VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA. Specifika komunikace s pacienty na ARO

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií

Specifika komunikace s pacienty na ARO Bakalářská práce

Autor: Andrea Nečasová Vedoucí práce: Mgr. Petra Kourková Jihlava 2016

ABSTRAKT V bakalářské práci autorka mapuje specifika komunikace s pacienty na ARO z pohledu rodinných příslušníků. V první části jsou shrnuty současné poznatky o komunikaci obecně a o komunikaci s pacienty na ARO. V druhé, výzkumné, části jsou prezentována data získaná dotazníkovým šetřením s rodinnými příslušníky pacientů na ARK FN u sv. Anny

v

Brně.

Autorka

zjišťovala,

kdo

informuje

rodinné

příslušníky

o nutnosti invazivního zajištění dýchacích cest u pacienta a o způsobech komunikace s ním. Dále vymezovala, zda mají navštěvující zajištěny vhodné podmínky ke komunikaci s pacientem, jaké jsou příbuznými a pacientem nejčastěji používané komunikační pomůcky a techniky, jaké jsou pro příbuzné nejčastější překážky v komunikaci s pacientem, a zda je přítomnost sestry při komunikaci pacient-rodina přínosem. Klíčová slova: komunikace, pacient, ARO, rodina

ABSTRACT In this bachelor thesis the autor describes the specifics of communication with patients in Intensive Care Unit from the perspective of family members. The first part resumes the current knowledge of communication in general. In the second empirical part are presented data obtained from questionnaire research with relatives of patients in The Clinic of Intensive Care and Anesthesiology of The University hospital St. Ann in Brno. The author investigated who informs family members of necessity of invasive management of airways of a patient and about the possibilities of communication with him. She defines further if the visitors have appropriate conditions for communication with a patient, visitors most frequently used tools and techniques for communication, which are the most common obstacles in communication with a patient and whether the presence of a nurse during the communication between family and a patient is beneficial. Key words: communication, patient, ICU, family

Poděkování Děkuji Mgr. Petře Kourkové za cenné a odborné rady, opravdový zájem a čas, který mi věnovala, při vedení mé bakalářské práce Děkuji také své rodině a přátelům za bezbřehou trpělivost a podporu po dobu mého studia.

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracovala jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušila autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že souhlasím s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědoma toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne 24. 4. 2016

…………………. podpis

OBSAH

ÚVOD…………………………………………………………………………………..7 1 TEORETICKÁ ČÁST .............................................................................................. 9 1.1 Komunikace ........................................................................................................ 9 1.1.1 1.1.2 1.1.3

Verbální komunikace ................................................................................. 9 Neverbální komunikace ........................................................................... 10 Alternativní a augmentativní komunikace ............................................... 13

1.2 Komunikace s pacienty na ARO ....................................................................... 14 1.2.1 1.2.2 1.2.3 1.2.4 1.2.5

Charakteristika anesteziologicko-resuscitačního oddělení ...................... 14 Pacient na ARO a jeho potřeby................................................................ 15 Bariéry při komunikaci s pacientem na ARO .......................................... 16 Pacient s invazivním zajištěním dýchacích cest ...................................... 17 Rodina a její význam pro pacienta na ARO ............................................ 21

2 VÝZKUMNÁ ČÁST .............................................................................................. 24 2.1 Cíl výzkumu a výzkumné otázky...................................................................... 24 2.2 Metodika výzkumu ........................................................................................... 24 2.3 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí .......................... 25 2.4 Průběh výzkumu ............................................................................................... 26 2.5 Zpracování získaných dat ................................................................................. 26 2.6 Výsledky výzkumu ........................................................................................... 27 2.7 Diskuse.............................................................................................................. 43 2.8 Návrh řešení a doporučení pro praxi................................................................. 49 ZÁVĚR ......................................................................................................................... 51 SEZNAM LITERATURY ............................................................................................ 52 SEZNAM ZKRATEK .................................................................................................. 55 SEZNAM GRAFŮ ....................................................................................................... 56 SEZNAM TABULEK .................................................................................................. 57 SEZNAM PŘÍLOH....................................................................................................... 58

ÚVOD „Nejdůležitější v komunikaci je slyšet to, co nebylo řečeno." P. F. Drucker Komunikace

tvoří

základ

všech

mezilidských

vztahů,

je

nezbytná

pro

fungování partnerských vztahů, rodiny, vztahů na pracovišti i v běžném denním životě. Ve zdravotnictví, a v intenzivní péči obzvlášť, získává komunikace naprosto specifický rozměr. Ve vztahu se zde potkávají dva cizí lidé. Pacient, který bojuje se svou nemocí, má strach, je v cizím prostředí, bez své rodiny a blízkých.

Často ztrácí svou

soběstačnost a ocitá se v závislém postavení na ošetřovatelském personálu. A všeobecná sestra, jejímž profesionálním i lidským úkolem je pacienta úskalím jeho nemoci provést. Důležitou roli pro pacienta však hraje i nadále jeho rodina a blízcí. Je známo, že návštěvy rodinných příslušníků a blízkých a jejich spolupráce při léčbě pacienta mají na proces pacientova uzdravování velmi příznivý vliv. Téma Specifika komunikace s pacienty na ARO jsem si vybrala právě kvůli těmto okolnostem. Stanovila jsem si za cíl zmapovat specifika komunikace s pacienty na ARO z pohledu

rodinných

příslušníků.

Při

své

práci

všeobecné

sestry

na

Anesteziologicko-resuscitační klinice (ARK) ve Fakultní nemocnici u sv. Anny (FNUSA) v Brně se denně setkávám s rodinnými příslušníky, kteří se příchodem na naše oddělení ocitají v těžké situaci. Jsou ve stresu z prostředí plného přístrojů a cizích zvuků, mají strach o svého blízkého a často neví, jak s ním komunikovat, když „má v krku tu trubičku“. Někdo se dané situaci přizpůsobí okamžitě, někdo se se situací sžívá déle. Pomoci ale potřebuje každý z nich. Fungování trojúhelníku pacient – rodina – sestra (obzvlášť na ARO) je naprosto nezbytné pro pacienta i jeho uzdravování. V první části své bakalářské práce poukazuji na současné poznatky týkající se komunikace obecně a komunikace s pacienty na ARO. Ve druhé, výzkumné, části prezentuji výsledky dotazníkového šetření, které jsem prováděla s rodinnými příslušníky pacientů na ARK ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně. Zjišťovala jsem, kdo informuje rodinné příslušníky o nutnosti invazivního zajištění dýchacích cest a o způsobech komunikace s ním. Dále mě zajímalo, zda poskytujeme rodinám vhodné podmínky pro komunikaci a které faktory komunikaci s nemocným ovlivňují. Jsem si vědoma, že jsou velmi důležité (námi nabízené nebo doporučované) komunikační pomůcky a techniky, proto jsem také zjišťovala, které z nich jsou pro navštěvující i pro 7

pacienty nejužitečnější a zda je přítomnost sestry při komunikaci rodiny s pacientem přínosná a vítaná. Pevně věřím, že mé výsledky pomohou nejen pacientům, ale i jejich blízkým ke kvalitnější a efektivnější komunikaci a bude jim tak usnadněn nelehký pobyt na našem oddělení.

8

1 TEORETICKÁ ČÁST 1.1 Komunikace Slovo komunikace pochází z latinského communicare, což v překladu znamená „něco společného sdílet, činit něco společným“. Obecně platí, že pojem komunikace označuje poskytování zpráv, sdílení informací, výměnu myšlenek a vyjadřování takovým způsobem, aby si aktéři (účastníci komunikace) vzájemně porozuměli (Špaténková, Králová, 2009) . Podle

Kapounové

(2007)

je

komunikace

prvním

předpokladem

fungování

mezilidských vztahů a také jeho přímým projevem. Pro vztah mezi lidmi je naprosto nevyhnutelnou podmínkou. Ve zdravotnictví má komunikace svoje specifika. Je to dáno tím, že sestra se z profesního hlediska ocitá v roli autority a experta a její vztah s pacientem je tudíž přirozeně nevyvážený. Sestra by měla být tím, kdo komunikaci řídí a usměrňuje. Je ale nutné, aby vzájemný komunikační vztah byl lidsky rovnocenný jako vztah dvou lidských bytostí (Kapounová, 2007). Komunikace se vyskytuje v různých formách, které mezi sebou nemají jednoznačné hranice, jednotlivé formy komunikace se

vzájemně

doplňují.

Rozlišujeme

verbální

a

neverbální

komunikaci

(Vágnerová, 2004).

1.1.1 Verbální komunikace Verbální (slovní) komunikací se rozumí dorozumívání pomocí slov, popř. jiných znakových symbolů (Venglářová, Mahrová, 2006). Verbální dorozumívání je výsadou pouze lidí. Člověk jako sociální tvor se od ostatních tvorů liší tím, že je schopen se dorozumívat a přenášet myšlenky (a to nejen pomocí slov, ale i pomocí gest, pohybů a mimiky). Nezbytným předpokladem pro verbální komunikaci je používání určitého konkrétního jazykového systému, dodržování jeho pravidel, ale také chápání významu jednotlivých slov. Každá kultura i jednotlivé sociální skupiny si vytvářejí svůj slovník, typická slovní spojení i specifický systém různých vyjádření. Stejná slova mohou mít v různých situacích a za různých okolností jiný význam. Odlišnosti v těchto verbálních projevech mohou být také symbolickou hranicí mezi jednotlivými skupinami. Stejně tak si svůj individuální styl vytváří 9

jednotliví lidé. Ten může být známkou jeho sociálního postavení, ale i povahových vlastností a rysů (Vágnerová, 2004). Vztah pacienta a sestry v oblasti komunikace je naprosto specifický. Sestra se ocitá v roli komunikátorky a edukátorky, komunikační dovednosti tak tvoří součást její profesní výbavy. Dobré komunikační dovednosti jsou jednoznačně nezbytné pro vytvoření a prohloubení vztahu mezi ní a pacientem a pro poskytování kvalitní ošetřovatelské péče (Kapounová, 2007). Mezi faktory, které pomáhají tvořit verbální komunikaci mezi pacientem a sestrou, patří: ‒

motivace komunikovat (ochota komunikovat). Jen zřídka se vyskytne pacient, který komunikaci odmítá. Většina pacientů komunikovat potřebuje a chce. Problém může být často na straně sestry, která neví, jak naložit se získanými informacemi a omezí proto kontakt s pacientem.

‒

vnitřní dispozice jedince (naše schopnost komunikovat). Pro sestru je tato schopnost dokonce přímo nezbytná. Kromě běžné komunikace musí znát specifika komunikace s různými typy pacientů.

‒

situační kontext (situace, ve které komunikace probíhá). Rozlišujeme komunikaci jednosměrnou (monolog) a obousměrnou (dialog). Ve zdravotnictví je nejideálnější komunikace obousměrná, kdy mají obě strany možnost na sebe reagovat, což ale vždy není možné. Situaci ovlivňují také ostatní faktory, např. aktuální zdravotní stav pacienta, prostředí, apod. Patří sem i situace, kdy má pacient zajištěné dýchací cesty a možnost verbální komunikace je mu tudíž znemožněna (Kapounová, 2007; Kelnarová, Matějková, 2014; Venglářová, Mahrová 2006).

1.1.2 Neverbální komunikace Neverbální komunikace je komunikace bez použití slov. Často je nazývána také řečí těla. Je součástí komunikace verbální, která bez přirozeného doprovodu „řeči těla“ neexistuje. Upřesňuje a podporuje verbální sdělení, někdy může verbální projev zcela nebo částečně nahradit. Oproti verbální komunikaci je neverbální komunikace neúmyslná, nedá se většinou ovládat vůlí a lze ji jen těžko skrývat. Neverbálnímu vyjádření lze často porozumět až v jejím situačním kontextu. To může vést k řadě omylů a nepochopení mezi lidmi (Linhartová, 2007; Vágnerová, 2004). Jak uvádí Borg 10

(2012), s odkazem na výzkum provedený v roce 1971 v Los Angeles Mehrabianem, na každém komunikačním sdělení se podílejí tři části: řeč těla, hlas a slova. Podle tohoto výzkumu: 55 % významu jakéhokoli sdělení vychází z gest, držení těla a výrazu tváře, tedy vizuální řeči těla, 38 % významu vychází z toho, jakou intonací, hlasitostí a barvou hlasu jsou slova řečena a pouhých 7 % významu pochází ze skutečných slov a jejich obsahu. Celkově je tedy 93 % sdělovaných informací vyjádřeno řečí těla (Borg, 2012). Čím více jsou v komunikaci zahrnuty city a pocity, tím je význam neverbální komunikace větší. Pro sestru je porozumění řeči těla nezbytné, někteří pacienti mohou být z různých důvodů odkázáni pouze na neverbální komunikaci (Jobánková, 2004). Jde například o pacienty s afázií, po operacích krku, o pacienty s invazivním zajištěním dýchacích cest, s kvalitativní poruchou vědomí nebo v bezvědomí (Zacharová, 2011). Nyní budu definovat jednotlivé typy neverbální komunikace.

1.1.2.1 Mimika Mimické výrazy jsou vytvářeny kontrakcemi v našem obličeji. Nejlépe se z obličeje odezírají výrazy jako je štěstí, zlost, strach a překvapení. K častým výrazům na obličeji patří také zděšení, panika, smutek, lítost a také bolestivé grimasy, což jsou výrazy, s kterými se zdravotníci setkávají poměrně často (Jobánková, 2004). Za nejvýraznější mimoslovní projevy je pak považován smích a pláč, které mají jednak emocionální charakter, ale také komunikační význam. Porozumět výrazu v obličeji jiného člověka není jednoduché. Je časté, že pacienti své skutečné pocity výrazem obličeje maskují. A také sestra umí vědomou či nevědomou mimikou ovlivnit, ať již negativně nebo pozitivně, náladu a ovzduší na pracovišti. Je tedy důležité, aby byly verbální a neverbální projevy v souladu (Venglářová, Mahrová, 2006). V běžné komunikaci, a v komunikaci s pacienty obzvlášť, je jedním z nejefektivnějších výrazů úsměv, který, pokud je správně načasovaný a působí přirozeně, dokáže udělat „zázraky“ (Bláha, Staňková, 2003).

1.1.2.2 Proxemika Dotek je nejstarší formou komunikace mezi lidmi. Naši předkové jej využívali k vyjádření vzájemných vztahů. I dnes se vyskytnou situace, kdy řeč nestačí (Václavíková, 2006). Sestra by měla každý první kontakt s pacientem začínat tím, že se 11

představí a, pokud je to možné, stiskne si s ním ruku. K nejčastějším místům dotyků patří dlaně, hřbet ruky, ramena a hlava (Venglářová, Mahrová, 2006). 1.1.2.3 Posturologie Poloha člověka při kontaktu s jiným člověkem vypovídá o jeho postoji k dané situaci. Rozlišujeme tři základní polohy: vestoje, vsedě, vleže. Ke komunikaci je ideální poloha rovnocenná, např. obou zúčastněných vsedě. Ale ve zdravotnictví je situace často specifická tím, že pacient většinou leží a sestra u něj stojí. Postavení pacienta je tím znevýhodněné (Venglářová, Mahrová, 2006). Důležitá je i pozice, kterou zaujímá sestra při rozhovoru s pacientem. Měla by být k pacientovi otočena celou plochou těla, čímž projevuje zájem o jeho osobu (Kapounová, 2007). 1.1.2.4 Kinetika Kinetika se zabývá veškerými pohyby těla a jeho částí. Její součástí je i znaková řeč (Venglářová, Mahrová, 2006). 1.1.2.5 Gesta Gesta jsou pohyby s výrazným sdělovacím účelem, mohou podpořit pravdivost a výmluvnost tvrzení, stejně jako lež. Někdy mohou být gesta pro pacienta jediným komunikačním prostředkem, např. u pacientů s narušenou komunikační schopností (Venglářová, Mahrová, 2006). 1.1.2.6 Pohledy Pohledy očí jsou pro kontakt dvou osob velmi důležité. Průměrně trvá oční kontakt při prvním setkání zhruba tři vteřiny, poté se kontakt většinou přeruší a znovu naváže. Z očního kontaktu dobrý pozorovatel pozná agresivitu, obavu, nejistotu, touhu po větší intimitě a mnoho dalších pocitů (Jobánková, 2004). Podle Zacharové (2011) je pohled nejvýznamnější neverbální projev. Oči nejcitlivěji přijímají informace a ve vztahu pacient − sestra jsou nejdůležitějším prvkem komunikace.

12

1.1.2.7 Úprava zevnějšku Mezi sledované parametry patří pacientova tělesná konstituce, barva kůže, hmotnost, čistota těla, nehtů, vlasů a oděvu. Úprava zevnějšku vypovídá o pacientově životním stylu a sociální situaci (Kapounová, 2007). Na druhé straně sestra dává pacientovi

svým

upraveným

zevnějškem

najevo

připravenost

k vykonávání

ošetřovatelské péče, v opačném případě, pokud není adekvátně oblečena nebo upravena, u něj může vzbudit nejistotu a nedůvěru (Špatenková, Králová, 2009). 1.1.2.8 Paralingvistické projevy Paralingvistické projevy jsou označovány jako svrchní tóny našeho mluvení (Kelnarová, Matějková, 2014). Kapounová (2007) mezi paralingvistické projevy řadí hlasitost a rychlost řeči, intonaci, skákání do řeči, pomlky v hovoru, zadrhávání, vzájemný

poměr

dialogu

a

výskyt

pazvuků

(pokašlávání,

pobrukování).

1.1.3 Alternativní a augmentativní komunikace Alternativní a augmentativní komunikace (mezinárodně užívaná zkratka AAK) je poměrně mladý obor, spadající do speciální pedagogiky. Ve světě se začal vyvíjet od sedmdesátých let 20. století. V České republice se začal používat až po roce 1989. Byl vyvinut především pro potřeby pacientů se sníženou a omezenou komunikační schopností, nejvíce je aplikován u jedinců s dětskou mozkovou obrnou (DMO). Obecně je šancí pro všechny, kteří nemohou komunikovat verbálně (Šarounová, 2014). Systémy

augmentativní

komunikace

se

zaměřují

na

podporu

existujících

komunikačních dovedností, zvyšují kvalitu porozumění řeči a usnadňují vyjadřování. Systémy alternativní komunikace jsou využívány jako náhrada mluvené řeči. Cílem obou metod je umožnit lidem s poruchou komunikace vyjádřit své potřeby a pocity a zúčastnit se tak aktivně běžné mezilidské komunikace (Janovcová, 2003; Šarounová, 2014). Rozlišujeme: ‒

metody bez pomůcek:

Mezi metody bez pomůcek řadíme zejména přirozené způsoby komunikace, které jsou pro většinu lidí přirozené, a není třeba se je učit. Je to například cílený pohled, mimika, přirozená gesta, odpovědi ANO/NE na jednoduché otázky, ale také komunikace akcí. 13

Příkladem je, když nemluvící pacient vezme do ruky prázdnou skleničku na pití a ukáže ji sestře, čímž si řekne o to, že by chtěl doplnit tekutiny (Šarounová, 2014). ‒

metody s pomůckami:

Pomůcky dělíme na technické (k jejich provozu je potřeba elektrický proud nebo napájení z baterií – např. počítače, tablety, pomůcky s hlasovým výstupem, apod.) a netechnické. Mezi netechnické pomůcky patří reálné předměty, zmenšeniny předmětů, fotografie, piktogramy (viz příloha 1), komunikační tabulky s využitím písma, jako např. abecední tabulky (viz příloha 2), tabulky s nejčastěji užívanými slovy, apod. (Šarounová, 2014).

1.2 Komunikace s pacienty na ARO 1.2.1 Charakteristika anesteziologicko-resuscitačního oddělení Anesteziologicko-resuscitační oddělení (ARO) jsou vysoce specializovaná nemocniční oddělení, kde je poskytována intenzivní péče pacientům s hrozícím nebo již probíhajícím selháním životně důležitého orgánu nebo jeho funkce. Na základě zkušeností z praxe se intenzivní péče dělí do tří stupňů: nižší, vyšší, nejvyšší (resuscitační). ‒

Jednotky intenzivní péče I. stupně (nižší) – zajišťují u pacientů nepřetržitou monitoraci a zvýšenou ošetřovatelskou péči, poskytují také okamžitou resuscitaci a krátkodobou plicní ventilaci (do 24h).

‒

Jednotky intenzivní péče II. stupně (vyšší) – kromě výše uvedeného zabezpečují také invazivní monitoraci, měření srdečního výdeje a dlouhodobou plicní ventilaci.

‒

Jednotky intenzivní péče III. stupně (nejvyšší – resuscitační, ARO) – poskytují celý rozsah intenzivní péče se zvláštním zaměřením na kritické stavy různé etiologie. Kromě speciální sesterské péče je prováděna také nutriční a rehabilitační péče (Zadák, Havel, 2007).

Na personál pracující v intenzivní péči jsou kladeny vysoké profesní nároky. Je vyžadována schopnost pracovat v týmu a zvládat stres a orientace v problematice neustále se vyvíjející intenzivní péče. Ošetřovatelský personál musí být schopen práce s nerovnoměrným vytížením v kteroukoli denní či noční hodinu, včetně akutních příjmů při plné kapacitě oddělení. K péči o kriticky nemocné je nutná značná psychická 14

odolnost,

personál

se

musí

vyrovnat

s vysokou

úmrtností

na

těchto

odděleních, stejně jako může pociťovat ztrátu kontinuity péče při překladech na JIP nižšího typu. Sestry v intenzivní péči jsou vysoce ohroženy syndromem vyhoření (Zadák, Havel, 2007). Podle Jobánkové (2004) znamenají těžce nemocní pacienti pro ošetřující personál velkou zátěž. Ta je dána nejen neustálou konfrontací s lidmi v ohrožení života, ale také časovou náročností, kterou péče vyžaduje, a závislostí pacienta na zdravotnickém personálu. Velká zodpovědnost a nutnost být k dispozici při akutním zhoršení stavu vede personál k plnému nasazení, někdy až na hranici sil (Jobánková, 2004).

1.2.2 Pacient na ARO a jeho potřeby Na ARO jsou hospitalizováni pacienti, kteří jsou bezprostředně ohroženi na životě. Komplexní a vysoce specializovaná resuscitační péče je poskytována pacientům po těžkých úrazech, po resuscitaci, po rozsáhlých a komplikovaných operacích, pacientům v septickém stavu a se selháváním životních funkcí. Rozsah ošetřovatelské péče závisí na diagnóze a zdravotním stavu pacienta. Potřeby nemocného, stejně jako jeho zdravotní

stav

a

nároky

na

ošetřovatelskou

péči,

se

velmi

často

mění

(Kapounová, 2007). Potřeba nemocného je podle Bártlové (2005) nutnost organismu něco získat nebo se něčeho zbavit s cílem dosáhnout požadované rovnováhy. Dlouhodobé nenaplnění potřeb má nepříznivý vliv na zdraví a stav dobré pohody. Potřeby nemocného jsou specifické, což je dáno charakterem nemoci, samotným pacientem i sociálními podmínkami, v kterých pacient žije. V nemoci se potřeby dělí do tří základních skupin: ‒

potřeby, které se nemocí nemění − potřeba dýchání, výživy, tekutin, vyprazdňování, spánku, bezpečí, pohodlí.

‒

potřeby, které se nemocí modifikují − skupina potřeb daná mimo jiné věkem, pohlavím, zaměstnáním a osobnostními vlastnostmi nemocného – potřeba tvořivé práce, potřeba poznání světa i sebe samého, potřeba sociálních kontaktů, potřeba vytváření kulturního prostředí.

‒

potřeby, které nemocí vznikají − uspokojování těchto potřeb je součástí léčebného procesu, jsou rovněž ovlivněny osobností nemocného, charakterem nemoci, ale také pacientovou předchozí zkušeností s nemocí a chováním okolí.

15

Patří sem potřeba navrácení zdraví, potřeba zbavit se bolesti, potřeba udržení a obnovení dřívějších sociálních rolí (Bártlová, 2005). Ačkoli se tělesné potřeby pacientů v intenzivní péči zdají být závažnější než kterékoli jiné, má-li být ošetřovatelská péče komplexní, musí mít nemocný člověk, kromě fyzických, zabezpečeny i všechny ostatní potřeby, tedy psychické, sociální a duchovní. Taková péče vychází z holistického přístupu, tedy respektování člověka jako celku (McCann et al, 2008). V intenzivní péči jde zejména o tyto potřeby: ‒

potřeba dýchání − dýchání je nezbytným předpokladem lidské existence, uspokojování této potřeby si člověk za normálních okolností neuvědomuje, jde o automatický děj.

‒

potřeba výživy − výživa je nutná k udržení homeostázy v organismu, patří mezi základní biologické potřeby.

‒

potřeba vyprazdňování − proces vyprazdňování je fyziologickou funkcí organismu a základní biologickou potřebou člověka.

‒

potřeba soběstačnosti − zdravý člověk vykonává denní aktivity bez pomoci druhých. U nemocného přebírá aktivity, které není pacient schopen vykonat, všeobecná sestra nebo rodinní příslušníci.

‒

potřeba psychické vyrovnanosti − pacientova psychická pohoda působí blahodárně na proces uzdravování. Mezi postupy, které pomáhají udržet pacientovu psychiku vyrovnanou, patří udržet nebo zlepšit pacientovu soběstačnost, léčba bolesti, komunikace, dostatečný spánek a odpočinek, vytvoření pocitu jistoty a bezpečí (Kapounová, 2007).

Jmenovitě potřeba komunikace je u pacientů v současné době v mnoha případech narušována, a to jednak vysokým podílem techniky v diagnostice i terapii, ale také rychlými změnami osobností pacientů a jejich rolí v nemocnicích v případě, že nejsou změny respektovány zdravotnickými pracovníky (Bártlová, 2005). Podle Špaténkové a Králové (2009) představuje dokonce komunikace s pacientem jedno z nejslabších míst celého našeho zdravotnictví.

1.2.3 Bariéry při komunikaci s pacientem na ARO Komunikace s pacientem na ARO je ovlivněna změnami, ke kterým u každého vážně nemocného pacienta dochází. Jde o změny v oblasti sociální, tělesné a psychické. 16

Nemocný trpí odloučením od rodiny, ztrácí řadu funkcí a kompetencí, mění se jeho sociální role. Nemoc je provázena mnoha příznaky, mezi které patří zejména bolest. Psychický stav je ovlivněn ztrátou soběstačnosti a nutným pobytem ve zdravotnickém zařízení. U některých nemocných se objevuje strach, úzkost, depresivní nálady, často se přidává pocit osamělosti, ztráta zájmu o kontakt s rodinou, objevuje se strach ze smrti a umírání. Negativní vliv na psychiku má i zhoršující se zdravotní stav ostatních pacientů.

Někteří

nemocní

mohou

přestat

spolupracovat

a

komunikovat

s ošetřovatelským personálem (Zacharová, 2008). Negativně mohou působit také další faktory, které nevytvářejí vlídné prostředí pro komunikaci. Pacient na ARO má často zajištěné dýchací cesty tracheální nebo tracheostomickou kanylou, je v bezvědomí nebo má vědomí ovlivněné léky. Nemusí rozumět nebo si uvědomovat vážnosti situace, nezná důvod různých ošetřovatelských intervencí, ztrácí pojem o čase. Negativně může působit i samotné prostředí oddělení, jako např. umělé osvětlení, cizí a hlasité zvuky a ruch, mnoho přístrojů (Špaténková, Králová, 2009). Také ošetřovatelský personál na ARO má někdy tendence nechat se strhnout přemírou techniky na oddělení, stává se „pouhou“ obsluhou přístrojů a s pacienty zapomíná komunikovat nebo komunikuje minimálně (Špaténková, Králová, 2009). Zvládnout komunikaci s těžce nemocnými pacienty, často ve stádiu blížící se smrti, mezi něž patří i pacienti na ARO, patří k vrcholným profesionálním dovednostem zdravotníků. Sestry by neměly zapomínat, že pacient i v situaci, kdy je ohrožen jeho život, je pořád „jen“ člověk, pro kterého je komunikace s okolím pravděpodobně důležitější než kdykoli jindy (Špaténková, Králová, 2009; Zacharová, 2008).

1.2.4 Pacient s invazivním zajištěním dýchacích cest Specifickou skupinou pacientů v oblasti komunikace na ARO jsou pacienti s invazivním zajištěním

dýchacích

cest.

Dýchací

cesty jsou

nejčastěji

zajištěny

pomocí

endotracheální kanyly (ETK) nebo tracheostomické kanyly (TSK). Tito pacienti tvoří největší podíl pacientů hospitalizovaných na ARO (Kapounová, 2007). Tracheální intubace je zavedení endotracheální kanyly do plic ústy (orotracheální intubace) či nosem (nazotracheální intubace). Jedná se o nejčastější a nejbezpečnější metodu používanou k zajištění dýchacích cest. Brání masivní aspiraci žaludečního 17

obsahu a umožňuje odstranění tracheobronchiálních sekretů u pacientů, kteří nedokážou účinně vykašlávat. Mezi hlavní indikace zavedení endotracheální kanyly patří: připojení k dýchacímu přístroji z důvodu umělé plicní ventilace, kardiopulmonální resuscitace, obstrukce dýchacích cest a bezvědomí se ztrátou obranných reflexů. Pacientům se zavedenou ETK je znemožněn verbální projev (Zadák, Havel, 2008). Tracheotomie je chirurgický výkon, při kterém je vytvořen otvor do trachey, nazývaný tracheostomie. Otvorem je zavedena tracheostomická kanyla. Slouží k definitivnímu zajištění dýchacích cest pro dlouhodobou umělou plicní ventilaci nebo při nemožnosti tracheální intubace. Také pacienti s TSK nemohou komunikovat verbálně. K hlavním výhodám tracheostomie oproti endotracheální intubaci patří větší komfort pacienta, lepší toaleta dýchacích cest, snadnější fixace kanyly, minimalizace tlumení vědomí, obnovení a usnadnění aktivní rehabilitace a perorální příjem jídla. Pacienti s tracheostomií mohou snadněji komunikovat, kanyla je jimi lépe snášena (Dostál, 2014; McCann et al, 2008; Zadák, Havel, 2008). Pacienti s takto zajištěnými dýchacími cestami jsou odkázáni na alternativní a augmentativní způsob dorozumívání. I když jde většinou o dočasnou ztrátu verbální komunikace, pacienti situaci snáší těžko. Jde o traumatizující událost, proto je nutné respektovat tuto situaci a přistupovat k pacientovi s maximálním pochopením a taktem. Základem správné ošetřovatelské péče na ARO je naučit se komunikovat s pacientem a naučit komunikovat jeho (Chmelíková, 2005; Kapounová, 2007). 1.2.4.1 Zásady při komunikaci s pacientem s invazivním zajištěním dýchacích cest Pro zajištění efektivní komunikace s pacientem s invazivním zajištěním dýchacích cest by všeobecná sestra měla dodržet následující podmínky: ‒

zajistit pacientovi pohodlnou polohu.

‒

zajistit vhodné osvětlení, při kterém pacient sestru dobře vidí.

‒

snížit hluk v okolí (zeslabení nebo vypnutí televize, rádia, zavření dveří od pokoje).

‒

přizpůsobit svou vzdálenost a postavení v zorném poli pacienta, udržovat s pacientem zrakový kontakt.

18

‒

je-li k dispozici signalizační zařízení, umístit jej v dosahu pacienta. Pokud není zařízení na oddělení k dispozici, smluvit si s pacientem jiný signál k přivolání personálu (poklep na hranu postele nebo stolek, apod.).

‒

zajistit k lůžku pacientem používané kompenzační pomůcky (zubní protéza, brýle, naslouchadlo), udržovat jejich funkčnost.

‒

zajistit a umístit v dosahu pacienta vhodné komunikační pomůcky ‒ abecední tabulka, komunikační karty, tvrdá podložka s papírem a snadno uchopitelnou tužkou nebo fixem, je-li k dispozici počítač nebo tablet, apod.

‒

povzbuzovat a podporovat pacientovu schopnost komunikovat alternativním způsobem (Janovcová, 2003; Pullen, 2007).

Výběr vhodné komunikační pomůcky a techniky je vždy nutné přizpůsobit možnostem a schopnostem pacienta a jeho zdravotnímu stavu (Janovcová, 2003). Specifické zásady při komunikaci s pacientem s invazivním zajištěním dýchacích cest ‒

U pacientů v bezvědomí se používá forma tzv. pasivní komunikace (bez zpětné vazby), kdy komunikuje pouze sestra. Pacienta oslovuje, seznamuje ho se všemi prováděnými úkony stejně jako u pacienta při vědomí. Velmi důležité je uplatňování prvků neverbální komunikace, např. doteků. Samozřejmostí je postavení sestry v zorném poli pacienta.

‒

Pacienti probouzející se z bezvědomí mohou vykazovat známky kvalitativní nebo kvantitativní poruchy vědomí. Zpočátku se komunikace zaměřuje na zjištění

hloubky

vědomí

a

pacientova

pohodlí

nebo

nepohodlí. Opakovanými otázkami typu: „Pane XY, slyšíte mě? Otevřete oči. Stiskněte mi ruku…“ sestra zjišťuje možnosti kontaktu s pacientem. V mnoha případech je nutno použít specifickou komunikační techniku, např. stisk ruky, kývání hlavou, mrkání očima, apod. ‒

U zmatených a dezorientovaných pacientů je úkolem sestry pomoci pacientovi překonat jeho zmatenost. Klidně a trpělivě, často opakovaně musí pacienta orientovat v osobě, místě i čase. Pacienti si také obvykle nepamatují, co se stalo předtím, než se ocitli v nemocnici, proto je bezpodmínečně nutné všem pacientům během jejich probouzení vysvětlovat, kde jsou a co se jim stalo.

‒

Specifickou skupinu pacientů tvoří pacienti při vědomí, se zajištěnými dýchacími cestami. U těchto pacientů lze využít různé typy komunikačních 19

technik, jako abecední tabulka, odezírání ze rtů, apod. Vždy záleží na kreativitě a schopnostech sestry a ochotě pacienta komunikovat. ‒

Pacienti, kteří jsou při vědomí, mají zajištěny dýchací cesty a jsou dlouhodobě napojeni na ventilátor, přivítají zcela normální komunikaci. Vítané jsou rozhovory na běžná témata, jako počasí, události ve světě mimo nemocnici, apod.

Většinou

dojde

k povzbuzení

a

pozitivnímu

naladění

pacienta

a celkovému odlehčení atmosféry. Lze využívat všechny komunikační techniky (Kapounová, 2007). Vždy by měla všeobecná sestra pamatovat na to, že musí komunikovat jasně, stručně a srozumitelně a že obvykle bude svá sdělení i několikrát opakovat. Je vhodné pokládat otázky, na které lze odpovědět ANO/NE a vždy jen jednu, ne několik zároveň (Pullen, 2007). Pacient by měl dostat čas k vyjádření. Pokud není pacientovo vyjadřování srozumitelné, měla by všeobecná sestra ve spolupráci s pacientem specifikovat předmět hovoru. Samozřejmostí za každé situace by měla být komunikace zachovávající lidskou důstojnost a úctu k pacientovi. Pacient a jeho rodina sestře možná prominou drobnou odbornou neznalost, ale rozhodně jí neodpustí nevhodné jednání, strohost a nedostatek empatie (Kapounová, 2007; Ledererová, 2013; Špaténková, Králová, 2009). 1.2.4.2 Komunikační pomůcky a techniky u pacientů s invazivně zajištěnými dýchacími cestami Odezírání ze rtů − nejrozšířenější technika, vyžaduje dobrou artikulaci ze strany pacienta a praktickou zkušenost s odezíráním ze strany sestry. Na obou stranách je nutná velká trpělivost. Pokud je tato technika neúspěšná, je třeba hledat jiné možnosti dorozumění. Abecední tabulka − využívá se pro doplnění techniky odezírání ze rtů, v případě, že sestra pacientovi opakovaně nerozumí.

Jde o techniku časově náročnější. Pacient

ukazuje na jednotlivá písmena a sestra/ rodinný příslušník z nich skládá slova. Modernější verzí je magnetická abecední tabulka, ale ta vyžaduje větší zručnost pacienta. Papír a tužka/ fix − pacient, který udrží v ruce tužku, může psát slova přímo na papír. Pro zrychlení a zjednodušení komunikace je s výhodou, když pacient nevypisuje celé věty, ale pouze slova (viz příloha 3). 20

Komunikační karty − jsou obrázky, které vystihují časté potřeby a přání nemocných. Pacient karty vybírá z balíčku nebo na ně ukazuje prstem, pokud jsou na archu papíru vedle sebe. V některých nemocnicích se můžeme setkat i s kartami, které jsou doplněny o překlad do několika světových jazyků, tyto usnadňují komunikaci s cizinci. Jednoduché pohyby nebo gesta − slouží pro rychlou komunikaci a vyjadřují pacientovy nejčastější potřeby. Příkladem může být poklep pravé ruky na levé zápěstí („kolik je hodin?“), pohyb ruky k ústům („chci napít“) nebo ruce překřížené přes hrudník („je mi zima“). Elektrolarynx − přístroj využívaný zejména pacienty na odděleních chronické resuscitační a intenzivní péče (OCHRIP). Po přitisknutí do oblasti hlasivek umožňuje přenos hlasu pacienta v elektronické podobě. Mluvící kanyla nebo orátor − pomůcky, které umožňují tvorbu hlasu. Jsou využívány u pacientů, kteří musí mít zajištěné dýchací cesty, ale již nevyžadují ventilační podporu nebo vysokou frakci kyslíku. Orátor se připevňuje přímo na tracheostomickou kanylu a je vybaven spojkou, která umožňuje přívod kyslíku. U některých nemocných může být orátor použit pouze po určitou dobu (Kapounová, 2007).

1.2.5 Rodina a její význam pro pacienta na ARO Rodina jako základní společenská jednotka je sociální skupina dvou či více osob, které obvykle žijí v jedné domácnosti, sledují určité cíle a sdílejí emoční vztah (McCann et al, 2008). Během nestresového období se vztahy v rodině udržují většinou v rovnováze a harmonii. Pokud se ale tento stav změní a objeví se nemoc, rovnováha rodiny se rozpadá. Onemocnění nepostihuje pouze pacienta, ale celou rodinu. Velkou roli hrají faktory jako například, který z členů rodiny onemocní, jak závažné je jeho onemocnění, jaká je délka a trvání nemoci. K nejčastějším změnám, ke kterým dochází, je změna rolí v rodině, finanční problémy, stres ze strachu před následky onemocnění pro nemocného, změny společenských zvyklostí apod. (Bártlová, 2005). Schopnost vyrovnávat se s nemocí je rozdílná nejen u pacienta, ale i u jeho vlastní rodiny. Záleží na okolnostech, za jakých k nemoci došlo. Pokud se onemocnění objeví náhle nebo neočekávaně, což je charakteristické pro intenzivní medicínu, probíhá zvládání situace obtížně. Způsob, jakým se k nemoci staví sám pacient, přímo ovlivňuje průběh vlastního adaptování na onemocnění. Dojde-li k hospitalizaci, jsou styky nemocného s rodinou nuceně přerušeny, ale psychické vazby zůstávají pořád. Styk 21

pacienta s rodinou během hospitalizace je přitom pro psychiku pacienta velmi potřebný, proto by neměl být přerušován nebo omezován, zejména během dlouhodobějších onemocnění s upoutáním na lůžko. Návštěvy, ale také chování rodinných příslušníků během návštěv jsou jedním z faktorů, který ovlivňuje úspěch terapie, v pozitivním i negativním smyslu. Jednou z povinností zdravotníků, zejména všeobecných sester, je proto dohled na to, aby návštěva probíhala v souladu se zdravotním stavem pacienta (Bártlová, 2005). S rodinami pacientů jsou všeobecné sestry v každodenním kontaktu. Rodinní příslušníci,

respektive

navštěvující

osoby,

se

stávají

pro

sestry

důležitými

komunikačními partnery. Předmětem komunikace je především zdravotní stav pacienta, charakter

nemoci,

problémy

pacienta

a

časové

a

jiné

možnosti

rodiny

i zdravotníků (Špaténková, Králová, 2009). Sdělovat informace o onemocnění, léčbě a prognóze je ze zákona umožněno pouze lékařům. Je nutné respektovat přání pacienta a sdělovat informace jen těm osobám, které pacient (je-li toho schopen) určí. Pokud není pacient schopen (např. je-li v bezvědomí) označit osoby, které mohou dostávat informace o jeho zdravotním stavu, jsou informace poskytovány osobám blízkým. Sestra může poskytovat pouze informace ohledně ošetřovatelské péče a informace obecného rázu, např. jakou měl pacient noc, jak se cítí, apod. (Kelnarová, Matějková, 2014; Špaténková, Králová, 2009). Na ARO je běžnou praxí, že po poskytnutí informací o aktuálním zdravotním stavu lékařem uvádí návštěvu k lůžku všeobecná sestra (Kapounová, 2007). Seznamuje navštěvující s chodem oddělení, informuje o návštěvních hodinách, o časech poskytování informací lékařem a o poskytované ošetřovatelské péči. Předmětem hovoru jsou i problémy pacienta a rodinných příslušníků (Špaténková, Králová, 2009). Většina příbuzných chce přispět k uzdravení a zlepšení kvality života svého blízkého, často ale nevědí, jak být nápomocní, co dělat. Edukace rodiny je součástí práce ošetřující všeobecné sestry (Kapounová, 2007). Zásady dobré spolupráce mezi všeobecnou sestrou a rodinou v oblasti komunikace s pacientem na ARO Na začátku by se měla sestra s rodinou seznámit a vždy se představit jménem i pracovním zařazením.

22

Informace poskytované rodině a navštěvujícím by měla sdělovat srozumitelnou formou, dát prostor pro dotazy. Všeobecná sestra by si měla být vědoma, že rodinní příslušníci jsou důležitými aktéry komunikace a podle toho k nim přistupovat, měla by jim být oporou. Všeobecná sestra by měla rodinu vybídnout ke komunikaci s pacientem, vysvětlit význam komunikace i v případě, že pacient nekomunikuje. Pokud pacient komunikuje alternativním způsobem, je úkolem všeobecné sestry naučit rodinu konkrétní technice, vysvětlit používání komunikačních pomůcek, může také rodinu vyzvat k přinesení příslušných kompenzačních pomůcek (brýle, naslouchadlo, zubní protéza). Sestra by měla rodinu začlenit do aktivní spolupráce při hledání nejvhodnější komunikační techniky nebo pomůcek. Sestra by měla také umožnit rodině dostatek soukromí a prostoru pro komunikaci s pacientem, ale v případě problémů při komunikaci být k dispozici (Kapounová, 2007; Pullen, 2007; Špaténková, Králová, 2009). Nyní uzavírám první část bakalářské práce, která je teoretickým východiskem k následujícímu výzkumnému šetření.

23

2 VÝZKUMNÁ ČÁST 2.1 Cíl výzkumu a výzkumné otázky Cílem bakalářské práce je zmapovat specifika komunikace s pacienty na ARO z pohledu rodinných příslušníků. Stanovila jsem tyto výzkumné otázky: 1. Kdo informuje rodiny pacientů na ARO o nutnosti invazivního zajištění dýchacích cest u pacienta a o možnostech komunikace s ním? 2. Mají pacienti a rodinní příslušníci na ARO zajištěné vhodné podmínky k zahájení komunikace? 3. Jaké komunikační pomůcky a techniky jsou rodinnými příslušníky a pacienty nejčastěji využívány? 4. Co jsou z pohledu rodinných příslušníků nejčastější překážky při komunikaci s pacientem? 5. Je přítomnost ošetřující sestry při komunikaci pacient − rodina přínosná a vítaná?

2.2 Metodika výzkumu Jako výzkumnou metodu jsem stanovila kvantitativní výzkum pomocí dotazníkového šetření. Výhoda této metody spočívá v možnosti oslovení většího množství respondentů a tím získání většího množství dat. Nezanedbatelnou výhodou jsou i nízké náklady a zachování anonymity respondentů. Nevýhoda spočívá v možném neporozumění položeným otázkám a v nižší návratnosti dotazníků (Kutnohorská, 2009). Dotazník obsahuje 18 otázek, které byly sestaveny v návaznosti na stanovený cíl práce a výzkumné otázky (viz příloha 4). Pro ověření srozumitelnosti jsem během října 2015 provedla pilotní šetření, kdy jsem dotazník rozdala pěti respondentům. Na základě pilotáže jsem provedla úpravy dotazníku. V úvodu dotazníku jsem se respondentům krátce představila, seznámila je s cílem své bakalářské práce a uvedla stručné pokyny 24

pro vyplňování dotazníku. Také jsem respondentům poděkovala za jejich spolupráci a čas strávený vyplňováním dotazníků. Otázky 1, 2 a 3 shrnují informativní údaje jako respondentův vztah k nemocnému, četnost jeho návštěv na oddělení a způsob zajištění dýchacích cest u navštěvovaného pacienta. Pomocí otázek 4, 5, 6 a 7 jsem zjišťovala, kdo informuje rodiny pacientů na ARO o pacientově zdravotním stavu, nutnosti invazivního zajištění dýchacích cest, o způsobech komunikace s pacientem a také zda jsou tyto informace srozumitelné. Otázky 8, 9 a 10 jsou zaměřeny na zjištění, zda mají pacienti i rodinní příslušníci zajištěny vhodné podmínky k zahájení komunikace. V otázkách 11, 12 a 13 jsem zjišťovala, které komunikační pomůcky a techniky jsou rodinám nejčastěji nabízeny a které z nich jsou nejužitečnější pro rodinu a pacienta. Další sledovanou oblastí jsou možné a nejčastější překážky v komunikaci pacienta s rodinou (otázky 14, 15, 16, 17). V závěrečné části dotazníku jsem zjišťovala, zda je přítomnost

sestry

při

komunikaci

pacient

−

rodina

vítaná

a

prospěšná

(otázky 14, 15, 18). Z 18 otázek je 10 otázek uzavřených (otázky 2, 3, 4, 5, 6, 7, 9, 16, 17, 18) a 8 otázek je polouzavřených. V nich mají respondenti možnost v kolonce „jiné….“ dopsat jinou variantu odpovědi nebo vyjádřit svůj názor (otázky 1, 8, 10, 11, 12, 13, 14, 15). V 10 otázkách měli respondenti možnost označit více odpovědí (otázky 5, 6, 8, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17). V otázce 3 jsem cíleně zvolila laický popis zajištění dýchacích cest z důvodu srozumitelnosti pro respondenty.

2.3 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí Jako respondenty jsem oslovila rodinné příslušníky a osoby, které navštěvují pacienty na ARK ve FNUSA v Brně. Z pacientů hospitalizovaných na oddělení, jejichž rodinné příslušníky jsem oslovovala během dotazníkového šetření, jsem vytipovala pacienty, kteří splňovali následující kritéria (jde o záměrný výběr respondentů dle vlastních nastavených kritérií): 1. kritérium: stav vědomí byl u navštěvovaného pacienta během dotazníkového šetření hodnocen pomocí Glasgow Coma Scale (GCS) v rozmezí 10-15 bodů. 2. kritérium: navštěvovaný pacient musel mít zajištěné dýchací cesty pomocí endotracheální nebo tracheostomické kanyly.

25

3. kritérium: pacient byl na oddělení hospitalizován déle než 24 hodin (kritérium jsem zvolila s ohledem na rodinné příslušníky, aby měli dostatek času seznámit se blíže s prostředím oddělení a problematikou komunikace s pacienty s invazivním zajištěním dýchacích cest). Oslovovala jsem všechny navštěvující, jejichž blízký splňoval stanovená kritéria. Většina respondentů, ač v těžké životní situaci, vyplňovala dotazníky velmi ochotně a se zájmem.

2.4 Průběh výzkumu Před zahájením dotazníkového šetření jsem požádala náměstkyni pro ošetřovatelskou péči ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně Mgr. Janu Zvěřinovou o umožnění sběru informací, které mi bylo povoleno (viz příloha 5). Dotazníkové šetření probíhalo v rozmezí od 1. 12. 2015 do 15. 3. 2016 na ARK této fakultní nemocnice. V tomto období bylo na oddělení přijato 185 pacientů. Průměrná doba hospitalizace se dlouhodobě pohybuje mezi 5-6 dny (zdroj ARK FNUSA). Kritéria pro dotazníkové šetření splňovalo 54 pacientů, jejichž rodinné příslušníky jsem oslovila. Distribuovala jsem 100 dotazníků. Z celkového počtu dotazníků se vrátilo 82 dotazníků, návratnost tedy činí 82 %. Nejčastěji nedošlo k návratu dotazníku z důvodu překladu pacienta mimo nemocnici, ve dvou případech z důvodu náhlého úmrtí pacienta.

2.5 Zpracování získaných dat Ke zpracování bakalářské práce a vyhodnocení dat jsem použila počítačový program Microsoft Office Word 2007. Výsledky u jednotlivých otázek jsou uvedeny v absolutních a relativních číslech.

26

2.6 Výsledky výzkumu Otázka 1: Jaký je Váš vztah k nemocnému? Tabulka 1 Vztah k nemocnému Vztah k nemocnému

absolutní četnost (n)

relativní četnost (%)

blízký rodinný příslušník

63

76,8

ostatní (vzdálená rodina,

19

23,2

jiné

0

0

celkem

82

100,0

kamarád, kolega ze zaměstnání)

V tabulce 1 je vyhodnoceno, v jakém vztahu je navštěvující k pacientovi. Blízcí rodinní příslušníci (manžel/manželka, matka/otec, dcera/syn sourozenec), kteří se účastnili dotazníkového šetření, byli zastoupeni z celkového počtu 82 (100 %) počtem 63 (76,8 %). Ostatní (vzdálená rodina, kamarád, kolega ze zaměstnání) se zúčastnili v počtu 19 (23,2 %). V kategorii „jiné“ nebyl zastoupen žádný respondent. Otázka 2: Jak často navštěvujete nemocného? Tabulka 2 Četnost návštěv u nemocného Četnost návštěv u

absolutní četnost (n)

relativní četnost (%)

denně

36

43,9

obden

23

28,1

1-2x týdně

15

18,3

jsem tady poprvé

8

9,7

celkem

82

100,0

nemocného

Tabulka 2 zaznamenává, jak často respondenti navštěvovali nemocného. Denně navštěvovali příbuzní v počtu 36 (43,9 %) z celkového počtu 82 (100 %). Obden 23 (28,1 %), 1 – 2x týdně v počtu 15 (18,3 %) a poprvé na návštěvě bylo v době dotazníkového šetření 8 respondentů (9,7 %).

27

Otázka 3: Jakým způsobem má pacient zajištěné dýchací cesty? Tabulka 3 Zajištění dýchacích cest u nemocného Zajištění dýchacích cest u

absolutní četnost (n)

relativní četnost (%)

kanyla zavedená ústy

52

63,4

kanyla zavedená do krku

30

36,6

celkem

82

100,0

nemocného

Tabulka 3 znázorňuje, jakým způsobem má pacient, který je navštěvován respondentem, zajištěné dýchací cesty. Kanylu zavedenou ústy (orotracheální kanylu) mělo 52 pacientů (63,4 %), kanylu zavedenou do krku (tracheostomickou kanylu) mělo 30 nemocných (36,6 %). Otázka 4: Absolvovali jste pohovor s lékařem, kdy Vám byl sdělen aktuální zdravotní stav? (otázka je určená pouze pro rodinné příslušníky, kteří mohou dostávat informace o zdravotním stavu) Tabulka 4 Pohovor s lékařem Pohovor s lékařem

absolutní četnost (n)

relativní četnost (%)

ano

57

80,3

ano, ale informace byly

13

18,3

ne

1

1,4

celkem

71

100,0

příliš odborné, nerozumím jim

Tabulka 4 obsahuje, kolik respondentů absolvovalo pohovor s lékařem, kdy jim byl sdělen aktuální zdravotní stav. Otázka je určena pro osoby, které mohou dostávat informace o zdravotním stavu. Ze 71 respondentů (100 %) 57 respondentů (80,3 %) označilo odpověď ano. 13 respondentů (18,3 %) bylo informováno, ale informace pro ně byly příliš odborné, nerozuměli jim. 1 respondent (1,4 %) neabsolvoval pohovor s lékařem. Na otázku neodpovídalo 11 respondentů.

28

Otázka 5: Bylo Vám vysvětleno, proč musí mít pacient zavedenou kanylu do plic?

Graf 1 Bylo Vám vysvětleno, proč musí mít pacient zavedenou kanylu do plic?

V grafu 1 je zaznamenáno, zda a kým bylo respondentům vysvětleno, proč musí mít pacient zajištěné dýchací cesty. Z celkového počtu 82 respondentů (100 %) bylo 36 respondentů (43,9 %) informováno ošetřujícím lékařem, 16 respondentů (19,5 %) bylo informováno sestrou, 4 respondenti (4,9 %) byli informováni, ale informace byly příliš složité, nerozuměli jim. 5 respondentů (6,1 %) nebylo informováno. 21 respondentů označilo více odpovědí. Z toho 19 respondentů (23,2 %) uvedlo, že byli informováni ošetřujícím lékařem i sestrou, 1 respondent (1,2 %) byl informován sestrou, ale informace pro něj byly příliš složité, nerozuměl jim. 1 respondent (1,2 %) byl informován lékařem, ale také informacím nerozuměl, byly příliš složité.

29

Otázka 6: Bylo Vám vysvětleno, proč pacient s kanylou zavedenou do plic nemůže používat hlas?

Graf 2 Bylo Vám vysvětleno, proč pacient s kanylou zavedenou do plic nemůže používat hlas?

Graf 2 znázorňuje, zda a kým bylo navštěvujícím vysvětleno, proč pacient se zajištěnými dýchacími cestami nemůže používat hlas. Z celkových 82 respondentů (100 %) 22 respondentů (26,8 %) uvedlo, že jim to bylo vysvětleno lékařem, 31 respondentům (37,8 %) poskytla vysvětlení sestra, pro 6 respondentů (7,3 %) byly informace příliš složité, nerozuměli jim, 9 respondentům (11,0 %) nebylo podáno vysvětlení.

14

respondentů

označilo

více

možností.

Z toho

13 respondentů (15,9 %) uvedlo, že byli informováni lékařem i sestrou a 1 respondent (1,2 %) sestrou, ale informace byly příliš složité, nerozumí jim. 30

Otázka 7: Bylo Vám vysvětleno, jak komunikovat s pacientem, když nemůže používat hlas?

Graf 3 Bylo Vám vysvětleno, jak komunikovat s pacientem, když nemůže používat hlas?

V grafu 3 je vyjádřeno, kdo vysvětlil respondentům, jak komunikovat s pacientem, když nemůže používat hlas. Z celkového počtu 82 respondentů bylo 20 respondentů informováno ošetřujícím lékařem (24,4 %) a 62 respondentů ošetřující sestrou (75,6 %). Žádný respondent neuvedl, že by nebyl informován.

31

Otázka 8: Jsou u lůžka přineseny pomůcky, které víte, že pacient běžně používá, a které mu usnadňují komunikaci? Je možné označit více odpovědí.

Graf 4 Jsou u lůžka přineseny pomůcky, které víte, že pacient běžně používá, a které mu usnadňují komunikaci?

V grafu 4 je zaznamenáno, zda byly u lůžka zajištěny pomůcky, které pacient běžně používá a které mu pomáhají při komunikaci. Respondenti mohli označit více odpovědí. Procentuální hodnoty jsou vyhodnocovány z celkového počtu odpovědí z důvodu přehlednosti výsledků. Z celkového počtu 99 odpovědí bylo označeno 32 odpovědí „ano, brýle“ (32,3 %), 13 odpovědí „ano, naslouchadlo“ (13,1 %), 14 odpovědí „ano, zubní protéza“ (14,1 %), 36 odpovědí „ne, žádné z těchto pomůcek nejsou potřeba“ (36,4 %) a 4 odpovědi „ne, žádné pomůcky nejsou zajištěny“ (4,0 %). Odpověď „jiné“ nezvolil žádný respondent.

32

Otázka 9: Je ošetřujícím personálem zajištěno (v rámci možností daných situací na oddělení) klidné a soukromé prostředí k Vaší komunikaci s pacientem?

Graf 5 Je zajištěno klidné a soukromé prostředí k Vaší komunikaci s pacientem?

Graf 5 znázorňuje, zda bylo pro navštěvujíc zajištěno klidné a soukromé prostředí pro jejich komunikaci s pacientem. Odpověď „ano“ z celkového počtu 82 respondentů (100 %) uvedlo 77 respondentů (93,9 %) a odpověď „ne“ označilo 5 respondentů (6,1 %).

33

Otázka 10: Je Vám známý nějaký smluvený signál, kterým pacient přivolává sestru, pokud není přítomna u jeho lůžka?

Graf 6 Je Vám známý nějaký smluvený signál, kterým pacient přivolává sestru?

Graf 6 zobrazuje, zda je navštěvujícím známý smluvený signál, kterým pacient přivolává sestru, pokud není přítomna u jeho lůžka. Z celkového počtu respondentů 82 (100 %) uvedlo 15 respondentů (18,3 %) „ano, sundání saturačního čidla“, 2 respondenti (2,4 %) „ano, mávnutí na sestru“, 16 respondentů (19,5 %) uvedlo, že žádný smluvený signál není a 49 respondentů (59,8 %) neví o žádném smluveném signálu.

34

Otázka 11: Jaké komunikační pomůcky a techniky Vám byly personálem nabídnuty nebo doporučeny? Je možné označit více odpovědí.

Graf 7 Jaké komunikační pomůcky a techniky Vám byly nabídnuty a doporučeny?

Graf 7 ukazuje, jaké komunikační pomůcky a techniky byly respondentům nabídnuty a doporučeny. Respondenti mohli označit více odpovědí. Procentuální hodnoty jsou vypočítány

z celkového

počtu

odpovědí

z důvodu

přehlednosti

výsledků.

Z 228 odpovědí (100 %) označili respondenti 61 odpovědí „papír a tužka/fix“ (26,8 %), 42 odpovědí „abeceda“ (18,4 %), 14 odpovědí „kartičky s obrázky“ (6,1 %), 47 odpovědí „odezírání ze rtů“ (20,6 %), 43 odpovědí „odpovědi pomocí mrkání nebo stisku ruky“ (18,9 %), 10 odpovědí „stíratelná tabulka na psaní a fix“ (4,4 %), 2 odpovědi „magnetická tabulka s písmeny“ (0,9 %), 4 odpovědi „počítač nebo tablet“ (1,8 %). U možnosti „jiné“ respondenti uvedli 3 odpovědi „kývání hlavou“ (1,3 %), 1 odpověď „Brailova tabulka“ (0,4 %) a 1 odpověď „žádné“ (0,4 %). 35

Otázka 12: Jaké komunikační pomůcky a techniky Vám nejvíce pomáhají při komunikaci s pacientem? Je možné označit více odpovědí.

Graf 8 Jaké komunikační pomůcky a techniky Vám nejvíce pomáhají?

Graf 8 znázorňuje, jaké komunikační omůcky a techniky nejvíce pomáhají respondentům při jejich komunikaci s pacientem. Respondenti mohli označit více odpovědí. Procentuální hodnoty jsou vypočítány z celkového počtu všech odpovědí z důvodu přehlednosti výsledků. Z celkových 152 odpovědí (100 %) označili respondenti 41 odpovědí „papír a tužka/fix“ (27,0 %), 24 odpovědí „abeceda“ (15,8 %), 9 odpovědí „kartičky s obrázky“ (5,8 %), 32 odpovědí „odezírání ze rtů“ (21,1 %), 35 odpovědí „odpovědi pomocí mrkání nebo stisku ruky“ (23 %), 5 odpovědí „stíratelná tabulka na psaní a fix“ (3,3 %), žádnou odpověď

„magnetická tabulka

s písmeny“ (0 %), 2 odpovědi „počítač nebo tablet“ (1,3 %). U možnosti „jiné“ uvedli respondenti 2 odpovědi „kývání hlavou“ (1,3 %), 1 odpověď „Brailova tabulka“ (0,7 %) a 1 odpověď „mobil“ (0,7 %).

36

Otázka 13: Jaké komunikační pomůcky a techniky dle Vašeho názoru nejvíce pomáhají pacientovi? Je možné označit více odpovědí.

Graf 9 Jaké komunikační pomůcky a techniky nejvíce pomáhají pacientovi?

Graf 9 zaznamenává, jaké komunikační pomůcky a techniky nejvíce z pohledu respondentů pomáhají pacientům. Respondenti měli možnost označit více odpovědí. Procentuální hodnoty jsou vypočítány z celkového množství odpovědí z důvodu přehlednosti výsledků. Z celkového počtu odpovědí 159 (100 %) označili respondenti 38 odpovědí „papír a tužka/fix“ (23,9 %), 23 odpovědí „abeceda“ (14,5 %), 11 odpovědí „kartičky s obrázky“ (6,9 %), 33 odpovědí „odezírání ze rtů“ (20,8 %), 40 odpovědí „odpovědi pomocí mrkání nebo stisku ruky“ (25,2 %), 5 odpovědí „stíratelná tabulka na psaní a fix“ (3,1 %), 6 odpovědí „počítač nebo tablet“ (3,8 %), 1 odpověď „mobil“ (0,6 %), 1 odpověď „kývání hlavou“ (0,6 %), 1 odpověď „Brailova tabulka“ (0,6 %). Žádný respondent neoznačil možnost „magnetická tabulka na psaní s písmeny“.

37

Otázka 14: Jak reaguje pacient, když mu nerozumíte? Je možné označit více odpovědí.

Graf 10 Jak reaguje pacient, když mu nerozumíte?

Graf 10 znázorňuje, jak reaguje pacient, když mu respondent nerozumí. Opět měli respondenti možnost označit více odpovědí. Této možnosti využilo 13 respondentů (15,9 %) z celkových 82 (100 %). Výsledky jsou hodnoceny z celkového počtu odpovědí z důvodu přehlednosti výsledků. Z celkových 94 odpovědí (100 %) označili respondenti 39 odpovědí „netrpělivě, podrážděně“ (41,5 %), 17 odpovědí „v klidu opakuje, co chce sdělit“ (18,0 %), 14 odpovědí „vyžaduje přítomnost ošetřující sestry“ (14,9 %), 12 odpovědí „přestane komunikovat“ (12,8 %) a 12 odpovědí „tato situace dosud nenastala“ (12,8 %). Možnost „jiné“ nezvolil žádný respondent.

38

Otázka 15: Co děláte, když pacientovi nerozumíte? Je možné označit více odpovědí.

Graf 11 Co děláte, když pacientovi nerozumíte?

Graf 11 znázorňuje, co dělají navštěvující, pokud nerozumí pacientovi. Měli možnost označit více odpovědí. Z celkového počtu 82 respondentů (100 %) uvedlo 24 respondentů (29,3 %), že zavolají ošetřující sestru, 35 respondentů (42,7 %) hledá jiný způsob, jak se domluvit, 11 respondentů (13,4 %) zatím vždy rozumělo, variantu „jiné“ neoznačil žádný respondent. 12 respondentů (14,6 %) zvolilo 2 možnosti odpovědí, volají sestru a zároveň hledají jiný způsob, jak se domluvit s pacientem.

39

Otázka 16: Co ovlivňuje Vaši komunikaci s pacientem? Je možné označit více odpovědí.

Graf 12 Co ovlivňuje Vaši komunikaci s pacientem?

V grafu 12 je vyjádřeno, co ovlivňuje respondentovu komunikaci s pacientem. Respondenti mohli označit více možností. Toho využilo 20 respondentů (24,4 %) z celkových 82 (100 %). Výsledky jsou opět hodnoceny z celkového počtu odpovědí z důvodu přehlednosti výsledků. Z celkových 105 odpovědí označili respondenti 7 odpovědí „nedostatek pomůcek“ (6,7 %), 16 odpovědí „nedostatek trpělivosti z mé strany“ (15,2 %), 33 odpovědí „nedostatek pacientovy trpělivosti“ (31,4 %), 5 odpovědí „pacientova neochota komunikovat“ (4,8 %), 19 odpovědí „nevím jak komunikovat“ (18,1 %) a 25 odpovědí „nic z uvedeného nevnímám“ (23,8 %).

40

Otázka 17: Jaké další podmínky ještě ovlivňují Vaši komunikaci s pacientem? Je možné označit více odpovědí.

Graf 13 Jaké další podmínky ovlivňují Vaši komunikaci s pacientem?

V grafu 13 je znázorněno, jaké další podmínky ovlivňují respondentovu komunikaci s pacientem. Opět měli respondenti možnost označit více odpovědí. Toho využilo 47 respondentů (57,3 %) z celkových 82 respondentů. Výsledky jsou hodnoceny z celkového počtu odpovědí z důvodu přehlednosti výsledků. Z celkového počtu odpovědí 147 (100 %) uvedli respondenti 66 odpovědí „stav pacienta ‒ únava, slabost, zhoršení stavu“ (44,8 %), 7 odpovědí „hluk na oddělení“ (4,7 %), 12 odpovědí „nedostatek soukromí“ (8,2 %), 17 odpovědí „akutní stresová situace odehrávající se na jiném lůžku“ (11,6 %), 43 odpovědí „můj stres z prostředí na ARO“ (29,3 %) a 2 odpovědi „nic z uvedeného nevnímám“ (1,4 %). Žádný respondent neoznačil odpověď „nedostatečná pomoc personálu“.

41

Otázka 18: Pomáhá Vám, když je s Vámi u lůžka přítomna ošetřující sestra?

Graf 14 Pomáhá vám, když je s Vámi u lůžka přítomna ošetřující sestra?

V grafu 14 je zaznamenáno, jestli navštěvujícím při komunikaci pomáhá, je-li ošetřující sestra přítomna u lůžka pacienta. Z celkového počtu 82 respondentů (100 %) uvedlo 27 respondentů (32,9 %), že přítomnost sestry vítají. 26 respondentů (31,7 %) uvedlo odpověď „ano, ale sestru volám jen při problémech s komunikací“. 21 respondentů (25,6 %) označilo odpověď „ne, upřednostňuji být u pacienta sám“. 8 respondentů (9,8 %) udává, že se dorozumí bez problémů sami.

42

2.7 Diskuse V úvodní části dotazníkového šetření (otázky 1, 2, 3) jsem zjišťovala informativní údaje o respondentech, kteří navštěvují pacienty na ARK ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně. Nutno předeslat, že vedení kliniky i ošetřující personál jsou vůči navštěvujícím na ARK velmi vstřícní. Návštěvy probíhají neomezeně, většinou pouze s ohledem na noční klid pacientů a na provoz oddělení. Při první návštěvě dostanou navštěvující informativní brožurku vytvořenou pro účely oddělení (viz příloha 6). Je zde jednoduchým způsobem vysvětleno, jak je zorganizován provoz oddělení, kdy dochází k podávání informací o zdravotním stavu pacienta, kdy probíhají návštěvy u pacientů, brožura také obsahuje důležitá telefonní čísla a vysvětlení některých odborných termínů, s kterými se navštěvující mohou setkat. Z šetření vyplynulo, že nejčastěji (v 76,8 %) jsou pacienti navštěvováni blízkými rodinnými příslušníky (manžel/manželka, matka/otec, dcera/syn, sourozenec). To je potěšující zjištění, neboť v praxi neustále pozorujeme pozitivní působení rodinných příslušníků na pacientovu psychiku během nemoci a tím i na proces pacientova uzdravování. Ostatní jako vzdálená rodina, kamarádi nebo kolegové ze zaměstnání navštívili pacienty ve 23,2 %. Dále vyplynulo, že nejvíce jsou pacienti navštěvováni denně (43,9 %) a obden (28,1 %), méně již 1x až 2x týdně (18,3 %) a pouhých 9,7 % respondentů bylo v době dotazníkového šetření na oddělení poprvé. Nejčastěji měli navštěvovaní pacienti dýchací cesty zajištěny pomocí orotracheální kanyly (63,4 %), zbývající pacienti (36,6%) měli zavedenou tracheostomickou kanylu. Vyhodnocení výzkumné otázky č. 1: Kdo informuje rodiny pacientů na ARO o zajištění dýchacích cest u pacienta a o možnostech komunikace s ním? Předmět výzkumné otázky jsem zjišťovala pomocí otázek 4, 5, 6, a 7. Otázka 4 byla určena pouze pro ty navštěvující, kteří mohou dostávat informace o zdravotním stavu. Problematika poskytování informací je právně zakotvena v zákoně č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Z dotazníkového šetření vyplynulo, že pohovor s lékařem, kdy byl sdělen aktuální zdravotní stav, absolvovalo 98,6 % rodinných příslušníků. Z toho ale 18,3 % respondentů uvedlo, že pohovor absolvovali, ale informace pro ně byly příliš odborné a nerozuměli jim. Pouze 1 respondent uvedl, že nebyl informován.

43

Z odpovědí na otázku 5, kdo respondenty informoval, proč musí mít pacient zajištěné dýchací cesty, vyplývá, že nejčastěji respondenty informuje lékař (celkově v 74,4 % případů). To je dáno tím, že ze zákona smí informace o zdravotním stavu, tj. o typu onemocnění, jeho léčbě a prognóze poskytovat pouze lékař. Naopak na otázku 6, kdo respondentům vysvětlil, proč pacient nemůže používat hlas, odpovědělo 37,8 % respondentů, že ošetřující sestra a pouhých 26,8 %, že ošetřující lékař. Ze své praxe na ARO vím, že příbuzní informace sdělené lékařem vstřebávají postupně a později u lůžka nemocného, kde je s nimi povětšinou sestra, chtějí informace doplnit nebo vysvětlit. Zaznamenala jsem také, že lékaři často nevědomě používají odborné termíny, kterým příbuzní nerozumí a netroufají se zeptat. Vysvětlení žádají právě po sestře. To nepřímo potvrzují i data zjištěná v tomto výzkumu, kdy u otázek 5 a 6 uvedlo průměrně 20 % respondentů, že byli informováni lékařem i sestrou. Téměř shodně u obou otázek se vyskytuje průměrně 8 % respondentů, kterým se zdají informace příliš složité a nerozumí jim. Z odpovědí na otázku 7 vyplynulo, že o způsobech komunikace s pacientem, který nemůže používat hlas, informuje příbuzné a navštěvující osoby nejčastěji všeobecná sestra (75, 6 %). Všichni respondenti, kteří uvedli, že nedostali žádné informace, neodpovídali ani na otázku 4, která byla určená osobám, které mohou dostávat informace o zdravotním stavu pacienta. Výzkumná otázka byla tímto zodpovězena. Vyhodnocení výzkumné otázky č. 2: Mají pacienti a rodinní příslušníci zajištěny vhodné podmínky k zahájení komunikace? K zodpovězení této výzkumné otázky byly položeny otázky 8, 9 a 10. Aby pacient mohl − kvalitněji − komunikovat a aby vůbec mohl začít komunikovat, měl by mít rodinou nebo ošetřujícím personálem zajištěné kompenzační pomůcky, které usnadňují komunikaci. U hůře slyšících by to mělo být jeho naslouchadlo, je-li dostupné. U tracheostomovaných pacientů výrazně usnadňuje komunikaci, má-li pacient v ústech zubní protézu. K používání papíru a tužky nebo fixu a jiných podobných variant komunikačních pomůcek je třeba zajistit pacientovi brýle na čtení, pokud je používá. Otázkou 8 bylo zjištěno, že u 36,4 % pacientů podle respondentů nejsou pomůcky potřeba, u ostatních jsou nejčastěji potřeba brýle (ve 32,3 %), zubní protéza (14,1 %) a naslouchadlo (13,1 %). Z výsledků vyplývá pozitivní zjištění, že 44

pomůcky byly zajištěny u 59, 5 % pacientů. U pouhých 4 % pacientů pomůcky zajištěny nebyly. Na otázku 9, zda bylo navštěvujícím zajištěno v rámci možností daných situací na oddělení klidné a soukromé prostředí, odpovědělo 93,9 % respondentů, že ano. To je potěšující zjištění pro personál oddělení, neboť zajistit klidné a soukromé prostředí pro rodiny a jejich blízké na oddělení, kde je spousta personálu, přístrojů a cizích zvuků, není vůbec jednoduché. Pacienti jsou ve většině případů umístěni na jednolůžkových prosklených

izolacích,

kde

lze

zavřením

dveří

docílit

relativního

klidu

a soukromí pro návštěvy i pacienty. U pacientů, kteří jsou umístěni na prosklených izolacích s dvěma lůžky, lze soukromí docílit umístěním paravánu nebo závěsů mezi lůžky. Z praxe také vím, jak je pro psychiku pacienta, který nemůže verbálně komunikovat (a tím nepřímo i pro jeho ochotu komunikovat), důležité vědět, jak přivolat sestru, pokud není u jeho lůžka. Nutno dodat, že sestra pacientovy fyziologické parametry (jako křivku EKG, saturaci krve kyslíkem, krevní tlak, dechovou frekvenci, apod.), pokud u něj není fyzicky přítomna, nepřetržitě sleduje na centrálním monitoru. Pro situace, kdy potřebuje pacient akutně přivolat sestru, je s výhodou smluvený signál mezi sestrou a pacientem. Pullen (2007) v časopise Nursing přímo uvádí: „…Naučte pacienta jinému způsobu upoutání pozornosti, jako např. mlaskání jazykem (pokud to umí), ťukání na stůl nebo postranice postele, nebo také použití zvonku či jiného zvukového zařízení….“(Pullen, 2007, s. 22). Otázka 10 zjišťovala, zda je respondentům známý smluvený signál, kterým pacient přivolává sestru. Ze smluvených signálů byly uvedeny pouze dva: sundání saturačního čidla (čidla na snímání saturace krve kyslíkem) v 18,3 % a mávnutí na sestru (2,4 %). Většina respondentů (58,8 %) uvedla, že neví o žádném smluveném signálu a 19,5 % respondentů označilo, že není žádný smluvený signál. Zajištěním kompenzačních a lokomočních pomůcek, pokud byly potřeba, a zajištěním klidného a soukromého prostředí byly na oddělení zajištěny vhodné podmínky k zahájení komunikace mezi pacientem a jeho rodinou. Výzkumná otázka č. 2 byla zodpovězena.

45

Vyhodnocení výzkumné otázky č. 3: Jaké komunikační pomůcky a techniky jsou rodinnými příslušníky a pacienty nejčastěji využívány? K zodpovězení této výzkumné otázky byly položeny otázky 11, 12 a 13. Těmito otázkami jsem zjišťovala, které komunikační pomůcky a techniky jsou ošetřujícím personálem nejčastěji nabízeny a doporučovány a které z těchto pomůcek jsou nejužitečnější jak pro rodinné příslušníky, tak (z jejich pohledu) pro pacienty. Tato problematika je hojně sledována v bakalářských a diplomových pracích, ale pouze z pohledu ošetřujících sester. Uvádím proto nejdříve pro srovnání výzkum (uskutečněný s rodinnými příslušníky pacientů na JIP) prezentovaný Broyles et al. v American Journal of Critical Care (2012), podle kterého je papír a tužka/fix uváděna jako nejpoužívanější pomůcka rodinnými příslušníky (46 %). Na druhém místě pak uvádí elektronické AAK pomůcky (16 %). Autoři ve výzkumu ale také uvádí, že tužka a papír a tabulka s abecedou nebyly pro některé rodiny efektivní strategií, a to zejména z důvodu

otoku

nebo

omezené

pohyblivosti

horní

končetiny,

nedostupnosti

pacientových brýlí nebo pacientova rukopisu, který byl nečitelný (Broyles et al., 2012). Štambera (2012) v bakalářské práci uvádí (z pohledu sester na ARO) jako nejpoužívanější pomůcky a techniky: odezírání ze rtů (22 %) a psaní na papír (22 %). Podle Němcové (2010) je nejužívanější

pomůckou a technikou na ARO

(z pohledu sester na ARO): neverbální komunikace (37, 9 %) a tabulka s abecedou (23, 4 %). Neverbální komunikaci autorka dále nespecifikuje. Nejčastěji sestrami nabízenou pomůckou ke komunikaci s pacientem jsou podle tohoto výzkumného šetření: papír a tužka/fix (26,8 %), odezírání ze rtů (20,6 %) a odpovědi pomocí mrkání nebo stisku ruky (18,9 %). Komunikační pomůcka, která nejvíce pomáhá rodinným příslušníkům: papír a tužka/fix (27 %), odpovědi pomocí mrkání a stisku ruky (23 %) a odezírání ze rtů (21,1 %). Pro pacienty se jeví jako nejužitečnější: odpovědi pomocí mrkání a stisku ruky (25,2 %), papír a tužka/fix (23,9 %) a odezírání ze rtů (20,8 %). Tabulka s abecedou byla shodně označována velmi málo, stejně jako ostatní nabízené komunikační pomůcky a techniky. Tyto výsledky korespondují s mými zkušenostmi z praxe na ARO. Např. tabulka s abecedou je komunikační pomůcka velmi užitečná, její používání je ale spíše časově náročnější. Pro pacienty i sestry je práce s ní někdy velkou zkouškou trpělivosti. 46

Odezírání ze rtů je komunikační technika, kterou ovládají spíše profesně zkušenější sestry, záleží také na dispozici pacienta. Hůře se odezírá pacientovi se zavedenou OTK než se zavedenou TSK. Naopak technika odpovědi pomoci mrkání a stisku ruky je velmi dostupná. Kladením jednoduchých otázek se lze i bez větších zkušeností s pacientem dobře dorozumět. Papír a tužka/fix, pokud má pacient zachovanou dobrou svalovou sílu, aby mohl psát, a zajištěny vhodné kompenzační pomůcky, je v praxi přímo nenahraditelná. Umožňuje totiž pacientovi více se vyjádřit, není odkázaný na pouhé ANO/NE. V této souvislosti stojí ještě za zmínku výše zmiňovaný výzkum prezentovaný v časopise American Journal of Critical Care. Autoři v něm uvádí, že komunikace s rodinnými příslušníky může být pro pacienty hodně stresující, protože chtějí sdělovat nové nebo emocionální zprávy (jako např. „mám tě rád“ nebo „zaplatila jsi fakturu za plyn?“) a nejsou ochotní přijmout (nestačí jim) standartní otázky ANO/NE…(Broyles et al., 2012). Výzkumná otázka č. 3 byla zodpovězena. Vyhodnocení výzkumné otázky č. 4: Co jsou z pohledu rodinných příslušníků nejčastější překážky při komunikaci s pacientem? K zodpovězení této výzkumné otázky byly položeny otázky 14, 15, 16, 17. Podle Vymětala (2006) jsou komunikační bariéry překážky, které musí být při komunikaci překonávány nebo dokonce komunikaci zabraňují. V praxi se poměrně často setkáváme s tím, že rodinný příslušník pacientovi nerozumí, což samozřejmě vzájemné komunikaci brání. Proto jsem otázkou 14 zjišťovala, jak reaguje pacient, když mu respondent nerozumí. Nejvíce (41,5 %) respondentů uvedlo, že pacient reaguje netrpělivě a podrážděně. V 18,1 % případů pacient v klidu opakuje, co chce sdělit. V otázce 15 jsem naopak zjišťovala, co dělá respondent, když nerozumí pacientovi. Větší část respondentů (42,7 %) uvedla, že hledají jiný způsob, jak se domluvit. 29,3 % respondentů zavolá ošetřující sestru. V otázkách 16 a 17 jsem zjišťovala další možné překážky v komunikaci. Respondenti měli označit, co ovlivňuje jejich komunikaci s pacientem. V otázce 16 nejvíce respondentů (31,4 %) uvedlo „nedostatek pacientovy trpělivosti“. 23,8 % respondentů nevnímalo nic z nabízených možností odpovědí. Za zmínku také stojí, že 18,1 % respondentů uvedlo, že neví, jak komunikovat. Je zajímavé, že v následující

47

otázce (Co ovlivňuje Vaši komunikaci s pacientem?) nikdo z respondentů neuvedl odpověď „nedostatečná pomoc personálu při komunikaci“. Otázka 17 se týkala dalších podmínek, které ještě mohou ovlivňovat komunikaci. 44,8 % respondentů uvedlo, že nejvíce jejich komunikaci s pacientem ovlivňuje stav pacienta jako např. únava, slabost a zhoršení stavu. Další nejčastější odpověď (29,3 %) byla „můj stres z prostředí na ARO (mnoho přístrojů, hadiček, apod.)“. Velmi častá byla také odpověď (11,6 %) „akutní a stresová situace odehrávající se na jiném lůžku jako např. příjem jiného pacienta, resuscitace, apod.“. S tímto se v praxi setkáváme poměrně často a střetu s takovou situací nejde bohužel dost dobře zabránit. I to i přesto, že v okamžiku, kdy některá z těchto situací nastane, omluvíme se všem navštěvujícím osobám a na dobu nezbytně nutnou je doprovodíme, aby počkali na recepci oddělení. Potěšující je fakt, že nikdo z respondentů neuvedl odpověď „nedostatečná pomoc personálu při komunikaci“, jak již bylo uvedeno výše. Ze svých zkušeností z praxe na ARO vím, že dobře informovaný a připravený rodinný příslušník, který má oporu v ošetřujícím personálu, zvládá pobyt na oddělení mnohem lépe než návštěvník „bez informací“. Nevnímá tolik stresující prostředí na ARO. Jeho vliv na pacienta a komunikace s ním může být proto mnohem kvalitnější. To podporují i výsledky v diplomové práci Kovandové (2011), z jejíhož výzkumu prováděného s rodinnými příslušníky vyplývá, že např. negativní vliv prostředí ARO lze zmírnit, podle výpovědí rodinných příslušníků, dobrou komunikací ze strany sester a podáním „vyčerpávajících informací“. Uvádí také: „Z našich zkušeností víme, že čím je příprava příbuzného lepší (sdělení informací o tom, co na oddělení čekat), tím lépe reaguje při příchodu na pokoj nemocného, tolik se nezalekne, nezpanikaří a pozorněji poté vyslechne další důležité informace…“ (Kovandová, 2011, s. 97). Výzkumná otázka byla zodpovězena. Vyhodnocení výzkumné otázky č. 5: Je přítomnost ošetřující sestry při komunikaci pacient-rodina přínosná a vítaná? K zodpovězení této výzkumné otázky byly položeny otázky 14, 15 a 18. Z odpovědí na otázku 14 vyplynulo, že pacient v 14,9 % případů vyžaduje při potížích s komunikací sestru. Z odpovědí na otázku 15 vyplývá, že 29,3 % respondentů při potížích s komunikací zavolá ošetřující sestru

48

Podle odpovědí na otázku 18 většina respondentů uvádí, že přítomnost sestry u lůžka vítá (32,9 %) nebo že jim přítomnost sestry u lůžka pomáhá, ale volají ji jen při problémech s komunikací (31,7 %). Celkově to znamená, že 64,6 % respondentů považuje přítomnost sestry u lůžka za prospěšnou. Z těchto odpovědí lze soudit, že přítomnost sestry při komunikaci pacienta s rodinou je přínosná a vítaná, což je jistě pozitivní informace pro personál oddělení. Výzkumná otázka je tímto zodpovězena.

2.8 Návrh řešení a doporučení pro praxi Jako respondenty v bakalářské práci jsem oslovila rodinné příslušníky a osoby, kteří navštěvují pacienty na ARK ve FN u sv. Anny v Brně. Na lůžkové části této kliniky pracuji jako všeobecná sestra již dvacátým rokem a tato problematika mě velmi zajímá. Proto jsem od začátku plánovala využít poznatky z provedeného výzkumu pro potřeby našeho oddělení. Komunikace s pacienty, kteří nemohou komunikovat verbálně, je každodenní součástí naší práce. S pacienty navazujeme v mnoha případech osobní vztahy a vím, že děláme maximum pro to se s pacienty dorozumět a umožnit totéž jejich blízkým. Myslím si ale, že některé pomůcky, které k tomu používáme, nejsou buď dostatečné, nebo nejsou námi sestrami dostatečně využívány. Tím mám na mysli např. pomůcky jako kartičky s obrázky nebo piktogramy, které v praxi téměř nevyužíváme a často je nenabízíme ani rodinám. V tom vidím velkou mezeru a prostor k nápravě. Omyvatelnou tabulku a fix, kterou v dotazníku uvádím jako možnou komunikační pomůcku,

na

oddělení

nemáme,

přitom

je

to

velmi

cenově

dostupná

a oblíbená alternativa papíru a tužky nebo fixu, které patří na oddělení k nejvyužívanějším pomůckám. Vždy musela tuto pomůcku zajišťovat rodina z vlastních zdrojů. Po mém rozhovoru s vrchní sestrou kliniky, která výsledky výzkumu vyslechla velmi pozorně, jsem obdržela příslib, že omyvatelné tabulky na oddělení zajistí. Věřím, že to ocení nejen ošetřující personál, ale i pacienti a jejich rodiny. Ostatní pomůcky jako tablet a počítač nejsou bohužel zatím ve finančních možnostech kliniky. Je ale v možnostech nás, sester, aktivněji vyzývat rodiny k přinesení těchto pomůcek, pokud se ukážou jako vhodné pro pacienta. Velmi potřebná se mi jeví také edukace sester na oddělení, zejména těch nově příchozích, o správném a dostatečném používání komunikačních pomůcek a technik a o hledání stále nových a vhodných alternativ, s aktivnějším zapojením rodin pacientů. Jistě by také stálo za zvážení zjistit, jaký by byl 49

ze strany všeobecných sester zájem o absolvování kurzů odezírání, které jsou organizovány pro sluchově postižené osoby, ale nabyté znalosti by mohly pomoci v péči o osoby, které nemohou verbálně komunikovat. Z obecného pohledu by jistě stálo za to zmapovat podrobněji pocity pacientů odkázaných na neverbální a alternativní komunikaci i pocity jejich blízkých. Tato problematika je často zkoumána v bakalářských a diplomových pracích, ale nejčastěji z pohledu ošetřujícího personálu. Přitom pohled pacientů a jejich blízkých může přinést nový a nečekaný náhled.

50

ZÁVĚR

Bakalářská práce se věnovala problematice komunikace s pacienty na ARO. Hlavním cílem bylo zmapovat specifika komunikace s pacienty na ARO z pohledu rodinných příslušníků. Práce je rozdělena do dvou částí, teoretické a výzkumné. Teoretická část shrnuje současné poznatky o komunikaci obecně a o komunikaci s pacienty na ARO, se zaměřením na pacienty, kteří nemohou komunikovat verbálně. Ve výzkumné části jsou prezentovány výsledky kvantitativního výzkumného šetření, které bylo prováděno pomocí dotazníkového šetření s rodinnými příslušníky pacientů na ARK ve FNUSA v Brně. Dotazníkového šetření se zúčastnilo 82 respondentů. Z výsledků výzkumu vyplynulo, že zatímco o zdravotním stavu a nutnosti zajištění dýchacích cest informuje příbuzné nejčastěji lékař, o způsobech komunikace s pacientem informuje příbuzné nejčastěji všeobecná sestra. Dále bylo zjištěno, že zajištěním vhodných kompenzačních pomůcek pomáhajících při komunikaci (v 96 %) a zajištěním klidného a soukromého prostředí mají rodinní příslušníci a ostatní navštěvující zajištěny podmínky k zahájení komunikace s pacientem. Sestrami nejčastěji nabízenou komunikační pomůckou jsou papír a tužka/fix (26,8 %), což jednoznačně koresponduje s názory navštěvujících (27 %). Naopak pro pacienty z pohledu jejich blízkých se jeví jako nejužitečnější komunikační technika „odpovědi pomocí mrkání nebo stisku ruky“ (25,2 %). Z faktorů, které mohou nejvíce ovlivňovat nebo bránit komunikaci s pacientem, příbuzní nejčastěji uvedli nedostatek pacientovy trpělivosti, pacientův stav, jako např. únava, slabost a zhoršení stavu a také stres příbuzných

z prostředí

na

ARO.

Bylo

také

zjištěno,

že

příbuzní

a ostatní navštěvující pacientů na ARK ve FN u sv. Anny v Brně považují přítomnost sestry u lůžka při jejich komunikaci s pacientem za vítanou a přínosnou (64,6 %). Z výsledků vyplývá, že komunikace s pacienty na uvedeném oddělení je na velmi dobré úrovni, což je povzbudivé a motivující pro personál tohoto oddělení. Protože kdo někdy komunikoval s pacientem, který nemůže komunikovat verbálně a je odkázaný na alternativní způsob komunikace, ví, jak je to těžké. A takový člověk také určitě ví, jakou odměnou umí být pacientův úsměv a výraz úlevy, který říká: „Sice nemluvím, ale oni mi rozumí, je to dobrý…“. 51

SEZNAM LITERATURY

BÁRTLOVÁ, Sylva, 2005. Sociologie medicíny a zdravotnictví. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-1197-3. BLÁHA, Karel a Marta STAŇKOVÁ, 2003. Sestra a pacient. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů. ISBN 978-80-701-3388-0. BORG, James, 2012. Řeč těla: jak poznat, co kdo doopravdy říká. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-4474-2.

BROYLES, Lauren M., Judith A. TATE a Mary Beth HAPP, 2012. Use of Augmentative and Alternative Communication Strategies by Family Members in the Intensive Care Unit. American Journal of Critical Care [online]. 21(2), 21-32 [cit. 2016-04-05].

DOI:

Dostupné

10.4037/ajcc2012752.

z:

87

http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3607206/pdf/nihms 435815.pdf DOSTÁL,

Pavel,

2014. Základy

umělé

plicní

ventilace.

Praha:

Maxdorf.

o

pacienta

ISBN 978-80-7345-397-8. CHMELÍKOVÁ,

Romana,

2005.

Ošetřovatelská

péče

s tracheostomií. Sestra. 15(5), 44-45. ISSN 1210-0404. JANOVCOVÁ, Zora, 2004. Alternativní a augmentativní komunikace. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 80-210-3204-9. JOBÁNKOVÁ, Marta, 2003. Kapitoly z psychologie pro zdravotnické pracovníky. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů. ISBN 80-7013-390-2. KAPOUNOVÁ, Gabriela, 2007. Ošetřovatelství v intenzivní péči. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-1830-9. 52

KELNAROVÁ, Jarmila a Eva MATĚJKOVÁ, 2014. Psychologie a komunikace pro zdravotnické asistenty - 4. ročník. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-5203-7. KOVANDOVÁ, Petra, 2011. Spolupráce sestry s rodinou pacienta hospitalizovaného na ARO [online]. [cit. 2016-04-04]. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Dostupné z http://theses.cz/id/72uoej/ KUTNOHORSKÁ,

Jana,

2009.

Výzkum

v ošetřovatelství.

Praha:

Grada.

ISBN 978-80-247-2713-4. LINHARTOVÁ, Věra, 2007. Praktická komunikace v medicíně: pro mediky, lékaře a ošetřující personál. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-1784-5. McCANN, Judith A. et al, 2008. Sestra a urgentní stavy. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-2548-2. NĚMCOVÁ, Martina, 2010. Komunikace sester s ventilovanými pacienty na Anesteziologicko-resuscitačním oddělení [online]. [cit. 2016-04-04]. Bakalářská práce. Masarykova

Univerzita

Brno.

Lékařská

fakulta.

Dostupné

z

http://is.muni.cz/th/258910/lf_b/

PULLEN, Richard L., 2007. Communicating with a patient on mechanical ventilation. Nursing

[online].

37(4),

DOI:10.1097/01.NURSE.0000266015.66943.6c.

22

[cit. Dostupné

2016-04-04]. z:

89

http://journals.lww.com/nursing/Citation/2007/04000/Communicating with a patient on mechanical.18.aspx ŠAROUNOVÁ, Jana et al, 2014. Metody alternativní a augmentativní komunikace. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0716-0. ŠPATÉNKOVÁ, Naděžda a Jaroslava KRÁLOVÁ, 2009. Základní otázky komunikace: komunikace (nejen) pro sestry. Praha: Galén. ISBN 978-80-7262-599-4.

53

ŠTAMBERA, Jakub, 2012. Komunikace s pacientem napojeným na umělou plicní ventilaci na ARO v kraji Vysočina [online]. [cit. 2016-04-08]. Bakalářská práce. Vysoká škola polytechnická Jihlava. Dostupné z http://theses.cz/id/6cseqo VÁCLAVÍKOVÁ, Markéta, 2006. Dotek jako forma komunikace. Florence. 2(4), 37. ISSN 1801-464X. VÁGNEROVÁ,

Marie,

2004. Základy

psychologie.

Praha:

Karolinum.

ISBN 80-246-0841-3. VENGLÁŘOVÁ, Martina a Gabriela MAHROVÁ, 2006. Komunikace pro zdravotní sestry. Praha: Grada. ISBN 80-247-1262-8. VYMĚTAL, Jan, 2008. Průvodce úspěšnou komunikací. Efektivní komunikace v praxi. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-2614-4. ZADÁK, Zdeněk a Eduard HAVEL, 2007. Intenzivní medicína na principech vnitřního lékařství. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-2099-9. ZACHAROVÁ, Eva a Jitka ŠIMÍČKOVÁ – ČÍŽKOVÁ, 2011. Základy psychologie pro zdravotnické obory. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-4062-1. ZACHAROVÁ, Eva, 2008. Komunikace s vážně nemocným pacientem. Florence. 4(1), 31. ISSN 1801-464X

54

SEZNAM ZKRATEK

apod. ARO ARK atd. EKG FNUSA GCS JIP např. OCHRIP OTK TSK

a podobně anesteziologicko-resuscitační oddělení anesteziologicko-resuscitační klinika a tak dále elektrokardiografie Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně Glasgow Coma Scale jednotka intenzívní péče například oddělení chronické resuscitační a intenzívní péče orotracheální kanyla tracheostomická kanyla

55

SEZNAM GRAFŮ

Graf 1 Bylo Vám vysvětleno, proč musí mít pacient zavedenou kanylu do plic? .......... 29 Graf 2 Bylo Vám vysvětleno, proč pacient s kanylou zavedenou do plic nemůže používat hlas? ................................................................................................................. 30 Graf 3 Bylo Vám vysvětleno, jak komunikovat s pacientem, když nemůže používat hlas? ................................................................................................................................ 31 Graf 4 Jsou u lůžka přineseny pomůcky, které víte, že pacient běžně používá, a které mu usnadňují komunikaci? ................................................................................................... 32 Graf 5 Je zajištěno klidné a soukromé prostředí k Vaší komunikaci s pacientem? ........ 33 Graf 6 Je Vám známý nějaký smluvený signál, kterým pacient přivolává sestru? ........ 34 Graf 7 Jaké komunikační pomůcky a techniky Vám byly nabídnuty a doporučeny? .... 35 Graf 8 Jaké komunikační pomůcky a techniky Vám nejvíce pomáhají? ........................ 36 Graf 9 Jaké komunikační pomůcky a techniky nejvíce pomáhají pacientovi? ............... 37 Graf 10 Jak reaguje pacient, když mu nerozumíte? ........................................................ 38 Graf 11 Co děláte, když pacientovi nerozumíte? ............................................................ 39 Graf 12 Co ovlivňuje Vaši komunikaci s pacientem? .................................................... 40 Graf 13 Jaké další podmínky ovlivňují Vaši komunikaci s pacientem? ......................... 41 Graf 14 Pomáhá vám, když je s Vámi u lůžka přítomna ošetřující sestra? .................... 42

56

SEZNAM TABULEK

Tabulka 1 Vztah k nemocnému ...................................................................................... 27 Tabulka 2 Četnost návštěv u nemocného ....................................................................... 27 Tabulka 3 Zajištění dýchacích cest u nemocného .......................................................... 28 Tabulka 4 Pohovor s lékařem ......................................................................................... 28

57

SEZNAM PŘÍLOH

Příloha 1 Piktogramy Příloha 2 Abecední tabulka Příloha 3 Komunikační pomůcka papír a tužka/fix Příloha 4 Dotazník Příloha 5 Žádost o umožnění sběru informací Příloha 6 Informativní brožura pro rodinné příslušníky, ARK FN USA v Brně

58