Wendy Darlenová. Stopy hrůzy 55 Zítra zabiju Cramerovou

Wendy Darlenová Stopy hrůzy 55 Zítra zabiju Cramerovou

ZÍTRA ZABIJU CRAMEROVOU Wendy Darlenová

NAKLADATELSTVÍ

SIGNET

2

Copyright © 1995 Petr Lander ISBN 80-900605-9-5 3

I. Plác!

Ta facka sedla tak přesně, ţe se překvapením převalil do písku. Nevím, jestli bych si na něho troufla, kdyby nebyl tak opilý. Namáhavě se zvedl a pak se nade mnou vztyčil v póze supermana. Vypadal sice spíš jako nepodařený opičák, ale to na hrozivé situaci nic nezměnilo. Nevěděla jsem, jestli mám utéct nebo zavolat o pomoc. Na břehu byla přece fůra lidí. Pohladil si tvář a zabodl do mě oči plné alkoholu a nenávisti. „Tohle ti jen tak neprojde, kočičko,“ řekl zlověstně. „Tohle máš u mě schovaný. Teď tu nebudu dělat lidem divadýlko, ale aţ si tě najdu na příhodným místě, tak budeš litovat, ţe ses vůbec narodila! A to si piš, ţe si tě najdu!“ Vůbec jsem o tom nepochybovala, protoţe věděl, kde mě hledat. Byl „ozdobou“ posledního ročníku Lincolnovy střední školy, kam jsem o třídu níţ chodila i já. Šéfoval partě ostrých hochů, kteří svou agresivní muţnost rádi podporovali alkoholem. Jezdili přitom na motorkách a kupodivu se ještě nikdo z nich nezabil. Čekala jsem, co udělá. Zapotácel se a začal vrávorat k východu z pláţe. V polovině cesty se obrátil a vykřikl na mě: „Zabiju tě, ty děvko!“ Lidé okolo se začali zvedat z dek, matrací a křesílek. Všimla jsem si, ţe mezi nimi bylo několik pěkně vzrostlých chlapíků. Všiml si toho asi také a nemotorně se rozběhl. Teď uţ vypadal vysloveně směšně, ale zamrazilo mě, kdyţ jsem si představila, ţe bych se s ním někde setkala sama. „Nákupní četa hlásí příchod,“ ozvalo se mi za zády. „Kdo to tu tak řval?“ Byli to Judy a Tom s náručí plnou zmrzlin a lahví s kolou. 4

„Miláček lidu Jack Dallessandro,“ odpověděla jsem znechuceně. „Co ten tady dělá?“ zabručel Tom. „A komu to tak sprostě nadával?“ zajímala se Judy. „Mně.“ „Co si to dovoluje?!“ vypěnil Tom. „Dala jsem mu facku.“ „Ty sis na něho troufla?“ uţasla Judy. „Nelíbí se mi, kdyţ opilý frajer odněkud přivrávorá a začne obtěţovat nevinnou dívku na dece. Tak jsem mu ji střelila.“ „No tohle!“ rozběsnil se Tom. „Já toho grázla přerazím!“ Hodil láhve s kolou do písku a rozběhl se k východu. „Nech ho, Tome,“ volala jsem za ním, ale neviděl, neslyšel. Judy se na mě obdivně dívala. „To jsi tedy kanón, ţe jsi ho tak odpálila,“ řekla po chvíli. „Ale stejně bych teď nechtěla být ve tvé kůţi.“ „Proč?“ „Protoţe sis na sebe poštvala celou tu bandu rváčů.“ „Jestli mi bude chtít něco udělat, tak na to půjde sám. Přece se nebude před ostatními chlubit, ţe dostal od nějaké holky facku.“ Řekla jsem to sice přesvědčivě, ale moc jistá jsem si nebyla. „Ostatně,“ dodala jsem, „můţeš se podívat do karet nebo do křišťálové koule, jak to se mnou dopadne.“ „Jen se směj,“ ohradila se. „Jsou věci mezi nebem a zemí…“ Neměla ráda, kdyţ někdo dělal naráţky na její zájem o věštby, okultismus, kouzla a nadpřirozené jevy. Tenhle zájem byl ale také to jediné, čím se od ostatních lišila. Jinak byla normální a stála na zemi na obou nohách. Byla milá, laskavá, chytrá a asi tak stejně hezká jako já, coţ je u nejlepší přítelkyně vţdycky dobré. Nemůţe pak člověku tolik konkurovat. Chtěla jsem něco moudrého poznamenat, ale právě se vrátil Tom. „Ujel mi, pacholek!“ funěl udýchaně. „Těsně před nosem! Ať se někde zabije, sprosťák oţralej!“ „Dej si dvacet a zmrzlinu, neţ se rozteče,“ chlácholila jsem ho. „To tě zchladí.“ „Nezchladí!“ zuřil. „Vţdyť je to k vzteku! Chci si tě chránit a právě, kdyţ to nejvíc potřebuješ, tak jsem pryč!“ 5

Podíval se na Judy, jako by ona za všechno mohla. Ona totiţ navrhla ten nákup v kiosku. Bylo mi náhle trapně, protoţe v koutku duše jsem cítila, ţe šli nakupovat kvůli mně, aby mi udolali radost. Kdyţ mi před měsícem zemřela maminka, začali se předhánět v pozornostech, aby mi mou situaci ulehčili. I tenhle výlet určitě naplánovali pro mě. Od kluka, s kterým chodím, a od své nejlepší kamarádky jsem to sice mohla očekávat, ale oni to opravdu trochu přeháněli. Někdy jsem měla dojem, ţe si hrají na rodiče pečující o nesvéprávné dítě. I kdyţ jsem to oceňovala, nemohla jsem takové rozvrţení úkolů v naší trojce potřebovat. Hrát si na rodiče s Tomem a starat se o Judy, to by mi vyhovovalo, ale takhle – vţdyť oni mě tím vlastně vyřazují ze společné hry! Kdyţ to takhle půjde dál… „Co je to za pořádek, Josie?“ vyrušil mě Tomův hlas. „Já uţ jsem se podle rozkazu zchladil a ty nic?“ Zamrkala jsem. Přede mnou klečel rytíř mého sulce a podával mi nevábnou napůl rozteklou zmrzlinu. „Rychle jez! Je to Zázrak svatého Gabriela.“ Ochutnala jsem. Byla to tuctová zmrzlina, která si vyslouţila svůj hrdý název pouze místem prodeje na Morisově nádraţí v Gabriel Canyonu. Osvítila mě myšlenka dát svým přátelům nenápadnou lekci o tom, ţe příliš mnoho pozorností škodí. Nasadila jsem návnadu. „Vzpomněla jsem si na tetu,“ řekla jsem zamyšleně. „Jo, o té jsme zatím jen slyšeli, ale ještě jsme ji neviděli,“ ozvala se Judy vyčítavě. „Proč jsi nás ještě neseznámila? Je s ní něco v nepořádku?“ Návnada zdárně zabrala. „Ani ne,“ začala jsem opatrně, „jen se mi zdá, ţe mi chce za kaţdou cenu nahradit mámu a neuvědomuje si, ţe to nejde. Snaţí se o mě starat, ale já to beru spíš jako dohled a o ten nestojím. Zatím jsem těch pár dnů, co u nás je, bezpečně zjistila, ţe moc neoceňuje můj smysl pro pořádek.“ „Jestli je to aspoň trochu pořádná paní,“ rýpla si Judy, „tak se jí ani nedivím. Jsi vyhlášený bordelář.“ „Ona je slečna,“ opravila jsem ji. „A být tebou, o pořádnosti bych se moc nezmiňovala. Kdyţ jsi tenkrát čekala tu návštěvu, dalo nám 6

oběma celý den práci, neţ jsme tvůj pokoj daly trochu dohromady.“ „Teta je svobodná?“ vpadl Tom. Viděla jsem, ţe celá má lekce je v háji. Utekli od tématu a vůbec nepochopili, ţe jednají stejně jako teta. Vzdala jsem to. „Je svobodná,“ řekla jsem. „Sousedi jí říkají slečno, i kdyţ titul paní by se k ní hodil líp. Je jí asi čtyřicet. Byla s mámou stejně stará. Chce, abych jí říkala Bessy. Mně to ale nějak nesedí a říkám jí teto. Myslím, ţe tím není nadšená.“ „Jak to, ţe ses o té tetě nikdy nezmínila?“ zeptal se Tom. „Dlouho jsem o ní neměla ani tušení. Teprve později jsem se dověděla, ţe máma má sestru, která ţije někde u New Yorku, ale nikdy se o ní moc nemluvilo. Jen jednou mi poslala nějaké fotky. Ona naší rodinu vůbec neznala a my neznaly ji, protoţe se s mámou viděly naposled jako holky, kdyţ se babička s dědou rozvedli. Ti se pak o dcery podělili. Máma připadla dědovi, který se s ní odstěhoval do Los Angeles, dost tu zbohatl a po smrti zanechal mámě slušné jmění. Máma, pokud vím, po své sestře nikdy nepátrala, ale asi na ni přece jen myslela, protoţe jí ve své závěti odkázala částku, která by jí vystačila na slušnou existenci aţ do konce ţivota. To jsme ovšem zjistili aţ po mámině smrti. Mámin právník musel samozřejmě dát tetu vyhledat a pozvat ji na návštěvu do Los Angeles, aby jí dědictví předal. Před pěti dny přijela a bydlí u nás. Nechce tu zůstat natrvalo. Prý asi jen na týden nebo čtrnáct dní, neţ si vyřídí právnické formality. Je milá, ale má utkvělou představu, ţe kdyţ uţ u nás je, musí nám být uţitečná. Pokouší se vést mně a tátovi domácnost podle svých představ a tím se plete do věcí, do kterých jí nic není.“ „Třeba si to vůbec neuvědomuje,“ ozvala se Judy. „Určitě ne,“ řekla jsem trochu kousavě. „Je víc lidí, kteří si takové věci neuvědomují.“ „Tak v čem je problém?“ zeptal se Tom trochu vyjeveně. „Nevím. Asi v tom, ţe si přisvojuje práva, která vţdycky patřila jen mámě. To mi vadí.“ „Těch čtrnáct dní to s ní snad vydrţíš,“ těšila mě Judy. Pak se usmála. „Mohu ti to ostatně jako zkušená vědma předpovědět. Dávej pozor.“ Vytáhla z kapsy koupacího pláště balíček karet a poloţila ho 7

na deku zadní stranou navrch. „Vyber si jakoukoli kartu. Já ji samozřejmě nesmím vidět. Jestli uhodnu, jakou sis vybrala, dopadne pro tebe všechno dobře. Srozuměná?“ Moc srozuměná jsem sice nebyla, ale nechtěla jsem jí kazit radost. Nadzvedla jsem balíček, namátkou vybrala kartu asi z poloviny a poloţila ji vedle. „Tak,“ řekla jsem se smíchem. „Co jsem si vybrala?“ „Počkej,“ bránila se váţně. „To nejde tak rychle.“ Vztáhla ruce dopředu, obrátila je dlaněmi dolů a spojila oba palce, ţe se navzájem dotýkaly. Pak jimi zakrouţila nad kartou, zaklonila hlavu a zatajila dech. Nakonec vydechla a prohlásila s určitostí: „Karta, kterou sis vybrala, je kříţová trojka.“ Obrátila jsem kartu. Byla to skutečně kříţová trojka. Chvíli jsme s Tomem ohromeně zírali. „To není moţné,“ řekla jsem nakonec. „Zkusme to ještě jednou.“ „Pan farář dvakrát nekáţe,“ zasmála se Judy. „A pak – ono je to dost únavné, jako všechny tyhle věci, tak to na mě znova nechtěj. Zatím ti musí stačit, ţe ti všechno dopadne dobře, protoţe jsem to uhodla.“ Sebrala hru z deky a vstrčila ji do kapsy. Samozřejmě nevěřím na zázraky, ale bylo to tak sugestivní, ţe se mi zvedla nálada. Jako by mi Judy skutečně zajistila štěstí. „Víte co?“ navrhla jsem. „Slunce bude za chvíli pryč, zvedneme se a pojedeme k nám. Posedíme a mohu vás aspoň seznámit s tetou.“ Návrh byl přijat. Sbalili jsme všechen majetek do deky a vydali se na cestu k Tomovu autu. Čekala nás trasa Gabriel Canyon – Pasadena. Všichni jsme měli auta, ale protoţe jsme bydleli v jedné ulici takřka vedle sebe, brali jsme na společné pojíţďky vţdycky jen jedno. I do školy jsme tak jezdili a přitom jsme se střídali. Šetřilo to vozy i peníze za benzín. Na parkovišti stály vedle Tomova vehiklu čtyři uprášené motorky. Nikdo u nich nebyl, ale nebylo mi dobře, protoţe jsem si rázem připomněla Jacka Dallessandra a jeho partu. Kdyţ nás potom tytéţ motorky cestou domů s rachotem předjely, bylo mi ještě hůř. Jezdce jsem sice v přilbách nepoznala, ale dala bych krk za to, ţe to byli Dallessandrovci. 8

„Nemůţeš trochu přidat, Tome?“ zeptala jsem se stísněně. Přála jsem si být co nejdřív doma. Nechápavě zavrtěl hlavou, ale vyhověl mi. Posledních osm mil jsme prolétli jako raketa. Nebylo ještě ani šest a uţ jsme zatáčeli na příjezdovou cestu k našemu domu. Kdyţ jsem v duchu sečetla všechny své dnešní záţitky, došla jsem k závěru, ţe výlet, který mi měl udělat radost, se moc nevydařil.

9

II. „Ráda

bych ti, teto, představila své nejlepší přátele. To je Tom Garland a tohle Judy Malcolmová. Oba jsou mí spoluţáci. A to je má teta z New Yorku, slečna Ransomová. Uf – a mám to z krku.“ „Proč tak společensky, Josie?“ zasmála se teta. „Budu jim prostě říkat Tom a Judy a vy mi všichni říkejte Bessy. Nechcete mě snad přijmout do rodiny? Nebo mě uţ házíte do starého ţeleza a myslíte si, ţe oslovovat křestním jménem ţenskou v mém věku by byla nemístná důvěrnost?“ Roztáhla úsměv. Zarazilo nás to. Přijmout do party někoho, kdo vypadá jako ředitelka naší školy, bylo trochu divné, ale zároveň jsme cítili, ţe teta má také svou pravdu. Proč bychom jí na těch slibovaných čtrnáct dní neměli vyhovět, kdyţ o to tak stojí? Bude to v tomhle domě pěkná společnost! Tom, Judy, Jossie, Bessy… a táta – váţený pan dr. Arnold Cramer, který se nikdy neprosil, abychom ho povaţovali za kamaráda a přesto jím byl. Podívali jsme se rozpačitě na sebe a pak jsme přikývli. „Dobrá, jak si přeješ.“ Tetin úsměv vstoupil do úplňku – připomínala zpěněného borce na stupni vítězů, který konečně dosáhl svého vytouţeného cíle. „Na to si ovšem musíme symbolicky připít,“ prohlásila vítězoslavně a šla hledat brandy a skleničky. Právě jsme je pozvedali k ústům, kdyţ se na trávníku mihl stín a otevřenými skleněnými dveřmi vstoupil do pokoje táta. Ani jsme ho neslyšeli přijet. „Ahoj,“ řekl. „Copak tu oslavujete?“ „Dobrý večer, pane doktore,“ pozdravil Tom. „Kdyby tu bylo víc 10

muţských neţ já, dalo by se tomu říkat sbratření. Takhle je to spíš sestření.“ Táta kývl hlavou a šel si odloţit kufřík. „Nechceš si připít s námi, tati?“ volala jsem za ním. „Ne, díky. Dnes nemám co slavit. Zemřel mi pacient, kterému jsem věnoval mnoho úsilí a doufal jsem, ţe ho zachráním.“ „Nějaký úraz?“ „Ne. Srdce. Měl hezkou smrt.“ Tohle říkal táta častěji a dlouho jsem nechápala, jak můţe být smrt krásná. Teprve kdyţ jsem si uvědomila, jak to muselo být strašné, kdyţ on, lékař, musel bezmocně sledovat pomalé umírání maminky, musela jsem mu dát za pravdu, ţe lze dělit smrt na děsivou a krásnou. Podívala jsem se na tetu. Drţela svou skleničku a zdálo se, ţe přemýšlí. „Čím kratší je okamţik smrti, tím je to lepší,“ řekla nakonec pomalu. „Ale co je to vlastně krátké a dlouhé umírání? Já jsem alpinistka, strávila jsem půl ţivota v horách a pamatuji řádku lidí, kteří se zřítili do propastí. Trvalo to vţdycky jen pár vteřin, ale co hrůzy asi zaţili, kdyţ padali dolů a otloukali se o skály! Muselo jí být tolik, kolik jí člověk neproţije za celý ţivot. A tomu se říká rychlá smrt! Já jsem v horách takhle přišla o svou jedinou přítelkyni.“ Hovor se dostal na neţádoucí pole. Všichni jsme zaraţeni seděli a bezradně drţeli prázdné skleničky. Ticho houstlo, jen z koupelny sem zaznívalo šumění vody, jak se táta sprchoval. Rozhodla jsem se prolomit mlčení. „Taky se zřítila?“ hlesla jsem. „Taky,“ řekla nepřítomně teta a zdálo se mi, ţe má v očích slzy. Jestlipak taky plakala pro mámu? napadlo mě, ale hned jsem tu myšlenku zapudila jako nemístnou. „Zavinila si to, chudák, sama,“ povzdechla si teta. „Měla takový frajerský zvyk nosit boty bez bodců. Stokrát jsem ji varovala, ţe je to nebezpečné, ale nedala si říct. Tvrdila, ţe v tom nemůţe chodit a ţe je to pro jelimánky. Nakonec ji to stálo ţivot.“ Odmlčela se a znova nastalo trapné ticho. „Muselas mít dost bohatý ţivot, Bessy,“ snaţil se zachránit situaci Tom. 11

„Ani ne, Tome,“ usmála se teta. „Matka mi brzy umřela a musela jsem se ohánět sama. Ještě na škole jsem se seznámila s tou kamarádkou, co se zabila. Jmenovala se Debora – Debora Clayová. Její táta měl autodílnu a ona se u něho vyučila. I mě v té dílně zaměstnali jako takovou děvečku pro všechno, ale hodně jsem tam pochytila. Nakonec Debora tu firmu zdědila a snaţila se ji vést, ale neměla úspěch. Celou tu dobu jsem bydlela u ní a naše jediná radost byly hory. Tam jsme se cítily opravdu doma. Nedopadlo to ale dobře. Debora se zabila, autodílna šla do konkurzu, já se musela odstěhovat a ţila jsem z ruky do úst.“ Na chvíli se odmlčela. „Je mi to strašně trapné vůči vám,“ dodala pak tiše a plaše pohlédla ke křeslu, kde seděl táta, který se zatím vrátil z koupelny, „ale kdyby nebylo těch peněz, které mi teď odkázala Dina, nevím, co bych si počala. Vím, ţe by vlastně měly patřit vám, ale přijímám je, protoţe bez nich si svou budoucnost neumím představit.“ „To je přece samozřejmě a úplně v pořádku, Bessy,“ zasáhl táta. „O tom se vůbec nebudeme bavit.“ Teta odmítavě zakroutila hlavou „Víte – připadám si mezi vámi trochu jako vetřelec. Celý ţivot o mně nic nevíte, najednou se objevím, shrábnu dědictví a zmizím. Proto bych si tak přála, abyste mě aspoň na chvíli vzali mezi sebe a abych mohla pro vás taky něco udělat.“ Bylo na tátovi, aby promluvil. Chvíli zaváhal a pak rozhodně řekl: „S tím si nelámej hlavu, Bessy. Tady jsi doma.“ Teta zrůţověla. „Díky, Arnolde,“ zašeptala dojatě. Usoudila jsem, ţe hrůz a dojetí uţ bylo dost a vmísila jsem se do hovoru. „Abys nemyslela, Bessy, ţe o tobě vůbec nic nevíme, počkej, něco ti ukáţu.“ Běţela jsem do svého pokoje a za chvíli se vrátila s fotkou, kterou jsem náhodou nedávno objevila. Měla jsem s ní zaloţenou stránku v loňské biologii. „Podívej,“ řekla jsem vítězoslavně. „To je jedna z těch fotek, které jsi nám předloni poslala.“ Zdálo se, ţe teta ztuhla. „Já ţe jsem vám poslala nějaké fotky? Ukaţ!“ Chtivě se vrhla na snímek a zahleděla se na něj. Pak se rozjasnila, plácla se do čela a vykřikla: „Ale vlastně ano! Ţe jsem na to mohla zapomenout! Ten rok jsme si s Deborou vzaly do hor 12

aparát. Fotily jsme většinou na samospoušť a některé fotky jsme pak rozeslaly známým. Máš ještě další?“ „Pár jich mám, ale kde, to nevím, kdybys mě rozkrájela. Jsou asi někde pořádně zahrabané. Teď je určitě nenajdu.“ „To nevadí,“ řekla teta. „Jeden obrázek stačí. Podívejte se. Tohle jsem já a tohle je chudinka Debora.“ Shlukli jsme se nad obrázkem. Nebyl to příliš zdařilý snímek. Tetu, stojící na kusu ledu v pozici vzorné školačky, jsme poznali dobře. Chudinka Debora dopadla podstatně hůře. Byla z ní vidět jenom záda, pokrčené koleno a podráţky bot. Zřejmě nad něčím klečela. Snad vařila, nebo skládala stan – kdo ví? Na pozadí téhle krásy se tyčily horské velikány. Celek by neobstál ani ve fotografické soutěţi prvňáků. Teta se vpíjela do obrázku a zdálo se mi, ţe jí zase vlhnou oči. „Chudinka Debora…“ zašeptala nešťastně. V duchu jsem se zamrzela. Chtěla jsem tou fotkou rozptýlit smutnou atmosféru a bác ho! Jsme zase tam, kde jsme byli. „Promiň, Bessy,“ omlouvala jsme se tetě. „Neměla jsem tu fotku nosit. Zapomeň na to, co bylo. S tím se uţ nedá nic dělat. Snaţ se spíš myslet na to, co tě čeká. Uvidíš, ţe všechno teď bude daleko krásnější.“ „Já vím,“ usmála se teta přes slzy. „Jsem hloupá. Uţ bych měla mít rozum. A vůbec se neomlouvej, jsem ráda, ţes mi tu fotku ukázala.“ Osušila si oči, ale zdálo se, ţe zase o něčem usilovně přemýšlí a přestává vnímat, co se kolem děje. „Co je, Bessy, je ti něco?“ zeptala jsem se ulekaně. Vytrhla se ze zamyšlení a krátce se zasmála. „Nic mi není. Zkoušela jsem si jen trochu zapřemýšlet o té budoucnosti, jaká asi bude.“ Napadla mě spásná myšlenka, jak tyhle nešťastné úvahy konečně převést do přijatelnější polohy. „Jestli chceš vědět něco o budoucnosti, jistě tě Judy neodmítne jako klientku,“ řekla jsem dvorně. „Je totiţ vynikající odborník na okultismus a věštby.“ „Není na věštkyni trochu mladá?“ usmála se teta. „Nic ve zlém, ale jak bych jí mohla věřit, kdyţ nevěřím ani těm starým a zkušeným?“ 13

„Ale ona opravdu umí předpovídat šťastnou či nešťastnou budoucnost,“ hájila jsem ji. „Dnes mi předpověděla štěstí, protoţe správně uhodla kartu, kterou jsem si vybrala z hromádky. Nechceš to zkusit taky?“ „Raději ne,“ ošila se teta. „Na takové pokusy mě neuţije. Nejsem na ně ten pravý typ.“ „Co takhle na mě?“ ozvalo se z kouta. Zlatý táta! Celou tu dobu tu pozoroval mé marné úsilí odlehčit chmurnou náladu a teď mi přispěchal na pomoc. „Ty to chceš zkusit, Arnolde?“ podivila se teta. „Jsi přece lékař – reálný vědec.“ „A proč by si reálný vědec nemohl zaexperimentovat s mladou adeptkou čarodějství?“ zeptal se rozmarně táta. „Jdeme na to, Judy?“ Judy překvapeně vstala. „Myslíte to doopravdy, pane doktore?“ „Jistě,“ ujistil ji táta. „A mohu vás poprosit, abychom udělali jen jeden pokus? Uţ jsem to dnes odpoledne jednou dělala a…“ „Samozřejmě,“ přikývl a vlídně se usmál. „Vím, jak je hádání únavné. Máš mé slovo.“ Judy vytáhla z kapsy karty, zamíchala je a poloţila hromádku na stolek před tátovým křeslem. Všichni jsme se seskupili kolem. Táta sejmul, vybral kartu, poloţil ji vedle a sejmutou část vrátil na hromádku. Judy vztáhla nad kartu ruce s palci u sebe a zaklonila hlavu přesně tak, jako odpoledne. Chvíli krouţila rukama nad stolkem a zdálo se, ţe to trvá věčnost. Oči měla zavřené a svaly ve tváři strnule napjaté. Nakonec vydechla a otevřela oči. „Nevidím uţ tak jasně, ale přesto mohu prohlásit, ţe karta, kterou si pan doktor vybral, je srdcová sedma.“ Táta si zřejmě potrpěl na efekty, protoţe dlouho otálel, neţ kartu otočil. Kdyţ to nakonec udělal, všichni jsme vydechli. Judy se nezmýlila. Byla to červená sedmička. Psychologický efekt byl úţasný. Nejvíc to vyvedlo z míry realistickou tetu. „To není moţné,“ tvrdila. „To musí být náhoda. Dej sem ty karty, Judy, a dej vybrat mně.“ „Nech ji na pokoji, Bessy,“ zakročil táta. „Přece jsme Judy slíbili, ţe dnes uţ bude hádat jen jednou.“ 14

„Proč se vlastně ten pokus nemá častěji opakovat, pane doktore?“ podivil se Tom, který tu celý večer mlčel. „To ti neřeknu, synku. Je to lékařské tajemství.“ „Má to snad něco společného s medicínou?“ „Tak trochu. Pamatuj si, ţe doktoři, šamani a kouzelníci patří všichni do jednoho pytle.“ Zdálo se mi, ţe Judy na tátu vděčně pohlédla. „No tohle!“ podivil se Tom. „Judy, jestli tohle budeš zítra předvádět, tak to bude zlatý hřeb slavnosti.“ „Jaké slavnosti?“ zajímala se teta. „Zítra máme oslavu čtyřiceti let od zaloţení školy,“ vysvětlovala jsem. „Bude to odpoledne v aule. Po nudných projevech bude zábavný program, o který se postarají ţáci. Bývá to obvykle spíš trapas neţ zábava, protoţe naši ţáci rozhodně nejsou profesionálové, ale jestli máš dobré nervy, tak tě co nejsrdečněji zveme.“ „To víš, ţe přijdu,“ souhlasila teta potěšeně. „Uţ kvůli Judy. Jsem strašně zvědavá, jak jí to s těmi kartami půjde.“ Judy zavrtěla hlavou. „Ale já zítra s kartami nebudu nic dělat. To není vhodné číslo pro velký sál.“ „A co tedy budeš předvádět?“ zeptal se Tom. „Budu číst myšlenky.“ „Prokristapána,“ vyjevila se teta. „Copak je to moţné?“ „Jde to, ale musím mít asistentku, která by mi pomohla. Nechceš do toho jít se mnou, Josie?“ Byla jsem samozřejmě zvědavá a nadšeně jsem souhlasila. „Jistě! Ráda. Co budu dělat?“ „Nemohu samozřejmě číst myšlenky ze vzduchu. Proto rozdáš lidem v sále papírky a kaţdý na ten svůj něco napíše. Ţádné romány, jen okolo pěti slov. Aţ to udělají, zmačkají papíry do kuliček tak, aby písmo nebylo vidět, ty je od nich zase vybereš a přineseš mi je na stůl. Já kuličky promíchám, postupně si kaţdou z nich přiloţím k čelu a musím uhodnout, co je v ní napsáno. Jakmile to vyčtu, ohlásím to divákům. Nakonec kuličku rozbalím a přesvědčím se, jestli jsem se nezmýlila.“ Byla jsem naprosto zmatená. Zaprvé pro mě byla úplná záhada, jak to chce Judy dokázat, zadruhé jsem byla zklamaná, ţe v tom 15

hraju tak podřadnou úlohu. Podívala jsem se na tátu, jestli k tomu něco neřekne, ale patrně o něčem přemýšlel, protoţe mě vůbec nevnímal. Co se týká tety a Toma, byli zřejmě stejně bezradní jako já. „To je všechno, co ode mě chceš?“ zeptala jsem se zklamaně. „Ne. Potřebuju, aby ses té hry zúčastnila taky, s tím rozdílem, ţe mi svou kuličku odevzdáš uţ před vystoupením a řekneš mi, co je v ní napsáno. A to je uţ opravdu všechno.“ „K čemu ti to bude dobré?“ ţasla jsem. „Budeš znát jednu odpověď ze sta. Musela by ses takhle domluvit s kaţdým.“ „To by asi nešlo,“ zasmála se. „Stačí mi znát tvůj nápis, který ve mně vybudí nadpřirozené síly. Uvidíš, ţe to bude fungovat,“ dodala tajuplně. „A co tam mám napsat, aby ti ty nadpřirozené síly co nejvíc pomohly?“ „To je přece jedno. Můţe to být nějaké konstatování, nebo vzkaz, nebo přísloví, prostě cokoli, hlavně aby to nebylo moc dlouhé.“ Zamyslela jsem se. „Co kdybych tam třeba napsala: Pes je domácí zvíře! Není to blbost?“ „Vůbec ne. Beru. To se bude hodit. Tak tedy ujednáno: Pes je domácí zvíře. A nezapomeň! Tu tvou kuličku se psem potřebuju ještě před výstupem.“ Stáli jsme tu s Tomem a s tetou jak zvrtačelé ovce. Znova jsem mrkla po tátovi a zjistila jsem, ţe se usmívá. „Proč se směješ, tati? Ty něco víš?“ vyhrkla jsem dychtivě. Hlasitě se rozesmál. „My doktoři a šamani vţdycky všechno víme, ale kouzla a věštění není právě můj obor. To přenechám specialistům a zítra se nechám překvapit stejně jako vy. Teď si ale myslím, ţe toho čarování bylo dnes uţ dost a ţe bychom tuhle seanci měli rozpustit.“ Tom se podíval na hodiny a vykřikl: „Proboha, to je hodin! Zase dostanu vynadáno, ţe jsem přišel pozdě na večeři!“ I vědma Judy se vyděsila. „To je strašné! Musím letět, neţ mě máma začne shánět a obvolával všechny známé, jestli u nich nejsem!“ I tentokrát uhodla správně. Vzápětí zapípal telefon a slyšeli jsme tátův hlas, který uklidňuje paní Malcolmovou. Rozloučení proběhlo 16

závodním tempem a kamarádi se rozběhli po příjezdové cestě. Dívala jsem se za nimi, dokud mi nezmizeli z očí a cítila jsem se najednou hloupá a zbytečná.

17

III. Skončilo vyučování. Naobědvali jsme se ve školní jídelně a jeli jsme se domů převléct na odpolední slavnost. Dnes jsem zastávala úlohu dopravce já. „Budeš mít na to své vystoupení nějaký zvláštní úbor?“ vyzvídala jsem na Judy. „Ţe by ses třeba převlékla za odpornou babu? To bys vypadala důvěryhodně.“ „Bude to důvěryhodné i bez opičáren,“ odpálila mě. „Těch si tam předtím uţijeme ještě dost. Vezmu si ty světlemodré šaty. Za mnou bude tmavomodrá opona a bude to elegantní.“ „Já si vezmu tu bílou halenku a šedou sukni.“ „A já si vezmu cylindr, triko s kačerem Donaldem, bermudy a kopačky,“ ozval se Tom. „Vy si vemte, co chcete, ale hlavně ať jste s tím za půl hodiny hotové, jinak prošvihneme začátek.“ „Půlhodina na přípravu dámy naprosto nestačí,“ řekla jsem. „Kdyţ zmeškáme začátek, nebude to ţádná škoda.“ „Dobrá,“ znervózněl Tom. „Tak tedy za tři čtvrtě.“ Zastavila jsem uprostřed naší ulice, abychom to všichni měli domů stejně daleko a rozešli jsme se. Proběhla jsem zahradou, prošla otevřenými dveřmi do obýváku a přitom se rozmýšlela, jestli si přece jen nemám vzít ty šedivé šaty s krátkou sukní, pokud je ovšem v tom binci vůbec najdu. Kdyţ jsem vyběhla schody a otevřela dveře svého pokoje, málem jsem se skácela. To, co jsem viděla, mi vyrazilo dech. Pokoj byl vzorně uklizen, nikde ani smítko. Váhavě jsem vešla dovnitř a otevřela skříň. Všechny mé šaty visely spořádaně na ramínkách. I boty přede mnou defilovaly v řadě a byly zřejmě vyčištěné. Zotvírala jsem zásuvky prádelníku a psacího stolu. Všude pedantický pořádek. I postel byla pečlivě ustlaná, coţ se jí snad za 18

celou dobu v mých sluţbách nestalo. Dostala jsem šílený vztek a málem jsem se dala do breku. Bylo mi, jako by mi náhle někdo ukradl osobnost. To určitě teta! Jak se opovaţuje takhle mi zasahovat do soukromí? Při představě, ţe všechny mé věci brala do ruky, ţe se dotýkala mých nejtajnějších předmětů, se mi dělalo nanic. Já jí to vytmavím! Ale – co jí vlastně řeknu? Z čeho ji obviním? Ţe mi uklidila? Vţdyť v očích všech, a asi i v jejích, je to spíš zásluha a projev dobré vůle! Třeba naivně doufala, ţe se mi zavděčí! Musím si to rozváţit. Jenţe na dlouhé rozvaţování teď nebyl čas, jestli jsem měla stihnout náš sraz. Proběhla jsem sprchou, vrhla se na prádelník a nakonec na skříň, kde jsem své šedivé šaty samozřejmě okamţitě našla. Ještě se učesat a nalíčit! S odporem jsem brala do ruky šminky, úhledně srovnané pod zrcadlem, jako by byly cizí. Třikrát jsem líčení pokazila, ale nakonec to přece jen dopadlo slušně. Blahopřála jsem si, ţe jsem to tak rychle zvládla. Vítězoslavně jsem se podívala na hodinky – a hrklo ve mně. Měla jsem čtvrt hodiny zpoţdění! Začátek slavnosti jsme samozřejmě zmeškali. Kdyţ jsme se potichu procpali lidmi v naplněné aule, končila právě ředitelka svůj projev, který většina rodičů znala uţ dávno nazpaměť. Jímavě hovořila o nesnázích spojených se zaloţením školy, probrala to od peněţních sbírek mezi občany aţ po sdruţení několika nadací, jejichţ kapitálové spojení teprve umoţnilo vznik něčeho tak dokonalého, jako je tato škola. Nakonec vyjmenovala šest zaslouţilých zástupců nadací, kteří byli na dnešek pozváni, ale omluvili se. Aula vydechla úlevou. Slova se ujala mladší členka sboru – tělocvikářka Bantryová, která poděkovala ředitelce za krásný projev a donutila tím sál k bouřlivému potlesku. Nato ihned vyhlásila první číslo programu. Snaţivý chlapec zarecitoval se zanícením Whitmanovu báseň o Lincolnovi. „Ó kapitáne! Můj kapitáne!“ Potlesk, který se ozval, patřil spíše Whitmanovi neţ deklamátorovi. „Pojď,“ řekla mi Judy. „Půjdeme za oponu. Musíme se ohlásit Bantryové, ţe uţ jsme tady a budeš muset začít rozdávat. Je tu 19

narváno a pak bys to najednou nezvládla.“ Tělocvikářka nás přijala, odškrtla si nás v seznamu účinkujících a slíbila, ţe jakmile se uvolní jeviště, upozorní obecenstvo na rozdávání papírků, které budou potřebovat při vystoupení čtenářky myšlenek. Číslo na jevišti se bohuţel vleklo nekonečně dlouho. Jakási zoufalá dívka u klavíru zápasila s Gershwinem. Napadlo mě, ţe smrt můţe mít i své výhody. Kdyby byl totiţ Gershwin ţiv a slyšel to, musel by právem pochybovat o účelnosti své celoţivotní práce. Konečně to bylo za námi, slečna Bantryová mě ohlásila obecenstvu a já se mohla rozběhnout do sálu s lístky. Vytrhávala jsem je po jednom z malých poznámkových bločků, které jsem ráno nakoupila. Měla jsem strach, ţe se na všechny nedostane, ale diváci to vyřešili sami. Dobrá polovina neměla o lístky zájem. Usoudila jsem, ţe jsou to ti, kteří po splnění společenské povinnosti hodlají o přestávce zmizet, a také jsem se nemýlila. Druhou část programu sledovala uţ poloprázdná aula. Procházela jsem sálem a poznávala známé tváře těch, kteří vytrvali. Mezi věrnými byli samozřejmě i Malcolmovi, Garlandovi a táta s tetou. Při pohledu na ni jsem se otřásla, protoţe jsem si vzpomněla na svůj uklizený pokoj, ale zvládla jsem situaci a podala jí papírek s úsměvem. Za mými zády se zatím střídala čísla bez ladu a skladu: komická scéna Detektivové, balet, dva hudební klauni, další Whitman, tentokrát ve sborovém podání, krasojízda na kolech. Slečna Bantryová, která měla program na starosti, si zřejmě s dramaturgií hlavu nelámala. Přesvědčila jsem se, ţe všichni drţí svůj papírek, pro jistotu jsem nechala pár lístků na malém stolku u vchodu a spěchala za oponu, kde se Judy připravovala na své vystoupení. „Kde vězíš?“ vybafla netrpělivě. „Musím uţ nastoupit. Rychle mi dej svou kuličku se psem.“ Podala jsem jí kuličku, kterou jsem měla uţ od rána připravenou. „Fajn,“ řekla a ukázala na něco, co vypadalo jako široký mělký košík. „Jakmile všichni dopíší a nadělají kuličky, vyber je do téhle ošatky a přines mi je na stůl na jeviště. Zatím ahoj.“ Byl nejvyšší čas, protoţe slečna Bantryová uţ ohlašovala její číslo. Judy rozhrnula oponu a vystoupila na jeviště. Ozval se aplaus. 20

Napadlo mě, ţe teď bude chvíli trvat, neţ Judy vysvětlí pravidla hry a diváci vyrobí kuličky. Mám tedy dost času si odskočit do umývárny a dát se trochu do pořádku. Vyšlo mi to přesně. Kdyţ jsem se vrátila, Judy právě končila svou instruktáţ. „Tak tedy ještě jednou: fakt, vzkaz, přísloví – cokoli tak okolo pěti slov. Vzhledem k naivní tvorbě svých spoluţáků naléhavě ţádám, aby tam nebylo nic, co by se nedalo na veřejnosti vyslovit.“ Sál pobaveně zašuměl a lidé začali psát. Zdálo se, ţe je hra zaujala. Počkala jsem, aţ většina z nich dopíše, a šla jsem vybírat kuličky. Šlo to kupodivu rychle. Za chvíli jsem postavila plnou ošatku před Judy na stůl. Promíchala kuličky rukama a ohlásila. „Začínám. Prosím, abyste zachovali ticho a nerušili mě v soustředění.“ Aula ukázněně ztichla. Judy vzala z vrcholu hromady nejbliţší kuličku mezi dva prsty a přiloţila si ji k čelu. Po chvíli prohlásila: „Pes je domácí zvíře.“ Rozbalila papírek a poloţila ho na stůl. „Ano, je to tu,“ řekla s uspokojením. Vybrala další kuličku, opět ji přiloţila k čelu a na chvíli se zamyslela. „Vida,“ řekla, „máme tu latiníky. Je tu napsáno, Omnia mea mecum porto!“ Rozbalila papírek. „Ano, správně, nezmýlila jsem se.“ Postupně vybrala dalších pět kuliček, které odhalily zajímavá sdělení: Dvakrát měř, jednou řeţ! V Kongu zešíleli krokodýli. Johne Spencere, přestaň opisovat! Tvaroh je z mléka. Lincoln je patronem naší školy. Zešílevší krokodýli a opisující Spencer měli sice bouřlivý ohlas, ale přesto jsem cítila, ţe v sále narůstá jakési hněvivé napětí. Nakonec se to provalilo. „To je podvod!“ vykřikl někdo. „Jak můţeme vědět, ţe to tam opravdu je? Vţdyť si to vymýšlí!“ Zatajila jsem dech a napjatě čekala, jak si s tím Judy poradí. Tu to ale zřejmě nevyvedlo z míry. Mávnutím ruky si zjednala ticho a klidně prohlásila: „To, ţe si nevymýšlím, se dá přece snadno zkontrolovat. Jestli si přejete, mohu vám ihned dát všechny rozbalené papírky. Stejně to na konci výstupu udělám a kaţdý se pak můţe přesvědčit, ţe jsem je správně vyčetla. Zatím ale navrhuju jednodušší kontrolu. Podle počtu lístků, které mám před sebou, jsem jich 21

správně uhodla sedm. Ţádám tedy ty, jejichţ lístky jsem zatím měla, aby zvedli ruku.“ V nastalém tichu se skutečně zvedlo sedm rukou včetně mé vlastní. Aula v tom okamţiku zabouřila potleskem a voláním. Judy si rázem získala sympatie a obdiv. „Navrhuji ještě jedno řešení,“ pokračovala, kdyţ se povyk konečně utišil. „Nejrychlejší způsob kontroly bude, kdyţ kaţdý zvedne ruku hned, jakmile jeho lístek uhodnu. Jste pro?“ Propukla bouře souhlasu. A pak to šlo jako housky na krámě. Kulička u čela, zdviţená ruka v sále, rozbalený papírek. Šlo to rychle a spolehlivě. Judy se ani jednou nezmýlila. Po kaţdém výroku to ihned potvrdila zdviţená ruka v hledišti. Čtenářka myšlenek se stala hvězdou dne, kaţdým novým sdělením uváděla v úţas a slavila triumfy. Nelez mi do zelí! Ať sem dají nové věšáky. Drţím ti palce, do toho! Datel je růţovofialový. Drţ se Boha, vole! Je to nejneobhospodařovávatelnější pole. Nemám rád ošklivé čarodějnice. Milost, velký Šejku! Lincoln se obrací v hrobě. Špenát je výţivný. Sláva, miláčku, mám tasemnici. Sál vítal kaţdý výrok frenetickým nadšením. Kuliček v ošatce ubývalo a hromada rozloţených papírů na stole úctyhodně rostla. Zdálo se mi, ţe Judy začíná být značně unavená. Sledovala jsem ji napjatě ze ţidle v hledišti a teď, kdyţ jsem si byla jistá, ţe na celé čáře zvítězila, začala jsem přemýšlet, jak to vlastně dělá. Samozřejmě jsem neuspěla a začal ve mně narůstat pocit méněcennosti. Zcela nelogicky jsem si umínila, ţe se jí musím pořádně podívat na prsty, ale hned jsem ten idiotský nápad zavrhla. Teď Judy vytáhla jednu z posledních kuliček v ošatce a přiloţila si ji k čelu. Náhle se zadívala strnule před sebe, zavrávorala a ruka jí klesla. Hrábla do vzduchu, jako by se chtěla zachytit hromady lístků, ale ty jí nemohly slouţit jako opora, několik jich smetla na zem. Těţce se opřela o stůl. Chvíli tak nehnutě stála, a kdyţ uţ se zdálo, ţe omdlí, beze slova se otočila a zmizela za oponou. Vystřelila jsem ze ţidle a běţela za ní. Judy seděla zhrouceně na lavici a slečna Bantryová ji drţela za ramena. „Josie,“ poručila mi. „Podívej se, jestli je tu nějaký lékař a ohlas lidem, ţe číslo skončilo. 22

Já tu musím s Judy zůstat.“ Vyšla jsem na jeviště jako omámená a hledala očima tátu. Vtom uţ jsem ho zahlédla, jak spěchá s paní Malcolmovou postranní uličkou do zákulisí. Oddechla jsem si a soustředila se na to, co bych měla říct. Chvíli jsem tupě stála, zatímco se vzrušení v sále zvolna uklidňovalo. „Váţení přátelé,“ řekla jsem nakonec. „Musím vám bohuţel oznámit, ţe se naší hadačce Judy udělalo nevolno a ţe její vystoupení nebude dokončeno. Protoţe je to také poslední číslo dnešního programu, myslím, ţe se můţeme rozejít.“ Mýlila jsem se. Po mém boku se náhle vynořila paní ředitelka, která si umanula celou slavnost oficiálně zakončit. Lidé, kteří uţ začali opouštět svá místa, se znova rozpačitě usazovali. Bylo to trapné. Zmizela jsem za oponou s pocitem, ţe tohle mi ředitelka nedaruje. Judy leţela na lavici a sotva dýchala. Sklonila jsem se nad ní. Podívala se na mě a zašeptala: „Promiň, já – já to nedokázala přečíst nahlas.“ Vyjevila jsem se. „Co jsi nemohla přečíst?“ „To – tu ohavnou věc…“ „Jakou?“ „Nech ji v klidu,“ zasáhl táta. „Nic to nebude, ale potřebuje si odpočinout. Uţ hezkou chvíli na ní bylo vidět, ţe je unavená. To horko na jevišti zřejmě udělalo své. Vezměte ji domů, paní Malcolmová, a kdyby náhodou měla chuť na koňak, tak jí ho s klidem dejte. Zítra bude v pořádku. Kdyby byly nějaké komplikace, zavolejte mi.“ Pomohli jsme Judy vstát a matka jí odvedla do auta. „Co se jí vlastně stalo?“ naléhala jsem na tátu. Zamyslel se. „Takhle člověk obyčejně vypadá po nějakém leknutí, ale myslím, ţe tady k němu nebyl důvod. Byla si sama sebou jistá. No – uvidíme, jaká bude zítra ráno. Já teď odvezu Bessy domů a ty vezmi Toma,“ dodal. „Čeká na tebe venku, nepustil jsem ho sem. Moc dlouho se nezdrţujte. Ahoj.“ Ze sálu se ozval vlaţný potlesk a šoupání ţidlí. Ředitelka dokončila svůj projev a hosté odcházeli. Nikdo se nezajímal o 23

kontrolu lístků na stole. Musím je sloţit do ošatky a vzít je domů! napadlo mě. Prošla jsem oponou na pódium a začala plnit ošatku. Prázdný sál teď vypadal nepřátelsky a připomínal pondělní ráno po nedělní bouřlivé noci. Spěchala jsem, abych byla co nejdříve u Toma. Ještě tyhle tři lístky, co Judy shodila na zem – copak na nich asi je? „Kladkostroj nevynalezl Archimédes, ale já!“ Zasmála jsem se. „Jaro je nejkrásnější roční doba!“ Hm – moc fantazie nemá. Obrátila jsem poslední papír, pak jsem vytřeštila oči, svět se se mnou zahoupal a roztřásla mě zima. Lístek byl pokryt velkými písmeny, neomylně seskupenými do lakonického sdělení: Zítra zabiju Josephinu Cramerovou. Ohromeně jsem zírala na papírek, náhle se písmena rozplizla a před očima mi vyvstal surový opilecký škleb Jacka Dallessandra. Chtělo se mi vykřiknout, ale staţeným hrdlem neprošel ani hlásek. Klesla jsem na ţidli u stolu a civěla do prázdna. Ticho opuštěného sálu mě drtilo. Kdyby mě tu teď chtěl někdo zabít, napadlo mě, měl by nejlepší příleţitost. Cítila jsem, jak mnou prorůstá pocit šíleného strachu. Můj šestý smysl mi náhle prozradil, ţe tu nejsem sama a ţe mi někdo stojí přímo za zády. Vykřikla jsem hrůzou a tentokrát mě hlasivky nezradily. Můj výkřik zalomcoval stěnami sálu, otřásl stropem a odumřel někde na chodbě. Vyrazila jsem a rozběhla se nejkratší cestou ke dveřím. Nebylo to ale nic platné. Pronásledovatel mě několika skoky dostihl a uchopil mě pevně za rameno. „Josie!“ Prudce jsem se otočila a uţasle zírala do Tomovy vyděšené tváře. Pak jsem se mu svezla do náručí.

24

IV. Táta se nemýlil. Myslela jsem, ţe to bude s Judy horší a ţe dnes zůstane doma. Kdyţ jsem ale ráno vyšla na ulici, čekala uţ na mě za volantem ve voze. Vedle ní seděl Tom. „Ahoj,“ řekla jsem a nastoupila. Judy zařadila rychlost a rozjela se ke škole. Naše obvyklá srdečnost dnes trochu vázla. Plaše jsme po sobě koukali a nikdo nevěděl, jak začít hovor. Zatím jsme si nedovedli ujasnit, jak dalece je naše situace váţná nebo komická. Asi bychom se včerejším událostem s chutí zasmáli, kdyby nad nimi nevisel zlověstný mrak v podobě papírku vyhroţujícího smrtí. Protoţe adresátem té pohrůţky jsem byla já, čekali oba přátelé na to, co řeknu. „Jak jsi včera dopadla?“ obrátila jsem se na Judy. Zřejmě se jí ulevilo. „Výborně. Představ si, ţe jsem ten koňak opravdu dostala a spala jsem po něm jako štěně. Tvůj táta je zázračný doktor. A co ty? Tom mi řekl, ţe jsi na tom byla hůř, neţ já.“ „Všechno dobře dopadlo. Večer jsem se proplíţila domů, aby mě nikdo neviděl a vzala jsem si prášek na spaní. Koňak totiţ táta vypil. Ráno mě vzbudila teta a já uţ v sobě měla tolik mravní síly, ţe jsem jí dokonce poděkovala za ten uklizený pokoj, i kdyţ bych jí za to nejradši praštila.“ „Ona ti uklidila pokoj?“ uţasla Judy. „Proč?“ „Nevím, ale snad sis uţ všimla, ţe dělá všechno, aby se zavděčila.“ „A sama od tebe nic nechce?“ „Jo. Chce. Poţádala mě, abych ji odpoledne zavezla k doktoru Frostovi. To je ten mámin právník. Ona se prý v Los Angeles 25

nevyzná a já vím, kde Frost bydlí. Těţko se to dalo odmítnout, tak jsem jí to slíbila.“ „To jsi dopadla!“ řekl Tom. „Kdy tam jedete?“ „Asi v pět. Po páté má doktor být uţ doma – a vida – uţ jsme tady.“ Judy elegantně usadila vůz na školním parkovišti a vešli jsme do budovy. „Jděte napřed,“ vyzval nás Tom. „Já si musím ještě něco vyřídit.“ Náš vstup do třídy vyvolal bouřlivé ovace. Všichni se nahrnuli kolem Judy a blahopřáli jí k včerejšímu výkonu, který si nikdo nedovedl vysvětlit. Několik hlasů zalitovalo, ţe nemohla svou produkci dokončit a vyskytl se i jeden, který pravil: „Já být kouzelník, tak bych nikdy nepřipustil, aby se mi udělalo špatně.“ Bouřlivou diskusi přerušil přírodopisec pan Bromfield, který právě vešel do třídy a za ním nenápadně proklouzl Tom. Přírodopis jsem měla ráda, horší to bylo s fyzikou a dějepisem, které pak následovaly. Naštěstí vzhledem k včerejší slavnosti nikdo z učitelů nezkoušel a dopoledne proběhlo idylicky. Skoro jsem si přála, aby trvalo věčně. Bála jsem se okamţiku, kdy si budu muset s přáteli popovídat o věcech, kolem kterých jsme ráno chodili jako okolo horké kaše a opatrně jsme se jim vyhýbali. Ten okamţik nastal, kdyţ jsme se usadili v jídelně u oběda. Nikdo z přátel nepromluvil, vytáhla jsem tedy do boje a kousla jsem do kyselého jablka sama. „Co si o tom všem myslíte?“ zeptala jsem se věcně. „Já tu včerejší pohrůţku povaţuju za blbý fór.“ „Já bych s tebou souhlasil,“ přikývl Tom. Uţasla jsem. Čekala jsem totiţ, ţe bude ze všech sil odporovat. Vţdycky mě chtěl ochraňovat a nedovedla jsem si představit, ţe by takovouhle věc bral na lehkou váhu. Skoro se mě to dotklo. „Ano,“ řekla jsem trochu ironicky. „Váţený pan Jack Dallessandro si mile zaţertoval.“ Tom zavrtěl hlavou. „Kdepak, ten to nebyl. Dovedeš si představit, ţe by ti něco udělal? Naopak. Po tom, co ti na pláţi veřejně vyhroţoval, se teď modlí, aby se ti snad náhodou něco nestalo, protoţe by to bylo na něm. Navíc vím, ţe to ani nemohl napsat. Šel jsem si s ním o přestávce přátelsky popovídat a zjistil jsem, ţe není 26

ve škole. Zastavil jsem se proto v sekretariátu a tam mi řekli, ţe je na dnešek omluven. A neomluvil ho jen tak leckdo, ale samotná policie z Orange. Vyšetřují ho tam totiţ pro dopravní delikt.“ „To je mu podobné,“ řekla Judy se zadostiučiněním. „Ale o dnešek přece nejde.“ „Jistě. Jenţe ta dopravní nehoda, kterou zavinil, se stala včera ve čtyři odpoledne a od té doby ho tam mají. Nemohl tu být ani náhodou.“ „To jsou věci!“ vydechla jsem. „Snad ještě nakonec víš, kdo to opravdu napsal!“ „Jistě to samozřejmě nevím, ale mám podezření na Dicka Cummingse. Viděl jsem ho včera stát u dveří těsně před tím, neţ došlo na vaše číslo.“ Sledovala jsem, jak Judy pomalu rudne. „To je nesmysl,“ prohlásila. „Musel by mít lístek a Josie by si musela pamatovat, ţe mu ho dávala. Dicka by přece nepřehlédla.“ „Dicka bych skutečně nepřehlédla. Judy s ním chodila, kdyţ jsme byli v prváku. Kdyţ se Dick později přidal k Dallessandrově partě, začala se za něj stydět a rozešla se s ním. Pokládal to za veřejnou pohanu a myslím, ţe se s tím dodnes nevyrovnal. Co se týká Judy, nerada o něm mluví, ale nikdy na něho nevzpomíná ve zlém.“ „Jenţe on mohl mít lístek i beze mě,“ vysvětlila jsem. „Nechala jsem zbytek bloku na tom stolku u dveří.“ „Tam právě stál,“ doplnil Tom. „Mohl lístek klidně napsat a pak poţádat někoho před ním, aby ti jeho kuličku hodil do košíku.“ „Proč by to dělal?“ hlesla Judy nešťastně. „Aby ti zkazil vystoupení. Skoro se mu to podařilo. Kdyby ta jeho kulička přišla na řadu hned na začátku, bylo by po slávě.“ „A kdybych to přečetla?“ „Taky by si přišel na své. Víš, jak by si liboval, kdyby něţnou dívku, která se s ním rozešla kvůli násilí, donutil veřejně před plným sálem prohlásit: Zítra zabiju Josephinu Cramerovou?“ „Ale proč právě mě?“ namítala jsem. „Bylo to první jméno, které ho napadlo. Dělalas přece Judy asistentku a kromě toho ví, ţe jste nejlepší kamarádky. Říkám ti, Josie, ţe tys k tomu všemu přišla jako slepý k houslím. Tohle byl 27

podraz na Judy.“ To, co Tom říkal, bylo tak pravděpodobné a přesvědčivé, ţe jsem si rázem oddechla. Zároveň jsem ale zcela nelogicky pocítila závist. Jsou lidé, kteří sklízejí úspěchy, kteří hýbají světem a kvůli kterým se svět hýbá. To je Judy. Já jsem jen bezvýznamná myš, která můţe vţdycky jen asistovat. Tomovo tvrzení, ţe jsem se k té vraţdě připletla náhodou, mě doslova pokořilo. Nikdy nebudu patřit k těm, kteří stojí za to, aby je chtěl někdo doopravdy zabít! „Asi máš pravdu, Tome,“ řekla Judy. „Ale nedovedu si představit, proč mi to udělal.“ „Svatá prostoto!“ rozčílila jsem se. „Pustíš ho k vodě a ještě čekáš, ţe ti bude nosit růţe?“ „A ty bys snad stála o závratnou kariéru milenky ostrého hocha z Dallessandrovy party?“ „Ne. Ale musela bych počítat s tím, ţe mě zhrzený ostrý hoch bude chtít zabít.“ Sama jsem uţasla nad tím, co jsem právě vyslovila. Doktor Frost bydlel na úpatí pohoří svatého Gabriela. Znala jsem tu cestu zpaměti. Dokud ještě máma jezdila k panu Frostovi na porady, brávala mě s sebou, protoţe se mi tam moc líbilo. Jezdívala ze směru na Duarte, v polovině cesty se odbočilo na Sierru Madre a za ní to uţ začalo být to pravé. Projelo se do závratné výše ostrými serpentinami vinoucími se jako had osadou, jejíţ jméno si snad do smrti nezapamatuju, a následovalo několik mil pozvolného stoupání po dobré, přehledné silnici. Ta se nakonec rozšířila do prostranství, jehoţ levou stranu tvořila krásná vyhlídková terasa a pravou parkoviště. Tomu parkovišti jsem se vţdycky obdivovala. Nebyla to fádní betonová plocha, ale park, rozdělený pečlivě ostříhaným ţivým plotem na jednotlivé háje, do kterých bylo moţno zajet a zaparkovat. Vzhledem k výšce plotu nebylo vozy vůbec vidět. Vţdycky jsem si představovala, ţe by to bylo ideální místo pro milence. Také jsem ho jednou na výletě do hor ukázala Tomovi a hned jsme tam na zkoušku zaparkovali. Pamatuju si, ţe se nám tenkrát výlet skvěle vydařil. Při té vzpomínce jsem se zasmála. „Čemu se směješ?“ ozvalo se náhle. Vrátila jsem se do střízlivé skutečnosti. Zmizela máma, zmizel 28

Tom, zůstala jen teta, která trůnila na vedlejším sedadle a kterou jsem vezla k doktoru Frostovi. „To nic. Jen jsem si na něco vzpomněla…“ Teta se s tím spokojila a chvíli jsme zase jely mlčky. Pak se podívala na hodinky. „Je to ještě daleko?“ „Není. Uţ jsme za Sierrou Madre a za chvíli začnou serpentiny. To něco uvidíš.“ „Hrozně nerada tě tím výletem obtěţuju, Josie, ale ty to místo znáš a já bych taxikáři ani nedovedla vysvětlit, kde to je.“ Napadlo mě sice, ţe kaţdý taxíkář by to samozřejmě věděl sám, ale nekomentovala jsem to. „To je přece samozřejmé, Bessy.“ Přeřadila jsem na niţší rychlost. Teď přijde ostrá zatáčka mezi domy a hned za ní stoupák serpentiny. „Víš,“ mlela teta, „ten advokát je ohromě sympatický chlapík, ale zdá se mi, ţe pracuje strašně pomalu. Pořád chce ode mě nějaké další doklady – pozor!!!“ Dupla jsem na brzdu a pneumatiky zakvílely. Z postranní ulice se proti nám vyřítil motorkář, projel mi těsně před chladičem, bravurně vybral zatáčku a s řevem zmizel v dálce. „Do hajzlu!“ ulevila jsem si. „Neklej,“ napomenula mě pobledlá teta. „Hlavně, ţe se nic nestalo!“ Ušklíbla jsem se. „Vida, mohla jsem zabít motorkáře! Vyšlo by to úplně naopak. Jeden motorkář si totiţ zamanul, ţe mě dnes zabije.“ „Co je to za nesmysl?“ Zalitovala jsem, ţe mi to vyklouzlo, ale uţ se nedalo couvnout. Neţ jsme vystoupaly serpentiny, vysvětlila jsem tetě včerejší události. „Tátovi to neříkej,“ dodala jsem. „Dělal by si starosti, i kdyţ je to celé konina.“ „To víš, ţe mu to neřeknu. Za co mě máš? A ty se nebojíš? Já bych se na tvém místě zbláznila.“ Zmlkla a zdálo se, ţe přemýšlí. Svištěly jsme po rovné stoupající silnici a náhorní rovina s několika domy uţ byla v dohledu. Byla to parková oáza v divoké přírodě. Nedalo se tomu říkat milionářská čtvrť, bylo to rozlohou 29

příliš malé, ale ti, kdo tu bydleli, rozhodně boháči byli. „To uţ jsme tady?“ divila se teta, kdyţ jsem zabočila na parkoviště. „Představovala jsem si tu cestu delší.“ Vyhledala jsem jeden z posledních boxů na druhé straně, odkud bylo advokátův dům dobře vidět a odkud k němu bylo nejblíţ. „To je báječný nápad,“ obdivovala teta systém ţivých plotů. „Ale muselo to stát fůru peněz.“ „Ti, co tu bydlí, si to mohou dovolit,“ ujistila jsem ji. „Támhle je doktorův dům.“ „Krásný,“ řekla teta s uznáním. „Co budeš dělat, neţ to vyřídím? Počkáš na mě v autě?“ „Ne. Půjdu na druhou stranu na vyhlídku. Je tam krásně. Nechceš se tam podívat?“ „Teď na to není čas. Zastavím se tam pro tebe, aţ budu mít to jednání za sebou. Najdu tě tam?“ „Jistě, je to volný prostor, uvidíš mě uţ z dálky.“ „Tak dobrá. Běţ, já si tu ještě dám dohromady pár věcí, neţ půjdu k doktorovi.“ Natáhla se na zadní sedadlo pro objemnou tašku, poloţila si ji na klín a začala se v ní hrabat. Vytahovala nějaké listiny a pokládala je na mé sedadlo. Usoudila jsem, ţe to bude asi déle trvat a ţe u toho nemusím být. Rychle jsem se rozloučila a šněrovala jsem bludištěm kójí k vyhlídce. Byla to velká plocha ukončená zábradlím, kde se v letní sezóně kochali turisté nádherným pohledem do údolí a na skalní masívy nad ním. Rádi se tu zastavovali, neţ se vydali po silnici dále do hor. Usadila jsem se na jednu z laviček, kterých se podél zábradlí táhla celá řada, pohodlně se opřela a zavřela oči. Připomnělo mi to znova časy, kdy jsem tu takhle čekávala na mámu. Tenkrát byla pro mě máma tak trochu záhada. Věděla jsem, ţe je velmi bohatá, ale celá léta ţila tak, jako by nebyla. Nikdy jsem si nemohla stěţovat, ţe bych nedostala, co jsem si přála, ale přesto jsme ţili jako kaţdá středostavovská rodina. Později jsem pochopila, ţe to bylo kvůli tátovi. Táta vyrostl z malých poměrů a celé mládí měl hluboko do kapsy. Dědeček zemřel velmi brzy a táta se tak – tak protloukal na studiích, protoţe navíc podporoval nemocnou babičku. Kdyţ nakonec udělal doktorát, cítil, ţe vyhrál nad ţivotem. Seznámil se s mámou, která 30

mu s ohledem na jeho viditelnou chudobu nestavila na oči svůj majetek. Teprve po svatbě táta zjistil, ţe si vzal bohatou ţenu. Velmi to otřáslo jeho sebevědomím, protoţe ho najednou napadlo, ţe celé jeho mravenčí úsilí bylo zbytečné. Máminy peníze by i bez jeho přičinění stačily zajistit jakkoli rozsáhlou rodinu. Cítil se tím poníţen. Máma to naštěstí brzy pochopila a začala se snaţit, abychom vystačili s otcovým příjmem. Zpočátku to nebylo snadné, ale pak se tátova kariéra vylepšila. Otevřel si ordinaci, získal dobrou klientelu, stal se primářem v nemocnici, kde pracoval a jeho příjem natolik vzrostl, ţe sám sebe mohl začít povaţovat za velmi úspěšného ţivitele. Teprve tehdy se smířil s máminým bohatstvím, i kdyţ o něm odmítal spolurozhodovat. Máma ovšem potřebovala někoho, kdo by s ní majetek spravoval a ponechala tu úlohu doktoru Frostovi, který ji léta zastával k úplné spokojenosti. Často k němu jezdívala na porady. No – teď to bude muset dělat táta. Asi se mu do toho nebude chtít. Jak vášnivě miloval mámu, tak vášnivě nenáviděl její majetek. Mám tušení, ţe jakmile budu plnoletá, dá ho celý převést na mě i se starostmi, které s ním souvisejí. Nevěděla jsem, jestli se z takové perspektivy mám radovat nebo být nešťastná. Kdybych jen… „Josie!“ ozvalo se z dálky. Otočila jsem se a uviděla tetu, jak se ke mně rychle blíţí. Vyskočila jsem a běţela jí naproti. „Jeď domů,“ volala na mě. „Doktor právě volá do New Yorku, něco si ověřuje a já se k němu ještě musím vrátit, aby mi řekl výsledek. Asi se to protáhne a uţ je skoro tma. Jeď, ať nemá otec strach. Pan Frost mi slíbil, ţe mě pak odveze domů sám.“ V duchu jsem tetu proklela do horoucích pekel, ale pak jsem si uvědomila, ţe za to nemůţe a ţe posezení na vyhlídce nebylo tak špatné. Pomalu jsme se vracely k parkovišti. Opravdu se uţ začalo smrákat. Našly jsme náš box, kde na mě čekalo mé věrné auto. Nasedla jsem, nastartovala, rozsvítila světla a začala pomalu vyjíţdět. „Jeď opatrně!“ volala za mnou teta. Kývla jsem hlavou na souhlas a šinula se směrem k silnici. Ve zpětném zrcátku jsem ještě zahlédla, 31

jak se teta vrací do advokátova domu. Čekala mě krásná podvečerní jízda. Nerada sice jezdím sama, ale bylo to lepší, neţ jet s tetou. Sotva jsem se octla na silnici, vyhodila jsem rychlost a nechala vůz sjíţdět samospádem. Vítr mi čechral vlasy a v údolí začala probleskovat světla domů. Chtělo se mi zpívat, ale včas jsem si uvědomila, ţe můj hlas není k poslouchání. Nevím, co to se mnou je. Slyším sice, ţe zpívám strašně falešně, ale čistě zpívat nedovedu. Vůz uţ nabral značnou rychlost a v záři dálkových světel se objevila bílá stěna domu s první zatáčkou serpentiny. Byl nejvyšší čas přibrzdit a zařadit rychlost. Sešlápla jsem brzdu, ale nic se nestalo. Vůz se řítil dál. Sešlápla jsem podruhé – nic. Polilo mě horko a hrůzou jsem se roztřásla. Šlapala jsem na brzdu jako zběsilá. Úvrať pedálu se začala sniţovat, aţ nakonec klesl bezmocně k podlaze. V šílené panice jsem zkoušela zasunout rychlost s meziplynem, ale všechno, čeho jsem dosáhla, byl pekelný randál v rychlostní skříni. Zkusila jsem vypnout zapalování, ale hned jsem si uvědomila, ţe bez zařazené rychlosti se tím auto nezastaví. Napadlo mě vyskočit, ale v té rychlosti jsem si netroufla. Bílá zeď domu se nezadrţitelně přibliţovala a ze tmy zaplála ohnivá červeň značek, upozorňujících na odbočení doleva. V poslední chvíli jsem si vzpomněla na ruční brzdu a zatáhla jsem za ni, div jsem ji nevyrvala z loţiska. Pneumatiky zavyly – ale bylo uţ pozdě. Ozval se třesk poraţené značky – přede mnou zasvítila oslnivě bílá stěna – a pak strašný náraz a tma.

32

V. Vystoupila jsem z auta, lehla si naznak do trávy a dívala se do nebe. Objevila se záře a z ní vyšel archanděl Gabriel. „Josie,“ řekl mi. „Aţ se dostaneš do nebe, pozdravuj ode mě Deboru Clayovou a přines mi její fotky na památku. Měl jsem ji moc rád.“ „Proč za ní nejdete sám?“ podivila jsem se. „Jste přece v nebi doma.“ „Neţiju v nebi, ale tady, v horách svatého Gabriela. Ty hory jsou moje a ty mi je nebudeš znečišťovat rozbitými auty. Okamţitě si ten krám odkliď!“ „Jaký krám?“ „Jehlu,“ řekl Gabriel tiše. „Nic takového nemám.“ Gabriel potřásl hlavou. „Josie,“ řekl domlouvavě. „Nevíš vůbec nic o ţivotě. Podívej, tady je celé to tajemství.“ Sáhl do vzduchu a vytáhl z něj balíček karet. „Sejmi si,“ poručil, „a vyndej jakoukoli kartu. Já pak uhodnu, jakou sis vybrala.“ Vybrala jsem kartu, Gabriel se sklonil a plivl na ni. „Pikový svršek,“ prohlásil. Obrátila jsem kartu. „Srdcová sedma,“ řekla jsem zklamaně. Gabriel vítězoslavně zazářil. „Vidíš? Takhle se to má správně dělat. V tom je právě to velké tajemství.“ Náhle jsem to pochopila a nesmírně se mi ulevilo. Sáhla jsem si na hlavu a nahmatala svatozář. To budou všichni koukat! Jen jestli mě uvidí, kdyţ jsem uţ na druhém břehu? „Co dělá táta?“ „Infusi,“ řekl váţně Gabriel. Spokojila jsem se s tím. 33

„Proč nemáte svatozář?“ „My, co něco děláme, svatozáře nenosíme. Nemáme čas je věčně čistit.“ „Víte, jak se čtou myšlenky?“ „To je jednoduché. Vezmeš myšlenku, obrátíš ji třikrát naruby a máš ji.“ Tak takhle to Judy dělá! uţasla jsem. Taková prkotina a všichni ji za to oslavují, jakoby spolkla všechnu moudrost! Měla jsem pocit vítězství. „Co teta Bessy?“ „Je v Himalájích, loví bernardýny.“ Věděla jsem to samozřejmě taky, ale radovala jsem se, ţe to mám potvrzené z kompetentních úst. „Co Dallessandro?“ „Ten tě před chvílí zabil a teď popíjí v bistru na Sunset Boulevardu. Natáčí se o tom film.“ Na nebi se objevilo širokoúhlé plátno a naskakovaly na něm úvodní titulky. Pak se objevil velký nápis „Zítra zabiju Cramerovou“. Zůstal tam nekonečně dlouho a nato se film přetrhl. „Bude to dobré,“ řekl Gabriel a tiše za sebou zavřel dveře. Napadlo mě, ţe tu takhle nemohu zůstat leţet. Zkusila jsem si zapálit cigaretu, ale nešlo to. Ţádnou nemám, protoţe nekouřím. Sedla jsem si do auta a opřela si hlavu o volant. Chtělo se mi strašně spát. „Bude to dobré,“ řekl Gabriel a ještě jednou zavřel za sebou dveře. „Mám strašně pitomou hlavu,“ postěţovala jsem si. „To nic,“ řekla Judy optimisticky. „Aţ se podíváš do zrcátka, tak ti bude jasné, proč.“ Hmátla jsem na noční stolek, nastavila zrcátko proti obličeji a málem jsem vykřikla. Na čele a pod očima jsem měla parádní podlitiny, hrající všemi barvami. „Kristapána, já vypadám!“ vydechla jsem zničeně. „To se ti ztratí,“ uklidňovala mě Judy. „Buď ráda, ţe to dopadlo takhle.“ Pomalu se mi před očima řadily události včerejšího večera aţ k okamţiku, kdy jsem ztratila vědomí. 34

„Co je s autem?“ zeptala jsem se chabě. „Asi s ním moc spokojená nebudeš. Celý předek je v háji. Zatím ho mají u sebe policajti kvůli vyšetřování.“ „Jakému?“ „Mělas přece dopravní nehodu a ty se vţdycky vyšetřují.“ „Nesmysl. Auto bylo v pořádku. Minulý týden bylo u technické kontroly.“ Náhle mě něco napadlo. „Co je s tetou?“ vyhrkla jsem. „Jela přece se mnou!“ „Sedí dole v pokoji s Tomem a tvým tátou. Střídáme se u tebe na stráţi.“ Došlo mi, ţe jsem vlastně zpátky jela sama. „Co teta říkala, kdyţ dojela domů a já tu ještě nebyla?“ „Nic. Ona to přece uţ věděla. Musela s doktorem Frostem projet tou nešťastnou zatáčkou a tvé auto okamţitě poznala. Kdyţ uţ o ní mluvíme, říkala mi včera, ţe tě chtěla poprosit o ty fotky s Deborou, prý na památku. A já si vzpomněla, ţe je mám u sebe, tak jsem jí to řekla. Mám jí je dát, jestli je najdu?“ „Klidně. Ale jak se k tobě dostaly?“ podivila jsem se. „Kdyţ jsme se loni učily na zkoušky, tak zrovna přišly poštou a my jsme si s nimi zakládaly stránky kníţek. Budou někde v mých starých učebnicích.“ Něco mě napadlo. „Jak ti to včera mohla teta říkat, kdyţ jsi s ní vůbec nemluvila? Odpoledne jsi u nás nebyla a v pět jsme uţ jely za doktorem.“ „Máš špatný pojem o čase Josie. Havarovala jsi v úterý večer a teď je pátek tři hodiny odpoledne. Dva dny jsi byla v nemocnici.“ Zatmělo se mi před očima. „Kristapána, zaspala jsem dva dny! To to se mnou bylo tak zlé?“ „Ani ne. Ale tvůj táta si tě samozřejmě vzal do špitálu k sobě, ošetřil tě, protáhl tě rentgenem, EKG, encefalografem a jinými vymoţenostmi a pro jistotu si tě tam nechal dva dny na pozorování. Dnes ráno tě přivezli domů.“ „Byli jste se tam za mnou podívat?“ „Ţe se ptáš! Byli jsme tam ve středu odpoledne. Pouštěli nás k tobě po jednom, aby tě to nenamáhalo. Moc jsi toho ale nenamluvila. Mě ses ptala, jak se čtou myšlenky a teta přišla celá rozčilená, ţe si ji 35

pleteš s nějakým Gabrielem a chceš od ní bernardýna. Tomovi jsi prý neřekla vůbec nic. Jestli s tebou mluvil otec, nevím.“ Zírala jsem s ústy dokořán, protoţe jsem se na nic nepamatovala. „Tys mi řekla, jak se čtou myšlenky?“ „Samozřejmě. Před tebou to přece nebudu tajit. Jenţe tys mě vůbec neposlouchala.“ „A řekla bys mi to teď ještě jednou?“ zkusila jsem štěstí. „Teď ne. Aţ ti bude líp.“ „Tak mi aspoň prozraď, jak hádáš ty karty.“ „To ti můţu ukázat, ale budeš zklamaná.“ „Určitě nebudu.“ „Jak chceš.“ Vytáhla balíček karet z kapsy a poloţila mi je na deku. „Prohlédni si je.“ Obrátila jsem hromádku a rozhrnula ji. V celé hře byly samé kříţové trojky, ţádná jiná karta se tu neobjevila. „To se ti to hádá!“ zasmála jsem se trochu trpce, protoţe mě urazilo, ţe jsem na takovou jednoduchou pitomost nepřišla sama. „Kde jsi to sehnala?“ „Koupila jsem si to v Las Vegas. Mám ještě jednu hru ze samých srdcových jedniček. Víc jich nemám, takţe musím vţdycky hádat jenom dvakrát. Je to dětinství, ale na lidi to ohromně působí.“ O tom, jak to působí, mi nemusela vykládat. Bylo mi najednou líto, ţe znám pravdu. Skoro jsem v duchu obviňovala Judy, ţe mi ukradla kus naivní dětské iluze. Ale zavinila jsem si to sama. Kdo se moc ptá, moc se dozví. „Lidi jsou strašně hloupí,“ řekla Judy s despektem. „Kdyţ na ně chceš působit, musíš to dělat bud úplně nenápadně, tak nějak mimochodem, nebo na ně musíš jít s bubnem a s fanfárami. Kdo se chce prosadit něčím mezi tím, nepochodí, protoţe střední cesta nikoho nepřekvapí.“ Vzbouřila jsem se v duchu proti tomu, co právě řekla, ale musela jsem uznat, ţe má pravdu. Já sama jsem právě ten typ člověka, pro kterého je normální střední cesta nejpřirozenější, a proto nikdy nebudu patřit k lidem, kteří hýbou událostmi. Cítila jsem se náhle vůči Judy méněcenná a její společnost mě začala unavovat. „Nemohla bys mi, prosím tě, zavolat na chvíli Toma? Ještě jsem ho neviděla a chci mu říct, ţe jsem v pořádku.“ Zdálo se, ţe 36

pochopila. „Samozřejmě,“ souhlasila ochotně. „Stejně na to uţ určitě netrpělivě čeká. Za chvíli ho tady máš. Zatím čau.“ Sebrala svou kabelu, zamávala mi a zmizela za dveřmi. Sáhla jsem znova na noční stolek pro zrcátko. To, co jsem v něm spatřila, mi potvrdilo, ţe bude asi těţké přesvědčit Toma o mém kvetoucím zdraví. Naštěstí mě uţ viděl v nemocnici, tak se snad tolik nezděsí. Nezděsil se vůbec. Přišel, sedl si ke mně na postel a opatrně mi dal pusu. „Ahoj,“ řekla jsem. Usmíval se a hleděl mi do očí. „Tak uţ se mnou mluvíš?“ řekl spokojeně. „To je fajn. V nemocnici jsi mi neřekla nic.“ „Asi nebylo o čem mluvit. Já se totiţ vůbec na nic nepamatuju. Co se vlastně stalo? Neboj se, řekni mi všechno, ať jsem trochu v obraze. Nešetři mě, jsem uţ v pořádku.“ Zkoumavě se na mě díval a pak zváţněl. „Chceš to jako raport?“ „Jo.“ „Tak tedy: V úterý večer jsi měla autonehodu, kdyţ ses vracela domů od toho advokáta. Naštěstí tě ihned objevil majitel domu, kterému ses nabourala do zdi a zavolal policii a sanitku. Převezli tě do nemocnice, kde se tě ujal sám tvůj táta. Měla jsi šílenou kliku, ţe se ti celkem nic váţného nestalo. Narazila jsi čelem na volant a ztratila jsi vědomí. Ţádná váţná poranění, ţádné zlomeniny. Táta tě nechal pro jistotu dva dny v nemocnici, aby měl jistotu, ţe nenastanou komplikace. Hodně jsi prý spala. To se otci nezamlouvalo a pozval nás, abychom tě rozptýlili. Moc se nám to ale nedařilo. Buď jsi mlčela, nebo jsi mluvila z cesty. Ale včera večer to uţ bylo dobré a dnes tě přivezli domů.“ „A jak se to stalo? Vzpomínám si jen, ţe jsem nemohla zabrzdit.“ „Těţko se to zjišťovalo, protoţe celý předek vozu je nadranc, ale policie soudí, ţe to byl úbytek brzdové kapaliny, zaviněný nějakým poškozením přívodu k brzdovému bubnu.“ „To je přece nesmysl. U technické kontroly by byli na takovou věc včas přišli.“ 37

„To za prvé, ale je tu ještě jiná divná věc. Kdyby totiţ k poškození hadice došlo, musela by kapalina cestou unikat. Jenţe ţádné stopy se po ní na silnici nenašly. Propátrali ji důkladně od místa nehody aţ k parkovišti – a nic. Dali si od tety ukázat tu kóji, kde jste stály – kromě několika olejových skvrn taky nic. Teta potvrdila, ţe celou cestu brzdy skvěle fungovaly. Musela jsi prý prudce zabrzdit, kdyţ ti nějaký motorkář vjel do cesty a zastavila ses přímo na fleku.“ „To je pravda,“ řekla jsem. „Motorkáři se o mě v poslední době dost zajímají.“ „Kdyţ uţ mluvíš o motorkářích,“ ošil se Tom, „víš, kde byl v úterý Dick Cummings? V Colemanově motorestu, necelé půl míle od vyhlídky, kde jsi čekala na tetu. Vyprovokoval tam rvačku a sbalili ho.“ „To není poprvé ani naposled. A co z toho?“ „Policajti si myslí, ţe tvé auto někdo úmyslně poškodil. A mohl to klidně udělat Dick, protoţe do motorestu musel kolem parkoviště projet.“ „Ty myslíš, ţe se mi hrabal v autě?“ „Jestliţe v pondělí napsal, ţe tě v úterý zabije a ty pak od úterka do pátku leţíš v nemocnici, je to dost pravděpodobné. Jediné, čemu nevěřím, je, ţe by tak riskoval. Kdyby se kolem tvého auta motal, musel počítat s tím, ţe ho z vyhlídky přes silnici uvidíš.“ Vyjevila jsem se. „Jak bych ho mohla vidět?“ „Parkovaly jste přece v první kóji u silnice, ne? Aspoň teta to tak tvrdí.“ „Ale to je nesmysl,“ vybuchla jsem. „Byly jsme právě na opačném konci, v poslední kóji vzadu! Tam, co jsme tenkrát byli spolu, pamatuješ? Ta kóje je otevřená do parku a z vyhlídky tam nedohlédneš ani hvězdářským dalekohledem.“ Tomovi naskočily na čele vrásky. „To je divné, ţe se teta tak sekla, ale – koneckonců – nebylo by divu. Strašně ji to vzalo, byla úplně vyšinutá, a tak si asi omylem otočila celé parkoviště o sto osmdesát stupňů. Chovala se tak, ţe si ji málem nechali v nemocnici taky.“ „Měli to udělat,“ řekla jsem nevraţivě. „Aspoň by se nám ve své starostlivé dobrotě do všeho nepletla! A toho Dicka můţeš pustit k 38

vodě. Nehne se bez motorky a ta dělá randál. Musela bych ho slyšet. Kdy ho vlastně zašili?“ „Po páté odpoledne.“ „My jsme přijely taky po páté.“ „Všichni tví vrazi si nemohou objednat alibi u policie,“ zahučel znechuceně Tom. „Ale já přijdu na to, kdo ti to udělal, a pak ať se těší! Zatím jsem ovšem selhal na celé čáře! Kdyţ jsi měla na krku oţralého Jacka, nebyl jsem tam. Kdyţ ti někdo poškodil brzdy – nebyl jsem tam, abych mu urazil pazoury. Víš, ţe si připadám jako naprosto neschopný blbec?“ Vypadal náhle tak unaveně a nešťastně, ţe mi ho přišlo líto. „Nerozčiluj se,“ řekla jsem konejšivě. „Já si tak připadám pořád. Snad proto se k sobě tak dobře hodíme. No tak – uklidni se a dej mi pusu.“ Vstal, naklonil se nade mnou a opatrně mě políbil ze strany, aby se nedotkl mých podlitin. Zalil mě pocit příjemného bezpečí. Cítila jsem, ţe mám mocného ochránce, na kterého se mohu spolehnout, i kdyţ mě právě nebrání pěstmi. Pak jsem si vzpomněla, ţe mám ještě jednoho. „Tome, dej mi ještě pusu na rozloučenou a zavolej mi tátu.“ „Pus ti samozřejmě s radostí dám, kolik budeš chtít,“ usmál se Tom. „Ale otec teď asi nebude mít čas. Má dole nějakého hosta a je s ním u sebe v pracovně.“ Byla jsem překvapená. Táta nikdy doma návštěvy nepřijímal. „Kdo to je?“ vyzvídala jsem. „Nějaký pán, asi dobrý známý. Otec mu říká Charlie a on jemu Arnie. Vypadalo to, ţe budou jednat dlouho. Ale můţu ti přivést tetu. Je dole v pokoji a kouká na televizi.“ „Proboha, ne!“ zděsila jsem se. „Chtěla by zas o mě pečovat a to bych nepřeţila.“ „Pak ti tedy zbývám jen já,“ řekl tiše a znova mě políbil. Sedl si na kraj postele a vzal mě za ruku. Bylo mi krásně. „Víš, jak se o tebe bojím?“ šeptal Tom. „Ale neměj strach. Já se uţ postarám, aby ti nikdo nic neudělal.“ „Neboj se o mě. Nakonec se ukáţe, ţe celý ten malér byla jen nešťastná náhoda.“ 39

„Nebyla.“ „Nějak moc toho víš.“ „Za dva dny se dá zjistit spousta věcí.“ Leţela jsem bez hnutí, vnímala Tomovu chladivou ruku a myšlenky se mi pomalu začaly rozsypávat. Vida! Tak přece mě chtěl někdo zabít. Projel mnou pocit vítězoslávy. Nejsem uţ ta hloupá bezvýznamná husa, která nestojí za to, aby ji chtěl někdo oddělat. Kam se na mě hrabe Judy se svou směšnou magií…? „Tome, jsi tu?“ „Jsem, zlato.“ „Jak se hádají myšlenky?“ „Nevím.“ Chtělo se mi strašně spát. „Tome,“ naléhala jsem. „Jak se čtou myšlenky?“ „Uţ jsem ti to přece říkal. Obrátíš myšlenku třikrát naruby a máš to.“ Otevřela jsem oči. Na mé posteli seděl archanděl Gabriel a káravě se na mě díval. „Kdyţ ti něco řeknu, tak si to máš pamatovat. Ani pan farář dvakrát nekáţe, natoţpak svatý! Mimochodem – našlas mi ty fotky, co jsem od tebe chtěl?“ Náhle jsem pochopila. „Tys byl teta v nemocnici!“ vykřikla jsem. „Klid, Josie!“ „A pak jsi mi prozradil ten trik s kartami a ukazoval jsi mi ten film, jak mě chtěli zavraţdit.“ „Hezky spi!“ Náhle mi to všechno došlo. Těch Gabrielů bylo víc a já mluvila s kaţdým o něčem jiném. „Tome, jsi tu?“ „Ano.“ „Já musela v tý nemocnici strašně kecat, ţe jo?“ „Ani moc ne.“ „Gabriel táta, Gabriel teta, Gabriel Judy, Gabriel Tom,“ skandovala jsem blaţeně. „Hezky spi, Josie.“ Ucítila jsem na tváři polibek. „Přivedu ti tátu,“ řekl Gabriel a tiše za sebou zavřel dveře. 40

VI. Vzbudila jsem se velmi pozdě a první, co jsem udělala, byla revize podlitin. S nevolí jsem zjistila, ţe se z nich trochu vytratila modrá barva, zato ale úspěšně rozkvetly ţlutá a hnědá. Naplácala jsem na ně krém a silně zapudrovala. Šaškovské barvy sice zmizely, ale vypadala jsem jako postiţená prašivinou. Vyplázla jsem na sebe do zrcadla jazyk a několikrát se prošla po pokoji. Šlo to dobře. Oblékla jsem si ţupan a rozhodla jsem se, ţe se podívám za tátou. Sotva jsem ale sešla dolů, hned jsem toho zalitovala, protoţe nebyl sám. Trůnil jako obvykle ve svém křesle a proti němu seděl muţ ve středních letech, který mu něco tiše vykládal. To bude asi ten, co tu byl za tátou včera, napadlo mě. Snad tu nebyl dokonce přes noc? Teď se neznámý otočil ke mně. Zatajil se mi dech. Kdyby ten chlap byl herec, nebo zpěvák, stal by se určitě idolem dívčích srdcí. Strašně jsem se zastyděla za svůj nevábný zjev. Zatouţila jsem rychle zmizet, ale bylo uţ pozdě. „Ahoj Josie,“ pozdravil mě táta. „Vidím, ţe jsi vstala z mrtvých a to je dobře. Pojď k nám, představím vás. To je má dcera Josie a to je pan Charles Carpenter, můj oblíbený pacient. Kdysi jsem ho ošetřoval a od té doby jsme přátelé.“ Potřásli jsme si rukama. „Myslím,“ usmál se na mě host, „ţe má přítomnost ve vašem domě potřebuje vysvětlení. Tak za prvé tu jsem, ţe mi jakýsi doktor Cramer před několika lety zachránil ţivot. Kdyby to byl neudělal, tak bych tu dnes neseděl.“ „Měl jste úraz?“ 41

„Dalo by se to tak říct. Náhodou jsem se připletl do takové menší přestřelky. A za druhé…“ „Nenamáhej se, Charlie,“ vpadl táta. „Vysvětlím to sám. Pan Carpenter má nějaké zdravotní potíţe a dávám mu kaţdé dvě hodiny injekci. Protoţe teď přes den v nemocnici neslouţím, pozval jsem ho k nám. Je to tak pro oba pohodlnější.“ Pan Carpenter to potvrdil pokývnutím hlavy. „Něco váţného?“ zajímala jsem se a hned jsem si uvědomila, ţe je to netaktní a hloupé. Slušný člověk nevyzvídá. Usmál se. „Nic není váţné, pokud se pacienta ujme tady Arnie. Já si myslím, ţe vyléčí všechno na světě.“ Obrátil se k tátovi: „Měl bys jednou napsat knihu o tom, jak to děláš.“ „V mládí jsem si to neskromně plánoval,“ připustil táta. „Ale čím jsem starší, tím víc se mi do toho nechce. Prostudoval jsem si skvělou odbornou knihu od profesora Conneryho, který je mým velkým vzorem, a víš, co píše v předmluvě? Počkej, přečtu ti to.“ Sáhl za sebe do knihovny, vytáhl tlustou knihu, otevřel ji hned na první stránce a četl: „Moudré stáří je onen čas duchovní sklizně, v němţ člověk sčítá všechny své bohaté zkušenosti a shledává, ţe čím víc toho bezpečně ví, tím méně je schopen k tomu cokoli moudrého poznamenat.“ Sklapl knihu. „Uţ kvůli tomuhle jeho poznatku ţádnou knihu nikdy nezplodím.“ „Proč tohle do té předmluvy napsal?“ podivila jsem se. „Říkáš přece, ţe ta kniha je moudrá a dokonalá. Copak si své práce vůbec necení?“ „To určitě ano. Jenţe kdyţ člověk něco bezpečně ví, tak uţ to nepovaţuje za moudré, ale za samozřejmé.“ „A teď,“ obrátil se na hosta, „jednotka Charlie pozor, vztyk a za mnou poklusem na injekci! Poslední byla v jedenáct a uţ je jedna!“ „Tolik?“ vyděsila jsem se. „To jsem tak dlouho spala?“ „Dala sis načas. Kdybys nebyla přišla, šel bych tě za chvíli probudit sám.“ „Kde je teta?“ „Musí tu být kaţdou chvíli. Jela do města a chystala se, ţe nám přiveze něco k obědu.“ 42

Vyčkala jsem, aţ oba páni zmizí v pracovně, a pak jsem odešla do svého pokoje trochu se zcivilizovat. Věnovala jsem výběru svých svršků velkou péči a přitom jsem se snaţila přesvědčit sama sebe, ţe to samozřejmě není proto, abych na pana Carpentera udělala dojem. Kdyţ jsem se za chvíli vrátila dolů, zjistila jsem ke svému úţasu, ţe jsou tři čtvrtě na dvě, ţe se teta uţ vrátila a ţe všichni obědvají. Teta si zřejmě s obědem moc starostí nedělala. Nakoupila prostě šest krabic pizzy a bylo to. Přidala jsem se k hodujícím. Ještě jsem si ani neutřela pusu, kdyţ na příjezdové cestě zahučelo auto a za okamţik se ve dveřích objevila Judy s Tomem. Oba se na mě dychtivě vrhli. Připomínali mi novináře, kteří chtějí získat podrobný referát o zdravotním stavu slavné osobnosti. Jediné, co jsem jim mohla říct, bylo, ţe jsem dlouho spala, pak jsem vstala, oblékla se a teď sedím tady a nic mě nebolí. Bylo to sice málo, ale přijali to s povděkem. Nato bylo učiněno zadost bontonu a proběhlo vzájemné představování trojice Tom, Judy a pan Carpenter. Poté jsem vyslechla seznam jmen spoluţáků, kteří mě pozdravují a přejí mi brzký návrat do školy. Ani jsem netušila, ţe mám tolik starostlivých přátel. Skoro mě to dojalo, ale nemohla jsem si dovolit slzy, protoţe bych si rozšmidlala svůj pracný make-up pod očima, a to by asi na pana Carpentera moc nezapůsobilo. „A teď,“ vyhlásila Judy vítězoslavně, „mám pro vás senzační překvapení.“ Vytáhla z kabely sloţené noviny a podrţela mi je před očima. Zírala jsem na půlstránkový inzerát, na kterém Dobrotivá čarodějka se vztyčeným prstem hlásá: „Hledáte elixír ţivota? Najdete ho v Huntově mléku!“ „A co má být?“ řekla jsem nerudně. „Hunt přece inzeruje všude. Uţ mi s tou svou Dobrotivou čarodějkou jde na nervy.“ „A teď si představ,“ mlela nadšeně Judy, „ţe ta slavná Dobrotivá čarodějka budu zítra já! Huntova firma totiţ bude pořádat propagační dětské odpoledne a já tam ten jejich reklamní symbol budu představovat.“ „A co budeš dělat?“ uţasla jsem. „Snad nebudeš čarovat?“ „To si piš, ţe budu! Mám skvělý trik. Naleju do vína elixír ţivota a tím ho proměním ve vynikající Huntovo mléko, které s chutí vypiju 43

na ex. Hned nato se dětem začne roznášet mléko v kelímkách a nastanou mléčné orgie. Huntův elixír zvítězí na celé čáře.“ „Jak jsi k tomuhle melouchu tak najednou přišla?“ „Jeden tátův známý u Hunta pracuje a já jsem s ním o tom triku kdysi mluvila. Teď si na to vzpomněl a uvědomil si, ţe by to byla dobrá atrakce pro dětské odpoledne. Zašel za mnou ráno do školy a poţádal mě o vystoupení. Připadala jsem si jako hvězda.“ „To také jsi,“ ozvala se teta. „O tom jsi nás uţ přesvědčila. Ale proměnit víno na mléko? Jak se to, proboha, dělá?“ „Chemie je mocná čarodějka,“ zubila se Judy. „Kdyţ se smíchá ocet s jódovou tinkturou, vznikne roztok, který má krásnou barvu červeného vína. Kdyţ se pak do toho přileje elixír ţivota, coţ je sirnatan sodný, tedy starý tradiční ustalovač, srazí se to všechno na bílou hmotu, která je od skutečného mléka k nerozeznání.“ „Kde ty chemikálie bereš?“ „Jsou k dostání u Searse. Je to hodně starý trik, ale děti ho samozřejmě nemohou znát, takţe nevyjdou z údivu a Huntův elixír ţivota se jim vryje do paměti. Bude to reklamní úspěch, který Huntovo mléko potřebuje, protoţe samo o sobě ničím zvláštním nevyniká.“ „A ty to svinstvo chceš pít?“ zeptala jsem se znechuceně. „Které myslíš? Huntovo mléko nebo ty chemikálie?“ „Samozřejmě ty chemikálie.“ „To nebude potřeba. Jako správná čarodějka budu mít před sebou na stole otevřenou kouzelnickou knihu a za tou bude uţ předem připravená sklenice mléka. Aţ dokončím zázračnou proměnu ve sklenici s vínem, poloţím ji za knihu. Třeba proto, abych mohla zazátkovat láhev s elixírem, zvednout ji do výšky a vychválit do nebes. Pak za knihu sáhnu znova a vytáhnu skutečné mléko na přípitek. Nejtěţší na tom bude vypít tolik Huntova mléka naráz.“ Vida, pomyslela jsem si. Zase jedna pouťová pitomost, nad kterou hlupáci ţasnou a podvodníci za ni sklízejí potlesk! „Aspoň nebudeš tentokrát potřebovat asistentku,“ poznamenala jsem. „Na to čarování sice ne, ale potřebovala bych někoho, kdo by dětem roznášel mléko. První, co mě napadlo, ţe tě o to poţádám, ale 44

samozřejmě jsem nevěděla, jak na tom jsi a jak se cítíš.“ Dostala jsem zlost. Zase mám dělat poskoka! „Ne,“ řekla jsem rozhodně. „Cítím se sice skvěle, ale s tou svou plesnivou maškarádou na obličeji mezi děti nepůjdu. Mohly by se mě polekat a tím by konzum Huntova mléka značně utrpěl.“ Zdálo se, ţe je Judy zklamaná. „A co takhle já?“ ozvala se náhle teta. „Mně by taková práce docela vyhovovala. Aspoň bych si s vámi uţila trochu legrace.“ Judy překvapeně zamrkala. „Ty bys chtěla, Bessy?“ „Samozřejmě. Budu ráda uţitečná, i kdyţ to s dětmi moc neumím. Ale ono vlastně o nic nepůjde. Rozdám jim mléko a tím to končí.“ Do všeho musí strkat nos, pomyslela jsem si s nevolí. Znova mi vyvstal před očima můj uklizený pokoj. „Dobrá, kdyţ chceš, s radostí tě uvítáme v naší čarodějné kuchyni,“ řekla Judy. Teta zazářila spokojeností, ale pak se jí na čele objevily starostlivé vrásky. „Co si ale mám vzít na sebe?“ „Něco, co by z tebe udělalo babku dobračku. Já sama se budu snaţit vypadat přesně tak, jako ta laskavá vědma z inzerátu. To si ještě dohodneme. Probereme prádelníky a určitě něco vhodného najdeme. Bude to skvělý výstup.“ „Tak se mi zdá, ţe k jeho dokonalosti vám přece jen ještě něco chybí,“ ozvalo se za námi. Překvapeně jsme se otočili, protoţe do rozmluvy zasáhl pan Carpenter. „Co tomu chybí?“ zeptala se Judy zvědavě. „Není to dost dotaţené, Judy,“ vysvětloval s úsměvem. „Dobrá. Proměníš víno na mléko. Ale proč zrovna víno? Proč ne třeba ţidli? Nějak se to víno přece musí logicky na scénu dostat. A to nemůţe zařídit ani Dobrotivá čarodějka, ani milá babka roznášející mléko. Musí to být někdo nesympatický, kdo tam to víno přinese. Potřebujete prostě ještě třetího do hry.“ „Koho by měl představovat?“ hlesla Judy zaraţeně. „Kdyţ tam dáme obchodníka s vínem, spousta vinařských firem podá na mlékárnu ţalobu pro nekalou konkurenci.“ „To by se opravdu mohlo stát. Ale nemusel by to být právě obchodník, daleko lepší by byl opilec.“ Opilec! Vzpomněla jsem si na Jacka Dallessandra a otřásla jsem 45

se. „Nebude to pro ty děti trochu drastické?“ zeptala jsem se zaraţeně. „Vím, na co myslíš, Josie. Ale opilec nemusí být vţdycky jenom surový rváč. Někdy to můţe být i neškodný a směšný šašek, který pitím vína nerozumně podrývá svou důstojnost, dokud ho ovšem včas nespasí elixír ţivota v Huntově mléku. V takovéhle podobě by se dětem předvést dal. Celek by pak vytvořil jasný závěr: víno = opilost a zmar, kdeţto mléko + elixír = zdraví aţ za hrob. Po takovéhle reklamní akci by Huntovci určitě uspořádali oslavný večírek, kde by se všichni jaksepatří namazali.“ Uvědomila jsem si, ţe pan Carpenter je třída. Říká to sice všechno jako vtip, ale má úplnou pravdu. „Jenţe,“ ošila se Judy, „kde máme vyčarovat opilce? Kdo se nám ho do zítřka naučí zahrát?“ Náhle ulpěla očima na Tomovi. „Ty bys to nezkusil, Tome?“ „Milerád, ale nejde to. Zítra hrajeme meziškolní zápas a nemohu tam chybět. A kdyby se v týmu dověděli, ţe jsem místo basketu hrál někde opilce, byl bych nadosmrti vyřízený.“ „Je to svízel,“ povzdechla si Judy. „Na koho se s tím obrátit?“ „Na kohokoli,“ těšil ji pan Carpenter. „Opilce zahraje kaţdý.“ „Vy byste to snad uměl?“ zeptala jsem se trochu kousavě. „Obvykle se to po mě neţádá, ale mohu to zkusit.“ Vstal, nejistě zatápal kolem sebe a náhle jsem měla pocit, ţe se mu zakalily oči. Trhavým, vrávoravým krokem přešel k tátovi, zakopl o jeho nataţené nohy a začal na něho padat do křesla. V poslední chvíli se ho zachytil za klopy kabátu a těţkopádně se vzepřel na rukách. „Pro – promiň, kámo,“ zablekotal. „Já jen…“ S nesmírným úsilím se začal zvedat a tupým zrakem bloudil po okolí. „Hele, – he – hele, nejsi ty náhodou z New Yorku? Já to – totiţ hnedle poznal podle tvejch bot. A – a hele, kdyţ jseš odtamtud, neznáš tam – nějakýho Jessa R-Rubena?“ Zamával rukama, škytl, aţ zavrávoral a začal pracně udrţovat rovnováhu dalším mácháním rukou. „Ţe neznáš?“ zaútočil znova. „Nelţi! Jess je pe-perfektní kámoš a znaj ho všude.“ Chytil se rukou za bradu, mírně se kymácel ze strany na stranu a zdálo se, ţe usilovně sbírá dohromady chabé myšlenky. 46

„T-ty ho musíš znát,“ usoudil nakonec. „Von je známej. Dyť von má v Bronxu holí-ho-holírnu!“ vykřikl vítězoslavně a znova se pováţlivě zakymácel. Dál jsme to uţ nevydrţeli. Začali jsme se šíleně smát a nadšeně tleskat. Zřejmě jsme tím opilce vyrušili, protoţe se narovnal, do očí se mu vrátila jiskra a nakonec nám sloţil společensky dokonalou poklonu. Nato se pruţným krokem vrátil do svého křesla. „Tak skvělého oţralu jsem ještě v ţivotě neviděla,“ řičela teta a utírala si uslzené oči. Pak se najednou zalekla, zrudla a začala se panu Carpenterovi horečně omlouvat. „Naopak,“ uklidňoval ji. „Jsem rád, ţe jste ocenili můj herecký výkon. Kdybyste mě chtěli zlynčovat po odehrané roli úkladného vraha, bral bych to taky jako svůj herecký úspěch.“ „Jenţe,“ zesmutněla Judy, „tak senzačního herce, jako jste vy, neseţeneme nikdy, natoţ do zítřka.“ Náhle se ozval táta: „A co kdybyste Charlieho poţádali, aby si to zítra s vámi zahrál?“ Mrkl na svého přítele. „Vzal bys to Charlie? Zachránil bys tím celé Huntovy mlékárny.“ Pan Carpenter se zasmál. „Prosím. Bude-li o mě zájem, rád přijímám.“ Zajásali jsme a provolali mu slávu. Judy se neudrţela a vlepila mu pusu na tvář. To si mohla nechat, přemítala jsem hněvivě. Náhle mě napadlo, ţe jsem prohloupila, kdyţ jsem odmítla roznášet mléko. Teď, kdyţ se té hry zúčastní i pan Carpenter, rázem nabyla na ceně. Teď bych nepohrdla úlohou asistentky, ale bylo uţ pozdě. Pak mě napadla spásná myšlenka. „Poslyš, Judy,“ navrhla jsem. „Kdyţ uţ nechci strašit děti při rozdávání mléka, tak si vezmu na starost garderóbu a připravím vám kostýmy.“ „Prima,“ souhlasila nadšeně, ale měla jsem přitom pocit, ţe mě prokoukla a dobře ví, proč se najednou nabízím. Táta se podíval na hodinky, pokynul panu Carpenterovi a oba zmizeli v pracovně. Plány byly domluveny a náhle nebylo o čem hovořit. „Judy,“ přerušila jsem ticho. „Víš, ţe jsi mi ještě něco dluţná?“ 47

„Co?“ „Slíbilas mi přece, ţe aţ mi bude líp, prozradíš mi, jak čteš myšlenky.“ „Aha – tohle!“ zasmála se ledabyle. „To je celkem jednoduché. Poslouchej: mám v ošatce kuličky, které jsi od diváků vybrala a k tomu jednu, kterou jsi mi dala. Tu si schovám za ošatku. Vím, ţe je na ní napsáno: Pes je domácí zvíře. Vyberu z ošatky první kuličku, přiloţím si ji k čelu a oznámím: Pes je domácí zvíře. Nato kuličku rozbalím, poloţím papírek před sebe na stůl a prohlásím: Ano, je to správně, nemýlila jsem se. Samozřejmě jsem se mýlila. Na tom papírku je napsáno něco jiného třeba: Vlak jede do nádraţí. A uţ vím, co budu říkat dál. Vezmu druhou kuličku, přiloţím si ji k čelu a řeknu, Vlak jede do nádraţí. Ověřím si správnost rozbalením druhé kuličky a najdu tam další nápis, který pouţiju pro vyčtení třetí kuličky. A tak to jde pořád, třeba do nekonečna. Kaţdou novou kuličku hádám z toho, co přečtu na papírku z té předchozí. Na konci hry mi pak zbyde ta tvá kulička, na které je skutečně napsáno: Pes je domácí zvíře. Vezmu ji, jako bych ji vytahovala z ošatky, přiloţím ji k čelu a přečtu nápis z předposledního papírku. Jako obyčejně provedu kontrolu správnosti a jsem s celou prací hotová. Kaţdý si můţe papírky na stole přezkoumat a kaţdý tam taky ten svůj bezpečně najde. Nikdo mi nemůţe vytýkat, ţe jsem si něco vymyslela, a pokud se někdo takový vyskytne, ostatní ho rychle umlčí.“ Trochu mě zamrazilo. Kolik podvodů by se na tomhle principu mohlo nadělat! Skoro mě popudilo, ţe se Tom vedle mě hlasitě rozesmál. Co se týká tety, té celý systém zřejmě unikl. Začala totiţ tvrdit, ţe jí to není jasné, protoţe se dobře pamatuje, ţe věta, Vlak jede do nádraţí, tam posledně při představení určitě nebyla. Ten trik s tím vínem prý chápe, ale tohle… Nakonec jí Judy musela slíbit, ţe jí to někdy předvede prakticky. Dost mě to udivilo. Teta sice určitě nemá Einsteinův mozek, ale rozhodně to není typ ţeny, o kterých se laskavě říká, ţe jsou prostoduché. Pak jsem si ale uvědomila, ţe takovýhle zmatek v hlavě mají všichni diváci, kteří ten trik neznají. Já jsem se taky chtěla dívat Judy na prsty, jako bych z nich mohla něco vyčíst! Nakonec jsem 48

samozřejmě na nic nepřišla a zbyl mi jen obdiv k vševědoucí hadačce. Mají takové triky vůbec existovat? Mají být lidé přiváděni do situací, kdy nechápou podstatu věcí a mohou jen nečinně přihlíţet, jak jednají jiní? Asi ano, protoţe to sami chtějí. Rádi si na chvilku odpočinou ve světě iluzí a ochotně fandí kouzelníkům, ať jsou to artisté, politici nebo obchodníci. „Probuď se, Josie,“ ozvalo se za mnou. „Charlie by se s tebou rád rozloučil.“ Úplně mi ušlo, ţe se pan Carpenter vrátil s tátou z pracovny a chystá se k odchodu. „Tak brzy?“ řekla jsem trochu zklamaně. „Pro Charlieho není brzy,“ ujistil mě táta. „On totiţ usoudil, ţe kromě příjemného pobytu v našem sanatoriu musí taky pracovat.“ Nebylo mi to příliš po chuti, protoţe jsem si od přítomnosti pana Carpentera slibovala ještě mnoho zábavy, ale ukázněně jsem se připojila k obřadu loučení. „Nezapomeňte na zítřek!“ volali jsme za ním, kdyţ odcházel s tátou ke svému vozu. „Nezapomenu,“ ujistil nás přes trávník. „Píšu si to do diáře: Neděle 15 – 16 hod. budu opilý.“ „Myslím, ţe to pro dnešek rozpustíme,“ usoudila Judy, kdyţ světla vozu pana Carpentera zmizela v dálce. „Zítra dopoledne budeme mít dost času všechno připravit. Josie se na to aspoň pořádně vyspí.“ Spát se mi sice nechtělo, ale souhlasila jsem. Na první den rekonvalescence toho bylo na mě trochu moc. Touţila jsem po posteli a po klidu. Tomovi nezbývalo, neţ souhlasit taky. Stejně by si se mnou moc neuţil. Dnes se musel spokojit s pusou na rozloučenou. Byla bych si ještě ráda popovídala s tátou, abych se dověděla něco víc o panu Carpenterovi, ale byl zabrán do rozhovoru s tetou, tak jsem to vzdala a odešla nahoru do svého brlohu. S uspokojením jsem konstatovala, ţe tu můj včerejší pobyt uţ zanechal milé trhliny v tetině pedantickém pořádku a ţe se mi tu dýchá volněji, i kdyţ to stále ještě nebylo ono. Odstrojila jsem se a hodila šaty přes opěradlo ţidle. Ţidle poskočila a v rozvířeném vzduchu se z ní sneslo na zem něco bílého. Byla to ta fotka dvou 49

přítelkyň v horách, kterou jsem tetu chtěla potěšit a kvůli které se nakonec div nerozplakala. Sedla jsem si na postel a zahleděla se do obrázku. Napadlo mě totiţ, ţe kdyţ jsme se na něj posledně dívali, něco mi tam nehrálo. Snad to souviselo s něčím, co teta vyprávěla. Zkoušela jsem přemýšlet, ale začaly se mi zavírat oči a nedokázala jsem udrţet myšlenky pohromadě. Poslední, co jsem vnímala, bylo to, ţe si lehám, přetahuju si deku – a pak jsem tvrdě usnula.

50

VII. Nikdo by nevěřil, jak je těţké najít v garderobě šestnáctiletých dívek něco, do čeho by se dala obléknout Dobrotivá čarodějka a laskavá babka. Trvalo přes dvě hodiny, neţ jsme daly potřebné úbory dohromady. Ani líčení se nám zprvu valně nedařilo. Chudák Judy byla stále na hony vzdálená Dobrotivé čarodějce. Vypadala spíš jako pekelná babice, která si vzala za úkol vyděsit děti k smrti. Nakonec jsme ale i tenhle problém uspokojivě vyřešily. Zbývalo jen zkontrolovat rekvizity. Jedna láhev skutečného vína, aby opilec mohl během svého výstupu doopravdy pít. Pak druhá láhev, naplněná octem s jódovou tinkturou. Bude bez štítku, aby se vyloučila záměna s tou první. Dále velká baňatá láhev s etiketou „Elixír ţivota“. Judy na ni byla hrdá, protoţe se s tím nápisem mořila celý večer. Elixírem byl samozřejmě sirnatan sodný. Nakonec velká čarodějnická kniha, opřená na stole o stojánek, která bude dostatečnou skrýší pro sklenici skutečného mléka. Také čarodějnická kniha skýtala kromě úctyhodného zjevu i opravdový zdroj vědění. Byl to totiţ druhý díl Všeobecné encyklopedie z knihovny pana Malcolma. Co se týká sklenic, ty dodají Huntovi sami. Judy všechno to haraburdí pečlivě naskládala do kabely a zdála se být trochu mrzutá, ţe zdrţuju tempo. Musela jsem totiţ ještě trochu upravit i svůj obličej, abych s ním mohla vyjít mezi lidi. Konečně se mi to jakţ takţ podařilo. Přijaly jsme od táty ujištění, ţe s panem Carpenterem dojedou včas, a naše trio napačokovaných ţenštin mohlo vyrazit. Tom uţ na nás čekal ve svém autě před domem. Slíbil nám totiţ, ţe nás na místo naší slávy doveze a pak odjede hrát svůj meziškolní zápas. Kdyţ jsme nastupovaly do vozu, 51

vypadal trochu vyděšeně, ale pak se ovládl a poblahopřál nám k našemu maskérskému výkonu. Organizátoři vybrali pro dětské odpoledne rozsáhlý kus pozemku za správní budovou mlékárny, kde by se klidně mohl konat rockový festival. Tím trapněji tu působila hrstka dětí, pobíhajících okolo improvizovaného jeviště, postaveného před zadním vchodem stavení. Celá ta paráda by se snadno vešla do zasedací síně. Naštěstí podstatnou část obecenstva doplnili rodiče, kteří sem děti přivedli, a hrstka náhodných kolemjdoucích. Celek činil dojem stáda bezradných ovcí ztracených v řevu hudby z reprobeden. Stejná bezradnost panovala i v „zákulisí“, coţ byl prostor mezi zadní stranou jeviště a vchodem do domu, vytvářející uličku. Byl tu stůl plný kelímků s mlékem a okolo něho poskakovalo několik ţen, většinou manţelek firemních úředníků. Judy dalo dost práce, neţ se jí podařilo vymámit na nich dvě velké sklenice, potřebné k vystoupení. Nekonečně dlouho je hledaly, zato jich pak přinesly hned deset. Judy s tetou daly zatáhnout oponu a začaly si na jevišti připravovat své kouzelné nádobí. Na jednom konci dlouhého stolu se usídlila Judy s kouzelnickou knihou, druhý obsadila teta s tácy plnými kelímků s mlékem. Usoudila jsem, ţe jsem tu zbytečná a raději půjdu vyhlíţet tátu a pana Carpentera. Sotva jsem se ale obrátila k východu, vyvalila jsem oči a spěchala za Judy na scénu. „Judy,“ šeptala jsem rozčileně. „On je tady!“ „Kdo?“ reagovala Judy netečně. „Dick Cummings. Motá se za jevištěm.“ „A co je na tom divného? Jeho táta tu pracuje a dokonce má ten dnešní podnik na starosti. Dick mu asi přišel pomoct.“ Ohromilo mě to a současně ve mně začalo narůstat podezření. „Poslyš, není Dickův otec náhodou ten známý, který tě pro dnešek angaţoval?“ „Jo.“ „A tys mu vyhověla?“ „Jak vidíš, jsem tady.“ Stará láska asi opravdu nerezaví, pomyslela jsem si trpce. „Půjdu si trochu poopravit masku,“ ohlásila Judy a zmizela ve 52

dveřích budovy. Vyšla jsem se podívat, jestli pan Carpenter uţ přijel, ale nemusela jsem chodit daleko. Po několika krocích jsem ho uviděla, jak spěchá do zákulisí. Srdečně jsem ho uvítala a objasnila mu technickou stránku jeho role. „Budete mít dvě láhve. Jednu s vínem a jednu s octem a tinkturou, kterou podáte Judy, aţ bude čarovat. Nespleťte si je.“ „Skleróza není mým koníčkem,“ ujistil mě s úsměvem. „Já uţ si ty láhve ohlídám.“ V zákulisí bylo uţ zatím všechno připraveno a nikdo tu nebyl. Za kouzelnickou knihou stála prázdná sklenice i sklenice mléka a dokonce tetin kelímkový bar se rozšířil o tác se sklenicemi. Asi je chtěli nějak vyuţít, kdyţ uţ jich sehnaly deset. Mohly by být určeny prominentním hostům, pomyslela jsem si, ale nenapadlo mě, kteří by to mohli být. Hudba umlkla, otevřela se opona a na scénu vyšel pan Cummings. Kdybych nevěděla, ţe zplodil takového grázla, jako je Dick, byl by mi docela sympatický. Bylo na něm sice vidět, ţe je stvořen spíše k tomu, aby se utkával se správní radou, neţ aby mluvil k dětem, ale zhostil se svého úkolu úspěšně. Přivítal dětské obecenstvo na území věčného zdraví, které zajišťuje kouzelný elixír ţivota v Huntově mléce. Toto mléko je bez konkurence, udrţuje sílu a svěţest sportovců a staví na nohy i ty, kteří propadli alkoholu a jejich zdraví je proto podlomeno. „A vida!“ zvolal nadšeně. „Jednoho takového nešťastníka tu dokonce mezi sebou máme. Přišel jste si pro zdraví, pane? Pojďte tedy k nám na jeviště. Naše osvědčená Dobrotivá čarodějka vám ukáţe, jak zdraví nabýt.“ Opilec, který předtím zaujal své výchozí místo za poslední řadou diváků, si začal nemotorně razit cestu k jevišti přímo jejich středem. Děti mu uctivě ustupovaly. I kdyţ byl směšný, přece jen se ho instinktivně bály. Neţ se provrávoral dopředu, vytvořily mu uličku, která měla spíše rozměry dálnice. Po schůdkách na scénu vylezl s námahou po čtyřech, pracně se vztyčil a přihnul si z láhve. „Co s ním uděláme, děti?“ poloţil řečnickou otázku pan Cummings. „Takhle ho přece nemůţeme nechat. Ale nebojte se, svěříme ho naší Dobrotivé čarodějce a hned bude zase všechno v pořádku. Potlesk pro naši čarodějku a její pomocnici!“ Děti, 53

uklidněné tím, ţe opilec je mimo dosah a rozradostněné, ţe se konečně mohou nějak aktivně projevit, tleskaly, div jim ručičky neupadly. Na jeviště důstojně vstoupily Judy s tetou. Děti sice v Judy Huntovu čarodějku z inzerátů moc nepoznávaly, ale nakonec si daly namluvit, ţe je to ona. „A teď…“ vztyčil pan Cummings prst… „teď vám naše čarodějka předvede kouzlo, jaké jste ještě neviděli.“ Malé obecenstvo ani nedýchalo a s otevřenými pusami sledovalo pantomimu na scéně. Judy se vztyčila v celé své velebnosti a velitelským pohybem nastavila ruku. Opilci chvíli trvalo, neţ si uvědomil, co od něho chce a pak jí do nastavené ruky vloţil svou láhev vína. Čarodějka ji vyzdvihla do výšky a přelila její obsah do prázdné sklenice, kterou drţela v druhé ruce. Červené víno bylo odevšad dobře viditelné. Postavila sklenici na stůl, sáhla do své čarodějnické mošny, kterou jsme dopoledne pracně vyrobily z mé kabely a barevných utěrek a slavnostně odtud vytáhla láhev s elixírem. Pomalu ji odzátkovala, vztyčila prst a nalila elixír do sklenice s vínem. Rázem byla sklenice plná lákavého bílého mléka. Judy ji vítězoslavně zvedla a předvedla ji přihlíţejícím. Nato ji schovala za knihu a vystavila na odiv baňatku s elixírem. Děti zaraţeně civěly. Zřejmě příliš nechápaly, co se to vlastně stalo. To byl důvod pro pana Cummingse, aby zasáhl. „Vidíte?“ zvolal nadšeně. „Naše čarodějka právě proměnila ošklivé víno na zdravý nápoj! A čím to udělala? Elixírem ţivota, který najdete v našem Huntově mléce. Zatleskejte jí.“ Na tak přímý pokyn nebylo moţno nereagovat. Ozval se potlesk a volání. „Ale to ještě není všechno,“ vykřikoval pan Cummings. „Aţ se ten opilý pán našeho mléka napije, jeho opilost zmizí a bude zase zdráv, plný síly a nikdy uţ alkohol nebude chtít vidět. Pane,“ vyzval pana Carpentera, „připijte si s naší Dobrotivou čarodějkou na zdraví! Aţ do dna a ať vám chutná!“ A pak se stalo něco, co ve scénáři nebylo. Judy právě sahala za knihu pro svou sklenici mléka, kdyţ opilec náhle zavrávoral a vrazil do ní, div ji nepovalil na zem. Pak ale duchapřítomně vybral z tetina baru dvě plné sklenice a jednu z nich podal překvapené čarodějce. 54

Nemotorně si s ní přiťukl a oba své sklenice naráz obrátili do sebe. Tenhle konečný akt samozřejmě nepřesáhl dětské chápání a byl proto provázen bouřlivým jásotem. Opilec se narovnal, zabušil si rukama na prsa a vzorně předvedl několik cviků vojenské ranní rozcvičky. Lepší důkaz o jeho zdraví a občanské způsobilosti nemohl být podán. Děti šílely nadšením. I rodiče byli spokojení, kdyţ viděli, ţe se jejich potomci tak dobře baví. Odporný opilec si rázem získal sympatie všech a v jeho slávě pováţlivě pobledl i výkon Dobrotivé čarodějky. „A nyní se připojíme k naší Dobrotivé čarodějce a k pánovi, kterého tak dokonale uzdravila,“ volal pan Cummings. „Všichni si vzájemně připijeme zázračným Huntovým mlékem, ve kterém je ukryt elixír ţivota. Pomocnice naší čarodějky vám ho roznese. Kdyţ vám mléko dojde, dostanete další. Můţete ho vypít, kolik chcete.“ Byla jsem zvědavá, jak si bude teta v roli dobrotivé babky počínat, ale zdálo se mi, ţe se do práce moc nehrne. Seděla tupě na ţidli vedle stolu a viditelně nebyla ve své kůţi. Spěchala jsem k ní. „Josie,“ řekla tiše, kdyţ jsem se nad ní naklonila. „Není mi nějak dobře. Prosím tě, vem to za mě. Já bych to všechno rozlila.“ Tak vidíš, mumlala jsem si v duchu hněvivě. Napřed se o tu práci dereš a pak mi ji hodíš na krk! Vzápětí mi ale přišlo tety líto. Musím o ní říct tátovi. Vzala jsem tác s kelímky a vyrazila mezi dychtivé konzumenty. Děti mi mléko doslova rvaly z rukou. I kdyţ jim pan Cummings řekl, ţe ho mohou vypít, kolik chtějí, chovaly se, jako bych roznášela poslední mléko na světě. Na jednom místě dokonce vznikla rvačka, kterou naštěstí rodiče včas zlikvidovali. Na okraji davu jsem našla tátu a poslala ho za tetou, aby se na ni podíval. Sama jsem se rychle vracela s prázdným tácem, abych ho vyměnila za nový. S uspokojením jsem zjistila, ţe se zatím úlohy roznašečky ujala i Judy, jejíţ čarodějnický kostým vzal v rozvášněném dětském davu skoro za své. Skoro jsem jí to zlomyslně přála, neţ jsem si uvědomila, ţe její kostým sestává převáţně z kusů mé vlastní garderóby. Byla jsem zvědavá, jestli také neroznáší náš sympatický opilec. Na toho by si děti určitě tolik netroufly! 55

Neroznášel. Stál u stolu na jevišti a hovořil s nějakým muţem, kterého jsem neznala. Teta uţ na své ţidli nebyla. Před chvílí prý přišel táta a odvedl ji do budovy. Nosily jsme s Judy tácy jako divé. Pomalu jich ubývalo, zato na zemi přibývalo rozšlapaných kelímků a rozlitého mléka. Jestli nepřijde déšť, bude to tu za tři dny pěkně páchnout! Touha dětí po mléce pozvolna opadávala a nakonec jsme stěţí udaly poslední tác. Mléčné orgie se vydařily nad všechno očekávání. Pan Cummings zářil a všem nám děkoval. Dobře to zorganizoval. Jeho pozice ve vedení podniku se upevní. Dokonce nás z radosti pozval do správní budovy na skleničku, ale odmítli jsme to s tím, ţe tetě není dobře. Rodiče s dětmi nabobtnalými mlékem se pomalu rozcházeli a prostranství se vylidňovalo. Z útrob budovy vyšel táta s tetou. Ta se na nás vrhla a nešetřila díky, ţe jsme ji v práci laskavé babky zastoupily. „Vůbec nevím, jak se to mohlo stát,“ vykládala rozčileně. „Najednou mi bylo tak zle, ţe jsem se nemohla pohnout z místa.“ „Nic ti nechybí, Bessy,“ utěšoval ji táta. „Ta hlučná atmosféra tady tě asi vyvedla z míry. Nesmíš si to tak brát.“ „Vţdyť já si to neberu,“ odporovala teta. „Ale kdyţ uţ jsem tak zklamala, pomohu vám to tu aspoň uklidit.“ Ujistily jsme ji, ţe uţ je všechno uklizeno a můţeme vyrazit domů. Nezdálo se, ţe by to přijala s úlevou, ale dala se bez odporu dovést do vozu. Jeli jsme trochu stísněni, protoţe nás na tátovo auto bylo přece jenom moc. Tom se totiţ nedostavil, zřejmě ještě hrál ten svůj bláznivý zápas. Dojeli jsme k nám a první věcí bylo, ţe se obě aktérky v mém pokoji odmaskovaly a odlíčily. Smutně jsem zírala na své poničené hábity a neodvaţovala jsem se odhadnout rozsah škod. Nakonec jsem se rozhodla, ţe je dám zítra do pračky – a pak se uvidí. Právě jsme se chystaly sejít dolů ve své občanské podobě, kdyţ si Judy na něco vzpomněla, sáhla do kabely a vytáhla tlustou obálku. „Tady máš ty fotky, které sis přála mít na památku, Bessy. Našla jsem je úplně všechny, víc uţ jich není. A Josie mi dosvědčí, ţe souhlasila, abych ti je dala.“ 56

Přikývla jsem. Co je mi do nějaké tetiny přítelkyně? Teta sáhla po obálce se zřejmou radostí. Byla to snad první věc, která ji dnes potěšila. „Díky,“ řekla. „Hned si je jdu uloţit.“ „Ty se na ně ani nepodíváš?“ podivila jsem se. „Teď rozhodně ne. Nechci se tu před vámi zase rozbrečet.“ Stiskla obálku a zmizela za dveřmi. Sešla jsem s Judy dolů a zastihla tam Toma, který právě dorazil a nestačil se omlouvat tátovi a panu Carpenterovi, ţe pro nás nepřijel včas. „Kdyby to aspoň k něčemu bylo,“ stěţoval si, „ale my jsme ten zápas na celé čáře projeli!“ Byl tak smutný, ţe jsem se mu ani neodváţila vynadat. Za chvíli přišla i teta. Podle uplakaných očí jsem usoudila, ţe si ty fotky přece jen prohlédla. Judy okupovala pana Carpentera a blahopřála mu ke skvělému hereckému výkonu. Zdálo se dokonce, ţe to myslí upřímně. „Byl jste báječný!“ drmolila. „Mnohem lepší neţ já. Ale já zato měla daleko menší hereckou příleţitost. Smíchat pár vodiček dohromady, to není ţádná role…“ Náhle se zajíkla a pak pekelně vyhrkla: „Kristapána, já jsem zapomněla vylít tu sklenici s chemikáliemi. Jak jsem to mohla udělat? Jestli ji někdo najde a omylem se napije…!“ „Nic si nevyčítej,“ uklidňoval ji pan Carpenter. „Ta sklenice tam uţ dávno není. Je o ni dobře postaráno.“ „Kde je?“ „V policejní laboratoři.“ „Jak se tam dostala?“ vyjevila se Judy. „Poslal jsem ji tam i s tou druhou sklenicí mléka.“ „Proč?“ Judy skoro vykřikla. „Protoţe ani v jedné z té sklenic nebylo mléko, ale dobrý, osvědčený koktejl z octa, jódové tinktury a sirnatanu sodného. A vypít takový nápoj na ex je na rozdíl od Huntova mléka velmi nezdravé.“

57

VIII. „Poslyš,

Josie, jak vlastně pan Carpenter objevil, ţe v té druhé sklenici není mléko?“ „Prý si k oběma přičichl a z obou cítil ocet, tak si to dal ověřit.“ „Přijímá snad policejní laboratoř zakázky soukromníků?“ „To asi ne, ale má tam prý nějakého kamaráda, který se toho ujal.“ „Ten pan Carpenter mi začíná být trochu záhadný,“ řekl Tom zamyšleně. „Proč?“ „Protoţe se tu objevil ve chvíli, kdy se toho tolik děje.“ „To máš pravdu. Na jediný týden je těch událostí na můj vkus trochu moc.“ Zahnuli jsme do zatáčky a Tom přeřadil rychlost. Sjíţděli jsme z dálnice odbočkou na Sierru Madre. „Kam mě to vlastně vezeš?“ „Na to naše parkoviště k domu doktora Frosta,“ usmál se. „Chtěl bych s tebou chvíli být úplně sám.“ „Vybral sis na rande trochu dobu, nezdá se ti?“ „Láska nezávisí na době. Kdyby byla válka, taky bych tě nepřestal milovat. Ostatně – tohle se taky tak trochu podobá válce. Všechny ty průšvihy mají svého velícího generála, který je řídí.“ „O čem to mluvíš?“ vyjevila jsem se. „Jakou má třeba souvislost to idiotské vyhroţování, moje havárie a Judyin omyl?“ „Jaký omyl? Ten by mohl nastat jedině tehdy, kdyby měla Judy předem připravenou sklenici s roztokem chemikálií a z nepozornosti ji postavila místo skutečného mléka. Jenţe ona ji k ničemu nepotřebovala a také ji neměla. Musel ji tedy nastraţit někdo cizí.“ 58

„Ale kdo?“ „Někdo, kdo ten trik znal. Buď někdo od Huntových, nebo – někdo z nás.“ „Ty ses dočista zbláznil,“ rozzlobila jsem se. „Jaký by měl důvod?“ „To nevím,“ nedal se vyrušit Tom. „Já si to celé představuju takhle: Je tu někdo, kdo se potřebuje zbavit tebe i Judy. Proč, to samozřejmě nevím. Snaţí se to vyřešit tím, ţe vás buď zabije, nebo vás aspoň na čas vyřadí z normálního ţivota. Proto ti nastrojí havárii a Judy se pokusí otrávit.“ „Čteš moc detektivek a blbneš,“ usadila jsem ho. „Je ovšem pravda,“ připustila jsem, „ţe v případě Judy opravdu nemohlo jít o omyl.“ „V tvém případě taky ne.“ „To by se muselo nejdřív dokázat. Jenţe, jak se zdá, nesvede to ani policie.“ Vjíţděli jsme do prudkých zatáček serpentin. „Přibrzdi nahoře,“ poţádala jsem Toma. „Chtěla bych se podívat, kde jsem se rozloučila se svým autem a věnovat mu tichou vzpomínku.“ Vyhověl mi. Byla jsem trochu zklamaná. Vypadalo to tu, jako by se nic nestalo. Betonová zeď domu byla skoro nepoškozená a roztříštěnou dopravní značku nahradili novou. Také uţ za ni poslali tátovi mastný účet. Pak mi myšlenky přeskočily jinam. „Kde je vlastně dnes Judy? Ani se neukázala.“ „Je na policii u výslechu. Pana Carpentera tam zavolali taky.“ „Mají snad něco, co se jim na nich nelíbí?“ „Samozřejmě nic. Povolali je jako svědky. To je přece přirozené.“ „U pana Carpentera snad. Ten tu nešťastnou sklenici objevil a celý případ ohlásil. Ale Judy o tom ví pendrek.“ „To si právě chtějí ověřit. Ona je totiţ jediný člověk, který ty chemikálie měl a tvrdí, ţe se jí nic neztratilo, ani neubylo z láhví.“ „Policie snad není tak pitomá, aby věřila, ţe si tam tu sklenici nastraţila Judy sama,“ zlobila jsem se. „To samozřejmě ne, ale tím víc ji asi zajímá, kdo jiný to mohl být.“ „Kdokoli. V uličce a na jevišti bylo lidí jako mraků a zároveň byly 59

i chvíle, kdy tam nebyl nikdo. Obojího mohl nějaký vtipálek dobře vyuţít.“ „To nebyl vtipálek, ale vrah. Na poleptané vnitřnosti uţ dost lidí zemřelo,“ řekl Tom zamračeně. Dojeli jsme po táhlé silnici na planinu. Tom zabočil doprava na parkoviště, projel postranní dráhu a na jejím konci zabočil doleva. „Vidím,“ usmála jsem se, „ţe si tu cestu dobře pamatuješ.“ „Jistě. Na taková místa se nezapomíná,“ řekl něţně. Pomalu dojel aţ k naší kóji lásky a zastavil. „Neţ tam zajedeme, rád bych se na něco podíval,“ řekl omluvně. Vystoupil z vozu, zašel dovnitř, ale uţ za okamţik se vrátil a okázale si čichal k prstům. „Co jsi zase objevil, detektive?“ zeptala jsem se trochu nerudně. „Pořádnou louţi, Josie. Ještě ani nestačila vyschnout. Benzin to není, olej to není, je to brzdová kapalina!“ „A co z toho?“ dopálila jsem se. „To dá přece rozum, ţe mi vytekla někde tady, kdyţ ji nikde jinde nenašli.“ „Něco přece. Víme teď aspoň přesně, ţe právě tady ti někdo poškodil vůz.“ „Proč na tom pořád tak trváš?“ „Protoţe brzdová kapalina sama od sebe nevyteče, kdyby se rozkrájela,“ řekl nelogicky. „Kdyţ máš tolik rozumu, máš aspoň ponětí, kdo by to mohl udělat?“ zeptala jsem se posměšně. „Mám. Buď ty sama, nebo tvá teta, nebo Dick Cummings, který se tu placatil okolo. Ţe by to byl doktor Frost, o tom silně pochybuju. No – a pak to mohl udělat kdokoli, koho neznáme, a nezapadá nám do hry.“ „Ty ses úplně zbláznil. Jsi obětí těch svých věčných her a meziškolních zápasů. Ţivot je pro tebe hra a všechno musí zapadat do jejích pravidel! Mimochodem – jestli tohle všechno povaţuješ za hru, kteří hráči do ní podle tebe zapadají?“ „To by se dalo spočítat,“ zamyslel se Tom. „Tak za prvé ty. Z citových i rozumných důvodů tě vylučuju. Za druhé tvůj otec. Nepřipadá v úvahu ze stejných důvodů. Za třetí já. Nemohl jsem ti sice poškodit vůz a nemohl jsem Judy 60

vyměnit sklenici, ale mohl jsem ti napsat tu pohrůţku. Za čtvrté teta. Mohla ti napsat pohrůţku, mohla ti poškodit vůz, mohla vyměnit sklenici mléka. Za páté Judy. Mohla ti napsat pohrůţku, nemohla ti poškodit vůz, mohla sama sobě podstrčit tu sklenici. Za šesté pan Carpenter. Uţ proto, ţe o něm nic nevíme, nemůţeme vyloučit, ţe ti napsal pohrůţku, a ţe ti poškodil vůz. Přístup k mléku samozřejmě měl taky. Za sedmé Jack Dallessandro. Vyhroţoval ti sice smrtí, ale pohrůţku napsat nemohl, vůz ti poškodit nemohl a u mléka se taky neobjevil. Za osmé Dick Cummings junior. Mohl ti napsat pohrůţku a já jsem přesvědčen, ţe ji taky skutečně napsal. Měl příleţitost poškodit vůz. Vyměnit mléko mohl samozřejmě taky. Za deváté Dick Cummings senior. Jistě nenapsal pohrůţku, jistě ti nepoškodil vůz, ale měl skvělou příleţitost vyměnit mléko za chemikálie, i kdyţ si nemyslím, ţe by se kvůli sympatiím k synovi do něčeho takového pouštěl. Tak, a to je všechno,“ uzavřel Tom. „Devět hráčů jako devět kuţelek. Všichni ostatní do hry nepatří.“ Trochu mi to vzalo dech. Nikdy bych byla netušila, ţe je Tom schopen udělat si v naší situaci tak systematický pořádek v úvahách. Dokonce to na mě udělalo ohromný dojem, ale snaţila jsem se, abych to na sobě nedala znát. „Fajn,“ řekla jsem uznale. „Víš snad taky, jak to jednotlivým hráčům vychází na body?“ „I to ti můţu říct,“ prohlásil klidně. „Ty máš nula bodů, tvůj otec taky. Já mám jeden, teta má tři, Judy dva. Pan Carpenter má jeden a dva nejisté. Dallessandro má nulu. Dick Cummings má dva a jeden nejistý. Cummings – senior má jeden.“ „Jsi lepší neţ Phil Marlowe a důkladnější neţ finanční kontrolor. Jenţe Marlowovi by asi těţko vyšlo, ţe nejţhavějším kandidátem na vraha je teta. To je totiţ naprostý nesmysl. Dovedeš si ji představit, jak vraţdí?“ „Stejně jako všechny ostatní, co bodovali. Jenţe Marlowe by asi nevycházel z toho, kdo měl moţnost zločin spáchat, ale spíš z toho, 61

kdo měl k němu důvod, nebo měl z něho prospěch.“ „Který zločin máš na mysli?“ ušklíbla jsem se. „Ten první, nebo ten druhý?“ „V tom je právě ta potíţ,“ přiznal Tom. „Já se domnívám, ţe oba spolu souvisejí a jsou dílem jednoho člověka. Nemůţu to samozřejmě ničím dokázat a dost pochybuju, ţe by se mi to podařilo. Podezřívám se dokonce i z toho, ţe přání je otcem myšlenky a ţe si prostě přeju mít jen jednoho vraha, protoţe se lepší sleduje a chytá neţ dva.“ „Ubohý detektive,“ politovala jsem Toma. „Kdo ti vůbec říkal, abys nějakého vraha sledoval a chytal? Od toho je přece policie.“ „To vím,“ bránil se Tom. „Jenţe co udělá policie, neţ začne vyšetřovat? Bude z nás tahat rozumy, bez kterých se neobejde. To znamená, ţe my víme něco, co policie neví, i kdyţ zatím třeba nevíme, ţe to víme. A kdyţ pak zjistíme, co vlastně víme…“ Vyprskla jsem smíchy a řičela jako kůň. Tom se v prvním okamţiku nechápavě zarazil, ale hned mu to došlo a přidal se ke mně. Chvíli jsme seděli a utírali si uslzené oči. „Víš, já jsem chtěl jen říct…“ rozpačitě se omlouval Tom. Zadívala jsem se mu do očí a vzala ho za ruku. „Já vím, co jsi chtěl říct, miláčku,“ řekla jsem tiše. „Ţe takhle sis to dnešní rande nepředstavoval. A abych pravdu řekla, já taky ne.“ Objal mě a dlouze políbil. Pak nastartoval a zacouval s autem do boxu. Vypnul motor a oba jsme chvíli vnímali ticho. Octli jsme se náhle ve svém vlastním domě, ve světě, který byl stvořen jen pro nás. Cítila jsem Tomovu paţi, která mě objímala ramena, a bylo mi blaze. „Víš,“ zašeptala jsem, „v nemocnici se mi o tobě zdálo, jenţe jsi vypadal jako archanděl Gabriel. Moc jsme si spolu povídali a něco jsi mi radil. Ale co, na to uţ si nevzpomínám. Bylo mi přitom hrozně hezky.“ „Mrzí mě to, ale určitě jsem to nebyl já. Se mnou sis totiţ v nemocnici nepovídala vůbec.“ „Ba ne. Kdyţ jsi naposled odcházel, byl jsi to docela určitě ty, dobře se na to pamatuju. Říkal jsi, ţe mi zavoláš tátu. Ale já jsem chtěla tebe a bylo mi po tobě moc smutno.“ Ruka se zvedla z ramen a pohladila mi vlasy. „Strašně bych si 62

přál,“ řekl tichý hlas, „abych tím Gabrielem opravdu byl. Měla bys reprezentačního stráţního anděla, který by ti splnil kaţdé přání, chránil by tě od všeho zlého a nakonec by si tě odnesl k sobě do nebe.“ „Můj Gabriel bydlí na zemi. Patří mu tyhle hory. Nestojí o nebe a nenosí ani svatozář. Uţ jsi někdy byl v nebi na zemi, Tome?“ „Ještě ne.“ „A chceš se tam se mnou podívat?“ „Moc po tom touţím.“ Tomova ruka opustila mou hlavu a zaslechla jsem slabý brukot. Opěradla sedadel se začala pomalu sklápět dozadu a bylo mi, jako kdyţ se propadám do krásného snu.

63

IX. Jak jsem předpokládala, ředitelka na mě nezapomněla. Dala si mě po vyučování zavolat na koberec a drţela půlhodinovou přednášku o tom, ţe předčasně ukončovat školní slavnost je přinejmenším – ehm – nevhodné. Nestačila jsem se omlouvat a byla jsem jako na trní, ţe na mě nezbyde oběd. Kdyţ jsem se nakonec vypotácela z ředitelny, byla uţ jídelna prázdná. Jen u našeho stolu na mě čekali Tom a Judy a střeţili stydnoucí jídlo, které mi vyfasovali. „To jsi dopadla, chuděro!“ přivítal mě Tom. „Copak já!“ mávla jsem rukou. „Spíš by mě zajímalo, jak včera dopadla Judy na policii. Od rána s tím dělá tajnosti.“ „Ten výslech byl celkem normální. Jenţe to, co vám chci říct…“ „Na co se tě ptali?“ skočila jsem jí do řeči. „Hlavně na to, co jsem celou tu dobu u Hunta dělala, kdy jsem kde stála, kam jsem kdy odešla a taky chtěli vědět, kdo všechno o tom pokusu předem věděl. Chvílemi jsem měla dojem, ţe se chovají, jako bych si tam to svinstvo nastraţila sama.“ „Pana Carpentera se taky vyptávali?“ „Jistě, ale co od něho chtěli, to nevím. Vyslýchali nás kaţdého zvlášť. Jenţe tohle všechno nic není. Daleko důleţitější je to, co jsem objevila.“ „Na policii?“ „Jo. Kdyţ jsme totiţ čekali s panem Carpenterem na výslech, začal něco hledat v náprsní tašce a vypadla mu z ní účtenka. Chtěla jsem ji zvednout, ale zabránil mi v tom. Rychle ji shrábl a opatrně ji uloţil zpátky do tašky. Neviděla jsem sice na cifry, ale vím určitě, ţe 64

tam byly jen dvě poloţky a součet.“ „No a…?“ nechápali jsme. „Ta účtenka byla od Searse.“ Začali jsme tušit, kam Judy míří. „A ty myslíš, ţe…“ „Něco vím a něco si myslím. Vím, ţe náš milý pan Carpenter nakoupil u Searse dvě věci. A myslím si, ţe ty dvě věci byly jódová tinktura a sirnatan sodný. A to by znamenalo, ţe si mohl to umělé mléko vyrobit. Ocet určitě doma má a u Searse by ho stejně nekoupil.“ „Není to trochu divoké?“ „Není. Proč by pak tu účtenku přede mnou tak rychle schovával?“ „Jenţe on přišel na představení s prázdnýma rukama.“ „To ještě nic neznamená,“ trvala na svém Judy. „Kdyby tě chtěl otrávit, proč by ti potom při vystoupení zabránil tu sklenici vypít?“ namítala jsem. „A nadto ještě celý případ ohlásil a dal ty roztoky přezkoušet.“ „To mě taky napadlo,“ přikývla Judy zamyšleně. „Jenţe pak mi z toho vyšla další moţnost. Co jestli mě pan Carpenter vůbec nechtěl otrávit, ale potřeboval inscenovat zločin, který by pak svalil na někoho jiného?“ „Na koho prosím tě?“ „Nejspíš na tvou tetu. Měla přece mléko na starosti a bylo by proto nejlogičtější, ţe tam tu sklenici nalíčila ona.“ „Proč by to dělal?“ uţasla jsem. „Nevím. Třeba se s tetou znají a mají spolu nějaké nevyřízené účty. Co víš o tetě? Co víš o slavném panu Carpenterovi? Není ti trochu nápadné, ţe se objevil na scéně hned potom, co se tu teta usadila?“ „Nedělej z toho kovbojku!“ rozčílila jsem se. „Pana Carpentera neznám, ale na tetu mi nesahej. Je sice protivná a vlezlá, ale určitě to myslí dobře. Domníváš se snad, ţe vlastní sestra mé mámy by mohla být zločinec? Já věřím na příbuznost rodinných vlastností. Kdyby teta byla gangster, musela by k tomu mít sklony máma i já. A dovedeš si vůbec představit, proč by tě teta vraţdila? Ani u mě k tomu nemá důvod. Ať uţ jsme naţivu nebo ne, ona své dědictví bez problémů dostane a bude zajištěná na celý ţivot. Říkám ti, tetu 65

laskavě vynech!“ „Promiň,“ omlouvala se Judy zaraţeně. „Asi mám trochu bujnou fantazii.“ „Nechme tetu plavat a soustřeďme se raději na pana Carpentera,“ navrhl Tom. „To, co si o něm Judy myslí, tak moc fantastické není. Nestálo by zato zastavit se na cestě domů u Searsů a trochu se poptat, jestli tam někdo předevčírem ty věci nekupoval?“ „Co ti to pomůţe?“ „Třeba by se pamatovali, jak ten člověk vypadal, a podle popisu bychom pana Carpentera poznali.“ Zasmála jsem se. „Teď máš zase bujnou fantazii ty.“ Tom pokrčil rameny. „Za zkoušku to snad stojí, ne?“ Moc jsme si od toho neslibovaly, ale nechaly jsme Toma jednat. Sbalili jsme si věci a vyšli z jídelny na parkoviště. Dnes řídila Judy. „Víš, kde ten Sears je?“ zeptal se jí Tom. „Samozřejmě. Odkud myslíš, ţe mám své chemikálie?“ Projeli jsme několik bloků, zastavili před obchodem a vešli dovnitř. Přivítala nás velká místnost s dlouhým pultem, zakončeným pokladnou. Za ním se důstojně pohybovali tři prodávající, střeţící svými zády nepřehledné regály laboratorních potřeb. Postavili jsme se na místo, kde bylo nejvolněji, a vyčkali, aţ přijdeme na řadu. „Čím vám mohu poslouţit?“ zeptala se vlídně postarší prodavačka, která ani bohatými nánosy líčidel nedokázala zrušit svůj mateřský vzhled. „Vlastně – ničím,“ trochu se zakoktal Tom. „Chtěli jsme se vás jen zeptat, jestli si tu někdo předevčírem nekupoval jódovou tinkturu a sirnatan sodný.“ Prodavačka se zarazila a pak se jí tvář roztáhla do zářivého úsměvu. „Samozřejmě, ţe se pamatuju. Vzpomínám si na to docela jasně. Byl to takový starý dědoušek s dlouhými bílými vousy, měl černé sako, prouţkované kalhoty, na hlavě měl slamák a na nohou kecky. Přes ruku měl zavěšené červené paraple s bílými puntíky. Jo – a ještě měl fialového motýlka, ale to uţ nebylo přes ty vousy vidět. Stačí?“ „Vidím, ţe máte smysl pro humor,“ zaškaredil se Tom. 66

„Jaká otázka, taková odpověď,“ ušklíbla se prodavačka. Pak zváţněla. „Chlapče,“ domlouvala Tomovi, „jak bych se mohla pamatovat? Máme tu na kaţdou směnu přes dvě stě zákazníků. Kromě toho je nás tu šest a střídáme se. A uţ tu vůbec nejsme od toho, abychom odpovídali na otázky mladých detektivů amatérů. Aţ budeš chtít příště něco vědět, přiveď si s sebou policajta. Zatím ahoj.“ Obrátila se k dalšímu zákazníkovi. „Čím vám mohu poslouţit, prosím?“ Vzali jsme na vědomí, ţe slyšení skončilo, a vypadli jsme z krámu. „Tak to bychom měli,“ hučel Tom naštvaně. „Co teď?“ „Pojedeme k Josii,“ ozvala se Judy. „Třeba nás tam ještě něco napadne.“ Řekla to tak samozřejmě, ţe mě to dopálilo. Nevím, proč se stalo zvykem, ţe všechna sezení se odbývají u nás. Pak jsem si ovšem uvědomila, ţe jsem si to vlastně zavedla sama. Potřebovala jsem společnost na domácí půdě. Po mámině smrti byl dům najednou prázdný a opuštěný. „Víte co?“ navrhla jsem. „Dáme si chvilku pauzu. Trochu se upravím, chvíli se budu věnovat tátovi a můţeme se u nás sejít asi tak za dvě hodiny.“ Návrh byl přijat a já si oddechla. S tátou jsem se od toho mléčného maléru ještě ani pořádně neviděla a touţila jsem se dovědět, co si jako moudrá autorita o všech těch událostech myslí. Trochu mě mátlo, ţe se k nim ještě nevyjádřil a zdálo se mi dokonce, ţe je úmyslně přehlíţí. Kdyţ jsem přišla domů, našla jsem dům prázdný. Nikde nikdo. Zkusila jsem poslední moţnost a zaklepala na dveře pracovny. „To jsi ty, Josie?“ přivítal mě táta s úsměvem. „Ahoj. Posaď se u mě na chvíli.“ Nic jiného jsem si samozřejmě nepřála. „Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se udiveně a hned mi blesklo hlavou, ţe do toho „všichni“ zahrnuju i pana Carpentera. Nějak moc rychle jsem ho přijala do rodiny! „Teta šla před chvílí k doktoru Frostovi a ještě se nevrátila. Charlie tu byl a fotil si v zahradě růţe. Teď je na policii a zase přijde.“ 67

„Růţe!?“ vyjevila jsem se. „Na co to potřebuje?“ „Má prý přítele, který je pěstuje a o tenhle náš druh se velmi zajímá. Tak mu je aspoň vyfotil.“ Zavrtěla jsem nechápavě hlavou. Na muţe typu pana Carpentera se mi zdálo takové počínání trochu dětinské. „A co jeho injekce?“ Táta mrkl na hodinky. „Stihne to. Dávám mu je teď aţ po čtyřech hodinách.“ Zdálo se, ţe rozhovor uvázl a to jsem nechtěla. „Tati,“ začala jsem opatrně. „Chtěla jsem se tě zeptat – co by se Judy stalo, kdyby ten roztok byla vypila?“ „Rozhodně by ji to nezabilo. Došlo by k poleptání úst nebo jícnu, podle toho, kolik by toho vypila. Kdyby pila normálně, tak by se moc nestalo, protoţe by hned první lok stačila okamţitě vyplivnout. Kdyby to do sebe převrhla na ex, jak bylo v plánu, bylo by to podstatně horší. V kaţdém případě by takový úraz přeţila i na pustém ostrově, ovšem v našem civilizovaném světě je to dostatečně pádný důvod k okamţitému zásahu lékaře.“ „Takţe by ji to nezabilo?“ „Ne.“ Byla jsem trochu zmatená. „Tak proč to vyšetřují jako vraţdu?“ „Zatím to vyšetřují jako pokus o úmyslné ublíţení na zdraví. Úmysl vraţdit zatím není prokázán, i kdyţ ho připouštějí.“ „Proč ho připouštějí, kdyţ jí to, jak říkáš, nemohlo zabít?“ „To samozřejmě vědí taky, ale vycházejí z předpokladu, ţe to nemusel vědět vrah. Je totiţ obecně vţitý názor, ţe vypití jakýchkoli chemikálií končí smrtí.“ „No tohle!“ uţasla jsem. „Ale co ta má havárie?“ „To je stejný případ. Zatím je to úmyslné ublíţení na zdraví.“ „Jaképak ublíţení na zdraví?“ vzbouřila jsem se. „Vţdyť jsem se mohla zabít!“ „Mohla,“ přikývl táta. „Kdyby sis v poslední chvíli nevzpomněla na ruční brzdu, uţ bys tu nebyla. Jenţe na druhé straně se ti nemuselo stát vůbec nic.“ „Jak to můţeš tvrdit? Ráda bych tě viděla na mém místě!“ „Na tvém místě bych asi nesjíţděl to klesání na volnoběh, protoţe se pak nedá brzdit motorem, nevypínal bych zapalování, protoţe bez 68

motoru v chodu při určité rychlosti uţ nezařadíš a pravděpodobně bych se pokusil zatáhnout ruční brzdu včas. Kdyby sis na ni vzpomněla o patnáct vteřin dřív, zastavila bys těsně před značkou a k havárii vůbec nemuselo dojít.“ „Odkud tohle všechno víš?“ uţasla jsem. „Samozřejmě od policajtů. Ona se totiţ z havarovaného vozu a ze stop na silnici dá vyčíst strašná fůra věcí a oni to umějí. Někdy dokáţou i zázraky. Nejsou zdaleka tak neschopní, jak se o nich s oblibou rozhlašuje.“ „Takţe podle tebe je vlastně všechno v pořádku a ta neschopná jsem já!“ rozčílila jsem se. „Mírni se, Josie,“ uklidňoval mě táta. „Nic takového jsem přece neřekl. Samozřejmě ti chtěl někdo ublíţit a Judy také. Ale jestli byl trochu chytrý, rozhodně nemohl ve svých plánech počítat s tím, ţe se mu podaří vás zabít. Na druhé straně mohl celkem jistě spoléhat na to, ţe vás na nějaký den izoluje v nemocnici. Podle mě vás chtěl na čas odstranit z cesty.“ „Z cesty za čím?“ „Kdybych to věděl, měli bychom ty záhady vyřešené. V obou případech jsou tu dvě moţnosti: buď jsou to strašně surové vtipy, nebo pokusy o vraţdy nastrojené velmi naivním vrahem.“ „Myslíš si tedy, ţe obě ty události spolu souvisejí a ţe je nastrojil jeden člověk?“ „Myslím si to.“ Vzpomněla jsem si na Toma. Ten si to myslel taky. V duchu jsem ho ocenila, ţe došel ke stejnému závěru jako táta, jehoţ úsudku jsem si vţdycky váţila. „Poslyš, Josie,“ přerušil mě táta. „Asi se ti zdá, ţe beru všechno, co se tu stalo, na lehkou váhu a vůbec se o to nestarám. Léčím si doma kamaráda a klidně přihlíţím, jak mi někdo vraţdí dceru a její přátele. Ale není to tak. Já jen nemohu ty věci sám vyšetřovat. Od toho je tu policie.“ Neţ jsem k tomu mohla něco říct, ozvalo se zaklepání na dveře a na tátovo vyzvání vešel pan Carpenter s foťákem přes rameno. „Jsi přesný jako hodiny,“ přivítal ho táta. „Jak ses měl na policii?“ „Jako nahý v trní,“ zašklebil se oslovený. „Mimochodem – 69

pozdravuje tě pan Cummings.“ „On tam byl?“ vyjevila jsem se. „Ano. Přišel svědčit. To je samozřejmé. Byl přece organizátorem celé té mléčné akce. Setkali jsme se na chodbě. Nebyl chudák ve své kůţi. Svěřil se mi totiţ, ţe si ten pokus doma předem ověřil, aby viděl, jak to pak na představení bude vypadat. Měl tedy chemikálie po ruce a teď se bojí, ţe se do toho případu namočí. Zatajit to prý nemůţe, protoţe ten pokus dělal se synem a ten uţ to všude vyţvanil.“ „S Dickem?!“ Málem jsem vykřikla. „Nevím, jak se jmenuje, ale myslím, ţe pan Cummings má jen jednoho syna.“ „Tak tedy s Dickem,“ zašeptala jsem ohromeně. „Josie,“ ozval se táta. „Nerad tě vyháním, ale je na čase, abys s Charliem vystřídala stráţ. Musím ho bodnout.“ Vstala jsem jako omámená a vyšla z pracovny. V pokoji uţ na mě čekali Tom a Judy a já jim hned za tepla vyklopila, co jsem se právě dověděla. Tom si tiše hvízdl, ale na Judy to velký dojem neudělalo. „Myslíš snad, ţe v tom má prsty Dick?“ zeptala se ledabyle. „Ten určitě ne. Na to je moc slušnej.“ „Slušnej!“ vyjela jsem vztekle. „Od kdy je kdokoli z Dallessandrovy party slušnej? Nedělej si iluze.“ Přeslechla to. Musela asi zaţít s Dickem mnoho hezkého, dokud spolu chodili. Dveře pracovny se otevřely a vešel táta a jeho pacient. Podle své mladé tradice se usadili v křeslech u malého stolku, na který si pan Carpenter odloţil fotoaparát. Nevím, proč mi to náhle připomnělo divadelní scénu. Opona se rozevře a na jevišti sedí dva muţi v křesle. Napjatě očekávám, kdy se rozvine závaţný dialog. K tomu ale nedochází, protoţe se náhle objevuje další aktér – zřejmě hrdinka hry. „Ahoj Bessy,“ řeknou dva muţi u stolku. Zamrkala jsem očima a vrátila se do skutečnosti. „Ahoj,“ řekla teta a začala odkládat nákupní sáčky, kterých nesla 70

plnou náruč. „Přinesla jsem vám něco k večeři.“ „Jak jsi pochodila u advokáta?“ zeptal se táta se zájmem. „Zdá se, ţe celkem dobře. Jak to tak vypadá, uţ vám tu dlouho nebudu zaclánět.“ „Říká snad někdo, ţe tu zacláníš?“ zpozorněl táta. „Nikdo, ale sama to cítím,“ povzdechla si teta. „To člověk prostě ví.“ „Děláš si zbytečné starosti, Bessy,“ uklidňoval ji táta. Zdálo se, ţe to ujištění přijala teta s povděkem a trochu pookřála. „Díky, Arnolde. A abych nezapomněla, doktor Frost ti vzkazuje, ţe by od tebe potřeboval podepsat nějaké prohlášení. Bude ti prý volat, abyste se dohodli, jestli přijdeš k němu, nebo on k tobě do nemocnice.“ „Dobrá, Bessy, díky za vyřízení. Mimochodem – musím se ti omluvit. Vlezl jsem ti dnes bez dovolení do pokoje. Potřeboval jsem svůj starý ţupan a vzpomněl jsem si, ţe ho Dina mívala u sebe ve skříni, tak jsem si pro něj zašel. Nezlobíš se?“ „Jak bych mohla?“ usmála se teta. „Koneckonců – je to přece tvůj dům.“ „Jistě,“ přikývl táta, „ale kaţdý v něm má právo na soukromí.“ V duchu jsem s ním souhlasila. Jak by se asi tvářil, kdyby věděl, ţe mi teta kramařila v pokoji? Podívala jsem se na ni. Tiše tu stála a zřejmě zase jednou nebyla duchem mezi námi. Takové chvilkové výpadky se jí stávaly často. Vzpomněla jsem si, ţe máma je někdy mívala taky. Teta bloudila nepřítomným pohledem po místnosti a nakonec zakotvila očima na malém stolku. „Kde se to tu vzalo?“ vyhrkla udiveně. „Co?“ „Tohle. To je přece můj foťák!“ „Je mi líto,“ ozval se omluvně pan Carpenter, „ale ten foťák je můj.“ „Promiňte, Charlie,“ vzpamatovala se teta. „Spletlo mě to, poněvadţ mám přesně takový, úplně stejný typ. Nemám ho ovšem s sebou.“ „Jak jste s ním spokojená?“ zeptal se pan Carpenter s patrným 71

zájmem. „Úplně. Je to naprosto přesná mašinka. Jenţe – já teď uţ nefotím. Od té doby, co se zabila Debora.“ Na tu svou Deboru snad do smrti nezapomene, přemítala jsem. Je to strašné takhle se upnout na jediného člověka! „Prosím vás, Bessy, udělala byste mi laskavost?“ ozval se pan Carpenter. „Samozřejmě, Charlie, můţete se spolehnout. Co byste rád?“ řekla teta polichoceně. „Nemáte náhodou nějaké snímky z toho vašeho aparátu? Moc bych se potřeboval na ně podívat.“ „Proč?“ zeptala se bezbarvě. Zřejmě byla tou ţádostí trochu vyvedená z míry. „To je tak,“ vysvětloval pan Carpenter. „Mám u svého foťáku takovou menší vadu na kráse. Zdá se mi totiţ, ţe mi objektiv mírně rozostřuje rohy snímků. Není to sice skoro viditelné, ale dost mě to rozčiluje. Chtěl bych si proto prohlédnout snímky z jiného, naprosto stejného přístroje, abych zjistil, jestli je to vada typu, nebo jen mého kusu.“ „Proč to chcete zjišťovat?“ zeptal se udiveně Tom. „Pokud se prokáţe vada jediného kusu, mohu ji reklamovat. Dlouho uţ hledám někoho, kdo by měl stejný foťák jako já, ale z mých známých nikdo takový nemá. Aţ teď Bessy. Proto bych chtěl vyuţít příleţitosti…“ „Já s sebou ale ţádné fotky nemám,“ bránila se teta. „Doma jich mám samozřejmě dost, ale tady?“ „To je velká škoda,“ řekl pan Carpenter posmutněle. „Uţ jsem myslel, ţe bude mít má duše konečně pokoj, a zase nic.“ Byla jsem hnidopyšstvím tátova favorita trochu zklamaná. Jeho starosti bych tak chtěla mít! Co na tom, jestli se mu v rohu rozostří kus růţe?! „Ale Bessy,“ vpadla náhle do ticha Judy, „máš přece plnou obálku těch fotek z hor, které jsem měla u sebe a předevčírem jsem ti je dala.“ Teta chvíli mlčela a pak řekla tiše. „Paneboţe, na ty jsem úplně zapomněla. Ale nevím. Snad jsou aţ příliš soukromé.“ 72

„Nikdo ti samozřejmě nechce prohlíţet soukromé fotky, Bessy,“ promluvil táta, „ale přimlouvám se, abys pokud moţno Charliemu tu radost udělala. Vţdyť můţeš vybrat jen ty méně soukromé. Určitě tam nějaké najdeš.“ „Ostatně,“ zazubil se pan Carpenter, „uţ jste mi tu laskavost slíbila. Věřte mi, Bessy, nerad vás s tím obtěţuju, ale moc byste mi tím pomohla.“ Zdálo se, ţe teta, ač nerada, podlehla přesile. „Dobrá,“ řekla nakonec. „Udolali jste mě. Počkejte chvíli. Zanesu ty nákupní pytle do kuchyně a pak zajdu nahoru pro fotky.“ „Já ti s těmi taškami pomůţu, nechceš?“ nabídla se Judy. „Díky, zvládnu to snadno sama.“ Sebrala pytle a zmizela za dveřmi. „Asi jsem to trochu přehnal,“ přiznal pan Carpenter. „Zdá se, ţe to Bessy moc nepotěšilo. Zřejmě ty fotky nerada dává z ruky.“ „Myslím, ţe je to tím,“ snaţila jsem se vysvětlit, „ţe na všechno, co se týká její zemřelé přítelkyně, je trochu přecitlivělá. A tyhle snímky jsou z jedné horské túry, kterou spolu podnikly. Myslím, ţe si u takových fotek často pobrečí.“ „To jsem samozřejmě nemohl vědět,“ řekl zkroušeně pan Carpenter. „Aţ se Bessy vrátí, musím se jí omluvit. Nerad bych, aby si myslela…“ Nedokončil větu, protoţe se dům náhle otřásl strašným výkřikem. „Pomóc! Pomóc!“ ječela teta někde nad schodištěm. „Pomóc! Zloděj!“ Hned nato se ozval hluk převrţeného nábytku a třeskly tři výstřely. Strnuli jsme zděšením a v prvním okamţiku jsme nebyli schopní pohybu. A v téhle kritické chvíli nám připravil další šok pan Carpenter. Vyletěl z křesla, sáhl si pod kabát a v jeho ruce se objevila matná pistole úctyhodné ráţe. „Všichni zůstaňte tady!“ křikl na nás přes rameno a bleskurychle vystartoval po schodišti nahoru. Seděli jsme vyděšeně na svých místech a trnuli, co se bude dít dál. Nic dramatického se ale nedělo. Zaslechli jsme jen tetino vzdychání a klidný muţský hlas. Pak se na horní plošině schodů objevil pan Carpenter. „Uţ je po všem,“ prohlásil. „Můţete jít nahoru. Arnie,“ obrátil se 73

na tátu, „myslím, ţe by Bessy neškodilo něco pro uklidnění.“ Táta kývl hlavou a odešel do pracovny. Pomalu jsme vstávali a stoupali po schodech s pocitem rozvědčíků v týlu nepřítele. „Nic se nestalo?“ zeptala jsem se opatrně, kdyţ jsme míjeli pana Carpentera. „Ten zloděj tetu netrefil?“ „Nemohl ji trefit. On totiţ nestřílel. To střílela ona.“ „Teta?“ uţasla jsem. „Z čeho, prokristapána?“ „Z pistole ráţe sedm pětašedesát.“ „Copak ona má pistoli?“ „Taky jsem se divil. Ale dnes má pistoli skoro kaţdý.“ „Vy taky, jak jsem viděla.“ „Ano,“ připustil klidně. Objevil se táta se sklenicí nějakého lektvaru v ruce. Zřejmě celou situaci nechápal, ale na nic se neptal. Zamířil k mámině pokoji, ve kterém teď bydlela teta, a my všichni jsme se nahrnuli za ním. Teta seděla na posteli s pistolí v ruce. Okno bylo otevřené a pod ním leţel poraţený stolek. Vedle něj se válela prázdná zásuvka. Táta přinutil tetu, aby celý obsah sklenice vypila, a pak se teprve zeptal: „Co se tu vlastně stalo, Bessy?“ „Šla jsem pro ty fotky a načapala jsem tu zloděje,“ vysvětlovala teta překotně. „Seděl na okně a vysypával si můj šuplík do takové velké otevřené kabely. Já se zlodějů strašně bojím, a proto mívám pod polštářem schovanou pistoli. Hrábla jsem pro ni a namířila ji na něho. Polekal se, porazil stolek, seskočil z okna do zahrady i s kabelou a začal utíkat támhle do toho křoví. Nevím, co mě to popadlo, ale třikrát jsem za ním vystřelila. Zaplaťpánbůh jsem ho netrefila. Pak přišel Charlie a měl taky pistoli. Naštěstí jsem ho hned poznala, jinak bych po něm omylem střelila.“ „Poznala byste taky toho zloděje, Bessy?“ zeptal se pan Carpenter. „Určitě ne. Viděla jsem ho proti oknu jen jako tmavou siluetu.“ „To je škoda. A myslíte, ţe toho chtěl ukrást víc, nebo ţe šel jen po tom šuplíku?“ „Asi jen po něm. Všechno ostatní bylo nedotčené. Poznala bych, kdyby s něčím hýbal, já si potrpím na pořádek.“ „A mohu se vás zeptat, co jste měla v tom šuplíku?“ 74

Teta nabrala dech a zdálo se, ţe se kaţdou chvíli rozpláče. „Nic zvláštního. Nějaké osobní drobnosti, krabičku líčidel, zbrojní pas na tuhle pistoli a – a ty fotky, pro které jsem vám sem šla!“ Nemohla jsem se ubránit úţasu, protoţe jsem náhle jasně cítila, ţe to pan Carpenter přijal se zřejmým uspokojením.

75

X. „Udělal jsem chybu,“ řekl Tom. „Nejdřív jsem si totiţ myslel, ţe stačí zjistit ty, kdo měli příleţitost Josii vyhroţovat, poškodit jí vůz a pokusit se otrávit Judy. Ale nikam to nevedlo. Přemýšlel jsem o tom celou noc a napadlo mě, ţe bude výhodnější udělat si chronologický soupis všeho, co se vůbec přihodilo. Vţdyť toho bylo tolik, ţe se v tom uţ sami ani nevyznáme.“ „Proč se pořád snaţíš hrát si na detektiva?“ zeptala jsem se rozmrzele. Odpověděl mi otázkou. „A tebe snad nezajímá, co se kolem tebe děje?“ Vzal mi tím vítr z plachet a nevěděla jsem, co na to říct. „Musel ses na tom seznamu strašně nadřít,“ poznamenala Judy ironicky. „Pokud vím, tak ty události byly jen tři.“ „Vůbec ne,“ odporoval Tom. „Napsal jsem do seznamu úplně všechno, co se dělo, i kdyby to třeba nemělo vůbec ţádný význam.“ „Jak to tak vidím,“ řekla Judy otráveně, „máš ten seznam s sebou a budeš nám ho chtít přečíst. Osudu holt člověk neujde.“ „Jako vţdycky jsi uhodla,“ ušklíbl se Tom. „Musím přece někde udat svou celonoční práci, nemyslíš?“ „Tak to spusť, ať to máme rychle za sebou,“ vybídla ho. Tom vytáhl z kapsy arch papíru, hustě popsaný strojovými typy. Trochu se mi z toho zatočila hlava. Neţ tohle napsal, musela na to opravdu prasknout celá noc! „Tak,“ řekl Tom. „Takhle to jde všechno za sebou: 1) Dallessandro vyhroţuje Josii na pláţi. 2) Judy dělá pokusy s kartami. 3) Seznamujeme se s Bessy. Bessy vypráví o sobě a vzpomíná na 76

4) 5) 6)

7)

8) 9) 10)

11) 12)

13) 14)

15) 16) 17) 18) 19)

svou zemřelou přítelkyni Deboru. Domnívá se, ţe je v domě Cramerových na obtíţ. Josie přináší jednu z fotografií, které jim kdysi teta poslala. Tu to dojímá, ale projevuje zájem o další fotky. Judy opakuje pokus s kartami a vysvětluje pravidla chystané hry na čtení myšlenek. Ţádá Josii, aby jí dělala asistentku. Teta uklízí Josiin pokoj. Judy předvádí čtení myšlenek na veřejnosti. Objevuje lístek, hrozící Josii smrtí. Judy se udělá špatně a odjíţdí domů. Josie hned nato objevuje výhruţný lístek sama. Josie veze tetu k dr. Frostovi. Vyhne se sráţce s motocyklistou. Po cestě zpátky uţ jede bez tety, havaruje a je převezená do nemocnice. Policie usuzuje na úmyslné poškození Josiina vozu. Návštěvy u Josie v nemocnici. Teta má zájem o snímky s Deborou. Návrat Josie z nemocnice. Informuju Josii, co se stalo. Judy jí oznamuje, ţe ty fotky, o které měla teta zájem, má u sebe doma a ţádá o svolení, aby je mohla tetě odevzdat. Josie souhlasí. Objevuje se pan Carpenter. Judy plánuje vystoupení s proměnou vína a vysvětluje způsob, jak se to dělá. Pan Carpenter doplňuje výstup a přijímá v něm roli opilce. Teta se nabízí, ţe bude roznášet mléko. Judy vysvětluje, jak se dělá trik čtení myšlenek. Teta ho nechápe. Vystoupení na dětském odpoledni u Huntů. Pan Carpenter objeví v obou sklenicích chemikálie, změní plánovaný konec výstupu a předá sklenice policii. Tetě je špatně a není schopna roznášet mléko. Zastoupí jí Josie i Judy. Judy předá tetě ţádané snímky z hor. Já a Josie nalézáme v kóji na parkovišti skvrnu od brzdové kapaliny. Judy objevuje u pana Carpentera účtenku od Searse. Bezvýsledná návštěva u Searse. Pan Carpenter fotografuje růţe. Dovídáme se, ţe oba Cummingsové měli chemikálie a vyráběli 77

doma roztok. 20) Pan Carpenter ţádá tetu o fotografie na porovnání. Teta pro ně jde do svého pokoje, zastihne tam zloděje a třikrát na něho vystřelí. Zjistí se, ţe zloděj ukradl zbrojní pas a fotky. Jak vidíte,“ uzavřel Tom, „na nedostatek událostí si opravdu nemůţeme stěţovat.“ „Tomuhle všemu říkáš události?“ namítla jsem pochybovačně. „Jak můţeš vydávat za událost třeba to, ţe pan Carpenter fotografuje růţe?“ „To opravdu asi k ničemu nebude,“ připustil Tom, „ale najdou se tam jiné zajímavé věci, ze kterých je moţno něco vyvodit. Některá slova se v tom seznamu vyskytují podezřele často. Například slovo fotka.“ „A co z toho?“ „Víš – kdybych byl pověrčivý, tak by se mi zdálo, ţe ty fotky hrají ve všem nějakou nešťastnou úlohu – ţe prostě nosí smůlu tomu, kdo je má. Podívej: Ty máš fotky, na které teta dávno zapomněla a teď o ně projeví zájem. Hned nato ti uklidí pokoj a večer máš bouračku. Pak se ale ukáţe, ţe ty fotky má Judy a co se stane? Někdo se ji pokusí otrávit. Nakonec fotky skončí u tety a v ten okamţik se ji někdo pokusí vykrást. Není snad tohle smůla?“ „Takţe podle tebe by měl mít teď smůlu ten zloděj, ţe jo? Neměli bychom mu náhodou objednat ochranku, aby se mu, nedej boţe, něco nestalo?“ vyjela jsem. Tom pokrčil rameny. „Moţná, ţe by ji teď opravdu potřeboval, jenţe nás o ni asi nepoţádá. Znám případ…“ Zvenku se ozval hluk silného motoru a hned nato pronikavý muţský hlas. „Máš blbě najeto, Bille!“ „Co?“ ozvalo se odněkud. „Ţe máš blbě najeto, vole. Takhle to nezaklesneme.“ „Nekecej a dělej!“ „Co to je?“ vyjevila se Judy. „Asi naši andílkové z čištění města,“ řekla jsem. „Vyváţejí kontejnery. U toho našeho se vţdycky hádají, protoţe je schovaný v křoví a špatně se jim k němu couvá.“ 78

„Já se jenom divím, ţe o ty tetiny fotky má někdo takový zájem. Přece je neukradl náhodou!“ dumal Tom. „Popojeď ještě kousek a spusť jeřáb!“ „Nekecej a dělej.“ „Takhle to nenasadím, popojeď ještě kousek, vole!“ „Tady je to jak v blázinci,“ rozčílila jsem se. „Musím jim říct, aby tolik neřvali.“ „Půjdeme s tebou,“ řekla Judy. „Aspoň se na ty umělce podíváme.“ Vyšli jsme před dům. U příjezdové cesty stál velký Bobr a chystal se pozřít obsah našeho kontejneru. „Dobrý?“ „Snad jo. Zvedej!“ Řidič zapnul jeřáb a kontejner se začal pomalu odlepovat od země. „Můţeš přidat!“ Motor se roztočil do vyšších obrátek a kontejner zrychlil svou pouť. Pomalu dospěl k bodu, ve kterém se překlápí a odevzdává své poklady do lůna Bobra. „Je to v háji, vole!“ vykřikl náhle hlas. „Zastav!“ Nakladač s rázným trhnutím zarazil svůj pohyb a to se právě nemělo stát. Kontejner se zakymácel, vyhákl se z úchytek a se strašným rámusem dopadl z výšky na zem. Víko odskočilo a všechno svinstvo se rozprsklo po zemi do délky dobrý tří yardů. Muţ, který stál vzadu, se vrhl k řidičově kabině a vyvlekl odtamtud zrzavého chlapíka. „Podívej se, kreténe, cos udělal!“ burácel. „Měl bych ti to všechno nacpat do drţky!“ „Tys to udělal,“ bránil se zrzek. „Tys to blbě zavěsil!“ „Protoţe tys mi tak idiotsky najel!“ Zatím jsme došli k místu neštěstí. „Pánové,“ řekla jsem. „Nechcete se přestat hádat a raději to tu trochu uklidit?“ Rozlícený muţ pustil řidiče, jehoţ vytahaným tričkem aţ dosud cloumal a přešel ke společenskému tónu. „Promiňte,“ řekl zdvořile a ukázal na zrzka. „Musíte ho omluvit. Je novej a eště v tom neumí chodit. A kromě toho je úplně blbej. My to tu dáme do pořádku.“ Tím byla zřejmě jeho zásoba uhlazeného chování vyčerpána a znovu se obrátil na svého parťáka: „Vem si 79

lopatu a makej, tele pitomý!“ Usoudila jsem, ţe záţitků uţ bylo dost. Chystala jsem se vyzvat přátele k odchodu, ale zjistila jsem, ţe mě vůbec nevnímají. Stáli sklonění nad hromadou odpadků a oba civěli do jednoho místa. Pak se Judy nahnula dopředu, natáhla ruku a trochu štítivě vytáhla z ostrůvku pomerančových slupek nákupní sáček, ze kterého vyčuhovalo cosi bílého. „Odkdy se babráš v odpadcích?“ zeptala jsem se udiveně. „Od té doby, co v nich nacházím poklady,“ řekla váţně. „Myslím, ţe bychom teď mohli jít domů a trochu se na ně podívat.“ Neodporovala jsem. Přešli jsme trávník, vešli do pokoje a já začala hledat nějaké noviny, na které bychom Judyin smrdutý úlovek rozloţili. Našla jsem je u tátova křesla a rozloţila je na stůl. „Tak se pochlub, detektive, co jsi ulovila.“ „Myslím, ţe jsem toho ulovila dost,“ řekla Judy a postavila sáček na stůl. Byl nacpaný nějakými papíry. „Tak především ten pytlík. Jak vidíte, je od Searse. Jakpak se asi dostal do vašeho kontejneru? Za druhé –“ vytáhla z něho pomačkanou obálku – „tohle je obálka, ve které jsem tetě odevzdala fotografie, coţ je prokazatelné. Je totiţ pouţitá. Přišly mi v ní před týdnem nějaké prospekty a je na ní mé jméno a adresa. A za třetí – co byste tak asi hádali?“ Obrátila sáček a rázem se noviny pokryly malými kousky roztrhaných fotografií. „Stačí?“ Vzalo nám to dech, protoţe tohle bylo najednou přece jen příliš velké sousto. První se vzpamatoval Tom a začal polohlasně uvaţovat. „Takţe – co nám tohle vlastně všechno říká?“ mumlal. „Především to, ţe zloděj ty fotky neukradl proto, aby je měl, nebo aby je k nějakému účelu pouţil, ale proto, aby zmizely ze světa. Jaký by na tom mohl mít zájem? Kdo by ten zloděj mohl být? Samá voda…“ Zvenku se ozvalo dvojí bouchnutí dvířek a zvuk nastartovaného motoru. Bobráci odjíţděli a jistě ani netušili, jak nám svou nehodou zamotali hlavy. Kontejner uţ zase stál na svém místě, ale nijak jsem se nenamáhala zkontrolovat, jestli je opravdu prázdný. 80

„Z tohohle salátu uţ asi moc nevyčteme,“ povzdechla si Judy a smutně zírala na roztrhané kousky na stole. „Kdybychom tak věděli, co na těch fotkách je, bylo by nám asi mnoho věcí jasnějších. Jak je to vůbec moţné, ţe jsme se na ně nikdy pořádně nepodívaly?“ „Tomu se nediv,“ řekla jsem. „Kdyţ tenkrát přišly, měly jsme plnou hlavu zkoušek a stíhaly jsme, co se dalo. Na nějaké prohlíţení obrázků jsme ani nevzdechly. Braly jsme je jako mizerné fotky neznámých lidí, dobré leda k zakládání stránek. A pak celý rok odpočívaly v učebnicích. Já si na ně vzpomněla teprve, kdyţ jsem se snaţila tetu něčím rozptýlit, ale našla jsem jen tu jednu, co jsem přinesla. Ţe by ty ostatní mohly být u tebe, mě vůbec nenapadlo.“ „Mně to taky došlo aţ později a zmínila jsem se o tom tetě, kdyţ jsi byla v nemocnici. Moc o ty fotky stála, tak jsem jí slíbila, ţe jí je dám, pokud budeš souhlasit.“ „A ty ses na ně taky ani nepodívala?“ „Ne. Nic mi do nich nebylo, ale hlavně jsem strašně spěchala. Vzpomněla jsem si na ně v poslední chvíli, neţ jsem k tobě odešla chystat tu mléčnou parádu. Postavila jsem si rozevřenou obálku na stůl a učebnice do ní vytřepala. Pak jsem jí hodila do tašky a letěla jsme k tobě.“ „No – to jsme dopadli!“ pronesl Tom svou oblíbenou průpovídku. „Takovéhle řeči nám moc pomůţou!“ najeţila jsem se. „A co nám tedy pomůţe? Máš snad nějaký nápad?“ „Jistěţe mám. Pokusíme se ty fotky sloţit dohromady.“ „Z těhle kousků?“ „Jo. Ale nebudeme to dělat tady, vezmeme si to ke mně nahoru. Nepotřebujeme ţádné obecenstvo a sem můţe kaţdou chvíli někdo přijít.“ „Nejen to,“ doplnila Judy, „ale asi bychom tu nadělali fůru svinstva a to by se tvé pořádkumilovné tetě určitě moc nelíbilo.“ Sbalili jsme opatrně noviny, vynesli je po schodech nahoru a opatrně je rozloţili na mém pracovním stole. Předtím jsem ovšem musela shrábnout hromadu krámů, které na něm leţely. Zjistila jsem uspokojením, ţe uţ jsem se tu úspěšně zabydlela a po tetině pořádku nezbyla ani památka. „Tak odkud začneme?“ zeptal se Tom, kdyţ jsme bezradně stanuli 81

nad hromadou útrţků. „Myslím, ţe by bylo nejlepší,“ navrhla Judy, „kdyby Josie našla tu svou jedinou celou fotku, abychom věděli, jak jsou vlastně velké a jak vypadají vcelku.“ To byl dost rozumný nápad. Jenţe kde ji mám v tomhle binci hledat? Pak jsem si vzpomněla, ţe jsem si ji naposled prohlíţela v posteli. Nadzvedla jsem deky, hrábla pod polštář a tam jsem ji skutečně našla. Zalila mě vlna pýchy. Vida! Přece jen vím, kde mám uloţené věci. Všechno hned najdu a je na mě spolehnutí. A to se, prosím, o mě říká, ţe jsem bordelář! Pečlivě jsem urovnala uválený snímek. Pak jsem se pozorně zadívala na své dílo a náhle jako blesk z čistého nebe mě osvítilo poznání. Uţ jsem věděla, co mi na té fotce nehrálo, a překvapením jsem otevřela pusu. „Co je, Josie?“ vyjevil se Tom. „Vzpomínáte si, jak teta mluvila o smrti té své přítelkyně? Pamatujete si ještě, co říkala o tom, proč se Debora zabila?“ vyhrkla jsem rozčileně. „No – protoţe nikdy nechtěla nosit na botách bodce,“ vzpomínala Judy. „To je ono. A teď se dobře podívejte na tohle,“ řekla jsem a nastavila jim fotku před oči. „Vidíte?“ vykládala jsem vzrušeně. „Tady stojí teta na ledu a před ní klečí Debora. Jsou z ní vidět jenom záda, pokrčené koleno a podráţky bot. A tady…“ Náhle pochopili a vydechli úţasem. Na podráţkách Debořiných bot se jeţily bodce přímo proti objektivu. „To ale znamená…“ začal váhavě Tom. „To znamená, ţe buď teta lhala a Debora bodce nosila, nebo…“ „Nebo na té fotce není Debora, ale někdo úplně jiný,“ doplnila mě Judy. „Jenţe kdo?“ zabručel Tom. „To právě musíme zjistit,“ naléhala jsem horečně. „Probereme útrţky a najdeme ty, na kterých je nějaká hlava, obličej nebo podoba. Ostatní můţeme rovnou zahodit. Sloţit dohromady celé fotky se nám stejně nikdy nepodaří.“ 82

Dali jsme se rychle do práce. Jako naschvál jsme nacházeli jen samé hory, nohy a části těl. Uţ jsem začala mít podezření, ţe zloděj útrţky s hlavami nějak bezpečněji zlikvidoval, kdyţ jsem náhle narazila na malý kousek, z něhoţ se na mě usmívala dobře čitelná neporušená tvář ţeny. Chtěla jsem vyrazit vítězný výkřik, ale náhle se mi stáhlo hrdlo, zastavilo se mi srdce a do očí se mi vedraly slzy. Ta ţena, která se tu na mě laskavě usmívala, byla – máma!

83

XI. „A

je to opravdu tvá maminka?“ zapochybovala Judy. „Já si ji pamatuju přece jen trochu jinak.“ „Jistě,“ souhlasila jsem. „Jenţe tys ji neznala, dokud byla zdravá. Ta nemoc ji strašně změnila. Podívej, takhle vypadala máma dřív.“ Sáhla jsem do zásuvky a vytáhla pár fotografií. „Kdyţ si to porovnáš, tak jasně vidíš…“ „… ţe je to určitě ona,“ dokončila Judy. „A máme tu další problém,“ řekl Tom zamyšleně. „Musíme přece zjistit, jak se paní Cramerová na tu fotku dostala. Říkáš přece, Josie, ţe se s tetou celá léta neviděly.“ To jsem ovšem nevěděla tak určitě a nebylo mi z toho dobře. Moţnost, ţe by se nakonec do všech těch špinavých malérů připletla máma, mě skličovala a uráţela. „Nevím,“ pokrčila jsem bezradně rameny. „Tohle si budu muset nějak ověřit.“ „Jak to chceš udělat?“ „Zkusím se zítra zeptat táty.“ „I kdyţ nejsme o nic dál,“ shrnula to Judy, „přece jen uţ zase víme něco navíc. Máš ten svůj seznam událostí, Tome? Tak si tam rovnou připiš číslo jednadvacet. Nacházíme v kontejneru roztrhané ukradené fotky, uloţené v nákupním sáčku od Searse. Na jedné z nich je paní Cramerová. A teď můţeš strávit další bezesnou noc. Jsem zvědavá, jakou kovbojku z toho do rána sestavíš.“ Vypadla jsem z kontejneru, leţela v hromadě odpadků a dívala se 84

na hvězdy. Oni to tu neuklidili! přemítala jsem hněvivě. Jenţe – kdyby to byli udělali, byla jsem teď uţ dávno ve spalovně! Kolem mě přejel na kole pan Carpenter. Cinkal na zvonek, mával na mě a volal: „Všechno bude dobré, nezapomeň, ţe mám tu účtenku!“ To mi potvrdilo, ţe pan Carpenter ty fotky ukradl. Chtěla jsem na něj vystřelit, ale nešlo to, protoţe jsem v ruce drţela jen zkroucenou slupku od banánu. Pak mě napadlo, ţe fotil růţe a zastyděla jsem se. Stejně nemám zbrojní pas – ne teta ho nemá. Někdo jí ho přece ukradl. Z okna mého pokoje vylétli tři svatí. Táta, Gabriel a teta. Tátův starý béţový ţupan vlál ve větru a Gabriel si liboval: „Ještě, ţe nenosím svatozář! Byl bych si jí urazil o futro.“ Teta letěla vedle nich a mávala rukama. Šlo jí to těţko, protoţe v jedné z nich drţela ohromný nákupní pytel od Searse. Na kraji chodníku klečeli oba Cummingsové, vzpínali ruce k trojici svatých a volali: „Já to nebyl – já to nebyl!“ Gabriel táta, Gabriel teta, Gabriel Judy, Gabriel Tom, skandovala jsem si tiše a tleskala přitom rukama. Cítila jsem, jak mi odpadky pod zády povolují a slyším tichý bzukot. Tom se nade mnou sklonil a políbil mě. Sáhla jsem si na hlavu a nahmatala svatozář. Natáhla jsem ruku na noční stolek a napila se vody. Ozval se řev motoru a po ulici se řítila rozmazaná čára. Gabriel se zamračil, slétl na vozovku a nastavil rozjeté motorce nohu. Řidič přelétl přes řidítka, rozplácl se na zemi a rozpadl se na tisíc kusů. Ozval se výbuch a kousky jezdce vylétly do vzduchu. Pak se začaly pomalu snášet k zemi, nebyly to ale pozůstatky Jacka Dallessandra, byly to roztrhané kousky fotografií. Padala jich strašná spousta. Připomínalo to sněhovou chumelenici, která zavála všechno kolem. Objevil se bernardýn se soudkem rumu. To bude asi ten, pomyslila jsem si, co ho teta ulovila v Himalájích. Počkat…! To je přece nesmysl. Teta tam nemohla být! Ale jestli je to skutečně pravda, tak to určitě vyčtu z těch útrţků. Gabriel zamával křídly a kousky fotek přede mnou vytvořily plochu. Je to jako ohromné školní tablo, pomyslela jsem si. Pak se začaly útrţky přeskupovat a skládat do ohromné fotografie mámy, která rázem překryla celé nebe. „Mami!“ vykřikla jsem. 85

Máma na nebi se na mě mile usmála a proměnila se v Gabriela. „Uţ je ti všechno jasné?“ zeptal se váţně. „Nepotřebuješ ode mě radu?“ „Od vás?“ vzbouřila jsem se. „Ani náhodou. Vţdycky, kdyţ jste mi něco radil, tak to byly samé nesmysly a nemělo to logiku.“ „Já ji zvládal,“ řekl klidně Gabriel, „ale ty ne. Pořádně ses praštila do hlavy a tak se tomu nelze divit.“ „Co jste mi to vykládal o těch bernardýnech? Vţdyť je to volovina,“ zlobila jsem se. „To jsem ti řekl jen proto, ţe sis to v tu chvíli sama myslela. Nemohu ti přece říkat nic, co si sama nemyslíš. Já se ti ostatně jen zdám – a ve snech logiku nehledej.“ „S kým teď vlastně mluvím?“ zeptala jsem se. „S vámi, s tátou, s Tomem, nebo s Judy? Vţdycky, kdyţ jsem mluvila s vámi, tak to byl vlastně někdo z nich.“ „Vţdycky ne,“ usmál se Gabriel. „Teď například mluvíš sama se sebou.“ „A vy jste kdo?“ „Já jsem tvůj stráţný anděl. Jsem tu, abych tě chránil.“ „Pěkně jste se vyznamenal! To jste nemohl té mé bouračce zabránit?“ „A kdo ti v poslední chvíli připomenul ruční brzdu, he?“ „Judyin anděl stráţný je lepší,“ trvala jsem na svém. „Ten jí tu otrávenou břečku vůbec nenechal vypít.“ „Judy zachránil pan Carpenter,“ bránil se Gabriel. „Její anděl stráţný byl v tu chvíli v ráji a klidně si odhmyzoval křídla. V nebi jsou teď hrozné poměry. Nejvyšší čas, aby tam pánbůh udělal trochu pořádek,“ dodal zatrpkle. Před očima se mi objevil ohromný rozevřený deštník a já věděla, ţe se za ním skrývá Velké tajemství. Snaţila jsem se za něj ze strany nakouknout, ale nešlo to. Při kaţdém pohybu jsem stále víc a víc zapadala do hromady. Přispěchala zdravotní sestra a napomínala mě, abych klidně leţela. Já ji ale neposlechla, protoţe jsem věděla, ţe uţ nejsem v nemocnici, ale doma v posteli. Deštník se několikrát zakymácel a pak vzlétl do vzduchu. Na jeho místě teď seděla Judy s Dickem Cummingsem. Drţeli se v objetí a 86

líbali se. „Tome!“ zavolala jsem. „Tome, pojď ke mně!“ a okamţitě jsem ucítila jeho teplou ruku. „Sbohem, Josie,“ řekl Gabriel. „Měj se tu hezky. Uţ se nevrátím.“ „Proč?“ „Protoţe mě nebudeš potřebovat. Máš jiného anděla.“ „Tome,“ zašeptala jsem. Stiskl mi ruku, ozval se bzukot a tiše jsme se nořili do hromady odpadků. „Vypadáš unaveně, Josie,“ řekl táta. „Špatně jsem na dnešek spala a měla jsem dost divoké sny.“ „Chceš něco na uklidnění?“ Trochu mě to zamrzelo. Přišla jsem, abych si s tátou popovídala, a on mě chce odbýt pilulkou! „Všechny své pacienty léčíš pilulkami na uklidnění?“ zeptala jsem se zklamaně. „Není to trochu málo?“ Táta se krátce zasmál, ale hned zváţněl. „To by samozřejmě bylo málo, ale nedovedeš si představit, jak právě pilulky na pacienty psychologicky působí. Většina lidí totiţ zásluhou inzerátů začala vnímat pilulku jako malý zázrak, který je okamţitě zbaví všech bolestí a zaručí jim dokonalé zdraví. A toho jejich pocitu můţe úspěšně vyuţít i seriózní medicína. Jestliţe pacient na zázračnost pilulky věří a vyţaduje ji, proč mu ji nedat co nejčastěji, pokud mu to ovšem neuškodí. Pacient má pak vnitřní jistotu, ţe o něho lékař pečuje, vyhoví mu a tím vlastně schvaluje i diagnózu, kterou on si sám pro sebe amatérsky stanovil.“ „Přece nemůţeš přenechat léčbu pacientovi!“ „To také nedělám. Léčím ho naprosto odpovědně, ale přesto pilulkové triky rád uţívám. V některých případech působí přímo zázračně. Někdy je dokonce navodím i sám. Vycházím z toho, ţe pacientovi stačí dát kousek křídy, nebo něčeho naprosto neškodného, namluvit mu, ţe je to skvělý švýcarský preparát, a určitě se mu uleví. Víra tvá tě uzdravila.“ „Není ti trapné lidi klamat?“ „Lékař musí umět klamat. V mnohých případech je to součást 87

léčby.“ „Jenţe,“ namítla jsem, „vţdyť je to stejný podfuk, jaký dělají pouťový kouzelníci. Vyuţíváš nevědomosti lidí!“ „To samozřejmě dělám, proto říkám, ţe doktoři, šamani a kouzelníci patří všichni do jednoho pytle. Jenţe nějaký rozdíl tu přece jenom je. Já toho o medicíně musím vědět podstatně víc neţ pouťový kouzelník a nesu za všechny své pacienty plnou odpovědnost.“ „Máš teď nějakého pacienta, kterého takhle léčíš?“ zeptala jsem se zvědavě. „Mám,“ přikývl táta. „Kromě normální léčby jsem mu nasadil injekce, na které skálopevně věří, a má to úspěch. Píchám mu naprosto neškodnou a taky naprosto neúčinnou látku, ale přesto tvrdí, ţe se mu po kaţdé injekci uleví. Věrohodnost celé věci zvyšuji ještě tím, ţe trvám na přesném dodrţování hodin, kdy mu je dávám. Funguje to výborně.“ Zarazila jsem se. „Není ten pacient náhodou pan Carpenter?“ zeptala jsem se nesměle. „To je samozřejmě lékařské tajemství,“ usmál se táta. Bylo to stejné, jako kdyby řekl ano. Takţe pan Carpenter je vlastně hypochondr a nic mu nechybí! uvaţovala jsem. Mohlo mě to napadnout dřív. Kdyţ tak vzorně předváděl u Huntů tu vojenskou rozcvičku, rozhodně na nemocného člověka nevypadal. To by pak ale znamenalo, ţe se k tátovi pod záminkou léčení úmyslně vetřel. Proč? Proč se tu objevil hned potom, co jsem měla tu havárii? Měl v tom snad prsty on? Ale proč by pak vědomě zabránil Judy vypít ty chemikálie? Proč se zajímal o tetiny fotky z tak nicotného důvodu? Proč fotografoval růţe? Měla jsem z toho v hlavě pěkný guláš. „Tati,“ zeptala jsem se. „Můţe mít pan Carpenter něco společného s tetou?“ „Jak to myslíš?“ zpozorněl táta. „No – zdá se mi, ţe se o ni dost zajímá.“ „Taky jsem si toho všiml,“ připustil táta s úsměvem. „Ale koneckonců – proč ne? Teta je přece pohledná ţena.“ „A taky do budoucna dobře zajištěná.“ „Myslím, ţe na tohle pan Carpenter nehraje.“ 88

„Jsi si tím tak jistý?“ „Proč se na to vůbec ptáš?“ odpověděl mi otázkou. „Jen tak mě to napadlo.“ „Hm,“ zamyslel se táta. „Asi to nebude všechno, co tě v posledních dnech napadlo. Nemám pravdu? Jestli je tu ještě něco jiného, tak ven s tím!“ „Ráda bych věděla, jestli naše máma měla příleţitost se v posledních letech setkat s tetou.“ „To nevím,“ ošil se táta. „Je to sice velmi nepravděpodobné, ale vyloučit se to nedá. Víš sama, ţe vţdycky jednou za čas odjíţděla s doktorem Frostem na obhlídku svých podniků. Nikdy jsem se nezajímal o to, co na těch cestách dělá, protoţe všechno, co se týkalo mámina majetku, mi odjakţiva bylo protivné. Máma to věděla a nezatěţovala mě podrobnostmi. Dnes si vyčítám, ţe jsem ji vlastně donutil ţít s jejími penězi v izolaci a stáhl jí k sobě na úroveň chudáka. O svých obchodech se mnou tedy nemluvila, ale divil bych se, kdyby mi neřekla, ţe se po létech setkala s tetou, protoţe to k obchodům rozhodně nepatřilo.“ „Na to by se přece teta musela taky pamatovat,“ uvaţovala jsem. „Ale nic o tom neříkala. Mně se ale spíš zdá,“ pohlédla jsem plaše na tátu, „ţe se s mámou skutečně setkaly a ţe se to teta snaţí z nějakého neznámého důvodu zatajit.“ „Tohle si musíme vyjasnit, Josie. Ty jsi asi viděla nějaké tetiny fotografie, na kterých jsi poznala mámu. Je to tak?“ Trefil do černého. „Jak jsi na to přišel?“ vydechla jsem překvapeně. „Nevím to, ale dá se to vytušit. Jak jinak bys přišla na to zapojit do toho všeho mámu? Ale – nevím. Viděla jsi snad nějakou fotku, kde by máma s tetou byly pohromadě?“ „To ne,“ připustila jsem. „Viděla jsem jen…“ Zarazila jsem se. O těch roztrhaných fotkách raději tátovi neřeknu. „Dobře,“ pomohl mi. „Vidělas u tety fotku mámy. Co z toho vlastně vyvozuješ?“ „Nevím,“ koktala jsem zmateně. „Mám jen takový strašný pocit, ţe neţ máma onemocněla, tak se s tetou stýkala a ţe se mezi nimi stalo něco, kvůli čemu teď v posledních dnech nastaly takové zmatky 89

a napětí.“ Zdálo se mi, ţe táta trochu zrozpačitěl. „To se ti asi opravdu jenom zdá, Josie,“ řekl nakonec váhavě. „Víš,“ doráţela jsem, „pro mne je prostě nesnesitelná myšlenka, ţe by se kdokoli z naší rodiny namočil do něčeho špatného a nečestného. Nedovedu si představit, co máma s tetou spolu měly, ale teď je máma mrtvá a teta jako by se snaţila zahladit nějaké stopy. K těm stopám by mohly vést třeba ty fotografie, které teta získala pro sebe. Zdá se mi, jakoby o ně bojovala s někým, kdo je chce mít taky.“ „Víš snad o někom takovém?“ „Jistě. Je to jednak ten zloděj, který jí je ukradl a potom – pan Carpenter.“ „Pana Carpentera raději vypusť z programu. Víš přece, ţe si chtěl jenom ověřit tu ostrost v rozích.“ „Tohle říkej svým pacientům,“ vyhrkla jsem neomaleně. „Ti to určitě zbaští. Jenţe celá tahle kontrola ostrosti je tak naivní výmluva, ţe se k člověku jako je pan Carpenter ani nehodí. Stejně jako ta komedie s focením růţí.“ „Mírni se, Josie!“ usměrnil mě táta. „Jediné, co ti mohu říct, je, ţe pan Carpenter neměl sebemenší důvod chtít ty fotky vidět kvůli tomu, co na nich je. Můţeš se na to spolehnout.“ „Promiň,“ omlouvala jsem se zkroušeně. „Asi jsem úplně blbá. Ale jestli víš něco, co mi není jasné, proč mi to neřekneš? Jsi přece můj táta!“ „Asi právě proto. Mimochodem – ty mi říkáš všechno, na co přijdeš? Vím,“ pokračoval, „ţe si tu uţ pár dní hrajete s Judy a Tomem na detektivy a ţe se mi s výsledky vašeho pátrání taky nesvěřuješ. Proč? Jsi přece má dcera!“ Prolétlo mi hlavou, co všechno jsem tátovi zatajila a trochu jsem se zastyděla. „Vţdyť jsme zatím na nic kloudného nepřišli,“ hájila jsem se. „I maličkosti jsou někdy důleţité.“ „Co bys dělal, kdybys ty maličkosti znal?“ „Dal bych je k dispozici policii. Doplnil bych jimi všechno to, co uţ jsem řekl předtím.“ 90

„Bylo toho hodně?“ „Byly to spíš dohady, ale oni uţ si to přeberou. Jediné, co vím opravdu bezpečně, ti ostatně mohu hned prozradit. Třeba ti to pomůţe. Jestli se obáváš o bezúhonnost naší rodiny, můţeš být klidná. Buď si jistá, ţe ani máma ani teta se ničeho nečestného a protizákonného nikdy nedopustily. Dávám ti na to své slovo. Stačí ti to?“ „Stačí,“ řekla jsem a nesmírně se mi ulevilo. Seděla jsem ve svém pokoji a civěla do prázdna. Bylo mi trapně. Cítila jsem, ţe jsem se zase octla v pozici druhořadého tvora vláčeného událostmi, ve kterých se nevyzná a nemá moţnost do nich zasáhnout. Jak by se třeba Judy zachovala na mém místě? Určitě by tu jen tak neseděla s rukama v klíně! Jistě by něco udělala. Ale co? A pak mě to napadlo. Vzala jsem ze stolu Huntův nákupní sáček s roztrhanými fotografiemi, sešla dolů po schodišti a znova zaklepala na dveře tátovy pracovny.

91

XII. Ráno bylo svěţí a příjemné, ale nedali jsme se jím zmást. Takováhle rána tu bývají předzvěstí dusného a únavného dne. Sešli jsme se dnes výjimečně brzy. Nasedli jsme do Tomova vozu a vyjeli do školy. „Vypadá to na pěkný pařák,“ starala se Judy. „Kdoví, jestli se z toho nakonec nestrhne parádní bouřka?“ „Teď ještě dlouho ne,“ namítal Tom. „Nebe je úplně čisté.“ „Jo,“ připustila Judy, „jenţe začne to modrým nebem a za půl hodiny máš z toho uragán. Moudrá matka příroda si ráda potrpí na překvapení.“ Pomalu jsme projíţděli ulicemi. Tom nespěchal, měli jsme ještě dost času. „Podívej, támhle se uţ dělají mraky,“ upozornila jsem. „To nejsou mraky, ale kouř. Někde hoří.“ „Kde?“ „Vypadá to na Wellington,“ řekl Tom. „To ostatně uvidíme, protoţe tamtudy musíme projet.“ Přišlápl pedál a rozjel se rychleji. Na kraji Wellingtonovy ulice nás zastavil policista. „Tudy teď nemůţete, musíte objet blok.“ „Co se tu stalo?“ „Neštěstí. Zabil se motocyklista.“ „A co ten kouř?“ „Motorka se vzňala. Ale teď uţ jeďte!“ Velebně nám pokynul a naznačil nám cestu. Tom zacouval a začal najíţdět určeným směrem. „Pojďme se tam podívat,“ zaprosila náhle Judy. „Proč?“ ozval se Tom znechuceně. „Co z toho máš, očumovat něčí smrt? Zevlounů je tam tak jako tak dost.“ „Já vím,“ řekla Judy těţce. „Jenţe mně se zdá, ţe jsem tam 92

zahlédla Dicka s motorkou!“ „To se dalo čekat,“ poznamenala jsem. „U kaţdé parády musí být a ţádnou senzaci si nechce nechat ujít.“ „Jenţe on tam určitě jen tak neočumoval,“ bránila se Judy. „Spíš se mi zdálo, ţe se o něho zajímali policajti. Stál uprostřed ulice a něco jim říkal.“ „Víš to určitě?“ „Jo.“ „Tak se tam tedy podíváme,“ rozhodl Tom. Objel blok, zaparkoval a vydali jsme se z druhé strany na místo neštěstí. Ke konci pouti jsme si museli razit cestu proti davu, který se uţ z křiţovatky rozcházel. Trochu nás zamrazilo, kdyţ kolem nás projel černý furgon. Má to za sebou, přemítala jsem. Náhle jsem si uvědomila, ţe jsem to v úterý mohla mít za sebou taky a dodatečně jsem se vylekala. Člověka asi neděsí smrt, napadlo mě, ale to, co je na ní viditelné. Kdyby zdravý člověk náhle zmizel ze světa a odpadly všechny úkony, které se smrtí souvisejí, nikdo by to nebral jako tragédii, ale jako něco úplně přirozeného. Kaţdý by si třeba mohl myslet, ţe dotyčný prostě odletěl do Chicaga a dál by se o něho nezajímal. Jenţe – kam vlastně odletí takový mrtvý? Do nebe? Do pekel? Do hor ke svatému Gabrielovi? Nebo vůbec nikam a skončí svou existenci v zemi? Došli jsme na místo tragédie. Bylo teď skoro opuštěné, protoţe uţ neskýtalo zevlounům ţádnou podívanou. Hasiči nakládali jeřábem na vůz ohořelý zmuchlaný vrak motorky a policajti sepisovali protokol s majitelem obchodu, kterému jezdec vletěl do výkladní skříně. Na rohu křiţovatky stála sanitka a na vodorovném křídle jejích rozevřených dveří seděl pobledlý Dick. Jeho motorka stála opodál neporušená. Došli jsme aţ k němu, ale zdálo se, ţe nás vůbec nevnímá. „Co se tu stalo, Dicku?“ zeptala se Judy opatrně. Chvíli na nás tupě civěl, pak několikrát prudce trhl rameny a rozplakal se. Ztuhla jsem úţasem. Pohled na ostrého hocha, plačícího jako bezradné dítě, mnou doslova otřásl. Judy ho vzala za ruku. „No tak – Dicku, co se stalo?“ naléhala 93

tiše. „Jack – Jack se zabil!“ vyráţel přerývaně Dick. „Který Jack?“ zeptala jsem se, i kdyţ mi to uţ bylo jasné. „Jack Dallessandro – bylo to strašné! Nevybral zatáčku a vlítnul po hlavě tady do toho výkladu. Motorka se zarazila o chodník a začala hořet. Asi se prorazila nádrţ. Sotva jsem zastavil, abych do té spouště nevlít taky. A to všecko – to všecko kvůli mně!“ „Neblázni,“ klidnila ho Judy. „Tys to přece nezavinil.“ „Zavinil. Já ho vyhecoval. Vsadil jsem se s ním, ţe si dáme závod a já budu u školy první. Věděl jsem, ţe pojede jako blázen – ale nemohl jsem přece tušit, ţe to takhle dopadne. Ještě nikdy se nezabil,“ dodal zcela nelogicky. Objevil se doktor ze sanitky a pokynul směrem k Dickovi. „Vy ho znáte?“ zeptal se nás. Přikývli jsme. „Jestli tu máte auto a víte, kde bydlí, zavezte ho domů. Ušetříte nám tím hledání adresy. Dal jsem mu injekci pro uklidnění a za chvíli bude spát. Jen mi pro pořádek řekněte vaše jména, abych věděl, komu jsem ho svěřil.“ Představili jsme se a doloţili, ţe jsme všichni ţáci Lincolnovy školy. Doktor si to poznamenal. Tom se vydal na cestu pro vůz a překvapivě brzy přijel zpátky. Měl dokonce připravený plán. „Nejlepší bude, kdyţ Judy bude řídit můj vůz a povede nás, protoţe jediná přesně ví, kde Dick bydlí. Já za vámi pojedu na jeho motorce. Přece ji tady nemůţeme nechat!“ Nápad byl rozumný. Naloţili jsme Dicka do vozu na zadní sedadlo a já si sedla vedle něho. Judy našla své místo za volantem a Tom obkročil motorku. Naše kolona se pomalu rozjela. Judy odbočila vpravo a rozjela se do míst, která jsem skoro neznala. Na Dicka vedle mě uţ asi trochu začala působit injekce. Musela jsem ho přidrţovat, aby se v zatáčkách nezvrátil na sedadle. Díval se na mě a zdálo se, ţe se odhodlává k něčemu, do čeho se mu nechce. Nakonec promluvil. „Josie,“ řekl těţce, „já – já se ti musím omluvit. Ten lístek, ţe tě zítra zabiju, jsem napsal já. Udělal jsem to, abych Judy při vystoupení trochu zamotal hlavu. Byla to blbá zlomyslnost. Jenţe – víš, jak mi pak bylo, kdyţ jsi druhý den měla tu havárii? Měl jsem 94

pocit, ţe jsem ti ji tou svou volovinou nějak vyvolal a dokonce předurčil. Bylo to hrozné.“ S úctou jsem si vzpomněla na Toma, který tohle objevil hned na začátku. „Snad bys nevěřil na pověry?“ klidnila jsem Dicka. „Ty s tím nemáš co dělat. Přece mě nějaký lístek nemůţe zabít. O to se pokusil někdo jiný a navíc se mu to nepovedlo.“ „Kdo?“ „Nevím. Ty s tím ale rozhodně nemáš nic společného.“ „Mám. Já to vím,“ tvrdil svéhlavě. „Jacka jsem dnes taky vyhecoval já a teď – já prostě přináším neštěstí. Judy jsem ho taky přines a je to taková prima holka…“ Mlčela jsem, protoţe toho já tu bylo nějak moc. Příliš to zavánělo sebelítostí a kromě toho na polepšené záporné typy moc nevěřím, i kdyţ se v kníţkách a filmech často a s oblibou vyskytují. „Snaţ se usnout,“ řekla jsem nakonec přísně. „Aţ se vzbudíš, bude ti líp.“ Pak jsem zjistila, ţe jsem přišla se svým napomenutím pozdě. Dick spal jako zabitý. Vrátila jsem se v myšlenkách k Jackovi Dallessandrovi. Taková zbytečná smrt! Najde se ale vůbec někdo, kdo pro něj bude upřímně plakat? Komu bude chybět? Komu se po něm bude stýskat? Snad jeho rodičům, ale nikoho jiného jsem si při nejlepší vůli nedovedla představit. Napadl mě výrok faráře, často uţívaný při pohřbech: „Bůh povolává k sobě člověka tehdy, kdy je na smrt nejlépe připraven čistotou své duše.“ No – nevím. Jestli tohle bylo nejčistší období Jackova ţivota, tak tedy potěš pánbůh! Samozřejmě jsem se ihned napomenula za svůj cynismus, ale od srdce mi to nešlo. Člověk, uvaţovala jsem, vlastní smrtí nic neztrácí. Ztrácejí ti, které po sobě zanechá. A kdyţ ani oni neztrácejí…? Fuj! vylekala jsem se. Nejsi normální. Tohle jsou názory otrlého vraha a s čistou duší Josie Cramerové nemají nic společného. Jenţe – neradovala jsem se snad ve snu ze smrti Jacka Dallessandra? Nefandila jsem Gabrielovi, kdyţ nastavil motorce nohu a Jack se roztříštil na útrţky fotografií? Náhle jsem s ohromením zjistila, ţe mám věštecké sny a instinktivně jsem si sáhla za hlavu, jestli nenahmatám svatozář. Nebyla tam. Zahloubala jsem se do významu svého snu. Jestliţe Jack zemřel a rozpadl se na útrţky, nemá s nimi ve skutečnosti něco 95

společného? Vzpomněla jsem si na Tomovu teorii. Kaţdého, kdo ty fotky u sebe měl, čekala nějaká nástraha a smůla. A jestli se dá o smrti mluvit jako o smůle, pak ty fotky musel Dallessandro aspoň na chvíli mít. Jenţe jak se k nim mohl dostat? S odpovědí jsem si hlavu nelámala. Musí to být on, kdo je z tetina pokoje ukradl! Ale proč? Napadlo mě, ţe se na to zeptám archanděla. „Gabrieli!“ zavolala jsem. „Nespi, Josie,“ ozvalo se od volantu. „Uţ jsme skoro na místě a musíme Dicka dopravit domů.“ Protřela jsem si oči. Měla jsem pocit, ţe jsme tři trosečníci na prámu. Pak mi teprve došlo, ţe sedíme ve voze a vzadu na motorce nás střeţí Tom – můj dobrý anděl. Polední vedro dostoupilo vrcholu a na obloze se začaly vytvářet kupovité mraky. Poté, co jsme odevzdali Dicka do péče jeho sestry, jsme se všichni rozjeli k nám. Táta nás na dnešek ve škole omluvil. Bylo mu jasné, ţe by naše dnešní studium za nic nestálo. Zatímco na mě a na Toma zapůsobila Jackova smrt depresivně, Judy jako by okřála a dostala novou chuť do ţivota. Ţe by to bylo tím, ţe se po dlouhé době znova setkala s Dickem a mohla o něho pečovat? Nevím. Mně by za to takový kluk nestál. Jenţe – co kdyby na jeho místě byl Tom? To by asi můj přezíravý nadhled vzal brzy za své! Slunce se uţ schovalo za mraky a přestalo pálit, ale dusno bylo k zalknutí. Naloţili jsme se v zahradě do bazénu, ale moc se nám neulevilo. I voda v něm byla odporně teplá. Jediná spása by byl pořádný déšť, který by spláchl všechnu tíhu dne. Na ulici zastavilo auto. Vystoupili z něho teta s panem Carpenterem a kráčeli přímo k nám. Z domu jim vyšel naproti táta. Sešli jsme se u bazénu v plném počtu. „Co vy dva spolu pečete?“ zeptal se táta karatelsky. „Buď opatrná, Bessy, Charlie to bere s lidmi zkrátka.“ Teta se polichoceně zasmála. „Je to ve vší počestnosti, Arnolde,“ ujišťovala otce. „Setkali jsme se tady s Charliem u doktora Frosta. Náhodou tam měl taky co dělat. Byl tak hodný, ţe na mě počkal, neţ si to vyřídím a zavezl mě domů.“ „Jak jsi vůbec pochodila?“ 96

„Dobře,“ řekla spokojeně teta. „Zítra k němu zajdu naposled a tím to všechno skončí. Ale ještě neţ odjedu, měla by mi Judy vysvětlit ty své kouzelnické triky. Slíbila mi to přece.“ „Proč je chceš znát, Bessy?“ zeptal se zvědavě táta. „Hodláš snad vystupovat na poutích?“ „Budeš se divit, Arnolde, ale dokud ty triky nepochopím, budu si připadat jako hloupá husa. Nemohli bychom třeba zkusit to hádání karet? Budu se pozorně dívat a třeba to pochopím.“ Vida, napadlo mě. Má stejné pocity jako já. Ţe by to byl nějaký rodinný znak? „Já ale dnes karty nemám,“ ošila se Judy. „To nevadí, já je mám,“ zasmála se teta. Sáhla do kabely a vytáhla balíček. „Dejte si pozor, Bessy,“ ozval se pan Carpenter varovně. „Kdyţ Judy uhodne, budete mít štěstí. Kdyţ neuhodne, budete mít zatracenou smůlu. A na to, aby uhodla, nemá dnes ten pravý den. Vzhledem k počtu karet má šanci jen jedna ku třiapadesáti. Já bych to raději neriskoval.“ „Ale já to chci zkusit!“ Zahlédla jsem, ţe se Judy prosebně zadívala na tátu, jako by u něho hledala ochranu, ale ten zmařil všechny její naděje. Usmál se, kývl hlavou a řekl stručně: „Zkus to, Judy.“ Judy poslušně vylezla z bazénu, otřela si ruce o osušku a přistoupila k zahradnímu stolu, na kterém leţely karty. Teta sejmula hromádku a vyjmula kartu. Nechápala jsem, proč táta tuhle komedii podporuje. Bylo přece jasné, ţe se trik nepovede, právě proto, ţe tentokrát to není trik. Judy samozřejmě také věděla, ţe její reputace hadačky je vepsí, a jako na protest vynechala všechny magické čáry nad kartami. Mrzutě se sklonila nad stolem a řekla lakonicky: „Kříţový spodek.“ Teta obrátila kartu a zklamaně vydechla: „Srdcová čtyřka!“ Velká hadačka utrpěla poráţku na celé čáře. Skoro mi jí přišlo líto. „Vidíte, Bessy?“ zasmál se pan Carpenter. „Já vás varoval. Neměla jste spoléhat na osud. Judy neuhodla a vás teď čeká smůla.“ „Já na to nevěřím. Řekla jsem vám přece uţ jednou, ţe na tyhle pokusy nejsem ten správný typ,“ bránila se teta. „Správně, Bessy,“ ozval se táta. „Neztrácej optimismus. To ještě 97

nic neznamená. V tomhle zatraceném vedru by správnou kartu neuhodla ani Pythie. Zato ti ale slibuju jménem lékařů, šamanů a kouzelníků, ţe aţ konečně zaprší, předvede ti Judy tak ukázkové čtení myšlenek, ţe budeš ţasnout.“ Pohlédl na neúspěšnou jasnovidku. „Judy nám to jistě neodmítne.“ Řekl to tak autoritativně a váţně, ţe se kamarádka nezmohla na odpor, i kdyţ jsem cítila, ţe jí táta uţ podruhé pěkně pohnul ţlučí. V dálce zahřmělo. „Za chvíli se nám uleví,“ zaliboval si táta. „Já vás teď opustím. Půjdu Charlieho bodnout a pak si musím ještě něco napsat. Šamanko,“ obrátil se na Judy, „mohla by ses pak u mě na chvíli zastavit?“ „Jistě, pane doktore,“ souhlasila. „Třeba hned. Jen co se otřu a vezmu si něco na sebe.“ „Dobrá,“ přikývl táta a obrátil se k tetě. „Co budeš dělat ty, Bessy?“ „Půjdu se převléct. Ještě sice nespadla ani kapka, ale jsem tak splavená, jako bych prošla lijákem.“ Malé procesí opustilo bazén a zmizelo v domě. Teta vešla hlavními dveřmi do chodby a táta s panem Carpenterem pouţili osvědčenou cestu skleněnými dveřmi do pokoje. Osaměli jsme s Tomem v bazénu. Pomalu jsem plavala z jednoho konce na druhý, měla jsem zavřené oči a přemýšlela o tom, ţe teta uţ zítra odjede. Nebyla jsem si jistá, jestli to bude dobře, nebo ne. Na rozdíl od mámy jsem si tety nijak zvlášť necenila a rozhodně mi nepřirostla k srdci, ale doplňovala nám počet na tři a vytvářela mi svou jednoduchostí protiváhu tátovy laskavé moudrosti. Jak to asi bude vypadat, aţ odjede? Dokáţeme sami dva s tátou vyplnit celý dům? Nebude tu najednou prázdno? Jistě – byli tu Tom a Judy. Ale na jak dlouho? Jejich rodiny také nemusí věčně souhlasit s tím, ţe se k nám doslova nastěhovali a starají se o mě. Ucítila jsem dotek na rameni. „O čem dumáš, krásná rusalko?“ ozval se Tom. „O tetě.“ „To jsem to dopracoval! Jsme spolu sami v bazénu a ona při tom myslí na tetu! To ti není hanba?“ bědoval teatrálně Tom. „Na mě máš 98

myslet! Na svého oddaného rytíře, který tě přišel dobýt!“ „Abys mě mohl dobýt, musel bys mě nejdřív chytit,“ zasmála jsem se. Odrazila jsem se od stěny bazénu a šipkou přelétla na druhou stranu. Nebylo to ale nic platné. Odrazil se také a snadno mě dostihl. „Nadechni se!“ vykřikl. Pak mě strhl pod vodu, pevně mě objal, našel má ústa a dal mi dlouhý polibek. Nebyla jsem na to připravená. Zakuckala jsem se, vyprskla nosem gejzír bublin a pořádně si lokla vody. Vyskočila jsem nad hladinu a stěţí popadala dech. Vykašlávala jsem vodu a vytřepávala si vlasy jako pudl. Tom na tom nebyl o nic líp. „Vás tak nechat chvíli pohromadě!“ ozvalo se nad námi. U bazénu stála Judy, uţ oblečená. „Ještě pořád nemáte dost vody? Počkejte, za chvíli vám jí spadne na hlavu tolik, ţe vás zatluče do země.“ Jako na potvrzení jejích slov zahřmělo přímo nad námi a spadly první kapky. „Rychle domů!“ vykřikl Tom. „Z toho bude pěkná mela!“ Sotva jsme za sebou zavřeli dveře, spustil se strašný liják. Běţeli jsme s Tomem do mého pokoje a rychle jsme se oblékli. Kdyţ jsme sešli dolů, čekala nás uţ v obýváku Judy. „Co ti chtěl táta?“ zeptala jsem se zvědavě. „Celkem nic zvláštního. Doporučil mi, abych to čtení myšlenek připravila co nejefektněji, abych si vzala za asistentku tetu, protoţe ji to prý určitě potěší, a abych se nedivila, jestli on sám mé vystoupení něčím doplní. Bude to prý nutné.“ „A ty jsi s tím souhlasila.“ „Proč ne? Pan Carpenter nám posledně taky doplnil program a nebylo to na škodu. Taky jsem se tvého otce zeptala, proč mě tak shodil s tím hádáním karet a on se mi omluvil, ţe je to součást hry. Nevím sice, o jakou hru mu jde, ale věřím mu.“ „Já vím,“ řekla jsem trochu trpce. „Vy doktoři, šamani a kouzelníci drţíte spolu.“ „Je to nutné,“ souhlasila Judy váţně. „Jinak bychom všichni uţ dávno zkrachovali.“ Venku se zatím rozpoutala pekelná bouře a silně se ochladilo. Z tátovy pracovny vyšel pan Carpenter. „Kam jste zašantročili Bessy?“ zeptal se s úsměvem. 99

„Šla si sbalit kufry,“ oznámila Judy. „Říkala, ţe nerada dělá všechno na poslední chvíli.“ „Proboha,“ děsil se pan Carpenter. „Kolik těch kufrů vlastně má?“ „Dva,“ řekla jsem. „S tím přece musí být za deset minut hotová!“ „To je sice pravda, ale při jejím smyslu pro pořádek – nedivila bych se, kdyby jí to trvalo dva dny.“ Otřásla jsem se, protoţe jsem si znova připomněla svůj uklizený pokoj. Ještě, ţe to teta zkusila jen jednou! Vítr se náhle obrátil, zalomcoval skleněnými dveřmi na trávník a vchrstl do pokoje proud vody. Pan Carpenter přispěchal na pomoc, opřel se o dveře a zavřel je. Byl to běţný úkon, ale bouře ho jaksepatří zdramatizovala. Vítr divoce zavyl, pak oslnivá záře blesku změnila pana Carpentera na okamţik v siluetu bájného rytíře a zavření dveří doprovodil mohutný rachot hromu. Hned nato se svět propadl do šerosvitné břečky a pokoj se změnil v dusnou konzervu. Šla jsem, rozsvítila lampu nad tátovým křeslem a vytvořila tak útulný ostrůvek ve tmě, porušované pouze světlem blesků. Na schodech do chodby se ozvaly těţké kroky, pak dvojí ţuchnutí a nakonec se ve dveřích objevila teta. „Tak to bychom měli,“ řekla spokojeně. „Kufry uţ mám připravené pod schody. Zítra se mě konečně zbavíte a nebudu vám tu strašit.“ Pak zváţněla. „Bude se mi po vás stýskat, ale musím začít úplně nový ţivot, i kdyţ si zatím nedovedu představit, jak bude vypadat. Kdyby tu byla chudinka Debora, určitě by mi nějak poradila…“ Zdálo se, ţe jí zase vlhnou oči. Dostala jsem vztek. S tou svou chudinkou Deborou uţ taky můţeš jít někam, přemítala jsem hněvivě. Máme ji tu na talíři pořád. Nejvyšší čas, ţe zítra vypadne, jinak se z ní zblázníme! „Vy jste si nějak pospíšila, Bessy,“ ozval se pan Carpenter. „Není to trochu předčasné?“ „Není,“ usmála se teta. „Co můţeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.“ „To vám chválím, vidím, ţe si v ţivotě dobře poradíte,“ přikývl. „Ale na Deboru uţ raději nemyslete.“ 100

Z pracovny vyšel táta s blokem kancelářských papírů a s velkou papírovou koulí v ruce. „Ahoj,“ pozdravil nás. „Jste tu všichni? Jste duševně připraveni na vystoupení naší jasnovidky? Jestli ano, můţeme začít.“ „Moment, Arnie,“ řekl omluvně pan Carpenter. „Potřebuji si ještě zavolat. Mohu od tebe z pracovny?“ „Samozřejmě. Běţ. My to tu zatím nachystáme.“ Rozdal nám papíry. „Jsou sice trochu veliké, ale je nás málo, tak se na stůl vejdou. Sám jsem si svou kuličku uţ připravil.“ Vystřídali jsme se u stolku, kaţdý napsal svůj nápad a zmuchlal papíry do koulí. „Potřebuju samozřejmě asistentku,“ ozvala se Judy. „Myslím, ţe by to měla být Bessy.“ Teta potěšeně souhlasila. Odevzdala Judy svou kuličku a pošeptala jí pár slov. Jasnovidka poloţila kuličku na kraj stolu. V tom uţ se také vrátil z pracovny pan Carpenter. „Všechno dobré?“ obrátil se na něho táta. „Jak jinak?“ usmál se oblíbený pacient. „Promiňte malé zdrţení.“ Natáhl ruku a poloţil na stolek svou poněkud nevzhlednou kouli. „Můţeme tedy začít.“ Judy se usadila v ohromném tátově křesle pod lampu. Bylo to impozantní. Úzký kruh světla ji ostře oddělil od ostatního prostoru, který tonul ve tmě. Byla jako hvězda, vznášející se vesmírem, ledovým a přece dusným, protkávaným ţilami blesků a trhaným na kusy burácením hromu. Přesto, ţe jsem Judyin komediantský trik znala, nemohla jsem se ubránit pocitu, ţe znova sedím v divadelním sále a dychtivě očekávám hru, která mi odhalí velké tajemství. Judy natáhla ruku a přiloţila si k čelu první kuličku. Chvíli přemýšlela a pak prohlásila. „Co můţeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.“ Vzpomněla jsem si, ţe tohle tu uţ teta před chvílí řekla. Judy rozbalila papír a s uspokojením konstatovala, ţe se nemýlila. Druhá kulička odhalila můj ţertovný výtvor: „Já se nikým zabít nenechám.“ Ze třetí kuličky vyčetla Judy moudrost: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“ Rozbalila papír kvůli ověření správnosti a zdálo se 101

mi, ţe trochu vyvalila oči a prudce vydechla. Přesto však pevně prohlásila: „Ano, správně, je to tady.“ „To ale zdaleka není všechno, co vám naše hadačka můţe nabídnout,“ ozval se ze tmy tátův hlas. „Nemusí číst jen tyhle stručné papírky, dovede číst i ze sloţených novin, dovede uhodnout i obsah mých kartoték nebo knih. Jestli dovolíte, uděláme malý pokus. Mám tu knihu pohádek, které jsme kdysi čítávali Josii, kdyţ byla malá. Přiloţ si ji k čelu, Judy, nalistuj si v duchu stránku čtyřicet tři a čti, co tam uvidíš.“ „Zkusím to, pane doktore,“ řekla Judy odevzdaně. Napřáhla ruku a vylovila ze tmy knihu, kterou jí táta podával. Uţasla jsem. Co to, proboha, táta vyvádí? Jak se sem dostala má stará kníţka? Jaký to má všechno smysl? A jak můţe Judy uhodnout… Prásk! přerušil mé úvahy rachot hromu. Rozhlédla jsem se kolem, co tomu říkají ostatní, ale ztráceli se v šeru a nepoznala jsem, jak se tváří. Judy si přiloţila zavřenou knihu k čelu a zdálo se, ţe se pečlivě soustřeďuje. „Strana čtyřicet tři – Pohádka o dvou vílách. Je to ono?“ „Je,“ ozval se ze tmy táta. Vyjevila jsem se. Tuhle pohádku jsem nikdy neslyšela. Taková v té kníţce vůbec není! Judy se naklonila nad stůl a začala pomalu vyprávět: „Kdysi spolu v horách ţily dvě víly. Dnes uţ nevím, jak se jmenovaly, budeme jim proto říkat May a Cynthia. Měly se rády a nehnuly se od sebe ani na krok. Byly chudé, jen Cynthia měla vyhlídku, ţe zdědí velký poklad po své nemocné sestře, ţijící v daleké zemi. Jednoho dne se však stalo, ţe Cynthia zemřela. May ji dlouho oplakávala, ale nakonec se s její smrtí smířila a napadla ji nešťastná myšlenka…“ Znova se zablesklo a zahřmělo, aţ se stěny domu otřásly. „… nešťastná myšlenka, jak by mohla zbohatnout,“ pokračovala Judy. „Odešla z hor, vzala na sebe Cynthiinu podobu a vydávala se za ní. Sama o sobě prohlašovala, ţe zemřela v horách. Kdyţ se pak dověděla, ţe Cynthiina sestra ve vzdálené zemi zemřela, vypravila se tam pro poklad, který jí sice nepatřil, ale v Cynthiině podobě by ho 102

snadno získala. Ukázalo se ale, ţe cesta není tak přímá, jak se May zprvu zdálo. Objevily se na ní totiţ dvě dívky, které představovaly nepředvídanou překáţku, se kterou si May zpočátku nevěděla rady. Pak se rozhodla, ţe…“ Prásk!! Oslepilo nás oslnivé světlo a nebe se roztrhlo rachotem hromu. Judyina hvězda ve vesmíru náhle zablikala, pak zhasla a všude se rozprostřela neproniknutelná tma. „Rozsviťte!“ zavolal táta. „Nejde to, Arnie,“ bylo slyšet pana Carpentera. „Podívej se ven. Celá čtvrť je bez proudu. Někde uhodilo do vedení.“ „No – to jsme dopadli!“ poslouţil Tom svým oblíbeným rčením. „Zůstaňte všichni sedět, ať se v té tmě nepomlátíme,“ řekl táta. „A ty, Josie, se nějak dostaň na chodbu. Jsou tam pod věšákem baterky.“ Opatrně jsem vstala a šmátrala jsem po paměti ke dveřím. Konečně jsem nahmatala kliku a stiskla ji. Zámek nepovolil. Lomcovala jsem klikou a kopala do dveří. „Co to tam vyvádíš, Josie?“ „Je zavřeno!“ vykřikla jsem hystericky. „Někdo nás tu zamknul!“ „Nerozčiluje se,“ klidnil mě pan Carpenter. „To se dalo čekat.“ „Vy jste snad věděl, ţe nás tu někdo zamkne?“ „To ne. Ale na čarodějných seancích se můţe stát cokoli. Mám takový dojem, ţe kouzla ještě neskončila. Podívejte se na trávník. Nevidíte nic?“ Dotápali jsme k oknu a snaţili se proniknout očima tmu. Náhle jsem zahlédla malou bludičku, která se těţce probíjela šňůrami deště k zaparkovaným vozům. Působilo to příšerně. Pak se zablesklo a bludička se na okamţik změnila na postavu v igelitové pláštěnce, vláčející dva kufry, velkou kabelu a rozsvícenou baterku. „Teta!“ vykřikla jsem. Bludička se dopotácela k poslednímu zaparkovanému vozu a zmizela v něm. „Bere mi auto!“ vyjevil se Tom. „Ţe já blbec tam nechával klíčky!“ Vrhl se na skleněné dveře, ale nešly otevřít. „Tady je taky zamčeno!“ vykřikl dopáleně. „Má někdo od těch dveří klíč?“ „Já ho mám,“ ozval se ze tmy pan Carpenter, „ale teď nikoho ven 103

nepustím.“ „Nevím, čím nám v tom chcete zabránit,“ hádal se Tom umíněně. „Třeba tímhle.“ Světlo blesku přišlo právě včas, aby nám prozradilo, ţe pan Carpenter drţí v ruce svou pistoli. „Tímhle nebo čímkoli jiným,“ pokračoval, „ale teď v ţádném případě nesmíte ven.“ „Co si to dovolujete?“ vybuchla jsem pobouřeně. „Ty s tím souhlasíš, tati?“ zavolala jsem do tmy. „Ano, Josie,“ ozval se táta. „Buď klidná a dívej se.“ „Na co?! Na to, jak teta odjíţdí Tomovým autem?“ „Jistě. Nic jiného tu přece k vidění není.“ Tetě se uţ zřejmě podařilo nastartovat vůz. Rozsvítila světla a pomalu sjíţděla do ulice. Tam zahnula doprava a prudce se rozjela. A pak se stalo něco, co nám vzalo dech. Na protilehlých příjezdových cestách zaplály reflektory, dva vozy odtud vyrazily napříč ulicí a úplně ji zablokovaly. Teta prudce zabrzdila, přesto si však zřejmě zachovala rozvahu a začala rychle couvat. Bylo ale pozdě. Rozsvítila se světla na druhé straně a jiné dva vozy vytvořily nepřekonatelný zátaras. A pak se z obou stran vyrojili ozbrojení muţi v pláštěnkách. V okamţiku obklopili Tomovo auto, a vytáhli z něho do deště promáčenou tetu. „A je to,“ řekl pan Carpenter lakonicky. „Co se tu vlastně děje?“ vyděsila jsem se. „Přepadli tetu?“ „Neboj se, Josie,“ klidnil mě táta. „To není přepadení. To bylo jen zatčení v profesionální reţii.“ „Ale proč zatkli tetu?!“ vybuchla jsem. „Přece jsi mi dal své slovo, ţe nic neudělala!“ „To jsem ti dal,“ ozvalo se ze tmy. „A nelhal jsem ti, protoţe ta zatčená dáma není tvá teta, ale hořce oplakávaná chudinka Debora Clayová, naše pohádková víla May.“

104

XIII. „Takţe teta sice nepochopila čtení myšlenek, ale pochopila smysl té tvé pohádky a rozhodla se rychle zmizet.“ „Hlavně uţ neříkej teta,“ opravil mě táta, „ale Debora Clayová. Svou tetu jsi nikdy neviděla a uţ ji taky neuvidíš. Je mrtvá. Zemřela v horách.“ „Debora ji zabila?!“ „Jestli ano, tak se to nikdy neprokáţe. Tetino tělo se dodnes nenašlo.“ Nemohla jsem si urovnat myšlenky a těkala zrakem po místnosti. Sešli jsme se v obvyklé sestavě v našem obýváku a zdálo se mi, ţe tu takhle sedíme uţ od včerejší bouřky. Nebyla to samozřejmě pravda. Pamatuju se jasně, ţe jsme se konečně dočkali dodávky proudu, přijali jsme ujištění pana Carpentera, ţe ulice je uţ bezpečná a rozešli jsme se. Vzpomínám si ještě, ţe jsem v chodbě zavěsila vyvěšený telefon. Tím se Debora pojistila, aby se z tátovy pracovny nedalo volat ven. Nezapomněla opravdu na nic. A pak nastala noc plná snů, ve kterých jsem proţívala řadu neuvěřitelných dobrodruţství, která mi nedávala ţádný smysl. Teprve ráno jsem konečně tvrdě usnula a prospala celé dopoledne. Moc mi to ale nepomohlo. Seděla jsem tu jak zmoklá slepice, zpitomělá včerejší událostí a řadou divokých snů. Tom, Judy, táta i pan Carpenter mi splývali v mlze. „Tumáš, Josie, vypij tohle, bude ti líp,“ naklonil se ke mně táta. S odporem jsem vypila obsah podávané sklenice. „Tati,“ naléhala jsem, „můţeš mi vysvětlit, co se vlastně stalo a proč tu byly všechny ty zmatky?“ 105

„Tys to z té pohádky ještě nepochopila, Josie?“ „Ta pohádka neměla konec a kromě toho – tohle všechno nebyla pohádka!“ „To nebyla,“ přikývl táta. „Tak poslouchej: Začalo to tím, ţe se tvá skutečná teta Bessy seznámila s Deborou a začaly spolu jezdit do hor. Potud je historka pravdivá. Časem se velmi sblíţily a dost toho jedna o druhé věděly. Teta Bessy se například svěřila Deboře, ţe má těţce nemocnou sestru, po které bude dědit. Brzy nato zemřela v horách a Debora, která také sotva vyvázla ţivotem, vyuţila příleţitosti. Bessyino tělo se nenašlo, osobní doklady vzaly za své a pro Deboru nebylo těţké předstírat, ţe ona je Bessy Ransomová – tvá teta a mámina sestra.“ „Co se jim vlastně tenkrát v těch horách stalo?“ „Zasypala je lavina.“ „Jak to víš?“ „Vyšetřovalo se to.“ „A to při vyšetřování nezjistili Debořinu pravou totoţnost?“ „Moc práce si s tím nedali. Debora jim tehdy udala adresu své autodílny. Zavolali tam a bylo jim potvrzeno, ţe jde skutečně o majitelku podniku a její přítelkyni. Debora sama prý mluvila s hlavním mechanikem, ovšem v roli Bessy. V dílně se uţ potom nikdy neukázala a poslala jim písemnou výpověď. Tím ušla konfrontaci s lidmi, kteří ji znali. Ani se nenamáhala přizpůsobit se podobou Bessy. Vystavili jí nové doklady na jméno Bessy Ransomová a to byl pro ni začátek nového ţivota. Zabila dvě mouchy jednou ranou. Zbavila se své silně zadluţené autodílny a nadto měla naději na brzké dědictví. To na sebe nedalo dlouho čekat. Máma zemřela a doktor Frost dal domnělou tetu vyhledat. Suverénně si přijela pro dědictví a vůbec ji nenapadlo, ţe by s tím mohly být nějaké potíţe. Spoléhala na to, ţe ji nikdo z rodiny nezná a ţe je přibliţně stejný typ, jako byla Bessy, takţe se za máminu sestru můţe klidně vydávat. Jenţe něco velmi důleţitého jí ušlo.“ „Co?“ „Co ti to napovídá, kdyţ se o dvou sestrách řekne, ţe byly stejně staré?“ 106

„Nevím.“ „Nejsi ve formě, Josie,“ usmál se táta. „Stejně staří sourozenci musí přece nutně být dvojčata.“ Zkoprněla jsem. „Něco ti ukáţu,“ řekl táta. „Mám tu po mámě takovou památku…“ Sáhl do náprsní tašky a vytáhl malou fotografii. „Podívej se na ni.“ Vzala jsem obrázek do ruky a vydechla úţasem. Dívala se na mě asi dvanáctiletá dívka, která drţela za ruku – sama sebe. Byly to samozřejmě dvě dívky, ale nebyly od sebe k rozeznání. „To je…“ zakoktala jsem. „To je máma s tetou Bessy těsně předtím, neţ se rozešly. Takováhle podoba dvojčat se ani léty nemění. Kdyby byly dnes obě naţivu, vypadaly by zase úplně stejně, i kdyby se snaţily o opak. Proto jsem očekával, ţe si pro dědictví přijede úplný mámin odlitek. To se nestalo a já začal mít podezření. Svěřil jsem se s ním doktoru Frostovi a on mi slíbil, ţe to dá vyšetřit a protáhne předání dědictví do té doby, neţ věci budou jasné. Debora neměla podezření, ţe něco tuším a všechno šlo hladce aţ do okamţiku, kdy přišly na přetřes ty fotky z hor, které nám Bessy poslala bez Debořina vědomí: Ta jedna, kterou jsi přinesla, ji sice nemohla ohrozit, protoţe na ní nebyla podoba její přítelkyně, ale bylo jí jasné, ţe ty ostatní ano. Uvědomila si to zvlášť potom, co viděla máminu fotografii v mé pracovně. Umínila si, ţe ty fotky musí získat a zničit je, protoţe jediný pohled na ně by ji usvědčil z podvodu. Samozřejmě se logicky domnívala, ţe všechny fotky máš ty a pod laskavou záminkou, ţe ti uklidí pokoj, ti pořádně prohrabala všechny věci. Nenašla ovšem nic, a tak se rozhodla, ţe nainscenuje nějakou tragickou událost, v jejímţ stínu by se na fotky zapomnělo. Příleţitost se jí naskytla, kdyţ jste spolu jely k doktoru Frostovi. Vyuţila toho, ţe zpátky pojedeš sama, a neţ tě vyhledala na vyhlídce, vypustila ti brzdovou kapalinu. Nebyl to pro ni problém, je vyučená automechanička. Co měla v úmyslu, sama neví. Potřebovala prostě událost. Hodilo se jí, ţe tě prý chtěl zabít nějaký motorkář a 107

spoléhala se na to, ţe celé to svinstvo zůstane na něm. Strany parkoviště zaměnila úmyslně, aby se brzdová kapalina hned nenašla.“ „Jak tohle víš?“ „Vypověděla to. Nejvíc ji prý na tom mrzí, ţe to všechno bylo zbytečné, protoţe druhý den po tvé havárii se jí Judy svěřila, ţe fotky má ona. Snaţila se je z ní vymámit s odůvodněním, ţe jsou pro ni drahá památka. Judy jí je slíbila, ale trvala na tom, ţe s tím musíš souhlasit. Debora se octla ve slepé uličce. Věděla, ţe se brzo vrátíš z nemocnice, všechno se uklidní a začne jí hrozit nové nebezpečí ze strany Judy, která u sebe měla fotky. Snaţila se tedy zopakovat svůj starý trik s katastrofickou událostí, která by oddálila objevení fotek. Doufala, ţe neţ se věci uklidní, vyřídí doktor Frost všechny formality a ona rychle odjede. Tentokrát si samozřejmě vzala na mušku nebezpečnou Judy. Huntova mléčná akce jí dala skvělou příleţitost zinscenovat další zločin. Ten jí ovšem nevyšel, protoţe jí ho překazil tady Charlie.“ „A ohlásil ho policii,“ vpadla jsem. „To nebylo potřeba,“ usmál se táta. „Policie měla celý případ uţ předem pod kontrolou. A ještě navíc – někdy i ve stavu úplné opilosti! Chci tím říct, ţe Charlie není jen můj milý přítel, pacient, fotograf a opilec, ale také inspektor passadenské kriminálky. Kdyţ jsi měla tu havárii, šel jsem případ ohlásit na policii a udal všechny moţné souvislosti, které mě přitom napadly. Přitom jsem zjistil, ţe ten případ se uţ vyšetřuje a ţe vyšetřování vede Charlie. Byla to šťastná náhoda. Co se stalo dál, uţ víš. Charlie se tu objevil jako můj domácí pacient, aby byl přímo ve středu případných událostí. Kdyţ se pak Debora tak snaţivě zajímala o roznášení mléka, bylo mu to podezřelé, rychle vám doplnil scénář vystoupení a zapojil se do hry sám, aby ochránil Judy před napitím a zároveň prokázal, ţe měla být otrávená. To se mu taky podařilo. Deboru to tak ohromilo, ţe ani nebyla schopná roznášet mléko. Zajímavé je, ţe i tentokrát nastrojila Debora svou hororovou akci úplně zbytečně, protoţe hned po představení jí Judy vytouţené fotky 108

odevzdala. Debora tím byla tak nadšená, ţe se mi s tím dokonce svěřila a já jsem věděl, ţe nemáme času nazbyt, jestli se ty fotky mají zachovat. Dohodl jsem se s Charliem a ten přinesl druhý den fotoaparát. Já jsem se rychle vţil do úlohy lupiče a pod záminkou, ţe si jdu pro ţupan, jsem vlezl do Debořina pokoje a odnesl odtud do pracovny obálku s fotkami a dokonce zbrojní pas na jméno Debora Clayová, který nás trochu zaskočil a vyvedl z míry. S ozbrojeným protivníkem jsme nepočítali. Prohlédli jsme si fotky, Charlie je všechny ofotografoval a já je vrátil zpátky i se zbrojním pasem. Tušili jsme, ţe nebudou mít dlouhý ţivot a vývoj událostí nám dal za pravdu. Uţ druhý den jste je našli zničené v kontejneru. Přefotili jsme je v poslední chvíli. Kromě toho jste našli další cennou věc – pytlík od Searsů.“ „Počkej, tati,“ přerušila jsem otcův monolog. „Nezničil fotky třeba ten zloděj, co je tetě ukradl?“ „Ţádný nebyl,“ zasmál se táta. „To byla jen Charlieho past, do které Debora nakonec spadla. Snaţil se totiţ vyprovokovat Deboru k nějaké konečné akci, kterou by se prozradila, protoţe proti ní měl jen samé nepřímé důkazy. Výborně vyuţil toho, jak Debora zareagovala na jeho aparát na stole, a vymyslel si hru se srovnáváním snímků. Byl zvědav, co si Debora vymyslí. Věděl, ţe ať uţ ty snímky zničila nebo ne, rozhodně je nebude chtít vydat a to ji donutí k nějakému činu. To se také vyplnilo. Co jiného nakonec Deboře zbývalo, neţ efektně zaranţovat loupeţ? Nemohla přece přiznat, ţe tu tolik ţádanou památku na chudinku Deboru zničila sama!“ Vydechla jsem úţasem. „Já jsem si myslela…“ „Myslela sis toho asi dost. To jsem poznal, kdyţ jsme si spolu povídali. Ani mě nepřekvapilo, ţe sis na fotce spletla mámu s tetou, ale nic jsem ti nevysvětloval, moc jsem to nerozebíral a raději jsem připustil, ţe se máma s tetou opravdu mohly někde setkat, aniţ bych o tom věděl.“ „Proč jsi to dělal? Copak jsi mi nemohl říct pravdu?“ „Nemohl, Josie,“ řekl táta váţně. „Znám tě a bezpečně vím, ţe bys ji neunesla. Kdybys byla věděla, ţe místo tety máme v domě cizí chamtivou ţenskou, chovala by ses k ní přinejmenším nepřátelsky, a 109

to jsme nemohli potřebovat.“ Dost mě to zamrzelo, ale musela jsem uznat, ţe má táta pravdu. „Já vím,“ řekla jsem sklesle. „Kdyţ jde do tuhého, nejsem k ničemu.“ „Naopak,“ těšil mě táta. „Ohromně jsi nám pomohla, kdyţ jsi mi přinesla ten pytlík a roztrhané fotky z kontejneru. Charliemu se potvrdila jeho teorie a usoudil, ţe přišel čas vyprovokovat Deboru ještě jednou k dalšímu činu. Rozhodli jsme se proto naznačit jí, ţe známe pravdu a tím ji donutit buď k přiznání, nebo k útěku. Ono to totiţ dost spěchalo, protoţe pan Frost naléhal, ţe uţ nemůţe ten převod dědictví moc dlouho uměle zdrţovat.“ „A tak jste uspořádali s Judy tu seanci.“ „Ano,“ přikývl táta. „Zase nám pomohla náhoda, ţe se Debora tak zajímala o čtení myšlenek. Vyuţili jsme toho a já jsem sepsal tu pohádku o dvou vílách, kterou pak Judy tak úspěšně hádala z knihy. Počítali jsme s tím, ţe se Debora vyplaší a pokusí se utéct. To se taky stalo.“ „A proč jste z toho vlastně dělali takovou kovbojku? To jste jí nemohli říct pravdu přímo?“ Táta se usmál a tázavě se podíval na pana Carpentera. „Říkat pravdu do očí je sice krásná zásada, Josie,“ řekl inspektor, „ale někdy trochu neúčelná a nebezpečná. Co jsme potřebovali? Varovat Deboru, ţe je v nebezpečí a donutit ji k útěku, o kterém by se aţ do konce domnívala, ţe jí pomůţe. Co by se stalo, kdybychom ji přímo obvinili z podvodu a pokusů o vraţdu? Pravděpodobně by přestala uvaţovat, ztratila by hlavu a vytáhla by na nás pistoli. Já bych na to samozřejmě musel reagovat, a to by si zdraví nás všech ani zařízení téhle domácnosti rozhodně nezaslouţilo. Kromě toho bych tím zmařil ten Debořin útěk se všemi zavazadly, který je sám o sobě jedním z důkazů viny.“ „Ale to zatčení…“ naléhala jsem. „Nebylo to trochu divoké?“ „Vůbec ne,“ zasmál se pan Carpenter. „Takhle se to dělá vţdycky, kdyţ má pachatel zbraň. Ostatně – obešlo se to bez jediného výstřelu a to je úspěch.“ Zdálo se mi, ţe Judy neklidně posedává a chystá se něco říct. „Pane inspektore,“ odváţila se nakonec, „kdyţ jsme tenkrát spolu 110

byli na kriminálce, tak vám z tašky vypadla účtenka…“ „Vím, ţe sis toho všimla,“ usmál se pan Carpenter, „a mohu tě ujistit, ţe byla opravdu od Searse. Nechal jsem si ji tam vystavit jako vzor k porovnání, kdybych podobnou účtenku někde našel. Také jsem ji nakonec skutečně objevil. Byla přilepená na dně toho sáčku, který jste našli v kontejneru. Zboţí tam sice vypsáno nebylo, ale porovnal jsem číselné kódy a ty souhlasily. Byla to skutečně účtenka za jodovou tinkturu a sirnatan sodný. Kromě toho jsem podle popisu, který mi u Searsů dali, mohl snadno identifikovat Deboru jako jednoho z kupujících. V posledních dnech to byla prý jen ona a nějaký mládenec, patrně Dick Cummings. Ovšem ten ani jeho otec nemají s případem vůbec nic společného. Chtěli si ten trik jen vyzkoušet.“ Viděla jsem, jak se Judy ulevilo. „Trochu vám závidím,“ ozval se Tom, který celou dobu mlčel, „jak elegantně jste to u Searsů zvládl. My jsme se tam vyptávali taky, jenţe nás vyhodili.“ „I to vím,“ přikývl pan Carpenter. „Řekli mi o vás. Ale nediv se. Já jsem proti vám ve výhodě, protoţe mám magický klíč, který otevírá dveře a ústa. Je to policejní průkaz. Pokud ho mám, chci ho uţívat s rozumem. Osobní výhody nepřináší.“ Zamyslela jsem se a pak jsem se zeptala: „A můţete nám prozradit, proč jste fotografoval ty růţe?“ Inspektor se hlasitě rozesmál. „Na to se raději zeptej táty, to je jeho bláznivý nápad. Kdyţ jsem si přinesl aparát, usoudili jsme, ţe bych tu měl taky něco fotografovat a Arnieho napadly růţe. Také jsem poctivě dvě vyfotil a aţ si vyzvednu zvětšeniny, dám vám kaţdé jednu na památku. Tobě a Judy. Ostatní má denní práce půjde ovšem samozřejmě k soudu.“ Škodolibě jsem zaznamenala, ţe tuhle prkotinu uvedl Tom v seznamu jako událost! Pak jsem se obrátila na tátu. „Kde se tu, prosím tě, vzala ta má stará pohádková kníţka, ze které Judy hádala? Myslela jsem, ţe uţ ji dávno nemáme.“ „Asi ji uţ opravdu nemáme. Samozřejmě to nebyla ona. Nahmátl jsem první knihu, která mi padla do ruky.“ „A která to byla?“ zeptala jsem se zvědavě. 111

„Collinsova Historie novověké chirurgie.“ Nabrala jsem dech a pak jsem se hystericky rozesmála. „Co je ti, Josie?“ „Nic,“ řekla jsem nešťastně. „Jen jsem si uvědomila, ţe bez pouťových triků, lţí a polopravd asi člověk ve světě nic nepořídí.“ „Ale pořídí, Josie,“ uklidňoval mě táta. „Jenţe účel světí prostředky. Nemůţeš vţdycky mávat praporem pravdy, kdyţ bojuješ proti lţi. Dovedeš si představit, jak by vypadala třeba Charlieho práce, kdyby dejme tomu navštívil pana X. Y., čestně odkryl hledí a oznámil mu, ţe je policejní inspektor, který ho do dvou dnů hodlá zatknout a usvědčit z vyloupení klenotnictví? To by nebyla obhajoba pravdy, ale vyloţené furiantství a k ničemu dobrému by to nevedlo. Lhář si nezaslouţí znát pravdu a nelze s ním hrát poctivou hru. Tu si můţeš dovolit hrát jen s poctivým člověkem.“ „A co třeba pacient? Ten je poctivý a bezúhonný a taky mu neřekneš pravdu.“ „Pacient je především chudák, kterému je potřeba ţivot ulehčit. A to se vyjevením pravdy málokdy podaří. Víš to sama. Nelhala jsi snad statečně umírající mámě, ţe jí vlastně nic není a nedělala jsi s ní plány do budoucna, o kterých ti bylo jasné, ţe se uţ nikdy neuskuteční? Máma to samozřejmě věděla taky, ale vděčně tu hru přijala a věř mi, ţe jí to v posledních dnech moc pomohlo.“ Při vzpomínce na mámu mi vstoupily slzy do očí. Táta ke mně přistoupil a pohladil mě po vlasech. „S pravdou je to tak, Josie: Kaţdý slušný člověk po ní volá, ale protoţe nemůţe unést její tíhu, rád se smíří s tím, ţe je klamán. Začíná to divákem, okouzleným pouťovým trikem a končí to uboţákem na smrtelné posteli. Není omluvitelné klamat lidi pro svůj zisk, ale je chvályhodné klamat z lásky, ve prospěch a potěšení ostatních. Proto i kouzelníky rád přijímám do lékařského cechu a tak často prohlašuji, ţe doktoři, šamani a kouzelníci…“ „Patří do jednoho pytle,“ doplnila Judy a vděčně se na tátu usmála. „Bůh povolal na věčnost Jacka Dallessandra,“ řekl kněz, „tohoto nadějného a dobrého chlapce, který stál na prahu své ţivotní pouti. 112

Ale nechť netruchlí ti, které opustil. Jistě dojde věčného spasení, neboť Bůh ho zavolal v okamţiku, kdy jeho duše svou čistotou byla nejlépe připravena vstoupit do království nebeského a stanout…“ Otřásla jsem se a nevěděla jsem, jestli odporem, nebo zimou. Pršelo a foukal silný vítr. Pohřeb Jacka Dallessandra byl prostý, ale přes nepřízeň počasí hojně navštívený. I to se dalo vysvětlit. Jacka neměl nikdo rád a všichni to o sobě věděli. Teď, kdyţ byl po smrti, se za to zastyděli a snaţili se vykoupit své svědomí aspoň účastí na jeho poslední cestě. Lţou sami sobě, přemítala jsem truchlivě. I ten kněz lţe. Copak je skutečně svět tak špatný, ţe nesnese pravdu? „Pojď,“ pošeptal mi Tom. „Je na nás řada. Ať to máme za sebou.“ Shýbla jsem se pro hroudu země a hodila ji do hrobu. Rakev temně zaduněla. Nad mou hlavou se tiše modlil kněz. Déšť zesílil a všichni, kteří splnili svou křesťanskou povinnost, koukali co nejrychleji zmizet. Připojili jsme se k nim. „Kde je Judy?“ napadlo mě. „Támhle,“ ukázal Tom. Podívala jsem se před sebe a spatřila Judy, jak mizí v zatáčce hřbitovní cesty. Po jejím boku kráčel Dick Cummings a drţel nad oběma rozevřený deštník. Pochopila jsem, ţe naše nerozlučná trojice se právě rozpadla. „Kdo chce kam, pomozme mu tam,“ zašeptala jsem odevzdaně a zavěsila se do Toma.

113

Wendy Darlenová

ZÍTRA ZABIJU CRAMEROVOU Obálku s pouţitím fotografie Zuzany Mináčové navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet, Ţatčany 1, 664 53 Újezd u Brna v edici Buldok jako svou 9. publikaci, Brno 1995 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. 1. vydání Cena 39 Kč ISBN 80-900605-9-5

114

115