Vzdělávání pro lepší zeleň kolem nás

Vzdělávání pro lepší zeleň kolem nás Skripta modulů kurzu

Kolektiv autorů

Název návrhu GP: Vzdělávání pro lepší zeleň kolem nás Registrační číslo GP: CZ.1.07/3.2.03/02.0014

Autoři jednotlivých modulů: Trávníkářství prof. Ing. František Hrabě, CSc. Výživa rostlin doc. Ing. Stanislav Hejduk, Ph.D. Ochrana rostlin doc. Ing. Bohumír Cagaš, CSc. Krajinářství Ing. Miroslav Ezechel Dendrologie Ing. Marek Bednařík Mechanizace RNDr. Pavel Hrdina BOZP Karel Fusek Ing. Tomáš Hejzlar ICT Mgr. Martina Hanáková

© SŠZePř Rožnov pod Radhoštěm, 2012 Tato publikace je financována Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

Obsah MODUL TRÁVNÍKÁŘSTVÍ ..........................................................................................................6 Zakládání a ošetřování trávníků ....................................................................................................... 10

MODUL VÝŽIVA ROSTLIN ....................................................................................................... 66 Výživa a hnojení rostlin .................................................................................................................... 70

MODUL OCHRANA ROSTLIN ............................................................................................... 102 Poškození trávníku a možnosti jeho ochrany ................................................................................. 106

MODUL KRAJINÁŘSTVÍ ........................................................................................................ 138 Tvorba krajiny ................................................................................................................................. 142

MODUL DENDROLOGIE ........................................................................................................ 178 Základy sadovnické dendrologie .................................................................................................... 182

MODUL MECHANIZACE ........................................................................................................ 272 Mechanizace pro ošetřování trávníků ............................................................................................ 276

MODUL BOZP ........................................................................................................................... 314 Bezpečnost a ochrana zdraví při práci při pěstebních a udržovacích pracích ................................ 318 BOZP na golfových hřištích ............................................................................................................. 382

MODUL ICT ............................................................................................................................... 400 MS Word 2010................................................................................................................................ 406 MS Excel 2010 ................................................................................................................................ 434 MS PowerPoint 2010 ...................................................................................................................... 458

Vzdělávání pro lepší zeleň kolem nás Modul Trávníkářství

Zakládání a ošetřování trávníků prof. Ing. František Hrabě, CSc.


Modul Trávníkářství

Obsah ZAKLÁDÁNÍ A OŠETŘOVÁNÍ TRÁVNÍKŮ ........................................................................... 10 1 2

Úvod......................................................................................................................................... 10 Základní pojmy a rozdělení trávníků........................................................................................ 11 2.1 Trávníkový ekosystém ..................................................................................................... 11 2.2 Normy a systémy členění trávníků.................................................................................. 13 3 Biologie a morfologie trav ....................................................................................................... 15 3.1 Tráva a travina ................................................................................................................ 15 3.2 Růst a vývoj trav .............................................................................................................. 15 3.2.1 Obilka trav .................................................................................................................. 15 3.2.2 Klíčení a vzcházení obilek ........................................................................................... 17 3.2.3 Odnožování trav ......................................................................................................... 17 3.2.4 Tvorba stébel .............................................................................................................. 20 3.2.5 Vytrvalost trav ............................................................................................................ 22 3.3 Přehled trávníkových druhů............................................................................................ 23 3.4 Hospodářská charakteristika hlavních trávníkových druhů ............................................ 25 3.4.1 Jílek vytrvalý – Lolium perenne L. ............................................................................... 25 3.4.2 Lipnice luční – Poa pratensis L. ................................................................................... 27 3.4.3 Kostřava červená – Festuca rubra .............................................................................. 29 3.4.4 Kostřava rákosovitá – Festuca arundinacea Schreber ................................................ 31 3.4.5 Psineček obecný (tenký) – Agrostis capillaris L. (A. tenuis) ........................................ 33 3.4.6 Psineček výběžkatý – Agrostis stolonifera L. .............................................................. 34 4 Zakládání a ošetřování trávníků............................................................................................... 36 4.1 Zakládání a výsev trávníků .............................................................................................. 36 4.2 Ošetřování využívaných trávníků .................................................................................... 38 4.2.1 Základní péče .............................................................................................................. 40 4.2.1.1 Sečení trávníků................................................................................................... 40 4.2.1.2 Výživa a hnojení trávníků ................................................................................... 45 4.2.1.3 Smykování, vláčení a válcování trávníků............................................................ 49 4.2.1.4 Závlaha trávníků ................................................................................................. 50 4.2.2 Udržovací péče ........................................................................................................... 53 4.2.2.1 Ochrana trávníků proti plevelům a chorobám................................................... 53 4.2.2.2 Vertikutace (pročesávání trávníku) .................................................................... 53 4.2.2.3 Aerifikace ........................................................................................................... 53 4.2.2.4 Pískování ............................................................................................................ 55 4.2.3 Regenerační péče ....................................................................................................... 56 4.2.3.1 Skarifikace .......................................................................................................... 56 4.2.3.2 Hloubkové kypření ............................................................................................. 57 4.2.3.3 Pasivní kypření vrtáním půdního profilu............................................................ 57 4.2.3.4 Tlakové kypření .................................................................................................. 58 4.2.3.5 Meliorační frézování drnové části...................................................................... 58 4.2.3.6 Drnování............................................................................................................. 58 4.2.3.7 Biologické způsoby regenerace trávníkového drnu ........................................... 59 4.2.3.8 Přisvětlování trávníků ........................................................................................ 60

8

Modul Trávníkářství

4.2.3.9 Top-dressing ...................................................................................................... 60 4.2.3.10 Aplikace pomocných růstových látek ................................................................ 60 5 Skladba trávníkových směsí ..................................................................................................... 61 5.1 Okrasné směsi ................................................................................................................. 61 5.2 Užitkové trávníky ............................................................................................................ 62 5.3 Golfové a tenisové trávníky ............................................................................................ 63 5.4 Ostatní kategorie trávníků .............................................................................................. 64 5.5 Fotbalový trávník ............................................................................................................ 64 Použitá literatura.............................................................................................................................. 65

9

Modul Trávníkářství Zakládání a ošetřování trávníků (prof. Ing. František Hrabě, CSc.)

Zakladaní a osetrovaní travníku prof. Ing. František Hrabě, CSc.

1

Úvod

Trávníkářství je speciální obor pícninářství zabývající se biologií tvorby trávníkového drnu a pěstebně – technologickými opatřeními, nutnými pro splnění funkcí na něj kladenými. Tyto funkce jsou, na rozdíl od produkčního charakteru příbuzných oborů lukařství a pastvinářství, převážně tzv. mimoprodukčního charakteru. Vedle základní ekostabilizační funkce týkající se koloběhu uhlíku a dusíku, je to funkce krajinná a ekologická (protierozní, protiabrazní, zasakovací a filtrační spojená s omezováním ztrát živin vyplavováním, znečišťováním zdrojů podzemní vody nitráty, omezováním povrchového splachu živin, “blokací„ těžkých kovů v kořenové soustavě). Významná je funkce sportovně – rekreační, dále kulturní (malířství, poezie). Rozsah pěstebních ploch travních porostů nejen produkčního charakteru, tj. cca 1,0 mil. ha luk a pastvin a cca 0,45 mil. ha ploch s komunální zelení (stromovou, kořenovou a převažující trávníkovou zelení) vyžaduje mimořádnou péči dotýkající se každého daňového poplatníka. Náklad na ošetřování 1 ha městské zeleně se pohybuje od 50 tis. do 130 tis. Kč. Každý občan by si měl položit otázku, zda stav (kvalita) této zeleně je na úrovni odpovídajícím nákladům. Trávníkářství je spojováno nejčastěji s provozováním silně zatěžovaných sportovních fotbalových a golfových trávníků. V ČR je v současné době provozováno asi 100 golfových areálů, tvořících téměř 50% podíl na všech areálech ve střední a východní Evropě. V této oblasti lze doslova hovořit o silně vyspělé průmyslové produkci nejen trávníkového drnu (ve vztahu ke znalosti například produkce předpěstovaných trávníků), ale i návazných „servisních„ služeb v oblasti péče o travní plochy a v konečném důsledku i v oblasti služeb a péče o zákazníky. Náklady na vybudování golfového hřiště jsou enormně vysoké, často více jak 50 až 100 mil. Kč a u fotbalových hřišť s vyhříváním plochy cca 15–20 mil. Kč. O to usilovnější musí být snaha o racionální nákladovost jejich provozu. Nelze však opomenout i tematiku speciálních travních ploch, například oblast krajinotvorných „květnatých luk“, obnovy biotopů, regenerace „opuštěných“ a nevyužívaných podhorských porostů, sadů, vinic. Funkčnost trávníků je v přímém vztahu ke znalosti teorie. Kritériem dobré teorie je praxe tj. kvalitní trávník.

10


2

Základní pojmy a rozdělení trávníků

2.1

Trávníkový ekosystém

Travní biom – souhrnné označení ekosystémů stejných kategorií, např. travní biom – ekosystém luk, ekosystém savan, ekosystém trávníků. Ekosystém – dynamický cirkulační systém producentů, konzumentů a reducentů, který je propojený energeticky s abiotickým prostředím a se značnou mírou stability a se schopností samostatné existence (samoobnovy) bez podstatnější dotace dodatkové energie.

Obrázek 1 Schéma trávníkového ekosystému (zdroj Hrabě)

Trávník Pod pojmem trávník rozumíme účelové rostlinné společenstvo složené převážně z travních druhů (hřišťové trávníky), případně s dílčím zastoupením bylin (pestré, bylinné trávníky), výjimečně i bobovitých druhů (druhově pestré louky, trávníky v sadech aj.) obvykle nízkého vzrůstu a vytvářející hustý, pružný a pevný drn, jehož zelená hmota většinou není využívána pro krmení zvířat. Trávníky patří po vodních plochách k nejsvětlejším prvkům prostředí, dobře kopírují terén a změkčují jeho kontury. Jsou spojovacím článkem mezi krajinnými prvky, pomáhají zvýraznit hodnotu všech druhů rostlin, které jej obklopují a představují přirozenou

11


protiváhu barev kvetoucích rostlin. Čím jsou trávníkové plochy uspořádanější a jemnější, tím více se projevuje jejich kontrastní působení a tím větší je jejich pojící schopnost. Travní drn – nadzemní živá a odumřelá travní hmota a kořenová fytomasa. Trávníkový drn – podzemní fytomasa (surový humus) vznikající při drnotvorném procesu, tvořená více či méně mineralizovanou organickou hmotou ze spleti svazčitých kořenů trav, výhonků, nadzemních stvolů a odumřelých částí „strniště“ o mocnosti 60–150 mm. Travní druh – přirozená, stejnorodá skupina populací, která je vlivem řady faktorů morfologicky a biologicky odlišná od ostatních travních populací. V Evropském katalogu odrůd je zařazeno 27 travních druhů a téměř 2 500 odrůd pro pícní a trávníkové využití (40 %). V ČR jsou navíc používány druhy neuvedené v seznamu: lipnice smáčknutá (4), z toho ČR – Razula; medyněk vlnatý (4) – Hola; metlice trsnatá (8) – Kometa, Meta, Sibir; poháňka hřebenitá (4) – Rožnovská; sveřep bezbranný (40!) – Tabrom; lesknice kanárská (5) – Judita; srha hajní (1) – Tosca; sveřep horský (1) – Tacit; tomka vonná (1) Jitka. 1.

Zelená listová vrstva, kosená (20 až 40 mm), nekosená (60–100 mm) 2. Vrstva plsti, nedostatečně rozložená (5–30 mm) 3. Vrstva plsti, silně rozložená (5–10 mm) 4. Odnožovací zóna 5. Hlavní kořenová zóna (50–100 mm) 6. Vegetační půdní vrstva (100–400 mm) a) Vegetační půdní vrstva s vyšším obsahem humusu b) Vegetační půdní vrstva s nízkým obsahem humusu 7. Zóna vyplavování živin 8. Akumulační vrstva pro jílovité částice, + soli, ionty K 9. Podložní skeletovitá vrstva, světle zbarvená 10. Matečná hornina – půdotvorný substrát Obrázek 2 Struktura travního drnu intenzivního trávníku na přirozeném půdním profilu (Straka, 2003)

Odrůda – ustálená skupina populací v rámci příslušného druhu vytvořenou záměrnou lidskou činností procesem výběru a šlechtění. Kategorie trávníků – v širším slova smyslu skupina trávníků sloužících určitému podobnému účelu (např. reprezentační trávníky, hřišťové trávníky, parkové a okrasné trávníky, předpěstované trávníky – trávníkové koberce aj.). Druh trávníku – vyjadřuje v rámci kategorie určité užší poslání (účel); např. tenisový trávník, fotbalový, golfový trávník – jamkoviště, odpaliště, dráhy, okraje.

12


Třída trávníků – vyjadřuje vztah k úrovni caespestechniky a požadovaným cílům, např. intenzivní a extenzivní trávníky. Caespestechnika – soubor pěstebních a technických opatření zajišťujících požadovaný účel a funkčnost příslušné kategorie, příp. druhu trávníku.

2.2

Normy a systémy členění trávníků

V ČR jsou platné tři normy týkající se zakládání, ošetřování a využívání trávníků. ČTN ČSN 83 9031

Technologie vegetačních úprav v krajině Trávníky a jejich zakládání

ČTN ČSN 83 9051

Technologie vegetačních úprav v krajině Rozvojová a udržovací péče o vegetační plochy

ČTN ČSN 83 9011

Technologie vegetačních úprav v krajině Práce s půdou

Tabulka 1 Kategorizace trávníků v ČR dle ČTN ČSN 83 9031

Kategorie trávníku parterový

Vlastnosti *)

Nároky na péči

reprezentační zeleň

hustý kobercový trávník, nízká zatížitelnost

vysoké až velmi vysoké

veřejná zeleň, zahrady u domů apod.

střední zatížitelnost, odolnost proti suchu

střední až vysoké

sportovní, hrací a odpočinkové plochy

vysoká zatížitelnost (celoročně)

střední až velmi vysoké

převážně extenzivně využívané porosty ve veřejné zeleni, v krajině, bohaté porosty lučního charakteru

trávníky se širokým spektrem použití podle účelu a stanoviště

velmi malé až střední

Oblast použití

(okrasný) parkový (rekreační) sportovní (zátěžový) krajinný (extenzivní)

*)

hustota porostu a jeho zatížitelnost klesá s rostoucím zastíněním

13


Systém RSM V Evropských podmínkách se v kategorizaci a tvorbě směsí prosazuje systém RSM (RegelSaatgut-Mischungen Rasen). RSM specifikuje pro sestavování trávníkových směsí následující faktory (příklad): RSM – 2.4.: Užitkové trávníky – bylinné Prostředí:

bez omezení

Stanoviště:

pro všechna stanoviště s výjimkou externě mokrých a živinami chudých stanovišť

Využitelnost: volná příroda, sídliště, zahrady Ošetřování:

malé až velmi malé, 5–8 sečí/rok, výška sečení 40–50 mm

Výsevek:

10–15 g/m2

Při návrhu vhodných druhů je udáváno jejich průměrné % zastoupení (váhové) ve výsevku s úrovní možného rozpětí – většinou ±10 % od průměru – ve vztahu ke specifickým podmínkám prostředí. Vhodnost odrůdy je v RSM zpracována bodovým hodnocením 1 až 8 a musí pro daný účel využití dosahovat minimálně stanovené hodnoty.

Obrázek 3 Členění trávníků do kategorií a druhů (dle RSM systému, 2008)

Poznámka: 8.0 Biotopy – dělí se na 4 druhy trávníků 8.1 – 8.4

14


3

Biologie a morfologie trav

3.1

Tráva a travina

Travinný ekosystém ve vztahu k základní složce tj. producentovi v širším pojetí se skládá z trav (čeleď Poaceae), z travám podobných druhů z čeledi šáchorovité (biky, sítiny) a ostřic (čeleď Cyperaceae). Další, z hlediska počtu druhů menší složkou jsou vikvovité druhy (čeleď motýlokvěté). V extenzivním typu trávníku mají významné postavení dvouděložné druhy, označované za ostatní byliny. Extenzivní trávníkové porosty parkového typu nebo technického charakteru (např. trávníky na náspech, svazích, biotopech) mají širší druhovou diverzitu. Trávníky intenzivně ošetřované a využívané (sportovní, okrasné) mají úzkou druhovou skladbu tvořenou výhradněji malým počtem trav, ale obvykle s vyšším zastoupením vhodně se doplňujících odrůd příslušného druhu. Zastoupení vikvovitých a ostatních bylin není v trávníku žádoucí.

Obrázek 4 Ostřice sp. (zdroj Hrabě)

3.2 3.2.1

Obrázek 5 Bika ladní (zdroj Hrabě)

Obrázek 6 Sítina rozkladitá (zdroj Hrabě)

Obrázek 7 Sítina sivá (zdroj Hrabě)

Růst a vývoj trav Obilka trav

Travní semeno je obchodní název pro plod trav – obilku. Ta se nachází v pluše a může být s osinkou a nebo bez ní, což je jedním z rozpoznávacích znaků pro určování druhu. Obilky mají různou velikost, tvar a zejména hmotnost vyjadřovanou váhou tisíce semen (HTS). Druh

HTS

počet semen v 1 g osiva

jílek vytrvalý

2,0 g

500–700

lipnice luční

0,3 g

2 500–5 000

psineček výběžkatý

0,05 g

14 000–20 000

15


Význam a znalost této charakteristiky je potřebná z hlediska stanovení výše výsevku v čisté trávníkové monokultuře. Například u psinečku výběžkatého činí výsevek jen 5,0 g na m2, avšak u druhů s velkými obilkami (HTS) 20–30 g na 1 m2. HTS dále spolurozhoduje o vzájemném hmotnostním poměru druhů při výsevu ve směsce. Druhy s vyšší HTS a obvykle větší mají i rychlejší energii klíčení a vzcházení – např. jílek vytrvalý vzchází obvykle již za 7–10 dnů – a jsou tedy v počáteční fázi po výsevu i konkurenčně silnější vůči druhům s malou obilkou (například vzcházení u lipnice luční probíhá za 14–20 dnů). Praktické využití těchto znalostí se promítá do stanovení správného poměru mezi silně a slabě konkurenčním druhem ve výsevku. Například chceme, aby výsledný plošný poměr (% pokryvnosti) u fotbalového trávníku tvořeného silně konkurenčním jílkem vytrvalým a slaběji konkurenční lipnicí luční, byl v poměru 50 : 50. Kdybychom do směsi použili ½ každého druhu ze základního výsevku doporučovaného pro čistý výsev tj. po 10 g, pak by počet semen na 1 m2 byl u jílku 5 000 až 7 000 a 25 000 až 50 000 obilek u lipnice luční, tedy poměr 1 : 5–7. I při tomto poměru by se mohl na porostu projevit konkurenční tlak s převahou jílku tvořícího méně zapojený drn. Pro oslabení jeho konkurenčního vlivu je nutno provést výpočet váhového poměru obou druhů ve vztahu k upravenému výsevku ve směsce respektující znalosti o úrovni konkurence. Znamená to, že u jílku vytrvalého bude základ výpočtu stejný, tedy 10 g (50 % z 20 g tj. 5 000–7 000 tis. obilek). U lipnice luční je však výsevek, vzhledem k nižší konkurenční schopnosti ve směsce, zvýšen z původních 15 g až na 25 g na 1m2, znamená to, že musíme vyset na 1m2 ne 10 g, ale 12,5 g (50 % z 25 g) tedy min. cca 30–60 tis. obilek. Znamená to poměr 1 : 6–8,5. Tímto jsou vytvořeny předpoklady, že v travním drnu bude dosaženo předpokládané a žádoucí 50% plošné pokryvnosti výběžkaté lipnice luční.

Obrázek 8 Jílek vytrvalý – bez osinky a s plochou květní stopkou (foto Hejduk)

Obrázek 9 Kostřava červená – s osinkou a kulatou květní stopkou (foto Hejduk)

16


3.2.2

Klíčení a vzcházení obilek

Obilka se nachází po sklizni určitou dobu ve stavu dormance. Po výsevu dochází k příjmu vody a vlastnímu klíčení. Mimo biologických mezidruhových rozdílů se v rychlosti klíčení a následného vzcházení význačně projevuje vliv vlhkosti a teploty půdy. Jako minimální úroveň je udávána teplota 2–3oC (výhoda při brzkém jarním přísevu). Za optimum v mírném pásmu je považována teplota 20–25oC a u teplomilných druhů (C4), například Zoysia, troskut až 40oC. Po enzymatické aktivaci zásobních látek v obilce dochází k vytvoření primárního kořínku a následně k tvorbě sekundární kořenové soustavy nazývané svazčitá. V tomto období dochází k vytvoření primárního listu, tj. počátku vzcházení. Postupně se rozrůstající kořeny vytváří sice mělce hlubokou, ale co do hmotnosti a celkové plochy kořenů mohutnou síť prorůstající půdou a vytvářející žádoucí drobtovitou strukturu z hlediska požadovaných fyzikálních charakteristik substrátu pro růst trav. Na povrchu půdy se objevují další pravé listy (3–5) a v úžlabí primárního listu s mateřskou odnoží se vytváří shluk (uzlina) nových dceřiných odnoží. Nastává počátek další vývojové fáze nazvané odnožování. Usměrňování intenzity tvorby dceřiných odnoží je základním předpokladem pro dosažení kvalitního a hustého trávníkového drnu.

3.2.3

Odnožování trav

Znalost ve způsobu rozdílu mezi travními druhy v návaznosti na intenzitu tvorby nových dceřiných odnoží v průběhu vegetačního období náleží k základním teoretickým otázkám trávníkářství. Umožňuje racionálním způsobem řídit průběh tvorby sukcese druhové skladby) trávníku a dosažení žádoucích „provozních“ požadavků kladených na příslušnou kategorii a druh trávníku. Způsob odnožování Z hlediska morfologického rozlišujeme u trav způsob odnožování tzv. vnitropoševní (intravaginální) a vněpoševní (extravaginální). Při vnitropoševním způsobu zůstávají nově se tvořící dceřiné odnože „uzavřeny“ uvnitř pochvy mateřské odnože a vzniklá rostlina má charakter hustého nebo volného (řídce) trsu. Tyto trávy nazýváme trsnaté. U druhé skupiny trav odnožujících vněpoševně (extravaginálně) prorůstají dceřiné odnože pochvu mateřské odnože do stran, buď pod zemí, nebo i na povrchu, zakořeňují a vytváří hodně nadzemních výhonků a hustý drn. Tato skupina trav je označována jako výběžkatá. Zařazení jednotlivých druhů trav do příslušné skupiny a další diference v členění uvnitř skupin trav jsou patrny z níže uvedeného přehledu (obrázek 12). Dynamika tvorby vegetativních odnoží Odnožování v travním porostu, probíhá v průběhu vegetačního roku prakticky stále, tedy i při nízkých teplotách. Avšak intenzita tvorby odnoží a listových výhonků je mimo vlivu člověka (např. hnojením) v přímém vztahu k průběhu teploty a srážek. Ze schémat (obrázky 10, 11, 13) je patrný i vliv intenzity využívání trávního porostu.

17


Při extenzivním, např. dvousečném lučním využívání je charakteristický dvouvrcholový průběh tvorby odnoží s charakteristickou vysokou tvorbou odnoží v příznivém jarním období. Pozdní provedení seče v období květu louky a následné období letního sucha vede k ochuzení tvorby zásobních látek a značnému snížení tvorby odnoží. K opětnému zvýšení zakládání nových odnoží, spíše pro dobré přezimování a včasné jarní obrůstání, dochází v období letně-podzimním (září – listopad). U intenzivně využívaných, pravidelně hnojených a zavlažovaných trávníků dochází prakticky k řízenému a rovnoměrnému odnožování v průběhu hlavního vegetačního období, což je spojeno s tvorbou hustého a kvalitního drnu. Nutno mít na paměti, že i při této řízené dynamice odnožování, předchází tvorbě nadzemních listových výhonků ve včasném jaru a počátku podzimu, intenzivní nárůst kořenů, což dočasně snižuje kvalitu nadzemní části drnu.

Obrázek 10 Odnožování trsnatých trav (zdroj Hrabě)

Obrázek 11 Odnožování výběžkatých trav (zdroj Hrabě)

Obrázek 12 Travní druhy vhodné pro trávníky (Svěráková, 2000)

18


Obrázek 13 Rozdíl v dynamice tvorby odnoží u lučního porostu – viz křivky a trávníku – viz vodorovná osa (dle Gandert a Bureš, 1991)

Doporučení: Biologickým zákonitostem tvorby podzemní kořenové a nadzemní části trávníkového drnu je nutno přizpůsobit i příslušná caespestechnická opatření, zejména dobu aplikace výživy a systém hnojení, dále regenerační zásahy do drnu (nenarušení tvorby kořenů!), případně závlahu a frekvenci sečení trávníku. Racionálně, tj. ve správné době s biologií tvorby drnu provedená opatření nejen přispívají ke snížení nákladů na ošetřování, ale omezují i možné nepříznivé ekologické projevy do životního prostředí.

19


3.2.4

Tvorba stébel

Z morfologického hlediska členíme trávy dle tvaru stébla na trávy tzv. s vernací složenou, vyznačující se plochým stéblem (např. lipnice luční, srha laločnatá) a trávy s vernací kulatou (např. ovsík vyvýšený, bojínek luční). Jedná se o pomocný rozpoznávací znak u mladých výhonků trav. Stářím dochází ke zmenšování těchto rozdílů. Z obrázku 14 je patrno, že trávy tvoří tři druhy nadzemních výhonků:   

stébelné plodné (fertilní) se stéblem, listovou čepelí a květenstvím s obilkami; stébelné neplodné (sterilní) se stéblem, listovou čepelí a bez nebo se zakrnělým květenstvím; listové čepele bez stébel.

Tato různorodá tvorba výhonků má vztah k jarovizačnímu stádiu, tj. v podstatě vliv nízkých teplot, délky jejich působení v interakci se světelnými podmínkami. Trávy tzv. ozimého, respektive převážně ozimého charakteru vyžadují pro tvorbu fertilních výhonků delší působení nízkých teplot v zimním období a při snížených světelných podmínkách. U trav tzv. jarního charakteru postačuje k zdárnému průběhu jarovizace již krátkodobější snížení teplot pod bod mrazu. Trávy náležící do této skupiny – většinou trsnaté (srha laločnatá, ovsíky, bojínek luční) vytváří více stébelných výhonků, tedy s vyšší hmotností, ale nižší kvalitou píce, což je předurčuje k využití do lučních porostů. Z praktického hlediska to dále znamená, že trávy převážně ozimého charakteru, k nimž náleží převážně základní výběžkaté trávníkové druhy (lipnice luční, kostřava červená, psineček sp.) ale i trsnatý jílek vytrvalý, vytváří více listových výhonků, což je žádoucí pro hustý drn trávníků, případně i dobře olistěných sterilních stébelných výhonků, což je předurčuje z hlediska příznivé kvality pro využití do pastvin. • •

•

listové – shluk listových pochev, které přecházejí v listové čepele; stébelné sterilní – dělením meristematických pletiv náležejících k založeným kolénkům dojde k prodlužovacímu růstu; stébelné fertilní – stébla jsou zakončená květenstvím.

Obrázek 14 Druhy nadzemních výhonků (zdroj Hrabě)

20


Listová čepel Počet listových čepelí vytvářejících hustotu drnu se pohybuje dle travního druhu v rozmezí cca 45 000 u kostřavy rákosovité až po téměř 250 000 na 1 m2 u psinečku výběžkatého. Přechod ke stéblu je tvořen morfologicky odlišnými jazýčky a oušky. Samotná čepel má dle druhu nejen různou šířku – např. u úzkolisté kostřavy ovčí 0,5 mm až po 45 mm u kostřavy rákosovité – ale i charakteristickou jemnost, např. u psinečků, případně hrubost rýhování. Listová čepel je významným rozpoznávacím znakem jednotlivých travních druhů. Doporučení: Kvalita trávního drnu, zvláště hustota, případně i vzhled, je odvislá od tvorby a počtu a též od šířky a jemnosti rýhování čepele listových výhonků. Předpokladem je výběr vhodných, především výběžkatých druhů trav ozimého charakteru, dále respektování druhových a zvláště odrůdových rozdílů v jemnosti a barvě čepele listové. Z pěstebních opatření lze hustotu trávníkového drnu ovlivnit výživou, zvl. dusíkem, dále doplňkovou závlahou a častým sečením.

21


3.2.5

Vytrvalost trav

Mezi travními druhy jsou významné rozdíly v jejich vytrvalosti, a to jak z pohledu obecného, např. produkčního u luk a pastvin, tak i funkčního, zvláště u trávníků. Trávy volně trsnaté, k nimž náleží i významný trávníkový druh jílek vytrvalý, mají krátkodobou 2 až 3 letou produkční vytrvalost a zařazují se převážně do produkčních porostů jetelotráv pěstovaných na píci na orné půdě, případně v menší míře do dočasných a i trvalých lučních porostů, v nichž plní produkční funkci v počáteční fázi sukcese do období cca 4 až 7 let. Zajímavostí je, že vytrvalost některých druhů, např. zmíněného jílku vytrvalého je podporována sešlapáváním při pastevním využívání a zejména při zátěži ve sportovních trávnících. Vytrvalejší, především výběžkaté druhy, dosahuji maximální produkce až v období mezi 4–8 rokem po výsevu a jsou základem do směsí pro trvalé travní porosty (louky, pastviny). Velmi vytrvalé trávy, jak hustě trsnatého charakteru (metlice trsnatá, smilka tuhá, kostřava ovčí), tak i výběžkaté (kostřava červená výběžkatá) jsou pravidelnou součástí polopřirozených lučních porostů, protierozních porostů na svazích aj. Vytrvalost trávníkových druhů je i ve vztahu k úrovni ošetřování. Obecně trávníky často sečené, vysoce hnojené a zavlažované na bázi kostřavy červené trsnaté a s krátkými výběžky, zvláště při zatěžování jsou krátkodobější a je nutno počítat buď s intenzivní regenerací zvl. přísev, nebo znovuzaložením porostu. U hřišťových (fotbalových) trávníků na bázi jílku vytrvalého a lipnice luční lze při správné antropogenní zátěži naopak jejich provozní vytrvalost prodloužit. Nelze opomenout i vliv výšky kosení na vytrvalost jednotlivých druhů. Např. zkrácení vytrvalosti a konkurenční schopnosti jílku vytrvalého při velmi nízkém sečení (pod 20 mm) a v protikladu podpora vytrvalosti a uplatnění psinečku sp. při velmi nízkém (0,4 až 20 mm) sečení. Doporučení: Znalost rozdílů mezi vytrvalostí trav má význam pro skladbu trávníkových směsím ve vztahu k jejich funkci (kategorie a druh trávníku). Vytrvalost trávníku je obecně zkracována vysokou intenzitou hnojení, závlahy a nadměrnou zátěží. Nelze ani opomenout rozdílnou reakci trávníkových druhů na výšku sečení a její vliv na konkurenční schopnost a tedy i funkční dobu vytrvalosti.

Obrázek 15 Vytrvalost trav (Hrabě, 2005)

22


3.3

Přehled trávníkových druhů

Ve vztahu k přehledu trávníkových druhů (viz kapitola 3.2.3 Odnožování trav) činí jejich počet 24. Ještě širší je jejich odrůdová skladba, jak je patrno z údajů v tabulce (obrázek 16). Mnohé z nich mají i významné uplatnění v produkčních porostech (jílek vytrvalý, kostřava červená, kostřava rákosovitá) či při ekologickém „ozeleňování“ rekultivačních ploch, skládek odpadů (smělek, medyněk aj.). Mnohé druhy jsou též pravidelnou součástí polopřirozených travinných biomů (smilka tuhá, úzkolisté kostřavy, tomka vonná).

Obrázek 16 Seznam odrůd zapsaných ve Státní odrůdové knize k 1. 6. 2010

Z hlediska intenzivního trávníkového využití jsou mezi základní druhy řazeny: jílek vytrvalý, kostřava červená výběžkatá a její speciální trávníkové formy – kostřava červená hustě trsnatá a krátce výběžkatá, dále velmi hustě tvořící drn psineček výběžkatý a jeho příbuzný psineček tenký, psineček psí. Z hlediska odolnosti drnu vůči zátěži náleží do této skupiny i lipnice luční. Mezi doplňkové trávníkové druhy je řazena kostřava rákosovitá, jejíž budoucí význam je zdůrazňován ve spojitosti se změnou klimatu (sucho), dále metlice trsnatá, lipnice hajní, nízká, smáčknutá, bojínek cibulkatý. Další druhy lze přiřadit do skupiny doplňkových druhů majících uplatnění při ozeleňování svahů, břehů, železničních a dálničních náspů aj.

23


Teplomilné druhy Zoisya, Paspalum, Cyndon dactylon – troskut, Penisetum, Buchloe – buvolí tráva mají v našich podmínkách z hlediska nároků na teplotu jen ojedinělý význam. Např. dle zkušenosti ve Francii je ve vinicích využívána kombinace troskutu (letní aspekt) a kostřavy rákosovité (zimní aspekt).

24


3.4 3.4.1

Hospodářská charakteristika hlavních trávníkových druhů Jílek vytrvalý – Lolium perenne L.

Morfologie:      

volně trsnatá tráva, při sešlapávání zakořeňují spodní kolénka; nižší až středně vysoká; počet výhonků při intenzivním ošetřování – 90 až 100 tis./m2; šířka listové čepele 0,8–1,6 mm; nízká hmotnost nadzemní části drnu (při výšce sečení 40 mm) 400–500g/m2, z toho 2/3 stařina; hmotnost kořenové fytomasy střední 1000–1200 g/m2.

Hospodářské charakteristiky:    

   

Obrázek 17 Jílek vytrvalý (Dietl a kol., 1998)

silná konkurenční schopnost při intenzivním využívání a zátěži; slabší konkurenční schopnost při extenzivním využívání; rychlá regenerace; rychlejší obrůstání po seči způsobuje tzv. „vlnitý trávník“ (ve směsi např. s lipnicí luční a kostřavou červenou); nároky (požadavky) na: o závlahu – optimální (střední úroveň); o výživu – vysoké (zvl. dusík!); o sečení – vyžaduje časté sečení, výška – optimum 20–40 mm; reakce na zasolenost – průměrná odolnost; plstnatění – velmi nízké; požadavek na úroveň ošetřování – průměrná až velmi vysoká; odolnost proti chorobám: spíše nízká, zvl. na jaře proti plísni sněžné, dále proti rzi travní a na podzim padlí travní.

25


Obrázek 18 Hodnocení hospodářských charakteristik – jílek vytrvalý (Knappe, 2007)

Využití:    

užitkové trávníky, včetně parkových; sportovní hřišťové trávníky a regenerační směsi; golfové trávníky – odpaliště, dráhy, event. okraje jamkovišť; krajinné a komunikační trávníky.

26


3.4.2

Lipnice luční – Poa pratensis L.

Morfologie:      

nízká tráva s dlouhými podzemními výběžky; hustý, kompaktní drn, počet výhonků 70–90 tis./m2; čepel listů: spíše střední až širší podle typu odrůdy; mohutný kořenový systém 1500–1600 g/m2, z toho ve vrstvě 0–20 mm až 80 %; hmotnost nadzemní fytomasy nižší 600–700 g/m2; charakteristické znaky: „kolejnička“ po celé délce čepele na líci, složená vernace, člunkovitě zakončená čepel.

Hospodářské charakteristiky:     

   

elastický a kompaktní drn; v zimě zelené listy; počáteční slabší konkurenční schopnost; hrubší textura trávníku; nároky (požadavky) na: o závlahu – střední; o výživu – vysoké; o sečení – vyžaduje časté sečení; o výška – 15–50 mm; odolnost k zasolení – slabá (nesnáší); plstnatění – průměrné; požadavek na úroveň ošetřování – průměrný; citlivost vůči chorobám – náchylná ke rzivosti.

27

Obrázek 19 Lipnice luční (Dietl a kol., 1998)


Obrázek 20 Hodnocení hospodářských charakteristik (Knappe, 2007) Tabulka 2 Charakteristika rodu Poa spp. – lipnice (Hrabě, 2008)

vhodnost pro využití

počet odrůd OECD

způsob odnožování

Lipnice luční – Poa pratensis L.

157

Lipnice hajní - Poa nemoralis L.

Druhy

trávníky

pícní porosty

rhizomy

/

/

8 (2 ČR)

trsnatá

/

-

1 (ČR)

trsnatá

-

/

6

stolony

/

/

4 (1 ČR)

rhizomy

/

-

Lipnice nízká – Poa supina L.

2

rhizomy

/

-

Lipnice roční – Poa annua L.

1

trsnatá

-

-

Lipnice bahenní - Poa palustris L. Lipnice obecná – Poa trivialis L. Lipnice smáčknutá – Poa compressa L.

Lipnice roční – víceletá forma P.a. reptans využívána ve vlhkých oblastech USA do jamkovišť.

28


3.4.3   

Kostřava červená – Festuca rubra Kostřava červená – výběžkatá Kostřava červená – krátce výběžkatá Kostřava červená – hustě trsnatá

Festuca rubra subsp. rubra Festuca rubra trichophylla Festuca rubra subsp. Commutata

Morfologie:    

počet výhonků: kostřava červená trsnatá – 120 tis./m2; čepel listů: šířka 0,60–1,60 mm; hmotnost nadzemní fytomasy při sečení na výšku 40 mm: 500–600 g/m2, z toho až 74 % odumřelé; hmotnost kořenové fytomasy: 1300–1500 g/m2 do hloubky 200 mm, z toho až 70 % ve vrstvě do 20 mm.

Hospodářské charakteristiky:   

  

slabší konkurenční schopnost po výsevu, dále při intenzivním hnojení dusíkem; Obrázek 21 Kostřava červená (Dietl a kol., 1998) velmi jemný, elastický a estetický drn; požadavky na: o závlahu nižší (F.r.c.) až nízké (F.r.r. a F.r.t); o výživu – nižší; o sečení – střední až nižší; o výška – nízké 5–60 mm, 15–60 mm (F.r.r.); o zasolenost – střední (F.r.r. a F.r.c.) až velmi dobrá (F.r.t.) snáší i vyšší obsah těžkých kovů v půdě; plstnatění: průměrné (F.r.r. a F.r.c.) až vysoké (F.r.t.); požadavek na úroveň ošetřování – nižší (až střední); citlivost vůči chorobám – průměrná až nižší, zejména vůči houbovým např. čarodějné kruhy a kornatka travní.

29


Tabulka 3 Rozdíly mezi formami Festuca rubra (Hrabě, 2003)

Festuca rubra, subsp. Charakteristika

rubra (dlouze výběžkatá)

commutata (trsnatá)

Trichophylla (kr. výběžkatá)

výběžky

dlouhé

žádné

krátké

vzhled

5

4

4

hustota drnu

8

9*

odolnost proti mrazu

9

8*

tolerance na zátěž

5

6*

tolerance na sucho

7

8*

tolerance na zastínění

8

8

8

tolerance na zasolení

6

6

9

jemnost

6

vhodnost pro hřiště

5

6

vhodnost pro trávníky

7

9

vhodnost pro golf

5

8*

8*

Poznámka: 1 až 9 = nejlepší * významné rozdíly mezi odrůdami

30

9* 8 6* 8

9* 6* 9 9*


3.4.4

Kostřava rákosovitá – Festuca arundinacea Schreber

Morfologie:  

   

krátce výběžkatá tráva, ve směsích se sklonem k tvorbě samostatných, do šíře se rozkládajících trsů; širší čepel listů (i více než 4,0 mm), rýhovaná, drsnější, trávníkové odrůdy americké provenience užší list, sytě zelená barva! mělčí, ale mohutná kořenová soustava, s hlouběji sahajícími kořeny (odolnost proti suchu!); hmotnost nadzemní fytomasy 500–600 g, z toho odumřelá 65 %; hmotnost podzemní kořenové fytomasy 1200–1300 g/m2; počet výhonků až 45 tis./m2. Obrázek 22 Kostřava rákosovitá (Dietl a kol., 1998)

Hospodářské vlastnosti:     

dobré a rychlé obrůstání na jaře; svěží barva v létě i na podzim; prodloužený růst v podzimním období; schopnost tvorby uzavřeného drnu při dominantním zastoupení ve směsi (>70 %), nejčastěji s lipnicí luční (30 %); nevhodný komponent do užitkových trávníků při malém (<30 %) zastoupení ve směsi.

31


Obrázek 23 Hodnocení hospodářských charakteristik – Kostřava rákosovitá (Knappe, 2007)

Využití:     

extenzivní krajinné a rekreační trávníky v sušších a teplejších polohách; trávníky na letištích, na okraji komunikací; dostihové dráhy, koňské výběhy; golfové rafy; při očekávané změně klimatu (delší velmi teplé a suché periody během letních měsíců) jsou její vlastnosti velmi cenné.

32


3.4.5

Psineček obecný (tenký) – Agrostis capillaris L. (A. tenuis)

Druhy:    

Psineček obecný (tenký) – Agrostis capillaris L. Psineček výběžkatý (pravý) – A. stolonifera (prorepens) Psineček veliký (bílý) – A. gigantea (alba) Psineček psí – A. canina L.

Morfologie:    

tráva s krátkými podzemními výběžky, slabý kořenový systém, velmi jemný hustý drn; počet výhonků: 180–200 tis/m2; hmotnost kořenové fytomasy: 900–1000 g/m2(spíše nižší); hmotnost nadzemní fytomasy: celkem 700–800 g/m2 (spíše střední).

Hospodářské charakteristiky:   

 

Obrázek 24 Psineček obecný

mimořádně hustý a jemný drn, sklon k vysokému (Dietl a kol., 1998) plstnatění; tolerance k velmi nízkému a častému sečení – 4 až 20 mm; požadavky na: o závlahu – střední potřeba; o hnojení – vysoké nároky; o odolnost proti zasolení – mírná; požadavek na úroveň ošetřování: průměrné až vyšší; odolnost proti chorobám: nižší – v létě a na podzim listové skvrnitosti a rzi, ve vlhkém podzimu a na jaře plísně.

Využití:   

golfová jamkoviště (15 % psineček tenký + 85 % kostřava červená trsnatá a krátce výběžkatá); okrasné trávníky s kostřavou červenou; krajinné a užitkové trávníky (zastoupení cca 5–10 % ve směsi).

33


3.4.6

Psineček výběžkatý – Agrostis stolonifera L.

Morfologie: Dříve byly rozlišovány dva poddruhy psinečku výběžkatého, které jsou dnes uznány jako samostatné druhy: Psineček veliký (bílý) – A. gigantea (alba), středně vysoká až vysoká tráva (1 m), více olistěná, šířka čepele 6–10 mm, dlouhé podzemní výběžky, netvoří stolony, pícní využití pro vlhčí louky a pastviny, popř. zakládání květnatých luk. Psineček výběžkatý (pravý) – A. stolonifera (prorepens), nižší (0,5 m), s úzkou čepelí, poléhavý typ, dlouhé nadzemní výběžky, které na kolénkách zakořeňují; pícninářsky bezcenný; využití pouze pro trávníky, typicky monokulturní druh.   



počet výhonků: 200–250 tis./m2; šířka čepele listů: 0,7–0,8 mm; hmotnost nadzemní fytomasy při výšce sečení do 10 mm na jamkovišti 400–500 g/m2 z toho 65 až 75 % odumřelé, hmotnost kořenové fytomasy: 250–300 g/m2, z toho v podpovrchové vrstvě 0 až 20 mm, cca 60 %; rozpoznávací znak: vysoký jazýček, širší, jemně a hustě rýhovaná čepel listová.

Hospodářské charakteristiky:    

   

Obrázek 25 Psineček výběžkatý (Dietl a kol., 1998)

silná konkurenční schopnost v porostu při intenzivním sečení a ošetřování; pomalejší jarní regenerace u extenzivních trávníků; vysoká jemnost, hustota a vyrovnanost drnu – problém při nízkém sečení (pomalá „rychlost greenu“); požadavky na: o závlahu – velmi vysoké; o výživu – vyžaduje intenzivní minerální hnojení; o sečení – velmi časté sečení, min. 3x týdně v okrasných trávnících a 1x za den u jamkovišť ve vegetačním období; o výška sečení – 3–20 mm; odolnost proti suchu – nízká, nebezpečí zasychání drnu a jeho pomalá regenerace; plstnatění: velmi vysoké; požadavek na úroveň ošetřování: velmi vysoký (pravidelné časté a razantnější regenerační zásahy do drnu); citlivost vůči chorobám: vysoká, zvl. k houbovým (padlí travní); nutná prevence tzv. „fungicidní clona“.

34


Využití:  

sportovní trávníky – golfové: jamkoviště monokultura, příp. přídavek 7–8 % psinečku tenkého, parkové a technické (lyžařské sjezdovky) na vlhčích stanovištích; Poznámka: vysoká cena osiva; nízký výsevek 5 g/m2 = 50 kg/ha.

Poznámka: Charakteristiky dalších trávníkových druhů vč. teplomilných viz Hejduk, S. a kol., 2009.

35


4 4.1

Zakládání a ošetřování trávníků Zakládání a výsev trávníků

Příprava plochy Zakládání trávníku lze provést buď klasicky, tj. na původní nebo dovezené zemině, nebo na umělém substrátu. Při zakládání trávníku na původním stanovišti, případně s položením zeminy z jiné plochy je nutné odstranění nežádoucích příměsí (často zbytky kořenů dřevin, kamenů a drtě a jiné). Základní problém spočívá ve výběru vhodné zeminy, nejlépe jednoho půdního druhu (písčitohlinitá nebo hlinitopísčitá). Zeminy těžší – hlinité až jílovitohlinité jsou méně žádoucí z hlediska vodního režimu. Zvláště při snaze o vylepšení fyzikálních vlastností těžších zemin jejich promícháním s pískem může dojít k vytvoření "sklovité" povrchové vrstvy naprosto nevhodné pro rozvoj kořenové vrstvy v podpovrchové a nejvíce antropogenně zatěžované části trávníku. V těchto případech je vhodnější aplikovat vrstvu písku na povrch jílovité zeminy a do ní provést výsev obilek. Před výsevem je nutné provést příslušná odplevelovací opatření jak mechanická (vláčení plochy), tak chemická, zvl. proti houževnatým plevelům (aplikace systémově působícího herbicidu, např. Roundup). Zásada: Nejen vhodný půdní druh, ale i jeho rovnoměrné jednotné rozprostření po celé ploše má význam nejen pro tvorbu žádoucího drnu, ale i jeho estetický vzhled, zvláště v období nedostatku vláhy. Nezbytným zásahem je systémové odplevelování zeminy před (na skládce) a i po rozmístění na ploše a vzejití plevelů. Kdy provést výsev? V podmínkách s pravidelným a vyšším úhrnem dešťových srážek je nejvhodnějším obdobím provedení výsevu v jarním termínu, cca od poloviny dubna do konce května až poloviny června. Z grafického znázornění (obrázek) je patrno, že při příliš brzkém jarním výsevu je zpomalováno klíčení a vzcházení hlavních "tvořitelů" drnové části trávníku (lipnice luční, kostřavy červené) a na druhé straně podporováno uplatnění konkurenčního jílku vytrvalého, který pak v trávníku dominuje. Letní výsev lze doporučit jen v řízených podmínkách tj. při aplikaci doplňkové závlahy. I v tomto případě vzniká nebezpečí nižší vzcházivosti a nižší tvorby odnoží u žádoucích, výše uvedených výběžkatých druhů. Doporučené řešení týkající se zvýšení výsevku může však vlivem jak vnější mezidruhové konkurence (jílek), zejména však vlivem vnitřní konkurence (vysoká hustota klíčenců), vést k "boji" o vodu a živiny a tím k zeslabení růstu a odumírání klíčenců. Letně-podzimní termín výsevu v období září – do poloviny října (čím dříve, tím vyšší jistota) lze obecně doporučit v sušších podmínkách. Z provozních důvodů se jako vhodný tento termín jeví pro zatravňování vinic, rekultivovaných ploch aj. Výhodou je, i přes pomalejší a nízký nárůst nadzemní fytomasy do nástupu zimy, dobré zakořenění a založení odnožovací uzliny. Na jaře pak trávy vytváří rychle dceřiné odnože a poměrně dobře zapojený drn.

36


Výhodou je v případě dílčího poškození nebo nerovnoměrnosti vzejití možnost provedení včasného jarního přísevu. Kolik vysévat? Výše výsevku doporučovaná realizátory tj. 2,0 kg/100 m2 z ekonomického hlediska není příliš zatěžující pro „malotrávníkáře“. Pro větší plochy již může být výše výsevku posuzována z hlediska ekonomického. Např. finanční rozdíl v zatravnění 1 ha vinice při doporučovaném výsevku 100 kg a 150 kg/ha činí při ceně osiva (cca 80,- Kč/kg) 4.000,00 Kč. Tabulka 4 Orientační výsevky (Hrabě, 2003)

Kg/100 m2

Druh trávníku Okrasné trávníky

1,5–2,5

Užitkové trávníky

1,0–2,5

Fotbalová hřiště (zatěžované hrací trávníky)

2,0–2,5

Vinice, sady

0,5–1,5

Svahy

2,0–3,0

Doporučení: Z přehledu vyplývá doporučení průměrného výsevku 1,5 kg/100 m2. S opožďováním výsevu vzrůstá i požadavek na jeho zvýšení, zvláště u užitkových a okrasných trávníků. V protikladu u extenzivních trávníků (vinice, sady) lze doporučený výsevek 1,0 kg/100 m2 i snížit nejen s ohledem na ekonomiku (poznámka: cena 1,0 kg osiva 80–120 Kč), ale i ve vztahu k půdnímu druhu. Na lehčích až středně těžších půdách na rovině. Na svahu je potřeba naopak vyset až 1,5 kg osiva na 100 m2. Přihnojování založených trávníků Po posouzení vitality porostu (vzrůstu, vzhledu, zbarvení) po vzejití na jaře a v létě provedeme regenerační přihnojení v dávce 3–4 g/m2 v ledkové formě (LAV 27,5%-1,11,5 kg/m2). Při aplikaci této formy hnojiva na vlhký trávník může dojít k jeho poškození "popálení" a úhynu rostlin. Vhodnější je použití tekutého dusíkatého hnojiva. Ochrana proti plevelům Trávník je po vzejití méně odolný konkurenčním plevelům. Taktéž při aplikaci herbicidů na mladý trávník může při nedodržení zásad pro jejich aplikaci dojít k retardaci růstu. Proto přednostně omezujeme růst zvláště jednoletých plevelů opakovaným sečením. Teprve později použijeme u porostů vysetých na jaře a v létě herbicidy omezující rozšiřování víceletých plevelných druhů využitím kombinovaného přípravku Lontrel/Starane (Bofix). U trávníků z letně podzimního výsevu podzimní ochranu herbicidy neprovádíme. Část plevelných druhů je zničena mrazem. Na jaře postupujeme obdobně 37


jako u jarního výsevu. U trávníků ve vinicích je však nebezpečí poškození révy. Plevele jsou omezovány mulčováním. Doporučení: Trávník lze zakládat téměř po celou vegetační sezonu. Jistota založení se s opožďováním výsevu v průběhu vegetace snižuje. Při dodržení doporučení lze úspěšně založit trávník v počátku podzimního období.

4.2

Ošetřování využívaných trávníků

Trávník, má-li splnit svou určenou funkci, vyžaduje odpovídající úroveň péče, která však nemůže být náhodná, ale systémová. Z přehledu (obrázek 26) je patrno členění předmětných do systému:   

základní péče, udržovací péče, regenerační péče.

Rozsah regeneračních opatření – cca 18–20 v návaznosti na jejich realizaci v souladu s dynamikou tvorby travní fytomasy – jak nadzemní, tak kořenové – vyžaduje nejen jejich řádné provedení, ale téměř každodenní starost o trávník. U větších ploch trávníků se jedná i složitou ekonomickou a ekologickou tématiku. Například trávník na golfových drahách je sečen až 80x za sezonu, což je při vysoké ceně sekaček velmi náročné. Rovněž u extenzivních trávníků kosených např. 5x za rok dochází k tvorbě nadzemní fytomasy na úrovni 5,0–8,0 t suché fytomasy na 1 ha tj. 25–40 t v čerstvém stavu. Náklad na skladování (likvidaci jako odpadu) 1,0 t činí 600,00 Kč.

38


Systémy péče o trávníky

Obrázek 26 Systémy péče o trávníky (Hrabě, 2009)

39


4.2.1

Základní péče

Do souboru základních pěstebních opatření lze zahrnout sečení trávníků, závlahu, výživu a hnojení. Jednotlivé oblasti této péče jsou patrné z obrázku 26. 4.2.1.1

Sečení trávníků

Sečení je pro trávník stresový faktor, který významně ovlivňuje fyziologii rostlin a rychlost znovu obrůstání. Při rozhodování o výšce a četnosti sečení rozhoduje stáří trávníku, tolerance jednotlivých druhů na výšku sečení, druh a kategorie trávníku (předpěstovaný nebo setý, zatěžovaný nebo rekreační či okrasný, krajinný aj.). Neméně významným faktorem působícím na kvalitu trávníku je druh žacího ústrojí. Požadavky travních druhů na výšku sečení: Ze schématu (obrázek 27) je patrno, že nízké sečení vyžadují trávníky s převahou psinečku a kostřavy červené krátce výběžkaté a trsnaté, tj. většinou okrasné (parkové) trávníky a trávníky na golfových jamkovištích. U těchto trávníků se pohybuje výška sečení asi od 5 mm do 15 max. 20 mm. U trávníků s převahou jílku vytrvalého a lipnice luční, tj. na fotbalových hřištích či užitkových sezónně zatěžovaných plochách, lze sečení provádět na výšku 20–40 mm. K travním druhům, vyžadujícím vyšší sečení minimálně 30 až 40 mm, náleží kostřava rákosovitá, lipnice bahenní a metlice trsnatá.

Obrázek 27 Požadavky travních druhů na výšku sečení (zdroj Hrabě)

40


Sečení mladých trávníků Vývoj a růst trav a trávníku po výsevu je dán dominantním druhem ve směsi. Rychlé klíčení, vzcházení i růst nadzemí je charakteristický např. pro jílek vytrvalý, též i pro psineček výběžkatý (zvl. při použití „folií“ po výsevu), naopak pomalejší je například u lipnice luční, kostřavy červené. Cílem sečení mladého trávníku je především podpora tvorby nových „dceřiných“ odnoží, a tím i hustoty drnu na základě znalostí teorie apikální dominance (omezení zejména konkurence „starších“ odnoží) a dále omezení růstu a konkurence rychle rostoucích jednoletých plevelných druhů. U nově založených trávníků postupně snižujeme výšku sečení ve vztahu k účelu využívání. Obecné doporučení pro sečení mladých užitkových trávníků je následující: 1. seč při výšce 2. seč při výšce 3. seč při výšce

80–100 mm 80–60 mm 60 mm

na výšku drnu na výšku drnu na výšku drnu

60–80 mm 60–45 mm 40–35 mm

U hřišťových (fotbalových) trávníků lze postupně snižovat na výšku drnu 20–35 mm, u golfových pak dle typu trávníku na 20 mm (dráhy) až na 4–7 mm u jamkovišť. Tabulka 5 Výška a četnost sečení trávníků v roce založení (Muller-Beck, 2004)

Kategorie a druh trávníku; výška sečení v mm Období sečení

okrasné a užitkové

hřišťové

golfové

intenz. užit. hřišťový fotbal ragby hokej odpal.

jamk.

okraj

dráha

po vzejití

60–80

60–80

40

25/40

40

50–60

minimální výška

40–60

40–50

28

>12/28

28

30

20

20

10–12

20

20–30

2x

2–3x

2–3x

2x

dle růstu

následné sečení

10–15

30

30

frekvence sečení (za týden)

2x

1x

1x

35

50

1–2x

41


Kdy a jak často sekat využívané trávníky? Zásada: Sečení využívaných trávníků provádět tak často, abychom odstranili cca jen 1/3 asimilační plochy. Při porušení uvedené zásady značně snižujeme asimilační plochu trávníků a tím i schopnost rychlé regenerace. Nízkým sečením (viz obr.) např. z výšky 60 mm na 40 mm snížíme asimilační plochu lipnice luční z 6,5 m2/m2 na 3,3 m2/m2, tj. o 50 % a obdobně u jílku vytrvalého z 8,6 m2/m2 na 4,2 m2/m2. Ztráta asimilační plochy se projeví ve zpomalené 2regeneraci (vitalitě) obrůstání Asimilační plocha (LAI m .m-2) a prořídnutí drnu.

listů travních druhů

m2/m2

11,1

12 8

5,7

5,2

6 4

9,1

9

10

3,1 2,4

2

9,7 8,6

6,6

6,5 3,3

3,1

4,2

1,7

0 Kostřava ovčí

Psineček výběžkatý

4,0 cm

Kostřava červená

6,0 cm

Lipnice luční Jílek vytrvalý

8,0 cm

Obrázek 28 Asimilační plocha (Muller-Beck, 2004)

Obrázek 29 Tabulka parametrů pro sečení trávníků dle ČTN ČSN 839051

42


Čím sekat trávníky? Kvalitní trávník vyžaduje kvalitní řez a použití vhodného žacího ústrojí.

Obrázek 30 Nenaostřené kosící ústrojí rotační sekačky způsobuje „roztřepený řez“ a zpožďuje obrůstání trávníku (Pospíšil, 2003)

Prstové žací ústrojí zaručuje kvalitní „střih“ trávníkových porostů. Uplatňuje se především na rovinatých plochách u vyšších porostů parkových a krajinných trávníků při výšce porostu do 200–250 mm. Nevýhodou je nižší plošný výkon za jednotku času, náročnost na obsluhu a údržbu a nutnost následného úklidu hmoty trávníku. Vřetenové žací ústrojí umožňuje provedení vysoce kvalitního a nízkého (0,4–1,0 mm) řezu u velmi často sečených golfových trávníků, zejména jamkovišť (s přídavným, tzv. gromingem), příp. odpališť. Taktéž se využívá při – v agregaci 3–5 oddělených sekaček, kopírujících lépe terén – sečení golfových drah při současném sběru drobné posečené hmoty do závěsných košů. Nevýhodou vřetenových sekaček je vyšší pořizovací cena, náročnost na obsluhu a údržbu a omezení sečení trávníků do výšky cca 80 mm.

Obrázek 31 Vřetenové žací ústrojí (foto, Knot)

Obrázek 32 Prstové žací ústrojí (foto Knot)

43


Rotační žací ústrojí je konstruováno u klasických sekaček na principu rotujícího nože v horizontální rovině, při němž střih je vlastně „utržení“ trávy, tj. její větší řezná a nerovná plocha. Trávníkový drn se vyznačuje po posečení nejen horším vizuálním vzhledem, ale i zpožděnou regenerací, zvl. není-li rotující nůž dobře nabroušen (obrázek 30). Rotační sekačky se vyznačují vysokou výkonností, snadnou ovladatelností a údržbou. Nevýhodou je však nebezpečí skalpování trávníkového drnu na nerovném a členitějším terénu a z toho vyplývající i nedodržení rovnoměrné výšky kosení, přispívající k „vlnovitému“ obrůstání trávníku. Mulčovací ústrojí Speciální technikou pro sečení např. přestárlých porostů okrajů golfových drah (sečených 1x až 2x za rok) nebo tzv. květnatých (slamnatých) krajinných luk jsou mulčovače. U větších strojů se rotační „kladívka“ otáčejí ve vertikální rovině a usekávají trsy trávy; tyto jsou při pohybu mezi bubnem (krytem) a „kladívky“ mělněny na větší či menší části, tzv. mulč, který podléhá na povrchu rozkladným procesům. Využití mulčování při ošetřování komunálních trávníků je v současné době exaktně ověřováno. Může mít uplatnění u trávníků v podmínkách slabého narůstání trávníkové hmoty a spíše v sušších podmínkách, kde může mulč přispívat k omezení výparu vody z trávníku. Naopak ve vlhčích podmínkách může být rozkládající se drn zdrojem infekce pro rozšiřování chorob trav. U některých vybraných druhů (asociací) krajinných lučních porostů lze uplatnit mulčování 1x za rok nebo za dva roky jako prostředek k uchování druhové diverzity (Spatz, 2005).

Obrázek 33 Rotační žací ústrojí (firemní materiál, zdroj Hrabě)

Obrázek 34 Mulčovací ústrojí – kladívkové (firemní materiál, zdroj Hrabě)

44


4.2.1.2

Výživa a hnojení trávníků

Výživa a hnojení v návaznosti na vláhový režim stanoviště a doplňkovou závlahu náleží k nejvýznamnějším pěstebním opatřením a vyžaduje hlubší teoretické znalosti. Zahrnuje níže uvedené problémové situace (okruhy): Potřeba živin V současné době je věnována pozornost cca 16 živinám (obrázek 35), které lze z hlediska významnosti rozdělit do tří stupňů. Vždy však platí „zákon minima“, tj. nedostatek jedné živiny nelze kompenzovat jinou živinou. Příznivý vliv živin na trávník se projevuje v rychlé obnově listů, podpoře tvorby odnoží (hustota drnu), tvorbě chlorofylu a zbarvení v tvorbě fytohormonů a na celkové vitalitě a vzhledu trávníku. Nadbytek živin, zvl. přehnojení dusíkem způsobuje přílišný růst trávníku a spotřeby vody, „houbovitý“ list se sníženou odolností proti biotickému stresu a chorobám. Taktéž vede k nežádoucí změně porostové skladby (sukcesi) trávníku. Úroveň výživy vyplývá především z vysoké potřeby živin – zejména dusíku a draslíku – na tvorbu nadzemní a kořenové biomasy (4,0–6,0 t z 1 ha nadzemní a 10–16 t.ha-1 kořenové fytomasy) představující potřebu dusíku více jak 250–300 kg.ha-1.rok-1. Při stanovení potřeby – viz údaje v tabulce 6 a dle ČSN 839051 – je nutno zohlednit možné Potřeba živin pro trávníku trávníky vi dominantní g.m-2 (dle Odermatta kategorie a druhy travní2002) složku v trávníku. Kategorie, druh, třída trávníku Extenzivní Užitkové •Exkluzivní •Intenzivní •Extenzivní

Dusík

P2O5

K2O

Mg

L

S

T

L

S

T

L

S

T

L

S

T

-

-

-

5

4

3

10

8

8

1

1

1

25 25 15

20 25 10

15 20 8

4 6 4

4 6 4

3 5 3

12 15 12

10 12 10

10 12 10

2 3 2

2 3 2

2 3 2

Fotbalové Obrázek 35 Dávky jednotlivých živin ve vztahu k půdnímu druhu (Odermatt, •Extenzivní 25 20 15 8 8 6 17 15 15 3 3 2002) •Intenzivní

35

30

25

12

12

9

22

20

20

4

4

3 4

Tabulka Golfové 6 Výživa a hnojení jednotlivých kategorií trávníků dle ČSN •Jamkoviště 40 30 30 Druh trávníku •Odpaliště 24 20 18 •Dráhy (dle ČSN10 10 10 839031)

8 4 8

8 4 8

6 16 3 10 6 čistý17 N

parterový (okrasný)

15–20

parkový (rekreační)

6–10

sportovní (zátěžový)

15–20

krajinný (extenzivní)

0 –3

45

14 8 15

14 4 4 4 Dávka (g.m2.rok-1) 8 2 2 2 15 2P2O52 2

0 –8

K2O

0–16


Mezi jednotlivými druhy trav a kategoriemi trávníků jsou značné rozdíly v požadavcích C. živiny, typ travního porostu na jak je patrno z obrázku. 30 30 20

25

Psineček sp.

20

12

15

Kostřava rákosovitá

10

Kostřava červená

Lipnice roční

5

Kostřava ovčí

Lipnice obecná

niedrig Malá mittel Střední hoch Velká

Jílek vytrvalý Lipnice luční

0

Obrázek 36 Potřeba dusíku (N) ve vztahu k travnímu drnu (Muller-Beck, 2004) N- potřeba ve vztahu k travnímu druhu p

o

t

ř

e

b

a

v

e

v

z

t

a

h

u

k

t

r

a

v

n

í

m

u

d

r

u

h

u

Pozornost je nutno věnovat též zásobě přijatelných živin v půdě (viz blíže Bayer a kol., 2005, Metodiky pro hnojení rostlin), úrovni ztrát dusíku vyplavením na umělých písčitých substrátech (cca 5–8 % z dodaného N v minerálním hnojivu a 3–5 % na půdních substrátech), dále ztráty volatilizací („vyprcháváním“) dusíku při povrchové aplikaci a ztráty denitrifikací při přeměnách dusíku v půdním prostředí. U sportovních trávníků je nutno zohlednit při úrovni hnojení i jejich antropogenní zátěž. U trávníků extenzivně ošetřovaných parkových, krajinných a biotopů je naopak nutno počítat ve výživě s dotací biologického dusíku ze symbiózy hlízkových bakterií s vikvovitými druhy (jetelovinami, vikvemi aj.) – cca 3 kg dusíku na 1 % pokryvnosti, či tzv. mykorrhizou hub na kořenech trav (cca 5–10 kg.ha-1 za rok) a dále s živinami z dešťových srážek a imisí (10–20 kg N.ha-1). Z praktického hlediska (inf. Müller-Beck, 2006 – anonym) doporučená zásoba živin v půdách respektive substrátech pro trávníky činí (v mg na 100 g půdy):  

u běžných půd u písčitých substrátů

10–20 mg P2O5 7–15 mg P2O5

15–30 mg K2O 10–20 mg K2O

7–15 mg MgO 5–20 mg MgO

Poměr živin Z grafického znázornění je patrný téměř vyrovnaný poměr mezi dusíkem a draslíkem. V souvislosti se změnou klimatu je stále více zdůrazňována potřeba zvýšení úrovně u draslíku zvyšujícího odolnost trávníkových druhů vůči vodnímu i teplotnímu stresu a i proti chorobám.

Obrázek 37 Poměr živin pro „zdravý“ růst trávníku (firma Compo, interní materiál)

46


Doba hnojení trávníku Systém výživy a hnojení musí splňovat požadavky na rychlou regeneraci trávníkového drnu po posečení a dále rovnoměrný nárůst nadzemní části drnu a jeho hustoty v průběhu vegetace. Z důvodu mělké kořenové soustavy trav a i nebezpečí vyplavení některých živin a jejich forem např. iontu NO3-N z minerálních hnojiv je potřeba aplikovat v průběhu vegetačního období hnojiva v několika dávkách. Zohlednit je nutno v prvé řadě dynamiku tvorby (rozvoje) nadzemní a kořenové fytomasy zvl. období zakládání nových odnoží. Neméně významným faktorem zejména u hlavní živiny dusíku je převládající forma hnojiva, např. rychle rozpustná a rostlinami přijatelná NO3-N (např. ledek vápenatý) či formy NH4 s pomaleji uvolňujícím se dusíkem (LAV – 27,5 %). K postupnému uvolňování na principu pomalého fyzikálního rozpouštění obalu granule hnojiva lze dosáhnout i ve formě obalovaného N-hnojiva a též u tzv. dlouhodobě působících hnojiv vzniklých řetězením molekul močoviny (Urea-N).

Obrázek 38 Taktéž je možná řada produktů dlouhodobě působících N-hnojiv vzniklých kombinací obou forem (zdroj Hrabě)

Vztah mezi dynamikou tvorby drnu a aplikací speciálních hnojiv s pomalým uvolňováním Doba aplikace: jaro III - V dusíku je patrný z následujícího obrázku:léto VI/2 – VIII/1 podzim I.

Doba aplikace:

II.

III.

IV.

V.

III – V • regenerační (sportovní) r

Charakter výživy:

e

g

e

n

e

r

a

č

n

í

• hlavní (nezatěžované) (

n

e

z

a

t

ě

ž

o

v

a

n

é

)

IX/2 – XI/2

VI.

VII.

VIII.

IX.

X.

XI.

XII.

VI/2 – VIII/1

IX/2 – XI

• regenerace (sportovní)

• regenerace kořenů (tvorba odnoží) r

(

• konečné (nezatěžované) při použití DPN (

p

n

ř

k

o

e

z

i

n

e

a

p

č

t

o

ě

u

n

é

ž

o

ž

i

v

t

í

a

D

n

é

P

)

N

t

v

e

o

g

r

e

b

n

a

e

o

r

a

d

c

n

e

o

k

ž

o

í

ř

e

n

ů

)

• < 10 oC p ůda ů

• NK – hnojení hnojení (Cererit) Cererit)

Obrázek 39 Vztah mezi tvorbou drnu a aplikací hnojiv s pomalým uvolňováním dusíku (zdroj Hrabě)

47


V tomto případě je doporučována systémová aplikace ve třech dávkách, a sice v jarním období, před hlavním obdobím tvorby kořenů pro podporu odnožování a rychlosti obrůstání nadzemní části (III.–V.). Druhá dávka v období VI.–VII. měsíce jako hlavní a u užitkových trávníků již konečná a u hřišťových trávníků jako regenerační pro tvorbu listových výhonků. Třetí dávka – podzimní (IX/2–XI/1) ve formě NK hnojiv má za cíl podpořit zakládání nových odnoží pro příští rok. Draslík přispívá ke zvýšení odolnosti vůči chladu a chorobám. Zásada: Dobu aplikace dlouhodobě působících hnojiv je nutno posuzovat vzhledem k aktuálnímu průběhu povětrnosti, zejména srážek. Při vyšších dešťových srážkách se může rychlost uvolňování dusíku zkrátit z deklarované délky působící 4–6 týdnů. V těchto případech je nutno provést další aplikaci hnojiv. Při použití klasických jedno a vícesložkových minerálních hnojiv – ledek vápenatý (15%), ledek amonno-vápenatý, močovina, NPK hnojiva, Cererit obsahující i mikroprvky – je nutná aplikace ve 4–5 dávkách. Na jaře lze použít k základnímu hnojení (březen) NPK, Cererit, případně s LV nebo LAV. V období duben-červen lze provést opakovanou (2x) aplikaci močoviny nebo LAV. V letním období, z důvodu možného „popálení“ trávníku výše uvedenými hnojivy, jsou vhodnější k přihnojení tekutá hnojiva (např. Kristalon). Podzimní hnojení pro podporu tvorby nových odnoží může být opět provedeno NK hnojivem, případně i v kombinaci s mikroelementy (Cererit). Tekutá (foliální) výživa trávníků Rostliny jsou schopné přijímat živiny mimo kořeny i prostřednictvím listové čepele. Listová výživa je využívána převážně jako doplněk k základní výživě kořeny. Tekutá výživa umožňuje:     

rychlý příjem živiny – např. N již za 1–6 hodin – v době potlačování příjmu kořeny (sucho) nebo k vyrovnání odcházejícího účinku standardního hnojiva; u porostů se slabě vyvinutým kořenovým systémem přispívá k rychlému ozelenění trávníku před turnajem; vyrovnání nevyrovnanosti trávníku při nerovnoměrné aplikaci minerálních hnojiv; na propustných písčitých substrátech umožňuje tzv. „lžícové“ hnojení odstraňující nebezpečí průsaku (ztrát) živin; umožňuje výživu trávníku bez nebezpečí popálení porostu (při dodržování aplikačních zásad, tj. neaplikovat za horkého počasí).

48


4.2.1.3

Smykování, vláčení a válcování trávníků

Smykování a vláčení trávníků Cílem smykování trávníkových ploch obecně je rozhrnutí nerovnoměrnosti (např. krtičinců) a základní vyrovnání povrchu plochy. U zaplavovaných ploch je cílem rozrušení „půdní krusty“ a rozhrnutí nánosu naplavenin po ploše. U intenzivně ošetřovaných hřišťových trávníků je cílem smykování zatažení písku a top-dressing materiálu do jamek vytvořených při aerifikaci. Cílem smykování je též rozrušování rozpadajících se „špuntů“ po aerifikaci a zrovnoměrnění této vynesené zeminy (substrátu) na povrchu plochy. K plošnému smykování menších ploch lze využít zatahovací sítě. U větších ploch lze využít speciální smyk s možností provedení mělčí aerifikace. U větších parkových celků k urovnání povrchu a odstranění krtičinců lze využít smyk v kombinaci s prutovými branami a současným přísevem trav a jiných druhů (viz dále stať „Biologická regenerace“).

Obrázek 41 Pročesávání – vertikutace drnu (zdroj Hrabě)

Obrázek 40 Urovnávání písčitého bankru (zdroj Hrabě)

Válcování trávníků Cíl válcování:    

zvýšení rychlosti greenu; zapravení písku a topdres materiálu do drážek a jamek po aerifikaci a vertikutaci; zhutnění nově setých greenu; zpevnění povrchu po přísevku.

Efekt:    

zvýšení rychlosti greenu o 30 cm v den válení (15 cm den po válení); válení každý druhý den = jako sečení 2x denně; v létě možno zvýšit výšku kosení, aniž by se snížila rychlost greenu; snížení „dolarové skvrnitosti“ po sečení a následném válení; zvl. po ranním sečení – odstranění rosy.

49


4.2.1.4

Závlaha trávníků

Voda je základ života. Vysoké nároky trav na vodu vyplývají z řady faktorů. Například travní porost má vysoký tzv. transpirační koeficient (= množství vody potřebné k tvorbě 1 kg sušiny nadzemní fytomasy) na úrovni 700–800 l, tj. 1,5–2x více jako příbuzné obiloviny. Další příčinou je vysoká evapotranspirace (= odpařování) vody travním porostem, tj. včetně z povrchu půdy. Obměna vody u lučního porostu tímto procesem v horkém a suchém dni může být 3–5ti násobná. Uvážíme-li, že hmotnost extenzivně sečeného trávníku (5x za rok) činí v průměru na jednu seč cca 0,60 kg/m2, pak to znamená při 80 % obsahu vody výpar na úrovni 0,48 x 5 = 2,4 kg/m2 za den, tj. až 25 tisíc l.ha-1 za den. Spíše jsou udávány hodnoty vyšší, tj. 2–6 litrů na 1 m2 a den-1. Základní otázky, mimo kvality a vhodnosti závlahové vody dle ČSN 757143 – Jakost vody pro závlahy (1991), se soustřeďují na tyto okruhy:    

Kdy zavlažovat? Jak vysoká má být úroveň závlahové dávky? V které denní době zavlažovat? Jaký způsob (techniku) závlahy zvolit?

Kdy zavlažovat? Složitá otázka, která se u sportovních trávníků řeší s využitím počítačových modelů na základě průběhu povětrnostních a půdních podmínek v návaznosti na AZS. Taktéž dochází k inovaci technologií zavlažovacích systémů, včetně podpovrchové aplikace. Stanovit optimální dobu aplikace doplňkové závlahy není jednoduché. Praktičtější „závlaháři“ udávají jako vhodnou fázi, kdy trávník začíná zavadat. Reakce travních druhů, respektive odolnost proti suchu je však různá – řídit se dominantním druhem, např. odolnou, ale po suchu pomalu regenerující kostřavou červenou nebo subdominantním na vodu vysoce náročným psinečkem tenkým na greenu. Zkušenost zde bude hrát významnou roli. Tabulka 7 Spotřeba vody trávníkem ve vztahu k teplotě vzduchu (Skirde, 1978)

teplota vzduchu (oC)

mm (l/m2) a den

< 20

1–2

20–25

2–3

25–30

3–4

30–35

5–6

> 35

>7

50


Jak vysoká má být úroveň závlahové dávky? Úroveň doplňkové závlahy je též ve vztahu ke stáří trávníku. U trávníků po výsevu (první měsíc) je žádoucí udržovat vlhkost vegetačního substrátu každodenní závlahou a v menší dávce (5–7 l/m2/den). V dalším měsíci lze přijít na systém 2x za týden 10–15 l/m2. Dle Bureše je roční potřeba doplňkové závlahy u trávníků v našich klimatických podmínkách na úrovni 700 mm za rok (dle období – tabulka 8). Tabulka 8 Orientační potřeba závlahy v jednotlivých měsících (Gandert a Bureš, 1991)

Měsíc

Doplňková závlaha

březen

30

duben

50

květen

70

červen

90

červenec

110

srpen

110

září

90

říjen

50

U starších využívaných trávníků by měla dávka zajistit nasycenost vegetační vrstvy (plná vodní kapacita) do té míry, aby nedošlo k odtoku vody drenážním systémem a případnému vyplavování živin mimo ekosystém. V praxi u využívaných trávníků by měla být pravidlem vydatná závlaha v dávce 20 až 25 mm/m2. Tato nepravidelná, cca v 1týdenním intervalu, prováděná závlaha přispívá k přirozenému vodnímu režimu a k tvorbě hlubší kořenové soustavy. Délka mezidobí mezi jednotlivými dávkami ve vztahu k teplotě vzduchu je následující: Teplota:

20oC

– asi 12 dnů

25oC

– asi 8 dnů

30oC

– asi 6 dnů

> 30oC – asi 5 dnů Nízké dávky a tedy častější závlaha vede k mělčímu zakořeňování kulturních trav, podporuje rozvoj plevelných mělce kořenících druhů (lipnice roční) a k degradaci trávníku. Závlaha v malých závlahových dávkách zvyšuje a udržuje vlhkost opadu („stařiny“) v nadzemní fytomase a přispívá, zvl. v létě k rozšiřování houbových chorob v trávníku, např. kornatky travní.

51


V které denní době zavlažovat? Z hlediska účinnosti závlahy, tj. omezení neproduktivního výparu je vhodné provádět závlahu časně ráno. V této době je též nejnižší rozdíl mezi teplotou závlahové vody a rostlinami. Při vysoké teplotě a intenzitě slunečního záření může být odpařování až na úrovni 50% závlahové vody. Při zavlažování v období vysoké teploty až 40–45oC na povrchu trávníku může aplikace chladné závlahové vody vést k poškození trávníku (teplotní šok). V těchto případech je vhodné mírné ochlazení trávníku v průběhu dne malými dávkami závlahy, zvláště u golfových jamkovišť. Obecná zásada: Nově založený trávník po dobu 4 týdnů udržovat stále vlhký tedy 5 až 10 mm každý den, následně 2x týdně dávka cca 20 l/m2 a po zapojení drnu 1x týdně 20 až 25 l/m2. Využívané (starší) trávníky zavlažovat 1x týdně v dávce 20 až 25 l/m2 dle průběhu a úrovně teploty vzduchu.

Obrázek 42 Kolorit zavlažovaného greenu (zdroj Hrabě)

52


4.2.2

Udržovací péče

4.2.2.1

Ochrana trávníků proti plevelům a chorobám

Jedná se o speciální tématiku, jež je podrobně uvedena v publikaci Hrabě, F. a kol.: Trávník pro zahradu, krajinu a sport (viz Použitá literatura). 4.2.2.2      

Vertikutace (pročesávání trávníku)

Provzdušňování nadzemní vrstvy (strniště). Snížení množství stařiny v nadzemní vrstvě. Zvýšení cirkulace vzduchu, rychlosti průsaku vody a živin do vegetační vrstvy. Zvýšení přívodu světla k odnožovací zóně. Podpora růstu kořenů. Omezení růstu plevelných druhů s přízemní růžicí.

Obrázek 43 Vertikutace rotačním způsobem (foto Knot)

4.2.2.3

Obrázek 44 Vertikutace s mělkým prořezáváním – aerifikací (firma Compo, interní materiál)

Aerifikace

Aerifikace je mechanické opatření trávníkové plochy zasahující do drnové a zejména vegetační vrstvy s cílem úpravy fyzikálních vlastností zhutnělého vegetačního substrátu (půdy) pro zlepšení jeho vzdušného a vlhkostního režimu a tím i vytvoření vhodných podmínek pro regeneraci drnové části tj. nadzemní zelené a kořenové hmoty. Příčina:    

nevhodná půdní zrnitost (i přirozených zemin); nevhodná skladba substrátů vegetační vrstvy; nevhodná konstrukce profilů hřiště; nadměrná antropogenní zátěž.

53


Následky:  

 

nevhodná pórovitost půdy a vzdušný režim (< 10 % vyplnění pórů vzduchem v objemu půdy); vytvoření anaerobního prostředí, vedoucího ke změně chemizmu půdy, např. ke snížení pH pod 5,0 a k tvorbě půdních sraženin (např. sulfidu železnatého podílejícího se na jevu zvaném černá vrstva); snížení příjmu živin; zpomalení růstu kořenů a intenzity mikrobiální činnosti vedoucí navíc ke zpomalení rozkladu stařiny drnu a zhoršení jeho regeneračních schopností.

Obrázek 45 Aerifikace prořezáváním drnu (firemní materiál, zdroj Hrabě)

Obrázek 46 Aerifikace jamkováním (firemní materiál, zdroj Hrabě)

„Špunty“ po jamkování je nutno z plochy buď odstranit a následně provést pískování nebo u fotbalových hřišť po vyschnutí rozetřít po ploše smykem. Technika:      

málo intenzivní – plné hroty (100 na 1 m2, 50 mm hloubka); intenzivní – duté hroty; průměr 10–15 mm; vzdálenost 60–100 mm; hloubka 200 mm; počet vrtů 200–400 na m2. Obrázek 47 Špunty po jamkování (foto Vrzalová)

Cíl:   

snížení stupně zhutnění vegetační vrstvy; hlubší provzdušnění substrátu; zlepšení vsakování případně vzlínání vody.

Princip:  

propíchávání drnu a vegetační vrstvy dutými (coring) nebo plnými hroty (jamkování – spiking); hlubší prořezávání trávníkové a vegetační vrstvy (slitting).

54


4.2.2.4 Pískování     

Zlepšení fyzikálních charakteristik povrchové části vegetačního substrátu. Zlepšení podmínek pro odnožování trav. Písek zajišťuje rychlejší osychání povrchu po dešťových srážkách. Provádí se 1 x za rok jako součást kompletních regeneračních opatření v letním období. Ostrý křemičitý písek: o u fotbalových trávníků průměr zrn 0,25 – 2,00 mm; o u jamkovišť 0,25 – 0,75 mm; O obsah Ca < 5 %.

Cíl

Vrstva (mm)

Potřeba l.m-2

Urovnání povrchu

0,2 – 0,4

2–4

Výplň otvorů po aerifikaci

0,5 – 0,8

5–8

Zlepšení skladby vegetačního substrátu

0,8 – 1,2

8 – 12

Základní renovace vegetační vrstvy

15 a více

> 15

Obrázek 48 Pískování trávníku ve vztahu ke stanovenému cíli (zdroj Hrabě)

Obrázek 50 Pískování speciální velkokapacitní technikou, zdroj Hrabě)

Obrázek 49 Pískování malou technikou (zdroj Hrabě)

55


4.2.3

Regenerační péče

Jde o soubor opatření ke zlepšení fyzikálních charakteristik vegetační vrstvy a vytvoření podmínek pro rychlou regeneraci trávníkového drnu, zejména kořenů a pokryvnosti nadzemní části.

Obrázek 51 Poškození trávníku chorobami po zimě – vlevo a v letním období – vpravo (foto Knot)

4.2.3.1

Skarifikace

Cíl:   

vytvoření podmínek pro regeneraci („zmlazení“) drnu; razantnější odstranění silně vyplněné vrstvy plstí, mechů a stařiny u silně zanedbaných travních drnů u krajinných a komunálních trávníků; vyrovnání povrchu drnu (vč. povrchu zeminy).

Princip: 

použití rotačních ústrojí, schopných současně provést i mulčování stařiny a zplstnatělé organické hmoty.

Využití: 

mělké skalpování povrchu poškozených užitkových trávníků založených na speciálních substrátech s následným prosevem rychle etablujících druhů (jílek vytrvalý); urychlení regenerace přisvětlováním a další opatření.

Obrázek 52 Skarifikace (zmlazování) drnu (firemní materiál, zdroj Hrabě)

Obrázek 53 Hloubkové kypření radlicemi s prořezáváním (firemní materiál, zdroj Hrabě)

56


4.2.3.2

Hloubkové kypření

Cíl:  

dosáhnout aktivního nakypření a provzdušnění vegetační vrstvy pod hlavní kořenovou zónou; částečným narušením kořenové zóny podpořit tvorbu kořenového vlásení a zvýšeného příjmu živin z půdního prostředí.

Princip: narušení drnové vrstvy ve vertikálním směru (štěrbina) nosnou částí vibrující radlice a nadzvednutí (nakypření) zhutnělejší vrstvičky vegetačního substrátu pod hlavní vrstvou kořenové části. Následné opatření: použití trávníkového smyku k rozrušení části u zeminy vynesené na povrch. Hloubkové kypření – VERTI DRAIN Princip: obdobný jako u mělké aerifikace, ale s penetrací až do hloubky 350–400 mm. Plné hroty:  

průměr 5–25 mm; hloubka 150–400 mm.

Obrázek 54 Detail nakypření drnu při aerifikací (firemní materiál, zdroj Hrabě)

4.2.3.3

Pasivní kypření vrtáním půdního profilu

Cíl: hluboké vertikální narušení (prokypření) silně utužených, zejména nosných substrátů nebo přírodních zemin obvykle na plochách bez drenážní konstrukce.

Obrázek 55 Hloubková aerifikace vrtáním (firma Fischner)

Obrázek 56 Pískování po hloubkové aerifikací vrtáním (firma Fischner)

57


4.2.3.4

Tlakové kypření

Obrázek 57 Tlakové kypření vzduchem (Teralift)

4.2.3.5

Obrázek 58 Tlakové kypření vodou (HydroJect)

Meliorační frézování drnové části Drážka:  hloubka 150 mm;  šířka 30 mm;  rozestup 220 mm.

Obrázek 59 Meliorace drnu hloubkovým frézováním (zdroj Hrabě)

4.2.3.6

Drnování

Jde o způsob rychlého založení trávníku nebo oprav části poškozeného trávníku. Druhy předpěstovaných trávníků se zeminou: Princip: dokonalé vyprání substrátu z velmi nízce sečeného drnu a slabé vrstvy kořenů (obrázek 61). Požadavky:  nízká tloušťka drnu: 10–15 mm;  vrstva plstě max. 3,0 mm;  klimatizovaná přeprava (podchlazení na 40°C) Obrázek 60 Trávníkový drn bez substrátu (zdroj Hrabě)

58


Firma Zehetbauer: 1. Malé role: 1,25–2,50 m x 0,40 m = 0,50–1,00 m2 = 15, ev. 25–30 kg 2. Velké role: 5–25 m x 1,20–2,10 m = 6,10–30,5 m2 = 1 m2 = 22 kg Firma KVĚT: Rozměr: Tloušťka: Hmotnost: Paleta: 4.2.3.7

2,50 x 0,40 m = 1,00 m2 1,50–2,0 cm 25–30 kg 33,00 m2, tj. 800–1000 kg

Obrázek 61 Moderní vysoce výkonný „kombajn“ pro slupování trávníkového drnu (zdroj Hrabě)

Biologické způsoby regenerace trávníkového drnu

Přísev drnu Dosévací stroj štěrbinový: Šířka: Vzdálenost řádků: Hloubka: Výsevek: Výkon:

1,58–2,08 m 75 mm max. 20 mm 0,2–2,8 g/m2 1,89–2,50 ha/hod. Obrázek 62 Dosévací stroj štěrbinový (zdroj Hrabě)

Dosévací stroj jamkový: Šířka: Počet vpichů:

1,6m 940/m2 – 1850/m2

Obrázek 63 Dosévací stroj jamkový (zdroj Hrabě)

Stroj pro bezorebný přesev trávníků (povrchový):     

smykování; pročesávání drnu a částečné odplevelování s pomocí ocelových prutů; načechrávání povrchové vrstvy půdy; výsev; zaválení.

Vhodný pro regeneraci krajinných trávníků!

Obrázek 64 Stroj pro bezorebný přesev trávníků – povrchový (zdroj Hrabě)

59


4.2.3.8

Přisvětlování trávníků

Pravidelná součást regenerace trávníků na velkých fotbalových stadionech (zastíněné plochy)

4.2.3.9    

Obrázek 65 Přisvětlování trávníků (foto Hrabě)

Top-dressing

Potahování drnu, resp. povrchu vegetačního substrátu slabou vrstvičkou speciálního, dobře homogenizovaného substrátu z kompostu, rašeliny a písku. Může napomáhat k rozkladu organické hmoty odumřelých částí rostlin. Potřeba směsi cca 1 l.m-2 (v přepočtu na hřiště 7–10 m3). Častěji je top-dressing využíván pro regeneraci trávníků na jamkovištích.

Obrázek 66 Top-dressing (pískování a aplikace organické hmoty (zdroj Hrabě)

4.2.3.10

Aplikace pomocných růstových látek

Jedná se o látky organického původu, mající podpůrné účinky na klíčení, vzcházení, odolnost vůči stresu aj.:     

bioalgináty; lignohumáty; fytohormony; biologické prostředky na principu endomykorhizy; půdní kondicionéry (Agrosil, Terra – control SC 823, Stocksorb).

Blíže Hejduk, S. a kol. Trávníkářství (viz Použitá literatura).

60


5

Skladba trávníkových směsí

Do skladby trávníkových směsí se zásadním způsobem promítá znalost následujících faktorů:   

požadavek na plnění příslušné funkce (viz kategorie trávníků); druhové odlišnosti trav v biologii, morfologii a hospodářských charakteristikách; meziodrůdové odlišnosti, zvláště v jemnosti, barvě čepelí, náchylnosti k chorobám a jiné.

Uvedené faktory jsou významné především u kategorie intenzivně ošetřovaných okrasných a speciálních golfových trávníků (jamkoviště) pěstovaných na umělých substrátech. U většiny ostatních kategorií trávníků mají ve vztahu ke skladbě jejich směsí rozhodující vliv převážně ekologické a povětrnostní podmínky stanoviště a lokality. Obecným trendem u intenzivně využívaných a zatěžovaných trávníků je nižší počet druhů ve směsi a vyšší počet odrůd dominantních druhů. U extenzivních krajinných, komunálních trávníků, biotopů je trend širší druhové skladby se zařazením odrůd odpovídajících vlastnostmi spíše původním ekotypům (např. i získaných sběrem osiva z naturálních porostů).

5.1

Okrasné směsi

Okrasné trávníky jsou zakládány většinou na umělém substrátu. Vyžadují vysokou úroveň výživy, používání speciálních hnojiv s pozvolným uvolňováním živin, zvl. dusíku a doplněných i o další mikroprvky (hořčík, železo, bor, aj.). Pravidlem je doplňková závlaha. Výška kosení 20–30 mm v intervalu 2–3 x za týden (dle intenzity růstu). Druhová skladba Varianta č. 1 – je "monokultura" tvořená 100% kostřavou červenou, ale se zvýšeným podílem k.č. trsnaté. Varianta č. 2 – základem je opět kostřava červená, zvl. forma trsnatá a krátce výběžkatá (celkem 85 %) s doplněním 15 % psinečku tenkého nebo výběžkatého, zvl. ve vlhčích podmínkách (vzdušná vlhkost). V sušších podmínkách lze místo části psinečku použít kostřavu ovčí.

61


5.2

Užitkové trávníky

Užitkový trávník může mít variant standartní, případně pro nepravidelně zatěžované plochy (dětská školní hřiště), dále pro sušší podmínky a i variant s částečným podílem bylinných druhů. Úroveň péče o trávník je poměrně vysoká. Tabulka 9 Příklad možné skladby užitkových trávníků dle ekologických podmínek (zdroj Hrabě)

% podíl (váhový) ve směsi Druh trávníku

pro sušší podmínky

standard

krajinný, bylinný 1)

mírná zátěž

Kostřava červená 2)

40–802)

25–652)

20–602)

40–803)

Psineček tenký

5

-

-

5

Lipnice luční

15–35

25–55

15–45

10–20

Jílek vytrvalý

-

-

20–40

-

Kostřava ovčí

-

10–20

-

5–15

Poznámka: 1)

rozšíření o poháňku hřebenitou (cca 5 %), příp. lipnici obecnou (2 %) a bylinné druhy (3 %) 2)

převážně kostřava červená trsnatá

3)

převažuje kostřava červená výběžkatá

62


5.3

Golfové a tenisové trávníky

U směsí pro jamkoviště (greeny) s nejvyššími požadavky na povrchovou vyrovnanost a rychlost greenu vyžadující "ultra“ nízké sečení (prakticky až na 4,0 mm!) je základem monokultura psinečku výběžkatého, případně kombinace k.č. hustě trsnaté krátce výběžkaté s psinečky. U odpališť, kde je spíše požadavek na únosnost drnu a odolnost proti jeho poškození holí, je základem lipnice luční a jílek vytrvalý, s doplněním o kostřavu červenou výběžkatou. U tenisových trávníků jsou základem předchozí druhy, doplněné částečně k.č. krátce výběžkatou a hustě trsnatou a ev. psinečkem tenkým. Pro směsi na golfové dráhy lze využít receptur týkajících se užitkových trávníků (var. 1–3). Tabulka 10 Příklad skladby směsí golfových a tenisového trávníku (zdroj Hrabě)

% podíl (váhový) ve směsi 3) Druh trávníku

jamkoviště odpaliště 1

tenis

2

Psineček výběžkatý

100

7(0)

-

-

psineček tenký

-

8(15)

-

10

Kostřava červená trsnatá

-

45(45)

-

10–20

Kostřava červená kr. výběžkatá

-

40(40)

20

10

Kostřava červená dl. výběžkatá

-

-

201)

10

Lipnice luční

-

-

40

40–50

Jílek vytrvalý

-

-

40

30–352)

Poznámka: 1)

pro stinné a vlhčí polohy

2)

var. bez jílku vytrvalého, 60 % k. č. + 30 % lipnice luční + 10 % psineček tenký

3)

pro směsi na golfové druhy lze zvolit některou z var. (1–3) z užitkových trávníků

63


5.4

Ostatní kategorie trávníků

Jedná se o speciální typy trávníků (parkoviště, ozelenění střech, biotopy, břehové trávníky, komunikační doprovodné plochy dálnic). Možné skladby směsí jsou uvedeny v monografii Hrabě, F. a kol. Trávníky pro zahradu, krajinu a sport.

5.5

Fotbalový trávník

Vysoká, pravidelná a ve vztahu k délce vegetační doby dlouhodobá antropogenní zátěž trávníku pro kopanou vyžaduje nejen vysokou úrovně základní a udržovací pěstební péče, ale i zejména pečlivou a často nákladnou regenerační péči spojenou s hloubkovou aerifikací, přísev, přisvětlováním a jiné. Tabulka 11 Příklad skladby směsí (zdroj Hrabě)

% podíl (váhový) ve směsi Druh trávníku fotbal – založení

fotbal – regenerace

Jílek vytrvalý

40–60

100/80

Lipnice luční

60–40

0/20

Kostřava červená výběžkatá

do 15

-

Druhová skladba Druhová skladba je poměrně jednoduchá. Základem jsou druhy snášející dobře sešlapávání -jílek vytrvalý, lipnice luční, dobře a rychle regenerující udržující zapojený drn. Pro lepší zakořeňování se přidává, zvláště u trávníků přepěstovaných (kobercových), kostřava červená výběžkatá. Doporučení: U základních druhů použít 2–3 odrůdy, při zakládání v letně podzimním termínu snížit podíl jílku vytrvalého z důvodu větší náchylnosti mladých rostlin na plíseň.

64


Použitá literatura CAGAŠ, Bohumír a Jan MACHÁČ. Ochrana trávníků proti chorobám, škůdcům, plevelům a abiotickému poškození. České Budějovice: Kurent, 2005. ISBN 80-903-5220-0. HEJDUK, Stanislav. Trávníkářství I. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2008. ISBN 978-80-7375-227-9. HRABĚ, František et al. Trávníky pro zahradu, krajinu a sport. Olomouc: Vydavatelství Ing. Petr Baštan, 2009. ISBN 978-808-7091-074. KNAPPE, J. Auswahlkriterien bei Rasengräsern und Berücksichtigung der Anforderungen und deren Qualität. In: Trávníky 2007: sborník z odborného semináře, MZLU v Brně. Brno: Agentura BONUS, 2007. ISBN 80-86802-11-6. ŠIMEK, P. Náklady na údržbu trávníků v systémech zeleně sídel. In: Trávníky 2002: sborník vydaný u příležitosti konání odborného semináře ve dnech 29.–30. května 2002 v Liberci. Hrdějovice: Agentura BONUS, 2002. ISBN 80-902690-6-0. GREEN: Časopis českého svazu greenkeeperů. Dostupné z: http://casopis-green.cz/

65


Vzdělávání pro lepší zeleň kolem nás Modul Výživa rostlin

Výživa a hnojení rostlin doc. Ing. Stanislav Hejduk, Ph.D.


66

Modul Výživa rostlin

Obsah VÝŽIVA A HNOJENÍ ROSTLIN ................................................................................................. 70 1 2 3

4

5

6

7

8

9

Zdravá půda jako prostředí pro růst rostlin ............................................................................. 70 Vznik půd ................................................................................................................................. 70 Fyzikální vlastnosti půd ............................................................................................................ 71 3.1 Zrnitost půd a zemin ....................................................................................................... 71 3.2 Pórovitost ........................................................................................................................ 72 3.3 Struktura půdy ................................................................................................................ 72 3.4 Půdní vzduch ................................................................................................................... 73 3.5 Půdní voda ...................................................................................................................... 74 3.5.1 Poutání vody, sací tlak a hydrolimity .......................................................................... 74 3.5.2 Pohyb vody v půdě ..................................................................................................... 76 3.6 Půdní organická hmota ................................................................................................... 76 Chemické vlastnosti půd .......................................................................................................... 78 4.1 Iontová výměna .............................................................................................................. 78 4.2 Půdní reakce (pH půdy)................................................................................................... 78 Biologické vlastnosti půdy ....................................................................................................... 79 5.1 Mikroorganismy v půdě .................................................................................................. 79 5.1.1 Bakterie....................................................................................................................... 79 5.1.2 Aktinomycety .............................................................................................................. 79 5.1.3 Půdní houby (mikromycety) ....................................................................................... 80 5.2 Půdní fauna (zooedafon)................................................................................................. 81 5.2.1 Mikrofauna (pod cca 0,1 mm) .................................................................................... 81 5.2.2 Mezofauna (do 10 mm) .............................................................................................. 81 5.2.3 Makrofauna (cca nad 10 mm) .................................................................................... 81 Příjem vody a živin ................................................................................................................... 82 6.1 Příjem vody kořeny ......................................................................................................... 82 6.2 Příjem živin ...................................................................................................................... 82 Formy a přeměny hlavních živin v půdě .................................................................................. 84 7.1 Dusík................................................................................................................................ 84 7.2 Fosfor .............................................................................................................................. 85 7.3 Draslík ............................................................................................................................. 85 Hnojení trávníků ...................................................................................................................... 87 8.1 Dusík (N) .......................................................................................................................... 88 8.2 Fosfor (P) ......................................................................................................................... 89 8.3 Draslík (K) ........................................................................................................................ 89 8.4 Hořčík (Mg) ..................................................................................................................... 89 8.5 Síra (S) ............................................................................................................................. 89 8.6 Mikroelementy................................................................................................................ 90 8.7 Interakce živin ................................................................................................................. 90 8.8 Faktory ovlivňující výživu a hnojení trávníků .................................................................. 91 8.9 Obsah přijatelných živin v půdě a ve vegetačním substrátu........................................... 92 Trávníková hnojiva ................................................................................................................... 94 9.1 Jednosložková zemědělská hnojiva využívaná pro hnojení trávníků .............................. 94

68

Modul Výživa rostlin

9.2 Kapalná hnojiva a hnojení na list u trávníků ................................................................... 95 9.3 Systém hnojení v průběhu roku ...................................................................................... 96 9.3.1 Klasická, rychle působící hnojiva ................................................................................ 96 9.3.2 Dlouhodobě působící hnojiva ..................................................................................... 96 9.3.3 „Lžícová výživa“ .......................................................................................................... 98 10 Respektování předpisů pro ochranu životního prostředí ........................................................ 99 Použitá literatura............................................................................................................................ 100

69

Modul Výživa rostlin Výživa a hnojení rostlin (doc. Ing. Stanislav Hejduk, Ph.D.)

Vyziva a hnojení rostlin doc. Ing. Stanislav Hejduk, Ph.D.

1 Zdravá půda jako prostředí pro růst rostlin Základní pojmy: fyzikální, chemické a biologické vlastnosti půd, zvětrávání hornin a minerálů, agrochemické vlastnosti půdy. Půda se skládá z minerálního a organického pevného podílu, půdního vzduchu a vody a z živých organismů. Pokrývá část přirozeného povrchu Země a vytváří předpoklad pro život většiny rostlin a zároveň životní prostor pro živočichy a člověka. Půda vzniká většinou zvětráváním mateční horniny za spoluúčasti organické hmoty rostlin a živočichů, často za přispění člověka a je v neustálém vývoji. Tvorba půdy probíhá velmi pomalu a podle podmínek vzniká v našich podmínkách vrstvička o mocnosti 1 centimetr v průměru 33 let, ale na některých místech i více než 300 let (Stehlík, 1975). Při přirozeném procesu tvorby půd vznikají půdní horizonty. Podle jejich vlastností (např. barva a mocnost) určují jednotlivé půdní typy (např. kambizem, černozem, rendzina, glej aj.). Půdní druh je spojen se zrnitostním složením, tzn. na podílu jílu, prachových částic a písku. Velikost aktivního povrchu závisí na velikosti částic a určuje rychlost zvětrávání i retenci vody. Půdní substrát vzniká záměrným promísením přírodních i umělých materiálů, které následně slouží pro pěstování rostlin. Termín zemina je používán zejména ve stavebnictví pro nezpevněné horniny (písky, spraš). Při výrobě substrátů se tento pojem vztahuje na přemístěné půdní horizonty (ze skrývek a z výkopových prací).

2

Vznik půd

Většina půd vzniká na zvětralých horninách. Minerály obsažené v horninách se působením vody a v ní rozpuštěných látek, vzdušného kyslíku, střídáním teplot a živých organismů mění, zmenšuje se jejich velikost, vznikají sekundární minerály, zejména jílové a dochází k akumulaci organické hmoty. Produkce enzymů a organických kyselin, které rozrušují horniny je vždy přímo úměrná biologické aktivitě v půdě (Sachs a Luff, 2002). Obsah a kvalita jílových minerálů určují do velké míry vlastnosti půd, zejména schopnost poutat vodu a živiny. Velikost částeček jílu je menší než 0,002 mm. Vyznačují se velkým aktivním povrchem, mají schopnost bobtnat a při vysychání se smršťují. Nejčastějším jílovým minerálem v našich půdách je illit, nejlepšími sorpčními vlastnostmi se vyznačuje montmorillonit a naopak nejméně žádoucí je kaolinit.

70


3

Fyzikální vlastnosti půd

Půda se skládá se ze čtyř složek, jejichž poměr se neustále mění:    

3.1

minerální pevná složka (úlomky hornin, minerály – jílové, prachové a písčité částice); organická složka (živé a odumřelé půdní organismy, kořeny rostlin, odumřelé zbytky rostlin a živočichů, humusové látky); voda (půdní roztok); vzduch.

Zrnitost půd a zemin

Zrnitost (textura půdy) udává poměr zastoupení velikostních skupin částic minerálního podílu půdy. Rozdělení se provádí jako u nezpevněných sedimentů frakcionací zrn. Frakce pod 2,0 mm se nazývá jemnozem, nad 2,0 mm skelet. Podle zastoupení písku, prachu a jílu v jemnozemi zařazujeme půdu do určitého půdního druhu. V ČR se používá pro zemědělské potřeby rozdělení zrnitostních frakcí jemnozemě podle Kopeckého. Tabulka 1 Rozdělení zrnitostních frakcí jemnozemě podle Kopeckého (Kutílek, 1978)

Označení kategorie

Průměr zrn (mm)

Sedimentační rychlost (mm.s-1)

Měrný povrch řádově (m2.g-1)

I. jílnaté částice

< 0,01

< 0,2

> 10

II. prach

0,01–0,05

0,2–2,0

1–10

III. práškový písek

0,05–0,10

2,0–7,0

0,1–1

IV. písek

0,10–2,00

> 7,0

< 0,1

V rámci I. kategorie se rozlišuje koloidní jíl (pod 0,001 mm) a fyzikální jíl (pod 0,002 mm). Poznámka: půdní částice nejsou většinou kulovitého tvaru, a proto jejich zde uváděná velikost odpovídá ekvivalentu průměru koule, která ve vodě klesá stejnou rychlostí, jako odpovídající nekulovitá částice.

71


3.2

Pórovitost

Veškeré prostory v půdě, které jsou zaplněné vzduchem nebo půdním roztokem, se nazývají póry. Nejmenší objem pórů vykazují hrubozrnné písky a extrémně zhutněné horizonty (výjimečně pod 30 %), naopak nejvyšší pórovitost má rašelina. Jednotlivé půdy se liší v celkovém objemu i v rozdělení jednotlivých kategorií pórů v závislosti na zrnitostním složení, obsahu a kvalitě organické hmoty a na struktuře půdy. Zrnitostní složení působí na zastoupení pórů následovně: vyšší podíl větších zrn způsobuje nižší celkovou pórovitost, ale vyšší objem hrubších pórů (vzduchu); vyšší podíl jemných částic (jílu) zvyšuje celkovou pórovitost ale zejména díky jemným pórům (hrubé póry často chybí). Půdní póry dělíme podle velikosti následovně:   

hrubé póry (makropóry, nekapilární póry), vyskytuje se v nich nejčastěji vzduch, po závlaze či dešti rychle odtékající gravitační voda; střední póry (kapilární), střední průměr 0,2–10 µm, obsahují kapilární, zavěšenou vodu, při silném vyschnutí půdy obsahují vzduch; jemné póry, obsahují vodu nepřístupnou rostlinám.

Při hodnocení pórovitosti je důležitý celkový objem a podíl velikostních kategorií pórů, ale i jejich kontinuita (spojitost). Pokud nejsou póry navzájem propojeny, nemohou vést vzduch ani vodu.

3.3

Struktura půdy

Pro písčité půdy nemá struktura půdy velký význam, neboť je zde nedostatek tmelících látek a jílu. Stabilní systém pórů se zde udržuje při vhodné zrnitosti mezi částicemi písku. U středně těžkých a těžkých půd je dobrý strukturní stav základním předpokladem pro dostatečný obsah vzduchu a rychlou infiltraci vody. Fyzikální vlastnosti většiny půd se výrazně mění, pokud mechanický tlak poškodí jejich agregátovou strukturu. Toto poškození je nejpravděpodobnější, pokud vlhkost půdy dosáhne úrovně polní kapacity či vyšší. Pokud tedy použijeme hlinité či jílovité zeminy pro stavbu hřiště, dojde nevyhnutelně k tomu, že při jeho používání za deště či krátce po dešti dojde ke zničení struktury půdy v povrchové vrstvě s následnou drastickou redukcí infiltrační schopnosti a obsahu vzduchu. Všechny druhy půd jsou v určitém rozsahu zhutnitelné, ale konečný výsledek závisí na jejich zrnitostním složení. Při každém zhutňování (pohybem lidí, zvířat či strojů) jsou nejrychleji ničeny největší póry. Degradace půdní struktury způsobuje přemokření a tvorbu kaluží na povrchu trávníku. Tyto podmínky nepříznivě ovlivňují růst kořenů, ale snižují také hratelnost na hřišti. Jestliže na takto poškozeném povrchu hra pokračuje, stává se povrch rychle kluzký a plastický a trávník je zcela zničen.

72


3.4

Půdní vzduch

Podmiňuje dýchání kořenů a mikroorganismů a proto je velmi důležité udržet v půdě trvale co největší objem vzduchu a zajistit jeho výměnu s okolní atmosférou. Při růstu kořenů probíhá intenzivní dýchání a spotřebovává se kyslík, vzniká CO 2. Nově vznikající kořeny zajišťují příjem vody a živin (kořenové vlášení má krátkou životnost). Také půdní organismy vyžadují vzdušný kyslík pro svůj život, vysoký obsah CO2 v půdním vzduchu působí toxicky. V dobře provzdušněné půdě neklesá obvykle koncentrace kyslíku v půdním vzduchu ve svrchní vrstvě pod 15 % objemových (v atmosféře 21 %). S hloubkou jeho koncentrace klesá. Při nedostatku kyslíku (hypoxie) v půdním vzduchu (pod 10 % obj. O2) vzniká anaerobní, redukční prostředí spojené s hnilobnými procesy a tvorbou metanu (CH4) a sirovodíku (H2S). Tyto procesy se projevují nepříjemným zápachem stoupající intenzity (jako rybniční bahno) a později šedomodrým až černým zbarvením („black layer“). V takových podmínkách klesá koncentrace O2 na nulu. Obsah CO2 je v půdním vzduchu vždy zvýšen (v horních vrstvách půdy asi 10x) ve srovnání s atmosférou. Při omezené výměně plynů může obsah CO2 vzrůst až nad 10 % objemových, zejména v hlubších vrstvách půdy. To již silně omezuje růst kořenů. Nízký obsah O2 v půdním vzduchu je obvykle spojen se zhutněním a s nadměrnou akumulací plsti v trávníku. Objem vzduchu klesá při vzrůstajícím obsahu vody v půdě a naopak. Aktuální objem vzduchu v půdě zjistíme jako rozdíl celkové pórovitosti a aktuální vlhkosti (objemové). Objem vzduchu při objemu vody odpovídající polní kapacitě se nazývá minimální vzdušná kapacita půdy. Hodnota minimální vzdušné kapacity dosahuje u písků cca 30 %, u hlinitých půd 20 % a u jílů 10 % objemových. U trávníků by obecně měla být nad 10 %, minimum pro růst kořenů je 5 %. Je to velmi dobrý ukazatel zhutnění půd.

73


3.5

Půdní voda

Půdní voda pochází převážně ze srážek a ze závlah, v některých případech z přitékající podzemní vody. Při vysoké intenzitě deště či závlahy dochází na málo propustných půdách k akumulaci vody na povrchu nebo k povrchovému odtoku, aniž by se dostala kekořenům. Voda, která pronikla do půdy, je zadržována ve formě „zavěšené“ (kapilární) vody, nebo prosakuje přes půdu a obohacuje zásoby podzemní vody. Díky kapilárnímu zdvihu může voda z nižších vrstev doplňovat zavěšenou půdní vodu pro potřeby rostlin. Obsah vody v půdě se vyjadřuje nejčastěji objemově (%). Největší množství vody, které může půda zadržet, se nazývá maximální vodní kapacita. Je menší než celková pórovitost, protože i při úplném zaplavení zůstávají v půdě v uzavřených pórech bubliny vzduchu. Polní vodní kapacita udává, jaké maximální množství zavěšené vody je schopna půda dlouhodoběji zadržet. Závisí na zrnitosti (čím je v půdě více jílnatých částic, tím je poutáno více vody), na struktuře, na obsahu organické hmoty, druhu půdních koloidů (humusové koloidy poutají více vody než jílové minerály; montmorillonit poutá více vody než kaolinit). Obsah vody v půdě je závislý na intenzitě a vydatnosti srážek (závlahy), na propustnosti půdy (povrchový odtok) a době a intenzitě odběru vody (ztráty výparem přímo z půdy – evaporace, výparem rostlin – transpirace). Půdní voda působí jako hlavní zdroj vody pro rostlinu jako životně důležitého faktoru pro stavbu těla, ochlazování a transport minerálních živin i asimilátů i jako faktor při vývoji půd (podmínka chemického zvětrávání, zvyšování obsahu humusu aj.)

3.5.1

Poutání vody, sací tlak a hydrolimity

Voda je v půdě vázána různými způsoby s odpovídající silou vazby a tomu odpovídají hydrolimity. Půda váže vodu v důsledku adsorpčních a kapilárních sil a pro její odstranění musíme vyvinout určitý sací tlak. Vyjadřuje se v centimetrech vodního sloupce, nověji v Pascalech. Sací tlak dosahuje nejvyšších hodnot při nejnižším obsahu vody v půdě. Absolutně suchá půda vysává vodu (resp. vodní páru) podtlakem cca 1000 MPa (10.000 atm) – k odstranění veškeré zbytkové vody je třeba půdu ohřát na teplotu 250 až 300 oC. Adsorpční voda na styčných místech půdních částic (koutová voda) a voda v kapilárách o průměru cca 10 µm je ještě udržována v půdě proti působení gravitace a je poutána silou cca 30 kPa.

74


Z obrázku 1 je patrno, že při stejném obsahu vody v různých druzích půd je tato voda vázána odlišnými silami (v závislosti na velikosti aktivního povrchu a velikosti pórů). Důležitým hydrolimitem je bod vadnutí. Je to obsah vody v půdě, při kterém většina rostlin trvale vadnou i v atmosféře nasycené vodními parami. To se vyskytuje tehdy, když je půdní voda poutána silou cca 1,5 MPa (pF = 4,2).

Obrázek 1 Vztah mezi texturou (zrnitostním složením) a vlhkostí půdy (Šimek, 2003a)

Obsah vody mezi bodem vadnutí (BV) a polní kapacitou (PK) vymezují tzv. využitelnou vodní kapacitu pro rostliny. Nad pF 4,2 je voda pro rostliny nedostupná (příliš pevně vázána v půdě, „mrtvá voda“) a pod pF 2,5 je voda vázána nedostatečně a prosakuje jako gravitační voda do nižších vrstev (jsou-li propustné). Při pF = 0 jsou prakticky veškeré půdní póry vyplněny vodou. Tabulka 2 Důležité půdní hydrolimity (Schöntaler, 2008)

Sací tlak cm vodního sloupce

hodnota pF

Ekvivalentní průměr Označení pórů pórů (µm)

< 60

< 1,8

> 50

Makropóry Pomalu se odvodňující póry

60–300

1,8–2,5

50–10

300–15 000

2,5–4,2

10–0,2

Střední póry

> 15 000

> 4,2

< 0,2

Jemné póry

75

Ohraničení půdní vody

Rychle pohyblivá Pomalu pohyblivá Rostlinami využitelná voda Mrtvá voda (nevyužitelná)

Gravitační voda

Zavěšená voda


3.5.2

Pohyb vody v půdě

Na tekoucí vodu působí v kolmém směru gravitační síla a ve všech směrech síly půdní matrice, které se mění podle vlhkosti půdy. Podle toho, která síla zde převažuje, se pohybuje voda buď jako gravitační (rychle protéká půdou), nebo zůstává v půdě jako voda zavěšená (převažují-li přitažlivé síly půdní matrice). Pokud se dostává voda do suché půdy prostřednictvím srážek nebo závlahy, dochází nejprve k nasycení povrchových vrstev půdy na polní kapacitu. Po překročení polní kapacity a dostatečném přítoku vody dochází k posunu čela zvlhčení do větší hloubky. Čelo zvlhčení však zřídka postupuje rovnoměrně, neboť voda přednostně proudí makropóry (chodby žížal, výsušné praskliny) Při absenci srážek či závlahy se voda pohybuje kapilárními silami naopak z nižších (vlhčích) vrstev nahoru k povrchu půdy. Také při promrzání půdy v zimním období dochází k posunu vody z nižších horizontů k hranici promrzání, kde se vytváří tzv. ledové čočky, které způsobují zvedání povrchu půdy. Permeabilita: hydraulická vodivost, označuje se filtračním koeficientem K popř. Kf. Hodnota K je definována jako rychlost pohybu vody mezi dvěma body při plném nasycení. Závisí na celkovém objemu, velikosti a kontinuitě (vzájemném spojení) pórů. Orientační ukazatel pro střední (ekologicky optimální) permeabilitu hlinitých, strukturních půd je cca 20 mm/h. Podle ČSN 735910 by na fotbalových hřištích mělo být dosaženo hodnoty K ve vegetační vrstvě v rozmezí 0,00087–0,0012 cm/s. U drenážní vrstvy je požadována hodnota K nad 0,001 cm/s. U golfových hřišť je normována hodnota K ve vegetační vrstvě na jamkovištích, odpalištích (0,6–2,0 mm/min) a ve všech drenážních vrstvách (nad 5,0 mm/min). Podle USGA by měla hydraulická vodivost vegetační vrstvy na golfových greenech dosahovat minimálně 150 mm/h.

3.6

Půdní organická hmota

Odumřelé orgány rostlin (kořeny, listy atd.) spolu s odumřelými půdními organismy a jejich exkrementy jsou v půdě přeměňovány činností mikroorganismů. Většina organických látek je zcela rozložena v procesu mineralizace, jejímiž konečnými produkty jsou CO2, H2O, NH3 a další minerální látky, které slouží okamžitě jako zdroj minerálních živin pro rostliny a mikroorganismy (recyklace). Při mineralizaci získávají půdní organismy energii pro svůj život. Část organické hmoty je transformována do humusových látek, které jsou relativně odolné vůči rozkladu. V půdách obsahujících jíl dochází k tvorbě humusojílovitého komplexu. Humusové i jílové částice jsou koloidní povahy a mimo to, že zvyšují výměnnou kapacitu, jejich komplexy snižují kohezi (lepivost) jílu, vytváří drobivou strukturu a snižují rychlost rozkladu organické složky až na několik tisíc let (poločas rozpadu huminových kyselin v černozemích je 2–5 tisíc let).

76


Trvalý humus je směs vysokomolekulárních látek hnědé barvy, které mají vhodné fyzikální a chemické vlastnosti. Dělí se na tři skupiny: 1. Fulvokyseliny (světlejší barvy, rozpustné a nejsnáze rozložitelné); 2. Huminové kyseliny (tmavé a nerozpustné v kyselinách, nejkvalitnější frakce); 3. Huminy (nejodolnější frakce k rozkladu). Živný humus je část organické hmoty, která slouží jako zdroj energie a živin pro půdní organismy. Výchozí surovinou pro tvorbu humusových látek je nejčastěji lignin, při jehož přeměnách se výrazně uplatňují enzymy mikroorganismů, živočichů i rostlin (Šimek, 2003). Pro rychlost mineralizace je velmi důležitý poměr C/N (u kvalitních půd bývá 8–10/1). Humusové látky mají vysokou schopnost poutat kationty (cca 7x více než jílové minerály), zvyšují retenci vody v půdě, biologickou aktivitu a pórovitost. Vysoký obsah organické hmoty v trávníkových substrátech na hřištích (rašelina) však způsobuje problémy (klouzavost povrchu, akumulace velkého množství vody po dešti aj.). Po výsevu trávníku dochází k postupnému nárůstu organické hmoty v půdě. Nejvýraznější změny se projevují do hloubky 3–5 cm. Nově postavené a otestované hřiště tak získává během dvou až tří let bez adekvátní péče zcela odlišné vlastnosti. Může dojít k nárůstu obsahu organické hmoty v povrchové vrstvě vegetační vrstvy až na 7 %. Akumulace organické hmoty je podporována zejména používáním nových velmi hustě odnožujících odrůd, nedostatečnou aerifikací a vertikutací (omezená výměna vzduchu v povrchové zóně vede k tvorbě mělce uložených kořenů), nízkým pH (pod 5,5) omezujícím aktivitu bakterií a aktinomycet, nízkou aktivitou žížal atd. Nárůst obsahu organické hmoty nad 5 % vede k ucpávání nekapilárních pórů a tím k redukci infiltrační schopnosti a výměny vzduchu. To vede ke zvýšenému výskytu houbových chorob, ke vzniku anaerobních podmínek („Black layer“), nadměrně měkkému povrchu a ke snížení hloubky prokořenění. Tento problém vede k rychlému zhoršování vzhledu trávníků zejména v letním období při stresu z vysokých teplot. Akumulaci nadměrného obsahu organické hmoty v intenzivně ošetřovaných sportovních trávnících se dá předejít především pravidelným pískováním a aerifikací dutými hroty. Trávníkáři se často obávají nadměrného nárůstu obsahu organické hmoty, která vede k zamokření půdy a zhorší kvalitu trávníku. To se může stát ve sterilním prostředí, kde se organická hmota nerozkládá (čistý písek bez mikroorganismů). V biologicky aktivní půdě se to stává zřídka (Sachs a Luff, 2002). Akumulace organické hmoty v půdě je však hodnocena v některých případech velmi pozitivně. Díky schopnosti travních porostů akumulace organické hmoty v půdě je možno na 1 hektaru půdy pod trvalými travními porosty zjistit i více než 100 tun uhlíku, zatímco na orných půdách je to jen cca 30 t/ha (vrstva 0–20 cm). Po zatravnění dochází k akumulaci organické hmoty v půdě po dobu asi 30–40 let, než se ustálí rovnovážný stav mezi tvorbou a rozkladem organické hmoty (Qian a Follett, 2002). Hromadění uhlíku v půdě s travními porosty (sequestrace) může sehrát významnou roli při omezování nárůstu obsahu CO2 v atmosféře (klimatická funkce).

77


4 4.1

Chemické vlastnosti půd Iontová výměna

Některé půdní částečky jsou schopné výměny kationtů, které si vyměňují s půdním roztokem. Jsou to zejména minerální a organické koloidy (jílnaté a humusové částice). Rostliny přijímají živiny hlavně ve formě iontů v procesu výměny iontů mezi půdním roztokem či koloidy a povrchem kořenů. Kationtová výměna je reversibilní (vratná). To znamená, že pokud se dostane do půdy větší množství iontů Ca 2+, vytěsní poutané ionty H+ a obráceně. Součet nábojů kationtů, které mohou být v půdě adsorbovány, se označuje jako kationtová výměnná kapacita (KVK, angl. CEC), popř. jako výměnná sorpční kapacita T. Nejvyšší hodnoty KVK dosahují humusové látky (1500–2500 mmol.kg-1), zatímco písčité půdy dosahují pouze hodnot 10 až 250 mmol. kg -1 (Šimek, 2003). Schopnost poutání aniontů je u našich půd omezená.

4.2

Půdní reakce (pH půdy)

pH představuje koncentraci vodíkových iontů v půdním roztoku. Při kyselé reakci je v půdním roztoku mnoho volných iontů H+, v neutrální půdě je stejné množství iontů H+ a OH- a v alkalické půdě převažují volné ionty OH-. Měření pH půd se u nás běžně provádí v ředěném elektrolytu (0,2 M KCl popř. 0,01 M CaCl2). Tato půdní reakce se nazývá jako výměnná. Její hodnota leží o 0,1–1,0 stupeň níže, než pokud je pH měřeno v suspenzi půdy s destilovanou vodou. Hodnota pH ovlivňuje mnohými způsoby chemické, biologické i některé fyzikální vlastnosti a procesy v půdě. Jedná se zejména o přeměnu minerálních a organických látek, rychlost mineralizace a přijatelnost živin. V silně kyselých půdách převažují v rámci mikroorganismů houby, zatímco bakterie naopak preferují neutrální či mírně kyselou reakci. Extrémně nízká i vysoká hodnota pH působí negativně na růst rostlin. Optimální reakce půdy pro většinu rostlin je v rozmezí kyselé až neutrální (pH výměnné = 5,0–7,5). Velké množství H+ iontů se uvolňuje do půdního roztoku např. při rozkladu organické hmoty a v procesu příjmu živin rostlinami. Vysoké dávky živin v průmyslových hnojivech (zejména síran amonný) vedou k poklesu půdní reakce. Rovněž anaerobní podmínky v půdě vedou k tvorbě organických kyselin a dalších látek, které snižují půdní reakci. Silně kyselá půdní reakce vede ke snížení rychlosti mineralizace organické hmoty (tvorba plsti) a pomalé recyklaci živin, zejména dusíku. Dochází také k uvolňování toxicky působících iontů Al3+, Fe2+ a Mn2+ do půdního roztoku. Naopak vysoké pH vede k blokování příjmu Fe a Mn, v trávnících se zvyšuje zaplevelení a výskyt houbových chorob.

78


5

Biologické vlastnosti půdy

Půdní organismy se označují termínem edafon. Váhový podíl edafonu na hmotnosti sušiny organické hmoty se pohybuje v rozmezí od 1 do max. 10 %. Půda je samostatný ekosystém, v němž existují zde potravní řetězce, které mají počátek na odumřelé hmotě prorostlé mycéliem hub, jimž se živí drobní členovci a roztoči. Pod přirozeným travním krytem se povrch půdy neustále obohacuje o odumřelé listy a stébla, členovci tam neustále dodávají exkrementy a zanechávají svá mrtvá těla. V půdě zůstávají odumřelé kořeny. Ze všech organických látek vzniká humus, zdroj výživy pro mikroorganismy. Mikroorganismy uvolňují z organické hmoty CO2, z něhož vzniká fotosyntézou nová organická hmota. Ve zdravé půdě probíhá neustálý boj o organické látky mezi ohromným počtem chvostoskoků, hlístic, roztočů, prvoků, larev hmyzu, mravenců a mikroorganismů.

5.1 5.1.1

Mikroorganismy v půdě Bakterie

Nejvýznamnější skupinou půdních mikroorganismů jsou bakterie. Vyskytují se především v těsném okolí kořenů rostlin. Z praktického hlediska je významné dělení na aerobní (vyžadují k životu vzdušný kyslík) a anaerobní (žijí v podmínkách s absencí nebo nedostatkem kyslíku). Převážná většina bakterií žije na odumřelých tělech rostlin, živočichů a mikroorganismů (saprofyté). Většinou vyžadují lehce rozložitelné organické látky jako zdroj výživy, mají vysoké nároky na dostatečnou vlhkost prostředí a dávají přednost slabě kyselé až alkalické reakci. 



5.1.2

Nitrifikační bakterie (Nitrosomonas, Nitrobacter) oxidují amonný dusík (NH4+), který vzniká rozkladem bílkovin, na nitrity a nitráty. Vzhledem k tomu, že nitrátový dusík je v půdě labilní a podléhá ztrátám, vyrábí se hnojiva s tzv. inhibitorem nitrifikace, které mají déle udržet výhodnější amonnou formu v půdním prostředí. Bakterie poutající vzdušný dusík – žijí buď volně v půdě (Azotobacter), nebo v symbióze na kořenech bobovitých rostlin (Rhizobium), váží tento dusík do organických sloučenin a zpřístupňují ho následně rostlinám. Tyto organismy jsou odpovědné za přítomnost většiny dusíku v ekosystémech na Zemi.

Aktinomycety

Aktinomycety jsou jednobuněčné organismy podobné velikosti jako bakterie. Vytváří síť výběžků, dokáží využívat i obtížně rozložitelné zdroje uhlíku (lignin). Mají podobné nároky na prostředí a výživu jako bakterie. V půdách převažují Streptomycetes, které způsobují spolu s půdními houbami typický pach zdravé půdy. Frankia alni fixuje vzdušný dusík na kořenech olší.

79


5.1.3

Půdní houby (mikromycety)

Půdní houby (mikromycety) jsou vícebuněčné, většinou vytváří typické mycélium (podhoubí). Do této skupiny patří také důležití parazité trav (původci houbových chorob). Houby preferují slabě kyselou až kyselou reakci, dávají přednost sušším stanovištím, dokáží využívat těžce rozložitelné organické látky. Řada mikromycet žije v symbióze na kořenech vyšších rostlin, zejména dřevin, ale i trav. Tento jev se nazývá mykorrhiza. Vlákna hub (hyfy) jsou mnohem jemnější než kořeny rostlin a pronikají větším objemem půdy v okolí kořenů. Umožňují lepší příjem vody za sucha (vyšší sací tlak) a zpřístupňují málo pohyblivé živiny (zejména dusík a fosfor). Díky tomu v přírodě dokáže přežít smilka tuhá (Nardus stricta) a kostřava ovčí (Festuca ovina) i na velmi chudých půdách (Slavíková, 1986). Všechny půdní mikroorganismy vykazují vyšší životní aktivitu při vyšších teplotách a vlhkosti a při stoupajícím provzdušnění půdy (s výjimkou anaerobních organismů). Rhizosféra (bezprostřední okolí kořenů) se liší od okolní půdy výrazně zvýšenou aktivitou mikroorganismů (zejména bakterií). Kořeny vylučují výměšky obsahující energetické zdroje, aminokyseliny a další látky. Ve styku s kořeny může být hustota osídlení mikroorganismy tak vysoká, že jsou kořeny prakticky izolovány od půdy souvislým obalem z jejich buněk (Duvigneaud, 1988). Pokud je v půdě dostatek kyslíku, rozloží se snadno stravitelné látky prostřednictvím bakterií a hub během několika dnů na CO2 a vodu. Za nepřítomnosti kyslíku (zamokřené či zhutněné půdy) dochází k fermentaci na toxické alkoholy a organické kyseliny.

80


5.2 5.2.1

Půdní fauna (zooedafon) Mikrofauna (pod cca 0,1 mm)

Především jednobuněční nálevníci a hlístice. V aktivním stavu se nachází v půdním roztoku v pórech, živí se zejména bakteriemi a aktinomycetami.

5.2.2

Mezofauna (do 10 mm)

Především členovci – hlavní zástupci roztoči, chvostoskoci a roupice. Živí se odumřelou organickou hmotou (saprofytní organismy), ale též požírají mikroflóru a mikrofaunu. Roztoči a roupice dávají přednost vlhké (ne mokré) půdě, chvostoskoci obývají spíše suché prostředí.

5.2.3

Makrofauna (cca nad 10 mm)

Nejdůležitější zástupci jsou žížaly, protože kypří půdu, rozkládají opad rostlin (listy, stařina). Mají rády vlhké prostředí a slabě kyselou až neutrální reakci. Podle způsobu života se žížaly dělí na tyto typy (Pižl, 2002):   

epigeické (žijící v povrchových vrstvách půdy, hojné v kompostech); endogeické (větší rozměry, vytváří velké, hluboké chodbičky, žijí v hlubších vrstvách půdy); anektické (přechodné vlastnosti, největší velikost).

V trávnících jsou velmi početné populace žížal (dostatek potravy, absence kultivace půdy), které pomáhají provzdušňovat zhutněné půdy, omezují vrstvu plsti na povrchu a urychlují koloběh živin. V některých trávnících jsou však považovány za nežádoucí, neboť zanechávají exkrementy na povrchu trávníků (rozmazávají se při sečení a zvyšují zaplevelení). Do makrofauny řadíme také větší členovce (svinky, mnohonožky, dravé stonožky a hmyz) a drobné savce. Některé druhy hmyzu působí na trávnících škody (tiplice, chrousti, můry). V některých letech mohou trávníky poškodit hlodavci (hraboš polní). Organismy, které žijí v půdě obohacené organickou hmotou, přispívají ke zvětrávání hornin a urychlují tvorbu půdy. Vytváří řadu organických kyselin (např. k. citronová, mléčná, octová, humínové a fulvokyseliny), podobně jako kořeny rostlin, které rozpouští řadu minerálů a uvolňují z nich živiny potřebné pro růst rostlin. Produkce enzymů a organických kyselin, které rozrušují horniny je vždy přímo úměrná biologické aktivitě v půdě. Dýchání půdních organismů zvyšuje také rychlost fotosyntézy. Přibližně 50 % uhlíku, který rostliny poutají v procesu fotosyntézy, pochází z respirace v půdě (Sachs a Luff, 2002).

81


6 6.1

Příjem vody a živin Příjem vody kořeny

Přibližně 95 % vody, které rostlina přijme, je odpařeno v procesu transpirace. Transpirace je zásadní pro chlazení těla rostlin, ale i pro transport živin z kořenů do nadzemních orgánů. Voda je vedena z míst s vyšším vodním potenciálem (půda) do míst s potenciálem nízkým (atmosféra). Nedostatečný obsah kyslíku v půdě (zhutněná a zamokřená stanoviště) nebo nízká teplota půdy zpomalují příjem i vedení vody kořeny. Velký význam v příjmu vody má kořenové vlášení, které několikanásobně zvětšuje aktivní povrch kořenů. Kořenové vlášení zvětšuje povrch kořenového válce 24 krát. Stres vyvolaný půdním suchem vyvolává zvýšený růst kořenových vlásků. Starší kořeny ztrácí schopnost přijímat vodu a živiny (suberin v pokožce starších kořenů brání pletiva před vyschnutím). Rostlina je schopna snášet snížení obsahu vody ve svém těle pouze v omezené míře a po určitou dobu. Příjem živin je nerozlučně spojen s jejich příjmem ve formě vodního roztoku.

6.2

Příjem živin

Uhlík (CO2) a kyslík (O2), které tvoří největší podíl orgánů rostlin, jsou přijímány z atmosféry zejména prostřednictvím průduchů na listech. Pokud podpoříme rychlost fotosyntézy, zlepšíme tím i zásobení rostlin organickým uhlíkem (Bell, 2011). Ostatní živiny jsou přijímány kořeny, menší množství živin může pronikat také přes listy. Nejsnáze přijímají kořeny živiny z půdního roztoku. Koncentrace živin v půdním roztoku je většinou velmi nízká a proto přijímají rostliny většinu živin výměnnou iontů z povrchu jílových a humusových koloidů (výměna H+ za kationty a HCO3- za anionty). V podmínkách s nedostatkem přístupných živin hraje velkou roli schopnost kořenů zpřístupňovat obtížně přijatelné živiny pomocí organických kyselin a chelátových komplexů. Na příjmu živin z půdy se podílí pouze mladé části kořenů a zejména zóna kořenového vlášení. Na 1 mm délky mladého kořene u trav v lehké půdě připadá přibližně 90 kořenových vlásků s průměrnou délkou 1 mm. Kořenové vlásky mají životnost jen asi 10–12 dnů (Ryant et al., 2003). Příjem živin a jejich transport může být pasivní (hnací silou je transpirační tok, kapilární síly a difuze) nebo aktivní, kdy rostlina využívá speciálních selektivních přenašečů a spotřebovává při tom energii.

82


Závislost rychlosti růstu či fotosyntézy na obsahu živin v rostlině se vyznačuje typickým průběhem (viz obrázek 2). Při deficitu živiny křivka strmě stoupá a i velmi malé zvýšení obsahu deficitní živiny (po přihnojení) se projeví výrazným zvýšením intenzity růstu. Saturační hodnota je dosahována v širokém rozsahu obsahu živiny a teprve velmi vysoké obsahy vykazují toxické působení na rostliny. Vzhledem ke složitosti interpretace obsahu živin v rostlině na její vitalitu a produkci se používá hodnota, která je označována jako kritický obsah živin. Je to takový obsah v rostlině, kdy rychlost růstu nebo fotosyntézy dosahuje 90 % maximální hodnoty. Anorganické soli i některé organické látky (močovina) mohou vstupovat do rostliny i přes listy. Roztok musí přejít přes kutikulu, jejíž propustnost se zvyšuje po delším ovlhčení. Tento způsob příjmu nemůže nahradit příjem živin kořeny, ale slouží pouze k rychlému dodání menšího množství živin v případě jejich akutního nedostatku. Při použití vyšší koncentrace dochází zejména za slunečného počasí k popálení listů. Bezpečná koncentrace aplikovaných roztoků je u močoviny a hořké soli do 5 %, u ledků do 1 %. Z celkového aplikovaného množství je listy přijato pouze 2–35 % živin (Nátr, 1971 in Procházka et al., 1998). Nejčastěji je takto dodáván dusík, popř. železo (chelátová forma). Naopak fosfor je přes listy přijímán velmi pomalu.

Obrázek 2 Závislost rychlosti růstu (osa y) na obsahu příslušné živiny v rostlině (Nátr in Procházka et al., 1998)

83


7 7.1

Formy a přeměny hlavních živin v půdě Dusík

Horniny a minerály obsahují velmi málo dusíku a hlavní rezervoár představuje atmosféra (78% N2). Tento zdroj je však pro rostliny nedostupný. Rostliny přijímají dusík z půdy ve formě iontů NO3- a NH4+, které vznikají při mineralizaci organické hmoty, nebo jsou dodávány v hnojivech. Jejich podíl v půdě pod travními porosty však dosahuje pouze 0,1 až 1 % z celkového půdního N. Travní porosty odebírají z půdy v podmínkách střední Evropy ročně cca 50–400 kg N.ha-1, v luční půdě je však uloženo v organických vazbách 5 až 15 t.ha-1 dusíku, který je bez činnosti půdních organismů pro rostliny nepřístupný. Podíl celkového dusíku v suché půdě pod travními porosty se pohybuje většinou do 0,3 % hmotnostních. Většina půdního organicky vázaného dusíku je těžce rozložitelná. Organicky vázaný dusík se do půdy dostává zejména z opadu nadzemních částí rostlin (zejména při mulčování) a z odumřelých kořenů. Při mineralizaci organické hmoty se dusík uvolňuje ve formě amonných iontů, které se mohou vázat na sorpční komplex půdy. Nitrifikační bakterie oxidují v aerobních podmínkách za vhodné teploty a vlhkosti půdy rychle amonnou formu dusíku na nitrátovou. Optimální podmínky pro mineralizaci a nitrifikaci jsou v půdě při teplotě 15–30oC při vlhkosti 40–60 % polní kapacity. Pokud nejsou nitráty přijaty rostlinami či mikroorganismy, dochází k jejich vyplavování do drenáží popř. do podzemních vod. Vysoké koncentrace nitrátů poškozují kvalitu pitné vody (norma: max. 50 mg.l-1 NO3-) a spolu s fosforem se podílí na eutrofizaci povrchových vod (řasy, sinice). Při vyplavování strhávají nitráty z půdy bazické kationty, což vede k okyselování půd. Část nitrátů je přeměňována denitrifikačními bakteriemi na oxidy dusíku, popř. molekulární dusík N2, které unikají do atmosféry. Denitrifikací může být ztraceno z půdy až 50% dusíku dodaného v hnojivech. Zvýšené koncentrace dusíku (NO3-) ve vodách vedou k restrikcím při používání hnojiv v některých oblastech (nitrátová směrnice). Po aplikaci hnojiv s amonnou formou N nebo močoviny dochází k volatilizaci amoniaku (ztráty plynného NH3). Volatilizace může představovat ztráty N až ve výši 30 % z dodaných hnojiv, zejména za sucha a vysokých teplot. Tabulka 3 Potenciální vstupy a odběry dusíku v ekosystému trávníků (zdroj Hejduk)

Vstupy N

Odběr N (popř. alokace)

Hnojiva

Odběr rostlinami – pokosená, odstraněná biomasa

Atmosferické depozice

Vyplavování N z půdy (zejména nitráty)

Biologická fixace

Denitrifikace a volatilizace plynných forem N do atmosféry Povrchový odtok po přívalových deštích popř. po nesprávné závlaze Imobilizace a akumulace N v půdní organické hmotě

84


Mimo hnojiv se N do půdy dostává atmosferickými spady (10–30 kg N.ha-1 za rok) a velmi významná je symbiotická fixace vzdušného N bakteriemi rodu Rhizobium na kořenech bobovitých rostlin (150–300 kg N.ha-1 ročně). V trávníkářství tato fixace uplatňuje u jetele plazivého (microclover). Celková bilance dusíku v trávnících by měla být pokud možno vyrovnaná, pouze v prvních letech po založení trávníku se ukládá část dodaného dusíku v organických vazbách do půdy. Čím větší jsou přebytky na straně vstupů v porovnání s odběrem rostlinami (odstraněná pokosená biomasa a vyčesaná plsť), tím větší je riziko znečištění životního prostředí (nitráty a oxidu dusíku). Při mineralizaci organické hmoty v půdě se uvolňuje ročně 100–400 kg N.ha-1 a díky tomu mohou rostliny růst i bez hnojení (Šimek, 2003). Veškerá minerální N hnojiva se vyrábí ze vzduchu při značné spotřebě energie z fosilních paliv potřebné na přeměnu N2 na NH3. Na 1 kg takto získaného dusíku se spotřebuje cca 40–80 MJ energie, což odpovídá přibližně spalnému teplu 1–2 litrů nafty. Dlouhodobé používání minerálních N hnojiv vede k okyselování (acidifikaci) půdy. Nejvýrazněji se takto projevuje síran amonný, z něhož vznikají v půdě dvě silné kyseliny: (NH4)2SO4 + 4O2

7.2

→

H2SO4 + 2HNO3 + 2H2O

Fosfor

Je to živina, jejíž nedostatek spolu s dusíkem nejčastěji limituje růst rostlin v přírodě. Na rozdíl od dusíku a draslíku obsahují půdy fosforu jen velmi málo a hnojení fosforečnými hnojivy tak výrazně zvyšuje úrodnost panenských půd. Po přihnojení rozpustnými formami P ve formě hnojiv je však velká část fosforu rychle chemicky přeměněna na nerozpustné sloučeniny. Rozpuštěné formy fosforu mají tendenci se srážet a proto i na dobře hnojených půdách je koncentrace P v půdním roztoku velmi malá (pod 1 µg.l-1) a při odběru rostlinami se musí neustále doplňovat z labilních sloučenin. Pohyblivost P v půdě je nejmenší, ze všech živin (viz obr. 3). Při silně kyselé půdní reakci a v anaerobním prostředí dochází k vysrážení rozpustných forem po přihnojení do zcela nerozpustných sloučenin s hliníkem a železem, v alkalických půdách vápníkem (s mnohem lepší dostupností). Optimální pH půdy pro příjem fosforu je proto 6,0–6,5. Fosforečná hnojiva se získávají drcením a chemickou úpravou fosfátů (rozpouštění v kyselině sírové či dusičné). V povrchových vodách je fosfor častěji limitující živinou pro eutrofizaci, než dusík. Je-li poměr N:P ve vodě větší než 16, pak je limitující P. V povrchové vodě vyvolává eutrofizaci zvýšení koncentrace P na 20–100 µg.l-1 (Šimek, 2003b). Problémy vznikají při zarůstání zásobních nádrží pro závlahovou vodu a u vodních překážek na golfových hřištích.

7.3

Draslík

Draslík se (na rozdíl od předchozích živin) v půdě ani v rostlině nevyskytuje v organických sloučeninách. Je běžnou složkou řady půdních minerálů, zejména slíd a draselných živců.

85


Na hlinitých a jílovitých půdách, které vznikly z těchto minerálů, nebývá s nedostatkem K takový problém, jako na půdách s převahou křemičitého písku. Draselné ionty se v půdě zadržují elektrickými silami na jílových a organických koloidech, takže na půdách s dostatečnou kationtovou výměnnou kapacitou může výměnný draslík představovat značné množství vyjádřené v kg.ha-1. Některé jílové minerály však mohou K pevně fixovat do své krystalické mřížky, kde je pro rostliny nedostupný. Asi 90 % přijatelného dusíku je vázáno na sorpční půdní komplex a pouze 10 % je rozpuštěno v půdním roztoku. Přijatelný draslík tvoří jen asi 1–2 % celkového obsahu K v půdě. Vzhledem k převaze písčitých substrátů u sportovních trávníků je zde problém s nedostatkem K v půdě běžný. Kationtová výměnná kapacita je v těchto půdách malá, a proto často dochází k vyplavování draslíku do drenáží. Příklady důležitých iontů pro výživu rostlin: Dusík (N)

nitrát NO3amonium NH4+

Fosfor (P)

dihydrogenfosforečnan H2PO4hydrohenfosforečnan HPO42-

Draslík (K)

K+

Vápník (Ca)

Ca2+

Hořčík (Mg)

Mg2+

Síra (S)

síran SO42-

Obrázek 3 Příjem živin kořeny ve vztahu k jejich vzdálenosti (podle Gervy in Müller-Beck)

86


8

Hnojení trávníků

Trávy, stejně jako všechny rostliny, potřebují ke svému růstu a vývoji minerální živiny. V největším množství jsou přijímány dusík, fosfor a draslík, v poněkud menším síra, vápník a hořčík. V podstatně menším množství jsou přijímány další prvky (mikroelementy), které jsou ale také nezbytné pro život rostlin. Mezi nejdůležitější mikroelementy pro růst trav patří železo, měď, zinek, mangan, bor, molybden a křemík. Hnojením bychom měli dodávat živiny jednak pro zdravý vývoj vzcházejících a vyvíjejících se rostlin (živiny jsou nezbytnou součástí jejich těl) a jednak jako náhradu za živiny, které byly odstraněny spolu s travní biomasou při sečení trávníku. Pokud se při kosení travní biomasa nesbírá (golfové dráhy – fairways), uplatňuje se recyklace živin a potřeba hnojení je minimální. Tabulka 4 Základní rostlinné živiny a typické rozpětí jejich koncentrace v mladých listech trávníkových trav (Adams a Gibbs, 2004)

Prvek – makroelementy

g.kg-1 sušiny

Dusík (N)

20–45

Fosfor (P)

2,0–5,0

Draslík (K)

20–40

Vápník (Ca)

5,0–20,0

Hořčík (Mg)

1,0–5,0

Síra (S)

2,0–10,0

Prvek – mikroelementy

mg.kg-1 sušiny

Železo (Fe)

100–500

Mangan (Mn)

30–100

Zinek (Zn)

40–100

Měď (Cu)

5–50

Bor (B)

5–50

Molybden (Mo)

1–4

87


8.1

Dusík (N)

Hnojení touto živinou se projevuje u trávníků nejintenzivněji a nejrychleji. Dusík přijímají trávy ze všech minerálních živin v největším množství. Je součástí bílkovin, nukleových kyselin a enzymů a také chlorofylu, který rozhoduje o barvě trávníku. Dusík podporuje odnožování trav (hustotu a konkurenční schopnost), regeneraci po poškození, sytou barvu trávníku, ale také dlouživý růst listů. Rostliny přijímají dusík z půdy ve formě dvou iontů: NO3- a NH4+. Přes listy mohou být přijímány i molekuly močoviny CO(NH2)2 ve formě roztoku (koncentrace do 5 %). Nedostatek dusíku se projevuje žloutnutím trávníku, prořídnutím (zaplevelováním) a nízkou intenzitou růstu. Současně se snižuje vitalita trav, která se projevuje nižší odolností trávníku vůči mechanické zátěži, chorobám a dalším stresům (stresové proteiny obsahují N). Nastává rozklad bílkovin ve starších listech a z nich uvolněný dusík je přesunován do nejmladších listů. Zmenšuje se velikost chloroplastů a snižuje se obsah chlorofylu v listech. Zpomaluje se růst nejen nadzemní části, ale i kořenů. Nadbytek dusíku (po přehnojení) je pro trávník nebezpečnější, než jeho nedostatek. Zvyšuje se rychlost růstu nadzemních orgánů (častější potřeba sečení, větší produkce biomasy) a snižuje se odolnost proti napadení houbovými chorobami (pletiva jsou vodnatá, porost je nadměrně hustý – omezená výměna vzduchu, konkurence o světlo). Růst kořenů zaostává za růstem nadzemní části, snižuje se odolnost vůči suchu. Vyšší dávky N na podzim vedou k prodlužování vegetace a špatnému přezimování. Listy mají houbovitou konzistenci a špatně se kosí. Přehnojování dusíkem vede současně k poškození kvality podzemních vod (vyplavování nitrátů) a k úniku oxidů dusíku do ovzduší (skleníkové plyny). Zvýšená potřeba dusíku nastává brzy na jaře pro regeneraci odnoží po zimě, pro vytvoření listové plochy (fotosyntéza, tvorba stavebních a zásobních látek). Další období zvýšené spotřeby N nastává po vertikutaci, aerifikaci, aplikaci herbicidů či po jiné zátěži, kdy musí rostliny regenerovat po poškození. Podle Adams a Gibbs (2004) je schopen dospělý porost jílku vytrvalého za dobrých růstových podmínek zakomponovat do organických vazeb přibližně 2,0 kg N na 1 ha denně. Hlavním problémem tedy je, jak udržet dlouhodobě v kořenové zóně podobné množství přijatelných forem N. Jednorázová dávka N v rychle působících hnojivech by proto neměla na trávnících překročit 60 kg.ha -1. Na podzim by mělo být hnojení N ukončeno při trvalém poklesu půdních teplot pod 8 C.

88


8.2

Fosfor (P)

Podporuje růst kořenů a zlepšuje vyzrávání trávníku na podzim (akumulace zásobních látek do kořenů). V rostlině je nutný pro přenos energie (ATP, NADPH aj.), genetické informace (DNA) a dále tvoří některé stavební látky (fosfolipidy, cukerné estery aj.). P rezervou pro rostlinu je fytin. Rostlina přijímá P ve formě aniontu H2PO4- a HPO42-. Příjem P je inhibován v anaerobním a v alkalickém prostředí. Rozhodující je aktivní příjem, který je spojen se spotřebou energie. Velká množství fosforu vyžaduje rostlina v počátečních fázích vývoje po vzejití. V půdě je pevně fixován (biologicky a chemicky) a jeho pohyb je zde velmi pomalý. Proto je vhodné zapravit P hnojiva do celého profilu vegetačního substrátu před založením trávníku, popř. hnojení P aplikovat spolu s pískováním po aerifikaci. Pokud nepoužíváme kombinovaná hnojiva, je možno ročně aplikovat P jen jednou a N + K hnojiva podle podmínek pro růst trávníků. Hnojení fosforem je třeba (na rozdíl od N) korigovat podle výsledků půdních analýz. Vysoké dávky P vedou k podpoře lipnice roční a mělce kořenících plevelů. Je-li obsah P v nižších vrstvách půdy výrazně nižší, než v povrchových, snižuje se hloubka zakořenění trávníku.

8.3

Draslík (K)

Je důležitý pro transport a akumulaci asimilátů v rostlině (ukládání zásobních látek do kořenů). Zvyšuje odolnost vůči suchu (zlepšuje hospodaření s vodou), zátěži, mrazu a houbovým chorobám. V cytoplazmě buněk snižuje vodní osmotický potenciál, čímž redukuje ztráty vody a zvyšuje účinnost příjmu vody kořeny (Šimek, 2003b). Trávy mají relativně vysoké nároky na příjem K. V písčitých substrátech je K nedostatečně fixován a dochází k jeho vyplavování. Draselné hnojení je důležité je zejména na podzim, kdy zlepšuje přezimování trávníků. V rostlině působí zejména jako katalyzátor a naprostá většina K v rostlině je ve formě iontu K+ či v jiné anorganické formě. Do půdního roztoku se uvolňuje zejména při zvětrávání živců a slíd, v půdách s vyšším podílem jílnatých částic nebývá problém s jeho nedostatkem.

8.4

Hořčík (Mg)

Bývá často deficitní živinou, a proto se standardně přidává do většiny kombinovaných hnojiv. Je součástí molekuly chlorofylu a řady enzymů. Problémy s jeho nedostatečným příjmem se mohou projevovat po přehnojení draslíkem (antagonistický vztah). Deficit se projevuje chlorózami listů mezi žilnatinou.

8.5

Síra (S)

Je trávníky přijímána přibližně ve stejném množství jako fosfor. Je součástí řady hnojiv (sírany a obalovaná hnojiva), ale přesto se může vyskytnout její deficit, který se projevuje podobně, jako nedostatek N. Při anaerobním prostředí se podílí na vytvoření tzv. blacklayer, což je černě zbarvená vrstva půdy (nejčastěji 4–6 cm pod povrchem) s vysokým obsahem FeS (anaerobní prostředí, toxické pro růst kořenů).

89


8.6

Mikroelementy

Běžně se nestanovuje jejich obsah v půdě. Jsou stejně důležité jako hlavní živiny a při intenzivním růstu se může rychle projevit jejich nedostatek, zejména na písčitých substrátech. Nicméně jejich nadbytek může být pro rostliny horší než jejich nedostatek. Trávy obsahují nejvíce Fe a Mn (50–300 ppm v sušině), u dalších mikroelementů je obsah do 30 ppm. Železo je v rostlině z 90 % přítomno chloroplastech a podílí se na sytě zelené barvě listů. Problémy vznikají nejčastěji na alkalických půdách (chlorózy). Aplikuje se nejčastěji ve formě chelátů (EDTA). Mangan je důležitý při tvorbě fenolických látek a ligninu a podporuje tak odolnost trav vůči houbovým chorobám. Příjem je omezován vysokým pH a vysokým obsahem organické hmoty v půdě.

8.7

Interakce živin

Příjem živin a jejich koncentrace v těle rostlin jsou ovlivňovány jejich vzájemnými vztahy. Trávník například nemůže efektivně využívat draslík, pokud nemá k dispozici dostatek dusíku. Používání K hnojiv není rizikové pro životní prostředí, jako je to u N a P, a proto často dochází k jeho nadměrné aplikaci. To následně vede k odstraňování Ca a Mg ze sorpčního komplexu a jejich následnému nedostatku v rostlinách (Bell, 2011). Častá foliární aplikace železa vede často k omezení příjmu Mn rostlinami (Carrow et al., 2001). 2

Tabulka 5 Doporučené hnojení pro golfové trávníky (g/m ) dle Noon (2006)

Dráhy (Fairways) Odpaliště (Tees) Jamkoviště (Greens)

N

P2O5

K 2O

MgO

10–15

4

6–8

1

15–25

5

8–12

2

25–35

6

18–30

3–4

Pokud hodnotíme vliv jednotlivých živin na růst a vzhled trávníku je třeba si uvědomit, že živiny působí společně a že například fosfor, který podporuje růst kořenů, má na jejich rozvoj menší vliv než dusík.

90


8.8

Faktory ovlivňující výživu a hnojení trávníků

Racionální hnojení je při pěstování trávníků významným opatřením pro udržení jejich vysoké kvality. Problémy spojené s hnojením lze soustředit do následujících okruhů:         

respektování obsahu přijatelných živin v půdním prostředí či ve vegetačním substrátu; respektování obsahu živin v listech; respektování nároků dominantního druhu v porostu; respektování průběhu počasí v jednotlivých letech a klimatu v dané oblasti; stanovení potřeby živin podle jednotlivých kategorií trávníku; respektování poměru základních živin; správný systém hnojení s ohledem na termín aplikace a dělení celkové roční dávky (zejména N); výběr vhodného druhu hnojiva a formy živin; respektování předpisů pro ochranu životního prostředí.

91


8.9

Obsah přijatelných živin v půdě a ve vegetačním substrátu

Analýzy půd na obsah přijatelných živin (P, K, Mg popř. Ca) bychom měli provést jak před založením trávníku, tak v pravidelných intervalech (2–3 roky) u trávníků starších. V ČR se od roku 1999 používá metoda stanovení přístupných živin dle Mehlicha III. Tabulka 6 Kritéria obsahu P, K, Ca, Mg pro jednotlivé druhy orné půdy ČR (Mehlich)

OBSAH

FOSFOR

Nízký

Do 50

Dobrý

81–115

Vysoký

116–185

OBSAH

DRASLÍK lehká

střední

těžká

Nízký

Do 100

Do 105

Do 170

Dobrý

161–275

171–310

261–350

Vysoký

276–380

311–420

351–510

OBSAH

VÁPNÍK lehká

střední

těžká

Nízký

Do 1000

Do 1100

Do 1700

Dobrý

1801–2800

2001–3300

3001–4200

Vysoký

2801–3700

3301–5400

4201–6600

OBSAH

HOŘČÍK lehká

střední

těžká

Nízký

Do 80

Do 105

Do 120

Dobrý

136–200

161–265

221–330

Vysoký

201–285

266–330

331–460

Pozn.: Mezi hodnotou nízký a dobrý obsah je hodnota vyhovující, obsah překračující hodnotu vysoký patří do kategorie velmi vysoký.

92


Při znalosti obsahu přijatelných živin v půdě můžeme korigovat doporučené dávky hnojiv podle následující tabulky. Tabulka 7 Korekce normativů P, K, Mg v závislosti na obsahových kategoriích (Richter et al., 1999)

Korekce základního normativu (%) Obsah živiny P

K

Mg

nízký

+25

+15

+50

vyhovující

0

0

0

dobrý

–30

–50

0

vysoký

–100

–100

–100

velmi vysoký

–100

–100

–100

93


9

Trávníková hnojiva

Používají se zejména minerální hnojiva, nejčastěji v granulované formě, ale v některých případech i krystalická či kapalná. Klasická zemědělská hnojiva mají určitá omezení u nízce sečených trávníků (greeny), neboť jejich granulace je často stejně velká jako výška trávníku (3–4 mm). Jejich výhodou je výrazně nižší cena a snadnější dostupnost.

9.1

Jednosložková zemědělská hnojiva využívaná pro hnojení trávníků

Tabulka 8 Jednosložková zemědělská hnojiva pro hnojení trávníků (zdroj Hejduk)

Živina

Název hnojiva

Obsah živiny (%)

Poznámka

N

Ledek vápenatý

15

velmi rychlé působení, pro kyselé půdy

Ledek amonný s vápencem

27,5

nejpoužívanější N hnojivo na světě

Dusičnan amonný

33

výbušný, všechny ledky snadno pálí listy

Močovina

46

pomalejší působení

DAM 390

30

kapalné hnojivo (směs dusičnanu amonného a močoviny)

Superfosfát

8

rychle rozpustná forma

Hyperkorn

11,5

pomaleji rozpustná forma

Draselné soli

33–50

obsahují chlor

Síran draselný

40

bezchloridové, šetrnější

Hořká sůl

10

pro listovou výživu

Kieserit

15

pro hnojení přes půdu

P

K

Mg

94


9.2

Kapalná hnojiva a hnojení na list u trávníků

Živiny mohou být v menší míře přijímány i přes listy. Tato doplňková forma výživy se uplatňuje zejména v období sucha a u trávníků s poškozeným kořenovým systémem (zhutněná půda). Důvody pro využívání listové výživy mohou být u trávníků následující:     

rychlé zlepšení barevného aspektu (např. před soutěžemi a turnaji); odstranění rušivého vizuálního vlivu granulí po aplikaci; rychlé dodání chybějící živiny; eliminace nepříznivých půdních vlastností (železo na alkalických půdách); snížení ztrát živin při kosení (eliminace sběru granulí).

Mezi hlavní nevýhody patří nízké jednorázové dávky živin (silně zředěné roztoky), krátkodobá účinnost (častější aplikace), možnost popálení trávníku v případě použití vyšší koncentrace roztoku a za horkého počasí a omezená účinnost v případě deště po aplikaci. Koncentrace hnojiv jsou v rozmezí 1–3 %, je vhodné použít smáčedla pro dokonalejší pokrytí listů. Tabulka 9 Příjem jednotlivých živin přes listy (časový průběh) dle Müller-Beck

Živina

doba potřebná pro 50% příjem

Dusík

1–6 hodin

Fosfor

2,5–6 dnů

Draslík

1–4 dny

Hořčík

20 % během 1 hodiny

Železo

8 % během 24 hodin

Mangan

1–2 dny

Zinek

1 den

Poměr hlavních živin (N : P2O5 : K2O) v trávníkových hnojivech by měl být při dobré zásobě živin v půdě 4 : 1 : 3 (Adams a Gibbs, 2004). Někteří autoři doporučují zvýšení poměru draslíku z důvodu zvýšení odolnosti vůči stresovým faktorům (sucho, houbové choroby, mráz). Vždy je nutno přihlédnout k obsahu přijatelných živin v půdě, pH půdy a k jejímu zrnitostnímu složení.

95


9.3 9.3.1

Systém hnojení v průběhu roku Klasická, rychle působící hnojiva

Používání klasických, rychle působících hnojiv je typické pro extenzivní a krajinné trávníky, popř. i pro intenzivní trávníky v případě potřeby jejich rychlé regenerace. Systém hnojení může být založen na včasném základním jarním hnojení (březen – duben) vícesložkovým hnojivem (NPK, Cererit, Vollkorn atd.) s cílem podpory růstu založených odnoží z podzimního období. Dávka N dosahuje 4–8 g.m-2. K dalšímu hnojení od konce dubna do začátku června se využívají nejčastěji jednosložková N hnojiva (ledky, močovina, síran amonný) pro regeneraci poškozených trávníků a udržení barevného aspektu. V této době trávníky nejintenzivněji rostou, a proto by tato dávka neměla být příliš velká (do 4g N.m-2). Při použití N hnojiv hrozí nebezpečí popálení trávníku při aplikaci na vlhký trávník (rosa), v takovém případě je vhodné spustit krátce závlahu, aby došlo k opláchnutí hnojiva z listů. Pro letní období jsou vhodné také kapalná hnojiva s mikroprvky, čímž se snižuje riziko stresu z vysoké koncentrace solí v půdním roztoku. K poslednímu pozdně letně – podzimnímu přihnojení (září – říjen) je možno opět využít vícesložková hnojiva. Hnojení vede k podpoře zakládání nových odnoží a k udržení asimilační plochy pro dostatečnou tvorbu asimilátů pro dobré přezimování. Dnes se stále častěji uplatňují hnojiva s regulovaným uvolňováním živin, které umožňují snížit dávky živin při dosažení vysoké kvality trávníku.

9.3.2

Dlouhodobě působící hnojiva

U trávníků a okrasných rostlin jsou využívána v poslední době stále častěji hnojiva s pomalým uvolňováním živin, zejména dusíku. Jejich výhodou je úspora pracovních nákladů (omezený počet aplikací za rok), eliminace nebezpečí popálení listů, rovnoměrný růst trávníku, nízká prašnost a omezené riziko vyplavování nitrátů a dalších živin. Uvádí se doba působení 2–3 měsíce. Pro golfové greeny se používá menší granulace (1–2 mm). Jejich nevýhodou je vyšší cena (přibližně 3 až 10 krát oproti zemědělským hnojivům) a nedostatečný účinek pro rychlou regeneraci trávníku. Používají se čtyři způsoby pro zpomalení uvolňování živin: 1. Obalování granulí – používají se rychle rozpustná hnojiva, jejichž granule jsou potaženy vrstvou síry, polymerů a vosků, které se postupně rozpadají. Část granulí je neobalena, část je naopak potažena několika vrstvami, aby se živiny uvolňovaly rovnoměrně. Doba působení závisí na druhu a tloušťce obalu, na teplotě a vlhkosti. Často se používá obalovaná močovina pod názvem SCU (Sulphur coated urea). Při její výrobě se kropí granulky močoviny roztavenou sírou. Obchodní produkt obsahuje 20 až 30 % síry a 32 až 38 % dusíku. Na sírový obal se nakonec pro vyšší stabilitu a pro zpomalení mikrobiálního rozkladu nanesena vrstvička vosku a biocidu. Uvolňování močoviny do půdního roztoku nastává po rozpadu ochranného obalu.

96


Nevýhodou obalovaných hnojiv je sbírání granulí při vertikutaci, zejména na greenech (při používání groomeru). 2. Řetězení močoviny – využívají se zde kondenzáty močoviny, pod různými obchodními názvy. Nejstarším zástupcem je formaldehydmočovina (Ureaform), která se vyrábí od roku 1924 (BASF). Vzniká z močoviny a formaldehydu a vlastnosti výsledného produktu závisí na vzájemném poměru surovin a na době vzájemného působení, teplotě, pH a na dalších faktorech. Je to směs sloučenin s rozdílnou délkou řetězců. Obecně platí, že čím je řetězec delší, tím dlouhodoběji hnojivo působí. Nejjednodušší případ je vznik monomethylol-močoviny (Schönthaler, 2008): NH2 – CO – NH2 + CH2 O Močovina Formaldehyd



HO – CH2 – NH – CO – NH2 Monomethylol-močovina

Dalšími kondenzáty močoviny jsou sloučeniny prodávané pod obchodními názvy IBDU (Isobutylendiurea, Isodur), CD močovina (Crotodur) a další. Podíl rychle a pomalu rozpustných frakcí N se posuzuje podle jejich rozpustnosti v chladné (25 oC) a horké vodě (100 oC). Jejich dlouhodobý účinek spočívá v pozvolné hydrolýze, jejíž rychlost závisí na faktorech, které ovlivňují růst rostlin – voda, teplota, aktivita půdních organismů a půdní reakce (hodnota pH). 3. Inhibitory nitrifikace a inhibitory ureázy. Použití inhibitorů nitrifikace omezí přeměnu amonného N na nitráty. Nejznámějšími inhibitory nitrifikace v Evropě je Didin (DCD = dicyandiamid) a Piadin (DCD+3-methylpyrazole). Při vyšší koncentraci nitrátového N v půdě dochází snadno ke ztrátám (denitrifikace v anaerobních podmínkách, vyplavování po nadměrné závlaze či srážkách, zejména na lehkých půdách). Nedávno byla uvedena na český trh močovina s inhibitorem ureázy, který snižuje ztráty N únikem amoniaku po její hydrolýze na povrchu půdy. Jako inhibitor je používán NBPT (N-(n-butyl)-thiophosphorictriamid). 4. Organická hnojiva nachází stále častěji uplatnění i pro hnojení trávníků, neboť roste zájem veřejnosti o omezování chemických vstupů. Patří sem např. kompost, masokostní, rohová, péřová a rybí moučka, sušená krev, pokrutiny, čistírenské kaly, odpady z potravinářského, farmaceutického a kožedělného průmyslu atd. Jejich nevýhodou je nízká koncentrace živin (max. 14 % N) a tudíž nutnost používat vysoké dávky. Mohou pozměnit vlastnosti vegetačního substrátu (zvýšení retenční kapacity, sorpční schopnosti, podpora mikrobiální aktivity atd.). Rychlost jejich působení závisí nejen na původu a poměru C/N, ale i na způsobu jejich zpracování (např. hydrolýza). Další výhodou organických hnojiv je to, že mimo hlavní živiny obsahují i mikroprvky. Kompost je používán spíše jako zdroj mikroorganismů a organické hmoty. Obsah N je 0,5 až 3 % v sušině (Altissimo, 2011). Kvalita kompostu z různých zdrojů se může velmi lišit v závislosti na použitých výchozích surovinách, způsobu ošetřování a době zrání. Lze ho použít do vegetační vrstvy před zakládáním trávníků, nebo ve směsi s pískem pro top dressing. Je-li kompost dostatečně zralý a vyroben z patřičných vstupů, omezuje výskyt

97


a projevy patogenních mikroorganismů, omezuje plsť a zhutnění, zvyšuje odolnost trávníku vůči stresu a snižuje spotřebu závlahové vody (Sachs a Luff, 2002).

9.3.3

„Lžícová výživa“

Menší dávky podle aktuální situace (Spoon feeding approach) Cílem tohoto přístupu je využívat celkově nízkou až střední dávku N a vyhnout se nadměrnému, nárazovitému růstu trávníku a omezit množství minerálního dusíku v půdě pro redukci jeho ztrát. Problémy vznikají často při používání standardních hnojiv na písčitých substrátech po přívalových srážkách (vyplavení, povrchový odtok). Na golfových greenech dochází při tomto způsobu hnojení ke zvýšení rychlosti a pevnosti povrchu. Systém je vhodný také pro oblasti s častými a vydatnými dešti, kde se dlouhodobě udržuje vysoká půdní vlhkost a snadno dochází k vyplavování rozpustných forem živin. Lze využít i při použití fertigace, což je aplikace hnojiv v závlahové vodě (kvůli problému s rovnoměrnou distribucí živin na ploše není tato metoda příliš v trávníkářství používána). Používají se velmi nízké jednorázové dávky N, pouze 5–20 kg ha-1, jejichž aplikace se opakuje v týdenních intervalech, nejčastěji ve formě silně ředěných roztoků postřikovači (Carrow et al., 2001).

98


10 Respektování předpisů pro ochranu životního prostředí Vysoké dávky dusíku používané na některých fotbalových a golfových trávnících (250 až 400 kg.ha-1 ročně) snižují využitelnost N rostlinami pod 50% a vedou ke znečištění podzemních vod (vyplavování nitrátů) a atmosféry (oxidy N uvolňované při denitrifikaci). Vyplavování nitrátů je zvyšováno silně propustnými pískovými substráty a omezenou hloubkou kořenů v důsledku zátěže a nízkého sečení. To vedlo v minulosti k výrazné kritice trávníkářství jako celku, a proto byla přijata řada opatření a restrikcí. K omezení vyplavení nitrátů může vést vhodný režim závlahy. Rostliny kontinuálně odebírají uvolňované živiny a zvyšují celkový příjem. Střídání proschnutí a převlhčení půdy také zvyšuje množství vyplavených živin. Dalším důležitým opatřením je používání nižších a častějších jednorázových dávek dusíku (1–2 g.m-2), které stihne rostlina v krátké době přijmout. Poslední možností je používání dlouhodobě působících hnojiv s řízeným uvolňováním živin. Dalšími rizikovými oblastmi pro životní prostředí při ošetřování trávníků je používání herbicidů, fungicidů, únik PHM a olejů ze strojů. Všechny tyto faktory musí být brány v úvahu při tzv. „ekologizaci“ golfových hřišť. Aby bylo minimalizováno riziko znečištění povrchových vod, používá se ochranný travní pás (buffer zone), který zachycuje povrchový odtok z výše položených, intenzivně ošetřovaných ploch. Tento ochranný pás by měl být sečen na vyšší výšku, aby byl schopen co nejlépe zachycovat povrchový odtok vody a převádět ho na méně nebezpečný odtok podpovrchový (Carrow et al., 2001). Z důvodu omezení výše uvedených rizik vznikla v poslední době řada golfových a fotbalových hřišť a dalších travnatých ploch, kde není dovoleno používat pesticidy a často ani minerální hnojiva. Nejvíce takových trávníků je v Dánsku a v Nizozemí, ale začínají se objevovat i v dalších zemích.

99


Použitá literatura ADAMS, W. A. a R. J. GIBBS. Natural Turf for Sport and Amenity: Science and Practice. 3rd edition. Cambridge: CAB International, 2004. ISBN 0-85198-720-6. ALTISSIMO, A. Organic fertilizers: Přednáška v rámci semináře „Zimní škola greenkeeperů“. In: Mendelova univerzita v Brně, 15.–16. 11. 2011. BELL, G. E. Turfgrass physiology&ecology: Advanced management principles. Wallingford: CABI, 2011. ISBN 978-1-84593-648-8. CARROW, R. N., D. V. WADDINGTON a P. E. RIEKE. Turfgrass soil fertility and chemical problems: Assesment and management. Hoboken, New Jersey: John Wiley&Sons, Inc., 2011. ISBN 1-57504-153-7. DUVIGNEAUD, P. Ekologická syntéza. Praha: Academia, 1988. NONN, H. Řízená výživa trávníků, půdní analýzy, hodnocení, podpůrné půdní a výživné prostředky: Přednáška v rámci Zimní školy greenkeeperů. In: MZLU v Brně, 15. 11. 2006. KUTÍLEK, M. Vodohospodárská pedologie. 2. vyd. Praha: SNTL, 1978. PIŽL, V. Žížaly České republiky: Sborník přírodovědného klubu v Uherském Hradišti. Uherské Hradiště: Přírodovědný klub v Uherském Hradišti, 2002. Supplementum č. 9/2002. ISBN 80-86485-04-8. PROCHÁZKA, S., I. MACHÁČKOVÁ, J. KREKULE a J. ŠEBÁNEK a kol. Fyziologie rostlin. Praha: Academia, 1998. QIAN, Y. a R. F. FOLLETT. Assessing Soil Carbon Sequestration in Turfgrass Systems Using Long-Term Soil Testing Data. Agronomy Journal, 2002. ISBN 94:930-935. RICHTER, R., J. HLUŠEK a L. HŘIVNA. Výživa a hnojení rostlin: Praktická cvičení. Brno: MZLU v Brně, 1999. ISBN 80-7157-346-9. RYANT, P., R. RICHTER Multimediální učební texty z výživy rostlin [online]. Brno: Ústav agrochemie a výživy rostlin, MZLU v Brně, 2003, 16. 11. 2006 [cit. 2012-07-29]. Dostupné z: http://web2.mendelu.cz/af_221_multitext/vyziva_rostlin/index.htm SLAVÍKOVÁ, J. Ekologie rostlin. Praha: SPN, 1986. STEHLÍK, O. Potenciální eroze půdy proudící vodou na území ČSR: Studia Geographica 42. Brno: Geografický ústav ČSAV Brno, 1975. SACHS, P. D. a R. T. LUFF. Ecological golf course management. Hoboken, New Jersey: John Wiley&Sons, Inc., 2011 SCHÖNTALER, K. Půda a vegetační substráty. In: HEJDUK, S. a kol. Trávníkářství. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2008. ISBN 978-80-7375-227-9. ŠIMEK, M. Základy nauky o půdě: 1. Neživé složky půdy. České Budějovice: Biologická fakulta JU v Českých Budějovicích, 2003a. ŠIMEK, M. Základy nauky o půdě: 3. Biologické procesy a cykly prvků. České Budějovice: Biologická fakulta JU v Českých Budějovicích, 2003b.

100


101


Vzdělávání pro lepší zeleň kolem nás Modul Ochrana rostlin

Poškození trávníku a možnosti jeho ochrany doc. Ing. Bohumír Cagaš, CSc.


102

Modul Ochrana rostlin

Obsah POŠKOZENÍ TRÁVNÍKU A MOŽNOSTI JEHO OCHRANY ............................................. 106 1 2

Úvod....................................................................................................................................... 106 Obecné zásady ochrany trávníků ........................................................................................... 107 2.1 Způsoby ochrany trávníků............................................................................................. 107 2.2 Projevy onemocnění trávníků ....................................................................................... 107 2.3 Obecná charakteristika trávníkových chorob ............................................................... 109 2.4 Profylaktická ochranná opatření ................................................................................... 109 3 Potenciální původci onemocnění trávníků ............................................................................ 110 3.1 Infekční onemocnění .................................................................................................... 111 3.1.1 Virózy ........................................................................................................................ 111 3.1.2 Bakteriózy ................................................................................................................. 111 3.1.3 Houby........................................................................................................................ 111 3.1.3.1 Hlenky .............................................................................................................. 111 3.1.3.2 Sněžná světlorůžová plísňovitost trav ............................................................. 112 3.1.3.3 Sněžná šedobílá (tyfulová) plísňovitost trav .................................................... 113 3.1.3.4 Červená nitkovitost trav................................................................................... 114 3.1.3.5 Čarodějná kruhovitost trav .............................................................................. 115 3.1.3.6 Padlí trav .......................................................................................................... 116 3.1.3.7 Listové skvrnitosti ............................................................................................ 117 3.1.3.8 Travní rzi........................................................................................................... 118 3.1.3.9 Bronzově hnědá ohniskovitost trávníku .......................................................... 119 3.1.3.10 Antraknóza trávníku......................................................................................... 120 3.1.3.11 Drobná kulatá ohniskovitost trávníku.............................................................. 121 3.1.3.12 Suchá skvrnitost trávníku ................................................................................. 122 3.1.3.13 Fusariová spála trávníku .................................................................................. 123 3.1.4 Háďátka .................................................................................................................... 123 3.2 Neinfekční původci onemocnění trávníku a ochrana proti nim ................................... 124 3.2.1 Řasy........................................................................................................................... 124 3.2.2 Mechy ....................................................................................................................... 125 3.2.3 Hmyz ......................................................................................................................... 126 3.2.4 Ostatní živočišní škůdci ............................................................................................. 126 3.2.5 Plevele ...................................................................................................................... 127 4 Obecné zásady ochrany trávníků ........................................................................................... 128 4.1 Nepřímá opatření.......................................................................................................... 128 4.1.1 Bakteriální antagonisté ............................................................................................. 129 4.1.2 Houboví antagonisté ................................................................................................ 129 4.1.3 Kompost a jeho příznivé působení ........................................................................... 129 4.1.4 Mykorrhiza a přípravky na její bázi ........................................................................... 129 4.1.5 Šlechtění na rezistenci .............................................................................................. 130 4.1.6 Endofytní houby ....................................................................................................... 130 4.2 Přímá opatření .............................................................................................................. 131 4.2.1 Zásahy biologické povahy ......................................................................................... 131 4.2.2 Zásahy jiné nechemické povahy ............................................................................... 131

104

Modul Ochrana rostlin

4.2.3 Zásahy chemické povahy .......................................................................................... 131 4.2.3.1 Fungicidy .......................................................................................................... 131 4.2.3.2 Herbicidy .......................................................................................................... 134 4.2.3.3 Růstové regulátory........................................................................................... 134 5 Výskyt onemocnění trávníků v průběhu roku ....................................................................... 135 6 Závěr ...................................................................................................................................... 136 Použitá literatura............................................................................................................................ 137

105

Modul Ochrana rostlin Poškození trávníku a možnosti jeho ochrany (doc. Ing. Bohumír Cagaš, CSc.)

Poskození travníku a moznosti jeho ochrany doc. Ing. Bohumír Cagaš, CSc.

1 Úvod Specializace a výjimečnost chorob a škůdců, kteří se vyskytují v trávnících, je dána již samotných „hostitelským prostředím“. Travní druhy zde nerostou volně, tj. přirozeně, ale tvoří víceméně umělé společenstvo rostlin, kde převažují druhy trav s nízkou produkcí nadzemní hmoty, které bohatě odnožují, intenzivně prokořeňují vegetační vrstvu půdy a vytvářejí hustý a pevný travní drn. Ten se pravidelným sekáním a dalšími kultivačními zásahy pěstuje a udržuje v takovém vzhledu a stavu, aby co nejlépe plnil speciální funkce – od estetických až po sportovní. Diagnostika těchto škodlivých biotických činitelů a z ní vyplývající ochranná opatření nejsou jednoduchou záležitostí nejen u nás, ale i v zemích se značně rozvinutým „trávníkářským průmyslem“. Naše znalosti o nich jsou relativně omezené. Hlavní důvody jsou následující:    



absence pravidelného sledování výskytu biotických poruch na trávnících různého typu; nepravidelný výskyt onemocnění trávníku v závislosti na klimatických podmínkách, způsobu ošetřování a dalších faktorech; obtížná identifikace původců onemocnění trávníku; absence specializovaného výzkumného projektu doma nebo v zahraničí (o specializovaném pracovišti, či oddělení ani nemluvě) se zaměřením na ochranu trávníku vůči stresu; dosavadní neexistence registrovaných chemických a jiných přípravků na ochranu proti chorobám a škůdcům trávníků (inspirace: spolupráce skandinávských států).

106


2

Obecné zásady ochrany trávníků

2.1

Způsoby ochrany trávníků

Ochrana přímá versus nepřímá: 

přímá – herbicidy, fungicidy, insekticidy příp. další přípravky převážně chemické povahy;



nepřímá – správná péče o porost včetně přiměřeného výsevku, nechemická opatření, rezistentní šlechtění, biologické metody (vč. posílení přirozených antagonistů chorob atd.).

Integrovaná ochrana: kombinace všech možných ochranných opatření – chemických, genetických, biologických a chemických Biologická ochrana: obecně jde o snížení infekčního tlaku nebo aktivity původce onemocnění nasazením určitých organismů. Její současné problémy:    

výzkum je dosud na začátku; vysoké náklady; problémy s přepravou a dodávkami; vysoké náklady na diagnostiku (biologické prostředky jsou přísně specifické).

Důvody hledání alternativ k chemické ochraně:   



problémy se vznikem rezistence u populace původce onemocnění; porušování přirozeného půdního režimu; problémy v oblasti životního prostředí a částečně i se zákonem (nelze používat neregistrované přípravky, byť obsahující účinnou látku a povolené do jiných plodin…); dlouhodobé působení některých chemických přípravků, rezidua atd.

Cíl všech ochranných opatření:  

2.2

zajistit optimální podmínky pro růst trávníku; vytvořit nepříznivé podmínky pro infekci.

Projevy onemocnění trávníků

Ve fytopatologii trávníků je třeba počítat s tím, že původce onemocnění je přítomen vždycky. K jeho projevům však dochází tehdy, když:   

vitalita travního porostu je z různých příčin oslabena; vnější podmínky umožní expresi určité choroby, nebo celého komplexu onemocnění; náchylnost k onemocnění může být ovlivněna zejména teplotou, světlem, vodou a živinami.

107


Teplota:   

citlivost vůči extrémním teplotám je u různých druhů rozdílná; nízká teplota – nízká úroveň látkové výměny – potencionálně vyšší náchylnost k onemocnění; vysoká teplota – poruchy způsobené nedostatkem vody.

Světlo:  

předpoklad pro asimilaci; nedostatek světla zvyšuje náchylnost k infekci.

Voda:   

nedostatek vody brzdí látkovou výměnu; zvadlá rostlina může být po přísunu vody snadněji infikována; nadbytek vody v půdě a plsti brání správné výměně živin.

Živiny:    

ovlivňují rozhodujícím způsobem vitalitu rostlin; rostliny dobře zásobené živinami lépe odolávají infekci; důležitý je správný poměr K, N; nadbytek N může být rizikovým faktorem.

Vliv onemocnění na trávníky:      

snížená schopnost zátěže; omezená regenerace; zhoršený „zelený“ aspekt; omezení „hrací“ schopnosti (menší rychlost míčku atd.); zvýšený výskyt nežádoucích trav, plevelů a mechu; pozměněné složení původní směsi.

Kritéria pro výběr vhodného fungicidu:      

působnost; snášenlivost; jistota (jak pro travní drn, tak pro člověka); doba účinku (znalost kdy a jak dlouho působí); rezistence (mít informace, zda existují již choroby s indukovanou rezistencí vůči danému onemocnění); doba použití.

108


2.3         

2.4          

Obecná charakteristika trávníkových chorob Převažují choroby houbového původu. Nízká vitalita rostlin a příznivé podmínky pro rozvoj choroby vedou k infekci. Odolnost/náchylnost je druhovou a odrůdovou záležitostí. Extrémní teploty a silné výkyvy způsobují náchylnost drnu. Nedostatek světla způsobuje zeslabení rostlin. Nedostatek vody zeslabuje rostliny, její přebytek ovlivňuje kořenový systém. Nedostatek živin a kolísání jejich hladiny zeslabuje rostliny (nebezpečné jsou vysoké dávky N před zimou). Přebytek N zeslabuje rostliny (stejnoměrnost). Dostatečné množství K zajišťuje odolnost (zejména postupně a pomalu působící, např. na greenech, kde je písek).

Profylaktická ochranná opatření Využití rezistentních druhů a odrůd. Odstranění plsti na trávníku. Odstranění nadbytečné vlhkosti a zhutnění půdy. Závlaha v suchých podmínkách. Podpora rozvoje antagonistů. Zlepšení provzdušnění půdy, zachování její drobtovité struktury. Vyvarovat se poranění listů (používat ostré nářadí). Zásobení živinami podle potřeby, odstranit jak jejich nedostatek, tak přebytek. Vyvarovat se přebytku N. Optimalizovat dávky K.

109


3

Potenciální původci onemocnění trávníků

Infekční původci Tabulka 1 Infekční původci onemocnění trávníků (schéma dle Smileye a kol., 2005)

viry

bakterie

mykoplasmózy

háďátka

viroidy

riketsie

houby

prvoci

Neinfekční onemocnění 1. biotičtí původci neinfekčních onemocnění: a) řasy; b) mechy; c) hmyz; 2. abiotičtí původci neinfekčních poruch: a) chemické agens:  pesticidy; Obrázek 1 Podzimní fialovění psinečků je i druhovou a odrůdovou záležitostí  zvířecí moč nebo soli; (Cagaš, 2010)  hnojiva;  nedostatek živin (P a K chybí velmi často, někdy je třeba dodat Ca a S, aby se udrželo pH 6–7);  plyny (ozón, etylen, kysličníky S a další);  ostatní užitkové chemikálie (čisticí prostředky, mazadla, pohonné hmoty aj.); b) fyzikální agens:  teplota;  voda a led;  mělká půda (zvýšené zahřívání podkladové horniny);  půdní zhutnění (vyvolané např. nadměrným zatížením – provozem);  plsť (thatch – vzniká dlouhodobou akumulací odumřelých kořenů, rhizomů, stolonů atd.);  stromy a keře (konkurence s trávníkem v oblasti vody, výživy a světla); c) mechanické agens:  poškození sekáním (tupý nůž rotační sekačky trhá list a vytváří tak dobré podmínky pro vstup infekce);  poškození skalpováním sekačkou (příliš nízké nastavení nože);  poškození listů a pupenů v období dormance (kola aut);  poškození při sportovním zatížení; d) fyziologické agens:  fialovění trávníku (obrázek 1).

110


3.1

Infekční onemocnění

3.1.1

Virózy – RGMV, BYDV

Výskyt je potvrzen, ale nevytvářejí na trávnících typické příznaky jako původci houbového onemocnění

3.1.2

Bakteriózy – druhy rodů Pseudomonas spp, Xanthomonas spp.

Poškození na trávnících není známo. Výskyt u trav využívaných jiným způsobem, je však znám.

3.1.3 3.1.3.1

Houby Hlenky (slime molds)

Obrázek 2 Hlenky na monokultuře lipnice luční (foto Cagaš) Tabulka 2 Hlenky (zdroj Cagaš)

Původci

Příznaky

Podmínky podporující výskyt Ochranná opatření vč. podmínek omezujících výskyt

Chemická ochrana

Mucilago crustacea Wiggers Physarum cinereum (Batsch)Pers. Fuligo spp. a ostatní druhy třídy Myxomycetes Nepravidelné skvrny o velikosti 2–60 cm se náhle objevují na trávníku zejména na podzim za vlhkého počasí; listy, příp. stébla jsou obalena bílými, šedými, či jinak zbarvenými tělísky (sporangia); nejde o typické parazity, trávy zpravidla neodumírají, dochází však ke zhoršení estetického vjemu (slizovité skvrny). Objevují se zpravidla na stejném místě. Chladné a vlhké počasí, zastínění, silná vrstva plsti. Nejsou většinou potřebná, poněvadž nejde o typické škodlivé organizmy. Sporangia je možno odstranit proudem vody, hrabáním, nízkým sekáním. K preventivním opatřením patří odstraňování rosy a listí a zajištění dostatečné propustnosti půdního substrátu. Neprovádí se, v případě většího výskytu je použití fungicidů možné. 111


3.1.3.2

Sněžná světlorůžová plísňovitost trav

(Plíseň sněžná, pink snow mold, Fusarium patch, Schneeschimmel)

Obrázek 3 Typické projevy sněžné světlerůžové plísňovitosti (foto Cagaš) Tabulka 3 Sněžná světlerůžová plísňovitost trav (zdroj Cagaš)

Původce

Příznaky

Podmínky podporující výskyt

Ochranná opatření včetně podmínek omezujících výskyt Chemická ochrana

Monographella nivalis (Schaffnit)E. Müller var. nivalis syn.: Griphosphaeria nivalis (Schaffnit)E. Müller & von Arx aj. anam: Microdochium nivale (Fr.) Samuels & Hallet var. nivale syn.: Fusarium nivale (Fr.)Sorauer aj. Zprvu drobné (4 –6 cm), později rozšiřující se vodnaté skvrny s bílým, nebo lehce narůžovělým myceliem. Výskyt choroby však není vázán ani na výskyt sněhu, ani mrazu. Teplotní optimum pro rozvoj choroby je 0 až 8°C. Napadá všechny druhy trav, k nejnáchylnějším patří lipnice roční, k nejodolnějším pak bojínek luční a cibulkatý. Odrůdy jílku vytrvalého patří k náchylným. Jde o nejvýznamnější chorobu trávníků v našich podmínkách. Střídání teplot, v jehož důsledku trávy neprodělávají plnou dormanci, dlouhotrvající vlhkost na trávníku (rosa, mlha), špatně vysýchající vrchní vrstva půdy (zhutnělý povrch), sníh na nezamrzlém půdním povrchu, neodklizená organická hmota (tráva, listí), extenzivně sekaný trávník, vysoké dávky N na podzim a nedostatek K, vysoká hodnota pH, uměle vyhřívaný trávník, příliš intenzivní sekání na podzim (vyholování trávníku, mechanické poškození), stinné polohy. Správné složení travní směsi, nepřehnojování N na podzim (zvláště rychle rozpustná hnojiva), uchování suché svrchní vrstvy půdy (aerifikace, pískování, příp. drenáž), odstraňování rosy, plsti, organických zbytků, vyvarovat se vápnění na podzim (houba dává přednost půdám s alkalickou reakcí), provzdušnění a odstranění napadeného materiálu na jaře. Anilazin, benomyl, bitertanol, carbendazim, carbendazim + prochloraz, chlorthalonil, fenarimol, mancozeb, metiram, propiconazol, thiabendazol, thiophanat-methyl, vinclozolin (EUROGREEN, 2002), triadimefon, iprodione, azoxystrobin, trifloxystrobin, myclobutanil, PCNB, flutolanil, cyproconazol, triram (Cagaš, 2000; Johnston, 2001).

112


3.1.3.3

Sněžná šedobílá (tyfulová) plísňovitost trav

(Paluška travní,grey snow mold, Typhula blight, grauer Schneeschimmel)

Obrázek 4 „Papírová“ struktura napadeného porostu kostřavy rákosovité sněžnou šedobílou plísňovitostí trav (foto Cagaš) Tabulka 4 Sněžná šedobílá plísňovitost trav (zdroj Cagaš)

Původce

Typhula incarnata Lasch ex Fr. Diese

Příznaky

Po roztání sněhu se objevují různě velké skvrny, odumřelé rostliny mají „papírovou strukturu“, typické je bílé, nebo růžové mycelium a zejména pak sklerocia světlé barvy (velikost zrnka písku) na odumřelých listech.


Dlouhodobě ležící sněhová pokrývka, teploty 0–10 °C, mladé zásevy, vysoká vzdušná vlhkost.

Ochranná opatření Nepřehnojování N, odstraňování plsti, vytváření podmínek vč. podmínek pro zachování vitality rostlin (paluška napadé především oslabené omezujících výskyt rostliny), vertikutace a odstranění napadeného rostlinného materiálu. Velmi náchylné jsou odrůdy psinečku výběžkatého. Chemická ochrana

Bitertanol, carbendazim, carbendazim + prochloraz, chlorthalonil, iprodion, triadimefon, vinclozolin (EUROGREEN, 2002), propiconazole, azoxystrobin, PCNB, fenarimol, cyproconazole (Johnston, 2001).

113


3.1.3.4

Červená nitkovitost trav

(kornatka travní,red thread, Rotspitzigkeit)

Obrázek 5 Detail vatovitého mycelia červené nitkovitosti (foto Cagaš)

Obrázek 6 Výskyt červené nitkovitosti na monokultuře kostřavy červené (foto Cagaš)

Tabulka 5 Červená nitkovitost trav (zdroj Cagaš)

Původce

Laetisaria fuciformis (McAlpine)Burdsall syn.: Corticium fuciforme (McAlp.)Wakef anam.: Isaria fuciformis Berk. Příznaky Světle hnědé, později slámovitě zbarvené skvrny různé velikosti se objevují na trávníku v pozdním létě a na podzim. Při vyšší vzdušné vlhkosti se objevují chomáčky vatovitého mycelia růžové barvy. Při teplotách 16–22 °C a vlhkém počasí je možný epidemický výskyt a napadená plocha je zbarvena do červena. Na golfových hřištích převládá na drahách, zatímco na jamkovištích je vzácná. Podmínky Dlouhotrvající vlhkost půdy i trávníku (rosa, mlha, záplavy, špatná podporující výskyt zavlažovací technika), nedostačující a nepravidelná minerální výživa. Napadány jsou všechny druhy trav, k velmi náchylným druhům patří kostřava červená, může být i odrůdovou záležitostí (Cagaš et al., 2010). Ochranná opatření Pravidelné a dostatečné zásobení porostu živinami, vhodné složení vč. podmínek travní směsi, odstraňování plsti, optimalizace závlahy. omezující výskyt Chemická ochrana Anilazin, benomyl, carbendazim + prochloraz, chlorthalonil, fenarimol, iprodion, mancozeb, prochloraz, propiconazol, thiophanat-methyl, tradimefon, vinclozolin (EUROGREEN, 2002), azoxystrobin.

114


3.1.3.5

Čarodějná kruhovitost trav

(fairy rings, Hexenringe)

Obrázek 7 Projevy čarodějné kruhovitosti bez plodnic původce (foto Cagaš) Tabulka 6 Čarodějná kruhovitost trav (zdroj Cagaš)

Původce

Příznaky

Podmínky podporující výskyt Ochranná opatření vč. podmínek omezujících výskyt Chemická ochrana

Marasmium oreades (Bolt ex Fr.)Fr. Potenciálními původci může být dalších 60 druhů hub (Pronczuk, 1995). Pravidelné kružnice, nebo jejich části, tvořené buď plodnicemi hub, nebo odumřelou zónou, či tmavě zbarveným pruhem trávníku. Vyskytují se především na starších, méně často kosených trávnících. Nedostatek živin v půdě, silná vrstva plsti, zhutnění půdy, časté fungicidní ošetření. Odstranění půdy s myceliem do hloubky cca 30 cm, doplnění novou zeminou, výsev nové travní směsi, nebo provzdušnění a zavodnění části s myceliem, či plodnicemi hub. Neprovádí se, problematická.

115


3.1.3.6

Padlí trav

(powdery mildew, Echter Mehltau)

Obrázek 8 Padlí trav na kostřavě červené (foto Sysel) Tabulka 7 Padlí trav (zdroj Cagaš)

Původce Příznaky


Ochranná opatření vč. podmínek omezujících výskyt Chemická ochrana

Blumeria graminis (DC) E. O. Speer syn.: Erysiphe graminis de Candolle Bílý moučnatý povlak na svrchní straně listů, provázený často chlorózami a nekrózami; listy v důsledku silného napadení hnědnou a zasýchají. Zastínění, těžké a málo provzdušněné půdy, vysoká relativní vzdušná vlhkost, různý stupeň náchylnosti odrůd. K velmi náchylným patří odrůdy lipnice luční, kostřavy červené a druhy rodu psineček. Odstranění příčin zastínění, volba vhodných druhů a odrůd, nepřehnojování N, provádět pouze ranní zálivku. Triadimefon, propiconazole, fenpropimorph a další systémové fungicidy.

116


3.1.3.7

Listové skvrnitosti

(leaf spots, Blattfleckenkrankheiten)

Obrázek 9 Silné napadení trávníku fotbalového hřiště v Pise listovými skvrnitostmi (foto Cagaš) Tabulka 8 Listové skvrnitosti (zdroj Cagaš)

Původce

Především druhy rodů Cladosporium, Drechslera, Pyrenophora a další. Příznaky Tmavé skvrny na listových čepelích, které se postupně rozšiřují, listy následně usýchají a při silném výskytu dostává celý porost hnědavé zabarvení. Silné napadení u náchylných odrůd může vést k prořídnutí trávníku. Podmínky K velmi náchylným druhům patří lipnice luční, jílek vytrvalý, podporující výskyt kostřava červená a druhy rodu psineček; jednostranné hnojení N spojené s nedostatkem K, nedostatek světla, tvorba plsti, vysoká vzdušná vlhkost (časté rosy, jejichž vodní film je pro rozvoj infekce velmi důležitý). Ochranná opatření Výběr vhodně složené travní směsi, odstranění stresových situací vč. podmínek pro trávník (velmi nízká seč, nedostatek světla), rovnoměrné omezujících výskyt zásobení živinami, odstraňování plsti a nadměrné vlhkosti (rosa), optimalizace zavlažování (množství, rozdělení). Chemická ochrana Anilazin, carbendazim + prochloraz, chlorthalonil, iprodion, mancozeb, prochloraz, triadimefon, vinclozolin (EUROGREEN, 2002).

117


3.1.3.8

Travní rzi

(graminicolours rusts, Roste)

Obrázek 10 Lipnice luční napadená rzemi v podzimním období (foto Cagaš) Obrázek 11 Letní výtrusy Puccinia coronata (foto Cagaš) Tabulka 9 Travní rzi (zdroj Cagaš)

Původce

Rody Puccinia a Uromyces, především pak Puccinia coronata Corda var. coronata, Puccinia poarum Niels., Puccinia poae-nemoralis (Otth)Cum. et Greene a Puccinia graminis subsp. graminicola Urban. Příznaky Žluté, oranžové, nebo červenohnědé prášivé skvrny na svrchní straně listových čepelí a stébel (letní výtrusy), doprovázené často chlorózami a nekrózami, které přecházejí v tmavé skvrny (zimní výtrusy) vedoucí k zasychání listů, případně celých rostlin. K velmi náchylným druhům patří lipnice luční, jílek vytrvalý a psinečky. Podmínky stresové podmínky (nedostatečná minerální výživa, nedostatek podporující výskyt světla a vody), nepříliš častá seč, vysoká teplota a vysoká vzdušná vlhkost (teplotní optimum pro rozvoj rzí je 20–30 °C), náchylné odrůdy. Ochranná Volba odolných odrůd (zejména u jílku vytrvalého existují značné opatření vč. meziodrůdové rozdíly, u lipnice luční téměř žádné), odstranění podmínek podmínek způsobujících stresový stav porostu, optimalizace omezujících minerální výživy a světelných podmínek, častá seč. výskyt Chemická ochrana Benomyl, bitertanol, fenarimol, mancozeb, propiconazol, thiophanat-methyl, triadimenol, triadimefon (EUROGREEN, 2002), azoxystrobin (Drexler, 1999).

118


3.1.3.9

Bronzově hnědá ohniskovitost trávníku

(take-all patch, Schwarzbeinigkeit)

Obrázek 12 Projevy bronzově hnědé ohniskovitosti na golfovém hřišti v Sickendorfu (foto Cagaš) Tabulka 10 Bronzově hnědá ohniskovitost trávníku (zdroj Cagaš)

Původce Příznaky


Gaeumannomyces graminis (Sacc.) v. Arx et Oliv. Nejprve nepravidelné skvrny (5–10 cm v průměru), které se barví tmavě zeleně, pak dostávají světle hnědou až červenou barvu. Kruhy, které pak vznikají, se objevují každý rok na stejném místě a zvětšují se. Jde o onemocnění stébla a kořenů, takže rostliny se nechají z půdy lehce vytáhnout. Ve středu kruhu dochází ke změně složení porostu (zůstávají především dvouděložné plevele, širokolisté typy lipnice roční, nebo kostřava červená, která je relativně odolná). PH vyšší jak 7 (častý výskyt po vápnění), greeny na píscích, kde je nedostatek půdních antagonistů, zhutnění půdy, nepravidelná minerální výživa, stres v důsledku sucha, vysoká vzdušná vlhkost. Pravidelná kontrola stavu pH v půdě, vyrovnaná výživa N, jarní aplikace hnojiv obsahujících NH4, odstranění příčin zhutnění půdy; při dosévání napadených míst zvýšit podíl kostřavy červené ve směsi. Carbendazim, chlorthalonil, fenarimol, propiconazol, thiophanatmethyl, triadimefon (EUROGREEN, 2002).

119


3.1.3.10

Antraknóza trávníku

(anthracnose, Anthraknose)

Obrázek 13 Napadená výseč z greenu antraknózou (vlevo) a zdravá část (foto Cagaš) Tabulka 11 Akranóza trávníku (zdroj Cagaš)

Původce Příznaky


Colletotrichum graminicola (Ces.)Wilson Microdochium bolleyi (Sprague)de Hoog Způsobuje mezerovitost trávníku, snížený růst a žloutnutí; z toho důvodu bývá toto onemocnění často přehlíženo. Projevy choroby závisí na teplotě vzduchu – zatímco při teplotách vyšších jak 25 °C se tvoří větší nepravidelné skvrny zbarvené do žluta až červenohněda, při teplotách do 20 °C je možno pozorovat menší skvrny (1–3 cm v průměru), kdy nejmladší list se barví do žlutooranžova. Napadené rostliny se dají snadno vytáhnout z půdy, na odumřelých částech rostlin lze najít tmavé mycelium a černá tělíska s „ostny“ (acervuli). Výskyt vyvolává jakýkoliv druh stresu. Podpora vitality travního porostu, rovnoměrné zásobení živinami, pravidelná a dostatečně vysoká seč, odstraňování plsti, drenáž a optimalizace závlahy, odstranění zhutnění. Benomyl, chlorthalonil, fenarimol, mancozeb, propiconazol, thiabendazol, thiophanat-methyl, vinclozolin (EUROGREEN, 2002).

120


3.1.3.11

Drobná kulatá ohniskovitost trávníku

(dolarová skvrnitost, dollar spot, Dollarflecken)

Obrázek 14 Drobné skvrny velikosti golfového míčku – typické příznaky „dolarové skvrnitosti“ (foto Cagaš) Tabulka 12 Drobná kulatá ohniskovitost trávníku (zdroj Cagaš)

Původce

Sclerotinia homeocarpa F. T. Benett, Lanzia spp. Moellerodiscus spp. Příznaky Drobné kulaté skvrny, často tzv. tygří stopa, též zaměnitelné s mechanickým poškozením, pavučinkové mycelium za vysoké vzdušné vlhkosti. Podmínky Nedostatek vody v půdě a vysoká vzdušná vlhkost, vysoké teploty podporující výskyt vzduchu a nízká úroveň minerální výživy, nadbytek plsti. Ochranná opatření Odstranění rizikových faktorů. vč. podmínek omezujících výskyt Chemická ochrana Azoxystrobin, trinexapac-ethyl (PGR).

121


3.1.3.12

Suchá skvrnitost trávníku

(dry-patch-symptome, LDS)

Obrázek 15 Příznaky suché skvrnitosti na greenu golfového hřiště ve Slavkově (foto Cagaš)

Obrázek 16 Detail suchá skvrnitosti (foto Cagaš)

Tabulka 13 Suchá skvrnitost trávníku (zdroj Cagaš) Původce

Příznaky Podmínky podporující výskyt

Ochranná opatření vč. podmínek omezujících výskyt Chemická ochrana

Nepříznivé půdní podmínky a dosud neidentifikované druhy hub (velmi aktivní na jaře) vyžadující sucho vytvářejí hydrofobní hmotu, která odpuzuje vodu. Příznačná je absence rosy na postižených místech a redukce kořenového systému. Výskyt je typický za horkého a suchého počasí. Suché, hnědé, zprvu okrouhlé a později nepravidelné skvrny na trávníku. Špatně organizovaná závlaha, suché a horké počasí, velké množství plsti, zhutnění povrchu, utváření terénu (vlny), vysoký podíl písku ve svrchní vrstvě, nízké hodnoty pH, kořeny stromů zasahující do svrchní vrstvy, napadení čarodějnými kruhy, časté fungicidní ošetření (Schönthaler, 1998). Odsávání rosy, silné zavlažení napadených míst (až 300 l vody na 1 m2), „hydrojet“, případně přidání detergentů, odstranění půdního zhutnění, lokální renovace drnu. Není účinná.

Mimo těchto chorob mohou houby rodu Fusarium vyvolávat další onemocnění trávníku, např. tzv. fusariovou spálu trávníku (letní fuzarióza, summerpatch, Fusarim blight Sommerfusariose), druhy rod Pythium způsobovat onemocnění označované jako Pythium blight, dále je popsána tzv. hnědá ohniskovitost trávníku (brown patch, yellow patch)

122


vyvolaná houbami Rhizoctonia solani a Rhizoctonia cerealis, které nebyly dosud u nás identifikovány a popsány. 3.1.3.13

Fusariová spála trávníku

(letní fuzarióza, summer patch, Sommerfusariose)

Obrázek 17 Poškození lipnice nízké (Poa supina) fusariovou spálou v pokusech VST (foto Cagaš) Tabulka 14 Fusariová spála trávníku (zdroj Cagaš)

Původce Příznaky

Fusarium spp. Slámově zbarvené skvrny různé velikosti (5–15 cm), při vysoké vzdušné vlhkosti narůžovělé mycelium (v počáteční fázi). Podmínky Teploty 25–30 °C, vysoká vzdušná vlhkost, stres způsobený suchem, podporující výskyt dobře zásobená půda N, pH pod 5 a nad 7. Ochranná opatření Snížení dávek N, dobré zásobení P a K, zajištění dobré cirkulace vč. podmínek vzduchu, zvednout výšku seče, uvážlivě zavlažovat. omezujících výskyt Chemická ochrana Preventivně azoxystrobin?

3.1.4

Háďátka (Nematodi)

Řada druhů osidlujících kořenovou sféru může způsobovat přímé i nepřímé škody na trávnících. Přímé škody vznikají vlivem poškození kořenů, což se projevuje nižší tvorbou kořenové hmoty a tím nižší odolností vůči nedostatku vody (suchá místa na trávníku) a nižší schopností přijímat živiny. Poškozené kořeny (následkem sání nematodů) jsou vstupní branou pro infekci, vyvolanou Obrázek 18 Stavba těla nematodů parazitickými houbami rodů Pythium, (přefoceno Smiley et al. 2005) Rhizoctonia, Fusarium, atd. (Lung, 1997).

123


3.2

Neinfekční původci onemocnění trávníku a ochrana proti nim

3.2.1

Řasy (algae)

Obrázek 19 Řasy ve stinné části golfového hřiště v Poděbradech (foto Cagaš) Tabulka 15 Řasy (zdroj Cagaš)

Původci

Vláknité řasy a sinice rodů Nostoc, Cylindrocystic, Mesotaenium a dalších. Příznaky Zelené, hnědavé, později černé skvrny slizovité povahy, které později zasýchají a praskají (krusta). Velikost od několika centimetrů až po dlouhé pásy. Podmínky Méně propustné půdy, stálá a nadměrná vlhkost, nedostatečná podporující výskyt výživa, sklon ke kvašení. Především v zastíněných partiích hřiště. Vrstva plsti. Ochranná opatření Vyloučit stinné polohy, provzdušnění půdy, pískování, nesekat příliš vč. podmínek nízko, při výskytu mechanicky narušit, odstranit, dosev novou omezujících výskyt směsí. Chemická ochrana Quinoclamin (Mogeton)

124


3.2.2

Mechy (moss)

Obrázek 20 Jarní vyčesání mechu z trávníku patří k základním mechanickým ochranným opatřením (foto Cagaš) Tabulka 16 Mechy (zdroj Cagaš)

Původce

Příznaky Podmínky podporující výskyt

Ochranná opatření vč. podmínek omezujících výskyt

Chemická ochrana

Druhy Brachythecium rutabulatum L., Ceratodon purpureus L., Climacium dendrides Dill., Mnium cuspidatum L. a Rhytidiadelphus squarrosus L. a další (Hope, 1983, Straková et al., 2002). Mech vytváří konkurenční prostředí, travní porost ustupuje, je neduživý. Nedostatečné provzdušnění půdy i porostu, špatná drenáž, nedostatečná výživa, extrémně vysoká nebo nízká hodnota pH, stinná poloha, velmi nízce sečený trávník (skalpování), plsť, poškozený travní drn následkem zaplevelení, napadení chorobami a škůdci, zanedbaný trávník. Přílišnou kyselost půdy vyrovnat dodáním mletého vápence – obecně doporučená dávka: 20 kg mletého vápence na 100 m2 plochy v případě kyselé reakce (upravit na pH 6–6,5), slabou vitalitu a konkurenční schopnost trav podpořit přihnojením, drenážování, aerifikace, plsť narušit vertikutací, volit speciální směs pro stinné polohy (metlice trsnatá, kostřava rákosovitá, kostřava ovčí). Některý z protimechových přípravků na bázi síranu železnatého (zelená skalice), tři díly síranu amonného a jeden díl síranu železnatého (3–6 kg/100 m2), quinoclamin.

125


3.2.3

Hmyz

Nejvážnější původci poškození trávníků:         

larvy osenice polní (Agrotis segetum); larvy osenice ypsilonové (Agrotis ypsilon); larvy tiplice bahenní (Tipula paludosa); larvy muchnice březnové (Bibio marci); larvy listokaza zahradního (Phyllopertha horticola); larvy chroustka letního (Amphimallon solstitialis); larvy chrousta obecného (Melontha melontha); larvy kovaříků (Agriotes spp.); krtonožka obecná (Gryllotalpa gryllotalpa).

Příznaky poškození: požerky na listech, poškození kořenů, žloutnutí a zasýchání trávníku, druhotné poškození travního drnu hmyzem, případně obratlovci.

Obrázek 21 Larvy chroustků mohou trávník velmi silně zdecimovat (foto Cagaš)

3.2.4

Ostatní živočišní škůdci

Obratlovci:   

myšovití hlodavci, především hraboš polní (Microtus arvalis), hrabošík podzemní (Pitymys subterraneus), hryzec vodní (Arvicola terrestris); krtek obecný (Talpa europaea); prase divoké (Sus strofa).

Obrázek 22 Jarní poškození trávníku myšmi (foto Cagaš)

126


3.2.5

Plevele

Tabulka 17 Některé obtížně zhubitelné a často se vyskytující plevele v trávnících (zdroj Cagaš)

Jednoděložné

Dvouděložné

Ježatka kuří noha (Echinochloa crus-galli), lipnice roční (Poa annua), pýr plazivý (Elytrigia repens),troskut prstnatý (Cynodon dactylon), ostřice (Carex spp.) Rozrazil (Veronica spp.), popenec břečťanolistý (Glechoma hederacea), černohlávek obecný (Prunella vulgaris), ptačinec žabinec (Stellaria media), jitrocel (Plantago spp)., mochna (Potentila spp.), pryskyřník plazivý (Ranunculus repens), kakost (Geranium spp)., šťavel (Oxalis spp.), hluchavka objímavá (Lamium amplexicaule), smetanka lékařská (Taraxacum officinale).

Obrázek 24 Ježatka kuří noha výrazně omezuje růst nově založeného trávníku (foto Cagaš)

Obrázek 23 Hluchavka objímavá na nově založeném trávníku (foto Cagaš)

Specifický problém intenzivně udržovaných trávníků: lipnice roční. Možnosti chemické eradikace: amicarbazone, cumyluron, ethofumesat, paclobutrazol, pendimethalin, růstové regulátory (komplexní ochrana není dosud vyřešena).

127


4

Obecné zásady ochrany trávníků

Ochrana nepřímá: nechemická opatření, biologické metody, šlechtění na rezistenci. Ochrana přímá: pesticidy (především fungicidy a herbicidy), další přípravky chemické ochrany, přípravky na biologické bázi. Integrovaná ochrana: je systém ochrany používající všechny ekonomicky, ekologicky a toxikologicky přijatelné metody pro udržení škodlivých organizmů pod hladinou škodlivosti, s přednostním využitím přirozených omezujících faktorů – Utopie, realita, nebo zbožné přání? Biologická ochrana – snaha snížit infekční tlak nebo aktivitu původce onemocnění „nasazením“ určitých organizmů. Současné problémy biologické ochrany:   

výzkum je dosud na začátku; vysoké náklady; problémy s přepravou a uskladněním.

Důvody hledání alternativ k chemické ochraně:   

4.1  

  

  

vznik rezistence původce onemocnění (houby); porušování přirozeného půdního prostředí; negativní vliv na životní prostředí.

Nepřímá opatření Vhodné stanoviště – vyloučení méně vhodných lokalit, přizpůsobení travní směsi daným podmínkám. Komplex péče o půdu – extrémní modelování x rozdílné mikroklima x LDS, kvalitní substrát pro kořenový systém, seťové lůžko, organické substance 1–3,5 %, obsah živin ve svrchní vrstvě (cca 5 cm): 8 g N.m-1, 8 g P2O5. m-1, 12 g K2O.m-1, 2 g Mg.m-1, pH 5,5–7,5, kondicionéry, smáčedla. Složení travního porostu – přizpůsobit požadovaným nárokům, možnostem ošetřování i stanovištním podmínkám. Zásadní pěstitelská opatření – sečení, mulčování (jeho možné ochranné působení). Minerální výživa – dostatečné zásobení základními prvky, vedlejšími (Mg, Ca, S) příp. i stopovými (B, Cu, Fe, Mn, Zn), nedostatek – karenční choroby, náchylnost, nadbytek N, jeho pozdní aplikace, dostatek K aj. Zásobení vodou – přiměřenost dávky, četnost zálivky, doba zavlažování atd. Ostatní mechanické pěstitelské zásahy – vertikutace, aerifikace, topdressing, pískování (mohou rovněž omezit výskyt onemocnění). Opatření biologické povahy – zejména podpora antagonistů v půdě.

128


4.1.1 

  

 

4.1.2      

4.1.3   

4.1.4  

Bakteriální antagonisté Pseudomonas aureofaciens kmen TX-1, mikrobiální pesticid (Spot-less), použití na golfových hřištích se zálivkou, omezuje výskyt Sclerotinia homeocarpa, Bipolaris sorokiniana, Magnaporthe poae. Pseudomonas aeruginosa – antagonismus vůči Pyricularia grisea, Sclerotinia homeocarpa, Rhizoctonia solani, Rhizoctonia cerealis, Fusarium culmorum. Pseudomonas fluorescens – antagonismus vůči Sclerotinia homeocarpa, Bipolaris sorokiniana, Drechslera spp. Enterobacter cloacae – antagonistické působení vůči Sclerotinia homeocarpa (srovnatelné s přípravky iprodione a propiconazole), dále vůči Pythium spp., Magnaporthe poae. Xanthomonas campestris – bioherbicidní účinky vůči lipnici roční. Bacillus subtilis (kmen QST 713, přípravek Sertenade).

Houboví antagonisté Trichoderma harzianum (komerčně využívaná formulace Bio-Trek 22G, Supresivit, T58) – výborná účinnost vůči původcům řady houbových onemocnění. Trichoderma hamatum – velmi dobrá účinnost vůči Pythium aphanidermatum a Pythium ultimum. Typhula pacorrhiza – velmi dobré působení vůči původcům sněžné šedobílé plísňovitosti (Typhula incarnata a Typhula ishikariensis). Pythium oligandrum, přípravek POLYVERSUM – speciální formulace pro trávníky? Rhizoctonia solani, Gaeumannomyces graminis (avirulentní kmeny) – potlačují virulentní kmeny svého druhu. Clonostachys rosea – spolu s Trichoderma harzianum (Gliorex, registrace 2010) biologický přípravek účinný proti houbám přenosným semeny (Bipolaris, Pythium, Sclerotinia, Claviceps).

Kompost a jeho příznivé působení Kvalita je závislá na výchozích komponentech a stupni zralosti (pozor na residua herbicidů – fluroxypyr). Dobrý a uleželý kompost obsahuje množství bakterií rodu Pseudomonas, aktinomycety a další příznivě působící organizmy. Dobrá účinnost vůči Laetisaria fuciformis, Typhula incarnata, Fusarium spp., Pythium spp.

Mykorrhiza a přípravky na její bázi Endomykorrhizní houby rodu Glomus (AM arbuskulární mykorrhiza)zvětšují aktivní povrch kořenů, posilují příjem vody, prvků, pozitivní vliv na vitalitu trav. Opačné působení za stresových podmínek. 129


4.1.5

Šlechtění na rezistenci

Detekce odolných typů (odrůdy, ekotypy) a jejich využití (Poa pratensis x Poa arachnifera).

4.1.6

Endofytní houby

Endofytní houby Neotyphodium spp. a jejich využití ve šlechtění na odolnost vůči stresu:    

zvýšená odolnost vůči poškození hmyzem (např. Oscinella frit); větší odolnost vůči abiotickému stresu (sucho); lepší vytrvalost (Cagaš a Macháč, 2005); u některých izolátů zaznamenáno inhibiční působení vůči některám původcům onemocnění trav (Bipolaris sorokiniana, Colletotrichum graminicola, Limonimyces roseipellis, Rhizoctonia cekalis, Rhizoctonia zeae, Sclerotinia homeocarpa).

Obrázek 25 Hyfa Neotyphodium spp. v listu jílku vytrvalého (foto Cagaš)

130


4.2

Přímá opatření

4.2.1   



Zásahy biologické povahy Preparáty obsahující parazitické háďátko Steinernema carpocapsae proti larvám osenice polní, osenice ypsilonové a tiplice bahenní. Preparáty obsahující půdní bakterie Bacillus thurigiensis israelensis proti larvám tiplice bahenní. Preparáty obsahující parazitické háďátko Heterorhabditis megidis a Heterorhabditis bacteriophora proti larvám listokaza zahradního, chroustka letního a chrousta obecného. Preparáty obsahující houbu Beauveria brongniartii proti larvám listokaza zahradního, chroustka letního a chrousta obecného.

4.2.2   

Zásahy jiné nechemické povahy Použití horké vody či pěny proti vytrvalým plevelům v trávníku. Panenská seč u nově založených trávníků (eradikace jednoletých či efemerních plevelů). Přípravky na bázi kukuřičné mouky, resp. lepku MGM (Bio-weed a ostatní) – brždění růstu kořenů (plevelné prosovité trávy).

4.2.3

Zásahy chemické povahy

4.2.3.1     

  

Fungicidy

Problém indukované rezistence (hrozí i u strobilurinů). Střídat přípravky, dát přednost vícesložkovým. Novější fungicidy jsou šetrnější k životnímu prostředí. Problémy spojené s registrací fungicidů v trávnících (menší zájem firem, organizace pokusů na více místech, registrace). V ČR není v současné době registrován žádný fungicid do trávníků (podle Seznamu registrovaných přípravů z r. 2010 byl ještě registrován Heritage – do vyčerpání zásob)! Neexistence registrovaného fungicidu vede často k „experimentování“ s přípravky. Bude nutná angažovanost sportovních svazů, greenkeeperů atd. (příklad Skandinávie). Od 5. 5. 2009 jsou všechny subjekty, které používají přípravky na ochranu rostlin při podnikání povinny vést evidenci o používání přípravků (§ 49 odst. 3 zákona č. 326/2004 Sb.) a splnit povinnost odborné způsobilosti pro nakládání s přípravky při jejich ošetřování přípravky podle § 86 odst. 1 výše uvedeného zákona.

131

Modul Ochrana rostlin Poškození trávníku a možnosti jeho ochrany (doc. Ing. Bohumír Cagaš, CSc.) Tabulka 18 Fungicidy registrované pro použití na golfových hřištích ve Skandinávii (Aamlid 2009, Bioforsk)

Přípravek

SF

Iprodion (Rovral, x Chipco) Bitertanol (Baycor 25 WP) Thiophanat methyl (Topsin WG) Prochloraz (Sportak) x Propiconazole (Tilt)

S

N

DK

x x x x

x

Tebuconazole (Folicur) Azoxystrobin + propiconazole (Amistar Duo) Trifloxystrobin + propiconazole (Stratego)

x (x) pouze azoxystrobin

x

x

Tabulka 19 Některé účinné látky užívané v trávníkářství a jim odpovídající fungicidní přípravky registrované v ČR (podle Seznamu registrovaných přípravků a dalších prostředků na ochranu rostlin 2011)

Účinná látka

Fungicid

azoxystrobin

Amistar, Heritage, Ortiva, Quadris

azoxystrobin+propiconazole

Amistar Duo není!

picoxystrobin

Acanto

pyraclostrobin

Comet není!

trifloxystrobin

Zato 50 WG

triflofystrobin+propiconazole Stratego není! bitertanol

Baycor 25 WP

iprodione

Rovral Aquaflo

prochloraz

Spartakus, Sportak HF, Mirage 45 ECNA

propiconazole

Bumper 25 EC, Tendency 25, Tilt 250 EC

tebuconazole

Lynx, Orius 25 EW, Orius 6 FS, Ornament 250 EW, Horizon 250 EW, Staccato, Raxil 060 FS

thiophanate-methyl

Topsin M 500 SC

132

Modul Ochrana rostlin Poškození trávníku a možnosti jeho ochrany (doc. Ing. Bohumír Cagaš, CSc.) Tabulka 20 Účinnost vybraných látek vůči některým chorobám trávníků (zdroj Cagaš)

Onemocnění (původce)

Některé účinné látky přípravků užívané v zahraničí

Plísňovitosti Fusarium culmorum Červená nitkovitost Bronzově hnědá ohniskovitost Pythiová spála Drobná kulatá ohniskovitost

benomyl, chlorothalonil, iprodione, propiconazole, thiophanate-methyl, triadimefon, quintozene propiconazole,triadimefon azoxystrobin, fenarimol, myclobutanil, propiconazole

Čarodějná kruhovitost Padlí trav Rzivosti Listové skvrnitosti

Atraknóza

azoxystrobin, fosetyl-Al, chloroneb, metalaxyl-M boscalid, choroneb+thiophanate-methyl, chlorothalonil, chlorothalonil+fenarimol, iprodione, mancozeb, maneb, myclobutanil, PCNB, thiophanate-methyl, triadimefon, vinclozolin trinexapac-ethyl (Moddus) flutolanil (Marasmius, Lepiota, Agaricus) azoxystrobin (Lycoperdon, Agrocybe, Bovistra) azoxystrobin, myclobutanil, propiconazole, pyraclostrobin, triadimefon azoxystrobin, fenarimol, chlorothalonil, mancozeb, propiconazole, triadimefon azoxystrobin, chlorothalonil, iprodione, mancozeb, myclobutanil, propiconazole, PCNB, pyraclostrobin, thiophanate-methyl, vinclozolin azoxystrobin, chlorothalonil, propiconazole, pyraclostrobin, thiophanate-methyl, thiophanatemethyl+mancozeb, triadimefon

133


4.2.3.2

Herbicidy

Přípravky účinné vůči mechům (částečně i řasám):    

zelená skalice (heptahydrát síranu železnatého); Antimech (trávníkové hnojivo) zelená skalice + síran amonný (1 : 3), 30–60 g/m2; Finalsan (kyselina pelargonová) – starší trávníky )16,6 ml/1 j vody/m2, pozor na vyšší koncentrace; Mogeton 25 WP, Mogeton 4WP (quinoclamin) – 15 resp. 9 g /1 l vody/10 m2.

Tabulka 21 Přípravky účinné vůči dvouděložným a některým jednoděložným druhům v trávníku registrované v ČR (podle Seznamu registrovaných přípravků a dalších prostředků na ochranu rostlin 2011)

Cílené druhy

Účinná látka

Přípravek

Dvouděložné plevele

Clopyralid *

CLIOPHAR 300 SL LONTREL 300

Dicamba

BANVEL 480 S

2,4-D + Dicamba+ MCPA+ Mecoprop-P

DICOTEX

Fluroxypyr

STARANE 250 EC TOMIGAN 250 EC

Plevelné trávy

Clopyralid*+Fluroxypyr+MCPA

BOFIX

Clopyralid*+Fluroxypyr

TRAVIN

Fenoxaprop-P-ethyl+Mefenpyrdiethyl**

PUMA EXTRA

Quizalofop-P-ethyl ***

TARGA SUPER 5 EC

* pozor na citlivost čeledí Asteraceae, Fabaceae a Solanaceae! ** pouze v trávníku s převahou jílku vytrvalého; není přímo registrován do trávníků *** pouze v trávníku s převahou kostřavy červené resp. kostřavy ovčí; není přímo registrován do trávníků 4.2.3.3

Růstové regulátory

K omezení přítomnosti lipnice roční v trávnících lze využít také přípravky na bázi trinexapac-ethylu (Moddus, Palisade, Primo MAXX) a prohexadionu-Ca (Regalis).

134


5

Výskyt onemocnění trávníků v průběhu roku

Tabulka 22 Výskyt některých onemocnění trávníků v průběhu roku * (zdroj Cagaš)

Onemocnění

Měsíc

Název

Původce

Hlenky

Mucilago crustacea

I

II

III IV V *

XI XII

*

*

** ** ** *

Sněžná Monographella nivalis světlorůžová plísňovitost trav

** ** ** *

Sněžná šedobílá plísňovitost trav Červená nitkovitost trav Čarodějná kruhovitost trávníku Padlí trav

Typhula spp.

** ** **

Blumeria graminis

** ** ** ** ** ** ** ** **

Listové skvrnitosti

Pyrenophora spp., Drechslera poae, Cladosporium phlei Puccinia spp.

** ** **

Rzi Drobná plísňovitost trávníku Bronzově hnědá ohniskovitost trávníku Drobná kulatá ohniskovitost trávníku Pythiová spála trávníku Hnědá ohniskovitost trávníku Antraknóza trávníku

*

VI VII VIII IX X *

*

*

*

**

** **

Laetisaria fuciformis

** ** ** ** ** ** ** **

Marasmius oreades

** ** ** ** ** ** ** ** ** ** ** **

** ** **

** ** ** **

Fusarium culmorum, Fusarium spp.

** ** **

Gaeumannomyces graminis

** ** ** ** ** ** ** **

Sclerotinia homeocarpa

** ** ** ** **

Pythium spp.

** ** ** ** *

Rhizoctonia solani, Rhizoctonia cerealis

*

** ** ** ** *

Glomerella graminicola, Colletotrichum graminicola

*

*

** ** ** *

*

** ** ** *

Suchá skvrnitost

*

*) v případě příznivých klimatických podmínek, podporujících vývoj původce, se mohou onemocnění vyskytnout i mimo uvedený termín

135


6

Závěr       

Ochrana trávníků je zdánlivě jednoduchou, ale ve skutečnosti velmi náročnou záležitostí. Nezapomínat, že i trávník je „funkcí“ stanoviště. Citlivě vážit všechny nepřímé i přímé ochranné možnosti. Zbytečně neexperimentovat, ale iniciativně vyzkoušet vlastní postup pro dané stanoviště („trávník na míru“). Sledovat „novinky“ v oboru. Spojit síly a vytvořit podmínky pro rozšíření spektra šetrných pesticidů do trávníku. Podpořit vznik České trávníkářské společnosti jako platformy i garanta dalších nových informací o trávnících a jejich ochraně.

136


Použitá literatura BELL, D. a SCHUSTER. Mykorrhiza-Pilze auf dem Golfplatz. Greenkeepers Journal. 2000, č. 3, s. 8–10. CAGAŠ, B. Prvé domácí zkušenosti s Amistarem v ochraně trávníku. In: Trávníky 2000: ročenka českého trávníkářství. 2000, s. 24–25. CAGAŠ, B. Rozruch kolem fialovění greenů. Green. 2010, č. 10, s. 28–29. CAGAŠ, B. a R. MACHÁČ. Tolerance of perennial ryegrass (Lolium perenne L.) with and without infection with Neotyphodium spp. to abiotic stress. In: International Turfgrass Society Research Journal Vol. 10. 2005, s. 841–844. CAGAŠ, B., M. ŠEVČÍKOVÁ a R. MACHÁČ. Field Resistance of Festuca Rubra Varieties to Red Thread (Laetisaria Fuciformis). In: C. Huyghe (ed.), Sustainable Use of Genetic Diversity in Forage and Turf Breeding: Chapter 40. Springer Science-Business Media B. V., 2010, p. 289 – 293. DOI 10.1007/978-90-481-8706-5_40. DREXLER, G. Fungizideneinsatz im Grassamenbau: Vorträge der 41. In: Ausschusses „Gräser, Klee und Zwischenfrüchte“. Fulda, 1999, s. 69–72. Grün-Systeme, Diagnose-und Therapiehandbuch für Rasenkrankheiten. EUROGREEN. 2002. HOPE, F. Rasen. Stuttgart: Verlag Eugen Ulmer, 1983. ISBN 3-8001-5038-7. JOHNSTON, W. J. Tenure and Promotion. Washington: Washington State University, 2001. LUNG, G. Rasenkrankheiten und tierische Schädlinge. Greenkeepers Journal. 1997, č. 3, s. 32–35. NONN, H. Algen in Rasenflächen. Greenkeepers Journal. 1997, č. 1, s. 26–27. PRONCZUK, M. Kompendium wiedzy o chorobach traw i ich zapobieganiu na trawnikach. Radzikow: IHAR Radzikow, 1995. Seznam registrovaných přípravků a dalších prostředků na ochranu rostlin 2011. SCHÖNTHALER, K. E. Anlage, Pflege und Renovation von Golfrasen, Přednáška. In: Ústav pícninářství, MZLU v Brně, 29. 4. 1998. SMILEY, R. W., P. H. DERNOEDEN a B. B. CLARKE: Compendium of Turfgrass Diseases. Minnessota: APS Press, 2005. STRAKOVÁ M., S. KUBEŠOVÁ a B. CAGAŠ. Mechy a řasy v trávníku. Hrdějovice: Agentura BONUS, 2002. ISBN 80-902690-7-9.

137


Vzdělávání pro lepší zeleň kolem nás Modul Krajinářství

Tvorba krajiny Ing. Miroslav Ezechel


138

Modul Krajinářství

Obsah TVORBA KRAJINY................................................................................................................... 142 1

Funkce krajiny ........................................................................................................................ 142 1.1 Rozdělení funkcí ............................................................................................................ 142 1.2 Produkční funkce .......................................................................................................... 142 1.3 Protierozní funkce ......................................................................................................... 144 1.4 Mikroklimatická funkce................................................................................................. 146 1.5 Hygienická funkce ......................................................................................................... 146 1.6 Biodiverzita ................................................................................................................... 148 1.7 Ekologická stabilita........................................................................................................ 149 1.8 Rekreace........................................................................................................................ 149 1.9 Estetické působení ........................................................................................................ 150 1.10 Krajinný ráz ................................................................................................................... 152 1.11 Naučná funkce .............................................................................................................. 153 2 Legislativní ochrana životního prostředí................................................................................ 154 2.1 Obecná ochrana životního prostředí ............................................................................ 154 2.2 Ochrana půdy, lesa a vody ............................................................................................ 155 2.3 Ochrana přírody a krajiny ............................................................................................. 156 2.4 Dotační politika ............................................................................................................. 159 3 Typy krajinného plánování..................................................................................................... 161 3.1 Úmluva o krajině ........................................................................................................... 161 3.2 Úrovně plánování .......................................................................................................... 161 3.3 Územní systémy ekologické stability ............................................................................ 161 3.4 Plány péče o zvláště chráněná území ........................................................................... 162 3.5 Pozemkové úpravy ........................................................................................................ 162 3.6 Územně plánovací dokumentace.................................................................................. 162 3.7 Lesní hospodářské plány ............................................................................................... 163 3.8 Vodohospodářské plánování ........................................................................................ 163 3.9 Plány rekultivací ............................................................................................................ 163 4 Realizace krajinných úprav .................................................................................................... 165 4.1 Zakládání krajinných úprav ........................................................................................... 165 4.2 Péče o krajinné úpravy .................................................................................................. 165 5 Zeleň a voda v krajině ............................................................................................................ 166 5.1 Vodní toky a jejich doprovodná vegetace..................................................................... 166 5.2 Vodní plochy a jejich doprovodná vegetace ................................................................. 168 5.3 Tůně .............................................................................................................................. 168 5.4 Mokřady ........................................................................................................................ 169 5.5 Doprovodná vegetace komunikací ............................................................................... 170 5.6 Větrolamy...................................................................................................................... 171 5.7 Meze ............................................................................................................................. 172 5.8 Remízky a solitéry ......................................................................................................... 172 Použitá literatura ............................................................................................................................ 174 Právní předpisy a mezinárodní úmluvy .......................................................................................... 175 Internetové zdroje .......................................................................................................................... 176

140

Modul Krajinářství

141

Modul Krajinářství Tvorba krajiny (Ing. Miroslav Ezechel)

Tvorba krajiny Ing. Miroslav Ezechel

1 Funkce krajiny 1.1

Rozdělení funkcí

Krajina plní různé funkce. Lidská činnost pak může jednotlivé funkce podpořit či utlumit. Některé prvky v krajině mají jen určitou jednu funkci, některé mají funkcí více. Na výsadbu dřevin v krajině často zbývají plochy, které nelze jinak využívat nebo jde o plochy, které mají ochránit pole (např. větrolamy) či plní některé další speciální funkce. Proto je nutné navrhovat plochy zeleně tak, aby měly pokud možno více funkcí, např. biokoridor sloužící k ekologické stabilitě může být i větrolamem a současně člení krajinu na menší plochy. V krajině můžeme zjednodušeně vymezit tyto funkce, přičemž je lze také členit podrobněji:   

1.2

hospodářsko-technické; ekologické; sociální.

Produkční funkce

K produkci slouží v krajině zejména zemědělské plochy a lesní porosty. V krajině jsou produkovány i další speciální kultury, z nichž některé zahrnují také výsadby stromů a keřů, jako je například ovocnářství a vinařství. Výsadby produkčních stromů a keřů se tak podílí na utváření naší krajiny. V minulosti se staly ovocné dřeviny typickým a všudypřítomným prvkem naší krajiny a vnášely do ní charakteristickou rozdrobenost. Byly to ovocné stromy v alejích, drobných sadech v krajině a ve venkovských zahradách. Podstatná část těchto porostů byla zničena v průběhu kolektivizace a v současné době jsou ovocné sady velmi intenzivní zemědělskou kulturou. Nelze ani počítat s alejemi ovocných stromů podél komunikací, jedině u komunikací místního významu a u polních cest, ale i v těchto případech se nebude jednat o prioritně produkční výsadby, nýbrž spíše o reminiscenci minulosti. Pozitivním rysem současné doby je snaha o záchranu starých krajových odrůd ovocných dřevin. Tyto staré krajové odrůdy jsou nejčastěji pěstovány jako vysokokmeny a kromě použití v malých sadech v krajině mohou najít uplatnění i na okrajích vesnic při tvorbě rekreační zeleně pro obyvatele vesnice, která bude stylizována do podoby starého sadu.

142


Produkční funkci mají také výsadby dřevin, které poskytují obživu včelám a následnou produkci medu. Medonosné dřeviny většinou nejsou vysazovány samostatné, ale tvoří část remízků či doprovodné vegetace vodních toků. Při úpravách krajiny se proto musí sázet různé dřeviny, aby v krajině bylo dostatek kvetoucích rostlin v celém průběhu roku. Ve vyspělých zemích světa projevuje nadbytek zemědělské půdy, která se proto uvolňuje pro jiné využití, jako je například pěstování energetických plodin. Zdrojem energie se mohou stát také rychle rostoucí druhy dřevin, např. topoly a vrby.

Obrázek 1 Typické uspořádání ovocných zahrad na okraji vesnice (foto Ezechel)

Obrázek 2 Drobné sady v krajině (foto Ezechel)

Obrázek 3 Využití nově založeného ovocného sadu (foto Ezechel)

Obrázek 4 Sklizeň rychle rostoucích dřevin (foto Ezechel)

143


1.3

Protierozní funkce

Zemědělská krajina s velkým počtem pozemků fungovala jako účinný protierozní systém. Základní význam v ochraně půdy před vodní erozí má v současnosti protierozní agrotechnika a účinek pěstovaných plodin. Mezi agrotechnická opatření patří vrstevnicové obdělávání půdy, výsev do ochranné plodiny nebo do strniště. Pokud jsou tato opatření nedostatečná, budují se záchytné a svodné příkopy, úžlabinové zatravněné pásy, zasakovací pásy, průlehy, vodní nádrže nebo terasy proti vodní erozi.

Obrázek 5 Protierozní meze (foto Ezechel)

Obrázek 6 Průleh (foto Ezechel)

144


Obrázek 7 Terasy (foto Ezechel)

Obrázek 8 Protierozní příkop (foto Ezechel)

Při navrhování bloku orné půdy by se měla pracovní délka projektovat ve směru vrstevnic a měla by se stanovit přípustná šířka pozemků s ohledem na vodní či větrnou erozi a účinnost stávajících protierozních opatření. Mezi významná opatření patří také organizace polních cest, neboť jejich příkopy zachycují a odvádějí vodu. Je-li cesta vedena v hlubším zářezu, je třeba podél cesty navrhnout záchytný příkop nad svahem zářezů.

Obrázek 9 Příkop podél cesty sloužící zároveň jako protierozní příkop (foto Ezechel)

145


1.4

Mikroklimatická funkce

Do mikroklimatických funkcí patří: 

zmírňování teplotních a vlhkostních výkyvů;



změny proudění vzduchu.

Zmírňování teplotních výkyvů spočívá v tom, že vegetace hodně záření odrazí a část spotřebuje na fotosyntézu, zatímco technické prvky hodně záření přijímají a dlouho ho vyzařují. Vliv na vnímání teploty má i relativní vzdušná vlhkost, vytváření stínu či ovlivnění vzdušného proudění. Vegetace také odpařováním vody zmírňuje výkyvy vzdušné vlhkosti. Změny proudění vzduchu mohou nastat ovlivněním proudění podle teplotního gradientu, snížením intenzity proudění vzduchu nebo změnou směru proudění větru. Během dne dochází nad technickými prvky k rychlému ohřevu vzduchu, který stoupá do vyšších poloh a na jeho místo je nasáván chladnější vzduch z porostů zeleně či z vodních ploch. Tomuto jevu se říká horizontální proudění podle teplotního gradientu. Podobný jev jako u horizontálního proudění nastává i ve vertikálním směru např. pod stromem. Při proudění vzduchu dochází u překážek k nadzvednutí proudnic vzduchu do výšky a tím se chrání přízemní prostor. Touto překážkou mohou být jak technické prvky, tak i vegetace. Směr větru se ovlivní umístěním šikmo a nejlépe do klínu se špicí ve směru škodlivého větru. Při výsadbách je nutné zajistit nejen ochranu před vzdušnými proudy, ale také zajistit provětrávání prostoru. Nevhodné je proto nějaký prostor uzavírat výsadbou ze všech stran, neboť dochází ke stagnaci vzduchu. Vegetace také ovlivňuje tvorbu mrazových pásů. Chladný vzduch stéká již po velmi mírném svahu. Jsou-li výsadby situovány napříč takovýmto svahem, bude se za nimi tvořit mrazový pás. V místech, kde toto nebezpečí hrozí, se musí provádět rozvolněné výsadby.

1.5

Hygienická funkce

Hygienické působení vegetačních prvků spočívá ve snižování prašnosti a hlučnosti. Tento se však nesmí přeceňovat, protože důležitější je omezit přímo zdroj hluku či prachu. Protiprašné působení zeleně je dvojího typu. Je to jednak filtrační funkce husté listové plochy, to znamená přímé zachytáváním prachových částic na listech, a jednak vypadáváním prachu při zpomalení rychlosti větru při průchodu vegetací. Vegetace by měla mít co největší povrch listové plochy. Z toho důvodu mají být protiprašné výsadby maximálně husté. Hustotu ochranných vegetačních pásů lze ovlivnit stříháním, výběrem vhodného taxonu anebo patrovitostí porostu. Rozmístění protiprašných výsadeb by mělo být co nejblíže ke zdroji, aby došlo k zachycení prachových částic dříve, než nastane jejich rozptyl. Nestačí však jen prachové částečky 146


nechat vypadat na zem, neboť se mohou při zvýšení rychlosti větru opět zvednout. Je potřeba, aby se částečky prachu ovlhčily a zapadly do travnaté plochy Proti hluku se většinou používají technické zábrany jako například stěny, valy anebo se zapouští komunikace do terénních zářezů. Tyto zábrany mají jednou velkou výhodu, působí na rozdíl od vegetačních zábran okamžitě po dokončení. Většinou také jsou technické zábrany méně náročné na prostor, ale zase jsou velmi drahé a navíc technické zábrany nám hluk nelikvidují. Je to dáno tím, že hluk se šíří v kulovitých vlnách. Narazí-li zvuková vlna na homogenní překážku, a to je právě případ technických zábran, odrazí se a zvýší se hlučnost před překážkou. Takže zatímco v místě za zábranou je hluk snížen, před zábranou je naopak hluk ještě větší. Při snižování hlučnosti nejde jen o ochranu ale i o likvidaci hluku. Princip likvidace hluku spočívá v nárazech na listovou plochu, neboť každý náraz snižuje intenzitu. Vegetační zábrany zvuk pohlcují, rozptýlí a odrazí, zatímco technické zábrany zvuk jen odráží. Z hlediska boje proti hluku jsou nejvhodnější výsadby umístěné co nejblíže k hlukovým zdrojům nebo co nejblíže k chráněným objektům. Účinnost se ještě zvýší použitím několika hlukových pásů. Největší účinnost má kombinace technických a vegetačních zábran.

Obrázek 10 Osázený protihlukový val (foto Ezechel)

Obrázek 11 Protihluková zeď a za ní výsadba stromů (foto Ezechel)

147


1.6

Biodiverzita

Biodiverzitou se rozumí různorodost druhů a společenstev. Některá společenstva v naší přírodě vznikla postupným vývojem samovolně, většinu území však již člověk změnil. V některých případech vznikla cenná území přispěním člověka, neboť se jeho činností na takové lokalitě vytvořily odlišné podmínky, které umožnily přežití druhům, jež by jinak zahynuly. Nejcennější části přírody jsou vyhlášeny jako zvláště chráněná území. O tato území je nutné se starat a udržovat je ve stavu, který vyhovuje potřebám jednotlivých druhů. Mezi nejčastější činnosti ve zvláště chráněných územích patří odstraňování nepůvodních dřevin a jejich nahrazování původními, odstraňování náletových rostlin z ploch, kde jsou cenná bylinná společenstva, a kosení nebo vypásání travnatých porostů, aby nezarůstaly náletovými rostlinami. Ke kosení se často přistupuje až po odkvětu a opadu semen vybraných druhů rostlin.

Obrázek 12 Hotel pro hmyz (foto Ezechel)

Obrázek 13 Nadchod přes dálnici pro zvěř (foto Ezechel)

Obrázek 14 Obtokový rybochod (foto Ezechel)

148


1.7

Ekologická stabilita

Jedním z nejdůležitějších úkolů v krajině je udržení její ekologické stability. Ekologicky nejstabilnější jsou společenstva blízká přirozeným společenstvům. Ta jsou však z hlediska možného využití člověkem málo výnosná. Vyvstává tak otázka, jak udržet ekologickou rovnováhu krajiny a zároveň produkovat potraviny a jiné suroviny. Toho je možné dosáhnout propojováním stabilních části krajiny a tuto základní kostru dále rozšířit, aby byla zachována trvalá existence druhů a možnost jejich migrace. Tak se vytváří územní systémy ekologické stability. Pří vytváření územního systému ekologické stability krajiny je zapotřebí, aby mezi sebou spolupracovaly sousední obce a regiony a jednotlivé prvky vzájemně propojily i na místní úrovni. Výsadby budou funkční až po desítkách let a případnou dodatečnou změnou by se tento čas dále prodlužoval. Při výsadbách biokoridorů a biocenter by se měly používat původní druhy rostlin odpovídajících danému stanovišti. Výsadby by se však neměly provádět šablonovitě, ale s přihlédnutím k okolní krajině. Biocentra a biokoridory jsou místa, do kterých se stahují zvířata, takže je vhodné vytvořit podmínky pro jejich různé druhy. Proto je možné ponechat také zatravněné plochy v místech, kde by přirozená vegetace měla charakter lesa. V okrajích by měly být zastoupeny keře vytvářející přirozený přechod z okolní krajiny. Při výsadbách biocenter a biokoridorů se nesmí zapomínat ani na výsadby v okolní krajině, které je nutné doplnit či propojit s již existujícími prvky rozptýlené zeleně.

1.8

Rekreace

S pojmem rekreace souvisí pojmy obyvatelnost a obytnost krajiny. Obyvatelností krajiny se označuje vhodnost krajiny ke stálému lidskému pobytu, práci a osídlení. Obyvatelnost značí také vhodnost krajiny k lidskému pobytu v přírodě. Obyvatelnost tedy vzniká bez záměrného přičinění člověka. Naproti tomu obytnost je výsledkem vědomé, ochranné nebo tvořivé lidské péče. Obytná krajina je chápána jako přírodní prostor přímo úmyslně určený anebo utvořený k přírodnímu obývání. Rekreace se dělí podle délky trvání na polodenní, víkendovou, prázdninovou. Podle místa se rozděluje na rekreaci v místě bydliště a mimo bydliště. Poslední členění je na aktivní a pasivní. Aktivní rekreace je chápána ve smyslu aktivního pohybu člověka a patří sem sportovní činnost, turistika nebo zahrádkaření. Naproti tomu pasivní rekreace je typická svým klidem. Nejvhodnější pro ni jsou místa s intimitou a soukromím. U krátkodobé rekreace souvisí její řešení s plánováním běžné krajiny. Naproti tomu dlouhodobá rekreace se většinou odehrává ve vybraných oblastech. Předpoklady pro rozvíjení krátkodobé rekreace jsou ve stavu přírodních podmínek, atraktivnosti a zájmové přitažlivosti a hospodářskými podmínkami.

149


Způsob hospodářského využití krajiny může ovlivnit rekreaci jak negativně, oblasti s intenzivním zemědělstvím, těžbou, znečištěným prostředím, okolí nádrží na pitnou vodu, ale i pozitivně např. vinařské oblasti. Nejdůležitějším rekreačním způsobem využívání zemědělské krajiny by mělo být budování procházkových tras spojující vybraná místa v logický a dojmově ucelený systém. Tyto procházkové okruhy mají mít určitý cíl a mají dojmově gradovat. Vhodné je budovat trasy okružní.

Obrázek 15 Vyhlídkové místo v krajině (foto Ezechel)

1.9

Estetické působení

Krajina působí jinak než zahrady a parky, větší význam zde hraje terén a stavby. Dojem z krajiny je podmíněn také způsobem hospodaření. Základními prvky terénu jsou dány a patří sem zejména kopce, údolí a roviny. Kopce přirozeně přitahují pozornost, protože vše, co stojí na kopci, je zdůrazněno. Kopec je přirozeným cílovým místem a rozhledem z kopce může dojmově gradovat cesta krajinou. Z kopce je vhodné otevřít výhledy na zajímavá místa v krajině.

Obrázek 16 Působnost kopce v krajině (foto Ezechel)

150


Údolí jsou přirozeně spojena s vodními toky a vegetací, které většina lidí podvědomě vnímá jako příjemné. Vzhled údolí se při procházení mění a vytváří dynamickou kompozici. Údolí může být zakryto pohledům z okolí, čímž vytváří přirozená místa s intimitou, vhodná k pasivní rekreaci. Trasa vodního toku je přirozenou linií v krajině, kterou lze ještě zvýraznit doplněním o vegetaci.

Obrázek 17 Působnost údolí (foto Ezechel)

Roviny propojují jednotlivé prvky kopců a údolí. Rozlehlé roviny ale působí jednotvárně. Takovouto rovinu lze rozčlenit výsadbou dřevin. Výsadbou dřevin se mohou vytvořit také iluze terénu. Skupina dřevin, která má na okrajích keře a směrem do středu zvyšující se stromy, vytváří iluze kopce. Výsadba na terénní terase u vodního toku opticky údolí prohloubí. Díla vytvořená člověkem jsou ve volné krajině vidět z mnohem větší vzdálenosti a navíc přirozeně přitahují pozornost. Zajímavá díla se zdůrazní pomocí obecných sadovnických a krajinářských zásad. Nevzhledné stavby je nutno nějakým způsobem zakrýt nebo alespoň opticky zmenšit jejich měřítko. Potlačí se bezprostřední výsadbou kolem těchto staveb. Osázet souvislé plochy kolem těchto staveb však není vždy možné. Potom se vysadí alespoň jednotlivé stromy, které při pohledu opticky zmenší souvislou plochu stavby a tím změní její měřítko. Dřeviny se využijí při zakrytí terénních náspů a zářezů. Musí se vysazovat nepravidelně, aby nebyla zvýrazněna linie zářezu nebo náspu. Z hospodářských činností ovlivňuje nejvíce vzhled krajiny zemědělství. Zemědělství působí trojím způsobem, a to kvalitou práce, jednotlivými plodinami a uspořádáním polí. Stejně jako u ostatních činností působí pořádek v zemědělské výrobě dojmem uspořádanosti a naopak zaplevelené nebo mezernaté porosty budou působit dojmem zanedbanosti. Působnost plodin se v průběhu roku mění a je vhodné, aby nepřevažovalo období, kdy je většina polí bez vegetace. Tomu lze zabránit pěstováním zeleného hnojení či meziplodin, což má i příznivý hospodářský dopad.

151


Zemědělské plodiny působí v krajině různým způsobem. Ozimy vytváří nejprve v krajině řádkováním rastr, aby posléze vytvořily dojem obrovských trávníků. Esteticky působí také barevná změna do zlatožluté před sklizní. Obdobně působí i jařiny, ale v kratším intervalu. Působnost okopanin a kukuřice se projeví až po sklizni obilnin, kdy svou zelenou barvou vytváří kontrast s převažujícími zoranými plochami. Olejniny a technické plodiny esteticky působí svými květy a vzhledem odlišným od převažujících obilnin. Podobně se projevují také jeteloviny. Jejich největším kladem je však celoroční působnost. Speciální kultury, jako jsou vinice, chmelnice či sady působí také technickými prvky vedení či oplocení. Na vzhled krajiny působí také velikost honů. Jsou-li velké, tak krajina působí jednotvárně. Proto je dobré v krajině zachovat vhodné měřítko. Toho lze dosáhnout také použitím dřevin, které opticky rozčlení velké plochy.

1.10 Krajinný ráz Krajinný ráz je pojem, který se často používá a každý ho může vnímat trochu jinak, vždy však jako něco, co je typické pro určitou krajinu. Velmi často se ale krajina hodnotí spíše podvědomě, na základě pocitů. Aby hodnocení nebylo jen subjektivní, je zapotřebí si uvědomit, co je pro jakou část krajiny typické, jak se krajina vyvíjela a co se děje v krajině v současnosti. Krajinný ráz je definován v § 12 zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Krajinný ráz je „zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti“. Krajinný ráz je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu, a proto zásahy do krajinného rázu (např. umisťování a povolování staveb) mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny a také s ohledem na měřítko a vztahy v krajině. K činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. K ochraně krajinného rázu lze zřídit obecně závazným právním předpisem přírodní park. Z uvedené definice vyplývá, že je krajinný ráz daný přírodními podmínkami, historickým vývojem krajiny a jejími kulturními hodnotami.

152


1.11 Naučná funkce Naučnou funkcí se rozumí výchova k estetice, kultuře a ochraně přírody. Tuto funkci mají například arboreta, sbírkové zahrady, parky, naučné stezky, částečně i vlastní turistické cesty. Naučné stezky chápeme jako turistické trasy, v rámci kterých jsou některé významné objekty a jevy popsány na jednotlivých zastávkách. Zastávky by měly obsahovat údaje o geologických, půdních a klimatických poměrech, geomorfologických jevech, hydrografických prvcích, rostlinách a živočiších. Dále by zde měl být popsán vztah hospodářských kultur ke krajině, historický vývoj krajiny, význačné historické stavby či umělecké výtvory. Na naučné stezce je vhodné upozornit i na negativní jevy v krajině a na možnosti nápravy. Úvodní panel by měl obsahovat základní údaje o stezce, její obtížnosti a přístupnosti.

Obrázek 18 Naučná stezka se zpřístupněním informací mobilním telefonem (foto Ezechel)

Obrázek 19 Informační panel obsahující mnoho textu (foto Ezechel)

153


2

Legislativní ochrana životního prostředí

2.1

Obecná ochrana životního prostředí

Základní právním předpisem, který zmiňuje životní prostředí je Ústava České republiky, zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zde je v Preambuli zmíněno odhodlání společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství. Další ustanovení je v článku 7, ve kterém je uvedeno, že stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. V oblasti životního prostředí jsou základní práva každého občana zakotvena Listině základních práv a svobod, a to:   

Každý má právo na příznivé životní prostředí. Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.

Tyto základní principy jsou rozvedeny dále v zákoně 17/1992 Sb., o životním prostředí, který definuje základní pojmy a principy v oblasti životního prostředí, které běžně používají další oborové právní předpisy v oblasti životního prostředí, ale již je nedefinují. Životním prostředím je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie. Ekologická stabilita je schopnost ekosystému vyrovnávat změny způsobené vnějšími činiteli a zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce. Trvale udržitelný rozvoj společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů. Znečišťování životního prostředí je vnášení takových fyzikálních, chemických nebo biologických činitelů do životního prostředí v důsledku lidské činnosti, které jsou svou podstatou nebo množstvím cizorodé pro dané prostředí. Poškozování životního prostředí je zhoršování jeho stavu znečišťováním nebo jinou lidskou činností nad míru stanovenou zvláštními předpisy. Dalším důležitým právním předpisem je zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví povinnosti úřadů informovat o stavu životního prostředí.

154


Právní předpis, který řeší, do jaké míry určité vlivy mohou narušit životní prostředí a jak se tyto koncepce či záměry projednávají, je zákon 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů. K tomuto zákonu jsou dvě přílohy s kategoriemi záměrů, které podléhají posuzování podle tohoto zákona. V kategorii II, což jsou záměry vyžadující zjišťovací řízení, jsou i sportovní areály na ploše nad 1 ha, golfová hřiště, motokrosové, cyklokrosové a cyklotrialové areály mimo území chráněná podle zvláštních právních předpisů.

2.2

Ochrana půdy, lesa a vody

Ochrana půdy je řešena v zákoně č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Zákon pojímá zemědělský půdní fond šířeji, než by se dalo očekávat. Zemědělský půdní fond tvoří pozemky zemědělsky obhospodařované, to je orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny a půda, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není. Ale do zemědělského půdního fondu náležejí též rybníky s chovem ryb nebo vodní drůbeže a nezemědělská půda potřebná k zajišťování zemědělské výroby. Tímto se rozumí polní cesty, pozemky se zařízením důležitým pro polní závlahy, závlahové vodní nádrže, odvodňovací příkopy, hráze sloužící k ochraně před zamokřením nebo zátopou, ochranné terasy proti erozi, apod. Lesy jsou řešeny zákonem 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon). Účelem lesního zákona je stanovit předpoklady pro zachování lesa, péči o les a obnovu lesa jako národního bohatství, tvořícího nenahraditelnou složku životního prostředí, pro plnění všech jeho funkcí a pro podporu trvale udržitelného hospodaření v něm. Je nutné si ale uvědomit, že zákon neřeší jen les, ale tzv. pozemky určené k plnění funkcí lesa, což jsou pozemky s lesními porosty a plochy, na nichž byly lesní porosty odstraněny za účelem obnovy, lesní průseky a nezpevněné lesní cesty, nejsou-li širší než 4 m, a pozemky, na nichž byly lesní porosty dočasně odstraněny. Jsou to dále také zpevněné lesní cesty, drobné vodní plochy, ostatní plochy, pozemky nad horní hranicí dřevinné vegetace (s výjimkou pozemků zastavěných a jejich příjezdních komunikací), lesní pastviny a políčka pro zvěř, pokud nejsou součástí zemědělského půdního fondu a jestliže s lesem souvisejí nebo slouží lesnímu hospodářství. U těchto pozemků může orgán státní správy lesů nařídit označení jejich příslušnosti k pozemkům určeným k plnění funkcí lesa. Voda včetně vodních ekosystémů je chráněna zákonem 254/2001 Sb. o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Účelem vodního zákona je chránit povrchové a podzemní vody. Dále je to stanovení podmínek pro hospodárné využívání vodních zdrojů a pro zachování i zlepšení jakosti povrchových a podzemních vod, vytvoření podmínek pro snižování nepříznivých účinků povodní a sucha a zajistit bezpečnost vodních děl. Vodní zákon má také přispívat k ochraně vodních ekosystémů a na nich přímo závisejících suchozemských ekosystémů. 155


2.3

Ochrana přírody a krajiny

V oblasti ochrany přírody a krajiny je nejdůležitějším právním předpisem zákon 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon má velké množství prováděcích předpisů, z nichž je nejdůležitější vyhláška č. 395/1992 Sb., vyhláška, ministerstva životního prostředí České republiky, kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Zákon rozlišuje několik úrovní ochrany přírody a krajiny. Zahrnuje jak ochranu území, tak ochranu jednotlivých druhů rostlin a živočichů. Podle rozsahu a významu ochrany vykonávají státní správu v oblasti ochrany přírody a krajiny různé úřady. Jsou to:        

obecní úřady; pověřené obecní úřady; obecní úřady obcí s rozšířenou působností; krajské úřady; správy národních parků a chráněných krajinných oblastí; Česká inspekce životního prostředí; Ministerstvo životního prostředí ČR; újezdní úřady, Ministerstvo obrany ČR.

Pro ochranu území se používá několik způsobů ochrany, z nichž každý se používá v určitých případech a má různě velký rozsah omezení pro území, na kterém se nachází. Jde o tyto způsoby ochrany:       

významné krajinné prvky; územní systém ekologické stability; přírodní parky; Natura 2000; přechodně chráněné plochy; zvláště chráněná území; smluvní ochrana.

Významným krajinným prvkem se rozumí ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část krajiny, která utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability. Významnými krajinnými prvky jsou ze zákona lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolní nivy. Dále se mohou jimi stát i jiné části krajiny, které zaregistruje orgán ochrany přírody jako významný krajinný prvek. Natura 2000 je celistvá evropská soustava území se stanoveným stupněm ochrany, která umožňuje zachovat přírodní stanoviště a stanoviště druhů v jejich přirozeném areálu rozšíření ve stavu příznivém z hlediska ochrany nebo popřípadě umožní tento stav obnovit. Na území České republiky je Natura 2000 tvořena ptačími oblastmi a evropsky významnými lokalitami, které jsou chráněny jako zvláště chráněné území nebo požívají smluvní ochranu.

156


Evropsky významné lokality jsou zařazeny do národního seznamu. Jde o ty lokality, které v biogeografické oblasti nebo oblastech, k nimž náleží, významně přispívají k udržení nebo obnově příznivého stavu alespoň jednoho typu evropských stanovišť nebo alespoň jednoho evropsky významného druhu z hlediska jejich ochrany, nebo k udržení biologické rozmanitosti biogeografické oblasti. Jako ptačí oblasti se vymezuje území nejvhodnější pro ochranu z hlediska výskytu, stavu a početnosti populací těch druhů ptáků vyskytujících se na území České republiky a stanovených právními předpisy Evropských společenství. Toto území stanoví vláda nařízením. Za přechodně chráněnou plochu může orgán ochrany přírody svým rozhodnutím vyhlásit území s dočasným nebo nepředvídaným výskytem významných rostlinných nebo živočišných druhů, nerostů nebo paleontologických nálezů. Přechodně chráněnou plochu lze vyhlásit též z jiných vážných důvodů, zejména vědeckých, studijních či informačních. Území přírodovědecky či esteticky velmi významná nebo jedinečná lze vyhlásit za zvláště chráněná. Zde je nutné si uvědomit, že zvláště chráněná území mají vyšší stupeň ochrany než výše jmenované způsoby územní ochrany a omezení činnosti v těchto územích je mnohem větší. Kategorie zvláště chráněných území jsou:      

národní parky; chráněné krajinné oblasti; národní přírodní rezervace; přírodní rezervace; národní přírodní památky; přírodní památky.

Je-li třeba zabezpečit zvláště chráněná území před rušivými vlivy z okolí, může být pro ně vyhlášeno ochranné pásmo, ve kterém lze vymezit činnosti a zásahy, které jsou vázány na předchozí souhlas orgánu ochrany přírody. Pro ochranu druhů existuje kromě obecné ochrany:   

ochrana ptáků; ochrana dřevin; ochrana památných stromů.

Za zvláště chráněné druhy lze vyhlásit druhy rostlin a živočichů, které jsou ohrožené nebo vzácné, vědecky či kulturně velmi významné. Zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů se dle jejich ohrožení člení na stupně:   

kriticky ohrožené; silně ohrožené; ohrožené. 157


Důležité je ještě v zákoně o ochraně přírody a krajiny ustanovení o přístupu do krajiny. Veřejně přístupné účelové komunikace, stezky a pěšiny mimo zastavěné území není dovoleno zřizovat nebo rušit bez souhlasu pověřeného obecního úřadu. Obce by měly vést přehled o veřejně přístupných účelových komunikacích, stezkách a pěšinách. Přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby má každý právo na volný průchod, ale nesmí tím způsobit škodu na majetku či zdraví jiné osoby a nesmí zasahovat do práv na ochranu osobnosti či sousedských práv. Je přitom povinen respektovat jiné oprávněné zájmy vlastníka či nájemce pozemku a obecně závazné právní předpisy. Toto se nevztahuje na zastavěné či stavební pozemky, dvory, zahrady, sady, vinice, chmelnice a pozemky určené k faremním chovům zvířat. Další omezení je u orné půdy, luk a pastvin, které jsou z oprávnění vyloučeny v době, kdy může dojít k poškození porostů či půdy nebo při pastvě dobytka. Dojde-li k oplocování či ohrazování pozemků, které nejsou vyloučeny z práva volného průchodu, musí vlastník či nájemce zajistit technickými nebo jinými opatřeními možnost jejich volného průchodu na vhodném místě pozemku.

158


2.4

Dotační politika

Zdroje dotací pro výsadby v krajině či o péči o přírodu jsou různé, nicméně nejvýznamnější jsou zdroje národní a evropské. Spíše výjimečně lze získat i dotace ze zdrojů obcí či krajů. Národními zdroji jsou myšleny zdroje ze státního rozpočtu anebo z rozpočtů státních fondů. Ze státního rozpočtu je financován například Program péče o krajinu nebo Podpora obnovy přirozených funkcí krajiny. Program péče o krajinu je určen na dotace v několika hlavních oblastech opatření ve zvláště chráněných územích, evropsky významných lokalitách a ptačích oblastech, nebo na opatření pro zlepšování dochovaného kulturního a krajinného prostředí ve volné krajině mimo zvláště chráněná území anebo také na zabezpečení péče o ohrožené a handicapované živočichy. Podpora obnovy přirozených funkcí krajiny se dělí na několik podprogramů. Část je určena jen pro Agenturu ochrany přírody a krajiny. Ostatní žadatelé mohou využít tři podprogramy:  Adaptační opatření pro zmírnění dopadů klimatické změny na vodní ekosystémy.  Adaptační opatření pro zmírnění dopadů klimatické změny na nelesní ekosystémy.  Adaptační opatření pro zmírnění dopadů klimatické změny na lesní ekosystémy. Mimo státní rozpočet stojí zdroje Státního fondu životního prostředí. Státní fond životního prostředí financuje ze svých zdrojů následující programy: 

Program na podporu druhové diverzity neprodukčních rostlin a zachování jejich genových zdrojů. Program vede k posílení diverzity sídelní i krajinné zeleně s důrazem na uchování jedinečného genetického materiálu domácích ohrožených a kulturně významných neprodukčních rostlin a zvýšení povědomí veřejnosti o důležitosti této problematiky.  Program na podporu výkupu pozemků ve zvláště chráněných územích, jejich ochranných pásmech a významných krajinných prvcích. Jeho cílem je zajistit účinnou ochranu přírody v nejvzácnějších oblastech České republiky prostřednictvím vlastnických práv odborných institucí.  Program pro vítěze ocenění Zelená stuha a Zelená stuha ČR - péče o zeleň a životní prostředí. V tomto programu je poskytováno finančního ocenění vítězům krajských kol soutěže Vesnice roku a vítězi celostátního kola soutěže Zelená stuha ČR. Program vznikl na základě dohody se Spolkem pro obnovu venkova České republiky a Memorandem o spolupráci mezi Ministerstvem životního prostředí ČR a Ministerstvem pro místní rozvoj ČR. Z programů, které jsou spolufinancovány z evropských zdrojů, patří mezi nejvýznamnější Operační program životního prostředí a Program rozvoje venkova.

159


V Operačním programu životního prostředí je na přírodu a krajinu zaměřena prioritní osa 6 - Zlepšování stavu přírody a krajiny. V této ose jsou podporovány oblasti:      

implementace a péče o území soustavy Natura 2000; podpora biodiverzity; obnova krajinných struktur; optimalizace vodního režimu krajiny; podpora regenerace urbanizované krajiny; prevence sesuvů a skalních řícení, monitorování geofaktorů a následků hornické činnosti a hodnocení neobnovitelných přírodních zdrojů včetně zdrojů podzemních vod.

Z nejvýznamnějších podporovaných oblastí to je v rámci podpory biodiverzity opatření k ochraně ohrožených druhů rostlin a živočichů, zajišťování péče o chráněná území, opatření k překonávání migračních bariér - rybí přechody, regulace a likvidace populací invazních druhů rostlin a živočichů. Při obnově krajinných struktur se uplatňují například opatření - realizace vegetačních opatření v krajině, jako je výsadba a obnova remízů, alejí, solitérních stromů, větrolamů, územní systém ekologické stability nebo na opatření k zachování a celkovému zlepšení přírodních poměrů v lesích ve zvláště chráněných územích, územích soustavy Natura 2000, vymezených regionálních a nadregionálních biocentrech územních systémů ekologické stability a v prioritních oblastech pásem ohrožení emisemi. V rámci optimalizace vodního režimu krajiny lze získat podporu na podporu přirozených rozlivů v nivních plochách, budování a obnova retenčních prostor, revitalizace vodních toků a mokřadů, výstavba poldrů nebo na opatření k ochraně proti vodní a větrné erozi apod. V sídlech je významná podpora regenerace urbanizované krajiny na zakládání a revitalizaci významné sídelní zeleně, individuální zakládání a obnovu parků, stromořadí, hřbitovů, městských a obecních lesoparků atd. Program rozvoje venkova má ke krajině zaměřenou osu II. Zlepšování životního prostředí a krajiny. Tato osa má dvě skupiny opatření – skupina II.1 zaměřená na udržitelné využívání zemědělské půdy a skupina II.2 zaměřená na udržitelné využívání lesní půdy. V rámci skupiny opatření zaměřená na udržitelné využívání zemědělské půdy je nejvýznamnější podprogram II.1.3 Agroenvironmentální opatření, podopatření C – Péče o krajinu. V tomto podopatření jsou podporovány tituly:   

Titul C1: Zatravňování orné půdy Titul C2: Pěstování meziplodin Titul C3: Biopásy

160


3

Typy krajinného plánování

3.1

Úmluva o krajině

Pro tvorbu krajiny je významná z mezinárodního hlediska Evropská úmluva o krajině (Florencie, 20. 10. 2000), která se mimo jiné definuje pojmy. Krajina znamená část území, tak jak je vnímána obyvatelstvem, jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních a/nebo lidských faktorů. Cílová charakteristika krajiny vyjadřuje přání a požadavky obyvatel týkající se charakteristických rysů krajiny, v níž žijí, formulované pro danou krajinu kompetentními veřejnými orgány. Ochrana krajiny je chápána jako činnosti směřující k zachování a udržení význačných nebo charakteristických rysů krajiny, odůvodněné její dědičnou hodnotou, vyplývající z její přírodní konfigurace a/nebo z lidské činnosti.

3.2

Úrovně plánování

K řešení krajiny slouží tzv. krajinné plánování, které může mít různé formy, z nichž nejčastější jsou:       

3.3

územní plánování; pozemkové úpravy; územní systém ekologické stability krajiny; hospodářské úpravy lesů; plány péče o zvláště chráněná území; vodohospodářské plánování; plány rekultivací.

Územní systémy ekologické stability

Územní systém ekologické stability krajiny (ÚSES) je řešen zákonem 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů a vyhláškou 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. ÚSES je vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Rozlišují se tři úrovně ÚSES - místní, regionální a nadregionální. Územní systém se skládá z biocenter, biokoridorů, interakčních prvků a případně ochranných zón. Z hlediska plánování jsou závazná biocentra a biokoridory. Biocentrum je biotop nebo soubor biotopů v krajině. Biocentrum svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci přirozeného či pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému.

161


Biokoridor neumožňuje rozhodující části organismů trvalou dlouhodobou existenci, avšak umožňuje jejich migraci mezi biocentry a tím vytváří z oddělených biocenter síť.

Obrázek 20 Schéma složeného biokoridoru (zdroj Ezechel)

3.4

Plány péče o zvláště chráněná území

Plány péče o zvláště chráněná území vyplývají ze zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů a vyhlášky 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Plán péče o zvláště chráněné území a jeho ochranné pásmo je odborný a koncepční dokument ochrany přírody. Plán péče na základě údajů o dosavadním vývoji a současném stavu zvláště chráněného území navrhuje opatření na zachování nebo zlepšení stavu předmětu ochrany ve zvláště chráněném území a na zabezpečení zvláště chráněného území před nepříznivými vlivy okolí v jeho ochranném pásmu.

3.5

Pozemkové úpravy

Pozemkové úpravy jsou řešeny zákonem 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Pozemkovými úpravami se ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny.

3.6

Územně plánovací dokumentace

Územní plánování je upraveno zákonem 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů a mimo jiné řeší i uspořádání krajiny.

162


3.7

Lesní hospodářské plány

Plánování v lesích je upraveno zákonem 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů. V lesnickém plánování existují oblastní plány rozvoje lesů, lesní hospodářské plány a lesní hospodářské osnovy.

3.8

Vodohospodářské plánování

Vodohospodářské plánování je upraveno zákonem číslo 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Plánování v oblasti vod je tvořeno Plánem hlavních povodí České republiky a plány oblastí povodí, včetně programů opatření. Účelem plánování je ochrana vod jako složky životního prostředí, ochrana před povodněmi a dalšími škodlivými účinky vod a trvale udržitelné užívání vodních zdrojů a hospodaření s vodami pro zajištění požadavků na vodohospodářské služby, zejména pro účely zásobování pitnou vodou. Tyto plány jsou podkladem pro výkon veřejné správy, zejména pro územní plánování, územní rozhodování, vodoprávní rozhodování a povolování staveb.

3.9

Plány rekultivací

Problematika rekultivací je upravena několika právními předpisy, z nichž je nejvýznamnější zákon 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon) ve znění pozdějších předpisů. U pozemků dotčených těžbou je organizace povinna zajistit sanaci, za níž se považuje odstranění škod na krajině komplexní úpravou území a územních struktur.

Obrázek 21 Rekultivace ke sportovním účelům (foto Ezechel)

Obrázek 22 Vymodelování výsledného povrchu již při navážení skládky (foto Ezechel)

163


Obrázek 23 Odvodňovací příkopy na tělese výsypky (foto Ezechel)

Obrázek 24 Vodní rekultivace (foto Ezechel)

Obrázek 25 Lesnická rekultivace (foto Ezechel)

Obrázek 26 Zemědělská rekultivace (foto Ezechel)

Obrázek 27 Starý lom postupně zarůstající nálety (foto Ezechel)

164


4 4.1

Realizace krajinných úprav Zakládání krajinných úprav

V krajině se vysazují přednostně dřeviny, které by zde rostly přirozeně. Nejvhodnější je použít ty druhy, které byly vypěstovány z místních zdrojů. Při použití nepůvodních dřevin je nutné pečlivě zvážit, zda by stejné funkce nesplnila nějaká dřevina původní. Nepůvodní dřeviny se uplatní tehdy, vysazují-li se ovocné dřeviny v krajině, nebo při výsadbě rychle rostoucích dřevin, které se použijí jako dřeviny výplňové. Další možností je výsadba na extrémních stanovištích, která jsou tak změněna, že nelze úspěšně použít původní domácí druhy. Použití nepůvodních dřevin v krajině je nutné projednat s příslušným orgánem ochrany přírody a krajiny a tento orgán musí tuto výsadbu odsouhlasit.

4.2

Péče o krajinné úpravy

Při výsadbách v krajině vyvstává do popředí také problém s péčí o tyto výsadby. V některých případech jde o špatně přístupná místa, což ztěžuje případné použití mechanizace. Naopak v rozsáhlých úpravách je možné využít i některé zemědělské stroje, musí se s tím však počítat již při zpracování projektu. Pak se rozteče řad přizpůsobují kultivačnímu nářadí. Ve volné krajině může být také problémem závlaha vysazených dřevin. V krajině žije množství zvěře, a proto se musí výsadby chránit před okusem. Často se vysazují menší sazenice, kterých vysadí větší množství pro případ, že by část dřevin odumřela nebo byla poškozena. Tyto výsadby se však nesmí zapomenout prořeďovat.

165


5 5.1

Zeleň a voda v krajině Vodní toky a jejich doprovodná vegetace

Pobřežní vegetace má mnoho funkcí, zejména ochranu břehů před škodlivým působením proudící vody, vlnobitím, chodem ledu a splavením. Kořeny chrání břeh před odnosem zeminy. Porosty keřových vrb tlumí nápory vody. Vegetace také zmírňuje vlny způsobené vodní dopravou. Břehové porosty působí jako větrolamy, které chrání okolní zemědělské pozemky a plavební dráhu. Břehové porosty vytváří biotop pro živočichy, mají transpirační význam a mohou sloužit i k produkci dřeva. Prioritní funkcí je ale ochrana břehu. Ta předurčuje možnosti využití dřevin. Ochranu břehů lze rozlišit na technickou, biotechnickou anebo vegetační. Přednost by měla dostávat ochrana pomocí vegetace. U toků s vyrovnanými a nízkými průtoky postačí k ochraně břehů travnaté porosty. Nebo lze využít mokřadních rostlin, např. rákosin. K ochraně břehů se vyžívá také pružných vrbových větví. To vyžaduje udržovat keřovité pásmo vrb v optimální hustotě a seřezávat vzrůstné vrby po 2–3 letech a nízce rostoucí vrby po 6–7 letech. Pro uplatnění stromů k ochraně břehu se hodí nejlépe dřeviny 1,1 m nad hladinu, protože pak je účinnost kořenů při ochraně břehu maximální. Stromy působí nejlépe při sklonu 1 : 1 – 1 : 1,5. Na pozvolnějších svazích již rostou stromy daleko od břehu a neposkytují mu dostatečnou ochranu. Z technických opatření je to zához kamenem, kamenná rovnanina, dlažby, drátěné konstrukce s vyskládanými kameny a případně zdi. Technická opatření by se měla používat jen v případech, kdy je skutečně nutné zpevnit břeh a nelze použít jiné možnosti ochrany a nemělo by se ho používat podél celého toku, ale jen v místech, kde je břeh více namáhán nebo kde by mohla voda poškodit stavby. Technická a vegetační opatření je možné kombinovat a vytvářet zápletové plůtky, doplnit plůtky z prken vrbovými řízky, oživit kamenný zához vrbovou podložkou umístěnou pod kameny nebo zapíchat vrbové řízky mezi kameny.

Obrázek 28 Vznik nádrže na jednom břehu a zanášení na druhém břehu (foto Ezechel)

166


U splavných toků řek se vlivem vodní dopravy tvoří ve zvýšené míře vlny, proto je zapotřebí chránit před nimi břehy. Nejčastěji se používá zához, ale při dostatečné šířce toku by bylo možné použít rákos a další bažinné rostliny anebo se používají biotechnické konstrukce. Kolem splavných vodních toků se k ochraně plavební dráhy vysazují větrolamy. Má-li tok ochranné hráze, musí se v pásmu mezi břehem a ochrannou hrází udržovat jen travní porost a nesází se zde keře, případně lze použít kmenné tvary stromů, ale ve větších rozestupech.

Obrázek 29 Vodní tok s ochrannou hrází (foto Ezechel)

Břeh nížinného toku se v místech stálé hladiny zpevní a dále od toku by měl být pás trávníků a zhruba v místech maximálních ročních hladin se vysazují stromy a keře. Toky horských a podhorských oblastí mají v průběhu roku nevyrovnané průtoky, a proto je důležité zpevnit břehy a zpomalit rychlost toku, čehož se docílí přehrážkami.

Obrázek 30 Vymletá strž rozvodněným tokem (foto Ezechel)

Obrázek 31 Přehrádky na vodním toku (foto Ezechel)

Zemědělsky významné toky k odvodnění a závlahám mají malé průtoky, a tak k ochraně jejich břehů postačí travní porosty.

167


5.2

Vodní plochy a jejich doprovodná vegetace

Pro doprovodnou vegetaci u vodních ploch platí v principu stejné zásady jako u doprovodné vegetace vodních toků. Na vodní nádrže s břehovým porostem má navazovat luční pásmo nebo ochranný lesní pás, které mají protierozní funkci. Výsadba dřevin na hráze je možná tehdy, jen když nenarušuje stabilitu hráze. Na vzdušné straně hráze mohou panovat extrémní podmínky, jako je sucho či přehřívání.

Obrázek 32 Hráz suchého poldru (foto Ezechel)

5.3

Tůně

Tůněmi se rozumí terénní prohlubně zaplněné vodou. Liší se od malých vodních nádrží tím, že je nelze vypustit a že nevznikají vzdutím vody za hrází. Korytné tůně vznikají přirozeně v korytech toků prohloubením koryta. Brzy se zanášejí, ale přitom se vytvářejí nové. Postranní tůně spojené s korytem toku vznikají při natržení břehu. Slepá ramena vznikla ze zbytků starých říčních ramen. S hlavním tokem bývají spojena jen v době povodní. Pokud se spojí s hlavním tokem, pak sice zvyšují průtočnou kapacitu toku, ale z toku do nich pronikají ryby, které mohou zahubit druhy vázané na původní prostředí. Periodické tůně vznikají v terénních depresích a zůstávají obvykle po většinu roku suchá, avšak zejména v jarním období, se zaplňují vodou, která se tam dostává rozlitím nebo průsaky a voda tam setrvává ještě nějakou dobu i po skončení povodně. Tůně mohou vznikat také zavodněním těžebních jam.

Obrázek 33 Zatopené staré rameno po zvýšených průtocích (foto Ezechel)

Obrázek 34 Zatopená jáma po těžbě (foto Ezechel)

168


K ochraně nádrže před usazováním se mohou budovat usazovací tůně. Tůně zvyšují biologickou rozmanitost krajiny a retenční kapacitu území. Tůně se mohou uměle vytvořit hloubením. Musí se však vytvářet mírný sklon svahů kvůli stabilitě břehů, rozvinutí pobřežní vegetace a také z bezpečnostních důvodů.

Obrázek 35 Usazovací tůň před rybníkem (foto Ezechel)

5.4

Obrázek 36 Uměle vybudované tůně v areálu Sluňákov u Olomouce (foto Ezechel)

Mokřady

Mokřadem se rozumí území, ve kterém vystupuje hladina vody k terénu a nad terén, ale nevytváří větší hluboké volné vodní plochy. Tato místa se zde však mohou vyskytnout stejně jako ostrůvky. Tato rozmanitost vede k velké biologické diverzitě.

Obrázek 37 Mokřad (foto Ezechel)

Obrázek 38 Slatiniště (foto Ezechel)

Mokřady také zadržují vodu v krajině, a to jak trvale, tak i v době povodní, kdy se může záplavová voda rozlévat do šíře. Nové mokřady se mohou vytvořit v místech zaniklého rybníka nebo hloubením či vybudováním nízkých hrázek v ploché nivě. Mokřad lze založit také na dně poldru. Kolem mokřadu by měl být ochranný pás dřevin a zatravněných ploch.

169


5.5

Doprovodná vegetace komunikací

Doprovodné vegetace komunikací má funkce dopravní a krajinářské. Dopravní funkcí se rozumí požadavky bezpečnosti provozu. Ty se uplatňují při volbě vhodných taxonů a rozmístění dřevin a k udržení řidičovy pozornosti. Sází se dřeviny, které jsou odolné k suchu, soli, výfukovým plynům, poranění a zhoršeným půdním podmínkám. Naopak nevhodné jsou dřeviny, které trpí vývraty nebo vylamováním větví nebo dřeviny s opadem velkých plodů či množstvím velkých dužnatých listů, které mohou být příčinou smyků. Zachovává se přehlednost v riskantních úsecích, jako jsou zatáčky a křižovatky, a proto k nim nepatří keře a stromy s nízko nasazenými korunami. Ani se v okolí těchto úseků se ani nerealizují Obrázek 39 Nevhodně provedené výsadby nápadné úpravy, které by rozptylovaly u komunikace – blízko komunikace, malé rozestupy, nezapěstovaná korunka v dostatečné výšce, vlevo pozornost řidiče. Dřeviny se vysazují jsou stromy pod elektrickým vedením v dostatečné vzdálenosti od komunikace, (foto Ezechel) aby neohrožovaly provoz. Vegetace má také udržet svěží nervovou kondici řidiče, čehož se docílí potlačením jednotvárnosti výsadeb. Důležité je budování odpočívadel. Rozmístění vegetace musí také umožnit údržbu travnatého pásu podél komunikací, protože pokud jsou dřeviny jednotlivě v místech, kde se pravidelně seká tráva, její údržbu velmi ztěžují. Řešením je za příkop vysadit pás keřů, které se částečně rozprostírají ve výšce nad příkopem a mírně ho tak stíní a tráva se pak seká na krajnici a v části příkopu. Vegetace podél komunikací má rovněž funkce krajinářské, protože komunikace je základním vyhlídkovým místem. Trasu silnice lze zdůrazňovat nebo potlačovat a jednotlivé části krajiny tak zájmově spojovat. V zajímavém přírodním prostředí se volí nepravidelné osázení, neboť pravidelné aleje by ji oddělily od ostatního prostředí. Také náspy a zářezy se osazují nepravidelně, aby se potlačil jejich nepřirozený tvar. Nevzhledné plochy kolem komunikace je možné zamaskovat hustou výsadbou a na zajímavá místa se naopak Obrázek 40 Alej z modřínů zakrývá pohledy na komunikaci a další části krajiny a působí jako otevřou výhledy. okraj lesa (foto Ezechel)

170


Pro dálnice je typické použití náspů a zářezů, a proto vystupuje do popředí nutnost zakomponovat dálnice vhodně do krajiny. Výsadby keřů podél dálnic mohou sloužit také ke zpomalení a zastavení vozidla, které by z dálnice vyjelo. Nejproblematičtějším místem u dálnic je středový pás, protože se do něj dostává sůl a navíc trpí suchem, a proto se musí při jeho osazování volit dřeviny, které snáší jak sucho, tak sůl. Stavba dálnic s sebou nese často také problém míst s přirozeným tahem zvířat. Využívají se přemostěná údolí nebo se budují speciální migrační objekty nad komunikací. Zároveň je vhodné v širším okolí doplnit výsadby tak, aby tahy zvířat přirozeně nasměrovaly k přemostění. Obdobné zásady jako u silnic platí i v případě polních cest. Vegetační doprovody se však volí jednostranné, aby zde mohly projíždět i zemědělské stroje v pracovní poloze. Po cca 200 m se ponechávají mezery pro vjezdy na pole. U užších pozemků je nutné počítat s vjezdy na každý zemědělský hon. Polní cesty slouží také jako pěší stezky a cyklostezky.

5.6

Větrolamy

Proti účinkům větru se využívají občasné umělé zábrany nebo větrolamy. Při proudění vzduchu se proudnice vzduchu dostávají nad překážky a tím se chrání přízemní prostor. Větrolamy se rozlišují na nepropustné, polopropustné a propustné. Nepropustné větrolamy nepropouští vzdušné proudění a vytváří za sebou pásmo úplného bezvětří. Nevýhodou je že takto ochrání jen malé území. Polopropustné větrolamy část vzdušných proudů nadzvedávají a část propouští s nižší intenzitou, proto se používají vyšší stromy, středně vysoké stromy a keře. U propustných větrolamů chybí keřové patro a část proudnic je sice nadzvedávána, ale vzdušné proudy těsně nad zemí prochází bez snížení intenzity. Propustné větrolamy mají nejnižší účinnost.

Obrázek 41 Polopropustný větrolam se skládá z řad různě vysokých dřevin (foto Ezechel)

Obrázek 42 Propustný větrolam má mezery mezi kmeny stromů (foto Ezechel)

Největší účinek mají větrolamy vysazené kolmo na směr škodlivého větru. Tím nemusí být ve všech případech vítr nejčastější, ale i vítr, který nepříznivě působí jen v určité části roku.

171


5.7

Meze

Meze měly v minulosti význam při vymezení hranic polí, někde sloužily jako komunikace, poskytovaly dobytku píci a často na nich rostly ovocné stromy, ale většinou to byly úzké zatravněné pásy. Při výsadbách dřevin na mezích je důležité, aby byla mez půdorysně stejně široká. Stejné šířky se dosahuje kombinací různě vysokých, ale stejně širokých dřevin, použitím vysokokmenů s podrostem keřů či různými počty řad a rozmístěním dřevin podle jejich vzrůstu.

5.8

Remízky a solitéry

Remízky slouží k ochraně drobné zvěře a poskytují jí potravu. Pro situování remízků jsou vhodné lokality umístěné na vodním zdroji, chráněné před častým hlukem a provozem.

Obrázek 43 Remízek vzniklý v rohu bývalé pískovny (foto Ezechel)

Obrázek 44 Remízek vzniklý na výchozu horniny (foto Ezechel)

Pokud se zakládá remízek na zemědělské půdě, měl by mít tvar čočky s podélnou osou ve směru pracovní délky honu, aby nenarušoval zemědělskou výrobu. Trvalé remízky jsou tvořeny porosty stromů a keřů s volnými travnatými plochami a nemají být souvislé. Je vhodné umisťovat do okrajů trnité keře, aby byl remízek chráněn před vniknutím psů. V remízku nemají být jen keře s jedním vysokým stromem, protože pak slouží jako výstavek dravcům a ostatní druhy zde nemají klid. Je-li remízků v krajině nedostatek, mohou se vytvářet remízky dočasné tvořené nesklizenými stonky kukuřice, topinamburu, apod.

172


Solitéry tvoří jednotlivé stromy, většinou jsou to zbytky po původních rozsáhlejších prvcích rozptýlené zeleně. Solitéry mají velký estetický význam, protože ovlivňují velký prostor a často jsou to body zvláštního zájmu.

Obrázek 45 Solitéra vzniklá na zarůstající cestě (foto Ezechel)

Jako solitéra se použije dřevina domácí, dlouhověká, schopná založení koruny ve větší výšce, aby se pod ní dalo jezdit, a s kůlovým kořenem, který by nebyl narušován mechanizací (např. hrušeň, dub).

Obrázek 46 Solitéry přitahují pozornost a vytváří významné dominanty (foto Ezechel)

173


Použitá literatura BAREŠ, B., M. EZECHEL, O. KALČÍKOVÁ, P. SMUTNÝ, M. STŘÍBRNÁ a I. ŠAŠEK. Školení pro cestovní ruch v chráněných oblastech. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, 2008. BULÍŘ, Pavel. Vegetační doprovody silnic. Praha: Výzkumný a šlechtitelský ústav okrasného zahradnictví, Novinář, 1988. Aktuality. Sadovnictví, krajinářství. Ezechel, M., 2011: Krajinářství – rozptýlená zeleň ve volné krajině. EZECHEL, Miroslav. Protiprašné a protihlukové působení vegetace. Zpravodaj č. 96, Hortiklub. Praha, 2004. EZECHEL, Miroslav. Voda v krajině - Tůně a mokřady. Zpravodaj č. 106, Hortiklub. Praha, 2007. HORKÝ, J. a I. VOREL. Tvorba krajiny. Praha: ČVUT, 1995. ISBN 80-01-01290-5. JECH, D. Lokální systém trvalé vegetace – zásady návrhu. Průhonice: VÚOZ, 1994. JUST, T., V. ŠÁMAL, M. DUŠEK, D. FISCHER, P. KARLÍK a J. PYKAL. Revitalizace vodního prostředí. Praha: AOPK ČR, 2003. ISBN 80-86064-72-7. LOUDA, F., I. MERUNKOVÁ a M. EZECHEL. Analýza indikátorů možného rozvoje venkova. In: Soubor přednášek Pohořelice, 19. 3. 2009. Rapotín: Výzkumný ústav pro chov skotu, 2009, s. 56. LOUDA, F., I. MERUNKOVÁ a M. EZECHEL. Analýza indikátorů možného rozvoje venkova. In: Soubor přednášek Rapotín, 12. 3. 2009. Rapotín: Výzkumný ústav pro chov skotu, 2009, s. 45. Mareček, J., 2005: Krajinářská architektura venkovských sídel. Česká zemědělská univerzita, Praha, 362 s., ISBN 80-213-1324-2 MAREČEK, J. Tvorba a ochrana krajiny: Krajinářství a sadovnictví. Praha: SPN, 1966. MAREČEK, J. Zahrada. Praha: Noris, 1992. ISBN 80-900908-1-8. MÍCHAL, I. Ekologická stabilita. Brno: Veronika, ekologické středisko ČSOP, 1994. ISBN 8085368-22-6. Míchal, I., Löw, J., 2003: Krajinný ráz. Lesnická práce, Kostelec nad Černými lesy, 552 s., ISBN 80-86386-27-9 MÍCHAL, I. a J. LÖW. Krajinný ráz. Kostelec nad Černými lesy: Lesnická práce, 2003. ISBN 80-86386-27-9. NOVÁK, L., M. IBLOVÁ a V. ŠKOPEK. Vegetace v úpravách vodních toků a nádrží. Praha: SNTL, 1986. ROHON, P. Tvorba a ochrana krajiny. Praha: ČVUT, 1995. ISBN 80-01-01272-7.

174


ŘEHOŘEK, V. Prírodovedecké náučné chodníky. In: HÚSKA, J. et al Agroturistika, príroda a poľnohospodárstvo. Nitra: Vysoká škola poľnohospodárska v Nitre, 1995, s. 71–74. SKLENIČKA, P. Základy krajinného plánování. Praha: Naděžda Skleničková, 2003. ISBN 80903206-1-9. ŠTĚPÁNEK, L. a J. MAREČEK. Ozelenění a úprava vesnice i krajiny. Praha: SZN, 1958. ŽÁK, L. Obytná krajina. Praha: S.V.U. Mánes – Svoboda, 1947.

Právní předpisy a mezinárodní úmluvy Evropská úmluva o krajině, Florencie, 20. 10. 2000 VYHLÁŠKA č. 395/1992 Sb. ministerstva životního prostředí České republiky ze dne 11. června 1992, kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Ústava České republiky, zákon 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zákon 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. Zákon 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zákon 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Zákon 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. Zákon 139/2002 Sb., pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Zákon 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zákon 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zákon 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zákon 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů.

175


Internetové zdroje Finanční nástroje péče o přírodu a krajinu [online]. AOPK ČR, ©2012 [cit. 2012-07-20]. Dostupné z: http://www.dotace.nature.cz/ VIZUS. Finanční nástroje péče o přírodu a krajinu [online]. AOPK ČR, ©2012 [cit. 2012-0720]. Dostupné z: http://www.dotace.nature.cz/ Státní zemědělský intervenční fond [online]. SZIF, ©2000-2012 [cit. 2012-07-20]. Dostupné z: http://www.szif.cz/ Státní fond životního prostředí ČR [online]. SFŽP [cit. 2012-07-20]. Dostupné z:https://www.sfzp.cz/ Ministerstvo životního prostředí [online]. MŽP, ©2008 - 2012 [cit. 2012-07-20]. Dostupné z: http://www.mzp.cz/ Operační program Životní z: http://www.opzp.cz/

prostředí

[online].

176

[cit.

2012-07-20].

Dostupné


177


Vzdělávání pro lepší zeleň kolem nás Modul Dendrologie

Základy sadovnické dendrologie Ing. Marek Bednařík


178

Modul Dendrologie

Obsah ZÁKLADY SADOVNICKÉ DENDROLOGIE......................................................................... 182 1

Dendrologie všeobecná ......................................................................................................... 182 1.1 Co je dřevina ................................................................................................................. 182 1.2 Dřeviny v systému rostlin .............................................................................................. 186 1.2.1 Zjednodušený systém říše ROSTLINY (Plantae) ........................................................ 187 1.2.2 Evoluce...................................................................................................................... 188 1.3 Výslovnost některých skupin písmen ve vědecké latině ............................................... 189 1.4 Vývoj rostlinstva v pleistocénu a v holocénu (postglaciálu) ......................................... 190 2 Nahosemenné dřeviny........................................................................................................... 198 3 Listnaté dřeviny ..................................................................................................................... 207 4 Základy sadovnické dendrologie............................................................................................ 213 4.1 Dekorativní použití dřevin............................................................................................. 213 4.1.1 Časový vývoj ............................................................................................................. 213 4.1.2 Dekorativní znaky částí dřevin .................................................................................. 213 4.1.3 Specifika jehličnanů ve struktuře, habitu a použití .................................................. 218 4.1.4 Stálezelené dřeviny................................................................................................... 229 4.1.5 Opadavé stromy a keře............................................................................................. 230 4.1.6 Keře........................................................................................................................... 231 4.1.7 Popínavé a oplétavé křoviny..................................................................................... 232 5 Rozmnožování dřevin ............................................................................................................ 233 5.1 Generativní rozmnožování ............................................................................................ 233 5.1.1 Plodnost dřevin......................................................................................................... 233 5.1.2 Sběr semen a plodů dřevin ....................................................................................... 233 5.2 Všeobecně k výsevům ................................................................................................... 235 5.3 Stratifikace .................................................................................................................... 235 5.4 Jiné postupy .................................................................................................................. 236 5.4.1 Orientační doby sběru semen, způsob jejich ošetření a výsevu .............................. 237 5.5 Vegetativní rozmnožování ............................................................................................ 248 5.5.1 Množení dřevin dělením, kopčením, hřížením ......................................................... 248 5.5.2 Množení dřevin zelenými, dřevitými, vzdušnými a kořenovými řízky ...................... 249 5.5.3 Vhodné období řízkování .......................................................................................... 252 5.5.4 Množení dřevin štěpováním ..................................................................................... 256 5.5.5 Metody a vhodná období štěpování......................................................................... 260 Použitá literatura ............................................................................................................................ 271

180

Modul Dendrologie

181

Modul Dendrologie Základy sadovnické dendrologie (Ing. Marek Bednařík)

Zaklady sadovnicke dendrologie Ing. Marek Bednařík

1 Dendrologie všeobecná Název „dendrologie“ je odvozen z řeckých slov dendron – strom a logos – rozum, nebo myšlenka. Dendrologie je tedy nauka o dřevinách nebo jinými slovy vědní disciplína zkoumající dřeviny. Vzhledem na ohromnou šíři problematiky se dendrologie dělí na víc specializovaných či aplikovaných dendrologií. Například lesnická dendrologie se zaměřením na lesnicky pěstované dřeviny, které studuje po stránce morfologické, ekologické i chorologické. Sadovnická dendrologie se věnuje okrasným druhům dřevin, meliorační zas dřevinám, které je možné využít při zlepšování životního prostředí. Základním cílem této nauky je poznání jednotlivých vybraných druhů dřevin, získání základních poznatků o dřevinách a jejich společenstvech, o ekologii dřevin, o jejich funkci v krajině a o možnostech jejich praktického využití. Samotnými stromy se zabývá arboristika.

1.1

Co je dřevina

Vyslovit jednoznačnou definici co je dřevina je věc poměrně obtížná. Podle jedné definice jsou to rostliny se zdřevnatělými stonky a kořeny. Jsou víceleté až dlouhověké, plodí mnohokrát a jejich stonky se obyčejně rozvětvují. Další definice se opírá nikoli o představu životní formy (ev. vzrůstu) či o dřevnatost stonku, ale o sekundární tloustnutí. Bohužel tyto definice vždy nedefinují stejné rody a co je podle jedné definice dřevinou, to je podle jiné definice bylinou. Existují kontroverzní případy, kdy podle dané definice nemůžeme mezi dřeviny zařadit druhy vyhovující jiné definici (jde o některé jednoděložné rostliny). Zde možno zmínit ještě např. skočec (Ricinus communis), který v určitých vnějších podmínkách roste jako dřevina a v jiných jako bylina (v místě původu - tropické Africe jde o dřevinu dosahující výšky až 12 metrů, v mírném pásu má charakter jednoleté byliny). Jeden druh tak nemusí být charakterizován jen jako dřevina. Dřevo neboli xylém (xylema) je dřevní část cévního svazku složená z cév, popř. též z cévic, dřevního parenchymu a sklerenchymatické pochvy. Při druhotném tloustnutí přibývá hlavně druhotný xylém. Vnitřní odumřelé dřevo je tzv. jádro. Vnější, mladší, světlé dřevo je tzv. běl. Bambusy jsou trávy bez druhotného tloustnutí, v jejich stoncích se hromadí látky způsobující dřevnatění a definici vyhovují. Vzrůstem lze mluvit i o keřích a stromech. Banánovníky do této skupiny dle dané definice nepatří, neboť "kmen" u nich vytváří zdřevnatělé listové řapíky, nikoli stonky. Vzrůstem ovšem připomínají stromy. Stromovité dračinky definici vyhovují, jako jediné jednoděložné dokonce všem definicím dřevin. Palmy definici rovněž vyhovují. Mnohé vytrvalé rostliny mají dřevnatějící oddenky, u nichž se nakonec lze

182


herbochronologickými metodami (podobným dendrochronologickým) stanovit různé přírůstky. Zdřevnatělé jsou ovšem oddenky, nikoli stonky a tyto rostliny dřevinami nazvat. Druhotným tloustnutím se vyznačují dvouděložné a nahosemenné rostliny, ale chybí u jednoděložných (zbytek původního prokambia mezi dřevní a lýkovou částí cévního svazku nezůstává zachován, takže se kambium nevytváří). U jednoděložných je druhotné tloustnutí známo jen u několika stromovitých druhů (rody Dracaena, Yuca). Rozdíl mezi bylinami a dřevinami je, že u bylin končí činnost kambia ve stejné sezóně, kdy započala a kambium produkuje jen určité množství sekundárního xylému. U dřevin naopak začíná kambium na jaře opět fungovat (v našich klimatických podmínkách) a jeho činnost se tedy každoročně obnovuje. Vytlačováním sekundárního dřeva dovnitř stonku a lýka k jeho obvodu rostliny tloustnou. Jako druhotně tloustnoucí jsou uváděny i vymřelé stromovité výtrusné rostliny jako plavuně (např. Lepidodendron) nebo přesličky (např. Calamites). U karbonských plavuní a přesliček však kambium produkovalo sekundární xylém jen směrem dovnitř stonku (ale nikoli naopak floém navenek). V anglosaské literatuře se můžeme setkat s označením taxonu "woody plants", "lignophytes" či "lignophyta" (což by bylo možno také přeložit jako "dřeviny"). Tyto rostliny jsou definovány jako monofyletická skupina cévnatých rostlin s cévním kambiem produkujícím dřevo ("wood") a korkovým kambiem produkujícím korek ("cork"). Této definici však vyhovují i nyní již vymřelé plavuně (např. Lepidodendron) či přesličky (např. Calamites), ty se však vyvinuly nezávisle na daném taxonu. Definovaná skupina pojímá všechny semenné (včetně cykasů a semenných kapradin – "Pteridosperms", "Seed Ferns"), ale také skupinu vedoucí k rodu Archeopteris. Dané pojetí naráží na tvorbu dřevního pletiva (xylemu), které nalézáme u všech taxonů dané skupiny, tedy i bylin (skupiny s druhotnou ztrátou sekundárního tloustnutí). Český ekvivalent názvu Lignophyta patrně dosud neexistuje, vhodný by mohl být např. "rostliny dřevinné". Zatímco plavuně v současnosti známe jen jako byliny, kapradiny dodnes známe i stromovité druhy (Dicksoniaceae, Cyatheaceae - s kmenem, zástupci vzácně bez kmenů). Mezi výtrusnými rostlinami tedy mnoho dřevin nenalézáme. Zejména v souvislosti s dřevinami jsou nahosemenné ("Gymnospermae") nazývány též konifery. Název je odvozen od latinského "conifer" = "nosící šišky" (nikoli souvislost s jehlicovitými listy; plody přitom díky své dužnatosti u jalovců vůbec šištici nemusí připomínat a u tisů vznikají semena dokonce jednotlivě a rovněž je lze považovat za plody dužnaté díky obalujícímu míšku). Nahosemenné jsou ryze jen dřeviny a řadíme do nich u nás třídu Coniferae a třídu jinanů (Ginkgoinae). V rámci oddělení Pinophyta se rozlišují čtyři řády: Cycadales, Ginkgoales, Gnetales, Pinales. Podle manoxylického vs. pyknoxylického dřeva se zase rozlišovaly dvě základní skupiny nahosemenných – Cycadophyta a Coniferophyta (s jinany a jehličnany). Na dělení si lze všimnout různého pojetí skupiny (oddělení, třídy, řády), ale i různě používaných synonym. Jako konifery jsou označovány také jen jehličnany, což nejsou jediné nahosemenné s reprodukčními orgány uspořádány v šišticích. 183


Za nejprimitivnější krytosemenné u nás mnoho lidí považuje magnólie, neboť jako nejprimitivnější je uvádí řada našich středoškolských učebnic a také patrně povědomé slovo Magnoliophyta rovněž název tohoto rodu odráží. Jako typový druh rodu Magnolia vybral K. Linné Magnolia virginiana, podle rodu Magnolia bylo posléze i pojmenováno celé oddělení Magnoliophyta. S jedním druhem dřeviny jsou tak spojeny všechny krytosemenné rostliny. Původní představy botaniků o původních krytosemenných se nicméně ubíraly k jehnědovitým dřevinám (Betulaceae, Fagaceae, Casuarinaceae, Juglandaceae a Salicaceae), čemuž odpovídá řazení těchto skupin na začátek starších publikací. Magnólie pak v našich podmínkách presentují dřeviny s velkými květy a mnohačetnými generativními orgány uspořádanými do spirály. Na vlastní primitivnost upomínají u rostlin z magnóliové větve ploché tyčinky s nerozlišenou nitkou a prašníkem, srůsty okrajů plodolistu. I magnóliová větev má však primitivnější čeledi než Magnoliaceae a zmíněné znaky se často demonstrují na rodech Degeneria, Austrobaileya či Drimys. Zajímavostí této skupiny je i obvyklé opylování brouky, kteří jsou pokládáni za evolučně relativně novou skupinu hmyzu. Dříve uváděla literatura řazení do Magnoliaceae i badyánovník (Illicium) či schisandru (Schisandra), tyto rody jsou však dnes řazeny do řádu Austrobaileyales. V roce 1998 byla v Číně nejstarší kompletní fosilie krytosemenné rostliny rodu Archaefructus zařazeného do zvláštní čeledi. Studium znaků však ukazuje, že zmíněný rod mohl presentovat sesterskou skupinu všem dalším krytosemenným rostlinám. Překvapivé je, že nešlo o dřevinu, ale o vodní bylinu s velmi primitivními znaky. Vedle magnolidové větve je primitivní skupinou také skupina ANITA. Z domácích rostlin sem patří čeleď leknínovitých (mnohými znaky připomínají květy magnólií). Docela velké problémy jsou v rámci systematického řazení zástupců u řádu Fagales. Samostatně je dnes řazena čeleď Nothofagaceae se zástupci dřevin dříve řazených do čeledi Fagaceae, ale z jižní polokoule. V čeledi Betulaceae se ocitá Alnus a Betula (podčeleď Betuloideae) a Ostrya, Carpinus a Corylus (z podčeledi Coryloideae někdy nazývané jako čeleď Carpinaceae či Corylaceae). Synonyma se zde prolínají se samostatným vyčleňováním čeledí a podčeledí. Rod Celtis byl vždy zajímavý svými peckovicemi, které se u tradičně uváděné čeledi Ulmaceae jinak nevyskytují. Rod je někdy řazen i do samostatné čeledi Celtidaceae, na Ulmaceae upomíná nesouměrná čepel listu. V současnosti se rod ocitá v čeledi Cannabaceae (syn. Lupulaceae). Mnoho laiků rovněž zaujme, že čeledi či rod, které u nás známe jako ryze bylinné, mají v teplejších oblastech příbuzné druhy jako dřeviny. Pak se může obecná charakteristika čeledi lišit pro zástupce u nás rostoucí od charakteristiky vztažené pro celý svět. Vzpomenout lze na rod třezalka, kdy z teplejších krajin k nám byla dovezena a je pěstována Hypericum calycinum (a její kříženci ap.). Méně známou obdobou je rod Viola, jejíž keřovitý zástupce (Viola fruticosa) je pěstován ve skleníku pražské botanické zahrady

184


Na Slupi. Do čeledi šťavelovitých (Oxalidaceae) řadíme zase i rod Averrhoa - nízké stromy se známými plody na našem trhu jako karambola. V příhodných podmínkách se může patrně snadno aktivovat druhotné tloustnutí stonku původně zástupců mírného pásma, naopak možná je redukce tohoto tloustnutí a druhy stromovité mohou být v našich podmínkách jen bylinami. Známy jsou ovšem jak skupiny jen s dřevinami, tak alespoň recentně bezdřevinné (cykasy x plavuně). Pro zjednodušení můžeme rozdělit „dřeviny“ podle vzhledu na následující růstové typy: 



 



Strom (arbor) je dřevina s vysokým zdřevnatělým stonkem, v dolní části nerozvětveným, označovanou jako kmen (truncus), který prochází do rozvětvené koruny (corona). Keř (frutex) je dřevina se zdřevnatělými stonky už od báze rozvětvenými. Různé způsoby rozvětvování tvoří osobité typy keřů, například metlovitý, prutnatý, jednokmenný a vícekmenný. Polokeř (hemixyla) je vytrvalá rostlina, které dřevnatí pouze její spodní část větví, zatím co horní, květonosná část, zůstává bylinná. Dřevnatá liána (liana) je dřevina se stonkem celým dřevnatým, ale pružným. Nikdy není tak pevná, aby mohla růst do výšky bez opory. Zachytává se o podložku pomocí úponek (například réva), nebo pomocí lepkavých adventivních kořenů (například břečtan), nebo se o podložku (sousední dřevinu) opírá bočními větvemi či hákovitými ostny (některé růže). Ovíjivé liány se šplhají vzhůru závitnicovým otáčením kolem opory (zimolez kozí).

Původní dřeviny jsou zde domácí a byly by tu rozšířené bez vlivu člověka, nepůvodní (neboli exoty) jsou zde rozšířené díky člověku (introdukované člověkem).

185


ROZDĚLENÍ DENDROLOGIE

sadovnická

lesnická

ovocnářská

dřeviny parků a měst, převažuje estetická funkce

pěstování lesa

pěstování ovocných dřevin

HLAVNÍ HOSPODÁŘSKÉ DŘEVINY ČR Smrk ztepilý

Dub letní, zimní

Buk lesní

Pinus sylvestris

Picea abies

Fagus sylvatica

17%

53%

Quercus robur, petraea

Borovice lesní

6,7%

6,9%

Zatímco doubravy najdeme přirozeně v nižších nadmořských výškách, bučiny a smrčiny se vyskytují ve vyšších polohách, nejvýše pak přirozeně roste kleč. Od těchto dřevin, tzv. nositelů zonality jsou odvozeny názvy vegetačních lesních stupňů, které udávají vertikální pásmovitost (výškovou zónu). Vegetační lesní stupně: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

1.2

dubový buko-dubový dubo-bukový bukový jedlo-bukový smrko-bukový buko-smrkový smrkový klečový

Dřeviny v systému rostlin

Hlavní taxonomické kategorie:        

říše (regnum) podříše (subregnum) oddělení (divisio) třída (classis) řád (ordo) čeleď (familia) rod (genus) - v textu píšeme kurzívou druh (species) - v textu píšeme kurzívou

186


1.2.1 



Zjednodušený systém říše ROSTLINY (Plantae) podříše: Biliphyta o oddělení: Glaucophyta o oddělení: Ruduchy (Rhodophyta) podříše: zelené rostliny (Viridiplantae) o vývojová linie: zelené řasy (Chlorophytae)  oddělení: zelené řasy  třídy: zelenivky, kadeřnatkovité, žabovlasovité… o vývojová linie: Streptophytae  vývojová větev: parožnatky (Charophytae)  oddělení: parožnatky (Charophyta)  třídy: spájivky, parožnatky…  vývojová větev: mechorosty (Bryophytae)  oddělení: hlevíky (Anthocerotophyta), játrovky (Marchantiophyta), mechy (Bryophyta)  vývojová větev: vyšší rostliny (Cormophytae)  psilofytní rostliny  oddělení: Protracheophyta, Rhyniophyta, Zosterophyllophyta, Trimerophytophyta  pteridofytní rostliny (kapraďorosty)  oddělení: plavuňovité (Lycopodiophyta), přesličkovité (Equisetophyta), kapradinovité (Polypodiophyta), prvosemenné (Progymnospermophyta)  nahosemenné (gymnospermické) rostliny  oddělení: kapraďosemenné (Lyginodendrophyta), Coraiotophyta, cykasorosty (Cycadophyta), jinany (Ginkgophyta), jehličnany (Pinophyta), Liánovce (Gnetophyta)  krytosemenné (angiospermické) rostliny  oddělení: Magnoliophyta  třídy: Magnoliopsida, Rosopsida, Liliopsida

187


1.2.1.1

Semenné rostliny

VĚDECKÁ KLASIFIKACE Říše: rostliny (Plantae) Podříše: vyšší rostliny (Cormobionta) Nadoddělení: semenné rostliny (Spermatophyta) Oddělení:       

†kapraďosemenné (Lyginodendrophyta) †Cordaitophyta cykasorosty (Cycadophyta) jinany (Ginkgophyta) jehličnany (Pinophyta) liánovce (Gnetophyta) krytosemenné (Magnoliophyta)

Třída: o o o

1.2.2

jednoděložné (Liliopsida) nižší dvouděložné (Magnoliopsida) vyšší dvouděložné (Rosopsida)

Evoluce

Semenné rostliny (Spermatophyta) je skupina, která zahrnuje všechny rostliny, které produkují semena. Semenné rostliny se zařazují do skupiny cévnatých rostlin, které patří do podkmenu vyšších rostlin. K semenným rostlinám patří tyto recentní skupiny, většinou označované jako oddělení:     

cykasorosty (Cycadophyta) jinany (Ginkgophyta) s jediným přežívajícím druhem jinanem dvoulaločným jehličnany (Pinophyta) liánovce (Gnetophyta) krytosemenné (Magnoliophyta)

Fylogenetický strom semenných rostlin Fylogenetický strom ukazuje cykasorosty jako nejstarší semenné rostliny, které s mladšími jinany (Gingkophyta) sdílejí pohyblivé spermatozoidy a další rysy, u jehličnanů (Pinophyta) již chybějící.

188


1.3

Výslovnost některých skupin písmen ve vědecké latině

Vědecké názvy se píší s velkým písmen v rodovém jménu (na rozdíl od češtiny) a malým v druhovém epiteton; v tištěném textu musí být latinský název napsán vždy stylem kurzíva!!! př.: Ophrys insectifera, Polygaloides chamaebuxus, Quercus robur - ale: tořič hmyzonosný, zimostrázek alpský, dub letní Tabulka 1 Výslovnost latinských názvů (zdroj Bednařík)

Skupina znaků, příp. znak

výslovnost

příklad

ca, co, cu

[ka], [ko], [ku]

Campanula, Acorus, Cupressus

ci, ce, cy

[ci], [ce], [ci]

Cicer, cyaneus

cco, ccu

[ko], [ku]

Chroococcus

cci, cce

[kci], [kce]

Vaccinium

ae, oe

[é]

Circaea, coeruleus

ti (následuje-li samohláska) [ci]

robertianum

ti (v ostatních případech)

Clematis

sti (i když samohl.)

[ti]

následuje [sti]

Cerastium

s (na počátku slov, [s] následuje-li souhláska, příp. ve spřežce ss)

Solanum, Asparagus, Brassica

s (následuje-li samohláska)

[z]

arvensis, Cortusa

qu, gu

[kv]

sanguineus, Quercus

aë, oë - přehláska označuje, [ae], [oe] že jde o dvě samostané samohlásky, nikoli spřežku označující délku

Isoëtes, Hippophaë

189


1.4

Vývoj rostlinstva v pleistocénu a v holocénu (postglaciálu)

Ve starším pleistocénu, tzv. preglaciálu neboli postpliocénu, bylo klima v Evropě zpočátku ještě dosti teplé, ale pak se rychle ochlazovalo a nastává doba, kterou pro zvětšení ploch ledovců označujeme jako dobu ledovou čili glaciální. Tato doba měla rozhodující vliv na vývoj našich lesů. Ve Skandinávii se vytvořil souvislý ledovec, tzv. kontinentální ledovec, který několikrát pronikl až do střední Evropy. Současně se směrem k našemu území šířil od jihu ledovec alpský. V průběhu ledové doby nebyla naše krajina nikdy souvisle zaledněna. Skandinávský ledovec dosahoval až k severním úpatím našich pohraničních hor a byl ve Šluknovském a Frýdlantském výběžku, kde pronikl až k Liberci. Moravskou branou pak postoupil až k městu Hranice. V našich pohraničních horách se v této době vytvořily místní malé karové ledovce (Šumava, Krkonoše, Jeseníky, Karpaty). Pleistocén nebyla doba klimaticky jednotná. Vystřídaly se čtyři výrazně chladná období tzv. glaciály s poněkud teplejšími mezidobími, tzv. interglaciály. Glaciály byly nazvány podle alpských říček. Ani glaciály však nebyly klimaticky jednotné a dělí se dále na velmi chladné stadiály s mírnějšími interstadiály: 1. doba ledová – GÜ NZ 1. doba meziledová – CROMER (GÜ NZ – MINDEL) 2. doba ledová – MINDEL 2. doba meziledová – HOLSTEIN (MINDEL – RISS) 3. doba ledová – RISS 3. doba meziledová – EEM (RISS – WÜ RM) 4. doba ledová – WÜ RM Opakované zalednění během pleistocénu vyvolalo veliké změny ve složení rostlinstva Evropy. Ústup vegetace na jih byl v Evropě ztížen rovnoběžkově položenými Alpami a Karpaty, které také bránily zpětnému návratu této květeny v meziledových dobách, takže mnoho rodů, které se vyskytovaly v třetihorách v Evropě, vyhynulo. Naproti tomu v Severní Americe dovolil poledníkový směr velkých pohoří poměrně plynulé stěhování květeny, takže ochuzení holocenní vegetace není zdaleka tak výrazné jako v Evropě. V ledových dobách bylo u nás nepříznivé studené období. Teplomilná květena ustupovala jednak na jihozápad (do údolí Rhôny), jednak k východu a jihovýchodu do Uherské nížiny, na Balkán a do Černomoří. Na místo této teplomilné květeny pronikala do našich krajin z hor alpská a ze severu arktická květena. Během glaciálů ustoupila polární hranice lesa k jihu tak, že se dotkla snížené alpínské hranice lesa, takže zmizela izolační bariéra lesa mezi alpínskou a arktickou vegetací.

190


Střední Evropa byla v té době skoro bezlesá. V hornatých krajích a v oblastech pod přímým vlivem ledovce se rozprostírala severská tundra s mechy a lišejníky. Dále od ledovců pak převládala arktickoalpínská květena s vůdčím druhem Dryas octopetala a dále Empetrum nigrum, Betula nana, Vaccinium uliginosum, Salix herbacea, Salix lapponum apod. Na sušších místech byla subarktická step, která zaujímala i Čechy s Moravou a nižší polohy Slovenska. Na místech s příznivějším podnebím vznikla tajga zakrslého vzrůstu, složená hlavně z borovice a břízy. V interglaciálech pronikaly do střední Evropy od jihu lesní dřeviny, jako jsou duby, lípy, javory, habr, buk, jedle apod., a vytvářely zapojené lesy. Pleistocenní ledové doby začaly asi před jedním miliónem let. Pozdní glaciál skončil ve střední Evropě kolem roku 8 300 před n. l., tj. přibližně před 10 000 roky. V pozdním glaciálu v rozmezí od 11 250 roků do 8 300 roků před n. l. došlo k několika klimatickým výkyvům, které jsou označované jako starší dryas, interstadiál bölling, střední dryas, interstadiál alleröd a mladší dryas. V těchto obdobích kromě interstadiálů bylo podnebí ve střední Evropě v mnohém podobné subarktickému klimatu (délka vegetační doby, ale jiné poměry světelné) s průměrnými ročními teplotami v nížinách kolem –1 oC až 0 oC, což však k předchozímu období, poslednímu würmskému stadiálu, představovalo určité oteplení. Vegetace u nás měla ve vyšších polohách charakter kamenité tundry s prvky vegetačního pásu Carex-Elyna, níže pak byla tundrová vegetace s poléhavými keříky (hlavně vrby) s prvky vegetačního pásu Vaccinium uliginosum Loiseleuria a v nejnižších polohách byly otevřené stepní formace sprašové stepi s neuzavřenou vegetací některých halofilních rostlin (Plantago maritima) a druhů z čeledi Chenopodiaceae (merlíkovité) s ojedinělými prvky lesostepního vegetačního pásu Pulsatilla bez borovice, stepního pásu Stipa, hlavně na spraších, a s prvky vegetačního pásu mediteránní horské stepi. Na nejpříznivějších místech se pak v refugiích vyskytovala zakrslá borovice, bříza, kleč, modřín, limba a některé vrby. V böllingském a allerödském interstadiálu došlo k mírnému oteplení s průměrnými ročními teplotami asi +1 oC až +3 oC. V těchto interstadiálech nastal jednak větší rozvoj lesostepního pásu Pulsatilla, stepních vegetačních pásů Stipa a mediteránní horské stepi, a z refugií dřevin se začaly šířit hlavně borovice lesní, kleč a bříza, takže vznikaly světlé borobřezové porosty. V následujících dryasových dobách však docházelo k regresi dřevin opětně do refugií a převládaly otevřené formace ve vyšších polohách tundrové, v nižších nezapojené chladné sprašové stepi. Pozdně glaciálním obdobím, nazývaným mladší dryas, končí na našem území pozdní glaciál. V mladším dryasu byla pokryta ještě celá Skandinávie ledovcem. Následuje období postglaciální (holocén), pro něž je charakteristické celkové oteplení, ale s více teplotními i vlhkostními výkyvy. Preboreál První postglaciální období se nazývá Preboreál. Během Preborálu se výrazně zlepšily podmínky pro šíření dřevin s převahou borovice (Pinus) a břízy (Betula). Největší plochu našeho území zaujímají právě zmíněné březo-borové rozvolněné lesy. V nižších polohách 191


se vyskytovala stepní vegetace s borovicí. Na konci tohoto období se už ojediněle objevují líska (Corylus), dub (Quercus) a jilm (Ulmus). V některých částech našeho území se vyskytoval už i smrk (Picea), (Ložek, 1973). Jako dominantní se stále uplatňuje borovice a bříza (Rybníček et Rybníčková, 1998). Boreál Během boreálu dochází k dalšímu zapojení lesa, a k jeho postupu do vyšších nadmořských výšek, především borovice lesní, borovice kleč a břízy. Čím dál více se v borových lesích uplatňuje také líska. Od jihu na naše území proniká stále více pás smíšených teplomilných doubrav (Quercetum mixtum) s dubem, jilmem a později také lípou (Tilia). Ovšem takovýchto listnatých smíšených lesů bylo na našem území zatím velmi málo. Také se stále více ve vyšších polohách uplatňuje smrk (Picea). Jako dominantní se vedle břízy a borovice začíná uplatňovat také dub. Atlantik Atlantik je také nazýván klimatickým optimem. Horní hranice lesa dosáhla své nejvyšší nadmořské výšky, ležela o 300–400 m výše než dnes (Ložek, 1973). Probíhá další rozvoj lesů. Převahu mají smíšené doubravy (Quercetum mixtum), a hojně se začíná prosazovat javor (Acer), jasan (Fraxinus), jilm (Ulmus) a lípa (Tilia). Smrk se v tomto období vyskytoval při vhodných půdních podmínkách na mnoho místech, hlavně ve středních a vyšších polohách. V závěru atlantiku se vytvořily základy dnešní vegetační stupňovitosti: v nižších polohách teplomilné doubravy, které byly přeměňovány místy člověkem v zemědělské plochy, smíšené a listnaté lesy v horách přecházely do smrkového vegetačního stupně a v nejvyšších polohách do klečového vegetačního stupně. Epiatlantik Začíná ustupovat horní hranice lesa, ale pořád je výše než dnes, a to o 200–300 m. Vegetační stupňovitost podobná jako v atlantiku. (Ložek, 1973). Borovice a líska jsou na ústupu, stejně tak ustupoval ve smíšených doubravách jilm a lípa a více se uplatňuje dub a jasan. Začíná se vyskytovat buk (Fagus) a jedle (Abies). Buk se na naše území dostal dříve než jedle. V epiatlantiku se u nás objevuje také tis (Taxus). Subboreál V horských oblastech se stále více vyskytují buk a jedle spolu se smrkem. V nížinách do smíšených doubrav proniká habr (Carpinus). Vegetační stupňovitost je již stejná jako v dnešní době. Smíšené bučiny s bukem, jedlí a smrkem jsou na konci této periody plně rozšířené. Předešlé smíšené opadavé horské lesy přežily pouze za extrémnějších půdních podmínek. Horské smrkové lesy dosáhly jejich maximální rozlohy. Starší Subatlantik Ve starším subatlantiku se zvýšila vlhkost, což podporovalo rozvoj vegetace buku a jedle. Ty pronikly i do nižších poloh, vyskytovaly se v místech svého nejnižšího rozšíření. Horní

192


hranice lesa se snižovala až na dnešní úroveň. Ve smíšených doubravách převládá dub s velkým podílem habru, výrazně ustupovala líska. Mladší Subatlantik (Subrecent) Subrecent je již velmi ovlivněn činností člověka. Mezi dominantní dřeviny patří v nižších polohách dub, lípa a habr. Ve vyšších horských oblastech poté buk, jedle a smrk (Rybníček et Rybníčková, 1998). Původní lesní vegetaci ve vyšších polohách je postupně nahrazována nepůvodní smrkovou monokulturou. Vliv člověka na vývoj vegetace Holocén se vyznačuje tím, že je ve své mladší části výrazně ovlivněn činností člověka. V období pozdního glaciálu, paleolitu (starší doba kamenná) je zatím vliv člověka na přírodu prakticky nulový, lidé se živili rybářstvím, lovem a sběrem rostlin. Také v mezolitu (střední doba kamenná), zahrnující období preboreálu, boreálu a začátek atlantiku, není vliv člověka na krajinu podstatný. Lidé se dál živili rybařením, jejich sídla se vyskytovala hlavně na pobřeží moří jezer a u velkých řek. Osídlení je stále poměrně řídké, (Ložek, 1973). Koncem mezolitu končí doba lovců a sběračů. Během neolitu (mladší doba kamenná, konec atlantiku a první polovina epiatlantiku) člověk přechází od lovu a sběru k zemědělství. Můžeme toto období označit za období počátku antropogenního přetváření přírody. (Zeman, 1984) Lidé zemědělci si začali budovat relativně stálá sídla kácením a pálením v lesních oblastech, připravovat půdu pro pěstování obilnin a pastvu dobytka. Zprvu zakládali své osady v nejúrodnějších xerotermních oblastech, později však postupovali i do vyšších oblastí. Zaváděli nové obilné kultury se společenstvy plevelů, ale hlavně pastvou podporovali nechtěně i nový sekundární rozvoj xerotermní vegetace v oblasti. Tím výrazně ovlivňovali i vývoj vegetace a flóry. V následující období eneolitu se prakticky nic nezměnilo. Zemědělci měli čím dál dokonalejší nástroje a postupovali dále do vyšších poloh. Během doby bronzové (zahrnuje konec epiatlantiku a subboreál) nastal ještě větší rozvoj zemědělství, a to orby i pastvy. S využíváním bronzu (slitina niklu a mědi) k výrobě různých nástrojů se výrazně zdokonalilo a urychlilo obdělávání polí. Rozšiřovala se lidská sídla, a zasahovala do stále vyšších nadmořských výšek (Zeman, 1984).

193

Modul Dendrologie Základy sadovnické dendrologie (Ing. Marek Bednařík) Tabulka 2 Klimatické podmínky (Ložek, 2005; Musil, 2007) Časová osa Absolutní stáří Období Klimatické podmínky [BC] [BP] 1 400 – současnost

Mladší Subatlantik

1 400–2 700

Starší Subatlantik

2 700–3 300

Subboreál

0

–1 000

zřetelné vysušení a poněkud zvýšená kontinentalita Rozdíl vlhkosti mezi zalesněnými horami a odlesněnými nížinami se zvyšuje. Kolísání vlhčích a suších fází chladnější léta zhoršení podnebí - ochlazení a zvýšení srážek

Mladší

1 000

Geologická chronologie

teplo a sucho, roční průměr o 1–2 °C vyšší než dnes

–2 000

3 300–6 000

Epiatlantik

–5 000

6 000–8 000

Atlantik

Střední

–4 000

Pozdní glaciál

výkyvy, postupné ubývání vlhkosti

HOLOCÉN

o 1–2 °C vyšší než dnes s mírnými

PLEISTOCÉN

–3 000

časté střídání vlhkých a suchých výkyvů, léta v průměru teplejší než v současné době, teplota

postglaciální klimatické optimum průměrná teplota až o 3 °C vyšší než dnes oceánické podnebí srážky až o 60–70 % vydatnější než dnes

–7 000

–8 000

8 000–9 700

Boreál

teplé podnebí se suchými léty; teplota dočasně vzrůstá rychleji než vlhkost, takže podnebí nabývá kontinentální ráz, průměrné teploty až o 2 °C vyšší než dnes

9 700–10 300

Preboreál

oteplení a zvlhčování, klima zpočátku chladné až o 5 °C nižší než dnes

10 300–11 000

Mladší Dryas

Poslední studený výkyv s průměrnými teplotami kolem 0 °C

11 000–12 000

Alleröd

drsné podnebí (+2–3°C) s poměrně teplými léty, zvlhčení

–9 000

–10 000

194

Starší

–6 000

Modul Dendrologie Základy sadovnické dendrologie (Ing. Marek Bednařík) Období

12 000–12 300

Střední Dryas

12 300–12 700

Bölling

–11 000 12 700–13 400

Starší Dryas

13 400–13 800

Raunis

Klimatické podmínky

Geologická chronologie

ochlazení k 0 °C, mírné oteplení a zvlhčení (kolem +1–2 °C) studené subarktické podnebí (kolem -1 °C), mírné oteplenía zvlhčení

–12 000

subarktické podnebí

195

Pozdní glaciál

Absolutní stáří [BP]

PLEISTOCÉN

Časová osa [BC]


–1 000

2 700–3 300

Subboreál

3 300–6 000

(Epiatlantik)

–2 000 –3 000

zhoršení podnebí – ochlazení a zvýšení srážek plynulý ústup smíšených doubrav, v nichžnabývá dub úplné převahy nad jilmem a lípou ve prospěch buku a jedle, které počínajívytvářet uzavřené porosty; místy šíření smrčin; stále hojněji se podílí na skladbě porostů habr vytváří se vegetační výškové stupně,

Mladší

Starší Subatlantik

Slované

1 400–2 700

kontinentalita Rozdíl vlhkosti mezi zalesněnými horninami a odlesněnými nížinami se zvyšuje Kolísání vlhčích a suších fází chladnější léta

Doba železná

Mladší Subatlantik

Období

Doba bronzová

0

1 400 – současnost

Vliv člověka

Eneolit

Tabulka 3 Vývoj rostlinstva (Ložek, 2005; Musil, 2007) Časová Absolutní stáří Období Vývoj vegetace osa [BC] [BP] zřetelné vysušení a poněkud zvýšená 1 000

jak je známe dnes (doubravy –

Střední

–8 000

Boreál

9 700–10 300

Preboreál

Borovice a bříza mají převahu, vrba ustupuje, objevují se dub, líska a jilm

10 300–11 000

Mladší Dryas

poslední období převahy nenáročných otevřených formací

–9 000

196

Starší

8 000–9 700

boro-lískové formace ustupují smíšeným doubravám s jilmem a později lípou; borovice-líska: světlé lesy s velmi hojnou lískou zasahující v horách a na severu daleko mimo svůj dnešní areál smíšené doubravy a olše dosud slabě zastoupeny

Mezolit

300–400 m nad současnou úroveň

Paleolit

–6 000 –7 000

Pozdní glaciál

Atlantik

HOLOCÉN

6 000–8 000

PLEISTOCÉN

–4 000 –5 000

lesa dosud o 200–300 výše než dnes; většínou převažují smíšené doubravy, jilm a lípa ustupují jasanu, místy převaha smrku, borovice nebo olše, nástup a rychlé šíření buku a jedle hlavní rozvoj smíšených doubrav s jilmem a lípou; borovice, líska a olše dosud silně zastoupeny; objevuje se hojněji smrk vzácně, zejména na J a JV se objevují první stopy buku a jedle; horní hranice lesa stoupá místy až

Neolit

bukojedliny – smrčiny), horní hranice

Modul Dendrologie Základy sadovnické dendrologie (Ing. Marek Bednařík) Časová osa [BC]

Absolutní stáří [BP]

Období

Vývoj vegetace

11 000–12 000

Alleröd

poměrně velký rozsah borobřezových lesů; místy slabá příměs náročných prvků

12 000–12 300

Střední Dryas

otevřená formace nabývá opět převahy

12 300–12 700

Bölling

parková tajga s borovicí a břízou

12 700–13 400

Starší Dryas

otevřená formace nenáročných druhů: Artemisia, Selaginella, Ephedra

13 400–13 800

Raunis

–10 000

–11 000

–12 000

parková tajga – bříza, borovice a arktické nivy sprašová step, trávy, Chenopodiaceae atd.

197

Vliv člověka

Období


2

Nahosemenné dřeviny

Jejich asimilační orgány mají tvar jehlic, šupin (cypřišek) nebo jsou lupenité (ginkgo). Většinou se jedná o rostliny vždy zelené. Opadá např. modřín, pamodřín, metasekvoje, tisovec. JINAN DVOULALOČNÝ – Ginkgo biloba Jediný druh rodu Ginkgo s mnoha kultivary. Strom dorůstající asi 30 m výšky, je převážně okrasná dřevina, dvoudomá, léčivka. Listy mají typicky vějířovitou čepel. Semena jsou ve žlutém dužnatém žlutooranžovém osemení velikosti třešně, zapáchají. Světlomilný, nenáročný, lehčí půdy, v mládí nesnáší silné mrazy, odolný exhalacím. Původně rozšířen v Číně. SMRK ZTEPILÝ – Picea abies Karst.[L.], syn. Picea excelsa [Lam.]Link Strom s průběžným přímým kmenem (dosahuje výšky až 50 m, stáří 200 –300 let, ojediněle 400–600). Větve uspořádány v přeslenech. Trvale silný růst vrcholového prýtu zajišťuje smrku korunu špičatou, věžovitou někdy velmi proměnlivou. Jehlice (10-25 x 1–1,5 mm vel.) proměnlivé délky, jednotlivé, 4hranné bez pochev, na zastíněných větvích dvouřadě uspořádané, na slunných kartáčovitě (všestranně) rozložené, vzpřímené. Jehlice vytrvávají 6–9 let podle výškové polohy stromu. Smrk kvete v porostech asi od 60. roku a to obyčejně v 4–5letých periodách, v horách 7–8letých. (V oblastech poškozených imisemi jehlice vytrvávají kratší dobu a intervaly plodnosti se obvykle prodlužují). Před dozráním a zdřevnatěním jsou šišky buď zelené (forma chlorocarpa) nebo červené (f. erythrocarpa). Červenoplodé smrky jsou většinou časně rašící, kdežto zelenoplodé většinou pozdní. Semeno je kávově hnědé, vejčité, snadno oddělitelné od křídla. V 1 kg je kolem 120 000 až 200 000 semen. V době hojné úrody dává smrk až 100 kg semen na 1 ha (20.106 semen). Kořenová soustava smrku je obyčejně plochá, rozložená ve vrchních horizontech půdy, takže smrk nemá většinou pevnější zakotvení a značně trpí vývraty, v umělých porostech také půdu jednostranně vyčerpává. Dřevo je stejnoměrné, žlutavě bílé, bez barevně odlišeného jádra s náhlým přechodem jarního a pozdního dřeva, s dobře znatelnými letokruhy, je měkké, pružné, má dlouhá vlákna, dobře se štípe a snadno zpracovává. Dřevo má všestranné použití jako stavební, truhlářské, pro výrobu papíru atd. Rozšíření smrku od jihovýchodní Evropy (nejjižnější přirozený výskyt je v Rodopech) až téměř po Severní ledový oceán ukazuje, že není náročný na klima. Společně se smrkem sibiřským (Picea obovata Ldb.) zaujímají rozsáhlou část Eurasie až k Ochotskému moři. Severní hranice jejich areálů probíhá severní částí Skandinávie, poloostrovem Kola (hraničí s tundrou). Smrk prochází celou Sibiří, vyskytuje se v pánvi Amuru, v Zabajkalí, Altaji i v severním Mongolsku. Chybí však na Kamčatce. Ve východní Sibiři a na Dálném východě

198


smrk sibiřský doplňuje ještě smrk ajanský (Picea ajansensis). Ve střední a jihovýchodní Evropě zaujímá horské soustavy (podhůří a středohoří střední Evropy, Alpy, Karpaty, pohoří Balkánského poloostrova). Rozlišujeme smrk severský (nižší polohy) od horského smrku karpatského, alpského, hercynského a balkánského. Smrk zaujímá jedno z prvních míst mezi dřevinami ve schopnosti snášet nízké teploty. Mnohem citlivější je k vysokým teplotám a suchosti vzduchu. V suchých letech odumírají i staré stromy, zvláště na lehce vysýchajících půdách. Smrk patří ke dřevinám vyžadujícím značnou vzdušnou vlhkost. Protože má povrchovou, celkem slabou kořenovou soustavu, je značně náročný na půdní vlhkost a to rovnoměrnou; snáší i nadbytečnou vlhkost (podmáčené lokality, okraje rašelinišť). Smrk nemá velké nároky na minerální složení půdy (vyšší než borovice, menší než jedle a modřín). Obyčejně tvoří dobré porosty na svěžích písčitě hlinitých půdách, roste však stejně na těžkých hlínách i píscích, když jsou dostatečně vlhké. I na černozemi roste obyčejně rychle a úspěšně při dostatku vláhy. Smrk je dřevina stinná až polostinná, snese i plné osvětlení na pasece. Koruny tvoří souvislý kryt. Smrčiny vytvářejí stinné porosty s klimatem bez výrazných výkyvů. Vlivem uspořádání sklonu větví se nedostává déšť ke kmeni a po něm k zemi nýbrž stéká po větvích k okraji koruny, odkud padá k zemi. Zde jsou také nejbohatěji vyvinuty jemné kořínky. Mělkými kořeny smrk nevyužívá spodní vrstvy půdy, a proto příliš nepřispívá ke koloběhu živin z hlubších vrstev půdy. Zvláštní klimatické prostředí smrčin a silný opad jehličí překáží často vývoji bylinného patra, a to má vliv i na složení fauny. Flora smrčin je chudá, někdy velmi chudá, bohatší jen na prosvětlených místech a okrajích. Smrk je dřevina neobyčejně proměnlivá, ale také velmi plastická a nejsou u ní proto vyhraněny tak silně klimatypy jako třeba u borovice. Provenience smrku z teplejšího a vlhčího klimatu jsou méně odolné, mají větší vzrůst, jejich roční vývoj na jaře začíná později a také později končí, mají delší a četnější větve a širší koruny, modravější hustší jehlice. Přenesení do cizích podmínek snáší smrk poměrně dobře. Na rozdíl od borovice je smrk méně citlivý k přenesení do teplejších oblastí. Rozeznává se řada klimatypů a forem smrku ztepilého. Smrk je dřevinou vysokého lesa a smrčiny se obhospodařovaly hlavně holosečí s umělou obnovou. Tím vznikly porosty stejnověké nebo porosty s malými věkovými rozdíly (vylepšováním kultur). Obmýtí u smrku v nižších polohách s rychlým růstem je 80 let, v horských polohách 100–120 let. Uměle založení porosty v nízkých polohách musí být káceny často ještě dříve pro nebezpečí napadení červenou hnilobou, která snižuje technickou hodnotu dřeva. U smrku je obhospodařování přizpůsobeno jeho biologické povaze. Smrk se liší od jedle rychlejším vývojem v mládí, menší potřebou ochrany v mládí, a protože je méně ohrožen pozdními mrazy a horkem, hodí se lépe pro pěstování na holé ploše. Údobí kultury a mlaziny je ve smrčinách většinou rozhodující pro vznik pěkných a čistých kmenů. 199


Vysoké hmotné výnosy současně s vysokou výtěží užitkového dřeva vynesly smrku název "zlatý strom". Snaha o maximální výnos si vynucovala jeho neuvážené a pochybné pěstování i tam, kde k tomu nebyly stanovištní předpoklady. To je také pozadí tehdejší "smrkové mánie" a příčina jejího rozsahu. Mnoho neúspěchů zapříčinilo také dřívější běžné používání osiva alpských vysokohorských sort, nevhodných pro naše nižší polohy. Je nutno si uvědomit, že 80letý porost vznikal na počátku našeho století, před 1. světovou válkou. Smrkové porosty jsou ohrožovány větrem, sněhem, hmyzími škůdci. V poslední době mají na smrkové porosty katastrofální vliv průmyslové imise často kombinované s druhotným poškozením hmyzem a houbami. Tato problematika bude podrobněji popsána v kapitole o ochraně lesa. SMRK OMORIKA – Picea omorica (Pančic´) Purkyně Je strom dorůstající do 30 m výšky s korunou velmi štíhlou, jehlancovitou, až skoro sloupovitou. Jehlice ploché 8–12 mm dlouhé a 2 mm široké, tupé s krátkou špičkou. Šišky převislé, vejčité, podlouhlé 3–6 cm dlouhé, otvírají se v srpnu a zůstávají na stromě až 3 roky. Plodnost u stromů ve volnu začíná ve 12 až 15 letech, jinak od 40. roku věku. Původní areál smrku omorika je v horách Jugoslávie na středním toku řeky Driny. U nás v poslední době používán částečně pro zalesňování severočeských kalamitních ploch. SMRK SITKA – Picea sitchensis (Bong.) Carr. Dobsahuje ve své domovině 40 až 90 m výšky s korunou široce kuželovitou. Jehlice tuhé, ploché 15–25 mm dlouhé, pichlavé. Původní areál západní pobřeží Sev. Ameriky od Aljašky až po Kalifornii. U nás se zkouší při zalesňování v Krušných horách. SMRK SIVÝ – Picea glauca (Moench) Voss Jehlice na svrchní straně větévek husté, ze spodu větévek vzhůru zakřivené; tupé, sivé až bílé šištice. Původem ze Sev. Ameriky. U nás mj. používán pokusně pro zalesňování v imisních oblastech (Krušné hory). SMRK PICHLAVÝ – Picea pungens Engelm. Má jehlice tuhé, silně pichlavé, často až bílé ojíněné, všestranně odstálé. Vyskytuje se v několika formách. Pochází ze Sev. Ameriky (Skalisté hory); u nás používán pro zalesnění v imisních oblastech (Krušné hory). Dobře je známa jeho odrůda "stříbrný smrk", která je využívaná v zahradní architektuře. JEDLE BÍLÁ – Abies alba Mill. (syn. A. pectinata [Lam.]DC.) Vysoké štíhlé kmeny (40–60 m) mají kůru bělavou až šedě stříbrnou. Jehlice 15 –30 mm dlouhé, na rubu se dvěma bílými pruhy. Šišky vzpřímené, 10–14 (ale i až 30) cm dlouhé, válcovité. Zrají koncem září nebo v říjnu a po prvních mrazech se rozpadávají, takže na větvích zbývá pak jen vzpřímené vřeteno. Výškový přírůst se začíná zvyšovat teprve

200


od 15. roku, vrcholí mezi 30–40 lety a trvá dlouho přes 100 let. Celkově dosahuje jedle vysokého stáří 300–400 let, výjimečně i více. Hmotnými výnosy je jedle mezi našimi jehličnany na prvním místě. Smrk se jí ve stejně příznivých polohách jen přibližuje. Jedle má kůlový kořen s hluboko sahajícími upevňovacími kořeny a to je příčinou její odolnosti k větrům, vývratům. Vyžaduje hlubokou a poměrně vlhkou půdu. Dřevo jedle je stejnoměrně žlutavě bílé nebo se slabým narůžovělým nádechem. Nemá pryskyřičné kanálky. Je méně lesklé než dřevo smrkové, hůře se opracovává, snadno šedne. Je pod vodou velmi trvanlivé. Jedle má proti smrku velmi omezenou oblast rozšíření. V podstatě souhlasí její areál s areálem horského smrku, chybí u ní však areál severský. Proti horskému smrku jde dále na západ a na jih. Všeobecně má však vyšší nároky na obsah živin v půdě než smrk, zvláště na obsah vápna a vyžaduje také půdy hlubší. Proto má také někdy optimum na vápenci. Úplně chybí na rašelině. Jedle je dřevina stinná, mezi našimi jehličnany ji předstihuje v tomto směru jen tis. Proti porostům smrku, borovice a buku je plocha jedlin u nás mizivě malá. V druhové skladbě lesů ČR podíl jejího zastoupení klesá – podle inventarizace 1950 – 2,8 %, 1970 – 2,1 %, 1980 – 1,7% , 1988 – 1,2 %, 1997 – 0,9 %. Jedle je mnohem méně proměnlivá, mnohem konzervativnější než smrk a jiné dřeviny. Podíl jedle se snižoval stejnou měrou, jako smrk vlivem kultury přibýval a šířil se stále na větší plochy. Jedle je velmi citlivá dřevina, která potřebuje klidný vzduch, nesnáší větrnou volnou plochu a silné ozáření sluncem (v mládí), trpí horkem stejně jako mrazem. Chybné zmlazování a hlavně holosečné hospodářství bylo jednou z hlavních příčin jejího ústupu. Podle posledních poznatků je méně citlivá na imisní poškození než smrk. V ČR jsou introdukovány mj. severoamerické druhy – JEDLE OJÍNĚNÁ – Abies concolor (Gord. et Glendenning) Hildebr. nebo JEDLE OBROVSKÁ – Abies grandis (Douglas)Lindl. BOROVICE LESNÍ – Pinus sylvestris L. Je strom až 40 m vysoký s kmenem, který se vysoko čistí od větví. Má jehlice po dvou ve svazečku na brachyblastech, přímé nebo točité, dlouhé až 5 cm. Vytrvávají na stromě tři roky. Borovice dospívá ve volnu v 15, v zápoji mezi 30–40 lety. Šišky se na podzim prvního roku obracejí dolů. Tehdy mají velikost lískových oříšků a teprve v příštím roce dorůstají do délky 4–5 cm. Z jara jsou ještě zelené, do října pak uzrají. Teprve třetího roku z jara vypadává semeno - vejčitě podlouhlé s blanitým, lesklým, nahnědlým křídlem. Výškový růst borovice je v mládí velmi bujný, vrcholí mezi 15. až 25. rokem a končí kolem 100 let. Borovice dosahuje stáří 300–350, max. 600 let. Borovice vytváří silný a hluboko pronikající hlavní kůlový kořen, stejně tak i boční kořeny, takže je v půdě dobře zakotvena a netrpí vývraty. Jen na mělkých půdách nebo bažinách má mělké kořeny.

201


Dřevo borovice má na vzduchu rozlišenou žlutavou běl a červenohnědé jádro s ostře výraznými letokruhy. Je měkké, lehké, pružné, ale méně houževnaté a křehčí než dřevo smrkové. Je bohatě pryskyřičnaté a proto velmi trvanlivé (i ve vodě). Používá se jako dříví stavební, důlní, lodní, pro výrobu sudů i jako vláknina. Ze stojících stromů se dříve těžila pryskyřice. Borovice má rozsáhlý areál, který zaujímá velkou část Evropy a značnou část severní Asie. Ohromné rozšíření borovice ukazuje nejlépe na její podivuhodnou nenáročnost na klimatické i půdní podmínky. Borovice roste na píscích i hlínách, na kamenitých půdách, drolinách i na skalách bez ohledu na geologický podklad (vápence i žula), na bažinách, tedy na místech výstředně suchých i nadbytečně mokrých. Borovice je dřevina slunná, odolná k mrazu, horku, schopná snášet extremní letní podmínky, a proto se zmlazuje i na volné ploše. S úspěchem se kultivuje na suchých píscích, dunách a vátých píscích. Ekologické rozpětí borů je značně širší než u smrčin, ale jejich vliv na stanoviště následkem slabšího zastínění a většího přístupu tepla k půdě je méně pronikavý. Borovice je dřevina velmi proměnlivá, přizpůsobivá rozmanitým podmínkám a má dobře vyhraněné klimatypy. Bory se obvykle obhospodařují holosečně, ačkoliv v místech, kde půda není příliš suchá, zmlazují se i přirozeně. Životní nároky borovice jsou poměrně blízké podmínkám holoseče, zvláště pokud se jedná o odolnost k mrazu, malou citlivostí k horku i suchu. Obmýtí borovice v oblastech, které ji vyhovují, je většinou 120 let, při snaze získat cenné sortimenty 120–150 let; v méně vhodných podmínkách bylo obmýtí jen 80 let. Růst v mládí je rychlý; když není porost poškozován, zapojí se kolem 10. roku. Ze škodlivých činitelů ohrožující kultury v mládí je nejhorší sypavka (Lophodermium pinastri), která působí velké škody zvlášť na půdách zarostlých travou a ve velmi hustých síjích. Vedle sypavky ohrožuje mladé rostliny borovice hlavně tráva. V suchých letech a na suchých půdách, zvlášť v prvním roce, borovice hromadně odumírají suchem. Značné ztráty a mezery v borových kulturách působí také ponravy chrousta, klikoroh, václavka i okus zvěře. BOROVICE ČERNÁ – Pinus nigra Arnold Borovice černádosahující výšky 20–50 m je schopna dožít se 500–1000 let. Má proměnlivý habitus podle stanoviště a oblasti, kde roste. Koruna je proměnlivá od úzké, široce vejčité až po deštníkovitou. Jehlice jsou po dvou v jedné pochvě 80–160 mm dlouhé, délkou i stavbou velmi proměnlivé. Šišky přisedlé po 2–4, souměrné, rozevírají se na jaře 3. roku, pak brzy opadávají. Mají velmi proměnlivou velikost (3,5–8 x 2–4 cm). Kořeny na dobrých půdách kůlové, hluboké, ale dovedou se přizpůsobit i mělkým stanovištím.

202


Dřevo s odlišeným jádrem, dosti měkké, jemné, lehké, matné, trvanlivější a bohatší na pryskyřici než dřevo borovice lesní. Kvalita dřeva závisí na stanovišti; upotřebení jako u borovice lesní. Borovice černá, jako jihoevropská dřevina, tvoří porosty většinou ve vyšších horských polohách - od Španělska až po Malou Asii a Kavkaz. Kavkazské populace jsou však dnes často popisovány jako sice blízké příbuzné, leč samostatné druhy např. Pinus sosnovskii. Má značné nároky na teplo, je však odolná k mrazům. Tvoří řadu klimatypů. BOROVICE KLEČ – Pinus mugo Turra (= P. montana Mill.) Kleč se vyznačuje neobyčejnou mnohotvárností růstovou i ve stavbě šišek. Jde o vícekmenný keř až 2,5 m vysoký. Jehlice jsou po dvou ve svazečku, dlouhé 3–4 cm, oboustranně tmavě zelené. Kleč začíná plodit mezi 6.–10. rokem a kvete téměř každý rok. Šišky jsou 2–6 cm dlouhé, tmavohnědé, symetrické, otevírají se z jara třetího roku. Kleč má poměrně omezené rozšíření, zaujímá zhruba areál horských borovic nebo smrků či jedle, na severu končí na úpatí Karpat a Krkonoš, na východě na úpatí rumunských Karpat. V horských oblastech místy vytváří souvislý pás nad horní hranici lesa, jindy k ní proniká, ale prostupuje i pásmo smrku a buku na půdách zvláštní povahy, především na rašelinách. Vytváří četné klimatypy. Klečové porosty sice nemají velký význam výnosový; o to tím větší význam pro ochranu půdy, protože brání splavování země a dalšímu šíření sutí a kamenitých polí v horských polohách, kde stěží lze použít jiné dřeviny. Klečové porosty v horách nad horní hranici lesa musí být chráněny před dalším ničením. Člověk se věnoval zatím jen ničení a hubení kleče, a to zejména ohněm, aby uvolnil plochu pro pastviny. Příklady z nedávné doby vidíme v karpatské oblasti - plocha kleče byla velmi omezena, místy až nad únosnou míru a následky se projevují v rozsáhlém splavování půdy na exponovaných svazích, v šíření sutí a polí. V tatranské oblasti bylo přes polovinu klečových porostů (Liptovské hole) zničeno požáry a pastvou. BOROVICE BLATKA – Pinus rotundata Link Jde o strom až 20 m vysoký s šedočernou borkou až do koruny stromu, jehlice jsou 3 –6 cm dlouhé, oboustranně sytě zelené a se šiškami asymetrickými, hnědými. Přirozeně je rozšířena v Třeboňské pánvi, Krušných horách, na Šumavě, ve Slavkovském lese, Žďárských vrších a na Hrubém Jeseníku, převážně na přechodových rašeliništích. BOROVICE LIMBA – Pinus cembra L. Je strom 18–25 m vysoký s jehlancovitou až válcovitou korunou. Jehlice tuhé, 5 –9 cm dlouhé, po 5 ve svazečku. Limba začíná plodit mezi 50. až 60. rokem, semenné roky jsou po 6 až 10 letech. Šišky vejčité, 5–8 cm dlouhé. Semena oříškovitá (8–12 mm dlouhá), bezkřídlá, jedlá (limbové oříšky). Růst limby je velmi pomalý (desetiletý stromek dosahuje výšky 1,5 m), období největšího růstu do výšky mezi 150. až 250. rokem. Růst ukončuje často až kolem 400 let.

203


Limba má několik původních nesouvisejících areálů výskytu: ohromná oblast sibiřská (dnes se hodnotí jako samostatný druh – Pinus sibirica), Alpy a Karpaty (oblast tatranská a východokarpatská). V horách od nadmořské výšky 1200 až 2000 m. Evropský areál limby byl lidskými zásahy značně omezen a některé lokality v nadmořské výšce 1100–2000 m byly zničeny. BOROVICE HEDVÁBNÁ – VEJMUTOVKA – Pinus strobus L. Je to introdukovaná dřevina původem z východu Severní Ameriky. Strom je 25 –50 m vysoký, koruna v mládí kuželovitá, postupně se rozšiřuje. Jehlice ve svazečcích po pěti, dlouhé (5–12 cm), tenké, často poněkud převislé. Šišky na konci větví (po jedné až třech pohromadě), 10–18 cm dlouhé, válcovité. Rychle rostoucí dřevina, u nás někdy zaváděna do lesního hospodářství. Dříví lehčí než u borovice lesní, s velkými přírůsty. Dřevo u nás podceňováno, ačkoliv v Americe často velmi žádané. Dnes se o jeho využití projevuje zájem (tužkárenský průmysl). Vejmutovka u nás trpí smolotokem. Pozn.: Rod Pinus má přes 100 druhů. MODŘÍN OPADAVÝ – Larix decidua Mill. (Larix europaea DC.) Velmi vzrůstný strom (20–50 m), s mohutným, přímým někdy naspodu šavlovitým kmenem. Hlavní větve nevytvářejí přesleny. Letorosty mají na vyniklých sbíhavých polštářcích jednotlivé jehlice ve spirále; roztroušeně a v nestejném počtu se v jejich úžlabí zakládají pupeny, které příštím rokem vyvinou svazek jehlic a přejdou do tvaru zkrácených větévek (brachyblastů), které po několik let tvorbu svazečků jehlic opakují a sotva znatelně se prodlužují. Některé však vyrůstají hned v tenké letorosty. Modřín raší časně (asi s břízou), jehlice má měkké a hebké (1,5 cm dl.), nahloučené ve svazečcích po 20–65, velmi vydatně transpirující, které na podzim žloutnou a opadávají. Šišky dozrávají prvním rokem, otevírají se jen nedokonale v příštím jaru, semeno vypadává jen zdlouhavě a často až v následujícím roce. Šišky pak vytrvávají dlouho na stromě (3–10 let). Šišky jsou drobné, kulaté, velké 15–25 mm. Modřín má v mládí rychlý růst (hned v 1. roce vyhání prýt dlouhý přes 10 cm a nasazuje boční pupeny). Rychlý růst v mládí netrvá dlouho, již ve 20 letech ho dostihuje smrk, později jedle, kdežto borovice roste obdobně. Vzrůst do výšky vrcholí kolem 20. roku, po 60 letech slábne a trvá ještě přes 100 let. Růst do tloušťky trvá téměř neomezeně. Na vhodných stanovištích modřín dosahuje neobyčejných rozměrů. Stáří dosahuje 500 až 900 let. Jsou známy stromy (italské Alpy – San Geltruda di Ultimo) staré 2200 let. Kořen původně kůlovitý se později silně větví, v optimálních podmínkách je pak srdčitý, dobře zakotvený v půdě. Dřevo má úzkou žlutavou běl a široké červenohnědé, až krvavě červené jádro. Dřevo je velmi pevné, pružné, trvanlivé (i pod vodou), lehké a dobře se štípe. Má značný obsah

204


pryskyřice. Je to cenné dřevo stavební, nábytkové, truhlářské, používá se na výrobu sudů. Někdy je schopno nahradit dřevo dubové. Výskyty modřínu se soustřeďují jednak v oblasti alpské, jednak v oblasti karpatské. Pěstuje se téměř v celé Evropě. Modřín je dřevina vysloveně slunná, s řídkou korunou, značně trpící zastíněním. Vedle světla vyžaduje i pohyblivý vzduch. Při pěstování modřínu jsou vyhraněny klimatypy, které se navzájem liší zejména různě rychlým růstem, různým začátkem a ukončením ročního vývoje. Čisté původní modřínové lesy či porosty jsou většinou jen na velmi malých plochách uvnitř Alp a v Karpatech. V ČR je původní pouze ve Slezku - v podhorské oblasti Bruntálska. Zastoupení modřínu v lesích ČR v posledních letech mírně stoupá 1950 – 1,6 %, 1980 – 2,6 %, 1988 – 3,0 %, 1997 – 3,7 %. Dobré hmotové výnosy spolu s vysokou cenou dřeva, dlouhověkostí a dobrými pěstebními vlastnostmi vyvolávají snahu o zvyšování zastoupení modřínu v lesích ČR. Jsou dvě nebezpečí ohrožení nebo škody, se kterými se lze setkat od časného věku modřínových tyčkovin a která v posledních desetiletích způsobila velké zklamání při jeho pěstování: je to jednak mol (Coleophora laricella), který poškozuje každoročně vyrašené jehlice (často se tyto škody zaměňují s mrazem, který škodí poměrně vzácně), jednak napadení houbou, která vyvolává rakovinu, znehodnocující dřevo četnými boulemi a vede k záhubě kmínku. TIS ČERVENÝ – Taxus baccata L. Je rozkladitě větevnatý, vícekmenný keř až stromek 5–15 m vysoký. Pomalu rostoucí, ale dosahující stáří až 1000 let. Jehlice tmavozelené, dvouřadé (vytrvávající 4–8 let). Dospívá ve volnu ve 20–30 letech, v lese v 70–120 letech; plodí pak každoročně a hojně až do vysokého stáří. Semena jsou tvaru drobných oříšků 6–7 mm dlouhá, obklopená dužnatým červeným nepravým míškem (epimatium). Nasládlý míšek vyhledávají ptáci a roznášejí tak semena. Kořeny vesměs srdčité, dobře zakotvují strom. Výjimečná je výmladnost tisu. Rozmnožuje se lehce řízky. Růst v mládí je podobný jedli, po 20. roce se růst do výšky výrazně zpomaluje (v 60 letech dosahuje výšky okolo 5 m, ve 120 letech jen 10 m). Tis je rozšířen po celé střední a jižní Evropě a také v horách sz. Afriky a na Kavkaze. Dřevo má úzkou žlutou běl a červenohnědé jádro, je tvrdé, těžké, husté, úzkoleté, těžce štípatelné, velmi pružné a trvanlivé. Ve středověku bylo pro svou ohebnost vyhledáváno ve velkém a používalo se k výrobě luků (ale také kopí aj. zbraní). Ve středověku byly zásoby tisového dřeva vypleněny.

205


Kůra, dřevo, jehličí i semeno (kromě míšku) obsahují jedovatou směs pseudoalkaloidů dříve označovaných jako tzv. taxin. U člověka může způsobit otravu. Skot, kozy a zvěř mu však brzy uvykají a okusují jej bez následků. Tis nevytváří samostatné porosty, je pouze vtroušen. Je chráněn dle zákona o ochraně přírody. DOUGLASKA TISOLISTÁ – Pseudotsuga menziesii (Mirb.) Franco Pochází ze západní části Severní Ameriky, kde dosahuje velké výšky a tloušťky (až 4 m). Jehlice přímé, 2–3 cm dlouhé; rozemnuty příjemně voní. Šišky jsou převislé, vejčité podlouhlé, 5–10 cm dlouhé. K nám introdukována, patří mezi rychlerostoucí dřeviny, má velké přírůsty. Dřevo má barevně odlišné jádro; považuje se za kvalitní. Jiné jehličnaté dřeviny nemají valný význam v našem lesním hospodářství. Podrobnější údaje lze nalézt v lesnické literatuře.

206


3

Listnaté dřeviny DUB LETNÍ (křemelák) – Quercus robur L. (Q. pedunculata Ehrh., Q. sessiliflora Salisb.)

Dub letní je strom 20–30 m vysoký. Listy laločnatě chobotnaté, kratičce řapíkaté, čepel zcela lysá, na bázi ouškatá. Plodenství dlouze stopkatá, plod je velká nažka – žalud s číškou. Semenné roky se opakují po 4–8 letech. Dub roste do 5 až 10 let pomalu (do 20 až 30 cm), v tu dobu kůlový kořen dosahuje hloubky 1 m i více (sazenice při vyzvedávání ve školkách se podřezávají). Růst do výšky končí ve 120 až 200 letech. Přírůst do tloušťky trvá celý život (dosahuje stáří 400 až 500 let až i 1000 let). Kořenová soustava je mohutná, jde do hloubky až 5 m, je silně rozvětvená a tvoří hluboko jdoucí kůlový kořen, jinak ovšem podle půdy velmi proměnlivá a někdy dokonce jen mělce rozložená. Dub je velmi odolný proti větru a půdu využívá do velké hloubky. Má značnou výmladnost, tvoří hojné pařezové výmladky i výhony na kmeni ("vlky"). V lese omezuje tvorbu vlků přítomnost stínicích stromů spodní etáže, a proto je boční zastínění stromů výhodné. Dub nesnáší zastínění shora (s výjimkou mládí), protože je náročný na světlo. Dřevo dubu má úzkou žlutavou běl (pro některé druhy zpracování není ceněna) a široké, světle až temně hnědé jádro. Dřevo je hrubě kruhovitě pórovité, velmi tvrdé, těžké a má vysoký obsah tříslovin. Používá se na stavby vodní, pozemní, na stavbu lodí, pražce, parkety, sudy, nábytek. Těžiště výskytu je v nížinných lužních lesích, na minerálně bohatých, těžších a čerstvě vlhkých zaplavovaných půdách. Roste až do podhorských poloh, i na chudších a kyselých půdách. Přirozený areál dubu sahá od Skotska, jižní Skandinávie, k Uralu, Krymu; je i na Kavkaze, Balkánském a Apeninském poloostrově a v severní části Pyrenejského poloostrova. DUB ZIMNÍ (drnák) – Quercus petraea (Mattuschka) Liebl. Dub zimní má listy zřetelně řapíkaté, s čepelí na rubu kratičce pýřitou, na bázi klínovitou až uťatou; plodenství jsou krátce stopkatá. Světlomilná a teplomilná dřevina, odolná k suchu i pozdním mrazům, častá na minerálně chudých a kyselých půdách od pahorkatin až do podhorských poloh. DUB PÝŘITÝ (šípák) – Quercus pubescens Willd. Dub pýřitý má letorosty i listy plstnaté; borka je hrubě kostkovitě rozpukaná. Zpravidla menší strom, někdy keř. Teplomilná dřevina odolná k suchu, rostoucí převážně na bazických podkladech. Je charakteristickou složkou dřínových doubrav a lesostepních útvarů.

207


BUK LESNÍ – Fagus sylvatica L. Strom 30–50 m vysoký, se štíhlým válcovitým kmenem. Listy dvouřadě střídavé, široce vejčité až eliptické, 5–10 cm dlouhé. Plody jsou trojboké nažky – bukvice. Buk kvete v zápoji ve věku 60–80 let. Semenné roky se opakují v 5–10letých obdobích (v nepříznivých podmínkách jednou za 9 až 12 let). Rozšíření – jižní Anglie, jižní Švédsko, Polsko, Volyň, Balkán, Apeniny, Sicílie, Korsika, Pyreneje. Všeobecně vyžadují bučiny dobré humózní půdy. Buk je velmi stinná dřevina, s hustě olistěnou korunou slabě propouštějící světlo. Bučiny překrývají značnou část Evropy, v severní části areálu rostou v nížinách až pahorkatinách, přímo od hladiny moře; ve střední Evropě rostou v nadmořských výškách cca 300–1000 m, na jihu až do 2000 m. Buk tvoří četné klimatypy, i když nejsou tak výrazné jako u dřevin jehličnatých. Výnosy buku jsou menší než u smrku a jedle, s horším podílem užitkového dřeva. Buk tvoří srdčité kořeny, kterými dobře kotví v půdě. Výmladnost buku je celkem slabá. Dřevo je narůžovělé až červenavě světle hnědé, roztroušeně pórovité, tvrdé, pevné, těžké, silně sesychavé často s tzv. nepravým jádrem. Dřevo se používá na parkety, pražce, sudy, nábytek a dýhy. Bučiny vytváří čisté porosty; na méně vhodnějších sut´ovitých stanovištích rostou s příměsí jasanu, javoru či lípy. Vápnomilné bučiny mívají příměs borovice, jeřábu muku, dubu ceru apod. HABR OBECNÝ – Carpinus betulus L. Habr je vysoký 6–25 m, bohatě a nepravidelně rozvětvený. Strom má hladkou borku, je často svalcovitý. Čepele listů jsou vejčité 4–15 cm dlouhé. Plody jsou drobné oříšky, umístěné na trojlaločném plochém křídle, srostlém ze tří listenů. Habr má bohatou kořenovou soustavu, na hlubokých půdách až srdčitou, většinou ale povrchovou, takže na mělkých půdách trpí často vývraty. Má silnou pařezovou výmladnost, lehko zaplevelí paseky. Dřevo je bílé až šedobílé se žlutým odstínem, roztroušeně pórovité, tvrdé, těžké, špatně štípatelné. Oblast rozšíření habru zaujímá jižní a střední Evropu po jižní Švédsko, na východ po Dněpr. Habr je dřevina stinná. Je hlavní výplní habrových doubrav a právě jen ve spojení s habrem mohl mnohde dub uhájit svoje místo před expanzí bučin. V našich lesích se habr nikdy nepěstoval, lidské zásahy však přispívaly vesměs k jeho převládnutí. Často je v lesnické literatuře věnováno více pozornosti otázce hubení habru, než jeho pěstování.

208


JASAN ZTEPILÝ – Fraxinus excelsior L. Strom až 40 m vysoký, lichozpeřené listy, vstřícné. Plodnost začíná ve volnu ve 20 až 30 letech, v porostech ve 30 až 40 letech. Jasan je rychlerostoucí dřevina, na dobrých půdách může dosáhnout stáří až 250 let a ve výčetním průměru 1,7 m. Zakořenění je dosti extensivní, kůlový kořen slabě vyvinut, postranní kořeny sahají daleko a pronikají dosti hluboko. Výmladnost je výborná. Dřevo je kruhovitě pórovité, má širokou narůžovělou běl, později barevně odlišené, světle hnědé jádro. Dřevo je poměrně tvrdé a těžké, velmi pružné, ohebné, pevné, špatně štípatelné a středně trvanlivé. Používá se na nábytek, dýhy, sportovní nářadí, hudební nástroje. V kvalitě dřeva jsou podle stanoviště značné rozdíly. Rozšíření jasanu: téměř celá Evropa; výskyt v Malé Asii je nejistý. Nejlépe roste jasan na čerstvých, hlubokých, kyprých a živných půdách, čerstvých a vlhkých. Kromě aluvií lužních lesů roste také na suťových a roklinových svazích. Jasan snáší tlumené světlo a v mládí takové podmínky přímo vyžaduje, s přibývajícím věkem je však na světlo stále náročnější a ve stáří se stává dřevinou slunnou. Jasan je citlivý ke kouři, plynům a prachu, nehodí se proto pro stromořadí v ulicích (nesnáší zasolení). V lesním hospodářství je ceněn. LÍPA MALOLISTÁ – Tilia cordata Mill. Strom 25–40 m vysoký. Listy má na rubu lysé, šedozelené s chomáčky rezavých chlupů v paždí žilek; oplodí je v prstech smáčknutelné. Kořen má hluboký, kůlovitý, silný, z něhož vyrůstají četné postranní kořeny a daleko se rozprostírající kořeny povrchové. To umožňuje pevné zakořenění i na sutích a skalách. Je odolná vůči větru. Výmladnost je výtečná a bohatá. Po dosažení 50–60 let objevuje se často jádrová hniloba. Dožívá se 500 až 700 let. Je to polostinná dřevina odolná k mrazu; daří se jí na humózních, živinami bohatých půdách. Přirozeně se vyskytuje v dubových habřinách a v lužních, suťových a roklinových lesích; od nížin do podhůří, v horách ojediněle. Dřevo lípy je bílé, slabě narůžovělé nebo nažloutlé (při uložení ve vlhku často zelená), měkké, lehké, málo trvanlivé. Nejlepší dřevo řezbářské, používané také k výrobě krabic, bedniček, modelů, tužek, dřevěného uhlí, soustružnictví. LÍPA VELKOLISTÁ – Tilia platyphyllos Scop. Listy jsou na rubu žlutozelené, pýřité; žilnatina třetího řádu je vyniklá, chomáčky chlupů jsou běložluté až okrové; oplodí je dřevnaté, většinou žebernaté, v prstech nesmáčknutelné. Má podobné ekologické nároky jako předešlý druh; je citlivá k pozdním mrazům. Přirozeně roste v suťových a roklinových lesích, klenových a lipových bučinách; od pahorkatin do podhůří, v horách zřídka. Dřevo není od předcházejícího druhu odlišné.

209


LÍPA STŘÍBRNÁ – T. tomentosa Moench. syn. T. argentea Desf. S listy na rubu bělavě plstnatými; pochází z jihovýchodní Evropy. U nás je využívána jako okrasný a alejový strom. JAVOR MLÉČNÝ – MLÉČ – Acer platanoides L. Je strom 20–30 m vysoký, s krátkým kůlovým kořenem pronikajícím do hloubky a řadou kořenů bočních nevybíhajících daleko do strany, ale seskupených při kmeni. Bohatá pařezová výmladnost. Dřevo má bělavé, lesklé, tvrdé a těžké a pevné. Používá se v truhlářství, řezbářství i na hudební nástroje. Oblast rozšíření se kryje zhruba s rozšířením lípy malolisté. Mléč je polostinná dřevina, v mládí snáší dobře zastínění, je dosti odolný proti zimě. Mléč zřídka tvoří čisté porosty. Bohatá výmladnost (až do 60 let). JAVOR HORSKÝ – KLEN – Acer pseudoplatanus L. Je to strom 35–40 m vysoký. Zakořenění je silné se srdcovitými kořeny. Výmladnost klenu je slabá. Klen je strom střední a jižní Evropy, hlavní oblastí je horské pásmo (pásmo bučin a spodní pásmo smrkového stupně). Výskyt je nesouvislý, ostrůvkovitý (vlhká stanoviště nebo strmé kamenité suťové svahy). Je to dřevina polostinná. Dřevo je obdobné jako u mléče. JAVOR POLNÍ – BABYKA – Acer campestre L. Strom 15–20 m vysoký, na slunných místech a skalách jen keř. Babyka je teplomilnější než klen. Babyka je dřevina polostinná, je dobrou dřevinou druhého patra, zejména v doubravách. Lesnicky dřevina nepříliš významná (pomalý růst). OLŠE LEPKAVÁ (OLŠE ČERNÁ) – Alnus glutinosa (L.) Gaertn. Je strom 20–35 m vysoký. Opakvejčité, nahoře vykrojené listy jsou po vyrašení lepkavé. Květenství jehnědovitá; ze samičích jehněd se vyvíjejí hnědozelené šištice s drobnými tmavohnědými nažkami (na 1 kg asi 600–700 tisíc semen). Rychlerostoucí dřevina, v 5 letech dosahuje výšky 4 m a na vhodném stanovišti teprve po 50. roce její výškový přírůst značně polevuje. Má až do vysokého věku velmi bohatou pařezovou výmladnost. Kořenová soustava se mění podle stanoviště, na lokalitách s vysokou hladinou spodní vody je povrchová, na hlubší a provzdušněnější půdě srdčitá. Olše může poutat vzdušný kyslík (v korálkovitých nádorech postranních kořenů jsou symbiotické aktinomycety z rodu Frankia). Dřevo je lehké, měkké, po poražení se zbarvuje žlutooranžově; málo trvanlivé ve volnu a trvanlivé pod vodou. Používá se na soustružení, k výrobě překližek, zápalek, tužek atd. Rozšířená téměř po celé Evropě a v západní Sibiři. Optimální růst má olše na hlubokých hlinitých půdách náplavů s pohyblivou vodou, horší na bažinách a lokalitách s trvale stojící vodou. Je dřevinou nížin a pahorkatin (obvykle nepřesahuje 850 m n. m., ojediněle [max.] 980 m n. m. [Rýchory]). Nejhojnější je v nížinných luzích. 210


OLŠE ŠEDÁ – Alnus incana L. Moench. Dorůstá jen 15–20 m, od olše lepkavé se odlišuje zašpičatělými vejčitými listy, nažky jsou světlejší (na 1 kg 1,2–1,4 mil. nažek). V mládí roste velmi rychle, výškový přírůst slábne po 20. roce a strom se dožívá jen 50–80 let. Kořenová soustava mělká, velká pařezová výmladnost, bohatá tvorba kořenových odnoží. Rozšíření z jižní Evropy až za polární kruh. Ve střední Evropě je spíš dřevinou horskou a (stoupá do 1000 m). Světlomilná dřevina, která má význam jen jako krátkodobá průkopní a meliorační dřevina. OLŠE (OLŠIČKA či KŘESTICE) ZELENÁ – Duschekia alnobetula (Ehrh.) Pouzar. Je keř 2–3 m vysoký, vysokohorský druh (1500–2000 m n. m.). Význam jako půdoochranná dřevina ve vysokých horách. BŘÍZA BRADAVIČNATÁ – Betula pendula Roth. Je strom dorůstající až do 30 m výšky, ale průměru jen 60 až 70 cm. Plody jsou křídlaté nažky (na 1 kg 6–7 mil. kusů). Bříza dosahuje plodnosti ve volnu již kolem 10. roku a plodí téměř každoročně. V mládí je rychlerostoucí dřevinou, maximální výškový přírůst asi v 10 až 15 letech, ve 40 letech polevuje a kolem 70. roku výškový růst obvykle končí. Kořenová soustava je rozložena do šíře. Dřevo středně těžké, málo trvanlivé, používá se na výrobu dýh, nábytku, v kolářství a řezbářství. Dává velmi výhřevné palivo. Je rozšířena téměř po celé Evropě. V ČR je v současnosti zastoupení BŘ 3 %. V minulosti byla bříza v našich porostech hojnější a měla velký význam při zarůstání odlesněných ploch lesem. Později byla označována jako plevelná dřevina a vysekávána zmlazin jehličnatých monokultur. Dnes se názory na břízu opět mění. Je používána jako dřevina meliorační, při zalesňování kalamitních ploch i nelesních půd. BŘÍZA PÝŘITÁ – Betula pubescens Ehrh. Liší se od břízy bradavičnaté vzpřímenými nepřevislými větvemi, plstnatými výhony. Dřevo má podobné vlastností i použití. Bříza pýřitá jde dále na sever, kde se mísí s velmi proměnlivou Břízou křivolakou – B. tortuosa Ledelo. JILM HABROLISTÝ – Ulmus minor L. (syn. U. campestris L.) Strom je až 40 m vysoký, někdy jen keř. Kořen kůlový, někdy srdčitý, občas kořeny deskovité. Dřevo velmi pružné, ohebné, trvanlivé, těžké, pevné. Dřevo kulovitě pórovité s výrazným jádrem a krásnou kresbou. Užívá se v nábytkářství, řezbářství (pažby pušek). Původní rozšíření v mírné a teplé oblasti Evropy, z. Asie a sz. Afriky. Má velké ekologické rozpětí. V první polovině tohoto století (ve dvacátých letech) byly jilmy silně napadeny tzv. holandskou nemocí, vyvolanou houbou Ceratocystis ulmi, která vedla místy takřka k vymizení jilmu.

211


JILM VAZ – Ulmus effusa Willd (U. laevis Pallas) Strom je až 35 m vysoký. Kořenová soustava je bohatě vyvinuta (starší kmeny často tabulovité kořeny). Má kmen s hojnými výmladky. Dřevo méně ceněno než u jilmu polního. Je to strom střední Evropy. Daří se mu nejlépe v lužních lesích a křovinách, na vlhkých místech, kolem toků; dlouhotrvající záplavy dobře snáší. Mimo lužní lesy a jejich okolí se nevyskytuje. Vystupuje do výšky 400 m n. m. JEŘÁB PTAČÍ – Sorbus aucuparia L. Strom nebo keř 5 až 15 m vysoký. Roste roztroušeně v lesích skoro v celé Evropě a v západní Asii. Vysazuje se někdy podél komunikací hlavně ve vyšších polohách. Používá se jako meliorační a náhradní dřevina při zalesňování imisních holin (Krušné hory). JEŘÁB MUK – Sorbus aria (L.) Crantz Je strom, nebo často i mnohokmenný keř 6–7 m vysoký. Areál střední, západní Evropa; u nás roste na výslunných a skalnatých svazích teplejších oblastí od nížin až max. 800m (Milešovka). JEŘÁB BŘEK – Sorbus torminalis (L.) Crantz Je strom 10–15 m vysoký s korunou ve volnu spíše rozložitou; v zápoji je však i docela štíhlá. Je dosti tolerantní k bočnímu zastínění. Areál Evropa (kromě severní a severovýchodní); také Malá Asie, Kavkaz, Sýrie a severoápadní Afrika. V současnosti velmi vyhledávané dřevo. TOPOLY – Populus spp. Rod s mnoha druhy, které mají řadu kříženců spontánních i umělých a spoustu kultivarů. Některé mají značný lesnický význam. Topoly patří mezi rychle rostoucí dřeviny a vysazují se často jako lignikultury pro získání biomasy. Velké výsadby v mnoha zemích Evropy (Německo, Holandsko, Belgie, Francie, Itálie aj.). Podél komunikací nebo jinde časté řadové výsadby pyramidálních kultivarů. VRBY – Salix spp. Rod s velkým počtem druhů (300–600). Častý je keřovitý vzrůst využívaný pro výrobu pletených výrobků – košíkářská vrba. Z hlediska produkce dřeva jsou zajímavé vrby bílá (S. alba) a americká vrba černá (S. nigra), které jsou největší (vyjímečně až 40 m vysoké), rychle rostoucí. Jejich vyšlechtěné kultivary mohou nahradit i kultivary topolů, které ve střední Evropě jsou úspěšné jen v nejteplejších částech (vrba bílá vystupuje o 200 až 300 m výše). Z introdukovaných listnatých dřevin je nejběžnější TRNOVNÍK AKÁT – Robinia pseudoacacia L. – původem ze Severní Ameriky, strom s velkou výmladností kmenovou i kořenovou. U nás většinou v teplejších oblastech, používá se někdy jako pionýrská dřevina. Řada dalších domácích i introdukovaných dřevin není v tomto velmi stručném přehledu uvedena.

212


4

Základy sadovnické dendrologie

4.1

Dekorativní použití dřevin

Stromy a keře mohou mít nejen mnoho barev, ale i množství různých tvarů. Některé vlastnosti dřevin vyniknou v zimě, jiné jsou výrazné během vegetace. I velikost a množství olistění ovlivní celkové působení dřeviny. Některé dřeviny mohou díky velikosti listů působit hruběji než dřeviny s menšími listy. Velikost listů tedy ovlivňuje i použití dřeviny ve vzdálenosti k pozorovateli. Dřeviny s většími a nápadými listy umístěné blízko pozorovateli, například nedaleko cesty mohou tedy nejen upoutat pozornost, ale i kontrastovat s dřevinami v pozadí s jemným pravidelnějším habitem a menšími listy. A současně vyvolat takto při správném umístění dojem většího prostoru. Tento trik nesmí však být použit nápadně. Vlastnosti jednotlivých částí dřevin a jejich působení jako celku dřevin tedy přímo určují použití rostlin i jejich uspořádání vůči okolí.

4.1.1

Časový vývoj

Terén a půda, které jsou podkladem každého sadovnického výtvoru, podléhají v období několika let celkově jen sotva pozorovatelným proměnám ve svém objemu, tvaru a hodnotě, kdežto rostlinstvo, stejně tak jako ostatní živé organismy, prodělává během svého života změny velmi pronikavé, neboť se vyvíjí a dospívá, pak stárne a nakonec odumírá, aby učinilo místo mladším exemplářům. Je proto třeba uvažovat o díle architekta jako celku, organismu, který se vyvíjí a jako takový mění. Přičemž by dílo mělo být schopno ukázat v průběhu dospívání a vývoje estetické kvality. Schopnost předvídat a plánovat vývoj kompozice však nespočívá pouze v znalostech dlouhověkosti dřevin a představivosti. Je třeba zvážit nejen změny v průběhu dlouhodobého období, ale i sezónní změny a rozhodnout se, v kterou dobu má být jeho výtvor nejpůsobivější. Nezanedbat zásadu, že dřeviny musí být v kompozici vždy esteticky cenné. Je samotnou podstatou tvorby zahradního architekta, že jeho dílo jinak působí v prvních letech po založení a jinak po několika desetiletích. V sadovnické praxi rozlišujeme: zeleň vysokou (stromy), zeleň střední (keře) a zeleň nízkou (podrost), bylinné patro – trvalky, letničky a dvouletky). Vzrůst a tvar u všech těchto skupin je dán rozvětvením nadzemních částí (lodyh), a to u dřevin postavením, tloušťkou a hustotou větví a větévek.

4.1.2

Dekorativní znaky částí dřevin

Výtvarný výraz rostlin závisí na intenzitě a charakteru znaků a vzájemném poměru částí a jednotlivých vlastností znaků. Nakupením většího množství rostlin s podobným znakem lze společný podobný znak v mnoha případech zvýraznit. Nebo dát vyniknout dřevině s opačnými vlastnostmi (kontrast), která se vyskytuje v kompozici jen jednou. Vlastnosti rostlin vytvářejí tedy estetický účinek nejen samy o sobě, ale především opakováním a kombinacemi. Při výběru dřeviny je třeba zohlednit vlastnosti rostliny, pro které je

213


žádoucí dřevinu použít, ale zejména ty vlastnosti, které se stanou výraznými (pozitivně, nebo negativně) a ovlivní především, nebo v dlouhodobém působení celkový účinek kompozice. 4.1.2.1

Kmen

Kmen dřevin se uplatňuje nejen svou mohutností, délkou a tloušťkou, ale i strukturou a zbarvením kůry. Pokud dřeviny rostou na normálním stanovišti a za normálních okolností, je kmen často přímý, třebaže se u různých druhů rozvětvuje v různých výškách. U jehličnatých stromů, u buků, dubu zimního a všech druhů vyznačujících se vysokým vzrůstem dorůstá až do vrcholu, kdežto u lip, javorů, letního dubu a většiny listnáčů se rozvětvuje v několika metrech nad zemí do více hlavních větví, čímž koruna nabývá rozložitého charakteru. U většiny stromů je kůra hladká a teprve později různými způsoby puká a vytváří charakteristickou borku. Tato borka je u některých druhů různě hrubě rozpukaná, např. na starých dubech, jilmech, lipách, kaštanech, ořešáku, bílém topolu, bříze a borovicích, nebo jemněji rozpukaná na javoru a většině jehličin, u jiných se loupe v celých plástech, např. u platanů. Poměrně méně druhů podržuje hladkou kůru až do vysokého věku, jako např. buk, habr, většina topolů, třešně a z jehličin jedle. Zbarvení kůry je převážně hnědé nebo šedohnědé, a to světlejších nebo tmavších odstínů. Odlišné jsou zejména bílé kmeny mladších bříz, stříbrošedá kůra osik a buků (zvláště na vápencovém podkladě), červenohnědá kůra borovice lesní, žlutozelená kůra a skvrnité kmeny platanů a zelená kůra na kmenech mladé vejmutovky a javoru jasanolistého (Negundo aceroides). 4.1.2.2

Koruna

Při uplatnění stromů, jako výtvarného prvku je velmi důležitá výška a šířka koruny, její hustota a textura. Možnosti použití se řídí podle výšky stromů, délky větví a úhlu jejich postavení, podle daného obrysu koruny, dále podle hustoty koruny. Jejich uplatnění je tak omezeno možností vytvářet vyváženou směs kontrastních a harmonických vztahů mezi jednotlivými prvky kompozice. Stromy s korunou kuželovitou Jehličiny s korunou kuželovitou nebo válcovitě kuželovitou, na obryse pravidelně zubatou, zde jsou větve rovnoměrně rozložené v pravidelných etážích. Jsou přímé, špičaté zakončené a nesou stejnoměrně rozložené husté větévky, takže průhled korunou je pouze v prostorech mezi větvičkami — jedlovité (jedle, smrk, douglaska). Vysazují se jak do masívů a skupin, tak i jako solitéry. Příklady: smrk Picea mariana 'Beissneri', cypřišek hrachonosný Chamaecyparis pisifera 'Plumosa' a 'Boulevarď, jedle Abies veitchii, zerav západní Thuja occidentalis. Stromy s korunou široce kuželovitou, hustou. Jehličiny s korunou široce kuželovitou, hustou, upomínající na široký a hustý smrk, např. Tsuga, se používají hlavně jako solitéry.

214


Stromy s korunou široce kuželovitou tupě zakončenou. Jehličiny s korunou vzhledu tmavého modřínu mají větve dlouhé, poměrně tenké a daleko odstávající, někdy velmi nepravidelně rozložené, takže obrys je velmi členitý (např. Cedrus). Vysazují se jen jako solitéry, avšak jen na chráněných místech. Jedle bělokorá Abies alba, smrk ztepilý Picea abies, a jeho kultivar 'Barryi', smrk Picea glauca 'Conica', smrk Picea sitchensis, zerav obrovský Thuja plicata. Stromy s korunou kuželovitou k vrcholu se zužující. Jsou vždycky výraznými prvky ve skladbě, zvláště když k jejich tvrdému výrazu přispívá i olistění. Patří sem z listnáčů turecká líska (Corylus columa), opadavé jehličiny, tj. modříny (Larix) a tisovec (Taxodium) a většina stálezelených jehličin. Jehličiny s korunou kuželovitou, jsou dřeviny stejnoměrně a nápadně k vrcholu se zužující, s korunou v mládí hustou, později prořídlou. Mají přímé větve vějířovitě rozložené, vodorovně odstálé až skloněné a nesou štíhlé, tenké větévky, pokryté spirálově sestavenými drápkovitými modrozelenými jehlicemi (např. Sequoia, Cryptomeria). Vysazují se jen jako solitéry. Stromy úzce kuželovité a sloupovité. Nejnápadnější korunu ze stromů s korunou kuželovitou mají stromy úzce kuželovité a sloupovité, které se pro svůj neobvyklý a přísně formální tvar stávají zvláštním předmětem pozornosti ve skladbě. Ve volně řešených sadových úpravách mohou být vysazeny jen jako solitéry, neboť jejich seskupením ve větším počtu bychom vytvořili cizorodý a nápadně přísný útvar, dokonce ještě tvrdší, než je alej pyramidálních topolů v krajině. V pravidelně řešených zahradách mohou být vysazeny ve větším počtu, a to někdy jako zdůraznění důležitých bodů, jindy jako jedinci v pravidelných odstupech nebo k vytvoření živých stěn, plotů apod. Z listnáčů sem patří štíhlé kultivary, označované jako „Fastigiata“, „Pyramidalis“, „Columnaris“, nebo „Stricta“ u rodů jírovec (Aesculus), bříza (Betula), habr (Carpinus), buk (Fagus), topol (Populus), akát (Robinia) a jilm (Ulmus). Z jehličin cypřišek (Chamaecyparis), túje (Thuja), jalovec (Juniperus) a Calocedrus. Jehličiny s korunou úzce kuželovitou, řídkou mají větve sestavené v šikmo odstávajících přeslenech. Jsou přímé a nesou na koncích nápadné jehlice, které jsou hustší než u borovic (např. Sciadopitys). Vysazují se jen velmi zřídka, a to jako solitéry. Stromy s korunou široce rozložitou nebo okrouhle oválnou. Dřeviny s korunou široce rozložitou, nebo okrouhle oválnou působí příjemným, klidným dojmem, který často bývá zesílen v době podzimního vybarvování listů. Mají význam především pro vysazování do velkých skupin v krajinářských parcích, kde tvoří největší část porostů. Jako ojedinělé stromy (solitéry) jsou v krajinářských úpravách dostatečně nápadné jen tehdy, jsou-li plně izolovány, tak, aby se jejich ostře ohraničená silueta rýsovala proti kontrastnímu pozadí. Tyto dřeviny mají i význam jako stromy alejové. Sem patří rody javor (Acer), jírovec (Aesculus), habr (Carpinus), buk (Fagus) a lípa (Tilia),

215


z nižších pak moruše (Morus), břestovec (Celtis), jeřáb (Sorbus), jabloň (Malus) a slivoň (Prunus), které se vyznačují buď květy, nebo okrasnými plody a vysazují se jako solitéry. Stromy s korunou široce rozložitou nebo okrouhle oválnou, nepravidelnou a řídkou působí celkově lehčím a světlejším dojmem, pokud se mezi olistěním promítá obloha nebo světlejší, či vzdálenější pozadí, nebo pokud mají světlé olistění. Některé obzvláště nápadné druhy se vysazují hlavně jako solitéry nebo předsadba ke skupinám masívních stromů. Do této skupiny dřevin patří zejména druhy listnáčů javory (Acer cappadocicum, A. negundo, A. saccharinum), pajasany (Ailanthus), dřezovec (Gleditsia), nahovětvec (Gymnocladus), liliovník (Liriodendron), topol (Populus alba), lapina (Pterocarya), akát (Robinia), vrba (Salix fragilis), jerlín (Sophora) a z jehličin borovice (Pinus contorta), (Pinus parviflora), pamodřín (Pseudolarix). Dřeviny s korunou sloupovitou mají význam především pro vysazování alejí. Do velkých skupin v krajinářských parcích se výjimečně používají jako solitéry nápadné výškou a tvarem koruny. Tyto dřeviny mohou být někdy dekorativní i květem, nebo zbarvením listů, ale vzhledem k tvaru koruny vždy je požít lze spíše jako zvláštní prvek. Patří sem některé kultivary rodů habr (Carpinus), buk (Fagus), akát (Robinia) a slivoň (Prunus) a z jehličin například jalovec, cypřiše a tis. Stromy s korunou protáhle oválnou Stromy s korunou protáhle oválnou, na vrcholu zaoblenou, pravidelnou, uzavřenou a hustší. Jsou velmi výrazné ve svém olistění a vysazují se hlavně jako solitéry. Výškově jsou mezi jednotlivými zde zastoupenými druhy poměrně velké rozdíly, a proto vysazujeme zvlášť velké stromy do rozsáhlých trávníků, menší stromy i do prostor uzavřenějších. Typickými představiteli této skupiny jsou druhy rodů olše (Alnus cordata), šácholan (Magnolia salicifolia), topol (Populus tremula), třešeň (Prunus avium), dřeviny rodu katalpa aj. Stromy s korunou protáhle oválnou, na vrcholu zaoblenou, uzavřenou a hustší, ale nepravidelnou. Jsou stejně výrazné jako předešlé a vysazují se do řidších skupin nebo jako solitéry. Takto rostoucí korunou se vyznačují druhy rodů javor (Acer lobelii), olše (Alnus incana a) slivoň (Prunus subhirtella). Stromy s korunou protáhle oválnou, na vrcholu zaoblenou, pravidelnou a lehkou. Nejsou zvláště výrazné, ale většinou partii zlehčují. Hodí se zejména k oživení rozsáhlejších a masivnějších skupin jiných listnáčů, k nimž se vysazují na okraje jako předsadba, ale jsou mezi nimi i druhy vyloženě solitérní. Vedle bříz sem náleží zejména druhy rodů jabloň (Malus prunifolia), hrušeň (Pirus salicifolia), slivoň (Prunus sargentii) a akát (Robinia viscosa), které jsou vesměs zajímavé i svými květy. Stromy s korunou protáhle oválnou, na vrcholu zaoblenou, nepravidelnou a lehce stavěnou se hodí jako přechod mezi stromovými masívy a volnou plochou, a to buď jako solitéry, nebo v řídké skupině, poněvadž pravidelně vyžadují více svěda. Zvláště dobře se

216


uplatní, promítnou-li se na tmavém pozadí. Sem patří například druhy a rody bříza (Betula), vrba (Salix alba), dub (Quercus coccinea) a jinan (Gingko biloba). Stromy s korunou převislou Charakter převislých (smutečních) forem stromů se plně uplatní jen tehdy, jsou-li vysazeny ojediněle, tj. jako solitéry. Ve spojení s normálně rostoucími stromy působí kontrastně a tento kontrast je ještě silnější, přisadíme-li je do blízkosti stromů štíhlých tvarů. Použití nápadné dřeviny s korunou převislouje nevhodné v parcích opakovat vícekrát, neboť jsou příliš nápadné a opakování by zpravidla působilo nakonec únavně a oslabovalo by účinek. Dřeviny s korunou převislou je vhodné vysazovat na břehy rybníků a u potoků, na hřbitovech a v blízkosti mauzoleí, v rozsáhlých parcích, a to buď jako solitéry, nebo ve skupinách a takřka všechny převislé listnáče lze vysadit i k zastínění odpočívadel a besídek. Smuteční formy jsou zastoupeny mezi druhy rodů olše (Alnus), bříza (Betula), habr (Carpinus), buk (Fagus), jasan (Fraxinus), dřezovec (Gleditsia), dub (Quercus), vrba (Salix), jerlín (Sophora), jeřáb (Sorbus), lípa (Tilia), jilm (Ulmus) a z jehličin u jedle (Abies), smrku (Picea), douglasky (Pseudotsuga), cypřiše (Chamaecyparis) aj. Smuteční a převislé formy stromů, pokud to jsou listnáče, mají koruny rozložité a na vrcholu zaoblené, v celkovém obrysu okrouhlé, nebo složené z chomáčů větví a listů, jak je tomu např. u smuteční vrby. Celkový tvar smutečních stromů totiž není dán převislým vrcholem, nýbrž větvemi, které vodorovně odstávají od kmene a když dorostou určité délky, ohýbají se k zemi. Sklon k ohýbání je u převislých listnáčů někdy tak velký, že se kmen musí v mládí vyvažovat do výše, aby byl zachován stromovitý charakter jedince, který teprve v pozdějším věku vytváří normálně rostoucí terminální výhon. Výjimku tvoří jen smuteční buk, který má ve stáří pyramidální korunu. Smuteční jehličiny bývají značně užší než normální variety, neboť jejich větve jsou jednak kratší než u listnáčů, jednak obyčejně splývají již od kmene, nebo vytvářejí dlouhé převisající větve bez hlavního výhonu, jako je tomu u Picea excelsa inversa. Charakter smutečních forem stromů se plně uplatní jen tehdy, jsou-li vysazeny ojediněle, tj. jako solitéry. Ve spojení s normálně rostoucími stromy působí kontrastně a tento kontrast je ještě silnější, přisadíme-li je do blízkosti stromů štíhlých tvarů. Monstrózní tvary stromů Monstrózní stromy se vyznačují širokým obrysem koruny, podobně jako stromy smuteční, jenže jsou bizarní, a to zvláště po opadu listů. Jejich větve jsou značně pokroucené a obrysy koruny nepravidelné, obyčejně složené z obloukovitých tvarů. Monstrózní koruny vytvářejí například javor Acer saccharinum „Wieríi“, akát Robinia pseudoacacia „Tortuosa“, jerlín Sophora japonica „Pendula“. Z jehličnanů všechny kultivary jehličin, označené jako forma, nebo varieta „Monstrosa“ nebo „Tortuosa“, jinak například borovice Pinus aristata, modřín Larix decidua 'Virgata', cypřišek Chamaecyparis obtusa 'Filicoides', 'Crippsii'.

217


4.1.2.3

Textura koruny

Textura koruny je vytvářena jednak velikostí, tvarem a povrchem listových čepelí, jednak množstvím a seskupením, popřípadě postavením listů na větvích. Velké, masívní, hustě na větévkách přisedlé listy dodávají rostlině hrubou texturu, a tím i celkovou robustnost a větší výraznost, drobné a dlouze řapíkaté listy naopak jemnost a obrysovou měkkost, která při pohledu z dálky se může zdát až mlhovitou. Listy hladké nebo na jedné ploše světlejší dodávají listnatému stromu určitou veselost a třpyt, tedy větší zajímavost, neboť jejich textura se při větru zdánlivě mění. Délka a tloušťka větví a větviček, jejich postavení, počet a vzájemný poměr dodávají stromu určitý ráz nejen v době olistění, nýbrž i v zimě. V zimě se u listnáčů uplatňuje větvení holé koruny nápadněji než v létě, neboť v době vegetace jsou větve pokryty listím. Vzpřímené větve vytvářejí štíhlé a vyšší koruny. Vodorovně rozložené naopak koruny široké a rozložité: silné větve dodávají stromu výraz větší masívnosti, kdežto koruna složená z tenkých větví a větévek je celkově lehčí. Lze zhodnotit, že v působení textury koruny tedy kromě jiných vlastností velmi zásadně působí tvar a postavení větví. K osazování masívů jsou vhodné stromy s hustou a výraznou texturou především tam, kde je třeba dosáhnout toho, aby světlejší dřevina, nebo skupina kontrastovala na tmavším pozadí. Zbarvení koruny závisí nejen na barvě jednotlivých listů, ale i na hustotě olistění. Čím tmavší jsou listy koruny a čím hustší je olistění, tím tmavší je i celkové zbarvení stromu.

4.1.3

Specifika jehličnanů ve struktuře, habitu a použití

Podle použití v sadovnictví se rozlišují konifery na dvě hlavní skupiny, a to na jehličnany, které jsou používány především ke krytí (výplňové dřeviny) nebo vytvoření rámce a obrub, a na jehličiny solitérní, jež vysazujeme do míst zvláště exponovaných, kde jsou určeny jako základní nebo zvláště výrazné body v zahradní architektuře. Kromě těchto dvou skupin rozeznáváme typy, používané převážně k pokrytí povrchu půdy (půdokryvné dřeviny). Toto rozdělení však není nikdy absolutní, neboť jednotlivé druhy můžeme použít k různým, často i odlišným účelům. Ke krycím účelům se nejlépe hodí různé druhy dřevin, ale volba vhodných druhů je dána především velikostí plochy a výškou předmětů, které mají být zakryty. Trvalost a pravidelnost tvarů jehličnanů i možnost tvarování některých druhů a odrůd jehličnanů byla důvodem k jejich častému používání v historických a historizujících zahradách s pravidelnou kompozicí (francouzský park). Jehličnany jsou ve svém habitu a v estetickém účinku svérázné. Jejich použitím mohou být vytvořeny jednotvárné, strnulé nebo naopak příliš neklidné skupiny. Důvodem je olistění, tedy negativní stránka se odvíjí od výhod jehličnanů. Větve a listy jehličnanů se ve vánku a větru nepohybují, jejich tvary jsou často velmi pravidelné a někdy až přísné, celkově jehličnany tedy působí strnule. Změny, které jehličnany prodělávají během roku, nejsou oproti listnatým dřevinám tolik výrazné.

218


Jehličnany jsou tedy nejen jedním z nejvýraznějších a kompozici harmonizujích prvků, ale i dřeviny, které v kompozici neměnností účinkují celoročně a trvale. Jejich neměnného výrazu lze použít jako kontrastu oproti kvalitám měnícího se okolí. V létě jehličnany proti světlejší zeleni trávníků a výsadby listantýchn rostlin působí temně zelenou barvou, přísným tvarem a často i majestátním habitem chladně, ba dokonce ve velkých skupinách ponuře. V zimě jsou naopak oživujícím prvkem kompozice, který vyvolává pocit tepla. Důležitým a záměrně vyhledávaným momentem je nenapodobitelná krása jehličnanů v zimě, kdy jsou pokryty sněhem. Přispívá k zimnímu půvabu zahrady, nebo parku. Na sněhu vyvolává temná zeleň hmoty jehličin jako velmi výrazný kontrast. Na bílém pozadí sněhu vynikne temné jehličí a výrazně zřetelné větve. Tvar a postavení větví na kmeni ve výsadbě účinkují velmi nápadně. Spíše horizontální bětve a náhle více zaoblené tvary vnímá pozorovatel příjemně a zasněžená smková skupina může působit romanticky, zvláště v období Vánoc. Změna barvy olistění a povrchu jehlic a větví, vlivem námrazy (šedavý nádech, bělavý povlak, výrazné krystalky, vrstvičky námrazy a ledu na silnějších větvích) a jinovatky, působí díky temnému zbarvení odlišně oproti listnatým dřevinám a celkově velmi dekorativně. Listnaté dřeviny v závoji námrazy naopak často vnímáme jako expresivně působící, tragicky smutné, nebo neživé. Krásným dojmem působí též ojíněné nebo orosené jehličnany. Většina štíhlých, pyramidálních a vůbec protáhlých stromů je vnímána pozorovateli jako obvyklá pro kopcovité a nerovné terény. Lze takto vhodně využít protáhlé a pyramidální tvary některých jehličnanů. Vysazením úzkých a vzpřímených jehličnanů na nepravidelnosti terénu lze zvýraznit tyto nerovnosti a zdůraznit charakter povrchu. Jehličiny, jejichž linie textury bývají v dospělém tvaru převážně horizontální, kulaté a zklidňující se hodí do všech útvarů terénu. Jehličnany nejdokonaleji maskují méně vzhledné části zahrady nebo staveb v blízkosti při průhledech do okolí. Výsadby jehličnanů ve velkém počtu tvoří souvislý a hustý porost. Velká seskupení tvoří vůbec nejtemnější ze všech porostů vůbec, a lze je výborně použít jako kontrastní pozadí za výsadbu výrazně světlých barevných dřevin, dřevin se světlou borkou a výrazným větvením. Vržené stíny jehličin, jsou také velmi výrazné, toho je třeba dbát velmi pečlivě, aby nebyly vytvořeny příliš tmavé a smutné obrazy. Z toho důvodu je vhodné komponovat jehličnany často ve skladbě se světlejšími odstíny listnáčů. Do alejí a při úzkém vstupu do budov jsou často používány zvláště přísně působící sloupovité jalovce, cypřišky a túje. Celkově do větších skupin k budovám jsou vhodnější tisy a kleče v kombinaci s listnáči. Z relativně nižších nepravidelných tvarů s horizontálním větvením na velkých plochách jsou často používané především jalovec (J. virginiana) „Tripartita“, (J. chinensis) „Pfitzeriana Aurea“. Pro malebný tvar větví a relativně velmi malý průměr koruny je často v menších výsadbách používán smrk pančičův (Picea omorica). Snáší dobře se stejně jako jalovce J. virginiana „Tripartita“, J. chinensis „Pfitzeriana Aurea“ pro průmyslové ovzduší. Do veškerých výsadeb, do stínu a na výsluní lze doporučit tis (Taxus baccata, Taxus media) a kultivary. Tento jehličnan je ovšem spolu

219


s tújemi jednou z mála velmi jedovatých jehličin. Výsadba takových dřevin není zcela vhodná do objektů mateřských školek a některých dalších zařízení pro nedospělé a nemocné. Při volbě solitérních jehličin je široký výběr, omezený především řešením zahrady a celkovém jejím uspořádání, zda budeme volit kompaktní výrazný a tvrdý tvar pyramidy nebo polokoule (a tedy aspoň do určité míry uhlazený), nebo jehličinu s korunou malebnější, nepravidelnou nebo dokonce rozsochatou a někdy i řidší, jakou mají borovice. V parcích ve stylu anglického přírodně krajinářského parku se vysazují jako solitéry, hlavně jehličiny s volně rostoucí a malebnou korunou, tj. borovice a douglasky nebo mohutně rostoucí druhy smrků a jedlí, v menších zahradách různé druhy cypřišků, monstrózní formy smrků apod. V pravidelných zahradách naproti tomu převládají kompaktní kulovité nebo pyramidální tvary jehličin, které na zvláště exponovaných stanovištích ještě uměle tvarujeme. Sem se hodí jednak stromy vytvářející pravidelné pyramidy (smrky, jedle, cypřišky), jednak stříhané tisy, túje, cypřišky, nebo nízko rostoucí formy smrků podle toho, jak přísně pravidelné je rozčlenění zahrady. U solitérně a řídce ve skupinách vysázených jehličnatých stromů usilujeme o to, aby byly zavětveny až k zemi, zvláště u jehličnanů, rostoucích v kuželovitých a sloupovitých tvarech, například u smrků a cypřišů. U jehličnanů borovicovitých typů je to vhodné jen někdy. Také je především zpočátku růstu, žádoucí, dosáhnout spíše pravidelného větvení s jedním terminálním výhonem. Koruna jehličnatých stromů musí mít dostatek prostoru, neboť její redukce v pozdějším období je nesnadná. Jehličnany proto zásadně nevysazujeme pod elektrická vedení a do těsné blízkosti budov. Poškozený nebo zničený terminál nahrazují zdravé konifery zpravidla velmi snadno a po několika letech nemusí být jeho ztráta vůbec patrná, avšak větve zejména ve spodní části koruny dlouho dorůstají, pokud vůbec. Podobně jsou jehličnany ohroženy zastíněním. Úpravy habitu, např. žádoucího zavětvení, kompaktnějšího růstu a zpomalení, ale i zrychlení růstu, lze dosáhnout zaštipováním nebo řezem. Porušení habitu může být někdy způsobeno příliš hustým sponem výsadby nebo dokonce vrůstáním sousedních dřevin. Růst jehličin v zápoji má za následek zpravidla odsychání částí zastíněné koruny a někdy i narušení stability dřevin. K prosychání jehličin v zápoji často dochází v důsledku nesprávné výsadby, např. při kombinování jehličnatých stromů s podrostem, který vrůstá do skupiny nebo dokonce přerůstá dřeviny a znehodnocuje je. Někdy je důležité vysazovat do kompozice již odrostlejší jehličnany, neboť rostliny podsazované jsou vzrůstnější a vyžadují častou redukci, aby nekonkurovaly koniferám. K poškozování dochází též při sekání trávníků, např. osekáváním spodních větví. Proto se kolem mladších sazenic udržují mísy v černém úhoru, nebo ošetřené vhodným herbicidem. Zásadně nelze doporučit běžnou výsadbu zakrslých a plazivých typů přímo do volného trávníku, zvláště tam, kde není zajištěna pravidelná, intenzívní údržba. Skupiny zakrslých a plazivých konifer vysazujeme zásadně do odpleveleného záhonu, který podle potřeby můžeme zahustit výsadbou vhodných nízkých trvalek, nebo použít vhodný mulč.

220


Poškození habitu konifer může někdy nastat i v důsledku polámání těžkou sněhovou přikrývkou, někdy též přimrznutím větví nebo přetížených kmenů k zemi. Takovéto situace je nutno hlídat a škodám zabránit. Obdobně jsou některé konifery okusovány zvěří (nejvíce Taxus, Abies, některé druhy Juniperus, Pinus aj.) nebo poškozovány působením psí moči. Při vzájemných kombinacích solitér jehličnatých dřevin nesmíme zapomenout na jejich tvarovou a barevnou specifičnost. Pokud nemáme předběžné praktické zkušenosti nebo vhodné vzory, nedoporučujeme např. vzájemné kombinace stromů s borovicovitým a cypřišovitým habitem. Při výsadbě výrazných tvarů (např. úzce sloupovitých) usilujeme raději o vytvoření nepravidelně rozvolněné skupiny (nebo o opakování několika různě velkých skupin), než abychom porost nahodile rozptylovali. U menších porostních skupin (od 3 do 9 kusů) je vhodnější používat lichý počet exemplářů ve skupině (3, 5, 7, 9); u větších porostních skupin již jejich počet nevnímáme. U barevných sestav je vhodnější kombinovat exempláře jednoho vybarvení s druhy a odrůdami základního vybarvení, nikoliv pestrolisté exempláře různých barev vzájemně pomíchat. Barevná specifičnost pestrolistých odrůd vynikne lépe, použijí-li se v omezeném rozsahu. Jejich masová výsadba může působit až kýčovitě. Živé ploty a stěny z konifer jsou vzhledem k technickým i dekoračním vlastnostem jehličnanů oblíbeny. Vysazované konifery se mají při výsadbě tvarovaného živého plotu téměř dotýkat svými spodními větvemi. U tvarovaných živých plotů se musí dbát na vytvoření vyrovnaných podmínek v celé linii plotu. U plotů vysokých nad 60 cm lze doporučit řez mírně kónický (plot se mírně zužuje směrem nahoru, přičemž se lépe udrží zavětvení spodních partií). Z nižších jehličin se hodí na živé ploty zejména tisy i různé odrůdy tújí a cypřišků, které dobře snášejí řez. Kromě stříhaných plotů a stěn lze použít k členění prostoru i zapojení volně rostoucí konifery, zvláště tisy, zeravy a rozložité jalovce, a pro nízké plůtky též zakrslé smrky, zeravy a cypřišky. Široké uplatnění mají konifery ve skalce. Mnohdy nemusí jít pouze o jejich konkrétní výsadbu přímo v některé partii alpína, ale spíše o přirozené a nenásilné začlenění skalky v prostoru zahrady. Aby alpínum tvořilo se zahradou jeden kompoziční celek a aby přitom mohla vyniknout jeho rozmanitá krása, potřebuje optické oddělení od ostatních částí zahrady. Výškovou gradací porostu jehličnatých dřevin lze také navodit iluzi svahu a dosáhnout tak pohledového zakončení alpína. Ve skalce je vhodnější soustředit jehličnany do souvislejšího útvaru. Nepromyšlené „posetí" alpína koniferami působí zpravidla chaotickým dojmem, nepravdivě. Ucelenější útvary konifer v alpínu navozují iluzi pásma kosodřevin, nebo horní hranice lesa a nepůsobí negativně nevyvážeností kompozice. Při konkrétní výsadbě dbáme, aby cennější, hlavně mladé nebo zakrslé druhy nebyly znehodnocovány agresivními typy trvalek a skalniček. Nízké souvislé pokryvy z jehličnanů zakládáme zásadně do odpleveleného záhonu. V travním porostu je jejich údržba a odplevelování neúměrně pracné a prorůstající tráva mnohdy výsadbu úplně znehodnotí.

221


Z nejnižších jehličnanů (vysokých asi 20–60 cm) lze do skalek a vřesovišť doporučit zvláště plazivé a poléhavé druhy a odrůdy, jako jsou Juniperus communis ,Hornibrookii' a 'Repanda', J. chinensis 'Sargentii', J. horizontalis 'Douglasii', 'Glauca', 'Humilis', 'Plumosa', 'Prostrata' a 'Wiltonii', J. procumbens 'Nana', J. sqamata 'Blue Carpet', J. virginiana 'Reptans', Microbiota decussata, Pinus mugo 'Slavinii', Picea abies 'Procumbens', Taxus baccata 'Repanda Aurea'. Pro nižší souvislé porosty (70–150 cm) zvláště Juniperus sabina 'Tamariscifolia', J. communis 'Depressa', 'Depressa Aurea', J. communis var. 'Montana', J. chinensis 'Pfitzeriana Compacta', J. squamata 'Blue Star', J. virginiana 'Grey Owl', Picea abies 'Nidiformis', 'Tabuliformis', Pinus mugo 'Gnom', P. mugo var.'Pumilio', Taxus baccata 'Repanda', T. cuspidata 'Nana', T. x media 'Thayerae', Tsuga canadensis ']eddelhoh', Thujopsis dolabrata 'Nana'. Barevná krása jehličnatých dřevin představuje barevnou paletu od stříbřitých, sivých, modravých, celé široké stupnice zelených, ale i žlutých, hnědavých až nafialovělých barev a odstínů jehlic. V základním členění barevné stupnice lze vytvořit tyto skupiny:     



světle zelené druhy a odrůdy, např. modřín obecný (Larix decidua), kryptomerie japonská (Cryptomeria japonica), tisovec dvouřadý (Taxodium distichum) aj.; zelené druhy a odrůdy, např. smrk ztepilý (Picea excelsa), zerav západní (Thuja occidentalis), smrk omorika (Picea omorika), jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba); temně zelené druhy a odrůdy, např. tis červený (Taxus baccata), borovice lesní (Pinus silvestris), borovice černá (Pinus nigra); stříbřité až sivé druhy a odrůdy, např. smrk pichlavý (Picea pungens), jalovec Meyerův (Juniperus squamata 'Meyeri'J, jedle ojíněná (Abies concolor); žluté a žlutě panašované druhy a odrůdy , např. žlutolisté odrůdy jalovce čínského (Juniperus chinensis), žlutolisté odrůdy cypřišku Lawsonova (Chamaecyparis lawsoniana) cypřišku hrachonosného (Ch. pisifera), cypřišku tupolistého (Ch. obtusa); ostatní pestrolisté druhy a odrůdy, např. Chamaecyparis lawsoniana 'Albovariegata', Juniperus sabina 'Variegata', Ginkgo biloba 'Variegata'.

K dalším důležitým dekorativním znakům jehličnanů, které lze využít v zahradách, patří zbarvení a struktura kůry nebo borky. Uplatní se hlavně u starších exemplářů dřevin. K nejkrásnějším patří kmeny borovic, především domácí borovice lesní (Pinus silvestris), ale velmi zajímavé jsou i další druhy a odrůdy (Pinus bungeana, P. nigra aj., dále např. tisovec (Taxodium), metasekvoje (Metasequoia), modřín (Larix), cypřišek hrachonosný (Chamaecyparis pisifera) a tis červený (Taxus baccata). Za zmínku stojí i šedavě brachyblasty jinanu dvoulaločného (Ginkgo biloba). Tvarem nebo barvou mohou květy (květenství) a plody (plodenství) doplnit okrasné působení jehličnatých dřevin. Ať již to jsou červené (fialkové) samičí šištice modřínu (Larix decidua), nebo červené, nahoře otevřené míšky tisu (Taxus), popř. bizarní tvary borových

222


šišek, z nichž vynikají např. šišky borovice Lambertovy (Pinus lambertiana), borovice Bungeovy (P. bungeana), borovice těžké (P. ponderosa), borovice Jeffreyovy (P. jeffreyi), borovice Coulterovy (P. coulterii), borovice himalájské (P. griffithii) aj. K dalším vyhledávaným plodům patří zejména šišky cedrů (Cedrus), ale i některých smrků (Picea omorika, P. polita), jedlí (Abies koreana, A. pinsapo.) a bobulovitých šištic jalovců (Juniperus virginiana, J. communis). Výraznost solitery, stejně jako dřeviny, která součástí skupiny ovlivní výrazně tvar a velikost jehlic nebo šupin. K vyhledávaným jehličnanům proto patří zejména borovice s mohutnými jehlicemi, jako např. borovice Jeffreyova (Pinus jeffreyi), borovice těžká (P. ponderosa) a borovice černá (P. nigra), nebo borovice s jehlicemi výrazně dlouhými, například borovice hedvábná Pinus strobus. Pro zajímavé listové stonky jsou vyhledávány pajehličníky (Sciadopitys verticillata) a pro vějířovité, dvoulaločné, dlouze stopkaté listy jinan (Ginkgo biloba). Zajímavé jsou též druhy výrazné bohatě pryskyřičnými pupeny, jehlicemi nebo šišticemi. K takovým druhům patří borovice osinatá (Pinus aristata), jedle balzámová (Abies balsamea) a řada dalších. Při použití blízko cest a odpočívadel může být okrasným znakem dřeviny i výrazná kresba na listech. Typické jsou například výrazné bělavé pruhy na rubu jehlic u jedlí (Abies veitchii, A. concolor) smrků (Picea omorika) nebo bělavé šedá rubová strana jehlic některých borovic (např. Pinus strobus, P. schwerinii). Také u některých cypřišovitých jehličnanů je výrazná kresba na listech. Je tomu tak např. u zeravu Standishova (Thuja standishii) a zeravu řasnatého (Thuja plicata). U mnoha cypřišků, například cypřišku lawsonova a tupolistého (Chamaecyparis lawsoniana a Ch. obtusa) je také viditelná kresba na větvičkách připomínající písmeno X (na rubu šupinovitých listů). Pozorovatel však ocení dekorativní detail pouze při pozornějším pohledu. Jalovec obecný (Juniperus communis) má bělavý pruh na líci, takže celá dřevina vypadá našedle ojíněná, což je právě atraktivní v partiích vřesovišť. Vyhledávaná je rovněž skupina jehličnatých dřevin s výrazně lesklým listem, který činí strukturu olistění dřeviny ještě výraznější. Ze zástupců lze uvést zvláště jedle Abies alba, A. cephalonica, A. concolor A. nordmaniana, A. homolepis, A. veitchii, A. balsamea, A. grandis, douglaska Pseudotsuga menziesii, jedlovec Tsuga canadensis, nebo zeravy Thuja plicata a T. standishii. Některé jehličnany mohou vynikat také výraznou, zpravidla pryskyřičnou vůní. Tak je tomu u smrků, jedlí, douglasek a borovic (např. Pinus banksiana). Po rozetření listů i některých dalších, třeba cypřišovitých jehličnanů, lze vnímat příjemné (pro mnohé lidi) a typické vůně (např. u zeravů Thuja occidentalis, T.plicata).

223


4.1.3.1

Zahradnicky významné rody jehličnanů

Jedle Jedlím (Abies) se daří v dobré půdě s dostatkem vláhy. Je však většinou (mimo Abies concolor) choulostivá na kouřové plyny. V sadovnictví často používané druhy:       

Abies alba – vysoká až 30 m se světlou kůrou, pro vlhčí půdy; pro větší zahrady a k chatám. Abies balsamea 'Nana' – zakrslá, vysoká až 120 cm; pro skalky a menší zahrádky. Abies concolor – vysoká až 20 m s dlouhým šedozeleným jehličím. Abies concolor 'Compacta' – zakrslá, vysoká až 1 m, keřovitá; proskalky a menší zahrady. Abies homolepis – menší, 8 až 10 m vysoká, pravidelná, odolný druh i pro menší zahrady. Abies lasiocarpa arizonica 'Glauca' – vysoká 8 až 10 m, široce pyramidální vzrůst, stříbrošedé jehličí. Abies pinsapo 'Glauca' – 6 až 8 m vysoká, rostoucí do šířky, s modrošedým pichlavým jehličím, odolná proti namrzání.

Cypřišek Cypřišek (Chamaecyparis) má keřovitý až jehlancovitý vzrůst, je velmi podobný tújím. Dobře roste v zahradní půdě s dostatkem vláhy. Nejčastěji používané kultivary:         

Chamaecyparis lawsoniana 'Alumii' – vysoký až 10 m, štíhlý, jehlancovitý kultivar, s modravě šedým olistěním. Chamaecyparis lawsoniana 'Elwoodii' vysoký 1,5–2 m, modrozelené olistění, kuželovitý, hustý vzrůst, roste pomalu. Chamaecyparis lawsoniana 'Lane' – vysoký až 4 m, štíhlý jehlancovitý kultivar se zlatožlutým olistěním. Chamaecyparis nootkatensis 'Glauca' – vysoký až 5–8 m, kompaktní, pyramidálně rostoucí kultivar se šedomodrým olistěním. Chamaecyparis nootkatensis 'Lutea' – vysoký až 5 m, hustý, pyramidální, na jaře při rašení světle žluté, později v létě světle zelené olistění. Chamaecyparis nootkatensis 'Pendula' – vysoký 10–12 m, široce větvený, větve převisají; zajímavý a pěkný jako solitéra. Chamaecyparis nootkatensis 'Viridis' – vysoký 5–8 m, úzce sloupovitý kultivar s intenzivně zeleným olistěním. Chamaecyparis obtusa 'Nana Gracilis' – vysoký až 1 m, pomalu rostoucí, zakrslý, keřovitý růst. Chamaecyparis pisifera 'DwarfBlue' – vysoký do 1 m, zakrslý, šedomodré olistění, vhodný pro skalky.

224


    

Chamaecyparis pisifera 'Filifera' – vysoký až 3 m, rozložitý vzrůst, jemné převisající větévky světle zelené barvy. Chamaecyparis pisifera 'Nana' – vysoký nejvýše 1 m, modrozelený, zakrslý, polštářovitý. Chamaecyparis pisifera 'Nana Aureo-variegata' – podobný Chamaecyparis pisifera 'Nana', žlutě žíhané olistění. Chamaecyparis pisifera 'Squarosa' – vysoký až 5 m, široce pyramidální, šedomodré olistění. Chamaecyparis pisifera 'Squarosa Dumosa' – zakrslá kulovitá forma, vysoký až 1 m, s namodralým olistěním.

Jalovec Jalovec (Juniperus) je dřevina plazivého, keřovitého, nebo sloupovitého vzrůstu. Jalovce snášejí dobře sucho, horší půdu a preferují výsluní. Je vypěstováno mnoho různých kříženců, kultivarů jalovců pro použití v různých podmínkách. Nejpoužívanější kultivary: Jalovec čínský        

Juniperus chinensis 'Blaauw's Varietät' – keřovitá forma vysoká až 1,5 m, se šedomodrým olistěním. Juniperus chinensis 'Hetzii' – keřovitý až poléhavý vzrůst, šedomodré olistění, dosahuje až 1,5 m. Juniperus chinensis 'Keteleeri' – široce pyramidální vzrůst, vysoký až 5 m, šedozelené jehlice. Juniperus chinensis 'Mountbatten' – hustý, pyramidální vzrůst, vysoký 2–3 m, šedomodré olistění. Juniperus chinensis 'Pfitzeriana' – jeden z nejvděčnějších, široce keřovitý vzrůst, vysoký až 2–3 m, šedozelený. Juniperus chinensis 'Pfitzeriana Aurea' – podobný Juniperus chinensis 'Pfitzeriana', při rašení zlatožlutý, v zimě bronzový nádech jehlic. Juniperus chinensis 'Plumosa Aurea' – rozložitý vzrůst, vysoký až 2 m, olistění intenzívně zlatožluté. Juniperus chinensis 'Plumosa Aureo-varigata' – vysoký 1–1,5 m, hustý, jemně větvený, zakrslá forma, konce větévek zlatožluté.

Jalovec obecný Jalovec obecný má nezaměnitelný vzhled, který omezuje možnosti jeho použití. 



Juniperus communis je domácí, pouze na světlo náročný druh, hodící se velmi dobře do vřesovišť a menších výsadeb štíhlé, keř s hustoukorunou pyramidálního tvaru se šedozelenými jehličkami; dosáhne výšky až 2–3 m. Juniperus communis 'Depressa' – nízký (20–30 cm), plazivý vzrůst, pro skalky a pokrytí slunečných svahů.

225


  

Juniperus communis 'Depressa Aurea' – podobný předešlému, při rašení má intenzívně zlatožluté olistění, později světle žluté. Juniperus communis 'Hornibrookii' – plazivý vzrůst (30–40 cm), šedozelené ostré jehličky. Juniperus communis 'Stricta' (syn. J. communis 'Hibernica') – velmi oblíbená a vděčná forma sloupovitého jalovce, výška až 3–4 m.

Jalovec vodorovný 

Juniperus horizontalis 'Glauca' – zcela nízká (10–20 cm) plazivá forma, intenzívně modré olistění.

Poléhavé druhy jalovců jsou oblíbené pokryvné a podrostové dřeviny. Jalovec chvojka   

Juniperus sabina – poléhavý vzrůst, vysoký až 1,5 m, vytváří husté porosty, šedozelené barvy, rychle roste. Juniperus sabina 'Hicksii' – vysoký 1,30–1,50 m, zvlášť široce rostoucí forma se šedozeleným olistěním. Juniperus sabina 'Tamariscifolia' – nízký (40–50 cm), hustý, široce rozložitý, zelené, šedomodré olistění.

Jalovec skalní 

Juniperus scopulorum 'Blue Heaven' – široce pyramidální vzrůst, šedozelené až stříbřité olisténí.

Jalovec šupinatý 

Juniperus squamata 'Meyeri' – keřovitý vzrůst, vysoký až 2–3 m, hustě větvený, se stříbřitě modrými jehlicemi.

Jalovec viržinský      

Juniperus virginiana 'Burkii' – široce pyramidální vzrůst, vysoký až 3–4 m, ledomodré až stříbrošedé olistění. Juniperus virginiana 'Canaertii' – široce pyramidální, bujný vzrůst, vysoký 5–6 m, s tmavě zeleným olistěním. Juniperus virginiana 'Glauca' – štíhlý, vysoký až 4 m, v mládí poněkud nepravidelný vzrůst, šedomodré olistění. Juniperus virginiana 'Pyramidalis Hilii' – široce pyramidální, bujného vzrůstu, vysoký až 8 m, šedomodré olistění. Juniperus virginiana 'Schotii' – široce sloupovitý vzrůst, vysoký 2–3 m, sivé zelené olistění. Juniperus virginiana 'Tripartita' – keřovitý vzrůst, vysoký až 2 m, modrozelené až zelené olistění.

226




Juniperus virginiana 'Skyrocket' – různě úzce sloupovitý vzrůst, vysoký 3 až 5 m, modravé sivě zelené olistění.

Modřín Modřín opadavý (Larix decidua) – sadovnicky nejběžněji používaný druh tohoto rodu opadavých jehličnatých dřevin. Rychle roste a dosahuje výšky až přes 30 m. Z dospělého stromu nebezpečně opadávají velké suché větve. Smrk Smrk (Picea) – významný rod okrasných dřevin. Zahrnuje mnoho kultivarů vysoké hdnoty, použitelných jako solitery, výplňové dřeviny, podrost, i zakrslé dřeviny vhodné do skalek. Používané kultivary:              

Picea abies – domácí druh, rychle roste a dosahuje výšky až 30–40 m. Hodí se i do živých plotů, nesnáší zastínění, suchý vzduch, zasolení a exhalace. Picea abies 'Columnaris' – úzký sloupovitý vzrůst, vysoký až 10 m, krátké větve, sytě zelené jehličí. Picea abies 'Cupressina' – hustý, štíhle pyramidální vzrůst, výška do 15 m, tmavě zelené jehličí. Picea abies 'Maxwellii' – zakrslý, vysoký do 50 cm, ploše kupovitý vzrůst, krátké jehličí, pomalu roste. Picea abies 'Nidiformis' – zakrslý, dosahuje výšky 1–1,5 m, má rozcuchaně hnízdovitý tvar. Picea abies 'Remontii' – pravidelně kuželovitý vzrůst, zakrslý, dorůstá výšky až 2 m. Picea abies 'Repens' – poléhavý vzrůst, vysoký nejvýše 30 cm, husté, krátké jehličí. Picea glauca 'Conica' – zakrslý, kuželovitý vzrůst, vysoký až 3m. Roste pomalu. Picea glauca 'Echiniformis' – velmi zakrslý, kupovitý vzrůst, dorůstá výšky 50 až 80 cm, jehličí husté, drobné, pichlavé. Pomalu roste. Picea omorika – hustý pyramidální vzrůst, výška přes 15 m. Picea omorika 'Nana' – hustý, kompaktní vzrůst, pomalu roste a dosahuje nejvýše 1 m výšky. Picea pungens 'Argentea' – stříbrný smrk – odolný, na půdu není náročný, dosahuje výšky až 20 m, vhodný pro velké zahrady a parky. Picea pungens Glauca Globosa' – zakrslý „stříbrný“ smrk – keřovitý vzrůst, dosahuje výšky do 1 m. Picea pungens 'Glauca Kosteri' – „stříbrný“ smrk – dotahuje výšky až 20 m, modravě stříbřité jehličí. Je vhodný pro velké zahrady a parky.

227


Borovice Borovice (Pinus) – většinou vyšší stromy, přizpůsobivé, nenáročné na půdu i polohu. Nejčastěji používané kultivary:           

Pinus aristata – pomalu roste, dosahuje výšky až 8 m, zvláštní řídl vzrůst, krátké jehličí. Pinus cembra – limba – otužilá horská borovice hustého vejčitého vzrůstu, pomalu roste a dosáhne výšky až 8–10 m. Pinus jeffreyi – velké krásné stromy s dlouhým (až 20 cm) jehličím, dosáhne výšky až 25 m; pro půdy s dostatkem vláhy. Pinus mugo – borovice kleč, kosodřevina – roste všude a vytváří keře vysoké až 3 až 4 m. Pinus mugo 'Mughus' – zakrslá, poléhavá kleč – tvoří porosty až 2 m vysoké. Pinus mugo 'Pumilio' – velmi zakrsle rostoucí kleč, vysoká nejvýše 1 m; vhodná do skalek i malých zahrad. Pinus nigra – vysoká až 20 m, tmavé jehličí, velmi otužilá i exhalacím, odolná. Pinus parviflora 'Glauca' – menší, vysoká až 5–8 m, široce rozložená, jehličí světle modrozelené. Pinus silvestris – domácí druh borovice s červenou kůrou, velmi nenáročná. Pinus silvestris 'Pumila' (synonymum P. silvestris 'Watereri') – zakrslá, vysoká 2 m, vejčitý vzrůst, modrozelené jehličí. Pinus strobus – vejmutovka – velká, vysoká až 30m,s velmi jemným modravě zeleným jehličím; pro vlhčí hlinitou půdu.

Tis Většinou pomaleji rostoucí keřovité jehličnany, vzácněji nízké stromy, s tmavým jehličím. Snáší velmi dobře polostín i stín. Roste ale i na slunci. Je nenáročný na půdu, má raději dostatek vláhy, ale snese i sušší podmínky.    

 

Taxus baccata – domácí druh keřovitého vzrůstu, starší rostliny tvoří stromy vysoké až 10 m. Taxus baccata 'Dowastoniana' – dosahuje výšky 3–4 m, tvoří kmen s vodorovně postavenými větvemi, větévky převislé. Taxus baccata 'Dowastoniana Aureo-variegata' – žlutě žíhaná forma, dosahuje výšky 2–3 m. Taxus baccata 'Erecta' – vzpřímeně keřovitý vzrůst, vysoký nejvýše 3 m, temně zelené jehličí; vhodný na úzké a řídké, obzvláště pomalu rostoucí, stálezelené živé ploty. Taxus baccata 'Repandens' – poléhavá zakrslá forma, dosahuje výšky 50–60 cm. Taxus baccata 'Washingtonii' – kompaktní až kulovitý vzrůst, vysoký 1,5–2 m, jehličí v létě žlutozelené, v zimě zlatově bronzové.

228


 

Taxus cuspidata 'Nana' – nízký, plazivý (šířka až 4 m) vzrůst, výška 1 m. Taxus media 'Hicksii' – štíhlý, sloupovitý vzrůst, vysoký 1,5 m, velmi odolný a pěkný.

Zerav Jehličnan většinou široce sloupovitého, nebo kuželovitého růstu. Mnoho kultivarů, zejména druhu zerav západní (Thuja occidentalis) bylo šlechtěno pro stálezelené živé ploty. Některé kultivary jsou zakrslé, keřovitého tvaru, nebo různě barevné. Nejčastěji používané kultivary:     

4.1.4

Thuja occidentalis 'Ellwangeriana Rheingold' – nízká, kuželovitě rostoucí zlatožlutá forma, vysoká do 1,5 m. Thuja occidentalis 'Umbraculifera' – nižší zakrslá forma, vysoká do 1,5 m, s tenkými modravými větévkami. Thuja occidentalis 'Viridis' – hustě jehlancovitá, sytě zelená forma, vhodná na živé ploty, dobře se tvaruje. Thuja occidentalis 'Smaragd' – hustě jehlancovitá, sytě zelená forma, vyšlechtěna pro živé ploty, nevyžaduje tak často tvarování. Thuja occidentalis 'Malonyana' – velmi úzce sloupovitá, sytě zelená barva, používaná na živé ploty, není příliš vhodná, nemusí se téměř tvarovat.

Stálezelené dřeviny

Stálezelené dřeviny jsou v sadovnické terminologii listnáče, které neshazují každoročně list. Tvarem sice odpovídají spíše opadavým keřům, ale svou temnou zelení jehličinám. Stálezelené dřeviny se uplatňují všude tam, je třeba vytvořit trvalé dekorace, zejména v zimním odobí. Stálezelené dřeviny jsou většinou poněkud choulostivé, takže se vysazují se jen na takových stanovištích, kde nebudou trpět mrazem, sluncem nebo suchem. Je vhodné stanoviště v polostínu a na severním svahu. Na exponovaných místech, na výsluní a v mrazových kotlinách, je vhodné dát přednost jehličinám. Stálezelené dřeviny jsou výrazným prvkem skladby, a rostou-li dobře, projevují se jako zvlášť ušlechtilé a cenné rostliny. Proto se vysazují nejčastěji na výrazná místa, tj. hlavně jako dekorace budov, vchodů, schodišť a uměleckých výtvorů a v pravidelných zahradách jsou používány i jako význačné body na rozcestích a v květinových rabatech. V přírodně krajinářských zahradách stálezelené dřeviny tvoří často popředí nebo podrost vyšším stromům, které jim zároveň dodávají určitou ochranu. Poněvadž se od jehličin liší méně než od listnáčů, mohou s jehličinami tvořit přímo uzavřenou skupinu, v níž jsou nejnižšími členy. Mají-li stálezelené dřeviny být předsadbou listnáčů, je lépe, jsou-li skupinou oddělenou. Pouze ve velkých parcích mohou být dřevinou podrostovou.Stálezelené dřeviny se nejlépe uplatní pod borovicemi a pod duby. Vřes a vřesovec rostou dobře i pod břízami. Jako podrost jsou nejvhodnější pro zahrady a parky

229


břečťany a barvínek, z vyšších druhů slivoň Prunus laurocerassus a pěnišník Rhododendron cunninghamii.

4.1.5

Opadavé stromy a keře

Největší díl porostů v krajině v ČR, v zahradách, i v parcích tvoří listnáče. Dřeviny, jejichž asimilačními orgány jsou listy. Na jaře raší, postupně se vyvíjejí a na konci vegetačního období odumírají a opadávají. Tento cyklus se pravidelně a každoročně opakuje. U mnoha druhů a variet tuto proměnu ještě doprovází odlišné zbarvení olistění při rašení na jaře a při opadu listů na podzim. Některé druhy se mimoto vyznačují i nápadnými květy, nebo plody. Mezi jehličnany je proměnlivost v olistění zastoupena jen u několika rodů. U druhů z naší domácí flóry je to u rodu modřín (Larix) z exotických opadavých dřevin se někdy pěstují rostliny rodu tisovec Taxodium, pamodřín Pseudolarix a jinan Gingko. Fyziologicky se rostliny opadem listů chrání poškozením mrazem, a před ztrátami vody, neboť by jinak nestačily při omezeném příjmu vláhy ze zamrzlé půdy nahrazovat vodu, kterou listy vypařují. V zimě se tedy většina našich dřevin chová jako některé xerofytní rostliny, které se také přes období sucha v teplých a suchých oblastech chrání opadem listů. Na rozdíl od temné zeleně stálezelených dřevin a jehličin jsou opadavé dřeviny celkově lehčími a měkčími prvky v estetice zahradní kompozice. Je to způsobeno právě méně tuhými listy, kterými prosvítá více světla, a pohybují se velmi dynamicky ve větru, čímž působí dojmem lehkosti. Z dálky může být někdy koruna listáčů světlá, lehká a závojovitá., zvláště u rostlin s vykrajovanými a laločnatými listy. 4.1.5.1

Působení tvaru listů opadavých dřevin

Dřeviny s vejčitými listy Dřeviny s vejčitými listy, jako mají buky, habry, jilmy, kaštany a magnólie, nebo srdčité listy – lípy, olše, katalpy, Paulownie apod., vyvolávají při použití v sadovnické kompozici dojem masívnosti a hustoty. Obzvláště jsou-li současně listy i tmavé barvy. Působí výrazně i na dálku, ať jsou listy rozloženy stejnoměrně, nebo ve výrazných chomáčcích. Dřeviny s protáhlými, úzkými a čárkovitými listy Listy vrb, řešetláku některých kultivarů dubu a úzkolistých odrůd jiných stromů jsou zřetelně patrné jen zblízka. Při pohledu z dálky se jednotlivě ztrácejí a struktura stromů je jednotná. Jen tehdy, jsou-li sestaveny v hustých chomáčcích, mezi nimiž prosvítá obloha, nebo naopak zůstávají prostory silně zastíněné, je struktura stromu dobře patrná. Dřeviny s dlanitými listy Například listy javoru, platanu, břeku, bílého topolu, amerického dubu, liliovníku, moruše a liquidambaru, jsou nápadné a dodávají koruně masívního vzezření. Zblízka jsou atraktivní a zřetelně viditelné. Vedle toho, že vrhají tmavé stíny, uplatňují se i leskem svého povrchu (nebo rubu), čímž vyvolávají často hru světel. Laločnaté listy dubů 230


a dubolisté odrůdy jiných druhů (označené – var. quercifolia) působí výrazněji než vejčité a protáhle vejčité listy buků, habrů a jiných dřevin a to zvláště proto, že bývají tmavší. Dřeviny se stříhanými listy Stříhané a dělené listy šlechtěných odrůd listnáčů korunu značně zlehčují a zjemňují. Tvar jednotlivého listu je zřetelně patrný jen zblízka, při pohledu z dálky je koruna světlá, lehká a závojovitá. Dřeviny se zpeřenými listy Dlanitě zpeřené hrubé listy jírovce maďalu (Aesculus) dodávají koruně masívní a malebné vzezření. Zpeřené listy zlehčují celkový výraz koruny a činí její zbarvení světlejší. Přistupuje-li k tomu řídké větvení, jsou koruny lehké, vzdušné a světlé až průhledné. Tmavší jsou jasan, ořech, ořechovec, jerlín, zvlášť světlé akát, pajasan, jeřáb a dřezovec.

4.1.6

Keře

Keře dorůstají vždycky menších rozměrů než stromy, a to nejen do výšky, nýbrž v celé hmotě. Ačkoliv jejich hlavní osa a větve jsou zdřevnatělé jako u stromů, nevytvářejí kmen, nýbrž se rozvětvují již odspodu, takže korunka je přízemni nebo aspoň nízko nasazená. I když některé keře rostou stromovitě, nedosahují ani té velikosti jako keřovitě rostoucí stromové omladky z pařezů. Některé druhy křovin se rozrůstají z vedlejších kořenů; pak vytvářejí jednotlivé keře celý chomáč výmladků nebo se dokonce rozrůstají v porost jako je tomu např. u pámelníků (Symphoricarpus). Tvar keřů je podobně jako u stromů závislý na délce a postavení větví, jejich výraznost na počtu větví a na jejich tloušťce, bohatost jejich rozvětvení a na velikosti a bohatosti listů. 4.1.6.1

Rozdělení keřů podle habitu koruny

Keře stromovité Nejrobustnější jsou keře stromovité, jejichž koruna je posazena na nízkém kmínku, jako je např. Acer ginnala, Amelanchier canadensis, Cornus alternifolia, z našich druhů hlohy (Crataegus), pokud se pěstují jako keře, černý bez (Sambucus) a střemcha (Prunus padus) a některé exotické druhy stromů, které u nás rostou keřovitě, např. Davidia involucrata. Vysoké košaté keře jsou vesměs pravidelně rozložené a buď stejně široké, nebo dokonce širší, než jaká je jejich výška. Některé jsou husté, jako např. lísky (Corylus), svída (Cornus sanquinea) šeříky apod., jiné řidší a méně pravidelné, např. bez černý (Sambucus nigra), klokoč (Staphylea) a většina druhů rodu Viburnum. Středně vysoké košaté keře Středně vysoké košaté keře jsou většinou široce rozložité, na obryse pravidelné. Husté a široce rozložité, mezi nimiž jsou např. jírovec drobnokvětý (Aesculus parviflora) a některé druhy pustorylů (Philadelphus coronarius), méně rozložité jsou některé skalníky, např. Cotoneaster acutifolia, C. nigra, C. tomentosa, brsleny, hlošina aj. a ze stále zelených střemcha vavřínolistá (Prunus laurocerassus) a Rhododendron. Lehce stavěné, tedy řidší 231


jsou např. japonské javory (Acer palmatum), dřín květnatý (Cornus florida) a kalina chlupatá (Viburnum tomentosum), ze stálezelených Viburnum rhytidophyllum. Nízké košaté keře Nízké košaté keře dorůstají výšky 1 m. Jsou buď husté, nebo řídce větvené. Husté jsou mochny (Potentilla dahurica), kdoulovce (Chaenomeles), Ribes alpinum a ze stálezelených kyhanka (Andromeda): řídce rozvětvené, tedy lehce stavěné jsou kručinky (Genista), pustoryl malolistý (Philadelphus) a ze stálezelených dřišťál (Berberis dar-winii) a Mahonia. Keře spíše protáhlého vejčitého tvaru Keře spíše protáhlého vejčitého tvaru, tedy štíhlejší, mají převážně větve směřující vzhůru. Jsou buď hustě rozvětvené, jako dřín obecný (Cornus mas), většina vyšších skalníků (Cotoneaster) apod., nebo jen slabě rozvětvené, jako např. komule (Buddleia), škumpa (Rhus) a tamaryšek (Tamarix). Výmladkově rostoucí křoviny Výmladkově rostoucí keře mají málo stálých větví. Vyhánějí z vedlejších kořenů četné vedlejší výhony, takže jsou celkově hustě kartáčovité a někdy dovedou dokonce vytvořit samy porost. Jsou to zejména netvařec (Amorpha), mandloň nízká (Amygdalus nana), pámelník (Symphoricarpus). Nepravidelně a rozsochatě rostoucí křoviny Nepravidelně a rozsochatě rostou například skalník vodorovný (Cotoneaster horizontalis) a z jehličin rozsochaté jalovce a kleče.

4.1.7

Popínavé a oplétavé křoviny

Popínavé a oplétavé keře vytvářejí sice také zdřevnatělou lodyhu, která však neroste zpříma. Dokud lodyha nezdřevnatí, potřebuje pevnou oporu, neboť jinak se plazí po zemi. Mezi popínavé a oplétavé keře patří například zimolez německý (Lonicera periclymenum), nebo réva (Vitis). Plazivé a poléhavé keře Plazivé a poléhavé keře zůstávají zakrslé a rostou spíše do šířky. Některé druhy a kultivary vytvářejí kobercové porosty. Příklady: skalník (Cotoneaster humifusa, C. microphylla, C. prostrata, C. dammeri 'Skogholm'), čilimník (Cytisus decumbens) a zakrslé vrby, z jehličin mnohé druhy a kultivary jalovce. Dřeviny břečtan (Hedera helix), tlustonitník Pachysandra, ostružina (Rubus platyphyllos) a brčál (Vinca), tvoří celé porosty. Keře vytvářející stromkovité korunky Keře vytvářející stromkovité korunky jsou vyloženými solitérami, a to jak ve velkých parcích, tak i v domácích zahradách. Zde často nahrazují stromy, které by na menším prostoru neměly dostatek místa nebo by zabraňovaly přístupu světla apod. Tyto keře tvoří nejčastěji doplněk stromoví a přechod mezi vysokou zelení stromů a nízkým porostem trávníků. Nekdy jsou použity jako předsadba krycích stromových skupin. Používají se i jako samostatné skupiny a kompozice v menších celcích. 232


5

Rozmnožování dřevin

5.1

Generativní rozmnožování

Generativní rozmnožování je rozmnožování semeny. Získáme tak velké množství variabilního potomstva (často nejsou semenáče věrné), což může být obrovská výhoda, ale také nevýhoda (pokud požadujeme stejné potomstvo např. vzrůstem, barvou, habitem… jako má matečný strom). Semenáče bývají velmi odolné, navíc se ve výsevech objevují zajímavé mutace.

5.1.1

Plodnost dřevin

Plodností dřevin rozumíme schopnost produkovat semena. Dřeviny neplodí semena každým rokem, ale po kratších nebo delších intervalech. Interval je závislý na mnoha činitelích, především na druhu dřeviny. Vlivem znečištění ovzduší imisemi se intervaly mezi semennými roky prodlužují. Interval 1 až 2 roky: bříza, osika, topol, vrby. Interval 2 až 3 roky: borovice, jilmy, javory, jasan, lípy, habr. Interval 3 až 4 roky: modřín, jedle. Interval 5 až 6 let: smrk, duby. Interval 6 až 8 let: buk.

5.1.2

Sběr semen a plodů dřevin

Odhad úrody a doba sběru Jedním z předpokladů hospodárnosti sběru a podkladem pro plánování jednotlivých prací je odhad úrody plodů a semen dřevin. Ještě před vlastním odhadem úrody semen sleduje lesník tvorbu květních pupenů, průběh kvetení a tvorbu plodů. Odhad úrody se provádí okulárně ze země nebo po výstupu do koruny stromu. U jedle a smrku se nejčastěji používá metoda počítání šišek na straně koruny přivrácené k pozorovateli, a to na zkusné ploše (60–70 stromů roste na ploše asi 0,25 ha). Jednotlivé stupně úrody charakterizuje tabulka.

233

Modul Dendrologie Základy sadovnické dendrologie (Ing. Marek Bednařík) Tabulka 4 Stupně úrody (BEZECNÝ a kol., 1992)

Označení úrody

stupně Charakteristika stupně úrody

Upřesnění charakteristiky stupně úrody smrku a jedle

číselné

slovní

0

neúroda

0

0

1

slabá úroda

malé množství plodů (šišek) na volně rostoucích a okrajových stromech

1–40 šišek na 1 strom

2

střední úroda

dobrá až hojná plodnost 41–70 šišek na uvolněných a okrajových stromech, na 1 strom slabší plodnost uvnitř porostu

3

plná úroda

hojná plodnost na volných a okrajových stromech, dobrá až hojná plodnost na stromech uvnitř porostu

nad 71 šišek na 1 strom

Semena a plody dřevin se sbírají v období, kdy dosáhla plné zralosti (tzv. zralosti fyziologické). Jen výjimečně se sklízení přeléhavá semena lípy v září a jasanu v srpnu, v době jejich voskové zralosti (tzv. zralosti technické). Fyziologická zralost je taková zralost semena, při které je zárodek již schopen vyklíčit. Technická zralost je období, ve kterém je z biologického hlediska i z hlediska dalšího zpracování nejvhodnější semeno sbírat. Sběr semen a plodů lesních dřevin se v roce soustřeďuje do čtyř období:   



Konec jara a začátek léta – sbírají se semena osiky, topolu a jilmu. V druhé polovině léta se sbírají plody třešně a břízy. Na podzim nastává hlavní semenářské období. Sbírají se šišky jedle a douglasky, šišky vejmutovky a kleče druhý rok po opylení, plody dubu, buku, javoru, akátu a jeřábu. V zimním období se sbírají semena lípy, šišky borovice lesní (druhý rok po opylení), smrku a modřínu.

234


5.2

Všeobecně k výsevům

Semena potřebují ke klíčení kyslík a vodu. Proto je nejlépe volit lehké vzdušné substráty na bázi rašeliny, nebo kokosových vláken s příměsí písku, drtě, nebo perlitu. Takové substráty není nutné sterilizovat. Vyséváme spíše mělce. Velká semena krátce namočíme do vody a vyséváme samostatně. Prachová semena se vysévají na povrch. Po důkladném zavlažení již nesmí výsev do vyklíčení přeschnout. Toho docílíme pomocí různých výsevních skleníčků, které mají průhledný plastový kryt. Denně výsevy kontrolujeme. Nejčastější příčinou neúspěšného výsevu je přemokřený, či rozbahněný substrát, nízká teplota, přeschnutí výsevu, netrpělivost (některé druhy klíčí dlouho a pomalu) a neposkytnutí dormantním semenům náležitý teplotní režim. V katalogu jsou uvedeny kódy výsevu, které napoví jak postupovat. Nejčastější příčinou úhynu semenáčků je nedostatečná výměna vzduchu, přelití, přeschnutí, vystavení přímému slunci. Larvy smutnic mohou také způsobit velké škody. Většina semen klíčí při pokojové teplotě. Druhy z chladných oblastí, hor, nebo náhorních rovin klíčí lépe při nižších teplotách, tropické druhy vyžadují vyšší teploty. Doba od výsevu po vyklíčení je různá. Semena, která klíčí rychle, tj do 2–3 týdnů vzcházejí rovnoměrně a najednou. Semena, která klíčí pomalu a dlouho mohou vzcházet ještě tři měsíce po výsevu. Semena s tvrdou testou Typickými představitely jsou bobovité druhy Fabaceae, Mimosaceae, Caesalpiniaceae a některé ibiškovité Malvaceae. Tvrdá testa nepropouští vodu a semena nevyklíčí. Pomáháme si skalpelem, nožem, pilníkem, nebo smirkovým papírem. Účelem je povrch semene narušit, ale nepoškodit embryo. Tomuto postupu se říká skarifikace (scar = jizva). Semena pak namočíme do vody a nabobtnalé ihned vysadíme. Ostatní opakovaně skarifikujeme až dojde k nabobtnání.

5.3

Stratifikace

K tomu, aby vyklíčila, potřebuje mnoho druhů dormantních semen projít obdobím vlhkého chladu. Faktory jsou vlhkost, vzduch, chlad a čas. V přírodě to probíhá tak, že semena na podzim uzrají, před příchodem zimy zapadnou do vlhké půdy a na jaře po oteplení vyklíčí.   

Semena se krátce namočí, až změknou nebo nabobtnají. Smíchají se s vhkým substrátem a vloží do malých sáčků, nebo se vysadí do malých květináčků a důkladně zavlaží. Umístí se do chladničky při 3–8C po určitou dobu. Zpravidla to jsou 4 týdny (krátká stratifikace), nebo 3 měsíce.

235




Semena se vyjmou ze sáčků a vysadí, postupně zvyšujeme teplotu. Prudká změna teploty z 5 na 35C může semena zničit.

Často klíčí semena již během stratifikace, a proto dávám přednost výsevu do květináčků ještě před začátkem stratifikace. Tím odpadá pozdější manipulace s naklíčenými semeny.

5.4

Jiné postupy

Některá semena nevyklíčí ihned po sklizni a jsou dormantní až do té doby, než pomine období skladování za sucha, které se pohybuje od 1 měsíce do 5 let. Dvoustupňové klíčení Některá semena vyžadují 1–4 měsíce vlhko a teplo, potom následuje vlhko a chlad, kdy dochází ke klíčení. Někdy během teplého cyklu vyrazí kořen, ale stonek se začne vyvíjet až po skončení chladného cyklu. Někdy je nutné jednotlivé cykly pravidelně po třech měsících střídat, aby se přerušila dormance a došlo k vyklíčení. Tropické druhy, jako jsou palmy, nebo arálie vyžadují dlouhé období vlhka a tepla, během kterého dochází k plnému vývoji embrya a teprve potom semena klíčí. Máčení a plavení Některá semena obsahují chemické látky, které v přírodě brání jejich vyklíčení za nevýhodných podmínek. Říkáme jim inhibitory. Po příchodu delšího vlhkého období dochází k vyplavení těchto látek a vyklíčení. Několikadením namáčením semen s častou výměnou vody vyplavíme inhibitory. Typickým příkladem jsou tropické monzumové a pouštní druhy, ale také Gunnera manicata. Voskovitého, či olejovitého povrchu se zbavíme přídavkem smáčedla (Jaru). Světlo a tma Některá semena vyžadují ke klíčení světlo např. Eucalyptus, nebo zástupci čeledě Bignoniaceae (Trubačovité), jejichž semena mají blanitý obal propouštějící světlo. Většina semen přirozeně klíčí ve tmě. Kolísavá teplota Některá semena jsou přizpůsobena ke klíčení v období velkých rozdílů teplot mezi dnem a nocí např. Protea nebo Cleome. Toho můžeme docílit v nevytápěném skleníku, nebo přenášením výsevu z chladničky do místnosti a naopak. Chemické látky Existuje celá řada chemických látek, které pozitivně působí na klíčení, dusičnan draselný, peroxid vodíku, kyselina sírová a citronová, chloramin, různé hormony jsou jen některé z nich. Semena z polopouštních oblastí Austrálie, Chile a Jižní Afriky klíčí po namočení ve výluhu z kouře. Požáry dávají šanci takovým druhům, které by jinak v konkurenci s ostatními rostlinami neobstály. Kyselina giberelinová GA3, přírodní růstový hormon, dokáže rychle naklíčit některá dormantní semena. 236


5.4.1

Orientační doby sběru semen, způsob jejich ošetření a výsevu

Listnaté dřeviny: Tabulka 5 Listnaté dřeviny (Bärteles, 1988)

Doba sklizně

Ošetření

Výsev

Akantopanax

Acanthopanax

-

4–6 měs. stratifikace

III – IV

(peckoviny)

Prunus (většina)

VI – VIII


III – IV

Aaktinidie (Kiwi) Actinidia

-

suché uskladnění

III – IV

Akát

Robinia

XI – XII

suché uskladnění

V

Akébie pětilistá

Akebia quinata

VIII – IX


X nebo III – IV

Ambroň

Liquidambar

XI – XII


IV – V

Bělas

Chionanthus

-

až 2 roky stratifikace

III – IV

Bez

Sambucus

VIII – X


III – IV

Blahokeř

Clerodendrum

-

suché uskladnění

-

Brslen

Euonymus

IX – X


X – XI nebo III – IV

Břestovec

Celtis

XI – XII


po sklizni nebo III – IV

Bříza

Betula (většina)

-

suché uskladnění

III – IV

Buk

Fagus

X

Vlhké a chladně usklad.

IV

237


Doba sklizně

Ošetření

Výsev

Cesmína

Ilex

XI

1–2 roky stratifikace


Čilimník

Cytisus

-

suché uskladnění

V

Čimišník

Caragana

VII – VIII

suché uskladnění

V

Dřezovec

Gleditsia

XI – XII

3 měs. stratifikace

V

Dřín (květnatý, Cornus (florida, VIII – X svída jap.) cousa)


IV – V

Dřín (obecný, Cornus (mas, VIII – X svída kv.) sanq.,am.)


X – XI nebo III

Dřišťál

Berberis (většina)

X – XII


III – IV

Dub

Quercus (většina)

X – XI

Vlhké a chladně usklad.

XI nebo IV – V

Habr

Carpinus (většina)

-


X – XI nebo

Habrovec

Ostrya

IX


IV – V

Halézie

Halesia

X – XI


III – IV

Hlodáš

Ulex

VIII – X

suché uskladnění

V

Hloh

Crataegus

IX – XI


po sklizni nebo III

Hlošina

Elaeagnus

IX – XI


IV – XI

238

II – III


Doba sklizně

Ošetření

Výsev

Ibišek

Hibiscus

-

suché uskladnění

IV

Jasan

Fraxinus

X – XI


X nebo III – IV

Javor babyka

Acer campestre

IX – XI


III – IV

Javor stříbrný

Acer saccharinum

V – VI

0

Ihned po sklizni

Javory

Acer (většina)

X – XI


III – IV

Jerlín

Sophora

XI – I

suché uskladnění

V

Jeřáb

Sorbus (většina)

IX – X


IV

Jilm

Ulmus (většina)

V – VI

0

Ihned po sklizni

Jilm evropský

Ulmus europ.

VIII – X

suché uskladnění

V – VI

Jírovec

Aesculus (většina)

X – XI

vlhké a chladné uskladnění


Kalina

Viburnum

IX – XII


IV – V

Kaštanovník

Castanea

X – XI


po sklizni nebo II

Katalpa

Catalpa

XII – II

suché uskladnění

III – IV

Kdoulovec

Chaenomeles

X – XII


po sklizni nebo II – III

239


Doba sklizně

Ošetření

Výsev

Klokoč

Staphylea

X – XI


IV – V

Korkovník

Phellodendron

X – XI


IV – V

Kručinka

Genista

X – XI

suché uskladnění

V

Křehokvětec

Cladrastis

X – XII

suché uskladnění

V

Křídlatec

Ptelea

X – XII


XI nebo III – IV

Kustovnice

Lycium

X – XII

0

III – IV

Liliovník

Liriodendron

X – XI

5–6 měsíců stratifikace

IV

Lípa

Tilia

X – XI


III – IV

Lýkovec

Daphne mez.

VII



Mahonie

Mahonia

VII – VIII


VIII nebo III – IV

Moruše

Morus

X – XI


III – IV

Muchovník

Amelanchier (většina)

VII – VIII


III – IV

Nahokvětec

Gymnocladus

XI – I

suché uskladnění

V

Netvařec

Amorpha fruticosa

X–I

suché uskladnění

IV – V

240


Doba sklizně

Ošetření

Výsev

Olše

Alnus (většina)

X – XII

suché uskladnění

III – IV

Ořech

Juglans

X


IV – V

Ořechovec

Carya

-


-

Ostružiník (maliník)

Rubus

VIII – X


III – IV

Pajasan

Ailanthus

X – XII



Paořech

Pterocarya

XI – XII


IV – V

Paulovnie

Paulownia

XI – XII

suché uskladnění

III – IV

Pieris

Pieris

XI – XII

0

po sklizni nebo I

Plamének

Clematis

X – XII

suché uskladnění

III – IV

Platan

Platanus

II – III


V – VI

Podražec velkolistý

Aristolochia macro.

-

suché uskladnění

IV

Ptačí zob

Ligustrum vul.

X – XII


X nebo III – IV

Rakytník

Hippophae

VIII – IX


IV – V

Ruj

Cotinus

VIII – IX


III – IV

241


Doba sklizně

Ošetření

Výsev

Růže

Rosa (botan.)

VIII – XI


III – IV

Růžovec

Rhodotypos

X – XII


VIII nebo III – IV

Řešetlák

Rhamnus

VIII – X


XI nebo III – IV

Sazaník plodný

Calycanthus fert.

X – XI


po sklizni – XI nebo IV

Skalník

Cotoneaster (většina)

VIII – X (XI)


III – IV

Sturač

Styrax

XI – XII


III – IV

Sturačník

Pterostyrax

X – XI


IV – V

Svída

Cornus (ostatní)

VIII – X


III – IV

Svída

Cornus colurn.)

(avel., VIII – X


X – XI nebo III

Šácholan

Magnolia

X – XI

5–6 měsíců stratifikace

IV – V

Šeřík

Syringa

XI – II


III – IV

Škumpa

Rhus

X – XI

suché uskladnění

III – IV

Štědřenec

Laburnum

X – XII

suché uskladnění

V

Tavola

Physocarpus

-

suché uskladnění

IV – V

242


Doba sklizně

Ošetření

Výsev

Tavolníkovec

Sorbaria

IX – X

suché uskladnění

IV – V

Temnoplodec

Aronia

-


X nebo III

Tupela

Nyssa

XI

0

Ihned po sklizni

Vilín

Hamamelis

X – XI


III – IV

Vřes obecný

Calluna vulgaris

VIII – IX

0

po sklizni – IX

Zimokeř

Celastrus

X – XI


IV – V

Zimolez

Lonicera (většina)

X – XII


III – IV

Zmarilka

Cercic

-

suché uskladnění

III – IV

Zmarličník

Cercidiphyllum

XI – XII

suché uskladnění

III – IV

Zploděr

Ceanothus

-


IV

Žanovec

Colutea

X – XI

suché uskladnění

V

243


Jehličnaté dřeviny: Tabulka 6 Jehličnaté dřeviny (Bärteles, 1988)

Doba sklizně

Ošetření

Výsev

Borovice

Pinus ayacahuite

-


III – IV

Borovice

Pinus halepensis -


III – IV

Borovice Banksova

Pinus banxiana

IX


III – IV

Borovice černá

Pinus nigra

XI – II

suché uskladnění

III – IV

Borovice drobnokvětá

Pinus parviflora

X – XI


III – IV

Borovice hustokvětá

Pinus densiflora

-


III – IV

Borovice Jeffreyova

Pinus jeffreyi

XI

suché uskladnění

III – IV

Borovice kleč

Pinus mugo

XI – I

suché uskladnění

III – IV

Borovice korejská

Pinus coraiensis

IX – X


III – IV

Borovice Lambertova

Pinus lambertiana

-


III – IV

Borovice lesní

Pinus sylvestris

XI – II

suché uskladnění

III – IV

Borovice limba

Pinus cembra

XI – II


III – IV

Borovice ohebná

Pinus flexilis

-


III – IV

244


Doba sklizně

Ošetření

Výsev

Borovice osinatá

Pinus aristata

IX – XI

suché uskladnění

III – IV

Borovice pohorská

Pinus monticola

-


III – IV

Borovice pokroucebná

Pinus contorta

IX – X

suché uskladnění

III – IV

Borovice rumelská

Pinus peuce

IX


III – IV

Borovice těžká

Pinus ponderosa VIII – IX

suché uskladnění

III – IV

Borovice Thunbergova

Pinus thurbengiana

-


III – IV

Borovice tuhá

Pinus rigida

-


III – IV

Borovice vejmutovka

Pinus strobus

IX


III – IV

Borovice Walichova

Pinus wallichiana

IX – X


III – IV

Cedr

Cedrus

III - IV

suché uskladnění

IV – V

Cypřišek

Chamaecyparis ostatní

-

suché uskladnění

IV – V

Cypřišek Lawsonův

Chamaecyparis laws.

VIII – IX

suché uskladnění

IV – V

Cypřišek nutkajský

Chamaecyparis nootk.

III – IV


IV – V

Douglaska

Pseudotsuga

VIII – IX

stratifikace (?)

XI nebo II – III

245


Doba sklizně

Ošetření

Výsev

Hlavotis

Cephalotaxus

-


IV – V

Jalovec obecný

Juniperus comun.

VIII – XI


III – IV

Jalovec tuhý

Juniperus rig.

-


III – IV

Jalovec viržinský Juniperus virg.

XI – XII


III – IV

Jedle

Abies

IX – X

suché uskladnění

V

Jedlovec

Tsuga

X – XII


X – XI nebo III – IV

Jinan

Ginkgo

X – XII


IV

Kryptomeria

Cryptomeria

-

suché uskladnění

III – IV

Metasekvoje

Metasequoia

-

suché uskladnění

II – III

Modřín

Larix (ostatní)

X


IV – V

Modřín Kaempferův

Larix kaempf.

X – XII


IV – V

Pajehličník

Sciadopsis

-

0

III – IV

Pamodřín

Pseudolarix

-

0

III – IV

Pazerav

Calocedrus

IX – X

suché uskladnění

IV – V

Sekvojovec

Sequoiadendron -

suché uskladnění

IV

246


Doba sklizně

Ošetření

Výsev

Smrk

Picea (většina)

XI – XII


III – IV

Smrk bílý

Picea glauca

IX – X


III – IV

Smrk pichlavý

Picea pungens

VIII – IX


III – IV

Smrk sitka

Picea sitchensis

IX – X


III – IV

Tis

Taxus

VIII – X


IX – XI nebo III

Tisovec

Taxodium

X – XI


III – IV

Zerav (Tůje)

Thuja

IX – X


IV – V

247


5.5

Vegetativní rozmnožování

Vegetativním rozmnožováním se rozumí rozmnožováním pomocí orgánů rostlin. Obrovskou výhodou je, že získáme naprosto totožné potomstvo s matečnou rostlinou. Nevýhodou je však malá výtěžnost, náročnost a pracnost některých technik.

5.5.1

Množení dřevin dělením, kopčením, hřížením

Druhy, které mají schopnost vytvářet adventivní kořeny, lze dělením, kopčením a hřížením i kořenovými řízky množit poměrně snadno. 5.5.1.1

Dělení a kopčení

Vyjmutím z půdy a "roztrháním" nebo rozřezáním mateřského keře anebo odkrojením rýčem získáme několik sazenic k dalšímu pěstování (maliny). Alternativou je obnažení výhonků (výmladků) vyrážejících z kořenů nebo z kořenového krčku (majících již dostatek vlastních kořenů) a jejich odříznutí (odkopky švestek a slív). Přechodným způsobem mezi kopčením a hřížením je prosypávání celých keříků (vřesovištní dřevinky) lehčí zeminou a po zakořenění "roztrhání" na jednotlivé zakořeněné letorosty. Kopčení se provádí obdobně – přihrnováním lehčí zeminy k mladým letorostům větších keřů, které pak po zakořenění zase obnažíme a od mateční rostliny oddělíme. Více se rozepisovat o těchto prastarých a běžně používaných způsobech asi nemá význam. 5.5.1.2

Hřížení

Je-li to možné, připravíme mateční rostlinu již rok předem - silnějším seříznutím a mírným zvýšením dávek dusíku. Cílem je vypěstování dostatečně dlouhých výhonů. Hřížení spočívá v ohnutí vhodného (většinou jednoletého) výhonu mateřské rostliny (co nejmenší oblouk) a "potopení" jeho části (nebo celého výhonu) do půdy. Až do zakořenění je výhon spojen s mateřskou rostlinou. Půda nemá být těžká ani příliš vysýchavá, výhodné je mírně zvýšit její "kyselost" (Ph). Používáme různé alternativy. Výhon z jara potopíme v jednom nebo několika místech (vlnovité hřížení) anebo jej zahrneme celý. V přihrnutých bodech je možno letorost přiháčkovat nebo zatížit kamenem, pro podporu kořenění narušit kůru, přiškrtit měděným drátem, či výhon nalomit. Lze také letorost zakořeňovat přímo do nádoby apod. Seříznutím ostatních (nepohřížených) výhonů mateční rostliny lze podpořit tok asimilátů a živin do pohřížené části. Pro usměrnění tohoto toku do míst žádoucího kořenění je také vhodné omezování výhonků na oblouku hříženého letorostu. Kořenění trvá jedno – výjimečně dvě (magnolie) – vegetační období. Po zakořenění výhon oddělíme nebo rozřežeme na části a řezem upravíme.

248


5.5.2

Množení dřevin zelenými, dřevitými, vzdušnými a kořenovými řízky

5.5.2.1

Množení dřevin letními řízky

Odběr řízků Použít můžeme úplně měkké řízky (květen – někdy z přirychlených keřů), polovyzrálé (od poloviny června do poloviny července, kdy letošní větvičky již začínají mírně dřevnatět) i vyzrálé řízky (letorosty mají být již celé vyzrálé – nemusí být úplně zatvrdlé). Nejvhodnější doby odběru jednotlivých rodů naleznete v tabulce 1. Vrcholové řízky odebíráme z konců letorostů, ze zbytku letorostu pak řízky osní. U jehličnanů používáme řízky s tzv. patkou staršího dřeva, které řežeme nebo odtrháváme. Obecně lépe koření řízky z mladších rostlin a rostlin vzniklých také řízkováním. Řežeme nejlépe za podmračeného dne nebo brzy z rána, dokud je rosa. Řízky nesmí zaschnout, proto je ukládáme do igelitových sáčků nebo zastíněných nádob. Úprava řízků Velké listy řízků můžeme zastřihnout až na jednu třetinu – jednak pro úsporu místa při množení a také pro omezení odpařování. Roztřepaný konec trhaných jehličnatých řízků odstřihneme. Někdy kořenění pomůžeme seříznutím kůry (neřezat do dřeva) na části řízku. Největším nepřítelem řízků jsou plísně, proto řízky vypereme ve slabém (světle růžovém) roztoku hypermanganu nebo některého fungicidního přípravku dle návodu výrobce (nabídka se mění – poradí každý prodavač). Takto připravený materiál (řízky) můžeme několik dnů uchovat v igelitovém sáčku v zeleninové přihrádce domácí ledničky. Substrát (zemina) pro řízkování musí být zároveň vzdušný i nasákavý. Existuje nepřeberné množství receptů od čistého ostrého písku, čisté vláknité rašeliny přes směsi rašeliny, písku, perlitu, kuliček polystyrenu, polorozloženého borového jehličí (jehož odběr v lese je ale zakázán), až po velmi speciální a složité směsi. V praxi však většinou vystačíme se dvěma díly rašeliny a jedním dílem ostrého písku a někdy přídavkem perlitu (expandovaný silikát hlinitý) nebo drceného polystyrenu. V domácích podmínkách substrát preventivně ošetříme proti plísním alespoň prolitím vařící vodou s přídavkem hypermanganu a plníme jím běžné květináče, misky, nízké umělohmotné přepravky na zeleninu nebo jen děrované igelitové sáčky. Řízky pak zapichujeme "na doraz" vedle sebe jen tak hluboko (1–2 cm), aby se nevyvracely. Pro podporu kořenění se před "pícháním" používají chemické směsi stimulátory (u běžných druhů dřevin to ale není životně důležité), které jsou v mnoha druzích běžně v prodeji. Budou to většinou pudry, roztoky, někdy pasty. Do pudru ponoříme před pícháním spodní část řízku a kolíčekem pak hloubíme jamky v substrátu, aby se pudr při zapichování nestíral. Do roztoků tekutých stimulátorů namáčíme celé řízky a lze jimi i dodatečně (jemnou mlhou) zalévat řízky již napíchané.

249


Napíchaným řízkům je třeba zabezpečit světlo (asimilace) a téměř 100 % vlhkost vzduchu. Teplo podporuje kořenění (pozor na přehřátí). (obrázek množárny ve fóliovém krytu) Při podzimním množení je důležitější vyšší teplota v substrátu, naopak mezi řízky nižší teplota omezuje vývoj plísní. Spodní teplo můžeme zajistit v pařeništi založeném na "poloteplo" nebo položením topných elektrických kabelů pod nádoby s řízky. Dostatečné vlhkosti docílíme vydatnou počáteční zálivkou a následným obalením celých nádob i s napíchanými řízky tenkou fólií (fólie má zůstat zarosená). Obalenou nádobu někdy postačí položit třeba jen do polostínu pod řídký keř. Jistější je ale umístění dopařeniště, fóliovníku nebo skleníku. Stínění je nutným kompromisem mezi potřebou světla a udržením snesitelné teploty. Vlhkost je třeba průběžně kontrolovat. Květináč s několika řízky – vše v igelitovém sáčku – lze také umístit do bytu za jižní okno, kde budou pod trvalým dohledem a stínění výhodně obstarají okenní žaluzie. Nejúčinější, ale také technicky i časově náročnější, je neobalenou nádobu umístit pod velmi jemnou vodní mlhovku, kde jsou řízky za plného světla mlhou soustavně ochlazovány a ve 100% vlhkosti velmi rychle koření. Pro mlhovkové množení je třeba vzdušnější substrát a tak podíl písku v substrátu nahradíme perlitem a polystyrenem. Doba kořenění je cca od 14 dnů do několika týdnů a je závislá na mnoha faktorech. Na řezné ráně se napřed vytvoří kalus, který vzhledem připomíná těsto. Z kalusu (a dalších částí řízku) následně vyrůstají kořeny. Pokud se u řízku jen zacelí řezná rána, kalus zatvrdne a kořeny nevyrazí, je to většinou známkou toho, že řízek byl z hlediska množení v době odběru již "přezrálý" nebo nevhodných teplot v množárně. Jestliže řízek nehnije, lze se o vyprovokování kořenění u vzácných řízků pokusit narušením zatvrdlého kalusu. Názory a zkušenosti praktiků bývají často i naprosto protichůdné a tak nezbývá, než studovat a experimentovat. Někdy ovšem veškeré "vědecké" přístupy tvrdošíjně selhávají, ale soused, který ulomí v půli léta pět větviček zlatice a zapíchne je pod angrešt, se na podzim pochlubí pěti krásnými silnými rostlinami. Před hrnkováním a dalším dopěstováváním je třeba řízkovance opatrně otužit. Rostliny z pozdního množení přezimujeme ve studeném pařníku nebo fóliovníku a hrnkujeme nebo školkujeme až z jara. 5.5.2.2

Množení dřevin dřevitými (zimními) řízky

Tento způsob je nejméně náročný na odborné znalosti, specializaci zařízení i pracnost jak při odběru, úpravě, samotném množení, tak i pracech následných. Řízky odebíráme pro tento způsob množení z listnatých dřevin – vyzrálých, plně dřevnatých letošních letorostů, po opadu listů. Řežeme za bezmrazého počasí od listopadu do ledna (výjimečně i později, dokud se nenalévají pupeny). Za cennější jsou považovány spodní části letorostů s patkou dvouletého dřeva. Řízky upravíme asi na velikost tužky, většinou (tabulka 2) řežeme tzv. na očko – spodní řez je výhodnější šikmý. Ve svazcích pak řízky ukládáme do jara ve vlhku a chladu (ne v mrazu). Výhodné je zahrabání svazků hlouběji do hromady písku (pozor na hlodavce), kde dobře přezimují ve stabilní teplotě i vlhkosti. Po vyjmutí je

250


často na řezných plochách řízků již znatelné zacelení řezu (kalus). Řízky lze píchat na jaře přímo do záhonu s propracovanou lehčí zeminou (dobře přitlačit). Výhodnější je rozprostřít na záhon černou fólii a její okraje přihrnout. Řízkem sevřeným v pěsti prorazíme fólii a poté jej zatlačíme do země tak, aby nad fólií zůstal jen jeden pupen nebo jeden pár pupenů. Fólie zvyšuje teplotu půdy, brání odparu vláhy, růstu plevelů i tvorbě škraloupu. Tento způsob množení je obvzláště výhodný pro zakládání živých plotů. 5.5.2.3

Množení dřevin vzdušnými odnožemi

Má význam především pro zahrádkáře, protože je málo produktivní. Výhodou je, že se takto dají rozmnožit i vzácnější druhy a druhy špatně kořenící (lze použít i u pokojových rostlin). Další výhodou je to, že získáme poměrně velké rostliny. Na začátku rašení vybereme na mateřské rostlině víceletý výhon a na něm odstraníme kousek kůry až nadřevo. U výhonu o síle do 1,5 cm proužek asi v šíři 2 cm, u silnějších max. 4 cm. Odstraněním kůry se omezí tok živin z kořenů i asimilátů z listů, které se pak hromadí v místě přerušení. Na řezu použijeme některý z prodávaných stimulátorů a poté jej obalíme hrstí vlhkého rašeliníku, v nouzi vláknitou rašelinou. Na rašeliník přiložíme fólii (asi 30 x 40 cm), nahoře i dole ji dobře utěsníme ovázáním a na několika místech ji proděravíme (umožníme výměnu plynů). Vše pak ještě obalíme vrstvou alobalu, která bude bránit přehřívání. Na podzim pak výhon oddělíme, i s prokořeněným rašeliníkem nahrnkujeme a pro vyrovnání poměru mezi (slabými) kořeny a korunkou zakrátíme horní letorosty. Tento postup byl vyzkoušen například u: Picea (smrk), Abies, Pseudotsuga (douglaska) menziesii, Pinus (borovice) sylvestris, Acer (javor) pseudoplatanus, Aristolochia (podražec) tricaudata, Fagus (buk) sylvatica, Quercus (dub) petraea, Sambucus (bez) nigra, Sorbus (jeřáb) aucuparia, Tilia (lípa) cordata, dále rody Magnolia (šácholan), Parrotia, Rhododendron (pěnišník), Pieris (hořčík), Hamamelis (vilín) a dalších – i skleníkových a pokojových rostlin. 5.5.2.4

Množení dřevin kořenovými řízky

Lze využít u vhodných druhů s masitějšími kořeny. Na podzim odebereme z matečních rostlin části kořenů o přibližné síle 0,5 až 2 cm, odebíráme jen tolik kořenů, abychom nezničili mateční rostlinu. Odřízlé kořeny založíme do vlhké rašeliny, mrazuprostě uložíme (do sklepa) a udržujeme vlhké. Někdy během ledna je rozřežeme na cca 10 cm dlouhé kousky. Připravený truhlík naplníme písčitohumózní vlhkou zeminou a řízky do ní zatlačíme, překryjeme asi 2 cm vrstvy téže zeminy a proti vysychání přidáme vrstvičku rašeliny. Bedýnku uložíme do chladna (ve sklenících se ukládají pod stoly), protože kořínky rostou i při nízkých teplotách, ale rašení listů není ještě žádoucí. Na světlo a do tepla truhlík přeneseme až po začátku kořenění nebo vyrašení nových výhonků nad povrch. Podle vzrůstnosti druhu a stavu kořenů přesazujeme zakořeněné a olistěné rostliny v pozdním jaru nebo až napřesrok.

251


5.5.3

Vhodné období řízkování

Tabulka 7 Řízkování rostlin (Bärteles, 1988)

Aktinidie (Kiwi)

Actinidia

VI

-

-

Azalka

Rhododendron

V

VI

-

Bobkovišeň lékařská

Prunus laurocerasus

VIII

XI

Ano

Brslen Fortuneův

Euonymus fortunei

VII

XI

-

VI

VII

Ano

Břečťan kavkazský

Hedera colchica VII

VIII

-

Břečťan obecný

Hedera helix

III

XII

-

Bříza

Betula pendula VI Youngii

VII

Ano

Cesmína

Ilex

VIII

XI

-

Stálezelené

Cesmína

Ilex

II

III

Ano

Stálezelené

Čilimník

Cytisus

III

IV

-

Čilimník

Cytisus

VIII

IX

-

Dřín květnatý

Cornus florida

VI

VII

Ano

Dřišťál

Berberis

IX

X

-

Stálezelené

Dřišťál

Berberis

VII

VIII

-

Opadavé

Hlohyně

Pyracantha

VII

X

-

Ibišek

Hibiscus

VII

VIII

Ano

Brusnice Vaccinium chocholičnatá corymbosum

252

Opadavé hybr.


Jasmín

Jasminium

VII

VIII

-

Kalina

Viburnum

VII

IX

Ano

Kdoulovec

Chaenomeles

VII

VIII

Ano

Kolkvície

Kolkwitzia

VI

VII

-

Komule

Buddleia

III

V

-

Komule

Buddleia

VII

VIII

-

Lýkovec

Daphne

VIII

IX

-

Mamota

Kalmia

VII

VIII

Ano

Mandloň trojlaločná

Prunus triloba

VI

VII

Ano

Meruzalka

Ribes

VI

VII

-

Mochna

Potentilla

VII

IX

-

Pámelník

Symphoricarpos VII

X

-

Pěnišník

Rhododendron

VIII

X

Ano

Pernetye

Pernetia

X

II

-

Pieris

Pieris

IX

-

Ano

Plamének

Clematis

VII

-

Ano

Podražec

Aristolochia

VII

VIII

Ano

Ptačí zob

Ligustrum

VII

IX

-

Pustoryl

Philadelphus

VII

VIII

-

Ruj

Cotinus

V

VI

Ano

Skalník

Cotoneaster

VII

VIII

-

Sklalník Dammerův

Coton. Dammeri

V

XI

-

253

Velkokv. Hybridy

Hybridy

Většina


Svída bílá

Cornus alba

VIII

IX

-

Svída japonská

Cornus kousa

VI

VII

Ano

Šácholan

Magnollia stellata

x VII

VIII

Ano

Šácholan Magnollia x VII Soulangeanův soulangeana

VIII

Ano

Tavolník

Spiraea

VI

VII

-

Trojpuk

Deutzia

VII

VIII

-

Vajgelie

Weigela

VII

VIII

-

Vrba

Salix

VII

VIII

-

Vřes

Calluna

VII

VIII

-

Vřesovec

Erica

VII

VIII

-

Wistárie

Wisteria

VII

VIII

Ano

Zákula

Kerria

VII

IX

-

Zimolez kloboukatý

Lonicera pileata

VII

VIII

-

Zimolez lesklý Lonicera nitida

VII

VIII

-

Zimostráz

Buxus

VIII

IX

-

Zlatice

Forsythia

VII

VIII

-

254

Zakrslé

Modul Dendrologie Základy sadovnické dendrologie (Ing. Marek Bednařík) Tabulka 8 Řízkování rostlin (Bärteles, 1988)

Jedle

Abies

III

IV

Ano

Cypřišek

Chamaecyparis

IX

XII

Ano

Jalovec

Juniperus

IX

XI

Ano

Jedle

Abies

IX

X

Ano

Kryptomerie

Cryptomeria

IX

-

Ano

Metasekvoje

Metasequoia

VI

VII

Ano

Metasekvoje

Metasequoia

II

III

Ano

Nutkacypřiš

Cupressocyparis IX

-

Ano

VI

VII

Ano

Smrk bílý – Picea kónický conica

glauca

Smrk ztepilý

Picea abies

VI

VII

Ano

Tis

Taxus

IX

I

Ano

Tsuga

Tsuga

IX

XII

Ano

Zerav

Thuja

IX

XII

Ano

255

Zakrslé

Zakrslé

Zakrslé


5.5.4

Množení dřevin štěpováním

Štěpování je způsob rozmnožování náročnější na manuální zručnost a čas. Spočívá v umělém spojení části jedné rostliny (podnože) s částí jiné. Tyto dvě rozdílné části (může se jednat i o více částí) po srůstu vytvoří rostlinu jedinou. Spojovat (štěpovat) dřeviny můžeme v rámci rodu (slivoň a broskvoň), méně často i mezi rody jedné čeledi (hloh a jeřáb nebo skalník a muchovník). Snášenlivost a schopnost srůstu může být ale i v rámci rodu velmi rozdílná. Kdy použít štěpování Některé neustálené kultivary (pokud selhává jejich množení řízkováním) množit jinak nelze, nebo řízkované mají nevhodný tvar či špatně rostou. Vhodným výběrem podnože lze ovlivnit vlastnosti budoucí rostliny – brzdit růst bujně rostoucích kultivarů, ovlivnit odolnost kořenů proti nízkým teplotám, suchu, vysoké hladině spodní vody apod. Pokud nevyhovuje odrůda, použijeme k přeroubování odrůdu jinou. Výhodou přeroubování (proti vysazení nové dřeviny) je rychlý nárůst nové koruny (úspora několika let). Jindy potřebujeme kmenné tvary rostlin, které jinak tvoří keře (kdoulovec). Naroubováním více druhů na jednu podnož si jako raritu můžeme vyrobit dřevinu kvetoucí v několika barvách, plodící více odrůd plodů či s různobarevným olistěním v jedné koruně. Dřeviny poškozené ohryzem nebo oděrem většiny kůry (lýka) kmene lze někdy zachránit překlenutím poškozeného místa roubem nebo výmladkem.

5.5.4.1

Podnože

Lze využít semenáče, odkopky, řízkovance, mohou to být normálně rostoucí i hrnkované rostliny a někdy dokonce ještě nezakořeněné pruty, nebo také jen samotné kořeny. Pro masově štěpováním množené (většinou ovocné) dřeviny existují tzv. typové podnože, s ustálenými vlastnostmi pro různé účely a stanoviště. Někdy je třeba kořenů s určitými vlastnostmi, ale pro tvorbu kmene se nehodících. Proto se použije kmenotvorná vložka ana ni teprve kultivar, který vytvoří korunu. Vložka se také používá tam, kde vlastnosti podnože a roubu vyhovují, ale je mezi nimi špatná srůstnost (afinita). Jako podnože se používají mladé rostliny, ale je možné přeroubovat i několik desítek let starý strom. Vždy to ale musí být zdravé a viruprosté rostliny, netrpící rakovinou, nádorovitostí kořenů ani špatnou výživou. 5.5.4.2

Rouby

Řežeme je z mladších (ale již kvetoucích), zdravých a pokud možno jednoznačně určených kultivarů, nejlépe z osluněné části koruny. Neřežeme z "vlků" a dáváme pozor na zdravé a nepoškozené pupeny. U jehličnanů odebíráme rouby z typických jedinců. Pro letní očkování opadavých listnáčů a (letní i zimní) štěpování jehličnanů i stálezelených dřevin je odebíráme těsně před použitím. (Po nějakou dobu se dají uchovat jen v chladničce, v porofoliových sáčcích.) Používáme většinou jednoleté letorosty, nejvíce však tříleté. U jehličnanů není dobré použít jako rouby boční výhonky. Pro roubování opadavých 256


listnáčů v předjaří řežeme rouby v zimě, za bezlistého stavu (bez mízy). Bývá to kolem vánoc (XII - I), v nouzi i později za bezmrazého počasí. Uchováme je podobně jako dřevité řízky – ideálem je teplota 0–2°C a vlhko. 5.5.4.3

Způsoby štěpování

Jednotlivé varianty se liší tvarem spoje, společný je způsob ošetření spojovaného místa, který spočívá v upevnění spoje ovázáním lýkem, pryžovým úvazkem nebo PE páskou a zamazání ran štěpařským voskem nebo balzámem (i řezné plochy). V chladnějším období využijeme vosk tekutý. Dodržení hygieny práce = prevence proti přenosu viróz. Řezy na podnožích i roubech mají být co nejpřesnější (tvary pro jednotlivé varianty vyplývají z obrázků). Pracujeme s dobře nabroušeným(!) roubovacím nožem. Pro srůst je důležitý těsný styk, aby vrstvy kambia (dělivého pletiva pod kůrou) v místě řezů k sobě těsně přiléhala. U dobře srůstných druhů mají přiléhat alespoň na jedné straně. Z mnoha způsobů štěpování a jejich variant se pro okrasné dřeviny nejvíce používají tyto typy: Roubování    



kopulací – pro přibližně stejně silnou podnož i roub; na kozí nožku – silná podnož, slabý roub u opadavých listnáčů; do rozštěpu – obdoba kozí nožky, pro velmi tenké rouby a měkká dřeva; za kůru – pro velmi slabé rouby v plné míze, často pro přeroubování starších stromů a za kůru s klínovým řezem roubu – ve skleníku pro jemné výhony hůře a dlouho srůstajících druhů; postranním plátováním – nejčastěji pro jehličnaté silné rouby a listnáče roubované pod sklem.

257


Obrázek 1 Roubování jehličnanů za kůru (Vilkus, 2003; Walter, 2001)

Anglická kopulace

Kopulace

Kozí nožka

Obrázek 2 Některé způsoby roubování (Vilkus, 2003; Walter, 2001)

258


Očkování na spící nebo bdící očko (pupen)   

T-řezem (nebo křížovým) – nejběžnější; třískové – v době, kdy je málo mízy, a prstencové – starší způsob pro použití v plné míze; nikolování - očkování, při kterém se mezi očko a podnož vkládá slabá destička třetí odrůdy pro překonání špatné srůstnosti (nesnášenlivosti odrůd). Na bdící (rašící) očko se provádí v květnu až červnu, na spící v červenci až září (za druhé mízy). Spící očko má jen srůst - rašení v tomto roce je nežádoucí (nestačí vyzrát). Podnože mají být v plné míze, očka odebíráme z odřízlých vyzrálých letorostů, které ihned po odříznutí zbavíme listů.

Obrázek 3 Očkování do T řezu (Vilkus, 2003; Walter, 2001)

Přikájení (ablaktace) Spočívá ve spojení rostlin s vlastními kořeny a odříznutím roubu od mateřské rostliny až po srůstu. Jedna z obou rostlin se proto většinou i s hrnkem zapustí do země poblíž místa spojení, vedle druhé volně rostoucí. V místě požadovaného srůstu na obou rostlinách seřízneme několik cm dlouhý proužek kůry, obě řezné plochy se k sobě přiloží a pevně sváží. Proti narušování srůstání (pohybem větví ve větru) se místo srůstu vyváže k pevnému kůlu. Využívá se pro dřeviny s velmi slabými letorosty (Betula pendula 'Youngií'). 5.5.4.4

Doby a místa štěpování

Venkovní roubování Roubujeme přímo na stanovišti, na rostoucí podnože ve výši požadované koruny a používáme delší rouby s tolika pupeny, kolik má mít koruna kosterních větví. Pro přeroubování roubujeme u země, kratšími rouby (výhon bude tvořit zatím jen kmen). Doba provedení - duben až květen, někdy až do června, většinou kopulací. Štěpování v ruce Provádí se na bezkořenné podnože – nezakořeněné a nenarašené pruty (např. Salix caprea 'Pendula' na prut košíkářské vrby) kopulací, na kozí nožku nebo do rozštěpu.

259


Výhodou je, že můžeme pracovat – v lednu až únoru – v místnosti u stolu. Hotové choulostivější roubovance nahrnkujeme a necháme zakořenit v teplém skleníku, ostatní založíme do bedýnek a uložíme do chladna (můžeme i do tmavší místnosti). Před vysazením je necháme mírně narašit ve fóliovníku nebo studeném skleníku. Štěpování pod sklem Používá se většinou u jehličnanů a stálezelených, v srpnu až září umístíme roubovance do studeného pařeniště a v lednu až únoru do teplého skleníku. Začátkem jara je možno využít i studené fóliové kryty. Roubovance je nutno za slunečních dnů stínit (max. 18°C) a zavlažovat jemnou mlhou. Podnože bývají většinou hrnkované a pro zimní roubování mírně narašené. Roubujeme kopulací, na kozí nožku, za kůru, postranním plátováním a do rozštěpu. Při roubování jehličnanů používáme narašené, víceleté podnože a slabší čerstvé rouby. Řezy mají být co nejdelší a nepoužíváme štěpařského vosku (pryskyřice jej sama nahradí). Od listopadu začínáme borovicemi, v únoru pokračujeme smrky a do dubna ostatními jehličnany.

5.5.5

Metody a vhodná období štěpování

Tabulka 9 Štěpování listnatých dřevin (Bärteles, 1988)

Kultivary druhu

Kultivary druhu (lat.)

Podnož

Doba

Metoda

Poznámka

(peckoviny)

Prunus

Typové podnože

I – II

V ruce

Založit do chladna

(peckoviny)

Prunus

Typové podnože

Jaro

Kopul. + K.nožka

Venku

(peckoviny)

Prunus

Typové podnože

Léto

Očkování

Venku

Akát

Robinia

Robinia pseudoacacia

Jaro

Za kůru

Venku

Akát

Robinia

Robinia pseudoacacia

Zima

V ruce

Založit do chladna

Alnus

Alnus druhy

A. glutinosa

II

Kopul. + K.nožka

Uložit do skleníku

Angrešt

Ribes (angrešty)

Ribes aureum

Zima

V ruce

Založit do chladna

260


Kultivary druhu


Podnož

Doba

Metoda

Poznámka

Angrešt

Ribes (angrešty)

Ribes aureum

VIII

Plátování

Venku

Arálie

Aralia

Aralia elata

I – II

Kopul. + K.nožka


Azalka

Rhododendr on (opadavé)

Rhododendron luteum

VI nebo v Plátování zimě


Bělas

Chionanthus

Fraxinus ornus

I – II

V ruce

Založit do chladna

Bělas

Chionanthus

Fraxinus ornus

VII – VIII

Kopul. + K.nožka

Venku

Bruzonécie

Broussonetia

Kořeny B. Papyrifera

I – II

Kopul. + K.nožka


Břečťan

Hedera

Hedera helix

II – III

Plátování


Břestovec

Celtis

Celtis occidentalis

I – II

Kopul. + K.nožka


Bříza

Betula

Betula pendula

II – III

Plátování


Bříza

Betula

Betula pendula

II – III

V ruce


Bříza

Betula

Betula pendula

Jaro

Kopul. + K.nožka

Venku

Buk

Fagus

Fagus sylvatica

II – III

Kopul. + K.nožka


Cesmína ostrolistá

Ilex aquifolium

Ilex aquifolium

VIII

Plátování


Cesmína ostrolistá

Ilex aquifolium

Ilex aquifolium

II – III

Plátování


261


Kultivary druhu


Podnož

Doba

Metoda

Poznámka

Čimišník

Caragana

Caragana arborescens

Jaro

Kopul. + K.nožka

Venku

Dřezovec

Gleditsia

Gleditsia tricanthos

Pozdní jaro

Kopul. + K.nožka

Venku

Dřezovec

Gleditsia

Gleditsia tricanthos

I – II

V ruce

Založit do chladna

Dřín květnatý

Cornus florida

Cornus florida

II – III

Kopul. + K.nožka


Dřišťál

Berberis

Berb. Thunb. 'Atropurpurea'

II – III

Kopul. + K.nožka


Dub

Quercus

Dle skupinové příslušnosti

VIII

V ruce


Dub

Quercus

Dle skupinové příslušnosti

II – III

V ruce


Habr

Carpinus

Carpinus betulus

I – II

Kopul. + K.nožka


Hloh

Crataegus

Crateugus monogyna

Jaro

Kopul. + K.nožka

Venku

Hloh

Crataegus

Crateugus monogyna

Léto

Očkování

Venku

Hlošina pichlavá

Elaeagnus pungens

Elaeagnus – opadavé

II – III

Kopul. + K.nožka


Hortenzie

Hydrangea petiolaris

Vlastní kořeny

II – III

Kopul. + K.nožka

Založit do chladna

Hroznovec

Exochorda

Kořeny Exochorda

II – III

Kopul. + K.nožka


Hrušeň

Pyrus

Pyrus communis, Cydonia oblonga

Léto

Očkování

Venku

262


Kultivary druhu


Podnož

Doba

Metoda

Poznámka

Hrušeň

Pyrus

Pyrus communis, Cydonia oblonga

Jaro

Kopul. + K.nožka

Venku

Ibišek

Hibiscus

Hibiscus syriacus

II – III

Kopul. + K.nožka

Založit do chladna

Jabloň

Malus

Semenáče, klony, typy

Léto

Očkování

Venku

Jabloň

Malus


Jaro

V ruce

Založit do chladna

Jabloň

Malus


Jaro

Kopul. + K.nožka

Venku

Jasan

Fraxinus

Fraxinus excelsior

Léto

Očkování

Venku

Jasan

Fraxinus

Fraxinus excelsior

Jaro

Kopul. + K.nožka

Venku

Jasan

Fraxinus

Fraxinus excelsior

II – III

V ruce

Založit do chladna

Javor dlanitolistý

Acer palmatum

Vlastní druh

II a VIII

Plátování


Javor jap.

Acer japonicum

A. palmatum

II a VIII

Plátování


Javor jasanolistý

Acer negundo

Vlastní druh

Polovina VI

Očkování

Venku

Javor klen

Acer pseudoplatan Vlastní druh us

VII – VIII

Plátování


Javor mléčný

Acer platanoides

Vlastní druh

VII – VIII

Plátování


Jilm

Ulmus (převislé)

Ulmus x hollandica

Jaro

Za kůru

Venku

263


Kultivary druhu


Podnož

Doba

Metoda

Poznámka

Jilm

Ulmus

Ulmus glabra, U carpinifolia

Jaro

Za kůru

Venku

Jírovec

Aesculus

A. hippocastaneum

II – III

V ruce

Založit do chladna

Jírovec

Aesculus

A. hippocastaneum

Jaro

Kopul. + K.nožka

Venku

Jírovec

Aesculus

A. hippocastaneum

VII – VIII

Klín za kůru

Venku

Jírovec

Aesculus

A. hippocastaneum

VI – VII

Očkování

Venku

Kalina

Viburnum

Viburnum lantana VIII

Plátování


Kalina

Viburnum

Viburnum lantana II – III

Plátování


Kaštanovník

Castanea

Castanea sativa

I – II

Kopul. + K.nožka


Kaštanovník

Castanea

Castanea sativa

VI

Očkování

Venku

Katalpa

Catalpa

Catalpa bignonioides

II – III

V ruce

Založit do chladna

Kdouloň

Cydonia (ovocné)

Kdouloň EM A, sorbus aucuparia

Léto

Očkování

Venku

Kdouloň

Cydonia (ovocné)

Kdouloň EM A, sorbus aucuparia

Jaro

Kopul. + K.nožka

Venku

Kdoulovec

Chaenomeles

Ch jap. Kořeny Ch speciosa

I – II

Kopul. + K.nožka

Založit do chladna

Křídlatec

Ptelea

Ptelea trifoliata

II – III

V ruce

Založit do chladna

264


Kultivary druhu


Podnož

Doba

Metoda

Poznámka

Liliovník

Liriodendron

Liriodendron tulipifera

II – III

Kopul. + K.nožka


Lípa

Tilia

Tilia petiolaris, T cordata

II – III

V ruce

Založit do chladna

Lípa

Tilia


Jaro

Kopul. + K.nožka

Venku

Lípa

Tilia


V polovině VII

Očkování

Venku

Líska

Corylus

Corylus avelana, C colurna

I – II

Kopul. + K.nožka


Lískovníček

Corylopsis

Corylopsis spicata

I – II

Plátování


Loubinec

Ampelopsis

Parthenoc. Quinquefolia

II

V ruce

Založit do chladna

Lýkovec

Daphne

Daphne mezereum

II – III

Plátování


Majkaragan

Calophaca

Colutea arborescens

I – II

Kopul. + K.nožka


Moruše

Morus

Morus alba

I – II

V ruce

Založit do chladna

Muchovník hladký

Amalanchier laevis

Cotoneaster bulbosus

VI – VII

Očkování

Venku

Muchovník hladký

Amalanchier laevis

Amalanchier lamarckii

II – III

V ruce

Založit do chladna

Olše šedá

Alnus incana

Vlastní druh

II

Kopul. + K.nožka


265


Kultivary druhu


Podnož

Doba

Metoda

Poznámka

Ořechovec

Carya

Rod Juglans

I – II

Kopul. + K.nožka


Ořešák královský

Juglans regia

J regia, J nigra

Konec IV

Sedélk.


Ořešák královský

Juglans regia

J regia, J nigra

Konec IV

Kopulace s protijaz.


Pajasan

Ailanthus

A. altissima

II – III

V ruce

Založit do chladna

Parocie

Parrotia

Hamamelis

I – II

Kopul. + K.nožka


Pěnišník

Rhododendr on

Většinou R 'Cunningham's White'

I – III

Plátování


Pivoňka

Paeonia

Kořeny Paeonia lactiflora

VII – VIII

Kozí nožka


Plamének

Clematis

Kořeny Clematis vitalba

I – II

Plátování + do rozštěpu


Plamének

Clematis

Kořeny Clematis vitalba

Léto

Do rozštěpu


Podražec

Aristolochia

Kořeny A. Macrophylla

II – III

Kopul. + K.nožka


Přísavník trjcípý

Parthenociss us tricuspidata

P quinquefolia

I – II

Do rozštěpu


Ptačí zob vejčitolistý

Ligustrum ovalifolium

L vulgare, L ovalifolium

II – III

Kopul. + K.nožka

Založit do chladna

266


Kultivary druhu


Podnož

Doba

Metoda

Poznámka

Réva

Vitis

Americké hybridy

I – III

Kopul. + K.nožka


Růže

Rosa

Rosa canina, R multiflora

Léto

Očkování

Venku

Růže

Rosa

Rosa canina, R multiflora

XII – IV

Kopulace za kůru


Rybíz

Ribes (rybízy)

Ribes aureum

Zima

V ruce

Založit do chladna

Skalník vrbolistý

Cotoneaster salicifolius

Cotoneaster bullatus (i jiné)

II – III

V ruce


Skalník Watererův

Cotoneaster watereri

Cotoneaster bullatus (i jiné)

II – III

V ruce


Strangwasov ka

Stranvaesia

Cotoneaster bullatus

VIII – IX

Očkování

Venku

Svída japonská

Cornus kousa

Cornus florida

II – III

Kopul. + K.nožka


Šácholan

Magnolia

Magnolia kobus

Léto

Plátování


Šácholan

Magnolia

Magnolia kobus

I – II

Plátování


Šeřík

Syringa

Syringa vulgaris

Jaro

Kopul. + K.nožka

Venku

Očkování

Venku

V ruce

Založit do chladna

Šeřík

Syringa

Syringa vulgaris

Do poloviny VII

Šeřík

Syringa

Syringa vulgaris

Jaro

267


Kultivary druhu


Podnož

Doba

Metoda

Poznámka

Štědřenec

Laburnum

Laburnum anagyroides

II – III

V ruce

Založit do chladna

Štědřenec

Laburnum

Laburnum anagyroides

Léto

Očkování

Venku

Tomel japonský

Diospyros kaki

Diospyros virginiana

II – III

Kopul. + K.nožka


Topol

Populus

Hybridy P canadensis

I – II

V ruce

Založit do chladna

Trubač

Campsis

Kořeny C. Radicans

I – II

V ruce


Vilín

Hamamelis

H virginiana, H japonica

II – III

Plátování


Vilín

Hamamelis

H virginiana, H japonica

VIII

Plátování


Vistárie

Wisteria

Kořeny Wisteria sinensis

I – II

Kopul. + K.nožka


Vrba jíva

Salix caprea

Salix viminalis, S daphnoides

II – III

V ruce

Založit do chladna

Vrba nádherná

Salix magnicifa

Salix viminalis, S daphnoides

II – III

V ruce

Založit do chladna

Zelkova

Zelkova

Ulmus

II – III

Kopul. + K.nožka


Žanovec

Colutea

Colutea arborescens

II – III

V ruce

Založit do chladna

268

Modul Dendrologie Základy sadovnické dendrologie (Ing. Marek Bednařík) Tabulka 10 Štěpování jehličnatých dřevin (Bärteles, 1988)

Kultivary druhu

Podnož

Doba

Borovice

Pinus dvoujehličnaté

P contorta, P sylvestris

Borovice

Pinus tříjehličnaté

Pinus ponderosa

Borovice

Pinus pětijehličnaté

Pinus strobus, P walichiana

Pinus pumila

Pinis strobus, P contorta

Borovice zakslá

Cedr

Cedrus

Cypříšek Lawsonův

Chamaecyparis Ch lawsoniana / lawsoniana pisifera (i jiné)

Cypříšek nutkajský

Camaecyparis nootkaensis

Cypříšek tupolistý

Chamaecyparis Ch lawsoniana / obtusa pisifera (i jiné)

Cypříšek zeravovitý

Chamaecyparis Ch lawsoniana / thyoides pisifera (i jiné)

Douglaska

Pseudotsuga

C deodara.

Thuja occidentalis

Pseudotsuga menziesii

269

Metoda

Poznámka

Zima

Postr. Plát/Za kůru


Zima



Zima



Zima



Zima + léto



Zima + léto



Zima + léto



Zima + léto



Zima + léto



Zima




Kultivary druhu

Podnož

Doba

Jedle

Abies

Vlastní nebo A alba/normand.

Jalovec virginský

Juniperus virginiana

Juniperus virginiana

Jedlovec

Tsuga

Tsuga canadensis

Modřín Kaempfer ův

Larix caempferi

Larix decidua nebo caempf.

Modřín opadavý

Larix decidua

Larix decidua nebo caempf.

Pazerav cedrový

Calocedrus decumbens

C decurrens nebo Thuja occid.

Pazerav cedrový

Calocedrus decumbens

Camaecyparia lawsoniana

Smrk

Tis

Zerav

Picea

Picea abies

Taxus

Taxus baccata

Thuja

Thuja occidentalis

270

Metoda

Poznámka

Zima + léto



Zima



Zima



Zima



Zima



Zima



Zima



Zima + léto



Zima + léto



Zima + léto




Použitá literatura BÄRTELES, Andreas. Rozmnožování dřevin. Praha: SZN, 1988. KAVKA, Bohumil a Jiří MALÝ. Krajinářské sadovnictví. Praha: SZN, 1970. ISBN 000437232. MENTLÍK, Václav. Jehličnany v zahradě a alpínu. Praha: SZN, 1986. MOJŽÍŠEK, Mirko. Okrasné dřeviny [online]. 2004 [cit. 2012-07-19]. Dostupné z: http://www.dendro.mojzisek.cz MUSIL, Ivan a Jan HAMERLÍK. Jehličnaté dřeviny. Praha: Academia, 2007. ISBN 978-80200-1567-9. VILKUS, Eduard. Roubování a očkování. Praha: Grada, 2003. ISBN 80-247-0539-7. WALTER, Vilém. Rozmnožování okrasných stromů a keřů. Praha: Nakladatelství Brázda, 2001. ISBN 80-209-0268-6.

271


Vzdělávání pro lepší zeleň kolem nás Modul Mechanizace

Mechanizace pro ošetřování trávníků RNDr. Pavel Hrdina


272

Modul Mechanizace

Obsah MECHANIZACE PRO OŠETŘOVÁNÍ TRÁVNÍKŮ ............................................................. 276 1 2 3

Úvod....................................................................................................................................... 276 Historie .................................................................................................................................. 276 Žací stroje............................................................................................................................... 278 3.1 Rotační (srpové) žací ústrojí .......................................................................................... 280 3.1.1 Typy rotačních žacích strojů ..................................................................................... 281 3.1.2 Výhody a nevýhody rotačních sekaček ..................................................................... 284 3.2 Cepové žací ústrojí ........................................................................................................ 285 3.3 Bubnové a lištové žací ústrojí........................................................................................ 285 3.4 Vřetenové žací ústrojí ................................................................................................... 286 3.4.1 Srovnání výhod a nevýhod vřetenových sekaček ..................................................... 287 3.4.2 Použití vřetenových sekaček podle typu trávníku .................................................... 287 3.4.3 Parametry vřetenové sekačky .................................................................................. 288 3.4.4 Frekvence sečení a faktory, které ji ovlivňují ........................................................... 288 3.4.5 Moment síly M přenášený hydraulikou stroje ......................................................... 290 3.4.6 Výška sečení.............................................................................................................. 290 3.4.7 Vřetenová sekačka – kvalitní sečení? ....................................................................... 293 3.4.8 Nastavení vřetenové sekačky ................................................................................... 294 3.4.9 Význam podbrusu u vřeten ...................................................................................... 294 3.4.10 Přední a zadní opěrné válce ................................................................................. 295 3.4.11 Zlatá pravidla pro vřetenové sekačky................................................................... 296 3.4.12 Třídimenzionální sekání........................................................................................ 296 3.4.13 Typy vřetenových sekaček ................................................................................... 297 3.4.14 Další operace prováděné pomocí vřetenových sekaček ...................................... 299 3.5 Seznam sekací techniky pro 18-ti jamkové hřiště ......................................................... 300 4 Stroje pro regeneraci trávníků ............................................................................................... 302 4.1 Stroje pro povrchové mechanické zásahy .................................................................... 302 4.2 Stroje pro podpovrchové mechanické zásahy – aerifikaci ............................................ 304 4.2.1 Valivé aerifikátory ..................................................................................................... 304 4.2.2 Vbíjecí aerifikátory .................................................................................................... 304 4.2.3 Hloubkové aerifikátory Verti – Drain ........................................................................ 305 4.2.4 Vodní aerifikátory – injektory. .................................................................................. 307 4.2.5 Stroje pro Topdressing – pískování........................................................................... 307 4.3 Secí a dosévací stroje .................................................................................................... 309 4.3.1 Secí stroje ................................................................................................................. 309 4.3.2 Stroje pro přísev ....................................................................................................... 309 4.4 Stroje pro aplikaci chemikálií ........................................................................................ 310 4.5 Rozmetadla průmyslových hnojiv ................................................................................. 311 4.6 Moderní trendy ............................................................................................................. 311 Použitá literatura ............................................................................................................................ 312

274

Modul Mechanizace

275

Modul Mechanizace Mechanizace pro ošetřování trávníků (RNDr. Pavel Hrdina)

Mechanizace pro osetrovaní travníku RNDr. Pavel Hrdina

1 Úvod Kvalitní zdravé trávníky mají velký vliv na naše životní prostředí – zlepšují mikroklima, dýchání, snižují prašnost, erozi, vsakují dešťové vody a kromě těchto ekologických aspektů mají neméně důležitou funkci rekreační a estetickou. Zvyšující se tlak na kvalitu životního prostředí by měl vést logicky i ke zkvalitňování péče o trávníky.

2

Historie

Základem péče o trávník je pravidelné sekání. Kosení je nejdůležitější a z hlediska historie bylo první operací prováděnou na trávníku. Stroje na kosení jsou známé již z první poloviny 19. století. První typy kosících strojů byly stroje vřetenové. Začátek mechanických strojů na ošetřování trávníků je spojen s Anglií a s rozvojem tamních parkových ploch a zvláště golfových hřišť. Vřeteno je nejstarším a nejlepším systémem, který zajistí dostatečnou kvalitu střihu a zdravý trávník. Tento systém má čistý rovný střih a zároveň vysoký pracovní výkon. První vřetenová sekačka byla zkonstruována v Anglii roku 1830 Edvinem Buddingem a ve druhé polovině 19. století komerčně rozšířená firmou RANSOMES. První inspirací pro vřetenový princip sekání prý byly stroje na zpracování vlny. Prvním pohonem sekaček byla lidská, posléze pak koňská síla. Součástí výrobního katalogu firmy Ransomes byly i speciální „boty“ pro koně roznesla na větší plochu a kopyto nepoškodilo trávník.

Obrázek 1 Schéma historické vřetenové sekačky (zdroj archiv Hrdina)

koně, aby se hmotnost

Obrázek 3 Jedna z prvních motorových sekaček 1902 (zdroj archiv Hrdina)

Obrázek 2 Třívřetenová tažená sekačka RANSOMES (zdroj archiv Hrdina)

276


V následujících desetiletích se vřetenové sekačky stávaly běžným nástrojem při úpravě trávníků a postupně pomáhaly měnit vzhled a kvalitu trávníků. Obrovský zlom potom nastal v souvislosti s využitím spalovacího motoru. Pokroky v technice pak znamenaly i posun v technologii přenosu síly z energetické jednotky na pracovní ústrojí. Typy přenosu energie - mechanická převodovka od kol, která se roztáčejí pohybem stroje, klínové řemeny, bovdenové lanko, hydraulika, a v poslední době se rozvíjející elektrický přenos energie. Stroj je vybaven zdrojem energie – baterie nebo dynamo se spalovacím motorem a pracovní ústrojí je roztáčeno elektromotorem. Několik zajímavých mezníků:        

1830 – Edvin Buddings patent vřetenové sekačky 1832 – první komerční využití Ransomes 1870 – koňská síla 1902 – první motorová sekačka Ransomes Začátek 20. století rozvoj trávníkářství v USA (Toro, Jacobsen) 1962 – první greenový triplex 1988 – první lehká sekačka drah 1996 – první komerčně využívaná elektrosekačka  2003 – rádiem řízená sekačka český patent!!  2009 – první plně hybridní sekačka JACOBSEN ECLIPSE Podobným, i když kratším vývojem prošla i další technika například aerifikátory.

Obrázek 4 Historický plakát na vřetenové sekačky (zdroj archiv Hrdina)

277


3

Žací stroje

Sečení je primární činnost při údržbě trávníků. Pro výběr žacího stroje je důležité nejdříve si uvědomit několik základních skutečností:    

Jaký trávník a pro koho budeme připravovat. Místní podmínky – undulace terénu, travní druhy, závlaha, stavba hřiště… Zatížení – požadovaný výkon. Počet pracovníků, které máme pro údržbu k dispozici, rozpočet.

Typy žacích ústrojí:    

vřetenové – reel; rotační – rotary; cepové – flail; lištové – sickle bar. Obrázek 5 Schéma různých typů žacích ústrojí (zdroj archiv Hrdina)

Výška sečení a četnost sečí: Plocha

Výška

Četnost sečení

Jamkoviště

3–4 mm

denně

Odpaliště

6–15 mm

obden

Dráhy

10–20 mm

obden

Semirafy

3–4,5 cm

2–3x týdně

Udržované rafy

od 5 cm

týdně

Fotbalová hřiště

2–4 cm

2–3x týdně

Baseballová hřiště

4 cm

2–3x týdně

Komunální plochy

nad 4 cm

4–12 sečí za rok

Dostihové závodiště

12 cm

týdně

Při dodržování zásady snižovat výšku listu o maximálně 1/3 a podle rychlosti růstu trávy (vegetační období, srážky, hnojení…) dostaneme automaticky potřebný počet sečí. V mnoha našich městech však při údržbě parků bohužel vidíme špatný postup. Ekonomický tlak totiž často správce městské zeleně vede k naprosto opačnému procesu. Snižuje se počet sečí, trávníky nejsou řádně zavlažovány a hnojeny. Výsledkem je pak řídký a slabý porost, který snadno podléhá mechanické zátěži a chorobám, nebo je vytlačen plevelem.

278


Jaká jsou řešení? Dodržovat základní pravidla. Sekat jen o 1/3 výšky listu a dle rychlosti růstu trávy pak regulovat počet sečí. Častým kosením lze dosáhnout vysoké hustoty trávníku. Takto sečené plochy pak není potřeba sbírat, tráva se může nechat zamulčovat. Díky tomu je každá jednotlivá seč velmi rychlá a efektivní a odpadají problémy s odvozem a kompostováním travní hmoty. V případě potřeby například na jaře nebo na podzim je možné trávník prořezat výkonnými vertikutátory, které zároveň vyčesanou hmotu seberou. Tyto stroje se používají i na sběr listí. Velmi důležitým faktorem je i typ kosícího ústrojí – pro nejkvalitnější parkové a sportovní plochy by mělo být vždy vřetenové, na ostatní plochy pak stačí rotační.

279


3.1

Rotační (srpové) žací ústrojí

Princip – oddělení stébel a listů trávy úderem vodorovně rychle se otáčejícího nože. Při otáčení nože vzniká v prostoru krytu podtlak, jehož účinkem je tráva vytahována nahoru a poté useknuta. Otáčky nože se pohybují v rozmezí od 2400 do 3400 ot/min. Řez je působen úderem, a proto dochází k poškození listu trávy v délce několika mm. Tím vzniká velká rána, která je vstupem pro choroby, stéblo zasychá a trávník je nadměrně stresován. Proto není srpové žací ústrojí vhodné pro sečení kvalitních trávníků. První sekačky s ústrojím rotačním nožovým vznikly v třicátých letech 20. století.

Obrázek 6 Rotační žací ústrojí (zdroj archiv Hrdina)

Tento princip je v současné době bezkonkurenčně nejrozšířenější a má i velmi široké možnosti využití. Jeho výhodou je možnost sečení vyšší trávy, malá možnost poškození a velmi jednoduchá údržba. To, že je údržba jednoduchá, vede mnohého uživatele k přesvědčení, že se vlastně nemusí provádět údržba žádná. Pravý opak je pravdou. Nůž srpového žacího ústrojí rotuje vysokou úhlovou rychlostí a jeho konec má obvodovou rychlost výrazně přesahující 100 km/hod. Je nezbytně nutné provádět pravidelné kontroly nože, aby nemohlo dojít k jeho prasknutí a odmrštění. To by vzhledem k vysokým rychlostem mohlo být velmi nebezpečné.

Obrázek 7 Detail nože rotační sekačky (zdroj archiv Hrdina)

Mimo bezpečnosti je samozřejmě důležitá i řezná hrana. Aby nůž plnil svůj úkol sekat trávu co nejlépe, musí být hrana nabroušená. Broušení je třeba provádět co nejčastěji a je nutné vždy nůž při broušení vyvážit. Nevyvážený nůž způsobuje vibrace a rychlé opotřebení systému pohonu nože (ložiska, hřídele, hydromotory…). Možným rizikem při broušení je i vyhřátí materiálu a trvalá změna mechanických vlastností nože. Základní nevýhodou rotačních sekaček je horší kopírování nerovností, větší stres pro trávník díky úderu nože, a vysoká energetická náročnost.

280


3.1.1 3.1.1.1

Typy rotačních žacích strojů Jednonožové stroje

Žací ústrojí tvoří horizontálně se otáčející nůž nebo nosník, na jehož konci je uchycen nůž pracující na principu srpového kosení. Celé ústrojí je chráněno krytem, na němž je hnací motor (spalovací nebo elektromotor). Do kategorie těchto strojů můžeme řadit i strunové sekačky, oblíbené pro údržbu hůře přístupných míst, obsekávání kolem stromů a jiných překážek. Tyto stroje využívají setrvačnosti stébel trávy, vystavené úderu kruhově se otáčející nylonové struny. Nylonová struna o průměru 1–1,6 mm je navinuta uvnitř rotujícího disku. Konec o délce 20 až 50 cm je z disku bočně vyveden. Rotující struna, které motor udělí rychlost okolo 1200 ot/min, je vlastním pracovním ústrojím. 3.1.1.2

Jednomotorové stroje s pohonem pojezdu

Sekačky s pojezdem jsou vhodné pro středně velké a větší zahrady nebo pro větší pracovní plochy. Profesionální sekačky jsou vybaveny motorovým pojezdem s mechanickým nebo hydrostatickým pohonem zadních kol. Některé typy strojů jsou vybaveny zásobníkem, kam je pomocí proudu vzduchu, který působí ventilační efekt nožů dopravována posečená hmota. Zajímavé je i srpové žací ústrojí v úpravě jako vznášedlo, kde konstrukční řešení nože při vysokých otáčkách způsobuje vztlak a celý stroj udržuje v malé výšce nad zemí.

3.1.1.3

Travní malotraktory

Vícenožové sekačky určené pro velké a členité pozemky. Žací ústrojí bývá nejčastěji zavěšeno mezi přední a zadní nápravou a má několikastupňové výškové nastavení. Posečená hmota je dopravována středovým tunelem nebo tangenciálně plastovou rourou do zavěšeného koše nebo přívěsného zařízení. Tyto stroje musí mít velmi dobrou manévrovací schopnost a dobrou průjezdnost terénem. Travní traktory mohou být jak v hobby – jednoduchém a laciném provedení, tak i v provedení profesionálním, se vznětovým motorem a s hydrostatickým pojezdem. Záběr bývá okolo 120 cm a sběr středovým tunelem je velmi efektivní a stroje dokáží sbírat i velmi vlhkou a vysokou trávu. Typickým představitele této kategorie je třeba stroj SXG. Obrázek 8 Mezinápravová rotační sekačka se sběrem středovým tunelem (zdroj archiv Hrdina)

281


3.1.1.4

Profesionální rotační sekačky

S vpředu neseným žacím zařízením – out front mowers Tří nebo čtyřkolové stroje poháněné vznětovým motorem o výkonu 15–30 kW. Žací ústrojí je nesené vředu, díky tomu je střih kvalitní, stroj nejede předními koly po trávě před posekáním. Navíc stroj lépe kopíruje terén, a protože má řízenou zadní nápravu, je i manévrovací schopnost velmi vysoká. Nevýhodou je poměrně dlouhá cesta pro případný sběr trávy. Sběr trávy při sekání je proto třeba chápat spíše jako pomocnou funkci, a pokud to je možné snažit se spíše o více sečí bez sběru. Stroje tohoto typu mohou být vybaveny speciálními mulčovacími žacími jednotkami, které odřezky trávy dále přesekávají na drobné části, které pak snadno zapadnou do stávajícího porostu. Tento systém je dlouhodobě nejefektivnější i nekvalitnější pro trávník, je ho ale třeba kombinovat s občasným vyhrabáním trávníku, vertikutací a aerifikací. Je to ale jediná správná cesta ke skutečně pěknému trávníku. Záběr bývá mezi 130–190 cm a pohon žacího ústrojí zajišťuje mechanický vývodový hřídel a u nejmodernějších strojů je pak pro přenos energie využíván hydraulický systém a to buď přímo – každý nůž má vlastní hydromotor, nebo jsou otáčky hydromotoru roznášeny na nože mechanicky klínovými řemeny. Velkou výhodou hydraulického přenosu energie je velmi nízká hlučnost a malé vibrace a také snadná údržba. Typickým příkladem stroje moderní konstrukce je například sekačka HR3300.

Obrázek 9 Rotační vpředu nesená sekačka s kompletně hydraulickým pohonem (zdroj archiv Hrdina)

S vpředu neseným žacím zařízením a se dvěmi bočními žacími jednotkami (bat wing mowers) Jedná se o výkonné stroje pro velké rovnější plochy. Pohonem tady vždy bývá vznětový motor o vysokém výkonu, pojezd je hydraulický a pohon žacích nožů je zajištěn hydraulikou.

282


Pracovní záběr se dle typu stroje pohybuje od 250 do 500 cm. Jednotky jsou neseny na ramenech tak, aby vždy došlo k posekání trávy dříve, než ji přejedou pojezdová kola. Stroje tohoto typu mohou být vybaveny speciálními mulčovacími žacími jednotkami, které odřezky trávy dále přesekávají na drobné části, které pak snadno zapadnou do stávajícího porostu. Sběr trávy u těchto strojů již není technicky možný a vždy je třeba, pokud je to nutné, Obrázek 10 Výkonná rotační sekačka velkých ploch (zdroj archiv Hrdina) sbírat posekanou trávu speciálním sběračem. Jedná se tedy o vysoce výkonné žací stroje vhodné pro sekání parků, letišť, jezdeckých areálů. V ČR se těmito stroji můžete nejčastěji setkat při údržbě golfových hřišť. Typickým příkladem je stroj HR9610 se záběrem 500cm (obrázek 10). Profesionální sekačky rotační – tří až sedmičlánkové sekačky rotační se zadními opěrnými válci Velmi zajímavá novinka posledních několika let. Jedná se o stroje s velmi vysokou kvalitou sečení. Základem sekací jednotky je kruhový kryt, uvnitř kterého rotuje v jedné ose jeden nebo více nožů, které jsou poháněné hydromotorem. Sekací jednotky jsou zavěšeny samostatně a vpředu vybaveny protiskalpovacími koly, vzadu jedou po opěrném válci podobně jako vřeteno vřetenové sekačky. Díky tomu tento typ stroje ze všech rotačních sekaček nejlépe kopíruje terén a na posečené ploše vytváří ujímaný optický efekt. Tyto typy strojů byly vyvinuty především pro kvalitní střih golfových semirafů a rafů. Najdou však uplatnění i při údržbě kvalitních parků a dalších ploch. Jednotky jsou neseny na ramenech tak, aby vždy došlo k posekání trávy dříve, než ji přejedou pojezdová kola.

Obrázek 11 Tříčlánková rotační sekačka se zadními opěrnými válci (zdroj archiv Pavel Hrdina)

Obrázek 12 Pětičlánková rotační sekačka se zadními opěrnými válci (zdroj archiv Hrdina)

283


Profesionální sekačky rotační – agregované s traktorem Nesené čelně nebo vzadu tažené s vlastním koly nebo nesené na tříbodovém závěsu. Záběr těchto strojů může být od 150 až do 500 cm. Kvalita sečení u těchto strojů je samozřejmě nižší než u sekaček jednoúčelových speciálních. Zvláště u sekaček tažených za traktorem, kde kola traktoru přejíždějí neposečenou trávu, je kvalita střihu výrazně nižší. Pohon je většinou zajišťován mechanickým vývodovým hřídelem nebo hydraulikou. Tam, kde traktor nemá dostatečně výkonnou hydrauliku, může být sekačka vybavena vlastním hydraulickým systémem, který je poháněn vývodem traktoru.

3.1.2

Výhody a nevýhody rotačních sekaček

Rotační (srpové) sekačky jsou v současnosti jistě nejrozšířenější variantou při údržbě trávníků. Je ale třeba si uvědomit, že to není možnost ani jediná ani nejlepší. Důvodem oblíbenosti tohoto typu sečení je relativně nízká cena za výrobu stroje, snadná údržba i schopnost useknout vyšší trávu, a tedy potřeba užšího počtu sečí. To jsou ale veskrze ekonomické charakteristiky, které mívají negativní vliv na kvalitu trávníku. Z hlediska kvality sečení je bezesporu vhodnější sekačka vřetenová a toto sekání je také méně energeticky náročné, takže nižší spotřeba paliva může kompenzovat o něco náročnější servis. Rotační sekačky je tedy třeba volit tam, kde z nějakého důvodu nemůžeme použít sekačky vřetenové. Například při sekání parkových ploch v zahraničí je vřetenové sekání velmi rozšířené (Anglie, Francie). Naproti tomu u nás je použití vřetenové sekačky naprostou výjimkou. Při volbě mezi vřetenovou a rotační sekačkou jsou také důležité ekologické aspekty, které si zatím mnoho zákazníků ne zcela uvědomuje. Vřetenové sekání je méně energeticky náročné a tedy šetří životní prostředí. Vřetenové stroje mají většinou menší hluk vibrace, a tedy nezatěžují okolí emisemi hluku a šetří zdraví operátorů. V neposlední řadě mají čistší řez, a tím umožňují rostlině rychleji regenerovat. To může ve svém důsledku vést ke snížení spotřeby chemikálií aplikovaných na trávník.

284


3.2

Cepové žací ústrojí

Principem tohoto sečení jsou krátké nože volně zavěšené v horizontální rovině v rotujícím válci. Po roztočení válce se vlivem odstředivé síly dostanou nože do polohy, v níž konají žací funkci. Nože mohou mít podle požadované funkce různý tvar a mimo sekání listů trávy rovný typ nožů může používat i pro vertikutaci. Tvar nožů T, L, Y, I atd. Možné použití cepových žacích strojů – větší výšky sečení od 60 do 150 mm na méně udržovaných plochách, plochy kde hrozí nebezpečí poškození žacích nožů, pokud by byl použit jiný systém, vertikutace. Velkou výhodou těchto strojů je možnost kombinace cepového sečení se sběrem (obrázek 14).

Obrázek 13 Detail nože cepového žacího ústrojí (zdroj archiv Hrdina)

Cepové žací ústrojí může být alternativní variantou místo rotační vpředu nesené sekačky. Časté je i využití tohoto systému sečení s traktorem, ať už ve variantě se sběrem nebo bez něj. Za zmínku stojí i samostatný samochodný stroj firmy AMAZONE s cepovým žacím ústrojím a velmi zajímavě vyřešeným podáváním posekané trávy (obrázek 15).

Obrázek 14 Tažený vertikutátory se sběrem rostlinných zbytků může sloužit i jako cepová sekačka (zdroj archiv Hrdina)

3.3

Obrázek 15 Cepová sekačka se sběrem (zdroj archiv Hrdina)

Bubnové a lištové žací ústrojí

Použití na zemědělských plochách. Není vhodné pro pěstování kvalitních trávníků.

285


3.4

Vřetenové žací ústrojí

Základním principem těchto strojů je „nůžkový střih“ mezi spirálovým nožem vřetene a spodním protiostřím (spodním nožem). Díky spirálovité konstrukci nože vřetene působí v jediném bodě, v němž v daném okamžiku vřeteno stříhá, maximální síla a střih je velmi kvalitní a efektivní. V současné době se používají vřetena s počtem 4–11 spirálových nožů kopírujících válcovou plochu vřetene, které se velmi rychle otáčí okolo horizontální osy. Podle aplikace je počet otáček vřetene mezi 400 až 2200 za minutu. Z toho vyplývá, že každý bod spodního nože je až 24.000krát Obrázek 16 Princip střihu vřetenové sekačky (zdroj za minutu v kontaktu s nožem vřetene. archiv Hrdina)

Každý výrobce těchto strojů se musí v praxi vyrovnávat s celou řadou potíží a problémů jako například jsou:      

výběr optimálně tvrdého materiálu, který nesmí být příliš měkký, ale ani příliš tvrdý; zabránění vibracím, které se tlumí asymetrickým umístěním nožů na vřetenu; zabránění přílišnému vývinu tepla – je zcela nutné udržovat mezeru 0,05 mm mezi spodním nožem a listem vřetene; zabránění poškozování trávníku spodním nožem při extrémně nízkém sečení golfových greenů pomocí speciálně konstruovaných spodních nožů; maximální využití výkonu motoru optimálním přenosem momentu síly, u většiny kvalitních strojů pomocí hydrauliky; silný proud vzduchu tvořený vřetenem. Je třeba pečlivě volit sklon nožů na vřetenu tak, aby nože dobře střihaly trávu a zároveň se minimalizoval proud vzduchu.

Z výše uvedeného je zřejmé, že jen velmi málo výrobců se dokáže skutečně dobře vyrovnat se všemi problémy tohoto typu sečení a vyplývá z něho i poměrně vysoký podíl vývoje a přesné výroby na ceně vřetenových sekaček.

Obrázek 17 Popis částí vřetenového žacího ústrojí (zdroj archiv Hrdina)

286


3.4.1

Srovnání výhod a nevýhod vřetenových sekaček

Výhody:

Nevýhody:

– naprosto nejvyšší kvalita sečení (čistý střih); – velký pracovní výkon; – možnost sekat i velmi nízké trávníky; – výborné kopírování terénu; – možnost použít sběrací koše na každé vřeteno.

– vyšší pořizovací náklady; – náročnější údržba.

Obrázek 18 Menší vřeteno lépe kopíruje terén (zdroj archiv Hrdina)

3.4.2

Použití vřetenových sekaček podle typu trávníku

Obecně můžeme konstatovat, že pro kvalitní sečení by se vzdálenost jednotlivých seknutí měla přibližně rovnat nastavené výšce sečení. Nastavená výška sečení je vzdálenost roviny určené spodními okraji předního a zadního válce a horní hranou spodního nože. Pro většinu aplikací můžeme nastavenou výšku sečení považovat za skutečnou výšku sečení. Rozdíl je podstatný pouze u sekání velmi nízkých trávníků (pod 5 mm). V případě příliš vysoké frekvence jsou listy trávy stlačeny proudem vzduchu od vřetene dolů a nejsou přesekány. V případě nízké frekvence je na trávníku patrná vlnovka kolmá na směr sečení (marceling). Výška sečení

Optimální frekvence na 1 m

Typ aplikace

2–5 mm 8 mm 10–20 mm nad 30 mm nad 50 mm

nad 200 nad 120 pod 100 pod 50 pod 30

golfové greeny odpaliště golfové dráhy semirafy rafy

Na obrázku 19 je vidět členění tří výšek sekání dráhy semirafu a rafu.

Obrázek 19 Špičková sekačka golfových drah – příklad různých výšek sečení (zdroj archiv Hrdina)

287


3.4.3

Parametry vřetenové sekačky

Základním pracovním nástrojem sekačky je vřeteno, a sekačka je právě tak dobrá a seká právě tak dobře, jaké je její vřeteno. Vřeteno popisujeme rozměry (průměr a šířka) a počtem nožů na vřetenu. Pro volbu vhodné technologie jsou velmi důležité další dva údaje – frekvence sečení (je dána otáčkami vřetene, počtem nožů na vřetenu a dopřednou rychlostí stroje) a vzdálenost vodících válců (schopnost kopírovat vlny terénu). Frekvence sečení vřetenových Obrázek 20 Parametry vřetene sekaček má v sobě zahrnutou již složku dopředné rychlosti. (zdroj archiv Hrdina) Udává se v počtu seknutí (frequency of cut) na jeden metr posekaného trávníku při určité pracovní rychlosti stroje (většinou 6–8 km/hod). Místo frekvence se někdy může udávat také vzdálenost mezi jednotlivými průchody nože vřetene (frequency of clip). Toto je časté hlavně v USA. Typické greenové vřeteno se otáčí rychlostí 2200 ot/min. Obecně lze říci, že čím menší vřeteno, tím kvalitnější střih. Velká a těžší vřetena jsou vhodná pro méně kvalitní a méně často stříhané trávníky. Další pomocné parametry, které nás u sekaček zajímají, jsou – tlak na trávník, rozměry stroje pro transport, přepravní rychlost, spotřeba, obratnost, ergonomické řešení, apod.

3.4.4

Frekvence sečení a faktory, které ji ovlivňují

   

Otáčky vřetene (Reel speed) – Rs (cca 2200 ot/min) Počet nožů na vřetenu (number of blades) N (5–11) dopředná rychlost stroje (working speed) V (cca 6–8 km/h) Clip rate Cr – vzdálenost, kterou ujede stroj při dané rychlosti mezi dvěma po sobě následujícími přechody listu vřetene přes spodní nůž cca 4 mm  Frekvence sečení Cutting frequency Cf – počet seků na 1 m při dané rychlosti

Obrázek 21 Frekvence sečení (zdroj archiv Hrdina)

288


Příklad Cuttig frequency činí přibližně Cf = 250 / 6 km/h pro sekačku greenů a můžeme ji spočítat následujícím způsobem

Cutting frequency Cr = N * Rs / V N = 11 nožů Rs = 2200 otáček /min V = 6 km/hod = 100 m/min Cr = 11 * 2200 / 100 Cr = 242 „seků“ za metr při 6km/h

Obrázek 22 Frekvence sečení (zdroj archiv Hrdina)

Clip rate Cr = 1 / Cf Cr = 1 / 242 = 0,0041 m = 4,1 mm Z výše uvedených skutečností vyplývá, že Frekvence sečení nezávisí na průměru vřetene!!!!! Frekvence sečení musí být vždy přizpůsobená výšce sečení. Pokud je frekvence sečení nízká, vznikají vlnovky – v literatuře označované jako Marcelling, Washboarding. Mimo otáček vřetene podobné chyby může způsobovat i příliš rychlá jízda, případně typ zavěšení vřeten nebo špatný stav stroje, například vadná ložiska válců. Pokud je frekvence vysoká tráva, list trávy je jen stlačen dolů, ale není přeseknut. Rozhodující parametry vřeten jsou dané jeho konstrukcí:     

sklon spodního nože; závěs vřetene; vzdálenost válců a způsob nastavení; šířka vřetene; průměr vřetene.

289


3.4.5

Moment síly M přenášený hydraulikou stroje

M = FxR (N/m) R – poloměr vřetene (metr) F – síla, kterou působí v daném okamžiku nůž vřetene na list trávy (Newton) F = M/R, kde M je dané konstrukcí stroje a úměrné spotřebované energii Čím je větší poloměr, tím je menší síla!!!!

Velké vřeteno nebo malé vřeteno – při rozhodování této otázky musíme mít výše uvedený princip vždy na paměti. Malé vřeteno má při stejné spotřebě energie větší účinnost, nebo naopak při použití větších vřeten budeme mít vyšší spotřebu energie (kterou většinou získáváme spalováním fosilních paliv) než u menších vřeten. Velká vřetena najdou uplatnění na novém trávníku díky odolnosti a menší možnosti poškození a tam, kde předpokládáme potřebu vyšší délku useknutého listu (méně časté seče).

3.4.6

Výška sečení

Nastavená výška sečení na lavici versus skutečná výška sečení. Kvalita sečení a výkon vřetenové sekačky jsou závislé na správném sestavení vřetene a jeho správném nastavení. Již při chybě 0,25 mm ve stranovém nastavení výšky sečení na vřetenu, nebo při odlišném nastavení výšky u jednotlivých vřeten, dochází k vytváření pruhů či schodů na greenu. Jde o dosti častý problém. Pro přesné nastavení vřetene jsou nezbytné: rovná podložka nebo stůl, správná měrka nastavení výšky, odpovídající nářadí a hlavně znalosti zásad a metody nastavení výšky sečení u vřeten.

Obrázek 23 Nastavení výšky sečení (zdroj archiv Hrdina)

290


Nastavení výšky sečení na vřetenu – na lavici Před započetím práce musíme vědět, co udává tato nastavená výška a jak se nastavuje. Výšku měříme pomocí měrky přiložené ke spodním válečkům. Toto je nastavení zvané na „lavici“. Tato výška je zvolená dle našich zkušeností a požadavků na trávník. Je závislá na vlastnostech porostu, sezónních změnách a požadavků na hru (rychlost atd.). Pamatujte, že dvě podobná vřetena od stejného či různého výrobce mohou být nastaveny úplně stejně, ALE skutečná výška sečení může být odlišná. A to vlivem rozdílné konfigurace vřetene (geometrie vřetene, pozice spodního nože, rozdílná hmotnost, válečky, Turfgroomer, atd.) Nastavení výšky střihu Nastavení výšky střihu se provádí zvednutím nebo spuštěním předních a zadních opěrných válců. Změnou výšky pouze jednoho válce se změní úhel spodního nože – protiostří.

Obrázek 24 Nastavení výšky sečení (zdroj archiv Hrdina)

291


Skutečná výška sečení To je konkrétní výška, kde je tráva useknutá. Přesné měření této výšky je velmi problematické. Půdní povrch je nepravidelný a různorodý. Dále nerovnost povrchu s holými místy či rozdílnou hustotou porostu nám může dát rozdílnou barvu travního porostu. To je způsobeno zejména příliš nízkou výškou sečení pro daný stav porostu trávníku. Pro odstranění těchto problémů bychom měli:   

změnit techniku pěstování trávníku; konfiguraci vřetene (válečky, Turfgroomer atd.); zvýšit výšku sečení.

Výška sečení by měla odpovídat přibližně clip rate (vzdálenosti jednotlivých seků)

Obrázek 25 Kořenový systém (zdroj archiv Hrdina)

Pozor: Čím níže chceme sekat, tím pravidelnější a hladší musí být povrch greenu. Někteří výrobci uvádějí ve svých materiálech „ jakési ideální nebo teoretické minimální výšky sečení 0,5–1,5 mm“, toto je ovšem v praxi velmi obtížně dosažitelné. Vždy (i při agresivním sklonu nože) pracujeme s nějakou nenulovou tloušťkou protiostří a nenulovou tloušťkou listu trávy. Díky tomu je při těchto „rekordních“ minimálních výškách sečení tráva poškozována otěrem a spíše ničena než kosena. Každý výrobce má ve své nabídce speciální „turnajové“ spodní nože pro kvalitní sekání na nízkou výšku greenu, ale i tyto velmi tenké nože mají své limity. Mnohem účinnější metoda, jak zrychlit green než sekání na příliš nízkou výšku, je dvojí přesekání. Toto se běžně praktikuje například na turnajích PGA a na zcela nejšpičkovějších greenech se dokonce seká i čtyřikrát za sebou. Při turnajovém sekání je také nutné velmi často měnit spodní nože sekačky.

Obrázek 26 Detail spodního nože vřetenové sekačky (zdroj archiv Hrdina)

292


3.4.7

Vřetenová sekačka – kvalitní sečení?

Mnoho faktorů může ovlivnit kvalitu sečení, některé z nich jsou vlastnosti travního porostu. Problémy v porostu, jako silná vrstva plsti, holá místa, pokus o odseknutí příliš velké délky trávy najednou atd., nemusí být vždy překonány pomocí nastavení sekačky. Důležité je, abychom si pamatovali, že čím je nižší výška sečení, tím rizikovější jsou tyto faktory, které ovlivňují výslednou kvalitu trávníku. Mějme na vědomí, že skutečná výška sečení je závislá na různých faktorech – hmotnosti vřetene, příslušenství vřetene, vlastnostech travního porostu. Skutečná výška sečení bude odlišná od nastavené výšky na vřetenu. Faktory ovlivňující kvalitu:               

tlak v pneumatikách; otáčky motoru; ložiska vřeten a válečků; ostrost vřetene a spodního nože; rovnoběžnost spodního nože a vřetene; nastavení spodního nože a vřeten; úhel spodního nože; válečky – rovnoběžné s vřetenem; výška sečení; správný spodní nůž; válečky a stav ložisek válečků; otáčky vřetene; rychlost pojezdu při sečení; rychlost spouštění vřeten a správná sekvence (časování spouštění zadního vřetene); vyváženost vřetene a přítlak na půdu.

Všechny tyto faktory a vlivy musíme vzít v úvahu, pokud hodnotíme kvalitu sečení. Zejména pokud se snažíme odstranit nějaký problém.

293


3.4.8

Nastavení vřetenové sekačky

Nastavení mezery mezi noži vřetene a protiostřím: Vždy je třeba udržovat minimální mezeru mezi vřetenem a spodním nožem. Mezera mezi spodním nožem a vřetenem by měla být v rozmezí 0,01 mm až 0,05 mm, nikdy nesmí být kontakt kov na kov. Tato mezera se měří různými způsoby. Ideální je pomocí profesionálních měrek, často se však používá i obyčejný kancelářský papír. Pokud pásek papíru vložíme vodorovně mezi vřeteno a protiostří a pootočíme vřetenem, papírek by neměl být ustřihnut. Pouze by na něm mělo vzniknout zřetelné otlačení stiskem nože a protiostří tzn., pokud papírek vložíme kolmo na protiostří (jak roste tráva), papírek by měl být při pootočení ustřihnut. Důležité je zejména při primárním nastavení změřit tuto mezeru na všech nožích vřetene a to vždy na jednom okraji uprostřed a na druhém okraji. Toto měření nám pomůže odhalit nedostatky jako např. ohnutý nůž na vřetenu, nesprávně nastavenou rovnoběžnost vřetene s protiostřím, opotřebená ložiska vřetene, špatně nabroušené nože vřetene apod. Pokud se budou nože vřetene příliš dotýkat protiostří, vřeteno se začne při sečení zahřívat, při zahřátí zvětší svůj objem a kontakt nože vřetena a protiostří bude ještě silnější. Následkem toho se nože vřetena budou rychleji opotřebovávat a otupovat při zvýšené spotřebě pohonných hmot. Naopak pokud bude mezera příliš velká, tráva nebude ustřižena, ale spíše užmoulána. Plocha řezu bude větší. Díky přesnému nastavení vřetene je tráva čistě uříznuta podobně jako u nůžek, jednotky jsou chladnější a vykazují menší opotřebení, snižuje se spotřeba paliva, namáhání stroje, apod.

3.4.9

Význam podbrusu u vřeten

Podbrusem se nazývá zúžení sekajícího konce vřetene. Toto zúžení používá většina výrobců vřetenových sekaček. Jaký je jeho význam? 1. Výrazně snižuje energetickou náročnost sekání. Podbrus byl zaveden již v době, kdy vřetena tahali koně. V době spalovacích motorů někteří výrobci zkoušeli podbrus vynechat, ale po zkušenostech z praxe se opět k této praxi vrátili. 2. Díky podbrusu si může každý zákazník sekačku snadno naostřit zpětným pohybem vřeten – tzv. backlapping. BACKLAPPING – lapování nožů vřetene je základní naostření ztupených řezných hran nožů.

294


Jak se lapování provádí? Vřeteno se otáčí proti směru otáčení při sečení. Na nože vřetene je pomocí štětce s dlouhou rukojetí nanášena směs brusiva s mazlavým mýdlem. Mýdlo se používá z toho důvodu, že jej lze snadno opláchnout vodou. Doporučená velikost zrn by měla být okolo 180 mikrometrů. Otáčky vřetene musí být při zpětném zabrušování mnohem nižší, než při sečení. Pokud jsou hrany nožů příliš opotřebené a zakulacené, je třeba vřeteno nabrousit.

Obrázek 28 Detail nože (zdroj archiv Hrdina) Obrázek 27 Broušení vřetene (zdroj archiv Hrdina)

Broušení vřeten se provádí na speciálních bruskách. Mimo naostření řezných hran je při broušení důležité obnovit původní tvar válcové plochy. Obdobně musíme obnovit původní úhly a hrany na spodním noži – protiostří. Zajímavá novinka uchycení protiostří permanentními magnety výrazně šetří práci a zvyšuje kvalitu i odolnost sekačky (obrázek 29).

3.4.10

Přední a zadní opěrné válce

Obrázek 29 Nový způsob uchycení spodních nožů pomocí permanentních magnetů (zdroj archiv Hrdina)

Zadní válce bývají hladké, pro zachování konstantní výšky sečení by měly být vybaveny stěrači aktivními nebo pasivními. Přední válce jsou podle typu aplikace buď plné hladké nebo rýhované pevné nebo segmentované. Správnému výběru předního válce je třeba věnovat velkou pozornost, protože zvláště u nízko střižených trávníků můžeme válci zásadně ovlivnit charakteristiky sekačky. Obrázek 30 Typy předních válců (zdroj archiv Hrdina)

295


3.4.11

Zlatá pravidla pro vřetenové sekačky

1. Nikdy nesekejte vyšší rychlostí než 11 km/hod. 2. Maximální výška sečené trávy musí být rovna polovině průměru vřetene + výšce sečení. 3. Je třeba přizpůsobit výšku sečení a frekvenci sečení – zvláště pro aplikace pod 15 mm. 4. Frekvence sečení závisí na třech faktorech:  pracovní rychlosti stroje;  rychlosti otáčení vřetene;  počtu nožů na vřetenu.

3.4.12

Třídimenzionální sekání

Moderní stroje pro greeny mohou být vybaveny zařízením pro 3D sekání. Tedy sekání i pod nastavenou výškou sečení. Tento systém nazývaný TURF GROOMER (travní pročesávač) se stává naprostou nezbytností pro sekání moderních greenů. Rýhovaný válec nadzdvihne horizontálně rostoucí listy trávy a ty jsou přeseknuty ve vertikální rovině rotujícími hvězdicovými noži. Výsledkem je výrazně kvalitnější sečení bez stresu, zdravější a homogennější trávník a vyšší rychlost greenu bez nutnosti snižovat výšku sečení.

Obrázek 32 Schéma Turfgroomeru (zdroj archiv Hrdina)

Obrázek 31 Schéma Turfgroomeru (zdroj archiv Hrdina)

Pozor nezaměňovat s vertikatem, který pracuje v kořenové vrstvě. Rozteč nožů u TURFGROOMERU je 7 mm. Poznámka: Na špičkových drahách se začíná také používat stejný systém 3D sekání s roztečí 12 mm.

Obrázek 33 Vřeteno s Turfgroomerem pro 3D sekání greenů (zdroj archiv Hrdina)

Obrázek 34 Detailní záběr Turfgroomeru (zdroj archiv Hrdina)

296


3.4.13

Typy vřetenových sekaček

Ručně vedené jednovřetenové sekačky Jedno vřetenové sekačky jsou většinou vedeny kráčející obsluhou. Jsou používány pro sekání menších kvalitních ploch. Pokud je přenos energie od motoru na vřeteno mechanický, mají fixní frekvenci sečení a liší se podle typu použití od golfových a bowlingových greenů přes sportovní (např. fotbalové) až po parkové trávníky. V posledních letech byly uvedeny na trh i stroje s kombinací spalovacího motoru Obrázek 35 ECLIPSE – Hybridní jednovřetenová sekačka s plně plovoucím vřetenem (zdroj s pohonem elektrickým. U těchto strojů je archiv Hrdina) možné plynule měnit frekvenci sečení nastavením otáček elektromotoru podle potřeb konkrétní plochy. Ruční sekačky jsou nutné tam, kde je třeba dosáhnout maximální kvality, jsou vhodné pro nové a velmi měkké greeny, umožňují nejpřesnější a nejkvalitnější způsob údržby. Typický stroj pro green má záběr okolo 55 cm, průměr vřetene 12,5 cm, 11 nožů na vřetenu, frekvence sečení cca 250 seků na metr. Pro speciální aplikace existují také ruční sekačky s menším záběrem (45cm), stroje s částečně nebo plně plovoucím žacím ústrojím, stroje s elektropohonem pro práci poblíž obytných budov. Při rozhodnutí o použití jen ručních sekaček pro greeny je vždy třeba vyřešit dopravu sekaček a pracovníků po areálu. Na jednu (max. dvě) sekačky by měl být k dispozici užitkový vozík s malým podvalníkem na přepravu strojů i posekané trávy. Pro dopravu na krátké vzdálenosti bývají tyto stroje vybaveny pojezdovými koly, která se pro vlastní sekání odpojují. V Anglii jsou velmi oblíbené velké jednovřetenové sekačky se záběrem okolo 100 cm pro sekání fotbalových hřišť (obrázek 36 a 37).

Obrázek 36 Mastiff – jednovřetenová sekačka fotbalový trávníků (zdroj archiv Hrdina)

Obrázek 37 E-walk – elektrická jednovřetenová sekačka (zdroj archiv Hrdina)

297


Více vřetenové samochodné sekačky Počet vřeten na stroji tři pět nebo sedm. Vřetena jsou uspořádána tak, aby vždy byla tráva posekána před pojezdovými koly. Ideální uspořádání je takové, kdy krajní vřetena jsou vpředu v zorném poli operátora. Tak je možné přesně sledovat kontury sekaných ploch a maximálně efektivně stroj využívat. Energetickou jednotkou vřetenových sekaček je vznětový motor o výkonu 15 až 40 kW. Pohon vřeten je v současnosti Obrázek 38 Eplex – Plně elektrická třívřetenová sekačka greenů (zdroj archiv Hrdina) u většiny strojů hydraulický. Novinkou je pohon vřeten elektrický na sekačkách, které jsou plně elektrické (zatím jen u třívřetenových sekaček greenů), nebo hybridní v kombinaci se spalovacím motorem. Prvním příkladem tohoto nového typu stroje je JACOBSEN Eclipse. Typický záběr u třívřetenové sekačky je 150–210 cm, u pětivřetenové sekačky 200–300 cm a u sedmivřetenových sekaček bývá záběr 300–400 cm.

Obrázek 39 Třívřetenová sekačka greenů se sběrači (zdroj archiv Hrdina)

Obrázek 40 Pětivřetenová sekačka drah s nasazenými sběrači trávy (zdroj archiv Hrdina)

Obrázek 41 Výkonná sedmivřetenová sekačka se záběrem 400 cm (zdroj archiv Hrdina)

298


Sestavy vřeten tažené traktorem V minulosti velmi oblíbené stroje, které najdou široké uplatnění i dnes všude tam, kde je třeba rychlé, levné a kvalitní časté sekání parkových či sportovních ploch (letiště, dostihové areály, parky). Vřetena jsou sestavena do sestav po 3, 5, 7, 9, kusech a tažena traktorem s travními koly. Pohon vřeten zajišťuje většinou mechanická převodovka od pojezdových kol nebo hydraulický systém pomocí hydromotorů. Výhodou vlečených vřetenových sekaček je velká produktivita a relativně nízké náklady. Nevýhodou je obtížné manévrování, garážování stroje a samozřejmě i fakt, že vřetena sekají až za traktorem.

Obrázek 42 Sestava vřete vlečených traktorem, pohon hydraulikou (zdroj archiv Hrdina)

3.4.14

Další operace prováděné pomocí vřetenových sekaček

Velkou výhodou vřetenových sekaček je, že mohou být vřetena krátkodobě nahrazena jiným pracovním nástrojem a celý stroj se pak mění na univerzální regenerační prostředek. Náhradní kazety umožňují několik typů operací, které jsou důležité zvláště u nízce střižených trávníků (vertikutace, skarifikace, spiking, aerifikace, kartáčování).

Obrázek 43 Systém regeneračních kazet pro greenovou sekačku (zdroj archiv Hrdina)

299


3.5

Seznam sekací techniky pro 18-ti jamkové hřiště

Pro zajímavost uvádíme doporučený seznam vybavení typického 18-ti jamkového hřiště sekací technikou: Greeny: výška sečení 2,5–6 mm, plocha cca 1,5 ha, sekáno denně 5–6 ručních jednovřetenových sekaček s 11ti nožovými vřeteny a Turfgroomerem. nebo 1 samojízdná třívřetenová sekačka, 11ti nožová vřetena, Turfgroomer, kartáč, spiker, verticut a 3 ruční jednovřetenové sekačky, s 11 nožovými vřeteny a Turfgroomerem nebo 2 samojízdné třívřetenové sekačky, 11ti nožová vřetena, Turfgroomer, kartáč, spiker, verticut Okolí greenů (Collars, aproaches), odpaliště: výška sečení 6–11 mm, plocha cca 2–3 ha, sekání obden 3–4 ruční jednovřetenové sekačky, 7–11ti nožová vřetena nebo 1 třívřetenová sekačka (greenový typ) 7–11ti nožová vřetena a 2 ruční sekačky nebo 2 třívřetenové sekačky (greenový typ) 7–11 ti nožová vřetena Semiraf (okolí greenů, bunkrů, drah): okolo 25–45 mm, plocha cca 10ha, sekáno 2x týdně 1 plně hydraulická třívřetenová sekačka se sedminožovými vřeteny a 1 rotační sekačka (pětičlánková případně tříčlánková) nebo 2 plně hydraulické třívřetenové sekačky se sedminožovými vřeteny nebo 2 rotační sekačky (pětičlánkové případně tříčlánkové) Dráhy: výška sečení 10–20 mm, plocha okolo 20 ha, sekáno obden 2 lehké plně hydraulická třívřetenová sekačky záběr 250–300 cm

300


Často sekaný raf: výška sečení 40–70 mm, sekáno 1–2x týdně 1 plně hydraulická pěti vřetenová sekačka se záběrem 300 cm nebo 1 plně hydraulická rotační sekačka se stranovým odhozem nebo mulčovací se záběrem 300–350 cm nebo 1 traktorem tažená vřetenová sekačka pětičlánková (resp. sedmičlánková) Těžký, málo sekaný raf: sekání několikrát za rok 1 robustní rotační sekačka se záběrem okolo 1,8–3,5 m nebo 1 rotační sekačka, nesená traktorem, pohon PTO 1,8–2,1 m

301


4

Stroje pro regeneraci trávníků

Kvalitní travní porost se neobejde bez pravidelné péče. Vedle sečení jsou dnes běžnou součástí technologických postupů při pěstování trávníků další pracovní operace:      

4.1

vertikutace (skarifikace) – prořezání; aerifikace – provzdušnění; topdressing – pískování; aplikace chemikálií – postřik a rozmetání hnojiv; výsev a dosev; kartáčování a smykování,…

Stroje pro povrchové mechanické zásahy

Hlavním úkolem prořezávání je rozrušení zplstnatělé travní vrstvy a nakypření svrchních vrstev půdního profilu do hloubky přibližně několika milimetrů. Tento zásah umožňuje rostlinám lepší příjem živin, zasakování vody a přístup vzduchu ke kořenům. Podle místních podmínek se provádí jednou až desetkrát za vegetaci v době, kdy je travní porost v plném růstu. Vertikutace – prořezání Tato operace je prováděna vertikálními prořezávači – vertikutátory, jejichž pracovním ústrojím jsou ploché trojúhelníkovité, hvězdicové nebo volně uchycené nože z tvrzené oceli upevněné na horizontálně se otáčejícím hřídeli. Protisměrnou rotací vniká pracovní ústrojí do hloubky několika milimetrů a nařezává travní drn ve vzdálenosti 5 až 10 mm od sebe podle konstrukce nožového hřídele. Pracovní záběr strojů se pohybuje u ručně vedených strojů mezi 0,4 až 0,7 m. Pro větší plochy se využívají stroje s větším záběrem vertikutátory nesené traktorem nebo adaptéry k vřetenovým sekačkám. Většina strojů dnes umožňuje plynulé nastavení pracovní hloubky s milimetrovou přesností, která přizpůsobuje práci stroje různorodým podmínkám travního porostu a zajišťuje kvalitní provedení této operace, při níž dochází k rozrušení travní plsti.

Obrázek 44 Vertikutace velkých ploch – traktorem nesený vertikutátor (zdroj archiv Hrdina)

302


Skarifikace – prořezání Tímto názvem je nazývána hloubková vertikutace prováděná většími noži s větší roztečí, která může zasahovat hlubší vrstvy 5–20 mm a nakypřuje i svrchní vrstvy půdního profilu. Při obou těchto operacích je vyčesaná hmota sbírána přímo do koše nebo ponechána na ploše a následně sebrána sběračem, sekačkou se sběrem. Grooming – velmi lehké prořezání prováděné buď samostatně, nebo před sekáním.

Obrázek 45 Popis obrázku (zdroj archiv Hrdina)

Pracovní hloubka je 0 mm a používá se pro přerušení odnožovacích kořenů u výběžkatých trav, odstranění plevelných trav (Lipnice roční).

303


4.2

Stroje pro podpovrchové mechanické zásahy – aerifikaci

Stroje pro aerifikaci plnými a dutými hroty (coring), hloubkové provzdušňovače, vodní a vzduchové injektory. Hlavním cílem těchto stojů je uvolnit zhutnělou vegetační vrstvu trávníku, umožnit přístup vzduchu, živin a vody ke kořenovému systému. Tato operace urychluje rozklad organických zbytků, působí příznivě také na oteplování vrchní půdní vrstvy, což umožňuje travám hlubší zakořeňování a podporuje odnožování. Aerifikace je údržbovou pracovní operací, při níž se mechanicky propichuje půda přibližně do hloubky 50 až 150 milimetrů, s četností 300 až 500 otvorů na 1 m2. Průměr otvoru je dán typem pracovního ústrojí a pohybuje se nejčastěji v rozmezí 6–25 mm.

4.2.1

Valivé aerifikátory

Stroje využívané k provzdušňování jsou označovány jako provzdušňovače – aerifikátory. Pracovní ústrojí těchto strojů mohou být rozdílné konstrukce. Jednodušší variantu představují ježkové válce opatřené po obvodu delšími plnými nebo dutými hřeby. Nevýhodou těchto strojů utužení půdy v okolí vpichu a ovalicita otvoru. Hloubka těchto strojů je maximálně 100 mm. Na valivém principu pracují také hloubkové pasivní prořezávače s trojúhelníkovými noži. Pracovní hloubka Obrázek 46 Valivý aerifikátor (zdroj archiv Hrdina) tohoto stroje může být až 20 cm. Vždy se jedná o adaptéry tažené traktorem s travními koly.

4.2.2

Vbíjecí aerifikátory

Nože – trny jsou vbodávány do trávníku kolmo za současného dopředného pohybu stroje. Vbíjení zajišťuje klikový mechanizmus, který je poháněn spalovacím motorem u malých samochodných aerifikátorů nebo vývodovým hřídelem traktoru u nesených strojů. Díky klikovému mechanismu vniká hrot aerifikátoru kolmo do země a po aerifikaci zůstanou v trávníku téměř kulaté otvory. U většiny těchto strojů je možné měnit hroty podle toho, jaký typ trávníku provzdušňujeme. Rozteč otvorů závisí na typu trávníku a může být podélně 40 mm až 150 mm a příčně 30 mm až 81 mm. Pracovní hloubka klasických vbíjecích arifikátorů je mezi 60 až 120mm. Obrázek 47 Popis obrázku (zdroj archiv Hrdina)

304


Pro aeriifkaci se používají různé typy nožů – plné trny o průměru 6–24 mm nebo duté trny o průměru 6–32 mm. Plné se používají při letní aerifikaci (odventilování trávníků). Nejčastější je použití dutých nožů, které umožní částečnou (1–5%) výměnu vegetační vrstvy a tím se trvale mění fyzikální i chemické složení (v kombinaci se zapískováním). Tato praxe je velmi častá například na golfových greenech. Při použití dutých trnů zůstávají na povrchu trávníků půdní zátky, které jsou následně sbírány sběrači nebo kartáčovými nástavci vřetenových sekaček. Pro větší plochy jako jsou třeba golfové dráhy se často tyto zbytky po aerifikaci nechávají rozpadnout a pak se zasmykují zatahovací sítí nebo kartáči.

Obrázek 49 Aerifikace dutými hroty (zdroj archiv Hrdina) Obrázek 48 Ručně vedený aerifikátor (zdroj archiv Hrdina)

4.2.3

Hloubkové aerifikátory Verti – Drain

Používání aerifikátorů s dutými hroty je běžná praxe už více jak 100 let. Dlouhodobé použití těchto užitečných nástrojů do hloubky cca 10 cm vytvoří pod touto hloubkou zhutněnou vrstvu půdy. Pro správnou funkci vegetačního substrátu a drenáže je nutné tuto vrstvu odstranit. Další zhutnění samozřejmě vzniká i provozem na trávníku (sekačky, sportovci…) Velký problém se zhutněním (kompakcí) můžeme sledovat třeba na fotbalových hřištích. Zde může v kombinaci s deštěm zhutnění změnit charakter hry, a může dojít i k velkému poškození trávníku. Obrázek 50 Měření zhutnění půdy penetrometrem (zdroj archiv Hrdina)

305


Řešení tohoto problému se objevilo před cca 20 lety. Aerifikátory s hloubkovým uvolněním drnu na principu zakopávání. Jedná se o unikátní patentovanou technologii – stroj nesený na tříbodovém závěsu traktoru, který dokáže penetrovat půdní profil do hloubky až 40 cm a v nejhlubší úvrati nože díky paralelogramovému uspořádání ramen tlumič aktivně zatlačí na nůž Obrázek 51 Popis a ten nadzdvihne celý půdní profil. Díky tomu je vytvořen prostor obrázku (zdroj archiv Hrdina) pro kořenový růst a průchod vody do drenážního systému. Záběr těchto strojů se pohybuje od 100 do 260 cm. Stroje musí pronikat do velké hloubky i za velmi těžkých podmínek. Proto je důležitá hmotnost stroje, počet ramen a úhel, pod kterým působí síla nože na trávník (snaha eliminovat horizontální složku, která způsobuje rázy na traktor). Velkou roli hraje také umístění těžiště stroje rozložení části hmoty do stran stroje, kde hraje tato hmota roli závaží na páce a přispívá ke stabilizaci aerifikátoru při práci v náročných podmínkách. Vzhledem k tomu že stroje Verti – Drain mohou být použity i s dutými hroty pro mělkou aerifikaci, jedná se o velmi univerzální stroj, který je v profesionální péči o trávník naprosto nepostradatelný.

Obrázek 53 Verti-Drain při aerifikaci dutými hroty ihned po zapískování (zdroj archiv Hrdina) Obrázek 52 Hloubkové uvolnění greenu (zdroj archiv Hrdina)

306


4.2.4

Vodní aerifikátory – injektory.

Hydrojet – jedná se o velmi zajímavý princip, kde je aerifikace prováděna proudem vody která je pod vysokým tlakem vstřikována do trávníku. Výhodou tohoto stroje je naprostá neporušenost trávníku, Nevýhodou je naopak neexistence otvoru, který bychom mohli vyplnit pískem a vytváření zhutněné vrstvy Obrázek 54 Popis obrázku (zdroj archiv Hrdina) pod hloubkou dosahu těchto strojů. Na rozdíl od nožů, které působí jen bodově, vodní paprsek se rozpíná na všechny strany a zhutnění je několikrát rychlejší. Je tedy nutno tento systém využívat vždy v kombinaci s ještě jiným strojem na mechanickou aerifikaci. Někteří výrobci používají vodní injektáž i k dodávání chemikálií do kořenového sytému.

4.2.5

Stroje pro Topdressing – pískování

Pískovače jsou stroje na precizní distribuci písku a jiných materiálů na trávník. Tato operace se provádí v kombinaci s aerifikací pro vyplnění aerifikačních otvorů, nebo v kombinaci se scarifikací a nebo samostatně pro srovnání povrchu a doplnění písku do vegetačního substrátu. V moderním greenkeepingu je běžné provádět lehký topdressing greenů po 2–3 týdnech a proto musí být stroje na tuto práci přesné i výkonné zároveň. Rozlišujeme několik druhů pískovačů podle rozmetacího zařízení. Kartáčové pískovače Písek je podáván širokou štěrbinou s hradítkem pro nastavení množství písku ke kartáči, který písek vmetá do trávníku. Výhodou tohoto systému je možnost dávkovat naprosto precizní množství písku a možnost aplikovat i velkou vrstvu při poměrně vysoké pracovní rychlosti. Nevýhodou je omezený záběr daný šířkou zásobníku a kartáče. Objem zásobníku 0,5 až 4 m3 a záběr 70 do 200 cm. Obrázek 55 Popis obrázku (zdroj archiv Hrdina)

Obrázek 56 Kartáčový pískovač (zdroj archiv Hrdina)

307


Diskové pískovače Písek je rozmetán do šířky dvěma protiběžnými disky, šířka rozmetání může být až 12 metrů. Výhodou těchto strojů je vysoký pracovní výkon, což je výhoda hlavně u lehkých a častých aerifikací. Nevýhodou je pak fakt, že písek není prudce vmetán do trávníku, ale dopadá na povrch, dále mírná nerovnoměrnost aplikace a vyšší nároky na kvalifikaci obsluhy. Zásobník pískovače je vybaven podávacím pásem a může být u malých strojů vybaven vlastním podvozkem s motorem a stroj pracuje vedený operátorem. Nebo se používají nástavby na užitková auta, případně závěs traktoru. Největší pískovače pak jsou přívěsy tažené traktorem a jejich pohon zajišťuje hydraulika. Velké pískovače mohou být vybaveny pásovými dopravníky a používají se i na doplňování písku do golfových bunkrů, pro zásobování malých pískovačů (obrázek 58).

Obrázek 57 Diskový pískovač (zdroj archiv Hrdina)

Obrázek 58 Využití diskového pískovače drah na doplňování písku do bunkrů (zdroj archiv Hrdina)

V posledních letech se topdressery používají i na aplikace gumigranulátu do umělých trávníků třetí generace. Zajímavostí jsou i samonakládací pískovače, které se samy sklopí a mohou být naloženy bez nutnosti použití nakladače. Díky tomu stačí na práci s nimi jen jeden pracovník. Podmínkou ovšem je, aby sklad písku nebyl příliš daleko od pískované plochy. Tyto pískovače najdou uplatnění hlavně na menších plochách jako je fotbalové hřiště. Na golfu vzhledem k velké vzdálenosti je třeba vyřešit dopravu písku jiným způsobem.

Obrázek 59 Samonakládací pískovač (zdroj archiv Hrdina)

308


4.3 4.3.1

Secí a dosévací stroje Secí stroje

Jejich úkolem je zapravit rovnoměrně osivo do hloubky 5–10 mm. Podávání osiva na výsevní jednotku zajišťují pryžové nebo gumové kartáče, které osivo rovnoměrně vyhrnují. Regulace výsevku se provádí změnou velkosti vyhrnovacích otvorů. Půda před setím je upravována pomocí mřížovaného nebo cambridžského válce. Po setí je osivo zapraveno zadním válcem, který půdu utuží a zajistí lepší klíčivost. Ručně vedené sečky mají záběr 50–100 cm, traktorem tažené mohou mít záběr až několik metrů.

4.3.2

Stroje pro přísev

Setí se provádí do již vzrostlého trávníku, úkolem těchto strojů je tedy připravit secí lůžko prořezáním nebo vbodnutím trnu do trávníku. Podle tohoto principu dělíme dosévací stroje na hrotové a diskové. Hrotové sečky jsou jednodušší a mohou být použity i pro výsev nových trávníků. Pomocí jednoho či dvou válců s kuželovými hroty vytváří 1000–2000 otvorů na m2 a přes ně vysévají osivo. Následně osivo do otvorů zasmykují kartáč. Hroty sečky jsou na rozdíl od válcového aerifikátoru kuželové.

Obrázek 60 Hrotová sečka se dvěma válci (zdroj archiv Hrdina)

Diskové sečky sejí do drážek, které jsou vyřezány diskovým nožem. Jejich výhodou je stoprocentní účinnost. Nevýhodou pak je řádkový charakter výsevu, který je na trávníku dlouhou dobu patrný. Jsou také pomalejší a náchylnější na poškození v obtížných podmínkách.

Obrázek 61 Secí mechanismus přesné diskové sečky (zdroj archiv Hrdina)

309


4.4

Stroje pro aplikaci chemikálií

Pro aplikaci kapalin na trávník se používají postřikovače. Pro malé plochy se používají ruční postřikovače, pro větší trávníky pak výkonné postřikovače tažené nebo nesené traktorem nebo užitkovým vozíkem. Postřikovač se skládá z nádrže čerpadla, postřikovacích ramen a trysek. Součástí plastové nádrže je i míchací zařízení, které zabraňuje sedimentaci chemikálie. Samozřejmou součástí postřikovače by měly být i nádrže na čistou vodu sloužící k proplachování stroje a umývání obsluhy. Objem nádrže mívá většinou několik set litrů v závislosti na typu nosiče. Záběr ramen pevných je 2–12 m a plovoucích nad 10 m. Plovoucí ramena mají pomocná kola, která zabraňují poškození ramen při práci v terénu. Trysky jsou velmi důležitou součástí postřikovače. Je třeba volit trysky podle typu aplikace, kterou chceme provádět. Kvalitnější postřikovače mívají tři a více tryskové držáky, aby bylo možné snadno trysky měnit podle typu aplikace. Pohon čerpadla je u moderních strojů zajišťován hydraulikou, u starších pak mechanickým pohonem. Důležitá je tlakový regulátor pro nastavení tlaku a průtoku v závislosti na pojezdové rychlosti stroje. Ovládání postřikovače ruční pomocí manuálního ventilu, kterým je pouštěna kapalina do trysek při předem nastaveném tlaku průtoku a konstantní rychlosti vozidla. Abychom věděli, jaké množství postřikovač dává, je ho vždy třeba pro daný typ trysek a chemikálií kalibrovat. Ovládání postřikovače elektronické, které se pomocí elektroventilů řídí podle rychlosti jízdy vozidla. Rychlost jízdy je sledována podle otáček motoru nebo měřena přímo radarem. Tento způsob ovládání je samozřejmě přesnější a umožňuje lepší přizpůsobení aplikace terénu. Další vybavení postřikovače – hadice s postřikovací pistolí pro postřik míst, kam nemůžeme s technikou, pěnový značkovač. Odstavný rám, který je schopen unést plný postřikovač je také velmi důležitý pro případ, že máme namíchanou kapalinu a změní se náhle počasí. Postřikovač je pak možné odstavit plný bez přečerpávání chemikálie.

Obrázek 62 Postřikovač nesený na univerzálním vozíku (zdroj archiv Hrdina)

310


4.5

Rozmetadla průmyslových hnojiv

Ručně vedená – štěrbinová nebo rotační, vždy je třeba řádně kalibrovat na daný typ hnojiva a pojezdovou rychlost. Nesená – disková nebo hubicová – pohon většinou hydraulikou (obrázek 63). Při údržbě trávníků se samozřejmě používá mnoho dalších specializovaných strojů, příkladem je například slupovač drnů RYAN (obrázek 64).

Obrázek 63 Hubicové rozmetadlo hnojiv nesené na vozíku (zdroj archiv Hrdina)

4.6

Obrázek 64 Slupovač drnů fy RYAN (zdroj archiv Hrdina)

Moderní trendy

Mezi zajímavé trendy při vývoji mechanizace pro ošetřování trávníků patří již zmíněné alternativní pohony – akumulátory, LPG. Testování probíhá i s vodíkovými palivovými články. Novinkou jsou i hybridní stroje s kompletně elektrickým pohonem, kde zdrojem energie je spalovací motor. Testují se dálkové způsoby ovládání, technologie GPS, apod. Mezi nejdůležitější však patří ekologie a ekonomika provozu. Ekologie se promítá především do snižování emisí škodlivých plynů, používání biologicky odbouratelných náplní hydrauliky. Výrazný je i tlak na snižování hluku a vibrací strojů, proto se u moderní technologie stále více prosazuje hydraulický nebo elektrický pohon pracovních orgánů na místo mechanického. Index servisovatelnosti Je důležitý parametr, kterým lze relativně objektivním způsobem charakterizovat náročnost nebo naopak snadnost servisu. Je jasné, že snadno servisovatelné stroje budou dlouhodobě v mnohem lepším stavu, i že se snížení provozních nákladů promítne do efektivity stroje a výsledně i do zdraví trávníků. Příklad najdeme na obrázku 65, kde je příklad rotační sekací jednotky v poloze, v níž je údržba nožů velmi snadná.

311

Obrázek 65 Snadný přístup ke všem částem stroje (zdroj archiv Hrdina)


Použitá literatura BEARD, J. B. Turf management for golf courses. 2. vyd. Chelsea, Michigan: Ann Arbor Press, 1998. ISBN 1-57504-092-1. HRABĚ, F. a kol. Trávy a trávníky – co o nich ještě nevíte. Olomouc: Ing. Petr Baštan – Hanácká reklamní, 1993. ISBN 80-903275-0-8. HRABĚ, F. a kol. Trávníkářská ročenka 2005. Olomouc: Ing. Petr Baštan – Hanácká reklamní, 2005. ISBN 80-903275-2-4. HRABĚ, F. a kol. Trávníkářská ročenka 2006. Olomouc: Ing. Petr Baštan – Hanácká reklamní, 2005. ISBN 80-903275-6-7. Hrdina, P., Stavíme golfové hřiště část III/2005, vydala CGF a firma Unigolf TURGEON, A. J. Turfgrass Management. Upper Pearson/Prentice Hal, 2008. ISBN 978-0-13-223616-4.

Saddle

River,

New

GREEN: Časopis českého svazu greenkeeperů. Dostupné z: http://casopis-green.cz/

312

Jersey:


313


Vzdělávání pro lepší zeleň kolem nás Modul BOZP

Bezpečnost a ochrana zdraví při práci při pěstebních a udržovacích pracích Karel Fusek

BOZP na golfových hřištích Ing. Tomáš Hejzlar


314

TENTO GLOBÁLNÍ GRANT JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKY

Modul BOZP

Obsah BEZPEČNOST A OCHRANA ZDRAVÍ PŘI PRÁCI PŘI PĚSTEBNÍCH A UDRŽOVACÍCH PRACÍCH (KAREL FUSEK) .................................................................................................... 318 1 2 3

Úvod....................................................................................................................................... 318 Systém řízení BOZP - základní prvky systému........................................................................ 318 Základní povinnosti BOZP ...................................................................................................... 319 3.1 Pracoviště a pracovní prostředí .................................................................................... 319 3.2 Úkoly v prevenci rizik .................................................................................................... 319 4 Prevence rizik identifikace nebezpečí, hodnocení a omezování rizik.................................... 320 4.1 Všeobecné preventivní zásady...................................................................................... 320 4.2 Kategorizace prací – rizikové práce............................................................................... 320 4.3 Postupy v prevenci rizik ................................................................................................ 321 4.4 Havarijní připravenost a zásahy .................................................................................... 322 4.5 Zásady postupu při identifikaci a hodnocení rizik BOZP ............................................... 322 4.6 Hodnocení rizik ............................................................................................................. 323 5 Poskytování osobních ochranných pracovních prostředků ................................................... 324 6 Používání bezpečnostních značek a značení.......................................................................... 325 7 Základní pravidla BOZP při zahradnických a pěstebních pracích s ručním nářadím ............. 327 7.1 Ruční nářadí a pomůcky ................................................................................................ 327 8 Bezpečnostní zásady pro zajištění bezpečného provozu při práci ve výškách ...................... 328 8.1 Práce nad volnou hloubkou a ve výškách ..................................................................... 328 8.2 Zásady bezpečné práce na žebřících ............................................................................. 330 9 BOZP pro zajištění bezpečného provozu křovinořezů ........................................................... 332 10 BOZP pro zajištění bezpečného provozu ručních motorových řetězových pil ...................... 333 10.1 Osobní ochranné pracovní pomůcky ............................................................................ 334 10.2 Povinnosti obsluhy řetězové pily .................................................................................. 334 10.3 Bezpečný postup kácení stromu ................................................................................... 336 10.4 Správné zásady dodržování požární bezpečnosti při obsluze strojů: ........................... 337 11 Bezpečné používání nebezpečných chemických látek a přípravků ....................................... 338 11.1 Definice a zkratky, základní pojmy ................................................................................ 338 11.2 Hlavní zásady................................................................................................................. 338 11.2.1 Prevence rizik při manipulaci s chemickými látkami: ........................................... 339 11.2.2 Zásady správného nakládání s chemickými přípravky na ochranu rostlin ........... 341 11.3 Postupy v případě havárie ............................................................................................ 344 11.3.1 Okamžitá opatření ................................................................................................ 344 11.3.2 Následná opatření ................................................................................................ 344 11.3.3 Preventivní opatření............................................................................................. 344 11.3.4 Prostředky k likvidaci havárií ................................................................................ 345 11.3.5 Opatření při nehodách, haváriích a požárech ...................................................... 345 12 Zdravotní preventivní péče, zdravotní způsobilost ............................................................... 352 13 Činnost pracovníků při vzniku pracovního úrazu................................................................... 355 14 Bezpečnostní zásady pro zajištění bezpečného provozu elektrických zařízení ..................... 356 14.1 Způsob zajištění ochrany před úrazem elektrickým proudem ..................................... 356 14.2 Nejdůležitější bezpečnostní požadavky pro všechny druhy nářadí a spotřebičů ......... 358

316

Modul BOZP

15

Plán první pomoci – traumatologický plán ............................................................................ 361 15.1 Pravidla základní podpory života u dospělého ............................................................. 361 15.2 Automatizovaný externí defibrilátor (AED) .................................................................. 367 15.2.1 Časná defibrilace AED přístrojem......................................................................... 367 15.2.2 Postup při použití AED.......................................................................................... 368 15.2.3 Program včasné defibrilace na pracovišti ............................................................ 370 15.3 Uzávěr dýchacích cest cizím tělesem - dušení .............................................................. 371 15.4 Zotavovací poloha ......................................................................................................... 372 15.5 Krvácení ........................................................................................................................ 374 15.5.1 Zevní krvácení ...................................................................................................... 374 15.5.2 Vnitřní krvácení .................................................................................................... 376 15.6 Doporučené vybavení lékárničky na pracovišti ............................................................ 379

BOZP NA GOLFOVÝCH HŘIŠTÍCH (TOMÁŠ HEJZLAR) .................................................382 1 2

Úvod ...................................................................................................................................... 382 BOZP při údržbě golfového hřiště – povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance ................. 382 2.1 Přehled platné legislativy .............................................................................................. 383 2.2 Základní dokumentace BOZP na pracovišti .................................................................. 383 3 Práce při údržbě golfového hřiště ......................................................................................... 385 3.1 Práce se strojním zařízením (postupy a pokyny) .......................................................... 385 3.1.1 Pokyny pro bezpečnou práci se stroji na golfových hřištích .................................... 385 3.1.2 Zakázané práce se strojním zařízením...................................................................... 386 3.1.3 Povinnosti obsluhy před zahájením činnosti se strojním zařízením......................... 386 3.1.4 Rizika při práci se strojním zařízením a jejich opatření ............................................ 386 3.2 Manipulace s břemeny ................................................................................................. 387 3.3 Práce s pilami a křovinořezy ......................................................................................... 387 3.4 Práce v dílně .................................................................................................................. 388 3.5 Provozování dopravy .................................................................................................... 389 3.6 Ruční elektrické nářadí ................................................................................................. 390 3.6.1 Ruční nářadí .............................................................................................................. 390 3.6.2 Mechanické ruční nářadí .......................................................................................... 390 3.6.3 Pneumatické nářadí .................................................................................................. 390 3.6.4 Kontroly a revize elektrických zařízení ..................................................................... 391 3.6.5 Rizika při práci s elektrickým nářadím ...................................................................... 391 3.7 Práce ve výškách ........................................................................................................... 391 3.8 Chemické látky .............................................................................................................. 392 3.9 Pracovní úrazy ............................................................................................................... 395 4 Osobní ochranné pracovní prostředky (OOPP) ..................................................................... 396 4.1.1 Příklady použití OOPP dle druhu vykonávané práce ................................................ 396 5 Požární ochrana ..................................................................................................................... 397 Použitá literatura............................................................................................................................ 398

317

Modul BOZP BOZP při pěstebních a udržovacích pracích (Karel Fusek)

Bezpecnost a ochrana zdraví pri praci pri pestebních a udrzovacích pracích Karel Fusek

1 Úvod Podpora péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci (BOZP), ochrana zdraví zaměstnanců a ostatních osob vykonávajících pracovní činnosti (pěstební a udržovací práce), stejně tak i těch, kteří mohou být touto činností nepříznivě ovlivněni a ochrana životního prostředí před nepříznivými účinky práce jsou důležitou součástí politiky členských států Evropské unie. Česká republika se postupně přizpůsobuje podmínkám těchto členských zemí a jsou vytvářeny podmínky pro zavádění systému řízení BOZP.

2

Systém řízení BOZP – základní prvky systému

Výchozím krokem při zavádění systému řízení BOZP i při provádění pěstebních a udržovacích prací je stanovení a zformulování politiky BOZP řídícím managementem dané organizace. Z politiky BOZP by měly vycházet další kroky vedoucí k jejímu naplnění. Těmito kroky jsou:    

plánování, musí vycházet z identifikace nebezpečí, hodnocení rizik a řízení rizik, je základem celého systému BOZP; zavedení a provoz, musí být stanoveny odpovědnosti, pravomoci a příslušné role, včetně poskytnutí odpovídajících zdrojů, které umožní plnění úkolů v oblasti BOZP; kontrola, měření a hodnocení, musí být zaměřena na průběžné sledování dosažených výsledků, identifikaci odchylek, analyzování příčin a provedení korekcí; přezkoumání (zahrnuje opatření k neustálému zlepšování, přecházející v neustálé zlepšování). Zodpovědní vedoucí pracovníci musí přezkoumávat funkčnost systému managementu BOZP.

Poslední krok, zahrnující opatření ke zlepšování, je výchozím podkladem pro stanovení nových cílů politiky BOZP na kvalitativně vyšší úrovni a zároveň také výchozím krokem k absolvování dalšího cyklu. Tímto nepřetržitým procesem je naplňován princip neustálého zlepšování systému řízení. Uplatňování principu neustálého zlepšování je také zárukou trvalé funkčnosti, efektivnosti a zvyšování výkonnosti systému řízení BOZP. Důsledné naplnění požadavků systému řízení, by mělo rovněž napomoci ke zvýšení odpovědnosti jednotlivců za plnění jim stanovených povinností a k zajištění i většího zapojení (osobní angažovanosti) managementu a ostatních zaměstnanců organizace na plnění bezpečnostní politiky a stanovených cílů. Zároveň by mělo vytvořit podmínky pro preventivní předcházení mimořádným událostem a tím i ke snížení úrazovosti a nákladů organizace spojených s jejich likvidací. 318


3

Základní povinnosti BOZP

Právnické a podnikající fyzické osoby musí zajišťovat povinnosti v oblasti BOZP vyplývající z právních předpisů.

3.1

Pracoviště a pracovní prostředí

Zaměstnavatel musí zajistit všechna svá pracoviště tak, aby vyhovovala dotčeným právním předpisům. Požadavky na pracoviště zahrnují požadavky na tato zařízení:          

3.2

provozní budovy; pracoviště; osvětlení pracoviště; teplotu v provozních místnostech; tepelnou zátěž, zátěž chladem a minimální opatření k ochraně zdraví; zátěž hlukem; klimatizace a větrání pracovišť; fyzickou zátěž a prostorové požadavky související s fyzickou zátěží; sanitární a pomocná zařízení, zásobování vodou; pracovní prostředí.

Úkoly v prevenci rizik

Povinnost provádět úkoly v prevenci rizik je zakotvena v Zákoníku práce. Mezi rizika patří všechny zdroje úrazů, průmyslové škodliviny, nadměrné teplo nebo chlad, záření, elektrická energie apod. Riziko je takto definováno jako: „Kombinace pravděpodobnosti a rozsahu možného zranění nebo poškození zdraví zaměstnance, vystaveného v pracovním procesu jednomu nebo více potencionálním zdrojům pracovních úrazů nebo ohrožení zdraví zaměstnance”. Pracovní rizika obvykle dělíme na mechanická, fyzikální, chemická a biologická. Jsou dána pracovními podmínkami, pracovním prostředím a vším, s čím zaměstnanec přichází do styku. Vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, která plní preventivní charakter, se rozumí účelová dělba práce mezi vedoucí zaměstnance, pravidelná kontrola na pracovištích a stanovení odpovědnosti za odstranění zjištěných závad. Smyslem a účelem je vést zaměstnavatele, ale i zaměstnance, k nalezení přijatelné míry rizik. Dosažení tzv. nulového rizika není prakticky možné.

319


4

Prevence rizik identifikace nebezpečí, hodnocení a omezování rizik

Pod tímto pojmem se rozumí veškerá opatření, která jsou zavedena nebo se plánují na všech stupních činnosti organizace k prevenci nebo snížení rizik. Proces, jehož cílem je optimalizace rizika se nazývá hodnocení a řízení rizik. První část tohoto procesu, která se zabývá identifikací, hodnocením a srovnáním rizik, přináší podklady pro druhou část procesu, ve které jsou přijímána opatření pro jejich snížení na minimální míru tzv. eliminace rizik. Nelze-li rizika odstranit, je povinností je vyhodnotit a přijmout opatření k jejich působení tak, aby ohrožení bezpečnosti a zdraví zaměstnanců bylo minimalizováno.

4.1

Všeobecné preventivní zásady

Z těchto zásad musí zaměstnavatel dodržovat při všech opatřeních k prevenci rizik vycházet. Zásadou takto definovanou je povinnost zaměstnavatele přednostně uplatňovat prostředky kolektivní ochrany před riziky oproti prostředkům individuální ochrany. Pod pojmem kolektivní ochrana se rozumí ochrana pro více zaměstnanců společně, pojmem individuální ochrana se rozumí pak poskytování OOPP, pracovních oděvů a obuví, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků a ochranných nápojů. Individuální ochrana však nastupuje až tam, kde nelze vyloučit vlivy kolektivní ochrany. Základní právní normy definující pojmy prevence rizik, riziko a kategorizaci rizik jsou zákon č. 262/2006 Sb. Zákoník práce v platném znění a zákon č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví, Zákon č.20/1966Sb O péči o zdraví lidu v platném znění. Na ně pak navazují příslušné prováděcí právní předpisy, které jsou buď dosud platné, nebo které budou novelizovány či nově precizovány.

4.2

Kategorizace prací – rizikové práce

Vyhláška MZ č. 432/2003 Sb. zařazuje práce do čtyř kategorií: 1. Do první kategorie se zařazují práce vykonávané za podmínek, při nichž podle současné úrovně poznání není pravděpodobný nepříznivý vliv na zdraví zaměstnance. 2. Do druhé kategorie se zařazují práce, při nichž ukazatele faktorů, jimž jsou zaměstnanci vystaveni (dále jen “expozice”), nepřekračují hygienické limity, stanovené zvláštním předpisem a touto vyhláškou, ale nelze vyloučit, že se při této míře expozice neprojeví u vnímavých jedinců nepříznivé účinky na zdraví. Do této kategorie se zpravidla dále zařazují práce, pro jejichž vykonávání jsou zvláštními právními předpisy stanoveny požadavky na zdravotní způsobilost osob, které takovou práci vykonávají. 3. Do třetí kategorie se zařazují práce, při nichž není expozice zaměstnanců faktorům spolehlivě snížena technickými opatřeními na úroveň stanovenou hygienickými limity a pro zajištění ochrany zdraví zaměstnanců je proto nezbytné využívat osobní ochranné prostředky, organizační a jiná ochranná opatření (dále jen ochranná opatření). 320


4. Do čtvrté kategorie se zařazují práce a pracovní procesy spojené s vysokým rizikem ohrožení zdraví, které nelze zcela vyloučit ani při používání dostupných a použitelných ochranných opatření. Faktory a limity pro zařazení prací do kategorie druhé až čtvrté podle měřitelných faktorů jsou uvedeny v příloze vyhlášky. Práce, při kterých jsou hodnoty těchto faktorů příznivější, než odpovídá druhé kategorii, se zařazují do první kategorie. Při zařazování konkrétních prací do kategorií se bere v úvahu vzájemné ovlivňování účinků různých faktorů, pokud je toto ovlivňování na podkladě současných vědeckých poznatků známé.

4.3

Postupy v prevenci rizik

Organizace stanoví, zavede a bude udržovat dokumentované postupy zajišťující: a) b) c) d)

identifikaci nebezpečí hodnocení rizik omezování rizik hodnocení kroků a) až c)

ad a) Identifikace nebezpečí Při identifikaci nebezpečí na pracovišti je nutno brát v úvahu:   

situaci nebo události, popřípadě kombinaci okolností, které by mohly být příčinou úrazu nebo onemocnění; charakter potenciálního úrazu nebo onemocnění, odpovídající příslušné činnosti, výrobku nebo službě; dřívější úrazy, nehody a onemocnění.

V rámci procesu identifikace je třeba rovněž věnovat pozornost:      

způsobu, jakým je práce organizována, řízena a vykonávána, jakož i veškerým změnám těchto podmínek; uspořádání pracovišť, charakteru pracovních procesů, materiálů, strojů a zařízení; výrobě, instalaci a uvádění do provozu, jakož i manipulaci a likvidaci (materiálů, pracovišť, strojů a zařízení); nákupu zboží a služeb; uzavírání kontraktů na dodávky a subdodávky strojů, zařízení, služeb a prací, včetně specifikace kontraktů a závazkových vztahů vůči dodavatelům; kontrole, údržbě, zkoušení, opravám a výměnám (strojů a zařízení).

ad b) Hodnocení rizika Je nutno zhodnotit veškerá rizika, která jsou spojena s každým identifikovaným nebezpečím, a na základě stanovené míry rizika určit priority opatření k omezení rizika. Identifikaci nebezpečí, hodnocení rizika a postupy omezování rizika je třeba podrobovat dokumentovanému hodnocení jejich efektivnosti a v případě nutnosti je upravovat.

321


ad c) Omezování rizika Veškerá rizika, která podle výsledků procesu hodnocení vyžadují omezení, je třeba omezit na základě preferenčního pořadí opatření k omezení rizika (obvykle nazývaného hierarchie opatření), založeného na principu rozumné dosažitelnosti. Za prvořadé opatření k omezení rizika se považuje jeho eliminace.

4.4

Havarijní připravenost a zásahy

Je třeba identifikovat veškeré potenciální havarijní situace a dokumentovat havarijní postupy se zřetelem k zabránění vzniku onemocnění a úrazů nebo jejich zmírnění. Organizace má přezkoumávat a podle potřeby revidovat svou havarijní připravenost a postupy zásahu, zejména po vzniku nehod nebo havarijních situací.

4.5

Zásady postupu při identifikaci a hodnocení rizik BOZP

Identifikace a hodnocení rizik tvoří nedílnou součást zabezpečování BOZP. Proto je bezpodmínečně nutné provádět ji a aktualizovat v pravidelných intervalech (minimálně však 1 krát za 2 roky). Vedoucí pracovníci jsou povinni včas písemně upozornit představitele vedení pro integrovaný systém řízení na skutečnosti, související s nutností doplnění nebo přezkoumání daného stavu v oblasti rizik. Doplnění a přezkoumání rizik včetně stanovení stupně jejich nebezpečnosti je prováděno zejména:     

při zásadních změnách technologie, pořízení nových strojů, změnách postupů; při změně právních předpisů, technických norem a dokumentů; na základě zjištění všech druhů kontrol; na základě výsledku přezkoumání systému BOZP vedením; na základě vyhodnocení důsledků havárie, mimořádného stavu, těžkého či smrtelného pracovního úrazu, nebo provedené analýzy v oblasti rizik.

Návrh na doplnění nebo přezkoumání rizik a jejich stupně nebezpečnosti probíhá v souladu s postupem změnového řízení řídících dokumentů podniku. Doplnění nebo přezkoumání rizik a jejich stupně nebezpečnosti je prováděno podle následujících kroků:  

Představitel vedení schválí na základě předchozího návrhu příslušný pracovní tým a seznámí pracovní tým s tímto řídícím dokumentem. Pracovní tým provede posouzení všech stávajících skutečností, které se týkají identifikace a hodnocení rizik. V odůvodněných případech – viz výše uvedené, provede potřebnou aktualizaci.

322






4.6

Po přezkoumání a následném doplnění rizik (provedení aktualizace příslušné části registru rizik) pracovní tým stanoví stupeň nebezpečnosti rizik na základě schválené metodiky. Vedoucí týmu následně informuje o výsledku doplnění a přezkoumání rizik představitele vedení, a zajistí potřebné změnové řízení.

Hodnocení rizik

Je základním a nezbytným krokem pro zvládnutí jakýchkoliv rizik v podniku. Hodnocení rizik by nemělo být chápáno jako úzce technická záležitost, ale jako kombinace technických, přírodovědných a humanitárních disciplín. Pokud je hodnocení rizik využito v procesu rozhodování, je nutno vzít v úvahu i další aspekty, např. aspekty ekonomické, psychologické i politické. Hodnocení rizik je důležité zejména pro:   

identifikaci hrozícího nebezpečí; stanovení rizika, jako zdroje možného ohrožení zdraví nebo způsobení škody; rozhodnutí, zda je riziko přijatelné.

Hodnocení rizik je prováděno vždy odpovědnými zaměstnanci s praktickými znalostmi pracovních činností. Výhodná je dále spolupráce odpovědných zaměstnanců, např. krizových útvarů, kteří zabezpečují či vykonávají činnosti na jednotlivých úsecích bezpečnosti.

323


5

Poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků

Po provedení identifikace a vyhodnocení rizik je nutné na jejich základě tato rizika omezit. Nelze-li rizika odstranit nebo dostatečně omezit technickými prostředky nebo opatřeními v oblasti organizace práce, je organizace povinna poskytnout zaměstnancům osobní ochranné pracovní prostředky (OOPP). Osobní ochranné pracovní prostředky jsou ochranné prostředky, které musí chránit zaměstnance před riziky, nesmí ohrožovat jejich zdraví, nesmí bránit při výkonu práce a musí splňovat požadavky stanovené prováděcím předpisem. Pravidla pro jejich přidělování, používání a údržbu se zpracovávají do směrnice pro přidělování OOPP. Organizace je povinna poskytovat zaměstnancům, u nichž to vyžaduje ochrana jejich života a zdraví nebo ochrana života a zdraví fyzických osob, k bezplatnému užívání potřebné osobní ochranné pracovní prostředky, jakož i mycí, čistící a desinfekční prostředky v souladu se Zákoníkem práce v platném znění a nařízením vlády č.495/2001Sb. Toto NV stanoví rozsah a bližší podmínky poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků. Všechny dotčené osoby jsou povinny používat při práci osobní ochranné pracovní prostředky a ochranná zařízení. Všechny přidělované OOPP musí mít certifikát a o jejich přidělení se musí vést evidence. V souladu s ustanovením Zákoníku práce poskytování OOPP nesmí být nahrazováno finančním plněním. OOPP se poskytují na ochranu zdraví a života zaměstnanců bezplatně tam, kde není možno zaměstnance chránit kolektivním technickým opatřením. V případě ztráty funkční schopnosti OOPP ji zaměstnavatel vymění za funkční (o nefunkčnosti rozhoduje vedoucí zaměstnanec). Zaniknou-li podmínky pro vybavení zaměstnanců OOPP, je organizace oprávněna vyžadovat vrácení poskytnutých OOPP ve stavu, odpovídajícímu jejich přiměřenému opotřebení. Organizace je oprávněna vymáhat náhradu škody na OOPP, kterou zaměstnanec způsobil ztrátou, nesprávným nebo nedbalým zacházením nebo úmyslným poškozením Organizace vede zpravidla evidenci o vydaných OOPP na evidenčních listech, jejich příjem zaměstnanec stvrzuje svým podpisem. V prostředí, v němž oděv nebo obuv podléhá při práci mimořádnému opotřebení nebo znečištění, poskytuje zaměstnavatel jako osobní ochranné pracovní prostředky též pracovní oděv nebo obuv. Zaměstnavatel je povinen poskytovat zaměstnancům mycí, čisticí a dezinfekční prostředky na základě zhodnocení rozsahu znečištění zaměstnanců při práci nebo jejich ohrožení chemickými látkami a na pracovištích s nevyhovujícími mikroklimatickými podmínkami, v rozsahu a za podmínek stanovených prováděcím předpisem, též poskytuje ochranné nápoje.

324


6

Používání bezpečnostních značek a značení

Každý zaměstnavatel musí v souladu s platnými předpisy označit pracoviště předepsaným značením a bezpečnostními tabulkami. Bezpečnostní a požární značky pro únik a evakuaci osob na únikových cestách musí být zřetelné a čitelné i po zhasnutí osvětlení na komunikaci. Značky zákazu jsou s černým piktogramem na bílém podkladu s červeným přeškrtnutým kruhem:

Obrázek 1 Značky zákazu (zdroj příloha NV 11/2002 Sb.)

Značky výstrahy jsou s černým piktogramem na žlutém podkladu v černém trojúhelníku:

Obrázek 2 Značky výstrahy (zdroj příloha NV 11/2002 Sb.)

325


Značky příkazu mají bílý piktogram v modrém poli:

Obrázek 3 Značky příkazu (zdroj příloha NV 11/2002 Sb.)

Značky požární ochrany – požárně bezpečnostní zařízení, směry cest a informativní značky pro prostředky požární ochrany. Znaky jsou bílé na červeném podkladu:

Obrázek 4 Značky požární ochrany (zdroj příloha NV 11/2002 Sb.)

Informativní značky – Označení místa první pomoci a únikových východů. Znaky jsou bílé na zeleném podkladu:

Obrázek 5 Informativní značky (zdroj příloha NV 11/2002 Sb.)

Doporučené rozměry tabulek – symbol:   

105 x 105mm, 148 x 148mm, 210 x 210mm.

Doporučené rozměry tabulek – únikové východy:  

210 x 105mm, 300 x 150mm.

326


7

Základní pravidla BOZP při zahradnických a pěstebních pracích práce s ručním nářadím  



7.1

Dbát na organizaci práce a uspořádání pracoviště tak, aby práce mohla být prováděna bezpečně. Zabraňovat zbytečnému nadměrnému či jednostrannému fyzickému zatížení, nevhodným pracovním polohám a pohybům, případně alespoň přerušovat práci zařazením bezpečnostních přestávek. Při pracích ve výškách tzn. na stromech, nebo při použití žebříků je třeba postupovat v souladu s NV 362/2005Sb.

Ruční nářadí a pomůcky

Bezpečnostní požadavky na ruční nářadí: 

 

 

Rukojeti, násady a jiná místa, kde je třeba nářadí uchopit, musí být hladce pracována a vhodně tvarována. Násady a rukojeti musí být zajištěny proti uvolnění. Úderné plochy a hroty nářadí nesmějí mít otřep nebo trhliny. Nářadí, nástroje a pracovní pomůcky se smí používat jen pro účely, pro které jsou určeny, poškozené musí být vyřazeny z používání způsobem, který vylučuje možnost jejich opětovného použití. Nářadí musí být bezpečně a přehledně ukládáno na místech k tomu určených. Převážet a přenášet ostré a špičaté nářadí se smí jen v ochranných pouzdrech nebo obalech.

327


8

Bezpečnostní zásady pro zajištění bezpečného provozu při práci ve výškách

8.1

Práce nad volnou hloubkou a ve výškách

Při pracích ve výškách tzn. na stromech, nebo při použití žebříků je pracovník na svém pracovišti ohrožen pádem do hloubky nebo pádem z výšky, propadnutím a sesutím, musí být zajištěn proti pádu. Zajištění pracovníka proti pádu musí být zajištěno vždy při pracovních činnostech nad vodní plochou nebo jinými tekutinami, kde je nebezpečí poškození zdraví a při pracích ve výšce nad 1,5 m. Ochrana proti pádu ve výšce nad 1,5 m není vyžadována, pokud je pracoviště na ploše se sklonem do 10° s jednotyčovým zábradlím výšky 1,1 m kolem celé plochy pracoviště. Technologický postup musí stanovit konkrétní činnosti, které smí poučený pracovník provádět v místě do 1,5 m od hrany možného pádu. Délka pádu při použití osobního zajištění bezpečnostním pásem může být maximálně 0,6 m, postrojem bez tlumiče 1,5 m a postrojem s tlumičem pádu maximálně 4 m. Místo upevnění musí zajistit ochranu ve směru pádu o statické síle 15 kN.

Obrázek 6 Práce v koruně stromu (zdroj Fusek)

Materiály, větve odřezky vznikající při pracích ve výškách (na stromech) musí být zajištěny tak, aby nedošlo k jeho sklouznutí, pádu nebo sfouknutí větrem. Prostory pod pracovní plochou ve výšce musí být zajištěny:     

vyloučením provozu v blízkosti pod pracovištěm ve výšce; užitím ochranné konstrukce v prostoru práce; užitím záchytné konstrukce pod pracovní plochou; dvoutyčovým zábradlím výšky 1,1 m s tyčemi ukotvenými na nosných sloupcích; střežením prostoru pod pracovištěm;

328


Ochranné pásmo pod pracovní plochou musí mít šířku:    

1,5 m při práci ve výšce max. 10 m; 2,0 m při práci ve výšce max. 20 m; 2,5 m při práci ve výšce max. 30 m; 10 % výšky objektu pokud práce probíhají ve výšce nad 30 m.

Pokud práce probíhají na pracovní ploše se sklonem nad 25°, rozšiřuje se ochranné pásmo o 0,5 m. Při pracovních činnostech, kdy se provádí postupné zvyšování konstrukce je nutno i zvyšovat pracoviště tak, aby pracovali v obvyklé výšce nad pracovní plochou a vzájemně se neohrožovali s ostatními pracovníky. Ke zvyšování místa práce se nesmí používat jiná zařízení, než ta, která jsou k tomu účelu určená. Práce na nechráněném prostoru a ve výškách musí být přerušeny pokud:      

je v době pracovní činnosti silný déšť, sněží, nebo se tvoří námraza; je mlha s viditelnosti do 30 m; je teplota okolí nižší než –10°C; je vítr o rychlosti více než 8 m/s na zavěšených konstrukcích; je vítr o rychlosti více 5 m/s na žebřících s použitím osobních zajištění; je vítr o rychlosti více než 10,7 m/s u všech ostatních činností.

Obrázek 7 Práce ve výškách (foto Fusek)

329


8.2

Zásady bezpečné práce na žebřících

Povinností každého zaměstnavatele, který používá žebříky pravidelně provádět, podle požadavku technických norem zkoušky stability a pevnosti žebříku nejméně jedenkrát ročně. Technické normy platné v současné době však tyto zkoušky nevyžadují. Postačí, když zaměstnavatel provede nejméně 1x ročně prohlídku všech žebříků. Žebříky, které jsou poškozené, nesmí být používány. Vizuální prohlídky žebříků se musí provádět při výdeji ze skladu nebo příjmu do skladu a před každým použitím. Kontroluje se především: zda jednotlivé části žebříku nejsou prasklé nebo nalomené, uvolněné, neodborně opravené nebo jinak poškozené. Před použitím je nutno také zkontrolovat stabilitu žebříků. U dvojitého žebříku (štafle) musí být dokonalý styk všech čtyř bočnic s rovnou podložkou. U jednoduchého žebříku musí mít všechny konce štěřínů (bočnic) dokonalý styk se svislou rovinou, o kterou se žebřík opírá, a vodorovnou rovinou, na které stojí. Zjistí-li se na žebříku závada, musí být ihned vyřazen. Doporučujeme označit žebříky, které užíváte tak, aby mohly být evidovány a kontrolovány. Při práci se žebříkem musí být splněny následující podmínky. Sklon jednoduchého žebříku má být 2,5 : 1, volný prostor za žebříkem u paty žebříku 0,18 m, do strany 0,6 m. Na žebříku se může stát chodidly nejvýše 0,8 m od horní části u jednoduchého žebříku, 0,5 m u dvojitého. Žebřík musí být zajištěn proti posunutí, bočnímu vychýlení, zvrácení nebo rozevření. Sbíjené žebříky (do délky 3,5 m) se smějí používat jen pro výstup na lešení. Příčle musí mít zapuštěny. Při práci ze žebříku se nesmějí provádět takové práce, při kterých se pracovník nemůže alespoň jednou rukou zachytit, pokud hrozí nebezpečí pádu. Při práci ze žebříku, pokud pracovník stojí chodidly 5m a výše, musí být zabezpečen proti pádu ochranným osobním zabezpečením.

Obrázek 8 Piktogramy zákazu při práci ze žebříku (zdroj technická dokumentace žebříků ALVE 2007)

Na žebříku mohou být prováděny jen krátkodobé, fyzicky nenáročné práce při použití ručního nářadí. Po žebříku mohou být vynášena nebo snášena jen břemena o hmotnosti do 15 kg. Po žebříku nesmí vystupovat, sestupovat ani na něm pracovat současně více než jedna osoba. Na žebříku smí zaměstnanec pracovat jen, stojí-li chodidly nejméně 0,8 m pod horním koncem opěrného žebříku nebo 0,5 m pod horním koncem dvojitého žebříku. Při výstupu, sestupu a práci na žebříku musí být pracovník obrácen obličejem k žebříku a v každém okamžiku musí mít možnost bezpečného uchopení a spolehlivou oporu.

330


Pro upevnění nářadí (např. klíčů, šroubováků, kladívka apod.) nebo uložení drobného materiálu (např. hřebíků, šroubů apod., musí pracovník použít vhodnou výstroj nebo k tomu upravený pracovní oděv. Žebříky používané pro výstup nebo sestup musí svým horním koncem přesahovat výstupní či nástupní plošinu nejméně o 1,1 m, přičemž tento přesah může být nahrazen pevnými madly nebo pevnou částí konstrukce, za kterou se může pracovník spolehlivě přidržet. Žebřík musí být postaven tak, aby byla zajištěna jeho stabilita. Přenosný žebřík musí být postaven na stabilním, dostatečně velkém, nepohyblivém podkladu. Sklon žebříku má být 3 : 1. Obrázek 9 Nestabilní

Zaměstnavatel musí zajistit provádění prohlídek žebříků v souladu podklad žebříku s návodem na jejich používání. Je zakázáno provádět na žebříku (zdroj VÚBP 2007) práce, při nichž se používá nebezpečných nástrojů nebo nářadí jako např. přenosných řetězových pil, ručního pneumatického nářadí apod. Je zakázáno používat žebřík jako přechodový můstek, pokud není výrobcem k takovému použití určen. Je zakázáno používat žebříky s uvolněným kováním, poškozenými příčlemi nebo štěřinami. Je zakázáno shazovat se žebříků předměty a materiál, není-li možné předpokládat jejich dopad na bezpečné místo, nebo jestliže by tyto mohly strhnout pracovníka s výšky. Je zakázáno provádět práce na žebříku za nepříznivé povětrnostní situace, kdy může být ohrožena bezpečnost nebo zdraví zaměstnance. Stojí-li pracovník při práci na žebříku výše než 5m nad úrovní terénu musí být spolehlivě zajištěn proti pádu zaměstnavatelem určenými osobními ochrannými pracovními prostředky.

331


9

Bezpečnostní zásady pro zajištění bezpečného provozu křovinořezů

Platí přiměřeně i pro travní sekačky a motorové pily. Vedoucí pracovníci zodpovědní za provoz jsou povinni zajistit: 



  

  



Přidělit k používání jen stroj, který byl schválen příslušným schvalovacím orgánem a je vybaven předepsaným bezpečnostním zařízením. Používat jen stroje, o nichž bylo vydáno ujištění o prohlášení výrobce nebo dovozce o shodě (předložení písemného ujištění o tom, že výrobce nebo dovozce daného typu stroje k němu vydal prohlášení o shodě si vyžádat od distributora). Při práci se stroji dodržovat pracovní režim stanovený pro daný typ Hlavním hygienikem ČR (tj. dodržovat expoziční dobu stanovenou pro daný typ stroje na základě zjištěných hodnot hluku a vibrací (tento údaj by měl být uveden v návodu k používání poskytovaném uživateli distributorem, a to s každým novým výrobkem); práci pravidelně přerušovat nejméně desetiminutovými přestávkami, přičemž by práce neměla přesáhnout stanovenou úhrnnou dobu. Technologické postupy pro práce se stroji upravit tak, aby z nich vyplývaly pracovní přestávky vedoucí k přerušování expozice. Během pracovních přestávek nevystavovat obsluhu dalšímu působení nadměrného hluku a vibrací. Obsluhu stroje vybavit osobními ochrannými prostředky, které ji ochrání před pracovními riziky, především před rizikem nadměrného hluku a vibrací, ale též před zraněním odlétnuvší částí řezaného materiálu, před chladem atd. (zajistit přitom používání těchto ochranných prostředků obsluhou, a to zejména prováděním kontrol používání přidělených osobních ochranných pracovních prostředků na základě určených rizik. Ochranné prostředky poskytované k ochraně před nadměrným hlukem musí být účinné v oblasti hladin hluku stanovených pro daný typ stroje). Vybavit obsluhu stroje pro případ úrazu obvazovým balíčkem a v případě práce na vzdáleném pracovišti lékárničkou. Nepověřovat prací zaměstnance, kteří nejsou zdravotně způsobilí, nejsou starší 18 let a nejsou-li k obsluze stroje vyškoleni. Pověřovat prací se strojem mladistvé pouze v případě, že splňují podmínky stanovené příslušnými předpisy a v případě, že se jedná o přípravu na povolání, jeli přitom zajištěna dostatečná ochrana odborným dozorem příp. organizačními opatřeními, za současného použití předepsaných ochranných prostředků. Práci organizovat tak, aby pracovník nebyl na pracovišti osamocen.

332




Zajistit, aby byl v bezpečné vzdálenosti od jednotlivě pracující obsluhy stroje přítomen další pracovník, který alespoň v půlhodinových intervalech zkontroluje zrakem nebo sluchem (voláním, případně domluvenými signály) pracovníka obsluhujícího stroj.

Osoby, které obsluhují zařízení, jsou seznámeni s možnými riziky, jako i s prevencí těmto rizikům předcházet v rámci periodického školení:     

lidské faktory; vzájemné působení mezi osobami; psychologické hledisko; znalost obsluhovat dané zařízení; tendence k odchýlení od stanovených zásad pro obsluhu, údržbu, zjednodušování práce nebo neprovedení předepsaných úkonů.

V plné míře musí být splněna kvalifikace obsluh a školení a seznámení s provozním řádem, které zahrnují i prevenci rizik. Pracovní postup pro obsluhu a údržbu je stanoven v technické dokumentaci. Selhání lidského faktoru nelze zcela vyloučit, musí být prováděna důsledná kontrola a dodržování stanovených pracovních postupů. Vybavení OOPP musí odpovídat druhu prováděné práce:  

při vyžínání – normální pracovní oděv, ochrana zraku a sluchu, rukavice; při výřezu stromků a keřů – neprořezné kalhoty a boty, kompletní přilba, rukavice.

Obrázek 10 Piktogramy pro ochranné pomůcky (zdroj technická dokumentace vyžínače SOLO)

333


10 Bezpečnostní zásady pro zajištění bezpečného provozu ručních motorových řetězových pil 10.1 Osobní ochranné pracovní pomůcky Nutno používat tyto OOPP:    

ochranná přilba s chrániči sluchu a zraku; ochranný oděv s neprořeznou vložkou; protipořezová obuv s neprořeznou špičkou; rukavice.

Zásady bezpečné práce:     

pilu držet oběma rukama; dbát na pevný a bezpečný postoj, nestát pod odřezávanou větví; práce u elektrického vedení až do 10 m vzdálenosti je zakázána; za ohrožený prostor se považuje okruh 10 m od místa vyvětvování; před zahájením prací musí být zajištěny ústupové cesty.

Základní pravidla prevence rizik pro vyvětvovací i jednoruční motorové pily:      

pilu nepoužívat na nestabilních pracovištích, nepracovat na žebříku; při práci ve výšce nad 5 m použít vysokozdvižnou plošinu, nebo jinou speciální techniku určenou pro práci ve výškách; nepracovat v koruně bez patřičného vybavení, pracovník musí být jištěn dalším zaměstnancem; je zakázáno pracovat při teplotě pod –10 °C a při povětrnostní situaci, kdy dochází k nebezpečnému výkyvu korun; před zahájením prací musí být vymezen ohrožený prostor a stanovena pravidla signalizace; pracovník i řetězová pila musí být při výstupu do koruny stromu, během práce i sestupu zajištěn i proti pádu samostatnými jistícími prostředky, upevněnými k plošině nebo ke stromu mimo zónu prováděné práce.

10.2 Povinnosti obsluhy řetězové pily Před zahájením práce je pracovník povinen: a) zkontrolovat záznamník motorové pily a zápis o výsledku poslední kontroly; b) prověřit funkci automatického vypínání chodu řetězu při volnoběžném chodu motoru; c) prověřit funkci bezpečnostní brzdy řetězu; d) prověřit funkci pojistky plynu;

334


e) zkontrolovat naostření řetězu, jeho správné napnutí, správnost funkce olejové pumpy pro mazání řetězu, promazání, popř. rolky na konci lišty; f) zjištěné závady neprodleně odstranit popř. oznámit nadřízenému. Během práce je pracovník povinen: a) b) c) d)

dodržovat bezpečnostní předpisy pro práci s řetězovou pilou; dodržovat technologické postupy pro jednotlivé práce; dodržovat návod výrobce; respektovat zakázané práce.

Dále je pracovník povinen: a) při startování musí být pila postavena na vhodném a bezpečném místě, řetěz se nesmí dotýkat žádného předmětu, spodní část zadní rukojetí pily musí být přidržována špičkou nohy a levá ruka přidržuje pilu k zemi za trubkovou rukojetí; b) při manipulaci s pohonnými hmotami dodržovat požární předpisy; c) s motorem v chodu je možno pilu přenášet na vzdálenost max. 150 m, vždy lištou dopředu; na vzdálenost nad 150 m se přenáší s motorem v klidu; d) pilu transportovat jen s nasazeným chráničem pilového řetězu; e) před řezem je třeba nasadit pilu opěrkou o řezané dřevo a lištu s běžícím řetězem volně přitlačovat do řezu na plný plyn; f) pilový řetěz se z řezu vysunuje při snížených otáčkách motoru za chodu řetězu; g) při přetržení řetězu musí být motor okamžitě zastaven; h) při přetížení pily a klesání otáček motoru je nutné snížit záběr pily do řezu; i) při práci, kdy hrozí nebezpečí svírání pily v řezu, musí být přidělen k takové práci pomocník, který nadzvedáváním přeřezávaného materiálu vhodnými pracovními pomůckami (sochorem, sapinou) předchází svírání; j) pomocník nesmí stát proti běžícímu řetězu; k) při práci je dovoleno používat jak odbíhající tak nabíhající část řetězu; l) při řezání s odbíhající částí řetězu se může pila, zejména při nasazení vzepřít; motor musí proto před nasazením pily do řezu dosáhnout plných otáček; m) nebezpečí vzepření (zpětného vymrštění pily) při řezání s nabíhající částí řetězu při sevření na horní straně lišty je nutno vyloučit; n) pilu musí pracovník při práci pevně držet oběma rukama za rukojetí; o) během práce je nutno sledovat napnutí řetězu, zvláště nového, který se zpočátku více vytahuje, správné napnutí nesmí vykazovat provis řetězu z lišty a musí dovolit ruční posunutí řetězu v liště.

335


10.3 Bezpečný postup kácení stromu V prostoru kácení a ústupových cest (vyznačeno červeným tečkováním) odstranit větve, keře a jiný materiál bránící bezpečnému ústupu. Z kmene je nutno odstranit případné výmladky a větve bránicí volnému pohybu a přístupu ke kmeni.

Obrázek 11 Postup kácení stromu (zdroj E BOZP, 2008)

Památné stromy Je-li třeba památné stromy zabezpečit před škodlivými vlivy z okolí, vymezí pro ně orgán ochrany přírody, který jej vyhlásil, ochranné pásmo, ve kterém lze stanovené činnosti a zásahy provádět jen s předchozím souhlasem orgánu ochrany přírody. Pokud tak neučiní, má každý strom základní ochranné pásmo ve tvaru kruhu o poloměru desetinásobku průměru kmene měřeného ve výši 130 cm nad zemí. V tomto pásmu není dovolená žádná pro památný strom škodlivá činnost, například výstavba, terénní úpravy, ořezy, odvodňování, chemizace.

336


10.4 Správné zásady dodržování požární bezpečnosti při obsluze strojů a) Plnění nádrže pohonnými hmotami, seřizování palivového systému a karburátoru se nesmí provádět v blízkosti otevřeného ohně a platí přísný zákaz kouření. Motor musí být zastaven (kromě seřizování karburátoru). b) Po naplnění paliva je nutno před startováním stroj přemístit na jiné místo, aby se zabránilo případnému zapálení přeteklého paliva. c) Palivo se musí nalévat do nádrže pozorně, pomocí nálevky, aby benzin nestékal na hlavu válce. d) Platí zákaz startování a provozu stroje s výbušným motorem v prostorách, kde je zákaz používání a manipulace s otevřeným ohněm. Pracovat startovat v uzavřených prostorách je povoleno, pokud je zajištěno odsávání spalin. e) pohonné hmoty je možno přechovávat pouze ve vhodných označených uzavřených kanystrech, uložených na bezpečném místě.

337


11 Bezpečné používání nebezpečných chemických látek a přípravků v rámci pěstebních a udržovacích prací 11.1 Definice a zkratky, základní pojmy Chemické látky jsou chemické prvky a jejich sloučeniny v přírodním stavu nebo získané výrobním postupem včetně případných přísad a rozpouštědel nezbytných pro uchování jejich stability a jakýchkoliv nečistot přírodního původu nebo vznikajících ve výrobním procesu, s výjimkou rozpouštědel, která mohou být z látky oddělena beze změny jejího složení nebo ovlivnění její stability, (dále jen látky). Chemické přípravky jsou směsi nebo roztoky složené ze dvou nebo více chemických látek (dále jen přípravky). Klasifikace je zhodnocení, zda látky nebo přípravky mají jednu nebo více nebezpečných vlastností a jejich zařazení do jednotlivých skupin nebezpečnosti. Distributor je právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která látky nebo přípravky prodává, jejich prodej zprostředkovává nebo jiným způsobem je poskytuje dalším osobám, i když svou činností vlastnosti látek nebo přípravků přímo neovlivňuje. Výrobcem je právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která vyrábí nebo i jen vyvinula látky nebo přípravky, které hodlá uvést na trh pod svým jménem; za výrobce se považuje i právnická osoba mající sídlo v České republice, která je písemně zmocněna zahraničním výrobcem k jeho zastupování na území České republiky. Bezpečnostní list je souhrn identifikačních údajů o výrobci nebo dovozci, o nebezpečné látce nebo přípravku a údajů potřebných pro ochranu zdraví člověka nebo životního prostředí. Nakládání s látkou nebo přípravkem je každá činnost, jejímž předmětem je látka nebo přípravek, jejich výroba, dovoz, vývoz, distribuce, používání, skladování, balení, označování a přeprava. Autorizovanou osobou je fyzická osoba, která je držitelem platného rozhodnutí o udělení autorizace podle tohoto zákona.

11.2 Hlavní zásady Základním krokem při nakládání s chemickými látkami a přípravky je zabezpečení klasifikace chemických látek a přípravků v používání. Údaje o klasifikaci látek a přípravků a jejich množství jsou výchozí informací pro zavedení určitého režimu při nakládání s chemickými látkami a přípravky a plnění povinností.

338


11.2.1

Prevence rizik při manipulaci s chemickými látkami:

Vybraná ustanovení bezpečnostního předpisu upravujícího zásady hodnocení a eliminace rizik.(Zákon 309/2006 Sb. o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci). Požadavky na výrobní a pracovní prostředky a zařízení § 4: Zaměstnavatel je povinen zajistit, aby stroje, technická zařízení, dopravní prostředky a nářadí byly z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vhodné pro práci, při které budou používány. Stroje, technická zařízení, dopravní prostředky a nářadí musí být: a) vybaveny ochrannými zařízeními, která chrání život a zdraví zaměstnanců; b) vybaveny nebo upraveny tak, aby odpovídaly ergonomickým požadavkům a aby zaměstnanci nebyli vystaveni nepříznivým faktorům pracovních podmínek; c) pravidelně a řádně udržovány, kontrolovány a revidovány. (2) Bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, dopravních prostředků a nářadí stanoví prováděcí právní předpis. Požadavky na organizaci práce a pracovní postupy § 5: Zaměstnavatel je povinen organizovat práci a stanovit pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti, a aby zaměstnanci: a) nevykonávali činnosti jednotvárné a jednostranně zatěžující organismus. Nelze-li je vyloučit, musí být přerušovány bezpečnostními přestávkami; v případech stanovených zvláštními právními předpisy musí být doba výkonu takové činnosti v rámci pracovní doby časově omezena; b) nebyli ohroženi padajícími nebo vymrštěnými předměty nebo materiály; c) byli chráněni proti pádu nebo zřícení; d) nebyli ohroženi dopravou na pracovištích; e) na pracovišti se zvýšeným rizikem nepracovali osamoceně bez dohledu dalšího zaměstnance, pokud jejich ochranu nezajistí jinak; f) nevykonávali ruční manipulaci s břemeny, která může poškodit zdraví, zejména páteř. (2) Bližší požadavky na způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit, stanoví prováděcí právní předpis. Bezpečnostní značky, značení a signály § 6: Na pracovištích, na kterých jsou vykonávány práce, při nichž může dojít k poškození zdraví, je zaměstnavatel povinen umístit bezpečnostní značky a značení a zavést signály, které poskytují informace nebo instrukce týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a seznámit s nimi zaměstnance. Bezpečnostní značky, značení a signály mohou být zejména obrazové, zvukové nebo světelné.

339


Vzhled, umístění a provedení bezpečnostních značek a značení a zavedení signálů stanoví prováděcí právní předpis. Rizikové faktory pracovních podmínek a kontrolovaná pásma § 7: Jestliže se na pracovištích zaměstnavatele vyskytují rizikové faktory, je zaměstnavatel povinen pravidelně, a dále bez zbytečného odkladu vždy, pokud dojde ke změně podmínek práce, měřením zjišťovat a kontrolovat jejich hodnoty a zabezpečit, aby byly vyloučeny nebo alespoň omezeny na nejmenší rozumně dosažitelnou míru. Při zjišťování, hodnocení a přijímání opatření k dodržení nejvyšších přípustných hodnot je povinen postupovat podle zvláštních právních předpisů. Rizikovými faktory jsou zejména faktory fyzikální (například hluk, vibrace), chemické (například karcinogeny), biologické činitele (například viry, bakterie, plísně), prach, fyzická zátěž, psychická a zraková zátěž a nepříznivé mikroklimatické podmínky (například extrémní chlad, teplo a vlhkost). Nelzeli výskyt biologických činitelů a překročení nejvyšších přípustných hodnot rizikových faktorů vyloučit, je zaměstnavatel povinen omezovat jejich působení technickými, technologickými a jinými opatřeními, kterými jsou zejména úprava pracovních podmínek, doba výkonu práce, zřízení kontrolovaných pásem, používání vhodných osobních ochranných pracovních prostředků nebo poskytování ochranných nápojů. Při péči o zeleň jsou používány různé nebezpečné chemické látky a přípravky, přičemž práce s nimi představuje specifický zdroj ohrožení zdraví, případně i života. Je v zájmu každého, kdo s těmito látkami pracuje, ochránit se před škodlivými účinky všech používaných látek. Základní povinností zaměstnavatelů je tedy vytvořit podmínky pro to, aby jejich zaměstnanci nebyli prací s chemickými látkami a přípravky ohrožováni. Mimo přípravků na ochranu rostlin, na které se vztahuje zákon č. 326/2004 Sb., jsou v zemědělství, zejména při dopravě materiálů a opravách mechanizace, používány chemické látky a přípravky, na které se vztahuje zákon č. 356/2003 Sb., jako např. čisticí a dezinfekční prostředky, rozpouštědla, pohonné hmoty, chladicí kapaliny, kapaliny do nemrznoucích směsí (fridex), brzdové kapaliny, elektrolyty v bateriích, které jsou vzhledem ke svým vlastnostem látkami nebezpečnými. V důsledku používání obou skupin látek a přípravků se pak v zemědělství vyskytují nebezpečné odpady. Osoby pečující o zeleň jsou neustále vystaveni nebezpečí nemoci z povolání jako plicní choroby, artritida, ztráta sluchu a rakovina kůže. Dalším nebezpečím jsou pracovní úrazy vlivem chemikálií a strojních zařízení. Jednou z potíží, které tyto osoby čelí, je fakt, že lidi, dobře nechápou nebezpečí a neuvědomují si, že k postřikům používají nebezpečné látky. Je nutno zabezpečit, abychom se chránili před rizikem a varovali před riziky při ošetřování zeleně. Jedno z největších rizik při údržbě zeleně představují důsledky používání chemických látek a jejich dlouhodobé působení na osoby.

340


11.2.2

Zásady správného nakládání s chemickými přípravky na ochranu rostlin

V současné době je základní právní normou v této oblasti zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změnách některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a jeho prováděcí předpisy. Předmětem zákona je stanovení práv a povinností podnikajících právnických i fyzických osob při zjišťování vlastností chemických látek a chemických přípravků a při jejich klasifikaci podle těchto vlastností, při jejich registraci, evidenci, oznamování, při jejich uvádění na trh a do oběhu a při nakládání s nimi a vymezení působnosti správních úřadů při zajištění ochrany zdraví člověka a životního prostředí před škodlivými účinky těchto látek a přípravků a stanovení působnosti státních organizací pověřených dozorem nad dodržováním tohoto zákona. Tento zákon se nevztahuje na některé skupiny látek a přípravků, i když mají nebezpečné vlastnosti, např. na potraviny, léčiva, kosmetické prostředky, krmiva, hnojiva, pomocné půdní látky, pomocné rostlinné přípravky a substráty, přípravky na ochranu rostlin atd., pokud nakládání s nimi je upraveno zvláštními právními předpisy, a na některé zvláštní režimy nakládání s nimi (přeprava v silniční, železniční a další dopravě, dodávka plynu ve veřejném zájmu). Nebezpečné látky a přípravky jsou takové látky a přípravky, které vykazují jednu nebo více nebezpečných vlastností, a pro tyto své vlastnosti jsou klasifikovány za podmínek stanovených zákonem č. 356/2003 Sb. jako výbušné, oxidující, extrémně hořlavé, vysoce hořlavé, hořlavé, vysoce toxické, toxické, zdraví škodlivé, žíravé, dráždivé, senzibilizující, karcinogenní, mutagenní, toxické pro reprodukci, nebezpečné pro životní prostředí. Chemické přípravky sloužící k ochraně rostlin se nazývají pesticidy, podle svých účinků a podle účelu použití se rozdělují na tyto druhy:       

insekticidy působící proti hmyzu; akaricidy působící proti zárodkům hmyzu; rodenticidy působící proti škodlivým hlodavcům; herbicidy působící proti plevelům; arboricidy působící proti nežádoucím dřevinám; fungicidy působící proti parazitujícím houbám; mořidla osiv působící proti původcům chorob rostlin.

Tyto látky jsou vzhledem ke svým nebezpečným vlastnostem často klasifikovány jako vysoce toxické, toxické, zdraví škodlivé, dráždivé, senzibilizující při styku s pokožkou nebo sliznicemi. Zásady bezpečné manipulace: Některé postřiky vyžadují používat více ochrany než jiné, ale existují obecná pravidla, jež se vztahují na všechny postřiky. Je nutno mít na paměti, že řádné čištění postřikovacího zařízení a likvidace chemického odpadu je stejně důležitá pro vaše bezpečí jako používání

341


ochranného vybavení při postřikování. Je důležité se seznámit s údaji o bezpečnosti (bezpečnostní list viz příloha) a zjistit, které postřiky pro vaše úkony lze bezpečně použít i v blízkosti zvířat, případně jaká ochranná opatření kvůli nim zavést. Je nutno si uvědomit, že postřiky mohou být větrem rozneseny na dlouhou vzdálenost, a že je nezbytné, plné pochopení údajů o bezpečnosti obsažené v bezpečnostním listu před zahájením postřiku. V údajích naleznete kontaktní telefonní číslo, na které se obracejte pro vysvětlení poskytnutých informací nebo s dotazy o použití postřiku, jež nejsou obsaženy v údajích. Zvažte také důsledky skladování postřiků na a jak toto bezpečně provést. Většina postřikovačů může způsobit zranění nebo škody, pokud se s nimi patřičně nezachází a pokud nejsou správně použity. Je nutno je používat v souladu s technickou dokumentací a údaji o bezpečné obsluze od dodavatele. Důležité je seznámit se s dokumentací, popisky a údaji o bezpečnosti, kontrola postřikovacího zařízení, bezpečné postupy zacházení, ochranné vybavení, zajištění proškolení osob. Je nutno mít na paměti, že pesticidy se do těla mohou dostat:   

absorpcí v kontaktu s pokožkou, zvláště očima; nadýcháním zplodin, výparů a prachu; náhodným polknutím při jídle, pití nebo kouření.

Účinnost ochranného vybavení, při manipulaci a čištění a rizika kontaminace chemickou látkou, vážnost zranění pracovníka je možno zlepšit těmito zásadami pro bezpečnou manipulaci: 









Pro postřiky použijte co nejméně toxický pesticid. (nebezpečné látky a přípravky, které vykazují co nejmenší intenzitu nebezpečných vlastností, vybírat látky s nejnižšími parametry nebezpečnosti). Zabezpečte činnosti s nebezpečnými látkami a přípravky (např. používání, skladování, balení, označování, přeprava a zneškodňování) jen osobami odborně způsobilými. Je nutno zajistit osobám, které provádějí činnosti (nakládají) s nebezpečnými látkami a přípravky, dostatečné a přiměřené informace a pokyny k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, zejména je seznámit s riziky, s výsledky vyhodnocení rizik a s opatřeními na ochranu před působením těchto rizik. Pověřujte činnostmi s nebezpečnými látkami a přípravky (např. používání, skladování, balení, označování, přeprava a zneškodňování) jen osoby zdravotně způsobilé, tj. osoby, u nichž byla zdravotní způsobilost k výkonu této činnosti schválena lékařem. Pověřujte činnostmi s nebezpečnými látkami a přípravky jen osoby, které jsou seznámeny s právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti práce, bezpečnosti technických zařízení a ochrany zdraví při práci, vztahujícími se k činnosti s nebezpečnými látkami a přípravky. Použijte pouze doporučené množství pesticidu pro jednotlivou činnost. Připravte přesné množství potřebné pro okamžité použití.

342




             



Vyhledejte rizika při činnostech, které budou prováděny, rizika na pracovištích, u strojů a zařízení, související zejména s nebezpečnými látkami a přípravky, zjistit jejich zdroje a příčiny a přijmout opatření k jejich odstranění (např. poskytnout osobám potřebné OOPP). Používejte ochranný oděv a vybavení podle údajů v bezpečnostním listu. Zajistěte potřebné prostředky pro poskytnutí první pomoci. Zaznamenávejte si každé použití a jeho výsledek. Zajistěte, že postřikovač bude správně fungovat a že neprotéká. Nepijte, nejezte a nekuřte při přelévání, mísení postřiku a při postřikování. Nelijte koncentrované pesticidy do nádrží vyšších než vaše ramena. Při práci s vysoce toxickými pesticidy nepracujte sami, případně udržujte nějakou formu mobilního spojení. Postřikujte s minimálním rozptylem, nejlépe za slabého větru. Nikdy nepostřikujte za silného větru. Použitím správných filtrů a struktury pesticidu zabraňte ucpání trysky. Voda a vybavení musí být čisté. Ucpané trysky vyčistíte měkkým kartáčkem nebo tlakovým vzduchem. Nikdy trysky nevysávejte nebo neprofukujte. Zhruba vyčistěte všechno postřikovací a ochranné vybavení, pokud nehrozí, že odpadní voda kontaminuje životní prostředí nebo způsobí jiné nebezpečí. Pracovní oděv perte odděleně od domácího, nebo používejte jednorázový oděv. Po postřikování po manipulaci s pesticidy si před jídlem, pitím, toaletou a kouřením umyjte ruce mýdlem a vodou. Zajistěte asanační prostředky pro likvidaci poruch a havárií vzniklých při používání nebezpečných látek a přípravků. Zajistit, aby stroje, technická zařízení, dopravní prostředky, přístroje a nářadí používané při činnostech s nebezpečnými látkami a přípravky byly v dobrém technickém stavu, byly pravidelně a řádně udržovány, kontrolovány a revidovány. V případech, že organizace nebo podnikající fyzická osoba nemá dostatečné technické nebo personální zajištění pro činnosti s nebezpečnými látkami a přípravky, zajišťovat tuto činnost externími organizacemi či osobami.

343


11.3 Postupy v případě havárie Havárie je takový stav, při kterém může být ohroženo či poškozeno zdraví obyvatelstva, nebo může dojít k ohrožení či poškození životního prostředí. Likvidace havárie se skládá z realizace okamžitých a následných opatření.

11.3.1

Okamžitá opatření

Prvotní zásah směřuje v rámci lokalizace a likvidace havárie k vyloučení možných ohrožení či poškození zdraví lidí nebo složek a prvků životního prostředí. V jeho rámci je nezbytně nutné:   

urychleně jakýmkoli způsobem zabránit dalšímu úniku nebezpečných látek ze zařízení či obalů (přerušení čerpání, utěsnění prasklin a jiných netěsností apod.); zabránit vniknutí látek do kanalizace nebo vodního toku (místa kanalizačních vpustí přikrýt např. kanalizační rychloucpávkou nebo jiným vhodným způsobem); na úkapy či rozlití látek použít sorbenty, případně pokrýt suchým pískem nebo zeminou.

11.3.2

Následná opatření

Po ukončení likvidace havárie je nutno uplatnit vhodné asanační a sanační postupy v místě havárie a v jeho okolí, zejména: 

 

utěsnit netěsnosti zařízení či obalů tak, aby nedocházelo k dalším únikům nebezpečných látek, v případě nutnosti přečerpat látky z poškozených zařízení či obalů do náhradních (nepoškozených) nádob; shromáždit použité sorbenty, uložit je do uzavřených nádob (sudů) a uložit na bezpečné místo, takto znečištěné sorbenty předat oprávněné firmě k likvidaci; zasaženou plochu důkladně očistit (zamést, umýt) a zamezit tak možnosti vzniku následné havárie.

11.3.3 

   

Preventivní opatření

Zajistěte lékárničku s první pomocí, která obsahuje ručník, čisté oblečení, resuscitační masku na dýchání z úst do úst, jednorázovou vaničku na výplach očí a roztok do očí, mýdlo, kartáček na nehty a jasný návod, jak s tímto vybavením zacházet. Mějte po ruce čistou vodu na umytí. Zajistěte telefonní spojení pro volání v případě nouze. Na pracovišti musí být k dispozici osoba odborně způsobilá k poskytnutí první pomoci. Zkontrolujte popisky, údaje o bezpečnosti a další bezpečnostní návody od pesticidu. Ujistěte se, že máte správné protilátky, OOPP, vybavení a zařízení pro případ nouze, které je vyžadováno.

344






Okamžitě zastavte práci a vyhledejte lékařskou pomoc, pokud se objeví znaky svalové křeče, nejasného vidění, zvýšené slnivosti nebo obtíží při dýchání. Otrava pesticidy se takto projevuje. Pokud pravidelně pracujete s pesticidy, doporučuje se každoroční lékařská prohlídka před a po postřikovací sezóně a v případě některých chemikálií i častěji.

11.3.4

Prostředky k likvidaci havárií

Obecně je nutno být vybaven lopatou, koštětem, plastovou nádobou, absorpční rohoží nebo sypkým sorbentem, náhradním obalem, hasicím přístrojem, kanystrem s čistou vodou a lékárničkou pro poskytování první pomoci. Pracovníci provozovatele musí být při své činnosti vybaveni OOPP osobními ochrannými pracovními prostředky (podle charakteru prací) v tomto minimálním rozsahu:    

ochranné brýle nebo obličejový štít; ochranné rukavice; ochranný pracovní oděv; pevná ochranná obuv.

Protipožární vybavení:  

hasební prostředky: vhodné – práškový; nevhodné – vodní.

11.3.5

Opatření při nehodách, haváriích a požárech

Lokalizace při rozlití, rozsypání, úniku. Zabránit dalšímu unikání látek a odpadu. Únik kapalin likvidovat s použitím vhodného absorpčního materiálu (Vapex, hlinka apod.), případně použít materiál z okolí (písek, hlína). Zabránit vniknutí do kanalizace nebo vodního toku. Použitý sorbent a kontaminovanou zeminu odtěžit a přemístit do nepropustných kovových nádob a likvidovat v souladu s předpisy v oblasti nakládání s odpady. Pokud látka (odpad) vnikla do vodního toku, kanalizace, půdy nebo poškodila porosty, vyrozumět hasiče a policii. Při první pomoci postupovat především podle údajů v bezpečnostním listu. Autorizace k nakládání s látkami: Látky, s nimiž lze nakládat bez potřeby autorizace:     

hořlavé (věta R10), zdraví škodlivé (symbol Xn), dráždivé (symbol Xi), senzibilizující (věta R42 a R43), a látky a přípravky, které jako nebezpečné klasifikovány nejsou.

345


Látky k nakládání, s nimiž je zapotřebí příslušná autorizace:           

výbušné (symbol E), oxidující (symbol O), extrémně hořlavé (symbol F+), vysoce hořlavé (symbol F), vysoce toxické (symbol T+), toxické (symbol T), žíravé (symbol C), karcinogenní (věta R45, R49), mutagenní (věta R46), toxické pro reprodukci (věta R60,61), nebezpečné pro životní prostředí (symbol N nebo věty R52, R53, R59).

Tabulka 1 Popis nebezpečných látek (zdroj http://www.vscht.cz/met/stranky/vyuka/labcv/labor/koroze_rvety/teorie.htm)

skupina

označení symbol

charakteristika

1

výbušné

E

2

oxidující

O

mohou exotermně reagovat i bez přístupu kyslíku za rychlého vývinu plynu nebo u nichž dochází při definovaných zkušebních podmínkách k detonaci a prudkému shoření nebo které při zahřátí vybuchují, jsou-li umístěny v částečně uzavřené nádobě při styku s jinými látkami, zejména hořlavými, vyvolávají vysoce exotermní reakci

3

extrémně hořlavé

F+

4

vysoce hořlavé

F

v kapalném stavu mají bod vzplanutí nižší než 0°C a bod varu nižší než 35°C nebo které jsou v plynném stavu vznětlivé při styku se vzduchem za normální (pokojové) teploty a normálního (atmosférického) tlaku mohou se samovolně zahřívat a poté vznítit při styku se vzduchem za normální (pokojové) teploty, normálního (atmosférického) tlaku a bez přívodu energie, mohou se v pevném stavu snadno vznítit po krátkém styku se zápalným zdrojem a po odstranění zápalného zdroje dále hoří nebo doutnají, mají v kapalném stavu bod vzplanutí nižší než 21°C a nejsou extrémně hořlavé, 346při styku s vodou nebo vlhkým vzduchem uvolňují vysoce hořlavé plyny v množství nejméně 1 litr.kg-1.h-1


skupina

označení symbol

charakteristika

5

hořlavé

věta R10

6

vysoce toxické

T+

7

toxické

T

mají bod vzplanutí v rozmezí od 21°C do 55°C po vdechnutí, požití nebo proniknutí kůží mohou i ve velmi malém množství způsobit akutní nebo chronické poškození zdraví nebo smrt po vdechnutí, požití nebo proniknutí kůží mohou i v malém množství způsobit akutní nebo chronické poškození nebo smrt

8

zdraví škodlivé

Xn

po vdechnutí, požití nebo po proniknutí kůží mohou způsobit akutní nebo chronické poškození zdraví nebo smrt

9

žíravé

C

po styku s živou tkání mohou způsobit její zničení

Xi

nemají vlastnosti žíravin, ale při přímém dlouhodobém nebo opakovaném styku s kůží nebo sliznicí mohou vyvolat zánět

10 dráždivé

11 senzibilizující věta R42, R43 12 karcinogenní

věta R45, R49

13 mutagenní

věta R46

14 toxické pro reprodukci

věta R60, R61

15 nebezpečné pro životní prostředí

N nebo věty R52, R53, R59

po vdechnutí nebo proniknutí kůží mohou vyvolat přecitlivělost tak, že po další expozici vznikají charakteristické příznaky po vdechnutí, požití nebo proniknutí kůží mohou vyvolat nebo zvýšit četnost výskytu rakovin po vdechnutí, požití nebo proniknutí kůží mohou vyvolat nebo zvýšit četnost výskytu genetických poškození po vdechnutí, požití nebo proniknutí kůží mohou vyvolat nebo zvýšit četnost výskytu nedědičných poškození potomků, poškození reprodukčních funkcí nebo schopností reprodukce muže nebo žen po proniknutí do životního prostředí představují nebo mohou představovat okamžité nebo opožděné nebezpečí

347

Modul BOZP BOZP při pěstebních a udržovacích pracích (Karel Fusek) Tabulka 2 R věty (Risk Phrases) – popisují charakter nebezpečnosti chemických látek (zdroj http://www.vscht.cz/met/stranky/vyuka/labcv/labor/koroze_rvety/teorie.htm)

R1

Výbušný v suchém stavu

R2

Nebezpečí výbuchu při úderu, tření, ohni nebo působením jiných zdrojů zapálení

R3

Velké nebezpečí výbuchu při úderu, tření, ohni nebo působením jiných zdrojů zapálení

R4

Vytváří vysoce výbušné kovové sloučeniny

R5

Zahřívání může způsobit výbuch

R6

Výbušný za i bez přístupu vzduchu

R7

Může způsobit požár

R8

Dotek s hořlavým materiálem může způsobit požár

R9

Výbušný při smíchání s hořlavým materiálem

R 10

Hořlavý

R 11

Vysoce hořlavý

R 12

Extrémně hořlavý

R 14

Prudce reaguje s vodou

R 15

Při styku s vodou uvolňuje extrémně hořlavé plyny

R 16

Výbušný při smíchání s oxidačními látkami

R 17

Samovznětlivý na vzduchu

R 18

Při používání může vytvářet hořlavé nebo výbušné směsi se vzduchem

R 19

Může vytvářet výbušné peroxidy

R 20

Zdraví škodlivý při vdechování

R 21

Zdraví škodlivý při styku s kůží

R 22

Zdraví škodlivý při požití

R 23

Toxický při vdechování

R 24

Toxický při styku s kůží

R 25

Toxický při požití

R 26

Vysoce toxický při vdechování

R 27

Vysoce toxický při styku s kůží

R 28

Vysoce toxický při požití

R 29

Uvolňuje toxický plyn při styku s vodou

R 30

Při používání se může stát vysoce hořlavým

R 31

Uvolňuje toxický plyn při styku s kyselinami

R 32

Uvolňuje vysoce toxický plyn při styku s kyselinami

R 33

Nebezpečí kumulativních účinků

R 34

Způsobuje poleptání

348


R 35

Způsobuje těžké poleptání

R 36

Dráždí oči

R 37

Dráždí dýchací orgány

R 38

Dráždí kůži

R 39

Nebezpečí velmi vážných nevratných účinků

R 40

Možné nebezpečí nevratných účinků

R 41

Nebezpečí vážného poškození očí

R 42

Může vyvolat senzibilizaci při vdechování

R 43

Může vyvolat senzibilizaci při styku s kůží

R 44

Nebezpečí výbuchu při zahřátí v uzavřeném obalu

R 45

Může vyvolat rakovinu

R 46

Může vyvolat poškození dědičných vlastností

R 48

Při dlouhodobé expozici nebezpečí vážného poškození zdraví

R 49

Může vyvolat rakovinu při vdechování

R 50

Vysoce toxický pro vodní organizmy

R 51

Toxický pro vodní organizmy

R 52

Škodlivý pro vodní organizmy

R 53

Může vyvolat dlouhodobé nepříznivé účinky ve vodním prostředí

R 54

Toxický pro rostliny

R 55

Toxický pro živočichy

R 56

Toxický pro půdní organizmy

R 57

Toxický pro včely

R 58

Může vyvolat dlouhodobé nepříznivé účinky v životním prostředí

R 59

Nebezpečný pro ozónovou vrstvu

R 60

Může poškodit reprodukční schopnost

R 61

Může poškodit plod v těle matky

R 62

Možné nebezpečí poškození reprodukčních schopností

R 63

Možné nebezpečí poškození plodu v těle matky

R 64

Může poškodit kojence prostřednictvím mateřského mléka

R 65

Zdraví škodlivý: při požití může vyvolat poškození plic

R 66

Opakovaná expozice může způsobit vysušení nebo popraskání kůže

R 67

Vdechování par může způsobit ospalost a závratě

349

Modul BOZP BOZP při pěstebních a udržovacích pracích (Karel Fusek) Tabulka 3 S věty (Safety Phrases) – pokyny pro bezpečné zacházení s nebezpečnými chemickými látkami (zdroj http://www.vscht.cz/met/stranky/vyuka/labcv/labor/koroze_rvety/teorie.htm)

S1

Uchovávejte pod zámkem

S2

Uchovávejte z dosahu dětí

S3

Uchovávejte v chladném místě

S4

Uchovávejte z dosahu obývaných míst

S5

Uchovávejte pod ... (příslušnou kapalinu specifikuje výrobce)

S6

Uchovávejte pod ... (inertní plyn specifikuje výrobce)

S7

Uchovávejte obal těsně uzavřený

S8

Uchovávejte obal suchý

S9

Uchovávejte obal na dobře větraném místě

S 12

Neuchovávejte obal těsně uzavřený

S 13

Uchovávejte odděleně od potravin, nápojů a krmiv

S 14

Uchovávejte odděleně od ... (vzájemně se vylučující látky uvede výrobce)

S 15

Chraňte před teplem

S 16

Uchovávejte mimo dosah zdrojů zapálení - Zákaz kouření

S 17

Uchovávejte mimo dosah hořlavých materiálů

S 18

Zacházejte s obalem opatrně, opatrně jej otvírejte

S 20

Nejezte a nepijte při používání

S 21

Nekuřte při používání

S 22

Nevdechujte prach

S 23

Nevdechujte plyny/dýmy/páry/aerosoly ... (příslušný výraz specifikuje výrobce)

S 24

Zamezte styku s kůží

S 25

Zamezte styku s očima

S 26

Při zasažení očí okamžitě důkladně vypláchněte vodou a vyhledejte lékařskou pomoc

S 27

Okamžitě odložte veškeré kontaminované oblečení

S 28

Při styku s kůží okamžitě omyjte velkým množstvím ... (vhodnou kapalinu specifikuje výrobce)

S 29

Nevylévejte do kanalizace

S 30

K tomuto výrobku nikdy nepřidávejte vodu

S 33

Proveďte preventivní opatření proti výbojům statické elektřiny

S 34

Chraňte před nárazy a třením

S 35

Tento materiál a jeho obal musí být zneškodněny bezpečným způsobem

S 36

Používejte vhodný ochranný oděv

S 37

Používejte vhodné ochranné rukavice

350


S 38

V případě nedostatečného větrání používejte vhodné vybavení pro ochranu dýchacích orgánů

S 39

Používejte osobní ochranné prostředky pro oči a obličej

S 40

Podlahy a předměty znečištěné tímto materiálem čistěte ...(specifikuje výrobce)

S 41

Nevdechujte zplodiny požáru nebo výbuchu

S 42 S 43 S 45

Při fumigaci nebo rozprašování používejte vhodný ochranný prostředek k ochraně dýchacích orgánů (specifikaci uvede výrobce) V případě požáru použijte ... (uveďte konkrétní typ hasicího přístroje. Pokud zvyšuje riziko voda, připojte "Nepoužívat vodu") V případě nehody nebo necítíte-li se dobře, okamžitě vyhledejte lékařskou pomoc (jeli to možno, ukažte toto označení)

S 46

Při požití okamžitě vyhledejte lékařskou pomoc a ukažte tento obal nebo označení

S 47

Uchovávejte při teplotě nepřesahující ... oC (specifikuje výrobce)

S 48

Uchovávejte ve zvlhčeném stavu ... (vhodnou látku specifikuje výrobce)

S 49

Uchovávejte pouze v původním obalu

S 50

Nesměšujte s ... (specifikuje výrobce)

S 51

Používejte pouze v dobře větraných prostorách

S 52

Nedoporučuje se pro použití v interiéru na velké plochy

S 53

Zamezte expozici - před použitím si obstarejte speciální instrukce

S 56

Zneškodněte tento materiál a jeho obal ve sběrném místě pro zvláštní nebo nebezpečné odpady

S 57

Použijte vhodný obal k zamezení kontaminace životního prostředí

S 59

Informujte se u výrobce nebo dodavatele o regeraci nebo recyklaci

S 60

Tento materiál a jeho obal musí být zneškodněny jako nebezpečný odpad

S 61

Zabraňte uvolnění do životního prostředí. Viz speciální pokyny nebo bezpečnostní listy

S 62 S 63 S 64

Při požití nevyvolávejte zvracení: okamžitě vyhledejte lékařskou pomoc a ukažte tento obal nebo označení V případě nehody při vdechnutí přeneste postiženého na čerstvý vzduch a ponechte jej v klidu Při použití vypláchněte ústa velkým množstvím vody (pouze je-li postižený při vědomí)

351


12 Zdravotní preventivní péče, zdravotní způsobilost Novelizací zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, Zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů a nabytí účinnosti zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, od 1. ledna 2001 došlo ke zpřesnění a rozšíření povinností zaměstnavatele v oblasti závodní preventivní péče. Současně byla rozšířena pravomoc orgánů ochrany veřejného zdraví a okresních hygieniků vykonávat státní odborný dozor nad plněním povinností zaměstnavatele zajistit závodní preventivní péči (viz. § 82 odst. 3 písm. m, zákona č. 20/1996 Sb.) Povinnosti zaměstnavatele vyplývají především v zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které jsou zakotveny v zákoníku práce v § 132 až 138. Zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví nejen zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce, ale i osob, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovištích. Náklady spojené se zajišťováním bezpečnosti a ochrany zdraví při práci hradí zaměstnavatel. Zaměstnavatel je povinen vytvářet podmínky pro bezpečné pracovní prostředí vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k prevenci rizik. Prevencí rizik se rozumí všechna opatření vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a z opatření zaměstnavatele, která mají za cíl předcházet rizikům a minimalizovat ohrožení bezpečnosti a zdraví zaměstnanců. Zaměstnavatel je povinen: a) nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon by neodpovídal jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti. Zdravotní způsobilost je nutné odlišovat od zdravotního stavu, který je podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, zahrnut mezi tzv. citlivé osobní údaje; b) informovat zaměstnance o tom, do jaké kategorie byla jím vykonávaná práce zařazena; c) zajistit, aby práce v případech stanovených zvláštním právním předpisem vykonávali pouze zaměstnanci, kteří mají zdravotní průkaz, kteří se podrobili zvláštnímu očkování nebo mají doklad o odolnosti vůči nákaze; d) sdělit zaměstnancům, které zdravotnické zařízení jim poskytuje závodní preventivní péči a jakým druhům očkování a jakým lékařským preventivním prohlídkám souvisejícím s výkonem práce jsou povinni se podrobit, umožnit zaměstnancům podrobit se těmto očkováním a účastnit se lékařských preventivních prohlídek v rozsahu stanoveném zvláštními právními předpisy nebo rozhodnutím příslušného orgánu hygienické služby; e) zajistit zaměstnancům školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a pravidelně ověřovat jejich znalost, a vést o tom průkaznou evidenci;

352


f) zajistit zaměstnancům, zejména zaměstnancům v pracovním poměru na dobu určitou, mladistvým a jejich zákonným zástupcům, podle potřeb vykonávané práce ve vhodných intervalech dostatečné a přiměřené informace a pokyny o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, které se týkají jejich práce a pracoviště. Těhotné a kojící ženy a matky do konce devátého měsíc po porodu je dále povinen seznámit s riziky a jejich možnými účinky na těhotenství nebo kojení; g) informace a pokyny o bezpečnosti práce je třeba zajistit zejména při přijetí zaměstnance, při jeho převedení, přeložení nebo změně pracovních podmínek, změně pracovního prostředí, zavedení nebo změně pracovních prostředků, technologie a pracovních postupů; h) pro zaměstnance se změněnou pracovní schopností zajišťovat zejména potřebnou úpravu pracovních podmínek, úpravu pracovišť, zřízení chráněných dílen, zaškolení nebo zaučení těchto zaměstnanců a zvyšování jejich kvalifikace při výkonu jejich pravidelného zaměstnání; i) poskytnout zaměstnancům osobní ochranné pracovní prostředky; j) zajistit, aby technická zařízení, která představují zvýšenou míru ohrožení života a zdraví zaměstnanců, obsluhovali jen zdravotně a zvlášť odborně způsobilí zaměstnanci; k) organizovat práci a stanovit pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti. Práva a povinnosti zaměstnanců: a) Zaměstnanci mají právo na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, na informace o rizicích jejich práce a na informace o opatřeních na ochranu před jejich působením. b) Zaměstnanci jsou oprávněni odmítnout výkon práce, která bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jejich život nebo zdraví, popř. život nebo zdraví jiných osob a takové odmítnutí nelze posuzovat jako nesplnění povinnosti zaměstnance. c) Každý zaměstnanec je povinen dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost a zdraví osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání. Zaměstnanec je zejména povinen: a) účastnit se školení zajišťovaných zaměstnavatelem v zájmu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a podrobit se ověření jejich znalostí; b) podrobit se lékařským prohlídkám, očkování, vyšetření a diagnostickým zkouškám stanoveným zvláštními právními předpisy; c) dodržovat právní a ostatní předpisy a pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci; d) dodržovat při práci stanovené pracovní postupy;

353


e) nepožívat alkoholické nápoje a jiné návykové látky na pracovištích zaměstnavatele a v pracovní době i mimo tato pracoviště, a nekouřit na pracovištích, kde pracují také nekuřáci. Zákaz používání alkoholických nápojů se nevztahuje na zaměstnance v horkých provozech, pokud požívají pivo se sníženým obsahem alkoholu, a na zaměstnance, u nichž požívání těchto nápojů je součástí plnění pracovních úkolů nebo je s plněním těchto úkolů obvykle spojeno; f) oznamovat svému nadřízenému nedostatky a závady na pracovišti; g) podrobit se na pokyn příslušného vedoucího zaměstnance stanoveného v pracovním řádu zjištění, zda není pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek.

354


13 Činnost pracovníků při vzniku pracovního úrazu Definice pracovního úrazu: „Za pracovní úraz se považuje jakékoli poškození zdraví nebo smrt, které byly pracovníkovi způsobeny nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením vnějších vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.“ Na úroveň pracovního úrazu je postaven i úraz, který utrpěla jiná osoba, která se s vědomím organizace zdržuje na jejích pracovištích nebo v prostorách, které nejsou jinak veřejně přístupny. Pracovním úrazem není úraz, který se pracovníku přihodil na cestě do zaměstnání a zpět. Rozdělení úrazů:  

smrtelný – každý pracovní úraz, který způsobil pracovníkovi smrt ihned, nebo nejpozději do jednoho roku; ostatní – všechny ostatní pracovní úrazy.

Postup při vzniku úrazu: Poškozený popřípadě svědci neodkladně nahlásí nadřízenému úraz. Každý úraz podléhá evidenci v knize úrazů a drobných poranění. Příslušný vedoucí zaměstnanec sepíše zápis do této knihy tak, aby z něj mohl být sepsán záznam o úrazu (NV 201/2010Sb.). Zaměstnanec okamžitě a neodkladně podá zprávu o vzniku úrazu přímému nadřízenému vedoucímu zaměstnanci případně OOZ PR, který operativně rozhodne o dalším postupu. Příslušný vedoucí zaměstnanec provede vyšetření příčiny úrazu a zajistí, aby nedošlo k opakovanému úrazu ze stejných příčin. V případě smrtelného úrazu a v případě podezření na zavinění jinou osobou okamžitě informuje dotčené orgány v souladu s NV 201/2010 Sb. Pracovní úraz podléhající hlášení: Úraz si vyžádá absenci pracovníka delší než 3 dny. Záznam o úrazu sepíše příslušný vedoucí zaměstnanec ve spolupráci s OOZPR do 5 dnů po úrazu. Neoznámení úrazu poškozeným, nebo svědky v den kdy se stal, rovněž jako uvedení nepravdivých příčin úrazu a nesepsání záznamu nebo jeho nepředání je hrubým porušením předpisů vztahujícím se k zaměstnancem vykonávané práci se všemi důsledky pro zaměstnance, který tak učinil. Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání: Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání provádí nejpozději do jednoho měsíce po vzniku škodné události odškodňovací komise.

355


14 Bezpečnostní zásady pro zajištění bezpečného provozu elektrických zařízení Elektrická zařízení (prodlužovací šnůry, el. vrtačky, elektrické plotostřihy, el. sekačky, el. řetězové pily, vertikulátory apod.) patří mezi tzv. vyhrazená technická zařízení. Možno však říci, že mezi vyhrazenými zařízeními mají zvláštní postavení. Vzhledem ke svému rozšíření a používání i u široké veřejnosti, dostávají elektrická zařízení charakter téměř všeobecných technických zařízení. Nebezpečí závažných úrazů elektrickým proudem se však vyskytuje již od běžně používaného nízkého napětí (dnes 230/400 V), kde např. podceňování nebezpečí v kombinaci s venkovním prostředím, může vést až ke smrtelným následkům. Za elektrická zařízení se obecně označují celé soubory, instalace, skupiny i jednotlivé elektrické předměty. Podle nebezpečí se elektrická zařízení dělí na silnoproudá, v nichž při obvyklém užívání mohou nastat proudy nebezpečné osobám nebo věcem, nebo slaboproudá, v nichž takové proudy obvykle nastat nemohou. Podle použití se elektrická zařízení dělí na silová (k výrobě, přenosu a přeměně elektrické energie v práci nebo jiný druh energie), sdělovací (k přenosu informací) a pomocná zařízení (k zajišťování, ovládání a sledování správné funkce silových nebo sdělovacích zařízení). K problematice elektrických zařízení lze přiřadit též atmosférickou a statickou elektřinu. Zajištění před úrazy, popř. škodami způsobenými elektřinou, eliminace či omezení nebezpečí se přednostně provádí opatřeními technického charakteru.

14.1 Způsob zajištění ochrany před úrazem elektrickým proudem Nejen spotřebiče, ale jakéhokoliv elektrického zařízení lze rozdělit na základní ochranu, která se uplatňuje, když zařízení pracuje v bezporuchovém stavu a ochranu při poruše, jež zasáhne v okamžiku, kdy na zařízení došlo k porušení základní ochrany. Podle toho, jakým způsobem jsou tyto ochrany u spotřebiče realizovány, se rozdělují spotřebiče do tříd ochrany 0, I, II, III. Třída ochrany 0 – NENÍ POVOLENA! Základní ochrana: základní izolací; ochrana při poruše: není; označení druhu ochrany: bez označení; napájecí vedení: dvoužilové. Provozování spotřebičů třídy ochrany 0 není v ČR povoleno (dříve k nám bývaly víceméně nelegálně dováženy ze zahraničí). Třída ochrany I Základní ochrana: základní izolací; ochrana při poruše: ochranné pospojování; konstrukční prvky ochrany: má prostředky k připojení ochranného vodiče (PE vodiče); označení druhu ochrany: v místě připojení vodiče PE (viz obrázek 12); napájecí vedení: trojžilové s žílou vodiče PE zelenožluté barvy; připojovací vidlice: trojpólová s ochranným kontaktem.

356


Obrázek 12 Označení třídy ochrany I v místě připojení vodiče PE (zdroj Fusek)

Spotřebič třídy I obvykle snadno poznáme podle toho, že má přívodní napájecí šňůru s ochranným kontaktem a jeho kryt, který je přístupný dotyku, nebo alespoň části krytu jsou kovové. Třída ochrany II Základní ochrana: základní izolací; ochrana při poruše: přídavnou nebo zesílenou izolací; konstrukční prvky ochrany: přídavná nebo zesílená izolace; označení druhu ochrany: viz obrázek 13 na typovém štítku; napájecí vedení: obvykle dvoužilové, výjimečně trojžilové; připojovací vidlice: dvoupólová, neoddělitelně spojená s přívodem, výjimečně i trojpólová s ochranným kontaktem

Obrázek 13 Označení dvojité izolace nebo třídy ochrany II na typovém štítku (zdroj Fusek)

Jestliže má spotřebič dvoupólovou síťovou vidlici bez ochranného kontaktu, potom se pravděpodobně se jedná o třídu II. Třída ochrany III Základní ochrana: omezení napětí; ochrana při poruše: oddělení od jiných obvodů; konstrukční prvky ochrany: napájení ze zdroje malého napětí ze zdroje SELV nebo PELV, oddělujícího spotřebič od sítě; označení druhu ochrany: viz obrázek 14 na typovém štítku; napájecí vedení: dvoužilové; připojovací vidlice: dvoupólová, konstrukčně řešená tak, aby ji nebylo možné připojit do sítě 230 V/50 Hz.

Obrázek 14 Označení třídy ochrany III na typovém štítku (zdroj Fusek)

357


14.2 Nejdůležitější bezpečnostní požadavky pro všechny druhy nářadí a spotřebičů:  

  





  



 

 

Elektrické zařízení, stroj nebo nářadí se smí odkládat, přenášet nebo opouštět jen je-li v klidu. Smí se přenášet jen za část k tomu určenou. Před každým použitím musí obsluha pečlivě zkontrolovat, zda nejsou poškozeny kryty nebo jiné části zařízení. Dále je nutno zkontrolovat všechny pohyblivé části, které mohou ovlivnit správnou funkci zařízení. Seřizování, čištění, mazání a opravy smějí být prováděny jen za klidu. Poškozené nářadí a zařízení, které nelze spínačem vypnout nebo zapnout se nesmí používat. Před zapojením zařízení do sítě se musí obsluha přesvědčit, zda je spínač vypnutý, u nářadí vybaveného zajišťovacím tlačítkem (kolíkem) nesmí být toto tlačítko zatlačeno, tj. zablokováno na stálý chod. Nářadí a nářadí spojené s nástavci se může používat pouze k pracím, ke kterým je určeno (např. kotoučové pily nelze používat ke kácení stromů, k řezání větších stromů nebo polen apod.). Upevňovací a seřizovací klíče a kličky se nesmí ponechávat zastrčeny v nářadí. Před zapnutím se musí obsluha přesvědčit, zda jsou odstraněny z pohyblivých a rotujících částí nářadí upínací klíče, kličky a seřizovací prvky. Před zahájením práce je nutno zkontrolovat, zda napětí na štítku zařízení souhlasí s napětím elektrické sítě. Před započetím práce je nutno se přesvědčit, na zemi (u sekaček, vinkulátorů vyžínačů, apod.), není elektrické vedení, plynové nebo vodovodní potrubí apod. Nejlépe a nejbezpečněji nářadí pracuje v doporučeném pracovním rozsahu. Nářadí nesmí být trvale přetěžováno – při zjištění, že otáčky motoru nadměrně klesají nebo se přehřívá plášť či skříň nářadí (nad 60 °C), je třeba práci přerušit. Předmět obráběný nebo opracovávaný nářadím musí být zajištěn proti nežádoucímu pohybu. K upínání předmětů je nutno používat upínacích přípravků, svorek nebo šroubového svěráku. Držení předmětu přímo v rukou je nebezpečné. Pracoviště, pracovní stůl a další místa, kde se používá nářadí, je nutno udržovat v čistotě a pořádku. Při práci s nářadím je nutno zaujmout bezpečný postoj/pevné postavení a zajistit stabilitu a rovnováhu. S nářadím se nesmí pracovat z vratkých podložek a předmětů. Pro práci s nářadím na žebřících platí kromě jiných zásad zejména zákaz prací, při nichž se používá pneumatických nástrojů, vstřelovacích přístrojů, řetězových pil, brusek a jiných podobných nebezpečných nástrojů (nářadí). Při práci se zařízením je nutno udržovat pozornost a soustředěnost, nedoporučuje se pokračovat v práci při únavě. Elektrické zařízení musí být chráněno před vodou, nesmí být proto vystaveno dešti, nesmí se používat ve vlhku, mokru ani ve výbušném prostředí.

358




  









  

 

Zařízení se musí udržovat v čistotě, větrací otvory musí být čisté a průchodné, do motoru se nesmí dostat cizí tělíska. Rukojeti je nutno udržovat suché, čisté a chránit před olejem a mastnotou. Při práci s elektrickým zařízením je nutno vyhnout se dotyku uzemněných předmětů (např. topných těles, potrubí apod.). Nářadí se nesmí přenášet za přívodní kabel ani se nesmí tento kabel používat k vytažení vidlice ze zásuvky. Při používání nářadí se musí chránit pohyblivé přívody elektrického zařízení vhodným způsobem proti poškození (nesmí vést přes ostré hrany, v blízkosti otevřeného ohně nebo horkých povrchů a musí být chráněny před mastnotami apod.). Přívodní elektrický kabel nesmí být namáhán tahem. Ve venkovním prostředí je nutno používat prodlužovací kabel příslušně označený a pro toto prostředí určený. Přívodní elektrický kabel, prodlužovací kabel, vidlici a zástrčku je nutno pravidelně kontrolovat. U nářadí tř. II a III musí být pohyblivý přívod neoddělitelně spojen s vidlicí. Především při práci s rotujícími nástroji (vrtačky, vrtací kladiva, brusky, šroubováky, sekačky, řetězové pily, křovinořezy apod.) vzniká nebezpečí zachycení části oděvu či jiných osobních předmětů. Proto je třeba nosit pracovní oděv upnutý (zejména rukávy), z oděvu nesmí viset šály, opasky, šátky apod., před zahájením práce je nutno odložit případně řetízky, přívěsky, velké prsteny, náramky apod. Uvedené druhy zařízení je někdy nebezpečné při jejich činnosti držet v rukavicích. Má-li obsluha delší vlasy, musí k jejich ochraně používat čepici (síťku). Při práci ve venkovním prostředí se doporučuje používat gumové rukavice a obuv s protiskluzovou podrážkou. Vzniká-li při práci s nářadím ohrožení prachem, odletujícími částicemi apod., je nutno používat osobní ochranné pracovní prostředky adekvátní k ochraně očí, obličeje, případně dýchacích orgánů (brýle, obličejový štít, maska, respirátor). Dochází-li při provozu nářadí k nadměrné hlučnosti a vibracím, je nutno rovněž používat osobní ochranné pracovní prostředky. Práce v hluku a vibracích musí být pravidelně přerušována klidovými přestávkami. Jiným osobám než obsluze není dovoleno, aby se zdržovaly v blízkosti pracujícího nářadí nebo se dotýkaly přívodních nebo prodlužovacích kabelů. Nářadí zapojení do sítě se nesmí přenášet s prstem na spínači. Nástroje musí být udržovány čisté a ostré. Přitom je nutno dbát pokynů pro údržbu a výměnu nástrojů (návod k obsluze). Není dovoleno používat jiných doplňků, nástavců a příslušenství, než je doporučeno v návodu k obsluze. Po ukončení práce, před údržbou nářadí a výměnou nástrojů (pilového kotouče, řetězu, nožů apod.) se musí přívodní kabel vytáhnout ze zásuvky. Nepoužívané nářadí musí být uloženo na suchém, výše položeném místě.

359


 

Není dovoleno navrtávat skříně a kapoty nářadí, držadla apod., aby nedošlo k porušení ochranné izolace. Poškozené nářadí, díly, ochranné kryty, vadné spínače a podobné části musí být řádně opraveny nebo vyměněny odbornou servisní firmou, není-li v návodu uvedeno jinak. Vždy musí být použito jen originálních dílů doporučených výrobcem nářadí.

360


15 Plán první pomoci – traumatologický plán 15.1 Pravidla základní podpory života u dospělého 1. Ujistěte se, že jste vy, postižený a další okolostojící v bezpečí. 2. Zkontrolujte reakci postiženého (obrázek 15). Jemně zatřeste jeho rameny a hlasitě se zeptejte: „CO JE VÁM?“

Obrázek 15 Zkontrolujte reakci postiženého (Příručka základní neodkladné resuscitace, Česká resuscitační rada, 2007)

(A) Jestliže odpovídá:  Nechte postiženého v poloze, ve které jste ho nalezli, za předpokladu, že není další nebezpečí.  Pokuste se odhalit problém a poskytněte pomoc, jestliže je třeba.  Pravidelně postiženého znovu vyšetřujte. (B) Jestliže neodpovídá:  Volejte o pomoc (obrázek 16).

Obrázek 16 Volání o pomoc (Příručka základní neodkladné resuscitace, Česká resuscitační rada, 2007)

361




Otočte postiženého na záda a potom uvolněte dýchací cesty záklonem hlavy a přizvednutím brady (obrázek 17).

Obrázek 17 Položte svou ruku na čelo postiženého, zakloňte mu hlavu a přizvedněte bradu (Příručka základní neodkladné resuscitace, Česká resuscitační rada, 2007)





Položte svou ruku na čelo postiženého a jemně mu zaklánějte hlavu dozadu; ponechte svůj palec a ukazovák volný, abyste mohli v případě potřeby umělého dechu uzavřít jeho nos (obrázek 18). Špičkami svých prstů pod vrcholem brady postiženého přizvedněte bradu, aby se otevřely dýchací cesty.

Obrázek 18 Jemně zaklánějte hlavu (Příručka základní neodkladné resuscitace, Česká resuscitační rada, 2007)

362


3. Za udržování uvolněných dýchacích cest vyšetřujte pohledem, poslechem a pocitem přítomnost spontánního dýchání (obrázek 19).  Sledujte pohyby hrudníku.  Poslouchejte u úst postiženého zvuky při dýchání.  Vnímejte proud vydechovaného vzduchu na své tváři. V prvních několika minutách po srdeční zástavě může postižený dýchat slabě, nebo mít nepravidelné hlučné vdechy („lapavé dechy“). Nepleťte si je s normálním dýcháním. Přítomnost spontánního dýchání nevyšetřujte déle než 10 sekund. Máte-li jakékoliv pochybnosti, jestli je dýchání normální, jednejte, jako kdyby normální nebylo.

Obrázek 19 Přítomnost normálního dýchání vyšetřujeme pohledem, poslechem a pocitem (Příručka základní neodkladné resuscitace, Česká resuscitační rada, 2007)

4. První pomoc – stav dýchání (A) Jestliže je dýchání normální:  Otočte postiženého do zotavovací polohy (viz dále – „Zotavovací poloha“).  Pošlete nebo jděte pro pomoc, zavolejte zdravotnickou záchrannou službu.  Kontrolujte trvale dýchání. (B) Jestliže dýchání není normální:  Pošlete někoho pro pomoc. Jestliže jste sami, opusťte postiženého a volejte zdravotnickou záchrannou službu. Vraťte se a zahajte stlačování hrudníku následujícím způsobem:  Klekněte si po straně postiženého.  Umístěte bázi dlaně jedné ruky do středu hrudníku oběti. Obrázek 20 Stlačování hrudníku  Položte bázi dlaně své druhé ruky na vršek první (Příručka základní neodkladné ruky (obrázek 20). resuscitace, Česká resuscitační rada, 2007)

363




Propleťte prsty obou rukou a ujistěte se, že vyvíjíte tlak na hrudní kost, nikoliv na žebra či břicho (obrázek 21).

Obrázek 21 Tlak prstů na hrudní kost (Příručka základní neodkladné resuscitace, Česká resuscitační rada, 2007)

 



Nakloňte se nad hrudník postiženého a svými nataženými horními končetinami zatlačte na hrudní kost, aby došlo ke stlačení o 4–5 cm (obrázek 22). Po každém stlačení uvolněte tlak na hrudník bez ztráty kontaktu vašich rukou s hrudní kostí. Opakujte frekvencí 100 stlačení za minutu (o něco méně než 2 stlačení za sekundu). Stlačení a uvolnění by mělo trvat stejnou dobu (poměr 1 : 1).

Obrázek 22 Stlačení hrudní kosti o 4–5 cm (Příručka základní neodkladné resuscitace, Česká resuscitační rada, 2007)

364


5. Umělé dýchání (A) Kombinujte stlačování hrudníku s umělým dýcháním:  Po 30 stlačeních znovu uvolněte dýchací cesty záklonem hlavy a zvednutím brady (obrázek 23).  Stiskněte nosní křídla ukazovákem a palcem vaší ruky, ležící na čele postiženého.  Umožněte otevření úst, ale udržujte zvednutou bradu.

Obrázek 23 Zahájení umělého dýchání (Příručka základní neodkladné resuscitace, Česká resuscitační rada, 2007)

 

Normálně se nadechněte a svými rty obemkněte těsně ústa postiženého. Vydechněte normální dechový objem do úst postiženého. Sledujte, zda se jeho hrudník zvedá jako při normálním dýchání. Vdech trvá okolo 1 sekundy, výdech rovněž, poměr 1 : 1. (obrázek 24).

Obrázek 24 Výdech do úst (Příručka základní neodkladné resuscitace, Česká resuscitační rada, 2007)

365




Udržujte záklon hlavy a zvednutou bradu, oddalte svá ústa od postiženého a podívejte se, zda hrudník klesá (obrázek 25).

Obrázek 25 Kontrola výdechu postiženého (Příručka základní neodkladné resuscitace, Česká resuscitační rada, 2007)



 

Znovu se normálně nadechněte a vydechněte ještě jednou do úst postiženého, abyste provedli celkem dva účinné umělé dechy. Potom bez otálení vraťte své ruce do správné polohy na hrudní kosti a proveďte dalších 30 stlačení hrudníku. Pokračujte stlačováním hrudníku a umělými dechy v poměru 30 : 2. Nepřerušujte resuscitaci, dokud postižený nezačne normálně dýchat.

Jestliže váš úvodní umělý dech nevedl ke zdvihnutí hrudníku jako při normálním dýchání, pak před dalším umělým dechem:   

Zkontrolujte ústa postiženého a odstraňte jakoukoliv překážku. Znovu zkontrolujte, že je dostatečný záklon hlavy a zvednutí brady. Neprovádějte více než dva dechy. Jestliže je přítomen více než jeden zachránce, střídejte se každé 1–2 minuty, aby se předešlo únavě. Během výměny zachránců zajistěte minimální prodlevu. (B) Resuscitace jen se stlačováním hrudníku  Jestliže nejste schopen nebo ochoten provádět umělé dýchání, provádějte jen stlačování hrudníku.  Jestliže je prováděno jen stlačování hrudníku, mělo by být nepřetržité, frekvencí 100 za minutu.  Nepřerušujte stlačování hrudníku, dokud postižený nezačne normálně dýchat. 6. V resuscitaci pokračujte do té doby než:  Dorazí kvalifikovaná pomoc a převezme resuscitaci.  Postižený začne normálně dýchat.  Jste se vyčerpali.

366


15.2 Automatizovaný externí defibrilátor (AED) K náhlé srdeční zástavě u dospělých osob dochází nejčastěji z příčin, které jsou v samotném srdci. Při srdečním infarktu může dojít k poruše rytmu – fibrilaci (míhání) komor. Srdeční sval se nekoordinovaně stahuje (míhá) a srdce neplní svou roli pumpy – krevní oběh ustává. Jedinou známou efektivní léčbou v takovém případě je defibrilace, neboli elektrický výboj, který může chaos v elektrických signálech v srdci zrušit a opět obnovit činnost srdce jako pumpy. Automatizovaný externí defibrilátor (zkratka AED) je počítačový, bezpečný a uživatelsky přívětivý přístroj, který analyzuje srdeční rytmus a určí, zdali je přítomen rytmus vhodný k defibrilaci. Jestliže AED detekuje rytmus vhodný k defibrilaci, nabije se a vyzve nás, abychom zmáčknutím tlačítka vyslali defibrilační výboj (viz následující obrázek). Pokud je přístrojem rozpoznán srdeční rytmus, který nelze upravit defibrilačním výbojem, AED přístroj nás vyzve k další kontrole pacienta či k provádění resuscitace. Hlavní význam užití AED přístroje pro postiženého spočívá v šanci výrazně zkrátit dobu od vzniku fibrilace srdečních komor, která náhlou srdeční zástavu vyvolala, k život zachraňující defibrilaci. Hlavní význam užití AED přístroje pro nás zachránce spočívá v optimalizaci našich postupů, máme u sebe ve stresové situaci užitečného pomocníka, kterým nám radí a uklidňuje, čímž napomáhá efektivnímu poskytování neodkladné resuscitace.

15.2.1

Časná defibrilace AED přístrojem

Abychom docílili správné analýzy srdečního rytmu a zejména účinného dodání elektrického výboje do fibrilujícího srdečního svalu, je nezbytné správně nalepit elektrody. První elektrodu nalepíme na pravou polovinu hrudníku těsně pod pravou klíční kost. Druhou elektrodu nalepíme na levou polovinu hrudníku co nejvíce zboku, přitom horní okraj elektrody by měl být v úrovni prsní bradavky. U žen s velkými prsy tato při nalepování elektrod odsuneme stranou. Elektrody lepíme na pokud možno suchý hrudník, proto jej v případě potřeby otřeme ručníkem, kapesníkem, košilí či jiným kusem oděvu, který máme po ruce. V případě nadměrného ochlupení hrudníku u některých mužů část hrudníku, kam musíme elektrody nalepit, oholíme. AED přístroj se stává našim pomocníkem a rádcem při provádění KPR. Zvukové a zobrazované instrukce nám pomáhají zvládat vypjaté chvíle při KPR. AED přístroj má paměťovou kartu, která zaznamenává zachycený srdeční rytmus a časové údaje od zapnutí přístroje až do jeho vypnutí. Zpráva o použití AED přístroje může být vytištěna pro dokumentaci.

367


15.2.2

Postup při použití AED

Jedná se rovněž o doporučený algoritmus European Resuscitation Council (Evropská rada pro resuscitaci), který přetiskujeme v oficiálním českém překladu se svolením České rady pro resuscitaci. 1. Ujistěte se, že jste vy, oběť a další okolostojící v bezpečí. 2. Jestliže oběť nereaguje a nedýchá normálně:  Pošlete někoho pro AED a zavolejte zdravotnickou záchrannou službu.  Zahajte resuscitaci podle doporučeného postupu pro základní podporu života. 3. Jakmile je k dispozici AED defibrilátor  Zapněte defibrilátor (obrázek 26) a nalepte elektrody (obrázek 27).

Obrázek 26 Zapněte defibrilátor (Příručka základní neodkladné resuscitace, Česká resuscitační rada, 2007)

 

Obrázek 27 Nalepte elektrody (Příručka základní neodkladné resuscitace, Česká resuscitační rada, 2007)

Je-li přítomen více než jeden zachránce, jeden připravuje AED přístroj, druhý pokračuje v resuscitaci. Postupujte podle pokynů.

368




Ujistěte se, že se nikdo nedotýká postiženého, když AED přístroj analyzuje rytmus (obrázek 28).

Obrázek 28 AED přístroj analyzuje rytmus (Příručka základní neodkladné resuscitace, Česká resuscitační rada, 2007)

4. Indikace výboje (A) Je-li indikován výboj:  Ujistěte se, že se nikdo nedotýká postiženého.  Zmáčkněte tlačítko výboje podle instrukce AED přístroje (plně automatické AED přístroje provedou výboj automaticky).  Pokračujte podle hlasových/psaných pokynů. (B) Není-li indikován výboj:  Okamžitě pokračujte v resuscitaci, použijte poměr 30 stlačení hrudníku na 2 umělé dechy.  Pokračujte podle pokynů. 5. Pokračujte v resuscitaci podle pokynů AED přístroje, dokud:  Nepřijde kvalifikovaná pomoc a nepřevezme resuscitaci.  Postižený nezačne normálně dýchat.  Nejste vyčerpáni.

369


15.2.3

Program včasné defibrilace na pracovišti

Je pozoruhodné, kolik úsilí věnují podniky a organizace ochraně svého majetku před zloději (důmyslné bezpečnostní systémy) či před požárem (hasicí přístroje, nehořlavé materiály apod.). Na druhé straně ochraně tomu nejcennějšímu, co podniky a organizace mají – zaměstnancům a zákazníkům – je často věnována pozornost mnohem menší.

Obrázek 29 Umístění AED přístroje na pracovišti (Příručka základní neodkladné resuscitace, Česká resuscitační rada, 2007)

Veřejnost obvykle silně vnímá klíčovou roli kvalitně fungující zdravotnické záchranné služby (ZZS). Přestože její úroveň je u nás vysoká, zemře v České republice až 20 000 osob ročně následkem náhlé srdeční zástavy, které by se při včasném poskytnutí první pomoci veřejností přímo na místě příhody (tedy i na pracovišti) dalo předejít. Možná ještě více provokující formulací tohoto faktu je, že náhlou srdeční zástavu v průměru přežije zhruba jen 5 % lidí. Jak je to možné? Důvod je prostý, hlavním protihráčem je čas. O osudu postiženého náhlou srdeční zástavou se rozhoduje v několika prvních minutách a tento osud (do 5 minut!) mají v rukou často náhodní svědci příhody. Přestane-li srdce bít, životně důležité orgány nejsou zásobovány kyslíkem a jejich buňky začínají odumírat. Pokud náhodní svědci dokáží okamžitě zareagovat a pomoci správně prováděnou masáží srdce a umělým dýcháním, šance na přežití se významně zvyšuje. Situace by tedy nemusela být pro většinu postižených tak beznadějná, pokud by obecná připravenost společnosti v oblasti první pomoci byla větší. Bohužel ani dobře fungující záchranná služba nemůže při sebelepší vůli většinou přijet na místo dříve než do 10 minut ve městech a do 15 minut mimo města. Příroda je neúprosná – ve většině případů je již pozdě. Podaří-li se postiženého náhlou srdeční zástavou oživit ještě i po takové době, pak mají tito pacienti většinou trvalé závažné poškození mozku.

370


Program časné defibrilace umožní daný prostor (a v něm se nacházející osoby) zabezpečit tak, že v případě náhlé srdeční zástavy, způsobené mechanismem fibrilace srdečních komor, je možné takto postiženým podat defibrilační výboj do 5 minut od kolapsu, čímž pravděpodobnost přežití z 3–5 % stoupá až na 65–70 %. Současný pokrok technologií umožňuje tento zákrok provést i laikům s minimálním zaškolením, ještě před příjezdem záchranné služby.

15.3 Uzávěr dýchacích cest cizím tělesem – dušení Uzávěr dýchacích cest cizím tělesem je u dospělých nejčastěji zapříčiněn potravou. Protože většina příhod dušení je spojená s jídlem, dochází k nim často před svědky. Tím je dána příležitost k časnému zásahu, zatímco je postižený dosud při vědomí. Protože rozpoznání uzávěru dýchacích cest je klíčem k úspěšnému výsledku, je důležité nesplést si tento naléhavý případ s mdlobou, srdečním záchvatem, mozkovou mrtvicí nebo jinými stavy, které mohou zapříčinit náhlou dechovou tíseň, zmodrání postiženého nebo ztrátu vědomí. Cizí tělesa mohou zavinit buď mírný, nebo závažný uzávěr dýchacích cest. Je důležité zeptat se postiženého při vědomí: „DUSÍTE SE?“ Postup při dušení dospělých: 1. Jestliže postižený jeví známky mírného uzávěru dýchacích cest:  Povzbuzujte ho, aby pokračoval v kašli, ale nedělal nic jiného. 2. Jestliže postižený jeví známky závažného uzávěru dýchacích cest a je při vědomí:  Proveďte až pět úderů do zad, jak je popsáno dále:  Stoupněte si na stranu a mírně za postiženého.  Podepřete hrudník postiženého jednou rukou a dobře ho předkloňte dopředu tak, aby se po vytlačení cizí předmět raději vyprázdnil ven ústy, než postoupil dále do dýchacích cest.  Proveďte až pět rázných úderů mezi lopatky hranou svojí druhé ruky.  Zkontrolujte zrakem po každém úderu do zad, jestli se neuvolnila obstrukce dýchacích cest. Účelem je uvolnit uzávěr dýchacích cest náhlým úderem, spíše než nutnost provést jich všech pět.  Jestliže pět úderů do zad nestačí odstranit uzávěr dýchacích cest, proveďte až pět rázných stlačení břicha v nadbřišku, jak je popsáno dále.  Stůjte za postiženým a položte obě paže okolo horní části jeho břicha.  Nakloňte postiženého dopředu.  Sevřete pěst jedné vaší ruky a umístěte ji mezi pupek a mečovitý výběžek hrudní kosti postiženého.  Pevně sevřete tuto ruku svojí druhou rukou a prudce zmáčkněte dovnitř a vzhůru.  Opakujte až pětkrát.  Není-li uzávěr dýchacích cest dosud uvolněn, pokračujte střídáním pěti úderů do zad s pěti ráznými stlačeními břicha.

371


3. Jestliže postižený v kterémkoliv okamžiku ztratí vědomí:  Položte ho opatrně na zem.  Neprodleně přivolejte zdravotnickou záchrannou službu (tel. 155).  Zahajte resuscitaci Všichni postižení po zprůchodnění dýchacích cest, u kterých přetrvává kašel, obtíže při polykání nebo pocit "knedlíku v hrdle", musejí být odesláni k lékařskému vyšetření. Rázná stlačení břicha mohou zapříčinit závažná vnitřní poranění, a proto všichni takto ošetření měli by být vyšetřeni lékařem k vyloučení poranění.

15.4 Zotavovací poloha Existují různé variace zotavovací (dříve stabilizované) polohy (z angl. recovery position), z nichž každá má své výhody. Není jediná poloha, která by byla ideální pro všechny postižené. Poloha musí být stabilní, blížící se správné poloze na boku s visící hlavou a bez tlaku na hrudník, který by zhoršil dýchání. Pokud má postižený poruchu vědomí, ale dýchá normálně (tedy má i zcela určitě zachovaný krevní oběh), uložíme ho do zotavovací polohy. V této poloze má postižený s poruchou vědomí nejlépe zajištěnou průchodnost dýchacích cest. Umožňuje rovněž bezpečné odtékání případných zvratků bez nebezpečí jejich vdechnutí. Postiženého opakovaně kontrolujeme v krátkých časových intervalech až do předání odborné pomoci. Jestliže postižený přestane dýchat, ihned jej přetočíme zpět na záda, zakloníme mu hlavu, přizvedneme dolní čelist, opakovaně zhodnotíme dýchání a event. zahájíme umělé dýchání. Postup uložení postiženého do zotavovací polohy:   

Poklekněte vedle postiženého a ujistěte se, že má obě dolní končetiny natažené. Umístěte ruku, která je blíže k vám, od těla v pravém úhlu, loket ohnutý a dlaní ruky nahoru (obrázek 30). Přitáhněte vzdálenější ruku přes hrudník a zasuňte hřbet ruky pod tvář postiženého blíže k vám (obrázek 31).

Obrázek 30 Poloha rukou (Příručka základní neodkladné resuscitace, Česká resuscitační rada, 2007)

Obrázek 31 Poloha rukou (Příručka základní neodkladné resuscitace, Česká resuscitační rada, 2007)

372


  

Svojí druhou rukou uchopte vzdálenější nohu nad kolenem a zatáhnutím ji pokrčte, chodidlo je ponecháno na zemi. Za ponechání jeho ruky stlačené proti tváři zatáhněte za jeho vzdálenější nohu, abyste převalili postiženého směrem k sobě na jeho bok. Upravte horní nohu, aby byla v kyčli i koleni ohnutá do pravého úhlu.

Obrázek 32 Poloha nohou (Příručka základní neodkladné resuscitace, Česká resuscitační rada, 2007)

  

Zakloňte hlavu postiženého dozadu a ujistěte se, že dýchací cesty zůstávají průchodné. Upravte ruku pod tváří, je-li to nutné, aby udržovala hlavu zakloněnou (zotavovací poloha). Pravidelně kontrolujte dýchání. Jestliže musí zůstat postižený v zotavovací poloze déle než 30 minut, otočte ho na druhou stranu, abyste zabránili otlaku.

Obrázek 33 Zotavovací poloha (Příručka základní neodkladné resuscitace, Česká resuscitační rada, 2007)

373


15.5 Krvácení 15.5.1

Zevní krvácení

Náhlá ztráta asi 1/3 objemu krve ohrožuje postiženého na životě. Jestliže v těle dospělého koluje asi 5–6 litrů krve, již náhlé vykrvácení asi 1,5 litru krve hrozí rozvojem šoku a při neléčení smrtí. Podle toho, ze které cévy postižený krvácí, dále rozlišujeme krvácení z tepen (tepenné), kdy jasně červená krev vystřikuje z rány pod tlakem, a krvácení z žil (žilní), kdy z rány volně vytéká tmavě červená krev. Dále rozlišujeme krvácení z vlásečnic (kapilární), které vidíme např., když se odřeme. Prudké zevní krvácení může ohrozit život postiženého během několika minut. Nebezpečné je nejen tepenné, ale i žilní krvácení. Zevní krvácení je obyčejně ihned zřejmé. První pomoc U prudkého zevního krvácení neváháme krvácející cévu provizorně stlačit přímo v ráně prsty. Pokud je to z časových důvodů jen trochu možné, chráníme se gumovými rukavicemi z lékárničky na pracovišti. Improvizovaně si můžeme ruku omotat tkaninou, např. kapesníkem či ručníkem. Na sterilitu (sterilní = zbavený choroboplodných zárodků) v tomto případě nehledíme, v sázce je život postiženého. Pokud můžeme, postiženou oblast zvedneme nad úroveň srdce, stisk přitom nepovolujeme. Tlakové body S výhodou můžeme využít znalost tzv. tlakových (kompresních) bodů, jejichž stlačením v místě nad krvácející ranou můžeme krvácení zastavit, popř. významně snížit. Tlakový bod je místo, kde lze cévu přitlačit proti pod ní ležící kosti, čímž přerušíme tok krve od srdce k ráně. Jsou to: 1. Spánkový tlakový bod: při krvácení z horní části obličeje a vlasaté části hlavy, stlačíme jej asi 1 cm před zvukovodem směrem k oku. 2. Lícní tlakový bod: při krvácení z dolní části obličeje, stlačíme jej asi 3 cm před úhlem dolní čelisti zepředu a zdola. 3. Krční tlakový bod: při nemožnosti zastavit krvácení z obličeje, dutiny ústní, hlavy a krku stlačíme krční tepnu mezi hrtanem a kývačem hlavy asi uprostřed krku. 4. Podklíčkový tlakový bod: při prudkém krvácení z podpaží, ramene a horní části paže, stlačíme jej za klíční kostí směrem dolů k prvnímu žebru. 5. Pažní tlakový bod: při krvácení z lokte a předloktí, stlačíme jej na vnitřní straně paže asi uprostřed mezi svaly. 6. Břišní tlakový bod: při krvácení z oblasti pánve, popř. neztišitelném krvácení z rodidel, stlačíme jej v pupeční jizvě šroubovitě pěstí velkým úsilím, čímž přitlačíme aortu proti páteři. 7. Stehenní tlakový bod: při prudkém krvácení z dolní končetiny stlačíme stehenní tepnu pod tříslem na vnitřní a přední straně stehna.

374


Praktický trénink vyhledání správných tlakových bodů je nezbytný. Tento postup můžeme s úspěchem využít u krvácení z menších a středních tepen. Jestliže se nám podařilo zastavit zevní krvácení ať již přímým stlačením rány, nebo stlačením tlakového bodu, vyčkáváme příjezdu odborné pomoci (závodního lékaře či ZZS) za stálého stlačování rány a dohledu postiženého. Tlakový obvaz Pokud lze, přiložíme tlakový obvaz, se kterým budeme úspěšní při stavění žilního a menšího tepenného krvácení. Optimálně využijeme připravených hotových obvazů v balíčku. Pokud takto předpřipravený obvaz nemáme k dispozici, přiložíme na ránu nejdříve krycí vrstvu (sterilní mul), kterou pevně přichytíme několika otáčkami obinadla. Nad ránu potom umístíme ještě tlakovou vrstvu (rulička mulu, složený kapesník) a pevně přitáhneme zbytkem obinadla. Při prosakování obvazu můžeme tento postup zopakovat nejvýše třikrát. V některých tělních krajinách ale nelze tlakový obvaz přiložit, nebo je nezbytné stlačovat krvácející ránu prsty až do chirurgického ošetření, např. krční tepna, nebo podklíčková tepna. Zaškrcovadlo Ve výjimečných případech je třeba užít zaškrcovadla, kterým energicky zatáhneme končetinu nad ranou tak, abychom přerušili tok krve v tepně mezi srdcem a ranou. Optimálně použijeme speciální pryžové obinadlo, nebo improvizovaně dostatečně široký pruh pevné látky (aspoň 5 cm), např. složený trojcípý šátek. Nikdy končetinu nezaškrcujeme drátem nebo provazem. Jednou nasazené zaškrcovadlo nepovolujeme. Nezapomeneme zaznamenat čas, kdy jsme končetinu nad ranou zaškrtili. Ošetřené místo zvedneme. Postiženého uložíme do autotransfuzní polohy, kdy mu kolmo vzhůru zvedneme obě dolní končetiny, popř. i obě horní končetiny. Přiložený tlakový obvaz opakovaně kontrolujeme. Krvácení z varixů Varixy (městky) na žílách dolních končetin mohou krvácet při úderu, nebo často i spontánně. Vznikají tehdy, kdy poškozené žilní chlopně brání odtoku krve z dolních končetin. Městnající krev zvýšeným tlakem narušuje žilní stěnu, která se v místech městnání rozšiřuje a vytváří charakteristické bulky. Protože se jedná o žilní krvácení, vytékající krev je tmavě červená. Může se jednat i o závažné krvácení, které, není-li včas zastaveno, může ohrozit život postiženého. První pomoc: Krvácení se pokusíme zastavit přímým stlačením krvácející rány a zvednutím dolní končetiny nad úroveň srdce. Přivoláme ZZS. Ránu stlačíme prsty nebo dlaní přes přiložený měkký a dostatečně veliký polštářek (výhodný je hotový obvaz č. 3 nebo č. 4). Nemáme-li k dispozici sterilní krytí, improvizovaně užijeme např. složený kapesník, šátek apod. Uvolníme dolní končetinu tím, že stáhneme těsně přiléhající ponožky či podvazkový pás. Jestliže krvácení pokračuje a obvaz je prosáklý krví, přiložíme další krycí vrstvu a opět

375


přitáhneme obvazem. Dolní končetinu podložíme. Při opravdu prudkém krvácení z varixů můžeme využít stlačení v stehenním tlakovém bodě. Vlásečnicové krvácení Objeví se při poranění nejjemnějších cév, probíhajících v kůži. Příčinou jsou odřeniny či drobné řezné a tržné rány kůže. Není nebezpečné z hlediska krevní ztráty. Většinou se zastaví do několika minut samo.

15.5.2

Vnitřní krvácení

Příčinou vnitřního krvácení může být jak úraz, tak onemocnění. Z úrazů mohou zapříčinit vnitřní krvácení zlomeniny dlouhých kostí či pánve, údery do břicha, pronikající rány. Nejčastějšími onemocněními, zapříčiňujícími vnitřní krvácení, jsou krvácející žaludeční vřed, prasklá výduť aorty apod. Vnitřní krvácení bývá obvykle závažnější než zevní krvácení. Krev se hromadí v některé tělní dutině a může zůstat skryta. Nebo působí viditelnou změnu barvy pod povrchem kůže. Popřípadě může vytékat z některého z tělních otvorů (ústa, nos, ucho, konečník, močová trubice, rodidla). Často se projeví až komplikacemi tlakem na životně důležité orgány (krev v lebce stlačuje mozek, krev v hrudníku stlačuje plíce). Masivní vnitřní krvácení se projevuje nápadnou bledostí, pocením, celkovou slabostí, což jsou známky šoku. Vnitřní krvácení nelze v podmínkách první pomoci zastavit, vyžaduje chirurgické ošetření a náhradu ztraceného objemu infuzemi a transfuzemi. První pomoc Postiženého uložíme na záda, hlavu mírně níže otočíme ke straně, zvedneme dolní končetiny. Je vhodné uložit postiženého na podložku (např. deku) a přikrýt ho. Přivoláme ZZS. Uvolníme postiženému tísnící oděv kolem krku, hrudníku, pasu. Pokud je při vědomí, nepodáváme nic ústy, uklidňujeme postiženého. Opakovaně kontrolujeme základní životní funkce, údaje zaznamenáváme. Pokud je postižený v bezvědomí, uložíme ho do zotavovací polohy na boku. Modřiny Jedná se o vnitřní krvácení, které prosáklo tkáněmi a způsobilo charakteristické zabarvení podkoží. Bývá způsobeno prudkým pádem na masité části těla (např. hýždě), dále vzniká po úderech, podvrtnutích či zlomeninách. Modřiny se projevují kromě nachově modrého zbarvení postižené oblasti bolestivostí a otokem. Tam, kde u postiženého nalezneme otisky oděvu, mělo by to být pro nás varovným znamením možného poranění vnitřních orgánů. První pomoc: Postižené místo ochlazujeme, lehkým tlakem můžeme zpomalovat krevní průtok, pokud lze, postižené místo zvedneme.

376


Krvácení z nosu Krvácení z nosu může nastat jak po nárazu do hlavy, tak rovněž po silném kýchnutí, smrkáním, někdy bez zjevné příčiny. Zdrojem krvácení je nejčastěji céva v nosní přepážce. První pomoc: Postiženého posadíme a vyzveme ho, aby se předklonil, zmáčknul si měkké části nosu, dýchal klidně ústy – a vydržel v této poloze 10 až 20 minut. Podáme mu jakoukoliv nádobu, do které může vše z úst vyplivovat, protože polykání může narušit krevní sraženinu a spolknutá krev může způsobit pocit na zvracení. Do zátylku můžeme postiženému přiložit studený obklad. Pokud krvácení z nosu neustane do cca 30 minut, přivoláme ZZS. Krvácení z ucha Krvácení z ucha bývá následkem proděravění ušního bubínku například při zatlačení cizího předmětu do ucha, úderem do hlavy ze strany, nebo při výbuchu. Je-li výtok z ucha čirý vodnatý, popř. s příměsí krve, jedná se o závažný příznak zlomeniny báze lební. Postižený si může stěžovat na bolest, která bývá zpočátku ostrá, později trvalá, udává zhoršení sluchu, může pociťovat i závrať. První pomoc: Postiženému pomůžeme zaujmout polohu v polosedě, hlavu má nakloněnou k postižené straně, aby krev mohla volně odtékat. Na ucho připevníme sterilní obvaz (nejlépe hotový pohotovostní balíček) nebo improvizovaně polštářek čistého textilu bez chloupků. Postiženého v poloze, v jaké jsme ho ošetřili, odvezeme k dalšímu ošetření. V případě závažnějšího stavu přivoláme k transportu ZZS. Krvácení z úst Následkem pádu či úderu do oblasti obličeje se může vyskytnout krvácení z oblasti jazyka, dásní či patra. Dlouhotrvající krvácení se může vyskytnout z lůžka po vyraženém či vytrženém zubu. Kromě krvácení z úst se u postiženého může rovněž vyskytnout otok v obličeji, popřípadě deformita při zlomeninách obličejových kostí. První pomoc: Postiženého ošetřujeme vždy vsedě s předkloněnou hlavou nad umyvadlem nebo jinou nádobou. Krev necháme odtékat, postižený krev nepolyká. Ránu pevně stlačíme čistým mulem po dobu 15 až 20 minut. Do krvácejícího zubního lůžka můžeme vložit vysoký mulový tampon a postiženého vyzveme, aby pevně skousnul na dobu 20 až 30 minut. Do úst možno vložit kousky ledu a nechat cucat. Po opatrném odstranění mulu ústa nevyplachujeme, postižený nesmí nic jíst ani pít. Při neúspěchu můžeme postup zopakovat, nejsme-li ani nyní úspěšní, přivoláme odbornou pomoc. Ke stavění prudšího či déletrvajícího krvácení můžeme využít stlačení tlakových bodů krčního nebo čelistního. Krvácení z trávicího traktu Jestliže postižený zvrací čerstvou krev, krevní sraženiny či částečně natrávenou tmavou až černou krev, jedná se o krvácení z cév v žaludku nebo v jícnu. Je třeba rozhodnout, zda se nemůže jednat o krev spolykanou při krvácení z nosu či úst. Při tomto typu krvácení z trávicího traktu bývá stolice sytě černá, dehtovitá, s typickým štiplavým zápachem. 377


Podezřelý průjem před příjezdem lékaře nesplachujeme. Ztráty krve mohou být veliké a mohou ohrozit postiženého rozvojem šoku. První pomoc: Postiženého uložíme do vodorovné polohy na zádech, při zvracení do zotavovací polohy na boku. Nedáváme nic jíst ani pít. Postiženému při plném vědomí můžeme dát cucat kostky ledu, popř. po malých doušcích (po lžičkách) polykat ledovou vodu. Na podbřišek můžeme přikládat studené (nikoliv ledové) obklady. Při šoku provedeme protišoková opatření. K transportu a dalšímu ošetření přivoláme ZZS.

378


15.6 Doporučené vybavení lékárničky na pracovišti Lékárnička první pomoci by měla být samozřejmou součástí vybavení každého pracoviště. Její obsah a rozsah se může lišit v závislosti na charakteru pracovní činnosti podniku a aktivitě technika BOZP ve spolupráci se závodním lékařem. Lékárnička musí být zřetelně označená a snadno přístupná. Lékárnička se musí uchovávat na suchém místě, musí být pravidelně kontrolována a doplňována, aby vše potřebné bylo po ruce. V některých podnicích může mít lékárnička podobu přenosné tašky či kufru. Minimální doporučené vybavení lékárničky na pracovišti si můžeme rozdělit do několika skupin: 1. léky, 2. náplasti, 3. obvazy, 4. dlahy a 5. další užitečné pomůcky. 1. Léky Z léků můžeme s klidným svědomím doporučit ten s označením "analgetikum". Jedná se o lék tišící bolest, doporučujeme podat 1 až 2 tablety ústy a nechat zapít douškem vody. Podáváme zásadně u postižených při vědomí, aby nedošlo k vdechnutí tablety nebo tekutiny s následným dušením. Další léky do minimálního vybavení lékárničky pro poskytování první pomoci na pracovišti nedoporučujeme. Samozřejmě je možné lékárničku rozšířit o další volně prodejné léky podle konkrétních podmínek toho kterého pracoviště. Doporučujeme, aby se tak stalo vždy po dohodě se závodním lékařem. K výplachu očí zasažených chemikálií doporučujeme přednostně užít tekoucí vody z vodovodního řádu. Pokud má postižený u sebe své léky, které pravidelně bere, poradíme mu, aby je užil podle doporučení svého lékaře. Dezinfekční prostředky Z dezinfekčních roztoků doporučujeme užít do ran 3% roztok peroxidu vodíku (lidově zvaného "kysličník"), nejlépe v plastovém obalu. Na dezinfekci okolí ran je možné užít jodových či alkoholových přípravků, nejlépe ve spreji. 2. Náplasti Náplasti jsou určeny pro ošetření drobných ran a odřenin. Vyrábí se z textilií, nebo vodě odolného plastu. Náplast na cívce slouží k uchycení obvazů. Náplast s polštářkem můžeme s výhodou užít přímo na malé rány. 3. Obvazy Obvazy sestávají z krycího polštářku uchyceného na obinadle, jsou uzavřeny v ochranném obalu, aby zůstaly sterilní (prosté choroboplodných zárodků). Ideální pro první pomoc jsou tzv. hotové obvazy, které se snadno přikládají. Existují v různých velikostech. Obinadlo Obinadla se užívají k omezení pohybu poraněných kloubů, vazů či svalů. Dále k upevnění a přitlačování krycího obvazového materiálu. Správně přiložené přispívají k omezení otoku poraněné končetiny. Ideální jsou tzv. kohezivní elastická obinadla, kdy jednotlivé otáčky dobře drží na sobě bez posunu, není třeba je uchycovat spínacími špendlíky či svorkami.

379


Šátky Trojcípé šátky jsou vyrobeny z textilie. Můžeme je použít jako závěsy, nebo i obvazy. Jsouli sterilní, lze je užít i ke krytí velkých ran či popálenin. 4. Dlahy Dlahy se užívají k omezení hybnosti zlomenin, ale rovněž je můžeme s výhodou užít u poraněných kloubů či pohmožděnin, je-li to třeba. 5. Další pomůcky Mezi užitečné pomůcky, které můžeme využít při poskytování první pomoci na pracovišti, řadíme: gumové rukavice k ochraně vlastních rukou, nůžky, dezinfekční ubrousky, dýchací roušku nebo dýchací masku

380


Použitá literatura BARTLOVÁ, I. Nebezpečné látky I. Rožnov pod Radhoštěm: ROVS, 2005. MALÝ, Stanislav a kol. Prevence pracovních rizik. Díl I. Praha: Výzkumný ústav bezpečnosti práce, 2009. ISBN 978-80-86973-76-0. MALÝ, Stanislav a kol. Prevence pracovních rizik. Díl I. Praha: Výzkumný ústav bezpečnosti práce, 2009. ISBN 978-80-86973-76-0. MALÝ, Stanislav a kol. Prevence pracovních rizik. Díl II. Praha: Výzkumný ústav bezpečnosti práce, 2009. ISBN 978-80-86973-79-1. MALÝ, Stanislav a kol. Prevence pracovních rizik. Díl III. Praha: Výzkumný ústav bezpečnosti práce, 2009. ISBN 978-80-86973-82-1. NOVOTNÝ, K. Bezpečnost práce při provozu mechanizovaného nářadí I. a II. Rožnov pod Radhoštěm: ROVS, 1998. SVOBODA, J. Práce s křovinořezem: Pracovní postupy. Rožnov pod Radhoštěm: ROVS, 2009. SVOBODA, J. Práce s motorovou pilou: Pracovní postupy. Rožnov pod Radhoštěm: ROVS, 2009. ŠENK, Zdeněk. Bezpečnost a ochrana zdraví při práci: prakticky a přehledně podle normy ČSN OHSAS 18001:2008. Olomouc: ANAG, 2009, 279 s. ISBN 978-80-7263-551-1. Příručka základní neodkladné resuscitace, Česká resuscitační rada, 2007. Nařízení vlády č. 11/2002 Sb., kterým se stanoví vzhled a umístění bezpečnostních značek. Právní předpisy platné v České republice zejména Zákon 309/2006Sb., o zajištění dalších podmínek BOZP a zákon 262/2006 Sb., Zákoník práce v platném znění.

381

Modul BOZP BOZP na golfových hřištích (Ing. Tomáš Hejzlar)

BOZP na golfovych hristích Ing. Tomáš Hejzlar

1 Úvod V České republice se začíná v posledních deseti letech zvyšovat číslo, které určuje počet golfových hřišť v této zemi. Práce při údržbě těchto hřišť je rozmanitá a pracovníci (greenkeeper), kteří se o údržbu starají, musejí prokázat veliký rozsah svých dovedností. Tak, jak to v životě bývá, že vše nové mívá nedostatky, tak také úroveň BOZP na golfových hřištích je zatím v počátcích. Tato příručka popisuje základní požadavky na BOZP při údržbě golfových hřišť a je v ní upozorňováno na možná rizika při vykonávání této činnosti.

2

BOZP při údržbě golfového hřiště – povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance

Na každého zaměstnavatele se vztahují české právní předpisy a normy. V této kapitole je uveden přehled platné legislativy k datu vydání této příručky a je zde také uvedeno, jaké dokumenty by měl mít každý zaměstnavatel ve své společnosti zavedeny. Zaměstnanci vždy musejí být na vykonávanou činnost odborně a zdravotně způsobilí. Zaměstnavatel musí zajistit, aby zaměstnanec nevykonával žádnou činnost, na kterou není zdravotně a odborně způsobilý. Pracoviště je potřeba vybavit lékárničkou a její obsah musí odpovídat druhu vykonávané práce. Zaměstnanci musejí být prokazatelně seznámeni s traumatologickým plánem pracoviště. Zaměstnavatel zajistí, aby se zaměstnanec podrobil lékařské preventivní prohlídce u smluvního lékaře zaměstnavatele, a to ve lhůtách stanovených platnou legislativou. Pokud zaměstnanec vykonává činnost zařazenou do rizikové kategorie, podrobuje se lékařským preventivním prohlídkám ve lhůtách stanovených na základě rozhodnutí Krajské hygienické stanice. Povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance jsou uvedeny v zákoně č. 262/2006 sb., v platném znění, § 101 – § 106. Zaměstnanci je zakázáno během pracovní činnosti požívat alkoholické nápoje nebo jiné omamné či návykové látky. Zaměstnanec rovněž chodí do zaměstnání odpočinutý a vyvaruje se zbytkovému alkoholu. Při požití alkoholu před nástupem do zaměstnání se snižuje pozornost zaměstnance a zvyšuje se riziko vzniku pracovního úrazu jak zaměstnance, tak dalším osobám vyskytujícím se na pracovišti.

382


2.1

Přehled platné legislativy

Mezi základní legislativu v BOZP patří:         

2.2

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění; Zákon č. 309/2006 Sb., zákon o zajištění dalších podmínek BOZP, v platném znění; Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v platném znění; Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění; Nařízení vlády 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, v platném znění; Nařízení vlády 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí, v platném znění; Nařízení vlády 201/2010 Sb., o šetření pracovních úrazů, v platném znění; Nařízení vlády 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí, v platném znění; Nařízení vlády 168/2002 Sb., o organizování dopravy, v platném znění.

Základní dokumentace BOZP na pracovišti

Každý zaměstnavatel si musí vést dokumentaci BOZP a řídit se pokyny, které jsou v této dokumentaci popsány. Základním dokumentem je předpis pro provádění školení BOZP a PO. V dokumentu musí být popsány osnovy školení BOZP pro pracovní pozice a každého zaměstnance proškolit dle příslušné osnovy a nechat podepsat prezenční listinu o absolvování školení (vstupní, opakované, mimořádné). Dalšími dokumenty jsou:           

Předpis pro vydávání a kontrolu osobních ochranných pracovních prostředků (vychází ze zákoníku práce a Nařízení vlády č. 495/2001 Sb.); Dokument o vyhledání pracovních rizik (vychází ze zákoníku práce); Dokument pro šetření pracovních úrazů (vychází ze zákoníku práce); Dokument pro vydání ochranných nápojů (vychází z Nařízení vlády č. 361/2007 Sb.); Dokument o závodní preventivní péči (stanovený závodní lékař a lhůty pro lékařské preventivní prohlídky); Dokument pro stanovení zkoušek a revizí strojů a zařízení; Dokument o provozování strojů a zařízení a ručního nářadí (vychází z Nařízení vlády č. 378/2001 Sb.); Dokument o poskytnutí první pomoci (Traumatologický plán); Dokument o provádění prací ve výškách; Dokument o provozování dopravy; Kniha úrazů (vychází z Nařízení vlády č. 201/2010 Sb.);

383


      

Dokument o systému řízení BOZP (vychází ze zákoníku práce); Dokument o nakládání s chemickými látkami (Zákon 356/2003 Sb.); Pravidla pro nakládání s chemickými látkami (vychází ze zákona č. 258/2000 Sb.); Kategorizace prací (vychází ze zákona č. 258/2000 Sb.); Havarijní plán (vychází ze zákona č. 450/2005 Sb.); Dokument popisující místní řád skladu (vychází z Nařízení vlády č. 101/2005 Sb.); Dokument o provedené roční prohlídce BOZP (vychází ze zákoníku práce).

384


3

Práce při údržbě golfového hřiště

3.1

Práce se strojním zařízením (postupy a pokyny pro bezpečnou práci na strojích)

Zaměstnavatel je povinen zajistit minimální požadavky na bezpečný provoz a používání zařízení v závislosti na příslušném riziku vytvářeném daným strojním zařízením. Je povinností používat zařízení k účelům a za podmínek, pro které je určeno v souladu s provozní dokumentací. Rovněž zaměstnavatel může stanovit další požadavky na bezpečnost místním provozním bezpečnostním předpisem, a to minimálně v rozsahu daném normovou hodnotou. Zaměstnanci (obsluze zařízení) musí být umožněn bezpečný přístup k zařízení a dostatečný manipulační prostor. Strojní zařízení musí být vybaveno zábranou nebo ochranným zařízením zabraňující kontakt zaměstnance s pohyblivou částí strojního zařízení, nebo pádu břemene. Povinnost zaměstnance je montovat nebo demontovat zařízení za bezpečných podmínek v souladu s návodem dodaným výrobcem, nebo není-li návod výrobce k dispozici, návodem stanoveným zaměstnavatelem. Strojní zařízení určené pro obrábění materiálu musí být opatřeno zábranou, chránící zaměstnance proti vymrštění obrobku. Pokud taková zábrana není, musí být pracoviště vybaveno bezpečnostním značením (Příkaz k nošení ochrany očí nebo příkaz k nasazení ochrany obličeje) a povinnost zaměstnance vyplývající ze zákoníku práce je respektovat toto bezpečnostní značení a používat přidělené osobní ochranné pracovní prostředky. Kontrola bezpečnosti provozu zařízení se provádějí před uvedením zařízení do provozu dle průvodní dokumentace výrobce. Není-li výrobce znám nebo není-li průvodní dokumentace k dispozici, stanové rozsah kontroly zařízení zaměstnavatel místním provozním bezpečnostním předpisem. Každé zařízení musí být vybaveno provozní dokumentací. Následná kontrola musí být prováděna nejméně jednou za 12 měsíců v rozsahu stanoveném místním provozním bezpečnostním předpisem, nestanoví-li zvláštní právní předpis, popřípadě průvodní dokumentace nebo normový rozsah a četnost následných kontrol jinak. Provozní dokumentace musí být uchována po celou dobu provozu zařízení.

3.1.1    

Pokyny pro bezpečnou práci se stroji na golfových hřištích Nepracujte se stroji za podmínek, kdy hrozí snadné sklouznutí stroje na svahu. Nepracujte se stroji, pokud je půda zamrzlá nebo velmi mokrá. Se stroji s vlastním pohonem smí pracovat pouze osoba starší 18 let. Nikdy nesmí být dovoleno spouštět motor a obsluhovat stroj bez předchozí instruktáže a prokazatelném seznámení s návodem k použití a jeho pochopení.

385


  



3.1.2        

3.1.3     

3.1.4

Se stroji smí pracovat pouze osoby zdravotně a odborně způsobilé pro vykonávanou činnost. Snažte se pochopit smysl všech kontrolek a měřidel před uvedením stroje do chodu. Práce bez znalostí může vést k nehodám či úrazům. Při práci dbejte, aby děti a další osoby nebo zvířata byla mimo dosah bezprostředního vlivu stroje. Uživatel stroje nese odpovědnost vůči třetím osobám, eventuálně za škody způsobené na majetku. Sekací stroje jsou vybaveny nouzovým vypínačem motoru (CENTRAL STOP). Jestliže obsluha opustí pracovní místo a je zařazen pojezd nebo zapnuta vřetena, motor se zastaví.

Zakázané práce se strojním zařízením startovat motor v uzavřeném prostoru; startovat motor při zařazeném pojezdu a zapnutých sekacích jednotkách; používat stroj jsou-li v dosahu další osoby nebo zvířata; používat stroje s poškozenými nebo demontovanými kryty nebo součástkami; provádět opravy, seřizování nebo čištění za chodu motoru; obsluhovat stroj po požití alkoholu nebo požití léků snižujících pozornost; přepravovat další osoby pokud pro to stroj není uzpůsoben; přepravovat stroj po vlastní ose po veřejných komunikacích pokud pro určitý stroj není udělena výjimka.

Povinnosti obsluhy před zahájením činnosti se strojním zařízením překontrolovat dotažení šroubových spojů; překontrolovat stav všech pracovních jednotek; překontrolovat stav pohonných hmot; překontrolovat činnost nouzového vypínání motoru; prohlédnout pracovní plochu a případně odstranit z trávníku všechny cizí předměty, např. postřikovače a jiné překážky. Do nového prostředí vjíždějte obezřetně, dávejte pozor zvláště na nízké větve stromů, elektrická vedení a jiné překážky nad vámi.

Rizika při práci se strojním zařízením a jejich opatření

Mezi nejčastější rizika při práci se strojním zařízením jsou kontakt osoby se strojním zařízením nebo jeho součástí. Další riziko vyplývající z činností je odlet částic a zasažení osoby pracující se strojem nebo osob v jeho okolí. Jedno z nejzávažnějších rizik je zachycení osoby pohyblivou částí strojního zařízení. V souvislosti s tímto rizikem vznikají jedny z nejzávažnějších pracovních úrazů a poškození zdraví osob při práci.

386


Opatření pro práci se strojním zařízením je používat přidělené osobní ochranné pracovní prostředky, aby bylo zamezeno kontaktu zaměstnance s odletujícími částmi. Zaměstnanec musí být pro vykonávanou činnost odborně a zdravotně způsobilý. Pokud zaměstnanec zjistí jakýkoliv nedostatek na pracovišti, je povinen tuto skutečnost neprodleně nahlásit svému vedoucímu.

3.2

Manipulace s břemeny

Hygienický limit pro občasné zvedání břemen je pro muže maximálně 50 kg a pro ženy maximálně 20 kg. Pro časté zvedání je hygienický limit pro muže maximálně 30 kg a pro ženy maximálně 15 kg. Rizikem vyplývajícím z manipulace s břemeny je celkové zatěžování pohybové, srdečně cévní a dýchací soustavy. Rovněž tato činnost ovlivňuje látkovou přeměnu a termoregulaci. Při časté a namáhavé manipulaci se můžou projevit potíže s dýcháním a krevním oběhem, a také může docházet k onemocnění svalově kosterního aparátu, tj. poškození páteře, svalů, šlach kloubů a kostí. Při manipulaci s břemeny je důležité si uvědomit, že ruční manipulace by měla být až vždy na posledním místě. Opatřením pro manipulaci s břemeny je využívat nástroje na nářadí, volit správně pracovní polohu.

Obrázek 1 Manipulace s břemeny (Výzkumný ústav bezpečnosti práce, 2011)

Dále je nutno dodržovat hygienické limity pro přenášení břemen a k pracovní činnosti zařadit režim odpočinku, tj. dodržovat klidové přestávky.

3.3

Práce s pilami a křovinořezy

Zaměstnavatel musí zpracovat místní provozní bezpečnostní předpis pro práci s řetězovými pilami. Zaměstnanec je povinen při práci postupovat v souladu s návodem k použití od výrobce a místním provozním bezpečnostním předpisem. Zaměstnanec je rovněž povinen respektovat veškeré piktogramy, které jsou na pilách a křovinořezech vyobrazeny (používat osobní ochranné pracovní prostředky, seznámit se návodem k použití apod.).

387


Při používání ručních řetězových pil musí být zajištěno, aby plynová páka motorových řetězových pil se po uvolnění tlaku ruky samočinně vrátila do nulové polohy a chod pilového řetězu se musí samočinně zastavit po snížení otáček. Spínač proudu u elektrických řetězových pil musí být umístěn tak, aby umožňoval vypnout proud, aniž by bylo třeba přemísťovat ruce. Rizika při práci s pilami a křovinořezy jsou zasažení obsluhy odletujícími částmi, kontakt s pohyblivými nebo rotujícími částmi zařízení. Zaměstnanec vždy musí být seznámen s návodem k použití a používat přidělené osobní ochranné pracovní prostředky. V případě používání pil a křovinořezů na pohonné hmoty hrozí riziko kontaktu pokožky s chemickými látkami (pohonná hmota, oleje) a také požití chemických látek (nikdy neuskladňovat chemické látky v potravinových obalech). V případě používání elektrických pil a křovinořezů hrozí riziko dotyku osob s živými částmi a zasažení osob elektrickým proudem v případě porušení izolace. Závažné riziko vyplývající z činnosti je dotyk vodivých předmětů s elektrickými vodiči. K pohonu nářadí se spalovacím motorem nesmí být používáno benzínu s nebezpečnými látkami jako přísadami. Pohonné hmoty smějí být doplňovány jen při zastaveném motoru. Při startování musí být nářadí se spalovacím motorem postaveno spolehlivě na pevném podkladě a přidržováno rukou. Startovací šňůra nesmí být při startování omotávána okolo ruky. Při práci s pilami a křovinořezy je rovněž riziko nadměrného hluku a vibrací přenášených na horní končetiny nebo jsou vibrace přenášeny zvláštním způsobem (např. při práci s křovinořezem, pokud se opírá o stehno). Může tak dojít trvalému poškození sluchu a vzniku nemocí z povolání. Před započetím práce s řetězovou pilou nebo křovinořezem vždy zkontrolujte veškeré bezpečnostní prvky, a to v rozsahu stanoveném výrobcem.

3.4

Práce v dílně

Na pracovišti musí být výrazně vyznačena komunikace určena pro pěší, rozvaděče elektrické energie musí být volně přístupné a nesmí být zahrazeny žádným materiálem z důvodu zásahu hasičů v případě požáru. Rukojeti ručního nářadí používané v dílně musí být zaoblené a nepoškozené, aby nedošlo k poranění zaměstnanců. Rovněž ruční nářadí musí být používáno pouze pro účely, pro které je určeno. Je zakázáno používat poškozené ruční nářadí. Ruční elektrické nářadí musí být označeno inventárním číslem a musí prokazatelně podléhat revizním zkouškám. Rovněž je zakázáno používat jakékoli elektrické nářadí, které je poškozené, rozbité apod., a pokud jsou odkryté jakékoli vodivé části elektrického ručního nářadí.

388


Při práci s ručním elektrickým nářadím je povinností zaměstnance používat osobní ochranné pracovní prostředky v souladu s návodem k použití anebo zpracovaným místním provozním bezpečnostním předpisem. Povinnost zaměstnavatele je vybavit zaměstnance příslušnými osobními ochrannými pracovními prostředky pro ochranu života a zdraví v závislosti na vykonávané činnosti. V případě práce s odmašťovacími prostředky je povinnost zaměstnavatele přidělit zaměstnanci také hygienické prostředky pro zajištění BOZP. Regály v dílně musí být označeny, a to počtem buněk ve sloupci a maximální nosností buňky. Regály musejí být rovněž prokazatelně minimálně jednou ročně kontrolovány. Rizikem při práci v dílně je kontakt s nářadím a uloženým materiálem. Je nutné používat oděv chránící před poškrábáním nebo zasažením části těla obsluhy. V případě používání ručního elektrického nářadí hrozí dotyk osob s živými částmi a zasažení elektrickým proudem. Nikdy nepoužívejte jakékoli poškozené ruční nářadí a všechny závady ihned hlaste svému nadřízenému. Další riziko je pád předmětu na zem a vznik tak možného poškození zdraví osob pohybujících se po pracovišti. Vždy používejte přidělené osobní ochranné pracovní prostředky jako např. ochrannou obuv s kovovou nebo plastovou špičkou a pevnou podrážkou. Při práci v dílně je také riziko zvyšování prašnosti při používání obráběcích zařízení nebo používání dřevozpracujících zařízení, čímž může dojít k poškození dýchacích orgánů.

3.5

Provozování dopravy

Zaměstnavatel při provozování dopravy organizuje práci zaměstnanců v souladu s nařízením vlády 168/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozování dopravy dopravními prostředky, v platném znění, zvláštními právními předpisy, návodem dodaným výrobcem pro provoz, údržbu a používání dopravních prostředků a místním provozním bezpečnostním předpisem vydaným zaměstnavatelem. Zaměstnanci provozující dopravu musejí být prokazatelně seznámení s výše uvedenými dokumenty. Zaměstnavatel je povinen:  



Určit prostory pro bezpečné nakládání a vykládání přepravovaného nákladu a určit zaměstnance koordinující tuto činnost. V případě vykládky a nakládky zvláště těžkých nebo rozměrných břemen byly vydány organizační pokyny (technologické pokyny) a pro připojování a odpojování dopravních prostředků byl zajištěn dostatečný počet zaměstnanců pro tyto činnosti a před zahájením prací byl určen jejich způsob dorozumívání. V případě, že to vyžadují okolnosti, byl zaměstnanec při pohybu na pracovišti mimo pozemní komunikace seznámen s místními provozními podmínkami.

389


Rizika spojená s prací na dopravních prostředích (jako jsou např. vozíky Cushman) jsou vibrace přenášené na celé tělo, tzv. celkové vibrace. K přenosu dochází prostřednictvím sedadla, podlahy apod. Další riziko je kontakt osoby s dopravním prostředkem, pád z vozítka apod.

3.6 3.6.1

Ruční elektrické nářadí Ruční nářadí

Rukojeti, násady a jiná místa, kde je třeba nářadí uchopit, musí být hladce opracována a vhodně tvarována. Násady a rukojeti musí být zajištěny proti uvolnění. Úderné plochy a hroty nářadí nesmějí mít otřep nebo trhliny. V prostředí a na pracovištích, kde je nebezpečí výbuchu, musí být používáno nářadí z nejiskřícího materiálu. Kladiva, sekáče, tužlíky (temováky) a obdobné nářadí určené pro práci s kaleným nebo jinak tepelně zpracovaným materiálem nesmějí být zhotoveny z materiálu, který se odštěpuje. Kleště, kterých se užívá k uchopení nebo přidržování materiálu při kování, musí mít tvar odpovídající tvaru kovaného materiálu.

3.6.2

Mechanické ruční nářadí

Mechanické ruční nářadí musí být provedeno tak, aby zajišťovalo bezpečné upínání nástroje a aby nepřipouštělo styk obsluhy s pohybujícími se částmi mechanického ústrojí, popřípadě nástroje. Spouštěcí a zastavovací ovládače musí být snadno a rychle ovladatelné a nesmí umožňovat náhodné spuštění mechanického ručního nářadí nebo zaseknutí příslušného ovládače, pokud je nářadí v chodu. Části sloužící k uchopení a držení musí být tvarovány tak, aby nedocházelo u pracovníků k nadměrné únavě a deformacím rukou. Dvoučelisťová sklíčidla nesmějí být používána k upínání nástrojů s rotačním pohybem. Seřizování, čistění, mazání a opravy mechanického nářadí smějí být prováděny, jen je-li nářadí v klidu. Při používání mechanického nářadí se musí chránit pohyblivé přívody elektrického proudu, stlačeného vzduchu a jiné energie vhodným způsobem proti poškození. Mechanické ruční nářadí se smí odkládat, přenášet nebo opouštět, jen když je v klidu.

3.6.3

Pneumatické nářadí

Rychlospojky s poškozeným bajonetovým uzávěrem nebo těsněním se nesmějí používat. Odbočka potrubí pro upevnění pryžové hadice musí být opatřena vzduchovým kohoutem nebo samouzavíracím ventilem. Při používání pneumatického nářadí nesmí tlak vzduchu překročit stanovené hodnoty. Pneumatické nástroje nesmějí být po použití uvolňovány vystřelováním. Hadice musí být před připojením k pneumatickému nářadí profouknuty stlačeným vzduchem. Průtoku vzduchu nesmí být bráněno ohýbáním hadic. Hadice musí být na nátrubku zajištěna sponou proti sesmeknutí. Před prováděním jakýchkoliv úprav nebo oprav musí být u pneumatického nářadí uzavřen přívod vzduchu a z hadice musí být vypuštěn tlakový vzduch.

390


3.6.4

Kontroly a revize elektrických zařízení

Kontroly zařízení se provádějí minimálně jedenkrát za dvanáct měsíců, četnost a rozsah revizní zkoušky je dán normovou hodnotou.

3.6.5

Rizika při práci s elektrickým nářadím

Při práci s elektrickým nářadím hrozí riziko dotyku zaměstnance s živou částí a zasažení osoby elektrickým proudem. Další riziko vyplývající z činnosti je dotyk cizích vodivých předmětů s elektrickými vodiči a popálení osob horkou plochou.

3.7

Práce ve výškách

Zaměstnavatel přijímá technická a organizační opatření k zabránění pádu zaměstnanců z výšky nebo do hloubky, propadnutí nebo sklouznutí nebo k jejich bezpečnému zachycení (dále jen „ochrana proti pádu“) a zajistí jejich provádění: 



na pracovištích a přístupových komunikacích nacházející se v libovolné výšce nad vodou nebo nad látkami ohrožujícími v případě pádu život nebo zdraví osob; na všech ostatních pracovištích a přístupových komunikacích, pokud leží ve výšce nad 1,5 m nad okolní úrovní, případně pokud pod nimi volná hloubka přesahuje 1,5 m.

Ochranu proti pádu zaměstnavatel přednostně řeší pomocí prostředků kolektivní ochrany, kterými jsou zejména technické konstrukce. Prostředky osobní ochrany, kterými jsou osobní ochranné pracovní prostředky proti pádu, se používají v případě, kdy povaha práce vylučuje použití prostředků kolektivní ochrany nebo není-li použití prostředků kolektivní ochrany s ohledem Obrázek 2 Práce na povahu, předpokládaný rozsah a dobu trvání práce a počet na žebříku (zdroj Hejzlar) dotčených zaměstnanců účelné nebo s ohledem na bezpečnost zaměstnanců dostatečné. Práce na žebříku jsou povoleny pouze ve speciálních případech, žebřík slouží jako přístupová komunikace. Každý žebřík musí být označen inventárním číslem a prokazatelně na něm musejí být prováděny kontroly v rozsahu stanoveném buď návodem k použití, anebo normovou hodnotou. Je zakázáno používat poškozený žebřík, veškeré poškozené žebříky musejí být odstraněny z pracoviště. Úrazy spojené s používáním poškozených žebříků bývají jedny z nejtěžších a z pravidla bývají s trvalými následky. Je povinnost používat žebříky v souladu s návodem k použití, respektovat a dodržovat piktogramy vyobrazené na žebříku, viz obrázek uvedený výše.

391


Rizika při práci ve výškách jsou nezachycený pád, propadnutí osob, nebezpečné a nekvalifikované používání prostředků proti pádu. V průběhu pádu může dojít k nárazu na překážku v trajektorii pádu nebo na náraz na překážku v průběhu zachycení pádu. Rovněž může dojít k zachycení pádu ve fyziologicky nevhodné poloze a vyprošťovací práce po zachycení pádu nesmí překročit cca 20 minut (může dojít k poškození páteře, orgánů, krevního oběhu). Při práci ve výškách a nad volnou hloubkou hrozí také riziko pádu nářadí na osoby nacházející se pod pracovištěm. Při výstupu a sestupu po žebříku hrozí uklouznutí, pád a vznik pracovního úrazu.

3.8

Chemické látky

Chemické látky jsou chemické prvky a jejich sloučeniny a směsi jak přírodní, tak umělé, včetně jejich přísad sloužících k uchování jejich stability. Chemické přípravky jsou směsi nebo roztoky složené ze dvou nebo více látek. Nebezpečné látky nebo nebezpečné přípravky jsou látky nebo přípravky, které za podmínek stanovených zákonem 356/2003 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích mají jednu nebo více nebezpečných vlastností, které jsou klasifikovány jako: a) výbušné látky a přípravky jsou ty, které mohou exotermně reagovat i bez přístupu vzdušného kyslíku; b) oxidující látky a přípravky jsou ty, které vyvolávají vysoce exotermní reakci ve styku s jinými látkami, zejména hořlavými; c) extrémně hořlavé jsou kapalné látky a přípravky s extrémně nízkým bodem vzplanutí a nízkým bodem varu nebo plynné látky a přípravky, které jsou hořlavé ve styku se vzduchem při pokojové teplotě a tlaku; d) vysoce hořlavé: 

látky a přípravky, které se mohou samovolně zahřívat a nakonec se vznítí ve styku se vzduchem při pokojové teplotě bez dodání energie;



pevné látky a přípravky, které se mohou snadno zapálit po krátkém styku se zdrojem zapálení a které pokračují v hoření nebo vyhořely po jeho odstranění;



kapalné látky a přípravky, které mají velmi nízký bod vzplanutí;



látky a přípravky, které ve styku s vodou nebo vlhkým vzduchem uvolňují vysoce hořlavé plyny v nebezpečných množstvích;

e) hořlavé jsou kapalné látky nebo přípravky s nízkým bodem vzplanutí; f) vysoce toxické jsou látky nebo přípravky, které při vdechnutí, požití nebo při průniku kůží ve velmi malých množstvích způsobují smrt nebo akutní nebo chronické poškození zdraví;

392


g) toxické látky nebo přípravky jsou ty, které při vdechnutí, požití nebo při průniku kůží v malých množstvích způsobují smrt nebo akutní nebo chronické poškození zdraví; h) zdraví škodlivé látky nebo přípravky jsou ty, které při vdechnutí, požití nebo při průniku kůží mohou způsobit smrt nebo akutní nebo chronické poškození zdraví; i) žíravé látky nebo přípravky jsou ty, které mohou zničit živé tkáně při styku s nimi; j) dráždivé látky nebo přípravky jsou ty, které mohou při okamžitém, dlouhodobém nebo opakovaném styku s kůží nebo sliznicí vyvolat zánět a nemají žíravé účinky; k) senzibilizující látky nebo přípravky jsou ty, které jsou schopné při vdechování, požití nebo při styku s kůží vyvolat přecitlivělost, takže při další expozici dané látce nebo přípravku vzniknou charakteristické nepříznivé účinky; l) karcinogenní látky nebo přípravky jsou ty, které při vdechnutí nebo požití nebo průniku kůží mohou vyvolat rakovinu nebo zvýšit její výskyt; m) mutagenní látky nebo přípravky jsou ty, které při vdechnutí nebo požití nebo průniku kůží mohou vyvolat dědičné genetické poškození nebo zvýšit jeho výskyt; n) toxické pro reprodukci jsou látky nebo přípravky, které při vdechnutí nebo požití nebo průniku kůží mohou vyvolat nebo zvýšit výskyt nedědičných nepříznivých účinků na potomstvo nebo zhoršení mužských nebo ženských reprodukčních funkcí nebo schopností; o) nebezpečné pro životní prostředí jsou látky nebo přípravky, které při vstupu do životního prostředí představují nebo mohou představovat okamžité nebo pozdější nebezpečí pro jednu nebo více složek životního prostředí.

393


Symboly nebezpečnosti:

Obrázek 3 Označování chemických látek dle zákona č. 356/2003 Sb., o chemických látkách

Nově platné piktogramy:

Obrázek 4 Označování chemických látek dle nařízení ES č. 1272/2008

Riziky při práci s chemickými látkami jsou kontakt, zasažení nebo působení látek na osobu. Je důležité mít na paměti, že rizikové vlastnosti látek jsou vždy uvedeny na obalu chemické látky (R – věty, nově již P – výroky) a také v bezpečnostním listě chemické látky. Rizikem je také požití látky. Chemická látka nesmí být nikdy uskladněna v potravinovém obalu, aby nemohlo dojít k záměně.

394


3.9

Pracovní úrazy

Povinností každého zaměstnance je nahlásit jakékoli poranění nebo úraz, které se na pracovišti zaměstnanci stanou. Povinnost zaměstnavatele je vést evidenci úrazů v knize úrazů a to i úrazů, kterými nebyla způsobena pracovní neschopnost nebo byla způsobena pracovní neschopnost nepřesahující tři kalendářní dny, a je povinen objasnit příčiny a okolnosti vzniku všech úrazu za účasti zaměstnance, pokud to zdravotní stav zaměstnance dovoluje. Zaměstnavatel je povinen přijímat opatření proti opakování pracovních úrazů. Tyto povinnosti vyplývají ze Zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce v platném znění, § 105 a nařízení vlády č. 201/2010 Sb., v platném znění. Zaměstnavatel vyhotovuje záznamy a vede dokumentaci o všech pracovních úrazech, jejichž následkem došlo ke zranění zaměstnance s pracovní neschopností delší než tři kalendářní dny nebo k úmrtí zaměstnance. Zaměstnavatel zašle záznam o pracovním úrazu do pátého dne následujícího měsíce na Oblastní inspektorát práce a příslušnou pojišťovnu zaměstnance, který úraz utrpěl.

395


4

Osobní ochranné pracovní prostředky (OOPP)

Není-li možné rizika odstranit nebo dostatečně omezit prostředky kolektivní ochrany nebo opatřeními v oblasti organizace práce, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnancům osobní ochranné pracovní prostředky (dále jen „OOPP“). Tyto prostředky nesmí zaměstnance ohrožovat a bránit při výkonu práce. Za OOPP lze považovat také pracovní oděv nebo obuv. Zaměstnavatel je povinen poskytovat zaměstnancům mycí, čisticí a dezinfekční prostředky. Na pracovištích s nevyhovujícími mikroklimatickými podmínkami je povinností zaměstnavatele poskytnout ochranné nápoje. OOPP musí zaměstnavatel udržovat v použitelném stavu a kontrolovat jejich používání. Veškeré OOPP, ochranné nápoje, mycí, čisticí a dezinfekční prostředky jsou zaměstnanci poskytovány bezplatně. V případě, že při práci vznikají rizika, která nelze omezit technickým nebo organizačním řešením, musí zaměstnavatel vydávat zaměstnancům osobní ochranné pracovní prostředky (dále OOPP).

Obrázek 5 Piktogramy označující ochranné prostředky (zdroj Hejzlar)

OOPP se poskytují na náklady zaměstnavatele a nelze je nahrazovat finančním plněním. Zaměstnavatel musí kontrolovat, zda zaměstnanci používají při práci stanovené OOPP. Povinností zaměstnance je se o tyto OOPP starat, neničit a používat dle charakteru a rizika vykonávané práce.

4.1.1    

Příklady použití OOPP dle druhu vykonávané práce ochrana hlavy – před sluncem, deštěm – pokrývka hlavy (čepice, nepromokavý klobouk apod.); ochrana sluchu – při práci se sekačkou, křovinořezem apod., – zátkové chrániče sluchu, mušlové chrániče apod.; ochrana očí a obličeje – práce s řetězovou pilou, křovinořezem apod. – ochranné brýle, ochranný obličejový štít; ochrana rukou a paží – práce s ručním nářadím, chemickými látkami apod. – ochranné kožené nebo pogumované rukavice, ochranné rukávy, ochrana proti pořezání;

396




 

5

ochrana nohou – manipulace s břemeny, práce na nerovném, nezpevněném terénu, práce se stroji, u kterých jsou přenášeny vibrace – obuv s ochrannou bezpečnostní tužinkou, obuv, vysoká obuv, přezůvková obuv odolná proti vibracím, ochrana proti pořezání; ochrana trupu, břicha – při práci s ručním nářadím, se strojním zařízením, s chemickými látkami – ochranné vesty, kabáty; ochrana celého těla: o prostředky pro prevenci proti pádu – úplná výstroj pro prevenci pádu; o ochranný oděv – ochranné pracovní oděvy (dvojdílné, kombinézy).

Požární ochrana

Zaměstnanci musejí být seznámeni s evakuačním plánem pracoviště, který musí být vyvěšen v prostorách pracoviště. Rovněž musejí být seznámeni s požárně poplachovými směrnicemi vypracovanými pro podmínky pracoviště. Musejí znát základní principy a rozmístění přenosných hasicích přístrojů. Zaměstnanci nesmějí svévolně používat a zneužívat věcné prostředky požární ochrany. Rovněž je nesmějí poškozovat, a tím snižovat jejich životnost. Základní typy přenosných hasicích přístrojů (dále jen „PHP“) jsou:    

sněhový, vodní, pěnový, práškový.

Povinností zaměstnavatele je seznámit zaměstnance s rozdílností použití jednotlivých typů PHP a jejich užití.

397


Použitá literatura HALÁTEK, Adam. Bezpečnost práce a ochrana zdraví při údržbě golfového hřiště. Ostrava, 2008. Bakalářská práce. Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava. Jak na břemena?: Příručka VÚBP, v. v. i. Praha: Výzkumný ústav bezpečnosti práce, 2011. ISBN 978-80-86973-53-1. Právní předpisy platné v České republice. Zákon č. 356/2003 Sb., o chemických látkách. Nařízení ES č. 1272/2008 – nařízení CLP. Nařízení vlády č. 11/2002 Sb., kterým se stanoví vzhled a umístění bezpečnostních značek

398


399


Vzdělávání pro lepší zeleň kolem nás Modul ICT

MS Word 2010 MS Excel 2010 MS PowerPoint 2010 Mgr. Martina Hanáková


400

Modul ICT

Obsah MS WORD 2010....................................................................................................................... 406 1 2 3

4

5

6

7 8 9

Úvod....................................................................................................................................... 406 Popis prostředí MS Word 2010.............................................................................................. 407 Práce s dokumenty ................................................................................................................ 409 3.1 Vytvoření dokumentu ................................................................................................... 409 3.2 Uložení dokumentu....................................................................................................... 411 3.3 Základní nastavení stránky............................................................................................ 412 3.4 Záhlaví a zápatí stránek................................................................................................. 413 3.5 Poznámka pod čarou..................................................................................................... 413 3.6 Tisk dokumentu............................................................................................................. 414 Základní editace textu ........................................................................................................... 415 4.1 Pohyb po dokumentu ................................................................................................... 415 4.2 Psaní textu..................................................................................................................... 415 4.3 Označování textu do bloku ........................................................................................... 416 4.4 Zarovnání textu ............................................................................................................. 416 4.5 Sloupce a tabulátory ..................................................................................................... 417 4.6 Písmo............................................................................................................................. 418 4.7 Odrážky a číslování........................................................................................................ 419 4.8 Schránka a operace se schránkou ................................................................................. 420 4.9 Přenos textu z jiného zdroje (Vložit jinak) .................................................................... 421 Grafika ve Wordu................................................................................................................... 422 5.1 Vkládání grafických objektů .......................................................................................... 422 5.1.1 Vložení klipartu (obrázku z databáze Wordu): ......................................................... 422 5.1.2 Obrazce ..................................................................................................................... 422 5.1.3 WordArt .................................................................................................................... 422 5.1.4 Obrázky SmartArt ..................................................................................................... 423 5.1.5 Vložení obrázku z externího zdroje .......................................................................... 423 5.2 Operace s grafickým objektem ..................................................................................... 424 5.3 Seskupování objektů ..................................................................................................... 425 5.4 Titulky k vloženým objektům ........................................................................................ 426 Tabulky................................................................................................................................... 427 6.1 Karta Návrh tabulky ...................................................................................................... 427 6.2 Karta Rozložení tabulky................................................................................................. 428 Styly ....................................................................................................................................... 430 Obsah dokumentu ................................................................................................................. 431 8.1 Postup generování obsahu ........................................................................................... 431 Stručný postup vytvoření a úpravy dokumentu .................................................................... 432

402

Modul ICT

MS EXCEL 2010 ........................................................................................................................434 1 2 3

4

5

6

7

Úvod ...................................................................................................................................... 434 Popis prostředí MS Excel ....................................................................................................... 435 Práce s dokumenty ................................................................................................................ 436 3.1 Vytvoření dokumentu ................................................................................................... 436 3.2 Uložení dokumentu ...................................................................................................... 437 3.3 Práce s listy ................................................................................................................... 439 3.4 Tisk dokumentu ............................................................................................................ 440 3.5 Nastavení (rozložení) stránky ....................................................................................... 440 Editace a formátování buněk ................................................................................................ 441 4.1 Formát buněk................................................................................................................ 441 4.2 Plnění buněk ................................................................................................................. 442 4.3 Změna obsahu buněk.................................................................................................... 442 4.4 Označení buněk do bloku ............................................................................................. 443 4.5 Grafická úprava obsahu buněk ..................................................................................... 444 4.6 Sloučení buněk .............................................................................................................. 446 4.7 Ohraničení buněk.......................................................................................................... 447 Formát tabulky ...................................................................................................................... 448 5.1 Úprava rozměrů sloupců a řádků.................................................................................. 448 5.2 Operace s řádky a sloupci ............................................................................................. 448 5.3 Skrytí řádků nebo sloupců ............................................................................................ 448 Vzorce .................................................................................................................................... 449 6.1 Kopírování vzorců a dat pomocí tlačítka myši .............................................................. 449 6.2 Jednoduché matematické vzorce ................................................................................. 450 6.2.1 Vzorce pro matematické operátory (+, -, *, /) vložené mezi dvě hodnoty .............. 451 6.2.2 Součet několika hodnot (suma) ................................................................................ 451 6.2.3 Maximum a minimum zadaných hodnot ................................................................. 452 6.2.4 Aritmetický průměr .................................................................................................. 452 6.2.5 Počet hodnot ............................................................................................................ 452 Tvorba a editace grafů ........................................................................................................... 453 7.1 Tvorba grafu .................................................................................................................. 453 7.2 Ukázky grafů ................................................................................................................. 454 7.3 Editace grafu ................................................................................................................. 456

403

Modul ICT

MS POWERPOINT 2010........................................................................................................ 458 1 2 3

Úvod....................................................................................................................................... 458 Základní pravidla při tvorbě počítačových prezentací ........................................................... 459 Popis prostředí MS PowerPoint ............................................................................................. 460 3.1 Karta Soubor ................................................................................................................. 461 3.2 Karta Domů ................................................................................................................... 461 3.3 Karta Vložení ................................................................................................................. 462 3.4 Karta Návrh ................................................................................................................... 462 3.5 Karta Přechody .............................................................................................................. 462 3.6 Karta Animace ............................................................................................................... 462 3.7 Karta Prezentace ........................................................................................................... 463 3.8 Karta Revize .................................................................................................................. 463 3.9 Karta Zobrazení ............................................................................................................. 463 4 Správa prezentace ................................................................................................................. 464 4.1 Otevření (vytvoření) nové prezentace .......................................................................... 464 4.2 Uložení prezentace ....................................................................................................... 466 4.3 Tisk prezentace ............................................................................................................. 467 5 Snímky prezentace................................................................................................................. 468 5.1 Nový snímek .................................................................................................................. 468 5.2 Zobrazení snímků .......................................................................................................... 469 5.3 Pozadí snímku – motivy ................................................................................................ 469 5.3.1 Předdefinované motivy ............................................................................................ 470 5.3.2 Vlastní formát pozadí ............................................................................................... 471 5.4 Manipulace se snímkem ............................................................................................... 472 5.4.1 Označení snímku....................................................................................................... 472 5.4.2 Kopírování a přesun snímku ..................................................................................... 472 5.4.3 Odstranění a skrytí snímku ....................................................................................... 472 5.5 Popisné údaje na snímku .............................................................................................. 473 5.6 Poznámky ke snímkům ................................................................................................. 473 5.7 Rozdělení prezentace na oddíly .................................................................................... 473 6 Vkládání a editace grafických objektů ................................................................................... 475 6.1 Editace objektů ............................................................................................................. 476 6.2 Manipulace s objektem................................................................................................. 476 6.3 Seskupování objektů ..................................................................................................... 477 6.4 Psaní textu..................................................................................................................... 478 6.5 SmartArt ........................................................................................................................ 479 7 Přechody a animace............................................................................................................... 480 7.1 Přechody mezi snímky .................................................................................................. 480 7.2 Animace objektů ........................................................................................................... 481 8 Předvádění prezentace .......................................................................................................... 483 Použitá literatura ............................................................................................................................ 484

404

Modul ICT

405

Modul ICT MS Word 2010 (Mgr. Martina Hanáková)

MS Word 2010 Mgr. Martina Hanáková

1 Úvod Vytváření textových dokumentů je jedním z nejčastějších úkolů, se kterým se každý při práci s počítačem setká. Obsahově kvalitně zpracovaný text je nutné podpořit i kvalitní finální grafickou úpravou daného dokumentu, včetně dodržení všech typografických pravidel. K práci s dokumentem slouží řada textových editorů. Z nich je mezi uživateli asi nejčastěji zastoupený MS Word, který je součástí balíku kancelářských programů MS Office. Vzhledem k historickému vývoji programů, existuje mezi uživateli několik verzí textového editoru MS Word. Z nich nejčastěji používanou je verze 2003 nebo 2007, nově se rozšiřuje verze 2010. Rozdíl v ovládání verzí MS Word 2003 a 2007 je opravdu velký, ale po překonání prvotní nedůvěry a nutnosti změny určitých zažitých postupů, uživatel brzy zjistí, že práce ve verzi 2007, případně 2010 je daleko intuitivnější, přehlednější a rychlejší. Verze 2007 a 2010 přinesly nové formáty souborů, nová písma a nové šablony pro všechny typy dokumentů. Při našich úpravách textových dokumentů si nejprve zopakujeme a ukážeme základní principy společné všem verzím MS Word, jako je zvládnutí klávesnice, pohyb po textu, označování textu (pomocí klávesnice i myši), změna velikosti a typu písma, kopírování a přesun částí textu, ukládání dokumentů apod. Poté se podrobněji podíváme na změny, které přinesly verze 2007 a 2010. Na závěr se zaměříme na finální úpravu dokumentu s dodržením základních typografických pravidel. Naučíme se jedno z nejzákladnějších pravidel při psaní dokumentu: „Nejprve vytvořit text, soustředit se na jeho obsah, pak teprve celý dokument upravovat.“ Většina ukázek a popisů v tomto studijním textu bude z editoru MS Word 2010. Tento studijní text obsahuje pouze základ pro práci s textovým editorem, neklade si za cíl obsáhnout všechny taje práce s MS Word, chce pouze seznámit a ukázat nejčastěji používané prvky při vytváření a úpravách dokumentů. K dalšímu studiu pak mohou sloužit odborné manuály a řada publikací na trhu. Některé z nich jsou uvedené ve studijní literatuře.

406

Modul ICT MS WORD 2010 (Mgr. Martina Hanáková)

2

Popis prostředí MS Word 2010

Prostředí textového editoru MS WORD 2010 se skládá z několika částí. V horní části jsou panely a karty s nabídkami možných úprav a změn textu, prostřední část tvoří vlastní dokument, dolní část pak obsahuje informace o dokumentu, způsob zobrazení jeho stránek a lupu. Celý textový editor (prvky funkce textového editoru) je možné ovládat několika způsoby – myší, klávesovými zkratkami, tzv. horkými klávesami. Samozřejmě není možné uvést všechny způsoby, budu se tedy snažit uvést ten nejoptimálnější postup.

Obrázek 1 Prostředí MS Word 2010

Panel Rychlý přístup: Obsahuje ikony (obrázky) nejčastěji používaných položek, jako například Uložit , Krok zpět , Náhled a tisk kliknutím na spouštěč na konci nabídky.

407

… Nabídku tohoto panelu lze měnit


Pás karet: Obsahuje položky – karty jako Soubor, Domů, Vložení… Po kliknutí na jednotlivé karty se objeví další související nabídky úprav – formou ikon nebo dialogových oken. Nabídkám jednotlivých karet se budeme později blíže věnovat. Nyní jen zdůrazním dvě z nejčastěji používaných karet. Kartu Soubor, která obsahuje nabídku k základní práci se souborem, jako je vytvoření, uložení, tisk dokumentu apod. Na obrázku níže je pak ukázka nabídky karty Domů, která obsahuje prvky sloužící k editaci (úpravám) textu.

Obrázek 2 Pás karet

Zobrazení stránky: Jde o způsob rozvržení bílé plochy, do níž píšeme text. Zobrazení stránky volíme na kartě Zobrazení. Nejčastější a nejpřehlednější je tzv. Rozložení při tisku (první ikona). Lupa: Funkce umístěná v pravém dolním rohu pracovní plochy slouží ke zvětšení či zmenšení textu dokumentu. Lupu aktivujeme tažením dílku mezi krajními polohami nebo současným držením klávesy Ctrl a otáčením kolečkem myši. Stavový řádek: Obsahuje statistické informace o dokumentu – např. počet slov a stran, na které straně se právě nacházíte apod.

408


3 3.1

Práce s dokumenty Vytvoření dokumentu

S každým otevřením programu MS Word se automaticky vytvoří nový soubor s názvem Dokument1. Další možností je otevření již nějakého vytvořeného souboru z disku. Pokud již však textový editor máte otevřený a chcete vytvářet další nový dokument, lze využít nabídky karty Soubor. Po kliknutí na kartu Soubor se otevře nové okno. V jeho levém menu je pro vytvoření nového dokumentu důležitá položka Nový. Kliknutím na ni se otevře další okno s nabídkou šablon (předloh) pro váš dokument. Lze vybrat typ Prázdný dokument nebo zvolit předdefinovaný typ z nabídky Ukázkových šablon, případně z šablon na webu Office.com. Zvolená šablona se vám otevře dvojklikem na ni.

Obrázek 3 Nabídka karty Soubor

409


Pokud již máme otevřený MS Word, lze podobným postupem otevřít již nějaký vytvořený textový soubor na disku. Na kartě Soubor vybereme položku Otevřít. Zobrazí se nám dialogové okno, v němž můžeme vybírat ze souborů na disku.

Obrázek 4 Dialogové okno Otevřít

Ikonu Nový pro prázdný dokument a ikonu Otevřít i v panelu Rychlý přístup.

410

můžete mít nastavenou


3.2

Uložení dokumentu

Při ukládání dokumentů rozlišujeme mezi prvním uložením, průběžným ukládáním a uložením do jiné složky (na jiné místo na pevném disku nebo např. na USB flash disk). První uložení: První uložení nového dokumentu je nejvhodnější se naučit provést hned po jeho otevření nebo po napsání prvních pár vět. Neriskujete tak ztrátu dat, kdyby např. došlo k vypnutí počítače z důvodu přerušení dodávky elektrického proudu. 1. Klikněte na ikonu Uložit umístěnou téměř vždy v panelu Rychlého přístupu. Jinou možností je kliknout na kartu Soubor a zde v levém menu na ikonu Uložit. Klávesovou zkratkou pro uložení je Ctrl+S. 2. Otevře se dialogové okno Uložit jinak, v němž zvolíte složku, do níž chcete dokument uložit. V položce Název souboru, pojmenujete svůj dokument a kliknete na tlačítko Uložit. Uložení na jiné místo disku: Klikněte na kartu Soubor a v jejím levém menu na ikonu Uložit jako . Otevře se vám opět dialogové okno Uložit jako, v němž nastavíte zvolenou složku a případně můžete i změnit název ukládaného dokumentu (není nutné).

Obrázek 5 Dialogové okno Uložit jako

411


Uložení v jiné verzi: Použijete, pokud například pracujete s verzí MS Word 2010, ale kolega, kterému je dokument určený, má pouze verzi 2003. Tehdy potřebujete dokument uložit v nižší verzi MS Word. Klikněte na kartu Soubor a v jejím levém menu na ikonu Uložit jako a v dialogovém okně Uložit jako v položce Uložit jako typ zvolte Dokument Word 97-2003.

Obrázek 6 Uložení dokumentu v jiném formátu

Průběžné ukládání: Slouží k ukládání textu v průběhu práce na dokumentu. Funkce průběžného ukládání bývá obvykle nastavena automaticky, tzn., že počítač sám po určité době dokument uloží. Pokud ale chceme mít jistotu, v průběhu práce občas klikneme na ikonu

3.3

, nebo použijeme klávesovou zkratku Ctrl+S.

Základní nastavení stránky

Všechny důležité prvky pro nastavení stránky jsou na kartě Rozložení stránky. Hlavně před tiskem dokumentu je nutné zkontrolovat nastavení okrajů stránky, orientaci textu na výšku či na šířku a velikost papíru, na který budete tisknout. K pokročilejším možnostem pak patří možnost nastavení vodoznaku, barvy stránky a způsobu ohraničení stránky.

Obrázek 7 Karta Rozložení stránky

412


3.4

Záhlaví a zápatí stránek

Záhlaví a zápatí tvoří velmi důležité prvky dokumentu. Vše, co zde bude umístěno, se bude objevovat na každé stránce dokumentu (pokud nenastavíte jinak). Do záhlaví a zápatí se tak nejčastěji vkládají údaje o stránkování dokumentu, jméno autora, název firmy, logo apod. Oblast záhlaví a zápatí je za normálních okolností nepřístupná. Do této oblasti se dostanete dvojím kliknutím levým tlačítkem myši na tuto oblast. Word se poté přepne do režimu editace Záhlaví a zápatí a text v normální části dokumentu zešedne. Zároveň se zobrazí karta Návrh, ve které je možné provádět operace týkající se záhlaví a zápatí. Do záhlaví a zápatí je tedy možné napsat libovolný text nebo vložit obrázek a ten pak obvyklým způsobem upravit. Zpět do režimu normálního dokumentu se dostanete dvojklikem na běžnou část dokumentu.

Obrázek 8 Karta Nástroje záhlaví a zápatí

3.5

Poznámka pod čarou

Poznámku pod čarou vložíte pomocí funkce na kartě Reference, v panelu Poznámky pod čarou, kliknutím na ikonu Vložit pozn. pod čarou . V textu umístěte kurzor na místo, na něž se bude poznámka vztahovat, a klikněte na uvedenou ikonu. V textu se objeví číslo poznámky zapsané tzv. horním indexem1. Stejné číslo se objeví na konci stránky pod čarou nad zápatím. Zde můžete poznámku pod čarou doplnit o text, např. o autora, na kterého se odkazujete apod.

1

Zde vložte poznámku pod čarou

413


3.6

Tisk dokumentu

Před vlastním tiskem dokumentu je nutné provést předtiskovou přípravu, tzn. prohlédnout si dokument tak, jak bude vypadat po vytištění. Tato operace nám umožní odhalit chyby například v nastavení okrajů stránky, zalomení odstavců apod. Nabídka funkcí souvisejících s tiskem dokumentu, se nachází na kartě Soubor, kde v levém menu vyberte položku Tisk.

Obrázek 9 Nabídka položky Tisk

V levé části otevřeného okna se vám objeví nabídka pro nastavení okrajů stránky, možnosti tisku (výběr tištěných stránek, velikost papíru, výběr tiskárny, počet kopií…). V pravé části je pak náhled na jednotlivé stránky dokumentu. Mezi nimi pak můžete listovat kliknutím na šipky dole uprostřed obrazovky.

Pokud je vše zkontrolováno a připraveno, stačí kliknout na ikonu Tisk . Pro okamžitý přístup k možnostem tisku dokumentu je možné použít ikonu s názvem Náhled a tisk

, umístěnou v panelu nástrojů Rychlý přístup.

414


4

Základní editace textu

Informace uvedené níže jsou základní pravidla, která budete potřebovat při psaní a úpravách svých dokumentů. Pořád jde ale o jednotlivé dílčí kroky. Při psaní delšího textu je nutné mít vždy na paměti, že nejprve text napíšeme a teprve potom jej upravujeme. Při studiu tohoto textu, je vhodné si veškeré prvky editace hned vyzkoušet a projít si všechny možnosti, které daná část textového editoru nabízí.

4.1

Pohyb po dokumentu

Po dokumentu se můžeme pohybovat několika způsoby – myší, klávesami se šipkami, pomocí rolovací lišty. Speciální funkci mají i klávesy Home – End (přesun na začátek – konec řádku) a PageUp – PageDown (přesun na začátek – konec stránky). Ikona Krok zpět , umístěná v panelu nástrojů Rychlý přístup (vlevo nahoře na obrazovce), slouží k návratu o jednu, někdy i více úprav zpět. Často ji použijete, pokud omylem smažete část textu nebo provedete nevhodnou úpravu.

4.2

Psaní textu

Píšeme vždy od místa, kde je umístěn kurzor – svislá blikající čárka. Pokud píšete souvislý text, nikdy na konci řádku neukončujte řádek klávesou Enter. Word sám přeskočí na další řádek. Klávesu Enter použijeme pouze v případě, že chceme ukončit odstavec. Psaní speciálních znaků: Po instalaci OS Windows je standardně k dispozici česká a anglická klávesnice. Mezi nimi se přepíná buď klávesovou zkratkou ALT+Shift (změnu CS na EN a naopak uvidíte v pravém dolním roku obrazovky) nebo kliknutím na ikonu

Poté se objeví dialogové okno, na anglickou klávesnici.

.

v němž kliknutím přepnete

Pokud tedy chcete psát na klávesnici znaky, které jsou na klávesnici v levé části kláves (což jsou znaky z anglické klávesnice), jako např. @ # $ & ~ atd., musíte nejprve přepnout na anglickou klávesnici. Jinou možností je psát tyto znaky pomocí klávesových zkratek, např. pro @ je to zkratka levý Alt+64. Psaní mezer: Mezerou standardně oddělujeme slova. Mezera se vždy píše za tečkou, čárkou a dalšími interpunkčními znaménky. Mezera se nikdy nepíše uvnitř závorek (příklad). Zvláštním případem mezery je tzv. pevná mezera, kterou vkládáme kombinací kláves Ctrl+Shift+Mezerník. Pevnou mezeru použijeme tam, kde je nutné svázat dvě slova tak, aby nezůstalo jedno na konci a druhé na začátku řádku (např. v lese, 10 cm, na poli). Mezerou nikdy neodsazujte a necentrujte text! Pokud chcete, aby začínal dále od okraje,

415


použijte klávesu Tab, pro centrování použijte příslušné ikony na kartě Domů, v rámci skupiny Odstavec

.

Mazání textu: Ke smazání textu používáme klávesu Delete (maže znak vpravo od kurzoru) a Backspace (maže znak vlevo od kurzoru). Pokud chceme smazat větší úsek textu, je vhodné jej nejprve označit a pak smazat celý najednou klávesou Delete nebo Backspace. Vypnutí/zapnutí skrytých znaků : Pomocí této ikony, umístěné na kartě Domů ve skupině ikon Odstavec, můžeme zapnout tzv. skryté znaky, což jsou znaky pro mezery, tabulátory, konce odstavců. Pomocí nich pak můžeme snadně ji odhalit chyby ve formátování textu, např. dvě mezery vedle sebe, několikrát použitá klávesa Enter na konci odstavce či stránky apod.

4.3

Označování textu do bloku

Aby bylo možno text dokumentu upravovat, je potřeba sdělit textovému editoru, s jakou částí textu chcete pracovat. K tomu složí tzv. označení do bloku, což je označení (zabarvení) části textu pomocí myši (držíme levé tlačítko myši a táhneme) nebo kombinací kláves Shift+šipky. Pokud chceme označit celý dokument, je vhodnou volbou kombinace kláves Ctrl+A.

4.4

Zarovnání textu

Každý odstavec je možné zarovnat vzhledem k okrajům stránky. Existuje zarovnání vlevo , vpravo , na střed a do bloků (oboustranné) . Odstavec, který zarovnáváme, není nutné předem označovat, stačí umístit kurzor na jakékoliv místo odstavce a vybrat typ zarovnání na kartě Domů ve skupině Odstavec.

Obrázek 10 Ikony pro zarovnání textu

416


4.5

Sloupce a tabulátory

Často je nutné psát text do sloupců. Podle charakteru textu je možné zvolit dvě možnosti. Pokud píšete souvislý text, který je třeba i jen na části stránky upravit do sloupců, použijte na kartě Rozložení stránky položku Sloupce. Zde je také možné nastavit počet a šířku jednotlivých sloupců. Pokud by ve vašem textu měly jednotlivé sloupce spíše připomínat sloupce v tabulce, je možné použít tabulátory – zarážky. Word nabízí čtyři základní druhy tabulátorů:    

Levý – zarovná text vzhledem k tabulátoru doleva. Pravý – zarovná text vzhledem k tabulátoru doprava. Středový – zarovná text vzhledem k tabulátoru na střed. Desetinný – bude zarovnávat text vzhledem k tabulátoru na desetinnou čárku.

Nejelegantněji lze zarážky nastavit pomocí ikony nad levým svislým pravítkem na pracovní ploše. Klikáním na ikonu vyberete druh zarážky a kliknutím na vodorovné pravítko zarážku umístíte. Zarážku je pak možné přesunovat tažením myší. Pokud ji chcete dále upravovat, např. změnit druh nebo smazat, dvakrát na ni klikněte a otevře se vám dialogové okno pro úpravu tabulátorů. Při psaní textu se pak mezi jednotlivými tabulátory přemisťujeme pomocí klávesy Tab, která je umístěna v levé části klávesnice nad klávesou CapsLock. Nezapomeňte, že pokud chcete změnit nastavení některého z tabulátorů pro celý úsek textu, nebo pro víc odstavců, musíte je označit do bloku.

Obrázek 12 Dialogové okno pro nastavení Tabulátorů

Obrázek 11 Nastavení tabulátorů na pracovní ploše

417


4.6

Písmo

K volbě písma a jeho úpravám slouží skupina ikon Písmo na kartě Domů. Pokud chcete použít ještě podrobnější nabídku, klikněte na tlačítko pro otevření podrobnějšího dialogového okna Písmo. Připomínám jen, že pokud chcete měnit písmo části již napsaného textu, je nutné tuto část označit do bloku. Pokud se nám upravený text nelíbí, lze velmi jednoduše odstranit jakékoli formátování označením textu a kliknutím na ikonu Vymazat formátování

, získáme tak jen původní neupravený text.

Obrázek 13 Dialogové okno Písmo

Typ a velikost písma: Základními a nejpoužívanějšími typy písma jsou Arial a Times New Roman, nově pak Calibri a Cambria. Podle nových typografických pravidel se pak jedno z dvojice písem používá pro nadpisy, druhé pak pro vlastní text. Horní a dolní index: Využijeme například při psaní vzorců, jednotek obsahu, indexování – H2O, H2SO4, cm3, x1. Znovu zde platí, napíšeme text bez úprav, např. CO2 – označíme CO2 – a klikneme na ikonu Dolní index indexů

– CO2. Stejně postupujeme při psaní Horních

.

Řez písma: Téměř všechny typy písem mají tři základní řezy: písmo tučné, kurzívu a podtržené. Jednotlivé řezy lze kombinovat, takže můžeme získat např. tučné podtržené písmo. Při změně řezu písma vždy nejprve napíšeme text, poté označíme část textu, u něhož chceme změnit řez a pak teprve provedeme úpravu. Pro tučné písmo klikneme na ikonu

nebo použijeme klávesovou zkratku Ctrl+B. Pro kurzívu

Pro podtržené písmo

nebo Ctrl+U.

418

nebo Ctrl+I.


Speciální úpravy písma (barva, pozadí…): Barvu písma jednoduše změníme kliknutím na šipku u ikony Textové efekty

a dále kliknutím na vybranou barvu. Podobně můžeme vybrat . Posledními speciálními úpravami je Zvýraznění textu

a Stínování . Zvýrazněný text vypadá, jakoby byl označen zvýrazňovačem, tj. mezi řádky jsou bílá místa. Stínovaný text je zabarvený celistvě. Text, na který je použito zvýraznění.

Text, na který je použito stínování.

Text, na který je použito zvýraznění.








Kopírování formátu: Při psaní dokumentu se může stát, že určitý typ formátu písma se bude v textu několikrát opakovat. Pokud některá důležitá slova zvýrazníte tučně, kurzívou a ještě jiným typem písma, bylo by zbytečné tyto kroky několikrát opakovat. Právě k usnadnění této akce slouží funkce Kopírovat formát, jejíž ikona je umístěna na kartě Domů, v panelu Schránka. Postup kopírování formátu je následující: 1. Klikněte na slovo, jehož formát má být kopírován. 2. Klikněte jednou na ikonu , jestliže chcete formát zkopírovat jen jednou. Klikněte dvakrát, pokud chcete měnit formát u více slov v dokumentu. 3. Kurzor se změní na štětec. 4. Klikněte na slovo, které chcete formátovat. Můžete změnit i formát celého úseku textu, jen jej musíte před kliknutím označit myší do bloku. 5. Pro zrušení formátování (pokud formátujete více slov) klikněte znovu na ikonu

4.7

.

Odrážky a číslování

Pro strukturování textu pomocí odrážek či číslování disponuje Word širokou nabídkou automatického číslování a odrážkování, jednoduchého i víceúrovňového. Obecně platí, že číslování použijeme, pokud jednotlivé body mají určitou posloupnost, odrážky tehdy, když na pořadí jednotlivých bodů nezáleží. Aktivaci odrážek nebo číslování je nejlepší provést až na napsaném textu. Pravděpodobně se bude jednat o několik řádků pod sebou, ukončených klávesou Enter. Tyto řádky označíte a z nabídky na kartě domů v záložce Odstavec kliknete na šipku vedle ikony Odrážky nebo Číslování . Otevře se dialogové okno s nabídkou různých stylů odrážek či číslování, případně je zde možné vytvořit si svůj nový styl. Pokud chcete použít na text víceúrovňový seznam, označte text a klikněte na šipku vedle příslušné ikony a v dialogovém okně vyberte vhodný styl. Word tímto nastavil víceúrovňové číslování, ale zatím jen v nejvyšší úrovni. Každou

419


následující nižší úroveň vytvoříte tak, že umístíte kurzor za číslo (odrážku) zvoleného řádku a stisknete klávesu Tab. Pokud jste se spletli a potřebujete u vybrané položky nastavit zpět vyšší úroveň, stačí opět umístit kurzor před text zvoleného řádku a stisknout kombinaci kláves Shift+Tab.

4.8

Schránka a operace se schránkou

Práce se schránkou je velmi důležitou funkcí textového editoru. Schránka je něco jako virtuální odkládací prostor, kam je možné dočasně uložit data, která budete později potřebovat někam vložit. Při častějším kopírování je vhodné mít podokno Schránka otevřené vedle dokumentu a vybírat z něj data ke zkopírování. Podokno Schránka otevřete kliknutím na šipku záložky Schránka na kartě Domů.

Obrázek 14 Podokno schránka

Při práci se schránkou se používají tři operace: 





Kopírovat: zkopíruje označenou část dokumentu do schránky. Označená data nadále zůstanou součástí dokumentu. Pro zkopírování označených dat lze použít několik možností: klávesovou zkratku Ctrl+C nebo Ctrl+Insert; pravé tlačítko myši – položka Kopírovat; ikonu Kopírovat na kartě Domů. Vyjmout: dojde k vyjmutí dat z původního dokumentu. Data budou pouze uložena ve schránce. Pro vyjmutí označených dat lze opět použít několik možností: klávesovou zkratku Ctrl+X; pravé tlačítko myši – položka Vyjmout; ikonu Vyjmout na kartě Domů. Vložit: vložením dat se rozumí umístění obsahu schránky na zvolené místo v dokumentu, toto místo určíte umístěním kurzoru. Pro vložení dat lze použít klávesovou zkratku Ctrl+V nebo Shift+Insert; pravé tlačítko myši – položka Vložit; ikonu Vložit na kartě Domů. Data zůstávají ve schránce i po vložení do dokumentu. Odstranit je lze až přímo vymazáním ze schránky.

420


4.9

Přenos textu z jiného zdroje (Vložit jinak)

Při práci s dokumentem často potřebujeme zkopírovat a vložit text i z jiného zdroje např. ze stránek z Internetu. Tento text je většinou již nějak naformátovaný, a pokud bychom použili pouze volbu Vložit, použije se při vložení také formát tohoto textu a na vás pak bude složitá úprava na vámi zvolený formát. Pro tuto situaci je vhodnější vložit text přes volbu Vložit jinak – neformátovaný text. Získáte tak základní formát textu bez jakýchkoli úprav. Použijte následující postup: 1. Na webu označte část textu a zkopírujte jej do schránky. 2. Na záložce schránka zvolte položku Vložit jinak a nechte obsah schránky vložit jako Neformátovaný text. 3. Nechte si zobrazit skryté znaky a smažte přebytečné mezery, odstavce apod. 4. Dopište, upravte, změňte obsah textu a zformátujte jej podle sebe.

Obrázek 15 Postup vkládání textu z jiného zdroje

421


5

Grafika ve Wordu

Grafické prvky jako obrázky, fotografie, grafy, schémata apod. mohou být vloženy přímo z databáze MS Office nebo vloženy z jiného zdroje. Podmínkou při vkládání obrázků z externího zdroje je, aby byly uloženy ve formátu, který Word podporuje (např. JPG, JPEG, BMP, GIF, PCX, TIF). Všechny pomocné funkce pro vkládání grafických objektů jsou na kartě Vložení. Funkce pro editaci grafických objektů jsou na kontextových kartách Nástroje obrázku a Nástroje kreslení, které se aktivují při kliknutí na obrázek.

5.1 5.1.1

Vkládání grafických objektů Vložení klipartu (obrázku z databáze Wordu):

1. Nastavte kurzor na místo v dokumentu, kam má být klipart vložen. 2. V pásu karet klikněte na kartu Vložení a zde na položku Klipart v záložce Ilustrace . 3. V pravé části pracovní plochy se otevře panel Klipart, ze kterého vybíráte a vkládáte obrázky. 4. V poli hledat zadejte přibližný název klipartu. 5. Vyberte si z výsledku vyhledávání obrázek a klikněte na něj levým tlačítkem myši. Klipart se vloží do vašeho dokumentu.

5.1.2

Obrazce

Word umožňuje vložit do dokumentu celou škálu tvarů, čar, křivek, bublin… a jiných objektů. Všechny tyto prvky nazýváme obrazce a vkládat je můžeme přes položku Obrázek 16 Nabídka klipartů Obrazce na kartě Vložení.

5.1.3

WordArt

Jedná se o trojrozměrné písmo, které se chová jako jakýkoli jiný grafický objekt. Jeho použití je vhodné na různých pozvánkách, Obrázek 17 Vkládání vizitkách apod. Vložit jej můžete obrazců přes položku WordArt

na kartě Vložení ve skupině Text.

422


5.1.4

Obrázky SmartArt

Jde o grafické objekty sloužící k vytvoření organizačních diagramů, seznamů hierarchických struktur, zaznamenání cyklů apod. Vložit je lze z karty Vložení přes položku SmartArt.

5.1.5

Vložení obrázku z externího zdroje

ZŠ

SŠ

VŠ

Obrázek 18 SmartArt

Vlastní obrázek (např. i vlastní logo, fotografii apod.) lze vložit z karty Vložení přes položku Obrázek. Kliknutím na ni se otevře dialogové okno, v němž vyhledáte obrázek v příslušné složce a vložíte tlačítkem Vložit.

Obrázek 19 Vkládání obrázků z jiného zdroje

423


5.2

Operace s grafickým objektem

Kliknutím (ideálně dvojklikem – pak se hned otevře i karta s funkcemi pro formátování obrázku) na jakýkoli grafický objekt se objeví jeho ohraničení, včetně úchopných bodů. Zároveň se otevře kontextová karta Nástroje obrázku – Formát nebo Nástroje okreslení – Formát s položkami pro úpravu grafických objektů. Podobná nabídka se zobrazí i kliknutím pravým tlačítkem myši na obrázek.

Obrázek 20 Karta Nástroje obrázku



 







Změna velikosti: pokud najedete myší na některý z úchopných bodů, změní se v oboustrannou šipku. Podržením levého tlačítka myši a jejím tažením docílíte změny velikosti objektu. Pokud chcete zachovat poměry stran, použijte jeden z rohových úchopných bodů. Přemístění objektu: najetím myší na obrázek se kurzor změní v křížek, tažením za něj obrázek přemisťujete. Otočení objektu: při zobrazení úchopných bodů, se nahoře nad obrázkem zobrazí zelený bod. Klikněte na něj, držte levé tlačítko myši a obrázkem otáčejte v požadovaném směru. Obrázek 21 Úchopné Smazání objektu: po zobrazení úchopných bodů stiskněte body objektu klávesu Delete nebo Backspace. Obtékání objektu (zalomení textu ): touto funkcí, kterou naleznete na kontextové kartě Formát, nastavujete pozici grafického objektu vzhledem k textu. Volit můžete z několika možností, z nichž nejčastější je obtékání Rovnoběžně s textem (objekt se bude chovat jako jeden znak textu, nebude obtékán textem), Obdélník (objekt bude obtékán ze všech nebo ze zvolených stran – nejčastěji používaný styl), Za textem (objekt bude posunut za text, bude se chovat jako vodotisk), Před textem (objekt bude překrývat text). Speciální efekty: styl obrázků, efekty, ohraničení, pozadí, automatické opravy (jas, zaostření obrázku), apod. nastavíte na kontextové kartě Formát. Obrázek 22 Nastavení obtékání objektu

424


5.3

Seskupování objektů

Pokud máte na jednom místě dokumentu více vložených objektů nebo pokud máte obrázky propojené s popisky, je vhodné z těchto objektů vytvořit skupinu, která se bude chovat jako celistvý objekt. Bude se pak s ním lépe manipulovat při umisťování a zarovnávání vzhledem k textu a celé stránce. 1. Označte obrázek, držte klávesu Shift a klikejte na další obrázky. Nyní jsou označeny všechny objekty. 2. Pusťte klávesu Shift. 3. Klikněte pravým tlačítkem myši nad některým z objektů a z nabídky vyberte položku Skupina. Nebo na kartě Nástroje obrázku v panelu Formát klikněte na ikonu Skupina . 4. Nyní se budou všechny grafické objekty chovat jako jeden objekt. 5. Podobně se dají seskupené objekty zase oddělit: označit skupinu – pravé tlačítko myši – Skupina – Oddělit. Po seskupení

Před seskupením

Obrázek 23 Seskupení několika objektů

425


5.4

Titulky k vloženým objektům

Pokud v dokumentu používáte fotografie, případně jiné obrázky, bývá důležité k nim dodat popisek. Je to možné udělat vložením textového pole pod obrázek, nebo pomocí funkce Vložit titulek, která je součástí nabídky MS Word 2010. Tuto funkci naleznete na kartě Reference v panelu Titulky. 1. Vložte obrázek do textu a upravte způsob zalomení textu kolem obrázku. Nesmí být vybrána možnost Rovnoběžně s textem. 2. Klikněte na obrázek a na kartě Reference v panelu Titulky klikněte na ikonu 3. Otevře se dialogové okno Titulek, které stačí potvrdit klávesou Enter. 4. Nyní se vám pod obrázkem vytvoří textové pole, v němž můžete upravit název obrázku a text dále editovat. 5. Aby titulek obrázku, tj. textové pole, bylo stále pod obrázkem, je dobré vytvořit z obrázku a textového pole skupinu. 6. Označte obrázek, držte klávesu Shift a klikněte na textové pole. Nyní jsou označeny oba objekty. 7. Pusťte klávesu Shift. 8. Klikněte pravým tlačítkem myši a z nabídky vyberte položku Skupina. Nebo na kartě Nástroje obrázku v panelu Formát klikněte na ikonu Skupina 9. Nyní se bude obrázek i s textovým polem (popiskem) chovat jako jeden objekt. Před seskupením

Po seskupení

Obrázek 24 Seskupení objektu s titulkem

426


6

Tabulky

Možnost vložení tabulek do textu patří již neodmyslitelně ke každému textovému editoru. Ve Wordu je několik možností jak navrhnout a vytvořit tabulku. Před vložením tabulky je dobré mít aspoň rámcovou představu o podobě tabulky (počtu sloupců a řádků) a o datech, která do ní budeme zapisovat. I když ji lze později jakkoli modifikovat, vždy je lepší navrhnout tabulku co nejvíce podobnou původním požadavkům. Novou tabulku lze navrhnout kliknutím na položku Tabulka na kartě Vložení. Zobrazí se podnabídka, ve které můžete tažením myší v matici nastavit počet sloupců a řádků ve vytvářené tabulce. Tato volba je vhodná, pokud v tabulce budou především textová data. Jestliže potřebujeme číselnou tabulku, je lepší vložit tabulku z Excelu. Vytvořením tabulky, případně kliknutím na již dříve vytvořenou tabulku se v horní části pracovní plochy zobrazí kontextová karta Nástroje tabulky, která v sobě zahrnuje karty Návrh a Rozložení. Pomocí položek na těchto kartách Obrázek 25 Vkládání textové lze pak editovat tabulku. tabulky

6.1

Karta Návrh tabulky

Kontextová karta Návrh tabulky slouží k vnější úpravě tabulky. Za podrobnější zmínku zde stojí Styly tabulky a Ohraničení.

Obrázek 26 Karta Návrh tabulky



Styly tabulky: kliknutím na dolní posuvník v pravé části skupiny Styly se otevře nabídka nejrůznějších předdefinovaných stylů tabulek, z nichž můžete vybírat tabulky např. i se speciálním formátováním prvního řádku nebo sloupce. Projížděním této nabídky si můžete všimnout, jak se vám v náhledu mění vaše tabulka podle zvoleného stylu. Dále je možné vytvořit si i vlastní styl tabulky zaškrtnutím pro vás důležitých položek.

427




Ohraničení tabulky: v záložce Ohraničení lze specifikovat styl, tloušťku a barvu čar ohraničujících buňky tabulky.

Obrázek 27 Ohraničení tabulky

6.2

Karta Rozložení tabulky

Kontextová karta Rozložení tabulky slouží k vnitřní editaci buněk tabulky a dat v tabulce.

Obrázek 28 Karta Rozložení tabulky







Vlastnosti tabulky : kliknutím na tuto ikonu ve skupině ikon Tabulka se otevře dialogové okno, z něhož nejdůležitější je možnost zarovnání celé tabulky a její obtékání textem dokumentu. Ikona Odstranit: nabízí možnost odstranit jednotlivé řádky či sloupce tabulky, nebo i celou tabulku. Řádky a sloupce : ikony v této skupině umožní do již vytvořené tabulky přidávat řádky či sloupce.

428

Obrázek 29 Ikona Odstranit




Změna šířky a výšky sloupců a řádků: nejjednodušším způsobem je změnit velikost pouhým tažením myší. Nastavte myš na hranici dvou buněk a v okamžiku, kdy se kurzor se změní na oboustrannou šipku, držte levé tlačítko myši a tažením upravte řádek nebo sloupec na požadovanou velikost. K přesnějšímu nastavení pak slouží skupina ikon Velikost buňky. Obrázek 30 Změna velikosti buňky



Skupina ikon Sloučit : tyto ikony umožňují sloučit několik buněk v jednu (buňky označte a klikněte na ikonu Sloučit), rozdělit buňku nebo i celou tabulku. Editace textu a dat v buňce: po buňkách tabulky se pohybujete kurzorovými šipkami na klávesnici nebo kliknutím myší. Chybou je přesunovat se klávesou Enter – pouze se tak rozšíří políčko buňky. Do buněk tabulky můžete psát text, nebo třeba i vkládat grafické objekty. S nimi pak lze dále pracovat, editovat je běžným způsobem. Specifikem dat v buňce je způsob zarovnání vzhledem Obrázek 31 Zarovnání k buňce pomocí skupiny ikon Zarovnání. textu v buňce



429


7

Styly

Každý vámi vytvářený text by měl mít jasně danou strukturu a pokud možno jednotný styl. To znamená, že např. nadpisy též úrovně by měly být napsány stejným typem a velikostí písma, vlastní text dokumentu by měl být opět napsaný jednotným písmem. Pokud bychom toto měli dodržet tak, že každý nadpis ručně naformátujeme, v každém odstavci ohlídáme jeho zarovnání apod., byla by to hodně zdlouhavá práce. Textový editor Word proto nabízí možnost úpravy pomocí tzv. Stylů. Styl vám umožní nadefinovat všechny potřebné vlastnosti např. pro nadpis a uložit je pod jediným názvem. Při práci v dokumentu pak pouze jediným kliknutím aplikujete styl na zvolený text, který se sám zformátuje podle daného stylu. Další výhodou používání stylů je možnost souhrnné změny, například u nadpisů. Stačí změnit pouze parametry stylu (např. velikost písma) a tato změna se projeví automaticky u všech nadpisů, na které byl použit daný styl. Samozřejmě je možné vytvořit své vlastní styly pro jednotlivé části dokumentu, Word však obsahuje dostatek předdefinovaných stylů, které můžete rovnou použít. Tuto nabídku naleznete kliknutím na šipku rozevírací nabídky ve skupině Styly na kartě Domů. Po otevření nového textového dokumentu Word automaticky nabídne styl s názvem Normální. Použití zvoleného stylu: 1. Před použitím zvoleného stylu je nutné označit text. Pokud má být styl použit na celý odstavec, stačí umístit kurzor kdekoliv v odstavci. 2. V rozevírací nabídce vyberte požadovaný styl a klikněte na něj myší. 3. Zvolený styl bude okamžitě aplikován na označený text nebo odstavec. 4. Jak by mohl text po aplikaci stylu vypadat, je možné si prohlédnout v náhledu i prostým přejížděním myší po jednotlivých stylech.

Obrázek 32 Styly dokumentu

430


8

Obsah dokumentu

U delších dokumentů vzniká automaticky potřeba vytvoření jeho obsahu. Základním předpokladem pro správné vygenerování obsahu je dobře upravený dokument. Jedná se zejména o použití stylů v dokumentu – Word generuje obsah podle stylů.

8.1

Postup generování obsahu

1. Nadpisy, které by měly být v obsahu, zformátujte pomocí jednotlivých úrovní stylu Nadpis. 2. Nastavte kurzor tam, kde bude obsah začínat. 3. Klikněte na kartu Reference a v ní na ikonu Obsah. V rozevírací nabídce zvolte položku Vložit obsah. 4. Otevře se dialogové okno Obsah. 5. Zde můžeme vybrat formát obsahu, jeho úrovně apod. 6. Potvrďte svůj výběr kliknutím na OK. Word vygeneruje a vloží obsah do dokumentu. 7. Kliknutím do pole obsahu můžete dále upravovat jeho formát pomocí položek na kartě Domů.

Obrázek 33 Postup vkládání obsahu

431


9

Stručný postup vytvoření a úpravy dokumentu 1. Vytvořte text dokumentu. Neměňte moc jeho vzhled. Pouze je možné vyznačit některé důležité části textu (slova) např. kurzívou. Nezapomeňte na první a pak průběžné ukládání vašeho dokumentu. 2. Vytvořte strukturu dokumentu. Text rozdělte nahrubo do odstavců. Delším úsekům přiřaďte nadpisy. 3. Vytvořte strukturu a vzhled nadpisů a odstavců pomocí připravených stylů. 4. Nyní je možné změnit vzhled celého dokumentu výběrem sady stylů. Na kartě Domů klikněte ve skupině ikon Styly na ikonu Změnit styly a v rozevírací nabídce zvolte položku Sada stylů. Otevře se vám přehled jednotlivých sad stylů. Přejížděním myší po této nabídce v náhledu vidíte, jak se mění váš dokument. Pokud jste si z nabídky vybrali jinou sadu stylů, potvrďte svůj výběr kliknutím myší na vybranou sadu. Tím se změní vzhled celého dokumentu. 5. Podobně jako vybíráme sadu stylů, můžete přes položku Změnit styly změnit sadu barev, písem a navolit jiné mezery mezi odstavci. 6. Teprve nyní stylisticky dotvořte speciální části vašeho dokumentu. 7. Nastavte okraje stránky. Vložte text Obrázek 34 Sady stylů do záhlaví a zápatí. 8. Vložte a upravte grafické objekty – obrázky, kliparty, WordArt apod. 9. Vygenerujte obsah dokumentu.

432


433

Modul ICT MS Excel 2010 (Mgr. Martina Hanáková)

MS Excel 2010 Mgr. Martina Hanáková

1 Úvod Tabulkové procesory jsou společně s textovými editory a programy pro vytváření počítačových prezentací jedněmi z nejčastěji používaných počítačových programů. Pomocí tabulkového procesoru lze vytvářet tabulky nejrůznějších typů (matematické, statistické, prezentační, finanční apod.). Data v tabulkách lze třídit a uspořádávat, pracovat s nimi pomocí nadefinovaných vzorců a funkcí. V návaznosti na vložená data lze tabulky doplnit odpovídajícím druhem grafu. Pro zpracování dat do tabulek existuje více programů. Mezi uživateli je pak stejně jako u textových editorů nejčastěji zastoupený tabulkový procesor MS Excel z balíku kancelářských programů MS Office. Vzhledem k vývoji kancelářského softwaru pracují uživatelé v různých verzích MS Excel, nejčastěji je zastoupena verze 2003, nově pak verze 2007 a 2010. Tento studijní text je zaměřen na popis základní práce v tabulkovém procesoru MS Excel 2010, který se stejně jako MS Word 2010 razantněji liší od verze 2003, ale práce s ním je dle mého názoru intuitivnější a přirozenější. Pro nejrůznější funkce při vytváření tabulek a úpravách dat je k dispozici větší množství ikon, a tak lze zvolenou úpravu provést prostým kliknutím na ikonu bez zdlouhavého prohlížení nabídek v menu. Pracovní prostředí programu MS Excel a způsob jeho ovládání je podobný jako u MS Word 2010. Některé shodné prvky, které jsou popsané ve studijní opoře k MS Word 2010, proto již nebudu znovu opakovat. Je tedy vhodné nejprve prostudovat text k MS Word 2010. Stejně jako u studijního textu k programu MS Word se budu snažit postihnout hlavně ty nejzákladnější a nejčastěji využívané prvky programu MS Excel. K podrobnějšímu studiu pak mohou sloužit odborné manuály a řada publikací na trhu. Některé z nich jsou opět uvedené ve studijní literatuře.

434


2

Popis prostředí MS Excel

Prostředí tabulkového procesoru MS Excel má obdobné rozložení jako prostředí programu MS Word. Pod panelem Rychlý přístup s nejčastěji používanými ikonami je pás karet s panely nástrojů a funkcemi pro editaci tabulky a dat. Pracovní plocha (tabulka) je rozdělena sloupci (značené písmeny) a řádky (značené čísly) na jednotlivé buňky. Každá buňka je přesně označena souřadnicemi sloupce a řádku (např. A2). Pomocí těchto souřadnic na ni pak můžeme odkazovat při sestavování vzorců. Místo pro zobrazení souřadnic aktivní buňky a prostor, v němž vidíte obsah právě aktivní buňky (např. i zadaný vzorec) je nad označením sloupců tabulky. Jeden soubor programu MS Excel může být tvořen několika tabulkami, tzv. listy, mezi nimiž lze libovolně přepínat. Tuto možnost můžete využít např. při tvorbě vašich pracovních výkazů za jednotlivé měsíce roku, kdy každý list bude představovat váš výkaz za daný měsíc.

Obrázek 1 Prostředí MS Excel 2010

435


3 3.1

Práce s dokumenty Vytvoření dokumentu

Po spuštění programu MS Excel se automaticky vytvoří nový soubor s názvem Sešit1. Pokud chcete vytvářet novou tabulku jen podle svého návrhu, můžete začít pracovat. Je však dobré vědět, že i program MS Excel obsahuje nabídku šablon, tzn. předdefinovaných tabulek, z určitých oblastí. Stejně tak je možné vytvořit si svou vlastní šablonu pro tabulku, kterou budou např. vaši zaměstnanci pouze vyplňovat. Pro výběr z šablon nebo otevření nového sešitu klikněte na kartu Soubor, kde zvolte z levého menu položku Nový. V nabídce se vám zobrazí např. položky Prázdný sešit, Ukázkové šablony, Moje šablony, Šablony dostupné na webu Office.com apod. Zvolený objekt otevřete dvojklikem na jednu z těchto položek. Pokud chcete otevřít nějaký již dříve vytvořený a uložený dokument MS Excel, vyberete na kartě Soubor položku Otevřít a v dialogovém okně, které se vám otevře, si vyberete ze souborů na disku.

Obrázek 2 Nový dokument MS Excel 2010

Ikonu Nový pro prázdný dokument a ikonu Otevřít i v panelu Rychlý přístup.

436

můžete mít nastavenou


3.2

Uložení dokumentu

Princip ukládání vytvářeného dokumentu je stejný jako u textového editoru MS Word. Opět rozlišujeme mezi prvním uložením, průběžným ukládáním a uložením pod jiným názvem, popř. v jiném formátu. Ukládat lze kliknutím na kartu Soubor a výběrem položky Uložit jako nebo Uložit. Otevře se dialogové okno, v němž zvolíte místo uložení, název dokumentu a typ souboru. Samozřejmě lze využívat klávesovou zkratku Ctrl+S, pro průběžné ukládání a ikonu Uložit

, pro rychlý přístup k této funkci.

Obrázek 3 Ukládání dokumentu

Uložení tabulky jako šablony: Šablonou rozumíme určitou předdefinovanou tabulku, která bude sloužit jako podklad pro další práci. Šablonu tvoří prázdná tabulka s nadefinovanými řádky a sloupci, s vytvořenými vzorci a vazbami, s danou grafickou úpravou buněk. Šablony je vhodné používat u neustále se opakujících tabulek. V podstatě jde tedy o formulář, například pro faktury, pro účetní operace, který budeme později my nebo jiný uživatel jen vyplňovat. 1. Vytvořte tabulku, která bude sloužit jako nová šablona. Nevyplňujte konkrétní údaje, ty doplní až uživatel po jejím načtení do Excelu. 2. Klikněte na kartu Soubor a zvolte položku Uložit jako. 3. Zvolte místo umístění, název šablony a v rozevírací nabídce Uložit jako typ zvolte Šablona aplikace Excel, popř. Šablona aplikace Excel 97-2003. Nyní už jen potvrďte uložení.

437


4. Budete-li chtít šablonu použít, spustíte ji dvojklikem v místě jejího uložení nebo přes kartu Soubor – Nový – Moje šablony. Šablona se otevře jako tabulka MS Excel, kterou lze vyplnit. Nemůžete ale měnit předdefinované položky – odstraňovat řádky, měnit grafickou úpravu tabulky apod. Vámi vytvořená šablona pořád zůstává na místě svého uložení a lze ji opakovaně používat.

Obrázek 4 Uložit jako šablonu

438


3.3

Práce s listy

Každý soubor (sešit) programu MS Excel může být tvořen několika samostatnými tabulkami na tzv. listech. Uvnitř jednoho souboru může být až 255 listů. Tyto listy v rámci jednoho souboru spolu mohou, ale také nemusí být propojené nějakou vzájemnou vazbou. Po vytvoření nového dokumentu jsou k dispozici tři listy pojmenované List1, List2, List3. K těmto nastaveným listům můžete libovolně vkládat další, můžete je přejmenovávat, měnit jejich uspořádání, mazat je apod. Tlačítka pro práci listy naleznete v levém dolním rohu pod aktivní tabulkou, v podobě tmavých záložek a jedné bílé, která představuje tzv. aktivní list, Obrázek 5 Přepínání mezi listy ten, se kterým právě pracujete. Jakékoliv úpravy (editace) listů je nejjednodušší provádět kliknutím pravým tlačítkem myši na zvolený list. Objeví se nabídka možností pro úpravu listů, z níž můžete vybírat. Přejmenování listu: Dvakrát klikněte na list, který chcete přejmenovat, jeho název se tak označí do černého bloku a můžete jej přepsat. Druhá možnost je pravé tlačítko myši – položka Přejmenovat. Obrázek 6 Editace listů

Vytvoření, přesun, kopírování a mazání listů: Nový list vytvoříte kliknutím na ikonu Vložit list , umístěnou na konci seznamu listů. Mazat listy lze přes pravé tlačítko myši. Stejně tak přesunovat a kopírovat listy. Zde se navíc ještě objeví dialogové okno, v němž zvolíte přesné umístění daného listu. Při mazání pozor na to, že smazaný list již není možné žádným způsobem obnovit a všechny vzorce, které se na položky tohoto listu odkazují, jsou neplatné, nefungují.

Obrázek 7 Přesun a kopírování listů

Skrytí listu: Každý list můžete nechat skrýt tak, aby nebyl vidět, nebo jej nechat opět zobrazit. Přesto dále zůstává součástí sešitu a všechny vzorce, které s ním souvisejí, samozřejmě fungují. Skrytí listu provedete přes pravé tlačítko myši.

439


3.4

Tisk dokumentu

Možnosti tisku v Excelu jsou mnohem rozsáhlejší než ve Wordu. Je to dáno strukturou dokumentu, tím že je tvořen několika listy, že tabulka může přesahovat okraje stránky, na niž budeme tisknout. Proto je velmi důležité rozmyslet si, co vlastně chceme tisknout a věnovat čas důkladnější předtiskové přípravě. Předtiskovou přípravu provádíme podobně jako v MS Wordu přes kartu Soubor a položku Tisk. Můžeme pak volit z možností tisknout celý sešit, pouze aktivní listy nebo zvolený výřez tabulky.

Obrázek 8 Tisk dokumentu

3.5

Nastavení (rozložení) stránky

Všechny funkce, týkající se nastavení stránky, tj. nastavení okrajů, orientace stránky, záhlaví a zápatí apod., najdete stejně jako u MS Word mezi položkami na kartě Rozložení stránky. Navíc zde stojí za zmínku možnost vycentrovat tabulku na stránce vzhledem k okrajům. Na kartě Rozložení stránky klikněte na spouštěč nabídky panelu Vzhled stránky. Otevře se vám dialogové okno Vzhled stránky, kde v záložce Okraje máte možnost vycentrovat tabulku.

440


4 4.1

Editace a formátování buněk Formát buněk

Buňkou rozumíme jedno políčko tabulky. Do něj můžeme vepisovat různé výrazy, od textu, přes čísla až po vzorce. Každý z těchto formátů lze ještě blíže specifikovat. Text v buňce formátujeme podobně jako v MS Wordu. Stejně jako práci se vzorci se budu editaci textu v buňce věnovat v dalších kapitolách. V této podkapitole se zaměřím na popis číselného formátu buněk. Veškeré nastavení vlastností jedné nebo více označených buněk lze najít na kartě Domů v panelu nástrojů Číslo. Pokud rozkliknete spouštěč vpravo dole, zobrazí se vám dialogové okno s podrobnou nabídkou formátování buňky. Zde můžete nejen nastavit druh formátu (obecný, číslo, datum apod.), ale i grafickou úpravu buněk pomocí záložek Zarovnání, Písmo, Ohraničení a Výplň.

Obrázek 9 Formát buněk

441


Mezi nejčastěji používané číselné formáty řadíme desetinná čísla, zlomky, procenta, měnu, datum, čas, speciální formáty (tj. např. PSČ, telefonní čísla). U všech těchto formátů lze ještě vybrat jejich tvar.

Obrázek 10 Nastavení číselného formátu

Při psaní hodnot do buněk s nastaveným číselným formátem (např. měnou), pak stačí zadávat jen hodnoty, program sám po potvrzení přidá příslušnou měnu. Při výpočtech s takto zformátovanými buňkami pak počítá pouze se zadanou číselnou hodnotou, přičemž v řádku vzorců se vám zobrazuje jen hodnota, bez měny. Obrázek 11 Buňka s nastavenou měnou

Pokud má být buňka skutečně číselná, nesmí obsahovat nic jiného než číslo, popř. desetinnou čárku. Doplnění měny je provedeno na základě zvoleného formátu. Pokud bychom chtěli do buňky zapsat položku 20,385 t a s ní dále počítat, nepůjde to, protože Excel ji považuje za textovou buňku. Aby ji považoval za buňku číselnou, museli bychom si pro ni vytvořit vlastní číselný formát.

4.2

Plnění buněk

Po buňkách se v Excelu pohybujete kurzorovými šipkami nebo myší. Aktivní buňka, se kterou chcete pracovat, je zvýrazněna orámováním. Pokud do ní chcete cokoli napsat, postavte se na ni, vepište data a stiskněte klávesu Enter. Obsah buňky je nyní vidět v buňce samotné i v řádku vzorců. Někdy se tato dvě umístění nemusí shodovat, například v případě vzorců (viz kapitola 5) nebo v případě některých číselných formátů (např. měna).

4.3

Změna obsahu buněk

Oprava a přepsání obsahu buňky: Při změně celého obsahu buňky, stačí kliknout na zvolenou buňku myší a psát nový obsah. Pokud ale chceme v buňce pouze něco opravit, dostaneme se k údajům v buňce dvojklikem myší nebo klávesou F2 nebo označením buňky a opravou chyb v řádku vzorců.

442


Vymazání obsahu buňky: Označte zvolenou buňku a stiskněte klávesu Delete. Klávesa Delete maže pouze obsah buňky, ne její formát. Pokud tedy předem nastavíte v buňce určitý typ písma, nebo formát pro zápis měny, bude formát v buňce nastaven i nadále. Mazat obsah nebo i formát buňky lze jednoduše pomocí ikony

4.4

na kartě Domů na panelu Úpravy. Obrázek 12 Vymazání obsahu buňky

Označení buněk do bloku

V Excelu budete často upravovat více buněk najednou. K tomu je třeba mít tyto buňky označené tzv. do bloku. Označit lze celou tabulku, celý řádek nebo sloupec, obdélníkový blok nebo více oblastí z tabulky současně. Označení buněk do obdélníkového bloku: Níže popsaný postup budete určitě používat nejčastěji. 1. 2. 3. 4. 5.

Nastavte myš na buňku, která bude tvořit levý horní roh budoucího bloku. Stiskněte a držte levé tlačítko myši. Táhněte myší k předpokládanému pravému dolnímu rohu bloku. Pokud jste označili všechny buňky, které jste chtěli, pusťte tlačítko myši. Zrušení označeného bloku provedete kliknutím myší na jakoukoliv buňku v tabulce.

Označení celé tabulky (listu): Klikněte levým tlačítkem myši do levého horního rohu tabulky. Označení celého řádku nebo sloupce: Klikněte myší na název sloupce (např. A) nebo řádku (např. 2) v záhlaví sloupců nebo Obrázek 13 Označení řádků. celého listu Označení více oblastí z tabulky současně: Půjde o označení buněk z různých částí tabulky, ne o označení jedné celistvé oblasti. Jedná se tedy o souhrnné označení několika různých bloků. 1. Známým způsobem vytvořte první blok. 2. Stiskněte a držte klávesu Ctrl a myší označujte další blok.

3. Po označení všech zamýšlených buněk pusťte klávesu Ctrl.

Obrázek 14 Označení různých oblastí listu

443


4.5

Grafická úprava obsahu buněk

Grafická úprava obsahu buněk v Excelu probíhá podle podobných principů jako ve Wordu. V rámci každé buňky lze provést grafickou úpravu samostatně. Častěji ale budete potřebovat upravit více buněk najednou. Pak nesmíte zapomenout všechny upravované buňky předem označit do bloku. Veškeré nástroje pro grafickou úpravu buněk naleznete na kartě Domů a zde v panelech Písmo, Zarovnání, Číslo. Můžete použít jednotlivé ikony nebo si kliknutím na spouštěč jednoho z panelů otevřít dialogové okno Formát buněk. Toto dialogové okno je zmiňované již v kapitole 4.1. Z těchto nástrojů bych nyní zdůraznila jen ty, které se významněji liší nebo nejsou mezi nástroji pro grafickou úpravu Wordu. Výplň buněk: Ikona pro jednoduché nastavení barvy výplně zvolených buněk se nachází na Panelu nástrojů Písmo. Pokud chceme nastavit výplň buňky s nějakou texturou nebo barevným efektem, v dialogovém okně Formát buněk zvolíme záložku Výplň a otevře se nám příslušné dialogové okno, v němž provádíme změny.

Obrázek 15 Výplň buněk

444


Zarovnání obsahu buňky: Text v buňce můžeme zarovnávat ve vodorovném i svislém směru. Dále je možné nastavit orientaci (směr) textu v buňce a automatickou úpravu obsahu buňky vzhledem k jejím rozměrům (zalomení textu nebo přizpůsobení obsahu). Jak si řekneme dále, lze tuto úpravu provádět i naopak, tzn. rozměry buňky přizpůsobit (zvětšit či zmenšit výšku nebo šířku) jejímu obsahu. Pokud chcete tyto úpravy provádět, nezapomeňte, že musíte pouze označit buňku, ne být „uvnitř“ buňky.

Zarovnání textu Orientace textu (vodorovně, svisle, šikmo) Zobrazí obsah buňky na více řádcích Upraví velikost písma podle rozměrů buňky

Obrázek 16 Zarovnání textu v buňce

445


4.6

Sloučení buněk

Slučování několika buněk do jedné využijeme například pro vytvoření společného názvu pro několik sloupců nebo při dolaďování grafické podoby celé tabulky. 1. Sloučení buněk dosáhneme tak, že nejprve označíme do bloku buňky, které chceme sloučit. Musíme myslet na to, že pokud by byl v buňkách již nějaký obsah, po sloučení by zůstal jen obsah první buňky. Program nám to ale ohlásí v informačním okně a požádá nás o případný souhlas. 2. Dále klikneme na rozevírací šipku vedle ikony nástrojů Zarovnání a z nabídky si vybereme. 3. Zároveň se zde nabízí i možnost buňky opět rozdělit.

na panelu

V následující tabulce jsou sloučeny buňky B1 až D1 a buňky A1 a A2. Obrázek 17 Sloučení buněk

Obrázek 18 Ukázka sloučených buněk

446


4.7

Ohraničení buněk

Ohraničení buněk tabulky nastavíte pomocí nástrojů na kartě Domů na panelu nástrojů Písmo. Buď zrychleně přes ikonu , nebo přes spouštěč další nabídky panelu Písmo. Otevřete tak dialogové okno Formát buněk a v záložce Ohraničení můžete nastavovat ohraničení. V MS Excel 2010 je i možnost nakreslit ohraničení. V podstatě jde o nastavení ohraničení tažením myší. Obecně při tvorbě ohraničení dodržujte následující postup: 1. Ohraničte nejtenčí vámi zvolenou čárou celou tabulku, hlavně její vnitřní část – mřížku. 2. Poté vyberte silnější čáry k orámování celé tabulky, ke zvýraznění některých sloupců či řádků. 3. Zda jste ohraničili správně celou tabulku, je dobré zkontrolovat přes náhled.

Obrázek 19 Ohraničení buněk

447


5 5.1

Formát tabulky Úprava rozměrů sloupců a řádků Měnit šířku sloupců a výšku řádků lze kliknutím na dolní část názvu řádku nebo sloupce a tažením myší se současným držením levého tlačítka myši.

Upravit rozměr sloupce a řádku lze i automaticky, pomocí funkce Přizpůsobit výšku řádků/šířku sloupců. Tuto možnost naleznete na kartě Domů v panelu Buňky v nabídce Formát. Sloupce či řádky se tak přizpůsobí obsahu označených buněk. Obrázek 20 Rozměry buněk

5.2

Operace s řádky a sloupci

Při vytváření tabulky vyvstane velmi často požadavek vložit nebo naopak odstranit do již nějak nastavené tabulky další sloupec nebo řádek. Tento krok provedeme pomocí ikon Vložit a Odstranit na kartě Domů v panelu Buňky. Pokud chceme vložit více řádků nebo sloupců, označíme příslušný počet řádků nebo sloupců a vložíme.

Obrázek 21 Nastavení rozměrů buňky

Vkládáním nebo odstraňováním řádků a sloupců dochází samozřejmě ke změnám v adresaci ostatních buněk. I když se na tyto buňky vážou vzorce, nic se neděje, Excel všechny vzorce upraví podle nové adresace buněk.

5.3

Skrytí řádků nebo sloupců

Vybrané řádky a sloupce můžeme také podobně jako listy skrýt. Tuto možnost aktivujeme v panelu Buňky v nabídce Formát – Skrýt a zobrazit. Na rozdíl od smazaných řádků a sloupců tyto stále existují, vzorce, které se na ně odkazují, stále fungují.

448


6

Vzorce

Výpočty v tabulkách pomocí vzorců tvoří podstatnou, ne-li nejdůležitější součást tabulkového procesoru. Vzorců existuje nepřeberné množství. V zásadě je lze rozdělit na několik hlavních skupin, vzorce matematické, logické, statistické, finanční a další. V tomto studijním textu se seznámíte s těmi nejčastěji používanými. Vzorce můžeme zadávat ručně nebo pomocí průvodce. My se seznámíme s druhou možností. Jen zde pro úplnost zdůrazním, že vzorce začínají znakem =. Například =SUMA (A1:C1), což znamená součet buněk A1,B1,C1.

Obrázek 22 Vzorce

Všimněte si, že v buňce D1 je zapsán číselný součet, zatímco v řádku vzorců je uvedený vzorec pro součet (do něj zadáváme adresy buněk ne konkrétní hodnoty). Pokud bychom teď kterékoliv z čísel v buňkách A1 až A3 změnili, změní se tím i výsledný součet. V tom právě tkví výhoda používání vzorců v tabulkovém procesoru.

6.1

Kopírování vzorců a dat pomocí tlačítka myši

Pokud stejný vzorec potřebujeme vícekrát v polích např. pod sebou, jen s hodnotami o řádek níž, můžeme pro kopírování využít vlastností levého tlačítka myši. Druhou možností je použít ikony na kartě Domů v panelu Úpravy, pomocí nichž můžeme také plnit buňky různými směry. V tomto případě splňte body 1., 2., 4. uvedené v seznamu níže a klikněte na příslušnou ikonu. 1. 2. 3. 4. 5.

Obrázek 23 Směry kopírování vzorců

Vytvořte vzorec v prvním řádku. Označte buňku s výsledkem. Najeďte myší na pravý dolní roh této buňky – kurzor se změní na křížek. Držte levé tlačítko myši a potáhněte dolů k řádku s posledními zadanými údaji. Pusťte tlačítko myši – buňky se zaplní podle zadaného vzorce.

Obrázek 24 Ukázka kopírování vzorců

449


Podobně můžete zkopírovat i stejná data pod nebo vedle sebe. Dalším užitím je jednoduché zadání číselné posloupnosti. Toto využijete například při číslování záznamů. 1. Zapište do buněk pod sebe čísla 1, 2. 2. Označte je do bloku. 3. Najeďte myší na pravý dolní roh této buňky – kurzor se změní na křížek. 4. Držte levé tlačítko myši a potáhněte dolů. Obrázek 25 5. Buňky se naplní čísly 3, 4, 5 …

Posloupnost čísel

6.2

Jednoduché matematické vzorce

V této kapitole si uvedeme princip výstavby vzorců pro základní matematické operátory, dále také např. součet několika hodnot, aritmetický průměr, minimum a maximum. Vzorce budeme tvořit pomocí průvodce, tj. jakési přednastavené databáze vzorců. Nejrychlejší přístup k vzorcům získáte kliknutím na ikonu před řádkem vzorců. Poté se vám otevře dialogové okno Vložit funkci, kde si vyberete v jednotlivých kategoriích funkci, kterou právě potřebujete. Pokud funkci nemůžete nalézt, stačí zadat její přibližný popis do pole Vyhledat funkci a kliknout na tlačítko Přejít. Program vám nabídne funkce odpovídající vašemu zadání.

Obrázek 26 Tvorba vzorců

450


6.2.1

Vzorce pro matematické operátory (+, -, *, /) vložené mezi dvě hodnoty

Tyto vzorce ani není nutné hledat v databázi, jejich sestavení je velmi jednoduché. Určíme si buňky, se kterými chceme pracovat, tj. A1, A2. Vzorec potom např. pro sčítání vypadá takto . Vzorce pro ostatní operátory se pak liší pouze znaménkem. Odčítání -, dělení /, násobení *.

6.2.2

Součet několika hodnot (suma)

Vzorec pro součet několika hodnot buněk, umístěných do bloku, bychom mohli vytvořit opakovaným vkládáním operátoru + mezi adresy buněk. Například vzorec =(A1+A2+A3+A4), což je součet buněk A1, A2, A3, A4. Pokud by ale těchto vstupních hodnot bylo víc, vzorec by byl zbytečně zdlouhavý. Pro tento případ je vhodnější použít funkci SUMA. Vzorec pro tuto funkci je strukturován takto: =SUMA(A1:B4), kde znak ”:”, znamená slovo ”až”. Pokud bychom chtěli pomocí SUMY sčítat hodnoty buněk, které nelze označit do bloku, např. A5, B9, C1, A2, do vzorce bychom museli napsat adresy všech sčítaných buněk a mezi ně umístit znak ”;”. Vzorec by pak vypadal takto: =SUMA(A5;B9;C1;A2). Součet hodnot buněk A1 až A6: 1. Označte buňku, v níž bude uvedený součet (např. A7). 2. Klikněte na ikonu a vyvolejte dialogové okno Vložit funkci. V něm vyberte funkci SUMA. 3. Otevře se dialogové okno Argumenty funkce. V něm budou už nejspíš předvolené buňky, které chcete sčítat. Pokud ne, označte je myší do bloku. V řádku vzorců se vám vypíše vzorec

a do buňky A7 se zapíše hodnota součtu.

Obrázek 27 Postup zadání součtu hodnot

451


Součet hodnot buněk A1 až B4: 1. Označte buňku, v níž bude uvedený součet (např. B5). 2. Klikněte na ikonu a vyvolejte dialogové okno Vložit funkci. V něm vyberte funkci SUMA. 3. Otevře se dialogové okno Argumenty funkce. V něm budou nejspíš předvolené buňky B1:B4. My k nim ale chceme přičíst i buňky A1 až A4. Vymažte tedy tyto předvolené buňky a myší označte celou sčítanou oblast. 4. Ta se tímto vloží do okna Argumenty funkce ve tvaru A1:B4. Potvrďte tlačítkem OK nebo Enter. 5. V řádku vzorců se vám vypíše vzorec hodnota součtu.

6.2.3

a do buňky B5 se zapíše

Maximum a minimum zadaných hodnot =MAX(A1:B4); =MIN(A1:B4)

6.2.4

Aritmetický průměr =PRŮMĚR(A1:B4)

6.2.5

Počet hodnot =POČET(A1:B4)

Obrázek 28 Zadání vzorce pro počet hodnot

452


7

Tvorba a editace grafů

Grafy jsou další nedílnou součástí tabulkového procesoru, jsou grafickou reprezentací dat v tabulkách. Slouží pro přehledné zobrazení hodnot z tabulky, která většinou nebývá tak čitelná. V MS Excel můžete vybírat z nepřeberného množství grafů, ať už dvojrozměrných či trojrozměrných. Každý graf je interpretací nějaké již vytvořené tabulky naplněné daty. Typ grafu vždy vybíráme s ohledem na data v tabulce a účel, pro který graf vytváříme. Snažíme se vybrat graf efektivní, ne efektní. Výhodou propojení grafu a tabulky v rámci MS Excel je to, že pokud se změní nějaká data v tabulce, graf se tomu okamžitě přizpůsobí. Každý hotový graf je možné později upravit či změnit. Vytvořený graf se v Excelu chová jako grafický objekt, a tak jej můžeme formátovat např. jako obrázek.

7.1

Tvorba grafu

Ukážeme si tvorbu grafů srovnávajících hodnoty několika položek, sestavíme např. některý z typů sloupcových grafů a výsečový graf, v němž můžeme vidět třeba procentuální zastoupení jednotlivých položek. Půjde o grafy, využitelné jak ve firmách, při vytváření přehledu o cenách, tržbách, nárůstu výroby apod., tak pro prezentaci výsledků nějakého pozorování či výzkumu. Vytvořit klasický graf funkce, tak jak jej znáte z hodin matematiky, předpokládá trochu pokročilejší znalost práce s MS Excel, navíc v praxi se využívají spíše výše uvedené typy grafů. Než budete tvořit samotný graf, je potřeba mít vytvořenou zdrojovou tabulku. Je vhodné, aby buňka tvořící levý horní roh tabulky byla prázdná. Program totiž rozlišuje buňky obsahující čísla (ty považuje za hodnoty grafu) a buňky obsahující text (ty považuje za názvy jednotlivých prvků). Obvykle program chápe názvy řádků jako popisky položek na ose x a názvy sloupců jako jejich popis do legendy.

453


Postup vytváření grafu: 1. Vytvořte tabulku se zdrojovými daty a označte do bloku data, která chcete zachytit v grafu. Včetně názvů sloupců a řádků. Na obrázku jsou označená data pro graf č. 2 (viz níže). 2. Na kartě Vložení v panelu Grafy vyberte typ grafu. 3. Nyní už jen zbývá graf upravit.

Obrázek 29 Tabulka s daty pro tvorbu grafu

Obrázek 30 Nabídka typů grafů

7.2

Ukázky grafů

Tabulka 1 Zdrojová tabulka pro níže uvedené grafy (zdroj Hanáková)

Přehled tržeb za první pololetí r. 2011 Legenda, popis hodnot Olomouc

Ostrava

Brno

leden

120 000 Kč

200 000 Kč

350 000 Kč

670 000 Kč

únor

230 000 Kč

195 000 Kč

305 500 Kč

730 500 Kč

březen

180 259 Kč

210 000 Kč

290 600 Kč

680 859 Kč

duben

250 000 Kč

180 500 Kč

250 000 Kč

680 500 Kč

květen

210 500 Kč

230 550 Kč

300 500 Kč

741 550 Kč

červen

235 500 Kč

159 200 Kč

265 500 Kč

660 200 Kč

Celková tržba 1 226 259 Kč 1 175 250 Kč 1 762 100 Kč

4 163 609 Kč

Popis položek na ose x 454

Celková tržba Hodnoty na ose y

Hodnoty vybrané pro graf č. 2

Modul ICT MS Excel 2010 (Mgr. Martina Hanáková) Graf 1 Dvojrozměrný sloupcový graf ke zdrojové tabulce – označena všechna data (zdroj Hanáková) 4 500 000 Kč 4 000 000 Kč 3 500 000 Kč 3 000 000 Kč 2 500 000 Kč 2 000 000 Kč 1 500 000 Kč 1 000 000 Kč 500 000 Kč 0 Kč

Olomouc Ostrava Brno Celková tržba

Graf 2 Dvojrozměrný sloupcový graf ke zdrojové tabulce – bez Celkové tržby (zdroj Hanáková)

Tržby v 1. pololetí r. 2011 400 000 Kč 350 000 Kč 300 000 Kč 250 000 Kč 200 000 Kč 150 000 Kč 100 000 Kč 50 000 Kč 0 Kč

Olomouc Ostrava Brno

Graf 3 Výsečový graf, zachycující procentuální zastoupení tržby v jednotlivých měsících 1. pololetí roku 2011 v provozovně Olomouc (zdroj Hanáková)

Olomouc leden 19%

10%

únor 19%

17% 15% 20%

březen duben květen červen

455


7.3

Editace grafu

Po vytvoření grafu, nebo kdykoli na něj klikneme a tím jej označíme, se objeví nahoře nad kartami s nástroji karta Nástroje grafu, s panely Návrh, Rozložení, Formát. Právě v těchto panelech jsou umístěny veškeré nástroje pro editaci grafu. Druhou možností je kliknout na jednotlivé části grafu, například na legendu, nebo popisky os apod. Ty se vám označí jako textová pole a můžete je upravovat.

Obrázek 31 Karty s nástroji pro editaci grafů

456


457

Modul ICT MS PowerPoint 2010 (Mgr. Martina Hanáková)

MS PowerPoint 2010 Mgr. Martina Hanáková

1 Úvod MS PowerPoint je zřejmě jednou ze tří nejpoužívanějších aplikací z balíku kancelářských programů MS Office. Slouží k vytváření tzv. počítačových prezentací, které mohou být vhodnou podporou při jakémkoli výkladu přednášejícího na školeních a poradách, při prezentaci firmy nebo jejích výrobků. V domácích podmínkách pomocí něj můžeme vytvořit okomentovanou prezentaci fotek a videí z dovolené. V současné době lze hovořit o tzv. multimediálních prezentacích, kdy prezentace v sobě může zahrnovat textovou, grafickou i zvukovou složku. Programů pro vytváření prezentací je samozřejmě celá řada, i MS PowerPoint je mezi uživateli zastoupen v několika verzích. V následujícím studijním textu se blíže seznámíte s verzí MS PowerPoint 2010. Pracovní prostředí a způsob ovládání programu MS PowerPoint 2010 je v zásadě velmi podobné programům MS Word a MS Excel, s nimiž jste se seznámili v předchozích studijních textech. Navíc při práci s programem MS PowerPoint je předpokladem základní znalost v práce v programech MS Word a MS Excel, proto doporučuji nejprve prostudovat studijní texty týkající se těchto programů. V tomto studijním textu se zaměřím na prvky typické pro program MS PowerPoint a zejména pak na ty, které podle mne nejčastěji využijete. Ke studiu pokročilejších funkcí tohoto programu můžete použít řadu manuálů a odborných publikací dostupných na trhu.

458


2

Základní pravidla při tvorbě počítačových prezentací

Nejčastější využití programu PowerPoint je k tvorbě prezentace, která bude sloužit jako podklad při nějakém výkladu, během kterého ji přednášející obvykle promítá posluchačům na plátno pomocí dataprojektoru. Počítačová prezentace je potom tvořena sadou listů, tzv. snímků, které se střídají podle předem daných pravidel. Lze je předvádět nejen chronologicky, ale pomocí hypertextových odkazů můžeme vytvořit jejich libovolné řazení. Každý snímek obsahuje jednotlivé objekty (texty, obrázky, grafy, hudbu, video…), které se mohou na snímku objevovat i postupně a s různými efekty. Efekty pak rozumíme různé animace, které lze doplnit například i zvukovými efekty. Při sestavování prezentace, která je podkladem vašeho výkladu, je nutné myslet na několik základních pravidel:       

Snímky shrnují základní body výkladu. Na jednom snímku je maximálně 5–8 řádků textu a písmo je pro posluchače při promítání přes dataprojektor dostatečně čitelné. Pro nadpisy je nejčastěji volena velikost 40 bodů, pro text kolem 30 bodů. Nešetříme snímky. Text je doplněn vhodnými grafickými prvky – obrázky, grafy … Je vhodné volit kontrastní barvy pro text a pozadí. Při nastavování přechodů a animací je dobré pamatovat, že méně je někdy více.

459


3

Popis prostředí MS PowerPoint

Program MS PowerPoint 2010 má obdobné rozložení prostředí jako ostatní aplikace ze sady MS Office 2010. Pod panelem nástrojů Rychlý přístup a názvem prezentace je umístěný pás karet se skupinami nástrojů, které slouží k vytváření a editaci snímků prezentace. Některé z karet jsou společné všem aplikacím MS Office, jiné jsou specifické pro jednotlivé aplikace. Pod pásem karet je pak vlastní pracovní plocha snímku, který vytváříme nebo upravujeme a další volitelná podokna.

Obrázek 1 Prostředí MS PowerPoint

Při otevření libovolné prezentace se vám automaticky pod pracovní plochou snímku objeví podokno pro zápis poznámek ke snímku a po levé straně snímku se zobrazuje podokno Snímky/Osnova, které je tvořeno kartami Snímky a Osnova. Karta Snímky obsahuje miniatury snímků v pořadí, v jakém jsou řazeny v prezentaci. Mezi nimi můžete jednoduše přecházet myší nebo kurzorovými šipkami. Kliknutím na miniaturu se vám vybraný snímek zobrazí na pracovní ploše a miniatura aktivního snímku je barevně orámována. Karta Osnova obsahuje osnovy jednotlivých snímků. Podokna Snímky/Osnova a Poznámky můžete i zavřít (většinou nechtěně), obnovíte je pak výběrem tzv. Normálního zobrazení prezentace, jehož ikonu najdete na ploše vpravo dole vedle lupy

nebo v nabídce na kartě Zobrazení.

Dalšími podokny, která se ale objevují až při další práci s prezentací, je například Podokno animací, Podokno revizí apod.

460


3.1

Karta Soubor

Karta Soubor slouží ke správě dokumentu. Naleznete zde veškeré informace o dané prezentaci, např. o jejím umístění, velikosti, úpravách. Můžete zde nastavit oprávnění pro práci s danou prezentací. V levém menu pak naleznete funkce pro uložení, tisk, otevření nové prezentace, apod.

Obrázek 2 Nabídka karty Soubor

3.2

Karta Domů

Karta Domů obsahuje skupiny funkcí pro základní práci se snímkem, pomocí nichž můžete vkládat nový snímek, volit rozložení objektů na snímku, editovat text snímku, vkládat a editovat předdefinované obrazce, atd.

Obrázek 3 Karta Domů

461


3.3

Karta Vložení

Karta Vložení obsahuje skupiny funkcí umožňujících vkládat grafické objekty (tabulky a grafy, obrázky, textová pole, rovnice a symboly, video, zvuk…) do snímku. Dále se zde nachází funkce pro vložení popisných údajů o snímku (číslo snímku, datum a čas) a funkce pro vložení zápatí do snímku, záhlaví a zápatí do poznámek a podkladů.

Obrázek 4 Karta Vložení

3.4

Karta Návrh

Nástroje na kartě Návrh umožňují nastavit grafickou podobu snímků prezentace, velikost a orientaci snímků na výšku či šířku.

Obrázek 5 Karta Návrh

3.5

Karta Přechody

Přechody jsou pohyblivé efekty, které se používají pro zatraktivnění přechodu jednoho snímku na druhý a jsou využity pro celý snímek jako takový. Na této kartě můžete volit z široké nabídky nejrůznějších typů přechodů, můžete k nim dodávat zvuky, volit dobu trvání přechodu apod.

Obrázek 6 Karta Přechody

3.6

Karta Animace

Animace jsou speciální efekty, které se používají na objekty v rámci jednoho snímku. Na každém snímku totiž můžete mít různé typy objektů (text, obrázek, klipart…) a každému objektu může být přiřazen jiný typ animace.

Obrázek 7 Karta Animace

462


3.7

Karta Prezentace

Funkce na kartě Prezentace slouží pro nastavení způsobu předvádění prezentace a ke spouštění prezentace.

Obrázek 8 Karta Prezentace

3.8

Karta Revize

Karta Revize obsahuje nabídku funkcí pro jazykovou korekturu prezentace a pro týmovou práci na prezentaci.

Obrázek 9 Karta Revize

3.9

Karta Zobrazení

Ikony na kartě Zobrazení umožňují zvolit způsob zobrazení snímků prezentace, dále je zde funkce pro nastavení Lupy (zvětšení/zmenšení snímku) a ikony pro způsob uspořádání více otevřených oken aplikace PowerPoint.

Obrázek 10 Karta Zobrazení

463


4 4.1

Správa prezentace Otevření (vytvoření) nové prezentace

Spuštěním aplikace MS PowerPoint se automaticky otevře nový dokument s názvem Prezentace1, který obsahuje jeden prázdný úvodní snímek prezentace. Stejně jako u dalších programů MS Office, také v PowerPointu máte možnost spustit novou prezentaci i jinými způsoby. V již otevřeném programu klikněte na kartu Soubor a zde v levém menu na položku Nový. Zobrazí se vám nabídka možností jak zahájit tvorbu nové prezentace. Dvojklikem na ikonu Prázdné prezentace otevřete novou prázdnou prezentaci.

Obrázek 11 Vytvoření (otevření) nové prezentace

Kliknutím na nabídku Ukázkových šablon, případně na složky obsahující šablony vzorových prezentací přístupných na webových stránkách office.com, spustíte zvolenou předdefinovanou prezentaci. Ta obsahuje několik vzorových snímků s vloženými objekty, jsou zde nastaveny i přechody mezi snímky a animace objektů na snímcích.

Obrázek 12 Nabídka Ukázkových šablon

464


Poslední možností, kterou zde chci zmínit, je výběr z nabídky předdefinovaných motivů pro prezentaci. Kliknutím na zvolený motiv otevřete novou prezentaci, která bude obsahovat nabídku graficky zpracovaných snímků s již vytvořeným designem, tj. vytvořeným pozadím a nastaveným formátem textu. Od šablon prezentací se liší tím, že snímky jsou obsahově prázdné, je nastaven pouze jejich formát.

Obrázek 13 Předdefinované motivy

Pokud chcete otevřít a třeba upravovat nějaký již dříve vytvořený a uložený dokument MS PowerPoint, vyberete na kartě Soubor položku Otevřít a v dialogovém okně, které se vám otevře, si vyberete ze souborů na disku.

465


4.2

Uložení prezentace

Způsob ukládání prezentace je obdobný jako u dokumentů ostatních programů z balíku MS Office. Rozlišujeme mezi prvním uložením, průběžným ukládáním a funkcí Uložit jako. Pro průběžné ukládání můžete používat klávesovou zkratku Ctrl+S nebo ikonu . Při prvním uložení nebo uložení na jiné místo klikněte na kartu Soubor a z levého menu vyberte položku Uložit jako. Otevře se vám dialogové okno Uložit jako, v němž zvolíte umístění, název a formát prezentace. Volit můžete z několika formátů, těmi nejčastějšími jsou:    

prezentace aplikace PPT 2010: *. pptx prezentace aplikace PPT 97-2003: *. ppt předvádění aplikace PPT 2010: *.pps (spustí se rovnou běh prezentace) dokument PDF: *.pdf (pouze pro čtení)

Obrázek 14 Uložení prezentace

466


4.3

Tisk prezentace

Prezentaci můžete vytisknout v nejrůznějších podobách, přesně podle vašich potřeb. Tisk provedete přes kartu Soubor kliknutím na položku Tisk.

Obrázek 15 Tisk prezentace

V nabídce Nastavení pak můžete zvolit rozsah tisku (všechny nebo pouze zvolené snímky) nebo barvu snímků. Další možností je způsob rozložení snímků při tisku. Nejčastěji se tiskne celý snímek na stránku s poznámkami pro lektora či bez nich nebo několik snímků na stránku (ideálně čtyři snímky) jako podklad při výkladu. Na stránku s podklady je možné vložit záhlaví/zápatí, datum, číslo stránky apod.

Obrázek 16 Funkce tisku

467


5

Snímky prezentace

Každá prezentace je tvořena jednotlivými listy – snímky (angl. slides). Snímky se od sebe liší tzv. rozložením, tj. rozmístěním jednotlivých objektů (textu, obrázků, grafů…) na ploše snímku. MS PowerPoint nabízí výběr z osmi předdefinovaných rozložení, která může uživatel dále libovolně upravovat a volbu prázdného snímku. Nejčastěji zřejmě použijete rozložení Nadpis a obsah, Pouze nadpis a Prázdný snímek.

Obrázek 17 Předdefinovaná rozložení snímku

5.1

Nový snímek

Nový snímek je možné do prezentace vložit několika způsoby, přičemž nový snímek se vždy vloží za momentálně aktivní snímek. Tj. ten, který je v podokně Snímky/Osnova podbarvený a který máte na pracovní ploše. Nyní uvedu způsoby vkládání nového snímku, které zřejmě využijete nejčastěji. 

 

Na kartě Domů klikněte na ikonu Nový snímek. Pokud kliknete na horní část této ikony, nový snímek bude mít stejné rozložení jako momentálně aktivní snímek. Pokud kliknete na spodní část ikony s šipkou rozevírací nabídky, otevře se vám okno s nabídkou všech možných předdefinovaných rozložení objektů na snímku. Použijte klávesovou zkratku Ctrl+M a za momentálně aktivní snímek vložíte nový se stejným rozložením. V podokně Snímky/Osnova označte snímek, za který chcete vložit nový, a stisknutím klávesy Enter vložíte Obrázek 18 Vložení nového snímek se stejným rozložením. snímku prezentace

Měnit rozložení snímku lze před jeho vytvořením, ale i dodatečně, a to kliknutím na položku Rozložení na kartě Domů.

468


5.2

Zobrazení snímků

Funkce Zobrazení snímků slouží k výběru rozmístění snímku nebo snímků na pracovní ploše. Celá nabídka možností je na kartě Zobrazení nebo na ploše vedle Lupy.

Obrázek 19 Zobrazení snímků na ploše

   

5.3

Normální – klasické zobrazení snímku s kartami nástrojů a sekcí Snímky/Osnova. Řazení snímků – umožní vidět v náhledu snímky najednou. Poznámky – psaní poznámek ke snímkům. Zobrazení pro čtení – zvětšení snímku na celé okno.

Pozadí snímku – motivy

K nastavení grafického vzhledu pozadí snímku můžete využít jak předdefinované návrhy, tak svou vlastní fantazii. Pozadí je vhodné nastavovat na počátku tvorby prezentace, např. když máte hotových prvních pět snímků, ideálně s různým rozložením objektů. Navržené pozadí je možné použít u všech snímků nebo jen u vybraných. Není vhodné nastavovat pozadí (motiv) až když je prezentace sestavená, včetně vložených objektů mimo standardní rozložení, celá prezentace by se vám mohla rozbít (obrázek 21).

Obrázek 21 Nevhodné pozadí snímku

Obrázek 20 Vhodné pozadí snímku

469


5.3.1

Předdefinované motivy

Hotové motivy snímků, tj. styly pozadí, druhy písma a barevná schémata jsou dostupná na kartě Návrh. Najetím myší nad motiv se zobrazí jeho náhled na aktivním snímku. Tímto způsobem můžete hledat nejvhodnější motiv pro vaši prezentaci, aniž byste museli zdlouhavě vracet zpět provedené úpravy, které by se vám nelíbily.

Obrázek 22 Předdefinované motivy

Pokud již máte vybraný motiv a chcete jej použít u všech snímků své prezentace, klikněte na něj levým tlačítkem myši. Pokud motiv chcete použít jen na vybraných snímcích,

Obrázek 23 Použití motivu pouze na vybraný snímek

klikněte na motiv pravým tlačítkem myši a vyberte položku Použít u vybraných snímků. Předdefinovaný motiv lze dále upravit podle svých představ pomocí další nabídky na kartě Návrh, kde můžete volit z různých skupin barev, písem a stylů pozadí.

Obrázek 24 Další úpravy motivu

470


5.3.2

Vlastní formát pozadí

Vlastní návrh pozadí snímku vytvoříte pomocí nabídek v dialogovém okně Formát pozadí. To spustíte buď kliknutím na kartu Návrh – rozevírací šipku u skupiny Pozadí nebo kliknutím pravým tlačítkem myši nad snímkem v podokně Snímky/Osnova a výběrem položky Formát pozadí.

Obrázek 25 Způsoby spuštění dialogového okna Formát pozadí

Obrázek 26 Dialogové okno Formát pozadí

471


5.4 5.4.1

Manipulace se snímkem Označení snímku

Snímek nebo skupinu snímků, se kterými chcete dál pracovat, např. je přesunovat, kopírovat, měnit jejich pozadí apod., nejsnadněji označíte v podokně Snímky/Osnova nebo v zobrazení Řazení snímků    

5.4.2

Označení jednoho snímku: kliknout levým tlačítkem myši. Výběr souvislého bloku snímků: Shift+kurzorové šipky nebo levé tlačítko myši. Výběr nesouvislého bloku snímků: Ctrl+levé tlačítko myši. Výběr všech snímků prezentace: Ctrl+A

Kopírování a přesun snímku

Kopírování jednoho nebo více snímků je možné v rámci jedné prezentace i mezi všemi otevřenými prezentacemi. Postup kopírování vybraných (označených) snímků: 1. Označte snímky, které chcete kopírovat – použijte klávesovou zkratku Ctrl+C. 2. Klikněte na snímek, za který chcete vybrané snímky kopírovat. 3. Použijte klávesovou zkratku Ctrl+V. Pro přesun snímků v rámci prezentace je nejvhodnější zobrazení Řazení snímků: 1. Označte snímek/snímky, které budete přesunovat. 2. Přesuňte je mezi zvolené snímky tažením myší (současně držíte levé tlačítko myši).

5.4.3

Odstranění a skrytí snímku

Pro trvalé odstranění snímku z prezentace jej označte v podokně Snímky/Osnova a stiskněte klávesu Delete. Skrytí vybraného snímku provedete tak, že na něj v podokně Snímky/Osnova kliknete pravým tlačítkem myši a z nabídky vyberete položku Skrýt snímek. Tato funkce se používá, pokud chcete daný snímek v prezentaci zachovat, ale nechcete jej prezentovat publiku při přehrávání celé prezentace. Například pokud chcete prezentaci pro určitý druh publika zkrátit.

472


5.5

Popisné údaje na snímku

Popisnými údaji rozumíme údaje v zápatí snímku – jako je např. datum, číslo snímku, jméno autora apod. Tyto údaje lze vložit kliknutím na jednu z ikon na kartě Vložení. V otevřeném dialogovém okně pak zaškrtnete vybrané položky, včetně vymezení, zda popisné údaje chcete použít na vybraném snímku nebo na všech.

Obrázek 27 Popisné údaje na snímku

5.6

Poznámky ke snímkům

Poznámky lektora ke snímkům slouží jako pomocný text pro lektora při výkladu. Lze je psát přímo pod snímek v podokně poznámek v Normálním zobrazení nebo do textového pole pod snímkem v zobrazení Poznámky.

5.7

Rozdělení prezentace na oddíly

Některé delší prezentace je někdy vhodné pro lepší přehlednost nějakým způsobem rozčlenit. K tomu v programu PowerPoint slouží funkce Oddíly, pomocí níž lze snímky uspořádat podobným způsobem, jakým se k uspořádání souborů používají složky. Snímky prezentace pomocí této funkce rozdělíte na jednotlivé oddíly, které můžete pojmenovat a pro větší přehlednost i tzv. sbalit, případně zpět rozbalit.

473


Oddíly se nejlépe vkládají v zobrazení Řazení snímků a vždy se vkládají postupně od začátku prezentace. 1. Označte snímek, kterým začíná oddíl. 2. Na kartě Domů klikněte na položku Oddíl – Přidat oddíl nebo klikněte na snímek pravým tlačítkem myši – Přidat oddíl.

Obrázek 28 Vložení oddílu přes kartu Domů Obrázek 29 Přidání oddílu přes pravé tlačítko myši na snímku

Do oddílu se přidají všechny snímky, které jsou pod prvním snímkem. Celá prezentace je nyní v jednom oddílu. Zbývá už jen oddíl pojmenovat. Klikněte tedy pravým tlačítkem myši na název oddílu, vyberte položku Přejmenovat oddíl a v otevřeném dialogovém okně zapište nový název.

Obrázek 30 Přejmenování oddílu

Pro vytvoření dalších oddílů v prezentaci celý postup zopakujte od dalších počátečních snímků. Kvůli přehlednosti lze kliknutím na název oddílu, každý oddíl tzv. sbalit nebo zpět rozbalit. Odstranění rozdělení na oddíly provedete buď postupně od konce prezentace kliknutím pravým tlačítkem myši na název oddílu – Odebrat oddíl nebo přes položku Odebrat všechny oddíly, tím zrušíte rozdělení celé prezentace na oddíly. Pozor na položku Odebrat oddíl a snímky, tou zrušíte nejen oddíl, ale smažete i všechny snímky, které v něm byly.

474


6

Vkládání a editace grafických objektů

Vše, co je vloženo na snímek prezentace, je v podstatě bráno jako grafický objekt. Pod snímkem si můžete představit něco jako tabuli, na kterou umisťujete obrázky, symboly, videosekvence, zvukové záznamy a samozřejmě i texty. Text nejde psát přímo na snímek, tak jako například ve Wordu, ale píše se do textových polí. Většinu funkcí pro vkládání a editaci objektů najdete na kartě Vložení. Kliknutím na zvolenou ikonu se obvykle otevře podrobnější nabídka a po vybrání nebo vykreslení objektu jej můžete dále upravovat. Nejčastější typy objektů, které lze vkládat do prezentace:        

obrazce (tvary) – lze přes ně psát, textové pole, obrázek a klipart, SmartArt, WordArt, tabulka a graf, video a zvuk, fotoalbum.

Některé typy objektů (tabulku, graf, obrázek a klipart, SmartArt, Videoklip) můžete vložit i přímo pomocí ikon na ploše snímku v některých typech Rozložení snímku. Což poznáte podle skupiny ikon uprostřed textového pole na prázdném snímku. Objekt pak vložíte kliknutím na příslušnou ikonu.

Obrázek 31 Ikony na ploše snímku pro vkládání grafických objektů

475


6.1

Editace objektů

Funkce pro editaci objektů jsou na kontextových kartách Nástroje kreslení a Nástroje obrázku, které se aktivují při vložení objektu a jejich funkce zobrazíte dvojklikem na objekt.

Obrázek 32 Karty s nástroji pro editaci grafických objektů

6.2

Manipulace s objektem

Pro manipulaci s objektem platí stejné postupy jako v ostatních programech MS Office, ale přesto bych je zde ráda ještě jednou zmínila, případně rozšířila vaše dosavadní dovednosti.   

 



Přemístění objektu: Označte obrázek – najeďte myší nad obrázek – kurzor se změní v křížek – tažením za něj objekt přesunujete. Plynulý přesun objektu: stisknutá klávesa Alt a tažení myší. Změna velikosti objektu: Klikněte na objekt – objeví se úchopné body – pokud na ně najedete myší, změní se v oboustrannou Obrázek 33 šipku – současným držením levého tlačítka myši a tažením myší Úchopné body měníte velikost objektu. Zachování poměrů stran objektu: Použijte jeden z rohových úchopných bodů. Zachování poměru stran nepravidelných objektů (nedeformování): Stiskněte klávesu Shift a táhněte myší za jeden z rohových úchopných bodů (stejným způsobem se vkládají pravidelné objekty jako kruh nebo čtverec). Deformace částí obrazce: táhněte myší za žlutý úchopný bod na obrázku.

Obrázek 34 Deformace obrazce

476


 

6.3

Otočení objektu: táhněte myší za zelený bod nad horním úchopným bodem. Smazání objektu: Klikněte myší na objekt – po zobrazení úchopných bodů stiskněte Delete nebo Backspace.

Seskupování objektů

V této podkapitole bych vás chtěla seznámit s funkcemi, které využijete při rozmisťování několika obrázků nebo schematických obrazců na ploše snímku. Pro uspořádání objektů při jejich částečném překrývání klikněte na kartě Nástroje kreslení ve skupině Uspořádat na jednu z položek Přenést blíž/do popředí/dál/do pozadí.

Obrázek 35 Otáčení objektu

Obrázek 36 Uspořádání objektů

K estetickému rozmístění objektů na ploše vám mohou pomoci i pravítko, mřížka a vodítka, která aktivujete na kartě Zobrazení ve skupině Zobrazit.

Obrázek 37 Zobrazení mřížky a vodítek

Poslední funkcí je tzv. seskupování objektů. To je vhodné provést, pokud je na jednom snímku vloženo více souvisejících objektů (obrázky s popisky apod.). Postup je následující: 1. Označte první objekt – stiskněte a držte klávesu Shift – klikejte na ostatní objekty, až budou označeny všechny. 2. Pusťte klávesu Shift. 3. Klikněte pravým tlačítkem myši nad některým z objektů. 4. Z nabídky vyberte položku Skupina . 5. Označené objekty se budou chovat jako jeden objekt. 6. Podobně se dají seskupené objekty zase oddělit: označit skupinu – pravé tlačítko myši – Skupina – Oddělit.

477


6.4

Psaní textu

Při psaní textů na snímky je nutné nezapomenout na specifikum PowerPointu, že na plochu snímku nelze text psát přímo, ale vždy pouze do textového pole nebo např. do popisků vložených z nabídky Obrazce. Textová pole se do prezentace vkládají automaticky, pokud použijete jedno z přednastavených rozložení. Druhou možností je pak vložení vlastního textového pole přes ikonu pro textové pole (karta Vložení nebo karta Domů ve skupině Kreslení) a vykreslení potřebného místa pro text na snímku. Úprava textu se provádí stejně jako ve Wordu z nabídky na kartě Domů.

Obrázek 38 Funkce pro úpravu textu

Specifická je například možnost psát text různými směry a s různými efekty (obrázek 40). Dále lze velikost textu přizpůsobit textovému poli (a naopak) nebo zarovnat různými způsoby text v textovém poli. Všechny tyto funkce naleznete v dialogovém okně Formát textových efektů. Toto okno spustíte tak, že označíte text, který chcete upravovat – kliknete pravým tlačítkem myši a z nabídky vyberete položku Formát textových efektů.

Obrázek 40 Ukázka textu s použitými efekty

Obrázek 39 Dialogové okno Formát textových efektů

478


6.5

SmartArt

Objekt SmartArt slouží ke znázornění procesů, diagramů nebo organizačních struktur. Jde vlastně o diagram, do něhož můžete psát text nebo třeba i vkládat obrázky.

Obrázek 41 Objekt SmartArt

K nabídce nejrůznějších typů tohoto objektu se dostanete přes kartu Vložení, kliknutím na ikonu s názvem SmartArt. Po vložení objektu SmartArt se zaktivují dvě karty s nástroji funkcí obrázku SmartArt – Návrh a Formát, pomocí nich můžete zvolený objekt dále upravovat.

Obrázek 42 Nástroje obrázku SmartArt

479


7

Přechody a animace

Přechody a animace slouží k zatraktivnění prezentace. Jedná se o pohyblivé a zvukové efekty, které se týkají buď celého snímku – přechody, nebo jednotlivých objektů na snímku (texty, obrázky, grafy…) – animace. Zajímavých efektů je v PowerPointu spousta. Při jejich nastavování však myslete na to, že obsah vaší prezentace je pořád důležitější.

7.1

Přechody mezi snímky

Pomocí přechodů nastavujeme způsob, jakým přechází jeden snímek prezentace v druhý. Filmovou terminologií bychom mohli tento prvek přirovnat ke střihu. Funkce týkající se nastavování přechodů naleznete na stejnojmenné kartě Přechody. Můžete si vybrat z nabídky více než 15 různých typů přechodů, které můžete ještě dále upravovat po rozkliknutí nabídky u položky Možnosti efektu. Dále jej můžete doplnit zvuk. Každý přechod máte možnost vidět v náhledu, ještě než jej použijete a to kliknutím na něj nebo kliknutím na ikonu Náhled. Zvolený přechod můžete použít na aktuální snímek nebo zvolit Použít u všech.

Obrázek 43 Nabídka přechodů

Přechody mezi snímky v prezentaci lze ovládat kliknutím myší nebo nastavením časování (za jak dlouho se objeví další snímek). Pozor na to, že i když nenastavujete efekt přechodu, musíte mít zatrhnutou položku Přejít na snímek Při kliknutí myší, jinak byste museli používat Enter. Pokud vytváříte prezentaci, kterou budete doplňovat svým výkladem, je asi vhodnější přechody ovládat myší. Časování využijete u prezentací fotek nebo obrázků, nebo například při nekomentované prezentaci firmy či výrobku. V případě nastavování časování nezapomeňte, že je nutné mít zaškrtnutou možnost časování i na kartě Prezentace.

Obrázek 44 Nastavení časování

480


7.2

Animace objektů

Animace objektů slouží ke grafickému a zvukovému zvýraznění důležitých objektů na snímku. Můžete jimi nastavit způsob, jakým se budou na ploše snímku objevovat jednotlivé objekty. Animaci můžete přiřadit k jakémukoli vloženému objektu. V případě textu můžete animaci přiřadit celému textu, nebo text animovat po odstavcích. V případě animací máte ještě širší možnost výběru než u přechodů, včetně dalších detailních úprav. Všechny animace jsou rozdělené do čtyř základních skupin podle jejich „časového“ umístění – úvodní, zvýrazňující, závěrečné a dráhy pohybu. Jak jsem již psala, každou animaci lze ještě zpřesnit po kliknutí na ikonu Možnosti efektu. K vyzkoušení průběhu animace slouží tlačítko Náhled. Vedle objektu, ke kterému jste přidali animaci, se vlevo objeví číslo, které udává pořadí této animace v rámci snímku. Pokud provádíte úpravy na snímku přes funkce na jiných kartách, čísla zmizí. Zpět je zobrazíte kliknutím na kartu Animace.

Obrázek 45 Nabídka animací

481


Pro další podrobnější úpravy animací, nastavení časování, upřesnění a změnu pořadí animací, odebrání animace apod., je vhodné spustit Podokno animací (kliknutím na stejnojmennou ikonu na kartě Animace).

Obrázek 46 Podokno animací

482


8

Předvádění prezentace

Pokud bychom postupovali podle náplně přechozích kapitol a vytvářeli počítačovou prezentaci, jsme v podstatě u konce. Nyní už chybí jen doladit výstup, tj. spuštění a předvedení celé prezentace publiku. Funkce pro tyto závěrečné kroky naleznete na kartě Prezentace. K urychlení některých činností vám mohou pomoci tyto klávesové zkratky:    

spuštění prezentace od začátku: F5 spuštění z aktuálního snímku: Shift+F5 svládání běžící prezentace: ikony vlevo dole na aktuálním spuštěném snímku (obrázek 47) ukončení promítání prezentace: Alt+F4 nebo pravé tlačítko myši – Konec prezentace

Obrázek 47 Ovládání běžící prezentace pomocí ikon na aktuálním snímku

Druhá z ikon vlevo dole na spuštěné prezentaci, dává autorovi možnost kreslit a zvýrazňovat určité prvky při předvádění přímo na plátno. Tyto rukopisné poznámky je možné z prezentace po ukončení výkladu vymazat nebo je na ní i nechat.

Obrázek 48 Rukopisné poznámky na snímku

483


Použitá literatura ANDRÝSKOVÁ, Jana. Microsoft PowerPoint 2010: Podrobná uživatelská příručka. Brno: Computer Press, 2010. ISBN 978-80-251-3076-6. ATKINSON, C. Působivé prezentace v PowerPointu 2007. Brno: COMPUTER PRESS, 2008. ISBN 978-80-251-2119-1. BARILLA, Jiří, Pavel SIMR a Květuše SÝKOROVÁ. Microsoft Excel 2010: Podrobná uživatelská příručka. Brno: Computer Press, 2010. ISBN 978-80-251-3031-5. BROŽ, M. Microsoft Word 2003. Brno: COMPUTER PRESS, 2004. ISBN 978-80-251-0140-1. PÍRKOVÁ, K. Microsoft Word 2010: Podrobná uživatelská příručka. Brno: COMPUTER PRESS, 2010. ISBN 978-80-251-3033-9.

484


Vydala Střední škola zemědělská a přírodovědná, nábř. Dukelských hrdinů 570, Rožnov pod Radhoštěm [email protected], www.szesro.cz tel. +420 571 654 390, fax: +420 571 654 392 jako svou 1. publikaci v rámci projektu Vzdělávání pro lepší zeleň kolem nás č. CZ.1.07/3.2.03/02.0014 Fotografie v knize archiv autorů, uvedených osob a firem Počet stran 481 Příloha – elektronická verze publikace na CD První vydání, Rožnov pod Radhoštěm 2012 Vytisklo Reprografické studio PEF ČZU v Praze

© SŠZePř Rožnov pod Radhoštěm, 2012 Tato publikace je financována Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky 485

Vzdělávání pro lepší zeleň kolem nás

Recommend Documents