VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚ

VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚ Fakulta architektury

PhDr. Martin Horáček, Ph.D.

ZA KRÁSNĚJŠÍ SVĚT TRADICIONALISMUS V ARCHITEKTUŘE 20. A 21. STOLETÍ TOWARD A MORE BEAUTIFUL WORLD TRADITIONALISM IN ARCHITECTURE OF THE 20TH AND 21ST CENTURIES Zkrácená verze habilitační práce

Brno 2014

KLÍČOVÁ SLOVA Architektura, teorie architektury, dějiny architektury, estetika, památková péče, tradicionalismus, strukturální řád, 20. století, 21. století.

KEYWORDS Architecture, theory of architecture, history of architecture, aesthetics, heritage conservation, traditionalism, structural order, 20th century, 21st century.

HABILITAČNÍ PRÁCE JE ULOŽENA:

Fakultní knihovna Fakulty architektury Vysokého učení technického v Brně Poříčí 5, 639 00 Brno

© Martin Horáček, 2014, photo p. 4 © Marcela Horáčková ISBN 978-80-214-4921-0 ISSN 1213-418X

OBSAH

Představení autora

4

Komentář k habilitační práci

6

Předmluva

8

I Historik umění a jeho vkus: Heinrich Wölfflin, Geoffrey Scott a krása v architektuře

8

II Vědecká teorie architektury, její možnosti a limity: Nikos Salingaros a strukturální řád

11

III Světová architektura ve 20. a 21. století: Nepřerušená tradice

14

IV Tradicionalismus v architektuře českých zemí ve 20. a 21. století: Slova a činy

24

V Muzeum umění versus město jako umělecké dílo: Nové muzeum Akropole v Athénách a Středoevropské forum v Olomouci

36

Bibliografie

38

Abstract

40

3

PhDr. MARTIN HORÁČEK, Ph.D.

Narodil se 29. 3. 1977 v Olomouci, od roku 2009 žije v Brně. V letech 1995–2001 studoval obor teorie a dějiny výtvarných umění na Katedře dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. V roce 2001 obhájil diplomovou a rigorózní práci Sloh řádu a svobody: Poznámky k dějinám a teorii novorenesanční architektury v českých zemích (školitelem prof. PhDr. Rostislav Švácha, CSc., oceněno Cenou rektorky UP v Olomouci za nejlepší studentskou vědeckou nebo uměleckou práci v oboru vědy o umění). V letech 2001–2005 byl tamtéž studentem oboru teorie a dějiny umění v doktorském programu. V roce 2005 obhájil disertační práci Neorenesance: Úvahy o syntéze (školitelem prof. PhDr. Rostislav Švácha, CSc.) a získal titul Ph.D. Od roku 2005 pracuje jako odborný asistent na Ústavu architektury Fakulty stavební Vysokého učení technického v Brně, kde přednáší a garantuje tyto disciplíny: Soudobá architektura, Dějiny architektury, Kompozice architektury, Teorie a estetika, Tradice a Nový urbanismus, Odborná exkurze. Od roku 2004 pracuje jako odborný asistent na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde přednáší a garantuje tyto disciplíny: Úvod do studia teorie a dějin umění, Úvod do estetiky a teorie výtvarného umění, Dějiny umění, Kapitoly z estetiky a estetické výchovy, Teorie výtvarné kultury, Kulturní dědictví a památková péče, Vybrané kapitoly z teorie umění, Exkurze k dějinám umění. Externě přednášel nebo přednáší na Institutu restaurování a konzervačních technik v Litomyšli, na Institutu pro umělecká studia Ostravské univerzity a v Semináři dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se architekturou 18. až 21. století, památkovou péčí, historiografií a teorií umění. K těmto tématům publikoval řadu odborných a popularizačních textů a přednášel v Česku i zahraničí (Muzeum umění Olomouc, Galerie architektury Brno, Ústav dějin umění Akademie věd

4

ČR v Praze, Klub Za starou Prahu, Galerie Fiducia v Ostravě, Dům umění v Opavě, Galerie moderního umění v Hradci Králové, Oblastní galerie v Liberci, Open University v Milton Keynes, Courtauld Institute of Art v Londýně aj.). Na Ústavu architektury FAST VUT v Brně byl v letech 2008–2010 řešitelem projektu podpořeného Grantovou agenturou ČR 408/08/P167 Historismus v současné architektuře v České republice, jehož hlavním výstupem je předkládaná kniha – habilitační práce. V roce 2002 byl řešitelem interního grantového projektu FF UP v Olomouci Novorenesanční architektura v Čechách. Vedle toho byl zapojen do řešení dalších vědeckých nebo vzdělávacích projektů (2002–2004 VZ MSM Výzkum historie a kultury Moravy jako modelu pro existenci euroregionu, 2006–2008 ESF ČR Kvalitativní inovace výtvarně-pedagogických studijních oborů, 2009–2010 GA ČR Olomouc a barokní kultura, 2012 ESF ČR Platforma pro památkovou péči, restaurování a obnovu, 2013 ESF ČR ARS REGIO CIVITAS – Občanské vzdělávání pro kulturu, region a demokracii aj.). Od roku 2012 je členem redakční rady časopisu Zprávy památkové péče (vydavatelem Národní památkový ústav v Praze) a od roku 2013 členem redakční rady elektronického časopisu Kultura, umění a výchova (vydavatelem Univerzita Palackého v Olomouci). V letech 2002–2006 byl členem komise pro Program regenerace městské památkové rezervace a památky Rady města Olomouce. Podílel se na založení občanského sdružení Za krásnou Olomouc a v letech 2008–2009 byl jeho prvním předsedou. Nejvýznamnější publikace Za krásnější svět: Tradicionalismus v architektuře 20. a 21. století, Brno: Barrister & Principal – VUTIUM 2013, 448 s., 760 obr. Přesná renesance v české architektuře 19. století: Dobová diskuse o slohu, Olomouc: Univerzita Palackého 2012, 364 s., 100 obr. Oceněno v roce 2012 Čestným uznáním rektora UP v Olomouci za vědeckou monografii. 7 kapitol, in: Švácha, Rostislav (ed.), Naprej! Česká sportovní architektura 1567–2012, Praha: Prostor 2012. Též anglicky: Švácha, Rostislav (ed.), Naprej! Czech Sports Architecture 1567–2012, Praha: Prostor 2012. 3 kapitoly, in: Šlapeta, Vladimír – Zatloukal, Pavel (ed.), Slavné vily Čech, Moravy a Slezska, Praha: Foibos 2010. Též anglicky: Šlapeta, Vladimír – Zatloukal, Pavel (ed.), Great Villas of Bohemia, Moravia and Silesia, Praha: Foibos 2010. 9 kapitol, in: Zatloukal, Pavel (ed.), Slavné vily Olomouckého kraje, Praha: Foibos 2007. Přání smrti: Konec slohu a dějepis architektury, in: Petrasová, Taťána – Platovská, Marie (ed.), Tvary – formy – ideje: Studie k dějinám a teorii architektury, Praha: Artefactum 2013, s. 217–231, 327, 343–344. Olomouc nebarokní, in: Elbel, Martin – Jakubec, Ondřej (ed.), Olomoucké baroko: Proměny ambicí jednoho města, Olomouc: Muzeum umění 2010, s. 341–351, 452–453. Bernhard Grueber a jeho příspěvek k počátkům novorenesance v Čechách, Umění LI, 2003, č. 1, s. 30–43.

5

KOMENTÁŘ K HABILITAČNÍ PRÁCI Za krásnější svět: Tradicionalismus v architektuře 20. a 21. století, Brno: Barrister & Principal – VUTIUM 2013, 448 s., 760 obr. ISBN 978-80-7485-002-8 (Barrister & Principal), 978-80-214-4586-4 (VUT v Brně). Jako habilitační práce se předkládá kniha Za krásnější svět, vydaná na podzim 2013 ve spolupráci brněnských nakladatelství VUTIUM a Barrister & Principal. Kniha vysvětluje, proč jsou tradiční (historické a vernakulární) architektonické styly a typy stále populární a živé, a vypráví příběh vztahu člověka k tradičním formám stavění od konce 19. století do současnosti. Výklad stojí na průkopnické analýze úlohy vkusu v diskusi o architektuře a na rozboru aktuálního úsilí postavit teorii architektury na vědeckou bázi. Z tohoto základu vychází kapitoly informující o významných architektech, teoreticích, dílech a tendencích v architektuře a péči o památky a krajinu, které dosavadní dějepis moderní architektury obvykle přehlížel. Podrobně je představena situace v českých zemích. V předkládaném rozsahu a syntetickém záběru nemá publikace ve světové odborné produkci srovnání. Současný stav problematiky Dějepis architektury 20. a 21. století se prioritně zaměřoval na sledování geneze architektury v modernistickém výtvarném pojetí, zatímco souběžně vznikající architekturu v tradičních slozích pokládal za okrajový jev (například K. Frampton – přesné bibliografické odkazy viz v knize). „Dějiny tradicionalistické architektury“ ve vymezeném období dosud nevznikly, existuje jen poměrně malé množství dílčích syntéz, zaměřených buď na vybraný sloh (moderní klasicismus – R. Stern, G. Tagliaventi) anebo na tradicionalistickou produkci v určitém regionu (Velká Británie, Itálie, Španělsko, Nizozemsko – G. Pigafetta, I. Abbondandolo, M. Trisciuoglio, H. Ibelings). K dispozici jsou aktuální monografie o některých klíčových tradicionalistických architektech (E. Lutyens, J. Plečnik, A. Palacios, A. Brasini, R. Erith, Q. Terry, D. Jurkovič, J. Kroha) a urbanistech (C. Sitte, W. Hegemann). Některé regionální syntézy dějin architektury 20. století z posledních dekád vyváženě akcentují modernisticky i tradicionalisticky orientované autory (Slovensko – M. Dulla a H. Moravčíková, Maďarsko – J. Sisa a D. Wiebenson, Německo – W. Pehnt). V mapování tradicionalistické tvorby v českých zemích prozatím nejvíce vykonali badatelé zapojení do přípravy knih z edice Slavné vily. Cíle habilitační práce

1.

2. 3. 4. 5.

6

Práce si klade za cíl formulovat plauzibilní definici architektonického tradicionalismu (a paralelně modernismu) jako estetického postoje na základě analýzy úlohy vkusu v diskusi o architektuře a rozboru současného zahraničního úsilí o začlenění teorie architektury do hierarchického systému vědecké rozpravy, poukázat na rozdíly mezi tradicionalistickým a modernistickým postojem a odtud vyplývající důsledky pro metodologii dějepisu architektury a architektonickou teorii, popsat dějiny tradicionalistické architektury ve světě a v českých zemích od konce 19. století do současnosti, propojit tyto dějiny s dějinami památkové péče a ukázat, že jde o nedělitelný fenomén – projev názoru na to, jak má vypadat životní prostředí a jakým způsobem je má člověk přetvářet, upozornit na vybrané texty, programy a stavby a ilustrovat na nich jak rozmanité varianty tradicionalismu, tak i skutečnost, že mají pokaždé tentýž, primárně estetický základ – že tedy tradicionalismus není časově či lokálně izolovaným módním trendem, nýbrž hluboce

zakořeněným individuálním humanistickým postojem, prostupujícím napříč kulturami a politickými soustavami. Perspektiva dalšího rozvoje Historiografické výklady zahrnující současnost jsou z povahy věci otevřené a závěry k nim lze formulovat pouze v určitých ohledech. Co se týče vytčených cílů, lze je považovat za splněné adekvátně stupni poznání v potřebných informačních zdrojích. S dalším rozvojem věd o lidské mysli lze očekávat prohloubení znalostí o fungování estetických soudů, což bude možné aplikovat v architektuře, jak v její teorii, tak v historiografii. Vzrůstající zájem o trvale udržitelné, psychologicky a sociálně vstřícné stavění otevírá prostor pro využití tradicionalistických koncepcí. Historiografická studie tak vstupuje do rozpravy o podobě sdíleného životního prostoru, a je proto určena všem jejím účastníkům, nejen architektům, historikům architektury nebo pracovníkům v památkové péči. Autor se tématem hodlá nadále zabývat a výsledky svého výzkumu průběžně zveřejňovat na domácím i mezinárodním odborném fóru, jakož i přenášet do pedagogické praxe. Přirozeným sympatiím, projevovaným vůči tradicionalistické architektuře profesionály i širší veřejností, je na místě jednak vyjít vstříc, jednak je kultivovat poskytnutím teoretické průpravy. V ideálním případě kniha – habilitační práce – prospěje jak precizaci odborné debaty o architektuře, tak argumentaci proti některým negativním stránkám stavebních zásahů do životního prostředí – tedy v úsilí o krásnější svět.

Liam O’Connor, pomník bombardérům RAF padlým v druhé světové válce, Londýn, 2010–2012. Snímek z výstavby v březnu 2012.

7

PŘEDMLUVA Kniha Za krásnější svět rozebírá tradicionalistický postoj v architektuře a v péči o podobu životního prostředí vytvářeného architekturou. V pěti navazujících částech (I) zkoumá odbornou rozpravu o dějinách architektury a její rozmanitost podle estetických preferencí, (II) vysvětluje teorii, objasňující přitažlivost tradičně strukturovaných staveb pomocí poznatků neurověd, (III) shrnuje na jejím základě dějiny tradicionalistické architektury 20. a 21. století ve světě a (IV) v českých zemích a (V) na dvou konkrétních příkladech ilustruje aktuální varianty vztahu péče o památky, muzealizace umění a tvorby esteticky hodnotného životního prostředí. Metodika knihy staví na teorii architektury amerického vědce Nikose Salingarose, podnětech world art studies a na poznatku, že mezi osobní preferencí určitého tvarosloví a způsobem jeho (uměleckohistorické) interpretace funguje nenáhodná vazba. Význam výrazů krása a tradicionalismus se zpřesňuje na základě zjištění vědy o mozku. I neškolený divák zpravidla cítí kontrast mezi tzv. tradiční architekturou a tzv. architekturou moderní, zatímco sousedství budov ve dvou různých tradičních stylech (například barokního paláce a gotického kostela) v něm pocit kontrastu nebo nesouladu nevyvolá. Tento rozdílný estetický účinek se v textu vysvětluje pomocí Salingarosova pojmu strukturální řád. Tradiční architekturou se pak rozumí architektura členěná podle zásad strukturálního řádu, modernistickou architekturou architektura se slabým strukturálním řádem nebo bez něj. Tradicionalismus v architektuře je chápán jako snaha o vyjádření strukturálního řádu v architektuře za souběžné existence modernismu, který se naopak o takové vyjádření nesnaží, ani vědomě ani intuitivně. Jako tradicionalistický a modernistický se označují také uměleckohistorické koncepty ve prospěch jednoho či druhého způsobu tvoření. Za leitmotiv tradicionalismu se pokládá zápas za krásnější svět – odtud název knihy. I HISTORIK UMĚNÍ A JEHO VKUS: HEINRICH WÖLFFLIN, GEOFFREY SCOTT A KRÁSA V ARCHITEKTUŘE I.1 Umění a dějepis umění Dějiny umění/architektury píší historikové umění/architektury. Proto chce první část knihy čtenáři objasnit jejich pozici. Upozorňuje, že dějepis umění byl od počátku spojen s problémy aktuálního uměleckého provozu. Odkazy na údajnou slavnou historii tvůrčích oborů měly posílit společenskou prestiž autorů, cenu artefaktů a také vyřadit ze soutěže styly konkurující klasice. Malíř a architekt G. Vasari v 16. století pomocí hypotézy o nevyhnutelném střídání slohů dokazoval, že renesance antiky musí nahradit gotiku; autor Dějin umění starověku (1764) J. J. Winckelmann zase chtěl vytlačit baroko a rokoko. Historik umění se měl stát arbitrem kvality umění. Umělci čekali, že obhájí jejich práci a doporučí správné vzory, klienti očekávali vedení při formování svého vkusu. S profesionalizací západní uměleckohistorické rozpravy v 19. století se však prohloubila nejistota ohledně kritéria umělecké kvality. Je jím krása? První skupina badatelů tvrdila, že ano a že ji lze vymezit pomocí estetických, psychologických a fyziologických experimentů. Druhá volala po nalezení měřítka nesvázaného s pocity libosti či nelibosti, s emocionalitou a po oddělení od přírodních věd. Podobně se rozhodovali též architekti, hledající kritérium umožňující východisko z tzv. slohových válek: buď krása, anebo jiné měřítko – historická vývojová nutnost nebo technologická inovace. Vyhranily se dva protichůdné styly uvažování, kde umění (nejen architektura) a reflexe umění (nejen dějepis) šly ruku v ruce. První byl tradicionalistický, druhý modernistický. Badatelé zastávající jedno řešení ocenili jako (vynikající) umělce autory téže inklinace – a naopak. Dnes obvyklá představa o dějinách umění posledního století je dílem modernistických historiků – tím se rozumí kanonizovaná suma

8

vrcholných uměleckých děl i jejich výklad. Tato kniha předkládá rozdílný, tradicionalistický pohled. I.2 Heinrich Wölfflin, Geoffrey Scott a teorie vcítění V druhé polovině 19. století se objevila tzv. teorie vcítění, která otevřela cestu k mezioborově přijatelné – vědecké – debatě o kráse. Dva badatelé na myšlence vcítění založili teorii architektury: švýcarský historik umění H. Wölfflin v disertaci Prolegomena zu einer Psychologie der Architektur (1886) a anglický intelektuál G. Scott v knize The Architecture of Humanism (1914). Jejich texty obsahují všechny podstatné teze kontinuálně rozvíjené teorie architektury, kterou zde označujeme jako tradicionalistickou a která dodnes neopustila základy dané teorií vcítění. Oba měli nejraději klasické umění a oba vykládali estetické zalíbení jako primárně biologicky založený prožitek. Tělo reaguje na zážitek z prostoru dýcháním, grimasami, pocitem úzkosti, bolesti nebo pohody a rozum má vrozenou schopnost se s touto interakcí vyrovnávat prostřednictvím „vcítění“. Skrze vcítění se pro člověka stává vnější svět srozumitelným: pudově oduševňujeme každou věc, a připodobňujeme ji tak sobě. „Krása“ povzbuzuje vitalitu. Vkus, biologicky podmíněné potěšení z tvarů, vyplývá z interakce lidského těla a vnějších činitelů, v případě architektury architektonických prostředků. Pro Scotta byl vkus jediným legitimním měřítkem hodnocení architektury, ostatní měl za irelevantní (symbolické asociace, technologie, moralizování a domnělou pokrokovost). Humanismem v architektuře rozuměl to, že při vnímání stavby vzpomínáme na vlastní tělesné zážitky, v jejích tvarech hledáme a reflektujeme ty pozitivní. Zážitek z architektury je méně intenzivní než přímý tělesný zážitek, zato jsme schopni vychutnat si ho komplexněji a déle. Podle Scotta má architektura vizualizovat řád v přírodě, který instinkt vyhledává, poněvadž „řád je vzorcem lidské mysli“. Ale řád sám o sobě nezaručuje pocit krásy, k tomu je nutný styl – důslednost, jež v přírodě chybí. „Styl prostřednictvím soudržnosti subordinuje krásu vzorci mysli, a tak činí prezentované naráz pochopitelným.“ Opozicí humanismu v architektuře jsou „chaos“ a „nehumánní řád“. I.3 Modernistický dějepis umění Tradicionalistické preference, prostor, tělo, řád, vcítění – tato kombinatorika estetické volby, teoretických pojmů a metodické matrice spojuje Wölfflina a Scotta s dalšími významnými protagonisty dobové rozpravy o architektuře – s německým architektem a teoretikem G. Semperem nebo historikem architektury A. Schmarsowem. Opačný přístup, usilující o vytěsnění estetizujících a biologizujících konceptů z dějepisu umění, souvisí se snahou obhájit modernistické umění, kde se s pojmy jako krása nebo vkus pracuje obtížně. Pokud chcete do kánonu umění zařadit díla, jež většinovému publiku připadají chaotická nebo primitivní, vyvolaly by biologizující paralely podezření, že úměrně chaotický a primitivní je rovněž váš vnitřní svět. Badatelé, kteří avantgardní artefakty akceptovali jako součást umění, převedli percepci forem z individuálního a biologicky založeného fenoménu na záležitost dočasné a reverzibilní kolektivní konvence. Historický relativismus se však ukázal být klamem: neumožnil historikům umění oddělit stylové záliby od bádání, jak žádal průkopník vídeňské školy dějin umění M. Thausing (1873), nýbrž posloužil k propagaci ideje nového slohu naší doby (M. Dvořák, W. Worringer). Podle Worringera se u moderního člověka prosazuje namísto vcítění instinkt abstrakce, popírající význam viditelného světa a jeho harmonii. Modernistická historiografie architektury se nestala méně normativní než historiografie uznávající klasickou normu. Jen se předpis kvality profiloval jinak než explicitním definováním krásy: buď pomocí negace konkurenčního (tradicionalistického) ideálu, nebo zdůrazňováním kritérií pokládaných Scottem za falešná. Zatímco historik-tradicionalista vybírá na základě referencí k osvědčeným vzorům (autor je téměř tak dobrý jako Michelangelo, nebo jej v určitém ohledu překonává), modernista buď

9

srovnává s modernistickými vzory (Le Corbusier), anebo věští budoucí úspěch (autor navrhl nevídané řešení, které publikum ocení, až si na ně zvykne). I.4 Dějepis umění ve sjednocené vědě Teorie vcítění se stává znovu populární od 90. let 20. století. Navazují na ni uměleckohistorické přístupy tzv. neuroarthistory a world art studies. Neuroarthistory využívá poznatků vědy o mozku k výkladu historických skutečností souvisejících se vznikem uměleckých děl, zatímco world art studies představují spíše zastřešující rámec vědy o umělecké aktivitě, spojující v jedno estetický, historický a evolučně-biologický přístup. Zapadá to do vzrůstajícího úsilí o sjednocení poznání v hierarchické vědecké struktuře, vyrůstající ze základny přírodních věd a dodržující dvě pravidla: testovatelnost tvrzení a jazyk kompatibilní s jazyky ostatních oborů. Protagonisté těchto tendencí z řad historiků umění jsou opět milovníky klasiky (J. Onians), kdežto jejich odpůrci neskrývají modernistické preference. Bylo by však chybou klást otázku po objektivitě či subjektivitě dějepisu umění jako buď/anebo ve prospěch jedné ze stran. Srovnání výkladů renesanční architektury v podání tradicionalisty G. Scotta a modernisty R. Wittkowera ukazuje, že se nevylučují, nýbrž doplňují. Oba usilovaly o objektivitu, tedy verifikovatelnost, oba byly subjektivní v tom smyslu, že jejich hypotézy, metody i závěry závisely na vnitřním nastavení autora. Publikum musí počítat s tím, že stylová preference a způsob prožívání kontaktu s uměleckým dílem u historika (teoretika, kritika) umění nejsou odděleny od jeho preferované odborné metodologie. Na obojí lze nazírat jako na projev specifické konfigurace autorova mozku a těla a jeho úsilí o rovnovážnou interakci se světem. Jelikož se potvrzuje, že vkus je primárně založen biologicky, nelze ani zabránit jeho promítnutí do uměleckohistorické práce, ani úplně dekonstruovat nalezené kombinace mentálních vzorců, jen zčásti vědomých. Jejich precizní analýza a racionální rekonstrukce však prohloubí naše poznání toho, jak funguje umění v lidském životě, či obecněji, jak a proč člověk přetváří své životní prostředí. To je také ambice této knihy.

Luis Moya Blanco, kampus Dělnické univerzity, Gijón, 1946–1957.

10

II VĚDECKÁ TEORIE ARCHITEKTURY, JEJÍ MOŽNOSTI A LIMITY: NIKOS SALINGAROS A STRUKTURÁLNÍ ŘÁD II.1 Architektura a teorie architektury Aby byly dějiny architektury víc než jen kronikářstvím, potřebují teoretické zázemí. Dějiny vylíčené v této knize se opírají o práci amerického vědce N. Salingarose (narozen 1952), která představuje nejdůmyslnější aktualizaci teorie vcítění v současné rozpravě o architektuře. Salingaros, původně fyzik a matematik, chce vybudovat univerzální teorii architektury. Zakládá ji na dvou premisách: (1) Otázka, proč se stavba jednotlivci líbí nebo nelíbí, je nejnaléhavějším tématem; (2) pouze teorie, jejíž reflexivní (čistá) i aktivistická (praktická) formulace je postavena na racionální odpovědi na danou otázku, zasluhuje přívlastek vědecká. V této druhé části knihy jsou shrnuty podstatné rysy a výhody Salingarosovy teorie. Nejprve se vysvětlují základní pojmy, s nimiž se bude pracovat: teorie architektury, estetika a architektura. Teorií se rozumí „systém architektury, který se opírá o estetické kategorie“ (H.-W. Kruft). Přitom teorie má oproti estetice normativní výstup (R. Scruton) – neobjasňuje pouze, jak se věci mají, ale radí, jak by se měly dělat. Klíčovým problémem je přetrvávající nedůvěra ve vědecké uchopení krásy. Ke zdrženlivosti vede silná emocionální odezva a interpretace vysloveného estetického soudu jako vyjádření spojenectví nebo agrese. Konfliktní potenciál estetické rozpravy poukazuje ke značnému významu, který se jí přikládá. Teze o nutnosti postavit vědeckou teorii architektury na estetickou bázi tím získává na váze. Výběr architektury pro tato obecná zkoumání se zdá být výhodným pro její poměrně jasné vymezení. Architekturou se rozumí veškeré umělé útvary, vyznačující místo vhodné pro očekávané soukromé nebo sdílené aktivity, s minimem sporných prvků (například odhalené potrubí plynovodu). Za neobhajitelné se pokládají strategie vylučování, omezující tuto množinu na základě svévolného stylového výběru (akademická tvorba proti vernakuláru apod.). II.2 Vědecká teorie architektury podle Nikose Salingarose Salingaros vychází z přesvědčení, že architektura se může stát disciplínou, založenou na experimentálně verifikovatelných principech (kniha A Theory of Architecture, 2006). Stavba má být maximálně emocionálně a fyziologicky výživná. Proto je třeba zjistit, co mají společného objekty z různých epoch a kultur, pokládané shodně za krásné, a proč na druhou stranu vznikají budovy nepříjemné. Fyzika a biologie poučují, že se ve světě na všech úrovních (od mikročástic po makrosystémy) prokazuje existence „strukturálního řádu“. Tento řád závisí na lidském vnímání a rozumí se jím dělení celku podle tří zákonů: řádu malého měřítka, řádu velkého měřítka a přirozené hierarchie měřítek. Tradiční stavby všech stylů obvykle dodržují všechny tři zákony. Hodnocení vyplývá z emocionální odezvy: oceňujeme propojení strukturálního řádu s námi a s přírodou – za krásnou nebo přirozenou se pokládá budova, kde se strukturální řád uplatňuje výrazně ve všech třech zmíněných úrovních, bez ohledu na styl. V modernistických stavbách bývá strukturální řád redukován nebo popřen, a to trojím způsobem: zrušením malého měřítka (odstraněním ornamentálního členění), velkým skokem mezi měřítky nebo zrušením přehledného rozlišení měřítek. Vnímání strukturálního řádu je mozku vlastní a vyplývá z potřeby organizovat informace (zabránit informačnímu chaosu) a z potřeby propojit se se světem a nalézat v něm význam (nebýt izolován). Strukturální řád se projevuje ve všech komplexních soustavách, například v přírodních ekosystémech. Jednotlivé články se pokaždé navzájem přizpůsobují, podporují a vylaďují k harmonickému souznění – hovoříme o hierarchické kooperaci a organizované komplexitě. Teorie informace, věda o mozku, environmentální psychologie a neuroestetika dokazují, že lidskému kognitivnímu aparátu, vitalitě a výkonnosti prospívá

11

ornament, barvy a fraktální členění s jasným ohraničením článků a měřítek. Harmonické prostředí, tedy takové, které je sjednoceno strukturálním řádem, napodobuje strukturu inteligentní mysli – Salingaros hovoří o „intelligence-based architecture“. „Geometrickým fundamentalismem“ potom označuje prosazování architektury holých těles bez fraktálního členění (geometrická abstrakce, minimalismus, dekonstrukce). Pomůckou pro projektování má být rozlišení dvou jazyků architektury, jež společně utvářejí „adaptivní design“: „pattern language“ a „form language“. První značí sadu adaptivních vzorců, kombinujících geometrické předpisy se sociální praxí, druhý sadu forem a způsobů jejich spojení, tedy styl v užším slova smyslu. II.3 Christopher Alexander a nalézání řádu v architektuře, přírodě a lidské mysli Salingarosova teorie vychází z nauky C. Alexandera, matematika a architekta. Alexanderovo dílo má dva vrcholy, knihu A Pattern Language (1977) a tetralogii The Nature of Order (2002–2005). První titul pojednává o vzorcích pro města, budovy a konstrukce, druhý o „životu“, „centrech“ a o „transformacích zachovávajících strukturu“. Život podle Alexandera není jen vlastností organismů schopných reprodukce. Projevuje se v procesu postupného dělení a slučování, jehož výsledkem jsou pole organizované síly – centra. Vzhled živých struktur charakterizuje 15 vlastností (např. lokální symetrie, silná centra, okraje). S rostoucí hustotou center a jejich vzájemnou kooperací („wholeness“) roste intenzita života a současně, u vnímajícího, pocit krásy. Přirozený řád světa je dynamický a konzervativní zároveň: centra mají tendenci se množit a navzájem posilovat v účinku, systém se zbavuje chyb a uchovává maximum pozitivního. Takovým centrem je i lidská bytost. Estetické hodnocení jevů závisí na tom, do jaké míry tyto jevy zrcadlí lidské já. Za živé nebo zdravé se pokládají artefakty, jejichž tvůrce napodobil „proces vytváření života“ v přírodě a vytvořil (pomocí jazyka vzorců a jazyka forem) silná centra se všemi patnácti požadovanými vlastnostmi. Z významných historiků umění mají Alexander a Salingaros nejblíže k E. Gombrichovi a R. Arnheimovi – ti také analyzovali „centra“, „vzorce“ a „smysl pro Řád“. Jejich teze zapadají do poznání formulovaného evoluční biologií, tvarovou psychologií a neurovědou. Podporují hypotézu o „biofilii“ (E. Wilson), podle níž jsou lidské bytosti geneticky predisponovány k preferenci struktur společných všem živým organismům. Biofilní architektura má terapeutické dopady oproti monotónnímu nebo chaotickému prostředí, jež spouští stresovou reakci, podvazuje rozvoj inteligence, zhoršuje imunitu a prodlužuje hojivé procesy po zranění. Tradiční architektura zásadám biofilie odpovídá, a proto se obvykle líbí. II.4 Možnosti vědecké teorie architektury Neurobiologický a matematický výklad přitažlivosti tradičních staveb představuje zásadní výzvu pro projektanty a kritiky architektury, pro památkovou péči a péči o životní prostředí. Jak tvarovat nové, aby ladilo s okolím? Metodou má být „algorithmic sustainable design“ – návrh v postupných krocích, vylučujících předvídatelné nedostatky. U novostaveb je obecně žádoucí potlačení geometrické jednoduchosti fraktálním rozčleněním, zapojení přírodních materiálů a zeleně a respektování lokálních zvyklostí. Na stylu nezáleží, Salingarosova měřítka splňuje také „adaptivní modernismus“ (secese, art deco apod.). Památkářům poskytne jeho teorie přesvědčivé argumenty proti estetickým kolizím nebiofilních novotvarů s harmonickými celky. Co se týče vědeckosti, revidovaná teorie vcítění splňuje potřebné nároky: má testovatelné metody i závěry a umožňuje předvídání proměn komplexních systémů s vysokou mírou přesnosti (J. Diamond). Konkurenčním teoriím architektury se to daří obtížněji: čelné místo mezi nimi zaujímá tzv. dekonstrukce, zdůrazňující disharmonii v architektuře i ve světě obecně (P. Eisenman). Ovšem existenci takových preferencí může teorie vcítění také objasnit, jelikož se nemusí vázat výlučně na tradicionalistický vkus. Krása naplňující modernistická (dekonstruktivistická) kritéria je rovněž výsledkem úsilí o souznění já a ne-já na základě interakce

12

genetického hardwaru, získané zkušenosti a vnější situace. Jestliže se za krásné pokládá to, co rezonuje s osobním ideálem fungování těla, a hraje-li přitom rytmus a tempo dýchání a přemísťování významnou úlohu, pak nutně zůstávají jemné finesy tradiční architektury automobilistům a stresem sužovaným moderním lidem nepřístupné. Naopak v detailu úsporná, zatímco v objemu velkolepá forma minimalistických nebo dekonstruktivistických staveb jako by měla zapůsobit na diváka, jemuž technologie dopřává percepci z přirozeně nedostupných pozic či v přirozeně nedosažitelné rychlosti. II.5 Otázky pro další výzkum Návrat k přírodovědě v teorii architektury se prosazuje nejen díky přitažlivosti posledních výsledků biologických disciplín. Vyplývá ze situace, kdy se kvalita a rozmanitost lidského života a životního prostředí stala hlavním tématem. Toto téma je natolik univerzální a komplexní, že dílčí oborový přístup, jakož i aktivismus v úzce stranickém pojetí k jeho řešení nedovedou pozitivně přispět. Jak se teorie vypořádá s fenomény, které nezapadají do ideálního modelu světa? Jak to, že se lidem líbí něco, co jim podle seriózních zjištění neprospívá? Zkušenosti s tzv. neurální plasticitou (přizpůsobivostí mozku) vedly lékaře (O. Sacks) k opatrnosti při stanovování normy zdraví oproti nemoci, proto je nutno pečlivě individualizovat rovněž u architektonických preferencí a konkrétních projektů. Možná se mozek preferováním primitivismu v architektuře brání před přehřátím. Objem vizuálních informací, které dokáže zpracovat, není totiž neomezený a vnímání je čím dál více vytíženo množstvím alternativních manifestací organizované komplexity, například v široké nabídce spotřebního zboží nebo ve virtuální realitě. Není vyloučeno, že myslí rezistentních vůči kráse tradiční architektury bude přibývat, byť se budou jejich individuální důvody různit. Pro poznání příčin tohoto trendu je nezbytné ještě mnoho vykonat. Salingarosova teorie každopádně poskytuje metodický rámec pro budoucí zpřesňující výzkum. Podle architekta L. Kriera (2009) problém nespočívá v estetice geometrické abstrakce jako takové, nýbrž v tom, že její protagonisté často nejsou ochotni, či spíše schopni integrovat ji nenásilně do souvislé struktury podoby světa – stejně jako to neumí se svou rétorikou v rámci rozpravy o světě. Snad právě zvládnutí dovednosti vytvářet soudržné a harmonické celky, fyzické i mentální, znamená překročení hranice, za níž se prostá lidská aktivita stává uměním a architektura kvalitní architekturou, nebo mínění o architektuře součástí její (vědecké) teorie.

Město Hvar, ostrov Hvar. Komplexní a intenzivní strukturální řád.

13

III SVĚTOVÁ ARCHITEKTURA VE 20. A 21. STOLETÍ: NEPŘERUŠENÁ TRADICE

Edwin Lutyens, administrativní budova Britannic House, Londýn, 1924–1927.

14

III.1 Leitmotiv dějin novější architektury Třetí části knihy přináší dějiny tradicionalistické architektury od konce 19. století do prvního desetiletí 21. století. Nejprve se diskutuje, zda existuje nějaký jev důležitější než všechny ostatní, klíčový pro charakteristiku rozdílu stavu architektury v roce 1900 a 2011. Může to být nárůst počtu staveb? Historik, který by leitmotiv spatřoval v kvantitě, by svůj výklad musel zaměřit na faktory, které početní nárůst umožnily. Šlo by o industrializaci, typizaci, zavádění levných a snadno tvarovatelných materiálů, zrychlení a zlevnění dopravy. Z dějin architektury posledního století, zacílených na vysvětlení nevídaného nárůstu počtu staveb, by však vypadla většina z toho, co se považuje za architekturu zasluhující dodatečný komentář, ať už jakkoli hodnotově orientovaný. Za nejvýznamnější fenomény by se pokládaly ty nejčastěji opakované. Jazyk forem – sloh – by v takových dějinách platil za marginálii a úlohu klíčové motivace jejich proměn by sehrál sociální konformismus. Ten sám o sobě ovšem specifika architektury posledního století sotva vysvětlí. Zvažuje se, zda se rozhodující historický posun neodehrál ve věci rovnoměrnější distribuce komfortu. Co má však architekt společného s rozvodem dálkového topení, minimální povolenou plošnou výměrou ložnice nebo levnými hypotékami? Toho všeho lze pohodlně dosáhnout bez něj, v důsledku technologického vývoje nebo politickými či zdravotnickými normami. Rovněž historiografie koncentrovaná na sociální pokrok selhává kvůli nemožnosti skloubit masovost a exkluzivitu. Vhodný nástroj pro dějepis architektury propojující kvantitativní a kvalitativní hledisko nicméně nabízí Salingarosova teorie. Zásadní změnu v architektuře po roce 1900 v obou ohledech představuje totiž redukce vizuální reprezentace strukturálního řádu. Dějiny novější architektury jsou zde proto uchopeny jako dějiny redukce strukturálního řádu a dějiny tradicionalistické architektury jako dějiny vzdoru vůči této redukci. III.2 Strukturální řád v tradiční architektuře Razantní úbytek strukturálního řádu po roce 1900 nemá historické srovnání. Podobně ubývá biodiverzity a rozšiřují se zóny bez života. Kvantita zde podmiňuje kvalitu: přemnožení jednoho z členů (člověka, prefabrikátů) má za následek ochuzení rozmanitosti celku. Uchování strukturálního řádu – harmonie – v architektuře se zdá být jednodušší na venkově nebo v malém městě než v megalopoli. Žádný předmodernistický styl nebo lokální vernakulár nepostrádá strukturální řád, odlišují se však jeho intenzitou. Tempo, jakým se strukturální řád v architektuře prosadil a jak jeho vyjádření získalo na složitosti, je obtížné určit. Nejstarší monumentální architektura byla strohá (megality, pyramidy), zatímco obytné stavby byly přirozeně členité – zdá se, že se harmonie do architektury nedostala v důsledku rozvahy o řádu, nýbrž spontánně, díky nevědomé reflexi přírody, tedy díky vcítění. Nelze zaměňovat řád vytvořený v důsledku vcítění s vědomou snahou napodobit řád přírody. Tzv. přírodní národy naopak dávají zdobením najevo svou distanci od přírody. Měřítko kultovních staveb humanizovali antičtí Řekové. V poantické tradici se sklon ke geometrickému fundamentalismu až do 19. století projevoval zřídka, u hrobek, opevnění, rezidencí vladařů nebo mocenských úřadů, zejména při zdůrazňování autority. Monumentalita se ovšem nemusela vylučovat s harmonií celku. Analýzy Dóžecího paláce v Benátkách a paláce Karla V. v Alhambře dokládají komplexnost umění kontextuálního navrhování. Samotný jednoduchý geometrický objem nepředstavuje závadu. Neplatí také, že by problém disharmonie celků nastal teprve s modernistickými vstupy (například ve funkcionalistickém nebo minimalistickém stylu) do historického okolí a že by jej šlo v principu vyřešit klasickým nebo jiným ad hoc adekvátním stylovým revivalem. Tzv. historické styly spolu neladí automaticky, aniž by se dbalo na vzájemné přizpůsobení geometrického rozvrhu pohledových partií.

15

III.3 Architektura v 19. století V 18. století a zejména v 19. století se v evropské architektonické praxi prosazují změny vedoucí k úpadku smyslu pro celek a ke zrychlenému vytrácení strukturálního řádu. Patří k nim profesionalizace vzdělávání, vytvářející bariéru mezi odborníkem a laikem, a byrokratizace stavebního procesu, oslabující osobní odpovědnost. Nebezpečí monotonie narůstá s typizací a industrializací výstavby; potvrzuje se však i opak, že totiž prefabrikace, rychlost a láce nemusí být s kreativitou v rozporu. Princip volné soutěže na jednu stranu zachraňuje architekturu před jednotvárností, na druhou stranu zpochybňuje normy a nechá vedle sebe znít různě vyzrálé názory stejně intenzivně. Debata se politizuje a trivializuje. Architekti zažívají pocit krize. Snaží se skloubit protichůdné principy (nadčasový kánon se slohem naší doby, krabicový objem s přebujelým ornamentem) anebo staví extrémy proti sobě. Geometrický fundamentalismus nachází svůj komplement v teorii o picturesque jako alternativní kategorii pozitivního estetického prožitku vedle prožitku krásy. Klasickou normu v architektuře podrývá též malířské vidění (krajinářství, impresionismus, neoplasticismus). Kontrasty se zdůrazňují též v urbanismu: nové celky jsou komponovány jako volné skrumáže objektů, anebo se do stávajících struktur vkládají oázy divočiny. Obojím se vykročilo směrem k dezurbanizaci. Významně tomu napomohla proměna sociálních zvyklostí, kdy veřejná plocha přestala představovat polyfunkční komunikační prostor a místo toho začala být chápána jako mezera pro přemísťování. Nový řád přitom není spojen s vertikálním rozměrem. Na převýšené budovy byl člověk zvyklý. Ani velké kovové budovy nebyly v rozporu s tradičně cítěnou harmonií, jejich článkování totiž vycházelo z hrázdění a klasických sloupových řádů. Zásadní změnu však znamenalo zavádění horizontálně rozloženého bloku ve městech, který zde narušil zažité způsoby vnímání a zrychlil rytmus a tempo pohybu. III.4 Americká renesance a hnutí za krásné město Milník v dějinách architektury USA a zároveň přelom v dějinách tradicionalistické architektury znamenala světová výstava v Chicagu 1893. Výstavní pavilony byly provedeny v evropských tradičních stylech a uspořádány v monumentální pravidelné kompozici na způsob panovnických zámků (D. Burnham, F. L. Olmsted, R. M. Hunt, C. F. McKim). Jejich úspěch vedl k tomu, že (1) se klasicismus Beaux-Arts stal nejoblíbenějším stylem v USA až do třicátých let 20. století; a (2) správy amerických měst, do té doby obvykle spokojené s roštovým půdorysem, začaly přemýšlet o esteticky náročnějším urbanismu a jeho uživatelských výhodách, včetně psychologických, sociálních a morálních. První trend je známý jako American renaissance, druhý jako City Beautiful movement. Americkou renesanci podnítil zájem bohatých Američanů o uměleckou reprezentaci a evropskou kulturu, podpořený intelektuály a architekty, kteří v Evropě, zvláště ve Francii a Itálii, studovali klasické umění. Styl a vkus pomáhali tříbit vlivní znalci umění (B. Berenson, G. Scott), používaly se dekoratérské příručky, nejprve přeložené (J. Falke), posléze původní americké (O. Codman, Jr., a E. Wharton). Americká renesance nebyla zatížena pesimismem a historicko-filozofickou spekulací: důraz se kladl na krásu a její význam pro individuální i veřejné blaho, čímž se rozumělo potěšení stejně jako finanční výdělek. Měla demokratický charakter: estetický ideál zůstal stejný napříč majetkovými a vzdělanostními vrstvami, nevázal se ani na žádný specifický světonázor nebo životní postoj. Sdílení estetického ideálu bylo podstatné u veřejných staveb a především v městském plánování. Pro hnutí City Beautiful bylo charakteristické chápání města jako propojeného celku a současně jako vrcholného uměleckého díla. K nejvelkorysejším realizacím patřilo dokončení centrální osy ve Washingtonu, D.C., (The National Mall) a The San Francisco Civic Center (A. Brown, Jr.) nebo areál vládních budov v jihoafrické Pretorii (H. Baker).

16

III.5 Tradicionalistická reforma na přelomu 19. a 20. století v Evropě Modernistickým kritikům (L. Sullivan) unikal radikální reformní náboj v americké renesanci a City Beautiful. Obě strany shledaly umělé životní prostředí vybudované v průběhu 19. století úhrnem nehezkým a chtěly tento stav napravit. Zatímco však modernisté toužili začít na vyčištěném stole, druzí volili, řečeno s C. Alexanderem, cestu transformací uchovávajících strukturu. Mělo se vybrat a přizpůsobit to nejlepší z osvědčeného. Můžeme hovořit o tradicionalistické reformě. Jejím nejdůležitějším rysem byl důraz na to, co je vidět ve veřejném, sdíleném prostoru. Hnutí za krásné město navíc získávalo energii zdola, z občanských iniciativ. Šlo mu nejen o ozdobené budovy a kašny, ale též o parky k rekreaci a dětská hřiště. Mělo předchůdce v lokálních snahách o kultivaci vesnic (village improvement movement). Tyto proudy se demokratismem, komplexním environmentálním zaměřením a jistou spontánností podobaly hnutí za ochranu domoviny, které se souběžně rodilo v různých evropských zemích. Metropolitních čtvrtí v duchu City Beautiful však v Evropě mnoho nevzniklo (Císařské forum ve Vídni, císařská čtvrť ve Štrasburku). Někteří významní protagonisté americké renesance v Evropě projektovali, a to většinou pro americké klienty (McKim, Mead & White, Delano & Aldrich, D. Suarez, D. Burnham, J. R. Pope nebo W. Warren). Za specificky americké téma byl pokládán mrakodrap. V Evropě se prosazoval obtížně – kritikové mu vyčítali cizí původ a údajně nedostatečnou uměleckou úroveň. První evropské mrakodrapy byly ve srovnání s americkými velmi nízké (Bílý dům v Rotterdamu, 1897–1898). Strukturální řád v západní architektuře bylo možné udržet různými cestami. Jednu představovala práce se stylem: rozvíjení Beaux-Arts a vernakuláru nebo vynalézání nových, adaptivních stylů. Osobitý evropský přínos znamenal výzkum a rehabilitace městského pattern language. Klíčový je zde příspěvek rakouského architekta C. Sitteho. III.6 Rudolf Eitelberger a Camillo Sitte C. Sitte vystudoval architekturu u renesancisty H. Ferstela, zároveň navštěvoval uměleckohistorické přednášky R. Eitelbergera. Eitelberger usiloval všestranně o umělecký rozvoj Vídně: tvrdil, že architektura má a může přispívat k „fyzickému a psychickému zdraví“ obyvatel a kultivovat jejich patriotismus a morálku. Preferoval rodinné domy proti blokové činžákové zástavbě a doporučoval výtvarné sjednocení urbanistických celků. Pomohl Sittemu na post učitele a sdílel s ním nejen názory na architekturu, ale též důvěru v přírodovědecky založenou estetiku (jeho žákem byl také jeden z průkopníků teorie vcítění R. Vischer). Sitteho kniha Stavba měst podle uměleckých zásad (1889) má pro urbanismus podobný význam jako Scottova Architektura humanismu pro architektonické tvarosloví. Jádro problému (jako později Salingaros) viděl Sitte v tom, že „krása“ a „harmonie“ nejsou slučitelné s „krabicemi“ a „prostorovým rozpadem“. Stejně aktuální je též Sitteho recept na správné řešení: modelovat prostor jako koherentní a srozumitelný celek, kde se jednotlivé části budou vzájemně podporovat a vyvažovat. Šlo mu o hájení práva uživatele města být co nejméně neurotizován ve veřejném prostoru (ošklivostí, nudou, dezorientací, agorafobií) a o efektivní nakládání s prostředky investovanými do jeho vzhledu. „Právě ve městech má umění své plné a úplné oprávnění, neboť jde o umělecké dílo, které působí na velkou většinu obyvatelstva každým dnem a hodinou.“ Sitte věřil ve zdravé instinkty při formování vkusu. Za primární příčinu toho, proč jsou „motivy moderní stavby měst … strašlivě chudé“, pokládal myšlenkový zkrat v uvažování těch, kdo mohou věci ovlivnit. Všichni, konstatoval, vnímají působivost starých měst, avšak autority odmítají empirická zjištění a popírají možnost, že by tradice mohla poskytnout pravidla pro budoucnost. Podle Sitteho k nim patří vyvažování monumentálních a malebných motivů, uzavírání pohledových os, užití interiérových prvků (schodišť, mobiliáře) venku nebo podřízení zeleně uměleckému záměru.

17

III.7 Urbanistická syntéza a Werner Hegemann Už před Sittem se objevily hlasy obdivující krásu starých měst. Zájem krále Ludvíka I. Bavorského o ochranu Norimberka stál ve 20. letech 19. století u kořenů plošné památkové péče vůbec. J. Ruskin opěvoval Benátky a G. G. Ungewitter navrhoval nepravidelně modelované ulice v hrázděném slohu. Recepce Sitteho měla zpravidla výběrový či hybridní charakter. Za největší město – a jediné velkoměsto – kde se sitteovské ideje aplikovaly ve velkém, je pokládán Mnichov (T. Fischer). O. Wagner ve Vídni sice hájil „krásu rovné ulice“, doporučoval však jako Sitte studium barokních kompozic. V první polovině 20. století se rozšířil tzv. reformovaný městský blok, kde se malebná modelace hmot pokoušela esteticky uplatnit bez opory v ornamentu. Reformovaný blok respektoval geometrii městské tkáně, navíc ji obohatil o nové ulice a náměstí. Sitteovské ideje pomohly také organizovat zahradní města, jež jinak směřovala k dezurbanizaci (R. Unwin). Do USA se Sitteho myšlenky dostaly zásluhou J. Nolena a především W. Hegemanna. Kniha The American Vitruvius: An Architects’ Handbook of Civic Art W. Hegemanna a E. Peetse (1922) představuje obrazový atlas tradicionalistického urbanismu. Pojem civic art vzešel z hnutí City Beautiful: znamenal „umění pro dobro komunity“ (C. M. Robinson), respektive „architekturu jako vůdčí umění, které koordinuje ostatní umění“ (American Vitruvius). Úkolem architekta je, aby, podoben lékaři, čelil „nejvíce smrtelné nákaze – ošklivosti moderního města“. Hegemann usiloval o syntézu Sitteho rad s idejí zahradního města a City Beautiful. Připojil nová témata jako univerzitní kampusy a downtown s mrakodrapy. Tak jako Sitte, ani on neargumentoval nostalgicky, nýbrž pomocí psychologie vidění. Věřil, že člověk má „vnitřní smysl pro geometrii, podnícený univerzální touhou vidět řád ve světě“. Akceptoval snahy o nový sloh, secesi však měl za nevkusnou a radil opouštět tradici opatrně: „‚Styl‘ je základem harmonie, bez níž je silné společenské umění nemožné.“ III.8 Secese Co měla secese společného s tradičními styly a v čem se od nich lišila? Její program byl modernistický, podobně jako programy následujících avantgardních stylů: šlo o sloh naší doby, pravdu, výraz funkce. Na rozdíl od nich však secese hned získala popularitu, díky nacionalistickému a tradicionalistickému zakotvení. Publikum žádalo antiklasické, regionální formy. S příměsí módních japonských inspirací vznikly dvě nové ornamentální soustavy: křivkovitá florální a pravoúhlá geometrická. Jejich vytvoření vyžadovalo ovládnutí zákonů kompozice slohu a znalost slohových prvků všemožných tradic. Pro architekty vyškolené v BeauxArts to nebyl problém; proto si secese udržela vysokou výtvarnou kvalitu rovněž ve standardní výstavbě, na rozdíl od pozdějšího geometrického modernismu, ale také oproti předtím preferované činžákové renesanci. Většina secesních staveb se začleňuje bezbolestně do jakéhokoli kontextu, díky promodelovaným siluetám a asymetrickým motivům jakoby šitým místu na míru. Potíž nastane, když se architekt snaží netradiční dekorativní schéma – biomorfní nebo rastrové – aplikovat ve vyšších úrovních měřítek; když usiluje o to, aby velké hmoty vypadaly jako zvětšené přírodní útvary, věci nebo geometrické předlohy. Na naturalismus v drobném měřítku byl divák zvyklý, ne však na stavby vypadající jako koláže z napodobených rostlin, zvířat, orgánů nebo předmětů (A. Gaudí). Akcentování lidské tělesnosti se začíná vykládat rozdílně: pro tradicionalisty – tehdejší i ty dnešní – platí architektura za metaforu toho, jak mozek reflektuje tělesné pochody a interakci organismu s okolím; exponenti biomorfní architektury – ať secesní, nebo současné – v ní vidí monumentální zrcadlo tělesných tvarů. Takto chápaná mimesis vede posléze k vytváření izolovaných amorfních superobjektů postrádajících rozlišení měřítek (F. Gehry, S. Calatrava). Pokud je však hierarchie měřítek zachována, nedostává se nový sloh se strukturálním řádem do rozporu (art deco).

18

III.9 „Nová tradice“, hnutí za ochranu domoviny a Paul Schultze-Naumburg Pojem „Nová tradice“ (H.-R. Hitchcock) označoval proud usilující o inovaci architektury tím, že se z tradice vyhmátnou „elementární“ (C. Holden) motivy a spojí se s novými konstrukcemi a materiály. Reformní záměr a snahu o nalezení střední cesty mezi Beaux-Arts a geometrickou abstrakcí ilustruje dílo německého architekta a teoretika umění P. Schultze-Naumburga. V sérii knih Kulturarbeiten (1901–1917) dokazoval, že v druhé polovině 19. století došlo k patologickému narušení „zdravého“, „harmonického“ nebo „organického“ vztahu člověka k prostředí. Rozvinul klíčová témata dnešního tradicionalismu: biofilie, jazyk vzorců, význam měřítka, dezurbanizace, život jako výraz estetické kvality. Stal se spoluzakladatelem hnutí za ochranu domoviny (Heimatschutz); domovinou se mínilo životní prostředí jako celek. Styl prosazovaný hnutím byl později nazván Heimatstil – nabízel extrakty charakteristických lokálních motivů s decentními detaily. Schultze-Naumburg očekával podporu nacionálně socialistických politiků, ale nezískal ji. Autoritářské režimy v Německu i Itálii se stavěly negativně k tradicionalistické reformní architektuře stejně jako k historické výstavbě. Hitler žádal budovy, z nichž „musí být patrné, že jsme [je] stavěli v naší době a naším stylem“. Scénu ovládla, tak jako v demokratických státech, odlišná tendence, nacházející řešení v redukci řádu drobného měřítka (tzv. stripped classicism – O. Wagner, A. Perret, P. Bonatz). Idea abstrakce, respektive zviditelnění podstaty na úkor údajně nadbytečného slohového balastu, se stala klíčovou v architektonickém myšlení 20. století. To platilo jak pro aktéry Nové tradice, tak pro avantgardisty, kteří podstatou mínili nejprve funkci a posléze třeba prožitek existence. Někteří avantgardisté převzali z Nové tradice víru ve ztotožnění zjednodušeného řádu s řádem jako takovým, a přesvědčení, že lze tvořit tradičně i ne-tradičně zároveň (moderní klasicismus – Mies van der Rohe). III.10 Tradicionalismus v britské a španělské architektuře první poloviny 20. století Důsledný tradicionalismus rozmanitě kombinoval Beaux-Arts, vernakulár a podněty adaptivního modernismu. Vzkvétal nejvíce v místech kulturně různorodých a tam, kde stavebníkům záleželo na vnější reprezentaci a kde panoval pestrý pouliční ruch (USA, latinské země, přístavy). Dokončilo se a rozestavělo několik obřích katedrál. V Evropě si tradicionalističtí architekti udrželi vůdčí pozice do počátku třicátých let ve Velké Británii a v Itálii a do poloviny padesátých let ve Španělsku, Slovinsku a v Sovětském svazu. Pokaždé nalezneme dva základní motivy pro setrvání u Beaux-Arts: estetický (pro preferenci internacionálního klasicismu) a vlastenecký (recepce folkloru). Jedno se doplňovalo s druhým, což platí i pro tradicionalisty 21. století, s tím rozdílem, že nacionalismus nahradila neagresivní vize hierarchického rozlišení klasického jazyka pro veřejné budovy a vernakuláru pro privátní stavby. Tradicionalistickou ikonou se stal britský architekt E. Lutyens. Měl jedinečný talent kombinovat a inovovat vzorce i formy (urbanismus Nového Dillí). Při navrhování velkokapacitních kancelářských budov v Londýně dokázal, že stavební boom a přibližně dvojnásobné zvýšení hladiny zástavby nemusí při správné práci s měřítkem vést ani k narušení harmonie celku, ani k potlačení tradičních tvarových a významových dominant panoramatu. Ve Španělsku zase nejlépe rozpracovali americká témata kontextuálního mrakodrapu a main street s věžáky, zde zvané Gran Vía (A. Palacios). Španělsko vyniká též pestrostí regionálních stylů a jejich osobitých inovací (např. baskický revival), vedle herrerovského stylu, reprezentujícího stát za vlády F. Franca. Ve Španělsku vyrostla nejmonumentálnější realizace Beaux-Arts v Evropě za celé 20. století (výstaviště v Barceloně, J. Puig i Cadafalch, 1915–1929) i největší stavba západoevropského tradicionalismu po druhé světové válce, kampus Dělnické univerzity v Gijónu (L. Moya Blanco, 1946–1957).

19

III.11 Tradicionalismus ve slovinské a italské architektuře první poloviny 20. století Originálním klasicistou byl též Slovinec J. Plečnik. Spojoval vzory z architektury Středomoří a ze slovanského folkloru s podněty secese, expresionismu, art deco a funkcionalismu. Dosáhl více než kterýkoli jiný evropský architekt: změnil a do jisté míry určil vizuální obraz hned dvou metropolí, československé Prahy a slovinské Lublaně. Nezasáhl do siluety, sjednotil však podhoubí, ze kterého starší dominanty vyrůstaly. Vynalézavě bojoval se stereotypem, například využíváním odložených předmětů (lustry z mlýnků – kostel sv. Michaela, Crna Vas). Ve svébytné centrum tradicionalistické architektury se proměnil Řím. Reformní úlohu, kterou v Německu sehrál Heimatstil, zde zastalo barocchetto romano, styl odvozený z obyčejných staveb 17. a 18. století, tedy římského vernakuláru. Doporučoval je G. Giovannoni, významný též jako reformátor péče o historická města. Zde oproti plošné asanaci, prosazované Mussolinim, razil metodu tzv. „probírky“ („diradamento“), esteticky a sociálně citlivé modernizace formou opatrného a pozvolného vyladění nedostatků. Barocchetto dávalo novostavbám římskou ražbu a umožnilo jim splynout s okolím, přitom detail fasád nemusel být bohatý (a drahý), záleželo hlavně na modelaci hmot. Tento důraz spolu s důrazem na celek spojoval protagonisty barocchetta se Sittem, Hegemannem nebo soudobými španělskými a anglickými tradicionalisty a odlišoval je od tvůrců z předchozí generace. Pro nové obytné čtvrti doporučoval Giovannoni jinde nevídanou kombinaci principů zahradního města a kompaktního města se sitteovskou uliční sítí. Tak mělo zůstat zachováno lidské měřítko, výhody bydlení mimo centrum (více zeleně a prostor pro vlastní zahradničení) a zároveň mohly být aplikovány vzorce umožňující pestrý sociální život (římské čtvrti Aniene a Garbatella). V luxusním podání barocchetto soupeřilo výpravností s nejvýznamnějšími římskými paláci a kostely (A. Brasini, C. Broggi). III.12 Tradicionalismus v architektuře socialistických zemí V Sovětském svazu se tradicionalismus prosadil díky vkusu J. Stalina, vlivu architektů – předrevolučních klasicistů, antisemitismu obrácenému proti avantgardistům a kvůli nespokojenosti s jejich výkony a programem. Zatímco v avantgardistickém pojetí náležela novému, socialistickému člověku nová architektura a za minulostí se měla udělat tlustá čára, opačný názor viděl pokrok v tom, že estetický komfort, dosud vyhrazený aristokracii, se dopřeje nyní všem. Tradicionalismus obhajovala ideologie „socialistického realismu“. Mělo jít o tvůrčí metodu umožňující pružná řešení, kde šlo hlavně o socialistický „ideový obsah“. Promýšlel se také regionální výraz ve svazových a satelitních státech, mj. kvůli utlumení separatistických nálad. Využíval se tedy klasicismus i vernakulár. Specifické bylo rozvázání pout slohové volby s typologií stavby: malobytový dům mohl nést kolosální korintský řád, zatímco parlament folklorní motivy. Změnil se obraz řady sídel. Památkářská hlediska přitom hrála malou úlohu. Jelikož však odstraněné struktury nahradily struktury tradicionalistické, vázala se rozčarování hlavně na ztráty typologické (kostely), nikoli na estetiku celku. Novostavby byly monumentální, ale neztrácely humánní měřítko. Cenila se kreativita, „harmonie“ a „život“. Ve velkém měřítku se častěji než sitteovská malebnost uplatňovala symetrie, jako v americkém hnutí City Beautiful. Z vůle N. Chruščova se architekti museli v druhé polovině 50. let vrátit ke geometrické abstrakci. Přežily neblahé praktiky v rozpravě o architektuře: její politizace, strach řečníků a maskující newspeak. Občan viděl ničení tam, kde propaganda mluvila o budování, a profesionální sféra (včetně kritiky) ztratila kredit. V zemích, kde papírově všechno patřilo všem, všichni pracovali ve prospěch všech a vše se plánovalo, ve skutečnosti každý bojoval o kousek soukromí, spoléhal především sám na sebe a řešil životní záležitosti ad hoc. Život v tomto prostředí redukoval obecný vkus na minimum.

20

III.13 Triumf modernismu po druhé světové válce, dezurbanizace a postmoderna V nesocialistických zemích ovládl modernistický styl scénu díky tomu, že vypadal nově a levně a získal punc morální převahy nad nacismem a stalinismem. Módní úspěch spotřebních předmětů s bauhausovským designem pomáhal upevnit dobrou pověst architektury založené na týchž estetických zásadách. Moderně vypadající domácnost se stala součástí životního ideálu. K němu patřil, zvláště v USA, rodinný dům na předměstí. Tady nastala slohová kolize, poněvadž Bauhaus doporučoval pro domy krabicovité formy a vůči tomu měli klienti odpor. Developeři obytných satelitů proto ponechali tradiční slupku, avšak zjednodušili ji, aby se dala snadno sériově množit. Náznakově historizující pláště domků zatemňovaly genetické spříznění mezi suburbanizací a avantgardou. Rozšířilo se funkční zónování: administrativa vytlačovala z města bydlení, nákupy i zábavu. Kvůli drahotě pozemků byly tradiční domy v centrech demolovány a nahrazovány převýšenými hranoly, naopak levná půda v okolí sváděla k záboru ve prospěch přízemních staveb. Pro tento typ sídelní expanze se ujal výraz urban sprawl. Krajní schematičnost vzorců se tu spojovala s krajní nahodilostí, jako v socialistických městech s panelovými sídlišti. Dílčí kritiky ukázaly na sociální, ekologické a ekonomické potíže vyvolané dezurbanizací (J. Jacobs) a volaly po částečné rehabilitaci tradičních principů, zejména po zrušení monofunkčních zón. Soustředily se na analýzu vzorců a nenabízely přesný návod k tvorbě. Na jazyk forem se naopak zaměřili postmodernisté. Protestovali proti restrikci slovníku na modernismus, oproti tradicionalistům však nehledali architekturu krásnější, nýbrž významově bohatější. V teorii vycházeli nikoli ze systému racionálního poznání, nýbrž z relativistické filozofie dekonstrukce. Programové postmodernistické stavby se vymezují proti strukturálnímu řádu stejně jako stavby avantgardistické. III.14 Kritika negativních projevů modernismu a návrat k tradici Ve 40. letech na Západě a v druhé polovině 50. let na Východě získala nauka někdejších avantgardních škol statut oficiální doktríny umění. Snaha o nový začátek vedla k čistkám připomínajícím čistky politické: slohové války ve skutečnosti kulminovaly v letech 1954–1960. Na školách architektury byla omezena nebo zrušena výuka dějin architektury a klasických sloupových řádů. Vedle toho, že se modernismus stal akademickým slohem, ukázalo se, že půjde o sloh komerčně i umělecky životaschopný, který založil novou tradici a vystačí si s ní. Výběrové ozvuky tradicionalistických témat (postmodernistické citáty ze starých slohů, ulicový urbanismus, působení na city) vzbudily posléze dojem, jako by se modernismus s tradicí smířil a protiklady zanikly. Pokud v takto smýšlejících divácích novostavby přesto vyvolaly pocit disharmonie, kladla se vina nedostatečnému talentu architekta, nikoli modernistickým principům. A přece se hned v 50. letech ozvali kritikové, kteří viděli spojení mezi geometrickým fundamentalismem a rozkladem sídelní tkáně a hierarchizované prostorové skladby krajiny (H. Sedlmayr, C. Tunnard). Rehabilitovat Beaux-Arts chtěl H. H. Reed. Dokazoval, že skleněné budovy s klimatizací nejsou levnější než cihlové s okny a že touha po originálním „umění naší doby“ se opírá o iracionální a pseudovědecké argumenty. Tradiční styly se pomalu vracely na scénu. V roce 1989 začala systematická výuka klasického designu na Notre Dame School of Architecture v USA. Rozvíjí se i celoživotní vzdělávání (Institut of Classical Architecture & Classical America), vznikly podpůrné nadace, muzea a ocenění. Nejvýznamnější je Cena R. Driehause za klasickou architekturu, udělovaná od roku 2003. Nejnovější formu soudobého tradicionalismu představuje peer-to-peer urbanismus, rozvíjející spoluúčast komunity při tvorbě životního prostředí. Využívá algoritmický design, globální zkušenosti a internet s možností budovat sociální sítě.

21

III.15 Současná tradicionalistická architektura v USA a Nový urbanismus V USA je soudobá tradicionalistická produkce nejpočetnější (R. Stern, T. G. Smith, A. Greenberg a další). Pro řadu ateliérů představuje těžiště práce rezidenční architektura, časté jsou univerzitní budovy a kostely. Architekti také myslí na amatérské stavebníky a připravují pro ně obrazové příručky a vzorníky gramatiky tradičních stylů, umožňující vyhnout se zkomoleninám, jež vyplývají z nepoučení a doprovázejí hlavně levnou katalogovou produkci. Významný impuls pro oživení tradicionalismu přinesl občanský odpor proti demolicím památek. Z kritiky suburbanizace potom vyrostlo hnutí Nového urbanismu. Jeho stoupenci ukazují na přitažlivá a dobře fungující stará města a na konstantní faktory v lidském chování, které je možno uspokojit osvědčenými způsoby. V roce 1993 se poprvé sešel Kongres Nového urbanismu. Své cíle definoval v Chartě Nového urbanismu: „Ekonomická vitalita, sociální stabilita a zdravé životní prostředí nejsou možné bez opory v soudržném fyzickém rámci.“ Novému urbanismu jde o vytváření čtvrtí i celých sídel podle ideálu civic art, ať už formou výstavby na zelené louce, nebo pomocí revitalizace problematických okrsků. Jeho protagonisté vyvíjejí urbánní a architektonické kódy, jakési kuchařky, poskytující návod všem budoucím stavebníkům v sídle a určující limity jejich fantazii. Jsou mnohem preciznější než standardní zónovací předpisy. Staví na tom, že vizuální harmonie podporuje zdravé komunitní vztahy. Předem daná pravidla hry také chrání investici do nemovitosti před případným znehodnocením nevhodnou novostavbou v sousedství. Kódy se formulují pro každý projekt na míru, univerzální Smart Code je pro každého dostupný na internetu. Vychází se z Alexanderovy myšlenky vzorců a určují se limity pro vše, co je vystaveno pohledům veřejnosti. V Novém urbanismu se Alexanderova metoda přizpůsobuje praxi komerční developerské výstavby (A. Duany, E. Plater-Zyberk, J. Robertson, modelová města Seaside a Celebration na Floridě). III.16 Obnova památek a tradiční styly v evropské architektuře padesátých až osmdesátých let 20. století V Evropě se tradicionalismus prosadil při rekonstrukcích významných památkových solitérů a vybraných historických měst (Varšava, Rothenburg ob der Tauber, Bologna). Při plošné obnově domovních bloků se často postupovalo cestou funkční a estetické probírky, jak to kdysi žádal G. Giovannoni. Interiéry se aktualizovaly, zato exteriéry se proměnily v malebné výtvarné celky, jejichž dokonalý strukturální řád drasticky kontrastoval s masovou nepamátkářskou výstavbou. Nezřídka se rekonstrukcí využilo k puristickým retuším podle vkusu provádějícího architekta a památkáře. Přijetí Benátské charty (1964), zahrnující zásady „nefalzifikovat dokument“ a vyjádřit „ducha doby“, umožnilo vykládat oficiální metodiku památkové péče jako vstřícnou vůči disharmonickým intervencím. Ve snaze modernizovat vzhled a funkce starých sídel bylo v Německu zničeno více historicky cenných budov než během války. Tradiční tkáň nahrazovaly hranoly a dopravní průlomy též v ostatních zemích – hovořilo se o „druhém zničení“ nebo o „bruselizaci“ měst. V baštu ideologie geometrického fundamentalismu se proměnilo akademické prostředí. S přesvědčivou kritikou ideje ducha doby v modernistickém dějepise umění přišel britský historik umění D. Watkin (1977, 2001). Nová tradicionalistická produkce v letech 1945 až 1990 překročila jen zřídka sféru drobné výstavby: Anglie (R. Erith, J. Fowler), Španělsko (F. Chueca Goitia), Francie (městečko Port Grimaud od F. Spoerryho), východní Německo (historizující paneláky), Rumunsko (klasicistní přestavba Bukurešti za N. Ceauşesca). Pro rehabilitaci tradicionalismu vykonal od 80. let mnoho Charles, princ z Walesu. Obvinil profesionály z přehlížení zájmů veřejnosti a vyzdvihl význam občanského hnutí za komunitní architekturu. V historických stavebních formách a technologiích vidí primárně osvědčené a perspektivní prostředky k udržení života na zemi, vůči kterým modernismus zatím nenabídl úspěšnou alternativu.

22

III.17 Současná tradicionalistická architektura v Evropě V 90. letech se mezi tradicionalisty prohloubila mezinárodní komunikace. Jejím manifestem se stala obnova městského bloku v Rue Laeken v centru Bruselu (1989–1995). Šlo o výsledek narůstajícího odporu proti devastaci města. Pocit rebelství proti establishmentu byl a je mezi tradicionalisty silně přítomný. V revolučním roce 1968 vznikly v Bruselu dvě organizace, AAM (Archives d’Architecture Moderne) a ARAU (Atelier de Recherche et d’Action Urbaine). První usilovala o propagaci nemodernistické novější architektury, druhá o humanizaci městského prostředí. P. Rotthier z AAM založil v roce 1982 Evropskou cenu za rekonstrukci města (dnes Prix européen d’architecture Philippe Rotthier). G. Tagliaventi, hlavní projektant obnovy Rue Laeken, v roce 1992 inicioval vznik hnutí A Vision of Europe (AVOE), jež propaguje „výstavbu krásných živých měst“ podle zásad Nového urbanismu. V Evropě však nevzniklo komplexní tradicionalistické učiliště, výjimku představovala škola v portugalském Viseu (2001–2004). Tradicionalistický urbanismus rozvíjejí bratři Krierové (zvláště městečko Poundbury). L. Krier je autorem břitkých polemik obhajujících tradiční slovník. Zatímco ten podporuje individuální činorodost a kooperaci, k nevýhodám modernistického jazyka patří jeho nedosažitelnost svépomocí, poněvadž závisí na industrializaci. Podle L. Kriera dále univerzálnost vzorců člověku umožňuje spřátelit se s prostředím jinak cizím: „Tradiční architektura … má větší obecnou platnost než jazyk, jelikož je srozumitelná všem lidem bez nutného překladu.“ Beaux-Arts pěstují především architekti usazení v Anglii (J. Simpson, Q. Terry, F. Terry, D. Porphyrios, R. Adam). Hodně tradicionalistických staveb vzniká v Polsku nebo Rusku. Vykazují často malou estetickou kázeň, což je reakce na někdejší svázání architektury socialistickými direktivami. Množí se nicméně komunitní aktivity, křísící tradice venkovského stavitelství ve vazbě na protikonzumní ideje (Drvengrad v Srbsku). III.18 Současná tradicionalistická architektura v Africe a Asii, rekonstrukce památek V Africe nebo Asii představovaly modernistické projekty symboly dohánění civilizačního náskoku Západu. Přitom jejich estetika byla v některých ohledech bližší tradičním místním vzorcům než evropskému klasicismu: ploché střechy nebo otevřený prostorový plán se v horkém podnebí běžně používaly. Avšak co se týče urbanismu, materiálů a technologií, znamenal tu modernismus zlom ještě radikálnější než v Evropě. Třeba stará arabská města tvořila uzavřené zahuštěné celky s labyrintem cest, často prostupných pouze pěšky. Nová výstavba s krabicovými objemy v šachovnici širokých ulic na ně nedovedla navázat. Nepřinesla žádné výhody početným chudým obyvatelům, kteří si nemohli dovolit ani vlastní automobil ani nové materiály, zatímco tradiční domy z cihel sušených na slunci mohli postavit svépomocí z hlíny nakopané zadarmo. Geometrický fundamentalismus získal stigma symbolu západního hegemonismu, zatímco pěstování tradiční architektury se proměnilo v prostředek kulturní emancipace (H. Fathy, A.-W. El-Wakil). Originální regionální styly se prosadily nejen v arabském světě (G. Bawa a jeho následovníci v jihovýchodní Asii). Malou snahu o strukturální řád vykazují napodobeniny evropských památek, budované dnes v Číně, Japonsku či v Africe, nebo nákupní centra v historizujících kulisách. Roste popularita rekonstrukcí starých staveb v tzv. archeoskanzenech. Po úspěchu Roku památek 1975 začala druhá vlna rekonstrukcí zničených sídelních dominant v západní Evropě, ve východní části propukla po pádu socialismu. Projekty toho druhu jsou vnímány jako náprava historické i estetické křivdy a mívají velkou podporu veřejnosti (Moskva, Drážďany, Berlín). Narážejí nicméně na odpor modernistických akademiků, kteří tu postrádají údajnou pietu k historickému vývoji. To jim však nebrání ve snahách o ochranu nebo rekonstrukci monumentů modernistických.

23

IV TRADICIONALISMUS V ARCHITEKTUŘE ČESKÝCH ZEMÍ VE 20. A 21. STOLETÍ: SLOVA A ČINY

Alfred Castelliz, dům pro děti zvaný Chaloupka, Velké Losiny, 1931–1932, detail dřevěného pláště.

24

IV.1 Strukturální řád v českých zemích a počátky jeho mizení Čtvrtá část knihy se zaměřuje na české země. Ty měly dobré podmínky pro rozvoj architektury strukturálního řádu. Krajina postrádá rozsáhlejší monotónní partie, chybí přelidněná sídla. Města sice bývala zakládána na šachovnicovém půdorysu, jednotvárnosti však bránil pestrý parter a silueta. Na venkovském a maloměstském charakteru země zprvu příliš nezměnila ani industrializace. První továrny bývaly zasunuté v údolích u řek a dbalo se na jejich důstojný vzhled. S nápadnějšími náběhy ke geometrické abstrakci se obyvatelé mohli setkat teprve u státní výstavby na konci 18. století. Razila se holá bloková architektura, jež měla vyjadřovat ideologii racionality a spořivosti – tzv. kasárenský styl. Na rozdíl od západního klasicismu se „skrytým řádem“ ho charakterizovala převrácená hierarchie typů a dekoru: nejjednodušší zde byly veřejné stavby. Do měst tím byl vnesen dezorientační prvek, rozkládající tradiční významové vztahy. Staré, dekorativní umění bylo navíc prezentováno jako symbol tmářství a útlaku. Sekulární rakouský stát ovšem místo něj neposkytl adekvátní náhradu. Přerušily se tradiční vazby mezi umělci a publikem, školy architektury podporovaly importované styly. Hromadná výstavba v druhé polovině 19. století spojovala racionalitu s uměním tak, že kombinovala krabicové objemy s bujným pláštěm, nejčastěji renesančním. Novostavby kolidovaly s drobným měřítkem sídel a jejich převážně neklasickým slohovým pojetím. Nejdrastičtější byly dopady v regionech s tradicí dřevěného stavitelství. Zatímco obyvatelé hrázděných měst v Alsasku nebo Harzu dokázali své vernakulární dědictví skloubit s novými potřebami, dřevěná města na Valašsku a v severních Čechách byla až na výjimky zničena. Jedinečný druh domácí architektonické tradice tak byl potlačen ještě před nástupem geometrické abstrakce. IV.2 Tradicionalismus a modernismus v architektuře českých zemí, autorské přístupy Architektura v českých zemích se přirozeně zapojovala do dění na Západě, což bylo dáno geograficky, politicky i etnicky. Nestala se však doma významným společenským tématem. Rozprava se nejčastěji omezovala na dohady o správném národním slohu nebo správném moderním slohu. Modernismus byl v českých zemích velmi úspěšný, a to ještě předtím, než architekturu slohově sjednotil Chruščovův diktát. Pomohl tomu sklon k politizaci umění a ikonoklasmu i populační diskontinuita. Oproti modernistům dbali čeští tradicionalisté méně na mediální prezentaci a na mezinárodní kontakty. Pouze tři tradicionalistické texty světového významu byly pohotově přeloženy do češtiny: Estetika měst C. Bulse v roce 1900 a mnohem později knihy J. Jacobsové a L. Kriera. Zatímco čelní exponenti internacionální avantgardy v českých zemích přednášeli nebo projektovali (Le Corbusier, Mies van der Rohe, M. Stam), na tradicionalistickém poli se srovnatelné aktivity odehrály jen na přelomu 19. a 20. století, kdy samosprávy několika měst (Olomouc, Ostravsko, Teplice, Liberec) požádaly C. Sitteho o regulační plány. Domácí tradicionalistická scéna postrádá charismatické vůdce, spíš lze hovořit o solitérech anebo reprezentantech praktik pokládaných do druhé světové války za standardní. Výrazné autory lze zhruba rozdělit do tří skupin. První byli nejproduktivnější ve dvou desetiletích před rokem 1914 a pěstovali malebný a dekorativní sloh, založený na venkovském nebo městském gotickorenesančně-barokním vernakuláru. Nestudovali ve Vídni, anebo tam studovali, ale u historizujících architektů, nikoli u O. Wagnera. Druzí vyšli z Wagnerovy školy, ale začali rozvíjet adaptivní modernismus. Měl výrazné regionalistické až nacionalistické pozadí (kubismus, Heimatstil) a dosáhl vrcholu mezi léty 1910 a 1930. Třetí skupinu tvoří radikální avantgardisté, kteří se na přelomu 40. a 50. let proměnili v apologety socialistického realismu.

25

IV.3 Beaux-Arts, krásné město a ochrana domoviny Styl Beaux-Arts ve formě klasicismu s rozvinutým řádovým aparátem se v českých zemích objevoval zřídka. Téměř úplně pak chybí analogie k City Beautiful se seskupováním reprezentativních veřejných budov kolem monumentálních tříd nebo náměstí (výjimku představují celky socialistického realismu). Hlavní město Praha od poloviny 19. století dodnes zaznamenává kontinuální úpadek urbanismu. Sitteovské regulace sice požadovali architekti O. Polívka, J. Fanta nebo J. Koula, výtvarně náročnějších celků se však realizovalo málo (nábřeží Vltavy, zahradní město Ořechovka). Naopak v druhém největším městě Brně se v druhé polovině 19. století prosadil typ Okružní třídy a na počátku 20. století plány sitteovců (L. Migge). Také Beaux-Arts se v Brně lépe dařilo – vynikl F. Pawlu a architekt F. Hrach, spojující na způsob P. SchultzeNaumburga požadavky malebného urbanismu, reformy slohu a ochrany domoviny. Hnutí za ochranu domoviny mělo v českých zemích silný ohlas, a to v obou národních společenstvích, německém i českém. V roce 1904 byl založen Svaz českých spolků okrašlovacích v království českém (zanikl 1951). Hlavně zásluhou historika umění M. Dvořáka začal systém státní památkové péče v rakouské monarchii počítat občanská sdružení tohoto typu za významného spojence. V ochraně domoviny se angažovaly též německé a české turistické spolky. V případě novostaveb se styl domoviny prosadil hlavně u rodinných domů na venkově a v malých městech. Stejně jako v Německu šlo o syntézu především dvou zdrojů: lidové architektury a architektury kolem roku 1800. V rámci Heimatstilu lze rozlišit řadu rukopisů, také kvůli různorodosti stavebních tradic v jednotlivých regionech (Jesenicko, Chebsko). Vrcholné ukázky strukturálního řádu v souborech staveb představují Liebiegovo město v Liberci, Nové Vítkovice, nové centrum Hradce Králové, vilová čtvrť Westend v Karlových Varech, jižní rozšíření Plzně a čtvrť Na Burýnce v Sušici, inspirovaná snad plánem Nového Dillí. IV.4 Friedrich Ohmann, Jan Vejrych, Kamil Hilbert a Ladislav Skřivánek V medailonech architektů se analyzují originální tradicionalistické styly od konce 19. století do druhé světové války. F. Ohmann projektoval v celé rakouské monarchii a pokaždé se snažil ušít sloh na míru místa. V Čechách popularizoval domácí baroko, které vyhovovalo touze po lokálním stylu. Etnicky konkrétnější, tzn. český obsah byl hledán v domácí architektuře 15. a 16. století. A. Wiehl a J. Zeyer zavedli v 70. letech 19. století styl renaissance české. Oba též rádi experimentovali s materiály v intencích hnutí Arts and Crafts. Nevzdali se však blokových dispozic a snahy o slohovou přesnost, takže jejich domy obtížně srůstají s převážně nepravidelnou a slohově smíšenou historickou zástavbou. Řešením se stal styl, se kterým přišel Ohmann a který je zde nazván reformovaná česká renesance. Šlo o syntézu městského vernakuláru, české renesance, pozdní gotiky, secese a folklorismů, jež zdůraznila ty rysy domácí tradice, kterým se architekti doposud vyhýbali – neklasické, atektonické, asymetrické a eklektické. Hranice se setřely také mezi uměleckými druhy: mnohem více prostoru na průčelí dostala malba (M. Aleš, L. Novák, K. L. Klusáček, J. Köhler). K popularitě stylu přispěla okolnost, že jeho hybridní skladba dovolila pružně vyvažovat výtvarné a užitkové potřeby. Krajní tradicionalismus platil za nejmodernější odpověď na všechny aktuální problémy – novou výstavbu v historickém prostředí, syntézu umění i pěstování národního sebevědomí. Charakteristický autorský rukopis si vytvořil J. Vejrych, ovládající umění začlenit velké kancelářské budovy do maloměstské zástavby pomocí malebné siluety. K. Hilbert aplikoval při obnově památek to, co Ohmann v prolukách historické Prahy – pomocí přídavků, jejichž jazyk vzorců byl tradiční a jazyk forem synkretický, proměňoval renovovaný útvar v soudržný estetický celek. Zároveň byl otevřený stylovým a materiálovým experimentům (secese, pohledový beton). L. Skřivánek rozvíjel českou renesanci opačně než předchozí architekti – od malebné verze přešel k hranolům.

26

IV.5 Žáci Otty Wagnera, Nová tradice a kubismus Modernisté ze školy O. Wagnera sice nesouhlasili s reformovanou českou renesancí, zpočátku však neodmítali hierarchické článkování ani vernakulár. Kolem roku 1910 se jednota školy založená na rétorice modernosti rozpadla. Někteří architekti se – jako Wagner sám – posunuli směrem k Nové tradici (J. Kotěra, B. Hübschmann, A. Engel). Jiným vadilo podceňování specificky uměleckých akcentů. Předložili dva obrodné programy. První odsoudil samoúčelné novátorství a unifikaci dobového stylu a věřil v trvalou platnost a srozumitelnost některých forem vyplývajících z lidské biologie (L. Bauer). Vynikl A. Castelliz, autor léčeben v lázních Velké Losiny, jejichž styl zdůvodňoval terapeuticky v duchu dnešních doporučení pro biofilní projektování. Druhý proud žádal méně materialistický a více duchovní přístup k tvoření. Byl pro něj převzat název kubismus. S avantgardou jej spojoval jednak filozofický výklad (sloh jako výsledek zákonitého střídání dvou kolektivistických psychologických principů – P. Janák), jednak omezený slovník. Kubistický dům, jakoby sestavený ze samých trojúhelníků, kosočtverců nebo lichoběžníků, vyšel z téže redukcionistické vize jako později funkcionalistický dům z obdélníků nebo free-form dům z amorfních membrán. Kubistické stavby vynechávají nejmenší měřítko – ornament, přesto se bez problémů spojují s dříve vyvinutými styly. Kontrastní účinek zmírňuje mihotavé traktování ploch, blízké soudobým technikám restaurování obrazů (čárkované retuše) a principům indické hinduistické architektury, jejíž povrch tvoří souvislý reliéf. Názor, že momentální cítění Evropany sbližuje s indickou architekturou více než s klasickou, měl analogii ve filozofii O. Spenglera. Po vzniku Československa získali kubisté pedagogické posty na školách a rozhodli se vytvořit populární národní sloh, inspirovaný folklorem. Oproti kubismu byl přehledně strukturován, stále však postrádal jemně profilovaný detail. Zastoupila ho tlustá kolečka, válečky a pásky – odtud označení rondokubismus. IV.6 Tradiční styly na venkově a v malých městech v první polovině 20. století Po odeznění rondokubistické vlny v polovině 20. let se zájem o vytvoření jednotného státního stylu vytrácel. Spíše tradicionalisticky uvažující autoři používali různé styly souběžně, u architektů smýšlejících avantgardně se styly střídaly postupně v tvůrčích etapách. D. Jurkovič navrhoval nejdříve exkluzivní stavby spojující folklorní prvky s Arts and Crafts a secesí, posléze se angažoval v ochraně památek a krajiny a promýšlel návrhy levných typových domků v lokálním tvarosloví. Ačkoli s nimi neprorazil, ukázal, že tradiční výraz není v rozporu s levicovou politikou, průmyslovou prefabrikací, požadavky na láci a na rychlost, neboli jinými slovy, že otázku bydlení pro všechny s dostačujícím komfortem lze při dobré vůli uspokojivě vyřešit bez destrukce strukturálního řádu. O definování specifického venkovského architektonického jazyka se pokoušeli ve dvou vlnách (na počátku 20. let a od konce 30. let) i modernisté. V tradicionalistickém pojetí bylo postaveno pět jednotně řešených vesnic (hlavně Nový Bítov, Lidice a Zvírotice). Modernisté však úhrnem domácímu venkovskému vernakuláru nedůvěřovali, zčásti vinou vlivných historiků umění (A. Matějček a Z. Wirth), kteří pokládali venkovské umění za netvůrčí odvozeninu tzv. umění vysokého. K výjimkám v oboru patřil V. Mencl. Wirth naproti tomu radil architektům poučit se v modelaci malých měst. Vesnická a maloměstská architektura se v meziválečné době čím dál více podobala: domácí tradicionalistický repertoár obohatily solitéry v importovaných stylech (anglický, ruský, japonský, Mediterranean, Spanish Colonial). O. Fierlinger doporučoval stavby z dusané hlíny a se slaměnými střechami. Ve 20. a 30. letech vzniklo několik honosných barokních rezidencí, též od židovských architektů a pro židovské podnikatele (Petschkové). To zpochybňuje dobové opakované tvrzení, že židovský vkus má sklon k preferenci geometrické abstrakce.

27

IV.7 Ochrana tradičního městského obrazu a syntetická památková péče Jako jinde v Evropě, také v českých zemích se rozklad strukturálního řádu projevil nejpomaleji v siluetě sídel. Mrakodrapy byly příležitostně obdivovány a navrhovány už od konce 19. století, avšak před rokem 1950 vyrostla jen necelá desítka obytných nebo kancelářských výškových budov. Dvě z nich nesou ozdobné věžové špičky (dům v Plzni a kolej církve československé v Praze-Dejvicích), častější jsou hranoly. Výškové limity představovaly ovšem jedny z mála estetických regulací. V Praze, Brně a Plzni probíhaly od 90. let 19. století plošné asanace historických jader, iniciované magistráty a podpořené daňovým osvobozením nových budov. Protestující občané se začali sdružovat do spolků. Nejvýznamnější byl Klub Za starou Prahu, založený v roce 1900. Měl dvě tváře: na jednu stranu bránil tradiční struktury, na druhou stranu (vlivem Z. Wirtha) lobboval za modernistické experimenty s kontrastními novotvary. Spisovatel V. Mrštík v manifestu proti bourání staré Prahy Bestia triumphans (1897) poukázal na pokrytectví politiků, hledajících falešné důvody pro demolice a předstírajících kulturní zájem. Přerušení stavebního ruchu za druhé světové války poskytlo čas k reflexi architektury. Vystoupili kritikové se zásadními výhradami vůči modernistickému myšlení. Památkář V. Wagner se vymezoval proti tzv. analytické památkové péči, která v památce viděla primárně „vývojem překonaný doklad“ a odkrývala vzorky různých fází proměn objektu za cenu destrukce celku. Místo toho doporučoval harmonizující retuše – syntetickou památkovou péči jako „službu živému starému umění“. Památkář B. Štorm popíral tezi akademických historiků umění o třídním rozštěpení tradiční kultury. Parodoval modernistickou frazeologii žádající odstranění ornamentu ve jménu údajné pravdy. Byl přesvědčen o spojitosti ekologických pohrom s modernistickým přístupem ke světu a předvídal, že zapomenutou dovednost krásného stavění bude v budoucnu obtížné znovu získat. IV.8 Sebekritika avantgardy Devastace životního prostředí představovala průsečík kritiky vedené tradicionalisty s kritikou vznášenou avantgardisty vůči historii vlastního hnutí. Někteří viděli řešení v tzv. regionálním nebo krajinném plánování, předvídajícím potřeby obyvatel velkých území na léta dopředu. Architekt J. K. Říha v knize Země krásná (1948) zdůraznil, že se až do poloviny 19. století do krajiny nikdy nezasahovalo bez ohledu na krasocit. Popsal domácí vzorce a tvrdil, že místa, která pokládáme za pěkná (tedy úspěšná psychologicky), bývají zároveň ekologicky stabilní a hospodářsky výnosná. Navzdory podobnostem se distancoval od hnutí za ochranu domoviny a doporučoval studovat Le Corbusiera. Architekt L. Žák by mohl být pokládán za nejoriginálnějšího českého modernistu i tradicionalistu 20. století zároveň. V knize Obytná krajina (1947) požadoval „pannaturalistický socialismus“ – spravedlivé soužití všech organických i anorganických součástí zeměkoule. Ideálem bylo prostředí s dokonalým strukturálním řádem, doplněným nenápadnými funkčními vložkami v geometrické abstrakci. Žák převrátil pojetí péče o dochované struktury: výběrová neměla být ochrana, nýbrž výjimky z ochrany. „Je zapotřebí, aby všechna půda byla zásadně nezastavitelná a aby nebylo dovoleno žádnou stavbu … zbořit nebo jakkoli měnit.“ Architekt K. Honzík volal po „bioplastickém slohu“, blízkém dnešním biofilním nárokům. Nedokázal však ze svých psychologických postřehů vyvodit praktický návod. Honzíka a další příslušníky české avantgardy zatlačil do slepé uličky socialistický realismus. Diskuse o něm kamuflovala osobní spory. Málokdo z levicových architektů tradiční styly ovládal; Chruščovův diktát jednoduchosti a typizace pro ně vlastně znamenal vysvobození. Z realizací socialistického realismu vyčníval urbanismus nových měst (Havířov) a domy seriózně poučené rondokubismem nebo českou renesancí (A. Tenzer, J. Krauz, B. Jelčaninov). Nejoriginálnější českou tradicionalistickou stavbu 50. let však navrhl antikomunista A. Engel (přístavba vodárny v Praze-Podolí).

28

IV.9 Jiří Kroha J. Kroha náleží k nejkomplikovanějším osobnostem české architektury. Vždy se hlásil k levici a za socialistického režimu byl prominentním architektem. Jako mladý projektoval ve specifickém kubofuturistickém stylu, který vyvolával údiv i uznání jak tradicionalistických školních autorit (Plečnik), tak laiků. Tradicionalistický slohový obrat po sovětském vzoru předvídal už v roce 1946. V tomto pojetí navrhl město Nová Dubnica na Slovensku. Kroha je významný hlavně jako teoretik: leitmotivem jeho textů je zápas o umělecký charakter architektury proti ideologii industrializace a standardizace (hájené zejména architektem K. Janů), kterou pokládal za principiálně neslučitelnou se socialismem. Když byla prosazena, neváhal doporučovat odvrat od sovětských inspirací a upozorňoval na úspěchy Západu. Ostře kritizoval panelová sídliště a průkopnicky se zasazoval o ochranu staveb z 19. a 20. století. V zásadním textu z roku 1965 konstatoval, že monotónní výstavba občany deprimuje, ochuzuje o možnosti rozvíjení osobní svobody, podvazuje jejich loajalitu vůči systému a vyvolává oprávněnou nostalgii po starých časech. Argumentoval v duchu teorie vcítění: „Ve fyziognomické tvářnosti našich měst … zračí se … průběh životních procesů s nimi spjatých; […] Z ní jako humanistického zdroje vychází řada morálně-kulturních a sociálních vazeb životního tradicionalismu.“ Ten musí architekti akceptovat jako sociologický fakt a pokusit se o řízenou „symbiózu“ starého s novým. Je správné držet se formy středních a malých měst, respektovat specifika vesnic a bránit znečišťování přírody. Krohou pojmenované problémy napraveny nebyly. Místo toho se začal za hlavní provinění socialistické architektury vydávat slohový tradicionalismus první poloviny 50. let. Historikové architektury pomáhali toto zdání udržovat: vývojová nutnost se stala jediným netechnicistním argumentem ve prospěch výstavby, kterou nešlo obhájit esteticky. IV.10 České země za socialismu Druhá světová válka zemi příliš nepoškodila. Přírůstek obyvatel během socialismu (1948–1989) přibližně vyrovnal úbytek odsunutých Němců (asi tři miliony). Nebylo nutné, aby se nová výstavba rozvíjela extenzivně. Socialistická vláda prosadila dříve neprůchodná opatření k ochraně památek a krajiny: prohlásila městské památkové rezervace a zavázala se k jejich obnově, parlament přijal zákon o státní ochraně přírody (1956) a zákon o kulturních památkách (1958). Dosavadní Státní památková správa byla přejmenována na Státní ústav památkové péče a ochrany přírody (SÚPPOP). Ve skutečnosti strukturální řád rychle ustupoval vinou chátrání měst, demolic obcí v pohraničí, v důlních revírech a vojenských újezdech a vinou ničení a rozkrádání zabavených artefaktů po aristokracii a Němcích. V roce 2001 se nacházelo 1,2 milionu bytů v českých zemích (téměř třetina celkového počtu) v kvádrových panelových domech. Se zemí bylo srovnáno přibližně tisíc vesnic. Kostelů a kaplí bylo v období 1948–1989 zničeno přes 2 500. Zaniklo přibližně 350 venkovských aristokratických rezidencí. Ze znárodněných hradů a zámků byly rozkradeny nebo rozprodány odhadem tři čtvrtiny mobiliáře. Dokonce i v poměřování s jinými zeměmi východního bloku náleželo Československo k těm, kde se odstranilo nejvíce historického stavebního fondu. Procento panelových domů se uvádí nejvyšší hned po Sovětském svazu. Krajinu změnily povrchové doly, vodní nádrže a scelování polí. Extenzivní restrukturalizace však nevedla k adekvátním výnosům. Distribuce zisku byla nejasná: ani vůdcové režimu nežili nadměrně rozmařile. Komfort v architektuře se zvýšil jen ve třech ohledech: (1) vybavení obydlí elektřinou, plynem a vodou; (2) nahrazení domků ze dřeva a nepálených cihel domky z trvanlivějších materiálů; (3) exkluzivní vzhled rekreačních středisek pro zaměstance státních podniků a družstev. Systém působil absurdně a byl rozložen politickým a ekonomickým sabotérstvím svých formálních stoupenců.

29

IV.11 Architekti za socialismu Monopolní státní stavební podniky naléhaly na kvantitu a typizaci a architekti se snažili potlačovanou kreativitu uvolnit v památkové péči. Drželi se však většinou modernistických zásad a vymezovali se proti „esteticko-charitativnímu názoru“ (J. Rössler). Historické dědictví použili jako experimentální materiál pro kompoziční cvičení v přiřazování geometrické abstrakce ke strukturálnímu řádu (B. Fuchs). Marxismu se v diskusi o architektuře a památkové péči vzdorovalo učením M. Heideggera (V. Richter). To bylo nekonkrétní a antimaterialistické – proto se heideggerovská orientace stala v 60. letech populární také na Západě coby údajně hluboká a duchovní alternativa ke konzumnímu životnímu stylu. Mapa míst s největším úbytkem strukturálního řádu v českých zemích se zhruba překrývá s mapou oblastí, které jsou dodnes nejproblematičtější z hlediska kvality životního prostředí a nejméně přitažlivé pro cestovní ruch. Nejvíce se proměnily severozápadní Čechy a severní Morava (dolování, hutnictví, elektrárny), nejméně Čechy východní a jižní. Relativní celkovou harmonii si z větších měst udržela ta, kde stavební boom proběhl již v 19. století nebo před válkou a kde nedostatek financí, neschůdnost terénu nebo osvícenost místních politických vůdců zabránila plošné výměně starších budov za nové. Specifický případ představovaly bodové intervence do historických jader, jinak chráněných rezervačním výměrem anebo pověstí oblíbeného turistického střediska. Měly manifestovat přítomnost nových (socialistických) pořádků, takže se pro ně vyžadovalo nehistorizující pojetí, ale zároveň nesměly příliš rozkládat dochovanou strukturu (aby nevypadaly vandalsky). Architekti zde nacházeli ideální zadání. Nejvíce ceněné solitéry českého brutalismu (obchodní domy sítě Prior, kulturní střediska) se proto nachází v sousedství památek. Z větších architektonicky velmi cenných měst byl nejvíce poškozen Most (kompletní demolice) a Teplice (dezurbanizační přestavba). IV.12 Památková péče, chalupářství a postmoderna Tradicionalismus stalinské etapy se promítl do dočasné podpory plošných památkových obnov. Pozornost se zaměřila na malá města v pohraničí, jednak proto, že byla vylidněná a uspořilo se za náklady na vystěhování obyvatel, jednak aby se slovanský a socialistický stát mohl prezentovat jako lepší správce kulturního dědictví oproti bývalým držitelům – Němcům a soukromníkům. Sociálně byly tyto rekonstrukce dobře zacíleny; obytné domy se neměly proměnit v kanceláře, výjimečné památky se měly adaptovat pro veřejné účely a v ulicích měl dostat přednost pěší provoz (Cheb, Litoměřice, Slavonice, Fulnek). Navzdory krachu těchto akcí kvůli ideologickému obratu a obstrukcím provádějících stavebních podniků zůstaly ideje ochrany domoviny nadále přítomny ve státní památkové péči, také zásluhou sloučení s ochranou přírody. Vázla komunikace odborných památkářů s veřejností; sbližoval hlavně odpor proti politicky protlačovaným demolicím oblíbených památek (nádraží Praha-Těšnov). Významný byl fenomén chalupářství. Chalupou se rozumí venkovské hospodářské stavení druhotně upravené k rekreaci – v roce 1981 se tak v českých zemích využívalo kolem 30 000 objektů. Kutilové z měst je svépomocí rekonstruovali a zachránili před zpustnutím. Profesionální architekti se monotónní produkci snažili oživit hledáním stylových alternativ (ateliér Sial), četli texty západních postmodernistů a panelákům čelili tradicionalistickými kresbami. V reálu se však postmoderna příliš neprosadila, kvůli diskreditaci tradičních stylů vinou socialistického realismu a kvůli lpění na modernistických heslech v profesním školství. Za tzv. normalizace (během okupace vojsky zemí Varšavské smlouvy od roku 1968) se mezi architekty rozmohlo rétorické moralizování, snad jako kompenzace výčitek svědomí. Tvořivost a inovativní duch se ovšem nečekaně brzy projevily v zapojení počítačového programování do tradicionalistického designu pro památkové rekonstrukce.

30

IV.13 České země po roce 1989 Konec socialismu znamenal konec státního monopolu a razantní nárůst množiny toho, co je ve výstavbě možné – díky přílivu materiálů, technologií, informací a díky rozšířené vizuální zkušenosti populace po pádu železné opony. Efektivita hospodářství se zvýšila jen částečně, zato podoba země se změnila hodně. V 90. letech se realizovaly některé neuskutečněné naděje z dřívějška: prohlásily se vesnické památkové rezervace, městské a vesnické památkové zóny a nové národní parky. Po roce 2000 se vrcholná politická podpora ochranářským aktivitám zmenšila. Krajinu porcují stavebně předimenzované dopravní tepny (dálnice, železniční koridory), trasované dokonce přes chráněné krajinné oblasti (České středohoří). Sílí dezurbanizace s tím, jak se prosazuje trend zastavovat předměstský terén obytnými satelity, nákupními a zábavními centry a skladišti. Do zástavby vstupují katalogové domky ve všech stylových variantách. Stále se používají matoucí maskující označení (například technologické parky pro výrobní areály). Při hranici s Německem a Rakouskem se postavily obchodní domy, tržnice a zábavní centra (restaurace, kasina, veřejné domy). Zastupitelstva plýtvají dříve zemědělsky využívanými pozemky na okrajích sídel, na druhou stranu však dbají na přitažlivý vzhled center. Některá historická jádra byla kompletně renovována (Kadaň, Svitavy). Nestaví se tzv. ikonické budovy pro kulturní nebo politické instituce. Několik málo realizovaných kancelářských výškových budov staví svůj účinek na kontrastu se siluetou historického města (Praha, Brno, Olomouc). Urbanistický celek, vyvažující soukromý a veřejný účinek alespoň tak, jak to činily meziválečné výkony v čele s novými částmi Hradce Králové a Sušic, v Česku po roce 1989 nevznikl. Kultivace architektury se nezařadila mezi významná politická, pedagogická a mediální témata. Běžní občané se spontánně zajímají o bydlení a bytový design, vzácněji o veřejný prostor. Z popularizačních aktivit vynikl televizní seriál D. Vávry Šumná města (1995–2008). IV.14 Architekti po roce 1989 Architektonická elita, personálně provázaná s předchozím režimem, reagovala na nastalou pluralitu opětovným moralizováním („česká přísnost“) a prosazovala krabicovitou geometrickou abstrakci, nejen proti tradicionalismu, ale i proti dekonstrukci nebo skulpturální avantgardě. V 90. letech se do debatování o architektuře zapojoval pestrý soubor odborných hlasů: kritika se pohybovala mezi obhajováním architektova konceptu a obhajováním divákova nároku na komplexní a uspokojivý prožitek. Po roce 2000 se jazyk recenzí normalizoval ve prospěch prvního postoje. Tištěná periodika dnes ztrácejí význam ve prospěch internetových portálů (především Archiweb.cz). Přibylo architektonických škol a počet absolventů převýšil poptávku. Do práce některých urbanistických ateliérů pronikly zásady Nového urbanismu (P. Hurník), avšak čistě tradicionalistická škola architektury v Česku nevznikla. Do jisté míry ji suplují ateliéry obnovy památek (V. Girsa). O domácí vernakulár a možné využití jeho osvědčených vzorců pro navrhování se zajímají hlavně architekti (J. Škabrada) a etnografové, historikové umění přitom většinou zůstávají stranou. Vystudovaní architekti jsou autory zásadních encyklopedií Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (K. Kuča) a Encyklopedie českých vesnic (J. Pešta). Znalci venkovské architektury J. Langer, J. Vařeka a O. Máčel přispěli hesly o českém materiálu do Encyclopedia of Vernacular Architecture of the World (ed. P. Oliver, 1997). Emigrant A. B. Procházka usiloval o ochranu a popularizaci islámského stavitelství ve světě (Architecture of the Islamic Culture Sphere, vydáno 6 svazků). Poznání tradičních českých stavebních praktik dostane institucionální zázemí v Centru stavitelského dědictví, jež od roku 2009 buduje Národní technické muzeum v klášteru Plasy.

31

IV.15 Současná architektura mezi modernismem a tradicionalismem V terénu se pěstují některé přechodné jazyky forem – postmoderna, „archetypické domy“ a „nová organická architektura“. Vyrostlo hodně staveb, jejichž kolážovité a vtipné zacházení s architektonickými jazyky a symboly se jakoby hlásí k západní postmoderně, postrádá však obvykle její konceptuální hloubku. Ambicióznější budovy nabízejí snadno zapamatovatelný tvar, napodobující vzor z přírody. Gaudíovský mimetismus je však české tradici poměrně cizí. Má ovšem sympatie dnešního publika, které rádo ve stavbách poznává věci známé z života. Tzv. archetypické domy představují současné pojetí Nové tradice. Jde o pokračování snahy předválečných modernistů o skloubení geometrické abstrakce s vernakulárem, která nepřestala být živá ani za socialismu. Schéma nedovoluje přílišnou variabilitu. Domy mají zpravidla hranolový objem se sedlovou střechou, postrádají římsy a ostění, modernost jistí nahodilé průřezy obdélníkových otvorů. „Nová organická architektura“ (T. Vích) spojuje rezervovanost vůči kubickému ideálu s respektem ke geniu loci a zdraví obyvatel. Nekrabicovitost se prezentuje buď kolážovitými shluky tvarů nebo zaoblováním hran. První způsob vyrůstá z české záliby ve stavění chat a kůlen ze všeho, co je zrovna po ruce; na umění jej povýšili už v 70. letech architekti V. Milunić a J. Línek. Druhý – odstraňování ostrých tvarů – se prosadil až po pádu socialismu ve vazbě na šíření tzv. alternativní medicíny. Kritika nehumánních stránek modernismu, vycházející z těchto zdrojů, v Česku do značné míry supluje kritiku z tradicionalistických pozic. Na rozdíl od ní je spontánnější, sází víc na intuici než na vědecké rozbory a nechce se nechat spoutat slohovými předpisy (P. Suske). Někteří autoři zdůrazňují spiritualitu a holistické pozitivní propojení jedince se zbytkem světa. Jejich argumentaci to sbližuje například s argumentací C. Alexandera, postrádají ovšem jeho matematické zaujetí pro nalezení pravidel krásné formy (O. Hozman). IV.16 Státní památková péče a novotvary ve starých sídlech Státní památkovou péči oslabilo administrativní oddělení od ochrany přírody, jež je lépe legislativně zabezpečena a také lépe přijímána veřejností. Systém si pomalu zvykal na občanský sektor i na nové typy vlastníků – restituenty potýkající se s následky minulého zanedbávání a silné investory skupující nemovitosti a naplňující jejich útroby novými provozy s cílem maximalizovat zisk. Ačkoli památková péče náleží ke kladným hospodářským činitelům (turistický ruch se – ve státě bez moře a velehor – významně váže na cesty za památkami), její garant, ministerstvo kultury, to adekvátně nehodnotí. Pozici památkové péče oslabil také útok vlivných architektů a kritiků, kteří v tzv. sporu architektů a památkářů (znovu) prosazovali modernistické intervence do tradičních struktur oproti syntetickému přístupu. Ukázalo se, že historikové umění nejsou automaticky spojenci památkové péče. Vzdalování zájmů historiků umění a ochránců památek v Česku i jinde na Západě v poslední době narůstá s tím, jak přibývá badatelů specializovaných výhradně na modernistické umění. Soukromí investoři vnesli do chráněných celků novoty, které socialismus prakticky neznal: pestré reklamy, podzemní parkoviště devastující archeologické vrstvy, zahrádky občerstvení, prodejní stánky a fasádismus, kdy se péče o památky předstírá pečlivou obnovou průčelí, zatímco vnitřek domu je vyměněn. Staví se objemné nákupní a zábavní komplexy, často za doprovodu neprůhledných finančních a politických machinací. V regionálních centrech s menším počtem obyvatel a drobnějšími dimenzemi způsobují fatální provozní a estetické změny (Liberec, Ústí nad Labem, Jihlava). S otevřením hranic prošla státem obrovská vlna krádeží starožitností, především z kostelů. Celkově se však citlivost vůči památkovému fondu oproti socialistickému období zvýšila. Nejslavnější česká novostavba po roce 1989, kancelářská budova zvaná Tančící dům (F. Gehry – V. Milunić), uspokojuje avantgardisty i milovníky tradice.

32

IV.17 Zahradní umění, péče o industriální a modernistické dědictví a rekonstrukce památek Po roce 1989 se zlepšila péče o historické parky a zahrady, péče o industriální památky a památky modernistické architektury. V případě parků a zahrad bylo na co navazovat: za socialistického režimu zahradní architekti nezřídka zachraňovali obyvatelnost panelových sídlišť pestrou a promyšlenou výsadbou. Zato řada zámeckých a starých městských parků se dočkala řádné obnovy a údržby teprve po změně režimu. Zpřístupňují se také nové, architektonicky invenční zahrady. Badatelé mapují industriální dědictví, ale v praxi se jeho ochrana a revitalizace prosazuje obtížně, stejně jako ochrana památek modernistické architektury. Tato architektura formuje genius loci určitých lokalit (Zlín, Ostrava) a nabízí tvarově charakteristické monumenty, s nimiž si obyvatelé ztotožňují obraz svého města. Muzealizovat se ovšem daří jen minimum modernistických staveb. U architektury, jejíž umění se zakládá na jednoduchosti a kombinaci nemnoha efektů, stačí i drobná změna ke zničení estetického záměru. V 90. letech zmizelo hodně důležitých příkladů chruščovovského, tzv. bruselského stylu z druhé poloviny 50. let a ze 60. let. Devastují se nejvýraznější díla brutalismu, obchodní domy v centrech měst (Liberec, Olomouc). Jejich náhrady nejsou tradicionalistické a nejsou hodnotnější ani podle modernistických měřítek. Ojedinělé občanské iniciativy protestují proti zahušťování panelových sídlišť (Brno-Lesná) a proti jejich ochuzování o abstraktní umělecká díla z časů socialismu. Poněvadž druhou světovou válku i období socialismu přečkaly téměř všechny nepostradatelné dominanty, je v Česku malá společenská poptávka po rekonstrukcích velkých zaniklých staveb. Nejdiskutovanější byla obnova gotické kaple na hradě Špilberk v Brně a obnova věží na pražské Malostranské radnici. Častější jsou rekonstrukce drobných staveb (boží muka), dřevostaveb, otlučených ozdobných fasád nebo skulptur odstraněných z politických důvodů. IV.18 Tradiční styly v současné české architektuře Své názory v Česku prezentovali L. Krier i princ Charles. Předmodernistické formy se nicméně nestaly dominantními, vystupují ale ze stínu a autority se je neostýchají hájit také v jiných oborech umění (škola klasických malířských technik Z. Berana na Akademii výtvarných umění v Praze, dekorativní malba a sgrafito nebo typografie). Historizujícím mobiliářem se vybavují ty šlechtické rezidence, které byly po socialistické devastaci privatizované a adaptované na romantické hotely. Velké novostavby v klasických stylech v Česku nevznikají. Příležitostné pokusy o ně trpí nedbalostí v zacházení s řádovými detaily. Přistěhovalci obvykle nemají potřebu odlišovat se používáním svého typického architektonického stylu, s výjimkou Rusů. V regionech s tradicí dřevěných staveb zaznamenávají úspěch architekti, přesvědčivě ovládající formy a řemeslné postupy jejich výstavby (severní a východní Čechy, Beskydy). V akademickém prostředí jsou populární návraty k meziválečným modernistickým jazykům. Tzv. neofunkcionalismus byl obhajován morálně: měl navázat na střídmost, vážnost a neokázalost meziválečného demokratického státu v opozici proti tvarově přebujelé brutalistické architektuře socialismu, ale i proti ironickým rysům západního postmodernismu. Ve městech silně poznamenaných výtvarně charakteristickými autorskými výkony se architekti vracejí k tvarosloví konkrétních osobností (Hradec Králové, Zlín). Ojediněle se objevují návraty k členitějším pojetím (art deco, kubismus). Někteří domácí architekti a kritikové usilují o to, aby z české architektonické tradice nevypadla ani panelová sídliště. Snaží se vytěžit maximum z jejich elementární geometrické abstrakce a kultivují jejich vzhled buď materiálovým a barevným akcentováním mřížkového rastru anebo krajinářskými úpravami mezer mezi domy (J. Pleskot). Unikátní je obnova Horního náměstí v Olomouci, minimalistická i tradicionalistická zároveň. Zejména mladší architekti a designéři začínají být otevření pluralitnímu navrhování v různých stylových jazycích (M. Štěpán).

33

IV.19 Obnova venkova Strukturální řád se částečně rehabilituje díky obnově venkova. Byla opuštěna ideologie sbližování města s venkovem i názor, že venkov představuje primárně zásobovací a rekreační zázemí pro pracující ve městě. Na druhou stranu se rozpadla dosavadní státní politika zemědělství; pro podobu krajiny to znamenalo, že dříve scelené lány se jednak opět rozdělily, jednak se mnohé z nich přestaly zemědělsky využívat a pro obce se staly přítěží. Zdálo se, že když se snížil počet pracovních míst v zemědělství a zhoršila se občanská vybavenost, zesílí tendence ke stěhování obyvatel do měst. To se nepotvrdilo. Ve vesnicích začali operovat drobní živnostníci a profesní struktura se rozšířila (nové typy zaměstnání, umožňující pracovat z domu). Některé obce usilují o energetickou soběstačnost a minimalizaci vlastní ekologické stopy, k čemuž využívají technologie nové (větrné elektrárny a solární panely) i tradiční (studny, kořenové čističky) – Hostětín, Jindřichovice pod Smrkem. V obcích se budují nová centra komunitního života, obvykle spojená s tradičními zvyky a výtvarnými formami (kaple, muzea, skanzeny, ukázkové dílny tradičních řemesel). Obyvatelé začali spontánně zakládat folklorní sdružení a obnovovat tradiční společenské rituály k významným dnům roku. V roce 1991 přijala vláda Program obnovy vesnice. Jeho výkladní skříní jsou od roku 1995 výsledky soutěže Vesnice roku. Vesnice Písečná získala v roce 2005 zlatou medaili v celoevropské soutěži Entente Florale o nejkrásnější vesnici kontinentu, jako první sídlo z Česka. Estetické regulativy pro novou výstavbu se však i v jinak vzorných obcích prosazují obtížně. Často dochází k situaci, kdy si stavebník vybere nějakou pěknou parcelu, ale svým dílem rozruší harmonii, kvůli které si místo vyhlédl. Na pomýlené chápání práv soukromého vlastnictví upozorňují navrátivší se emigranti (P. Hron). Vlili novou mízu také do chalupářského hnutí. Periodikem pokrývajícím potřeby tradicionalisticky orientovaných stavebníků je Chatař a chalupář. IV.20 Občanská společnost Pokud někde vnímáme intenzivně strukturální řád, máme sklon si to vysvětlovat tím, že život v daném místě se vyvíjí postaru, uchráněn od civilizace, kterou si spojujeme se shonem, rychlostí a s modernistickými výtvarnými formami. Avšak strukturální řád není něčím, co vytvořila příroda a staří a co někde jen tak zůstalo netknuto. Naopak představuje něco pracně budovaného každý nový den. Co vypadá přirozeně a samozřejmě, je ve skutečnosti výsledkem desítek rozhodnutí a činů, komplexním dílem, jehož režie svou náročností nezřídka předčí okázale velké budovatelské počiny. Spíš než budování se hodí slovo údržba – jde o permanentní údržbu světa každodenní prací. Tato údržba je kolektivní, a přece většinou nebývá řízena ani prováděna kolektivně. Provádějí ji jednotlivci o své dobré vůli a jejich individuální estetický zájem jim přirozeně splývá se zájmem obecně sdíleným. Současné Česko nepatří k nejvzornějším zemím, co se týče péče o svůj vzhled. Skóre kazí hlavně velké akce, kde se osobní odpovědnost ztrácí za pojmy stát, dodavatel, rozvojová plocha nebo veřejný zájem. Ohromné zlepšení se nicméně odehrálo na individuální úrovni. Po roce 1989 vznikly desítky sdružení a iniciativ, usilujících o kultivaci architektury a veřejného prostoru, ochranu památek a krajiny nebo vzdorujících destruktivním záměrům. V sídlech s někdejším německým osídlením se probudil lokální patriotismus. Občané mají velkou zásluhu na tom, že prakticky skončilo ničení sakrálních staveb, zato tisíce byly opraveny. Některá uskupení se utvořila s cílem zabránit demolici určitého objektu nebo nežádoucí nové výstavbě. Utvořila se také nevládní základna pro financování projektů pro trvale udržitelný rozvoj a komunitní plánování (Nadace Partnerství). V komunálních volbách 2010 se ve městech, kde správa zavedených politických stran napáchala nejvíce viditelných škod, kandidáti vzešlí z ochranářských a zvelebovacích iniciativ dostali do zastupitelstev a někdy i do vládnoucích koalic.

34

František Pawlu, Tivoli, Brno, blok domů z let 1910–1914, detail.

Horní náměstí, Olomouc: Petr Hájek – Jaroslav Hlásek – Jan Šépka, obnova dlažby a mobiliáře, 1995–2001. V popředí Ariónova kašna (Ivan Theimer, 1999–2002).

35

V MUZEUM UMĚNÍ VERSUS MĚSTO JAKO UMĚLECKÉ DÍLO: NOVÉ MUZEUM AKROPOLE V ATHÉNÁCH A STŘEDOEVROPSKÉ FORUM V OLOMOUCI V.1 Dvě muzea, dva příběhy Závěrečná část knihy ilustruje sondou do dvou konkrétních kauz budování muzeí z posledních let probírané teze o rozdílech tradicionalistického a modernistického pohledu na architekturu. Zároveň chce ukázat, jak se tyto pohledy mohou někdy sbližovat a jak je debata o architektuře na počátku třetího tisíciletí složitá a vzrušující. Vybrána byla muzea, poněvadž dnes platí za nejprestižnější architektonické téma. Muzejní architektura si podržela výsadu být uměním, což se v průběhu posledního století nepodařilo žádnému jinému stavebnímu typu. Příběh Nového muzea Akropole v Athénách (B. Tschumi – M. Photiadis, 2000–2009) a Středoevropského fora v Olomouci (SEFO, Šépka architekti, 2009, nerealizováno) ukazuje nejednoznačný vztah instituce muzea umění a jeho architektury k sídelní struktuře, v níž se nachází a která je sama pokládána za umělecké dílo. Nové muzeum Akropole problém vztahu části a celku ze všech světových muzejních novostaveb posledního století vyhrotilo nejdramatičtěji. Situováno v těsné blízkosti Akropole, jeho rozměrná a stylově avantgardní architektura měla jednak vyjádřit pokrok a dynamiku řecké společnosti, jednak posloužit jako politický argument pro návrat soch, v minulosti přemístěných do zahraničních sbírek. Řada archeologů, architektů a laiků kritizovala formu budovy a demolice na pozemku. Středoevropské forum v Olomouci mělo být první českou vlaštovkou trendu avantgardních novostaveb muzeí jako nových městských ikon. Jeho zřízení jako výstavního a studijního centra pro umění střední Evropy po roce 1945 inicovali lokální historikové umění. Návrh novostavby minimalisticky tlumočil dříve asanovanou zástavbu místa. Politická podpora se ovšem ukázala jako dočasná a projekt byl ministerstvem kultury za nejasných okolností odmítnut. V.2 Názory Oba projekty vyvolaly bouřlivé a protichůdné reakce. B. Tschumi kladl důraz na „koncept“, „jednoduchost“ a „jasnost vyjádření“. Chtěl především umožnit divákovi vizuální kontakt mezi exponáty a jejich původním umístěním na Akropoli a evokovat originální světelné podmínky jejich vnímání. Proto je nejvyšší patro orientováno ve shodě s Parthenonem a proskleno. Ředitel muzea budovu hájil s tím, že „zajišťuje muzeologický a architektonický zážitek odpovídající současnosti“. Odborní kritikové se rozdělili do tří skupin. První budovu jednoznačně ocenili; muzeum se stalo jedním z finalistů Ceny Miese van der Rohe 2011, dotované Evropskou unií a určené nejlepší novostavbě v evropských státech za uplynulé dva roky. Druhá skupina chválila interiér, zatímco exteriér pokládala za „nemotorný“. Konečně podle třetí skupiny (zahrnující mimo jiných N. Salingarose) znamenala budova fiasko, a to především z toho důvodu, že byl zvolen architekt, jehož konzistentní dekonstruktivistický postoj předem vylučoval úspěšné zvládnutí problému výstavby v exponované historické lokalitě. Vina proto podle těchto kritiků padá na objednavatele, tedy vedení muzea a řeckou vládu. Architekti Středoevropského fora chtěli dosáhnout přechodu mezi „drobným měřítkem středověké parcelace“ a „velkým měřítkem paláců, církevních a vojenských objektů“. Záleželo jim rovněž na světle a materiálovém řešení (beton, sklo). Odborné komentáře byly většinou příznivé. Ředitel muzea vysvětloval, že „vedle staré kvality je třeba uplatnit kvalitu novou, soudobou. Nepředstírat, že novostavba pochází z jiné epochy“. Reakce laické veřejnosti se podobaly řecké situaci. Odpůrci stavbu přirovnávali k brutalistickým stavbám ze socialistické éry nebo ke

36

spotřebním věcem příbuzného tvaru (lednička) a pokládali ji za disharmonickou vůči okolí; stoupenci brojili proti nostalgii a vyjádřili víru ve světovost a turistickou přitažlivost objektu; umírnění doporučili drobnější členění průčelí. V.3 Umění v rezervaci Odpůrcům a zastáncům obou projektů se nepodařilo nalézt společnou řeč a pravděpodobnost, že by se tak mohlo stát, je nepatrná. Obě skupiny pracují s velmi rozdílnou představou o zdařilém architektonickém výkonu, vyplývající z odlišného pojmového a výkladového rámce vnímání světa, z odlišného stylu zpracovávání a vyhodnocování informací. Tradicionalisté a modernisté se tu ukázkově vyhraňují: první nezajímá koncept, pokud nevede k harmonickému výsledku; druzí velebí intelektuální gesto a smělost podniku a posuzování podle fasád pokládají za povrchní a populistické. Jedni žádají elegantně strukturovaný prostor (bezešvou výplň proluky); druzí přehledně vizualizovaný čas (výraz ducha současnosti). Nestejně je také vnímána úloha profesionální kritiky: modernistický kritik (často zároveň historik) sebe pokládá především za vykladače autorova konceptu, kritik nemodernistický se naopak staví do role poučeného návštěvníka s vkusem vytříbeným pomocí historického kánonu. V Athénách i v Olomouci se střetly dvě koncepce muzea: muzea budov (památkové rezervace) a muzea přenosných artefaktů. Obě jsou spojeny s modernistickou teorií zónování: představou, že na jednom místě je možné nebo nutné koncentrovat objekty vybraného typu, zde umění. Novostavba s neadaptivním designem (v Athénách zcela, v Olomouci částečně) rozkládá a znejasňuje estetické vazby jednotlivých součástí města, považovaného za kontextuální expozici svého druhu a zároveň za souborné umělecké dílo – civic art. Modernistické myšlení opustilo tuto představu města, stejně jako modernistické muzejnictví opustilo ideu kontextuálních expozic s cílem zvýraznit účinek jednotlivých exponátů. Nicméně, jak se uzavírá, tradiční i modernistické výtvarné umění jsou na tom v jistém ohledu podobně: také za modernistickým uměním, oceňovaným podle vlastních měřítek, se v dnešním světě, jenž by měl být jeho přirozeným domovem, musí vyrazit do muzea. Estetická nouze sbližuje modernistu s tradicionalistou: současný boom novostaveb muzeí i vytyčování všemožných rezervací je na jednu stranu motivováno snahou o ekonomické profity, na stranu druhou také vírou v dobrou věc, poháněnou obavou, že skutečné umění se stává stále vzácnějším.

Athény, vlevo Akropolis, vpravo Nové muzeum Akropole (Bernard Tschumi – Michael Photiadis, 2000–2009).

37

BIBLIOGRAFIE Seznam použité literatury v knize čítá cca 950 položek. Výběr z nejdůležitějších titulů: Alexander, Christopher, The Nature of Order I–IV, Berkeley: The Center for Environmental Structure 2002–2005. Duany, Andrés – Plater-Zyberk, Elizabeth – Alminana, Robert, The New Civic Art: Elements of Town Planning, New York: Rizzoli 2003. Gombrich, Ernst Hans, The Sense of Order: A Study in the Psychology of Decorative Art, London: Phaidon 1984. Hegemann, Werner – Peets, Elbert, The American Vitruvius: An Architects’ Handbook of Civic Art (ed. Platus, Alan J.), New York: Princeton Architectural Press 1988 [reprint, 1. ed. 1922]. Honzík, Karel, Ze života avantgardy: Zážitky architektovy, Praha: Československý spisovatel 1963. Krauskopf, Kai – Lippert, Hans-Georg – Zaschke, Kerstin (ed.), Neue Tradition: Konzepte einer antimodernen Moderne in Deutschland von 1920 bis 1960, Dresden: Thelem 2009. Michl, Jan, Funkcionalismus, design, škola, trh: Čtrnáct textů o problémech teorie a praxe moderního designu, Brno: Barrister & Principal 2012. Říha, Josef Karel, Země krásná: Kniha o přírodě, civilisaci a plánování, Třebechovice pod Orebem: Nakladatelství Ant. Dědourek 1948. Salingaros, Nikos A., A Theory of Architecture, Solingen: Umbau-Verlag 2006. Scott, Geoffrey, The Architecture of Humanism: A Study in the History of Taste, New York: W. W. Norton & Company 1974. Sitte, Camillo, Der Städte-Bau nach seinen künstlerischen Grundsätzen, 3. ed., Wien: Carl Graeser & Co. 1901. Skov, Martin – Vartanian, Oshin (ed.), Neuroaesthetics, Amityville: Baywood Publishing Company 2009. Štorm, Břetislav, Mezi žízní budoucnosti a trýzní minulosti: Výbor textů k architektuře, umění a památkové péči (ed. Štorm, Vojtěch), Brno: Národní památkový ústav 2008. Zijlmans, Kitty – Damme, Wilfried van (ed.), World Art Studies: Exploring Concepts and Approaches, Amsterdam: Valiz 2008. Žák, Ladislav, Obytná krajina, Praha: S. V. U. Mánes – Svoboda 1947.

38

Guzè (Joseph) D’Amato, kostel sv. Jana Křtitele, Xewkija, ostrov Gozo (Malta), 1951–1978.

39

TOWARD A MORE BEAUTIFUL WORLD (Brno: Barrister & Principal – VUTIUM 2013, 448 pp., 760 ill., an extensive English summary) uses innovative methodology to look at the traditionalist attitude in architecture and in the formation of architectural environment. In the five parts, the book (I) analyzes the professional debate around the history of architecture and the diversity of aesthetic preferences within this debate, (II) clarifies a theory that uses results of neuroscience to explain the attractiveness of traditional buildings, (III) based on this theory, sums up the history of twentieth- and twenty-first-century traditionalist architecture around the world and (IV) in the Czech Lands (the present Czech Republic), and (V) uses two specific examples to illustrate current variations in the relationship between heritage protection, musealization of art and the creation of an aesthetically valuable environment. The scope of the publication and its comprehensiveness make this book the first of its kind in the field of architectural history. The methodology of this book builds upon the architectural theory of the American scientist Nikos Salingaros, the impulses of world art studies, and the idea that there is a direct relationship between personal preference for a specific artistic morphology and the manner of its (art-historical) interpretation. The findings of brain science help specify the meaning of the words beauty and traditionalism. Even an untrained viewer can feel the contrast between traditional and modern architecture, while neighboring buildings in two different traditional styles (for example a baroque palace and a Gothic church) do not create the same impression of contrast or disharmony. The book explains the difference in aesthetic effect through Salingaros’s term structural order. This concept understands traditional architecture as an architecture designed according to the principles of structural order and modernist architecture as an architecture, where structural order is weak or non-existent. The concept put forward in this book is that architectural traditionalism strives to express structural order, while architectural modernism, which exists simultaneously, does not aim for this kind of order, neither consciously nor intuitively. Art-historical conceptions are also referred to as either traditionalist or modernist, according to which approach to artistic creation they prefer. The struggle toward a more beautiful world is considered a leitmotif of traditionalism – hence the title of the book. The book’s five parts and fifty chapters address themes such as: the aesthetic theory of empathy as elaborated by Heinrich Wölfflin and Geoffrey Scott; the scientific theory of architecture according to Christopher Alexander and Nikos Salingaros; American renaissance and the City Beautiful movement; city building according to artistic principles in the work of Camillo Sitte, Werner Hegemann and Gustavo Giovannoni; the Heimatschutz movement and Paul SchultzeNaumburg; the destruction and reconstruction of old cities and the Venice Charter; the New Tradition, New Urbanism and the vision of harmonious building according to Prince Charles. The chapters on the Czech Lands describe architectural works by Friedrich Ohmann, Jan Vejrych, Kamil Hilbert, Ladislav Skřivánek and Dušan Jurkovič and analyze texts by Václav Wagner, Břetislav Štorm, Josef Karel Říha, Ladislav Žák and Jiří Kroha. These chapters also discuss cubism and socialist realism in Czech architecture, new development and heritage conservation during the communist era and after the regime change in 1989, and public interest in the fate of old buildings and in the appearance of towns, villages and landscapes. Martin Horáček was born in Olomouc in 1977 and has been living in Brno since 2009. He studied art history at Palacký University in Olomouc and now teaches at the Institute of Architecture, Brno University of Technology, and at the Department of Art Education, Palacký University. He is interested in architecture of the 18th – 21st centuries, heritage conservation, historiography and theory of art. He is the author of The Strict Renaissance in 19th Century Bohemian Architecture and the Contemporary Debates about Style (2012, Czech with English summary) and co-author of Great Villas of Bohemia, Moravia and Silesia (2010, in English) and Naprej! Czech Sports Architecture 1567–2012 (2012, in English). He co-founded the civic association Za krásnou Olomouc (For Olomouc Beautiful), becoming its first chairman (2008–09).

40