Wendy Darlenová. Stopy hrůzy 96 Kazeta s brontosaurem

Wendy Darlenová Stopy hrůzy 96 Kazeta s brontosaurem

KAZETA S BRONTOSAUREM Wendy Darlenová

NAKLADATELSTVÍ

SIGNET

2

Copyright © by Petr Lander 1998 ISBN 80-86021-54-8 3

I. V polospánku jsem zaslechla tiše odbíjet hodiny. Cinkaly dlouho, ale nedopočítala jsem se. Kolik mohlo být? Deset? Jedenáct? Půlnoc? Tyhle sloupkové hodiny na krbové římse dokonale ladily se zařízením starého domu, který mě hostil. Věděla jsem, ţe jsem v Anglii, ale nedokázala jsem si vybavit, jak jsem se sem dostala. V tu chvíli mi to bylo jedno. Zavřela jsem oči a znova upadla do dřímoty. Odněkud zdola se ozvalo tiché zaskřípění. Aha, napadlo mě, to jsou dveře, které vedou k zadnímu schodišti. Ty takhle vrţou. A pak jsem zaslechla tiché, plíţivé kroky stoupající po schodech. Který opozdilec se to vrací domů? Ralph? A proč jde nahoru? Vţdyť v prvním patře bydlím jen já a nikdo z domácích ho neuţívá. Ten návštěvník jde ke mně! Podvědomě jsem cítila, ţe nastal okamţik, kdy by se bezbranná dívka měla bát a skoro jsem si vyčítala, ţe se mi nejeţí vlasy a nezalévá mě studený pot. Místo toho jsem jen tupě mţourala do naprosté tmy a lhostejně čekala, co bude dál. Dveře mého pokoje se tiše otevřely a zavrzala dřevěná podlaha. Odhadla jsem, ţe neznámý návštěvník došel asi doprostřed místnosti. Rozumný člověk by určitě něco udělal. Kluk by se na neznámého hosta vrhl, holka by aspoň vykřikla. Já jsem neudělala nic. Dalo by se říct, ţe jsem hrála roli nezúčastněného pozorovatele, kdyby ovšem v té tmě bylo co pozorovat. Mně zbyla jen ta naprostá neúčast, kterou jsem si nedovedla vysvětlit, ale neznepokojovalo mě to. Právě ve chvíli, kdy jsem se klidně smířila s tím, ţe tu záhadný vetřelec stráví se mnou noc, znovu zavrzala podlaha a dveře pokoje se tiše zavřely. Snaţila jsem se poslouchat, jestli uslyším na schodech kroky, ale přestala jsem cokoli vnímat. Spát, spát! opakovala jsem si. Jak to, ţe 4

jsem v Anglii? Nevím, ale na tom nezáleţí. Spát! Nedejte se klamat. Samozřejmě velmi dobře vím, jak jsem se dostala do Anglie, protoţe jsem rozumná sedmnáctiletá dívka. Uvědomuji si také, ţe mám-li vylíčit své záţitky, musím vyprávět od začátku a ne od prostředka. To ovšem znamená říct nejdřív něco o sobě. Jmenuji se Laura Huntová, bydlím v Los Angeles a chodím na pasadenskou Lincolnovu střední školu. Moji rodiče i starší brácha jsou zaměstnáni v Hollywoodu ve filmových ateliérech a já jsem rodinné nadšení pro film podědila taky. Netočím samozřejmě klasické filmy. Mým koníčkem je videokamera, protoţe její provoz je levný. Kdyţ něco zvorám, můţu to přetočit znova a neplýtvám filmovým materiálem. Bratr Ben mě chválí, ţe mám dobré oko pro volbu záběrů, ale zároveň tvrdí, ţe z nich v ţivotě neudělám slušný film. V tom má pravdu. To, co točím, je nesourodý salát, který potom Ben pracně stříhá na počítači. Výsledkem jsou docela hezké filmy, které v amatérské konkurenci vţdycky bezpečně zabodují. A teď k Anglii: Nedávno jsem doslova nakradla záběry dědečka našeho souseda pana Webstera a našeho psa Ricka. Tvoří spolu zajímavou dvojici. Jejich vztah je nejasný. Chvíli se nenávidí, chvíli se milují. Kdyţ pes udělá u sousedů nějakou škodu, vyřítí se pan Webster z domu, hází po Rickovi všechno, co mu přijde do ruky a ţene ho ze zahrady. Kdyby měl pušku, určitě by po něm střelil. O chvíli později sedí děda v křesle na terase, provinilého psa drbe za ušima a Rick se mu rozkošnicky rozvaluje na klíně. Nevím, co si z toho vybrat. Zatím to naše sousedské vztahy s Websterovými neporušilo. Kdyţ Ben ty záběry viděl, sestříhal z nich film, který se výjimečně povedl. Nazvali jsme ho „Náš pes a jejich dědeček“ a jen jsme litovali, ţe ho nemůţeme promítnout většímu okruhu diváků, poněvadţ jsme od pana Webstera neměli souhlas. Ten o svých hereckých výkonech ani nevěděl. Film odpočíval v rodinném archívu a čekal na svou příleţitost. Ta nakonec přišla. Společnost, ve které naši pracovali, vyhlásila soutěţ o nejlepší amatérský film rodinných příslušníků svých zaměstnanců a 5

Ben mě nahecoval, abych do ní dědečka se psem přihlásila. Nechtělo se mi, protoţe to byl tak trochu podvod. Udělala jsem sice dobré záběry, ale film z nich skvělým sestřihem vytvořil teprve Ben. Ten ovšem jako profesionál vypadl ze hry a musela jsem tedy celý film prohlásit za svůj. Nakonec jsem se dala přemluvit, kdyţ mě brácha ujistil, ţe na profesionální pomoc se můţe jako příslušník filmařské rodiny spolehnout kaţdý soutěţící. „Ta největší práce stejně zbude na tebe,“ dodal potměšile. „Neţ ten film přihlásíš, musíš ho předvést panu Websterovi a vyţádat si od něho povolení k promítání.“ Trochu mě to zarazilo. Chování pana Webstera jsem znala aţ příliš dobře a kromě toho mi bylo trapné se přiznávat ke krádeţi, i kdyţ šlo jen o filmové záběry. Casu ale bylo málo a neměla jsem na vybranou. Vzala jsem kazetu s filmem, s tlukoucím srdcem vstoupila do domu Websterových a vykoktala svou ţádost. Starý pán se usadil do křesla před obrazovku a já jsem třesoucí rukou zasunula kazetu do videa. Reakce pana Webstera předčila všechna očekávání. Můj odchod z domu připomínal scénu, v níţ rozzuřený děda s kletbami vyhání ze zahrady našeho Ricka a ţene ho aţ k brance. Z výkřiků, kterými mě provázel, jsem vyrozuměla jen to, ţe ho nikdo nebude uráţet a ţe ze sebe nenechá dělat kašpara. Pohřbila jsem všechny naděje, ale ještě týţ den zvítězila druhá stránka dědovy povahy. Před večerem přišel na návštěvu, přinesl mi jednu ze svých vzácných růţi a svolení k promítání mi dal. Své předchozí chování nijak nekomentoval. Kdybych toho pána měla nějak charakterizovat, řekla bych nejspíš, ţe je to laskavý cholerik. Jistě netušil, jak hluboce zasáhl svým svolením do mého ţivota. Další události totiţ nabraly rychlý spád. Film jsem na poslední chvíli přihlásila, soutěţní porota ho shlédla – a já zvítězila! Kdyţ jsem v projekčním sále společnosti přebírala na pódiu hlavní cenu, třásla jsem se rozčílením a vykoktala jen několik idiotských slov. Chtěla jsem poděkovat, ale nějak jsem se zamotala a vyšel z toho nesmyslný blábol. Ovšem oč horší byl můj projev, o to lepší byla cena. Vešla se sice do obálky, ale stála za to. Byla to zpáteční letenka Los Angeles – Londýn s dobou platnosti tří měsíců. Poletím do Londýna! 6

Opájela jsem se představou, ţe v roli odváţného cestovatele dobudu Evropu, jenţe mé nadšení poněkud naráţelo na starostlivost rodičů. Největší obavy měla samozřejmě máma. „Myslíš, Dicku,“ řekla otci, „ţe je rozumné pustit Lauru samotnou na takovou dálku? Ještě jí není ani sedmnáct! Co si v tom Londýně počne? Vţdyť je to mraveniště, kde se slézají všechny moţné existence. Já Evropanům moc nevěřím. Pokud za něco stojí, tak uţ se dávno přestěhovali sem.“ Táta ten problém vzal spíše z praktického konce. „Jestli má Laura letět, tak sama. Na druhou letenku nemáme a taky jí nemůţeme dát tolik peněz, aby si v Londýně mohla najít slušné bydlení. Bylo by ale hloupé jí ten výlet pokazit. Pokusím se to nějak zařídit. Mám v Anglii známého, jmenuje se Gerald Perkins a spolufinancuje filmové studio v Ealingu. Říká se mu lord, protoţe bydlí v bývalém hraběcím sídle nedaleko Londýna. On sám samozřejmě není šlechtic, ale něco z hraběcích způsobů si osvojil. Je vdovec, o něco starší neţ já, potrpí si na důstojnost, je členem Dolní sněmovny a má syna, který studuje v Oxfordu. Kdybych se s ním spojil a poţádal ho, jistě by se Laury na pár dní ujal a poskytl jí bydlení. Tak by si kromě Londýna uţila i trochu anglického venkova, který, jak jsem slyšel, rozhodně není k zahození.“ Nebylo mi sice po chuti, ţe tím táta značně oklestil mou samostatnost, ale nakonec jsem jeho návrh vděčně přijala. Kdyby to řešila máma, mohlo to dopadnout daleko hůř! Snad na mě můj hostitel nebude příliš uplatňovat viktoriánské způsoby. Pár dnů jsem ţila v napětí, jestli se tátovi jeho plán podaří, ale všechno dobře dopadlo. Uţ druhý týden prázdnin mě naši vyprovodili na letiště, aby se se mnou rozloučili. Nevěnovala jsem jim moc pozornosti, protoţe jsem neodolala a natáčela letištní ruch. „Brzdi, brzdi,“ napomínal mě Ben. „Nech si taky nějakou kazetu na Anglii!“ Nedala jsem se zastavit. Natočila jsem ještě odbavování zavazadel, mávající rodiče, řídící věţ, vnitřek letadla, který se rychle plnil cestujícími. Pak jsem si teprve uvědomila, ţe sedím na svém sedadle a ani jsem se pořádně nerozloučila. Zařekla jsem se, ţe se umírním a při mezipřistání v New Yorku nebudu nic točit. Stejně 7

jsem ale neodolala a pro útěchu jsem si pak zabrala několik zvlášť stupidních tváří spících pasaţérů. Nakonec jsem usnula sama. Kdoví, jak jsem při tom vypadala. Vzbudila jsem se teprve, kdyţ roznášeli večeři. Snědla jsem ji v polospánku, ani jsem se nenamáhala zjistit, co jím. Vím jen, ţe v tom byly nějaké ryby. Pak jsem usnula znova a úplně jsem zaspala promítání filmu. Můj soused mi pak řekl, ţe to byl starý, klasický western. Uklidnila jsem se, protoţe o westerny moc nestojím. Jednotvárné hučení motorů mě otupovalo. Protoţe jsme prolétli několik časových pásem, doletěli jsme do Londýna v půl druhé ráno. S tím se v dohodě s otcem počítalo a bylo domluveno, ţe na mě na letišti bude čekat syn pana Perkinse, který mě pak doveze domů. Jakýpak asi bude? dumala jsem. A jak mě najde? Bylo to jednodušší, neţ jsem si myslela. Davu lidí čekajících na své blízké za pasovou kontrolou dominoval vysoký dţentlmen (netroufla jsem si říci kluk) v brýlích a bezvadném společenském obleku. V ruce drţel zdviţenou tyčku, na které se mu kymácel kus lepenky s nápisem „Laura Huntová“. Hrklo ve mně. To je tedy on! No – potěš pánbůh! Vedle jeho dokonalosti budu vypadat jako utrţená ze řetězu. Zalitovala jsem, ţe jsem si nevzala s sebou víc věcí a vyjela si jen tak nalehko. Tenhle nedostatek se mi naopak hodil při celní kontrole. Hrdě jsem vykročila do uličky s označením „Nic k proclení“ a všem bylo jasné, ţe kontrolovat můj skrovný majetek by byl nesmysl. Ušetřila jsem si tím dlouhou frontu v druhé chodbě, kde celníci prohrabovali cestujícím zavazadla. Zamávala jsem na mladíka a on mi vyšel naproti. Chvíli na mě vyjeveně civěl, pak se usmál a napřáhl ruku. „Ahoj,“ řekl trochu nedůvěřivě. „Ty jsi Laura Huntová z Los Angeles? Já jsem Ralph Perkins. Vítej ve starém světě. Kde jsi nechala zavazadla?“ „Doma,“ řekla jsem trochu uraţeně. „Tohle je všechno, co potřebuju.“ Poklepala jsem na objemnou kabelu, přehozenou přes rameno. „Dobrá,“ zasmál se, „tak ti pomohu aspoň s tímto.“ Jeho řeč mě překvapila. Oba jsme mluvili anglicky, ale kaţdý jinak. Kdyby někdo v Kalifornii vyslovoval věty jako Ralph, asi bychom si mysleli, ţe si na něco hraje. Tady to ale, jak jsem zjistila z okolních hovorů, bylo 8

naprosto normální. Popuzovalo mě to a zároveň přitahovalo. Mělo to zvláštní kouzlo solidní starodávnosti. „Pojď,“ vybídl mě Ralph, kdyţ jsme procházeli letištní halou. „Musíme si pospíšit, aby ses do rána stačila ještě trochu vyspat.“ Zasmála jsem se. „Jsem z letadla naspaná nejmíň na pět dní dopředu.“ „Tím líp,“ přikývl. „Alespoň po cestě neusneš a budeš moci obdivovat krásu noční krajiny.“ Chvíli trvalo, neţ jsme došli na parkoviště k Ralphovu vozu. Při pohledu na něj jsem si udiveně hvízdla. „Pane jó, tohle se v Kalifornii hned tak nevidí! S tímhle tu ještě jezdíte?“ „Ne,“ usmál se Ralph. „To uţ by, kromě závodu veteránů, asi nikdo nepovolil. Ale tohle není staré. Je to přesná replika vozu mého dědečka, který s ním jezdil ještě po světové válce. Samozřejmě vyhovuje všem současným předpisům. Je to slavná značka MG. Nemusíš se bát do něj sednout.“ Ralph zatáhl za rezervní kolo umístěné vzadu a otevřel úsporný zavazadlový prostor, kam jsme uloţili mou kabelu. Pak jsme se nacpali vedle sebe do těsného, dvousedadlového prostoru a můj osobní řidič vyrazil. Vůz měl nezvykle dlouhou kapotu, takţe se zdálo, ţe velké reflektory protínající tmu táhne někdo, kdo jede daleko před námi. Plátěná střecha byla staţená a burácející vlna větru ještě zvyšovala pocit rychlosti. Z Londýna jsem neviděla vůbec nic a divila jsem se tomu. „Vyhýbám se mu,“ vysvětlil Ralph. „Průjezd by nás strašně zdrţoval.“ Ani slibované noční krásy krajiny na mě nezapůsobily, protoţe Ralph se drţel hlavních tahů. Bylo to stejné jako na kaţdé dálnici v Americe. Zato jsem se vyděsila při kaţdém potkávání nebo předjíţdění vozů. Vím sice, ţe v Anglii se jezdí vlevo, ale těţko si na to asi zvyknu. Raději jsem zavřela oči. Za chvíli odbočil Ralph z dálnice, vichr, který nás celou cestu provázel, utichl a ucítila jsem vůni vlhkého nočního vzduchu. Úzkou silnici lemovalo vzrostlé stromořadí. „Jsme doma,“ ohlásil lakonicky Ralph. Alej skončila a cesta vedla přes rozsáhlý trávník, na jehoţ konci stálo typicky anglické šlechtické sídlo ve tvaru poloţeného L. Zatímco přední křídlo zářilo 9

úpravností, zadní připomínalo zchátralou ruinu. „To je určeno ke zbourání,“ vysvětlil Ralph, kdyţ viděl můj udivený pohled. „Otec zachraňuje jen to, co má historickou cenu. Přední budova, jak vidíš, pamatuje 15. století, kdeţto ten zadní paskvil byl přistavěn teprve v roce 1876 a slouţil vlastně jen jako hospodářské budovy. Otec by je dal zbourat hned, ale nemůţe, protoţe je kdysi pronajal jako skladiště a nájemní smlouvy ještě nevypršely. Udělal to tehdy proto, aby měl víc peněz na renovaci přední budovy, ve které bydlíme. Ta nám úplně stačí. Stejně ji ani celou nevyuţíváme. Ţijeme v přízemí a první patro je určeno hostům.“ Vystoupili jsme z auta, Ralph si přehodil mou kabelu přes rameno a odemkl dveře. Prošli jsme předsíňkou s nástěnnými věšáky, která vyústila do velké, ale útulně zabydlené haly, ze dvou stran vroubené dřevěným schodištěm, vedoucím na galerii v prvním patře. „Schodiště se teď, bohuţel, nedá pouţívat, protoţe truhláři na něm vyměňují prkna,“ upozornil mě Ralph. „Budeme muset jít po zadních schodech.“ Prošli jsme úzkou chodbičkou na druhé straně haly ukončenou úzkými dveřmi a začali stoupat do patra. „Není to tu moc okázalé,“ omlouval se dţentlmen z Oxfordu, „ale budeš se s tím muset prozatím spokojit. Na hlavních schodech by ses zabila.“ Vyšli jsme na chodbu s řadou oken na jedné a o něco řidší řadou dveří na druhé straně. Ralph otevřel jedny z nich. „Tady je tvůj pokoj,“ řekl obřadně. „Hospodyně ho pro tebe připravila. Doufám, ţe se ti tu bude líbit. Mimochodem – otec se omlouvá, ţe tě osobně nepřivítal, ale potřebuje v noci klid. Aţ se vzbudíš, sejdi dolů do haly. Otec, nebo já tam budeme. Koupelna je na konci chodby,“ dodal nelogicky. „Zatím dobrou noc.“ Zdálo se mi, ţe ta poslední slova uţ odříkával s ţivostí dřevěného panáka. Musel být asi hrozně ospalý. „Dobrou noc – a díky,“ zavolala jsem za ním, ale nevím, jestli mě vůbec slyšel. Vtáhla jsem bágl do pokoje a rozhlédla se po svém novém království. Teď uţ jsem věděla, ţe jsem opravdu v Anglii. Jenţe – kde vlastně?

10

II. „Jsme

ve Wiltshiru, něco přes osmdesát mil jihozápadně od Londýna,“ odpověděl na můj dotaz Ralph, kdyţ jsme se dopoledne sešli v hale. „To snad není moţné,“ namítla jsem ohromeně. „Vţdyť jsi tu byl z Londýna za chvilku!“ „Myslíš?“ řekl s úsměvem. „To se ti zdá, protoţe víš, ţe mám rychlý vůz, ale hlavnější skoro celou cestu na dálnici prospala.“ Nezmohla jsem se na odpověď, asi to byla pravda. Doma o mě říkají, ţe jednou zaspím dějiny. Nezbývalo, neţ se začervenat. Ralph to taktně přešel. „Náš dům stojí asi uprostřed Salisburské níţiny. Je to chráněné území mezi řekou Avon na východě a městy Warminster a Westbury na západě. Jiţní hranicí je dálnice. Z jihu k severu dělí níţinu jediná silnice, po které jsme včera přijeli a která vede do Lavingtonu. Tam chráněné území končí.“ „Zadrţ!“ vykřikla jsem nešťastně. „Jsi sice skvělý průvodce, ale mě ta jména vůbec nic neříkají. Stále ještě nevím, kde jsem. Bez mapy to asi nepůjde. Kdybych aspoň přibliţně věděla…“ „Počkej,“ přerušil mě Ralph. „Řeknu ti to stručněji a jasněji. Jsi šest mil od Stonehenge. To ti uţ jistě něco říká,“ dodal povzbudivě. V mozku mi blikla malá jiskřička. Věděla jsem, ţe Stonehenge je nějaká známá světová atrakce, asi tak jako Disneyland v Los Angeles, jenţe co to můţe být? Zábavní park to asi nebude. A pak mi to došlo. „Megalitické stavby?“ vyhrkla jsem nejistě. „Ano,“ přikývl spokojeně Ralph. „Jedna z největších záhad, kvůli 11

které se sem sjíţdějí turisté i vědci z celého světa.“ Měla jsem radost, ţe jsem se trefila, i kdyţ zásah nebyl příliš jistý. Blahopřála jsem si v duchu, ţe jsem si před časem vypůjčila z knihovny Záhady světa, kde byla Stonehenge věnována obsáhlá část, ale hlavně proto, ţe se mi to teď v pravou chvíli vybavilo. Test inteligence dopadl dobře a čest americké slečny Laury Huntové byla zachráněná. Anglický dţentlmen to kvitoval s potěšením. „Nevím, co všechno o Stonehenge znáš,“ pokračoval se zaujetím. „Je to sice jen jedna asi ze sedmdesáti podobných staveb na světě, ale je nejznámější,“ dodal s pýchou patriota. „Postavili jí pravěcí lidé v letech 3 500 aţ 1000 před Kristem a nikdo neví, kdo byli. To uţ je doba, kam historie nesahá, a proto různé teorie tvrdí, ţe stavba je dílem mimozemských civilizací, uprchlíku z Atlantidy nebo dokonce kouzelníka Merlina.“ „Není to trochu divoké?“ zapochybovala jsem. „Je, ale naštěstí to hlásá jen část badatelů. Většina z nich se drţí při zemi. Byly tu pokusy připsat stavbu Egypťanům, Féničanům, Řekům, Římanům, druidům, Dánům, budhistům nebo Mayům, prostě někomu, koho z historie známe, ale všechno mamě. Nic z toho se jednoznačně dokázat nedalo.“ V tom mi blesklo hlavou něco z toho, co jsem přečetla a spěchala jsem své vědomosti uplatnit. „Nebylo by nejlogičtější,“ zeptala jsem se, „ţe to postavili ti druidové? Byli vlastně Angličané, kteří v keltském společenství zastávali úlohu kněţí a vytvářeli keltskou elitu. Mohli si to postavit jako chrám.“ Ralph za brýlemi překvapeně zamrkal a pak se zasmál. „To je přesně ono, co by tu od tebe spousta lidí ráda slyšela. Kult druidů je tady dost rozšířený. Asi proto, ţe druidové jsou mnoha nadšenci povaţovaní za předchůdce dnešní anglikánské církve. Jsou dokonce i blázni, kteří se vydávají za jejich potomky a hrají si na ně. Škoda, ţe jsi nepřijela o něco dřív. Mohlas je vidět na vlastní oči. V den slunovratu totiţ pořádají ve Stonehenge shromáţdění a odbývají tu všelijaké záhadné rituály. Jsou oblečeni do bílých kuten s kápěmi. Znám tu pár lidí, kteří k nim patří. Je to velká turistická atrakce. Já to všechno povaţuju za nesmysl, protoţe uţ bylo jednou jasně 12

prokázáno, ţe druidové nemají se Stonehenge nic společného.“ Nenapadlo mě, co bych k tomu poznamenala, a tak jsem to zahrála do autu. „Hrozně ráda bych tu stavbu na vlastní oči viděla. Musím se tam co nejdřív podívat.“ „Proč ne?“ souhlasil Ralph. „Třeba hned. Vţdyť ji máme přímo u nosu. Šest mil je docela příjemná procházka a autem jsme tam za minutku.“ „Proč autem?“ nechápala jsem. „Aţ ti to tam všechno předvedu, budu pokračovat do Salisbury. Musím tam za otce něco zařídit u stavební firmy. Zpátky se můţeš projít.“ „Kde je vlastně pan Perkins?“ napadlo mě. „Ještě spí?“ „Ani nápad! Otec vstává časně. Ráno odjel do Cromptonu a jak vidím, právě se vrací.“ Před domem zastavil šedý bentley a o chvíli později vešel do haly hostitel. Vydechla jsem úţasem. Byl to druhý Ralph, jenţe asi o čtvrt století starší. Angličané jsou zřejmě konzervativní i v zachovávání rodinné podoby. Pan Perkins se rozhlédl, pak vykročil ke mně, napřáhl ruku a vyloudil na tváři grimasu, kterou zřejmě povaţoval za přátelsky úsměv. „Já jsem Gerald Perkins,“ představil se s důstojností zámeckého pána, „a ty jsi jistě Laura Huntová. Tvého otce dobře znám. Vítej na Cromptonu.“ „Moc vám děkuju, ţe jste se mě ujal, pane Perkinsi. Nebudu vás dlouho obtěţovat. Snad tak týden…“ „Jak dlouho budeš chtít,“ přerušil mě pan Perkins. „Crompton byl vţdycky pohostinný.“ „Tohle je Crompton?“ podivila jsem se. „Vţdyť mi Ralph před chvílí řekl, ţe jste z Cromptonu přijel. Patří váš dům ještě k té vesnici?“ Trapné ticho a pohled do Ralphovy tváře mi naznačily, ţe jsem asi plácla něco, co jsem neměla. „Naopak, mladá dámo,“ řekl pan Perkins upjatě. „Náš dům nepatří k vesnici, ale vesnice patří k domu. Tohle sídlo postavil v patnáctém století vévoda Crompton a podle něho byl samozřejmě pojmenován nejen dům, ale i celé panství včetně vesnice, kde bydleli vévodovi 13

poddaní. Vesnice tedy odjakţiva patřila k zámku, nikoli naopak,“ zdůraznil znova. „Jenţe v osmnáctém století začali Cromptonové chudnout. Museli postupně prodávat své pozemky, aţ zbyl jen tenhle zámeček. Ten jsem před deseti lety koupil od posledního ţijícího potomka rodu, lorda Cromptona, který uţ neměl na jeho údrţbu. Tím se také vesnice Crompton definitivně zbavila své závislosti na zámku.“ Vycítila jsem, ţe toho pan Perkins velmi lituje. V roli zámeckého pána by se určitě cítil líp. Nevěděla jsem, co říct, a bych svého hostitele zase něčím neurazila, ale naštěstí zasáhl Ralph. „Tati, slíbil jsem Lauře, ţe jí ukáţu Stonehenge. Jestli to mám pak ještě stihnout do Salisbury, měli bychom jet.“ Pan Perkins to zřejmě v duchu schválil a propustil nás s laskavým gestem římského vládce udílejícího otroku svobodu. Popadla jsem kameru a vyrazili jsme. „Otec si trochu potrpí na tradici, ţe?“ řekl Ralph omluvně. „Ale z toho si nic nedělej. V praxi to znamená jen to, ţe kdyţ jsi ve vesnici, jsi v Cromptonu. Kdyţ jsi na našem sídle, jsi na Cromptonu, coţ pro otce znamená na našem cromptonském panství, které uţ samozřejmě dávno neexistuje. Někdy mám strach, ţe táta trochu předčasně dětinští.“ Nechala jsem to raději bez komentáře. Projíţděli jsme známou alejí. V její polovině odbočil Ralph na postranní cestu. Vůz stoupal do mírného kopce, přehoupl se přes nízkou terénní vlnu a před námi se otevřel pohled na planinu, v jejímţ středu se na nevysokém pahorku tyčily k nebi zbytky mohutné kamenné stavby obehnané valem. Se zkracující se vzdáleností rychle narůstala do obrovitých rozměrů. Ralph zastavil vůz na parkovišti, ke kterému se sbíhalo několik dobře udrţovaných cest. „Dál uţ musíme pěšky,“ oznámil. „Je to asi tři sta kroků.“ Na okraji parkoviště stál stojan nesoucí desku v rozměrech velkoplošného plakátu, na níţ byl namalován obraz. „Vidíš,“ řekl Ralph. „Tohle je přesná rekonstrukce. Takhle Stonehenge původně vypadal.“ Uţasla jsem. Jak něco takového mohli před čtyřmi tisíci lety postavit? Vţdyť tenkrát ještě neznali vozy! Jak sem ty ohromné kameny dopravili? Čím je zvedali do výšky? Byla to úctyhodná stavba. Mohutné sloupy z jednoho kusu kamene byly sestaveny do 14

kruhu a jejich vrcholky byly propojeny těţkými, opět kamennými překlady. Ty tvořily souvislý kruh. Uprostřed něj byl další. Výška sloupů přesahovala výšku vnějšího kruhu, ale sloupy nebyly překlenuty v celku, vţdy pouze dva a dva. Vypadalo to, jako by v kruhu stálo několik dveří. Strašlivou váhu všech těch kamenů jsem si vůbec netroufala odhadnout. „To je šílené,“ vydechla jsem ohromeně. „Proč si někdo dával takovou práci tohle postavit? K čemu to slouţilo?“ „To je stejně záhadná otázka jako ta, kdo to postavil. Názory vědců – a samozřejmě i laických badatelů – se různí. Je celá řada logických domněnek, které se ale nedají dokázat. Někdo povaţuje Stonehenge za chrám, v němţ druidové vykonávali své zvrácené bohosluţby s lidskými obětmi. Jiní tvrdí, ţe podle vzájemného postavení kamenů jde zcela určitě o pravěký kalendář, který zachycuje extrémní polohy slunce a měsíce a podle kterého vyvozovali tehdejší lidé astronomické závěry hodné Newtona a Einsteina. Psychotronikové zastávají názor, ţe jde o označení místa, kde z půdy vyvěrá zemská energie, a připisují kamenům léčivou moc. Podle jiných jde o znamení mimozemšťanům. Celá stavba totiţ vzdáleně připomíná tvar kosmické lodi, jaký v dnešní době pokládáme za typický. Jsou i takoví, kteří Stonehenge pokládají přímo za dílo obyvatel jiných planet, protoţe pozemšťané před čtyřmi tisíci lety neměli prostředky takové monstrum vytvořit. Ať jsou teorie jakkoli přitaţené za vlasy, ţádnou nelze zavrhnout a vědecky vyvrátit. Ale má to své výhody. Co je neznámé, to je tajemné, a co je tajemné, to přitahuje lidi z celého světa. Je tu dokonale postaráno o turistický ruch.“ Rozhlédla jsem se kolem. „Vţdyť tu nikdo není,“ namítla jsem. Usmál se. „Jen počkej, aţ přijede pár autobusů. Pak tu bude nával jako o pouti. Můţe se to stát kaţdou chvíli. Jestli si chceš něco v klidu natočit, máš vzácnou příleţitost.“ Podíval se na hodinky. „Já tě tu teď nechám a sjedu do Salisbury. Mám nejvyšší čas. Cestu zpátky znáš. Kdyţ přejdeš tenhle vršek, uvidíš alej. Dej se po ní doprava a za chvíli budeš doma. Zatím ahoj, uvidíme se večer.“ Nasedl do vozu a odfrčel. 15

Zůstala jsem sama. Napadlo mě, ţe je to vlastně škoda. Pro filmování rozhodně ano. Kdyby tu byli lidé, dali by celé té stavbě nějaké měřítko. Bez nich nevynikne její mohutnost. Přesto jsem ale zkusila točit. Vypnula jsem automatiku a zaostřila na tabuli s rekonstrukcí. Zabrala jsem jí a pomalu švenkla kousek stranou. V dálce se objevily mlhavé obrysy skutečné stavby. Přeostřila jsem a pomalu tiskla zoom, dokud kamenné monstrum nevyplnilo celý obraz. Věřila jsem, ţe jako úvodní záběr to bude náramné: Takhle to původně vypadalo a takhle to vypadá teď. Bude to chtít nějaké detailní záběry, uvaţovala jsem. Vykročila jsem z parkoviště. Ralph nelhal. Po třech stech krocích jsem byla na místě. Schválně jsem si je počítala. Stanula jsem před troskami. Původní kruh byl na mnoha místech porušen, překladové kameny chyběly, ale celek si má fantazie snadno doplnila. Procházela jsem stavbou, obcházela ji a zabírala ji z různých úhlů. Pokoušela jsem se vyškrábat najeden z megalitických kamenů, abych mohla točit z nadhledu, ale nepodařilo se mi to. A náhle mě přepadl podivný pocit, ţe se dopouštím svatokrádeţe, kdyţ si v kameře odnáším kus záhadného tajemství bohů, smrtelníků nebo mimozemšťanů, které mi nepatří a na které nemám právo. Zamrazilo mě. Je moţné, ţe ty kameny skutečně vydávají zvláštní sílu a ţe se brání proti vetřelcům? Nesmysl, uklidňovala jsem se. To cítíš jen proto, ţe jsi tu sama. Kdyby tu byli lidi, vůbec by tě to nenapadlo. Přesto jsem se ale nezbavila tísně ani při odchodu a provázela mě aţ do chvíle, neţ jsem zmizela za prvním pahorkem a ztratila Stonehenge z dohledu. Uf, otřásla jsem se. To bylo ošklivé! Musím si trochu provětrat hlavu. Co teď? Alej byla na dohled, ale domů se mi ještě nechtělo. Rozhodla jsem se vzít to oklikou a prozkoumat, co se skrývá za pásem lesa, který se táhl od zadního konce aleje směrem na východ. Opustila jsem silnici a zamířila přímo k němu. Bylo to dál, neţ jsem odhadla. Brouzdala jsem se dlouho vysokou travou a proklínala svůj nápad. Stejně uvidím za lesem zas jen další planinu. Tím větší bylo mé překvapení, kdyţ mě za stromy přivítala vodní plocha. Jezero bylo tmavé, jen vlnky čeřené větrem se blýskaly jako bludičky. V dálce na druhém břehu svítil na pozadí černého lesa malý, bílý bod. Co to můţe být? Nerada 16

pouţívám zoom, ale tohle byla přesně scéna, na které by se dala projet celá jeho dráha. Nikdy jsem to ještě nezkusila a byla jsem zvědavá, jak to dopadne. Zaklínila jsem kameru pevně mezi větve stromu, nastavila široký úhel a vyhledala obraz tak, aby bílá tečka byla přesně uprostřed hledáčku. Stiskla jsem spoušť a pak páčku zoomu. Bílý bod se začal přibliţovat a prostor kolem něho se úţil. Brzy jsem zjistila, ţe ta bílá skvrna je obytný motorový člun. Na člunu seděli proti sobě dva lidé a něco si povídali. Co, to se asi nikdy nedovím. Z takové dálky mikrofon zvuk samozřejmě nebere. Obraz se stále zvětšoval, aţ se ti dva na palubě objevili v polodetailu. Prošedivělý muţ středního věku vykládal cosi mladé dívce trochu orientálního zjevu. Zoom dojel skoro na detaily tváří a pak se zastavil. Muţ se naklonil k dívce a políbil ji. Pak obě hlavy klesly dolů a zmizely z obrazu. Zbyla po nich jen přístrojová deska a kormidelní kolo v pozadí. Vrátila jsem zoom o kus zpátky, ale oba milence uţ vidět nebylo. Zakrývalo je zábradlí na zádi paluby. Kdyţ jsem vypnula kameru, nevěděla jsem, co si mám myslet. Na jedné straně jsem byla příjemně překvapená výkonností svého objektivu, na druhé straně jsem cítila, ţe jsem to s drzostí trochu přehnala. Byla jsem sice zvyklá krást záběry bez vědomí zúčastněných, ale tady jsem někomu vlezla do soukromí. Připadala jsem si jako šmírák. Abych zaplašila špatné svědomí, natočila jsem několik ptáků, sedících ve větvích stromů. Nepomohlo to. Ptáci samozřejmě nic nenamítali, ale ve mně rostl pocit, ţe dělám něco, co nemám. Ţe tenhle kousek země má svá tajemství, která nemíní vydat, a postihne ty, kdo si je chtějí odnést, i kdyţ jen jako obrázky. Nechápala jsem sice, jaké tajemství můţe skrývat řada megalitů, ale v tu chvíli jsem byla pře svědčená, ţe jsem se nevědomky nějakého zmocnila a ţe neznámé síly Stonehenge ho budou chtít zpátky. Přesto, ţe se mé zbytky zdravého rozumu takovým úvahám bránily, nezaplašily je. Stonehenge se bude bránit. Mé špatné svědomí bylo jen prvním varováním.

17

III. Ani dlouhá procházka po okolí mi nepřinesla úlevu. Umínila jsem si, ţe po návratu domů vyhledám Ralpha, ale ten se ještě ze Salisbury nevrátil. Zastihla jsem jen pana Perkinse ve společnosti dvou pánů a dala svému hostiteli vítanou příleţitost ujmout se ceremoniálu vzájemného představování. „Můj host, slečna Laura Huntová z Los Angeles. Otec Theodore Wimsby, duchovní správce naší farnosti, a pan John Spysack, kterému patří zdejší obchodní síť. Má prodejny v Cromptonu, Chitterne, Orchestonu, Schrewtonu a Larkhillu, coţ jsou vlastně všechny obce, které v téhle pustině máme.“ Obchodník, který svým zjevem připomínal spíše boxera střední váhy, vstal a stiskl mi ruku. Po něm následoval kněz se stiskem o mnoho mírněnějším. Proboha, děsila jsem se, o čem si s těmihle lidmi mám povídat? To bude pěkně trapný večer! Pomoc ale přišla dřív, neţ jsem se nadála. „Pan Perkins nám o tobě vyprávěl,“ řekl farář a upřel oči na kameru, kterou jsem stále ještě nesundala s krku. „Prý výborně filmuješ a dokonce jsi vyhrála nějakou soutěţ.“ Zachytila jsem se podávané pomocné ruky. „Ano, vyhrála,“ přiznala jsem, jak nejskromněji jsem dovedla. „Proto jsem také tady.“ Přesto, ţe jsem tušila, ţe tohle všechno uţ od pana Perkinse vědí, začala jsem vykládat svůj příběh od začátku. Nejdřív jen proto, abych zabila čas, ale pak jsem se rozběhla a nebyla k zastavení. Nakonec mi ovšem stejně došel dech a znovu nebylo o čem mluvit. „Jistě jsi něco natočila po cestě a tady zřejmě taky,“ zajímal se 18

pan Spysack. „Nemohla bys nám tu ţeň předvést?“ Trochu ve mně zatrnulo. „Nevím,“ řekla jsem váhavě. „Není to ţádné veledílo. Jsou to jen náhodné záběry a bez sestřihu nedávají smysl.“ „To je přece jasné, děvče,“ ozval se pan Perkins. „Všichni, kdo s filmem mají co dělat, to vědí. Jen se pochlub!“ Hostitelova slova mě odzbrojila. Věděl, co říká On rozhodně má s filmy co dělat. Financuje je a bez peněz ţádný film nevznikne. „Máte tu adaptér na kazety VHS-C?“ „Nemáme, ale můţeš to pustit přímo z kamery. Propojovací šňůry jsou v zásuvce pod rekordérem.“ Nebylo vyhnutí. Přetočila jsem v kameře kazetu na začátek, propojila kabely a zapnula obrazovku. Bylo mi trochu líto vyplácaného proudu z akumulátoru, ale neměla jsem dost síly připojovat kameru na síť. Ať uţ to mám radši z krku! Obrázky se rozběhly. Odjezd z domova, záběry po cestě, ruch na letišti, vnitřek letadla, stevardka s jídlem, pitomé tváře spících cestujících – náhle jsem vyjekla, zastavila obraz a vrátila pásku o kousek zpátky. Z obrazovky na mě civěl můj vlastní spící obličej se svěšenými rysy a pootevřenými ústy. I přes zvuk motorů bylo slyšet, jak chrápu. V soutěţi o největšího idiota bych určitě vyhrála. Nejraději bych se propadla. „Kdopak tě to tak pěkně natočil?“ zeptal se pan Spysack a zdálo se, ţe se na můj účet dobře baví. Rozhodla jsem se vzít to sportovně. „Nevím,“ řekla jsem s úsměvem. „Asi můj soused v letadle. Vím, ţe mě pozoroval, jak natáčím spáče, a přichystal mi zřejmě malé překvapení.“ „To od něho nebylo příliš zdvořilé,“ poznamenal otec Wimsby. Zrudla jsem, protoţe jeho slova platila vlastně mně. Já jsem si s tím začala. Nevěděla jsem, čím bych se ospravedlnila a raději jsem odstartovala další záběry: Výstup z letadla v Londýně, pasová a celní kontrola skupina lidí, čekajících v hale, nájezd na Ralpha s cedulí „Laura Huntová“. Rekonstrukce Stonehenge, skutečná stavba jako celek, detaily a polodetaily megalitů, pohled z dálky, zoomový záběr s jezerem a lodí, létající ptáci, ptáci ve větvích, alej vedoucí k sídlu Perkinsů, pomalý zoom na dům. Pak naskočila zrnitá plocha a 19

vypnula jsem kameru. „To je všechno,“ řekla jsem stručně. „Víc toho není.“ Nastalo ticho a zdálo se, ţe všichni tři muţi o něčem přemýšlejí. Nakonec prolomil mlčení pan Perkins. „Stihla jsi toho dost,“ řekl s uznáním „a vidím, ţe pověst o tobě nelhala. Děláš skutečně vynikající záběry.“ Zatetelila jsem se nad tou pochvalou radostí, ale vzápětí mi ji zkazil pan Spysack. „Poslyš, děvče,“ řekl trochu udiveně, „ještě se ti nikdy nestalo, ţe by ti chtěl někdo rozbít kameru? Vţdyť ty máš zvláštní dar dělat z lidí tupce. Točíš je tak, jak by se sami nikdy nechtěli vidět.“ „To je právě ono,“ vpadl mu do řeči pan Perkins. „Laura je geniální. Umí získat přímo v terénu materiál, který se jinak pracně nahrává v ateliérech a stojí to spoustu peněz. Má prostě dar od Boha. Co říkáte, otče?“ obrátil se na duchovního. „Jistě,“ souhlasil pan Wimsley. „Všechno, co máme, pochází přece od Boha.“ „Všechno?“ namítla jsem pochybovačně. „A co třeba zločinnost?“ „Před tou samozřejmě Bůh varuje. Ale dal nám svobodnou vůli, abychom se sami přiklonili k dobru nebo ke zlu. Aby nám pomohl rozlišit, co je dobré a co špatné, vybavil nás svědomím.“ „Není to trochu málo?“ řekla jsem nešťastně. „Vţdyť já mívám špatné svědomí i několikrát za den. Jsem snad proto špatná?“ „Naprosto ne,“ ujistil mě pan Wimsby s úsměvem. „Mohla bys být, kdyby sis svědomí nepřipouštěla. Pokud ho máš, je to dobré. Rozhodně se jím řiď.“ „To je těţké. Myslím, ţe kdybych se dnes měla řídit svým svědomím, musela bych zničit celou tuhle kazetu a ještě pár jiných, které mám doma.“ „To tě nesmí ani napadnout!“ vykřikl pan Perkins pobouřeně. Ústy zámeckého pána teď promluvil obchodník. „Nevím,“ svěřovala jsem se, „ale kdyţ jsem dnes točila Stonehenge, zdálo se mi, ţe kradu nějaké tajemství, které budu muset vrátit zpátky. Dostala jsem strach.“ „To jsou nervy,“ uklidňoval mě hostitel. „Jsi tu první den a bylo toho na tebe asi trochu moc. Ty megality tu za rok nafotografují a nafilmují miliony turistů. Kdyby si tím odnášeli tajemství, uţ by tu 20

dávno ţádné nebylo. Pořádně se vyspi a budeš mít po starostech.“ „Asi bych to potřebovala, ale nevím, jak se mi to podaří. V hlavě mám kolotoč a na spaní nemám pomyšlení.“ „To znám,“ ozval se pan Spysack. „Já taky těţko usínám. Ale mám tu senzační prášky, které vţdycky zaberou. Jestli chceš, jeden ti dám a budeš spát jako v bavlnce.“ Přijala jsem jeho nabídku, protoţe představa probdělé noci se mi vůbec nelíbila. Spolkla jsem pilulku a zapila jí sodovkou ze sifonky, která stála na stolku obklopená několika sklenicemi. Otec Wimsby pohlédl na hodinky. „Myslím, pane Spysacku, ţe bychom se měli rozloučit. Je uţ skoro tma. Náš hostitel se nás jistě rád zbaví a tady Laura má nejvyšší čas jít si lehnout, neţ nám po tom vašem prášku usne tady.“ Farář nepřeháněl. Prášek účinkoval skoro okamţitě. Kolotoč v hlavě se zastavil a zatouţila jsem po posteli. Odpojila jsem kameru od televizoru a zavěsila ji ze zvyku na krk. Oba muţi se právě loučili. „Díky za pohostinství, pane Perkinsi, a tobě, Lauro, za hezký film. Bylo to krásné odpoledne.“ Kroky obou muţů dozněly na cestě a zůstala jsem s hostitelem sama. Cítila jsem, ţe se mi zavírají oči a jen s námahou jsem zvedala víčka. „Kde je vlastně Ralph?“ zeptala jsem se, jen abych něco řekla. „Ještě nepřijel. Ale já mu to lajdání zatrhnu. Aţ se vrátí, roztrhnu ho jako hada,“ řekl pan Perkins tónem, který při připomínal spíše kočího neţ zámeckého pána. Zřejmě cítil, ţe vypadl z role a snaţil se to napravit. „Jdi spát, Lauro,“ řekl laskavě. „Vţdyť uţ sotva koukáš. Nezapomeň jít po zadních schodech. Dobrou noc.“ Důstojně se uklonil a vyšel z haly. Nepamatuji se, jak jsem se dostala nahoru ke svému pokoji. Vím jen, ţe jsem si v posledním okamţiku stačila sundat kameru z krku a padla jsem oblečená na postel. Pak uţ nebylo nic. V polospánku jsem zaslechla tiše odbíjet hodiny. Cinkaly dlouho, ale nedopočítala jsem se. Kolik mohlo být? Deset? Jedenáct? Půlnoc? Tyhle sloupkové hodiny na krbové římse dokonale ladily se 21

zařízením starého domu, který mě hostil. Věděla jsem, ţe jsem v Anglii, ale nedokázala jsem si vybavit, jak jsem se sem dostala. V tu chvíli mě to bylo jedno. Zavřela jsem oči a znovu upadla do dřímoty. Odněkud zdola se ozvalo tiché zaskřípění. Aha, napadlo mě, to jsou dveře, které vedou k zadnímu schodišti. Ty takhle vrţou. A pak jsem zaslechla tiché, plíţivé kroky, stoupající po schodech. Kterýpak opozdilec se to vrací domů? Ralph? A proč jde nahoru? Vţdyť v prvním patře bydlím jen já a nikdo z domácích ho neuţívá. Ten návštěvník jde ke mně! Podvědomě jsem cítila, ţe nastal okamţik, kdy by se bezbranná dívka měla bát a skoro jsem si vyčítala, ţe se mi nejeţí vlasy a nezalévá mě studený pot. Místo toho jsem jen tupě zírala do naprosté tmy a lhostejně čekala, co bude dál. Dveře mého pokoje se tiše otevřely a zavrzala dřevěná podlaha. Odhadla jsem, ţe neznámý návštěvník došel asi doprostřed místnosti. Rozumný člověk by určitě nějak jednal. Kluk by se na nezvaného hosta vrhl, holka by aspoň vykřikla. Dalo by se říct, ţe jsem tu hrála roli nezúčastněného pozorovatele, kdyby ovšem v té tmě bylo co pozorovat. Mně zbyla jen ta naprostá neúčast, kterou jsem si nedovedla vysvětlit, ale neznepokojovalo mě to. Právě ve chvíli, kdy jsem se klidně smířila s tím, ţe záhadný vetřelec stráví se mnou noc, znovu zavrzala podlaha a dveře pokoje se tiše zavřely. Snaţila jsem se poslouchat, jestli uslyším na schodech kroky, ale přestala jsem cokoli vnímat. Spát, spát! opakovala jsem si. Jak to, ţe jsem v Anglii? Nevím, ale na tom nezáleţí. Spát! Rána prý přinášejí světlo, slunce a nové pohledy na svět. V mém mém případě to neplatilo tak doslova, protoţe jsem ráno zaspala. Kdyţ jsme s Ralphem vyjeli na kolech do Cromptonu, bylo skoro půl dvanácté. Šlapali jsme líně do pedálů a silnice pod námi pomalu ubíhala. „Poslyš,“ zeptala jsem se opatrně. „Někdo byl dnes v noci u mě v pokoji. Nebyl jsi to ty?“ „Já?“ vyjevil se Ralph. „Ne, co bych tam dělal?“ Jeho úţas byl tak nelíčený, aţ mě to urazilo. Vstoupit v noci do mého panenského pokoje bylo pro něho zřejmě stejně atraktivní jako vlézt na ubytovnu, kde chrápou opilí popeláři. 22

„Někdo tam musel být,“ tvrdila jsem neústupně. „Slyšela jsem ho. Vlezl do domu zadními dveřmi, vyšel po schodech a vešel do mého pokoje.“ „A dál?“ „Dál uţ nic. Za chvíli zase odešel.“ „To se ti jen zdálo,“ odbyl mě Ralph. „Já a otec jsme tam určitě nebyli, hospodyně bydlí ve vsi, a kdyby to byl zloděj, něco by ti ukradl. Přinejmenším kameru. Jenţe, jak vidím, máš ji stále na krku.“ Řekl to s takovou jistotou, ţe jsem zakolísala. Bylo by moţné, ţe jsem měla tak ţivý sen? Vyloučené to není. Mívám je často. Jenţe v hloubi duše jsem tomu nevěřila. Tupě jsem zírala na dráhu předního kola mého bicyklu, které v mírném stoupání začalo opisovat osmičky. „Dávej pozor na cestu,“ nabádal Ralph. „Začali se rojit turisté. A jezdí se vlevo,“ dodal varovně. Byla to pravda. Silnice uţ oţila proudem aut a karavanů a bylo obtíţné se jim vyhýbat. Naštěstí jsme brzy uhnuli stranou, asfaltovou silnici vystřídala hrubá dlaţba, provoz ustal a náhle jsme se zcela bez přípravy octli ve středověku. Seskočili jsme s kol. „Tak – tohle je Crompton,“ oznámil Ralph. Nevěřícně jsem zírala na na dvě řady domků lemujících silnici, která se vzadu ztrácela v nepřehledné zatáčce, aby se vyhnula kostelu. Ten, přímo proti nám, obec uzavíral a vytvářel spolu s farou střední část podkovy, kterou půdorys vesnice připomínal. Domky byly většinou přízemní a hýřily pestrými barvami. Pokud byly patrové, byly hrázděné. Celou stavbu nesly trámové konstrukce vyplněné zdivem. Tmavé trámy a bílé zdi spolu příjemně kontrastovaly. Střechy byly pokryté slámou. Přízemí domů zabíraly krámy. Byly tu potraviny, pekařství, řeznictví, byl tu švec, truhlář, byl tu i hostinec. Hlavní slovo ovšem měly krámky se suvenýry všeho druhu. Byla to dokonale vymyšlená divadelní dekorace. V ţivotě jsem nic podobného neviděla. Ralph zachytil můj vyjevený pohled a přispěchal s vysvětlením. „Je to trochu šok, ţe? Nemysli si ale, ţe takhle vypadá anglický venkov. Tahle vesnice je skanzen pro turisty, jenţe na rozdíl od jiných v něm místní obyvatelé normálně ţijí. Není vlastně povaţován ani za samostatnou obec.“ Dotáhl mě k výloze papírnického 23

obchodu, kde byla vyvěšena mapa jiţní Anglie. „Vidíš?“ řekl. „Crompton na mapě vůbec není. Je někde tady, mezi těmi dvěma parkovišti pro karavany.“ Tupě jsem zírala na prázdnou, neobydlenou plochu Salisburské níţiny, vytvářející na mapě zcela samostatný svět. Chyběl tu jen nápis Zde jsou lvi, značící na starých mapách neprobádané oblasti. Pochopila jsem, ţe jsme někde uprostřed té pustiny. „Tady by někde mělo být jezero,“ řekla jsem. „Včera jsem na procházce k němu došla. Ale nikde ho tu nevidím.“ „Tomu se nediv,“ vysvětloval Ralph. „To jezero se sice zdá velké, ale v podstatě je to plivátko. Musíš brát v úvahu měřítko té mapy. Podívej se na Londýn.“ Ukázal prstem do pravého horního rohu mapy. „Sotva tam najdeš Hyde Park – a to je nějaká plocha!“ Na chvíli se zamyslel. „Tohle je opravdu pustý kus země. Nesmí se tu stavět, nesmí se tu kempovat, ani stanovat. Ty dvě odstavné plochy pro karavany jsou vlastně jen parkoviště. První skutečný kemp je aţ v Lavingtonu – hele!“ přerušil se náhle. „Jdou k nám hosti. Postavte na kafe!“ Ze zatáčky u kostela se vyvalily zástupy turistů a zaplavily ulici jako pestrobarevná vlna. Obchodníci u svých krámků oţili a nasadili si na tvář masku úsluţnosti. „Nejmíň tři autobusy najednou,“ odhadl Ralph. „Teď tu bude pěkně ţivo. Budeš mít co točit.“ Zalidněná ulice vypadala náhle úplně jinak. Domy ztratily podobu divadelních kulis a staly se skutečnými. V kontrastu s civilními turisty vytvořily naprosto nový a přitom opravdový svět. „To je senzace!“ vykřikla jsem nadšeně. „Tohle aţ naši v Los Angeles uvidí, tak se z toho úplně pos-“ zarazila jsem se „– pomátnou,“ dokončila jsem krotce. Zdálo se, ţe dţentlmen Ralph mé nouzové řešení ocenil. Nasadila jsem si řemínek kamery na ruku a plná nedočkavosti na příští filmovou ţeň jsem přitiskla hledáček k oku. Zapnula jsem proud a tmavý prostor oţil. A pak jsem zalapala po dechu. Přes celou horní polovinu záběru blikal stylizovaný obrázek přeškrtnuté krabičky se dvěma krouţky uvnitř, který oznamoval, ţe kamera je prázdná. 24

Bude to zřejmě nějaká závada, utěšovala jsem se. Vţdyť jsem kazetu nevyndávala! Pro jistotu jsem vypnula proud a znovu ho zapnula. Obrázek blikal dál. Začala jsem tušit nejhorší, ale teprve po chvíli jsem třesoucí rukou kameru otevřela. Kazeta v ní nebyla. Všechno, co jsem aţ dosud po cestě natočila, bylo v háji.

25

IV. „Nebreč,“ konejšil mě Ralph, „to přeci za slzy nestojí. Koupíme támhle v krámku novou kazetu a můţeš točit třeba hned. Začni tentokrát tady a pak si můţeš zajet znova do Stonehenge. Času máš na něj dost, ten ti neuteče. Horší ale je,“ zamračil se, „ţe jsem toho tvého nočního návštěvníka pokládal za výmysl a nevěřil ti. Jenţe ta ukradená kazeta je důkaz, ţe ti do pokoje skutečně někdo vlezl a s tím se rozhodně musí něco udělat. Na Cromptonu se krást nebude.“ „Co s tím chceš dělat?“ „Nevím, ale něco mě určitě napadne. Zatím marně přemýšlím, pro koho ta kazeta mohla mít takovou cenu, ţe ji ukradl. Co na ní vlastně všechno bylo?“ Teprve teď jsem si uvědomila, ţe Ralph mou včerejší předváděčku neviděl. „Záběry z cesty, Stonehenge, jezero, okolí domu,“ zkrátila jsem to. „Dá se z toho něco vydedukovat?“ „Fůra nesmyslů. Co třeba mezinárodní zločinec, který tajně prchá ze Států do Evropy a ty ho na potvoru náhodou natočíš na londýnském letišti?“ „To je přece blbost.“ „Jistě. Musel by tě z letiště sledovat aţ sem a toho bych si všiml.“ Smířila jsem se s tím, ţe podstatu té blbosti vidíme kaţdý v něčem jiném. „Radši toho nechrne,“ řekla jsem. „Kde jsi říkal, ţe prodávají ty kazety?“ Malá drogerie byla nacpaná. Museli jsme vystát dlouhou frontu, a kdyţ jsme nakonec byli obslouţeni, povaţovala jsem to za vítězství. Nasadila jsem kazetu a začala točit. Snaţila jsem se zabírat typicky 26

anglické tváře. Kdyţ jsem s tím pak byla hotová, zkazil mi Ralph radost poznámkou, ţe to byli Němci a Holanďané. No – nevadí, v Americe to stejně nikdo nepozná. Zaměřila jsem se raději na celkové záběry fasád domů a malebné imitace středověkých vývěsních štítů. Po chvíli se mi zdálo, ţe Ralph začíná být nervózní. „Spěcháš někam?“ zeptala jsem se. „Ano,“ ošil se. „Budu tě teď muset opustit a jet do Salisbury.“ „Ten kšeft s tou stavební firmou musí být pěkně tvrdý oříšek,“ řekla jsem provokativně. „Vţdyť jsi s nimi včera jednal aţ do noci!“ Můj přímý útok na pevnost se podařil a hradby se prolomily. „Nemá cenu ti něco namlouvat,“ přiznal se Ralph. „Mám v Salisbury děvče. Študuju s ní v Oxfordu, je strašně prima, ale bohuţel trochu moc ţárlivá. Kdyţ se dověděla, ţe tu budeš, vymínila si, ţe ji kaţdý den navštívím, abych všechen čas nevěnoval jen tobě. No – a rande se vţdycky protáhne.“ Trochu mi to vyrazilo dech. První mou myšlenkou bylo, ţe ta holka je pěkně praštěná. Pak jsem se snaţila odhadnout, jak bych se na jejím místě zachovala sama, ale – bohuţel – srovnání neexistovalo. Já totiţ zatím ţádného kluka nemám. „Myslím,“ řekla jsem, „ţe tvůj otec není těmi tvými výlety moc nadšený.“ „To jsi uhodla. Jenţe já jsem dospělý a mohu si dělat, co chci.“ „Kdyţ je to tak, honem jed, ať to rande nezmeškáš,“ vybízela jsem ho spiklenecky. „Díky,“ zazubil se. Nasedl na kolo a za chvíli zmizel v zatáčce. Jak by to asi dopadlo, dumala jsem, kdyby na tom kole dojel aţ do Salisbury? Jak by ho ta jeho holka přivítala? Jenţe on bicykl doma vymění za svůj drahý auťák a ten je spolehlivou vizitkou pro vřelé přijetí kdekoli na světě. Po chvíli úvah jsem dospěla k přesvědčení, ţe ta Ralphova holka je vypočítavé, protivné a úskočné stvoření. Tehdy jsem ještě netušila, ţe je to obecný názor kterékoliv ţeny na kteroukoliv jinou ţenu. Měla jsem radost, ţe jsem se dostala domů bez nehody. Dopravní ruch uţ sice slábl, ale přece jen bylo na silnici stále ţivo. Většina muţů za volanty aut reagovala na mé potíţe s levostranným 27

provozem dţentmensky. Jen několik řidičů kamiónů mi zuřivým poklepáváním na čelo naznačovalo, ţe jsem idiot a nemám na silnici co dělat. Kdyţ jsem se nakonec dostala do aleje, bylo po starostech a mohla jsem si v klidu vychutnat jízdu. Rozhodla jsem se nechat kolo doma a jít do Stonehenge pěšky. Chtěla jsem co nejdříve nahradit ukradené záběry novými a bicykl by mi při filmování překáţel. Minula jsem zářivé obytné křídlo domu a zamířila ke vchodu do polorozpadlé části, kde se v chodbě ukládala kola. Postavila jsem své kolo vedle Ralphova, které uţ tu stálo, a teprve pak jsem se rozhlédla. Bylo to otřesné. Kdyby někdo hledal prostředí pro hororový film, lepší by nenašel. Pan Perkins se zřejmě rozhodl neinvestovat do stavby ani penny a ponechal ji na pospas pozvolnému rozkladu. Divila jsem se, jak takovou ruinu můţe pronajímat jako skladiště. Vţdyť jen projít do patra po zpuchřelém schodišti zarostlém pavučinami, muselo být ţivotu nebezpečné. Přesto ale právě to schodiště jako by lákalo k výstupu a naznačovalo, ţe teprve nahoře uvidím to pravé. Neodolala jsem a podstoupila jsem nebezpečí. Opatrně jsem kladla nohu na kaţdý schod a snaţila se část váhy přenést na zábradlí, které ovšem také drţelo jen na čestné slovo. Nakonec jsem se bez úhony dostala nahoru, ale pocit vítězství mi překazila myšlenka, ţe zas musím zpátky a ţe tu cestu hrůzy budu muset projít ještě jednou. Teď jsem ale raději zrádné schodiště opustila a prošla pootevřenými ţeleznými dveřmi do prostoru prvního patra. V první chvíli jsem neviděla nic. Byla tu tma, jen po stranách vnikaly do místnosti úzké paprsky světla mezi prkny, kterými byla zatlučená okna. Na podlahu jsem nedohlédla, ale přesto jsem se snaţila opatrně postupovat kupředu. A náhle mě ochromil děsivý pocit, ţe v té místnosti nejsem sama. Chtěla jsem se vrhnout zpátky ke dveřím, ale v tom přede mnou vyšlehl krátký, oslnivý blesk a v jeho světle jsem na zlomek vteřiny uviděla něco strašného: vysokou postavu, zahalenou do bílého pláště s kápí, se zdviţenou rukou, která jako by ţehnala, nebo snad zatracovala. Vykřikla jsem hrůzou, ale nebyla jsem schopná pohybu. Zůstala jsem trčet na místě. „Co se děje?“ ozval se rozzlobený hlas a zároveň mě zalilo světlo 28

baterky. Vycházelo z místa, kde jsem viděla ducha. Oslnilo mě a musela jsem zavřít oči. Tón neznámého hlasu se náhle změnil. „To jsi ty, Lauro? Co tu proboha děláš? Neboj se, to jsem já, Spysack. Ne – počkej, nehýbej se, ať mi neporazíš stati v! Hned tu udělám trochu světla.“ Zaslechla jsem tiché kroky a pak se na levé straně otevřelo jedno z oken pobitých prkny. Mnoho světla sice nedodalo, ale stačilo mi vrátit orientaci a odvahu. „Co to tu provádíte za rituál, pane Spysacku?“ zeptala jsem se vyjeveně. „Vyvoláváte duchy?“ „Nic takového,“ zasmál se muţ v bílém. „Jen jsem si fotografoval druida.“ „Sama sebe?“ „Ano.“ „Vy jste druid?“ „Ne, ale mám s nimi dobré obchodní styky. Kdyţ mi dáš trochu času, tak to tu sklidím a pak ti to vysvětlím.“ Stále jsem se ještě nedokázala pořádně rozkoukat. Teprve kdyţ pan Spysack přišel skoro aţ ke mně a začal skládat těţký stativ s fotoaparátem, uvědomila jsem si, ţe v mé blízkosti něco takového stálo. Po uloţení stativu a fotoaparátu do kufříku došlo i na likvidaci samotného druida. „Nemám sice ve zvyku se před mladými dámami odhalovat, ale snad mi to promineš,“ omlouval se obchodník. Prominula jsem mu to tím spíše, ţe se pod druidskou kutnou objevil korektní šedivý oblek. Sloţený hábit pak vyplnil zbývající prostor kufru. „Neţ půjdeme, musím ti ještě něco ukázat, abys pochopila, o čem bude řeč.“ Vytáhl z kapsy baterku a osvítil místo, kde předtím stál. V ţivotě jsem neviděla větší dílo zkázy. Rozbořené zděné příčky, spadlé trámy, opírající se v různých úhlech o zbytky propadlého stropu, hromada suti na zemi – a o tu spoušť se opírala úhledná tabule s nápisem: Postihlo vás neštěstí? Voláte SOS? Volejte to správné: Spysackovu Obchodní Síť! Zásobí vás vším. „Takţe vy jste si vlastně nafotil reklamní pohlednice. Co na nich ale dělá ten druid?“ 29

„Ten je tam nejdůleţitější, protoţe se stal jakýmsi symbolem mé obchodní značky SOS. Kdybych mohl, dal bych si ho do loga. Jenţe to nesmím. Vzniklo to tak: Kdysi jsem s místními druidy uzavřel dohodu, ţe jim zdarma nechám nafotit jejich oslavy ve Stonehenge s podmínkou, ţe na druhé straně pohlednice umístím slogan své firmy a ţe výtěţek z prodeje bude můj. Byla to výhodná spolupráce. Pohlednice šly na dračku, dělaly propagaci sdruţení druidů a já měl reklamu skoro zadarmo. A tak se v myslích lidí postupně začala vyvíjet spojitost mezi druidy a mou firmou. To mě přivedlo na nápad umístit svou reklamu ne na zadní stranu, ale přímo do pohlednice. Druidové souhlasili, ale odmítli mi na reklamních fotkách pózovat. Tak jsem se rozhodl zahrát druida sám. Jeden z těch pokusů jsi právě viděla. Jak dopadne, nevím. Aţ to vyvolám, budu moudřejší.“ „Proč jste se fotografoval potmě?“ „Abych v okamţiku snímku neviděl před sebou kameru. Kdyţ do ní koukám, vţdycky se šklebím jako opičák a to by mé reklamě neprospělo. Jinak jsem si samozřejmě svítil baterkou, abych se při aranţování záběrů nepřerazil.“ „Potřebujete vůbec reklamu?“ zeptala jsem se. „Slyšela jsem, ţe vaše firma skvěle prosperuje a máte tu vlastně obchodní monopol.“ „Ten mi je málo platný, pokud jsem odkázán jen na sezónní prodej. Všechno, co prodám, koupí přes léto turisti. Jenţe přijde zima, není tu ani noha a komu mám prodávat? Těm několika stovkám lidí, kteří tu celoročně bydlí? Ti mě nevytrhnou. Kdyby tohle území bylo normálně zalidněné, nemusel bych svůj podnik tříštit na malé vesnické krámky a prodávat své zboţí jako hokynář. Postavil bych přímo ve středu kotliny velkoprodejnu SOS, která by celý kraj zásobovala vším, co lidé mohou potřebovat. Víš, kolik bych tím ušetřil jen na dovozu zboţí?“ Zasnil se. „Tady by se dalo krásně podnikat, jen kdyby –“ zarazil se a mávl rukou – „no, nechrne to být. Jestli tu nemáš co na práci, můţeme jít.“ „Myslíte, ţe vás ty schody s tím kufrem udrţí?“ strachovala jsem se. „Samozřejmě, ţe ne,“ usmál se. „Proto sem lezu raději po ţebříku a tobě bych to také doporučoval.“ Pokynul směrem k otevřenému oknu. Za ním se skutečně rýsoval horní konec ţebříku. 30

„Dáma má přednost,“ řekl dvorně pan Spysack. „Já polezu po tobě a zavřu za sebou okno. Potrpím si na pořádek.“ Začala jsem opatrně sestupovat. Ţebřík se kymácel, ale byl zřejmě daleko solidnější neţ prohnilé schody. U jeho paty stál na cestě červený austin. „Co teď budeš dělat?“ zajímal se obchodník, který uţ také slezl dolů. „Zajdu si do Stonehenge natočit ještě pár záběrů.“ Nepovaţovala jsem za vhodné vykládat panu Spysackovi, ţe mi někdo ukradl kazetu. „Chceš tam zavést?“ nabídl se můj společník. „Ne, díky,“ odmítla jsem. „Půjdu pěšky. Udělá mi to dobře.“ „Tak ahoj a měj se hezky,“ rozloučil se krátce. Nasedl do vozu a zmizel za rohem. Uţ se smrákalo, ale na rozdíl od včerejška bylo ve Stonehenge ţivo. Na parkovišti totiţ stály dva opoţděné autobusy. Mohla jsem tedy konečně natočit obrovité trosky s lidmi, i kdyţ jsem uţ na to neměla právě nejlepší světlo. Turisté pobíhali mezi kameny, fotili, filmovali, postávali ve skupinkách. Jiní roztrţitě poslouchali výklad průvodce, který mluvil anglicky a jakousi neznámou řečí a rychle drmolil naučené texty. „Dámy a pánové,“ zakončil svůj projev, „teď vás prosím, abyste co nejrychleji nasedli do autokarů. Máme časový skluz a ještě nás čeká večeře a projíţďka nočním Londýnem.“ Oslovení svěřenci – zřejmě pod vidinou večeře – se rozběhli k autobusům, jako by se báli, ţe jim tam někdo zasedne místo. Ten hromadný úprk vypadal tak směšně, ţe jsem si ho natočila. Ani ne za minutu bylo celé okolí prázdné. Autokary rozsvítily reflektory a rychle mizely v dálce. Měla jsem pocit, ţe obrovské balvany, trčící jako černá silueta proti potemnělému nebi, s úlevou vydechly. Vetřelci odešli a neznámé síly Stonehenge se opět ujaly vlády. Usadila jsem se přímo do středu stavby a opřela se o velký plochý kámen, označený na plánu jako obětní oltář. Tady se údajně odehrávaly krvavé oběti druidů. Druidové! Musela jsem se zasmát, kdyţ jsem si připomněla pana Spysacka, mazaného obchodníka, který tak šikovně dovedl těţit z 31

nerozumu nadšenců vydávajících se za potomky druidů a netušících, ţe se uţ dávno octli v pozici neplacených zaměstnanců firmy SOS! Trochu mě mátla dětinská sdílnost pana Spysacka. Jak to, ţe mi tak otevřeně vykládal o svých záměrech? V Americe by něco takového bylo povaţováno za obchodní tajemství. Jenţe – proč se nesvěřit holce, která za pár dnů odletí na jiný kontinent a kterou uţ nikdy neuvidí? Nic tím neriskoval. Ovšem – všechna čest – jako druid byl vynikající, i kdyţ jsem ho v jeho impozantní póze viděla jen na zlomek vteřiny. Snaţila jsem se vybavit si ho znova – a podařilo se mi to. Náhle stál přímo přede mnou. Začal pomalu ustupovat, a čím byl dál, tím víc se odhmotňoval a zvětšoval. Nakonec přesáhl výšku sloupů a pomalu se rozplýval na temném nebi. Zamrkala jsem očima. Obloha zůstala tmavá a od země vanul nepříjemný chlad. Co se to děje? vyděsila jsem se. Proč je tma? Kolik je vůbec hodin? Pohled na svítící ciferník hodinek mi prozradil, ţe je skoro jedenáct. Krista pána, já tu usnula! Jak se teď v té tmě dostanu domů? Vţdyť není vidět ani na krok! Začala jsem horečně uvaţovat. Musím se dostat k silnici, která mě vyvede ven, jinak nepřejdu přes kruhový val, který tohle posvátné území chrání. Odhadla jsem světové strany a vykročila do tmy. Nevím, jak by to bylo dopadlo, kdyby ze skuliny v mracích na okamţik nevyšel měsíc. Svítil sice jen chvilku, ale stačilo to k tomu, abych zjistila, ţe jdu úplně opačným směrem a stačila se správně orientovat. Celkem brzy jsem se dostala na parkoviště a pak uţ zbývalo jen sledovat silnici. Jenţe ujít šest mil za světla a za tmy je rozdíl. Teď se mi zdálo, ţe jdu celou věčnost a nehýbám se z místa. Náhle ozářil krajinu oslnivý blesk a téměř současně zarachotil hrom. Bouřka! vyděsila jsem se. To mi ještě chybělo! Zároveň jsem se ale zaradovala, protoţe pár kroků přede mnou se vynořila alej. Dala jsem se do běhu, abych unikla dešti. Kdyţ jsem se octla pod stromy, padly první kapky. Naštěstí dům byl uţ na dohled. Mrtvý, pustý, nikde se nesvítilo. Hradní pán uţ asi spí a Ralph snad taky – pokud se ovšem vrátil ze záletů. Bylo by neslušné zvonit a budit je. Zkusím, jestli jsou otevřené dveře u zadního schodiště. Schovala jsem kameru pod bundu, nadýchla se a rychle přeběhla 32

trávník. V tu chvíli se roztrhla obloha a krajina se utopila v prudkém lijáku. Několika skoky jsem se dostala k zadním dveřím a modlila jsem se, aby byly otevřené. Naštěstí byly. Zachránila jsem se na poslední chvíli. Těţce jsem dýchala, setřásala vodu, proklínala svou notorickou spavost a děkovala Bohu, ţe jsem konečně v bezpečí. Cítila jsem se jako hrdinka. Podařilo se mi uniknout úkladům, které na mě nastraţili duchové Stonehenge. Zbývalo jen projít úzkou chodbičkou a dostat se na schody. Přidrţela jsem se rukou stěny a vykročila do tmy. Jeden krok, dva – náhle se ozval praskot, ztratila jsem pevnou půdu pod nohama a řítila se po hlavě do hlubiny. Zděšeně jsem vykřikla, ale měla jsem ještě tolik duchapřítomnosti, ţe jsem si přitiskla kameru na prsa a stočila se do klubíčka, abych ji ochránila. Dopadla jsem na nějakou hromadu a skutálela se po ní na vlhkou zem. Zaplálo oslnivé světlo baterky a já vykřikla podruhé. Hleděla jsem přímo do dvojité hlavně lovecké pušky.

33

V. „Krista pána, to jsi ty? Co tu děláš?“ ozval se zděšený Ralphův hlas a hlaveň pušky klesla k zemi. Mou hrůzu vystřídal vztek. „Jak vidíš, válím se tu. Jsem tak unavená, ţe uţ nedojdu ani do postele a mám tak těţké myšlenky, ţe pode mnou praská podlaha. Co sis to, sakra na mě vymyslel?“ „Na tebe? Myslel jsem, ţe uţ dávno spíš.“ „Tak na koho?“ „Na zloděje. Pro případ, ţe by si chtěl zopakovat svou noční návštěvu. Tady za dveřmi je světlík do sklepa s dřevěným poklopem. Vyndal jsem ho a místo něj jsem tu díru zakryl polystyrénovou deskou, která se samozřejmě pod tíhou těla prolomí. Jak vidíš, je to skvělá past. Je mi strašně líto, ţe ses do ní chytla sama. Co jsi vlastně dělala v noci venku?“ Byla bych Ralpha nejraději roztrhla, ale ovládla jsem se. „Usnula jsem ve Stonehenge,“ přiznala jsem se. Pak mě napadlo, ţe stále ještě sedím na zemi. Zkusila jsem vstát a kupodivu to šlo. Ţádnou bolest jsem nikde necítila. Začala jsem se oprašovat a vyrobila jsem tím na modrých dţínách ošklivé hnědé pruhy. „Do čeho jsem to vlastně spadla?“ „Do brambor. Vţdycky je tu pod tím poklopem skladujeme.“ Pohlédla jsem na úctyhodnou hromadu ozdobenou zbytky rozdrceného polystyrénu. „Vymyslel jsi to skvěle,“ řekla jsem znechuceně. „Jenţe podívej se, jak teď vypadám!“ „Máš něco na převlečení?“ staral se Ralph. „Jestli ano, tak tohle svlékni. Zítra to dáme hospodyni, ona ti to vypere.“ 34

Mé zásoby šatstva byly sice skromné, ale náhradní soupravu jsem samozřejmě měla. „Radši bych si to vyprala sama,“ namítla jsem. „Jen to nech na paní Samsonové,“ radil Ralph. „Teď uţ to stejně dělat nebudeš a ráno by tě to zdrţovalo. Naplánoval jsem totiţ, ţe si zítra vyjedeme do Londýna. Chceš?“ Vyvalila jsem oči. „Na to ale praskne celý den. Dala ti tvá vyvolená na zítřek volno? Nebo začneš být uţ v poledne nervózní, ţe musíš honem do Salisbury?“ „Neobávej se. Dala mi volno.“ „A nechtěla jet s námi?“ „Asi ano, ale včas si uvědomila, ţe mám jen dvousedadlový vůz a nemohla připustit, aby jeden z nás musel běţet za autem. Ona je totiţ – na rozdíl od mnohých – velmi rozumná.“ Z Ralphova tónu jsem vycítila, ţe se mu mé naráţky na jeho dívku ani trochu nelíbí. „Promiň,“ omlouvala jsem se. „Nechtěla jsem se nikoho dotknout. Samozřejmě pojedu strašně ráda. Kdy chceš vyrazit?“ „Čím dřív se probudíš, tím líp. Na to, abys poznala Londýn, bys potřebovala celý rok. Jestli chceš vidět aspoň to hlavní, musíme vyjet brzy.“ „Takţe bychom měli jít rychle spát,“ uzavřela jsem debatu. „Kudy se chodí z tohohle zatraceného sklepa?“ Ralph mi ukázal dřevěné schůdky a svítil mi baterkou. Vyšli jsme malými dvířky do chodbičky, přímo proti zadním schodům. „Tak v kolik?“ zeptal se Ralph. „Mám napsat paní Samsonové, aby nás vzbudila v půl sedmé? Stačíš se ještě trochu vyspat?“ Zasmála jsem se. „S těmi čtyřmi hodinami, které jsem prospala v Stonehenge, to bude bohatě stačit.“ „Tak tedy dobrou noc,“ popřál mi Ralph. „Kdybys v noci slyšela křik, tak si toho nevšímej. To jen někdo spadl do té díry. Zaklápět jí uţ nebudu. Teď hlavně musím vrátit otci do skříně pušku. Nerad mi jí půjčuje.“ „A dnes ti ji půjčil?“ „Ani náhodou. On totiţ vůbec netuší, ţe se tu něco stalo. Kdyby se dověděl, ţe někdo v noci okradl jeho hosta, nepřeţil by to.“ „A co kdybys z té pušky musel vystřelit? To by ho přece 35

probudilo!“ „Ţádný strach. Není nabitá. Hezky se vyspi.“ „Dobrou,“ zavolala jsem za ním a začala stoupat po schodech ke svému pokoji. Doufala jsem, ţe dobrodruţství bylo uţ pro dnešek dost a osud mě nezklamal. Svlékla jsem si poničené hábity, umyla se a zalezla do postele. Kameru jsem si pro jistotu dala pod polštář. Kdyţ jsem usínala, cinkly hodiny na krbu dvakrát. Tu noc nikdo nepřišel. Tentokrát jsem po cestě neusnula a mohla jsem si opravit názor na rychlost Ralphova auta. Cesta dlouhá osmdesát mil z Cromptonu do Londýna nám trvala stejnou dobu jako a kdekoli ve Státech. Ralph odmítl jet do středu města vozem. Kvůli dopravním zácpám a parkovacím potíţím se to prý nevyplatí. Zastavil na první konečné podzemní dráhy a koupil oběma denní jízdenku. „Myslím, ţe bude nejvýhodnější vzít si jako výchozí bod Trafalgarské náměstí. Tam se můţeme sejít, kdybychom se náhodou ztratili. Pak to vezmeme pěšky přes Whitehall do Westminsteru, odkud podle St. Jamesova parku k Buckinghamskému paláci. Pak podzemkou k Toweru. Večer ti ukáţu Soho. Jestli to všechno stačíme prohlédnout, budeme rádi.“ Jména těch míst – kromě Buckinghamského paláce – mi nic neříkala a o vzdálenostech mezi nimi jsem neměla představu. Musela jsem se zcela svěřit svému průvodci. Cesta podzemkou se vlekla a bylo mi líto, ţe jsem uţ takovou dobu ve městě a ještě jsem z něj nic neviděla. Naštěstí to uţ dlouho netrvalo. Za chvíli jsme vystoupili na stanici Charing Cross a po pár krocích jsme byli na Trafalgarském náměstí. Ralph se mi snaţil něco vykládat, ale nevnímala jsem ho. Od chvíle, kdy jsme vystoupili z podzemky, jsem byla zahlcená záplavou lidí, aut a červených, dvoupatrových autobusů. Zdálo se mi, ţe se všechno pohybuje naprosto neobvyklým a nesmyslným způsobem – no ovšem! Jezdí se vlevo! Byla jsem zvyklá na americké rozměry a tady jsem si připadala jako v malém městečku, kde se koná nějaká výjimečná událost, na kterou se sjede desetkrát víc lidí, neţ kolik jich město můţe pojmout. Byla jsem nadšená touhle nádhernou, trochu jarmareční podívanou, pojatou tak váţně a důstojně. Zároveň jsem byla nešťastná, protoţe 36

jsem nevěděla, co dřív točit. Vůbec mě nezajímalo, co mi Ralph vykládá. Netouţila jsem vědět, co je co. Kolem byla krása, naprosto odlišná od té, jakou je moţné vidět v Americe a jakou jsem dosud znala. Chtěla jsem si z ní co nejvíc nakrást. Natočila jsem celkový pohled náměstí, několik hlavních budov, ruch na křiţovatce, milence a pobudy u paty Nelsonova sloupu, detail Nelsonovy sochy, několik záběrů chodců a detailů tváří. Bylo to chaotické, ale doufala jsem, ţe s toho Ben něco sestříhá. Jen nerada jsem se dala vyrušit Ralphem, který nabádal k odchodu. Byl zřejmě zklamán tím, co natáčím. Nestála jsem o architekturu význačných budov. Zajímali mě lidé, ţivot v ulicích, malebná zákoutí a zvláštní detaily. Můj průvodce mi jistě měl za zlé, ţe jsem věnovala málo pozornosti Whitehallu, parlamentu, Westminsterskému opatství a dokonce Buckinghamskému paláci. Jenţe všechny tyhle architektonické skvosty jsem si mohla koupit na pohlednicích a nestálo za to je točit. Nereprezentovaly Londýn ţivých lidí. Abych v Ralphových očích nějak napravila svůj poklesek, koupila jsem si v kiosku obsáhlou knihu o Londýně, kde ty statické obrazy budov po svém. Poledne mi otevřelo nový námět. Z kanceláří se vyrojili úředníci a spěchali na oběd. Všichni byli upjatí do společenských obleků. Přesto, ţe byl velmi krásný den a pořádné horko, nikoho ani nenapadlo, hodit si sako přes ruku, vyhrnout si rukávy košile, nebo uvolnit si kravatu. Takový prohřešek proti reprezentaci svého podniku si nikdo nemohl dovolit. Pojídali levné obědy u hospodských stolů a jejich společenská elegance se pomalu utápěla v proudech potu. Tomuhle tématu jsem věnovala fůru krásných záběrů a tím jsem znova urazila Ralpha, kterého jsem si předtím sotva stačila usmířit koupí knihy. Myslím, ţe jsem si ho získala teprve v Toweru, kde jsem zřejmě natočila něco, co odpovídalo i jeho představám o dobrém filmu. Byla jsem ráda, ale zároveň to bylo špatné znamení. Jestli se to Ralphovi líbilo, Ben z těch záběrů určitě přes polovinu vyhodí. Abych své dílo korunovala, rozhodla jsem se, ţe natočím ještě celkový záběr Toweru s popředím frekventované ulice. Za tím účelem bylo nutné tu ulici přejít na druhou stranu. Moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem se pečlivě rozhlédla a vstoupila na zebru přechodu. Vtom mě někdo 37

strhl zpátky a zároveň zaskučely brzdy. Těsně vedle mě zastavil patrový autobus. „Kolikrát ti mám říkat,“ zlobil se Ralph, „ţe se tu jezdí vlevo? Musíš se podívat vţdycky nejdřív doprava! Mohl jsem z tebe mít předloţku k posteli!“ „Uf!“ vydechla jsem. „To bylo o fous! Promiň,“ omlouvala jsem se, „ale já si na takovouhle zmršenou dopravu nikdy nezvyknu.“ Náhle jsem dostala nápad. „Poslyš, nemohli bychom se projet autobusem? Něco bych viděla a z té střechy by se mi krásně točilo.“ „To by šlo,“ řekl po krátkém zamyšlení. „Zajedeme na Tottenham Court Road a pak se projdeme po Soho.“ Cesta byla nádherná. Měla jsem celý londýnský ruch jako na dlani. Střecha autobusu poskytovala nejen moţnost neobvyklých záběrů, ale i technické vylepšení, které ţádná ruční kamera nemá – pojezd. Myslím, ţe snímky z té projíţďky byly tím nejlepším, co jsem za celý den natočila, a má nálada stoupla. Cesta skončila. Vystoupili jsme na rušné křiţovatce, prošli ulicí a skončili na náměstí v Soho, jehoţ střed vyplňoval malý parčík. „Tady se můţeme na chvíli posadit,“ navrhl Ralph. „Kdyby ses potřebovala umýt, támhle jsou toalety,“ dodal taktně. Ani netušil, jak mi jeho upozornění přišlo vhod. Zanechala jsem ho v parku na lavičce pod nápisem Nekrmte ptáky! Mokrý trus na chodníku je příčinou úrazů! a rychle jsem se vzdálila. Kdyţ jsem se pak po chvíli vracela, uviděla jsem uţ z dálky, ţe si Ralph přidrţuje u ucha mobil a s někým se baví. Volá té své holce! blesklo mi hlavou, a chtěl na to být chvíli sám. Proto mě poslal pryč. To musí být buď láska jako trám, nebo je uţ teď pěkně pod pantoflem! Abych dala svému průvodci moţnost dokončit hovor, neţ se vrátím, okouněla jsem chvíli u novinového stánku. Nakonec jsem si nazdařbůh koupila nějaké noviny a pomalu se loudala do parku. Ralph uţ mě zahlédl a včas schoval mobil. „Co sis to koupila za plátek?“ uvítal mě. Pohlédl na noviny a potřásl hlavou. „Globetrotter? To neznám. U nás čteme Timesy. Ale počkej – ukaţ!“ řekl náhle se zájmem. 38

Pohlédla jsem na první stránku. Přes polovinu její plochy se táhl obří titulek „Kam zmizel politik?“ s duchaplným podtitulem „Ani doma není k nalezení.“ Zbytek stránky vyplňovala velká fotografie nějakého muţe. Na vlastní článek zbylo pouhých dvanáct řádků rozdělených do dvou sloupců a neposkytujících více informací neţ titulek. Prozradily pouze, ţe konzervativní poslanec dolní sněmovny George Mansey uţ po tři dny není nikde k zastiţení a podle výpovědi sluhy se doma dosud neobjevil. Paní Manseyová, velmi bohatá dáma, která se léčí v lázních ve Švýcarsku, nemohla být dotázána. Přátelé poslance jsou znepokojeni. „To snad psal redakční elév!“ řekl Ralph opovrţlivě. „Stejně je to svinstvo,“ dodal znechuceně. „Proč tomu chlapovi nedají pokoj? Zmizet o parlamentních prázdninách na tři dny není přece ţádný hřích.“ Neznala jsem místní poměry a jméno politika mi samozřejmě nic neříkalo. Kdyţ jsem se ale zadívala na fotografii, napadlo mě, ţe toho člověka uţ dávno znám a čím dále jsem na ní hleděla tím byl ten pocit silnější. Samozřejmě jsem to hned zavrhla jako naprostý nesmysl. Jak bych ho mohla znát? Pro jistotu jsem zavzpomínala, jestli se náhodou nepodobá některému z amerických politiků, ale na nic jsem nepřišla. „Proč tě ten článek tak vytočil?“ zeptala jsem se Ralpha. „Protoţe Manseyho osobně znám. Je to otcův kolega z parlamentu. Několikrát u nás byl. Vede kampaň za to, aby Salisburské níţině byl zachován statut chráněné oblasti a postavil si na tom i svou politickou kariéru.“ „Copak chce někdo ten statut zrušit?“ podivila jsem se. „Byly takové snahy, ale nezdají se mi nebezpečné. Měl jsem vţdycky dojem, ţe Mansey zbytečně zveličuje, aby měl proti komu bojovat.“ „K čemu by bylo dobré ztratit chráněnou oblast?“ „K ničemu. Byla by to úplná katastrofa. V tom s Manseyem naprosto souhlasím,“ řekl Ralph a sklapl noviny. „No – budeme se muset zvednout. Uţ rozsvítili světla. Teď je Soho nejhezčí.“ Procházeli jsme ulicemi a uličkami. „Soho je vlastně střed Londýna. Ještě v minulém století to byla čtvrť s nevalnou pověstí, 39

teď je to středisko londýnské zábavy – hm – všeho druhu,“ vykládal Ralph. Opět jsem ho přestala poslouchat. Zbytky denního světla se nádherně mísily se světly neonů a pouličních lamp a bylo by hříchem lákavou večerní atmosféru nezachytit. Ralph se zřejmě neradoval. Asi se mu zdálo, ţe příliš často natáčím podniky, věnované zábavě „Jim – všeho druhu“. Chudák zlatý! Co by říkal v Las Vegas? Skončili jsme svou procházku na Picadilly Circus. Sotva jsem vlekla nohy a byla jsem ráda, kdyţ jsme nasedli do podzemky. I tam jsem natočila několik záběrů, ale přestala jsem, kdyţ jsem viděla, ţe se Ralph za mé počínání nepokrytě stydí. Dojeli jsme na konečnou, přesedli do Ralphova MG a vyrazili domů. S námahou jsem v těsném prostoru zvedla noviny, které mi při nastupování vypadly z kabely. „Je to neslušnost,“ poznamenal Ralph. „Mansey si na pár dní někam vypadne a oni ho v novinách shánějí jako nějakého zločince.“ Mlčela jsem, protoţe jsem znala horší případ: jistého Ralpha, který kdyţ jeden den chybí, musí se aspoň telefonicky ohlásit. Jenţe ta Manseyova fotka mi stále nešla z hlavy. Viděla jsem ho někdy, nebo se mi o něm zdálo? Rozhodně je mi povědomý. Trápila jsem se tím celou cestu a obraz toho muţe mi zastiňoval dojmy z Londýna. Ralph si zřejmě vysvětlil mé mlčení únavou a nenamáhal se konverzovat. Asi toho všeho měl uţ taky dost – a hlavně mě. Moc radosti jsem mu asi neudělala. Oddechla jsem si, kdyţ jsme sjeli s dálnice. Při průjezdu alejí byla uţ tma a osvětlená okna domu nás zdravila na uvítanou. Nebylo ještě tak pozdě a bylo by bývalo slušné promluvit s panem Perkinsem, jenţe jsem se uţ na nic nezmohla. Poděkovala jsem Ralphovi, poţádala jsem ho, aby mě u otce omluvil, vyběhla jsem po schodech nahoru a skočila do postele. Po koupelně jsem ani nevzdechla. Znova jsem vzala do ruky noviny s fotkou poslance Manseyho – a náhle se mi v hlavě rozsvítilo: to je ten chlap, kterého jsem natočila na lodi s tou orientální holkou!

40

VI. Hned ráno jsem svůj prohřešek proti hygieně napravila. Dala jsem nabít akumulátory do kamery a pak jsem se celé dopoledne blaţeně válela ve vaně. Potřebovala jsem se zastavit a odpočinout si. Přemýšlela jsem o svých záţitcích a musela jsem uznat, ţe jsem se ty tři dny opravdu nenudila. Bylo mi, jako bych nasedla do stroje času a cestovala do minulosti. Jsem občankou Spojených států. Zvykla jsem si na to, ţe naše historie počíná rokem 1776. Jsme zemí dneška. Tady jsem se náhle ocitla v prostředí, které mě přitahovalo a zároveň děsilo, protoţe posouvalo dějiny do nekonečných dálek zpět. Záhadný Stonehenge! Ţádná výjimka. V Americe máme takové památky taky. Jenţe tady jsem se poprvé setkala s něčím, co je čtyři tisíce let staré a mohla se toho dotknout. Dotkla jsem se a neznámý vnitřní hlas mě okamţitě varoval, ţe jsem to neměla dělat. Nevím proč. Ničím se přece neliším od milionů turistů, kteří tady projdou, fotografují, filmují a bezostyšně sahají na tajemné kameny, aby vyzkoušeli jejich léčivou a magickou sílu. Zřejmě jsem na rozdíl od ostatních udělala ještě něco navíc, s čím záhadní vládci Stonehenge nesouhlasí a trestají mě špatným svědomím – a moţná i ztrátou mé filmové úrody. Samozřejmě jsem se nedomnívala, ţe mi kazetu ukradla neznámá síla nebo duch. Duchové nechodí po schodech, neotvírají dveře a nevrţou podlahou. Musel to být člověk, který má ke Stonehenge nějaký zvláštní vztah a tajně mě pozoroval, kdyţ jsem tu opuštěnou, liduprázdnou stavbu natáčela. Co ho tak rozrušilo? Co jsem udělala špatně? Jakého tajemství jsem se nechtěně zmocnila, ţe se můj pronásledovatel rozhodl mi ukrást kazetu? Byl to snad někdo ze 41

sdruţení druidů, kterého urazilo, ţe natáčím mimo návštěvní dobu, v čase, kdy se do chrámu vrátili keltští bohové? Pro bláznivého mystika by to mohl být důvod. A nejsem náhodou tím bláznivým mystikem já sama? Proč v sobě stále ţivím pocit, ţe ta mrtvá stavba mě povaţuje za nepřítele? Neudělala jsem nic, za co bych se musela stydět, a přesto jsem měla špatné svědomí! Vylezla jsem z vany a začala se pomalu oblékat. Ozvalo se zaklepání. „Kdo je?“ zavolala jsem. „To jsem já, Samsonova,“ ozvalo se z chodby. Otevřela jsem dveře. „Dobrý den, slečno,“ pozdravila hospodyně. „Dala jsem vám do pokoje vyprané věci, kdybyste se chtěla převléknout. Pan Perkins se dává poroučet a mám vám vyřídit, ţe za okamţik bude oběd.“ Nebyla jsem zvyklá, aby mě někdo obsluhoval a trochu mě to vyvedlo z míry. „Moc vám děkuji, paní Samsonova,“ vykoktala jsem. „Řekněte, prosím, panu Perkinsovi, ţe za okamţik budu dole.“ To se snadno řeklo, ale hůř vykonalo. Nechtěla jsem zdrţovat oběd a mařit čas převlékáním. Vypraným oděvům ve svém pokoji jsem věnovala jen tichou vzpomínku. Naštěstí se nemusím líčit, to byla další časová úspora. Stačilo, abych si pročísla vlasy a byla jsem hotová. Stejně jsem to ale nestihla. Kdyţ jsem sešla do haly, která zároveň slouţila jako jídelna, stolovníci byli uţ na svých místech: Hostitel, Ralph, pan Spysack a farář Wimsby – všichni, které jsem tu znala. Nestačila jsem se omlouvat, zvláště kdyţ mi došlo, ţe tenhle oběd byl zřejmě uspořádám na mou počest. Na pokyn pána domu začala paní Samsonova přinášet jídlo. S chutí jsem se do něj pustila, a kdyţ jsem dojedla, měla jsem pocit nasycení. Jenţe to byl jen předkrm! Následovala polévka, hlavní chod, moučník a černá káva. Jako člověk zvyklý na hamburgery nebo pizzu, rychle zhltnutou v polední pauze, jsem nechápala, kolik toho dokáţe Evropan spolykat. Vţdyť uţ v půli oběda jsem byla úplně přecpaná a pokračovala jen proto, abych hostitele neurazila. Kdyţ jsem nakonec s gigantickým úsilím oběd zvládla, zdálo se mi, 42

ţe se nezvednu od stolu. Kdyby takhle jedli Američané, vypadali by za chvíli všichni jako zápasníci sumo. Ostatní spolustolovníci ţádné potíţe neměli. Bylo to pro ně normální. Rozvalili se na pohovkách a křeslech, všichni – aţ na Ralpha – si zapálili a v klidu zaţívali. S námahou jsem se přesunula k nim, abych nezůstala u stolu sama. Rozhovor se stočil na mou včerejší návštěvu Londýna. Bylo mi trapně, protoţe jsem sice dokázala nadšeně popsat, co jsem viděla, ale nedovedla jsem říci, kde to bylo. Ani najeden název orientačních bodů jsem si nevzpomněla. „Nebylo by lepší,“ pomohl mi farář, „kdybys nám zase předvedla, co jsi natočila? My uţ bychom si to umístili.“ Moc se mi do toho nechtělo, ale bylo to zřejmě jediné řešení. Došla jsem si nahoru pro kameru, pro jistotu zkontrolovala, jestli není prázdná, a vrátila se zpátky. Představení dopadlo jako zábavný kviz. Všichni se předstihovali, kdo dokáţe záběrům určit místo jejich vzniku. U mnohých si nikdo nevěděl rady. Z detailů vozů, chodců a tváří se nedalo nic vyčíst. Nejlépe se všichni pánové orientovali v Soho, včetně faráře Wimsbyho, coţ mě trochu překvapilo. Myslím, ţe při té hře nikdo film pořádně nesledoval a snad proto sklidil nakonec všeobecnou pochvalu. V určování míst zvítězil Ralph, ale byl diskvalifikován, protoţe tam byl se mnou. Všechno by bylo proběhlo v klidu, kdyby se náhle pan Perkins nevytasil s bombou. „Poslyš, Lauro,“ řekl trochu nápadně ledabyle, „chtěl bych ti udělat návrh.“ Tenhle způsob odlehčeného jednání jsem znala a bylo mi jasné, ţe půjde o něco, na čem panu Perkinsovi záleţí. „Moc se mi líbily ty tvé záběry z letiště a z letadla,“ pokračoval hostitel, „a potřeboval bych je mít pro jistý obchodní účel. Byla bys ochotná mi tu tvou kazetu prodat? Tím bys mi vlastně prodala autorské právo, coţ by se jinak neobešlo bez uzavření smlouvy. Jenţe tu by nám nikdo nepovolil, protoţe jsi cizinka a nesmíš tu provozovat výdělečnou činnost. Kdyţ mi prodáš kazetu, zůstane to jen mezi námi. Z ruky do ruky. Já budu mít záběry a ty vyděláš. Co bys říkala tak sto padesáti librám?“ Zalapala jsem po dechu. „To – to myslíte váţně?“ vykoktala jsem 43

ohromeně. „Samozřejmě,“ ujistil mě. „Jestli váháš, je to nesmysl. Prakticky o nic nepřijdeš. Záběry letišť a letadel si můţeš natočit, aţ se budeš vracet domů. Pokud jde o Stonehenge, máš ho tu po ruce stále. Tak co? Souhlasíš?“ Nesmyslnost situace přede mnou vyvstala v celé své hrůze. Chce koupit něco, co nemám! Pohlédla jsem na Ralpha, který za brýlemi nervózně pomrkával a byl zřejmě stejně bezradný jako já. Snaţila jsem se oddálit okamţik pravdy. „Mohl byste mi aspoň vysvětlit, k čemu vám ty záběry budou?“ „Ovšem,“ usmál se hostitel. „Tvůj otec ti jistě řekl, ţe jsem kdysi financoval některé filmy v Ealingu. Dnes v té činnosti pokračuji, jenţe v menším měřítku. Financuji malé studio, které natáčí pro televizi krátké filmy, reportáţe a reklamu. V jednom z těch titulů potřebujeme filmovou zkratku cesty z Ameriky do Evropy, a kdyţ tvůj materiál prostříháme, máme ji hotovou. Nemusím nikam vysílat kameramana, ušetřím čas i peníze.“ „Myslím,“ připojil se pan Spysack, „ţe i já bych se mohl na té kazetě finančně podílet. Chci si v tom studiu dát natočit reklamní šot a moc by se mi do něho hodily tvé záběry ze Stonehenge. Prostě bychom si s panen Perkinsem tu kazetu rozdělili. To by bylo nejlepší. Co myslíte, otče?“ obrátil se na pana Wimsbyho. „Nejsem odborník na reklamu,“ usmál se kněz, „neţiji ve filmovém světě a uţ vůbec nejsem finančník. Kdybych byl, určitě by nám na kostele nepadala střecha.“ Pan Spysack to pochopil jako výtku svému skrblictví a zacouval. „Dobrá. Nebudeme se na tom podílet. Zaplatím zvlášť.“ Za chvíli začnou přihazovat! pomyslela jsem si s hrůzou. Bude to draţba šílenců, kteří chtějí získat něco, co neexistuje! „Tak, co tomu říkáš?“ zeptal se pan Perkins. „Souhlasíš?“ Nejraději bych se propadla. „Ano,“ vykoktala jsem. „Jenţe…“ Zachytila jsem Ralphův prosebný pohled, abych se před otcem o té krádeţi nezmiňovala. „Jenţe – já právě tuhle kazetu nemám. Někam jsem jí zaloţila – nebo jsem jí někde po cestě ztratila – prostě – nemohu jí najít, ať hledám sebe víc.“ 44

Chvíli bylo rozpačité ticho, které nakonec přerušil pan Spysack. „To je škoda,“ řekl lakonicky. „Byly to krásné záběry a mohlas na nich vydělat.“ Otec Wimsby mi věnoval káravý pohled, který jako by připomínal, ţe lhát se nemá. I na panu Perkinsovi bylo vidět, ţe mi nevěří. Jediný, kdo znal pravdu, byl Ralph a ten pro mě v dané chvíli nemohl nic udělat. Nakonec se přece jen pokusil mě bránit. „Laura má pravdu. Vím uţ dva dny, ţe tu kazetu nemá. Hledali jsme ji, ale nikde jsme ji nenašli. Asi Lauře vypadla cestou do Cromptonu.“ Tys tak něco hledal! najeţila jsem se v duchu. Klidně sis odjel za svou holkou a jediné, cos vymyslel, byla ta pitomá past s hromadou brambor! Pan Perkins na syna útrpně pohlédl a Ralph se začervenal. Uvědomil si, ţe ze zavřené kamery ţádná kazeta nevypadne, i kdyby jí domlouval. Stála jsem tu jako lhářka, která nechce prodat milovanou hračku a vymýšlí si dětinské výmluvy. Jediný, kdo mi snad věřil, byl pan Spysack. „Nic si z toho nedělej,“ řekl mi. „Co se stalo, stalo se. Jsou i horší věci na světě.“ „Myslím,“ obrátil se na duchovního, „ţe bychom se měli odporoučet. Laura bude hledat kazetu a náš hostitel mi řekl, ţe má dnes zadaný večer. Asi se na něj bude chtít připravit, tak abychom ho dlouho nezdrţovali.“ Pan Perkins se ani nenamáhal mu to společensky rozmlouvat, oba muţi brzy odešli a ve hře zůstali jen tři hráči. „Lauro,“ řekl pan Perkins. „Kdybys tu kazetu náhodou našla, přijala bys můj návrh?“ „Ano,“ přikývla jsem zmateně. „Jenţe nevím, kde ji mám hledat.“ „To já teprve ne. Ale i tak jsem rád, ţe souhlasíš.“ „Tati,“ řekl prosebně Ralph, „nemohl bych teď asi na dvě hodiny…“ „Nemohl, synu,“ řekl pan Perkins. „Vím, ţe chceš jet do Salisbury za dámou svého srdce, jenţe máš smůlu. Do Salisbury dnes jedu já a ty zůstaneš laskavě doma. Můţeš té své Jane zatelefonovat, a jestli si na to netroufáš, omluvím tě u ní sám.“ „Ty o Jane víš?“ vydechl ohromeně Ralph a poplašeně zamrkal 45

očima. „Ano. Jane Wilcoxová, Salisbury, Churchillova alej 16. Hezká, trochu sobecká, studuje s tebou v ročníku, mimochodem s nevalným prospěchem. Měl bys jí domluvit, aby se zlepšila. Její otec je ředitelem salisburské tiskárny.“ „Odkud tohle všechno máš?“ ţasl Ralph. „Člověk se musí trochu zajímat o vlastního syna. Jednou to poznáš sám.“ „Kdyţ to všechno víš, proč mám dnes zůstat doma?“ „Budeš dělat Lauře společnost. Nechci, aby večer zůstala v domě sama. Tady se totiţ začínají dít věci, které se mi vůbec nelíbí.“ Nechápala jsem, jaké záhady se tu mohou dít – samozřejmě kromě té krádeţe, o které pan Perkins stejně nemá tušení. Nebo má? napadlo mě náhle. Ví zřejmě víc, neţ si myslíme. Důkaz právě před chvílí podal. „Tak co?“ zeptal se pan Perkins trochu poťouchle. „Zavoláš Jane, nebo to mám vzít do ruky sám?“ Samozřejmě jsme očekávali, ţe Ralph otcovu pomoc odmítne, ale zklamal nás. „Víš co, tati?“ řekl sklesle. „Kdyţ uţ nemohu jet, tak to vyřiď sám. Jsem zvědav, jak to Jane přijme.“ „To ti mohu říct předem,“ řekl otec zhnuseně. „Přijme to jako poručík stojící v pozoru před generálem. Jenţe toho generála bys měl dělat ty. Kdyby byl můj otec musel jednat s matkou za mě, tak jsi tu teď nebyl, protoţe bych se určitě dodnes neoţenil. Bojuj, synku! Třeba špatně, ale sám. Dnes je to poprvé a naposled, co ti pomohu. Mějte se tu hezky,“ dodal jakoby mimochodem. „Uţ musím odjet. V půl osmé mám v Savoyi obchodní poradu:“ Otočil se a zmizel ve dveřích. Bylo to na efekt vypočítané gesto poslance, který po úspěšném projevu opouští sál. V duchu jsem s panem Perkinsem nesouhlasila. Neměla jsem sice ţádné zkušenosti, ale vůbec bych nechtěla, aby mi milovaný kluk dělal velícího generála. Jenţe opak se mi taky nelíbil. Jane zůstala v mých očích jen protivnou holkou komandující Ralpha. „Co budeme dělat?“ vytrhl mě z úvah zklamaný dţentlmen. „Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Myslím, ţe bys měl zavolat 46

Jane dřív, neţ si ji vezme do parády tvůj otec. Já se zatím půjdu trochu umýt a převléknout. Aţ se sejdeme, uvidíme, co dál.“ Před domem se ozval zvuk startujícího motoru, a kdyţ jsem vyhlédla z okna, viděla jsem, jak bentley pana Perkinse mizí v aleji. Přepadla mě zvláštní tíseň a měla jsem pocit, jako by s odjezdem domácího pána zmizelo z domu bezpečí. Kdyţ jsem se obrátila od okna, Ralph uţ v hale nebyl. Asi šel telefonovat. Opatrně, téměř po špičkách jsem prošla místností do zadní chodby a tiše vystoupila po schodech. Dlouho jsem váhala, neţ jsem otevřela dveře svého pokoje, jako bych se bála, ţe tam na mě čeká nějaké strašné, neznámé překvapení. Pak jsem se odhodlala. V pokoji samozřejmě nic nového nebylo, jen na stole leţela úhledně sloţená hromádka mých vypraných svršků, kterou mi tu dopoledne přichystala paní Samsonova. Vydechla jsem úlevou a rozhodla se, ţe půjdu rovnou do koupelny a triko na převlečení si vezmu s sebou. Šálila jsem pro něj do hromádky, hodila si je přes ruku – a pak jsem vytřeštila oči a málem jsem vykřikla. Na sloţených dţínách leţela pohlednice. Před pozadím naprosté zkázy stál bílý druid se vztyčenou rukou a hrdě pózoval nad nápisem: Postihlo vás neštěstí? Voláte SOS? Volejte to správné: Spysackovu Obchodní Síť. Zásobí vás vším! Vzala jsem pohlednici do ruky a narazila pod ní špičkami prstů na něco tuhého. Nahmatala jsem, co to je, srdce se mi zastavilo a tentokrát jsem vykřikla doopravdy. Pod pohlednicí leţela na sloţených dţínách krabička označená povědomým obrázkem – má ukradená kazeta! Chvíli jsem na ní bezmocně zírala a pak jsem se hystericky rozesmála. „Spysackova Obchodní Síť! Zásobí vás vším, co potřebujete!“ řičela jsem. Po tvářích mi mi stékaly slzy, ale nebyl to pláč. Byl to jen následek situace, kdy jedno napětí pominulo a bylo vystřídáno jiným. Pobíhala jsem po místnosti a vykřikovala Spysackův reklamní slogan stále dokola. Na schodech se ozvaly spěšné kroky a do pokoje vtrhl Ralph. „Prokristapána, Lauro, co se děje?“ Hysterický záchvat pominul stejně rychle, jako začal. „Podívej se, co jsem našla v prádle!“ „Co to má být?“ uţasl Ralph. „Není to náhodou ta ukradená kazeta? A co je tohle?“ Sklonil se nad pohlednicí. „Tuhle 47

Spysackovu reklamu ještě neznám. Musí to být něco nového. Na stáncích nikde není.“ „To je to jediné, co ti mohu vysvětlit,“ řekla jsem a stručně jsem seznámila Ralpha se svým dobrodruţstvím s panem Spysackem v rozpadlém křídle domu. „Proč jsi mi o tom nic neřekla?“ „Kdyţ jsem tě po tom záţitku poprvé viděla, mířil jsi na mě puškou a měla jsem svých starostí dost. A kdyţ jsme pak byli v Londýně, úplně jsem na to zapomněla. Jen nevím, proč si pan Spysack vybral právě tohle prostředí.“ „Protoţe ta ruina je vlastně jeho. On z ní platí otci nájem. V přízemí má sklady zboţí, které se nekazí a do obchodů se zaváţí jen jednou za čas. Většinou jde o stavební materiál. Jenţe tohle všechno není důleţité. Hlavní věc je ta kazeta. Víš určitě, ţe je to ona?“ „Určitě. Mám ji podepsanou a navíc jsem si na ni jednou z recese nalepila samolepku brontosaura. Vidíš? Tady je. Jako bych tušila, ţe na ni budu natáčet něco, co patří dávnověku.“ „Neměli bychom si ji raději pustit?“ staral se Ralph. „Proč?“ vyjevila jsem se. „Abychom věděli, jestli je v pořádku. Třeba ji někdo smazal. Mohlo na ní být něco, co se mu nelíbilo. Času by na to měl dost Stejně bych rád věděl, o co vlastně otec a pan Spysack mají takový zájem. Táta totiţ hned tak něco nekoupí.“ V duchu jsem uznala, ţe má pravdu. Sama jsem byla napjatá, jestli se mým filmovým pokladům něco nestalo a rozhodla jsem se přetrpět i další dnešní projekci. Snesla jsem kameru do haly, vloţila do ní kazetu s brontosaurem a zapojila šňůry. Usadila jsem se vedla Ralpha na pohovce a stiskla tlačítko dálkového ovladače. Objevil se obraz našeho domu v Los Angeles. „Sláva!“ zaradovala jsem se. „Je to ona!“ Ralph soustředěně zíral na obrazovku a zřejmě se snaţil vnímat všechny detaily, které by mohly mít nějaký význam. Já jsem se příliš nesoustředila. Byla to stará, známá písnička: letiště, letadlo, spící pasaţéři, londýnské letiště Heathrow, záběry ze Stonehenge – zřejmě nic nechybělo. Uklidnila jsem se a začaly se mi zavírat oči. „Zastav to!“ vykřikl náhle Ralph. Zmáčkla jsem příslušný knoflík 48

a pohlédla na obrazovku. Obraz strnul právě v okamţiku, kdy ústa prošedivělého muţe splynula s ústy orientální dívky. Byl to ten nešťastný záběr, za který jsem se styděla a uţ předem se rozhodla, ţe ho nezařadím, tím spíš, kdyţ jsem uţ věděla, koho jsem to vlastně natočila. „Paneboţe!“ vydechl Ralph. „To je přece Mansey!“ „Je,“ přikývla jsem. „Poznala jsem ho uţ včera na té fotce v novinách. Jenţe já ho vůbec nechtěla točit. Sám vidíš, ţe na začátku záběru není ani znát, ţe ta bílá tečka je loď, natoţ abych věděla, ţe na ní někdo je.“ „Proč jsi mi to neřekla?“ naléhal Ralph. „Nechtěla jsem o tom záběru vůbec mluvit. Bylo mi to trapné a chtěla jsem to celé přetočit něčím jiným, jenţe uţ bylo pozdě.“ Ralph se na chvíli zamyslel a pak potřásl hlavou. „Nechci ti upírat filmařské kvality, Lauro. Z toho, co jsi natočila, se dá opravdu sestříhat cesta do Evropy, ale myslím, ţe otci o to vůbec nešlo. Z celé té kazety chtěl získat právě jen tenhle jediný záběr.“ „Proč?“ vyjevila jsem se. „Protoţe asi nechce, aby se náhodou dostal do nepovolaných rukou. Chce zabránit, aby se objevilo, ţe se Mansey schovává právě tady, ačkoliv to určitě sám moc dobře ví.“ „Proč by to měl vědět?“ „Protoţe ta loď na jezeře patří jemu a on samozřejmě nechce připustit, ţe se tam dějí nějaké nepřístojnosti a nepřeje si, aby se ten záběr dostal do rukou někomu cizímu.“ „Pozdě,“ řekla jsem. „Zloděj uţ ho má.“

49

VII. „Zkusme to vzít logicky,“ řekl Ralph. „Můţeme usuzovat, ţe ten zloděj byl cizí člověk, který se o tom choulostivém záběru velmi rychle dověděl od někoho, kdo film viděl. Kdyţ nepočítám tebe, viděl film můj otec, farář Wimsby a pan Spysack. Nemyslím, ţe by zloděj byl někdo z nich. Pokud jde o tátu, určitě nekradl, protoţe chtěl kazetu od tebe koupit. To je důkaz, ţe o krádeţi nevěděl. Myslím, ţe ten záběr byl pro něho Sok. Otec zřejmě poskytl Manseymu na lodi přístřeší, ale jistě netušil, ţe si tam vezme dámskou společnost, jinak by to určitě neudělal. To by poškodilo jeho dobrou pověst. Těţko také mohl omylem něco vyzradit, protoţe od promítání aţ do krádeţe byl doma a s nikým se nesetkal. Pak tu máme otce Wimsbyho. Jako kněz nemůţe mít na té kazetě ţádný zájem. Kdyby byl náboţenský fanatik, mohl by povaţovat ten osudný záběr za dílo ďábla a chtít ho zničit. Jenţe on je rozumný a umírněný člověk. Na otcovu ochotu půjčit Manseymu loď se sice asi divá jako na kuplířství, ale rozhodně o něm nikomu nevykládal. Je zvyklý brát na vědomí hříchy farníků a zachovávat zpovědní tajemství. Takţe: on nekradl, uţ proto, ţe by porušil sedmé přikázání a nikdo se také od něho nic nedověděl. Zbývá pan Spysack. Ten nekradl ze stejného důvodu, jako otec: chtěl koupit kazetu. Je obchodník a nevydával by peníze za něco, co uţ má. A navíc – kdyby ti ten film vrátil on, jistě by k němu nepřidal svou propagační pohlednici, aby na sebe upozornil. To udělal spíš někdo, kdo ho chtěl poškodit a svést na něho podezření. Je to i pravděpodobné, protoţe pan Spysack nevyniká diskrétnosti a určitě 50

se o té skandální scéně někomu zmínil. Manseyho nemá rád a jistě nevynechá mu uškodit. Takţe jediná stopa k neznámému zloději vede přes Spysacka. Musí to být někdo z jeho okolí, protoţe musel mít moţnost se Spysackem ten večer před krádeţí mluvit. Navíc uţ má propagační pohlednici, která se na veřejnosti ještě neobjevila a kterou zneuţil, aby od sebe odvrátil pozornost jiným směrem – ke Spysackovi.“ „Byl bys skvělý obhájce,“ ušklíbla jsem se, „jenţe nevím, proč se tu takovou dobu namáháš. Tvého otce, faráře a pana Spysacka by přece nikdo neobvinil. To je k smíchu, dělat z těch důstojných pánů moţné zloděje.“ „Naopak. Právě jsem uvedl důkazy, ţe zloději nejsou. A to je víc, neţ na co se zmůţe leckterý advokát. U soudu se totiţ na důstojnost obviněných nehledí.“ „A kdo je tedy zloděj? Náhodný chodec?“ zaryla jsem. „Znova opakuji: Někdo, kdo se od Spysacka o tvém záběru dozvěděl a chtěl ho pouţít pro svou vlastní hru, pravdě podobně namířenou proti Spysackovi. Kdyby to bylo v detektivce, byl by ideální postavou novinář, který shání senzace. Jenţe tady to asi fungovat nebude. Chlápkovi od novin by takovou informaci Spysack nedal.“ „Poslyš, ty studuješ v Oxfordu práva?“ „Ne, literaturu.“ „Proto! Tím se vysvětluje tvá fantazie.“ Ralph odmítavě zavrtěl hlavou. „Chováš se jako bláznivá šestnáctka, Lauro. Máš plnou hlavu tajemných sil a záhad, které ti tíţí svědomí, a reálné věci bereš na lehkou váhu. Dokonce je povaţuješ za fantazii.“ Tou „bláznivou šestnáctkou“ mě ťal. Sama jsem se ráda povaţovala za dospělou, on mě zařadil do kategorie dětí! Chtěla jsem odseknout, ale náhle mě něco napadlo. „Poslyš – novinář – noviny! Kdyby se na Manseyho provalil nějaký skandál, Globetrotter by o tom určitě napsal celé stránky!“ „Globetrotter?“ zeptal se Ralph nepřítomně. „Co to má být?“ „No přece ty noviny, co jsem si koupila v Londýně, a které psaly o zmizení Manseyho. Kdyby jim někdo prodal ten můj záběr, udělaly by z toho světový skandál!“ 51

„Na tom něco je,“ přiznal Ralph. „Bylo by zajímavé vidět další čísla. Jestli ty noviny pořádají kampaň proti Manseymu, určitě tam ještě něco bude. Bylo by nám to asi jasnější, kdybychom věděli, kdo ten plátek vydává.“ „Jestli ty noviny paní Samsonova ještě nevyhodila, tak se to dá snadno zjistit. Mám je nahoře.“ Rozběhla jsem se ke schodišti. „Tudy ne!“ vykřikl Ralph. „Ještě není v pořádku!“ Oběhla jsem to oklikou. Noviny jsem našla a za chvíli jsem s nimi byla zpátky. Ralph mi je netrpělivě vytrhl z rukou a hledal tiráţ. Náhle se mu rozšířily oči a na tváři se objevil výraz naprostého zmatku. „Víš, kdo je vydavatel?“ vydechl. „Tady si to přečti.“ Vzala jsem noviny a vydechla jsem také. Tiráţ byla lakonická: Vydává SOS, Salisbury, poštovní schránka 286. Ţádná adresa redakce, ţádná jména šéfredaktora a redaktorů, ţádné spojení. Pokoutně vydávané noviny, které navíc patří panu Spysackovi! „Teď to bude jasné,“ řekl Ralph. „Stačí sehnat dnešní číslo Globetrotteru. Jestli tam nic dalšího o Manseym nebude, je to důkaz, ţe Spysack tvou kazetu neměl, jinak by ji jistě pro kampaň vyuţil. Ostatně – ať měl tu kazetu kdokoli, určitě uţ splnila svůj úkol, takţe ti ji klidně mohl vrátit. Myslím, ţe se dál uţ nic dít nebude.“ Teď jsem pro změnu zavrtěla hlavou já a vrátila Ralphovi jeho poznámku i s úroky: „Chováš se jako bláznivý dvaadvacátník,“ řekla jsem. „Chtěl jsi vědět, jestli tu kazetu nikdo nesmazal. Nenapadlo tě, ţe kdyţ ji mohl smazat měl taky dost času na to, aby si ji přetočil? Klidně mi ji mohl vrátit, protoţe uţ teď z ní můţe mít kopií, kolik chce.“ Ralphovi poklesla brada. Ještě jsem ani nestačila vychutnat své morální vítězství, kdyţ mě něco napadlo. „Řešíme tu všechny moţné problémy, ale vůbec nevíme, jestli ti dva na vaší lodi ještě jsou. Třeba uţ dostali nějaké varování, nebo si přečetli Globetrotter a zmizeli po anglicku. Co kdybychom se tam šli podívat?“ „Jak chceš zjistit, ţe tam jsou? Chceš snad zaklepat a pozvat se na návštěvu?“ Mrkla jsem na hodinky. „Je uţ sice tma, ale ještě není tak pozdě. Jestli někdo na lodi je, bude se tam svítit.“ 52

„To by šlo,“ souhlasil Ralph. „Jen nevím, co z toho chceš vyvodit.“ „Pokud Mansey utekl a neřekl tvému otci ani nazdar, měl k tomu určitě moc váţné důvody.“ „Kdyţ myslíš, ţe nám to nějak pomůţe, pojďme,“ souhlasil odevzdaně Ralph. Vyzbrojil se baterkou, zamkl dům, tentokrát nezapomněl ani na zadní vchod, a vyrazili jsme. „Ani sis tu baterku nemusel brát,“ poznamenala jsem. Byla to pravda. Měsíc byl skoro v úplňku a světla bylo na rozdávání. Rozlehlá země byla pokrytá stříbřitou září. Jakpak teď asi vypadá Stonehenge? dumala jsem. Snaţila jsem se ho aspoň z dálky zahlédnout, ale byl zakryt terénní vlnou. Ralph kráčel mlčky vedle mě a zřejmě byl myšlenkami jinde. Patrně u Jane. Poprvé mě napadlo, ţe si asi oddechne, aţ odjedu, a na náladě mi to nepřidalo. Pás tmavých stromů, který skrýval jezero, se pomalu blíţil a s kaţdým krokem ve mně narůstal neklid, který jsem si nedovedla vysvětlit. Znova se začalo ozývat podvědomí, ţe dělám něco, na co nemám právo. Vešli jsme pod koruny stromů, ale jezero pro hustý porost na břehu ještě nebylo vidět. Teprve kdyţ jsme došli na místo, odkud jsem předtím filmovala, poskytlo nám nádherný pohled na hladinu, ve které se zrcadlil měsíc. „Tak co? Spokojená?“ zeptal se Ralph a ukázal na bílou tečku u protějšího břehu. „Nesvítí se tam. To ovšem neznamená, ţe na lodi nikdo není.“ Sklopila jsem oči, zachytila pohledem břeh před námi a s ním i něco, co mi rázem umrtvilo všechny smysly a zbavilo dechu. Lapala jsem po vzduchu, ale nakonec jsem se přece jen nadechla a vyrazila výkřik, který se rozběhl po vodní hladině a odrazil se ozvěnou od protějšího břehu. „Co je?“ vyděsil se Ralph. „Tady – tady – tady –!“ blábolila jsem horečně a ukazovala na vodu. Těsně u břehu, zachycen vystouplými kořeny stromů, se houpal velký neforemný bílý balík. „Prokristapána!“ vykřikl Ralph. „Někdo se tu utopil! A navíc je to druid! Nikdo jiný tyhle bílé hábity nenosí.“ „Třeba ještě ţije!“ napadlo mě a taille myšlenka mi pomohla vrátit se do světa skutečností. 53

„Sotva,“ zapochyboval Ralph, „ale musíme se o tom přesvědčit.“ „Jak?“ „Vytáhneme ho na břeh. Pojď mi pomoct.“ Svlékl si kalhoty a vstoupil do mělké vody u břehu. Chvíli zápolil s kořeny, neţ se mu podařilo druida osvobodit z jejich zajetí. Pak ho dotlačil po vodě aţ ke mně. „Není dlouho mrtvý,“ oznámil. „Nebýt té kutny, která nachytala spoustu vzduchu, byl by teď na dně. Já ho nadzdvihnu, ty ho chyť pod rameny a počkej, aţ vylezu. Vytáhneme ho společně.“ Trochu se mi bouřil ţaludek, kdyţ na mých rukách spočívala utopencova váha, ale netrvalo to dlouho. Ralph tu byl za okamţik a nedalo nám ani moc práce uloţit nešťastného člověka na břehu. O tom, ţe je mrtvý, jsme uţ ani jeden nepochybovali. „Znáš ho?“ zeptala jsem se hloupě. „Víš, kdo to je?“ „Jak bych mohl?“ zasmál se hystericky. „Vţdyť má kápi omotanou přes obličej!“ „Sundáš mu ji?“ „Budu muset,“ otřásl se. „Ty tu milou povinnost za mě asi nepřevezmeš.“ Rozzlobilo mě to. Za co mě má? Jsem snad takový zbabělec, ţe bych neunesla pohled do tváře smrtí? Jistě, před chvílí jsem se nepředvedla zrovna jako hrdina, ale to uţ je pryč. „Klidně ten hadr odmotám sama,“ řekla jsem povýšeně. „Jestli se ti to oškliví, jdi se zatím projít.“ Poklekla jsem k mrtvole a zatáhla za cíp kápě. Pomalu se sunula vzhůru a nakonec s mlasknutím odskočila. A já, přes všechno své hrané hrdinství, jsem vykřikla znova. Hleděla jsem do mrtvých, nevidomých očí orientální dívky. Převalovala jsem se na posteli a nedokázala usnout. V hlavě mi běţel chaotický fám z posledních událostí. Viděla jsem Ralpha, jak mobilem volá policii, pak reflektory dvou aut, z kterých se nakonec vyklubal policejní vůz a sanitka. Viděla jsem lékaře konstatujícího smrt utopením a policistu, který oč byl bezradnější, o to byl komisnější. Dost dlouho mu trvalo, neţ se vzdal názoru, ţe jsme nešťastnou dívku zavraţdili my a bylo na něm vidět, ţe ho opouští nerad. Kdyţ nás jako vrahy odepíše, přibude mu spousta pracného 54

vyšetřování. „Nemohla to být sebevraţda?“ smlouval s lékařem. „Nebo infarkt?“ „To vám můţu říct aţ po pitvě,“ bručel doktor. „Budu muset zjistit, komu patří támhleta loď,“ dumal policista. „Jestli na ní někdo bydlí, mohl něco vidět.“ „Ta loď patří mému otci,“ přihlásil se Ralph, „a pokud vím, nikdo na ní nebyl.“ „Budu si muset s vaším otcem promluvit.“ „Otec je v Salisbury a nevíme, kdy přijede.“ „Aţ se pan poslanec vrátí, řekněte mu, aby mi zavolal. Jsem inspektor Smiley. Chcete zavézt domů?“ nabídl jedním dechem. Přijali jsme pozvání a nasedli do policejního vozu. Smutná kolona vyrazila a za chvíli jsme zastavili před domem. Policista počkal, aţ Ralph odemkne dveře a pak teprve odjel. Chtěl se asi přesvědčit, ţe jsme ti, za které se vydáváme. Pana Perkinse jako příslušníka místní honorace samozřejmě znal, ale neznal Ralpha a mě samozřejmě teprve ne. „Budeš čekat na otce, dokud se nevrátí?“ zeptala jsem se. „Ne,“ zavrtěl hlavou Ralph. „Všechno mu povím ráno, aţ se na to vyspím. Pro dnešek uţ toho bylo dost. Otec bude taky unavený a aspoň mu dopřeju klidnou noc.“ Klidná noc, co to vlastně je? Je to čas, o kterém nevíte, protoţe spíte, nebo blaţený odpočinek v posteli, při kterém přemýšlíte o něčem hezkém? Převalovala jsem se z boku na bok a zoufale si přála usnout, protoţe nic z toho, o čem bych mohla přemýšlet, hezké nebylo. Spánek nepřicházel, ale nahradila ho lhostejná otupělost, která přinesla nové dojmy: otvírání dveří, opatrné kroky na schodech, tichý šepot, znova dveře, znova kroky – aha! To se vrátil inspektor a chce se ještě na něco zeptat. Nebo jsem snad doopravdy usnula a tohle všechno se mi jen zdá? Nesmysl! Přece jasně slyším cinkat hodiny na krbu a tentokrát jsem schopná i počítat Rovných dvanáct – hodina duchů! Usmála jsem se při té představě, jenţe pak se mi málem zastavilo srdce a zjeţily vlasy na hlavě. Duchové domu skutečně oţili a tentokrát jsem věděla, ţe určitě nespím! Vzadu na chodbě vrzly dveře, tiché kroky minuly můj pokoj, ještě 55

jeden zvuk otvíraných dveří – a pak se domem rozlehl zoufalý výkřik, následovaný temnými údery. Cítila jsem, ţe mi na čele vyrazil pot. Tohle nebyl duch! To byla k smrti vyděšená ţena! Vyskočila jsem z postele a vyběhla na chodbu. Dveře k hlavnímu schodišti byly otevřené, takţe mi rázem bylo jasné, co se stalo. V tom uţ jimi také proniklo světlo z haly a ozvaly se rozčilené hlasy obou Perkinsů. Vyhlédla jsem dveřmi na hlavní schodiště a uviděla jsem, jak se otec i syn sklánějí nad nehybným tělem dlouhovlasé blonďaté dívky leţící dole pod schody.

56

VIII. Rychle

jsem se oblékla a seběhla po zadních schodech do haly. Tady se zatím situace změnila. Leţící dívka se probrala z mátoh a pokoušela se vstát. „Proboha, Jane!“ vykřikl Ralph. „Co tu děláš?“ „Chtěla jsem ti popřát dobrou noc, ale spadla jsem ze schodů,“ mumlala tupě. Ralph jí pomohl na nohy a usadil jí v křesle. „Jak ses sem dostala?“ naléhal vyjeveně. „Já jsem Jane přivezl,“ řekl pan Perkins. „Pozval jsem ji k nám, chtěl jsem tě trochu překvapit.“ „To se ti tedy povedlo! Proč jsi Jane neupozornil, ţe po těch schodech nemá chodit?“ vyčítal mu syn. „Vůbec mě to nenapadlo,“ omlouval se pan Perkins, ale hned přešel do protiútoku. „Jak jsem, sakra, mohl tušit, ţe Jane to schodiště zná a dokonce ví, ţe se po něm dostane k tobě? Já ji odvedl nahoru zadem a hned ráno bych ji byl upozornil.“ Teď bylo na Ralphovi, aby se začervenal. „Jane náš dům zná,“ přiznal váhavě. „Uţ tu jednou byla – to jsi byl týden ve Skotsku – to schodiště bylo tenkrát ještě v pořádku…“ „Aha!“ řekl otec klidně. „S tím ses mi ani nepochlubil. Musel to být hezký týden.“ Vida, pomyslela jsem si. Ralphova známost trvá uţ asi pěkně dlouho, a přesto ta jeho holka po něm stále touţí. V koutku srdce pomalu vystrkovala růţky závist. Takový pocit oddanosti jsem nikdy nezaţila a podvědomě jsem cítila, ţe jsem o mnoho přišla. Vţdyť ta holka se svou láskou nijak neponiţuje. Určitě si dovede prosadit 57

svou. Ta jistě nestála před panem Perkinsem jako poručík před generálem! Důkazem toho je, ţe generál kapituloval a přivezl ji sem. Zatím ovšem jako vítěz moc nevypadala. Seděla apaticky v křesle, jednou rukou si hladila naraţený bok a druhou zamačkávala parádní bouli na čele. Zřejmě při pádu ztratila vědomí a ještě nebyla docela při smyslech. Pan Perkins přispěl skleničkou koňaku. Zahánět mdloby koňakem jsem vţdycky povaţovala za románový nesmysl, ale kupodivu to fungovalo. Mátoha se vzpamatovala a vrátila se jí řeč. „Moc mě mrzí, pane Perkinsi, ţe nám to překvapení nevyšlo, jak jsme si představovali,“ omlouvala se. „Je to má vina. Měla jsem počkat do rána a setkat se s Ralphem aţ u snídaně. Jenţe já uţ se nemohla dočkat, aţ ho uvidím…“ „S tím si nedělej starosti,“ uklidňoval ji pán domu. „Pokud sis váţně neublíţila, je všechno v pořádku. Nechceš, abych zavolal doktora?“ „To nebude potřeba, nic mi není,“ bránila se Jane. Vstala z křesla, udělala několik cviků rukama a pár dřepů. Moc elegantně to sice nevypadalo, ale bylo jasné, ţe si nic nezlomila. Nezdrţela jsem se a zatleskala. Zdálo se, ţe teprve teď vzal Ralph mou přítomnost na vědomí a snaţil se to napravit. „Seznamte se,“ řekl trochu nejistě. „Jane Wilcoxová a tohle je Laura Huntová, náš americký host.“ Jane napřáhla ruku. „Ráda tě vidím,“ řekla a usmála se. Kupodivu byl ten úsměv srdečný a milý. Usoudila snad, ţe mě jako sokyni můţe odepsat? Moc sebevědomí mí to nedodalo. Stiskla jsem jí ruku a zamumlala něco idiotského. Přijala to samozřejmě a zopakovala úsměv. „No – myslím,“ ozval se pan Perkins, „ţe kdyţ to všechno celkem dobře dopadlo, mohli bychom si jít lehnout.“ Svou větu uzavřel nenápadným, téměř společenským zívnutím. „Myslím, tatí,“ soukal ze sebe Ralph, „ţe bych ti měl napřed něco říct. Zatím, cos byl pryč, se na jezeře utopila dívka. My jsme ji s Laurou našli, zavolali jsme policajty a oni ji odvezli. Sháněli se po majiteli lodi a já jim řekl, ţe je tvá. Máš zavolat inspektoru Smileymu, aţ se vrátíš ze Salisbury. Myslel jsem, ţe to počká na ráno, ale kdyţ uţ jsme se tu sešli, říkám to radši hned.“ 58

Během Ralphova hovoru jsem skoro fyzicky cítila, jak tvář pana Perkinse pomalu tuhne. „Která dívka?“ zeptal se stísněně, ačkoliv mi bylo jasné, ţe to uţ předem ví. „Ta orientálka, co jsme ji viděli na Lauřině filmu, který jsi chtěl koupit,“ soukal ze sebe Ralph. „Ta, jak byla na lodi s panem Manseyem. Jenţe jeho jsme nikde neviděli.“ „Mansey jel dnes něco zařídit do Londýna. Má se vrátit zítra odpoledne – vlastně uţ dnes,“ opravil se pan Perkins. „Měl bych si s ním popovídat dřív, neţ budu mluvit s inspektorem Smileym, ale to uţ asi nebude moţné. Kdyby George nebyl můj přítel, rovnou bych ho zastřelil. Pěkně mi zkomplikoval ţivot! Ještě, ţe se ta dáma utopila v době, kdy tu Mansey nebyl!“ Stáli jsme tu jako voskové figuríny a bezradně koukali jeden na druhého. „Ale,“ vpadla nesměle do ticha Jane, „ona se snad musela utopit dřív, jinak by noviny o tom nestačily napsat.“ „Jaké noviny? Kdy?“ vykřikl pan Perkins. „Zítřejší Globetrotter. Byla jsem večer v tiskárně za tátou, abych mu řekla, ţe s vámi odjíţdím a právě to číslo začali tisknout. Vzala jsem si jeden výtisk rovnou ze stroje.“ „A máš ho?“ vykřikl tentokrát Ralph. „Je nahoře v mé kabele. Jestli tě to zajímá, je tam i dnešní vydání…“ Ještě nedořekla a Ralph se rozběhl k zadnímu schodišti. Za chvíli přisupěl se dvěma čísly novin. Na první pohled bylo jasné, ţe kampaň proti Manseymu zdárně pokračuje. Zprávy byly sice tradičně stručné a neurčité, zato úprava jako vţdy vtíravá a bombastická. Pod hlavičkou dnešního čísla trůnil obří titulek: „Nezvěstný poslanec. Zapletl se Mansey do špionáţní aféry?“ Článek sám byl lakonický: Poslanec George Mansey je dosud nezvěstný a jeho zmizení lze posuzovat v jisté zaráţející souvislosti. Z dobře informovaných kruhů víme, ţe se v poslední době často zdrţoval ve společnosti dámy, pracující na vyslanectví jedné země Dálného východu. Z důvodů zachování dobrých vztahů k této zemi ji nejmenujeme a neuvádíme ani jméno pracovnice vyslanectví. Víme 59

ale, ţe je to osoba, o kterou se před časem zajímala naše zpravodajská sluţba a na adresu George Manseyho můţeme tedy vyslat váţné varování: Pane poslance, hrajete si s ohněm! „Svinstvo!“ ulevil si pan Perkins. „Jalový blábol!“ Ani nejnovější zpráva z novin vytaţených ze stroje nebyla vzornou ukázkou ţurnalistiky. Pod tučným titulkem „Záhadná smrt na jezeře“ a podtitulkem „Jakou úlohu v ní hraje poslanec George Mansey?“ stálo toto: Včera ve večerních hodinách byla v jezeru v blízkosti Cromptonu nalezena náhodnými chodci utonulá společnice poslance George Manseyho, o které jsme jiţ včera podali zprávu a kterou z jistých důvodů nejmenujeme. Nezbývá, neţ se ptát: měla její smrt milostný nebo dokonce politický důvod? Na tuto otázku by nám asi nejlépe odpověděl poslanec Mansey, ten se však propadl do země. Nezbývá, neţ opakovat důrazné varování: Pane poslance, hrajete si s ohněm! „Strašný sloh,“ řekl znechuceně pan Perkins. Zdálo se, ţe ho pobouřil víc neţ celý obsah těch článků. „Co teď budeme dělat, tati?“ hlesl Ralph nešťastně. „Vy si laskavě všichni půjdete lehnout. Já si vezmu ty noviny a ohlásím se u inspektora Smileyho. Nemohu připustit, aby se v okolí mého domu děly tak – ehm – neţádoucí věci.“ Zdálo se, ţe se vzpamatoval z šoku. Jeho hlas byl opět hlasem dţentlmena, pána domu a velícího generála. Kdyţ jsem ráno scházela se schodů, potkala jsem hospodyni, nesoucí nahoru čisté povlečení. Něco mi to připomnělo. „Paní Samsonova,“ zeptala jsem se. „Neţ jste mí předevčírem nesla nahoru ty vyprané věci, kde jste je měla předtím?“ „Jak to myslíte, slečno? Něco s nimi není v pořádku?“ polekala se hospodyně. „Ale ne,“ uklidňovala jsem ji. „Jen mě napadlo, jestli jste je někde nenechala bez dozoru.“ Byla to nešťastně vyslovená domněnka a paní Samsonova se zřejmě urazila. „Bohuţel, slečno, nechala,“ řekla se zdvořilou odměřeností. „Vaše vyprané oděvy byly celé dopoledne připravené v košíku pod schody. Neměla jsem čas donést vám je dřív, protoţe jsem připravovala slavnostní oběd. Ostatně dělám to tak vţdycky,“ dodala trochu 60

vyčítavě. „Všechno čisté prádlo, které patří do patra, si připravím pod schody, a kdyţ mám volnou chvilku, vynesu je nahoru.“ „A ty zadní dveře u schodů byly otevřené?“ „Samozřejmě. Vţdyť tudy procházím na dvůr.“ Osobní uráţku zřejmě přemohla zvědavost. „Proč se na to ptáte, slečno? Stalo se snad něco?“ naléhala. Cítila jsem, ţe jsem v roli nenápadného detektiva naprosto zklamala a dala jsem se na překotný ústup. „Toho si nevšímejte, paní Samsonova,“ zabreptala jsem. „To mě jen napadla taková hloupost. Všechno je v pořádku.“ Hospodyně trochu zmateně přikývla a stoupala po schodech, obklopená gloriolou morálního vítězství. Jestli mi dala do prádla kazetu a pohlednici ona sama, dumala jsem, udělala jsem teď to nejhorší, co jsem mohla. Jenţe to není pravděpodobné. Mohl je tam dát kdokoli z hostů. Stačilo, aby si odskočil dozadu na toaletu a košík měl přímo před nosem. A vzhledem k otevřeným zadním dveřím to mohl být i kdokoli zvenku. Sešla jsem po schodech a vstoupila do haly. U stolu seděli Ralph a Jane ve společnosti pána, který ke mně seděl zády, ale přesto jsem ho hned poznala. Byl to otec Wimsby a právě něco vykládal. Pozdravili jsme se. „Pan Wimsby nám přišel říct o tom neštěstí na jezeře,“ vysvětlil Ralph. „Netušil, ţe uţ o něm víme.“ „Lidé netuší mnoho věcí,“ pokrčil rameny kněz, „a snad je to dobře. Například inspektor Smiley se teď činí, protoţe zatím asi netuší, ţe za odhalení vraha nemusí být povýšen, ale naopak suspendován. Světská spravedlnost je klam.“ „Myslíte,“ vyjevila se Jane, „ţe ta utopená dívka byla zavraţděná?“ „Ţádný důkaz o tom asi zatím neexistuje, jenţe…“ „Máte představu, pane faráři,“ ozval se Ralph, „kdo by mohl být vrah?“ „Myslím, ţe je to týţ člověk, který ukradl Lauře kazetu.“ Překvapením jsem otevřela pusu. „Ale já…“ vydechla jsem ohromeně. „Nesnaţ se lhát, Lauro,“ zavrtěl hlavou pan Wimsby. „Víš sama nejlíp, ţe jsi tu kazetu nikde neztratila. Na to si své poklady moc 61

dobře hlídáš. Ten, kdo se jí zmocnil, na ní objevil, ţe ta dívka je tady na jezeře a postaral se, aby tu nebyla moc dlouho. Patrně se mu nehodila do krámu.“ „Můţete nám nějak pomoct, otče? Asi o tom všem hodně víte,“ zaprosila jsem. „Těţko,“ potřásl hlavou kněz. „I kdyby se mi zloděj a vrah vyznal ve zpovědnici ze svých hříchů, nemohl bych to proti němu pouţít. Jeho přiznání je určeno Bohu a já ho nesmím vydat světské spravedlnosti. Ostatně, aby bylo jasno, nic takového se nestalo.“ „Stejně o tom určitě dost víte,“ trvala jsem na svém. „Nemůţete nám aspoň poradit?“ Farář se mírně usmál. Jsou dva druhy zločinců. Ten první pracuje v tichosti, nenápadně a ještě se pojistí falešným alibi. Snaţí se, aby proti němu nevznikl ani stín podezření. Druhý druh naproti tomu pracuje opačnou metodou, nashromáţdí proti sobě takové mnoţství nepřímých důkazů, ţe to vypadá jako spiknutí, které na něho nastraţil někdo třetí. Udělá ze sebe nevinnou oběť. Takovou hru si ovšem můţe dovolit jen někdo, kdo má postavení, čistý trestní rejstřík a značnou dávku drzosti. Je to ve velkém způsob krámského zlodějíčka, který, kdyţ je objeven, utíká po ulici, ukazuje někam kupředu, křičí, Chyťte zloděje! a přitom se ztratí v davu. „No,“ pohlédl na hodinky, „nějak moc jsem se zapovídal. Budu vás muset opustit. V jedenáct oddávám v Larkhillu a mám nejvyšší čas vyrazit.“ „Nechcete tam dovézt?“ nabídl se Ralph. „Ne, díky, došlapu tam na kole, jsem na to uţ zvyklý a farníci taky. Kdyby mě viděli v autě, asi by se vyděsili, co e stalo.“ Po farářově odchodu nastalo ticho. Všichni jsme přemýšleli o tom, co nám řekl, a nemohli jsme se ubránit pocitu, ţe nás chtěl úmyslně dovést k nějakému závěru. „On toho vraha zná,“ řekla do ticha Jane, „jenţe ho nechce, nebo nesmí vyzradit.“ „Ze začátku se mi ten jeho proslov zdál trochu zmatený,“ připojil Ralph, „ale kdyţ pak mluvil o těch dvou typech zločinců, myslím, ţe nám chtěl naznačit, kde vraha hledat.“ Pod otevřenými okny to tiše zašumělo a před vchodem přistál 62

šedý bentley. Vystoupil z něho pán domu ve společnosti pana Spysacka a podle vzrušených hlasů zřejmě pokračovali v debatě, započaté uţ během jízdy. „Myslíte, ţe je příjemné, vypadat před inspektorem jako blbec?“ zlobil se pan Perkins. „Proč jste v Globetrotteru rozjel tu hloupou kampaň proti Manseymu? Vţdyť je to všechno naprosto absurdní!“ „Ještě jednou prohlašuji, ţe to není má kampaň,“ hájil se obchodník. „Globetrotter beru jen jako jeden ze svých výdělečných podniků a o jeho obsah se vůbec nestarám. Ale docela to chápu. Je léto, není o čem psát, tak si nějaký fiskus vyrobil jalovou senzaci. Moţná si dokonce myslel, ţe se mi tím zavděčí, protoţe věděl, ţe Mansleyho nemám rád.“ „Takţe kdo to napsal?“ „To nemohu vědět. Celé noviny rediguje jen jediný člověk, který sbírá a upravuje příspěvky nejrůznějších dopisovatelů. Je jich tolik, ţe se jimi denně zaplní číslo, přesto, ţe za dodané články neplatíme. Lidi jsou grafomani a i zadarmo se rádi nechají slyšet.“ „Velmi pochybný podnik!“ poznamenal pan Perkins. „Pokud vydělává, má právo na existenci. Aţ přestane, klidně ho zruším.“ Oba muţi mezitím vešli do haly, a kdyţ nás uviděli, rázem zmlkli. Rozzlobený pan Perkins se opět změnil v chladného dţentlmena a ujal se hostitelství. „Seznamte se, prosím,“ řekl obřadně. „Pan Spysack, obchodník, slečna Wilcoxová.“ „My uţ se známe,“ řekl trochu poťouchle pan Spysack. „Pokud se nemýlím, slečna uţ tu před časem na návštěvě byla a setkali jsme se. Tenkrát ještě neměla tu modřinu na čele. Co se ti stalo?“ obrátil se na Jane. „Spadla jsem se chodů,“ řekla líbezně, s noblesou anglické lady. „Netušila jsem, ţe se schodiště opravuje a část chodů chybí.“ „To musel být velmi nepříjemný záţitek,“ uzavřel obchodník seznamovací ceremonii a pak se obrátil ke mně. „Jak jde filmování, Lauro? Natočila jsi něco nového?“ „Vůbec nic,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nějak na to nezbyl čas.“ „Ani se nedivím,“ přitakal pan Spysack. „Teď tu máme jiné 63

starosti – mimochodem – ještě jsi nenašla svou ztracenou kazetu? Měl bych o ní stále zájem.“ Uţ uţ jsem chtěla podle pravdy říct, ţe kazetu mám, ale hrozivý pohled vyslaný hostitelem mi v tom v poslední chvíli zabránil. „Ještě jsem ji nenašla,“ hlesla jsem. „Tak hledej dál,“ řekl nedbale obchodník. „Ztratit se nemohla, určitě se někde objeví.“ „Jak vám jde focení?“ zeptala jsem se, abych odvrátila pozornost od kazety. „Uţ jste uveřejnil tu svou reklamní pohlednici? Zatím jsem ji nikde neviděla.“ „Nikdo ji neviděl, protoţe ještě stále uvaţuji, jestli bude jako propagační materiál dobře působit. Zatím jsem jich pár rozdal ve sdruţení druidů, ale myslím, ţe se jim moc nelíbila.“ Sdruţení druidů! uţasla jsem. To by mohla být stopa! Co kdyţ některý z druidů chtěl krádeţ kazety spojit s osobou pana Spysacka? Bylo by to pravděpodobné. Jinak by přece nemělo smysl mi kazetu vracet, kdyby to nemělo právě tenhle účel! „Jak to dopadlo u inspektora, tati?“ přerušil mé úvahy Ralph. „Uţ udělali pitvu té dívky?“ „Udělali,“ odpověděl pan Perkins. „Podle lékařů to na vraţdu neukazuje. Ţádné stopy násilí, ţádné stopy zápasu. Vypadá to spíš tak, jako by se s někým sázela, kdo déle vydrţí pod vodou a nestačila se vynořit včas.“ „Co tomu říká její vyslanectví?“ „Nemá o vyšetřování zájem. Ta ţena prý před dvěma lety přestala na ambasádě pracovat, provdala se a sňatkem změnila i státní občanství. Teď je – či vlastně byla – občankou malého státu, s nímţ nemáme diplomatické styky. Inspektor Smiley by s radostí označil celý případ za nehodu při koupání, nebýt té podivné věci, ţe utopená měla na sobě druidskou kutnu. Ta mu stále vrtá hlavou.“ „Mně taky,“ přikývl pan Spysack. „Chtěli snad druidové tu ţenu přijmout mezi sebe a něco se jim při obřadu nepovedlo?“ „Při jakém obřadu?“ vyhrkl Ralph. „Nemám tušení,“ pokrčil obchodník rameny. „Já jejich obřady neznám. Ale mohla to být nějaká obdoba křesťanského křtu, nebo jiný způsob zasvěcování – co já vím?“ 64

„Takţe vy podezříváte druidy?“ „Nerad, ale nic jiného mi nezbývá. Jsou to přece jen záhadní lidé a mnohé dnešní zásady jim mohou být cizí. Neuctívají snad dodnes ve Stonehenge svůj obětní oltář? Mohla to být i rituální vraţda!“ Řekl to klidně, ale cítila jsem, jak mě zamrazilo v zádech. Duchové Stonehenge se v mém mozku opět přihlásili o svá práva!

65

IX. Rychlý

sled událostí posledního dne nás všechny poznamenal. Pokud jde o mě, měla jsem dojem, ţe to, co skutečně proţívám, není vůbec důleţité. Byla jsem nedobrovolně vtaţená do záhadných pravidel hry neznámého světa a nedovedla jsem se v něm ani pohybovat, ani v rámci jeho zákonitostí myslet. Surová, tvrdá skutečnost se nebezpečně mísila s pocitem, ţe všechno, co se kolem mě děje, má nějaký vyšší duchovní smysl, který by všechny skutečnosti nejen vysvětlil, ale do jisté míry i omluvil. Ţe existují neznámé síly, které uvádějí věci do pohybu, a já mohu jen nečinně přihlíţet. Jenţe ty síly samy nekradou a nevraţdí. Musí mít poslušné a oddané sluţebníky, kteří to za ně provedou. Jsou tu takoví lidé? Jistě. Druidové. Pan Spysack má pravdu: Jsou záhadní, jistě nadřazují svou podivnou víru nad skutečnost a mnohé dnešní morální zásady jim mohou být úplně cizí. Blázníš! napomenula jsem se, ale od srdce mi to nešlo. Před očima mi pochodovaly hrozivé zástupy bílých druidů, které směřovaly ke Stonehenge, aby na oltáři uskutečnili krvavou oběť, protoţe jim to jejich víra přikazuje. Pro různost víry se ve světě vraţdí napořád. Jenţe kaţdá víra se k něčemu otevřeně hlásí, takţe víme, s kým máme tu čest. U druidů to nevíme. Je jich jen hrstka, ale tím nebezpečnější, protoţe můţe chtít nahradit svůj početní nedostatek fanatismem. A nemohli by tihle lidé vyhlásit válku panu Spysackovi, který jejich sdruţení tak bezohledně vyuţívá ke svým obchodním účelům? Jistě ano. Ale ţe by někdo z nich ukradl mou kazetu jen proto, aby mi ji mohl vrátit se 66

Spysackovou vizitkou, to se mi přece jen nezdálo. Mořila jsem si hlavu, i kdyţ jsem věděla, ţe stejně nic nevymyslím, a touţila jsem vypadnout a dělat něco úplně normálního. Ostatní na tom asi nebyli o mnoho líp. Jen tak si lze vysvětlit Ralphův šílený návrh, ţe bychom si měli trochu provětrat hlavu a vyjet si odpoledne na koních. Nebyla jsem tím nijak potěšená. Hraju tenis, basketbal, běhám krátké trati, plavu. Mám několik sportovních medailí, ale na koni jsem v ţivotě neseděla a měla jsem neblahé tušení, ţe se zesměšním. Zato Jane přijala Ralphův nápad s nadšením a mně nezbývalo, neţ se připojit. Konírna pana Barclaye v Cromptonu nás uvítala s královskými poctami. Starý koňař mnoho zákazníků neměl a dovedl si jich váţit. Kdyţ svou stáj zakládal, počítal s kaţdodenním přívalem cizinců, kteří si jeho koně jistě rádi najmou. Jenţe si neuvědomil, ţe všechny cizinecké výpravy mají na pobyt ve skanzenu nanejvýš hodinu, coţ je příliš krátká doba na jezdecké výlety. Ralph starého pána osobně znal a zřejmě si ho váţil, protoţe mu mě i Jane obřadně představil. „Vida!“ rozzářil se pan Barclay, kdyţ zaslechl mé jméno, „Laura Huntová! Tak se jmenovala hrdinka jednoho filmu, který jsem viděl po válce jako kluk. Byl to tenkrát trhák, ale uţ se na to moc nepamatuju. Vím jen, ţe ji chtěl zabít nějaký spisovatel, který se jmenoval Waldo Lydecker, kdo ji hrál, to uţ nevím – no, jakého koně chcete?“ připojil nelogicky. „Pro mě toho nejmírnějšího, co máte,“ zaprosila jsem. „Ještě jsem nikdy na koni neseděla.“ „Dobrá,“ souhlasil staroch. „Jime!“ zavolal dozadu. „Osedlej Cézara, Vikinga a Modrou hvězdu!“ Začátek dopadl dobře. Pan Barclay mi vysvětlil několik základních povelů, pomohl mi do sedla, pleskl koně po zadku a ten se mnou loudavě vykročil do volného prostoru. Měla jsem trochu strach. Kdyby mě shodil, budu muset především chránit kameru a pak teprve sebe. Původně jsem ji vůbec nechtěla s sebou vzít, ale napadlo mě, ţe jsem naposled natáčela v Londýně a ţe je nejvyšší čas sbírku záběrů rozšířit. Tady byla příleţitost. Bohuţel, ani tentokrát jsem se Ralphovi moc nezavděčila. Asi by byl rád pózoval před kamerou ve svém dokonalém jezdeckém obleku, jenţe toho se 67

dnes vzhledem k mé a Janeině výbavě rozumně vzdal a zaměnil ho za plátěné kalhoty a tričko, aby se nám trochu přizpůsobil. Jistě ovšem litoval, ţe se v mém filmu neobjevíme jako aristokratičtí jezdci obhlíţející své panství, ale spíš jako stájníci. Jane a Ralph jezdili výborně a dali mi příleţitost k mnoha zajímavým záběrům. Potíţ byla v tom, ţe v sedle kráčejícího koně se dá velmi těţko natáčet a já ho neuměla zastavit. Zatím, co koně mých přátel cválali po planině s větrem o závod, ten můj nevybočil ze svého pomalého kroku. Nakonec jsem zavolala o pomoc a Ralph koně zastavil. Pak jsem teprve mohla slézt a věnovat se hledání záběrů, zatímco mě mé dobré zvíře zpovzdálí apaticky pozorovalo. Byla jsem nervózní, ţe mi někam uteče, ale nebylo tu nic, za co bych koně mohla uvázat. Dovedla jsem ho proto aţ k vozovce a přivázala ho ke kovovému zábradlí malého můstku. Od Larkhillu se po silnici pomalu blíţil cyklista a jeho kolo šněrovalo vozovku ze strany na stranu. Přitáhla jsem si ho zoomem a zjistila jsem, ţe je to otec Wimsby. Stiskla jsem tlačítko a točila celou jeho nejistou jízdu, dokud nedojel aţ ke mně. „Dobrý den, otče,“ pozdravila jsem. „Dobrý den, Lauro.“ Obličej mu zářil spokojeností, tváře plály a oči svítily. „Jak dopadla svatba?“ zeptala jsem se, i kdyţ bylo jasné, ţe byla prima a ţe se na ní pan Wimsby jak se patří „posílil.“ „Oddal jsem, promluvil hříšníkovi do duše,“ řekl pateticky, „a navíc jsem dojednal finanční podporu na opravu střechy a věţe kostela!“ dodal vítězoslavně. Bylo vidět, ţe taille poslední věc ho těší ze všeho nejvíc a ţe právě tu proti svým zvyklostem z radosti pořádně zapil. „Kdo vám ty peníze věnuje?“ zajímala jsem se. „Postihlo vás neštěstí?“ blábolil farář. „Voláte SOS? Volejte to správné: Spysackovu Obchodní Sít! Zásobí vás vším.“ „Pan Spysack?“ vyjevila jsem se. „Divíš se, Lauro? I takový otrlý člověk jednou dojde k názoru, ţe musí přispět na něco bohulibého. Dokonce na to dost spěchá, protoţe prý právě teď má volné nějaké peníze. Chce na mě seznam oprav uţ zítra ráno. Musím hned vylézt nahoru, abych to všechno sepsal.“ 68

Představa mírně podnapilého faráře lezoucího po střeše kostela se mi vůbec nelíbila, ale netroufla jsem si odporovat. Ani mí přátelé, kteří během hovoru přijeli a tiše poslouchali, se nezmohli na slovo. Nevím, jestli jejich přítomnost nadšený pan Wimsby vůbec zaznamenal. Nevšímal si jich. Vypovídal se mi ze své radosti a to mu asi stačilo. Těţce dopadl do sedla a beze slova vyjel. Pokusil se ještě zamávat, ale to se neblaze projevilo na rovnováze, takţe toho raději nechal a šněroval si to ke Cromptonu. „Co tomu říkáte?“ obrátila jsem se na přátele, kteří připomínali jezdecké sochy. „Na svatbách se zřejmě upeče fůra uţitečných věcí,“ pokrčil rameny Ralph. „Novomanţelé jistě ani netuší, k čemu všemu je jejich sňatek dobrý. Ale stejně je mi divné, ţe se škudlil Spysack tak najednou plácl přes kapsu – a hele! Támhle je.“ Silnicí prolétl obchodníkův červený austin a zmizel v oblacích prachu. Můj kůň uvázaný u můstku ustoupil dva kroky dozadu a podráţděně zafrkal. „Neměli bychom se uţ vrátit?“ starala se Jane, kterou místní události samozřejmě moc nezajímaly. „Ještě ne,“ zaprosila jsem. „Musím si vás napřed pořádně natočit.“ „Co chceš dělat?“ „Stoupnu si támhle,“ vysvětlovala jsem, „a vy kolem mě budete jezdit v dlouhé elipse. Někdy blíţ, někdy dál. Já si vás při tom zaberu z různých pohledů. A hlavně všechno cvalem! Bude to chtít hodně pohybu.“ „Rozkaz, paní reţisérko,“ vykřikla Jane. Pobídla koně, vyrazila a těsně za ní vystartoval Ralph. Připomínalo to westernovou honičku. Skoro jsem nestačila natáčet. Protoţe na obzoru nebyly ţádné svislé útvary, které by prozradily sklon kamery, vykouzlila jsem na svých záběrech dokonce i cval koní s kopce a do kopce, i kdyţ tu všude byla rovina jako placka. Nakonec jsem usoudila, ţe uţ mám dost záběrů na to, aby z nich Ben mohl něco kloudného sestříhat, a oba snaţivé herce jsem propustila ze svých sluţeb. Zbývalo dostat se zpátky do stáje. Štěstí mi přálo. Při nasedání na koně jsem pouţila pevného zábradlí můstku, takţe se to obešlo bez komplikací. Plácla jsem zvíře po zadku, jak jsem to viděla u pana Barclaye, a kůň váhavě vykročil kupředu. Bylo vyhráno. Bohuţel 69

(nebo bohudík?) nebylo moţné loudavé tempo mého oře nijak zrychlit. Kráčel tak pomalu, ţe kdybych ho vedla, vyšlo by to asi rychleji. Ke cti svých přátel musím poznamenat, ţe mě neopustili a pomalu se plouţili po mém boku, kaţdý z jedné strany. Se zastavením koně jsem si starosti dělat nemusela. Jakmile jsme se dovlekli do stáje, zastavil se sám. Odevzdali jsme zvířata Jimovi, Ralph zaplatil v kanceláři a chvíli si s panem Barclayem povídal. Kdyţ se s ním konečně rozloučil, bylo uţ šero, ale ještě se nám nechtělo jít domů. „Nevím,“ řekl váhavě Ralph, „ale neměli bychom se podívat za panem Wimsbym? Pořád na něho musím myslet. Je to přece jen starý pán a navíc dnes – ehm – pil. Jestli chce lézt po výškách…“ „Mohli bychom mu třeba pomoct sepsat ty opravy,“ vpadla mu do řeči Jane. „Ať je s tím dřív hotov a můţe se pořádně prospat.“ Návrh byl přijat a vykročili jsme směrem k faře. Šero zatím zhoustlo. Uţ z dálky jsme viděli, ţe se v oknech svítí. Ralph zabouchal starodávným klepadlem na dveře, ale nikdo neotvíral. „Pan farář uţ asi bude v kostele,“ řekla jsem, „ale jestli si nevzal baterku, těţko tam teď něco uvidí.“ Přešli jsme ke kostelu a zkusili vrata. Bylo odemčeno a vešli jsme dovnitř. Zbytky denního světla uţ neměly sílu prostor osvětlit a nebylo vidět na krok. „Má někdo baterku?“ zeptala se polohlasně Jane. Nikdo ji neměl. Naštěstí hned u vchodu bylo na postranním oltáři několik svícnů a vedle nich nenápadně schovaná krabička zápalek. Ralph zapálil jednu ze svíček a nejbliţší okolí zalila záře tajemného šerosvitu. Za ním uţ nebylo nic, jen tma. Měla jsem pocit, jako by taille malá část kostela byla vytrţená ze země a vrţená do vesmíru. „Pane faráři,“ zavolal tlumeně Ralph. „Jste tu někde?“ Nikdo neodpověděl. „Takhle tě nikdo neuslyší,“ ozvala se praktická Jane. „Jestli pan Wimsby sepisuje škody na střeše, musí být nahoře. Jak se tam dostaneme?“ „Přes věţ. Támhle za těmi dvířky jsou schody na zvonici. Podíváme se tam!“ Pomalu kráčel ke dveřím a svítil nám na cestu. Pak dveře otevřel, nahlédl do prostoru pod věţí, ale hned se zase 70

obrátil směrem k nám. „Myslím,“ řekl přiškrceným hlasem, „ţe pana faráře uţ hledat nemusíme.“ Ruka se svícnem se mu chvěla. Postoupila jsem dopředu a naskytl se mi hrůzný pohled. Pod dřevěnými schody, které svou strmostí připomínaly spíše ţebřík, leţelo nehybné, mrtvé tělo pana Wimsbyho. Zadívala jsem se do zkrvavené tváře znetvořené pádem a cítila jsem, ţe mě opouštějí smysly. Poslední, co jsem viděla, byl Ralph vytahující z pouzdra u pasu mobil, aby znovu poslouţil jako posel smrti. Leţela jsem ve tmě, ale po chvíli se mi zdálo, ţe se kostel pomalu prosvěcuje chvějivou září, která vycházela z hlavního oltáře. Pokusila jsem se pohnout, abych na něj viděla, a kupodivu se mi to podařilo. Teď jsem měla hlavu přímo uprostřed hlavní uličky, mezi oběma řadami kostelních lavic. Světlo pomalu sílilo a náhle z něho vyšlehl oslňující blesk. Protřela jsem si oči. Na místě hlavního oltáře byla hromada rozvalin, před níţ pózoval druid v bílé kutně. Jeho zdviţená ruka jako by ţehnala, nebo zatracovala. Nevyděsila jsem se, protoţe podle reklamního sloganu u druidových nohou jsem bezpečně poznala pana Spysacka. Jen jsem si nebyla jistá, co by tomu řekl pan Wimsby, kdyby ho tu takhle viděl. Asi by ho hnal sviňským krokem, pomyslela jsem si a ta představa mě pobavila. „Povstaňte!“ řekl pan Spysack hlasem kazatele. Teprve teď jsem si všimla, ţe všechny lavice jsou obsazené postavami v bílém. Na Spysackův povel vstaly. „Hledáte další oběť?“ zahřímal pan Spysack. „Hledáme,“ odpověděl mu sbor hlasů. „Máte jí mezi sebou. Leţí za lavicemi v prostřední uličce. Obětujte ji ihned!“ Světlo pohaslo. Cítila jsem, jak mě zvedají něčí ruce, nakládají mě na nosítka a odnášejí. Hleděla jsem do nebe ozářeného hvězdami a pročištěného večerním chladem. Pak můj pohled zachytil vrcholky kamenných sloupů Stonehenge a cítila jsem, jak mě pokládají na něco strašně studeného. Kdosi se mi snaţil srovnat ruce podél těla. 71

V tu chvíli mi teprve došlo, ţe druidové to s tou obětí myslí váţně a ţe jí mám být já sama. Začala jsem křičet, zmítat se a mlátit rukama kolem sebe. „Neházej sebou, nebo si něco uděláš a všechny nás pobiješ,“ ozval se polekaný hlas. Otevřela jsem oči. Leţela jsem ve svém pokoji a nade mnou se skláněla Jane s nějakým vousatým muţem. Poznala jsem, ţe je to doktor, protoţe měl na krku navlečený stetoskop. „Musel to být pořádný šok,“ řekl ten pán. „No – ale teď to uţ bude dobré. Prospí se a bude v pořádku. Dám jí něco pro uklidněnou.“ Nacpal mi do úst něco nechutného a já to zapila vodou. „Kdyby nastaly nějaké komplikace, hned mě zavolejte,“ řekl doktor, „ale pochybuju, ţe nějaké budou. Zatím dobrou noc.“ „Uţ jsi v pořádku?“ zeptala se Jane. „Chceš, abych tu zůstala s tebou?“ „Kde jsou ostatní?“ zabreptala jsem. „Na policii. Kvůli smrti pana faráře. Ale nemysli na to,“ dodala honem. „Uţ na to nemyslím. Jdi klidně spát. Je mi dobře.“ Byla to pravda. Teď, kdyţ jsem leţela ve své posteli, nechápala jsem, ţe jsem při pohledu na mrtvého kněze omdlela. Co mohl čekat? Opil se a spadl se schodů. Nebo ho snad zabili druidové, aby se mohli zmocnit kostela? Ale to je lhostejné. Chce se mi spát, dejte mi všichni pokoj! Hodiny na krbu zacinkaly. A v tu chvíli se mi vybavila farářova poslední návštěva a náhle jsem věděla, ţe všechno je úplně jinak.

72

X. Naše dopolední posezení v hale připomínalo svou náladou pocity tří trosečníků na pustém ostrůvku. Pokud jde o mě, usilovně jsem vzpomínala, co tu včera řekl neboţtík farář, jako by ty výroky teprve jeho smrtí nabyly na významu. Trvalo mi dlouho, neţ jsem se odhodlala promluvit. „Myslím,“ řekla jsem nakonec tiše, „ţe druidové s těmi vraţdami nemají nic společného, i kdyţ to tak vypadá.“ „Snad s vraţdou?“ opravil mě Ralph. „Smrt pana Wimsbyho byla přece nešťastná náhoda.“ Rozhodla jsem se odpálit bombu. „Nebyla,“ řekla jsem pevně. „Někdo vyuţil toho, ţe se farář opil, nebo ho k tomu dokonce sám přiměl a nastraţil na něho past.“ „Kdo?“ vyhrkla Jane a Ralph současně. „Někdo, koho znáte. Raději nebudu jmenovat, abyste se moc nelekli. Ale byl to ten, kdo pana Wimsbyho poslal na věţ sepsat opravy. Tam si na něho počkal, praštil ho do hlavy a shodil ho ze schodů. Je to dost velká výška na to, aby se člověk spolehlivě zabil,“ „Myslíš pana Spysacka?“ vydechl nevěřícně Ralph. „To je přece šílenství! Uvědomuješ si vůbec, ţe ten pán je společně s tátou představitel místní honorace? Proč by faráře zabíjel?“ „Protoţe pan Wimsby věděl, ţe tenhle počestný představitel honorace zavraţdil tu dívku z lodi. Snaţil se mu promluvit do duše a přimět ho, aby se k tomu přiznal. Spysack mu to patrně naoko slíbil a hned se nabídl, ţe bude financovat opravu střechy kostela coţ otec Wimsby ve své důvěřivostí a opilosti asi povaţoval za součást pokání. Netušil, ţe mu Spysack mohl nabídnout třeba celý nový kostel, protoţe uţ předem věděl, ţe slib stejně nesplní.“ 73

„Nezacházíš v těch svých detektivních úvahách trochu daleko?“ zeptal se podráţděně Ralph. „Jak vůbec víš, ţe farář Spysacka obvinil a přemlouval ho k doznání?“ „Protoţe včera na silnici řekl: Oddal jsem, promluvil hříšníkovi do duše – a hned na to dostal lákavou nabídku, která ho přinutila vylézt na věţ. Není to trochu moc náhod najednou?“ „To je všechno krásné,“ nedal se Ralph, „ale nemohla bys mi vysvětlit, proč by Spysack vraţdil tu dívku?“ „Aby nějak poškodil Manseyho. Třeba mu tu vraţdu chtěl hodit na krk.“ „Nesmysl!“ vybuchl Ralph. „Počkej, to není nesmysl,“ zasáhla Jane a obrátila se ke mně. „Jak si myslíš, ţe tu ţenskou zavraţdil?“ „Nevím, ale protoţe tu včera mluvil o nějakých druidských rituálech zasvěcení, vsadila bych se, ţe jí navrhl, aby si takový obřad vyzkoušela. Mohl jí třeba napovídat, ţe kdyţ si oblékne druidský hábit a ponoří se pod vodu, stane se druidem. Pak stačilo podrţet jí hlavu pod vodou o trochu déle a bylo to. Ţádné stopy zápasu, docela přirozené utonutí.“ „A ona mu na to skočila, ţe jo?“ posmíval se sarkasticky Ralph. „Proč ne?“ krotila ho Jane. „Byla to orientálka a ty jsou na různé absurdní formy náboţenských obřadů zvyklé. Nemuselo jí to být nápadné. A jestli na ni Spysack zapůsobil kouzlem dokonalého muţe, mohla ztratit rozum, který jinak jistě měla. Dámy zaměstnané na vyslanectvích obvykle nebývají prostoduché.“ „Hm,“ dumal Ralph, který zřejmě přikládal Janeiným slovům větší váhu neţ mým, „to by ale znamenalo, ţe se musela se Spysackem uţ dávno znát.“ „Ani nápad,“ usmála se Jane. „Člověk se seznámí na to šup. Víš, jak to bylo s námi.“ Ralph se začervenal. Anglický dţentlmen a představitel honorace se opět nezapřel. „Kdo ukradl kazetu?“ zaútočil náhle. „Taky Spysack?“ „Taky Spysack,“ přisvědčila jsem. „Chtěl ji pouţít proti Manseymu.“ „Ale nepouţil, přes všechnu tu kampaň, kterou ve svých novinách proti Manseymu vede. Copak to dává nějaký smysl?“ 74

„Počkejte,“ řekla smířlivě Jane. „Zatím se drţme Lauřiny teorie, ţe Spysack je zločinec. Z toho pohledu si zopakujme všechno, co se od začátku událo a pokusme se ho obhájit. Jestli se ukáţe, ţe krádeţ i obě vraţdy nemohl spáchat, musíme hledat vraha jinde. Dříve ale ne. Měli byste se toho ujmout vy dva, protoţe já jsem tu teprve od včerejška.“ „Dobrá,“ souhlasil neochotně Ralph. „Tak tedy první den: Laura natočila Manseyho na lodi ve velmi kompromitujícím záběru a večer předvedla film mému otci, panu Wimsbymu a panu Spysackovi. Všichni si určitě uvědomili, jak by toho záběru bylo moţné vyuţít, nebo spíše zneuţít. V noci někdo kazetu s filmem ukradl. Mohl to být Spysack?“ „Mohl,“ řekla jsem sebejistě. „Nikdo neví, kde se večer a v noci zdrţoval a nějak moc ochotně mi nabídl prášky pro spaní. Znal taky dům a věděl, ţe se zadní vchod obvykle v noci nezavírá.“ „Takţe krást mohl,“ shrnula to Jane. „Pokračuj, Ralphe.“ „Druhý den: Laura objevila ztrátu filmu a zastihla Spysacka, jak vyrábí reklamní pohlednici s druidem. To je všechno.“ Byla jsem ráda, ţe zamlčel můj noční pád do sklepa. „Třetí den: Londýn. Laura koupila noviny, patřící Spysackovi, v nichţ začala kampaň proti Manseymu. Čtvrtý den: Za předpokladu, ţe je Spysack zločinec, udělal riskantní tah. Vrátil Lauře kazetu spolu se svou pohlednicí. Později tvrdil, ţe ji zatím mají jen druidové, aby na ně upoutal pozornost. Příleţitost dostat se k Lauřinu prádlu měl. Během dopoledne několikrát odešel z haly dozadu.“ „Malý doplněk,“ přerušila jsem ho. „Tu pohlednici dal ke kazetě proto, aby mohl později tvrdit, ţe je to komplot druidů proti němu. On sám by přece nebyl tak naivní, aby k ukradené věci přikládal svou vizitku. Na uplatnění téhle verze určitě netrpělivě čeká a asi se diví, proč jsem se o vrácené kazetě ještě vůbec nezmínila, ačkoli ví, ţe jsem ji zcela jistě musela najít. Nevím, co mám dělat. Vţdyť jsem o ní ještě neřekla ani panu Perkinsovi, který ji chtěl ode mě koupit.“ „On uţ ví, ţe ji máš. Nakonec jsem mu to přece jen vyklopil,“ řekl Ralph a nezapomněl se při tom začervenat. „Otec ji chtěl koupit, aby zachránil Manseyho čest – přiznávám, ţe moţná taky svou – a 75

Spysack se k němu okamţitě připojil. Tím jasně demonstroval, ţe on tu kazetu nemá. Pan Wimsby přispěl do konverzace jen sdělením, ţe mu v kostele padá střecha. To je vzhledem k dalším událostem důleţitá poznámka.“ Ralph se dostal do tempa a zřejmě mu uţ tolik nevadilo pokládat výkvět honorace za zločince. „Večer,“ pokračoval ve výčtu událostí, „jsme objevili u jezera mrtvou orientálku. Mohl ji Spysack zabít?“ – „Mohl,“ přikývla jsem. „A ještě před tím stačil o tom podat zprávu do svých novin.“ „Jak znám praxi v tátově tiskárně,“ připojila se Jane, „kdyţ tu zprávu v půl jedenácté vyjeli, museli ji tam z redakce mít nejpozději v šest odpoledne. A ta dívka prý podle pitvy zemřela nejdřív v osm večer. Takţe tu zprávu dal do novin někdo, kdo o její smrti věděl předem. A kdo jiný neţ velký šéf SOS?“ „To je sice jen domněnka, ale ano,“ souhlasil Ralph. „Dále tu máme – příjezd Jane, která v noci spadla se schodů – no – to nemá se Spysackem co dělat…“ „Jak to, ţe ne?“ oponovala jsem. „Vţdyť se Spysack tím Janeiným pádem inspiroval! Jak by ho zčistajasna napadlo shodit faráře se schodů ve věţi?“ „Vida!“ uţasl Ralph. „Na tom něco je. Jenţe jak se tam ještě před farářem z té svatby dostal?“ „Nemyslí ti to,“ poznamenala Jane. „Pan Wimsby jel na kole a Spysack měl vůz. Copak jsi ho včera neviděl, jak se řítí po silnici? Snadno faráře předjel.“ „Takţe,“ řekl bezradně Ralph, „jestli ta Lauřina teorie je správná, vychází nám, ţe Spysack mohl krást i vraţdit, tím spíš, ţe nikdo nemá přehled o tom, co dělá. Je svobodný, ţije sám a ať se pohybuje kdekoli, nikomu to není nápadné, protoţe tu má všude své prodejny. Ostatně riziko, ţe by ho někdo při něčem přistihl, je minimální, protoţe kromě turistů je tu liduprázdno. Tohle jste chtěly slyšet, dámy?“ dodal trochu jízlivě. „Právě tohle,“ potvrdila Jane. „Jenţe to jsou všechno jen dohady. Jak tě taková nehoráznost mohla vůbec napadnout, Lauro?“ „Vzpomněla jsem si, co včera řekl pan farář o těch dvou druzích 76

zločinců. Jedni pracují nenápadně, druzí jdou na věc s bubnem. Shromaţďují proti sobě nepřímé důkazy, aby se zdálo, ţe jsou jen nevinnými oběťmi zločinného komplotu, který na ně někdo jiný nastraţil. A ţe takovou taktiku si můţe dovolit jen ten, kdo má postavení, čistý trestní rejstřík, důvěru okolí a značnou dávku drzosti. To všechno se na Spysacka hodí a já jsem si jistá, ţe nás farář svým povídáním chtěl přivést právě k němu. Proč právě k němu? Kdyby totiţ zloděj a vrah nebyl on, pak by jím musel být jedině tvůj otec.“ „To snad ne!“ vyděsil se Ralph. „Uvaţuj. Kdo tvoří místní smetánku? Pan Perkins, pan Spysack a pan Wimsby. Kdyţ si odmyslíme tvého otce, zbývá jedině váţený pan Spysack, protoţe mrtvý farář nepřichází v úvahu. Ten vraha znal a jeho smrt je jen důkazem toho, ţe se v něm nemýlil.“ Na Ralpha zmínka o otci zřejmě zapůsobila. „No – dobrá,“ řekl váhavě. „Ale proč by si Spysack vybral právě takovou hle provokační taktiku? Mohl se přece klidně přiřadit do té farářovy první skupiny zločinců a pracovat nenápadně a v tichosti. Bylo by to menší riziko.“ „Nebylo,“ odporovala Jane. „Kdyţ totiţ svede podezření na druidy, můţe mít jistotu, ţe ten případ prakticky smete se stolu. Nikdo neví, jakými zásadami se ti lidé řídí a oni to samozřejmě neprozradí. Vyšetřovat druidy je stejné jako mlátit palicí do hlíny. Kaţdá rána přijde nazmar. Policie můţe sice druidské sdruţení úředně zakázat, ale to je všechno. Proto se taky inspektor Smiley do vyšetřování nijak zvlášť nehrne a rád by viděl případ té utonulé ţeny jako nešťastnou náhodu.“ „Proč si tedy Spysack nepojistil i smrt faráře nějakou druidskou vizitkou?“ „Tady to přece nepotřeboval,“ vysvětlila Jane. „Kdyţ opilý farář spadne se schodů, není to jen jasná nešťastná náhoda, ale dokonce logický důsledek jeho opilostí.“ Byla jsem ráda, ţe se Jane ujala obhajoby mé teorie a dokonce ji ještě rozvíjela vlastními úvahami. Jí Ralph věřil, mně ne. Přesto ale dával jasně najevo, ţe se se Spysackem jako vrahem nemůţe smířit. „Já tomu stejně nevěřím,“ řekl nakonec, „pan Spysack je váţený člověk, otcův známý a často k nám chodí. Kdyby s ním nebylo něco 77

v pořádku, táta by ho sem určitě nezval.“ „Já ho taky nezvu,“ ozvalo se nad námi. „On chodí bez ohlášení.“ Překvapeně jsme vzhlédli. Na horní plošině schodiště stál pan Perkins a drţel v ruce černou krabičku. „Ty jsi doma, tatí?“ vykřikl Ralph. „Co tam nahoře děláš?“ „Uţ vás tu hezkou chvíli poslouchám a nahrávám si vaše úvahy na kazetu. Chci udělat radost inspektoru Smileymu. Jistě se potěší, aţ si tu nahrávku poslechne. Aspoň bude vědět, ţe se svým názorem není osamocený.“ „Copak on si myslí, ţe je Spysack vrah?“ ţasl Ralph. „Jak na to přišel?“ „Protoţe našel svědka, který v předvečer vraţdy viděl u jezera červeného austina – ale takhle se přece nebudeme bavit. Napřed sejdu dolů a pak si můţeme popovídat. Řekněte paní Samsonové, ať udělá čaj.“ „To, k čemu dospěla Laura, je naprosto správné,“ řekl pan Perkins, kdyţ se k nám usadil do křesla. „Jenţe dokázat se to nedá a inspektor Smiley je ve velmi nesnadné situaci. Ví, ţe Spysack je vrah, ale nemůţe ho obvinit bez přímých důkazů, protoţe ten pán má dlouhé ruce a vlivné známostí. Mohlo by se taky stát, ţe by inspektor skončil jako dopravní policajt na ostrově Man.“ „Chápu,“ ozvala se Jane. „Kdyţ někdo patří k honoraci…“ „Nechápeš,“ řekl pan Perkins popuzeně. „K honoraci odjakţiva patřili osvícení lidé, kteří byli nositeli a pokračovateli národních tradic a řídili se jejich odkazem. Byli a dosud jsou udrţovateli ţivotních jistot, a proto jsou uctíváni a napodobováni.“ Vyznělo to jako naučená citace slovníkového hesla. „Pan Spysack k nim rozhodně nepatří,“ pokračoval hostitel „Ten by uspěl snad jedině v Americe. Ta ţádné tradice nemá a neposuzuje své prominenty podle charakteru, ale podle výšky bankovních kont. Tady u nás si můţe váţený pan Spysack na honoraci jen hrát.“ Vţdyť ty taky! pomyslela jsem si v duchu, protoţe zmínka o Americe se mě dotkla. Děláš ze sebe lorda a přitom jsi obyčejný spekulant! Nahlas jsem ale neřekla nic. „Kdy jste začal pana Spysacka podezřívat?“ zeptala se Jane. 78

„Kdyţ nám Laura promítla kompromitující záběr Manseyho s tou dívkou, bylo mi jasné, ţe by Spysack dal celé jmění za to, aby ho získal. Mansey byl jeho nepřítelem číslo jedna. Bránil totiţ statut chráněné oblasti Salisburské níţiny, a to se nehodilo Spysackovi, který by chtěl naše území zastavět a zalidnit, aby mohl více prodávat. Kdyby ten záběr měl, mohl by Manseyho zničit. Proto jsem chtěl raději koupit ten záznam sám. Ale kdyţ pak Laura ohlásila ztrátu kazety, věděl jsem, ţe je pozdě a ţe Spysack ten záznam uţ má.“ „Jenţe.“ dumal nahlas Ralph, „kdyţ ho má, proč ho ještě nevyuţil ve své novinové kampani? Chodí stále kolem horké kaše, nešetří náznaky, ale nesporný důkaz si nechává pro sebe.“ „S tím jsme si lámali hlavu uţ s otcem Wimsbym. A teď tu otázku řešíme s inspektorem. Dost nás znepokojuje, ţe Spysack zřejmě ještě neskončil a ţe všechno, co má zatím na svědomí, spáchal jen na cestě k nějakému nejasnému cíli.“ „A co vraţda té ţeny?“ vyhrkla jsem. „Jaký měla smysl, kromě toho, ţe měla svést pozornost k druidům? Nebylo by bývalo snadnější zabít Manseyho?“ „To je další problém, který se snaţíme vysvětlit. Patrně Spysack potřebuje, aby poslanec zůstal naţivu. Zato vraţda pana Wimsbyho je inspektorovi jasná. Došel k stejnému názoru jako Laura.“ Obrátil se ke mně. „Tenhle případ jsi objasnila naprosto správně, děvče.“ Řekl to téměř obdivně. Snad to měla být náplast na jeho neuctivou poznámku o mé vlasti. „Jak jste přišli na to, ţe tu dívku zabil právě Spysack?“ oponoval chabě Ralph. „Mohl ji přece stejně dobře zavraţdit přítel Mansey.“ „Neplácej nesmysly,“ pokáral ho otec. „Co by z toho měl? Určitě tu dámu miloval. Bohuţel trochu zapomněl, ţe je šťastně ţenatý. A pak – i kdyby to udělal, nenechával by po sobě stopy, vedoucí k druidům. Bůhví jestli jejich existenci vzal vůbec na vědomí.“ „Pane Perkinsi,“ ozvala se po chvíli ticha Jane, „kde je vlastně pan Mansey? Stále se o něm mluví a píše, ale nikdo z nás ho tu nikde neviděl.“ „To taky nemohl. Od chvíle, kdy se vrátil z Londýna a Smiley ho vyslechl, neopouští mou loď. Má totiţ domácí vězení. Nesmí se s nikým stýkat a ţiví ho policajti. Nabízel jsem sice, ţe se paní 79

Samsonova o něho postará, ale inspektor to odmítl. Dokonce ani mně nedovolil, abych svého přítele navštívil, a dává loď střeţit. No – násilím se na svůj vlastní majetek cpát nebudu,“ dodal hořce. „Ale co teď s tím?“ staral se Ralph. „Jak se máme k Spysackovi chovat, jestli přijde na návštěvu? Vţdyť to bude hrozně trapné!“ „Bude,“ souhlasil pan Perkins, „ale musíme to vydrţet. Všechno musí vypadat jako jindy. Pan Spysack bude naším váţeným hostem a budeme si ho hledět, jak se na hostitele sluší.“ „A to je všechno? Nic proti němu nepodnikneme?“ „Ne, počkáme si. Pan podnikatel se svými záměry ještě neskončil – a… a…“ Hledal slova! „Nakonec se ten zmršenej parchant usvědčí sám!“ vybuchl vztekle. Bylo to jasné. Jeho lordstvo opět zapomnělo na svou noblesu a změnilo se v rozlíceného podomka, kterému zmlátili nejlepšího kamaráda.

80

XI. Vystoupat

aţ k vrcholu společenského ţebříčku nepřináší jen hmotný prospěch a uspokojení, ale také břemeno klamné sebejistoty, arogance a pýchy, která předchází pád. V případě pana Spysacka to platilo beze zbytku. Byl přesvědčen o své nedotknutelnosti a bezstarostně rozehrál svou riskantní hru, za kterou měli zaplatit nešťastní druidové: Ale stačilo náhlé vnuknutí a trochu rozumné úvahy a ten uctívaný pán se náhle zřítil z vrcholku ţebříku aţ do bláta zločinu. Byla jsem ráda, ţe jsem to vnuknutí měla právě já. Podařilo se mi přes Ralphovy protesty obvinit obchodníka z krádeţe a dvou vraţd. Byla jsem hrdá na své závěry, i kdyţ mi bylo jasné, ţe zesnulý pan Wimsby, pan Perkins a inspektor k nim jinými cestami dospěli taky. Jenţe obvinit neznamená usvědčit. A tady jsme všichni stáli před váţným problémem. Bez pádných důkazů inspektor naše dohady nepřijme. Nebude chtít riskovat kariéru. Jediný, o koho se můţe opřít, je svědek, který viděl v době vraţdy dívky u jezera Spysackův vůz, a to je málo. Jak dlouho budeme muset čekat, neţ se obchodník nějakou chybou sám usvědčí? Zoufale jsem si přála běh událostí nějak urychlit. Vţdyť dokud tohle všechno nějak neskončí, můţe mi inspektor zakázat návrat domů! Při té představě mi přeběhl mráz po zádech a otřásla jsem se. „Je ti zima?“ zaslechla jsem Ralphův starostlivý hlas. „Ne, není. Jen jsem přemýšlela, jak tohle všechno dopadne.“ „Nedělej si starosti,“ klidnil mě pan Perkins. „To se vyřeší. Já teď zajedu za inspektorem Smileyem, předvedu mu tu vaši nahrávku a snad něco kloudného vymyslíme.“ 81

„Chcete na Spysacka nastraţit past?“ vpadla dychtivě Jane. „Nevím,“ pokrčil rameny pán domu. „To bude záleţet na inspektorovi. On je šéf. Já bych jeden nápad měl.“ „Jaký?“ naléhal Ralph. Pan Perkins zavrtěl hlavou. „Dokud mi ho Smiley neschválí, je zbytečné o něm mluvit. Aţ se vrátím, budu snad moudřejší. Zatím se tím netrapte. A kdyby přišel Spysack, chovejte se k němu jako obvykle,“ dodal varovně a chystal se k odchodu. Právě chtěl nasednout do vozu, kdyţ před domem zastavil náklaďák zakrytý plachtou. Pán domu se chvíli bavil s jeho řidičem a zřejmě mu dával nějaké instrukce. Pak teprve odjel a kamión začal pomalu couvat k zadnímu vchodu. Neţ jsme se vypravili zjistit, co se děje, otevřely se zadní dveře haly a vešel urostlý hromotluk. „Vy jste pan Perkins?“ zeptal se Ralpha. „Jsem ze stavební firmy Artyor. Přivezli jsme fošny na schody a váš otec nařídil, abychom je sloţili v hale na galerii. Jak se tam dostaneme, kdyţ tohle schodiště je kaput?“ „Vzadu jsou druhé schody. Prošel jste kolem nich.“ „Jo tamtudy?“ dovtípil se vzorný pracovník. „Tam se ale budeme blbě vytáčet.“ „Tak to pro mě za mě sloţte někde jinde.“ „Nemůţem. To dříví nesmí zvlhnout a pan Perkins nařídil, ţe má přijít na galerii, protoţe je tam nejsušejc.“ „No dobře, zkuste to. Snad to po těch zadních schodech nějak vynesete,“ řekl malomyslně Ralph. Kupodivu to šlo. Čtyři chlapíci začali stěhovat nařezané fošny a stavěli je podél zábradlí galerie. Ta začala brzy měnit svůj vzhled. Přidat k ní dřevěná kola, připomínala by spíš neprůstřelnou vozovou hradbu, jakou uţívali ve středověku v bojích proti křiţákům. Kdyby se za ní někdo schoval, byl by nedobytný. Ralph podepsal řidiči příjem materiálu a náklaďák odjel. Seděli jsme v křeslech a vyjeveně zírali na opevněné monstrum, které nám viselo nad hlavami. „Hezky jste si to tu vyzdobili,“ ozvalo se za námi. Ve dveřích stál pan Spysack a my jsme se vyjevili po druhé. Jednak proto, ţe přišel a máme ho na krku, jednak proto, jak vypadal. Ztratil mnoho na své obvyklé úpravnosti a pod sakem, volně přehozeným přes ramena, 82

ukrýval zafačovanou ruku zavěšenou na gáze kolem krku. „Co se vám stalo?“ vydechla Jane. „Trochu po mě stříleli,“ řekl znechuceně a bez vyzvání se usadil na pohovku. „Kde?“ „Ve Stonehenge. Chtěl jsem si tam nafotit trochu líbivější reklamní pohlednici, neţ byla ta, kterou Laura uţ zná. Napadlo mě, ţe kamenné sloupy budou lepší pozadí neţ trosky. Abych se mohl zabrat zdola, postavil jsem se na obětní oltář a v tu ránu jsem to koupil. Jednou do ramene a dvakrát do ruky. Střelec byl schovaný za jedním z okrajových sloupů. Viděl jsem ho utíkat, ale neměl jsem sílu ho pronásledovat.“ Nejsem detektiv, ale tohle byla i pro mě příliš průhledná hra. Vyhlédla jsem z okna. Před domem stál Spysackův červený austin, který jsme při zmatku s dřevem vůbec neslyšeli přijíţdět. Hodila jsem udičku. „Myslíte, ţe po vás střelil někdo z druidů? Bylo by to pravděpodobné.“ „Nejen pravděpodobné, ale naprosto jisté! Ti fanatici si snad myslí, ţe jsem jim znesvětil jejich pitomý oltář a chtějí se mi mstít! Kdyby má firma nevyuţívala druidy ke své propagaci, dávno bych se přičinil, aby to zatracené sdruţení zakázali. Vraţda té dívky na jezeře by k tomu teď docela stačila!“ zlobil se obchodník. Byla to průhledná komedie, která měla znova svalit podezření na druidy, jenţe ve své suverenitě nedotahoval Spysack své triky do důsledků. Byl dokonce naivní, protoţe si neuvědomil, ţe člověk s prostřeleným ramenem a dvěma zásahy do levé ruky můţe těţko řídit anglický vůz s pravostrannou obsluhou. S rukou na kšandě by nemohl ani řadit, ani brzdit. Vsadila bych se o cokoli, ţe pod těmi obvazy ţádná zranění nemá. Mamě jsem zaznamenala, ţe se Spysack s Ralphem o něčem baví a ţe paní Samsonova donesla čaj, ale myšlenky mi uháněly dál. Proč tuhle šaškárnu Spysack potřeboval? Protoţe mu nevyšel jeho první podraz na druidy. Ti měli být podezřelí uţ z krádeţe mé kazety. Obchodník netrpělivě čekal, aţ vrácení kazety ohlásím a vytasím se i s jeho pohlednicí. Pak by prohlásil, ţe je to druidský komplot proti 83

němu, protoţe on by přece nepřikládal vlastní vizitku – a tak dále. Tenhle úspěšný start jsem mu zkazila, protoţe jsem se o vrácené kazetě vůbec nezmínila. Proto i druhý důkaz proti druidům – mrtvá dívka v kutně – asi nevyzněl tak přesvědčivě, jak si přál. Bylo potřeba narychlo sesmolit nějaký náhradní důkaz – a to se teď právě stalo. Aspoň Spysack si to určitě myslel. Trpěl naivitou mocných. Byl zvyklý řídit a poroučet a nedovedl si představit, ţe by člověku v jeho postavení mohl kdokoli odporovat. Počítal s tím, ţe kdyţ označí jako pachatele zločinů druidy, bude to bez výhrad přijato a nikdo se nebude zajímat o původ kutny ani o stav jeho zranění. To by si tak mohli dovolit! Z přemýšlení mě vytrhlo zjištění, ţe k hlasům, které jsem jen napolo vnímala, přibyl náhle další. Uvědomila jsem si, ţe patří panu Perkinsovi, který se vrátil domů, a zbystřila jsem pozornost. „Je mi opravdu líto, pane Spysacku, ţe vás potkal takový malér,“ říkal právě hostitel. „Trochu mi to kazí radost z úspěchu, kterého jsem dnes dosáhl. Inspektor totiţ na mou přímluvu propustil Manseyho z lodi a povolil mi, abych ho ubytoval ve svém domě. Odpoledne ho přivezu. Jako svědek musí být sice stále k dispozici, ale i to je pokrok.“ Na panu Perkinsovi bylo vidět, ţe má upřímnou radost. „No konečně!“ poznamenal nerudně Spysack, „Vţdyť je to ostuda, hlídat Manseyho na lodi jako zločince. Nemám ho sice rád, ale domácí vězení mu rozhodně nepřeju. Jestli smí přijímat hosty, musím ho tu navštívit. Uţ proto, abych se mu omluvil za ty články, které o něm bez mého vědomí otiskli v novinách.“ „Návštěvy přijímat můţe,“ ujistil ho pan Perkins. „Jen vycházet nesmí. To jsem na inspektorovi neuhrál.“ „Dobrá,“ přikývl Spysack. „Aţ tu bude, tak se zastavím.“ „A teď další zpráva,“ ohlásil hostitel. „Zítra večer pořádají v Lavingtonu letní večerní slavnost. Měla být původně v Cromptonu, ale tam by se moc lidí nevešlo, tak ji přesunuli do místa, kde je kemp. Byl jsem poţádán, abych tu slavnost zahájil, a jsme všichni zváni jako čestní hosté. Myslím, ţe se rádi zúčastníme,“ pokračoval hlasem, který nepřipouštěl odpor. „Bude to hezká zábava a protáhne se asi dlouho do noci. Přijdete také, pane Spysacku?“ 84

„Nevím,“ ošil se obchodník. „Asi ne. Budu mít co dělat, abych se vylízal z toho zatraceného útoku.“ Zřejmě ho mrzelo, ţe jeho zranění není na pořadu dne a ţe se mu nevěnuje patřičná pozornost. Trochu jsem se podivila, ţe pan Perkins to sdělení přijal s očividným potěšením. „Myslím,“ rozvíjel dále svůj plán, „ţe přichystáme pořadatelům malé překvapení. Protoţe ta slavnost je věnována starým národním tradicím, necháme auta doma a přijedeme tam na koních.“ „Na koních?“ vyhrkla jsem nešťastně. „Jistě. Bude to stylové a Barclayova stáj bude mít aspoň nějaký počinek. Zabere nám sice trochu víc času, neţ se tam dostaneme, ale to nevadí. Vyjedeme uţ odpoledne.“ Bláznivej dědek! ulevila jsem si v duchu. To mi snad dělá schválně. „No…“ řekl Spysack trochu uraţeně. „Vidím, ţe tu budete mít zábavy dost. Raději vypadnu, abyste se na ni mohli dobře připravit.“ Jestli se domníval, ţe ho hostitel bude od jeho úmyslu zrazovat, musel být zklamán. Pan Perkins se s ním obřadně rozloučil, ještě jednou vyslovil politování nad jeho úrazem a za chvíli bylo vidět Spysackův austin, jak ujíţdí stromořadím. „Náš invalida jede hezky plynule,“ poznamenal pan Perkins, který ho pozoroval z okna. „Asi má v zásobě třetí ruku.“ Promluvil mi z duše. Poslanec Mansey rozhodně nevypadal jako muţ, který by mohl být ústřední postavou záhadného případu s dvěma vraţdami. Od chvíle, kdy ho pan Perkins dopravil z lodi do domu, působil spíš dojmem bezradného a sklíčeného člověka. „Nevím, Geralde, co si o tom mám myslet,“ svěřoval se panu Perkinsovi. „Kdyţ jsem hledal místo, kde bych si mohl o samotě a v klidu odpočinout a tys mi nabídl svou loď, vůbec jsem netušil, ţe to takhle dopadne. První čárou přes rozpočet bylo, ţe mě nějak vyšťárala Suong a přijela za mnou. Přísahám ti, ţe jsem ji nezval, to bych si vůči tobě nedovolil, ale kdyţ uţ tu byla, nesnaţil jsem se ji vyhodit. Za prvé se ţeny nevyhazují, za druhé byla kdysi Suong má první váţná známost a za třetí – přiznávám se – jsem ji dodnes tajně 85

miloval. Potřebovala nějaké osobní věci a já jsem jí pro ně zajel do Londýna. Kdyţ jsem se vrátil, byla po smrti a místo ní mě čekal inspektor Smiley. Choval se ke mně zdvořile, ale přesto jsem prošel velmi trapným výslechem. Vím, ţe je cynické takhle uvaţovat, ale moţná, ţe to pro mě nakonec dopadlo dobře. Přes všechnu přízeň, kterou mi Suong nabízela, bylo jasné, ţe se ke mně vrátila hlavně kvůli mé pověsti velmi bohatého člověka. A já, i kdyţ jsem to věděl, jsem stále po ní touţil. Nevím, co bych dělal, kdyby nezemřela. Dost jsem se vyděsil, kdyţ jsem v Londýně objevil noviny, které na mě dělaly v souvislosti se Suong naráţky. Kdyby se dostaly do rukou mé ţeně, nastala by velmi svízelná situace. Naštěstí je Brenda stále ještě ve Švýcarsku na léčení.“ Na panu Perkinsovi bylo vidět, ţe ho poslancovy sobecké úvahy velmi pohoršily. „Mohu ti nabídnout ještě další číslo těch novin,“ řekl odměřeně. „Je tam zpráva o úmrtí té dámy i s poznámkou, ţe bys její smrt mohl nejlíp vysvětlit ty, kdyby ses ovšem úmyslně neskrýval.“ „To snad ne!“ vyděsil se Mansley. „Mě přece nikdo nemůţe z její smrti vinit!“ „O to se taky nikdo nepokouší,“ uklidňoval ho hostitel. „Inspektor Smiley i my všichni víme, kdo Suong zavraţdil, ale dokud nemáme důkaz, nesmí jeho jméno nikde padnout. Na to je příliš váţeným občanem.“ „A Smiley proti němu ţádný důkaz nemá?“ naléhal nešťastně poslanec. „Snad přece,“ vmísila jsem se do hovoru. „Je tu svědek, který viděl u jezera červené auto.“ „Byl tu,“ opravil mě pan Perkins, „jenţe uţ není. Tím svědkem byl totiţ náš dobrý farář Wimsby. Viděl nejen auto, ale i vraha. Bohuţel, vrah viděl také jeho a proto musel Wimsby zemřít. Vrah totiţ netušil, ţe ještě před smrtí stačil farář navštívit inspektora a říct mu, koho viděl.“ „Pak je to ale jasné!“ vykřikl Ralph. „Obě vraţdy se tím potvrzují!“. „Mírni se, synku,“ tlumil jeho nadšení otec. „Máš sice pravdu, ale 86

to ještě není důkaz. Neexistuje ani protokol o farářově svědectví a inspektor hořce lituje, ţe ho včas nepořídil. Měl by teď aspoň něco v ruce.“ Poslanec přecházel očima z jednoho na druhého a zřejmě naprosto nechápal, o čem se mluví. Ve své nucené izolaci na lodi se ó farářově smrti nedověděl a jistě ho ani neznal. „Vůbec ničemu nerozumím, Geralde,“ uzavřel nakonec nešťastně. „Můţeš mi aspoň trochu vysvětlit, co se vlastně děje?“ Pan Perkins mu vylíčil běh událostí posledního týdne. Mluvil o mém kompromitujícím záběru, o krádeţi kazety, o smrti Suong a Vraţdě faráře, ale nezdálo se, ţe by z toho byl poslanec moudrý. Pochopil jen, ţe ústředním hrdinou příběhu je vlastně on sám a byl tím naprosto otřesen. „V ţivotě by mě nenapadlo, ţe mám nepřítele, který se neštítí vraţdit,“ řekl sklesle. „Bylo by na čase, Geralde, abys mi konečně řekl, kdo to je. Mám přece právo to vědět.“ „Nejen právo,“ přikývl pan Perkins. „Musíš to vědět. Říká ti něco jméno Spysack?“ „Spysack! Není to ten obchodník, který zorganizoval petici na zástavbu Salisburské níţiny? Ten by ovšem měl důvod mě nenávidět, ale proč by vraţdil Suong? Spíš bych čekal, ţe se bude chtít zbavit mě! Já jsem ten, co mu kazí plány.“ „Tuhle otázku se taky mamě snaţíme rozluštit,“ přikývl pan Perkins. „Ale myslím, ţe uţ zítra večer se všechno dovíme.“ „Jak?“ „Spysack nám to řekne. Vlastně tobě to řekne,“ opravil se. „Nesmysl!“ vybafl poslanec. „Nechci s ním mluvit!“ „Budeš muset,“ řekl pan Perkins pevně. „Je to součást plánu, který inspektor schválil. Proč myslíš, ţe tě přemístil z lodi sem? Ví, ţe Spysack si s tebou touţí popovídat mezi čtyřma očima a chce mu to umoţnit. Zítra večer budeš sám. My všichni odjedeme na slavnost do Lavingtonu. Počítáme s tím, ţe tě tu Spysack navštíví a odkryje karty. Pravděpodobně ti nabídne ke koupi ten Lauřin záběr lodi, nebo tě bude chtít vydírat…“ „Nebo mě bude chtít zabít!“ vpadl do toho pan Mansley. „Ne, Geralde, takovou hru já nehraju.“ 87

„Myslím, ţe nemáš na vybranou. Rozhodně nemusíš mít strach. Kdyby tě Spysack chtěl zabít, uţ by to dávno udělal,“ řekl pan Perkins s výrazem statečného bojovníka, který musí ztrácet čas se zbabělcem. „Ostatně inspektor by tě takovému nebezpečí nevystavil. Bude si tě hlídat.“ „Jo,“ ucedil poslanec sarkasticky. „Bude sedět vedle mě a drţet mě za ruku!“ „Ne,“ nedal se pan Perkins vyvést z klidu. „Bude támhle nahoře za těmi fošnami a bude si váš rozhovor nahrávat. Je to spolehlivé. Sám jsem takovou nahrávku na zkoušku udělal. Je to jediný způsob, jak Spysacka odhalit a usvědčit.“ Vyvalila jsem oči. To byl tedy ten plán, o kterém pan Perkins ráno mluvil! Má pravdu. Dokud Spysack nepromluví s Manseyem, nehneme se z místa. Hostitel myslel na všechno. Udělal zkušební nahrávku, postaral se o nenápadnou skrýš pro inspektora. Byla jsem nadšená. Daleko menší nadšení projevil poslanec. „Vůbec se mi to nelíbí, Geralde,“ řekl otráveně. „Do toho nejdu.“ Tvář pana Perkinse zbrunátněla. „Hele, kamaráde,“ řekl výhruţně. „Máš máslo na hlavě, tak nevyskakuj! Na to, co se ti líbí, nebo ne, kašlu. Ty Spysacka přijmeš a zjistíš, o co mu jde. To je rozkaz, tak koukej srazit kufry a slouţit!“ Musím říct, ţe někdy mě výroky váţených anglických dţentlmenů mile překvapí.

88

XII. Hostitelův

slovní útok vykonal své. Pan Mansey se bez dalšího odporu zapojil do plánu. Snad si i dodatečně uvědomil, ţe kdyţ se nepodaří usvědčit Spysacka, bude mít vraţdu Suong na krku on sám. Snadno totiţ mohl odjet do Londýna daleko později, neţ nám tvrdil a ţádný svědek ho po cestě neviděl. Alibi neměl. Statečnost zřejmě nebyla poslancova silná stránka a bylo na něm vidět, ţe mobilizuje všechny své síly k večernímu setkání s vrahem. Zato pan Perkins jako by se o celý případ přestal zajímat a plně se věnoval přípravám na lavingtonskou slavnost. Sepsal si svůj zahajovací projev a rozdělil nám úkoly. Ralph a Jane odjeli do Salisbury, aby přivezli Janein jezdecký oblek a pokud moţno také jeden pro mě. Já dostala za úkol zajistit na odpoledne čtyři koně. Vypravila jsem se na kole do Barclayovy stáje a vyřídila objednávku s podmínkou, ţe jeden z koní musí být ten, na kterém jsem jela posledně. Pan Barclay vzal mé přání s pochopením na vědomí. Kdyţ jsem se vrátila domů, byli uţ Ralph a Jane ze Salisbury zpátky a Jane mi slavnostně odevzdala jakousi záhadnou jezdeckou uniformu své kamarádky. Moc mi nepadla, ale s přispěním Jane a paní Samsonové jsem v ní nakonec vypadala docela obstojně. Pak oba přátelé znova někam zmizeli a pan Perkins mi řekl, ţe odešli do stájí. Bylo uţ skoro půl šesté, kdyţ se vrátili. Oba seděli v sedlech a vedli za uzdy koně pro mě a pána domu. Ten uţ je netrpělivě vyhlíţel. Ve svém jezdeckém úboru vypadal skutečně impozantně. Abych přátelům udělala radost, nafilmovala jsem je na koních s vědomím, ţe Ben ten záběr asi vyhodí. Dohodla jsem se s ostatními, ţe se nebudou zdrţovat mým pomalým tempem. Dojedu do 89

Lavingstonu později, něco si natočím a pak je vyhledám na čestné tribuně. Souhlasili. Pan Perkins pobídl svého koně do klusu a tři jezdci vyjeli do pusté krajiny. Pracně jsem se vydrápala do sedla a plácla zvíře po zadku. Pomalu vykročilo. Vůbec mi nebylo jasné, jak si na té slavnosti mohou všichni tak zakládat a proč je kolem ní tolik povyku, kdyţ tu máme dva mrtvé a jejich vrah stále uniká. A navíc ho známe a musíme s ním jednat v rukavičkách! Ale kdyţ jsem se podívala na vyšňořené jezdce mizící v dálce, pochopila jsem. Kaţdá společenská událost je pro ně záminkou, aby se mohli před lidmi blýsknout. Nepřijedou v autech, ale na koních! Zahrají si na ty, kterými marně touţí být: na aristokraty. Z koňského hřbetu budou blahovolně shlíţet na davy svých poddaných. Ti je s poctami dovedou na čestnou tribunu a lord Perkins zahájí slavnost řečí, která určitě vzbudí daleko více potlesku neţ jeho projevy v Dolní sněmovně. Celá slavnost se změní na hold místní honoraci a o to hlavně půjde. Skřípající kára duchovní vlády Perkinsů nad tímhle krajem dostane na delší dobu dostatečnou zásobu nového oleje. Sešeřilo se. Můj kůň pomalu kráčel kupředu, kamera se mi houpala na prsou, zadek v cizích rajtkách tvrdě naráţel na sedlo. Zaplavoval mě pocit osamělostí. Jak se člověk dostane mezi honoraci? uvaţovala jsem. Buď musí být představitelem tradic, jako pan Perkins, nebo církve, jako farář Wimsby, nebo kapitálu, jako Spysack. Stačí jím být a na skutečné zásluhy se uţ pak nikdo neptá. Trochu laciná sláva! A pana Manseyho můţu rovnou hodit do stejného pytle. Jako poslanec asi za moc stát nebude, protoţe přes svůj muţný zjev je měkký a neprůbojný, ale je prý boháč a to stačí, aby byl pan Někdo. Trochu jsem se zarazila, protoţe v hodnocení peněz si stará Anglie a Amerika mohou podat ruce a pan Perkins nemluvil o amerických důstojných zazobancích neprávem. Kdo má prachy, vládne světem. Za obzorem vytryskl barevný ohňostroj. Lavingtonská slavnost byla zahájená a já ještě nebyla ani v půli cesty! Má vůbec smysl se tam trmácet? Při tomhle směšném tempu tam nedojedu ani do rána! Náhle jsem strašně zatouţila vykašlat se na oslavy, vrátit se domů a zalehnout do postele. To ale asi nepůjde, protoţe za ţivý svět nebudu 90

umět obrátit koně. Jenţe potřebuju ho vůbec? Ještě nejsem tak daleko, abych se nemohla vrátit pěšky. Můj pokus sesednout s kráčejícího zvířete nedopadl dobře. Levá noha mi uvízla ve třmenu a těţce jsem dopadla na záda: Trvalo hezkou chvíli, neţ se mi podařilo popadnout dech. Strašně jsem si natloukla, ale kamera zůstala celá. Zbýval jen problém, co udělat s koněm. Naštěstí to vyřešil on sám. Pohrdavě na mě shlédl, tiše zarţál a lenivě vykročil směrem ke Cromptonu, kde byla jeho stáj. Zůstala jsem v opuštěné krajině sama a teprve teď mě napadlo, ţe vlastně domů nesmím. Dům Perkinsů je dnes večer vyklizeným bojištěm, vyhrazeným poslanci, Spysackovi a inspektorovi. Nikdo jiný tam podle plánu nemá co dělat. Ale co naplat? Bylo to nejbliţší místo, kam jsem se mohla uchýlit a neměla jsem energii na rozdávání. Půjdu domů. Snad mi za to můj hostitel hlavu neutrhne. Vymluvím se, ţe jsem spadla s koně, coţ ostatně bude pravda, a on jistě uzná, ţe jsem měla právo se vrátit a ošetřit se. Vypravila jsem se na zpáteční cestu. Nejraději bych se byla rozběhla, ale bolest v boku a v naraţených zádech mi to nedovolila. Můj pochod mi připomněl jistý obrázek z National Geographic, na němţ poraţená armáda opouští bojiště nějaké historické bitvy. Skupina zdecimovaných bojovníků s křečovitou maskou trpitelů se plahočí rozbahněným terénem do zázemí. Já jsem se sice bahnem neplahočila, ale výrazem v tváři jsem se těm vojákům určitě podobala. Ze začátku jsem se snaţila odhadnout vzdálenost, která mě od domu dělí. Pak jsem toho raději nechala, převzala jsem filozofii svého koně a sunula se kupředu jako unavený stroj. Skoro jsem se vyděsila, kdyţ jsem prošla hradbou stromů a přede mnou se objevila ruina křídla, určeného ke zbourání. Nemohla jsem uvěřit, ţe uţ jsem konečně doma. Oddechla jsem si, ale v tu chvíli se do mě zahryzlo svědomí. Nemám tu co dělat, obviňovala jsem se. Jestli něco pokazím a hostitelův plán mou vinou nevyjde, budu si to do smrti vyčítat. Neţ se odváţím jít nahoru, měla bych napřed obhlédnout situaci. Třeba Spysack vůbec nepřišel a já se tu mořím zbytečně, utěšovala jsem se. Má naděje se rozplynula, kdyţ jsem obešla dům. Na trávníku před vchodem trůnil červený austin. Z obou oken haly zářilo tlumené 91

světlo. Neodolala jsem, tiše se přikradla k jednomu z nich a nahlédla dovnitř. V místnosti bylo šero aţ na malý ostrůvek uprostřed tvořený světlem velké stojací lampy. Pod ní seděli proti sobě dva muţi. Manseymu jsem viděla do tváře, Spysacka jsem poznala podle jeho ovázané ruky. Celá scéna připomínala klidný rozhovor dobrých přátel. Přepychové posezení ve srovnání se situací inspektora, který se krčil za fošnami na galerii! A co kdyţ tam inspektor není? hrklo ve mě náhle. Viděl ho vůbec někdo přijít? Já rozhodně ne. Představa, ţe Smiley není na svém určeném místě, mě úplně vyděsila a začala jsem jí věřit. Není tu! vířilo mi hlavou. Ale pak je celý ten pracný plán úplně k ničemu! Nebude svědek, nebude nahrávka. Jenţe počkat! Jsem tu přece já! Já jsem taky svědek a kromě toho mohu přispět něčím lepším, neţ je inspektorův magneťák. Mám kameru a můţu ten rozhovor natočit! Stačí se nepozorovaně dostat z druhé strany k zadním dveřím do haly. Je v nich ve výši očí malá, kulatá a hlavně nezasklená špehýrka. Tou chytím obraz i zvuk. Pomalu jsem se začala sunout podle zdi na druhou stranu domu. Před zadním vchodem stál Ralphův MG a všimla jsem si, ţe klíčky trčí v zapalování. Kdyby ho chtěl někdo ukrást, měl by to snadné. I dveře zadního vchodu byly dokořán. Zaradovala jsem se, ţe s nimi nemusím hýbat, protoţe jsem uţ věděla, ţe při otvírání vrţou. Opatrně jsem vešla do temné chodbičky; kde jediným orientačním bodem byla kulatá špehýrka, prosvětlená z haly. Opatrně jsem se k ní přibliţovala a hovor obou muţů za dveřmi nabýval na srozumitelnosti. Tiše jsem zapnula kameru a nasměrovala ji špehýrkou do haly. V hledáčku naskočil obraz poslance a Spysacka z druhé strany, neţ z které jsem je viděla oknem. Byla to výhoda. Odraz světla lampy v objektivu mě nemohl prozradit, protoţe oba ke mně seděli skoro zády. Nastavila jsem kameru na poloviční rychlost, abych získala víc natáčecího času a stiskla spoušť. Spysack právě vstal, došel k videu a vytáhl z něho kazetu VHS. „Musíte uznat, pane poslance,“ řekl s úsměvem, „ţe kdyţ jsem získal tenhle krásný záběr vaší idylky na lodi, utvrdil jsem se v přesvědčení, ţe my dva bychom mohli být výborní obchodní partneři.“ 92

„Máte snad ve zvyku ostouzet své partnery v novinách?“ vyštěkl Mansey. „Jaké ty vaše články měly smysl?“ „Měly vás přivést ke mně. Chtěl jsem se s vámi sejít, ale nevěděl jsem, jestli se vám bude chtít. Počítal jsem s tím, ţe se vám ty noviny dostanou do rukou, vy se naštvete, vyhledáte si jejich majitele, přijdete mi rozbít hubu a pěkně v klidu si popovídáme. Kdybyste se náhodou těmi články cítil poškozen, veřejně je odvolám, třeba i s poznámkou, ţe osoba, která je má na svědomí, byla na hodinu propuštěna. Náš čtenář – náš pán.“ „Jaký mělo smysl zavraţdit Suong? Ptám se vás, protoţe předpokládám, ţe ji máte na svědomí vy!“ „Předpokládáte správně. Nebyl to problém. Ta dáma se velmi snadno seznamovala s muţi všeho druhu a kromě toho je tak trochu mystik. Slíbil jsem jí, ţe jí ukáţu druidský obřad křtu a trochu déle jsem jí podrţel hlavu pod vodou.“ „A ona vám, cizímu člověku, uvěřila, klidně se nechala navléct do kutny a dovést do vody? To se jí vůbec nepodobá!“ „Nebyl jsem cizí. V době, kdy ještě pracovala na vyslanectví, jsme spolu jednou strávili čtrnáctidenní dovolenou. Byla po všech stránkách skvělá, bohuţel, vyšla mi dost draho. Rozešli jsme se, ale ctnostná Suong si rychle nabalila dalšího křena, který by ji financoval. Nevím, kolik takových nešťastníků prošlo jejíma něţnýma rukama. Hlavní věc, ţe se na ně pamatovala, takţe seznamovací ceremonie odpadly, a byla ihned ochotná pokračovat tam, kde jsme kdysi přestali, podle zásady: Já ve všem vyhovím, ty všechno zaplatíš. Tentokrát poprvé zaplatila ona.“ Poslanec si na obhajobu své lásky zřejmě netroufal. „Nenapadlo vás, ţe vrahy si za své partnery nevybírám?“ „Jsem bezúhonný obchodník,“ řekl Spysack drze. „Pokud je inspektor Smiley trochu rozumný, připíše tu vraţdu druidům. Jinak ať se těší!“ dodal výhruţně. Stála jsem za dveřmi, chvěla jsem se vzrušením a tajila jsem dech, abych se neprozradila. Jakpak se asi inspektor cítí, pokud tohle slyší? „Stále jste mi neřekl, proč jste Suong zavraţdil,“ naléhal Mansey. „Abych zachránil vaše vzorné a šťastné manţelství. Vím, ţe jste nebyl daleko od rozhodnutí opustit svou ţenu a vzít si Suong. Chtěl 93

jsem vám usnadnit volbu, uţ proto, ţe mně samotnému by vaše manţelské problémy nijak neprospěly.“ „Co je vám do nich?“ „Mnoho. Jestliţe budete ţít s paní Manseyovou v klidu a míru ve společné domácnosti, můţete volně disponovat jejím majetkem. Pokud jste s ní, jste milionář. Kdybyste se rozvedli, budete rázem chudý jako kostelní myš – a já potřebuji mít bohatého obchodního partnera.“ „Co ode mě chcete? Jak si to obchodní partnerství představujete?“ „Konečně rozumná otázka,“ pokýval Spysack uznale hlavou. „Nabízím vám tohle: Zastavíte svou kampaň za zachování Salisburské níţiny jako chráněné oblasti. Aţ to území ztratí ochranu, postarám se rychle o jeho parcelaci a zástavbu. Vy přispějete dvěma třetinami nákladů na výstavbu mé budoucí velkoprodejny v Cromptonu. Za to budete po pět let dostávat deset procent mého obchodního obratu. To je všechno. Myslím, ţe je to docela slušná nabídka.“ Cítila jsem, jak mi s čela stékají kapky potu. Tak o tohle šlo! Kvůli tomuhle dva lidé zemřeli! Vybavila jsem si Spysacka, jak říká: „Tady by se dalo podnikat, jen kdyby…“. Teď se to „kdyby“ mělo stát skutečností a bylo jasné, ţe obchodník je ochoten jít za svým vysněným cílem přes mrtvoly. Pot mi natekl do očí a ty začaly nesnesitelně pálit. Chtěla jsem si je protřít, ale neodvaţovala jsem se pohnout. „Co se stane,“ zeptal se věcně poslanec, „kdyţ na váš návrh nepřistoupím?“ „V tom případě budu s politováním nucen prodat ten kompromitující záběr novinám a televizím, abych si přišel aspoň na nějaké peníze,“ ušklíbl se Spysack. „Ale ty mě moc nevytrhnou a vás to zničí jako politika, manţela i boháče. A je velmi nepříjemné octnout se ve vašem věku bez vlivu a hlavně bez prostředků. Pokud vím, sám jste si nikdy ţádné peníze nevydělal. Věřte mi, nebylo by to výhodné řešení.“ „Dobrá,“ povzdechl si Mansey. „Kdyţ to stavíte takhle, spolčím se třeba s vrahem. Dvojnásobným, nemýlím-li se?“ „Myslíte faráře?“ pokrčil rameny Spysack. „Ten samozřejmě 94

nebyl v plánu, ale měl smůlu. Viděl můj vůz a viděl i mě, jak pomáhám Suong do vody. Takové věci se nepromíjejí.“ „Jste zloděj a vrah!“ zaútočil poslanec. „Zloděj rozhodně ne. Jestli se odvoláváte na to, jak jsem získal kazetu, jste na omylu. Jen jsem si ji vypůjčil. Neukradnete něco, co pak zase poctivě vrátíte. A ty vraţdy? Tu první budou mít na krku druidové a ta druhá se jako vraţda vůbec nebude řešit. Farář byl opilý a spadl se schodů. To je přirozené. Neračte se obávat. Ve mě budete mít partnera s čistým štítem, zatím co já se budu muset spokojit s cizoloţníkem.“ „Jste pěkně drzý!“ „Říkejme raději cílevědomý,“ opravil Spysack. „Zní to líp.“ „Bude lepší nazývat věci pravými jmény,“ trval na svém poslanec. „Zmocnil jste se kazety, abyste mě mohl vydírat. Zavraţdil jste Suong, která stála v cestě vašim plánům a faráře, který to viděl. To jsou fakta.“ „Jistě,“ přikývl klidně obchodník. „Já je před vámi netajím. Jenţe kdyţ chcete něčeho dosáhnout, nesmíte být příliš útlocitný. Jeden velký myslitel kdysi řekl, ţe kdyţ se les kácí, lítají třísky. Měl úplnou pravdu a na základě téhle myšlenky pracoval ve velkém. Já se aspoň snaţím, aby těch třísek bylo co nejmíň. To je ode mě hezké, ne?“ Nevěděla jsem, co mám dělat dřív. Jestli směrovat kameru, nebo trnout nad Spysackovým cynismem, protírat si zaslzené oči, nebo udrţovat rovnováhu ve strnulém postoji. Točila jsem svůj nejdelší a nejnáročnější záběr v ţivotě. Unavené nohy mi podklesávaly, naraţená záda odmítala nést hlavu. Slzy mi kapaly po tvářích a dostaly se mi i do nosu. Věděla jsem, ţe je zle. Jestli ihned neuteču, budu muset kýchnout. Jenţe ještě jsem ani nedomyslela a zcela nenadále to přišlo. Mohutné kýchnutí otřáslo domem a objektiv kamery hlučně narazil na hranu špehýrky. Ztuhla jsem zděšením a vyrazila na šílený úprk. Prolétla jsem chodbičkou a vyběhla na dvůr. „Stůj, potvoro!“ ozvalo se za mnou. Zastavilo se mi srdce. Jestli mě Spysack dopadne, zabije mě! Budu jen další tříska při kácení lesa! Hledala jsem spásu a našla jsem ji. Přímo přede mnou stál Ralphův MG. Skočila jsem za volant a otočila klíčkem. Naštěstí 95

motor ihned zabral. Zařadila jsem rychlost, stiskla plyn aţ k podlaze a pustila spojku. Vůz zavyl a vyletěl dopředu jako vystřelený šíp. Nevím, kterou rychlost jsem zařadila, ale jednička to určitě nebyla. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédla Spysacka, jak utíká za mnou. Zbláznil se? Přece mě nemůţe dohonit! Ne, jen obíhá dům, aby se dostal ke svému vozu. Řízla jsem zatáčku kolem ruiny, přelétla jsem trávník před domem a ponořila se do aleje. Ještě neţ jsem odbočila k Lavingtonu, zaplála u domu světla reflektorů a červený austin vyrazil za mnou. Vyjela jsem na volnou silnici. Křečovitě jsem svírala volant a drţela plynový pedál aţ u podlahy. Řítila jsem se do temnoty, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Zepředu nebezpečí nehrozilo, zezadu ano. Sledovala jsem hlavně zpětné zrcátko. Za mnou vytryskla záře, která mě na okamţik oslepila. Byla to světla Spysackova vozu. Pochopila jsem, ţe je úmyslně neztlumil, aby mě oslnil a já se zabila. Natočila jsem zrcátko stranou, aby mi neodráţelo světlo do očí. S hrůzou jsem zjistila, ţe můj náskok se zmenšil. Rozloučila jsem se s myšlenkou dojet si pro ochranu do Lavingtonu. Neţ bych se tam dostala, Spysack by mě dávno dohonil. Potřebovala jsem zoufale mít kolem sebe pár lidí. Před svědky by si vrah netroufl mi ublíţit. V tom případě mi ovšem jako útočiště zbýval jen Crompton, jehoţ kostelní věţ byla uţ v dohledu. Dojela jsem k odbočce, přibrzdila jsem a sjela na cestu do obce. Vůz se zachvěl jako v horečce a rozlehl se pekelný randál. Málo kdo si asi umí představit, co je to uhánět plnou rychlostí po hrbolaté, středověké dlaţbě. Marně jsem se rozhlíţela po nějakých lidech. Buď uţ všichni spali, nebo byli na slavnosti v Lavingstonu. Byla jsem sotva v polovině obce, kdyţ se za mnou znova objevila světla vrahova vozu. Věděla jsem, ţe jsem ztracená. Poslední síly jsem soustředila na to, abych šťastně projela tu strašnou pravotočivou zatáčku u kostela: trochu najet vlevo a říznout to těsně kolem rohu domu doprava. Pozor! vykřikl v poslední chvíli varovný hlas. Tady se jezdí vlevo! Co kdyby tam někdo šel? Bylo ale pozdě. Prolétla jsem zatáčkou těsně po pravé straně. Ţádný chodec tam nebyl, ale přímo proti mně vyrazila strašlivá, temná obluda s ohnivýma očima a řítila se na mě. Zděšeně jsem vykřikla, pustila volant a zapřela se 96

nohama o pedály. Ohnivé oči netvora zakolísaly a pak náhle prudce uhnuly stranou. Těsně kolem levé strany mého vozu přesvištěl v protisměru těţký kamión. Dvě vteřiny ticha, pak zoufalý jekot brzd, tupý náraz drceného kovu a mohutná exploze. Ohlédla jsem se. Stěny domů i kostela se zbarvily rudou září ohně. Chvěla jsem se jako v zimnici. Neohrabaně jsem se vysoukala z auta a pajdala k místu poţáru. Bylo hned za zatáčkou. Duchapřítomný řidič kamiónu, který vyvázl naštěstí bez zranění, pobíhal kolem ohně s hasicím přístrojem a snaţil se zachránit, co se dalo. I tady se ukázalo, ţe kdo je velký, vyhrává. Kamión přeţil sráţku celkem šťastně, zato ze Spysackova austina zbylo jen pár doutnajících plechů. Z druhé strany obce se k nám rychle blíţila světla nějakého vozu. Byl to bentley pana Perkinse a vystoupil z něj inspektor Smiley. Řidič kamiónu ho poznal a vrhl se k němu. „Já za to váţně nemůţu, pane inspektore,“ hájil se překotně. „Nějaký idiot vyjel proti mně ze zatáčky v protisměru. Stačil jsem se mu vyhnout, ale tím jsem se dostal do protisměru sám a tady ten blázen to tak pálil, ţe jsem to uţ neubrzdil,“ ukázal na ohořelé trosky austina. „Dobrá,“ kývl hlavou inspektor. „Jestli je váš vůz schopný jízdy, koukejte s ním zmizet.“ „Ona to nebude dopravka vyšetřovat?“ uţasl řidič. „Nebude. Říkám vám, koukejte zmizet. Na mou odpovědnost,“ dodal trpce. Přes pořádně pochroumanou masku kamión schopný jízdy byl. Pomalu vycouval z trosek, ale řidič se stále neměl k odjezdu. „Jo,“ namítal, „ale kdyţ se s tím vrátím, co řeknu šéfovi? Zmastil jsem to pěkně a on mi to předepíše k náhradě! Kdyby se to vyšetřilo…“ Inspektor melancholicky pohlédl na zmrzačený kamión s plachtou, na které zářila velká písmena SOS. „Jeďte, člověče,“ řekl přísně, „šéfovi uţ nikdy nic neřeknete a on vám taky ne.“ Řidič neochotně odjel. Smiley, který zatím zdánlivě nebral mou přítomnost na vědomí, se obrátil ke mně. „Cos dělala doma, Lauro? Podle plánu jsi měla být v 97

Lavingtonu!“ Vysvětlila jsem mu to a pochlubila jsem se svou filmovou nahrávkou. „Nahrávku jsem udělal já,“ zlobil se inspektor. „Tys tam neměla vůbec co dělat! Zítra se sebereš a pojedeš supem domů do Států!“ „Proč?“ vzbouřila jsem se. „Protoţe jsem usvědčila dvojnásobného vraha?“ „Ne. Proto, ţes ho zabila. Udělalas váţný dopravní přestupek, který ho stál ţivot. Chceš snad být souzená za zabití z nedbalosti a prodlouţit si pobyt v Anglii o nějaký ten rok? Neradil bych ti to. Teď zajdi pro klíčky od Ralphova vozu a já tě vezmu domů. Jak se na tebe dívám, v tomhle stavu stejně řídit nemůţeš.“ Měl pravdu. Příval kruté nespravedlnosti, který se mi snesl na hlavu, mě úplně ochromil. Sotva jsem vnímala, co dělám. Dopotácela jsem se k Ralphovu vozu, a kdyţ jsem vytáhla klíčky, roztřásla jsem se hysterickým smíchem, který se mísil s pláčem. „Zabila jsem vraha!“ vykřikla jsem do temného nebe. „Já, Laura Huntová, jsem zabila vraha!“ Na obzoru se rozstříkly světelné květy ohňostroje. Slavnost v Lavingtonu skončila.

98

XIII. „Neţ odletíš domů, Lauro,“ řekl pan Perkins, „musíme ve věcech udělat trochu pořádek. Nic z toho, co připomíná tenhle případ, si s sebou vzít nesmíš. Proto inspektorovi odevzdáš kazetu se Spysackovým přiznáním a jestli si chceš odvézt svou první kazetu, musíš ten nešťastný záběr lodi přetočit nějakým jiným. Myslím to smrtelně váţně a osobně se přesvědčím, ţe jsi to udělala. Všechny důkazy musí zůstat tady. Inspektor je chce shromáţdit a chce si být jistý, ţe opravdu ţádný nechybí.“ „Proč potřebuje tolik důkazů? Co s nimi bude dělat?“ „Patrně je zničí, i s tou vlastní zvukovou nahrávkou, kterou včera pořídil. Celý ten případ prostě přestane existovat.“ Vytřeštila jsem oči. „A to má být spravedlnost?“ vykřikla jsem uţasle. „Jistě,“ přikývl hostitel klidně. „Spysack vraţdil a dostal za to, co si zaslouţil. Je mrtvý a jeho konec mu vůbec nezávidím. Myslíš, ţe má cenu ho obvinit po smrti? Kdybychom to udělali, museli bychom vytáhnout na světlo nejen Manseyho milostnou aféru, ale i vyšetřit okolnosti vrahovy smrti. Mrtvým by to nepomohlo, Manseyho by to zničilo a tebe by to poznamenalo na celý ţivot. Zabití z nedbalosti tu soudy posuzují dost přísně.“ „Takţe všechno je vlastně úplně v pořádku!“ rozčílila jsem se. „Suong se nešťastně utopila při koupání, farář spadl v opilosti se schodů. Jediný, kdo tu zavinil něčí smrt, jsem já! Je to tak?“ „Zdánlivě ano,“ přikývl hostitel, „ale podle zdravého rozumu ne. Spysackovu smrt jsi nezavinila ani ty, ani řidič kamiónu. Proto také celou tu příhodu sprovodíme ze světa. Tebe v ní vůbec vynecháme a 99

inspektor dá do hlášení, ţe sráţku s kamiónem zavinil Spysack, který jel nepřiměřenou rychlostí po nesprávné straně. Víme sice, ţe to bylo naopak, ale to je jediná moţnost, jak zbavit odpovědnosti tebe a řidiče náklaďáku. Ten by si spíš zaslouţil medaili za to, ţe se ti tak duchapřítomně vyhnul a nerozválcoval tě. Zachránil ti ţivot a Ralphovi vůz.“ „Ale to přece…“ pokoušela jsem se namítat. „Uţ ani slovo, děvče!“ zarazil mě hostitel přísně. „Jsem za tebe odpovědný tvým rodičům, a jestli tě mám vysekat z maléru, musíme to udělat takhle. Pustila ses do velmi nebezpečné hry a mohlo tě to stát ţivot. Mě to stojí nervy a budu rád, aţ budeš co nejdřív v pořádku doma. Mrzí mě, ţes tu místo odpočinku zaţila takové dobrodruţství a velice bych ocenil, kdyby ses o něm nikde nezmiňovala. Aţ se to tu trochu uklidní, můţeš přijet znova. Velmi rádi tě na Cromptonu přivítáme. Teď ale bude nejlepší, kdyţ co nejdřív zmizíš.“ „Dohodl jsem se s inspektorem a rezervoval jsem ti místo v letadle, které odlétá v šest dvacet z Heathrow. Ralph tě odveze na letiště, uţ o tom ví. Teď je deset. Máš ještě dost času, aby ses připravila na cestu a přetočila ten záběr s Manseyem.“ „Ale…“ namítla jsem. „Vţdyť Spysack měl kopie toho záběru. Stejně se to neutají.“ „To přenech inspektorovi. Pokud nějaké kopie jsou, najde je a zničí.“ „Dobrá,“ řekla jsem odevzdaně. „Já ten záběr přetočím. Kde je Ralph a Jane?“ „Uklízejí na lodi. Mansey si s pořádkem moc starostí nedělal a nechal tam strašný binec.“ „A kde je pan Mansey?“ „Vyspává. Celou noc jsme proseděli s inspektorem a má toho dost. Nemá výdrţ!“ dodal opovrţlivě a přitom jen stěţí potlačil mohutné zívnutí. Povaţovala jsem to za znamení, ţe audience je u konce a vzdálila jsem se. Zašla jsem do svého pokoje, vytáhla z kabely kazetu s brontosaurem, zaloţila ji do kamery a vyhledala místo, které bylo třeba přetočit. Rozhodla jsem se, ţe si ještě naposled projdu místa, 100

která na mě tak silně zapůsobila. První mé kroky vedly samozřejmě do Stonehenge. Touţila jsem rozloučit se tím obřím památníkem v dobrém. Přála jsem si, aby mě dnes přijal bez výčitek, ţe tu nemám co dělat a netrápil mé svědomí dohady, ţe ho okrádám o tajemství. Mé přání se vyplnilo. Ve slunečním světle vyzařoval kamenný kolos pohodu a zdálo se mi, ţe mě vítá jako přítele a zasvěcence. Jako by věděl, ţe dnes jsem někdo jiný neţ předtím. Ţe jsem překročila hranici nepochopitelného, kdyţ jsem tu po dvou úkladných vraţdách, které jsem objasnila, zůstala jako jediný člověk odpovědný za něčí smrt. Přijela jsem jako turistka. Lidé mě vlídně přijali, Stonehenge mě odmítl. Dnes, kdy si můj hostitel přeje, abych co nejrychleji zmizela, Stonehenge mě přátelsky přivítal a zdálo se, ţe je ochoten nést se mnou tíhu mého údělu a tajemství. Bylo mi lehko u srdce a měla jsem jasno v duši. Zbývala uţ jen poslední povinnost, zlikvidovat ten nešťastný záběr. Čím ho přetočím? dumala jsem. Materiálu ze Stonehenge mám uţ dost. A pak jsem dostala nápad. Zamávala jsem mohutným kamenům na rozloučenou a rozběhla se po travnaté pláni. Hradní pán bude zírat! Vrátila jsem se z procházky před polednem, sbalila si věci a hned po obědě jsem připravila vynucené soukromé promítání pro pana Perkinse, které mě do hloubi duše uráţelo. Tentokrát nebyl pán domu milým hostitelem, těšícím se mým filmovým uměním. Zastával úlohu celníka, který se mi přehrabuje v kufrech a zjišťuje, jestli nepřeváţím přes hranice něco nepatřičného. „Můţu ten začátek, kde o nic nejde, pustit zrychleně?“ zeptala jsem se. „Jistě,“ přikývl pan Perkins. „Ať to máme rychle za sebou.“ Zdálo se, ţe i jemu je celá ta záleţitost trapná. Zmáčkla jsem tlačítko kamery a obrazovka oţila překotným tempem bleskových pohybů a měnících se scén. Dům, cesta na letiště, letadlo, záběry Stonehenge ze všech stran… „Dej tam normální rychlost,“ vybídl mě hostitel. Měl to přesně spočítané. Do osudné scény zbývaly uţ jen dva záběry. Detail struktury kamene s vyrytými nápisy, záběr proti nebi – a pak to přišlo. 101

Plocha jezera, rámovaná v pozadí tmavými stromy a uprostřed obrazu bílý bod. Zoom, bílý bod se zvětšuje a stává se z něho loď. Další přiblíţení prozrazuje, ţe na zádi lodi sedí muţ a dívka. Muţ dívce něco povídá. „Zastav to!“ vykřikl pan Perkins hněvivě. Stiskla jsem tlačítko a obraz strnul. „Řekl jsem přece jasně, ţe tuhle scénu musíš přetočit, jinak tady tu kazetu musíš nechat,“ zlobil se hostitel. „Rozčilujete se zbytečně,“ řekla jsem klidně. „Dívejte se dál.“ Obraz se znova rozběhl. Zoom najel na polodetail dvojice. Muţ se naklonil k dívce, dlouze jí políbil a pak obě hlavy zmizely za zábradlím na zádi. Zbylo jen pozadí s kormidelním kolem. Pan Perkins na mě chvíli nevěřícně zíral a pak ze sebe vypravil: „Omlouvám se. Na tom záběru z dálky jsem Ralpha a Jane ještě nepoznal a naletěl jsem ti. Dobře sis to na mě vymyslela,“ dodal uznale a trochu smutně se usmál. Na obrazovce šveholili ptáci v korunách stromů. „Můţeš to zastavit,“ řekl pan Perkins. „To je poslední tečka za vším, co se tu stalo. Lituji, ţe za tvou snahu přispět k dopadení vraha se ti mohu odměnit jen tím, ţe tě rychle pošlu domů. Nic si z toho nedělej a na všechno rychle zapomeň.“ Pod okny se ozvalo zahoukání auta. „To je Ralph,“ vysvětlil hostitel. „Čeká na tebe. Mátě nejvyšší čas vyjet. Šťastnou cestu. Vyřiď otci pozdrav a řekni mu, aby mi hned po tvém návratu dal vědět, ţe jsi v pořádku dojela.“ Podal mi ruku a důstojně odešel. Rozloučil se stručně, jak se na zámeckého pána sluší. Za několik okamţiků uţ Ralphův vůz svištěl stromořadím. Pak se objevily obrysy Stonehenge a já se na ně usmála jako na důvěrného přítele, který se se mnou podělil o jedno ze svých nekonečných tajemství.

102

Wendy Darlenová

KAZETA S BRONTOSAUREM Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Buldok jako svou 66. publikaci, Praha 1999 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskl Signet Ţatčany s. r. o. 1. vydání Cena 45 Kč ISBN 80-86021-54-8

103

104