Výuka tohoto kurzu je realizovaná v rámci projektu: Zvyšování kvality sociálních služeb v Jihomoravském kraji prostřednictvím vzdělávání

Komunikace Výuka tohoto kurzu je realizovaná v rámci projektu:

„Zvyšování kvality sociálních služeb v Jihomoravském kraji prostřednictvím vzdělávání“. CZ.1.04/3.1.00/A9.00009

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

1. Teorie komunikace Co je komunikace? Definice kalifornské paloaltské školy (Watzlawick) – médium pozorovatelných manifestací lidských vztahů V tomto přístupu termín komunikace téměř splývá s pojmem chování – Komunikací není jenom řeč, nýbrž veškeré chování a každá komunikace včetně komunikačních aspektů jakéhokoli kontextu- ovlivňuje chování (viz. Základní axiomy pragmatiky mezilidské komunikace)

Funkce komunikování     

Informovat – předat zprávu, doplnit jinou, oznámit, prohlásit.. (informativní funkce) Instruovat – navést, zasvětit, naučit, dát recept (instruktážní funkce) Přesvědčit – aby adresát změnil názor, získat někoho na svou stranu, zmanipulovat, ovlivnit (přesvědčovací funkce) Vyjednat – řešit a vyřešit, dospět k dohodě, (vyjednávací funkce) Pobavit – rozveselit druhého, rozveselit sebe, rozptýlit, (funkce zábavní)

Motivace ke komunikaci 

      

Motivace kognitivní- chceme či potřebujeme něco sdělit, vyjádřit se o světě, o sobě. Chceme vtáhnout našeho komunikačního partnera do tématického světa v naší mysli. Komunikace je v tomto případě předáváním smyslu Motivace zjišťovací- ptáme se abychom se lépe vyznali v názorovém světě druhého člověka, nebo v tématu (ptáme se na informace, postoje, prožitky) Motivace sdružovací – chceme navázat vztah, uspokojit potřebu bližšího kontaktu Motivace sebepotvrzovací – tím, že je ochoten se mnou mluvit, mi dává druhý člověk jedno z největších a nejsamozřejmějších potvrzení o tom, že mám pro něho cenu Motivace adaptační – komunikací signalizujeme a vyjevujeme svůj sociální status, svou pozici v sociálním světě, nebo svou profesní roli (řeč těla, kufřík, automobil, uniforma apod.) Motivace přesilová – potřeba uplatnit se, získat pozornost, respekt, úctu, obdiv, Motivace požitkářská – rozptýlit se, uniknout od starostí (klábosení, drbání, flirt) Motivace existenciální – komunikace sám se sebou, s něčím co mně přesahuje (bůh, modlitba)

Komunikační dovednosti      

Dovednost prezentovat sebe sama Dovednost vztahová (navázat přátelské, milenecké vztahy, spolupracovat s kolegy) Dovednost vést rozhovory a pohovory Dovednost komunikovat v malé skupině a vůdcovská dovednost Dovednost prezentace Mediální gramotnost

Analýza komunikace dvou osob:

A – motivace ke sdělení v osobě K B – strategický záměr K (čeho chce sdělením dosáhnout u L) C – smysl sdělení pro K (jak tomu, co říká, sama rozumí) D – slovní formulace (významy slov, které jim připisuje K) E – akustický, paralingvistický a neverbální příjem “výstup“

a – akustický, paralingvistický a neverbální „příjem“ (to, co L slyší) b – Jak L chápe význam slov (co si pod nimi představuje) c - smysl sdělení pro L (jak rozumí tomu, co bylo řečeno) d – představa L o tom, čeho tím chtěla K dosáhnout (jak příjemce rozumí záměru hovořícího) e – vliv, účinek, efekt sdělení naslouchajícího

Formy mezilidské komunikace       

Intrapersonální komunikace (komunikaci vedeme sami se sebou) Interpersonální komunikace (interakce s osobou, s kterou máme nějaký druh vztahuosobní kontakt, e-mail, dopis apod.) Rozhovor, pohovor (komunikace formou otázek a odpovědí) Komunikace v malé skupině (5-10 lidí, slouží k vztahovým potřebám- potřeba společenského styku, úkolové potřeby – práce) Veřejná komunikace (komunikace mezi řečníkem a posluchači, kterých může být různý počet Počítačem zprostředkovaná komunikace (e-mail, chat, apod.) Masová komunikace (noviny, časopisy, televize, film)

Modely a pojmy komunikace: Lineární pojetí interpersonální komunikace

MLUVČÍ

POSLUCHAČ

 Výzkumníci z oblasti komunikace Paul Nelson a Judith Pearsonová uvádějí, že mluvčího můžeme považovat za hráče přihrávajícího míč posluchači. Dokážete najít další analogii nebo metaforu pro lineární pojetí komunikace?

Interakční pojetí interpersonální komunikace

MLUVČÍ POSLUCHAČ

POSLUCHAČ MLUVČÍ

 Budeme-li nadále používat analogii přihrávky míče, mluvčí podává posluchači, který buď přihrávku chytí, nebo zkazí.

Transakční pojetí interpersonální komunikace

MLUVČÍ

POSLUCHAČ

 V transakčním pojetí jde o složitou míčovou hru. Každý hráč může kdykoliv vysílat i přijímat jakýkoli počet míčů. Hráči jsou schopni házet i chytat míče ve stejném okamžiku.

Zásady komunikace Základní axiomy pragmatiky mezilidské komunikace (podle Matuška SPAS Praha)

a) Komunikace je proces přizpůsobování- komunikace se odehrává jen v takovém rozsahu, v jakém její účastníci požívají stejný systém signálů. V oblasti, kde se vaše komunikační systémy liší, nebudete schopni s druhým komunikovat ( rodiče-děti, personál- uživatel služby) b) Komunikace je nejednoznačná – nejednoznačnost je stav, kdy lze interpretovat nějaká sdělení víc než jedním způsobem. Častým důvodem jsou slova, která lze vykládat odlišně (např. časové údaje „ brzy, hned, za chvilku“ si můžou různí lidé vykládat odlišně). Nejednoznačnosti sdělení se nelze vyhnout, (v každém vyjádření je určitá míra nepřesnosti) je proto dobré vzájemně upřesňovat. c) Komunikace má obsahové a vztahové rozměry – komunikace existuje minimálně na dvou úrovních. Jednotlivá sdělení se mohou týkat věcí, které jsou vně mluvčího i posluchače (např. počasí), stejně jako jejich vzájemného vztahu podřízený - nadřízený. d) Komunikace má mocenský rozměr – moc je možnost ovlivňovat nebo řídit chování druhého. Vaše moc ovlivňuje to, jakým způsobem komunikujete. e) Komunikace je dělená – komunikační děje probíhají nepřetržitě a nemají jasný začátek ani konec. Jako aktéři či pozorovatelé komunikace můžeme rozdělit tento proces na příčinu a následek, podněty a reakce f) Komunikace má svůj cíl – komunikujete s určitým záměrem, vede vás k tomu jistá motivace g) Komunikace je nevyhnutelná, nevratná a neopakovatelná – komunikace je nevyhnutelná a často k ní dochází i tehdy, i když člověk nemá v úmyslu nebo nechce komunikovat

2. Vlastní já a vnímání Sebepojetí Vaše sebepojetí je vaše vlastní představa o tom, kdo jste. Je to vnímání sebe sama, tedy vaše pocity a úvahy o vlastních slabých i silných stránkách, o vlastních schopnostech i jejich hranicích. Představu o sobě odvozujete také z představ, které o vás mají druzí, ze srovnání sebe sama s ostatními, ze svých kulturních návyků a z hodnocení vlastních myšlenek a chování. Zdroje sebepojetí POHLED DRUHÝCH

VAŠE INTERPRETACE A HODNOCENÍ SEBE SAMA

Jak mě vidí osoby pro mne významné

Jak hodnotím své vlastní názory a chování

SEBEPOJETÍ

Jaký jsem ve srovnání se sobě rovnými

SOCIÁLNÍ KOMPARCE

Jak se řídím učením kultury, ke které patřím

KULTURNÍ VLIVY

 Obrázek znázorňuje čtyři zdroje pohledu na vlastní osobu. Zamyslete se nad tím, jaký vliv na Vás měl každý z těchto faktorů v průběhu Vašeho života. Který měl největší vliv do dvanácti let? Který na Vás nejvíce působí právě teď? Který Vás bude nejvýrazněji ovlivňovat za dvacet, nebo třicet let?

Sebeuvědomění Sebeuvědomění je základem veškeré komunikace. Dosáhnete ho, když analyzujete několik aspektů své osobnosti z hlediska toho, jak se jeví ostatním i vám samotným. Jedním z nástrojů běžně používaných k tomuto účelu je takzvané okno Johari, symbolické rozdělení vlastního já do čtyř oblastí.

Vaše čtyři já Okno Johari je rozděleno na čtyři složky či jakési tabule, které představují čtyři součásti či podoby osobnosti. Těmito složkami jsou oblast otevřenosti, oblast slepoty, oblast skrývání a oblast neznámého. Uvedené oblasti neexistují odděleně, ale jsou na sobě navzájem závislé. Když se jedna z nich zvětšuje, ostatní se přiměřeně zmenšují.

CO VÍM CO VĚDÍ OSTATNÍ

OTEVŘENÉ JÁ

CO NEVÍM

SLEPÉ JÁ

CO NEVĚDÍ

OSTATNÍ

SKRYTÉ JÁ

NEZNÁMÉ JÁ

2.2 Sebeuvědomění. (s. 68-69 )  Tento obrázek se běžně používá ke zjišťování toho, co o sobě víme, a co ne. Dobře také vysvětluje podstatu otevřenosti, o které bude řeč dále. Okno je pojmenováno podle svých tvůrců Josepha Lufta a Harryho Inghama. OTEVŘENÉ JÁ – představuje všechny informace, chování, postoje a názory, které o sobě máte a které mají ostatní o vás. Mimo jiné to mohou být vaše jméno, barva pleti, pohlaví, věk, náboženství a politické přesvědčení. Velikost otevřeného já se mění v závislosti na vaší osobnosti a na lidech, se kterými komunikujete. Pravděpodobně jste k některým lidem sdílnější než k jiným. Například na téma svého milostného života můžete projevovat velkou oblast otevřenosti vůči svým přátelům (říkáte jim všechno), ale velmi malou vůči svým rodičům. SLEPÉ JÁ – představuje vědomosti, které o vás mají druzí, ale které vám chybějí. Může to být například váš zvyk dokončit větu druhého, než ji stačí doříct sám, nebo třít si nos, když vás něco znepokojuje. Velké slepé já znamená nízké vědomí o sobě samém a narušuje přesnou komunikaci. Proto je důležité oblast slepoty zmenšovat a zjišťovat, co o vás ostatní vědí. NEZNÁMÉ JÁ – představuje ty části vašeho já, které neznáte ani vy, ani nikdo jiný. Jsou to informace ukryté hluboko ve vašem podvědomí. Tak se prostřednictvím hypnózy, snů, psychotestů nebo psychoterapie můžete dozvědět například o své posedlosti penězi, o obavách z kritiky nebo o tom, jakým typem milence jste. SKRYTÉ JÁ – představuje všechno, co o sobě víte, ale co skrýváte před ostatními. Tato „okenní tabule“ obsahuje všechna vaše úspěšně skrývaná tajemství, například představy, trapné zážitky a jakékoliv názory či přesvědčení, za které byste se mohli stydět. Určité věci pravděpodobně tajíte jen před některými lidmi, zatímco před jinými ne. Například byste neřekli svým rodičům, že chodíte s člověkem jiné rasy nebo jiného náboženství, ale svému příteli byste se s tím svěřili.

Růst sebeuvědomění Sebeuvědomění je velmi důležitým faktorem v komunikaci, a proto se snažte zvýšit vědomí svých vlastních potřeb, přání, zvyků, přesvědčení a postojů. Můžete to udělat různými způsoby.  Naslouchejte druhým. Ostatní vám příhodně poskytují nepřetržitou zpětnou vazbu, právě takovou, jakou potřebujete ke zvýšení svého sebeuvědomění. Při každé osobní interakci lidé dělají různé poznámky o tom, co děláte, co říkáte, jak vypadáte. Tyto poznámky mají často zcela jasný význam: „Uvolněte se“, „Neberte všechno tak vážně..“. Někdy se však skrývají v tom, jak se na vás druzí dívají nebo o čem hovoří. Těmto zdrojům informací věnujte velkou pozornost.  Zvětšujte otevřené já. Svěřit se druhým vám pomůže zvýšit sebeuvědomění. Když hovoříte sami o sobě, můžete objevit spojitosti, které vám předtím unikaly, a díky zpětné vazbě od druhých získáte ještě lepší a komplexnější pohled na určité věci. Zvětšením oblasti otevřenosti také podnítíte ostatní, aby prozradili, co o vás vědí.  Hledejte informace o sobě. Povzbuzujte lidi, aby řekli svůj názor na vás. Využívejte situace, které běžně vznikají: „Myslíte, že jsem dneska byla na děti moc přísná?“, „Myslíte, že jsem dost asertivní, když jsem žádal o zvýšení platu?“ Ale informace hledejte s mírou. Pokud se budete takto vyptávat příliš často, vaši přátelé se brzy poohlédnou po někom jiném, s kým by si mohli povídat.  Veďte dialog sami se sebou. Nikdo vás nezná lépe než vy sami. Ptejte se proto sami sebe: Co mě motivuje jednat tak, jak jednám? Jaké mám krátkodobé a dlouhodobé cíle? Jak plánuji, že jich dosáhnu? Jaké mám slabé a silné stránky?

Sebeúcta Sebeúcta je hodnota, kterou přisuzujete sami sobě, lidé s vysokou sebeúctou mají o sobě velmi vysoké mínění, lidé s nízkou sebeúctou vidí sebe sama negativně.

Pět doporučení k posílení sebeúcty: 1. 2. 3. 4. 5.

Bojujte proti sebezničujícím myšlenkám Vyhledávejte prospěšné lidi Pracujte na projektech, které povedou k úspěchu Připomínejte si své úspěchy Používejte afirmaci (potvrzování silných stránek a úspěchů)

Sebeodhalení Jedná se o typ komunikace, při niž o sobě prozrazujeme informace, které obvykle skrýváme.

3. Naslouchání Proces naslouchání Naslouchání je rozhodující částí komunikace a slouží obsahovým i vztahovým funkcím Model procesu naslouchání

Příjem signálů (Sluchový vjem)

Reakce (Odpověď, zpětná vazba)

Hodnocení (posouzení, kritika)

Porozumění (dešifrování významu)

Zapamatování

 Model zobrazuje různé fáze naslouchání. Všimněte si, že příjem zvukových signálů není totožný s celým nasloucháním, ale je pouze jeho úvodní fází. Tento model vychází z řady dřívějších modelů, které vytvořili výzkumníci v oboru naslouchání. Jakými dalšími způsoby by bylo možno zobrazit proces naslouchání? Mluvčí někdy žádají posluchače, aby přijímali jejich sdělení bez předsudků. Tento proces se označuje jako popření:  Vyhýbavost: je žádost, abyste (jako posluchači) vnímali sdělení odděleně od mluvčího, tj. když odmítáte sdělení, abyste neodmítali mluvčího.  Ujištění: je žádost, abyste ho nediskvalifikovali, kdyby řekl něco, co by mohlo být vnímáno negativně.  Oprávnění „hřešit“: je žádost, abyste mu dovolili se nějakým způsobem odchýlit od toho, co je považováno za normální postup.

Efektivita naslouchání:    

Empatické a objektivní naslouchání Nezaujaté a kritické naslouchání Vnější a hloubkové naslouchání Aktivní a neaktivní naslouchání

Rozdíl mezi empatickým a kritickým nasloucháním Naslouchá příjemce

Mluvčí

Otevřený příjem

Empatické naslouchání

Automatické hodnocení

Maximální porozumění poznámkám mluvčího: „Jak on to vidí“

Vyvolání kritiky ve sporných otázkách Souhlas Nesouhlas Závěry

Naslouchá „kritik“ Efektivita naslouchání  

Nastavenost

Zvažující naslouchání

Kritizovat

Empatické a objektivní naslouchání Sumarizovat Nezaujaté a kritické naslouchání Mluvčí Otevřený příjem

Uzavírat

Souhlasit

Minimální porozumění poznámkám mluvčího: „Jak on to vidí“

Nesouhlasit

4. Verbální komunikace      

Komunikace je balík verbálních a neverbálních signálů Řeč se liší mírou abstrakce v rozsahu od velmi obecné po velmi konkrétní Řeč se liší mírou přímočarosti. Může vyjádřit přesně, co máte na mysli, nebo může být vyhýbavá a vyjadřovat váš názor velmi nepřímo Význam řeči je v lidech nikoli ve slovech Řeč je ovlivněna kulturou a pohlavím Odmítnutí přijetí znamená ignoranci přítomnosti i komunikace druhých. Přijetí znamená akceptaci, podporu a uznání důležitosti druhých

Rady pro zvýšení efektivity verbálních sdělení: -

Řeč symbolizuje realitu, sama o sobě realitou není Řeč může vyjadřovat jak fakta, tak dedukce, ale nijak je nerozlišuje Řeč může zamlžit rozdíly, když soustředí pozornost na extrémy, místo na střed, který se nachází mezi nimi Řeč má sklon být statická, zatímco lidé a události se nepřetržitě mění

5. Neverbální komunikace Neverbální komunikace zahrnuje širokou oblast toho, co signalizujeme beze slov, či spolu se slovy jako doprovod slovní komunikace.

Neverbálně komunikujeme: 1). Gesty, pohyby hlavou a dalšími pohyby těla 2). Postoji těla 3). Výrazy tváře (mimikou) 4). Pohledy očí 5). Volbou a změnami vzdálenosti a zaujímáním pozice v prostoru (přibližováním a oddalováním se). 6). Tělesným kontaktem (doteky) 7). Tónem hlasu a dalšími neverbálními aspekty řeči 8). Oblečením, fyzickými a jinými aspekty vlastního zjevu Nelze nekomunikovat Jestliže je možné nemluvit, není možné se nijak neprojevovat. Nelze signalizovat „ nic“. I svým mlčením, nehnutým obličejem a celkovým klidem těla něco sdělujeme. Míra verbálních projevů se u jednotlivých lidí liší. Člověk může přestat mluvit, nemůže však přestat komunikovat svým tělovým idiomem, zde musí něco říct, buď dobře, nebo špatně. Nemůže neříct nic. Základní emoce Neverbálními prostředky čitelně vyjádříme sedm základních emocí:  Štěstí (radost, potěšení, pohoda)  Překvapení  Strach  Smutek  Hněv  Znechucení (opovržení)  Zájem o něco (zvědavost) Obecná zjištění o neverbální komunikaci člověka  Každé chování v přítomnosti druhého člověka má povahu sdělení, které může být určeno právě tomuto druhému člověku  Komunikující se neverbálně velmi ovlivňují. Známé jsou efekty zrcadlení projevů (nápodoba a imitace), a to i u dospělých osob, přičemž k napodobování dochází nevědomě. V intimních vztazích dochází k vzájemnému mimoslovnímu kompenzování projevů tak, že oba partneři udržují jakousi neverbální rovnováhu  Produkuje-li člověk nesynchronizovaně řeč a gesta, příjemce to ruší, odvádí to jeho pozornost od řečeného, uvádí ho to ve zmatek. Pozorovatel připíše zpravidla větší váhu sdělení neverbálnímu než verbálnímu.  Naše mimoslovní projevy jsou jiné podle toho, komu jsou adresovány. Tváříme se jinak na šéfovou a jinak na podřízeného. Neverbální komunikace učitele se promění i podle toho, jaký stupeň znalostí odhaduje u studentů

 Repertoár gest je různě široký v různých kulturách. Například v Izraeli bylo zjištěno více užívaných symbolických gest než v USA.  Každý člověk má své vlastní, často konstantní neverbální tempo, rychlost gestikulace, změn postojů, mimických změn atd. – a částečně ho může ovládat. Tempo našich projevů se mění při strachu, v depresi nebo v manickém stavu bipolárního psychického onemocnění.  Na postoji těla, když sedíme nebo stojíme, si lze všímat především dvou znaků: bezprostřední naléhavosti a uvolněnosti. Naléhavost vede většinou ke snížení vzdálenosti mezi osobami, bezprostředněji naléhaví jsme k osobám, které máme rádi.  Člověk v napětí má tendenci k neměnné mimice.  Ti kdo se lépe vyznají v emocích druhých, patří k nejoblíbenějším lidem a sami bývají citliví.  Úsměv facilituje chování přihlížejících tím, že v nich spouští zpětnou vazbu. Absence úsměvu inhibuje. A naopak samo usmívání může zvyšovat atraktivitu člověka.  Tvrzení, že v obličeji se zrcadlí emoce, je velmi nepřesné. Na výrazech tváře se podílí i zvyk v daném společenství.  Oči prozradí nejvíce. Z pouhého „proužku“ očí lze kromě strachu a smutku vyčíst poměrně přesně i radost, zlobu, překvapení či některé kombinace těchto emocí. Prostorová a teritoriální komunikace Prostorovou komunikací, která je důležitým faktorem neverbální interpersonální komunikace se zabývá proxemika. Nejčastěji bývá uváděno, že rozlišujeme čtyři vzdálenosti, které definují typ vztahu mezi lidmi:  Intimní vzdálenost - představuje odstup 45 cm a méně. V tomto prostoru je přítomnost druhého nepřehlédnutelná. Je slyšet a cítit jeho dech. V intimní vzdálenosti jsou lidé například při milování, zápasu, uklidňování nebo ochraně. Je tak těsná, že ji většina lidí považuje za nevhodnou na veřejnosti.  Osobní vzdálenost - představuje rozmezí od 45 cm do 1,2 m tato vzdálenost vymezuj náš osobní prostor. Do této blízkosti dovolujeme vstup těm, které máme rádi.  Společenská vzdálenost – od 1.2 do 3,7 m v této vzdálenosti řešíme neosobní záležitosti a společensky komunikujeme. Čím větší vzdálenost se zachovává tím je komunikace formálnější. (stoly lidí ve vedoucích funkcích)  Veřejná vzdálenost – je větší než 3,7m, tato vzdálenost nás chrání, (veřejné dopravní prostředky) Teritorialita Jedná se o vlastnickou reakci na nějaké území nebo předmět. Reagujeme většinou na tři typy teritorií:  Primární teritoria - jedná se o zóny, které můžeme označit jako vlastní (váš pokoj, stůl, kancelář  Sekundární teritoria – jedná se o zóny, které nám nepatří, ale obsadili jsme j a jsme s nimi spokojeni (obvyklý stůl v kavárně, místo ve školní třídě apod.)  Veřejná teritoria – jedná se o zóny otevřené všem lidem, užívají je všichni (kina, restaurace, nákupní střediska).

6. Interpersonální konflikt Interpersonální konflikt je nesoulad mezi nějak spojenými jednotlivci – spolupracovníky, blízkými přáteli nebo členy rodiny. Interpersonální konflikt je součástí každého interpersonálního vztahu ať se jedná o vztah mezi rodiči a dětmi, sourozenci, milenci nebo spolupracovníky. Jestliže ve vztahu neexistuje žádný konflikt, je tento vztah pravděpodobně neživý nebo bezvýznamný Nejčastěji uváděné předměty sporů:      

Intimní problémy jako je láska a sex Mocenské problémy jako přílišné požadavky nebo panovačnost a žárlivost Osobní vady jako je nadměrné pití alkoholu nebo kouření, osobní čistota, či styl řízení vozidla Problémy osobního odloučení jako častá nepřítomnost nebo školní či pracovní návyky Společenské problémy jako je politika, sociální záležitosti, rodiče a osobní hodnoty Problémy týkající se nedůvěry, předchozích partnerů nebo lži

Obsahový a vztahový konflikt Obsahový konflikt se soustřeďuje na předměty, události a osoby, které jsou obvykle externí ve vztahu k osobám zúčastněným v konfliktu (kvalita filmu, na co se dívat televizi apod.). Vztahový konflikt problémy vznikají ze vztahů mezi jednotlivci (kdo má pravdu, kdo bude mít poslední slovo). Negativní a pozitivní konflikt Konflikt často vede k negativnímu pohledu na oponenta. V konfliktech se často používají nečestné způsoby boje, většinou převládá snaha zranit druhého. Hrozba uzavření se. Pozitivní aspekty konfliktu jsou ty, že vás nutí zkoumat problém a pracovat na jeho možném řešení. Pět základních stylů konfliktu  

 

Soutěžení: Já vyhrávám, ty prohráváš. Soutěživý styl sebou nese velký zájem o vlastní potřeby a malý zájem o potřeby druhých. Je to styl člověka, který vnucuje svou vůli druhému Vyhýbání: Já prohrávám, ty prohráváš. Ti kdo se konfliktu vyhýbají, se relativně nezajímají o své vlastní nebo oponentovi potřeby a přání. Vyhýbají se jakékoli opravdové komunikaci o problému, mění téma, když se o něm začne mluvit, a obyčejně ustupují ze scény jak psychicky, tak fyzicky. Přizpůsobení: Já prohrávám, ty vyhráváš. Tím, že se přizpůsobíte, obětujete své osobní potřeby potřebám druhého. Vašim hlavním cílem je udržet harmonii a klid ve vztahu nebo ve skupině Spolupráce: Já vyhrávám, ty vyhráváš. Při spolupráci se zaměřujete nepotřeby své i potřeby svého partnera. Tento styl, který je často považován za ideální, se vyznačuje



ochotou věnovat čas komunikaci a zejména pak naslouchat názorům a potřebám druhé osoby Kompromis: Já vyhrávám i prohrávám, ty vyhráváš i prohráváš. Tento styl zaujímá jakýsi střed. Kompromis je strategie, která znamená“ vyjít si vstříc na půl cesty“. Výsledkem kompromisu nebývá často nejlepší volba, ale také není špatná a uspokojí částečně oba aktéry.

7. Vlastnosti zdravě komunikujícího jedince Dobrý řečník, zdatný manažer, dobrý učitel či terapeut, úspěšný vyjednávač a prostředník se zpravidla vyznačuje rysy, které souvisejí jednak s jeho osobnostní strukturo, na druhé straně s osvojenou komunikační obratností.  Pozitivně vidí sám sebe, věří si  Dokáže být, vždy s ohledem na danou situaci, jak empatický, tak neústupný, vstřícný i odměřený  Není rivalizující typ, což nevylučuje nároky kladené na sebe  Umí sám dospět ke kompromisu i pomoci druhým k němu dospět  Ustoupí-li, neobviňuje  Hodnotí teprve tehdy, až si vyslechne celou informaci (umí pozorně naslouchat)  Je otevřený změnám a rozmanitosti názorů  Nediskvalifikuje ani ve vztahové, ani věcné rovině  Umí komunikaci řídit, regulovat její směr a strukturovat ji – ale umí také „nechat se řídit“  Umí neutralizovat konflikty, kolize a napětí nebo jich tvořivě využít  Nezamlouvá, neodbíhá, nemlží  Sám se umí otevřeně odhalit Zejména ovládání protichůdných dovedností a charakteristik vlastní komunikace, jako jsou vstřícnost a důsledná neústupnost (když to okolnosti vyžadují), činí z těchto osob obratné prostředníky.

8. Asertivita Asertivita představuje terapeutickou techniku pro naši komunikaci. Její podstatou je věcný a neústupný komunikační styl, ale také tzv. podpůrný vztah k partnerovi v komunikaci a vědomé vyhýbání se komunikačním faulům. Asertivně jednající člověk dokáže věcně čelit:  Kritice  Manipulaci  Afektovaným nebo agresivním výpadům, které jsou namířeny vůči němu Jedná se o trénink jak se:  Vyjadřovat  Nebojácně prosadit  Bránit

Základní techniky asertivity V počátcích rozvoje asertivity bylo zformulováno těchto šest doporučení: 1. Nebojte se uchýlit k tzv. feeling talk – vyjadřujte své pocity. Člověku pomůže, vyjádříli jasně a spontánně to, co právě cítí. Salter doporučoval naučit se používat větu „To se mi nelíbí“. 2. Vaše mimika má odrážet, co cítíte – používejte facial talk. Nenoste kamennou tvář. Salterovo doporučení znělo: „Zlobíte-li se, měla by vaše tvář vypadat rozzlobeně. 3. Nácvik nesouhlasu: nebojte se říci „ne“, nemějte strach odmítnout. Své názory vyjadřujte diferencovaně, souhlas dejte najevo jasným přitakáním, nesouhlas (což je těžší) podobně jasným nesouhlasem. 4. Technika užívání „já“: nemluvte za skupinu, neschovávejte se za „my“, nemluvte obecně, ale všude, kde jen to jde, se vyjadřujte za sebe. Nebojte se častěji používat slovo „já“ – beze studu, sebevědomě. 5. Technika „přijímání pochvaly“: jste-li chváleni, nedělejte kolem toho okolky, nenamítejte s falešnou skromností: „Ale prosím vás, to nestojí za řeč“ apod. Dejte průchod své radosti a pochvalu přijměte. 6. Nebojte se improvizovat a spontánně jednat – je to nejlepší lék na nerozhodnost.

Desatero asertivních práv Každá publikace o asertivitě vyjmenovává 10 základních asertivních práv, která má člověk využívat (přesněji: může využívat). Je dobré poznamenat, že žádné z práv se nemá „přehánět“ a zneužívat proti druhým. Asertivitě je správné nadřadit etický postoj a samozřejmě zákonnost počínání. 1. Spolehněte se na vlastní názor, který o sobě máte, víc než na názor druhých. 2. Uděláte-li něco za druhého, pak jedině z vlastního svobodného rozhodnutí (právo, které člověka chrání proti manipulaci) 3. Můžete se rozhodnout i nelogicky a nejste povinni nikomu vysvětlovat a ospravedlňovat se, proč jste se tak rozhodli. 4. Máte právo chovat se nezávisle na tom, zda to druzí budou schvalovat (právo, které se stálo výbavou jedince proti silnému tlaku na konformitu) 5. – 7. Právo chybovat, právo změnit názor, právo neomlouvat se. 8. – 10 Právo říct, že nevím, právo prohlásit, že tomu či onomu nerozumím, právo pronést, že některé věci jsou mi takříkajíc „jedno“ Toto volnomyšlenkářské a liberální desatero bylo namířeno proti všem formám zúzkostňování člověka sociálními normami, zásadami a náboženstvím. Ne nadarmo někteří vůdcové náboženských sekt prohlašují asertivní učení za dílo ďáblovo. Asertivita je produktem svobodomilovné společnosti. Doplňkovou stránku individuální svobody a asertivních práv je individuální zodpovědnost. Každý ji nese sám za své vystupování. O té sice toto učení mluví také, ale často jen „pod čarou“. Nácvik asertivity se také málo zabývá zdvořilostí, ohleduplností k druhým nebo problematikou nacvičeného egoismu. Všechny tyto pojmy vymezují pomyslnou hranici mezi správně aplikovanou asertivitou a asertivitou bezohlednou.

Seznam doporučené literatury: HÁJEK, Karel. Práce s emocemi v pomáhajících profesích. 1. vyd. Praha: Portál, 2007. 119 s. ISBN 80-7367-346-0 KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese. Psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. 5. vyd. Praha: Portál, 2006. 147 s. ISBN 80-7367-181-6 PLAMÍNEK, Jiří. Tajemství motivace – Jak zařídit, aby pro vás lidé rádi pracovali. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 127 s., ISBN 80-247-1991-6 ŠEVČÍK, Stanislav, Asertivita a mezilidská komunikace, Brno: Institut výchovy bezpečnosti práce, 1996; ISBN 80-85022-18-4 JANIŠ, Kamil, Uplatnění asertivity v sociální komunikaci: nahlédnutí do problematiky komunikace, Hradec Králové: Gaudeamus, 2006, ISBN 80-7041-500-2 (brož.) GOSMAN, Svatoslav, Pět nejdůležitějších dovedností při jednání s lidmi: jak se prosadit, naučit naslouchat druhým a řešit konflikty, Praha: Beta, 2010, ISBN 978-80-7306-418-1 (váz.) RADECKI, Monika; překlad Gabriela Thöndlová ,Jak nejlépe říci ne: neříkejte ano, když chcete říci ne, ISBN 978-80-247-2577-2

Lektor: Mgr. Monika Jelínková [email protected]