VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA SOCIÁLNÍ POLITIKA

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA ------------------------------------------------------------------------Bakalářský studijní program: Studijní obor:

Zdravotně sociální péče Zdravotně sociální pracovník

SOCIÁLNÍ POLITIKA STUDIJNÍ OPORA PRO KOMBINOVANÉ STUDIUM

Ing. Věra Nečadová

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------2013

Recenzovali: Ing. Alena Slavingerová Ing. Jozef Labuda

Za jazykovou a věcnou správnost obsahu díla odpovídá autor. Text neprošel jazykovou ani redakční úpravou.

Věra Nečadová, 2013

ISBN: 978-80-87035-84-9

Obsah ÚVOD ........................................................................................................................................ 4 1. SOCIÁLNÍ POLITIKA, JEJÍ PODSTATA, POJETÍ CHARAKTERISTIKA, ORIENTACE A PRINCIPY ...................................................................................................... 7 1..SOCIÁLNÍ POLITIKA, SOCIÁLNÍ PÉČE A SOCIÁLNÍ PRÁCE ................................. 8 1.2.ORIENTACE A POJETÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY ........................................................ 11 1.3.ZÁKLADNÍ PRINCIPY SOCIÁLNÍ POLITIKY ......................................................... 14 2. CÍLE SOCIÁLNÍ POLITIKY, JEJICH CHARAKTER, HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA VLÁDY .................................................................................................................................... 26 2.1.CÍLE SOCIÁLNÍ POLITIKY ........................................................................................ 27 2.2. VZTAHY MEZI SOCIÁLNÍ A HOSPODÁŘSKOU POLITIKOU ............................ 30 3. MODELY SOCIÁLNÍ POLITIKY ...................................................................................... 37 3.1.OBJEKTY A SUBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY ...................................................... 38 3.2.MODELY SOCIÁLNÍ POLITIKY ................................................................................ 41 4. FUNKCE A NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POLITIKY .............................................................. 48 4.1.FUNKCE SOCIÁLNÍ POLITIKY ................................................................................. 49 4.2.NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POLITIKY ............................................................................. 57 5. VÝVOJ SOCIÁLNÍ POLITIKY A SOCIÁLNÍ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE .............. 73 5.1.STRUČNÝ VÝVOJ SOCIÁLNÍ POLITIKY ................................................................ 74 5.2.STRUČNÝ VÝVOJ SOCIÁLNÍ POLITIKY EU .......................................................... 76 5.3.OBSAHOVÉ ZAMĚŘENÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY A ROLE STÁTU V SOCIÁLNÍ POLITICE ............................................................................................................................ 83 5.4.SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ V SOCIÁLNÍM SYSTÉMU SPOLEČNOSTI ............... 86 6.STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORA ......................................................................................... 94 6.1.DÁVKY STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORY ................................................................... 96 6.2. SOCIÁNÍ POMOC – NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POMOCI ......................................... 101 6.3.SOCIÁLNÍ DÁVKY VE HMOTNÉ NOUZI .............................................................. 106 6.4. SOCIÁLNÍ POLITIKA JE TU PRO OBČANA ......................................................... 108 7. SOCIÁLNÍ POLITIKA V SOUVISLOSTI SE ZDRAVOTNÍ POLITIKOU ................... 117 7.1.CHARAKTERISTIKA A PŘEDPOKLADY ZDRAVOTNÍ POLITIKY, VNITŘNÍ VAZBY .............................................................................................................................. 118 7.2.ZDRAVOTNÍ POLITIKA V ČR A ZDRAVOTNÍ SYSTÉM .................................... 119 7.3.PRÁVO NA ZDRAVÍ A GARANCE ZDRAVOTNÍ PÉČE ...................................... 120 7.4.ZDRAVOTNÍ POJIŠTĚNÍ JAKO ZDROJ FINANCOVÁNÍ ..................................... 122 8. VZDĚLÁVÁNÍ A SOCIÁLNÍ POLITIKA ....................................................................... 128 8.1.OBSAH, CÍLE, PRINCIPY A FUNKCE VZDĚLÁVACÍ SOUSTAVY ................... 129 8.2.VÝVOJ VÝCHOVNĚ VZDĚLÁVACÍ SOUSTAVY PO ROCE 1989 ..................... 134 8.3.METODY FINANCOVÁNÍ ŠKOLSTVÍ, FINANČNÍ PODPORA STUDENTŮM . 144 8.4.DALŠÍ ODBORNÉ VZDĚLÁVÁNÍ A ODBORNÁ PŘÍPRAVA, TYPY INSTITUCÍ, KTERÉ TOTO VZDĚLÁVÁNÍ POSKYTUJÍ .................................................................. 146 9. SOCIÁLNÍ POLITIKA V SOUVISLOSTI S BYTOVOU POLITIKOU ......................... 152 9.1. BYDLENÍ, BYTOVÁ POLITIKA, NÁKLADY NA BYDLENÍ .............................. 153 9.2. KONCEPCE BYTOVÉ POLITIKY, POLITIKA STÁTU A ROLE OBCÍ ............... 158 9.3. SOCIÁLNÍ BYDLENÍ A KONCEPCE BYTOVÉ POLITIKY DO ROKU 2020 ..... 162 10.SOCIÁLNÍ PRÁVA, LIDSKÁ PRÁVA .......................................................................... 167 10.1. SOCIÁLNÍ PRÁVA .................................................................................................. 168 10.2. LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD ....................................................... 169 10.3. LIDSKÁ PRÁVA ...................................................................................................... 170

Seznam použité literatury ...................................................................................................... 178 Vybrané zdroje dostupné z internetu ...................................................................................... 182 Právní předpisy ....................................................................................................................... 182

ÚVOD Vážení a milí studenti, předkládám vám studijní oporu, která se týká sociální politiky. Prostřednictvím této studijní opory byste měli získat základní teoretické znalosti z oblasti sociální politiky a jejího vývoje. V současné době ve všech vyspělých zemích i v zemích, kde není tak vyspělý společenský rozvoj, hraje velice významnou roli sociální politika. Sociální politika se stává bez nadsázky neodmyslitelným základem uspořádání společnosti. Sílící význam sociální politiky vůbec, a tedy sociálního aspektu, je spojen s důrazem,který je v soudobých podmínkách vyspělých zemí kladen na každého jedince, na jeho kvality jako rozhodující předpoklady prosperity moderní společnosti i naplňování jejich cílů. Tato skutečnost se stává stále zřejmější nejen ve vyspělých zemích, ale pociťují ji i země, které zatím úrovní své vyspělosti se řadí k méně vyvinutým či dokonce zaostalým a které si stále více dobře uvědomují, že klíčem jejich rozvoje jsou lidé vzdělaní a kultivovaní a také spokojení. Možno říci, že i v České republice, která se řadí k vyspělým zemím světa, si uvědomujeme významnost role lidského činitele ve společenském rozvoji své země i když někdy politika vlády to vždy nepotvrzuje. Nepochybné však je, že tato role člověka bude sílit, a že proto bude nutné podporovat a rozvíjet i sociální politiku jako systém aktivit, které k rozvoji a kultivaci daného lidského faktoru směřují. Od sociální politiky v moderní společnosti se právem očekává, že poskytne předpoklady,podmínky, impulsy a motivaci pro rozvoj každého jedince a tím i pro prosperitu celé společnosti. Sociální politika je zaměřena k tomu, co moderní teorie označuje jako „sociální kapitál“. Přitom zájem o sociálně politická témata sílí, a to nejen mezi těmi, kteří se sociální politikou profesně zabývají, ale i mezi odborníky různých odlišných profesních zájmů. Zájem o sociální politiku sílí i ze strany laické veřejnosti, protože sociálně politická opatření zasahují do života nás všech. Proto samozřejmě sílí i potřeba znalosti tohoto oboru, protože propojenost sociálních souvislostí s téměř všemi oblastmi života společnosti je a bude i v budoucnu trvalá. Cílem této studijní opory je, abyste po její nastudování a zodpovězení všech otázek dokázali: - definovat sociální politiku, její podstatu a vyjádřit i základní charakteristiku sociální politiky, - charakterizovat jednotlivé typy sociální politiky, její funkce a nástroje, jakož i účast státu v oblasti sociální politiky, 4

- pochopit význam vývoje sociální politiky a její důležitosti pro společnost, - objasnit problematiku sociálního zabezpečení v sociálním systému společnosti, - rozebrat základní faktory sociálního zabezpečení, jakož i financování systému důchodového zabezpečení, - vysvětlit podstatu důchodového pojištění , penzijního pojištění, státní sociální podpory, - státní sociální pomoci, - zohlednit opodstatnění politiky zaměstnanosti, rodinné politiky, bytové politiky, vzdělávací politiky apod., - orientovat se v jednotlivých problémech týkající se sociální politiky a zároveň se snažit také pochopit vývojové trendy v této oblasti. Doporučení ke studiu Studijní opora je rozdělena do kapitol, když každá kapitola sleduje vlastní téma a toto je vždy v závěru stručně shrnuté. Věnujte dostatek času na studium jednotlivých kapitol, jako orientační doporučení si vám dovoluji navrhnout v průměru dvě až tři hodiny na každou kapitolu. Toto časové rozhraní by mělo zahrnovat kromě intenzivního studia teorie i její zopakování,případně splnění dalších aktivit. Doporučuji studovat předkládaný materiál důsledně, po jednotlivých kapitolách, tak jak jsou řazeny za sebou a věřím, že vás potom i zaujme více obsah kapitol a dostaví se zároveň předpokládaný výsledek. Při vlastním studiu se snažte vše důkladně promýšlet, vytvářet si vlastní názor a hledat vzájemné souvislosti. Vracejte se ke statím, které vám nebyly dostatečně jasné a srozumitelné, měli jste pocit, že jsou náročné a složité, když hlavně tyto úseky neustále opakujte a pokročte dále ve studiu až budete mít dojem, že jste danou část zcela zvládli. Pro zdárné a úspěšné studium, a hlavně ve vlastním zájmu, nepřeskakujte žádnou kapitolu, protože jednotlivé kapitoly na sebe navazují a jsou právě záměrně takto řazeny za sebou. Nepodceňujte význam kontrolních otázek a snažte se na ně vždy po prostudování kapitoly poctivě odpovědět. Až se vám do zdaří a budete sami se sebou a svými výsledky spokojeni, pokročte ve studiu dále. Pojmy k zapamatování se snažte vždy v závěru kapitoly naplnit adekvátním obsahem a pokud se vám to nepodaří, vraťte se ke studiu příslušné kapitoly opětně. Pokud nebudete mít subjektivní pocit, že danou problematiku zvládáte 5

podle vašich představ nepokračujte dál ve studiu a soustřeďte se znovu na stávající text. V průběhu studia textu si dělejte poznámky, zaznamenávejte si své vlastní postřehy,případně náměty, když toto vše potom můžete využít při dalším studiu. Byla bych velice ráda, aby předkládaná studijní opora, úvod které jste právě dočetli až do samého závěru, byla pro vás odpovídajícím studijním zdrojem informací, které nebudete využívat pouze po dobu studia na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě, ale i v dalším vašem aktivním životě, například až se jednou zapojíte do pracovního procesu. Přeji vám při studiu této studijní opory dostatek energie a zároveň i chuti, odvahy a trpělivosti. Jen tak budete mít potom pocit z dobře vykonané práce.

Věra Nečadová autorka

6

1. SOCIÁLNÍ POLITIKA, JEJÍ PODSTATA, POJETÍ CHARAKTERISTIKA, ORIENTACE A PRINCIPY Cíl: Tato úvodní kapitola je sestavena tak, abyste po jejím prostudováním dokázali: - charakterizovat sociální politiku, její podstatu a další základní pojmy, - rozlišovat místo sociální politiky ve společenském systému , - rozebrat základní principy sociální politiky, - popsat a vysvětlit princip sociální spravedlnosti, - popsat a vysvětlit princip subsidiarity, - popsat a vysvětlit princip participace.

Klíčová slova: sociální politika, sociální péče, sociální práce, orientace sociální politiky, pojetí sociální politiky, principy sociální politiky

Průvodce studiem Tato první kapitola dané studijní opory má za úkol především objasnit některé základní pojmy spojené se sociální politikou, vymezit místo sociální politiky ve společenském systému, když se zde seznámíte i s celkovým pojetím sociální politiky v dnešní společnosti, jakož se základními principy sociální politiky, jako je princip spravedlnosti,princip sociální solidarity, princip subsidiatity a princip participace. Předpokládám, vážení studenti, že hned od počátku studia tohoto materiálu budete studovat s chutí a elánem, že nebudete podceňovat tuto úvodní kapitolu a že si na prostudování této kapitoly vyčleníte asi šedesát – osmdesát minut. Nepodceňujte nikdy úvodní části, kde se seznamujete se základními pojmy! Je třeba jejich obsah dobře znát, neboť z nich budete v dalších kapitolách vycházet.Věnujte pozornost kontrolním otázkám a po jejich vyčerpávajícím zodpovězení se věnujte zapamatování a opětnému vysvětlení klíčových slov, tj. „pojmů k zapamatování“. Studiu této kapitoly byste měli věnovat asi 60 až 80 minut.

Sociální politika se v moderním světě stala fenoménem velice frekventovaným a navíc i velice kontroverzním a zpravidla i různě interpretovaným a značně náročným na veřejné zdroje.

7

Definovat pojmy „sociální politika“, „sociální péče“ a „sociální práce“ mnohdy vyvolává řadu potíží .Používaná terminologie je totiž značně nejednotná a historicky podmíněná.

Základní pojmy

Je spjata s vývojem institucí, které byly a v současnosti jsou jejich nositeli. Jednotlivé pojmy výše uvedené představují nejen určité odborné disciplíny, ale zároveň konkrétní společenské činnosti, odborné aktivity, které jsou vždy znovu určovány bezprostředními zkušenostmi a konkrétní historickou situací společnosti v níž se uskutečňují.

Třeba také uvést, že v odborné literatuře a také i praxi se uvedené pojmy velice často vzájemně zaměňují. Již sám pojem „sociální“ je chápán různě.Ve třicátých letech minulého století byl zpravidla tento pojem chápán jako „všeobecné označení vztažnosti ke společnosti, když tato vztažnost může mít buď povahu teoretickou – tj. poznání, výzkum, studium, nebo praktickou – tj. jednání, kterým je možno uskutečnit to, co by se mělo stát. Dále se v této souvislosti hovořilo o tom, že „vztažnost ke společnosti“ tvoří obsah sociální politiky, sociální péče a sociální práce.

Pojem ,, sociální“

V poslední třetině minulého století se v souvislosti s výše uvedeným pojmem „sociální“ a jeho výkladem a chápáním, rozpracovaly závěry v tom smyslu,že výše uvedené vysvětlení pojmu sociální má v jazyce českém nejméně dva významy. První význam odpovídá anglickému či francouzskému slovu „social“ a znamená společenský, tj. týkající se lidské společnosti. Druhý význam je užší – označuje takové jevy, procesy, případy, problémy nebo situace, které vyžadují nějaké konkrétní řešení. Jinými slovy, sociální je tedy všechno, co přesahuje osobní referenční systém – To je opak individuálního,jednak všechno,co vychází z hodnotového hlediska na základě právních, morálních a společensky relevantních norem .

1.SOCIÁLNÍ POLITIKA, SOCIÁLNÍ PÉČE A SOCIÁLNÍ PRÁCE Sociální politika Chtěla bych vyjít nejprve z pojmu „sociální politika“, který představuje v systému společenské péče o člověka nadřazenou kategorii a z něhož přebírá sociální práce své výchozí principy a čerpá oprávněnost své existence. Sociální politika je součástí politiky každé vyspělé průmyslové společnosti. Je ovlivněna nejen její ekonomickou situaci, ale i její filozofií, kulturou,

8

Sociální politika

společenskými tradicemi, morálními principy, normativními procesy a zákonitostmi. O sociální politice v užším slova smyslu se hovoří nejčastěji jako o cílevědomé činnosti státu, organizací a institucí, usilující o vytváření podmínek, které omezují příčiny sociální nerovnováhy a zajišťují předpoklady pro harmonický vývoj jedinců, skupin i společenských celků.

Sociální politika v užším pojetí

Starost o společensky závislé, dezintegrované a jinak nesoběstačné občany byla u nás v uplynulých stoletích předmětem zájmu širší rodiny, případně předmětem péče obcí nebo charitativních organizací.Teprve rozvoj industrializace s následným vzrůstem sociálních problémů nutí společnost k intervenci v záležitostech sociálního zabezpečení a péče o závislé skupiny obyvatelstva. Uspokojování jejich potřeb se stává v demokratické společnosti postupně celospolečenským problémem a dostává se do středu sociálně politických úvah.

Toto vše možno také chápat tak, že sociální politika zasahuje všude tam, kde se člověk z objektivních důvodů dostává do neřešitelných situací, nebo kde je společenská pomoc žádoucí. Sociální politika má směřovat k rekonstrukci skutečně lidských vztahů, k vytváření podmínek, které budou minimalizovat společenské příčiny individuálního neštěstí a také budou usnadňovat rozvoj všech schopností a tvůrčích sil člověka. Sociální politiku však je také možno chápat v širším pojetí, neboť stát zajišťuje také prevenci desintegračních procesů, a to úpravou nejen pracovních, ale i zdravotních a životních podmínek a přípravou lidí pro život. Proto také například zdravotní politika, některé aspekty bytové politiky, kulturní a školské politiky apod. jsou součástí širší sociální politiky státu.

Sociální politika v širším pojetí

Sociální péče Sociální péče pomáhá uspokojovat společností objektivně uznávané sociální potřeby občanů (hmotné, psychické, sociální apod.) a právě v tomto pojetí je sociální péče součástí sociální politiky. Současné formy sociální péče, tj. dávky a služby sociální péče, doplňují u nás všeobecná sociálně politická opatření, formulovaná legislativními normami, nebo nastupují u těch občanů, kteří nesplňují podmínky pro jejich přiznání. Konečně mají i funkci stimulující, tj. přispět ke změně způsobu života, k přizpůsobení se svému okolí, a k jejich integraci do společnosti. Sociální péče chápe dnes společenské potřeby z hlediska zachování integrity osobnosti člověka. Neomezuje se tedy jen na zásahy do hmotné oblasti, ale i do oblastí dalších, jako je oblasti biologická, psychická, sociální a kulturní. Sociální péče se též zaměřuje na potřeby občanů z hlediska prevence nežádoucích vlivů, ohrožujících jejich zdárný rozvoj a smysluplný život. Historický vývoj sociální péče dokládá značné změny v jejím pojetí , a to jak v jejím rozsahu, tak hlavně ve způsobu a formách jejího poskytování. 9

Sociální péče

Rozsah a šíře forem sociální péče jsou podmíněny zejména ekonomickou situací konkrétní společnosti a možnostmi jejich nositelů, tj. možnostmi organizací a také institucí, které tuto sociální péči poskytují.

Sociální práce Sociální práce, tedy její obsah a metody, se vyvíjela v jednotlivých zemích podle specifických sociálních potřeb občanů v rámci sociální péče a sociální politiky.To je také jednou z hlavních příčin různého nahlížení na obsah pojmu sociální práce. Sociální práce dle teoretiků tohoto oboru je považována za vědecky fundovanou odbornou disciplínu, která speciálními pracovními metodami zajišťuje provádění péče o člověka na profesionálním základě.

Sociální práce

Možno tedy uvést, že sociální práce je činnost směřující jak a) k odstranění nedostatků (represe), tak také b) k předcházení vzniku nedostatků (prevence). Nedostatkem je přitom chápáno to, co člověku chybí, co je důležité pro normální život jedince, nebo společenské skupiny a vše, co je důležité pro plnění určitých sociálních funkcí. Někdy se také setkáváme s názorem, že sociální práce je zpravidla vždy individuální a že usiluje o to, aby se podle individuálních poměrů a zvyklostí rozvíjela osobnost člověka tak, aby člověk nalezl soulad mezi svým životem a zároveň prostředím, ve kterém se ocitl. Mnohdy se zde ještě k tomuto dodává, že sociální práce má přetvořit sociální klienty opět v lidi, žijící plným životem.

Sociální práce individuální ve své dokonalé formě má pečovat o změnu lidí společensky nedokonalých, případně nějakým způsobem poznamenaných, ovšem jen třeba dodat, že někdy nemůže dosáhnout tohoto konečného cíle a musí se spokojit tím,že odstraňuje bezprostřední závady, které jsou velmi naléhavé, avšak jejich odstraněním se trvalé nápravy zpravidla nedocílí, případně ani nemůže docílit. Za uvedení v tomto smyslu ještě stojí poznámka, že existuje Mezinárodní federace sociálních pracovníků, která se zabývá sociální problematikou a definuje sociální práci jako činnost, která předchází nebo upravuje problémy jednak jednotlivců, skupin, případně komunit, když tyto vznikající z daných potřeb jedinců a společenských institucí. Jejím záměrem je hlavně zlepšit kvalitu života všech lidí, což naznačuje i fakt, že sociální práce by neměla jen odpovídat na rychlé sociální změny a nové kvality sociálních potřeb a vztahů tím, že se jim přizpůsobí praxe lidí pracujících v sociální oblasti,ale měla by sama ovlivňovat uskutečňování vhodných sociálních změn.

10

Mezinárodní federace sociálních pracovníků

Průvodce studiem Vážení studenti, nyní jste se seznámili se základními pojmy, které se používají v oblasti sociální politiky. Předpokládám, že tato část druhé kapitoly je pro mnohé z vás téměř samozřejmá a jasná, neboť tyto pojmy hojně používáte a řada z vás je normálně používá a i bez dlouhého studia, případně rozmýšlení, aby o nich mohla běžně hovořit. Tato část druhé kapitoly jenom dokazuje skutečnost, že oblast sociální politiky se dotýká každého z nás a že se s touto problematikou setkáváme běžně v denním životě. Následující text bude již výše uvedených pojmů zcela běžně užívat a bude se zabývat otázkou, jak je orientována sociální politika, jaké místo má sociální politika ve společenském systému a základními principy sociální politiky.

1.2.ORIENTACE A POJETÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY Sociální politika je takovou politikou, která se primárně orientuje k člověku, k rozvoji a kultivaci jeho životních podmínek, dispozic, k rozvoji jeho osobnosti a kvality života. Právě proto přísluší sociální politice zcela určité a významné místo v rámci celého společenského systému. Toto lze doložit několika příklady:

Orientace sociální politiky

Sociální politika není izolovaný fenomén. Je vždy součástí určitého společenského celku a je takto také vnímána. Společnost, jako určitý systém je uspořádána na základě více prvků, zpravidla se v této souvislosti hovoří o dimenzích, případně sférách společenského rozvoje. Patří sem sféra ekonomická, sociální, ekologická, vědeckotechnická, politická , kulturní apod. K výše uvedeným skutečnostem je v této části třeba ještě dodat, že pro žádoucí a bezporuchový vývoj každé společnosti je nezbytný odpovídající a vyvážený rozvoj všech sfér. - realita vyspělých zemí i naše praxe dokazují, že sám proces výroby a rozvoj společnosti je stále větší měrou závislý na rozvoji, kultivaci a aktivizaci lidského činitele, když možno uvést, že v soudobém vyspělém světe má prostě člověk prioritu, neboť představuje nejen cílovou orientaci veškerého společenského snažení, ale současně i rozhodující předpoklad a nejperspektivnější prostředek dosahování dynamického rozvoje společnosti, - lidský faktor (tím tedy i sociální politika ) má důležité místo ve společnosti nejen z hlediska produkčních schopností a potencí, ale i proto, že současně vždy v určité míře přispívá a spolupodílí se na utváření morálního a názorového klimatu společnosti. Sociální politika právě svou koncentrací na člověka může působit na hodnotové orientace lidí, spoluvytvářet jejich názory, postoje, chování apod.

Sociální politika není tedy pouze souhrn určitých opatření, ale je zároveň i politikou s výrazně , různými směry se vyvíjející, orientací. Možno tedy konstatovat, že sociální politika v moderní společnosti je její integrální součástí, koncentruje se k rozvoji sociální sféry a hledá 11

Sociální politika moderní společnosti

odpovědi na zcela specifické otázky, na které nereagují a neodpovídají ostatní sféry života společnosti, případně politiky, které je usměrňují. Tímto způsobem vstupuje sociální politika do života společnosti a je tedy velice významným činitelem, který spoluvytváří její dynamický charakter.

Pojetí sociální politiky Co vlastně je tedy sociální politika ? Odpověď na tuto otázku rozhodně není jednoduchá. Pojem „sociální politika, se kterým se setkáváme snad každý z nás v každodenním životě velice často, je používán zcela běžně a s naprostou samozřejmostí,když se předpokládá, že je mu jednoznačně rozuměno. Sociální politiku je nutno vnímat jako celek, jako určitý systém s četnými vnitřními komplikovanými vazbami i s vazbami na ostatní prvky společenského systému. Sociální politika je tedy úzce vázána i na své společenské okolí. Je tedy vždy specifická v každé zemi a době, ale jsou jí zároveň vlastní i určité společné znaky. Sociální realita však nesporně souvisí s vymezením sociální sféry, kterou považujeme za relativně samostatnou, průřezovou, tedy za určitý systém sociálních vztahů, sociálních podmínek a procesů, které se projevují v obsahu a charakteru činností, v chování, v potřebách, v zájmech, hodnotách a cílech sociálních subjektů. Koncentruje se k životním podmínkám lidí , na rozvoj člověka, jeho bytostných a tvůrčích sil, osobnosti a individuality. Ve vztahu k ostatním sférám společenského vývoje má cílové zaměření. Sociální politika je také často vymezována jako soubor aktivit, které promyšleně a cílevědomě směřují ke zlepšení základních životních podmínek obyvatelstva jako celku, resp. určitých skupin obyvatelstva, k zabezpečování „sociálního bezpečí“ a také „sociální suverenity“ v rámci daných hospodářských a politických možností dané země. Sociální suverenitu a sociální bezpečí lze považovat za základní obecné charakteristiky postavení člověka v životě, o něž vědomě či podvědomě usiluje každý jedinec a v určité míře i celá společnost. Zajišťuje vedení sociálně přijatelného a do budoucna otevřeného života, podporuje aktivní postoje jedinců a stabilitu a prosperitu společnosti. ---------------------------------------------------------------------------------------------Sociální politika je vnímána jako aktivity vážící se bezprostředně k životním podmínkám lidí. ---------------------------------------------------------------------------------------------V České republice se někdy také hovoří v tomto smyslu o tzv.“resortní sociální politice“, neboť jde o aktivity spadající do působnosti resortu Ministerstva práce a sociálních věcí . 12

Sociální politika

Sociální realita

Sociální suverenita

Resortní sociální politika

Heterogenita sociální politiky je obecně používaný pojem a v podstatě vyjadřuje obsahové a věcné členění sociální politiky jako takové.Velice často jsou její opatření rozlišována podle toho, jaký přístup volí sama sociální politika k řešení svých problémů. Potom hovoříme o aktivní (perspektivní) sociální politice a pasivní (retrospektivní) sociální politice. Aktivní sociální politika přednostně usiluje o prevenci, tj. předchází vzniku sociálních problémů přijímáním určitých sociálních opatření,když k prevenci lze v zásadě dospět buď přijímáním systémových opatření, tj. změnami a úpravami samotného sociálního systému a pravidel jeho fungování(tzv. systémová sociální politika), nebo přijímáním opatření, kterými se předem vytváří předpoklady pro účinné řešení možných následků sociálních problémů tzv. intervencionistická sociální politika). Pasivní sociální politika se zaměřuje na řešení již vzniklých sociálních problémů a její charakter je vždy intervencionistický.

Níže uvedená tabulka ukazuje přehled oblastí demokraciích: Oblast práce Řízení a regulace trhu práce a řízení rozvoje lidských zdrojů 

Makroekonomická politika

 Aktivní politika zaměstnanosti Regulace pracovních podmínek a standardů    

Minimální mzda Práva zaměstnanců Pracovní doba a kvalita práce Hranice odchodu do důchodu

Sociální zabezpečení Přímé sociální transfery   

Sociální pojištění Sociální podpora Všeobecné uplatnění transferů

Nepřímé sociální transfery  Úlevy na daních sociálních důvodů  

Vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci   

sociální politiky ve vyspělých

Rámec pro kolektivní vyjednávání Demokracie na pracovišti a ve firmě Sociální dialog a vyjednávání

Různé daňové zatížení Produkční dotace (intervence do cen) 3. Sociální služby  Školní vzdělání hrazené a podporované ze státní zdrojů  Zdravotní péče  Bytová politika  Sociální péče

Sociální diskriminace  Diskriminace z titulu pohlaví a rasy  Dělba práce mezi pohlavími  Ostatní formy diskriminace Tab. 1 – Oblasti sociální politiky , zdroj OECD, rok 2011

13

ze

Aktivní sociální politika

Pasivní sociální politika

1.3.ZÁKLADNÍ PRINCIPY SOCIÁLNÍ POLITIKY Sociální politika směřuje k ovlivňování sociální reality. Přitom ale musí respektovat určité základní principy, tj. myšlenkové postupy, vedoucí ideje, které jsou pro ni určující, které jsou jí vlastní a které se v ní také více či méně zřetelně promítají. Podle toho jsou potom také většinou posuzovány a hodnoceny i konečné efekty sociální politiky. Pro volbu a interpretaci těchto základních principů sociální politiky a zároveň i myšlenkových postupů mají samozřejmě značný význam - obecné filozofické myšlení a tzv. - sociálně politické doktríny. V evropském regionu se tradičně setkáváme s myšlenkami konzervativního směru, s křesťanským sociálním učením a demokratickým socializmem.

Sociálně politické doktríny ---------------------------------Liberalismu s představuje myšlenkový koncept, který staví na osobní svobodě a dále na individuální odpovědnosti. Sociální prospěch a blahobyt každého je závislý především na něm samém, jeho výkonu, osobním nasazení a ochotě nést rizika. Funkčnost sociální politiky je posuzována podle jejího vztahu k ekonomické efektivnosti. Nepodporuje tedy solidaritu státu a redistribuční procesy. Křesťanské sociální učení vychází z křesťanské filozofie, podle níž za sociální situace není zodpovědný jen sám jedinec, ale v určité míře i společenský systém, který postavení jedince předurčuje. Uznává osobní svobodu, ale zdůrazňuje, že bez mravního závazku neexistuje a že určitý díl odpovědnosti za sociální situaci ve společnosti padá i na mocné a bohaté. Uznává nerovnost, ale ne každou považuje za spravedlivou. Demokratický socializmus usiluje o zajištění důstojných životních podmínek všem jedincům demokratickou cestou na základě pojetí určitých pravidel. Mezi těmito pravidly je vždy převzetí značné míry sociální odpovědnosti za jedince státem,silný veřejný sektor a rozsáhlé přerozdělování a solidarizmus. Je v protikladu ke konzervativní doktríně, silně zdůrazňuje rovnost, a to nejen v občanských právech, ale i v právech sociálních. Výše uvedená učení velmi silně poznamenávají volbu principů, jejich vnímání a také interpretaci i způsoby jejich uplatňování v sociální politice.

14

Sociálně politické doktríny Liberalismus

Křesťanské sociální učení

Demokratický socialismus

Průvodce studiem Vážení studenti, dospěli jste k okamžiku, kdy již máte nastudovánu řadu základních pojmů i ostatních údajů z oblasti sociální politiky, takže po patřičném odpočinku od studia, se můžete pustit do seznámení se ze základními principy sociální politiky, tak jak jsou všeobecně uznávány, když musím uvést, že není pravidlem, že první uvedený princip je nejvíce důležitý a ostatní důležité méně.

Princip sociální spravedlnosti Sociální spravedlnost je klíčovým principem sociální politiky. Všeobecně je spravedlnost obyčejně stavěna proti křivdě a bezpráví. Je považována za měřítko mezilidských vztahů, za základní mravní i náboženskou hodnotu, za základ právního řádu, základ států a veřejných politik. O spravedlnosti hovoříme jednak - v právním slova smyslu (tj. souhrn právních norem a zásad) a jednak - v sociálním smyslu. Sociální spravedlnost lze vymezit pravidly, podle nichž jsou ve společnosti rozdělovány příjmy a bohatství a také životní příležitosti a předpoklady (například vzdělávat se, uplatnit se na trhu práce apod.) mezi jednotlivé občany, případně sociální skupiny.

Pravidla sociální spravedlnosti

V oblasti sociální politiky jsou ale významné obě roviny spravedlnosti, protože zákonodárně obecně neexistuje nějaká akceptovaná definice či představa toho, co je a co není sociálně spravedlivé. Přesto je sociální spravedlnost hodnotou, kterou nelze pominout a je třeba pracovat s ní v jakémkoli sociálním systému. Lidé se ve své většině shodují v tom,že je třeba jednat a chovat se spravedlivě, když v této V této souvislosti je nutno uvést, že obecně neexistuje nějaká akceptovaná definice či představa toho, co je a co není sociálně spravedlivé. Přesto je sociální spravedlnost hodnotou, kterou nelze pominout a je třeba pracovat s ní v jakémkoli sociálním systému. Lidé se ve své většině shodují v tom,že je třeba jednat a chovat se spravedlivě. Sociální spravedlnost či nespravedlnost a sociální nerovnosti s ní související, jejich rozsah i charakter, jsou otázkami vážícími se k sociálnímu napětí nebo sociálnímu souladu (smíru) ve a harmonie společnosti. Vyznačují se zpravidla vždy silným politickým nábojem, od nich závisí stabilita společnosti , a tedy úspěšnost vládních politik. Proto sociální spravedlnost a harmonie je zpravidla základem legitimity každé vlády a jejího usilování. Téměř každá vláda i politická strana deklaruje, že společnost má být organizována, strukturována a řízena na základě principu sociální spravedlnosti. Sociální spravedlnost a sociální nerovnosti jsou pojmy, které vedle svého daného objektivního aspektu mají i velice silný normativní obsah.

Vždyť otázka „jak se rozděluje, kdo a co dostává, případně nedostává a za co to dostává“ pochopitelně samozřejmě a okamžitě navozuje i otázku „co by měl dostávat a proč“ tedy je zde určité normativní kritérium. 15

Sociální spravedlnost a harmonie

A právě toto normativní kritérium znamená, že vnímání sociální spravedlnosti a sociálních nerovností je vystaveno silnému vlivu nejrozmanitějších vnějších vlivů – různých, často protichůdných ideologií, dílčích politických, nebo čistě skupinových zájmů apod. Sociální spravedlnost může být také někdy chápána velice subjektivně, vzdáleně od objektivního chápání současných společenských podmínek, což by mělo být vždy v souladu s myšlenkami humanizmu, dobra a prospěchu lidstva. Toto vše potom může také někdy vést k celkové mystifikaci sociální spravedlnosti, k nejrůznějším spekulacím s tímto pojmem souvisejícím, k různé interpretaci a tím někdy i k celkové manipulaci veřejného mínění o těchto zásadních, sociálně velice citlivých otázkách. Proto zde uvádím skutečnost, že sociální spravedlnost je pojem relativní a že k jeho řešení je třeba přistupovat zpravidla vždy z řady různých hledisek a přihlížet tak k podstatě a charakteru velice rozmanitých konkrétních sociálních situací, které mohou nastat a pochopitelně v různých podobách i nastávají. Možno obecně v tomto smyslu uvést, že se mnohdy uvádí v této v souvislosti tři zásady sociální spravedlnosti: - každému stejně, - každému podle jeho potřeb, - každému podle jeho zásluh. Každá z těchto zásad má něco do sebe, ovšem je také pravdou, že v praxi se mnohdy stává, že důvody pro jednu ze zásad jsou často námitkami proti druhým nebo je dokonce vyvracejí. Je třeba ale vždy brát v úvahu současné společenské podmínky a současný život obyvatel,řešit konkrétní sociální situace a volit takové zásady a také prostředky, které znamenají rozvoj, prosperitu a prospěch celé , nebo alespoň většiny společnosti.

Relativnost sociální spravedlnosti

Tři zásady sociální spravedlnosti

Z výše uvedeného jasně vyplývá, že nelze hovořit o sociální spravedlnosti jako o kategorii absolutní a nelze tedy jednoznačně vymezit nějakou obecně platnou definici. Proto je třeba odpověď na otázku, co je sociální spravedlnost a z čeho vycházet, formulovat tak, , že je vždy nutno analyzovat a dekomponovat celou konkrétně danou situaci. V literatuře se nejčastěji uvádí určité teoretické klasifikace,které lze pro posouzení sociální spravedlnosti dále ještě použít.Jedná se zpravidla o tato dílčí hlediska, které někdy nazýváme jako možné principy pro posouzení sociální spravedlnosti. Jsou to: a) princip výkonu a zásluhy, b) princip souladu mezi vstupy a výstupy, c) princip rovnosti, 16

Možné principy pro posouzení sociální spravedlnosti

d) princip rovných příležitostí, e) princip sociální potřebnosti. Přečtete-li si pozorně výše uvedená hlediska, zjistíte, že jsou protikladná. Příklad Podle hlediska ad a) jsou nerovnosti a rozdělování považovány za sociálně spravedlivé, jestliže jsou založeny na vlastním výkonu a pracovní zásluze, ale v případě ad c) je sociální spravedlnost spojena s nutností rozdělovat všem stejně, v případě ad d) pak s nutností zajistit všem jen stejné příležitosti atd. V každé sociální politice se uvedená hlediska nutně uplatňují v určité kombinaci. Aplikace a míra naplnění těchto dílčích principů v daném sociálním systému závisí vždy na konkrétní sociální situaci, ve které se společnost nachází. Má-li sociální politika souhrnně jako celek účinně napomáhat ekonomickému rozvoji a stimulovat jej, pak prostřednictvím jejich nástrojů a opatření musí být posilováno výkonové hledisko ve vnímání sociální spravedlnosti. Směřuje-li sociální politika spíše k cíli sociálního vyrovnání a harmonie, pak je větší důraz kladen na rovnost. Ve skutečnosti to však není tak zcela jednoznačné. Jsou obory sociální politiky, které se například dnes ve vyspělých zemích pokládají za sociálně velmi spravedlivé,má-li v něm převahu jen jeden z uvedených principů (například princip rovných příležitostí ve vzdělávací politice) a v jiném oboru pak jiný princip (například princip potřebnosti při řešení problému chudoby). Sociální spravedlnost se nám tak jeví jako vhodná kombinace jejích možných dílčích hledisek (principů) v různých oborech sociální politiky s tím, že ve svém celku může směřovat k převaze určitého z nich. Příklad Jako příklad bych uvedla situaci v době našeho socialistického vývoje, kdy je možno hovořit o modelu sociální spravedlnosti s dominantní rolí rovnostářského principu. Model „se tvářil“ jako sociálně spravedlivý, ale vlastně jeho podstata spočívala ve skutečnosti v tom, že existovaly značné nerovnosti v podobě různých odměn, privilegií, výhod za loajalitu k režimu, tresty a postihy pro skupinu obyvatel v opozici apod. Po roce 1990 dochází v naší společnosti k zásadní politické a společenské změně, uvedu například proces transformace, ekonomickou i sociální reformu apod., když postupně se vytvářel jiný model sociální spravedlnosti, ve kterém je záměrně posilován zásluhový princip.

17

Riziko ohrožení značné části populace chudobou a nutnost postarat se o ty, kteří se o sebe postarat sami nemohou však současně zdůrazňuje i princip potřebnosti.

Takový model sociální spravedlnosti je typický pro vyspělé země s tržní ekonomikou. Tento model je znám jako model „pevného dna a otevřeného stropu“. Můžeme tedy uvést, že sociální spravedlnost jako něco předem zcela jasně definovaného prakticky neexistuje. Existují pouze naše určité úvahy o sociální spravedlnosti, tj. úvahy o určitých skutečnostech případně činech, které posuzujeme podle jejich případných následků – buď je považujeme nebo nepovažujeme za sociálně spravedlivé. Toto subjektivní hodnocení a vnímání sociální spravedlnosti a nerovností je dáno především aktuální pozicí jedinců a skrývá v sobě vlastně dva protichůdné aspekty, které nazýváme aspekty stabilizační a aspekty destabilizační. Stabilizační aspekt je vždy spojen s pozitivním hodnocením rozdílů a nerovností, tj. jako rozdílů a nerovností spravedlivých, zatímco destabilizační efekt s hodnocením opačným.

Stabilizační aspekt

Průzkumy dokazují, že pozitivní hodnocení sociální spravedlnosti spíše chápou lidé s vyšším vzděláním, s vyšším sociálním postavením (např. podnikatelé, vysokoškoláci), zatímco lidé s nižším vzděláním (manuální pracovníci, část nezaměstnaných a také mnohdy příjemci sociálních dávek ) budou spíše hodnotit sociální nerovnosti a rozdíly jako nespravedlivé.

Problém sociální spravedlnosti je problémem velice relativním a je třeba na tento problém nahlížet z více hledisek,neboť představa o sociální spravedlnosti v dané společnosti je vždy výsledkem různých dílčích, subjektivních hodnocení a vnímání exitujících sociálních rozdílů a nerovností.Vždy ale bude něčím, k čemu se společnost více či méně přibližuje.

Sociální spravedlnost

Daná společnost by však měla usilovat a také se chovat tak, aby co nejvíce občanů dané společnosti mělo pocit dobrého a spokojeného života, ke kterému mu daná společnost dává určitý prostor.

Princip sociální solidarity Sociální solidarita (vzájemná podpora, sounáležitost) souvisí především s utvářením a rozdělováním životních podmínek a prostředků jedinců a sociálních skupin (zejména rodin) v zájmu naplňování ideje sociální spravedlnosti.

18

Sociální solidarita

Základem tohoto výkladu je poznání o nutnosti harmonické spolupráce mezi lidmi. Je výrazem toho, že člověk je sociální, tj. společenská bytost. Proto vždy a za všech okolností je svou existencí v jisté míře odkázán i na druhé, je závislý na soužití ve společnosti jako celku. Solidarita je výrazem lidského porozumění a pospolitosti, vzájemné lidské soudržnosti a také z toho vyplývající odpovědnosti. Je vedena úsilím o sjednocování zájmů, zejména pokud jde o hmotné životní podmínky, a to na základě svobodné vůle lidí a jejich ochoty podřídit se zájmům širšího společenství. Z hlediska toho, kdo solidaritu organizuje rozeznáváme potom - solidaritu mezinárodní − jde především o aktivity světových organizací jako jsou ES, WHO Rada Evropy, ILO apod. - solidaritu celostátní − zde jde především o širší celospolečenskou solidaritu organizovanou státem, například spoluúčast jedinců i kolektivů, případně institucí na tvorbě zdrojů pro financování celospolečensky významných aktivit jako je rozvoj vzdělání, kultury, pomoc rodinám, sociálně slabým a nemohoucím občanům apod., - solidaritu místní případně regionální – v rámci určitých užších sociálních skupin, například podniků,firem,obcí,církví, spolků, charit atd. - solidaritu jednotlivců a rodin − vnitrorodinná solidarita.

Druhy sociální solidarity

Často také hovoříme o solidaritě mezigenerační – například ekonomicky aktivního obyvatelstva s obyvateli ekonomicky neaktivními, solidaritě zdravých s nemocnými, solidaritě zaměstnaných s nezaměstnanými, solidaritě bezdětných občanů s rodinami s dětmi apod. V soudobých moderních společnostech se solidarita ve značné míře realizuje především pomocí redistribuční a transferové politiky státu. Významná je však a i solidarita jedinců, spolků, sdružení apod. často založená na filantropii a uskutečňující se zpravidla mimo státní nedistributivní mechanizmus nebo jen s jeho částečným využitím. Význam takovéto dobrovolné solidarity v sociální politice je značný a se změnou rolí státu v sociální politice v současné době stále roste. Všeobecně se má za to, že sociální solidarita představuje neodmyslitelnou součást sociální politiky a tak, jak je v moderní době chápána – tj. nejen jako vzájemné porozumění a pomoc, ale i jako vzájemná odpovědnost, je považována za významnou hybnou sílu nejen materiálního, ale i mravního duchovního vývoje lidstva a za předpoklad pokroku. Vždy je však třeba zvažovat míru,v níž je solidarita organizována státem – celospolečenská solidarita –naplňována.

19

Redistribuční a transferová politika státu

Je třeba mít na paměti jistou protikladnost mezi výkonností a rovností a dbát na to, aby přílišná solidarita státu nevedla k útlumu aktivity jedinců a jejich odpovědnosti za vlastní životní podmínky.

Princip subsidiarity Pojem subsidiarita je odvozen z latinského slova „subsidium“ a znamená poskytování pomoci. Princip je spojen s chápáním subsidiární (podpůrné, pomoc poskytující) činnosti. Princip subsidiarity je v moderních společnostech chápán jako princip spojující osobní odpovědnost se solidaritou. Subsidiarita vychází z přístupu k člověku jako k osobnosti s jedinečnými vlastnostmi, vůlí, schopnostmi, dispozicemi atd., které je jedinec jaksi „povinen“ – v mravním slova smyslu – využívat ku prospěchu a sociálnímu bezpečí svému a svých blízkých. Přitom nutno uvést, že tyto jedinečné vlastnosti musí být společností chráněny, kultivovány a rozvíjeny, aby vše, co může jedinec na základě vynaložení vlastních sil učinit pro své sociální bezpečí, také sám učinil. Společnost (stát) tuto zodpovědnost z něj v žádném případě nesnímá. Žádoucí a také morální je, aby každý nejprve pomohl sám sobě.

Princip subsidiarity

Subsidiarita

Tento princip však zároveň respektuje i fakt, že lidé nežijí v izolaci, neboť každý člověk je vždy i součástí určitého celku. Lidé nutně vstupují do určitých, konkrétních vztahů a vazeb,stávají se na sobě vzájemně závislými a vytvářejí určitá užší či širší společenství, jako například je rodina,hospodářská a zájmová charitativní sdružení, kongregace, obce apod. Tato vzájemná závislost, případně existence sepětí znamená, že lidé mají vůči sobě i vzájemnou odpovědnost, že k sobě budou vzájemně solidární a že tedy i v těchto společenstvích nastoupí akt vzájemné pomoci.

Princip subsidiarity zároveň zdůrazňuje význam a nutnost činnosti určitých společenství pro jištění sociálního bezpečí a zájem, či lépe povinnost státu takové aktivity podporovat. Podle principu subsidiarity je každý povinen nejdříve pomoci sám sobě, nemá-li tuto možnost, musí mu pomoci rodina. Rodině rovněž přísluší, aby si pomohla sama svými silami a teprve dostane-li se do velkých obtíží, žádá o pomoc jiná společenství, když teprve na posledním místě je k pomoci vyzýván stát.Povinností státu je primárně pečovat o vytvoření podmínek, aby si každý mohl pomoci vlastním přičiněním, a sám pomáhá až na posledním místě, jsou-li ostatní pomoci a možnosti vyčerpány. Z výše uvedeného jasně vyplývá, že naplňování principu subsidiarity nemůže být paušální a že se v praktické sociální politice musí uskutečňovat postupnými kroky. Předpokládá jak určitou výchovu obyvatelstva k převzetí vlastní sebezodpovědnosti, tak i reálnou sociální situaci, tj. prostor pro samostatné, vlastní zodpovědné sociální zázemí.

Proto každý stát vybídne občany k sebezodpovědnosti, k iniciativě v pomoci a svépomoci, musí také stále ověřovat, jak dalece mohou jednotlivci či skupiny v konkrétních jednotlivých případech reálně svou 20

Subsidiarita a rodina

sebezodpovědnost také převzít. Jde tedy o ochotu i o možnost odpovědnost převzít. Důraz, který je v současných sociálních politikách ve vyspělých zemích, ale i u nás, kladen na tento princip, je nepochybně spojen s krizí tzv. silného sociálního státu a se způsobem, jakým se v něm uplatňuje princip solidarity. ======================================================== V sociálních státech pomoc a podpora směřuje k občanu především od státu. ======================================================= Princip subsidiarity narušuje tuto intenzitu vazby občana a státu. Není proto divu, že není všeobecně přijímán a že se vždy nesetkává s dostatečným pochopením.Zejména zastánci silného sociálního (paternalistického) státu se s ním obtížně vyrovnávají a poukazují na to, že je překážkou pokrokového sociálního zákonodárství a že jeho uplatňování může vést k vážným sociálním důsledkům.

Princip participace V každé společnosti existuje značné množství individuálních i společenských cílů, zájmů, vůlí, schopností, předpokladů a možností k určitým činnostem. Touto skutečností je obecně v demokratických společnostech daná možnost podílet se, participovat na společenském životě a tedy i na sociální politice.

Množství různých cílů

Participace vede ke ztotožnění občanů se sociální politikou. Základní myšlenkou participace je, že lidé, jejichž život je ovlivňován určitými opatřeními a rozhodnutími, musí mít také možnost účastnit se procesu, který vede k jejich přijímání a realizaci. Jde v podstatě o to, aby lidé měli reálnou možnost podílet se na tom, co bezprostředně ovlivňuje jejich život (například zdraví, zajištění v nemoci, zajištění ve stáří apod.). Naplňování principu participace je postupným dlouhodobějším procesem, který lze stručně nazvat jako přechod od člověka, jako převážně objektu sociální politiky, k člověku plnoprávnému, odpovědnému a respektovanému subjektu. Člověk přestává být pasivním příjemcem sociálně politických opatření (převážně státu), ale sám se na jejich tvorbě podílí a spolurozhoduje o jejich realizaci. To ale předpokládá, že občané jsou dobře vzdělaní a informovaní, že si uvědomují svá práva i zodpovědnost zároveň, že jsou dostatečně zralí a také vyspělí pro odpovědné sociální jednání a že stát je v tom podpoří. Princip participace se uplatňuje nejen v sociální politice, ale všeobecně a v současnosti výrazněji než kdykoli dříve V rozhodování o sociálně politických problémech je ale zvlášť významný, protože tyto jsou jednoznačně a přímo orientovány k člověku.

21

Participace

Participace tak vlastně umožňuje jednotlivcům přímý přístup k politickým rozhodnutím, narušuje autoritativní způsob řízení shora dolů a vylučuje různé kabinetní praktiky v rozhodování o sociálně politických otázkách. Vytváří se tak předpoklady pro přímou,participační demokracii. Na tomto místě je nutno uvést, že mimo výše uvedených a rozebraných jednotlivých principů se v oblasti sociální politiky pracuje i s celou řadou dalších principů, a s jejich různými kombinacemi. Jedná se například o následující principy: - princip univerzality, - princip adekvátnosti, - princip komplexnosti, - princip garance, aj.

Shrnutí Společností rozumíme určitý ucelený systém, který je zpravidla uspořádaný podle určitých kritérií a určitých prvků, které jsou pro danou společnost v daném období charakteristické. Mezi těmito prvky má velmi významné, a možno uvést přímo nezastupitelné, místo sociální problematika a tedy i sociální politika, která má na tuto oblast velice významný vliv. Sociální politika vyplňuje právě tu „mezeru“, na kterou nenajdeme odpovědi v ostatních sférách života společnosti,když sociální politika hledá odpovědi na zcela specifické otázky, na než zpravidla ostatní sféry společenského života nereagují a neodpovídají, případně na ně „neumí“ odpovědět. Pojem „ sociální politika“ není v literatuře jednoznačně definován ,což má své příčiny. Proto jsou uváděny různé definice, jejichž podstata se ovšem obecně shodná. Vždy jde o „politiku“, případně přístup, orientovaný k člověku, k jeho rozvoji, zdokonalování jeho životních podmínek apod. SOCIÁLNÍ POLITIKA JE SOUČÁSTÍ POLITIKY KAŽDÉ VYSPĚLÉ SPOLEČNOSTI. JE OVLIVNĚNA NEJEN JEJÍ EKONOMICKOU SITUACÍ, ALE I JEJÍ FILOZOFIÍ, KULTUROU, SPOLEČENSKÝMI TRADICEMI, MORÁLNÍMI PRINCIPY, NORMATIVNÍMI PROCESY A ZÁKONITOSTMI. Hovoříme o sociální politice v užším pojetí, tj. že sociální politiku chápeme jako cílevědomou činnost státu, organizací a institucí, usilujících o vytváření podmínek, které omezují příčiny sociální nerovnováhy a zajišťují předpoklady pro harmonický vývoj jedinců, skupin i společenských celků. Sociální politika v širším pojetí je potom chápána 22

Další principy sociální politiky

tak, že stát zajišťuje také prevenci desintegračních procesů , a to úpravou nejen pracovních, ale i zdravotních a životních podmínek a přípravu lidí pro život. V souvislosti se sociální politikou velice často hovoříme o sociální péči a sociální práci. Sociální péče pomáhá uspokojovat společností objektivně uznávané sociální potřeby občanů (hmotné, psychické, sociální apod.) a právě v tomto pojetí je sociální péče součástí sociální politiky. Sociální práce, je považována za vědecky fundovanou odbornou disciplínu, která speciálními pracovními metodami zajišťuje provádění péče o člověka na profesionálním základě. Sociální politika je takovou politikou, která se primárně orientuje k člověku, k rozvoji a kultivaci jeho životních podmínek, dispozic, k rozvoji jeho osobnosti a kvality života. A právě proto přísluší sociální politice zcela určitě významné a nezastupitelné místo v rámci celého společenského systému. Sociální politiku je nutno vnímat jako celek, jako určitý systém s četnými vnitřními komplikovanými vazbami i s vazbami na ostatní prvky společenského systému. Sociální politika je tedy úzce vázána i na své společenské okolí. Je tedy vždy specifická v každé zemi a době, ale jsou jí zároveň vlastní i určité společné znaky. V souvislosti se sociální politikou je nutno uvést i sociální principy. Jako první bych uvedla princip sociální spravedlnosti. Sociální spravedlnost je klíčovým principem sociální politiky. Všeobecně je spravedlnost obyčejně stavěna proti křivdě a bezpráví. Je považována za měřítko mezilidských vztahů, za základní mravní i náboženskou hodnotu, za základ právního řádu, základ států a veřejných politik. Dalším významným sociálním principem je princip sociální solidarity, když sociální solidarita(vzájemná podpora, sounáležitost) souvisí především s utvářením a rozdělováním životních podmínek a prostředků jedinců a sociálních skupin (zejména rodin) v zájmu naplňování ideje sociální spravedlnosti. Princip subsidiarity je odvozen z latinského slova „subsidium“ a znamená poskytování pomoci.Princip je spojen s chápáním subsidiární (podpůrné, pomoc poskytující) činnosti.Subsidiarita vychází z přístupu k člověku jako k osobnosti s jedinečnými vlastnostmi, vůlí,schopnostmi, dispozicemi atd.,

23

které je jedinec jaksi „povinen“ – v mravním slova smyslu– využívat ku prospěchu a sociálnímu bezpečí svému a svých blízkých. Princip participace a jeho naplňování je postupným dlouhodobějším procesem, který lze stručně nazvat jako přechod od člověka, jako převážně objektu sociální politiky, k člověku plnoprávnému, odpovědnému a respektovanému subjektu. Participace tak vlastně umožňuje jednotlivcům přístup k politickým rozhodnutím,narušuje autoritativní způsob řízení shora dolů a vylučuje různé kabinetní praktiky v rozhodovacích procesech o sociálně politických otázkách.

Otázky 1) Charakterizujte problematiku sociální politiky. 2) Charakterizujte postavení sociální politiky ve společenském systému. 3) Popište různá možná pojetí sociální politiky. 4) Popište stručně sociální politiku v užším a širším slova smyslu. 5) Co rozumíte pod pojmem sociální péče a sociální práce. 6) Jak spolu souvisí sociální péče a sociální práce ? 7) Co rozumíte pod pojmem „orientace sociální politiky“ ? 8) Jak byste vysvětlili pojetí sociální politiky. 9) Co je to „aktivní sociální politika“ a „pasivní sociální politika“ ? 10) Charakterizujte pojem „perspektivní sociální politika“ a „retrospektivní 11) sociální politika“. 12) Jak spolu souvisí sociální politika a faktor času. 13) Jak byste popsali význam základních principů sociální politiky. 14) Jaké znáte sociálně politické doktríny ? 15) Charakterizujte „princip sociální spravedlnosti“ a „princip sociální solidarity“. 16) Jaké znáte druhy sociální solidarity ? 17) Jak chápete „princip subsidiarity“ ? Co vlastně znamená pojem “subsidiarita“ ? 18) Popište princip participace.

Pojmy k zapamatování     

sociální politika, sociální práce, sociální péče, sociální realita redistribuční a transferová politika státu pasivní a aktivní sociální politika, perspektivní sociální politika sociální stát, sociálně politické doktríny sociální spravedlnost a harmonie, relativnost sociální spravedlnosti 24

           

princip sociální spravedlnosti, princip subsidiarity sociální politika a křesťanské učení sociální politika v užším pojení a v širším pojetí princip sociální solidarity a její druhy, princip participace orientace sociální politiky, sociální suverenita sociální politika v moderní společnosti retrospektivní sociální politika oblasti sociální politiky sociálně politické doktríny sociální politika a liberalismus sociální politika a křesťanské sociální učení sociální politika a demokratický socializmus

Doporučená literatura DURDISOVÁ, J. a kol. Sociální politika v ekonomické praxi, VŠE Praha,bOeconomica, 2005, ISBN 80-245-0850-8 FRANCOVÁ, Hana a Aleš NOVOTNÝ. Sociální politika v základech. Praha: Triton, 2008, s. 185. ISBN 978-80-7387-1253. KREBS, Vojtěch. Sociální politika. 4. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 504. ISBN 978-80-7357-276-1. MATOUŠEK, Oldřich. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2007, s. 312. ISBN 978-80-7367-331-4. NEČADOVÁ, V.: Sociální politika - I. část, vysokoškolská skripta, Jihlava,

Vysoká škola polytechnická, 2010. 102 str. ISBN 978-80-87035-49-8

25

2. CÍLE SOCIÁLNÍ POLITIKY, JEJICH CHARAKTER, HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA VLÁDY Cíl: Kapitolu, kterou vám předkládám jsem nazvala cíle sociální politiky a jejich charakter, když zde najdete i problematiku vzájemných vztahů mezi hospodářskou politikou a politikou sociální. Až se podrobně seznámíte s touto kapitolou, tak byste se měli umět orientovat v problematice: - sociálně politických cílů a způsobu jejich tvorby, formulace a realizace, - obecných cílů a jejich dekompozice, - charakteru společenských jevů, - hospodářské politiky vlády a její základní cíle, - vazeb hospodářské a sociální politiky, - sociálního státu a sociálních problémů.

Klíčová slova: cíle sociální politiky, rozhodovací procesy, konfliktnost cílů, obecný cíl, specifické cíle, hospodářská politika vlády, politika prorůstová, politika stabilizační

Průvodce studiem V této kapitole je soustředěna pozornost na cíle sociální politiky, ať už se jedná o obecný cíl, případně zde najdete i dekompozici cílů, které je možno provádět z různých hledisek. Tvorba a formulace cílů je vždy určitým druhem rozhodovacích procesů,se kterými se zde rovněž seznámíte. Poukazuji zde i na konfliktnost procesu tvorby a realizace cílů,jakož i na pragmatizmus a cílovost v tvorbě cílů. Tato kapitola navazuje na kapitolu předcházející, rozšiřuje poznatky o sociální politice a uvádím zde i problematiku vztahu občanů k cílům,které si klade sociální politika. Další část této kapitoly je věnována vzájemným vztahům mezi hospodářskou politikou státu a sociální politikou, když důraz je především kladen na skutečnost, že všechny sféry rozvoje života společnosti jsou vzájemně spjaty a podmíněny, když jsem právě věnovala velkou pozornost skutečnosti, že souvislost vazeb mezi ekonomickou a sociální sférou, jako zcela odlišnými a relativně samostatnými sférami, existuje a je velice významná. Předpokládám, že na studium této kapitoly by vám mělo stačit asi tak necelých 70 minut.

26

2.1.CÍLE SOCIÁLNÍ POLITIKY Sociální politika je společenskou činností, která směřuje k ovlivňování sociální reality. Jejím prostřednictvím jsou prosazovány určité sociálně politické cíle, které můžeme charakterizovat jako normativní vymezení chtěné budoucnosti, tj. vlastně budoucí podoby a charakteru sociální politiky.

Cíle sociální politiky

Pro tyto cíle je typické, že by měly:  sledovat zákonitosti společenského vývoje a být tedy stanovovány v jeho intencích,  zobrazovat potenciály budoucího rozvoje, tedy možnosti, které v latentní podobě mohou přivodit určité změny v sociální politice,  být v potřebné míře konkretizovány, například z hlediska času, for my, způsobu řešení sociálních problémů, nákladovosti apod.

Charakter sociálně politických cílů a způsob jejich tvorby Obecný cíl V sociální politice jako v systému, který se vyznačuje značnou složitostí jde nutně vždy o soustavu cílů, jimiž je naplňován cíl obecný, který lze zformulovat jako zdokonalování životních podmínek lidí a rozvoj osobnosti člověka. Základním cílem sociální politiky musí být vytvoření lidsky důstojných podmínek života a zajištění rovných příležitostí všem. Prosazení rovných příležitostí znamená zejména: - zajistit rovný přístup ke vzdělání a ke zdravotní péči, a to na dostatečné kvalitní úrovni, která je přiměřená možnostem celkových zdrojů, - zajistit rovný přístup k pracovním příležitostem, - zajistit možnost získat přiměřené bydlení, - zajistit a garantovat dostatečný minimální příjem, který by odpovídal lidsky důstojným podmínkám.

Základní cíl sociální politiky

Toto vše je nutné přesně vymezit v jasně a zřetelně definovaných sociálních situacích.

Obecný cíl Tento obecný cíl je s využitím základních principů sociální politiky naplňován konkrétními opatřeními jednotlivých dílčích sociálních politik. Platí proto, že obecný cíl: - je dlouhodobý a má svá vývojová stadia, v jejichž průběhu se také mění jeho kvalita 27

Charakteristika obecného cíle

- neznamená v současné době nic nového, alespoň ne ve vyspělých státech s demokratickým uspořádáním, když určité vývojové etapy společnosti však zdůrazňují jeho jiné dimenze. V soudobém vyspělém světě je například možno pozorovat, že při tvorbě cílů jsou vedle hmotného standardu a konzumu, nebo úzce účelově chápané kvalifikace zdůrazňovány takové hodnoty, jako je tvořivost, tolerance, rovné příležitosti apod. - lze včlenit do řady dalších dílčích cílů. Na jednotlivé cíle lze pohlížet z různých úhlů pohledu.

Příklad: - jestli uvedené cíle jsou opravdu přínosem k uspokojování hmotných potřeb, ale nejen hmotných potřeb, nýbrž i potřeb duchovních, kulturních, potřeb souvisejících se zdravím, zda a jak je zohledňováno jak působí tyto cíle na celkovou tvorbu, porozumění a pochopení těchto cílů. V sociálně politických cílech se výše uvedená hlediska pochopitelně vzájemně propojují. Já se však o nich zmiňuji úmyslně jednotlivě a to především kvůli pochopení charakteru sociálně politických cílů, a také proto, abych zdůraznila, že cíle mají věcnou, konkrétní náplň a že mají zároveň také i určitou danou orientaci. Právě toto je vždy nutné mít na zřeteli při volbě konkrétních sociálních a politických opatření. - velice důležité je také členění cílů podle oborů sociální politiky, čímž je také naplňován cíl obecný. Tyto cíle reagují na problematiku zpravidla specifických sociálních oblastí, jako je například zabezpečení seniorů, zabezpečení chudších vrstev obyvatelstva , problematika bydlení, zdraví apod. - další opětně významné hledisko ohledně stanovených cílů sociální politiky je problematika chronologie těchto cílů. V cílech sociální politiky se jednak vždy odráží historie dané oblasti a společnosti (jedná se o zvyklosti, chování obyvatel, které bylo a je obvyklé, mentalitu, mravní postoj obyvatelstva ap.) a jednak cíle sociální politiky se také vždy týkají doby současné (je třeba například řešit momentální tíživou situaci apod.) a zároveň i budoucnosti (očekává se, že bude růst nezaměstnanost v souvislosti s nepříznivým ekonomickým vývojem apod.).

Možno konstatovat, že by mělo platit (a platí) , že cíle musí vyváženě reagovat na současné aktuální potřeby, ale také i na ty potřeby, které lze očekávat, že se objeví v budoucnosti.

28

______________________________________________

Tvorba cílů sociální politiky a jejich formulace ________________________________________ Tvorba a formulace cílů je vždy určitým druhem rozhodování, při kterém mají významnou úlohu dva procesy: - znalost a hodnocení daného sociálního jevu nebo systému, tj . včetně všech možných dostupných podmínek,předpokladů, nákladovosti atd., a - krystalizace a harmonizace představ příslušných subjektů o užitečnosti a prospěšnosti stavu daného sociálního jevu nebo systému v budoucnosti.

Procesy při tvorbě a naplňování cílů

Celý proces tvorby, formulace, vytyčování, případně vyhlašování i naplňování cílů je značně konfliktní. To vyplývá z různých názorů a postojů, jak mezi jednotlivými subjekty sociální politiky, tak i mezi jednotlivými objekty této politiky, a také z rozdílů mezi subjekty a objekty. Dalším důvodem konfliktnosti je zpravidla rozdíl mezi cíli a prostředky, tj. zdroji, které jsou v době rozhodování o cílech reálně k dispozici. Konfliktnost plyne i z vazeb sociální politiky na její společenské okolí a z možných důsledků tohoto těsného vzájemného propojení. Výsledný soubor cílů by měl být výsledkem podstatné shody všech zúčastněných objektů a subjektů a měl by být konzistentní. Na charakter i význam cílů v sociální politice se vyskytují nejrůznější názory, které jsou pochopitelně značně rozdílné. Střetává se zde zpravidla vždy názor pragmatický s názorem, který bere v úvahu především cílovost cílů sociální politiky.Ten, kdo formuluje cíle by měl ale vždy vycházet z dané reality a jednotlivými dílčími kroky by se měl snažit zaměřit cíle tak, aby se dosáhlo alespoň uspokojivého efektu.

V úvahu se musí také rozhodně brát způsob rozhodování, zda právě v tomto, konkrétně daném případě je vhodnější více rozhodování operativního typu, či by mělo být upřednostňováno rozhodování koncepčního typu. Možno uvést,že rozhodování koncepčního typu je považováno z historického hlediska za prvotní, ovšem pravdou je, že především rychlý společenský vývoj způsobil, že se postupně rozvinul druhý typ rozhodování, tj. rozhodování operativního charakteru a tento ty rozhodování v současné době převažuje ve vyspělých státech nejen v oblasti ekonomie a politiky, ale také i v oblasti sociální. Pokud jde o sociální politiku v České republice tak vše nasvědčuje tomu, že i zde začíná převládat způsob koncepčního typu rozhodování, ovšem stále ještě existuje názor, že uplatňování koncepčního řízení v sociální politice je u nás v České republice zatím nedostatečné a mělo by být více uplatňováno.

29

Způsoby rozhodování v sociální oblasti

Posuzování cílů

Posuzování cílů

Důležitým aspektem posuzování cílů sociální politiky je vztah obyvatelstva k těmto cílům a k sociální politice jako celku. Protože sociální politika je celou svoji podstatou zaměřována na prospěch a k užitku lidí, je velice významné, jaké názory občané na sociální politiku mají a jaké postoje k ní konkrétně zaujímají a jak na ni reagují.Proto pro sociální politiku, její obsah,cíle a úkoly, a zvláště pro sociální politiku státu , je velmi důležité jaké konkrétní postoje a chování obyvatelstvo k ní zaujímá. Z tohoto hlediska možno také uvést jeden z názorů, že sociální politika je v podstatě kombinace výdajů, kterým se lidé snaží vyhnout, a podpor, kterých se lidé snaží zajistit co nejvíce pro sebe a své blízké. Z toho vyplývá, že obyvatelstvo může státní sociální politiku považovat za dobrou (přijatelnou, odpovídající) a podporovat ji, nebo se s ní neztotožňovat a může dojít dokonce k různým formám nesouhlasu a protestu. To je také jeden z důvodů, proč je pro sociální politiku, zejména státní sociální politiku, tak důležitá kontrola nejen státními orgány a institucemi, ale i širokou veřejností a různými nevládními organizacemi.

2.2. VZTAHY MEZI SOCIÁLNÍ A HOSPODÁŘSKOU POLITIKOU Všechny sféry rozvoje života společnosti jsou vzájemně spjaty a podmíněny. Zvláštní pozornost, a to v teorii i praxi, je věnována souvislostem a vazbám mezi ekonomickou a sociální sférou jako zcela odlišnými a relativně samostatnými sférami. Je třeba ale uvést, že hospodářská politika a sociální politika si jsou velice blízké a že mezi nimi existují mnohdy velmi těsné vazby. Tyto vazby se projevují jako velmi těsné zvláště v mimořádných situacích, v době změny hospodářského systému, politického systému, v době změn hospodářských, politických případně sociálních cílů apod. Hovoříme-li o charakteru společenských jevů a problémů ve společnosti, je třeba zdůraznit, že každý společenský jev má své aspekty hospodářské (ekonomické), má zároveň také i aspekty sociální, ale v úvahu přichází mnohdy i aspekty další. Všechny tyto aspekty se vzájemně prolínají a možno uvést, že vlastně neexistují problémy čistě hospodářské či aspekty zcela sociální povahy .Vždy jde o problém, v němž ty či ony aspekty pouze převládají nad ostatními. Totéž platí i tehdy, jde-li o hospodářsko-politická nebo případně sociálně politická opatření.

Příklad Chceme-li přistoupit ke zkrácení pracovní doby v organizaci, musíme brát na zřetel, že to bude mít souvislost s produktivitou práce, nákladovostí, úpravou pracovního režimu, množstvím provedených výkonů apod., což spadá do oblasti hospodářské politiky,ale zároveň se bude jednat i o aspekty sociální 30

Vazby mezi sociální politikou a hospodářskou politikou

politiky, například způsob trávení volného času, více času na péči o své zdraví (třeba více denního sportu), více času pro rodinu a děti apod.

Příklad Možno uvést problémy spojené třeba s pracovními silami. Pro hospodářskou politiku je důležitý jejich počet, struktura, nároky na výkon apod. Pro oblast sociální politiky pak např. přichází v úvahu kvalita pracovních podmínek, ochrana zdraví při práci, zajištění pracovníků v případě nemoci, zajištění v případě úrazu, nezaměstnanost a její výše apod. Vzájemné souvislosti obou politik jsou značně komplikované. Jestliže se hospodářská politika zaměřuje na ovlivňování hospodářských veličin, sociální politika se zaměřuje na ovlivňování, případně zdokonalování životních podmínek lidí, které je zprostředkováno právě hospodářskopolitickými opatřeními, ale nejenom jimi. Existují totiž situace, kdy zlepšení životních podmínek nelze dosáhnout pouze hospodářskopolitickými prostředky (například péče o tělesně postižené, náhradní rodinná péče apod.). Sociální politika má specifické poslání, které má své kořeny v humanismu a koncentruje se k takovým problémům jako je sociální spravedlnost a sociální jistoty v širokém slova smyslu.

______________________ Hospodářská politika vlády ______________________ Hospodářská politika vlády je politikou vlády v rámci celého daného národního hospodářství. Možno uvést, že to jsou konkrétní pravidla a jednotlivá opatření, kterými vláda - řídí, - reguluje, - případně usměrňuje celý chod národního hospodářství dané země. Hospodářská politika vlády se týká buď makroekonomických veličin (státní podnikání,výdaje ze státního rozpočtu, velikost daní,operace s nástroji monetární politiky, podpory v nezaměstnanosti, stimulace nebo omezování dovozu a vývozu),nebo přímého ovlivňování makrosféry(dotace podnikům,zvýhodněné odpisy, povolovací řízení při vývozu aj.). Institucionální rámec pro regulaci a řízení ekonomiky vytvářejí právní předpisy. Důvodem pro uplatňování hospodářské politiky vlády je snaha o nápravu nedokonale fungujícího trhu (tzv. tržní selhání) nebo naopak jeho deformace s cílem přerozdělování prostředků. I státní moc však ve své hospodářské politice selhává, když například dává přednost zájmům státního aparátu před zájmy země, je pod vlivem různých nátlakových 31

Hospodářská politika vlády

skupin nebo zahraničních subjektů, zejména však tehdy, když chybně volí pravidla a opatření své politiky nebo je chybně provádí. Základním cílem hospodářské politiky vlády je - zabezpečení hospodářské rovnováhy (stability)STABILIZAČNÍ POLITIKA - zajištění optimálního hospodářského růstu PRORŮSTOVÁ POLITIKA - řešení sociálních problémů SOCIÁLNÍ POLITIKA

Cíle hospodářské politiky vlády

Pro dosažení žádoucího cíle usiluje vláda o efektivní alokaci zdrojů, efektivní využití zdrojů, strukturální adaptaci ekonomiky na dlouhodobé vývojové trendy, ochranu životního prostředí a vhodnou míru přerozdělování. Hospodářská politika vlády v tržní ekonomice vychází z různých teoretických koncepcí. Liší se v míře zasahování do ekonomiky, výběru opatření a také v cílech. Realizuje se formou dílčích hospodářských politik. Stěžejní místo zaujímá fiskální politika a centrální bankou prováděná monetární politika, dále důchodová politika a zahraničně obchodní politika. Hospodářská politika i sociální politika mají sice mnoho společného, ale nejsou shodné. Jde dvě autonomní politiky s relativní samostatností a silnými vzájemně propojeným vazbami, tedy s velmi úzkým vzájemným sepětím.

Vztahy mezi hospodářskou a sociální politikou

Tyto vazby lze vyjádřit následujícími body pro kvalitní sociální politiku státu je nezbytná výkonnost ekonomiky, a tedy i účinná hospodářská politika, protože jen ta směřuje k produkci zdrojů v ekonomickém slova smyslu a tato je základem financování výkonů sociální politiky. Můžeme tedy uvést, že hospodářská politika zajišťuje tedy do značné míry ekonomický základ rozvoje sociální politiky a rozšiřuje tak pole jejího možného působení. Je tedy zřejmé, že opatření sociální politiky prakticky nelze mimo rámec zdrojů vytvářených ekonomikou a odvozeně i hospodářskou politikou státu realizovat. A právě zdůraznění této úzké vazby staví sociální politiku ve vztahu k hospodářské politice do pasivní role. - Naopak budeme-li zkoumat vztah sociální politiky k politice hospodářské dospějeme k názoru, že tento vztah můžeme chápat jak pozitivně, tak i negativně. Sociální politika vlastně vytváří právní, věcné a také 32

Vztah hospodářské k politice sociální

Vztah sociální politiky k politice hospodářské

institucionální předpoklady a také podmínky pro hospodářský rozvoj země a to především aktivizací a kultivací lidského potenciálu. Na druhé straně však sama hospodářská politika nachází v oblasti sociální, tedy v politice sociální nejrůznější zdroje a impulsy svého možného vývoje. Úspěch hospodářské politiky závisí ve značné míře především i na tom, jaké předpoklady a podmínky mají občané pro vlastní pracovní výkon, jak jsou motivováni k odpovědné činnosti, jaký mají prostor a jaké mají možnosti pro iniciativu, sebeuplatnění , seberealizaci apod. A právě tyto nejrůznější podmínky není hospodářská politika státu zcela schopna zajistit, když právě zde se otvírá prostor právě sociální politice,zejména jejím některým složkám jako je oblast vzdělání, oblast zdravotnictví, oblast bydlení a oblasti další, které jsou především zaměřeny na kultivaci lidského potenciálu a tím vlastně i na kvalitu celkového faktoru ekonomického růstu. Z toho vyplývá, že vlastně sociální politika je v současných podmínkách i politikou růstu a že bez ní není ani sama hospodářská politika tak účinná, jak bychom předpokládali. Nehovoříme pouze o kladném vlivu vzdělání a kvalifikace na ekonomický růst, ale i o tom, že ekonomická výkonnost a efektivnost je závislá na motivaci subjektu k určité efektivní hospodářské činnosti. Jinými slovy možno uvést, že růst a úspěšnost hospodářské politiky závisí i na skutečnosti, jak vypadá celkově společnost, jaká je sociální politika, tedy v jakých podmínkách lidé žijí, bydlí, jak dlouho žijí a jaké jsou jejich fyzické i psychické možnosti, jaké vzájemné vazby mezi nimi existují, jaké hodnoty upřednostňují, jak se vyvíjí jejich chování apod. - hospodářská politika však nalézá své impulsy a zdroje i v tzv. pasivních složkách sociální politiky. Zde stimulační efekty sociálně politických opatření vůči politice hospodářské sice nejsou tak zřejmé, ale reálně existují. Je třeba si uvědomit, že různými opatřeními sociální politiky – například redistribucí příjmů ve prospěch sociálně slabých občanů (tělesně postižených, neschopných, rodin s dětmi aj.) je řešena nejen konkrétní životní situace těchto jedinců nebo sociálních skupin, ale současně je jimi podporován jak růst kupní síly obyvatelstva a tím i agregátní poptávka, tak i politická stabilita ve společnosti, což je obojí předpokladem úspěšné hospodářské politiky Stručně řečeno, zdroje vynaložené na sociálně politická opatření se vrátí v aktivních postojích obyvatelstva, v jejich důvěře a motivaci, v absenci sociálních konfliktů a tím i v dlouhodobé efektivnosti. Hospodářská a sociální politika se vzájemně podmiňují,stimulují, iniciují ve všech vývojových etapách, ale intenzita vzájemné vazby je různě silná – čím vyspělejší je společnost, tím je interakce těsnější. 33

Pasivní složky sociální politiky

Intenzita vzájemné vazby

Narůstající složitost v uspořádání lidské společnosti , měnící se rozsah a kvalita ekonomických, sociálně kulturních, politických aj. procesů a jejich paralelní průběh, skutečnost, že životní rytmus člověka se zrychluje a že je provázen i negativními jevy, má za následek, že vztah hospodářské a sociální politiky není jen akademickou otázkou, ale má dalekosáhlý praktický dopad pro uspořádání každé společnosti. V podstatě jde o uspořádání ekonomického a sociálního fenoménu, což je základní otázka všech politik. Někdy bývá nesprávně interpretována tak, že se hledá priorita některého z nich. Řešení vztahu mezi „ekonomickým a sociálním“, tedy i řešení vztahů obou politik, může spočívat jedině v hledání optimálního poměru mezi oběma, tj. v důrazu, který je s hledem na konkrétní situaci v dané době a společnosti kladen na ekonomické nebo sociální stránky společenských jevů. Hledání tohoto optima je klíčovým problémem hospodářských i sociálních politik ve všech zemích. Zřetelně se toto potom odráží v jejich konceptech a zvlášť explicitně pak v konceptu tzv. sociálního tržního hospodářství.

Shrnutí Sociální politika je společenskou činností směřující k ovlivňování určité reality. Prostřednictvím sociální politiky jsou prosazovány určité sociálně politické cíle, což je vlastně určité normativní vymezení jakési „chtěné budoucnosti“. V souvislosti se sociální politikou hovoříme o určité soustavě cílů sociální politiky, kterými je naplňován cíl obecný, když tento OBECNÝ CÍL LZE CHARAKTERIZOVAT JAKO ZDOKONALOVÁNÍ ŽIVOTNÍCH PODMÍNEK LIDÍ A ROZVOJ OSOBNOSTI ČLOVĚKA . Základním cílem sociální politiky musí být vytvoření lidsky důstojných podmínek života a zajištění rovných příležitostí všem. Všechny sféry rozvoje života společnosti jsou vzájemně spjaty a podmíněny. Zvláštní pozornost, a to jak v teorii i praxi, je věnována souvislostem a vazbám mezi ekonomickou a sociální sférou jako zcela odlišnými a relativně samostatnými sférami. Vzájemné souvislosti obou politik jsou značně komplikované. Jestliže se hospodářská politika zaměřuje na ovlivňování hospodářských veličin, sociální politika se zaměřuje na ovlivňování, případně zdokonalování životních podmínek lidí, které je zprostředkováno právě hospodářsko − politickými opatřeními, ale nikoliv jenom jimi. Existují totiž situace, kdy 34

Optimální poměr mezi sociální a hospodářskou politikou

zlepšení životních podmínek nelze dosáhnout pouze hospodářsko − politickými prostředky (například péče o tělesně postižené,náhradní rodinná péče, apod.). Sociální politika má zcela specifické poslání, které má své kořeny v humanismu a koncentruje se k takovým problémům jako je sociální spravedlnost a sociální jistoty v širokém slova smyslu. Hospodářská politika vlády je politikou vlády v rámci celého daného národního hospodářství. Možno říci, že to jsou konkrétní pravidla a jednotlivá opatření, kterými vláda řídí, reguluje , případně usměrňuje celý chod národního hospodářství dané země. ZÁKLADNÍM CÍLEM HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY VLÁDY JE ZABEZPEČENÍ HOSPODÁŘSKÉ ROVNOVÁHY, t.j. tzv. STABILIZAČNÍ POLITIKA, dále ZAJIŠTĚNÍ OPTIMÁLNÍHO HOSPODÁŘSKÉHO RŮSTU, tj. PRORŮSTOVÁ POLITIKA a v neposlední řadě ŘEŠENÍ SOCIÁLNÍCH PROBLÉMŮ, když potom hovoříme o SOCÍÁLNÍ POLITICE. Pro dosažení žádoucího cíle usiluje vláda o efektivní alokaci zdrojů, efektivní využití zdrojů, strukturální adaptaci ekonomiky a dlouhodobé vývojové trendy, ochranu životního prostředí a vhodnou míru přerozdělování. Růst úspěšnosti hospodářské politiky závisí také na skutečnosti, jak vypadá celkově společnost, jaká je sociální politika, tedy v jakých podmínkách lidé žijí, pracují, jakého věku se dožívají a jaké jsou jejich fyzické i psychické možnosti, jaké vzájemné vazby mezi nimi existují, jaké hodnoty upřednostňují, jak se vyvíjí jejich chování apod. HOSPODÁŘSKÁ A SOCIÁLNÍ POLITIKA SE VZÁJEMNĚ PODMIŇUJÍ, STIMULUJÍ, INICIUJÍ VE VŠECH VÝVOJOVÝCH ETAPÁCH, ALE INTENZITA VZÁJEMNÉ VAZBY JE RŮZNĚ SILNÁ –ČÍM JE VYSPĚLEJŠÍ SPOLEČNOST, TÍM JE INTERAKCE TĚSNĚJŠÍ.

Otázky 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7)

Čím jsou zvláštní sociálně politické cíle? Jaký je obecný cíl sociální politiky ? Čím je obecný cíl hlavně charakterizován ? Co je především základním cílem sociální politiky? Jak lze charakterizovat sociálně politické cíle? Jak chápete rovné příležitosti v oblasti sociální politiky? Jaké procesy probíhají při tvorbě a formulací cílů sociální politiky? 35

8) Jak je obvyklé posuzovat cíle v oblasti sociální politiky? 9) Jaké vazby existují mezi hospodářskou a sociální politikou a jak se tyto vazby zpravidla projevují? 10) Jaká je definice hospodářské politiky vlády? 11) Vyjmenujte a stručně popište základní cíle hospodářské politiky vlády! 12) Jaký by měl být optimální poměr mezi sociální a hospodářskou politikou?

Pojmy k zapamatování                 

obecný cíl sociální politiky a jeho charakteristika základní cíl sociální politiky a jeho charakteristika rovné příležitosti v oblasti sociální politiky tvorba cílů sociální politiky všeobecně formulace cílů v sociální politice procesy při vlastní tvorbě cílů v oblasti sociální politiky naplňování jednotlivých cílů v sociální oblasti způsoby rozhodování v sociální politice analýza jednotlivých cílů sociální politiky hospodářská politika vlády vazby mezi hospodářskou a sociální politikou státu cíle hospodářské politiky vlády prorůstává politika v souvislosti s hospodářskou politikou vlády stabilizační politika v souvislosti s hospodářskou politikou vlády sociální politika v souvislosti s hospodářskou politikou vlády pasivní složky sociální politiky intenzita vzájemných vazeb mezi hospodářskou a sociální politikou

Doporučená literatura KREBS, V., a kol. Sociální politika. 4.. vyd. Praha: ASPI a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-276-1. NEČADOVÁ, V.: Sociální politika - I. část, vysokoškolská skripta, Jihlava, Vysoká škola polytechnická, 2010. 102 str. ISBN 978-80-87035-49-8

NEČADOVÁ, Věra. Veřejná správa. 1. vyd. Jihlava: VŠPJ, 2009. Vysokoškolská skripta, 143 s. ISBN 978-80-87035-19-1.

VORLÍČEK, J., VOSTROVSKÁ, Z., Úvod do hospodářské a sociální politiky, Oeconomica, 2005, ISBN – 80-245-0954-7

36

3. MODELY SOCIÁLNÍ POLITIKY Cíl V této kapitole s názvem Modely sociální politiky paradoxně začínám vymezením objektů a subjektů sociální politiky, když nutno uvést, že pro oblast sociální politiky je velmi důležité, že pro její charakter, rozsah a efekty je rozhodující, jaká role je přisuzována jejím jednotlivým subjektům. Podle míry účasti státu v oblasti sociální politiky se potom rozlišují i určité modely,někdy se také uvádí místo pojmu „modely“, pojem „typy“sociální politiky. Po skončení studia této kapitoly byste měli pochopit a znát význam a úlohu - všech objektů a subjektů sociální politiky, - základních modelů sociální politiky, - redistributivního modelu, - výkonového modelu, - reziduálního modelu, - kombinací prvků jednotlivých modelů, - modelu uplatňovaného v oblasti sociální politiky v České republice.

Klíčová slova: objekty a subjekty sociální politiky, modely a jejich druhy, současný model v ČR, redistributivní model, výkonový model, reziduální model

Průvodce studiem Vážení studenti, předkládám vám kapitolu, kde bych vás velmi ráda seznámila s problematikou modelů sociální politiky, když hned v úvodu upozorňuji na skutečnost, že nepředpokládám, že budete tak zajímavý vědní obor, jakým rozhodně sociální politika je, studovat pouze z tohoto textu, proto uvádím, že v některé literatuře je mnohdy místo pojmu „model sociální politiky“ uváděn pojem „typ sociální politiky“, případně pojem „typologie“ sociální politiky. Toto sděluji na tomto místě také z toho důvodu, že v příloze tohoto mého studijního materiálu je uveden Seznam použité literatury a právě i v této použité literatuře se mnohdy s výše uvedenou skutečností můžete setkat Proto považuji za vhodné vás na toto včas upozornit, aby nedocházelo ke zbytečným pochybnostem. Věřím, že pojetí této kapitoly bude pro vás zajímavé a bude se vám dobře studovat. Předpokládám, že při vhodném studijním režimu vám toto studium zabere cca 120 minut. 37

Modely sociálních politik vycházejí z různých myšlenkových konceptů, které se aplikují při tvorbě četných a značně heterogenních sociálně politických opatření. Smyslem typologií je postihnout základní a podstatné informace plynoucí z akceptování toho kterého myšlenkového konceptu pro konkrétní podobu sociální politiky a zejména pro její dopady a důsledky pro jednotlivce, sociální skupiny i pro společnost jako celek a její dlouhodobé a úspěšné fungování.Toto téma je velice obecné a vychází z určité teoretické abstrakce. Nejdříve se zaměříme na vymezení objektů a subjektů sociální politiky, tj. budeme se zabývat tím, kým má být iniciována a naplňována podstata sociální politiky a ke komu mají opatření sociální politiky směřovat.

Modely sociální politiky

3.1.OBJEKTY A SUBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY Objekty sociální politiky Pod pojmem objekty sociální politiky rozumíme jednak všechny obyvatele dané země, ať již jako jednotlivce, nebo určité sociální skupiny. Sociální skupinu lze vymezit jako skupinu osob, mezi nimiž existuje určitá interakce, a tyto osoby i okolí si tuto skutečnost uvědomují.

Objekty sociální politiky

Sociální skupina ke své existenci potřebuje: - buď trvalý osobní kontakt mezi jejími členy. Jde o tzv. primární sociální skupiny, když v sociální politice jsou jim i nejčastěji například rodiny nebo domácnosti. - nebo vědomí společných zájmů. Jde o sekundární sociální skupiny, které jsou založeny například na společných potřebách, způsobu života, cílech apod. Příkladem sekundární skupiny mohou být například nezaměstnaní, chudí, důchodci apod.

Primární sociální skupiny

Objekty sociální politiky jsou ti, kterým jsou opatření sociální politiky určena, na něž jsou orientována.

Příklad Konkrétní sociálně politická opatření v oblasti vzdělávání jsou určena pro všechny (právo na vzdělání a rovný přístup ke vzdělání). Jiná práva jsou směrována pouze pro některé sociální skupiny, či pouze pro jednotlivce, třeba jsou určena rodinám s dětmi, nezaměstnaným, nemocným, seniorům, apod. Objekty sociální politiky jsou podle charakteru a účelu jednotlivých opatření různě strukturovány -např. z hlediska věku, pohlaví, vzdělání, příjmů, ekonomické aktivity apod.

38

Sekundární sociální skupiny

Mluvíme-li o objektech sociální politiky,, je třeba zdůraznit, že sociální politika je politikou, která je výrazně a jednoznačně orientována antropocentricky. I když také směřuje k určitému sociálnímu ladění celé společnosti, nelze přehlédnout, že tohoto cíle musí být dosahováno primárně koncentrováním pozornosti k jedinci, k lidské osobnosti, jeho individualitě a jedinečnosti.

Základem je tedy jedinec jako součást celku, se svými jedinečnými vlastnostmi, schopnostmi, zájmy, potřebami, dispozicemi apod., jeho blaho a prospěch a nikoli nějaký fiktivní a neurčitý kolektivní prospěch. Jedinec, jeho nezadatelná základní práva, zejména práva na lidskou důstojnost a svobodné rozvíjení osobnosti, jsou rozhodující.

Subjekty sociální politiky Subjekty sociální politiky jsou ti, kdo mají zájem, vůli, schopnosti, předpoklady, možnosti a prostředky k určité sociální činnosti či chování a kdo takové činnosti a chování může iniciovat a naplňovat.

Subjekty sociální politiky

I subjekty jsou různým způsobem strukturovány V obecné rovině je lze členit na − státní , − a nestátní, případně – tržní - a netržní , tedy všechny ostatní. K subjektům sociální politiky patří: - stát a jeho orgány Významná role v tomto směru patří parlamentu, který na základě zvoleného programu a příslušné koncepce vytváří a schvaluje legislativní opatření, která mají rozhodující význam pro sociální politiku i ostatních nestátních subjektů. Vláda a správní orgány státu zodpovídají za uskutečňování konkrétní sociální politiky v daném čase.Tyto orgány mají charakter jednak republikový, jednak územní případně regionální. Např. ministerstvo práce a sociálních věcí, ústřední i územní orgány sociálního zabezpečení, úřady práce apod.

- zaměstnavatelé a firmy, Jsou povinni zabezpečovat opatření stanovená státem a jeho orgány. Tím ovšem jejich úloha jako subjektu sociální politiky nekončí. Realita ekonomického a sociálního vývoje si vynutila vedle opatření státu i další tzv. „dobrovolná“ sociálně politická opatření zaměstnavatelů,která směřují ke svým zaměstnancům a která lze označit jako „firemní sociální služby“ nebo „firemní sociální politiku“. Nutno uvést zajímavou informaci, že ve vyspělých zemích činí výdaje na tato opatření podle odhadu cca tři až patnáct procent z přímých mezd a platů, což rozhodně není zanedbatelný vliv. -

zaměstnavatelé, zaměstnanecké a odborové orgány. např. nejrůznější komory zaměstnavatelů, zaměstnanecké, profesní komory a svazy,

odborové orgány regiony, místní komunity, obce, jejich orgány a instituce, občanské organizace a iniciativy odborové svazy a orgány, orgány tripartity apod.

-

např. Výbor dobré vůle, Život 9O apod., dále různorodé dobročinné organizace, charitativní organizace a instituce, když nutno podotknout, že jejich činnost byla u orgány a nás významná již před druhou světovou válkou a po roce 1989 se opětně obnovuje.

39

instituce,

Stát a jeho orgány

Zaměstnavatelé a firmy

Zaměstnavatelé, zaměstnanecké a odborové orgány

-

Církve

církve, nejsou pouze institucemi pro konání bohoslužeb, ale otevírají se společnosti a mají současně významnou roli v oblasti mravní, v péči o zdraví, o handicapované obyvatelstvo, v oblasti výchovné, vzdělávací, charitativní aj.

- občané, rodiny, domácnosti, zde je přirozené široké pole působnosti pro řešení řady sociálních situací a pro akt vzájemné pomoci uplatňující se prakticky od počátku lidské existence.

Občané, rodiny, domácnosti

V současné době stále ještě probíhá v řadě zejména postkomunistických zemích včetně České republiky proces kdy se vědomě usiluje o posílení úlohy nestátních a zejména netržních subjektů (včetně jedince) v sociální politice. Role nestátních netržních institucí v sociální politice je ve vyspělých zemích dosti obvyklá, ovšem u nás tato byla obnovena po změně politického a hospodářského systému. Rozhodně je nutné respektovat „občanskou společnost“, tj. společnost, která by měla vyplňovat určité prostory mezi konkrétními životními podmínkami člověka a různými státními činnostmi oblasti sociální politiky. Přítomnost nestátních neziskových organizací je třeba podporovat a to z celé řady nejrůznějších důvodů, když tyto dva jsou všeobecně považovány za nejdůležitější a zcela zásadní: - občané mají možnost (a měli by) vstupovat do oblasti sociální politiky, když se prostřednictvím výše uvedených nestátních neziskových organizací, případně institucí zasazují o určitá konkrétní řešení sociálních problémů, případně se na řešení těchto problémů přímo podílejí (mnohdy reagují docela i rychleji, výstižněji a s větší znalostí věci, než státní aparát), - nestátní neziskové organizace, které vstupují co oblasti sociální politiky částečně „omezují“ prostor pro aktivity státu v této oblasti,které jsou sice hlavní, jak svým určením, tak i svým rozsahem,ale jsou také velice často značně náročné na financování ze státního rozpočtu , když existence neziskových nestátních organizací je zpravidla úspornější, progresivnější a častokrát i daleko i účinnější ve srovnání se státními institucemi. Soudobá sociální politika je ve vyspělých zemích založena na pluralitě subjektů. To je opodstatněno skutečností, že v tak heterogenní oblasti jakou sociální politika je, lze jen od četnosti (mnohosti) subjektů očekávat, že splní velice rozličná a specifická očekávání obyvatel. Zásadou ale je, aby si subjekty v sociální politice vzájemně nepřekážely, ale aby naopak na sebe navazovaly a byly k sobě z hlediska efektů komplementární. Základním problémem není ani tak otázka, které subjekty se mají v sociální politice angažovat, neboť na ni do značné míry dává odpověď tradice. Je známo, že sociální politiky jsou hluboce zakořeněny ve svém ideologickém prostředí a že jsou výrazně ovlivňovány minulým vývojem. Daleko složitějším problémem je, jak se mají subjekty účastnit tvorby a realizace sociální politiky a s jakými důsledky nejen pro sociální sféru, ale i pro ostatní sféry života společnosti.

40

Neziskové nestátní organizace

Soudobá sociální politika

3.2.MODELY SOCIÁLNÍ POLITIKY Pro oblast sociální politiky je velmi důležité, že pro její charakter, rozsah a efekty je rozhodující, jaká role je přisuzována jejím jednotlivým subjektům. V dějinách teorie a praxe sociální, ale také i hospodářské politiky probíhal a doposud probíhá spor o to, jakou úlohu koncepční i čistě praktickou má v sociální politice stát, státní orgány a organizace a na druhé straně potom ostatní subjekty. Podle míry účasti státu v oblasti sociální politiky se rozlišují i určité modely, někdy také uvádíme pojem typy sociální politiky.

Tři klasické modely sociální politiky

Zpravidla jsou uváděny tři klasické modely sociální politiky, které jsou rozlišovány i v literatuře o sociální politice v zemích OECD. Každý z těchto modelů se řídí určitými pravidly a základními programy, které upřednostňuje před ostatními názory. Nyní bych ráda uvedla základní modely sociální politiky, které jsou považovány za ideální modely,některé také uváděné jako modely vzorové pro oblast sociální politiky. Jejich charakteristika je následující: a) Redistributivní model Základem tohoto modelu je skutečnost, že sociální potřeby lidí vnímá jako určitá sociální práva.

Redistributivní model

Tento model je někdy označován jako univerzalistický s dominantní rolí státu, někdy je také označován jako model občanský. Orientuje se na univerzální poskytování dávek, tj. na celou populaci, tedy případně na vymezené sociální skupiny – např. rodiny s dětmi apod., bez ohledu na to, jaké jsou jejich individuální možnosti pokrýt potřeby. Je velice náročný na ekonomické zdroje, vyžaduje proto značný rozsah redistribucí. V tomto modelu stát pokrývá značný prostor sociální politiky a omezuje, někdy až ruší, aktivity nestátních subjektů. Tomuto typu sociální politiky jsou blízké a nejčastěji se sem přiřazují země Skandinávie, ale i Dánsko, Holandsko i některé další západoevropské země. Tento typ byl blízký i sociálním aktivitám bývalé ČSSR a také bývalým zemím socialistického bloku východní Evropy. Tento model však nebyl založen na demokratickém uspořádání společnosti, ale možno uvést, že mnohdy mohl být dokonce chápán jako model částečně diskriminující určité jedince, případně celé skupiny občanů.

b) Výkonový model Někdy je tento model v literatuře uváděn také jako model korporativního typu. Hlavní myšlenkou tohoto typu je, že sociální potřeby mají být primárně uspokojovány na základě výkonu a produktivity. Tento typ sociální politiky zdůrazňuje význam pracovních zásluh pro uspokojování sociálních potřeb lidí. Je založen na širší kooperaci občanů a nejčastěji také na aplikaci obligatorního sociálního pojištění. Míra redistribuce je zde ve srovnání s prvním typem značně nižší, protože významným zdrojem financování dávek jsou v tomto případě prostředky pojistných fondů. Stát

41

Výkonový (korporativní) model

při tomto modelu garantuje pouze základní společensky uznaná minima potřeb a vytváří prostor pro působení nestátních subjektů, tj. privátního neziskového sektoru. Tomu to typu sociální politiky se blíží sociální politika např. Rakouska, Francie i Německa.

c) Reziduální model Reziduální model sociální politiky se vyznačuje tím, že jasně zdůrazňuje individuální odpovědnost každého jedince za uspokojování sociálních potřeb.

Reziduální model

Tento model sociální politiky je charakteristický tím, že spoléhá téměř výhradně na trh a jeho instituce a dále potom na rodinu.Teprve v případech, kdy tyto subjekty selžou, přichází v úvahu stát a jeho státní sociální politika. Odpovědnost státu za sociální situace občanů je ale poměrně malá, možno uvést, že přímo minimální, dávky které poskytuje jsou relativně skromné a jejich poskytování je podmíněno zjišťováním příjmů daného jedince. Pečovatelská funkce státu (role státu) jako subjektu sociální politiky je potom vlastně ve výše uvedené pečovatelské funkci potlačena, míra redistribuce je zde ze všech modelů nejnižší. Výše uvedenému modelu se nejvíce blíží USA a Japonsko a v poslední době se k tomuto částečně přibližuje i sociální politika Velké Británie.

Výše uvedené typy sociálních politik a jejich stručná charakteristika nasvědčuje tomu, že ve skutečnosti nemohou tyto existovat v jednotlivých zemích v této čisté modelové podobě. Země, které uvádím jako příklady se spíše přibližují k určitému modelu. Reálná sociální politika v každé zemi je však zpravidla výsledkem nejrůznějších kombinací prvků všech tří modelů a nelze hovořit jen o uplatňování některého z nich. Příčiny spočívají především ve velmi rozmanitém charakteru sociální politiky. Rozmanitost sociálně politických opatření si žádá rozdílnou míru účasti státu i dalších subjektů na jejich řešení. Jinou měrou se stát bude angažovat například v problémech souvisejících se zajišťováním životních podmínek handicapovaných občanů a zcela jinak v otázkách např. zabezpečení občanů ve stáří nebo třeba v zabezpečování rozvoje vzdělanosti. Sociální politika je značně živý systémem, který je jedna k dán určitými historickými zvláštnostmi, národními specifiky apod. a který jednak musí reagovat také podle okamžitých potřeb a možností a rozhodně nemůže se jen přísně držet charakteristiky jednotlivých výše uvedených modelů. Jednotlivé výše uvedené modely sociální politiky je třeba vnímat jako jisté návody, vzory, vedoucí k ujasnění předností, ale i nedostatků, které jsou spojeny s jednotlivými modely, což rozhodně hraje významnou roli při určování vhodného sociálního modelu.

42

Kombinace modelů sociální politiky

Míra odlišnosti jednotlivých typů sociálních politik vyplývá z určité míry sociálního chování každého jednotlivého státu. Když sledujeme současné poměry v oblasti sociální politiky u moderních států, je možno konstatovat, že každý stát se v oblasti sociální politiky snaží zaujmout určitou pozici. Jednotlivé sociální politiky se však odlišují především mírou a rozsahem a také způsoby angažovanosti státu v sociální politice.

Průvodce studiem Vážení studenti, považuji za vhodné na tomto místě uvést několik zásadních údajů o tom, jak vypadá sociální politika v České republice po Sametová revoluci, respektive, jaký se uplatňuje „model sociální politiky“ u nás. Domnívám se,že právě toto je to nejvhodnější místo, neboť právě teď jste se ve studiu dopracovali k takovému teoretickému základu, kdy máte v živé paměti jednotlivé popsané modely sociální politiky , a pokud ještě zcela odlišnosti těchto modelů nechápete, tak se k předchozímu textu vraťte a teprve potom se začněte zabývat následující statí. K textu, který je níže uveden je třeba přistupovat s vědomím, že vývoj naši mladé „posametorevoluční“ demokracie je opravdu z hlediska historického velice krátký, proto také, pokud se týká modelu nejen sociální politiky, ale i vlastně zcela nového „vykročení“ naší země na „novou“, lepší dráhu, která by se měla především projevovat v mnoha aspektech, když namátkou uvádím například spokojenost obyvatelstva s životní úrovní, s kvalitou života, kvalitou celkové komunikace, lepšími pracovními příležitostmi, lepšími možnostmi seberealizace jednotlivce, lepší a kvalitnější péčí o ty občany, kteří to potřebují, apod. __________________________________________________________

Jaký model je uplatňován v oblasti sociální politiky v ČR ? ---------------------------------------------------------------------------Sociální politika v každé konkrétní zemi se vyvíjí dle konkrétních společenských podmínek dané země, tradic, hospodářského systému a dalších různých specifik určitých oblastí dané země. Stejný vývoj sociální politiky byl i v České republice. V podstatě můžeme říci, že sociální systém v každé konkrétní zemi je do jisté míry kombinací základních charakteristik všech výše zmiňovaných modelů sociální politiky. To samozřejmě platí i pro sociální politiku ČR. Nemůžeme tedy sociální politiku ČR přiřadit jednoznačně jen k jednomu modelu sociální politiky tak, jak je výše popsáno. Jisté ale je, že model sociální politiky ČR se utváří jak v reakci na naši socialistickou minulost, tak v reakci na změny společenského systému po roce 1989.

43

Model sociální politiky v ČR

Sociální politika období totalitního socialistického režimu byla založena na zcela jiných, velmi odlišných podmínkách a předpokladech. Ať už to byly podmínky a předpoklady politického, hospodářského , ale i , a to především, sociálního charakteru Sociální politika socialistického státu se především vyznačovala tím, že byl kladen značný důraz na univerzální a poměrně velmi rozsáhlé aktivity státu a na jeho monopolní postavení v oblasti sociální politiky.Velmi význačným rysem této sociální politiky byl státní paternalismus a téměř zcela byly vyloučeny ostatní, v úvahu připadající subjekty z oblasti sociální politiky. Možno konstatovat, že model sociální politiky u nás byl modelem rovnostářským, velmi náročným na ekonomické zdroje, který se opíral spíše o rozsáhlou redistribuci a občany spíše vždy vybízel k pasivnímu chování. Tento model mohl mnohdy působit vůči určitým občanům, případně sociálním skupinám i částečně represivně.Možno přímo částečně hovořit o nesvobodě a potlačování určitých lidských práv. Až Sametová revoluce v listopadu 1989 přinesla zásadní změny v celé naší společnosti. Dochází k tzv. transformaci celé společnosti, zároveň se společnost rozděluje na různé skupiny, rostou příjmové a majetkové nerovnosti, vznikají nové , dosud nepoznané, případně ne tolik se projevující do této doby nejrůznější jevy, jako je například problematika chudoby, bezdomovců, nezaměstnanost apod. Toto vše vedlo samozřejmě i ke změnám v sociální oblasti. Tyto výše uvedené skutečnosti si vyžadovaly podporovat především odpovědné sociální chování obyvatelstva, rychle, pečlivě a důsledně řešit nově vznikající sociální problémy a zároveň se ze všech sil snažit o efektivní vynakládání výdajů do sociální oblasti. A právě těmto požadavkům „starý, totalitní model“ nevyhovoval, a proto se po roce 1989 začal vytvářet zcela odlišný model sociální politiky u nás.. Je třeba uvést, že zcela nová podoba naší sociální politiky v podmínkách tržního hospodářství se vytvářela a vytváří postupně a již dnes a do budoucnosti i nadále v ní budou, stejně jako ve světě , zastoupeny prvky všech uvedených sociálních modelů. Kolik prvků z toho kterého modelu bude uvedeno, to závisí na celé řadě skutečností a na řadě nejrůznějších postojů obyvatelstva, na názorech politických stran a na ekonomických možnostech.ČR, na mezinárodních úmluvách a dohodách, na národních tradicích a zvyklostech. apod. Nepříznivým jevem u nás je ale skutečnost, že pořád ještě přežívají, po minulém totalitním režimu zděděné návyky a přežité názory, například jde o velmi hluboce zakořeněný sklon spoléhat se v nepříznivých sociálních situacích na pomoc státu. Jisté je, že systémová změna sociální politiky je spojena se zeslabením prvků redistributivního typu,tj. omezením sociální velkorysosti státu při současném posílení prvků výkonových a reziduálních, když rozhodně je snaha, aby opatření v oblasti sociální politiky byla úsporná a zároveň i účinná. Pro tuto orientaci mluví nejen omezené ekonomické zdroje, včetně nepříznivého stavu veřejných financí, ale i potřeba obnovit individuální odpovědnost za vlastní osud a životní standard a podpořit tak aktivní postoje a motivaci k práci a výkonnosti a tím vytvořit podmínky pro dlouhodobou prosperitu společnosti.

Shrnutí Modely sociálních politik vycházejí z nejrůznějších konceptů, které se aplikují při tvoření nejrůznějších a velice heterogenních sociálně politických opatření. 44

Budoucí předpokládaný vývoj sociální politiky

Smyslem tohoto všeho je postihnout základní a podstatné informace, které plynou z vlastního přijetí určitého konceptu pro danou konkrétní podobu sociální politiky a zejména potom pro její nejrůznější dopady a důsledky pro jednotlivce, pro sociální skupiny i pro celou společnost jako celek a také je třeba vzít v úvahu dlouhodobé a úspěšné fungování sociální politiky. V souvislosti s modely sociální politiky je třeba vymezit jednotlivé objekty a subjekty sociální politiky, když pod pojmem objekty sociální politiky rozumíme jednak všechny obyvatele dané země, ať již jednotlivce, nebo určité sociální skupiny, když sociální skupinu chápeme jako určitou skupinu osob, mezi nimiž existuje určitá interakce, a tyto osoby i jejich okolí si tuto důležitou skutečnost plně uvědomují. OBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY JSOU VŠICHNI TI, KTERÝM JSOU JEDNOTLIVÁ OPATŘENÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY URČENA, NA NĚŽ JSOU ORIENTOVÁNA. Subjekty sociální politiky jsou ti, kdo mají zájem, vůli, schopnost, předpoklady, možnosti a prostředky k určité sociální činnosti či chování a kdo takové činnosti a chování může iniciovat a naplňovat. K subjektům sociální politiky především patří stát a jeho orgány, zaměstnavatelé a firmy, zaměstnanecké a odborové orgány, regiony, místní komunity, obce a jejich orgány a instituce, občanské organizace a iniciativy. Dále sem řadíme další subjekty , jako jsou například církve, občané, domácnosti a v neposlední řadě i rodiny. V současné době stále ještě je v celé řadě zejména postkomunistických zemí aktuální proces, kdy se vědomě usiluje o posílení úlohy nestátních a zejména netržních subjektů v sociální politice. Toto platí pochopitelně i pro Českou republiku. Role nestátních netržních institucí v sociální politice je ve vyspělých zemích dosti obvyklá,ovšem u nás tato byla obnovena až po změně politického a hospodářského systému. Přítomnost nestátních neziskových organizací je třeba podporovat a to z celé řady nejrůznějších důvodů, když je třeba vzít především na zřetel skutečnost, že soudobá sociální politika je ve vyspělých zemích založena především na pluralitě subjektů. Zásadou ale je skutečnost, že je nutné mít tak nastavená pravidla sociální politiky, aby si jednotlivé subjekty v oblasti sociální politiky vzájemně

45

nepřekážely, ale aby naopak a sebe navazovaly a byly k sobě z hlediska efektů komplementární. Podle míry účasti státu v oblasti sociální politiky se rozlišují i určité modely sociální politiky. Zpravidla se uvádějí tři klasické modely sociální politiky, které jsou rozlišovány i v literatuře o sociální politice v zemích OECD, když každý z těchto modelů se řídí určitými pravidly a základními programy, které upřednostňuje před ostatními názory. Základní modely sociální politiky, které jsou považovány za „ideální“ modely, někdy jsou také uváděny jako modely vzorové, jsou v podstatě tři. Prvním modelem je MODEL REDISTRIBUČNÍ , jehož základem je skutečnost, že sociální potřeby lidí vnímá jako určitá sociální práva. Dalším modelem je MODEL VÝKONOVÝ, který je někdy také nazývám modelem korporativního typu, když jeho hlavní myšlenkou je, že sociální potřeby mají být primárně uspokojovány na základě výkonu a produktivity. Třetím a posledním modelem sociální politiky je MODEL REZIDUÁLNÍ, který se vyznačuje tím, že jasně zdůrazňuje individuální odpovědnost každého jedince za uspokojování sociálních potřeb. Reálná sociální politika v každé zemi je však zpravidla výsledkem nejrůznějších kombinací prvků všech tří modelů, nelze hovořit jen o uplatňování některého z výše uvedených v jeho „čisté“ podobě. Sociální politika je velice živým systémem, který je jednak předurčen určitými historickými zvláštnostmi, národními specifiky apod., a který jednak musí také reagovat podle okamžitých potřeb a možností a nemůže se jen zcela přesně držet určitého „čistého modelu“. Sociální politika každé konkrétní země se vyvíjí dle konkrétních společenských podmínek dané země, tradic, hospodářského systému a dalších různých specifik určitých oblastí dané země.Stejný vývoj sociální politiky byl i v České republice. Můžeme uvést, že sociální systém v každé konkrétní zemi je do jisté míry kombinací základních charakteristik všech výše uvedených modelů sociální politiky. Toto samozřejmě platí i pro sociální politiku České republiky.

Otázky 1) 2) 3) 4) 5) 6)

Co rozumíte pod pojmem „objekty sociální politiky“ ? Objasněte charakteristiku sociální skupiny ? Jak byste definovali „subjekty sociální politiky“ Jak jsou strukturovány subjekty sociální politiky ? Vyjmenujte a stručně popište základní subjekty sociální politiky. Vysvětlete význam neziskových nestátních organizací. 46

7) Vysvětlete pojem „model“ sociální politiky . 8) Jaké jsou základní modely sociální politiky ? 9) Popište stručně redistributivní model sociální politiky. 10) Popište stručně výkonový model sociální politiky. 11) Popište stručně reziduální model sociální politiky. 12) Jaký model sociální politiky je uplatňován v oblasti sociální politiky v České republice ? 13) Jak lze charakterizovat budoucí předpokládaný vývoj sociální politiky v ČR ? 14) Jak chápete sociálně politická opatření v rámci dané lokality ? 15) Co jsou to státní subjekty sociální politiky? Charakterizujte je.

Pojmy k zapamatování                 

modely sociální politiky objekty sociální politiky, subjekty sociální politiky státní subjekty sociální politiky nestátní subjekty sociální politiky nestátní subjekty sociální politiky tržního charakteru nestátní subjekty sociální politiky netržního charakteru neziskové nestátní organizace klasické modely sociální politiky redistributivní model sociální politiky výkonový model sociální politiky reziduální model sociální politiky kombinace modelů sociální politiky míra redistribuce v oblasti sociální politiky sociální skupiny a jejich úloha v oblasti sociální politiky stát a jeho orgány působící v oblasti sociální politiky regiony, místní komunity, obce, jejich orgány a instituce, občanské organizace a iniciativy a jejich role v oblasti sociální politiky

Doporučená literatura KREBS, Vojtěch. Sociální politika. 4. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 504. ISBN 978-80-7357-276-1. NEČADOVÁ, V.: Sociální politika - I. část, vysokoškolská skripta, Jihlava, Vysoká škola polytechnická, 2010. 102 str. ISBN 978-80-87035-49-8 NEČADOVÁ,V.: Sociální politika - 2. část -- aplikace, vysokoškolská skripta¸ Jihlava, Vysoká škola polytechnická, 2011. 187 str. ISBN 978-82-87035-50-4

47

4. FUNKCE A NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POLITIKY Cíl V této kapitole se zabývám funkcemi sociální politiky, když nutno uvést, že sociální politika má v rámci každé společnosti celou řadu nejrůznějších funkcí, když je třeba brát v úvahu, že hlavním úkolem by mělo být vždy především respektování a důsledné naplňování hlavní funkce sociální politiky. Zároveň v této kapitole jsou uvedeny i nástroje sociální politiky, které představují určitý systém, když tento systém se v čase vyvíjí, mění a zkvalitňuje vzhledem ke konkrétním záměrům a dlouhodobým cílům sociální politiky. Nyní je takový trend, že je v oblasti sociální politiky kladen důraz především na to, aby její nástroje, které se nejvíce používají, umožňovaly diferencované a velmi adresné řešení zcela konkrétních sociálních situací jedinců dané společnosti,případně jednotlivých sociálních skupin tak, aby nedocházelo ke zneužívání výhod vyplývající z uplatňování nástrojů sociální politiky těmi, kterým tyto výhody nejsou určeny. Toto vše je předpokladem toho, aby sociální politika byla dostatečně účinná a únosná z hlediska limitovaných finančních zdrojů. Právě tato skutečnost je velice aktuální v souvislosti se stavem veřejných financí v České republice a jejich velice nepříznivým vývojem, kterého jsme již několik posledních let u nás svědky. Potom se velice často stává, že cíle, záměry , funkce a nástroje sociální politiky, právě vzhledem ke stavu veřejných financí, musí být přizpůsobovány stavu a velikosti státního rozpočtu dané země. Cílem této kapitoly je také přiblížit i tuto související problematiku, kdy sociální politika musí být „nastavena“ úměrnosti vývoje veřejných financí. Domnívám se, že zde na tomto místě je nutné uvést, že funkce a nástroje sociální politiky jsou v každé zemi velmi závislé na stavu státního rozpočtu, tedy na tom, jaké státní rozpočty v dané zemi v jednotlivých letech převažují. Zda hospodaření země – tedy státní závěrečný účet je přebytkový, schodkový (deficitní) nebo vyrovnaný. V ČR jsou zpravidla státní rozpočty již sestavovány jako deficitní, což není rozhodně dobře. Až budete u konce studia této čtvrté kapitoly, tak byste měli znát - základní funkce sociální politiky a vysvětlit jejich podstatu, - charakteristiku rozdělovací, přerozdělovací (redistribuční) a ochranné funkce sociální politiky, 48

-

význam pojmu rozdělovací a přerozdělovací procesy, v čem spočívá podstata přerozdělovací funkce v moderních společnostech, prostřednictvím čeho se konkrétně uskutečňuje přerozdělovací funkce, nástroje přerozdělování, co je konkrétním výsledkem přerozdělovacího procesu v oblasti sociální politiky, jaká má být míra přerozdělení, podstatu homogenizační, stimulační a preventivní funkce, nástroje sociální politiky a jejich význam, základní třídění nástrojů sociální politiky.

Klíčová slova: ochranná funkce, přerozdělovací funkce, rozdělovací funkce, nástroje rozdělování, funkce homogenizační, funkce stimulační, funkce preventivní, nástroje sociální politiky

Průvodce Pátá kapitola se zaměřuje na funkce sociální politiky a nástroje sociální politiky, když vychází především ze skutečnosti, že sociální politika vždy plnila a bude plnit mnoho různých funkcí, když především by mělo být respektováno důsledné naplňování hlavní,cílové funkce sociální politiky. Je třeba si však uvědomit skutečnost, že funkce sociální politiky spolu vzájemně souvisejí, působí na sebe a zároveň se také vztahují k nejrůznějším objektům. Další část této kapitoly bude věnována nástrojům sociální politiky, když tyto představují určitý systém, který se v čase vyvíjí, mění a zkvalitňuje a to především vzhledem ke konkrétním záměrům sociální politiky. Nyní je kladen především důraz na to, aby nástroje sociální politiky umožňovaly diferencované a adresné řešení zcela konkrétních sociálních situací konkrétních jedinců či sociálních skupin tak, aby nedocházelo ke zneužívání výhod těmi, kterým nejsou přímo určeny. Vážení studenti, předpokládám, že tato kapitola se vám bude hezky studovat,že ji budete studovat se zájmem a chutí, když se domnívám, že studium vám zabere cca 120 minut.

4.1.FUNKCE SOCIÁLNÍ POLITIKY Sociální politika vždy plnila a plní v životě občana i společnosti mnoho různých funkcí, když hlavní motivací by vždy mělo být především respektování a důsledné naplňování hlavní, cílové funkce sociální politiky. Je 49

Funkce sociální politiky

však třeba si vždy uvědomit, že funkce sociální politiky spolu vzájemně souvisejí, působí na sebe a zároveň také se zpravidla vztahují k velmi různorodým objektům, jako například: -

k jedinci jako pracovní síle, k jedinci, který se ocitl ve stavu hmotné nouze, k pracovní skupině, případně pracovnímu kolektivu, k jedinci, který je nemocný, k jedinci, který je invalidní, k rodině a jednotlivým členům rodiny, apod.

Funkce mohou mít a také mají na objekty svého působení velice diferencovaný vliv.

Základní funkce sociální politiky

Ve svém souhrnu se samozřejmě projevují i jistým vlivem globálním – tj. působí na společnost jako celek Možno konstatovat, že existují různé funkce sociální politiky. Kritéria pro jejich klasifikaci mohou být různá. V literatuře zpravidla není jednoznačně uváděna systemizace funkcí sociální politiky, ovšem nejčastěji se uvádějí tyto základní funkce sociální politiky: - ochranná, - rozdělovací a přerozdělovací, - homogenizační, - stimulační, - preventivní. Výše uvedené funkce vznikaly postupně a vyvíjí se s ohledem na čas a prostor dle skutečné situace v jednotlivých teritoriích ( konkrétní situace v jednotlivých zemích). Z vývojového pohledu lze poukázat na skutečnost, že některé funkce např. ochranná a rozdělovací, patří k funkcím prvotním (základním), další pak k funkcím odvozeným (druhotným). Jedním z velice nesnadných úkolů státu, jako významného subjektu sociální politiky je harmonizace (slaďování, optimalizace) těchto funkcí v praktickém politickém dění. Různé státy se k těmto úkolům staví různě, ovšem možno uvést, že sociální politika a její úroveň vždy mají velkou vypovídací schopnost o celé dané společnosti.

Ochranná funkce V rámci této funkce mám na mysli řešení již vzniklých sociálních událostí, kdy jedinec či sociální skupina (například rodina) je znevýhodněna ve vztahu k ostatním,ať již v ekonomickém nebo sociálním smyslu. Jde vlastně o zmírnění nebo případné odstranění důsledků určitých sociálních událostí, ať již jsou spojeny například se světem práce (jako je nezaměstnanost, škodlivé pracovní prostředí), nebo s životními událostmi (např. stáří, příjmová situace vícepočetných rodin, nemoc, apod.).

50

Ochranná funkce

Jde o funkci historicky nejstarší, která tvoří tradiční a stabilní prvek sociální politiky a kterou je třeba neustále posilovat. Tato funkce je velmi významná, protože vyplývá jednak z humanitní snahy společnosti , tzv. (exogenní ochranná funkce) a na druhé straně také vyplývá z potřeby člověka jako jisté pracovní sily (endogenní ochranná funkce).

Rozdělovací a přerozdělovací (redistribuční) funkce Rozdělovací a přerozdělovací funkce je jednou z nejsložitějších a současně nejvýznamnějších funkcí. V jistém smyslu je možno říci, že touto funkcí je ve značné míře realizován vlastní obsah opatření sociální politiky, zvláště pak sociální politiky státu. Touto funkcí je určován podíl jednotlivců na výsledku ekonomické činnosti a na společenském bohatství. Tato rozdělovací a přerozdělovací (někdy také hovoříme o redistribuční) funkce v zásadě řeší následující problémy:

1. 2. 3. 4. 5.

Co rozdělovat ? Jak to rozdělovat ? Komu to rozdělovat? Za co rozdělovat ? Podle čeho rozdělovat. ?

S ohledem na výše uvedené se zpravidla hlavní pozornost zaměřuje již tradičně k příjmům, ke mzdám a důchodům a jejich redistribuci. Toto je sice velice významné, ovšem tato funkce má ještě i jiný rozměr, a to je rozdělování například životních příležitostí, životních šancí, ke kterým v rámci sociální politiky také v nemalé míře dochází.

Rozdělovací funkcí je tedy třeba rozumět více než jen rozdělování důchodů. Je to i účelné začleňování lidí do společnosti, je to i rozdělování prostředků, podmínek a předpokladů sloužících ke zdokonalování jejich života a osobnostnímu rozvoji. Rozdělovací a přerozdělovací funkce se uskutečňuje pomocí nejrůznějších mechanismů, mechanismů, které mají pro společnost rozmanité důsledky. Jsou to zejména: - tržní mechanismus respektující efektivnost a výkon a určující zejména vztah člověka k práci, - hlasovací proces, tj. rozdělování vyšší autoritou, zejména státem, - vyjednávání (negociace) mezi sociálními partnery,

51

Rozdělovací a přerozdělovací funkce

- tradice a zvyklosti, tj. například solidarita v souvislosti s existencí nestátních subjektů, dobročinnost, institut dědictví apod., - nelegitimní mechanismy, tj. např. podvod, násilí apod. Těžiště přerozdělovací funkce v moderních společnostech nesporně spočívá v jisté modifikaci prvotního rozdělování, v přerozdělení toho, co již jednou bylo třeba trochu nedokonale nebo „nespravedlivě“ rozděleno trhem. Přerozdělovací funkce se konkrétně uskutečňuje především prostřednictvím daní a transferů.

Přerozdělovací funkce v souvislosti s daněmi a transfery

Důchody z prvotního rozdělování jsou vlastně odměnou majitelům výrobních faktorů za to, že tyto výrobní faktory byly vynaloženy,a z mnoha dalších důvodů, jakými jsou například důvody sociální, ekonomické, politické apod., musí být ve společnosti přerozděleny. K výše uvedené skutečnosti dochází především proto, že -

-

-

-

je potřeba zajistit kvalitní a důstojné podmínky života všem občanům, když nutno vzít v úvahu, že ne všichni se podílejí na ekonomických činnostech. Jsou občané, kteří jsou dlouhodobě nemocní, staří, invalidní, nezaměstnaní apod., ale je třeba zdůraznit, že všichni se musí podílet na užití ekonomických hodnot. je třeba také zajistit všem občanům srovnatelné podmínky (rovné příležitosti). Každá společnost je majetkově a důchodově založena prakticky na nerovnostech.Nutno ale uvést, že v demokratickém zřízení není možné,aby se sociální původ obyvatel stal překážkou jejich zařazení do společnosti. Je třeba všem poskytnout stejné zařazení se do společnosti. Všichni by měli mít srovnatelné podmínky, stejnou „startovací čáru“, stejnou možnost se svobodně rozhodnou, když stát by měl garantovat potřebný minimální životní standard. Tohoto stavu se zpravidla dosahuje přidělením finančních prostředků do vzdělání, do oblasti zdravotnictví, podporou rodin s nízkými příjmy apod. je nezbytné zabezpečení optimálního fungování společenského systému v souvislosti s veřejnými statky, kterých je ve společnosti třeba (školství, správa, zdravotnictví,justice, obrana státu, apod.). je nutné odstraňovat nedokonalosti konkurence , například monopolní postavení na trhu a zabývat se všemi důsledky, které z toho plynou.

Procesem přerozdělování se zmírňuje celkové nerovné postavení obyvatel v té míře, kterou společenské zřízení a následně společnost uznává za žádoucí. Zde se právě velmi uplatňuje a projevuje síla určitých společenských skupin, které usilují o zachování, případně zvýšení své části podílu na celkovém objemu finančních prostředků. Jde zde ale i o sociální charakter dané společnosti, jde zde o skutečnost, jak jsou chápány a také jak jsou konkrétně naplňovány základní principy sociální politiky dané společnosti, když zejména se jedná o

52

Výsledky procesu přerozdělování

- sociální spravedlnost (rovnost, zásluhovost), - solidaritu a také - subsidiaritu. OTÁZKA NEROVNOSTI, PŘÍPADNĚ ROVNOSTI, JE JEDNOU Z VELMI DŮLEŽITÝCH, PŘÍMO ZÁKLADNÍCH POLITICKÝCH PROBLEMATIK STÁTU A STÁTNÍCH ORGÁNŮ. Vždyť vláda, která je hlavním reprezentantem státní exekutivy, má mimo jiných dalších činností, jako je například činnost legislativní , péče o stabilitu společnosti, prorůstovou politiku apod., usilovat i o sociální spravedlnost a to v takové míře, která odpovídá konkrétním současným skutečný podmínkám dané země, když toto má také podporovat a snažit se v odpovídající míře zajišťovat. Vláda potom pochopitelně má také za úkol zabývat se takovými problémy jako je způsob přerozdělování důchodů, jak provádět a v jakém rozsahu uskutečňovat celkovou redistribuci příjmů, případně jaké konkrétní výsledky se vlastně od přerozdělování očekávají.

Nástroje přerozdělování Funkce přerozdělovací, o které je řeč, se konkrétní uskutečňuje především prostřednictvím daní a transferů (jednostranná, nenávratná platba). Právě výsledky tohoto přerozdělování se projevují v konkrétních životních podmínkách obyvatel, když tento projev je v podstatě dvojího způsobu: - jednak se jedná o podporu příjmů, důchodů, zvýšením jejich hotovostí, - jednak se jedná o formu užívání bezúplatných nebo někdy určitých dotovaných služeb, když tyto mohou zahrnovat i spotřebitelské dotace, např. dotace na bydlení, dotace na dopravu apod. K přerozdělovací funkci, která je předmětem této stati, se vztahuje několik důležitých nástrojů, když jako hlavní nástroje jsou považovány - státní rozpočet, - veřejné rozpočty, - soustavy pojištění (především obligatorního , tj. povinného). Zároveň sem řadíme i řadu dalších institucí jako jsou třeba neziskové organizace, nadace, církve apod.

53

Nástroje přerozdělování

_______________________________________________________________ VÝSLEDKEM PŘEROZDĚLOVACÍHO PROCESU JE tzv. KONEČNÉ ROZDĚLENÍ DŮCHODŮ, KDYŽ PRO TOTO KONEČNÉ ROZDĚLOVÁNÍ JE ZPRAVIDLA TYPICKÁ MENŠÍ NEROVNOST NEŽ JE TOMU U ROZDĚLOVÁNÍ PRVOTNÍHO. _______________________________________________________________ S tímto souvisí i jedna ze základních otázek a to je otázka, JAKÁ MÁ BÝT MÍRA PŘEROZDĚLENÍ

Konečné rozdělení

Velikost míry přerozdělení

Měla by se především upřednostňovat rovnost v přerozdělování nebo je naopak vhodná určitá diferenciace, pokud se příjmů a majetku týká ? Možno konstatovat, že v každé zemi a také v různých dobách existuje určitá hodnota tzv. ještě přijatelné nerovnosti, tedy i míra určité redistribuce. Úroveň této redistribuce je v různých zemích různá a je rozhodně závislá na celé řadě nejrůznějších konkrétních podmínek, když musíme vzít v úvahu například - podmínky ekonomické vyspělosti země, - podmínky sociální a obvyklé řešení sociálních problémů, - podmínky demografické, apod. Nutno uvést, že vždy však přichází v úvahu tyto dvě možnosti, když první je ta, že PŘÍLIŠ VYSOKÁ MÍRA PŘEROZDĚLOVÁNÍ OSLABUJE PODNĚTY K PRÁCI A TAKÉ K PODNIKÁNÍ , když pro některé občany může být v době progresivního zdanění výhodnější spoléhat spíše na sociální transfery, než na vlastní schopnosti a podnikatelské aktivity. Podnikatelům může vysoké zdanění přinášet riziko potlačování jejich aktivit a tím i potlačení jejich podnikatelské motivace. Ta druhá možnost potom znamená, že se jedná o PŘÍLIŠ NÍZKOU MÍRU PŘEROZDĚLOVÁNÍ, COŽ MŮŽE OSLABIT STABILITU A CELKOVÉ ROZVOJOVÉ MOŽNOSTI SPOLEČNOSTI. Příliš nízká míra přerozdělování mívá zpravidla nejrůznější důsledky, např. velmi nízký, mnohdy přímo nedostatečný, rozvoj vzdělávacích systémů, velký výskyt nízko příjmových skupin obyvatelstva, výskyt chudoby, sociální nepokoje, snížení agregátní poptávky apod.

Homogenizační funkce Tato funkce je považována za poměrně novou funkci sociální politiky. Je velmi úzce spojena s funkcí rozdělovací a přerozdělovací, neboť směřuje k „určitému příjmovému vyrovnání“ tedy ke zmírňování sociálních rozdílů v životních 54

Homogenizační funkce

podmínkách jedinců a neodůvodněných rozdílů.

sociálních

skupin

a

k odstraňování

Je tedy možno uvést, že jde v podstatě o dosahování určité stejnorodosti a zároveň také srovnatelnosti základních životních potřeb. Můžeme tedy konstatovat, že je to v podstatě určitý proces,ve kterém v dané společnosti dochází postupně k určitému poskytování stejných příležitostí vzdělávat se, pečovat o své zdraví, vyžívat se kulturně, sportovně apod. a to vždy podle jednotlivých individuálních schopností a předpokladů, když tyto předpoklady jsou základem jasně odůvodněných a přirozených rozdílů mezi lidmi. Nejvíce se homogenizační funkce projevuje např. v oblasti sociální pomoci nízko příjmovým skupinám obyvatelstva jimž je tímto opatřením sociální politiky dorovnávám jejich příjem do určité výše společensky uznaného standardu. Tímto potom dochází k vytváření jednotných předpokladů pro poměrně stejnorodé uspokojování základních životních potřeb, tj. v přibližně stejném rozsahu a míře, nebo například se může jednat o poskytování pomoci handicapovaným občanům, příslušníkům různých národnostních skupin apod.

Stimulační funkce Úkolem stimulační funkce je obecně řečeno především podporovat, podněcovat, vyvolávat žádoucí sociální jednání jednotlivců a sociálních skupin jak v oblasti ekonomické, tak i mimo ni. Tato funkce je tedy zvláště zaměřena na ovlivňování žádoucího, chtěného, zamýšleného vývoje sociálních a ekonomických procesů, jevů a vztahů. O stimulační funkci se také někdy hovoří jako o funkci produktivity. Mají se potom zejména na mysli taková opatření sociální politiky, která svými efekty ovlivňují přímo výkonnost pracovního potenciálu, jeho produktivitu (jde zejména o opatření vzdělávací politiky), tak i ta opatření, která se nepřímo promítají v celkovém „prospěchu“ společnosti, např. opatření politiky zaměstnanosti, zdravotní politiky, jde také o rostoucí kupní sílu zprostředkovanou z nemalé části vývojem sociálních příjmů obyvatelstva apod. Možno konstatovat, že sociální politika výše uvedenými skutečnostmi velice podporuje všeobecnou hospodářskou prosperitu a ekonomický vývoj země. Zároveň také velmi pozitivně působí na lidský potenciál a to především svými nástroji zaměřenými např. do oblasti zdravotní péče, oblasti vzdělanosti, oblasti kultury, oblasti vytváření pracovních podmínek, vytváření podmínek pro celkové trávení volného času, úsilím o důstojné životní podmínky obyvatelstva apod.

55

Simulační funkce

Svým stimulačním zaměřením,vytvářením záchranných sociálních sítí, garantováním základních sociálních jistot, má sociální politika i významný stabilizační efekt, když tlumí sociální neklid,zabraňuje nejrůznějším sociálním nepokojům, které jsou zátěží jak pro veškerou hospodářskou činnost, tak pro politickou stabilitu společnosti .

Stabilizační efekt

Preventivní funkce Další neméně významnou funkcí sociální politiky je funkce preventivní. V podstatě jde o aktivizaci možností jak předcházet určitým škodám na životě a zdraví, jak předejít případným nepříznivým sociálním situacím jako je například chudoba, nezaměstnanost, zdravotní poškození apod.

Preventivní funkce

Tato preventivní funkce je také někdy nazývána funkcí profylaktickou. Vyvinula se z původní omezené hygienické a také částečně bezpečnostní prevence ve velmi rozsáhlou a značně důležitou sociální prevenci. Největší význam preventivní funkce je v tom, že vlastně její snahou je zabránit zcela nebo alespoň v co největší míře tomu, aby k nežádoucím sociálním situacím vůbec docházelo. Tuto funkci mohou plnit všechny obory sociální politiky.

Příklad Zvlášť zřetelně pak preventivní funkci může plnit vzdělávací politika, která poskytuje adekvátní vzdělání pro plnění pracovně profesních rolí, a dále třeba možno uvést zdravotní politiku, která mimo jiné významné úkoly, by měla klást důraz na preventivní zdravotní péči, aby nedocházelo k poškození zdraví, aby občané „nehazardovali“ se svým zdravím, aby dbali předcházení chorob, aby sportovali, zdravě žili, zdravě se stravovali, aby občané znali zrádnost nadměrného požívání alkoholu, případně jiných návykových látek, aby rodiče vedli své děti ke správnému životnímu stylu apod. Konkrétní náplní této funkce je skutečnost, že sociální politika musí svými jednotlivými opatřeními směřovat k odstraňování příčin nejrůznějších sociálních situací, které brání integraci člověka do společnosti. PREVENTIVNÍ FUNKCI SOCIÁLNÍ POLITIKY MOHOU PLNIT VŠECHNY OBORY SOCIÁLNÍ POLITIKY.

56

Význam preventivní funkce

Zvlášť zřetelně, jak bylo již výše uvedeno, tuto funkci plní zdravotní politika, Možno uvést, že preventivní aspekt je zpravidla ve větší či menší míře obsažen i v ostatních sociálně politických opatřeních a dalších nástrojích, které sociální politika používá (systém sociálního zabezpečení, důchodový systém, apod.).

Význam preventivní funkce v současné době je neobyčejně silný a do budoucna bude ještě na své síle a významu stoupat, neboť moderní sociální politika se nesoustřeďuje pouze a jen na ochranu a pomoc v nepříznivých sociálních podmínkách, ale především jde cestou neustálého zdokonalování prevence, která je orientována na nejrůznější sociální oblasti, ale zvláště na zvládání životního stylu. To, co jsem výše uvedla, předpokládá především velice rozsáhlou osvětovou činnost a zároveň také rozvinutí poradenských služeb nejrůznějšího druhu, které by dobře sloužily občanům.

Sílící postavení preventivní funkce

Existenční prevence

Jedná se především o poradenství v oblasti právní, pro nezaměstnané, pro volbu budoucího povolání, pro závislé na návykových látkách, v oblasti psychologické, pro cizince , kteří žijí v dané zemi, pro nepřizpůsobivé občany, pro mladistvé, kteří se ocitly v nepříznivých životních situacích a podmínkách, pro seniory, apod.

Průvodce Vážení studenti, nyní jste se seznámili s první částí této kapitoly, která se zaměřovala na funkce sociální politiky, když s funkcemi sociální politiky úzce souvisí i nástroje sociální politiky, což je určitý systém, který je velice „živý“, velmi rychle se vyvíjí, mění a měl by se i zkvalitňovat. Je dobré, přistoupit ke studiu této druhé části páté kapitoly až tehdy, kdy už budete dobře obeznámeni s první částí kapitoly a budete si umět dát do souvislosti jednotlivé zákonitosti. Pokud se domníváte, že ještě nejste schopni vzájemně propojit tyto dvě části, o kterých jsem výše pojednávala, tak vám radím, vraťte se opětně k části zabývající se funkcemi sociální politiky a oceníte, že se vám potom bude pracovat s následující statí, která se zabývá nástroji sociální politiky, daleko snáze a lépe. Sami potom v závěrečném finále studia uvidíte, že se vám to vyplatilo a rozhodně se to i setká s celkovým úspěchem.

4.2.NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POLITIKY Nástroje sociální politiky představují určitý systém, který se v čase vyvíjí, mění a zkvalitňuje vzhledem ke konkrétním záměrům sociální politiky. V současné době v sociální politice je kladen důraz především na to, aby 57

Nástroje sociální politiky

její nástroje umožňovaly diferencované a adresné řešení zcela konkrétních sociálních situací konkrétních jedinců či sociálních skupin tak, aby nedocházelo ke zneužívání výhod těmi, kterým nejsou určeny. Toto je předpokladem toho, aby sociální politika byla dostatečně účinná a únosná z hlediska limitovaných finančních zdrojů. Nástroje sociální politiky by měly respektovat její základní principy, naplňovat funkční efekty a cíle sociální politiky. Lze rozlišit nástroje různého řádu (významnosti) počínaje právním řádem a v jeho rámci sociálně právní legislativou a konče nástroji bezprostředně aplikačními, jako jsou sociální příjmy a služby, účelové půjčky, úlevy apod. Významným nástrojem z hlediska časového horizontu je sociální doktrína (vize) jako dlouhodobá směrnice pro praktickou sociální politiku a sociální program jako nástroj sloužící k prosazování doktríny, k hledání cest jak dosáhnout dlouhodobých cílů, jakými prostředky a jakými konkrétními kroky.

Třídění nástrojů sociální politiky Jak jsem již výše uvedla, sociální politika je prováděna prostřednictvím různých nástrojů, kterých je celá řada, jsou značně široké a velice rozmanité. Na nástroje sociální politiky můžeme nahlížet z různých pohledů, ale nyní bych zde chtěla uvést roztřídění nástrojů sociální politiky do jednotlivých skupin. ZÁKLADNÍM NÁSTROJEM KAŽDÉ DEMOKRATICKÉ SPOLEČNOSTI JE PRÁVNÍ ŘÁD, KDYŽ V JEHO RÁMCI POTOM EXISTUJE SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ LEGISLATIVA. V této souvislosti také hovoříme zpravidla o institucích sociální politiky,o celkovém systému daní a nejrůznějších transferů, o sociálním pojištění, o sociálních službách, ale také o nejrůznějších dobročinných a jiných aktivitách, jako například jsou nadace a nadační fondy, charitativní organizace, církve, apod. V jistém slova smyslu lze také uvést,že nástrojem sociální politiky jsou i sdělovací prostředky, neboť se velice silně podílejí na formování názorů a postojů nejširší veřejnosti k sociální problematice. Patří sem i vzdělávací aktivity, které by měly umožňovat občanům snazší vyhledávání pracovních příležitostí, patří sem i všechny druhy poradenství apod.

58

Třídění nástrojů sociální politiky

NEJČASTĚJŠÍ ČLENĚNÍ NÁSTROJŮ SOCIÁLNÍ POLITIKY je na právní nástroje (nástroje právní povahy) a ekonomické nástroje , když dále sem ještě řadíme sociální dokumenty a nátlakové akce. Nástroje právní povahy jsou právní normy, kam řadíme především tyto velmi významné legislativní dokumenty: - Ústavu České republiky, - Listinu základních práv a svobod, - zákony, týkající se sociální oblasti a oblastí s ní souvisejících, jako například - zákon o důchodovém pojištění, - zákon o rodině, - daňové zákony, apod. - nařízení vlády ČR, - vyhlášky ministerstev, - vyhlášky ostatních ústředních orgánů státní správy, - vyhlášky orgánů samosprávy, - případně kolektivní smlouvy.

Nástroje ekonomické povahy jsou nejrůznější opatření, která jsou určena k ovlivňování a hlavně přerozdělování disponibilních zdrojů (finančních, lidských i věcných) a to tak, aby bylo dosaženo předem stanovených základních cílů v oblasti sociální politiky.

Existenční prevence

Ekonomické nástroje

Do ekonomických nástrojů se zpravidla řadí - nástroje fiskální povahy - když se jedná především o transfery na straně jedné a nejrůznější sociální úlevy nástroje na straně druhé. (Tato forma nástrojů se zpravidla týká určitých sociálních skupin obyvatelstva, které jsou buď z nejrůznějších důvodů preferovány, nebo na druhé straně si nemohou v dostatečné míře poradit se sociálním problémem, případně sociální situací, do které se třeba, i ne vlastní vinnou, dostaly.) Jsou to například: - mladiství, - studující, - rodiny s malými dětmi,- senioři, invalidní občané, - národnostní skupiny, apod.

- nástroje úvěrového charakteru se zpravidla vyznačují oblastí poskytování zvýhodněných úvěrů různých druhů a nejrůznějších půjček, které by měly působit a ovlivňovat rozhodování určitých sociálních skupin v různých sociálních situacích , případně při nejrůznějších sociálních událostech. - nástroje spojené s cenovou politikou, které se zaměřují většinou na vybrané statky a služby pro zájmové sociální skupiny obyvatelstva, když 59

Fiskální nástroje

Úvěrové nástroje

Nástroje cenové politiky

tyto sociální skupiny mohou být určitým způsobem zvýhodňovány, případně i znevýhodňovány, je-li to v jejich prospěch, případně pro prospěch celé společnosti, komunity, rodiny apod. Sociální dokumenty jsou nejrůznější koncepce (dlouhodobého, střednědobého, krátkodobého charakteru), plány (dtto), programy, projekty, apod., když tyto dokumenty může vydávat přímo stát, různé příslušné organizace, případně i nejrůznější instituce, které mají vztah k sociální politice státu. Předmětem těchto dokumentů je především stanovení cílů sociální politiky a zároveň také stanovení, jak těchto cílů dosáhnout.

Sociální dokumenty

Nátlakové akce se někdy užívají k prosazování zájmů některých sociálních skupin. Takovými akcemi mohou být například různé druhy stávek, petic apod.

Nátlakové akce

Průvodce Když vezmeme v úvahu jaké všechny informace jsem již o sociální politice uvedla, tak nutno sdělit, že v souvislosti s cíli sociální politiky, funkcemi sociální politiky a nástroji sociální politiky je rozhodně velmi významné hledisko času, když nutno vzít v úvahu, že vše výše uvedené by mělo mít relativně dlouhodobý a současně, je-li to možné a také vyhovující, aktuální význam. Proto bych v závěru této kapitoly se chtěla ještě zabývat dvěma základními typy nástrojů, jichž se především týká hledisko času a to je problematika sociální doktríny a sociálního programu, který by měl být upřesněním doktríny pro kratší časové období.

Sociální doktrína Sociální doktrínu je možno chápat také jako určitou vizi, když vždy by mělo jít o určitý dlouhodobý „výhled“, možno také v této souvislosti toto nazvat „dlouhodobý strategický plán“, který by měl být vodítkem pro praktickou sociálně politickou činnost nejen v současnosti, ale i v budoucnosti. Každá doktrína by měla vymezovat dlouhodobou orientaci a to platí i o sociální doktríně. Ta dlouhodobá orientace se předpokládá tak v rozmezí 15, 20 i více let. Smyslem sociálních doktrín je v podstatě zabránit, případně omezit nejrůznější nepříznivé jevy a výkyvy v oblasti sociální politiky a také částečně izolovat sociální politiky od nejrůznější druhů takových opatření, která by byla pro danou oblast sociální politiky nepřijatelná.

60

Sociální doktrína

Sociální doktrína by měla mít za úkol vymezit určitý směr, kterým by se měla sociální politika ubírat, ale zároveň by měla vymezit i prostor, který se sociální politiky týká. Je pochopitelné, že sociální doktríny by měly vycházet z teorie sociální politiky, ovšem také se od sociální doktríny očekává určitá konkrétnost, když jejím obsahem by především mělo být naznačení řešení zásadních otázek sociální politiky, které jsou důležité v současnosti a budou muset být řešeny i v budoucnosti. SOCIÁLNÍ DOKTRÍNA MUSÍ VŽDY UZNÁVAT ZÁKLADNÍ LIDSKÁ PRÁVA, musí vycházet z LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD a měla by ctít uznávané hodnoty moderních demokratických společností jako jsou - SOCIÁLNÍ SPRAVEDLNOST , - SOLIDARITA, - HUMANISMUS, - ROVNOST PŘÍLEŽITOSTÍ, apod. Důležitost a potřebnost sociální doktríny je dána především tím, že problémy týkající se oblasti sociální politiky jsou velice často dlouhodobého charakteru, proto je třeba mít do budoucnosti určité představy o tom, jak se v dané lokalitě (státu, kraji, případně jinak vymezené oblasti) budou řešit právě tyto dlouhodobě se vyskytující problémy. V případě, že by takováto sociální doktrína neexistovala, při řešení možných vyvstalých problémů by se potom postupovalo zpravidla méně uváženě, mnohdy chaoticky, což rozhodně zvyšuje trvalé riziko určitého sociálního napětí ve společnosti. V oblasti sociální politiky se velice často stává, že vyvstávají další a další nečekané problémy, se kterými se musí stát vypořádat. Proto je velice dobré, když v rámci sociální doktríny je na obdobné záležitosti pamatováno a v podstatě je dána určitá dlouhodobá představa jistých cílových řešení.

Nyní bych velice ráda vymezila rozdíl mezi sociální doktrínou a sociálním programem. Sociální program se od sociální doktríny především liší jeho naprostou konkrétností, když právě v rámci sociálních programů je vždy ponechán prostor politickým stranám, aby naplňovaly konkrétními opatřeními sociální programy. PROGRAM MŮŽEME TEDY CHÁPAT JAKO URČITÝ NÁSTROJ POMOCÍ KTERÉHO URČUJEME, JAK BYCHOM NEJLÉPE SPLNILI DLOUHODOBÉ CÍLE, JAKÉ - POUŽIJEME PROSTŘEDKY, - - ZVOLÍME VAZBY, - VYUŽIJEME KONKRÉTNÍ KROKY, - UPLATNÍME ZPŮSOBY, 61

Sociální program

Význam sociálního programu

neboť je jasné, že abychom dosáhli splnění určitých cílů, tak můžeme použít různých možností. A právě v tomto ohledu má sociální program v rámci sociální politiky velmi významné a nezastupitelné místo. Velmi významným nástrojem sociální politiky je kolektivní vyjednávání. Tento nástroj je zcela obvyklý a hojně využívaný ve vyspělých zemí, ovšem v České republice se využívá až po roce 1989. Je to sice nástroj působící v časově kratším horizontu, ovšem v oblasti sociální politiky je velmi významný. - Kolektivním vyjednáváním chápeme určité dosahování společných postupů, když vlastně dochází k jednání o daných, mnohdy velmi aktuálních, sociálních problémech mezi více partnery. Jde přímo o základní formy komunikace mezi těmito partnery, když sociálními partnery mohou být - odborové svazy, - zaměstnavatelé a - stát.

Kolektivní vyjednávání

V oblasti ekonomiky je potom obvyklé hovořit o tzv. tripartitě, když odborové svazy zpravidla hájí zájmů zaměstnanců (odborový svaz železničářů, odborový svaz zaměstnanců pracujících v potravinářském průmyslu, odborový svaz hutníků, apod.), zaměstnavatelé hájí své vlastní zájmy a tohoto všeho se účastní i stát, tedy vláda, která v tomto kolektivním vyjednávání by měla především mít na zřeteli skutečnost, aby jednotlivé požadavky odborů i zaměstnavatelů byly co nejvíce v souladu s dlouhodobými cíli společnosti a toto vše bylo také v souladu s danými konkrétními možnostmi výkonnosti ekonomiky dané země. Možno uvést, že toto vyjednávání není v podstatě nic jiného než střetávání se různých názorů, které uplatňují zúčastněné strany a to zpravidla se uskutečňuje ještě dříve, než jsou tyto závažné většinou sociálněekonomické problémy projednávány na úrovni vláda dané země.

KOLEKTIVNÍ VYJEDNÁVÁNÍ SE VYZNAČUJE TÍM, ŽE MÁ VĚTŠINOU PŘEDEVŠÍM PREVENTIVNÍ CHARAKTER A JEHO HLAVNÍM ZÁMĚREM BY MĚLO BÝT, POKUD MOŽNO CO NEJVÍCE PŘEDCHÁZET NEJRŮZNĚJŠÍM KONFLIKTNÍM SITUACÍM A VEŠKERÉ PROBLÉMY ŘEŠIT, POKUD MOŽNO PŘED TÍM, NEŽ SE STAČÍ PLNĚ ROZVINOUT. Výsledkem kolektivního jednání jsou potom dokumenty, které se označují jako kolektivní smlouvy (tripartitní smlouvy), když tyto smlouvy jsou velice důležitým dokumentem a v souladu s dalšími obecně uznávanými legislativními normami jsou významné zejména pro oblast - zaměstnanosti, - mzdové politiky, - pracovního prostředí, - ochrany zdraví při práci, - sociálního zabezpečení , apod.

62

Kolektivní smlouvy

Hovoříme-li o kolektivních smlouvách , tak je obvyklé dělit kolektivní smlouvy na: - generální dohody, - kolektivní smlouvy vyššího typu,podnikové kolektivní smlouvy. Předmětem hierarchicky nejvýše postavené generální dohody jsou především vzájemné závazky vlády, podnikatelských a odborových svazů v rámci dané hospodářské a sociální politiky. Generální dohoda zpravidla bývá podkladem a také východiskem pro kolektivní smlouvy nižší úrovně.

Generální dohoda

Kolektivní smlouvy nižší úrovně jsou v podstatě dvě a to kolektivní smlouva vyššího typu a podnikové kolektivní smlouvy. Kolektivní smlouva vyššího typu se vyznačuje především tím, že je uzavírána mezi určitými zaměstnavatelskými a odborovými svazy, když pochopitelně vychází z obsahu generální dohody.

Kolektivní smlouva vyššího typu

Podnikové kolektivní smlouvy, jsou v hierarchii kolektivních smluv na nejnižší úrovni a jsou charakterizovány zpravidla skutečností, že jsou uzavírány mezi odborovými orgány a zaměstnavateli pro konkrétně daný podnik případně instituci.

Podnikové kolektivní smlouvy

Hovoříme-li obecně o kolektivním vyjednávání, tak nutno uvést skutečnost, že kolektivní vyjednávání je velice významným nástrojem sociální politiky, když je třeba mít stále na zřeteli otázku udržení sociálního smíru. Ve vyspělých zemích se kolektivní vyjednávání uplatňuje již velice dlouho, má samozřejmě určité odlišnosti, především pokud jde o míru účasti státu v tomto vyjednávání. V oblasti české sociální politiky se kolektivní vyjednávání uplatňuje značně kratší dobu, ovšem přispívá rozhodně k tomu, že se daří udržovat sociální smír a také jistou stabilitu ve společnosti. Kolektivní vyjednávání je velice důležitým nástrojem pro některé oblasti ,ovšem je nutné konstatovat, že pro některé oblasti (obory) sociální politiky není prostředkem nejvhodnějším. Především bych uvedla oblast bydlení, vzdělávání, společenské pomoci rodinám s dětmi apod.

Kolektivní vyjednávání je však velice významné z hlediska krátkodobého výhledu a krátkodobých záměrů sociální politiky.

Nástroje sociální politiky aplikačního charakteru Níže uvedené nástroje mají již zcela konkrétní aplikační charakter a možno konstatovat, že se jedná zejména o tyto nástroje: - sociální příjmy, - sociální služby, - věcné dávky, - účelové půjčky, - úlevy a výhody, - ceny spotřebního zboží a služeb (resp. státní regulace těchto cen). 63

Rozdělení nástrojů sociální politiky

Sociální příjmy jsou vždy spojené s nejrůznějšími opatřeními sociální politiky a v rámci nastaveného systému sociální politiky jsou vždy velice významným nástrojem.

Sociální příjmy

U nás v ČR sociální příjmy tvoří zejména dávky - důchodového pojištění, - nemocenského pojištění, - státní sociální podpory, - peněžité dávky sociální pomoci, - podpora v nezaměstnanosti. Sociální příjmy se vyznačují poměrně značně rychlým růstem a zároveň je charakteristický i růst jejich podílu na do celkových peněžních příjmech. V naší republice toto představuje cca 20 % všech příjmů, když v celkové struktuře sociálních příjmů mají největší podíl - -dávky důchodového pojištění, asi 73 % všech sociálních příjmů, - potom hned následují dávky státní sociální podpory asi 13 %, - -dávky nemocenského pojištění asi 8 %, - peněžité dávky sociální pomoci asi 3 % - a dávky v nezaměstnanosti asi 3 %. Stanovení výše sociálních příjmů je značně složitý a mnohdy politicky velice rozporuplný proces. Pro tento proces je však charakteristické, že odráží základní principy sociální politiky daného státu, zejména skutečnost, jak bere v úvahu dodržování sociální spravedlnosti, přerozdělovací procesy, zájmy subjektů a objektů sociální politiky a v neposlední řadě i způsob řešení vztahu mezi výkonem ekonomiky a sociální rovností. Sociální služby zahrnují velké množství různých služeb. Všechny tyto služby především mají za úkol uspokojovat specifické potřeby určitých skupin populace. Nepatří sem pouze tradiční sociální služby, ale především služby spojené s péčí o seniory, s péčí o zdravotně postižené občany, s péčí o sociálně narušené občany apod.

Sociální služby

Protože sociální služby jsou mimořádně významnou součástí aktivit státu, samosprávy i nestátních subjektů, je třeba i v tomto textu jim věnovat poněkud více prostoru. Vždyť podle úrovně sociálních služeb, jejich kvality, dostupnosti, rozsahu , druhů služeb apod. je také, mimo jiné, hodnocena vyspělost společnosti.

Důležitost a nezastupitelnost sociálních služeb

Nelze jinak než souhlasit s tím, že řešení problémů jednotlivců, rodin a případně skupin občanů velmi ovlivňuje ve směru pozitivním sociální klima celé společnosti. Sociální služby nejsou významné jen proto, že je potřebuje 64

mnoho lidí, ale i proto, že bez jejich působení by se nikoliv nevýznamná část občanů nemohla podílet na všech stránkách života společnosti, bylo by tak znemožněno uplatnění jejich lidských a občanských práv a docházelo by k jejich sociálnímu vyloučení. Každému občanu, ať žije kdekoliv, musí být umožněn přístup k celému spektru sociálních služeb, jak se postupně vytvořilo, a to z hlediska finanční, ale i fyzické dostupnosti. Jinak řečeno, v každé lokalitě by měly být občanům k dispozici všechny základní typy sociálních služeb v některé ze svých forem. Ty představují potom komplex vzájemně nezastupitelných aktivit, řešících individuální situace sociální a popřípadě i hmotné nouze. Velmi významné poradenství.

místo

v tomto

směru

je

vymezeno

sociálnímu

SOCIÁLNÍ PORADENSTVÍ JAKO CELEK JE NUTNÉ CHÁPAT JAKO SOCIÁLNÍ SLUŽBU OBČANOVI, KTERÝ SE DOSTÁVÁ DO OBTÍŽNÉ SOCIÁLNÍ SITUACE NA STRANĚ JEDNÉ, popřípadě jako sociální službu občanovi, který potřebuje získat pouze základní informace o svých nárocích, vyplývajících z jednotlivých systémů sociální ochrany občana (pojištění, podpora, pomoc), NEBO ZE SYSTÉMU ZAJIŠŤUJÍCÍM ZAMĚSTNANOST NA STRANĚ DRUHÉ. Takového základní informace mohou být poskytovány i o možnostech různých poradenství v rámci jiných resortů, které s řešením konkrétní situace občana souvisejí. CÍLEM SOCIÁLNÍHO PORADENSTVÍ PROTO MUSÍ BÝT ZCELA KONKRÉTNÍ POMOC PŘI ŘEŠENÍ OBTÍŽNÉ SOCIÁLNÍ SITUACE, a to buď přímo činností vedoucí k odstranění jejích příčin a důsledků, popřípadě činnostmi vedoucími ke zmírnění jejího konkrétního dopadu na občana, nebo nepřímo poskytnutím základních informací, umožňujících v dané situaci se orientovat, pochopit stávající možnosti řešení obtížné situace, popřípadě umožňující řešení obtížné sociální situace vlastním přičiněním, vlastními silami nebo zprostředkováním potřebných odborných poradenských služeb. Dále má sociální poradenství umožnit každému občanovi, který není zcela orientován v nárocích, vyplývajících z jednotlivých systémů sociální ochrany, přestože on sám, ani jeho rodina se v obtížné sociální situaci, vyžadující některou z forem sociální pomoci nenachází, aby potřebné informace získal, a to pokud možno co nejblíže svému bydlišti, pracoviště nebo zařízení. 65

Podstata sociálního poradenství

SOCIÁLNÍ PORADENSTVÍ jako sociální služba v systému sociální pomoci proto musí plnit z výše uvedených hledisek dva základní úkoly: - zabezpečovat na jednotlivých úrovních státní správy a také samosprávy prostřednictvím příslušných pracovníků plnou informovanost o nárocích, které vyplývají pro občany z právních norem upravujících systémy sociální ochrany občanů a zprostředkovat v případě potřeba informace z jiných zdrojů i konkrétní pomoc ze strany příslušných poradenských zařízení, - pomáhat těm občanům, kteří se ocitli v obtížné sociální situaci prostřednictvím odborných poradenských aktivit včetně příslušné terapie (případné psychoterapie).

Úkoly sociálního poradenství

Tato dvě základní součásti sociálního poradenství proto většinou dělíme na: - základní sociální poradenství – spočívající v poskytování informací, které zprostředkovávají pomoci, a - odborné sociální poradenství - zaměřené na konkrétní pomoc při praktickém řešení obtížné sociální situace občana, tj. situace hmotné nebo sociální nouze, popřípadě souběhu těchto dvou obtížných sociálních situací. Na oblast sociálního poradenství lze nahlížet z mnoha hledisek, například velmi často se setkáváme s dělením sociálních služeb podle formy poskytování těchto služeb na pobytové, ambulantní, terénní a další. Poslední dobou se velice rozšířily služby typu poradenství, když cílem těchto služeb je především poskytovat programovou situační informaci nejrůznějšího charakteru, například - poradenství spojené s problematikou nezaměstnanosti, - poradenství psychologické, - poradenství předmanželské, - poradenství kurativní, - poradenství pro alkoholiky, - poradenství pro toxikomany, - poradenství v oblasti zadluženosti, úvěrů, úvěrové pasti, - poradenství v oblasti správě závazků, - poradenství s problémem hráčské vášně, - poradenství s problémem závislosti na PC , apod. Věcné dávky (někdy také nazýváme pojmem věcné plnění) jsou zpravidla spojovány s ochranou zdraví, když se především jedná o léky a nejrůznější zdravotní pomůcky jako jsou např. (invalidní vozíky, ochranné a jiné pomůcky, nejrůznější protézy, francouzské hole, berle apod.) a dále všechny ochranné pracovní pomůcky. 66

Druhy poradenství

Věcné dávky

Věcné dávky se však mnohdy uplatňují také v případě sociální pomoci. Jedná se třeba o poskytnutí potravin, ošacení apod. konkrétním osobám, když toto bývá využíváno zpravidla u těch osob a v těch situacích, kdy není jisté, že peněžitá pomoc bude využita na ty účely, pro které byla poskytována. Účelové půjčky jsou to nejrůznější půjčky, různým způsobem zvýhodněné, které jsou především určeny k ovlivňování složitých sociálních situací, případně dalších událostí, které se v lidském životě vyskytují a působí negativně na jedince, případně skupinu, které tyto událostí se týkají.

Účelové půjčky

Účelové půjčky mají především za úkol překlenout určité časové období mezi vznikem okamžité potřeby finančních prostředků a zároveň současnými možnostmi do jisté míry omezených finančních zdrojů, které se týkají zpravidla předem vymezených situací. Jako příklad účelových půjček je třeba na prvním místě uvést půjčky pro mladé rodiny – novomanželské půjčky , půjčky podporující kvalitu bydlení, půjčky určené na vzdělání. Jedná se vždy o půjčky návratného charakteru, tím se odlišují od ostatních sociálních nástrojů, když jejich „přínosný sociální efekt“ z hlediska občana, případně rodiny je dán především výhodnějšími podmínkami pro jejich poskytování a zároveň také jejich poměrně dobrou dostupností, splňuje-li žadatel podmínky, které mu jsou předem dopředu dobře známy. Výhody a nejrůznější druhy úlev jsou poskytovány jednotlivým skupinám obyvatelstva, jedná se například o výhody a úlevy pro - mladistvé, - mladé rodiny, - matky samoživitelky, - seniory. Výhody a řada dalších úlev rozhodně jsou významným nástrojem v oblasti sociální politiky, protože přispívají ke zkvalitnění života těch skupin obyvatelstva, kterých se právě tyto nástroje týkají. Ceny regulované státem jsou rovněž určitým používaným nástrojem sociální politiky, když možno konstatovat, že ceny spotřebního zboží a případně služeb, resp. státní regulace těchto cen je sice v omezeném rozsahu používána i v tržní ekonomice v souvislosti se sociální politikou, ale vyskytnou se situace, kdy je třeba k tomuto nástroji sáhnout..Regulace cen státem byla především velmi významným nástrojem sociální politiky v době socialistického zřízení v naší 67

Výhody a úlevy

republice, kdy tento nástroj měl značný plošný efekt. V souvislosti s tržním hospodářstvím se stává cena především ekonomickým nástrojem a v této souvislosti je její význam pro sociální oblast poměrně omezen, ale není zcela vyloučen. Jako příklad bych uvedla problematiku regulovaného nájemného, doplatků na léky, apod. V tržním hospodářství je typické, že v zájmu potřeb efektivnosti a výkonnosti dané ekonomiky je význam ceny jako nástroje sociální politiky poměrně malý a do budoucna by měl být ještě jeho význam zeslabován.

Shrnutí Sociální politika vždy plnila a plní v životě občana i společnosti mnoho různých funkcí, když hlavní motivací by vždy mělo být především respektování a důsledné naplňování hlavní, cílové funkce sociální politiky. Je však třeba si vždy uvědomit, že funkce sociální politiky spolu vzájemně souvisejí, působí na sebe a zároveň také se vztahují k velmi různorodým objektům, jako například: k jedinci jako pracovní síle, k jedinci, který se ocitl ve stavu hmotné nouze, k pracovní skupině, případně pracovnímu kolektivu, k jedinci, který je nemocný, k jedinci, který je invalidní, k rodině a jednotlivým členům rodiny, apod. Základní funkce sociální politiky jsou následující: ochranná, rozdělovací a přerozdělovací, homogenizační, stimulační, preventivní. Ochranná funkce zmírňuje nebo případně odstraňuje důsledky určitých sociálních událostí, ať již jsou spojeny například se světem práce nebo s určitými nepříjemnými životními událostmi. Rozdělovací a přerozdělovací funkce je někdy také nazývána funkcí redistribuční. Rozdělovací a přerozdělovací funkce je jednou z nejsložitějších a současně nejvýznamnějších funkcí. V jistém smyslu je možno říci, že touto funkcí je ve značné míře realizován vlastní obsah opatření sociální politiky, zvláště pak sociální politiky státu. Touto funkcí je určován podíl jednotlivců na výsledku ekonomické činnosti a na společenském bohatství.

68

Tato rozdělovací a přerozdělovací (někdy také hovoříme o redistribuční) funkce v zásadě řeší následující problémy: Co rozdělovat ? Jak to rozdělovat ?Komu to rozdělovat ?Za co rozdělovat? Podle čeho rozdělovat. ? Rozdělovací funkce je více než jen rozdělování důchodů. Těžiště přerozdělovací funkce v moderních společnostech nesporně spočívá v jisté modifikaci prvotního rozdělování, v přerozdělení toho, co již jednou bylo třeba trochu nedokonale nebo „nespravedlivě“ rozděleno trhem. K přerozdělovací funkci se vztahuje několik důležitých nástrojů, když jako hlavní nástroje jsou považovány státní rozpočet, veřejné rozpočty, soustavy pojištění (především obligatorního (povinného). Homogenizační funkce slouží ke zmírňování sociálních rozdílů v životních podmínkách jedinců a sociálních skupin a k odstraňování neodůvodněných rozdílů. Úkolem stimulační funkce je obecně řečeno především podporovat, podněcovat, vyvolávat žádoucí sociální jednání jednotlivců a sociálních skupin jak v oblasti ekonomické, tak i mimo ni. Tato funkce je tedy zvláště zaměřena na ovlivňování žádoucího, chtěného, zamýšleného vývoje sociálních a dalších ekonomických procesů, jevů a vztahů. O stimulační funkci se také někdy často hovoří jako o funkci produktivity. Velmi významnou funkcí sociální politiky je funkce preventivní. V podstatě jde o aktivizaci možností jak předcházet určitým škodám na životě a zdraví, jak předejít případným nepříznivým sociálním situacím jako je například chudoba, nezaměstnanost, zdravotní poškození apod. PREVENTIVNÍ FUNKCI SOCIÁLNÍ POLITIKY MOHOU PLNIT VŠECHNY OBORY SOCIÁLNÍ POLITIKY. Nástroje sociální politiky představují určitý systém, který se v čase vyvíjí, mění a zkvalitňuje vzhledem ke konkrétním záměrům sociální politiky. V současné době v sociální politice je kladen důraz především na to, aby její nástroje umožňovaly diferencované a adresné řešení zcela konkrétních sociálních situací konkrétních jedinců či sociálních skupin tak, aby nedocházelo ke zneužívání výhod těmi, kterým nejsou určeny. Toto je předpokladem toho, aby sociální politika byla dostatečně účinná a únosná z hlediska limitovaných finančních zdrojů. 69

ZÁKLADNÍM NÁSTROJEM KAŽDÉ DEMOKRATICKÉ SPOLEČNOSTI JE PRÁVNÍ ŘÁD, KDYŽ V JEHO RÁMCI POTOM EXISTUJE SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ LEGISLATIVA. NEJČASTĚJŠÍ ČLENĚNÍ NÁSTROJŮ SOCIÁLNÍ POLITIKY je na - PRÁVNÍ NÁSTROJE (nástroje právní povahy), - EKONOMICKÉ NÁSTROJE, když dále sem ještě řadíme , - SOCIÁLNÍ DOKUMENTY, - NÁTLAKOVÉ AKCE. Sociální doktrínu zpravidla chápeme tak jako určitou vizi, když vždy by mělo jít o určitý dlouhodobý „výhled“, možno také v této souvislosti toto nazvat „dlouhodobý strategický plán“, který by měl být vodítkem pro praktickou sociálně politickou činnost nejen v současnosti, ale i v budoucnosti. Sociální doktrína by měla mít za úkol vymezit určitý směr, kterým by se měla sociální politika ubírat, ale zároveň by měla vymezit i prostor, který se sociální politiky týká. SOCIÁLNÍ DOKTRÍNA MUSÍ VŽDY UZNÁVAT ZÁKLADNÍ LIDSKÁ PRÁVA, musí vycházet z LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD a měla by ctít uznávané hodnoty moderních demokratických společností jako jsou: - SOCIÁLNÍ SPRAVEDLNOST , - SOLIDARITA, - HUMANISMUS, - ROVNOST PŘÍLEŽITOSTÍ. Sociální program se od sociální doktríny především liší jeho naprostou konkrétností, když právě v rámci sociálních programů je vždy ponechán prostor politickým stranám, aby naplňovaly konkrétními opatřeními sociální programy. Kolektivní vyjednávání se vyznačuje tím, že má většinou především preventivní charakter a jeho hlavním záměrem by mělo být, pokud možno co nejvíce předcházet konfliktům všeho druhu a veškeré problémy řešit, je-li to možné před tím, než se stačí plně rozvinout. Výsledkem kolektivního jednání jsou potom kolektivní smlouvy – tripartitní dohody.

70

Nástroje sociální politiky aplikačního charakteru jsou takové nástroje , které mají zcela konkrétní aplikační charakter a jedná se zpravidla o tyto nástroje: sociální příjmy, sociální služby, věcné dávky, účelové půjčky, úlevy a výhody, ceny spotřebního zboží a služeb (resp. státní regulace těchto cen).

Otázky Vyjmenujte základní funkce sociální politiky a charakterizujte je? V čem spočívá význam přerozdělovací funkce v moderní společnosti ? Jak byste definovali proces přerozdělování ? Jaké znáte nástroje přerozdělování ? Co je výsledkem přerozdělovacího procesu ? Proč se také někdy o stimulační funkci hovoří jako o funkci produktivity ? 7) Co je základním nástrojem každé demokratické společnosti ? 8) Jaké je nejčastější členění nástrojů sociální politiky ? 9) Jaké znáte nástroje právní povahy ? 10) Jaké znáte nástroje ekonomické povahy ? 11) 11 ) Popište jak vypadají sociální dokumenty a jaké sociální dokumenty znáte ? 12) Definujte pojem „sociální doktrína“. 13) Jaké hodnoty musí vždy především uznávat sociální doktrína ? 14) Co je to sociální program a jak se odlišuje od sociální doktríny ? 15) Jak byste charakterizovali kolektivní vyjednávání a čím se především vyznačuje ? 16) Co je obvykle výsledkem kolektivního vyjednávání ? 17) Popište tripartitní smlouvu ? 18) Jak chápete pojem „sociální smír“ ? 19) S jakými záměry je především spojeno kolektivní vyjednávání ? 20) Jaké znáte nástroje sociální politiky aplikačního charakteru ? 21) Co patří v České republice do oblasti sociálních příjmů ? 22) Jak byste popsali sociální služby ? 23) Co rozumíte pod pojmem věcné dávky ? 24) Co to jsou účelové půjčky a k čemu a komu především jsou určeny ? 25) Jak chápete v oblasti sociální politiky pojem „výhody a nejrůznější úlevy“, které jsou poskytovány jednotlivým skupinám obyvatelstva ? 26) Jak se v dnešní době uplatňuje nástroj „regulace cen státem“ , o co se zpravidla jedná a jaký je jeho význam ? 1) 2) 3) 4) 5) 6)

71

Pojmy k zapamatování                        

základní funkce sociální politiky ochranná, stimulační a preventivní funkce rozdělovací a přerozdělovací (redistribuční) funkce homogenizační funkce těžiště rozdělovací funkce, důchody z prvotního rozdělování výsledky procesu přerozdělování stimulační funkce jako funkce produktivity a stimulační efekt stabilizační efekt v oblasti sociální politiky sílící postavení preventivní funkce základní nástroje sociální politiky a jejich třídění právní nástroje sociální politiky ekonomické nástroje sociální politiky sociální dokumenty nátlakové akce a jejich charakteristika sociální politika a nástroje fiskální povahy nástroje úvěrového charakteru nástroje spojené s cenovou politikou sociální dokumenty, sociální doktrína, sociální program kolektivní vyjednávání, kolektivní smlouvy, tripartitní smlouvy generální dohody nástroje sociální politiky aplikačního charakteru sociální politika a sociální příjmy sociální politika a věcné dávky, účelové půjčky, úlevy a výhody sociální politika současnosti a státní regulace cen

Doporučená literatura KREBS, V., a kol. Sociální politika. 4.. vyd. Praha: ASPI a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-276-1. HOLMAN, R. Makroekonomie. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004. ISBN 807179-764-2. NEČADOVÁ, V.: Sociální politika - I. část, vysokoškolská skripta, Jihlava, Vysoká škola polytechnická, 2010. 102 str. ISBN 978-80-87035-49-8 NEČADOVÁ,V.: Sociální politika - 2. část -- aplikace, vysokoškolská skripta¸ Jihlava, Vysoká škola polytechnická, 2011. 187 str. ISBN 978-82-87035-50-4

72

5. VÝVOJ SOCIÁLNÍ POLITIKY A SOCIÁLNÍ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE Cíl: Cílem této kapitoly je především seznámit studenty s vývojem sociální politiky a se sociální politikou v EU, když po prostudování by studenti měli : - znát vývojové etapy sociální politiky, - umět definovat problematiku sociální politiky v souvislosti s potřebami člověka, - popsat a vysvětlit podstatu potřeb člověka, - částečně se orientovat v podstatě sociální politiky v zemích EU, - částečně charakterizovat základní problémy a trendy ve vývoji budoucí české sociální politiky, - stručně umět pojmenovat pravděpodobné trendy ve vývoji sociální politiky v novém tisíciletí.

Klíčová slova: sociální politika v EU, etapy vývoje sociální politiky v EU, vývojové trendy v oblasti sociální politiky v ČR i v EU, specifika sociální politiky u nás i v některých zemích EU

Průvodce studiem Pátá kapitola s názvem Vývoj sociální politiky a sociální politika v EU je kapitolou, kde se zabývám především problematikou teorie spojené se sociální politikou. Předpokládám, že právě v rámci této kapitoly a jednotlivých statí zde uvedených, by se studenti měli alespoň stručně seznámit s výše uvedenou problematikou, když jenom tak se potom budou moci lépe orientovat v aplikační části těchto skript, která bude věnována právě oblastem, ve kterých se sociální politika zcela konkrétně projevuje. Jsem přesvědčena, že se vám bude tato kapitola dobře studovat, že zde najedete řadu zajímavých poznatků, které použijete rozhodně i v jiných předmětech, které budete studovat, když celková doba studia této kapitoly vám zabere asi 70 minut. Stav sociální politiky odpovídá vždy dané etapě, konkrétním vývojovým záměrům společnosti, její hodnotové úrovni a jejímu sociálnímu úsilí nebo aspiracím. Člověk v sobě od pravěku chová potřebu sociálního bezpečí, která je přirozenou vědomou i podvědomou vlastností lidského chování. 73

Historický vývoj sociální politiky lze ale stručně přiblížit na základě určitých zásadních směrů , které se v ní ve vyspělých zemích uplatnily. Vývoj sociální politiky bývá zpravidla rozdělen do určitých vývojových etap.

5.1.STRUČNÝ VÝVOJ SOCIÁLNÍ POLITIKY Jedná se zpravidla o dvě etapy , a to v závislosti na tom, jakou roli v sociální politice plnil právě v určitou konkrétní dobu stát. Pro první vývojovou etapu je typické, že jde pouze o zárodky sociálně politických aktivit, které jsou značně nahodilé a bývají zpravidla také omezené. Spočívají téměř výlučně na nestátních subjektech a stát, tedy vládnoucí vrstvy, se angažuje jen v krajních a pro něho poměrně nebezpečných situacích. Druhá vývojová etapa je spojována vždy se vstupem státu do sociální oblasti a s jeho značně rostoucí rolí. Jde o období, v němž ve vyspělých zemích vzniká, rozvíjí se a zároveň také se začíná uplatňovat koncept tzv. sociálního státu. Tato druhá etapa probíhá v podstatě až do závěru 20. století, kdy i v sociální oblasti dochází k potřebě určitého širšího, možno uvést tzv nadnárodního vyjednávání a zároveň se v tomto období jedná také o určitou snahu jednotlivých států hovořit a hledat nejvhodnější řešení různých sociálně politických problémů, které občas bývají velice složité.

Etapy sociální politiky První etapa

Druhá etapa

Hovoříme-li o vývoji sociální politiky, tak je zde rozhodně na místě uvést i potřeby obyvatelstva v souvislosti se sociální politikou.

Sociální politika a potřeby obyvatelstva O potřebách obyvatelstva bych se zde nechtěla příliš šířit, protože tato problematika je vysokoškolským studentům známa již ze středních (a jistě i ze základních) škol. Co je to potřeba? Definice potřeb, jak se potřeby dělí z různých pohledů, těch známe celou řadu. Já bych snad stručně uvedla, že POTŘEBA OBECNĚ JE POCIT NEDOSTATKU, KTERÝ SI ČLOVĚK UVĚDOMUJE A SNAŽÍ SE JEJ ODSTRANIT. Uspokojování potřeb se děje pomocí statků, případně služeb, když můžeme uvést, že zatímco POTŘEBY JSOU NEOMEZENÉ (JEJICH VELIKOST JE NEOMEZENÁ), TAK EKONOMICKÉ STATKY A SLUŽBY JSOU LIMITOVÁNY (TEDY JSOU OMEZENÉ). Můžeme tedy uvést, že potřeby mají stále vzrůstající tendenci , ovšem statky a služby, jimiž potřeby uspokojujeme jsou omezené, například vyspělostí ekonomiky daného státu, produktivitou práce, apod. 74

Potřeby obyvatelstva

Definice potřeby

Ukojování potřeb

POTŘEBY DĚLÍME NA ZÁKLADNÍ − jídlo, ošacení, bydlení, apod. POTŘEBY OSTATNÍ − jako například potřeba kulturního , sportovního a podobného vyžití. Někdy také říkáme, že základní potřeby jsou potřebami nezbytnými (nutnými k životu) a ostatní potřeby jsou potřebami zbytnými, bez kterých se lze obejít (nebo alespoň obejít dočasně). Nyní bych se již zaměřila na problematiku potřeb z hlediska sociální politiky. Zde je možno uvést trochu odlišné členění potřeb a částečně odlišného pohledu na potřeby obyvatelstva a zaměření potřeb obyvatelstva. Z hlediska potřeb obyvatelstva v rámci sociální politiky se problematika vždy zaměřuje na nejrůznější potřeby v rámci - politiky zaměstnanosti, - zdravotní politiky, - rodinné politiky, - bytové politiky a zpravidla je ještě uváděna - vzdělávací politika.

Průvodce studiem Vzhledem k tomu, že již v některých předchozích částech tohoto textu jsem se této problematice již částečně věnovala, mnohdy i podrobněji, považuji za vhodné v tomto případě se již k tomuto zde nevyjadřovat, když některé údaje budou ještě uvedeny i v kapitolách následujících. Snad bych jen pro zajímavost bych zde ještě obohatila text o známou Maslowovu pyramidu potřeb. Maslowova pyramida potřeb

Zdroj: http.//www.skuhry.com/img/maslow.gif

75

5.2.STRUČNÝ VÝVOJ SOCIÁLNÍ POLITIKY EU Systémy sociálního zabezpečení členských zemí EU jsou postaveny před řadu velmi závažných a mnohdy velmi důležitých společenských problémů ,například takovým problémem je nutnost velice rychle se přizpůsobit dynamicky se měnícímu světu práce a pracovních sil, přizpůsobit se zcela novým strukturám rodiny a v neposlední řadě se také přizpůsobit velice mnohdy dramatickým demografickým změnám v následujících desetiletích. Ty musí členské země urychleně řešit a hledat přitom rovnováhu mezi zřetelně a jasně vyjadřovanými požadavky obyvatelstva především na pokračující vysokou úroveň sociálního zabezpečení a požadavky, aby se služby veřejnosti staly daleko účinnějšími a braly ohled na rozpočtové poměry jednotlivých zemí.

Závažné problémy

Na tyto velmi obsáhlé a mnohdy velmi závažné problémy začala EU již v průběhu devadesátých let odpovídat a společně na tyto problémy reagovat, snažit se je řešit a přijímat určitá opatření a stanoviska. Tak vzniklo v roce 1992 tzv. Doporučení Rady pro sbližování cílů a politiky sociálního zabezpečení, které opětně potvrzovalo , že zodpovědnost za organizaci a financování systémů sociálního zabezpečení je v rukou členských zemí. Následně potom zahájila v roce 1995 rozsáhlou diskusi k výše uvedeným problémům tzv. Evropská komise. Diskuse byla vedena pod heslem „Budoucnosti sociálního zabezpečení“ a v roce 1997 předložila Evropská komise svou zprávu s názvem „Modernizace a zlepšování sociálního zabezpečení v EU“. V této diskusi se částečně dosáhlo sjednocení názorů mezi členskými zeměmi a institucemi EU v tom smyslu, že systémy sociálního zabezpečení, na základě stále se měnící povahy evropské společnosti, musí být velice rychle modernizovány, aby mohly i nadále hrát svou tradiční, nezastupitelnou a velmi hodnotnou a důležitou roli v rámci tohoto systému.

Reakce EU na závažné problémy

Sociální politika Evropské unie je součástí tzv. prvního pilíře EU. Systémy sociálního zabezpečení jsou v členských zemích EU značně různorodé. Například severské státy si kladou značný důraz na vysokou odpovědnost státu vůči jeho občanům, když třeba Velká Británie je zastáncem tzv. liberálního modelu, který je založen na značné osobní odpovědnosti. Možno uvést, že prioritou Evropské unie není sjednocovat tyto rozdílné systémy, ale spíše podporovat cíle, jichž chtějí dosáhnout: vyšší zaměstnanost, rovnější postavení mužů a žen na trhu práce, podpora vzdělávání, rozvoj kvalifikace velké většiny pracovníků apod. Pro tyto účely byl vytvořen

76

Evropský sociální fond (ESF), z něhož mohou členské státy čerpat finanční prostředky na financování svých programů v sociální oblasti.

Trendy v budoucím vývoji evropské sociální politiky Značně velké demografické, ekonomické a sociální změny, které se uskutečnily v průběhu posledních 20 až 25 let v Evropské unii, měly závažné důsledky pro všechny systémy sociální ochrany a budou nadále tyto systémy ovlivňovat i sociální politiku. V současné době převážná převažují v evropské sociální politice neoklasické koncepce. Je zde celá řada faktorů (stárnutí populace, nezaměstnanost, potřeba změnit sociální politiku a to ve smyslu účinné a efektivní sociální politiky aj.) a mění se také názory na roli státu v oblasti sociální politiky jako štědrého poskytovatele sociální politiky. Začíná posilovat názor, kdy stát měl zaujmout jiné postoje, do popředí vystupuje trend tzv. post-welfare state, tj. státu, který je silný jako nositel zajišťující hospodářskou politiku vlády, včetně samozřejmě i politiky sociální, která do oblasti hospodářské politiky vlády patří, ovšem tento stát by měl garantovat především jen minimální sociální ochranu občanům a snažit se podporovat jejich samostatné a především zodpovědné sociální chování. Systémy sociálního zabezpečení čelí v mnohých zemích řadě závažných společenských problémů, například nutnosti rychle se přizpůsobit měnícímu světu práce, novým strukturám rodiny a značným dramatickým demografickým změnám v následujících desetiletích. Přednostní význam v této souvislosti mají především tyto hlavní trendy: - stárnutí lidské populace a to ve všech členských státech EU, - stále více rostoucí účast žen na trhu práce , - a měnící se poměr ve vzájemném zastoupení obou pohlaví, když stále ještě přetrvává dlouhodobá nezaměstnanost, zvláště mezi staršími ročníky zaměstnanců, a trend směřující čím dál tím více k předčasnému odchodu do důchodu, když zároveň roste počet domácností, ve kterých není žádný člen zaměstnán, případně stále více přibývá jednočlenných domácností. Výše uvedené trendy probíhají v souvislosti s narůstající globalizací a stále stoupající rychlosti technického pokroku, čehož následkem je rychlý nástup strukturálních změn ekonomiky, což vystavilo podniky i zaměstnance většímu tlaku na přizpůsobení se jejich chodu měnícím se tržním podmínkám a novým metodám práce a snížilo tak schopnost vlády uplatňovat důsledně hospodářskou politiku země a řídit hospodářský rozvoj. Zároveň tyto trendy zvýšily význam zabezpečení finanční stability, a to přispělo i k omezení určitého rozsahu vládních výpůjček a poměrně značnému snížení růstu veřejných výdajů. 77

Hlavní trendy

Veřejná politika členských států EU je bezprostředně ovlivňována především požadavkem na důslednou fiskální konsolidaci, což je obsaženo v tzv. Paktu stability a růstu i je obsahem Základních směrnic pro hospodářskou politiku, které tvoří rámec pro celkovou reformu veřejné politiky ve smyslu obecných cílů, a to především pokud jde podporu zaměstnanosti a o tvorbu nových pracovních míst. Výše popsaná situace koncentrovala pozornost politiky jednotlivých států na oblast sociální ochrany, která vždy představuje významnou složku celkových výdajů státního rozpočtu. Pokud se týká celkového stárnutí populace, tak v letech 1960 až 2005 průměrná délka života ve státech EU vzrostla o více než 8 let u mužů a o 7 let u žen. V důsledku tohoto prodloužení života a snížení celkové porodnosti pod hranici reprodukce, ke kterému zřetelně dochází ve všech členských státech, bude v 21. století výrazný fenomén demografické stárnutí obyvatelstva nejen zemí EU. Třeba uvést, že v roce 2000 míra závislosti poproduktivních osob k produktivním osobám (tj. počet lidí ve věku 65 let a více dělený počtem lidí ve věku 15 až 64 let) činila necelých 27 %, v budoucnu se počítá s jejím zvýšením cca na 35 % ( tj. kolem roku 2020) a do budoucna se dokonce uvažuje o více než 53 % , když tento předpoklad je pro rok cca 2050.

Stárnutí populace

Je ale faktem, že mezi jednotlivými státy EU samozřejmě existují značné rozdíly, ale je třeba rozhodně uvést, že úspěšnost jednotlivých ekonomik při realizaci sociálních transferů, jež budou nezbytné pro zajištění důstojné životní úrovně lidem ve věku od 65 a více let, závisí vždy na úspěchu zvyšování podílu lidí v produktivním věku, kteří budou skutečně v aktivním pracovním poměru, a tudíž na schopnosti těchto ekonomik vytvářet pracovní místa a tím také zároveň zaručovat určitou prosperitu země, garantovat prosperitu. Účast ženské populace na trhu práce je dalším z hlavních rysů sociálních změn EU v posledních dvou desetiletích. Ženy tak přispěly velmi k téměř veškerému rozšíření počtu pracovních míst ve všech oblastech zaměstnání, ke kterému v tomto období ve všech členských zemích docházelo a stále ještě dochází. Mnohé členské státy musí dodatečně rozšiřovat dostupnost zařízení péče o nezletilé děti a zavádět nejrůznější mechanizmy podpory na pomoc pracujícím ženám, které pečují o invalidní nebo starší členy rodiny. Projevuje se také tendence žen v tom smyslu, že se jedná o trend k práci na zkrácenou pracovní dobu případně k dočasnému zaměstnání. Rodiny se mnohdy nemohou spolehnout na dostatečný příjem muže, proto je třeba, aby ve většině zemí pracovaly i ženy – matky. Zároveň je třeba podotknout, že cílem většiny států EU je zvyšovat míru zaměstnanosti starších 78

Účast žen na trhu práce

pracovníků (Lisabonská strategie stanoví dosažení 50 % míry zaměstnanosti) a zastavit tak dosavadní trend odchodů do předčasného důchodu u mužů a zvýšit počet starších žen, které budou výdělečně činné, aby tak bylo dosaženo zmírnění tlaků na systémy sociální ochrany. Jak již bylo uvedeno, mění se velice rychle ve všech zemích EU struktura domácností a růst těch domácností, ve kterých žádný člen není zaměstnán. Možno konstatovat, že v EU se stále zvyšuje počet domácností, a to i přes poměrně malý populační růst. Tento trend je patrný také i v ČR. Velice vysokým tempem narůstá počet osaměle žijících lidí ve věku do 65 let, když řada z těchto osob je mimo pracovní poměr. Tento pokles průměrné velikosti domácností přináší potom zvyšující se poptávku po sociálních službách, protože je stále obtížnější zajistit potřebnou péči a podporu uvnitř takové rodiny samotné. Tyto hlavní trendy vedly v minulosti především k rychlému růstu sociálních výdajů. Je zřejmé, že problémy musí členské země řešit a hledat přitom rovnováhu mezi požadavky občanů na pokračující a stále se zvyšující vysokou úroveň sociální ochrany a možnostmi zdrojů pro její provozování. Významným faktorem je také modernizace a zlepšování sociálního zabezpečení v EU. Sociální zabezpečení by mělo být na základě měnící se povahy evropské společnosti modernizováno, aby mohlo i nadále plnit svou tradiční hodnotnou roli. Česká republika přijala celý rozsah závazků /acquis/ a obsah všech dohod, příslibů a opatření, které členské státy společně uzavřely a přijaly, když tyto dále společně rozvíjejí.

Program prohlubování spolupráce je založený na čtyřech klíčových cílech: 

zajistit, aby se vyplácelo pracovat a zajistit zaručený příjem,



zajistit, aby důchody byly spolehlivé a důchodové systémy udržitelné,



podporovat sociální integraci,



zajistit vysoce kvalitní a udržitelnou zdravotní péči.

79

Modernizace a zlepšování sociálního zabezpečení

Nyní bych velice ráda poukázala ještě na níže uvedenou tabulku odkazující na politiku Evropské unie, kde jsou celkem podrobně rozepsány tři pilíře, když právě součástí prvního pilíře – Evropská společenství je i problematika sociální politiky.

Politika Evropské unie – „Tři pilíře“ I. Evropská společenství 

   

    



   

Společná zemědělská politika Hospodářská a měnová unie Celní unie a Společný trh Společná obchodní politika Regionální a strukturální politika Dopravní politika Sociální politika Schengenský prostor Občanství EU Vědeckovýzkumná politika Politika hospodářské soutěže Ekologická politika Politika ochrany spotřebitele Vzdělání a kultura Společná rybolovná politika

II. Společná zahraniční III. Policejní a justiční spolupráce a bezpečnostní politika Zahraniční politika: 

    

Spolupráce v zahraniční politice Dodržování míru Volební pozorovatelé Lidská práva Demokracie Rozvojová pomoc

Bezpečnostní politika: 

 

Evropská bezpečnostní politika Evropské síly rychlé reakce Odzbrojování

Zdroj: OECD, 2012

80

     

Pašování drog a obchod se zbraněmi Obchod s lidmi Terorismus Zločiny proti dětem Organizovaný zločin Korupce

Program prohlubování spolupráce Jak již bylo uvedeno, Program prohlubování spolupráce vychází z již výše uvedených čtyř klíčových cílů, když někdy jsou tyto cíle uváděny jako „cíle základní“. Hovoříme-li o programu prohlubování spolupráce, tak je zde nutno uvést, že je založený na čtyřech základních (v některých dokumentech se uvádí klíčových) cílech celého problému modernizace, kterými jsou: -

zajistit, aby se vyplácelo pracovat a zajistit zaručený příjem, zajistit, aby důchody byly spolehlivé a důchodové systémy udržitelné, podporovat sociální integraci a zajistit vysoce kvalitní a udržitelnou zdravotní péči.

Naše republika, stejně jako ostatní státy EU, musí přejímat celý rozsah závazků a dodržovat náplň a obsah všech dohod, příslibů všech příslušných opatření, které členské státy společně uzavřely, případně v minulosti učinily a přijaly a které dále společně doplňují a postupně, tak jak to vyžaduje konkrétní skutečnost rozvíjejí. Ve vztahu k sociální ochraně to především znamená převzetí jak všech závazných směrnic a nařízení, platných k okamžiku přijetí tak společných principů nebo případně základních hodnot, které všechny členské státy uznávají a prosazují při úkolu zajistit především takový stav, že jejich systémy budou nasměrovány k řešení vznikajících problémů a k využití nových příležitostí, které budou ku prospěchu všech zemí EU. Porovnáme-li sociální politiku v České republice a Evropské unii tak můžeme vyvodit tyto základní poznatky: a) ve většině nejdůležitějších oblastí sociální ochrany lidí je Česká republika ze systémového hlediska srovnatelná se systémem EU a můžeme hrdě prohlásit, že Česká republika sleduje obdobné trendy v oblasti sociální politiky jako většina ostatních zemí EU, b) Česká republika ovšem poměrně značně zaostává za poměry v Evropské unie zejména ve dvou nejdůležitějších oblastech. Jedná se o - tu oblast bytové politiky, která je stále zatím spíše jen souhrnem jednotlivých opatření na straně nabídky a poptávky po bytech a bytových objektech než uceleným a strategicky orientovaným systémem, - oblast školství, zejména pokud jde o všechny formy vysokoškolského studia.

81

Program prohlubování spolupráce

Základní cíle

Velmi závažné jsou jednotlivé otázky pojetí a struktury vzdělávání, když hlavním a velmi závažným problémem je především nedostatek finančních zdrojů, které jsou zejména určeny pro rozvoj jednotlivých vysokých škol. Jde o základní strategický nedostatek, který pokud nebude rychle řešen, povede k velmi podstatnému zaostávání našeho sociálněekonomického systému v příštích letech za vyspělou Evropou.

Problémy a trendy ve vývoji budoucí české sociální politiky Sociální politika obecně patří k těm hlavním oblastem, k jejímž základním rysům nesporně patří i určitá dlouhodobost, která je platná jak směrem, a to jistě především, k budoucnosti, tj. k jejím účinkům a efektům, ale lze o ní hovořit i ve směru k minulosti, to jsou určité zkušenosti a zároveň i předpoklady jejího vývoje a celkové orientace vývoje sociální politiky. Proto i v ČR na základě dosavadního průběhu vývoje naší sociální politiky a zároveň pravděpodobnosti vývoje dalšího dění v oblasti sociální politiky je možné již dnes vytvářet si určitou pravděpodobnou představu budoucí sociální politiky, její podobu a charakter. Toto vše má především značný význam pro formulování určitého předpokladu (vize), který je nezbytný, aby bylo zcela jednoznačně stanoveno, jak se orientovat a kterým směrem se v oblasti sociální politiky vydat.

Pravděpodobné trendy v sociální politice na počátku nového tisíciletí V současné době procházejí vyspělé země světa hlubokými změnami a tento velice rozsáhlý proces změn se dotýká již dnes a ve stále větší míře se bude dotýkat i naší společnosti. Jde o procesy, které se především zaměřují na člověka, tedy na lidský faktor, staví jej do o centra pozornosti, snaží se o jeho kultivaci a tudíž i o kultivaci celé sociální politiky. Jde zejména o následující trendy: Dynamičnost technologií a sociální důsledky Globalizace a její sociální důsledky Subjektivita a její sociální důsledky Demografické poměry a demografické výhledy do budoucna Propojení ekonomických a sociálních plánů Nedokončená sociální transformace Sledování modelu aktivní společnosti Všechny výše uvedené trendy se budou pochopitelně poměrně silně dotýkat i sociální politiky naší republiky, když především dva základní problémy

82

Trendy sociální politiky na počátku 21. století

Dva základní problémy sociální politiky

v příštích letech budou patřit k něm nejvýznamnějším v oblasti sociální politiky České republiky. Jde zejména o to - co vše bude třeba, tj. jaké sociální aktivity by měla sociální politika pokrývat, neboli jak by měla být vymezena a vnímána, aby komplexně plnila všechny své nezastupitelné funkce, a dále - jak by měla být vnímána nezastupitelná a velmi důležitá role státu v sociální politice a také skutečnost, jak by měl být chápán a jednotně vysvětlován pojem „solidarita“.

5.3.OBSAHOVÉ ZAMĚŘENÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY A ROLE STÁTU V SOCIÁLNÍ POLITICE Je možno konstatovat, že od „sametové revoluce „ až d současné doby je sociální politika stále ve značné míře pojímána a chápána především v souvislost i se svými ochrannými funkcemi. Často je ovšem také sociální politika zužována na problematiku systému sociálního zabezpečení, ať již se jedná o problematiku sociálního zabezpečení v širším, případně užším slova smyslu. Lze to také chápat tak, že toto pojetí někdy staví oblast sociální politiky do určité pasivní role určitého „nástroje“, který je určen zpravidla k nápravě nedostatků a především výkyvů způsobených fungováním tržního hospodářství. Často se zaměřuje na řešení již dávno vzniklých sociálních problémů, když nutno uvést, že sociální politika reaguje až poté, co určitá sociální situace nastala. Je zde na místě konstatovat, že výdaje na potřeby v oblasti sociální politiky jsou také někdy některými „odborníky“ spíše chápány jako „něco“ co ve své podstatě nemístně zatěžuje státní rozpočet. Sociální politika přes jisté třeba omezené neoliberální prvky, jako je třeba potřeba testování některých dávek, fungování nestátních zpravidla neziskových organizací apod. nepřekračuje minulou tradicí vytvořený spíše „ochranářský“ rámec. Sociální ochrana občanů a jejich zabezpečení jsou sice velice významné, ale jde jen o jednu ze základních úloh sociální politiky. Pro budoucí sociální politiku musí platit zejména

83

Ochranářský rámec sociální politiky

- široké vnímání sociální politiky , - vnímání sociální politiky současně i jak procesu kultivace člověka a jeho proměny a - zdůrazňování u sociální politiky i její ostatní velmi důležité, nezastupitelné funkce, tj. funkce aktivní, funkce motivační a funkce stimulační. Široké pojetí sociální politiky přispěje i ke zkvalitnění a kultivaci všech postojů a morálních hodnot obyvatelstva a tím i k eticky přijatelnému fungování tržní ekonomiky. Úspěšněji potom bude moci sociální politika plnit roli „celospolečenské prevence“ a předcházet a samozřejmě i následně řešit nežádoucí sociální situace, jako je například nepříznivý jev nezaměstnanosti, chudoby apod. Účinná sociální i hospodářská politika bude především vyžadovat, aby se dlouhodobě a perspektivě dařilo sjednotit hodnoty jak ekonomické, tak i etické, když v úvahu je nutné rozhodně vzít i otázku výkonnosti a solidarity. Domnívám se, že vyváženost výkonnosti a solidarity umožní promítat nejen ekonomické výsledky do zlepšování a především rozvíjení životních podmínek občanů. Proto pro budoucí sociální politiku zůstává jedním ze základních problémů otázka pohledu na roli státu v sociální politice a na problém solidarity. Pokud se týká role státu v sociální politice je určitým způsobem limitováno a platí, že politická situace v jednotlivých státech a také vedení státu by měly v oblasti sociální politiky usilovat především o naplňování konkrétních základních cílů, které primárně a svou podstatou jsou sociální a sledují určitou vizi ekonomicky prosperující a zároveň i sociálně spravedlivé, tj. eticky přijatelné společnosti. Toto vše předpokládá zásadní dvě věci: - jednak určitou politickou kulturu a morální odpovědnost politických subjektů, a - jednak určitou dlouhodobější vizi konkrétní společnosti.

84

Role státu v oblasti sociální politiky

Obecně platí, že stát by neměl zabezpečovat takové sociální aktivity, které mohou být stejným způsobem nebo mnohdy i daleko kvalitněji, pohotověji, účinněji apod. zabezpečovány nestátními subjekty.

Solidarita v sociální politice Na podstatě solidarity se v budoucnosti mnoho nezmění, stále bude a také zůstane základní hodnotou, jejíž uplatňování vede k sociální soudržnosti společnosti, k prevenci sociálních konfliktů a k zajištění lidsky důstojného života všem občanům. Nutně poroste solidarita různých nestátních subjektů uskutečňující se převážně mimo pomoc státu, případně jen s omezenou podporou oficiálního státního mechanizmu.

Podstata pojmu solidarita

Celospolečenskou solidaritu třeba pro budoucnost vnímat nejen jako vzájemné porozumění a současně i pomoc, ale současně i jako značně velkou odpovědnost.

Celospolečenská solidarita

Solidarita totiž není jen záležitostí těch, kdo ze solidárních fondů získávají, ale je zároveň a především i záležitostí těch, kdož do těchto fondů přispívají. Do budoucna se problémy jeví zejména tam, kde je solidarita zabezpečována pomocí oficiálního redistributivního systému a transferových plateb, jako je například daňový systém, systém sociálního pojištění apod. V obou případech tvorba finančních zdrojů pro sociální účely spočívá především na ekonomicky aktivním obyvatelstvu. Při známé nepříznivé demografické situaci, při možném nárůstu nezaměstnanosti a při aspiraci sociální politiky poskytnout všem stejné rozhodovací šance bude toto zatížení značné a může a patrně i bude vyvolávat růst sociálního napětí. Toto vše může nastat proto, že v sobě nese i rizika možného útlumu ekonomické aktivity a zároveň i motivace, proto se jeví, že bude pravděpodobně nutné: - posílit solidaritu směřující k aktivizaci lidí – tj . na přerozdělování ve prospěch vzdělávacího sektoru je třeba nahlížet jako na investici do lidského kapitálu, který se v budoucnu stane nejdůležitějším zdrojem tvorby bohatství společnosti. Investice do vzdělání i do tvorby pracovních míst se vyznačují vysokou mírou návratnosti, znamenají posílení preventivní funkce sociální politiky a kromě svých možných produkčních efektů (tvorba HDP) mohou přispět k řešení řady tíživých sociálních problémů, zejména chudoby a nezaměstnanosti.  přehodnotit mezigenerační solidaritu, kdy se bude dbát na nutný posun odpovědnosti za vlastní sociální potřeby na samotné občany. Státem garantované penze budou pravděpodobně muset být poskytovány 85

v omezenější míře a jen těm nejvíce potřebným, kteří se z objektivních důvodů, například nemoc, invalidita apod. nemohli zabezpečit pro stáří vlastními silami, tj. zejména cestou pojištění a úspor. - omezit pečovatelskou solidaritu státu, která se stává neúnosným břemenem pro plátce a samozřejmě zvyšuje i sociální výdaje stát. Je třeba rozhodně řešit otázku, zda chceme, aby stát značnou část břemene našich povinností vzal na sebe a zajistil, aby nikdo netrpěl za své vlastní chyby, lenost, neuspořádaný rodinný život, poškozování vlastního zdraví atd a nestyděl se být závislý na státních dávkách a parazitoval na pracovitosti ostatních nebo zda by bylo lépe, aby každý byl odpovědný za sebe, svou rodinu, byl hrdý na svou nezávislost, aby žil ve společnosti, která mu nabídne možnost pracovat či zaměstnávat druhé, aby žil ve společnosti, kde normální je žít v rodině, pečovat o děti a kde odpovědí na sociální problémy nejsou jen státní dávky a péče, ale také dobrovolná iniciativa jedinců i různých sociálních uskupení. Vždyť smyslem není zbavit lidi podpor, dávek, služeb atd., ale zabezpečit, aby tyto byly prostřednictvím celospolečenské solidarity poskytovány jen těm nejpotřebnějším, a to tím nejúčinnějším způsobem a v míře, která nezeslabí jejich motivaci tíživé sociální situace překonávat.

Průvodce studiem Vážení studenti, dovolte mi,abych tuto kapitolu doplnila ještě některými údaji z oblasti sociálního zabezpečení v sociálním systému společnosti a některými údaji z oblasti zvláště ožehavé a to je problematika financování důchodového systému, tedy jde o tzv. důchodovou reformu, když tohoto problému se na tomto místě studijní opory dotknu jen okrajově, neboť zatím stále není vyjasněna celá řada zásadních otázek, které jsou stále ještě předmětem diskuze.

5.4.SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ V SOCIÁLNÍM SYSTÉMU SPOLEČNOSTI Sociální zabezpečení jako součást sociální politiky a jako prostředek k uskutečňování jejích úkolů a cílů můžeme obecně chápat jako soubor institucí, zařízení a opatření, jejichž prostřednictvím a pomocí se uskutečňuje předcházení, případně zmírňování a odstraňování následků sociálních událostí.

86

Sociální zabezpečení

Hlavními sociálními událostmi jsou zejména: - stáří, - invalidita - smrt rodinného příslušníka, - narození dítěte, - těhotenství, - nemoc, - úraz - a ostatní sociální události způsobující tíživou situaci.

Hlavní sociální události

Sociálnímu zabezpečení se přikládá v různých zemích různý obsah, když se vždy liší charakterem, formou, cíli i náplní a vymezením okruhu sociálních událostí. Zatímco sociální zabezpečení v užším pojetí se často omezuje jen například pouze na důchodové zabezpečení a sociální služby, když v širším pojetí je možno zahrnovat do sociálního zabezpečení další sociální oblasti, jako je například - -péče o zdraví (a to jak léčebná, tak i preventivní), - zabezpečení při dočasné neschopnosti pro nemoc a úrazy, - zabezpečení matek v případě těhotenství a mateřství, - pomoc při výchově dětí v rodině, - zabezpečení při invaliditě, - zabezpečení ve stáří, - zabezpečení rodinných příslušníků a pozůstalých, - zabezpečení v nezaměstnanosti, apod. V tomto smyslu se často také hovoří o systému tzv. sociální ochrany. Nejrozšířenějším pojetím v současné době je sociální zabezpečení ve smyslu souhrnného označení pro všechny sociální instituce, poskytující občanům (a za určitých podmínek i cizincům) radu – poradenství, ochranu – prevenci, materiální plnění, peněžní plnění – dávky, služby a azyl – ústavní péči, k uspokojení jejich sociálních potřeb, tedy potřeb společností uznaných. Sociální zabezpečení zahrnuje tři typy sociálních institucí: 1) sociální pojištění, 2) státní sociální podporu, a 3) sociální pomoc. Toto třídění podle právní povahy zabezpečení je důležité pro definování povahy nároku občana na sociální dávky a služby. 87

Nynější pojetí sociálního zabezpečení

Tři typy sociálních institucí

Financování systému důchodového zabezpečení Důchodové zabezpečení je velmi závažným problémem řady zemí a je třeba, aby se jednotlivé státy s tímto co nejdříve vypořádaly. Proto již v minulosti v řadě zemí proběhla, případně v současné době probíhá nebo bude probíhat důchodová reforma. Z hlediska demografického vývoje se populace ve vyspělých státech dostává do velice složité situace, lidé se dožívají stále vyššího věku, což je rozhodně dobře, ovšem je třeba se vypořádat se skutečností, že stoupají výdaje na výplaty důchodů, a protože porodnost (natalita) je poměrně nízká, není výjimkou situace, kdy je poměrně menší množství aktivního obyvatelstva připadajícího na množství obyvatelstva pobírajícího důchody. Nastává zde tedy potom zásadní problém, že mnohdy se nedostává prostředků na výplatu důchodů v takovém množství, jakého by bylo zapotřebí, když zanedbatelná není ani ta skutečnost, že v některých zemích je životní úroveň seniorů opravdu značně nižší, než ostatního obyvatelstva, což jistě není dobře a není to ani dobrá vizitka státu, když se neumí dostatečně postarat o ty občany, kteří již v minulosti vytvářeli hodnoty pro společnost a nyní předpokládají, že tato společnost je za celoživotní práci náležitě ocení a zajistí jim klidný a spokojený život a zároveň i odpovídající životní úroveň, která pro ně byla obvyklá v době jejich aktivní pracovní činnosti, případně byla přiměřená a ne ponižující a nedůstojná. Základní systémy důchodového financovány buď 1. ze státního rozpočtu, nebo 2. na základě pojištění.

zabezpečení

(pojištění)

mohou

být

Lze rozlišit dva základní způsoby financování systémů důchodového pojištění: 1) průběžné financování, ve kterém dávky v daném období jsou vypláceny přímo z příspěvků v tomto období vybraných, 2) kapitálový systém, který předpokládá, že z vybraných příspěvků se vytváří fond, který je po určité době schopen krýt náklady na vyplácené dávky. V základních systémech pojištění je nejčastěji používáno průběžné financování, když v posledních letech se však tyto systémy dostávají do stále problematičtějších situací, zejména v důsledku stárnutí populace. V České republice, podobně jako ve všech vyspělých státech, je jedním z hlavních témat reforma financování důchodového zabezpečení. V zásadě

88

Financování důchodového zabezpečení

Průběžné financování

Kapitálový systém

existuje shoda, že je třeba zavést vícepilířový systém financování, názory o úloze jednotlivých pilířů jsou však diametrálně odlišné. V různých systémech jsou používána různá pravidla pro stanovení výše dávek, zejména důchodů. V zásadě se uplatňují dva typy důchodových konstrukcí:

Typy důchodových konstrukcí

- jednosložková konstrukce, kde výše dávky je odvozená pouze z výše výdělku a doby zaměstnání (tedy pojištění), když v některých systémech je však jednosložkový důchod stanoven jako jednotná dávka.

Jednosložková konstrukce

- dvousložková konstrukce, v níž první složka je pevně stanovená částka, většinou kryjící určité minimální životní náklady a druhá složka je pak odvozena a) z výše výdělků a b) doby zaměstnání (pojištění).

Dvousložková konstrukce

Shrnutí Stav sociální politiky vždy odpovídá dané etapě, konkrétním vývojovým záměrům společnosti, její hodnotové úrovni a jejímu sociálnímu úsilí nebo aspiracím. Pro první vývojovou etapu je typické, že jde pouze o určité náznaky sociálně politických aktivit, když tyto aktivity jsou nahodilé a poměrně i omezené. Zpravidla spočívají téměř výlučně na nestátních organizacích a stát se angažuje jen v těch nejkrizovějších situacích. Druhá vývojová etapa je spojována se vstupem států do sociálních oblastí a s jeho rostoucí rolí. Toto je vždy zpravidla takové období, kdy ve vyspělých zemích vznikḠrozvíjí se a také modifikuje tzv. koncepce sociálního státu. Z hlediska potřeb obyvatelstva v rámci sociální politiky se problematika vždy zaměřuje na nejrůznější potřeby v rámci - politiky zaměstnanosti, - zdravotní politiky, - rodinné politiky, - bytové politiky a zpravidla je ještě uváděna - vzdělávací politika. Systémy sociálního zabezpečení členských zemí EU jsou postaveny před řadu závažných a mnohdy velmi důležitých společenských problémů, například takovým problémem je nutnost velice rychle se přizpůsobit 89

dynamicky se měnícímu světu práce a pracovních sil, přizpůsobit se zcela novým strukturám rodiny a v neposlední řadě se také přizpůsobit velice mnohdy dramatickým demografickým změnám v následujících desetiletích. Hovoříme-li o programu prohlubování spolupráce, tak je zde nutno uvést, že je založený na čtyřech základních (v některých dokumentech se uvádí klíčových) cílech celého problému modernizace, kterými jsou: - zajistit, aby se vyplácelo pracovat a zajistit zaručený příjem, - zajistit, aby důchody byly spolehlivé a důchodové systémy udržitelné, - podporovat sociální integraci a - zajistit vysoce kvalitní a udržitelnou zdravotní péči. Naše republika, stejně jako ostatní státy EU, musí přejímat celý rozsah závazků a dodržovat náplň a obsah všech dohod, příslibů všech příslušných opatření, které členské státy společně uzavřely, případně v minulosti učinily a přijaly a které dále společně doplňují a postupně, tak jak to vyžaduje konkrétní skutečnost, rozvíjejí. Jde zejména o následující trendy: 1) Dynamičnost technologií a sociální důsledky 2) Globalizace a její sociální důsledky 3) Subjektivita a její sociální důsledky 4) Demografické poměry a demografické výhledy do budoucna 5) Propojení ekonomických a sociálních plánů 6) Nedokončená sociální transformace 7) Sledování modelu aktivní společnosti Pro budoucí sociální politiku musí platit zejména - široké vnímání sociální politiky , - vnímání sociální politiky současně i jako procesu kultivace člověka a jeho proměny a - zdůrazňování u sociální politiky i její ostatní velmi důležité a nezastupitelné funkce, tj. funkce aktivní, funkce motivační, a funkce stimulační. Sociální zabezpečení jako součást sociální politiky a jako prostředek k uskutečňování jejích úkolů a cílů můžeme obecně chápat jako soubor institucí, zařízení a opatření, jejichž prostřednictvím a pomocí se uskutečňuje předcházení, případně zmírňování a odstraňování následků sociálních událostí Hlavními sociálními událostmi jsou zejména: stáří, invalidita, smrt rodinného příslušníka, narození dítěte, těhotenství, nemoc, úraz a ostatní sociální události způsobující tíživou situaci.

90

Nejrozšířenějším pojetím v současné době je sociální zabezpečení ve smyslu souhrnného označení pro všechny sociální instituce, poskytující občanům (a za určitých podmínek i cizincům) - radu – poradenství, - ochranu – prevenci, - materiální plnění, - peněžní plnění – dávky, - služby a azyl – ústavní péči, K uspokojení jejich sociálních potřeb, tedy potřeb společností uznaných. Sociální zabezpečení zahrnuje tři typy sociálních institucí: 1) sociální pojištění, 2) státní sociální podporu, 3) sociální pomoc. Základní systémy důchodového zabezpečení (pojištění) mohou být financovány buď ze státního rozpočtu nebo na základě pojištění. Lze rozlišit dva základní způsoby financování systémů důchodového pojištění: - průběžné financování, ve kterém dávky v daném období jsou vypláceny přímo z příspěvků v tomto období vybraných, - kapitálový systém, který předpokládá, že z vybraných příspěvků se vytváří fond, který je po určité době schopen krýt náklady na vyplácené dávky. V základních systémech pojištění je nejčastěji používáno průběžné financování, když v posledních letech se však tyto systémy dostávají do stále problematičtějších situací, zejména v důsledku stárnutí populace. V České republice, podobně jako ve všech vyspělých státech, je jedním z hlavních témat reforma financování důchodového zabezpečení. V zásadě existuje shoda, že je třeba zavést vícepilířový systém financování, názory o úloze jednotlivých pilířů jsou však diametrálně odlišné. V různých systémech jsou používána různá pravidla pro stanovení výše dávek, zejména důchodů. V zásadě se uplatňují dva typy důchodových konstrukcí: - jednosložková konstrukce, kde výše dávky je odvozená pouze z výše výdělku a doby zaměstnání(tedy pojištění), když v některých systémech je však jednosložkový důchod stanoven jako jednotná dávka. - dvousložková konstrukce, v níž první složka je pevně stanovená částka, většinou kryjící určité minimální životní náklady a druhá složka je pak odvozena a) z výše výdělků, případně b) doby zaměstnání (pojištění). 91

Otázky Jaké znáte etapy ve vývoji sociální politiky ? Stručně je popište. Charakterizujte potřeby obyvatelstva v souvislosti se sociální politikou? Co rozumíte pod pojmem „potřeba“ Popište Maslowovu pyramidu potřeb. Co je na ní zajímavé ? Jakým hlavním problémům musí čelit systémy sociálního zabezpečení v rámci zemí EU ? 6) Co je to Program prohlubování spolupráce mezi zeměmi EU a jaké má tento program cíle ? 7) Co patří k základním rysům sociální politiky a její koncepce ? 8) Jak je vnímána sociální politika budoucnosti a co pro ni musí rozhodně platit ? 9) Jak se promítá do sociální politiky vyváženost výkonnosti a solidarity ? 10) Jakou roli v rámci sociální politiky by měl plnit stát ? 11) Jak lze vnímat celospolečenskou solidaritu v budoucnosti? 12) Do jaké míry by se měl stát angažovat v sociální politice budoucnosti ? 13) Stručně charakterizujte sociální zabezpečení jako součást sociální politiky. 14) Jaké hlavní sociální události znáte.? Stručně je popište. 15) Vyjádřete podstatu sociálního zabezpečení v užším pojetí a v širším pojetí ? 16) Jak je v současné době chápáno sociální zabezpečení ve smyslu souhrnného označení pro všechny sociální instituce ? 17) Jakým způsobem mohou být financovány základní systémy důchodového zabezpečení ? 18) Co v podstatě znamená pojem „průběžné financování systému důchodového pojištění“ ? 19) Definujte podstatu kapitálového systému financování důchodového pojištění ? 20) Proč je reforma financování důchodového zabezpečení v České republice, podobně jako ve všech vyspělých státech nevyhnutelná ? 21) Jaké znáte uplatňované typy základních důchodových konstrukcí ? Stručně je popište . 1) 2) 3) 4) 5)

Pojmy k zapamatování    

etapy vývoje sociální politiky koncept sociálního státu potřeby obyvatelstva a sociální politika Maslowova pyramida potřeb

92

 EU a sociální politika, systémy sociálního zabezpečení členských zemí EU  společné aktivity EU v rámci sociální politiky  modernizace systémů sociálního zabezpečení  Program prohlubování spolupráce mezi členskými zeměmi EU  klíčové cíle modernizace systému sociálního zabezpečení  trendy ve vývoji sociální politiky na počátku nového tisíciletí  obsahové zaměření sociální politiky, ochranářský rámec sociální politiky  sociální politika jako proces kultivace člověka  sociální politika a „celospolečenské preference“  vyváženost výkonnosti a solidarity, role státu v oblasti sociální politiky  sociální politika v souvislosti se stáními orgány a nestátními subjekty  mezigenerační solidarita a celospolečenská solidarita  sociální zabezpečení v sociálním systému společnosti  základní systémy důchodového zabezpečení  financování systémů důchodového pojištění  reforma financování důchodového zabezpečení  důchodové konstrukce  základní nástroje sociální pomoci  sociální služby a jejich význam  obsah sociálních služeb  příspěvek na péči – nová dávka  význam příspěvku na péči  dávky sociální péče

Doporučená literatura BRDEK, M, a kol. Trendy v evropské sociální politice. Praha: ASPI Publishing s.r.o., 2002. ISBN 80-86395-25-1. KREBS, V., a kol. Sociální politika. 4.. vyd. Praha: ASPI a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-276-1. NEČADOVÁ, V.: Sociální politika - I. část, vysokoškolská skripta, Jihlava, Vysoká škola polytechnická, 2010. 102 str. ISBN 978-80-87035-49-8

TOMEŠ, I., a kol. Sociální správa. Praha: Portál s.r.o., 2002. ISBN 80-7178560-1

93

6.STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORA Cíl: Cílem této kapitoly je především seznámit studenty s problematikou státní sociální podpory, když v textu bude vysvětlena podstata státní sociální podpory a její formy, jednotlivé dávky státní sociální podpory a jejich význam, základní pojmy s těmito dávkami související, jakož i nástroje sociální pomoci, sociální služby a dávky sociální péče. Po prostudování této kapitoly by studenti měli umět - vysvětlit význam a podstatu státní sociální podpory, - orientovat se v jednotlivých dávkách státní sociální podpory, - objasnit pojmy jako například: životní minimum, existenční minimum, sociální minimum, - charakterizovat pojem „započitatelné příjmy“, - popsat základní nástroje sociální pomoci a sociální služby, - vyjádřit podstatu dávek sociální péče.

Klíčová slova: státní sociální podpora, dávky státní sociální podpory, životní minimum, existenční minimum, sociální minimum, sociální pomoc, sociální služby, sociální péče

Průvodce studiem Vážení studenti, nyní budete seznámeni s kapitolou, která je první ukázkou toho, kde a v jakých oblastech můžeme hledat uplatnění sociální politiky. Státní sociální podpora je oblastí velmi zajímavou, velmi potřebnou a také velmi hojně diskutovanou. Vždyť každý z nás někdy se můžeme dostat do situace, kdy budeme žádat o některý druh státní sociální podpory. Mimo jiné důvody, i proto je dobré se v této problematice umět orientovat. Předpokládám, že vás tato kapitola zaujme, když k jejímu prostudování budete potřebovat asi 90 minut. Vycházím z předpokladu, že již budete mít dobře naučené předcházející kapitoly, neboť jen tak můžete dobře porozumět této kapitole a všem dalším, které se budou zabývat dalšími oblastmi, kde se sociální politika uplatňuje. Máte-li pocit, že teoretické základy nemáte zcela dobře zvládnuté, rozhodně je vhodné se k předchozím kapitolám vrátit a znalosti si doplnit, případně upřesnit, zopakovat si základní pojmy, zodpovědět přiložené otázky, apod..

94

Podstata státní sociální podpory a jednotlivé druhy dávek Systém státní sociální podpory (SSP) upravuje zákon č. 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. Nárok na dávky SSP má pouze fyzická osoba a s ní společně posuzované osoby, které jsou trvale hlášeny na území České republiky a občané Evropské unie, kterých se týká Nařízení rady (EEC) 1408/71 . U cizince se za trvalý pobyt v ČR považuje pobyt po uplynutí 365 dní ode dne nahlášení k pobytu. Do doby 365 dnů na území ČR se nezapočítává doba, kdy je osoba žadatelem o udělení azylu ubytovaným v pobytovém středisku Ministerstva vnitra. Rodina je podle státní sociální podpory soužití rodičů a nezaopatřený., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. Nárok na dávky SSP má pouze fyzická osoba a s ní společně posuzované osoby, které jsou trvale hlášeny na území České republiky a také občané Evropské unie, kterých se týká tzv. Nařízení rady (EEC) 1408/71 . U cizince se za trvalý pobyt v ČR považuje pobyt po uplynutí 365 dní ode dne nahlášení k pobytu dětí ve společné domácnosti. Za nezaopatřené dítě považuje systém SSP dítě po skončení povinné školní docházky a dále, pokud se připravuje na budoucí povolání nebo je zdravotně postižené, nejdéle však do 26 let věku. U příspěvku na bydlení se podmínka společné domácnosti nevyžaduje, posuzované jsou všechny osoby, které mají v bytě hlášený trvalý pobyt. Při posuzování nároků na dávky SSP se bere v úvahu příjem rodiny, u některých dávek i velikost majetku žadatele. V závislosti na výši příjmu rodiny se poskytuje přídavek na dítě a příspěvek na bydlení. Naopak u ostatních dávek jako jsou dávky pěstounské péče, rodičovský příspěvek, porodné a pohřebné se nezkoumá výše příjmu rodiny. Za základ pro stanovení nároku a výše některých dávek včetně určení hranice příjmů osoby či rodiny se považuje životní minimum. Příjmy rozhodné pro nárok na dávky SSP zahrnují příjmy ze závislé činnosti, příjmy z podnikání nebo z jiné samostatně výdělečné činnosti, dále dávky nemocenského a důchodového zabezpečení a podporu v nezaměstnanosti nebo při rekvalifikaci včetně obdobných příjmů z ciziny. Do rozhodného příjmu se započítávají příjmy po odpočtu pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a po odpočtu daně z příjmu. Nárok na výplatu dávek zaniká uplynutím 3 měsíců ode dne, za který dávky náleží.U jednorázových dávek (porodné, pohřebné, příspěvek při 95

Legislativa související se státní sociální podporou

Nárok na dávky SSP

Příjmy rozhodné pro nárok na dávky SSP

převzetí dítěte, příspěvek na zakoupení motorového vozidla) zaniká nárok uplynutím jednoho roku od vzniku nároku na dávku SSP.

6.1.DÁVKY STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORY Mezi dávky SSP patří následující: Přídavek na dítě Jedná se o základní, dlouhodobou dávku, poskytovanou rodinám s dětmi, která jim pomáhá krýt náklady, spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí. Nárok na tuto dávku má nezaopatřené dítě, které žije v rodině, jejíž příjem je nižší než 2,4 násobek částky životního minima. Pro nárok na dávku se posuzuje příjem za předchozí kalendářní rok, za příjem je považován i rodičovský příspěvek. Náleží-li tato dávka zletilému nezaopatřenému dítěti, tak se potom vyplácí tomuto dítěti, není-li stanoveno jinak.

Přídavek na dítě

Přídavek je vyplácen ve třech měsíčních výších podle věku nezaopatřeného dítěte:

Věk Do 6 let Od 6 do 15 let Od 15 do 26 let

Částka 500 Kč 610 Kč 700 Kč

Zdroj: www.mpsv.cz

Rodičovský příspěvek Na rodičovský příspěvek má nárok rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině. Rodičovský příspěvek navazuje na peněžitou pomoc v mateřství, začíná se vyplácet po skončení čerpání peněžité pomoci v mateřství. Kdyby rodiči nevznikl nárok na peněžitou pomoc v mateřství, vyplácí se rodičovský příspěvek již od narození dítěte. Celková vyplácená výše rodičovského příspěvku je 220 000 Kč rozdělená do měsíčních částek. Vyplácí se nejdéle do 4 let věku nejmladšího dítěte. Výše rodičovského příspěvku (případně vznik nároku) se odvozuje z výše denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité pomoci v mateřství. Maximální možná měsíční výše rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na denní vyměřovací základ: pokud 70 % z 30násobku denního vyměřovacího základu je nižší nebo rovno 7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše 96

Rodičovský příspěvek

7 600 Kč, pokud 70 % z 30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje částku 7 600 Kč, je výše předmětného rodičovského příspěvku omezena touto částkou, maximálně však výše rodičovského příspěvku může činit 11 500 Kč měsíčně. Z toho vyplývá, že minimální doba pro pobírání rodičovského příspěvku je (220 000 Kč / 11 500 Kč) měsíců, tedy 20 měsíců (poslední měsíc je vyplacena již jen částka 1 500 Kč). Pokud ani jednomu z rodičů dítěte nelze uvedený vyměřovací základ stanovit, vyplácí se jim rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách 7 600 Kč do konce 9. Měsíce věku dítěte a následně ve výši 3 800 Kč až do 4 let věku dítěte.

Příspěvek na bydlení Příspěvek na bydlení pomáhá ke krytí nákladů spojených s bydlením rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy. V případě této dávky se posuzuje příjem rodiny za předchozí kalendářní čtvrtletí. Do příjmu spadá také přídavek na dítě a rodičovský příspěvek. Na tuto dávku má nárok vlastník nebo nájemce bytu, který má v bytě uveden trvalý pobyt, pokud jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35), a zároveň součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35) není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení. Normativní náklady na bydlení jsou propočítány na přiměřené velikosti bytů pro daný počet osob v nich trvale bydlících, když výše částek normativních nákladů na bydlení .

Náklady na bydlení tvoří u nájemních bytů nájemné a náklady za plnění poskytované v souvislosti s užíváním bytu, u družstevních bytů a bytů vlastníků jde o srovnatelné náklady. U všech bytů jde ještě o náklady za energii, vodné, stočné, odpady a vytápění. Pro nárok a výši příspěvku se hodnotí průměrné náklady zaplacené za předchozí kalendářní čtvrtletí.  Výše příspěvku na bydlení se stanoví jako rozdíl mezi náklady na bydlení (normativními náklady na bydlení) a násobkem rozhodného příjmu a koeficientu 0,30 (v Praze to je 0,35).  Výplata příspěvku na bydlení je časově omezena na 84 měsíce v období posledních 10 kalendářních let. Toto omezení neplatí pro domácnosti sestávající výlučně z osob starších 70 let a pro osoby se zdravotním postižením, které bydlí v pro ně postavených nebo upravených bytech Lhůta 84 měsíce se začíná počítat od 1. 1. 2012.

97

Příspěvek na bydlení

Náklady bydlení

Normativní náklady na bydlení pro nájemní byty platné od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 v Kč měsíčně Počet osob v Počet obyvatel obce rodině 10 000 - 49 nad 100 tis. 50 000 - 99 999 do 9 999 Praha 999 obyvatel obyvatel obyvatel obyvatel 7 489 5 964 5 687 4 858 4 665 1 10 750 8 663 8 284 7 150 6 886 2 14 637 11 908 11 412 9 929 9 584 3 4 a více

18 307

15 017

14 419

12 631

12 221

Normativní náklady na bydlení pro družstevní byty a byty vlastníků platné od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 v Kč měsíčně

Počet osob v rodině

Počet obyvatel obce Praha

nad 100 tis. 50 000 - 99 999 obyvatel obyvatel

10 000 - 49 do 9 999 999 obyvatel obyvatel 4 396 4 396

1

4 396

4 396

4 396

2

6 557

6 557

6 557

6 557

6 557

3

9 131

9 131

9 131

9 131

9 131

4 a více

11 615

11 615

11 615

11 615

11 615

Zdroj: MPSV ČR, 2013

Dávky pěstounské péče Tyto dávky mají za úkol finančně podpořit náhradní rodinnou péči, když poslední právní úprava těchto dávek byla provedena k l. l. 2013. Pěstounská péče je poskytována osobou, která je pěstounem nebo poručníkem, když tato osoba byla stanovena dítěti do doby dosažení zletilosti. Do těchto dávek patří – příspěvek na úhradu potřeb dítěte, - příspěvek při ukončení pěstounské péče, - odměna pěstouna, - příspěvek při převzetí dítěte, - příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla.

98

Dávky pěstounské péče

Příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte má nezletilé nezaopatřené dítě svěřené do pěstounské péče. Nárok je zachován i po dosažení zletilosti dítěte, nejdéle však do 26 roku jeho věku, jde-li o nezaopatřené dítě podle zákona upravujícího státní sociální podporu, které trvale žije a společně uhrazuje náklady na své potřeby s osobou, která byla do dosažení jeho zletilosti osobou pečující.

Příspěvek na úhradu potřeb dítěte

Výše příspěvku na úhradu potřeb dítěte činí za kalendářní měsíc: a) 4 500 Kč pro dítě ve věku do 6 let, b) 5 550 Kč pro dítě ve věku od 6 do 12 let, c) 6 350 Kč pro dítě ve věku od 12 do 18 let, d) 6 600 Kč pro dítě ve věku od 18 do 26 let. Jde-li o dítě, které je podle zákona o sociálních službách osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby, činí příspěvek na úhradu potřeb dítěte:

Dítě ve věku

Dítě ve Dítě ve Dítě ve Dítě ve stupni stupni stupni stupni závislosti II závislosti závislosti I závislosti III (středně těžká IV (lehká (těžká závislost) (úplná závislost) závislost) Kč závislost) Kč Kč Kč

Do 6 let

4 650

5 550

5 900

6 400

6 – 12 let

5 650

6 800

7 250

7 850

12 – 18 let

6 450

7 800

8 300

8 700

18 – 26 let

6 750

8 100

8 600

9 000

Zdroj: MPSV ČR, 2013

Příspěvek při ukončení pěstounské péče Nárok na příspěvek při ukončení pěstounské péče má fyzická osoba, která byla ke dni dosažení zletilosti v pěstounské péči, a to ke dni zániku nároku této osoby na příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Výše jednorázového příspěvku činí 25 000 Kč.

Odměna pěstouna Nárok na odměnu pěstouna má osoba pečující a osoba v evidenci (osoba pečující i po dosažení zletilosti dítěte, pokud má dítě nárok na příspěvek na

99

Odměna pěstouna

úhradu potřeb dítěte). Pokud jsou oba manželé osobou pečující nebo osobou v evidenci, náleží odměna pěstouna pouze jednomu z nich. Výše odměny pěstouna činí za kalendářní měsíc: a. 8 000 Kč, je-li pečováno o jedno dítě, b. 12 000 Kč, je-li pečováno o 2 děti, c. 20 000 Kč, 1. je-li pečováno alespoň o 3 děti, 2. je-li pečováno alespoň o 1 dítě, které je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo ve stupni III (těžká závislost) nebo ve stupni IV (úplná závislost), 3. jde-li o osobu v evidenci, a to i v případě, že nepečuje o žádné dítě, nebo d. 24 000 Kč, pečuje-li pěstoun alespoň o 1 dítě, které mu bylo svěřeno na přechodnou dobu, a toto dítě je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo ve stupni III (těžká závislost) nebo ve stupni IV (úplná závislost). Za každé další dítě svěřené do péče osoby pečující se odměna pěstouna zvyšuje vždy o 4 000 Kč.

Příspěvek při převzetí dítěte Nárok na příspěvek při převzetí dítěte má osoba pečující, která převzala dítě do pěstounské péče.

Příspěvek při převzetí dítěte

Výše příspěvku při převzetí dítěte činí, jde-li o dítě ve věku: a. do 6 let, 8 000 Kč, b. od 6 let do 12 let, 9 000 Kč, c. od 12 let do 18 let, 10 000 Kč.

Příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla Na příspěvek má nárok osoba pečující, která má v pěstounské péči nejméně 3 děti nebo má nárok na odměnu pěstouna z důvodu péče o 3 děti, včetně zletilých nezaopatřených dětí, jež zakládají osobě pečující nárok na odměnu pěstouna. Výše příspěvku na zakoupení motorového vozidla činí 70 % pořizovací ceny motorového vozidla nebo prokázaných výdajů na opravy, nejvýše však 100 000 Kč. Podmínkou dále je, že osoba pečující nesmí motorové vozidlo používat k výdělečné činnosti.

100

Příspěvek na zakoupení motorového vozidla

Porodné V roce 2012 zvažovala vláda úplné zrušení porodného. Plánovalo se sloučení porodného a rodičovského příspěvku, takže samostatná dávky porodné mělo přestat existovat. Ke zrušené této sociální dávky nakonec ale nedošlo. I základní podmínky zůstaly stejné. O porodné tedy mohou žádat ty rodiny, kterým se narodí dítě a současně jejich příjmy (za předcházející čtvrtletí) nepřesáhnou 2,4 násobek životního minima. Nárok na porodné má dvoučlenná rodina, pokud čisté příjmy obou manželů nepřesáhly částku 18 504 Kč. Je-li matka samoživitelka, pak její čistý příjem nesmí přesáhnout 11 712 Kč měsíčně.

porodné

Jako příjem se počítá nejenom příjem ze zaměstnání (nebo z podnikání), ale patří sem i podpora v nezaměstnanosti, důchody (vdovským, sirotčí, invalidní, starobní) a různé sociální dávky. Dokládají se příjmy za předchozí kalendářní čtvrtletí (před narozením dítěte / dětí). Dokládají se příjmy obou rodičů. Pokud splňujete podmínky, pro přiznání nároku na porodné, bude vám náležet následující částka:  při narození 1 dítěte je porodné ve výši 13.000 Kč,  při narození 2 a více dětí současně je porodné ve výši 19 500 Kč.

Pohřebné Touto dávkou se přispívá na náklady spojené s vypravením pohřbu; částka je pevně stanovená ve výši 5 000 Kč. Příjem rodiny se nebere v úvahu. Pohřebné náleží osobě, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti, nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte. Podmínkou je, že zemřelá osoba měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území

Pohřebné

6.2. SOCIÁNÍ POMOC – NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POMOCI Jedním ze základních cílů sociální pomoci je zabránit propadu občana do trvalé sociální závislosti. Jedná se o pomoc, která vede k dosažení způsobilosti k soběstačnému životu ve společnosti. Sociální pomoc je určena k zabezpečení základních životních potřeb osob v situaci absolutního nedostatku hmotných prostředků a v těch sociálních situacích, kdy osoby nejsou schopny samy ani s pomocí vlastní rodiny zabezpečovat svoje základní životní potřeby. 101

Sociální pomoc

Systém sociální pomoci řeší situace, kdy:    

jsou ohrožena práva občana, se občan nachází v hmotné nouzi, je občan v sociální nouzi a není schopen zabezpečit svoje potřeby vlastními silami, mu tyto situace hrozí.

Životní minimum Rozumíme tím soubor statků a služeb, který umožňuje domácnosti nebo jednotlivci uspokojovat jejich potřeby v míře uznané společností v dané etapě za minimálně nezbytné. Životní minimum je nejčastěji definováno jako práh chudoby, kdy občané nacházející se pod ním, nemohou žít způsobem minimálně přijatelným v daném státě.

Životní minimum

Rozlišují se dvě hladiny životního minima: existenční a sociální. Existenční minimum je chápáno jako souhrn statků a služeb, bez jejichž uspokojení by došlo k ohrožení života a zdraví jedince. Za existenční minimum lze považovat cca polovinu celkového průměrného čistého příjmu na osobu. Sociálního minima dosahuje domácnost v tom případě, kdy zajišťuje na minimální společensky přijatelné úrovni a s minimálními náklady všechny životní potřeby. Toto minimum je doporučováno ve výši zhruba 2/3 průměrného čistého příjmu. Životní a existenční minimum upravuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Cílem tohoto zákona je zabránit zneužívání systému a zefektivnit vyplácení dávek. Část životního minima vyjadřující náklady na bydlení se ze životního minima vyloučila. Poskytování pomoci na úhradu nezbytných nákladů na bydlení je zajištěno na základě zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, poskytováním příspěvku na bydlení a dále na základě zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, poskytováním doplatku na bydlení. Částky životního minima se liší podle toho, zda je občan posuzován samostatně nebo spolu se společně posuzovanými osobami, podle pořadí osob, zda jde o nezaopatřené dítě atd. 102

Existenční minimum Sociální minimum

Životní minimum je zákonem stanovená hranice minimálního příjmu. Životní minimum tedy představuje příjem jednotlivce nebo rodiny, který se považuje za minimální nutný k úhradě základních životních potřeb. Pokud jsou skutečné příjmy nižší, může vznikat nárok na výplatu různých sociálních dávek (pomoc ve hmotné nouzi apod.). Životní a existenční minimum je upraveno zákonem č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů. Částky životního a existenčního minima platné od 1. 1. 2012 jsou stanoveny nařízením vlády č. 409/2011 Sb., o zvýšení částek životního minima a existenčního minima. K poslednímu zvýšení životního minima došlo v roce 2012. Vzhledem k tomu že pak už nebyly splněny valorizační podmínky, životní minimum se v roce 2013 nijak nemění. K dalšímu zvýšení může dojít případně až zase od začátku roku 2014.

Jaká je výše životního minima a jeho výpočet Základní životní minimum pro jednotlivce je ve výši 3410 Kč. Existenční minimum jednotlivce pak představuje částku 2200 Kč. Životní minimum rodiny pak závisí na počtu členů rodiny. Jako rodina se v tomto případě započítávají všichni členové společné domácnosti. To znamená, že pokud v jednom bytě bydlí více dospělých, jsou pro výpočet životního minima počítáni všichni. Pokud naopak například některé z dětí již nežije s rodiči ve společné domácnosti, nezapočítává se.

Životní minimum a hmotná nouze Pokud vaše skutečné příjmy jsou nižší než životní minimum , jedná se o stav doplatek na bydlení a další jednorázové sociální dávky. Všechny příjmy ze zaměstnání nebo z podnikání. Příjmy z prodeje nemovitostí, částky vyplacené pojišťovnou, podpora v nezaměstnanosti, daňový bonus hmotné nouze. Jako příjmy se v tomto případě započítávají: příspěvek na bydlení,, odměny za darování krve a různé další příspěvky.V případě že jsou tyto příjmy nižší než životní minimum, je možné žádat o dvě sociální dávky pro pomoc ve hmotné nouzi. Jedná se o příspěvek na živobytí (tzv. doplatek do životního minima) a doplatek na bydlení (pozor, jedná se o jinou sociální dávku než příspěvek na bydlení). Pro lidi ve hmotné nouzi je také určena jednorázová okamžitá finanční pomoc

103

Jaké jsou v roce 2013 částky životního minima v Kč za měsíc: pro jednotlivce pro první osobu v domácnosti pro druhou a další osobu v domácnosti, která není nezaopatřeným dítětem+): pro nezaopatřené dítě ve věku: do 6 let nezaopatřené dítě 6 až 15 let nezaopatřené dítě 15 až 26 let

3 410 3 140 2 830

1 740 2 140 2 450

Životní minimum domácnosti tvoří součet všech částek životního minima jednotlivých členů domácnosti. Definice nezaopatřeného dítěte - zákon o státní sociální podpoře, definuje nezaopatřené dítě jako dítě do skončení povinné školní docházky, a poté, nejdéle však do 26. roku věku, jestliže se soustavně připravuje na budoucí povolání.

Základní nástroje sociální pomoci Mezi základní nástroje sociální pomoci patří poradenství, sociálně-právní ochrana, sociální prevence, sociální služby, dávky sociální péče.

Poradenství Jde o výměnu informací mezi tím, kdo radí (poradce) a tím, kdo rady přijímá (klient). Úkolem poradenství je poskytnou t pomoc při řešení obtížných sociálních situací občanů, do nichž se oni sami dostávají. Poradenství obsahuje:  součást preventivní (směřuje k odstraňování příčin či nepříznivých podmínek),  součást nápravnou (snaží se o řešení problémů jednotlivce i jeho rodiny).

104

Poradenství

Sociálně-právní ochrana Sociálně-právní ochrana se poskytuje nezletilým dětem a občanům, kteří nemají způsobilost k právním úkonům a občanům, kteří své zájmy a zákonem chráněná odměna práva nejsou schopni vlastními silami uplatňovat.

Sociálně-právní ochrana

Sociální prevence Sociální prevence je soubor aktivit ovlivňujících proces socializace a sociální integrace, které jsou zaměřeny na změnu značně nepříznivých sociálních podmínek vedoucích ke vzniku a šíření sociálně-patologických jevů.

Sociální prevence

Cílem sociální prevence je:  zabránit vzniku příčin negativních společenských jevů,  zamezit šíření sociálně-patologických jevů do dosud nezasažené společnosti. Dále sociální prevence slouží k ochraně společnosti před sociálněpatologickými jevy, tzn. před kriminalitou, toxikomanií, xenofobií, rasizmem a násilím.

Sociální služby Do této oblasti patří především:  domovy důchodců,  penziony pro důchodce,  ústavy sociální péče pro dospělé a případně i pro mládež,  pečovatelská služba. V souvislosti s financováním sociálních služeb byla v minulosti zavedena nová dávka příspěvek na péči. Tato dávka nahradila dávku zvýšení důchodu pro bezmocnost. Jedná se o příspěvek určený ke krytí části nákladů na potřebnou péči, ovšem předpokládá se, že k úplné úhradě budou použity i jiné zdroje. Příspěvek na péči je poskytován všem oprávněným osobám bez ohledu na to, zda je jim pomoc zajišťována rodinou, nebo poskytovatelem sociálních služeb. Jedná se o peněžitou dávku (měsíčně se opakuje), která náleží osobě závislé na pomoci druhé osoby zejména z důvodu nepříznivého zdravotního stavu.Příspěvek na péči je sociální dávka určená pro lidi, kteří jsou z důvodu svého zdravotního stavu odkázání na pomoc jiné osoby. Tato sociální dávka náleží tomu, kdo potřebuje péči (tedy ne tomu kdo tuto péči poskytuje).

105

Sociální služby

Výše příspěvku je závislá na věku žadatele a na stupni jeho závislosti:    

stupeň I (lehká závislost) do 18 roků = 3 000 Kč (800 Kč nad 18 roků) stupeň II (středně těžká závislost) do 18 roků = 8 000 Kč (4 000 Kč nad 18 roků) stupeň III (těžká závislost) do 18 roků = 9000 Kč (8 000 Kč nad 18 roků) stupeň IV (úplná závislost) do 18 roků = 12 000 Kč (12 000 Kč nad 18 roků)

Pokud je rozhodný příjem rodiny (okruhu společně posuzovaných osob nižší než dvojnásobek životního minima, pak může být příspěvek na péči zvýšen až od 2000 Kč měsíčně. U dětí ve věku 4 – 7 roků, které spadají do III, nebo IV stupně závislosti se příspěvek na péči navyšuje automaticky bez ohledu na příjem rodiny.

6.3.SOCIÁLNÍ DÁVKY VE HMOTNÉ NOUZI Hmotná nouze je stav, kdy příjmy jednotlivce (nebo rodiny) jsou nižší než zákonem stanovené minimum. Základní životní minimum jednotlivce je v roce 2013 3410 Kč. Pokud žije více lidí ve společné domácnosti, pak se pro posouzení hmotné nouze počítá životní minimum všech těchto osob. Abyste měli nárok na dávky hmotné nouze, musí být vaše příjmy nižší než výše uvedené životní minimum. Za příjem se v tomto případě považuje nejenom příjem ze zaměstnání nebo podnikání, ale i různé sociální dávky (např. rodičovský příspěvek) nebo další příjmy. Počítají se i jednorázové příjmy (prodej domu nebo bytu, výplata pojistky od pojišťovny při živelné katastrofě, daňové přeplatky, odměna za darování krve nebo třeba podpora v nezaměstnanosti). Platí také, že příjmy ze zaměstnání (mzda, nemocenská) se započítávají do příjmu jen do výše 70% (resp. 80% u podpory v nezaměstnanosti, podpory při rekvalifikaci. Pokud je součet příjmů všech členů rodiny (společně posuzovaných osob) nižší než společné životní minimum, vzniká nárok na sociální dávky.

Dávky hmotné nouze v roce 2013 V zásadě existují 3 základní sociální dávky určené pro lidi ve hmotné nouzi:   

příspěvek na živobytí (doplatek do životního minima) doplatek na bydlení jednorázová okamžitá finanční pomoc 106

Dávky hmotné nouze

Příspěvek na živobytí Nárok na příspěvek na živobytí mají všichni, jejichž příjmy jsou nižší než životní minimum. Aby sociální dávka byla přiznána, je také nutné, aby byla projevena snaha svůj příjem zvýšit (tj. hledat si vhodné zaměstnaní, prodat majetek, pokud nějaký existuje, uplatnění nároků (např. výživné) apod.). Pokud žadatel o dávky hmotné nouze neprojevuje dostatečný zájem o zvýšení svého příjmu, mohou mu být přiznány dávky jen do výše existenčního minima.

Příspěvek na živobytí

Doplatek na bydlení Doplatek na bydlení je podobně jako příspěvek na živobytí sociální dávka určená pro osoby ve hmotné nouzi. Nárok na doplatek na bydlení mají ti, jejichž příjmy jsou nižší než zákonem stanovené životní minimum (resp. existenční minimum).Nárok na doplatek na bydlení vzniká ve chvíli, kdy by vám po zaplacení odůvodněných nákladů na bydlení zůstala pouze částka na živobytí. Doplatek na bydlení také předpokládá, že je vám vyplácen příspěvek na bydlení. Nárok na tuto sociální dávku má ten, kdo je vlastníkem bytu nebo je v podnájmu a jeho příjem (resp. příjem všech společně posuzovaných osob) je nižší než životní minimum. Nárok na doplatek na bydlení také získává pouze ten, kdo zároveň získá příspěvek na živobytí. V oprávněných případech je možné doplatek získat i bez nároku na příspěvek na živobytí. Tedy za předpokladu že příjem žadatele (resp. všech společně posuzovaných osob) nepřesáhl 1.3 násobku životního minima.

Doplatek na bydlení

Mimořádná okamžitá finanční pomoc Mimořádná okamžitá pomoc je jednou z dávek poskytovaných v rámci systému sociálních dávek pro osoby ve hmotné nouzi. Nárok na mimořádnou okamžitou pomoc ale mají i další lidé. Zákon připouští několik různých situací, ve kterých můžete mít nárok na mimořádnou okamžitou pomoc. Nárok na tuto sociální dávku můžete mít v následujících případech - při hrozící újmě na zdraví Nárok na jednorázovou sociální dávku mohou mít ti, kterým by při neposkytnutí mimořádné finanční podpory hrozila újma na zdraví. To může být případ osoby ve hmotné nouzi (bez dostatečných příjmů) která nutně potřebuje zakoupení nějakých léků. Protože řešení jiných forem sociální podpory může zabrat nějakou dobu a mohla by hrozit újma na zdraví, může být v tomto případě poskytnuta okamžitá jednorázová pomoc. 107

Mimořádná okamžitá finanční pomoc

- při hrozícím sociálním vyloučení Toto se může týkat například osob, které jsou propuštěny z výkonu trestu bez jakýchkoliv finančních prostředků. V takovémto případě může být poskytnuta jednorázová sociální částka až 1000 Kč, která slouží na úhradu základních životních potřeb během prvních pár dní. V praxi se pak nemusí nutně jednat pouze o finanční částku v hotovosti, ale pomoc může být poskytnuta i ve formě poukázek na nákup potravin nebo hygienických potřeb. - při ztrátě dokladů V tomto případě může být mimořádná finanční pomoc poskytnuta i lidem, kteří se běžně nenacházejí ve hmotné nouzi. Například při ztrátě dokladů, kdy osoba nemá jinou možnost jak uhradit nutné poplatky pro vystavení dokladů, duplikátů nebo na úhradu noclehu. Výše této podpory se odvíjí od konkrétní situace a prokazatelně vynaložených nákladů. - při živelné katastrofě Na tento typ sociální podpory od státu mají nárok všichni ti, které postihla nějaká živelná katastrofa (povodeň, požár apod.). Pokud lidé nejsou schopni vzniklou situaci vyřešit sami, může jim stát poskytnout mimořádnou pomoc (výše je pak závislá na vzniklé škodě a prokazatelných nákladech).

6.4. SOCIÁLNÍ POLITIKA JE TU PRO OBČANA S potěšením lze konstatovat, že je velice potěšující a pro občana příznivé, když existuje sociální politika, která je zde pro občana a občan má oprávněný pocit, že v případě, že se dostane do nepříznivé životní situace, tak má určitou jistotu, že je tu stát a jeho sociální politika, která občana zabezpečí. Ať to nazýváme podporou, pomocí, či jinak, je to v podstatě v rámci práva sociálního zabezpečení státem organizovaná určitá solidarita mezi občany sloužící k překonání nepříznivých důsledků sociální události. Je tvořena systémem určitých dávek učených občanům a především rodinám s nezaopatřenými dětmi. Vůbec v tomto případě není na škodu, že většina těchto dávek má obligatorní charakter. Pokud se týká systému státní sociální podpory tak tento byl v zaveden zákonem č. 117/1995 Sb. a zohledňuje v podstatě tři základní přístupy:  

životní úroveň má vycházet především z pracovních příjmů, dávky nejsou náhradou příjmů, ale k vlastní práci nedemotivující pomocí řešení sociální situace, 108



musí zachovávat hledisko hospodárnosti, účelnosti a ve stanovených případech i adresnosti.

Část pro zájemce Průvodce studiem Vážení studenti, dovolte mi, abych na tomto místě uvedla pouze pro zájemce, kteří si chtějí udělat alespoň částečný přehled o stavu životní úrovně v ČR, jak vypadá situace v souvislosti s některými ekonomickými ukazateli týkající se příjmu občanů. Jsem přesvědčena, že níže uvedené údaje vám rozšíří, případně oživí a zaktualizují údaje, o kterých jste jistě v minulosti v souvislosti se studiem některých předmětů rozhodně slyšeli, a že se nad těmito uvedenými údaji zamyslíte a to především v souvislosti s pojmem „životní úroveň“ a možná přidáte i pohled v souvislosti s dalším pojmem především z oblasti sociální politiky a to je pojem „kvalita života“. Cílem státu je, aby prostřednictvím sociální pomoci zabránil propadu občana do trvalé sociální závislosti. Je to však pomoc, která vede k dosažení způsobilosti toho, aby občan byl soběstačný k životu ve společnosti. Sociální pomoc je určena především k zabezpečení základních životních potřeb osob v situaci nedostatku hmotných prostředků a v těch sociálních situacích, kdy osoby nejsou schopny samy ani s pomocí vlastní rodiny zabezpečovat svoje základní životní potřeby.

Životní minimum Životní minimum je to práh chudoby, kdy občané nacházející se pod ním, nemohou žít způsobem minimálně přijatelným v daném státě. Rozlišují se dvě hladiny životního minima: existenční a sociální. Existenční minimum je chápáno jako souhrn statků a služeb, bez jejichž uspokojení by došlo k ohrožení života a zdraví jedince. Za existenční minimum lze považovat cca polovinu celkového průměrného čistého příjmu na osobu. Sociálního minima dosahuje domácnost v tom případě, kdy zajišťuje na minimální přijatelné úrovni a s minimálním náklady všechny životní potřeby. Toto minimum je doporučováno ve výši zhruba 2/3 průměrného čistého příjmu. Minimální mzda je nejnižší přípustná výše odměny, kterou je zaměstnavatel povinen vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci. Její základní právní úprava je stanovena v zákoníku práce. Minimální mzda se vztahuje na všechny zaměstnance zaměstnané v pracovním poměru nebo právním vztahu založeném dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

109

Životní minimum

Základní životní minimum pro jednotlivce je ve výši

3410 Kč.

Existenční minimum jednotlivce pak představuje částku

2200 Kč.

Minimální mzda Minimální mzda je nejnižší přípustná výše odměny, kterou je zaměstnavatel povinen zaplatit zaměstnanci za vykonanou práci. Její základní právní úprava je stanovena v zákoníku práce. Minimální mzda se vztahuje na všechny zaměstnance zaměstnané v pracovním poměru nebo právním vztahu založeném dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Minimální mzda

Minimální mzda se od srpna 2013 zvyšuje o Kč 500,-, tedy z Kč 8 000,měsíčně na Kč 8 500,-. Základní hodinová sazba se zvyšuje z Kč 48,10 na Kč 50,60.

Minimální mzda – vývoj v jednotlivých letech 1996 – 2004 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 Minimálníí mzda

Kč/m

2500 2500 2650 3250 4000 5000 5700 6200 6700

Kč/h 13,60 13,60 14,80 18,00 22,30 30,00 33,90 36,90 39,60

Zdroj: MPSV ČR, 2013

Minimální mzda – vývoj v jednotlivých letech 2005 - 2013 2005

2006

2007 2008 2009 2010 2011 2012

2013

Minimální Kč/m 7185 7570/7955 8000 8000 8000 8000 8000 8000 8 000/8500 mzda Kč/m 42,50 44,70/48,10 48,10 48,10 48,10 48,10 48,10 48,10 48,10/50,60 Pozn. Minimální mzda se na 8500 Kč zvyšuje od srpna 2013.

Zdroj: MPSV

110

Průměrná mzda Ve 3. čtvrtletí 2013 činila průměrná hrubá měsíční nominální mzda na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství celkem 24 836 Kč, což je o 322 Kč (1,3 %) více než ve stejném období roku 2012. Spotřebitelské ceny se zvýšily za uvedené období o 1,2 %, reálně tak došlo k nárůstu mzdy o 0,1 %. Objem mezd vzrostl o 0,1 %, počet zaměstnanců poklesl o 1,2 %.

Průměrná mzda

Zajímavá je skutečnost, že dvě třetiny obyvatelstva ČR tuto průměrnou hrubou měsíční mzdu nepobírá. Průměrná hrubá měsíční mzda zahrnuje i příplatky za přesčas, odměny či náhradu mzdy. I údaje uváděné ČSÚ uvádějí, že zhruba dvě třetiny zaměstnanců mají mzdu nižší, než je celostátní průměr. Medián mezd, tedy hodnota "prostředního zaměstnance", podle předběžných údajů vzrostl na 22 247 korun, tedy meziročně o 1,8 procenta (v nominálním vyjádření bez započtení inflace). Medián představuje hodnotu mzdy zaměstnance uprostřed mzdového rozdělení. To znamená, že polovina hodnot mezd je nižší a druhá polovina je vyšší než medián. Zjednodušeně řečeno tak ukazuje "skutečný průměr", nezvýšený extrémně vysokými (nebo extrémně nízkými) méně častými hodnotami. U mužů činil mzdový medián za loňský rok Kč 23 865,- , u žen Kč 20 271-. Výše hrubé mzdy je jistě pro každého zaměstnance důležitý údaj, mnohem důležitější určitě pro všechny zaměstnance je, jak vysoká finanční částka skončí každý měsíc na jejich bankovním účtu - čistá mzda. Průměrná výše čisté mzdy (tj. hrubá mzda po odpočtu daně z příjmů a povinných státních odvodů - sociálního a zdravotního pojištění) má při mezinárodním porovnání lepší vypovídací schopnost nežli samotná průměrná hrubá mzda, neboť míra zdanění je v jednotlivých evropských zemích značně rozdílná. Evropané jsou kvalifikovaní, vzdělaní a inovativní zaměstnanci, proto jsou jejich průměrné mzdy nejvyšší na světě. Současně je však v Evropě vyšší zdanění práce a ceny zboží či služeb jsou vyšší než v ostatních vyspělých státech zemích světa. Průměrná hrubá mzda Nejvyšší průměrná hrubá mzda za rok je v Dánsku (43 968 euro), Německu (41 074 euro), Velké Británii (40 988 euro) a Lucembursku (40 500 euro). Nejnižší mzdy jsou potom v Pobaltských zemích. Při zohlednění cen zboží a služeb jsou z EU „nejbohatší“ občané Lucemburska, Rakouska a Velké Británie. Občané ve střední a východní Evropě mají mzdy mnohonásobně nižší než občané v západoevropských zemí, protože je zde však levněji, nejsou 111

Průměrná hrubá mzda

rozdíly až tak závratné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nejnižší zdanění práce z členských zemí EU je v Irsku, nejvyšší v Belgii. Po odečtení daňové povinnosti zjistíme, že nejvyšší průměrná čistá mzda je v Lucembursku. U svobodného a bezdětného občana činí průměrná čistá mzda 25 195 euro za rok. Následuje Velká Británie (23 474 euro), Irsko (23 020 euro) a Dánsko (22 871 euro). Nejnižší průměrná čistá mzda je v Pobaltských zemích − Estonsku (3 366 euro), Litvě (2 489 euro) a Lotyšsku (2 163 euro). Ze všech východoevropských členských zemí EU je právě v ČR průměrná čistá mzda nejvyšší, dosahuje 5 098 euro za rok.

Zdroj: MPSV ČR, 2013

Shrnutí Systém státní sociální podpory upravuje příslušná legislativa, když se jedná o velice důležitý systém, který je předmětem mnoha odborných i laických debat. Rodina je podle systému SSP soužití rodičů a nezaopatřených dětí ve společné domácnosti. Za nezaopatřené dítě považuje systém SSP dítě po skončení povinné školní docházky a dále, pokud se připravuje na budoucí povolání nebo je zdravotně postižené, nejdéle však do 26 let věku. 112

Při posuzování nároků na dávky státní sociální podpory se velice podrobně zkoumá situace v rodině, příjmy v konkrétní rodině apod. Pro každou dávku státní sociální podpory jsou zákonem stanoveny přesné podmínky, za kterých je možno dávku žadateli přiznat. Za základ pro stanovení nároku a výše některých dávek včetně urče ní hranice příjmů osoby či rodiny se považuje životní minimum. Mezi dávky státní sociální podpory patří: - přídavek na dítě, - příspěvek na bydlení, - rodičovský příspěvek, - dávky pěstounské péče, - příspěvek na úhradu potřeb dítěte, - odměna pěstouna, - příspěvek při převzetí dítěte, - příspěvek při ukončení pěstounské péče, - příspěvek na zakoupení motorového vozidla, - porodné, - pohřebné. Pokud se týká životního minima tak je nutno uvést, že se rozlišují dvě hladiny životního minima a to existenční minimum a sociální minimum. Existenční minimum je chápáno jako souhrn statků a služeb, bez jejichž uspokojení by došlo k ohrožení života a zdraví jedince. Za existenční minimum lze považovat cca polovinu celkového průměrného čistého příjmu na osobu. Sociálního minima dosahuje domácnost v tom případě, kdy zajišťuje na minimální společensky přijatelné úrovni a s minimálními náklady všechny životní potřeby. Toto minimum je doporučováno ve výši zhruba dvou třetin průměrného čistého příjmu. Životní a existenční minimum upravuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Cílem tohoto zákona je zabránit zneužívání systému a zefektivnit vyplácení dávek. Část životního minima vyjadřující náklady na bydlení se ze životního minima vyloučila. Poskytování pomoci na úhradu nezbytných nákladů na bydlení je zajištěno na základě zákona č. 117/1995 Sb.,o státní sociální podpoře, poskytováním příspěvku na bydlení a dále na základě příslušné legislativy, tj. zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, poskytováním doplatku na bydlení. Měsíční částka životního minima jednotlivce činí 3 410,- Kč. Měsíční částka existenčního minima jednotlivce činí Kč 2 200,- Kč.

113

Částky životního minima v roce 2013 za měsíc: pro jednotlivce pro první osobu v domácnosti

3 410 3 140

pro druhou a další osobu v domácnosti, která není nezaopatřeným dítětem+):

2 830

pro nezaopatřené dítě ve věku: do 6 let nezaopatřené dítě 6 až 15 let

1 740

nezaopatřené dítě 15 až 26 let

2 450

2 140

Mezi základní nástroje sociální pomoci patří poradenství, sociálně-právní ochrana, sociální prevence, sociální služby a dávky sociální péče. Velmi významné jsou sociální služby, kam řadíme především všechny druhy domovů pro seniory(domovy důchodců, penziony pro seniory apod.), ústav sociální péče pro dospělé i pro mládež a pečovatelskou službu. Velmi významná je skutečnost, že v souvislosti s financováním sociálních služeb byla zavedena nová dávka – příspěvek na péči. Příspěvek na péči nahrazuje dosavadní dávky zvýšení důchodu pro bezmocnost. Jedná se o příspěvek určený ke krytí části nákladů na potřebnou péči, ovšem předpokládá se, že k úplné úhradě budou použity i jiné zdroje. Příspěvek na péči je poskytován všem oprávněným osobám bez ohledu na to, zda je jim pomoc zajišťována rodinou, nebo poskytovatelem sociálních služeb. Jedná se o peněžitou dávku (měsíčně se opakuje), která náleží osobě závislé na pomoci druhé osoby zejména z důvodu nepříznivého zdravotního stavu. Výše příspěvku je závislá na věku žadatele a na stupni jeho závislosti: stupeň I stupeň II stupeň III ( stupeň IV

(lehká závislost) do 18 roků = 3 000 Kč (800 Kč nad 18 roků), (středně těžká závislost) do 18 roků = 8 000 Kč (4 000 Kč nad 18 roků), těžká závislost) do 18 roků = 9 000 Kč ( 8 000 Kč nad 18 roků), (pro nezletilé osoby 9 000 Kč), (úplná závislost) do 18 roků = 12 000 Kč (12 000 Kč nad 18 roků). 114

Do této části studijní opory patří také ještě problematika sociálních dávek ve hmotné nouzi. Hmotná nouze je stav, kdy příjmy jednotlivce (nebo rodiny) jsou nižší než zákonem stanovené minimum. Základní životní minimum jednotlivce je v roce 2013 3410 Kč. Aby nastal nárok na dávky hmotné nouze, musí být příjmy nižší než životní minimum. V zásadě existují 3 základní sociální dávky určené pro lidi ve hmotné nouzi:   

příspěvek na živobytí (doplatek do životního minima), doplatek na bydlení, jednorázová okamžitá finanční pomoc.

Otázky 1) Co rozumíte pod pojmem státní sociální podpora ? 2) Vyjmenujte a stručně popište jednotlivé dávky státní sociální podpory ? 3) Jaký význam má v souvislosti se státní sociální podporou životní minimum ? 4) Co to jsou „rozhodné příjmy“ pro nárok na jednotlivé dávky státní sociální podpory ? 5) V čem spočívá podstata pěstounské péče ? 6) Jaký je podstatný rozdíl mezi existenčním a sociálním minimem ? 7) Jaké jsou základní nástroje sociální pomoci ? 8) Charakterizujte pojem „započitatelné příjmy“. 9) Co to jsou sociální služby a co se mezi tyto služby počítá ? 10) Jaké příjmy jsou zahrnuty do „příjmů rozhodných pro přiznání nároku na dávky státní sociální podpory“ ? 11) Kdy zaniká, a za jakých podmínek, nárok na výplatu dávek státní sociální podpory ? 12) Co rozumíte pod pojmem „příspěvek na péči“, na koho se vztahuje a k čemu především slouží ? 13) Popište stručně sociální dávky ve hmotné nouzi a uveďte pro koho jsou tyto dávky především určeny?

Pojmy k zapamatování  státní sociální podpora  příjmy rozhodné pro nárok na dávky státní sociální podpory 115

                    

zánik nároku na výplatu dávek státní sociální podpory přídavek na dítě příspěvek na bydlení rodičovský příspěvek dávky pěstounské péče příspěvek na úhradu potřeb dítěte odměna pěstouna příspěvek na převzetí dítěte příspěvek na zakoupení motorového vozidla porodné pohřebné sociální pomoc systém sociální pomoci životní minimum existenční minimum sociální minimum základní nástroje sociální pomoci sociální služby a jejich význam obsah sociálních služeb příspěvek na péči a jeho význam sociální dávky ve hmotné nouzi

Doporučená literatura BŘESKÁ, Naděžda a Eva BURDOVÁ. Státní sociálnípodpora 2012. Olomouc: ANAG, 2012, s. 224. ISBN 978-80-7263-739-3. FRANCOVÁ, Hana a Aleš NOVOTNÝ. Sociální politika v základech. Praha: Triton, 2008, s. 185. ISBN 978-80-7387-125-3.

KREBS, V., a kol. Sociální politika. 4.. vyd. Praha: ASPI a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-276-1. NEČADOVÁ, V.: Sociální politika - I. část, vysokoškolská skripta, Jihlava, Vysoká škola polytechnická, 2010. 102 str. ISBN 978-80-87035-49-8

NEČADOVÁ,V.: Sociální politika – 2. část – aplikace, Jihlava, vysokoškolská skripta¸Jihlava, Vysoká škola polytechnická, 2011, 187 str., ISBN 978-8287035-50-4

116

7.SOCIÁLNÍ POLITIKA V SOUVISLOSTI SE ZDRAVOTNÍ POLITIKOU Cíl: Cílem této kapitoly je seznámit studenty se složitou problematiku v oblasti zdravotnictví a poukázat na nelehkou situaci, pokud se sociální politiky v oblasti zdravotnictví týká. Zdravotnictví ve spojitosti se sociální politikou je „tvrdým oříškem“ pro vyspělé státy světa s dobře fungující ekonomikou, když celá řada zemí se již v minulosti snažila o zaujímání nejrůznějších postojů ke složité otázce zdravotnictví a působení sociální politiky v souvislosti se zdravotnictvím. Ani České republice se tento problém nevyhnul a je o to složitější, že stav našich veřejných financí je velmi neuspokojivý, což sebou nese celou řadu negativních průvodních jevů. Po prostudování této kapitoly by studenti měli znát - charakteristiku a základní předpoklady zdravotní politiky, - cíle zdravotní politiky, vnitřní vazby v oblasti zdravotní politiky, - stručně popsat transformaci zdravotnictví od roku 1990, - úlohu státu v souvislosti se zdravotnictvím, zdravotní systém, - jakým způsobem je garantováno právo na zdraví, - podstatu zdravotního pojištění, které je zdrojem financování zdravotnictví a základní vlastnosti veřejného zdravotního pojištění, - kompetence zdravotních pojišťoven.

Klíčová slova: charakteristika, předpoklady, vazby a cíle zdravotní politiky, zdravotní systém, právo na zdraví, zdravotní pojištění, zdravotní pojišťovny a jejich kompetence

Průvodce studiem Vážení studenti, velice dlouho jsem váhala, zda tuto velmi složitou problematiku vložit do této opory, či nikoli. Potom jsem došla k závěru, že skutečnost je prostě taková, že jde o velmi složitou oblast, ale že i mladí lidé navštěvují různá zdravotnická zařízení, mají celou řadu přátel, kteří jsou třeba zdravotníky, případně lékaři. Snad na žádném ministerském postu v porevolučním vývoji se nevystřídalo tolik ministrů, jako tomu bylo patrně ve „velmi horkém“ ministerském křesle na Ministerstvu zdravotnictví. „Horké křeslo ministra zdravotnictví“ zbavilo již nejednoho ministra zdravotnictví, ať už byl z levicové, či pravicové strany, iluzí o tom, že ministerstvo se zdárně vypořádá se závažnými problémy, kterých je ve zdravotnictví více než dost. Předpokládám, že se vám bude tako kapitola dobře studovat, když se domnívám, že studium vám zabere asi 60 -70 minut. 117

7.1.CHARAKTERISTIKA A PŘEDPOKLADY ZDRAVOTNÍ POLITIKY, VNITŘNÍ VAZBY Zdravotní politika je nedílnou součástí sociální politiky všech vyspělých států. Zahrnuje aktivity uskutečňované v rámci zdravotnictví, ale také aktivity ve směru ochrany a podpory zdraví, ve směru zamezení nemoci. Míra skutečného efektu zdravotní politiky je dána nejen politickými zájmy a zájmy samotných občanů, ale i schopností společného systému tyto zájmy vyvolávat a současně vytvářet podmínky k jejich efektivní realizaci. Ve vyspělých zemích vstupuje stát do systému zdravotní péče různými regulacemi. Tato úloha státu v systému zdravotní péče je odvozována od nedostatečného trhu. V tržních ekonomikách vystupuje zdravotní péče jako statek, který se poskytuje na tržním základě nebo netržní formou, případně polotržní formou.

Zdravotní politika jako součást sociální politiky

Předpoklady zdravotní politiky Mezi základní předpoklady zdravotní politiky patří: existence hospodářské a sociální politiky státu, stát musí stanovit cíle a současně i strategii k naplnění cílů.

Předpoklady zdravotní politiky

Stanovené cíle musí být reálné zejména z hlediska možností daného stupně rozvoje společnosti: - existence sociálně ekonomického prostředí, které akceptuje zdravotní politiku a to v dimenzích dané strategie, - stát musí vytvořit odpovídající mechanismy realizace zdravotní politiky jako celku. Cílem zdravotní politiky je přispět k dosažení co nejlepšího zdraví. Zdravotní politika je výrazem zájmu i odpovědnosti za zdraví lidí, je jedním z významných koncepčních nástrojů dalšího rozvoje zdraví v populačním měřítku i pokud jde o řešení zdravotních problémů jednotlivých osob.

Vnitřní vazby zdravotní politiky jsou provázány s reprodukčním procesem jako celkem a to napříč politickými, ekonomickým a sociálními determinanty. Na vazby zdravotního pojištění a jeho vývojové společnosti je nutno přijmout: 1. priority hodnot, které zajistí cíl jednak úspor a jednak kvalitu života , 2. přijmout politická a ekonomická opatření, která zajistí adekvátní činnosti kompetentních orgánů , když tato opatření musí být zaměřena na aktivní účast právních subjektů i fyzických jedinců, taková opatření , která budou respektovat ekologická opatření, zdravý způsob života, tato opatření musí 118

Vnitřní vazby zdravotní politiky

současně zajistit přiměřenou životní úroveň a ekonomické zdroje pro realizaci zdravotní politiky, 3. soustavu, která bude schopna plnit zadané úkoly v součinnosti všech společenských složek souběžně, tj., že zdravotní politika musí být koncipována celospolečensky.

7.2.ZDRAVOTNÍ POLITIKA V ČR A ZDRAVOTNÍ SYSTÉM V České republice je zdravotnictví transformováno od roku 1990 s cílem vybudovat liberální a efektivně fungující systém založený na právech občanů k přístupu ke zdravotní péči. Dostupnost zdravotní péče je garantována státem a financována z fondu všeobecného zdravotního pojištění na principu povinné solidarity. Zdravotní péče je poskytována ve zdravotnických zařízeních ve vlastnictví státu, obcí, fyzických a právnických osob.

Zdravotní politika v ČR a zdravotní systém

Úloha státu v souvislosti se zdravotní politikou Úloha státu v souvislosti se zdravotní politikou spočívá především v tom, že stát 1. legalizuje povinnou solidaritu, 2. legalizuje lékovou politiku, 3. reguluje cenu zdravotnických služeb a tím garantuje čerpání fondů a zdravotního pojištění.

Úloha státu v souvislosti se zdravotní politikou

Zdravotní systém v ČR Zdravotní péči rozdělujeme 1) Dle místa poskytování a způsobu financování zdravotnických zařízení na: - -ambulantní − zajišťují ji odborníci a praktičtí lékaři v jednotlivých ordinacích. Je to základní článek preventivní péče. - -ústavní − péče v nemocnicích a odborných ústavech. Je poskytována, jestliže si to vyžaduje zdravotní stav pacienta. 2) Dle specializace na: - -primární (základní) − dostupná zdravotní péče v místě bydliště při zachování svobodné volby lékaře, - -sekundární- zahrnuje péči praktických lékařů o dospělé, děti a dorost, základní gynekologickou a stomatologickou péči, 119

Dělení zdravotní péče

- terciální − péče v neregionálních zařízeních, kde se provádí transplantace orgánů, kostní dřeně, dialýzy, umělé oplodnění apod. 3) Dle financování na: - péče plně hrazená z veřejného zdravotního pojištění, plně dostupná, - péče částečně hrazená z veřejného zdravotního pojištění a částečně s finanční spoluúčastí, - péče nehrazená. 4) Dle hlediska práva na : standardní péči − je v určité době a na určitém území obvyklá, je uznávaná odborníky, ale obtížně stanovitelná. nadstandardní péči − při které se pacientovi poskytují na jeho přání výhody a služby, které nejsou nezbytné(vyšší standard ubytovacích a stravovacích služeb, provedení výkonů jinými technologiemi, osobami apod.). Pacienti tyto služby hradí přímo nebo zvlášť sjednaným připojištěním. potřebnou péči − obsahuje léčebné nebo vyšetřovací postupy, u nichž jsou splněna tato kritéria: včasnost a rychlost, optimalita, prevence vedlejších účinků a komplikací, dosažení co nejlepšího dostupného výsledku. garantovanou péči − je část potřebné péče, která je v dané společnosti a v daném čase považována za tak závažnou, že se stává předmětem plné nebo částečné úhrady z veřejného zdravotního pojištění.

7.3.PRÁVO NA ZDRAVÍ A GARANCE ZDRAVOTNÍ PÉČE V Evropském kontextu má zdraví populace politickou hodnotu deklarovanou jako veřejné bohatství a také jako zdroj společenského růstu země. Proto je právo na zdraví a zdravotní péče garantována státem.Zajištění zdravotní péče je především povinností státu vůči občanům a je chápáno všeobecně jako společenský úkol, který jasně formuluje zdravotně politické cíle a současně jasně formuluje finanční zdroje. Vláda má povinnost vytvářet veřejné instituce, které mají v referátu zprávu zdravotnictví. Pacient má právo na ohleduplnou odbornou zdravotnickou péči prováděnou s porozuměním kvalifikovanými pracovníky. Pacient má právo znát jméno 120

Právo na zdraví

lékaře a dalších zdravotnických pracovníků, kteří ho ošetřují. Má právo žádat soukromí a služby přiměřené možnostem ústavu, jakož i možnost denně se stýkat se členy své rodiny či s přáteli. Omezení takovéhoto způsobu (tzv. kontinuálních) návštěv může být provedeno pouze ze závažných důvodů. Pacient má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby mohl před zahájením každého dalšího nového diagnostického či terapeutického postupu zasvěceně rozhodnout, zda s ním souhlasí. Vyjma případů akutního ohrožení má být náležitě informován o případných rizicích, která jsou s uvedeným postupem spojena. Pokud existuje i více alternativních postupů nebo pokud pacient vyžaduje informace o léčebných alternativách, má na s seznámení s nimi právo. Má rovněž právo znát jména osob, které se na nich účastní. Pacient má v rozsahu, který povoluje zákon, právo odmítnout léčbu a má být současně informován o zdravotních důsledcích svého rozhodnutí. V průběhu ambulantního i nemocničního vyšetření, ošetření a léčby má nemocný právo na to, aby byly v souvislosti s programem léčby brány maximální ohledy na jeho soukromí a stud. Rozbory jeho případu, konzultace a léčba jsou věcí důvěrnou a musí být provedeny diskrétně. Přítomnost osob, které nejsou na vyšetření přímo zúčastněny, musí odsouhlasit nemocný, a to i ve fakultních zařízeních, pokud si tyto osoby nemocný sám nevybral. Pacient má právo očekávat, že veškeré zprávy a záznamy týkající se jeho léčby jsou považovány za důvěrné. Ochrana informací o nemocném musí být zajištěna i v případech počítačového zpracování. Pacient má právo očekávat, že nemocnice musí podle svých možností přiměřeným způsobem vyhovět pacientovým žádostem o poskytování péče v míře odpovídající povaze onemocnění. Je-li to nutné, může být pacient předán jinému léčebnému ústavu, případně tam převezen poté, když mu bylo poskytnuto úplné zdůvodnění a informace o nezbytnosti tohoto předání a ostatních alternativách, které při tom existují. Instituce, která má nemocného převzít do své péče, musí překlad nejprve schválit. Pacient má právo očekávat, že jeho léčba bude vedena s přiměřenou kontinuitou. Má právo vědět předem, jací lékaři, v jakých ordinačních hodinách a na jakém místě jsou mu k dispozici. Po propuštění má právo očekávat, že nemocnice určí postup, jímž bude jeho lékař pokračovat v informacích o tom, jaká bude jeho další péče. Pacient má právo na podrobné a jemu srozumitelné vysvětlení v případě, že se lékař rozhodl k nestandardnímu postupu či experimentu. Písemný vědomý souhlas nemocného je podmínkou k zahájení neterapeutického i terapeutického výzkumu. Pacient může kdykoliv, a to bez uvedení důvodu, z experimentu odstoupit, když byl poučen o případných zdravotních důsledcích takového rozhodnutí. Nemocný v závěru života má právo na citlivou péči všech zdravotníků, kteří musí respektovat jeho přání, pokud tato nejsou v rozporu s platnými zákony. Pacient má právo 121

Právo na odbornou zdravotnickou péči

Garance zdravotní péče

a povinnost znát a řídit se platným řádem zdravotnické instituce, kde se léčí (tzv. nemocniční řád). Pacient má právo kontrolovat svůj účet a vyžadovat odůvodnění jeho položek bez ohledu na to, kým je účet placen.

Garance zdravotní péče Garantovat zdrav. péči – to je především úloha státu a znamená zejména zajistit dostupnost zdrav. péče min. ze tří hledisek: a) místní dostupnost, b) hlediska časové dostupnosti c) finanční dostupnost.

Dostupnost zdravotní péče

Stát kromě předchozí dostupnosti musí také zajistit kvalitu zdravotní péče, toto zajištění realizuje zejména v těchto oblastech: a) vzdělávání zdravotních pracovníků, b) kontrola léčiv (současně musí stanovit pravidla pro skladování a distribuci léků), c) dohled nad čistotou vod, nezávadnosti potravin a navazujících hygienických služeb.

Kvalita zdravotní péče

Výše uvedenou činnost realizuje vláda a ostatní orgány státní správy, když k hlavním činnostem těchto orgánů patří: a) negarantovaný systém – je založen na přímých platbách za poskytnutou zdravotní péči, tento systém plní opačnou funkci vůči státu, tj, že stát poskytuje zdravotní péči pouze některým skupinám obyvatel, b) garantovaný systém – je založen na centralizovaném financování centrálních prostředků, když stanovené zdroje jsou rozděleny do těchto skupin - formou daní, - formou zákonného pojištění, - formou bodového hodnocení, - individuálními účty

7.4.ZDRAVOTNÍ POJIŠTĚNÍ JAKO ZDROJ FINANCOVÁNÍ V České republice byl zaveden model veřejného pojištění. Vychází z principu solidarity a dělení rizika. Má podobu povinného pojištění pro všechny osoby s trvalým pobytem na území ČR nebo pro osoby, které trvalý pobyt na území ČR nemají, ale jsou zde zaměstnány u zaměstnavatele se sídlem na území ČR.

122

Model veřejného pojištění

Prostředky na financování zdravotnictví jsou odděleny od státního rozpočtu jako fond všeobecného zdravotního pojištění, který je spravován všeobecnou zdravotní pojišťovnou. Všeobecná zdravotní pojišťovna není orgánem státní správy a má vymezeny následující kompetence:  spravovat fond všeobecného zdravotního pojištění,  financovat na základě smluv lékařů služby zdravotnických zařízení,  kontrolovat množství, druh a účelnost výkonů,  posuzovat zdravotní způsobilost k práci.

Všeobecná zdravotní pojišťovna

Základní vlastnosti veřejného zdravotního pojištění Základními vlastnostmi veřejného zdravotního pojištění jsou především: - volný přístup systému je zajištěn přímo ze zákona, - neexistence vazby mezi zdravotním stavem a výší pojistného, - čerpání zdravotní péče dle objektivní potřeby a zdravotního stavu bez ohledu na rozpočtové omezení, - vazby příjmů a výdajů na zdravotní péči a její vazby na národohospodářské ukazatele a veličiny.

Shrnutí Zdravotní politika je nedílnou součástí sociální politiky všech vyspělých států. Mezi základní předpoklady zdravotní politiky patří: - existence hospodářské a sociální politiky státu, - stát musí stanovit cíle a současně i strategii k naplnění cílů. Stanovené cíle musí být reálné zejména z hlediska možností daného stupně rozvoje společnosti: - existence sociálně ekonomického prostředí, které akceptuje zdravotní politiku a to v dimenzích dané strategie, - stát musí vytvořit odpovídající mechanismy realizace zdravotní politiky jako celku. Cílem zdravotní politiky je přispět k dosažení co nejlepšího zdraví. Zdravotní politika je výrazem zájmu i odpovědnosti za zdraví lidí, je jedním z významných koncepčních nástrojů dalšího rozvoje zdraví v populačním měřítku i pokud jde o řešení zdravotních problémů jednotlivých osob. Vnitřní vazby zdravotní politiky jsou provázány s reprodukčním procesem jako celkem a to napříč politickými, ekonomickým a sociálními determinanty. 123

Základní vlastnosti veřejného zdravotního pojištění

Úloha státu v souvislosti se zdravotní politikou spočívá především v tom, že stát 1. legalizuje povinnou solidaritu, 2. legalizuje lékovou politiku, 3. reguluje cenu zdravotnických služeb a tím garantuje čerpání fondů zdravotního pojištění. Zdravotní péči rozdělujeme 1) Dle místa poskytování a způsobu financování zdravotnických zařízení na: - Ambulantní − zajišťují ji odborníci a praktičtí lékaři v jednotlivých ordinacích. Je to základní článek preventivní péče. - Ústavní − péče v nemocnicích a odborných ústavech. Je poskytována, jestliže si to vyžaduje zdravotní stav pacienta. 2) Dle specializace na: - primární (základní) − dostupná zdravotní péče v místě bydliště při zachování svobodné volby lékaře. - sekundární − zahrnuje péči praktických lékařů pro dospělé, děti a dorost, základní gynekologickou a stomatologickou péči. - terciální − péče v neregionálních zařízeních, kde se provádí transplantace orgánů, kostní dřeně, dialýzy, umělé oplodnění apod. 3) Dle financování na: - péči plně hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, plně dostupná, - péči částečně hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a částečně s finanční spoluúčastí, - péči nehrazenou. 4) Dle hlediska práva na : - standardní péče − je v určité době a na určitém území obvyklá, je uznávaná odborníky, ale obtížně stanovitelná. - nadstandardní péče − při které se pacientovi poskytují na jeho přání výhody a služby, které nejsou nezbytné(vyšší standard ubytovacích a stravovacích služeb, provedení výkonů jinými technologiemi, osobami apod.). Pacienti tyto služby hradí přímo nebo zvlášť sjednaným připojištěním. - potřebná péče − obsahuje léčebné nebo vyšetřovací postupy, u nichž jsou splněna tato kritéria: včasnost a rychlost, optimalita, prevence vedlejších účinků a komplikací, dosažení co nejlepšího dostupného výsledku. - garantovaná péče − je část potřebné péče, která je v dané společnosti a v daném čase považována za tak závažnou, že se stává předmětem plné nebo částečné úhrady z veřejného zdravotního pojištění.

124

V Evropském kontextu má zdraví populace politickou hodnotu deklarovanou jako veřejné bohatství a také jako zdroj společenského růstu země. Proto je právo na zdraví a zdravotní péče garantována státem. Garantovat zdravotní péči je především úlohou státu a znamená zejména zajistit dostupnost zdrav. péče min. ze tří hledisek: a) místní dostupnost, b) hlediska časové dostupnosti, c) finanční dostupnost. Stát kromě předchozí dostupnosti musí také zajistit kvalitu zdravotní péče, když toto zajištění realizuje zejména v těchto oblastech: a) vzdělávání zdravotních pracovníků, b) kontrola léčiv (současně musí stanovit pravidla pro skladování a distribuci léků), c) dohled na čistotou vod, nezávadností potravin a navazujících hygienických služeb. Výše uvedenou činnost realizuje vláda a ostatní orgány státní správy. V České republice byl zaveden model veřejného pojištění. Vychází z principu solidarity a dělení rizika. Má podobu povinného pojištění pro všechny osoby s trvalým pobytem na území ČR nebo pro osoby, které trvalý pobyt na území ČR nemají, ale jsou zde zaměstnány u zaměstnavatele se sídlem na území ČR. Prostředky na financování zdravotnictví jsou odděleny od státního rozpočtu jako fond všeobecného zdravotního pojištění, který je spravován všeobecnou zdravotní pojišťovnou. Všeobecná zdravotní pojišťovna není orgánem státní správy a má vymezeny následující kompetence:  spravuje fond všeobecného zdravotního pojištění,  financuje na základě smluv služby lékařů a služby zdravotnických zařízení,  kontroluje množství, druh a účelnost výkonů,  posuzuje zdravotní způsobilost k práci. Základními vlastnostmi veřejného zdravotního pojištění jsou následující: - volný přístup systému je zajištěn přímo ze zákona, - neexistence vazby mezi zdravotním stavem a výší pojistného, - čerpání zdravotní péče dle objektivní potřeby a zdravotního stavu bez ohledu na rozpočtové omezení, - vazby příjmů a výdajů na zdravotní péči její vazby na národohospodářské ukazatele a veličiny. 125

Otázky 1) Charakterizujte zdravotní politiku ? Co pod tímto pojmem rozumíte? 2) Jaké aktivity uskutečňované v rámci zdravotnictví znáte ? 3) Jaké jsou předpoklady a cíle zdravotní politiky ? 4) Jaké jsou vnitřní vazby zdravotní politiky ? 5) Stručně popište zdravotní politiku v České republice. 6) Jaká je úloha státu v rámci zdravotní politiky? 7) Jak byste popsali zdravotní systém v ČR ? 8) Jak rozdělujeme zdravotní péči podle místa poskytování a způsobu financování zdravotnických zařízení ? 9) Jak rozdělujeme zdravotní péči podle specializace ? 10) Jak rozdělujeme zdravotní péči podle financování ? 11) Jak rozdělujeme zdravotní péči podle hlediska práva ? 12) Co rozumíte pod pojmem „právo na zdraví“ a „garance zdravotní péče“ . 13) Popište dostupnost zdravotní péče a jak stát zajišťuje kvalitu zdravotní péče? 14) Jaký je rozdíl mezi garantovaným a negarantovaným systémem zdravotní péče ? 15) Jak vypadá „model veřejného pojištění“ který je zaveden v České republice? 16) Z jakých principů především vychází „model veřejného pojištění“ ? 17) Kde jsou uloženy finanční prostředky na financování zdravotnictví ? 18) Jaké kompetence má Všeobecná zdravotní pojišťovna ? Vyjmenujte ty základní kompetence. 19) Čím se vyznačují základní vlastnosti veřejného zdravotního pojištění ?

Pojmy k zapamatování            

charakter zdravotní politiky efekt zdravotní politiky míra skutečného efektu zdravotní politiky předpoklady zdravotní politiky cíle zdravotní politiky vnitřní vazby zdravotní politiky zdravotní politika České republice zdravotní péče ambulantní péče ústavní péče primární, sekundární a terciální péče péče plně hrazená, péče částečně hrazená, péče nehrazená 126

              

standardní péče, nadstandardní péče potřebná péče garantovaná péče právo na zdraví garance zdravotní péče kvalita zdravotní péče dostupnost zdravotní péče zdravotní pojištění jako zdroj financování model veřejného pojištění vlastnosti veřejného zdravotního pojištění čerpání zdravotní péče příjmy a výdaje na zdravotní péči zdravotní pojištění a princip solidarity a dělení rizika vzdělávání zdravotních pracovníků kontrola léčiv

Doporučená literatura KREBS, V., a kol. Sociální politika. 4.. vyd. Praha: ASPI a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-276-1. NEČADOVÁ, V.: Sociální politika - I. část, vysokoškolská skripta, Jihlava, Vysoká škola polytechnická, 2010. 102 str. ISBN 978-80-87035-49-8

NEČADOVÁ,V.: Sociální politika – 2. část – aplikace, Jihlava, vysokoškolská skripta¸Jihlava, Vysoká škola polytechnická, 2011, 187 str., ISBN 978-8287035-50-4 Zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotnických službách Zákon č.20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu a jeho novelizace Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví

127

8. VZDĚLÁVÁNÍ A SOCIÁLNÍ POLITIKA Cíl: Cílem kapitoly zabývající se aplikací sociální politiky v oblasti vzdělávání je, aby studenti po prostudování této kapitoly uměli - charakterizovat vzdělávání jako výsledek dvou vzájemně souvisejících procesů, a to výchovy a vzdělávání, - stručně popsat vývoj výchovně vzdělávací soustavy po roce 1989, - definovat obsah, cíle a principy vzdělávací politiky - vyjmenovat stupně vzdělávací soustavy, - objasnit metody financování školství, - pochopit význam finanční podpory studentům, - nastínit typy institucí, které zprostředkovávají další vzdělávání.

Klíčová slova: výchova, vzdělávání, výchovně vzdělávací soustava, obsah, cíle, principy a funkce vzdělávací soustavy, financování školství, instituce vzdělávání

Průvodce studiem Vážení studenti, kapitola, kterou vám předkládám je věnována vzdělávání a sociální politice, když předpokládám, že toto zákonitě musí zajímat každého studenta, neboť se to právě každého studenta bezprostředně týká. Vycházím z toho, že řada věcí je vám známa, řadu věcí tušíte, ale přesto věřím, že i v této kapitole poznáte i další nové skutečností, které vám rozšíří vaše znalosti. Problematika školství je oblastí, která vyvolává celou řadu odborných i laických diskusí a to hned z mnoha důvodů. Ať už se jedná o kvalitu vzdělávání, financování školství, demografické problémy zasahující i do této oblasti apod. Dle mého názoru, studium této kapitoly by vám mělo zabrat asi tak 80 minut.

Významné místo, které vzdělávací politice přísluší, vyplývá z poslání, které vzdělávání ve společnosti plní. Vzdělávání jako fenomén je výsledkem dvou vzájemně souvisejících procesů, a to výchovy a vzdělávání. Výchova je chápána jako formativní proces, v němž jsou záměrným působením utvářeny osobnostní vlastnosti jedince, jeho morální a charakterové vlastnosti a v němž si současně sám jedinec osvojuje určité způsoby a normy 128

Pojem výchova a pojem vzdělávání

chování ve společnosti. Výchova je nesmírně důležitá pro rozvíjení a kultivaci lidských i společenských kvalit každého člověka a předurčuje všeobecně lidské a morální kvality celé populace. Vzdělávání je proces, v němž převažuje informativní aspekt a v němž jedinec získává a osvojuje si soustavu poznatků a dovedností i metodu jejich nabývání. Tyto poznatky mají jednak instrumentální povahu, to je, že mají specifické funkční určení (například poznatky nutné k určitému výkonu povolání lékaře, právníka, atd.), jednak kultivační povahu, to znamená poznatky obohacující člověka věděním, poznáním a jeho všeobecnou kultivaci. Vzdělání je výsledkem obou zmíněných procesů, nemá hmotnou podstatu, je jen Vlastností člověka (může s ním disponovat a dále je rozvíjet). Vzdělání je klasickým příkladem netržního zboží. V určitých konkrétních historických podmínkách každé země je vždy rozhodující objem celkového vzdělání (rozsah vzdělání ve vztahu k dané populaci), jeho struktura vertikální (stupně, úrovně vzdělání) i horizontální (oborové zaměření vzdělání) a pochopitelně kvalita tohoto vzdělání a jeho obsah. Vzdělání není jen jakýmsi zdrojem inovací a změn v kvalitě pracovní síly, ale má zásadní význam i pro rozvoj lidské osobnosti a kvality života. Bez vzdělání se neobejde žádný člověk žijící v rozvinuté hospodářské a kulturně založené zemi.

Vzdělávání

Vzdělání

8.1.OBSAH, CÍLE, PRINCIPY A FUNKCE VZDĚLÁVACÍ SOUSTAVY Vzdělávací politika je úzce spojena se sociální politikou. Někdy je dokonce chápána jako součást sociální politiky, když možno konstatovat, že sociální politika a vzdělávací politika mají dokonce některé části společné. Nejdůležitější úlohu ve vzdělávací politice sehrává stát , ovšem stát ale není jediným faktorem, který se podílí na vzdělávací politice, když vzdělání nepřináší užitek pouze společnosti, ale i jedinci samotnému.

Obsah vzdělávací politiky Na obsah pojmu vzdělávací politika můžeme pohlížet z mnoha pohledů, když já bych zde uvedla, že obecně se jedná o souhrn určitých pravidel, norem a nástrojů, které řídí a ovlivňují jednání institucí a všech těch subjektů, které působí v oblasti vzdělávání. Především se jedná o principy, priority a metody rozhodování vztahující se k uplatňování společenského vlivu na vzdělávání, když toto rozhodování zahrnuje strategické záměry rozvoje vzdělávání, legislativní rámec 129

Obsah vzdělávací politiky

činnosti vzdělávacích subjektů, způsob financování, vymezování vzdělávacích cílů a obsahů, stimulování a ovlivňování činnosti vzdělávacích subjektů a způsob jejich kontroly. Vzdělávací politika by měla zajišťovat základní směry vývoje školství a tyto směry, tato linie by se měla dlouhodobě dodržovat a měla by se na ní shodnout politická garnitura napříč všemi politickými stranami. Vzdělávací politika by proto měla být jakýmsi výsledkem dohody, která by vymezovala základní postoje ke vzdělávání a k výchově, když toto vše by bylo aplikování při řešení praktických problémů školské politiky. Rozhodně je v tomto směru žádoucí, aby vzdělávací politika vyjadřovala stanoviska a názory celé veřejnosti.

Cíle vzdělávací politiky Cílem vzdělávací politiky je především zabezpečit rozvoj duchovní a znalostní člověka a zajištění rozvoje morálně hodnotové orientace a to nejen z hlediska požadavků, kladených v současnosti, ale i z hlediska požadavků, o kterých se předpokládá, že budou kladeny na člověka v budoucnosti. Možno konstatovat, že v minulosti, ale i v současnosti se buduje společnost, která je založená na znalostech, z čehož vyplývá, že nejdůležitější sociální povinností vzdělávací politiky nejen u nás, ale i ve všech vyspělých zemích světa, je zajišťovat člověku nástroje k tomu, aby se stal vzdělanou osobností a po celý život touto vzdělanou osobností také zůstal. Z výše uvedeného vyplývá, že vzdělávací soustava by měla mít tyto základní rysy: - poskytovat všeobecnou gramotnost, - za vzdělávání by neměla nést odpovědnost pouze škola, ale celá společnost, jakož i rodina, instituce, organizace neziskového sektoru, zájmové organizace¸ veřejné sdělovací prostředky apod. - vzdělání by měl být umožněno a mělo by se orientovat na získávání jednak znalostí, ale zároveň také na získání dovedností. - žáci a studenti by měli být motivováni k učení a měla by se v nich podporovat touhu po soustavném vzdělávání, - za vzdělávání by neměla nést odpovědnost pouze škola, nýbrž celá společnost,

130

Cíle vzdělávací politiky

Základní principy vzdělávací politiky Vzdělávací politika vychází ze základních principů. Mezi základní principy většiny současných vzdělávacích politik vyspělých států můžeme zařadit:

Základní principy vzdělávací politiky

a) princip celoživotního vzdělávání: V naší společnosti rychle roste poptávka po vzdělání. Potřeba soustavného vzdělávání je opodstatněna také rychlým vývojem věd.. Ze vzdělávání se pak stává celoživotní proces. b) princip rovných šancí v přístupu ke vzdělání: V chartě lidských práv je ukotveno právo na vzdělání a rovné šance v přístupu ke vzdělání. Každý by měl mít možnost dostupnosti vzdělání. Problémem někdy je, jak toto právo zabezpečit. V oblasti vzdělávací politiky jsou přijímána různá opatření, jako například studijní podpory, půjčky apod. c) princip individualizace a diferenciace ve vzdělání: Princip vychází z původního poslání školy, kterým má být individuální vzdělávání, když nutno vzít v úvahu, že každý člověk je jiný, má jiné schopnosti, vlohy, jiný inteligenční potenciál apod. Není tedy možné, že by všem studenům vyhovovala stejná forma, případně metoda vzdělávání. d) Princip internacionalizace ve vzdělávání: Podstata tohoto principu znamená, že vzdělání chápeme jako nadnárodní, když v rámci nadnárodního vzdělávání existují nejrůznější evropské vzdělávací instituce, výměnné programy a různé další studijní aktivity Mimo výše uvedených principů existují i další, které se v oblasti vzdělávacího procesu někdy uplatňuji, jako například nepřikládání tak velkého významu encyklopedičnosti, případně snaha o všeobecnou a všestrannou vzdělanost.

Funkce vzdělávací politiky Vzdělávací politika plní celou řadu funkcí. Já jsem pro tuto studijní oporu vybrala především ty, o kterých se domnívám, že jsou nejdůležitější. Zároveň uvádím u jednotlivých funkcí i jejich obsah. Jedná se o následující funkce:    



Výchovná funkce - formování osobnostních a charakterových vlastností člověka. Vzdělávací funkce - získání a osvojení soustavy poznatků a dovedností. Socializační funkce - začleňování žáků a studentů do společnosti a jejich rozvíjení jako společenských bytostí. Kvalifikační funkce - získání odborných znalostí a dovedností nezbytných k dosažení způsobilosti k výkonu určitého povolání, funkce. Integrační funkce - vytváření postojů a dovedností umožňujících sociální interakce.

131

Funkce vzdělávací politiky



     

Selektivní funkce - oceňuje schopnosti a dovednosti jednotlivců, tím jim umožňuje studovat určitou školu a následně vykonávat určitou profesi. Ochranná a kontrolní funkce - kontrola a dozor nezletilých. Inovativní funkce a tvorba nových poznatků. Kulturní funkce - poznání kulturních tradic. Tělovýchovná a zdravotní funkce - zajištění fyzického rozvoje, podpora zdravotní aktivity. Poradenská funkce - poskytování informací (např. o dalším studiu). Zabezpečovací funkce - zahrnuje ekonomické, organizační a administrativní činnosti.

V souvislosti se vzdělávací politikou je obvyklé rozlišovat vzdělávací politiku jako praktickou činnost a vzdělávací politiku jako vědní obor. Tyto dvě pojetí vzdělávací politiky se občas překrývají a vzájemně podmiňují a některé závěry vzdělávací politiky jsou potom podkladem pro vlastní uplatňování v praxi. Díváme-li se na vzdělávací politika jako na praktickou činnost, tak musíme konstatovat, že tato se zabývá čistě reálnou tvorbou politiky a následně se zabývá takovými otázkami, které se týkají například způsobu a míry financování, rozhodování ministerstev nebo tvorby základních dokumentů. Vzdělávací politika jako vědní obor již účelově zkoumá, prověřuje a analyzuje konkrétní činnosti, např. jakým způsobem praktická vzdělávací politika probíhá apod.. Významným charakteristickým znakem vzdělávací politiky je interdisciplinárnost, což představuje fakt, že k tomu, aby mohla být vzdělávací politika kvalitně tvořena, je třeba čerpat z mnoha jiných vědních oborů, jako například z ekonomie vzdělávání, sociologie vzdělávání, pedagogiky, politologie a dalších. Jak je již výše uvedeno, významným a také charakteristickým znakem vzdělávací politiky je její interdisciplinárnost. K tomu, aby mohla být vzdělávací politika zodpovědně tvořena, je třeba čerpat z mnoha jiných vědních oborů jako je například z ekonomie vzdělávání, sociologie vzdělávání, pedagogiky ale i politologie. Vzdělávací politika má obdobně jako některé další vědy obdobného charakteru stránku jednak normativní a jednak analytickou. V rámci normativní stránky je vzdělávací politika zaměřena na tvorbu politiky, prosazování veřejného zájmu, když tento se týká oblasti výchovy a vzdělávání. Analytická stránka se potom zabývá analýzami vzdělávacích procesů, subjektů a jejich zájmů a také některými rozbory vzdělávací soustavy v širším společenském kontextu. 132

Přehled ke vzdělávací politice České republiky

VZDĚLÁVACÍ POLITIKA Významné místo, které vzdělávací politice přísluší, vyplývá z poslání, které vzdělání ve společnosti plní. VZDĚLÁNÍ jako fenomén je výsledkem dvou vzájemně souvisejících procesů: výchovy a vzdělávání. Výchova Vzdělávání = formativní proces, v němž jsou = proces, v němž převažuje informativní záměrným působením utvářeny aspekt a v němž jedinec získává osobnostní vlastnosti jedince, jeho a osvojuje si soustavu poznatků morální a charakterové vlastnosti a dovedností i metodu jejich nabývání Vzdělání je výsledkem obou výše uvedených procesů – nemá hmotnou podstatu, je jen vlastností člověka, nebo charakteristikou dané populace. Je to typický příklad netržního zboží. Kvalifikace (odborná kompetence) je schopnost vykonávat určitou práci, resp. souhrn schopností, které jsou v určité době pro výkon určitých povolání vyžadovány. Kvalifikace je relativní kategorií – nároky na kvalifikaci se v čase mění. Komparace dvou kategorií: vzdělání kvalifikace je oproti kvalifikaci širším pojmem (či odborná kompetence) se váže a daleko přesahuje potřeby trhu práce; k výkonu profese, je spíše ekonomickou je i sociálně-kulturní hodnotou samo kategorií a vedle určitého vzdělání je o sobě; proto také nelze rozvoj tvořena i mimovzdělanostními prvky vzdělanosti podřizovat výlučně jen trhu (např. délka praxe, zručnost, schopnost práce a vzdělávací politiku zaměňovat řídit aj.). za politiku sloužící jen přípravě kvalifikovaných pracovníků. Význam a funkce vzdělání ve společnosti: Vzdělání není jenom jakýmsi zdrojem inovací a změn v kvalitě pracovní síly, ale má zásadní význam i pro rozvoj lidské osobnosti a kvality života. Vzdělání je významnou strategickou komponentou, bez níž se neobejde žádný zdravý hospodářský život a všeobecně kulturní rozvoj žádné civilizované země. Preventivní funkce – se spojuje s významem vzdělání pro profesní uplatnění a výkon dalších společenských rolí. Nápravná funkce – vzdělání je jako určitý korektiv („lék“) na již existující problémy (např. akcent na ekologické vzdělání až v situaci ekologického ohrožení). Socializační funkce – vliv vzdělání na formování člověka jako společenské bytosti. Ekonomická funkce – je spojena s teorií o znalostech jako výrobního faktoru. Sociálně-kulturní funkce – lze ji charakterizovat jako složitou a velmi pestrou škálu vztahů a vazeb mezi rozvojem vzdělání a řadou „mimoekonomických“ oblastí 133

života společnosti. Další možné funkce: kvalifikační, profesionalizační, produktivní či ekonomické. Základní principy (myšlenkové koncepty) vzdělávací politiky: a) Princip celoživotního vzdělávání (resp. učení) - celoživotní učení - odklon od encyklopedických znalostí a důraz na práci s informacemi - počáteční a další vzdělávání - formy učení: formální, neformální a informační učení - motivace k učení - vzdělání vede k vyšší kvalitě života - zájem EU o vzdělávání (Memorandum o celoživotním učení – 2000) b) Princip rovných šancí v přístupu ke vzdělávání - vzdělávací šance dostupná všem - využití šance v souladu s individuálními vlohami, intelektem, pílí aj. jedince - docílení velice rozmanitých vzdělávacích výsledků (efektů) c) Princip individualizace a diferenciace ve vzdělání - poslání školy – individuální vzdělávání (vzdělávací proces je třeba přizpůsobit vzdělávaným) - odstranit uniformitu a necitlivost k různým schopnostem a možnostem lidí - nalézt, zmobilizovat a kultivovat co nejvíce lidí s přirozenými vlohami a rozmanitými dispozicemi, aby žádné individuální schopnosti a nadání nezůstaly ladem d) Princip internacionalizace ve vzdělávání - vzdělání je připisován nadnárodní význam - umožňuje přispět ke zvládání nadnárodního multikulturního soužití - význam evropských vzdělávacích institucí e) Další dílčí pricipy: ústup od encyklopedičnosti, posílení všeobecnosti v obsazích vzdělání, integrace školní a mimoškolní výchovy a vzdělávání, participace sociálních partnerů ve výchovně-vzdělávacím procesu (žák, učitel, rodina, obec, vládní orgány, zaměstnavatelé, církev aj.). Zdroj: www.sos-ub.cz/dokument/sk_manag/2_x1.doc

8.2.VÝVOJ VÝCHOVNĚ VZDĚLÁVACÍ SOUSTAVY PO ROCE 1989 Po listopadu 1989 dochází v důsledku pádu komunistického režimu k transformaci českého školství. Jeho pilíři jsou nový školský zákon 561/2004 Sb. a Národní program rozvoje vzdělávání ve školství (Bílá kniha). Podstatné změny, které ovlivnily kompetence ministerstva, se uskutečnily po roce 1989 i v oblasti řízení školství. Dne 13. prosince 1990 přijala Česká národní rada zákon 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství. 134

Vývoj vzdělávací soustavy po roce 1989

Přijatým zákonem bylo zavedeno odvětvové řízení školství. Podle § 2 tohoto zákona samosprávu ve školství vykonává obec a nově zřízené školské úřady. Přijetím tohoto zákona tak učitelé přestali být zaměstnanci ministerstva vnitra (resp. školských odborů úřadů státní správy). Přijetí zákona mělo dopad i na organizační strukturu ministerstva školství – bylo vytvořeno pracoviště pro řízení škol na Moravě a ve Slezsku se sídlem v Olomouci. O dvanáct let později, v souvislosti s reformou státní správy však bylo odvětvové řízení školství zákonem č. 284/2002 Sb. zrušeno a správa škol přešla na obecní a krajské úřady. Významným zákonem pro fungování českého školství byl zákon České národní rady 474/1992 Sb., na jehož základě přecházela působnost v profesní přípravě učňů z ministerstva školství na nově zřízené ministerstvo hospodářství. V současné době je působnost ministerstva upravena zákonem České národní rady, kde se hovoří o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR. Hlavní změny po roce 1989 byly:  Vznikly nové školy včetně soukromých a církevních. Došlo k ukončení monopolu státu na poskytování vzdělávacích služeb.  Kvalita vzdělávání je značně závislá na disponibilních finančních prostředcích. Proto byla vypracována nová pravidla financování celého školství.  Bylo umožněno získat státním školám tzv. právní subjektivitu.  Došlo k intenzifikaci rozvoje celoživotního vzdělávání Tyto uvedené skutečnosti přispěly k tomu, že se v České republice rozšířila struktura poskytovaných vzdělávacích služeb, dále došlo k rozmachu možnosti volby způsobu vzdělání i volba jednotlivých typů škol. Můžeme říci, že poptávka ve školství v oblasti množství i variant je značně uspokojena. V oblasti kvality tomu tak není a ani v budoucnu nikdy nemůže být. Značnou změnou do budoucna v oblasti školství je i jeho nové pojetí , které už není založené na osvojování co největšího objemu faktů. Bílá kniha,1 udává, že podstatnou úlohou školy bude tedy poskytnout především systematickou a vyváženou strukturu základních pojmů a vztahů, které umožní zařazovat dané informace do smysluplného kontextu veškerého vědění i posléze životní praxe. Žákům a studentům by tyto změny měly především přinést možnost naučit se pracovat s informacemi, třídit je a posléze aplikovat, nikoliv jen pouze hromadit a postupně zapomínat. S tím také souvisejí i dovednosti v praktických životních situacích, přijímaní odpovědností za své chování, dovednost umět jednat, apod. 1

„Národní program rozvoje vzdělávání v České republice (tzv. Bílá kniha) byla schválena na zasedání vlády ČR dne 7. února 2001. Stal se základním dokumentem vymezujícím cíle státní vzdělávací politiky.“ (Rektořík, J., a kolektiv, 2007, s. 130)

135

Hlavní změny

Stupně vzdělávací soustavy Předškolní výchova Dle institucionálního hlediska je předškolní vzdělávání organizováno v mateřských školách a zahrnuje především děti od tří do šesti let. Předškolní vzdělávání není ze zákona povinné. I když tyto mateřské školy mají v České republice značnou tradici, neboť je zde značný vliv vysoké zaměstnanosti žen, kterou se vyznačuje česká ekonomika a to už od roku 1948. Zájem o mateřské školy po roce 1989 se pouze na čas snížil, avšak poté opět došlo k nárůstu poptávky. Vliv transformací zasáhl také stranu nabídky, a to i nepříznivě, kdy většina podniků, do té doby zřizovatelů MŠ se dostala do potíží z ekonomického hlediska a předškolní mateřské školy se začaly hromadně rušit. Tento důsledek způsobil v některých regionech nedostatek míst a rostoucí počet nevyřízených žádostí o tato místa pro děti trvá dodnes.

Předškolní výchova

Základní školství Hlavním znakem všech základních škol je poskytovat žákům základní vzdělání v základním rozsahu, a to tak, že má naučit žáky takovým dovednostem, aby byly schopny získat poznatky a především prakticky využívat své postoje i názory. Základní vzdělání je v naší zemi jedinou vzdělávací etapou, kterou se musí povinně ze zákona účastnit každé dítě a která je základem pro celoživotní učení u celé populace. Základní škola má v současné době 9 ročníků a základní vzdělání se dělí na první a druhý stupeň. První stupeň je tvořen prvním až pátým ročníkem a druhý stupeň šestým až devátým ročníkem.

Základní školství

V posledních letech počet základních škol klesá, neboť tento stav souvisí s demografickým poklesem a optimalizací sítí škol. Základní školy jsou zřizovány obcemi, soukromé a církevní školy zaujímají velmi malý podíl (v roce 2004/2005 byl jejich stav na základních školách pouze 1,4% a navštěvovalo je pouze 0,8% žáků).

Střední školství Střední školy se v ČR uskutečňují ve třech stále relativně oddělených typech škol: všeobecné na gymnáziích, odborně technické, ekonomické, zemědělské, umělecké, apod. převážně na středních odborných školách a učňovské na středních odborných učilištích. Střední školství zasáhly značné změny, které se týkají struktury vzdělávacího stupně. Střední školy se začaly přizpůsobovat poptávce jak v počtu přijímaných

136

Střední školství

studentů, tak v zaměření a v oborech studia. Vznikly nové typy středních škol a ze strany soukromých zřizovatelů je o oblast středního školství značný zájem.

Vyšší odborné školy, tzv. VOŠ Ke vzniku vyšších odborných škol došlo jako experimentální typ pomaturitního vzdělání v letech 1992 do roku 1996, který rozšiřoval velké množství nabízených služeb. Od roku 1995 jde o samostatný vzdělávací stupeň, který se stává z tříletého studia pouze v denní formě včetně odborné praxe, které je ukončeno absolutoriem. Nejvíce se tento typ studia osvědčil v zemích (Kanada, Nizozemí, Belgie, Velká Británie).

Vyšší odborné školy

Vysoké školy Vysoké školy se řídí podle zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách v platném znění, který stanovuje, že se jedná o vrcholné vzdělávací, vědecké nebo umělecké instituce. Tyto instituce mají právo poskytovat vysokoškolské vzdělání a také udělovat svým absolventům akademické tituly. Aspirantura byla nahrazena doktorským studiem, jehož poskytování je opět v pravomoci vysokých škol. Vysoké školy se také podílejí na celoživotním vzdělávání. Od roku 1990 došlo k změnám, kdy nejvýznamnější je vznik nových regionálních univerzit a fakult a pokračující rozvoj soukromých VŠ, jejichž vzniku umožnil zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách. Počty studujících na všech typech vysokých škol se značně zvyšuje. Vysoká škola uskutečňuje akreditované studijní programy a programy celoživotního vzdělávání. Typy studijních programů (stupně vysokoškolského vzdělávání) jsou bakalářský, magisterský a doktorský. Uskutečňované formy studia mohou být: prezenční, distanční a případně kombinovaná forma studia. Vysoká škola je právnickou osobou s vlastním majetkem, na jehož pohyb (včetně pohybu majetku) dohlíží správní rada vysoké školy. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR má na starost rozdělování finančních prostředků ze státního rozpočtu jednotlivým vysokým školám, jenž dále také kontroluje využití těchto prostředků. Dotace pro veřejné vysoké školy jsou podle zákona rozdělovány na uskutečňování akreditovaných studijních programů a programů celoživotního vzdělávání a s nimi spojenou tvůrčí činnost a na rozvoj veřejné vysoké školy. Pro stanovené množství poskytnutých dotací je rozhodující:  dlouhodobý záměr veřejné vysoké školy,  dlouhodobý záměr vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové, umělecké a další tvůrčí činnosti,  typ a finanční náročnost akreditovaných studijních programů a programů celoživotního vzdělávání,  dále počet studentů, 137

Vysoké školy



dosažené výsledky ve vzdělávací, vědecké a další tvůrčí činnosti.

Členění vysokých škol:

Členění vysokých škol

1.Podle typu studia: 



Univerzitní: uskutečňuje magisterské a doktorské studijní programy a s tímto souvisí i vědecká a výzkumná, vývojová,umělecká a případně další VŠ tvůrčí činnost. Může uskutečňovat také bakalářské studijní programy. Neuniverzitní: uskutečňuje bakalářské studijní programy a v souvislosti s tím i výzkumnou, vývojovou, uměleckou nebo další tvůrčí činnost. Tento typ neuniverzitních vysokých škol se nečlení na fakulty.

2. Podle kritéria vlastnictví : veřejné,  soukromé,  státní (policejní a vojenské). Na vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové, umělecké nebo další tvůrčí činnosti vysokých škol se mohou podílet i jiné právnické osoby, ale nikdo kromě vysoké školy nemůže dle zákona přiznávat akademické tituly, konat habilitační řízení, konat řízení ke jmenování profesorem, používat akademické insignie a konat akademické obřady. Akademickou obec vysoké školy tvoří akademičtí pracovníci a studenti. Administrativní a techničtí pracovníci vysoké školy nejsou součástí akademické obce vysoké školy. 

VŠ podle typu studia

VŠ podle kritéria vlastnictví

Veřejná vysoká škola Orgány veřejné vysoké školy:  Akademický senát  Rektor stojí v čele veřejné vysoké školy, za kterou jedná a rozhoduje ve věcech školy, pokud zákon nestanoví jinak.  Vědecká rada nebo umělecká rada nebo na neuniverzitní vysoké škole akademická rada projednává dlouhodobý záměr, schvaluje studijní programy, pokud jejich schválení nepatří do působnosti vědecké rady nebo umělecké fakulty a vykonává působnost v řízení ke jmenování profesorem v habilitačním řízení.  Disciplinární komise má v pravomoci projednávat disciplinární přestupky studentů veřejné vysoké školy.  Správní rada veřejné vysoké školy má nejméně devět členů, jejich počet musí být vždy dělitelný třemi. Členy rady po projednání 138

Veřejná vysoká škola



s rektorem jmenuje a odvolává ministr tak, aby v ní byli přiměřeně zastoupeni představitelé veřejného života, územní samosprávy a státní správy. Členové správní rady nemohou být zaměstnanci dané veřejné vysoké školy. Jejich činnost se týká obecného zájmu, vysoká škola jim pouze poskytuje cestovní náhrady a ministerstvo jim může poskytnout i odměnu. Kvestor řídí hospodaření a vnitřní správu veřejné vysoké školy a vystupuje jejím jménem v rozsahu stanoveném opatřením rektora. Kvestora smí jmenovat a odvolávat pouze rektor.

Formy studia na vysoké škole Studium na vysoké škole může probíhat v několika formách. Záleží na vašich prioritách a také možnostech nebo na konkrétní nabídce dané vysoké školy.

Formy studia na VŠ

Prezenční studium Pro tuto formu se dříve se používal název denní studium. Výuka zde může probíhat kterýkoliv všední den, dopoledne i odpoledne a její převážná část je organizována formou přednášek, cvičení, seminářů, kurzů, praxí, laboratorních prací a dalších forem. Během výuky je student v přímém kontaktu s učitelem a své poznatky získává přímo.

Prezenční studium

Distanční studium Jedná se o multimediální formu řízeného studia, v němž jsou vyučující a konzultanti v průběhu vzdělávání trvale nebo převážně odděleni od vzdělávaných. Studium on-line je moderním stupněm distančního vzdělávání. Nabízí možnost studovat v libovolném čase na libovolném místě. Přitom internet slouží pro výměnu studijních materiálů a spojení studenta s příslušným lektorem. Dnes je zpravidla nahrazováno studiem v kombinované formě.

Distanční studium

Kombinované studium Dříve používaný název je dálkové studium. Kombinované studium poskytuje efektivní kombinaci distanční a prezenční formy výuky, která vedle řízeného samostudia přináší studentům přímý kontakt s vyučujícími (kombinuje prvky prezenčního a distančního studia).

Soukromá vysoká škola Soukromé vysoké školy jsou právnické osoby se sídlem v ČR. Tyto soukromé školy mají pravomoc působit jako soukromá škola jen tehdy , pokud jim přímo ministerstvo udělilo státní statut. Ministerstvo může vydat státní souhlas také před zápisem právnické osoby do obchodního rejstříku, a to na základě 139

Soukromá vysoká škola

písemné žádosti zřizovatelů nebo zakladatelů za předpokladu, že je zřejmé, že tato právnická osoba byla zřízena případně založena. Povinností této právnické osoby je předložit ministerstvu výpis z rejstříku trestu a to vždy ve lhůtě do 15 dnů od doručení příslušného dokladu o zápisu do rejstříku a státní souhlas nabývá účinnosti až vznikem právnické osoby. Soukromá vysoká škola je vždy povinna zajistit finance pro vzdělávací a vědeckou či výzkumnou, vývojovou, uměleckou a také další tvůrčí činnost. Naopak ministerstvo může poskytnout této škole, která působí jako obecně prospěšná společnost i dotaci na zřízení akreditovaných studijních programů a programů na celoživotní vzdělávání.

Státní vojenské a policejní vysoké školy V České republice jsou pouze dvě státní vysoké školy, a to Vojenská vysoká škola a Policejní vysoká škola. Státní vojenská vysoká škola – Univerzita obrany vzdělává odborníky pro ozbrojené síly. Mohou na ní také studovat i ti, kteří nejsou vojáci v zaměstnaneckém či služebním poměru. Policejní vysoká škola − Policejní akademie vzdělává naopak odborníky, pro Policii České republiky. Zde můžou také studovat studenti, kteří nejsou příslušníci Policie ČR. Vojenská vysoká škola je organizační složkou státu, tj. Ministerstva obrany ČR, je financovaná ze státního rozpočtu z kapitoly ministerstva obrany a Policejní vysoká škola je taktéž organizační složkou státu financovaná naopak z kapitoly Ministerstva vnitra.

Státní vojenské a policejní školy

Průvodce studiem Vážení studenti, v této části skript bych vás ráda ještě alespoň částečně seznámila s problematikou distančního vzdělávání, dále s velmi aktuálním celoživotním vzděláváním a částečně nastínila činnost Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, jako ústředního orgánu státní správy.

Distanční vzdělání (DiV) Distanční vzdělání je multimediální forma řízeného studia, kde jsou vyučující (konzultanti) trvale nebo převážně odděleni od vzdělávaných. Forma výuky je většinou vedena za pomocí distančních komunikačních prostředků, kterými lze prezentovat učivo. Zejména se jedná o tištěné materiály, telefony, CD nosiče, faxy, e-maily, internet, atd. Hlavním objektem procesu je studující a hlavním subjektem je vzdělávací instituce – nikoliv učitel. Tento systém je možno použít pro každý druh vzdělávání a jeho účastníkem může být každý člověk od věku 18 let.

140

Distanční vzdělávání

Toto distanční vzdělávání umožňuje získání nových vědomostí pro ty, kteří se nemohli účastnit prezenční formy studia z mnoha důvodů (např. osobních, zdravotních, finančních, aj.) a mají zájem o samostatné studium. Jeho hlavním cílem je zajistit rozšíření nabídky vzdělávacích možností v rámci celoživotního vzdělávání.

Celoživotní vzdělávání Programy celoživotního vzdělávání může vysoká škola provozovat bezplatně nebo za úplatu, a to mimo rámec běžných studijních programů, především zaměřené na výkon povolání nebo zájmově. Tito účastníci celoživotního vzdělávání nejsou studenty dle zákona o vysokých školách. Účastníci celoživotního vzdělávání musí být obeznámení s vnitřními předpisy vysoké školy, do kterých také spadá osvědčení o absolvování školy, které vydá účastníkům příslušná škola. Úspěšným absolventům může vysoká škola uznat kredity v rámci akreditovaných programů, které získali v programu celoživotního vzdělávání až do výše 60 procent kreditů k řádnému ukončení studia. Každým dnem se svět kolem nás mění a každým dnem jsme vystaveni novým nárokům jak v osobním, tak profesním životě. Celoživotní vzdělávání (v podstatě učení se) poskytuje šanci naučit se na nejrůznější změny změněné podmínky kolem nás reagovat a poskytuje člověku možnost vzdělávat se v různých stádiích svého rozvoje až do úrovně svých možností v souladu s vlastními zájmy, úkoly a potřebami. Celoživotní učení je chápáno vlastně jako nepřetržitý proces vzdělávání, který dává možnost učit se v tradičních vzdělávacích institucích v rámci vzdělávacího systému dané země, případně i mimo tento systém, když mnohdy jde vlastně o rozmanité a četné přechody mezi vzděláváním a zaměstnáním, což umožňuje získávat stejné kvalifikace a kompetence různými cestami a kdykoli během života .Vzdělávací systémy v podobě vzdělávací soustavy vytváří potom podmínky pro toto pojetí celoživotního učení, vytváří i nezbytné základy pro formu celoživotního vzdělávání. Možno tedy konstatovat, že celoživotní učení je tedy komplexním procesem, který se skládá z organizovaného a někdy i neorganizovaného získávání poznatků a dovedností, které splňují požadavky určitého stupně vzdělání. Tímto je dáno, že tato charakteristika v sobě v podstatě zahrnuje nejen určitou dosaženou rostoucí úroveň vzdělání, ale také stálý zájem, schopnost, ale mnohdy i „připravenost“ k získávání nových znalostí , vědomostí a dovedností prakticky v průběhu celého lidského života.

141

Celoživotní vzdělávání

SCHÉMA VZDĚLÁVACÍ SOUSTAVY

Zdroj: www. MŠMT

142

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a jeho působnost MŠMT (Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy) patří mezi ústřední orgány státní správy, v jejichž čele stojí člen vlády ČR. Působnost Ministerstva vymezuje legislativa, kde se hovoří o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánech státní správy ČR v aktuálním znění. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy dle legislativy vykonává řadu činností, když bych uvedla následující:  Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy je ústředním orgánem státní Činnosti MŠMT správy pro předškolní zařízení, školská zařízení, základní školy, střední školy a vysoké školy, pro vědní politiku, výzkum a vývoj, včetně mezinárodní spolupráce v této oblasti, a pro vědecké hodnosti, pro státní péči o děti, mládež, tělesnou výchovu, sport, turistiku a sportovní reprezentaci státu.  Koordinuje činnost ministerstev, jiných ústředních orgánů státní správy a profesních komor v oblasti systému uznávání odborné kvalifikace podle zvláštního zákona a v oblasti získávání kvalifikací v systému dalšího vzdělávání rovněž podle zvláštního právního předpisu.  Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy je podřízena Česká školní inspekce.  Ve své činnosti se řídí ústavními a ostatními zákony a usneseními vlády.  Zkoumá společenskou problematiku v okruhu své působnosti, analyzuje dosahované výsledky a činí opatření k řešení aktuálních otázek, zpracovává koncepce rozvoje svěřených odvětví a řešení stěžejních otázek, které předkládá vládě České republiky.  Pečuje o náležitou právní úpravu věcí patřících do působnosti České republiky: - připravuje návrhy zákonů a jiných právních předpisů týkajících se působnosti MŠMT,  připravuje podstatné návrhy, jejichž danou přípravu mu uložila vláda ČR; −dbá o zachování zákonnosti v okruhu své působnosti a činí podle zákonů potřebná opatření k nápravě,  Zpracovává a v rozsahu nezbytném pro plnění vlastních úkolů také využívá informace z ostatních ministerstev a dalších orgánů státní správy.

143

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

Činnosti MŠMT

8.3.METODY FINANCOVÁNÍ ŠKOLSTVÍ, FINANČNÍ PODPORA STUDENTŮM Školství je v rozhodující míře financováno z veřejných rozpočtů: ze státního rozpočtu a z rozpočtů územních správních celků – krajů a obcí. Část prostředků školy získávají vlastní hospodářskou činností a účastí na mezinárodních programech. Princip financování se podstatně změnil v r. 1992: z financování na instituci přešel na normativní (právní) financování: byly stanoveny jednotkové neinvestiční výdaje – tzv. normativy neinvestičních výdajů na žáka/studenta, které stanovuje ministerstvo. Normativně je vždy financována převažující část neinvestičních výdajů, jen menší část je financována účelově. Investiční výdaje jsou financovány nenormativně. MŠMT ze svého rozpočtu zabezpečuje financování jednotlivých školských úseků. Největší objem finančních prostředků směřuje do oblasti regionálního školství. V rámci tohoto úseku jsou poskytovány finanční prostředky na tzv. přímé náklady na vzdělávání pro školy a školská zařízení zřizované obcemi a svazky obcí a kraji, neinvestiční dotace soukromému a církevnímu školství a plně je zabezpečeno financování přímo řízených organizací. Druhou nejvýznamnější položkou rozpočtu jsou výdaje na dotace pro vysoké školství. MŠMT je dále poskytovatelem účelových a institucionálních prostředků na výzkum a vývoj. MŠMT též finančně podporuje činnost v oblasti mládeže, tělovýchovy a sportovní reprezentace. V rámci koncepce Státní informační politiky ve vzdělávání MŠMT financuje realizaci schválených projektů. Od roku 2004 se MŠMT zapojilo do projektů společných programů České republiky a Evropské unie. Jedná se o rozvojové programy spolufinancované z Evropského sociálního fondu v oblasti Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů. V oblasti financování ministerstvo odpovídá za uplatňování státní finanční politiky v odvětví školství:  stanovuje základní principy financování škol a školských zařízeni z prostředků státního rozpočtu;  předkládá podklady pro sestavení návrhu státního rozpočtu (pro resort školství a určuje jeho základní členění: objem prostředků určených pro tzv. regionální školství, tj. pro školy zřizované kraji a obcemi), pro vysoké školy, vědu, mládež, sport a další položky;  stanovuje závažné zásady pro příděl finančních prostředků, a to jak přímo z centra, tak zásady, podle nichž provádějí přidělování krajské 144

Metody financování školství







  

úřady a zásady, podle nichž podklady pro základní školy zpracovávají obecní úřady obcí s rozšířenou působnosti; přiděluje přímo prostředky institucím, které zřizuje, dále církevním školám, veřejným vysokým školám a v menší míře i soukromým vysokým školám; přiděluje prostředky krajům na instituce, které zřizují kraje a na školy jiných zřizovatelů, a to prostřednictvím každoročně stanovovaných republikových normativů na úhradu tzv. přímých vzdělávacích nákladů a školských služeb; rozepisuje a přiděluje finanční prostředky nad stanovený rozsah školám a školským zařízením všech zřizovatelů, pokud v nich probíhá pokusné ověřování nových forem a metod práce a prostředky na rozvojové programy vyhlášené ministerstvem; stanovuje zákonem podmínky poskytování dotací soukromým školám a školským zařízením; každoročně zveřejňuje pravidla pro poskytování dotací veřejným i soukromým vysokým školám; kontroluje využití přidělených prostředků.

Finanční toky jsou ve školství spravovaném kraji a obcemi (tj. ve školách od preprimárních až po sekundární, k nimž se po správní stránce řadí i vyšší odborné školy – ty všechny jsou upraveny školským zákonem), ve vysokém školství a v dalším vzdělávání odlišné. Finanční podpora studentům Studenti (popř. jejich rodiny) mohou získat finanční pomoc jednak z rozpočtu Ministerstva práce a sociálních věcí, jednak z rozpočtu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Sociální dávku (přídavek na dítě) mohou získat žáci a studenti do věku 26 let bez ohledu na typ školy v závislosti na finanční situaci rodiny. Zdravotní péče je vzhledem k všeobecnému povinnému zdravotnímu pojištění poskytována bezplatně. Za žáky a studenty až do věku 26 let platí zdravotní pojištění stát. Nepřímou finanční podporu získávají též rodiče studentů do 26 let věku, kdy jim jsou na základě skutečnosti, že jejich syn/dcera se soustavně připravují na budoucí povolání, poskytovány daňové úlevy. Vysokoškolské a vyšší odborné vzdělávání upravují odlišně zákony a vyhlášky. Studentům jsou též poskytovány slevy na dopravu.

Finanční podpora studentům

Dávky poskytované studentům Obecně má nárok na dávky pouze fyzická osoba a s ní společně posuzované osoby, které jsou hlášeny k trvalému pobytu na území České republiky, 145

Dávky poskytované studentům

a občané Evropské unie. Kromě přídavků na děti a sirotčího důchodu může za daných okolností student dosáhnout i na další dávky od státu. Podporou může být příspěvek na bydlení. Náleží rodinám a jednotlivcům s nízkými příjmy. Podmínkou je být vlastník případně nájemce bytu a mít tam současně i trvalé bydliště. Poslední formou dávek, které může student získat při studiu, se týká dětí (studentů), které jsou v pěstounské péči a i po jejím skončení. Nejdéle však do 26 roku.

8.4.DALŠÍ ODBORNÉ VZDĚLÁVÁNÍ A ODBORNÁ PŘÍPRAVA, TYPY INSTITUCÍ, KTERÉ TOTO VZDĚLÁVÁNÍ POSKYTUJÍ Podoba a rozsah dalšího vzdělávaní a odborné přípravy jsou určovány vzdělanostní strukturou populace, potřebami národního hospodářství a v neposlední řadě i mírou, v níž jsou tyto potřeby reflektovány legislativou, veřejnou správou, školskou soustavou, zaměstnavateli a občany samými. Další vzdělávání se uskutečňuje v těchto oblastech:  v oblasti všeobecného vzdělávání pro nepatrnou menšinu těch, kteří ho nenabyli v počátečním vzdělávání, v přípravných kursech k přijímacím zkouškám na střední a vysoké školy a v jazykovém vzdělávání;  v oblasti dalšího odborného vzdělávání a přípravy. Zde může jít o získání, rozšíření či doplnění kvalifikace nebo o rekvalifikaci, která je nejčastěji opatřením v případě nezaměstnanosti. V určených povoláních (např. v oblasti medicíny a v řadě technických profesí) je povinností pracovníků aktualizovat své vědomosti a dovednosti a ve stanovených intervalech absolvovat jejich přezkušování předepsané zvláštními právními normami;  v oblasti občanského/zájmového vzdělávání, které uspokojuje zájmy občanů např. v oblasti politiky, dějin, kultury apod. Další vzdělávání a odbornou přípravu zajišťují školy včetně škol vysokých, zaměstnavatelé, orgány veřejné správy a samosprávy a jejich vzdělávací instituce, nestátní neziskové organizace včetně profesních a komerční organizace. Dosud se rozlišovalo vzdělávání vedoucí k dokladu o dosaženém stupni vzdělání, které poskytovaly školy, a to v případě u dospělých zpravidla v nějaké formě s reprodukovanou prezentací , a vzdělávání, které k uznávaném stupni nevedlo- to poskytovaly zpočátku neškolské instituce, později i školy.

Další odborné vzdělánání

Typy institucí, které zprostředkovávají další vzdělávání     

základní školy; střední školy a vyšší odborné školy; jazykové školy; základní umělecké školy; vysoké školy; 146

Typy vzdělávacích institucí

 firmy/organizace (podniky, instituce, orgány státní správy), které poskytují vzdělávání především pro své zaměstnance, a to buď prostřednictvím vlastních vzdělávacích institucí či vlastních lektorů, nebo (převážně) nákupem tohoto vzdělávání u specializovaných institucí (škol, neziskových či komerčních organizací), popř. zajištěním externích lektorů;  neziskové organizace: resortní vzdělávací instituce, nadace, církve, odbory, profesní organizace, politické strany, kulturní instituce (muzea, galerie, knihovny, kulturní domy), vzdělávací organizace zřízené jako obecně prospěšné společnosti;  komerční vzdělávací instituce; na komerčním základě mohou v oblasti vzdělávání dospělých působit i školy. Obecně nelze typ instituce spojovat s orientací na určitý obor. Výjimku představují školy, které v dalším vzdělávání zpravidla setrvávají u svého oborového profilu, a odvětvové či profesní instituce. Zvláštním případem jsou instituce poskytující rekvalifikační vzdělávání. Podle zákona o zaměstnanosti může rekvalifikaci provádět pouze zařízení s akreditovaným vzdělávacím programem, škola v rámci oboru vzdělání, který má zapsaný v rejstříku škol a školských zařízení, vysoka škola s akreditovaným studijním programem podle zvláštního právního předpisu nebo zařízení se vzdělávacím programem podle zvláštního právního předpisu. Tento typ vzdělávání mohou též poskytovat ke vzdělávání určené útvary zaměstnavatelů.

Shrnutí Významné místo, které vzdělávací politice přísluší, vyplývá z poslání, které vzdělávání ve společnosti plní. Vzdělávání jako fenomén je výsledkem dvou vzájemně souvisejících procesů, a to výchovy a vzdělávání. Výchova je chápána jako formativní proces, v němž jsou záměrným působením utvářeny osobnostní vlastnosti jedince, jeho morální a charakterové vlastnosti a v němž si současně sám jedinec osvojuje určité způsoby a normy chování ve společnosti. Výchova je nesmírně důležitá pro rozvíjení a kultivaci lidských i společenských kvalit každého člověka a předurčuje všeobecně lidské a morální kvality celé populace. Vzdělávání je proces, v němž převažuje informativní aspekt a v němž jedinec získává a osvojuje si soustavu poznatků a dovedností i metodu jejich nabývání.

147

Vzdělání je výsledkem obou zmíněných procesů, nemá hmotnou podstatu, je jen vlastnosti člověka (může s ním disponovat a dále je rozvíjet). Vzdělání není jen jakýmsi zdrojem inovací a změn v kvalitě pracovní síly, ale má zásadní význam i pro rozvoj lidské osobnosti a kvality života. Bez vzdělání se neobejde žádný člověk žijící v rozvinuté hospodářské a kulturně založené zemi. Po listopadu 1989 dochází v důsledku pádu komunistického režimu k transformaci českého školství. Jeho pilíři jsou nový školský zákon 561/2004 Sb. a Národní program rozvoje vzdělávání ve školství (Bílá kniha). Stupně vzdělávací soustavy jsou následující: - předškolní výchova, - základní školství, - střední školství, - vyšší odborné školy, tzv. VOŠ, - vysoké školy, které se dále člení 1) podle typu studia na univerzitní a neuniverzitní, 2) podle kritéria vlastnictví na veřejné, soukromé a státní (např. školy policejní a vojenské) Distanční vzdělání je multimediální forma řízeného studia, kde jsou vyučující (konzultanti) trvale nebo převážně odděleni od vzdělávaných. Forma výuky je většinou vedena za pomocí distančních komunikačních prostředků, kterými lze prezentovat učivo. Celoživotní vzdělávání a programy celoživotního vzdělávání může vysoká škola provozovat bezplatně nebo za úplatu, a to mimo rámec běžných studijních programů, především zaměřené na výkon povolání nebo zájmově. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy patří mezi ústřední orgány státní správy, když v jeho čele stojí člen vlády. Řídí rezort školství a jeho působnost je vymezena legislativou. Pokud se týká metod financování školství, tak lze uvést, že školství je v rozhodující míře financováno z veřejných rozpočtů: ze státního rozpočtu a z rozpočtů územních správních celků – krajů a obcí. Část prostředků školy získávají vlastní hospodářskou činností a účastí na mezinárodních programech. Princip financování se podstatně změnil v r. 1992: z financování na instituci přešel na normativní (právní) financování: byly stanoveny jednotkové neinvestiční výdaje – tzv. normativy 148

neinvestičních výdajů na žáka/studenta, které stanovuje ministerstvo. Normativně je financována převažující část neinvestičních výdajů, jen menší část je financována účelově. Investiční výdaje jsou financovány nenormativně. Studenti (popř. jejich rodiny) mohou získat finanční pomoc jednak z rozpočtu Ministerstva práce a sociálních věcí, jednak z rozpočtu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Zdravotní péče je vzhledem k všeobecnému povinnému zdravotnímu pojištění poskytována bezplatně. Za žáky a studenty až do věku 26 let platí zdravotní pojištění stát. Podoba a rozsah dalšího vzdělávaní a odborné přípravy jsou určovány vzdělanostní strukturou populace, potřebami národního hospodářství a v neposlední řadě i mírou, v níž jsou tyto potřeby reflektovány legislativou, veřejnou správou, školskou soustavou, zaměstnavateli a občany samými. Typy institucí, které zprostředkovávají další vzdělávání jsou následující:  základní školy;  střední školy a vyšší odborné školy;  jazykové školy;  základní umělecké školy;  vysoké školy;  firmy/organizace (podniky, instituce, orgány státní správy),  neziskové organizace: resortní vzdělávací instituce, nadace, církve, odbory,  profesní organizace, politické strany, kulturní instituce (muzea, galerie, knihovny, kulturní domy), vzdělávací organizace zřízené jako obecně prospěšné společnosti;  komerční vzdělávací instituce; na komerčním základě mohou v oblasti vzdělávání dospělých působit i školy.

Otázky 1) Vysvětlete pojem „výchova“, „vzdělávání“ a „vzdělání“ . 2) Popište stručně vývoj výchovně vzdělávací soustavy po roce 1989. 3) Jak byste charakterizovali Národní program rozvoje vzdělávání ve školství ? 4) Jak byste vysvětlili skutečnost, že po roce 1989 bylo zavedeno odvětvové řízení školství ?

149

5) Vyjmenujte a stručně popište hlavní změny v oblasti školství po roce 1989. 6) Jaké znáte stupně vzdělávací soustavy? Stručně je popište. 7) Jak členíme vysoké školy podle typu studia ? 8) Jak členíme vysoké školy podle kritéria vlastnictví? 9) Jaké jsou orgány veřejné vysoké školy ? 10) Jak byste charakterizovali soukromou vysokou školu ? 11) Jak byste charakterizovali státní vojenské a státní policejní školy ? 12) Co rozumíte pod pojmem „distanční vzdělávání“ a co je jeho podstatou ? 13) Vysvětlete pojem „celoživotní vzdělávání“ a jaký je jeho význam ? 14) Jaké činnosti vykonává Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ? 15) Jaké jsou úkoly Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v oblasti finanční politiky ve školství ? 16) Jak je financováno školství ? 17) Popište jaká existuje finanční podpora studentům . 18) Co rozumíte pod pojmem „další odborné vzdělávání a příprava“ a co je jeho obsahem ? 19) V jakých oblastech se zpravidla uskutečňuje další vzdělávání ? 20) Jaké znáte typy institucí, které zprostředkovávají další vzdělávání ?

Pojmy k zapamatování                    

výchova, vzdělávání, vzdělání Národní program rozvoje vzdělávání ve školství Bílá kniha odvětvově řízené školství hlavní změny v oblasti školství po roce 1989 stupně vzdělávací soustavy předškolní výchova, základní školství střední školství, vyšší odborné školy (VOŠ) vysoké školy a jejich rozdělení veřejné vysoké školy, orgány veřejné vysoké školy soukromé vysoké školy státní vojenské a policejní vysoké školy distanční vzdělávání, celoživotní vzdělávání Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a jeho činnost metody financování školství regionální školství základní principy financování vysokých škol finanční podpora studentům dalšího odborného vzdělávání , jeho podstata, příprava a význam oblasti, kde se uskutečňuje další vzdělávání a instituce, které jej poskytují 150

Doporučená literatura Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Strategie celoživotního učení ČR. [s.l.] : [s.n.], 2007. 89 s. Dostupný z WWW:
151

9. SOCIÁLNÍ POLITIKA V SOUVISLOSTI S BYTOVOU POLITIKOU Cíl: Bydlení je jedna ze základní potřeb člověka. Kvalita bydlení, styl bydlení a řada dalších aspektů určuje i (mimo jiné) kvalitu života a životní úroveň rodin. Proto je také význam spojitosti bytové politiky a sociální politiky velmi významný. Po prostudování této kapitoly by studenti měli - umět vymezit a charakterizovat problematiku bydlení a bytové výstavby, - být schopni vyjmenovat a stručně popsat některé teoretické modely bytových systémů, - pochopit problematiku sociálních aspektů bytové politiky a nastínit zásadní konstrukční změny s tím související, - znát význam příspěvku na bydlení a mít částečně přehled o nákladech na bydlení, - umět vyjmenovat další nástroje bytové politiky v souvislosti se sociální politikou, - stručně popsat koncepci bytové politiky a současnou situaci, - být obeznámeni s politikou státu a rolí obcí v oblasti bytové politiky, - dobře znát stávající podpůrné nástroje v oblasti bydlení.

Klíčová slova: modely bytových systémů, sociální aspekty v bydlení, funkce státu v bytové politice, sociální bydlení, programy státní podpory bydlení, nástroje bytové politiky

Průvodce studiem Vážení studenti, jistě nepochybujete o tom, že spojení bytové politiky a sociální politiky, respektive skutečnost, jak dalece sociální politika zasahuje a může v kladném slova smyslu ovlivňovat bytovou politiku, je velmi zásadní a důležité. Proto také jsem se snažila v této kapitole nastínit mnoho nejrůznějších aspektů, které by mohly přicházet v úvahu, ovšem pravdou je, že angažovanost sociální politiky je velmi závislá na vyspělosti ekonomiky konkrétního státu a na tom, jak vypadá státní rozpočet z hlediska velikosti příjmů a výdajů. Pokud bude tak neutěšený stav veřejných financí v naší republice jaký je dosud, tak se bude muset velice zodpovědně rozhodovat o tom, do kterých oblastí bytové politiky především mohou tyto finanční prostředky plynout. Protože bydlení se týká každého z nás, a já se domnívám, že mladých lidí , kteří budou v budoucnu zakládat rodiny , ještě více než těch ostatních, tak věřím tomu, že se vám bude tato kapitola studovat dobře, když na její studium budete potřebovat asi 90 minut. 152

9.1. BYDLENÍ, BYTOVÁ POLITIKA, NÁKLADY NA BYDLENÍ Bydlení a bytová výstavba je prospěšnější pro společnost jak v oblasti sociálně-kulturní, tj. vytváření kvalitního rodinného prostředí, partnerských vztahů, výchovy dětí a jejich vzdělání, tak v oblasti ekonomického vývoje než většina jiných sociálně-ekonomických aktivit.

Bydlení a bytová politika

Nová bytová výstavba může působit jako hnací motor hospodářského růstu, čímž ovlivňuje úroveň zaměstnanosti v sezónních obdobích. Bydlení má charakter dlouhodobých investic, tudíž je ovlivnitelné inflací, úrokovými mírami a ekonomickou nestabilitou. Na druhou stranu může zvyšovat zadluženost státu v souvislosti s hypoteční krizí, což negativně působí na společnost, ale také to záleží na kritériích bank, jestli žadatelům půjčku poskytnou či nikoliv. Dosažení uspokojivé úrovně bydlení přispívá k celkové spokojenosti obyvatelstva, proto je nutné hledat rovnováhu mezi sociální spravedlností, kterou ovlivňuje nízká cenová elasticita, a působením tržních mechanismů. To, že si člověk začne stavět dům nebo si pořídí byt na určitém místě ho už částečně zavazuje, že v tomto prostředí bude uspokojovat svoje potřeby a plnit svoje závazky na dlouhou dobu a třeba i po několik generací. Jedná se o systém poptávkově orientovaných podpor, nabídkově orientovaných iniciativ a přímých zásahů státu na bytovém trhu, které jsou nutné k optimální alokaci bytů svou specifičností, umístěním, pořizovacími náklady, životností a potřebou společnosti. Součástí bytové politiky by také mohla být např. strategie trvale udržitelného rozvoje a vstup ekologického aspektu. Podpora poptávky a nabídky by měla být zaměřena na ovlivňování výstavby a údržby bytového fondu, na nájemní politiku a nájemní vztahy a sociální cíle v oblasti bydlení. Kořenem takové politiky je trh s byty, který je doplněn optimem státních podpor takového rozsahu, který nákladnou potřebu bydlení učiní dostupnou i pro nižší sociální vrstvu obyvatel. Bytová politika se neobejde hlavně bez zásahu státu, dále obcí, neziskových organizací, družstev, zájmových sdružení, charity a dalších, které využívají podpor a ostatních veřejných zdrojů.

Teoretické modely bytových systémů Podle toho, jak je vnímána myšlenka sociální spravedlnosti, zda je upřednostňována zásluhovost, potřebnost či rovnost, se rozlišují tři základní systémy. Liberální systém založený na zásluhovosti, což představuje vysokou míru odpovědnosti občanů na zajištění potřeby bydlení, kdy každá domácnost si zajišťuje bydlení podle svých finančních možností. Rizikem tohoto systému je vysoká míra nerovnosti v přístupu k bydlení a příjmové rozdíly obyvatel.

153

Modely bytových systémů

Korporativní systém upřednostňuje princip solidarity a subsidiarity, tj. princip spolupráce jedinců v navzájem integrovaných skupinách, organizacích, komunitách i státu. Finanční náročnost bydlení je v tomto modelu určitým způsobem korigována. Smyslem systému je prvotně využít soukromých prostředků jedince, ale zároveň usnadnit přístup k bydlení v případech, kdy jedinci nejsou schopni čelit finanční náročnosti, za jasně daných podmínek, kde je pomoc poskytována. Problém systému však přetrvává ve vysoké náročnosti na veřejné rozpočty. Univerzalistický systém staví na celospolečenské solidaritě. Tento systém chápe bydlení jako veřejnou sociální službu, a proto je bydlení zajišťováno především z veřejných zdrojů. Stát vstupuje nejen jako zabezpečovatel výstavby levných bytů, ale i jako nositel částečných provozních nákladů a nákladů na údržbu. Problém tohoto systému je ve velmi vysoké finanční náročnosti a potřebě velké tolerance ze strany daňových plátců. Tento systém se však z dlouhodobého hlediska stal ekonomicky neefektivním a neudržitelným.

Sociální aspekty bytové politiky V oblasti bytové politiky došlo po roce 1989 v souvislosti s ekonomickou transformací k významným změnám. Výrazně se začal posilovat vlastnický sektor bydlení a postupně se tlumil sektor nájemného a družstevního bydlení. Bez ohledu na to v rámci svých kompetencí ministerstvo práce a sociálních věcí již od roku 1989 přijímalo řadu různých opatření, která měla napomáhat domácnostem finančně zvládat změnu proporcí v jejich vydáních. Docházelo totiž postupně k takovým změnám cenových relací v důsledku cenové liberalizace, které vedly k významnému nárůstu výdajů domácností souvisejících s bydlením. Zatímco v roce 1990 vydával v průměru jeden člen zaměstnanecké domácnosti na bydlení vč. vody a energií 9,3 % (domácnosti důchodců 12,7 %) ze svých celkových výdajů, v roce 2007 již tento podíl činil 15,5 % a o čtyři roky později již domácnosti v ČR vydávaly na bydlení kolem 20%. Stát tedy prostřednictvím různých sociálních intervencí začal pomáhat občanům, kteří se při zajišťování standardního bydlení nemohou obejít bez jeho pomoci.Je bezesporu zajímavá informace, že domácnosti v bohatších zemích vydávají více finančních prostředků na bydlení a méně na potraviny. Bohatství domácností se liší zejména podle bohatství země, kde rodina žije. V ČR je největším výdajem finanční položka na bydlení pro téměř 40 % domácností. V případě Nizozemí činí podíl domácností s největšími výdaji na bydlení dokonce 65 %. Naopak v Thajsku, Indii a Číně se tento podíl pohybuje kolem 15 %, vit graf – Co tvoří nejvyšší měsíční výdaje domácností.Princip a cíl bytové politiky státu spočívá zejména ve vytváření vhodného právního, institucionálního a fiskálního prostředí pro aktivity všech aktérů na trhu s byty. Stát by neměl překážet ekonomickému fungování trhu s byty; zároveň však musí činit podpůrné kroky zacílené na ty skupiny domácností, které se samy o své bydlení na trhu postarat nemohou.

Koncepce bytové politiky schválena vládou představuje pro jednotlivé resorty závazný strategický dokument, v němž jsou stanoveny základní směry vývoje i konkrétní cíle v oblasti bydlení. 154

Bytová politika

Z hlediska aktérů na trhu s byty jsou cíle bytové politiky zejména tyto: 



   

fungování trhu s byty včetně odpovídající právní úpravy pro vlastnické, nájemní i družstevní bydlení a včetně vymahatelnosti práva; součástí tohoto cíle je i odstranění cenových a právních deformací v segmentu nájemního bydlení, zvyšování finanční dostupnosti bydlení pro domácnosti, včetně sociálních dávek v oblasti bydlení kompenzujících celkové výdaje na bydlení domácností s nižšími příjmy, zvyšování nabídky bydlení, a to i prostřednictvím podpory nové výstavby včetně výstavby bytů se sociálním určením, zvyšování kvality bydlení, včetně podpory vlastníků při správě, údržbě, opravách a modernizaci jejich bytového fondu, průběžný monitoring trhu s byty i monitoring účinnosti a efektivity jednotlivých podpůrných nástrojů a jejich korekce, aplikace nediskriminačních pravidel společného trhu Evropské unie včetně podmínek hospodářské soutěže a slučitelnosti veřejných podpor s komunitárním právem.

Uvedené cíle jsou konkrétně naplňovány právními předpisy (občanský zákoník obsahující informace o nájmu z bytu, zákon o jednostranném zvyšování nájemného, zákon o vlastnictví bytů, zákon o podpoře výstavby družstevních bytů apod.) a dále pomocí podpůrných nástrojů v oblasti bydlení. Jedná se o programy financované ze státního rozpočtu prostřednictvím Ministerstva pro místní rozvoj ČR a o podpory financované z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení na základě jednotlivých nařízení vlády, obsahujících podmínky a rozsah jednotlivých forem podpory. Obr. č.2: Co tvoří nejvyšší měsíční výdaje domácnosti

Zdroj: Tisková zpráva ING Bank 2011

155

Zásadní konstrukční změny v bytové politice I když se pravidelně každoročně životní minimum v jeho obou složkách valorizovalo, a to diferencovaně podle skutečného nárůstu cen jeho jednotlivých položek, nejen postupná regionální diferenciace nákladů na bydlení v důsledku změn forem cenové regulace (přechod z limitních cen na věcně usměrňované, resp. tržní) vedla k tomu, že ministerstvo práce a sociálních věcí přistoupilo k zásadním konstrukčním změnám určujícím pomoc státu občanům (domácnostem) v oblasti bydlení. Změnou konstrukce životního minima od 1. 1. 2007 byla vyloučena ze životního minima ta jeho část, která vymezovala výši nákladů k zajištění nezbytných nákladů na bydlení a pravidla pro sociální ochranu v této oblasti a pro zohledňování skutečných nákladů na bydlení byla nahrazena novými dvěma dávkami, a to příspěvkem na bydlení ze systému dávek státní sociální podpory a doplatkem na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi.

Konstrukční změny v bytové politice

Nově konstruovaný příspěvek na bydlení vychází ze zásady, že každá osoba či domácnost může na bydlení vynaložit určitou část svých příjmů. Za sociálně únosné se považuje, aby osoba či domácnost vynakládala na náklady spojené s bydlením 30 %, v Praze 35 % svých příjmů. Podmínky pro příspěvek na bydlení jsou konstruovány tak, aby nedošlo u sociálně slabších skupin osob ke ztrátě bydlení, ale zároveň aby motivovaly uživatele bytů zajistit si příjem vlastní prací, a tím i bydlení na odpovídající úrovni. Doplatek na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi znamená individuální řešení, které vedle příjmů domácnosti reaguje také na místní reálné náklady na bydlení. O doplatku na bydlení rozhodují pověřené obce (příp. úřady jednotlivých městských částí). Obec může v případě potřeby nabídnout osobám v hmotné nouzi méně nákladné bydlení. Rovněž lze využít při řešení bydlení osob s nedostatečnými příjmy požadavek na zvýšení jejich příjmu jejich účastí na práci organizované obcí, a to především v těch situacích, kdy obec nemá k dispozici méně nákladné formy bydlení.

Příspěvek na bydlení Stručně řešeno platí, že nárok na příspěvek na bydlení je tehdy, pokud na úhradu bydlení připadá minimálně 30% příjmů domácnosti(v Praze se pak jedná minimálně o 35% příjmy). Současně ale platí, že těchto 30% nesmí být menších, než jsou zákonem stanovené náklady na bydlení. Tedy, pokud si občan s příjmem 30 tisíc korun pořídí bydlení ve vile, kde bude platit nájem za 20.000 korun, stát mu moc nepomůže. Velmi důležitou podmínkou pro schválení příspěvku na bydlení je to, že v bytě/domě musí mít žadatel zřízený trvalý pobyt. Výpočet této sociální dávky (přídavky na bydlení) je trochu složitější než u jiných dávek. Při výpočtu hraje roli několik různých proměnných. Rozhodující je životní minimum rodiny (nebo jednotlivce) a dále pak vládnou stanovené normativní náklady na bydlení. Životní minimum jednotlivce v roce 2014 je 3410 Kč. Normativní náklady na bydlení v roce 2014 určuje nařízení vlády č. 482/2012 Sb. Vyhláška rozlišuje bydlení v nájemním bytě a bydlení 156

Příspěvek na bydlení

v osobním vlastnictví nebo v družstevním bytě. Dále hraje roli velikost města, ve kterém občan bydlí.

Doplatek na bydlení Doplatek na bydlení je podobně jako příspěvek na živobytí sociální dávka určená pro osoby ve hmotné nouzi. Nárok na doplatek na bydlení mají ti, jejichž příjmy jsou nižší než zákonem stanovené životní minimum (resp. existenční minimum). Nárok na doplatek na bydlení vzniká ve chvíli, kdy po zaplacení odůvodněných nákladů na bydlení zůstane pouze částka na živobytí. Doplatek na bydlení také předpokládá, že je také současně vyplácen příspěvek na bydlení. Nárok na tuto sociální dávku má ten, kdo je vlastníkem bytu nebo je v podnájmu a jeho příjem (resp. příjem všech společně posuzovaných osob) je nižší než životní minimum.

Doplatek na bydlení

Výpočet této částky je podobný jako u příspěvku na bydlení. Nárok na doplatek na bydlení také získává pouze ten, kdo zároveň získá příspěvek na živobytí. V oprávněných případech je možné doplatek získat i bez nároku na příspěvek na živobytí. Tedy za předpokladu že příjem žadatele (resp. všech společně posuzovaných osob) nepřesáhl 1.3 násobku životního minima. V oprávněných případech může být tato sociální dávky hmotné nouze přiznána i lidem, kteří využívají jinou formu bydlení než nájem (tj. například ubytování na ubytovně).Nárok na doplatek na bydlení má také nezletilé nezaopatřené dítě, které žije v náhradní rodinné péči nebo je v zaopatřovacím ústavu. (K příspěvku na bydlení a k doplatku na bydlení více údajů v šesté kapitole této opory.)

Další nástroje bytové politiky Základním nástrojem bytové politiky realizované Ministerstvem pro místní rozvoj (MMR)v rámci kompetencí daných zákonem je investiční podpora. Bytová politika na místní úrovni spadá do samostatné působnosti obcí. Naplnění obecně formulované povinnosti pečovat o potřeby bydlení občanů je ponecháno na rozhodnutí orgánů obce. MMR reaguje na poptávku obcí v rozsahu rozpočtových možností. Ze strany MMR a SFRB (státní fond rozvoje bydlení) bylo v uplynulých letech vynaloženo maximální úsilí ke stimulaci aktivit obcí v oblasti posílení nabídky nájemních bytů pro sociální bydlení. V současné době MMR společně s Ministerstvem práce a sociálních věcí připravuje komplexní řešení tzv. politiky sociálního bydlení. Formální podoba těchto nástrojů bude zpracována následně.

Investiční podpora

Jak tedy zákon definuje sociální bydlení? Jaký byt, bytový či rodinný dům lze ještě považovat za sociální bydlení? Ano, pokud se rozhoduje občan např. pro stavbu rodinného domu a chce využít možnosti uplatnění snížené sazby daně z přidané hodnoty, potom musí splnit určitá kritéria. Ty se týkají maximální podlahové plochy. Rodinným domem pro sociální bydlení se rozumí rodinný dům, jehož celková podlahová plocha nepřesáhne 350 m2. Celkovou podlahovou se rozumí součet podlahových ploch všech místností rodinného domu. 157

Byt pro sociální bydlení

Bytem pro sociální bydlení se rozumí byt, jehož celková podlahová plocha nepřesáhne 120 m2. Celkovou podlahovou se rozumí součet podlahových ploch všech místností bytu, včetně místností, které tvoří příslušenství bytu, s výjimkou podílu na společných částech domu. Bytovým domem pro sociální bydlení se rozumí bytový dům, v němž nejsou jiné byty než byty pro sociální bydlení. Toto jsou kritéria, která stanovuje zákon o dani z přidané hodnoty pro sociální bydlení od roku 2008.

9.2. KONCEPCE BYTOVÉ POLITIKY, POLITIKA STÁTU A ROLE OBCÍ Ve většině zemí schvalují vlády tzv. Koncepci bytové politiky, když názvy mohou být rozličné, obsah však podobný. Ne jinak je tomu i u nás. Oblast bydlení přitom je považována za důležitou součást životní úrovně a celkové kvality života obyvatel. S vědomím důležitosti bydlení jsou v tomto dokumentu v naší republice stanoveny základní směry vývoje a konkrétní cíle v oblasti bydlení. Koncepce bydlení respektuje roli státu v této oblasti, která je obvyklá v evropských zemích − právo na bydlení není chápáno jako nárokové a úloha státu nespočívá v přímém poskytování bydlení, nýbrž ve vytváření takové situace, kdy si lidé sami či s určitou pomocí státu zajistí odpovídající bydlení. Materiál se vypořádává s novými faktory, které vyplývají z našeho členství v Evropské unii, zejména v souvislosti s dodržováním principu nežádoucí veřejné podpory. Koncepce obsahuje úvod, současný stav v oblasti bydlení a dále střednědobou koncepci do roku 2015 a krátkodobý realizační program pro jednotlivá období .

Průvodce studiem Vážení studenti, protože předpokládám, že tato problematika vás opravdu zajímá, snažila jsem se obohatit celou tuto kapitolu řadou aktuálních statistických údajů, které jsem především čerpala z různých údajů Českého statistického úřadu, když předpokládám, že si budete umět lépe představit, jaká situace v této oblasti u nás opravdu nyní je. Také si myslím, že se pro vás toto studium stane zajímavějším, i když musím uvést, že uvedené údaje jsou opravdu pouze zařazeny informativně pro dokreslení celé , velmi složité situace, především v souvislosti s velice neutěšeným stavem našich veřejných financí.

Současný stav v oblasti bydlení Podle „definitivních výsledků “sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011“ zahrnoval bytový fond ČR celkem 4 756 572 bytů, z toho bylo 4 104 635 obydlených bytů, z nichž 35,8 % v rodinných domech a 55 % v bytových domech.

158

Koncepce bydlení

Z obydlených bytů bylo 55,9 % (2 294 250) užíváno jejich vlastníky či vlastníky domů, 22,4% (920 405) užívali nájemníci. Byty družstevní, které se svým charakterem blíží bydlení vlastnickému, užívané domácnostmi členů družstev, představovaly k datu sčítání 18,3 % z obydlených bytů v ČR. Dalších 3,4 % obydlených bytů bylo užíváno např. blízkými osobami vlastníků (tzv. jiné bezplatné užívání bytů). Bytová výstavba se v roce 2012 i v roce 2013 nacházela v útlumu. Počty zahájených bytů klesají již pátým rokem, největší propady lze pozorovat v kategorii bytových domů. U dokončených bytů došlo po výrazném poklesu v roce 2011 k mírnému nárůstu.

Politika státu a role obcí v oblasti bytové politiky V oblasti bytové politiky došlo v uplynulých letech k odstranění většiny prvků administrativně přídělového přístupu a byly vytvořeny nástroje zaměřené na podporu nové výstavby. Právní rámec bydlení je poměrně složitý, roztříštěný a v některých případech zastaralý. Situaci komplikuje také absence některých právních norem, obtížná vymahatelnost práva a nízké právní vědomí lidí. V obecním nájemním bydlení je možnost naplňování záměrů státu ztěžována také nevyjasněnou rolí obcí v oblasti bydlení. Obce mají v současné době dvojí roli. Jednak mají s péčí řádného hospodáře maximalizovat výnos ze svého majetku tak, aby se účinně naplňovala příjmová stránka obecního rozpočtu, a jednak mají obce za úkol pečovat o rozvoj podmínek pro své občany, včetně podmínek bydlení. Hledání rovnováhy mezi hlediskem péče řádného hospodáře a hlediskem sociálně zaměřeného nakládání s obecním bytovým fondem není jasně vymezeno, a tak obce více nebo méně upřednostňují jedno z obou hledisek. Koncepce počítá s tím, že konečnou roli v řešení sociálních problémů je třeba svěřit obci, která může reagovat na lokální poměry na bytovém trhu a vytvořit jim pro to potřebné podmínky. K řešení těchto sociálních problémů by měl v budoucnosti přispět nejen sociálně zacílený bytový fond, ale také různá úsporná ubytovací zařízení, která mohou přispět k odstranění akutních problémů.

Politika státu a role obcí v oblasti bytové politiky

Právní nástroje Pokud jde o základní rámec právních nástrojů pro zajištění bydlení, pak koncepce počítá s tím, že:  pro občany s nadprůměrnými příjmy jsou dostupné nástroje hypotéčního financování vlastnického bydlení,  pro občany se středními příjmy je určeno stavební spoření a nově koncipovaná pravidla výstavby nájemních bytů bytovými družstvy za podpory z prostředků SFRB (zákon je v legislativním procesu),  pro občany s nižšími příjmy je určen nově koncipovaný sektor neziskového bydlení zajišťovaného obcí prostřednictvím neziskových bytových společností (legislativní proces probíhá, zatím není dokončen),  pro občany s nízkými příjmy a na okraji společnosti je určena výstavba obecních bytů podporovaných ze zdrojů MMR a SFRB se speciálním určením a stávající nájemní byty obce. 159

Právní nástroje

Stávající podpůrné nástroje v oblasti bydlení Následující programy ukazují na možné formy podpor financované ze státního rozpočtu Ministerstva pro místní rozvoj, ovšem s ohledem na možnosti státního rozpočtu.

Nástroje v oblasti bydlení

Program „Podpora rozvoje bydlení“ 

     

podpora regenerace panelových sídlišť podle nařízení vlády č. 494/2000 Sb., o podmínkách poskytování dotací ze státního rozpočtu na podporu regenerace panelových sídlišť, podpora výstavby nájemních bytů, podpora výstavby nájemních bytů na venkově, podpora výstavby technické infrastruktury pro následnou výstavbu bytových a rodinných domů, podpora výstavby podporovaných bytů (Chráněný byt, Byt na půl cesty, Vstupní byt), podpora oprav vad panelové bytové výstavby, podpora vztahující se k zateplování objektů .

Program ,,Podpora rozvoje bydlení“

Podpory financované ze Státního fondu rozvoje bydlení 

podpora výstavby nájemních bytů pro příjmově vymezené osoby podle nařízení vlády č. 146/2003 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení ke krytí části nákladů spojených s výstavbou bytů pro příjmově vymezené osoby,



program „Panel“ podle nařízení vlády č. 299/2001 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení ke krytí části úroků z úvěrů poskytnutých bankami právnickým a fyzickým osobám na opravy, modernizace nebo regenerace panelových domů.

Podpora Státního fondu rozvoje bydlení

Podpory poskytované jinými resorty    

podpora stavebního spoření zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření, příspěvek na bydlení zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, dávky sociální péče -zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, podpora vlastníků při zateplování objektů.

Působnost v oblasti bytové politiky Ministerstvo pro místní rozvoj je na základě zákona č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů, „ústředním orgánem státní správy ve věcech politiky bydlení, rozvoje domovního a bytového fondu a pro věci nájmu bytů a nebytových prostor“. Na základě tohoto zákona ministerstvo pro místní rozvoj „koordinuje činnost ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy při zabezpečování politiky bydlení, včetně koordinace financování těchto činností ". Ministerstvo pro místní rozvoj má podle kompetenčního zákona rovněž koordinační roli. 160

Podpory od jiných resortů

Státní fond rozvoje bydlení je na základě zákona č. 211/2000 Sb., o Státním fondu rozvoje bydlení, ve znění pozdějších předpisů, právnickou osobou v působnosti MMR, která byla zřízena za účelem poskytování podpory bydlení v souladu s vládou schválenou koncepcí bytové politiky. Bydlení podporují prostřednictvím svých programů i další resorty. Jedná se o: Ministerstvo financí (stavební spoření, daňové úlevy), ministerstvo životního prostředí (Zelená úsporám), ministerstvo práce a sociálních věcí (sociální dávky na bydlení, příspěvek na bezbariérovou úpravu bytu, příspěvek na úhradu za užívání bezbariérového bytu), ministerstvo vnitra (zabezpečení integrace azylantů). Nutno uvést, že nástroje pro koordinaci poskytování jednotlivých typů podpor, jejich analýzu a vyhodnocení jejich dopadů byly doposud nedostatečné.

Intenzita bytové výstavby = počet dokončených bytů na 1 000 obyvatel ročně Z hlediska porovnání intenzitního ukazatele vynikají mezi obcemi s nejrozsáhlejší bytovou výstavbou pochopitelně obce menší velikosti. Intenzita bytové výstavby sledovaná v letech 1997 až 2012 znázorňuje obr.č.1 počet dokončených bytů na 1000 obyvatel středního stavu průměrně ročně podle obcí. Obr. č.1: Intenzita bytové výstavby na 1000 obyvatel

Zdroj: http://denik.obce.cz

2

2

http://denik.obce.cz/go/clanek.asp?id=6416678

161

Intenzita bytové výstavby

9.3. SOCIÁLNÍ BYDLENÍ A KONCEPCE BYTOVÉ POLITIKY DO ROKU 2020 Sociální bydlení Sociální bydlení je takovou nezbytnou součástí bytového trhu, která má splňovat potřeby bydlení poskytováním domů a bytů k pronájmu nebo prodeji za ceny dostupné těm, kteří nejsou schopni získat vhodný byt . Sociální bydlení však potřebují především všichni ti lidé, kteří nemají domov. Čím dál více seniorů nemá dostatek prostředků na zajištění důstojného bydlení. Bez domova jsou i všichni lidé žijící v ústavech. Praxe rušení ústavů ukazuje, že když se lidem, o které se dosud v ústavech pečovalo kolektivně, dá domov a individuální podpora, zvládají své nemoci, postižení či situace mnohdy daleko lépe. Sociální bydlení potřebují i takové rodiny, které nemohou kvůli diskriminaci bydlet (za pro ně přijatelnou cenu) v bytech, ale jsou nuceny přežívat za lichvářské peníze, např. na ubytovnách v naprosto nevyhovujících podmínkách. Sociální bydlení zvyšuje samostatnost nájemníků. Protože pracuje s jednotlivci, tak jim poskytuje právě tu konkrétní podporu a péči, kterou potřebují. Proto je také v konečném výsledku levnější, než kolektivní pobytové formy péče a nejrůznějšího dohledu, jako jsou nejrůznější ústavy, nemocnice, ubytovny, domovy či věznice. Sociální bydlení rozhodně nespěje a nikdy by nemělo spět k tomu, aby se stát staral o co největší počet lidí, kteří pak nebudou mít zodpovědnost sami za sebe. K tomuto cíli směřuje daleko spíše určitá podpora kolektivních forem bydlení, ze kterých je čím dál složitější se normálně přirozeně začlenit do samostatného života a do společnosti. Proto je velice nutné, aby byl přijat zákon o sociálním bydlení, jelikož žádná jakákoliv jiná úprava sociálního bydlení není schopna takto jednoznačně a dlouhodobě garantovat zapojení všech v úvahu připadajících subjektů do řešení situací konkrétních lidí, ohrožených nedostatečným bydlením. Garantem práva na bydlení by měl být právě proto stát, když toto právo na bydlení v sociálních bytech by měl realizovat prostřednictvím jednak obcí, ale i prostřednictvím samosprávných celků. Je však třeba stále mít na zřeteli, že sociální bydlení je komplexní souhrn nejrůznějších nástrojů poskytujících pomoc domácnostem, které si bydlení nejsou schopny zajistit samy, když důstojné bydlení je přece základním lidským právem, jež by nemělo být za žádných okolností nikomu upíráno nebo podmiňováno. Sociální bydlení musí poskytovat vždy dostatečnou právní jistotu a to tak, aby vyhovovalo nároku na bezpečný a dlouhodobý domov. Rozhodně by nemělo přispívat k tomu, aby tato forma bydlení byla určitými skupinami občanů využívána, ale mělo by umožňovat především udržování sociálního kontaktu nezatíženého místem, na kterém se nachází. V současné době ministerstvo pro místní rozvoj společně s ministerstvem práce a sociálních věcí připravuje komplexní řešení politiky sociálního bydlení, když tento vzniklý materiál (část analytická a část návrhová) by měl 162

Sociální bydlení

být předložen vládě. Projednávána by měla být jednak formální podoba navrhovaných nástrojů a také vhodná metodika, ale i v úvahu připadající příslušné novely právních předpisů apod. Analytická část „komplexního řešení sociálního bydlení“, obsahuje mimo jiné i skutečnost, že je třeba stávající neutěšenou a velmi palčivou situací se rychle zabývat, přehodnotit stávající nástroje sociální a bytové politiky ve vztahu k osobám nejen bez obydlí, ale i k těm, které jsou ohroženy jeho ztrátou či užívají nevhodné obydlí. Je nutno urychleně se zabývat takovými situacemi, ve kterých se tyto osoby v současné době ocitají mimo dosah účinné pomoci. Návrhová část „komplexního řešení sociálního bydlení“, by měla obsahovat především kvalitně zpracovaný soubor nástrojů a opatření zaměřených na pokrytí všech zatím známých a v úvahu připadajících situací v oblasti sociálního bydlení.

Koncepce bytové výstavby v ČR do roku 2020 Současný stav v oblasti státní bytové politiky, nesvědčí o tom, že se jedná o systematický přístup k problematice bydlení, což by měla napravit chystaná nová koncepce státní bytové politiky, která by měla být fundovaným dokumentem, jež přináší ucelené řešení a zohledňuje vývoj pro oblast bydlení a to až do roku 2020. Koncepci připravil Státní fond rozvoje bydlení ve spolupráci s ministerstvem pro místní rozvoj a se zástupci profesních svazů a organizací. Nyní je na vládě, aby koncepci posoudila. V České republice neexistuje politika bydlení, pokud politiku bydlení chápeme jako dlouhodobý výhled. Existují jen jednotlivé aktuální nástroje podpory bydlení. Takový je tedy názor odborné veřejnosti na to, co se v současné době děje v ČR v oblasti bytové politiky.

Některé z chystaných změn v oblasti bytové politiky 1.

2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

Vyváženější míra podpory vlastnického a nájemního bydlení a podpora bydlení skupinám obyvatel ohrožených sociálním vyloučením. Rozšíření nabídky bytů odpovídajících potřebám osob se zdravotním postižením. Snižování energetické náročnosti bydlení. Státní pomoc při řešení bytové situace obětí živelních pohrom. Zlepšení využití fondů EU v letech 2014-2020. využití příjmů z prodeje emisních povolenek v oblasti bydlení. Snižování investičního dluhu. Zvyšování kvality vnějšího prostředí rezidenčních oblastí.

Shrnutí Bydlení a bytová výstavba je prospěšnější pro společnost jak v oblasti sociálně-kulturní, tj. vytváření kvalitního rodinného prostředí,

163

Koncepce bytové výstavby

partnerských vztahů, výchovy dětí a jejich vzdělání, tak v oblasti ekonomického vývoje než většina jiných sociálně-ekonomických aktivit. Dosažení spokojivé úrovně bydlení přispívá k celkové spokojenosti obyvatelstva, proto je nutné hledat rovnováhu mezi sociální spravedlností, kterou ovlivňuje nízká cenová elasticita, a působením tržních mechanismů. Bytová politika se neobejde hlavně bez zásahu státu, dále obcí, neziskových organizací, družstev, zájmových sdružení, charity a dalších, které využívají podpor a ostatních veřejných zdrojů. Podle toho, jak je vnímána myšlenka sociální spravedlnosti, zda je upřednostňována zásluhovost, potřebnost či rovnost, se rozlišují tři základní systémy. Liberální systém založený na zásluhovosti, což představuje vysokou míru odpovědnosti občanů na zajištění potřeby bydlení. Korporativní systém upřednostňuje princip solidarity a subsidiarity, tj. princip spolupráce jedinců v navzájem integrovaných skupinách, organizacích, komunitách i státu. Univerzalistický systém staví na celospolečenské solidaritě. Tento systém chápe bydlení jako veřejnou sociální službu, a proto je bydlení zajišťováno především z veřejných zdrojů. V bytové politice došlo po roce 1989 v souvislosti s ekonomickou transformací k významným změnám. Výrazně se začal posilovat vlastnický sektor bydlení a postupně se tlumil sektor nájemného a družstevního bydlení. Koncepce bydlení respektuje roli státu v této oblasti, která je obvyklá v evropských zemích - právo na bydlení není chápáno jako nárokové a úloha státu nespočívá v přímém poskytování bydlení, nýbrž ve vytváření takové situace, kdy si lidé sami či s určitou pomocí státu zajistí odpovídající bydlení. Pokud se týká základního rámce právních nástrojů pro zajištění bydlení, tak sem lze zařadit následující  pro občany s nadprůměrnými příjmy jsou dostupné nástroje hypotéčního financování vlastnického bydlení,  pro občany se středními příjmy je určeno stavební spoření a nově koncipovaná pravidla výstavby nájemních bytů bytovými družstvy za podpory z prostředků SFRB (zákon je v legislativním procesu),  pro občany s nižšími příjmy je určen nově koncipovaný sektor neziskového bydlení zajišťovaného obcí prostřednictvím neziskových bytových společností (legislativní proces probíhá),  pro občany s nízkými příjmy a na okraji společnosti je určena výstavba obecních bytů podporovaných ze zdrojů MMR a SFRB se speciálním určením a stávající nájemní byty obce. Stávající podpůrné nástroje v oblasti bydlení ukazují programy, kde jsou uvedeny možné formy podpor financované ze státního rozpočtu

164

Ministerstva pro místní rozvoj, ovšem s ohledem nemožnosti státního rozpočtu. Jedná se o následující programy: 1) Program „Podpora rozvoje bydlení“ 2) Podpora hypotečních úvěrů 3) Podpory financované ze Státního fondu rozvoje bydlení Podpory poskytované jinými resorty  podpora stavebního spoření zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření,  příspěvek na bydlení zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře,  dávky sociální péče -zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti,  podpora vlastníků při zateplování objektů  Sociální bydlení je takovou nezbytnou součástí bytového trhu, která má splňovat potřeby bydlení poskytováním domů a bytů k pronájmu nebo prodeji za ceny dostupné těm, kteří nejsou schopni získat vhodný byt . Sociální bydlení je takovou nezbytnou součástí bytového trhu, která má splňovat potřeby bydlení poskytováním domů a bytů k pronájmu nebo prodeji za ceny dostupné těm, kteří nejsou schopni získat vhodný byt. V současné době ministerstvo pro místní rozvoj společně s ministerstvem práce a sociálních věcí připravuje komplexní řešení politiky sociálního bydlení, když tento vzniklý materiál (část analytická a část návrhová) by měl být předložen vládě. Současný stav v oblasti státní bytové politiky je neuspokojivý, když toto by měla napravit chystaná nová koncepce státní bytové politiky, která by měla být fundovaným dokumentem, jež přináší ucelené řešení a zohledňuje vývoj pro oblast bydlení a to až do roku 2020.Některé z chystaných změn v oblasti bytové politiky: − vyváženější míra podpory vlastnického a nájemního bydlení a podpora bydlení skupinám obyvatel ohrožených sociálním vyloučením, − rozšíření nabídky bytů odpovídajících potřebám osob se zdravotním postižením, − snižování energetické náročnosti bydlení, − státní pomoc při řešení bytové situace obětí živelních pohrom, − zlepšení využití fondů EU v letech 2014-2020¸− využití příjmů z prodeje emisních povolenek v oblasti bydlení,− snižování investičního dluhu, − zvyšování kvality vnějšího prostředí rezidenčních oblastí.

Otázky 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7)

Co rozumíte pod pojmem bydlení, bytová výstavba a bytová politika ? Jaké jsou teoretické modely bytových systémů ? Jaké zásadní změny nastaly v oblasti bytové politiky po roce 1989 ? Vysvětlete podstatu příspěvku na bydlení. Jak byste charakterizovali pojem „náklady na bydlení. Co to jsou „normativní náklady na bydlení“ ? Vyjmenujte některé další nástroje bytové politiky. 165

8) Co je hlavním problémem současné bytové politiky ? 9) Jaké znáte právní nástroje pro zajištění bydlení ? 10) Charakterizujte pojem „obecní nájemní sektor“ . 11) Vyjmenujte a stručně popište stávající podpůrné nástroje v oblasti bydlení . 12) Uveďte typy jednotlivých podpor, které jsou financovány ze Státního fondu rozvoje bydlení. 13) Jaké jsou další podpory bydlení, které jsou poskytovány jinými resorty ? 14) Co rozumíte pod pojmem „nepřímé formy podpory bydlení „ ? 15) Vysvětlete pojem „sociální bydlení“ a co je jeho podstatou ? 16) Jak vypadá připravovaná Nová koncepce bytové politiky do roku 2020 ?

Pojmy k zapamatování                    

bydlení a bytová výstavba teoretické modely bytových systémů liberální systém, korporativní systém, univerzalistický systém změny v bytové politice po roce 1989 zásadní konstrukční změny bytové politiky příspěvek na bydlení, doplatek na bydlení, náklady na bydlení normativní náklady na bydlení nástroje bytové politiky a koncepce bytové politiky hlavní problém současné bytové politiky bytová politika a politika státu bytová politika a role obcí bytová politika a problematika státního rozpočtu právní nástroje bytové politiky obecní nájemní sektor, obecní bytový fond a jeho využívání stávající podpůrné nástroje v oblasti bydlení program „Podpora rozvoje bydlení „ podpora hypotečních úvěrů a význam této podpory druhy podpor financované ze Státního fondu rozvoje bydlení podpory poskytované jinými rezorty nepřímé formy podpory

Doporučená literatura LUX, Martin. Bydlení - věc veřejná :sociální aspekty bydlení v České republice a zemích Evropské unie. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. 287 s. ISBN 80-86429-12-1. LUX, Martin a Pavla BURDOVÁ. Výdaje na bydlení, sociální bydlení a napětí na trhu s bydlením (mezinárodní komparace a polistopadový vývoj v ČR). 1. vyd. Praha: NÚ Josefa Hlávky, 2000. 114 s. Studie 2/2000. NEČADOVÁ,V.: Sociální politika – 2. část – aplikace, vysokoškolská skripta¸Jihlava, Vysoká škola polytechnická, 2011, 187 str., ISBN 978-8287035-50-4 166

10.SOCIÁLNÍ PRÁVA, LIDSKÁ PRÁVA Cíl: Cílem této poslední kapitoly je poukázat na sociální a lidská práva, která vymezují určité sociální záruky, které souvisí se stupněm lidské důstojnosti a nepochybně jsou velice důležité v souvislosti se sociální politikou a kvalitou života člověka. Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni - vysvětlit pojem sociální práva a lidská práva, - vyjmenovat, která práva patří do oblasti sociálních práv a která do oblasti lidských práv, - stručně popsat obsah některých sociálních práv a některých lidských práv, - pochopit podstatu a významnost sociálních práv a lidských práv, - charakterizovat podstatu Listiny základních práv a svobod a její význam.

Klíčová slova: sociální práva, lidská práva, Listina základních práv a svobod, důstojnost lidské existence, Všeobecná deklarace lidských práv, Evropská sociální charta

Průvodce studiem Vážení studenti, tato závěrečná část studijní opory je věnována problematice sociálního práva a zároveň i problematice lidských práv, když rozhodně jste už i v jiných předmětech byli seznámeni s tím, jak velmi významná tato oblast je, když respektování a dodržování těchto práv má značný vliv na kvalitu života občanů dané společnosti, což se samozřejmě odráží i ve vyspělosti celé společnosti a zároveň s tím souvisejícího i celého jejího potencionálu. Věřím, že budete studiu této kapitoly věnovat dostatečnou pozornost, že vás její obsah zaujme a zároveň i přiměje k přemýšlení, když na studium této kapitoly budete potřebovat cca 60 minut.

167

10.1. SOCIÁLNÍ PRÁVA Existence a uznání sociálních práv ve společnosti je přirozenou součástí určitého proudu politické filozofie, když tuto filozofii zpravidla nazýváme

Existence sociálních práv

liberalismem a stěžejní a významnou myšlenkou liberalismu je nejen ochrana osobní autonomie, ale i právo každého jednotlivce zvolit si svůj vlastní životní styl, o kterém se samozřejmě předpokládá, že bude „v mezích dovoleného“, neboli vytvořit si svůj vlastní životní projekt Sociální práva je ve své podstatě určité metodické označení těch součástí lidských práv, která vymezují sociální záruky důstojné lidské existence. Tato práva jsou obsažena v článcích 22 – 25 Všeobecné deklarace lidských práv a zakotvena jsou v dalším významném dokumentu Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Možno konstatovat, že jsou předmětem sociálního zabezpečení, které poskytuje stát. Mezi základní sociální práva patří:  právo na práci a na náležitou přípravu na povolání -

tj. možnost zvolit si svobodně zaměstnání za přijatelných pracovních podmínek a za přiměřenou odměnu a zároveň i právo na přípravu na povolání.

-

patří sem také právo získat práci v mezích společenských možností, nepodaří-li se to, tak mít možnost peněžité podpory v nezaměstnanosti.

 právo na uspokojivé pracovní podmínky -

patří sem právu na - mzdu, která je spravedlivá, zajišťuje prostředky pro důstojný život a je stejná za práci stejné hodnoty, když by neměla existovat jakákoliv diskriminace (např. podle pohlaví, etnického původu apod.),

-

bezpečné a nezávadné pracovní podmínky,

-

stanovit podmínky k profesnímu růstu v zaměstnání a zároveň určit i kritéria,

-

zajistit také odpočinek, úměrnou pracovní dobu a pravidelnou dovolenou.

 právo na životní úroveň -

jedná se o zabránění nedostatku potravin, odvrácení hrozby chudoby, snažit se o zlepšení podmínek výroby, zlepšení využívání dostupných zdrojů , zajištění i ostatních potřeb, jako je přiměřená lékařská péče a pomoc, dostatek zboží pro uspokojování potřeb obyvatelstva apod.



právo na rodinu -

Rodina je přirozená a základní jednotka společnosti. V tomto smyslu jsou státy zavázány zajistit především ochranu a pomoc rodině – založení rodiny, péči o

168

Podstata sociálních práv

výchovu nezletilých dětí, ochranu matkám při péči o nezletilé děti, ochranu a případnou pomoc všem dětem a mládeži, např. před diskriminací, sociálním vykořisťováním, prací dětí apod.

 právo na sociální zabezpečení -

jako např. státní sociální podpora - státem organizovaná solidarita mezi občany sloužící k překonání nepříznivých důsledků sociální události. Jsou to státní dávky učené především rodinám s nezaopatřenými dětmi. Tyto dávky mají obligatorní charakter a některé jsou testované, jiné netestované.

U nás v ČR jsou dávky státní sociální podpory dané zákonem č. 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, když jsou především zohledňovány tři základní přístupy: -

životní úroveň má vždy vycházet především z pracovních příjmů,

-

dávky nejsou náhradou příjmů, ale k vlastní práci nedemotivující pomocí řešení sociální situace,

- musí zachovávat hledisko hospodárnosti, účelnosti a ve stanovených případech i adresnosti.

 právo na sdružování -

spočívá v tom, že občané mají právo pokojně se shromažďovat. Výkon tohoto práva slouží občanům k využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod, k výměně informací, ale i různých názorů a také k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí, když jde o vyjádření určitých postojů a stanovisek.

10.2. LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD Zákon č. 2/1993 Sb. - Listina základních práv a svobod Obsah Úvod Hlava I. Hlava II. Hlava III. Hlava IV. Hlava V. Hlava VI.

Čl. 1 − 4 Obecná ustanovení Čl. 5 − 23 Lidská práva a základní svobody Čl. 24 − 25 Práva národnostních a etnických menšin Čl. 26 − 35 Hospodářská, sociální a kulturní práva Čl. 36 − 40 Právo na soudní a jinou právní ochranu Čl. 41 − 44 Ustanovení společná

Listina základních práv a svobod je jednou ze součástí ústavního pořádku České republiky. Základní práva a svobody, které jsou obsahem tohoto dokumentu vyjadřují vztah mezi státem a občanem. Práva a svobody, které jsou obsahem Listiny základních práv a svobod se může většinou domáhat každý, ale některá práva a svobody jsou spojeny se státním občanstvím. Nutno 169

Listina základních práv a svobod

uvést, že obsah Listiny vychází vlastně z principů právního státu, když pro všechna základní práva a svobody platí, že jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná a že jsou pod ochranou soudní moci. Předlohou pro Listinu a zároveň i určitým východiskem byla především Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966), Mezinárodní pakt o ekonomických, sociálních a kulturních právech (1966), Evropská konvence o ochraně práv člověka a základních svobodách (1950), Evropská sociální charta, ale také z československé ústavy z roku 1920 a rakouské ústavní úpravy z roku 1867. Listina byla u nás přijata ještě v době federálního Československa, kdy byl v platnosti ústavní zákonem č. 23/1991 Sb., který měl Listině zajišťovat tzv. nadústavní charakter.

Po Sametové revoluci byla Listina opětně u nás vyhlášena formou zvláštního usnesení tehdejšího Předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. – viz. Příloha č. 1 studijní opory, a od roku 1993 je Listina základních práv a svobod součástí ústavního pořádku ČR. Má přednost před individuálními zákony – její práva jsou nezadatelná, nezrušitelná a nepromlčitelná.

10.3. LIDSKÁ PRÁVA Lidská práva chrání život a důstojnost každého člověka. Jsou postavena na

Lidská práva

principu stejné morální hodnoty každého jednotlivce, kdy tato práva má každý člověk. Lidská práva vycházejí ze samé podstaty toho, co znamená být člověkem, a představují minimální standardy nutné pro respektování přirozené důstojnosti každého jednotlivce. Lidská práva chrání tuto lidskou důstojnost prostřednictvím ochrany základních lidských potřeb. V podstatě všechna lidská práva jsou odvozena od této přirozené lidské důstojnosti. Lidské právo je takové právo, které je ústavou zaručeno všem lidem ve vztahu ke státu. Lidská práva se někdy – zejména v Evropě – označují jako základní práva, když lidskými právy jsou v tomto pojetí jen taková základní práva, která jsou dána každému člověku, bez ohledu na to, je-li občanem daného státu. Možno tedy konstatovat, že sem nepatří zejména práva politická. Lidská práva bývají zaručena ústavou, proto se pro ně často užívá též označení ústavní práva. Tato práva jsou tedy garantována jednak samotnou Ústavou a Listinou základních práv a svobod na straně jedné, ale také řadou mezinárodních závazků České republiky, na straně druhé.

Mezinárodní ochrana Vzhledem k tomu, že lidská práva nejčastěji porušují státy, má zvláštní význam mezinárodní ochrana lidských práv. 170

Mezinárodní ochrana

Mezinárodní úmluvy se dělí

− na všeobecné, např. Mezinárodní pakt

o občanských a politických právech, a − zvláštní (partikulární), např. Úmluvu proti mučení nebo Úmluvu o právech dítěte.

Mezinárodní organizace Zcela nejvýznamnější mezinárodní organizací na ochranu lidských práv je

Mezinárodní organizace

OSN a její Mezinárodní organizace práce. V Evropě má zvláštní význam Rada Evropy. EU lidským právům dlouho zvláštní pozornost nevěnovala, ale to se však změnilo.

Mezinárodní úmluvy Především bych chtěla zmínit - Všeobecnou deklaraci lidských práv z 10. prosince 1948. Její charakter je poměrně rozporuplný. Dlouho byla považována za pouhé nezávazné soft law, nyní se jí však přiznává závaznost mezinárodního obyčeje. - Evropská úmluva o ochraně základních práv a svobod ze 4. listopadu 1950, vyhlášená pod č. 209/1992 Sb. Je úmluvou Rady Evropy a aplikuje jí Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku . - Evropská sociální charta z 18. října 1961, vyhlášená pod č. 14/2000 Sb. Je úmluvou Rady Evropy. - Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z 19. prosince 1966, vyhlášený pod č. 120/1976 Sb. Je úmluvou OSN. - Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z 19. prosince 1966, vyhlášený pod č. 120/1976 Sb. Je úmluvou OSN. - Revidovaná evropská sociální charta. Je úmluvou Rady Evropy.

Dělení lidských práv Lidská práva dělíme zpravidla na práva: - občanská – zejména právo na život, zákaz mučení a nucené práce, právo na soukromé vlastnictví, svoboda pohybu a pobytu, svoboda svědomí. 171

Mezinárodní úmluvy

- politická – zejména svoboda projevu, petiční právo, svoboda shromažďovací, spolčovací a všeobecné volební právo přímé, rovné a tajné. - sociální – zejména právo na práci, stávku, odměnu, pojištění a odbory, zákaz práce dětí. - ekologická – právo na zdravé životní prostředí. První dvě generace jsou regulovány mezinárodní paktem o občanských a politických právech, druhé dvě mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Někdy bývá zvykem hovořit o lidských právech jako o svobodách. Jako například:  osobní svoboda,

svoboda pohybu,

 svoboda myšlení,

svoboda svědomí,

 svoboda náboženského vyznání,

svoboda vědeckého bádání,

 svoboda umělecké tvorby,

svoboda projevu,

 svoboda shromažďovací,

svoboda spolčovací,

 svoboda koaliční.

Soudní ochrana základních práv Ochranu

základních

práv

poskytují

jednak

obecné

soudy,

jednak

specializovaná instituce zřízená k ochraně ústavnosti, Ústavní soud¸ když vlastnímu výkladu základních práv se věnuje značně rozsáhlá judikatura Ústavního soudu. Ten mimo jiné rozhodl i to, že porušení základních práv musí poskytnout ochranu každý soud na základě každého opravného prostředku.

Absolutní a relativní lidská práva U lidských práv se užívá přívlastku absolutní a relativní ve zcela jiném smyslu než u samotných subjektivních práv.

172

Soudní ochrana základních práv

Absolutní lidská práva nelze omezit zákonem, neposuzují se v souvislosti s dalšími lidskými právy (vyjma absolutních) a nelze připustit, aby byla

Absolutní lidská práva

jakkoliv zpochybňována např. v zájmu národní bezpečnosti. V případě, že dojde ke konfliktu dvou lidských práv, z nichž jedno je absolutní, musí toto právo vždy dostat jednoznačně přednost. Příkladem absolutního lidského práva je právo na život. Relativní (kvalifikovaná) lidská práva si konkurují. Je možné omezit je v případech, kdy to Listina nebo Úmluva připouští, a to zákonem. Pokud se stane, že se taková lidská práva dostanou do konfliktu, je třeba rozhodnout na základě principu proporcionality. V tomto případě potom přednost dostává to právo, které chrání vyšší hodnotu, avšak s minimálním nutným omezením práv ostatních, tak aby mezi konfliktními právy byla zachována úměrnost – proporcionalita. Příkladem relativního lidského práva je svoboda projevu. Záruky základních sociálních práv a lidských práv a svobod jsou jedním ze základů, na kterých by měl být v současné době vybudován moderní stát. Jedním z velmi důležitých a hlavních principů, na kterých je demokratický právní stát založen, je především kvalifikovaná koncepce garance základních práv a svobod. Procesní prostředky ochrany těchto práv se potom stávají určitým měřítkem úrovně stavu demokracie ve státě. Všechny v úvahu připadající záruky ochrany lidských práv a svobod poskytují potom jedinci jistotu, že v případě státem uznaného základního práva a svobody, bude mít tento možnost se bránit a to všemi legálními prostředky, které mu stát, který garantuje tato práva, poskytl.

Shrnutí Existence a uznání sociálních práv ve společnosti je přirozenou součástí určitého proudu politické filozofie, když tuto filozofii zpravidla nazýváme liberalismem a stěžejní a významnou myšlenkou liberalismu je nejen ochrana osobní autonomie, ale i právo každého jednotlivce zvolit si svůj vlastní životní styl, o kterém se samozřejmě předpokládá, že bude 173

Relativní lidská práva

„v mezích dovoleného“, neboli vytvořit si svůj vlastní životní projekt. Sociální práva je ve své podstatě určité metodické označení těch součástí lidských práv, která vymezují sociální záruky důstojné lidské existence. Mezi základní sociální práva patří:  právo na práci a na náležitou přípravu na povolání,  právo na uspokojivé pracovní podmínky,  právo na životní úroveň,  právo na rodinu,  právo na sociální zabezpečení,  právo na sdružování. Listina základních práv a svobod je jednou ze součástí ústavního pořádku České republiky. Základní práva a svobody, které jsou obsahem tohoto dokumentu vyjadřují vztah mezi státem a občanem. Práva a svobody, které jsou obsahem Listiny základních práv a svobod se může většinou domáhat každý, ale některá práva a svobody jsou spojeny se státním občanstvím. Nutno uvést, že obsah Listiny vychází vlastně z principů právního státu, když pro všechna základní práva a svobody platí, že jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná a že jsou pod ochranou soudní moci. Lidská práva chrání život a důstojnost každého člověka. Jsou postavena na principu stejné morální hodnoty každého jednotlivce, kdy tato práva má každý člověk.. V podstatě všechna lidská práva jsou odvozena od této přirozené lidské důstojnosti. Lidské právo je takové právo, které je ústavou zaručeno všem lidem ve vztahu ke státu. Lidská práva se někdy – zejména v Evropě – označují jako základní práva, když lidskými právy jsou v tomto pojetí jen taková základní práva, která jsou dána každému člověku, bez ohledu na to, je-li občanem daného státu. Lidská práva dělíme zpravidla na práva: − občanská − politická − sociální – ekologická. Někdy bývá zvykem hovořit o lidských právech jako o svobodách. Potom máme tzv. osobní svobodu, svobodu pohybu, svobodu myšlení, svobodu 174

svědomí, svobodu náboženského vyznání, svobodu vědeckého bádání, svobodu umělecké tvorby, svobodu projevu, svobodu shromažďovací, svobodu spolčovací, svobodu koaliční.

Otázky 1) Definujte pojem „sociální práva“ . 2) Co patří mezi základní sociální práva ? 3) Vysvětlete význam Listiny základních práv a svobod. Stručně ji popište. 4) Co jsou to lidská práva ? 5) Jak zpravidla dělíme lidská práva ? 6) Jaký je rozdíl mezi sociálními a lidskými právy ? 7) Jaká je soudní ochrana základních práv ? 8) Co jsou to absolutní a relativní lidská práva ? Jaký je mezi nimi rozdíl ? 9) Jak jsou zabezpečeny záruky základních lidských práv a svobod ? 10) V čem spočívá podstata mezinárodní ochrany lidských práv ? 11) Jaké znáte Mezinárodní úmluvy v souvislosti s lidskými právy ? 12) Jaké jsou nejvýznamnější mezinárodní organizace na ochranu lidských práv ? 13) Co je podstatou existence a uznání sociálních práv ?

Pojmy k zapamatování  sociální práva  lidská práva  Listina základních práv a svobod  absolutní lidská práva  relativní lidská práva  soudní ochrana základních práv  mezinárodní ochrana lidských práv 175

 organizace na ochranu lidských práv  záruky základních lidských práv a svobod  mezinárodní úmluvy v souvislosti s lidskými právy  práva občanská, politická, sociální a ekologická  svobody a jednotlivé druhy svobod

Doporučená literatura TOMEŠ, Igor a KOLDINSKÁ, Kristina. Sociální právo Evropské unie. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2003. xvi, 267 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 807179-831-2 HUBÁLKOVÁ, Eva. Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika: judikatura a řízení před Evropským soudem pro lidská práva: text je sestaven a uspořádán podle stavu k 1.4.2003. Praha: Linde, 2003. 743 s. ISBN 80-7201-417-X ŠTURMA, Pavel, ed. Pojem a teorie lidských práv. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013. 119 s. Studie lidských práv; č. 1 = Studies in human rihgts; vol. 1. ISBN 978-80-87146-77-4 ČESKO. Ústava České republiky; Listina základních práv a svobod; Parlament, Ústavní soud, ombudsman, ministerstva; Antidiskriminační zákon, Zákon o sbírce zákonů; Volba prezidenta: podle stavu k 11.2.2013. Ostrava: Sagit, 2013. 256 s. ÚZ; č. 947. ISBN 978-80-7208-972-7

176

Závěrečný průvodce studiem Vážení a milí studenti, prostudovali jste poslední 6. kapitolu této první části studijní opory, ve kterých jsem se zabývala sociální politikou. Předpokládám, že jste také odpověděli na všechny otázky, které jsem za každou kapitolou uvedla, když věřím, že jste si zároveň i zopakovali vše podstatné. Pokud je tomu tak, není co dodat, pouze ocenit vaše úsilí a snahu. Předložený text by vám měl poskytnout základy sociální politiky, když první část skript je věnována především teorii sociální politiky, ve druhé části, která bude následovat později, se potom budu zabývat aplikací sociální politiky v některých oblastech, neboli tam budu poukazovat na to , kde všude se můžete se sociální politikou setkat. Byla bych velice ráda, kdyby předložený text ve vás vzbudil zájem o další studium sociální politiky, neboť se domnívám, že základy sociální politiky by měl znát každý nejen vysokoškolsky, ale i středoškolsky vzdělaný člověk. Vždyť člověk by si měl uvědomit, že i on sám se může někdy dostat do velice složité životní situace, kterou on sám, případně ani s pomocí své rodiny a blízkých nebude moci zvládnout a potom bude třeba hledat pomoc u státu. Je dobré znát, jak se v takové situaci zachovat a také znát, jaké stát má možnosti pomoci v tíživých životních situacích svým občanům. Myslím si také, že je rozhodně dobré, když lidé mají sociální cítění, jsou nakloněni pomoci tam, kde je to potřeba, pomoci a pochopit člověka, který pomoc potřebuje a umět podat pomocnou roku v pravý čas. Ať využijete vědomosti získané studiem tohoto materiálu jakkoliv, přeji vám, aby bylo vaše vystupování a uplatňování získaných znalostí vždy profesionální a efektivní. Abyste uměli dobře zúročit vše, co jste studiem tohoto odborného materiálu získali. Pokud vás předložený text alespoň částečně zaujal a nestudovali jste jej pouze z donucení, ale trochu i se zájmem, tak je to pro mne zadostiučinění, že jsem tento text nepsala zbytečně. Pokud se budete k tomuto textu vracet ,budu tím velice potěšena. Vážení studenti, jestliže budete tato vysokoškolská skripta studovat s takovým nadšením s jakým já jsem je pro vás připravovala, tak budete jistě v prokazování znalostí úspěšní a také budete sami se sebou a svým výkonem spokojeni. Přeji vám hodně štěstí při studiu, ve vaší práci i v osobním životě. Vaše autorka

177

Seznam použité literatury KREBS, V. a kol. Sociální politika, ASPI, a.s. Praha, 2005, ISBN 80-7357050-3 DURDISOVÁ, J. a kol. Sociální politika v ekonomické praxi, VŠE Praha,. Oeconomica, 2005, ISBN 80-245-0850-8 VORLÍČEK, J., VOSTROVSKÁ, Z., Úvod do hospodářské a sociální politiky, Oeconomica, 2005, ISBN – 80-245-0954-7 PEKOVÁ,J., PILNÝ, J., JETMAR,M. Veřejná správa a finance veřejného sektoru. Praha: ASPI 2006, ISBN 80-521-0521-5 PEKOVÁ, J. Veřejné finance, úvod do problematiky. Praha: ASPI 2006, ISBN 80-651-0352-3 IZÁK,V. Fiskální politika. 0976-8

Praha: Oeconomica VŠE 2005. ISBN 80-245-

VANČUROVÁ, A., KLAZAR,S. Sociální a zdravotní pojištění - úvod do problematiky. Praha: Oeconomica VŠE 2006, ISBN 80-246-0685-6 HEYNE, P.: Ekonomický styl myšlení, VŠE Praha, Oeconomica, 2004,ISBN 80-561-0854-7 BRDEK, M., JÍROVÁ, H. Sociální politika v zemích EU a ČR, Praha, Kodex Bohemia, 1998, ISBN 80-512-0962-4 BRDEK, M., JÍROVÁ, H., KREBS, V. Trendy v evropské sociální politice, Praha, ASPI Publishing 2002, ISBN 80- 7752-045- 5 POTUČEK, M. a kol. Křižovatky české sociální reformy, Praha, Sociologické nakladatelství 1999, ISBN 80-451-0456-5 POMAHAČ, R., VIDLÁKOVÁ, O., Veřejná správa, Praha, C.H. Beck, 2002, ISBN 80-7179-748-0 HAMERNÍKOVÁ, B. Financování ve veřejném a neziskovém sektoru. Praha: Eurolex Bohemia 2000, ISBN 80-541-2341-7 REKTOŘÍK, J. Organizace neziskového sektoru – základy ekonomiky, teorie a řízení. Praha: EKOPRESS 2001. ISBN 80-86119-41-6 HAVLÁSEK, D., SKŘÍDLOVSKÁ, E. a kol.Veřejný sektor, Ostrava, VŠBTU, 2002, ISBN 80-7242- 457-O BRUNA, M. Veřejná správa, Institut pro místní správu, Praha, 2004 178

PEKOVÁ, J.. Veřejné finance. ASPI, Praha, 2005, ISBN 80-522-0891-3 MILLER, H.T. Postmodern Public Polici. Albany,NY: State University of New York Press, 2002 SCHUPPERT. G.F. Verwaltungswissenschaft, Baden-Baden, Nomos, 2000 SPICER, M. Public Administration and the State: a postmodern perspektive. Tuscaloosa, University of Alabama Press, 2001 IZÁK,V. Fiskální politika. Praha: Oeconomica VŠE 2005. ISBN 80-245-09768 HAMERNÍKOVÁ, B. Veřejné finance. Praha: 1994., Eurolex, ISBN 80-2240564-7 HAMERNÍKOVÁ, B., KUBÁTOVÁ, K. Veřejné finance. Praha:EUROLEX BOHEMIA 1996, ISBN 80-245-0614-4 HAMERNÍKOVÁ, B. Veřejné finance – metodická příručka, vzorové otázky a příklady, Praha: VŠE 1997. NEČADOVÁ, Věra. Veřejná správa. Jihlava : Vysoká škola polytechnická, 2009. 143 s. ISBN 978-80-87035-19-1. NEČADOVÁ,V.: Sociální politika – I. část, vysokoškolská skripta, Jihlava, Vysoká škola polytechnická, 2010, 102 str. ISBN 978-80-87035-49-8 NEČADOVÁ,V.: Sociální politika – 2. část – aplikace, vysokoškolská skripta¸Jihlava, Vysoká škola polytechnická, 2011, 187 str., ISBN 978-8287035-50-4 PŘIB J.: Kdy do důchodu a za kolik. 10.vydání, Praha, GRADA Publishing, a.s., 2009, ISNB 978-80-2805-6 BUCHANAN, J., M. Veřejné finance v demokratickém Brno,Komputer Press, 1998, ISBN 80-5124-721-3

systému,

BUCHANAN, J., M. Politika očima ekonoma, Praha, Liberální institut, 2002 DVOŘÁK , P., Dluhový problém a morální hazard, Acta Oeconomicaq Pragensia, Č. l/1998, Praha, VŠE, 1998 VOSTATEK, J., Sociální a soukromé pojištění, Praha, CODEX Bohemia, 1996 WEDENFELD, W., WESSELS, W.: Evropská unie A do Z, Praha, 1999 ISBN 80-2156-412-4 SMITH, A.: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, SNPL, Praha, 1958 179

ŠÍMA, J. (ed.): ROGER DOUGLAS – tvůrce nejúspěšnější hospodářské reformy XX. století, LI, Praha, 1999 DUBEN, R.: Teorie sociální politiky, VŠE Praha, 1993, ISBN 80-2123-847-6 TOMEŠ, I a kol.: Právo sociálního zabezpečení, Všehrd, Praha 1993 TOMEŠ, I. : Das Sozialrecht der Tschechischer Republik im Wandel. Zeischrift fur aulandisches ud internationales Arbeits- und Sozialrecht, Heidelberg 1995 DLOUHÝ, J.: Životní minimum, Socioklub, Praha 1997 HOLANOVÁ, E.: Je minimální mzda ochrana před chudobou, nebo je hrozbou růstu nezaměstnanosti, Sociální politika, 1999, č. 1,k str. 8-9 BAŠTÝŘ,I. a kol.: Způsoby určování životního minima a jeho uplatňování v sociální politice v zahraničí a v České republice, Oficiální hranice chudoby v zahraničí a v České republice, Srovnávací studie VÚPSV, Praha 1996 BREJCHA, A. ŠANTRŮČEK, V.: Právo důchodového pojištění, Lince, Praha 1998 ŠULC, J.: Penzijní připojištění, ANAG, Praha 2004,ISBN 80-246-4512- 56 VALENTOVÁ, B.: Sociální aspekty bydlení, MMR ČR, Praha 1999 VAVREČKOVÁ, J., MICHALIČKA, L,, SEVEROVÁ, S.: Postavení domácností s minimálními příjmy a jejich sociální ochrana. Studie k ochranným funkcím životního Minima, VÚPSV, Praha 1999 LUX, Martin. Bydlení - věc veřejná :sociální aspekty bydlení v České republice a zemích Evropské unie. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. 287 s. ISBN 80-86429-12-1. Social housing in Europe 2000 :international workshop Prague, october 6th7th 2000. Edited by Martin Lux. Praha: Institute of sociology, 2001. 89 s. ISBN 80-85950-90-1. LUX, Martin a Pavla BURDOVÁ. Výdaje na bydlení, sociální bydlení a napětí na trhu s bydlením (mezinárodní komparace a polistopadový vývoj v ČR). 1. vyd. Praha: NÚ Josefa Hlávky, 2000. 114 s. Studie 2/2000. KING, Peter. A social philosophy of housing. Burlington, VT, USA: Ashgate, 2003. x, 108 p. ISBN 0-7546-1458-1. PESTOFF, V., A.: Reforming social Services in Central Eastern Europe and eleven Nation Overview, CRYF, Krakow, 2001 STYGLITZ, Joseph, E.: Ekonomie veřejného sektoru, Grada, 2001 180

BRDEK, M, a kol. Trendy v evropské sociální politice. Praha: ASPI Publishing s.r.o., 2002. ISBN 80-86395-25-1. PŘIB, J.; VOŘÍŠEK, V. Důchodové předpisy s komentářem. 4. vyd. Olomouc: ANAG, 2005. ISBN 80-7263-281-7. FIALOVÁ, H.; FIALA, J. Malý slovník ekonomiky s výkladem pojmů v češtině a angličtině. Praha: A Plus, 2006. ISBN 80-902514-8-X. TOMEŠ, I., a kol. Sociální správa. Praha: Portál s.r.o., 2002. ISBN 80-7178560-1. BRDEK, Miroslav, VYCHLOVÁ, Helena. Evropská vzdělávací politika : programy, principy a cíle. Praha : Aspi publishing s.r.o., 2004.s. 24. ISBN 8086395-96-0. KALOUS, Jaroslav. Teorie vzdělávací politiky. Praha : Ústav pro informace ve vzdělávání, 1997. 96 s. ISBN 80-211-0247-0. Teorie a nástroje vzdělávací politiky. Jaroslav Kalous, Arnošt Veselý. Praha : Karolinum, 2006. 159 s. ISBN 80-246-1260-7. Vybrané problémy vzdělávací politiky. Jaroslav Kalous, Arnošt Veselý. Praha : Karolinum, 2006. 159 s. ISBN 80-246-1262-3. KOLDINSKÁ, Kristina. Sociální právo. Vyd. 2. V Praze: C.H. Beck, 2013. xvi, 191 s. Beckovy mezioborové učebnice. ISBN 978-80-7400-474-2 MATLÁK, Ján a kol. Právo sociálneho zabezpečenia. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 383 s. Právnické učebnice. ISBN 978-807380-212-7 TOMEŠ, Igor a KOLDINSKÁ, Kristina. Sociální právo Evropské unie. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2003. xvi, 267 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 807179-831-2 HUBÁLKOVÁ, Eva. Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika: judikatura a řízení před Evropským soudem pro lidská práva: text je sestaven a uspořádán podle stavu k 1.4.2003. Praha: Linde, 2003. 743 s. ISBN 80-7201417-X ŠTURMA, Pavel, ed. Pojem a teorie lidských práv. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013. 119 s. Studie lidských práv; č. 1 = Studies in human rihgts; vol. 1. ISBN 978-80-87146-77-4 ČESKO. Ústava České republiky; Listina základních práv a svobod; Parlament, Ústavní soud, ombudsman, ministerstva; Antidiskriminační zákon, Zákon o sbírce zákonů; Volba prezidenta: podle stavu k 11.2.2013. Ostrava: Sagit, 2013. 256 s. ÚZ; č. 947. ISBN 978-80-7208-972-7

181

Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vyd. [Praha]: C.H. Beck, 2012. XXVII, 1660 s. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-365-3 SMEKAL, Hubert. Lidská práva v Evropské unii. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2010. 288 s. Monografie; sv. 28. ISBN 978-80-210-5045-7 MAN, Vlastislav a SCHELLE, Karel. Základy ústavního práva. 5., dopl. a aktualiz. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2012. 250 s. Právo. ISBN 978-807418-151-1 VARVAŘOVSKÝ, Pavel. Základy práva: o právu, státě a moci. 2., aktualiz. A dopl. vyd. Praha: ASPI, 2009. 456 s. ISBN 978-80-7357-407-9

Vybrané zdroje dostupné z internetu www. finance.cz/duchody-awww.apfer.cz., stránky Asociace penzijních fondů ČR portal.mpsv.cz., Portál služeb zaměstnanosti www.cssz.cz.,sekce OSVČ,důchodové pojištění,nemocenské pojištění www.mpsv.cz., sekce Rodina a Sociální problematika¨ www.mmr.cz., sekce Koncepce bytové politiky www. msmt.cz www. czso.cz/csu/redakce.nsf/i/cr-od roku 1989 Návrh hlavních principů pokračování reformy důchodového systému, matriál projednávaný vládou ČR, dostupné na www.mpsv.cz, MPSV 2007¨ Populační vývoj České republiky v jednotlivých letech 2000 – 2008, ČSÚ Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Strategie celoživotního učení ČR. [s.l.] : [s.n.], 2007. 89 s. Dostupný z WWW:
Právní předpisy Ústava České republiky – zákon č. 1/1993 Sb., Listina základních práv a svobod – zákon č. 2/1993 Sb., Zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, Zákon č. 349/1999 Sb., o úřadu veřejného ochránce práv, 182

Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a dalších změnách, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 111/ 2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon , ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství , ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů Nařízení vlády č. 146/2003 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení ke krytí části nákladů spojených s výstavbou bytů pro příjmově vymezené osoby, Nařízení vlády č. 97/2002 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje formou úvěru na úhradu části nákladů spojených s výstavbou bytu osobami mladšími 36 let, ve znění nařízení vlády č. 665/2004 Sb., Nařízení vlády č. 616/2004 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení formou úvěru na úhradu části nákladů spojených s výstavbou nebo pořízením bytu některými osobami mladšími 36 let, Nařízení vlády č. 299/2001 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení ke krytí části úroků z úvěrů poskytnutých bankami právnickým a fyzickým osobám na opravy, modernizace nebo regenerace panelových domů. Zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů

183

Příloha č. 1 USNESENÍ předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. Předsednictvo České národní rady se usneslo takto: Předsednictvo České národní rady vyhlašuje LISTINU ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součást ústavního pořádku České republiky. Uhde v.r. LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD Federální shromáždění na základě návrhů České národní rady a Slovenské národní rady, uznávajíc neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanost zákona, navazujíc na obecně sdílené hodnoty lidství a na demokratické a samosprávné tradice našich národů, pamětlivo trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší vlasti potlačovány, vkládajíc naděje do zabezpečení těchto práv společným úsilím všech svobodných národů, vycházejíc z práva českého národa a slovenského národa na sebeurčení, připomínajíc si svůj díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého lidstva na Zemi a vyjadřujíc vůli, aby se Česká a Slovenská Federativní Republika důstojně zařadila mezi státy, jež tyto hodnoty ctí, usneslo se na této Listině základních práv a svobod: Hlava první Obecná ustanovení Článek 1 Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Článek 2 (1) Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. (2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. (3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Článek 3 (1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. (2) Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování. (3) Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Článek 4 (1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. (2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem. (3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.

184

(4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Hlava druhá Lidská práva a základní svobody Oddíl první Základní lidská práva a svobody Článek 5 Každý je způsobilý mít práva. Článek 6 (1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. (2) Nikdo nesmí být zbaven života. (3) Trest smrti se nepřipouští. (4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné. Článek 7 (1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. (2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Článek 8 (1) Osobní svoboda je zaručena. (2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. (3) Obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji propustit na svobodu. (4) Zatknout obviněného je možno jen na písemný odůvodněný příkaz soudce. Zatčená osoba musí být do 24 hodin odevzdána soudu. Soudce musí zatčenou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu. (5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. (6) Zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů. Článek 9 (1) Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. (2) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na: a) práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody, b) vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby, c) službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelních pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty, d) jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých. Článek 10 (1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. (2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. (3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

185

Článek 11 (1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. (2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. (3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. (4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. (5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Článek 12 (1) Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. (2) Domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce. Způsob provedení domovní prohlídky stanoví zákon. (3) Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy. Článek 13 Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. Článek 14 (1) Svoboda pohybu a pobytu je zaručena. (2) Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a Slovenské Federativní Republiky, má právo svobodně je opustit. (3) Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody. (4) Každý občan má právo na svobodný vstup na území České a Slovenské Federativní Republiky. Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti. (5) Cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. Článek 15 (1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. (2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena. (3) Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon. Článek 16 (1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. (2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. (3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách. (4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. Oddíl druhý Politická práva

186

Článek 17 (1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. (3) Cenzura je nepřípustná. (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. (5) Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon. Článek 18 (1) Petiční právo je zaručeno; ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi. (2) Peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudu. (3) Peticemi se nesmí vyzývat k porušování základních práv a svobod zaručených Listinou. Článek 19 (1) Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno. (2) Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy. Článek 20 (1) Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. (2) Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich. (3) Výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže to je v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých. (4) Politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou odděleny od státu. Článek 21 (1) Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. (2) Volby se musí konat ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební období stanovená zákonem. (3) Volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon. (4) Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Článek 22 Zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Článek 23 Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny. Hlava třetí Práva národnostních a etnických menšin Článek 24Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu. Článek 25 (1) Občanům tvořícím národní nebo etnické menšiny se zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích. Podrobnosti stanoví zákon.

187

(2) Občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám se za podmínek stanovených zákonem zaručuje též a) právo na vzdělání v jejich jazyku, b) právo užívat jejich jazyka v úředním styku, c) právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin. Hlava čtvrtá Hospodářská, sociální a kulturní práva Článek 26 (1) Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. (2) Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. (3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon. (4) Zákon může stanovit odchylnou úpravu pro cizince. Článek 27 (1) Každý má právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. (2) Odborové organizace vznikají nezávisle na státu. Omezovat počet odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví. (3) Činnost odborových organizací a vznik a činnost jiných sdružení na ochranu hospodářských a sociálních zájmů mohou být omezeny zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých. (4) Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů. Článek 28 Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon. Článek 29 (1) Ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky. (2) Mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání. (3) Podrobnosti stanoví zákon. Článek 30 (1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. (2) Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. (3) Podrobnosti stanoví zákon. Článek 31 Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Článek 32 (1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. (2) Ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající pracovní podmínky. (3) Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva. (4) Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. (5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu. (6) Podrobnosti stanoví zákon. Článek 33 (1) Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon.

188

(2) Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. (3) Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu. (4) Zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu. Článek 34 (1) Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem. (2) Právo přístupu ke kulturnímu bohatství je zaručeno za podmínek stanovených zákonem. Článek 35 (1) Každý má právo na příznivé životní prostředí. (2) Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. (3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Hlava pátá Právo na soudní a jinou právní ochranu Článek 36 (1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. (2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. (3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. (4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Článek 37 (1) Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. (2) Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. (3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. (4) Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Článek 38 (1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. (2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Článek 39 Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Článek 40 (1) Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. (2) Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. (3) Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. (4) Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. (5) Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem. (6) Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Hlava šestá

189

Ustanovení společná Článek 41 (1) Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. (2) Kde se v Listině mluví o zákonu, rozumí se tím zákon Federálního shromáždění, jestliže z ústavního rozdělení zákonodárné pravomoci nevyplývá, že úprava přísluší zákonům národních rad. Článek 42 (1) Pokud Listina používá pojmu "občan", rozumí se tím státní občan České a Slovenské Federativní Republiky. (2) Cizinci požívají v České a Slovenské Federativní Republice lidských práv a základních svobod zaručených Listinou, pokud nejsou přiznána výslovně občanům. (3) Pokud dosavadní předpisy používají pojmu "občan", rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství. Článek 43 Česká a Slovenská Federativní Republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Azyl může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami. Článek 44 Zákon může soudcům a prokurátorům omezit právo na podnikání a jinou hospodářskou činnost a právo uvedené v čl. 20 odst. 2; zaměstnancům státní správy a územní samosprávy ve funkcích, které určí, též právo uvedené v čl. 27 odst. 4; příslušníkům bezpečnostních sborů a příslušníkům ozbrojených sil též práva uvedená v čl. 18, 19 a čl. 27 odst. 1 až 3, pokud souvisí s výkonem služby. Osobám v povoláních, která jsou bezprostředně nezbytná pro ochranu života a zdraví, může zákon omezit právo na stávku.

190

Příloha č. 2 ke studijní opoře Vysvětlivky k používaným symbolům Cíle Na začátku kapitol naleznete formulované cíle. Jejich prostřednictvím získáte přehled o tom, co budete po nastudování příslušného tématu umět, znát, co budete schopni používat. Průvodce studiem Prostřednictvím průvodce vás autor provází textem, předkládá důležité informace ke studiu a vložený průvodce vás informuje o časovém prostoru vhodném k efektivnímu studiu. Část pro zájemce Upozorňuje na rozšířené učivo nad základní a informuje o možnosti jeho prohloubení.

Σ

Shrnutí kapitoly Klíčové body pro opakování a signalizace k opakovanému studiu částí, kterým nerozumíte. Testy a otázky Prověřte, do jaké míry jste učivo pochopili, zapamatovali si podstatné informace a pojmy. Je to informace, zda jste splnili v úvodu kapitol stanovené cíle. Věnujte jim maximální pozornost! Pojmy k zapamatování Klíčové pojmy, které umíte vysvětlit, aplikovat, odborné termíny, které bezpečně znáte a používáte. Vracejte se k nim po prostudování následujících kapitol, jen opakováním je fixujete v paměti. Úkoly k zamyšlení Prostor pro bilanci a aplikaci nabytých znalostí a dovedností, pro seberealizaci, aktivitu a tvořivost. Často bývá součástí zkoušky. Příklad Konkretizace problematiky v praxi, v reality. Je inspirací pro rozvedení poznatků na dalších praktických aplikacích. Literatura Použitá literatura ve studijním materiálu, typy pro doplnění a rozšíření základních poznatků nabytých studiem opory.

191