VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚ Fakulta architektury
Ing. arch. Josef Kiszka
SOUBOR PRACÍ – PROJEKTY A NÁVRHY ARCHITECTURAL WORKS – PROJECTS AND DESIGNS Zkrácená verze habilitační práce
Brno 2015
KLÍČOVÁ SLOVA architektura, systém, život, komunikace, komunita, soudržnost, kultura, individualita, místo
KEYWORDS architecture, systém, life, communication, community, cohesion, culture, individuality, place
MÍSTO ULOŽENÍ HABILITAČNÍ PRÁCE Originál práce je uložen ve fakultní knihovně Fakulty architektury VUT v Brně.
© Josef Kiszka, 2015 ISBN 978-80-214-5281-7 ISSN 1213-418X
OBSAH
1 ÚVOD ........................................................................................................................................... 5 2 SOUBOR PRACÍ .......................................................................................................................... 6 2.1
2.2
2.3
realizace ............................................................................................................................... 6 2.1.1 MMB – REDON, Havířov, + Café Bellevue; 1994 .................................................. 6 2.1.2 Gymnázium v Orlové, 1996 ...................................................................................... 8 2.1.3 Polská základní škola v Hnojníku, 2002 ................................................................ 10 2.1.4 Zastupitelský úřad ČR v Lucemburku, Lucemburk, 2005 ...................................... 12 2.1.5 Kino Centrum v Havířově, 2013 ............................................................................ 14 Návrhy oceněné a odměněné ............................................................................................. 16 2.2.1 „Údolní 53“ Brno, 2006 ........................................................................................ 16 2.2.2 „Teatr w budowie“ – Centrum Spotkania Kultur v Lublinu, Polsko; 2009 .......... 18 2.2.3 Plac Wolnica v Krakově, Polsko; 2009 ................................................................. 20 2.2.4 Černá louka v Ostravě; 2010 ................................................................................. 22 2.2.5 Ambasada RP v Berlíně, Německo; 2011 .............................................................. 24 Návrhy neoceněné .............................................................................................................. 26 2.3.1 Staroměstská radnice, Praha; 1988 ....................................................................... 26 2.3.2 NOSPR (Siedziba Narodowej Orkiestry Symfonicznej Polskiego Radia) v Katovicích, Polsko; 2008 .................................................................................... 28
3 ZÁVĚR ........................................................................................................................................ 30 4 POUŽITÁ LITERATURA .......................................................................................................... 31 5 ABSTRACT ................................................................................................................................ 33
3
PŘEDSTAVENÍ AUTORA Ing. arch. Kiszka Josef * 16. 3. 1952 Životice
Vzdělání: 1970–1976 / absolutorium na FAST VUT v Brně v oboru architektura, diplomová práce – Areál VŠ kolejí VUT Brno, vedoucí práce – Doc. Ing. arch. Ryška a Ing. arch. Glosová 1987–1988 / FA VUT Brno – urbanismus a územní plánování (postgraduální studium).
Praxe: 1976–1977 / Útvar hlavního architekta Ostrava, 1977–1990 / Stavoprojekt Ostrava, AT 4 –Havířov, 1990–dosud / soukromá praxe
Činnost v profesních orgánech: 1990–1993 / Zkušební komise profesní způsobilosti, 1992–1992 / Ustavující výbor ČKA, 1993– 1994, 1995–1999, 2000–2002, 2002–2004 / ČKA – člen představenstva, 1997–1999 / ARCUS – NADACE, člen nadační rady, 1999–2009 / ARCUS – Nadační fond, předseda nadačního fondu,
Pedagogická činnost: 2006–dosud / VŠB-TU v Ostravě; Spolková a jiná činnost: Do 1989 / člen SČA, 1990–1999 / člen Obce architektů ČR, 1990– 1991 / člen předsednictva Obce architektů ČR. 2005–dosud / Obecní Dům Brno. 2008 / člen Akademie architektů, 2012–dosud / NČA – člen správní rady
Sbírky: Galerie moderního umění (Praha) Ocenění: 1994 / Cena za interiér „Café bar Belle-vue, interiér“ – Grand prix OA; 1996 / Cena za novostavbu „Gymnázium v Orlové“ – Grand prix OA; 2013 / Stavba roku Moravskoslezského kraje, ocenění za rekonstrukci
Publikace: 2013 / Projektowanie architektoniczne w kontekście zurbanizowanym – Park Kulturowy w Zabrzu (s Taczewskim T.), Politechnika Śląska Zeszyty naukowe Nr 1885 – Architektura; 2013 / Komunikace, infrastruktura, Obraz pohraničí euroregionu Praděd; 2013 / Blue Notes ; 2014 / Industrial Notes 2;
Společenská činnost: 1990–1995 / Zastupitelstvo města Havířova
4
1
ÚVOD
Cílem habilitační práce je věcná prezentace souboru nejvýznamnějších architektonických prací / artefaktů doplněných o stručný komentář, tedy prezentace reprezentativních výsledků dosavadního díla. Prezentuji subjektivní výběr se snahou objektivizace pomocí dále uvedených kritérií nejvýznamnějších, subjektivních i z hlediska odezvy. Především prezentuji práce z tohoto století, avšak i ty starší, pro mě a pro osobní vývoj zásadní, jako je nejranější soutěžní návrh na pražskou staroměstskou radnici a řešení objektů v centru Havířova, vše z 80. let, nebo orlovské gymnázium z let 90. let minulého století. Nepředkládám jen artefakty realizované, ale i práce ze soutěží v Česku i mimo ČR, a tedy v českém prostředí práce méně známé. Tyto „novější“ práce mají doplnit stěžejní jádro souboru, za který samozřejmě považuji práce realizované, a takto jasně artikulovat (Popper, 1998) i tu nezhmotněnou část tvorby a předložit jí kritice a ověření českému domácímu prostředí. Tyto práce, a koneckonců i některé práce pro český prostor nebyly nikdy v české odborné literatuře publikovány. Prezentovaná řešení jednotlivých objektů nejsou v urbánní struktuře izolovanými elementy, ale jsou vesměs součástí větších řešených celků, na kterých se autor podílel nebo které sám řešil. Ve všech objektech jsou až na výjimky autory řešeny i interiéry. Taktéž objekty jsou součástí větších urbanistických založení, čímž bývá docílena žádoucí komplexita formy, a tím uspořádání ovlivňující procesy v prostorech vnějších, veřejných, i vnitřních. Veškeré práce (až na výjimky z dob Stavoprojektu jako MMB Havířov, radnice Havířov) byly zpracovávány týmově. Přesný podíl autorství lze jen těžko vyčíslit. V zásadě byl u realizovaných objektů osobní autorský podíl vždy zásadní.
5
2
SOUBOR PRACÍ
2.1
REALIZACE
2.1.1
MMB – REDON, Havířov, + Café Bellevue; 1994
Stará veteš. Projekty z minulého století, ba tisíciletí. A dům z doby jiné civilizace. Interiér už není, dům se ještě staví a přetváří. Modernizuje, zatepluje, zabydluje. V roce 1985 proběhla ve Stavoprojektu Ostrava vnitropodniková soutěž na návrh, projekt a realizaci bytového objektu v centru města Havířova v rámci standardní KBV s perspektivou okamžité adaptace na hotel ihned po dokončení. Úspěch v této soutěži mi umožnil navrhnout standardní městský dům – hotel korespondující s převažující zástavbou v centru města s pestrou vybavenosti podporující společenský život. V podzemí objektu byl navržen hudební klub, nad ním v parteru obchody, v piano nobile restaurace, na střešních terasách vinárna s výhledem do parku. Je doba nepěkná. Doba blátivého informelu. Jak hrát Chopina, maje jen flašinet a stepní píšťaly? A kousek vedle stojí pohrobci „zlatých šedesátých“ od Svobody, Heisera, Firly, Hrejsemnou. Jak preludovat s prvky JKSO? Jo, stará veteš. Minulost je cizí země. Symbolika nechutenství z doby je ve formě zakódována. Je zakódováno přesvědčení o potřebě kulturního řádu i o potřebě přirozené rozmanitosti, intimity a nečitelnosti (Blažek, 2005). A víry a naděje. Důraz v přemyšlení na svobodu, etiku a morálku? Je v dobovým kontextu pochopitelný? Anebo je podstata jinde a je na době nezávislá? Je rozlišení dle Hanah Arendtové na animal laborens a homo faber zásadní? Anebo mimo věci nemá být idejí? (Sennett, 2010) Každý element má svou vyváženou pozici ve formě v celku a odkazuje a poukazuje na principy a zásady od života člověka neoddělitelné. Úvahy o míře bezpečí, solidarity či jistoty a míře svobody rezonovaly přes zeď na Olze. Vztah kultury a nátury, tradice po předcích a nová kognitivita a komplexita, Bůh a ratio, individuum a sociální okolí, to vše bylo intenzivně vnímáno a iniciovalo myšlenkové procesy o možnostech nápravy a uchopení formy, která bude vyjádřením oněch sociálních i intimních stránek života. Že to nepatří k architektuře? Patří. To vše bylo transformováno tvůrčím aktem do formální hry. Vše pomocí flašinetu a stepních píšťal. Žádný orchestr, žádné kombo, žádný atyp jako na Můstku či ve Varech. Jen variace a kombinace typových kostek nuzného bolševického lega pod diktátem ekonomických parametrů THÚ a schopností nedoučených připravářských technokratů výroby. Nakolik je vyjádření dnes čitelné, je jiná věc. A nakolik bylo zralé u tohoto domu či obdobně na (brzy poté soutěžené) havířovské radnici v těsném sousedství, by se dalo debatovat, kdyby to ještě mělo smysl. Smysl má pouze dílo, které dotváří prostor města. Prostor se však v einsteinovské fyzice dá vnímat jen ve všech čtyřech rozměrech. A proto tyto poznámky o čase. A přišla změna. Kavárna Krásná vyhlídka byla prvním symbolem naděje v architektuře města. Lapidární, čistá, svítící, nová, inovativní. UFO nad nic netušícím městem. Welcome to hard time. Ke spolupráci na interiérech byl přizván Pavel Šrubář a s ním Ivan Wahla a Tomáš Rusin. Na práci se podíleli i další (Wahla, Rusín – vinárna Krásná vyhlídka, Šrubář – restaurace, Špačková – hotelové pokoje, Potyszová – služby). Na další realizace už však nedošlo. Bohužel osud rozhodl, že na tomto projektu pracuji s přestávkami dodnes a z hotelu je v této fázi zpět bytovka, už ale bez hotelové restaurace s terasou do parku nahrazenou obchodní galerií. A krize vše navíc umrtvila. Interiér kavárny a jeho kvalita byly výsledkem několika důvodů: dobrý architektonický prostor a koncepce vyhlídkové kavárny nad městem ve fázi stavebního projektu, bezvadný design provenience RAW a použití několik soustav dynamického osvětlení, umožňujícího proměnlivost nálady od bílého rautového jasu po intimní proměny modré a červené a pulzaci modrých sloupů, vše programovatelné řídicím serverem – na místní číšníky až příliš složité. Kavárna nebyla jediným realizovaným interiérem v domě. Uvádím na příklad kadeřnictví (s Ing. Potyszovou) a také banku (s Ing. Bartákem), knihkupectví a další. Ani jeden interiér se nezachoval.
6
Symbolickou stránku díla jsem naznačil v předchozím. Rozsah této statě neumožňuje podrobný rozbor a výsledek je jako vždy. Samotný městský palác s otevřeným parterem měl urbanisticky uzavřít centrální plochu města s náměstím a parkem. Alokace zrušila parkovou ulici a propojila objekt s parkem přes předpokládaný kamenný „nábřežní“ meziprostor čestného kurtu s hlavním vstupem do hotelu – tento stále čeká na realizaci. Princip je obdobný jako u Chipperfieldova současného berlínského Parkside Apartmens, byty v centru města s přímým kontaktem s městskou zelení. Dům byl komponován na parkovou osu mezi hotelem a radnicí, která měla současný nepřiměřený otevřený prostor diferencovat na centrální park a hlavní městské náměstí. V návaznosti na tento projekt jsem dostal možnost zúčastnit se další vnitropodnikové soutěže na celé centrum města a zejména na novou budovu radnice (1988). Proces dobudování centra i soutěž, ve které jsem spolu s architekty otcem a synem Plesníkem postoupil do závěrečného kola, přerušil Listopad 89. To nemění nic na situaci, že komplexita řešení od celku po detail (v tomto případě interiéry v MMB) nebyla narušena. Předkládám tento soubor prací pro centrum města Havířova jako celek, jelikož by v opačném případě unikly souvislosti. Autoři: Josef Kiszka – MMB – Redon; Josef Kiszka, Tomáš Rusín, Iban Wahla – interiér kavárny
7
2.1.2
Gymnázium v Orlové, 1996
S proměnou světa a společnosti, jejích priorit a paradigmat se mění i názor na vzdělávání, pedagogiku a školská zařízení. Současné zbožštění povrchnosti, kompetice a kreativity (Florida, 2011)je značně v rozporu se sociální potřebou i žáka i komunity. Vzdělávání není mechanistickým procesem pro přípravu k závodu krys v korporacích (Liessmann, 2012), ale naopak Pestalozziho intimními kruhy lásky a pochopení a výchovou hlavou, rukou a srdcem nejen primárně rodičem ale i učitelem. Ve stále více individualizované a fragmentované společnosti se participace všech dotčených jeví jako nezbytná. Heslo škola jako centrum komunity, v orlovském případě lokální, v případě hnojnické školy národnostní minority, je však vyprázdněnou frází není-li vůle a prostor pro její naplnění. Soustředění se aktérů na společné snažení je nutnou podmínkou. Dění uvnitř i v okolí je obrazem úrovně komunity. Výuka a výchova není jen cílená a cílená jen na žáky. Necílená memetika je stejně důležitá. Velmi bezpečné, přehledné a i za socialismu oblíbené pavilonové školy jsou zásadně v protikladu ke kompaktním monoblokům s dvoranou či obecně s prostorem umožňující svobodný sociální kontakt. A tento kontakt skýtá to, co je nejdůležitější, důležitější než prosazovaná kreativita, dává možnost napodobování. Napodobování vzorů, způsobů, chování. A to není špatný základ pro život a, mimochodem, i pro architekturu, odkud nám kánon nějak vymizel a nahradila jej neorientující kreace. Kognitivní společnost si musí být vědoma dianoetické i etické celistvosti bytí. Pragmatika a praxeologie nemůže dominovat a výchova k zodpovědné svobodě musí být již zakódována ve formě zařízení. Škola je v kontinentálním modelu obecně veřejným prostorem a v současnosti se onen veřejný prostor ještě rozšiřuje. Slouží nejen standardním pedagogickým procesům, ale i kumuluje rozsáhlé mimoškolní aktivity pro všechny generace. Sociokulturní aspekty a sociologické „přirozené“ principy procesů komunity musí být architektem reflektovány a formalizovány. Forma je jejich derivátem. Nelze však nevnímat kulturní dimenzi života a vzdát se kultury a vůle. Vliv reformovaných či alternativních metod vzdělání, které v podstatě tvoří centra komunit názorových, se projevuje i v klasickém institucionálním školství. A nelze nevnímat i hospodárnost. Ekonomie zařízení, často kritiky GO neprávem frekventována, nespočívá v prosté ceně, ale v nasycenosti užitkovostí zařízení za minimum prostředků. Flexibilita řešení uspořádání gymnázia skýtá procesům školních i mimoškolních aktivit bohatý rejstřík možností. Město tím ušetří na výstavbě jiných jednoúčelových zařízení. Bohužel využitelnost těchto možností je stále schematicky byrokratická. V retrospekci nelze nevnímat vektor času. Blbá nálada ještě tehdy nebyla tak vtíravá. Po vyhlášení havarijního stavu na polském gymnáziu v Orlové – LazÍch narušeného důlními vlivy z pokračujícího rabování těžbou „na zával“ bylo nutno zahájit urychlenou přípravu nového objektu. Město Orlová nabídlo zcela nevyhovující periferní pozemek v sousedství městské rozvodny mezi rodinnými domky. Na tuto lokalitu proběhla soutěž, ve které jsme obstáli (s arch. R. Špačkem). Po získání zakázky jsme přesvědčili nejprve Školský úřad a následně i starostu o symbolické důležitosti této školské instituce a jejího sídla. Po zpracování regulačního plánu na centrum Orlové (arch. P. Šimeček) převracející Heiserův modernistický koncept zahradního města naruby jsme již na novou lokalitu vypracovali nové řešení. Objekt navazuje na několik škol v sousedství a polohou i významem tomuto uskupení, školskému klastru, vévodí a „vtahuje“ jej do centra a symbolicky do středu zájmu komunity. Symbolika tohoto zakládacího aktu je přes později dobudované komerční centrum v sousedství stále čitelná a dává svědectví o stavu společnosti krátce po Listopadu. Otevřený parter dvojškoly má umožňovat široké využití i veřejností (na pasáž probíhající podélně celým objektem jsou navěšeny funkce klubové, tělovýchovné, mimoškolní činnosti, …) a splňuje všechny podmínky pro vznik klasického kognitivního i volnočasového centra komunity, jakým má škola být. Orlovské gymnázium v principech zcela souzní se světovými tendencemi a ve
8
stejné době probíhající série přestaveb škol ve Vídni sleduje stejný cíl. Cílem projektu bylo vybudování objektu prezentujícího návrat normálnosti a obecného řádu nesoucího individuální svobodu, předpokládanou dynamiku demokratické společnosti, váhu vědění a nabízející sídlištní generaci dostatek prostorů nejen z hlediska funkce, ale i formy. Dostali jsme od osudu příležitost na orlovském školském klastru pokračovat. Rekonstrukce chátrající orlovské Obchodní akademie nám umožnila posunout řešení areálu kousek dál. Mohli jsme zejména korigovat vnitřní uspořádání, přilehlé veřejné prostory a prostorové propojení obou učilišť. Procesy dokonce probíhají tak rychle, že před nedávnem byly obě školy institucionálně a personálně propojeny do jednoho celku. Situace revíru není utěšená, populační situace je tristní a smutná je i situace obou škol. Autoři : Josef Kiszka, Ing. Barbara Potyszová
9
2.1.3
Polská základní škola v Hnojníku, 2002
V Hnojníku, obci s Kornhauselovym empirovým zámkem Beessů, má polské školství tradici sahající minimálně do počátku 19.st. V komunistické éře bylo vytlačeno do darovaného soukromého statku. Po zrušení polských malotřídek v sousedních podbeskydských obcích v 60. letech byla kapacita objektu zvýšena pomocí unimobuněk. To nebylo příliš kulturní prostředí pro výchovu dítěte. Po listopadu a po dalších deseti letech zoufalých snah a hysterie došlo k rekonstrukci a dostavbě za vydatné pomoci polského státu a samotného polského premiéra Buzka pocházejícího z blízkých Smilovic. Vznikl malý živý otevřený areál minoritní komunity se školou, školkou a společenským zařízením a malé firemní školicí středisko, sloužící nejen kantorům, kde život nekončí s posledním zvoněním. Kontext, historie objektu a charakter klienta determinovaly koncept a architektonické řešení rozvíjející tradiční schéma statku. Polská tradice, patrná i zde na polské periferii na jižní zahradní verandě, uplatňující klasicistní portik u venkovských šlechtických zámků a pak i u statků sedláků, se odrazila i v tvarosloví dostavby aplikací symbolických transkripcí. Klasicistní motivy se projevují na všech vnímatelných fasádách na jinak celistvých plochách stěn a v opozici k ostatním tvaroslovným funkcionalistickým prvkům. Přepis konstrukčního skeletového systému do formy sjednocuje obě formální tendence do rovnovážné celistvosti. Ponechání starých elementů (stodola vymezující nádvoří, nadstavbou deformovaná hmota původního statku, výplně otvorů z 50. let, …) je nejen výsledkem absence prostředků ale i vědomého záměru prezentovat kontinuitu a historii bez zkrášlování. Otevřenost formy struktury dostavby, její „přírodní“ svoboda a proměnlivost se mísí a prolíná s klasickou kompozici a řádem a navozuje pocit a možnost další expanze struktury a vybízí komunitu k dalším aktivitám. Obec Hnojník, za socialismu středisková obec, zcela ztratila svůj původní ráz. Kdysi malebná lužní zemědělská vesnice s klasickou německou strukturou sedláckých dvorců, s akropolí se zámkem Beessů se přeměnila na chaotickou neukotvenou kolonii. Charakter a obraz struktury ovlivnily zásadně i všechny politické změny ve 20. století. Polská většina (v době první republiky) postupně ztratila svou rozhodující pozici a byla vytěsněna do periferní polohy politické i fyzické. Dnes zanedbatelná minorita však nově hledá svou pozici a vytvoření onoho „beskydského tuscula“ vytváří nový střed a centrum minoritní komunity a její kultury i pro okolní obce. Místo, jeho přírodní i kulturní historie i predispozice hrají z pohledu architekta rozhodující úlohu. Důkladná interpretace a pochopení kontextu přírodního, sociokulturního i emocionálního je podmínkou kontinuace a udržení řádu nejen lokálního světa. Vnímám dvě odvracené až protichůdné stránky kontextu: přírodní či přirozenou a kulturní. Nevnímám je však jako fatálně neslučitelné ale opozičně komplementární. Přírodní živelné procesy formují prostor i místo jak ve vrstvě fyzické, tak sociální a sociokulturní a lidská vůle a schopnost tvoření orientujících abstraktních modelů vnášejí do prostoru a místa palimpsest představ o pra-principu a systému světa, obraz člověku čitelný, srozumitelný, bezpečný, povznášející, vychovávající. V prostoru přirozeného chaosu vznikají ostrovy organizovanosti a řádu. (Prigogine I., 2001). Kultura místa je společenským vyjádřením individuální kulturní dimenze bytí života a jeho potřeby jevení se a vyjádření své niternosti (Portmann, 1997). Místo je stále více odděleno od prostoru (Patočka, 2003). V případě školy však lokální převažuje nad globálním a škola jako základní element symbolické struktury tak stabilizuje sociokulturní prostředí života komunity. Pro minoritní společnost mikroregionu kolem Hnojníka by dokonce možno bylo pokládat předmětný areál za zakotvení onoho etického a mytického středu (axis mundi). Autoři: Josef Kiszka, Jadwiga Tańculová
10
11
2.1.4
Zastupitelský úřad ČR v Lucemburku, Lucemburk, 2005
V samotném centru města u příjezdu od eurocentra na ploše starého glacis využilo ministerstvo zahraničních věcí velkorysé nabídky dědiců premiéra Wernera, respektujících otcovu poslední vůli, a odkoupilo rodinné sídlo, za Wernerovy doby místní Downing street. Vila stojící v exponovaném místě u nástupu do prostoru městského divadla je z pohledu místních významnou kulturní památkou. Relativně malý objekt s přilehající zahrádkou musel být navržen pro mnoho funkcí. Od standardních diplomatických (velvyslanectví, konzulát, prostor pro zasedání sboru velvyslanců EU), přes reprezentační a společenské (jednání, večeře, rauty) po funkci „českého domu“ pro lokální komunitu. Korekcí prostorového uspořádání (otevření flexibilního „mazhauzu“ v parteru), dobudováním víceúčelového zahradního prostoru skleněné síně pro společenské interní i veřejné aktivity, zdvořilá akceptace dominantního divadelního souseda (formálně, materiálově), maximální šetrnost k drahocenné zeleni, se povedlo zabezpečit veškeré potřeby a dosáhnout akceptaci lucemburskou veřejností v čele s rodinou Wernerových. Flexibilita a možnost samostatného využívání jednotlivých křídel (vstupní hala, síň,…) oddělitelných od provozu vlastní ambasády v horních podlažích již dosvědčily správnost úvah o záměru a konceptu. Objekt intenzivně využívá ke své spokojenosti komunita starých exulantů i nových eurokratů. Jedinečné řešení skleněné síně (celoskleněné zastropení na lepených skleněných rámových nosnících) je raritou i v centru Evropy – v té době třetí toho druhu konstrukce na kontinentu. Dům stojí na přístupu k divadlu a na divadelní náměstí. Veškerá elita prochází každý víkend kolem české ambasády a důstojná reprezentace společnosti a státnosti Čechů, zde stále vnímaných jako „ossis“, byla samozřejmým cílem. Náš investor neposkytl tolik prostředků jako investor velkolepé rekonstrukce divadla, jako investor nové Portzamparcovy filharmonie nebo mnohých jiných novostaveb a rekonstrukcí na území města. Avšak kvalita ne vždy bývá v přímé úměře s náklady. Jako základní premisu jsme si vytkli pojem „neurážet“. Jsme tu hosty a na pozvání donátora a to zavazuje. Submisivita vůči kontextu, prostoročasu, místu i historii a tradici. Materialita domu i vnitřního interiérového řešení je rovnováhou reliktního, wernerowského s elementy okolní nové scény a s představou místních o Čechách a jejich industriální tradici. Stejně to plně platí i o celé formální sémiotice. Prezentace, reprezentace: poukázání na společné dějiny, na českou tradici skla, na umění, karlovský krásný sloh i na moderní umění, strojírenství a textilní tradici, kamenictví, zahradní tvorbu. Dějiny i současnost, český prostor na lucemburském místě, fyzika i metafyzika, hmota i duchovno. Poukaz na duchovní kulturu národa se neprezentuje jen artefakty ale i architekturou. Koncept se ve formalizaci vědomě odvolává na umění ve všech mutacích a ve všech částech formalizace uspořádání. Od veřejného prostoru divadelního náměstí přes vnitřní kamenné carrée k nehomogenní struktuře s čestným vstupem do konzervativního starého domu a s ním propojené skleněné galerie. Gradace na časové ose minulost – přítomnost – budoucnost je vyjádřena v celkové definici idey. Osa přítomností se mimoběžně kříží s osou wernerovské tradice a s vertikální osou úcty a kulturního metafyzického času. Ani konstrukce, detail nejsou opomenuty a ve své pestrosti a rozmanitosti dovolují neunavující pobyt uvnitř i v zahradách Všechny elementy uspořádání a formalizace, ač přísně sledují obecné i speciální procesy, ekonomii, ekologii, bezpečnost a ostatní nezbytností, tvoří od detailů po celkový výsledek ideovou celistvost. Jiné místo, jiné funkční procesy, jiný klient a jeho reprezentace, jiná úroveň systému rezultují v porovnání se staršími pracemi (školy v Orlové a Hnojníku) dojmově odlišným formálním efektem. Avšak metodologie a metodika tvorby je stále stejná. Základem je co nejširší a nejhlubší hermeneutická interpretace místa v systému, do kterého vstupuji a který mám svou ingerenci modifikovat, deskripce všech možných procesů a následný promyšlený a obhajitelný koncept uspořádání a formy. Ambice
12
racionálního umění stavět – povznést na vyšší duchovní systémovou úroveň do polohy umění mně nutí naplňovat dílo duchovním odkazem jak pomocí znaků, tak pomocí reprezentace a ostenze (Osolsobě, 2007). Ne vše se podařilo, ale to už jsme zpět u živlů, přírody, střetávání a trvalého napětí mezi chaosem a řádem, mezi entropií a vůlí, mezi náturou a kulturou. Přijetí díla místní českou komunitou bylo mimořádně příznivé. I v kruzích diplomatických si tato stavba malá rozsahem získala respekt, což a to rezultovalo v pověření reprezentací českého státu v soutěži na ESO v Garchingu. Autoři: Josef Kiszka, Barbara Potyszová, Rostislav Peter (local architect), Pileštík Jiří (plastiky)
13
2.1.5
Kino Centrum v Havířově, 2013
Kino Centrum bylo v době zprovoznění v socialistickém Československu špičkovým biografem. Byla to doba kinematografii přívětivá. A byla přívětivá i architektuře. Čas ubíhá, svět se mění. Specializované jednoúčelové zařízení moc šanci na přežití nemá. Ekonomie není sprosté slovo, když jej nepoužívá sprosťák. Příroda je ekonomická principiálně. I stavění takové má být. Jednoúčelový objekt s jedním kinosálem byl přetvořen na potenciálně vícefunkční kulturní otevřený prostor pro zastavení s kulturou. Co nebylo v objektu nutné, bylo vymístěno, každý kousek objektu byl dán k užívání veřejnosti (viz funkční schémata). V zařízení v podstatě neexistuje komunikační prostor a technické jsou tak minimalizovány, že byly málem nerealizovatelné. Proto koeficienty kvality Q, R i S vycházejí mimořádně příznivě. Každý prostor se dá využit i pro jiné účely, než k jakému byl předurčen. Uzavřené jsou jen „černé“ sály „za zrcadlem“ s primární funkcí kina, ostatní funkce jsou provozně i opticky propojeny a jsou jen nikami kontinuálního „bílého“ pobytového prostoru. Otevřený dům. Každý prostor patří nějaké formy umění, pro „živé“ obrazy dominantně, ale i pro klasické výstavy, instalace a akce. V prostoru je i místo pro literaturu (knihkupectví), hudbu živou (klub) i „v konzervě“ (audiotéka). Vše u kávy či něčeho jiného. Stačí se jen zastavit, přisednout. Měli bychom zde být, mně milí bourgeoises, jako doma. V protikladu k oněm magistrátním úředníkům, politikům, kulturním pracovníkům, které jsem zde již bohužel potkal (Kundera, 2006). Vše, co bylo a je dobré a hodnotné, zůstává zachováno a zakořeňuje prostor v šedesátých letech optimistického socialismu. I promítání na matnici do venkovního prostoru je původní provenience, jen ne jako dříve spíchnuto na koleně, ale profesionálně a zřetelně. Artefakty Świdra i ostatních, lustr, atd., pokud se zachovaly, byly zpět uplatněny. Bohužel na obnovu dnes zarezlého umrtveného původně kinetického objektu vibrujícího nápisu Centrum investorovi líto bylo peněz. Stejně jako na Mancušku. Kontinuace tradice se projevuje i v použitých formálních postupech, interiérové i exteriérové tvářnosti. Ponechání klasické portikové formy přepisuje jen původní řešení průčelí. I celková hmota je v obrazu čitelná a nutná objemová expanze je koncipována do jednoduchých lapidárních kovových kompaktních kubusů přiložených k bazálnímu objemu. Jednoduchý až primitivní koncept objemový i prostorový se rozvíjí dále množstvím intimních drobných pragmatických i sémantických vyjádření a sdělení. Ostenze a symbolika i mytická jsou východiskem i podstatou konverze obrazu, jazyka a formy sledujících kulturní podstatu bytí i přirozené procesy sociálních proměn od vzniku objektu po jeho obnovu. Kontinuaci Firlovy nasycenosti obsahu artefakty současné řešení neskrývá. Dochované artefakty jsou doplněny o nové elementy v jiném měřítku a jiném vyjádření. Příkladem nechť je osvětlení sálu, sloupová síň podzemního klubu, konstruktivistické prvky projevu, materialita povrchů a další. Působivá původní Firlova otevřená hala zůstala těžištěm formálního uspořádání a navíc je podpořena otevřením ještě vzhůru i dolů, fyzicky i formálně. Místo pro kulturu a jeho formální vertikalizující vyjádření, místo pro všední pobyt a jeho horizontální rozprostraněnost v obou případech s prolínáním vnitřního a vnějšího tvoří jedinou kulturní sociální oázu uprostřed duchovně vyprázdněného středu města jako reprezentaci stavu zdejší kolektivity. Rám pro obraz je věci architekta, jak se naplní, je ponecháno na přirozenosti života. Autoři: Josef Kiszka, Barbara Potysz, Bronisław Firla (autor původního objektu)
14
15
2.2 2.2.1
NÁVRHY OCENĚNÉ A ODMĚNĚNÉ „Údolní 53“ Brno, 2006
Soutěž „Údolní 53“ byla mou první větší soutěží po delší době praktického projektování. Účast mi osobně připadala jako nutnost s ohledem na vztah k Brnu i ke škole, která mně konstituovala v dobrém či zlém. A důvod byl i ten, že lokalita pro tento druh škol zvlášť je mimořádně šťastná a žádná lepší asi už nebude. Škola jako typologický druh mi je navíc zvláště sympatická. Úkol dostavby školy s pevným programem byl metodicky celkem jednoduchý a bylo možné možno soustředit ne na otázku jak, ale na principiální co. Jak má škola být, jak se mění, jak probíhají nově procesy a jaký je jejich vliv na uspořádání a následnou formu. Nezanedbatelná byla i otázka vztahu veřejného a vyděleného či soukromého, otázka vnějšího a vnitřního, spolupůsobení obou fakult atd. Ze zasazení do urbánní struktury lokality na pomezí blokové městské struktury a vilových čtvrtí se vyklubala jedná ze zásadních otázek. Akceptace stavu a potřeba projevení se novou ingerencí ve staré struktuře a rovnováha obou tendencí se stala vedle formálního projevu obsahu rozhodující. Vedle historizujících objektů a forem se v Brně poukaz na modernu a funkcionalismus nemohl neprojevit. Netřeba se však vystavovat na obdiv, lze se jen decentně, avšak kulturně projevit, třeba jen v druhém plánu anebo tam, kde není tlačenice, kde není obsazeno, kde je místo. Nové objekty proto pozůstávají v pozadí, do městských veřejných prostorů vstupují tiše, avšak ne na kolenou. Věže vedení škol vstupují do náměstí na křížení Údolní a Úvozu sebevědomě do obrazu města. Nově vzniklý prostor intimního náměstí obohacuje veřejný prostor a vytváří kontaktní sféru na styku dvou světů. Obdobná péče o veřejný komunikativní prostor a jeho naplnění užitkovostí s propojením do systému byla věnována i ostatním jak na styku s veřejným nadřazeným systémem, tak uvnitř komplexu. Nová paralelní s kasárenskými objekty křídla jsou určena praktické výuce a to u obou učilišť. Vše ostatní se zabydlelo v původní struktuře. Prostory praktické výuky jsou koncipovány tak, aby byl celkový prostor dostatečně flexibilní pro výhledové neznámé potřeby pedagogického procesu a současně umožnil konzervativní uspořádání ateliérů. Souběhem obou forem na styku vzniká prostor dvorany jako nezbytného prvku každé kognitivní struktury. Do dvorany jsou otevřeny veškeré provozy a to poskytuje pocit sounáležitosti a identifikace s kulturou instituce. Je pak jen na prostředí, jaká kultura bude dominovat, jak etický vznikne prostor. Stejný důraz jako na mírně naturalizující prostorový koncept je položen na řád a na až matematickou ukázněnost. Modulové provázání starých objektů s novými jsou toho vyjádřením. Svorníkem obou škol je společná část. Ležérní, konstrukčně racionální vložení křídel auly a úseku sochařství kolmo na jednotlivé nekolmé bazální hmoty vytvořilo dynamické prostorové vztahy uvnitř areálu. Formální projev se u obou fakult jevil neopominutelný. Zdálo se potřebné vyjádření charakteru architektury a umění obecně a rozdílu mezi FA a FVU v pojetí odbornosti a kreativity. Vertikalizace uměleckých provozů a horizontální uchopení architektonických pracoven není náhodné. Druhý soutěžní pokus na Akademickém náměstí byl zcela jiným případem. Měřítko, kontext místa, nedostatek možností soukromého, orientace apod. si vynutily zcela jiný přístup. Hodnocení poroty nebylo pro mě příznivé. Není každý den je posvícení. Dokumentaci i tohoto návrhu přikládám pro srovnání obou výsledků. Autoři: Josef Kiszka, Lenka Musilová
16
17
2.2.2
„Teatr w budowie“ – Centrum Spotkania Kultur v Lublinu, Polsko; 2009
„Teatr w budowie“ (Divadlo ve výstavbě) a především nade vše nové CSK – „Centrum Spotkań Kultur“ (Centrum setkávání kultur) mají za úkol stát se novým ve světě rozeznatelným emblematickým symbolem východopolského města Lublin a jeho kulturním jádrem. Budova má s ohledem na váhu svých funkcí aspirace být dominantním akcentem v plánu města a nejdůležitějším katalyzátorem kulturního života jeho obyvatel. Stávající budova rozestavěná v 70. letech minulého století a částečně využívaná není již schopná tyto požadavky naplňovat. Zamýšlené kulturní centrum stojící na okraji historického středověkého města s velkolepou historií je smutným obrazem nedávno minulých časů a bezradnosti doby dnešní. Obraz místa je tristní, nejen nedokončeností stavby, ale i celkovým založením, uspořádáním i předpokládanou formou. Jsou-li jednotlivé provozy (divadlo, koncertní sál, galerie, atd.) provozně korektní, je „soudomí“ jako celek nekoncepčním chaosem, prostorově ekonomickým paskvilem a z pohledu sociokulturního traumatizující a nepovznášející. Absence základního řádu v uspořádání i struktuře, nečitelné a neekonomické funkční uspořádání, komplikované komunikační propojení a absolutní neprostorovost, a tím i asociálnost, jsou horším výsledkem než ono víc jak čtyřicetileté stavění. I nový program dostavby vykazuje absenci jasné koncepce, ujasnění potřeb a vlastního smyslu konání, jakoby se idea pro existující přízrak teprve hledala. CSK, má li být místem skutečného setkávání kultur, jakým před staletími Lublin vskutku byl, vyžaduje dostatek otevřeného flexibilního sociálního a kulturního prostoru, jenž propojí to minulé s budoucím a vykreuje pulzující aktivitami místo každodenního života lokální multikulturní a mnohonárodní komunity akademického centra východního Polska. Veškerá očekávání a naděje spojované s novým objektem, ty symbolické a sociální i ty formální, ekonomické a strukturálně architektonické, jsme chtěli naplnit jednoduchostí v charakteristické formě „stanu“ jako metafory hluboce zakořeněné v kultuře symbolu pohybu a setkávání. Nové vnitřní komunikační a prostorové uspořádání, a využití doposud nepotřebných nevyužívaných prostorů vnitřních i vnějších integrují celek srostlice a vytvářejí jeden konzistentní organismus, jenž je otevřenou strukturou s vyčleněnými kubaturami speciálních funkcí. Onen stan, vnější energetická tkanina, nasazený na stávající strukturu, vytváří nejen zcela nový obraz, ale současně bez nároků na historickou kulturní komponovanost tvoří přirozené vnitřní komunikativní prostory. Jednoduchý princip propojuje přirozené tendence a možnosti se sociokulturní potřebností a kulturním archetypálním znakem. Potřebný sociokulturní prostor dobytý ze stávajících zbytkových a nepotřebných míst by dovolil za ekonomicky zanedbatelné prostředky svobodnou pestrou a proměnlivou scénu pro předpokládané multum aktivit. Likvidace či nákladná reorganizace a přestavba by nejen stála hříšné peníze, ale navíc by setřela stopy po minulosti, kultuře, a cestě, kterou společnost už ušla. Řešení beze zbytku využívá stavu, který je. Vytvoření vnitřní páteřní „kulturní“ pasáže proplouvající prostorem podle možností a otevírající se do překrytých nových dvoran. Tato pasáž spojuje dvě zásadní městská prostranství: náměstí před divadlem od hlavní přístupové komunikace s opozicí rektorátu univerzity a prostorem komerčního centra od severu. Tímto způsobem pasáž nejen propojuje stěžejní aktivní prostory města, ale ještě vytváří páteř vnitřních prostorů a jednu živou sociální cestu proměnlivé formy a atmosféry. Společně s kolmými prostory a střešní novou krajinou („platforma setkávání“) tvoří mnohopodlažní různorodou veřejnou zónu, sociální supermarket kultury. Autoři: Marcin Jojko, Józef Kiszka, Bartek Nawrocki, /Tomasz Berezowski, Przemysław Fojcik, Tomasz Leszczyński, Iwona Tkocz
18
19
2.2.3
Plac Wolnica v Krakově, Polsko; 2009
Náměstí „Wolnica“ je jedním z důležitých míst v urbánní struktuře historického Krakova. Mezi sousedícími prostory Nového náměstí a krakovského Rynku, kde život tepe dnem i nocí, hledá staré náměstí v požidovské čtvrti Kazimierz teprve vlastní formuli a atraktivitu, která by naplnila místo rezidenty či přitáhla i turisty. Problém současných městských prostranství není otázkou směřovanou k architektonické obci, ale především je problémem sociologickým a politickým. Otázka městských prostorů souvisí bezprostředně se světem etiky i pragmatiky, závisí na způsobu života lokální komunity a na její kultuře. Proto musí být hledání řešení na půdě architektury a formy sekundární. Architekt sám není schopen zabezpečit v předmětném prostoru neodmyslitelné podmínky, jako jsou užitková hodnota, aktivizace prostoru, sociální prostředí, často ani ne propojení a image. Dobrý projev je výsledkem hodnotného obsahu, niternosti. Stylizace je vesměs cestou do pekel. Veřejný prostor je v širším slova smyslu nutno analyzovat jako proces v čase jedinečně v daném prostoru lokalizovaný. V prostoru pro bytí je časový vektor mnohém významnější a cennější než faktor prostoru, jenž tvoří pro ten první jen pozadí, scénu. Realistickým řešením úkolu vygenerování pojetí, myšlenky, nápadu na náměstí může být pouze programová definice užití prostoru, která jako jediná může umožnit revitalizaci a dovolit vytvoření konkurence k přeplněným pasážím obchodních center emanujících návštěvníky svojí strojeností, nepřirozeností, falešností a kýčem. Cíl návrhu byl vytyčen v ponechání a uctivého respektu stop historie – návrh pouze nutných a minimálních intervencí ponechávajících široký prostor pro interpretaci, intervencí, které dovolí různorodé využití prostoru náměstí pro obsáhlou nabídku událostí, dějů, příběhů. Analýza a interpretace současného světa ukazuje na zřetelný stav eroze a na proces zániku veřejné sféry v dennodenním životě, nejen v aspektu prostorovém, ale především jako konec specifických kulturních a veřejných praktik. Název náměstí „Wolnica“ se odvozuje od latinského Forum Liberum, souvisejícím s udělením práv svobodného obchodu městu Kazimierz. Návrh se pokouší nově definovat časoprostor náměstí cestou ponechání volné centrální zóny pro multifunkční využití pro alokaci různorodých scénářů aktivit. Ponechané otevřené prostranství tvoří manifestační místo individuality a svobody. Je místem pro aktivizaci dění, bez které žádný dnešní městský prostor nebude konkurenční k non place obchodních galerií propagujících konzumní životní způsob. Je to místo pro trhy, koncerty, přehlídky, festivaly, sport a rekreaci, výstavy, atd. takové, aby z náměstí Wolnica vzniklo životaschopné, nikoli jen prázdné místo na mapě města. Navrhovaná propozice pro místo se omezuje na nezbytné zásahy, které mají na jedné straně umožnit organizaci širokého spektra událostí, na druhé straně svědčit o tradici a historické kontinuitě tohoto konkrétního místa. Skutečný prostor lze vnímat pouze jako prostor vymezený čtyřmi stěnami ulic, díky čemuž se radnice stane centrálním bodem celku ve shodě s historií a se založením z doby 14. století. Záměna funkce centrálního objektu z původní městské radnice na museum etnografie samozřejmě mění obraz i principy projevu zakotvení místa z politického na kulturní. Tento fakt však nevnímáme to defétisticky, ale akceptujeme jej jako realitu a jako vytvoření nového etického ukotvení místa. Pro docílení efektu celistvosti prostoru navrhujeme namísto existujícího mřížovitého dláždění „tradiční“ neformalizovanou texturu s bodovou vloženou sítí po celé ploše definovaného prostoru i přes frekventovanou ulici za radnicí. Bodové elementy sítě jsou nejen prvkem organizujícím prostor a uspořádání událostí, ale i funkčním prvkem událostí umožňující (body napojení médií, umístění prvků osvětlení, vymezení prostorových subprostorů jako stání, atd.). Tímto způsobem se eliminuje z prostoru jakýkoli rušivý objemový prvek běžně vnášející do obrazu místa optický zmatek. Neřád a nepořádek bez omezování různorodého aranžování prostoru. Artefakty (kašny, sousoší včetně přemístění existujícího sousoší Muzikantů) umístěné v nové formě v nárožích náměstí doplňují definici
20
časoprostoru místa. Mobiliář je minimalizován nejen kvantitativně, ale i formální kvalitou na prvky ryze utilitárně nutné, potřebné, formálně neutrální. Autoři: Marcin Jojko, Józef Kiszka, Bartek Nawrocki, /Tomasz Berezowski, Krzysztof Czech, Monika Kowaluk, Grzegorz Ostrowski
21
2.2.4
Černá louka v Ostravě; 2010
Idea vytvoření nového kulturního veřejného prostoru v centru města Ostravy mohla mít významný vliv na obraz a image města a měla šanci potvrdit jeho přerod jako města práce a průmyslu na moderní centrum vědění a umění. Ambice města s multikulturní a mnohonárodní tradicí na získání titulu Evropského centra kultury v 2015 roce nemůže však popřít jeho industriální původ. Kulturní sféra regionu je neoddělitelně spjata s prací a průmyslovým dědictvím, jež stále si zachovává svou etickou hodnotu a které stále nacházíme ve všednosti života. Odtud pramení i myšlenka včlenění kulturního klastru do širšího historického dědictví pomocí existujících kolejových propojení s ostravským „kulturwerkem“, dnes již nefunkčních těžebních struktur v okolí dolů Zárubek, Trojice, Jan Maria, Michálka, Tereza a zejména s dolní oblastí Vítkovic a Hlubinou. Tento širší pohled na zadání a řešení problému města je již delší dobu bezvýsledně exploatován v pracích na katedře architektury v Ostravě, ovšem bez výsledků a zájmu politické sféry a ke škodě města i cestovního ruchu. Strategie rozvoje centra města jihovýchodním a jihozápadním směrem je logická, ač je v rozporu s „přírodními“ tendencemi procesů. Migrační tendence sledují úplně protichůdný vektor a centrum Ostravy se více a více vyprazdňuje a degraduje. A to i z důvodů jinak určitě chvályhodného úsilí revitalizace starých Vítkovic. Nekoncepčnost zásahů a zkratkovité přeskakování logických kroků je pro zesláblý městský organismus traumatické. Přesouvání aktivního obyvatelstva severně a jižně do suburbánních oblastí je vítězstvím nátury nad kulturou. Prvním a rozhodujícím krokem musí být revitalizace centra, a proto je alokace kulturního klastru v prostoru Černé louky z tohoto pohledu zásadní. Návaznost na potenciál Trojického údolí s pentagramem šachet Slezské Ostravy dává možnost vybudování nového obrozujícího jádra jako duše, srdce i plic města. Kulturní i sociální aureola takto vytvořeného místa otevírajícího se všemi směry dovolí městu zpět získat rovnováhu a ukotvení v tekuté modernitě doby (Bauman, 2008). Ambicí našeho návrhu je stimulace rozvoje alokací klastru a uspořádání celé oblasti navržením struktury iniciující další regeneraci urbánního prostoru jak z hlediska prostorového, tak i z hledisek ekonomických, sociálních a urbanistických. Návrh předpokládá jak minimalistickou realizaci městských záměrů či dokonce jen dílčí realizaci, tak rovněž i evoluci s využitím potenciálu postindustriálních elementů okolní struktury ve shodě s výhledovými potřebami města a regionu. Z těchto důvodu je navrženo seskupení solitérních samostatných funkčních elementů vůkol respektované historické „louky“. Uspořádání kulturních objektů jako koncertní síň (dnes bohužel již sobecky nešťastně alokovaná do prostoru Vítkovic), galerie (prakticky obdobně ač je ještě stále naděje na mnohem vhodnější rozšíření Domů umění), kreativního inkubátoru atd. kolem prostoru louky se současným otevřením ve směru řeky a města jsme navrhovali s cílem podtržení ideje klastru jako iniciačního prvku obrození. V návaznosti na lexikální význam slova klastr jako „seskupení stejných nebo podobných elementů“ je idea návrhu opřena o relace mezi těmito jednotlivými kulturními institucemi a centrální přírodní loukou jako novým veřejným prostorem umožňujícím absorpci celého spektra sociálních aktivit od prostého pobývání po události typu open air (výstavy, koncerty, přehlídky, hry apod.). Autoři: Marcin Jojko, Josef Kiszka, Bartek Nawrocki, / Krzystof Czech, Grzegorz Ostrowski
22
23
2.2.5
Ambasada RP v Berlíně, Německo; 2011
Návrh nového objektu zastupitelského úřadu Polské republiky v Berlíně se submisivně podřizuje blokové struktuře lokality a kompaktní fasádní frontě prospektu Unter den Linden. Zřetelně je definován „vnitroblok“ nového zastavění vytvořením jižního uličního a východního křídla objektu. Terasa vnitrobloku vytváří soukromý zahradní prostor propojený s veřejným prostorem bulváru filtrem vstupních a reprezentačních prostorů ambasády. Prostor recepční síně byl navrhován jako flexibilní venkovně – vnitřní prostor s možností úplného otevření a propojení s městským prostorem. Toto převýšené piano nobile je v celé své šíří otevřené a stírá rozdíl mezi vnějším a vnitřním. Výstavní prostory se vstupem jsou prostorově navázány točitým reprezentačním schodištěm na popsaný kmenový element zahrady a refektáře výstavně recepčních prostorů a vytvářejí vstřícný přátelský charakter instituce při zajištění všech bezpečnostních podmínek provozu. Principiálně tak uspořádání na město a rušný bulvár otevírajícího se celku tvořeného zahradou a refektářem dovede poskytnout bezpečný prostor pro reprezentaci polského státu, společnosti a kultury v prostoru centra a navozuje pocit otevřenosti ve vztahu k hostitelské společnosti. Podél prospektu v uličním křídle jsou umístěny všechny nejdůležitější provozy a funkce ambasády, v křídle kolmém tichém orientovaném do atria pak rezidenční suplement. Konzulární část (a vstup do rezidenční části) je uzavřena do prostoru samostatné uličky, kterou jsme zbaběle nepřiznali ze strachu z berlínské regulační přísnosti. Tento intimní prostor však doplňuje prostorovou strukturu a současně eliminuje ztrátu svobody rezidentů. Terasa atria je navržena jako zahrada a má evokovat charakter polské krajiny. Uspořádání polských charakteristických políček a mezí je transponováno do geometrické abstraktní formy. Horizontální krajina měla být umocněna svislými bočními ozeleněnými stěnami patia jako symbolu polské přírody. Prostor v krajině vymezený ambitem parteru křídel vytváří v hutné struktuře zástavby města přírodní ostrov. Na zahradní jádro navazují společenské i utilitární prostory v jednotlivých křídlech umožňující různorodé využití. Forma i struktura objektu striktně sledují uspořádání vycházející důsledně z potřeb procesů i z předpokladu jejich fluktuace v budoucnu prostřednictvím modularity konstrukce. Diferenciace na část horní, soukromou, a dolní, „veřejnou“, se projevuje ve formální kompozici bez ztráty dojmu celistvosti. Kancelářská horní provozní část vytváří samostatný „transparentní“ úsek otevřený do společné dvorany. V jeho horní úrovni jsou soustředěny provozy velvyslance. Bezpečnost instituce si vynutila formu uličního parteru. Uspořádání a niternost obsahu se zřetelně otiskuje do vnějšího projevu. Autoři: Marcin Jojko, Krzysztof Kaczmarczyk, Josef Kiszka, Natalia Kozyra, Bartłomiej Nawrocki, Martin Nedvěd, Grzegorz Ostrowski
24
25
2.3 2.3.1
NÁVRHY NEOCENĚNÉ Staroměstská radnice, Praha; 1988
Artefakt zařazuji z důvodu subjektivního významu. Jedná o výsledek, který byl jako první z mého díla odbornou kritikou zaregistrován a publikován v časopise s celostátní působností (Švácha, 1988). Po letech práce ve zcela jiném prostředí mi tato soutěž dala možnost konfrontovat názor v kulturně a umělecky hodnotném prostoru. Z kontextu se mi podlamovala kolena. A nebyl to problém jediný. Problémem druhým byla neujasněnost programu a účelu objektu. Navrhovat něco, o čem se neví, co to má být, jsem vnímal jako nekorektní situaci. Jak uchopit téma radnice, která radnicí není. Jak vyjádřit politikum, když schází. Problém třetím byla otázka na možnosti uplatnění moderní formy v historickém prostoru a zachování integrity náměstí s ohledem na místo, axis mundi české společnosti i celého duchovního kontextu. S tím souvisí tehdy aktuální otázka, co je moderní, co je současné, jak se vyrovnat se světovými trendy opožděně prolamujícími hradby kulturní provincie. Souběžná práce na centru Havířova a jeho radnici (viz zmínka v předchozí kapitole) měla zásadně odlišné premisy, avšak souvislosti se dají vystopovat. Oproti radnici havířovské bylo pražské téma podvodem, jako byl podvodem celý společenský systém. Jaký pán, takový krám. Návrh na tento podvod reagoval schizofrenickým vyjádřením stavu: Nebylo podstatné, co je obsahem, měla to být jen lživá kulisa. Pro možnost aspoň jakéhosi logického uchopení a ukotvení jsme v objektu umístili tři okruhy provozu: reprezentační prostory vrcholných orgánů města, novou galerii jako extenzi galerie Staroměstské radnice a turisticko – gastronomický úsek. Z tohoto základního dělení se konstituovala forma dvou základních objemů. První, palácová hmota jako hlava náměstí a transkripce moci, uzavírá prostor a svou kontrastní pevnou nečleněnou hmotou dominuje prostoru náměstí. Otevírá se pouze vertikalizujícím symbolem brány naproti Husovu památníku a bordurou horizontální galerie vyhlídkové lodžie. Odlišným způsobem byl veden dialog fasády visavis sv. Mikuláše. Otevřený průhled ze zasedacího sálu na církevní objekt nebral ohled na ideologii doby a měl zpřítomňovat etický aspekt života. I další motivy střípkovitě, fragmentárně, avšak konzistentně uplatněné ve formě měly být znamením potřeby hluboké kulturní kontinuace. Druhým elementem je kolmá síň nové galerie udržující si uctivý odstup od objektu Staroměstské radnice, provázaná s její galerií jen subtilním prampouchy. Suverénní předstoupení před frontu moci a vertikální forma štítu do náměstí je symbolem nadřazení kultury nad mocí. Umístění ve formálním systému není náhodné a vytvoření duchovní triády vertikálních prvků reprezentující tři základní hodnoty, za které je hodno i zemřít bylo záměrem: Bůh (věže sv. Mikuláše), kultura (nová galerie) a polis (věž radnice) kde umístění symbolu kultury v těžišti objemové symetrie triády má být vyjádřením schopností společnosti. Oba prvky se vznášejí nad organickou chaotickou sférou života v městském parteru pronikajícím až do základů symbolických dominujících objemů. Autoři: Josef Kiszka, Ladislav Němec
26
27
2.3.2
NOSPR (Siedziba Narodowej Orkiestry Symfonicznej Polskiego Radia) v Katovicích, Polsko; 2008
Nový objekt koncertní síně, sídla katovické filharmonie (Narodowej Orkiestry Symfonicznej Polskiego Radia), je po Muzeu Slezska, sportovní hale („Spodek“) a konferenčním centru dalším elementem regionálního kulturně společenského klastru v centru města. Realizace tohoto seskupení vnáší do města a jeho centra novou kvalitu. Alokací mimo historické jádro města za slezskou dopravní magistrálou (trasa średnicowa) vyvstávají však urbanistické i formální problémy. Samotný klastr je realizován v souladu se schválenou urbanistickou koncepcí na podélné ose a z pohledu centra vytváří urbánní předsazený plán před brutálním sídlištním horizontem. Jednoduchá lapidární hmota objektu koncertní síně je výsledkem naplnění funkčního programu, v zásadě se jedná o aditivní seskupení hlavních prostorů – sálu, komorního sálu, foyer s příslušenstvím a provozu ubytování při respektování urbanistických souvislostí. Poloha objektu mezi sportovní halou a muzeem a zvolená forma dovolují obstojně definovat veřejný prostor na kompoziční ose klastru. Eliminace cestou zapuštění pod terén bariéry komunikace ze sídliště dovoluje udržet prostorovost pěší promenády v celé délce od nástupu u ronda s galerií až po postindustriální prostor s museem. Důležitým determinantem řešení je optické provázání všech stěžejních akcentů urbánní symbolické struktury umožňující identifikaci místa (těžní věž, památník slezských povstání). Symbolické propojení Slezského muzea s památníkem je umožněno vyvěšením objemu sálu filharmonie. Výsledkem tohoto principu je pak navíc vznik nového veřejného prostoru přímo napojeného na zázemí hudebníků. Tím se zvyšuje potenciál místa pro aktivní využití a zabydlení. Vlastní dominantní prostor sálu je prostým optimálním shoeboxem lemovaným kuloáry. Inspiraci Portzamparcovou koncertní síní v Lucemburku nelze popírat, avšak jedná se o zcela odlišné formální uchopení prostorů. Vymezení prostorů kuloárů stěnovými konstrukcemi je reakcí na hluk ze sousední dopravy. Meziprostor mezi sálem a kuloáry je flexibilním prostorem pro akustické mobilní korektory a echokomory i pro utilitární využití (lóže, balkóny, varhany, apod.). Komorní scéna je pak jen zmenšeninou velkého sálu v jiné poloze. Propojující monumentální foyer oba celky spojuje do jedné celistvosti. Čitelné vnitřní uspořádání je lapidární, a díky tomu orientující a monumentální, adekvátní kulturnímu obsahu. Černá lesklá železobetonová konstrukce, do které jsou jednotlivé prostorové celky vsazeny, zřetelně vyjadřuje jedinečnost funkce a místa a vztah hudby a architektury. Forma kontrastuje s významným architektonickým počinem v sousedství (Museum Slezska, autorství Riegler Riewe Architekten) a současně na něj navazuje a doplňuje. Autoři: Tomasz Berezowski, Ewa Jezienicka, Marcin Jojko, Józef Kiszka, Bartek Nawrocki, Iwona Tkocz
28
29
3
ZÁVĚR
Každá architektonická intervence v prostoru mění existující stav systému v jeho procesech, vystavění, uspořádání a formy. Hluboké pochopení stavu systému a predikce výsledků dopadů intervence v celé komplexnosti, s citlivým vnímáním obecného, ale i jedinečného a subjektivního je pro mě determinující. Vědomí a reflexe současného i minulého kontextu pragmatiky, materiality a techniky, ale, a zejména, i přírody, místa, kultury, etiky, estetiky, duchovna, je východiskem pro tvorbu a předpokladem udržitelnosti a soudržnosti systému života. Těžištěm mého zájmu a mé práce jsou objekty a prostory symbolické struktury. Tomu odpovídá i obsah předloženého souboru prací: veřejné prostory a objekty kulturní a kognitivní struktury.
30
4
POUŽITÁ LITERATURA
Bateson, Gregory. 2006. Mysl a příroda – nezbytná jednota. [překl.] Lucie Šavlíková. Praha : Malvern, 2006. 80-86702-19-7. Bauman, Zygmund. 2008. Tekuté časy, život ve věku nejistoty. Praha : Academia, 2008. 978-80-200-1656-0. Blažek, Bohuslav. 1999. Princip nečitelnosti. Souvislosti, revue pro literaturu a kulturu. 3-4 (41-42) 1999. Dickie, George. 2008. Co je to umění? Institucionální analýza. Aluze 2/2008 . Revue pro literaturu, filozofii a jiné. 2008, stránky 81-90. Dokoupil, Lumír, Myška, Milan a Svoboda, Jiří. 2005. Kulturněhistorická encyklopedie Slezka a severovýchodní Moravy. Ostrava : Ústav pro regionální studia Ostravské univerzity, 2005. 80-7368-024-6. Florida, Richard. 2011. Narodziny klasy kreatywnej. Warszawa : Narodowe Centrum Kultury, 2011. 9788361587378 Holl, Steven. 2009. Seven Principles for the Interpretation of Urban and Rural Vernacular. [autor knihy] Tom Avermaete, Havik Klaske a hans Teerds. Architectural positions: Architecture, modernity and the public sphere. NUR, 648. Amsterdam : SUN, 2009. Hrůša, Petr. Kahn, Luis I. 1999. Ticho a světlo. Praha : Arbor vitae, 1999. 80-86300-02-1. Kiszka, Josef. 2013. Hranice. [autor knihy] Josef Kiszka, a další. Notes 1. Blue. Ostrava : Accendo, 2013. Kratochvíl, Petr a další. 2009. Velké dějiny zemí Koruny české – Architektura, Tématická řada, sv.1. Praha Litomyšl : Paseka, 2009. 978-80-7432-001-9. Kuhn, Thomas. 2001. Struktura rewolucji naukowych, wyd II. [překl.] Helena Ostromęcka. Warszawa : Wydawnictwo Fundacji Aletheia, 2001. 83-87045-75-6. Kundera, Milan. 2006. Nechovej se tu jako doma, příteli. Brno : Atlantis, 2006. 80-7108-279-1. Lawless, Robert. 1996. Co je to kultura? Olomouc : Votobia, 1996. 80-71981-06-0. Liessmann, K.P. 2012. Teorie nevzdělanosti. Praha : Academia, 2012. 9788020016775. Luhmann, Niklas. 2007. Systémy społeczne. Zarys ogólnej teorii. Kraków : Zákład Wydawniczy Nomos, 2007. 978-83-60490-45-7. Marqulis, L. 2004. Symbiotická planeta. Praha : Academia, 2012. 8020012060.
31
Murphy, Robert F. 2001. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Místo neznámé : SLON, 2001 Neubauer, Zdeněk a Fiala, J. 2011. Střetnutí paradigmat a řád živé skutečnosti. Praha : Malvern, 2011. 978-80-86702-88-9. Neubauer, Zdeněk. 2001. Smysl a svět. Praha : Moraviapress, 2001. 80-86181-45-6. Patočka, Jan. 2003. Poznámky o prostoru, str.7. Centrum pro teoretická studia. [Online]. 2003. www.cts.cuni.cz/soubory/reporty/CTS-03-16.doc. Popper, Karl R. 2012. Wiedza obiektywna : Ewolucyjna teoria epistemologiczna. [překl.] Adam Chmielewski. Warszawa : Wydawnictwo Naukowe PWN, 2012. 978-83-01-17240-4. Popper, Karl Raimund. 1998.. Život je řešení problémů. [překl.] J a Stuchlíková, E. Kohout. Praha : Mladá fronta, 1998. 80-204-0686-7. Portmann, Adolf. 1997. Portmann, A.: Nové cesty biologie. I. i [autor knihy] Jiří Fiala, Zdeněk Neubauer a Zdeněk Pinc. Ke 100. Výročí Adolfa Portmanna. 1.vyd. Praha : SciPhi 7, 1977 Sennett, richard. 2010. Etyka dobrej roboty. [překl.] Jan Dzierzgowski. Warszawa : Warszawskie Wydawnictvo Literackie MUZA SA, 2010. 978-83-7495-797-7. Švácha, rostislav a Platovská, Marie. 2007. Dějiny českého výtvarného umění VI (19582000), sv. 1+2. Praha : Academia, 2007. 978-80-200-1489-6. Švácha, Rostislav. 1988. Taktika moderní architektury v historickém prostředí. Umění 5. 1988, Sv. 36, stránky 455-461.
32
5
ABSTRACT
The goal of this inaugural dissertation is to factually present the collection of my most significant architectonic works/artefacts supplemented by a brief commentary, ergo presentation of representative results of my existing work so far. I am presenting a subjective selection with the effort to objectify using the following criteria of most significant, subjective and based on reaction. I am presenting works of this century in particular, however, even older ones, that are essential to me and to my personal development, as is the case of earliest competition design of The Old Town Hall in Prague and designs for structures in centre of Havířov, all from the 80’s, or the secondary school in Orlová from the 90’s of the previous century. The first chapter contains realisations. I do not put forth only realised artefacts, but also works from competitions in and outside of the Czech Republic, that is works, that are lesser known in the Czech environment. These “newer” works are supposed to complete pivotal core of the collection, that to me, by all means, represent buildings, and in this way to clearly articulate even the unmaterialised part of work and submit it to criticism and verification of Czech domestic environment. These works, and after all even some of the works for Czech space, have never been published in Czech specialised literature. These works make up the contents of the second chapter. The solutions of individual objects that I present, are not isolated elements of urban structure, but altogether parts of larger units that were solved, in which I have participated or which I designed myself. For all the structures, with some exceptions, I have designed the interiors as well. Similarly, structures are part of larger urban constructions, through which desirable form of complexity is achieved, and in that way such organisation that influences processes in outer, public and inner spaces. An example of this are the works for Havířov, from urban units (city centre), including separate buildings (square, town hall, cinema and poly-functional house), to interiors (Bellevue, cinema). The focal point of my work and even of presented collection, predominantly constitute artefacts of symbolic structure: public spaces, schools and structures for culture. I consider architectonic design to be a purposeful controlled process that aims to create an intervention in form of a focused submissive change in the existing system and this way to reshape this into a new system on a different level: quantitatively and qualitatively. The world is a complex and complicated system, on which we have to look upon as physical and spiritual integrity that is not possible to equalize in a reducing way. Search for balance in between the dual principles as security and freedom, symbiosis and competition, persistence and change, public and intimate, ostentatious and covert, transparent and illegible, permeates all the designs and it is a basic characteristic of my working method. I honour cultural heritage and for my production, cultural manifestations are a cultivating medium. I still perceive my ambitions to encompass all of those manifestations into architectural language as only a sporadically fulfilled challenge and also my effort is not convincing. Architecture is a public matter and maybe a matter far too complicated. Therefore, I cannot construct one, or two theses. My theses are the submitted works.
33
