Vztahy ES a RVHP s důrazem na československou zahraniční politiku v éře détente

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Evropská studia

Vztahy ES a RVHP s důrazem na československou zahraniční politiku v éře détente 1968 - 1978 Magisterská práce

Michal Skulínek

Vedoucí práce: doc. PhDr. Vít Hloušek, Ph.D. UČO: 347797 Obor: Evropská studia Imatrikulační ročník: 2013

Brno, 2015

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem magisterskou práci na téma „Vztahy ES a RVHP s důrazem na československou zahraniční politiku v éře détente 1968 - 1978“ zpracoval samostatně a pouze s pouţitím uvedených zdrojů. V Brně, 15. května 2015 .…………………… Michal Skulínek 1

Poděkování Chci poděkovat doc. PhDr. Vítu Hlouškovi, Ph.D. za odborné vedení mé magisterské práce, jeho cenné rady a velkou trpělivost. Rád bych také poděkoval své rodině, především své mamince Evě, a přátelům, kteří mě podporovali.

2

Osnova:

1.

Úvod .................................................................................................................................. 5 1.1. Evropská politika détente ........................................................................................ 6 1.1.1. Détente Sovětského svazu .................................................................................... 7 1.1.2. Francouzská politika uvolňování .......................................................................... 9 1.1.3. Německá Ostpolitika .......................................................................................... 10 1.1.1. Britská politika détente ....................................................................................... 10 1.2. Literatura a prameny.............................................................................................. 11 1.3. Struktura, záměr práce a výzkumné otázky ........................................................... 13 1.4. Vymezení základních pojmů ................................................................................. 17

2.

Organizace československého zahraničního obchodu s vyspělými kapitalistickými státy18 2.1. Význam zahraničního obchodu s kapitalistickými státy ....................................... 21 2.2. Organizace RVHP ................................................................................................. 22

3.

Situace před rokem 1968 ................................................................................................... 23 3.1. Československo a Rada vzájemné hospodářské pomoci ....................................... 23 3.1.1. Vstup Československa do RVHP ....................................................................... 23 3.1.2. Problémy RVHP v 60. letech ............................................................................. 24 3.1.3. Československé reformní hnutí a jeho vliv na postoj k RVHP .......................... 24 3.1.4. Na cestě k reformě RVHP .................................................................................. 26 3.1.5. Princip zainteresovanosti v RVHP ..................................................................... 27 3.2. Vztahy Spolkové republiky Německo a Československé socialistické republiky do roku 1968 ...................................................................................................................... 29 3.2.1. Ostpolitika Spolkové republiky Německo a vztahy s Československem do roku 1966 .............................................................................................................................. 29 3.2.2. Nová Ostpolitika a nové moţnosti spolupráce po nástupu velké koalice CDUSPD 1966 ...................................................................................................................... 33 3.3. Vztahy EHS a RVHP do roku 1968 ...................................................................... 34 3.4. Zhodnocení situace do roku 1968.......................................................................... 35

4.

Období prvních neformálních návrhů na spolupráci mezi RVHP a EHS (1968-1973) .... 37 4.1. Dokončení reformního procesu v RVHP mezi lety 1968-1973 ............................ 37 4.2. První neoficiální náznak moţné multilaterální spolupráce mezi RVHP a EHS .... 39

3

4.2.1. Spolková republika Německo a její vliv na zahájení jednání mezi EHS a RVHP (1968-1973) .................................................................................................................. 41 4.2.2. Počáteční evropské váhání (1972-1973) ............................................................ 45 5.

Spolupráce RVHP a EHS - ve stínu KBSE (1974-1975) .................................................. 50 5.1. Význam KBSE pro vztahy EHS a RVHP ............................................................. 50 5.1.1. Uznání Komise a následná jednání mezi RVHP a ES ........................................ 52 5.1.2. Druhá fáze jednání v Ţenevě a Závěrečný akt KBSE z Helsinek ...................... 53 5.2. Hospodářské vztahy mezi lety 1974-1975 - zárodky problémů ČSSR v zahraničním obchodě s ES a zvláště SRN ................................................................. 55

6.

Situace mezi lety 1976-1978 - proraţení jednotné fronty ................................................. 58 6.1. Oficiální návrh na spolupráci mezi EHS a RVHP z roku 1976 ............................ 59 6.2. Hospodářská krize v EHS (zvláště SRN) a její dopad na spolupráci s RVHP mezi lety 1976-1977 ............................................................................................................. 61 6.3. Dopad bezesmluvního vztahu na členy RVHP s výjimkou Československa v roce 1976 .............................................................................................................................. 64 6.4. Vztahy mezi Evropskými společenstvími a RVHP v roce 1977-1978.................. 65 6.5. Podpis autolimitačního sektorového ujednání pro obchod s hutnickými výrobky mezi ČSSR a EHS z roku 1978 .................................................................................... 66

7.

Závěr.................................................................................................................................. 71

8.

Prameny a literatura .......................................................................................................... 75

4

1. Úvod

Pragmatické spojenectví Sovětského svazu a západních mocností v čele se Spojenými státy americkými se začalo záhy po konci druhé světové války drolit. Německé nebezpečí pominulo a Sovětský svaz mohl naplno realizovat své mocenské ambice mimo své dosavadní teritorium. Na „východě“ tak postupně vznikla sféra sovětského vlivu, která měla vytvořit určité „nárazníkové pásmo“ a samozřejmě rozšířit jeho politické a ekonomické moţnosti. Nejprve docházelo k utuţování dominantního postavení ve státech, které byly plně pod vlivem SSSR a místních komunistických stran, poté bylo moţné se zaměřit také na další území. Po několika letech balancování mezi oběma znepřátelenými póly se v únoru 1948 „ţelezná opona“ definitivně zatáhla také za Československem. Po druhé světové válce se státy v Evropě nacházely ve velmi obtíţné ekonomické situaci. Válkou zuboţená infrastruktura a slabá ekonomika působila silné sociální pnutí. K uklidnění špatné situace nepomohla ani silná zima na přelomu let 1946 a 1947. V kombinaci se skutečností, ţe mocenská síla Francie a Velké Británie byla pováţlivě otřesena, vznikla v Evropě velmi nebezpečná situace, která mohla vést celý kontinent do ideové a mocenské náruče komunismu, respektive Sovětského svazu.1 Toto riziko si naštěstí v čas uvědomily také Spojené státy americké, které přišly s pomocí v podobě Marshallova plánu2. Participace států východního bloku nicméně nebyla pro Sovětský svaz politicky přijatelná a to i přesto, ţe první informace nebyly tak jednoznačné a Československo projevilo váţný zájem na účasti. Jedním z řešení se ukázalo zaloţení ekonomické organizace Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Aţ do konce studené války pak byla Evropská společenství a RVHP úhlavními konkurenty. Obě strany doufaly v brzký kolaps svého protivníka, ale zhroucení nepřicházelo. Změna politického myšlení, ekonomická nutnost a také politicky-ideologická vypočítavost znamenala průlom ve vzájemné politice těchto dvou organizací po roce 1968. Sedmdesátá

1

Vykoukal, Jiří – Litera, Bohuslav – Tejchman, Miroslav: Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989. Praha 2000, s. 71. 2 Jednalo se o program ekonomické pomoci evropským zemím po druhé světové válce. Cílem byla obnova válkou zničeného hospodářství. (Tamtéž, s. 71-72.)

5

léta, jakoţto vrchol éry détente3, jsou tak prvopočátkem hledání cesty k navázání vzájemných vztahů mezi oběma organizacemi. Mapování vzájemných vztahů Rady vzájemné hospodářské pomoci a jejího západoevropského konkurenta, Evropského společenství, v době vrcholícího uvolňování napětí v Evropě, tedy v letech 1968 aţ 1978, s důrazem na zahraniční politiku Československé socialistické republiky a to se zaměřením na Spolkovou republiku Německo a Sovětský svaz, je obsahovou linií práce. Cílem práce je prokázat důvody, které vedly Československo k podpisu tzv. autolimitačního sektorového ujednání pro obchod s hutnickými výrobky mezi EHS a Československem a proč nebyl problém vzájemné obchodní výměny vyřešen uzavřením multilaterální dohody mezi oběma organizacemi. Podrobný záměr práce včetně výzkumných otázek a její struktura je obsahem kapitoly 1.3 (Struktura, záměr práce a výzkumné otázky). Zdůvodněn bude také výběr konkrétních zkoumaných aktérů.

1.1. Evropská politika détente

Politika uvolňování napětí mezi oběma bloky, která je jiţ v dobových materiálech označována jako politika détente, je velmi komplexním procesem proměny zahraniční politiky většiny tehdejších významných států světa. Bylo to právě toto převaţující nové smýšlení v mezinárodní politice, které vytvořilo prostor pro větší spolupráci obou obloků a umoţnilo zahájit jednání mezi RVHP a EHS o vzájemné spolupráci. S ohledem na komplexnost tohoto procesu je zřejmé, ţe není moţné détente jednoznačně časově ohraničit. Nejpřesnějším časovým obdobím je tak její zařazení do 60. a 70. let, kde je moţné nalézt také její vyvrcholení. Náznaky a pokusy na obou stranách lze ale pozorovat od let padesátých. Stejně dobře jako dobu uvolňování charakterizuje danou dobu slovo hledání. Velmoci4, státy EHS a RVHP hledaly nová pravidla vzájemného fungování, testovaly nové mantinely spolupráce a nevraţivosti. Výsledkem bylo, ţe obě strany začaly obnovovat léty 3

Éra mezinárodních vztahů, která byla charakteristická postupným sniţováním napětí mezi Východem a Západem. Jejím vrcholem byla 70. léta 20. st. Politika détente byla ukončena v reakci na sovětskou intervenci do Afghánistánu v roce 1979 a v důsledku nestálého porušování lidských práv socialistickými státy. (Brandnová, Hana a kol. (eds.): Encyklopedický slovník. Praha 1993, s. 225.) 4 Spojené státy americké a Sovětský svaz.

6

zpřetrhané sítě kontaktů a je zde patrná snaha zakonzervovat své dosavadní sféry vlivu. Symbolickým vyústěním těchto komplexních změn byla konference KBSE, jednání o omezení jaderných zbraní nebo právě sbliţování EHS a RVHP. Přestoţe všechny „uvolňovací“ procesy 60. a 70. let spolu jistě souvisí, staví tato práce primárně na tzv. Evropské détente spolu se Sovětským svazem. Dle Richarda Daviho détente v Evropě získala vlastní „tvar i dynamiku“. Vychází z toho, ţe na rozdíl od globální politiky uvolňování zde probíhala v jasně rozdělených hranicích a přes neustálé hrozby i ve vojensky stabilních oblastech. Za mnohem důleţitější je třeba povaţovat společné „kulturní kořeny a sdílené politické zkušenosti“, které se ne vţdy shodují s tím, co proţily Spojené státy. Pro Evropany proto détente nebylo pouze prostředkem konzervace dosavadního stavu a ochranným valem před další válkou.5 Byla to příleţitost, jak obnovit stará pouta a rozproudit novou spolupráci v Evropě. Rozvoj spolupráce RVHP a EHS byl do značné míry podmíněn politikou uvolňování v jednotlivých členských státech evropské détente.

1.1.1. Détente Sovětského svazu

Vůbec poprvé lze náznaky uvolňování po roce 1948 hledat po smrti Josifa Vissarionoviče Stalina a po nástupu Nikity Sergejeviče Chruščova. Byla změněna vojenská doktrína o nevyhnutelnosti války a zdálo se, ţe SSSR je na cestě k lepšímu porozumění se Západem. To doprovázelo i staţení vojsk z Finska nebo neutrálního Rakouska. Nic z toho však nemělo dlouhé trvání. Jiţ v roce 1956 byla definitivní tečkou za uvolňováním invaze do Maďarska.6 Zásadní změna zahraniční politiky Sovětského svazu přišla poté, co velmi turbulentní a konfliktní kurz Nikity Chruščova vystřídal stabilnější a v některých ohledech umírněnější Leonid Iljič Breţněv. Breţněv nevzdal snahu o vítězství komunismu a poráţku nepřátelského kapitalistického bloku, ale po svém nástupu se snaţil, respektive byl okolnostmi přinucen usilovat o zlepšení vztahů s Washingtonem a Spolkovou republikou Německo. Cílem bylo

5

Davy, Richard: Up the Learning Curve. An Overview. In: Davy, Richard (eds.): European Detente: A Reappraisal. London 1992, p. 1. 6 Tamtéž, s. 4.

7

uznání získaných pozic v Evropě.7 V roce 1967 se politice détente poprvé věnovalo jednání Politbyra. Závěrem z jeho jednání bylo, ţe zachování statusu quo ve světě je nemoţné. Nevyhnutelné vítězství socialismu je ale lepší v „podmínkách světového míru neţ světové války“. To byl také jeden z důvodů, proč se Sovětský svaz chtěl distancovat od politiky Čínské lidové republiky (ČLR). Vůči západním zemím měl vyuţívat takového „manévrování“, které bude v dané situaci nejvýhodnější.8 Problematické čínsko-sovětské vztahy byly významným důvodem, proč Sovětský svaz od počátku druhé poloviny 60. let usiloval o zlepšení vztahů se Západem. Příčina sporů tkvěla ve stanovení hraničního pásma mezi oběma státy, jehoţ smluvní základ byl stanoven Pekingskou smlouvou z roku 1860. Její ustanovení nebyla dostatečně precizní, coţ způsobilo, ţe Čína zpochybňovala tehdejší faktický stav. K hraničnímu sporu se přidala také snaha o revizi dohody o dodávkách surovin. Moskva reagovala staţením poradců a vojenské techniky. Zastavila téţ financování a výstavu řady projektů v ČLR.9 Na hranicích byly rozmístěny konvenční i nukleární síly. Sovětský svaz navíc uzavřel v roce 1966 spojeneckou smlouvu s Mongolskem, která mu umoţnila vojenskou přítomnost a tlak na ČLR i v této oblasti.10 Představitelé SSSR ale špatně odhadli politiku ČLR, která se odhodlala k otevřené konfrontaci. Celý konflikt eskaloval v řadu drobných pohraničních potyček a v březnu 1969 armáda ČLR obsadila sporný ostrov Damaňskij, coţ mělo za následek střet se Sovětskou armádou. Toto střetnutí si vyţádalo značné ztráty na ţivotech. Konflikt byl pro evropskou détente významný tím, ţe odčerpal značné vojenské sily do asijské části SSSR a měl nemalý dopad na státní rozpočet.11 Spor Sovětského svazu a Číny měl následně nepříznivý dopad na činnost a ekonomiku celé RVHP. Přes svou tehdejší relativní zaostalost byla Čína zajímavým obchodním partnerem pro členské země. Nepříznivý ekonomický dopad tohoto konfliktu zasáhl nejen SSSR, ale například také Československo nebo Německou demokratickou republiku. Zde je moţné hledat jeden z důvodů, proč RVHP začala usilovat o zlepšení vztahů s EHS, jakoţto alespoň částečnou náhradou ztraceného trhu.12

7

Service, Robert: Soudruzi. Světové dějiny komunismu. Praha 2009, s. 281-283. Durman, Karel: Útěk od praporů. Kreml a krize impéria 1964-1991. Praha 1998, s. 125. 9 Service, Robert: Soudruzi. Světové dějiny komunismu. Praha 2009, s. 282. 10 Durman, Karel: Útěk od praporů. Kreml a krize impéria 1964-1991. Praha 1998, s. 126. 11 Tamtéž, s. 128. 12 Kaplan, Karel: Rada vzájemné hospodářské pomoci a Československo 1957-1967. Praha 2002, s. 159-160. 8

8

Ve stejné době Washington začal přehodnocovat svoji pozici vůči Číně. Nixon a Kissinger začali pracovat na zlepšení vztahů s tímto odpůrcem Sovětského svazu.13 Navíc nebylo moţné vyloučit, ţe tyto střety mezi SSSR a ČLR přerostou ve váţnější otevřený konflikt. Pro Sovětský svaz se tak stalo prioritou zlepšení vztahů s USA a západní Evropou. Nastal vhodný čas pro diplomatické „manévrování“, které mělo posílit pozici SSSR v Evropě.

1.1.2. Francouzská politika uvolňování

Pro politiku détente se socialistickými státy a zvláště se SSSR byla velmi důleţitá francouzská zahraniční politika. De Gaullovou strategií bylo zabránit moţné vojenské konfrontaci mezi oběma bloky. Zmírněním napětí v bezpečnostní oblasti měly vzniknout podmínky pro rozvoj hospodářské spolupráce s SSSR a dalšími státy RVHP.14 Zahraniční politika se drţela hesla „détente-entente-coopération“15. Francouzský postoj byl ale s nelibostí přijímán západními spojenci a podezíravě na něj nahlíţely také socialistické státy. Západním spojencům vadilo, ţe Francie s nimi svůj postup dostatečně nekoordinuje, coţ se negativně projevovalo v diplomatických vztazích.16 Pro Sovětský svaz byla Francie vítaným spojencem, který mohl napomoci v prosazení cílů východního bloku. Ve skutečnosti se Francie ocitla ve schizofrenní situaci. Stála o dobré vztahy se SSSR, ale v rámci své strategie nehodlala dopustit, aby se sovětský vliv nad jinými socialistickými státy dále utuţoval, coţ se projevovalo ve vyjednávání mezi RVHP a EHS. Názor na řešení mezinárodně-politické situace se často rozcházel s představou ostatních západoevropských zemí, a tak si socialistické státy začaly uvědomovat, ţe toto „přátelství“ má jen omezené moţnosti.17

13

Service, Robert: Soudruzi. Světové dějiny komunismu. Praha 2009, s. 285. Leška, Vladimír: KBSE/OBSE. Minulost, přítomnost, perspektivy. Praha 1997, s. 45. 15 Obleva-dorozumívání-spolupráce. (Archiv Ministerstva zahraničních věcí (Archiv MZV), f. Teritoriální odbory – tajné (TO-T) 1975-1979, Francie, k. 3, Zpráva k oficiální návštěvě ministra zahraničních věcí s. Ing. Bohuslava Chňoupka do Francouzské republiky ve dnech 3. – 4. dubna 1975 ze dne 14. února 1975.) 16 Leška, Vladimír: KBSE/OBSE. Minulost, přítomnost, perspektivy. Praha 1997, s. 45. 17 Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, Francie, k. 3, Zpráva k oficiální návštěvě ministra zahraničních věcí s. Ing. Bohuslava Chňoupka do Francouzské republiky ve dnech 3. – 4. dubna 1975 ze dne 14. února 1975. 14

9

1.1.3. Německá Ostpolitika

Éra Konráda Adenauera znamenala pro Spolkovou republiku Německo smíření se západními spojenci. Relativně rychle se podařilo zlepšit pošramocenou pověst a nejisté postavení SRN po hrůzách druhé světové války.18 Pro narovnání s východem ale ještě nenastala vhodná doba. Ta nadešla aţ s volebním úspěchem Willyho Brandta a Waltera Scheela. S novou vládní koalicí byla opuštěna Hellstainova doktrína, která byla zaloţena na neuznání NDR. Před jejím opuštěním nebylo přijatelné, aby státy, které udrţují styky s NDR, udrţovaly diplomatické styky také se Spolkovou republikou.19 Novou východní politikou se německá détente stala kompletní a dodala na významu a vlivu SRN v Evropě.20 Západoněmecká zahraniční politika měla v letech 1968 – 1978, díky své aktivitě, stěţejní vliv na formování zahraniční politiky ES vůči RVHP a Sovětskému svazu. Potřeba nové východní politiky nicméně sahá jiţ do počátků 60. let, konkrétně do doby výstavby berlínské zdi. Potřebu détente reflektovala zejména programatika sociální demokracie. Sílu této myšlence pak dodala vládní koalice SPD a FDP po roce 1969. Za středobod bylo stále moţné označit vztah k východnímu sousedu-NDR. Vţdyť jedno z hesel znělo „zprůchodnit zeď“. Velká část obyvatel SRN si nezvykla na fakt, ţe bylo Německo rozděleno21, ale na druhé straně tito lidé pochopili, ţe není moţné trestat obyčejné obyvatele NDR za to, ţe se ocitli za druhou stranou „zdi“. Řada voličů proto dala šanci „politice malých kroků“ a uvolňování napětí s východní Evropou a Sovětským svazem.22

1.1.4. Britská politika détente

Výhodou zahraniční politiky Velké Británie byla její značná konzistence a to i přes problémy související se Suezskou krizí nebo vstupem do Evropského společenství. Britská 18

Wolfrum, Edgar: Zdařilá demokracie. Dějiny Spolkové republiky Německo od jejich počátků aţ po dnešek. Brno 2008, s. 237–238. 19 Durman, Karel: Útěk od praporů. Kreml a krize impéria 1964-1991. Praha 1998, s. 132. 20 Wolfrum, Edgar: Zdařilá demokracie. Dějiny Spolkové republiky Německo od jejich počátků aţ po dnešek. Brno 2008, s. 237–238. 21 V roce 1967 byl proveden průzkum mezi obyvateli SRN, zda je pro ně rozdělení země nesnesitelné. Z průzkumu vyplynulo, ţe pro 39 % dotázaných je tento fakt stále velmi ţivý a ještě jej nepřekonali. (Tamtéž, s. 240) 22 Tamtéž, s. 238.

10

politika détente vůči Sovětskému svazu byla opatrná a i v 70. letech byl Kabinet informován v tom smyslu, ţe zmírnění napětí v Evropě můţe vést k poklesu vojenské přítomnosti USA v západní Evropě, coţ je cílem SSSR, který tak získá vojenskou převahu v oblasti. Moskva v diplomacii a na veřejnosti mění svou rétoriku, ale ve skutečnosti nikdy neopustila své dlouhodobé vize.23 Během padesátých a šedesátých let navíc Británie stále více ztrácela své mocenské postavení ve světové politice, a proto se soustředila na problémy přímo na evropském kontinentu.24 Británie se v této problematice stala relativně aktivním hráčem. Právě britská diplomacie byla schopna přijít s návrhem řešení, které pak přijaly také ostatní státy západní Evropy, jako se tomu stalo například v roce 1972 v souvislosti se sovětskými náznaky o moţném uznání a spolupráci s EHS. Přes tuto aktivitu a střízlivost při vyhodnocování návrhů se ale také Británie musela podílet na uvolňování napětí v Evropě. Tento stav vycházel jak z jejího členství v NATO a ze vztahů s USA, tak z členství v Evropském společenství. Její aktivní roli přispěla také konkretizace projednávané problematiky. Zatímco détente do první poloviny 60. let bylo relativně neurčité, konec let 60. a zvláště 70. přinesl konkrétní výsledky, vůči kterým bylo moţné se jednoznačněji vymezit a zaujmout určitá stanoviska. Při jednáních s RVHP a Sovětským svazem byla ovšem Británie ve stínu Spolkové republiky a Francie. Zvláště první jmenovaný stát měl v ekonomické i politické oblasti pro socialistické státy velký význam a měl mnoho co nabídnout. Britský zahraniční obchod s východní Evropou byl relativně malý a také bilaterální kontakty se socialistickými státy byly mnohem „slabší“, neţ měla SRN a Francie.25

1.2. Literatura a prameny

Výzkum problematiky vztahů Rady vzájemné hospodářské pomoci s Evropským hospodářským společenstvím patří k opomíjeným tématům naší nedávné minulosti. Mnoţství dostupné relevantní literatury je tak velmi omezené.

23

Clarke, Michael: A British View. In: Davy, Richard (eds.): European Detente. A Reappraisal. London 1992, pp. 86-87. 24 Tamtéž, s. 90-91. 25 Tamtéž, s. 92-93.

11

Vztahům České republiky s Evropskou unií (EU) se ve své práci „Od Moskvy k Bruselu“26 věnoval Dan Marek. Z časového hlediska je jeho kniha vymezena obdobím od konce druhé světové války aţ po vstup ČR do EU v roce 2004. Práce poskytuje dobrý základní přehled těchto vzájemných vztahů a to nejen pro ČR, ale také pro RVHP, jehoţ bylo socialistické Československo členem. Velmi dobrou analýzu vzájemných vztahů ES a RVHP v letech 1970-1975 přinesl ve svém článku „Détente or Integration?“27 Takeshi Yamamoto. Yamamoto se zaměřil na první snahy Sovětského svazu (RVHP) o navázání multilaterálních vztahů s ES, které se datují do roku 1972. Jeho práce čerpá z dosud nepublikovaných archivních materiálů pocházejících z Francie a Velké Británie. V textu bohuţel nepracoval s materiály socialistického bloku. Tento nedostatek nahrazuje článek Wolfganga Muellera „Recognition in Return for Détente?“28. Mueller se zaměřil na Breţněvovu snahu o podpis dohody se Spolkovou republikou Německo a práci ohraničil lety 1970-1973. Jeho práce se sovětskými zdroji, ve spojitosti s článkem „Détente or Integration?“ Takeshi Yamamota, utváří pro toto období ucelenou mozaiku. Pro pochopení situace Československa a RVHP ve zkoumaném období je důleţité se podívat na stav této organizace před rokem 1968. Velmi komplexní a podrobný přehled obsahují práce Karla Kaplana „Československo v RVHP 1949-1956“29 a „Rada vzájemné hospodářské pomoci a Československo 1957-1967“30. Práce obsahují informace o důvodu vzniku RVHP, vnitřních problémech, které oslabovaly její fungování, a také obtíţnou volbu Československa ve svém dalším směřování z hlediska zahraničního obchodu a spolupráce. Obecné principy fungování a organizace zahraničního obchodu socialistického Československa obsahuje práce Lenky Fojtíkové „Zahraničně obchodní politika ČR“31. K pochopení dobové politické situace na Evropském kontinentu je velmi dobrá kniha „European Detente: a reappreaisal“32 od Richarda Davyho. Popsány jsou problémy

26

Marek, Dan: Od Moskvy k Bruselu. Vztahy mezi Českou republikou a Evropskou unií v období 1957-2004. Brno 2006. 27 Yamamoto, Takeshi: Détente or Integration? EC Response to Soviet Policy Change towards the Common Market, 1970 – 75. Cold War History, Vol. 7, No. 1, February 2007, pp. 75-94. 28 Mueller, Wolfgang: Recognition in Return for Détente? Brezhnev, the EEC, and the Moscow Treaty with West Germany, 1970-1973. Journal of Cold War Studies, Vol. 13, No. 4, Fall 2011, pp. 79-100. 29 Kaplan, Karel: Československo v RVHP 1949-1956. Praha 1995. 30 Kaplan, Karel: Rada vzájemné hospodářské pomoci a Československo 1957-1967. Praha 2002. 31 Fojtíková, Lenka: Zahraničně obchodní politika ČR. Historie a současnost (1945-2008). Praha 2009. 32 Davy, Richard (eds.): European Detente. A Reappraisal. London 1992.

12

jednotlivých Evropských zemí. Práce je zajímavá svým odlišením evropské a světové politiky détente. Práce se s ohledem na své zamření nevyhne také pouţití dobových materiálů. Cenným zdrojem je například Rudé právo, které mělo v kaţdém svém vydání rubriku věnovanou problematice zahraničních vztahů. Jde tak o cennou informaci o návštěvách zahraničních delegací a také jednání vládních představitelů v zahraničí. Při práci s tímto zdrojem je nicméně nutné zohlednit jeho ideologickou funkci. Informace zde prezentované se proto mohou značně lišit od skutečné situace, kterou objasňují další v té době utajované materiály jednotlivých ministerstev. Případně je třeba tento zdroj korigovat pouţitím zahraničního tisku a literatury. Významná část práce je s ohledem na omezené mnoţství sekundárních zdrojů postavena na archivních materiálech. Nejvýznamnější část archivních materiálů se nachází v Archivu Ministerstva zahraničních věcí. Zde jsou uloţeny fondy, které mapují činnost Ministerstva zahraničních věcí, zastupitelských úřadů v zahraničí a také prezidenta republiky. Vztahům ES a RVHP bohuţel nebyla přikládána taková pozornost, aby se jim dostalo samostatného fondu. Materiály jsou proto v různých fondech a přiřazeny k různým státům ES a RVHP. Nejvýznamnější fondy jsou Teritoriální odbory, Teritoriální odbory – tajné a Generální sekretariát. Další zdroje jsou také v Archivu Kanceláře prezidenta republiky (AKPR) a Národním archivu. Jejich relevantnost k této problematice je ale bohuţel malá. Zvláště AKPR uchovává jen velmi formální korespondenci hlav států.

1.3. Struktura, záměr práce a výzkumné otázky

Cílem práce je prozkoumat problematiku vzájemných vztahů Evropských společenství (ES) a Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) v letech 1968 aţ 1978. Na pozadí těchto vztahů bude kladen důraz na pozici Československé socialistické republiky (ČSSR) a na její diplomacii se Spolkovou republikou Německo. Práce zmapuje její vliv na vývoj těchto vztahů a zjistí dopady změn ve vzájemných vztazích na náš stát. Výsledkem bude zhodnocení, zda ČSSR prosazovala svůj národní zájem, nebo se ocitla plně pod vlivem velmocenských ambicí Sovětského svazu, kterému bude v tomto případě z pochopitelných důvodů věnován také významný prostor. 13

Československo bylo vybráno jako vhodný kandidát s ohledem na skutečnost, ţe se před rokem 1968 snaţilo jak o vnitřní ekonomickou reformu, tak o reformu RVHP, která nezvládala svou ekonomickou úlohu a stalo se těţkopádnou a neefektivní organizací. Jednou z moţností byla i větší orientace na západní trhy. Bylo to také Československo, které mělo na počátku 70. let velmi ambivalentní vztahy se Spolkovou republikou Německo. Na jedné straně šlo o nejvýznamnějšího obchodního partnera ze zemí EHS, ale také o zemi, se kterou Československo oficiálně nenavázalo diplomatické styky aţ do roku 1973. Z archivních materiálů je navíc patrné, ţe Spolková republika měla zásadní vliv na fungování ostatních členů EHS. Řada nevyřešených problémů s tímto státem proto kladla značné překáţky vzájemné spolupráci mezi oběma státy a to v době, kdy se Sovětský svaz snaţil o vyřešení otázky Berlína, urovnání diplomatických vztahů socialistických zemí se Spolkovou republikou a větší spolupráci RVHP s EHS. Velký vliv na sbliţování RVHP a ES je přikládán také jednáním KBSE, kterých se samozřejmě účastnili i zástupci Československa. Výběr Československa je v neposlední řadě podmíněn i moţností bádat ve zpřístupněných archivních materiálech. Práce se tedy pokusí prokázat důvody, které vedly Československo k podepsání prvního autolimitačního sektorového ujednání pro obchod s hutnickými výrobky mezi EHS a Československem a proč nebyla situace vyřešena multilaterální dohodou mezi EHS a RVHP. Zodpovězení této otázky je moţné pouze tak, ţe budou nalezeny důvody postupného sblíţení obou znepřátelených táborů (EHS a RVHP) a proč tento trend nebyl završen také příslušnou multilaterální dohodou. Práce vychází z předpokladu, ţe hybateli změn byly do značné míry Sovětský svaz a Spolková republika Německo. Naopak Československo se ocitlo spíše ve vleku velmocenské politiky a své zájmy s EHS prosazovalo mnohem méně, neţ bylo v dané situaci moţné a ţádoucí. Aby bylo moţné zjistit důvody, proč se Československo, potaţmo RVHP, pokoušelo o sblíţení se státy EHS a jaká byla pozice Československa, klade si práce několik výzkumných otázek: 1) Jakou úlohu sehrála zahraniční politika se Spolkovou republikou Německo ve sbliţování obou organizací? 2) Jaký vliv měla konference KBSE na vývoj ve vzájemných vztazích? 3) Prosazovalo Československo ve vztazích k ES svůj národní zájem, nebo se plně podřídilo zájmům SSSR? 14

Práce je postavena na historické metodě bádání. Důraz je kladen na kritickou práci s primárními a sekundárními zdroji. Deskriptivní popis je vţdy doplněn o kvalitativní analýzu popisovaných informací. Komplexní analýza, včetně odpovědí na poloţené výzkumné otázky, bude provedena v závěrečné části. Svou povahou tak práce stojí na pomezí oborů historie a evropských studií. Struktura práce je členěna následovně. Úvodní kapitola má za úkol vysvětlit základní pojmy a zasadit zkoumanou problematiku do kontextu éry détente. Richard Davy ve své práci rozlišuje politiku détente velmocí (USA, SSSR) a evropských států. Evropské státy mohly vyjít z podobných kulturních kořenů a politických zkušeností. Kapitola stručně vysvětluje, co politika détente znamená a ţe její význam není čistě vojenský, ale má také značný přesah do oblasti ekonomické spolupráce. V této souvislosti je pozornost věnována také Ostpolitice Spolkové republiky Německo. Tento nový kurz Německé zahraniční politiky totiţ sehrál v první polovině 70. let zásadní roli ve vztazích EHS a RVHP. Druhá kapitola vysvětluje organizaci a fungování československého zahraničního obchodu. Pozornost je věnována také významu západoevropského trhu a především Spolkové republice Německo. Poslední část kapitoly popisuje organizaci RVHP. Následující kapitoly budou řazeny chronologicky, aby bylo moţné prokázat souvislosti jednotlivých událostí, které vedly aţ k faktickému uznání a uzavření smluv s Evropskými společenstvími. Z hlediska struktury bude práce rozdělena do čtyř základních oddílů, které jsou níţe popsány. Pro pochopení souvislostí a událostí, které se odehrály ve vymezeném časovém období, je nezbytné v práci zařadit kapitolu, která shrne vývoj před rokem 1968. Především se jedná o rostoucí ekonomické a politické problémy uvnitř RVHP (1965-1967) a neutěšené diplomatické vztahy se SRN. Spolková republika byla mezi lety 1965-7 pro Československo nejvýznamnějším ekonomickým partnerem ze států EHS, ale zahraniční politika obou států zásadním způsobem bránila v prohlubování ekonomické a politické spolupráce. Československo si v polovině 60. let uvědomovalo, ţe má patrně jednu z poslední příleţitostí k provedení takových ekonomických reforem, aby se udrţelo mezi nejvyspělejšími státy světa. Současně si ale bylo vědomo, ţe současné nastavení RVHP není ekonomicky udrţitelné a je třeba jej reformovat. Na půdě RVHP proto proběhla řada jednání o provedení nutných reforem, z nichţ většina nebyla úspěšná. Popsány budou jednotlivé tábory v RVHP a snaha o prosazení principu zainteresovanosti při jejím rozhodování. 15

Čtvrtá kapitola bude zaměřena na změny zahraniční politiky Československa a RVHP po srpnových událostech roku 1968. Léta 1968 aţ 1973 jsou počátkem snah o navázání oficiálních styků mezi RVHP a ES, které se ale nezdařily. Popsány budou jak pokusy RVHP, tak reakce ze strany ES. Mnohem úspěšnější byla snaha SSSR o narovnání vztahů se SRN. V roce 1973 nakonec v důsledku snah Sovětského svazu Československo uzavřelo se SRN Smlouvu o vzájemných vztazích (Praţská smlouva) a to i přesto, ţe tuto moţnost dlouhou dobu zásadně odmítalo. Kapitola se zaměří na důvody, které vedly k pokusům o navázání oficiálních styků ES a RVHP a jejich moţnou spojitost s oficiálním uznáním Spolkové republiky Německo. V důsledku nové východní politiky navíc SRN na půdě ES několikrát prosazovala prohloubení vztahů s RVHP. Pátá kapitola je věnována rozmezí let 1974 aţ 1975. Toto období se vyznačuje opětovnou snahou RVHP o navázání diplomatických styků s Evropskými společenstvími. Práce se pokusí prokázat, ţe nová vlna jednání byla způsobena především sovětským zájmem o úspěch konference KBSE a ekonomickou situací v RVHP v důsledku přetrvávajících problémů a také následkům prvního ropného šoku. Významnou roli mohlo mít také zavedení společné obchodní politiky zemí EHS. Z archivních materiálů Ministerstva zahraničních věcí se pokusíme zjistit, jak aktivní politiku v tomto směru vykonávala ČSSR. V únoru roku 1975 pak došlo k prvnímu oficiálnímu kontaktu mezi členy RVHP a ES, coţ je významný mezník pro další kontakty mezi oběma organizacemi. Následující část práce je zaměřena na poslední tři zkoumané roky vývoje vzájemných vztahů s Evropskými společenstvími. Ty se nesou v duchu prohlubování dosavadních jednání, která byla zahájena v předchozích letech. Evropská společenství jsou jiţ de facto uznávána a SSSR v roce 1976 navazuje návrhem na řešení ekonomických vztahů mezi státy v těchto organizacích. Pokrok v jejich dořešení byl ale nakonec velice pomalý. Důvodem bylo především zhoršení vztahů mezi oběma bloky od konce 70. let a předchozí nedůvěra většiny členů ES k nabídkám RVHP a také samotná hospodářská krize v ES. Československo nakonec vyuţilo platformy GATT a uzavřelo svou první dohodu s ES (EHS) v roce 1978. V této souvislosti budou analyzovány především vztahy mezi SRN a ČSSR, které mohly zásadně ovlivnit uzavření této první dohody. Před podpisem smlouvy SRN navštívila vládní delegace, která řešila ekonomické vztahy mezi oběma stranami. Došlo také k první cestě československého prezidenta Gustava Husáka do SRN. Zde se Gustav Husák mimo jiné zmiňuje o problémech s vývozem hutnických výrobků, které jsou následně touto smlouvou upraveny. Jedná se samozřejmě pouze o některé z návštěv, které se od roku 1976 odehrály. 16

V závěru budou zhodnoceny jednotlivé dílčí výsledky analýzy popisovaných událostí a budou zodpovězeny hlavní výzkumné otázky poloţené v úvodu práce.

1.4. Vymezení základních pojmů

V práci je pro zjednodušení pouţíváno označení Československo. Toto zjednodušené označení je dlouhodobě uţívané a nemění se bez ohledu na oficiální změny názvu státu. Do roku 1960 by v opačném případě práce musela pouţívat název Československá republika (ČSR), následně Československá socialistická republika (ČSSR). Na některých místech byla pouţita zkratka příslušného názvu. Práce pouţívá pojmenování Evropská společenství nebo pouze Společenství jako souhrnný název pro EHS, ESUO a EURATOM. Archivní materiály nicméně často pracují s pojmy EHS a Evropská společenství jako s rovnými. V takovém případě je pouţit název pouţitý v daném dokumentu. Práce dále pouţívá zkratku Spolkové republiky Německo (SRN). V dobových materiálech se setkáváme s oficiální zkratkou NSR. V práci je tato zkratka, pokud to nevyţaduje přímá citace, nahrazována obecně přijímanou zkratkou SRN, která se pouţívá také pro Spolkovou republiku po roce 1989.

17

2. Organizace československého zahraničního obchodu s vyspělými kapitalistickými státy

Zahraniční obchod vţdy tvořil jeden z pilířů československé ekonomiky. Důvodem byl její značný proexportní charakter, jehoţ základy byly poloţeny jiţ s industrializací v 19. století. S ohledem na nedostatečné zdroje nerostného bohatství bylo nutné dováţet řadu strategických surovin pro fungování průmyslu. Na druhé straně patřilo Československo k průmyslově velmi vyspělým státům s výrazným vývozem kvalitních průmyslových výrobků s dostatečnou přidanou hodnotou. Z kvalitativně vysoké úrovně svých produktů těţilo Československo také po roce 1948 i přesto, ţe se jeho konkurenceschopnost se západními vyspělými kapitalistickými státy začala postupně zhoršovat. Je tedy logické, ţe pro naši proexportní politiku byla podoba zahraničního obchodu klíčová. Škody způsobené druhou světovou válkou a hospodářské změny související s příslušností do sovětské sféry vlivu znamenaly pokles podílu zahraničního obchodu na společném produktu33 a to na 9,7 % v roce 1950. Přesto šlo stále o důleţitou oblast ekonomiky, která měla být nadále podporována a navíc stabilně rostla. V roce 1970 se jiţ jednalo o 22 % a na konci námi sledovaného období 26,8 % společného produktu.34 Organizace zahraničního obchodu socialistických států se zahraničím a zvláště pak se státy kapitalistickými byla velmi specifická. Hlavním důvodem je velmi omezený počet subjektů, které do této problematiky vstupovaly. Základ organizace československého zahraničního obchodu byl přijat roku 1948 a to na základě zákona č. 119/1948 Sb., o státní organizaci zahraničního obchodu a mezinárodního zasilatelství.35 Zákon znemoţnil vstupovat do přímého zahraničního obchodu všem firmám kromě specializovaných výsadních společností, které v roce 1953 nahradily podniky zahraničního obchodu36. Ústředním orgánem, který dojednával zahraniční dohody, prováděl plánovací činnost a dohlíţel na

33

Společný produkt vyjadřoval souhrn výrobních prostředků a spotřebních předmětů, které byly v odvětví výrobní sféry za jeden rok. (Fojtíková, Lenka: Zahraničně obchodní politika ČR. Historie a současnost (19452008). Praha 2009, s. 62.) 34 Tamtéž, s. 63. 35 Zákony pro lidi: Předpis č. 119/1948 Sb., o státní organizaci zahraničního obchodu a mezinárodního zasilatelství. 36 V dubnu 1971 bylo evidováno 66 společností, které byly dle dokumentů GATT oprávněny vstupovat do přímého zahraničního obchodu na základě oprávnění Federálního ministerstva zahraničního obchodu. Jednalo se například o Škodu Plzeň, Sigmu Olomouc, Ferromet, Vítkovické ţelezárny nebo Tuzex. (General Agreement on Tariffs and Trade: State Trading. Notifications Pursuant to Article XVII: 4(a): Addendum: Czechoslovakia.)

18

zahraniční obchod se (s federalizací republiky v roce 1968) stalo Federální ministerstvo zahraničního obchodu (FMZO).37 Tato organizace zahraničního obchodu znamenala, ţe československý stát byl schopen zcela ovládat veškerý export a import země a určovat jeho priority. Přítomnost soukromého podnikání zde byla zákonem zcela vyloučena. Podpis nových obchodních smluv a dohod včetně konkrétních kontraktů se tak stal stejně otázkou politickou jako ekonomickou. V dokumentu FMZO z roku 1974 se k této problematice píše následující: „Nelze souhlasit s tvrzením, ţe některé smluvní úpravy jsou motivovány ekonomicky, jiné politicky (…). Kaţdá smluvní úprava v obchodní a ekonomické oblasti (a nejen v této oblasti) má současně i svůj politický význam …“ Je tak zřejmé, ţe zahraniční politika FMZO sledovala nejen ekonomický, ale v neposlední řadě také politický zájem státu.38 Toto konstatování odpovídá závěrům Nykryna, který tvrdí, ţe: „jako kaţdá politika je i obchodní politika svou podstatou nástrojem vládnoucí třídy.“39 Činnost podniků obchodujících se zahraničím byla díky jejich znárodnění, stejně jako domácí ekonomika, podřízena centrálnímu plánování. Velmi obecné dlouhodobé plány pak byly konkretizovány jednoletými plány pro daný rok. Při obchodu s kapitalistickými státy tak bylo moţné cíleně dosahovat určitého uvolňování politického napětí mezi státy RVHP a EHS. Zvláště patrné jsou tyto snahy vyuţívat obchodní dohody mezi oběma bloky v 70. letech, kdy se jednalo o vztazích mezi NDR a NSR nebo ve snaze dosáhnout cílů na konferenci KBSE. Zahraniční obchod se státy EHS40 a RVHP byl upraven na smluvní bázi pomocí dlouhodobých ekonomických dohod a bilaterálních jednání, jejichţ povaha vycházela z principů a zásad GATT, tedy zásady rovnosti stran, nediskriminace a vzájemné výhodnosti.41 Velký vliv mělo také členství Československa v GATTu, které se z výše popsaných důvodů po válce snaţilo o odstranění protekcionistických tendencí ostatních států v mezinárodním obchodě, aby byl usnadněn vývoz zboţí. Československo se tak připojilo

37

Fojtíková, Lenka: Zahraničně obchodní politika ČR. Historie a současnost (1945-2008). Praha 2009, s. 50.; Zákony pro lidi: Předpis č. 119/1948 Sb., o státní organizaci zahraničního obchodu a mezinárodního zasilatelství. 38 Archiv MZV, f. TO-T 1970-1974, Francie, k. 2, Informace o situaci v ekonomických smluvních vztazích mezi státy RVHP a vyspělými kapitalistickými státy Evropy. 39 Fojtíková, Lenka: Zahraničně obchodní politika ČR. Historie a současnost (1945-2008). Praha 2009, s. 65. 40 Státy EHS z hlediska smluvní úpravy spadaly dle FMZO do kategorie vyspělých kapitalistických států, kam spadaly také země Evropského sdruţení volného obchodu, USA, Kanada a Japonsko. 41 Fojtíková, Lenka: Zahraničně obchodní politika ČR. Historie a současnost (1945-2008). Praha 2009, s. 83.

19

k liberalizačnímu proudu a v roce 1947 se stalo jedním z 23 zakládajících členů GATTu.42 Kromě Jugoslávie43 byla jeho účast jako socialistického státu ojedinělá. Přes tuto výhodu ale velká část členů GATTu nepřiznala Československu všechny výhody, které byly poskytovány ostatním smluvním stranám. Například USA přistoupily k ochranářským opatřením v podobě speciálních celních sazeb a zrušily také doloţku nejvyšších výhod. Tyto odlišné podmínky pro Československo byly umoţněny díky souhlasu ostatních smluvních stran GATTu a na základě Deklarace o suspenzi závazků. Země EHS nicméně nadále akceptovaly své závazky, a proto československý export mohl vyuţívat celních výhod a přímých i nepřímých celních koncesí. Právě koncese v rámci společného celního tarifu EHS získané prostřednictvím GATTu umoţnily v 60. letech vstup a prodej výrobků za lepších podmínek v SRN, se kterou jinak Československo neudrţovalo diplomatické styky.44 V sedmdesátých letech měla na vývoj zahraničního obchodu mezi socialistickými a kapitalistickými státy velký vliv konference KBSE, iniciativa RVHP na uzavření rámcové dohody s EHS a v konkrétních dopadech především společná obchodní politika EHS. Československo bylo v roce 1974 jediným státem RVHP, který odmítl uzavírat dlouhodobé ekonomické dohody45 a v rámci smluvní úpravy zahraničního obchodu s EHS nadále setrvávalo u dlouhodobých obchodních dohod, jejichţ platnost ale končila v roce 197446 a v důsledku společné obchodní politiky EHS je jiţ nebylo moţné po 31. 12. 1974 dále obnovit. V platnosti následně zůstávaly automaticky prodluţované smlouvy a dohody o vědecké a technické spolupráci. Obsah těchto dohod ale býval značně nekonkrétní, a praktická spolupráce musela být proto následně upravena mezi podnikem zahraničního obchodu a jeho obchodním protějškem v členském státu EHS. Dle archivních materiálů FMZO tyto smlouvy nebyly schopny v plné míře nahradit výpadek dlouhodobých obchodních dohod. Důvodem rozhodnutí neuzavírat dlouhodobé ekonomické dohody bylo, ţe se československá vláda domnívala, ţe jsou nově uzavírané smlouvy pro Československo nevýhodné a vedly by ke ztrátě řady dosavadních výhod. Ve skutečnosti ale absence těchto

42

WTO: The 128 countries that had signed GATT by 1994.; WTO: Fiftieth anniversary of the Multilateral Trading Systém. 43 Jugoslávie se připojila v roce 1966. (Fojtíková, Lenka: Zahraničně obchodní politika ČR. Historie a současnost (1945-2008). Praha 2009, s. 84.) 44 Tamtéž, s. 84-85. 45 Tyto dohody byly uzavírány na 10 let a nevztahovalo se na ně omezení jako na dlouhodobé obchodní dohody. (Archiv MZV, f. TO-T 1970-1974, Francie, k. 2, Informace o situaci v ekonomických smluvních vztazích mezi státy RVHP a vyspělými kapitalistickými státy Evropy.) 46 Poslední dohoda byla uzavřena 17. 12. 1970. (Archiv MZV, f. TO-T 1970-1974, SRN, k. 6, Návrh na zahájení jednání Smíšené komise o Protokol o výměně zboží a kooperaci mezi ČSSR a NSR na r. 1973.)

20

nových smluv nakonec vedla dle FMZO k poklesu růstu zahraničního obchodu se státy ES a v některých případech byl dočasně vývoz určitých produktů úplně zastaven. Hodnocení československého postoje bylo hluboce negativní a bylo konstatováno, ţe pokud nedojde ke změně, bude nutné Československo označit za stát, který nemá zájem na normalizaci se západoevropskými státy.47 V obchodu s EHS musely československé podniky čelit také mnoţstevnímu omezení dovozů. Mnoţstevní omezení postihly především vývoz hutních, chemických a textilních výrobků.48 Prvním krokem k řešení této bariéry se stalo uzavření autolimitačního sektorového ujednání pro obchod s hutnickými výrobky v roce 1978 mezi Československem a EHS. Obdobná dohoda byla následně podepsána také pro textilní výrobky v roce 1982.49

2.1. Význam zahraničního obchodu s kapitalistickými státy

Československo po druhé světové válce a především po roce 1948 započalo se změnou své obchodní orientace na země socialistického bloku, coţ bylo způsobeno především politickými zájmy. Při prosazování reformy v RVHP ve druhé polovině 60. let pak zvolilo větší důraz právě na trh Sovětského svazu a dalších členských států RVHP a na západní trhy se orientovalo spíše okrajově. Jednalo se asi jen o pětinový podíl. Kapitalistické státy navíc přijaly řadu opatření50, která obchod znesnadňovala.51 Vývozu nepomáhala ani kvalitativní úroveň vyváţených produktů v porovnání se západní konkurencí52.53 Zahraniční obchod s kapitalistickými státy proto mezi lety 1968-1978 měl poměrně menší význam neţ vývoz do zemí RVHP. Z kapitalistických zemí byl nejdůleţitější obchod s EHS v čele se SRN a ESVO. V roce 1970 byl podíl obratu EHS na celkovém zahraničním obchodu 11 %. V roce 1975 vzrostl na 13,5 % a vykazoval tak mírně rostoucí tendenci. V absolutních číslech šlo ale

47

Archiv MZV, f. TO-T 1970-1974, Francie, k. 2, Informace o situaci v ekonomických smluvních vztazích mezi státy RVHP a vyspělými kapitalistickými státy Evropy. 48 Fojtíková, Lenka: Zahraničně obchodní politika ČR. Historie a současnost (1945-2008). Praha 2009, s. 86. 49 Evropská komise: Česká republika v EU. 50 Změna cel byla z důvodů účasti Československa v GATT omezena a tak šlo z větší části o mnoţstevní limity dovozu příslušného zboţí nebo kontingenty. 51 Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 7, Návrh Zprávy pro vládu ČSSR o návštěvě čs. hospodářské delegace v NSR ve dnech 21. – 24. ledna 1975. 52 „Hlavním důvodem je velká náročnost trhu NSR, který svými parametry překračuje parametry v tuzemsku i ve třetích zemích.“ (Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 7, Zpráva OBO ZÚ.) 53 Tamtéž.

21

během pěti let o růst na dvojnásobek. Téměř polovinu tvořil obchod se Spolkovou republikou Německo, která měla ve stejném období podíl 5,6 a 6 %.54 Československo vyváţelo do zemí EHS především hutnické, chemické a textilní výrobky. Důleţitou poloţkou byly také obráběcí stroje, produkty z ropy a minerální paliva.55

2.2. Organizace RVHP

Nejvyšším orgánem RVHP byla Rada56, která se sestávala z delegací vlád jednotlivých členských států. Rada se scházela jednou ročně na řádných zasedáních, kterým předsedala vţdy hlava státu, ve kterém se zasedání odehrávalo. Mimo řádná zasedání se na přání členských států mohla konat také zasedání mimořádná. Rada určovala především obecný směr vývoje RVHP. Praktickou realizaci úkolů RVHP zajišťoval jí podřízený Výkonný výbor57 sloţený z náměstků předsedů vlád. Dále zde byly výbory pro spolupráci v jednotlivých oblastech (vědecko-technická, materiálně technická atd.). Významným administrativním orgánem byl Sekretariát, jehoţ sídlo bylo v Moskvě. Velká část běţné agendy probíhala na niţších úrovních, v takzvaných stálých komisích58 nebo na poradách, které byly řazeny na stejnou úroveň jako stálé komise. Komise se zřizovaly pro jednotlivá hospodářská odvětví59 a jejich úkolem bylo vypracovávat návrhy opatření. Do jejich kompetence spadalo i vypracovávání mnohostranných dohod.60 V rámci orgánů RVHP bylo moţné přijmout rozhodnutí nebo doporučení. Rozhodnutí byla přijata v případech, kdy byly projednávány organizační a procedurální otázky. Doporučení byla vydávána v oblasti hospodářské a vědecko-technické spolupráce.61

54

ČSFR: Statistická ročenka České a Slovenské federativní republiky. Praha 1990, s. 463-465. Fojtíková, Lenka: Zahraničně obchodní politika ČR. Historie a současnost (1945-2008). Praha 2009, s. 87-90. 56 Označováno také jako Zasedání rady. (Djakin, Boris Georgijevič a kol.: RVHP problémy a perspektivy integrace. Praha 1980, s. 48.) 57 Byl zaloţen dodatečně v roce 1962. (Tamtéž, s. 48.) 58 Zakládány dle ekonomické a politické potřeby členů RVHP. (Tamtéž, s. 51.) 59 Existovala tak například stálá komise pro chemický průmysl, ropný a plynárenský průmysl, uhlený průmysl, elektrickou energii nebo zahraniční obchod, jeţ se mimo jiné zabývala právě otázkou spolupráce s Evropskými společenstvími. (Tamtéž, s. 47.) 60 Djakin, Boris Georgijevič a kol.: RVHP problémy a perspektivy integrace. Praha 1980, s. 47-51.; Fojtíková, Lenka: Zahraničně obchodní politika ČR. Historie a současnost (1945-2008). Praha 2009, s. 68. 61 Fojtíková, Lenka: Zahraničně obchodní politika ČR. Historie a současnost (1945-2008). Praha 2009, s. 68. 55

22

3. Situace před rokem 1968 3.1. Československo a Rada vzájemné hospodářské pomoci 3.1.1. Vstup Československa do RVHP Po druhé světové válce se státy v Evropě ocitly v těţké ekonomické situaci. Prvořadým úkolem bylo obnovit válkou zničenou infrastrukturu. Obnova v Československu zprvopočátku probíhala relativně úspěšně a v zahraničním obchodě byla tendence hledat nové trhy také na jih a východ Evropy. Řada odborníků ovšem varovala před přílišnou orientací na východ a zvláště pak na Sovětský svaz. Nová zahraniční orientace brzy odhalila zásadní slabinu v podobě nedostatku dolarů na dovoz ze západních zemí.62 Stejným problémem v této době trpěla velká část Evropy, která byla za dolary nucena nakupovat potraviny a nezbývaly tak prostředky na další investice.63 Moţným řešením se zdála zahraniční půjčka z USA. Tyto ekonomické potíţe nejen Československé ekonomiky přišly v době, kdy se zrodila myšlenka Plánu evropské obnovy, k jehoţ vyhlášení došlo americkým ministrem zahraničí Georgem C. Marshallem v červnu 194764.65 USA touto nabídkou definitivně upustily od izolacionalistických tendencí a pochopily, ţe Francie a Velká Británie jiţ nejsou mocnostmi, které by bez USA mohly vzdorovat síle Sovětského svazu. Pro SSSR byla iniciativa USA důleţitým podnětem k úpravě své zahraniční politiky a po krátkém váhání byl tento plán Československem odmítnut. Sovětské stanovisko znamenalo konec Marshallova plánu také v ostatních státech pod jeho vlivem. Jako alternativu za Marshallův plán inicioval Sovětský svaz zaloţení Rady vzájemné hospodářské pomoci, která měla reagovat na ekonomické problémy „rodících“ se socialistických států. K zaloţení RVHP došlo v roce 194966. Primárním cílem mělo být ekonomické seskupení, které doţene a následně předeţene kapitalistické země západní Evropy. Ve skutečnosti ale organizace plnila v první řadě politické záměry Sovětského svazu a tvořila „pupečníkovou šňůru“ tohoto socialistického hegemona s jemu „podřízenými“ státy. To bylo umoţněno centralizovaným řízením ekonomiky a schvalováním dlouhodobých

62

Kaplan, Karel: Československo v RVHP 1949-1956. Praha 1995, s. 7-8. Marek, Dan: Od Moskvy k Bruselu. Vztahy mezi Českou republikou a Evropskou unií v období 1957-2004. Brno 2006, s. 21. 64 Tzv. Marshallův plán byl vyhlášen 5. června 1947. (Kaplan, Karel: Československo v RVHP 1949-1956. Praha 1995, s. 14.) 65 Tamtéž, s. 14. 66 Zakládající členové RVHP: Bulharská lidová republika, Československá republika, Maďarská lidová republika, Polská lidová republika, Rumunská socialistická republika a Svaz sovětských socialistických republik. Albánie se přidala k této organizaci v témţe roce. (Seliger, Bernhard Johannes: Sputnik Escalates the Cold War.) 63

23

ekonomických plánů. S rozvojem západoevropských integračních tendencí se v padesátých letech stal z RVHP hlavní konkurent ESUO a následně ES na evropském kontinentu.

3.1.2. Problémy RVHP v 60. letech

Dominantní postavení Sovětského svazu v institucích RVHP bylo dáno nejen vojenskou přítomností v zemích socialistického bloku, ale také velikostí jeho trhu. Na rozhodování měl tedy Sovětský svaz stěţejní vliv, ale rozhodnutí přitom pro něj nebyla závazná.67 Členské státy tak bylo moţno rozdělit do dvou kategorií a to SSSR a ostatní země. Bez nadsázky se ze Sovětského svazu stal nadřazený obchodní partner, který mohl ovlivňovat postoje dalších členů a výrazně odblokovat problémy v RVHP. V polovině 60. let přesto začínáme pozorovat první kroky, které oslabují pozici doposud jednoznačně nejsilnějšího hráče. Důvodem je pokračující a relativně úspěšná ekonomická integrace na západě a reakce některých států RVHP, které začínají více prosazovat své národní zájmy. Postupující západoevropská integrace byla od začátku vnímána jako hrozba pro ekonomickou stabilitu a politický vliv zemí východního bloku a to zvláště v době, kdy se začalo soupeřit o moc v zemích třetího světa. Některé státy RVHP si začaly v 60. letech uvědomovat, ţe je nezbytné provést reformu RVHP nebo se cíl o ekonomické srovnání se západem stane pouze iluzí. Země západu se tak proměnily v hrozbu, ale také příleţitost. Příkladem můţe být právě Československo, které od poloviny 60. let začalo upozorňovat na toto nebezpečí a fakt, ţe RVHP nutně potřebuje zásadní reformy, aby mohlo efektivně fungovat. Existovalo skryté nebezpečí, ţe by se některé státy mohly ekonomicky více přeorientovat na západní trhy a obchod s EHS.

3.1.3. Československé reformní hnutí a jeho vliv na postoj k RVHP

Začátek 60. let lze v Československu označit za počátek tzv. reformního hnutí, které vyvrcholilo v roce 1968. V SSSR proběhla veřejná kritika zločinů Josifa Vissarionoviče 67

Kaplan, Karel: Rada vzájemné hospodářské pomoci a Československo 1957-1967. Praha 2002, s. 8.

24

Stalina a začalo se hovořit také o potřebě hospodářské reformy. Politické uvolňování probíhalo také v dalších socialistických státech. Za příklad můţe slouţit Kadárovo Maďarsko. Tyto exogenní faktory vytvářely velmi příznivé klima pro nový směr uvaţování také v Československu. Klíčovým impulsem k provádění změn byla hospodářská situace. Mezi lety 1961 aţ 1965 došlo ke krachu třetího pětiletého plánu, začala se vzdalovat idea spravedlivé a přitom prosperující společnosti, ale především začalo docházet ke komparaci hospodářství a kvality ţivota se západoevropskými státy. Představitelé státu si z počátku neuvědomovali hloubku hospodářských problémů, které zahrnovaly například pokles národního důchodu nebo výroby. Ekonomická situace se nezlepšovala a z toho důvodu myšlenku ekonomické reformy přijaly také československé politické elity. Ekonomická reforma byla nutná především pro udrţení dostatku předmětů osobní spotřeby68 občanů a jejich ţivotního standardu. V opačném případě hrozilo, ţe by mohly vypuknout protesty. V roce 1962 se mezi ekonomy začala vést diskuse o moţnosti zavedení trţních mechanismů v socialistickém prostředí. V roce 1963 se k tomuto proudu připojilo také vedení KSČ, coţ bylo formálně potvrzeno o rok později na lednovém zasedání UV KSČ, kdy bylo přijato usnesení „O hlavních směrech zdokonalování plánovitého řízení národního hospodářství a o práci strany“.69 Ekonomická reforma si vytkla za cíl návrat k trţnímu prostředí v ekonomice, mělo být zachováno plánování, které by ovšem obsahovalo pouze základní mantinely pro další období. Podniky měly získat větší samostatnost a jejich hodnocení mělo být závislé jiţ pouze na ekonomických ukazatelích. První opatření začala být přijímána v roce 1966.70 Tyto zásadní vnitřní změny vedly k novým poměrům v KSČ, kde se začaly projevovat jednotlivé názorové proudy. Jiţ nešlo o monolitický blok, jak se mohlo zdát dříve. Vedení státu se přestávalo bát, alespoň v omezené míře, prosazovat své zájmy a to i mimo státní hranice. Byl tak jen krok ke snaze zasadit se také o reformu RVHP, coţ bylo pro československou ekonomiku téměř stejně důleţité jako poměry vnitrostátní.

68

Přesto bylo moţné setkat se s nedostatky některých druhů spotřebního zboţí, coţ byl jev, který bylo moţno pozorovat v Československu prakticky aţ do „ Sametové revoluce“ v roce 1989. Nákupní síla obyvatelstva v určitých oblastech hospodářství převyšovala nabídku. 69 Barnovský, Michal: Nástup a rozvoj reformního hnutí 1963-1967. In: Kocian, Jiří a kol. (eds.): Sborníková příručka k československým dějinám 1948-1989, Praha 2006, s. 15, 17-18. 70 Tamtéž, s. 18.

25

3.1.4. Na cestě k reformě RVHP

Poslední léta vlády N. S. Chruščova byla vhodná pro počátky reformního procesu v Československu a docházelo také ke změnám v RVHP. Cílem se stal přechod od bilaterální k multilaterální spolupráci. Napomoct tomuto cíli měla i nově zaloţená Mezinárodní banka pro hospodářskou spolupráci71 nebo nová společná zúčtovací jednotka tzv. převoditelný rubl.72 Situace se změnila s nástupem Leonida Breţněva. Jeho vláda byla do jisté míry návratem ke konservativismu a došlo kromě změny zahraniční politiky také ke změnám v ekonomické a obchodní politice.73 Především byla opuštěna představa, ţe se RVHP promění v jednotný ekonomický socialistický systém, který bude centrálně řízen z jednoho centra. Dá se konstatovat, ţe ekonomická politika Leonida Breţněva se proti jeho předchůdci stala mnohem střízlivější a odpovídala tak skutečnosti, ţe nic nenasvědčovalo brzkému zhroucení kapitalismu. Přesto se fungování RVHP ve druhé polovině 60. let dostalo do hluboké krize, na kterou Sovětský svaz nedokázal adekvátně reagovat. RVHP nebyla schopná vytvořit dlouhodobé koordinační plány ani technicko-ekonomické studie, přetrvávaly zásadní rozpory s Rumunskem, které mělo zcela odlišnou představu o fungování organizace. Kromě problémů technicko-politických se začal projevovat také problém v podobě zpomalujícího se ekonomického růstu členských států ve srovnání s členy EHS a USA.74 Hlavní překáţkou reformy RVHP se stal postoj Rumunska, které oficiálně vyhlásilo, ţe bude chránit svou státní suverenitu. Potřeby Rumunského hospodářství měly být řešeny vlastními prostředky nebo na základě bilaterálních dohod. Na RVHP Rumunsko pohlíţelo se skepsí a obávalo se, aby nebylo nezneuţíváno jeho zdrojů a nezastavila se modernizace jeho průmyslu.75 Multilaterální spolupráce tak byla odsunuta na „druhou kolej“. Společné zájmy s Rumunskem projevovalo také Mongolsko a Bulharsko. Těmto zemím šlo o omezení vývozu surovin a o provedení industrializace s následným prodejem výrobků v rámci RVHP s vyšší přidanou hodnotou. Cílem také bylo dosáhnout prostřednictvím RVHP zvýšení případně vyváţených surovin a zemědělských produktů. Proti tomuto bloku vystupovala především 71

Mezinárodní banka pro hospodářskou spolupráci byla zaloţena v prosinci roku 1963. (Štefániková, Antonia: RVHP a Československo. In: Kocian, Jiří a kol. (eds.): Sborníková příručka k československým dějinám 19481989, Praha 2006, s. 43.) 72 Tamtéž, s. 43. 73 Barnovský, Michal: Nástup a rozvoj reformního hnutí 1963-1967. In: Kocian, Jiří a kol. (eds.): Sborníková příručka k československým dějinám 1948-1989, Praha 2006, s. 15. 74 Kaplan, Karel: Rada vzájemné hospodářské pomoci a Československo 1957-1967. Praha 2002, s. 155-157. 75 Štefániková, Antonia: RVHP a Československo. In: Kocian, Jiří a kol. (eds.): Sborníková příručka k československým dějinám 1948-1989, Praha 2006, s. 43.

26

Německá demokratická republika, Československo a Maďarsko. Zvláště první dva státy patřily mezi průmyslově nejvyspělejší státy sovětského bloku. Za důleţitý lze povaţovat jejich obchodní styk se státy EHS nebo nutnost dovozu surovin. Tento „blok“ se proto v RVHP pokoušel o zavedení určitého trţního hospodářství a prohloubení integrace mezi členskými státy, coţ bylo v souladu s přechodem na výše zmíněnou multilaterální spolupráci.76 K překlenutí krize v RVHP nepomohl ani Sovětský svaz. Ten trpěl jiţ dříve uvedeným sporem s Čínskou lidovou republikou, řešil vlastní ekonomické problémy a příliš se neangaţoval ve snaze vyřešit spor těchto dvou protichůdných bloků.77 Přiklonit se na jednu nebo druhou stranu by mohlo znamenat značné politické problémy, coţ SSSR nechtěl riskovat, protoţe rozhodnutí by vţdy poškodilo postavení Sovětského svazu v daných státech. Vyspělé země RVHP ve stejné době s obavami sledovaly relativně úspěšnou integraci států ES. Na třináctém zasedání Výkonného výboru RVHP78, který projednával problém západoevropské integrace, bylo konstatováno, ţe úspěch je moţný pouze zvolením „společného postupu“. S tím ostře nesouhlasilo Rumunsko a tento postup zablokovalo. K přijetí rozhodnutí ve Výkonném výboru RVHP a také v dalších orgánech totiţ bylo nutné dosáhnout souhlasu všech jeho členů. Rozhodování tedy bylo postaveno na principu jednomyslnosti. Rumunsko pod silným tlakem nakonec v roce 1966 souhlasilo s proklamací o koordinovaném postupu. Rozdílné postoje k fungování RVHP tím ale nezmizely.79 Tyto spory, které mají původ v první polovině 60. let, tak zaloţily podhoubí na zásadní rozpor ve druhé polovině desetiletí. V orgánech RVHP se totiţ stále řešily staré nevyřešené problémy, které měly jak ekonomické, tak politické pozadí. Blok vyspělých států ve snaze odblokovat orgány RVHP navrhl tzv. princip zainteresovanosti.

3.1.5. Princip zainteresovanosti v RVHP

Princip zainteresovanosti měl vyřešit dlouhodobou stagnaci tím, ţe jednomyslnost se nahradí zainteresovaností, tedy hlasováním pouze těch států, které mají na dané věci národní zájem. Tento návrh přišel v době, kdy ekonomika řady států RVHP zaţívala značné

76

Kaplan, Karel: Rada vzájemné hospodářské pomoci a Československo 1957-1967. Praha 2002, s. 160-161. Tamtéž, s. 162. 78 1964 (Tamtéž, s. 102.) 79 Tamtéž, s. 163-164. 77

27

problémy, a ekonomové došli k závěru, ţe pro zlepšení situace je nezbytně nutné přistoupit k systémovým změnám nejen ve státech samotných, ale také ve fungování RVHP. Československo proto spolu s NDR, Maďarskem a Polskem vytvořily čtyřkoalici, která vyţadovala zainteresovanost ve všech oblastech rozhodování institucí RVHP. Jen tak bylo moţné dosáhnout dalších podstatných změn v jejím fungování. V roce 1967 Československo na XXXI. zasedání RVHP vystoupilo s poţadavkem, ţe je třeba dosáhnout liberalizace vnitřního trhu a zavést bezproblémovou konvertibilitu měny.80 Souběţně čtyřkoalice pokračovala v prosazování změny hlasování. V této souvislosti je třeba zmínit, ţe Statut RVHP tento princip zainteresovanosti po celou dobu obsahoval, ale jeho výklad byl prováděn tak, ţe za zainteresované státy byly povaţovány všechny a to bez rozdílu projednávané otázky81. Tento výklad prosazovalo zvláště Rumunsko, které se stalo hlavním odpůrcem pokusu o nový výklad tohoto ustanovení. Rumunsko začalo ostatní členy organizace obviňovat z pokusu o omezení jeho státní suverenity a mělo obavy o splnění cílů, které od RVHP očekávalo. Bylo zřejmé, ţe jako ekonomický málo vyspělý stát se začalo obávat o svou budoucnost. Industrializace by mohla být utlumena a vyspělejší státy by z Rumunska udělaly odbytiště svého zboţí a zdroj levné pracovní síly a zemědělských produktů. Odmítavé stanovisko Rumunska pravděpodobně mohl zvrátit Sovětský svaz, který měl značný vliv na Mongolsko a Bulharsko. Obava z moţných politických důsledků tohoto tlaku ale způsobila, ţe tak neučinil.82 S prvním praktickým řešením nakonec přišli zástupci Polské lidově demokratické republiky, kteří navrhli přenést většinu rozhodování na stálé komise a také Sekretariát RVHP. Pro úspěch polského návrhu bylo důleţité, ţe tyto orgány nebyly tak politické jako Výkonný výbor RVHP. Nacházeli se zde nadnárodní úředníci, od kterých se očekávalo praktické apolitické stanovisko. Podíl úředníků z Rumunska byl v těchto orgánech navíc relativně slabý. Plán byl nakonec realizován, ale politický tlak Rumunska to nezlomilo a z hlediska praktických výsledků nebyl plán úspěšný.83 Následovalo vyvrcholení tohoto sporu v říjnu 1966, kdy se „blok čtyř“ na dvacátém pátém zasedání Výkonného výboru rozhodl vyuţít uţšího výkladu zainteresovanosti a hlasování mělo proběhnout i bez podpory Rumunska. Hlasování o programu přípravných prací na koordinaci plánů po roce 1970 způsobil ostrou roztrţku s Rumunskem. Spor vedl k diskusi o moţnosti pouţití veta kteréhokoliv členského 80

Štefániková, Antonia: RVHP a Československo. In: Kocian, Jiří a kol. (eds.): Sborníková příručka k československým dějinám 1948-1989. Praha 2006, s. 43. 81 Kaţdý stát měl právo se povaţovat za zainteresovaný. 82 Kaplan, Karel: Rada vzájemné hospodářské pomoci a Československo 1957-1967. Praha 2002, s. 194-195. 83 Tamtéž, s. 199.

28

státu a Rumunsko odmítlo výsledky jednání uznat. Do protokolu tak bylo zapsáno, ţe členské státy „neměly právo přijímat usnesení jako usnesení Výkonného výboru a sekretariát není povinen je plnit.“84 Přesto byl výsledek povaţován „blokem čtyř“ za úspěch a stejného postupu tak bylo vyuţito opakovaně. Mělo jít o důkaz, ţe Rumunsko začíná být osamoceno a pod tlakem na změnu svého stanoviska. Ke konci roku 1967 se podařilo v postoji Rumunska dosáhnout alespoň částečného posunu. Rumunsko projevilo zájem dostat se z izolace a začalo jednat tak, aby se stalo skutečně zainteresovaným státem. V některých otázkách se podařilo jednání odblokovat, i kdyţ na straně Rumunska nedošlo k opuštění národních zájmů. Tam, kde to Rumunsko povaţovalo za ohroţující, bylo ochotné i nadále jednání blokovat.85 Po dílčích reformách na začátku 60. let tak RVHP upadla do hluboké krize, jejíţ řešení bylo velmi obtíţné. Existovala řada návrhů, jak zvrátit nepříznivý trend ekonomického vývoje ve srovnání se západními kapitalistickými státy a především jak docílit konstruktivního jednání v institucích RVHP. Aţ na snahu o nový výklad principu zainteresovanosti se jednání nesetkala s úspěchem. Neakceschopnost orgánů RVHP a rozkol mezi oběma bloky tak do značné míry přetrvával i ke konci roku 1977.

3.2. Vztahy Spolkové republiky Německo a Československé socialistické republiky do roku 1968 3.2.1. Ostpolitika Spolkové republiky Německo a vztahy s Československem do roku 1966

Západoněmecká politika byla po druhé světové válce do značné míry formována vítěznými mocnostmi. Německo bylo nakonec rozděleno do dvou států (Spolková republika Německo a Německá demokratická republika), přičemţ kaţdý spadal do jiného mocenského bloku. Z Německa se tak stala důleţitá oblast, kterou bylo třeba vyuţít a v případě potřeby podpořit proti nepřátelskému bloku. Z hlediska Spolkové republiky bylo formováno několik základních poţadavků. Bylo třeba navrátit SRN do západních bezpečnostních a

84 85

Tamtéž, s. 203. Tamtéž, s. 205, 207-208.

29

ekonomických struktur, zajistit bezpečnost proti neustálé hrozbě Sovětského svazu a dosáhnout znovusjednocení Německa.86 V relativně krátkém čase se západnímu Německu podařilo obnovit válkou zničenou ekonomiku a byl mu umoţněn vstup do NATO a ES87. Důleţitými činiteli v zahraniční politice SRN ve zkoumaném období proto byly vztahy se Sovětským svazem a nikdy neopouštěná myšlenka na znovusjednocení Německa, která mohla být realizována aţ v roce 1990. V 50. a na začátku 60. let plnilo Německo tuto politiku prostřednictví tzv. Hallsteinovy doktríny88, která ale byla nadále nevyhovující. Její dodrţování vedlo k izolaci a nespokojenosti západních spojenců. Německé poţadavky v otázce NDR se tak staly ke konci 60. let zásadní překáţkou v evropské politice détente, která se vyznačuje uvolňováním napětí v Evropě, coţ nejlépe odráţí jednání o omezení strategických zbraní, konference KBSE nebo snaha o navázání oficiálních styků mezi ES a RVHP.89 Spolková republika proto přistoupila k zásadní revizi zahraniční politiky vůči zemím východního bloku a začíná éra nové východní politiky, za jejíhoţ hlavního zastánce je označován Willy Brandt. Vztahy Německé spolkové republiky s Československem byly po roce 1948 do značné míry determinovány sférami vlivu, do kterých obě země spadaly. Velmi výrazně zde působil spor mezi SRN a NDR, které sváděly neutuchající boj o své uznání. Problematickým vztahům neprospíval také nedořešený status rozděleného Berlína. Československo se jako socialistický stát pod vlivem Sovětského svazu v tomto zápasu postavilo jednoznačně za Německou demokratickou republiku. V říjnu 1949 oficiálně uznalo NDR jako samostatný stát, na coţ navázala deklarace z 25. června 1950, která znamenala plnou normalizaci vztahů mezi Československem a NDR. Smlouva obsahovala ustanovení o absolutní neplatnosti Mnichovské dohody a také o definitivnosti transferu, který souvisel s problematikou německé menšiny na území Československa po konci druhé světové války. Sovětský svaz se naopak snaţil i s podporou Československa zabránit znovuvyzbrojení SRN a začlenění do NATO a

86

Bluth, Christoph: A West German View. In: Davy, Richard (eds.): European Detente. A Reappraisal, London 1992, p. 31. 87 Nejdříve ESUO. 88 Po svém zaloţení Spolková republika Německo usilovala o to, aby se stala výhradním zástupcem německých zájmů. Prakticky by to znamenalo, ţe by zastupovala jak občany SRN, tak také NDR. Nároky SRN opírala o fakt, ţe východoněmecká vláda nevzešla z demokratických voleb. Součástí této doktríny byla také snaha zabránit uznání NDR ze strany jiných kapitalistických zemí. Důleţitou zásadou doktríny bylo, ţe SRN nebude „navazovat nebo udrţovat diplomatické styky s ţádným státem, který udrţuje nebo navazuje styky s NDR. Do opuštění této doktríny tak byl Sovětský svaz jediným socialistickým státem, se kterým SRN udrţovala diplomatické vztahy. (Müller, Helmut a kol.: Dějiny Německa. Praha 1995, s. 364-365.) 89 Plšková, Jaroslava: Ostpolitika SRN za Erhardta a Kiesingera. Mezinárodní vztahy, roč. 31, č. 4, 1996, p. 9.

30

ES.90 V kombinaci s řadou nedořešených problémů mezi SRN a Československem bylo velmi obtíţné udrţovat se SRN jakékoliv vzájemné vztahy. Ty tak byly omezeny na minimum. Mezi oběma státy neexistovaly oficiální diplomatické styky, neexistovalo konzulární zastoupení a vzájemné vztahy byly zúţeny především na problematiku zahraničního obchodu, která také trpěla nedostatečným smluvním ukotvením a byla prováděna na základě Československé účasti v GATTu. Velikost tohoto problému dokládá například absence přímé politické korespondence mezi Kanceláří prezidenta republiky a západoněmeckými představiteli.91 Případná komunikace byla prováděna prostřednictví třetích států, například přes konzulární zastoupení USA. Ani zde ale ze začátku nešlo o komunikaci se SRN, ale o SRN. Většinou šlo o zasílání protestních nót.92 Moţnost navázání bilaterálních vztahů se Spolkovou republikou značně narušila československá iniciativa zaměřená na témata multilaterální bezpečnosti, která byla z velké míry zaměřena právě proti jednomu z pilířů zahraniční politiky SRN a to jejímu návratu do západních bezpečnostních a ekonomických struktur. V říjnu 1950 se konala v Praze konference socialistických států proti obnovení německého militarismu. Československo se také účastnilo kampaně proti integraci SRN do Evropského obranného společenství.93 Situace doznala jistých změn mezi lety 1954 aţ 1955. Československem byla akceptována teorie dvou států, která znamenala faktické uznání stavu, kdy na území Německa existují dva samostatné státní útvary. Šlo tak o opak Hallsteinovy doktríny. Sovětský svaz ale ve stejné době zahájil jednání se Spolkovou republikou o navázání diplomatických styků. O tomto jednání však své spojence neinformoval. Československé Ministerstvo zahraničí se tak teprve ze západního tisku dozvědělo, ţe SSSR jedná se SRN o takto důleţitém kroku, kterého mohlo také vyuţít k normalizaci vztahů s tímto důleţitým obchodním partnerem. Lze předpokládat, ţe důleţitým hnacím motorem jednání byla moţnost vstupu Spolkové republiky do NATO po ztroskotání plánů na zaloţení Evropského obranného společenství.94 SSSR dokonce inicioval jednání o moţném znovusjednocení Německa. Přesto se SRN 9. května 1955 stala členem

90

Dejmek, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992). Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky. Praha 2002, s. 30-32. 91 Archiv Kanceláře prezidenta republiky; Archiv Ministerstva zahraničních věcí. 92 Gregerová, Magda: Vývoj československo-západoněmeckých vztahů v letech 1949-1961. Národní zájmy versus socialistický internacionalismus. Acta Universitatis Carolinae – Studia Territorialia, Vol. 4, No. 6, 2004, p. 110. 93 Tamtéž, s. 112. 94 Müller, Helmut a kol.: Dějiny Německa. Praha 1995, s. 356-358.

31

Severoatlantické aliance. Reakcí byl podpis Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, která zaloţila Varšavskou smlouvu.95 Československo se v roce 1954 a následně v roce 1955 také pokusilo o normalizaci vztahů se SRN. Je ale otázkou, nakolik mohla být jednostranně adresovaná prohlášení oficiálních představitelů ČSR brána vládou v Bonnu váţně. Československo SRN neposlalo ţádnou přímou písemnou nabídku. Československo sice připravilo oficiální nótu, kde navrhovalo navázání přímých diplomatických styků, ale její zaslání bylo zastaveno na přání Sovětského svazu. Spolková republika navíc na jednostranná prohlášení představitelů Československa nijak nereagovala.96 Sovětský svaz byl nakonec jediným socialistickým státem, který během dodrţování Hallsteinovy doktríny udrţoval diplomatické vztahy se SRN, ale i ty byly utlumeny na minimum.97 V důsledku zahraniční politiky SRN a přání Moskvy ţádný jiný socialistický stát narovnání vztahů nedosáhl. Československá zahraniční politika vůči Spolkové republice pak byla plně podřízena zájmům SSSR aţ do nástupu reformního hnutí. Československo se navíc v první polovině 60. let začalo bránit moţnému zřízení obchodních misí. Za touto nabídkou byl hledán hlubší význam, a to prolomení jednotného postoje socialistických zemí k problematice SRN. Byla tím promrhána šance na potenciál zlepšení vzájemných vztahů. Šlo o jednoznačné upřednostnění ideologie před národními zájmy a moţností zlepšit obchodní bilanci se SRN. Přičemţ další státy socialistického bloku s podobným krokem problém neměly. Tak své obchodní zastoupení získalo jiţ v roce 1963 například Polsko nebo Rumunsko.98 Stejně jako při jednání v RVHP i v politice vůči SRN nejvíce své národní zájmy prosazovalo Rumunsko, které v době, kdy Československo konečně dosáhlo otevření své obchodní mise, jiţ diplomatické styky navázalo.

95

Dejmek, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992). Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky. Praha 2002, s. 67-68. 96 Gregerová, Magda: Vývoj československo-západoněmeckých vztahů v letech 1949-1961. Národní zájmy versus socialistický internacionalismus. Acta Universitatis Carolinae – Studia Territorialia, Vol. 4, No. 6, 2004, pp. 116-117. 97 Tamtéž, s. 105. 98 Tamtéž, s. 146-147.

32

3.2.2. Nová Ostpolitika a nové možnosti spolupráce po nástupu velké koalice CDU – SPD 1966

Přísně dodrţovaná politika nenavazování diplomatických vztahů se státy, které uznávají NDR, nedávala po dlouhou dobu moţnost dosáhnout výrazného pokroku ve vzájemné normalizaci vztahů mezi Československem a dalšími socialistickými státy obecně se Spolkovou republikou. První naděje začala svítat s nástupem velké koalice CDU – SPD v prosinci roku 1966. Nová vláda vydala prohlášení o nutnosti zlepšení vztahů s východoevropskými sousedy. Prioritou nové koalice se stalo zlepšení vztahů s Moskvou a důleţitým tématem bylo stále dosaţení pokroku v otázce NDR a Berlína. Jednání s Československem nebyla přiřazena nejvyšší důleţitost a byla komplikována také postojem sudetských Němců.99 Československo si následně v roce 1967 a 1968 pojistilo tzv. mnichovskou otázku v řadě smluv o přátelství a vzájemné spolupráci. Dne 1. března 1967 byla podepsána smlouva s PLR a 17. března téhoţ roku s NDR. Obě obsahovaly ustanovení o neplatnosti mnichovské dohody a to od jejího samotného počátku. Obsaţena byla také klauzule o nedotknutelnosti státních hranic. Podobné smlouvy byly později podepsány i s Bulharskem, Maďarskem nebo Rumunskem.100 I z vládních prohlášení bylo zřejmé, ţe to byla právě zahraniční politika se SRN, která patřila k nejpalčivějším mezinárodně-politickým problémům své doby. První naděje na zásadní změnu ve vzájemných vztazích nastala díky nové zahraniční politice v roce 1967. Oba státy si byly vědomy palčivých problémů v ekonomické oblasti. Byla proto zahájena jednání o výměně obchodních zastoupení mezi oběma státy. Dohoda byla podepsána 3. srpna 1967.101 Mimo samotné výměny obchodních zastoupení upravovala také podmínky samotné výměny zboţí mezi ČSSR a NSR.102 Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa znamenal krátké pozastavení jednání se socialistickými státy. Nakonec byl ale největší dopad na samotnou zahraniční politiku

99

Dejmek, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992). Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky. Praha 2002, s. 72. 100 Tamtéž, s. 72-73. 101 Archiv MZV, f. TO-T 1970-1974, SRN, k. 6, Záznam pro s. ministra. 102 Archiv MZV, f. TO-T 1970-1974, SRN, k. 6, Návrh na zahájení jednání o uzavření Dlouhodobé obchodní dohody a Dlouhodobé dohody o hospodářské a vědecko-technické spolupráci s Německou spolkovou republikou ze dne 13. 2. 1970.

33

Československa, která se dostala do vleku Sovětského svazu, a případné narovnání vztahů bylo oproti jiným socialistickým zemím opět velmi vzdálené realitě.

3.3. Vztahy EHS a RVHP do roku 1968

Od samotných prvopočátků ESUO a následně ES byl postoj Sovětského svazu a dalších socialistických států k těmto organizacím velmi negativní. Nezřídka bylo Evropské hospodářské společenství označeno pouze za ekonomickou základnu NATO nebo uzavřený blok, který diskriminuje ostatní členy mezinárodního obchodu. Dle Müllera nastal pro politiku Sovětského svazu vůči ES vůbec první zlomový okamţik na začátku 60. let. V té době si sovětské vedení uvědomilo, ţe západoevropská integrace bude pravděpodobně pokračovat i nadále a je tak třeba zaujmout novou strategii. Porovnání ekonomických ukazatelů EHS a RVHP navíc jednoznačně prokázalo neslábnoucí převahu západoevropských ekonomik.103 Šokem pak jistě byla také první ţádost Velké Británie o vstup do Evropských společenství v roce 1961.104 Britský trh nepatřil z hlediska socialistických zemí k nejdůleţitějším partnerům, přesto byl pro Sovětský svaz významný z politického hlediska. Státy EFTA byly pro něj důleţitým konkurentem EHS. „Severní“ rozšíření tak více „semklo“ a posílilo vliv EHS. Léto roku 1962 sovětské vedení zahájilo zcela novou strategií vůči svému úhlavnímu nepříteli. Nejviditelnější byly útoky ve veřejných sdělovacích prostředcích. Jejich četnost byla intenzivnější neţ kdy dříve. Součástí strategie se stalo také odradit nečlenské státy od vstupu nebo spolupráce s EHS a stávající členy přesvědčit o nevýhodách této organizace tak, aby ji opustili. V květnu 1962 Chruščov jednal s prezidentem Mali, aby se jeho země vzdala spolupráce s EHS. Podobně vyzval Itálii k opuštění ES. Poslední částí strategie měly být náznaky moţného zlepšení vztahů obou bloků prostřednictvím spolupráce RVHP a ES. Změna sovětského postoje byla publikována v sovětském časopisu Kommunist a Pravda. Vše se ale změnilo po francouzském „vetu“ britského vstupu do ES v lednu 1963.105 Náznaky moţného uznání a spolupráce byly rychle zapomenuty. Komise ES (dále jen Komise) ještě zareagovala nabídkou na úpravu tarifů pro krabí maso, ale nabídka na úpravu tarifů pro vodku

103

Mueller, Wolfgang: Recognition in Return for Détente? Brezhnev, the EEC, and the Moscow Treaty with West Germany, 1970-1973. Journal of Cold War Studies, Vol. 13, No. 4, Fall 2011, pp. 81-81. 104 Fiala, Petr – Pitrová, Markéta: Evropská unie. Brno 2009, s. 86-87. 105 Tamtéž, s. 88.

34

se ale jiţ nesetkala se zájmem.106 Socialistické státy následně začaly Komisi ignorovat a veškerá obchodní spolupráce s EHS se konala výhradně na bilaterální bázi mezi konkrétními státy obou bloků.

3.4. Zhodnocení situace do roku 1968

Z popsaných skutečností je jasně patrná změna československé zahraniční politiky, která je pozorovatelná od roku 1964. Československo se aţ do vpádu vojsk Varšavské smlouvy proměnilo ve velice aktivní stát, který začal prosazovat také své národní zájmy a nepodřizoval se výhradně mocenským ambicím Sovětského svazu. Probíhající vnitřní reforma měla dalekosáhlé důsledky také na aktivitu v rámci RVHP a snahy o provedení nezbytných reforem této organizace, které se ale pro odpor a nezájem jiných členských států realizovat do roku 1968 nepodařilo. Přesto byla stanovena základní linie potřebných reforem, kterou RVHP neopustila. Z dnešního pohledu se proto můţe zdát jako chybné, ţe se ekonomové při přípravě reforem neodváţili odchýlit od zaměření na trhy RVHP a nepokusili se více orientovat na EHS. Změna zahraniční politiky by nicméně byla velmi obtíţná. Na překáţku bylo smýšlení samotných reformátorů, postoj dalších států socialistického bloku, ale také problematické vztahy s EHS a především se Spolkovou republikou Německo. Přes určité pozitivní změny je patrné, ţe ve vztahu ke Spolkové republice nebyla naše zahraniční politika dostatečně aktivní. S reformní vládou nastaly dílčí pozitivní změny, ale i ty byly proti jiným socialistickým státům velice pozvolné a nelze to svést jen na skutečnost, ţe se naše ekonomická reforma na závěr plně přiklonila k RVHP. Chybu lze přičítat oběma stranám, které normalizaci vztahů nepřikládaly potřebnou důleţitost. Před rokem 1968 také nepozorujeme ţádné snahy o sblíţení mezi RVHP a EHS. Jediné sovětské náznaky z roku 1962 byly ukončeny jiţ v počátcích a je otázkou, nakolik mohou být dva články v sovětském periodiku brány za váţný pokus o sblíţení s EHS. Obě společenství ve sledovaném období procházela svou vnitřní krizi. EHS se snaţilo překonat tzv. „politiku prázdných křesel“ a také problémy se „severním“ rozšířením a RVHP obdobně řešila neakceschopnost orgánů a jednomyslné hlasování (zainteresovanost). Ani jedna z těchto

106

Mueller, Wolfgang: Recognition in Return for Détente? Brezhnev, the EEC, and the Moscow Treaty with West Germany, 1970-1973. Journal of Cold War Studies, Vol. 13, No. 4, Fall 2011, p. 82.

35

organizací tak nebyla připravena na navázání vzájemných vztahů a musely řešit především vnitřní problémy. Sovětský svaz byl obeznámen s těmito západoevropskými problémy a necítil naléhavou potřebu měnit vztahy s EHS z politických důvodů. Za druhou významnou překáţku lze povaţovat diplomatické styky se SRN a uznání statusu Západního Berlína. Před jejich dořešením nebylo myslitelné, ţe by obě organizace mohly dosáhnout nějaké hlubší spolupráce. Tento stav se měl nicméně jiţ velice brzy začít měnit. Kapitola objasnila význam relativně nesouvisejících problémů, jako je vztah reformy RVHP a diplomatické vztahy se SRN. Jde ve skutečnosti o velmi provázané záleţitosti, bez kterých by na začátku 70. let nemohlo dojít k prvním pokusům o navázání vzájemných vztahů mezi EHS a RVHP.

36

4. Období prvních neformálních návrhů na spolupráci mezi RVHP a EHS (1968 – 1973) 4.1. Dokončení reformního procesu v RVHP mezi lety 1968 - 1973

V dubnu 1968 se zdálo jako nepravděpodobné, ţe by proreformní kurz v Československu měl být brzy umlčen vojenskou technikou vojsk Varšavské smlouvy. Začalo se jednat o odstranění monopolu státu na zahraničním obchodu. Ministr zahraničního obchodu Václav Valeš tenkrát k práci RVHP řekl, ţe neodpovídá ekonomickým potřebám československého státu. Kritizována byla nekoncepčnost vnějších ekonomických vztahů a také jejich podřízenost politickým otázkám. Zásadním problémem byl stále nefunkční jednotný trh RVHP, který by umoţnil efektivnější vývoz československých výrobků. V této době se proti plánům Československa postavila Německá demokratická republika, která ve svém negativním stanovisku spojila jak reformu vnitřní, tak tu prosazovanou v RVHP.107 Stupňující se kritika, přijetí Akčního programu KSČ nebo personální změny v armádě a stranickém aparátu, to vše vedlo k tomu, ţe sovětská generalita zahájila v dubnu 1968 přípravy na invazi do Československa. Sovětský svaz se začal obávat, aby Československo nešlo cestou Jugoslávie nebo Rumunska a neztratil tak vliv nad dalším socialistickým státem.108 Tento zájem byl o to silnější, ţe se jednalo o stát ekonomicky vyspělý, který sousedí se zeměmi západoevropského bloku. Se srpnovým vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa došlo k umlčení výrazného kritika fungování RVHP. Přesto bylo zřejmé, ţe stávající situace je neudrţitelná a reforma bude nutná. Zvláště proto, ţe i přes kritiku reforem ze strany NDR v pomyslném „bloku čtyř“ stále zůstávalo Polsko a Maďarsko s podobnými zájmy. Od roku 1970 řada socialistických zemí začala neformálně vyjednávat s EHS o moţném navázání spolupráce. Sovětský svaz se obával, aby se mu situace nevymkla z rukou, a byl přinucen změnit svou dosavadní opatrnou vyčkávací pozici a musel se o reformu v RVHP také zasadit. Předchozí reformní snahy vyústily v XIII. mimořádné zasedání Výkonného výboru RVHP, kde byly konečně přijaty plány na prohloubení integrace a zdokonalení fungování 107

Štefániková, Antonia: RVHP a Československo. In: Kocian, Jiří a kol. (eds.): Sborníková příručka k československým dějinám 1948-1989. Praha 2006, s. 44. 108 Dejmek, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992). Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky. Praha 2002, s. 118.

37

orgánů této organizace. Členské státy vystoupily s řadou moţných návrhů řešení. Rumunsko dle očekávání Výkonnému výboru RVHP navrhlo, ţe by mělo být ponecháno současné institucionální nastavení a změny by se prováděly pouze v nezbytných oblastech. Jiné návrhy počítaly s vytvořením nových orgánů, coţ mělo umoţnit překlenutí neakceschopnosti těch současných. Vyspělé státy včetně Československa dle očekávání prosazovaly koncepci, která by znamenala odstranění překáţek na vnitřním trhu, čímţ by došlo k větší integraci států v RVHP.109 Kompromisního řešení mezi oběma tábory se podařilo dosáhnout aţ v roce 1971. Úkolem se stalo maximalizovat společné plánování. Závazným materiálem se v tomto ohledu stal „Komplexní program dalšího prohlubování a zdokonalování spolupráce a rozvoje socialistické ekonomické integrace“. Aby mohl být přijat, Rumunsku v něm byla garantována jeho státní suverenita. Ústupkem Rumunska naopak bylo formální zakotvení nového výkladu principu zainteresovanosti. Zvláště zaostalejším členským státům měla k tomuto cíli pomoci v roce 1970 nově zaloţená Mezinárodní investiční banka, která byla zdrojem levného úvěrování pro socialistické státy.110 Přechod k trţnímu hospodářství se ale nekonal a jeho zastánci byli nakonec přehlasování ve prospěch pokračování plánovaného hospodářství.111 Formální dokončení zde popisovaných reforem proběhlo po právní stránce aţ v roce 1974, kdy na XXVIII. zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci byl podepsán Protokol o změnách statusu RVHP. Úpravy se dočkala také Úmluva o právní způsobilosti. Všechny úpravy ale vycházely z jiţ dříve dohodnutých změn. Tyto základní dokumenty tak byly uvedeny do souladu s Komplexním programem socialistické ekonomické integrace. Vyjma výše popsaných změn je třeba upozornit na jednu úpravu, která měla napomoci v jednání s EHS a byla dodána za tímto účelem zcela záměrně. Status RVHP totiţ nově obsahoval ustanovení, ţe „Rada vzájemné hospodářské pomoci je nadána mezinárodně právní subjektivitou“.112 EHS tak jiţ od roku 1974, dle mínění členů RVHP, při komunikaci s orgány této organizace nemohla jednání odmítnout s konstatováním, ţe Rada RVHP nemůţe samostatně vstupovat do mezinárodně-právních vztahů. 109

Konečný, Čestmír: Hledání nových cest socialistické integrace. Mezinárodní vztahy, Vol. 4, No. 3, 1969, p. 19. 110 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Stanovisko výborov Snemovne národov prednesie poslanec Červený. 111 Štefániková, Antonia: RVHP a Československo. In: Kocian, Jiří a kol. (eds.): Sborníková příručka k československým dějinám 1948-1989. Praha 2006, s. 44.; Seliger, Bernhard Johannes: Sputnik Escalates the Cold War. 112 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Federální shromáždění Československé socialistické republiky 1974 II. v. o. 76. StT l - 37225-74.

38

4.2. První neoficiální náznak možné multilaterální spolupráce mezi RVHP a EHS

Výše popsané reformní snahy nebyly samoúčelné. Socialistické země se ke konci 60. let a především v průběhu let 70. začaly potýkat s problémy v řadě oblastí. Státy trpěly nedostatkem ve vědecko-technickém pokroku, coţ zpomalovalo zavádění inovací v průmyslu. Výrobky ze zemí RVHP proto byly na světových trzích mnohem méně konkurenceschopné neţ dříve. Naopak bylo nutné některé zboţí kvůli kvalitě začít dováţet ze zemí mimo RVHP, především ze západoevropských kapitalistických států. Na vnitřním trhu totiţ nebylo moţné odpovídající náhradu sehnat. Naplnily se tak černé ekonomické prognózy československých ekonomů z druhé poloviny 60. let. Jako nedostatečná se ukázala také samotná vzájemná výměna zboţí na vnitřním trhu. Zpomalovalo se i tempo růstu zemědělské produkce a další ukazatele. K těmto objektivním ekonomickým ukazatelům se navíc přidala vhodná situace mezinárodně-politická. Mezi oběma bloky začalo docházet k uvolňování a ke snaze o zajištění dosavadního rozloţení sil. Důleţitým politickým impulzem byla jednání o narovnání vztahů mezi socialistickými státy a Spolkovou republikou Německo. Kombinace politickoekonomických důvodů tak vedla ke snaze RVHP o navázání oficiálních vztahů s ES. Psal se rok 1972, kdyţ se Sovětský svaz rozhodl, ţe po provedené reformě RVHP a s ohledem na snahu o normalizaci vztahů se SRN, dozrál čas na oficiální změnu politiky vůči Evropskému hospodářskému společenství. Leonid Breţněv tento nový kurz oficiálně oznámil ve svém projevu v březnu 1972. Prohlásil, ţe Sovětský svaz neignoruje situaci, která vznikla v západní Evropě, a to ani hospodářské seskupení západoevropských kapitalistických států („společného trhu“). Součástí projevu byla také výzva, aby se konečně začaly budovat vzájemné multilaterální vztahy mezi RVHP a EHS. Přitom je třeba usilovat o rovnost ve vzájemných ekonomických vztazích a bojovat proti diskriminaci. Breţněv konstatoval, ţe vztahy obou organizací jsou nyní podmíněny především tím, jak členové ES přijmou realitu ve východní části Evropy.113 Pro veřejnost mohla být tato změna překvapením. Doposud byla tato organizace označována pouze za „zástěrku“ nebo pomocníka vojenskému seskupení NATO.114 Dobový tisk pak s oblibou informoval o případných rozporech v ES, brzkém konci této organizace, hospodářských problémech nebo se snaţil čtenáře přesvědčit o výhodách socialistické ekonomiky a o diskriminaci RVHP ze strany EHS. 113

Breţněv, Leonid Iljič: Řeč soudruha L. I. Brežněva. Pravda, č. 81, roč. 1972, 21. 3., s. 2. Mueller, Wolfgang: Recognition in Return for Détente? Brezhnev, the EEC, and the Moscow Treaty with West Germany, 1970-1973. Journal of Cold War Studies, Vol. 13, No. 4, Fall 2011, p. 79. 114

39

První nesmělé kroky nicméně započaly jiţ v roce 1969. Státy Varšavské smlouvy rozhodly o uspořádání pan-evropské konference, která měla na vědecké úrovni přinést nové poznatky v oblasti spolupráce mezi oběma částmi Evropy.115 Socialistické státy na konferenci vystoupily s návrhem na smluvní zajištění bezpečnosti v Evropě a prosazovaly rozšíření ekonomické a vědecko-technické spolupráce mezi východní a západní Evropou.116 První reakcí ES bylo prohlášení z října 1969, kde bylo Komisí konstatováno, ţe Společenství je připraveno na obchodní spolupráci obou bloků, a to i přes problematickou politiku Sovětského svazu.117 V prosinci 1969 pak ES na summitu v Haagu zahájilo přípravy na vytvoření nového rámce, který by byl specializován na politické konzultace. Jednalo se o tzv. evropskou politickou spolupráci (EPS). EHS si začalo všímat značné změny postoje členů RVHP. Evropská společenství byla nucena se tímto novým trendem začít váţně zabývat a EPS se zdála jako vhodná platforma. Při neveřejných jednáních socialistické státy upustily od dřívější kritiky Společenství. Na veřejnosti se ovšem stále jednalo o úhlavního nepřítele. Ve sdělovacích prostředcích se rétorika ale měnila mnohem pomaleji. Je to pochopitelné, neboť veřejnosti by se obtíţně vysvětlovala skoková změna v přístupu k dosavadnímu úhlavnímu nepříteli. Přesto Andrej Gromyko ještě při návštěvě Říma v listopadu 1970 vyjádřil při neveřejném jednání vůči Evropským společenstvím značnou skepsi.118 Nebyly to však pouze země RVHP, kde lze pozorovat ambivalentní tendence. Dle dobových zpráv je zřejmé, ţe sami členové EHS byli změnou sovětského postoje a jeho komunikací zmateni. Touha po zlepšení vztahů a prohloubení vzájemné spolupráce v hospodářské oblasti byla nezřídka prokládána obavou, ţe veškeré snahy jsou pouze divadlem, které má ve skutečnosti úplně jiný cíl. Řada států proto došla k závěru, ţe se pravděpodobně jedná o sovětskou snahu jak zpomalit nebo zcela zastavit pokračující západoevropskou integraci. Základem při dalším rozhodování proto bylo, aby spolupráce s RVHP nikterak nenarušila fungování EHS. Přes tyto výhrady nicméně jednání pokračovala. Hlavním důvodem, proč neformální jednání na obou stranách pokračovala, lze na počátku 70. let připisovat snaze o narovnání vztahů se SRN.

115

Yamamoto, Takeshi: Détente or Integration? EC Response to Soviet Policy Change towards the Common Market, 1970 – 75. Cold War History, Vol. 7, No. 1, February 2007, p. 77. 116 Strnad, Pavel: Konference o vztazích Východ – Západ. Mezinárodní vztahy, Vol. 4, No. 2, 1969, pp. 41-42. 117 Mueller, Wolfgang: Recognition in Return for Détente? Brezhnev, the EEC, and the Moscow Treaty with West Germany, 1970-1973. Journal of Cold War Studies, Vol. 13, No. 4, Fall 2011, p. 83. 118 Yamamoto, Takeshi: Détente or Integration? EC Response to Soviet Policy Change towards the Common Market, 1970 – 75. Cold War History, Vol. 7, No. 1, February 2007, p. 77.

40

4.2.1. Spolková republika Německo a její vliv na zahájení jednání mezi EHS a RVHP (1968–1973)

Spolková republika Německo se stala po roce 1968 paradoxně jednou z hlavních překáţek a současně jedním z hlavních důvodů, proč byla zahájena snaha socialistických států zlepšit vztahy mezi RVHP a EHS a proč bylo nutné urovnat vztahy se SRN. Spolková republika patřila k nejvlivnějším členům Společenství a bylo nepředstavitelné, ţe by EHS navázalo spolupráci s organizací, jejíţ státy nemají diplomatické styky s takto významným členským státem. Nehledě na další nevyřešené otázky, jako byly státní hranice, uznání NDR, status Západního Berlína nebo odškodnění související s druhou světovou válkou. Pro státy RVHP přitom bylo EHS důleţitým obchodním partnerem a zdrojem výrobků, za které bylo obtíţné jinde sehnat odpovídající substitut. Celá problematika měla i opačný rozměr. Z práce Takeshi Yamamota jasně vyplývá, ţe Sovětský svaz od roku 1969 velmi stál o zlepšení vztahů se SRN výměnou za uznání východních hranic a NDR. Jeho snahám napomáhala také změna vládní koalice v SRN v roce 1969. Volební změně z roku 1969 výrazně napomohla proměna programu a smýšlení FDP (Freie Demokratische Partei). Reforma posílila sociálně-liberální prvky strany, tím se posunula více do středu politického spektra, coţ umoţnilo změnu voličské základny. FDP po změně zaznamenala pokles voličské podpory, ale její nová programatika otevřela prostor pro spolupráci s SPD (Sozialdemokratische Partei Deutschland). Ve volbách 1969 CDU/CSU získala největší počet hlasů119, ale omezený počet relevantních politických stran v SRN umoţnil vytvoření koaliční vlády SPD s FDP120 pod vedením Willyho Brandta.121 Vládní koalice zůstala zachována i po volbách v roce 1972, kdy SPD a FDP získaly přes 54 % hlasů.122 Koaliční většina SPD s FDP ale byla velmi těsná a nová východní politika se stala významnou konfliktní linií s opozicí. Kancléř Brandt své kroky projednal se spojenci, kteří souhlasili s moţným uzavřením smluv se státy východního bloku a prohloubením uvolňování napětí. CDU/CSU tuto iniciativu viděla zcela odlišně. Opozice argumentovala, ţe jednání jsou 119

46,1 % (Hloušek, Vít: Německo. In: Strmiska, Maxmilián a kol.: Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko-politických systémů. Praha 2005, s. 307.) 120 SPD získala 42,7 % hlasů a FDP 5,8 % hlasů. (Tamtéž, s. 307.) 121 Tamtéž, s. 298. 122 Tamtéž, s. 302.

41

příliš ukvapená a nereprezentují německé zájmy. Především nesouhlasila s moţností, ţe by nová koalice uznala hranice s Polskem na Odře a Nise nebo ţe podpisem smlouvy s NDR dojde k jejímu faktickému uznání.123 S ohledem na tento stav Sovětský svaz předpokládal, ţe v Bundestagu bude pro část politického spektra (CDU/CSU) podstatné, aby východní blok nejprve uznal EHS nebo alespoň zahájil takové kroky, které by uznání EHS do budoucna umoţnily, a podnikal i další kroky, které vládní koalici usnadní schválení smluv se socialistickými státy. Velmi brzy se ukázalo, ţe významnou překáţkou v obnovení důvěry mezi oběma bloky bude Československo. Československé vztahy se SRN, jakoţto dvou sousedících států, bylo ve druhé polovině 60. let a na počátku let 70. moţno povaţovat spíše za anomálii. V ţádném případě nešlo o běţný stav ani za studené války. Naštěstí si to jiţ před rokem 1968 začaly uvědomovat obě strany a nesměle se pokoušely o nápravu. V únoru 1968 například zahájilo činnost obchodní zastoupení ve Frankfurtu.124 Období tzv. Praţského jara bohuţel trvalo příliš krátce na to, aby se podařilo dosáhnout větších pokroků. Následující srpnové události v Československu měly nepříznivý vliv na veřejné mínění na Západě, ale také na pokračování détente v Evropě. Willy Brandt ve svém interview označil tuto událost za váţnou překáţku a chybu Sovětského svazu.125 Ostraţitost západu poté zůstala zachována, ale jednání s jinými socialistickými zeměmi se relativně rychle znovu rozběhla. V roce 1970 probíhala horečnatá jednání mezi Sovětským svazem a Polskem se Spolkovou republikou o normalizaci vzájemných vztahů. Smlouva se SSSR byla mezi oběma státy podepsána v Moskvě v srpnu 1970.126 Dle Yamamota byla jiţ první konference VýchodZápad z roku 1969 částečně motivována nejen celkovou změnou politického smýšlení v rámci politiky uvolňování napětí, ale měla také jeden zcela konkrétní cíl. Ukázat vlídnou tvář a zájem o západní pohled na věc, coţ mohlo podpořit rozhodnutí SRN jednat a následně podepsat smlouvu se SSSR v následujícím roce. Tento fakt nicméně ţádné archivní materiály přímo nepotvrzují. Pravdou je, ţe SSSR usiloval o formální uznání NDR, coţ smlouvy zajišťovaly. Byla jimi také uznána hranice na řekách Odře a Nise.

123

Müller, Helmut a kol.: Dějiny Německa. Praha 1995, s. 404-405. Dejmek, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992). Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky. Praha 2002, s. 73. 125 Brandt, Willy: Interview von Willy Brandt über die Ereignisse in der Tschechoslowakei (25. august 1968). 126 Deutscher Bundestag: Vor vierzig Jahren traten die Ostverträge in Kraft. 124

42

Přerušená jednání mezi Československem a Spolkovou republikou se začala za této situace jevit jako závaţný problém. Pokud měly mít návrhy na spolupráci mezi EHS a RVHP reálný podklad, musel být vyřešen i československo-německý problém. Po událostech roku 1968 řešila vláda ČSSR jiné vnitřní problémy a neprojevovala o urovnání vztahů se svým západním sousedem valný zájem. Politika nezájmu jí pak vydrţela i v dalších letech. Výjimkou byly pouze jednání o úpravě vzájemných hospodářských vztahů, které probíhaly od roku 1970. Ovšem i v této oblasti se objevila řada překáţek127 pro dosaţení dohody.128 V červenci 1970 byla parafována dlouhodobá obchodní dohoda mezi ČSSR a SRN, která upravila podmínky vzájemné výměny zboţí a kooperace v hospodářské a vědecko-technické oblasti.129 Uzavření této dohody bylo pro Československo ekonomickou nutností a neznamenala zásadní posun v politických jednáních. Předchozí úprava, která umoţňovala vývoz zboţí, jiţ totiţ pozbyla platnosti a na půdě EHS se navíc projednávalo zavedení společné obchodní politiky, která by znamenala konec bilaterálním jednáním. Československo by tím přišlo o jakékoliv smluvní zakotvení svého zahraničního obchodu s tímto důleţitým ekonomickým partnerem. V souladu se zásadami pro jednání s členskými státy EHS přijatými pro členy RVHP proto Československo přikročilo k uzavření této obchodní dohody. Ještě v březnu 1970 se i k této potřebné dohodě Ministerstvo zahraničí ČSSR ale stavělo velmi zdrţenlivě.130 V politických otázkách se situace změnila aţ na nátlak Sovětského svazu. Politická jednání se SRN o narovnání vzájemných vztahů díky tomu byla obnovena v roce 1971. Nicméně z počátku nebyla příliš konstruktivní a rychlá. Brzké uzavření dohody se nejevilo jako reálné. Z pohledu československé diplomacie byla od počátku důleţitá otázka neplatnosti Mnichovské dohody, a to od jejího samotného počátku. SRN s její neplatností při jednáních částečně souhlasila. Chtěla nicméně označit za počátek její neplatnosti aţ 15. březen 1939. Strach SRN z moţných následných majetkových131 a právních nároků byl problémem, který

127

Liberalizace Československého vývozu do NSR, platnost zboţových listin, cenové doloţky, fungování smíšených komisí nebo územní platnost dohody (trvalý spor o status Západního Berlína). (Archiv MZV, f. TO-T 1970-1974, SRN, k. 6, NSR – předběžné rozhovory o úpravě hospodářských vztahů.) 128 Archiv MZV, f. TO-T 1970-1974, SRN, k. 6, NSR – předběžné rozhovory o úpravě hospodářských vztahů. 129 Archiv MZV, f. TO-T 1970-1974, SRN, k. 6, K výsledku obchodně politických jednání s NSR. 130 Archiv MZV, f. TO-T 1970-1974, SRN, k. 6, Záznam pro s. ministra. 131 Strach SRN nebyl neopodstatněný. V roce 1970 Ministerstvo financí připravilo pracovní dokument, který počítal s poţadavky socialistických zemí ve výši 20-25 miliard marek. S ohledem na jejich plnění se mělo jednat o tzv. nereparační poţadavky. (Archiv MZV, f. TO-T 1970-1974, SRN, k. 6, Úvahy bonnských vládnoucích kruhů o ekonom. aspektech tzv. východní politiky Brandtovy vlády (předběžné postoje k finančním nárokům ZSS).)

43

byl odstraněn aţ v roce 1972 s nástupem Bohuslava Chňoupka132, který přinesl zcela novou iniciativu do těchto jednání. Chňoupek po svém jmenování nedementoval pouze tyto finanční poţadavky, ale začal měnit i veřejnou rétoriku a v parlamentu prohlásil, ţe se vztahy se SRN „musí definitivně zbavit nánosů minulosti, které na ně navršila nacistická éra“.133 Změna československé rétoriky a vedení Ministerstva zahraničních věcí přišla pro Sovětský svaz v nejvhodnější chvíli. Parafovaná smlouva z Moskvy nebyla stále schválena a v roce 1972 se čekalo na ratifikaci ze strany Bundestagu, kde byl její osud velmi nejistý. Ostpolitika kancléře Willyho Brandta totiţ na počátku 70. let značně polarizovala německé politické spektrum. Opoziční CDU/CSU vládní koalici nařkla, ţe „prodává německé zájmy“. Projednávání smluv v Bundestagu začalo v únoru 1972 a záhy se změnilo v ostrou třídenní bitvu.134 Poté, co bylo projednávání Spolkovým sněmem zahájeno, Breţněv veřejně vystoupil se svým projevem a de facto uznal existenci EHS. Na německé zákonodárce mohla samozřejmě příznivě působit i pozitivní změna v Československu. Spolková vláda při projednávání této smlouvy neměla na její schválení dostatečnou většinu, a tak bylo nezbytně nutné získat také hlasy opoziční CDU (Křesťanští demokraté). CDU byla tvrdým zastáncem evropské integrace a Sovětský svaz věřil, ţe by bez tohoto uznání nemusela být ratifikace úspěšná, zvláště po únorových jednáních v Bundestagu. Z vyjádření francouzského diplomata v Moskvě jednoznačně vyplývá, ţe SSSR v tomto projevu cílil především na mínění ve Spolkové republice.135 Ani tyto snahy socialistického tábora ale nedokázaly zmírnit zásadní rozpory v pohledu na východní politiku politických stran v SRN. Dne 24. dubna 1972 CDU přešla do protiútoku a vyvolala hlasování o nedůvěře vládě, které Brandt ustál.136 Teprve po dubnovém hlasování našla vláda kompromisní návrh, který umoţnil schválení smluv. Bylo rozhodnuto o společném usnesení s tím, ţe poslanci CDU/CSU se při schvalování východních smluv zdrţí hlasování. V květnu roku 1972 Bundestag těsnou většinou schválil tzv. Moskevskou smlouvu a smlouvu z PLR z roku 1970.137 Smlouva mezi ČSSR a SRN byla parafována teprve v červnu následujícího roku138. Brandt před podpisem 132

Poslanec federálního shromáţdění, ministr zahraničních věcí ČSSR a novinář. (Janás, Robert: Bohuslav Chňoupek.). 133 Dejmek, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992). Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky. Praha 2002, s. 74-75. 134 Deutscher Bundestag: Vor vierzig Jahren traten die Ostverträge in Kraft. 135 Yamamoto, Takeshi: Détente or Integration? EC Response to Soviet Policy Change towards the Common Market, 1970 – 75. Cold War History, Vol. 7, No. 1, February 2007, p. 78. 136 Deutscher Bundestag: Vor vierzig Jahren traten die Ostverträge in Kraft. 137 Tamtéž. 138 20. června 1973. (Dejmek, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992). Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky. Praha 2002, s. 75.)

44

dohody s Československem nevynechal ani zmínku o EHS. V souvislosti s novou érou vzájemných vztahů a blíţícím se summitem v Kodani řekl, ţe EHS není od toho, aby tvořilo oddělené bloky, ale naopak má sjednocovat a zajistit stabilitu.139 Smlouva prohlásila Mnichovskou dohodu za nulitní s tím, ţe toto nevytváří právní nárok soukromých osob vůči SRN. Obdobně významné bylo také ustanovení o neporušitelnosti státních hranic. Uzavření dohod znamenalo zajištění východních hranic na Odře a Nise a také hranic s Československem. Plán Sovětského svazu byl naplněn také v oblasti normalizace vztahů mezi oběma německými státy. Uzavření východních smluv totiţ znamenalo také počátek jednání mezi SRN a NDR. Nejdůleţitější ale bylo, ţe tato série dohod znamenala „odstranění“ jednoho z hlavních problémů v ekonomické a politické spolupráci obou bloků. Jednání se mohla posunout na novou kvalitativní úroveň. Nyní uţ bylo moţné váţně jednat o vzájemné spolupráci v kulturní, vědecko-technické a ekonomické oblasti, coţ obnášelo sbliţování EHS a RVHP.

4.2.2. Počáteční evropské váhání (1972–1973)

Vzájemné „oteplování“ vztahů mezi Východem a Západem vedla západoevropské státy k úvahám, co stojí za novým přístupem Kremlu a především, jak v této otázce dále postupovat. Jiţ během jednání Bundestagu se začaly polarizovat také názory v ES. Jean Monet, bývalý předseda Komise EHS Walter Hellstein a Kancléř Willy Brand se netajili tím, ţe jde o počátek nové éry a ţe je třeba Breţněvův projev vykládat v tom smyslu, ţe Sovětský svaz je připraven uznat Evropská společenství. V dubnu 1972 Brandt vyzval k zintenzivnění spolupráce se státy RVHP, aby bylo zřejmé, ţe Společenství je také připraveno na přijetí nové reality. Dne 19. dubna 1972 EHS oznámilo, ţe je připraveno přijmout realitu ve východní Evropě.140 Představitelé Francie ale zaujali opatrný postoj. Bylo tak třeba najít optimální řešení pro všechny účastníky. Je s podivem, ţe toto řešení nevyšlo z členských zemí Evropských společenství, ale v roce 1972 ze strany Spojeného království, které se k ES připojilo teprve v roce 1973. V rámci 139

Brandt, Willy: Rede von Willy Brandt über die Entspannungspolitik und die Europäischen Gemeinschaften (Berlin, 10. dezember 1973). 140 Mueller, Wolfgang: Recognition in Return for Détente? Brezhnev, the EEC, and the Moscow Treaty with West Germany, 1970-1973. Journal of Cold War Studies, Vol. 13, No. 4, Fall 2011, p. 86.

45

jednání EPC Británie předloţila dokument pod názvem: „Vztahy mezi EHS, RVHP a jejich (jednotlivými) členskými státy včetně přístupu východoevropských zemí k evropské integraci“141, který byl ostatními členy velmi kladně přijat.142 Jeho velkou výhodou byla opatrnost, s jakou k této problematice přistoupil. Přitom nebyla vyloučena ţádná moţnost spolupráce. Dokument obsahoval několik základních principů spolupráce s RVHP. Prvním bylo ustanovení, ţe členské státy mají zájem o navázání a prohlubování obchodní a hospodářské spolupráce se státy RVHP. Tato spolupráce je moţná pouze do té míry, aby byla v souladu se závazky, které vyplývají ze členství v ES. Opakem se stal druhý princip, který říkal, ţe rozvoj vztahů s RVHP nesmí být brzdou rozvoje samotného Společenství. Především to znamenalo, ţe EHS bude pokračovat v budování své společné obchodní politiky, která se od roku 1974 stala pro státy RVHP značnou překáţkou v obchodní a smluvní oblasti. Je třeba si uvědomit, ţe veškerá dosavadní jednání probíhala na základě dvoustranných jednání členských států. Nová společná obchodní politika EHS ale měla tuto moţnost znemoţnit a mělo dojít na jednání EHS s konkrétním členským státem RVHP.143 Uzavření podobné dohody by tak znamenalo de iure uznání EHS a jeho odlišného postavení od RVHP. Poslední princip jednoznačně odkazuje na skutečnost, ţe EHS si nepřeje další integraci států RVHP a jeho případná spolupráce nemá v ţádném případě posílit Sovětský svaz. Třetí princip stanovil, ţe se členové ES mají vyhýbat takovým akcím, které by Sovětskému svazu umoţnily posunout integraci s dalšími socialistickými státy na další kvalitativní úroveň.144 Podobný postoj Evropských společenství byl umoţněn také proto, ţe zahraniční obchod se státy RVHP byl v roce 1972 relativně malý a jeho budoucí perspektiva nebyla státům jasná. Ze začátku tak měly na výměně pravděpodobně větší zájem socialistické státy. Ve dnech 19. – 21. října 1972 se tato problematika také projednávala na summitu ES v Paříţi. Představitelé států na úvod konstatovali, ţe je nezbytné, aby se Společenství vypořádalo s jeho rostoucím vlivem na světovou politiku. Jeho význam jednoznačně překročil rámec ekonomické spolupráce bez vnějších dopadů. V rámci průmyslových zemí je třeba dosáhnout harmonického rozvoje vzájemného obchodu. To znamená, ţe Společenství se musí 141

„Relations between the EEC, CMEA and their Respective Member Countries, Including the Attitude of the Eastern Countries to European Integration“. (Yamamoto, Takeshi: Détente or Integration? EC Response to Soviet Policy Change towards the Common Market, 1970 – 75. Cold War History, Vol. 7, No. 1, February 2007, p. 79.) 142 Tamtéž, s. 79. 143 Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 7, Zaslání zprávy OBO ZÚ ze dne 2. dubna 1975. 144 Yamamoto, Takeshi: Détente or Integration? EC Response to Soviet Policy Change towards the Common Market, 1970 – 75. Cold War History, Vol. 7, No. 1, February 2007, pp. 79-80.

46

zasadit o liberalizaci mezinárodního obchodu, a to jak v oblasti tarifních, tak netarifních omezení. Předsedové vlád a hlavy členských států se shodli na tom, ţe je třeba podpořit détente v Evropě. Je nutné spolupracovat se státy východní Evropy, spolupráce ale musí být zaloţena na vzájemnosti. Společenství se také shodlo na tom, ţe je třeba zavést, RVHP obávanou, společnou obchodní politiku vůči nečlenským státům.145 Výsledky summitu tedy nijak nevybočily ze závěrů britského dokumentu. V prosinci 1972 pak na jednání EPS bylo schváleno, ţe EHS se oficiálně nemá spolupráci bránit, ale Komise by jakoukoliv případnou iniciativu Sovětského svazu měla zdrţovat. Hlavním důvodem se měly stát technické rozdíly a pravomoci jednotlivých organizací.146 Evropské společenství bylo na základě primárního práva nadáno právní subjektivitou k uzavírání dohod s jinými organizacemi a státy. V případě RVHP tomu tak nebylo. Dle stanoviska EHS byla RVHP pouze mezivládním seskupením, které nemá potřebné orgány a pravomoc k jednání s EHS. Problém právní subjektivity se podařilo odstranit aţ reformou RVHP v roce 1974. Evropské společenství se následně drţelo svého plánu a nepodnikalo nic, co by mohlo znamenat brzké uzavření vzájemné dohody. Aktivity Sovětského svazu ale nebyly ani odmítnuty. RVHP se s tímto výsledkem nehodlala spokojit, a proto jiţ v prosinci 1972 Breţněv vystoupil na oslavě 50. výročí SSSR s dalším překvapivým výrokem. Oznámil, ţe lze nalézt formy společných obchodních vztahů mezi RVHP a EHS za podmínky, ţe se členové EHS zdrţí diskriminačních pokusů a budou naopak podporovat přirozené bilaterální vztahy a evropskou spolupráci. Fakticky tak šlo o první oficiální návrh na navázání vztahů mezi oběma organizacemi.147 Přes tyto pokroky je ale třeba zdůraznit, ţe SSSR přiznal existenci EHS a zájem na spolupráci s ním, ale nikdy nepouţil výrazy typu uznání. Členové ES samozřejmě okamţitě začali spekulovat, co je za tímto překvapivým vývojem zahraniční politiky Sovětského svazu. Za velmi pravděpodobné se dá povaţovat, ţe Sovětský svaz jiţ nemohl ignorovat význam Evropských společenství a mimo jiné se rozhodl posílit postavení RVHP, které EHS odmítalo postavit na stejnou úroveň pro vzájemná jednání. 145

European Communities: Statement from the Paris Summit (19 to 21 October 1972). Mueller, Wolfgang: Recognition in Return for Détente? Brezhnev, the EEC, and the Moscow Treaty with West Germany, 1970-1973. Journal of Cold War Studies, Vol. 13, No. 4, Fall 2011, pp. 93-95.; Yamamoto, Takeshi: Détente or Integration? EC Response to Soviet Policy Change towards the Common Market, 1970 – 75. Cold War History, Vol. 7, No. 1, February 2007, p. 80. 147 Mueller, Wolfgang: Recognition in Return for Détente? Brezhnev, the EEC, and the Moscow Treaty with West Germany, 1970-1973. Journal of Cold War Studies, Vol. 13, No. 4, Fall 2011, pp. 93-95.; Yamamoto, Takeshi: Détente or Integration? EC Response to Soviet Policy Change towards the Common Market, 1970 – 75. Cold War History, Vol. 7, No. 1, February 2007, p. 81. 146

47

V roce 1973 se začal pohled členů Společenství na spolupráci s RVHP značně polarizovat. Brandt se stále drţel své východní politiky a při setkání s francouzským prezidentem Pompidouem podporoval moţné navázání vztahů obou organizací. Francouzské stanovisko bylo ale ještě v této době negativní a tato moţnost byla označena dokonce za „směšnou“. Francie sice stála za myšlenkou détente v Evropě, ale podle názoru Paříţe by spolupráce obou organizací vedla k přesnému opaku. Byla by podpořena integrace RVHP a Sovětský svaz by upevnil svou moc nad jinými státy východního bloku.148 Proto se zdálo praktičtější setrvat v dosavadním kurzu a udrţovat bilaterální vztahy na úrovni jednotlivých států. V květnu 1973 při setkání Brandta s Breţněvem bylo jiţ stanovisko Spolkové republiky poněkud vlaţnější. Německo stále podporovalo prohloubení spolupráce, nicméně bylo Sovětskému svazu taktně naznačeno, ţe brzká spolupráce obou organizací nepřichází v úvahu. Mělo se začít od realističtějších a méně komplikovaných návrhů. Nastolení formálních vztahů mezi oběma organizacemi tak v ţádném případě nebylo na pořadu dne.149 Kromě francouzského tlaku byl důvodem změněného německého postoje také stále trvající odpor opozice CDU/CSU. Odborníci současně začali poukazovat na moţné ekonomické problémy vzájemné spolupráce. Obě organizace byly svou strukturou poněkud odlišné, rozdílná byla také ekonomika socialistických a kapitalistických zemí. Za této situace si představitelé RVHP uvědomili, ţe pokud chtějí dosáhnout pokroku, musí to být socialistické země, které budou vyvíjet tlak a překvapí svým aktivním přístupem v této problematice. V červnu 1973 se konalo 27. zasedání RVHP, na kterém byla projednávána další strategie postupu vůči Evropskému společenství. Byla potvrzena nutnost této aktivní politiky. Členové souhlasili s neformálním jednáním generálního tajemníka RVHP Nikolaje Fadeyeva s ES. Informace o plánované návštěvě byly sděleny lucemburskému ministru zahraničí při jeho návštěvě Moskvy v červenci téhoţ roku. Členové Společenství byli tímto krokem zaskočeni. Nikdo neočekával, ţe by se Sovětský svaz a členové RVHP odhodlali posunout jednání do další fáze a opustili politiku jednostranných prohlášení.150 Fedayevova návštěva se uskutečnila 27. srpna 1973 v Kodani, kde se setkal s

148

Mueller, Wolfgang: Recognition in Return for Détente? Brezhnev, the EEC, and the Moscow Treaty with West Germany, 1970-1973. Journal of Cold War Studies, Vol. 13, No. 4, Fall 2011, p. 97.; Yamamoto, Takeshi: Détente or Integration? EC Response to Soviet Policy Change towards the Common Market, 1970 – 75. Cold War History, Vol. 7, No. 1, February 2007, p. 82. 149 Yamamoto, Takeshi: Détente or Integration? EC Response to Soviet Policy Change towards the Common Market, 1970 – 75. Cold War History, Vol. 7, No. 1, February 2007, p. 82. 150 Tamtéž, s. 84.

48

Ivanem Nørgaadem, který za Dánsko předsedal Radě ES.151 Jednání s Komisí bylo odmítnuto. RVHP ji stále neuznávala a nepovaţovala ji za rovnocenného partnera. Názory na tuto první, byť neoficiální, schůzku se různí. Fedayev s ohledem na neoficiální povahu návštěvy sice neměl mandát k jednání, přesto šlo o významný průlom ve vzájemných vztazích. Poprvé dal za RVHP jasně najevo, ţe je čas přistoupit k jednáním, která povedou k návrhům, jeţ prohloubí spolupráci obou bloků a podpoří politiku détente v Evropě. Na schůzce nepadly ţádné konkrétní návrhy, ale bylo předjednáno, ţe ideálním postupem je vytvoření speciálních delegací, které sladí cíle a stanoviska obou zainteresovaných stran. Společenství projednalo závěry schůzky o tři týdny později na jednání Rady. Výsledkem bylo, ţe ES musí zahájit jednání s RVHP. Ponechat nabídku bez reakce by bylo nepřijatelné. Na opatrném přístupu ale jednání nic nezměnilo a vše probíhalo v souladu s dříve popsanou strategií z britského dokumentu. Francie navrhla, aby hlavním a prvotním partnerem pro jednání byla Evropská komise. Argumentaci článkem 229 Římských smluv podpořily také ostatní členské státy.152 Toto ustanovení zakotvuje následující: „Komise rovněţ, je-li to účelné, udrţuje styky se všemi mezinárodními organizacemi.“153 Tato podmínka byla pro RVHP nepřijatelná. Jednání měla být dle RVHP vedena s členskými státy, a to prostřednictvím Rady. Komise navíc v této době nebyla jednáním s RVHP příliš nakloněna. Souviselo to stále s konstatováním, ţe RVHP nemá pro jednání odpovídající orgán a ve smlouvách nedisponuje právní subjektivitou. Aktivita v dalších jednáních tak byla opět elegantně předána RVHP.

151

Častulíková, Ivana: Předsednictví v Radě EU. Yamamoto, Takeshi: Détente or Integration? EC Response to Soviet Policy Change towards the Common Market, 1970 – 75. Cold War History, Vol. 7, No. 1, February 2007, p. 84. 153 European Commission: The Treaty of Rome. 152

49

5. Spolupráce RVHP a EHS – ve stínu KBSE (1974 – 1975)

Politická situace v roce 1974 byla velmi odlišná od situace na počátku 70. let. Politika uvolňování napětí dosahovala svého vrcholu. Podařilo se normalizovat vztahy mezi Spolkovou republikou a řadou socialistických států. Z prohlášení by se mohlo zdát, ţe oficiální spolupráce mezi EHS a RVHP je pouze otázkou času. Tomu napovídala i řada uzavřených dohod o kontrole zbrojení a odzbrojení154. Byly tak poloţeny základy pro zahájení jednání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a v souvislosti s ní také pro jednání mezi RVHP a Společenstvím.

5.1. Význam KBSE pro vztahy EHS a RVHP

O potřebě uskutečnit Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě se dle archivních materiálů ţivě diskutovalo jiţ od roku 1970155. Snahy Sovětského svazu jednat o evropské konferenci o bezpečnosti sahají dokonce do roku 1954. Tyto původní plány ale nezahrnovaly účast států mimo evropský kontinent, zvláště USA, coţ bylo pro západoevropské země zcela nepřijatelné.156 S ohledem na jednání mezi Sovětským svazem a Spolkovou republikou Německo se očekávalo, ţe konference proběhne ke konci roku 1971 nebo na začátku roku 1972.157 Datum mělo být stanoveno poté, co socialistické státy naleznou shodu se SRN v otázce bilaterálních dohod a Západního Berlína158. Jak se brzy ukázalo, tento odhad byl příliš optimistický. 154

Nejvýznamnější z nich byl podpis dohody o omezení strategických zbraní SALT I v roce 1972, významná byla ale také smlouva ABM o omezení protiraketové obrany nebo Úmluva o zákazu rozmisťování jaderných zbraní a jiných zbraní hromadního ničení na mořském dně a dně oceánů a v jejich podloţí. (Kuchyňková, Petra – Suchý, Petr (eds.): Vývoj a výsledky procesů kontroly zbrojení a odzbrojování. Marnost nad marnost? Brno 2005, s. 17-127.) 155 První zmínky sahají do 60. let. 156 Davy, Richard: Helsinki myths. Setting the record straight on the Final Act of the CSCE, 1975. Cold War History, Vol. 9, No. 1, February 2009, p. 2. 157 Archiv MZV, f. TO-T 1970-1974, Francie, k. 1, Záznam z rozhovoru s ředitelem pro Evropu francouzského MZV. 158 Západní Berlín představoval pro Spolkovou republiku po desítky let klíčovou politickou otázku. Cílem byla integrace Západního Berlína do SRN. (Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 3, Podkladový materiál k návštěvě předsedy parlamentní frakce SPD H. Wehnera v ČSSR 11. – 14. 1. 1978.) Berlínský problém měla řešit tzv. Čtyřstranná dohoda, která byla uzavřena 3. 9. 1971. (Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 3, Informační podklady – Vztahy ČSSR – NSR.) Jednotlivé smluvní strany ale interpretovaly přijatá ustanovení

50

Dohoda se SSSR a Polskem neměla v Bundestagu jasnou podporu. Jako velký problém se ukázalo jednání s Československem a také vyřešení statusu Západního Berlína bylo v nedohlednu. Moţný začátek Konference tak byl neustále odkládán.159 Většina politických problémů byla přesto odstraněna mezi lety 1972 aţ 1973. V témţe období probíhala první přípravná jednání KBSE. První přípravné rozhovory, které zabraly přibliţně šest měsíců, se konaly od 22. listopadu 1972 do 8. června 1973 v Helsinkách. Výsledkem byla shoda na budoucí agendě konference, účastnících, datu i místu konání a také jednacím řádu. To vše bylo obsaţeno v tzv. „Modré knize“.160 Technicky ani politicky v roce 1973 jiţ nic nebránilo tomu, aby se 35 ministrů zahraničních věcí zúčastnilo první fáze jednání v Helsinkách. Konferenci zahájil finský prezident Urho Kekkonen slovy: „Vaše schůzka není jen konference o bezpečnosti, ale také konference o spolupráci.“161 Jeho slova vystihují význam jednání pro obě organizace. Pro státy RVHP a ES se Helsinky staly dalším fórem vzájemného dialogu. Státy ES při jednáních vyuţily nový mechanismus spolupráce EPS, jehoţ zaloţení bylo úzce provázáno s prvními náznaky moţné spolupráce ze strany RVHP. Francie i SRN měly zájem na prohloubení spolupráce, oba lídrové ES si uvědomovali, ţe jedině tak je moţné utvrdit svou vyjednávací sílu a pozici Společenství v Evropě a na světě. Oproti Francii, která tímto krokem kompenzovala své ekonomické problémy, SRN věřila, ţe tímto krokem přidá na legitimnosti své Ostpolitice.162 Uplatnění EPS umoţnilo koordinovaný postoj Společenství vůči socialistickým státům. Důvodem této shody byla skutečnost, ţe KBSE se „zabývala zejména nevojenskými aspekty bezpečnosti“.163 Byla zde řada styčných bodů, které umoţnily formulovat jednotné stanovisko. Komise byla zmocněna k vyjednávání v záleţitostech druhého koše, tedy

zcela odlišně, coţ poloţilo základ dalších problémů. Sovětskému svazu a dalším socialistickým státům vadil především spolkový výklad „rozvíjení vazeb mezi NSR a Západním Berlínem“ v tom smyslu, ţe Berlín bude Spolkovou republikou zapojován do všech smluv a mezinárodních akcí, kterých se účastní SRN. (Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 1, Zpráva o konzultacích mezi FMZV a zahraničním úřadem NSR ve dnech 26. – 27. února 1976.). 159 Archiv MZV, f. TO-T 1970-1974, Francie, k. 1, Záznam o rozhovoru s generálním ředitelem politické sekce MZV de Beaumarchais. 160 OSCE: Preparatory talks for the CSCE. 161 OSCE: First stage of the CSCE, Helsinki. 162 Marek, Dan: Od Moskvy k Bruselu. Vztahy mezi Českou republikou a Evropskou unií v období 1957-2004. Brno 2006, s. 71-73. 163 Mastný, Vojtěch: The Helsinki process and a new framework of European security. In: Story, Jonathan: The New Europe. Politics, Government and Society since 1945. Oxford 1993, s. 421.

51

„spolupráce v oblasti hospodářství, vědy a techniky a ţivotního prostředí“164. Neprojednávala otázky lidských práv nebo bezpečnosti v Evropě (první a třetí koš). Komise neprojednávala problematiku zbývajících dvou košů především pro odpor Francie. V rámci KBSE musel být pouţit dvojí jednací mechanismus. Komise vedla jednání o otázkách ekonomické spolupráce. Zástupci členských států ES pak koordinovali postoje ve výborech a skupinách, které odpovídaly struktuře výborů a skupin v EPS.165 I díky EPS byla spolupráce států ES v rámci konference hodnocena velmi pozitivně. Společná pozice umoţnila odolávat silným tlakům jak ze strany Moskvy, tak i USA.166

5.1.1. Uznání Komise a následná jednání mezi RVHP a ES

V roce 1973 bylo pro RVHP nepřijatelné, aby představitelé této organizace jednali přímo s Komisí. Mezinárodně politická situace a snaha Sovětského svazu, aby při jednáních v rámci KBSE působil jako aktér, který se skutečně snaţí o překonání rozdílů mezi oběma bloky, vedla k tomu, ţe v rámci 28. zasedání Výkonného výboru RVHP v Sofii (červen 1974) bylo rozhodnuto, ţe má být navázán kontakt přímo s Komisí. Fadeyev odeslal 16. září 1974 zprávu předsedovi Komise, ţe RVHP je připravena na jednání s ES. Součástí dopisu bylo také pozvání Françoisi Xavierovi Ortolimu, aby navštívil Moskvu, kde bude na nejvyšší úrovni projednán další moţný postup. Tímto dopisem RVHP fakticky uznala nadnárodní Komisi a ukázala vlídnou tvář vůči Západu. Evropské společenství pozvání do Moskvy přijalo s podmínkou, ţe půjde o předběţné a spíše technické jednání.167 První oficiální setkání představitelů obou organizací se následně odehrálo 4. února 1975 v Moskvě.168 Výsledky z této schůzky ale byly přijaty rozpačitě. Při jednáních se dostalo pouze na procedurální otázky a věcný obsah moţných vztahů prakticky nebyl řešen a byl ponechán na budoucí setkání. Přesto, ţe v této době jiţ fungovala společná obchodní politika 164

OSCE: Conference on Security and Co-operation in Europe Final Act. Marek, Dan: Od Moskvy k Bruselu. Vztahy mezi Českou republikou a Evropskou unií v období 1957-2004. Brno 2006, s. 74. 166 Davy, Richard: Helsinki myths. Setting the record straight on the Final Act of the CSCE, 1975. Cold War History, Vol. 9, No. 1, February 2009, p. 3. 167 Yamamoto, Takeshi: Détente or Integration? EC Response to Soviet Policy Change towards the Common Market, 1970 – 75. Cold War History, Vol. 7, No. 1, February 2007, p. 86. 168 Taméž, s. 87. 165

52

členů ES a většina socialistických zemí zatím nepociťovala naléhavou potřebu vyřešit bezesmluvní vztah, stala se jednání mezi oběma organizacemi předmětem jednání spolkového ministra zahraničí H. D. Genscher s jeho československým protějškem Bohuslavem Chňoupkem. Genscher v této souvislosti ujistil československou stranu, ţe je nutné v jednáních pokračovat a ţe to bude Spolková republika, která má zájem na zintenzivnění vztahů obou organizací a zasadí se o to také při jednání v rámci EHS. Současně ale bylo konstatováno, ţe při hledání moţných oblastí spolupráce členové EHS nepočítají s tím, ţe by mohlo dojít k uzavření smlouvy také pro oblast obchodu a stejné stanovisko zaujímá také Spolková republika.169

5.1.2. Druhá fáze jednání v Ženevě a Závěrečný akt KBSE z Helsinek

Uznání Komise jako plně legitimního partnera přišlo v průběhu tzv. druhé fáze jednání KBSE v Ţenevě. Tato pracovní jednání probíhala od 18. září 1973 do 21. června 1975. Jednání probíhala především na úrovni odborných delegací a pokrok v jednáních byl relativně pomalý, coţ odpovídalo řešení věcné problematiky a nutnosti přistoupit na ústupky na obou stranách. Naplno se zde projevil obtíţný úkol sladit stanoviska 35 zúčastněných států s rozdílnými mezinárodně-politickými zájmy. Řada politiků a odborníků v průběhu jednání neskrývala svou frustraci. Přesto byly ohlasy v tisku spíše příznivé.170 Po 22 měsících jednání se podařilo 21. června ve čtyři hodiny ráno vyjednávací proces konečně uzavřít a k podpisu byl připraven Závěrečný akt.171 Slavnostní podpis Závěrečného aktu KBSE v Helsinkách proběhl 1. srpna 1975.172 Pro Komisi to bylo velké vítězství. Helsinský Závěrečný akt totiţ za ES podepsal italský premiér Aldo Moro, který aktuálně předsedal Radě. Svou roli při podpisu vysvětlil takto: „Podepisuji závěrečný akt konference jako představitel Itálie a jejím jménem a jako představitel Rady ministrů jménem Společenství. Třetí země proto mohou být ujištěny, ţe výsledky konference, jeţ se na ně

169

Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 3, O oficiální návštěvě ministra zahraničí NSR H.-D. Genschera v ČSSR ve dnech 24. – 26. března 1975. 170 OSCE: Second stage of the CSCE, Geneva. 171 Davy, Richard: Helsinki myths. Setting the record straight on the Final Act of the CSCE, 1975. Cold War History, Vol. 9, No. 1, February 2009, p. 2. 172 OSCE: Signing of the Helsinki Final Act.

53

vztahují, budou realizovány Společenstvím v těch sektorech, které jiţ spadají či později budou spadat do její jurisdikce.“173 RVHP proti tomuto výkladu podpisu neprotestovala, odpovídalo to Sofijskému usnesení z června 1974. Neprotestovala přesto, ţe zde byl poloţen další základ pro taktiku ES, jak se vyhnout uzavírání smluv s RVHP a uzavřít smlouvy přímo s jednotlivými členskými státy. Společenství se vrátilo k argumentaci, ţe RVHP je svou povahou, strukturou a kompetencemi zcela odlišnou organizací, která nemůţe jednat s Komisí na stejné úrovni. Tato argumentace měla čistě politické pozadí a členové RVHP se navíc mohli dovolávat úpravy Statusu RVHP, kde byla nově zakotvena dříve chybějící mezinárodně-právní subjektivita.174 V souvislosti se strategií z roku 1972 se Společenství obávalo, ţe všechny sovětské ústupky jsou pouze „tahy na šachovnici“ ve snaze posílit svůj vliv nad jinými socialistickými státy a posílit svou pozici také v západní Evropě. V opačném případě by Společenství nemohlo vyjednávat a uzavřít dohody s uskupeními jako ASEN a Liga arabských států, která svými pravomocemi a strukturou také neodpovídala představám ES.175 Výsledkem KBSE v kaţdém případě bylo posílení vyjednávací pozice ES s RVHP v následujících letech. Podpis závěrečného aktu vnímaly jako své „vítězství“ obě strany, i kdyţ v západním tisku se vyskytla řada kritických reakcí, které neobjektivně zpochybňovaly úspěch demokratických zemí a jejichţ výtky měly být alespoň částečně vyvráceny aţ následujícími událostmi. Richard Davy ve své práci poukazuje na skutečnost, ţe proti původním poţadavkům museli zástupci SSSR slevit z velké části svých poţadavků a ţe průběh jednání v ţádném případě neodpovídal původním Breţněvovým představám. Tisk států východního bloku a také archivní materiály ale zdůrazňují roli Moskvy a povaţovaly výsledek KBSE za její velké vítězství.176 Sovětský svaz a členské státy RVHP tak druhý koš KBSE vnímaly jako prostředek, jak ES donutit k ústupkům ve vzájemném vyjednávání. V dobových zprávách se hovoří o „poráţce Západu“ nebo „novém Mnichovu Západu“.177 Je zřejmé, ţe toto hodnocení bylo 173

Marek, Dan: Od Moskvy k Bruselu. Vztahy mezi Českou republikou a Evropskou unií v období 1957-2004. Brno 2006, s. 74-75. 174 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Stanovisko výborov Snemovne národov prednesie poslanec Červený. 175 Marek, Dan: Od Moskvy k Bruselu. Vztahy mezi Českou republikou a Evropskou unií v období 1957-2004. Brno 2006, s. 78. 176 Davy, Richard: Helsinki myths. Setting the record straight on the Final Act of the CSCE, 1975. Cold War History, Vol. 9, No. 1, February 2009, p. 1. 177 Archiv MZV, f. TO-T 1975 – 1979, Francie, k. 3, Politická zpráva č. 51 – Hodnocení výsledků KBSE, vliv na jednání SALT a MBFR.

54

nadsazené a odpovídalo dobové atmosféře. Následná realita ukázala, ţe samotné socialistické státy se zavázaly k řadě opatření, která nebyla reálná. Zvláště v oblasti třetího koše KBSE šlo spíše o líbivou proklamaci neţ cíl, který by měl být skutečně splněn. Závěrečný akt KBSE v kaţdém případě poskytl argumentační základnu RVHP pro další vyjednávání o spolupráci obou organizací. RVHP v dalších jednáních se Společenstvím vycházela hned z prvního všeobecného ustanovení druhého koše, kde signatáři podepsali následující: „Uváţejíce, ţe objem a skladba obchodu mezi zúčastněnými státy neodpovídá ve všech případech moţnostem vytvořeným současnou úrovní ekonomiky, vědy a technologického vývoje, (…) uznávajíce příznivé účinky, které mohou plynout z rozvoje obchodu (…); (…) budou podporovat rozvoj obchodu na co moţná nejširší mnohostranné základně, snaţící se tak vyuţít různých hospodářských a obchodních moţností; uznávají význam dvoustranných a mnohostranných mezivládních a jiných dohod pro dlouhodobý rozvoj obchodu;“ 178 RVHP mohla nově tvrdit, ţe Společenství nedodrţuje ustanovení, které samo podepsalo a nezasazuje se tak o zajištění a prohloubení míru a spolupráce v Evropě.

5.2. Hospodářské vztahy mezi lety 1974–1975 – zárodky problémů ČSSR v zahraničním obchodě s ES a zvláště SRN

Roky 1974 aţ 1975 nebyly zajímavé pouze multilaterálními jednáními v rámci KBSE, ale šlo o významný mezník i v otázce vzájemné hospodářské spolupráce mezi státy Společenství a RVHP. Od 1. 1. 1975 začala být po řadě odkladů plně uplatňována společná obchodní politika států Společenství. Pro členy RVHP to znamenalo vyjednávat o všech nových obchodních dohodách na nadnárodní úrovni s Komisí, a nikoliv s jednotlivými členskými státy ES. Současně k 31. 12. 1974 skončila platnost většiny dlouhodobých obchodních dohod

178

OSCE: Conference on Security and Co-operation in Europe Final Act.

55

socialistických států s členy EHS.179 Komise posílená průběhem jednání KBSE navíc odmítala ustoupit ve svém poţadavku, ţe veškerá jednání budou probíhat mezi ES (Komisí) a jednotlivými státy RVHP, a nikoliv na úrovni těchto organizací nebo bilaterálních jednání členských států, jak si to přála Moskva. Tím byl poloţen základ velmi rozdílného postoje k této problematice mezi SSSR a velkou částí ostatních členů RVHP. Evropští členové měli s ES mnohem aktivnější obchodní vztahy neţ SSSR a omezení obchodu by je zasáhlo mnohem výrazněji neţ Sovětský svaz. Byl proto předpoklad, ţe časem projeví zájem na uzavření dohod se Společenstvím, pokud k tomu budou dostatečně ekonomicky motivováni. Většina členů RVHP v letech 1974 – 1975 nechtěla otevřeně zastávat jiné stanovisko neţ Moskva, a proto svou pozornost upřela spíše na jednání s jednotlivými členskými státy EHS o jiném způsobu spolupráce. Preferované řešení vzájemného obchodu se nalezlo v podobě průmyslové kooperace. Současně s ní se přešlo na jiné druhy dlouhodobých smluvních vztahů, jako byly dlouhodobé ekonomické dohody. Československo se ale rozhodlo jít jinou cestou. Nejvýznamnějším rozdílem bylo, ţe Československo neuzavíralo dlouhodobé ekonomické dohody, které povaţovalo za nevýhodné. Vláda ČSSR dospěla k závěru, ţe jejich uzavřením by přišla o dosud získané výhody v zahraničním obchodu a je tedy lepší se spoléhat na jejich další dodrţování i bez patřičné smluvní úpravy.180 Přistoupilo tedy pouze k průmyslové kooperaci, která byla například se SRN umoţněna dohodou o dalším rozvoji hospodářské, průmyslové a technické spolupráce z ledna 1975.181 V této souvislosti částečně spoléhalo i na moţnost zlepšení bilaterálních kontaktů díky jednáním v rámci KBSE, která umoţnila mnohem četnější schůzky nejvyšších státních představitelů182. Tato strategie ale nekalkulovala s ekonomickou krizí ve Společenství, která státy EHS přinutila k protekcionistickým opatřením, coţ bylo v bezesmluvním obchodě relativně snadné, a také s neúspěchem kooperace na úrovni jednotlivých podniků. Největší pozornost ze států EHS byla z pochopitelných důvodů věnována spolupráci s NSR, která byla největším obchodním partnerem ze zemí Společenství. Československo 179

Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 7, Zpráva OBO ZÚ ze dne 2. dubna 1975. Archiv MZV, f. TO-T 1970-1974, Francie, k. 2, Informace o situaci v ekonomických smluvních vztazích mezi státy RVHP a vyspělými kapitalistickými státy Evropy. 181 Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 3, Současný stav vztahů mezi ČSSR a SRN – ekonomická oblast. 182 Jen se Spolkovou republikou Německo jsou zmiňovány tyto schůzky na nejvyšší úrovni: setkání kancléře Schmidta a Gustava Husáka v Helsinkách, šest setkání ministrů zahraničních věcí mezi lety 1973 aţ 1975 nebo dvě setkání ministrů zahraničního obchodu. (Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 12, Informační podklady – vztahy ČSSR – NSR.) 180

56

v roce 1975 hodnotilo politické vztahy i ekonomické styky se Spolkovou republikou jako dobré, se zlepšující se tendencí, a to i přes hospodářskou krizi, která byla vyvolána prvním ropným šokem a která bude více rozebrána v následující kapitole.183 Průmyslová kooperace československých podniků s podniky v SRN ale velmi záhy přestala naplňovat očekávání184. Dohody se počítaly v jednotkách kusů a jediná dohoda, která přinášela konkrétní výsledky, byla uzavřena s firmou SIEMENS.185

183

Tamtéž. Kooperace byla hodnocena následovně: „Současný stav kooperačních vztahů je na nízké úrovni a neodpovídá jak našemu celostátnímu zájmu a moţnostem, tak ani postavení NSR v našem zahraničním obchodě s kapitalistickými státy a ani nakonec technické úrovni v NSR.“ (Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 7, Zpráva OBO ZÚ ze dne 2. dubna 1975.) 185 Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 3, K současnému stavu vt-spolupráce ČSSR a NSR. Plánovaná ekonomická zpráva č. 3 ze dne 9. června 1977.; Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 3, Současný stav vztahů mezi ČSSR a SRN – ekonomická oblast. 184

57

6. Situace mezi lety 1976–1978 – proražení jednotné fronty

Rok 1975 byl pro moţnou spolupráci RVHP a EHS přelomový. Zdálo se, ţe oba bloky jsou schopny překonat vzájemnou nevraţivost a dojít k pozitivním výsledkům. Velký význam byl v tomto ohledu přikládán závěrům KBSE v Helsinkách a související politice uvolňování. Závěrečný akt KBSE obsahoval ustanovení, ţe státy budou usilovat o zlepšení vzájemné hospodářské a vědecko-technické spolupráce, coţ se mělo stát podkladem pro následná oficiální jednání o navázání vztahů mezi oběma organizacemi. Federální ministerstvo zahraničních věcí ČSSR hodnotilo výsledky KBSE takto: „Výsledky dosaţené na KBSE, stvrzené Závěrečným aktem, vytvářejí reálnou bázi pro řešení vzájemného vztahu a spolupráce mezi existujícími hospodářskými seskupeními – RVHP a EHS (…)“.186 Jako ideální se zdála také situace v nejvlivnějším státě ES, Spolkové republice. S většinou socialistických států byly uzavřeny smlouvy o normalizaci vzájemných vztahů, proběhla řada vzájemných oficiálních návštěv a prohlubovala se také ekonomická spolupráce, a to bez ohledu na následky první ropné krize. To vše za vlády koalice, která nadále podporovala tzv. novou východní politiku. Také Francie jako vlivný člen EHS jiţ nepředstavovala zásadní překáţku pro vzájemnou spolupráci. Její politika „úsměvů na všechny strany“ znamenala sice opatrný, ale pozitivnější přístup k Sovětskému svazu a jeho zájmům.187 Francie chtěla sehrát roli prostředníka a více se angaţovat v této problematice. Francouzská politická elita pochopila, ţe nadále není moţné setrvat jen v oblasti bilaterálních vztahů. Nutno říct, ţe to socialistické státy oceňovaly i přes skutečnost, ţe si všímaly často rozporuplných výsledků francouzského počínání. Pokud západní Evropa byla po politické stránce nakloněna pokračování politiky détente, situace v Sovětském svazu byla mnohem komplikovanější. Na první pohled stálý kurz tohoto nejdůleţitějšího aktéra východního bloku, který mohl prohloubit nebo naopak zcela zastavit politiku uvolňování, byl nyní ohroţen nemocí Leonida Breţněva. Vladislav Zubok Breţněva označil za architekta politiky détente, o kterou se aktivně zasazoval aţ do let 1974 aţ 1975. V Sovětském svazu musel oponovat neochotě vlivných kruhů, zvláště armádních sloţek a KGB, které si toto směřování nepřály. Jejich ochota tolerovat nový kurz sahala jen tak daleko, 186

Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 1, Konzultace mezi FMZV ČSSR – SRN ze dne 26. a 27. 2. 1976. Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, Francie, k. 3, Zpráva k oficiální návštěvě ministra zahraničních věcí s. Ing. Bohuslava Chňoupka do Francouzské republiky ve dnech 3. – 4. dubna 1975 ze dne 14. února 1975. 187

58

dokud nedošlo k omezení jejich moci a financování. Nyní byl ale Breţněv odtrhnut od jednání Politbyra a směřování zahraniční politiky tak řídila především „troika“ ve sloţení Andrei Gromyko za ministerstvo zahraničí, Iurii Andropov za KGB a Dmitrij Fjodorovič Ustinov za ministerstvo obrany. Jejich vláda znamenala nutnost dosahování vzájemných kompromisů, současně se „troika“ obávala, aby díky své roli proti sobě nepopudila podezřívavého Breţněva nebo jiné vlivné členy strany. Členové „troiky“ se proto scházeli jen na oficiálních setkáních a změna pravomocí nepřicházela v úvahu. Tento druh vládnutí zaloţený na jemném balancování nebyl snadný, proto se období po roce 1975 označuje jako „zastoi“, coţ v překladu znamená období stagnace, a to stagnace ekonomické, politické i ideologické.188 Za této situace fungovala současná sovětská zahraniční politika v nastaveném kurzu pouze ze setrvačnosti.

6.1. Oficiální návrh na spolupráci mezi EHS a RVHP z roku 1976

Na začátku roku 1976 se zdálo, ţe podmínky pro zaslání oficiální ţádosti o normalizaci vzájemných styků nemohou být lepší. V lednu 1976 Výkonný výbor RVHP přijal dokument „Dohoda o základech vzájemných vztahů RVHP a EHS“. Ten stanovil základní mantinely pro další jednání obou organizací. Nejdůleţitější ustanovení stanovilo, ţe jednání a veškeré dohody s EHS musejí „zajistit úplnou rovnost obou smluvních stran“.189 Bylo také rozhodnuto, ţe to bude právě RVHP, která musí udrţet svou iniciativní úlohu při vzájemných jednáních, aby bylo dosaţeno kýţeného pokroku. V duchu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a výsledků 28. zasedání Výkonného výboru RVHP přistoupila RVHP 16. února 1976 k zaslání návrhu dohody o normalizaci vzájemných styků.190 Dohoda navrhovala, ţe jejími signatáři se stanou všechny členské státy obou organizací a v neposlední řadě také samotná RVHP a EHS, jakoţto organizace tyto státy sdruţující, které mají právní subjektivitu k uzavírání mezinárodních multilaterálních dohod. Návrh dohody byl 188

Zubok, Vladislav M.: Soviet foreign policy from détente to Gorbachev, 1975-1985. In: Leffler, Melvyn P. – Westad, Odd A. (eds.): The Cambridge history of the Cold War. Volume III. Crises and détente, Cambridge 2010, pp. 90–93. 189 Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 3, Současný stav vztahů RVHP-EHS (informace). 190 Tamtéž.

59

velmi ambiciózní a navrhoval širokou míru spolupráce. Tři základní body obsahovaly následující poţadavky: poskytnutí doloţky nejvyšších výhod, rozvoj obchodu bez jakékoliv diskriminace a spolupráci v oblasti úvěrování. Dále zde byly poţadavky na: „standardizaci, ochranu ţivotního prostředí, ekonomické prognózy v oblasti výroby a spotřeby“ a to dle dohodnuté tématiky.191 Ve skutečnosti ale načasování ani vnitropolitická situace v EHS uzavření podobné dohody nepřála a Sovětský svaz s ostatními členy RVHP přecenili náznaky z předchozích let. To potvrzuje oficiální odpověď EHS ze dne 15. 11. 1976. Společenství sice změnilo svůj dosavadní zcela odmítavý postoj. Formulace dopisu a navrhovaná míra spolupráce byla ale pro členy RVHP velkým zklamáním.192 Shoda na této odpovědi nebyla pro členy Společenství snadná. Rada započala s přípravou odpovědi jiţ v březnu 1976, ale přesto se ji podařilo schválit a odeslat teprve v listopadu téhoţ roku. Odpověď zahrnovala jak samotný dopis, tak protinávrh Evropského společenství.193 Moţnost poskytnutí doloţky nejvyšších výhod, úprava pravidel vzájemného obchodu nebo spolupráce v oblasti úvěrování byly zcela odmítnuty. Dle EHS je třeba postupovat po malých „krůčcích“. Proto měla dohoda mezi RVHP a EHS obsahovat pouze okrajová ustanovení. Navrhována byla vzájemná výměna informací a statistických dat nebo měly být společně řešeny a studovány otázky ekologie.194 Členové EHS počítali s tím, ţe tyto podmínky budou pro socialistické státy nepřijatelné a dohoda uzavřena nebude. Šlo o tradiční zdrţovací taktiku. I pokud by k ní navíc v této podobě RVHP přistoupila, nedošlo by k oslabení silné vyjednávací pozice Komise v hospodářských vztazích. Evropské hospodářské společenství proto stále drţelo svou taktiku z první poloviny 70. let. Jejímu opuštění nepřála jak vnitropolitická situace v SRN, tak hospodářská krize ve Společenství. Pokud jde o problematiku doloţky nejvyšších výhod pro státy socialistického bloku, platila stále vyjádření ministra zahraničních věcí NSR z roku 1975, ţe doloţka nejvyšších výhod je moţná, ale pouze ve smlouvách mezi EHS a jednotlivými členskými státy RVHP. Její přiznání mezi oběma organizacemi není pro Komisi a členské státy akceptovatelné.195

191

Tamtéž. Tamtéž. 193 McAllister, Richard: From EC to EU. An Historical and Political Survey. London 1997, p. 103. 194 Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 3, Současný stav vztahů RVHP – EHS (informace). 195 Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 3, Záznam o jednání ministrů zahraničních věcí ČSSR a NSR 24. – 25. 3. 1975 v Praze. 192

60

6.2. Hospodářská krize v EHS (zvláště SRN) a její dopad na spolupráci s RVHP mezi lety 1976-1977

V říjnu 1973 vypukla ve světě tzv. první ropná krize, která probíhala současně s problémy v monetární oblasti. Arabské státy pouţily zvýšení cen ropy jako silnou politickou zbraň. Kartel OPEC zaloţený v roce 1960 z počátku nedokázal vyuţít svého potenciálu a přes jeho snahy se zvedla produkce ropy, která byla provázena sniţováním její ceny. Šance na zásadní obrat se naskytla v roce 1973. Západoevropské státy v čele s Velkou Británií, Francií a Spolkovou republikou Německo totiţ v průběhu 60. let a na začátku 70. let nahradily doposud primární uhlí za ropu. Uhlí bylo nezřídka nahrazeno i v energetickém průmyslu, kde se začaly zavádět elektrárny zpracovávající ropu. Pod záštitou Yom Kippurské války se kartel OPEC rozhodl vyuţít této závislosti a cíleně podnikal kroky ke zvýšení ceny této komodity, jako sníţení produkce a embarga, coţ se mu podařilo. V roce 1974 se díky zásahu členů OPEC s ropou obchodovalo za čtyřnásobek ceny, neţ tomu bylo v roce 1972.196 Státy EHS neměly okamţitý substitut za tuto surovinu a náhlé zvýšení cen vedlo k hospodářské krizi členských států Společenství, a to i přesto, ţe většina opatření byla relativně brzy odvolána. První problémy se začaly objevovat prakticky ihned, tedy jiţ v roce 1973. Zvýšení cen ropy vedlo k zvýšení cenové hladiny velké části produktů a mělo negativní vliv na výrobu. Většina odvětví byla krizí plně zasaţena nejpozději v roce 1975. Podniky byly nuceny propouštět a v Evropě se zvedala nezaměstnanost. Růst spotřebitelských cen také roztáčel kola inflace. Protoţe v 70. letech současně získaly v západní Evropě velký vliv odborové organizace, vlády byly přinuceny maximalizovat snahy o zachování pracovních míst a vynakládat nemalé prostředky na podporu nezaměstnaných obyvatel. Snahy šly tak daleko, ţe státy byly ochotny jít do deficitu a na místo dlouhodobých zájmů začaly prosazovat ochranářské opatření domácího průmyslu.197 Ochranářská opatření měla velký vliv na zahraniční politiku členů EHS. Hlavní dopad byl nicméně opoţděný a ve vztahu k RVHP jej lze pozorovat ve znatelné míře aţ od roku 1976. Problémy vyvolané ropnou krizí ale nebyly po roce 1973 jediné. Po druhé světové válce byly západoevropské měny navázány na americký dolar. Političtí představitelé věřili, ţe by jejich kolísání jinak vedla k obchodním a ekonomickým problémům. Fungování 196 197

Sutcliffe, Anthony: An economic & social history of Western Europe since 1945. London 1996, pp. 202-203. Tamtéž, s. 204-205.

61

Brettonwoodského měnového systému se ke konci 60. a na počátku 70. let dostalo do velkých problémů. Americká ekonomika byla pod tlakem jiných ekonomik, coţ vedlo k oslabení dolaru. Od konvertibility dolaru vůči zlatu muselo být nakonec upuštěno a mezi lety 1972 aţ 1973 opustila většina zemí Brettonwoodský měnový systém. Tímto uvolněním se ale měnová politika řady zemí stala méně disciplinovanou a jakékoliv případné ekonomické cykly vyvolávaly mnohem silnější následky. I zde lze hledat jednu z příčin ekonomické recese, která započala v roce 1974. Skutečné globálnější ekonomické recese jsou totiţ v naší moderní historii relativně vzácné a ta, která začala prvním ropným šokem a zdraţením potravin, byla první od konce druhé světové války.198 Důsledkem těchto událostí bylo, ţe země, které byly motorem liberalizace mezinárodního obchodu, začaly najednou vůči nečlenským státům prosazovat protekcionistická opatření, která byla v naprostém protikladu s jejich dosavadní politikou na půdě GATT. Velice patrné to bylo na obchodu mezi Spolkovou republikou a Československem. V problémech se s jistým zpoţděním ocitl ocelářský průmysl, těţba uhlí nebo loďařství, tedy tradiční a důleţitá průmyslová odvětví v SRN. Brzy nato se přidal také textilní průmysl.199 Státy EHS a zvláště Spolková republika proto v roce 1976 ztratily zájem na uvolňování podmínek vstupu zahraničních výrobků na vnitřní trh Společenství. Výjimkou byly jiţ uzavřené platné smlouvy. Doloţka nejvyšších výhod pro RVHP v této situaci nepřicházela v úvahu. Tento vývoj ale nebyl samozřejmý. Státy RVHP se zprvopočátku domnívaly, ţe právě hospodářská krize Společenství můţe být potřebným impulsem k tomu, aby EHS přehodnotilo přístup a došlo k rozšíření obchodu se socialistickými státy. Hodnocení přitom vycházelo ze skutečnosti, ţe členové RVHP nebyli krizí zasaţeni tak silně a mohli se stát stabilním obchodním partnerem. Popisované úvahy se vztahovaly zvláště ke Spolkové republice a měly velký vliv i na Československou zahraniční politiku. Německo bylo totiţ známo svou silnou exportní politikou a dalo se očekávat, ţe sáhne po nových nebo nedoceněných trzích.200 S koncem roku 1974 skončily všechny dlouhodobé obchodní dohody, které byly uzavřeny mezi státy RVHP a členy EHS. S ohledem na novou společnou politiku jiţ nebylo moţné tyto dohody prodlouţit a vzájemný obchod tak nebyl smluvně nijak upraven. To vytvořilo od roku

198

Battilossi, Stefano – Foreman-Peck, James – Kling, Gerhard: Business cycles and economic policy, 1945-2007. In: Broadberry, Stephen – O´Rourke, Kevin H. (eds.): The Cambridge Economic History of modern Europe. Volume 2: 1870 to the Present. Cambridge 2010, pp. 364-368. 199 Müller, Helmut a kol.: Dějiny Německa. Praha 1995, s. 429-430. 200 Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 12, Hospodářské vztahy NSR k zemím RVHP. Iniciativní ekonomická zpráva čís. 11 ze dne 7. 7. 1976.

62

1975 prostor pro omezování obchodu s členskými státy RVHP v případě, ţe by to ekonomická nebo politická situace vyţadovala. Jak jiţ bylo popsáno, Československo po roce 1974 necítilo naléhavou potřebu bezesmluvní stav se státy Společenství měnit a nepozorovalo rozdíl v ekonomických ukazatelích během platnosti dlouhodobé obchodní dohody a po jejím skončení. To odpovídalo predikci chování kapitalistických států. Ekonomická krize a volby v SRN ale začaly měnit strategii západních obchodních partnerů úplně jiným směrem a případné řešení se tak stalo mnohem naléhavějším. Československý vývoz byl totiţ velmi odlišný od jiných socialistických států. Většina zemí RVHP se zaměřovala na dovoz hotových výrobků s vysokou přidanou hodnotou a vyváţela suroviny nebo polotovary. Československo jako jeden z průmyslově nejvyspělejších socialistických států spíše vyváţel hotové výrobky nebo polotovary. Právě nejvíce zasaţené hospodářské oblasti byly také největší vývozní poloţkou do zemí EHS201.202 Německá spolková republika začala „polevovat“ ve své aktivní východní politice a orientovala se nově více na vnitřní problémy ES a případně na západní spojence v NATO. Výsledkem bylo přísné uplatňování hodnotových a cenových kontingentů na dovoz výrobků z ČSSR.203 Československá diplomacie ale místo proaktivního přístupu, který by překlenul dobu ekonomické krize, zcela rezignovala a zlepšující se vztahy se SRN začaly opět velmi rychle upadat.204 Jiţ v červenci 1976 na nebezpečný trend ve vzájemných vztazích upozornilo Federální ministerstvo zahraničních věcí v nebývale kritickém materiálu k československé vládě. Ministerstvo vládní politice vytýkalo, ţe i přes obtíţnější situaci v SRN všechny významné socialistické státy jako NDR, Bulharsko, Maďarsko nebo Polsko byly schopny udrţet a déle prohlubovat vzájemné vztahy se SRN. Na tento aktivní přístup prý spolková vláda dobře reagovala a byla ochotna s těmito státy navázat konstruktivní jednání. Československo se svým přístupem naopak dostalo zcela mimo zájem SRN. Ministerstvo zahraničí k tomu uvádí následující:

201

Největší vývozní poloţkou do Spolkové republiky Německo byly hutnické výrobky jako válcovaný materiál atd. Současně šlo v SRN o jedno z nejhůře zasaţených odvětví ekonomiky. 202 Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 8, Postavení ČSSR v rámci zbožové výměny RVHP – NSR. 203 Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 8, Zpráva OBO – zaslání ze dne 21. 12. 1976. 204 Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 3, Podkladový materiál k návštěvě předsedy parlamentní frakce SPD H. Wehnera v ČSSR 11. – 14. 1. 1978.

63

„ČSSR se tak dostala v politické, smluvní, hospodářské a průmyslově-kooperační oblasti ze ZSS na poslední místo, mj. i nezájmem a vlastními přístupy.“205 Československu se tak dostalo přístupu, jaký údajně nebyl pouţit vůči ţádné jiné socialistické zemi. Ekonomické problémy spolu s částečnou změnou zahraniční politiky se velmi rychle začaly dostávat také do roviny politické. V roce 1976 z toho důvodu neproběhla prakticky ţádná významná politická návštěva mezi oběma státy a nebyla uzavřena ţádná dohoda. V březnu 1976 byla odloţena návštěva parlamentní delegace NSR. Československo následně odřeklo pozvání předsedy frakce SPD a neuskutečnila se ani návštěva státního ministra Hanse-Jürgena Wischnewskeho, kterému ČSSR dokonce ani nenabídla náhradní termín návštěvy.206 Konstruktivní přístup byl nahrazen vzájemným obviňováním a diplomatickými náznaky „nespokojenosti“ s politikou svého protějšku. Stejný postoj nicméně vydrţel oběma stranám také v roce 1977. Mírné zlepšení vzájemných vztahů bylo moţné pozorovat aţ ke konci roku, kdy se v září 1977 uskutečnila návštěva poslanců Severního Porýní-Vestfálska v Československu. V listopadu přijela také delegace z Hamburského senátu.207

6.3. Dopad bezesmluvního vztahu na členy RVHP s výjimkou Československa v roce 1976

Hospodářské problémy Společenství začaly v roce 1976 dopadat také na další členy RVHP. Řada středoevropských a východoevropských států měla se Společenstvím mnohem uţší obchodní kontakty neţ Moskva a bylo pro ně velmi důleţité si je udrţet. Názory těchto zemí na moţnou bilaterální spolupráci se Společenstvím, bez ohledu na orgány RVHP, se tak začaly rozcházet s pozicí SSSR. Aby si tyto země zajistily přístup na západní trhy, vstoupily v roce 1976 do jednání se Společenstvím. Nejodváţnější v tomto ohledu bylo Rumunsko, které jiţ v roce 1974 uzavřelo s ES dvoustrannou smlouvu o všeobecném systému preferencí.208 To v roce 1976 pokračovalo v prosazování svých národních zájmů a začalo 205

Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 7, Vývoj vztahů mezi ČSSR a NSR v I. pololetí 1976 k bodu č. 26 plánu práce ZÚ na rok 1976 ze dne 12. 7. 1976. 206 Tamtéž. 207 Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 3, čj. 010100/78-4. 208 Zenkner, Petr: Rumunsko.

64

jednat o obchodní smlouvě s ES, která by řešila problém vývozu textilních výrobků na vnitřní trh Společenství. V březnu 1976 Komise vyzvala členy RVHP, aby zahájili jednání o novém obchodním rámci v oblasti textilních výrobků. Návrh vycházel z Ujednání o mezinárodním obchodu s textilem, které bylo uzavřeno v rámci GATT. Smyslem dohody mělo být řešení rostoucího importu textilu na trh EHS. V prosinci 1976 Rumunsko dohodu s EHS skutečně uzavřelo. Vzájemná ujednání byla následně oběma stranami implementována, nicméně dohoda nebyla z politických důvodů nikdy podepsána. Rumunsko se přes svou značně odváţnou politiku obávalo reakcí Moskvy na tento krok.209

6.4. Vztahy mezi Evropskými společenstvími a RVHP v roce 1977-1978

Přesto, ţe ES nebylo ochotné přistoupit na podmínky RVHP zaslané v minulém roce, stále byla v jeho zájmu snaha dosáhnout pokroku v uvolňování napětí v Evropě a také dodrţovat přijaté ustanovení z konference KBSE v Helsinkách. Na odpověď RVHP z 18. dubna 1977, která obsahovala návrh na pokračování jednání, proto nebylo moţné reagovat záporně.210 Další jednání byla na základě sovětského návrhu dohodnuta na listopad 1977 v Bruselu. Obě strany měly relativně vysoká očekávání, co můţe tato první oficiální schůzka na vysoké úrovni mezi oběma organizacemi přinést. Zvláště po tak dlouhé době náznaků a neformálního vyjednávání. Sovětská očekávání byla ale Společenstvím mírněna. Bylo oznámeno, ţe zásadní slovo bude mít také Komise, kterou chtěla RVHP z jednání vyřadit a usilovala o spolupráci s Radou. Setkání se přes výše popisované problémy v EHS podařilo uskutečnit 21. září 1977. Za RVHP v Bruselu jednal předseda Výkonného výboru Marinescu. Evropské hospodářské společenství bylo zastoupeno předsedou Rady a belgickým ministrem zahraničních věcí H. Simonetem.211 Ţádný průlom v jednání ale dosaţen nebyl. Obě strany setrvávaly na svých dosavadních pozicích. Podařilo se dosáhnout pouze shody na nutnosti pokračovat v dalších jednáních s tím, ţe ta proběhnout v první polovině roku 1978. 209

Marek, Dan: Od Moskvy k Bruselu. Vztahy mezi Českou republikou a Evropskou unií v období 1957-2004. Brno 2006, s. 80-81. 210 McAllister, Richard: From EC to EU. An Historical and Political Survey. London 1997, p. 103. 211 Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 3, čj. 010100/78-4.

65

Schůzka mezi vysokými představiteli obou organizací se recipročně odehrála v Moskvě ve dnech 29. – 30. května 1978. Za důleţitější lze ale povaţovat navazující setkání odborníků v Bruselu 25. – 28. června téhoţ roku. Jednání byla zaměřena na nejproblematičtější body, tedy uzavření doloţky nejvyšších výhod a odstranění diskriminačních opatření ve vzájemném obchodě. Ani v jedné oblasti se ale nepodařilo dosáhnout pokroku. Společenství posílené průlomem v jednání s Československem navíc setrvalo na svém poţadavku projednávat obchodní otázky na bázi Komise a členských států RVHP. Shody bylo dosaţeno pouze v tom, ţe případné dohody se budou odvolávat na cíle stanovené druhým košem Závěrečného aktu KBSE z Helsinek.212 Popisovaná linie jednání, která trvala jiţ od roku 1975, tak skončila nezdarem a byla přerušena. Hlavní pozornost byla přesunuta na oblast odzbrojování, konkrétně SALT II.213 Jednání se nakonec podařilo opět obnovit, ale významné změny v zahraničně-politické situaci od počátku 80. let způsobily, ţe k přijetí kompromisního řešení aţ do roku 1989 nedošlo.214 Členské státy RVHP po konci dlouhodobých dohod v roce 1974 doufaly, ţe se podaří brzy dosáhnout pokroku ve vzájemných vztazích a nebude tak třeba přistoupit na podmínky Společenství, tedy uzavření dohod na bázi EHS a jednotlivých členských států RVHP. S tím, jak bylo stále patrnější, ţe poţadavky obou společenství jsou diametrálně odlišné a se stupňujícími se obchodními překáţkami, musela být socialistickými státy zváţena také tato původně nepřijatelná varianta, tedy jednání samotných členských států s Komisí.

6.5. Podpis autolimitačního sektorového ujednání pro obchod s hutnickými výrobky mezi ČSSR a EHS z roku 1978

Jak jiţ bylo popsáno dříve, jednou z nejvíce krizí zasaţených oblastí průmyslu v EHS bylo ocelářství (hutnický průmysl). Od roku 1977 Společenství pod nátlakem svých členů přistoupilo k hledání praktických východisek, jak ochránit podniky a pracovní místa na vnitřním trhu. Jako hlavní úkol bylo stanoveno sníţení dodávek levné oceli z trhů mimo EHS. 212

Archiv MZV, f. TO-T 1975 – 1979, Itálie, k. 1, Italské stanovisko ke vztahům mezi EHS a RVHP ze dne 8. listopadu 1978. 213 Archiv MZV, f. TO-T 1975 – 1979, Maďarsko, k. 10, Názory predstavitelov členských štátov EHS v MLR v svislosti s rokovaním RVHP-EHS a ďalšími ekonomickými organizáciami VKS o ich intenzite a úrovni – ekonomická správa ze dne 6. prosince 1979. 214 McAllister, Richard: From EC to EU. An Historical and Political Survey. London 1997, p. 103.

66

Po jednání Rady přijala Komise nové předpisy pro dovoz hutnických výrobků na vnitřní trh a to s platností od 1. 1. 1978. Od ledna 1978 začala být na dovoz do EHS uplatňována tzv. antidumpingová cla, byla zavedena minimální cenová hladina oceli a speciální cenová hladina pro veškerý import válcovaného materiálu. Souběţně platila i dříve přijatá opatření na omezení dováţeného mnoţství.215 Tyty změny měly dalekosáhlý vliv na největší vývozní poloţku československého exportu. Výrobky, které dříve v tomto odvětví nespadaly do kategorie omezené kontingenty, byly znovu od 1. 1. 1978 omezeny. Na rozdíl od jiných opatření bylo přeřazení poloţek přijato pouze vůči ČSSR. Opatření se dotkla velkého mnoţství obchodních partnerů EHS. Řada z nich navíc byla členy GATT. Společenství proto ve dnech 8. – 10. ledna 1978 rozeslalo vybraným partnerům návrh na uzavření nové autolimitační sektorové dohody, která by upravila mnoţstevní a cenové podmínky dovozu hutnického materiálu na vnitřní trh Společenství. Mezi obeslané státy patřilo Japonsko, Španělsko, Brazílie, země ESVO a RVHP. Jednání tedy bylo nabídnuto také Československu.216 V první polovině roku 1977 by jakékoliv jednání s EHS o uzavření dohody nepřicházelo v úvahu. Československé vedení vycházelo z toho, ţe zmiňované obchodní problémy můţe odblokovat pouze dohoda mezi oběma společenstvími. Pokrok v jednáních byl ale malý a československá vláda si začala uvědomovat, ţe dohoda pravděpodobně nebude v dohledné době přijata. Musela se tak rozhodnout, zda bude čelit dalším omezujícím opatřením, a to jiţ nejen v oblasti dovozu hutnických výrobků, nebo změní svou strategii prosazovanou od roku 1976 a znovu se pokusí o zlepšení vztahů s NSR, jakoţto ekonomicky nejsilnějším státem společenství, který měl velký vliv na přijatá opatření. Velká část ocelářského průmyslu byla totiţ umístěna ve Spolkové republice. Současně se zlepšením vztahů se SRN by byla zahájena jednání s EHS o moţném řešení vývozních omezení, tedy jednání o navrhované sektorové dohodě z ledna 1978, která by případně byla přijata také v dalších odvětvích. Druhou variantou bylo, ţe ČSSR setrvá v dosavadní politice a pokusí se nahradit vývoz do kapitalistických států vývozem do států RVHP a zemí třetího světa. Ekonomická opatření Společenství měla v roce 1978 aţ nečekaně tvrdé následky. Ihned došlo k faktickému zastavení exportu válcovaného materiálu. Mohly být dokončeny pouze dodávky z roku 1977. Státní orgány velmi rychle došly k závěru, ţe další vývoz válcovaného

215 216

Archiv MZV, f. TO-T 1975 – 1979, SRN, k. 8, NSR – pololetní zpráva OBO za druhé pol. 1977. Tamtéž.

67

materiálu nebude za těchto podmínek prakticky moţný. Obdobné problémy byly i u dalších produktů hutnického průmyslu. Snaha státního podniku Ferromet přes tato omezení prodávat své produkty na trhu SRN vedla navíc k zostřenému sledování vývozů z Československé republiky a hrozbě propadnutí kaucí, které museli exportéři skládat při vstupu na trh EHS. Evropská Komise ve svém hodnocení došla k závěru, ţe přijatá opatření nejsou dostatečná, a v dubnu a květnu 1978 měla vstoupit v platnost další vlna opatření. Nová omezení měla platit i na hutní polotovary a pro státy, které s EHS neuzavřou dohodu o dovozních kvótách a cenách, mělo být podstatně zvýšeno clo. Československo tyto kroky hodnotilo jako snahu EHS rozdělit země na „povolné“ a „méně povolné“. Ve vztahu k jednáním s RVHP mělo jít o pokus zlomení jednotné fronty socialistických zemí a nadvlády SSSR.217 Přes tato hodnocení je ale zřejmé, ţe Československo si uvědomilo závaţnost své situace a dalo přednost svým národním zájmům před bezvýhradnými zájmy SSSR a RVHP. Na začátku roku 1978 obnovilo aktivní diplomacii se Spolkovou republikou Německo a uskutečnilo se hned několik významných návštěv nejvyšších představitelů. Nejvýznamnější z nich byla první návštěva československého prezidenta Gustava Husáka ve dnech 10. 13. dubna 1978 v SRN. Dle archivních materiálů měly tyto návštěvy velký vliv na vzájemné vztahy i pokroky v jednání. Kromě politických otázek byla totiţ velká pozornost věnována právě problematice vzájemných hospodářských vztahů.218 Dobový tisk přinesl s předstihem informaci o chystané návštěvě Spolkové republiky. Hlavní pozornost byla věnována vzájemným hospodářským vztahům. Upozorňováno bylo na nutnost odstranění „početního omezení dovozu některých čs. výrobků, odbourání ochranářských opatření při importu“ a další problémy.219 V československém tisku byl následně průběh návštěvy velmi podrobně sledován. Rudé právo se k ní v titulku vyjádřilo takto: „historická událost ve stycích mezi oběma zeměmi přispívá k dovršení procesu normalizace vztahů, zahájeného podpisem smlouvy v prosinci roku 1973.“ Kromě prezidenta republiky Gustava Husáka se za ČSSR návštěvy zúčastnil i předseda Státní plánovací komise Václav Hůla nebo ministr zahraničních věcí Bohuslav Chňoupek. Hospodářské vztahy obou zemí provázely většinu schůzek. Pro televizi ARD řekl v Bonnu Gustav Husák následující: „Velice důleţitá je hospodářská sféra. Spolková republika 217

Archiv MZV, f. TO-T 1975 – 1979, SRN, k. 8, Zpráva OBO č. 0135/78. Tamtéž. 219 Kovařík, Jan: K hospodářským vztahům mezi ČSSR a NSR. Moţnosti vzájemné spolupráce. Rudé právo, roč. 58, 1978, 10. 4., s. 6. 218

68

Německo je náš nejvýznamnější partner ze západních zemí. (…) Je třeba hledat nové moţnosti, jednak pro rozšíření hospodářské výměny, ale také ve vytváření podmínek. Kupujeme hodně (…), chceme platit, musíme platit, a proto potřebujeme vyváţet.“220 Prezident republiky následně hospodářské problémy projednal také s kancléřem Schmidtem. Ten souhlasil s názorem, ţe zlepšení vzájemné obchodní spolupráce je zárukou pokračování uvolňováním napětí v Evropě. Kancléř Schmidt vystoupil s prohlášením, ţe se dosáhne pokroku v „hospodářské, tak i kulturní oblasti.“ Pro zlepšení ovzduší je nutné odstranit tyto překáţky v hospodářské spolupráci.221 V kombinaci s předcházejícími jednáními se tak podařilo dojednat řadu konkrétních kroků, které měly rozšířit hospodářské vztahy obou zemí a měly pozvednout současnou formu kooperace ve výrobě.222 Obecná prohlášení a tvrzení představitelů NSR a ČSSR o brzkém řešení současných problémů získala jiţ v průběhu státní návštěvy konkrétní rozměr. Dne 12. dubna 1978 došlo k zásadnímu pokroku v oblasti smluvní úpravy vývozu hutnických výrobků do zemí EHS. Na půdě GATT totiţ Československo jako první socialistický stát uzavřelo Autolimitační sektorové ujednání pro obchod s hutnickými výrobky s Evropským hospodářským společenstvím. Podepsání této dohody umoţnilo právě zlepšení vztahů se Spolkovou republikou Německo a význam hutnického vývozu a dovozu pro obě země. Problémy v hutnickém průmyslu byly významnou částí vzájemných jednání a s ohledem na skutečnost, ţe podpis dohod bývá předjednáván, je velmi pravděpodobné, ţe obě události spolu souvisejí. V této souvislosti je zajímavé také upozornit na skutečnost, ţe československý tisk podpis dohody nijak nekomentoval. Dvacátého dubna si Rudé právo všímalo protekcionistických opatření EHS a zaměřilo se také na ocelářský průmysl. Pozornost ale byla věnována především japonskému vývozu a na dosud kritizované československé problémy ve stejné věci jiţ nebylo upozorněno.223 Z ekonomického hlediska tato dohoda vyloučila moţné finanční postihy odběratelů z důvodů antidumpingových opatření. To umoţnilo zachovat vývoz na trhu EHS, především pak do Spolkové republiky. Obsahem dohody bylo také mnoţství materiálu, které je moţné do EHS vyvézt. Dohoda nicméně neodstranila všechny problémy při vývozu hutnických 220

ČTK: Interview Gustáva Husáka televizní společnosti ARD. Rudé právo, roč. 58, 1978, 11. 4., s. 7. Douděra, Karel - Kovařík, Jan: Druhý den oficiální návštěvy soudruha Gustáva Husáka v NSR. V zájmu míru v Evropě. Rudé právo, roč. 58, 1978, 12. 4., s. 2. 222 Douděra, Karel - Kovařík, Jan: Návrat soudruha Gustáva Husáka z NSR. Dobré výsledky návštěvy. Rudé právo, roč. 58, 1978, 13. 4., s. 1-2. 223 Šulc, František: Snaha EHS o společnou průmyslovou politiku. Zatím neúspěšné pokusy o koordinaci výroby. Rudé právo, roč. 58, 1978, 29. 4., s. 6. 221

69

výrobků. Především byly nastaveny cenové hladiny. Přesto šlo o velmi důleţitý dokument, který umoţnil o těchto problémech s EHS jednat, a existoval jiţ také smluvní základ, o který bylo moţné se opřít. Jiţ 27. dubna 1978 doporučila Komise pozastavit s ohledem na tento vývoj uplatňování prozatímních antidumpingových cel pro dovoz výrobků z oceli.224 V květnu pak byly trvale percentuelně upraveny cenové podmínky vyváţeného zboţí.225 Dohoda měla také významný politický přesah. Její podpis značně narušil do té doby jednotnou linii RVHP, která chtěla dosáhnout pouze dohody mezi oběma společenstvími a nechtěla dopustit dohodu pouze se členy této organizace. Nyní bylo zřejmé, ţe v případě dostatečného nátlaku nebo pobídek není socialistický tábor natolik pevný, aby v některých případech neupřednostnil své národní zájmy. Československo při těchto jednáních prokázalo nebývale aktivní politiku a nebálo se prosazovat své národní zájmy, a to i přes odpor vlivných členů RVHP, jako SSSR, NDR nebo Polska. Těmto zemím bylo jednání také nabídnuto, ale nebylo reflektováno a nedošlo mezi nimi a EHS k ţádným kontaktům. Po Československu naopak k jednáním o podobné dohodě přistoupilo Bulharsko, Maďarsko a Rumunsko.226 Pro Československo je dohoda významná i z toho důvodu, ţe šlo o první smlouvu uzavřenou s tímto společenstvím, které tak bylo fakticky oficiálně uznáno. Smlouva poloţila základ pro jednání se Společenstvím na několik příštích let. V roce 1982 byla podepsána obdobná sektorová dohoda, která řešila vzájemný obchod v oblasti textilního průmyslu. Na oficiální diplomatické styky muselo ale Československo počkat aţ do září 1988.227

224

European Commision: Commission Recommendation No 859/78/ECSC of 27 April 1978 providing for the suspension of provisional anti- dumping duties established in relation to imports of steel products originating in Czechoslovakia. 225

Archiv MZV, f. TO-T 1975-1979, SRN, k. 8, Zpráva OBO č. 0135/78. Tamtéž. 227 Evropská komise: Česká republika v EU. 226

70

7. Závěr

Na postupné sbliţování RVHP a ES existuje řada názorů. Většina odborníků ale vţdy vycházela pouze ze zdrojů omezené provenience. Jejich výsledky se dají shrnout do dvou základních moţných variant. V té první Sovětský svaz pouţíval sblíţení RVHP s EHS jen jako manévr k dosaţení jiných cílů. Druhý pohled naopak zdůrazňuje neochotu členů ES k ústupkům a jednáním, která by mohla vést k hmatatelným výsledkům. Ve skutečnosti je zřejmé, ţe prvky nedůvěry panovaly na obou stranách a během sledovaných deseti let se situace značně proměňovala. Vztahy mezi Radou vzájemné hospodářské pomoci a Evropskými společenstvími prošly značným vývojem, který byl dán řadou, na první pohled nesouvisejících, ekonomických a politických faktorů. Práce prokázala, ţe snaha o sblíţení obou organizací byla v prvních letech podmíněna primární snahou o dosaţení jiného cíle, který byl navíc v průběhu času modifikován dle aktuální situace. Tento přístup vyuţívat spolupráce EHS a RVHP, jako prostředek, a nikoliv cíl začal odpadat aţ na přelomu let 1975 a 1976. V odpovědi na otázku „jakou úlohu sehrála zahraniční politika se Spolkovou republikou Německo ve sbližování obou organizací“ práce prokázala, ţe mezi lety 1968 aţ 1973 byl hlavním podnětem ke sblíţení fakt, ţe si Sovětský svaz přál dosáhnout uzavření dohod se Spolkovou republikou Německo, čímţ by utvrdil svou dominanci nad státy východního bloku a mohl pomýšlet také na uznání Německé demokratické republiky ze strany západních zemí. Moskva si ale byla vědoma, jak obtíţné bude schválení Moskevské, Varšavské a později také Praţské smlouvy v Bundestagu. Změna zahraniční politiky vyvolala v západoněmecké politice jednu z největších krizí po druhé světové válce. Zlepšení vztahů se Společenstvím mohlo mít důleţitý vliv na mínění poslanců a západní veřejnosti, která byla také rozdělena. Toto uvaţování sovětských představitelů nám přímo potvrzují archivní materiály. Druhým důvodem byly ekonomické faktory. Země RVHP začaly vyţadovat větší aktivitu této organizace vůči členům EHS, jakoţto perspektivním obchodním partnerům. RVHP měla ve zkoumaném období problémy plnit očekávání svých členů, kteří v důsledku toho zvaţovali různé alternativy, jak zajistit vlastní priority. Pro Sovětský svaz bylo neudrţitelné dále odmítat skutečnost, ţe podobná organizace v západní Evropě působí a má značný vliv na zahraniční obchod. Hrozba nekontrolovatelného vlastního postupu Maďarska nebo Polska vůči Společenství byla důleţitým argumentem k těmto změnám. Československá zahraniční 71

politika se po roce 1968 dostala spíše do defenzivy a političtí představitelé vyčkávali na vývoj situace a pokyny Sovětského svazu. Členové Společenství si byli velmi dobře vědomi, ţe by Sovětský svaz mohl hrát pouze líbivý zastírací manévr, a k jakýmkoliv krokům byli velmi opatrní. Sblíţení sice nebylo moţné odmítnout a veřejně mělo být podporováno, ale současně nemělo dojít k ţádným krokům, které by posílily postavení Sovětského svazu. I proto lze první období označit za dobu veřejných proklamací, kdy ani jedna ze stran váţně neuvaţovala o skutečné moţnosti brzkého navázání oficiálních styků a spolupráce. Prohlášení byla prováděna natolik obecně, aby k ničemu nezavazovala. Jaký vliv měla konference KBSE na vývoj ve vzájemných vztazích? Roky 1973 (1974) aţ 1975 přinesly vyvrcholení politiky uvolňování napětí v Evropě a to především v podobě Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Sbliţování obou organizací jiţ sice bylo v této době v běhu, ale KBSE dodala vzájemnému jednání nový impuls. Vedoucí představitelé jednotlivých států měli moţnost se setkávat na neutrální půdě s nebývalou intenzitou, proto bylo moţné projednat i palčivé otázky nesouvisející přímo s konferencí. Neformální sbliţování obou organizací lze chápat jako důleţitou součást vyjednání v rámci KBSE. Ani jedna ze stran si v této atmosféře nemohla dovolit veřejně naplno odmítnout existenci a moţnou budoucí spolupráci mezi RVHP a EHS. Obě strany zde vyzkoušely svou sílu a připravily si půdu pro následující jednání. Pro Československo to byla příleţitost, jak neformálně jednat se SRN a podpořit tak zlepšování vzájemných vztahů. V odpovědi na druhou výzkumnou otázku lze konstatovat, ţe konference KBSE měla značný vliv na vývoj vzájemných vztahů obou společenství a na budoucí jednání. Rok 1976 byl pro sbliţování obou organizací zcela přelomový. Společenství obdrţelo první oficiální ţádost o spolupráci s RVHP. Ve skutečnosti jen díky řadě příznivých okolností politika Sovětského svazu pokračovala v kurzu uvolňování napětí. Breţněvova politika détente byla kritizována KGB a vojenskými kruhy a bylo obtíţné ji v Sovětském svazu obhájit a prosadit. V roce 1976 měla Moskva patrně nejlepší pozici v rámci mezinárodního systému od konce druhé světové války. Západ to oceňoval politicky a také v hmotné ekonomické podobě. Zlepšení vztahů s USA a západoevropskými státy navíc Moskvě umoţnilo expandovat do zemí třetího světa, a to bez výrazných politických následků. Mocné vojenské a politické kruhy tak neměly důvod ke změně oficiální zahraniční politiky. Zahraniční politika byla po většinu času řízena „troikou“, která byla v rámci hierarchie velmi 72

mocná, ale rozhodování o novém směřování zahraniční politiky omezila na minimum a dala přednost zakonzervování dosavadní zahraniční politiky. Velká část rozhodování byla přenechána úřednickému aparátu Ministerstva zahraničních věcí SSSR a to omezovalo politické vlivy na úkor vlivů ekonomických. 228 Je velmi pravděpodobné, ţe první návrh na spolupráci mezi oběma organizacemi v roce 1976 mohl být podpořen touto dočasnou politickou setrvačností. Pokud se význam Spolkové republiky po roce 1973 nepatrně sníţil, pak od roku 1976 to byla opět SRN, která výrazně ovlivňovala další kroky Společenství vůči RVHP, samozřejmě spolu s Francií a Velkou Británií. Vyjma závazků z KBSE se naplno projevily ekonomické problémy, jejichţ počátek sahal do první poloviny 70. let. Jedny z nejvýrazněji zasaţených odvětví měly velký podíl na průmyslu ve Spolkové republice Německo. Na úrovni Společenství se podařilo prosadit opatření, která omezovala dovoz výrobků ze zemí mimo EHS. Opatření logicky bolestivě zasáhla členy RVHP, kteří od roku 1975 neměli uzavřeny obchodní dohody s ES, a jednání obou organizací prozatím nepřinesla výsledky. Bez těchto smluv bylo relativně snadné omezit obchod mezi oběma organizacemi. Zvláště nepříznivé dopady to mělo na průmyslové Československo. V rámci poslední výzkumné otázky se práce snaţila prokázat, zda Československo prosazovalo ve vztazích k ES svůj národní zájem, nebo se plně podřídilo zájmům SSSR? Role Československa ve sbliţování obou organizací byla značně proměnlivá. Československo bylo před vpádem vojsk Varšavské smlouvy jedním z nejaktivnějších reformátorů RVHP a současně se zdálo, ţe započalo se sbliţováním se Spolkovou republikou. Probíhající reformní procesy byly příliš brzy umlčeny, aby výsledek byl v politice se SRN viditelný. Dle očekávání byla v následujících letech československá diplomacie spíše nevýrazná a plně se podřizovala poţadavkům Moskvy. To se týkalo také sbliţování se Západem a její zdrţenlivost byla natolik velká, ţe musela zasáhnout Moskva. Československo pod tlakem vnějších okolností opustilo prosazování svých národních zájmů, coţ se začalo výrazněji měnit aţ ve druhé polovině 70. let. Neúspěšné vyjednání mezi RVHP a Evropskými společenstvími, ekonomické potřeby a také náznaky jiných socialistických států protrhnout jednotnou linii Moskvy vůči Společenství, to vše přispělo k tomu, ţe ČSSR viditelně od roku 1977 a zvláště pak od roku 1978 začala hájit své národní zájmy v oblasti spolupráce s ES. Pomyslným vyvrcholením byl

228

Zubok, Vladislav M.: Soviet foreign policy from détente to Gorbachev, 1975-1985. In: Leffler, Melvyn P. – Westad, Odd A. (eds.): The Cambridge history of the Cold War. Volume III. Crises and détente, Cambridge 2010, p. 93.

73

podpis autolimitačního sektorového ujednání, ke kterému se Československo odhodlalo jako první člen RVHP, a to přes odmítavé stanovisko k tomuto druhu spolupráce ze strany Moskvy a dalších členů této organizace. Je zřejmé, ţe v rámci evropské politiky détente a sbliţování obou organizací hrála zásadní roli právě Spolková republika Německo a Sovětský svaz. Československo po většinu času bylo spíše středním hráčem, který se řídil dominantní politikou východního bloku diktovanou z SSSR. Před rokem 1968 a po roce 1977 se její počínání vymklo plné podřízenosti a relativní „malosti“ a Československo získalo na vztahy obou organizací mnohem větší vliv, neţ moţná samo očekávalo. Po československém podpisu autolimitačního sektorového ujednání totiţ k jednání s EHS a podpisu podobných dohod přistoupili také další členové RVHP. Proraţení jednotné linie pro Společenství znamenalo, ţe v následujících letech nebylo jiţ potřeba přistoupit k nadnárodní dohodě mezi EHS a RVHP.

74

8. Prameny a literatura Prameny Archiv Ministerstva zahraničních věcí (Archiv MZV), fond Teritoriální odbory – tajné (TOT) 1970 – 1974, Francie, k. 1. Archiv MZV, fond TO-T 1970 – 1974, Francie, k. 2. Archiv MZV, fond TO-T 1970 – 1974, SRN, k. 6. Archiv MZV, fond TO-T 1975 – 1979, Francie, k. 3. Archiv MZV, fond TO-T 1975 – 1979, Itálie, k. 1. Archiv MZV, fond TO-T 1975 – 1979, Maďarsko, k. 10. Archiv MZV, fond TO-T 1975 - 1979, SRN, k. 1. Archiv MZV, fond TO-T 1975 – 1979, SRN, k. 12. Archiv MZV, fond TO-T 1975 – 1979, SRN, k. 3. Archiv MZV, fond TO-T 1975 – 1979, SRN, k. 7. Archiv MZV, fond TO-T 1975 – 1979, SRN, k. 8.

Brandt, Willy: Interview von Willy Brandt über die Ereignisse in der Tschechoslowakei (25. august 1968). Dostupné na http://www.cvce.eu/de/obj/interview_von_willy_brandt_uber_die_ereignisse_in_der_tschech oslowakei_25_august_1968-de-4765a23d-2973-48e9-aee5-d1b54915454c.html. Brandt, Willy: Rede von Willy Brandt über die Entspannungspolitik und die Europäischen Gemeinschaften (Berlin, 10. Dezember 1973). Dostupné na http://www.cvce.eu/obj/rede_von_willy_brandt_uber_die_entspannungspolitik_und_die_euro paischen_gemeinschaften_berlin_10_dezember_1973-de-73de1612-965a-4549-88104e9eba628318.html. Breţněv, Leonid Iljič: Řeč soudruha L. I. Brežněva. Pravda, č. 81, roč. 1972, 21. 3., s. 1-4. ČTK: Interview Gustáva Husáka televizní společnosti ARD. Rudé právo, roč. 58, 1978, 11. 4., s. 7. Douděra, Karel - Kovařík, Jan: Druhý den oficiální návštěvy soudruha Gustáva Husáka v NSR. V zájmu míru v Evropě. Rudé právo, roč. 58, 1978, 12. 4., s. 2. Douděra, Karel - Kovařík, Jan: Návrat soudruha Gustáva Husáka z NSR. Dobré výsledky návštěvy. Rudé právo, roč. 58, 1978, 13. 4., s. 1-2.

75

European Commision: Commission Recommendation No 859/78/ECSC of 27 April 1978 providing for the suspension of provisional anti- dumping duties established in relation to imports of steel products originating in Czechoslovakia. Dostupné na http://eurlex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/HTML/?uri=CELEX:31978K0859&from=EN. European Commission: The Treaty of Rome. Dostupné na http://ec.europa.eu/archives/emu_history/documents/treaties/rometreaty2.pdf. European Communities: Statement from the Paris Summit (19 to 21 October 1972). Dostupné na http://www.cvce.eu/obj/statement_from_the_paris_summit_19_to_21_october_1972-enb1dd3d57-5f31-4796-85c3-cfd2210d6901.html. General Agreement on Tariffs and Trade: State Trading. Notifications Pursuant to Article XVII: 4(a): Addendum: Czechoslovakia. Dostupné na https://www.wto.org/gatt_docs/English/SULPDF/90830288.pdf. Kovařík, Jan: K hospodářským vztahům mezi ČSSR a NSR. Moţnosti vzájemné spolupráce. Rudé právo, roč. 58, 1978, 10. 4., s. 6. OSCE: Conference on Security and Co-operation in Europe Final Act. Dostupné na https://www.osce.org/mc/39501?download=true. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Federální shromáždění Československé socialistické republiky 1974 II. v. o. 76. StT l - 37225-74. Dostupné na http://www.psp.cz/eknih/1971fs/tisky/t0076_00.htm. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky: Stanovisko výborov Snemovne národov prednesie poslanec Červený. Dostupné na http://www.psp.cz/eknih/1969fs/slsn/stenprot/005schuz/s005011.htm. Šulc, František: Snaha EHS o společnou průmyslovou politiku. Zatím neúspěšné pokusy o koordinaci výroby. Rudé právo, roč. 58, 1978, 29. 4., s. 6. Zákony pro lidi: Předpis č. 119/1948 Sb., o státní organizaci zahraničního obchodu a mezinárodního zasilatelství. Dostupné na http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1948-119.

Literatura a internetové zdroje Barnovský, Michal: Nástup a rozvoj reformního hnutí 1963-1967. In: Kocian, Jiří a kol. (eds.): Sborníková příručka k československým dějinám 1948-1989, Praha 2006, s. 15-20. Battilossi, Stefano – Foreman-Peck, James – Kling, Gerhard: Business cycles and economic policy, 1945-2007. In: Broadberry, Stephen – O´Rourke, Kevin H. (eds.): The Cambridge Economic History of modern Europe. Volume 2: 1870 to the Present. Cambridge 2010, pp. 361-389. 76

Bluth, Christoph: A West German View. In: Davy, Richard (eds.): European Detente. A Reappraisal, London 1992, pp. 31-53. Brandnová, Hana a kol. (eds.): Encyklopedický slovník. Praha 1993. Clarke, Michael: A British View. In: Davy, Richard (eds.): European Detente. A Reappraisal. London 1992, pp. 86-113. Častulíková, Ivana: Předsednictví v Radě EU. Dostupné na https://www.euroskop.cz/9033/sekce/predsednictvi-v-rade-eu/. ČSFR: Statistická ročenka České a Slovenské federativní republiky. Praha 1990. Davy, Richard: Helsinki myths. Setting the record straight on the Final Act of the CSCE, 1975. Cold War History, Vol. 9, No. 1, February 2009, pp. 1-22. Dostupné na http://ezproxy.muni.cz/login?url=http://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&AuthTy pe=ip,cookie,uid&db=a9h&AN=36677758&lang=cs&site=eds-live&scope=site. Davy, Richard: Up the Learning Curve. An Overview. In: Davy, Richard (eds.): European Detente: A Reappraisal. London 1992, pp. 1-30. Dejmek, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992). Vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politiky. Praha 2002. Deutscher Bundestag: Vor vierzig Jahren traten die Ostverträge in Kraft. Dostupné na http://www.bundestag.de/dokumente/textarchiv/2012/39050832_kw21_ostvertraege/208592. Djakin, Boris Georgijevič a kol.: RVHP problémy a perspektivy integrace. Praha 1980. Durman, Karel: Útěk od praporů. Kreml a krize impéria 1964-1991. Praha 1998. Evropská komise: Česká republika v EU. Dostupné na http://ec.europa.eu/ceskarepublika/cr_eu/index_cs.htm. Fiala, Petr – Pitrová, Markéta: Evropská unie. Brno 2009. Fojtíková, Lenka: Zahraničně obchodní politika ČR. Historie a současnost (1945-2008). Praha 2009. Gregerová, Magda: Vývoj československo-západoněmeckých vztahů v letech 1949-1961. Národní zájmy versus socialistický internacionalismus. Acta Universitatis Carolinae – Studia Territorialia, Vol. 4, No. 6, 2004, pp. 105-151. Hloušek, Vít: Německo. In: Strmiska, Maxmilián a kol.: Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko-politických systémů. Praha 2005, s. 286-307. Janás, Robert: Bohuslav Chňoupek. Dostupné na http://www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/historie_a_osobnosti_ceske_diplomacie/ministri_a_ ministerstvo_v_historii/bohuslav_chnoupek.html. 77

Kaplan, Karel: Československo v RVHP 1949-1956. Praha 1995. Kaplan, Karel: Rada vzájemné hospodářské pomoci a Československo 1957-1967. Praha 2002. Konečný, Čestmír: Hledání nových cest socialistické integrace. Mezinárodní vztahy, Vol. 4, No. 3, 1969, pp. 19-25. Kuchyňková, Petra – Suchý, Petr (eds.): Vývoj a výsledky procesů kontroly zbrojení a odzbrojování. Marnost nad marnost? Brno 2005. Leška, Vladimír: KBSE/OBSE. Minulost, přítomnost, perspektivy. Praha 1997. Marek, Dan: Od Moskvy k Bruselu. Vztahy mezi Českou republikou a Evropskou unií v období 1957-2004. Brno 2006. Mastný, Vojtěch: The Helsinki process and a new framework of European security. In: Story, Jonathan: The New Europe. Politics, Government and Society since 1945. Oxford 1993. McAllister, Richard: From EC to EU. An Historical and Political Survey. London 1997. Mueller, Wolfgang: Recognition in Return for Détente? Brezhnev, the EEC, and the Moscow Treaty with West Germany, 1970-1973. Journal of Cold War Studies, Vol. 13, No. 4, Fall 2011, pp. 79-100. Dostupné na http://ezproxy.muni.cz/login?url=http://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&AuthTy pe=ip,cookie,uid&db=edselc&AN=edselc.2-52.0-84864787477&lang=cs&site=edslive&scope=site. Müller, Helmut a kol.: Dějiny Německa. Praha 1995. OSCE: First stage of the CSCE, Helsinki. Dostupné na http://www.osce.org/who/timeline/1970s/02. OSCE: Preparatory talks for the CSCE. Dostupné na http://www.osce.org/who/timeline/1970s/01. OSCE: Second stage of the CSCE, Geneva. Dostupné na http://www.osce.org/who/timeline/1970s/03. OSCE: Signing of the Helsinki Final Act. Dostupné na http://www.osce.org/who/timeline/1970s/04. Plšková, Jaroslava: Ostpolitika SRN za Erhardta a Kiesingera. Mezinárodní vztahy, roč. 31, č. 4, 1996, pp. 59-69. Seliger, Bernhard Johannes: Sputnik Escalates the Cold War. Dostupné na http://www.historyandtheheadlines.abcclio.com/contentpages/ContentPage.aspx?entryId=1162002¤tSection=1130228&produ ctid=4. Service, Robert: Soudruzi. Světové dějiny komunismu. Praha 2009. 78

Strnad, Pavel: Konference o vztazích Východ – Západ. Mezinárodní vztahy, Vol. 4, No. 2, 1969, pp. 41-43. Sutcliffe, Anthony: An economic & social history of Western Europe since 1945. London 1996. Štefániková, Antonia: RVHP a Československo. In: Kocian, Jiří a kol. (eds.): Sborníková příručka k československým dějinám 1948-1989, Praha 2006, s. 42-45. Vykoukal, Jiří – Litera, Bohuslav – Tejchman, Miroslav: Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989. Praha 2000. Wolfrum, Edgar: Zdařilá demokracie. Dějiny Spolkové republiky Německo od jejich počátků aţ po dnešek. Brno 2008. WTO: Fiftieth anniversary of the Multilateral Trading Systém. Dostupné na https://www.wto.org/english/thewto_e/minist_e/min96_e/chrono.htm. WTO: The 128 countries that had signed GATT by 1994. Dostupné na https://www.wto.org/english/thewto_e/gattmem_e.htm. Yamamoto, Takeshi: Détente or Integration? EC Response to Soviet Policy Change towards the Common Market, 1970 – 75. Cold War History, Vol. 7, No. 1, February 2007, pp. 75-94. Dostupné na http://ezproxy.muni.cz/login?url=http://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&AuthTy pe=ip,cookie,uid&db=a9h&AN=24243315&lang=cs&site=eds-live&scope=site. Zenkner, Petr: Rumunsko. Dostupné na https://www.euroskop.cz/462/sekce/rumunsko/. Zubok, Vladislav M.: Soviet foreign policy from détente to Gorbachev, 1975-1985. In: Leffler, Melvyn P. – Westad, Odd A. (eds.): The Cambridge history of the Cold War. Volume III. Crises and détente, Cambridge 2010, pp. 89–111. Internetové zdroje byly ověřeny dne 14. 5. 2015.

79