal?“ „Zatím si dám pauzu,“ řekl návštěvník ctnostně. Divadelní hra se začala dramaticky rozvíjet. Stáli jsme s Davidem ve své skrýši mezi stoly a sotva jsme dýchali strachem. Z toho, co se odehrávalo na jevišti, i z toho, ţe uděláme neopatrný pohyb, nebo Jenny začne chrápat a budeme prozrazeni. Dialog na scéně pokračoval. „Nevěřil bych, ţes dokázal zabít chudáka Brodyho jen proto, aby ses napakoval,“ otřásl se Policajt. „Nejen proto,“ usmál se návštěvník. „Měl i jisté drobné vady, které jsem dost špatně snášel. Nestaral se o pravidelný odbyt, který měl na starosti, zato se tím víc věnoval holčičkám a k dovršení všeho s nimi sám začal fetovat! To je v obchodu s drogami naprosto nepřípustné. To se nepromíjí.“ „Takţe Brody byl buran a ty jsi anděl!“ „Něco takového,“ přikývl plešatec klidně. „Přičinil jsem se společně se svým chemikem, aby ze světa zmizel jeden neschopný moula. Pokládám to za zásluţné.“ „Ţe ses tím rovnou veřejně nepochlubil?“ vyjel Policajt. „Pokud vím, chtěl jsi tu vraţdu přišít mně a Wilkinsovi a vypůjčil sis na to mou uniformu!“ „Tys na to uţ přišel?“ podivil se host. „Neber to osobně. Prostě 113
jsem pokládal za výhodné, aby v den vraţdy navštívili Brodyho pánové Fenton a Wilkins z Pasadeny, na které se vzhledem k jejich oblečení, bude jistě kaţdý dobře pamatovat. V tvé uniformě jsem udělal dojem a obléct chemika jako Wilkinse nebylo těţké: dţíny, černé sandály a barevná košile s vyhrnutými rukávy. Nic jiného nenosí.“ „Takţe tys klidně podrazil i Wilkinse? Svého člověka?“ Plešatec pokrčil rameny. „Byl to spíš Brodyho člověk neţ můj. Ale abych k vám oběma byl spravedlivý, hned na cestě domů jsme to napravili a zprostili vás podezření. Jeli jsme kolem nějaké bouračky, byla tam mrtvá holka a kluk, tak jsme Brodyho vyměnili za mrtvolu toho kluka. Od té chvíle uţ to nebyla vraţda. Brody zemřel nešťastnou náhodou při vyjíţďce s nějakou holkou. To bylo od nás laskavé, ne?“ „Velmi,“ odfrkl Policajt. „Co jste udělali s tím mrtvým klukem?“ „Vzali jsme ho domů a pak jsme se dozvěděli, ţe nějaká ţenská má na dálnici u pumpy odstavený vůz, pro který si přijde aţ druhý den. Měli jsme to od nás blízko, tak jsme se kluka zbavili a strčili ho v noci té váţené dámě do kufru. Bylo to lepší, neţ ho někde zakopávat. Ale to tě snad ani nemůţe zajímat.“ Pomalu jsem začínala chápat souvislosti všech záhadných událostí, které jsem v posledních dnech zaţila, ale vůbec mi to nepřinášelo uspokojení. Bála jsem se přešlápnout z nohy na nohu, bála jsem se dýchat, bála jsem se otočit na Davida. Vytřeštěnýma očima jsem sledovala jeviště s oběma herci, kteří spolu mluvili společensky konverzačním tónem a snaţili se zachovat povznesený klid muţů velkého světa. Tušila jsem, ţe je to klid před bouří a běhal mi mráz po zádech. Mluvili lehce o strašných věcech. Připomínali mi dva diplomaty znepřátelených mocností, kteří ještě den před vyhlášením války zachovávají vůči sobě nutné dekorum. „Jaký skvělý plán mám teď?“ řekl vesele plešoun. „Mám tu takovou sehranou partu motorkářů a ti se o to rádi postarají. Pracují důkladně a beze stop. Obvykle si ji najímají starostlivý lidé, kteří nabídnou podnikateli ochranu, a on ji odmítne. Jistě jsi uţ slyšel, ţe někdy omylem někoho zabijí. Pokud se týká tebe, jsi další kandidát na seznamu. Návštěvu mých chlapců přeţijí jen mrtví.“ 114
„Co z toho budeš mít?“ „To ti ještě nedošlo? Tvůj klub ztratí majitele a připadne pod správu města. Bude v dezolátním stavu, nebude o něj velký zájem a já ho koupím za babku. Město bude rádo, kdyţ se ho zbaví.“ „Vyplatí se ti to?“ „Jistě. Stejně bych dal klub zařídit znova. Takhle získám uţ druhý podnik, který si budu zásobovat sám a prostředníky jako Brodyho a Wilkinse nebudu mít na krku. Ještě něco?“ „Jo,“ řekl Policajt. „Budeš se divit, ale potřebuju si odskočit.“ „Klidně, brácho,“ souhlasil plešoun blahovolně. „Chovej se jako doma. Ale kdyby tě náhodou napadlo, ţe zdrhneš, tak na to rychle zapomeň. Moji chlapci u vchodu by ti to rozmluvili.“ Policajt neřekl nic, zvedl se a odešel. Chlapci u vchodu! Vzpomněla jsem si na pana Brewstera. Ten má taky své ‚chlapce‘. Jsou to policajti, zatímco ‚oni‘ jsou pro něho gangsteři. Uţasla jsem, ţe tady je to úplně obráceně. ‚Chlapci‘ jsou plešatcovi grázlové a ‚oni‘ – jsme my! Touţila jsem si trochu uvolnit přebrnělé nohy, ale netroufala jsem se pohnout. Teď, kdyţ na jevišti nikdo nemluvil, bylo slyšet úplně všechno. Zdálo se mi, ţe uplynula celá věčnost od chvíle, kdy Policajt odešel. Holohlavec u baru trpělivě čekal. Byl si svou věcí jistý. Třásla jsem se strachy, ţe uslyší spící Jenny oddechovat. Náhle se z chodby ozvalo prásknutí dveří a hluk zápasu. Ani to plešatce nevyvedlo z klidu. Po chvíli se rozletěly dveře kuchyně a vešel motorkář, podpírající poničeného Policajta s natrţeným kloboukem. „Chtěl zdrhnout, šéfe, tak…“ „To je dobrý,“ mávl rukou plešoun. „Posaď ho za pult, ať si ještě na chvíli ten svůj kšeft uţije.“ Motorkář splnil rozkaz a zmizel. Policajt sklesl do ţidle. Před ústy si drţel zakrvácený kapesník, který mu zakrýval celou dolní půlku obličeje. V přítmí jeviště připomínal model k pomníku padlého bojovníka. Jako zázrakem mu zůstaly brýle celé a vrhaly prasátka na temný strop sálu. „Nějak dlouho ti to trvalo, brácho,“ řekl holohlavec posměšně, „ale jak vidíš, nakonec všechno dobře dopadlo a jsme zase šťastně pohromadě.“ 115
Policajt mlčel. „Není ti do řeči, ţe jo? Ani se ti moc nedivím. S rozbitou hubou se špatně mluví,“ pokračoval plešoun. „ale abychom to neprotahovali. Chceš ještě něco vědět, neţ spustíme poslední jednání?“ Policajt odmítavě zavrtěl hlavou. „Tak natáhni ruku a otevři hostům. Jestli jsi to uţ zapomněl, je to ten třetí knoflík zleva.“ „Proč zrovna já?“ zahuhňal policajt do kapesníku. „Bude lepší, kdyţ na knoflíku najdou tvůj otisk. Bude to důkaz, ţes jim otevřel sám dobrovolně a rád.“ „Jestli ovšem tem důkaz nezničíte i s pultem,“ zachrchlal Policajt. „Neměj starost, všechno nemusí lehnout popelem. Máme tu dost jiných moţností. Například támhleta halda stolů“ – ukázal k našemu úkrytu – „bude hořet přímo skvěle. Uţ vidím starostlivého majitele, jak ji poběţí hasit a zůstane v plamenech!“ Podlomila se mi kolena a opřela jsem se o stěnu. Cítila jsem Davidovu ruku, která mě podepřela, abych neupadla. Chtějí nás upálit! Ztuhla jsem děsem a všechny údy mi vypověděly poslušnost. Co se s námi stane? Kam utečeme? A smíme zachránit jen sebe a vykašlat se na Jenny? Máme nějakou šanci? Zřejmě ţádnou. Tohle poslední jednání asi opravdu přeţijí jen mrtví! „Tak co bude, brácho?“ zeptal se plešatec. „Spusť to, ať se nezdrţujem!“ Policajt pokrčil rameny a sáhl pod pult. Ozvalo se cvaknutí a roleta hlavního vchodu se rachotivě začala zvedat vzhůru, jako opona osudného třetího dějství. Nadcházelo vyvrcholení hry a já jsem náhle poraţenecky přivítala, ţe k němu konečně došlo. Všechno, jen ne čekat! Roleta nebyla ještě ani v polovině své dráhy, kdyţ se venku rozeřvaly stroje a do sálu se s pekelným hlukem vřítilo šest motocyklů se zakuklenými jezdci. Zabijáci se na parketu seřadili do úhledné formace a vypnuli motory. „Vítám vás na pracovišti, mládenci, dejte se do toho,“ řekl plešoun. „Kdyţ nebudete vědět, jak dál, já vám poradím. A tady toho pána –“ ukázal na Policajta „– vyřaďte ze hry co nejdřív. Je trochu útlocitný a mohl by se zbytečně rozčilovat.“ 116
Zdálo se, ţe skupina zaváhala. „Co je?“ vykřikl plešatec. „Stoupněte si radši za nás, šéfe, ať něco nekoupíte,“ řekl jeden z muţů. Holohlavec se zvedl ze ţidle a důstojným krokem zamířil středem sálu k východu. Připadal mi jako generál na přehlídce svých vojsk. A pak se stalo něco, co mi vyrazilo dech. ‚Generál‘ prošel první dvojicí jezdců, kdyţ mu třetí dvojice překříţila motorkami cestu. Druhá ho popadla za ruce a zkroutila mu je dozadu. Muţi z první dvojice, kteří ho nechali projít, se zatím otočili a nasadili mu pouta. Byla to tak dokonalá a přirozená souhra, ţe připomínala spíš balet, neţ – neţ co vlastně? „Svině!“ křičel plešatec zuřivec. „Co si to dovolujete? To je přepadení! Všechny vás budu ţalovat!“ „Uklidněte se, váţený mistře,“ ozval se od baru klidný hlas. „Víme toho na vás dost.“ Překvapeně jsem se tím směrem podívala. Nikdo tam nebyl, jen Policajt se stále ještě choulil na své ţidli. Jeden z motorkářů k němu přistoupil a zeptal se: „Co s ním, pane? Odvést?“ Policajt jako by si náhle uvědomil, ţe nezaujímá právě důstojnou pozici a snaţil se to napravit. Odloţil krvavý kapesník, vztyčil se a řekl: „Odvést. Toho druhého taky. Jeden z muţů ať tu zůstane hlídat. Dejte sem třeba Herberta, ten se tu vyzná. Aţ se vrátíte k nám, přichystejte mi hlášení, jak dopadli sousedi,“ „Rozkaz, pane!“ „To si vypijete! Všichni si to odskáčete!“ běsnil holohlavec, kdyţ ho eskorta táhla k východu. „Jsem někdo a mám známosti!“ hulákal. „Všechny vás zničím!“ Jeho hlas pomalu slábl, aţ zanikl docela. „Grázl!“ ulevil si Policajt. Sáhl do police pro láhev, nalil si skleničku a jedním rázem ji vypil. Rozbitá ústa mu zřejmě potíţe nedělala. Pak jako by si na něco vzpomněl, zadíval se směrem k našemu úkrytu. „Vylezte!“ oslovil přímě hromadu stolů. „Uţ je po všem!“ Sundal si zrcadlové brýle a otřel si čelo. Stěţí jsem potlačila výkřik úţasu. „Strejdo!“ vydechl David. „Jak jsi tohle dokázal?“ 117
Neţ mohl pan Brewster odpovědět, převalila se Jenny na záda a začala hlučně chrápat. Chválabohu, teď uţ na tom nezáleţelo! Čas úmorného čekání vystřídala chvíle činorodosti. Pan Brewster zavolal Jenny sanitku a policejního lékaře, aby se přesvědčil, jestli Wilkinsova smrt byla opravdu náhodná. Přecházeli jsme s Davidem po sále, abychom si uvolnili zdřevěnělé nohy a v mozku mi strašila obludná vidina: dálnice, po které se řítily samé houkající a tiché furgony. Nebylo divu, v posledních dnech i snech jsem jich viděla dost. Otupěla jsem a sotva jsem vnímala, co se kolem děje. Bylo toho najednou moc. Saniťáci, kteří se neustále sháněli po kapitánu Brewsterovi, a strýčka v Policajtově uniformě přitom nebrali na vědomí, lékař, který Wilkinsovo úmrtí označil za smrt po ráně kamenem a pitvu prohlásil za marnotratný přepych. Do toho se mísily útrţky hovorů. „Ta holka chrápe, ţe ani nemusíme zapínat sirénu.“ Zřejmě to řekl jeden ze saniťáků, kdyţ nakládali Jenny na nosítka. „Kde máte toho mrtvého?“ starali se funebráci. A k dovršení zmatku se zjevil na scéně kuchař Page. Neměl zástěru ani čepici, ale přesto jsem ho ihned poznala. Co ten tu dělá? Přišel si prohlédnout své zásoby? „Musíte se seznámit, Pagei, aby se vás děti nebály,“ řekl strýček s úsměvem. „To je Margaret Howardová a David Warren, a to je detektiv Herbert Page. Neţ přišel k policii, byl kuchařem a číšníkem, takţe tady svou práci zastával po všech stránkách odborně.“ „Moc mě těší,“ zazubil se detektiv, „ţe se uţ neznáme jen od vidění.“ „V ţivotě bych neřekl, ţe jste policista,“ prohlásil David. „Jenţe tady je asi kaţdý někým jiným, neţ se zdá být! Co třeba vyhazovač Nail? Nebyl to náhodou taky detektiv?“ „Jack?“ zasmál se Page. „To byl jediný normální zaměstnanec. O těch kšeftech s drogami samozřejmě věděl, ale neměl s nimi nic společného. Nedělá si hlavu, ţe tu přišel o místo. Dobrého vyhazovače prý potřebují všude a on ví, ţe je dobrý.“ Zatuhlá záda a přebrnělé nohy povolovaly a mozek mi začínal normálně pracovat. Přesto mi ještě stále nebylo jasné, jak mohlo 118
dnešní děsivé představení dojít k tak komediálnímu závěru. „Můţete nám říct, pane kapitáne, jak to všechno bylo?“ vyzvídala jsem. „Co chceš ještě vědět? Vţdyť jsi uţ všechno slyšela od toho plešatého elegána. Bylo to dokonalé přiznání se vším všudy a máme ho nahrané. Chceš ho snad slyšet ještě jednou?“ „To nemyslím, ale jak jste ho chytil? Kdy jste ho začal podezřívat?“ „Poprvé mě napadlo, kde ho hledat, kdyţ jsi našla mrtvého Dana v kufru auta. Uvědomil jsem si, ţe ho tam vrazi určitě netáhli z velké vzdálenosti a ţe je tedy musíme hledat někde v okolí té pumpy. Je to volná, neobydlená krajina, jen v okolí Bell Mountains je pár roztroušených domů, ideální azyl pro křiváky všeho druhu. Poţádal jsem kolegy z příslušného okresu, aby se mi na ty domy podívali. Sám jsem to udělat nemohl, není to můj rajon. Byla to samozřejmě nevýhoda, protoţe jsem musel čekat na jejich výsledky. Nakonec se zaměřili na toho holohlavce a my jsme začali pátrat, jak s klubem souvisí. Určitě sem musel chodit, jinak by nevěděl o tvém voze u pumpy. Přespolní kolegové si dávali načas a já jsem trpělivě čekal. Kdyţ pak včera vypukla ta feťácká mela, věděl jsem, ţe plešatec zpanikaří a vytáhne do boje, ať to stojí, co to stojí. Sledovali jsme ho krok za krokem. Jednal rychle. Chtěl své zboţí zpátky, a protoţe se bál feťáků, najal si motocyklový gang, aby ho chránil. Dal si s těmi výtečníky sraz na kraji města a spěchal domů seznámit chemika s novou situací. Tím nám uvolnil pole. Zlikvidovat šest frajerů na mašinách nebyl pro naši přepadovku problém. Kdyţ se pak plešatec se svými motorkáři znova setkal, nebyli to uţ oni, ale my. Vůbec si toho nevšiml, protoţe v motocyklových přílbách jsou všichni lidé stejní a triumfálně vjel do klubu. Já jsem přijel o chvíli později a celý rozhovor mezi Policajtem a plešatcem jsme natočili. To kontrolní zařízení je skvělá věc! Nemuseli jsme se hnout z místa a stále jsme věděli, co se v sále děje. A to je všechno.“ „A co ta maškaráda, strejdo?“ divil se David. „Proč ses takhle vymódil? Co to mělo za smysl brát si na sebe Policajtovu uniformu?“ „Bál jsem se, ţe plešatec nakonec Policajta zabije sám a k přepadení klubu vůbec nedojde. Proč by si zbytečně ničil svůj 119
budoucí majetek? Proti pistoli neměl Policajt se svou atrapou coltu ţádnou šanci a já jsem přemýšlel, jak ho ochránit. Kdyţ mu pak plešoun dovolil odejít, zadrţeli jsme ho a já se převlékl do jedné z jeho uniforem. Fingovali jsme rvačku. Chlapci mi podupali klobouk, zakryl jsem si obličej obarveným kapesníkem a začal huhňat, aby mě plešatec nepoznal po hlase. Jenţe, jak jsem s údivem zjistil, chtěl tu hru dohrát aţ do konce, se vší parádou a ničením. Samozřejmě mu to nevyšlo.“ „Jak jste věděl, ţe tu jsme?“ zeptala jsem se. „Řekl mi to Policajt – a taky jsem to mohl tušit. Jak je někde nějaký malér, musíte se u toho motat. Zaslouţili byste pár přes zadek!“ „Proč?“ řekl naivně David. „Vţdyť jsme se chovali úplně normálně. Tak sis to přece přál!“ Zazvonil telefon a detektiv Page ho zvedl. „To je pro vás, pane,“ ohlásil svému šéfovi a předal mu sluchátko. Strýček chvíli poslouchal, pak řekl stručně: „Děkuji, konec,“ a zavěsil. „Něco nového, pane?“ zajímal se Page. „Případ skončil. Pánové z Bell Moutains obsadili feťáckou dílnu, zatkli chemika a zajistili drogy. Je jim přáno,“ dodal trochu trpce. „Kdybychom je neupozornili my, dodnes by netušili, ţe něco takového v jejich okrese existuje. Ale tak uţ to na světě chodí. Jedni něco vyřeší a druzí z toho mají slávu.“ Uţasla jsem, protoţe jsem náhle objevila, ţe i u policie existuje konkurence a ţe strýček tvrdě odlišuje své ‚chlapce‘ od ‚pánů‘ z Bell Moutains. Trochu mě to vyděsilo. Kdyby i policajti měli své gangy – ! „No – tady jsme hotoví. Můţeme jít,“ řekl pan Brewster a chystal se k odchodu. Pak si všiml, ţe se detektiv Page pobaveně šklebí. „Co je?“ vybafl nevrle. „Myslím, pane, ţe byste se měl napřed převléct,“ zubil se Page. „Ty pásky na uniformě neoznačují správně vaši hodnost.“ Rozesmáli jsme se a strýček se s tím hrdinně vypořádal. Plácl se do čela a utrousil. „Vidíte, detektive? Takhle vypadá skleróza. To vás taky jednou před penzí čeká!“ Pak odešel vyměnit policajtovu uniformu za svůj civil. 120
Všechno závisí na náhodě! dumala jsem. Kdybychom nenašli ten zašifrovaný lístek, vůbec by nás nenapadlo hledat Jenny v zavřeném klubu, nezaţili bychom tolik hrůzy a asi bychom se nikdy nedověděli, o co v tom případu šlo a jak vlastně dopadl. Od pana Brewstera bychom dostali jen lakonickou informaci, ţe hlavní viník byl dopaden a – ţe se máme chovat normálně, doplnila jsem s trochou ironie. A zatím to byl případ, který by poskytl paní Dorlandové materiál na celou jednu kníţku! Jenţe – ta ho jako obvykle podrobila nelítostné kritice. „Ve správné knize,“ řekla by, „se pachatel musí objevit hned na začátku a být přítomen po celou dobu děje. A vám se tu najednou na konci příběhu vylíhne nějaký záhadný holohlavý pacholek, o kterém se předtím vůbec nemluvilo! To je proti pravidlům.“ Souhlasila bych s ní. I mně se zdálo, ţe kouzelník Brewster vytáhl z cylindru překvapení, které nic nevysvětlilo, a celý literární příběh tím zahodil. Skoro mi to přišlo líto. David mi zřejmě, jako vţdycky, četl myšlenky, protoţe se náhle zničehonic zeptal: „Pane Pagei, kdo vlastně ten plešatec je?“ „Jmenuje se Robert Robinson,“ odpověděl detektiv, „ale to vám asi moc neřekne.“ „To tedy ne,“ zavrtěl David hlavou. „Není mi jasné, jak mohl tenhle klub zásobovat a kontrolovat, kdyţ se tu nikdy ani neukázal.“ „Naopak,“ řekl detektiv. „Byl tu jako doma a všichni mu fandili.“ Vykročil směrem k podiu a sáhl pod pult. „Kdyby měl váţený pan Robinson na sobě tuhle svou uměleckou rekvizitu, určitě byste ho poznali.“ Vytáhl ruku a zvedl ji do výšky. Na konci jeho sevřené pěsti seděla jako na stojánku dlouhovlasá plavá paruka. „Bobby Roxy?“ vykřikla jsem. „Ano, miláček publika Bobby Roxy,“ potvrdil pan Brewster, který právě vstoupil do dveří. „Bobby Roxy, jehoţ hity vás určitě přivedou do varu! Máte potíţe? Nelíbí se vám na světě? Nezoufejte! Bobby vám umoţní na všechno zapomenout!“ deklamoval strýček s hořkým výrazem zatrpklého klauna a já věděla, ţe při tom myslí na Jenny, Skippyho, Clarence, Daisy a všechny nešťastné oběti odsouzené k surové, líbezné a pomalé smrti zaţiva, kterou nakonec přeţijí jen ti skutečně mrtví. 121
XIV. (O měsíc později.) „Nedáte si něco na ochlazení?“ zeptala se paní Dorlandová. „Moc rádi,“ souhlasili jsme. Paní Dorlandová odběhla a za chvíli se objevila se třemi nádhernými zmrzlinovými poháry. „To jste sama vyráběla?“ zeptala jsem se, abych neporušila zaběhlý rituál. Věděla jsem předem, jaká bude odpověď, a nezklamala jsem se. „Kdepak, to mám připravené v mrazáku pro vzácné hosty.“ „Je to skvělé!“ mumlala jsem, abych nezkazila hru. Jasně jsem si uvědomovala, ţe tenhle rozhovor se tu odehrál uţ na začátku mého příběhu a ţe vlastně vţdycky patřil ke kaţdé návštěvě velké spisovatelky. Stejná slova, stejný ceremoniál. Stereotyp návštěv, stereotyp příběhů Wandy Dorlandové, staré paní, která uţ jen omílá své bývalé nápady. Jedli jsme zmrzlinu a ticho houstlo. „Chtěla jsem se zeptat, jak se daří Tomovi,“ promluvila náhle spisovatelka, „ale jestli teď David zase bydlí tady, tak se od něho asi moc nedovím.“ „Ne,“ potřásl hlavou David. „Bydlím pořád v Pasadeně. Do Barstowu dojíţdím, protoţe si tu vyjednávám práci v pivovaru.“ „Máš pro to asi dobrý důvod,“ usmála se spisovatelka a David se začervenal. „Pokud jde o strýčka,“ zamlouval to, „nevím, co bude dělat dál. Teď, kdyţ má ten případ za sebou, začal se starat o osudy feťáků a vymáhal jim léčení. Tím se znelíbil městské správě, protoţe ve většině případů by pobyt v nemocnici musela platit obec. Nás 122
potkalo to pochybné štěstí, ţe léčení Jenny, Daisy a Clarence zaplatí poslanec Randolph, protoţe se chce vyhnout skandálům. Jsou ve výborném sanatoriu v Tustine, coţ je dost daleko, aby nebyli na očích. Máma po příjezdu z Řecka dostala záchvat, udělala strýčkovi strašnou scénu a vyčetla mu Jennyinu pohromu. Snad proto se strejda teď tak zajímá o feťáky. Přece jen ho asi hryţe svědomí, ţe se včas nepostaral o vlastní neteř.“ „Myslela jsem, ţe uţ dávno řeší nějaký jiný případ,“ podivila se spisovatelka. „Ne,“ řekl David. „Tohle byl jeho poslední. Poděkovali mu za mnohaleté sluţby, povýšili ho na majora a poslali ho do penze. Má prý na to léta. Příští měsíc končí. Páni z městské správy mají dlouhé prsty.“ „Boţe!“ vydechla paní Dorlandová. „Co bude dělat?“ „Říkal, ţe hned první den na penzi vám napíše, a kdyţ budete chtít, dá vám nějaké náměty na kníţky.“ „To je od něho laskavé.“ Mělo to vyznít ironicky, ale nevyšlo to. Zdálo se, ţe spisovatelka je dojatá. „Jenom stále nevím,“ pokračovala, „jestli mohu začít psát opravdové příběhy. Dětem by se asi nelíbily a nakladateli teprve ne.“ Zasmála se. „V jeho případě bych se aspoň mohla spolehnout na to, ţe to vůbec nebude číst, ale děti –“ zaváhala. „Aspoň by se něco naučily,“ přemlouvala jsem ji. „Jistě nikdo z nich nechce skončit jako Jenny nebo Skippy a z našeho příběhu by jim bylo jasné, ţe drogy znamenají smrt. Proč nenapíšete o nás? Rozhodně by si z toho děti odnesly víc neţ třeba z případu, kdy se šílená spoluţačka chystá vyvraţdit polovinu třídy a nakonec to, aţ na jednu mrtvolu, šťastně dopadne.“ Paní Dorlandové muselo dojít, ţe mluvím o její kníţce ‚Karneval odsouzenců‘, ale nerozzlobila se. „Kdyţ jsem od vás před měsícem odjíţděla,“ doráţela jsem, „chtěla jste vědět, jak dnešní sedmnáctky tráví volný čas. Teď to víte, tak o tom napište. Máte tu hromadného vraha i oběti. A přitom ten vrah nemusí být klasický vrah, ale jen někdo, kdo vám nabízí, ţe vás za tučnou odměnu zabije a vy nejste oběť, pokud s tím dobrovolně souhlasíte. To je přece krásný materiál!“ 123
Zdálo se, ţe se mi podařilo vzbudit spisovatelčin zájem. „Budu o tom přemýšlet,“ řekla po chvíli. „Koneckonců – i já jsem měla správný odhad. Hned mě napadlo, ţe vrah je ten diskţokej! Asi to přece jen zkusím. Víte co? Dojdu ještě pro zmrzlinu a vy zatím vymyslíte, jak by se ta kníţka mohla jmenovat. Musí to být něco drastického, aby se to nakladateli líbilo.“ Osaměli jsme v zahradních křeslech. „Má ta baba starosti,“ ulevil si neuctivě David. „Kníţku ještě nezačala psát a uţ chce mít titul! Jak by se to mohlo jmenovat? Co třeba Smrt zaţiva?“ „To nejde,“ namítla jsem. „Uţ kdysi napsala Pohřeb zaţiva a bylo by to moc podobné.“ A pak mě to náhle napadlo. „Co takhle Přeţijí jen mrtví?“ vyhrkla jsem. „To je ono!“ vykřikl nadšeně David a rozpřáhl ruce. „Jsi génius!“ Chvíli na mě okouzleně civěl a oči mu zářily. Pak se ke mně naklonil a tiše řekl. „Můţu se tě na něco důleţitého zeptat?“ „Jo.“ „Máš mě ráda?“ „Třicet tři, padesát tři, třicet jedna,“ špitla jsem mu do ucha a dala mu pusu. Ze dveří domu vyšla paní Dorlandová a přinášela nové zmrzlinové poháry.
124
Wendy Darlenová
PŘEŽIJÍ JEN MRTVÍ Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Buldok jako svou 45. publikaci, Brno 1997 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. 1. vydání Cena 45 Kč ISBN 80-86021-39-4
125
126
