VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra cestovního ruchu. P r ůvo dc e O bl a stní gale rií Vy soč i ny v Jihla vě

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra cestovního ruchu

P r ů vo dc e O bl a st n í g ale rií Vy s oč i ny v J i h la vě bakalářská práce

Autor: Vojtěch Uxa Vedoucí práce: ak.mal. Vladimír Netolička

Jihlava 2011

© COPYRIGHT 2011

Vojtěch Uxa

List zadání

Abstrakt UXA, Vojtěch: Průvodce Oblastní galerií Vysočiny v Jihlavě. Bakalářská práce. Vysoká škola polytechnická v Jihlavě. Katedra cestovního ruchu. Vedoucí práce ak. mal. Vladimír Netolička. Stupeň odborné kvalifikace: bakalář. Jihlava 2011. Bakalářská práce se zabývá Oblastní galerií Vysočiny v Jihlavě. V její teoretické části je nastíněna její historie od počátků výstav v Jihlavě, počátků kulturních spolků v Jihlavě a samozřejmě prvních významných výstav. Naznačuje vývoj organizace jako takové a její cestu k dnešní podobě. V praktické části upozorňuje na místa, která byla důleţitá jak pro vývoj galerie jako takové aţ po místa, kde se uskutečnily první výstavy. Trasa začíná Dělnickým domem, tehdejším hotelem Jihlavský dvůr, který byl jedním z prvních výstavních míst pouţívaných uţ na začátku 20. století. Na trase je pro zpestření zahrnuto i několik zajímavých, avšak mnohdy opomíjených památek (kostel apoštola sv. Pavla, domy s rondely). Klíčová slova: galerie, výstavy, historie, architektura, výtvarné umění, vysočina

4

Abstract The thesis is concerned with the regional fine arts gallery of highlands in Jihlava. The theoretical part shows the history of art exhibitions in Jihlava, beginnings of cultural clubs in Jihlava, and of course the first important exhibitions. It shows the progress of the organization and it’s path to the current form. In practical part it shows the places, which were important for the progress of the gallery per-say and also the places which the first exhibitions were held at. The guideway starts at Ďelňák, at that time called Jihlavský dvůr, which was one of the first exhibition sites, used since the beginnings of the twentieth century. For a little bit of diversification the guideway includes also a few interesting sights along the way, which are mostly neglected by tourism (St. Paul’s Church, Rondel Houses). Please note: The gallery in Jihlava does not have an official translation of it’s name.

Keywords: gallery, exhibitions, history, architecture, fine arts, highlands

5

Předmluva

Tématem mé bakalářské práce je Průvodce Oblastní galerií Vysočiny v Jihlavě. Toto téma jsem si vybral hlavně proto, ţe věřím, ţe organizace, jako je jihlavská galerie právě takovouto publikaci potřebují a v mnohých případech jiţ i mají. Mým cílem je představit galerii běţnému návštěvníkovi či turistovi, který do galerie zavítá a přijatelnou formou mu vysvětlit její historii a zajímavosti. To určuje i metodiku práce, ve které je nutností vyhnout se přemíře výčtů či odborných termínů a v případě, ţe se jim vyhnout nelze, je alespoň vysvětlit formou přijatelnou pro běţnou veřejnost bez vzdělání ve výtvarném umění či architektuře.

6

Mé poděkování v první řadě patří zesnulému Mgr. Miroslavu Maradovi za první konzultace a pomoc při zformulování cíle práce. Dále děkuji ak. mal. Vladimíru Netoličkovi za vedení, cenné informace, podněty a podporu při psaní práce a v neposlední řadě také Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě za poskytnuté informace a konzultace. Poděkování si zaslouţí i všichni ostatní, kdo se na mé práci podíleli třeba jen drobnou radou či nasměrováním na zdroje informací.

7

Prohlašuji, ţe předloţená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, ţe citace pouţitých pramenů je úplná, ţe jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále téţ „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím uţitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ . Byl/a jsem seznámen/a s tím, ţe na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, ţe VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o uţití mé bakalářské práce a prohlašuji, ţe s o u h l a s í m s případným uţitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, ţe uţít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu vyuţití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne poţadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaloţených vysokou školou na vytvoření díla (aţ do jejich skutečné výše), z výdělku dosaţeného v souvislosti s uţitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne 19. 5. 2011 ...................................................... Podpis

8

Obsah Abstrakt ............................................................................................................................. 4 Předmluva ......................................................................................................................... 6 0

Úvod........................................................................................................................ 12

1

Teoretická část – Kořeny galerie ............................................................................ 13

2

Počátky galerie pod správou muzea........................................................................ 15 2.1

První výstava .................................................................................................... 15

2.2

Znovuotevření galerie ...................................................................................... 16

3

Ředitelka Věra Doupníková.................................................................................... 17

4

1961 aţ konec století............................................................................................... 19 4.1

5

Informační technologie v Oblastní galerii Vysočiny ....................................... 23

Nové století ............................................................................................................. 23 5.1

Řeč umění......................................................................................................... 24

6

Praktická část – obecné informace o trase .............................................................. 25

7

Dělnický dům .......................................................................................................... 26 7.1.1

Kostel apoštola sv. Pavla .......................................................................... 27

7.1.2

Kostel sv. Ducha ....................................................................................... 28

7.1.3

Domy s rondely ......................................................................................... 29

8

Legiodům ................................................................................................................ 30

9

Jihlavská Beseda ..................................................................................................... 32

10

Horácké Divadlo ..................................................................................................... 33

11

Grand Hotel............................................................................................................. 34

12

Komenského 10 – hlavní budova galerie ................................................................ 35 12.1

Levý dům ...................................................................................................... 36

12.2

Vysoká síň .................................................................................................... 37

12.2.1

Schodiště ................................................................................................... 39

12.2.2

Druhé patro ............................................................................................... 39

9

12.2.3 12.3

Nedochované části levého domu............................................................... 42 Pravý dům ..................................................................................................... 42

13

17. století aţ 1864 ................................................................................................... 42

14

Spojené domy 1864-1945 ....................................................................................... 42 14.1.1

1945-1959 ................................................................................................. 43

14.1.2

1959 aţ současnost.................................................................................... 44

15

Masarykovo náměstí 57 a 58 .................................................................................. 45

16

Masarykovo náměstí 14 .......................................................................................... 45

17

Masarykovo náměstí 24 .......................................................................................... 46

18

17.1

Počátek 20. století ......................................................................................... 48

17.2

Poslední rekonstrukce ................................................................................... 50

Závěr ....................................................................................................................... 52

Seznam pouţité literatury................................................................................................ 53 Kniţní publikace ......................................................................................................... 53 Internetové zdroje ....................................................................................................... 53 Seznam příloh: ................................................................................................................ 54

10

Seznam obrázků Obr. 1 - Současná podoba Besedy………………………………………………………………... 10 obr. 2 - současná podoba Legiodomu ...................................................................................... 11 Obr. 3 - současná podoba Horáckého Divadla………………………………………………….... 12 Obr. 4 - Masarykovo náměstí 14, 50. léta, zdroj: 50 let OGV………………… .......................... 12 Obr. 5 - Masarykovo Náměstí č. 57 a 58, 50. léta, zdroj: 50 let OGV…………… ...................... 13 Obr. 6 - Masarykovo náměstí 24, před rokem 1925, zdroj: 50 let OGV...................................... 15 Obr. 7 - Katalog výstavy klubu kon-krétistů (1997).................................................................. 19 Obr. 8 - nynější podoba Ďělňáku............................................................................................. 23 Obr. 9 - Dům s rondelem........................................................................................................ 26 Obr. 10 - Současná podoba Legiodomu ................................................................................... 27 Obr. 11 - Beseda na počátku století ......................................................................................... 29 Obr. 12 - Současná podoba Horáckého Divadla ....................................................................... 30 Obr. 13 - Grand Hotel ............................................................................................................ 31 Obr. 14 - Komenského 10, hlavní budova galerie ..................................................................... 32 Obr. 15 – Komenského 10, rozdílné linie oken ........................................................................ 33 Obr. 16 - Komenského 10, podobné portály v centru ................................................................ 33 Obr. 17 - Komenského 10, schodišťový portál ......................................................................... 34 Obr. 18 - Komenského 10, pohled na klenbu hlavní síně .......................................................... 34 Obr. 19 – Komenského 10, „balkonek“ v arkádě ...................................................................... 36 Obr. 20 - Komenského 10, arkáda druhého patra...................................................................... 36 Obr. 21 - Komenského 10, sloupy před adaptačními pracemi, Zdroj: 50 let OGV ....................... 37 Obr. 22 - Komenského 10, Letopočet v bibli, zobrazené na klenbě hlavní síně ........................... 38 Obr. 23 - Komenského 10, Letopočet na schodišťovém portálu................................................. 38 Obr. 24 - Vizualizace podoby Komenského 10 s „psaníčkovou“ fasádou ................................... 40 Obr. 25 – Komenského 10, dřevěný malovaný strop................................................................. 41 Obr. 26 - arkádová chodba, zdroj: 50 let OGV ......................................................................... 42 Obr. 27 - Masarykovo náměstí 14 ........................................................................................... 42 Obr. 28 - Masarykovo náměstí 24 ........................................................................................... 43 Obr. 29 - Domovní značka S s letopočtem 1591...................................................................... 44 Obr. 30 - pohled do vysoké síně .............................................................................................. 44 Obr. 31 - toskánské sloupy ve vysoké síni, Zdroj: 50 let OGV .................................................. 45 Obr. 32 – detail „perlovce“ ..................................................................................................... 47 Poznámka: U fotografií kde není uveden zdroj se jedná o vlastní fotografie autora práce

11

0 Úvod Kulturní organizace jsou nedílnou součástí cestovního ruchu, dávají turistům ucelený náhled na místo, které navštívili, jeho tradice či kulturu. K takovým organizacím bezesporu patří i jihlavská galerie. Cílem této práce je poskytnout návštěvníkovi moţnost nahlédnout do historie galerie, dovědět se něco o její cestě k její dnešní podobě, přičemţ ale i naznačit kolik práce se v historii takové organizace muselo vykonat. Zároveň také upozornit na místa, pro cestovní ruch jistě atraktivní, kterých se historie galerie dotkla, či jimi alespoň lehkým krokem mohla projít. Právě tato místa jsou v dnešní době mnohdy dávno zapomenuta a jsou z nich komerční centra, či diskotéky. Některá z nich, například Beseda, jsou dnes jiţ naprosto k nepoznání. V dnešní době rozmachu cestovního ruchu je téměř normou, ţe galerie a muzea ve větších městech právě publikaci podobného charakteru mají. Ta má slouţit běţnému turistovi k orientaci v budově galerie, její historii a podobně. Přesto Oblastní galerie Vysočiny takovouto publikaci v současné době nemá, tedy alespoň na úrovni odpovídající znalostem běţného turisty, coţ je cílem této práce, která bez přemíry odborných termínů vysvětluje, či alespoň nastiňuje běţnému laikovi, co vidí a co vše za tím stojí. Tato práce by mohla dobře poslouţit i jako podklad pro komentované prohlídky galerie. V teoretické části je hlavním cílem přiblíţit historii galerie a výtvarného umění na V ysočině formou přijatelnou pro běţného návštěvníka galerie, či turisty. Právě přijatelná forma je kámen úrazu většiny podobných publikací, které běţného čtenáře odradí výčty autorů různých výtvarných skupin, nadmírou letopočtů, či spoustou odborných termínů. Právě těch se zde pokusím vyvarovat a v případě, ţe to není moţné je alespoň přijatelným způsobem vysvětlit. V praktické části je hlavním cílem vyzvednout dnes turisticky opomíjená místa, kde se výstavy konaly, či kde galerie sídlila. Většina těchto míst jsou architektonicky velmi cenné objekty, které za zhlédnutí naprosto jistě stojí. Pro zpestření trasy uvádím také několik dalších památek, které jsou neméně zajímavé a mnohdy turisty taktéţ opomíjené. Příkladem můţe být kostel apoštola sv. Pavla, či velmi zajímavé domy s rondely.

12

1 Teoretická část – Kořeny galerie Galerie výtvarného umění u nás mají své počátky v 50. letech 20. století na základě směrnice Ministerstva školství, věd a umění. Kaţdá galerie má ale svou specifickou etapu, která historii galerie, jako takové, předcházela. Tyto kořeny lze u jihlavské galerie vysledovat uţ na konci devatenáctého a počátku dvacátého století. Na konci devatenáctého století vzniká „muzejní spolek“. Podnětem pro jeho zaloţení je dar pátera Barnabáše Weisse, čítající zhruba padesát obrazů. O tři roky později v Jihlavě vzniká městské muzeum, které se věnuje sbírkotvorné činnosti v oblasti uměleckých děl, ale zaměřuje svou pozornost pouze na díla umělecko-historická, čímţ naprosto opomíjí současné umělce. S počátkem dvacátého století se rozvíjí v kulturním ţivotě města aktivita jihlavských Němců. V této době je většina obyvatel města německá. Podle sčítání lidu z roku 1910 měla Jihlava při sčítání lidu celkem téměř 26 tisíc obyvatel [1], z toho pouze 5 210 Čechů. To je důvodem proč první pozoruhodné výstavy pořádá právě německá komunita. Mezi ty nejpozoruhodnější výstavy patří například: Renesance (plastiky a další umělecká díla z Itálie, Německa a Francie 15. – 17. století), výstava přibliţně 200 listů Rembrandta a další. O těchto výstavách a ţivotě místních umělců, i jejich díle, přinášejí zprávy německy psaná periodika, jako například Iglauer Wochenblatt, Mährischer Grenzbote s přílohou Igel-Land a další. Přesto se nezapomíná ani na kulturní ţivot české, v té době, menšiny. Pozvánky na výstavy publikují Jihlavské listy uţ od roku 1903 a později se do jejich obsahu dostává i hodnocení výstav, ţivotopisy umělců a další informace o umění a kulturním ţivotě v Jihlavě. Sebevědomí Čechů v Jihlavě samozřejmě postupně posiluje. Svou roli v tom sehrává

i

výstava

Romana

Havelky

v Besedním domě roku 1902. Ta má na svou dobu poměrně velký úspěch a v návaznosti na ní další výstavy pořádají Obr. 1 - Současná podoba Besedy různé kulturní spolky, mezi nimi například jihlavská Beseda, Sokol, spolek Jarboj nebo Krouţek přátel umění. Postupně se i v okolí Jihlavy projevuje touha po zviditelnění „Českého umění“. V nedaleké Třebíči například výstavy Zdenky Braunerové, Františka Bílka, Stanislava Suchardy a dalších. 13

Výstavy této doby mají svůj specifický charakter. Po většině je spojuje hlavně to, ţe jsou prodejní. Autoři také vystavují ve skupinách. Obvykle se jedná o společnou výstavu dvou autorů. Později jde o výstavy větších skupin i desítek autorů. Výstavy se připravují bez koncepce a jako prodejní, z toho vyplývá i velmi rozdílná kvalita a úroveň díla jednotlivých autorů. Krom toho, se v této době výstavy pořádají „kde se dá“. Výjimkou není Obr. 2 - současná podoba Legiodomu

pořádání výstav v prostorách některých

jihlavských škol, v městském muzeu a dalších objektech, z těch zajímavých například Jihlavský Dvůr (nynější Dělnický dům), či Legiodům. Všechny tyto prostory mají společné nevhodné podmínky pro vystavování děl, omezené moţnosti prezentace děl a také prostorová omezení,

která znemoţňují pořádání větších výstav. Ve dvacátých letech

k výstavním místům přibyl i Hotel Grand. Dvacátá a třicátá léta jsou charakteristická zvýšením počtu českých obyvatel města. Zatímco počet německých obyvatel stagnuje, v českých rodinách se zvyšuje počet dětí a postupně se poměr německých a českých obyvatel téměř vyrovnává. Například v roce 1930 ve městě ţije celkem 31 028 obyvatel, z toho 17 968 Čechů a 12 095 Němců [1]. Z těchto důvodů se konečně českému umění dostává většího prostoru. Od 19. května 1924 je Vlastivědné městské muzeum v Jihlavě, spravováno zvláštní radou sloţenou jak z českých tak německých zástupců. V roce 1926 se tato organizace obrací k veřejnosti, korporacím a ústavům s prosbou o peněţitou pomoc. Poukazuje přitom na existenci městských galerií v mnohých dalších městech. Tyto městské galerie touto dobou jiţ vlastní ucelené sbírky novodobého umění. Ve sbírce jihlavského muzea je v té době však jediné dílo, které se dá zařadit pod novodobá, tím je Selská svatba z Jihlavska (1902) od Romana Havelky. Obraz je bohuţel osobním majetkem jednoho z pracovníků muzea. Po jeho smrti nabízí vdova v roce 1929 muzeu obraz k odkupu za částku 5000 korun, které muzeum nemá. Veškeré snahy o zřízení městské galerie v této době končí nezdarem přesto, ţe povědomí o českém umění se v této etapě podařilo značně zvýšit. Nezdar v tomto ohledu však kulturní ţivot ve městě nezastaví. Úspěch přichází o dvacet let později.

14

2 Počátky galerie pod správou muzea Během čtyřicátých let probíhá řada úspěšných výstav. Nově se jako výstavní místo pouţívá i Horácké divadlo, kde vystavovala například Skupina 42. V návaznosti na úspěšné výstavy je podle ohlasů veřejnosti nutné, aby Jihlava dostala svou vlastní důstojnou výstavní síň. Město ale vhodné Obr. 3 - současná podoba Horáckého Di vadl a

prostory nemá a postupně hledá řešení.

Po zrušení kavárny Kolektiv na Masarykově náměstí 14 jsou prostory konečně k dispozici a mohou započít adaptační práce. Pro výstavní účely je vyhrazeno celé první patro. Muzeum, vzhledem k tomu, ţe od počátku století opomíjelo současnou tvorbu, nevlastnilo ţádná díla umělců 20. století. V Jihlavě v té době i tak sbírka současného umění existuje, jedná se ale o privátní sbírku manţelů Kovaříkových. Po smrti MUDr. Vojtěch Kovaříka se paní Marie Kovaříková z lásky k městu, a k uctění památky svého manţela, rozhoduje svou sbírku darovat muzeu. Dar obsahoval 79 prací a jednalo se o díla od konObr. 4 - Masarykovo náměstí 14

ce 19. století přibliţně do poloviny století dvacá-

tého. Kromě obrazů známých osobností, jako je například Ota Bubeníček nebo František Kaván, se tu objevují i zcela neznámí čeští malíři. Sbírka samozřejmě nebyla nakupována s jasnou koncepcí, proto jako celek působí dost nahodile a umělecky nevyro vnaně.

2.1 První výstava Poté co byly dokončeny adaptační práce na budově, mohla být konečně připravena pr vní výstava, která sestávala z daru všech 79 děl od paní Kovaříkové a modelu pomníku T. G. Masaryka, který vypracoval Jaroslav Šlesinger. Podle tohoto modelu byl později 15

vytvořen pomník, který stával před jihlavským gymnáziem. Expozice byla otevřena dne 24. října 1948 v rámci oslav 30. výročí vzniku Československé republiky. Vedení galerie zpočátku spadalo pod osvětovou radu, ale v roce 1948 je svěřena do správy městského muzea. Přesto má galerie jistou „nezávislost“, tou je míněn vlastní rozpočet a samostatné účetnictví. Na nákupy nových děl je vyčleněna částka 10 000 korun ročně, té je ihned vyuţito pro zakoupení prvního díla, kterým je zmiňovaný model pomníku T. G. Masaryka. Ještě koncem roku se nakupují další umělecká díla v odhadnuté částce 100 968 korun. [Ţlůva-Paţoutová, 2003, str. 14] Po dvou letech dochází k uzavření galerie a začíná adaptace domů č. 57 a 58 na Masarykově Náměstí. Tyto budovy pak mají být vyuţívány jak městským muzeem, tak galerií. Během adaptačních prací dochází k formálním a organizačním změnám. Krajský národní výObr. 5 - Masarykovo Náměstí č. 57 a 58, 50. léta

bor ţádá o převzetí Městské galerie

do své správy. Hlavním motivem je existence krajských galerií v ostatních krajích. Galerii tato změna dodá větší prestiţ. V roce 1951 je převedena, společně s městským muzeem, do správy krajského národního výboru. Kromě změny názvu na „krajskou galerii“ se tato změna organizace nijak nedotkla. I nadále zůstává pod správou muzea. Sbírkový fond galerie v této době, bohuţel stále, čítá pouze původních 80 prací (dar pí. Kovaříkové a model pomníku TGM). Pro zvýšení prestiţe se do sbírky započítávají i díla ze sbírky muzea. Muzejní sbírka v té době čítá více neţ 500 olejů, 100 plastik, asi 2000 grafik a 100 uměleckých děl z Fondu národní obnovy.

2.2 Znovuotevření galerie Toho se Jihlava dočká aţ v roce 1953 po skončení adaptačních prací v budově. Galerii jsou vyhrazeny prostory v druhém patře domů. Oficiální otevření je 10. května 1953, vernisáţe se účastní i Dr. Vladimír Novotný, tehdejší ředitel Národní galerie. Dr. N ovotný je i autorem první expozice děl z 19. a 20. století. Ředitelem galerie se stává Arnošt Kába, který v této funkci zůstává aţ do 31. července 1954. V roce 1953 taktéţ navrhuje, aby byl původní název Krajská galerie v Jihlavě změněn na výstiţnější „Krajská 16

galerie Vysočiny“. Změnu názvu zdůvodňuje hlavně tím, ţe daleko lépe popisuje oblast, na kterou se činnost galerie zaměřuje.

3 Ředitelka Věra Doupníková I přes velkou řádku lidí, kteří v galerii pracovali, málokdo z nich byl pro její rozvoj a budoucnost natolik významný jako akademická sochařka Věra Doupníková. Ta nastupuje do funkce ředitelky 1. srpna 1954. Ihned po svém nástupu zjišťuje spoustu problémů se sbírkou, kterou původně spravovalo muzeum. Většina uchovávaných děl je poničena, hlavně vinou nevhodného uloţení. Galerie v tu dobu nemá odpovídající depozitář. Stav děl a způsob jejich uloţení popisuje v mnoha dopisech adresovaných odboru kultury Krajského národního výboru. V těch mimo jiné uvádí, ţe díla uloţená na půdě jsou vystavena častému střídání teplot, prachu, sazím a střídáním velké vlhkosti se suchem. Vzhledem ke své aktivitě se jí nakonec podaří galerii osamostatnit. Galerie tedy není nadále součástí muzea, ale od 1. října 1954 uţ samostatnou organizací a Věra Doupníková se stává její ředitelkou. Po předání sbírek se objevují další problémy. Tím hlavním je neexistence evidence sb írek. Z tohoto důvodu oslovuje za účelem katalogizace a inventarizace prof. dr. Václava Viléma Štecha, historika umění z Prahy. Společně s ním postupně provádí inventarizaci a katalogizaci sbírek, které rovněţ nebyly galerii nikdy řádným způsobem předány. Zajímavostí pak zůstává, ţe muzeum nebylo schopno za celou dobu existence galerie sbírku zinventarizovat. Moţná i proto se mohlo, při předávání sbírky z daru pí. Kovaříkové, stát, ţe byl ztracen jeden z obrazů. Jednalo se o olejomalbu s názvem „Kapucín“ od anglického malíře X. Hamiltona. Oproti katalogu, který je dnes jediným dokladem daru Kovaříkové, však byly předány dva obrazy navíc. Podobný osud postihl i obrazy zakoupené z Fondu národní obnovy v roce 1948, jejich osud, je podobně jako osud „Kapucína“ neznámý. I přes veškeré problémy se Věra Doupníková nevzdává a snaţí se zaloţit instituci, která bude mít kvalitní základ, na kterém její nástupci budou moci stavět a který bude moţné rozvíjet. Vyuţívá rad a zkušeností z Národní galerie a zakládá evidenci sbírek, ta sestává z inventárních knih uměleckých děl a kartoték děl a autorů. Vzhledem k tomu, ţe galerie by se měly ve své oblasti působnosti věnovat i místním autorům, provádí výzkum v kraji. Registruje místní umělce, kteří mají k oblasti přímý vztah. Postupně sbírá jejich ţivotopisná data a snaţí se o soupis jejich díla a literatury. 17

Nezapomíná ani na knihovnu, která je ve vědeckém zařízení, jakým galerie bezesporu je, neopomenutelným prvkem. I přesto, ţe s budováním odborné knihovny Krajský národní výbor nesouhlasí, buduje postupně knihovnu, která po dvou letech má jiţ 1150 svazků odborné literatury. Galerie v této době pořádá i přednášky o výtvarném umění, realizuje výstavy i obměňuje své stálé expozice 19. a 20. století. Důkazem produktivity galerie v této době můţe být například to, ţe v roce 1956 uspořádá celkem 52 výstav. Hlavním problémem a strastí galerie zůstávají nevhodné prostory. Samostatný objekt by galerii poskytl lepší prostory jak pro výstavní účely, tak i pro uchování uměleckých děl. Proto se v roce 1955 snaţí získat vhodně se jevící dům č. 24 na Masarykově náměstí a dům č. 44 v ulici Čajkovského, které mají společný dvůr. Ve velkorysém projektu je navrţena moţnost oba domy spojit a vytvořit jednu velkou galerijní budovu. Bohuţel Obr. 6 - Masarykovo náměstí 24, před 1925

k realizaci uţ nedošlo.

V roce 1958 v galerii proběhne inspekce ministerstva. Na základě té je konstatováno, ţe by mělo být věnováno více pozornosti nákupům a galerie by měla dostat vyšší částku v příštích letech, aby mohla své sbírky doplnit. Poté galerie nakupuje díla umělců z konce 19. století, ta pocházejí od umělců jako je Zdeňka Braunerová, Antonín Chitussi a další. Galerie v nákupech neopomíjí ani významné umělce Vysočiny jako je například Roman Havelka. Později se snaţí i o doplnění sbírky současného umění a nakupuje díla zakladatelů českého moderního umění, například Emila Filly. Na základě zákona o kulturních památkách v roce 1959 v Jihlavě dochází ke zřízení Krajského vlastivědného ústavu. Pod tímto názvem se slučuje krajská galerie, krajské muzeum, památková správa a ochrana přírody. Naštěstí se tato reorganizace galerie př íliš nedotkne a je jí ponechán i její původní název. Během tohoto roku se také naskýtá moţnost osamostatnění galerie v jejím vlastním objektu. Tím se má stát dům Komenského č. 10, který má mimořádnou památkovou hodnotu. Umístění galerie v tomto objektu je projednáváno za účasti Ministerstva kultury, Národní galerie, Správy krajských zařízení a Krajského vlastivědného ústavu v Jihlavě, které je naštěstí odsouhlaseno. Město Jihlava v roce 1960 ztrácí statut krajského města a tak se název „Krajská galerie Vysočiny“ stává zavádějícím. Ze jména se tedy vypouští „Krajská“ a místo ní se postupně vţívá název „Oblastní“, tímto názvem je naznačen rozdíl mezi městskými a 18

okresními galeriemi vůči galerii umístěné v Jihlavě, jejíţ působnost přesahuje okres i město. Tento název postupně proniká do pozvánek a plakátů aby se v roce 1963 stal konečně součástí oficiálního názvu. Rokem 1961 pak končí významná etapa galerie, po vybudování evidence sbírek, jejich inventarizaci a zajištění vlastní budovy pro galerii rozvazuje Věra Doupníková pracovní poměr a odchází do Ostravy.

4 1961 až konec století Za dobu působení V. Doupníkové se sbírkový fond galerie úctyhodně rozrostl na ce lkem zhruba na 2 500 uměleckých předmětů a odborná knihovna na přibliţně 1 700 poloţek. Její nástupce Valdemar Radil přebírá galerii se slušným základem sbírky a dobře vybavenou odbornou knihovnou. Jeho činnost je bohuţel omezována reţimem. Galerie v tuto dobu mají plnit hlavně výchovnou úlohu, tak aby se komunistické ideje odráţely i v umění a výstavách v této době pořádaných. Galeriím a podobným organizacím se v této době zadávají nesmyslné úkoly zadané úřednickým aparátem bez odborného vzdělání. V roce 1961 také vstupuje v platnost zakládání a činnosti nákupních komisí, které v této době zřejmě nemají za úkol posuzovat pouze uměleckou hodnotu děl, ale i jejich vztah k ideologii komunismu apod. Sloţení těchto komisí je následující: ředitel galerie, zástupce Národní galerie, zástupce Okresního výboru KSČ, zástupce Národního výboru a další. Radil se i přesto snaţí nakupovat díla umělecky hodnotná. Pro odůvodnění se dobře hodí nadcházející stěhování do nové budovy, která poskytuje větší a lepší prostory k výstavám. Z těchto důvodů vidí jako nezbytné rozšíření sbírky o téměř neustále opomíjené současné umění. Moţná i následkem této snahy o nákup děl nepříliš souvisej ících s reţimem, je galerii v roce 1962 drasticky zkrácen rozpočet. Mnoho děl, která bylo v plánu zakoupit je vráceno. Situace se nakonec vyhrotí na tolik, ţe nezaplacené dílo Karla Lidického „Tuberkulosní děvče“ se řeší u státní arbitráţe. Dle Plánu rozvoje kulturně osvětové a výchovné práce v městě Jihlavě galerie musí svou činnost zaměřovat na kulturně osvětovou činnost, která bude v souladu s idejemi komunismu. Vedle hodnotných výstav proto galerie musí uspořádat mnoho výstav „vnucených“ stranou např.: Vojáci míru, výstava s názvem „Naše současnost“ na počest 12. sjezdu KSČ a další.

19

Valdemar Radil po třech letech rezignuje na funkci ředitele. Od 15. srpna 1964 na jeho místo nastupuje historik Ctimír Linhart. V říjnu téhoţ roku jsou konečně ukončeny adaptační práce na domu Komenského č. 10 a postupně se stěhují sbírky aby galerie mohla být 29. listopadu 1964 slavnostně otevřena ve vlastní budově. Tím se uzavírá kapitola historie, ve které galerie musela těţce bojovat o svou existenci. Velmi brzy je jasné, ţe dosavadní prostory nebudou brzy pro provoz galerie dostatečné a tak se opět jedná o domě na Masarykově Náměstí č. 24, o který usilovala uţ Věra Doupníková. Po dlouhých jednáních je zdevastovaný dům převeden do vlastnictví galerie. V 70. a na počátku 80. let probíhá dlouhé hledání finančních prostředků nutných pro adaptaci a alespoň částečné zrestaurování nové budovy. Po provedení adaptačních prací se druhá budova galerie otevírá slavnostně veřejnosti 22. srpna 1989. První výstavou v nové budově je Taras Kuščynskyj – Výběr z díla. V druhé polovině šedesátých let je galerie jednou z mála, které kromě umění ve svém regionu mapuje i vývoj umění současného v širším kontextu. Tento obrat a soustředění na současné umění do organizace přinesl ředitel Ctimír Linhart, společně se svými spolupracovníky Františkem Dlouhým a Valdemarem Radilem. V roce 1965 je například uspořádána výstava tvůrčí skupiny Profil 52. Přesto ani sami tvůrci výstavy neočekávají příliš velký úspěch. Během druhé poloviny šedesátých let jsou pořádány i další výstavy, které jsou velmi významné pro poznání současného umění. V roce 1966 například výstava Obraz a písmo, v témţ roce výstava sochařského díla Ladislava Zívra. V roce 1967 také výstava Radoslava Kratiny, v květnu Fantasijní aspekty současného umění a spousta dalších úspěšných výstav aţ k jejich vrcholu výstavě Klubu Konkrétistů. Tato výstava je dnes jiţ legendou. Z jihlavských umělců svá díla prezentoval například František Dörfl nebo Jindřich Boška. Výstava měla i velkou mezinárodní účast. Dílo konkrétistů se vyznačuje hlavně nefigurativním způsobem vyjadřování, rozhodující roli hraje geometrie, kterou povaţují za klíčový prostředek komunikace. V době, kdy byla zorganizována tato výstava, byl u nás tento spolek celkem mladý. Zaloţen byl na pra ţské Kampě 9. května 1967 a jeho zakladateli byli například Tomáš Rajlich, Arsén Pohribný nebo Radoslav Kratina. Arsén Pohribný potom byl hlavním kurátorem výstavy v Jihlavě. V této době v galerii probíhají i další nadčasové výstavy (např. Computer Grafic připravená Jiřím Valochem), které galerii uvádí do mezinárodního povědomí. Spolupráce v mezinárodním měřítku pak vyústí v organizaci výstav, jako byla Phases, připravená 20

Františkem Šmejkalem, Ladislavem Novákem a francouzským básníkem Edouardem Jaguerem. Na výstavách skupiny Phases se později často podílí i čeští umělci. V roce 1970 je do jihlavské galerie přenesena výstava „výběr z mezinárodní soutěţe kresby o cenu Joana Miró – VIII Prémio Internácional De Dibuix Joana Miró“ z Barcelony. Soutěţe o tuto cenu se účastnili i jihlavští umělci, například František Dlouhý, Jindřich Boška, nebo František Dörfl. Ta by měla pokračovat v Brně, ale nastupující normalizační proces tuto výstavu ukončí, stejně jako moţnost mnohých mís tních umělců vystavovat svá díla. V sedmdesátých letech se s procesem normalizace dostávají ke slovu téměř výhradně výstavy tendenční. Výstava k příleţitosti návštěvy Fidela Castra, výstavy s názvy jako „budujeme nový ţivot – obraz budování socialismu v dílech výtvarných umělců“ a podobně. Hlavním úkolem galerie v sedmdesátých a osmdesátých letech, podobně jako u většiny ostatních organizací je prohlubovat výchovný vliv na občany, zvýšit společe nskou uvědomělost a angaţovanost. Co se týče nakupování nových děl, galerie se aţ do roku 1989 zaměřuje hlavně na dokupování děl umělců ze Skupiny 42 (např. Hudeček, Zívr), meziválečné sociální malby, některé krajináře Mařákovy školy a další. Od 1. ledna 1988 byl jmenován ředitelem galerie PhDr. Jiří Hyliš. V této době se budova Komenského 10 uzavírá veřejnosti, aby proběhly nejnutnější adaptační práce, a so učasně se dokončuje budova na Masarykově Náměstí 24. Budova na náměstí se slavnos tně otevírá v srpnu roku 1989 výstavou Tarase Kuščynského. Vzhledem ke změnám po „Sametové revoluci“ jsou k 1. lednu 1991 zrušeny národní výbory a galerie tak přechází pod ministerstvo kultury. Postupně dochází i k dalším změnám, galerie se zaměřuje na spolupráci s ostatními státními galeriemi, ale například i na spolupráci s Rakouským kulturním institutem, výsledkem této spolupráce byla řada výstav v první polovině devadesátých let. Od počátku devadesátých let se galerie věnuje i spolupráci se Sdružením výtvarných umělců Vysočiny. Díky této spolupráci proběhla řada výstav autorů Sdruţení a několik mezinárodních malířských sympozií na Čeřínku. Nastalé společenské změny se projevují i ro zhodnutím Nejvyššího soudu ČSFR a zákonem 87/1991 Sb., na jehoţ základě byla původním majitelům navrácena některá umělecká díla.

21

Během devadesátých let v galerii proběhla řada významných a jistě zajímavých výstav a to jak umělců z Jihlavy (J. Boška, F. Dörfl) tak například výstava Josepha Drapella (původem z Humpolce, nyní ţije v Novém Skotsku). K těm nejzajímavějším můţeme zařadit výstavu Klubu konkrétistů, pořádanou v roce 1997. Ta se udála k příleţitosti třicátého výročí stejnojmenné výstavy v roce 1967. Kurátorem výstavy byl stejně jako v roce 1967 prof. Dr. Arsén Pohribný. Role hlavního koordinátora se Obr. 7 - Katal og výstavy klubu konkrétistů (1997)

ujala PhDr. Dagmar Jelínková.

22

4.1 Informační technologie v Oblastní galerii Vysočiny S nástupem informačních technologií se v galerii mění i způsob evidence sbírek. Základy této evidence poloţila v 50. letech Věra Doupníková. Od té doby prošla, vzhledem k její kvalitě, jen nepatrnými změnami. Podstatnější změna nastala aţ s rokem 1986, kdy byla zavedena chronologická evidence. S rozvojem výpočetní techniky se začala projevovat nutnost sbírky evidovat efektivněji, rychleji a s moţností propojení mnoha typů informací, jejímţ řešením b ylo nasazení systému DEMUS (Dokumentace a Evidence MUzejních Sbírek), na jehoţ vývoji se podíleli i pracovníci jihlavské galerie. Převedení evidence sbírek do elektronické formy trvalo od roku 1996 do jara roku 2001. Během první poloviny roku 2001 byla evidence sbírek zapsána do Centrální evidence sbírek Ministerstva kultury České republiky.

5 Nové století Nové století galerii přineslo mnoho změn ve spoustě oblastí. Od roku 2001 je například zřizovatelem organizace Kraj Vysočina. V roce 2003 odchází z funkce ředitele PhDr. Jiří Hyliš a na jeho místo nastupuje Mgr. Kateřina Paţoutová MgA., která je po přibliţně jednom roce Krajským úřadem z funkce odvolána. Od 1.3.2005 je ředitelem Mgr. Aleš Seifert, pod jehoţ vedením je galerie dodnes. V roce 2005 v galerii dochází i k vylepšení sluţeb knihovny a to zakoupením počítačů pro veřejný přístup k internetu s 50% dotací Kraje Vysočina. Díky rozvoji počítačových technologií má galerie přehlednou evidenci sbírek. Od čer vna 2005 je přístupná veřejná verze sbírkové evidence na internetové adrese http://www.ogv.cz/promus/. V roce 2011 byl také otevřen elektronický obchod s katalogy výstav na http://www.ogv.cz/e-shop/. Během prvního desetiletí nového století galerie spolupracuje s mnoha ostatními muzei a galeriemi, ať uţ formou zápůjček děl, či formou technické podpory k systémům pro evidenci sbírek. Nákupy uskutečněné galerií jsou ovlivněny hlavně jejím zaměřením na budování sbírky výtvarného umění českého i zahraničního původu, zejména však českého umění 19. a 20. století a v současnosti uţ i 21. století. Od roku 2003 galerie získala celkem 400 předmětů, z toho přibliţně 340 nákupem a 60 darem. 23

K 31.12.2010 pak sbírkový fond galerie čítá celkem 6 353 předmětů. Z toho 1 249 obrazů, celkem 1592 kreseb a příbuzných papírových děl, 2 271 grafik, 360 plastik a 881 předmětů výstavní kolekce kreseb a grafik. Stejně dynamicky se rozrůstá i odborná knihovna, která ke stejnému datu obsahuje hodně přes 7 000 dokumentů, a to jak knih, tak i moderních datových nosičů.

5.1 Řeč umění Řeč umění je nejzajímavější výstavou poslední doby. Ve čtyřdílném cyklu galerie prezentuje to nejlepší ze svých sbírek. Cyklus výstav zahájila v roce 2007 „Řeč umění I.“, která je výběrem ze sbírek galerie od počátku 19. století aţ do roku 1918. V roce 2008 na ní pak navázal druhý díl, prezentující výběr z let 1918 – 1948. Pro představu se hodí uvést jména některých autorů, jako je například Václav Špála, Emil Filla a členové Skupiny 42. Rokem 2009 se otevírá i třetí díl úspěšného cyklu tentokrát zaměřený na nejlepší díla z období 1948 – 1970. S rokem 2010 je zpřístupněna poslední část tohoto cyklu. Tentokráte z období 1970 aţ do současnosti. Právě tento cyklus výstav, byl jedinečnou moţností shlédnout najednou to nejlepší, co jihlavská galerie za dobu své existence nashromáţdila od padesátých let. I přes svůj nepříznivý start galerie ve sbírce nabízí spoustu děl od slavných jmen, která jistě stojí za zhlédnutí.

24

6 Praktická část – obecné informace o trase Trasa začíná u Dělňáku, který však nebyl vybrán náhodou. Je totiţ jedním z nejstarších míst, kde se v Jihlavě vystavovalo. Není to ovšem jediný důvod. Prostranství před Ďelňákem nabízí dostatek prostoru pro parkování, eventuelně zastavení výletního autobusu a shromáţdění skupiny, která se po trase hodlá vydat. Trasa je dlouhá celkem 2.5 km a v jejím průběhu je naplánováno celkem 12 zastávek, z nichţ pro kaţdou je připraven krátký výklad. Trasu lze včetně výkladů projít přibliţně za dvě hodiny. Nejdelšími zastávkami jsou samozřejmě dnešní budovy galerie, Komenského 10 a Masarykovo náměstí 24. Pro zpestření trasy jsou zahrnuty i další tři pamá tky, které dle mého názoru, stojí za zmínku. Všechny jsou umístěny na počátku trasy a jsou to: Kostel apoštola sv. Pavla (nenápadný kostelík ukrytý v centru Jihlavy), Kostel sv. Ducha (zapadlý kostelík uprostřed parku za zimním stadionem) a domy s rondely, které jedinečným způsobem prezentují architektury typickou ve městech, kde byl odstraněn původní hradební systém. Co se týče času začátku trasy, jako nejvýhodnější se jeví odpolední hodiny, přičemţ je nutné počítat s otevírací dobou galerie.

25

7 Dělnický dům

Obr. 8 - nynější podoba Ďělňáku

Nynější Dělňák vznikl původně jako hotel Czap, který zde stál uţ v druhé polovině 19. století. Jeho prvními majiteli byli Franz Gottfried a Marie Czapovi. V té době zde nebyla téměř ţádná vícepatrová zástavba a z toho důvodu byl právě dvoupatrový hotel Czap dominantou tehdejšího Svatojánského náměstí. Postaven byl na místě zájezdní hospody zvané Holubník. Nejstarší dochovaný dokument o výstavbě nynějšího Dělňáku je ţádost o výstavbu velkého hostince s ubytováním pro hosty, která byla předloţena městské radě 12.9. 1868. Krátce potom jiţ byli pověřeni stavitelé Franz a Matthias Langovi vyhotovením stavebních plánů. Naproti tomu velký taneční sál projektoval August Prokop, který byl v té době významným architektem. Kromě bohaté vnitřní výzdoby ve stylu secese a tanečního sálu se v původním plánu nalézal také Vorsaal, tedy předsálí, se štukovou výzdobou a členitý kazetový strop. V prvním patře bylo 10 a ve druhém 11 pokojů pro hosty, které byly vytápěny kachlovými kamny. Samotné slavnostní otevření proběhlo dne 15.11. 1869. Toho se účastnili všichni, kdo se na stavbě podíleli, například August Prokop, sochař Adolf Loos, nebo malíři Brett26

schneiderovi. Během slavnostního otevření byl hotel i vysvěcen. Samozřejmostí je, ţe bylo přítomno i 40 významných osobností Jihlavska, představitelé města Jihlavy a další. Největší zajímavostí celé stavby zůstává, ţe byla dokončena za pouhých šest měsíců coţ je i v dnešní době neuvěřitelné. Později si hotel prošel řadou změn nejen co se týkalo jeho jména. Na samém začátku se jmenoval Hotel Czap, později Hotel Morawetz, dále pak Jihlavský dvůr, v roce 1940 z něj byl Německý dům. V padesátých letech slouţil OV KSČ, později se stal domem Osvěty a později Dělnickým domem. Nynější název Dělňák vznikl zkrácením posledního názvu. Hotel byl několikrát rekonstruován a to ve čtyřicátých letech a nejaktuálněji v roce 2004. Ještě v roce 2003 byl totiţ hotel opuštěný a nevyuţívaný. Právě od počátku dvacátého století aţ zhruba do dvacátých let slouţil hotel, v té době nazývaný Jihlavský dvůr, jako jedno z mnoha výstavních míst. Výhodným místem pro výstavy mohl být i pro svou polohu, místo, kde se střetává velké mnoţství ulic na bývalém náměstí, z nichţ tou nejvytíţenější je dnešní Ţiţkova. Vzdálenost k dalšímu bodu trasy: 250 m Čas pro přesun k dalšímu bodu trasy: cca 2 min

7.1.1 Kostel apoštola sv. Pavla Další bod této trasy s galerií nesouvisí, přesto je zajímavou památkou města Jihlavy, ale ze spousty důvodu patří k těm méně vyhledávaným. Přesto za zmínku určitě stojí. Jednou z mnoha příčin, ţe je natolik opomíjen můţe být jeho poloha. V současné době je kostel téměř ukrytý mezi okolní zástavbou, projdeme-li přímo okolo něj, naši pozornost zřejmě nepřipoutá. Z nejbliţšího okolí je špatně viditelný, právě proto, ţe jeho věţ lze zahlédnout asi ze dvou míst. Kostel byl postaven v roce 1878 a pojmenován původně po Pavlu Speratovi, kazateli jenţ působil v Jihlavě v letech 1522-23. Základní kámen kostela byl poloţen uţ v roce 1875. Stavba přišla na zhruba 26.000 zlatých, ty poskytla sama evangelická církev, která byla zadavatelem stavby. Původně měl kostel dva zvony. Jeden z nich byl v roce 1916 zabaven, druhý slouţí i v současnosti. Od roku 1929 jej uţívá Českobratrská církev evangelická. Na počátku století kostel uţívali jak německy- mluvící tak českymluvící evangelíci. Kostel prošel také mnoha rekonstrukcemi. Například v roce 1903 přibylo plynové osvětlení a dnešní podoba pochází z roku 1913. V roce 1995 byla ob27

novena fasáda a v roce 1999 přibyly nové věţní hodiny řízené signálem středoevropského času. Vzdálenost k dalšímu bodu trasy: 150 m Čas pro přesun k dalšímu bodu trasy: cca 1 min

7.1.2 Kostel sv. Ducha Zapadlý kostelík uprostřed parku samozřejmě také nemá s historií galerie nic společného, ale přesto můţe být příjemným zpestřením trasy. Kostel sv. Ducha byl postaven na původním hřbitově uţ v roce 1572 jako součást městského hřbitova zřízeného v roce 1559. Původně byl postaven v renesančním stylu, ale jeho dnešní podoba je po novobarokní přestavbě. Při vpádu Švédů do Jihlavy byl téměř zničen, ale byl obnoven strahovskými premonstráty v roce 1661 a později v roce 1720 kostelu přibyla věţ a mohutný štít. Původní hřbitov byl zrušen v roce 1868, ačkoli ještě při stavbě zimního stadionu se podle některých obyvatel Jihlavy běţně nacházely lidské kosti. Od roku 1891 se původní hřbitov začal měnit v nynější park. Na dnes jiţ neexistujícím hřbitově bylo za dobu zhruba 300 let jeho provozu pohřbeno přibliţně 200 tisíc mrtvých. Vzdálenost k dalšímu bodu trasy: 370 m Čas pro přesun k dalšímu bodu trasy: cca 4 min

28

7.1.3 Domy s rondely Další z opomíjených památek města jsou domy s tzv. rondely. Tento zajímavý prvek na naší trase potkáme ještě jednou, a to u budovy Grand Hotelu. Rondel je kruhovitý prvek stavby většinou zakončený věţičkou. V době výstavby těchto domů byl projevem luxusu a vkusu. Stejně jako projevem luxusu mohl být i pouhou snahou oţivit sterilnost rovné ulice, či stavitelé mohli být inspirováni vídeňskou architekturou, která tento prvek často vyuţívá. Pokus ukázat luxus svých domů mohl být jednou z mnoha příčin, proč tohoto prvku oba stavitelé vyuţili. Tyto dva domy si postaviObr. 9 - Dům s rondelem

li jihlavští stavitelé Ignác Lang

(dům č. p. 1570) a Josef Kubička. Oba domy mají exteriér v novobarokním slohu se secesními detaily a představují tak typickou architekturu stavěnou ve městech po odstranění hradebního systému. Vzdálenost k dalšímu bodu trasy: 300 m Čas pro přesun k dalšímu bodu trasy: cca 3 min

29

8 Legiodům

Obr. 10 - Současná podoba Legiodomu

Legiodům několikrát slouţil jako výstavní prostor a uţ od svého otevření v roce 1924 se stal kulturním i zábavním centrem. Tuto neobvyklou stavbu postavil stavitel Skorko vský podle projektu J. Dufka. Architektonický styl můţe být pro cizince hádankou, jedná se totiţ o rondokubismus, styl, který je ryze československý a jehoţ existence byla velmi krátká. Proto je právě i Legiodům relativně významnou památkou, upozorňující na krátké období, kdy se architektura stávala trochu hravější a lehčí. Tento styl však měl tak krátkou ţivotnost, ţe pro něj dnes stále neexistuje oficiálnější pojmenování. Vţitý termín je rondokubismus, pro někoho se jedná o obloučkový k ubismus, styl Národní banky, české art deco a tak dále. Průkopníkem tohoto stylu byl architekt Pavel Janák. Za první stavbu tohoto stylu se obvykle povaţuje Legiobanka v Praze na Poříčí, která byla dokončena v roce 1923. Ještě před bankou to byla rodinná vila v Hodkovičkách, která byla dokončena v roce 1922.

30

Bohuţel tato stavba dnes není nijak zvlášť chráněna, přesto má naštěstí alespoň novou fasádu. Právě v éře počátku čistého funkcionalismu mohl být rondokubismus vítaným osvěţením. Jihlavský Legiodům stejně jako většina staveb v tomto stylu, dnes není povaţován za nijak významnou památku, stále slouţí jako činţovní dům a v jeho přízemí jsou komerční prostory, například obchod s levným nábytkem v prostorách bývalého Kina Vysočina, restaurace a prodejna mobilních telefonů. Vzdálenost k dalšímu bodu trasy: 570 m Čas pro přesun k dalšímu bodu trasy: cca 8 min

31

9 Jihlavská Beseda Jihlavská beseda, jako spolek, sehrála významnou roli v sebeuvědomění Čechů v době, kdy byla Jihlava z větší části německá. Právě v besedním domě v roce 1902 proběhla významná výstava Romana Havelky. Postupně spolek Jihlavská beseda pořádal spoustu dalších výstav. Besední dům byl otevřen v červenci 1894. Otevření se zúčastnil i pro Jihlavu významný MUDr. Leopold Fritz. Právě Fritz v roce 1871 spolek Jihlavská beseda zaloţil. Ten byl vůbec prvním českým spolkem v Jihlavě a postupně pořádal spoustu výstav i dalších kulturních akcí. Z původní podoby Besedního domu však dnes jiţ mnoho nezbylo. Po necitlivé rekonstrukci jsou snad jediným dokladem původní budovy staré pohlednice či fotografie v jihlavském archivu.

Obr. 11 - Beseda na počátku století

Vzdálenost k dalšímu bodu trasy: 225 m Čas pro přesun k dalšímu bodu trasy: cca 2 min

32

10 Horácké Divadlo

Obr. 12 - Současná podoba Horáckého Di vadl a

Míst, kde se v Jihlavě vystavovalo je opravdu mnoho. Mezi jinými to byly i různé školy, místa zmíněná v této práci a spousta dalších. Jedno z těch, která hned tak nezapomeneme je Horácké Divadlo. Dnešní podoba naštěstí zachovala alespoň původní štít, a tak si lze snadno představit, jak v době, kdy byla postavena, tato stavba zářila. Divadlo slouţilo jako výstavní prostor hlavně ve čtyřicátých letech a proběhla zde například výstava Skupiny 42. Díky úspěchům výstav v prostorách divadla začala veřejnost v Jihlavě volat po vlastní důstojné výstavní síni. Historie divadla samotného začíná v roce 1850, kdy bylo vydáno stavební povolení a zahájeny stavební práce. Jiţ v listopadu tohoto roku je divadlo otevřeno a provozováno. 6. listopadu 1866 divadlo navštívil císař František Josef I. V roce 1870 se zde odehrálo například vystoupení tehdy devítiletého Gustava Mahlera. Nová etapa divadla přichází aţ v roce 1992, kdy byla většina budovy zdemolována a zachována pouze jedna stěna, kterou dnes vidíme. Nynější budova je velmi moderního rázu. Celkové náklady na její výstavbu přesáhly 140 milionů korun. Vzdálenost k dalšímu bodu trasy: 80 m Čas pro přesun k dalšímu bodu trasy: cca 1 min 33

11 Grand Hotel Grand hotel byl postaven na rohu Komenského a Husovy ulice podle návrhu V. Zeizingera v letech 1904-1905. Postaven je v secesním stylu a ve výzdobě je pouţit výrazný

rostlinný

dekor.

Nároţí

s věţičkou se zřejmě inspirovalo vídeňským stylem. Na střeše věţičky měla původně stát socha Merkura, ta, bohuţel, nikdy nebyla realizována. Grand hotel byl jako výstavní místo vyuţíván hlavně ve dvacátých letech. Důvodem pro zmínění této stavby je i sám její stavitel Vincenz Zeizinger, který po sobě od roku 1902 zanechal velké mnoţství hlavně secesních staveb, a tak se nepochybně zapsal do historie města Jihlavy. Kromě budovy Grand Hotelu v Jihlavě Obr. 13 - Grand Hotel

zanechal například svou vlastní vilu

v jihlavské čtvrti Lesnov, která je velmi dobře vidět z obchvatu směrem na Havlíčkův Brod a poutá pozornost hlavně věţičkou, která je v nezastavěné krajině dominantním prvkem. Kromě lesnovských vil to bylo také například jihlavské kino Edison (zbourané 1961) nebo vila v ulici Legionářů č. 11 a mnoho dalších. Jeho nejúspěšnější období skončilo počátkem 1. světové války. Vzdálenost k dalšímu bodu trasy: 10 m Čas pro přesun k dalšímu bodu trasy: méně neţ 1 minuta

34

12 Komenského 10 – hlavní budova galerie

Obr. 14 - Komenského 10, hlavní budova galerie

Současným hlavním sídlem Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě je dům v Komenského ulici č. 10. Dodnes není přesně známo, kdy byl dům postaven, ale zřejmě tu mohl stát jiţ ve 14. století. Podloţené informace máme jen o tom, ţe nynější dům vznikl v roce 1864 spojením dvou sousedních domů. O sto let později v roce 1964 se sem přesunula Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě. Ulice, ve které se budova nachází, si prošla také několika změnami jmen. Původní jméno Špitálská dostala podle špitálu, který stál naproti dnešnímu divadlu. V letech 1924 – 1939 a poté od roku 1945 se ulice jmenuje Komenského. Pro lepší přehlednost je dobré si dům rozdělit na levý a pravý, to nám usnadní orientaci při samotné prohlídce.

35

12.1 Levý dům Při pohledu z ulice na první pohled zaujme to, ţe okna domu se nacházejí v rozdílných úrovních, coţ je jasným pozůstatkem toho, ţe se původně jedná o dva různé domy. Do levého domu se vstupuje renesančním portálem. Pilíře portálu jsou zakončené římsami, na něţ dosedá půlkruhový oblouk (archivolta) zdobený reliéfem z vavřínového věnce, který zároveň zdobí pilíře. Na Obr. 15 - rozdíl né linie oken

pozadí je motiv kapradiny. Svou formou tento portál

naznačuje dobu posledních desetiletí 16. století, kdy byl tento typ portálu v Jihlavě hojně pouţíván. (příkladem můţe být dům č. 41, dům č. 4, nebo dům č. 19 na Masarykově náměstí, dům č. 14 a 19 s tímto domem sdílí ozdobný motiv kapradiny) Portálem se vstupuje do dolní síně, kde je dnes umístěna pokladna. Tato síň, která se ve starší literatuře označuje

německým termínem

„má-

zhaus“, zabírá celou šíři parcely a je ozdobená hřebínkovou klenbou, ta je sklenutá na osmiboký pilíř. Přímo proti vchodu je vstup do hlavní

části

budovy,

která

slouţí

k výstavám. Na schodiště se vstupuje skrz renesanční ţulový portál, který je po stranách rámován kvádrovými polosloupy. Ty však nejsou opravdovým sloupem, ale pouze Obr. 16 - podobné portál y v centru dekorativním prvkem. Jde o takzvané pilastry, v tomto případě toskánského typu. V nadpraţí je renesančně profilovaná římsa s letopočtem 1566 a značka s písmenem G. Portál vedoucí do schodiště je zajímavý hlavně tím, ţe ač v době jeho vzniku ve městě převaţovaly spíš gotické formy s náznakem renesance, je tento portál čistě renesanční. 36

Na levé straně schodišťového portálu se nachází niţší místnost se světlíkem, která původně slouţila zřejmě jako šenkovní místnost, protoţe dům byl právovárečný (majitel měl právo vařit pivo). Místnost je zaklenutá dvěma poli kříţové hřebínkové klenby. Po pravé straně schodišťového portálu lze dojít ke schodům vedoucím do sklepních Obr. 17 - schodišťový portál

prostor, které jsou v dnešní době vyuţívány

jako Galerie Alternativa. Zajímavý je hlavně zadní dvoulodní sklep. Jeho zajímavostmi jsou například nestejná šířka lodí a také jeho sklenutí na dva kamenné pilíře. Tyto sklepní prostory uţ jsou ale součástí pravého domu.

12.2 Vysoká síň

Obr. 18 - pohled na klenbu hl avní síně

37

Projdeme- li hlavním schodišťovým portálem v přízemí, dostaneme se do centrální vysoké síně s horním osvětlením. Původní řešení se však nedochovalo, jednalo se totiţ o zvýšenou část, která vyčnívala nad střechu a podstřešní okna slouţila k osvětlení síně. Tento hlavní prostor čtvercového tvaru sahá z prvního patra přes patro druhé aţ do podstřeší a je zaklenutý na osmidílnou klenbu. Klenba zobrazuje osm ţenských figur andělů na ne utrálním tmavém nebeském pozadí oddělených od sebe hřebínky s motivem provazce. Ve vrcholu klenby září hvězda s paprsky. Anděl, drţící v rukou rozevřenou bibli, naznačuje hlavní pohledové místo tedy z arkády druhého patra. Text bible je německý a poslední kralické vydání bible z roku 1613 tuto pasáţ překládá slovy: „Chválu Hospodinovi vypravovati budou ústa má a dobrořečiti bude všeliké tělo jménu svatému jeho od věků aţ navěky. Zakončení textu je bohuţel nejasné. Domněnky jsou, ţe se jedná buď o pouhé grafické zakončení samotného textu, nebo iniciály autora klenby. Římské číslice CXLVI uvádí číslo ţalmu. Za samotným textem je uveden letopočet 1577, zřejmě letopočet dokončení malby. Jednotliví andělé hrají na roh, trumšajt, loutnu, triangl, flétnu a kytaru. Sedmý anděl se se vzrušeným gestem obrací na diváka a poslední drţí v ruce rozevřenou bibli. Bosýma nohama andělů je zřejmě naznačena skromnost. [Ţlůva-Paţoutová, 2003, str. 35] Ve vysoké síni najdeme celkem čtyři portály, které byly rekonstruovány počátkem šedesátých let. V levé části se nacházejí tři, z nichţ jeden je spojen s rekonstruovaným oknem. Portály v prvním poschodí vedou do dvou malých místností, jejichţ nejpravděpodobně jším vyuţitím byla černá kuchyně. Černá kuchyně byl prostor s otevřeným ohništěm, kde se vařilo, ale také přikládalo do kamen. Restaurovanou černou kuchyň lze shlédnout například na jihlavské radnici.

38

12.2.1 Schodiště Umístění a řešení schodiště v síni je dodnes předmětem pochybností. Má se za to, ţe se jako dnes vystupovalo po schodištích, která vedou po obvodu zdi. Pochybnosti o tomto řešení vzbuzují schodiště některých dalších dochovanějších domů, které také mají čtvercovou hlavní síň, ale schodiště je řešené jako samostatný útvar. Logičtější tedy je, ţe Obr. 19 – „ balkonek“ v arkádě

původní schodiště stálo samostatně a ústilo do krátkého „balkonu“ v arkádě.

12.2.2 Druhé patro

Obr. 20 - arkáda druhého patra

Hlavním bodem druhého patra je čtyřosá arkáda tvořená třemi sloupy. První z nich směrem ke schodišti však není původní, jedná se o repliku z přelomu padesátých a šedesátých let 20. století. Dva původní sloupy mají jisté odlišnosti. Zajímavý je například prostřední sloup, který je nápadně silnější neţ ostatní. Je moţné, ţe k tomu stavitele přinutily obavy ohledně stability stavby nebo je do sloupu dodnes schován poklad? 39

I přes jisté domněnky, ţe snad rekonstruovaný sloup mohl být právě ten prostřední, si můţeme všimnout na fotografiích před adaptačními pracemi (a tedy vytvořením oné kopie jednoho ze zničených sloupů), ţe prostřední sloup byl jiţ v té době markantně silnější. Zajímavé je i pojetí sloupů samotných. Sloupy, které se mírně zuţují směrem ke konci, nemají tzv. přechodové články, které jsou tak typické pro italské zpracování, charakteristické pro počátek renesance u nás. Obr. 21 - sloupy před adaptační mi pracemi

Vypuštění přechodových článků je moţné

najít pouze v románské architektuře. Sloupy jsou důvodem pro jisté pochybnosti o tom, zda vznikly současně se stropní malbou. Na sloupy jsou postaveny pilíře spojené oblo uky v severském duchu. Pokud je vznik síně datován do druhé poloviny sedmdesátých let 16. století jak je datována nástropní malba, sloupy působí jako anachronismus. Moţné tedy je, ţe sloupy byly pouţity sekundárně nebo, ţe vznik samotné síně výrazně předcházel době vzniku malby. V důsledku tedy můţeme konstatovat, ţe arkáda není renesanční.

40

Dodnes je budova plná záhad. Kdy vlastně dům vznikl? Kdy vznikla ústřední síň? Proč se sloupy natolik odlišují svým stylem od doby, kdy snad měly vzniknout?

Obr. 22 - Letopočet v otevřené bi bli, zobrazené na klenbě hl avní síně

Historie ani dům samotný nám na tyto otázky zřejmě neodpoví. Na nástropní malbě najdeme letopočet 1577, na portálu schodiště letopočet 1566. Můţeme se domnívat, ţe ten první by snad mohl být letopočtem přestavby, nebo nové výstavby domu po poţáru v roce 1551.

Obr. 23 - Letopočet na schodišťovém portálu (zvýrazněno pro lepší čitelnost)

Poţár v roce 1551 byl pro Jihlavu velmi ničivý. Kromě budovy dnešní galerie poničil například i Bránu Matky Boţí nebo jihlavskou radnici. I tak je ale divné, ţe by na místě vyhořelé budovy po dobu 15 let bylo jen spáleniště. Rok 1566, který se nachází na portálu jasně ukazuje na období renesance, ale i přesto najdeme v budově řadu rozporů a anachronismů.

41

12.2.3 Nedochované části levého domu Dům byl zřejmě v 2. polovině 16. století ve dvoře opatřen křídlem jednopatrové stavby s arkádovou chodbou. Tato stavba byla zbořena ve 30. letech 20. století a bohuţel se nedochoval o její podobě ţádný doklad.

12.3 Pravý dům Renesanční podoba pravého domu uţ pro nás zřejmě na vţdy zůstane velkou neznámou. Vstup do něj byl zřejmě řešen vchodem s jednoduchým kamenným portálem z ulice Komenského. Zajímavé je nápadně podobné řešení přízemí obou domů. Jedná se o náhodu nebo záměr? Nejpravděpodobnějším vysvětlením se zdá být to, ţe přízemí vznikla ve stejné době nebo v malém časovém odstupu. Přízemní síň zaujímala celou plochu parcely a byla sklenutá čtyřmi poli klenby na jeden střední osmiboký pilíř. Proti původnímu vstupu byl orientován klenutý vchod do dvora. Pravý dům dnes není z velké části přístupný, nachází se zde například knihovna, řed itelna, kancelář odborného oddělení a v patrech nad nimi i ostatní kanceláře a provozní zázemí galerie.

13 17. století až 1864 V této době byly oba domy právovárečné s právem šenkovním. Při domech stály sladovny a pro zrání piva měly oba domy vhodné sklepní prostory. Během těchto let budova vystřídala několik majitelů.

14 Spojené domy 1864-1945 V těchto letech dům opět střídá několik majitelů a to aţ do roku 1864, kdy oba domy získají manţelé Hellerovi. Ti se rozhodnou oba domy spojit. Zpočátku se věnují úpravám hlavně v pravém domě. Z dolní síně vzniká prostor k obchodní činnosti. Po různých úpravách, ke kterým došlo zřejmě v letech šedesátých nebo sedmdesátých, kdy ještě městský úřad nijak nekontroloval stavební úpravy, došlo v roce 1890 k propadnutí části sklepa vybíhajícího pod chodník v ulici.

42

V roce 1923 dům kupuje Emilie Hanusová, bez níţ by dnes dům zřejmě nestál. Začíná rekonstrukcí fasády a výměnou oken. Barokní fasáda není v té době uznána jako památka a je odstraněna. Barokní fasáda však bohuţel překrývala i renesanční sgrafito. V roce 1929 bylo vybouráno několik příček v přízemí, které zvětšily dolní síň přibliţně do dnešní podoby. Emilie Hanusová si v roce 1933 vyţádala i rozsáhlé jednání a posouzení stavu Obr. 24 - Vizualizace podoby Komenského 10 s renesanční

přístavku ve dvoře, který byl v té době

„psaníčkovou“ fasádou (sgrafito)

vyuţíván jako

stáje a sklady a

v prvním patře byl obýván. S hlavní budovou byl spojen otevřenou arkádovou chodbou. Usnesení znělo, ţe objekt jakoţto historický, si zaslouţí ochranu památkovým úřadem. Bohuţel se jiţ nacházel v natolik špatném stavu, ţe jej nebylo moţné zachránit a proto byla nařízena jeho demolice. Před tou bylo vše údajně zdokumentováno. Fot ografie ani negativy se však nepodařilo nikdy vyhledat. Poslední, co nechala majitelka domu provést, bylo v roce 1941 zrestaurování kamenného portálu vchodu. Práce byly svěřeny brněnskému sochaři Antonínu Zeithammerovi. Ten z portálu odstranil barevné nátěry a poškozené části nahradil umělým kamenem. V druhé polovině čtyřicátých let bylo rozhodnuto o konfiskaci domu jakoţto nepřáte lského majetku. Z konfiskačního výměru se můţeme dozvědět, jak dům v té době vypadal. V přízemí se nacházely dva obchody, tři sklady a dvě dílny, v prvním patře dva jednopokojové byty a jeden třípokojový.

14.1.1 1945-1959 V této době byl dům ve správě jihlavského bytového komunálního podniku. Do roku 1953 nejsou ţádné zprávy o úpravách nebo stavební údrţbě. V roce 1945 bylo v domě pět bytových jednotek a v roce 1956 uţ osm. Poté proběhly jisté úpravy a opravy a v roce 1956 byl dům přizpůsoben k obytným účelům. Původní projekt byl v souladu s tím, ţe objekt se nachází v historické části města a měl byt být rekonstruován citlivě. 43

Bohuţel se stavba projektem liš neřídila a tak v roce 1957 Státní památková správa v Praze vrátila projekt domu s tím, ţe nesouhlasí s navrţenou rekonstrukcí, neboť projektant nerespektoval zadané podmínky. Tím se zastavilo znehodnocování objektu. Památková správa poté nechala vyObr. 25 – dřevěný malovaný strop

pracovat projekt nový, který měl

počítat s nenarušením hlavních renesančních prvků domu apod. V roce 1958 byl dům ohodnocen jako jeden z nejcennějších renesančních domů v Jihlavě. Vyzdvihovány byly například dřevěné malované stropy. Památkový ústav nakonec navrhl rekonstrukci domů do původní podoby jejich plynulé propojení a umístění vhodné organizace. Tedy Krajské galerie či obdobného zařízení.

14.1.2 1959 až současnost V těchto letech byla navrţena přeměna objektu na galerii a započaly adaptační práce. Byl vypracován projekt s ohledem na historickou cenu objektu a dispoziční řešení galerie. Vzhledem k překotnosti a neujasněnosti celého procesu však došlo k jistým chybám. V polovině roku 1960 bylo konstatováno, ţe dvorní zeď levé části domu je natolik narušená, ţe musí být nahrazená zdí novou a to v celé výši aţ po parapet oken v přízemí. Projektem byly zrušeny obchodní místnosti v přízemí. V levém domě bylo počítáno s obnovením dvou klenebních polí. V dalších částech byly rekonstruovány hladké omítky zdí a kleneb. V roce 1963 pak byl restaurován dřevený strop v jednom ze sálů v prvním poschodí. Strop byl demontován, zrestaurován, a opět osazen na původní místo, v roce 1996 byl restaurován znovu. Pod hladkou o mítkou stěn v horní síni byly nalezeny zbytky figurálních maleb z období renesance. V listopadu roku 2002 proběhl rozsáhlý výzkum na stěnách horní síně, který tuto domněnku potvrdil. Na jedné ze schodišťových podest byl odhalen květinový motiv, který lze shlédnout při návštěvě galerie. Restaurátorkou bylo doporučeno restaurovat tyto malby v plném rozsahu. Vzdálenost k dalšímu bodu trasy: 120 m, Čas pro přesun k dalšímu bodu trasy: 1 min. 44

15 Masarykovo náměstí 57 a 58 Dnešní budovu muzea představují dva architektonicky cenné domy, které byly pro muzejní účely propojeny. V jednom z nich, který slouţil původně soukenickým mistrům je dochovaný největší jihlavský krytý dvůr s arkádovou chodbou na toskánských sloupech. Obr. 26 - arkádová chodba

Galerie zde sídlila od roku 1953 a bylo jí vyhrazeno

druhé patro obou domů. Mimo jiné i zmíněná arkádová chodba, jak je vidět na snímku. Vzdálenost k dalšímu bodu trasy: 295 m Čas pro přesun k dalšímu bodu trasy: cca 3-4 min

16 Masarykovo náměstí 14 Nynější budova banky na první pohled zaujme svou barokní fasádou. Původní podobu domu na tomto místě však nelze jasně určit. Je jasné, ţe stejně jako velkou část centra jej zasáhl poţár v roce 1551. V době po poţáru se však v Jihlavě spíše stavěly budovy gotické s náznakem renesance, či později jiţ renesanční. Baroko se začíná objevovat aţ v 17. století, je tedy dost dobře moţné, ţe původní Obr. 27 - Masarykovo náměstí 14

podoba domu byla úplně jiná. Dnešní podoba

zřejmě pochází přibliţně z roku 1730, kdy snad měl být tento objekt postaven. Galerie zde sídlila po dobu dvou let od roku 1948, kdy byly dokončeny adaptační práce. Původně zde sídlila nepříliš výdělečná kavárna Kolektiv. Po dvou letech byla uzavřena a po adaptačních pracích přesunuta do domů 57 a 58. Vzdálenost k dalšímu bodu trasy: 80 m Čas pro přesun k dalšímu bodu trasy: cca 1 min

45

17 Masarykovo náměstí 24 Jistě dnes víme snad jen to, ţe zde dům stál jiţ na počátku patnáctého století. V letech 1425-26

existuje

zmínka

o zřejmě nejstarším majiteli domu Redlovi z Chotěboře. Jedním z dalších majitelů byl jistý švec Štefl, z čehoţ lze usoudit, ţe se nejednalo o dům šlechty, ale o jeden z méně významných domů na náměstí. Vzhledem k přestavbám a častým poţárům, zejména tomu největšímu v roce 1551, dnes jiţ nemůţeme nijak určit původní podobu domu. Tu lze odhadovat podle šířky sklepa, který nezaujímá celou šířku dnešního domu. Obr. 28 - Masarykovo náměstí 24

Při

rekonstrukci

domu

v osmdesátých letech prý byla ve skle-

pě objevena patka loubí. Domy s loubím můţeme běţně najít v Telči, ale i v Jihlavě jeden dům s loubím máme, jedná se o dům č. 39 na Masarykově náměstí, tedy o budovu, kde dnes je Café Etage. Dá se tedy říci, ţe dům zřejmě patřil k menším nebo malým domům na náměstí. Pro představu o jeho původní velikosti můţe poslouţit dům č. 4. V 16. století dům prošel další přestavbou, tentokrát renesanční, ta přesto zachovala část gotických prvků. Tím prvním je vstupní okosený portál a další, například malý portálek v zadní části přízemí. Přízemí jako takové, typické pro domy 16. století je rozděleno na tři části, z nichţ první je dvoulodní a vyuţívá sklenutí na sloupy a polosloupy zapuštěné do stěn. V první části vznikla tedy vchodová síň, v jejíţ pravé zadní části zřejmě byl vstup do sklepa. V druhé části schodiště do mezipatra zřejmě i černá kuchyně. Poslední část je tvořena průchodem do dvora a gotickým portálkem do polozapuštěné komůrky.

46

Toto rozvrţení vychází z románské a gotické tradice, která vedla k výškovým rozdílům mezi jednotlivými částmi přízemní síně, tedy hlavně uliční a dvorní částí. To vysvětluje dnešní, po rekonstrukci šikmou podlahu.

Obr. 29 - Domovní značka S s letopočtem 1591

Při vstupu bychom si měli všimnout na první konzoli značky „S“ a letopočtu 1591, vzhledem k její podobě je pravděpodobné, ţe se jedná o takzvanou domovní značku. V uvedeném roce 1591 byl dům zřejmě přestavěn. V domě se bohuţel zachovalo velmi málo původních detailů z 16. století. Mezi ně patří zmíněná domovní značka a také lví maskarony na ostatních konzolích. Maskaron je zpodobnění lidské nebo zvířecí tváře reliéfem, který je ozdobným prvkem konzole. Dům je významný hlavně díky svému klasickému uspořádání ze třech částí a vysoké patrové síni. Hodnotná a u nás ojedinělá je také klenba, která je zrcadlová a členěná motivy, tzv. perlovci, oblíbenými v pozdní renesanci. Právě ta je v jihlavském prostředí pravděpodobně nejstarší. Obr. 30 - pohled do vysoké síně

Z původní podoby přízemí ani vyšších

pater se bohuţel víc nedochovalo. I zde je pravděpodobná moţnost, ţe nynější schodiště neodpovídá původnímu a tak dále. Později dům prošel mnoha dalšími přestavbami, nejvýraznější v 18. století, která trvala aţ do čtyřicátých let století 19. V té době se dům změnil na nájemní a byl přestavován takovým způsobem aby poskytl prostor co největšímu počtu rodin. Doba končícího ba47

roka a nastupujícího klasicismu se odrazila na změně fasády. V té přibylo v přízemí členění na jednotlivé pásy zdiva, takzvaná bosáţ. Stejným způsobem byly nově řešeny i okraje budovy, takzvanou nároţní bosáţí. Nový vstupní portál a římsy prvního a druhého patra odpovídají doznívajícímu baroku. V této době se úpravy dotkly i vnitřních prostor. V původních velkých, vzdušných, renesančních pokojích byly postaveny příčky. Nově vzniklé pokoje se vytápěly z kuchyní, které byly rozšířeny i do prostoru vrchní síně. Ta byla tímto zmenšena a ztratila svůj původní reprezentační charakter. V lednu 1845 se nový majitel domu obrací na magistrát s tím, ţe hodlá provést rekonstrukci domu a ţádá o urychlené schválení plánů, které navrhuje Mathias Plott. Ten na úpravy v domě navázal a ještě více zmenšil onu velkou reprezentativní síň, která tím postupně ztratila svůj původní reprezentační smysl i charakter. V jednotlivých podlaţích vytvořil dvě nové bytové jednotky, kaţdou se dvěma pokoji, kuchyní, popřípadě předsíní a spiţírnou. Ve vysoké síni vytvořil ochozy, které osadil toskánskými sloupy (ty byly odstraněny při rekonstrukci v 80. letech). Ve dvoře byla postavena jednopatrová budova, ve které byl v patře jednopokojový byt. Průčelní fasáda, kterou původně Obr. 31 - toskánské sloupy ve vysoké síni

navrhl, realizována nebyla.

17.1 Počátek 20. století V této době proběhlo několik menších rekonstrukcí a rekonstrukce interiéru v prvním a druhém patře, kde byly vestavěny nové příčky. Během této doby dům slouţil obchodní činnosti v přízemí a zbytek domu byl pronajímán. Ve dvacátých a třicátých letech proběhly další rekonstrukce, například střechy. Přesto v roce 1934 shledalo městské stavební oddělení vady na fasádě domu, které měly ohroţovat kolemjdoucí. Na základě toho byla majiteli nařízena rekonstrukce fasády s tím, ţe fasáda má být rekonstruována citlivým způsobem a s tím, ţe případné nálezy starých maleb pod fasádou mají být hlášeny stavebnímu oddělení. Tehdejší majitel domu Hermann se obrátil na Státní památkový úřad v Brně s dotazem, zda má pro ně fa48

sáda nějaký význam, neboť podle něho je naprosto bezvýznamná a chtěl by ji nahradit fasádou trvanlivější. Památkový úřad tomu naštěstí zabránil, vzhledem k hodnotné barokní fasádě, jejíţ zachování bylo nutné v památkovém zájmu. Práce byly nakonec dokončeny v roce 1936 v souladu s poţadavky památkářů. Před druhou světovou válkou k ţádným dalším rekonstrukcím nedošlo, mimo jiné i proto, ţe Hermannovi chvat ně nepřátelskou Jihlavu opustili. Během počátků války byl majitel domu prohlášen za mrtvého, jeho manţelka Boţena Hermannová zemřela jiţ v roce 1943. Proběhlo dědické řízení a jako dědicové byli stanoveni dcera Zdena Fruchtnerová a syn MUDr. Pavel Frankl, kteří se bohuţel nemohli řízení zúčastnit, protoţe byli oba mimo republiku a ani úřadům se jejich pobyt nepodař ilo zjistit. Na základě toho byl dům po dobu dalších let pod Národní správou. Ta často naráţela na omezení v podobě nezvěstných majitelů. V následujících letech byl dům spravován Městským bytovým podnikem. Bylo zde pět bytových jednotek a mimo ně i ve dvorní stavbě další byt. Vzhledem k tomu, ţe se nejednalo o majetek bytového podniku, dům byl provozován s co nejniţšími investicemi a postupně chátral. Naděje pro dům svítají aţ v roce 1955, kdy se ředitelka tehdejší galerie Věra Doupníková snaţí jej získat jako nový objekt pro galerii a nechává zpracovat náročný projekt na propojení tohoto domu s domem Čajkovského 44. Ve dvorech obou domů měl být prostor pro větší plastiky a také prostor pro kulturní pořady. Část dvora u domu do Čajkovského ulice byla plánována jako zelená plocha a část se měla přeměnit v krytou zahradní lodţii, před kterou se počítalo s umístěním přibliţně 100 sedadel. Samotný dům č. 24 byl pro svoji památkovou hodnotu určen čistě pro výstavní účely. Dolní síň měla být pozměněna odstraněním předělující zdi a slouţit jako výstavní i vstupní prostor. Stejně tak vysoká síň měla být očištěna od přestaveb. Projekt bohuţel nikdy nebyl realizován. Od roku 1958 se stav domu rapidně horšil, hlavně díky zanedbávání nejnutnější údrţby. Postupně se začaly v domě a dvorní zdi objevovat praskliny, aţ se později i dvorní zeď sama začala vychylovat. V této době se uvaţovalo, zda postupně provádět opravy a nájemníky nechat bydlet v domě, či dům postupně uvolnit a provést opravu najednou. Během závěru padesátých let byly provedeny nejnutnější práce. Bohuţel v roce 1963 byl dům opět v havarijním stavu, část klenby v průjezdu se sesula a dům musel být podepřen. Během dalších let probíhala téměř nekončící jednání s majiteli domu, úřady a dalšími a to aţ do roku 1970, kdy byl dům nakonec vyvlastněn. Od roku 1967 se uţ vedení galerie snaţilo o získání domu. To trvalo dalších sedm let. 49

Konečné vyklizení domu proběhlo aţ v roce 1971. Během sedmdesátých let bylo navrhováno i to, aby v domě byla prodejna Tuzex. K tomu naštěstí nedošlo a v roce 1974 byl převeden do správy Oblastní galerie Vysočiny. Dva roky poté dům zhodnotil historik Dobroslav Líbal jako objekt s fasádou v havarijním stavu a celkovým stavem horším neţ dobrým. Doporučená rekonstrukce byla provedena v návaznosti na obnovu historického centra.

17.2 Poslední rekonstrukce Současná podoba je po rekonstrukci, která od doby, kdy byl vytvořen projekt v roce 1976, trvala celkem 15 let. Otevření proběhlo aţ v roce 1989. Samotné práce pak měly podle prvních odhadů trvat zhruba do roku 1985, ale kvůli přesunům a výměnám pracovníků a různým komplikacím při rekonstrukci, se původní optimistický odhad nepodařilo naplnit a dům byl tedy dokončen aţ v roce 1989. Pro příklad lze uvést například to, ţe hlavní zeď ústící do ulice byla v havarijním stavu a hrozilo její zřícení. Z toho důvodu musely být vyklizeny i obchody ve vedlejším domě aby mohla být společná zeď opravena. V dolní síni téţ během oprav došlo ke zřícení části klenby. Kromě nešťastných nehod při rekonstrukci nastaly i jiné problémy. Příkladem můţe být pěnování stropu ve vysoké síni, které Obr. 32 – detail „perl ovce“

znemoţnilo

restaurování

štukových

ornamentů připomínajících navlečené perly či elipsy, tzv. perlovců. Ty nakonec resta urovány byly, ale natření a pěnování se projevilo i na konečném výsledku. U nás tento prvek byl běţný od období renesance, mimo jiné je jedním z velmi hodnotných prvků horní síně. Co se týče rekonstrukce samotné, ta změnila dispozice domu tak aby co nejvíce odpovídaly jeho renesanční podobě. Vstup byl ponechán v portálu ústícím do dolní síně. Do mezipatra a horních pater je vedeno schodiště. Původně v dolní síni naproti vchodu do dvora byla také, bohuţel nevhodným způsobem, řešena pokladna. Ta byla v podobě

50

lehké kovové konstrukce, působila však jako rušivý prvek. V roce 1996 byla odstraněna a přesunuta do mezipatra. Vysoká síň, která tvoří střed a hlavní dispozici domu byla opět uvedena do své reprezentativní renesanční podoby. Ochoz na úrovni druhého patra je nesen původními ko nzolami. Podlaha prvního patra byla řešena, podobně jako první podoba dolní síně, tedy na dvou úrovních, uliční a dvorní části domu. Do dvorní části pak byly vestavěny ka nceláře, do kterých se vstupuje renesančním portálem z ochozu. V uliční části budovy vznikly výstavní prostory. V prvním patře přístupné přímo z vysoké síně, v druhém pak z ochozu.

51

18 Závěr Závěrem snad lze říct jen pár věcí. Tou první je, ţe se domnívám, ţe by tato práce mo hla být výrazným přínosem hlavně pro turisty, kteří preferují kulturní cestovní ruch. Právě jim obvykle není nabídnuta moţnost náhledu do historie organizací, které navštěvují. Tím pádem nemají velkou šanci ocenit, jak velké mnoţství práce se za galeriemi, muzei a podobnými zařízeními vlastně skrývá. Oblastní galerie Vysočiny má za sebou bouřlivou minulost, přesto je však i v této práci znát, ţe se za přibliţně 50 let své existence dokázala vyvinout v organizaci, na kterou můţeme být v Jihlavě pyšní. V práci je také připomenuto mnoho lokalit s přihlédnutím hlavně k tomu, aby byly pro typický cestovní ruch v našem regionu neobvyklé. Domnívám se, ţe účastníci kulturního cestovního ruchu jiţ obvykle znají náměstí a typické části města Jihlavy, kam by je zavedla cestovní kancelář a tak podobně. Z tohoto důvodu zde upozorňuji na místa trochu opomíjená, jakým je například Legiodům. Přínosem této práce by mohlo být právě oţivení cestovního ruchu v místech, která jsou dodnes opomíjena, upozornění turistů na to, ţe v Jihlavě jsou i další památky, krom náměstí, a ţe mnohdy skrývají zajímavé příběhy plné „dramat“, jako například dům na Masarykově náměstí 24, který téměř spadl neţ byl pro galerii adaptován a rekonstruován. Věřím, ţe právě takovéto památky si nejen kvůli svým příběhům zaslouţí naši pozornost, stejně tak jako galerie a muzea, jeţ nám nabízí šanci se příjemným způsobem seznámit s místní kulturou, ale mnohdy, jako právě v jihlavské galerii, i s uměním přesahujícím rámec našeho regionu (příkladem mohou být obrazy od autorů jako je Filla, či Kubišta).

52

Seznam použité literatury Knižní publikace PAŢOUTOVÁ, Kateřina. ŢLŮVA, Ivan. 50 let Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, OGV, 2003, ISBN 80-86250-07-5 KŘESADLO, Karel. Kapitoly z Historie Jihlavy, Novina, 1992 JAROŠ, Zdeněk. Jihlavské nemovité památky, Muzeum Vysočiny 2002, ISBN 80-86382-07-9 JAROŠ, Zdeněk. Jihlava v datech, Astera G, 1999, ISBN 80-901312-4-7 Poznámka: Publikace nejsou řazeny abecedně ale dle důležitosti pro tuto práci.

Internetové zdroje 1. Stará Jihlava, http://www.starajihlava.cz [2011 - 02 - 27] 2. ProMuS - Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, http://www.ogv.cz/promus [2011 - 03 - 05] 3. OGV, http://www.ogv.cz [2011 - 02 - 27] 4. Iglau.cz, http://iglau.cz/jihlava_dejiny.php [2011 - 04 - 12] 5. Památky | Portál kulturního a přírodního dědictví Kraje Vysočina, http://weby.istudio.cz/aktivni/vysocina/web/kultura [2011 - 04 - 09] 6. zJihlavy.cz, http://www.zjihlavy.cz [2011 - 02 - 27]

53

Seznam příloh: Příloha A: Mapa trasy Příloha B: Nejzajímavější předměty Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě

54

Příloha A – mapa trasy (letecký pohled)

Trasa zahrnuje pouze hlavní body, tedy místa, která bezprostředně souvisí s galerií. M odrý terčík značí start trasy, oranţové jednotlivé zastávky, červené pak dnešní budovy galerie, poslední terčík značí dvůr galerie, který měl být pouţit v projektu V. Doupníkové (moţno nahlédnout). M ěřítko 1:2200, celková vzdálenost 2.5 km

55

Příloha B - nejzajímavější předměty Oblastní galerie Vysočiny (vybráno autorem práce)

Zvěřina František Bohumír Úskalí "Svatá Trojice" v Dalmácii 1881, tuţka, papír, v..408 mm, s..605 mm sign.: Zvěřina 25/10 81 , vlevo dole, černý inkoust

56

Toyen - Čermínová Marie Kresba 1937 tuš, papír sign.: Toyen 37, vpravo dole černá tuš

57

Mánes Antonín Krajina 1842 olej, plátno, v.43 cm, s.35,5 cm

sign.: Ant. Manes 1842, vlevo dole, olej

58

Šíma Josef Nataša Gollová 1932 olej, tuţka, plátno, v.41 cm, s.33 cm, vr.78,5 cm, sr.71 cm, hr.4,5 cm

sign.: ŠÍMA . 1932 . PAŘÍŢ, vpravo dole, olej, modrý

59

Myslbek Josef Václav Oddanost 1880 - 1884 plastika, bronz, v.55 cm, s.23 cm, h.14 cm, v.4 cm, s.17 cm, h.15,5 cm

sign.: nesignováno

60

Kubišta Bohumil Zátiší skleněné 1913 olej, plátno, v.67,5 cm, s.54 cm, vr.83,5 cm, sr.69 cm, hr.3 cm, hr.4,5 cm

sign.: B. KUBIŠTA 1913, vpravo nahoře, olej

61