Vztahy České republiky se Srbskem a Černou Horou

Vztahy České republiky se Srbskem a Černou Horou Jiří Dienstbier Martin Dorazín Tomáš Chrobák Aleksandar Ilič Miroljub Labus Robert Mikoláš Ctibor Nečas Jan Pelikán Václav Štěpánek Judita Štouračová

Vydala RADA PRO MEZINÁRODNÍ VZTAHY Praha 2004 Odpovědný redaktor: Zdeněk Matějka Tisk: Studio atd., Kyjov 1. vydání ISBN 80-239-4020-1 EAN 978-80-239-4020-6

OBSAH 1. Proč česko-srbsko-černohorské vztahy? Jiří Dienstbier

5-9

2. Vzpomínky, fakta, návody Aleksandar Ilič

10-14

3. Podpora Charty 77 z Bělehradu - dopis mluvčím Dr. Jirži Hajek, Dr. Václav Havel, Dr. Jan Patočka

15-16

4. Vztahy České republiky se Srbskem a Černou Horou Připraveno z dokumentů Ministerstva zahraničí České republiky

17-21

5. Bilaterální styky na vládní úrovni

22

6. Češi a Srbsko v 19. a 20. století Tomáš Chrobák, Jan Pelikán

23-32

7. Mizející menšina: Češi v srbském Banátě Václav Štěpánek

33-37

8. Národní menšiny v Srbsku a Černé Hoře Z internetových pramenů

38-42

9. Výlet Klubu českých turistů Časopis turistů, 1899

43

10. Ekonomická spolupráce Srbska a Černé Hory s Českou republikou Miroljub Labus

44-45

11. Ekonomické vztahy České republiky se Srbskem a Černou Horou Judita Štouračová

46-54

12. Český bankovní kapitál a jeho srbské působení před rokem 1918 Ctibor Nečas

55-56

13. Černá Hora: Od perperu přes dinár k euru Martin Dorazín

57-60

14. Výlet Klubu českých turistů Časopis turistů, 1899

61

15. České postoje k událostem na Balkáně

62-75

16. Čeští vojáci v Kosovu

76-84

17. Rozvojová a humanitární pomoc

85-92

18. Regionální spolupráce 93-99 Z dokumentů Krajského zastupitelstva Jihomoravského kraje 19. Doporučená literatura

100

PROČ ČESKO-SRBSKO-ČERNOHORSKÉ VZTAHY? Jiří Dienstbier Pokoušíme-li se zmapovat alespoň ve stručnosti česko-srbsko-černohorské vztahy, jsme si vědomi, že se často prolínají historicky i současně s českými vazbami na všechny národy bývalé Jugoslávie. Avšak srbská otázka je dnes více než jiné zatížena četnými nedorozuměními, k jejichž překonání chceme přispět. Kromě toho vývoj v Srbsku a v Černé Hoře výrazně ovlivňuje a bude ovlivňovat začleňování jihovýchodní Evropy do evropské integrace. Současný stav také překáží zahájit jednání o asociačních dohodách s EU, o přístupových jednáních nemluvě. Setkávání Čechů a jižních Slovanů lze sledovat po mnohá staletí. Přemysl Otakar II. při svých výbojích pronikl do dnešního Slovinska a Chorvatska. Ve čtrnáctém století si dopisoval srbský car Dušan s Karlem IV. Karlův syn, uherský a český král a císař Zikmund Lucemburský pobýval na území své říše na jadranském pobřeží. Osobní, kulturní a hospodářské vztahy mezi našimi národy se zintenzivňovaly nejpozději od poloviny devatenáctého století. V rakousko-uherské říši, zahrnující území dnešního Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a tehdy uherskou Vojvodinu jsme byli společně se Srby, Chorvaty, Slovinci a mnohými menšinami mezi nimi. Významné byly i styky s obyvateli srbského království, které se v devatenáctém století osvobodilo od turecké nadvlády a před první světovou válkou byla jeho samostatnost zdrojem naděje i pro jihoslovanské obyvatelstvo habsburské říše. Takzvaná srbská otázka vyvolávala proto napětí nejen na Balkáně, ale také mezi velmocemi, především Rakousko-Uherskem a Ruskem. Zajímala však také Německo a Anglii. Mocnosti při zatlačování Turecka aktivně bránily rozšiřování srbského vlivu. Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu. Velmoci chtěly zamezit usazení Srbů u Jadranu z obavy, že by mohli otevřít přístup ke Středozemnímu moři Rusku, což by výrazně posílilo jeho moc. Zejména Anglie tak chtěla chránit své středomořské námořní cesty. Po další porážce Turecka v balkánských válkách v druhém desetiletí dvacátého století byl proto z části území obývaného Albánci vytvořen při Jadranu nový stát – Albánie. Nebylo proto náhodné, že první světovou válku symbolicky zahájily výstřely srbského studenta v bosenském Sarajevu, které zabily rakouského následníka trůnu a jeho manželku. Výsledkem války bylo osvobození rakousko-uherských jižních Slovanů a jejich spojení se Srbskem ve společném státě. Mezi válkami jsme byli spojeni s Jugoslávií Malou dohodou, která však nemohla vydržet expanzi italského fašismu a německého nacismu. Srbská otázka zůstala otevřená i po získání nezávislosti. V království Srbů, Chorvatů a Slovinců, pozdější Jugoslávii, vedly složité národní vztahy a převaha srbského etnika spolu s autoritativní vládou ke sporům, které vyvrcholily za druhé světové války. Lout-

5

kové státy, Paveličovo ustašovské Chorvatsko a Velká Albánie, vytvořená Mussolinim a Hitlerem spojením území obývaných Albánci, bojovaly na straně Německa, srbští „četnici“ usilovali o velké Srbsko. A ti všichni válčili s Titovou partyzánskou armádou. Důsledky masakrů se projevily i ve válkách devadesátých let dvacátého století. Josip Broz Tito dokázal přemostit národnostní rozpory politikou „bratstva a jedinstva“ už v průběhu partyzánské války a udržet ji až do své smrti. Rozporům ovšem dobře rozuměl. Vyvažoval je proto značnou autonomií jugoslávských republik a autonomních oblastí. V Bosně a Hercegovině a v Sandžaku byli islamizovaní Srbové a Chorvati povýšeni na národ. Muslimové jako třetí pluralitní prvek měli oslabovat tradiční napětí mezi Srby a Chorvaty. (Dnes se většina z nich nenazývá Muslimy, ale Bosanci.) Za Titova života byl nejen trestán jakýkoli projev nacionalismu, ale byly také tabuizovány informace o zločinech páchaných příslušníky jedněch národů vůči druhým. To mohlo být úspěšné jen díky absolutní Titově autoritě. Jeho smrtí se začala postupně pootevírat Pandořina skříňka, která nakonec vybuchla a spolu s ní v celém postjugoslávském prostoru i všechny neřešené problémy a tenze. Výsledkem byl rozpad Jugoslávie a vznik několika států. Nacionalistické vášně, roznícené autoritativními vládci – Miloševičem, Tudžmanem, Izetbegovičem atd. - znemožnily mírové rozdělení a následné boje, masakry, vyhánění statisíců lidí všech národností z jejich domovů vytvořily nové problémy, s nimiž se post-jugoslávské národy s obtížemi vyrovnávají dodnes. Jediným opravdu stabilizovaným post-jugoslávským státem je Slovinsko, které bylo jeho hospodářsky nejvyspělejší součástí, má na svém území jen minimální počet příslušníků jiných etnik a jako někdejší součást rakouské poloviny habsburské monarchie si zachovalo alespoň ozvěnu vídeňských demokratických tradic. Chorvatsko se postupně stabilizuje, když se s obtížemi ale přece s mnohými úspěchy snaží překonávat důsledky etnických čistek na svém území a v Bosně a Hercegovině a desetiletí ostré nacionalistické politiky autoritativního Tudžmanova režimu. V Bosně a Hercegovině se neválčí, ale deset let po daytonském příměří je de facto rozdělena na Republiku Srpskou a Bosansko-chorvatskou federaci. I v ní však přetrvává dělení na bosanská a chorvatská území. Ve volbách většinou vítězí nacionalističtí předáci všech tří skupin. Kromě toho si značná část bosenských Srbů a Chorvatů stále myslí, že nejlepším řešením by bylo připojit jimi ovládaná území ke státům jejich etnika – Srbsku a Chorvatsku. Makedonie se dnes nemusí obávat, že by ji ohrožovalo Bulharsko nebo Řecko, byť mnozí Bulhaři nepřestali makedonštinu považovat za bulharský dialekt. Řekové si vynutili, že nový stát byl uznán pod orwelovským názvem FYROM, tedy Bývalá jugoslávská republika Makedonie. Makedonií je pro ně Soluň a její okolí. Řecko dnes znovu protestuje, když se Spojené státy rozhodly uznat název Republika Makedonie, ale členství Řecka v EU a NATO a makedonská perspektiva přijetí do těchto institucí zaručuje, že spor může být řešen pouze politickými prostředky. Skutečným ohrožením je albánský extrémismus, živený ze srbského Kosova, jehož opakovaně vyslovovaným

6

cílem je sjednocení všech Albánců do jednoho státu, které extrémisté představují jako „osvobození se od slovanského otroctví“. Většinu post-jugoslávských problémů nelze vyřešit bez pozitivního vývoje v Srbsku. Srbsko je centrální zemí na Balkáně zeměpisně, svou rozlohou, počtem obyvatel, potenciálními možnostmi ekonomiky. Přes Srbsko vedou železniční spojení a silnice, spojující Balkán s Evropou. Možnost jejich neomezovaného využití je významná i pro hospodářství Bosny a Hercegoviny, Albánie, Makedonie, Řecka, Turecka, Bulharska. Dunajskou vodní cestu potřebují pro dopravu svého zboží do Evropy také Rumunsko a Ukrajina. Jakkoli je srbská ekonomika značně poničená, její rozsah a kvalifikace pracovníků jsou takové, že s postupnou obnovou a modernizací se opět stane nezanedbatelným, a v mnohém rozhodujícím hybatelem rozvoje balkánské ekonomiky. Srbsko a Černá Hora byla téměř celá devadesátá léta dvacátého století v mezinárodní izolaci. Teprve před čtyřmi roky se zbavila autoritativního režimu, trpí politicky, hospodářsky i morálně důsledky Miloševičovy vlády, válek, embarg, sankcí, rozbombardováním většiny průmyslu, mostů přes Dunaj a městské zástavby, neřešeným problémem Kosova a ohrožováním svého území albánským extrémismem a irredentismem. Srbsko je dnes zemí s nejvyšším počtem uprchlíků a vyhnanců v Evropě. Musí se starat o statisíce lidí, donucených opustit vlastní domovy v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a Kosovu. Po pádu Miloševiče usiluje Srbsko – a také Černá Hora, která činila první kroky už v opozici proti srbskému vládci - o politickou a hospodářskou přeměnu. Problémy rodící se demokracie, které provázejí všechny transformující se země, jsou často drsnější než jinde vzhledem k břemenům minulosti. Předností je, že Srbsko a Černá Hora je dnes jediným multietnickým státem bývalé Jugoslávie. Příkladem je Vojvodina, kde dvě desítky národů žijí vedle sebe po staletí. Občasné rozmíšky mezi příslušníky menšin ani v letech etnických konfliktů v jiných částech země nikdy nepřerostly do otevřeného násilí, o masakrech nemluvě. Nejvážnější je problém Kosova, srbské provincie spravované OSN (UNMIK-United Nations Mission in Kosovo) a hlídané vojenskými silami KFOR (Kosovo Force). Cílů válečné operace NATO proti Jugoslávii – vytvářet demokratickou multietnickou společnost - se zatím nepodařilo dosáhnout. Události z března 2004, při nich albánští extrémisté vyhnali další tisíce Srbů a zničili mnoho dalších domů, kostelů a středověkých klášterů, potvrdily, že řešení se zatím neobjevuje ani jako pověstné světélko na konci tunelu. Zvláštním problémem jsou nedořešené vztahy mezi Srbskem a Černou Horou. Její představitelé v odporu proti Miloševičovi usilovali o oddělení od Srbska a vytvořili odlišná ekonomická pravidla, včetně přijetí německé marky, dnes eura. Dohodou obou stran pod vlivem Evropské unie byla Svazová republika Jugoslávie přeměněna na stát Srbsko a Černá Hora, o jehož osudu mají Černohorci rozhodnout v referendu, plánovaném původně na rok 2005. Předpovědět výsledek zatím nelze také proto, že značná část černohorského obyvatelstva odmítá odtržení a Evropská unie dává přednost uchování současného stavu. Nejistota však ztěžuje mnohé praktické kroky. Má se sepisovat

7

ústava pro Srbsko nebo pro unii? Totéž platí pro vytváření ekonomických strategií. Evropská unie a Česká republika jako její součást mají zájem na stabilitě a rozvoji jihovýchodní Evropy. Význam zajištění mírové a prosperující jihovýchodní Evropy roste zejména s bojem proti globálnímu terorismu. Jeho odnože od devadesátých let působí také v Bosně a Hercegovině a Kosovu, kde si vytvořily základny, z nichž operují nejen na Balkáně, ale obchodem s drogami a lidmi, zejména se ženami pro prostituci a jinými zločinnými aktivitami pronikají do celé Evropy. Rozdílné přístupy různých členů mezinárodního společenství k jednotlivým částem bývalé Jugoslávie vytvářely příznivé prostředí pro ilegální činnost na celém Balkáně. V letech sankcí a embarg se rozmohla černá ekonomika, korupce, pašeráctví, mafie a organizovaný zločin. Je proto i v našem zájmu, aby se Srbsko a Černá Hora staly opět stabilizovanou demokracií s transparentním politickým a hospodářským systémem. S pádem Miloševiče v Srbsku, smrtí Tudžmana a porážkou jeho dědiců v Chorvatsku se vytvořily podmínky pro politickou a hospodářskou transformaci dvou zemí, na jejich úspěšném vývoji přímo závisejí i pozitivní proměny a jejich upevnění v Bosně a Hercegovině a stabilizace bezpečnostní situace na celém Balkáně. Pro demokratický a hospodářský vývoj nástupnických států bývalé Jugoslávie je potřebné, aby se stav jejich společností vyrovnával tak, aby mohly vstupovat do Evropské Unie pokud možno společně. Platí to zejména o Srbsku a Černé Hoře a Chorvatsku, kde demokracie je ještě křehká, ale její vývoj lze už považovat za nezvratný. Bez srbsko-chorvatské spolupráce na základě standardů Evropské unie není možné překonat faktické etnické rozdělení Bosny a Hercegoviny. Prosazení evropských standardů v těchto oblastech bude mít významný vliv také na stabilizaci Makedonie a oslabení extrémismu v albánské společnosti v Kosovu, Makedonii, jižním Srbsku a Černé Hoře. Také kosovští Albánci se chtějí integrovat do EU, což není možné, dokud se nezbaví těch, kteří ohrožují teroristickými útoky sousední státy a vyhánějí z Kosova ne-Albánce. Vstup do Evropské Unie vnímá prakticky celá srbská a černohorská politická scéna (odpůrci z některých extrémních stran jsou v zanedbatelné menšině) jako jedinou pozitivní perspektivu a záruku demokratického vývoje a rostoucí hospodářské prosperity. Chce-li Česká republika hrát aktivní roli v Evropské unii, potřebuje si zvolit několik základních témat, kterým se bude přednostně věnovat. Jako jedna z možností se nabízí patronát nad transformací Unie Srbska a Černé Hory nad jejími přípravami na asociační dohody a při vytváření podmínek pro začlenění do evropské integrace. K této roli se přihlásili přední čeští ústavní činitelé. K podpoře tohoto patronátu by bylo potřebné vytvořit v České republice odpovídající organizační a materiální podmínky. O českou podporu, výměnu kladných a záporných zkušeností z politické a hospodářské transformace a z přístupových jednání je v Srbsku a Černé Hoře zájem v politických, společensko-vědních i hospodářských kruzích. Podobný zájem už projevilo Slovensko, Polsko a přirozeně Maďarsko, které má ve Vojvodině významnou maďarskou menšinu. Podpora Srbska a Černé Hory může být značným přínosem pro Českou republiku a

8

její zájmy. Může přinést České republice značné ekonomické zisky. Československý obchodní obrat s Jugoslávií dosahoval před jejím rozpadem více než miliardu tehdejších korun a české podniky získávaly v zemi významné zakázky zejména v energetice a dopravě. Vyrovnávání post-jugoslávských ekonomik, pro něž má srbský rozvoj klíčový význam, může proto obnovit naše tradiční působení nejen v Srbsku a Černé Hoře, ale v celé oblasti. Kromě obnovení prestiže českého hospodářství v jeho historicky tradičních odbytištích by rozvoj hospodářských kontaktů se srbskými podniky přispěl k posílení konkurenceschopnosti českých podniků na globálních trzích, ale vedl by také k růstu příjmů veřejných rozpočtů v České republice a k zajištění zaměstnanosti. Česká republika může při transformaci a rozvoji Srbska a Černé Hory navázat na nejméně 150 let vzájemných vztahů, využít jazykové blízkosti, dlouhodobého zájmu a znalostí české kultury a tradice českého průmyslu v srbské společnosti, kapitálu sympatií vůči Čechům z období Rakouska-Uherska, z druhé světové války i z nedávné minulosti. Na druhé straně je zřejmé, že stavět pouze na této tradici a sympatiích nelze. V situaci, kdy se srbsko – černohorská unie stává atraktivní lokalitou pro aktivity zahraničních investorů (s nimiž české ekonomické subjekty zatím mohou jen s obtížemi soutěžit) by se český patronát mohl prioritně orientovat na pomoc veřejné správě. Tato orientace jednak bezprostředně navazuje na české zahraničně – politické zájmy jako člena EU, jednak odpovídá na nejnaléhavější potřeby Srbska a Černé Hory při tvorbě a realizaci její předvstupní strategie a konečně umožňuje efektivně vytvářet prostor pro následné uplatnění českých soukromých subjektů na místních trzích. Patronát vůči srbsko-černohorské unii se může projevovat mnohými aktivitami, opírajícími se o desetiletý náskok České republiky. České know-how, pozitivní i negativní zkušenosti se mohou uplatnit v ekonomické oblasti při veřejné regulaci a v procesu privatizace, při organizaci a zajišťování investic do infrastruktury, při vývoji a reformě soudnictví, při organizaci regionální samosprávy, při řešení vztahů Srbska a Černé Hory podpoře principu „standardy dříve než statut“ při řešení kosovské otázky reformě armády a policie a v celém spektru otázek souvisejících s akčním plánem s „feasibility study“, jejímž cílem je uzavření stabilizační a asociační dohody s Evropskou Unií. Přitom je významná i zkušenost s Višegrádskou čtyřkou jako potvrzení, že pro vstup do EU je potřebné prokázat schopnost sousedské spolupráce, což je zvláště potřebné po letech etnických konfliktů a napětí mezi nástupnickými státy bývalé Jugoslávie. Deset let izolace způsobilo, že pro vyrovnávání podmínek post-jugoslávských států pro postupné zapojování jejich společností do hlavního evropského proudu, podporu dnes potřebuje zejména Srbsko a Černá Hora. K pochopení této potřeby je skromným příspěvkem tento sborník.

V Praze, v mezinárodním dni lidských práv 10. prosince 2004. Autor byl československým ministrem zahraničí a v letech 1998-2001 Zvláštním zpravodajem Komise OSN pro lidská práva v Bosně a Hercegovině, Chorvatsku a Svazové republice Jugoslávii.

9

VZPOMÍNKY, FAKTA, NÁVODY... Aleksandar Ilić

Srbsko-česká spolupráce v době normalizace Osudné osmičky české historie, 1918, 1938, 1948, 1968 a také 1989 (stačí pootočit, a zase je tam osmička, jak to, tuším, konstatoval T.G. Ash) jsou také mezníky srbsko-české spolupráce ve dvacátém století. V těchto letech opravdových historických zvratů se nikdy nestalo, aby došlo při hloubce demokratického a národního cítění - mezi Srby a Čechy k jakémukoli vážnému nedorozumění. Co nejvíce spojovalo Srby a Čechy? Slovanství? Mýtus panslavismu u Srbů vyvraceli mnozí historikové a politici, u Čechů myšlenky Karla Havlíčka Borovského rozvíjeli Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Václav Černý. U Havlíčka hlavním politickým měřítkem nebylo slovanství, nýbrž demokracie - pro demokratické Čechy je možné spolupracovat se zeměmi konstitučními, nikoliv se zeměmi despotickými. Nic proti slovanskému cítění, které je autentické pouze v demokratickém kontextu. Similis simili gaudet, říká staré přísloví... Spolupráce Srbů a Čechů ve dvacátém století byla spoluprací demokratických národů, která měla dva společné a vzájemně propojené politické cíle - demokracii uvnitř země a demokracii v evropském prostoru (zachování národní samostatnosti, suverenity a integrity státu). Byla to snaha uskutečnit dva velké politické ideály - demokratický politický systém a suverenitu národa, rovnoprávnost občanů ve společnosti a stát zbavený zvůle často nepřátelských sousedů a velmocí. Na těchto ideálech lpěli Srbové a Češi v celém minulém století, a proto jim osudné osmičky české historie byly svým způsobem společné. V roce 1918 zvítězili spolu s demokratickými mocnostmi nad autoritářským Rakousko-Uherskem. Od roku 1938 až do roku 1989 čelili Češi a Srbové mnohem horšímu nepříteli než bylo habsburské mocnářství, které sice bylo 1914 - 1918 imperialistické a militaristické, ale jinak paradoxně bylo i docela slušným „rechtstaatem“. Mnohem horším nepřítelem byly totalitní státy komunistické a fašisticko-nacistické provenience, které sice uměly omámit „opiem intelektuálů“ (Raymond Aron) velké skupiny obyvatel nebo nacházet na různých stranách ochotné kolaboranty, ale toto opium bylo Srbům i Čechům většinou cizí a v podstatě importované. Kdykoliv Srbové a Češi měli i sebemenší šanci rozhodovat o svém osudu samostatně, bez Bretschneiderů a bez okupačních tanků totalitních armád, oba národy aktivně usilovaly o autentickou a autochtonní alternativu, což byla demokracie a samostatnost opírající se o národní hrdost. Potvrdilo se to symbolicky jak na začátku, tak i na konci dvacátého století. V roce 1914, když začínal neslavně proslulý Drang nach Osten, T. G. Masaryk měl v kapse pas Království srbského, konstituční monarchie. Její monarcha byl nejen skvělý voják, nýbrž i vynikající překladatel, přeložil do srbštiny bibli liberalismu, knihu Johna Stuarta Milla ,,O svobodě“.

10

Srbsko-česká spolupráce za 1. světové války byla velkou kapitolou česko-srbských vztahů. Korunovalo ji vytvoření dvou demokratických samostatných států. Druhou velkou kapitolou byla spolupráce politická, ekonomická, kulturní a vojenská od roku 1918 do roku 1938, narušovaná pouze zvraty evropského vývoje ve třicátých letech. Po roce 1938, po okupaci Československa a obsazení Jugoslávie, které začalo krutým bombardováním Bělehradu v dubnu 1941, v letech druhé světové války až do roku 1945 Srbové a Češi společně bojovali proti nacismu. Zvláště zajímavá je kapitola spolupráce emigračních vlád Jugoslávie a Československa v Londýně. V roce 1945 v Jugoslávii zvítěz il komunismus. Československo v poválečném období obnovilo demokracii, ale po únoru 1948 se stalo obětí stalinismu. Jugoslávie začala stalinismem, ale od roku 1948 po roztržce Stalina s Titem začal pomalý a nedůsledný proces tzv. demokratizace, pseudoliberálního „samosprávného socialismu“, který byl po Titově smrti, a zejména po rozpadu Jugoslávie uměle a násilně v Srbsku udržován do roku 2000. Rád bych četl práce graduovaného studenta historie nebo bohemistiky pod názvem „Mnichovská krize v bělehradském tisku“. Den za dnem, bedlivě a ostražitě sledoval bělehradský tisk ničení demokratického Československa, na které všichni Jihoslované dvacet let pohlíželi jako na svůj vzor. Před československým velvyslanectvím probíhaly velké demonstrace solidarity. Na fotbalových zápasech horkokrevní Srbové volali ,,Dejte nám zbraně, budeme bránit Československo!“. Druhý student by mohl napsat práci takřka analogickou - „Bělehradský tisk o Pražském jaru“, o roce 1968, o vpádu Brežněvových tanků do Československa a nastolení tzv. normalizace. Znovu bělehradský tisk den po dni sledoval s velkými sympatiemi reformy Alexandra Dubčeka a velkou iluzi o socialismu s lidskou tváří. Její největší hodnota byla paradoxně v tom, že otevírala cestu negaci pokleslého stalinismu, tzv. reálného socialismu. Proto tanky musely zakročit... Rok 1968 potvrdil tradici a hodnoty srbsko-českého porozumění. Před tanky přijel do Prahy Josip Broz Tito podpořit Alexandra Dubčeka, ale pro Brežněva to bylo jen další přilití oleje do ohně. Když tanky vtrhly do Československa, Svaz komunistů Jugoslávie a maršál Tito odsoudili okupaci a nikdy od toho neodstoupili. Československé reformy a odpor vůči sovětské invazi podporovaly v Srbsku a Jugoslávii různé politické proudy a skupiny: reformní komunisté v Srbsku kolem Marka Nikeziče, jugoslávští intelektuálové soustředění kolem záhřebského časopisu Praxis, Filozofické fakulty Bělehradské univerzity a Institutu společenských věd, liberální, nekomunistické opoziční kruhy a studentské organizace. A také mnozí občané, kteří sympatizovali s českou touhou po svobodě a pro které byla okupace Československa ostudou a zločinem. A jako v roce 1938, tak i v roce 1968 se demonstrací spontánně účastnily tisíce lidí, bez ohledu na to, zda je organizovali studenti, komunisté nebo nezávislé organizace - nikoho nebylo třeba agitovat. Budoucí badatel této kapitoly srbsko-české vzájemnosti může čerpat ze zdrojů Svazu komunistů Jugoslávie a jeho satelitních organizací, z diplomatického archivu,

11

z novin a časopisů - Student, Vidici, Književne novine, Delo, Književnost, Savremenik, z rozhlasu a televize, z největšího deníku Politika. Všechny sdělovací prostředky referovaly poctivě o Československu, Pražském jaru a jeho potlačení. Jak ubíhal čas a jak se političtí realisté smiřovali s okupací a normalizací, i jugoslávští komunisté rétoriku zmírnili. Pro reformní bylo Pražské jaro inspirací, pro skalní nebezpečím, o kterém příliš nehovořili, aby nebyli stigmatizováni jako stalinisté. Kritiku oslabovaly také ekonomické zájmy. Pomáhat věci Československa nebylo vždy snadné. Opoziční skupiny byly pod stále větším tlakem nejen Brežněvova Sovětského svazu, ale také domácích kryptostalinistů. Za článek o Rusku v časopise Delo se Mihajlo Mihajlov dostal do vězení. Za číslo věnované okupaci Československa stanul před soudem literární kritik, germanista a šéfredaktor Literárních novin Zoran Gluščevič. Odsoudili ho, ale do vězení díky reformním komunistům v Srbsku přece jen nešel. Stejně jsem dopadl já, když jsem byl souzen v roce 1971 za číslo časopisu Vidici, věnované českým, polským a ruským disidentům. Velký ohlas měl článek levicového profesora Ljubomira Tadiče „Arkanský strach ze svobody“ nebo esej liberálního filozofa Nikoly Miloševiče o Janu Palachovi. Pražské jaro bylo ovšem jen vrcholem střídajících se období mrazu a tání, která Srbové sledovali od roku 1948. V roce 1956 srbský spisovatel Dobrica Čosič referoval o tehdejším sjezdu Svazu československých spisovatelů a kritickém vystoupení Jaroslava Seiferta. Jara Ribnikarová, rodačka z Hradce Králové, přeložila v roce 1967 „Zbabělce“ Josefa Škvoreckého. Časopisy publikovaly překlady moderních českých básníků. V kinech se promítala díla nové české filmové vlny, zvláště populární byly první filmy Miloše F ormana. Už v roce 1965 divadlo Atelje 212 (podobné Divadlu na zábradlí, od repertoáru po buffet) hrálo ,,Zahradní slavnost“ Václava Havla. V letech československé normalizace po sovětské invazi, kdy doma byli čeští autoři na indexu, inscenovalo toto divadlo v režii Ljubomira Draškiče a v překladu Renaty Ulmanski, manželky reformního komunisty a ministra zahraničních věcí Mirka Tepavace, Havlovu „Audienci“ a „Vernisáž“. Ulmanski také přeložila hru Pavla Kohouta „Marie zápasí s anděly“. Ale Havla jsme hráli nejčastěji - Národní divadlo uvedlo „Vyrozumění“, Havlův-Kohoutův ,,Protest-Atest“, Atelje 212 „Žebráckou operu“, Bělehradské dramatické divadlo „Largo desolato“, to vše v mém překladu. V roce 1968 a později jsem překládal (nejdříve v časopisech) články a knihy Karla Kosíka a Ivana Svitáka, vlastně kvintesenci Pražského jara. V roce 1969 vyšel v Záhřebu Kunderuv „Žert“ v překladu Nikoly Kršiče, bosenského Srba s českou matkou, jehož otec, slavný profesor a překladatel Jovan Kršič, byl za války zavražděn ustašovci v koncentračním táboře Jasenovac. Kršič přeložil také všechny Kunderovy knihy napsané česky. Jeho bratr Bogdan Kršič, jeden z nejlepších srbských grafiků, jehož výstavu jsme měli možnost zhlédnout nedávno v Praze, věnoval jedno ze svých děl Janu Palachovi. Milan Čolič, dnes žijící v Praze, překládal Bohumila

12

Hrabala, Mňačkovu knihu „Jak chutná moc“, Seifertovy vzpomínky a další díla. Jara Ribnikarová přeložila Seifertovy básně u příležitosti udělení Nobelovy ceny českému básníkovi. Přeložil jsem Seifertův „Morový sloup“, Kunderovy „Směšné lásky“, Škvoreckého povídky o jazzu se vzpomínkami na poválečnou Prahu. Vyšly překlady mladých překladatelů děl Ivana Klímy, Lenky Procházkové a mnoha dalších autorů. Biserka Rajčič (překládala Patočku, Skácela) je i autorkou antologie politických textů „Česká otázka“. Kdybychom sestavili seznam českých knih, vydaných v Srbsku od roku 1945, zjistili bychom, že tolik překladů z českých autorů nevyšlo zřejmě v žádné jiné zemi, možná bychom se mohli rovnat jen Polsku. Politická spolupráce byla ovšem skromnější. Nátlak Brežněva na Tita a Jugoslávii byl příliš silný, aby jim stálo za to veřejně spolupracovat s československou opozicí. Obezřetní však byli také srbští intelektuálové z obavy, aby ještě více nezhoršovali situaci přátel propuštěných z práce a posílaných do vězení, kterým stejně neměli možnost účinně pomoci. Nicméně významné bylo podepisování Charty 77 v Bělehradě. Na podporu pronásledovaných chartistů připojila své podpisy prakticky celá intelektuálně-opoziční politická elita. Text a podpisy byly ovšem publikovány jen v emigrantském tisku, v londýnském časopise Naša reč. Jiným takovým vystoupením byl protest Svazu srbských spisovatelů a srbského PEN klubu proti zatčení Václava Havla v Palachově týdnu. Po československém listopadu 1989 jsme doufali v obnovení přátelských vztahů na všech úrovních. Signalizovala to nadějná návštěva ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera v Bělehradě. Přeložil jsem tehdy Dienstbierovo „Snění o Evropě“. Léta režimu Slobodana Miloševiče, válka v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a nakonec v Kosovu, naděje zhatily. To však neznamená, že na české straně nebyli politikové a intelektuálové, kteří chápali složitost dění v Jugoslávii. Dnešní český prezident při své návštěvě SRJ v roce 1996 přijal na velvyslanectví v Bělehradě, velvyslancem byl tehdy Ivan Bušniak , představitele srbské opozice. Byla to důkladná a povzbudivá debata. Kniha Václava Klause „Česká cesta“, kterou jsem přeložil, měla a dodnes má velký ohlas v Jugoslavii. Srbští občané pohlíželi s nadějemi na vývoj v Československu a po jeho rozdělení na přeměny v České republice. Na začátku století to byl Masaryk se srbským pasem, na konci století bělehradští studenti, kteří v devadesátých letech mnohokrát demonstrovali proti autoritativnímu Miloševičovu režimu, zpívali jednoduché dvojverší - „Dolazi zima, pravićemo Sneška, biće i Srbija slobodna k‘o Češka. (“Přichází zima, budeme dělat sněhuláka, bude i Srbsko svobodné jako Česko“). Mnozí z těchto studentů našli v Praze útočiště v době válečných událostí v Jugoslávii, s nimiž nesouhlasili. Oplatili nám Češi naše přátelství? Odpověd‘ je jednoznačná. Před rokem 1989 o událostech v Jugoslávii psal český emigrační tisk, zvláště Pelikánovy Listy a Tigridovo Svědectví, velice bohatý byl také přínos Lettres Internationale, které vydával v Paříži A. J. Liehm.

13

V devadesátých letech postoje a články Václava Klause, Jiřího Dienstbiera, Václava Bělohradského, Jana Pelikána, Karla Kosíka, Ivana Svitáka a mnoha dalších představitelů pravice, centra i levice v české společnosti potvrdily, také proto, že byly často i oprávněně kritické, staletou tradici naší spolupráce ve věci demokracie a národní samostatnosti. Přeložil jsem v pohnutých dnech roku 1999 takřka vše, co bylo napsáno v českém tisku. Připravuji nyní o tom antologii, která, jak doufám, vyjde srbsky i česky. Srbsko je konečně svobodné jako Česko. I když jeho problémy jsou větší a složitější, naše současné vztahy, opřené o dlouholeté tradice přátelství a vzájemného porozumění, jsou zárukou trvalé spolupráce demokratických, přátelských a rovnoprávných zemí a národů. Tato spolupráce začala s novým elánem v roce 2000, kdy demokratická opozice konečně vyhrála volby proti režimu Slobodana Miloševiče. První prezident svobodné Svazové republiky Jugoslávie Vojislav Koštunica, jeden z hlavních představitelů liberální, nekomunistické opozice ještě ze sedmdesátých let dvacátého století, je také znalcem české politické kultury, díla T.G. Masaryka, E. Beneše a Karla Čapka (zvláště proslulé ankety Přítomnosti „Proč nejsem komunistou“). Návštěvy Jana Kavana, Miloše Zemana, Stanislava Grosse a také Zorana Djindjiče, Dragoljuba Mičunoviče, Gorana Svilanoviče a nedávno i Vuka Draškoviče daly silný impuls rozvoji spolupráce Srbska a Černé Hory s Českou republikou. Není důvod, aby tato spolupráce nebyla v budoucnu ještě intenzivnější, o to mají zájem obě strany. Je naším společným úkolem, aby naše vztahy dosáhly plodné a vysoké úrovně z dob T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Aleksandar Ilić (1945) je docentem světové literatury na Filologické fakultě Bělehradské univerzity, od roku 1990 přednášel na této univerzitě jako hostující profesor také bohemistiku. Přeložil 21 knih českých autorů, většinou zakázaná díla odpůrců režimu, napsal knihu „Vyhoštěná literatura“, eseje o českých disidentských autorech - Kunderovi, Škvoreckém, Havlovi, Seifertovi a dalších. Byl v nekomunistické opozici od roku 1968 a je jedním z 13 zakladatelů Demokratické strany. Od roku 2001 je mimořádným a zplnomocněným velvyslancem SRJ, dnes Srbska a Černé Hory v České republice.

14

PODPORA CHARTY 77 Z BĚLEHRADU DOPIS MLUVČÍM Dr. Jirži Hajek Dr. Václav Havel Dr. Jan Patočka Beograd, februar 1977 Obračamo Vam se sa izvesnim zakašnjenjem, buduči da smo tek ovih dana uspeli da dobavimo tekst P o v e l j e 77. Pošto smo iz njega saznali da Vi predstavljate potpisnike, molimo Vas da svima podpisnicima u naše ime izrazite punu podršku koju pružamo duhu, zahtevima i stavovima P o v e l j e, kao i našu uverenost do čete u tome da istrajete. Podpisnici: Prof. Svetozar Stojanović; Prof. Milađin Životić; Prof. Zagorka Golubović; Dr. Svetlana Knjazeva, direktor Instituta za filozofiju; Svetozar Sindjelić, sekretar Instituta za filozofiju; Vojislav Stojanović, asistent Filozofskog fakulteta; Nebojša Popov; Rastko Jovanović; Miloš Arsenijević, asistent Filozofskog fakulteta; Ljiljana Jovičić, sociolog; Jagoš Djuretić, direktor štamparije „Filip Višnjic“; Dr. Vuk Stambolović, asistent na Medecinskom fakultetu; Jelena Kečeđinac, student; Miloš Vučkovlć, student; Mirjana Popović, student; Branko Gavrić, student; Jelka Imširović, sociolog; Milan Vodjević, student; Pavluško Imširović, tehničar; Dragomir Olujić, politolog; Dragiša Paunović, student; Košta Cavoški, pravnik; Aleksandar Ilić, asistent Filološkog fakulteta; Srđja Popović, pravnik; Dragoljub Ignjatović, književnik; Djorđje Vuković, istoričar književnosti; Milan Badulović, književni kritičar; Goran Bjedov, student filozofije; Miođrag Stanisavljević, književnik; Dušan Kuzmanović, profesor filozofije; Eva Kuzmanović, politotog; Jasminka Gojković, sociolog; Danilo Udovički, arhitekta; Lazar Stojanović, ređitelj Branko Vučićević, prevodilac; Biljana Lukić; Jovan Barović, advokat; Momčilo Selić, pisac; Pavle Bak, diplomirani filozof; Borivoje Ljubinković, ređitelj; Petar Cvetković, književnik; Vitomir Teofilović, humorista; Prof. Univerziteta Nikola Milošević; Slobodan Boda Marković, ređitelj; Miroslav Marković, novinar radio Beograda; Milorad Pavlović, student; Pero Muzijević, asistent Univerziteta u Novom Sađu; Ilija Moljković; Srećko Mihailović, sociolog; Dragiša Kalezić, književnik; Marinko Arsić Ivkov, književnik; Manojlo Gavrilović, književnik; Slobodan Stojadinović, književnik; Dušan Bjelovuk, pravnik; Aleksandar Spasojević, istoričar; Dragan Lubarđa, slikar; Snežana Rađovanović, student; Momčilo Živojinović, apsolvent filozofije; Miloš Vasić, novinar NIN-a; Petar Ignjatović, pravnik; Vitomir

15

Knežević, advokat; Vladimir Ivković, advokat; Branko Omčikus, slikar; Milan Nikolić, sociolog; Živojin Pavlović, književnik i ređitelj; Žorž Grujić, muzičar; Obrad Savić, filozof; Vojislav Kukoljac, pravnik; Vladimir Mijanović; Ing. Arh. Natalija Arežina; Neđa Nikolić, sekretar Društva za kulturnu saradnju Jugo-slavija-Francuska; Milorađ Vučelić, publicista; Mila Nikolić, učenica; Stevan Knežević, slikar; Jelena Maksimović, student; Vjera Djurić, student; Milanka Lecić, istoričar umetnosti; Marija Soti, student; Vladimir Lazarevič, novinar „Politike“; Prof. univerziteta Dimitrije Bogđanovič; Nina Tabaković; Sonja Bogdanović, istoričar umetnosti; Milan Tabaković, književni prevodilac; Darko Štrajn, magistar filozofije; Ružica Rosanđić, student; Slobodan Vuković, student; Ljuba Stojić, psiholog; Dušan M. Boškovič, diplomirani filozof; Miroslav Jošić, književnik; Djordjije Crnčević, vajar; Milisav Savić, glavni urednik „Književne reci“; Milan Kovačević, univerzitetski docent; Miođrag Perišić, književnik; Jasmina Lukić, književni kritičar; Svetozar Stojanović, univerzitetski profesor; Ljubomir Tadić, univerzitetski profesor; Miladin Životić, univerzitetski profesor; Mihailo Marković, univerzitetski profesor; Zagorka Golubović, univerzitetski profesor; dr Dragoljub Mićunović, univerzitetski profesor; Nebojša Popov; inž. arh. Miša David; Borislava Vidović Marinović; inž. arh. Tijana Maksimović Bino; Vitomir Teofilović, publicista; Goran Bjedov; Pavle Rak; Inž. Arh. Aleksandar Drndarski; Marija Miloradović, student; Smilja Tađić; Ljiljana Veselinović; Vida Penezić, diplomirani sociolog; Vukašin Laban, advokat; Desirnir Kovačević, advokat; Vujadin Milašinović, advokat; Vojislav Stojanović, asistent Filozofskog fakulteta; Zdravko Kučinar, asistent Filozofskog fakulteta; Aleksandar Kron, predsednik Srpskog filozofskog društva Miloš Arsenijević, asistent Filozofskog fakulteta; Alekđanđar Pavković, asistent Filozofskog fakulteta; Ratko Jovanović; Svetlana Knjazeva Adamović, upravnik Instituta za filozofiju; Svetozar Sindjelić, sekretar Instituta za filozofiju; Mihailo Djurić, univerzitetski profesor, savetnik Instituta za društvene nauke.

16

VZTAHY ČESKÉ REPUBLIKY SE SRBSKEM A ČERNOU HOROU Mezivládní styky: V politické oblasti nejsou mezi oběma státy žádné sporné otázky a ve většině strategických cílů je pojí názorová blízkost. Rozvoj vzájemných vztahů umožnilo svržení Miloševićova režimu na podzim 2000 a ukončení mezinárodní izolace tehdejší Jugoslávie. Srbsko a Černá Hora dnes patří mezi priority české zahraniční politiky. Česká republika podporuje integraci stabilizovaného Srbska a Černé Hory do euroatlantických institucí (zejména Evropské unie a Partnerství pro mír) a předává Bělehradu své zkušenosti z transformačních procesů. Politický dialog byl zcela přerušen jen v r. 1993 a po zavedení sankčních opatření v době kosovské krize. První konzultace ředitelů odborů a náměstků ministrů zahraničí se uskutečnily koncem roku 1995 a v témže roce bylo rozhodnuto obnovit diplomatické zastoupení na velvyslanecké úrovni. Rozvoj bilaterálních vztahů - návštěva premiéra Václava Klause v Bělehradě na jaře 1996 – vystřídalo faktické zmrazení v době bombardování Svazové republiky Jugoslávie na jaře 1999. Politické vztahy byly obnoveny po svržení Miloševičova režimu a po ukončení mezinárodní izolace tehdejší Jugoslávie (12. října 2000 zrušila vláda sankce). Česká republika, která dlouhodobě udržovala úzké styky s tehdejšími opozičními silami, prezentovala prostřednictvím různých kontaktů s opozicí v Bělehradě a černohorské Podgorici svoji připravenost plnohodnotně obnovit dialog zejména v ekonomicko - obchodní oblasti. Vzápětí po revolučních událostech na přelomu září a října 2000 navštívil Bělehrad ministr zahraničních věcí Jan Kavan (23.10.2000). Na tuto symbolickou a politicky významnou návštěvu, potvrzující plnou podporu zahájené demokratizaci jugoslávské společnosti, navázala v únoru 2001 návštěva ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra, doprovázená velkou podnikatelskou misí. V květnu 2001 následovala návštěva předsedy Senátu Petra Pitharta, doprovázeného skupinou senátorů. Ministr kultury Pavel Dostál navštívil Bělehrad v červnu 2001. V rámci pravidelného setkání středoevropských prezidentů počátkem června 2001 v Itálii se krátce setkali prezidenti Václav Havel a Vojislav Koštunica. V říjnu 2001 navštívila Srbsko, Kosovo a Makedonii delegace senátorů v čele s předsedou senátního Výboru pro obranu a bezpečnost Michaelem Žantovským. Poté následovala návštěva ministra dopravy a spojů Jaromíra Schlinga (říjen 2001). V prosinci 2001 jednala v Bělehradě delegace vedená náměstkem ministra zahraničí Rudolfem Jindrákem, která se zúčastnila mezinárodní konference k otázkám transformačního procesu v České republice, Maďarsku, Polsku, Slovensku a Slovinsku. V dubnu 2002 navštívil ministr obrany Jaroslav Tvrdík spolu se svým slovenským resortním kolegou česko-slovenskou smíšenou jednotku v rámci KFOR v provincii Kosovo. Ministr obrany navštívil jednotku znovu v lednu 2003.

17

Doposud nejvyšší úrovně dosáhly politické vztahy demokratické ČR a SRJ oficiální návštěvou premiéra Miloše Zemana v SRJ v lednu 2002 v doprovodu místopředsedy vlády pro hospodářskou politiku a ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra, ministra zemědělství Jana Fencla, ministra dopravy a spojů Jaromíra Schlinga, náměstků ministrů zahraničí, zdravotnictví, financí, práce a sociálních věcí a zemědělství a osmdesátičlenné delegace českých průmyslníků a obchodníků. Při návštěvě premiéra Zemana v Bělehradě a srbského premiéra Zorana Djindjiće v Praze nabídla Česká republika nad rámec tradičních forem bilaterální spolupráce roli partnerské země při předávání vlastních zkušeností z transformačního procesu v jednotlivých oblastech ekonomiky a společnosti. Mottem je “ČR - země expert - Váš partner”. V květnu 2002 navštívil Bělehrad již podruhé od demokratických změn ministr zahraničí Jan Kavan. V roce 2003 navštívili Srbsko a Černou Horu delegace hospodářského výboru parlamentu (květen), ministr dopravy Milan Šimonovský (září), ministr vnitra Stanislav Gross (říjen), delegace Komise pro krajany Senátu PČR (listopad) a náměstek ministra vnitra ČR Miroslav Štěpán (prosinec). V roce 2004 zavítali do Bělehradu a Podgorice ministr životního prostředí ČR Libor Ambrozek (duben), náměstek ministra zahraniční pro dvoustranné vztahy Petr Kolář (červen) a při příležitosti inaugurace srbského prezidenta ministr obrany Miroslav Kostelka (červenec), který cesty využil k jednání se svým protějškem Prvoslavem Daviničem. Ze Srbska a Černé Hory (předtím Svazové republiky Jugoslávie) navštívili po demokratických změnách Českou republiku svazový ministr pro vědu a rozvoj Vuk Domazetović, místopředseda srbské vlády Alexandar Pravdić, předseda svazové vlády Zoran Žižić a v září 2001 předseda srbské vlády Zoran Djindjić. V rámci této návštěvy proběhly v Praze „Dny Srbska“, kterých se zúčastnila početná mise českých a srbských podnikatelů. V závěru roku navštívil Prahu předseda dolní komory svazového parlamentu Dragoljub Mičunović (listopad 2001). Na reciproční návštěvu přijel v únoru 2002 předseda horní komory svazového parlamentu - Srdja Božović. V březnu 2002 se semináře Paktu stability v Praze zúčastnila srbská ministryně dopravy a spojů Marija Rašeta-Vukosavljević a v srpnu téhož roku pobýval soukromě v Praze srbský premiér Zoran Djindjić. V roce 2003 se přijeli do Prahy na oficiální návštěvy - svazový ministr zahraničních věcí Goran Svilanović (červen), náměstek ministra zahraničních věcí Igor Lukšić (říjen), a náměstek ministra zahraničí pro dvoustranné vztahy se sešel s představitelem černohorské opozice Nebojsou Medojevičem (prosinec). V září 2004 jednala v Praze delegace, vedená předsedkyní Výboru pro evropskou integraci srbského parlamentu Ksenií Milivojevičovou. Při návštěvě ministra zahraničí Vuka Draškoviće v Praze ve dnech 11.-12 listopadu 2004 byla podepsána Smlouva o zamezení dvojímu zdanění. Během návštěvy ministra obrany Prvoslava Daviniće, plánované na začátek roku 2005, bude podepsána resortní dohoda o spolupráci. V první polovině roku 2005 je plánována cesta ministerského předsedy Stanislava Grosse. Ministr Draškovič pozval do Bělehradu také ministra zahraničí Cyrila Svobodu, předsedu Senátu Petra Pitharta. Do Bělehradu se na jaře chystá zahraniční a evropský výbor Poslanecké sněmovny a zájem projevil i její předseda Lubomír Zaorálek.

18

Ve dnech 22. – 24. 11. 2004 jednala v Praze o bezpečnostních otázkách a spolupráci delegace vedená náměstkem ministra zahraničí pro multilaterální otázky Željko Perovićem. K tématům jednání s českou delegací vedenou náměstkem ministra zahraničí Janem Winklerem patřila cesta SČH ke členství NATO, možná řešení kosovského problému, role NATO a EU na Balkáně a reforma OSN včetně Rady bezpečnosti.

Bezpečnost: Česká republika podporuje úsilí Srbska a Černé Hory o vstup do Partnerství pro mír, stejně jako výhledové členství v Severoatlantické alianci. ZÚ Bělehrad byl českou prioritou na kontaktní ambasádu Severoatlantické aliance v letech 2004-2006 a počítáme s opakováním kandidatury pro období 2006-2008. V souladu s aliancí zdůrazňujeme spolupráci s Mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, reformu ozbrojených sil a přerušení nelegálních vazeb mezi bezpečnostními složkami SČH a Republikou srbskou v Bosně a Hercegovině. Podpoříme brzké předávání osob obviněných ICTY do domácí jurisdikce za předpokladu dokončení soudní reformy, především pokud jde o institut ochrany svědků a právní zajištění přebírání obviněných. O bilaterální spolupráci jednal ministr obrany Kostelka se svým protějškem Prvoslavem Davinićem v červenci 2004 při příležitosti inaugurace srbského prezidenta. Na přelomu června a července se uskutečnily bilaterální rozhovory ministerstev obrany a na začátek roku 2005 se počítá s návštěvou ministra Daviniče v České republice. Při té příležitosti by mělo být podepsáno Ujednání o spolupráci mezi SČH a ČR v oblasti obrany, jehož součástí by měl být Plán bilaterální spolupráce. Partnerská strana má mimo jiné zájem o studentské výměny v rámci resortu. V průběhu návštěvy ministra vnitra Grosse v Bělehradě a Podgorici na podzim 2003 byla dohodnuta resortní spolupráce v boji proti organizovanému zločinu.

Kosovo: Od ukončení bojů v roce 1999 se Česká republika angažuje v ochraně bezpečnosti, hospodářské obnově a demokratizaci Kosova. V misi KFOR působí 435 Čechů. Hlavním úkolem společného československého praporu je zajišťovat bezpečnost na prozatímní kosovsko-srbské hranici a v příhraniční oblasti včetně dohledu nad návratem uprchlíků. Vojáci chrání srbské obyvatelstvo proti případným útokům albánských extremistů, poskytují pomoc humanitárním organizacím a pomáhají mezinárodní policii, která je součástí Mise OSN v Kosovu (UNMIK). Jednotky jsou specializovány na zvládání pouličních nepokojů. Česká armáda plánuje ponechat svůj kontingent v KFOR na dnešní úrovni minimálně do konce prvního pololetí 2005 a v druhém pololetí je připravena k posílení na maximálně 600 osob.

19

Na práci UNMIK a Organizace pro bezpečnost a spolupráce v Evropě (OBSE) se podílejí čeští občané v krátkodobých i dlouhodobých misích. Česká republika měla zastoupení i na úrovni hlavního administrátora Prištiny (Ivo Šanc). V průběhu minulého roku působilo v UNMIK deset civilních policistů, počítá se se zvýšením jejich počtu na šestnáct. V misi je také přítomen jeden český vojenský pozorovatel. V OBSE by měli být podle dostupných informací dva Češi. I několik let po bombardování představují pro Kosovany nebezpečí pozemní miny. Česká republika od roku 1999 přispívá každoročně prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí do Fondu pro odminování, který je součástí Paktu stability pro jihovýchodní Evropu.

Kultura a školství: Dosud platným smluvním dokumentem pro oblast kultury, školství a vědy je Dohoda o spolupráci v oblasti kultury, umění, vědy, školství a osvěty mezi vládou Československé republiky a vládou Socialistické federativní republiky Jugoslávie z 29. 1. 1957, která byla v rámci nástupnických jednání potvrzena. Při setkání v roce 2002 se ministři kultury shodli, že je potřebné sjednat novou kulturní dohodu. Česká strana připravila první návrh. Od té doby si strany vyměnily několik verzí textu dohody. Poslední protinávrh, který předala SČH v srpnu 2004 byl zaslán k připomínkám příslušným českým resortům a institucím (MK ČR, MŠMT ČR, MV ČR, Akademie věd ČR), které k němu zpracovaly svá stanoviska. Český protinávrh, zpracovaný na jejich základě má být na návrh srbsko-černohorské strany projednán na pracovní schůzce delegací obou stran začátkem roku 2005. Předpokládá se, že po projednání společného textu a vnitrostátním schválení kulturní dohoda mohla být v prvním pololetí 2005 podepsána. Kulturní a školská spolupráce je na poměrně dobré úrovni, jediné omezení na obou stranách představuje nedostatek finančních prostředků na kulturní, školskou a vědeckou výměnu v rozpočtech resortů i příslušných institucí. Česká republika se pravidelně účastní Bělehradského knižního veletrhu, mezinárodních filmových festivalů pořádaných na území SČH, čeští hudební umělci jsou častými hosty na scénách Srbska a Černé Hory. Čilá je spolupráce filmových archivů a knihoven. Českou kulturu aktivně propaguje zastupitelský úřad České republiky v Bělehradě. Mezi nejdůležitější kulturní události roku 2003 patřilo vystoupení Českého současného experimentálního divadla na bělehradském letním divadelním festivalu BELEF, společné nastudování Čapkovy Velké doktorské pohádky bělehradským loutkovým divadlem Pinokio a hradeckým divadlem Drak, hlavní cena filmu Rok ďábla režiséra Zelenky na festivalu v Paliči, Dny českého filmu (retrospektiva filmů Zdeňka Svěráka) v Bělehradě, výstavy Česká republika na přelomu tisíciletí, Hlučná samota a Jaroslav Seifert a koncerty českých interpretů. Spolupráce ve školství se soustřeďuje především na udělování stipendií a výuku jazyků. Na katedře bohemistiky Filologické fakulty na Bělehradské univerzitě působí lektor českého jazyka. Katedru podporuje české velvyslanectví, které spolupořádá

20

překladatelské soutěže a přispívá na vybavení katedry bohemistiky (v této době je to katedra s nejvíce knihami a kazetami VHS na fakultě). V České republice se srbský jazyk přednáší na Univerzitě Karlově v Praze a na Masarykově univerzitě v Brně. Masarykova univerzita má dohodu o přímé spolupráci s Bělehradskou univerzitou. Oživení by zasluhovala vědecká spolupráce, která byla poznamenána lety jugoslávské izolace. Česká republika nabízí v rámci vládních stipendií Srbsku a Černé Hoře každoročně stipendijní místa. V současné době u nás studuje osmnáct vládních stipendistů ze Srbska a Černé Hory, z toho čtyři v bakalářském, devět v magisterském a pět v doktorandském studijním programu. V akademickém roce 2004/5 je osm studentů v bakalářském/magisterském a čtyři v doktorandském studijním programu. Pro akademický rok 2005/6 nabízíme deset míst v bakalářském/magisterském a čtyři místa v doktorandském studijním programu.

Konzulární a smluvní oblast: Vízová povinnost vůči Svazové republice Jugoslávii byla zavedena v prosinci 1993. Srbsko-černohorská strana usiluje o uzavření bezvízové dohody vztahující se na držitele diplomatických a služebních pasů. Možnost sjednání limitované bezvízové dohody byla několikrát posuzována, vždy s negativním výsledkem především pro zamítavý postoj ministerstva vnitra, zdůvodňovaný společnou konzulární instrukcí EU (povinnost přihlížet při sjednávání nových dílčích bezvízových dohod k zájmům členských států). Situace se změnila na konci roku 2003, kdy se ministr vnitra Stanislav Gross při oficiální návštěvě v Bělehradu a Podgorici vyslovil pro uzavření částečné bezvízové dohody. Vůči občanům Srbska a Černé Hory je v současné době uplatňován liberální vízový režim. V praxi je postačující cestovní doklad, vyplněná žádost o vízum a fotografie. Srbsko a Černá Hora zrušila jednostranně vízovou povinnost pro občany Evropské unie a kandidátských zemí včetně České republiky 31. 5. 2003. Bezvízový pobyt je možný v maximální délce devadesáti dnů. Obě strany mají zájem uzavřít smlouvu o zpětném přebírání osob protiprávně pobývajících na jejich územích (tzv. readmisní dohodu). Po vyhodnocení výsledků mezirezortního připomínkového řízení chce Ministerstvo vnitra zahájit expertní jednání. První kolo by mohlo proběhnout v první polovině roku 2005. Srbsko předložilo v roce 2003 návrh memoranda o policejní spolupráci. České ministterstvo vnitra připravuje expertní jednání o textu smlouvy (vzhledem k tomu, že daná problematika spadá do působnosti jednotlivých republik, budou zřejmě sjednány dva samostatné dokumenty). Mezi Českou republikou a Černou Horou byl podepsán v roce 2001 Protokol o spolupráci v oblasti cestovního ruchu. O jeho sjednání projevilo zájem i Srbsko. (Připraveno z dokumentů Ministerstva zahraničí České republiky)

21

Bilaterální styky na vládní úrovni 2000 ministr zahraničních věcí J. Kavan v Bělehradě předseda Senátu PČR P. Pithart v Bělehradě ministr průmyslu a obchodu M. Grégr v Bělehradě ministr kultury P. Dostál v Bělehradě ministr dopravy J. Schling v Bělehradě 2001 ministr SRJ pro vědu a rozvoj V. Domazetović v Praze předseda svazové vlády Z. Žižić v Praze předseda srbské vlády Z. Djindjić v Praze předseda dolní komory parlamentu SRJ D. Mičunović ministr dopravy a spojů J.Schling v Bělehradě náměstek ministra zahraničí R.Jindrák v Bělehradě 2002 předseda vlády M. Zeman v doprovodu ministra průmyslu a obchodu M. Grégra, ministra zemědělství J. Fencla, ministra dopravy a spojů J. Schlinga (+ náměstci dalších resortů a osmdesátičlenná delegace průmyslníků a obchodníků) v Bělehradě ministr zahraničních věcí J. Kavan v Bělehradě předseda horní komory svazového parlamentu S. Božović v Praze srbská ministryně dopravy a spojů M. Rašeta-Vukosavljević v Praze soukromá návštěva srbského předsedy vlády Z. Djindjiće v Praze 2003 ministr dopravy a spojů M. Šimonovský v Bělehradě ministr vnitra S. Gross v Bělehradě a Podgorici svazový ministr zahraničních věcí G. Svilanović v Praze náměstek ministra zahraničních věcí I. Lukšić v Praze schůzka náměstka ministra zahraničí P. Koláře s představitelem černohorské opozice N. Medojevićem 2004 ministr životního prostředí L. Ambrozek v Bělehradě a Podgorici náměstek ministra zahraničí pro dvoustranné vztahy P. Kolář v Bělehradě ministr obrany M. Kostelka při příležitosti inaugurace srbského prezidenta ministr spravedlnosti Černé Hory Željko Šturanović v Praze konzultace Úřadu pro evropskou integraci při srbské vládě v Praze ministr zahraničních věcí Vuk Drašković v Praze

22

ČEŠI A SRBSKO V 19. A 20. STOLETÍ Tomáš Chrobák, Jan Pelikán Tradice intenzivnějších česko-srbských vztahů sahá do počátku 19. století. Vzájemné kontakty z té doby souvisejí s obdobnými problémy, před které byly oba národy postaveny. Proces formování moderní společnosti u Srbů a Čechů nabízel sám o sobě širokou možnost inspirací a vzájemných vlivů. Vztahy českého prostředí s rodícím se srbským státem se rozvíjely v kontextu dobových představ o slovanské vzájemnosti a lze je proto jen těžko oddělit od českých kontaktů s ostatními jihoslovanskými národy, především Slovinci, Chorvaty a Černohorci, ale i Srby žijícími na území habsburské monarchie (především v Chorvatsku a od roku 1878 v Bosně a Hercegovině). Vztahy se srbským státem stály přitom vždy poněkud v pozadí kontaktů české společnosti s Chorvaty, Slovinci a Srby, kteří sdíleli s obyvateli českých zemí podobné osudy v habsburském mocnářství. Převážně rovinaté, agrární Srbsko vzněcovalo daleko méně fantazii českých umělců toužících po exotických podnětech než hornatá, archaicky patriarchální a romantická Černá Hora. Již na počátku 19. století sledovali čeští vlastenci boj Srbů o nezávislost. Informace o poměrech v Srbsku přinášely českému čtenáři noviny Václava Matěje Krameria. První vědecký zájem o srbský jazyk a písemnictví projevil zakladatel slavistiky Josef Dobrovský. Intenzivnější vztahy než se Srby z bělehradského pašaliku existovaly s vojvodinskými Srby. Významným zprostředkovatelem v této oblasti byl jazykovědec a literární historik Pavel Josef Šafařík. Šafařík prožil v letech 1819-1833 v kulturním centru uherských Srbů plných 14 let svého života. Během pobytu v Novém Sadu, kde působil jako ředitel gymnázia a později po neshodách s některými kolegy a konzervativní pravoslavnou církví jako profesor, vytvořil Šafařík svá stěžejní díla - především monumentální Geschichte der slawischen Sprachen und Literatur nach allen Mundarten a spis Serbische Lesekoerner. Šafařík stál také u kolébky prvního srbského vědeckého časopisu Letopis Matice Srpske, který začal vycházet v roce 1824. Vedle Šafaříka měl na srbské prostředí neobyčejný formativní vliv hlasatel romantického panslavismu Ján Kollár. Jeho dílo Slávy dcera poznamenalo celou generaci nastupujících srbských literátů jako Jovana Iliće nebo Ljubomira Nenadoviće. Jeho spis O literárnej vzájemnosti mezi kmeny slávskými vyšel v srbském překladu Dimitrije Teodoroviće již roku 1835, tedy o rok dříve než v českém originále. Ze srbských osobností ovlivnil české národní obrození nejvíce Vuk Stefanović Karadžić. Karadžić seznámil české prostředí se srbskými hrdinskými zpěvy, jejichž ohlas se odráží v české literatuře prakticky v průběhu celého 19. století. První přeložil do češtiny píseň z Karadžićovy sbírky lidových písní Václav Hanka. V roce 1817 navázal vydáním antologie z Karadžićových písní pod názvem Prostonárodní srbská múza do Čech převedená. Srbské epické písně byly pravděpodobně jedním z inspiračních zdrojů při vytváření literárních fals Rukopisů Královedvorského a Zeleno-

23

horského. Z Karadžićových etnografických výzkumů vycházel i František Ladislav Čelakovský, když ve třech svazcích Slovanských národních písní vydal v originálu i překladu 84 srbských písní. Z Karadžićových prací obohatil rovněž svou sbírku pořekadel a přísloví Mudrosloví národu slovanského. Srbská ústní lidová slovesnost je přítomna i ve sbírkách Karla Jaromíra Erbena (Sto prostonárodních pohádek a pověstí v nářečích původních). Srbské motivy obsahují rovněž některé drobné prozaické sbírky Boženy Němcové jako Koleda, Štěpnice a Obrazy života. Karadžić navštívil poprvé Prahu v roce 1823. Setkal se zde s Hankou a dalšími osobnostmi národního života. Jeho studie a zprávy plnily české časopisy v 30. a 40. letech. Mezi donátory Hankou řízeného Národního muzea patřil i srbský kníže Miloš Obrenović. Pro poznání nedávné srbské minulosti měl svoji důležitost spis německého historika Leopolda Rankeho Serbische Revolution (1829) líčící na základě materiálů shromážděných Vukem Karadžićem historii srbských povstání. Roku 1843 dorazil do Bělehradu František Zach, jež se stal na další desetiletí klíčovou osobností česko-srbských vztahů. Zach se jako mladý právník vydal na pomoc polskému povstání v roce 1831. Po porážce povstání odešel do Francie, kde po mnoha peripetiích vstoupil do služeb vůdce konzervativně orientovaného polského exilu Adama Czartoryského. Czartoryski a polská emigrace se snažili zabránit tomu, aby po případném rozpadu osmanské říše nevyplnilo mocenské vakuum carské Rusko. Zach formálně pracoval jako tlumočník na francouzském konzulátu v Bělehradě. Ve skutečnosti však budoval zpravodajskou síť pro polskou emigraci. Zach měl určující vliv při formulaci srbského národního programu Načertanije v roce 1844. Neúnavně pracoval pro dorozumění Srbů a Chorvatů. Dokázal do Bělehradu získat mladé Čechy - například lékaře Maximiliána Otta, inženýry Jana Nevoleho a Jana Heyrovského. Pomohl rovněž zorganizovat návštěvu Františka Ladislava Riegra v Bělehradu v listopadu 1847. Rieger jednal s knížetem Alexandrem Karadjordjevićem a dalšími představiteli ustavobranitelského režimu jako Avramem Petronijevićem a Tomou Vućićem-Perišićem. Riegra průběh dosti rozčaroval. Srbští vůdcové mu připadali nestateční, materialističtí, nevzdělaní a xenofobní. Během revoluce 1848 se Zach účastnil s řadou jihoslovanských osobností Slovanského sjezdu v Praze. Na něm byl za Srby přítomen mimo jiné i Vuk Stefanović Karadžić. Po porážce revoluce se Zach vrátil zpátky do Srbska. Věnoval se hlavně budování srbského vojenského školství. Jeho kolegou na bělehradské vojenské akademii byl další Čech Jan Lambl. Pro mladého následníka trůnu Petra Karadjordjeviće získal Zach jako preceptora mladého historika Viléma Gablera. V obtížném období Bachova absolutismu uvažoval vídeňskou vládou pronásledovaný Karel Havlíček Borovský, že se i s celou rodinou vystěhuje do Srbska. Jeho přítel Vilém Gabler mu však tento úmysl rozmluvil. Nepominutelnou úlohu sehrál v Srbsku také synovec P. J. Šafaříka Janko Šafařík, který působil jako profesor na bělehradském gymnáziu a významně se zasloužil o založení srbského Národního muzea a Národní knihovny. Po restauraci dynastie Obrenovićů roku 1958 byl Zach jako exponent ustavobranitel-

24

ského režimu donucen odejít do ciziny. Již v následujícím roku byl však povolán nazpět jako nenahraditelný vojenský odborník. Za vlády knížete Michala Obrenoviće dosáhl Zach vrcholu svého vlivu. Pokračoval v budování srbské armády, ale byly mu svěřovány i důležité politické mise, například jednání o srbsko-řecké spojenecké smlouvě v Athénách v roce 1868. Po celou dobu svého pobytu informoval o dění v Srbsku a na Balkáně vedoucí představitele českého národního hnutí, především Františka Ladislava Riegra. Nepominutelnou roli v kontaktech se Srby měl staročeský poslanec a vydavatel listu Politik Jan Stanislav Skrejšovský. Udržoval v 70. letech 19. století styky především s vůdcem vojvodinských Srbů Svetozarem Miletićem. Oživení politického života v českých zemích po pádu Bachova absolutismu přineslo i novou vlnu zájmu o jihoslovanskou problematiku. Důkazem byla Anthologie jihoslovanská z roku 1863 od Václava Křížka. Srbské hrdinské zpěvy o pár let později - nepříliš úspěšně - překládal Siegfried Kapper pod názvem Zpěvy lidu srbského (1872-1874). Jihoslovanským motivům se věnoval ve své povídkové tvorbě Prokop Chocholoušek. Důležitou roli hraje srbská tématika i v díle Vítězslava Hálka. Hálek navštívil Balkán a Srbsko v roce 1870. Jeho hrou ze srbských dějin Král Vukašín bylo otevřeno v roce 1862 Prozatímní divadlo v Praze. Srbsko a hlavní město Bělehrad navštívil rovněž Jan Neruda, jež zachytil Bělehrad v období těsně po odchodu turecké posádky v působivém vylíčení. Ve svém básnickém díle se k jihoslovanským, tedy i k srbským tématům obraceli Eliška Krásnohorská, Václav Šolc, Adolf Heyduk nebo Svatopluk Čech. Neúnavným tlumočníkem srbské literatury do češtiny se stal moravský literát a spolupracovník revue Ruch Jan Hudec. Hudec uvedl do českého povědomí Branka Radičeviće, Lazu Lazareviće a další autory. Na srbské straně byl nejvýznamnějším znalcem a propagátorem české kultury především básník, dramatik, překladatel a literární kritik Jovan Jovanović-Zmaj, který studoval práva na pražské univerzitě. Překládal hlavně Jana Nerudu a Svatopluka Čecha. Některé srbské krajinářské a folklorní motivy, především z oblasti dnešního Kosova, ztvárnil ve svém díle malíř František Zvěřina. Povstání křesťanského obyvatelstva v Hercegovině a v Bosně v roce 1875 znovu zvýšilo zájem české veřejnosti o balkánské dění. V srpnu 1875 přijel do Prahy vůdce liberálů Jovan Ristić, aby intervenoval u vedoucích politiků proti - podle jeho názoru -štvavé kampani části českého tisku proti nečinnosti vlády knížete Milana Obrenoviće tváří v tvář utrpení bosenského obyvatelstva. Válka roku 1876 vyvolala živý ohlas. Na pomoc bojujícímu Srbsku odcházeli čeští dobrovolníci, kteří posílali zprávy do českého tisku. Po českých zemích se konaly manifestace a sbírky na osvobození slovanských národů Balkánu z pod cizí nadvlády. Tehdejší události na Balkáně stály na počátku zájmu Josefa Holečka o jižní Slovany. Studium srbského folklóru završil v knize Srbská národní epika (1909-1926). František Zach, který byl v roce 1876 povýšen do hodnosti generála, se aktivně zúčastnil války s Turky jako pobočník knížete Milana. Zranění, v jehož důsledku přišel Zach o nohu, ho vyřadilo z dalších bojů. Přesto zůstal v srbských službách až do

25

roku 1882. V tomto roce ukončil svou proměnlivou a místy dobrodružnou kariéru v Srbsku. Vrátil se do vlasti, kde v relativním zapomnění zemřel roku 1892 ve věku požehnaných osmdesáti pěti let. V průběhu 19. století se začala v Bělehradě vytvářet krajanská kolonie, čítající asi 300-400 osob. Českou komunitu v hlavním městě Srbska tvořili lidé nejrůznějších povolání. K společenské elitě patřili mlynáři a majitelé pivovarů. Již roku 1868 založili čeští krajané spolek Česká beseda, který brzy zanikl. Teprve roku 1885 byl ustaven spolek Lumír. Orientoval se na pořádání kulturních akcí a snažil se udržovat kontakty se starou vlastí. V politických zápasech uvnitř srbské společnosti udržoval striktní neutralitu. V roce 1882 vznikl bělehradský Sokol. Duší české kolonie v Bělehradě, těšící se značné prestiži i v srbské společnosti, se stal vzdělaný kustod zdejší Národní knihovny Josef Meissner, přítel Josefa Václava Friče a účastník revoluce 1848. Čeští exulanti mocně ovlivnili i zrod srbské novodobé hudby. Čeští kapelníci jako Quido Havlas, Vojtěch Hlaváč nebo Hugo Doubek složili ve své době populární sborové skladby se srbskou vlasteneckou tematikou. V politickém ohledu došlo po Berlínském kongresu v roce 1878 k úpadku styků mezi politickými reprezentacemi obou národů. Útlum způsobila opatrná austrofilská politika Milana Obrenoviće. Minimální rozsah česko-srbských vztahů ostře kontrastoval s mohutnou přítomností Čechů v právě osvobozeném Bulharsku, kde se významně účastnili budování nového státu. V osmdesátých letech český tisk ostře kritizoval srbského krále Milana za zbytečně rozpoutanou válku proti Bulharsku roku 1885 i za jeho skandální soukromý život. Čeští žurnalisté stáli plně na straně královny Natálie. Královna Natálie v osmdesátých letech navštívila se svým manželem Prahu, ale město se jí příliš nelíbilo a ani česká společnost ji nezaujala. Politické kontakty se začaly oživovat počátkem 20. století. Jedním z impulsů byla novoslovanská politika mladočeského vůdce Karla Kramáře. Srbští politikové jako Giga Geršić, Milorad Drašković, Kosta Kumanudi a Milorad Pavlović přijali pozvání na slovanský sjezd, který Kramář zorganizoval v Praze v červenci 1908. Později však Kramářova prestiž v srbském prostředí utrpěla kvůli jeho obojakým a oportunistickým postojům v otázce anexe Bosny a Hercegoviny. Svébytnou kapitolu představuje vztah Tomáše Garrigue Masaryka k srbskému prostředí. V intelektuální elitě srbského království neměl Masaryk tolik stoupenců jako mezi Jihoslovany v habsburské monarchii. Například vrcholná autorita srbského kulturního života literární historik Jovan Skerlić se vyjadřoval o Masarykově filozofii dosti kriticky, považoval ji za poněkud plytkou a nepůvodní. Prestiž v srbském království získal Masaryk hlavně díky svému vystoupení během velezrádného procesu v Záhřebu a Friedjungovy aféry. V roce 1909 Masaryk dvakrát navštívil Srbsko a hovořil s jeho oficiálními představiteli. V Bělehradě získal důkazy o falzifikacích, kterých se dopustili habsburští diplomaté a které použil rakouský historik Heinrich Friedjung. Masarykova popularita v Srbsku dosáhla zenitu po řečnickém duelu s rakousko-uherským ministrem zahraničí Aerenthalem v listopadu a prosinci 1910, kdy

26

Masaryk podrobil vídeňskou politiku na Balkáně zdrcující kritice. V roce 1912 se Masaryk pokusil bez výsledku prostředkovat mezi srbským premiérem Nikolou Pašićem a ministrem zahraničí Aehrenthalem ve snaze zmírnit napětí mezi oběma státy. Kromě Kramáře a Masaryka udržoval vztahy se srbským prostředím také vůdce národních socialistů Václav Klofáč, který jednal v Bělehradě poprvé na jaře 1903. Do Srbska pronikal v předválečném období český kapitál. Na tomto poli byla zvláště aktivní Živnostenská banka, která kapitálově ovládla Beogradskou banku a některé další srbské finanční instituce. Před první světovou válkou byla nejvýznamnější investicí výstavba cukrovaru v Ćupriji u Paračinu. Český kapitál kontroloval rovněž pivovar v Jagodině. Češi zde tvořili část kvalifikovaného personálu. Srbskou lidovou kulturu tlumočil českému obecenstvu na přelomu 19. a 20. století malíř a folklorista Ludvík Kuba, který poprvé navštívil Srbsko roku 1895. Zanechal řadu zajímavých svědectví o Srbsku a hlavně o oblasti dnešního Kosova. Na stránkách Slovanského přehledu se mohli čeští čtenáři zásluhou Adolfa Černého seznamovat se soudobou srbskou literaturou představovanou Milanem Rakićem, Jovanem Dučićem a Aleksou Šantićem. V období před první světovou válkou dokončil své monumentální práce Geschichte der Serben a Staat und Gesellschaft im mittelalterlichen Serbien ve Vídni působící český historik a balkanista Konstantin Jireček, jež se srbskými dějinami zabýval od 70. let 19. století. Praha se často stávala dějištěm manifestací vzájemných sympatií Čechů a Srbů. Čeští zástupci se zúčastnili sjezdu slovanského studentstva v Bělehradě v roce 1910. Více než 1300 srbských Sokolů z rakousko-uherské monarchie a srbského království roku 1912 přijeli do Prahy na sokolský slet. Manifestací kulturní vzájemnosti se staly rovněž oslavy černohorského básníka Petara Petroviće-Njegoše v květnu 1914, kde hlavní referát pronesl profesor bělehradské univerzity Jovan Skerlić. Velký zájem české veřejnosti vzbudily v letech 1912 a 1913 balkánské války. Ve prospěch válčícího Srbska se konaly sbírky, z nichž nejvýznamnější inicioval náčelník České obce sokolské Josef Scheiner. České politické strany pořádaly manifestace na podporu osvobození balkánských Slovanů zpod turecké nadvlády. Po nepřátelském vystoupení vídeňské diplomacie proti Srbsku v listopadu a prosinci 1912 tyto manifestace dostaly na mnoha místech Čech (například v Hradci Králové a v Plzni) ostře protirakouský charakter. V řadách srbské armády sloužilo ve válce několik českých lékařů - mj. Vladimír Haering, František Burián. Mezi Srbskem a Bulharskem se po druhé balkánské válce pokoušel prostředkovat Václav Klofáč, který na jaře 1914 vedl jednání v Bělehradě a v Sofii. O podobný zásah se pokusil rovněž vůdce mladočechů Karel Kramář. Během druhé balkánské války zaujala prakticky celá česká veřejnost prosrbské stanovisko. Za první světové války sympatizovala se Srbskem drtivá většina českého veřejného mínění. Pachatel sarajevského atentátu Gavrilo Princip si odpykával svůj trest v terezínském vězení, kde v dubnu 1918 zemřel. Již v roce 1915 se v Bělehradě snažili někteří zajatí čeští důstojníci vytvořit dobrovolnický sbor v rámci srbské ar-

27

mády. Zajatců bylo na konci roku v Srbsku asi 25 tisíc. Dva pokusy o vytvoření československých ozbrojených útvarů v srbském vojsku však v letech 1915 a 1917 ztroskotaly. Asi 1500 českých vojáků a přes 200 důstojníků se účastnili bojů v Rusku v rámci srbského dobrovolnického oddílu pod vedením Stevana Hadžiće; mezi nimi například Radola Gajda a Emanuel Moravec. Literární vzpomínky na boje v Srbsku zanechali na české straně mimo jiné Stanislav Kostka Neumann a Egon Ervín Kisch. Zahraniční akci pod vedením T. G. Masaryka pomáhali srbští diplomaté v dohodových metropolích. Největší význam měl vyslanec v Paříži Milenko Vesnić, který byl prakticky v nepřetržitém styku s Edvardem Benešem. O jihoslovanských záležitostech referoval oficiální orgán československé zahraniční akce La Nation Tchèque. Zvlášť energicky protestoval proti útlaku obyvatelstva v okupovaném Srbsku. Srbská vláda uznala Masarykovu československou vládu v Paříži již 23. října 1918. Po první světové válce byly v lednu 1919 navázány diplomatické vztahy mezi nově utvořeným Československem a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců. Oba státy se záhy staly spojenci v nově utvořené Malé Dohodě namířené proti maďarskému revizionismu. Po dobu existence československého a jugoslávského státu lze jen s obtížemi přesně rozlišit kontury česko-srbských vztahů, neboť jak politická reprezentace, tak mnozí českoslovenští občané v podstatě až do devadesátých let 20. století přistupovali k nově utvořenému jihoslovanskému státnímu útvaru jako celku. Jeho vznik považovali za historickou nutnost a negativně se stavěli ke všem snahám zpochybnit nebo oslabit jeho jednotu. S kritikou z české strany se proto v meziválečném období setkaly separatistické aktivity chorvatského politického vedení. V rovině praktické politiky znamenal tento oficiální postoj československých vládních míst faktické uznání srbské nadvlády v novém státě. Srbští vládní politikové jako Momčilo Ninčić, Vojislav Marinković nebo Bogoljub Jevtić představovali nejčastější partnery pro jednání se svými československými protějšky. Stejně tak klíčové ekonomické kontakty, především lukrativní zbrojní zakázky pro jugoslávskou armádu, procházely rukama většinou srbských politiků i důstojníků, především Milana Stojadinoviće a generálů Stevana Hadžiće nebo Petara Živkoviće. Československé zbrojovky, zvláště Škodovy závody, i díky mnohdy nevybíravým metodám vyzbrojily celé jugoslávské dělostřelectvo a značný díl tankových jednotek a letectva. Ve dvacátých letech ovládala Škodovka až 90% zbrojních dodávek. Škodovým závodům se snažila konkurovat Zbrojovka a Avia. Menšími dodavateli byla Česká zbrojovka Strakonice a Sellier a Bellot. Československo patřilo ve 20. letech spolu s Rakouskem k nejvýznamnějším obchodním partnerům jihoslovanského státu. Ve třicátých letech obchodní výměna poklesla a Československo se propadlo na třetí místo za Německo a Rakousko. Český kapitál pokračoval při pronikání na jugoslávský trh v předválečné tradici. Investice směřovaly do textilního, potravinářského a obuvnického průmyslu a do bankovního sektoru. V roce 1939 zahrnoval jeho podíl 14 % všech zahraničních investic a zaujímal tak třetí místo za francouzským a britským kapitálem. Dynamický rozvoj česko-

28

slovenského turismu směřoval na dlouhé pobřeží Jadranu a srbské území zcela minul. V zahraniční politice se československá diplomacie v čele s Edvardem Benešem snažila nepříliš úspěšně zlepšit napětí mezi Jugoslávií a Bulharskem, jež bylo dědictvím předválečné rivality Srbska a Bulharska. Snahy Prahy o navázání diplomatických vztahů se SSSR byly brzděny zásadním antikomunismem jugoslávské královské rodiny a konzervativní srbské politické reprezentace. Pragmatická snaha nevměšovat se do vnitřních jugoslávských záležitostí vedla k podpoře diktatury nastolené 6. ledna 1929 králem Alexandrem. Mezi publicisty hájil tento postoj na stránkách Lidových novin především Hubert Ripka. Jeho stanoviska odrážela postoje okruhu osob kolem T. G. Masaryka a E. Beneše. Brutální policejní režim však přesto vzbuzoval kritiku na straně levicového a většiny liberálního českého tisku. Z novinářů patřil ke kritikům Alexandrovy diktatury František Hlaváček, jež udržoval styky s mladou generací jihoslovanských intelektuálů již od 90. let 19. století. Pod dojmem zpráv o jugoslávské realitě se alespoň v informovaných kruzích rozplývaly romantické iluze o Srbech a Jihoslovanech zděděné z 19. století. Vražda krále Alexandra v Marseille v říjnu 1934 znamenala šok pro velkou část české veřejnosti. Karel Čapek například vyjádřil znepokojení, že po dvaceti letech od sarajevského atentátu další politická vražda ohrožuje mír v Evropě. Alexandrova smrt a nástup nové vlády Milana Stojadinoviće po květnových volbách roku 1935 znamenal rostoucí jugoslávskou tendenci oslabit spojenectví s nacisty ohroženým Československem a politicky se stáhnout z aktuálně velmi výbušné střední Evropy na Balkán. Část srbské politické elity, traumatizované tragickými událostmi první světové války, se chtěla hrozícímu novému konfliktu vyhnout za každou cenu. Německo přes jeho účast na okupaci Srbska v první světové válce nebylo v srbském prostředí vnímáno jednoznačně negativně. Tradice plodné ekonomické spolupráce, obdiv k energické diktátorské politice získávaly v části srbských vládních kruhů značné sympatie. Československé diplomacii nezbylo než se smiřovat s postupným vyprazdňováním spojenectví s Jugoslávií, jež se mělo omezit pouze na vzájemnou pomoc v případě maďarského útoku. Nepříznivému vývoji se snažila československá politika čelit oživováním kontaktů s různorodou opozicí vůči Stojadinovićovu režimu. Bylo však stále jasnější, že staří srbští politikové jako Bogoljub Jevtić, Aca Stanojević nebo Ljuba Davidović jsou neakceschopní a beznadějně odřezaní od reálného vlivu na srbské veřejné mínění. Větší pozornost upírala československá politika k vůdcům Srbů z prečanských krajů (tzn. z území bývalé habsburské monarchie). Nejvýraznější, především materiální pomoc poskytovala vůdci Nezávislé demokratické strany Svetozaru Pribićevićovi. Pribićević však zemřel v pražském exilu již v září 1936. Během dramatických událostí roku 1938 stálo veřejné mínění v Srbsku – bez ohledu na neutrální postoj jugoslávské vlády - plně na straně Československa. Na podporu ohroženého slovanského státu proběhla například v červnu 1938 manifestace na

29

bělehradské univerzitě. Výrazem sympatií se stala i masivní účast srbských Sokolů na Všesokolském sletu v Praze v červenci 1938. Během zářijových dní 1938 se na podporu Československa konaly demonstrace v Bělehradě, Šabaci, Zaječaru a dalších srbských městech. V době mnichovské krize se tisíce srbských dobrovolníků hlásily na pomoc ohroženému Československu. Kulturní vztahy zajišťovala mezi oběma válkami Československo-jihoslovanská liga založená roku 1920. Jejím protějškem byly Jihoslovansko-československé ligy. V Bělehradě vznikla liga roku 1922. Tyto Ligy měly za cíl spolupráci v oblasti politiky, kultury a hospodářství. Na československé straně byl předsedou Milan Hodža; jugoslávskou sekci Ligy vedl Kosta Kumanudi, předák Demokratické strany, který patřil do okruhu důvěrníků krále Alexandra. Mezi členy Ligy patřili mnozí špičkoví srbští politikové jako Ljuba Davidović, nebo Miša Trifunović i významní srbští umělci (např. spisovatel Branislav Nušić). Právě Branislav Nušić byl v meziválečném období nejpřekládanějším a nejčtenějším srbským autorem v českém prostředí. Jeho komedie se hrály na předních českých scénách. Se srbskou literaturou seznamovali českou veřejnost rovněž v Čechách působící jihoslovanské osobnosti nesrbského původu jako chorvatský literární historik Dragutin Prohaska nebo slovinský literární kritik a historik Oton Berkopec. Na poli vědeckých, společenských i politických vztahů sehrála klíčovou roli česká balkanistka, byzantoložka a historička Milada Paulová, jež se roku 1937 stala první československou vysokoškolskou profesorkou. Ve svém díle zanechala mimo jiné jedinečná svědectví o československo-jihoslovanské spolupráci za první světové války. V srbském prostředí se v meziválečném období stal nejznámějším českým spisovatelem Karel Čapek. Ohlas mělo rovněž dílo Ivana Olbrachta, Petra Bezruče, Jiřího Wolkera, Františka Langra a dalších autorů. Na české univerzity začaly v meziválečném období proudit stovky studentů, kteří studovali především na konzervatoři, Akademii výtvarných umění a Českém vysokém učení technickém. V prvních poválečných letech jich bylo asi 2 500. Pro jejich potřeby byla roku 1933 v Praze-Břevnově vybudována Kolej krále Alexandra. Příliv jihoslovanských studentů později oslabila hospodářská krize a nevýhodný kurz dináru vůči československé koruně. Jejich počet se postupně ustálil na zhruba 250 ročně. Po okupaci českých zemí se Bělehrad stal v letech 1939-1941 nepominutelnou přestupní stanicí pro mnoho Čechů prchajících zpod nacistické nadvlády. V této činnosti jim pomáhal československý vyslanec Jaroslav Lípa, který sice po nacistické okupaci českých zemí předal budovu vyslanectví Němcům, ale v Bělehradě zůstal jako soukromá osoba a navázal kontakt s odbojem. Československá vláda v Londýně udržovala po roce 1941 diplomatické vztahy s jugoslávským exilovým kabinetem. Postupně však zvyšovala odstup od neskrývaných velkosrbských a šovinistických tendencí, jež se objevovaly především od jmenování kabinetu Slobodana Jovanoviće. V řadách Titových partyzánů bojovali i Češi žijící v Srbsku; bylo jich ovšem

30

mnohem méně než z jiných oblastí Jugoslávie. Českým veřejným míněním otřásly zprávy o teroru nacistů vůči srbskému civilnímu obyvatelstvu. Masakr studentů a učitelů gymnázia v Kragujevaci v roce 1941 pohnul Františka Halase k napsání básně Boga mi; Petr Křička se touto tragickou událostí inspiroval k poémě Světlý oblak. Po druhé světové válce byly obnoveny vztahy mezi oběma státy, byť v jiných podmínkách. České prostředí ještě více než po roce 1918 vnímalo Jugoslávii jako celek a její problémy spočívající ve složité mozaice národů a národností zůstaly pro většinu české veřejnosti skryty. Důkazem celistvého vnímání jihoslovanské problematiky byla existence studijního oboru jugoslavistika na československých vysokých školách místo serbistiky, kroatistiky atd. Politické a hospodářské vztahy se odvíjely výhradně na mezivládní úrovni. Jejich rámec vytvořila spojenecká smlouva z roku 1946. S výjimkou let 1948-1954, tedy roztržky mezi Jugoslávií a východním blokem pod vedením SSSR, kdy obě země přerušily veškeré hospodářské a kulturní styky a na minimum omezily diplomatické vztahy, zůstala úroveň spolupráce Československa a jugoslávské federace velmi vysoká a všestranná. Svým charakterem se však výrazně lišila od analogických kontaktů se státy východního bloku. Například nebylo možné svobodnější historické bádání o nejnovějších jugoslávských dějinách a českoslovenští ideologové hleděli s krajním podezřením na možné inspirace jugoslávským pojetím socialismu. Československé komunistické vedení si i po překonání roztržky udržovalo vůči Titově Jugoslávii stále výrazný odstup, který se zvětšoval a zmenšoval podle výkyvů jugoslávsko-sovětského poměru. Po roce 1945 se oživila opět kulturní a školská spolupráce. V poválečném období studovalo na znovuotevřených vysokých školách asi 1000 studentů z Jugoslávie a asi 3200 učňů získalo svou kvalifikaci v československých podnicích. V době zuřící roztržky Jugoslávie se sovětským blokem se Československo od roku 1948 stalo útočištěm informbyrovské (prostalinské) emigrace, která se snažila pomocí tiskovin (např. časopis Nova Borba) a rozhlasového vysílání působit proti titovskému režimu. Ze srbských emigrantů byly nejvýraznějšími osobnostmi diplomat Slobodan Ivanović, novinář Milutin Rajković a bývalý interbrigadista Teodor Balk. Informbyrovci se na svou stranu snažili bez většího úspěchu získat i jugoslávské učně z českých závodů. Bez trvalejší úhony přežila československo-jugoslávská spolupráce i šok invaze pěti států Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Srbská veřejnost, stejně jako veřejnost po celé Jugoslávii tehdy vyjádřila svou solidaritu s obsazeným Československem. V Srbsku nalezli pomoc mnozí čeští turisté, kteří po 21. srpnu uvízli na dovolené v Bulharsku. Česko-srbské vztahy v pravém slova smyslu se až do rozpadu jugoslávské federace v letech 1991-1992 omezovaly na oblast kultury. V poválečném období se čeští čtenáři mohli seznámit s vrcholnými díly Iva Andriće, Branka Ćopiće, Mihaila La-

31

liće, Dobrici Ćosiće a dalších spisovatelů starší i mladší generace. Naopak do srbštiny byla se zpožděním v porovnání se Slovinskem a Chorvatskem přeložena některá díla české literatury, například Havlíčkův Křest svatého Vladimíra, Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka, Golet v údolí Ivana Olbrachta. Srbskou literaturu studovali a překládali v poválečném období mimo jiné Oton Berkopec, Dušan Karpatský a Miroslav Kvapil. Vyšly výbory srbských epických písní. Z české literatury překládali nejčastěji Krešimir Georgijević, Jovan Kršić, Jaroslav Mali. Zájem o českou kulturu ožil v šedesátých letech. Komorní bělehradské divadlo Atelje 212 uvedlo v té době současné české hry od Václava Havla, Milana Uhdeho, Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra a dalších tehdy mladých autorů. Mnozí srbští filmoví režiséři studovali na FAMU (mj. Goran Paskaljević, Srdjan Karanović, Goran Marković). Srbská intelektuální veřejnost nikdy nepřijala okleštění české kultury způsobené normalizačním režimem. V 70. a 80. letech se přes protesty československého zastupitelského úřadu v Bělehradě hrály hry zakázaných autorů jako Václava Havla. V Srbsku vycházely například i romány Milana Kundery. Významným zprostředkovatelem české kultury byl srbský bohemista Aleksandar Ilić. Rozpad jugoslávské federace postavil českou veřejnost před dilema. Zpočátku pod vlivem zjednodušených hodnocení připisovala většina českých médií srbskému vedení výhradní odpovědnost za tragický a krvavý rozpad jugoslávské federace. Teprve později tento simplifikovaný obraz ustoupil diferencovanějšímu vnímání a uvědomování si komplexního charakteru balkánské problematiky. Tato revize měla svůj vliv během vojenského úderu vojsk NATO proti srbsko-černohorské Jugoslávii, kdy většina české veřejnosti odmítla ozbrojené řešení kosovského konfliktu silami Severoatlantické aliance. Teprve pád režimu Slobodana Miloševiće na podzim roku 2000 a zrušení všech restrikcí uvalených na Srbsko umožnilo postupně začít s obnovováním tradičních přátelských vztahů mezi Čechy a Srby. Balkánská krize 90. let vyvolala emigraci tisíců příslušníků srbského národa do České republiky. Ani dnes však ještě nelze ani rámcově určit počet Srbů, kteří se v průběhu posledních patnácti letech trvale usadili v naší republice. Autoři: Mgr. Tomáš Chrobák, Historický ústav Akademie věd ČR Docent PhDr. Jan Pelikán, Filozofická fakulta University Karlovy, Historický ústav Akademie věd ČR

32

MIZEJÍCÍ MENŠINA: ČEŠI V SRBSKÉM BANÁTĚ Václav Štěpánek Ve dvacátých letech 19. století směřovala do nejvýchodnější části tehdejší rakouské vojenské hranice, do velice řídce osídleného území jižního Banátu, v několika vlnách masa českých kolonistů, kteří zde v průběhu doby vytvořili relativně kompaktní české osídlení, jehož přirozeným centrem bylo hraničářské město Weisskirchen-Bela Crkva. Území Banátu v roce 1919 rozdělila trianonská smlouva mezi dva nástupnické státy Rakousko-Uherska – Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (pozdější Jugoslávii) a Rumunsko, a v rámci těchto dvou států se, víceméně nezávisle na sobě, české banátské osady vyvíjejí dodnes. Zahájení kolonizačního procesu v Banátu bylo umožněno úspěšným protitureckým tažením Evžena Savojského a uzavřením míru v Požarevci (1718), díky němuž získala monarchie zpět celý Banát a jihozápadní Srem. Jihovýchodní část tohoto území, těsně přiléhající k hranicím osmanského impéria, byla v průběhu 18. a počátkem 19. století zformována jako Banátská vojenská hranice (přímo podléhající vídeňské Dvorské válečné radě). Nedohledné pustiny těchto zemí, ležící dlouhá desetiletí ladem, vyžadovaly novou kolonizaci. Kolonizovány byly nejdříve úrodné nížiny západního Banátu, kam již od roku 1717 směřovaly proudy německých osadníků. Na hornatou východní část – území Banátské klisury a oblasti pohoří Almáše či Semenicu – došlo teprve ve 20. letech 19. století. Směřovalo sem české i německé obyvatelstvo z Čech. Kolonisté byli jako hraničáři povinováni vojenskou službou a za to jim byla vyplácena peněžní podpora na cestě a v prvních deseti letech pobytu, udělena desetiletá daňová lhůta, přiděleno bezplatné osivo, dobytek, hospodářské náčiní a stavební materiál a zabezpečena pomoc eráru při stavbě obydlí. Získali také nejméně čtvrtlánovou usedlost do dědičného nájmu. Tyto podmínky pochopitelně nalákaly tisíce zájemců, takže podle zprávy z roku 1830 již žilo v osadách vybudovaných během sedmi kolonizačních let 3 880 Čechů a Němců z Českého království. Většina osadníků ovšem vůbec netušila, do jakých poměrů se vydávají a také vojenská správa nikdy nezdůrazňovala skutečnost, že si kolonisté budou svá sídla muset nejprve vydobýt mýcením bukových pralesů se „stromy tak velkými, že je čtyři muži stěží objali“, takže jak poznamenává tehdejší gernický farář, „místo zlatých hor, jaké si slibovali, přišli pouze na špatnou půdu“. Ve vzdálenějších osadách vázlo zásobování, cesty do trhových středisek byly těžce schůdné a představovaly mnohahodinová putování, nehledě na to, že zprvu nebylo ani co na trzích prodávat. Není proto divu, že vystěhovalecká řeka z Čech na základě špatných zpráv brzy vyschla a mnozí osadníci pomýšleli na hromadné vysídlení. Velení vojenské hranice proto, ve snaze zadržet nespokojené české osadníky z vesnic založených v Almášském pohoří a v Banátské klisuře na hranici, umožnilo ve 30. letech 19. stol. stěhování kolonistů do nížinných oblastí Banátské vojenské hranice. Čeští vystěhovalci směřovali zejména do okolí jednoho z center Banátské

33

vojenské hranice – Weisskirchenu (Belé Crkve). Zde založili novou obec Ablian, usazovali se v Kruščici, ležící zhruba čtyři kilometry jihovýchodně od Bele Crkve, a také v dalších obcích. Zájem českých dosídlenců samozřejmě vzbuzovalo samotné středisko celé oblasti, Weisskirchen-Bela Crkva. V samotném městě se Češi objevovali již v 18. století, vždy však šlo o lidi zámožné, vzdělané, přípaně o důstojníky. Mezi lety 1754 až 1849 zde sloužilo také sedm českých kněží. S působením faráře Františka Řehoře je dokonce spojeno vybudování bělocrkvanského farního chrámu. Počet Čechů usedlých v Bele Crkvi se zvětšil zejména po zrušení vojenské hranice, kdy zmizely překážky, které znemožňovaly stěhování rolnických kolonistů do měst. Při sčítání v roce 1910 v Bele Crkvi již žije 430 Čechů. Rolnicky zdatné skupiny českých kolonistů tvořily nezanedbatelnou část i některých dalších okolních obcí – Izbiště, Jasenova, Crvené Crkve, Zlatice (dnes v Rumunsku), Kusiče a Kaludjerova. V roce 1838 dosídlil srbský šlechtic Golub Lazarević na své panství ve Velikém Središti u Vršce (zhruba 40 km severně od Bele Crkve) prvních 30 katolických Čechů z nových českých obcí v hornaté části Banátu, v roce 1852 sem pak přichází kompaktní kolonizační vlna moravských kalvinistů z okolí Klobouk u Brna a Veliko Srediště se tak stává vesnicí s největší českou minoritou z celého Banátu. Podle sčítání obyvatelstva z roku 1921 žilo v této vesnici 447 Čechů. Konečně poslední velký přesun obyvatelstva se udál v roce 1920, kdy do vesnice Gaj, ležící zhruba 40 km jihozápadně od Bele Crkve, přichází 20 českých rodin z Gerniku, české obce v dnešním rumunském Banátu. Za současného stavu bádání nelze jednoznačně určit, z kterých oblastí Čech kolonisté pocházeli, nicméně z některých zápisů ve farních matrikách bylo možno zjistit alespoň původ několika rodin, o nichž tak víme, že přišly ze středních Čech (Čáslavsko, Berounsko, Kouřimsko, okolí Poděbrad, Příbramsko) a z jihozápadních Čech (Plzeňsko, Klatovsko). Povědomí o svém původu (hanáckoslovácké obce v okolí Klobouk u Brna) zachovávají v současnosti jedině kalvínští obyvatelé Velikého Srediště, kteří do Banátu přišli nejpozději. V roce 1922 byla v Bele Crkvi založena Česká národní knihovna a čítárna podporující všestranný kulturní život české menšiny. Čítárny vznikly také v ostatních českých obcích. V roce 1933 se tyto první spolky banátských Čechů přeměnily v Československé besedy, které se postupně staly i politickým reprezentantem české menšiny. Od roku 1937 besedy z Kruščice, Belé Crkvy, Fabianu, Gaje a Velikého Središte zastřešoval Krajský osvětový a hospodářský odbor Československého svazu v Jugoslávii, jehož předsedou byl gymnaziální ředitel Tomáš Irović. Organizace měla pečovat o udržení českého národního vědomí, usilovat o hospodářský pokrok banátských Čechů, propagovat odbyt českého zboží a navazovat osvětové i hospodářské styky se starou vlastí. Po válce, během níž byly české krajanské spolky zakázany, ovšem nebyla organizace obnovena, a tak až do konce 90. let 20. století reprezentovaly banátské Čechy České besedy v jednotlivých obcích. Teprve v roce 2000 byla podle vzoru organizace vojvodinských Slováků založena Matice česká,

34

jež v současnosti českou banátskou komunitu zastupuje při jednání se srbskou státní správou i s českými organizacemi a státními institucemi, podporujícími krajanský život. Matice česká sdružuje České besedy v Bele Crkvi, Českém Selu, Kruščici a Gaji. Výjimku tvoří Češi z Velikého Srediště, kteří svoji besedu nemají, o spolupráci s Maticí českou neusilují a kontakty s krajany z okolí Bele Crkve, mj. i z konfesních důvodů, příliš neudržují. České besedy z Kruščice a Českého Sela (dříve Ablianu) vlastní v obcích své spolkové domy, v nichž se odehrávají všechny významné kulturní akce – zejména posvícenské zábavy, taneční akce, ale i příležitostné přednášky a koncerty. Matiční dům v Bele Crkvi disponuje navíc obsáhlou, byť nepříliš využívanou českou knihovnou (cca 3 000 svazků). V nábožensky živém menšinovém prostředí ale mají velké slovo i kostelní rady, organizující náboženský život jednotlivých obcí. Při prvním sčítání obyvatelstva po rozdělení Banátu v roce 1921 tvořilo českou menšinu v Banátu téměř 2 000 osob. Z tohoto počtu žilo v Bele Crkvi 345 Čechů, v Ablianu (Češko Selo) 204, v Kruščici 430, v Izbišti 59, v Jasenovu 35, v Crvene Crkvi 14, ve Velikém Središti 447, v Dobričevu (Udvárszálasz) 50, v Gaji 85, ve Vlajkovci 34, menší počet Čechů žil ještě v jiných obcích – Banátské Subotici, Kusiči aj. Většina českého obyvatelstva tehdy patřila, a i dodnes patří ke stavu rolnickému (popř. výnosy ze zemědělství činí větší díl jeho příjmů), v němž vždy dosahovala značných úspěchů, městské obyvatelstvo Bele Crkve tvořili a tvoří zejména řemeslníci a zaměstnanci, vlastní inteligenci česká menšina v srbském Banátu s výjimkou učitelů neměla a dodnes nemá. Na počátku 20. let 20. století česká menšina překonala první velkou krizi, ohrožující její identitu, k níž došlo se zánikem vojenské hranice a nástupem maďarské správy. Úřady vojenské hranice dbaly na vzdělanost obyvatelstva a podporovaly výstavbu obecních škol. V roce 1854 tak byla např. vybudována česká škola v Kruščici, o tři roky později i v Ablianu, česká výuka v těchto obcích probíhala již od 40. let 19. století. S nástupem maďarských úřadů však byli čeští učitelé neznalí maďarštiny ze škol propouštěni a výuka z větší části vedena v maďarštině. Maďarizace byla úspěšná zejména v obcích, v nichž se maďarský učitel dobře sžil s místním obyvatelstvem. Typická z tohoto hlediska byla situace v Ablianu (Češko Selo), v němž se, při sčítání v roce 1910 přihlásilo 72 obyvatel z 210 k maďarské národnosti, přestože v obci žili pouze etniční Češi. Po připojení Banátu k Jugoslávii se většina obyvatel v Ablianu přihlásila zpět k české národnosti. V obcích s většinou maďarského obyvatelstva ale docházelo i k přirozené asimilaci českého živlu, tak např. v Dobričevu (Udvárszálasz), kde se v roce 1921 hlásilo k české národnosti ještě 50 obyvatel, nežije v současnosti jediný Čech, byť rodin s českými jmény zde lze najít několik. V prostředí české menšiny ovšem existovala i tendence k poněmčování. Docházelo k němu zejména ve většinové německé Belé Crkvi (v roce 1945 odtud byla většina Němců, podobně jako z ostatních částí Vojvodiny, vysídlena), ale také v multinacionálním Velikém Središti, v němž sice česká menšina byla početnější než německá,

35

její konfesní rozdělení na většinové kalvinisty a menšinové katolíky ovšem vedla k tomu, že konfese převážila nad národností. Místní čeští katolíci tak vstupovali do německých katolických a kulturních organizací a často se dokonce identifikovali s německými zájmy, v důsledku čehož byli po druhé světové válce spolu s Němci z obce vysídleni. Od roku 1962, kdy v srbském Banátě zanikla poslední česká škola, dochází k stále výraznějšímu nenásilnému posrbšťování české menšiny. Mladá generace, která neměla možnost navštěvovat českou základní školu, již češtinu téměř neovládá, přesto se však ve většině případů ještě k češství hlásí. Čeština zůstává v daleko čistější formě zachována na vesnicích (Kruščica, Češko Selo) než v městě Belé Crkvi. Fakt, že na vesnicích si český živel udržel čistší jazyk je ale dán také skutečností, že ve vesnickém prostředí až do současnosti téměř nedochází ke smíšeným sňatkům, zatímco v Bele Crkvi, kde se první smíšené česko-srbské sňatky objevily již v 50. letech 20. století, jejich počet trvale stoupá. Plyne to zejména z omezených možností výběru partnerů v rámci české komunity, v níž se již, vzhledem k četným příbuzenským manželským svazkům, začaly projevovat degenerativní prvky. Děti ze smíšených manželství pak již češtinu ovládají většinou pouze pasivně, ve druhé generaci již vůbec. I při čistě českých kulturních akcích (plesy, taneční zábavy aj.) mezi sebou v současnosti česká mládež v Bele Crkvi komunikuje pouze srbsky. Na tomto stavu jen těžko může něco změnit nepovinná výuka češtiny, kterou, počínaje rokem 1998, zajišťovala v režii velvyslanectví České republiky v Bělehradě asistentka kabinetu bohemistiky při bělehradské filologické fakultě, od roku 2000 pak učitel vyslaný Ministerstvem zahraniční ČR. V silně katolickém prostředí české menšiny z okolí Bele Crkve je navíc výrazným handicapem menšinového života také absence českého kněze. Proces posrbšťování podporuje i neustálý příliv českého obyvatelstva do města a oslabování českého živlu v etnicky homogennějších vesnicích. Tuto skutečnost dokládají výsledky sčítání obyvatelstva v roce 1991, při němž se prokázalo, že z celkového počtu 1 102 Čechů připadajících do bělocerkvanského okresu žije v jediné čistě české obci srbského Banátu – Českém Sele – již pouze 46 obyvatel (z toho dvě děti), v Kruščici necelých tři sta, v Gaji méně než osmdesát, zbytek připadá na samotné město. Výše uvedené tendence neplatí pro Čechy z Velikého Srediště, kde uzavřenost reformované komunity, která do svého středu nikdy nepřijímala lidi stojící mimo rámec církve, konzervovala češtinu (s výraznými hanáckoslováckými dialektismy) i zvyky komunity v relativně velice čisté podobě. Na druhé straně tato uzavřenost a malá početnost způsobila rychlé stárnutí zdejší české populace, která se za posledních padesát let zúžila na méně než sedmdesát členů (v současnosti většinou starších padesáti let). Tento proces ještě urychlil rozkol ve sboru zdejší reformované církve, z níž se část odštěpila a přijala baptistickou konfesi. Lze proto říci, že zánik zdejší české komunity je v časovém horizontu nejbližších dvou desetiletí nezvratný.

36

Zatímco životaschopnost české menšiny v rumunské části Banátu, která disponuje vlastním základním školstvím i kněžími, vzešlými z jejích řad, ohrožuje především vystěhovalectví do ČR, přežití české menšiny v srbské části Banátu, odkud vystěhovalectví téměř neexistuje, ohrožuje absence českého základního školství a postupné pronikání srbštiny do všech sfér menšinového života (srbsky se často hovoří i na schůzích Matice české). Při zachování tohoto trendu tak není těžké odhadnout, že do padesáti let čeština definitivně zmizí i z této části Banátu. Podle sčítání z roku 1991 žilo na území Srbska a Černé Hory asi 2 500 osob hlásících se k české národnosti. Centrem českých krajanů je nyní opština Bela Crkva, kde v současné době žije přes 1100 Čechů, především v obcích Češko Selo a Kruščica. V Bele Crkvi sídlí Matice Česká, jež je zastřešující organizací krajanských spolků zvaných České besedy. V Bele Crkvi působí i redakce místního českého rozhlasového vysílání. V menší míře Češi obývají také opštinu Vršac. V hlavním městě Bělehradě působí Svaz přátel Čechů, Slováků a Jugoslávců sdružující asi 200 osob hlásících se k české národnosti. Obnovení vzájemných vztahů se příznivě odrazilo v životě české menšiny v Srbsku a v rozšiřujících se osobních vztazích a návštěvách krajanů v někdejší vlasti. Tento vývoj a rozvoj moderních komunikačních prostředků, může zvrátit dosavadní trend a kladně ovlivnit uchování znalosti českého jazyka a kultury. Bylo by mimořádným přínosem, kdyby v rámci podpory české menšině naše státní instituce zajistily možnost sledovat v Srbsku české televizní vysílání. Prospělo by to i našim zájmům na rozvoji všestranných styků se Srbskem. Český stát a občanské organizace k tomu mohou aktivně přispívat. Autor: PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D., (1959), vysokoškolský pedagog, působí v Kabinetu balkanistiky při Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V letech 1996—2002 zastával funkci lektora českého jazyka na Katedře slavistiky Bělehradské univerzity. Zabývá se mj. otázkami rozpadu SFRJ (odborně i publicisticky), dějinami literatur balkánských slovanských národů, kulturními aspekty česko-balkánských vztahů aj.

37

NÁRODNÍ MENŠINY V SRBSKU A ČERNÉ HOŘE Srbsko a Černá Hora jsou multietnickým státem. Byla jím celá bývalá Jugoslávie, ale po konfliktech devadesátých let zůstává Srbsko a Černá Hora jediným postjugoslávským územím, které je opravdu mnohonárodní. Tento historický fakt vyvrací představy, že Srbové jsou nacionalističtější než jiné balkánské národy. Konflikty devadesátých let nebyly motivovány etnicky, ale především politicky a spory o kontrolu území, na nichž se podíleli mnozí občané a představitelé největších národů bývalé Jugoslávie stejnou měrou. Výstřelky etnických extrémistů na všech stranách konfliktů byly často ozvěnou krutých střetů, doprovázených masakry v minulosti, naposledy za druhé světové války. Podle sčítání obyvatelstva v roce 1991 tvořili příslušníci národnostních menšin v Srbsku a Černé Hoře 33,7 procenta. Nové sčítání, které proběhlo v Srbsku v roce 2002 – bez Kosova a Metohije – zjistilo, že v zemi žije 7 498 001 Srbů (82,86%) a 1 135 393 členů národnostních menšin: Černohorci 0,92%, Mađaři (3,91%), Bosňáci (1,82 %, Romové (1,44%), Chorvati (0,94%), Albánci ( 0,82%). V centrálním Srbsku žije 59 952 Albánců, 135 670 Bosňáků, 18 839 Bulharů, 39 953 Vlachů, 3 975 Goranců, 14.062 Makedonců, 15 869 Muslimů, 79 136 Rómů, 14 569 Chorvatů a další. Nejvíce menšin je ve Vojvodině: Mađaři (290 207), Chorvati (56 645), Slováci (56 637), Rumuni (30 419), Rómové (29 057), Bunjevaci (19 766), Rusíni (15 626), Makedonci (11 785), Ukrajinci (4 635), Němci (3 154), Češi (1 648) a druzí. Podle sčítání z roku 1991 (v roce 2002 se nekonalo) žilo v Černé Hoře 61,8% Černohorců, 14,5 % Muslimů, 9,3% Srbů, 6,5% Albánců a 1% Chorvatů. Tabulka přináší odhad v roce 1998.

V Kosovu a Metohiji žije nejvíce Albánců. Albánci bojkotovali sčítání v roce 1991, ale nelze použít ani data z roku 1981. V důsledku války, vyhnáni na čtvrt miliónu Srbů, Romů, Chorvatů, Bosanců a Goranců od roku 1989 a vzhledem k příchodu desítek tisíc Albánců z Albánie se etnické poměry v oblasti výrazně proměnily. Neexistují proto žádné objektivní údaje o současném stavu.

38

39

Příslušníci deseti národnostních menšin v Srbsku ustavili na základě zákonů o právech menšin své národní rady: Bunjevci, Bulhaři, Bosňáci, Mađaři, Romové, Rumuni, Rusíni, Slováci, Ukrajinci a Chorvati. Po pádu Miloševičova režimu byly přijaty četné zákony na zajištění politických a kulturních práv menšin a zřízeno svazové ministerstvo pro lidská a menšinová práva v čele s Bosancem Rasimem Ljajičem, předsedou Demokratické strany Sandžaku. V roce 2001 svazek Srbska a Černé Hory přistoupil k Všeobecné konvenci na ochranu národních menšin Rady Evropy, k protokolu Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v rámci Středoevropské iniciativy podepsal Instrument ochrany národních menšin. Srbská vláda podepsala nebo připravuje dohody o právech menšin se sousedními zeměmi – Maďarskem, Rumunskem, Makedonií a Chorvatskem. Srbsko je v současné době zemí s největším počtem uprchlíků v Evropě. V důsledku válek devadesátých let odešlo nebo bylo vyhnáno z Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a z Kosova velké množství Srbů a Černohorců do Srbska a Černé Hory. V různých dobách se počty uprchlíků a přesídlených pohybovaly od 350 000 do 800 000. Počátkem roku 2000 registroval Vysoký komisariát OSN pro uprchlíky (UNHCR) přes 200 000 osob vyhnaných násilím albánských extrémistů z Kosova. Komisariát pro uprchlíky Srbské republiky spolu s UNHCR v červenci 2001 registroval v Srbsku celkově 451 980 uprchlíků a 408 kolektivnich center, ve kterých bylo ubytováno 30 056 lidí. Na 10 000 osob pobývalo v „divokých“ neregistrovaných kolektivních střediscích, jiní si našli ubytování nebo útočiště u příbuzných a přátel.

Uprchlíci v Srbsku a Černé Hoře podle území, z kterých pocházejí

40

Velká část uprchlíků se nechce vrátit a snaží se integrovat do společnosti v místech současného bydliště. Vláda se jim snaží vytvářet podmínky pro usídlení, ale při současném stavu poničené ekonomiky, nezaměstnanosti a nedostatku prostředků je to obtížný úkol. Jiní odešli do zahraničí. Za základní řešení považuje vláda i mezinárodní organizace návrat. Následující tabulky však ukazují, že výsledky tohoto úsilí jsou problematické.

41

Návrat uprchlíků do Bosny a Hercegoviny ( 1. 1. 1996 – 30. 6. 2003)

Návrat uprchlíků do Chorvatska (1. 1. 1996 – 30. 6. 2003)

(Pozn. redakce: Všechna čísla o pohybech uprchlíků a vyhnanců z domovů se neustále mění. Mnozí se neregistrují vůbec nebo po změně místa pobytu. Jiní potvrdí návrat domů, ale trvale se zdržují v místě, kam původně uprchli. Počty uprchlíků uvádíme proto pouze jako orientační informaci o rozsahu důsledků násilností a konfliktů devadesátých let.) Prameny: www.unhcr.org; www.montenegro.yu; www.humanrights.gov.yu; www.srbija.sr.gov.yu

42

Výlet Klubu českých turistů Časopis turistů, Ročník XI, číslo 7, v Praze 1. července 1899 O 5. hodině odpolední za vydatného deště přijela Panonie do Gruže. Již z dáli bylo patrno, že v četně shromážděném obecenstvu dva hudební tábory stojí pohotově, aby Čechy uvítaly. Ještě před zakotvením lodi seznati bylo Čechům, že Slované dubrovničtí rozdělili se na dva tábory, na oddíl Srbů a Chorvatů, a věru již z pouhého utváření tohoto rozdělení souditi se dalo na velké napjetí obě strany ovládající. Jak na předcházejících místech milý byl pohled na bratry Slovany příchodem Čechův rozradostněné, tak zde trapným bylo již pouhé pomyšlení, že na vlastním jihu slovanském brat Slovan se Slovanem bratrem bratrsky necítí! Ó osudné nesvornosti a neústupnosti! Když pak mělo dojít k vlastnímu uvítání, nastal výstup nejtrapnější: Jedna strana druhé násilně bránila vstoupiti na palubu. Četné obecenstvo v pozadí stojící bouřlivě Čechy pozdravovalo a z české strany mohutně zněla jim odveta: „Živili Slaveni“. Kéž by se v tu chvíli byl Srb i Chorvat cítil jen Slovanem – pak byla by zmizela zajisté všecka nevole jedněch proti druhým. (str.208) Čeští turisté vynasnažili se, aby zejména v Sarajevě došel splnění hlavní účel jejich výpravy – návštěva bratří Jihoslovanů vůbec – a skutečně také se všemi místními kmeny slovanskými přišli do osobních styků pozdravivše se s nimi nejen při svém příjezdu na nádraží, ale i při návštěvě města neopomenuli navštíviti bratří Srbů, kteří se slavností ve spolkovém domě neúčastnili. Tato jediná okolnost, že ani za pobytu českých turistů v krásném Sarajevě nemohla jedna střecha poskytnouti útulku všem místním větvím Slovanův, jest jediným však závažným, nepříjemným dojmem, jejž si Čechové ze Sarajeva do vlasti své odnášeli. Při tom však zároveň nabyli přesvědčení, jak málo účinné, ba namnoze spíše nešťastné a škodlivé jsou dosavadní pokusy Čechův, jimiž hledí spor jihoslovanských bratří urovnati. Nemá-li stávající spor mezi Srby a Chorvaty býti zbytečně rozdmýcháván, nechť úlohy smiřovatelů neb i karatelů bratří Jihoslovanův střeží se všickni stranníci a zejména, pak ti nepovolaní činitelé, kteříž o náboženských, národopisných, hospodářských a vůbec o všech sociálních poměrech slovanského jihu zevrubných a spolehlivých zkušeností a zpráv postrádají. Je-li kde v žurnalistice opatrnosti vůbec třeba, při projednávání otázky jihoslovanské zejména scházeti nemá a nesmí! (str.276)

43

EKONOMICKÁ SPOLUPRÁCE SRBSKA A ČERNÉ HORY S ČESKOU REPUBLIKOU Miroljub Labus

Možnosti investic Vzhledem k tomu, že ekonomika Srbska a Černé Hory (SČH) prochází procesem transformace, zahraniční investoři mají, vedle standardních forem investování, možnost vstoupit na trh SČH prostřednictvím procesu privatizace. K zajištění právních záruk zahraničním partnerům v SČH probíhá proces vytváření ekonomicko-právního rámce. Nová ekonomická politika zaručila makroekonomickou stabilitu a utváření nového podnikatelského prostředí. Koncepce současné hospodářské politiky SČH počítá s přílivem zahraničních investic, které by umožnily restrukturalizaci výroby a nabídku kvalitních výrobků na domácím i zahraničním trhu. SČH aktivně pracuje na rušení administrativních bariér a vytvoření zákonného prostředí pro příliv přímých zahraničních investic. K systémovým výhodám podnikání v SČH patří: zákon o zahraničních investicích nejnižší daň ze zisku podniků v Evropě (10%) zákon o koncesích dohody o volném obchodě SČH s Ruskem a zeměmi v regionu (Chorvatskem, Makedonií, Bulharskem, Albánií, Bosnou a Hercegovinou) Zákon o zahraničních investicích zajišťuje větší garance zahraničním investorům, umožňuje volný a neomezený převod zisku a dividend, záruky proti vyvlastnění a bezcelný dovoz zařízení, které je součástí vkladu zahraniční osoby. Vlídná daňová politika vůči zahraničním investorům umožňuje za určitých podmínek i osvobození od placení daně ze zisku podniku na 10 let. Zahraničnímu investorovi může být dáno povolení (koncese) na využívání přírodního bohatství nebo na vykonávání činnosti ve veřejném zájmu v souladu se Zákonem o koncesích.

Současná situace ekonomické spolupráce SČH s Českou republikou Bilaterální obchodně-ekonomické vztahy Srbska a Černé Hory s Českou republikou jsou založeny hlavně na výměně výrobků, přičemž možnosti spolupráce těchto dvou zemí jsou mnohem širší. Na celkovém vývozu SČH se český trh podílí 0,80,9%, přičemž český podíl na našem dovozu je 1,8-1,9%. Nízká úroveň našeho vývozu na český trh je důsledkem nedokončeného procesu privatizace a restrukturalizace hospodářství SČH, nemožnosti financovat výrobu a podporu vývozu vzhledem k dlouholetým ekonomickým sankcím a přesměrování výměny k sousedním zemím a rozvinutým trhům EU. V dovozu z Česka dominují osobní auta, náhradní díly a pneumatiky, konstrukce ze železa a oceli, stroje a zařízení, papír a ruční papír a zemědělské výrobky.

44

Největší podíl na vývozu SČH do České republiky mají pneumatiky a gumové výrobky, hliníkové, měděné a mosazné polotovary, různé průmyslové zboží, chemické suroviny a výrobky, textil, zpracované zemědělské výrobky a další. V celkovém vývozu převládají pneumatiky a výrobky z gumy, kovy, celuloza a papír, které činí 65%. Nejdůležitější vývozci ze SČH jsou: Sartib Smederevo, Trajal Korporacija-Kruševac, Ruma-guma, MSK Kikinda, FKS Jagodina, Tigar Pirot, Prvi maj Pirot a další. Bohužel, vzhledem k pomalému procesu restrukturalizace hospodářství SČH mají výrobky s vysokým stupněm zpracování na celkovém vývozu velmi malý podíl.

Možnosti zlepšení vztahů SČH a České republiky Vzhledem ke změnám ekonomických a politických systémů v obou zemích existují možnosti zlepšení obchodně-ekonomických vztahů SČH a České republiky. Překážkou značného zvýšení objemu a zlepšení struktury vývozu SČH do České republiky jsou změněné podmínky výměny zboží. Po vstupu České republiky do EU české firmy dávají přednost nákupu zboží v dalších členských zemích před nákupy mimo hranice. Se vstupem do EU Česká republika zrušila všechny bilaterální dohody s třetími zeměmi včetně Obchodní dohody podepsané vládami České republiky a SČH. Počítá se s parafováním nové dohody o ekonomické spolupráci mezi vládou České Republiky a Radou ministrů SČH do konce tohoto roku. Do konce roku by bylo třeba podepsat také dohodu o zabránění dvojímu zdanění. (Smlouvu podepsali ministři zahraničí SČH a ČR v Praze 11.11.2004 – pozn.redakce) Pro zvýšení směny zboží a zmenšení deficitu s Českou republikou je potřebná větší aktivita v informování českých firem o výrobcích SČH a větší angažování obchodních radů při vytváření regionální spolupráce. K tomu cíli je potřebná prezentace výrobních a vývozních možností hospodářství SČH na hospodářské výstavě, kterou Česká republika organizovala už třikrát v Bělehradu. K rozvoji bilaterálních vztahů SČH a České republiky by přispělo řešení problému splácení úvěru za dostavbu tepelné elektrárny Kolubara B, řešení otázky dluhu mezi železnicemi obou zemí a splacení dluhu českých firem Svazové správě pro leteckou kontrolu. Následkem nadměrných závazků za úvěr na TE Kolubara B, česká Agentura na úvěrování vývozu (EGAP) zařadila SČH do skupiny zemí s velkým rizikem pro investování (sedmá skupina). Ke zvýšení vývozu a výměny s Českou republikou je nezbytná oprava tohoto ukazatele ze strany EGAP. K rozvíjení ekonomických vztahů s Českou republikou je třeba umožnit podnikání na principu dlouhodobých směrů spolupráce, k nimž patří společné podnikání, investice, výrobně-technická spolupráce, dokapitalizace podniků, přičemž možnosti vzájemné hospodářské spolupráce jsou v oblasti energetiky, hornictví, strojírenství, dopravní infrastruktury, ekologie, turistiky a jiných služeb. Miroljub Labus je místopředseda srbské vlády a předseda strany G17plus vzniklé ze skupiny předních ekonomů, kteří v opozici vůči minulému režimu připravovali ekonomické reformy.

45

EKONOMICKÉ VZTAHY ČESKÉ REPUBLIKY SE SRBSKEM A ČERNOU HOROU Judita Štouračová Historie ekonomických vztahů České republiky se Srbskem a Černou Horou vychází z dlouhodobé tradice vzájemných a bohatých styků s jižními Slovany a po první světové válce s Jugoslávií v politické, kulturní, společenské, a vědecko-výzkumné oblasti. Hospodářská spolupráce se přitom po dlouhá období vyvíjela přirozeně a bez větších překážek. Brzdily ji jen přerušené politické vztahy – za druhé světové války a v padesátých letech po Stalinově snaze izolovat Jugoslávii. Po roce 1989 došlo k propadu v souvislosti se zásadní přeměnou české ekonomiky a násilným rozpadem bývalé Jugoslávie. Po změně režimu v roce 2000 a při postupné politické stabilizaci byla v Srbsku zahájena potřebná ekonomická reforma. Po letech válek, embarg, politiky Miloševičova režimu a po prvních letech konsolidace nových politických struktur výsledky roku 2004 naznačují počátek hospodářského růstu. Otevírají se tak nové možnosti vzájemného působení našich ekonomik. Prameny dokumentují, že již ve dvacátých letech minulého století, v období první republiky, bylo tehdejší Československo třetím až čtvrtým největším investorem na území Jugoslávie (do roku 1929 nazývané Království Srbů, Chorvatů a Slovinců). V té době mu také poskytovalo – především z politických důvodů v rámci Malé dohody - i významné finanční úvěry na nákupy zbraní a vojenské techniky pro vyzbrojování armády. Po druhé světové válce se ekonomické vazby mezi tehdejší Československou socialistickou republikou a Socialistickou federativní republikou Jugoslávií (SFRJ), poškozené politickým zrušením jakýchkoli styků po roce 1948, výrazně rozvíjely od šedesátých let do roku 1989. V osmdesátých letech Československo výrazně investovalo především do těžkého strojírenství, do průmyslu dopravních prostředků, potravinářského průmyslu (cukrovary, pivovary, obilná sila atd.), v průmyslu sklářském, textilním, chemickém. Jugoslávie se v té době představovala v Československu především jako stavební velmoc a nositel či poskytovatel (v převážné míře přebíraných, resp. licenčně získaných) pokrokových, špičkových technologií. Obchodní vztahy kulminovaly koncem osmdesátých let, kdy vzájemný obchod dosahoval historicky nejvyšších hodnot ve výši 1,6 – 1,8 mld. clearingových dolarů. Tehdy zaujímaly obě země v žebříčku svých největších obchodních partnerů vzájemně 4. až 7. místo. Věcnou skladbu jejich dovozně-vývozních relací charakterizovaly v roce 1989, tj. v roce nejvyššího zahraničně obchodního obratu mezi Československem a Jugoslávií, tři případně čtyři nosné skupiny zboží, dokumentující vysoký stupeň koncentrace jak vývozních, tak dovozních toků vzájemného obchodu do těchto několika zbožových skupin :

46

Podíl hlavních zbožových skupin na československém vývozu/dovozu do/z Federativní Jugoslávie v r. 1989 (v%)

Pramen: Facts on Czechoslovak Foreign Trade, Czechoslovak Chamber of Commerce and Industry, 1990, str.133-134 Rámcový expertní převod uvedených hodnot obchodního obratu mezi tehdejším Československem a Jugoslávií na obrat mezi Českou republikou a teritoriem dnešního Srbska a Černé Hory vypovídá, že koncem 80-tých let minulého století činila jeho hodnota cca 700-900 miliónů amerických dolarů. V devadesátých letech došlo k poklesu o více než 80% (!). Toto období – zejména ve svých prvních letech – odráželo zásadní rozchod politického vývoje obou zemí. Pro úplnost připomeňme proces rozpadu tehdejší SFRJ ozbrojenými konflikty mezi většinou osamostatňujících se oblastí – zemí ( Srbsko-Chorvatsko-Bosna a Hercegovina - v minimální, zanedbatelné míře Slovinsko). Teprve v letech 1997-1998 vzájemný obchod začal mírně oživovat hlavně v souvislosti, resp. následkem podpisu Daytonské dohody v prosinci 1995 o ukončení ozbrojených konfliktů a poté následující pomalou, ale přeci jenom probíhající určitou stabilizací celé oblasti. V roce 1998 se hodnota vzájemného obchodu pohybovala na úrovni 120 mil. USD. Tento slibný náznak pozitivního vývoje však zrušily události související s kosovským konfliktem a jeho důsledky. Rok 1999 byl proto pro vývoj ekonomických vztahů mezi ČR a bývalou Jugoslávií (dnes Srbskem a Černou

47

Horou) de facto „odepsaným“ rokem - hodnota vzájemného obchodu v roce 1999 poklesla na minimálních 60 miliónů dolarů. Postupné obnovování, respektive mírné oživování obchodních aktivit ve vztazích obou zemí bylo možno opět zaznamenat v průběhu roku 2000, ale hlavně v dalších letech, následujících po revolučních změnách v říjnu 2000.

Vývoj hodnot vzájemného zahraničního obchodu v letech 1998 – 2003 ( v tis.USD )

V roce 2002 byla v obchodních vztazích posledního desítiletí překročena hodnota rekordního roku 1998. Tento trend pokračoval i v roce 2003, kdy ve srovnání s rokem předchozím zaznamenal obrat zahraničně-obchodní směny ČR se SČH zvýšení o 2,8%, český vývoz do SČH nárůst o 1,8% a dovoz ze SČH vzrostl o 7,6%. Aktivní saldo českého zahraničního obchodu se společenstvím Srbska a Černé Hory se dále zvyšovalo a zachovává víceméně stabilní vztah vývozu proti dovozu v poměru 4,5 až 5 : 1. Tato nerovnováha v obchodní výměně spočívá v hluboké krizi ekonomiky Srbska a Černé Hory, přetrvávající z Miloševičovy éry a reflektující problémy prvních let transformace národního hospodářství. Země dnes může nabízet jen málo produktů potenciálním zahraničním partnerům. Dlouhodobě se projevuje vysoká míra dovozní závislosti ekonomiky. Východisko se obecně spatřuje v postupné transformaci a reformě, v privatizaci, restrukturalizaci, spojených s přílivem zahraničních finančních prostředků a zejména zahraničních investic. Další výraznou charakteristikou věcného obsahu vývozně-dovozních toků mezi ČR a SČH je jejich koncentrace do několika málo skupin zboží. Například v českém vývozu v posledních několika letech představovalo více než 45% zhruba 10 objemově nejvýznamnějších položek (nikoliv skupin, které představují již určitou sumarizaci položek zboží). Největší jednotlivou položkou jsou dlouhodobě osobní automobily a jiná vozidla pro přepravu osob. Podle informace generálního dovozce vozidel značky ŠKODA, bylo v zemi v roce 2002 prodáno více než 2000 ks nových aut. „Škodovky“ si tak udržely prestižní první místo mezi dováženými novými automobily. Další významnou položkou českého vývozu jsou chemické čisticí, prací a další prostředky, dále sklo ( pro domácnosti, stolní, kuchyňské atd.), pneumatiky, průmyslové oleje, autobusy.

48

V českém dovozu představovalo cca 64% rovněž 10 nejvýznamnějších položek. Největší z nich byly výrobky ze železa a oceli, měď, slitiny mědi, pneumatiky, dráty, kabely, kaučuk syntetický a směsi s kaučukem přírodním.

Komoditní struktura českého vývozu/dovozu do/ze SRJ v r.2003 ( v %) (nomenklatura SITC )

Potenciál obchodní výměny mezi oběma zeměmi je ovšem daleko větší. Určitým vodítkem, i když dnes již bez základní vypovídací schopnosti, může být uvedený údaj o vzájemném obchodě koncem 80. let minulého století ve výší 1,6 – 1,8 miliardy clearingových dolarů. Zohledníme-li tuto hodnotu pro dnešní území a pokusíme se za alespoň částečné měřítko vzít současnou výměnu mezi SČH a např. srovnatelným Maďarskem, která dosahuje hodnoty 250 – 300 miliónů dolarů, lze odhadnout, že reálná optimální výše obratu mezi dnešní ČR a SČH, při respektování veškerých kvalitativních změn, k nimž v obou státech došlo, by mohla dosahovat minimálně 350 – 400 miliónů dolarů. Předpokladem pro to je ekonomický rozvoj v SČH, růst životní úrovně jejích obyvatel, pokračující, resp. dokončovaná privatizace, příliv zahraničních investorů, realizace strukturálních změn, zprůhlednění často nepříliš transparentních výběrových řízení a další. Vzhledem k dlouhodobé dovozní závislosti SČH lze odhadnout, že by český vývoz mohl – snad měl - dosahovat 300 – 350 miliónů dolarů, český dovoz pak cca 50 – 100 miliónů. Ve struktuře českého vývozu pravděpodobně budou nadále dominovat strojírenské položky, zejména dopravní prostředky, v dovozu pak polotovary a suroviny – hlavně barevné kovy a zemědělské produkty, případně produkty zemědělsko-potravinářské-

49

ho průmyslu. Z oborů české produkce, které téměř jistě budou ve střednědobém horizontu z důvodu zájmu a investic srbsko-černohorských státních institucí profitovat, jsou jistě dopravní infrastruktura, dopravní prostředky (lokomotivy, autobusy, tramvaje), výrobky pro ochranu životního prostředí, telekomunikace, zemědělství včetně navazujících zpracovatelských řetězců. Plné, respektive optimální uplatnění českých subjektů na trhu Srbska a Černé Hory v současných podmínkách dosti výrazně limitují omezené finanční možnosti domácích odběratelů na jedné straně, na druhé straně ale i omezená schopnost českých vývozců financovat vlastní vývozy, případně investice. Místní firmy navrhují často za těchto podmínek různé formy vazbových (barterových) obchodů, kdy jako protipoložky nabízejí zejména potravinářské zboží. Vzhledem ke značné zastaralosti vozového (tramvaje, trolejbusy, autobusy) a strojového parku, který je ze značné části českého původu (např. ČKD, ŠKODA a j.), jeví se jako perspektivní oblast dodávek pro české výrobce a vývozce obměna těchto zařízení. Další šance vzniká pro české firmy v oborech, ve kterých jako investor vystupují města a obce (komunální služby, vodovody, plynofikace, ČOV apod.). Komunální služby byly v minulosti dlouhodobě zanedbávané, zejména na lokální úrovni. Proto je významné nedávné přijetí zákona, který určuje podíl místních samospráv na daňových příjmech a pravidla jejich užití. Uplatnění tohoto zákona je spojováno s nadějemi, že umožní městům a obcím samostatněji rozhodovat, do kterých oblastí v dané lokalitě získané prostředky investovat. Při hledání odpovědi na otázku, v jakých oborech a oblastech ekonomických aktivit mají čeští podnikatelé a exportéři nejreálnější možnosti uspět, je nutno připomenout, že obory, které se u nás rozvíjely v devadesátých letech a souvisely se změnami (investice do infrastruktury, rozvoj spotřebního průmyslu, stavebnictví, automobilový průmysl, elektronika, služby) se v Srbsku a Černé Hoře ještě nezačaly de facto rozvíjet. Naše firmy tak vlastně čekají na politické kroky, které budou vytvářet podmínky pro rozvoj těchto aktivit. Zatím se tak děje především v oboru dopravní výstavby (silnice, železnice). Naše firmy se do těchto investičních akcí aktivně zapojují (opravy tramvají, dodávky lokomotiv a kolejnic, dodávky stavebních strojů). SČH však vlastní finanční prostředky na tyto investice nemá a proto je závislá do značné míry na zahraniční finanční pomoci nebo účasti. Vzhledem k sice pomalému, ale již jistě nezvratnému rozvoji malých a středních podniků se naskýtá významná možnost pro české dodavatele vybavení pro tyto firmy: nářadí pro řemeslníky, kancelářské potřeby, vybavení restaurací, hotelů, dodávky výpočetní techniky včetně softwarových programů a další. Postupná stabilizace bankovního sektoru umožňuje domácím bankám investovat do vnitřního fungování a vybavení (programové zázemí, telekomunikační řešení apod.). Vzhledem ke koupi největších srbských pivovarů zahraničními giganty a k ohlášenému „útoku“ na srbského spotřebitele s cílem zvýšit množství konzumovaného piva

50

(dnes 50-60 l/obyvatele za rok) by se měl objevit prostor i pro další pivovar z ČR (dnes především Plzeňský prazdroj, méně Budvar a Staropramen). Dodavatelé náhradních dílů na starší traktory ZETOR (v zemi jich má být údajně kolem 25 000) by také měli najít prostor na místním trhu. Potenciálně zajímavé jsou i dodávky zařízení pro srbské zemědělce, včetně mechanizace a modernizace, mimo jiné i proto, že srbská vláda v poslední době ztrojnásobila státní finanční podporu. Lze očekávat, že pro dodavatele zboží a služeb, používaných pro fungování měst a obcí (kanalizace, dodávka pitné vody, veřejná doprava, veřejné osvětlení a pod.) se v souvislosti s postupně pokračujícími investicemi do fungování místních samospráv, budou rozšiřovat možnosti pro uplatnění jejich produkce. Pro dodavatele spotřebního zboží se již situace na trhu SČH značně zlepšila, obyvatelstvo začíná postupně ve větší míře využívat svých peněžních prostředků na nákupy spotřební techniky, což podporuje i nový trend, kdy banky nabízejí množství různých spotřebitelských úvěrů, které „vyhladovělí“ spotřebitelé velmi ochotně a bez přílišného rozvažování přijímají. V daných souvislostech je nutno zmínit dlouhodobě trvající a dlouhodobě neřešený (dosud snad i neřešitelný) problém, spojený s výstavbou, resp. dostavbou tepelné elektrárny KOLUBARA B. Tento problém svými důsledky ovlivňuje rozvíjení dalších hospodářských styků. Investorem projektu výstavby zmíněné elektrárny o výkonu 2x350 MW v obci Lazarevac poblíž Bělehradu je na srbské straně firma Elektroprivreda Srbije (EPS), generálním dodavatelem je Škoda Plzeň, subdodavateli jsou srbské firmy, mj. významný partner českých podniků firma GOŠA a firma MIN. Financování zajišťuje Československá obchodní banka, která poskytla firmě EPS „buyer´s credit“ ve výši 100 milionů USD. Úvěr je pojištěn EGAP-em. Přijimající bankou na srbské straně je konsorcium pěti bank. Projekt byl původně rozdělen do dvou etap. Pro první etapu podepsaly Škoda Plzeň a EPS tři smlouvy na dodávky materiálů a zařízení v celkové hodnotě 62 milionů USD. Pro druhou etapu byly připraveny smlouvy na dodávky dalších zařízení o celkové hodnotě cca 38 miliónů USD. Základní problémy, na jejichž řešení spočívá možnost pokračovat ve výstavbě této elektrárny a možnost účasti českých firem v této výstavbě, se koncentrují do dvou základních okruhů: - problém nesplácení úvěru ze srbské strany. Přes veškeré urgence české strany na nejvyšší úrovni (předseda vlády, rezortní ministři, představitelé české bankovní a pojišťovací sféry, představitelé zastupitelského úřadu v Bělehradě a další) nedošlo k řešení a pozitivním krokům ze srbské strany. ČSOB tak ohlásila vznik pojistné události a pojišťovna EGAP zahájila vůči ČSOB pojistné plnění. Tato skutečnost, ale i negativní zkušenost má negativní vliv na rozhodování EGAP o případném pojištění dalších obchodních případů v relaci ČR a SČH. - problém principiální nejasnosti na srbské straně, zda ve výstavbě elektrárny KOLUBARA B pokračovat (elektrárna je rozestavěná) či zda výstavbu definitivně

51

přerušit, resp. ukončit a deficit v produkci elektrické energie nahrazovat např. jejími dovozy ze zahraničí. Toto zásadní rozhodnutí je vázáno mj. i na přijetí energetické koncepce země, která stále není vypracovaná a tudíž řešení daného problému odsouvá. Neřešený zůstává i dlouhodobě přetrvávající clearingový dluh. Na základě ustanovení obchodní dohody mezi bývalým Čekoslovenskem a bývalou SFRJ probíhal do roku 1991 vzájemný platební styk mezi oběma zeměmi v clearingových dolarech. Po rozpadu SFRJ a následného rozdělení Československa na samostatné státy probíhá platební styk ve volně směnitelných měnách. V období clearingového zúčtování vznikla společná pohledávka České republiky a Slovenské republiky vůči nástupnickým zemím po bývalé SFRJ v hodnotě 104,24 mil. clearingových dolarů, která zůstává ze strany SČH neuhrazena. Dle Národní banky SČH připadá na tuto zemi 38% dluhu bývalé SFRJ. Předchůdce dnešního SČH (SRJ) zdůvodňovala nehrazení tohoto dluhu nejdříve skutečností, že mezi nástupnickými státy po bývalé SFRJ nebyla podepsána dohoda o rozdělení pohledávek a závazků. Poté, kdy bylo dosaženo dohody o těchto otázkách (smlouva podepsána v červnu 2001 ve Vídni), vázlo řešení srbsko-černohorských závazků vůči ČR (a SR) na stanovisku SČH, že „vídeňská dohoda“ nebyla ratifikována parlamentem v Chorvatsku, což již neplatí. Poslední informace (z první poloviny roku 2004) hovoří o obnoveném úsilí a iniciativě českého ministerstva financí, které ve spolupráci se svým slovenským partnerem projevilo zájem a ochotu znovu otevřít společná jednání k tomuto letitému problému, jehož neřešení rovněž zatěžuje bezproblémové rozvíjení obchodních a ekonomických vztahů mezi Českou republikou a Srbskem a Černou Horou. Závěrem k informacím o ekonomických vztazích mezi Českou republikou a Srbskem a Černou Horou uveďme i velmi konkrétní informaci o tom, kdo jsou hlavní nositelé těchto vztahů, kdo jsou ti, kteří přes problémy na trhu a ve společnosti naší partnerské země v době její transformace na tržní ekonomiku a demokratickou společnost ve svých aktivitách neustávají a pomáhají naše vzájemné hospodářské vztahy rozvíjet. Zajímavá je informace bělehradské Hospodářské komory, že například již k datu 31.12.2001 bylo v SRJ (dnes SČH) registrováno 12 firem se 100% českým kapitálem a 33 smíšených jugoslávsko-českých firem, kde podíl českého vkladu byl nižší. Výčet (zajisté neúplný) nejaktivněji vystupujících českých firem na srbsko-černohorském trhu je založen na informacích a kontaktech zastupitelského úřadu ČR v Bělehradě a zahrnuje tyto firmy: Marex Trade Praha, Inekon Praha, Škoda Trading, Mostostav Brno, AŽD Praha, SOR Libchavy, MSA Dolní Benešov, Komo CZ, FAB, Techfloor, Nepejchal a Co.Bělehrad, Moza Brno, Borex Praha, ČSA pobočka Bělehrad, Vítkovice, AZAS Invest, Glaverbel Teplice, Veba, Tiba Otavan, Jitex, Mileta Eurolink, TM Gala Prostějov, Geotest Brno, Dekonta Kladno, Precolor Přerov, Cutisin Jílemnice, Plynostav Pardubice, SGB CZ AMF Reece, Metrie, Laba-Club EEC, Animalco.

52

Česká republika se významně angažuje rovněž v oblasti rozvojové pomoci pro Srbsko a Černou Horu, jež je jednou z teritoriálních priorit České republiky. Mezi naše sektorové priority přitom patří: infrastruktura (energetika, doprava), životní prostředí, prevence migrace, pomoc krajanům, regionální spolupráce, good governance. Mezi novými členy, kteří do EU vstoupili k 1.5.2004, je ČR nejaktivnějším poskytovatelem tohoto typu pomoci SČH. Podle dosavadního průběhu této pomoci je možno určené priority považovat za dobře zvolené. Čeští realizátoři těchto projektů šíří dobrou pověst o ČR jako o nejen „business“ partnerovi v oblasti ekonomických vztahů. Neopominutelné jsou i vývozní efekty, kterých při respektování všech zásad poskytování rozvojové pomoci jednotliví realizátoři projektů, případně další subjekty, dosahují, a které se následně projevují ve výsledcích klasických zahraničně obchodních vztahů. Velmi efektivní, zajímavé a inspirativní jsou aktivity Jihomoravského kraje v srbském regionu Šumadija. Jihomoravský kraj se sídlem v Brně se z vlastní iniciativy významně zapojil do pomoci Srbsku, na úrovni regionální spolupráce rozvíjí kontakty, spolupracuje a velice výrazně podporuje i finančně obce v regionu a v okolí města Kragujevac. Podobně aktivní jsou na úrovní regionální spolupráce i města Olomouc, Hradec Králové, Černá nad Orlicí, Valašské Meziříčí.

Problémy a rizika místního trhu Specifickým problémem hospodářských styků u některých českých a srbsko-černohorských subjektů je nedořešení vzájemných závazků a pohledávek z obchodního styku, který se do roku 1991 prováděl ve zúčtovací měně – clearingových dolarech. Vyřešení tzv. „clearingového dluhu“ SČH vůči ČR dosud neproběhlo. V ostatních oblastech (vydávání bankovních akreditivů a záruk, doplňování legislativní báze, poskytování informací) se situace pomalu začíná blížit standardům v ostatních zemích jihovýchodní Evropy (Chorvatsko, Bulharsko). Trendem je další zlepšování v oblasti vymáhání pohledávek a politická stabilita – z těchto oblastí vyplývající rizika se postupně snižují (pojišťovna EGAP však zatím – květen 2004 – nepřehodnotila zařazení SČH do jiné, „lepší“ skupiny zemí s nižším rizikem, což by se pozitivně odrazilo na sazbách u uzavíraných pojistných smluv). Specifickým a stále přítomným obchodním rizikem je navazování obchodní spolupráce s Kosovem, které spadá pod civilní správu OSN – UNMIK. Vymáhání „kosovských“ pohledávek je prakticky nemožné, srbské orgány nejsou schopny na území Kosova prakticky nijak zasáhnout. Pro odhadování platební schopnosti místních partnerů je velice těžké získat věrohodné finanční informace (roční uzávěrky, výsledky apod.). Do nedávné minulosti byly tyto informace velice zřídka poskytovány, navíc jim bylo velice těžké věřit (srbské a černohorské finanční vykazování se teprve přibližuje účetním standardům, platným v zemích EU a USA).

53

Problémem je také malá ochota pojišťovny EGAP věnovat se podrobnému zkoumání obchodních případů českých firem v SČH a z toho vyplývající malé množství pojištěných vývozních operací českých firem do tohoto teritoria (za období 2001 – 2002 EGAP pojistil 1 vývozní operaci – vývoz autobusů ze SOR, Libchavy).

Obvyklé platební podmínky, platební morálka Při navazování obchodních vztahů požaduje většina českých firem platbu předem, obchodní firmy (dealeři apod.) se této počáteční podmínce většinou nebrání. Postupné prodlužování splatnosti pohledávek v návaznosti na předešlé včas zaplacené dodávky je všeobecně chápáno jako znak důvěry zahraničních firem vůči místním partnerům. Při odhlédnutí od existence části nepoctivců nelze platební morálku srbských firem označit za špatnou (v kontextu s ostatními zeměmi střední a východní Evropy). Specifickým problémem však může být nedostatek komunikace ze strany srbských dlužníků při objevení se problémů, které později mohou eskalovat do dlouhodobějších nesplacených závazků, u nichž je naděje na splacení s postupujícím časem stále menší. Proto by bylo špatné mlčet při objevení se prvních, byť jen malých, nedoplatků ze strany srbských firem.

Významné veletrhy a výstavy v zemi V Srbsku jsou dvě navzájem si konkurující veletržní správy: bělehradská a novosadská. Mezi nejznámější veletrhy, pořádané v Bělehradě, patří: stavební („Gradjevinstvo“), strojírenský („Tehnika“), Autosalón, nábytek („Nameštaj“) a veletrh potravin a nápojů („Prehrana“). Jednoznačně nejvýznamnějším novosadským veletrhem je zemědělský („Poljoprivredni sajam“), který je zároveň vůbec největším veletrhem pořádaným v Srbsku a Černé Hoře. Česká republika, prostřednictvím české oficiální účasti pod záštitou Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, se pravidelně zúčastňuje strojírenského a zemědělského veletrhu (oba dva veletrhy se konají kolem poloviny měsíce května). V roce 2002 se Česká republika oficiálně zúčastnila veletrhu „Prehrana“, organizátorem české oficiální účasti bylo Ministerstvo zemědělství ČR. Nesrovnatelně menšího, de facto pouze regionálního významu, jsou veletrhy v Subotici a Leskovaci. Zůstává otázkou, zda získají na významu veletrhy v černohorské Budvě jako důsledek nového uspořádání vztahů mezi Srbskem a Černou Horou. V současné době nelze veletrhy v Budvě označit za významné, i když roste význam jarního stavebního veletrhu. Doc.ing. Judita Štouračová, CSc. Prorektorka Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů Praha Velvyslankyně České republiky v Srbsku a Černé Hoře a v Makedonii 2000-2004 (Text této stati byl vypracován ve spolupráci s pracovníky OEÚ ZÚ Bělehrad, s využitím ročních zpráv tohoto úseku r. 2002 a 2003 a s využitím textů, publikovaných autorkou v místním tisku SČH.)

54

Český bankovní kapitál a jeho srbské působení před rokem 1918 Ctibor Nečas České peněžní ústavy vstupovaly na obchodní kolbiště rakouské monarchie se zpožděním. Vzájemná pojišťovací banka Slavia, Živnostenská banka, Česká průmyslová banka, Ústřední úvěrní banka a další podstupovaly tvrdý konkurenční zápas a současně zahajovaly expanzi navenek. V posledním desetiletí před první světovou válkou české a českoněmecké ústavy vybudovaly z Prahy v Rakousku-Uhersku třetí peněžní centrum, stupněm koncentrace a centralizace získaly převahu nad domácími německými ústavy. Hlavní proud českého peněžního podnikání směřoval do jižních oblastí Předlitavska, Uher, a odtud dále do Srbska a Bulharska, zatímco slabší proud se orientoval na Halič, případně na ruský zábor někdejšího Polska. Slavia přitom používala nacionální rétoriku: „A proto nevšímajíce sobě pronásledování, bodrou myslí hledíme vstříc velké budoucnosti, kde s úctou hleděti bude na štíty Slavie tam bratr Slovinec, tu Moravan, tam Srb, tu Slovák, tam Rus, tu Polák, kde všem kmenům velikého národa slovanského známa bude Slavia co první obchodní ústav všeslovanský.“ V předvečer první světové války disponoval český kapitál v srbsky mluvícím prostředí Srbska, Chorvatska, Vojvodiny a Bosny spolehlivě fungující organizační sítí pobočných ústavů. Vzájemně pojišťovací bance Slavii tam připravovala vývoz pojištění generální zastupitelství, která byla k tomuto účelu umístěna po krátkém novosadském intermezzu v Záhřebu a později rovněž v Sarajevu. Vývozu kapitálu napomáhala Pražské úvěrní bance její filiálka v Bělehradě a dalším dvěma bankám jejich významné bělehradské afilace, jimiž se staly Živnostenské bance Srpska kreditna banka a Ústřední bance českých spořitelen Beogradska trgovačka banka. Pražská úvěrní banka prostřednictvím bělehradské pobočky poskytovala eskontní úvěry k financování výstavby komunikací a těžby dřeva a k podpoře potravinářského průmyslu. Jeho nejpozoruhodnějšími transakcemi na srbském peněžním trhu se stalo postavení surovárny a rafinérie cukru v Čupriji a akcionování pivovaru v Jagodině. Ústřední banka českých spořitelen zahájila podnikání v etapě vrcholného rozmachu českého předválečného bankovnictví. Své běžné bankovní obchody přenesla velmi rychle z vnitřního na vnější peněžní trh v habsburské monarchii a začala se tam vydávat za finanční ústředí nejenom českých, ale zakrátko také slovanských drobných peněžních ústavů. Její vídeňská filiálka eskontovala např. za první rok své činnosti směnky téměř za 50 milionů korun, z čehož připadalo 12 % na srbské uživatele úvěrových služeb. Srbská klientela se nacházela převážně v Banátu, Sremu a v Bačce, částečně však také v Bosně, Srbsku a v Černé Hoře. V Srbsku zvyšovala úvěry ústavu Beogradska trgovačka banka natolik, že ho koncem roku 1911 zapojila do svého bankovního koncernu.

55

Živnostenská banka z Chorvatska a Bosny provozovala běžné bankovní obchody také s některými srbskými ústavy. Roku 1910 zakotvila v Srbsku, když tam přeměnila bělehradskou malobanku Srpska kreditna banka ve svou afilaci. Jejím prostřednictvím se pokoušela kontaktovat se začínajícím balkánským cukrovarnictvím a ucházet se o účast na financování dodávek lokomotiv a vagónů pro srbské železnice. Většinu bankovních transakcí zastavila první světová válka. (Ze stejnojmenné studie Ctibora Nečase) Prof. PhDr. Ctibor Nečas, DrSc., emeritní profesor Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Ústředním tématem jeho celoživotního vědeckého usilování je expanze českého kapitálu a na to navazující česká politika vůči Balkánu a východním provinciím habsburské monarchie před první světovou válkou.

56

ČERNÁ HORA : OD PERPERU PŘES DINÁR K EURU Martin Dorazín Problémy reformy černohorského hospodářství vyplývají ze tří historických skutečností. Podle měn používaných na území dnešní Černé Hory bychom je mohli pracovně nazvat obdobími perperu, dináru a eura. První determinující skutečností je celková ekonomická nerozvinutost území dnešní Republiky Černá Hora před vznikem Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v roce 1918. Černá Hora však na nízké hospodářské úrovni zůstala až do 50. let minulého století. Ostatně, některé její oblasti dodnes nesou stopy středověkého způsobu hospodaření, zejména v odlehlých horských koutech. Druhým faktorem, který výrazně ovlivnil dnešní podobu černohorského hospodářství, je období dináru, tedy jugoslávského socialismu. Jak uvádí oficiální server černohorské vlády (www.montenegro.yu), v posledních padesáti letech byla hlavním nositelem ekonomického rozvoje Černé Hory výstavba energetických systémů (vodní elektrárny Peručica a Piva a tepelná elektrárna Pljevlja s výkonem 3 miliardy KWh ročně) a metalurgie (výroba oceli a hliníku). Zcela nevhodná průmyslová výroba byla navíc dimenzována pro potřeby celé tehdejší tzv. velké Jugoslávie. Turisticky nesmírně atraktivní Černá Hora s pouhými 650 000 obyvateli dosud disponuje kapacitou výroby 400 000 tun oceli ročně. Kombinát hliníku Podgorica může zpracovat až 1 000 000 tun bauxitu (t.j.100 000 tun hliníku). Třetí „osudovou“ ranou černohorské ekonomice byly mezinárodní sankce vůči tzv. zbytkové Jugoslávii v době vlády prezidenta Slobodana Miloševiće v devadesátých letech. Dopady ekonomického embarga (uvaleného RB OSN) znásobila ještě další blokáda Černé Hory. Režim Slobodana Miloševiće ji začal uplatňovat poté, co se tehdejší černohorský prezident Milo Djukanović odmítl podílet na nákladech Miloševićovy politiky na Balkáně, přestal přispívat do společné federální pokladny, zavedl jako měnu německou marku a zahájil kurz k úplné nezávislosti Černé Hory na Srbsku. Ten Djukanovićova Demokratická strana socialistů Černé Hory (DPS CG) prosazuje dodnes. Období sankcí, dovršené bombardováním Jugoslávie v roce 1999, logicky přispělo k etablování stínové ekonomiky a stalo se „zlatou“ érou pašeráků. Některé aféry zasáhly i nejvyšší vedení Černé Hory a uspokojivě nejsou vyřešeny dodnes. Východisko z této situace našla černohorská vláda v reformách, privatizaci a evropské integraci. To znamenalo především ústup od nadvýroby v oblasti těžby nebo zpracování rud a podporu rozvoje malých a středních podniků ve sféře zpracovatelského průmyslu, ekologického zemědělství (ekofarmy) a stále významnějšího sektoru služeb. Zajímavá je přitom orientace Černé Hory na ekologické standardy, byť ty jsou zatím převážně jen na papíře (Černá Hora se oficiálně deklaruje jako ekologický stát).

57

V rámci monetární politiky je možné za nejdůležitější momenty považovat zavedení eura jako oficiální měny a snaha o stabilizovaný rozpočet. Jeho příjmy za prvních devět měsíců roku 2004 činily 315 milionů eur a výdaje 311 milionů eur. Hrubý domácí produkt má letos dosáhnout 1 475 milionů eur, což je o šest procent více než v roce 2003. Vládě se letos poprvé daří držet inflaci hluboko pod její předpokládanou mírou (1,9 % za prvních devět měsíců roku 2004 oproti plánovaným 4,5 % pro rok 2004). Pro zajímavost: inflace v roce 1999 vyskočila až na 129 %. Reálný hospodářský růst má letos dosáhnout 2, 54 %, což sice není nijak závratné číslo, v tomto případě však můžeme hovořit o tom, že se černohorská ekonomika přinejmenším odrazila ode dna (90. léta) a vykročila správným směrem. Na tento pozitivní vývoj reagují občané překvapivým zvýšením důvěry ve finanční instituce a politiku centrální banky. Oproti roku 2003 se objem termínovaných vkladů zvýšil o třetinu a vládní analýza stavu bank s uspokojením konstatovala růst jejich likvidity. Stále nízký však zůstává objem poskytnutých úvěrů. Na splátky hypoték lidé ještě stále nemají dost velké příjmy. Černohorec si letos průměrně vydělal 310 eur hrubého měsíčně, což je o deset procent více ve srovnání se stavem před rokem. Průměrné životní náklady meziročně vzrostly podle statistického úřadu jen o necelá tři procenta. Na nedostatečně fungující sociální politiku si stěžují zejména sociálně slabí občané a důchodci. Důchody se pohybují v rozmezí od 120 do 150 eur měsíčně. Výplaty sociálních dávek se zpožďují často až o několik měsíců. Vládě se však tento skluz daří postupně dohánět. Malé přilepšení k platu nebo důchodu znamená i vyplacení tzv. starého spoření. To jsou vklady, které občanům Srbska a Černé Hory v podstatě sebrala vláda Slobodana Miloševiće a použila je pro momentální potřeby státu. Údaje o nezaměstnanosti nejsou příliš spolehlivým ukazatelem. Statistický úřad odhaduje, že zaměstnání má zhruba 170 000 osob a 60 000 lidí zůstává bez práce. Vzhledem k velmi rozšířené práci „načerno“ nelze ani tato čísla považovat za přesná. I přes pomalý vznik nových pracovních míst lze pozorovat trend snižování nezaměstnanosti. Bezpochyby k němu přispělo snížení povinných odvodů za zaměstnance o 5 % k 1. červenci 2004 a o dalších 5 % k 1. prosinci 2004. Určité ekonomické úspěchy černohorské vlády však kazí statistika zahraničního obchodu. Celkový objem zahraniční výměny sice oproti roku 2003 vzrostl o 45% a dosáhl hodnoty 800 milionů USD, její struktura však zůstává nepříznivá. Za prvních devět měsíců roku 2004 Černá Hora vyvezla zboží a služby za 272 milionů dolarů, ale dovoz byl téměř dvojnásobně vyšší (526 mil. USD). Vyvážely se především barevné kovy a dovezla se ropa, elektrická energie a spotřební zboží. Zajímavá je i podrobnější struktura vývozu a dovozu. Celá třetina černohorského exportu směřuje do Srbska (včetně Kosova), stejně tak většina importu pochází ze Srbska (letos Srbsko vyvezlo do Černé Hory o pětinu více zboží a služeb než loni). To svědčí o tom, že Srbsko zůstává nejdůležitějším obchodním partnerem Černé Hory. Nejnovější vládní analýza ekonomického vývoje přiznává značné nedostatky ve

58

spolupráci s Bělehradem. Obě republiky zatím tvoří volnou unii, ale není dořešena otázka, zda ji zachovají nebo zda se úplně oddělí. Podle Charty vzájemných vztahů by měly mimo jiné harmonizovat celní sazby a dovozní kvóty. To se však dosud (z politických důvodů) nepodařilo realizovat. Různé celní sazby pro dovoz na území svazku Srbska a Černé Hory tak vytvářejí velký prostor pro nelegální zisky překupníků a pašeráků. Tomu mají bránit stanice policejní kontroly na hranici mezi Srbskem a Černou Horou (předstupeň celnic). S ohledem na vysokou úroveň korupce na celém Balkánu lze úspěšně pochybovat o účinnosti těchto opatření. Průmyslová výroba Černé Hory se celkově zvyšuje. Roste především podíl výroby s vyšší přidanou hodnotou (zpracovatelský průmysl) na úkor těžby rud a kamene (pokles oproti roku 2003 o 7,3 %). Stagnuje stavebnictví, které trpí nedostatkem zakázek a dobrá situace nepanuje ani v tak tradičním odvětví, jakým je stavba lodí. To naráží na technickou zastaralost zařízení a nedostatek investic. Tím trpí především domácí rejdaři. Například kotorská společnost „Jugooceanija“ už nevlastní ani jedinou loď. Prvním krokem k obnově černohorské obchodní flotily má být spolupráce s norskými firmami. Černá Hora se potýká s nedostatkem elektřiny a tuto situaci má vyřešit výstavba nové vodní elektrárny Buk-Bijela v kaňonu řeky Tary. Stavba však naráží na odpor ekologických organizací, které protestují proti zatopení jedné z nejkrásnějších přírodních lokalit na Balkáně. Vláda se o stavbě proto definitivně rozhodne až po vypracování komplexní studie o vlivu vodního díla na životní prostředí a po jednání s bosenskou stranou, která musí se stavbou přehradního jezera na hranici mezi Bosnou a Černou Horou vyslovit souhlas. Rozhodování o výstavbě pět set metrů vysoké hráze však není příliš v souladu s jiným záměrem černohorské vlády, která jako perspektivní zdroj velkých příjmů vidí cestovní ruch, a ten by vodní dílo nepochybně poškodilo. Cestovní ruch se na hrubém domácím produktu podílí 12 procenty. Turisté letos utratili v Černé Hoře kolem 150 milionů eur, což je - pro srovnání - téměř polovina příjmů státního rozpočtu. Černohorské ubytovací kapacity procházejí privatizací. Podle ministra cestovního ruchu Predraga Neneziće je už více než 60 procent hotelů v soukromých rukou a na zbytek vláda vyhlásila další veřejné soutěže. Hotely kupují především slovinské a britské firmy, zájem českých investorů není velký. Relativně vysoké pořizovací ceny nemovitostí a nutnost značných investic do jejich modernizace prodlužují návratnost vložených prostředků, a to odrazuje krátkodobý kapitál. Ke zlepšení služeb má přispět i probíhající kategorizace hotelů a penzionů. Hvězdičky získají jen na základě splnění příslušných požadavků na kvalitu ubytování. Ministerstvo cestovního ruchu konstatovalo zlepšení i v oblasti zásobování vodou, což byl v minulosti velký problém. S výpadky dodávek vody však musí návštěvníci i nadále počítat v oblastech kolem měst Herceg Novi a Kotor. Za přetrvávající problém

59

označuje ministerstvo cestovního ruchu špatný stav černohorských silnic. Přístup do turistických center by měly usnadnit především dlouhé tunely z vnitrozemí k pobřeží a rychlostní silnice. Dynamičtějšímu rozvoji podnikání v oblasti cestovního ruchu brání také vysoká daň z přidané hodnoty, kterou vláda zatím nemíní snížit. Nejpozoruhodnějším údajem ve statistice ministerstva cestovního ruchu je údaj o počtu zahraničních návštěvníků. Letos (2004) se poprvé na první místo dostali čeští občané. Z celkového počtu 571 808 zahraničních hostů tvořili 13,5 %. Do statistik se přitom nezapočítávají tzv. výletníci, tedy turisté, kteří si do Černé Hory „odskočí“ například ze sousedního Chorvatska. Na druhém místě jsou občané Bosny a Hercegoviny, na třetím Němci a za nimi Rusové. Čeští návštěvníci v Černé Hoře letos strávili 170 tisíc nocí a průměrná doba jejich pobytu dosáhla osmi a půl dne. Černohorská vláda celkově správně určila hlavní směry rozvoje hospodářství: cestovní ruch, výroba ekologických potravin, zpracování dřeva, kovovýroba. Co zatím chybí, to je důrazný boj proti korupci, antimonopolní zákony a jasná energetická politika. Ve vládních dokumentech se také nedozvíme téměř nic o procesu přijímání evropských výrobních norem. Bilanci zahraničního obchodu by s velkou pravděpodobností negativně ovlivnil rozchod se Srbskem. V této souvislosti se může také zpomalit běh reforem. Černou Horu čekají těžké vnitropolitické boje, protože s myšlenkou úplné nezávislosti Černé Hory nesouhlasí téměř polovina jejích obyvatel. Autor je členem zahraniční redakce Českého rozhlasu-1 Radiožurnálu.

60

Výlet Klubu českých turistů Časopis turistů, Ročník XI, číslo 7, v Praze 1. července 1899 Cestou do Cetyně nastupovali čeští turisté s pocity zvláštního rozechvění, vzbuzeného mocnou touhou, aby co nejdříve seznali tajemný kraj černohorský a stisknouti mohli pravice statečným a milým bratřím Černohorcům!…Laskavostí slavného ředitelství pošt a telegrafů v Cetyni dostalo se české výpravě pohodlných kočárů, v nichž zapřažené hbité a jisté koníky řídili spolehliví junáci cetynští…Konečně překročili jsme říšskou hranici řadou bílých kamenů napříč silnice naznačenou. Při zmírněném stoupání zrychlila jízda a povozy brzo na to zastavily se u první hospůdky černohorské. Černohorci ozbrojili se revolvery, kterých před jízdou do Kotoru odložili…Až do Bukovce přijeli nám vstříc přátelé cetyňští. Milý náš krajan, knížecí kapelník p. Wimmer, byl jim v čele, pozdravili, objali a zlíbali se bratrsky…Výtečný znalec poměrů černohorských p. Dr. Vrat. Černý, ve své poslední přednášce o Černé Hoře dobře předvídal, že v divadelním sále budou Češi potěšeni pohledem na malby krajana p. Frant. Zieglera. Než vedle toho těšilo je zejména, že týž umělec při pobytu jich v Cetyni byl jim též stále po boku, podávaje krajanům svým potřebných vysvětlení a žádaných informací. Dopoledne svátku Na nebe vstoupení Páně i jinak stalo se českým turistům na Cetyni památným. O 11. hodině dopoledne patnáctičlenná deputace českých turistů, pánů i dam, přijata byla v audienci od knížecí rodiny, Jejich Jasnosti knížete Nikoly, kněžny Mileny, následníka prince Danila a prince Mirka…Pochvalné uznání činnosti Klubu českých turistů a zejména přiznání zvláštní lidumilné činnosti a velikých zásluh o pořádání výprav na Černou Horu předsedu Klubu p. architekta Vratislava Pasovského ráčil vyznamenati důstojnickým křížem řádu Danilova IV. třídy. Také vynikající člen deputace, cís. rada p. J. Otto, majitel knihtiskárny a nakladatelství v Praze, za své veliké zásluhy o rozkvět literatury české rovněž vyznamenán byl od knížete důstojnickým křížem řádu Danilova III. třídy. (str. 215 – 221)

61

ČESKÉ POSTOJE K UDÁLOSTEM NA BALKÁNĚ Země někdejší Jugoslávie jsou Čechům tradičně bližší než mnohé jiné části světa. Po více než sto let sem Češi jezdili jako turisté, na dovolenou a také podnikat. Rozsáhlé byly i politické, hospodářské a kulturní vztahy. Od šedesátých let statisíce českých občanů trávili prázdniny v zemi, která jim nabízela nejen moře a přírodní krásy, ale také možnost trochu si oddechnout od dusné atmosféry reálného socialismu sovětského typu. Vztahy Čechů k Balkánu se promítají do zvýšeného zájmu o události v jihovýchodní Evropě, kterým většinou věnují více pozornosti než mnohým jiným částem světa. K rozpadu Jugoslávie, krvavým konfliktům a etnickým čistkám, bombardování Jugoslávie, pádu autoritativních vládců, obtížné politické a hospodářské přeměně nástupnických států, a také k pokračující kosovské krizi se vyjadřovali a vyslovují politikové, novináři, intelektuálové, nezávislé občanské organizace i neorganizovaní občané. Z množství výroků a komentářů jsme vybrali paletu názorů na vývoj ve Svazové republice Jugoslávii (dnes Srbsku a Černé Hoře), potvrzujících hluboké zaujetí dramatickým vývojem v oblíbené balkánské oblasti. Je pochopitelné, že převládají názory a komentáře, vztahující se k nedořešenému kosovskému konfliktu, který zpomaluje politickou a hospodářskou stabilizaci Srbska a Černé Hory a ohrožuje celý jižní Balkán.

K rozpadu Jugoslávie Jiří Dienstbier, ministr zahraničí (po vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska) 26. června 1991 na tiskové konferenci řekl, že Československo považuje Jugoslávii za subjekt mezinárodního práva a vyhlášení suverenity Chorvatska a Slovinska hodnotí jako vnitřní legislativní opatření v rámci Jugoslávie. Na adresu všech stran konfliktu dodal: „Jsme proti jakýmkoli formám nátlaku, proti použití síly, pro respektování lidských práv a pro vyřešení otázek Jugoslávie demokratickou dohodou a nikoli jednostrannými kroky.“ (Dokumenty MZV, červen 2001) Egon Lánský, mluvčí ministerstva zahraničí (28. 6. 1991): Vyhrocení konfliktu až ke srážkám jednotek jugoslávské federace s domobranou či policií národních republik vyvolává obavy, že jde o začátek procesu, který se postupně vymyká politické kontrole.“ (tamtéž) Václav Havel, prezident republiky: Československo je připraveno, bude-li mít příležitost, přispět k tomu, aby v Jugoslávii netekla krev. Dodal, že mezinárodní společenství dnes uznává Jugoslávii jako subjekt mezinárodního práva a stěží lze očekávat, že ze dne na den může tento postoj změnit. Je třeba hledat rozumné, věcné kompromisy, které by vyhovovaly všem stranám. (ČTK 28. 6. 1991)

62

Po Daytonu Václav Klaus, předseda vlády, považuje daytonskou mírovou dohodu za první krok k celkovému urovnání krize v bývalé Jugoslávii, ale současně realisticky vidí nebezpečí, které mírovému procesu hrozí. Za klíčovou označil úlohu, kterou v mírovém procesu hraje Jugoslávská svazová republika (Srbsko a Černá Hora). Odmítl černobílé vidění krize v bývalé Jugoslávii. Vždy jsem měl nedůvěru ke zkratkovitým pohledům a jednostranným odsudkům té či oné strany jugoslávského konfliktu a vždy jsem to dával otevřeně najevo,“ konstatoval Klaus. Dodal, že rozdělení bývalé Jugoslávie „bylo především výsledkem jednostranných kroků jednotlivých stran a spontánního vývoje, který mimo jiné otevřel prostor pro vnější zásahy, které situaci mnohdy ještě dále komplikovaly“. Zdůraznil, že Praha podporuje opětovné začleňování Jugoslávské svazové republiky do mezinárodních organizací. (Zemské noviny, 2. 3. 1996) Ke vztahům ČR a JSR premiér řekl, že ČR podpořila zrušení sankcí vůči Bělehradu a české firmy jsou připraveny se podílet na obnově jugoslávského hospodářství. (Právo 2. 3. 1996) Český premiér Václav Klaus na summitu OBSE podpořil opětné zapojení Jugoslávské svazové republiky do práce organizace. Premiér uvedl: „Nerozumíme, jak mohou být důležité otázky budování důvěry, kontroly zbrojení a smíření efektivně uchopeny bez účasti JSR za jednacím stolem.“ (Lidové noviny 3. 12. 1996)

Reakce na bombardování Jugoslávie Prohlášení české vlády po zahájení bombardování: „Rozhodnutí o útoku padlo ještě před vstupem České republiky do NATO…Litujeme ztroskotání diplomatického řešení a doufáme v co nejmenší ztráty na životech“. Václav Havel, prezident republiky: „Rozhodnutí o bombardování je sice krajním, ale v dané situaci nezbytně nutným řešením, jak zabránit ničení lidských životů a utrpení.“ (24. 3. 1999) Jan Pelikán, historik: “Letecké útoky NATO mohou vést ke kapitulaci Srbska a k nastolení buď protektorátu západního společenství nad Kosovem, či ke vzniku formálně nebo fakticky samostatného Kosova. To povede k exodu srbské menšiny, k problematickému, ale neodvratnému úsilí o vytvoření velkého albánského státu a k destabilizaci Makedonie. (24. 3. 1999) Jiří Dienstbier, zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii: „Nebude bombardován Miloševič, ale budou to odnášet obyčejní lidé. Ustoupí-li Miloševič, nebude to pod vlivem útoků, ale proto, že se mu to bude hodit do plánů“. (v rozhovoru pro Čro 1-Radiožurnál 24. 3. 1999). Miloš Zeman, předseda vlády a ČSSD: „Rakety budou dopadat na náš spřátelený národ, ozbrojený útok posiluje a nikoli oslabuje pozici autokrata Miloševiče. Nejsme ve válečném stavu s Jugoslávií“. (25. 3. 1999)

63

Václav Klaus, předseda Poslanecké sněmovny a ODS: “Vojenským řešením krize jsem hluboce zklamán“. (MFD 26. 3. 1999) Jiří Payne (ODS), vedoucí parlamentní delegace do Severoatlantického shromáždění: „Podle mezinárodního práva v případě, že nějaký stát napadne suverenitu jiného státu, rovná se to automaticky vyhlášení válečného stavu. Z tohoto hlediska se dá dovodit, že státy, které se podílejí na operaci v Jugoslávii, jsou s ní ve válečném stavu a jestliže my jsme v aliančním vztahu ke svým spojencům v NATO, pak mám pocit, že by se touto právní konstrukcí dalo dospět k tomu, že vlastně Česká republika je ve válečném stavu s Jugoslávií“. (Právo,26. 3. 1999) Hospodářské noviny:„Nejenom vláda ale i prezident Havel a opozice projevili v této situaci typickou českou nerozhodnost“. (26. 3. 1999) Michal Lobkowicz, exministr obrany a poslanec Unie svobody: „Postoje českých představitelů jsou skandální a nepřijatelné. Lze je přirovnat ke švejkovskému mudrování a zbabělosti. Debata je možná jen do vzletu letadel“. (LN, 27. 3. 1999) Jiří Dienstbier: “Kritickou situaci v Kosovu lze řešit jedině nasazením pozemních sil, Aliance ale není ochotna riskovat životy svých vojáků. Letecké útoky mohou vést ještě k větší humanitární katastrofě v Kosovu, než k jaké by došlo bez tohoto bombardování a byl bych rád, kdybych se mýlil. (ČTK 28. 3. 1999) „Nebezpečí plyne z řad Kosovské osvobozenecké armády-UCK, která se plánovitě připravovala na převzetí moci v Kosovu a pozici si upevňovala i získáváním finančních prostředků plynoucích ať už ze zahraničí či z ilegální činnosti. Situaci by mohlo vyřešit vyslání mezinárodních sil s výrazným zastoupením ruských a ukrajinských vojsk, což by pro Bělehrad mohlo být zárukou, že Kosovo nebude předáno UCK“. (Čro 1-Radiožurnál, 28. 3. 1999) Stanislav Gross, místopředseda poslanecké sněmovny a předseda klubu poslanců ČSSD: „Máme nedostatek informací, protože řada z nich je tajná. Proto většina politiků ČSSD vyjadřuje rozpaky a obavy z toho, co se děje. I já jsem v situaci, kdy nemohu mít a nemám dostatek informací k tomu, abych s bombardováním souhlasil…. Jsme spolehliví partneři v mezích našich možností“. (ČTK 29. 3. 1999) Václav Havel: „Politici kritizující akce aliance podporují velmi izolacionistické a z hlediska dlouhodobého nesmírně nebezpečné nálady ve společnosti“. (29. 3. 1999, Právo) Václav Klaus: „I kdyby bombardování přimělo Miloševiče podepsat mírovou smlouvu, půjde ve skutečnosti o kapitulaci, s níž se Srbové fakticky nikdy nesmíří a tím vznikne na Balkáně místo dalšího, budoucího konfliktu. Pouze a jedině úporná jednání mohou vést k nějakému smysluplnému cíli“. (Rozhovor pro Lidové noviny, 30. 3. 1999 Lidové noviny: „Technicky vzato, čistky v Kosovu vypukly až po náletech NATO. Možná to byl i Miloševičův záměr. To nic ale nemění na tom, že plnou vinu za vraždění Albánců Srbům nikdo neodpáře.“ (31. 3. 1999) Mladá fronta Dnes: „Toto tvrzení (že exodus Albánců z Kosova je důsledkem bom-

64

bardování NATO, pozn.) je naopak nejohavnějším výplodem Miloševičovy propagandistické mašinérie, kterým si jeho režim omlouvá páchání zvěrstev“. (31. 3. 1999) Miloš Zeman: „Mimo rozměr tohoto setkání sděluji, že se svou rodinou o svátcích navštívím strašidelný zámek na Matějské pouti, kde se budu cítit daleko pohodlněji než na české i světové politické scéně“. (Po setkání s prezidentem V.Havlem, 1. 4 .1999) „Aliance není Varšavskou smlouvou, kde bylo nutné držet hubu a krok“. (Před poslanci Parlamentu ČR, 1.4.1999) Petra Buzková, místopředsedkyně ČSSD: „Může se dnes vůbec zajistit reálná ochrana základních lidských práv a míru v Kosovu jinak než faktickým protektorátem nad touto oblastí, který by nutně směřoval jak k potlačení srbských, tak albánských sil? A kterému tedy bude reálně hrozit, že se stane permanentní formou výjimečného stavu? Sám vojenský úder nemůže vyřešit nic. Bude nutné hledat politická řešení, daleko překračující horizont nadšeného válečnického pokřiku“. (Mladá fronta Dnes, 2. 4. 1999) Miroslav Grebeníček, předseda KSČM: „Mnozí občané ČR si teprve v těchto pohnutých okamžicích uvědomili, jaký je skutečný charakter militantního spolku NATO, do kterého nás pravice spolu se sociální demokracií zavlekla“. Daniel Heřman, mluvčí České biskupské konference: „Katolické učení po vyčerpání všech neválečných prostředků připouští násilí jako legitimní obranu“. (LN, 3. 4. 1999) Kryštof, moravský pravoslavný biskup: „Bombardování je morální prohrou křesťana-Evropana“. (LN 3. 4. 1999) Václav Klaus: „Humanitární katastrofa, jejíž odvrácení bylo hlavním motivem celé akce, se stává skutečností. Hrozí navíc destabilizací sousedních balkánských zemí a vyvolává obtížně zvládnutelný problém uprchlíků. Naděje na obnovení pokojné koexistence Srbů a Albánců na těžce zkoušeném území začínají mizet. Otevírá se Pandořina skříňka možných změn existujícího státoprávního uspořádání, o níž dnes nikdo nemá jasné představy, a která může svými důsledky otřást stabilitou - a to nikoliv pouze Balkánu. Všechny tyto obavy jsem měl na mysli již v té chvíli, když jsem - po zahájení leteckých útoků - vyjádřil své zklamání ze selhání diplomacie a když jsem naznačoval, že kroky NATO nemusí přinést přesně ty výsledky, které se od nich očekávají… NATO je pro stabilitu Evropy a světa klíčovou institucí a je důležité neriskovat jeho budoucnost, mezinárodní prestiž a váhu akcí, které nejsou podloženy jasnou, zřetelnou a uskutečnitelnou koncepcí budoucího politického uspořádání daného regionu…Mám obavy z toho, kam vývoj směřuje, mám obavy z toho, co může přinést alianci, Balkánu, Evropě i nám, mám obavy z nečekaných improvizací, mám obavy „z obavy“ ztratit tvář, mám obavy i ze změn nálad voličů a veřejnosti a z politických důsledků, které to všechno může mít. Mám obavy i z hospodářských důsledků, které může mít nová, evidentně dlouhodobá krize Balkánu pro Evropu (a nepochybně i pro

65

naši zemi). Proto jsem se nepřidal k těm, kteří lehkomyslně souhlasí, kteří souhlasí hlavně proto, že je to nic nestojí a že to navíc vypadá zaručeně prozápadně. My, kteří jsme o členství v alianci usilovali tak dlouho, musíme mít bytostný zájem na tom, aby NATO své poslání dobře plnilo a aby mělo v moderním světě trvalou úlohu. Já v kosovské akci rizika pro NATO a jeho prestiž cítím. (Plzeňský deník 6.4.1999) Hradecké noviny: „Jugoslávské události posledních dnů spolehlivě rozdělují i českou společnost. Václav Havel bezvýhradně souhlasí, Miloš Zeman kličkuje a Václav Klaus soudí, že bombardování bylo vlastně chybou. Do toho jeden z našich klíčových velvyslanců Karel Kovanda kárá z aliančního Bruselu vládu, že je málo loajální k NATO. Dost absurdní situace! V celém spektru nejednotných vyjádření k válce v Jugoslávii stojí za zmínku pohled Václava Klause. Předseda sněmovny snad nejvěrněji hraje na obecnou notu českého neutralismu. Již před lety jako premiér hovořil o Jugoslávii jako o složitém problému s více viníky. Svůj názor nezměnil…a je asi nejblíž postoji českého člověka. Ten žádný extrém nemiluje a nikdy nemiloval. Postoje Václava Klause v době, která ztrácí jarní úsměv a může jej brzy ztratit docela, nejsou pro nás špatnou zprávou. Minimálně snad pro naše vědomí, že i při reálné příslušnosti k Severoatlantické alianci můžeme být alespoň trochu sami sebou.“ (6. 4. 1999) Bombardování Jugoslávie Severoatlantickou aliancí podle předsedy české Poslanecké sněmovny Václava Klause nepřiblížilo mírové urovnání, ba naopak vedlejší efekty útoků ještě zhoršily situaci v oblasti. Klaus to řekl v rozhovoru pro řecký list Kathimerini. Klaus vysvětlil, že jeho postoj k akci NATO není vyhroceně odmítavý, ale skeptický a plný nedůvěry v její pozitivní efekt. Za důvody označil to, že aliance „příliš povrchně hodnotí“ situaci na Balkáně včetně Kosova a že si nedostatečně politicky vymezila cíle vojenských akcí a přílišně a neopodstatněně věřila v účinky bombardování. (Radio Praha ČRo 7, 22. 5. 1999) Podle místopředsedy ODS Miroslava Macka konflikt v jugoslávské provincii Kosovo měli řešit tamní politici a tamní obyvatelstvo bez zásahů ze zahraničí, a to i za cenu, že pravděpodobně vraždění tamních obyvatel by ještě nějakou dobu trvalo. Kdyby do toho mohl mluvit, jak řekl, zvažoval by toto řešení na první pohled nepopulární, protože nadiktované řešení neznamená, že v budoucnu v oblasti nebude ještě větší vraždění a nenastanou ještě větší problémy. „Principiálně nevěřím, že je možno vnutit komukoli řešení, pokud obě strany s tím nejsou ztotožněny,“ vysvětlil Macek. Z toho důvodu ani nepovažuje za úspěch stahování srbských vojsk z Kosova. „Úspěchem by bylo, kdyby se podařilo najít politické řešení, které by znamenalo, že na tomto území mohou bez problémů žít vedle sebe lidé bez rozdílu etnické příslušnosti,“ řekl. (TV NOVA 20.6. 1999)

Od války k obnově Výši prostředků, které Česká republika dosud poskytla konfliktem zmítané Jugoslávii, dnes projednávala bezpečnostní rada státu. Čtyři ministerstva poskytla ma-

66

teriální i finanční pomoc celkem za necelých 310 miliónů korun, řekl ČTK tiskový mluvčí vlády Libor Rouček. (ČTK 9. 6. 1999) Havel bude zřejmě prvním prezidentem členské země NATO, který navštíví Kosovo po nedávném ukončení leteckých útoků aliance na Jugoslávii. Havel uvedl, že se chce na místě přesvědčit, jak se v oblasti daří vytvořit podmínky k občanskému soužití a demokratizaci. Někteří odborníci na mezinárodní právo kladou k Havlově návštěvě otazníky. Například Pavel Šturma z katedry mezinárodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy hovoří o uspěchanosti cesty s tím, že Havel nemá pozvání od jugoslávské strany ani od představitelů kosovské civilní mise Spojených národů - Dočasné správy OSN v Kosovu (UNMIK). Rezoluce Rady bezpečnosti OSN potvrzuje zachování svrchovanosti a územní celistvosti Jugoslávie, připomíná Šturma. (ČTK 23. 6. 1999) V Prizrenu prezident Havel přestoupil do obrněného transportéru mezinárodních mírových sil KFOR, který ho přepravil do nedaleké vesničky Pirane. Ta se nedávno stala němým svědkem etnických čistek…Havel věří, že se podaří protnout začarovaný kruh, aby se Kosované nemstili naopak Srbům. „Kdo se dopustil zločinu, měl by být potrestán...ale to neznamená, že by měl jeden národ vyhánět jiný z domovů,“ míní Havel, který se dnešní návštěvou v Kosovu stal prvním prezidentem členské země NATO, který na toto území po skončení bombardování vstoupil. (ČTK 28. 6. 1999) Václav Klaus: Jugoslávské volby a my, kteří v nich nevolíme: Je nepochybné, že v současné Jugoslávii není politická pluralita našeho typu, že tam chybí dostatečný respekt k menšinám, že není zaručena úplná svoboda tisku a že ochrana lidských práv neodpovídá standardům běžným v Evropě. Stejně tak je ale nepochybné, že jsou v dnešní Jugoslávii politické svobody a nástroje k uplatňování veřejné vůle daleko větší, než tomu bylo v naší zemi v komunistické éře…Výsledek voleb můžeme a musíme analyzovat či kritizovat. Musíme ale vědět, že pokud opravdu odráží autentické nálady a postoje lidí, může být změněn jen hlubokými a hlavně skutečnými změnami v náladách a postojích tamní veřejnosti. A ty vznikají a vyvíjejí se velmi složitým způsobem a hlavně velmi pomalu. Nedají se diktovat zvenčí, nedá se na ně hrubě tlačit, nelze je vynutit ani povýšeným poručníkováním, ani neuváženými sankcemi. (Deníky Bohemia, 22.9.2000) Robert Mikoláš, zpravodaj ČR1-Radiožurnál: Sud se střelným prachem, aneb podaří se mezinárodnímu společenství začlenit Kosovo do Evropy? (výtah z komentáře): …16 Francouzů bylo střepinami zraněno. Napětí v Mitrovici roste, a to zejména od 4. února, kdy stovky rozezlených Albánců zaútočily lahvemi a kamením na francouzské vojáky, kteří byli obviňováni z nadržování Srbům. Hlavní příčinou současné exploze etnického násilí byl útok na autobus UNHCR vezoucí 49 Srbů, k němuž došlo 2. února. U obce Čubrelj, vzdálené asi 15 km od Mitrovice ve směru na Djurakovac autobus někdo zasáhl protitankovou střelou, dva Srbové zahynuli a dalších pět

67

bylo zraněno. Do města přijeli Francouze posílit britští a posléze i kanadští, belgičtí a další vojáci, jejich pozice je však stále těžší. A to i proto, že při střetech s vojáky KFOR byl o uplynulém víkendu zabit jeden albánský ostřelovač a další byli zraněni. Nepsaný zákon, krevní msta je totiž mezi tímto etnikem stále dodržována, přičemž na příčiny úmrtí se nikdo neptá...Protestů a útoků proti jednotkám KFOR ze strany kosovských Albánců přibývá…U Vučitrnu, ležícího jen 10 km od Mitrovice, kde se nachází i základna vojáků ze Spojených arabských emirátů, byla zadržena albánská sanitka převážející zbraně, mj. deset protitankových střel, 180 granátů a tisíce kusů munice. Dostatečný arzenál k rozpoutání skutečné války, na jejíž možné vypuknutí záhy upozornil i sám Kouchner. Osazenstvo auta uteklo, přesto se Francouzům přímo v Mitrovici podařilo ve stejný den zadržet 40 osob podezřelých z ilegálního obchodu se zbraněmi. 39 z nich byli Albánci. Neuvěřitelná intolerance ze strany kosovských Albánců k ostatním etnikům mne skutečně šokovala. Že dochází k vraždění starých žen i mladých lidí nealbánského původu, na to mají, bez rozdílu věku a pohlaví většinou jediný názor. „Jsou to přeci Srbové!“…Kosovo je sice krátce po válce, ovšem nepochopitelná je anarchie, která tu vládne a civilní správa v čele s Bernardem Kouchnerem zatím nemá moc, jak vše zvládnout. V Prištině se už objevily drogy, pašované hlavně z Makedonie a Albánie, a také prostituce. Nejhorší ovšem je přetrvávající nenávist kosovských Albánců vůči Srbům. Neuplyne prakticky jediný den, kdy není hlášen nějaký incident mezi oběma etniky, časté jsou vraždy Srbů a mnohdy nepomůže ani jejich vojenská ochrana. 25. srpna byl u Ugljare objeven masový hrob s 15 zavražděnými Srby. Srbské chrámy musí být nepřetržitě chráněny, jinak by lehly popelem. Srbům je ničen a rozkrádán majetek, zejména dřevo, které je velmi drahé, a pokud Srbové třeba z Kosova Pole chtějí navštívit své příbuzné v Sekirači, musí absolvovat cestu přes Černou Horu a Srbsko, jinak by jim hrozila přinejmenším újma na zdraví. (Nedělní noviny březen 2000) Petr Podaný, novinář: Mezinárodní společenství neví, co s Albánci. Brusel se ohledně Kosova oddává iluzím a odsouvá rozhodnutí o jeho budoucím statusu na neurčito. Tamní Albánci jsou ale stále netrpělivější a chtěli by vlastní stát. I tento problém stojí v pozadí posledních rozsáhlých nepokojů. Pochopení nalézají Albánci v USA. V Kosovu minulý týden opět umírali lidé, hořely srbské domy a ortodoxní kostely. Rozlícené davy v sousedním Srbsku na oplátku prorazily policejní kordony a podpálily dvě mešity, v Bělehradě a Niši. Jako roznětka násilí v Kosovu zapůsobila smrt dvou albánských chlapců v Mitrovici, kteří utonuli v řece, když údajně utíkali před psem poštvaným někým z tamní srbské menšiny. Nic nebylo platné, že tuto verzi okamžitě vyvrátil mluvčí mise OSN v Prištině….Zahynuly na tři desítky lidí a asi šest set utrpělo zranění. Mezi nimi půl stovky mezinárodních policistů a vojáků jednotek KFOR…Při ochraně srbských objektů a enkláv měli plné ruce práce i příslušníci česko-slovenského praporu…Český policista Jan Minář byl při srážkách v Mitrovici postřelen do stehna…

68

Pět let po takzvané humanitární intervenci, kdy se srbské Kosovo ocitlo pod správou OSN, zaznamenaly snahy o budování multikulturní společnosti jen skrovné výsledky…Provincie je v zoufalé hospodářské situaci, mezi Albánci narůstá zloba vůči tisícům skvěle placených úředníků EU a OSN, jejichž aktivity často připomínají látání starého kabátu. Většinovému etniku se totiž mezinárodní společenství zdráhá odpovědět na zásadní otázku, a sice zda a kdy Kosovo získá nezávislost. (Týden 23. 3. 2004) Ivo Šanc, administrátor OSN v Kosovu: V březnu 2004 se mezinárodní společenství přesvědčilo, jak Albánci vnímají soužití s ostatními etniky v Kosovu, hlavně se Srby. Během několika dní zaútočilo na 50 tisíc Albánců na srbské domy prakticky v celé provincii. Zahynulo 19 lidí, 900 jich bylo zraněno, na 4 tisíce Srbů bylo vyhnáno ze svých domovů, zničeno bylo na 30 pravoslavných kostelů a klášterů. Násilnostem nezabránil ani 20 tisícový kontingent KFOR. Stěží zamezil většímu krveprolití. Vojáci 4. Česko-slovenského praporu byli v těchto dnech vysláni do oblasti Gračanice, kde sídlí metropolita Artemije, do okolí jižně od Prištiny, do Kosova Pole, Obiliče a Podujeva, Ani tam ale nedokázali uchránit pravoslavný kostel. Taktika Albánců byla jasná: v první řadě šly malé děti, v další mládež, pak ženy a starci a nakonec muži. „Proti dětem a ženám jsme přece nemohli střílet. Sice jsme vypálili několik varovných výstřelů do vzduchu, ale nakonec jsme se stáhli,“ vysvětloval velitel praporu pplk. Josef Kopecký. „Myšlenka multietnického Kosova je nereálná. Na model demokracie, který jsme tam zaváděli, tamní společnost nebyla připravena.“ (ČTK, 23. 3. 2004) Jiří Dienstbier: KOSOVSKÉ STŘEPY Po běsnění se Kosovo vrátilo do setrvalého stavu. V minulých dnech byli pouze zavražděni dva policisté UNMIK. Reportér BBC si všiml dívky ve vypáleném kostele pod nápisem „Smrt Srbům“. Zpravodaj AP zaznamenal, jak Albánec močí před kamerou přítele ve zničeném kostele svatého Jiří v Prizrenu pod hesly oslavujícími Kosovskou osvobozeneckou armádu (UCK). Zúčastnění sbírají střepy a uvažují, jak je slepí potom, co třiatřiceti davových útoků se zúčastnilo na 51 000 Albánců, desítky lidí zahynuly a stovky byly zraněny, mezi nimi vojáci KFOR. 3 600 Srbů vyhnal dav z domovů, které většinou zapálil. Dav ničil školy, zdravotnická zařízení, na 30 klášterů a kostelů. Některé postavené ve středověku jsou součástí světového kulturního dědictví. Naposledy jsme byly svědky takového barbarství, když Taliban nechal v Afghánistánu rozstřílet obří sochy Buddhy. Rozzlobený zahraniční zmocněnec EU Javier Solana řekl kosovskému premiérovi Rexepimu: „Až začneme zatýkat ty, kteří jsou za to zodpovědní, nepokřikujte, abychom je pustili.“ Pět let mezinárodní správa ospravedlňovala nečinnost vůči teroristům alibistickým argumentem o „pochopitelné pomstě“ a předstíráním úspěšného vývoje v provincii. Dnes Solana „šokován brutalitou“ slibuje: „Srbové jsou stateční a musí tu zůstat, musí obnovit své domy a my jim v tom pomůžeme.“ Solana a generální tajemník NATO Scheffer konstatují, že nepokoje byly organizovány a velitel

69

NATO v jižní Evropě admirál Gregory Johnson otevřeně mluví o organizované etnické čistce. Nedělejme si však předčasně iluze. Šéf UNMIK Harri Holkeri se utěšuje, že albánští vůdcové odsoudili násilí. Holkeriho kolega však dodává, že „odsoudili pouze útoky na mezinárodní síly, civilní a náboženské budovy, ale nikoli na Srby“. Není divu: na řádění se výrazně podíleli členové UCK převlečení na „Kosovský ochranný sbor“. Velí jim stále stejný velitel Agim Čeku. V Budapešti ho před pár týdny zatkli a propustili, protože má jako chorvatský generál chorvatský pas. Předtím byl bez potíží v Česku kontrolovat, jak se tu cvičí jeho chlapci, prý na hasiče. Vůdce UCK Hašim Thaqi, ministerský předseda Rexhepi a také prezident Rugova vidí řešení v nezávislosti Kosova. Od vůdců UCK nelze nic čekat. Někteří patří do Haagu, jiní se snad dočkají spravedlnosti doma. Když mezinárodní představitelé slibují, že pozatýkají iniciátory posledního běsnění, lze jen doufat, že to znovu nevzdají. Rugova, „kosovský Gandhi“, teror vždy odmítal stejně jako většina Albánců. Jeho strana proto získává ve volbách nejvíc hlasů. Rugova je pro politické řešení. Za jeho výsledek však nepovažuje kompromis, ale prosté uznání nezávislosti. Před šesti lety mě přesvědčoval, že by ochránili nealbánské obyvatelstvo a společné historické dědictví. Jak by cokoli ochránil, když pod správou OSN a s vojáky pod velením NATO bylo vyhnáno čtvrt milionu Srbů, Rómů, Chorvatů, Bosanců a Goranců a téměř 150 kostelů a klášterů vypáleno. Nezávislost by tichý intelektuál Rugova stěží přežil. V roce 1998 mi na otázku, proč se nepostaví otevřeně do čela odpůrcům násilí, rezignovaně odpověděl: „Není tu dost bezpečí.“ Albánští teroristé zavraždili mnohé funkcionáře jeho strany. Minulý týden kdosi z projíždějícího auta hodil granát do jeho domu. Žije ve vzdušném zámku, když dnes říká, že násilnosti nepoškodily věc nezávislosti, protože jen nezávislost může přinést mír. Pro extrémisty je nezávislost základnou pro mezinárodní obchod s drogami, ženami, pro pašování lidí a zboží všeho druhu a dlouhodobě k rozšiřování jejich moci do všech oblastí obývaných Albánci: v Makedonii, jižním Srbsku, v Černé Hoře. Už jsme slyšeli, že v Řecku, kde budou Olympijské hry, také žije sto tisíc Albánců. Teď teroristé opět předvedli, co dovedou. Dárek nezávislosti by proto byl rizikem pro celou Evropu. Dokonce albánský premiér Fatos Nano, jinak vůči tomuto požadavku vstřícný, řekl novinářům v Prištině, že „uznání nezávislosti není tak prostou a formální věcí, jak to vidíte.“ O statutu Kosova musí rozhodnout Rada bezpečnosti a lze si jen stěží představit, že by změnu hranic v Evropě schválila bez dohody Bělehradu s Prištinou. Srbové už nechtějí přijímat nečinnost mezinárodní správy. Harri Holkeri je překvapen, že po všem, co se stalo, se odmítají podílet na vytváření kosovských institucí. Podle biskupa Artemije nemíní být „dekorací v parlamentní hale, už teď dekorované kýčovitými albánskými nacionalistickými nástěnnými malbami“, do níž se srbští poslanci dostanou jen v obrněných transportérech KFOR. Srbsko má vládu vzešlou ze svobodných voleb, která legitimně požaduje konečně respektovat rezolu-

70

ci RB 1244, podle níž je Kosovo součástí Srbska. Šéf vládního výboru pro Kosovo Nebojša Čovič v Kosovské Mitrovici sděluje, že Srbové se „nedotknou nikoho, ale budou bránit sebe, své domy a majetek před jakýmkoli útokem.“ Náčelník generálního štábu generál Branko Krga navrhuje, aby armáda pomohla stabilizovat situaci v Kosovu podobně, jak to v dohodě s KFOR učinila v jižním Srbsku. Srbská vláda poslala do Kosova 100 tun pomoci a další bude následovat. Materiální pomoc slíbit také zvláštní posel prezidenta Putina ministr pro mimořádné situace Sergěj Šojgu. Je třeba začít znovu a jinak. UNMIK a KFOR musí konečně zaručit návrat Srbů vyhnaných v uplynulých pěti letech, obnovu zničených domů a kostelů a respekt k majetkovým právům občanů. Asi jediný způsob, jak se k vytvoření občanské společnosti dlouhodobě přibližovat je decentralizace, vytvoření samosprávných oblastí etnických skupin, jejichž bezpečnost bude zaručovat OSN a vojáci KFOR. Mnozí světoví politici se však nadále nechtějí smířit s porážkou svých iluzí o „multietnickém Kosovu“. Opakují, že decentralizace by vedla k „etnickému rozdělení“. K němu však pro jejich nečinnost a neschopnost dávno došlo. Decentralizace neznamená obávané „dělení Kosova“, ale vytvoření podmínek, aby se začaly postupně obnovovat normální lidské kontakty. OSN, NATO, Evropská unie a státy, které reprezentují, si další selhávání nemohou dovolit, nechtějí-li zcela diskreditovat sebe sama nejen na Balkáně. V boji se světovým terorismem je Kosovo malým válčištěm. Neúspěch by jen povzbudil ty, kteří násilím prosazují své zvrhlé zájmy na globálním hřišti. (Právo, 27.3.2004) Vladimír Špidla, předseda vlády: „Pokud jde o rozšiřování, tak jsem zdůrazňoval nutnost celkové a souhrnné politiky k západnímu Balkánu, tzn. i k Srbsku, Černé Hoře a k dalším. (Úřad vlády, z tiskové konference předsedy vlády Vladimíra Špidly a předsedy irské vlády Bertie Aherna 20. 5. 2004) Bezpečnostní rada státu se za přítomnosti prezidenta republiky shodla na mandátu delegace pro červnový summit Severoatlantické aliance. Prezident Václav Klaus očekává, že NATO zaměří svou pozornost na Blízký východ a vyjasní si své vztahy k okolním nečlenským zemím. Premiér Vladimír Špidla zdůraznil, že Česko bude chtít také projednat otázku západního Balkánu: „Je to oblast, která je blízko, která nenašla ještě politické řešení, kde bezpečnostní situace je riskantní, kde jsme přímo ovlivňováni například organizovaným zločinem z této oblasti a kde v případě, že by se rozhořela další krize a že dejme tomu v oblasti Kosova to vůbec není jisté, zda se krize nerozhoří, tak by se to bezprostředně dotklo i České republiky. (Radiožurnál 26. 05. 2004) Odpovědi předsedy české vlády Vladimíra Špidly pro Tanjug (v plném znění publikováno v týdeníku NIN č.2798 ze dne 12. srpna t.r.) Dotaz: Jako předseda vlády země, která počátkem května t. r. vstoupila do EU po 10 letech intenzivních příprav a slaďování v podmínkách, které jsou mnohem příznivější

71

než v Srbsku/Černé Hoře, jak hodnotíte vyhlídky naší země, že by se mohla v dohledné době stát členem EU? Odpověď: Ve vztahu k Srbsku/Černé Hoře je dnes obtížné dát bližší časovou prognózu vstupu do EU. Řekl bych nicméně, že při splnění všech požadavků by ta chvíle neměla být ode dneška nadměrně časově vzdálená. …příliš rozdílná časová dynamika začlenění zemí západního Balkánu do EU není ku prospěchu ani Balkánu ani Evropy. Už dnes jsme svědky jakéhosi „ rozevírání“ nůžek při přibližování států Balkánu k EU. Dá se tomu říkat všelijak – „ černá díra uprostřed Balkánu“, obnovování „Vojne Krajine“ apod. Přitom právě Vaší zemi vnímám jako klíč ke stabilitě, prosperitě a demokracii na Balkáně. Bez Srbska/Černé Hory v EU nebude Balkán klidný. Každá země vstupuje do EU na základě individuálního plnění kritérií. Současně ale zatím v praxi jednotlivé evropské subregiony (střední Evropa, Pobaltí) vstupovaly do EU jako celek. To má svou geopolitickou logiku. Neumím si např. dost dobře představit střední Evropu v EU bez Polska. Faktem nicméně zůstává, že mezi zeměmi západního Balkánu existují nemalé odlišnosti dané krvavým rozpadem někdejší SFRJ. Spolupráce s haagským tribunálem je patrně tou největší. Přitom splnění této podmínky – zejména v Srbsku politicky citlivé – není umělým požadavkem. Je to reakce Evropy právě na tragický rozpad někdejší „velké“ Jugoslávie a je i v zájmu Srbska/Černé Hory. Dotaz: Je předvolební prohlášení prezidenta Srbska Borise Tadiče přehnaně optimistické když řekl, že si přeje, aby se tak stalo do konce jeho mandátu, který vyprší v r. 2009? Odpověď: …dnes není možné dávat na stůl ty nebo jiné cílové termíny…Z druhé strany, mluví-li prezident Srbska o r. 2009, pak to asi není jen „ přání otcem myšlenky“. Bude-li srbské politické vedení, vláda Srbska vycházet z takto definovaného cíle, může to být užitečné vodítko pro kroky, které musí Srbsko dříve či později za tímto účelem udělat. Konkrétní a v čase více či méně přesně rozložená představa o přípravě země na členství v EU je podle mého soudu pro Srbsko potřebná….současně by měla EU viditelně posílit svou politiku vůči západnímu Balkánu, především vůči Srbsku/ Černé Hoře, učinit ji efektivnější, aby sama co nejvíce přispěla k urychlení „domácího úkolu“, který má Bělehrad před sebou. Základní otázky fungování rozšířené EU jsou nyní již vyřešeny, takže je opět prostor k tomu, aby pozornost věnovaná Balkánu nabyla na důrazu. Rozšiřování EU je trvalý a otevřený proces a Srbsko/Černá Hora by mělo být jednou z jeho klíčových součástí. Dotaz: Jaké jsou nejdůležitější podmínky pro vstup do EU a do jaké míry by Srbsku/Černé Hoře mohla pomoci zkušenost České republiky vzhledem k tomu, že naše dvě země mají přibližně stejnou rozlohu a počet obyvatel, ačkoli se mnohé okolnosti dost liší?

72

Odpověď: Na takovou otázku nelze dát vyčerpávající odpověď - byla by příliš obsáhlá. Mám-li to shrnout stručně, pak je potřebné, aby Srbsko/Černá Hora bylo co nejdříve kompatibilní s acquis communautaires ve všech potřebných ohledech. Mechanismy a instrumenty praktického postupu jsou jasné, v praxi již při rozšíření EU vyzkoušené. Znovu se vracím k haagskému Tribunálu – překonejte co nejdříve tuto překážku a cesta bude volná. Tak je to obecně vnímáno, tak to vnímám i já. Nedávno byla podepsána dohoda mezi Srbskem/Černou Horou a Chorvatskem o součinnosti při výměně zkušeností z procesu přibližování k EU. To je určitě užitečný krok. Nevidím důvod, aby v případě zájmu Bělehradu nezačalo něco takového mezi Českou republikou a Vaší zemí. Výměna zkušeností z přístupového procesu nemusí být nutně založena na smluvním dokumentu, ale smysl bych v ní viděl. Pokud vím, námět v tomto směru jsme již srbsko/černohorské straně tlumočili. Dotaz: Jak hodnotíte současný stav politických vztahů obou zemí? Odpověď: Tyto vztahy se dají označit jako dobré. Nevím o žádných potížích, které by existovaly nebo se neřešily. Ovšem to je podle mého soudu málo. Není teď čas jít do detailů – ale přesto: vypadá to, že v posledních asi dvou letech došlo ke zpomalení politického dialogu mezi Prahou a Bělehradem. Svou úlohu v tom sehrála vnitropolitická situace v Srbsku. Dnes – po vytvoření vlády v čele s V. Koštunicou a volbě B. Tadiče prezidentem - je tato etapa za námi. Myslím, že dynamiku našich vztahů bychom měli obnovit co nejdříve na všech úrovních. Věřím, že nová česká vláda se na to bude dívat analogicky… Dotaz: Mýlí se srbská veřejnost a oficiální Bělehrad, když považují nezávislost Kosova a Metohije za záležitost, která není ani zdaleka uzavřená a že je tato oblast – v níž jsou Srbové vystaveni po příchodu jednotek NATO před pěti lety ze strany Albánců strašnému pronásledování na etnickém základě, které je kdekoli v Evropě naprosto nemyslitelné – nedílnou a neodcizitelnou součástí Srbska? Není civilizovaná společnost přece jen trochu lhostejná ke skutečnosti, že v Evropě je místo, kde děti nemohou chodit svobodně do školy a kde lidi mohou beztrestně zabíjet jen proto, že jsou příslušníky jiného národa. Odpověď: Situace v Kosovu začíná být kritická. Letošní březnové etnické čištění Kosova od Srbů i dalších nesrbských komunit ukázalo, že poměry tam nejsou plně pod kontrolou. Statut Kosova je dnes dán rezolucí 1244 RB OSN – Kosovo je součástí Svazové republiky Jugoslávie, v současnosti Srbska a Černé Hory. Konečné řešení jeho statutu je otázkou budoucnosti. Mezinárodní správa v Kosovu vychází z koncepce „nejdřív standardy, až poté statut“. Březnové násilí v Kosovu ukazuje jak daleko od těchto evropských standardů zatím Kosovo je.

73

Vím, že po březnových událostech se objevily názory podle nichž jednou z příčin krajně neuspokojivé, zejména bezpečnostní situace na Kosovu je právě nejasnost jeho statutu. Zjednodušeně řečeno „čím dříve bude Kosovo nezávislé, tím dříve se tam situace uklidní“. Já bych s takovým názorem rozhodně nespěchal. Už jen proto, že když došlo k protisrbským pogromům v provincii za masivní přítomnosti KFOR a OSN, jak by to asi vypadalo bez nich? Statut Kosova resp. jeho řešení je otázka s celobalkánskými dopady. Netýká se zdaleka jen Kosova s Srbska. To nelze ztrácet ze zřetele. Nemyslím, že jednoznačná řešení nutně musí mít i jednoznačně pozitivní důsledky. Představu, že nezávislost Kosova je tím čarovným proutkem, který rázem vyřeší kosovský problém, považuji za nebezpečné zjednodušení mimořádně složité situace. Vláda Srbska přijala svůj plán na řešení situace v Kosovu. To je důležitý příspěvek do diskuse, jímž je žádoucí se seriozně zabývat. Tento srbský příspěvek přišel včas. Mezinárodní obavy z dalšího vývoje v Kosovu totiž viditelně sílí. To je důvod, proč šest zemí Regionálního společenství (ČR, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Rakousko a Slovinsko) předložily v EU svou představu o krocích, které by EU měla vůči Kosovu učinit. Konec konců při dostatku invence a politické ochoty asi bude možné ve vhodné době najít řešení, které může být i dlouhodobějším východiskem. Mám pocit, že v Evropě i ve světě roste vědomí toho, že pokud nezvýšíme pozornost věnovanou Kosovu, pokud politika mezinárodního společenství vůči Kosovu nebude účinnější, pak riskujeme vznik nové Palestiny tentokrát přímo v Evropě. Jan Rychlík, historik: Má patová situace v Kosovu vůbec nějaké východisko? …Pozorovatelům neznalým věci a odchovaným západní demokratickou kulturou se může zdát, že právě demokraticky zvolený kosovský parlament bude tou institucí, která jednou rozhodne o budoucnosti provincie. Je ovšem předem jasné, že pokud by byla tomuto parlamentu ponechána volná ruka, pak by okamžitě vyhlásil nezávislost Kosova, a to bez ohledu na to, že pro srbské obyvatelstvo je tato varianta nemyslitelná: velmi dobře totiž vědí, že v samostatném Kosovu by nikdo nebyl schopen garantovat ani jejich elementární bezpečnost, a tím méně pak jakákoliv menšinová práva. Rozhodnutí kosovského parlamentu o nezávislosti by bylo asi stejně demokratické jako hlasování nových států na jihu USA před občanskou válkou 1861-1865, kde zákonodárci zvolení „svobodně a demokraticky“ bílým obyvatelstvem rozhodovali o zavedení otroctví černochů. Je proto jen rozumné, že kosovský parlament nebude mít žádné velké pravomoci a že jeho rozhodnutí budou i nadále podléhat schválení Sörena Jessena-Petersena, šéfa mise OSN pro Kosovo (UNMIK). Případné referendum o nezávislosti by pak mohlo být uznáno za platné a legitimní jedině tehdy, kdyby v něm jednotlivé národnostní skupiny hlasovaly odděleně a kdyby tedy kosovští Srbové se samostatností vyslovili souhlas. To ale v praxi nepřichází v úvahu. Jiná než špatná řešení tu nejsou.

74

Má ale tedy vůbec patová situace v Kosovu nějaké východisko? Momentálně určitě nikoliv, avšak v budoucnosti (v horizontu dvaceti až třiceti let) snad ano. Je zde ovšem několik podmínek. Především se Západ musí konečně odpoutat od své naprosto nereálné vize „multietnického Kosova“, kde by žili vedle sebe v míru a přátelství Albánci a Srbové, a souhlasit s tím, aby obě komunity žily odděleně. Dalším krokem je kantonizace Kosova podle etnických hledisek. Výhodou takového řešení je, že je v zásadě přijatelné i pro srbskou vládu v Bělehradě. Je ovšem možné, ba dokonce pravděpodobné, že si kantonizace vyžádá přestěhování části obyvatelstva v rámci Kosova. Nelze ani vyloučit, že v delší časové perspektivě povede i k rozdělení Kosova. Jde však i tak o řešení relativně nejlepší ze všech špatných – a jiná než špatná řešení v Kosovu nejsou a nebudou. Realizace uvedeného plánu si samozřejmě vyžádá dlouhý čas, který je třeba měřit na desetiletí. Do té doby je třeba ponechat Kosovo pod mezinárodní správou, na které by se však mělo mít právo podílet i Srbsko. Volbami do kosovského parlamentu v žádném případě problém Kosova vyřešit nelze. (Právo 26. 10. 2004)

Česká podpora evropské integraci Balkánu Stanislav Gross, ministerský předseda: „Na integrační perspektivě Balkánu se unie už shodla. Princip individuálnosti přípravy jednotlivých států tohoto prostoru vede k pestré mozaice – Bulharsko a Rumunsko mají do unie vstoupit v r. 2007, Chorvatsko zahájí přístupové rozhovory v příštím roce, Makedonie podala žádost o členství, Albánie jedná o stabilizační a asociační dohodě. Zároveň budeme nadále usilovat o zvýšení účinnosti stabilizačního a asociačního procesu vůči ostatním zemím regionu, v prvé řadě vůči Srbsku a Černé Hoře. Balkán, s nímž nás pojí tolik nejrůznějších vazeb, vidím v našich prioritách opravdu vysoko. Nemůžeme zapomínat, že právě na Balkáně – v Kosovu – máme naši nejpočetnější vojenskou jednotku v zahraničí. Situace v Kosovu je potenciálně výbušná – svědčí o tom i březnové násilnosti. Toto varování si nemůžeme dovolit přehlédnout.“(Porada českých velvyslanců, ministerstvo zahraničí, 30. 8. 2004) Česko podporuje integraci Balkánu do euroatlantických struktur i do Unie. „Nebudeme dávat žádné rady, jak toho dosáhnout, chceme však být nápomocni,“ prohlásil ministr zahraničí Cyril Svoboda po setkání se svým srbsko-černohorským protějškem Vukem Draškovičem, se kterým podepsal dohodu o zamezení dvojího zdanění. Námětem setkání byly především otázky budoucího směřování Srbska a Černé Hory do EU. (Podle Draškoviče) Srbsko musí zlepšit svoji image v očích EU. „Problém je v tom, že máme doposud pětku z chování,“ připustil ministr. Oba ministři se shodli také, že otázka budoucího uspořádání jihosrbské provincie Kosova by se měla řešit v rámci celoevropského dialogu. „Investice a obchod vyžadují především politickou stabilitu,“ zdůraznil Draškovič. (Právo 12.11.2004)

75

ČEŠTÍ VOJÁCI V KOSOVU Na jaře 1999 byla také česká armáda vyzvána k účasti na jednotkách KFOR zajišťujících bezpečnost v Kosovu po letecké operaci NATO proti Jugoslávii. Stručný zkrácený výtah z výběru z českých medií, jak je připravilo Ministerstvo národní obrany, doplněný reportáží Roberta Mikoláše, sleduje vývoj situace a působení českých vojáků v letech 1999 - 2004. K pozemní operaci v oblasti Kosova ministr zahraničí Kavan řekl, že vláda vyjádřila své ano, pokud KFOR budou mít obdobnou roli jako SFOR v Bosně, tedy budou dohlížet na dodržování politické dohody. (Televize NOVA, 31. 5. 1999) V KFOR by mělo být 45 000 až 50 000 vojáků, kteří se budou v Makedonii připravovat na zásah v Kosovu. Zatím se počítá s tím, že budou nasazeni jako mírové síly po schválení rezoluce Rady bezpečnosti OSN a po odsunu srbských jednotek z Kosova k zajištění návratu uprchlíků a vytvoření bezpečného prostředí. (ČTK 1. 6. 1999) V Prostějově se připravuje 126 vojáků, kteří byli vybráni do mise. (TV ČT1, 15. 6. 1999) Činnost 6. průzkumné roty ocenil velitel britské 4. obrněné brigády generál William Rollo, který průzkumníky v jejich působišti v obci Sibovac navštívil. (ČTK 16. 7. 1999) Úsek kosovsko-srbské hranice svěřený českým vojákům je kvůli nepřehlednému horskému terénu jednou z nejhůře kontrolovatelných oblastí. Pásmu vévodí hora Maja Brajina s nadmořskou výškou 1216 metrů nad mořem. (MFD 11. 8. 1999) Čeští vojáci hlídají svůj úsek hranice 24 hodin denně. Přes 40 km hraniční čáry má na starosti 48 mužů. Ve službě jsou skoro nepřetržitě…“Se Srby vycházíme velice dobře, s Albánci už je to trošku horší, i z toho důvodu, že tam je jazyková bariéra,“ řekl poručík Karel Hanouzek. Místní své vojáky KFOR dobře znají. Češi jim často přinášejí to, co jim zbude z vlastních zásob. Kromě toho Srbové i Albánci vědí, že bez českých vojáků by na hranici nebyl takový klid. Čeští vojáci pomáhají i s distribucí humanitární pomoci do horských usedlostí. Hlavně ale místním obyvatelům zajišťují bezpečnost. (Michal Kubal, ČT1 13. 8. 1999) Ministr zahraničí Jan Kavan na velitelství KFOR hovořil s britským generálem Jacksonem…Generál ocenil působení české jednotky a připomenul své dobré zkušenosti, které má s českými vojáky z doby, kdy jim velel v rámci mezinárodních sil v Bosně. V obci Gornji Sibovac…velitel roty major Karel Klinovský se zmínil o základních faktorech, které zásadně ovlivňují myšlení a život obyvatel. Patří k nim Kosovská osvobozenecká armáda (UCK), vojenská policie UCK, civilní správa, ale také organizovaný zločin. Hlavní postavení přitom má UCK, která ostatní faktory ovlivňuje…Svízelnou situaci Srbů dokreslil tím, že v několikatisícovém městě Podujevo zůstaly po velké uprchlické vlně jen čtyři srbské stařeny a v nedalekých Lužanech dokonce pouze jedna. Tu však nedávno zastřelili neznámí útočníci, přestože byla téměř nepřetržitě střežena. V zóně působnosti 6. speciální průzkumné roty AČR

76

je dnes prakticky jediná srbská obec. Je jí Sekirača s přibližně 60 obyvateli, převážně starými lidmi, kteří byli s ohledem na trvající vyhrocenou situaci vzati pod zvláštní ochranu KFOR. V Prištině Kavanovi administrátor OSN v Kosovu Kouchner přiznal, že ovzduší pomsty je v Kosovu stále velmi silné a že je nesnadné zabraňovat násilným činům, včetně vražd, které v některých případech plánují a provádějí i 12leté děti. (ČTK 15. 9. 1999) Čeští vojáci KFOR v severním Kosovu dohodli výměnu ukradeného majetku mezi Srby a Albánci. (Zemědělské noviny 22. 9. 1999) V případě nutnosti byla česká rota KFOR připravena odzbrojit UCK silou. (Hospodářské noviny 24. 9. 1999) Čeští průzkumníci…chrání ve vysokohorské oblasti Sekirača před případnými útoky ze strany kosovských Albánců asi dvacetičlennou skupinu Srbů žijících v několika roztroušených samotách…“Pro případ nebezpečí jsme u každého domu umístili světlice. Obyvatelům tak v případě ohrožení stačí vyběhnout na dvůr a zatáhnout za šňůrku,“ vysvětluje velitel Klínovský originální systém ochrany. Přítomnost vojáků vnímá skupinka srbských obyvatel s povděkem. „Jsme rádi, že tu jsou. Albánci sem přicházejí, kácejí lesy na našem pozemku a odvážejí naše dřevo. Co tedy máme dělat,“ říká se slzami v očích předák zdejších Srbů Dragomir Ivanovič. Problémy s kradením dřeva potvrzuje i Klínovský. „Albánce jsme akorát legitimovali, ale nic víc udělat nemůžeme. Nemáme na to mandát,“ říká. „Vím, že hned vedle v chalupě jsou po zuby ozbrojení vojáci, ale kdykoli se v noci něco šustne, budím se strachy,“ říká Ivanovič. Přenechal jako základnu českým průzkumníkům stavení svého syna, který zůstal v Srbsku. (Petr Beneš, ČTK 25.9.1999) Humanitární dar v celkové hodnotě více než šest miliónů českých korun předali čeští vojáci nemocnici v Podujevu. Dar obsahoval defibrilátor, EKG a EEG přístroje, ultrazvuk, dále počítačové a laboratorní vybavení…Projekt na obnovu zařízení nemocnice a zkvalitnění zdravotní péče zahájili v letošním roce průzkumníci z Bechyně, které v červenci vystřídali vojáci z Vimperku. Finanční částku se podařilo zabezpečit prostřednictvím ministerstva zahraničních věcí ČR. (ČTK 12.12. 2000) Češi a Slováci vytvoří společnou jednotku KFOR. Naše armáda poskytne asi čtyři stovky vojáků. Slovensko dodá mechanizovanou rotu o stovce mužů. (Frekvence 1 8. 6. 2001) Základ české části společné jednotky tvoří příslušníci 73. mechanizovaného praporu z Přáslavic na Olomoucku. Slovenští vojáci přijdou především z praporu okamžité reakce z Martina. (ČTK 5. 12. 2001) Každé ráno vyrážejí vojenští lékaři (tým dr. Jiřího Kašuby) v doprovodu ozbrojené hlídky…na administrativní kosovsko-srbskou hranici. V kamenných a hliněných domech tu skromně žijí staří Srbové, kteří se i přes etnickou nesnášenlivost mezi Albánci a nealbánskými etniky odmítli na sklonku svého života odstěhovat do Srbska…Není v silách vojáků každý den navštěvovat všechny pacienty. Čeští lékaři se

77

proto s představiteli srbské menšiny dohodli na tom, že u jednoho z domů postaví buňku, která bude sloužit jako ošetřovna s přesně stanovenou pracovní dobou. „Domluvili jsme se s jedním albánským lékařem, že bude v pravidelných intervalech do naší ordinace chodit léčit. Srbové ho dobře znají. Již dříve před válkou to byl jejich lékař,“ vysvětluje Kašuba. Zdravotnickému týmu ve stanu však v tu chvíli zvoní telefon. Dozorčí jim oznamuje, že volal manžel Marie Spasičové. „Manželka má zase záchvat.“…Kašuba jí musí okamžitě píchnout injekci. Ovšem za svitu svíčky a dvou baterek. Elektřina tady večer a v noci nejde. „Je to tady jako území nikoho. Srbové se o toto albánské území nestarají a kosovští Albánci se nechtějí starat o místní Srby. Začarovaný kruh,“ říká Kašuba…“Oni (Srbové v horách) sami dolů do albánských nemocnic nepojedou. Bojí se. Ten strach z nich nezmizel. Je to tu celé nějaké divné,“ říká smutně Kašuba. V misi na Balkáně již před pěti lety byl, ale práce v Kosovu je podle něj problematičtější. (Petr Beneš ČTK 26. 3. 2001) Mezinárodní jednotky v Kosovu (KFOR) posílily ostrahu hranic s Makedonií a vyslaly tam 400 vojáků. Podle mluvčího britské armády budou posily tvořit i čeští vojáci. Velitel Fergus Smith zdůraznil, že „cílem je zabránit zásobování albánských povstalců v Makedonii z Kosova“. Makedonská vláda, která bojuje s albánskými povstalci na severu země, obvinila KFOR, že nezajišťuje dostatečně hranici s Kosovem, odkud pronikají do Makedonie albánské bojůvky a jsou zásobováni separatisté na jejím území. (ČTK 29. 3. 2001) Přípravy na protiirácké tažení se týkají nepřímo i česko-slovenského praporu. Britové se z oblasti stáhli v rámci přesunu vojenských sil v souvislosti s plánovanou operací. Prostor, kde čeští a slovenští vojáci hlídkují, se zvýšil ze 645 na 885 kilometrů čtverečních, délka střežené hranice ze 42 na 90 kilometrů v hornatém, zalesněném a těžko přístupném terénu. Náčelník operační skupiny Oldřich Nápravník upozornil, že prapor převzal od Britů Podujevo, kde je velká hustota osídlení. „Hlídáme nyní oblast, kde je celkem 120 000 lidí, převážně Albánců. V samotném Podujevu jich je asi 45 000,“ vysvětlil. „Musíme počítat s tím, že se v Podujevu budeme potýkat s organizovanou kriminalitou.“ Upozorňuje především na ilegální prodej zbraní, prostituci, drogy, hazardní hry, vydírání, vraždy, krádeže a vyřizování účtů. Mluvčí jednotky Pavel Löffler prozradil, že vojska KFOR se snaží v předem vytipovaných místech předávat správu místním. „Ne vždy se to ale daří. Kolegové ze sousedního prostoru přestali například hlídat dva srbské kostely, ale po útoku Albánců na tyto památky se rychle museli vrátit k ostraze,“ doplnil velitel praporu Petr Procházka. Srbské památky v Kosovu se již od roku 1999 pravidelně stávají terčem albánských muslimských radikálů…V provincii se v rámci mise KFOR vystřídalo již 1780 příslušníků Armády ČR. (ČTK 2. 1. 2003) Robert Mikoláš: Čeští vojáci součástí mise KFOR v Kosovu Zpočátku bylo v provincii rozmístěno 45 tisíc příslušníků mezinárodních sil. Jejich součástí byli i vojáci Armády České republiky…Na starosti měli i střežení 40 kilometrového úseku provinční hranice…Narozdíl od většiny ostatních vojáků pomáhali

78

jak Albáncům, tak i Srbům. Hlídali srbskou vesnici Sekirača na provinční hranici a jen díky nim zůstali tito lidé naživu. Bez ochrany českých vojáků by je albánské guerilly povraždily. Zpočátku se na ně proto kosovští Albánci dívali s nedůvěrou a Češi chodili v uniformách bez jmenovek i označení útvaru. „Jsou hrozně mstiví a jejich mafie mají dlouhé prsty. Stačí se na ně špatně podívat nebo jim zabrat věci, které si neprávem přivlastnili. Pokaždé to budou považovat za výraz nepřátelství a my se musíme mít na pozoru“, vysvětlovali mi naši vojáci. Postupně si získali respekt obou stran. Měřili všem stejně a snažili se vyjít vstříc těm, co to potřebovali. Stále častěji se podíleli i na odstraňování dopravních nehod. Původně to byla práce Britů, kteří ji ale odmítali dělat. Spoléhali se na to, že Češi vše vyřeší za ně. Nakonec postiženým jen řekli: “Zavolejte Čechům, mají potřebné zařízení, my ne“. A měli pravdu. Naši vojáci dokázali jak vytáhnout auto spadlé do příkopu i oddělit od sebe ta nabouraná. Jednou zachránili život srbskému řidiči. Srazil se s Albáncem a ačkoli to nebyla jeho vina, chtěli ho lynčovat. Gorni Sibovac svěřeným úkolům nevyhovoval, a tak se čeští vojáci přemístili k bývalé vodárně, na kopec nad osadu Šajkovac. Na strategické místo s výhledem do kraje. Nikdo se k nim nemohl dostat nepozorovaně, k základně vedla jen jediná cesta klikatící se Šajkovacem. Ve vesnici Sekirača stojící přímo na hranici mezi Kosovem a Srbskem žijí výlučně Srbové, které chrání čeští vojáci. Jednotlivá stavení jsou roztroušena po okolních kopcích. Jejich hlídání je velmi složité, žádný z extrémistů se sem ale nedostal. Každé údolí je stráženo 24hodin denně nehledě na 20ti stupňové mrazy. Vždy je „někde“ schován voják se samopalem a dalekohledem. O tom všem mi cestou vypráví doktor naší jednotky, s nímž jsem se vydal na inspekční cestu. Najednou vůz zastavil a řidič zavelel: “Jsme na místě, vystupovat!“ Seskočili jsme na vymrzlou půdu, kolem dvoumetrové závěje. Otočil jsem se a zíral do hlavně tanku. „Je tu ale krásný výhled, že?“, zaburácel hlas za mými zády. Onen bodrý sedmdesátník byl Dragomir, správce Sekirači. „Pojďte rychle dovnitř, na kávu a něco ostřejšího“, vyzval nás se smíchem. „Můj bratr odsud raději utekl, nyní celá jeho 11 členná rodina žije ve sklepě v Kraljevu“, vypráví Dragomir. V domě jeho bratra, na který se díváme skrz okno, jsou nyní ubytováni čeští vojáci. Zrovna několik z nich vyšlo ven a zamířilo na pozorovatelnu vybudovanou na vrcholku tyčícím se nad Dragomirovým obydlím. …Stanoviště je viditelné široko daleko stejně jako česká vlajka. Podle jednoho z velitelů české jednotky KFOR, Karla Klinovského tak každý už zdálky pozná, že prostor je pod vojenskou kontrolou a nikdo si proti místním nic netroufne. Jediný, kdo na české vojáky zaútočil, byli albánští extrémisté. Večer 6. června 2000 na ně zahájili palbu. Asi třicet minut museli ležet v „kolejích“ vyjetých těžkými vojenskými vozidly. Na křížovou střelbu odpovídali ze svých automatických zbraní, nikomu se naštěstí nic nestalo.

79

Český prapor nad Sekiračou nevlaje poprvé. V roce 1943 po porážce němekých jednotek ji vztyčili českoslovenští partyzáni. Mezi dnešními obyvateli Sekirače si na tuto událost mnozí pamatují a i proto mají „naše“ kluky rádi. (Výtah z knihy „Zápisky z válek a katastrof“, Radioservis 2003) Četa vojáků 4. česko-slovenského praporu KFOR působila ve dnech 12. - 13. ledna 2004 v prostoru odpovědnosti francouzského praporu, který je dislokovaný v Mitrovici. Vzájemné aktivity mezi francouzskými, českými a slovenskými vojáky, které iniciovala francouzská strana, předcházela mnohonárodní operace na vyhledávání úkrytů, výcvikových prostor a zajištění zbraní, munice výbušnin a dalšího vojenského materiálu.(Denní informace MNO) Nadporučík Částka odjel se svým speciálně vycvičeným psem do mise v říjnu minulého roku. Český prapor má dva služební psy, které využívají pro svoji potřebu i vojenské jednotky jiných států. „Hodně jezdíme s Finy a vojáky Bundeswehru.“ „Někdo nás z místních obyvatelů vidí rád, někoho svou přítomností a činností obtěžujeme. Změnily se i nároky dětí. Když jim nyní dáte sušenku, nechtějí ji a dožadují se čokolády. Jsou tam až neskutečné rozdíly v bohatství kosovských Albánců. Někteří mají luxusní vily za miliony, které jen zřídka vidíme u nás, jiní žijí v chudobě a není výjimkou, že v jedné místnosti bydlí třeba dvanáct lidí,“ poznamenal český důstojník. 23. prosince minulého roku se na jeho stanovišti objevil náčelník generálního štábu Pavel Štefka a předal mu s ministrem obrany Miroslavem Kostelkou medaili. „Potěšilo mě, že se oba zajímali o výkony našich psů“, svěřil se Josef Částka. (Liberecký den 20. 10. 2004) Mezinárodním silám KFOR se vzdali dva bývalí vůdci albánských povstalců ze západní Makedonie ve městě Uroševac ve východním Kosovu. Ty je předaly mezinárodní policii OSN, jež je v neděli večer umístila ve vazbě na americké vojenské základně Bondsteel…Mluvčí základny Chris Cole (informoval), že bývalý velitel Národní osvobozenecké armády (UCK) Avdil Jakupi byl hledán kvůli „zločineckým aktivitám a spojení s terorismem v Makedonii“. Druhý Albánec, Adnan Abazi, u sebe údajně měl průkaz Albánské národní armády (AKSh), málo známé teroristické formace, které se připisuje zodpovědnost za řadu pumových atentátů v Makedonii, Kosovu i jižním Srbsku. (Hospodářské noviny 3. 2. 2004) Postarší Albánec tiskne ramena českého vojáka a říká: „Bůh vám žehnej za vaši práci.“ Podporučík Jiří Černý jeho úsměv opětuje a přátelsky jej obejme…“Český voják, to tu vůbec nezní špatně,“ říká asi padesátiletý Albánec…Nadšení místních vzápětí uvádí na pravou míru sám podporučík Černý. „Ti starší nás tu vidí rádi. Ti mladší, tak mezi 15 a 20 lety, nás často posílají někam...Hlavním problémem už není bezpečnost, ale kriminalita,“ říká kapitán Jindřich Plescher. Český prapor KFOR tak částečně supluje i kriminální policii. „Číháme na zločince a oni to vědí,“ říká lakonicky Černý. Oficiální název jednoho z úkolů české mise KFOR zní: „Vytvářet podmínky pro mírový a demokratický rozvoj.“ Jenže takové zadání přináší i absurdní situace. Na jednom z vršků v Podujevu stojí starý hřbitov a pravoslavný kostel.

80

Hřbitov má rozkopané náhrobky a z oltáře kostela zbyly ohořelé trámy. U brány kostela je kontrolní stanoviště, v němž se každé tři dny vystřídá dvoučlenná hlídka. V úctyhodné vzdálenosti praktikuje albánský mladík cosi, co by se dalo nazvat „strečinkem“. Jinak hrobový klid. „Občas si sem přijdou hrát děti,“ říká hlídkující český voják. Do kostela nikdo nechodí - z Podujeva byli všichni Srbové vyhnáni. „Je to jen symbol,“ přiznává Plescher. Připomínka, že Podujevo bylo kdysi multietnické město. Teď ho chrání čeští vojáci – pro Albánce před Albánci. I tak může vypadat vojenská mise. Jednotlivé národní kontingenty se mají podle velení KFOR brzy změnit v „úkolová uskupení“, která budou podle potřeb zasahovat na požádání kdekoli na území Kosova. A také se mění v misi humanitární. S tím, jak se z bývalého bojiště stává obří staveniště, dostávají vojáci stále méně „bojové“ úkoly. V poslední době tak zrekonstruovali toalety v jedné škole, okolo druhé postavili plot a u třetí budují dětské hřiště. A také stavějí silnici do jedné izolované osady. Jmenuje se Balabán a sestává z několika obydlí. Žijí v nich sourozenci Nuha, Mexhid a Ibishi. Posledně jmenovaný se s ostatními nepohodl a byl vykázán na mráz. Jenže Ibishi a jeho žena mají roční dítě a čekají další. Kromě toho mají postel, kamna, ruční pilu, kastrol a holý život. Ten jim zachránila česká armáda tím, že jim poskytla vojenský stan a pravidelný přísun základních potravin. „Chtěl bych moc poděkovat Čechům,“ říká Ibishi. O tom, že svá slova myslí smrtelně vážně, není tentokrát nejmenších pochyb. (MFD 14. 3. 2004) 17. 3. 2004 v 19 hodin 40 minut SEČ byl terénní automobil UAZ 4. česko-slovenského praporu KFOR při průjezdu komunikace zasažen kamenem z mostu nad ním. Kámen prorazil plachtu vozu a zranil slovenského příslušníka praporu. Voják utrpěl lehký otřes mozku. Vojáci 4. česko-slovenského praporu KFOR již od pondělí 15. března 2004 působí v prostoru švédského praporu KFOR s cílem eliminovat další eskalaci napětí a občanské nespokojenosti. Jednotka o síle téměř 80 českých a slovenských vojáků byla vyslána rozkazem velitele Mnohonárodní brigády střed. Místem nasazení jednotky je oblast města Gračanica a okolí jižně od Prištiny. Včera, 17.3. 2004, vyslal 4. česko-slovenský prapor KFOR na rozkaz velitele Mnohonárodní brigády střed druhou 80členou jednotku do prostoru Finsko-irské brigády. V současnosti působí v oblasti Kosova Pole a Obiliče jižně od Prištiny. 4. česko-slovenský prapor KFOR dále vyčlenil menší uskupení pro ochranu některých důležitých objektů v Podujevu. Základna 4. česko-slovenského praporu v Sekirači je připravena k přijetí kosovsko-srbských uprchlíků. (Denní informace MNO 18. 3. 2004) Vojáci KFOR evakuují srbské čtvrti. Bráníme je před lynčováním, tvrdí vojáci. Tisíce lidí vyšly do ulic. V ulicích hlídkují obrněné vozy a vojáci KFOR natahují ostnaté dráty…Největším překvapením pro mezinárodní pozorovatele nebyl ani tak počet obětí, jako rozsah násilí. Několikatisícová srocení, spojená občas s rabováním a vyháněním Srbů, byla hlášena nejen z Mitrovice a Prištiny, ale i z Peče, Gnjilane a Uroševace. Z hlavního města muselo být v noci na včerejšek evakuováno několik set obyvatel zdejší srbské čtvrti. „Jsme zpátky v roce 1999,“ komentoval to

81

kosovskosrbský politik Momčilo Trajkovič. Nedaleko hlavního města asi 80 českých a slovenských vojáků pomáhá švédskému praporu udržovat průjezdnost silnic. Česko-slovenský prapor rovněž zasahoval na jednom z hraničních přechodů, kde se srotilo několik set Srbů a dožadovalo se vstupu do Kosova, aby mohli pomoci svým krajanům. „V srbských enklávách ničí kosovští Albánci majetek, zapalují domy, vyhánějí lidi a lynčují je. Srbové se brání. My se je snažíme oddělit,“ popsal situaci velitel praporu podplukovník Josef Kopecký. (MFD 19. 3. 2004) Česko vzhledem ke krizové situaci v Kosovu přehodnotí svůj záměr stáhnout k 1. květnu stovku svých vojáků nasazených v této jihosrbské provincii v rámci mezinárodní mise KFOR. Přislíbil to včera premiér Vladimír Špidla generálnímu tajemníkovi Severoatlantické aliance Jaapu de Hoop Schefferovi (55). Ten do Prahy přijel jako alianční šéf vůbec poprvé. „Budeme zřejmě nuceni přehodnotit úvahu, že bychom stáhli sto mužů, jak jsme předpokládali. Česko-slovenský prapor bude zřejmě působit v plném rozsahu. V současnosti má jednotka čtyři sta českých a sto slovenských vojáků,“ sdělil Špidla novinářům výsledek asi dvacetiminutového jednání se Schefferem…“Český prapor je zapojen, splní povinnosti, které se od něj žádají. Má uloženo všemi silami působit tak, aby se situace zvládla,“ dodal Špidla. (Právo 19.3.2004) Vojáci ze 4. česko-slovenského praporu v Kosovu dnes v obrněných transportérech přepravili srbské uprchlíky do jejich domovského města Obilič západně od Prištiny. Umožnili jim tak, aby si vzali věci, které tu zanechali při útěku před etnickými násilnostmi z minulého týdne. ČTK o tom dnes informoval mluvčí praporu kapitán Jindřich Plescher. Uprchlíci se potom vrátili do blízké obce Plemetina, kde jsou pod ochranou českých a slovenských vojáků. Tatrovky praporu za uprchlíky přepravily jejich věci. Na základě rozkazu velitele mnohonárodní brigády Střed byl od 20. března takzvaný „prostor odpovědnosti“ praporu rozšířen o 170 kilometrů čtverečních, takže nyní zaujímá rozlohu 1150 kilometrů čtverečních…V oblasti se většinou nacházejí národnostně smíšené vesnice, kde žijí Srbové i Albánci, pouze dvě vesnice tu jsou čistě albánské. Vojáci česko- slovenského praporu rovněž střeží památník bitvy na Kosovu poli z roku 1389. (ČTK 24. 3. 2004) 30. dubna 2004 se vojákům 4. česko-slovenského praporu v mírové misi KFOR podařilo v Obilići odhalit skrýš se zbraněmi a municí. V opuštěném hospodářském stavení byly nalezeny tyto ukryté zbraně: 2 ks 60 mm minometů, 84ks 60 mm minometných střel, 2 ks zaměřovačů k minometu NSB-3, 3 ks ručních protitankových zbraní RPG M57 A2, 4 ks nábojů do RPG M57 A2, 1 ks zaměřovač BL-M83. Zadržené zbraně a munice byly v zachovalém stavu a schopné k použití. (Denní informace MNO 1. 5. 2004) - Jaroslav Pavelka z Olšovce v Olomouckém kraji je jedním z vojáků, který se tento týden vrátil spolu s dalšími členy 4. česko-slovenského praporu z mise KFOR v Kosovu. Pobyt jednotky se protáhl o 40 dní, když na konci března propukly v zemi etnické nepokoje. Úkolem českých vojáků bylo chránit a evakuovat srbské obyvatele, které rozvášnění Albánci ohrožovali na majetku i na životě. Albánci vytlačovali

82

Srby z měst a vypalovali jejich obydlí. „Transportéry jsme Srby pod palbou Albánců vyváželi z jejich domů. Tehdy jsme se přesvědčili, že je dobré vědět, že se na sebe můžeme navzájem spolehnout,“ připomněl Pavelka, podle něhož se vojáci řídili heslem „Jeden za všechny, všichni za jednoho“. (Rovnost 22. 5. 2004) Čeští vojáci budou od listopadu podle potřeby nasazováni po celém území Kosova. Změna souvisí se snižováním stavů jednotek KFOR. „Protože se snižuje počet vojáků, vytvářejí se jednotky, kterým se říká úkolová uskupení. Jde o manévrovací jednotky, které jsou pohyblivější a mohou kdekoli velmi rychle zasáhnout,“ řekl ČTK náčelník generálního štábu české armády Pavel Štefka. V srpnu 2005, kdy Češi pravděpodobně přeberou po Finech velení mnohonárodní jednotky, se jejich počet zvýší až na 600…“Priority KFOR však zůstávají stejné, tedy udržet klid, zabránit napadání (menšinových) Srbů, ostraha hranic a boj proti organizovanému zločinu,“ uvedl Štefka. Češi mají v pohotovosti jednotku těžkooděnců, jejímž úkolem je zvládat davy. (ČTK 2. 9. 2004) Bezpečí znojemské fary v Louce vyměnil premonstrát Jindřich Zdík, občanským jménem Miroslav Jordánek, za službu v rámci 5. česko-slovenského praporu mise KFOR. Zde působí jako vojenský kaplan, ale věnuje se také humanitární pomoci. Jeho roli oceňuje i náčelník skupiny CIMIC (Civil military cooperation - civilně-vojenská spolupráce) Peter Horváth: „Našim cílem je vytvoření vstřícného prostředí pro působení našich a spojeneckých vojsk a zmírnění následků krize. Samozřejmě, že jsou nám nápomocni všichni příslušníci kontingentu a zde v Kosovu jsme velmi vděčni zejména za pomoc našeho kaplana Zdíka, který věnuje této práci veškerý svůj volný čas.“ Skupina CIMIC se věnuje obnově školství a zdravotnictví ve válkou postižených oblastech. „Snažíme se pomoci zrekonstruovat a vybavit místní školy, které byly poničeny během válečného konfliktu. Dalším problémem je krize ve zdravotnictví. Většina lékařských ordinací nemá potřebné vybavení. Léky a lékařská péče se pro mnoho obyvatel staly prakticky nedostupnými,“ konstatuje mjr. Horváth. Páter Zdík ke své roli dodává: „Posláním kaplana je vytvářet duchovní zázemí našim vojákům a také se podílet na humanitární pomoci, která je zaměřena na ty nejubožejší: uprchlíky, sirotky, rodiny bez střechy nad hlavou.“ Za tímto účelem probíhají i sbírky ve znojemské farnosti. „Ručím za to, že výsledek sbírky se dostane k těm nejpotřebnějším,“ zdůrazňuje J. Zdík. (Rovnost 23. 9. 2004)

83

Příslušníci Armády České republiky v mezinárodních operacích na Balkáně Země

1

Mise

Kontingent

Země bývalé Jugoslávie

UNPROFOR

Mechanizovaný prapor

Chorvatsko

UNCRO

Východní Slavonie

Působení od - do

Místo

Počty

1992 1995

– RSK1 sektor JIH

950

Polní nemocnice

1994 1996

Knín

40

UNTAES

Polní nemocnice

1996 1998

Klisa

40

Bosna a Hercegovina

IFOR (Joint Endeavour)

Mechanizovaný prapor2

1996 – 1997

Záhřeb

850

Bosna a Hercegovina

SFOR (Joint Forge)

Mechanizovaný prapor3

1997 – 1998

Bosna a Hercegovina

SFOR II (Joint Forge)

Příslušníci AČR

1998 – 2004

MND – SW Bosanska Krupa HQ NATO Sarajevo HQ SFOR Zagreb

636

5

Albánie

AFOR (Allied Harbour)

Polní nemocnice

1999

Kavaja

80

FYROM

Essential Harvest

Výsadková rota

2001

Skopje

120

FYROM

EUFOR (Concordia)

Příslušníci AČR

2003

Kosovo

KFOR (Joint Guardian)

Průzkumná rota4

1999 – 2001

Kosovo

KFOR (Joint Guardian)

Společný česko-slovenský prapor

2002 -

Velitelství EUFOR Skopje MNB(C) Gornij Sibovac MNB(C) Sekirača

2

180

400

Republika srbská Krajina, území dnešního Chorvatska. V rámci kontingentu působil rovněž vrtulníkový odřad v počtu 2 vrtulníků Mi-17 a dopravní letouny AN-26 a L-410. 3 Součástí kontingentu byl vrtulníkový odřad v počtu 2 vrtulníků Mi-17. 4 Součástí kontingentu by rovněž dopravní letoun AN-26 působící pro AFSOUTH (jižní křídlo NATO) ve Splitu. 2

84

ROZVOJOVÁ A HUMANITÁRNÍ POMOC NĚKTERÉ PROJEKTY ROZVOJOVÉ POMOCI ČESKÉ REPUBLIKY SRBSKU A ČERNÉ HOŘE v letech 2000 – 2007 2000 – 2002: 2002 – 2005: 2003 – 2004: 2003 – 2005: 2003 – 2005: 2003 – 2005: 2003 – 2005: 2004 – 2006: 2004 – 2006: 2004 – 2006: 2004 – 2006: 2004 – 2006: 2004 – 2006: 2004 – 2006: 2004 – 2006: 2004 – 2006: 2005: 2005 – 2006: 2005 – 2006:

2005 – 2007:

2005 – 2007: 2005 – 2007:

Rekonstrukce a vybavení spolkových, školních a kultovních objektů Studie proveditelnosti rychlostní silnice Batočina - Kragujevac Koncepce řízení městské dopravy v Bělehradě Zásobování pitnou vodou v oblasti města Valjeva/regionální vodní přiváděcí systém „Rovni“ Ochrana řeky Ibar před znečištěním ropnými látkami Budování kapacit ekomanagementu (EMS) Ochrana řeky Ibar před znečištěním ropnými látkami Sanace a revitalizace Velkého Bački kanálu ve městě Vrbas – Srbsko Obnova odpadového hospodářství města Kragujevac Sanace a revitalizace Velkého Bački kanálu ve městě Vrbas – Srbsko Obnova odpadového hospodářství města Kragujevac Podpora transformačního procesu ústavů a iniciace změn v systému péče o mentálně postižené Podpora transformačního procesu ústavů a iniciace změn v systému péče o mentálně postižené Informační kancelář v Kragujevaci Projektová dokumentace na kmenový sběrač a čistírnu odpadních vod pro město Podujevo v Kosovu Generel odvodnění aglomerace měst Priština - Kosovo Polje - Oblič Sanace, rekultivace a revitalizace skládky nebezpečného odpadu po těžbě olovozinečnatých rud v Mojkovaci v Srbsku a Černé Hoře Pomoc při organizaci MD Srbska Sanace a rekultivace skládky komunálního odpadu Jovanovac v kraji Šumadija, a její zakonzervování v rozsahu a kvalitě odpovídající evropským standardům Pomoc při zřízení ekologického výrobně ekonomického centra Novi Sad na likvidaci nebezpečných odpadů a dekontaminaci půdy s ochranou podzemních vod Řešení prioritních sanačních projektů rozpracovaných organizací UNEP v Srbsku a Černé Hoře Budování přivaděče surové vody - páteřního potrubního řádu do rekonstruované úpravy vody PEČINA v západní části Srbska a Černé Hory, jihozápadně od hlavního města Bělehradu

85

Celkem jsou nebo budou v letech 2003 – 2007 realizovájy projekty ve výši 172 233 miliónů Kč. Projekty jsou v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu, Ministerstva životního prostřeí, Ministerstva zahraničních věcí, Ministerstva dopravy a Ministerstva práce a sociálních věcí. Kromě toho studuje na českých vysokých školách v současnosti 18 stipendistů.

HUMANITÁRNÍ POMOC NEVLÁDNÍCH ORGANIZACÍ Na pomoci Srbsku a Černé Hoře se výrazně podílely také české humanitární organizace. Vybrali jsme alespoň některé příklady pomoci, kterou v různých regionech Srbska a Černé Hory – a v souvislosti s událostmi také v sousedních zemích - poskytovaly občanské organizace:

ČLOVĚK V TÍSNI, společnost při České televizi 1999 – Do Kosova, Černé hory, Albánie a Makedonie dovezli téměř 1000 tun humanitární pomoci. Zajistili opravu, či přímo postavili 54 domů a 3 školy a vedli provoz kolektivních center pro 1470 lidí. Do ČR se jim podařilo dovézt 7 kosovských dětí na složité operace (MEDEVAC), které jim v řadě případů zachránily život. Hodnota realizované pomoci a projektů: 2,5 mil. USD. Finanční prostředky pocházely především ze sbírky SOS Kosovo a zdrojů české vlády (MZV a MVČR). 2000 – Programy byly zaměřeny především na stabilizaci situace uprchlíků a navrátilců. Bylo vybudováno či opraveno 41 domů, zřízena tranzitní centra pro lidi, kteří v důsledku konfliktu ztratili své domovy (cca 2700 lidí prošlo těmito zařízeními). Poskytována byla rovněž psychosociální pomoc. Byly postaveny či zrekonstruovány 3 školy, vybaveno zdravotnické zařízení (jednotka intenzivní péče v nemocnici v Peči/Peji). Společnost též organizovala léčení 18 těžce nemocných pacientů v českých zdravotnických zařízeních. Podporovala rovněž vznikající občanskou společnost (nezávislé novináře a místní nevládní organizace) Hodnota realizované pomoci a projektů: 39 856 000 Kč. Finanční prostředky pocházely především ze sbírky SOS Kosovo, zdrojů české vlády (MZV a MVČR), agentur OSN či mezinárodních organizací a nadací. 2001- Společnost se soustředila na obnovu školních zařízení a podporu a rozvoj neziskového sektoru. V Černé Hoře organizovala a logisticky ošetřovala dodávky humanitární pomoci v celkovém objemu více než 12 000 tun. Společnost Člověk v tísni se rovněž začala angažovat v samotném Srbsku, kde pomáhala ústavům sociální péče, které byly dlouhodobě ve značné izolaci. Hodnota realizované pomoci a projektů: Kosovo – 14 350 000 Kč; Černá Hora – 8 200 000 Kč; Srbsko - 2 750 000 Kč. Finanční prostředky pocházely především ze sbírky SOS Kosovo, zdrojů české vlády (MZV a MVČR), agentur OSN či mezinárodních organizací a nadací. 2002 – V Kosovu společnost pokračovala v aktivitách zaměřených na rozvoj

86

občanské společnosti se zvláštním zřetelem na menšiny (Romové, Srbové apod.). V Srbsku samotném pak pokračovaly projekty, jejichž cílem bylo zlepšit materiální situaci v ústavech sociální péče (rekonstrukce pavilonů, vybavení dílen a technického zázemí). Hodnota realizované pomoci a projektů: Kosovo - 6 530 000 Kč; Srbsko 1 760 000 Kč. Finanční prostředky pocházely především ze sbírky SOS Kosovo, zdrojů české vlády (MZV a MVČR) a darů českých měst. 2003 – Hlavní finanční prostředky byly použité v Srbsku, avšak v Kosovu byly stále ještě realizovány malé projekty, které podporovaly tamnější nevládní organizace či nezávislé novináře. V Srbsku byla rozšířena spolupráce s ústavy sociální péče a materiální pomoc doplňovaly programy zaměřené na obsahové změny. Hodnota realizované pomoci a projektů: 4 160 000 Kč. Finanční prostředky pocházely především ze sbírky SOS Kosovo, zdrojů české vlády (MZV a MVČR). 2004 – V současné době společnost realizuje projekt zaměřený na podporu transformace ústavní péče ve třech srbských ústavech. Hodnota realizované pomoci a projektů: Srbsko - 3 770 000 Kč. Finanční prostředky pocházejí ze zdrojů české vlády na zahraniční rozvojovou pomoc (v gesci MZV).

ADRA, občanské sdružení 1999 - Kosovo: obstarání a transport traktorů a zemědělské techniky pro Kosovo; vnitřní Srbsko: humanitární pomoc kosovským uprchlíkům (potraviny, deky, oblečení); Černá Hora: humanitární pomoc kosovským uprchlíkům (potraviny, deky, oblečení); Makedonie: humanitární pomoc kosovským uprchlíkům (potraviny, deky, oblečení); Bosna: výstavba jednoduchých domků pro sociálně slabé rodiny. 2000 - Kosovo: zajištění a transport základního zdravotního a hygienického vybavení pro ústav mentálně postižených ve Štimlje/Shtimje (financováno MVČR); výstavba školy v Ballofc (financováno MZVČR); rekonstrukce obydlí v Djakovici/Gjakova (financováno MVČR); provoz pojízdné zubní ambulance (financováno MZVČR); Srbsko: pobyt 48 dětí ze srbského Banátu v hostitelských rodinách v České republice. 2001 - Srbsko: provoz pojízdné zubní ambulance 2002 - Srbsko včetně Kosova a Bosna: distribuce humanitární pomoci 2003 - Srbsko včetně Kosova a Bosna: distribuce humanitární pomoci; Srbsko: provoz pojízdné zubní ambulance; Bosna: mikroúvěry pro malopodnikatele v Tešanji; stavba domku v Tešanji; adopce v balíčku (zimní a letní balíček základních materiálních potřeb pro konkrétní děti) 2004 - Srbsko včetně Kosova a Bosna: distribuce humanitární pomoci; Bosna: stavba dětského hřiště v Tešanji; rekonstrukce budovy bývalé nemocnice (v budoucnu má sloužit jako centrum organizací pro tělesně a duševně postižené) v Tešanji; Srbsko: zajištění a transport počítačů pro děti z dětského domova.

87

Lidové noviny: Češi postavili Albáncům školy „Na to, že je v Balovaci nevyhovující škola, nás upozornili čeští vojáci KFOR,“ říká organizátorka projektu, 28letá Šárka Zýková z organizace ADRA. Poté, co ministerstvo zahraničí poskytlo na stavbu 4,7 miliónu korun a ADRA zajistila dalších 1,8 miliónu, se loni na podzim mohlo začít stavět. Čeští vojáci KFOR s těžkou technikou pomohli při terénních úpravách okolí školy, pak ale již přišla ke slovu práce rukou. „Vystřídalo se nás tu několik desítek, naprostá většina tu makala ve svém volnu a zadarmo. Dobrovolníci se na stavbě střídali po třech až čtyřech týdnech,“ odpovídala Šárka…Podmínkám, v nichž pracovníci žili, by těžko vzdoroval i otrlý a na vše zvyklý bezdomovec. Střechu nad hlavou skýtal opuštěný domek, z něhož za prací na Západ odešli synové místního starého Albánce. „Dal nám ho zdarma k dispozici. Často chodil na kus řeči a stýskal si, že je zcela sám. Po několika měsících z něho vypadlo, že sedm dívek s caparty, které za ním jednou přišly z nedaleké vsi, jsou jeho dcery. Na rozdíl od synů je však zřejmě za ,plnohodnotné` děti nepovažoval,“ divili se „adráci“. Ubytování sice zdarma, ale to byla také jediná útěcha. Žádná voda, před domem suchý turecký záchod, elektřina jednu dvě hodiny denně, kouřící kamna. Spánek na nevysušitelných matracích a karimatkách. „Topili jsme, ale stejně se nám v zimě kouřilo od úst.“ Zima v Kosovu bývá skutečně pořádná - ještě v polovině dubna tam bylo půl metru sněhu. Adráci jsou zřejmě lidé navýsost trpěliví, a proto je ani nerozčilovalo, že místní Albánci ruku k dílu nijak zvlášť nepřikládali a spíš se věnovali smlouvání o stavební přístroje či auta českých pracovníků. „Mají svých starostí dost. A nosili nám jídlo,“ omlouvá jejich chabou pracovní aktivitu na stavbě školy Šárka. Děsila však jiná věc - projevy etnické nenávisti, kterou dávaly malé albánské děti najevo. „Čechija? Gut. Srb?“... a špuntové si ukazováčkem majícím symbolizovat nůž výmluvně přejíždějí po hrdle. „Říkal jsem jim do omrzení: jako jsou dobří a zlí Češi, dobří a zlí Albánci, tak jsou i dobří a zlí Srbové. Po nějakém čase sice váhavě souhlasili, ale moc bych nevěřil, že si to brali k srdci,“ přiznával Pavel. I ostatní mrazila jedna skutečnost: v době války tito špuntové možná ani ještě neuměli mluvit, lekce nenávisti tedy musí čerpat doma. Balovac přitom patří k obcím, kde vládnou liberálové umírněného vůdce Ibrahima Rugovy. K nim patří i ředitel školy Zeka Kosumi. Jak mi řekl, není zastáncem extrémní myšlenky velké Albánie, zahrnující vedle Kosova i část Černé Hory a Makedonie, soužití se Srby si však nedokáže představit. „Mezi námi je příliš mnoho krve a nadobro jsme se rozešli.“ (29. 5. 2001)

88

SDRUŽENÍ ČESKÁ KATOLICKÁ CHARITA (SČKCH) 2000 Kosovo Po okamžité pomoci během války uprchlíkům (v roce 1999 ČKCH dodala 75 kamiónů potravin ze státních hmotných rezerv, oblečení, léky a hygienické prostředky), začala SČKCH pomáhat prostřednictvím projektů dlouhodobé pomoci. Za hlavní oblast bylo vybráno Gjilane, kde do té doby žádná charita nepůsobila. Pomoc byla cílena k lidem, na které se v poválečném období zapomnělo (postižení, romská menšina, hluchoněmí, slepí), na rekonstrukci sociálního centra, které v této oblasti začalo fungovat a pomoc se zaměřovala i řešení etnických problémů.Cílem tohoto snažení bylo a je podpořit sociální aktivity místních lidí a sbližování etnik. Hlavní projekty: Pomoc postiženým obyvatelům v jihovýchodní části Kosova-oprava a rekonstrukce obydlí Diky vlastním financím, které SČKCH získalo od svých dárců a díky grantu české vlády se opravilo 32 domů patřící lidem s postižením a jejich rodinám. Celkem projekt stál 4 miliony 200 tis. Kč. Pomoc při založení pobočky Caritas Kosovo ve městě Gjilane Od července 1999 do konce roku 2000 pracovala v Kosovu stálá mise ČKCH složená převážně z dobrovolníků z České republiky. Dobrovolníci připravovali sociální projekty a školili místní zaměstnance v Gjilane. Zřízení charitního skladu Při charitní pobočce se podařilo zřídit humanitární sklad, který poskytoval pomoc uprchlíkům vracejícím se do Kosova. Ze skladu byla rozvážena pomoc do srbských vesnic i romských sídlišť. V roce 2000 dorazil do gjilanského skladu kontejner zimního oblečení a kamion mléka a sýrů. Sklad rozdělil pomoc v celkové hodnotě přibližně 4 miliony Kč. Vybudování centra sociálních služeb v Gjilane – začala rekonstrukce V roce 2000 dělaly prostředky na pomoc Kosovu úhrnně 8 milionů 400 tisíc Kč. Makedonie Do Makedonie směřovala zásilka potravinové pomoci pro uprchlíky, zejména Romy v ghettech ve Skopje v hodnotě půl milionu Kč. Dva kamiony také dovezly sušené mléko ze Správy státních hmotných rezerv. Černá Hora Byl dodán kamion sušeného mléka a kamion sýrů pro uprchlíky z Kosova a z centrální Bosny v táborech v Černé Hoře.

89

2001 Kosovo SČKCH ve spolupráci s Caritas Kosovo dokončila v Gjilane rekonstrukci centra sociálních služeb, poskytující pomoc sociálně slabým, zrakově a sluchově postiženým lidem. Centrum poskytovalo humanitární pomoc, organizovalo setkávání těchto osob, připravovalo kurzy, pomáhalo v komunikaci s úřady a jinými organizacemi. Součástí Centra byl také sklad, určený pro příjem a distribuci humanitární pomoci. Rekonstrukce objektu stála 2 milióny Kč. Bosna a Hercegovina Z podnětu vojenského kaplana české jednotky SFOR v Bosně byl navázán kontakt mezi Diecézní charitou Brno a Charitou v Banja Luce. Výsledkem jejich spolupráce byl projekt rekonstrukce a vybavení domu, který sloužil jako „internát“ – ubytování pro 15 mladých lidí z venkova, kteří si jinak nemohli dovolit studium na střední škole ve městě. Srbsko SČKCH v rámci budování Charitní sítě sociálních služeb v Jugoslávii pomáhalo vybavit a financovat týmy poskytující charitní domácí péči. Srbský Banát – krajanská komunita SČKCH zprostředkovalo dovoz českých knih a liturgických předmětů pro krajany v oblasti Srbského Banátu. Farní charita Třebechovice pod Orebem zorganizovala letní pobyt v rodinách farnosti pro 4 děti z krajanské komunity. 2002 Srbsko Oprava části školy na okraji Bělehradu v rámci projektu prevence kriminality mládeže. SČKCH spolu s jugoslávskou Charitou a ve spolupráci s velvyslanectvím ČR v Bělehradě a Ministerstvem zahraničních věcí ČR opravili tělocvičnu, šatny, hygienická zařízení, přístupové cesty a sportovní hřiště této školy. Černá Hora V prosinci 2002 odvezla SČKCH do diecézí Bar a Kotor 40 tun sušeného mléka a sýrů. Potraviny byly rozděleny do rodin, které se starají o uprchlíky zejména z Kosova a Bosny, do nemocnic, mezi staré lidi, kterým Charita pomáhá v rámci domácí péče, a do dvou uprchlických táborů u Podgorice. Celková hodnota zásilky byla 2,5 milionu Kč. Zboží bylo uvolněno ze státních hmotných rezerv ČR a dopravu (250 000 Kč) hradilo ministerstvo zemědělství ČR.

90

2003 Kosovo Kosovská charita požádala SČKCH o podporu projektu pro slepé a hluchoněmé z města Gjilane a okolí. Tito lidé nacházejí pomoc v sociálním centru, které Česká katolická charita v tomto městě vybudovala a vybavila v roce 2001. Kosovští partneři požádali o pomoc při organizaci počítačových kurzů. Kurzy probíhaly ve dvou fázích po třech měsících, a během této doby se jich kromě účastníků pocházejících ze sociálně slabších rodin zúčastnilo i třicet osm postižených lidí. Projekt Diecézní charity Plzeň V srpnu 2003 odeslala Charita humanitární zásilku obyvatelům Srbska a Kosova. Její podstatnou část tvořily spací pytle a jarní bundy v celkové hodnotě 0,5 miliony Kč. Srbsko a Černá hora Semináře pro pracovnice projektu „Domácí péče“ ze Srbska a Černé Hory SČKCH spolu s Vyšší odbornou školou Caritas v Olomouci a za finanční podpory Open Society Fund uspořádaly v září 2003 dvoutýdenní seminář pro patnáct pracovnic domácí péče ze Srbska a Černé Hory. Účastnice se seznámily mimo jiné s hospicovou péčí v ČR, se standardy kvality a současnou úrovní poskytování domácí péče v ČR. Vyhodnocení potvrdilo, že účastnice semináře v Olomouci si ověřily a porovnaly své metody a postupy s našimi, poznaly nové možnosti a postupy zacházení s klienty. Kromě těchto cenných zkušeností byl výstupem seminářů také manuál v srbštině, v němž byl shrnut celý obsah semináře. Náklady na seminář činily přibližně 360 tisíc Kč. Srbští uprchlíci z Kosova Z podnětu Arcidiecézní charity Olomouc pomohla Česká katolická Charita uprchlickému táboru u Bělehradu v Leštane zakoupit hygienické a deratizační prostředky. Pomoc zprostředkovala partnerská Diecézní charita Bělehrad. 2004 Kosovo Pokračoval kurz angličtiny pro lidi ze sociálně slabších vrstev a kurz informatiky i pro postižené lidi v sociálním centru v Gjilane, nově byl zařazen i kurz matematiky. V rámci podpory sbližování etnik se do budoucna plánuje uspořádání kurzu angličtiny pro srbské a albánské děti. Sociální centrum poskytovalo své služby lidem bez prostředků, v centru se nadále schází spolek hluchoněmých a centrum je využíváno pro aktivity mládeže ve volném čase. Srbsko Caritas Zrenjanin byl předán dar zdravotnických pomůcek.

91

Stonožka Sanitku se zdravotnickými potřebami, ale i se spoustou sešitů, tužek a barviček vypravilo do obce Babin Most v severovýchodním Kosovu dětské hnutí Na vlastních nohou známé jako Stonožka. „Sanitka bude nejen zachraňovat životy, ale přiveze také poselství lásky od ,stonožkových dětí‘,“ řekla před odjezdem z Prahy zakladatelka Stonožky, česká emigrantka Běla Granová-Jensenová. Je to už pátá sanitka v hodnotě kolem miliónu korun, na kterou se pro postižený Balkán složily statisíce dětí. Nejkrásnější na tom podle Jensenové je, že to dělají „malinkýma ručičkama, ale velkými srdíčky“. Babin Most je smíšená obec, ve které žije asi 900 Srbů a 320 Albánců. Je v ní škola, do které chodí asi 120 dětí, a malé, skromně vybavené zdravotní středisko, které slouží dalším devíti obcím v okolí. Dosud nemělo žádnou sanitku. Pracuje v něm jeden lékař a na dvě směny 20 zdravotních sester. Stonožka vybrala Babin Most podle Jensenové také proto, že leží v operačním prostoru 5. československého mírového praporu KFOR. „V případě nutnosti by proto mohli vojáci, s nimiž máme dobrou spolupráci, sanitku eskortovat,“ uvedla. (ČTK 12. 7. 2004)

92

REGIONÁLNÍ SPOLUPRÁCE Některé české kraje navazují spolupráci s regiony v Srbsku. Jako příklad uvádíme rozvíjející se spolupráci Jihomoravského kraje s oblastí Šumadije: Informační kancelář Jihomoravského kraje v Kragujevaci K prohlubování a vytváření stálých vzájemných vztahů s oblastí Šumadije zřídil kraj Informační kancelář v Kragujevaci. Na projekt vyčlenil cca 66 tisíc euro. Žádost o spolufinancování na roky 2004 - 2006 byla schválena ministerstvem zahraničí. Kancelář pořádá stáže a školení v oblasti veřejné správy, oborové hospodářské semináře, zprostředkuje kontakty mezi malými a středními podniky a hospodářskými institucemi regionálního významu v Šumadiji a v Jihomoravském kraji, poskytuje informační servis, zprostředkuje kontakty mezi středními a vysokými školami, zajišťuje výměnné pobyty, odborné praxe studentů, studentské brigády apod. Kancelář byla slavnostně otevřena 24. října 2003 za přítomnosti velvyslankyně České republiky v Srbsku a Černé Hoře Judity Štouračové a zástupců municipalit a institucí Šumadijského okruhu. Kontakt na informační kancelář: Mgr. Roman Grossman, Crveno barjaće bb., Kragujevac, Srbsko a Černá Hora, tel. i fax +381 34 36 18 38. Budování veřejné správy – praktické zaškolení pro vytvoření regionální rozvojové agentury Seminář se uskutečnil ve spolupráci s Regionální rozvojovou agenturou jižní Moravy 13. – 17. 10. 2003. Zúčastnilo se ho osm zástupců z Šumadijského okruhu, kteří budou připravovat a koordinovat rozvojové projekty v rámci fondů EU a poskytovat servis podnikatelským subjektům. Kraj na projekt vyčlenil 6,6 tis. euro. Výstavba hlavního kanalizačního kolektoru v Rači Ve snaze pomoci obnově zničeného území a vzhledem k problémům souvisejícím s koncentrací uprchlíků z Kosova v oblasti, zastupitelstvo Jihomoravského kraje schválilo 19. 6. 2003 finanční podporu 50 tisíc euro skupštině opštiny Rača na výstavbu hlavního kanalizačního kolektoru. Problém nedostatečné kanalizace v Rači je dlouhodobý. Založením čtyř středisek pro uprchlíky, vyhnané a vystěhované osoby vzrostl počet obyvatel města o 36 %. Současný otevřený kolektor škodí životnímu prostředí a ohrožuje zdraví obyvatel. Kanalizace s fekáliemi se vylévá do prostorů zeleně a je potenciálním zdrojem nákazy. Studijní pobyt – studium českého jazyka pro cizince Rada Jihomoravského kraje vyčlenila 12 tisíc euro na projekt „Studijní pobyt – studium českého jazyka pro cizince“. Cílem je připravit zájemce o studium na vysoké škole v ČR, aby mohli úspěšně vykonat přijímací zkoušky a studovat zdarma v českém jazyce. Kurs českého jazyka pořádal Kabinet češtiny pro cizince při FF MU v Brně. Vybraní studenti Irena Bulut, Dušana Ljubiša Krstić a Marko Živanović navštěvovali kurz češtiny pro začátečníky 15 hodin týdně po dobu 13 týdnů.

93

Podnikatelská mise do Kragujevace 24. 10. 2003 Podnikatelského setkání organizovaného společně Regionální hospodářskou komorou v Kragujevaci a Jihomoravským krajem se zúčastnilo sedm firem z ČR a na dvě desítky firem ze Srbska. Zástupci firem z ČR ocenili možnost seznámit se s hospodářskou a politickou situací v Srbsku, což označili za nezbytný předpoklad pro další rozvoj hospodářských vztahů mezi podnikatelskými subjekty obou zemí. Rekonstrukce komunikace Knič – Raškovič Zastupitelstvo Jihomoravského kraje 18. 9. 2003 schválilo finanční podporu 31 tisíc euro opštině Knič na opravu místní komunikace vedoucí z Kniče do Raškoviče v délce 3 750 m. Realizace tohoto projektu zlepšuje alespoň částečně životní podmínky obyvatelstva a přispívá k oživení místní ekonomiky. Částečné propojení nových pramenišť se současnou sběrnou nádrží na vodu v opštině Lapovo Krajské zastupitelstvo schválilo 18. 9. 2003 také finanční podporu 77 tisíc euro na zajištění dostatečného zásobování obyvatel Lapova kvalitní pitnou vodou. Voda z mnoha soukromých studen vedla k růstu onemocnění ledvin. 2 nové čerpací studny budou propojeny se sběrnou nádrží na nedostačujícím prameništi, z něhož je voda distribuována do Lapova. Založení regionální rozvojové agentury pro oblast Šumadija Krajská rada 10. 11. 2003 podpořila „Založení regionální rozvojové agentury pro oblast Šumadija“ a vyčlenila na ni 50 tisíc euro. Úkolem RRA je vytvářet projekty v rámci priorit rozvoje Šumadije, systematicky a trvale podporovat efektivní a vyvážený rozvoj institucí, programů a projektů v oblasti. Agentura pomůže místním správám řešit problémy infrastruktury, sociálního zabezpečení, drobného a středního podnikání, připravovat a koordinovat rozvojové projekty v rámci fondů EU. Zastupitelstvo Jihomoravského kraje schválilo 15. 4. 2004 projekty: Přestavba vodovodní sítě v opštině Arandjelovac Na přestavbu sítě přidělilo 30 tisíc euro. Dostatek vody může přispět k ekonomickému rozvoji oblasti. Současné potrubí nahradí v délce 1650 m nové s větším průměrem a budou postaveny nádrže pro filtraci vody. Výstavba vodovodního potrubí pro připojení prameniště a společného zásobníku z vodovodního zásobovacího zdroje v opštině Batočina S finanční podporou 61 179 euro bude připojeno prameniště a společný zásobník z vodovodního zásobovacího zdroje Morava. Vybavení knihovny v opštině Lapovo 9 920 euro přispělo na vybavení knihovny v opštině Lapovo počítačovou technikou, odbornou literaturou, nábytkem apod.

94

Obnovení stávající ČOV a přidání terciálního stupně v opštině Topola 30 tisíci euro přispělo na obnovení čistírny odpadních vod, přidání filtru terciálního stupně a jeho uvedení do provozu. Studijní pobyt – studium českého jazyka pro cizince v zimním semestru 2004 Rada Jihomoravského kraje schválila pokračování projektu „Studijní pobyt – studium českého jazyka pro cizince“ na podzim 2004. K absolvování kurzu členové Rady vybrali Silvanu Djokič, Borise Iliće, Milenu Petrović, Gorku Nikolić, Aleksandara Radovanoviče a Anu Petrov. Náklady cca 18 tisíc euro jsou převážně hrazeny z rozpočtu Kanceláře Jihomoravského kraje pro meziregionální spolupráci. Kulturní prezentace Šumadijského okruhu v Jihomoravském kraji Cílem je rozšiřovat dlouhodobou spolupráci s partnerským regionem Šumadija ve všech oblastech života a pomoci regionu vymanit se z nezdravé izolace, která je typická pro celou zemi. Ve dnech 14. - 26. června 2004 byly v letohrádku Mitrovických a v budově krajského úřadu v Brně vystaveny fotografie zachycující život, kulturu a přírodní krásy Šumadijského okruhu a dřevořezby mladého talentovaného řezbáře z Niše. Na vernisáži výstavy vystoupil studentský folklorní soubor Studenac z Kragujevace. Vzájemné návštěvy pedagogů ŠO a JMK V rámci záměru systematicky rozšiřovat spolupráci s regionem Šumadija Jihomoravský kraj podporuje spolupráci škol. Součástí jsou vzájemné návštěvy pedagogů. Učitelé ze Šumadije přijeli v červnu 2004, jihomoravští navštívili Srbsko na konci září. Učebnice českého jazyka pro srbsky mluvící Vzhledem k velkému zájmu o studium českého jazyka mezi studenty v Šumadiji byly s představiteli II. Kragujevackého gymnázia projednány možnosti výuky českého jazyka na místě. Krajská rada schválila 1. 7. 2004 projekt „Učebnice českého jazyka pro srbsky mluvící“. Sloužila by zároveň českým krajanům v Srbsku a také pro studium českého jazyka na vysokých školách v Srbsku. Vypracování učebnice je konzultováno s Kabinetem češtiny pro cizince při Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Náklady budou činit cca 5 tisíc euro a budou hrazeny z rozpočtu Kanceláře Jihomoravského kraje pro meziregionální spolupráci. Rada dále schválila: Letní ozdravný a poznávací tábor Dvacet dětí z dětských domovů z Šumadije a tři členové doprovodu se účastnili letního tábora v obci Hutisko-Solanec 19. – 28. 7. Na letní tábory bude navazovat možnost studia českého jazyka pro několik nejschopnějších dětí, které po dosažení plnoletosti budou moci studovat na některé z vysokých škol v Jihomoravském kraji. Náklady spojené s pobytem dětí činí cca 10 tisíc euro.

95

GO! kurz pro navázání spolupráce partnerských škol a vytvoření třídních týmů Rada kraje schválila 29. 7. 2004 projekt „GO! kurz pro navázání spolupráce partnerských škol a vytvoření třídních týmů“. Pětidenní program pro asi 50 studentů z Gymnázia Líšeň a Druhého kragujevackého gymnázia obsahuje například tvůrčí dílny, v nichž se studenti za vedení lektorů věnují aktivitám v oblasti, kterou si vybrali. V programu jsou dále debaty, týmové řešení problémů a týmová spolupráce, programy, v nichž studenti hrají určené role atd. Náklady činí 8 tisíc euro. Kulatý stůl - obchodní a investiční příležitosti v Srbsku a Černé Hoře Kulatý stůl se uskutečnil 15. 9. 2004 v budově Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Jeho cílem bylo seznámit podnikatele s aktivitami kraje v Srbsku, se srbským politickým, ekonomickým, privatizačním, legislativním a bankovním prostředím a ji-nými podmínkami podnikání, s možnostmi exportních úvěrů pro Srbsko a Černou Horu, se zkušenostmi z podnikání firem z ČR v Srbsku. Mezi přednášejícími byli zástupce Srbské investiční a exportní agentury, Hospodářské a průmyslové komory Srbska, obchodního oddělení ZÚ Srbska v ČR, Komerční banky a zástupci firem podnikajících v Srbsku. Rada schválila náklady 3,5 tisíce euro z rozpočtu příspěvkové organizace - Kanceláře Jihomoravského kraje pro meziregionální spolupráci. Projekt „Podnikatelská mise do Kragujevace“ Krajská rada schválila 2. 9. 2004 podnikatelskou misi do Kragujevace. 12. října se zástupci firem mající zájem obchodovat s touto oblastí. Podnikatelská mise navázala na kulatý stůl a na misi uskutečněnou v roce 2003. Schválené náklady 2,5 tisíc euro budou hrazeny z rozpočtu příspěvkové organizace kraje: Kanceláře Jihomoravského kraje pro meziregionální spolupráci. Zastupitelstvo Jihomoravského kraje rozhodlo 23. 9. 2004 o poskytnutí dalších finančních podpor opštinám Šumadijského okruhu k realizaci nových projektů: - Rekonstrukce vytápěcího systému kulturního domu a mládežnického centra v Arandjelovaci včetně adaptace ve výši 50 tisíc euro. - Info centrum ve studentském kulturním centru v Kragujevaci ve výši 47 tisíc euro. - Vytvoření regulačního plánu svobodné zóny Lapovo ve výši 35 tisíc euro. - Podpora vzdělávání zemědělců v opštině Topola ve výši 28 tisíc euro. - Napojení počítačové sítě II. Kragujevackého gymnázia na akademickou síť Univerzity Kragujevac ve výši 15 tisíc euro. Zastupitelstvo současně rozhodlo o zřízení Fondu zahraniční pomoci Jihomoravského kraje. Díky existenci fondu bude možné snadněji uvolňovat prostředky na schválené projekty i přes hranici jednotlivých kalendářních roků.

96

14. 10. 2004 Rada kraje schválila další projekty, jejichž realizaci do konce roku 2004 financuje Kancelář Jihomoravského kraje pro meziregionální spolupráci: Energie bez hranic Navázání a rozvoj spolupráce pedagogů a studentů Integrované střední školy v Sokolnicích s I. průmyslovou školou v Kragujevaci povede k seznámení se systémem vzdělávání a vzdělávacími programy obou škol. Intengrovaná škola v Sokolnicích pomůže partnerské škole vybavit kabinet elektrotechniky podle evropských norem. Náklady činí cca 4 800 euro. Startovací kontakt: Břeclav – Arandjelovac Skupina studentů Studentského parlamentu Ekonomicko-hotelové školy z Arandjelovace se zúčastní sportovních akcí Obchodní akademie Břeclav a potom stejně velké skupiny studentských parlamentů obou škol navštíví společně Prahu. Týmová práce, hledání témat pro následnou komunikaci elektronickou poštou a příspěvky na www stránku posílí spolupráci obou parlamentů a pomůže překonat ostych a jazykovou bariéru. Multikulturní zaměření pobytu v Praze (historie soužití s německou menšinou, návštěva židovského muzea) naznačí směr uvažování o etnických vztazích v integrující se Evropě. Náklady činí cca 7 700 euro. Spolupráce gymnázií: Brno, Vídeňská – Arandjelovac Pedagogové a studenti partnerských škol se vzájemně seznámí se systémem vzdělávání a vzdělávacími programy. Náklady činí cca 4 760 euro. Vinaři vinařům Cílem je navázat spolupráci pedagogů a studentů Vinařské školy ve Valticích s partnerskou školou v Topole. Součástí projektu je pomoc škole v Topole při akreditaci vinohradnického oboru, pomoc při výsadbě sortimentní vinice moštových odrůd a při výsadbě izolátu podnožové vinice podle norem EU. Pedagogové ze školy v Topole vyučující vinohradnictví, technologii zpracování hroznů, technologii výroby vína a chemii ve Vinařské škole Valtice přispějí při zahájení výuky oboru. Pojektu by měl vést k celkovému zlepšení vinic, technologie zpracování hroznů a výroby vína v oblasti Šumadija, včetně přiblížování k normám EU před vstupem Srbska do EU. Náklady činí cca 2 500 euro. Studijní cesta zástupců municipalit z Šumadijského okruhu do Jihomoravského kraje Zástupci municipalit a tour-operátorů z Šumadijského okruhu se seznámí s činnostmi a kompetencemi samosprávy kraje, obcí, s činnostmi odborů Krajského úřadu, s realizovanými rozvojovými projekty financovanými z EU, navštíví významné podniky, hospodářské komory, turistické zajímavostí kraje, průmyslové zóny. Cesta byla plánována na konec listopadu 2004. Náklady cca 5 000 euro. Studijní pobyt – semestrální kurz českého jazyka pro cizince Dalších šest studentů bude v jarním semestru 2005 studovat češtinu ma filosofické fakultě Masarykovy univerzity. Náklady činí 18 000 euro.

97

Kulturní prezentace Jihomoravského kraje v Šumadijském okruhu Výstava fotografií, přehlídka filmů, vystoupení folklorního souboru a představení jihomoravské kuchyně a jihomoravských vín je plánováno na duben – červen 2005. Náklady cca 16 tis. euro a budou hrazeny příspěvkovou organizací Jihomoravského kraje - Kancelář Jihomoravského kraje pro meziregionální spolupráci. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky poskytlo v rámci rozvojové pomoci na kancelář Jihomoravského kraje v Kragujevaci 2,460 tisíc Kč. O projektech, které realizují opštiny rozhoduje Zastupitelstvo Jihomoravského kraje, které poskytuje finanční dar z krajského rozpočtu. Projekty z oblasti vzdělávání, kultury apod., o kterých rozhoduje Rada Jihomoravského kraje, jsou hrazeny z rozpočtu příspěvkové organizace Kancelář Jihomoravského kraje pro meziregionální spolupráci. Jihomoravský kraj v roce 2004 vyčlenil na svoji zahraniční rozvojovou pomoc částku 10 miliónů korun. O významu, který zastupitelstvo Jihomoravského kraje této spolupráci přikládá svědčí fakt, že všechny projekty schválila většina zastupitelů napříč celým politickým spektrem. (Z dokumentů Krajského zastupitelstva Jihomoravského kraje)

98

DOPORUČENÁ LITERATURA CABADA,Ladislav: Perspektivy stabilizace Srbska a Černé Hory, Mezinárodní politika 3/2004 ČERNÝ, Adam: Balkán v dekádě změn, Mezinárodní politika 4/2000, Praha DIENSTBIER, Jiří: Aktuálna situácia v bývalej Juhoslávii a Kosove, jej predpokladaný vývoj v najbližšom období, Slovenská spoločnosť pre zahraničnú politiku, 1999, Bratislava DIENSTBIER, Jiří: Daň z krve, Nakladatelství Lidové noviny, 2002, Praha EHL,Martin: Konfederace Srbska a Černé Hory, Mezinárodní politika 3/2004 GLENNY, Misha: Balkán 1804-1999, Nakladatelství BB art, 2003, Praha HRADEČNÝ, Pavel: Kosovo: zdroje a cesty konfliktu, Mezinárodní politika 6/1999, Praha CHROBÁK, Tomáš: Jugoslávská opozice a Československo 1935-1938, Slovanský přehled 85, 1999, s. 265-291 KAVAN, Jan: Společný česko-řecký návrh pro mírový proces v jihovýchodní Evropě, Mezinárodní politika 6/1999, Praha KUBA, Ludvík: Čtení o starém Srbsku, Praha 1932 LUŇÁK, Petr: Česká debata a Kosovo, Mezinárodní politika 6/1999, Praha PAULOVÁ, Milada: Balkánské války 1912-1913 a český lid, Praha 1963 PAULOVÁ, Milada: Tajný výbor (Maffie) a spolupráce s Jihoslovany v letech 19161918, Praha 1963 PELIKÁN, Jan: Hospodářská spolupráce Československa a Jugoslávie v letech 1945-1949, Praha 1990 PELIKÁN, Jan: Jihoslovanská krize. Kořeny a souvislosti, Praha 1996 PELIKÁN, Jan: Dějiny jihoslovanských zemí, Praha 1998 PRTINA, Srdjan: Srbsko a parlamentní volby: Výsledek, který nešel změnit, Mezinárodní politika, 3/ 2004 ŠESTÁK, Miroslav - TEJCHMAN, Miroslav - HAVLÍKOVÁ, Lubomíra - HLADKÝ, Ladislav TEJCHMAN, Miroslav – HRADEČNÝ, Pavel – ŠESTÁK, Miroslav: Historické souvislosti rozpadu Jugoslávie, Praha 1996 TRIPKOVIĆ, Djoko - TRIPKOVIĆ, Milica: Iskušenja jedne mladosti. Jugoslovenski omladinci u Čehoslovačkoj 1946-1948 g., Beograd 1988 VOJTĚCHOVSKÝ, Ondřej: Formování jugoslávské informbyrovské emigrace v Československu, Slovanské historické studie 29, Praha 2003, s. 123-211 WEITHMANN, Michael: Balkán: 2 000 let mezi Východem a Západem, Vyšehrad, 1996, Praha. ŽÁČEK, Václav: František A. Zach, Praha 1977

99

Poděkování: Sborník vznikl s podporou grantu Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Redakce děkuje autorům a všem, kteří s ní spolupracovali a poskytli jí cenné materiály a podněty, bez nichž by tento text nemohl vzniknout. Patří k nim zejména: Zdeněk Borkovec a Drahomíra Nová z Ministerstva obrany České republiky, Ivan Bušniak z kanceláře předsedy vlády, Jiřina Dienstbierová a Eva Abramuszkinová-Pavlíková z CESES, Petr Fučík a Petr Hájek z Kanceláře prezidenta republiky, Irena Götzová a Hana Ševčíková z Ministerstva zahraničních věcí České republiky, Pavlína Jandlová ze Sdružení Česká katolická charita, Lukáš Jelínek z kanceláře předsedy Poslanecké sněmovny, Tomáš Kocián z nadace Člověk v tísni, Pavlína Kolaciová a Petr Koutný z Krajského úřadu Jihomoravského kraje, Ditta Pfefferová ze Slovanského ústavu Akademie věd a Michaela Šormová z Občanského sdružení ADRA.

100